Přeložila Olga Bártová

Copyright © 2010 by Sharie Kohler

Published by arrangement with HarperCollins Children’s Books,
a division of HarperCollins Publishers.
Translation © Olga Bártová, 2012

ISBN 978-80-7447-105-6
Mé drahé Catherine
„Když jednou okusíš létání, budeš už navždy kráčet po zemi
s pohledem upřeným k nebi, protože jsi tam byl a neustále
se tam budeš toužit vrátit.“
LEONARDO DA VINCI
 1

rohlížím si ztichlé jezero. Jsem si jistá, že má

smysl takhle riskovat.
Temná hladina je klidná a hladká jako naleštěné
sklo, nenarušují ji ani záchvěvy větru. Zvedá se mlha,
míří dál od průzračných hor tyčících se na pozadí
oblohy, která má barvu jako modřina. Ze rtů se mi dere
nedočkavý výdech. Za chvíli vyjde slunce.
Právě přijíždí udýchaná Azurka. Ani se nenamáhá
postavit kolo na stojan, jen ho mrskne vedle mého.
„Copak jsi mě neslyšela? Vždyť víš, že neumím šlapat
tak rychle jako ty.“
„Nechtěla jsem přijet pozdě.“
Nad horami konečně vykoukne slunce. Temné
jezero lemuje úzký rudozlatý pás paprsků.
Azurka vedle mě zavzdychá. Je mi jasné, že si
představuje to, co já - co brzké ranní slunce udělá s její
kůží.
„Jacindo, stejně bysme neměly,“ poznamená, ale
nezní to nijak přesvědčivě.
Zabořím ruce do kapes a zhoupnu se na patách.
„Chtěly jsme to zkusit, ne? Podívej na to slunce.“
Svléknu se, dřív než stihne cokoliv namítnout. Scho-
vám oblečení za keř a stoupnu si na samý kraj jezera.
Třesu se, ale ne z ranního chladu. Chvěju se nadšením.
Vtom už na zem padá Azurčino oblečení. „Cassian
bude zuřit,“ prohodí.
Zamračím se. Jako by mi záleželo na tom, co si Cas-
sian myslí. Nechodím s ním. I když na mě včera při
nácviku úhybných manévrů znenadání nalétl a pokusil
se mě vzít za ruku. „Nech toho. Teď na něj nechci
myslet.“
Tuhle malou vzpouru jsem vymyslela i proto, abych
se dostala co nejdál od něj. Od Cassiana. Neustále se
mi drží nablízku. Sleduje mě tmavýma očima. Vyčkává.
Jak ráda bych ho přenechala Tamře. Co bych za to
dala, kdyby stál o ni, kdyby vedení našeho kmene
nevybralo mě, ale ji. Kohokoliv, jenom ne mě.
Vzdychnu. Vadí mi, že jsem neměla na vybranou.
Naštěstí mám v tomhle ohledu ještě dost času. Ale
teď na to nechci myslet.
„Tak hurá na to.“ Snažím se pročistit hlavu, vnímám
jen okolní hučení. Větve s šedozelenými listy. Ptáky
probuzené za rozbřesku. Lýtka mi ovine vlhká mlha.
Protahuju si prsty na nohou, v duchu počítám, kolika
kamínků se na drsné hrbolaté zemi dotýkám. V prsou
cítím dobře známé pnutí. Moje lidská pokožka mizí,
ustupuje a nahrazuje ji silnější drakijská kůže.
Napíná se mi obličej, tváře ostře vystupují, sotva
znatelně se posouvají a zvětšují. Dýchám jinak, protože
se mi proměňuje nos, chrupavky se rozestupují. Ruce i
nohy se uvolňují a prodlužují. Protahování kostí mi
dělá dobře. Podívám se na oblohu. Mraky už
nevypadají jako pouhé šedé šmouhy. Vnímám je, jako
bych prolétala mezi nimi. Cítím, jak mě laskají studené
kapky.
Netrvá to dlouho. Tohle je moje možná vůbec
nejrychlejší převtělení. Jde to snáz, když si můžu
svobodně přemýšlet a když je u toho jen Azurka. Když
se na mě Cassian příkře nedívá. Když nevidím, že má
máma v očích strach. Když mě ostatní nesledují,
nehodnotí a nekritizují.
Oni mě totiž neustále za něco kritizují.
Vyrostou mi křídla, vykukují mi nad rameny. Už
jsou celá dobře vidět. Rozevřou se - ozve se zašeptání,
vzdech. Jako by i ona hledala povyražení. Svobodu.
Cítím na prsou dobře známé chvění - to se mi rozši-
řuje hrudník. Jako bych předla. Otočím se. Azurka je
také připravená, vypadá nádherně. Září nejrůznějšími
odstíny modré. Pod tmavě modrou drakijskou kůží jí v
přibývajícím světle probleskuje růžovofialové
zabarvení. Toho jsem si nikdy předtím nevšimla.
Je to totiž vidět až teď za rozbřesku, když se
chystáme vzlétnout. To je ovšem v našem kmeni
zakázané. Jenže v noci bychom o hodně přišly.
Obdivně si prohlížím své štíhlé ruce - rudozlatě se
lesknou. Zamyslím se. Představuju si velký jantar ze
šperkovnice, ve které máme schované naše rodinné
drahokamy a klenoty. Moje kůže má totiž stejnou
barvu jako baltský jantar prozářený sluncem. Je to jen
optický klam. Vypadá křehce, a přitom je pevná jako
brnění. Už dlouho jsem se takhle neprohlížela. Už
dlouho jsem na kůži necítila sluneční paprsky.
Azurka vedle mě tiše vrní. Podíváme se na sebe -
obě máme zvětšené duhovky a místo panenek tmavé
svislé štěrbiny. Je mi jasné, že teď už nebude mít nic
proti. Dívá se na mě zářivě modrými duhovkami. I ona
je ráda, že jsme tady. Přestože jsme porušily všechna
kmenová pravidla a opustily chráněné území. Jsme
tady. Jsme volné.
Bříšky prstů se odrazím od země. Křídla zapadnou
na místo a pružné membrány se napnou. Začnu
stoupat.
Otáčím se ve vzduchu.
Azurka letí vedle mě, směje se hlubokým hrdelním
smíchem.
Přežene se přes nás vítr a pak nás na kůži polaskají
hebké sluneční paprsky. Jakmile vystoupáme
dostatečně vysoko, pustí se Azurka střemhlav k jezeru
a udělá několik vývrtek.
Zašklebím se. „Nepředváděj se!“ křiknu. Drakijský
hlas mi duní hluboko v hrdle. Azurka zajede pod vodu
a na hladinu se vynoří až za několik minut.
Azurka je vodní drakie, a tak se jí ve vodě na bocích
udělají žábry. Tím pádem může zůstat pod hladinou...
třeba navždycky, kdyby chtěla. Tuhle dovednost si
osvojili naši dračí předci, aby dokázali přežít. Všichni
drakiové to nedokážou. Například já.
 Já umím jiné věci.
Vznáším se nad jezerem, čekám, až Azurka vyplave
na hladinu. Konečně z jezera vytryskne třpytivý gejzír a
ve vzduchu se zaleskne její modré tělo, z křídel se jí
řinou kapky vody.
„Máš jedničku,“ pochválím ji.
„Teď ty!“
Zavrtím hlavou a znova se rozletím, svištím
bludištěm hor. Dělám, že neslyším, jak za mnou
Azurka volá: „No tak, vždyť je to prima!“
Moje nadání rozhodně není prima. Co bych za to
dala, kdybych uměla něco jiného. Kdybych byla vodní
drakie. Nebo destruktor. Nebo viziokryptéra. Nebo
onyx. Nebo... Klidně bych mohla pokračovat.
Jenže já jsem takováhle.
Dštím oheň. V našem kmeni jsem první po víc než
čtyři sta letech. Budím tím mnohem větší pozornost,
než o jakou stojím. Od chvíle, kdy jsem se jako
jedenáctiletá poprvé převtělila, už nejsem Jacinda, ale
ta, která dští oheň. A právě kvůli tomu o mém osudu
rozhoduje vedení kmene, jako bych jim patřila. Jeho
členové jsou horší než moje máma.
Vtom ve hvízdání větru a hučení mlhy halící zasně-
žené vrcholky hor zaslechnu ještě jeden zvuk. Je sotva
patrný a přichází z velké dálky.
Nastražím uši. Zarazím se, snažím se v hustém
vzduchu udržet výšku.
Azurka zakloní hlavu, zamrká a upře dračí oči do
dáli. „Co je to? Letadlo?“
 Ten rytmický zvuk je čím dál hlasitější, rychle se
blíží. „K zemi!“
Azurka přikývne a pustí se střemhlav dolů. Vrhnu
se za ní. Otočím se, ale vidím jen rozeklané špičky hor.
O to líp to slyším. A cítím.
Blíží se to.
Ten zvuk nás pronásleduje.
„Doletíme zpátky ke kolům?“ podívá se na mě Azur-
ka. Černé vlasy s modrými pramínky jí ve větru vlají
jako prapor.
Zaváhám. Nechci, aby dnešní let tak rychle skončil.
Kdo ví, kdy se nám zase podaří vyklouznout z domu.
Vždyť mě kmen bedlivě střeží a Cassian se neustále -
„Jacindo!“ Azurka na něco ukazuje měňavým mod-
rým prstem.
Otočím se. Leknutím mi poskočí srdce.
Zpoza menší hory se vynořuje vrtulník, proplétá se
mlhou - takhle na dálku vypadá hodně malý, ale rychle
se zvětšuje.
„Rychle!“ vykřiknu. „K zemi!“
Vrhnu se střemhlav dolů, deru se proti větru, křídla
mám sklopená k tělu a nohy propnuté jako šíp. Takhle
dokážu vyvinout velkou rychlost.
Jenže ne dostatečně velkou.
Lopatky vrtulníku zuřivě tepou. Lovci. Tak rychle
jsem ještě neletěla, do očí mě bodá vítr.
Azurka mi nestačí. Křiknu na ni. Ohlédnu se - v
průzračných očích jí vidím zoufalství. „Az, pospěš si!“
Vodní drakiové létají jen pomalu. To vím. A ona si
toho je také vědoma, a proto tak vzlyká. „Dělám, co
můžu! Nenech mě tu, Jacindo! Nenech mě tu!“
Vrtulník se neustále přibližuje. Mám hořko v puse -
to ze strachu, protože slyším ještě další dva. Přestanu
si dělat naděje, že se jedná o obyčejný vyhlídkový let.
Ta eskadra nás chce dostihnout.
Tak takhle chytili tátu? Vypadaly takhle poslední
okamžiky jeho života? Pohodím hlavou, snažím se
takové myšlenky zaplašit. Dneska neumřu, moje tělo
nikdo nerozřeže a nerozprodá.
Ukážu hlavou na stromy pod námi. „Tam se scho-
váme!“
Drakie zásadně nelétají nízko nad zemí, jenže nám
nic jiného nezbývá.
Azurka letí za mnou, kličkuje. Za chvíli už letí vedle
mě. Je tak vyděšená, že málem zavadí o rychle se
míhající větve. Zastavím se, vznáším se na místě,
prudce se mi zvedá hruď. Vrtulníky už hučí přímo nad
námi, ten dunivý zvuk nás ohlušuje. Koruny stromů
vypadají jako zelená pěna.
„Měly bysme se převtělit zpátky do lidské podoby,“
vydechne Azurka.
Kdyby to bylo tak jednoduché. Jsme moc vyděšené.
Když se drakie bojí, nedokáže udržet lidskou podobu.
Je to obranný mechanismus. V hloubi duše jsme totiž
drakie a z toho také pramení naše síla.
Dívám se nahoru, skrz mřížoví zmítajících se větví.
Cítím pronikavou vůni borovic a lesa.
„Dokážu to,“ prohlásí Azurka hrdelním drakijským
hlasem.
Zavrtím hlavou. „I kdybys to dokázala, pořád by to
bylo moc nebezpečné. Musíme počkat, až odsud zmizí.
Určitě by je zarazilo, že by chvíli po tom... co zahlídli
dvě drakie, potkali dvě holky.“ Srdce mi sevře ledová
pěst. Nesmím to dopustit. Nejen kvůli mně, ale hlavně
kvůli ostatním. Kvůli drakiům a drakiím na celém
světě. Naší nejlepší obranou je to, že umíme vypadat
jako lidi.
„Jestli za hodinu nedorazíme domů, budeme mít
průšvih!“
Kousnu se do rtu, abych nevyhrkla, že nám hrozí
mnohem větší nebezpečí, než že někdo z kmene zjistí,
že jsme utekly. Nechci ji ještě víc děsit.
„Musíme se schovat
K sekavému zvuku vrtulí se přidá ještě jeden. Nená-
padné vrčení. Hrůzou mi vstanou chloupky vzadu na
krku. Je tu ještě něco. Pod námi. Na zemi. Blíží se to.
Podívám se na oblohu. Protáhnu si prsty, které
vypadají spíš jako ptačí spáry, a zase je pokrčím. Křídla
se mi chvějí tak, že s nimi jen stěží manipuluju.
Instinkt mi radí vzlétnout, ale já vím, že nahoře jsou
helikoptéry. Čekají. Krouží jako supi. Skrz koruny
stromů vidím jejich tmavé obrysy. Bolí mě na prsou.
Ty nikam neodletí.
Ukazuju Azurce, ať leze za mnou do husté koruny
vysoké borovice. Prodíráme se bodavým jehličím,
křídla máme přitisknutá co nejtěsněji k tělu, snažíme
se vyhýbat špičatým větvím. Zadržujeme dech,
vyčkáváme.
Vtom země pod námi ožije, hemží se na ní auta -
náklaďáky, džípy - a terénní motorky.
„Ne,“ zasípu. Prohlížím si auta a po zuby ozbrojené
muže. Na korbě jednoho náklaďáku dřepí dva chlapi s
vystřelovací sítí. Jsou to zkušení lovci. Dobře vědí, co
dělají. Dobře vědí, co chtějí ulovit.
Az se třese tak, že se s námi rozhoupe tlustá větev,
na které dřepíme. Je slyšet, jak šustí listí. Chytnu ji za
ruku. Jako první jedou terénní motorky, řítí se
neuvěřitelnou rychlostí. Řidič jednoho džípu ukáže
rukou z okýnka. „Prohlídněte ty stromy!“ zařve. Má
hluboký, děsivý hlas.
Az se zavrtí. Stisknu jí ruku ještě pevněji. Právě pod
námi projíždí motorka. Řidič má na sobě těsné černé
tričko, pod kterým se mu rýsují svaly. Bolestivě se mi
napíná kůže.
„Nemůžu tady jen tak sedět,“ zašeptá Az přidušeně.
„Letím pryč!“
„Az!“ zavrčím. Můj hluboký dunivý hlas zní vlídně a
zoufale zároveň. „Právě o to jim jde. Chtějí nás odsud
vyštípat. Musíme zachovat klid.“
„Nevydržím tady,“ procedí Az skrz zaťaté zuby.
Sevře se mi žaludek. Je mi jasné, že Az se tu dlouho
schovávat nebude.
Zjišťuju, jak to vypadá dole pod námi, pak se
podívám, co dělají vrtulníky nad námi, a nakonec se
rozhodnu. „Dobře,“ polknu. „Mám plán. Rozdělíme se -
“
 „Ne -“
„Vyletím z úkrytu jako první. Lovci se pustí za mnou
a ty se vrhneš do vody. Zajedeš pod hladinu a zůstaneš
tam. Tak dlouho, jak bude potřeba.“
Tmavé oči se jí vlhce lesknou, zorničky ve tvaru svis-
lých čárek jí tepou.
„Jasný?“ zeptám se.
Trhaně přikývne. Zhluboka se nadechne, nakrčí při-
tom nos. „C-co budeš dělat ty?“
Přinutím se k úsměvu, až mě z toho oblé rty zabolí.
„Poletím, jak jinak.“
 2

dyž mi bylo dvanáct, závodila jsem s Cassianem a

vyhrála jsem.
Bylo to během skupinového letu. Samozřejmě v
noci. Nikdy jindy létat nesmíme. Cassian byl
namyšlený, předváděl se a mně to prostě nedalo. Jako
malí jsme se kamarádili. Než jsme se poprvé převtělili.
Nesnesla jsem pohled na to, v co se převtělil, vadilo mi,
že se chová, jako by nám ho seslal bůh.
Než jsem se stihla rozkoukat, už jsme se hnali noční
oblohou. V uších mi znělo tátovo povzbuzování.
Cassianovi bylo čtrnáct, stal se z něj onyx. Jeho tělo
sestávalo z hladkých černých svalů a vystouplých šlach.
Můj táta byl taky onyx. Onyxové jsou nejsilnější,
největší a obvykle i nejrychlejší drakiové.
Jenže tu noc to neplatilo. Tu noc jsem Cassiana -
našeho prince, budoucího alfa samce, kterého už od
narození vedli k tomu, že bude nejlepší - porazila.
Neměla jsem vyhrát, a přece jsem vyhrála. Za svitu
měsíce jsem dokázala, že umím víc než to, kvůli čemu
jsem pro náš kmen tak cenná - tedy že dštím oheň. Že
už nejsem malá holka, kterou Cassian vozil v
motokáře. Cassian se pak změnil. Už se nesnažil být
nejlepší, ale začal chtít tu nejlepší. Stala se ze mě trofej.
Celé roky jsem toho vítězství litovala, vadilo mi, že
jsem na sebe tak upozornila, a mrzelo mě, že umím
létat tak rychle. Teď, když se bosýma nohama dotýkám
drsné kůry stromu a připravuju se ke startu, jsem za to
konečně ráda. Jsem vděčná, že umím létat rychle jako
vítr.
Azurka stojí za mnou, třese se, drkotá zuby.
Zakňourá. Vím, co musím udělat.
Prostě se... odrazím, odlepím se od stromu. Svištím
vzduchem, křídla mám napjatá jako dvě velké ohnivě
zlaté plachty.
Slyším křik. Túrování motorů rychle jedoucích aut.
Změť nesrozumitelných překřikujících se hlasů.
Drsných mužských hlasů. Kličkuju mezi stromy, lovci
jsou těsně za mnou, jejich auta rozdírají zem. Na rtech
mi hraje úsměv, protože mi nestačí a já získávám
náskok. Slyším svůj smích.
Vtom mi jedno křídlo sežehne oheň. Trhnu sebou,
nakloním se, začnu padat.
Zasáhli mě.
Snažím se pomocí druhého křídla udržet nad zemí.
Několikrát jím máchnu a pak už jen kloužu vzduchem.
Okolní svět kolem mě víří jako svěží plápolavé odstíny
zelené a hnědé. Zavadím ramenem o strom a zřítím se
na zem. Je ze mě pochroumaná udýchaná hromádka.
Do nosu mi stoupá železitý pach krve.
 Zaryju se prsty do vlhké země; její pronikavý ostrý
pach prospívá mé kůži. Zavrtím hlavou. Mám plné ruce
hlíny, zalézá mi za drápy. Cítím tepavou bolest v rame-
ni. Plížím se po čtyřech pryč, opatrně kladu ruce před
sebe.
Já nechci. Já nechci. Ten zvuk - napůl zabručení,
napůl zavrčení - mě pálí v krku.
Skrčím kolena pod sebe a vyzkouším poraněné kříd-
lo - opatrně ho rozvinu, musím se kousat do rtu, abych
nevykřikla bolestí, která mi vystřeluje z pružných
membrán hluboko do zad, mezi lopatky. Pokusím se
vstát, do dlaní mě bodá jehličí.
Slyším, jak se blíží, jak křičí. Hluk motorů střídavě
sílí a slábne podle toho, jestli auta jedou do kopce nebo
z kopce. Hlavou mi bleskne představa náklaďáku se
sítí.
Jako v tátově případě. Teď jsem na řadě já.
Zvednu se, přimáčknu křídla co nejvíc k tělu a roz-
běhnu se. Ženu se hustým lesem; řev motorů je čím dál
hlasitější.
Ohlédnu se. Zalapám po dechu. Skrz opar jsou mezi
stromy vidět přední světla aut. Jsou tak blízko. Slyším,
jak mi buší srdce. Zvednu hlavu. Rozhlížím se, snažím
se najít úkryt. Vtom zaslechnu ještě jiný zvuk -
nepřetržitý zpěv tekoucí vody.
Vydám se tím směrem. Běžím. Chodidly zlehka, ne-
slyšně dopadám na lesní půdu. Málem se skutálím ze
strmého svahu, ale v poslední chvíli se chytím kmene
stromu. Ztěžka oddychuju. Podívám se dolů. Z malého
vodopádu zurčí voda do jezera, které je ze všech stran
obklopené rozeklanou skalní stěnou.
Nade mnou něco zapraská. Naježí se mi vlasy, kůže
na hlavě se mi napne a začne svědit. Uskočím. Vedle
mě se zasvištěním dopadne síť.
„Vystřelte další!“
Otočím se - uvidím náklaďák, dva chlapi chtějí z
korby vystřelit další síť. Motorky nadskakují, jezdci
zuřivě túrují motor, najíždějí na mě. Upřeně mě
pozorují skrz velké lesklé brýle. Nevypadají ani trochu
lidsky. Jsou to netvoři. Vidím jejich přísná, sevřená
ústa. Přilétají k nám helikoptéry, lopatky vrtulí sekají
do vzduchu tak rychle, až se zvedne ostrý vítr a
rozcuchá mi vlasy.
Nasaju do plic co nejvíc vzduchu, otočím se a
skočím.
Svištím vzduchem. Je to zvláštní. Padám dolů, a při-
tom se vůbec netoužím vznést. Ani bych to nedokázala.
A tak padám. Pak rozrazím hladinu.
Voda je tak ledová, že vykřiknu. Nalokám se jí,
chutná po řasách. Jak to Azurka dělá? Při pohledu na
ni to vypadá tak... lákavě. Rozhodně ne jako tohle
ledové utrpení.
Vyjedu na hladinu, rychle plavu čubičku a rozhlížím
se. Hledám. Něco. Cokoliv. Vtom zahlédnu jeskyni -
vlastně jen malý převis ve skalní stěně, ale vede docela
hluboko do skály, mohla bych se v něm schovat, tam
mě neuvidí. Ledaže by skočili za mnou.
Plavu k převisu, vzepřu se na rukou. Snažím se
zalézt co nejdál do úkrytu. Stočím se do klubíčka.
Jsem mokrá, třesu se zimou, zadržuju dech a
čekám. Za chvíli už nad sebou slyším přísné hlasy.
„Skočilo to dolů!“ Je slyšet, jak se otevírají a s bou-
cháním zase zavírají dveře aut, celá se z toho otřásám.
Je jasné, že všichni vystoupili. Ve stinné jeskyni se
neovladatelně chvěju, odkrvenými prsty si k sobě
tisknu kluzká kolena.
„...potopilo se to!“
„Třeba to odletělo.“ Slyším je i navzdory řvoucím
motorkám.
„Blbost! Nemohlo to odletět. Trefil jsem to do
křídla.“ Ten hlas zní tak samolibě a spokojeně, že mi z
toho přejede mráz po zádech. Třu si ruce, aby mi
nebyla taková zima. Abych se tolik nebála.
„Nikde to nevidím.“
„Někdo to tam bude muset omrknout.“
„Sakra! To mám skočit, jo? Voda je určitě ledová -
běž
ty!“
„A proč ne ty? Srabe -“
Já se tam podívám.“ Trhnu sebou. Ten hlas zněl ve
srovnání s ostatními drsnými hlasy tak klidně a
sametově hebce.
„Wille, zvládneš to?“
Snažím se ještě víc schoulit. Čekám na jeho
odpověď. Škoda že nejsem viziokryptéra, to bych se
jednoduše stala neviditelnou.
Hladinu protne zaoblené tělo, je to jen rozmazané
mihnutí. Skočil tak ladně, že voda skoro nevystříkla.
Will. Ten se sametovým hlasem. Upřeně se dívám na
třpytivou vodu, zadržuju dech a čekám, až se Will
ukáže. Každou chvíli se nad hladinu vynoří jeho hlava,
rozhlédne se a spatří jeskyni. A mě.
Navlhčím si rty, cítím, jak mi v žilách vře krev, jak
se mi v plicích hromadí kouř. Udělám to, jestli to bude
opravdu nutné? Smím využít svého nadání k tomu,
abych si zachránila život?
Vtom Will vyplave na hladinu. Pohodí hlavou, crčí
mu z ní voda. Tmavé vlasy má připlácnuté k lebce,
lesknou se mu. Je mladý. Řekla bych, že o trochu starší
než já.
„Dobrý, Wille?“ křikne na něj někdo shora.
„Jo!“ zavolá Will.
Sevře se mi srdce, protože jeho hlas zaznívá z takové
blízkosti. Snažím se co nejvíc namáčknout na hrubou
skalní stěnu. Je mi jedno, že si o ni rozdírám křídla a
že to pálí. Dívám se na Willa. Doufám, že mě
nezahlédne.
Vtom uvidí jeskyni a strne. Dívá se přímo mým
směrem. „Je tady jeskyně!“
„Je v ní?“
Tím myslí mě.
Hrůzou se mi naježí vlasy. Kůže se mi napíná a
chvěje jako houslová struna, na kterou právě někdo
zahrál. Polévá mě horko, chvějí se mi z toho křídla,
bolest z poraněné membrány mi vystřeluje hluboko do
zad. Trhnu sebou, snažím se zachovat klid.
 Will připlave blíž.
Z nosu mi stoupají obláčky dýmu. Nechci. Ale ono
se to... prostě děje. Většinou se dokážu ovládnout, ale
strach je silnější než já. Drakijské pudy vítězí.
Blíží se ke mně. Buší mi srdce. Je mi jasné, že mě vi-
děl - poznám to, protože se zarazil, plave na místě a rty
má těsně nad vodou.
Díváme se na sebe.
Teď se to stane. Přivolá ostatní. Vrhnou se na mě
jako hladoví dravci. Vzpomínám na tátu a snažím se
zarazit třes. Jsem si jistá, že táta se před nimi netřásl
ani neschovával. A já se na rozdíl od něj můžu bránit.
Ohněm.
Pohne se. Plave ke mně ladným klouzavým
pohybem. Na čelisti se mu rýsuje sval, mravenčí mě z
toho v břiše. Nevypadá tak nelítostně, jak jsem si ho
představovala. Netváří se zle. Tváří se... překvapeně.
Chytí se skalní římsy a vytáhne se na ni. Vleze do
jeskyně. Za mnou. Dělí nás necelých třicet centimetrů.
Skrčí se, na rukou mu hrají svaly, prsty zlehka přejede
po zemi. Měříme se pohledem. Jako by se poprvé
setkala dvě neznámá zvířata.
Pomalu vtahuju vzduch do plic, abych jím zadusila
kouř ve svém nitru. Už celá hořím.
Ne že bych ještě nikdy neviděla člověka. Lidi vídám
ve městě, když jedu s mámou a Tamrou nakupovat.
Sama většinu času vypadám jako člověk, dokonce i na
tajném území našeho kmene. A přesto na Willa
vyjeveně zírám, jako bych v životě neviděla kluka. I
když takového jsem nejspíš ještě neviděla. Konec
konců to není obyčejný kluk. Ale lovec.
Černé tričko se mu lepí na štíhlou hruď jako druhá
kůže. Jeho vlasy mi v potemnělé jeskyni připadají
skoro černé. Možná budou světlejší, až uschnou.
Středně hnědé nebo dokonce slámové. Mě ale mnohem
víc zajímají jeho oči. Má je posazené hluboko pod
tmavým obočím. Soustředěně se do mě zavrtávají,
prohlížejí si mě od hlavy k patě. Představuju si, jaká
mu asi připadám. Křídla mám složená za zády,
nepatrně mi vyčuhují nad ramena. Mé hladké pružné
končetiny září jako oheň i v přítmí jeskyně. Mám úzký
obličej s výraznými rysy. Protáhlý nos. Klenuté obočí a
dračí oči - dvě svislé černé štěrbiny místo zorniček.
Natáhne ruku. Neucuknu, ani když mi širokou
teplou dlaní stiskne ruku. Jen si na mě chce sáhnout.
Jede mi prsty po ruce. Je mi jasné, že srovnává moji
kůži - drakijskou kůži - s lidskou kůží. Zarazí se a
položí mi dlaň na hřbet ruky s prsty připomínajícími
ptačí spáry.
Z toho dotyku mnou projede vlna horka.
Také to cítí. Vyvalí oči. Nádherné oči ve tvaru lísko-
vého oříšku. Zelené s hnědozlatými flíčky. Tyhle barvy
mám ze všech nejradši. Jsou to barvy země. Prohlíží si
mé rozcuchané vlasy padající až na zem. Přeju si, aby
neviděl draka, ale mladou holku.
Z pusy se mu vydere jakýsi zvuk. Dvě slova. Slyšela
jsem je, ale říkám si: To není možné, to určitě neřekl.
„Wille!“ ozve se shora.
 Oba sebou trhneme. Okamžitě se zatváří úplně ji-
nak. Už nevypadá mírumilovně a zvídavě, ale naštvaně.
Výhružně. Tak, jak se příslušník jeho rasy má dívat na
příslušníka naší rasy. Rychle odtrhne ruku a přetne tak
chvíli, kdy jsme k sobě měli hodně blízko. Hladím
místo, kde se mě dotýkal.
„Nestalo se ti nic? Nepotřebuješ pomoc?“
„Ne, dobrý!“ jeho hluboký hlas se odráží od stěn na-
šeho malého úkrytu.
„Našels to?“
Už zase „to“. Zabručím. Z nosních dírek mi stoupají
obláčky kouře. Žár v mých plicích se stupňuje.
Upřeně se na mě dívá. Jeho pohled je krutý,
nelítostný. Čekám, kdy mě prozradí. Dívám se mu do
očí. Chci, aby tenhle nádherný kluk viděl, jaký obličej
odsuzuje k smrti.
„Ne.“
Nadechnu se, protože mi v plicích už nedoutná
oheň. Chvíli se na sebe díváme. On - lovec. Já - drakie.
Pak zmizí.
A já jsem sama.
 3

ekám nekonečně dlouho. Hluk helikoptér a moto-

rů už dávno utichl. Jsem mokrá, třesu se v úkry-
tu, choulím se, objímám si nohy, třu si pružná lýtka,
přejíždím si prsty po rudozlaté kůži. Zraněné křídlo mě
pálí, bolestí v něm přímo tepe. Poslouchám, ale nic
neslyším. Jen šepot stromů a sotva znatelné sténání
vodopádu.
Ti chlapi jsou pryč. Lovci jsou pryč. Will je pryč.
Zamračím se. Z nějakého důvodu mě mrzí, že už ho
nikdy neuvidím. Že se nikdy nedozvím, proč mě nepro-
zradil. Že nikdy nezjistím, jestli opravdu zašeptal ta
dvě slova. Jsi krásná.
V tu chvíli jsme k sobě měli tak blízko. Prostě se to
stalo. Nedokážu si to vysvětlit. Myslela jsem, že mě
vyzradí. Lovci většinou nemají slitování. Jsme pro ně
kořist, poddruh, jehož příslušníky je nutné zkrotit a
prodat našim největším nepřátelům - enkrosům.
Prahnou po našich přednostech už od počátku časů,
zběsile nás zabíjejí nebo vězní, aby nás mohli využívat -
aby mohli využít zázračnou vlastnost naší krve,
krunýřovité tělo, umění nalézt drahokamy ukryté pod
zemí. Nejsme pro ně vůbec nic. Podle nich nemáme ani
duši, ani srdce.
Proč mě Will neprozradil? V myšlenkách se vracím
k jeho neuvěřitelnému obličeji, vryl se mi do paměti.
Jeho krásné mokré vlasy. Jak mě provrtával tmavýma
očima. Měla bych si představovat Cassiana. Cassian je
můj osud. Souhlasila jsem, i když si teď stěžuju a
riskuju, že mě rozbřesk zastihne venku, právě když se
od Cassiana snažím odpoutat.
Chci v úkrytu vydržet co nejdéle, ale vlhko a zima
mě z něj brzy vyženou. Bojím se, že na mě nastražili
past, a tak opatrně vklouznu do ledové vody. Šplhám
po rozeklané skalní stěně, přetěžuju neporaněné křídlo
- membrány jsou napjaté a strašlivě bolí.
Když vylezu nahoru, sípavě vydechnu. Padnu na
zem, vdechuju výrazný jílovitý pach hlíny. Zaryju se
dlaněmi do vlhké půdy. Čerpám z ní sílu, která mi
něžně hučí v těle. Sopečná hornina hluboko pode
mnou přede jako kočka. Cítím to, slyším to, nasávám
ten zvuk.
Spojení se zemí - úrodnou živnou půdou - na mě
takhle působí odjakživa. Země mi zraněné křídlo určitě
zahojí. Nepotřebuju žádné uměle vyrobené léky. Sílu
mi dodá jedině zdravá životodárná zem.
Mlhou ke mně proniká vůně deště. Vstanu, vkročím
do její rozevřené náruče a vydám se k jezeru, kde jsem
nechala kolo a oblečení. Klenbou stromů se prodírají
tenké sluneční paprsky, pronikají mlhou. V jejich svitu
má moje promrzlá kůže načervenalý bronzový odstín.
Jsem si jistá, že se Azurce podařilo dostat domů. Ja-
koukoliv jinou možnost odmítám. Kmen už určitě
zjistil, že jsem nezvěstná. Musím vymyslet, jak svou
nepřítomnost vysvětlím.
Proplétám se mezi stromy, neslyšně našlapuju, po-
slouchám, jestli se neozvou podezřelé zvuky, bojím se,
aby se lovci nevrátili... ale v mém strachu se ukrývá na-
děje.
Naděje, že se jistý lovec jednoho dne vrátí a zodpoví
mé otázky, ukojí moji zvědavost... a já pochopím, proč
mě začalo mravenčit v žaludku, když zašeptal ta dvě
slova.
Postupně ke mně proniká jakýsi hluk - vine se vzdu-
chem a plaší ptáky na stromech. Drakijská kůže mě
svrbí, její barva je střídavě zlatá a rudá.
Leknu se, protože se ke mně blíží slabé hučení
motorů. Jako první mě napadne, že se lovci vracejí.
Že by si to ten krásný kluk rozmyslel?
Zaslechnu své jméno.
Jacindo! V borovicovém bludišti se ten výkřik
zoufale odráží.
Zvednu hlavu a udělám z rukou trychtýř. „Tady
jsem!“ zavolám.
Za okamžik jsou u mě. Auta prudce brzdí. Dveře se
otvírají a zase s boucháním zavírají tak rychle, že
musím mrkat.
Ustupující mlhou se ke mně žene několik členů
vedení našeho kmene. Tváří se vztekle. Azurku
nevidím, zato Cassiana ano. Vypadá jako jeho táta -
nemilosrdně k sobě tiskne rty, takže má z pusy jen
tenkou čárku. Jako drakie se mu většinou líbím víc, v
téhle podobě mě má radši, ale tentokrát v jeho očích
nevidím obdiv. Dojde ke mně, děsivě se nade mnou
tyčí. Takhle na mě působí pokaždé.
Je tak vysoký, tak mohutný... tak obrovský. Vzpomenu
si, jak mě včera při nácviku úhybných manévrů vzal za
ruku a jak ji měl teplou a silnou. Bylo by snadné se s
ním spustit a jednoduše udělat, co se po mně chce... co
se ode mě očekává.
Nedokážu se mu podívat do očí, raději si prohlížím
jeho lesklé, nakrátko ostříhané inkoustově černé vlasy.
Nakloní se ke mně. „Jacindo, měl jsem o tebe strach.
Bál jsem se, že tě ztratím,“ zabručí mi zastřeným
hlasem těsně u ucha a nadzvedne mi tak vlasy nad
spánkem.
Naježím se, z jeho slov mě vzdorně brní kůže. To, že
podle vedení kmene patříme k sobě, ještě neznamená,
že to tak opravdu je. Aspoň zatím. Nejspíš už posté
lituju, že nejsem obyčejná drakie. Že jsem drakie, která
dští oheň a od které se toho tolik očekává. Měla bych
mnohem jednodušší život. Můj život by totiž byl jen
můj.
Protlačí se ke mně máma. Odstrčí Cassiana, jako by
byl malý kluk, a ne onyx vysoký sto devadesát
centimetrů, který by ji dokázal rozmáčknout jako
žížalu. Máma je krásná, kulatý obličej jí lemují
kudrnaté vlasy. Jantarové oči mám po ní. Po tátově
smrti o ni projevilo zájem hned několik nápadníků.
Dokonce i Cassianův táta Severin. Naštěstí o ně
nestála. Ani o jednoho. Už takhle to s ní není lehké.
Ještě aby se nějaký namyšlený draki pokoušel
zaujmout tátovo místo.
Ale teď máma vypadá starší. Kolem pusy se jí
krabatí vrásky. Takhle nevypadala ani ten den, kdy
jsme se dozvěděly, že se táta už domů nevrátí.
Uvědomím si, že je to moje vina. Sevře se mi žaludek.
„Jacindo! Díkybohu, ty žiješ!“ Obejme mě. Zmáčkne
mi pochroumané křídlo a já vykřiknu.
Poodstoupí. „Co se ti stalo?“ zeptá se mě s obavami.
„Na to teď není čas.“ Cassianův otec chytne mámu
za rameno, odstrčí ji a stoupne si přede mě. Severin
měří sto devadesát centimetrů, je stejně vysoký jako
Cassian, a tak musím zaklonit hlavu, abych mu viděla
do obličeje. Přehodí mi přes ramena deku, protože se
celá třesu. „Okamžitě se převtěl do lidské podoby,“
přikáže mi.
Poslechnu. Když mi křídla zajíždějí zpátky pod kůži,
musím se kousat do rtu, abych nekřičela bolestí - rána
se roztahuje a prohlubuje zároveň s tím, jak se mé tělo
proměňuje a ohýbá. Zranění je vidět, na lopatce mám
krvavý šrám. Po zádech mi stéká teplá krev. Přitáhnu si
deku víc k tělu.
Kosti se mi zkracují na původní délku. Pevnější
drakijská kůže mizí. Dá se do mě zima, zalézá mi pod
lidskou kůži. Roztřesu se, holé nohy už skoro necítím.
To už je ale u mě máma, přehodí mi přes ramena
další deku. „Co tě to napadlo?“ Tenhle hlas, tenhle
jízlivý kritický tón přímo nesnáším. „Div že jsme se s
Tamrou nezbláznily strachy. To chceš dopadnout jako
táta?“ Divoce zavrtí hlavou a vrhne na mě odhodlaný
pohled. „Stačí, že jsem přišla o manžela. Nedovolím,
abych přišla i o dceru.“
Je mi jasné, že ode mě čeká omluvu, ale to bych
raději spolkla hřebíky. Právě před tímhle utíkám - před
obavami, že mámě způsobím životní zklamání, před
strachem, že v sobě zadusím své pravé já. Před
pravidly, pravidly a dalšími pravidly.
„Porušila naši nejposvátnější zásadu,“ prohlásí Se-
verin.
Trhnu sebou. Létáme výhradně ve skrytu tmy. Že
je tohle pravidlo nesmyslné, asi těžko potvrdím tím, že
jsem se málem nechala zabít lovci.
„Potřebuje dostat za vyučenou.“ Máma a Severin se
na sebe podívají. Ostatní si začnou šeptat. Slyším
souhlasné mručení. Moje drakie se varovně zachvěje.
Odvážně se rozhlédnu. Deset tváří, které znám už od
narození. Není mezi nimi jediná spřízněná duše.
„Ne, to ne,“ špitne máma.
Co ne?
Stiskne mi ruku ještě silněji a já se k ní nakloním,
protože potřebuju útěchu. Najednou kromě ní nemám
žádné spojence.
„Jako jediná umí dštít oheň -“
„Ne. Je to moje dcera,“ odsekne máma. Je taky
drakie, přestože tuhle část svého já nenávidí. I když se
už roky nepřevtělila. Možná by jí to už ani nešlo.
„Je to nutné,“ trvá Severin na svém.
Trhnu sebou, protože se mi máma zaryje prsty do
ruky i přes deku. Je ještě moc mladá. Ne.“
„O čem to mluvíte?“ odvážím se ozvat.
Nikdo mi neodpoví, ale na tom není nic divného.
Štve mě to, ale už jsem na to zvyklá. Všichni - máma,
vedení kmene, Severin - mluví za mými zády, mluví o
mně, ale nikdy se mnou.
Máma se Severinem na sebe dál upřeně hledí.
Neřeknou si ani slovo, ale i tak si toho dost sdělí.
Cassian mě celou dobu dychtivě sleduje. Z pohledu
jeho nafialovělých temných očí by se většině holek
podlomila kolena. Většině holek včetně mojí sestry - té
především.
„Promluvíme si o tom později. Teď ji odvezu domů.“
Máma mě rychle odvádí k autu. Otočím se na
Severina s Cassianem - na otce se synem, na krále s
princem. Stojí vedle sebe, hledí za mnou a v očích se
jim zračí touha po pomstě. A ještě něco. Něco, co
nedokážu přesně určit.
Přejede mi mráz po zádech.
 4

řed domem už na nás čeká Azurka. Přechází sem a

tam, na sobě má otrhané džíny a modrou
halenku, jejíž odstín se ani zdaleka nevyrovná lesklým
modrým pramínkům v jejích vlasech. Když nás uvidí,
rozzáří se.
Máma zaparkuje a Azurka proběhne Nidiinou
věčnou mlhou halící město. Mlha je naprosto klíčová
pro naše přežití. Díky ní nás nemůže zpozorovat žádné
letadlo, které by se náhodou ocitlo v našem vzdušném
prostoru.
Vystoupím z auta, Azurka mě obejme, div mě
nerozmačká v náruči. Zakňourám. Starostlivě se
odtáhne. „Jsi zraněná? Co se ti stalo?“
„Ale nic,“ zabručím a nenápadně se podívám na
mámu. Ví, že jsem zraněná. Nemá cenu jí to
připomínat.
„A ty jsi celá?“ zeptám se.
Přikývne. „Udělala jsem přesně to, cos mi řekla. Zů-
stala jsem pod vodou, dokud neodjeli, a pak jsem letěla
domů pro pomoc.“
 Nepamatuju si, že bych jí říkala, ať doletí pro
pomoc. Ale přece bych se na ni nezlobila, když mi
chtěla zachránit život.
„Pojďte dál,“ vybídne nás máma, ale nedívá se na
nás. Ohlíží se na druhou stranu ulice, na jednu naši
sousedku. Na verandě stojí Cassianova teta Jabel, ruce
má překřížené na prsou a bedlivě nás sleduje. Poslední
dobou to dělává dost často. Máma si je jistá, že na nás
Jabel donáší Severinovi. Pozdraví ji úsečným
pokývnutím hlavy a rychle nás postrkuje dovnitř.
Přitom s Jabel bývaly nejlepší kamarádky. Když jsem
byla malá. Než táta umřel. Než se to všechno stalo. Teď
se spolu skoro nebaví.
Vejdeme dovnitř. Tamra sedí v tureckém sedu na
gauči, na klíně má misku s vločkami. Podívá se na nás.
V televizi vyřvává starý kreslený seriál. Nepřijde mi, že
„se málem zbláznila strachy“, jak tvrdila máma.
Máma dojde k televizi a ztlumí zvuk. „Tamro,
nemusí to tak řvát.“
Tamra pokrčí rameny a zašátrá rukou mezi polštáři
na gauči - hledá ovladač. „Nemohla jsem znova usnout,
tak jsem chtěla přehlušit poplašný zařízení.“
Udělá se mi slabo. „To spustili poplašný zařízení?“
zeptám se. Naposledy ho spustili, když zmizel táta a
kmen za ním vyslal pátrací četu.
„Jo.“ Azurka přikývne a vykulí oči. „Severin mohl
vyletět z kůže.“
Tamra najde ovladač a zvýší zvuk. Odhodí ovladač
zpátky na gauč a nabere si pořádnou lžíci vloček. „Se
divíš, že kvůli tobě vytvořili zvláštní oddíl?“ Otráveně
se na mě podívá. „Proč to asi udělali?“
Mám sto chutí se bránit, ale nechám to být a
zhluboka vydechnu. Tolikrát jsem se jí to snažila
vysvětlit, ale ona to nechápe. Nechápe, co to znamená,
když se v někom probudí drakijské pudy. Jak by taky
mohla?
Máma vypne televizi. Az si nevšimla, že v obýváku
panuje napětí. Rozhodí rukama. „Tak co se dělo? Jaks
jim utekla? Byli úplně všude. Vidělas ty síťomety?“
Máma vypadá, jako že jí je špatně od žaludku.
„Myslela jsem, že tě dostanou. Teda, vím, že
dokážeš letět hodně rychle... a že dštíš oheň, ale
„Kdo by to taky nevěděl,“ poznamená Tamra s
plnou pusou a teatrálně obrátí oči v sloup.
Nikdy se nepřevtělila. V posledních letech se to
stává poměrně často a vedení kmene to trápí, protože
nechtějí, aby náš druh vyhynul. Tamra - moje dvojče,
narodila se jen pár minut po mně - je v každém
případě obyčejná lidská bytost. Hrozně ji to štve. A mě
taky. Než jsem se převtělila, skvěle jsme si rozuměly,
byly jsme pořád spolu. A teď máme společnou jen
podobu.
Máma přechází od okna k oknu a zavírá dřevěné
okenice. Obývák se postupně noří do šera. „Tak
nashledanou, Azurko,“ řekne máma.
Moje kamarádka zamrká. „Nashledanou?“
„Ano, nashledanou,“ zopakuje máma o něco důraz-
něji.
 „Aha.“ Azurka se zamračí a pak se podívá na mě.
„Půjdem spolu ráno do školy?“ Významně se jí
zalesknou oči. Chce mi tak naznačit, že zítra jí budu
moct všechno povyprávět. „Klidně si přivstanu.“
Bydlí na opačném konci města. Naše město má tvar
obrovského kola s osmi paprsky - ulicemi. Střed kola
slouží jako centrum. Je v něm škola i radnice. Já
bydlím v Západní I. Azurka ve Východní III. Dál od
sebe bychom snad ani bydlet nemohly. Město je
obehnané zdí porostlou vinnou révou, takže to k
Azurce nejde vzít zkratkou.
„Jasně. Když ti nevadí, že se budeš muset hnát až
sem.“
Máma zamkne, jen co Azurka odejde. To nikdy dřív
nedělala. Otočí se a chvíli se na mě a Tamru dívá. Je
slyšet jen, jak Tamra cvaká lžící o misku. Máma se
otočí, podívá se okenicí ven... jako by se bála, že by nás
mohla slyšet Azurka. Nebo někdo jiný.
Pak se otočí zpátky k nám. Jděte si sbalit. V noci od-
jedeme,“ oznámí nám.
Žaludek se mi zhoupne, jako když za letu rychle
ztratím výšku. „Cože?“
Tamra vyskočí z gauče tak rychle, že jí miska s
vločkami a mlékem vypadne z ruky. Máma ji neokřikne
a vzniklý flek ji vůbec nezajímá. Podle toho poznám, že
se něco stalo nebo že se všechno co nevidět změní.
Máma je rozhodnutá.
„To myslíš vážně?“ Tamře se horečnatě lesknou oči.
Takhle plnou energie jsem ji neviděla... od chvíle, kdy
jsem se poprvé převtělila a kdy začalo být jasné, že ona
se nepřevtělí. „Mami, řekni, že si neděláš legraci.“
„O něčem takovém bych nevtipkovala. Jděte si
sbalit. Vezměte si co nejvíc oblečení - a taky všechno,
co je podle vás důležité.“ Upřeně se na mě podívá.
„Sem už se nevrátíme.“
Ani se nehnu. Nemůžu. Už zase mě bolí ta rána v ra-
meni. Jako by do mě někdo zabodl nůž, otáčel jím a za-
jížděl jím čím dál hlouběji.
Tamra odběhne s nadšeným pokřikem k sobě do
pokojíčku. Je slyšet, jak prudce rozevře skříň a jak
dveře bouchnou do zdi.
„Co to má znamenat?“ zeptám se mámy.
„Měly jsme to udělat už dávno. Hned po tátově smr-
ti.“ Uhne očima, rychle zamrká a pak se na mě znova
podívá. „Jenže já pořád doufala, že jednoho dne stane
ve dveřích. Proto jsme se nikdy neodstěhovaly.“
Vzdychne. Jenže on se už nevrátí. Takže musím udělat
to, co je pro tebe a Tamru nejlepší.“
„Chceš říct, co je nejlepší pro tebe a Tamru.“
Mámě ani Tamře nebude vadit, že opustíme kmen.
To je mi jasné. Máma schválně zabila svoji drakii už
před lety, kdy se ukázalo, že se Tamra nepřevtělí -
nepoužívala ji, a tak její drakie uchřadla. Řekla bych,
že to udělala proto, aby si moje sestra nepřipadala tak
sama. Že to udělala ze solidarity.
Z naší rodiny jsem s kmenem spjatá jen já. To já
budu trpět, když odtud odjedeme.
„Copak nechápeš, že by všechno bylo jednodušší, že
bychom byly ve větším bezpečí, kdyby ses zřekla své
drakie?“
Trhnu sebou, jako bych právě dostala facku. „To
opravdu chceš, abych zničila svoji drakii? Abych byla
jako ty?“ Skrytá drakie, která se vydává za lidskou
bytost? Zavrtím hlavou. „To neudělám. A je úplně
jedno, kam mě odvezeš. Nezapomenu, kdo jsem.“
Položí mi ruku na rameno a jemně mi ho stiskne.
Nejspíš mě chce povzbudit. „Uvidíme. Třeba za pár
měsíců změníš názor.“
„Ale proč? Proč odsaď musíme odjet?“
„Vždyť víš.“
Částečně to tuším, ale odmítám si to přiznat.
Nejradši bych se tvářila, jako že se nám tu žije moc
hezky. Ráda bych zapomněla, že mi vadí, jak tvrdou
rukou nám Severin vládne. Ráda bych zapomněla na
Cassianův majetnicky pohled. Ráda bych zapomněla,
že se moje sestra cítí odstrčená a že se k ní ostatní
chovají, jako by měla lepru. Ráda bych zapomněla, že
si kvůli tomu připadám provinile.
„Jednou to pochopíš. Jednou mi poděkuješ, že jsem
tě uchránila před životem tady,“ povídá máma dál.
„Žes mě uchránila před kmenem?“ zeptám se.
„Vždyť sem patřím! Je to moje rodina.“ A nic na tom
nezmění ani ten zatracený alfa samec. Severin
nepovede kmen navěky.
„A co Cassian?“ Máma protáhne koutky. „Víš, co tě
čeká.“
Ustoupím o krok. Nelíbí se mi, jak se jí třese hlas.
Koutkem oka zahlédnu, jak se Tamra zarazila ve
dveřích svého pokoje. „S Cassianem jsme kamarádi,“
odpovím. Svým způsobem jsme kamarádi. Nebo dřív
jsme byli.
„Aha.“
„O co ti jde?“
„O to, že ti už není osm a jemu deset. Víš přece, před
čím se tě snažím ochránit. Před kým se tě snažím
ochránit. Kmen si tě přivlastnil, když ses poprvé
převtělila. Je snad něco špatného na tom, že chci svoji
dceru zpátky? Tvůj táta o to taky usiloval, pořád se
kvůli tomu se Severinem hádal. Proč myslíš, že tu noc
odletěl sám? Chtěl najít...“ Zlomí se jí hlas.
Stojím jako přimrazená.
Máma o té noci zásadně nemluví. O tátovi. Bojím se,
že se odmlčí. Bojím se, že bude povídat dál.
Znova se na mě podívá. Má chladný, rozhodný po-
hled. A to mě děsí.
Už zase mě pálí na prsou, svírá se mi z toho hrdlo.
„Zní to, jako by náš kmen byl sekta padouchů
Blýská očima. Divoce mávne rukou. „Taky že to je
sekta padouchů! Kdy ti to konečně dojde? Když po
mně chtějí, abych dala svoji šestnáctiletou dceru jejich
drahocennému princovi na páření, tak to jsou padouši!
Jacindo, chtějí z tebe udělat chovnou klisnu! Chtějí,
abys na svět přivedla děti, které budou dštít oheň!“
Stojí jen kousek ode mě. Křičí mi do obličeje. Zajímalo
by mě, jestli nás slyší sousedi. Například Jabel.
Zajímalo by mě, jestli to mámě nevadí.
 Ustoupí o krok a zhluboka se nadechne. „V noci od-
jíždíme. Sbal si věci.“
Běžím do svého pokoje, prásknu dveřmi. Chovám se
teatrálně, jenže ono to pomáhá. Přecházím po pokoji,
zhluboka dýchám. Z nosních dírek mi vylétají rozčilené
obláčky páry. Přejedu si dlaní po tváři a krku. Mám
teplou kůži.
Padnu na postel, vydechnu oblak kouře a zírám do
stropu. Nic nevidím. Cítím jen, jak uvnitř celá žhnu, i
když žár postupně slábne. Přejíždím očima po
hvězdách, které mám zavěšené u stropu. S tátou jsme
ho nejdřív vymalovali namodro a on mi pak na něj
pomohl pověsit hvězdy. Říkal, že budu mít pocit, jako
bych spala pod širákem.
V krku mě štípe horký vzlyk. Už nikdy nebudu pod
touhle oblohou spát. A ani se už nikdy nevznesu do
vzduchu, jestli to dopadne tak, jak si máma přeje.

Pár hodin nato se už plížíme Nidiinou mlhou. Město

spí. Mlha chrání kmen, kryje ho před okolním světem a
teď nám napomáhá v útěku.
Když vyjedeme z naší ulice na Hlavní třídu, vyhodí
máma rychlost a nechá auto jet na neutrál. S Tamrou
ho pomalu tlačíme centrem. Škola i radnice nás tiše
sledují, místo očí mají potemnělá okna. Pneumatiky
skřípou na uvolněném štěrku. Z té námahy mě brní
lýtka.
Říkám si, kdy se rozezní poplašné zařízení.
Zadržuju dech, protože se blížíme k zelenému
obloukovitému vjezdu do města. Už se před námi
vynořuje Nidiina chaloupka porostlá břečťanem -
strážní domek přilepený z jedné strany k vjezdu. Ve
velkém členěném okně obývacího pokoje se svítí. Nidie
nás určitě odhalí. Stará se o to, aby se nikdo nedostal
do města ani ven.
Každý kmen má aspoň jednu mlhotvorku - drakii,
která zastře mlhou nejen město, ale i mysl každého
člověka, který se do něj náhodou zatoulá. Díky Nidiině
mlze člověk zapomene, jak se jmenuje. Nidie svým
uměním předčí i mě. Náš kmen se děsí dne, kdy Nidie
zemře... kdy naše území zůstane nechráněné a bude ho
moct spatřit kterékoliv letadlo nebo člověk, který se
vydá hluboko do hor.
V Nidiině domku je naprosté ticho. Nic se neozve,
ani když mi na štěrku schválně ujede noha a je slyšet
zaskřípění. Tamra na mě vrhne varovný pohled.
Pokrčím rameny. Třeba chci, aby nás Nidie
přistihla. Máma zařadí rychlost, až když podjedeme
oblouk. Nenastoupím hned, ještě se naposledy otočím.
V matném světle Nidiina obýváku je u okna vidět stín.
Cítím zrychlený tep až v krku. Rázně se nadechnu.
Jsem si jistá, že Nidie spustí poplach.
Stín se pohne. Dívám se na něj tak upřeně, že mě z
toho bolí oči.
Vtom světlo za oknem zhasne. Zamrkám. Zavrtím
hlavou. Jsem zmatená. „Ne,“ zašeptám. Proč nás
nezastaví?
„Jacindo, nasedej!“ sykne Tamra a hned naskočí do
auta.
Odtrhnu oči od místa, kde ještě před chvílí stála
Nidie. Říkám si, že bych se mohla vzepřít a nikam
nejet. Dokázala bych to. Tady. Teď. Vzepřít se.
Odmítnout. Máma s Tamrou by mě nepřemohly. Ani
by se o to nesnažily.
Ale nakonec se nezachovám sobecky. Nebo statečně.
Nevím, které slovo je v tomhle případě to správné. Na-
sednu do auta.
Za chvíli už sjíždíme z hor dolů do neznáma.
Přitisknu dlaň ke studenému okýnku. Nemůžu se
smířit s tím, že jsem Azurku viděla naposledy. V krku
mi zabublá vzlyk. Nesměla jsem se s ní ani rozloučit.
Máma pevně svírá volant a upřeně hledí předním
sklem na málo frekventovanou silnici. Pokyvuje
hlavou. Jako by si tím dodávala odvahy.
„Nový začátek. Jen my tři,“ prohlásí přehnaně
vesele. „Už bylo načase, ne?“
„To jo,“ ozve se Tamra ze zadního sedadla.
Otočím se na ni. Jsme dvojčata, a tak mezi námi
existuje zvláštní pouto - vzájemně si čteme myšlenky a
poznáme, co si ta druhá myslí. Jenže já teď poznám jen
to, že mám strach.
Tamra se usmívá. Dívá se okýnkem ven, jako by v
černočerné tmě bylo něco k vidění. Aspoň se jí konečně
splní její přání. Bude si připadat normální bez ohledu
na to, kam vlastně jedeme. A já se budu snažit
zapadnout do světa, který není pro mě.
Patřím ke kmeni. Možná dokonce patřím ke
Cassianovi. Třeba je to tak, i když by to Tamře zlomilo
srdce. Cassian má pravdu. Nevím. Vím jen to, že
nedokážu žít bez létání. Bez oblohy a vlhké prodyšné
země. Nikdy bych se dobrovolně nevzdala schopnosti
se převtělit. Nejsem moje máma.
Copak můžu zapadnout mezi lidi? Budu jako Tamra,
zakrnělá drakie. Jenže pro mě to bude mnohem horší.
Protože já vím, jaké to je, být drakií.
Jednou jsem viděla dokument o člověku, kterému
amputovali nohu. Prý ji pořád cítí. Prý se v noci
probudí a chce se na ní podrbat, jako by ji pořád měl.
Říká se tomu fantomová bolest.
A podobný pocit budu zakoušet i já. Budu fantomo-
vá drakie. Budou mě mučit vzpomínky na to, kým jsem
byla.
 5

áma se domlouvá s paní, která nám má prona-

jmout zahradní domek. Jen stěží se mi daří vy-
tlačovat vzduch z plic. Zdejší vzduch mi připadá řídký,
suchý a prázdný, i když je klimatizace nastavená na
maximum. Říkám si, že takovéhle to asi je, když má
člověk astma, že takhle neustále lapá po dechu. Mám
pocit, že se už nikdy pořádně nenadechnu. Probodnu
mámu pohledem. Proč musela vybrat zrovna poušť?
Zřejmě je sadistka.
Paní Hennesseyová vyjde kolébavým krokem na za-
hradu. Zamíříme za ní. Okamžitě nás obemkne suché
horko. Ničí mi pleť, jako obrovský vysavač mi z těla od-
čerpává vlhkost a oslabuje mě. Sice jsme v Chaparralu
teprve dva dny, ale poušť už si vybírá svou daň. Přesně
jak máma čekala.
„Bazén!“ vykřikne Tamra.
„Ten není pro vás,“ poznamená paní Hennesseyová.
Tamra se zamračí, ale jen na chvíli. Nenechá si
zkazit optimistickou náladu. Nové město, nový svět.
Nový život na dosah.
 Loudám se za nimi. Každý krok mě stojí obrovské
množství energie.
Paní Hennesseyová se zastaví u zaoblené strany ba-
zénu. Ukáže na plot za našimi zády. „Můžete používat
zadní vchod.“
Máma přikývne. Poklepává si o nohu složenými
novinami, ve kterých našla tenhle inzerát.
Paní Hennesseyová zachřestí klíči. Odemkne
zahradní domek a klíče předá mámě. „Nájemné za
další měsíc se platí prvního.“ Přejede slzavýma očima
ze mě na Tamru. „Mám ráda klid,“ upozorní.
Jen ať jí ho máma slíbí. Vejdu dovnitř. Tamra jde za
mnou. Prohlížím si stísněný obývák - je tu slabě cítit
plíseň a chlór. Ještě víc klesnu na mysli, tedy jestli to je
vůbec možné.
„Docela to ujde,“ poznamená Tamra.
Podívám se na ni. „To bys řekla o každý barabizně.“
„Vždyť je to jen na čas.“ Pokrčí rameny. „Brzy se
přestěhujeme do vlastního.“
Leda ve snu. Zavrtím hlavou a jdu si prohlédnout
ostatní pokoje. Zajímalo by mě, kam Tamra na takové
nápady chodí. Když máma včera platila večeři,
přepočítávala drobné.
Slyším, jak se zavírají vchodové dveře. Strčím si
ruce do kapes, promnu v prstech chomáčky látky a
vyrazím zpátky do obýváku. Máma si dá ruce v bok.
Rozhlíží se po domě - po nás - jako by byla doopravdy
spokojená. Jenže já jí nevěřím. Copak může být
šťastná, když já... nejsem? „Děvčata, tohle je náš nový
domov.“
Domov. Přijde mi, že to slovo pro mě pozbylo vý-
znamu.
Je večer. Sedím na kraji bazénu a máchám si v něm
nohy. Voda je taky teplá. Nakloním hlavu na stranu.
Doufám, že začne foukat vítr. Chybí mi mlha, hory,
studený vlhký vzduch.
Slyším, jak se otevírají dveře domku. Máma se
posadí vedle mě a upřeně se zadívá před sebe. Zajímalo
by mě, na co se dívá. Já totiž vidím jen zadní zeď domu
paní Hennesseyové.
„Třeba si to s tím bazénem časem rozmyslí,“ řekne
máma. „Docela bych si v létě zaplavala.“
Patrně se mi snaží zvednout náladu, ale já dokážu
myslet jen na to „časem“.
„Proč?“ vyletím. Rychle kopu nohama ve vodě.
„Mohlas vybrat tisíc jiných míst. Proč zrovna tohle?“
Mohla vybrat kterékoliv místo na světě. Městečko v
kopcích nebo horách zahalených chladivou mlhou. Ale
ona musela zamířit zrovna do Chaparralu - města
rozprostřeného přímo uprostřed pouště, necelých sto
padesát kilometrů od Las Vegas. Vzhledem k tomu, že
se tu voda vůbec nekondenzuje, nemá moje tělo z čeho
brát sílu. Tady mě neskryje ani opar, ani mlha, ani nic
jiného. Nikde poblíž nejsou snadno přístupné kopce
ani hory. Ani úrodná půda. Není odtud úniku. Taková
krutost.
Nadechne se. „Myslela jsem, že takhle to pro tebe
bude jednodušší
 „Tohle teda vůbec není jednoduchý,“ zasupím.
„No, aspoň se nebudeš muset rozhodovat.“ Natáhne
ruku a odhrne mi vlasy z ramene. „Vyprahlá krajina
tvoji drakii rychle zničí. Vím to z vlastní zkušenosti.“
Podívám se na ni. „Jak to myslíš?“
Zhluboka se nadechne. „Když jsem se vydala na
cesty, žila jsem nějakou dobu tady.“
Odtáhnu se a upřeně se na ni zadívám. Hodně
drakiů jezdí do světa na zkušenou. Ne na dlouho. Na
rok nebo dva. Nikdy ovšem nemíří někam, kde je vedro
a sucho. A už vůbec ne do pouště. Pokud chce draki
přežít, musí umět předstírat, že je lidská bytost. Někdy
v lidském světě zůstane natrvalo.
Já myslela, žes byla v Oregonu. Že jsi jela na zkuše-
nou s Jabel, že jste si tam spolu pronajaly byt.“
Máma přikývne. „Tak to taky bylo, ale po pár
měsících jsem se rozhodla...“ Odmlčí se, aby nabrala
dech. „Rozhodla jsem se, že už se ke kmeni nevrátím.“
Narovnám se. Jak to, že o tom nevím?“
Protáhne pusu. „Protože jsem se vrátila. Nechtěla
jsem, aby se rozkřiklo, že k tomu bylo zapotřebí
určitého nátlaku.“
Okamžitě si to domyslím. Je mi jasné, na čí nátlak
se vrátila. „To táta, viď?“
Usměje se o něco vlídněji. „Táta nikdy necestoval.
Neměl k tomu důvod. Vždycky chtěl být jen a pouze
drakiem.“ Třesou se jí rty. Pohladí mě po tváři. „Dost
mi ho připomínáš.“ Vzdychne a odtáhne ruku.
„Navštěvoval mě v Oregonu jednou za měsíc... a
neustále mě přemlouval, ad se s ním vrátím.“ Úsměv jí
ztuhne na rtech. „Bylo to pro mě docela náročné.“
Dívá se mi zpříma do očí. Jacindo, chtěla jsem pryč
od kmene. Už tenkrát. Kmen nebyl nic pro mě a tvůj
táta mi to nijak neulehčoval. Tak jsem utekla. Sem.“
„Sem?“
„Myslela jsem, že mě tady táta nenajde.“
Mnu si ruku. Kůži na ní mám suchou a bílou jako
křída. „Taky bych se divila.“
„Moje drakie začala brzy slábnout. Občas se to ve
mně zlomilo, zkusila jsem se proletět, ale převtělení
mě stálo čím dál větší námahu. Zabíralo to. Stával se ze
mě člověk.“
„Ale vrátila ses.“
„Protože jsem si přiznala, jak to se mnou je.
Nechtěla jsem žít s kmenem, ale stýskalo se mi po
tátovi. Nedokázal si představit jiný život než život
drakiho a já si zase nedokázala představit život bez
něj.“
Pozoruju vodu v bazénu - na nehybné klidné
hladině není jediná vlnka zčeřená větrem. Říkám si,
jaké to asi je, když někoho tak moc milujete. Tak moc,
že se kvůli němu vzdáte všeho, po čem toužíte. Máma
to udělala. Nemohla bych se také obětovat pro ty, které
mám ráda? Pro mámu a Tamru? O tátu jsem už přišla.
Copak chci přijít i o ně dvě?
V tu chvíli mi hlavou bleskne vzpomínka na lovce
Willa. Nevím proč. Možná proto, že mě neprozradil.
Vůbec mě neznal, a přesto mě neprozradil... i když byl
naučený, že má udělat přesný opak. Bezpochyby
bojoval sám se sebou. Protože má příslušníky našeho
kmene lovit a likvidovat. Když se on dokázal vzepřít
svému světu, dokážu to i já. Jsem silná.
Z myšlenek mě vytrhne mámin hlas. „Vím, že je
těžké se s tím smířit. Proto jsem vybrala tohle město.
Poušť se o všechno postará. Nakonec.“
Nakonec. Jen stačí počkat, až moje drakie zemře.
Budu pak šťastná? Opravdu jednou mámě poděkuju,
jak si ona myslí?
Stiskne mi koleno. „Pojďme dovnitř. Potřebuju s
vámi pár věcí probrat. Než nastoupíte do školy.“
Cítím tlak na prsou. Nicméně se zvednu. Říkám si,
čeho všeho se máma kvůli mně vzdala, o co všechno
přišla. A Tamra taky. Nikdy nebylo po jejím. Možná je
tohle její příležitost. A nejen její, ale i mámy.

„Jacindo Jonesová, pojďte se představit spolužákům.“

Sevře se mi žaludek. Je třetí hodina. To znamená, že
se po mně už potřetí chce to samé.
Vstanu z lavice, překročím několik batohů a
zamířím k tabuli. Stoupnu si vedle učitelky Schulzové.
Hledí na mě třicet párů očí.
Máma nás do téhle školy přihlásila minulý pátek.
Říkala, že je nejvyšší čas. Že střední škola je první krok
k adaptaci. První krok k normálnosti. Tamra je
nadšená, připravená a vůbec se nebojí.
Celou noc jsem si v posteli představovala, jaké to asi
dneska bude, a dělalo se mi z toho špatně. Vzpomínala
jsem na kmen a na všechno, čeho jsem se musela
vzdát. Sice jsme měli zakázáno létat za denního světla,
ale aspoň jsem mohla létat v noci. Kmenová pravidla,
která mě tak štvala, ve srovnání s mojí stávající situací
blednou. Dokonce už ani nechápu, proč jsem se
Cassianovi tak vzpírala. Že by kvůli Tamře? Nebo mě k
tomu nutilo ještě něco jiného než to, že bych měla být
loajální vůči sestře?
Kolem mě jsou samí teenageři. Lidští teenageři.
Jsou jich stovky. Jejich hlučné hlasy se rozléhají všude.
Vzduch je plný umělých nasládlých vůní. Pro drakii je
to hotové peklo.
Jistě, dalo se předpokládat, že jednou budu pobývat
mimo území kmene. Mezi lidmi. Určitě bych vyjela do
světa na zkušenou. Jenže drakiově v pubertě do světa
nejezdí. To mohou jen dospělí drakiové, jen silní
vyspělí drakiové a ti se rozhodně nevydávají do pouště.
Také pro to mají pádný důvod.
Potřebuju se podrbat na ruce, ale vydržím to. Sice je
teprve jaro, ale z horka a sucha mě kůže svědí už teď.
Na stropě svítí bzučivé zářivky. Zmocní se mě
nepříjemný oslabující pocit.
Odkašlu si. „Jmenuju se Jacinda Jonesová,“ spustím
nakřáplým hlasem.
Vepředu si jedna holka natáčí na prst pramen vlasů.
„Hm. To už víme.“ Usměje se. Má na rtech vulgární
vrstvu lesku.
„Odkud jste?“ zachrání mě Schulzová.
„Z Colorada.“ Máma se mnou nacvičila odpovědi na
případné otázky.
Schulzová se na mě povzbudivě usměje. „Výborně.
Umíte lyžovat?“
Zamrkám. „Ne.“
„Kam jste chodila do školy?“
Máma myslela i na tohle. „Učila mě máma.“ Tohle je
nejjednodušší vysvětlení. Jinak by mě ani Tamru
nevzali. Nemůžeme poprosit vedení kmene, aby nám
poslalo školní záznamy.
Několik studentů se upřímně zasměje. Ta holka vep-
ředu obrátí oči v sloup. „Exotka.“
„Nechte toho, Brooklyn.“ Schulzová se na mě znova
podívá, ale už se netváří tak vlídně. Spíš odevzdaně.
Jako bych se právě přiznala, že čtu pomalu jako
prvňák. „To máte bezesporu zajímavé zkušenosti.“
Přikývnu. Chci se vrátit do lavice, ale její hlas mě za-
staví - zadrží mě jako zajatce. „Máte sestru, dvojče,
že?“
Zaváhám. Kéž by ten výslech už skončil. „Ano.“
„Tolik radosti najednou!“ poznamená kluk s rudými
skvrnami v obličeji a lasiččíma očima.
Ostatní se zasmějí. Hlavně kluci.
Schulzová ho neslyšela nebo dělá, že neslyšela. To
nevadí. Hlavně ať to mám z krku, můžu si sednout do
lavice a snažit se být neviditelná.
„Děkuji, Jacindo. Určitě si tu brzy zvyknete.“
To určitě.
Vrátím se do lavice. Schulzová se zaujatě pustí do
debaty o Antigoně. Četla jsem ji před dvěma roky. V
originále.
Zadívám se z okna na parkoviště. Nad lesklými stře-
chami aut se v dáli rýsují hory, volají mě.
Jsem rozhodnutá, že se pokusím utéct. Máma se o
to taky kdysi pokusila. Není to nemožné. I když v
nejbližších dnech se mi to nejspíš nepodaří, protože
mě máma nespouští z očí. Usmyslela si, že nás ráno
bude vozit do školy a odpoledne vyzvedávat, jako by
nám bylo sedm. Nevím, jestli se bojí, že si mě kmen
najde zrovna tady, nebo jestli má strach, že uteču.
Doufám, že mi věří natolik, že by ji něco takového
nenapadlo.
Když na chvíli vyklouznu z domu a proletím se,
nijak jí ani Tamře nenaruším vysněný život.
Zavrtím se na židli. Jedinou naději mi skýtá mapa
města, která mi šustí v kapse. Už ji mám pečlivě
prostudovanou a vím, kde všude jsou v tomhle městě
parky. Nepřipustím, aby moje drakie uchřadla jen
proto, že bydlím zrovna tady. Zatím se držím jen díky
představě, že se brzy proletím. Pocítím na kůži vítr a je
mi jedno, že je to nebezpečné.

Zvoní. Rychle se zvednu spolu s ostatními.

Otočí se ke mně Lasičák. „Čau.“ Pomalu pokývne
hlavou a důkladně si mě prohlédne. „Já jsem Ken,“
představí se.
Vzmůžu se na „ahoj“. Zajímalo by mě, jestli si myslí,
že si mě tou poznámkou o „tolikeré radosti najednou“
získal.
 „Víš, kde máš další hodinu?“
„Jo, vím. Díky.“ Projdu kolem něj a se sklopenou
hlavou pospíchám ke skříňkám na chodbě.
Tamra už na mě čeká. „Tak jak to šlo?“ zeptá se
vesele.
„Bezvadně.“
Přestane se usmívat. „Jacindo, musíš se s tím
smířit. Záleží jen na tobě, jestli budeš šťastná.“
Snažím se té rovnici přijít na kloub, ale nedaří se mi
to. Tak to zkusím ještě jednou. „Psychologii si laskavě
strč někam.“
Pokrčí rameny a uhladí si vyžehlené vlasy. Ráno tím
v koupelně strávila hodinu. Viděla ten účes v časopise
a usmyslela si, že ho musí mít taky. Moje dlouhé
rezavozlaté vlasy jsou roztřepené a dost zacuchané.
Elektrizují. Chybí jim mlha, stejně jako mně.
Podívám se na Tamru. V přiléhavém červeném
topu, tmavých džínech a černých kozačkách, které si o
víkendu koupila v sekáči, jí to moc sluší. Několik kluků
se za ní otočí. V tomhle světě je doma, netrápí se tu
jako já, dokonce už se jí ani nestýská po Cassianovi.
Přeju jí to. Opravdu. Jen kdyby její radost
neznamenala moje utrpení.
„Pokusím se,“ slibuju. Myslím to vážně, nechci jí to
tu kazit.
„Jé. Málem bych zapomněla.“ Zaloví v tašce.
„Podívej. Roztleskávačky hledají holky do týmu.“
Podívám se na oranžový leták. Při pohledu na na-
kreslené pompomy a holky v minisukni metající salta
se oklepu.
Tamra zatřese letákem. „Měly bysme to zkusit.“
Konečně se mi podaří otevřít skříňku. Vezmu si učeb-
nice na další hodinu. Já ne. Ale ty se určitě přihlas.“
„Ale vždyť jsi Významně si mě přeměří jantarovýma
očima. „Taková sportovkyně.“ Nejspíš chtěla říct
drakie.
Zavrtím hlavou a otevřu pusu. Chci říct, že nic tako-
vého nepřichází v úvahu, ale zarazím se. Roztřesu se
jako osika. Chloupky na krku se mi ostražitě naježí.
Učebnice mi vypadne z ruky, nechám ji ležet na zemi.
Tamra schová leták. „Co je? Co je to s tebou?“
Dívám se za ni do davu studentů. Zvoní, na chodbě
zavládne panika. Slyším, jak se s bouchnutím zavírají
skříňky, jak na kachličkách vržou podrážky.
Stojím jako solný sloup.
„Jacindo, co je?“
Zavrtím hlavou, nedokážu ze sebe vypravit ani
hlásku. Rychle si prohlížím jednotlivé obličeje. A pak
ho uvidím. Jeho. Kluka, kterého jsem hledala a ani
jsem o tom nevěděla, netušila jsem... Je to ten hezký
kluk.
Cítím, jak se mi napíná kůže.
„Jacindo! Přijdeme pozdě na hodinu!“
To je mi jedno. Ani se nehnu. To přece nemůže být
on. Není možné, aby chodil na tuhle školu. Kde by se
tu vzal?
Ale je to on. Ten, kdo mě tehdy zachránil před lovci.
Will.
 Opírá se o skříňky. Je vyšší než studenti kolem něj.
Brooklyn - ta, co si ráda natáčí vlasy na prst - si
pohrává s lemem jeho košile, nestydatě se k němu
naklání, překotně míhá lesklými rty. Will se usmívá,
přikyvuje, poslouchá, co mu Brooklyn povídá. Přesto
mi přijde, že ho to vlastně nezajímá, že je duchem
někde úplně jinde... že tu nechce být. Jako já.
Nedokážu z něj spustit oči.
Medově hnědé vlasy mu nedbale padají do očí.
Vzpomínám, jak je měl mokré, tmavší a odrhnuté z
čela. Vzpomínám, jak jsme byli spolu sami v jeskyni,
jak mě držel za ruku, jak mezi námi přeskočila jiskra a
jak se zatvářil neúprosně a hrozivě. A jak potom
zmizel.
Tamra vedle mě vzdychne a otočí se. „Hm,“ zašeptá
významně. „K sežrání. Jenže smůla. Vypadá to, že má
holku. Budeš si muset vybrat jinýho Podívá se na mě a
zalapá po dechu. „Jacindo! Ty žhneš!“
Její syknutí mě probere. Podívám se na ruce. Kůže
mi střídavě bledne a tmavne a matně se třpytí, jako by
mě někdo posypal zlatým prachem.
Moje drakie se probouzí, hoří, chce se ukázat.
„Ježišmarjá! Uklidni se!“ sykne Tamra a nakloní se
ke mně. „To se chceš převtělit jen proto, žes viděla
hezkýho kluka? Ovládej se.“
Jenže já nemůžu. Tohle Tamra nikdy nechápala. Že
drakie se nejvíc projevují v emocionálně vypjatých
situacích. Že se převtělím, když se bojím, když jsem
nadšená nebo rozrušená... Tak to prostě je.
 Znova se podívám na Willa. Mám z toho příjemný
pocit. A zároveň i strach, protože nevím, jak si mám vy-
světlit, že je tady.
Tamra mě popadne za ruku a docela surově mi ji
stiskne. „Jacindo, přestaň! Okamžitě toho nech!“
Will náhle otočí hlavu jako dravec, který cítí kořist.
Říkám si, jestli jsou lovci vůbec lidi. Jestli třeba nejsou
z jiného světa jako drakiové. Rozhlíží se po chodbě.
Snažím se ovládnout. Než si mě všimne. Než si to do-
myslí.
V plicích se mi hromadí kouř. Začne mě pálit přesně
ve chvíli, kdy si s Willem pohlédneme do očí.
Vtom mě vyruší prásknutí, to se zabouchla dvířka
mojí skříňky. Odtrhnu oči od Willa. Podívám se na
Tamru. Tiskne dlaň na zavřenou skříňku. Konečky
prstů má bílé, jak se jimi zarývá do kovu.
Poslední zvonění.
Tamra si dřepne, sebere ze země moji učebnici a
táhne mě na záchod. Otočím se. Chodbu rychle
opouštějí těla vydávající změť nepřirozených vůní.
Parfémy, kolínské, tělová mléka, laky na vlasy, gely...
nic kvůli nim necítím. Nic mi tu nepřipadá opravdové.
Až na kluka, který se za mnou otáčí. Pozoruje mě.
Sleduje mě třpytivýma očima jako dravec, kterého v
něm vidím. Pak vyrazí pryč, dělá dlouhé ladné kroky
jako kočkovitá šelma.
Moje drakie se vlivem jeho lačného pohledu dál pro-
bouzí. Chvěju se, cítím pálení v zádech a svědění v mís-
tech, kde se mi ven z těla chtějí prodrat křídla. Zatím
jsou skrytá. Skrytá, ale ne nečinná.
Tamra mě tahá za ruku, vleče mě pryč. Už Willa
nevidím. Pohltil ho dav studentů, kteří se na chodbě
shlukli jako můry poletující kolem rozsvícené žárovky.
 Jenže já dál pociťuju jeho přítomnost. Toužím po něm. Vím,
že je blízko, i když ho už nevidím.

Nosní dírky se mi roztahují bolestí z ostrého pachu dez-

infekčního prostředku. Ten nepřirozený pach moji drakii
okamžitě přemůže. Zakryju si rukou nos a pusu. Už mi nežhnou
plíce. Ani mě nepálí záda.
Tamra si mě měří pohledem. Úlevně vydechne, protože vidí,
že jsem to zase já. Tedy já v té podobě, která je pro ni přijatelná,
já v jediné podobě, kterou ona schvaluje. Zvlášť v tomhle novém
světě, který chce dobýt.
„Už nehoříš. Díkybohu! Copak to chceš všechno zbabrat?“
Dívám se na dveře záchodu. Jako bych čekala, že v nich
stane Will. „Myslíš, že si toho všiml?“
„Podle mě ne.“ Pokrčí rameny. „A i kdyby jo, tak stejně
nemůže vědět, co viděl.“
To má nejspíš pravdu. Dokonce ani lovci nevědí, že se
drakiové umí převtělit do lidské podoby. Je to naše nejpřísněji
střežené tajemství. Naše nejlepší obrana. Navíc jsem na chodbě
ani neroztáhla křídla. I když moc nechybělo.
Už v těle necítím osvěžující šumění, a tak si překřížím ruce
na prsou. Je mi jasné, že nastala vhodná chvíle říct Tamře o
Willovi... přiznat jí, jaké mi v té jeskyni hrozilo nebezpečí...
přiznat, jaké nebezpečí mi hrozí přímo tady. Mohla bych jí tady
na tom páchnoucím záchodě říct úplně všechno. Dívá se na mě
přivřenýma očima. „Myslíš, že to zvládneš? Nemám zavolat
mámě?“
Zamyslím se. A nejen nad jejími otázkami. Jak by máma
zareagovala, kdybych jí všechno pověděla? Co by udělala?
Odpověď si okamžitě domyslím. Vzala by nás ze školy. Ale
zpátky ke kmeni by se s námi nevrátila. Kdepak. Jen by nás
přestěhovala do jiného města. Do jiné školy v jiné poušti. Za
týden bych si musela znova protrpět první den ve škole, musela
bych snášet to samé vedro, jen někde jinde, a navíc by nikde
poblíž nebyl ten hezký vzrušující kluk. Kluk, v jehož přítomnosti
moje drakie ožila - přesně ta část mého já, která po odjezdu z
hor málem odumřela. Přece bych před tím neutíkala. Před ním.
Tamra pohodí překrásnou hřívou a zkoumavě se na mě
podívá. „Už je to dobrý.“ Pohrozí mi prstem. „Jacindo, koukej
se od něj držet co nejdál. Vůbec se na něj nedívej. Nebo aspoň
do tý doby, než se začneš líp ovládat. Podle mámy to bude už
brzy...“
Zarazí se, protože vidí, jak se tvářím. Uhne pohledem.
„Promiň,“ zašeptá. To proto, že je moje sestra a má mě ráda. Ne
proto, že by ji to doopravdy mrzelo. Stejně jako máma chce, aby
moje drakie umřela. Přeje si, abych byla normální. Jako ona.
Abychom vedly normální život, abychom se například přihlásily
k roztleskávačkám.
Sevře se mi žaludek. Vezmu si od ní učebnice. „Přijdeme
pozdě.“
Jsme nový, tak přimhouří oko.“
Přikývnu a narovnám oslí uši v učebnici geometrie.
„Sejdeme se na obědě?“
Přejde k zrcadlu a překontroluje si účes. „Hlavně ne-
zapomeň, co jsem ti říkala.“
Odmlčím se. Dívám se na její překrásnou tvář v zrcadle. Je
jen stěží uvěřitelné, že tohle upravené stvoření je moje dvojče.
Přehodí si přes rameno dokonalý rezavozlatý pramen.
Konečky vlasů má podtočené. „Drž se od toho kluka co nejdál.“
„No jo,“ odpovím. Ale když vyjdeme na opuštěnou chodbu,
rychle se rozhlédnu. Hledám ho. Doufám, že tu někde je, a
zároveň se toho bojím.
Jenže ho nikde nevidím.
 6

ěhem oběda se schovávám. Uvědomuju si, že se

chovám jako srab, ale při pohledu na dvoukřídlé
dveře vedoucí do obrovské jídelny se mi udělalo zle.
Neuměla jsem si představit, že bych vešla dovnitř.
Raději se courám po chodbách. Je mi jedno, že mi
kručí v žaludku a že jsem v tom Tamru nechala
samotnou. Tak nějak totiž tuším, že ona to hravě
zvládne. Aspoň si to snažím namluvit. Na dnešní den
přece čeká už odmala. Od chvíle, kdy jsem se převtělila
a ona ne. Kdy si jí Cassian přestal všímat a začal pro ni
představovat nedosažitelný sen.
Objevím knihovnu. Nasaju zatuchlou vůni knih a
začnu si vychutnávat ticho. Sednu si ke stolku u okna s
výhledem na školní dvůr. Položím si hlavu na
umakartovou desku a počkám, až zazvoní.
Zbytek vyučování už nějak přečkám. Uleví se mi, až
když je přede mnou poslední hodina. Už to mám skoro
za sebou.
Studovna, kde mám mít sedmou hodinu, je plná
studentů, kteří nesmí cvičit nebo mají v nějakém
předmětu špatné známky. Vím to od Nathana, který
mě nerozlučně provází od páté hodiny.
Usadí se vedle mě. Jeho masité rty doprovodí každé
slovo sprškou slin. „Tak Jacindo, s čím máš problém?“
Zamrkám a odtáhnu se. Konečně se dovtípím. No
jasně. Něco takového by ho ani ve snu nenapadlo. „Ani
nevím.“
„Já,“ zabodne si palec do vypjaté hrudi, „propadám
z angličtiny. Což je blbý, protože fotbalový mužstvo
beze mě neudělá ani bod. V čem plaveš ty?“ Prohlíží si
moje dlouhé nohy. „Co děláš ve studovně? Klidně bys
mohla hrát basket, ne? Naše holky jsou dost dobrý.“
Zastrčím si uvolněný pramen vlasů za ucho. Znova
se uvolní a spadne mi do očí. „Přece se nebudu cpát do
týmu v půlce školního roku.“ A ani nikdy jindy.
Ve studovně je několik stolů s černou deskou.
Vepředu stojí za stejným, jen o něco větším stolem
učitel fyziky Henke. Zmateně, sklíčeně si nás prohlíží,
jako by nechápal, kam se poděli premianti z předchozí
třídy. „Dejte se do práce. Žádné bavení. Učte se nebo si
čtěte. Ale potichu.“ Zamává oranžovým notesem.
„Potřebuje si někdo zajít do knihovny?“
Nathan se zasměje, protože si polovina studentů
stoupne do fronty na omluvenku. Ještě nezvonilo a už
to vypadá, že se před začátkem hodiny vypaří většina
studentů.
„A stádo duše pryč.“ Nathan se na mě podívá a spik-
lenecky se ke mně nakloní. „Padáme? Kousek od školy
je cukrárna.“
 „Ne. Po vyučování mě vyzvedne máma.“
„Škoda.“ Nathan se na mě mačká. Posunu se až na
samý kraj lavice. Pořád si mě prohlíží.
Zavadím loktem o učebnici, ta spadne a já vděčně
vyskočím ze židle, abych ji zvedla. Dřepím na
špinavých dlaždičkách, natahuju ruku k učebnici, ale
vtom se mi rozechvějí chloupky na krku. Začnu
zrychleně dýchat. Zavřu pusu, aby to nebylo slyšet.
Kůže se mi napíná a protahuje, protože vím, co se
stane. Vím, že do studovny za okamžik vejde Will.
Vím to. A chci, aby přišel, přestože mi v uších ještě
zní Tamřino varování. Utřu si zpocenou dlaň do džínů
a zpod stolu se zadívám na dveře. Cítím pálení na
prsou, protože vím, k čemu dojde, ale dál se krčím a jen
se dívám, jak Will vchází do studovny.
Nehýbu se, vyčkávám. Třeba si taky vezme
omluvenku. Třeba taky hned zase odejde.
Jenže on si nestoupne do fronty. Jde dál, ledabyle si
nese jen jeden blok. Vtom se zarazí a tak zvláštně
nakloní hlavu. Jako by zaslechl nějaký zvuk. Nebo
ucítil nezvyklou vůni. Stejně zareagoval i předtím na
chodbě. Než mě uviděl.
Pohrávám si s učebnicí, zarývám si špičaté rohy do
citlivých bříšek prstů.
„Žiješ?“ zahřímá nade mnou Nathanův hlas.
Trhnu sebou, donutím se zvednout a znova se
usadit. „Ne.“ Nemůžu se schovávat věčně. Chodíme do
stejné školy. A očividně i do stejné studovny.
Dívám se přímo před sebe, na tabuli. Kamkoliv, jen
ne na něj. Zadržuju dech, čekám, až kolem mě projde.
Jenže on kolem mě neprojde. Zastaví se. Z toho, jak mu
vržou podrážky, mi běhá mráz po zádech.
Je tak blízko. Podívám se mu do očí jen stěží
určitelné barvy. Má je zelené, hnědé, nebo zlaté? Jestli
se do nich budu dívat příliš dlouho, ztratím se v nich,
zatočí se mi hlava. Vzpomínám, jak jsme byli sami v
jeskyni, v tom těsném vlhkém prostoru. Jak se dotýkal
mé drakijské kůže. Jak řekl ta dvě slova.
Třesu se. Uhnu očima a zadívám se na stůl. Soustře-
dím se, abych dýchala pravidelně a pomalu. Když pro-
mluví, zvednu hlavu. Jsem v zajetí jeho sametového
hlubokého hlasu.
„Pustíš mě sem?“ zeptá se Nathana, ale dívá se
přitom na mě.
„Ale jo.“ Nathan pokrčí rameny, vezme si batoh a
nejistě se na mě podívá. „Stejně jsem chtěl jít do
knihovny. Tak ahoj, Jacindo.“
Will chvíli váhá, dívá se na uvolněnou židli a teprve
pak se posadí. Jako by čekal, že něco řeknu. Mám mu
snad bránit? Nebo mám říct, ať si udělá pohodlí?
Nevím.
Pootočí se na židli a usměje se. Nepatrně, ale moc
hezky. Má sexy úsměv.
Už zase mi je nebezpečně vedro. Teď o to vůbec ne-
stojím. Napíná se mi kůže, co nevidět se přemění v tu
drakijskou. Čím dál víc mě brní na prsou. Z krku se mi
vydere kočičí zapředení. Začínají nade mnou vítězit
drakijské pudy. Děsím se, že když promluvím, ozve se
dunivá drakijština.
Je to zvláštní. Bála jsem se, že moje drakie v poušti
uchřadne a odumře, jak si máma přeje. Ale v blízkosti
tohohle kluka si připadám tak živá, že bych se ze všeho
nejradši okamžitě převtělila. Třu si ruku. Chci, aby mi
kůže zchladla. Doufám, že se moje drakie neprobudí.
Aspoň ne teď.
Ani jeden nic neříkáme. A to je na tom ze všeho nej-
divnější. Že on o mně ví. Tedy ne přímo o mně. Určitě
neví, že já jsem tamta drakie. Ale ví o nás, o drakiích.
Viděl mě. Ví, že existujeme. Zachránil mě. Chci o něm
zjistit úplně všechno. A přesto se nezmůžu na slovo,
nedostanu ze sebe ani hlásku. Ani nepípnu. Mám totiž
co dělat, abych si to všechno srovnala v hlavě, uklidnila
se a nezačala žhnout. Abych se neproměnila v drakii.
Chtěla bych ho víc poznat, ale jen kdybych přitom
nemusela dýchat ani mluvit. Je mi jasné, že to nepůjde.
Úplně stačí, že vím, že jeho příbuzní patří k lovcům.
Na to nesmím zapomenout. Nikdy. Zabíjejí nás nebo
nás prodávají enkrosům. Když se dostaneme do jejich
odporných spárů, zotročí nás nebo zavraždí. Kůže mi
už povoluje. Musím mít na paměti, že on je součástí
toho temného světa. Měla bych se ho stranit, přestože
mi pomohl utéct. Ale ne proto, že mi to Tamra
doporučila. Měla bych si sbalit věci a sednout si k
jinému stolu.
Jenže nikam neodejdu, jen opatrně balancuju na
židli, abych se ho náhodou nedotkla.
„Takže,“ spustí, jako by navazoval na přerušený roz-
hovor. Jako bychom se dobře znali. Když zaslechnu
jeho hlas, zacuká mi nerv u oka. „Ty jsi tady nová.“
Přiškrceným hlasem ze sebe dostanu „jo“, ale
musím k tomu napnout všechny síly.
„Už jsme se viděli.“
Přikývnu. „Na chodbě. Taky jsem si tě všimla.“
Vlídně se na mě podívá. „A taky na těláku.“
Zamračím se. Nepamatuju si, že bych ho během čtvrté
hodiny viděla. Nepamatuju si, že bych cítila jeho pří-
tomnost.
„Běhalas na stadionu,“ vysvětluje. Já byl nahoře v
bazénu. Viděl jsem tě z okna.“
„Aha.“ Nevím proč, ale dělá mi dobře, že mě
sledoval.
„Jsi dost rychlá.“
Usměju se. Taky se usměje. Trochu se mu prohloubí
rýhy u pusy. Sevře se mi srdce.
„Ráda běhám.“ Když běžím rychle, cítím protivítr a
mám pocit, jako bych letěla.
„Někdy máme tělák dohromady s holkama. Asi bych
ti nestačil.“ Má tichý svůdný hlas. Žár mi proniká až
hluboko do nitra, vlní se mi v podbřišku.
Představím si to. Představím si, jak běžíme vedle
sebe. Snaží se mi naznačit, že by to chtěl zkusit?
Vzduch se mi tetelí na rtech. Jak ráda bych si s ním
zaběhala. Ale to nemůžu. Nesmím. To není dobrý
nápad.
Naposledy zazvoní a do studovny se přiloudají další
dva kluci. Zadívají se naším směrem. Hledí na Willa,
ale na mě ne. Já jim nestojím za pozornost.
Ten s nakrátko ostříhanými havraními vlasy vyrazí
napřed. Má hezký úzký obličej a průzračné tmavé oči.
Projede mnou strach. Jeho pohled je ledový,
vypočítavý.
Za ním se kolíbá jeho objemný kamarád - má tak
ostře rezavé vlasy, že musím přimhouřit oči.
„Čau,“ pozdraví Willa ten tmavovlasý a stoupne si k
našemu stolu. Skrčím se, protože si najednou připa-
dám v ohrožení.
Will se pohodlně opře. Jak to jde, Xandere?“
Xander se tváří dost... zmateně. Protáhne obočí a
přesune pozornost na mě. Konečně mi to dojde.
Xander nechápe, proč Will sedí u stolu se mnou. Se
mnou.
Já to taky nechápu. Třeba mě svým způsobem
poznal, třeba si mě pamatuje. Začnou se mi potit dlaně.
Přitisknu stehna k sobě.
„Ty nebudeš sedět s náma?“ zeptá se zrzoun na ro-
vinu.
Will pokrčí jedním ramenem. „Ne.“
Jsi naštvanej?“ ptá se zrzoun dál.
Xander mlčí. Nespouští ze mě oči. Z jeho inkoustově
černého pohledu se mi dělá špatně. Napadá mě jediné
slovo. Zlo. Zvláštní představa. Melodramatická. Jenže
já jsem drakie. Vím, že na světě existuje zlo. Zlí lidé nás
loví.
Neklidně se zavrtím na židli. Je mi jasné, že Xander
si domyslel to, co jeho kamarádovi uniklo. Že Will chce
z nějakého důvodu sedět se mnou. Mohla bych se pře-
místit k jinému stolu, jenže tím bych na sebe
upozornila ještě víc.
Přirozeně. Jacindo, chovej se přirozeně.
Já jsem Xander,“ představí se mi.
„Já jsem Jacinda.“ Periferně vidím, že mě Will
pozoruje.
Xander se na mě usměje. Má okouzlující uštěpačný
úsměv. Určitě s ním u holek slaví úspěch. „Rád tě po-
znávám.“
Zmůžu se na krátký úsměv. „Já tebe taky.“
„Nechodíš se mnou na zdravovědu?“ Má jemný,
hedvábný hlas.
„To si mě pleteš s mojí ségrou. Tamrou.“
„Aha. Takže dvojčata, jo?“
Slovo „dvojčata“ řekl, jako by na něm bylo něco
nadmíru zajímavého a dekadentního. Jako by měl v
puse čokoládu. Přikývnu, na jinou reakci se nezmůžu.
„Výborně.“ Prohlíží si můj obličej tak bedlivě, že si
připadám nahá. Konečně uhne očima a poplácá
zrzouna po zádech. „Tohle je můj brácha Angus.“
Zamrkám. Nejsou si vůbec podobní. Tedy až na to,
že z nich obou jde strach.
„S Willem se už nejspíš znáš,“ dodá.
Přikývnu, i když jsme se s Willem vlastně pořádně
nepředstavili.
„Jsme bratranci.“
Bratranci. Lovci. Jenže jiní než Will.
Plíce mi roztahuje rostoucí žár. Zadržím dech. Sna-
žím se tu výheň ve svém nitru, to hučivé chvění
potlačit. Kupodivu mě to nijak nezaráží. Tělo mě
varovně pálí od chvíle, kdy ti dva vešli do studovny.
Jsou jiní než ostatní lidské bytosti kolem mě.
Znamenají pro mě hrozbu. Instinktivně to tuším.
Xander s Angusem by mě nenechali utéct. Byli by
rádi, že mě můžou zabít. Nevím, kam s očima.
Přítomnost krutých lovců mě ničí. Bojím se, že v mých
očích vyčtou pravdu. Rychle se rozhlížím po studovně,
hledám, kde bych byla v bezpečí.
„Vážně?“ hlesnu skoro neslyšně. Neodolám a znova
se na ně podívám. „Bratranci. Prima.“
Angus ohrne pusu, jsou mu vidět zuby. Vím, že jsem
plácla hloupost. Že mu připadám nudná.
Pokrčí rameny, drze se na Willa usměje, zamíří do
zadní části studovny a pustí mě z hlavy. Pociťuju
vysvobození, velkou úlevu, ale jen na zlomek vteřiny.
Protože Xander se od našeho stolu nechce hnout. Tváří
se prohnaně - ten představuje mnohem větší hrozbu.
Je chytřejší než Angus.
Dívá se střídavě na mě a na Willa. „Jedeš dneska?“
zeptá se.
„Nevím.“
Xander naštvaně blýskne ďábelsky tmavýma očima.
Jak to?“
„Musím dělat úkoly.“
„Úkoly.“ Xander to slovo procedí mezi zuby, jako by
ho nikdy předtím neslyšel. Chvíli to vypadá, že se začne
smát. Pak se zatváří velmi vážně. „Snad jsme si něco
naplánovali, ne? Můj táta i tvůj táta s tebou počítají,“
řekne přísně.
Will zatne ruku v pěst. „Uvidíme.“
Bratranec ho probodne pohledem. Jo. To máš prav-
du.“ Pak se otočí ke mně. Pohled jeho inkoustových očí
je o něco vlídnější. „Zatím ahoj, Jacindo.“ Ledabyle
zabubnuje prsty o stůl a odejde.
Hned se mi líp dýchá. „Máš... sympatický
bratrance,“ poznamenám.
Usměje se, ale tváří se vážně. „Radši si jich moc
nevšímej.“ Mluví potichu, jeho hlas mě hladí na kůži, i
když nesedíme těsně u sebe.
„Proč?“ zeptám se, přestože jsem to neměla v
úmyslu. Musím to vědět.
„Protože s takovýma klukama se slušná holka neka-
marádí.“ Rozevře pěst a zase ji zatne, šlachy na ruce
má napjaté. „Jsou to zmetci. To ti tady každý potvrdí.“
Chci odlehčit napjatou atmosféru, a tak nasadím ko-
ketní tón. „A co by mi každý řekl o tobě? Že jsi hodný
kluk?“
Otočí se ke mně. Zarazím se. Jeho oči proměnlivé
barvy mi připomínají svěží zelené a hnědé odstíny
domova, kam se už nevrátím. Nemá jemný obličej, ale
ostře řezané rysy.
„Já nejsem hodný kluk.“ Zadívá se přímo před sebe.
Učitel Henke si nás vůbec nevšímá. Ve staccatovém
rytmu něco ťuká do počítače.
Cítím na prsou bodavou bolest, kůže se mi napíná.
Rozpaluju se. „Proč sis ke mně sednul?“
 Mlčí tak dlouho, že si říkám, jestli mi vůbec někdy
odpoví. „To bych taky rád věděl,“ připustí nakonec.
Nevím, jakou odpověď jsem čekala. Že mě tak
trochu zná? Na stole před námi leží nedotčené
učebnice. Sotva dýchám. Bojím se, aby mi rostoucí žár
neunikl z těla pusou nebo nosem. Nasávám malé
doušky vzduchu a čekám, až zazvoní.
Ve studovně je slyšet nepřetržitý šum hlasů. Henke
přestane psát. Dívám se, jak se mu zavírají oči. Padá
mu hlava, brýle mu sjedou až na špičku nosu.
Vtom se někdo vzadu zasměje tak pisklavě, že nad-
skočím. Otočím se. Mezi Willovými bratranci sedí
nějaká holka. Angus ji polechtá na boku a ona vyskočí,
až se jí dlouhé blonďaté vlasy rozletí na všechny
strany. Chytne se Xandera, jako by ji před tím
příjemným mučením mohl zachránit.
Xander se ospale usměje - vypadá znuděně. Vytušil,
že se na něj dívám, a provrtá mě očima. Přestane se
usmívat. Jeho tmavé oči se mi zarývají až do morku
kostí.
„Nedívej se tam.“
Z Willova hlubokého hlasu se mi rozbuší srdce.
Podívám se na něj.
„Věř mi. Na tvém místě bych se nesnažil Xandera
zaujmout. Holky, které ho zaujaly, na to doplatily,“
řekne. Skoro přitom nepohne rty.
„Vždyť jsem s ním prohodila jen pár slov. Podle mě
„Ale mě jsi zaujala.“
Pocítím zlověstné rozechvění. Otřu si zpocené dlaně
do džínů.
Zasměje se. Potichu a hebce. Ale nezní to dvakrát
vesele. „No jo. Xandera už jsi taky zaujala.“ Zkřiví pusu.
„Bohužel.“
Zvoní. Ten nepřirozený zvuk mi jde už od rána na
nervy.
Will odejde ze studovny, dřív než si stihnu sbalit věci
nebo se s ním rozloučit.
 7

ž zase zápasím se skříňkou, ocelový zámek mě

studí do prstů. Vrážejí do mě pospíchající
studenti. Nezvykle mě pálí oči. Mám na krajíčku.
Taková hloupost. Přece nebudu vyvádět jen proto, že
mi nejde odemknout skříňka.
Jenže ono to není jen tou skříňkou. Dobře si to uvě-
domuju. Je toho na mě moc. Čekám, kdy se v levé části
chodby objeví Tamra. Doufám, že dorazí co nejdřív, ať
můžu z téhle zatracené budovy vypadnout.
„Will Rutledge. Klobouk dolů,“ ozve se za mnou
zvláštní hlas. Otočím se. Tahle holka se mnou měla
tělocvik. Byla skoro nejrychlejší. Pamatuju si, že jsem ji
předběhla jen o kolo. Má ulíznuté hnědé vlasy, tak
trochu jako Azurka, ale oči má větší a modrozelené -
vyjeveně na mě hledí zpod rozcuchané ofiny. Ta ofina
je moc dlouhá a zubatá, jako by si ji stříhala sama.
„Cože?“ zeptám se.
„No, holky se o Willa a jeho bratrance rvou.“ Má
nízko posazený hrdelní hlas a protahuje slabiky.
„Nepovídej,“ zašeptám.
 „Jsou bohatý, sexy, a navíc mají pověst velkých
drsňáků.“ Pokývne hlavou. „Xander a Angus střídají
holky jako na běžícím pásu. Chodili nejmíň s polovinou
školy. Ale Will ne. On...“
Nakloním se k ní. Zajímá mě všechno, co se mi o
něm chystá povědět.
„No, Will...“ Na rtech jí hraje zadumaný úsměv. „Se
holkám spíš vyhýbá. Zatím si žádnou nevybral.“
Zakoulí nádhernýma očima a dramaticky vzdychne. „A
o to víc mu nadbíháme.“
Zatetelím se naivní radostí.
„Já jsem Catherine,“ představí se.
„A já jsem -“
„Jacinda, jí vím.“
„Jak to -“
„Všichni vědí, jak se jmenuješ. I jak se jmenuje tvoje
ségra. Věř mi. Zas tak velká tahle škola není.“ Popojde
ke mně a odtáhne moji ruku od zámku na skříňce. Jaké
máš číslo?“
Vysypu ze sebe šest číslic. Říkám si, jestli je dobrý
nápad prozradit svoje číslo holce, kterou vůbec
neznám, a jestli ten zámek někdy dokážu odemknout
sama. Catherine přejede prsty po tlačítkách. Otočí
zámkem a otevře skříňku.
„Díky.“
„Nemáš zač.“ Opře se o skříňku. Tváří se tak přiro-
zeně, tak spokojeně. Jako bychom se takhle bavily
každý den. „Něco ti poradím. Radši se mu vyhýbej.“
„Willu Rutledgeovi?“ zeptám se. Vzrušuje mě už to,
že můžu vyslovit jeho jméno.
Přikývne. Na okamžik mám pocit, že mluvím s
Tamrou. Tohle je marnost nad marnost. Celý život mi
pořád někdo radí a očekává, že se těmi radami budu
řídit.
Nesu si učebnici chemie a ze skříňky si k ní ještě
vyndám čítanku. „A proč?“
„Protože jinak tě zničí Brooklyn Davisová. Nebo
nějaká jiná holka, která po něm jede.“
Myslela jsem, že mě před ním varuje, protože bych
se kvůli němu mohla dostat do problémů. To mi
ostatně sám naznačil. Tomu bych věřila. To už totiž
vím. Uvědomím si to pokaždé, když se ocitnu v jeho
blízkosti a začne se mi napínat kůže.
„Aha.“ Přikývnu. Vzpomenu si na tu holku z hodiny
angličtiny. Už mi o život usilovali lovci, a tak mě holka
s tunou lesku na rtech nemůže rozhodit. S holkami,
které proti mně něco měly, jsem si musela poradit už
dřív. Vzpomenu si na Cassianovu mladší sestru
Miriam. Jak ta mě nenáviděla. Vadilo jí, že o mě
členové její rodiny - její otec, Cassian - jeví takový
zájem. Její teta mě zbožňovala. Děsilo mě to, měla
jsem dojem, že si hraje na moji mámu. Catherine čeká,
že něco řeknu, a tak dodám: „No já mu nadbíhat
nebudu.“
„To jsem ráda. Jsi tady nová a Brooklyn by ti mohla
udělat ze života peklo.“ Trhne sebou a utáhne si
popruh na batohu. „Ona totiž dokáže udělat ze života
peklo kterékoliv holce. Věř mi. Vím, o čem mluvím.“
 Zavřu skříňku. Ten zvuk se ztratí v bouchání ostat-
ních skříněk. „V tom případě je to snad jedno, ne?“
„Jen jsem tě chtěla varovat. Už se jí nejspíš doneslo,
že si k tobě sednul, a teď vymýšlí, jak tě pomalu zničí.“
„Tak si ke mně sednul. To je toho.“ Pokrčím
rameny. „Vždyť jsme se skoro nebavili.“
„Jenže jde o Willa Rutledge,“ upozorní mě, jako by
Will byl kdovíjak důležitá osoba. Jenže on je pro mě
důležitý. I když jinak než pro ostatní holky.
Mám pocit, že si s Willem rozumíme, přitahuje mě.
Na to setkání v jeskyni, na okamžik, kdy spolu dravec a
kořist navázali kontakt, si pamatuje každá žilka mého
těla. Nechci dát za žádnou cenu najevo, co pro mě Will
znamená, a tak řeknu: „No a?“
„No a?“ zopakuje Catherine důrazně. „Will nechodí
s holkama ze školy. Skoro se s náma nebaví. A
Brooklyn to moc dobře ví. Prostě si na ni dávej pozor.“
„Takže když ho nemůže mít Brooklyn, nemůže ho
mít vůbec nikdo?“
„Přesně tak,“ odpoví.
Neuvěřitelné. Jsem ve škole první den a už mám
nepřítelkyni? „Proč mi to říkáš?“
„Protože jsem dobrá samaritánka.“
Usměju se. Catherine bych mohla mít ráda. Třeba si
tady přece jen najdu kamarádku. Určitě bych se tomu
nebránila. Moc se mi stýská po Azurce. Catherine ji
nikdy plně nenahradí, ale mohla by mi tu zpříjemnit
život. „Díky.“
„Zítra můžeme ve studovně sedět spolu.“
 Abych neseděla s Willem. Jako kdyby si Will měl ke
mně ještě někdy sednout. „Dobře.“
„Bezva.“ Odlepí se od skříňky a odhrne si zubatou
ofinu z očí. „Už musím na autobus. Tak ahoj zítra.“ Jen
co Catherine zmizí v davu studentů, zahlédnu Tamru.
Jde s ní ještě jedna holka a nějaký kluk. Zatím si mě
nevšimla. Usmívá se. Ne, úplně září. Takhle šťastnou
jsem ji neviděla ode dne, kdy táta umřel. Ne, ještě déle.
Od chvíle, kdy zjistila, že se nikdy nepřevtělí.
Nemůžu si pomoct, je mi z toho smutno. Je mi
smutno, připadám si uprostřed přeplněné chodby
osamělá.

Když vyjdeme před školu, je mámino auto skoro první

na řadě. Je takové vedro, že se vzduch tetelí. Přijde mi,
že mám plný nos páry. I pusu. Svědí mě kůže, v tomhle
suchém horkém vzduchu se doslova peče. Zatnu zuby a
pospíchám k autu.
Náš modrý, místy rezavý hatchback se pomalu sune
do čela dlouhého štrúdlu aut.
Tamra vedle mě zaúpí. „Potřebujeme vlastní auto.“
Ani se jí neptám, jak by se to podle ní mělo dát
zařídit. Když máma v jednom městě cestou sem měnila
kombíka za hatchback, musela něco doplatit. Navíc se
stará o naše živobytí... o střechu nad hlavou a jídlo. Jen
tak tak dala dohromady zálohu na bydlení a nájem za
první měsíc. Naštěstí dnes večer začne pracovat.
Tamra se na mě podívá. „Ale tebe za volant
nepustím. Řídit budu já.“
 Obrátím oči v sloup. Je to takový náš vtip. Že sice
umím létat, ale auto bych se nenaučila řídit, ani kdyby
mi šlo o život. Na řízení jsem prostě dřevo, i když se mi
to máma snažila už několikrát vysvětlit.
Tamra si sedne vedle mámy a já vklouznu na zadní
sedadlo.
„Tak jak?“ zeptá se máma energicky a hodně nahlas.
Škoda že se nemůže dát s Tamrou k roztleskávačkám.
Určitě by ji vzaly.
„Skvěle,“ odpoví Tamra a jakoby na důkaz zamává z
okýnka na spolužáky, se kterými jsem ji viděla předtím
na chodbě. Taky jí zamávají.
Je mi špatně. Nakloním se a opřu si hlavu o vyhřáté
okýnko.
Máma se otočí. „A co ty, Jacindo? Máš nové
kamarády?“
Okamžitě si vybavím Willův obličej.
„Ale jo.“
„Výborně. Vidíte, holky? Já věděla, že je to stěhová-
ní skvělý tah.“ Jako bychom se jednohlasně dohodly, že
začneme nový život, a neutekly potají v noci. Jako by
mi snad dala na vybranou.
Máma zřejmě ani z mého bezvýrazného hlasu nepo-
znala, že trpím. Nebo se jen tváří, že si toho nevšimla.
To spíš. Pro rodiče je vždycky jednodušší dělat, že je
všechno v nejlepším pořádku, a jednat, jak uznají za
vhodné, protože vy podle nich určitě stojíte o to samé.
Naštěstí se auto rozjede. Máma odbočí na rušné
parkoviště. Několikrát musí prudce zastavit, protože
nám do cesty vběhnou studenti. U některých aut jich
postávají celé hloučky.
A pak ho uvidím. To auto dobře znám. S touhle
vzpomínkou se pojí strach... mám ho plnou pusu,
chutná železitě jako krev. Napíná se mi kůže, už zase se
chce měnit. Bojuju sama se sebou, abych se
nepřevtělila. Snažím se toho strachu zbavit. Drakijské
pudy mě mají ochraňovat, ale teď se obracejí proti
mně.
Nablýskaný černý džíp s řadou přídavných světel je
zaparkovaný tak, aby mohl kdykoliv rychle vyrazit.
Tohle auto slouží ke zcela specifickému účelu. Nemá
jen svědčit o bohatství majitele.
Je to stroj, který mě má skolit.
Nakloním se dopředu. Pérování zaskučí. „Nemohla
bys jet rychleji?“
Máma ukáže na auta před námi. „Jak to asi mám
udělat? Copak jsem kaskadér?“
Nemůžu si pomoct. Znova se podívám na ten džíp.
U předního nárazníku stojí skupinka holek. Je mezi
nimi i Brooklyn. Mluví celým svým tělem, pohazuje
vlasy jako v reklamě na šampon a máchá rukama. O
kapotu se opírají Angus s Xanderem.
Zabořím se do sedadla. Zajímalo by mě, proč s nimi
není i on. Jsem ráda, že s nimi není, ale zároveň
pociťuju zklamání.
Vtom vycítím, že se blíží. Jako bych ho přivolala.
Třesu se, chloupky na krku mám naježené. Stejně
jsem zareagovala, než jsem ho předtím uviděla na
chodbě. Taky jsem poznala, že je někde poblíž.
Na základě předchozích zkušeností už natahuju krk
a rozhlížím se po parkovišti. Will přichází mezi dvěma
auty. Jde ladně a sebevědomě jako šelma v džungli.
Jeho vlasy mají v záři slunce zlatavý odstín.
Dívám se na něj. Svírá mě na prsou a pálí v plicích.
Zhluboka se nadechuju nosem a snažím se ten
rostoucí žár zchladit.
Nejspíš jsem vydala nějaký zvuk, možná jsem
zalapala po dechu. Nevím, ale Tamra se otočí. Možná
jen zase zafungovalo to, že jsme dvojčata. Připomíná
mi to dobu, kdy jsme si byly hodně blízké. Vrhne na
mě dost zvláštní pohled a pak se koukne z okýnka.
Nemůžu si pomoct a taky se musím podívat.
Nedokážu ho přehlížet.
Will se zastaví a zvedne hlavu. Jako by mě zvětřil, i
když to samozřejmě není možné. Nemůže mě vycítit
jako já jeho. Jenže vtom mě uvidí.
Na vteřinu se střetneme pohledem. Usměje se a mě
z toho zabolí břicho. Pak jde dál. Brooklyn vyrazí za
ním. Will kvůli ní nezpomalí a ona ho musí
doběhnout.
Tamra si něco bručí.
„Co je?“ zeptám se. Jsem v úzkých.
„Doufám, že se nehodláš převtělit.“
„Cože?“ zeptá se máma vysokým nervózním hlasem,
na který jsem zvyklá. Nadšení jí z něj už vymizelo.
„Jacinda se dnes ve škole málem převtělila,“ udá mě
Tamra zpěvavým hlasem ukňouraného dítěte. Jako
když jsem jí ostříhala všechny panenky.
Máma mě sleduje ve zpětném zrcátku. ,Jacindo? Co
se stalo?“
Pokrčím rameny a zadívám se okýnkem ven.
Tamra je tak hodná, že odpoví za mě. „Začala se pře-
vtělovat, jen co zahlídla tamhle toho krasavce
„Jakého krasavce?“ zeptá se máma.
„No tamhle toho,“ ukáže Tamra.
„Neukazuj,“ křiknu na ni a začervenám se.
Pozdě. Máma se na něj podívá. „A tos ho jen... vi-
děla?“
„Jo,“ odpovím a zabořím se do sedadla.
„A začala ses převtělovat?“
Mnu si čelo, co nevidět mě rozbolí hlava. „Já
nechtěla. Prostě se to stalo.“
Umazaným okýnkem se dívám, jak si Will sedá za
volant. Jeho bratranci si nastoupí. Na to, že je nemá
rád, s nimi tráví dost času. Aspoň mi tak připomene, že
patří k nim.
Brooklyn se na něj taky dívá. Stojí na parkovišti
spolu s kamarády, ruce má překřížené na prsou.
„Jacindo.“ Máma vysloví mé jméno tak něžně a tak
zklamaně, že bych po ní nejradši něco hodila. Že bych
nejradši zařvala. Mrzí mě, že ji tak deptám. Mám pocit,
že mě nedokáže mít ráda takovou, jaká jsem.
Táta mě měl rád - když jsem se poprvé převtělila,
byl na mě moc hrdý. A když se ukázalo, že umím dštít
oheň, tak byl ještě hrdější. Protože jsem to dokázala
jako první drakie po mnoha generacích.
 Kdežto máma na mě hrdá nebyla. Ona ne. Vždycky
se mnou jednala opatrně... jako by se jí narodila
nebezpečná bytost. Někdo, koho musí mít ráda, ale
koho by si sama nevybrala.
Konečně se rozjedeme. Musím se přemáhat, abych
se nedívala za černým džípem, který se proplétá mezi
pomalu jedoucími auty.
Jakmile poodjedeme od školy, udělají se mámě u
pusy ostré vrásky. Pokyvuje hlavou, jako by se cestou v
něčem utvrdila.
„To nevadí, hlavně když se nepřevtělíš... a to by tady
nemělo jít snadno.“ Přísně se na mě podívá.
„Představuj si, že je to něco jako sval. Když ho nebudeš
namáhat, ochabne.“
Jako v jejím případě. Že se převtělovala, si vybavuju
jen matně. Už je to dávno. A stejně to nedělala nijak
často. Raději byla se mnou a Tamrou doma a táta
musel lítat sám. A když se pak ukázalo, že se Tamra
nikdy nepřevtělí, přestala s tím i ona. „Já vím.“
Jenže já nejsem jako ona. Sice jsem měla pocit, že
mě kmen svazuje, a navíc jsem si nebyla jistá před
Cassianem... ale pořád to bylo lepší než umořovat
drakii tady v poušti.
„Pro jistotu se tomu klukovi vyhýbej.“
Teď je řada na mně, abych přikývla. „Jasně,“ řeknu,
přestože si myslím pravý opak. Přestože mám pocit, že
mámu tak trochu nesnáším. Sice moc dobře vím, že
bych se měla od Willa držet co nejdál, ale už mě
nebaví, že za mě máma rozhoduje. Opravdu se mnou
kmen zamýšlel něco tak hrozného, že jsme musely
vyhledat bezpečí zrovna tady? To je Cassian opravdu
tak zlý? Není pravda, že jsem ho nesnášela. Štvalo mě,
že mi ho vybrali. Zvlášť když moje sestra o něj stála od
tří let. Nosil ji na zádech, i když mu to máma výslovně
zakazovala. Já jsem se s ním jen chtěla kamarádit. Ale
pak už jsem se nemusela o nic snažit. Cassian se
převtělil a úplně na nás zapomněl. Začal si mě všímat,
až když jsem se taky převtělila. A Tamra... Nikdy se
nepřevtělila, a tím se její osud zpečetil. Cassian ji začal
přehlížet.
Bezpečí. Bezpečí. Bezpečí.
Máma se tímhle slovem dost často ohání. Bezpečí.
Tohle slovo může úplně za všechno. Přivedlo mě až
sem. Kvůli němu jsem musela opustit kmen, kvůli
němu teď musím zabít svoji drakii a vyhýbat se
klukovi, který mi zachránil život - klukovi, který
uprostřed téhle vyprahlé pouště probudil moji drakii a
kterého bych ráda poznala víc.
Copak to máma nechápe? K čemu mi bude bezpečí,
když budu uvnitř úplně mrtvá?
 8

aní Hennesseyová nás sleduje zpoza žaluzie.

Určitě čekala, až se vrátíme. Tiše projdeme
zadními vrátky. Dáváme pozor, abychom jimi
nepráskly.
Sice jdeme potichu jako myšky, ale ona už je ve stře-
hu, pozoruje nás z bezpečí svého domu. Dělá to docela
často. Jako by si nebyla jistá, jestli náhodou
nepronajala zahradní domek uprchlým trestancům.
„Sleduje nás,“ sykne Tamra. Takže i ona si paní
Hennesseyové všimla. „Už zas.“
„Nedívejte se tam,“ přikáže nám máma. „A
nekřičte.“
Tamra ji poslechne. „Není to divný, bydlet u nějaký
paní na zahradě?“ zašeptá.
„Je to moc hezká čtvrť.“
„A na nic lepšího nemáme,“ připomenu Tamře.
Kráčíme v řadě za sebou kolem bazénu. První jde
máma, nese menší tašku s nákupem, opírá si ji o bok.
Já jdu poslední. Prohlížím si blankytně modrý bazén,
vidím v něm vlastní roztřesený odraz. Do nosu mě
bodá pach chemikálií.
Voda nicméně vypadá lákavě. V tomhle suchém
vzduchu se mi scvrkává kůže a vyprahlé póry se zužují.
My přitom nemáme ani vanu, jen sprchový kout.
Možná bych si později mohla potají zaplavat. Pravidly
jsem se nikdy moc neřídila.
Jen doufám, že se nám nehrabe ve věcech, když ne-
jsme doma,“ zabručí Tamra.
V jakých věcech? Vždyť jsme si v tom spěchu s
sebou nevzaly skoro nic. Jen oblečení a pár osobních
věcí. Pochybuju, že by paní Hennesseyová dokázala
najít naše drahokamy. Vždyť jsem je nenašla ani já.
Hledala jsem je, když máma sháněla práci. Chtěla jsem
si je prohlédnout. Dotknout se jich. Osvěžit si jimi kůži.
Máma odemkne. Tamra za ní vejde dovnitř. Otočím
se - paní Hennesseyová nás pořád pozoruje. Když
zjistí, že se na ni dívám, rychle zatáhne žaluzie. Otočím
se a vejdu do zatuchlého domku. Zajímalo by mě, v
kolik hodin chodí spát.
Voda v bazénu mě volá. A je blíž než obloha.

Myju s Tamrou nádobí. Máma se převléká do práce. V

kuchyňce je ještě cítit vůně másla a sýra. Spagety s pěti
druhy sýrů a máminou jedinečnou bylinkovou směsí
mám ze všeho nejradši. Máma je nejen výborná
kuchařka, ale i verdadrakie - tedy byla.
Verdadrakie vědí úplně všechno o bylinkách, a
především to, jak z nich připravovat pokrmy a léčivé
prostředky. Máma dokáže udělat pochoutku i z toho
nejobyčejnějšího jídla. Zrovna tak dokáže připravit
obklad, který vytáhne jed z rány nebo vás přes noc
zbaví akné.
Dnešní večeři uchystala speciálně pro mě.
Snaží se na mě být hodná, nejspíš je jí mě líto. Dělá
si kvůli mně starosti. Chce, aby se mi tu líbilo. Kvůli
Tamře se trápit nemusí, ta chtěla odejít od kmene už
před lety.
Večeře byla dobrá, přímo vynikající. Jako doma.
Mám příjemně plný žaludek.
Máma vyjde z ložnice, na sobě má černé kalhoty a
tmavě červený top s flitry a zavazováním u krku. Holá
ramena se jí lesknou jako světlý mramor. Třeba se tu
opálí. Zamračím se. Třeba se tu opálíme všechny.
„Zvládnete to tu beze mě?“ zeptá se a dívá se přitom
na mě.
„Jasně,“ odpoví Tamra vesele. Jen běž, a ať ti
koukají dát pořádné dýško.“
Máma se nejistě usměje. „Doufejme. Štve mě, že vás
tu nechávám samotné.“
Vím, že je to ode mě hrozně sobecké, ale jsem ráda,
že máma večer pracuje. Její společnost teď těžce
snáším. Jestli budu chtít vyklouznout ven, bude stačit,
když si dám pozor na Tamru. Až budu chtít
vyklouznout ven. Až si vyberu vhodné místo, kde bych
se mohla bezpečně převtělit. Nesmí to být daleko.
Protože tam budu muset dojít pěšky.
V prsou mi šumí smích. Jako kyselina. Protože tady
není bezpečno nikde. Jsme v poušti. Tady mě neskryje
ani mlha, ani hory, tady budu neustále na očích.
„Hlavně neponocujte,“ doporučuje máma. „A
udělejte si úkoly.“
Dnes večer jde poprvé pracovat do kasina. Noční je
lépe placená. Bude pryč od deseti do pěti ráno. Pak nás
odveze do školy, chvíli si zdřímne, vrátí se na pár hodin
do práce, vyzvedne nás a stráví část večera s námi.
Je to ideální, tedy pokud jí bude stačit jen pět hodin
spánku.
„Hlavně nezapomeňte, že hned naproti je paní
Hennesseyová.“
Odfrknu si. „Čím bysme jí asi tak mohly lézt na
nervy?“
„Prostě si dávejte pozor.“ Významně se podívá nej-
dřív na mě a pak na Tamru. Zajímalo by mě, co ji trápí
doopravdy. Že nás kmen najde a odvleče zpátky? Nebo
že uteču a vrátím se ke kmeni sama?
„Stačilo by prodat pár rubínů, smaragd nebo dia-
mant,“ poznamená Tamra a pokrčí rameny. „Pak bys
nás tu nemusela nechávat samotné. Nemusela by ses
tak dřít.“ Rozhlédne se po malém obýváku obloženém
dřevem. „Mohly bysme si pronajmout pořádný byt.“
Máma si vezme kabelku. „Moc dobře víš, že to
nejde.“
Protože vedení kmene by okamžitě poznalo, že se
do oběhu dostal klenot, který se v naší rodině předává
z generace na generaci. Však také čekají, že to
uděláme, abychom měly na živobytí.
Máma by jinak už naše drahokamy určitě prodala.
Jako by jim nepřikládala vůbec žádnou osobní
hodnotu. Ty drahokamy jsou naše drakijské dědictví a
ona chce zpřetrhat veškeré vazby s minulostí.
Schraňování klenotů k drakiům patří. I kvůli tomu
nás loví. Kvůli penězům. Z chamtivosti. Neprahnou jen
po naší krvi, kůži a kostech - ty prý mají na lidi léčivé
účinky - ale také pátrají po našich pokladech.
Jenže nám nejde o peníze, ale o život.
Pomáhá nám úrodná půda, ale drahokamy jsou pro
nás ještě důležitější. Představují třešničku na dortu -
nejčistší zemskou energii. Dodávají nám sílu. Stejně
jako naši dračí předci umíme najít drahokamy ukryté
pod zemí. Jsme naladění na jejich energii. Když
nejsme poblíž úrodné půdy nebo drahokamů, je to
stejné, jako kdybychom hladověli.
Tamra si dá ruce v bok. „No tak. Prodej aspoň
jeden. Potřebuju něco na sebe.“
Máma zavrtí hlavou. „V pátek dostanu výplatu.
Uvidíme, kolik dokážeme dát stranou.“
„Copak by se něco stalo, kdybysme jeden prodaly?“
zeptám se ledabyle, jako bych nevěděla, že by nám
hrozilo velké nebezpečí. Nemluvě o bolesti způsobené
ztrátou rodinných klenotů. Kdybychom jeden prodaly,
bylo by to stejné, jako kdybychom prodaly část mého
já. I když by to možná stálo za to. Členové kmene by
tak poznali, kde nás mají hledat, a přijeli by si pro nás.
Protože jestli tu zůstaneme, nezbude ze mě vůbec nic.
Máma se na mě podívá. Oči se jí lesknou, ale pohled
má přísný. Poznala, jak to myslím. Ví, co mám za
lubem. Jacindo, to není dobrý nápad.“
Řekla to jako varování. Výhružným tónem mi
naznačila, že se o tom nebudeme dál bavit.
„Jak myslíš,“ odpovím. Odložím poslední umytý
talíř na odkapávač a projdu obývákem do mého a
Tamřina pokoje.
„Jacindo,“ zavolá na mě máma. Padnu na postel.
Máma si stoupne do dveří. Tváří se mile. „Snad by ses
nenaštvala.“
Bouchnu do měkkého polštáře. „Copak tady podle
tebe můžu být šťastná?“
„Vím, že je to pro tebe těžké.“
Zavrtím hlavou a obrátím se na bok. Nechci ji ani
vidět. Určitě mě chápe. Vždyť to sama zažila. A to mě
rozčiluje ze všeho nejvíc. „Ty jsi svoji drakii zabila z
vlastní vůle. Jenže teď rozhoduješ za mě.“
„Pro mě to taky není lehké.“
Otočím se a probodnu ji pohledem. „Tys rozhodla,
že to uděláme takhle.“
Smutně zavrtí hlavou. Na okamžik mám dojem, že
bych ji mohla přesvědčit, že jsme udělaly chybu. Třeba
jí dojde, že sem nepatřím a nikdy nebudu.
„Vím, že jsem tak rozhodla já. Že jsem ti nedala na
výběr,“ připustí. Jenže jsem chtěla, abys byla v
bezpečí.“
Začnu si zoufat. Už se zase ohání bezpečím. Copak
se na to dá něco namítnout?
„Kdybysme zůstaly doma, bylo by to pro tebe nebez-
pečné. Jsem tvoje máma. Musíš mi věřit. Útěk sem byl
nejlepší řešení.“ Cosi v jejím hlase mi naznačuje, že mi
neříká celou pravdu. Že mi v kmeni hrozilo mnohem
větší nebezpečí, než bych si dokázala představit.
Opět uhnu pohledem, prohlížím si kostkované závě-
sy. Vdechuju chemický pach zahradního domku, pálí
mě v nose. V tomhle pokoji je cítit silněji. Dokonce
přebíjí pach zatuchliny. „Abys to stihla.“
Máma si skoro neslyšně povzdechne. „Dobrou noc,
holčičko. Uvidíme se ráno.“
Pak odejde.
Ještě se zastaví u Tamry. Mluví potichu, takže
neslyším, co si říkají, ale je mi jasné, že se baví o mně.
Pak se otevřou vchodové dveře a zase se zavřou. A já
zůstanu uvězněná.
S Tamrou jsme měly společný pokojíček naposledy,
když nám bylo sedm. Netuším, jak budu snášet její
optimistickou náladu, když sama tak trpím, ale musím
se snažit. Nemůžu jí kazit radost.
„Co si vezmeš zítra na sebe?“ Dívá se do skříně.
Hodně dlouho. Jako by mohla vyčarovat něco, co tam
ještě před chvílí nebylo.
Máma nám přenechala větší pokoj s větší skříní. Ta
je ovšem poloprázdná. Velikost skříně jen umocňuje
fakt, že máme zoufale málo oblečení.
Pokrčím rameny. „Džíny.“
„Džíny jsi měla dneska.“
„Klidně si je vezmu i zítra. S jiným vrškem.“
Tamra hupsne na svoji postel.
Sedím v tureckém sedu na posteli, mažu si nohy
tělovým mlékem. Už zase. Vyplácala jsem skoro půl
lahvičky, ale kůži mám suchou a vyprahlou.
Potřebovala by promazávat mnohem víc.
„Tobě se vážně po ničem nestýská?“ zeptám se.
Doufám, že si na něco vzpomene. Na něco, kvůli čemu
by byla ochotná uvažovat o návratu domů.
„Ne.“
„Ani po Cassianovi?“ zkouším to.
A má po náladě. Zamračí se. „No mně nemá co
chybět, ne?“ odsekne. A je to tady. Její citlivé místo.
„A stejně jsi o něj celé roky stála.“
„Cassian nemůže chodit se zakrnělou drakií. Jeho
táta by to nedovolil. Dávno jsem se s tím smířila.“
Opravdu? Tak proč je naštvaná? Uražená? Když se s
tím smířila, tak proč po něm celou tu dobu
pokukovala?
„Byli jste velký kamarádi,“ připomenu jí.
„Kamarádily jsme se s ním přece obě dvě. No a?“
„Ty sis s ním rozuměla podstatně víc.“
Vzdychne. Jenže to už je dávno. Jacindo, to jsme
byly ještě malý.“ Zavrtí hlavou a podívá se na mě. Jak
to myslíš? Chceš mi namluvit, že mám u Cassiana
šanci? Že se kvůli němu vrátím? Tý jo, ty jsi teda
zoufalá, když si myslíš, že ti na takovou pitomost
skočím.“
Je mi tak trapně, že zrudnu na krku. To jsem vážně
tak hloupá? Jen se divím, žes na něj tak rychle
zapomněla.“
„To bys byla radši, kdybych si dál něco nalhávala?
Nemám u něj šanci. Kmen by to nedovolil. A nedovolil
by to ani Cassian. Začínám tady od nuly.“ Lesknou se jí
oči a hlas se jí třese. Dívá se na mě tak nelítostně, že
mě z toho mrazí. Jacindo, mám svoji hrdost.
Nedovolím, aby mi tahle pitomá nešťastná láska mařila
nový život. Nemohly bysme se bavit o něčem jiném?“
Ignoruju její prosbu. Místo toho se jí zeptám na
něco, na co jsem se jí už dlouho nezeptala, protože
jsem v ní nechtěla probouzet marné naděje. „Třebas
tomu nedala dost času...“
Rozzuřeně po mně bleskne očima, „Nezačínej!
Kdybych se měla převtělit, tak by se mi to povedlo už
dávno.“ Pokrčím rameny. „Třeba to v tvém případě
trvá dýl. Nidie se taky převtělila až
„Bylo by pozdě, i kdyby mi bylo třináct. Dej mi s tím
pokoj. Nechci už o kmeni slyšet ani slovo!“
„Jak myslíš,“ ustoupím. Zaměřím se na své nohy. Už
zase jsou suché.
Prudce, zoufale zavrtím hlavou. Přitlačím, snažím se
vetřít mléko co nehlouběji do kůže. Neparfémované tě-
lové mléko, protože mě vůně a pachy lidského světa
dusí.
Připadám si jiná. Funguje to. Máma měla pravdu.
Moje drakie chřadne. Tady v poušti umírá.
Ožívá jen v blízkosti Willa.
Ruka se mi pomalu zastaví. V prsou mi zaplápolá
naděje. Moje drakie ožívá jen v blízkosti Willa. V jeho
blízkosti moje drakie žije. Will. Je v tom pochopitelně
určité nebezpečí. Jenže nebezpečí je pro mě v současné
době jako vzduch - je všude kolem. Můj život má k
bezpečí hodně daleko - a je úplně jedno, že si to máma
odmítá připustit.
 9

leču se za ostatními holkami do tělocvičny.

Snažím se od skupiny namačkaných těl držet co
nejdál. Je toho na mě moc. Neznámé pachy, řezavé
zvuky, málo místa a nedostatek čerstvého vzduchu.
Vydýchanou místností létají míče, odrážejí se od
parket. Už jsme skoro v tělocvičně, a tak je to dunění
hodně hlasité.
„Vypadá to, že dneska máme tělák s klukama,“
poznamená Catherine, jen co nás obklopí nakyslý pach
potu.
Už zase mám ten zvláštní pocit. Okamžitě poznám,
že Will je tu taky. Na druhé straně tělocvičny. Dívám
se, jak dává trojku, jak se zlehka pohupuje na špičkách.
Podívá se na mě, ještě než míč proletí košem. V prsou i
po tvářích se mi rozlije horko.
„Kluci si stoupnou tamhle a holky sem!“
Tělocvikářka zapíská na píšťalku a ukáže na protilehlé
strany tělocvičny.
„Fuj, odpornej basket. Radši bych běhala na
stadionu,“ zašeptá Catherine a protáhne přitom
každou slabiku.
Zařadíme se do fronty. Máme střílet na koš. Konec
holčičí fronty se uprostřed tělocvičny sbíhá s klučicí
frontou. Vládne tu chaos, kluci se promíchávají s
holkami a neškodně se pošťuchují.
Koutkem oka sleduju, jak Will vybočuje z fronty a
míří na její konec - ke mně a Catherine.
„Ahoj,“ pozdraví mě.
„Ahoj.“
Catherine se dívá střídavě na mě a na něj. „Nazdar,“
poznamená suše.
Oba se na ni podíváme.
„No jo,“ řekne pomalu, odhrne si ofinu z očí,
stoupne si přede mě a přestane si nás všímat.
„Hraješ basket tak dobře jako běháš?“ zeptá se Will.
Krátce se zasměju. Nemůžu si pomoct. Je tak milý,
že mě dokáže úsměvem zcela odzbrojit. Mám nervy
napjaté k prasknutí. „Ani náhodou.“
Oba se posuneme ve frontě. Náš rozhovor je tím pá-
dem u konce. Catherine se na mě ohlédne, měří si mě
hlubokýma modrýma očima. Jako by si říkala, co jsem
vlastně zač. Přestanu se usmívat a uhnu pohledem.
Catherine se nikdy nedozví, co jsem zač. Nemůžu to
připustit. Nikdo se to nesmí dozvědět.
Catherine se na mě dívá, ruce má překřížené na
prsou. „Umíš si dost rychle najít kamarády. Já od
prváku promluvila všehovšudy s...“ Odmlčí se a zadívá
se na strop, jako by v duchu počítala. „Se třema, ne,
čtyřma lidma. Ty jsi čtvrtá.“
 Pokrčím rameny. „Vždyť je to normální kluk.“
Catherine přejede očima čáru trestného hodu,
zadribluje a vystřelí. Míč hladce proletí košem.
Catherine ho chytí a hodí mi ho.
Snažím se napodobit její pohyby, ale míč letí moc
nízko, dopadne pod desku koše. Stoupnu si na konec
fronty.
Will už na mě čeká, pouští kluky před sebe. Zdržuje
se kvůli mně. Pálí mě tváře. „Mělas pravdu,“ utahuje si
ze mě. Tělocvičnou se rozléhá dunění míčů.
„A ty ses trefil?“ zeptám se. Škoda že jsem se
nedívala.
„Jo.“
„Jak jinak, viď?“ dělám si z něj legraci.
Pustí před sebe dalšího kluka. Já zase pustím jednu
holku. Od Catherine mě dělí několik spolužaček.
Will se na mě upřeně dívá, zkoumavě si prohlíží
moje vlasy i obličej, jako by si je chtěl uložit do paměti.
„No jo. Ale běhat tak rychle jako ty nedokážu.“
Posunu se ve frontě. Nenápadně se otočím - Will mě
sleduje.
„Tý jo,“ zašeptá Catherine zastřeným hlasem, když
se ocitne hned za mnou. Já nevěděla, že je to opravdu
možný.“
Rychle se na ni podívám. „Co?“
„No, Romeo a Julie. Láska na první pohled a tak
dále.“
„Ale to není můj případ,“ vyhrknu.
„A to ti mám věřit?“ Jsme na řadě. Catherine
vystřelí na koš. Míč jím krásně proletí.
Zato mně se míč odrazí od desky, divoce proletí
tělocvičnou a trefí tělocvikářku do hlavy. Zakryju si
rukou pusu. Tělocvikářka to jen tak tak ustojí. Několik
studentů se zasměje. Tělocvikářka se na mě nenávistně
podívá a pak si upraví kšiltovku. Omluvně na ni mávnu
a zamířím na konec fronty.
Will má co dělat, aby se nezačal smát. „Tak to se ti
povedlo. Ještě že jsem byl na druhý straně.“
Překřížím si ruce na prsou a potlačím úsměv.
Přemáhám se, aby mi v jeho blízkosti nebylo tak dobře.
Jenže je to těžké. Chtěla bych se na něj usmát. Chtěla
bych ho mít ráda, být s ním, víc ho poznat. „To je
dobře, že jsem tě pobavila.“
Přestane se usmívat a znova se na mě upřeně
zadívá. Začíná mi svítat. Vím, proč se na mě tak dívá.
Určitě mě svým způsobem poznává... určitě si mě
pamatuje, i když možná neví odkud.
„Nešla bys se mnou někdy někam?“ zeptá se zniče-
honic.
„To jako na rande?“ Zamrkám.
„Jo. To se tou otázkou většinou myslí.“
Ozve se píšťalka. Kluci se rozběhnou na jednu
stranu tělocvičny a holky na druhou.
„A jéje, zápas,“ zabručí Will. Tělocvikářka rozdává
dresy. „Probereme to pak ve studovně, jo?“
Přikývnu. Nepříjemně mě tlačí na prsou, jen stěží
popadám dech. Sedmá hodina. Nemám moc času na to
se rozhodnout, jestli půjdu na rande s lovcem. To
rozhodování by nemělo být těžké, ale hlava mě bolí už
teď. Říkám si, že v mém životě už asi nebude nic lehké.

Catherine mi v jídelně drží místo. Sednu si naproti ní a

jejímu kamarádovi, patrně jednomu z těch tří lidí, se
kterými na téhle škole kdy promluvila.
Představí nás. Brendan je samá ruka samá noha,
neustále mu poskakuje ohryzek. Hrbí se nad obědem,
uždibuje sendvič s burákovým máslem - drží ho
velkýma rukama, jako by mu ho někdo chtěl vzít.
„Ahoj,“ pozdraví mě tak tiše, že ho sotva slyším.
Těká očima, vydrží se na mě dívat jen zlomek vteřiny.
Nedokáže se dívat skoro na nikoho a na nic kromě
Catherine.
„Ahoj,“ odpovím. Hledám sestru. Nevšímám si
obličejů, které mě sledují. Už od rána dělám, že je
nevidím.
Zahlédnu ji na druhém konci přeplněné jídelny.
Drží tác a baví se s nějakou holkou. Vypadá tak
sebejistě. Tak sebevědomě. Poprvé v životě.
Zavrtím se na židli. Zastrčím si za ucho pramen su-
chých roztřepených vlasů. Sleduju Tamru, zoufale se
přitom drbu na ruce, na přidušené kůži. Docela to bolí,
ucuknu. Prohlížím si svoji podrážděnou zarudlou po-
kožku. Takovouhle ji mám už od rána. Není mi dobře,
trochu se mi obrací žaludek. Jsem nervózní, to není
dobré znamení. Jen na tělocviku to celkem šlo. Díky
Willovi.
Konečně si mě Tamra všimne. Vidí, že mám společ-
nost. Vypadá to, že si oddychla. Může si tím pádem
sednout, kam chce. Kývne na mě a posadí se ke skupi-
ně hezkých, dobře oblečených studentů. Nepochybně
je to místní zlatá mládež. Pochopitelně je mezi nimi i
Brooklyn.
Na třetí hodině jsem si ji užila. Potvrdilo se
všechno, co mi o ní Catherine řekla. Vrhla na mě
nenávistný pohled pokaždé, když se učitelka Schulzová
otočila k tabuli. Zajímalo by mě, jestli už ví, že se se
mnou Will bavil i na tělocviku.
Předpokládám, že většině holek by její pohled
naháněl strach. Já se jí nebojím. Mám totiž úplně jiné
starosti.
Willa jsem od tělocviku neviděla. To je dobře,
protože jsem se ještě nerozhodla, jestli s ním na to
rande půjdu. Jistě, v jeho přítomnosti moje drakie
pokaždé pookřeje.

O to mi přece jde. Chci udělat všechno pro to, aby moje

drakie neuchřadla. A přitom bych se mu měla vyhýbat
velkým obloukem.
Will znamená pro drakii smrt. To je ale ironie.
Pokud chci tuhle část mého já udržet při životě, musím
se pohybovat v blízkosti člověka, který ji zabíjí.
Rozhlížím se po jídelně, ale nikde ho nevidím.
Nejspíš chodí na oběd po jiné hodině. Lítostivě mě
píchne u srdce. A pak se na sebe naštvu. Jsem
zmatená. Pohrávám si s kečupem.
Aspoň že v jídelně nejsou jeho bratranci. O těch
dvou už jsem si stihla udělat obrázek. Těch se musím
za každou cenu stranit. Xandera s prohnanýma očima
a Anguse, co ohrnuje nos. Nevím, jak bych
zareagovala, kdyby s nimi Tamra seděla u stolu.
Brooklyn je jedna věc. Ale oni?
„Tvoje ségra umí zapadnout do kolektivu,“
poznamená Catherine.
„To jo,“ zabručím, otevřu plechovku limonády a
snažím se, aby na mně bylo vidět, že z toho mám
radost. Protože já ji opravdu mám.
Mám z Tamry radost.
Je to logické. Tamra by si měla s lidmi rozumět.
Vždyť je v podstatě taky lidská bytost. Vždycky ráda
jezdila do města - vlastně jezdila ráda úplně kamkoliv,
kamkoliv mimo území kmene. „Má na to talent,“
zašeptám.
„Cože?“
„No že umí zapadnout,“ odpovím a napiju se
limonády. Takhle nezdravé pití by nám máma v životě
nekoupila. Citrusová příchuť mě v krku zároveň šimrá i
pálí. Do nosu mi stoupá kyselé aroma.
„Proč nesedíš s místníma hvězdama?“ zeptá se mě.
Pokrčím rameny.
„Klidně bys mohla,“ prohodí Brendan tiše.
Odlamuje kůrku chleba a rozpačitě se usmívá. „Jsi
zrovna tak hezká jako ona.“
„Ty chytráku,“ Catherine ho laškovně šťouchne do
žeber. „Vždyť jsou dvojčata.“
Usměju se. Zarazím se s hranolkem u pusy. „To jim
vážně stačí, když je člověk dost hezký? Pak se s ním ka-
marádí? Ty jsi přece taky hezká. Takže jim musí jít
ještě o něco jiného.“ Překousnu hranolek, rozevřu
hamburger a pečlivě prozkoumám pochybně
vypadající placku mletého masa. Ohrnu nos a zase
housku přiklopím.
„Tvoje ségra by si každopádně měla dávat bacha.“
„Nebo si ji předělají k obrazu svýmu,“ dodá
málomluvný Brendan.
Copak jsou upíři? Z jeho zlověstných slov mi
nicméně přejede mráz po zádech.
Ale pak nad tím mávnu rukou. Jsme s Tamrou
sestry. Máme se rády. Nikdy bychom si neublížily, na
tom se nic nezmění. Tamra možná jen dostala
příležitost a konečně někam patří.
Catherine přikývne a odhrne si dlouhou ofinu z očí
barvy moře. „Brendan má pravdu. Přece nechceš, aby
si ji předělali k obrazu svýmu.“
Já nechci spoustu věcí. Nechci být tady. Nechci se
rozplynout ve světě, který ze mě vysává energii. Mám
snad na seznam přidat i to, že nechci, aby se sestra
kamarádila se školní smetánkou? Přestože je tak
šťastná?
Catherine zamává hamburgerem. „Něco ti povím.
Ty holky jsou jako smečka vlků.“
Nechci to rozebírat. Jen bych ráda nějak přežila
dnešek a vymyslela, co řeknu Willovi. „Ty ale sršíš
optimismem. Nepatříš náhodou k roztleskávačkám?“
zavtipkuju.
 Brendan si odfrkne.
Catherine protáhne pusu - je to výraz čisté hrůzy.
Najednou jí hoří tváře. Pokrčí rameny. „No jo, no.
Mám na Brooklyn pifku.“
„Nepovídej,“ dobírám si ji.
„Byly nejlepší kamarádky,“ vypadne z Brendana.
„Na druhým stupni.“
„Říkala jsem ti, ať si to necháš pro sebe,“ vynadá mu
Catherine.
„Nepovídej,“ popíchnu ji ještě jednou, ale tentokrát
to nemyslím zle.
Jo, přestaly jsme se kamarádit tady v prváku, když
si ji do svých řad vybrala místní elita.“
„Studenti z vyšších ročníků,“ vysvětluje Brendan.
„Od té doby jsem pro ni jen nepěkná vzpomínka.“
Nemůžu si pomoct, musím myslet na Cassiana, na
sebe a všechny draki a drakie obdařené schopnostmi,
kterých si kmen tak cení. Měli jsme štěstí. Ostatní mě
obdivovali a vážili si mě. A Tamra pro ně byla
neviditelná. Nejen ona, ale každý, kdo se nedokázal
převtělit.
Je to zvláštní. Tady jsem naprosto bezvýznamná.
Spolužáci by se beze mě klidně obešli. Jsem jen divná
holka, která se tu necítí ve své kůži - tedy v té lidské.
Která je v tomhle prostředí nejistá. Neví, jak se s
ostatními bavit, jak se chovat, ani jak se oblékat.
O to raději bych se vrátila domů. Zpátky ke kmeni. I
když se mě vedení snažilo ovládat. Tam jsem aspoň
mohla být sama sebou.
 Začínám mít v jedné věci jasno. Musím udržet
drakii při životě do té doby, než se mi podaří dostat
zpátky ke kmeni. Ničí mě představa, že má drakie
odumírá. Ničí mě do té míry, že jsem odhodlaná udělat
něco, co bych neměla.
Ničí mě tak, že s Willem na to rande půjdu.
„Nejspíš si říkáš, cos v předchozím životě vyvedla,
že máš na krku zrovna nás.“ Catherine si namáčí
hranolek v kečupu, na ruce se jí blyští prsteny.
„Tak to ti děkuju,“ zašeptá Brendan.
Catherine se na něj podívá. „Nebuď citlivka. Vždyť
víš, že tě zbožňuju.“
Odložím téměř netknutý hamburger. „Ale ne. Jsem
ráda, že se mnou někdo kamarádí.“
„Ahoj, Jacindo!“ zavolá na mě Nathan a zvedne se
ze židle. Mává na mě, ať si jdu sednout k němu.
Catherine se přestane usmívat. Vezme si další
hranolek a uhne pohledem. „S tebou chce kamarádit
spousta lidí. Jen si běž sednout k Nathanovi. Je prima
- sice nosí růžovou košili, ale to neva. Nic proti němu
nemám.“ Zamávám Nathanovi, ale dál sedím na svém
místě. „Mně je dobře s váma.“ Tak tohle by mi šlo.
Kamarádit s Catherine a tichým Brendanem. Jsou
nenároční. Jednoduší. Je tak snadné být v jejich
společnosti. Všechno ostatní mě unavuje. Přesně tohle
potřebuju. „Teda pokud se mě nechcete zbavit.“
„To nechceme,“ usměje se Catherine. „Nikam
nechoď.“ Přikývnu a sním další hranolek. Podívám se
na svoji sestru. Vlasy jí padají na záda a lesknou se
jako planoucí hedvábí.
Vedle ní sedí ten kluk, se kterým jsem ji viděla včera
na chodbě. O její pozornost usiluje i kluk usazený
naproti ní. Oba jsou moc hezcí. Vezme mě to u srdce.
Kvůli ní. Koho by napadlo, že Tamra umí flirtovat?
Neodmítl ji jen Cassian. Nadbíhala mu, ale on si jí
nevšímal. Nebavili se s ní skoro žádní kluci. Ani
nemohli. Jejich rodiče se báli, aby se synové nezapletli
se zakrnělou drakií. Nechtěli si kazit genofond.
Dívám se do talíře. Mrzí mě, že si to tady neumím
užít jako ona. Mrzí mě, že jen stěží přežívám ve světě,
ve kterém se jí tak líbí.
Mrzí mě, že možná nakonec prohraju a budu muset
Tamru opustit.
 10

nešek se neskutečně vleče. Mám pocit, že sedmá

hodina snad nikdy nezačne. Ručičky na
kulatých hodinách se plazí a nervózně přeskakují z
minuty na minutu. Když dojdu ke studovně, poskakuje
mi tep v krku jako minutová ručička.
Chvíli otálím ve dveřích a přejíždím očima
poloprázdnou třídu. Snad ho konečně zase uvidím.
Buší mi srdce. Sednu si ke stejnému stolu jako
včera. Doufám, že Will dorazí před Catherine, abych jí
nemusela vysvětlovat, že chci sedět s ním. Opravdu s
ním chci sedět. Už jsem s tím smířená. S tím, že chci s
Willem sedět u jednoho stolu, že si s ním chci povídat,
že se s ním chci vídat, chodit... prostě všechno. Dokud
jsem tady. A nejen kvůli mé drakii. Willa Rutledge
bych měla ráda bez ohledu na to, co jsem zač.
Nathan se na mě usměje a sedne si jinam. Ještě že
nemusím vyhánět jeho. Nad hlavou se mi rozdrnčí
zvonek. Zrychlí se mi dech. Dívám se na dveře, bude tu
každou chvíli.
Catherine vběhne do studovny tak rychle, až jí
dlouhá ofina nadskakuje. Snažím se nedat na sobě znát
zklamání, že si ke mně sedá ona, a ne Will. Poslední
zvonění. Dál čekám na Willa.
Učitel Henke zrovna říká to samé, co včera. Dál sle-
duju dveře.
„Nepřijde,“ vyleká mě Catherinin hlas.
„Kdo?“
„Will. Viděla jsem, jak s bratrancema během páté
hodiny odjel.“
Pokrčím rameny, jako by mi to bylo jedno. Jako
bych se nerozhodla, že s ním na to rande půjdu. Jako
by mě na něj nepozval. Jako by každé vlákénko mého
těla neprahlo po jeho přítomnosti.
Jen nedělej. Včera i dneska jste po sobě na těláku
koukali. Je mi jasný, že na něj čekáš.“
Neodpovím. Třesou se mi ruce. Strčím je pod stůl.
Počítala jsem, že se uvidíme. Že ucítím, jak moje drakie
ožívá. Že mě Will probere, že si díky němu
připomenu... kdo vlastně jsem. Potřebovala jsem to. A
teď se dozvídám, že z toho nic nebude. Jsem zdrcená.
Je to příliš velké zklamání.
Catherine zaloví v batohu. „A kde teda je?“ odvážím
se jí ze zoufalství zeptat. Jako by to mohla vědět.
„Na.“ Podá mi vzkaz. „Tohle ti posílá.“
Dost dlouho si ten složený čtvereček papíru prohlí-
žím. Srdce mi tluče jako o závod. Nakonec si od ní ten
vzkaz vezmu. Rozbalím ho, pečlivě vyhladím přehyby a
prohlédnu si písmo. Papír mi v roztřesených rukou
připadá studený a křehký.
 Jacindo,
moc mě to mrzí, ale musím z rodinných důvodů
odjet.
Ne že kvůli tobě upadnou do bezvědomí další
učitelé.
Brzy ahoj (i když ne moc brzy),
Will

Ze rtů mi vyletí vzdech. Zatočí se mi hlava, zavrtím

jí. To je šílené. Že toužím po lovci. A že lovec touží po
mně. Měla bych mít rozum, když on ho očividně nemá.
Zvlášť když on ho nemá.
„Dost často s bratrancema chybějí,“ poznamená
hned Catherine.
Aby ne. Před víc než týdnem se vypravili na sever.
Pronásledovali mě v Kaskádovém pohoří. Pochybuju,
že lov nechávají jen na víkendy. Určitě ve škole často
chybějí.
„Jo?“ Poklepu si prsty o ret. Mám ho rozpraskaný.
Je vysušený jako celé moje tělo.
„Jo-o.“ Catherine si vyndá učebnici chemie,
nalistuje stránku s periodickou tabulkou a začne psát
úkol. „Schválně jestli uhodneš, proč tak často chybějí.“
Zavrtím hlavou, přestože to vím. Líp než ona. Srdce
se mi sevře jako pěst, bolí to... moc to bolí...
Jejich rodiče jsou blázni do rybolovu. Dobrý, ne?
Místo školy na ryby.“ Zabubnuje tužkou do stolu a za-
čne se věnovat tabulce. To bubnování jako by odráželo
tep mého srdce. Chytnu se stolu a svezu se na židli co
nejníž.
Ryby. Bylo by to k smíchu, kdyby mě kvůli tomu ne-
bolelo na prsou.
„Jezdí na ryby skoro každý... Jacindo, co je ti?“
zeptá se Catherine.
Will odjel... na lov. Pravděpodobně se vrátili tam,
kde mě minule málem chytili. Loví příslušníky mého
kmene.
Will není můj zachránce. Will je zabiják.
Přesně takovouhle ledovou sprchu jsem
potřebovala. Jak jsem si mohla naivně myslet, že mě
zachrání lovec? Že mě ochrání? Že mě udrží při životě?
Budu to muset zařídit nějak jinak. Zmuchlám jeho
vzkaz do kuličky a stisknu ji v zaťaté pěsti. Musím na
Willa zapomenout. Musím přetnout pouto, které mě s
ním spojuje. I když takové rozhodnutí mi náladu
nezlepší. Na prsou mě bolí čím dál víc.

V následujících dnech se mi dvakrát podaří potmě

vyplížit z domku na golfové hřiště a proletět se. V obou
případech se mi na závěr udělá špatně. Převtělení mě
hrozně bolí, je to dost náročné, ale jsem odhodlaná to
nevzdat. Nemám na vybranou. Musím to zkoušet.
Musím létat. Musela bych to zkoušet, i kdyby tu byl
Will. Musím se naučit, jak udržet drakii při životě.
Taky se snažím zpracovat mámu. Hučím do ní při
každé příležitosti. Dokud mě nezarazí klidným,
netečným pohledem. Nehádá se se mnou, ale je pevně
rozhodnutá zůstat v Chaparralu. Dnes večer ji pro
změnu otravuje Tamra.
Máma se k ní otočí od sporáku, v ruce má vařečku
od rajčatové omáčky. „Kolik?“ zeptá se nevěřícným
tónem.
Z hrnce těstovin stoupá ke stropu pára. Snažím se
nedívat na obláček připomínající mlhu u nás v horách.
Svrbí mě kůže.
Přinutím se na ni podívat. Vypadá unaveně. Dneska
vypadá na svůj věk, na šestapadesát. Drakie stárnou ji-
nak, pomaleji. Obvykle se dožíváme tří set let. Když do-
sáhneme puberty, začneme stárnout pomaleji. Já teď
vypadám na svůj věk, ale takhle budu vypadat ještě
několik let. Ještě ve třiceti.
Zato mámu čas už skoro dostihl. To proto, že se
zřekla své drakie. Je lidská bytost a také tak vypadá.
Má vrásky na čele. I kolem očí. A ty už nezmizí.
Nesouvisí jen s tím, že si dělá starosti.
Stojím u stolu se třemi talíři v ruce. Dívám se, jak
Tamra mává letákem a jak se šikovně vyhýbá mámině
dotazu. „No tak, mami. Bude se mi to hodit do
přihlášky na vysokou.“
Skloním hlavu. Položím talíř na prostírání. Nechci,
aby bylo vidět, že obracím oči v sloup.
Tamra si to moc přeje. Měla bych ji podpořit.
Nemělo by se mi dělat mdlo z toho, že se kamarádí s
Brooklyn a ostatními roztleskávačkami.
„Tamro, je to moc drahé.“
„Nemáme na to,“ neudržím se. Protože vím, že se
máma dře. Je cítit zatuchlým cigaretovým kouřem z
kasina i poté, co si dá sprchu a umyje vlasy. Kouř jí
ulpívá hluboko v pórech.
Tamra mě probodne pohledem. Nebojácně se jí
podívám do očí. Copak nevidí, že má máma kruhy pod
očima? Copak neví, že máma přijíždí z práce v pět
ráno?
„Najdu si brigádu. Mami, prosím. Podepiš mi to.
Třeba mě nevyberou. Platit se to bude, jen když mě
vezmou.“ Takhle úpěnlivě snad ještě o nic neprosila.
Když jsme ještě žily s kmenem, bylo na ní občas vidět,
že si něco úpěnlivě přeje. Ale na hlase jí to znát nebylo.
Doma si toho sice přála hodně, ale byla smířená s
osudem. Zajímalo by mě, proč tolik stojí zrovna o
tohle.
Bezděčně tu otázku vyslovím nahlas. Podívá se na
mě, místo očí má ostré jantary. „Dřív bych v to
nedoufala, ale teď je to možný.“
Konečně mi to dojde. Teď už může. Být normální.
Ostatní ji berou. Budou ji brát, dokud tady budeme
bydlet. A pro mě z toho plyne velká zodpovědnost,
protože na mně do značné míry závisí, jestli se nám tu
bude dobře žít.
Patří to k jejímu snu. Snu o tom, že je normální hol-
ka a žije normální život. A roztleskávání je podle ní
součást vytouženého obyčejného života.
Máma pročítá formulář, prohlubují se jí přitom
vrásky kolem pusy. Když podepíše, Tamra se bude
moct přihlásit do konkurzu na roztleskávačky, a když ji
vyberou, budeme muset najít peníze na dresy a
vybavení.
Určitě ji vyberou. Dívám se na mámu. Jsem
zvědavá, co udělá. Jestli ustoupí alespoň jedné dceři.
Tohle je něco úplně jiného, ale přesto si říkám, proč jí
nezáleží na tom, co chci já.
Unaveně, poraženecky přikývne. „Tak dobře.“
Tím pádem zažívám porážku i já.

Můj život se poté, co Will odjel, odvíjí podle klidného

scénáře. Škola, večeře s mámou, úkoly, hudba a
televize s Tamrou.
Chodbami ve škole procházím jako chladnokrevný
robot. S mojí drakií to jde pomalu z kopce. Mlčky trpí -
tahle část mého já se postupně vytrácí. Podobně jako v
hojící se ráně v ní čím dál míň tepe, míň bolí a už ji tak
necítím. Nejradši bych ji znova otevřela, rozervala, až
by z ní začala téct krev. Až by si vzpomněla.
V pátek už mám o Willa docela strach. Skoro pořád
musím myslet na to, kde je, kde loví. V horách sídlí i
jiné kmeny, ale my jsme se s nimi nestýkali. Tím
pádem netuším, kde přesně se vyskytují, kde by Will
mohl být.
Vím, že to ode mě není pěkné, ale doufám, že Will a
jeho příbuzní loví na území jiného kmene. Hlavně ať
neloví na tom našem. Nechci, aby se těm, které jsem
opustila - Azurce, Nidii, dokonce ani Cassianovi - něco
stalo.
Mám z Willa hrozně zmatené pocity. Jednu chvíli si
přeju, aby se ve zdraví vrátil, a zároveň doufám, že se
drakimu nebo drakii, kterou lovil, podařilo utéct do
bezpečí. Tahle dvě přání si odporují.
Namlouvám si, že našemu kmeni nic nehrozí.
Nejsme slabí jedinci. Máme nejrůznější přednosti.
Silné stránky. Když se do mlhy kolem našeho města
zatoulá neškodný turista, Nidie mu zatemní
vzpomínky a nasměruje ho zpátky. Jenže co se stane s
lovci?
Zděsím se. O tom jsme v kmeni nikdy nemluvili, ně-
jak se to rozumělo samo sebou. Že ochrana kmene je
na prvním místě. I kdyby Nidie lovci zamlžila paměť,
mohl by se vrátit a znova nás lovit. Dál by se choval
jako dravec.
Jako dravec a toho je zapotřebí zničit.
V životě by mě nenapadlo, že je na tomhle pravidlu
něco špatně. Zvlášť poté, co zabili tátu. Ale teď...
Představuju si Willův obličej. Když si pomyslím, že
by mohl být mrtvý, zabolí mě v krku. Kluk, který mě
zachránil. Je tak hezký, že to snad ani není možné.
Připadá mi jako sen, protože jsem ho už několik dní
neviděla.
„Ahoj, Jacindo.“
Vyděšeně se podívám, kdo mě zdraví. Ta holka mi je
povědomá. Řekla bych, že se mnou chodí na
angličtinu.
„Ahoj.“ Kývnu na ni. Nepamatuju si, jak se jmenuje.
Musím se probrat. Vypnout autopilota. Začínám se
podobat okolní poušti. Jsem suchá a vyprahlá. Už si na
to živoření tady začínám zvykat.
 Tenhle poklidný každodenní život mi také dělá nej-
větší starosti. Bojím se, že se s tím smířím, že se
nechám ukolébat a stáhnout ke dnu. Máma má pravdu.
Vyprahlá příroda drakii zabije nejspolehlivěji.
Takhle to nemůže jít dál. Nemůžu tu zůstat. Musím
vymyslet způsob, jak se odsud dostat. Musím létat -
musím to zkoušet.
Zhluboka se nadechnu a vejdu do studovny. Dneska
jsme neměli tělocvik dohromady. Kluci cvičili v
posilovně a my jsme obsadily tělocvičnu. Nevím, jestli
je Will zpátky. Mělo by mi to být jedno. Nemůžu s ním
chodit, nemůžu s ním počítat. A taky nebudu.
To se chci vidět. Připadám si jako naprostý zoufalec.
Zařekla jsem se, že na něj zapomenu, ale nepodařilo se
mi to. Nic jsem nezapomněla. Pociťuju jeho
nepřítomnost. Je to stejné, jako když jsem předtím
přišla o stinnou oblohu, mlhu a tepající zem.
Přece není možné, abych toužila jen po něm. Abych
ho měla plnou hlavu. Protože to je špatně. Protože vím,
že se mu musím vyhýbat.
Vejdu do studovny, ale hned ve dveřích zavrávorám,
protože uvidím Xandera s Angusem. Zamrazí mě.
Jsou zpátky.
 11

ozhlížím se, kde je Will. Nikde ho nevidím.

Zmocní se mě zrádný strach. Xander se na mě
dívá, jeho oči černé jako uhel jsou zcela
neproniknutelné. Pozdraví mě pokývnutím hlavy.
Angus se baví s holkami u vedlejšího stolu a mává
přitom mohutnýma rukama. Nevidí mě.
Napadá mě jediná zoufalá myšlenka. Will tu není.
Will tu není. Svezu se na židli. Sleduju dveře. Catherine
ještě nedorazila. Má to z výtvarky docela daleko.
Otřu si ruce do džínů. V přední části studovny už
stojí dlouhá fronta na omluvenky, všichni se chtějí ulít,
prchnout. Cítím v zádech Xanderův pohled. Říkám si,
jestli bych se taky neměla zařadit do fronty.
Xander se právě vrátil z lovu. Jestlipak má ruce po-
třísněné fialovou irizující drakijskou krví? Jestlipak
umí vycítit krev, kořist jako lovecký pes? Drakii? Mě?
Tím by se vysvětlovalo, proč se na mě tak chtivě dívá.
Ozve se drásavé zvonění. Už jsem si na ten zvuk
zvykla, takže se ani neleknu. Zachmuřím se. Zamrkám
a pak zavřu oči. Nechci si tady na nic zvykat.
 Zastaví se u mě Nathan. Má kulatý chlapecký
obličej, nenuceně se usmívá. „Ahoj Jacindo. Nechceš
jít se mnou a Mikem do knihovny?“
„Ani ne. Ale díky. Budu se učit s Catherine.“
Nathan pokrčí rameny a stoupne si s kamarádem
do fronty. Říkám si, že bych možná měla jít s nimi.
Ještě je čas.
Vteřinu nato už nemám na útěk ani pomyšlení. Pro-
tože se mi po těle rozlévá vytoužené chvění. Moje kůže
ožívá. Otočím se, rozhlédnu se a zadívám se na Willa,
který právě vchází do studovny.
Vypadá líp, než jak si ho pamatuju.
Hnědé vlasy se mu zlatavě třpytí. Oříškové oči se
lesknou. Je tak vysoký. Má tak široká ramena. Vedle
něj by mi každý jiný kluk připadal malý. Malý a
hloupý.
Mám dojem, že se dny bez něj nekonečně vlekly.
Čekala jsem příliš dlouho. Až ho zase uvidím. Až se mi
napnou plíce. Až se mi rozbuší srdce tak, že mi div
nevyskočí z hrudi.
Až se probudí moje drakie.
Spočine na mně pohledem. Oříškové oči mu září,
dívá se na mě tak dychtivě, že se mi z toho rozpaluje
kůže. Jenže já necítím jen jeho pohled. Do zad se mi
totiž zavrtávají Xanderovy oči.
Will zamíří k mému stolu. Okamžitě zapomenu na
ostatní studenty. Zapomenu, že se od něj mám držet co
nejdál. V jeho přítomnosti zapomenu dokonce i na to,
že mám z Xandera tak trochu strach. Chci, aby se u mě
zastavil, aby mi něco řekl, aby zázračně vyléčil moji
chřadnoucí duši. Potřebuju to. Už je skoro u mě.
Roztahují se mi plíce, sálá z nich čím dál větší žár. V
krku se mi hromadí pára. Je to báječný pocit. Konečně
mám dojem, že žiju.
Moje napnutá kůže se rozpaluje. Na okamžik se do-
konce zlatorudě zaleskne. Bolavými, napjatými prsty si
stisknu ruku. Jako bych tak mohla zabránit tomu, že se
v místnosti plné lidí převtělím.
Will už je tak blízko, že vidím zelené, zlaté a hnědé
tečky v jeho zorničkách. Ještě krok a stane vedle mě.
Zadržím rozpálený dech. Čekám na znamení...
Jenže on ode mě odvrátí pohled a zamíří ke svým
bratrancům. V obličeji se mu mihne hodně zvláštní vý-
raz. Otráveně kolem mě projde dozadu. Sedím jako
opařená.
Jeho odmítnutí mi vyrazilo dech. Nosem mi pomalu
vyprchává žár z těla. Přestává mě pálit na prsou, v
plicích cítím už jen vychladlé uhlíky.
Nic. Ani slovo?
Vzpomínám, jaké to bylo, když jsme se viděli
naposledy. Jak se mi věnoval. Myslím na vzkaz, který
mi poslal po Catherine. Vždyť to nedává smysl. Třesou
se mi ruce. Tisknu je k sobě, mačkám si je. Neměla
bych být tak otřesená. Vždyť jsem se zařekla, že se mu
budu vyhýbat. Že to ukončím dřív, než si spolu něco
začneme.
Catherine se usadí na židli vedle mě, zrovna když
naposledy zazvoní. Velké oči se jí ve světle zářivek
blyští.
„Ahoj,“ pozdraví mě. Sotva popadá dech, protože z
výtvarky běžela. „Co je novýho?“ Otočí se. „Už jsou
zpátky. A hele... kdo to k nám jde,“ zašeptá.
Koutkem oka sleduju, jak kolem ní prochází Will a
jak jí na stůl nenápadně hází složený papírek.
Catherine se usměje. „To bude pro tebe.“
Dívám se na ten vzkaz. Jak ráda bych si ho vzala. Já
to nechci. Roztrhej to.“
Catherine se na mě překvapeně podívá. „To myslíš
vážně?“
Vytrhnu jí vzkaz z ruky a rozervu ho na kousky. Will
si vezme od učitele Henkeho omluvenku. Než odejde
ze studovny, krátce se na mě podívá. Pak očima sjede k
hromádce papíru. Najednou se mu zastře pohled, jako
když se na les snese mlha. Cítím napětí v prsou.
„Pane jo.“ Catherine se podívá na roztrhaný vzkaz a
pak na mě. „To teda bylo divadýlko. Povíš mi, co se
děje?“
Nedokážu ze sebe dostat ani slovo, a tak zavrtím
hlavou, otevřu učebnici chemie a nepřítomně zírám na
nalistovanou stránku. Říkám si, že bych měla být ráda,
že si mě Will nevšímal. Aspoň jsem si tak připomněla,
že se mu mám vyhýbat. Jsem ráda, že jsem ten vzkaz
roztrhala. A že on viděl tu hromádku papíru.
Dnes večer. Dnes večer se musím proletět, musím to
zkusit. Víc než kdy dřív. Můžu se spoléhat jen sama na
sebe. Vystačím si sama. Musím si věřit. Vždyť takhle
jsem na tom byla vždycky.
V noci vyklouznu z peřin. Nahmatám pod postelí boty -
dala jsem je na takové místo, abych je okamžitě našla,
protože nechci šátrat ve tmě a vzbudit Tamru.
V tuhle hodinu je v pokoji hodně velká tma. Rolety
dovnitř nevpouštějí světlo z pouličních lamp. V
Tamřině části pokoje je tma jako v hrobě. Doufám, že
venku taky. A že je zamračeno. Mraky a černočerná
noc. Která mě dokonale skryje.
Navléknu si boty na ruce a vyplížím se z ložnice.
Trhnou sebou, protože pod mojí tíhou vrže podlaha.
Zadržím dech, přeběhnu po špičkách ke dveřím a
vydechnu, až když jsem bezpečně venku.
U paní Hennesseyové se nesvítí. Její uňafaný pes se
naštěstí nerozštěká, ani když cvaknou vrátka.
Dřepnu si na chodník a natáhnu si ponožky i boty.
Zavazuju si tkaničky a dívám se přitom na oblohu.
Měsíc je v úplňku a obloha jako vymetená. Bohužel.
Ale plán měnit nebudu.
Vyrazím ke golfovému hřišti, které už znám. Dneska
to bude úplně jiné. Rychle se převtělím, vyletím vysoko
a budu klouzat vzduchem jako dřív... dnes na to mám.
Těch sedm kilometrů jsem urazila docela svižně.
Golfové hřiště se přede mnou vlní jako zelené moře. Ve
srovnání s okolní pouští a skalami je to výrazně jiný
terén.
Opatrně se rozhlédnu a vejdu do světa bujné
pulsující zeleně. Tohle místo se našemu bydlišti v
horách podobá nejvíc. Kdyby nebylo takové horko a
sucho, kdyby mi tak nešustily vlasy a nesvědila mě
kůže, dokázala bych tady zapomenout, že jsem
uprostřed pouště.
Sundám si boty i ponožky a vejdu na odpaliště.
Trávník mi připadá jako polštář. Projdu kolem pískové
překážky a strategicky rozmístěných balvanů. Jako
sklo se přede mnou leskne rybníček. Pospíchám
dlouhými kroky k lesíku. Stáhnu ze sebe oblečení. Tělo
mi obemkne suché horko.
Vzdychnu. Zvednu hlavu a nasaju vysušený řídký
vzduch, vtahuju ho do sebe, pouštím si ho do plic. Roz-
přáhnu ruce, snažím se převtělit...
Zavřu oči a soustředím se víc než kdy dřív.
Ne! Takhle těžké to snad ještě nebylo.
Kosti v obličeji se mi protahují, vytvářejí ostře
řezané rysy a úhly. Nos se mi zvedá, dech se zrychluje a
hřbet nosu se za sotva slyšitelného praskání kostí a
chrupavek rozestupuje. Trochu to bolí. Jako by se to
mému tělu nelíbilo. Jako by se tomu mé tělo bránilo.
Jako by si nepřálo, aby se to povedlo.
Ruce a nohy se mi postupně uvolňují a prodlužují.
Moje lidská kůže mizí a nahrazuje ji tlustší - napjatá
drakijská kůže.
Po tváři mi stéká horká slza. Ze rtů se mi vydere
zaúpění. Dohání mě to k zoufalství.
Moje kůže je matná a zlatorudě se leskne. Hrudník
se mi chvěje, jako bych předla.
Konečně mi ze zad vyrostou křídla a rozevřou se. Je-
jich pavučinkové výplně se ve vzduchu rozvinou.
Zkusím se odrazit. Je to k breku, nejde to, je to zhola
nemožné.
Už mě z toho pálí svaly, vzpírají se té bolesti. Křídla
fungují, rychle jimi mávám, chtějí mě vynést do
vzduchu. Do řídkého vzduchu. Do nehmotného
vzduchu. Snaží se něčeho zachytit, o něco se opřít,
chtějí se mnou vystoupat vzhůru. Je to tak těžké. Tak
těžké!
Odlepím se od země. Lapám po dechu, v očích mě
pálí slzy zoufalství, vidím rozmazaně. Moje tělo přitom
nesmí ztrácet drahocennou vlhkost.
Hluboko pode mnou se vlní zeleň. Zamrkám,
rozhlédnu se a namířím si to k červeným střechám na
obzoru. Světla aut na dálnici vypadají hodně malá. O
kus dál se ve tmě rozlévají hory.
Vznáším se v inkoustově černé tmě, máchání křídel
zní jako vzteklé facky.
Jako by tohle tělo ani nebylo moje. I plíce mi
připadají nezvykle... malé. Bezmocné a obyčejné. To už
se líp cítím jako chladnokrevná lidská Jacinda. Chce se
mi křičet. Nebo brečet.
Nicméně to ještě zkusím, zakroužím nad zeleným
golfovým hřištěm, snažím se nabrat rychlost. Dál se
raději nepouštím, kdybych se náhodou začala
převtělovat zpět do lidské podoby. Nabírám vzduch do
plic, hltavě ho polykám. Jenže to nepomáhá. Nestačí
to. Plíce se mi prostě víc neroztáhnou.
Ještě to nevzdávám. Vyvíjím takové úsilí, že mi v
hlavě duní jen můj uštvaný dech. Nakonec toho
nechám a snesu se pomalým krouživým pohybem k
zemi. Jako umírající můra.
Během přistávání vzlykám. Vejdu do lesíka a převtě-
lím se zpátky do lidské podoby. Předkloním se, chytnu
se za břicho - tělo mě trestá, protože už se nechce k
ničemu takovému propůjčovat. Vdechuju suchý
vzduch, bere mě z toho křeč. Vydávám příšerné zvuky.
To utrpení snad nikdy neskončí.
Chytnu se jednou rukou stromu, zaryju prsty do
kůry. Zlomím si nehet.
Nakonec to přejde. Roztřesenýma rukama se
obleču, vyčerpaně si lehnu na záda, roztáhnu ruce a
rozevřu dlaně. Jsem bezvládná. Tlukot mého srdce -
spíš mdlé vyděšené bušení - se projevuje jen na
zápěstí.
Země pode mnou je tichá. Necítím žádné
drahokamy. Ani energii. Pod travnatým kobercem je
jen tvrdá, mrtvá zem.
Bouchnu do ní zaťatou pěstí. Je tvrdá. Nepoddajná.
Pod tenkým travnatým polštářem spí země bez srdce.
Skrz mřížoví z větví zírám do tmy. Chvíli se obelhá-
vám. Dělám, že mě nic nebolí. Dělám, že jsem zpátky
doma a dívám se do tmy spletí hustých borovicových
větví. Že všude kolem je konejšivý les. Že mě chrání a
zakrývá milující rukou.
Je tu se mnou Azurka. Společně hledíme na oblohu,
povídáme si, smějeme se, netrápí nás, co bude zítra.
Ještě chvíli sním. Usmívám se od ucha k uchu. Tohle je
dobrá hra. Vzpomínám na dobu, kdy bylo všechno
snadné a mně dělal starosti jen pohled Cassianových
černých očí.
Takhle zpětně mám pocit, že to vlastně žádné
starosti nebyly. Protože utrpení začalo až tady.
 12

akonec se zvednu a zamířím domů. Domů.

Nenacházím v tom slově žádnou útěchu.
Jdu pomalu. Bolí mě celé tělo, mám ho rozlámané a
těžké, uvědomuju si to při každém kroku. V noci není v
téhle klidné čtvrti žádný provoz. Vržou mi podrážky.
Jdu podél klikatého chodníku. Zvolna kladu nohy na
vyšisovaný beton. Zahnu do naší ulice.
Kousek od domu paní Hennesseyové se rozhlédnu.
Zpoza protějšího rohu se vynoří přední světla auta.
Rychle se zvětšují. Přejdu na chodník, aby auto
nemuselo projet těsně kolem mě. Už je skoro u domu
paní Hennesseyové, motor hlasitě přede.
Zpomalí. Já taky.
Nechci, aby mě takhle pozdě někdo viděl venku. Ne-
chci, aby známí paní Hennesseyové nebo sousedi
žalovali mámě.
Teď už je poznat, že to není malé auto. Že by
náklaďák? Zajede k chodníku, přední sklo se zaleskne
jako zrcadlo. Začnu se třást, srdce mi tluče až v krku.
Vzpomenu si na televizní reportáže o přepadených
lidech a okamžitě se mě zmocní strach. Ze zkušeností
vím, že bych měla dát na svůj instinkt.
Sbírám odvahu. Jdu tak pomalu, že skoro stojím na
místě. Čekám, rozhlížím se, hodnotím situaci. Musím
přemoct strach, dřív než zpanikařím a převtělím se...
tedy za předpokladu, že to ještě dokážu.
Vtom si jich všimnu. Těch přídavných světel. Jsou
zhasnutá, jako by se auto vydalo na utajovanou akci.
Už je mi všechno jasné.
Jsou tady. U mého bydliště. Sledují mě. Nejspíš se
dovtípili. Dovtípili se, co jsem zač. Třeba mě Will přece
jen poznal a teď chce odčinit to milosrdné gesto z hor.
Už mě vidí. Řítí se přímo proti mně.
Otočím se a utíkám pryč.
Úzkost odplaví nával adrenalinu. Už mě zase loví.
Jenže tentokrát se nacházím v cizím městě. V těle,
které nepoznávám.
Dřív bych se v takovéhle situaci okamžitě převtělila.
Je to drakijský pud, nedokážeme mu odolat. Já si
ovšem zachovávám lidskou podobu. Z toho logicky
vyplývá, že umírám, že slábnu.
Dupu teniskami po chodníku, hlasité pleskání po-
drážek se mi zarývá do mozku, mísí se s hukotem krve
v uších... a řevem motoru rozjetého džípu.
Je to hodně dlouhá ulice. Když po ní poběžím,
nebudu se mít kde schovat, nesplynu s okolím.
Risknu to. Přeběhnu na druhou stranu, prudce za-
hnu doprava a vběhnu někomu na dvůr. Je slyšet
zaječení pneumatik. Neohlédnu se. Chytnu se plotu,
přitáhnu se a vylezu nahoru - dřevěný plot zaduní.
Ostré konce latěk se mi zabodnou do dlaní.
Přehoupnu se na druhou stranu, seskočím a proběh-
nu mezi kaktusy a kamením. Přelezu další plot a stanu
u nějakého domu.
Napíná se mi kůže, vlní se horkem. Kořen nosu se
mi protahuje a nadočnicové oblouky se zvedají. Pálí mě
v plicích, stoupá z nich dým. Hrudník se mi chvěje.
Moje drakie se konečně začíná projevovat. Nejspíš by
mě to mělo uklidňovat. Měla bych se radovat, že ještě
dokážu takhle reagovat. Že ještě nejsem uvnitř úplně
mrtvá.
Slyším skřípění brzd, ten zvuk mi rve uši. Tmu pro-
tnou přední světla auta. Otočím se a vrazím do dalšího
plotu.
„Jacindo! Počkej! Neutíkej!“
Nemůžu si pomoct. Ten hlas mě donutí zastavit,
jako neviditelná ruka mě táhne zpátky. Dál se držím
plotu, ale otočím hlavu.
Stojí pod lampou, světlo mu dopadá do hnědých vla-
sů a ty se mu zlatě lesknou. I jeho oči vypadají jako ze
zlata. Třpytí se a planou, upřeně se na mě dívají. Jen
pár metrů od něj přede džíp. Natáhne ruku, jako by
chtěl uklidnit divoké zvíře, které se chystá zkrotit.
„Wille,“ zašeptám, ale naštěstí to nemohl slyšet.
Intenzivně zamrkám a počkám, až ze mě vyprchá
strach... a s ním se vytratí i drakie. Otevřu oči a pustím
se plotu.
Rozhlížím se, kde jsou ostatní. Vypadá to, že je sám,
tedy pokud se někdo neschovává v autě. Rozechvěle vy-
dechnu.
Dál ke mně natahuje ruku.
„Co děláš venku tak pozdě?“ Zamračí se. „Je jedna v
noci.“
„Já?“ Pomalu přejdu trávník, zatím mu úplně
nedůvěřuju. „Co tady děláš ty?“ Ne, určitě kolem nejel
náhodou. „Šmírovals mě?“ Jsi snad na lovu? Nejradši
bych to řekla nahlas.
Zamrká. Z obličeje mu zmizí napjatý výraz. Zatváří
se jinak. Podrbe se na zátylku. Je to rozpačité gesto.
Typicky lidské. Je mu trapně.
„Já -“
„Jo, šmírovals mě,“ zopakuju a nečekaně se usměju.
„Tak hele,“ zabručí. Dívá se na mě naštvaně. Nejistě.
Jen jsem se chtěl podívat, kde bydlíš.“
Dojdu až k němu. „Proč?“
Znova se podrbe na zátylku, tentokrát rychle,
naštvaně. Nevím, jestli je naštvaný na sebe, nebo na
mě. Nalevo od nás se na jedné verandě rozsvítí. Trhnu
sebou, musím v tom ostrém žlutém světle přimhouřit
oči.
„Rychle!“ sykne Will, když zazní odemykání dveří.
Zpanikařím, bezmyšlenkovitě se rozběhnu k jeho
autu. Will otevře dveře na straně spolujezdce. Zaplaví
mě vůně kožených potahů. Pak dveře zabouchne.
Na okamžik jsem v autě sama. Prohlížím si
naleštěné páčky a tlačítka na obrovské přístrojové
desce. Podívám se dozadu. Auto je velké, klidně by se
do něj vešlo několik lidí. Zachvěju se, když si
představím, kdo v něm obvykle jezdí.
Usadí se vedle mě. Konečně mi dojde, co jsem
udělala. Auto se rozjede ve chvíli, kdy na verandu vyjde
muž v županu.
Začíná mi svítat. Jsem s lovcem drakií. V jednu
ráno. A jsem s ním sama.
A nikdo neví, kam jsem šla.
Tohle je ta největší pitomost, jakou jsem kdy
udělala. Jsem si tím naprosto jistá, protože Will jede
opačným směrem, než bydlím.
„Víš, kde bydlím, ne?“ zeptám se.
„Jo.“
„Tak proč jedeš jinam?“
„Protože si s tebou chci promluvit.“
„Aha,“ řeknu pomalu a přitisknu si ruce ke
stehnům. Jak víš, kde bydlím?“ zeptám se, protože on
mlčí.
„To se dá snadno zjistit. Ve škole je na tvé
dokumentaci napsaná i adresa.“
„Ty ses vloupal do ředitelny?“
„Ne. Znám se se sekretářkou. Dala mi tvoji adresu
hned ten den, co jsi nastoupila.“
Hned ten den, co jsem nastoupila. Od samého
začátku ví, kde bydlím. Proč? Překřížím si ruce na
prsou. Z větráků na mě fouká studený vzduch.
Zachvěju se, ale ne zimou. Zmáčkne nějaké tlačítko.
„Je ti zima?“
„K čemus potřeboval moji adresu?“
 „Kdybych za tebou chtěl zajít. Kdybych tě chtěl
vidět.“ Jako například dneska v noci.
„Hm, to je zajímavý. Zvlášť když ses na mě ve
studovně ani nepodíval.“
„Roztrhalas můj vzkaz,“ vyčte mi. Na čelisti se mu
rýsuje sval.
„No, to už je teď jedno,“ zvednu rameno a zkusím
jím zakroužit.
„To teda není. Měla sis ho přečíst.“
Zatnu zuby. Nechci se ptát, co v tom vzkazu bylo.
Nenechám se vtáhnout do jeho hry. Rozhodla jsem se,
že se mu budu vyhýbat. Nemůže mi na něm záležet, ne-
můžu si ho pustit k tělu. „Tos u nás chtěl v jednu ráno
zazvonit?“
„To víš, že nechtěl.“
„Tak proč -“
„Poslední dobou špatně spím. Tak mě napadlo, že
bych se mohl podívat, kde bydlíš.“
Spatně spí? Tak to jsme dva. Proč nemůže spát? Má
snad výčitky svědomí? Protože má ruce pošpiněné krví
mých blízkých? Nebo že by kvůli mně?
Pozval mě na rande a pak si to rozmyslel. Ve
studovně se ke mně choval, jako bych měla lepru.
Proč? Chtěla bych to vědět, ale neodvažuju se zeptat.
Jen bych si koledovala o potíže. Otevřela bych dveře,
které jsem se rozhodla nechat navždy zavřené.
Obklopuje nás ticho. Tak husté, že by se dalo krájet.
Nenápadně se na mě podívá. Zlatý lesk jeho oříškových
očí ve mně zažehává jiskru, rozdmýchává žár, ve který
jsem už ani nedoufala.
Stačí jeden pohled a začne mi žhnout v plicích. Listy
šustí, probudil je svěží vítr. Takhle na mě Will působí.
Sice si namlouvám, že se moje drakie může probrat i
bez něj, ale pokaždé se ukáže, že to není pravda. Je
možné, že potřeby a touhy od sebe nelze oddělit.
 13

hvíli bezcílně projíždíme městem. Will na každé

křižovatce odbočí. Ulice vypadají stejně.
Chodníky lemují rodinné domy, štukové fasády mají
nejrůznější odstíny bílé a béžové barvy. Taškové
střechy se vlní jako červené moře.
Srdce mi tluče jako splašené, když je Will najednou
tak blízko. Připadám si plná energie. Na rozdíl od
několika posledních dnů, které se táhly jako roky.
Vím, co jsem si slíbila. Že se budu Willovi vyhýbat.
Ten slib mi teď zní v uších jako ozvěna. I v kostech.
Pamatuju si ovšem i to, co jsem si slíbila, když jsme
sem přijely. Že svoji drakii udržím při životě za každou
cenu. A ona se ve Willově blízkosti téměř neovládá. V
jeho blízkosti opravdu žije.
Jemně si stisknu stehna a pak si po nich přejedu
rukama. Mám husí kůži. Když mámu nepřemluvím, ať
se vrátíme, budu se muset vídat s Willem. Jenže když
se s ním budu vídat... Při té představě mi poskočí
srdce.
Ticho přeruší až jeho klidný hlas. „Ještě jsi mi
neřekla, cos tak pozdě dělala venku.“
„Taky jsem nemohla spát,“ odpovím. Není to lež.
Protáhne koutky. „Tím pádem se k sobě skvěle
hodíme. Dva nespavci.“
Skvěle se k sobě hodíme.
Zazubím se. Ten úsměv určitě vypadá šíleně a při-
hlouple.
Usmívám se, přestože on už se zase tváří vážně.
Nedokážu potlačit naivní radost, která mě zaplavuje.
„Teče ti krev,“ všimne si. Rychle zajede k chodníku a
zaparkuje.
Dívá se mi na stehno, mám na něm krvavou
šmouhu. Zpanikařím. Otočím ruku dlaní vzhůru -
roztrhla jsem si část dlaně, opravdu mi teče krev.
Prosím, prosím, prosím. Ať to nepozná.
Za denního světla by bylo vidět, že se moje tmavě
fialová krev třpytí. Ale v šeru by to mohl přehlédnout.
Aspoň se tím utěšuju. Zhluboka se nadechnu.
„To nic. Jen jsem se škrábla o plot.“ Will si přetáhne
košili přes hlavu. Dech mi uvízne v krku. Má široký
hladký hrudník. Pod kůží se mu vlní vyrýsované svaly a
šlachy. Zmuchlá košili a přimáčkne mi ji k dlani. Jako
bych utrpěla smrtelné zranění.
„Ne, to je dobrý,“ zamumlám. Protáhnu si prsty,
nejradši bych ho pohladila po hrudi, přejela mu prsty
po kůži. „Zničím ti košili.“
„Vždyť jsi přes ten plot lezla kvůli mně. Ukaž.“
Mlčky přikývnu. Nedokážu mu odporovat. Tiskne
mi ruku, jeho prsty mi připadají jako žhavé ostny.
Pomalu zavřu oči. Je tak pozorný. Vzpomenu si, jak
jsme se dotýkali poprvé. Jak jsme byli spolu v malé
jeskyni. Jak jsme si byli blízcí. Jak mě hltal očima.
Je tak blízko. Vdechuju jeho vůni, slané teplo jeho
kůže. Zelený les. Vlahý vítr. Vím, kde byl. Kde lovil.
Okamžitě se přenesu zpátky domů.
Otevřu oči a důkladně si prohlédnu jeho obličej - na
krku mu je vidět zrychlený tep. Nosní dírky má
rozšířené, jako by poznával moji vůni.
Podívá se mi na holé stehno s třpytivou tmavě fialo-
vou krvavou šmouhou. Moje kůže se ve světle pouliční
lampy zlatě leskne. Tedy doufám, že je to díky té
lampě. Hlavně ať se teď nezačnu převtělovat.
Povolí stisk. Klepe se mu ruka. Nakloní se ke mně.
Náš dech se smísí, prolne. Zachvěju se. Sáhne mi na
roztřesené stehno. Ztuhnu. Mezi zuby mi sykavě
proudí vzduch.
Chvíli se mi dívá do očí. Tázavě. Má úplně černé pa-
nenky a světélkující zářivé duhovky. Pak sjede
pohledem na moje stehno, na krvavou skvrnu, která
mi hyzdí kůži. Tváří se neúprosně.
Znova mi tak připomněl, že je dravec. Prozrazují to
jeho lačné oči. Vím, co je zač. Je lovec.
Přejede palcem po nevýrazné krvavé šmouze,
rozmaže ji. Zalapám po dechu, protože ve mně tím
pohlazením vyvolal žár.
„Ty máš ale zvláštní kůži.“ Znova mě pohladí.
Sevře se mi žaludek, skoro to bolí.
Zamračí se. „Úplně hoří.“
 Uvědomím si, že už zase celá žhnu. Pára mi
roztahuje plíce. Musím Willa zarazit. Musím se mu
vytrhnout. Cítím dobře známé chvění. Je mi jasné, co
se stane, jestli okamžitě něco neudělám.
Mělo by mi to - měl by mi - nahánět strach hned z
několika důvodů. Měla bych vzít nohy na ramena.
Jenže já chci víc. Chci Willa.
Hladí mě na stehně, bolí mě z toho břicho. Pošimrá
mě palcem, setře zaschlou krev a pak ruku odtáhne.
Vydechuju nosem.
Nadzvedne košili a znova mi pečlivě prohlédne
zranění. „To bude dobrý,“ poznamená.
Přikývnu. Srdce mi buší tak, že nejsem schopná
slova.
„Máš doma dezinfekci?“ zeptá se.
Nemůžu mluvit. To chce rozebírat první pomoc?
Místo, kterého se dotýkal, mě brní a chvěje se. Stejně
na mě působí i jemný stisk jeho ruky.
Podívá se na mě, protože pořád mlčím. Polapí mě
oříškovýma očima; zorničky má rozšířené, velké a
asfaltově černé. Zvláštní, ale moc hezké. Není náhodou
zfetovaný? Okamžitě tu myšlenku zaplaším. Buď
proto, že z něj žádnou drogu necítím, nebo proto, že
nechci, aby to byla pravda.
„Vypadáš jinak,“ zašeptám, upřeně se na něj
zadívám a zapomenu, že se mě na něco ptal. Brní mě
dlaně, uprostřed přímo svědí, chtějí se dotknout
Willa... pohladit ho po obličeji a širokém hrudníku.
Dívá se na mě, jako by mě chtěl pohltit očima.
 Říkám si, že je jiný než jeho bratranci. Jiný než
lovci, o kterých jsem toho tolik slyšela. Jiný než mladí
drakiové. Z Cassianova upřeného pohledu se mi nikdy
netajil dech. Cassian nikdy neprobudil moji drakii,
nikdy se kvůli němu nijak zvlášť neprojevovala.
Navlhčím si rty a rozechvěle se nadechnu. „Kdes ne-
chal bratrance? Já myslela, že jste pořád spolu.“
Musím si to neustále připomínat. Pořád. Will pro
mě možná nepředstavuje hrozbu, zato jeho bratranci
ano.
Má zastřený pohled. Odtáhne se a pustí moji ruku.
„Vidím, že ses informovala.“
„Vždyť jsi mi sám říkal, ať se od nich držím dál.
Probudil jsi tak moji zvědavost. Spolužáci se o nich
bavili, tak jsem poslouchala.“ Mluvila o nich Catherine.
Pomalu přikývne. „Jo. To jsem říkal. A pořád to
platí.“ Vzdychne a prohrábne si vlasy. „A když už jsme
u toho, tak by ses měla držet dál i ode mě. To jsem ti
měl poradit ze všeho nejdřív.“ Opře si hlavu a zavře
oči. Vypadá rozčileně, ztrápeně. Tak ráda bych ho
pohladila, přejela mu rukou po tváři a ulevila mu od
jeho útrap.
V uších mi zní jeho slova. Měla by ses ode mě držet
dál. To sice už dávno vím, ale teď s ním sedím v autě,
takže se tím moc neřídím. Kéž bych to dokázala. Kéž by
mě to k němu neustále netáhlo, kéž by mě tak
nepřitahoval. Uvězním si levou ruku pod sebou.
„Ale tys přijel za mnou,“ upozorním ho a pak sebou
trhnu. Uvolním ruku a mnu si stehno, které mě ještě
pálí od jeho doteku.
„Máš pravdu.“ Otevře oči, zařadí jedničku a odlepí
se s autem od chodníku. Několikrát odbočí a mně
dojde, že mě veze domů. Zmocňuje se mě zoufalství, a
tak se rychle zeptám: „Proč jsi za mnou dneska přijel?“
Uprostřed noci?
Pevně sevře volant, zbělají mu klouby na prstech.
„Nečekal jsem, že tě najdu venku, ale...“
„Ale co?“ pobídnu ho.
Prudce zabrzdí před naším domem. Zhasne světla.
Otočí se ke mně. Nakloní se, natáhne ruku a chytne se
mého sedadla. Téměř se mě dotýká na rameni.
Tváří se nevyzpytatelně. Jeho oči mi připadají divné
- mám dojem, že mu zorničky tepou. Jsi jiná než
ostatní holky. Jsi výjimečná.“
Po tvářích se mi rozlévá opojné horko. Jsem ráda,
že mi to řekl. Jsem ráda, že mu připadám výjimečná,
protože on pro mě výjimečný je. Doma v horách jsem
byla v bezpečí, ostatní mě chránili a vážili si mě. Řekla
bych, že mě dokonce ani Cassian nemá rád proto, jaká
jsem, ale spíš proto, že jsem přínosem pro kmen.
S Willem si neustále připadám ohrožená, riskuju
prozrazení. Neustále na mě číhá nebezpečí, je
hmatatelné jako mlha v horách. A já se toho pocitu
nemůžu nabažit. Nemůžu se nabažit Willa. Přeju si,
aby mi byl pořád nablízku. Je jako droga, bez které se
neobejdu, kterou potřebuju k životu. Je to závislost.
Silná a vše pohlcující.
„Nechtěl jsem si to připouštět, ale vždycky když tě
vidím, tak je to silnější než já. Kdybys byla jako ostatní
holky...“ drsně se zasměje. „Kdybys byla jako ostatní
holky, tak bych se vůbec nenamáhal.“
Jsem z toho dost nesvá. Zavrtím se, protáhnu si
ruce a chytnu se za kolena. Kdyby znal pravdu, tak by
tu nebyl. Kdyby věděl, kdo jsem, co jsem zač.
Navlhčím si rty. „Ale já nejsem...“
Málem. Málem se mi to povedlo. Málem jsem mu to
prozradila.
„Říkal jsem si, jestli náhodou -“ Odmlčí se a zavrtí
hlavou.
„Co?“ Nepoznávám svůj hlas, je tak napjatý a
nepřirozený. Slyším tlukot svého srdce. Začínám si
dělat naděje. Nechápu to, nikdy jsem nic podobného
nezažila.
„Ale nic. Jen taková hloupost.“ Mluví tiše,
ochraptěle, skoro ho neslyším. „Zapomeň, že jsem tu
byl.“ Ještě šeptem něco dodá, ale já ho špatně slyším.
Nejspíš zanadával. „Stejně by to nešlo. Moje rodina.
Je... zvláštní.“
„Jak to myslíš?“ zeptám se, přestože odpověď na
tuhle otázku už dávno znám. Vím, co je na jeho rodině
zvláštní z mého pohledu. Třeba má pro své tvrzení jiný
důvod.
Ohrne nos, tváří se docela necitelně. Jako lovec, kte-
rého v něm nechci vidět. „Řeknu to takhle. Moc si
nerozumíme.“
Zatvářím se nevinně. „Tvůj táta „Není ten typ, co by
se mnou hrál baseball. Po maturitě odsud mizím.“
 To je úleva. Právě se potvrdilo, že Will není jako oni.
Není lovec, není zabiják. Docela mi dá práci, aby na
mně nebylo vidět, jak jsem šťastná. Aby nebylo poznat,
co v hloubi duše cítím.
Navlhčím si rty. „A to se zatím nechceš s nikým
kamarádit?“ zeptám se.
Prohrábne si vlasy, zlatohnědé kudrny mu nadskočí.
Je to o něco složitější, ale máš pravdu, nechci se s ni-
kým sblížit... nechci si nikoho vodit domů.“ Podívá se
mi do očí. Má zasmušilý pohled. Rozhodný. Jacindo,
mí příbuzní jsou jako mor. Nedovolím, aby ses jim
dostala do spárů. Nedovolím, aby se jim dostal do
spárů někdo, koho mám rád.“ Zavrtí hlavou. „Nechci tě
vodit za nos. Mrzí mě, že jsem tě pozval na rande. Moc
mě to mrzí, ale nemůžu...“ Sevře volant, snaží se
uklidnit. „Vážně mě to moc mrzí.“
Bolí mě na prsou. Protože on to také cítí. Že je mezi
námi určité pouto. Cítí to, ale chce to v sobě potlačit,
zničit. Sice za mnou přijel, ale teď to raději utne.
Nejspíš je to dobře, ale moc vděčná mu za to
nejsem.
Ukáže na dům paní Hennesseyové. „Radši už běž.“
Kůže se mi napíná vzteklým žárem. „Já netušila, že
jsi srab,“ vyhrknu.
Rychle se ke mně otočí. „Jak to myslíš?“
„Nepřijel jsi za mnou jen tak. Proč si to nechceš při-
znat?“ Bezmyšlenkovitě se nakloním až k němu a zadí-
vám se mu zpříma do očí. „To se pokaždý lekneš toho,
co chceš?“
 Možná je ode mě drzost naznačovat, že chce mě. Ale
já vím, že to tak je, vidím mu na krku zrychlený tep. A
navíc je tady, se mnou.
Sjede mi pohledem na pusu. „Už ani nevím, kdy se
mi naposledy podařilo získat něco, co jsem opravdu
chtěl,“ řekne nakřáplým, sotva slyšitelným hlasem.
Spíš jsem vytušila, že to řekl.
Jeho slova mi znějí v uších jako ozvěna. Uhodil na
citlivou strunu. Jsem si jistá, že se to všechno děje z
nějakého důvodu. Že jsme se setkali, nejprve v horách
a pak tady. Určitě to má nějaký důvod. Je za tím něco
víc. Není to pouhá souhra náhod. „Tak to jsme na tom
stejně.“
Posune se ke mně. Jednou rukou mě obejme a při-
táhne si můj obličej blíž. Nakloním se k němu, jako
bych byla z vody, jako bych tála. „Měli bysme s tím
něco udělat.“
Jen co se dotkneme rty, vzplane ve mně silný žár.
Jsem tak vyvedená z míry, že se ani nehnu. Kůže se mi
nadouvá, úplně mi v ní tepe. A v žilách taky.
Kleknu si na sedadlo a chytnu Willa dravými prsty
za ramena, abychom byli co nejvíc u sebe. Hladím ho
po hladkých ramenou a pak mu rukama přejedu přes
hrudník tvrdý jako kámen. Cítím, že mu srdce buší
jako splašené. Krev se ve mně vaří, plíce se rozšiřují,
začíná se v nich hromadit dým. Nedokážu se pořádně
nadechnout nosem... nebo aspoň ne tak, abych
zchladila rozžhavené plíce.
Hladí mě po tvářích, ale pak se zarazí. V porovnání
se mnou má kůži studenou jako led. Vášnivě ho
políbím.
„Tvoje kůže,“ zašeptá mi těsně u pusy, „je tak...“
Hltavě vpíjím jeho slova, jeho dotyky. Zavzdychám,
protože nádherně chutná i proto, že se mi rozpálená
kůže napíná. Protože na zádech cítím příjemné cukání.
Líbá mě studenými suchými rty. Přejíždí mi rukama
po obličeji, po bradě, po krku. Pošimrá mě za ušima.
Zachvěju se. „Máš tak hebkou kůži, tak teplou...“
Vtom mi dojde, co to cukání znamená. To se
probouzejí moje křídla. Takhle rychle připravená k letu
jsem tady v Chaparralu ještě nebyla. Křídla mě tlačí, co
nevidět se proderou ven.
Vykřiknu, vytrhnu se Willovi a rychle otevřu dveře.
Bolestivě zalapám po dechu, škobrtnu a padnu koleny
na trávník.
Zvednu se a utíkám pryč. Ani jsem se neobtěžovala
zabouchnout dveře.
„Jacindo!“ dolehne ke mně jeho zoufalé volání.
Několik metrů od auta - v bezpečné vzdálenosti, aby
neviděl, jaké drobné změny se se mnou odehrály - se
zastavím. Otočím se. Rychle ze sebe vypouštím horký
dech.
Will se nakloní přes sedadlo spolujezdce. V obličeji
se mu mihne jakýsi výraz. Výraz, který si neumím
vyložit. Výraz, který nechápu. „Uvidíme se ve škole,“
zavolá tak rozhodně, jako by o tom nemohlo být
pochyb.
Neodpovím ani nepřisvědčím, jen se otočím a
rozběhnu po příjezdové cestě tak rychle, jak jen to mé
nohy dokážou. Výborně.
„Jacindo!“ křikne. Trhnu sebou. Doufám, že
neprobudil paní Hennesseyovou nebo sousedy.
Sice jsem nic neřekla, ale on si mohl všechno
domyslet z toho, jak jsem se zatvářila a jak teď
klopýtavě utíkám pryč. Je jasné, že se mu to vůbec
nelíbí. Patrně dospěl k závěru, že by náš vztah měl
pokračovat, když jsme se teď líbali.
Jenže já jsem dospěla k přesně opačnému závěru.
Tou pusou se potvrdilo, co jsem tušila, ale odmítala si
to přiznat. Nemůžu s ním chodit. I kdyby mu kvůli
mně nehrozily potíže, já bych jich měla až až. Čerpat z
něj sílu je jedna věc... ale nechat se jím okouzlit do té
míry, že se v jeho přítomnosti převtělím, je věc druhá.
Teď už to vím. Vím, co mám dělat.
Nebudu se s ním ve škole bavit, ani se na něj
nepodívám... a v žádném případě se ho už nikdy
nedotknu.
Nebudu si ho všímat a budu se mu vyhýbat, i
kdybych se kvůli tomu měla trápit.
Pospíchám po cestičce k našemu domku. Zatnu
pěst, dotknu se poraněné dlaně. Zlehka přejedu po
roztržené kůži, cítím, jak je vlhká. Krev. Moje krev.
Důkaz svědčící o mé pravé podstatě.
Zmocní se mě taková panika, že mě z toho zabolí na
prsou.
Zarazím se a rychle se otočím, jestli Willovo auto
ještě nestojí u chodníku. Je pryč. I s tou košilí. Míří s ní
do nepřátelského hnízda.
Zavřu oči a zavrtím hlavou. Strach se mi dere až do
krku. Will odjel. S košilí potřísněnou mojí krví. Tmavě
fialovou drakijskou krví.
Až tu krev uvidí, všechno mu dojde. Dovtípí se, co
jsem zač.

Vejdu do zahradního domku, všude je ticho. Plížím se

jako stín. Mám pocit, že mě stěny tísní víc než dřív.
Tiše si sundám boty. Tamra leží bez hnutí pod dekou.
Postel se prohne pod vahou mého těla. Přitáhnu si
peřinu až pod bradu, vydechnu a překřížím si ruce na
prsou. Snažím se uklidnit, ale nedaří se mi to. V myš-
lenkách se neustále vracím ke košili se stopami mé
krve, která je teď ve Willových rukou.
Jestli mi to tady zkazíš, nikdy ti to neodpustím.“
Kupodivu se sestřina přízračného hlasu ve tmě
neleknu. Protože mám hlavu plnou zběsilých plánů, jak
získat důkaz o tom, že nejsem lidská bytost.
Tamra po mně nechce vysvětlení a já jí žádné
neposkytnu. Úplně stačí, že jsem se v noci vzdálila z
domu. A ona to ví. Podle ní mám určitě za lubem
nějakou špatnost.
Obrátí se na bok, její postel přitom zavrže.
Nenapadá mě nic, co by se dalo říct. Nemám ji jak
uklidnit. Nevím, co říct, abych si nepřipadala tak
provinile, tak sobecky.
Ještě na rtech matně cítím Willův polibek. Málem
jsem se nechala unést. Málem jsem se prozradila.
Málem jsem nás všechny zničila.
To se ovšem ještě může stát, pokud Willovi
nevezmu tu košili.
Musím mu ji vzít. Ať to stojí co to stojí.
 14

ned další den vyrazím k Willovi domů. Zbývá mi

uběhnout poslední kilometr. Po zádech mi teče
pot. Dupot podrážek na asfaltu mi nečekaně dodává
sílu.
Slíbila jsem mámě, že se do večeře vrátím. V sobotu
ráda večeří dřív. Nechci ji naštvat, protože doma už tak
panuje napětí.
Doufám, že Will také používá koš na prádlo.
Představuju si, že do něj hodil zmuchlanou košili, že
nikdo neviděl moji krev, moji irizující tmavě fialovou
krev, která se leskne i mimo mé tělo. Doufám. Kdo jiný
než on by měl poznat, co ty tmavě fialové skvrny
znamenají? Kdyby zjistil, že jsem drakie, ocitli bychom
se všichni v nebezpečí. Všichni drakiové, dokonce i
máma s Tamrou. Jejich život by visel na vlásku jen
proto, že jsou se mnou příbuzné.
Už mezi stromy vidím červenou střechu jeho domu.
Zpomalím. Cestu mi Catherine popsala po telefonu. Já
věděla, že si s ní budu rozumět. Jen významně
zabručela hmmm, ale jinak se neptala, proč chci
Willovu adresu.
Vrata jsou otevřená. Vběhnu na příjezdovou cestu.
Na vteřinu se zarazím před dlouhým krytým
sloupořadím.
Uvidím garáž a zaparkovaný černý džíp. Přešlapuju na
místě a přemýšlím, co dál.
Kdybych žila v dokonalém světě, nebyl by u Willa
nikdo doma a jedno okno by zůstalo otevřené nebo
nedovřené. Vlezla bych dovnitř, našla bych košili a za
pět minut bych se už vracela domů. Jenže já nikdy
nežila v dokonalém světě.
Nemám na vybranou. Nemůžu to odkládat ani o den
déle. Musím to dotáhnout do konce. Tiše zanadávám a
vyrazím dál.
Ještě to nemám pořádně promyšlené a už stojím na
schodech a klepu na velké dvoukřídlé dveře. Klepání se
rozléhá, jako by za dveřmi zela propast nebo velká
jeskyně. Čekám. Škoda že jsem si na sebe nevzala něco
lepšího než pruhované kraťasy a tílko. Vlasy mám
stažené do culíku, který mi padá na záda jako koňský
ocas. Nevypadám zrovna nejlíp.
Když se začnou otvírat dveře, zaplaví mě dobře zná-
mý pocit. Poznám, že mi přišel otevřít Will, dřív než ho
uvidím.
Ani se nesnaží tvářit, že mě rád vidí. Není divu, že
vypadá překvapeně, když jsem mu včera utekla z auta.
„Jacindo, co tady chceš?“
„Jen jsem se přišla podívat, kde bydlíš. Kdybych za
tebou někdy chtěla zajít,“ vrátím mu to ze včerejška.
 Nezasměje se mému vtipu - že jsem překroutila jeho
slova - dokonce se ani neusměje. Místo toho se
znepokojeně ohlédne. Hlavně když nebije na poplach,
že na prahu stojí drakie. Je jasné, že tu košili moc
nezkoumal.
„To mě nepozveš dál?“
„Wille? Kdo je to?“ Dveře se otevřou dokořán. Vedle
Willa stojí pán se stejně oříškovýma očima. Tím ovšem
jejich podoba končí. Ten pán je menší a mnohem
šlachovitější, jako by trávil veškerý volný čas v
posilovně.
„Jé, ahoj.“ Na rozdíl od Willa nasadí úsměv, ale je
prostý emocí, jako by ho měl nacvičený.
„Tati, to je Jacinda. Spolužačka.“
„Ahoj Jacindo,“ řekne vlídně a podá mi ruku.
Potřesu mu jí. Podávám ruku samotnému ďáblovi,
hledím mu do očí, cítím jeho stisk a zjišťuju, že je
úplně jiný než Will. Tenhle lovec by drakii nenechal
uprchnout.
„Těší mě, pane Rutledgi,“ vysoukám ze sebe
normálním hlasem.
Jeho prsty mi obemykají svraštěnou kůži na ruce.
„Nápodobně. Will domů moc kamarádů nezve.“
„Tati,“ napomene ho Will.
Pan Rutledge mě pustí a poplácá Willa po zádech.
„Dobře, nebudu ti dělat ostudu.“ Znova se na mě po-
dívá. Tváří se dychtivě - zdá se, že jsem na něj udělala
dobrý dojem. Jacindo, pojď dál. Zrovna za domem gri-
lujeme.“
 „Tati, to není
„Moc ráda,“ zalžu. Piknik s Willovým tátou je stejně
hrůzostrašný jako návštěva zubaře, jenže já se k nim
domů musím vetřít. Nejde jen o mě. Ale i o Tamru,
mámu, náš kmen, drakie všude na světě... Když tady tu
košili nechám, bude nám všem hrozit nebezpečí.
Pan Rutledge mi pokyne, ať jdu dál. Protáhnu se ko-
lem Willa do mrazivě studeného domu.
Jacindo, máš ráda hovězí žebírka? Udíme je už od
rána. Za chvilku budou.“
Pustím se za ním rozlehlou vstupní halou. Will jde
vedle mě. Naše kroky se na vykachlíkované podlaze od-
rážejí. Jejich dům je dokonalý, pokud jde o střízlivost
interiéru. Na zdech visí nevýrazné umělecké předměty
a na vysokém stropě se otáčejí velké bílé větráky.
Jdeme širokou chodbou.
„Proč jsi přišla?“ zachraptí mi Will těsně u ucha.
Konečně mi dochází, že jsem opravdu tady. V jeho
domě, v nepřátelském hnízdě. Že by zajaté drakie při-
váželi sem? A pak je prodávali enkrosům? Krabatí se
mi kůže. Asi mě co nevidět přemůže strach. Zadržím
dech, pohladím se na ruce a snažím se zkrotit fantazii.
„To ti moje přítomnost tak vadí?“ zeptám se. Už si
zase troufám. Jeho táta zajde za roh. „Včera jsi se
mnou chtěl být.“ Div že se mi ta slova nevzpříčí v krku.
Včera jsem se bála, že za mnou poběží a vtrhne k nám
domů.
Chytne mě za ruku a donutí mě zastavit. Zkoumavě
si prohlíží můj obličej. Cítím, že je zmatený, že mě
nechápe... že nechápe, proč jsem přišla. „Jo, chci být s
tebou, vždyť ani na nic jinýho nemyslím...“ Odmlčí se,
je na rozpacích. „Ale ne tady.“
„Wille? Jacindo! Tak kdepak jste?“
Will sebou trhne. Rychle se podívá do chodby.
„Můžeme se sejít někde jinde. Říkal jsem ti, že svoji
rodinu moc nemusím. Neměla bys tu být,“ řekne tiše.
Jenže já tu jsem, tak přece hned zas neodejdu.“ Vy-
trhnu se mu a vyrazím napřed. „Navíc se to docela
hodí. Mám totiž hlad,“ zavolám přes rameno.
„Jacindo,“ zaprosí. V hlase mu zaznívá nepochopi-
telné zoufalství. Jsem si jistá, že mě nechce představit
příbuzným a že mě nechce u nich doma proto, že loví
drakie. Ale to přece se mnou nijak nesouvisí. Neví, kdo
jsem. Jeho příbuzní přece nepojmou podezření jen
kvůli tomu, že za ním přišla nějaká holka.
Doběhne mě v nablýskané kuchyni plné
nejmodernějších spotřebičů. Když procházíme
francouzským oknem na zahradu, cítím, jak je
nervózní. Otočí se k nám několik obličejů. Všichni
mlčí.
Pan Rutledge otevře dvířka udírny a ukáže na mě.
„Tohle je
„Jacinda,“ doplní Xander a vstane z drátěného
křesílka, v ruce orosenou láhev limonády. „Wille, já
netušil, že si přivedeš holku.“
Angus se cpe brambůrkami z velkého pytlíku. Ani se
nenamáhá vstát nebo něco říct, jen na mě vrhne krutý
pohled.
 „Asi jsem ti to zapomněl říct.“ Will mě odvede k
jednomu stolku a představí mě ostatním: Xanderovým
rodičům, několika tetám, strýcům a dalším
bratrancům. Uvědomím si, že to jsou samí lovci.
Přinejmenším ti, kterým už bylo třináct.
Předpokládám, že batole popíjející džus z krabičky ani
sedmileté dítě na houpačce se lovu neúčastní. Zatím.
Všichni mě pozdraví. Prohlížejí si mě stejně
dychtivě jako před chvílí Willův otec. Během jídla
musím odpovídat na celou řadu otázek. Kde bydlíš?
Odkud ses přistěhovala? Co dělají rodiče? Mas
sourozence? Sportuješ? Jako při výslechu. Pana
Rutledge nejvíc zaujalo, že běhám... že jsem k nim těch
deset kilometrů běžela.
„Je vážně rychlá,“ ozve se Will téměř proti své vůli,
jako by se od něj očekávala nezávazná konverzace a on
se do ní nechtěl moc zapojovat.
„Nepovídej,“ pan Rutledge povytáhne obočí.
„Vytrvalostní běh vyžaduje velkou výdrž. Běžci mají
můj obdiv.“
Xander sedí naproti mně, celou dobu mě upřeně
sleduje. Will mi dodává útěchu. Uklidňují mě i
rozprašovače vody rozmístěné na zahradě. Moje kůže
nasává vlhkost.
Když dojíme, zamíří Willovy tety do kuchyně pro
moučník. Vycítím příležitost. Zvednu se, že jim
pomůžu. V kuchyni se omluvím, že si potřebuju
odskočit.
Vyjdu ze vstupní haly po schodech do patra. V
teniskách se tiše ženu po červeném koberci, nahlížím
do jednotlivých pokojů. Konečně najdu ten Willův.
Poznala bych, že pokoj obložený dřevem patří
Willovi, i kdyby z něj nevyzařovala jeho dlouhodobá
přítomnost. Na rozdíl od zbytku domu se totiž
nevyznačuje chladnou dokonalostí. Postel je ustlaná,
ale jinak je vidět, že tenhle pokoj opravdu někdo užívá.
Noční stolek je zarovnaný knihami a časopisy. Na stole
leží rozevřená učebnice literatury a vedle ní rozepsaný
esej. Na stole stojí i zarámovaná fotografie ženy s
Willovými zlatohnědými vlasy. Určitě je to Willova
máma, ten usměvavý obličej mu je podobný.
Odtrhnu oči od fotografie a otevřu skříň. Pod
ramínky s oblečením objevím prádelní koš.
Prohrabuju se špinavým šatstvem, s úlevou vytáhnu
zakrvácenou košili. Chytnu ji roztřesenýma rukama,
zavřu skříň. Horečnatě mi buší srdce, cítím to až v
krku. Co teď s tou košilí?
Opatrně vykouknu na chodbu. Říkám si, že bych ji
mohla schovat někde venku, v keři před domem, a na
odchodu se pro ni stavit. Pospíchám chodbou,
promýšlím plán, mám ze sebe radost, ale dál jsem ve
střehu. Tu košili jsem našla až příliš snadno.
Vtom zaslechnu nějaký zvuk - někdo dupe po scho-
dech nahoru.
Strachy mě začne pálit na prsou. Vběhnu do
nejbližšího pokoje a tiše za sebou zaklapnu dveře.
Držím kliku a napínám uši, jestli se na chodbě něco
nešustne. Krátkými rychlými nádechy zažehnám
pálení, kterým se projevuje strach. Snažím se zchladit
plíce. Ze všeho nejhorší by bylo, kdybych se teď
převtělila.
Provrtávám očima dveře, jako bych mohla
dohlédnout až na chodbu. Pustím kliku, ustoupím o
krok, pak ještě o jeden. Drtím košili v rukou,
nespouštím oči ze dveří, dokonce ani nemrkám. Jako
bych tu košili mohla zabít nebo aspoň zneškodnit.
Kdybych se mohla převtělit a sežehnout ji na popel,
aniž bych přitom spustila detektor kouře, neváhala
bych ani okamžik.
Vteřiny utíkají a nikdo nepřichází. Napětí v
ramenou povoluje. Už dýchám o něco snáz, a tak se
odvážím rozhlédnout po pokoji.
Zmocní se mě nevýslovná hrůza. Přibije mě na
místo. Rychle přejíždím pohledem po zdech, zatočí se
mi hlava.
Odevšad na mě hledí... drakijské kůže.
Deska stolu, stínítko, nábytek - všechno je potažené
kůží mých bližních. Chce se mi zvracet.
Podlomí se mi kolena, zapotácím se, chytnu se židle,
abych neupadla, ale hned zase ruku odtáhnu a bolestně
syknu. Upustím košili, zděšeně zírám na lesklé černé
čalounění, kterého jsem se dotkla - na kůži z onyxe, na
děsivě povědomý perleťově fialový třpyt. Vzpomenu si
na tátu. Že by...
Ne! Z toho hnusu mě popadne mě vztek. Zakryju si
oběma rukama pusu, abych nevykřikla, a zaryju si
nehty do tváří. Pálí mě oči. Brečím. Po rukách mi
stékají slzy.
Přesto se ještě jednou rozhlédnu, pomalu se otáčím
na místě. Při pohledu na polštářky na pohovce potaže-
né tmavě bronzovou kůží zemského drakiho - druhého
nejpočetnějšího drakijského typu; zemští drakiové umí
nadmíru rychle vypátrat drahokamy, jedlé rostliny,
podzemní vodu... prostě všechno, co se pojí se zemí -
jen stěží zadržím vzlyk. Ničí mě, že vidím ostatky
zemských drakiů v tomhle domě, tady v poušti, tak
daleko od úrodné země, kterou mají tolik rádi.
Odvrátím pohled, je mi příliš špatně na to, abych se
dokázala dívat na důkazy vypovídající o vybíjení
našeho druhu.
Na zdi visí obrovská mapa Severní Ameriky. Jsou
do ní zapíchané černé, zelené a červené vlaječky,
největší shluky označují oblasti v horách, kde je
drakiům nejlíp. Sevře se mi žaludek, protože vím, co ta
mapa znamená. Přestanu si zakrývat obličej, popojdu k
mapě, očima hltám to množství černých vlaječek. Je
jich tolik. Představím si, co znamenají, a zachvěju se.
Červené vidím na mapě sice jen dvě, ale jsou větší
než ostatní. Jsou osamocené, neobklopují je ani černé,
ani zelené vlaječky. Jedna se nachází v Kanadě. A
druhá ve Washingtonu. Že by to byly oblasti, kde nás
zabíjejí? Nebo pusté oblasti?
Horečnatě přejíždím očima po mapě, zastavím se v
Kaskádovém pohoří - na malém kousku země, kde
jsem doposud žila. Jsou v něm zapíchnuté dvě vlajky.
Jedna zelená. A jedna černá. Mnu si ruce tak silně, že
skoro necítím prsty.
Zelená vlaječka se nachází poblíž mého domova a
hned vedle ní vrhá stín černá vlaječka. Jediná černá
vlaječka. Okamžitě si vzpomenu na tátu. Z posledních
dvou generací drakiů zemřel nepřirozenou smrtí jen
on. Zírám na černou vlaječku tak upřeně, že mě z toho
bolí oči. Kůží mi projede strašné, neblahé tušení. Ta
vlaječka označuje místo zabití.
Napadne mě hrůzná myšlenka, sevře mi hlavu jako
škrtič. Co když byl Will ve skupině lovců, kteří zabili
mého tátu?
Nacházíme se jen pár set kilometrů na jih od našeho
kmene... Taky mi to mohlo dojít dřív. Třeba mi to
došlo, třeba jsem to celou dobu věděla a jen jsem si to
odmítala připustit. Při pohledu na tu mapu mi je jasné,
že si to konečně musím přiznat. Willova rodina loví na
našem území. A já to celou dobu věděla.
Začnou mě pálit oči, rychle zamrkám. Je to hrozné,
nemůžu tomu uvěřit. Tohle je hodně hořká pilulka. Ne-
dokážu ji spolknout, uvízne mi v krku.
Táta mi rozuměl. Chápal, proč chci létat. Protože to
bral stejně. Nikdy by nečekal, že svoji drakii potlačím.
Odmítám uvěřit, že Will nese odpovědnost za smrt
jediného člena naší rodiny, který mě měl rád takovou,
jaká jsem.
Prudce zavrtím hlavou. Will byl tenkrát ještě moc
malý. Mám takové tušení, že on to neudělal. Je jiný.
Nechal mě utéct. Určitě by mého tátu nezabil.
Jenže jeho příbuzní ano. A od nich mě dělí jediné
patro.
Sehnu se, zvednu košili. Měla bych odejít, měla
bych utéct, než bude pozdě. Než už to nebude možné.
Jenže nedokážu odlepit oči od té zdi. Jako od strašlivé
bouračky.
Vtom za mnou cvaknou dveře. Ten zvuk mě vytrhne
z vyděšeného transu.
 15

točím se a uvidím Xandera. Snažím se ovládnout,

rychle v sobě potlačit strach, nemyslet na to,
kde mě našel... na tu hrůzu, že stojím v pokoji
přecpaném kůžemi příslušníků mé rasy.
„Co tady děláš?“ zeptá se.
„Hledám záchod.“ Zamrkám, abych zamáčkla slzy.
Opatrně dýchám nosem a pokouším se zmírnit rostoucí
žár v průdušnici.
„Jeden je hned u kuchyně.“ Nakloní hlavu a bedlivě
si mě prohlíží lesklýma tmavýma očima. „Proč jsi šla
nahoru?“ Rozhlíží se po pokoji, přejede očima mapu a
pak se zase pronikavě zadívá na mě. „Proč nám slídíš
po domě?“
„Já vám tu neslídím,“ bráním se a polykám žár,
který se mi dere do krku.
Ukáže na Willovu košili. „Co to je?“
Sevřu zmačkaný kus oblečení. „Nic. Jen košile.“
„Willova? Co s ní chceš dělat?“ Podezřívavě přimhouří
tmavé oči, má těžká víčka. „Nechtěj mi namluvit, že jsi
holka, co si pod polštář dává pramen vlasů svýho kluka.
Taková tragédka nejsi.“
Střetneme se pohledem. Jsem zticha, stojím jako
solný sloup. Natáhne se po košili a já uskočím. Vím, že
nereaguju přiměřeně - zvlášť když tvrdím, že o nic
nejde - ale nemůžu si pomoct. Nemůžu mu tu košili
dát.
Jde ke mně, chce mě zahnat do úzkých. „Co máš za
lubem? Proč jsi sem přišla?“
Uskočím. „Kvůli Willovi. Líbí se mi. To je celý. Proč
bych sem jinak chodila?“ Strčím do něj, chci ho
zastavit. Popadne mě takový vztek, že se ho přestanu
bát a dokonce jsem ochotná se ho dotknout. „Uhni.“
Dělá, že neslyší, a jde ke mně. „Ty se mu taky líbíš.
To je v jeho případě novinka.“ Nestoudně si mě prohlí-
ží, nevynechá jedinou část mého těla. „Co je na tobě
tak extra?“
Vrazím do stolu. Dám ruku za sebe a chytnu se
hrany stolu. Uvědomím si, na co jsem právě sáhla, a
zalapám po dechu. Zděšeně ucuknu a odlepím se od
desky potažené onyxí kůží.
Xander se mé reakci uštěpačně zasměje. „To je
krása, viď?“ Pohladí desku stolu, nechtěně se mě
přitom dotkne.
Prudce se mi obrátí žaludek. Bojím se, že se pozvra-
cím, a tak se pokusím kolem Xandera proběhnout, dřív
než řeknu nebo udělám nějakou hloupost, která už ne-
půjde napravit.
Popadne mě za ruku a otočí mě tak, abych se mu
musela dívat do očí. Kůže se mi na zlomek vteřiny
rudozlatě zaleskne, protože se mi dotyk jeho ruky
hnusí. „Už si ani nepamatuju, kdy se Willovi líbila
nějaká holka. On si totiž holky zakázal. Každopádně od
tý doby, co byl nemocnej... a proto musíš být něco
extra. A to mě zajímá.“
Nemocný? Kdy byl Will nemocný? Ráda bych se ho
zeptala, ale neodvažuju se v tom strašlivém pokoji
zůstat už ani vteřinu. Vždyť v ruce držím košili
potřísněnou mojí krví a musím snášet dotyk
Xanderovy ruky i všetečné dotazy ohledně toho, co je
na mně zvláštního.
Vykroutím se mu a rychle kolem něj proběhnu ke
dveřím tak rychle, že v obličeji cítím vítr.
Jenže Xander mě okamžitě dostihne a zase mě
obrátí čelem k sobě. Zmocní se mě hrůza, že se z toho
pokoje už nikdy nedostanu. Nakloní se tak blízko ke
mně, že v jeho očích málem vidím svůj odraz. „A teď
mi řekneš, co tady pohledáváš.“
Rychle dýchám, hruď se mi prudce zvedá, v plicích
se mi hromadí pára, která ve mně každou chvíli
zažehne oheň.
„Pusť ji.“
Ten hlas se přese mě převalí jako studená vlna
úlevy. Na prahu stojí Will, zatíná pěsti a zase je
rozevírá.
Ale Xander mě nepustí. „Načapal jsem ji, jak tu
slídí.“
Will vykročí směrem k nám, má ledový pohled.
„Pusť
ji.“
Xander zaujme bojový postoj, smýkne mnou na
stranu a dál mi drtí ruku. „Mysli hlavou. Načapal jsem
ji tady.“
„Zbytečně to zveličuješ.“ Will dojde až k němu a vy-
svobodí mě. Zavrávorám. Xander mi vytrhne košili.
„Ne,“ vydechnu a skočím po ní.
Jenže pozdě, už na Xandera nedosáhnu. Pohazuje
košilí a naoko znuděně si ji prohlíží. „Co tě na ní tak
bere?“
Ta košile ho nezajímá. Zajímá ho jen, proč o ni tak
stojím a proč mi vadí, že mi ji vzal.
Zastavím se pohledem na temně fialových krvavých
skvrnách, protože o ně teď jde ze všeho nejvíc. V hrudi
mám jednu velkou ohnivou kouli.
Vím, že Xanderovi právě došlo, na co se dívá. Sledu-
ju, jak se mu v obličeji mihne nevěřícný výraz,
pronikavý a ostrý jako blesk.
Vtom to dojde i Willovi. Chvíli všichni tři stojíme
jako přimražení, jako živý obraz. Cekáme, až se jeden z
nás pohne nebo něco řekne.
Will se vzpamatuje jako první. Vytrhne bratranci
košili z ruky.
Xander ji pustí bez boje. Nedokážu se hnout, nevím,
co říct ani co dělat. Takhle nekončil ani jeden scénář,
který jsem měla na dnešek připravený.
„To je tvoje...“ osočí Xander Willa. Nejspíš chtěl říct
krev. Poznala jsem to podle toho, že se odmlčel. Rychle
se podívá na mě, v tmavých očích se mu blýská.
 Třesu se, jsem zmatená, netuším, co se Xanderovi
honí hlavou.
Znova se obrátí k Willovi. „Vždyť o tý tvojí kočičce
nic nevíme. Nevykládals jí náhodou něco, cos neměl?
Přišla už řeč na rodinný tajemství? Co vlastně o ní víš?“
„Neblázni. To neřeš,“ sykne Will, přejede mi prsty
po předloktí a vezme mě za ruku. Chce mi tak naznačit,
že mám jeho důvěru? Nebo že mě odsud nepustí? „Jsi
na omylu. A jestli tu někdo nemyslí hlavou, tak jsi to
ty. Radši sklapni.“
V čem je na omylu? Co si Xander myslí? Zběsile se
dívám z jednoho na druhého. Jsem zmatená. Jak to, že
Xander nevyvádí kvůli drakijské krvi na Willově košili?
Proč nechce, aby mu to Will vysvětlil?
Will sklopí oči. Prohlíží si košili, moji krev... a
najednou má skelný pohled. Přejede palcem po
rozmazané tmavě fialové skvrně. V tom pohybu je
náznak úcty.
„To vyrážíš sám? Jo?“ vyzvídá Xander. Už to chápu.
Xander podezřívá Willa, že jezdí lovit na vlastní pěst.
Jestlipak tvůj fotr ví, že takhle riskuješ? Sakra, Wille.
Děláš machírka...“
Zbytek přeslechnu.
Will popadne Xandera za košili. „Drž hubu!“
Xander se na mě podívá přes Willovo rameno, zle si
mě prohlíží. Zřejmě mu je úplně jedno, že toho možná
prozradil až příliš. Proč by mu to mělo vadit? Podle něj
buď už všechno vím, nebo nemám o ničem nejmenší
tušení. Pravda je totiž k neuvěření.
 Will Xandera odstrčí, jako by se ho štítil. Jestli ses
uklidnil, ty neurotickej cvoku, tak bysme se mohli
vrátit dolů. Docela bych si dal dort, co upekla tvoje
máma. Co ty, Jacindo? Máš chuť na dort?“ Položí mi tu
směšně normální otázku drsným tónem, jako bych
neměla na výběr. Výslech je u konce.
Oněměle přikývnu. Říkám si, že tohle rozhodně
není všechno. Xander viděl tu krev. Moji krev. I když
to možná ještě neví. A Will ji taky viděl. Přeběhne mi
mráz po zádech, protože Will už si to určitě domyslel.
Xander něco zabručí, otočí se, ale pak se zarazí a
probodne mě očima. Zlověstně se mu lesknou. Mám co
dělat, abych neutekla, abych nevystřelila ze dveří. Už
se zase projevuje můj drakijský instinkt.
Will jde ke mně. Jeho blízkost mi dodává odvahu a
klid, který teď zoufale potřebuju. Jen běž, Xandere.
Hned jsme tam.“
Xander naštvaně odkráčí a neřekne už ani slovo.
Will se ke mně otočí. „Kdo vlastně jsi?“ zeptá se mě
bez váhání.
Vzpomínám, jak jsme se setkali v horách, jak se na
mě - na drakii - něžně díval. Už už se mu chystám říct
pravdu, ale raději to v sobě zadusím. Nejsem blázen.
Nemám se mu co zpovídat. A tohle navíc není vhodné
místo. Nejde totiž jen o mě.
„Jak to myslíš?“
Dlouze se na mě podívá, pak uhne očima a znechu-
ceně se rozhlédne po pokoji. Oči má tmavé jako zšeřelý
les. Je mi jasné, že stejně jako já vnímá, jak je ten
pokoj hrůzný. Jeden mrtvý draki vedle druhého.
Pak se podívá na košili. „Měl jsem ji na sobě, když
sis poranila ruku. To je tvoje krev.“ Drží tu košili mezi
námi. Je to důkaz, který nedokážu vyvrátit.
Nezmůžu se na jediné slovo... Jak se mám bránit?
„Když má člověk krev téhle barvy, existuje pro to jen
jediné vysvětlení,“ dodá.
Snažím se nedat na sobě znát překvapení. Lidé
mohou mít drakijskou krev? Jak je to možné?
„Patříš k enkrosům?“ zeptá se. „Protože jinak bys...“
Odmlčí se, pomalu zavrtí hlavou. Tváří se, jako by
mu bylo špatně.
Navlhčím si rty. „Jakým enkrosům?“ Opravdu se mi
při otázce, na kterou znám odpověď, zatřásl hlas, nebo
se mi to jen zdá?
Dívá se na mě, čeká. Jako bych se měla každou
chvíli přiznat. Dál se na mě zkoumavě dívá. Poznám
tak, že mi nevěří. Ví, že před ním něco tajím. A ta
košile mě usvědčuje. Stojí blízko mě, tváří se rozhodně,
netrpělivě se na mě dívá, je odhodlaný ze mě dostat
odpověď. „No tak, Jacindo. Nemůžeš mít takovou krev,
a zároveň nevědět, o co jde.“ Ztmavnou mu panenky,
jsou stejně nehybné a černé jako stojatá voda v noci.
„Tak povídej. Kdo jsi?“
Pokusím se kolem něj protáhnout. „Měli bysme se
vrátit
Úsečně vysloví mé jméno a postaví se mi do cesty.
Takhle se ho nezbavím, teď se z toho nevykroutím.
Jsem zahnaná do kouta, srdce mi tluče až v krku, jako
by chtělo vyskočit ven z těla.
Nemůžu se vymlouvat. Ví toho příliš, určitě je mu to
jasné... Nedokážu vymyslet rozumné vysvětlení.
Vím, že se jeho otázkám vyhnu jediným možným
způsobem.
Položím mu ruce na spánky, přitáhnu si jeho obličej
blíž a přitisknu rty na jeho pusu. Na okamžik strne.
Jeho pleť mi připomíná skálu vyhřátou sluncem. Začne
mě líbat.
Přerývaně oddychuje, prudce mě k sobě tiskne. Ob-
jímá mě. Dokonale se doplňujeme - moje obliny a jeho
ostré hrany a úhly. Jako bychom byli dva díly
skládanky, které do sebe zapadají.
Bráním se rostoucímu žáru a čím dál silnějšímu
chvění. Vtom mi dojde, že hrdelně vrním, že vydávám
drakijské zvuky. Ty zvuky rozhodně nejsou lidské.
Ještě několik vteřin riskuju, chci si pro sebe urvat
ještě chvilku. Zapomenu, proč jsem se s ním začala
líbat, zapomenu úplně všechno, vnímám jen jeho pusu
- chutná sladce jako zamlžený vítr. Tiskne mě, jako by
nás chtěl přilepit k sobě, jako by nás chtěl jednou
provždy spojit.
Jenže já nemůžu riskovat už ani vteřinu.
Rozhodně ne ve stavu, kdy se mi roztahují plíce,
hromadí se v nich pára a kůže v obličeji mě svrbí,
napíná se dokonce i v tomhle hrůzostrašném pokoji.
Vytrhnu se mu a zalapám po dechu.
Taky se třese. Šátrá rukama ve vzduchu, hledá mě.
Vypadá omámeně, oříškové oči má tak tmavé, že
zelený odstín není vůbec patrný. Zadržím dech,
protože mám dojem, že mě chce k sobě znova
přitisknout. Doufám, že to udělá. Doufám, že se bude
řídit mým příkladem. Ale on jen svěsí ruce. Podívá se
na mě chladně, jako bych pro něj už byla ztracená, jako
bych se mu odcizila.
„Moučník čeká,“ řeknu udýchaně. Brní mě rty, roz-
žhavené tělo mě svědí, ožívá jako včera v jeho autě.
Cítím stejné vzrušení, jako bych letěla mlhou a do
obličeje mě bodal vítr.
Chci z toho pokoje odejít dřív, než se přestanu
ovládat a znova ho políbím... nebo než on bude chtít
pokračovat ve výslechu. V ruce dál drží tu košili, ale s
tím nic nenadělám.
Na schodech si opakuju jeho slova. Když má člověk
krev téhle barvy, existuje pro to jen jediné vysvětlení.
Jaké? Copak člověk může mít drakijskou krev? O
tom nic nevím. Souvisí to nějak s enkrosy a jejich
strašlivými praktikami? Nic jiného mě nenapadá, ale
jistá si tím nejsem.
Začíná mi svítat. Will toho o nás moc neví, ale já o
jeho světě vím ještě míň... hrozně moc bych se chtěla
dozvědět víc. Chci vědět úplně všechno. Mohlo by mi to
zachránit život.
 16

e pondělí. Jdu prázdnou chodbou na záchod. Jsem

vděčná za každou chvíli strávenou mimo hlučný
dav studentů. Plakáty na zdech se třepetají jako můry,
které mají přišpendlená křídla a nemůžou uletět.
Klimatizace v útrobách budovy přede jako spící zvíře.
Ze tříd ke mně doléhají tlumené zvuky; moje kroky se
monotónně odrážejí od starých kachliček.
Je to docela příjemná změna. Lasičák Ken se se
mnou na angličtině bavil, i když mu učitelka Schulzová
pohrozila, že ho přesadí dopředu. Jenže ona své hrozby
nikdy nesplní a všichni to vědí. V její hodině je to jak v
holubníku.
Doma jsme si na učitele nedovolovali. Copak jsme
mohli, když nás na biologii měl nejstarší onyx z
kmene? Učitelka hudební výchovy byla skřivaní drakie,
ta svým zpěvem dokázala roztříštit sklo.
Dojdu k pitku, pořádně se osvěžím. Tekoucí voda
mě konejšivě chladí na rtech, na jazyku i v krku. Je to
příjemné. Trhnu sebou, protože na konci chodby někdo
zabouchl skříňku. Narovnám se a hřbetem ruky si otřu
vodu, která mi teče po bradě. Dívám se, jak od skříněk
odchází holka s učebnicí v ruce.
Rozechvěle si oddychnu. Už od rána jsem jako na
trní, vlastně už celý víkend, od návštěvy u Willa. Jako
bych čekala, že se na mě každou chvíli sesype tlupa
lovců.
Předpokládám, že to je přirozená reakce. Přistihli
mě v tom pokoji... v ruce jsem měla tu košili... a přitom
jsem téměř zázrakem nemusela nic vysvětlovat ani
Willovi, ani Xanderovi.
Xander má určité podezření, ale ani zdaleka netuší
pravdu. Aspoň se tak utěšuju. Kdyby si myslel, že jsem
drakie - nebo že bych mohla být drakie - nikdy bych z
toho domu nevyvázla živá.
S Willem je to ovšem něco úplně jiného. Může si
košili dát do přímé souvislosti se mnou. Kdyby ho
napadlo, že se drakiové umí převtělit, zjistil by, kdo ve
skutečnosti jsem.
Zpoza dveří holčičího záchodu ke mně dolehnou ti-
ché, spěšně mluvící hlasy a tlumený smích. Zastavím
se. Na chodbu se vypotácí holka, je celá červená v
obličeji, oči se jí lesknou, narychlo si upravuje
rozcuchané vlasy.
„Jejda,“ vypískne, když mě uvidí. Sáhne si na rty,
jestli nemá rozmazanou rtěnku. Přitom vůbec nemá
namalovanou pusu. Možná předtím měla, ale ted už
ne.
Za jejími zády na mě hledí dobře známé tmavé oči.
Strachy se mi stáhne žaludek.
 Rychle uhnu, aby kolem mě mohli projít.
Ta holka tahá Xandera za ruku, jako by o nic nešlo,
jako by nebyla na holčičím záchodě s klukem. „No tak,
Xandere, musíme zpátky na hodinu,“ zachichotá se.
„Ahoj Jacindo.“ Xander kolem mě pomalu projde.
Otře se o mě. Syknu.
Zatají se mi dech. Okamžitě si vzpomenu, jak držel
košili s mojí krví. Měl v ruce důkaz o tom, kdo jsem, a
vůbec o tom neví.
Jen s vypětím sil dokážu kývnout na pozdrav. Sváří
se ve mně strach a panika. Snažím se strach zaplašit,
ale přitom zatínám pěsti na obranu. V plicích se mi
hromadí kouř, spaluje mi krk a roztahuje mi
průdušnici.
„Tak pojď, Xandere.“ Ta holka ho znova zatahá za
ruku a vrhne na mě nenávistný pohled - vůbec se jí
nelíbí, že se jí Xander nevěnuje.
„Jacindo, uvidíme se ve studovně.“ Vyslovil mé
jméno, jako by si ho vychutnával. „Sedneš si dneska k
nám?“ Zavrtím hlavou. „Už jsem domluvená s
Catherine.“ Zasměje se. „To z nás máš takovej vítr?“
Ta holka se taky zasměje, ale já vím, že je zmatená,
že jí Xanderův vtip nedochází.
„Nemám z nikoho vítr,“ odseknu. Na mých
siláckých slovech je jen špetka pravdy.
„Že ne?“ Nakloní se ke mně. Ovládnu se,
neustoupím ani o krok, přemůžu pálení v krku i
nutkání se převtělit. To by mi scházelo. „Možná bys
měla.“
 Xander jednou rukou obejme tu holku, odvrátí se
ode mě a nechá mě u dveří.
Dívám se, jak si namyšleně vykračuje. Zmocňuje se
mě beznadějná hrůza. Hlavou mi bleskne vzpomínka,
jak jsem zoufale prchala horami se zasněženými
vrcholky. Při představě zběsilého útěku lesem mě
začnou pálit svaly - začínám panikařit.
Na okamžik se ocitnu zpátky v lese. Lovci mi jsou v
patách. Tělo mi obemyká vlhký chlad. Křídlem mi pro-
jede ukrutná bolest, roztrhne mi membránu. Ta rána
se hojila několik dnů a bolet přestala až po dost dlouhé
době. Přehraju si tu vzpomínku, uložím si ji do paměti
a zařeknu se, že ji nikdy nezapomenu. Protože její sou-
částí je i Xander. A tím pádem i Will.
To mi tak trochu uniklo.
A to by přitom nemělo. Zařeknu se, že na to nikdy
nezapomenu, i když na rtech ještě cítím Willa.

Začala sedmá hodina. Sedím ve studovně na obvyklém

místě a čekám, kdy vejdou. Připravuju se na ně. Cathe-
rine sedí vedle mě, povídá mi o kapele, která tady má o
víkendu hrát. Prý na koncert půjde s Brendanem. Ptá
se, jestli nechci jít s nimi. Představím si dav lidí,
zdrcující směs pachů a zvuků a zabručím nějakou
výmluvu. Pak zmlknu, protože cítím, že se blíží Will.
Vejde do studovny a uvidí mě. Zamíří přímo ke
mně, zrádně mi poskočí srdce.
Podívá se na Catherine. „Pustíš mě sem?“ zeptá se jí
vlídně.
 „To teda nepustí,“ vyhrknu, dřív než Catherine
stihne odpovědět. „Musíme se učit.“
Nevím, jak si mám vyložit jeho pohled. Dívá se na
mě upřeně, tmavé panenky má bezvýrazné, ani se
nehnou. Zato jeho hlas není bezvýrazný ani trochu.
Naskakuje mi z něj husí kůže. „Tak si promluvíme
jindy,“ prohlásí. Jako by to sliboval. Jako by
vyhrožoval.
Nevinně se usměju, zadržím dech a počkám, až ode-
jde. Jsem ráda, že jsem unikla spoustě
nezodpověditelných otázek. Aspoň na chvíli.
„Co to má znamenat?“ Catherine se ke mně přisune,
dotkne se mě ramenem. Její vláčný hlas mě uklidňuje.
Otevřu si učebnici. „Nic.“
Skloním hlavu a dělám, že čtu. Dělám, že je mi jed-
no, že se mnou Will chce mluvit, že jsme se v jeho autě
v pátek líbali tak vášnivě, že jsem se začala převtělovat.
Že mě hladil po noze, že mi ošetřil ránu. Že mě v tom
hrůzostrašném pokoji ochránil před svým bratrancem
a že jsme se pak znova líbali.
Zapomenu na něj. Potlačím veškeré své pocity.
Dokážu to. Jeho blízkost je pro mě příliš nebezpečná.
Dokážu to. Kvůli mámě a Tamře.

Po večeři zajdu za mámou do ložnice. Klečí u postele,

na zemi před ní leží ocelová šperkovnice. V obýváku
právě v televizi zuří honička aut.
Stojím ve dveřích, dívám se, jak máma odemyká
šperkovnici a jak ji otevírá. Cítím to i na takovou dálku.
Cítím je. Obsah šperkovnice na mě působí. Zrychlí se
mi tep. Vzduch se mění. Nenápadně. Zpěvavě šeptá.
Mým uším to zní, jako by tisíc tichých hlásků neustále
opakoval mé jméno. Jacindo. Jacindo. Jacindo.
Neodolám. Vejdu do pokoje, pustím se za těmi svůd-
nými hlasy, za příjemnou melodií broukající mé
jméno.
Lidé si myslí, že jsou drahokamy studené, bez
života. Němé. Jen drakiové slyší jejich hlas a cítí jejich
energii. Čerpáme z nich životní sílu, elán.
Po příjezdu sem jsem několikrát prohledala mámin
pokoj. Bezvýsledně. Pátrala jsem po tom, co by mi
místo Willa dodalo sílu, která by moji drakii udržela
při životě.
Máma měla šperkovnici dobře schovanou. Vezme
do ruky jeden drahokam. Jantar velký tak, že se jí
sotva vejde do dlaně. Přejede po něm prsty. Téměř
láskyplně. To mě překvapuje. Neměla by se tak chovat,
ten drahokam by ji měl nechávat chladnou.
Ze šperkovnice vychází záře. Barví okolní vzduch do
ruda, zlata a zelena a účinkuje na moji drakii. Drahoka-
my jsou se mnou propojené - s mojí krví i s krví všech
mých drakijských příbuzných a dračích předků.
Vzdychnu, vzduch se mi zatetelí na rtech. Máma mě
uslyší, otočí se a zabouchne víko.
Nemá smysl se schovávat, a tak jdu k ní. „Co děláš?“
Zatváří se přísně a zamkne šperkovnici. Strčí klíč do
kapsy. Vstane a otevře skříň. Srdce mi buší touhou.
Dychtivě se dívám na šperkovnici, ale máma ji už
ukládá na vrchní polici ve skříni a významně se přitom
na mě dívá. Dovtípím se. Až tu šperkovnici budu
hledat, bude úplně někde jinde.
„Nic,“ odpoví a vyndá ze skříně oblečení do práce.
„Chystám se do práce.“
Určitě chce nějaký drahokam prodat.
Jsem si tím tak jistá, že se mi bolestivě sevře hrdlo.
Sice jsem jí předtím doporučovala, ať jeden drahokam
prodá - aby příslušníci kmene věděli, kde po nás mají
pátrat - ale ta představa mi teď připadá nesnesitelná.
„To nemůžeš,“ namítnu. Svlékne si košili a sundá z
ramínka halenku pošitou flitry.
Ani se mi nesnaží odporovat. „Jacindo, potřebujeme
peníze.“
„Ale drahokamy jsou naší součástí.“
Protáhne koutky a začne se oblékat. „Teď už ne.“
Zkusím to jinak - zahraju jí na city. „Ale kmen nás
podle nich najde. Vystopujou nás. Jen co je tady -“
„Neprodám je tady.“
„A kde teda?“ Otočí se k zrcadlu na svém toaletním
stolku. Namaluje si pusu - rtěnka vypadá ve srovnání s
její bledou pletí syrově, krvavě.
„Vezmu si pár dnů volna. Prodám je někde jinde.
Daleko odsud. Budeme v bezpečí.“
Máma má odpověď na všechno kromě toho, na co
se ptám.
Tisknu si ruce, snažím se tak zarazit třes. „To
nemůžeš.
Podívá se na mě. V očích jí vidím zklamání.
„Jacindo, copak to nechápeš? Je to správné
rozhodnutí.“
Ten její bohorovný klid mě ničí... Připadám si ještě
víc sama. Je mi smutno. Přijde mi, že chyba je na mé
straně. Že bych měla být lepší dcerou. Dcerou, která
chápe, že se jí máma snaží pomoct.
Jenže já nejsem. A nebudu. Nemůžu, ani kdybych se
snažila sebevíc. Protože ona se pokouší zničit část mé
duše.
 17

alší den večer. O prodeji drahokamů nepadlo mezi mnou

a mámou ani slovo. Říkám si, že když o nich nebudu
mluvit, máma zapomene, že je chce prodat. Vím, že je to
hloupost.
Čeká s Tamrou na pizzu U Tlouštíka - údajně nejlepší
pizzerii v celém Chaparralu - a já jdu do půjčovny DVD o tři
domy dál. Asi vyberu nějakou komedii. Jakýkoliv film, který
by mě přivedl na jiné myšlenky.
Stane se to cestou zpátky.
Přecházím ulici, která ústí na hlavní třídu hned u pizzerie. V
tom mě někdo chytne, zatáhne mě do úzké proluky, mezi dvě
betonové zdi. V nose mě štípe puch z kontejneru.
Bojuju, syčím, prskám páru, oheň mi rozežírá průdušnici.
Škubu hlavou, chci se otočit, stanout útočníko
v tváří v tvář a udělat z něj praskající hromádku kostí a
popela.
„Přestaň!“
Okamžitě ten zastřený hlas poznám. Vlastně ani nejsem
moc překvapená. Celou dobu jsem tušila, že jestli
mě příslušníci našeho kmene vystopují, jestli mě najdou... tak
je povede právě on.
Zatřese mnou. „Už jsi skončila? Nepustím tě, dokud
neslíbíš, že mě nespálíš napadrť.“
Přerývaně se zasměju. „Nevím, jestli ti to můžu slíbit.“
Po chvíli stisk jeho velkých rukou povolí. Zavrávorám a
rychle se otočím.
„Ahoj Jacindo,“ pozdraví mě, jako by takovéhle setkání
bylo naprosto běžné.
Chvíli trvá, než si na něj moje oči zvyknou. Upřeně se na
něj dívám. Je tak obrovský, tyčí se nade mnou jako zeď. Měří
sto devadesát centimetrů. Už jsem zapomněla, jak je velký. Jak
vypadá. Dlouho jsem ho neviděla, a tak si ho má paměť
zmenšila. Znova si tak připomenu, proč je vůdčím onyxem
našeho kmene. Předčí ho jen jeho táta.
„Cassiane, jak jsi nás našel?“
Narovná hlavu. Fialovočerné vlasy mu padají na ramena.
„To sis vážně myslela, že tě nenajdu?“ zeptá se.
„Divím se, že se ti chtělo.“
„Ty se divíš?“
„Proč na mě prostě nezapomeneš
„Nemůžu.“
„Protože ti to nařídil táta,“ syknu a představím si jeho otce.
Pod čokoládovou kůží mu probleskují uhlově černé stíny, je
připravený se během chvilky převtělit do drakijské podoby.
„Nejsem tady kvůli tátovi ani kvůli kmeni.“
Provrtává mě očima černýma jako uhel. Řekla bych, že
nelže. Vím, jak to myslí. Že je tady kvůli sobě.
Zakloním hlavu. „Tak to se, Cassiane, připrav na velkou
novinku. Nechci se vrátit.“ V každém případě ne takhle. Nechat
se zpátky dovléct.
Zareaguje jako typický draki - napne se mu kůže v obličeji,
rysy vystoupí, hřbet nosu se rozšíří, kůže se zaleskne a začne se
proměňovat, chvíli je drakijská a chvíli lidská.
Sbírám síly, protahuju si prsty na nohách. Z nosu mi vylétají
obláčky páry připomínající teplý dech v zimě. „Nemysli si, že
mi naženeš strach,“ zkouším to. „Budu se bránit,“ varuju ho.
Sice je silnější, ale já mám své zbraně. A on to samozřejmě
ví. Proto je taky tady. Koneckonců o mě stojí především kvůli
tomu, co umím.
Pozorně se na mě dívá. Přemýšlí.
„Tak můžeme?“ provokuju.
„Jak chceš,“ nedá se.
Dokázala bych ho sežehnout jediným výdechem? Sice se
tváří nasupeně, ale pořád patří k mé minulosti, k našemu druhu,
a je jedno, že máma by naše dědictví nejradši zabalila do
krabice a prodala jako obnošené šatstvo.
„Nemůžeš bojovat s celým kmenem,“ poznamená po chvíli.
Vlídně protáhnu obočí, i když nemám mírumilovnou
náladu. „Takže ty do toho hodláš zatahovat ostatní. Já myslela,
že jsi tu sám za sebe.“
„To taky jsem. Chtěli za tebou někoho poslat, tak jsem se
přihlásil. Když se vrátím s prázdnýma rukama, vyšlou někoho
jiného. Nejspíš Corbina.“
Mám co dělat, abych se nezačala třást. Corbin. Jabelin syn a
Cassianův bratranec. Ti dva si vůbec nerozumějí. Ani se o to
nesnaží.
Jacindo, vrať se se mnou domů. Stejně nemáš jinou
možnost.“
Zatnu pěsti, zaryju si nehty do kůže. „To vážně chceš?
Abych se s tebou vrátila a po zbytek života tě nenáviděla,
protože jsi mi nedal na výběr?“
„Zvykneš si
„To teda nezvyknu.“
Chvíli vypadá překvapeně a pak docela smutně. Přimhouří oči,
jako by mě viděl poprvé v životě. Nebo jako bych se změnila.
„Co kdyby ses vrátil a zavedl je na falešnou stopu?“ zkouším
to. „Řekni jim, žes nás nenašel -“
„To nejde.“
 „Myslíš, že se jednou probudím a řeknu si, páni, jak ráda
bych byla majetkem kmene a posloužila mu za účelem
rozmnožení?“ Překřížím si ruce na prsou. „Nevrátím se.“
Dlouho se na mě upřeně dívá. Z jeho pohledu mě začne
mravenčit v břiše. Chápu, proč jsou z něj holky paf. Moje
sestra a polovina dívek z kmene. Jak myslíš. Ale neříkej mi, že
se ti tady líbí. Tady určitě nechceš zůstat. Na takové strádání
nejsi stavěná. Jednou se lidského světa nabažíš a je úplně
jedno, co teď tvrdíš nebo co si namlouváš. Tohle vedro je pro
tvoji drakii hotové peklo. Určitě jí to ubližuje. Počkám.“
Zakloní hlavu, jako by propočítával, jak dlouho tady vydržím.
„Pět týdnů,“ oznámí.
Ha, pět týdnů. Docela mě překvapuje, že je ochotný mi dát
tolik času.
„No, máma bude nadšená, že nás chceš navštívit. Třeba
udělá hovězí se zeleninou.“
„Nemusí vědět, že jsem vás našel... a že se budu držet
nablízku.“ Zašklebí se. „Nechci, aby tě odvlekla někam jinam.“
Přesně to by totiž udělala. To má Cassian pravdu.
Provrtává mě očima. Cítím, jak se mě zmocňuje dobře
známý neklid. A ještě něco. Něco, co jsem v Cassianově
přítomnosti nikdy nepociťovala. Zvláštní touha. Říkám si, že se
mi jen stýská po kmeni, po mých přátelích. Bylo by to logické.
Nesouvisí to přímo s Cassianem. Souvisí to s tím, co je zač. S
jeho podstatou. Jako bych z něj cítila vůni hor a mlh. Silou
vůle si zakážu jít k němu a nasát tu vůni, přitisknout nos k jeho
teplému voňavému tělu.
„Jsem ztělesněná trpělivost,“ dodá.
Nic na to neřeknu. Jen se mu podívám do očí - trochu se mi
z těch jeho mělkých fialovočerných tůní zatočí hlava. Mám co
dělat, abych se k němu nerozběhla.
Nikdy bych neřekla, že zrovna on bude trpělivý. Je zvyklý
dostat, co si zamane, protože na to má právo. Velký drakijský
princ. Jako od každé jiné drakijské holky se ode mě očekává,
že mu padnu k nohám a celá šťastná se nechám zotročit. Že by
se tak náhle změnil?
Dám si ruku v bok. „Ty a trpělivý? To ti mám věřit?“
Vzdychne a popojde ke mně. Trhnu sebou, začnu couvat,
ale zastaví mě tvrdá zeď.
„Jacindo, doufám, že mezi námi vznikne určité pouto.
Opravdové a věčné. Nijak se tím netajím.“ Zarazí se - nejspíš
proto, jak se tvářím. „Řekl jsem, že doufám. Nikdy bych tě k
ničemu nenutil,“ dodá rychle.
„Co když o to nestojím? A nikdy nebudu?“
Přísně semkne rty, jako by moje slova převaloval na jazyku.
A jako by se mu jejich chuť vůbec nezamlouvala.
„V tom případě to budu respektovat,“ vyštěkne, jako by ho
ta slova pálila v puse. Tváří se tak znechuceně, že je to skoro k
smíchu. Vůbec se mu nelíbí představa, že se s ním nikdy
nesblížím, nespářím a neporodím mu kupu dětí, které budou
dštít oheň. Chová se jako typický alfa samec a je úplně jedno,
jestli si to uvědomuje nebo ne. Král, kterému leží na srdci
budoucnost našeho druhu. A duše musí jít stranou. Tvrdil, že je
tu hlavně kvůli sobě. Jenže si neuvědomuje, že je součástí
kmene. Že nebude moct oddělovat potřeby kmene od svých
potřeb. A právě v tom je velké nebezpečí.
„Chci tvoje slovo. Tvůj slib. Že se tady nebudeš do ničeho
plést, že mě nebudeš nutit k návratu.“ Když mi to slíbí, budu
mu věřit. Myslím si o něm své, ale za lháře ho nepovažuju.
Podívá se mi zpříma do očí. „Slibuju.“
„Dobře,“ souhlasím nakonec a protáhnu se kolem něj.
„Věřím ti.“ Něco v jeho očích, v jeho obličeji mi napovídá, že
to myslí upřímně. Stejně nemám na vybranou.
„Aby taky ne,“ zašeptá. „Moje slovo platí.“
Když dorazím na hlavní třídu, právě z pizzerie U Tlouštíka
vychází máma s Tamrou. Rychle se ohlédnu, ale Cassian je už
pryč. Zvedne se vítr. Zakloním hlavu, pozoruju tmavý stín na
obloze, stoupá čím dál výš a pak se ztratí v temné noci tak
rychle jako mizející mlha. Zůstane se mnou jen jeho hlas, šeptá
mi v těle. Moje slovo platí.
To doufám.

Trhnu sebou, protože krátce po začátku páté hodiny nečekaně

zvoní. Zmateně se rozhlížím. Všichni se zvedají k odchodu, ale
věci si nechávají ve třídě.
„Co se děje?“ zeptám se holky z vedlejší lavice.
Obrátí oči v sloup. „Ty jsi teda mimo. Copak jsi dneska
neslyšela hlášení? Nebo nějakej jinej den?“
Zavrtím hlavou. Každé ráno se ze školního rozhlasu ozve
hlas ředitele a oznámí nám, co je nového. Sice tu jsem už
měsíc, ale školním hlášením nevěnuju nejmenší pozornost.
Už jsem tu měsíc. Vnímám čas jako vězeň. Jako vězeň, který
počítá, kolik dnů si už odseděl.
Hlavou mi probleskne vzpomínka na Cassiana. Skoro jsem
nespala, protože jsem ho neustále měla před očima, jak stojí v
té uličce. Představa, že je někde poblíž, že je připravený odvézt
mě zpátky domů, kdybych to tady nezvládala, je moc lákavá.
Nesnesitelně lákavá. Není k zahození mít v záloze plán útěku.
Jdeme nacvičovat fandění,“ vysvětlí mi ta holka.
„Aha.“ Zírám do lavice a říkám si, jestli bych třeba
nemohla zůstat ve třídě.
„Je to povinný,“ křikne na mě.
„Aha,“ řeknu znova.
Znechuceně se na mě podívá. „Tomu teda říkám nadšení.
Vždyť to baseballovej tým dotáhnul až do play-off.“
Přikývnu, jako bych to věděla. A jako by mi to připadalo
důležité. Přemýšlím dopředu. Už se na to psychicky
připravuju. Doufám, že se to koná venku.
Při představě, jak sedím namačkaná v uzavřeném prostoru s
šesti sty studenty, se zachvěju. To by nešlo. To bych nezvládla.
Bohatě stačil tělocvik se šedesáti spolužáky. Vstanu a vyrazím
za davem valícím se na chodbu.

Říkám si, že mi prostě nepřeje štěstí, protože se všichni hrnou

do tělocvičny, kterou před sedmdesáti lety navrhli pro
podstatně menší počet studentů.
Od staré dřevěné podlahy se odráží hluboké dunění bubnu,
projíždí mi nohama do prsou jako nevítaný burácivý tep.
Projdu dvoukřídlými dveřmi. Podívám se na nadšené
teenagery natěsnaně na tribuně. Zvedne se mi žaludek a pak se
mi sevře. Na protější straně tělocvičny stojí kapela. Její
členové na sobě mají tmavě červené uniformy s pořádně
naškrobeným límcem. Vlní se, jako by je hraní bavilo, ale
jejich nateklé zarudlé obličeje vypovídají o něčem jiném.
Po zádech mi teče pot. Je tady ještě větší horko než venku.
Roztahují se mi póry, lapají po studenějším vzduchu, mlze a
kondenzaci. Jenže ve vzduchu je cítit jen nasládlý pach těl
namačkaných v malém prostoru. Dovnitř se tlačí další studenti.
„Uhni,“ zavrčí na mě jedna holka a strčí do mě.
Dav těl mě unáší do tělocvičny. Nechci. Otočím se, hledám
dveře. Něco. Někoho, kohokoliv, ke komu bych se mohla v té
tlačenici přidat. Tamru. Catherine nebo Brendana. Klidně i
Nathana. Někoho, kdo by mě rozptýlil a pomohl mi to přežít.
Willa ne. Mám rozum. Will mě dokáže rozptýlit tak, jak by
se teď vůbec nehodilo.
Zvednu hlavu. Snažím se nalokat čerstvého vzduchu, ale
nejde to. Vzduch v tělocvičně je zatuchlý, páchne potem a
zanesenými póry. Ještě to zkusím, ale plíce se mi neustále
zmenšují. Cítím krev zaschlou hluboko pod parketami. Dělá se
mi špatně, začínám mít namále. V uších mi zní Cassianův hlas.
Neříkej m i , ž e se ti tady líbí. Tady určitě nechceš zůstat. Na
takové strádání nejsi stavěná.
 Otupěle se vleču dál. Říkám si, že to určitě nebude trvat
dlouho. Najdu volné místo. Vmáčknu se na první volné
sedátko u hrací plochy.
Davy studentů sledují roztleskávačky, které mávají
pompomy a předvádějí své sestavy. Je mezi nimi i Brooklyn.
Křičí na obecenstvo, zeširoka přitom rozevírá rty se silnou
vrstvou lesku. Hned naproti nim sedí uprostřed řady Tamra a
uchváceně na ně zírá.
„Heleď,“ šťouchne do mě holka s rovnátky - kovové plíšky
jsou spojené zelenými gumovými proužky, které vypadají jako
provázky obalené slizem. „Ty jsi ze třeťáku?“
Dívám se na ni. Zakončí ten dotaz výhružným cvaknutím
zubů. Moc jsem nevnímala, co mi říká.
Přemáhají mě emoce. Bubny mi buší do hlavy jako pěsti,
které se mi pokoušejí rozbít lebku.
Třesu se. Všichni začnou křičet, nadskočím hrůzou. Je to
ještě větší rámus, než jaký vydává hrůzostrašná kapela.
Zmateně se rozhlížím. Dvoukřídlými dveřmi do tělocvičny
vběhne dvanáct kluků v červených baseballových dresech. Dav
šílí, vzdouvá se kolem mě jako rozbouřené moře.
A nad tím vším se nese hlas ředitele školy - ten zvláštní
zvuk v mikrofonu jako by ani nepatřil k žádnému tělu. Jako by
k masám promlouval bůh.
Cítím, jak mě někdo divoce tahá za rukáv. Otočím se. Je to
ta samá holka. Ta se slizkými rovnátky. „Heleď. Tady sedí
třeťáci, jasný?“
Slyším, co říká, ale význam jejích slov mi nedochází.
Nerozumím jí.
„Co jsi? Zoban?“ vyptává se.
Aha. „Druhačka,“ odpovím.
Nakloní se až ke mně, mluví nahlas a pomalu. Jako bych
byla mentálně postižená. „Tak. To. Máš. Sedět. Tamhle.“
Bodne prstem do vzduchu a ukáže za mě.
 Dvě holky vedle ní se zasmějí. Souhlasně se na sebe
podívají. Té s rovnátky to dodá odvahy, a tak mě bouchne do
ramene. „Mazej. Zmiz odsaď.“
Zkroušeně se zvednu. Nemůže za to ani tak holka se
slizkými rovnátky, spíš je to všechno dohromady. Že musím
být tady. Že jsem o všechno přišla. O oblohu, kmen... svůj
život.
Mámě je úplně jedno, co mi provedla. Tamra je tady šťastná
a já nemůžu chodit s Willem, přestože jedině s ním dokážu být
sama sebou, přestože jedině on dokáže utišit moji trýznivou
touhu.
Vstanu. Pode mnou je několik řad sedadel. Točí se mi
hlava. Ze suchého horka, ošklivých pachů, otravného hluku,
upocených studentů všude kolem...
Je toho na mě moc. Prostě moc. To nedopadne dobře.
Někdo na mě zařve, ať si sednu. Ostatní se přidají. Trhnu
sebou. Roztřesu se. Cítím, jak se mi odkrvuje hlava, krev mi z
ní odtéká tak rychle, jako bych místo ní měla cedník.
Slyším holku se slizkými rovnátky. „Ona snad bude
zvracet! Fuj!“
Zvracet? Kéž by... kéž by se mi udělalo normálně špatně.
Kéž bych neumírala. Kéž bych nebyla mrtvá. Kéž bych nebyla
jen přízrak.
Zorné pole mi lemuje šeď. Nic nevidím. Podlamují se mi
kolena. Zvednu nohu, chci sejít dolů. Vím, co mě čeká. Za
okamžik zkolabuju. Nebo se na někoho skácím. Je mi to jasné.
Cítím, jak padám. Jak se propadám do čím dál hlubší šedi.
Cítím ve tváři vítr.
Pak nic. Všechno ztichne.
Nad loktem mě chytí něčí ruka. Vzpamatuju se. Ta ruka mě
pevně sevře. Šeď ustupuje. Vidím světlo a něčí obličej.
Willův.
Naklání se ke mně. Upřeně se na mě dívá. Má tak drsný, tak
krásný obličej. Oříškové oči se mu divoce třpytí. Má v nich
výraz, který nedokážu popsat. Něco si pro sebe zabručí, pak
zatne zuby a odmlčí se.
Sjede mi prsty k zápěstí a vezme mě za ruku. Propleteme si
prsty, zlehka se dotýkáme dlaněmi. Cítím, jak mu rychle buší
srdce. Jeho pravidelný tep mě probere.
Takhle na mě Will působí pokaždé. Vdechne mi chuť do
života. Odežene ode mě přízrak, který zmizí jako rychle
ustupující mlha. Kůže se mi napíná a výstražně brní. Hruď se
mi chvěje. Dme se úlevou, vděkem a ještě něčím.
Díváme se do očí. V tu chvíli všechno utichne. Okolní hluk
vnímám jen jako matný šum. Jsme sami.
 18

ojď pryč.“ Jeho hlas mě vrátí do reality. Opět vní-

mám okolní zvuky. Pronikavě ječící kapelu.
Stovky uřvaných studentů. Nepříjemné pachy. Znova
se mi zatočí hlava. Rozhlédnu se - před očima se mi
rychle míhají obličeje. Holka se slizkými rovnátky na
mě vyjeveně zírá. Její kamarádky taky.
Přikývnu. Půjdu s ním víc než ráda. Najednou je mi
úplně jedno, že s ním nemůžu chodit. Hlavně když se
dostanu ven z tělocvičny.
Vede mě po schodech mezi sedadly. Teplé prsty má
propletené s mými. Je to příjemný pocit, jako bych opět
byla v bezpečí. Jde sebejistě, už jsme dole. Vyhýbáme
se opozdilcům. Procházíme kolem Catherine - chytne
mě za zápěstí.
„Kam Zmlkne, když uvidí Willa. Tiše zahýbe pusou,
ale já nechápu, co se mi snaží říct.
Jdu dál, protože mě Will táhne pryč.
„Wille, tady!“
Angus sedí nahoře u stropu a ukazuje Willovi, že mu
drží místo. Xandera nikde nevidím. Nejspíš je zase s
nějakou holkou na záchodě.
Will jen zavrtí hlavou a sevře mi ruku ještě pevněji.
Procházíme přímo kolem Tamry. Natahuju krk - vidím,
jak vstává a jak se mračí. Jantarové oči jí neklidně
těkají. Nechápu proč.
Pak se podívá na roztleskávačky. Už vím. Je mi
jasné, proč se dívá zrovna na ně. Neměla bych se tam
dívat, ale neodolám. Střetnu se pohledem s Brooklyn.
Je v obličeji rudá. Moc dobře vím, že to není z fyzické
námahy.
A víc nevidím, ani kdybych chtěla. Will otevře těžké
dvoukřídlé dveře. Jakmile se ocitneme na chodbě, je
místo řevu slyšet jen tlumený hluk. Cítím, jak se
budova otřásá, v těle mi dál duní bubny.
„Kam jdeme?“ zeptám se.
Will nezpomalí. Dělá dlouhé kroky, vzdálenost mezi
námi a tělocvičnou se rychle zvětšuje. Vleče mě pryč.
Vyjdeme ven a rychle pospícháme po zastřešené cestě.
Stín znamená jen nepatrnou úlevu od suchého
spalujícího horka.
„Není to snad jedno?“ Otočí se. Oči se mu vlídně,
žhavě lesknou. Mravenčí mi z toho v břiše.
Říkám si, že ano, že je to jedno. Je mi jedno, kam mě
vede. Všude to bude lepší než tady. Všude, kde bude se
mnou.

Dojdeme do hlavní budovy. Zavede mě k únikovému

schodišti v jižní části, daleko od tělocvičny.
Bouchnutí dveří se v útrobách schodiště dlouho a
ponuře rozléhá. Jsme sami. Mám pocit, jako bychom
byli v úzké neprodyšně uzavřené schránce hluboko pod
zemí. Pryč od všeho a všech. Dva poslední živáčci.
Pustí mě. Usadí se na schodech. Taky si sednu, ale o
schod níž - netroufám si sednout vedle něj. Beton je
studený a tvrdý. Do páteře se mi zarývá ocelové
zábradlí.
Většinou se úzkým zatuchlým schodištím vyhýbám a
raději používám široké schodiště uprostřed budovy, i
když je to zacházka.
Ale s Willem mi to tolik nevadí. Pocit, že jsem
zavřená v malém prostoru, je o něco snesitelnější.
„Díky, žes mě odtamtud dostal,“ zašeptám, obejmu
si kolena a podívám se na něj.
„Nemáš zač. Bylas dost zelená.“
„Nemám ráda tlačenice. Už odmala.“
„Asi z toho budeš mít průšvih,“ upozorní mě. Už
zase se na mě dívá tak divně, tak lačně, jako by se mě
snažil prokouknout. Přejede si prstem po spodním rtu.
Na zlomek vteřiny má hodně zvláštní oči. Jiné.
Duhovky mu září a zorničky má tmavé a úzké. Skoro
jako drakiové. Zamrkám. Ne, má normální oči. To jen
moje fantazie pracuje na plné obrátky. Pravděpodobně
si do Willa promítám stesk po domově a Azurce - po
všem. „Nácvik fandění je povinný,“ povídá dál. „Dost
lidí vidělo, žes odešla. I učitelé.“
„Tebe taky viděli,“ namítnu.
Nakloní se, opře se loktem o schod nad sebou. „Toho
bych se nebál. Už jsem pár průšvihů měl.“ Křivě se
usměje. „S ředitelem jsme velký kamarádi. Vyloženě
mě zbožňuje. Fakt.“
Vyprsknu smíchy. Zní to nakřáple, ochraptěle.
Jeho úsměv mi dělá dobře. Připadám si díky němu
svobodná. Jako bych před ničím neutíkala. Jako bych v
tomhle světě dokázala žít, kdybych mohla chodit s
Willem.
Ta myšlenka mě zneklidňuje. Tíží mě na prsou.
Protože s Willem chodit nemůžu. Opravdu to nejde.
Může mi jen dočasně pomoct.
„A přitom se bojíš, že já budu mít průšvih.“ Snažím
se nedat najevo, jak moc mě to těší. Pár dnů jsem si ho
dokázala nevšímat a teď sedím tady. Jako opuštěné ště-
ně si vděčně užívám jeho pozornost. „Proč tě to zajímá?
Vždyť si tě už pár dnů nevšímám.“ Můj hlas zní
najednou podrážděně.
Přestane se usmívat. Zatváří se vážně, možná až vý-
směšně vážně. „Nejvyšší čas toho nechat.“
Zadržím smích. „To nejde.“
„Proč?“ Teď už se na mě nedívá vesele ani výsměšně.
„Líbím se ti. Chceš se mnou chodit.“
„To jsem nikdy neřekla -“
„Taky to nebylo nutný.“
Prudce se nadechnu. „Nech toho.“
Dívá se na mě tak divoce, tak soustředěně. Je
naštvaný. „Nemám žádné kamarády. Vidělas mě někdy
s někým jiným než s mýma přiblblýma bratrancema?
Dělám to schválně. Chci si všechny udržet co nejdál od
těla,“ zabručí. Jenže teď ses tady objevila ty...“
 Zamračím se a zavrtím hlavou.
Zatváří se o něco vlídněji, docela to se mnou umí.
Upřeně si prohlíží můj obličej, hřeje mě to na srdci.
Jacindo, sice o tobě nic nevím, ale je mi jasné, že tebe si
k tělu pustit musím.“
Na chvíli se odmlčí a jen si mě pozorně prohlíží.
Rozšíří se mu nosní dírky, jako by nasával moji vůni.
„Mám zvláštní pocit, že tě znám. Když jsem tě poprvé
uviděl, říkal jsem si, že tě odněkud znám.“
Ta slova se mi zaryjí pod kůži. Vzpomínám, jak mě v
horách nechal utéct. Je hodný. A starostlivý. Od něj mi
žádné nebezpečí nehrozí. Zato od ostatních členů jeho
rodiny ano.
Přisunu se k němu blíž, nedokážu jeho kouzlu
odolat. V jeho blízkosti mi připadá normální a
přirozené, že se chvěju a že mi žhne na prsou. Vím, že
bych si měla dávat pozor, že bych se měla ovládat, jenže
ono je to moc příjemné.
Na krku je mu vidět tep. Jacindo.“
Z jeho chraplavého šepotu se mi zavlní kůže.
Podívám se na něj. Čekám. Posune se o schod níž,
ztěžka dosedne vedle mě. Má obličej tak blízko. Zakloní
hlavu. Prudce oddychuje. Rychle. Jeho dech naplňuje
prostor mezi námi, ty dva centimetry, které nás
oddělují.
Pohladím ho po tváři. Třese se mi ruka, rychle ji od-
táhnu. Chytne mě za zápěstí, položí si moji dlaň na tvář
a zavře oči, jako by trpěl. Nebo pociťoval neskonalé
štěstí. Nebo obojí zároveň. Jako by ho ještě nikdy nikdo
nehladil. Sevře se mi srdce. Jako bych ještě nikdy
nikoho nehladila.
„Hlavně už přede mnou neutíkej.“
Mám co dělat, abych mu to neslíbila. Nemůžu mu to
slíbit. Nemůžu lhát.
Otevře oči. Jeho pohled je přísný, neveselý. „Potře-
buju tě.“
Řekl to, jako by to nechápal. Jako by to bylo to
nejhorší na světě. Utrpení, které musí snášet. Usměju
se. Rozumím mu. Protože jsem na tom stejně. „Já vím.“
Pak mě políbí. A já nemám sílu se bránit.
Má suché rty, příjemně mě chladí. Třese se - nebo se
třesu já?
Zpočátku ho líbám nejistě, říkám si, že se musím
ovládat... jenže si nechci nic odpírat, chci si užít
dekadentní hru jeho rtů i vytržení z osamělosti. Líbá
mě čím dál vášnivěji a já se jím nechám strhnout.
Myšlenky se mi vysypou z hlavy jako kamínky, které
napadají do vody a nikdo si na ně už nevzpomene.
Podlehnu emocím, jeho chuti, vůni jeho čisté pleti,
náznaku mátové zubní pasty v jeho dechu. Jenže bych
neměla zapomínat, co se se mnou děje. V prsou už zase
cítím dobře známé chvění. Začínají se mi zuřivě
protahovat kosti. Cítím, jak mě svrbí záda...
Panebože. To ne.
Odtáhnu se, odtrhnu se od něj, zoufale zalapám po
dechu a přitisknu se k nemilosrdnému studenému
zábradlí. Jen ať mi tvrdý kov otlačí záda a ztrestá
křídla, která se mi derou ven z těla. Prozatím nad nimi
vítězím.
Položí mi hlavu na rameno, tiskne mě k sobě a šeptá
mé jméno.
Kůže v obličeji se mi zavlní a ještě víc se napne.
Hřbet nosu se protahuje a nosní dírky se rozšiřují.
Podívám se na ruce. Kůže se mi slabě leskne, střídavě
bledne a tmavne. Jako by byla posypaná zlatými
třpytkami.
Slabě vyjeknu, odvrátím se a nechám si hlavu sevřít
studeným kovovým zábradlím. Oněmím hrůzou. Zmoc-
ňuje se mě strach. Jako tu noc u něj v autě. Nechápu,
jak jsem to mohla znova dopustit. Nechápu, že se
nedokážu ovládat. Že se chovám tak hloupě. Copak
jsem se vůbec nepoučila?
Dál dýchám nosem, chci to vydržet, chci se vzpama-
tovat. Přece neprozradím největší a nejpřísněji střežené
drakijské tajemství.
Nenápadně se podívám na ruku. Zlatý odstín už sko-
ro vymizel. Zahýbu tvářemi, přejedu si rukama přes
obličej - pleť už povolila, je normální. Lidská.
Will mě něžně vezme za rameno, váhavě mi ho
stiskne. „Jacindo -“
Počkám, dokud si nejsem jistá, že na mně není nic
poznat. Otočím se. Dýchám opatrně, pomalu, klidně...
Dívá se na mě. V jeho měňavých očích je vidět, jak
trpí. Pálí mě v krku. On je jediný světlý bod v tomhle
světě. To není spravedlivé. V tomhle případě je moje
drakie sama proti sobě. Sáhnu si na rty. Ještě mi hoří,
ještě mi na nich ulpívá jeho chuť.
 Má hluboký bručivý klidný hlas jako tenkrát v ho-
rách, kdy to mezi námi zajiskřilo. „Promiň. Nechal jsem
se unést. Myslel jsem...“ Zavrtí hlavou, prohrábne si
oběma rukama vlasy. To je nedorozumění, nejspíš si
špatně vyložil, jak se tvářím. „Jacindo, s tebou...
Jacindo, nechtěl jsem
„Nic neříkej,“ zarazím ho.
Nedokázala bych poslouchat, jak se omlouvá za to,
že se se mnou líbal.
Protože já jsem to chtěla. Protože chci, aby to znova
zkusil. Zhluboka se nadechnu. Jsem ráda, že jsem se
ovládla a nepřevtělila se.
Říkám si, že je to vlastně dobře. Moje drakie na něj
reaguje. Moje drakie žije. Možná až moc. Slibuju si, že
se naučím líp ovládat. Protože Willa potřebuju. Nikoho
jiného nemám. Ani Cassiana ne. Nechci, aby mě
Cassian zachraňoval.
Mám Willa. Díky němu budu zase moct létat.
Dál něco povídá, jako by to ze sebe chtěl dostat.
„Vlastně bych se nedivil, kdyby sis myslela, že jsem
hajzl, protože jsem po tobě vyjel na únikovým schodišti
jako
Umlčím ho polibkem, který není ani jemný, ani
povedený. Jen si jeho obličej přitáhnu blíž a přimáčknu
mu rty na pusu. Zčásti proto, že si to přeju a že si to
nikdy přát nepřestanu. Zčásti proto, aby mi
nepřipomínal, že bych se mu měla vyhýbat velkým
obloukem. A zčásti proto, že se už zase ovládám a chci
to znova zažít.
 Plíce mi už vychladly. Kůže povolila, už není tak na-
pjatá. Willovi zřejmě nevadí, jak jsem nešikovná. Chvíli
je tak ohromený, že se ani nehne, a pak mi přejede
rukama po zádech. V místech, kde se mě dotkl, cítím
svrbění. Svaly se mi pohotově napínají.
Tělo mi dokazuje, že se pletu. Neumím se ovládat.
Neumím zabránit tomu, aby se moje drakie v jeho
blízkosti neprojevovala. Jacindo, to je špatně, špatně,
špatně.
To už mě pusou přímo drtí, hltá. Asi se taky neumí
ovládat. Vtom se nahoře na schodišti rozletí dveře a
hlasitě bouchnou do betonové zdi. Nestihnu se od Willa
včas odtrhnout. Nenadálý hluk nás oba podráždí. Jsou
slyšet hlasy a vrzání podrážek.
Will ode mě odskočí.
Co nej těsněji se namáčknu na ocelové zábradlí.
Obtočím prsty kolem oprýskaného sloupku.
Po schodech sbíhají dva kluci a jedna holka. Zastaví
se u nás a přeměří si nás pohledem.
„Nazdar, Rutledgi,“ pozdraví jeden Willa. Samolibě
a významně se na nás podívá a nevraživě se přitom
ušklíbne.
Will jen pokývne hlavou a zamračí se.
Sedíme jako přimrazení, co nejdál od sebe. Jejich
kroky se odrážejí od schodů jako políčky. Dole otevřou
dveře a hlasitě je za sebou zabouchnou. Jsme zase
sami.
„Radši půjdeme.“ Zvedne se.
Opřu se o zábradlí. Podlamují se mi nohy.
 „Myslíš, že to zvládneš?“
„Jasně.“ Chci, aby to znělo bezstarostně a nenuceně.
„Tak jsme se líbali. No a?“
Tváří se neproniknutelně. Já myslel, jestli se
zvládneš vrátit do tělocvičny. Je ti líp?“
„Aha,“ odpovím. Jo. Je mi dobře. Díky.“
Uhne pohledem a pustí se po schodech dolů. Ne-
ochotně vyrazím za ním. Bojím se, co nás čeká. Jen
sejdeme dolů, začne zvonit.
„Zrovna to v tělocvičně skončilo,“ vysvětluje Will
zbytečně. Na chodbě zatím není ani noha, ale za chvíli
už se to tu bude hemžit studenty.
„Mám angličtinu,“ oznámí.
Překřížím si ruce na prsou, jako by mi byla zima. Je
vedro, ale já se třesu.
Moje drakie má Willa tak ráda, že se odmítá skrývat.
I když se snažím sebevíc, nedokážu se v jeho blízkosti
ovládat. Nemá cenu si něco namlouvat. Nesmím
prozradit náš kmen. Ani kdybych tím zachránila svoji
drakii. Nemůžu riskovat, že by mnou Will začal
pohrdat, kdyby zjistil, co jsem zač. Nemluvě o tom, co
by udělali jeho příbuzní. A pak taky Cassian... Vyčkává.
Sleduje mě. Může se kdykoliv objevit. Nesmí se s
Willem setkat.
Přikývnu. Zabolí mě na prsou. Já mám španělštinu.“
Na druhém konci budovy. „Tak zatím ahoj.“
Řeknu to - ten bezvýznamný slib - jako první.
Na chodbě už je živo. Studenti práskají skříňkami.
Jejich hlasy mi připadají hlučnější, těla rychlejší a vůně
silnější.
Will dál stojí naproti mně. Tváří se, jako by chtěl
něco říct. Očima mu naznačuju ne, nic neříkej. K čemu
by to bylo?
Musím to ukončit... i kdyby to znamenalo, že budu
muset odjet sama. Bez mámy a Tamry. Takhle to dál
nejde. Nedokážu mámě přiznat, že se bratříčkuju s
nepřítelem. S oběma nepřáteli. S Willem i Cassianem.
V duchu jsem se už rozhodla. Odjedu s Cassianem,
jen co se tu ukáže.
Will zavrtí hlavou a zamračí se. „Nemůžeš přede
mnou pořád utíkat. Brzy se uvidíme,“ prohlásí
neústupně.
Smutně se usměju. Protože jestli to bude nutné,
budu utíkat klidně celý život. Aspoň můžu utéct tam,
kde mě Will nikdy nenajde. Kolem nás proudí studenti
jako ryby v potoce. Otočím se a nechám se tím hejnem
pohltit.
 19

o to mělo znamenat?“ zeptá se Catherine, když

se sejdeme ve studovně.
Nasadím nevinný, nic neříkající výraz, ale ona
mrskne na stůl sešit a knížku Jak zabít ptáčka a
zaujme bojovný postoj. „Tak povídej. Já myslela, že na
něj kašleš.“
„O čem to mluvíš?“ snažím se získat čas, vymyslet
vhodné vysvětlení. Catherine by si ho totiž zasloužila.
Nemám tu moc kamarádů. Jen ji a Brendana. Píchne
mě u srdce, protože se mi po nich bude stýskat.
„No o tom, co se stalo v tělocvičně.“ Pokývne
hlavou tak prudce, že jí zubatá ofina nadskočí. „O
tobě. O Willovi. O tom, že vás viděla celá škola. Už si
vzpomínáš?“
„Jo aha.“ Podívám se na dveře. Doufám, že Will
nedorazí, zrovna když se o něm bavíme. „O nic nešlo.
Jen si všiml, že se mi udělalo špatně, tak mi
pomohl...“ Odmlčím se. Trapně pokrčím rameny.
„Hm.“ Přikývne naoko vážně. Jasně. Chápu. A na
schodech jste se líbali jen proto, aby se ti udělalo líp,
 viď?“ Pomalu přivřu oči. Paráda. Už vím, proč na mě
všichni tak koukali.
„Tady se naprosto nic neutají,“ zašeptám naštvaně.
„Něco takovýho rozhodně ne.“
„Jen jsme si dali pusu.“
„No vida. Podařilo se ti něco, k čemu ho ještě žádná
holka nedohnala.“
Radostí mi poskočí srdce. Přitom by nemělo.
Skloním hlavu, aby nevidělo vidět, že se usmívám.
Catherine do mě laškovně šťouchne loktem. „Hele. Ty
ses do něj zabouchla! Já to věděla. Hned ten první den.
No, zas tak hroznej nebude, když tě má rád. Aspoň má
vkus. A Brooklyn se může jít
„Pšt.“ Zvednu hlavu. Jsem napjatá, protože tuším,
že se Will blíží. Čekám, kdy vejde.
A pak najednou stojí ve dveřích.
Jenže není sám. Jdou s ním jeho bratranci. Jeho
nerozluční společníci. Dostanu strach.
Will se bude chovat jinak. Vím to. Nebude se chovat
jako Will, který si se mnou povídal na schodech. Který
mě líbal tak zoufale, jako by beze mě nemohl žít. Bude
se chovat jinak, když má po boku bratrance. Ne jako
Will, který dokáže osvobodit moji drakii. A ani
nemůže. Já už totiž nechci, aby byl klukem, kterému
neumím odolat. Je to příliš kruté a nesmyslné, protože
se v jeho blízkosti neovládám.
Takhle to je nejlepší. Když ho vidím s nimi,
okamžitě si uvědomím, že je můj nepřítel. Musím mezi
nás vrazit klín, dřív než si pro mě přijde Cassian a já
zmizím z Chaparralu.
Prohlížím si ruce, mám je položené na stole. Nechci
se dívat, jak Will s bratranci prochází kolem nás. Jenže
i se skloněnou hlavou vidím, že se u našeho stolu
zastavily Xanderovy boty. Nastane chvíle mlčení.
„Ahoj, Jacindo.“
Přejede mi mráz po zádech. Překřížím ruce na prsou
a narovnám se. Je mi jedno, že se netvářím nijak
vlídně.
Xander protáhne pusu a podívá se na Willa. „To jí
ani neřekneš čau?“
Angus se na mě dívá, jako bych najednou byla
hodna jeho pozornosti. Jako bych byla kus masa, který
je nutné prohlédnout a zvážit.
„Už jsem ji dneska jednou zdravil,“ odpoví Will od-
měřeně.
„To jo,“ zasměje se Angus. „Už jsem slyšel. Já
netušil, že je s ní taková sranda. To bych si taky dal
říct.“
Catherine tiše zuří. Rychle se zvedne. Chytnu ji za
ruku, abych ji zarazila.
„Drž hubu,“ zavrčí Will.
Vybavím si, co mi tu noc v autě řekl o svých příbuz-
ných. Že jsou jako mor. Vzpomínám na pokoj s mapou
Severní Ameriky, červenými a černými vlaječkami i na
to, jak se Xander tvářil, když mě v tom pokoji našel.
Angus se znova zasměje. Má zvířecké rysy a ústa do-
široka otevřená.
„No,“ spustím. Můj hlas zní dost divně, sotva ho po-
znávám. Je zastřený, jako bych měla pusu plnou
sladkého sirupu. „Zas takový zázrak to nebyl.“ Mrzí
mě, že musím lhát, že musím říct něco tak ošklivého a
nepravdivého, jenže nemám na vybranou.
Xander vypadá zmateně. Moc jsem ho
nepřesvědčila. Dívá se střídavě na Willa a na mě.
Will mě zkoumavě provrtává pohledem. Zlomek
vteřiny mám pocit, že se tváří ublíženě.
„Co takhle zkusit jinýho Rutledge?“ Angus zahýbe
hustým rezavým obočím.
„Nejste snad zaměnitelný?“ zeptám se. „Jeden za
osmnáct a druhý bez dvou za dvacet?“
Zamračí se. Zřejmě slovo „zaměnitelný“ nezná.
„Ty dobytku,“ zašeptá Catherine.
Varovně jí stisknu zápěstí.
„S tebou se nikdo nebaví, šeredo,“ odsekne Angus.
Vůbec se mi to nelíbí. Catherine se totiž v obličeji
nejdřív mihne dotčený výraz a teprve pak se zatváří
stoicky a drsně. Už zase začínám žhnout.
„Jau.“ Catherine se na mě zmateně podívá, chce se
mi vytrhnout. Zapomněla jsem, že ji držím. Rychle ji
pustím. Mne si zápěstí. Ví, že jsem rozpálená.
Bezva. Nejdřív jsem se málem prozradila Willovi,
když se se mnou líbal. A teď tohle.
Možná bych měla v noci zajít na golfové hřiště.
„Posaďte se,“ zavolá od tabule učitel Henke.
Angus zamíří do zadní části studovny. Xander si mě
ještě chvíli prohlíží ďábelsky černýma očima a pak
vyrazí za Angusem.
 Will dál stojí na místě a dívá se na mě, jako by čekal,
že něco udělám. Že něco řeknu. „Dneska se mnou asi
nechceš sedět, viď?“
Rychle uhnu očima. Nezmůžu se ani na slovo.
Nedokázala bych znova lhát. Nedívám se na něj.
Poslouchám, jak jde pryč. Cítím, jak se ode mě
vzdaluje.
„Páni,“ zašeptá Catherine užaslým hlasem. „Právě
jsi dala košem Willu Rutledgeovi.“
Pokrčím rameny. Mám v krku knedlík, slova se mi o
něj zadrhávají.
„Jsi v pohodě?“ zeptá se Catherine.
„Proč bych nebyla? Will není můj typ.“
Ohlédnu se. Will sedí shrbený mezi svými bratranci.
Ti se baví, ale on mlčí. Kouká z okna, soustředěně
sleduje jeden bod. Takhle se někdy tvářila moje máma.
Tamra taky. Ještě když jsme žily s kmenem. Vypadá,
jako by byl v pasti. Jako by neustále hledal možnost
úniku.
Cítím tlak na prsou, celá se uvnitř svíjím. Tohle si
Will nezaslouží.

„Zbláznila ses?“ vyjede na mě Tamra, jakmile k ní

dojdu. Stojíme na chodníku, mámino auto se k nám
pomalu sune v dlouhé koloně. Za chvíli už bude u nás.
„Co se divíš? Tělocvična, spousta lidí...“ Oklepu se a
zamžourám proti pouštnímu slunci. Suchý vítr mi zve-
dá vlasy z ramen. Lámou se mi, mám je zplihlé a
vysušené jako troud.
 Tamře se zajiskří v očích. Je mi jasné, že se nemohla
dočkat, až se do mě pustí.
V žilách mi zlostně tepe. Protože kdo jiný by měl vě-
dět, co by se mnou čas strávený v tělocvičně udělal.
Sice není úplná drakie, ale ví, co to obnáší. Máme
stejnou historii. Vyvinuly jsme se z draků. Z draků,
kteří před tisícovkami let ovládali zemi i nebe. Jak
mám asi vydržet v uzavřeném prostoru? V tělocvičně
plné lidí a pronikavých zvuků?
„Já se divím jen tomu, že se neovládáš. Hlavně v
blízkosti Willa Rutledge. Já myslela, že se od něj budeš
držet co nejdál.“
O to se taky snažím. I když mě to ničí. Snažím se.
Ale radši si to nechám pro sebe.
Říkám si, že Tamra neví, kolik času jsem s Willem
strávila. Je to příjemná představa, ale velkou radost z
ní nemám. „Proč to nevyslepičíš mámě, když ti to tak
vadí?“ provokuju. Moc dobře totiž vím, že to neudělá.
„Abysme se musely znova stěhovat?“
Právě toho se nejvíc bojí. Místo odpovědi pokrčím
rameny.
Stiskne rty tak pevně, že z nich má jen tenkou
čárku, a zavrtí dokonalým účesem. „Tos uhodla.“
Podívám se na kolonu aut. Mámin hatchback se po-
malu přibližuje. Do hlavy mi praží slunce, kůže na
temeni mi žhne. Netrpělivě se pohupuju na špičkách.
Zatnu prsty do popruhů batohu. „To je ti úplně jed-
no, co se mnou tohle město dělá?“ zeptám se. Nemůžu
si pomoct.
 Prudce pohodí hlavou a probodne mě pohledem.
„Tobě zas bylo celý roky jedno, jak je mně.“
Jistěže mi to nebylo jedno. Kdyby mi to jedno bylo,
neodolávala bych Cassianovi tak urputně. Cassian byl
můj kamarád. Tedy byl především Tamřin kamarád,
ale já jsem s ním trávila spoustu času. Znamenal pro
mě jistotu jako okolní hory. Klidně jsem ho mohla mít
ráda. Ale zakázala jsem si to. Nechtěla jsem Tamře
ublížit.
„A co jsem měla dělat? Kmen byl náš domov,“
připomenu jí.
Hněvem se jí rozšíří nosní dírky. Smutně po mně
bleskne očima. „Tvůj domov. Můj ne. Já jsem si
připadala jako vetřelec. Musela jsem se dívat, jak za
tebou Cassian leze. Všichni tě zbožňovali. Chtěli s
tebou kamarádit, chtěli s tebou chodit, chtěli -“
„Jenže já se o to neprosila. Neprosila jsem se, aby
Cassian -“
„To sice ne, ale stejně se ti to povedlo. Klofla jsi ho. I
když ne proto, jaká jsi. Ne proto, že by tě měl rád.“ Za-
vrtí hlavou. „Víš, kdyby tě měl opravdu rád, tak bych se
dokázala smířit s tím, že spolu chodíte...“
Řekne to, jako by něco takového nebylo možné.
Jako by to byl vtip. Zvednu hlavu. Hledám ve
vyčerpávajícím horku svěží vánek, který by mi přinesl
úlevu.
Úleva nepřichází. Tamra si nedá pokoj. „Ostatní na
tobě nepřitahuje to, jaká jsi, ale co jsi. Prvorozený dceři
spadne všechno do klína. Zabere si všechno pro sebe.
Všechny. I tátu. Nikoho jste mezi sebe nepouštěli.“
Zhluboka se nadechne nosem.
Dlouho mlčí. „Jacindo, nemůžeš si tu aspoň trochu
zvyknout?“ zeptá se nakonec vlídnějším tónem. V jan-
tarových očích už se jí tolik nejiskří. Poznám, že je na
mě naštvaná. Hlavně že vůči mně nechová zášť. Aspoň
zatím.
Zavrtím hlavou, ale ne na znamení nesouhlasu, jako
spíš že nevím, co jí na to mám říct. Je mi jasné, že
nechce slyšet pravdu, že by se jí pravda nelíbila.
Nechce slyšet, že se snažím. Podle mě není problém v
tom, jestli si tu chci zvyknout, nebo ne. To totiž
nedokážu nijak ovlivnit. A záleží na tom vůbec? Vždyť
odsud už brzy zmizím. Jenže to jí říct nemůžu.
Nasedneme do auta, Tamra dopředu a já dozadu.
„No ahoj! Jak bylo ve škole?“ zajímá se máma.
Tamra mlčí. Já taky. Napětí v autě by se dalo krájet.
Máma pomalu vyjíždí z parkoviště a střídavě se přitom
dívá na mě a na Tamru. „To to byla taková hrůza?“
Tamra něco zabručí.
Čekám. Zadržuju dech. Jsem zvědavá, jestli se zmíní
o tom, co se stalo v tělocvičně. O mně a o Willovi. Vte
řiny se vlečou, ale ona mlčí. Tiše si oddychnu. Zřejmě
je ochotná udělat všechno pro to, abychom tu zůstaly.
Nebo možná lituje, že na mě vyjela. Většinou umí
emoce držet pod pokličkou. Jak ji znám, určitě teď
lituje, že se neovládla.
Zajímalo by mě, jestli by se ozvala, kdyby věděla
pravdu. Kdyby věděla, co je Will zač. A bylo by to pro
ni důležité? Nejspíš ne. Pro jednou se stará výhradně o
sebe a o to, aby si splnila svá přání. Nemůžu se na ni
zlobit. Protože má pravdu. Protože na ní nikdy nikomu
nezáleželo. A já si kvůli tomu vždycky připadala
provinile. Dřív. I teď.
I když ne dost provinile na to, abych přestala
doufat. I když ne dost provinile na to, abych se smířila
s tím, že jestli zůstanu tady a nic neudělám, stane se z
mé drakie pouhý přízrak. A tím to všechno omlouvám.
Že útěkem osvobodím svoji drakii. Ale co máma. A
Tamra. Je to smutné. Vědět, že vašim blízkým bude líp
bez vás.
„Jacindo?“ zkouší to máma dál.
„Prima,“ zalžu. „Dneska to bylo ve škole prima.“
Protože přesně tohle chtějí obě slyšet.
 20

ž jsme skoro doma. Máma nám zničehonic

oznámí velkou novinu.
„Zítra odjíždím.“
Chvíli jsem ohromená. Napadá mě, že tím třeba
chce říct, že zítra odjedeme všechny. Pak se mi rozsvítí.
Určitě chce prodat drahokam. Třpytivý jantar. Zmrzlý
oheň.
Nakloním se k ní. Snažím se zjistit, jestli to myslí
vážně.
To přece nemůže! Vždyť ví, že s tím drahokamem
odveze i část mého já, že mi rozerve srdce, že jantar
prodá někomu, pro koho to bude jen kus drahého
kamene. Cenného, ale bez života. Mrtvého.
„Hned ráno. Budete muset do školy autobusem.
Zkusím se vrátit v pátek odpoledne, vyzvednu vás ze
školy. Paní Hennesseyová o tom ví. Přijde se podívat,
jestli vám nic nechybí.“
Hrůzou se mi sevře břicho... jako když nám před
lety Severin přišel říct, že je táta nezvěstný.
„Paní Hennesseyová?“ Tamra ohrne nos. Ví, kam
máma jede, jinak by se okamžitě začala vyptávat. A
vůbec jí to nevadí. Vadí to jen mně. Z té představy se
mi dělá zle...
„Kam chceš jet?“ zeptám se. Musím to vědět. Jako
by to bylo důležité. Jako bych ten drahokam mohla
jednou vypátrat a zachránit, aby nebyl navždy
ztracený.
Máma mlčí.
„Kde ho chceš prodat?“ nedám se.
„To je prima,“ prohlásí Tamra. Hledá něco v batohu.
„Přestěhujeme se? Blíž ke škole, jo? Nechceš nám
koupit mobil? Jako jediný ve škole nemáme Ta je ale
drzá, jde mi tím na nervy.
„Tamro, klid. Nepředbíhej událostem.“ Máma ji po-
plácá po koleni. „Zatím jen vyřešíme naši nelehkou
situaci. Nikam se stěhovat nebudeme. Každopádně si
budete moct koupit nové oblečení... a výbavu pro
roztleskávačky, jestli tě, Tamro, vyberou. A já třeba
nebudu muset tolik pracovat. Mohla bych být večer
doma. Moc mi, holky, chybíte.“ Srdečně se na nás
podívá. Slibně ji září oči. „Třeba vám budu moct
pořídit auto.“
Tamra zapiští. Vymrští se ze sedadla a obejme
mámu.
Auto? Auto výměnou za rodinný klenot? Kus
plechu, který vydrží asi tak deset let? To je tedy nápad.
Rozhořčeně se dívám z okýnka. Mám v krku horký
knedlík, nejsem schopná slova.
To auto bude pochopitelně Tamřino. Nedělala si
legraci, že neumím řídit. Já to opravdu neumím. I malé
dítě by si za volantem bylo jistější než já.
Pálí mě oči, mrkám a dívám se, jak se za okýnkem
míhají předzahrádky. Jen samé kamení a
naaranžované balvany. Kaktusy, nerozkvetlé
bugenvilie a šalvěje. Nad vyšisovaným asfaltem tančí
vlny horka.
„Holky, musíte mi slíbit, že nebudete zlobit a že za-
jdete za paní Hennesseyovou. Že jí řeknete, když
budete něco potřebovat. Budu vám volat každý den.“
„Jasně! Slibuju!“ Tamra se radostí vrtí na sedadle,
až pérování zaprotestuje.
„Jacindo?“ ozve se máma z předního sedadla. Jako
by čekala. Jako by ode mě něco chtěla.
Nemá cenu se s ní hádat. Už je rozhodnutá. Jenže já
taky. Někdo se musí obětovat. Utéct. Budu to já.
Je jim tu příliš dobře, už se tu zabydlely, splňují si
tu svůj sen. Nechtěly by odsud odjet. A já tu zůstat ne-
můžu.
„No jo,“ zahuhlám. Doufám, že jí ten neurčitý slib
bude stačit. Zalapám po dechu, jako by mi někdo dal
pěstí do břicha.
Táta nás jednou vzal do zábavního parku v
Oregonu. To máma neustále plánovala krátké dovolené
co nejdál od kmene. Tenkrát jsme se s Tamrou hádaly
nanejvýš kvůli hračkám. Bylo to dávno předtím, než
jsem se poprvé převtělila. Nechala jsem se spustit z
dvacetipatrové věže. Byla jsem vůči gravitační síle
naprosto bezmocná. Nedokázala jsem vzlétnout,
zachránit se...
A stejný bezmocný strach pociťuju i teď. Protože
mámu nezviklám. Vůbec si neuvědomuje, jak mi
ubližuje.
Padám.
A tentokrát mě nic nezachrání. V poslední chvíli mě
nezastaví mechanické zařízení.
Jenže vnitřní hlas mi našeptává, že máma si to moc
dobře uvědomuje. A proto to taky dělá. Proto mě sem
přivezla. Chce, abych si namlela.
Večer za ní zajdu. Balí. Je oblečená do práce - na cestu
se vydá, hned jak jí skončí směna. Vedle zpola sbalené
tašky na posteli leží šperkovnice z nerezové oceli.
Projede mnou strach. „To je chceš prodat všechny?“
zeptám se.
Podívá se na mě. Zrovna skládá košili. „Ne.“ Znova
se pustí do balení. Postupuje pomalu, rozvážně.
Oddychnu si a přikývnu. Popojdu k zamčené
šperkovnici. Svrbí mě dlaně, tak ráda bych ji otevřela.
„Můžu se na ně podívat?“
Máma vzdychne. Jacindo, nedělej to ještě horší.
Zkus na to nemyslet.“
„To nejde.“ Dotknu se víka, přejedu po něm prsty.
Pálí mě v krku. „Ukaž mi je. Naposledy.“
Máma zavrtí hlavou. „Schválně si to
komplikuješ.“
„Ukaž mi je.“
Naštvaně zašátrá v kapse, něco zabručí, ale nakonec
zamává klíčem. Odemkne šperkovnici a rychle odklopí
víko.
Ta záře je tak silná, že polknu.
Obklopí mě rytmické hlasy. Něžně šeptají, objímají
mě a působí na mé pravé já, které se už začíná
vytrácet. Jenže ne tak rychle, jak si máma myslí.
Protože je tu Will. Nejspíš jen díky němu je moje
drakie ještě naživu. Tady v poušti jsem bez něj a našich
klenotů odsouzená k zániku. Drahokamy mají na mé
nejniternější já stejný účinek jako Willovy polibky...
probouzejí mě k životu. Natahuje se mi kůže. Třesu se.
Jeden drahokam na mě působí víc než ostatní.
Zavřu oči a nasávám slabý proud svěží energie.
„Který chceš prodat?“ zašeptám a otevřu oči. Mám
neblahé tušení.
Máma vyndá z úhledné hromádky drahých kamenů
jantar.
No jistě. Zatnu zuby. Já to věděla. Poznala jsem, že
se budu muset rozloučit právě s ním.
Nakloním se nad něj. Pozorně si ho prohlížím, sna-
žím se zapamatovat, jak vypadá, a zapřísahám se, že ho
jednou najdu. Pokouším se mu to mlčky sdělit. Dívám
se, jak žhne. Blýská se a třpytí, jako by mě slyšel a
rozuměl mi.
Získám tě zpět. Jednou. Až nebudu ve vleku mámi-
ných rozmarů. Jestli ovšem moje drakie do té doby
neuchřadne. Jestli neumře, jestli po ní nezbude jen
fantomová bolest, jak by si máma přála. Natáhnu ruku
a přejedu po jantaru prsty. Je teplý, pulzuje. Okamžitě
mi začne do těla proudit životadárná síla.
 Máma odtáhne ruku s jantarem, jako by poznala, že
z něj čerpám energii.
Moje kůže trpí, stahuje se. Vyskočím, chci se
drahokamu znova dotknout.
„Nech toho. Musíš zapomenout, jak jsme žily.“
Máma mě provrtává očima. Uvědomím si, že dřív
takhle - plná života a energie - vypadala. Třeba na ni
drahokamy ještě účinkují. „Nabízejí se ti tu takové
možnosti. Stačí být trochu vstřícná.“
„Jasně,“ zabrblám. „Mohla bych se dát k
roztleskávačkám.“
Nakloní hlavu a pronikavě se na mě podívá. „Na
tom není nic špatného.“
Jasně. To by se jí líbilo. Škoda, že to pro ni nemůžu
udělat. Kdybych mohla, bylo by všechno jednodušší.
Kdybych se chovala jako Tamra.
„Ale já nejsem Tamra! Jsem drakie
„Ne, jsi -“
„Jsem drakie. Jestli si myslíš, že zničíš jen tuhle část
mého já, tak jsi na omylu, protože mě zničíš celou!“
Zhluboka se nadechnu. „Táta to chápal.“
„Taky se mu to vymstilo. Proto umřel.“
Zamrkám. „Cože?“
Odvrátí se, hodí jantar zpátky do šperkovnice.
Zřejmě na znamení, že je náš rozhovor u konce. Jenže
pak se ke mně otočí. Tváří se tak, že ji vůbec
nepoznávám. Dívá se na mě cizí ženská, oči jí nezvykle
září a divoce těkají jako zvířeti, které právě vyběhlo ze
skrytu lesa. „Snažil se najít jiný kmen, který by nás
přijal. Který by po nás nechtěl, ať obětujeme vlastní
dceru
„Nepřátelský kmen?“ zeptám se. Cítím velké rozhoř-
čení. Stýkat se s ostatními kmeny je přísně zakázané.
Od konce Velké války, během které jsme se málem
vyhubili. „To by táta nikdy neudělal!“ To si vážně
myslel, že najde kmen, který by ho okamžitě nezabil?
„Ani pro tebe? Nebo pro nás?“ Máma se trhaně
zasměje. „To víš, že ano. Jacindo, táta by udělal
cokoliv, aby tě ochránil.“ Najednou má ledový pohled.
„A taky se o to pokusil.“ Zavrtím hlavou, bráním se
jejím slovům. Táta neumřel kvůli mně. To není možné.
Je to pravda,“ prohlásí máma, jako by mi četla myš-
lenky. Vím, že je to pravda. Strašná, ohavná pravda.
Třesu se. Ranilo mě to tak, že skoro nemůžu dýchat. To
kvůli mně táta umřel.
Nasaju vzduch do plic. „A ty mi to dáváš za vinu,
viď? Proč to neřekneš na rovinu?“
Na okamžik se jí rozšíří oči. „To ne. Dávám vinu
kmeni.“
Pomalu otáčím hlavou ze strany na stranu, jako
bych byla pod vodou. „Chci se vrátit.“ Přitom si nejsem
jistá, jestli o to ještě stojím. Jen chci pryč od ní, pryč od
toho, co mi právě řekla. Je toho na mě moc. Nejradši
bych se jí zmínila o Cassianovi. Ale něco mě zarazí,
zadrží slova, která se mi derou na jazyk. „Klidně tu s
Tamrou zůstaňte. Budu za váma jezdit
Divoce zavrtí hlavou. „V žádném případě. Jsi moje
dcera. Patříš ke mně.“
 „Patřím ke kmeni. K horám a obloze.“
„Nedovolím, aby tě nutili k sňatku už v šestnácti!“
Copak to nechápe? Že každého, kdo opustí kmen, če-
kají jen potíže, utrpení a smrt? „Nic takového by
neudělali.“ Cassian to slíbil. „Nenechám se
Zasměje se. Její bouřlivý smích mě vyděsí. „Ach jo,
Jacindo. Kdy ti to konečně dojde? Mám ti snad
podrobně popsat, co s tebou zamýšlejí?“
Zavrtím hlavou. Jsem zmatená. Říkám si, že jsem
možná neměla Cassianovi věřit. Najednou mi ten večer
U Tlouštíka připadá hrozně dávno. Proč jsem mu uvě-
řila? „Moc dobře vím, že si mám Cassiana vzít... ještě
než -“
Jenže to zdaleka není všechno.“ Dojde ke mně a
chytne mě za ruku. „Víš, jaké má s tebou kmen plány?“
Zmocní se mě strašlivý, hluboký, ledový strach. Nic-
méně přikývnu.
„Kdybychom neodjely včas, byli by ti uřezali křídla.“
Vytrhnu se jí, zapotácím se a zavrtím hlavou... Dál
vrtím hlavou. Ne, ne, ne. Kmen k tomuhle
barbarskému opatření nesáhl už několik generací.
Uřezání křídel je starověký drakijský tělesný trest.
Připravit drakiho o schopnost létat je vůbec nejvyšší
možný trest... a také nesmírně bolestivý.
„To by mi neudělali,“ zachraptím.
„Považují tě za svůj majetek, za předmět. Za
potenciálně cenné zboží. Udělali by cokoliv, jen aby tě
udrželi doma.“ Představím si Cassianův obličej.
Vzpomínám si, že se tvářil upřímně. Určitě nelhal,
určitě nevěděl, co se na mě chystá. Určitě by nechtěl,
abych se s ním vrátila a musela něco takového
podstoupit. Kdepak. Nevěřím tomu. „To není pravda.
Jinak bys mi to už dávno řekla
„Říkám ti to teď. Jacindo, měli s tebou velké plány.
Nechtěli nic podcenit. Zvlášť po tom, cos vyvedla
naposledy.“ Po rozpálených tvářích mi se sykotem
stékají slzy. „Říkáš to jen proto, abych se nechtěla
vrátit.“ Nepoznávám svůj hlas. V návalu emocí se mi
svírá hrdlo, takže sotva dýchám.
„Jacindo, vzpamatuj se. Už nejsi malá holka. Je to
pravda. A ty to moc dobře víš. Vážně se chceš vrátit,
když tě čeká něco takového?“
„Mami,“ ozve se Tamra. Stojí ve dveřích. Starostlivě
se na mě dívá. Hladké čelo má nakrabacené.
Vzpomenu si, že jsme se jako malé ochraňovaly. V noci
jsem si vlezla k ní do postele nebo ona ke mně...
ujišťovaly jsme se tak, že se té druhé nic nestalo.
Díky té vzpomínce si nepřipadám tak hrozně sama.
Jen mi je trapně. Rychle si otřu mokré tváře. Kvůli
slzám se cítím slabá a hloupá. A to by drakie nikdy
neměla. Možná jsem víc člověk, než si myslím.
„Jacindo, nemůžeš se tam vrátit. Nikdy. Je ti to
jasné?“ řekne máma o něco vlídněji. Vezme mě za
rameno. Trhnu sebou.
Přikývnu a skloním hlavu. Nechám si vlasy
spadnout do očí. Aby neviděla, že brečím. Že cítím
porážku. Vím, že nelhala. Že je pravda všechno, co mi
právě řekla. Nemůžu se vrátit ke kmeni.
 Když zůstanu tady, budu v pasti. Když se vrátím ke
kmeni, budu taky v pasti. Vlastně to vyjde nastejno.
Nikdy nebudu volná.
Tíživě na mě doléhá pravda. Mezi lopatky se mi
zarývá ostrá bodavá bolest.
Proběhnu kolem sestry tak rychle, že se div nepřera-
zím. Matně slyším, jak Tamra mámě něco šeptá.
Napadne mě, jestli ví o uřezání křídel. Jestli to věděla
celou dobu. Cassian určitě věděl, že mi jeho táta a
vedení kmene chce uřezat křídla. Jak se mohl tvářit tak
upřímně a zároveň lhát? To mu na mně vůbec
nezáleží? To mu vůbec nezáleží na našem přátelství?
Jsem tak naivní, bezradná... a hloupá. Připadá mi k
smíchu, jak jsem si byla jistá, že mě nebudou nutit ke
sňatku příliš brzy. Vždyť mě chtějí zmrzačit tím nejhor-
ším způsobem. Jsou schopní všeho.
Předkloním se, chytnu se za břicho a utíkám na zá-
chod. Dřepnu si k míse, vyprázdním obsah žaludku,
vzlykám a nepříjemně se přitom otřásám. Zvracím
ještě několikrát.
Jsem zničená, třesu se. Už to přechází. Zhroutím se
na podlahu. Jsem zesláblá. Netečná. Opřu se o
studenou zeď, vezmu si roztřesený obličej do dlaní.
Smiřuju se s tím, že nic z toho, co jsem považovala za
pevně dané a čemu jsem věřila, není pravda.
Nemůžu se vrátit domů. Nemám domov.
Slyším klepání na dveře. Nevím, jak dlouho už sedím
na zemi. Nejspíš už delší dobu, soudě podle toho, že mi
ve strnulých zádech i zadku mravenčí.
 „Dejte mi pokoj,“ křiknu.
Chvíli poslouchám, jak sípavě oddychuju. Úplně
jsem se tím brekem vyčerpala.
Skrz dřevo ke mně proniká Tamřin hlas. Je tak
příjemný a tichý, že mi dá docela práci se na něj
naladit.
Jacindo, ty za nic nemůžeš. Hlavně si nic nevyčítej.
Prostě jsi jim věřila.“
Nastražím uši a zadívám se na dveře.
Ona to ví? A není jí to jedno?
Nemělo by mě to překvapovat. Je moje sestra. Sice
jsme každá úplně jiná, ale mně nikdy nepřišlo, že by
mě nenáviděla nebo mi zazlívala, že na rozdíl od ní
vycházím s kmenem. Ve skutečnosti se na mě kvůli
Cassianovi nezlobila. Že jsem nemusela hnout prstem,
abych ho získala. Zlobila by se, kdybych jí to zkazila
tady v Chaparralu.
Jednali s tebou... jako bys byla vzor pro celý kmen.
Jako bys nebyla z masa a kostí, nebrali na tebe ohledy,
bylo jim jedno, co si přeješ... To bylo špatně. Cassian
na to šel taky špatně,“ řekne, jako by mi četla
myšlenky. Vzdychne. Říkám si, jak může vědět, co
zrovna potřebuju slyšet. Jen chci, abys to věděla.“
Ticho. Jacindo, mám tě moc ráda.“
Málem vyhrknu, že to vím.
Pak stín jejích nohou zpode dveří zmizí. Koušu se
do rtu tak silně, že na zubech cítím měďnatou pachuť
krve. Pomalu se zvednu a vyjdu z koupelny.
 21

noci pak prší, poprvé za tu dobu, co jsme tady.

A to jsem si myslela, že déšť už nikdy neuvidím,
že už ho nikdy neucítím na kůži. Že jsem se
přestěhovala na zapomenutý konec světa, kde neprší a
neroste bujná zeleň. Kde země šeptem nezpívá.
Jenže dnes večer obloha propukla v pláč - roní slzy.
V den, kdy mi máma sdělila strašlivou, nevyvratitelnou
pravdu. Jak příhodné. Svým způsobem je správné, že
prší zrovna dnes.
Kapky olizují okno. Myslím na Willa a na to, že je
zajatcem svých příbuzných. Jako já. Přejedu si prsty po
rozpraskaných rtech. Ještě ho na suchých prstech
cítím.
Říkám si, jaké by to bylo, kdyby mě políbil Cassian.
Kdyby mě políbil draki. Zareagovala by na něj moje
drakie? Měl by jeho polibek stejné kouzlo? Dokázal by
se se mnou Cassian líbat a zároveň mi lhát? Dokázal by
se dívat, jak mi uřezávají křídla?
Obrátím se na bok. Poslouchám. Takhle soustředě-
ně jsem dešti ještě nenaslouchala. Bubnování kapek
dělá
mojí kůži dobře. Zlehka buší do štěrkové cestičky. Ples-
kají na plechovou střechu kůlny.
Nepatrně se usměju. Ta jemná rytmická melodie
prostupuje noční klid a dodává mi naději. Vzpruhu.
Vyhlídky do budoucna. Přesně takhle jsem se cítila,
když mě Will políbil.
Táta by nechtěl, abych si jeho smrt kladla za vinu. A
taky by nechtěl, abych se podvolila. Mám mámu ráda,
ale ona se plete. Drakie je mojí pevnou součástí.
Nemůžu se vrátit ke kmeni. Jenže tady zůstat nemůžu,
nemůžu se stranit Willa a čekat, až si pro mě přijde
Cassian.
Musí existovat jiné řešení.
Táta by chtěl, abych bojovala, abych vymyslela
způsob, jak drakii udržet naživu. Zemřel, když hledal
jiné řešení. On se rozhodl, nechtěl se s námi schovávat
ve světě obyčejných smrtelníků. Sice se mu to
nepovedlo, ale aspoň věřil, že je to možné.
Slyším jeho hlas, jako by seděl vedle mé. Jacindo,
zkus najít jiný kmen.
Pokrčím prsty, zase je narovnám a pevně sevřu lem
deky. To je ono - to je řešení. Musím to udělat.
Nevím, kde přesně se ostatní kmeny nacházejí, ale
znám někoho, kdo to ví. Můžu se zeptat Willa. Viděla
jsem tu mapu. Kdybych si ji mohla ještě jednou
prohlédnout, určitě bych si ta místa zapamatovala.
To je jedna věc.
Jenže druhá věc je, jestli z Willa dostanu potřebné
informace a jestli se mi do toho pokoje podaří
proniknout, aniž bych vzbudila jeho podezření. Budu s
ním muset trávit víc času... Přemýšlím, jak to navléct,
aby ho to nepřekvapilo. Přejíždí mi přitom mráz po
zádech.
Venku se ozývá nějaký pták. Zní zmateně a zoufale.
Je slyšet jíkavé pi-pí-pi-pí. Představuju si, jak ten
hlupáček sedí na větvi a jak mu déšť smáčí drobné
křehké tělo. Zajímalo by mě, proč se někde neschová.
Proč nevyhledá přístřeší. Úkryt. Proč si neumí poradit.
Třeba je bezmocný. Jako já. Třeba se ztratil. Třeba se
nemůže vrátit domů. Třeba nemá domov.
Přestanu se spokojeně usmívat. Zachvěju se,
protože je v pokoji najednou zima. Přitáhnu si peřinu
až k bradě a snažím se zahřát.
Stočím se do co nejmenšího klubíčka, zavřu oči a
pokouším se toho ptáčka nevnímat.

Cítím, jak mi máma dává pusu na tvář a jak mi

odhrnuje vlasy z čela, jako když jsem byla malá. V
pokoji je tma. Ještě je noc. Z kuchyně dovnitř proniká
syrové světlo.
Máma se vrátila z práce pro tašku. Pro jantar. Sevře
se mi srdce.
Nadechnu se, ucítím ořechovo-pižmovou vůni kávy.
Potřebuje ji, aby neusnula za volantem. Určitě má před
sebou dlouhou cestu a celou noc byla vzhůru.
„Hlavně nezlob,“ zašeptá, jako by mi bylo šest.
Kladla nám to na srdce každé ráno, když jsme s
Tamrou odcházely do školy. „Mám tě moc ráda.“ To
taky vždycky říkala.
Přivřenýma očima se dívám, jak její temná postava
jde k Tamřině posteli. Slyším, jak jí dává pusu na tvář.
Další tiché rozloučení.
A pak vyjde z pokoje. Odjíždí prodat naše dědictví.
Kus mé duše, který možná nikdy nezískám zpět.
Pak světlo v kuchyni zmizí. Zhasne, jako když někdo
sfoukne sirku. Je slyšet cvaknutí zámku. Mám co dělat,
abych nevyskočila, nevyběhla ze dveří, nechytla mámu
za ruku, nezarazila ji, nevrhla se jí do cesty a nezačala
prosit, ať má ráda i tu část mého já, kterou sama v sobě
nikdy ráda neměla.
Tamra se zavrtí v posteli na protější straně pokoje a
hned zase usne, vrátí se do ničím nerušeného zapo-
mnění.
A pak je klid. Hrobové ticho. Jen já jsem vzhůru.
Bdím.
Krvácí mi srdce.
 22

yběhneme ze dveří, chvátáme po oblázkové

pěšince kolem bazénu. Máma není doma, a tak
nás nikdo netahal z postele. Tím pádem jdeme už zase
pozdě.
Včera večer nám máma po telefonu slíbila, že nás
odpoledne vyzvedne ze školy. Jsem ráda, že už
nebudeme muset autobusem. Nesnáším dusivý pach
výfukových plynů, který pokaždé pronikne dovnitř.
Paní Hennesseyové vyřvává televize až ven. Rozhrne
žaluzii - zahlédnu její nehet s oloupaným rudým lakem.
Sice na nás má během máminy nepřítomnosti dohlížet,
ale to jí nebrání v tom, aby nás dál špehovala. Teď má
aspoň výmluvu.
Tamra běží přede mnou. Vždycky chce být ve škole
co nejrychleji, ale dnes má obzvlášť naspěch. Dnes se
totiž rozhodne, jestli ji roztleskávačky vyberou mezi
sebe.
Půjdu se na ni po vyučování podívat. Budu jí fandit.
Ukážu jí, že má moji podporu. I když to tady hodlám už
brzy opustit. V krku se mi dělá nepříjemný knedlík.
Možná opustím i Tamru.
Doufám, že až nadejde vhodná chvíle, přidají se k
novému kmeni i máma s Tamrou. Nicméně je mnohem
pravděpodobnější, že tak učiním jen já. Musím to
zkusit. Musím se odsud pokusit zmizet... a najít kmen,
který mě přijme a nezabije mě dřív, než stihnu všechno
vysvětlit.
Projdu bočními vrátky a napiju se z termohrnku.
Máma nám kafe zakazuje, ale dnes není doma, tak to
nevadí.
Vtom se Tamra zničehonic zastaví. Upustí sušenku,
do které jednou kousla. Vrazím do ní. Syknu, protože
mi na ruku vychrstne horká káva.
„Co blbneš?“
„Jacindo.“ Vyštěkne moje jméno, jako bych ji
hrozně naštvala. Jako bych jí vzala vzorně namazaný
rohlík přímo z talíře. Jako bych jí vyfoukla limonádu,
kterou si právě nalila. Jako bych jí vyměnila vyžehlené
ponožky za svoje zmačkané.
Vstávají mi chloupky vzadu na krku. Už vím, na co
se Tamra dívá. U chodníku čeká černý džíp. Motor
hučí. Otevřou se dveře na straně řidiče a z auta
vystoupí Will. Pomalu jde k nám, ruce má vražené
hluboko v kapsách.
Stojím jako přimražená. Will byl teď několik dnů
pryč - určitě zase na lovu - a můj plán musel tím
pádem počkat. Zhoupne se na patách. Vypadá úžasně.
V tu ránu mě začne bolet na prsou. Říkám si, jak je
možné, že se na něj tak ráda dívám a že mi přitom ten
pohled nahání strach.
Ani se nehnu. Cítím, jak mě pálí na prsou.
„Dýchej zhluboka,“ doporučí mi Tamra tiše.
Jasně. Nadechnu se nosem. Bolest trochu poleví,
ale v nitru dál cítím žár a chvění. Nejradši bych začala
vrnět.
„Co tady...“ zašeptám plačtivě.
Tamra si stoupne vedle mě. Dotýkáme se rameny.
Podívám se na ni. Probodává mě pohledem, jako bych
mohla za to, že na chodníku stojí Will.
Už slyším autobus. Přiškrcený motor řve čím dál
hlasitěji. Každou chvíli se vynoří ze zatáčky.
Zavrtím hlavou. Tamra znova vysloví mé jméno. Sy-
kavě ho protáhne.
„Nemůžu za to,“ prohlásím.
„Co takhle svézt se do školy autem?“ zeptá se Will
nakonec.
Vyjeveně na něj zíráme.
„Obě,“ dodá rychle, vyndá jednu ruku z kapsy a
pokyne nám. Podíváme se s Tamrou na sebe.
Autobus právě vyjíždí ze zatáčky.
„Myslels, že to zabere?“ Chci, aby to vyznělo
otráveně a odtažitě, ale nepovede se mi to. Můj hlas
zní spíš naštvaně.
Zatváří se zmateně. „Cože?“
„Že se tu objevíš bez pozvání, líbezně se usměješ a
já hned skočím k tobě do auta?“
„Neblázni,“ zašeptá Tamra. Zajímalo by mě, jestli se
bojí, že se přestanu ovládat a před Willem se
převtělím, nebo jestli chce, abych měla něco s klukem,
před kterým mě varovala. Ale proč by to dělala? Abych
sem zapadla a zalíbilo se mi tady?
Will přikývne a skloní hlavu. Tváří se - až nechutně
- pokorně. „Zatím to zabralo jen jednou,“ odpoví, jako
by mi četl myšlenky. Pomalu, spiklenecky se na mě
usměje. Nemůžu si pomoct, vzpomínám na tu noc, kdy
jsem do jeho auta nasedla poprvé. Strašlivě zrudnu,
kůže v obličeji se mi nebezpečně napne.
„Ahoj,“ pozdraví Will Tamru, jako by si právě
uvědomil, že se neznají. Aspoň oficiálně ne. Podává jí
ruku jako dospělý člověk. „Já jsem Will.“
„Já vím.“ Tamra mu rukou nepotřese. Rychle se na
mě podívá. „Tak jo. Nasedáme,“ rozhodne. Jde napřed.
Will jí podrží otevřené dveře. Tamra se usadí na
zadní sedadlo. V tu chvíli kolem nás prorachotí
autobus.
Will se lišácky usměje. „Ujel ti autobus.“
„Hm.“ Dlouho se na sebe díváme. „Proč jsi přijel?“
zeptám se nakonec, protože mi to nedá.
Zhluboka se nadechne, zvedne se mu přitom
hrudník. „Protože už toho mám dost.“
„Čeho?“
„Toho, jak se mi vyhýbáš.“
Zvednu hlavu. Tak ona ho moje odtažitost
neodradila? Že by to bylo tak jednoduché? Tak
snadné? Šup a je tady, ať se mi to líbí nebo ne. Ani
jsem mu nemusela dávat najevo, že jsem si všechno
rozmyslela. „Myslíš, že je to dobrý nápad?“
 Já si to totiž nemyslím. Sice se mi tak splnil
stanovený cíl, ale jako každého zbabělce mě teď
přepadají pochyby. Nejsem si jistá, jestli jsem na Willa
připravená. I když od něj získám potřebné informace o
jiných kmenech, dál se budu potýkat s problémem, že v
jeho blízkosti pociťuju nutkání se převtělit. A já mu
přitom chci být nablízku. Nešlo by nějak zařídit, abych
byla s ním, a zároveň s ním nebyla? Aby se neprojevila
moje pravá podstata?
Budu se umět dostatečně ovládnout?
„Jo,“ odpoví rozhodně.
„Víš, že se říká ,pozor na splněná přání'?“ Víc si ho
varovat netroufám.
„Tak co je s váma?“ zavolá na nás Tamra z auta.
Will se znova usměje. Moje kůže hřeje ještě víc.
„Tak pojedeš se mnou, ne?“ přemlouvá mě.
Jako bych měla na vybranou. „Ujel mi autobus,“
upozorním ho, projdu kolem něj a usadím se na
sedadlo spolujezdce dřív, než on stihne dojít k autu.
Za chvíli se auto rozjede. Předpokládám, že cesta do
školy bude v doprovodu mé sestry dost rozpačitá. Moje
obavy se naplní hned vzápětí. „Tak jak na tom se
ségrou jste?“ zeptá se Tamra.
Will se krátce zasměje a promne si krk, jako by ho
něco lechtalo nebo svědilo.
„Tamro.“ Chytím se přístrojové desky, otočím se a
probodnu ji pohledem. „Nejsme na tom vůbec nijak.“
Tamra si odfrkne. „Tak to bysme asi v tomhle autě
neseděly, ne?“
 Chci ji okřiknout, ale Will mě předběhne.
„Mám tvoji sestru rád. Moc.“
Oněměle se na něj podívám.
Otočí se ke mně. „Mám tě rád,“ zašeptá.
Sice jsem to tušila, ale teď mě polévá horko. Otočím
se, založím si ruce na prsou a zadívám se před sebe.
Třesu se. Nejsem schopná slova. Hrozně mě pálí v
krku. „Jacindo,“ promluví na mě.
„Řekla bych, že je úplně vedle,“ vysvětluje Tamra.
Vzdychne. „Heleď, jestli ji máš rád, tak se za to nestyď.
Nechci, aby se ve škole povídalo, že sis s ní jen pohrál.“
Nedokážu ze sebe dostat ani hlásku. Vaří se mi krev v
žilách. Bohatě stačí, že mi do života mluví máma. Ne-
mám zájem, aby si moje sestra hrála na mámu číslo
dvě.
„Neboj,“ prohlásí Will. „Otázka ovšem je, jestli o to
Jacinda stojí.“
Cítím, jak se na mě po očku dívá. Úzkostně. Netrpě-
livě. Otočím se k němu. Hledí na mě tak upřeně, že jen
rozechvěle vydechnu.
Myslí to vážně. Proč by taky ne? Když je kvůli mně
ochotný zbořit zeď, kterou si kolem sebe záměrně
postavil, tak to musí myslet vážně... zvlášť když tuší, že
před ním něco tajím.
Bubnuje palci do volantu. ,Jacindo, chci s tebou
chodit.“ Zavrtí hlavou. „Nemá smysl to zapírat.“
„Tý jo,“ zašeptá Tamra.
Vůbec se jí nedivím. Je to síla. Takové vyznání. Will
se s tím moc nepáře. Vždyť je nám teprve šestnáct...
 Trhnu sebou.
Tedy aspoň myslím, že mu je šestnáct. Nevím to
jistě. Nevím o něm vůbec nic, jen znám jeho tajemství.
A právě to všechno ostatní zastiňuje. Protože Will je
určitě hodně zajímavý. Nejen kvůli tomu tajemství.
Nejen kvůli tomu, že je lovec. Nejen kvůli tomu, že
nechce ničit. Nejen kvůli tomu, že mi zachránil život.
Že o něm sním. Nevím, jaký je doopravdy. Xander
říkal, že Will byl nemocný. Vždyť ani nevím, co mu
bylo.
Nijak dlouho se kvůli tomu netrápím. Protože on
zase neví, kdo jsem já. A přesto se mnou chce chodit.
To je skvělé, protože já chci chodit s ním. Nejen proto,
že se s ním musím sblížit, abych získala informace.
Jenže je v tom jistý háček. Nejradši bych na ten háček
zapomněla, ale to právě nesmím. Kdybych na něj
zapomněla, smířila bych se s tím, že zůstanu žít tady.
Navždycky. Jako přízrak. Ale když budeš s Willem, tak
se z tebe přízrak nestane... našeptává mi tichý hlas. Je
to lákavá představa.
 23

amra se s námi rozloučí, jen co Will zaparkuje.

Dívám se, jak rychle odchází přes parkoviště.
Zamává několika studentům. Připojí se k holce, jejíž
jméno neznám. Povídají si, jako by se kamarádily od
narození.
Sedíme s Willem mlčky v autě. Zajel na opačnou
stranu parkoviště, než je škola, a tak se teď díváme, jak
kolem nás projíždějí auta k výhodnějším parkovacím
místům.
Proč zastavil tak daleko od školy? Napadá mě jediné
vysvětlení. Nechce, aby nás spolu někdo viděl.
Nejradši bych se hořce zasmála, ale přemůžu se.
Nejspíš ještě není připravený ukazovat se se mnou po
boku. Tisknu si učebnice na prsa a zlehka podupávám
nohama.
„Měli bysme jít,“ poznamená.
Přikývnu. Vypne motor. „Co máš první hodinu?“
„Proč?“
Vrhne na mě zvláštní pohled. „Jacindo,“ zašeptá, zní
to skoro jako smích. „Copak jsi mě neposlouchala?
Myslíš, že jsem si dělal legraci?“
Možná. Ano. Je to zvláštní, někdy kvůli pochybnos-
tem nechápeme to, co je nad slunce jasnější.
„Doprovodím tě,“ prohlásí, jako by se to rozumělo
samo sebou.
Říkám si, že přesně o tohle stojím. Chci se s ním
sblížit a zjistit, proč... mezi námi existuje určité pouto.
Chci se s ním sblížit, aby se mi začal svěřovat. Chci se
toho co nejvíc dozvědět o jiných kmenech. Mělo by k
tomu stačit pár lstivě položených dotazů. Až získám
odpovědi, uskutečním svůj plán. Uteču.
Při představě, že bych měla Willa navždy opustit, se
zachmuřím. Obdivně si prohlížím jeho širokou ruku na
volantu. Zajímalo by mě, jestli je možné se zamilovat
do něčích rukou. Jestli je možné pociťovat při pohledu
na něčí ruce takovou touhu. Will je má tak velké a
opálené, na hřbetech mu vystupují žíly.
„Nemáš nic proti?“
Znova se mu podívám do očí. Nejdřív mě napadne,
že se mě ptá na můj plán. Nemám nic proti tomu ho
využít? Cítím pachuť v puse. Zavrtím hlavou,
zamrkám. Snažím se přemýšlet. Nejspíš bych neměla
nic proti, kdyby šlo jen o to, co z chození s ním získám.
Jenže ono je to složitější. Nejde jen o to, že Will
udržuje moje nejniternější já při životě. Tedy o to také,
ale zdaleka to není všechno. Jde totiž i o to, že mě viděl
v drakijské podobě a připadala jsem mu krásná, jako
něco - někdo - koho má smysl zachránit. To nikdy
nezapomenu, mám to uložené a vryté hluboko v
paměti.
A právě proto mě to k němu táhne a nikdy mě to k
němu táhnout nepřestane.
Zavrtí se, kožený potah zavrže. „Jacindo, já vím, že
ke mně cítíš to samé, co já k tobě.“
Dívá se na mě tak neúprosně, tak dychtivě, že
dokážu jen přikývnout. Souhlasit. Jistěže to cítím.
„Ano,“ připustím.
Nechápu ho. Nechápu, proč mě má rád. Proč o mě
tak stojí? Co mu můžu nabídnout? Proč mě tenkrát v
horách zachránil? A proč mi teď nadbíhá? Když se
zatím o žádnou jinou holku nezajímal?
„Výborně. Tak kdy si dáme rande?“
„Rande?“ zopakuju po něm, jako bych to slovo
slyšela poprvé v životě.
„Jo. Opravdový rande. Ať je to oficiální. Ty. Já
Dneska večer. Už jsme to měli udělat dávno.“ Nasadí
široký úsměv, u pusy se mu udělají rýhy. „Večeře.
Kino. Popcorn.“
„Dobře,“ vyhrknu.
Už zase jsem se zapomněla. Zapomněla jsem, že ne-
jsem obyčejná holka. Že on není obyčejný kluk.
Začínám Tamře rozumět. Už vím, co je tak lákavého
na tom být normální.
„Dobře.“ Je příjemné, že to můžu říct. Že můžu
předstírat. Vpíjet se do něj očima a zapomenout, že s
ním na to rande půjdu s nekalými úmysly. S úmysly,
které nás navždy rozdělí.
Jak můžu být tak naivní? To sis vážně myslela, že tě
s ním čeká nějaká budoucnost? Máma má pravdu.
Měla bych se začít chovat jako velká holka.
Will se usměje. A pak zmizí. Už nesedí v autě. Chvíli
jsem zmatená. Ale on už stojí u dveří na mé straně,
otvírá je a pomáhá mi vystoupit.
Jdeme spolu přes parkoviště. Bok po boku. Po pár
metrech mě vezme za ruku. Blížíme se ke škole. U
stožáru postávají studenti. Tamra a její kamarádi,
samozřejmě i Brooklyn.
Chci se mu vytrhnout. Stiskne mi ruku o něco pevněji.
Rychle se na něj podívám. Vypadá odhodlaně. Oříško-
vé oči se mu v ranním horku radostně lesknou.
„Srabe.“
„No teda,“ hlesnu. Pobouřeně. Rozhořčeně.
Zastavím se. Otočím se k němu a podívám se mu do
očí. Cítím, jak ze mě cosi vyprchává, povoluje a bortí
se. Jsem volná, musím jednat.
Stoupnu si na špičky, obejmu ho kolem krku a při-
táhnu si jeho obličej blíž. Políbím ho. Přímo před
školou. Jsem tak lehkomyslná. A hloupá. Ocejchovala
jsem ho, jako bych si potřebovala něco dokazovat, jako
bych právě při oddacím rituálu předstupovala před
kmen.
Ale pak ostatní studenty pustím z hlavy. Pustím z
hlavy úplně všechno, myslím jen na naše suché žhavé
rty. Plíce se mi střídavě stahují a roztahují. Kůže mi
pableskuje a je hodně teplá, protože mám plíce v
jednom žáru. Už zase mě pálí na prsou.
To jsem ale udělala hloupost.
 Odtrhnu se od něj, než bude pozdě. Cítím v puse
páru, a tak pevně stisknu rty. Rozšiřují se mi nosní dír-
ky, upouštím jimi žár z těla. Přejedu si rukou po
obličeji, abych zjistila, jak je na tom moje pleť.
„Čau Wille. Ahoj Jacindo.“ Prochází kolem nás Xan-
der. V úzkém obličeji má nezvykle klidný výraz, jeho
tmavé oči jsou přivřené, prázdné a bezduché.
Will strne. Zatne čelist, rýsují se mu na ní napjaté
svaly.
Angus - ta urostlá gorila - je mnohem předvídatel-
nější. Jde vedle bratra a zírá na nás s otevřenou pusou.
Will se za nimi nelítostně dívá. Ozve se první zvonění.
„Přijdeme pozdě.“ Podívám se na vchod do školy.
Všichni jsou v pohybu, proudí dvoukřídlými dveřmi do
budovy. Tamra na mě kývne a pak splyne s davem.
Před školou zůstane jen jedna holka. Brooklyn. Pro-
bodává mě pohledem. Tiskne k sobě rty natřené
leskem tak silně, že z nich má jen tenkou čárku. Uhnu
očima. Podívám se na Willa. Nedívá se na ni. Má oči
jen pro mě. Sevře se mi srdce. Will přikývne, jako by
mlčky odpovídal na otázku, kterou si právě položil, a
znova mě vezme za ruku.
Okamžitě na Brooklyn zapomenu.

Před sedmou hodinou se na chodbě sejdu s Catherine.

„Kde máš kluka?“ dobírá si mě. Už zase.
Dobírá si mě už docela dlouho. Od té doby, co mě Will
dovedl do jídelny, usadil mě ke stolu a odešel na
hodinu.
 „Nevím.“
Rozhlédnu se po zalidněné chodbě. Zatím na mě po
každé hodině čekal. Nechápu, jak to mohl stihnout, ale
v žádném případě si nestěžuju. Protože prodírat se
chodbou s ním po boku je mnohem jednodušší. A
stejně působí i na moji drakii. Dodává jí sílu. Díky
němu všechno ostatní mizí... Dokonce i moje kůže, i
když to zrovna není důvod k radosti.
„Rychle. Pojď na záchod, než zazvoní.“ Vyrazím za
Catherine. Zaběhneme na záchod vedle studovny.
Catherine se zavře v kabince. „Dnes večer jdeme s
Brendanem na koncert. Nechceš jít s náma?“ zeptá se.
„Už něco mám.“
„O co, že je v tom Will.“
Zůstaneme na záchodě s Catherine samy, protože
právě odešla poslední holka. Zvoní. Z chodby k nám už
nedoléhá hučení, ale jen slabý šum. Catherine vyjde z
kabinky a zamíří k umyvadlu.
„Dělej,“ popoháním ji.
Vtom se rozletí dveře. Už nejsme samy.
Je s námi Brooklyn a čtyři další holky. Její parta.
Ani jedna se neusmívá. Vypadají všechny stejně.
Nemůžu si pomoct, připadají mi jedna jako druhá: lesk
na rtech, kouřové oční stíny, dokonale vyžehlené vlasy.
Catherine zavře kohoutek. Oklepe si ruce, otočí se a
přeměří si skupinu holek, které zatarasily dveře.
Vzdychnu. Je to zvláštní, ale nic to se mnou nedělá.
Vím, proč jsou tady... Asi se to mělo dříve či později
stát. Mrzí mě, že to Catherine odnese se mnou.
 Naposledy zazvoní.
Chodba ztichne. Jsme uvězněné v hrobovém tichu s
partou holek, které si to se mnou chtějí vyřídit.
 24

plyne několik vteřin. Možná minut. Nevím.

Čekáme, která z nás promluví nebo něco udělá
jako první. Jak tak Brooklyn pozoruju, mám dojem, že
sama neví, co teď, co by měla říct nebo udělat.
Nakonec prolomím ticho já. Chci využít toho, že je
Brooklyn nerozhodná. „Zvonilo. Nechceme mít pozdní
příchod.“ Podívám se na Catherine. Naznačím jí, ať se
se mnou pokusí prodrat hradbou dívčích těl.
„Hm, tak to mě teď zrovna netrápí,“ řekne Brooklyn
jízlivě a narovná hlavu.
Zastavím se pár centimetrů od ní. Ani ona, ani její
kamarádky neuhnou. Potřebovala bych buldozer,
abych se dostala ven.
„Trápí mě něco jinýho. Jestlipak uhodneš co?“
povídá dál.
Čekám, dívám se jí do očí.
„Zrzatý pipiny, co si sem přivandrujou a chovají se,
jako by jim to tu patřilo.“
„Dej pokoj, Brooklyn,“ vloží se do toho Catherine
netrpělivým, unaveným tónem.
 „S tebou se nikdo nebaví, tragédko,“ odsekne jí
jedna Brooklynina kamarádka.
Brooklyn popojde ještě blíž ke mně. Téměř se dotý-
káme nosy.
Pokrčím rameny. Připadám si jako ve špatném
filmu o naštvaných roztleskávačkách, které soupeří o
místo v týmu. „Co ode mě chceš?“
Očividně ji dopaluje, že jsem tak klidná. „Aby ses
vrátila zpátky do díry, ze který jsi sem přilezla.“
„No, já jsem si tohle město nevybrala. Zkus to
probrat s mojí mámou... Na mě nedá.“
Nakloní hlavu na stranu, jako by o tom opravdu
uvažovala. „A co kdybysme to udělaly takhle. Buď
zmizíš, nebo na to dojede tvoje ségra.“
Rychle se nadechnu a přejedu očima všech pět
holek. To myslí vážně?
„Jo. Chceš, abysme vám zavařily oběma?“ ozve se
blondýna se zapletenými copy. Matně si vybavuju, že
tenkrát v tělocvičně metala salta.
„Já myslela, že je vám Tamra sympatická,“ namítnu.
Brooklyn pokrčí rameny. Překříží si ruce na prsou. „Je
v pohodě. Dodržuje pravidla. Ji bysme snesly.“
Probodne mě pohledem. „Ale tebe ne.“
„Tamru z toho laskavě vynech.“ Zatnu pěsti a zaryju
si nehty do dlaní. Jsem za tu bolest ráda. Můj vztek ji
vítá. Tlačí mě na prsou, pálí to. Cítím v těle silný žár.
„Tohle je mezi náma.“
„Jé,“ posmívá se Brooklyn rozmrzele. „To je úžasný.
Tamra má tak hodnou sestřičku. Když se přestaneš
vrhat na Willa, vezmeme ji do týmu.“
Ostatní holky přikývnou a namyšleně se usmějí.
To napětí je štiplavé jako kouř, jako výbušnina.
„To jsou ale kecy. Pojď, Jacindo.“ Catherine se mezi
nimi pokusí protáhnout, razí si rukama cestu. Chyba.
Jen tím Brooklyn a její partu rozčílí. Rostoucí napětí
povolí, vyletí jako papiňák.
Holky se sesypou na Catherine a ta vykřikne. Její
křik zní v té vypjaté atmosféře pronikavě a ostře.
Zahlédnu její oči barvy moře - má je vyjevené strachy -
ale pak zmizí pod hromadou těl.
„Catherine!“ Skočím mezi ně. Okamžitě mě uvězní
změť svíjejících se těl.
Dostanu loktem do žeber, zalapám po dechu. Nikde
Catherine nevidím. Nepoznám, kdo je kdo... Vtom mě
rozbolí celý obličej. Nejspíš jsem do něj dostala pěstí.
Zvoní mi v hlavě a ještě víc mi zvoní v uších. Hruď
se mi chvěje. Je pozdě. Už ležím na zemi. Z mého nitra
vychází příjemný žár, bublá a rozlévá se mi po těle jako
ničivý požár. Stravuje mě.
Studené kachličky při dotyku s mojí rozžhavenou
nakrabacenou kůží zasyčí.
Do žeber mě kopne špičatá bota. Zavrčím a škubnu
sebou. Hrozně to bolí.
Chci vstát, ale něčí ruka mě strhne zpátky. Padnu
bradou na zem. Do nosu mi stoupá železitý pach krve,
která mi stéká po zubech. Spolknu ten trpký proud.
Doufám, že jím zchladím rozžhavený příval v mém
nitru. Bohužel ne. Dál celá hořím a v plicích se mi
hromadí kouř. Žár ve mně přímo vře. Pára mi naplní
pusu a sežehne sliznici v nose.
Vzduchem létají nadávky. Spolu s pokyny. A
radami, jak mě zbít. Možná holky měly na začátku jiné
úmysly, ale teď se jich zmocnilo davové šílenství.
„Chyť ji!“
„Drž ji!“
„Zatahej ji za vlasy!“
Něčí ruka mi vjede do vlasů, nabere jich plnou hrst.
Vyrve mi dlouhé prameny. Oči se mi zalijí slzami. Za-
mrkám, musím se těch slz zbavit.
Bezmyšlenkovitě natočím obličej k dusivé změti těl.
Najdu ruku, která mě drží, která mi ubližuje...
Otevřu pusu, nadechnu se a nasaju žár ze
semknutých plic.
A fouknu.

Ten řev všechno ukončí. Není to jekot jako ve filmu.

Nemizí, odráží se od stěn a ještě nějakou dobu mi
doznívá v uších. Všechno se kvůli němu okamžitě
zastaví. Včetně mého srdce, které se zasekne ve
spáleništi uvnitř mé hrudi.
Všechny holky se zběsile rozhlížejí, hledají zdroj
ohně.
Všechny kromě mě.
Podívám se na Brooklyn. Je bledá. Třesou se jí rty.
Dost ji to bolí, má skelný pohled. Sedí na bobku,
pohupuje se, drží se za předloktí a bledé konečky prstů
si zarývá do ruky. Zavětřím. Cítím pach spálené kůže.
 „Co se ti stalo?“ zeptá se blondýna, která ráda metá
salta, a dřepne si k ní.
Brooklyn na mě vrhne nenávistný pohled. „Popálila
mě!“
Zvedne ruku a ukáže poraněné místo. Bezpochyby
popálenina druhého stupně. Poničená kůže má světle
růžovou barvu, vypadá mastně, okraje jsou bílé a
odlupují se. Všechny holky se na mě podívají.
Ovládnu se a Brooklyn neopravím. Je to spíš sežeh-
nutí než popálenina. Plameny jsem zarazila, hned jak
mi vyšlehly z pusy. Sotva se jí dotkly. Mohlo to
dopadnout mnohem hůř.
Catherine se na mě zkoumavě podívá. „Máš zapalo-
vač?“ zeptá se tiše.
Nemám jí kdy odpovědět.
„Na ni!“
Vrhnou se na mě. Už zase. Bojuju, snažím se
vyprostit z jejich spárů. Kůže se mi chvěje, tělo se chce
mermomocí proměnit v drakii.
Brooklyn vyštěkává pokyny. Catherine na mě křičí.
Rozevírají se mi plíce, plní se kouřem. Hrdlo mi
sžírá pulsující pára, rozšiřuje mi průdušnici. Pevně
svírám rty. Už nechci dštít oheň, jednou to stačilo, ale
strach cítím až v puse. Bojím se jich. Bojím se o ně.
Bojím se, co moje drakie provede, jestli z téhle
místnosti neuteču. Bojím se, jak si to tolik lidí
vysvětlí...
Strach bohužel udělá své. S pudy, které se vyvíjejí
tisíce let, nic nezmůžu. Ze zad mi chtějí vyrůst křídla,
cítím, jak se membrány napínají. Kňučím, bráním se
tomu, snažím se odolat. Prodlužují se mi kosti. Moje
lidská kůže bledne, už mám ostře řezané rysy, nos
povoluje, nozdry se rozšiřují a hřbet nosu se
rozestupuje.
To nevypadá dobře.
Vzdávám to. Zčásti. Sice jsem se na špinavé podlaze
ještě úplně nepřevtělila, ale nevím, jak dlouho se tomu
vydržím vzpírat.
Vydechuju nosem. Nemám na vybranou. Opatrně
otočím hlavu, maličko ji nakloním a vychrlím na ně
vařící dech.
Pustí mě, začnou ječet a potácejí se pryč. Padnou na
zem.
Namáhavě se zvednu a podívám se na sebe do zrca-
dla. Kůže se mi rudozlatě leskne. Mám vystouplé rysy a
protáhlý nos. Obličej mi střídavě bledne a tmavne jako
plameny ohně.
Zalapám po dechu, zaběhnu do kabinky a
zabouchnu dveře. Hltám vzduch a snažím se zchladit
plíce.
Doufám, hrozně moc doufám, že ani jedna neviděla
to, co jsem právě zahlédla v zrcadle.
 25

ržím dveře rozechvělými dlaněmi. Skloním hlavu,

zaslepenýma očima se zadívám na okopané špičky bot
a opatrně mezi zuby nasávám vzduch. Záda mě brní, hrbím se.
Musím se soustředit. Ze všech sil se snažím, aby mi nevyrostla
křídla, nerozevřela se a neprotrhla mi košili.
Lapám po dechu, bojuju se svými pudy, s každičkým
vláknem v těle. Třesou se mi ruce, svaly mě pálí. Je to moc
těžké, protože část mého já se už osvobodila... a zbytek chce
následovat.
Tentokrát je to přesně opačně. Tentokrát chci zůstat lidskou
bytostí a přemoct drakii.
Teď. Ne. Teď ne! Pohodím hlavou, vlasy mi vletí do pusy,
vyplivnu je.
Na opačné straně dveří se překřikují hlasy, ale já ne-
vnímám, co říkají.
Dokážu ten vše spalující žár jen ztlumit.
A pak ho uslyším.
Jeho hlas.
Jediný hlas, který bych slyšela, i kdybych byla mrtvá.
Kdybych hnila v zemi, zvedla bych se a odpověděla. Ten
hlas na mě má silný účinek, rozdmýchává ve mně oheň.
Zmocní se mě ještě větší strach.
 „Běž pryč!“ žadoním. Hlas mám zastřený žárem a kouřem.
Zahýbu čelistí a odkašlu si - snažím se zabránit tomu, aby se
mi hlas úplně změnil a aby se mi upravily hlasivky.
Will musí odejít. Nesmí mě v tomhle stavu vidět.
„Jsi celá?“ Zabouchá na dveře. „Ublížily ti?“
„Prý jestli jsme jí ublížily!“ zabručí Brooklyn. „Se koukni
na moji ruku! Popálila mi ji! Jen jsem se na ni podívala a ona
hned zaútočila! Vylez!“ Kopne do dveří, ty se otřesou a uhodí
mě do rozechvělých dlaní. Uskočím.
Kůže v obličeji se mi napíná, lícní kosti vystupují a
protahují se, už se připravují na převtělení. Začínám prohrávat.
Podívám se na ruce, při pohledu na měňavou kůži zaúpím.
Vítězí nade mnou prastaré pudy. Potřebuju víc času.
Proč se tady musel objevit zrovna teď?
Vysunou se mi křídla, sice jen kousek, ale úplně to stačí.
Slyším, jak se prodírají košilí.
Bavlněná látka v ramenou povolí a sjede mi po rukách až k
zápěstí. Křídla se rozvinou, pavučinkové membrány se napnou
a radostně zavlní v předtuše letu. Sice jsem se ještě nepřevtělila
celá, ale křídla by mě už ve vzduchu udržela.
Vznesu se nad vykachlíkovanou podlahu.
Chytnu se kluzkých stěn kabinky a pokouším se zklidnit
třepetající rudozlatá křídla. Tělem mi projíždějí vlny horka.
Zoufale se snažím převtělit do lidské podoby. Zatínám zuby,
abych nevykřikla. Ze rtů mi unikne sten.
„Jacindo! Otevři!“
Pak je slyšet ještě jiný zvuk. Bouchnutí. Zavrzání podrážek
na kachličkách. Strašlivá rána. Kabinka se třese.
Ozve se zadýchané „Jacindo...“
Jeho hlas už ke mně nedoléhá zpoza dveří kabinky.
Rozhlížím se. Mám srdce až v krku. Napjatě zamrkám a
zvednu hlavu.
Nade dveřmi na mě hledí Willova vyjevená hlava, pusu má
otevřenou. Oříškové oči se mu mdle lesknou, jako by v nich při
pohledu na mě něco pohasínalo.
„Wille,“ dokážu ze sebe dostat. Mám plnou pusu páry, a tak
mi je špatně rozumět. „Prosím.“
Skoro jeho obličej nepoznávám. Je pořád stejně hezký, ale
jiný. Úplně jiný. Děsivý.
A pak zmizí. Slyším jeho kroky - ztěžka dopadají na
podlahu, utíkají ze záchodu. Utíkají pryč ode mě.

Podle hodin nad ředitelovým stolem ještě neskončila sedmá

hodina.
To musí být omyl. Nemohla jsem za tak krátkou dobu
zradit kmen a přijít o všechno - o veškeré naděje, vyhlídky do
budoucna i Willa.
Ředitel položí sluchátko a znova se na mě podívá. Má
výrazné modré oči a husté šedé obočí. Jeho pohled určitě u
většiny studentů budí strach, ale se mnou nic nedělá. Zvlášť ne
teď, když si Will dává dvě a dvě dohromady.
Otupěle se dívám z okna na školní dvůr lemovaný pásem
červenohnědé hlíny, která je na rozpáleném slunci popraskaná
a zvrásněná jako kůže starého člověka.
Podařilo se mi převtělit do lidské podoby dřív, než učitelé
začali zjišťovat, co se děje. Dočasně mě vyloučili,
 přestože je Catherine ujišťovala, že jsme si nezačaly, že
jako první zaútočila Brooklyn s kamarádkami.
Několik holek ukázalo popáleniny jako důkaz svědčící proti
mně. Zapalovač u mě sice nenašli, ale usoudili, že jsem ho
spláchla do záchodu.
„Už si pro vás jede máma.“
Přikývnu. Vím, že by už měla být zpátky. Slíbila, že nás
dneska vyzvedne.
Mám na sobě červené tričko s logem školy. Ještě je cítit
papírovou krabicí, ve které jsem ho dostala. Moje roztržená
košile už leží v koši. Všichni si myslí, že jsem si ji zničila v
zápalu boje. Nehodlám to vyvracet.
„Slečno Jonesová, naše škola se řídí přísnými pravidly.
Platí tu zákaz rvaček a šikanování.“
Přikývnu. Skoro jeho slova nevnímám. Myslím jen a pouze
na Willa. V uších mi pořád znějí jeho rychlé kroky, když ode
mě utíkal. Říkám si, že mě určitě nenávidí.
Postupně mi dochází, co se stalo. S každou další vteřinou
mě popadne o něco větší hrůza. Protože se stalo ještě něco.
Něco mnohem horšího než to, že mě Will nenávidí,
i když to je taky strašné.
Udělala jsem to. Ohrozila jsem všechny draki a drakie.
Prozradila jsem naše největší tajemství. Schopnost, která nás
už stovky let ochraňuje. Schopnost, o které nevěděli lovci ani
enkrosové. O které se neměli nikdy dozvědět.
Jenže teď o ní vědí.
Tedy jeden lovec o ní ví. A to všechno kvůli mně. Zavřu
oči. Chce se mi zvracet. Trpím, svrbí mě celé tělo.
Řediteli neunikne, že trpím. I když si zdroj mého utrpení
vykládá špatně. „Vidím, že je vám to líto. Výborně.
Aspoň si uvědomujete závažnost svého jednání. Doufám, že se
od příštího týdne budete chovat slušně. Slečno Jonesová, jste
na škole nová a nezapsala jste se dobře. Zkuste se nad tím
zamyslet.“
Donutím se přikývnout.
„Výborně. Počkejte na mámu na chodbě.“ Ukáže na dveře.
„Až přijede, promluvím si s ní o vašem dočasném vyloučení.“
Vstanu a vyjdu z ředitelny. Pohybuju se zpomaleně a
ochable. Jsem vyčerpaná z toho, jak jsem musela bojovat sama
se sebou. Padnu na židli. Sekretářka na mě upře přimhouřené
oči. Bezpochyby se už rozkřiklo, že jsem zákeřná pyromanka.
Založím si ruce na prsou, opřu se hlavou o zeď a čekám na
mámu. Čekám a děsím se.
Děsím se, co Will udělá. Řekne to tátovi? Bratrancům?
Nebo mě prostě vyzve na souboj? Jak ho přesvědčím, že
neviděl to, co viděl? Zvlášť když mě načapal, jak u nich doma
slídím.
Vlastně jsem ráda, že mě dočasně vyloučili. Jsem ráda, že
Willa teď chvíli neuvidím a nedozvím se, co si o mně myslí.
Tedy za předpokladu, že nestane s ozbrojenou partou na prahu
našeho domku a nepokusí se mě na místě zničit.

Když se máma rozloučí s ředitelem, je už dávno po vyučování.

Oddychnu si, protože ze školy všichni odešli, na chodbě není
ani noha.
Vyjdeme z budovy a vydáme se k parkovišti. Máma se
mnou nemluví. Zlověstně mlčí. Několikrát se na ni podívám,
chtěla bych se jí zeptat, jakou měla cestu, zajímalo by mě, jak
to dopadlo s jantarem. Musím vědět, jestli je
tahle část mého já opravdu ztracená bez ohledu na to, k čemu
právě došlo.
Tamra čeká v autě. Smetanovou pleť má posetou rudými
fleky. Určitě to není z toho, že jsme ji nechaly sedět na
sluníčku. Brečela. Červené kraťasy a bílé tričko mluví za vše.
Dnes odpoledne se mělo rozhodnout. V tom rozrušení jsem
zapomněla, že dnes měl být její velký den.
 Na nic nečeká. Jaks to mohla udělat?“ Obličej má v jednom
ohni. „Že jsem se vůbec namáhala. Nevybraly by mě, ani
kdybych byla olympijská vítězka. Protože jsi na ně zaútočila!“
Dotčeně, sykavě vydechnu. Vůbec neví, že jsem se ji sna-
žila bránit. Zrovna tak si neuvědomuje, jak jsou ty holky zlé.
Jenže stačí jediný pohled a okamžitě mi je jasné, že nechce nic
takového slyšet. „Tamro, je mi to vážně líto, ale „Tak tobě je to
líto?“ Sklíčeně zavrtí hlavou. „Takhle to dopadne pokaždý a je
úplně jedno, kde zrovna bydlíme.“ Máchne rukama, hledá
správná slova. „Proč se musí vždycky všechno točit kolem
tebe?“
Podívám se na ni. Hledím do stejných očí, jaké mám já.
Mrzí mě, že jí nedokážu odpovědět. Mrzí mě, že to obvinění
nedokážu vyvrátit.
„Teď na to není vhodná chvíle. Nastupte si. Rychle,“
okřikne nás máma a nervózně se rozhlédne. Na parkovišti je
ještě pár lidí. Vidí nás.
Vklouznu na zadní sedadlo. Když máma zabouchne dveře,
jsem už připoutaná.
„Nebudete se hádat před lidma.“ Otočí se ke mně, v ruce
drží klíčky. „S ředitelem jsem už mluvila. Nechceš mi
vysvětlit, co se stalo?“
Kousnu se do rtu. Pak prudce vydechnu a ret pustím.
Tohle se nedá nějak zlehčit. „Chtěly mě na záchodě zmlátit.“
Pokrčím rameny, jako by to byla běžná věc. „Tak jsem se
převtělila.“
Tamra zaskučí.
Mámě poklesnou ramena. Otočí se a nastartuje. Ventilací
dovnitř proudí teplý vzduch. „Průšvih?“
Převtělení tady znamená jedině průšvih. A taky že to
průšvih je.
„Schovala jsem se do kabinky. Neviděly mě. Nebo aspoň
nevědí, co viděly. Ale jednu jsem popálila. Aby mě pustila.“
 Trhnu sebou. „Možná jsem jich popálila víc.“ Moje sestra je
tak rozčilená, že se s ní úplně třese sedadlo. „To je teda
paráda.“
„Tamro,“ napomene ji máma a hlasitě vzdychne. Chvěje se
jí chřípí. ,Jacinda to tady nemá lehké. Drží se líp, než jsme
vůbec mohly doufat.“
Trochu sebou trhnu. Zajímalo by mě, jestli to máma myslí
vážně. Nepřijde mi, že bych se „držela“. Přijde mi, že jen tak
tak přežívám.
Máma zařadí jedničku a vyjede z parkoviště. „Třeba ti
týden doma prospěje.“
„Týden doma?“ Tamra se na mě otočí a probodne mě
pohledem. „To tě dočasně vyloučili?“
„Možná jsem na tebe, Jacindo, moc tlačila. Neměla jsem tě
hned posílat do školy. Bylo toho na tebe moc,“ povídá máma
dál.
„Já chtěla do školy,“ ozve se Tamra.
„Byla hloupost doufat, že se změníš ze dne na den. Už je
skoro konec května. Když to vydržíš do léta, tak na podzim už
určitě
„Copak mě nikdo neposlouchá?“ vykřikne Tamra.
„Dneska mi nevyšlo něco, o co jsem hodně stála!“ Bouchne se
pěstí do stehna.
Máma se na ni vyděšeně podívá.
Tamra vrtí hlavou, jako by to nechápala. „Proč se vždycky
všechno točí kolem Jacindy?“
„Tamro, to chce čas. Už brzy -“ snaží se ji máma uchlá-
cholit.
„Chceš říct, že brzy už budu mrtvá, viď?“ přeruším ji
vyčítavě. „Proč to neřekneš na rovinu? Že moje drakie bude už
brzy mrtvá. Nemohla bys toho nechat? Nemohla by ses přestat
tvářit, jako že je smrt části mého já... moje smrt nevyhnutelná a
že z toho máš radost? Proč mě nemůžeš přijmout takovou, jaká
jsem?“
Máma stiskne rty, má z nich jen tenkou čárku. Upřeně hledí
před sebe.
Tamra otráveně zabručí a zaboří hlavu do opěrky.
V tu chvíli mi dojde, že ani po jedné nemůžu něco ta-
kového chtít. Sice jsou to jediné dvě blízké bytosti, které mám,
ale vyšlo by nastejno, kdyby byly cizí. Nic mě s nimi
nespojuje.
Ztratila jsem Willa. Ukázala jsem svoji drakii. Odcizila
jsem se rodině. A kmen mi chce ublížit.
Nemám kam jít, nemám kam utéct.
A tady zůstat nemůžu.

Moje sestra jde dnes večer na rande. Ten samý večer, kdy mě
Will měl vzít na naše první oficiální rande. No není to ironie?
Večeře. Kino. Popcorn. To všechno Tamru čeká. Ale mě ne.
Řekla bych, že se Will nestaví. Vzhledem k tomu, co se dneska
stalo. A přesto mi, když se ozve zaklepání, poskočí srdce i
žaludek.
Kluka, který nervózně přešlapuje v našem malém obýváku
a otírá si zpocené dlaně do džínů, znám od vidění ze školy.
Jmenuje se Ben. Je hezký, má pěkné oči. Je blonďatý a o něco
menší než já a Tamra.
Snažím se nemyslet na Willa a na to, co budu dělat, když on
už všechno ví. Nemůžu předpokládat, že se bude tvářit, jako že
nic neviděl. Každou chvíli se sem může přihnat v doprovodu
svých příbuzných a odvézt mě pryč. Nad vodou mě drží jen
vzpomínky na naše první setkání. Dodávají mi naději. Tenkrát
mě pustil. Teď už mě zná, a tak by určitě nedovolil, aby mi
někdo ublížil, určitě by mě nepředal příbuzným. Nebo snad
ano? Vždyť s nimi nechce mít nic společného. Vždyť je
nesnáší.
Můžu jen doufat. Měla bych mámě všechno říct, abychom z
Chaparralu okamžitě odjely. Jenže já jí to říct nedokážu.
Nedokážu vyřknout slova, která by mě od Willa navždycky
vzdálila. Vždyť spolu ani nechodíme. To rozhodně ne. Jacindo,
jak ses mohla zachovat tak hloupě? Nemůžu jen sedět s rukama
v klíně. Nemůžu své blízké vystavit takové hrozbě... Nemůžu
spoléhat na to, že se Will nezachová tak, jak ho to naučili -
tedy jako lovec - a že mě neprozradí příbuzným.
Sleduju z okna Tamru s Benem. Sedím mlčky.
Je mi hrozně. Ne kvůli tomu, že Tamra jde na rande a já ne,
ale proto, že jsem neměla tušení, že ji někdo na rande pozval.
Netušila jsem, že se jí někdo líbí. Dnes jí nic říct nemůžu,
abych jí nekazila večer. Možná zítra...
Má pravdu. Vždycky se všechno točilo kolem mě. Teď mě
ovšem napadá ještě jedna věc. Vyhrknou mi slzy.
Brzy se už kolem mě nebude točit vůbec nic.
Musím odjet sama. Musím být sama. Možná už navždy.
 26

e pondělí ráno. Tamra se chystá do školy. Já jsem

vzhůru, ale nevstávám. Tamra se strojí, ale já
dělám, že spím. Z postele vylezu, až když Tamra s
mámou odjedou. Usmažím si sýrovou omeletu, jakou
dělával táta, a netečně si ji sním u ranní televizní talk
show.
Odpoledne už mám toho hrobového ticha plné zuby.
Mám plné zuby toho, jak se mučím, jestli Will něco
udělá nebo ne. Jdu se projít. Po pěti minutách se mi už
tričko lepí na zpocené tělo. Dojdu ke golfovému hřišti.
Zastavím se, pasu se očima na rozlehlé zelené ploše -
uprostřed suché rozpraskané krajiny vypadá docela
nepatřičně. Uvelebím se na kraji odpaliště. Hladím
trávu tak dlouho, dokud se na mě šedovlasí důchodci
ve špatně padnoucích kalhotách nezačnou podezíravě
dívat. Slibuju si, že se tenhle týden pokusím znova
proletět, a vyrazím zpátky. Cestou promýšlím plán:
vniknu k Willovi domů a ještě jednou si prohlédnu tu
mapu.
Paní Hennesseyová zrovna na zahrádce zalévá
kytky. „Aha, tak už vím.“
Zastavím se. „Prosím?“
„Maminka říkala, že jednu z vás dočasně vyloučili ze
školy.“
Bezva. Jen jsem ji utvrdila v přesvědčení, že
zahradní domek pronajala pochybné rodince.
„Napadlo mě, že to budeš ty,“ dodá docela potěšeně.
Prima. Chci co nejrychleji zmizet v našem domku.
„Mám uvařený guláš, kdybys měla chuť,“ zavolá na
mě.
Zarazím se. „Co v něm je?“
„Hovězí, cibule, mletá paprika. A trocha zakysané
smetany.“ Pokrčí rameny. „Ale jestli nemáš hlad...
Udělala jsem ho hodně. Neumím vařit pro jednoho
člověka.“
Zadívám se na ni. Měním názor. Třeba není
zvědavá, ale jen osamělá. Zvlášť když v tom velkém
domě sedí celé dny a noci sama. Nejspíš je osamělá.
„Jasně,“ odpovím. „V kolik mám přijít?“
„Ještě je teplý.“ Šourá se dovnitř.
Po chvíli váhání vyrazím za ní.

Druhý den nečekám na pozvání. Zajdu za paní

Hennesseyovou krátce poté, co máma s Tamrou
odjedou.
Paní Hennesseyová toho moc nenamluví. Ráda vaří.
A peče. Pořád. Nedělala si legraci, že neumí vařit malé
porce. Hostí mě, jako bych byla nemocná a potřebovala
vykrmit. Je to od ní hezké.
 V její společnosti se mi daří na Willa nemyslet.
Zrovna u ní snídám francouzské toasty zalité
sirupem a mocně posypané cukrem. Vtom zaslechnu
jakýsi zvuk. Klepání. Položím vidličku na talíř.
Paní Hennesseyová to taky slyšela. „To je u vás?“
Zavrtím hlavou, vstanu a přejdu k oknu. „Kdo by to
tak mohl být?“ poznamenám a vykouknu skrz žaluzie
ven.
U dveří zahradního domku stojí Will.
Ztuhnu a začnu zvažovat, co udělám. Co kdybych si
dřepla? Třeba by si nevšiml, že se za oknem něco
hnulo. Na tohle nejsem připravená. Na něj.
„To je tvůj kluk?“
Nakloním hlavu na stranu. „Ne... Jo... Ne.“
Paní Hennesseyová se chraplavě zasměje. „No
každopádně je na něj hezký pohled. Tak utíkej za ním,
ne?“
Střelím po ní pohledem.
„Co? Není to dobrý nápad?“ zeptá se. „Čeho se
bojíš?“
Zavrtím hlavou až moc horlivě. „Ničeho.“
Jenže to je lež. Ano, bojím se. Bojím se, co mi řekne.
Bojím se toho, co mi na holčičím záchodě neřekl, ale já
mu to vyčetla v očích. A on teď ta slova zhmotní a vyšle
je na mě jako šípy.
Přitisknu se ke zdi a opatrně vyhlédnu ven. Dívám
se, jak Will znova klepe.
„Jacindo?“ volá na mě.
Paní Hennesseyová se podívá rozevřenou žaluzií
ven. „Proč se schováváš, když se nebojíš? Není zlý, ne?“
„Ne. Neublížil by mi.“ Aspoň myslím, že by mi ne-
ublížil. Neudělal to, ani když jsme se setkali poprvé.
Jenže teď... Zasupím. Schovám roztřesené ruce pod
košili.
Napíná se mi kůže. Prohledávám zahradu, jako bych
čekala, že se za keřem ukrývají Willovi bratranci a že se
na mě chystají vrhnout. Podívám se skrz žaluzii na
oblohu. Nekrouží na ní žádné vrtulníky jako supi.
Vzpomínám, jak se na mě Will díval nade dveřmi
kabinky. Pořád musím myslet na to, jak se tvářil. Jak
byl vyděšený. Jak byl v šoku, když mě uviděl - holku,
kterou měl rád a která se proměnila ve stvoření určené
k odchytu. Tvářil se úplně jinak, než když mě v
drakijské podobě viděl poprvé. A právě proto se mi teď
vzpouzí žaludek.
„Tak na co čekáš?“ zeptá se paní Hennesseyová.
Až to bude jednodušší. Až život nebude tak těžký.
Jenže to se nikdy nestane, a tak se na paní
Hennesseyovou nejistě usměju a vyjdu ven.

„Ahoj Wille,“ pozdravím ho tiše.

Rychle se otočí. Prohlíží si mě, jako by se chtěl o ně-
čem ujistit. O čem? To čeká, že se před ním převtělím?
Že se mu ukážu s křídly, planoucí kůží a tak dále?
Zadívá se mi přes rameno. Je mi jasné, že za oknem
vidí paní Hennesseyovou.
„Pojď dál.“ Rychle kolem něj projdu do zahradního
domku. Obejme mě ledový vzduch, který na moji
rozpálenou kůži působí jako balzám. Když máma s
Tamrou odjely, nastavila jsem termostat na nižší
teplotu, abych na kůži pocítila chlad, mrazivý vzduch.
Ještě že jsem to udělala. Zvlášť když je tu ted Will.
Slyším, jak za mnou zavírá dveře. Uprostřed našeho
malého obýváku se otočím a stoupnu si přímo před
něj. Zabořím ruce co nejhloub do kapes. Kraťasy mi
sjedou o kousek níž. „Nemáš být ve škole?“
Dívá se na mě. Upřeně. Září mu oči. Dnes je má spíš
zlaté než hnědé nebo zelené. Píchne mě u srdce, proto-
že si vzpomenu, že máma prodala jantar, že jsem přišla
o část své duše. Will se na mě vždycky díval pronikavě,
ale dneska je jeho pohled jiný. Jako by mě viděl poprvé
v životě.
Svým způsobem to tak opravdu je.
Vidím to v jeho výmluvném pohledu. Že jsem mu
ublížila. Že jsem ho zradila. Udělala jsem to a nemůžu
před tím utéct. Trápí mě, že jsem mu ublížila. Trápí
mě to víc, než by mě kdy napadlo. Trápí mě to stejně,
jako když jsem přišla o tátu. Jako když jsem opustila
kmen, Azurku a Nidii. Jako to, že mi drakie mizí mezi
prsty. Jako to, že jsem zradila své blízké... i když mě
chtěli podrazit a uříznout mi křídla.
„Udělal jsem si volno,“ vysvětluje, protože jsem se
ho zeptala.
„To tě táta nechá
„Táty jsem se neprosil. Neprosím se ho skoro o nic.
Když nepropadám, tak je mu to jedno.“ Prohloubí se
mu rýhy u pusy. „Pro něj jsou přednější jiné věci.“
Pomalu pokývne hlavou. Stáhne se mi žaludek. „Určitě
tušíš jaké.“
Křeč v břiše ještě zesílí. A je to tady. Klidně to můžu
říct nahlas. Ať to mám z krku. Will ví, že já vím.
„Váš rodinný podnik,“ vyhrknu.
Stiskne rty, takže z nich má jen zamračenou čárku.
„Jo. Náš rodinný podnik se zaměřuje na lov tvých pří-
buzných.“
Nadechnu se. Nechci se na to ptát, ale musím to
vědět. „Řekl jsi jim, že -“
„Myslíš, že bys ještě byla mezi živýma, kdybych jim
to řekl?“ oboří se a vrhne na mě naštvaný pohled.
Padnu na gauč. Chytím se za lem kraťasů. „Nejspíš
ne.“
Zavrtí hlavou. „Vidělas, co máme doma v tom pokoji
„Jo,“ skočím mu rychle do řeči, protože se nechci
bavit o pokoji plném loveckých trofejí. Ta představa
mě vyděsí pokaždé, když zavřu oči. „Vím, čeho jsou tví
příbuzní schopní.“
„A přesto ses přihnala k nám domů?“ vybuchne. „To
tě omrzel život?“
„Neměla jsem na vybranou!“ Překřížím si ruce na
prsou a pevně si je stisknu jakoby na ochranu před
jeho vztekem.
Vzdychne a posadí se vedle mě. Blíž, než bych
čekala. Blíž, než bych chtěla. Cítím vůni jeho mýdla.
Jeho kůže. V hrudi mi pomalu roste žár. Pak v puse
ucítím oheň. A v nose kouř.
„Ty nepatříš k enkrosům, viď? Ty jsi... drak.“
 Je vidět, že má s tím slovem problém. Málem se
začnu smát.
„Ne, nepatřím k enkrosům. A my nejsme draci. Už
dávno ne. Jsme jejich potomci. Nazýváme se
drakiové.“
„Drakiové.“ Pomalu pokývne hlavou a nakloní se ke
mně. Vypadá rozzlobeně. „Doufám, že ses celou tu
dobu dobře bavila.“ Jeho hlas je ovšem hebký jako
peříčko, hladí mě na kůži, která se probouzí k životu.
„Ne.“ Zachvěju se. Nevím, jestli strachy, nebo
štěstím. Možná obojím. Opravdu by neměl sedět tak
blízko mě. „Nepřišlo mi to moc zábavný.“
„Ani mně ne. Taky jsi mi mohla říct „Mohla?“
Promnu si čelo, přímo uprostřed, kde cítím tepavou
bolest. „A tys přede mnou nic netajil?“ Sice mám
žaludek v jednom ohni, ale hlas se mi netřese.
Zatváří se nesmlouvavě. „Cos čekala? Že povím
holce, na kterou musím v jednom kuse myslet, že mí
příbuzní loví bájné tvory? Že jsou posedlí lovem?
Zabíjením, penězi za rozsekaný -“
„Přestaň!“ Zvednu ruku, zahýbu rty, abych se
zbavila pachuti v puse, aby se mi přestal bouřit
žaludek. Nechci znát podrobnosti. Nedokážu
poslouchat, co jeho příbuzní provádějí s mými
blízkými. U čeho byl... Do čeho se možná sám zapojil.
Stačí, že nedokážu zapomenout na to, jak jsem se ocitla
ve strašidelném hradu, kterému on říká domov.
„Ale tys to věděla,“ poznamená. „Už jsme se setkali.“
Nelítostně se na mě dívá. Zběsile ze sebe chrlí slova -
každé je jako bodnutí nožem. „Znalas mě z hor.
Poznalas mě hned první den na chodbě.“ Dychtivě si
prohlíží můj obličej, pak mi pohledem sjede na krk a
tělo. Dívá se na mě jako tenkrát v jeskyni. Jako ve
škole na záchodě. Jako by skrz lidskou kůži viděl
drakii. „Muselas vědět, že ti neublížím. Když jsem ti
neublížil napoprvé. Copak bych teď mohl?“
Zvednu se a zamířím do kuchyně, protože od něj po-
třebuju získat odstup. Ale on mi ho nedopřeje.
Jde za mnou. „Celou dobu jsem věděl, že jsi to ty.
Tak si laskavě nic nenamlouvej.“ Oči se mu horečnatě
lesknou. Natáhne se ke mně a přitáhne mě k sobě, jako
by mě chtěl políbit.
„Co to říkáš?“ Vytrhnu se mu a zajdu za kuchyňský
ostrůvek. Jsem ráda, že nás dělí kus nábytku.
Zamračí se a pronikavě se na mě podívá.
„Pamatoval jsem si tě... Jen jsem nevěděl odkud.
Poznal jsem, že jsi to ty.“
Kupodivu mě to nepřekvapuje. Viděla jsem mu to v
očích - v obličeji - když jsem s Tamrou stála u skříněk
na chodbě.
Znova natáhne ruku. Tentokrát ho nechám, ať mě
pohladí. Nebráním se. Moje pleť pod jeho dotykem
zavzdychá. Hýbu rty, cítím na nich slanou chuť jeho
kůže.
Jeho hlas ve mně rozdmýchává oheň.
„Pamatuju se na tebe. V té jeskyni jsi žhnula jako
oheň a lesklá pleť ti hrála všemi barvami.“ Nakloním se
nad kuchyňský ostrůvek. Jeho slova mě hypnotizují. A
stejný účinek má i jeho ruka na můj obličej. Jestli bude
povídat dál, uvidí za chvíli drakii. „Řekni, žes na mě
myslela. Že na mě myslíš právě teď.“
Pohnu rty, ale nedokážu ze sebe vydat ani hlásku.
Odtáhne ruku. Okamžitě se do mě dá zima. Připa-
dám si, jako bych byla o něco oloupená. Takhle si
připadám už hodně dlouho. Takhle jsem si připadala
už před příjezdem do Chaparralu. Od svých jedenácti,
kdy jsem se poprvé převtělila a ztratila se v sobě. Kdy
mě všichni začali brát jako tu, která dští oheň. Moji
rodiče. Moje sestra. Cassian. Viděli ve mně v prvé řadě
drakii. A já jsem uvažovala stejně. Prostě jsem byla
poslední drakie, která dští oheň.
Až teď ve Willově přítomnosti si uvědomuju, že
jsem něco víc. Že jsem někdo, koho nesvazují pravidla
kmene, rasy, rodiny. Že mě ostatní mohou mít rádi
takovou, jaká jsem. Bez ohledu na to, jestli jsem
drakie, nebo ne.
„Myslela jsem na tebe,“ zašeptám. Nepoznávám svůj
hlas. Patří někomu jinému. Někomu statečnému,
někomu, kdo se chystá poslechnout volání svého srdce
a hodně riskovat. „Nikdy jsem na tebe nepřestala
myslet.“ A pochybuju, že někdy přestanu.
Odměnou mi je další pohlazení. Políbí mě. Něžně
mi přejede pusou po rtech, ale já vím, že v sobě skrývá
touhu, že se jen snaží ovládat. Je to ve vzduchu jako
blížící se bouřka. Dýchám mu na rty. Začne mě líbat
vášnivěji, přitiskne mi ruce ke spánkům. Na chvíli na
ten burácivý vichr zapomenu. Zakloní mi hlavu a já ho
chytnu za vystouplé svaly na rukou. Líbí se mi, jak se
ke mně tiskne.
Najednou mi jeho rty připadají studené, přímo
ledové. Uvědomím si, že to není jím, ale mnou.
Začínám se rozpalovat. Úplně sálám. Zalapám po
dechu, vytrhnu se mu, zaběhnu za kuchyňský ostrůvek
a oběma rukama se chytnu tvrdé hrany. Bouřlivý vichr
se utiší. Will zatím neví, co všechno umím, a já bych
mu to teď nerada předváděla.
Dýchá přerývaně, hruď se mu rychle zvedá. Vysloví
mé jméno tak dychtivě, že zavřu oči. Když je znova
otevřu, vypadá o něco klidněji, vyrovnaněji. Natáhne
ke mně ruku. Tentokrát necítím tak silné nutkání
prchnout. Jeho oči mi slibují hledané útočiště. Vezmu
ho za ruku a on mě odvede do obýváku.
„Tak povídej,“ vybídne mě. Jeho třpytivé oči
prahnou po pravdě. „Chci o tobě vědět úplně všechno.“
Vždyť už všechno ví. Zná moje velké tajemství. Lo-
gicky - kvůli kmeni, kvůli našemu druhu - bych si toho
měla nechat co nejvíc pro sebe, ale nedokážu to. Teď
už ne.
Nedokážu před ním nic tajit. Před klukem, který mě
tolikrát zachránil. V horách. U něj doma. Dokonce i
tenkrát ve škole. Kdyby mi chtěl ublížit, udělal by to už
dávno. Kdyby mě chtěl zradit, nedíval by se na mě
takhle. Nedokázal by to předstírat. Nechci, aby nás
něco rozdělovalo. Je čas vyjít s pravdou ven.
„Moje máma a Tamra... nejsou jako já. Nejsou...
drakie.“
 Zmateně se na mě podívá a stiskne mi i druhou
ruku.
Rozpovídám se. Vysvětlím mu, jak náš kmen funguje,
jak žijeme, jak se převtělujeme. Jak nám evoluce
poskytla tu vůbec nejlepší ochranu, protože se umíme
převtělit do lidské podoby. „Když se bojíme nebo když
nám hrozí nebezpečí, ztratíme lidskou podobu. Je to
náš obranný mechanismus... převtělíme se do
drakijské podoby, ve které jsme silnější a můžeme
využít veškeré naše schopnosti. Proto jsem se začala
převtělovat, když na mě na záchodě zaútočila
Brooklyn.“
Chvíli mlčíme. „Říkala jsi něco o zvláštních
schopnostech. Co umíš?“ zeptá se.
Uhnu pohledem. „No, už sis asi všiml.“
Teď přijde to nejtěžší. Přitom by to nemělo být tak
těžké. Už ví, že jsem drakie, ale následující informace
bude úplně jiného druhu. Nejsem obyčejná drakie.
Jsem drakie, která budí respekt i mezi drakii.
Zhluboka se nadechnu a podívám se mu zpříma do
očí. „Dštím oheň.“
Zatváří se zmateně. Jak ráda bych mu zahladila tu
vrásku na čele.
„Blbost. To už dneska nikdo neumí. O dštění ohně
neexistuje jediný -“
„Nejspíš mě příroda obdařila recesivními geny.“
Neusměje se. Jeho ruka se zastaví těsně nad mým ob-
ličejem. Nepohladí mě. Vidím na něm, že mu to začíná
docházet. „Tenkrát na schodech... jsi měla tak žhavou
kůži. A teď... tvoje rty...“
Obličej mi hoří i přesto, že mě jeho slova studí a
rozhořčují. Přikývnu. Jo. Když mi dáš pusu, tak se
prostě... rozpálím.“
„A... co z toho vyplývá? Že lehnu popelem, když se
budeme líbat?“ Tváří se vyjeveně. „Proto ses mi
vyhýbala. Proto jsi utekla tu noc, co jsme se líbali.“
Nechám si pro sebe, že jsem utekla pokaždé, a ne
jen tu noc.
Sáhne si na rty, jako by si vzpomněl, jak jsem před
chvílí měla teplou pusu. Zasměju se. Zní to zkroušeně.
Nejradši bych se hanbou propadla.
„Mohla bych ti ublížit, jen kdybych z pusy vypustila
oheň nebo kouř,“ přiznám. Aspoň si myslím, že to tak
je.
Hladí mě na ruce. Jsem ráda, že se mě chce dotýkat
po tom, co jsem právě řekla. Obrátí mi ruku. Přejíždí
mi prsty po rýhách na dlani. „A dál?“ Podívá se na mě
zpod těžkých víček. „Co ještě bych o tobě měl vědět?“
„Moje kůže odmlčím se, polknu.
Skloní hlavu a přitiskne mi rty na zápěstí. Ten
polibek je heboučký jako pírko. „Co je s ní?“
„Vždyť víš. Už jsi to viděl,“ zasípu. „Mění se. Barva -
“
„Je jako oheň.“ Zvedne oči a řekne ta dvě slova,
která pronesl tenkrát na skalní římse nad šumícím
jezerem zahaleným ledovou mlhou. „Jsi krásná.“
„To už jsi mi jednou řekl. V horách.“
„A taky jsem to tak myslel. A myslím to tak i teď.“
Zasměju se, ale moc přesvědčivě to nezní. „Takže to
znamená, že se na mě nezlobíš.“
„Zlobil bych se, ale nemůžu.“ Zamračí se. „Měl
bych.“ Posune se na gauči blíž ke mně. Zaboříme se do
opraných polštářů. „To přece nejde.“
„Co nejde?“ Chytnu ho za límeček košile. Je tak
blízko, že si můžu důkladně prohlížet proměnlivou
barvu jeho očí.
Dlouho nic neříká. Už zase se na mě dívá tak, že
bych se nejradši hanbou propadla. Chvíli mám dojem,
že mu duhovky žhnou a že má místo zorniček štěrbiny.
„No, aby se lovec zamiloval do kořisti,“ zašeptá.
Cítím tlak na prsou. Nasaju vzduch do plic. Říkám
si, že to je skvělé, ale je mi trapné to říct nahlas.
Přestože mi právě vyznal lásku.
Miluje mě?
Vrtá mi to hlavou. Upřeně se na něj dívám a říkám
si, jestli to myslí vážně. Ale proč by to nemyslel vážně?
Proč by to nechal dojít tak daleko? Proč by se obrátil
zády k vlastní rodině?
Už zase se na mě dívá tak zoufale a dychtivě.
Vzpomínám, jak jsem s ním seděla v autě, on mi ošetřil
ránu na dlani a pohladil mě na noze. Rozbolí mě z toho
břicho.
Rozhlédnu se. Jsme nebezpečně sami. Jsme víc
sami než tenkrát na schodech ve škole. Dokonce víc
sami než při našem prvním setkání na skalní římse.
Olíznu si rty. Jsme sami a tentokrát nás od sebe
neodtrhne žádné zvonění. Ještě víc mě ovšem
zneklidňuje fakt, že už nás nerozděluje žádné
tajemství. Žádné překážky. Že nás nemá co zastavit.
Zadržím dech. Cítím na rtech jeho rty. Jsem si jistá,
že takhle blízko jsem ještě k nikomu neměla, že jsem
nikdy nebyla tak zranitelná. Líbáme se tak dlouho, do-
kud vystačíme s dechem. Oba jsme rozpálení a zardělí.
Tiskneme se k sobě na gauči. Něžně mi hladí holá záda
pod košilí, pečlivě mi prsty prozkoumává každý
hrbolek páteře. Záda mě brní, protože se mi hned pod
kůží chvějí křídla. Nasaju studenější vzduch z jeho
pusy a vpustím ho do rozžhavených plic.
Vůbec mi nevadí, že se zarazil a že se dívá, jak moje
kůže střídá barvy, ani že se dotýká mého měnícího se
obličeje. Líbá mě. Na tvářích, na nose, v očních
koutcích a s povzdechem přitom zbožně šeptá mé
jméno. Sjede mi rty na krk, zasténám, nahrbím se.
Myslím jen na něj. Ještě nikdy jsem nebyla tak blízko
obloze. Je to jen díky němu.

Udělám k obědu toasty se sýrem, jeden pro mě a dva

pro něj. Hranolky doma nemáme, ale ve špajzu
objevím sklenici nakládané zeleniny.
„Tohle bylo to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy jedl.“
Napije se. Podívá se na mě přes okraj skleničky s
džusem.
„To je tím italským sýrem,“ poznamenám a spolknu
poslední sousto.
„To je kuchařkou.“
Usměju se a uhnu očima.
 Posloucháme hudbu. Povídáme si. Líbáme se,
dokud se moje kůže nezačne zlatorudě třpytit. Dokud
není horká na dotyk a mě nespaluje vnitřní žár.
Přestane mě líbat a prohlíží si mě. Nakloní se ke mně,
přičichne mi ke krku. Jako bych byla něco, co by rád
ochutnal. Přejíždí mi dlaněmi po rukách... takže se
rozhořím ještě víc.
„Takhle reagují všechny drakie, které dští oheň?“
zeptá se, mrkne na mě a podrží mou ruku v široké
dlani. „Nebo za to můžou moje kouzelné ruce?“
Zavrtím hlavou. „Nevím. V našem kmeni jsem
jediná.“
Vrhne na mě zkoumavý pohled a přestane se smát.
„Opravdu?“
Přikývnu. „Proto jsme odtamtud odjely. Máma
tvrdí, že tam pro mě nebylo bezpečno.“
Stiskne mi ruku. „Chtěli ti ublížit?“ Při vzpomínce,
že se mi chystali uříznout křídla, se zachvěju. Vezmu
ho za ruku a přiměju ho, aby povolil sevření. „Ne. Ne
tak, jak si myslíš. Jen se mi chtějí plést do života.“
Vzpomenu si na Cassiana a znova se zachvěju. „Chtějí
si mě přivlastnit.“
Nakrčí čelo. „Jak to myslíš?“
„Nemáš zas tak špatné informace. Všichni si mysle-
li, že drakie, které dští oheň, vyhynuly, že už neexistují.
Jenže pak jsem se objevila já. Jako první po mnoha ge-
neracích.“ Pokrčím rameny, snažím se svá slova
zlehčit. „A chtějí další. Další drakie, jako jsem já. To je
celé.“
 O uřezání křídel raději pomlčím. Aby si nemyslel, že
jsme barbaři. I když by mi to vzhledem k tomu, co jsou
jeho příbuzní zač, mohlo být jedno. Jenže mně to jedno
není. Stydím se, že se mnou mí bližní chtěli tak krutě
naložit.
Dlouho se na mě dívá - přísně, pronikavě,
přemýšlivě. Pak mu to dojde. Už chápe, jak si kmen
hodlá obstarat další drakie, které dští oheň. Oříškové
oči má najednou sytě zelené. Zanadává. „Takže kmen
očekává, že -“
„Všichni ne,“ skočím mu rychle do řeči. Nidie si to
podle mě nepřeje. Možná proto nás tenkrát v noci ne-
chala utéct. Neschvalovala by to ani Azurka, ani
několik mých dalších kamarádů. „Náš alfa samec pro
mě vybral svého syna, Cassiana...“ Zatváří se tak, že
sebou trhnu. Přejedu mu prsty po hřbetu ruky. „Vždyť
se nic neděje.“ Nakloním se a políbím ho na koutek
pusy. „Teď jsem tady. S tebou. Nenajdou mě.“ Tedy až
na Cassiana. Ten už mě našel. Ale jeho teď řešit
nebudu. Vrátí se až za několik týdnů.
Proplete si se mnou prsty. „Slib mi, že odsud neod-
jedeš.“
Zadržím dech a podívám se mu do očí. Je mi jasné,
že se musím rozhodnout. Ale ne jestli se vrátím ke
kmeni. To už vím. Tam se vrátit nemůžu. Musím si
promyslet, jestli zůstanu tady v Chaparralu a
zapomenu, že jsem chtěla najít jiný kmen.
Will by mi mohl pomoct s útěkem. Myslím, že by mi
pomohl, kdybych ho poprosila, kdybych ho
přesvědčila, že je to nutné. Kdybych mu vysvětlila, že si
pro mě brzy přijde Cassian. Záleží mu na mně, takže
by to pro mě udělal, i když nechce, abych odtud odjela.
Stiskne mi ruku. „Slib mi to.“
„Slibuju,“ zašeptám. I když bych nic takového
slibovat neměla. I když si tu jedna část mého já nebude
připadat v bezpečí. Právem.
Aspoň že nemusím odjíždět kvůli drakii. Ta totiž
díky Willovi neuchřadne. Společně můžeme před
celým světem utajit, co jsem zač. Řekla bych, že spolu
bychom dokázali naprosto cokoliv. A máma s Tamrou
by si mohly žít po svém. Tak by to bylo pro všechny
nejlepší.
Z dáli k nám doléhá zvláštní zvuk. Přerývané jíkavé
pí-pi-pí. Je to ten stejný pták. Nebo nějaký podobný.
Jako tu noc, co pršelo. Hlupáček, který si neuměl najít
úkryt.
„Co je to?“ zeptám se.
Zatváří se zmateně, ale pak to taky uslyší. „Pouštní
křepelka. Její křik je docela výrazný, viď? Ve městě se
objevuje, jen když se udělá vedro. Hledá potravu a
vodu. Druha.“
Z nějakého důvodu se opět zachvěju.
„Je ti zima?“ Tře mi ruce.
Zima mi nebyla od té doby, co jsme se sem
přistěhovaly. Netřesu se zimou. „Ne, ale radši mě
obejmi.“

Odpoledne se za mnou staví Catherine.

 „Stýskalo se ti?“ zeptá se sarkasticky jako obvykle,
hodí batoh na zem a padne vedle mě na postel, jako by
k nám chodila odjakživa. „Připadám si jako zločinec
jen proto, že tě znám. Pořád se mě někdo ptá, jestlis
Brooklyn opravdu popálila.“
„Popálila?“ Povytáhnu obočí.
Catherine si dá pod hlavu polštář. „Dost se to celý
nafouklo.“ Zacuká jí pusa. „Možná za to můžu já.“
„Bezva. Tak to ti děkuju.“
„Nemáš zač.“
„Tím pádem jsem ve škole odepsaná.“ Poprvé mi to
není jedno. Jestli tu mám zůstat a úspěšně se začlenit
do kolektivu, tak by pár kamarádů nebylo na škodu.
Aby se ze mě nestal vyvrhel. Zvlášť když Tamra chce ve
škole vynikat.
„Děláš si srandu? Jsi hrdinka.“ Na rtech jí zacuká
úsměv. „Podle mě máš šanci na titul královny příštího
ročníku.“
Krátce se zasměju, ale pak mi dojde, co vlastně
řekla. Příští ročník. Budu tady ještě? S Willem? Ta
představa je příliš lákavá, abych jí uvěřila.
„No. Rutledge dneska nebyl ve škole,“ poznamená a
vytrhne stránku z kroužkového bloku.
„Jo?“ Chci, aby to znělo nenuceně.
„Jo-o.“ Pořádně to slovo protáhne a významně na
mě upře modrozelené oči. „Ale jeho bratranci ve škole
byli,
takže s nima nikam nejel. Zajímalo by mě...“ Zvedne
hlavu, dlouhá zubatá ofina jí spadne do očí. „Kde asi
byl?“ Pokrčím rameny a začnu nehtem oloupávat hrot
tužky. „Zato vím, kde byl podle Xandera,“ povídá dál.
Rychle se na ni podívám. „Xander se s tebou bavil?“
„To je, co? Že by mě ostatní začínali brát?“
„Kde podle něj Will byl?“
„Samozřejmě že s tebou.“
„Se mnou?“ Navlhčím si rty. „To říkal?“
„V podstatě jo. Odchytil mě ve studovně. Chtěl si to
ověřit.“
Polknu. Není mi pomoci. Xander si myslí, že toho
moc vím, a můj vztah s Willem na tom nic nezmění.
„Co proti tobě má?“ zeptá se Catherine.
„Nevím,“ pokrčím rameny.
„No, já z něj mám docela vítr. Připomíná mi
mámina bývalého přítele Chada. Má zrovna tak ostrý
pohled. Na Chada jsme nakonec musely zavolat
policajty.“
„To se v mém případě nestane.“
Catherine zavrtí hlavou. Sice je mladá, ale už zažila
svoje. „Jacindo, to nemůžeš vědět. Nikdy nemůžeš
tvrdit, že někoho dobře znáš. Věř mi.“
„To máš pravdu,“ zašeptám. Přeju si, aby to bylo
přesně opačně... Přeju si, abych na každém okamžitě
poznala, jaký je. Aby neexistovala lež, přetvářka,
masky. Přitom bych sama bez masky dlouho nepřežila.

Po dni stráveném s Willem moje kůže ještě hřeje a

slabě září.
Mám dům pro sebe. Catherine zůstala na večeři, ale
odešla, ještě než máma vyrazila do práce. Tamra se
potom odjela učit se spolužáky. Sedím na posteli, čtu
Jak zabít ptáčka. Ta knížka se mi líbí, ale už půlhodinu
koukám na stejnou stránku. Nemůžu se soustředit.
Slyším tiché škrábání na okno. Nevěnuju tomu po-
zornost. Říkám si, že to bude jen větev. Která se
pohupuje v neexistujícím větru...
Zamrazí mě. Sklouznu z postele a podívám se na
okno mezi mojí a Tamřinou postelí. V matném světle
lampičky vidím za roletou stín. Představím si Xandera.
Napadne mě, že už si to domyslel a že si pro mě jde.
Will mu pochopitelně nic neřekl, ale on na to přišel
sám.
Pak si vzpomenu na kmen. Na Cassiana. Na
Severina.
Zhluboka se nadechnu. Roztáhnou se mi plíce. Ne-
vzdám se bez boje. „Kdo je to?“ zeptám se.
Ten zvuk je čím dál hlasitější. Mám dojem, že někdo
zápasí se síťkou proti hmyzu. Je slyšet bouchnutí a pak
třaslavé škubnutí. Síťka odpadne.
„Kdo je to?“ zeptám se znova. Mám pusu plnou
dýmu, nadouvají se mi tváře a ze rtů se mi dere velký
oblak kouře. Brní mě záda, protože se mi pod kůží
hýbou křídla, plazí se jako zvířata, která hledají, kudy
by se dostala ven.
Okno se otevře. Roleta zachřestí a zavlní se. Moje
kůže se taky zavlní. Zaplaví mě vlna horka. Otevřu
pusu, chystám se dštít oheň.
Roleta vyletí nahoru. V okně se objeví Willova
hlava. Dívá se na mě zářivýma očima. „Ahoj,“
vydechne.
„Wille!“ doběhnu k oknu a podržím roletu, aby
mohl vlézt dovnitř. „Co blbneš? Málem jsem dostala
infarkt.“
„Viděl jsem tvoji ségru, jak jde pryč, ale říkal jsem
si, že bych neměl klepat. Máš mámu doma?“
„Je v práci.“
Zazubí se, vleze dovnitř a uvolněně mě obejme.
„Takže tě mám celou pro sebe.“
Usměju se a přitisknu se k němu. Jsem šťastná, že
jsem mu chyběla jako on mně. Sice jsme se dneska už
viděli, ale vedle něj si teď připadám silnější - okolní
svět už mě tak neděsí a neničí.
Sedneme si na zem a zády se opřeme o postel. Vez-
meme se za ruce a začneme si povídat. Vypráví mi o
své rodině. O svých bratrancích. O všech. Dokonce i o
svých strýcích a ještě dalších bratrancích. Jenže mně
dělá starosti Xander.
„Xander mě strašně nenávidí,“ přizná Will.
„Proč?“
Mlčí. Cítím, jak je celý napjatý. „Protože mě táta i
strejdové... mají radši.“
„Jak to?“
Vzdychne. Je vidět, že ho to moc trápí. „Nechci o
tom mluvit -“
„Jen mi to pověz,“ naléhám. Musím zjistit, co je
Xander zač.
„Protože jsem v něčem lepší než on.“
 „V čem?“ zeptám se, přestože mi vnitřní hlas
našeptává, ať přestanu, ať se ho nevyptávám. Protože
to ve skutečnosti nechci vědět.
„Jacindo, jsem lepší lovec.“
Ruka mi v jeho dlani ztuhne. Podívám se na ni.
Divím se, že se k němu tisknu tak důvěřivě. Zvedá se
mi žaludek. Pokusím se mu vytrhnout. Protože tohle je
na mě moc. Jak se s tím mám vyrovnat?
Pevně mi tu ruku stiskne. Jacindo, nechci ti lhát.
Jsem nejlepší stopař z celé rodiny. Někdy mám pocit,
že se na vás dokážu naladit... Neumím to vysvětlit.
Takhle si připadám pokaždé, když se přiblížím k
Přikývnu. Je mi to jasné. Proč se tenkrát na chodbě
choval tak, jak se choval - že mě ucítil, dřív než mě
uviděl. „To je dobrý,“ zašeptám. Opravdu mi to nevadí.
Jestli ho to ke mně táhne i z tohohle důvodu, tak mu to
nemůžu mít za zlé. Zvlášť když po něm toužím stejně
jako moje vyprahlé plíce po kyslíku. Protože chci svou
drakii udržet při životě. „Proto jsi pro ně tak důležitý.“
„Jo.“ Přikývne. Do čela se mu nahrnou medově
hnědé vlasy. Jenže mně to nikdy nepřipadalo správné.
Nikdy jsem si nemyslel, že draci, ehm drakiové, jsou
nebezpeční a že je nutné je zabíjet. To se mi totiž táta
snaží namluvit. Od té doby, co jsme se viděli v horách,
jsem je na drakijskou stopu nepřivedl. Nemůžu. Už to
nikdy neudělám.“ Usměju se. Říkám si, jestli jsem do
Chaparralu náhodou nepřijela právě kvůli tomuhle.
Kvůli Willovi. Kvůli sobě. A kvůli všem drakiům.
Nakonec přijde řeč i na obávané téma. Doufala
jsem, že se mě na to Will nikdy nezeptá. Sama jsem si
o tom tématu zakázala přemýšlet. Protože znamená
hodně neradostnou vyhlídku.
„Kolika let se vlastně dožíváte?“ Opře se hlavou o
postel a podívá se na mě. Je pravda, co se proslýchá?“
Jsem tak klidná. A uvolněná. A nenucená. Takhle se v
jeho blízkosti chovám pokaždé. Jako by se mě na nic
nezeptal. Jako by se právě nezeptal, jak dlouho budu
žít. „Opravdu můžete žít i nekonečně dlouho?“
„Nejsme nesmrtelní.“ Pokusím se o smích.
Nepovede se mi to. „Nemůžeme žít nekonečně
dlouho.“
Chvíli mlčí. Dál se na mě klidně dívá. Prozrazuje ho
jen lesk jeho očí. Je mu to jasné. Je mu jasné, že sice
nejsme nesmrtelní, ale že pořád máme k obyčejným
smrtelníkům daleko. „Kolika let se dožíváte?“
Navlhčím si rty. „To je pochopitelně různé
„Tak kolika?“
„Nejstarší drakii v našem kmeni, Nidii, je tři sta
osmdesát sedm.“ Na zlomek vteřiny vypadá zaraženě.
Pak se zatváří jinak. Rozvážně. „Ale to je dlouho i na
nás. To je výjimka. Průměrně se dožíváme tak dvou
set... tří set let,“ dodám rychle.
„Průměrně,“ zopakuje po mně.
Mluvím dál, jako by na to - na propast, kterou jsem
mezi námi právě vytvořila - mohl díky mě zapomenout.
Jako bychom se už tak nepotýkali se spoustou
překážek. „Všichni si myslíme, že Nidie žije jen silou
vůle. Je pro náš kmen hrozně důležitá. Moc ji
potřebujeme, a ona se proto drží naživu.“ Chabě se
zasměju. Vadí mi, že Will mlčí.
„V kolika začneš vypadat staře?“
Rozpačitě pokrčím rameny. „No, my nikdy
nevypadáme... staře.“ Každopádně ne tak jako lidé.
„Na kolik vypadá ta Nidie?“
Kousnu se do rtu. „Na pětapadesát nebo šedesát,“
zalžu.
Není to pravda. Nidie vypadá spíš na pětačtyřicet. V
životě jsem neviděla drakiho nebo drakii, kteří by vy-
padali na víc. Prostě nestárneme jako lidé. Máma
stárne jen proto, že už dlouho potlačuje svoji drakii.
„Takže až já budu šedivý šedesátník, ty budeš vy-
padat...“
„Mladší,“ doplním. Mám v krku knedlík. Ne proto,
že Will bude vypadat starší nebo že už nebude tak
hezký.
Ale proto, že s tím nebudu moct nic dělat. Jen budu
přihlížet, jak chátrá, slábne a umírá.
„Nebudeme se radši bavit o něčem jiném?“ Vytrhnu
ruku z jeho sevření a prohrábnu si zacuchané vlasy.
Doufám, že neviděl, jak jsem si nenápadně otřela oči.
Je slyšet, jak se otvírají vchodové dveře.
Urychleně vyskočíme. Tamra vejde do pokoje pár
minut poté, co Will vylezl oknem ven.
Sedím na posteli, snažím se tvářit nenuceně a
nedívat se na okno, kterým Will zmizel. Snažím se
nemyslet na naše poslední slova, na výraz v jeho
obličeji... ani na to, jak mi běhá mráz po zádech,
protože on zemře o hodně dřív než já.
Až do dnešního dne jsem o tom odmítala přemýšlet,
nikdy jsem se dalekou budoucností nezabývala. Jenže
když to teď vím - když vím, že mě Will miluje, že odsud
nikdy neodjedu a že s ním chci být už navždy -
nedokážu se ubránit strachu. Zarývá do mě své tesáky.
Protože ve Willově případě to „navždy“ zas tak
dlouho nepotrvá.
 27

robudí mě vůně kávy a slaniny. Zavětřím. Ne. To

voní párky. Stoprocentně. A smažená vajíčka.
Podívám se na Tamřinu prázdnou postel na opačné
straně pokoje a pak na budík. Je čtvrt na devět. Ta
vůně se vznáší všude kolem. Promnu si oči a zvednu se
na loktech. Říkám si, jestli máma náhodou
nezapomněla vypnout kávovar. Kručí mi v břiše. To
ovšem nevysvětluje, proč tu voní jídlo.
„Tak teď už to vím,“ vyděsí mě hluboký sametový
hlas.
Vyskočím a popadnu polštář, jako by to byla zbraň.
Na prahu stojí Will. Napije se z kovového
termohrnku. Šedé tričko mu obepíná ramena a
hrudník tak dokonale, že se mi tají dech.
„Co víš?“ zeptám se napjatě.
„Že jsi krásná i po ránu.“
„Aha,“ řeknu přihlouple a přehodím si zacuchané
vlasy přes ramena. Jsem si jistá, že nevypadám dobře,
zvlášť když právě vstávám. Ne že by mi jindy na
vzhledu záleželo, ale stejně... Copak někdo vypadá k
světu, když zrovna vylézá z postele? „Tys přišel,“
zašeptám.
 „Jak vidíš.“
„Je to silnější než ty, viď?“
„Jak vidíš, tak jo.“
Nevadí mi to. Vlastně jsem ráda.
„Udělal jsem ti snídani,“ dodá.
„Ty umíš vařit?“ zeptám se ohromeně.
Zazubí se. „Nezapomínej, že jsme doma samí chlapi.
Máma umřela, když jsem byl malej. Skoro si ji
nepamatuju. Musel jsem se naučit vařit.“
„Aha,“ pípnu a narovnám se. „Počkej. Jak ses sem
dostal?“
„Dveřma.“ Napije se a podívá se na mě, jako by mi
hrozilo nebezpečí. „Tvoje máma by se měla naučit
zamykat.“ Zvednu obočí. „Copak by tě to odradilo?“
Usměje se. „Vždyť mě znáš.“
Asi ho už opravdu znám. Vím, jak mu je, když odmí-
tá dělat, co se od něj očekává. Vím, jak mu je, když pro
své blízké představuje zklamání. V tomhle směru jsme
na tom stejně.
Přestane se usmívat. „Jenže existujou i jiný nebezpečí
„A zamčené dveře by mě před nima ochránily, viď?“
Okamžitě zalituju, že jsem mu to připomněla. Mrzí mě,
že se mu v obličeji mihnul stín a oči mu ztmavly
dozelena.
„Ale no tak,“ zkouším to. Vylezu z postele. Musí za-
pomenout, že existují temné síly, které mi chtějí
ublížit... a rozdělit nás. Že on s některými dokonce
bydlí v jednom domě. Možná s těmi nejhoršími. Kmen
si nepřeje mou smrt. Dokonce ani enkrosové pro mě
neznamenají bezprostřední nebezpečí - zatím to jsou
jen anonymní postavy zahalené mlhou, skrytí strašáci.
Za hrozbu bych je považovala, až kdyby mě lovci chytli
a vydali mě do jejich spárů.
 „Radši tohle téma nebudeme rozvíjet,“ navrhnu a
obejmu ho kolem pasu.
Přitiskne mě k sobě tak pevně, že zalapám po dechu.
„Nechci, aby ti někdo ublížil. Nikdy.“
Z toho, jak to řekl a jak mě drží - tak zoufale a
urputně - se roztřesu. Sevře se mi žaludek.
Napadne mě, jestli náhodou neví něco víc. Jestli mi
řekl všechno.
Co by mi tak mohl tajit?
Nechci na to myslet. Přitisknu se hlavou k jeho teplé
hrudi. Jeho měkká bavlněná košile je moc příjemná na
dotyk. „V tom případě mě pusť, nebo mě rozdrtíš,“ do-
bírám si ho.
„Tak pojď,“ vybídne mě, vezme mě za ruku a odvede
mě do kuchyně. „Umírám hlady. Najíme se.“
Řekl to normálním hlasem. Sametovým a
hlubokým. Vyrovnaným. Po tom zvláštním tónu už v
něm nebylo ani stopy. Pak mě napadne, že jsem si to
nejspíš vymyslela.

„Will už nebyl několik dní ve škole.“

Sestřina neškodná poznámka mě donutí zvednout
hlavu od knížky. Tamra se učí na koberci u postele. Po-
zorně mě sleduje. Ruka s propiskou se jí zastaví těsně
nad papírem.
Jo?“ zeptám se. Jsem pyšná, že se mi podařilo
zachovat klid, že jsem jí na to neskočila. „Třeba zase
někam jel.“
„To teda nejel. Jeho bratranci ve škole byli.“ Vida,
už ví o jejich rybaření. Jen netuší, co ve skutečnosti
loví.
Pokrčím rameny a začnu si číst. Za chvíli už slyším,
jak Tamra něco píše, a úlevně vydechnu... Doufám, že
jsem v téhle zkoušce obstála. Paní Hennesseyová
naštěstí o Willových návštěvách pomlčela. Doufám, že
si je hodlá nechat pro sebe. Jsme tak trochu spojenci.
„Mluvila jsi s ním?“
Vida, tak Tamře to nedá. Teď to bude těžké. Vždyc-
ky mi vadilo, když jsem měla sestře lhát. Jenže
kdybych jí řekla pravdu, musela bych jí povědět i
spoustu jiných věcí a na ty teď není vhodná chvíle... na
to teď nejsem připravená.
„Ne.“
„Hm. Tak to asi princ na bílém koni není.“ Zadívá se
mi do očí. Odolám a nezačnu Willa obhajovat, že je víc
než princ. „Nemrzí tě to?“ zeptá se.
„Ne. Na prince jsem nikdy moc nevěřila.“
„Nepovídej.“ Pokrčí rameny. Nemůžu si pomoct,
musím myslet na Cassiana. Tamra ho dřív považovala
za prince. Nejsem si jistá, jestli ho náhodou nepovažuje
za prince i teď. „Musíš si zvyknout, že některý žabáci se
v prince nepromění.“
Zabručím. „Co Ben?“ zeptám se, abych zavedla řeč
na jiné téma.
„Ale jo, dobrý.“
To znamená, že ji Ben moc nebere. Přece jen to není
Cassian. Podle mě má Cassiana plnou hlavu, i když se
zařekla, že na něj nebude myslet. Cassiana v nadživotní
velikosti. Škoda. Kdyby s někým chodila, přišla by na
jiné myšlenky a přestala by si dělat starosti kvůli tomu,
jestli jí to tady zkazím. Tedy jestli jí to zkazím ještě víc,
než se mi zatím povedlo. Nový přítel by také navozoval
zdání normálnosti, po kterém ona tak touží.
Možná bych jí měla říct, jak to s Willem je. Možná
bych jí měla vysvětlit, že tu chci zůstat, že chci, aby
nám tu bylo dobře. Že mám Willa moc ráda... že ho
mám více než ráda. Že tu díky němu můžu zůstat.
Vzdychnu. Bylo by to na dlouhé povídání. Delší, než o
jaké teď stojím. Stejně to Tamra zítra zjistí, protože se
pro mě Will staví a půjdeme na rande.
„Ale jeden kluk se mi líbí ještě víc,“ řekne, dřív než
se jí odhodlám svěřit.
Podívám se na ni. „Jo? Že bys konečně našla
prince?“
„Hmm. Možná.“ Přikývne, ale nijak to nerozvede.
Netlačím na ni. Neřekla by mi víc, než by chtěla. V
tomhle si jsme podobné. Žijeme vedle sebe už dost
dlouho, ale srdeční záležitosti spolu zásadně
nerozebíráme, protože by se nám ani jedné nelíbilo, co
ta druhá skrývá v srdci. Jenže se známe příliš dobře, a
tak toho před sebou stejně moc neutajíme.
Dívám se na ni. Jsem rozhodnutá tu zásadu porušit.
Otevřu pusu, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Některé
zvyky prostě nejdou jen tak odbourat. Nejsem
připravená jí povědět o Willovi. Právě teď mám to
hřejivé tajemství ukryté hluboko v srdci. Je to
nádherný motýl, kterého se mi podařilo ulovit a
kterého teď opatrně držím v dlaních.
Tamra se to brzy dozví. A já si toho překrásného
motýla zatím nechám pro sebe a pokusím se ho
nezničit.

Další den se u nás Will neukáže.

Nepřekvapuje mě to. Říkal, že půjde do školy...
Nedala jsem mu pokoj, dokud to neslíbil. Nechci, aby
měl kvůli mně průšvih, nebo aby ho dokonce vyhodili.
Navíc na sebe nechci jeho příbuzné zbytečně
upozorňovat.
Den se krátí a po Willovi stále není ani vidu. Jsem
zklamaná, protože mi to samé slíbil už několikrát, a
přesto se pokaždé stavil. Večer máme jít na rande, ale
čas se bez něj dost vleče.
Zajdu za paní Hennesseyovou. Chvíli se spolu
díváme na televizi. Ona si pak jde zdřímnout a já
zamířím zpátky domů. Natáhnu se na postel a začnu
psát úkoly. Chemii mám za chvíli hotovou. Chystám se
na geometrii - vzorec pro výpočet kořenů kvadratické
rovnice jsme brali už před dvěma roky, takže příklady
řeším, jako když bičem mrská. Vtom něco zaslechnu.
Tiché cvaknutí.
Vrzání podlahy.
Kůže se mi nadšením napne, zavlní a zachvěje. Will.
Odložím tužku, posadím se a nervózně si prohrábnu
vlasy.
„Ahoj, mami!“ Jsem si jistá, že to není máma, ale
přesto na ni zavolám. To pro jistotu.
Nic. Ticho.
„Paní Hennesseyová?“
Vstanu, dojdu ke dveřím a podívám se do obýváku.
Vchodové dveře jsou otevřené. Pouštějí dovnitř slunce
a v jeho svitu tančí smítka prachu. O kousek dál se
třpytí voda v bazénu, ta modř je tak zářivá, že mě z ní
bolí oči.
„Wille?“ odvážím se křiknout. V hlase mi je slyšet
naděje.
Jdu dál, rychle se rozhlédnu po prázdné kuchyni. To
pro případ, že by nám Will chystal svačinu. Nic.
Vykouknu do zahrady.
Zklamaně protáhnu pusu. Po Willovi není nikde ani
vidu.
Pomalu zavřu dveře. Překontroluju, že jsou opravdu
zavřené. Kůže se mi dál vlní, překypuje energií. Takový
příval energie obvykle pociťuju jen ve Willově
přítomnosti. Jenže Will by mi na volání odpověděl.
Dívám se na dveře a třu si ruce - mám husí kůži, i
když je takové vedro. Urychleně zamknu. To ticho je
tísnivé a skličující. V domku je až podezřele velký klid.
Z toho tepla se mi vlní kůže, už je docela horká.
Určitě by mi pomohlo, kdybych se vykoupala. Chci si
sundat košili. Otočím se, že si dojdu pro plavky.
Zaječím.
 28

atnu zuby, abych nezačala křičet. Nerada bych

probudila paní Hennesseyovou - určitě by se
sem okamžitě přihnala.
„Ahoj Jacindo.“
Ten hlas mi nahání takový strach, že ho cítím až v
morku kostí. Věděla jsem, že tahle chvíle jednou
přijde, a stejně na ni nejsem připravená. Vždyť mi dal
pět týdnů. Pořádně polknu. Bude těžké ho přemluvit,
ať podruhé odjede beze mě.
V plicích se mi hromadí kouř. Rozšiřuje se mi
průdušnice, otéká z horka. Budu se bránit. Žár v mém
těle ještě zesílí, když si představím, že mě čeká uřezání
křídel... že mě Cassian chce odvézt domů, abych trpěla.
„Vypadni,“ zachraptím.
Vykulí oči. Zorničky se mu ztenčí tak, že místo nich
má jen úzké svislé čárky.
„Máma ti to řekla, viď?“ pronese rozhodným hla-
sem.
„Jo,“ odseknu. „Řekla.“
„Neví všechno. Nezná mě... Neví, co cítím. Nikdy
bych
tě nenutil, abys dělala něco proti své vůli, a nikdy,
nikdy v životě bych nedovolil, aby ti někdo ublížil.“
Jeho slova mě rozzuří. Jsem si jistá, že lže. Vyletí mi
ruka, chci mu vlepit facku, aby se přestal tvářit tak
upřímně. Stejně se tvářil i minule, a to mi lhal do očí.
Chytne mě, stiskne mi zápěstí. ,Jacindo
„Nevěřím ti. Dal jsi mi slovo. Pět týdnů -“
„Pět týdnů bylo moc. Nemohl jsem to vydržet,
musel jsem tě vidět.“
„Protože jsi lhář,“ nedám se.
Už nevypadá tak nad věcí. Je na něm vidět, že to
prožívá. Ví, že nemluvím jen o těchhle pěti týdnech.
Zavrtí hlavou. „Dejme tomu, že jsem ti neřekl všechno.
Ale to na celé věci nic nemění. Nikdy ti neublížím. Chci
tě ochraňovat,“ řekne, jako by mu to bylo opravdu líto.
„Tak s tím klidně můžeš začít,“ vybídnu ho.
Zatne zuby. „To můžu. Můžu jim v tom zabránit.“
Snažím se mu vykroutit. Pustí mě. Třu si zápěstí a
probodávám ho pohledem. Jenže já jsem si tady
zvykla.“ Protáhnu prsty a hned zase zatnu ruce v pěst,
pořád mám sto chutí se s ním utkat. Jestli mě donutíš
k návratu, tak ti to nikdy neodpustím.“
Zhluboka se nadechne, výrazně se mu přitom
zvedne hrudník. „To nechci.“
„Odjedeš beze mě? Necháš mě na pokoji?“ Začnu si
dělat naděje.
Zavrtí hlavou. „To jsem neřekl.“
„Jistěže ne,“ ušklíbnu se. „A jak si to teda
představuješ?“ Zmocní se mě panika, že tu chce zůstat
a že se tím pádem dozví o Willovi a jeho příbuzných.
„Není důvod, proč bys tu měl zůstávat.“
Tmavé oči se mu lesknou. Jsi tady ty. Dám ti víc
času. Nikdy mezi lidi nezapadneš. Určitě si to
rozmyslíš.“
„Nerozmyslím!“
„Neopustím tě! Copak nechápeš, že bez tebe nemů-
žu žít? Jsi jiná než ostatní.“ Jeho hlas je jako hromobi-
tí. Divoce máchne rukou. Vyjeveně na něj zírám, bolí
mě oči. „Nejsi cvičená opice, která udělá, co se jí řekne.
Máš v sobě oheň.“ Trhaně se zasměje. „To se mi
povedlo. Opravdu v sobě máš oheň. Jacindo, jsi něčím
zvláštní. Jako jedinou tě beru vážně, všichni ostatní mi
jsou ukradení.“ Upřeně se na mě dívá, skoro
nedýchám. Přijde mi, že by mě k sobě nejradši přitiskl.
Rychle uskočím. Je to k neuvěření, ale tváří se
dotčeně. Svěsí obrovské ruce podél těla. „Dám ti větší
volnost. Čas, aby sis uvědomila, že tohle ukáže na
obývák není nic pro tebe. Potřebuješ mlhu, hory,
oblohu. Létat. Jak tady bez toho můžeš vydržet? Bez
toho přece nepřežiješ. A jestli ti to ještě nedošlo, tak si
to určitě časem uvědomíš,“ prohlásí klidně, možná
dokonce vyrovnaně.
Představuju si Willa. Říkám si, že on je teď mojí ml-
hou, oblohou, vším. Nejen že tady dokážu přežít, já
jsem se tu dokonce zamilovala. Jenže to se Cassian
nesmí nikdy dozvědět.
„Tady je to tisíckrát lepší než doma. Uřezání křídel,
o kterém jsi mi příhodně zapomněl říct
„Jacindo, k tomu nikdy nedojde.“ Popojde ke mně.
Skloní hlavu a zadívá se mi do očí. „Máš moje slovo.
Když se se mnou vrátíš, nic se ti nestane. To bych radši
umřel.“
Jeho slova se mi proženou hlavou jako ledový vítr.
„Ale tvůj táta
„Můj táta nebude alfa samec donekonečna. Jednou
převezmu vedení já. A všichni to moc dobře vědí.
Poslechnou mě. Slibuju, že budeš v bezpečí.“
Můžu mu věřit? Zvlášť po tom co právě řekl? Když
mu uvěřím a bude to chyba, zaplatím za to příliš vyso-
kou cenu. Zaplatím za to životem. „To budeš čekat tak
dlouho, dokud s tebou neodjedu po dobrém?“ Chci mít
v tomhle směru jasno. „Nebudeš mě nutit? Ani se za
žádných okolností nikomu neukážeš?“
„Počkám. Jak dlouho budeš chtít,“ slibuje.
Počká. Jenže tu bude pořád někde číhat. Někde
poblíž. Bude mě sledovat. A já o tom někdy ani nebudu
vědět.
Je to zvláštní, jak je najednou všechno jinak.
Nejdřív jsem si myslela, že tady nevydržím. A teď
odsud nechci odjet. Hlavně kvůli Willovi, ale taky
proto, že jsem se zařekla, že poslechnu mámu s
Tamrou. Ať je jednou po jejich. Nemůže být všechno
tak, jak bych si to představovala. Když budu silná a
chytrá, tak to moje drakie zvládne. A Will tomu
pochopitelně může napomoct. Stačí pár pus. Úsměv.
Nebo když mi zlehka přejede rukou po kůži. A moje
drakie okamžitě ožije. Navíc to už před ním nemusím
tajit.
Střední školu nějak přežiju. Kvůli mámě a kvůli
Tamře. Po maturitě můžu odjet s Willem. Až se
osvobodí od svých příbuzných. Jde o pouhé dva roky.
Podrobnosti ještě promyslíme. Jak a kam pojedeme.
Poprvé od příjezdu sem si začínám dělat naděje.
Nedovolím, aby mi to Cassian překazil.
„Tak to se nedočkáš,“ prohlásím slavnostně.
„Protože já si to nerozmyslím.“
Cassian tajemně protáhne koutky. Jako by věděl
něco, co já nevím. Je mu osmnáct, ale mně přijde, že je
mezi námi rozdíl několika let. „Situace se mění. Lidi se
taky mění. Risknu to.“
Zavrtím hlavou. „Uvidíš. Nerozmyslím si to.“
Odjede odsud. Nebude moct čekat donekonečna. I
když tvrdí něco jiného. Jednou povede kmen. Nebude
tu dva roky zaclánět. I když o mě tak stojí.
„Uvidíme.“
Podívám se na hodiny, které blikají nad televizí.
„Měl bys jít, než se vrátí máma.“
„Máš pravdu.“ Přejde ke dveřím. „Tak zatím ahoj,
Jacindo.“
Neodpovím. Přece se nebudu tvářit, že jsme dospěli
tak daleko, že si říkáme zdvořilosti.
Nejsme přátelé. Ani zdaleka ne. A nikdy nebudeme.
 29

pět odpoledne k nám do pokojíčku nakoukne

máma. „Jacindo, co by sis dala k večeři?“
Přehodila si směnu, aby s námi mohla aspoň jednou
strávit páteční večer. Cítím se trochu provinile. Tak se
snaží a nakonec tu dnes zůstane sama.
Tamra totiž taky něco má. Žádný div. A já jsem ještě
ani jedné neřekla, že jdu na rande s Willem. Máma se
na mě teď dívá v domnění, že stráví příjemný večer
aspoň s jednou dcerou.
Tamra si zkouší oblečení. Prozradila nám jen, že se
někam chystá s kamarády. Nevyptávala jsem se. Stejně
bych nevěděla, o koho se jedná, i kdyby mi to řekla. Ale
vzhledem k událostem posledních dnů to
roztleskávačky asi nebudou.
Ohrne nos nad hezkou propínací halenkou a hodí ji
na postel. Já bych si ji na rande s Willem klidně vzala.
Nadechnu se. „No, já mám na dnešek taky něco
domluvenýho,“ přiznám.
Tamra se rychle otočí.
„Jo?“ zeptá se máma. Překříží si ruce na prsou a
vejde do pokoje. „A s kým?“ zeptá se potěšeně. Že by se
dcera, se kterou to má tak těžké, konečně srovnala? Že
by si tu začala zvykat? Že by si tu našla kamarády?
„S Willem.“ Raději pomlčím, že se jedná o rande.
Není nutné ji hned děsit.
„S Willem?“ vloží se do toho Tamra. „Není to
trochu... blbost?“
Máma nakrčí čelo, jako by usilovně přemýšlela. „To
kvůli němu na tebe zaútočily ty holky na záchodě, ne?“
Vida, Tamra už mámu důkladně informovala. „Před
ním...“
Se převtěluju. Jako by to bylo obscénní slovo, které
nedokáže vyslovit.
„Už se před ním umím ovládat,“ zalžu. Pořád lepší
než říct, že už se před ním ovládat nemusím.
Máma se na mě přísně podívá. „Nepřeju si, abys s
ním chodila,“ řekne rychle a rozhodně.
„Já si to taky nepřeju,“ přidá se Tamra, jako by mi
mohla něco zakazovat.
„Ty do toho nemáš co kecat,“ okřiknu ji.
Určitě se zlobí, že jsem jí lhala, když se mě předtím
na Willa ptala. Asi jsem jí měla říct pravdu, neměla
jsem si to nádherné tajemství nechávat pro sebe.
„Způsobil nám jen samý potíže -“
Bodnu prstem do vzduchu. Jen kvůli němu jsem
tady ochotná zůstat! To kvůli němu jsem odsaď
neutekla! Měly byste být rádi, že jsem ho poznala.“
Není to tak úplně pravda. Máma s Tamrou jsou pro mě
taky důležité... ale jsem moc naštvaná, abych to
přiznala.
Máma sebou trhne, zamrká. Je bledá v obličeji.
„Jacindo,“ vydechne tiše. Jako bych řekla něco
strašného. Nebo ještě něco horšího udělala.
„No co je? Myslíš, že mě nenapadlo, že odsaď
uteču?“ zeptám se. „Než jsem poznala Willa, bylo to
tady pro mě k nesnesení. Bez něj bych tu nevydržela
ani den!“
Tamra něco znechuceně zamručí a otočí se ke
skříni. Máma mlčí. Je bledá, vypadá vyděšeně. Je
vidět, že přemýšlí, že si to snaží srovnat v hlavě. Dívám
se na ni. Doufám, že pochopí, v co vkládám naděje.
Chci, aby pochopila, že už se tu cítím líp, že dokud
budu mít Willa, nemůže se nic stát.
Smutně, lítostivě zavrtí hlavou. „Nemůžeš s ním
chodit, je to moc nebezpečné.“
Kdyby věděla, jak je to nebezpečné.
„Jak myslíš,“ odseknu a rozhodím rukama. Jen mě
dál drž v bublině! Nebo mě uč doma! Protože moji
drakii probudí každý kluk, kterého budu mít ráda...
který se mi bude líbit!“ vyhrknu, přestože si to
nemyslím. Podle mě to dokáže jedině Will. Je na něm
něco zvláštního. Dělá se mnou divy. To by žádný jiný
kluk nedovedl.
Máma zavrtí hlavou. „Jacindo -“
„To mám radši chodit s klukem, který se mi hnusí?“
„Jistěže ne,“ odpoví rychle. „Ale možná bys měla s
randěním počkat, až tvoje drakie -“
„Umře?“ vyštěknu a skočím jí tak do řeči. „Já vím.“
Roztáhnu prsty ve vzduchu. „Už se nemůžeš dočkat,
viď? Nemůžeš se dočkat dne, kdy mě budeš moct
nazvat lidskou bytostí.“
Moc to bolí. Jako rána, která se nechce hojit,
zůstává otevřená a teče z ní krev. Vědomí, že nejsem
taková, jakou by mě chtěla, že musím být někým, kým
nechci, aby mě měla ráda...
V očích mě pálí slzy, protože je to všechno tak
nespravedlivé. Zhluboka se nadechnu. „A napadlo tě
někdy, že třeba neumře? Že drakie nepatří k té části
mého já, kterou můžeš jen tak zabít? Že to jsem já? A
hotovo? Já Jacinda. Že. To. Jsem. Já.“ Položím si ruku
na srdce. „Podle tebe by tady moje drakie měla
uchřadnout, jenže já dštím oheň! Vymykám se všemu,
co se o nás ví.“
Zavrtí hlavou. Vypadá unaveně. Staře a docela
vystrašeně. „Nikam s ním nepůjdeš.“
Zatnu pěsti, až mě zabolí kosti. „To nemůžeš -“
„Co nemůžu? Být tvoje máma?“ vybuchne. Její
jantarové oči jsou najednou plné života. „To nikdy
nepřestanu, tak se s tím koukej smířit.“
Pochopitelně má pravdu. Má mě ráda a udělá
cokoliv, jen aby mě ochránila. I když se kvůli tomu
budu trápit. Udělá, co bude nutné.
Překřížím si ruce na prsou a zachmuřeně stisknu
rty. Já taky udělám, co bude nutné.

Za dvě minuty se pro mě má stavit Will. Vylezu oknem

ven a tiše ho za sebou zavřu.
 Máma v kuchyni chystá koktejl a něco k zakousnutí.
Měly jsme se spolu dívat na film. Cítím máslovou vůni
a slyším, jak v hrnci zběsile puká popcorn. Naštěstí
překryje hluk, který dělám.
Tamra odjela před půl hodinou. Byla na mě tak na-
štvaná, že mi ani nepopřála dobrou noc.
Běžím kolem bazénu. Paní Hennesseyová se dívá z
okna, za zády jí bliká modré světlo televize. Zamávám
jí. Doufám, že nevypadám jako uprchlý vězeň. V tom
letu se mi dech z pusy přímo dere.
Will právě vysedá z džípu. Když mě uvidí, přestane
se tvářit napjatě. Uvolněně se usměje. „Ahoj. Chtěl
jsem pro tebe zajít
„To je dobrý. Jedem.“ Otevřu dveře na straně spolu-
jezdce, dřív než k nim stihne dojít, a naskočím dovnitř.
Sotva popadám dech.
Pomalu nasedne, zvědavě si mě přitom prohlíží. Ne-
trpělivě bubnuju prsty do stehen.
„Stalo se něco? Chtěl jsem se představit tvojí mámě
„To není dobrý nápad.“ Rychle se podívám na náš
dům. Mámu nikde nevidím. „Radši pojeď pryč.“
Pomalu, nejistě přikývne. „Dobře.“
Vidím, že není nijak nadšený - chtěl ukázat, že je
slušný kluk. Škoda že mu to nemůžu dovolit. Jenže
mně je jasné, že by to na mámu nezabralo. Teď ne.
„Stýskalo se mi po tobě,“ poznamenám. Doufám, že
mu tak zvednu náladu. „Dnešek se vlekl.“
Zasměje se. „A mně se zas stýskalo po tobě. Klidně
jsem mohl jít za školu, ale tys
 „Já vím, já vím.“ Zavrtím hlavou. Jen nechci, abys
měl kvůli mně problémy.“
„Neboj, nebudu. Navíc v pondělí už jdeš taky do
školy.“
Nastartuje. Auto se rozjede. Úlevně vydechnu.
Konečně vyrážíme na rande.

Pozoruju čím dál větší tmu. Zarytě mlčím, nechám se

hypnotizovat mihotavými světly protijedoucích aut. Už
nemyslím na mámu, ale na někoho jiného. Na někoho,
kdo je s největší pravděpodobností někde tady.
Doufám, že ne moc blízko.
Říkám si, že splní dané slovo. Že se bude držet stra-
nou. I kdyby mě viděl s jiným klukem. Ale
stoprocentně jistá si tím nejsem.
Ohlédnu se. Lepí se na nás nějaké auto. Řidiče nevi-
dím. Tím pádem nevím, jestli to náhodou není
Cassian. Za chvíli nás předjede. Vzdychnu.
„Proč mám pocit, že tě unáším? Nemám ve zpětným
zrcátku vyhlížet policejní majáčky?“
Jela jsem s tebou dobrovolně.“ Donutím se usmát.
„Podle mě tě nezatknou,“ utahuju si z něj.
„Výborně. Tak ,podle tebe', jo? To zní slibně.“ Trhne
sebou a usměje se. „I když možná ne. Přece jen mi je
osmnáct
„Tobě je osmnáct? Ale vždyť chodíš do druháku.“
Na okamžik se zatváří rozpačitě. „Před pár lety jsem
ve škole hodně zameškal. Půlku sedmý a celou osmou
třídu. Byl jsem nemocný.“
 „Nemocný?“ zopakuju po něm. Právě mi připomněl,
že může umřít. Ničí mě to. Rozdělí nás to, vytvoří to
mezi námi určitou zeď. Xander říkal, že Will byl
nemocný, ale v životě by mě nenapadlo, že to bylo něco
vážného.
„A jak? Teda co ti bylo...“
Pokrčí rameny, jako by o nic nešlo, ale nepodívá se
na mě. Hledí na silnici před sebou. „Měl jsem
leukémii. Ale teď už je to dobrý. Vyléčil jsem se.“
„Byls... byls na tom hodně špatně?“
„Tak rok jo. Prognóza nebyla Náhle se odmlčí, jako
by toho prozradil příliš. Už zase mám ten divný pocit.
Dojem, že mi něco zatajuje. Že si něco nechává pro
sebe. Chvěje se mu brada. „Ale to je teď jedno. Nejsem
snad kus chlapa?“ Mrkne na mě. „Nevypadám snad
zdravě?“
To tedy vypadá. Vypadá jako silný mladý muž.
Jenže všechno není takové, jaké to vypadá. To vím líp
než kdokoliv jiný.
„Doktoři dnes dokážou hotové zázraky.“ Už zase se
soustředěně dívá na silnici. Jsem si jistá, že přede
mnou něco tají. Možná mi to nikdy neřekne. I když
proč by přede mnou něco skrýval? Vždyť jsme toho na
sebe prozradili už tolik. Co by tím sledoval?
Přikývnu. Dává se do mě zima. Nelíbí se mi, že mi
něco zamlčuje. Zrovna tak se mi nelíbí představa, že
jsem o něj mohla přijít. Že bychom se nikdy nepotkali.
Že by mě v té jeskyni našli jeho příbuzní a já bych teď
už nežila.
 A on přece může umřít. Umře. Jistě, ne hned teď,
ale jednou. Dlouho přede mnou. Ve spáncích mi tepe
tupá bolest. Zaryju do ní prsty.
Tohle je naše první rande. Nechci ho kazit, a tak
změním téma. „Kam vlastně jedeme?“
„Máš ráda řeckou kuchyni? Je to docela daleko, ale
ta restaurace opravdu stojí za to. Dělají skvělý
hummus. Naše první rande musí být něco extra.“
Zazubí se a po očku se na mě podívá. „Konečně, viď?“
Usměju se, ale rty mám studené a rozechvělé. Chvíli
se mi daří dál usmívat. Aspoň nějakou dobu můžu
předstírat, že je všechno v nejlepším pořádku. Že
Cassian není nikde tady... a že na mě v dáli za touhle
pouští nečeká kmen.

Ve zpětném zrcátku vidím světelný obrazec. Zavrtím

se. Ta záře je tak ostrá, že musím přimhouřit oči.
Pověsilo se na nás nějaké auto. Jede těsně za námi.
Tentokrát nás nechce předjet.
Buší mi srdce, cítím ten rychlý tlukot až v uších. Ne-
můžu si pomoct, okamžitě mě napadne, že to je
Cassian. Nebo v horším případě někdo jiný z kmene.
Severin. Cassian by se podle mě nechoval tak nápadně.
Už si to se mnou jednou vyříkal. Možná mě sleduje, ale
zpovzdálí, určitě by na sebe takhle neupozorňoval.
Slíbil to.
Dám si ruce na klín, zatnu pěsti a podívám se na
Willa. Vezme mě za ruku, proplete si se mnou prsty a
stiskne mi je. Čerpám z jeho dotyku sílu. Pocit bezpečí.
 Je to zvláštní. Že si připadám v bezpečí vedle lovce
drakiů. Ale je to tak. Nemůžu se přesvědčovat o opaku.
Ani se o to už nepokouším. Stejně tak nemůžu popírat,
že bych tu možná mohla zůstat. Navždy. Tady v poušti.
Že bych tu vedle Willa mohla přežít a že by mi tu
dokonce mohlo být dobře.
To auto za námi zatroubí. Napne se mi kůže, docela
to bolí.
„To se na nás lepí schválně?“ zeptám se. Doufám, že
jen zbytečně panikařím, že jsem jen po Cassianově
nedávné návštěvě paranoidní.
Will přísně sevře rty. „Jo.“
„Kdo je to? Co chce?“
„To je Xander.“
Zamrazí mě u srdce. Plíce se mi rychle roztáhnou.
„Aha.“ To už by bylo lepší, kdyby za námi jel Cassian. V
jeho případě bych aspoň věděla, co můžu čekat.
Will se na mě podívá. „Nemusíme zastavovat. Dá
nám pokoj. Nechci, aby ti byl nablízku. Je to moc
nebezpečné.“
„Ne,“ zavrtím hlavou. „Měli bysme zastavit. Proč by
ne? Bylo by mu podezřelé, kdybys mě před ním skrýval
-“
„Vždyť jsme na rande -“
„Zastavíš, ať to máme z krku? A na rande vyrazíme
hned potom.“ Zamávám rukou. „Ať je po jeho -“
Auto naplní jeho drsný smích. Je to dost rozpačitý
zvuk.
„Co tě tak pobavilo?“
 „Tobě to ještě nedošlo, viď?“
Dívám se na něj, na jeho výrazný profil. „Co mi
mělo dojít? Nechceš mi to vysvětlit?“
Dál upřeně hledí přímo před sebe. „Že tě chce,“ za-
bručí nakonec.
Trhnu sebou. „Mě?“ Mám pocit, jako bych právě do-
stala facku. „Proč?“
„Protože si myslí, že něco tajíš. Podle něj toho moc
víš. Myslí si, že jsem ti všechno řekl. A navíc se mnou
musí v jednom kuse soupeřit.“ Protáhne si nad
volantem dlouhé prsty. „Narodili jsme se jen tři měsíce
po sobě.“
To jsem nevěděla.
„Chodí o třídu níž, protože jezdí často na lov.
Kdykoliv se mu naskytne příležitost. Je tím tak
posedlý, že se někdy vypraví úplně sám, dokonce i
Anguse nechá doma.“ Překvapeně zvednu obočí.
Je to šílenec, já vím. Takhle blbne od té doby, co...“
Zarazí se.
„Od té doby, co...?“
„Co jsem zjistil, že umím vystopovat drakie, a stal
jsem se pro ostatní nepostradatelným. Na rozdíl od
něj.“

Při jeho zmínce o tom, že je stopař - nejlepší z celé ro-

diny - mi zatrne. Kolik drakiů asi díky němu pochytali
nebo zabili? Nicméně se dokážu vžít do jeho situace.
Protože vím, jaké to je, když vás někdo využívá, když si
vás cení jen proto, že něco umíte... a ne proto, jací jste,
nebo proto, jací byste chtěli být.
„Soupeříme spolu už od narození. Můžou za to naši
tátové. A dědové.“ Pokývne hlavou. „Asi to je normální.
Asi chtěli, abysme byli silnější. Dřív byl lov mnohem
nebezpečnější, protože jsme neměli na pomoc
techniku. Hodně lovců se z výprav nevrátilo.“
To vím. Tedy vím, že drakiové nikdy nebyli tak zra-
nitelní jako teď. Lovci jsou mnohem lstivější a děsivější
a nás pořád ubývá. Žijeme v době síťometů, terénních
aut a komunikačních systémů, díky kterým nás snadno
obklíčí a zajmou. Pozbýváme dračích vlastností, které
nás po celé generace ochraňovaly. Já jsem ovšem vý-
jimka.
Teď mají převahu Will a jemu podobní - Zachvěju
se. Nechci takhle uvažovat. Nelíbí se mi, že nás v duchu
stavím proti sobě. Mě a jeho. Část mého já se děsí, že
to tak bude pořád.
„Xander mě nenávidí.“ Pokrčí rameny, jako by na
tom nebylo nic zarážejícího.
To je mimo mé chápání. Máma sice provedla, co
provedla, a mezi mnou a Tamrou panuje napětí, ale
vědomě by mi neublížily. Na to je mezi námi příliš
silné pouto.
Will sundá nohu z plynu a podívá se na mě. „Oprav-
du mám zastavit? Při první vhodné příležitosti to na
tebe zkusí. Už proto, aby mě naštval.“
Překřížím si ruce na prsou. Zvednu bradu. „Nic na
mě zkoušet nebude. Nejsem hračka, o kterou se
přetahují dva malí kluci. Zastav.“
 Přesto se mi v žaludku zahnízdí stísněný pocit, stočí
se mi tam jako had.
To proto, že jsem se právě dozvěděla, proč se v
Xanderově blízkosti necítím dobře. Už to není jen
matné tušení. Když auto zpomalí, srdce mi sevře
ledová hrůza. Jestli se Xander dozví pravdu, udělá
všechno, aby mě zničil - a nejen kvůli tomu, kdo jsem,
ale také aby ublížil Willovi. Jsem si tím naprosto jistá.
Ten dojem mi pomalu proniká pod kůži.
Zastavíme na parkovišti u rychlého občerstvení. Ve
vzduchu je cítit mastný pach slaniny. Will nechá motor
běžet. Cekáme v zadní části parkoviště, docela daleko
od několika aut zaparkovaných u vchodu.
Vedle nás zastaví obrovský džíp. Okýnko na straně
spolujezdce sjede dolů a já přes Willa nakouknu
dovnitř. Vepředu sedí Xander s Angusem a dost
nepřirozeně se usmívají. Chovají se tak uvolněně a
mile, až je mi z toho špatně.
„Stavovali jsme se u tebe,“ křikne Xander. „Tvůj táta
říkal, žes někam vyrazil.“
„Jo.“ Will mi stiskne ruku. „Dneska něco mám.“
„To vidím.“ Xander pokývne hlavou, ale nespouští
ze mě oči. Jedeme na Velkou skálu. Nechcete se
přidat?“
„Máme jinej program.“
Angus ohrne masité rty. „To jsi teda rychle pod pan-
toflem.“
Jak já ho nesnáším.
„Drž hubu,“ vyhrkne Will a chce zařadit rychlost.
Vtom si všimnu, že se na sedadle za Willovými
bratranci někdo pohnul. Něčí ruka se chytne opěrky za
Xanderovou hlavou.
„Počkej,“ syknu.
Ze zadního sedadla vykoukne Tamřina hlava.
„Tamro!“ zavolám na ni. Skoro na Willovi ležím,
abych dobře viděla.
Tak ona kamarádí s Xanderem? To o tomhle klukovi
mluvila? Tohle je její nový objev? Už chápu, proč ne-
chtěla, abych šla na rande s Willem. Tušila, že bychom
se mohly potkat. Kdybych s ní trávila víc času, kdybych
se nenechala dočasně vyloučit ze školy - kdybych se o
ni víc zajímala - mohla jsem tomuhle vývoji událostí
zabránit. Bouří se mi žaludek. Měla jsem se sestře víc
věnovat. Kdybych jí řekla pravdu, věděla by, jaké
nebezpečí nám hrozí. Stisknu Willovi ruku.
Tamra se na mě zazubí. Oči se jí rozpustile lesknou.
Je ve svém živlu. Ví, že mi vadí, že se s těmihle kluky
kamarádí. „Nazdar Jacindo. Takžes nakonec mámě
utekla.“
Rychle se podívám na Willa. Doufám, že v mých
očích vyčte prosbu: Nemůžu s nimi Tamru nechat
samotnou.
„Opravdu?“ zašeptá a nakloní hlavu až ke mně.
Přikývnu a zahýbu pusou na znamení, že ano.
Chápavě vzdychne. „Tak dobře,“ křikne příkře na
bratrance a otočí se k nim. „Na chvíli se tam stavíme.“
Xander se samolibě usměje. Je mi jasné, že jsme se
nepotkali náhodou. Moc dobře ví, co dělá. Použil moji
sestru jako návnadu. Z nějakého důvodu chce, abych s
Willem jela na Velkou skálu.
 30

Velké skále míří zároveň s námi několik dalších aut.

Vysedá z nich místní mládež. Postavy na pozadí
oblohy plné kouře vypadají spíš jako stíny. Je slyšet bouchání
dveří. Taky vysedneme. Začnu hledat Tamru. Chci ji najít,
odvést ji stranou a všechno jí povědět. Udělám cokoliv, jen
aby se mnou a Willem okamžitě odjela.
Ostatním se v rukou pohupují svítilny, svítí nám na výstup
na Velkou skálu. Zahlédnu Tamřiny ohnivě zrzavé vlasy. Září
jí dokonce i ve tmě. Vyhýbá se mi, drží se spořádaně s
ostatními. Dělá, že mě nevidí.
„Dobrý?“ zašeptá mi Will do ucha.
„Kam to jdeme?“ zamumlám.
„Nahoře se často pořádají večírky.“
Zavrtím hlavou a podívám se do tísnivé tmy, kam nedopadá
světlo ze svítilen. „Co tady Tamra pohledává?“ zašeptám.
„Chce se bavit. Jako ostatní.“
Jistě, jen se chová jako normální holka. Koleduje si o malér.
Horší společnost si snad ani vybrat nemohla.
Znova mě napadne, co asi tenhle týden dělala. Že by se po
večerech učila s Xanderem? Je mi špatně, když si představím,
že byla u něj doma - určitě také mají pokoj hrůzy podobný
tomu, který jsem viděla u Willa.
 Rozhlédnu se. Nahoru s námi šplhá i několik Willových
bratranců. Ostatní neznám. Tváří se nelítostně. Jejich oči jsou
temné a nevýrazné jako okolní čerň, čiší z nich zhýralost a
rozhodnost. Když vystoupáme nahoru, Will na některé kývne a
tiše, odtažitě se s nimi pozdraví. Nepouští mě od sebe ani na
krok. Mám dojem, že by mě nejradši chránil vlastním tělem.
Svrašťuje se mi kůže, svaly se mi napínají, záda mě pálí,
brní a svědí. Ze všeho nejradši bych se vznesla do vzduchu a
uletěla.
Will rychle těká očima. Chová se jako dravec - je ve střehu
a jako na trní.
Vytrhnu se mu a stoupnu si přímo před něj. Prohlížím si
jeho obličej. Srdce mi tluče čím dál pomaleji, postupně se mi v
sevřené hrudi zastavuje. „Nejsme náhodou na...“ Rozhlédnu
se. Některým klukům je určitě přes dvacet, možná i přes třicet.
Xander se s nimi bodře zdraví a poplácává je po zádech.
Druhou rukou objímá Tamru. Ztiším hlas a nakloním se k
Willovi. „Není tohle večírek lovců?“
Podívá se na mě přehnaně vesele a omluvně. Nepatrně
přikývne, ale mně je to hned jasné.
Takových vlků. A já vlezla přímo do jejich doupěte.
Nacházíme se na hřebeni Velké skály - sráz pod námi se
táhne až k Chaparralu. Dívám se na město usazené hluboko v
pouštní pánvi. Je odsud nádherný výhled.
Po hodině mám dojem, že uplynula už celá věčnost. Měla
jsem sedět v restauraci ve městě, které září dole pode mnou,
ale místo toho trávím večer s partou sestávající skoro ze
samých lovců. Udělali ze svítilen šišatý kruh. Uprostřed stojí
aparatura, hudba z ní vyřvává do tmy.
Jsem ráda, že je tma. Jsem ráda, že nikdo nevidí, jak se mi
kůže jantarově třpytí, leskne a tlumeně září. Tělo mi dává
najevo, že bych měla prchnout. Utekla bych, kdybych mohla...
jenže tu Tamru nemůžu nechat.
 „Můžeme kdykoliv odejít, stačí říct,“ poznamená Will. Drží
mě za ruku, palcem mi přejíždí po nevyzpytatelné kůži. Určitě
si všiml, že se mi neustále proměňuje.
Sleduju Tamřinu hebkou rezavou hřívu. Míří k sudu piva.
Říkám si, jak ho sem asi vyvlekli. „Za chvilku vyrazíme.“
Jdu za Tamrou. Cítím takové odhodlání, že mi z toho tuhne
sval za krkem. Chytnu Tamru za ruku a odtáhnu ji pryč od
neurvalé party a osvětleného kruhu.
Xander chce jít za námi, ale Will mu v tom zabrání.
Odvedu Tamru dál do tmy. Will s Xanderem se kousek od nás
rozčileně dohadují.
Tamra drží prázdný kelímek. Přísně se na ni podívám. „Já
myslela, že ti pivo nechutná.“
I v přítmí vidím, že se usmívá. Oči se jí zářivě lesknou. Jen
se mezi ně snažím zapadnout. Když ty toho nejsi schopná.“
Přejdu tu posměšnou poznámku mlčením a zavrtím hlavou.
„Proč se tak chováš?“
„Bacha, Jacindo. Docela záříš. Ale třeba se tvůj kluk
spokojí s vysvětlením, že zbožňuješ tělový mlíko s třpytkama,“
upozorní mě výsměšným tónem.
„Proč jsi sem jela?“ zeptám se.
„A proč jsi sem jela ty?“
„Kvůli tobě. Xander Rutledge, jo? Tamro, prober se. Vždyť
víš, jakou má pověst. Holky, které s ním chodily „Už zase si
hraješ na starší sestru. Myslíš, že je mezi náma kvůli těm
jedenácti minutám rozdíl?“ Nakloní se ke mně. „Něco ti
prozradím. Já už jednu mámu mám. Dokonce tu samou jako
ty,“ zasměje se.
Je opilá? „Vím, že jsi na mě naštvaná, ale neměla by ses
kamarádit s těmahle
„A ty snad jo?“ Mávne rukou ke skupince mladíků - Will
stojí trochu stranou, čeká na mě. „Máš být doma. Máma říkala,
že s ním na rande nesmíš. Tak co tady pohledáváš?“
 Vrhnu významný pohled na prázdný kelímek v její ruce.
„No, máma by z nás teď neměla radost ani z jedné.“
Pokrčí rameny, zašoupe nohou. Kamínky se skutálí ze
svahu do černé noci. „No jo. A co chceš dělat? Zavolat jí?“
„Tamro, prosím. Pojeď s náma -“
„To vám mám křenit?“ Krátce se zasměje. „Pěkně děkuju.“
„Willovi to nebude vadit.“
„Ne.“ Zakloní hlavu a vydá nepěkný hrdelní zvuk. „Ale
mně by to vadilo. Už moc dlouho žiju v tvým stínu. Xander mě
balí. A mně se líbí.“ Nepatrně jí přeskočí hlas. Nevěřím jí. Ani
na vteřinu ne. Xander se jí nelíbí. Jen je odhodlaná udělat
cokoliv, aby zapadla do kolektivu, a že mě přitom naštve, je
pro ni jen takový bonus. Jen jeď a dej mi pokoj.“ Otočí se a
vrátí se k ostatním.
Will vystoupí z přítmí. „Jacindo?“
Třesu se. Vrhnu se mu do náruče. Pohladí mě po tváři,
zastrčí mi vlasy za ucho a přivine mě k sobě. „Dobrý?
Vyrazíme?“
Jestli chci odjet? Ano. Mám tu Tamru nechat? Přejede mi
mráz po zádech.
Nadechnu se. „Nechci ji tu nechat s...“ řeknu mu do
hrudníku.
„Xanderem,“ doplní zasmušile.
Přikývnu. Vzhledem k tomu, co mi o něm Will pověděl,
jsem přesvědčená, že chce Tamru jen využít. Že jí ublíží. Na
mě ani na Willa nemůže, ale na ni si dovolí. Jestli si myslí, že
něco tajím, že třeba patřím k enkrosům, pak podle něj Tamra
také něco skrývá. Bude pro něj snadnou kořistí. Protože je na
mě tak naštvaná a navíc má až po krk života, který jí
donedávna všichni vnucovali.
„Nepřemluvilas ji, ať s námi odjede?“
„Je na mě hrozně naštvaná,“ zašeptám, trochu se přitom
zajíknu.
 „Ach jo, Jacindo.“ Zvedne mi hlavu, přitiskne se mi čelem
na čelo a políbí mě suchými studenými rty. „Nesmíš se kvůli
tomu trápit. Nemůžeš za to, kdo ve skutečnosti jsi.“
Přikývnu, ale nejsem si jistá, že má pravdu.
Moc jsem se nesnažila, abych byla taková, jakou by mě
máma s Tamrou chtěly. Celou dobu jsem se tomu - jim -
bránila. Lpěla jsem na své drakii, i když by pro nás bylo
bezpečnější, kdybych se jí zřekla. Dokonce jsem tu zůstala, i
když mě Cassian vystopoval. Možná jsem přece jen sobec.
Rozhodla jsem se tu zůstat z jednoho jediného důvodu. Ze
stejného důvodu jsem teď i tady. A je úplně jedno, že se
snažím namlouvat si něco jiného. Tím důvodem je Will. Je pro
mě droga, se kterou nedokážu přestat. Jsem prostě sobec.
Will mě znova políbí, ráda se nechám strhnout. Ten polibek
přejde ve vášnivé líbání. Ráda zapomenu, kde jsem.
Sice to zní bláznivě, ale ve Willovi jsem našla útočiště. Ví o
mně všechno. A přesto mě má rád. Miluje mě. Chápe mě.
Nechce mě měnit. To se o nikom jiném říct nedá.
Odtáhnu se a podívám se na něj, přejedu mu dlaněmi po
pevných ramenou. Náš dech se propojí, splyne. Dýcháme
rychle a ztěžka. Třpytí se mu oči, ve tmě vypadají jako malé
zlaté pochodně. Zatínám prsty. Chytnu ho za košili. Znova se
lehce dotkneme rty. Jednou. Podruhé. Užíváme si to.
Zničehonic mám dojem, že se s jeho rty odehrála změna.
Má je studené. Ledové. Zakouším tupý strach. Uvědomuju si,
že to je mnou, a ne jím. Nemá studené rty. To jen moje tělo
začíná hicovat. Napíná se mi kůže. Je příliš horká, syčí jako
kapka vody na rozžhavené plotýnce.
Dunivý rytmus hudby slábne. Hlasy a smích mizí, žár v
mém těle roste, plazí se mnou jako svíjející se plamen.
Vzdychnu. Cítím, jak mi z pusy vylétá pára. Nestihnu ji
spolknout.
Will ucukne rty a rychle se odtáhne. „Jacindo...“
 Nerada bych svého přítele popálila. Chci se od něj odvrátit
a vychladnout, ale vtom zaslechnu hluboký hlas. Žár v mých
plicích okamžitě pohasne. Pustím Willa a pomalu se otočím.
„Tak proto tady chceš zůstat.“
Okamžitě Cassiana najdu. Jeho velká tmavá silueta se k
nám blíží tmou. Vlasy mu za chůze vlají, spadají mu na široká
ramena. „Vždyť jsi mi něco slíbil,“ obořím se na něj.
Will strne, přitáhne mě blíž k sobě a zaujme obranný postoj.
Cassian. Vzteky se mi chvějí póry v těle, rozšiřují se.
Nedívá se mým směrem. Jako by mě nevnímal. Probodává
pohledem Willa, rty má naštvaně sevřené. „Nesahej na ni.“
„Cassiane, nech toho.“ Zarazím se. Zděšeně zamrkám. Kéž
bych jeho jméno nevyslovila.
Protože Will teď ví, o koho se jedná.
Otočí se ke mně. Cuká mu v oku. „Cassian?“ zeptá se.
Neodpovím. Nedýchám. Bojím se, aby mi z pusy nevyletěla
pára nahromaděná v krku. Pára, kterou bych nejradši jedním
prudkým výdechem vypustila na Cassiana. Otočím se a přísně
se na něj podívám. Varuju ho, ať neudělá nějakou hloupost.
„Tak tohle je Cassian?“ nedá Will pokoj. Můžu se mu
divit?
„Wille, nech to na mně.“
„Tys věděla, že je tady?“ zeptá se a pevně stiskne rty. „A
nic jsi mi neřekla?“
Trhnu sebou. „Slíbil, že se bude držet v povzdálí,“ vy-
světluju.
„Ale neslíbil jsem, že budu mlčky přihlížet, jak se muchláš
s nějakým -“
„Drž klapačku!“ Rychle se otočím. Z nosu mi stoupá pára.
Cassian sleduje úponky kouře. Spokojeně se usmívá. Tiše
se zasměje. Jeho hluboký smích zní výhružně. Jeho hlas, jeho
vlezlý šepot se nese vzduchem. „Jacindo, jen se na sebe
podívej. Nezapřeš, kdo ve skutečnosti jsi.“ Podívá se na Willa
a úsměv mu ztuhne na rtech. Zapomněl, že nejsme sami.
Předpokládá, že Will netuší, kdo doopravdy jsem. „Vrať se se
mnou nebo uděláš něco, čeho budeme oba litovat.“
Podívám se na své ruce. Ve tmě se mi zlatě lesknou.
„Jsi jako já,“ dodá. „Nepatříš sem. Nepatříš k němu.“
Will vedle mě tiše zabručí. Pevně mi sevře ruku.
Cassianova kůže mění barvu, je střídavě matná a leskle
černá. Natáhne ke mně ruku. „Ukonči to. Vrať se se mnou.“
Otevřu pusu. Chci odmítnout. Ze rtů mi unikne suché
zachraptění. Polknu, navlhčím si rty a znova otevřu pusu.
Bohužel pozdě.
Will se kolem mě prožene tak rychle, že ho vidím jen
rozmazaně. Odrazí se, skočí a strhne Cassiana na zem. Ozve se
hlasité zadunění. Zvedne se oblak červeného prachu a oba je
zahalí. Třesu se a vyjeveně na ně zírám. Bolí mě oči. Co jsem to
provedla?
 31

kamžitě se do sebe pustí. Vidím změť zmítajících

se rukou a nohou. Slyším bručení. Nadávky.
Trhání kůže. Nárazy těl.
„Nechte toho! Přestaňte!“ Snažím se jim uhýbat.
Válejí se po zemi, svíjejí se. Uvolněné oblázky a
kamínky padají ze svahu do lačné chamtivé tmy.
„Jacindo!“ Tamra už stojí vedle mě. A za ní Xander.
Ostatní jsou naštěstí ve víru opilecké zábavy a rvačku
nevnímají. „To je Cassian?“
Nervózně přikývnu.
„Kdo je Cassian?“ zeptá se Xander.
Will sebou mrskne a zalehne Cassiana. Zatne pěst a
praští ho do obličeje. Trhnu sebou, protože je slyšet,
jak křupou kosti. Cítím na zubech měďnatou pachuť
krve - kousla jsem se do rtu.
Cassian se lhostejně zasměje a utře si krev, která mu
teče z nosu. Musím myslet na jedinou věc. Will přece
nemůže být silnější než Cassian. Cassian je nejsilnější
draki, jakého znám. Je majestátní onyx.
Tamra mě obejme. Všechno je zapomenuto.
 „Tamro,“ zašeptám a přitisknu se k ní.
„Neboj, jsem tu s tebou.“
Je mi hrozně, trápí mě nelítostné výčitky. Měla jsem
jí to říct. Měla jsem jí říct úplně všechno.
Cassian se vzepře a vší silou - vší drakijskou silou -
Willa odkopne. Will dopadne na bok, obličej se mu
stáhne bolestí. Cassian po něm skočí. Už zase jsou v
sobě. Válejí se po zemi, kutálejí se ze strmého
skalnatého svahu.
Kutálejí se, nabírají na rychlosti a pořád se perou.
Ječím.
Vtom Willovi dojde, co se děje. Přestane Xandera
bít, zaryje se rukama do země, snaží se něčeho chytit.
Vzduchem létá červená hlína. Will má prázdné ruce,
máchá jimi ve vzduchu. Děje se to moc rychle.
Zahlédnu jeho obličej. Jeho divoký pohled. Ústa
strnulá ve výkřiku. Slyším rychle padající kamení.
Vytrhnu se Tamře a rozběhnu se za ním. Jen tak tak
se zastavím v místě, kde svah prudce padá dolů. Mám
srdce až v krku. Dívám se, jak Will s Cassianem mizejí
z dohledu, jak jejich rozmazané siluety kloužou po
skalnatém svahu.
„Wille!“
Odvážím se ještě dál, i když je to dost nebezpečné.
Zastavím se přímo nad srázem. Kde Will zmizel. Zřítil
se ze skály do čekající tmy. Zlomek vteřiny slyším, jen
jak mi za zády duní hudba.
Pak se hluboko pode mnou v pouštní pánvi ozve ně-
kolikeré strašlivé bouchnutí. Při každém sebou trhnu,
zaběduju a kus mého já odumře. Protože Will spadl na
zem.
Cassian to nebyl. Cassian by nespadl.
Lomím rukama, zatínám bledé pěsti. Cítím, jak se
mi zastavuje srdce. Hrozně to bolí. Trpím. Tak moc, že
nemůžu dýchat. Po tvářích mi tiše stékají slzy.
Tamra odmítavě vrtí hlavou, tváří se urputně, skoro
tak divoce jako Will, když jsem ho viděla naposledy.
Konečně se pořádně nadechnu. Místo vzduchu se
mi ze rtů dere žhavý hustý dým.
Okamžitě mi je jasné, co se děje. Vidím Tamřin
vyděšený výraz a Xanderův bledý obličej - jeho oči mají
stejnou barvu jako okolní noc. Jsou to inkoustově
černé bezedné tůně. Sledují mě. Vidí, že se mi z pusy
valí kouř.
Je mi to jedno.
Asi se chovám hloupě. Jenže si nemůžu pomoct. A
Tamra to ví. Natáhne ruce a skočí ke mně, jako by mi v
tom mohla zabránit. Jako by tomu mohla zabránit.
„Jacindo, ne!“
A pak se to stane. Než se stihnu rozkoukat,
prodlouží se mi ruce i nohy. Jsou připravené k letu.
Hřbet nosu se mi rozestoupí, chvěje se a stahuje.
Rukávy mi sklouznou z ramen a halenka se
zašelestěním spadne na zem. Rozvinou se mi křídla.
Nohy se už chystají ke startu. Zvednu zašpičatělý
obličej. Protáhnu si ruce. Kůže mi ve tmě září jako
oheň. Vzlétnu.
A pak se pustím dolů, svištím tmou za Willem.
Slyším jen máchání roztažených křídel.

Drakijský instinkt zafunguje - oči se mi přepnou na

noční vidění.
Letím tmou, kloužu teplým vzduchem. Vznáším se a
vůbec nemyslím na to, že je vzduch řídký. Je tak teplý a
suchý, že kolem mě praská jako elektřina.
V puse cítím kyselou kovovou pachuť strachu. Ale o
sebe se nebojím. Nemyslím na to, co jsem provedla. V
hlavě mi zní jediné slovo. Jediné jméno. Will.
Že jsem se převtělila před Xanderem a jaké to bude
mít důsledky, budu řešit až později. Teď ne. Ještě ne.
Později. Až najdu Willa. Živého. Společně pak přijdeme
na to, co dál.
Snesu se na úpatí svahu. Nic nevidím. Po Willovi
není nikde ani stopy. Odrazím se od země. V dáli nade
mnou je matně slyšet hudba. Rozhlížím se mezi
kaktusy. Křídly čeřím teplý suchý vzduch. Will je určitě
někde tady.
Neuletěl. Na rozdíl od Cassiana. Ohlédnu se.
Cassian je taky někde tady. Číhá. Šlape vzduch. Sleduje
mě. Nebude rád, že jsem se převtělila. Zvlášť když jsem
to udělala proto, abych zachránila člověka. Ještě ke
všemu kluka, se kterým mě přistihl v objetí.
„Jacindo!“ zaslechnu Willův hlas.
Svítá mi naděje. Jdu za jeho hlasem. Drží se
skalního ostrohu, svaly má napjaté, třese se námahou.
Polovinu obličeje má zalitou krví. Pravé obočí mu
přetíná široká rána, ze které mu teče krev do oka - to
má tak oteklé, že mu nejde otevřít. Těžko říct, jestli mu
to zranění způsobil pád, nebo Cassian.
Dojdu až k němu, dotknu se ho. Něco je špatně.
Vyjeveně na mě hledí zdravým okem. Vidí, že jsem
se převtělila. „Jacindo?“ sykne. Je naštvaný. Na mě?
„Zbláznila ses?“
Prohlížím si jeho zkrvavený obličej. Krev, která mu
stéká z obočí. Je fialová.
V krku mě pálí vzlyk. „Ty máš drakijskou krev!“
vykřiknu. Uvědomím si, že nemůže rozumět mému
burácivému
drakijskému hlasu. Přejedu mu rukou po obličeji. Na
lesklých rudozlatých prstech mi ulpí jeho krev. Ukážu
mu ji.
Drží se skály už jen s vypětím všech sil. Podívá se mi
na ruku a zanadává. „Jacindo, moc mě to mrzí! Chtěl
jsem ti to říct.“ Je tak rozrušený, že mu povolí ruka.
Pustí se a začne padat.
Odrazím se, vznesu se a se zabručením ho chytím.
Je těžký, obrovský. Rychle oddychuju, mám co
dělat, abych se s ním nezřítila do propasti. Z té námahy
mi mezi zuby hvízdá rozžhavený dech.
Zuřivě mávám křídly, namáhám je, chci bezpečně
přistát. Hluboko v těle cítím pálení, proniká mi až do
zádových svalů. A přitom myslím jen na to, že Will má
drakijskou krev.
Přistanu s ním. Prohlédnu ho, prohmatám ho, jestli
není vážně zraněný, i když bych mu sama nejradši ublí-
žila.
 Hltá mě očima. Vyčerpaně se usměje. Natáhne ruku
- chce mě pohladit po tváři. „Vypadáš úplně stejně jako
tenkrát.“
Zavrčím na něj. Jsem hrozně rozzuřená. Jak to, že
má drakijskou krev? Myslela jsem, že už nemáme
žádná tajemství. Vždyť jsem se kvůli němu vrhla ze
skály. A Xanderovi jsem se ukázala v drakijské podobě.
Začíná mi to docházet. Ta hrůza. Proč je mezi námi
takové pouto, proč dokáže vystopovat drakie, proč ho
tak přitahuju. Proč mám dojem, že si rozumíme.
Najednou mi to všechno připadá neskutečné. To, co je
mezi námi... Tedy to, co mezi námi bylo.
Zavrtí hlavou. V obličeji mu cuká, asi ho to hodně bolí.
„Prosím, nezlob se na mě. Všechno ti vysvětlím. Byl
jsem nemocný. Měl jsem rakovinu... Umíral jsem. Táta
mi nechal dát drakijskou krev. Rozhodl za mě. Přišel
už o mámu a nechtěl přijít i o mě...“
Skloním hlavu. Potřebovala bych ten vztek, ty pro-
tichůdné pocity nějak vybít. Jeho slova mi splývají jako
vzdálené hučení motoru.
Vtom se zvedne vítr, sfoukne mi vlasy z ramen.
Přitom není větrná noc.
Rychle se otočím. Hruď mi spaluje žár. Kousek od
nás se snese elegantní černá postava. Cassian. Velká
irizující křídla se mu fialově třpytí. Zasyčím, ze rtů mi
vyletí doutnající dech.
Vtom si uvědomím, že není sám. Tiskne k sobě
Tamru, vůbec jsem ji neviděla. Pustí ji. Tamra se
klopýtavě rozběhne, jako by se od něj chtěla co
nejrychleji pryč.
V jantarových očích má vrcholně naštvaný výraz, ale
já jsem ráda, že se pro ni vrátil... že ji nenechal na
Velké skále s Xanderem a ostatními lovci.
Ale Cassian se na ni nedívá. Fialovočerné oči mu ve
tmě výhružně svítí... Nejdřív se podívá na mě a pak na
Willa. Zmocní se mě strach, zahryzne se do mě ostrými
zuby, ale já tomu nevěnuju pozornost a stoupnu si
před Willa. Chci ho skrýt.
 32

assiana jsem v drakijské podobě viděla už mnoho-

krát. Jenže teď tu s námi není nikdo jiný z
kmene, a tak na mě působí hrůzostrašným dojmem. Je
vyšší a větší než v lidské podobě. Pod lesklou černou
kůží se mu táhnou nekonečně dlouhé šlachy a svaly.
Jeho obrovská křídla vypadají, jako by byla z kůže, a ne
z jemných pavučinkových vláken.
Dřepnu si na bobek, zhluboka se nadechnu, a
rozdmýchám v sobě žár. Připravuju se, že budu Willa
bránit.
Je někde za mnou. Určitě se nejistě pokouší
zvednout. Kéž by zůstal ležet. Cassian po něm šlehne
fialovočernýma očima - vypadá jako hladový dravec,
který se chystá udeřit. Křídla mu září. Dýchá skrz
zaťaté zuby, úplně přitom syčí.
„Zmiz odsaď!“ zařvu na něj.
Zvedne hlavu, jako by v dáli něco zaslechl. „Už se
blíží,“ prohlásí zastřeným hlasem.
Zaposlouchám se. Taky je slyším. Xandera. A
ostatní. Slézají ze skály, hledají nás.
 „Jacindo, musíme pryč. Okamžitě,“ přikáže mi.
Tamra nás sleduje, kupodivu mlčí. Willovi je jasné,
že co nevidět odjedu - pravděpodobně nadobro. Chytí
mě za ruku. Donutí mě, ať se k němu otočím. Tváří se
neúprosně. Jacindo, nedělej to. Neodjížděj. Ať tě to ani
nenapadne. Neposlouchej ho.“
Při každém slovu mi zmáčkne ruku o něco silněji.
Vidím rozmazaně. Zamrkám, mám v očích slzy.
Snažím se potlačit vzlyky, které se mi derou do krku.
„Nepustím tě
Chci něco říct, mám to na jazyku, ale dál mlčím.
Wille, nemůžu tu zůstat. Teď ne. Moc mě to mrzí Kéž
bych to dokázala říct nahlas. Kéž by to pochopil.
Jako by mě slyšel. „Jacindo, ne!“ Rychle se podívá
na Cassiana stojícího hned za mnou. Protáhne koutky.
„Ty se s ním vrátíš ke kmeni, viď?“ řekne, jako bych se
chystala na smrt. Svým způsobem pro mě odjezd s
Cassianem znamená smrt.
„Ne!“ vykřikne Tamra, jako by se právě probouzela
ze sna a začínala chápat, co se děje.
Zavrtím hlavou. Pohladím Willa ohnivě zlatými
prsty, snažím se ho uklidnit.
„Nedovolím, aby tě odvezl.“
Cassian jde výhružně k nám. „Človíčku, ty do toho
nemáš co mluvit,“ zavrčí drakijsky, jako by mu Will
mohl rozumět. A pak se podívá na mě. Probodává mě
tmavýma očima. Sice slíbil, že mě nebude do ničeho
nutit, ale jeho pohled je vyloženě majetnický. Dostanu
strach.
 Will si toho také všiml. Vytrhne se mi a začne se
belhat ke Cassianovi.
„Jacinda ti nepatří,“ zašeptá přísně.
Cassian zpozoruje to, čeho jsem si už také všimla. Že
Willovi z obličeje teče fialová krev. Kape na zem jako
inkoust z pera. A Cassian to vidí. Je mu to jasné. Ví, že
Will není obyčejná lidská bytost. Zadržím dech.
Doufám, že Willovi nic neudělá.
Jenže on zařve a vrhne se na Willa Skočím mezi ně,
jen tak tak zabráním jejich střetu. Držím je od sebe,
tisknu jim ruku na prsa. V dlaních cítím, jak jim zběsile
tluče srdce.
„Nechte toho! Oba! Cassiane, ne!“
Will vezme moji ruku, položí si ji na srdce a otočí ke
mně zkrvavený obličej. Zamrkám. Uhnu pohledem,
protože se nedokážu dívat na záplavu fialové krve... na
důkaz svědčící o tom, že jeho otec kvůli němu zmařil
drakijský život.
Cassian rozčileně zavrčí. Varovně zvednu prst, jako
bych mu tak mohla zakázat, ať Willa netrhá na kusy.
Slyším hlasy, volají mé jméno. I Willovo. Blíží se k
nám.
Will se znepokojeně rozhlédne. „Viděli tě takhle?“
Podívá se na mě nezraněným okem, skelně se mu
leskne. „Viděl tě Xander?“
„Jasně že ji viděl!“ sykne Tamra. Je až nepřirozeně
bledá. „Udělala to, aby tě zachránila!“
Will ze mě nespouští oči. Chce, abych potvrdila
Tamřina slova. Ztrápeně přikývnu.
 Will podklesne v kolenou, už nemá chuť se prát.
Svěsí hlavu a pomalu si prohrábne vlasy. „Jacindo,“
řekne něžně, smutně a zlomeně. Konečně mu dochází,
co se stalo.
Že umřu, jestli tu zůstanu. Oba si uvědomujeme, že
nemám na výběr. Že musím odjet.
Slyším kroky. Dupot. Vytrhnu se Willovi a zamířím
ke Cassianovi.
„Jacindo.“ Willův hlas zní přidušeně, je plný emocí.
Tváří se, jako by mě chtěl k sobě znova přitisknout.
Část mého já si ani nic jiného nepřeje, po ničem jiném
netouží.
Podívám se mu zpříma do očí, snažím se mu tak
sdělit to, co si před Cassianem netroufám říct nahlas.
Vždyť má namále. Miluju tě. I když bych neměla. I
když tě naživu udržuje ukradená drakijská krev.
Pochopil. Vidím to v jeho pohledu. Vidím, že trpí.
Stejně jako já.
Znova se mu podívám do očí. Zavrtím hlavou. Mrzí
mě, že nám to nevyšlo. Že nám osud nepřál. Nemrzí
mě, že jsem ho zachránila. Udělala bych to znova bez
ohledu na to, jakou cenu za to zaplatím.
Rozběhnu se k němu. Je mi jedno, že mě přitom
vidí Cassian. Nakloním se k jeho rtům a rychle mu
drakijsky pošeptám „miluju tě“. Hrozně ráda bych ho
políbila, přitiskla mu planoucí rty na pusu, ale bojím
se.
Strne. Je vidět, že ho pomlácený obličej moc bolí.
Položí mi ruce na tvář. Drží mě. Jacindo, tohle není
konec. Neloučíme se.“ Oteklé oči se mu temně lesknou.
„Najdu tě. Přísahám. Budeme zase spolu.“
„Tak pojď už!“ křikne na mě Tamra.
Bolí mě oči. Pálí mě. Vím, že se to, co právě řekl, ni-
kdy nestane, ale přesto si to přeju. I když bych neměla.
Protože to nejde. Nemůže za mnou přijet. Jestli to
udělá, zemře.
Zavrtím hlavou, ale asi to nepůsobí moc
přesvědčivě.
Zaryje se mi prsty do vystouplých tváří. „Ať tě ani
nenapadne o tom pochybovat. Najdu tě.“
„Jacindo!“ zavrčí Cassian. „Už jsou skoro tady!“
Vytrhnu se Willovi. Příšerně mě bolí na prsou, jako
by se mi v těle něco svíjelo nebo zmítalo. Nemůžu
dýchat. Will mě pustí.
Cassian se už vznesl, letí pryč i s Tamrou v náruči.
Dívám se Willovi do očí. Zamávám křídly, odrazím
se a vzlétnu do ostrého řídkého vzduchu. Hledím dolů,
dokud z Willa není jen malá tečka. Dokud mi nezmizí z
dohledu.

Po pár kilometrech Cassian ukáže na zem. Přistaneme

vedle jeho auta zaparkovaného u zapomenuté silnice.
Vmžiku se převtělí do lidské podoby.
Taky se snažím převtělit, opírám se rukou o auto.
Trvá mi to déle, protože jsem rozrušená. Otřesená.
Zavřu oči, soustředím se. Představuju si, že jsem lidská
bytost. Konečně cítím, jak se mi křídla zasouvají do
zad. Lapám po dechu, protože to dost bolí.
 Žár z mého nitra postupně vyprchává. Otevřu oči.
Tamra mě probodne pohledem.
„Jaks to mohla udělat?“ Třese se, je hrozně bledá.
Bojím se, že omdlí. V takovémhle stavu jsem ji ještě
neviděla, vyčítám si to. Už toho kvůli mně vytrpěla
tolik...
„Nastupte si. Obě,“ zabručí Cassian. Otevře dveře na
straně řidiče a vyndá klíčky, které měl schované ve stí-
nítku.
Tamra si sedne dozadu.
Ani se nehnu. Stojím u auta, kousek od Cassiana. V
nočním chladu se třesu, protože jsem oblečení někde
ztratila, leží rozervané v poušti.
Cassian vrazí klíčky do zapalování. Má tak velké
ruce. Dívá se na mě. „Jacindo.“ Mluví na mě jako na
malé dítě. Nenávidím ho. Opravdu ho nenávidím.
„Nasedni. Jedeme.“
„Je to všechno tvoje vina!“
Obrátí oči v sloup. „Neudělal jsem to schválně. Ale
teď jsem rád, že jsem ti překazil milostný románek s
vrahem. To si piš, že jsem rád.“ Nevrle pokývne
hlavou. Jeho obličej ve tmě vypadá dost drsně. Zavrtím
hlavou. „Co je zač? Je lovec?“ Šlehne po mně těmi
slovy jako bičem. „Jacindo, jak je možné, že má naši
krev? Jak je to možné?“
„Will není vrah.“ Ve skrytu duše jsem si tím napro-
sto jistá. Protože ho znám. „Není...“ Na lepší odpověď
se nezmůžu, nedokážu Willa líp hájit. Protože nemůžu
popřít něco, co je pravda. Will je lovec. A nejen to. Je
mnohem víc.
„Vrah?“ zapiští Tamra na zadním sedadle. „Cože?“
„Je to zabiják,“ prohlásí Cassian.
Nejradši bych mu jednu vrazila. Nejradši bych mu
ublížila. Aby věděl, jak mi je. Už zase mě pálí plíce.
Bojím se, abych něco nevyvedla, a tak raději poodejdu
od auta. „Vůbec ničemu nerozumíš.“
Oči se mu fialově třpytí, místo zorniček má úzké
štěrbiny. „Nasedej. Tady zůstat nemůžeš. Po dnešku
rozhodně ne.“
Polknu žár, který mi stoupá z plic. Přikývnu. Je roz-
hodnuto. „Já vím.“ Obejdu předek auta. „Rychle.
Musíme dojet pro mámu,“ zašeptám.
„Proč?“
Zastavím se. Vrhnu nenávistný pohled na jeho
potemnělou siluetu za umazaným předním sklem. Pak
spěšně nasednu. „Budou ji chtít zabít, když je se mnou
příbuzná.“
„Kdo? Xander?“ vyptává se Tamra ze zadního
sedadla. „Proč by mámu zabíjel? Jen proto, že se před
ním Jacinda převtělila? Neví, co viděl. Nechápe to.“
Cassiana vůbec nezaráží, že je moje sestra zmatená.
To je dobře. Teď není vhodná chvíle jí vysvětlovat, co
jsou Will a jeho příbuzní zač.
„Mě zajímá jen jedno,“ prohlásí Cassian
vyrovnaným hlasem. „Aby ses ve zdraví dostala zpátky
domů. Tamru kmen uvítá
„To je vážně prima,“ zabručí Tamra.
„Ale tvoje máma tě odvezla pryč. Tu kmen neuvítá.“
 „Buď se stavíme pro mámu, nebo nikam nejedu,“
pohrozím mu a zatnu ruce v pěst.
„Dobře. Ale kmen ji neuvítá... a ona stejně nechce
být jeho součástí,“ připomene mi stroze. Jako bych na
to snad zapomněla.
„Já taky ne.“ Tamra bouchne do Cassianova
sedadla. Cassian se na ni na zlomek vteřiny podívá, ale
netváří se přitom vůbec nijak, jeho obličej je zcela
nečitelný. Nevypadá teď jako kluk, který přede mnou
stanul v zahradním domku. Nevidím tu něžnější,
starostlivější část jeho já. Tenhle Cassian vypadá, jako
by snad ani neměl srdce.
Otevřu pusu, chci na něj zařvat. Chci mu říct, že
máma s Tamrou se mnou rády pojedou. Vždyť
mluvíme o mojí mámě. A mojí sestře. My tři držíme při
sobě.
Jenže nic neřeknu. Prostě proto, že si tím nejsem
jistá. Protože na mě doléhá nemilosrdná pravda. Už
delší dobu jednám na vlastní pěst a na mámu s
Tamrou se přitom neohlížím. Možná si takovou mámu
a sestru nezasloužím.
Musím jim říct, co se stalo. Všechno od začátku. Ko-
nečně. Otočím se na Tamru. Je jedno, jestli tu s
mámou chcete zůstat nebo ne. Prostě tu zůstat
nemůžete. Když jsem se ukázala v drakijské podobě.“
Dívá se na mě. Je bledá jako stěna, začínám si kvůli
tomu dělat starosti. „To máš radost, viď? Dopadlo to
přesně tak, jak jsi chtěla,“ vyčte mi.
Musím opustit Willa. To jsem tedy nechtěla.
 „Tamro, přece se nebudeme hádat. Musíš taky
utéct.“ Kvůli mně. Kvůli tomu, co jsem udělala. Zbývá
zodpovědět jedinou otázku. Budou mě za to jednou
nenávidět? Nechají mě napospas Cassianovi a kmeni a
samy začnou nový život někde jinde? Ve světě lidí?
Nebo se máma obětuje znova? A Tamra tím pádem
taky? Kvůli mně? To po nich nemůžu chtít. Nezlobila
bych se na ně, kdyby utekly a zanechaly mě osudu.
Dnes večer jsem přišla o svobodu. Přišla jsem o
Willa. Přijdu i o mámu a Tamru?
Cassian se s autem otočí a zamíří zpátky do města.
Dívám se okýnkem do tmy a vzpomínám na tu
strašnou cestu před víc než měsícem, kdy jsme prchaly
od kmene. Jak jsem se bála a jak jsem s odjezdem
nesouhlasila.
Teď jsem na tom úplně stejně. Opět sedím na
předním sedadle a opět mířím do nepříjemné
budoucnosti. Štve mě, že musím odjet s Cassianem.
Jestlipak se s Willem ještě někdy shledám? Nečekám,
že by mě našel. I když to slíbil.
Řítíme se tmou. „Dnes večer se budeš zodpovídat ze
svých činů,“ prohlásí Cassian.
Nepřekvapuje mě to. Budu se zodpovídat. Z toho, že
jsem prozradila naše největší tajemství. A v prvé řadě z
toho, že jsem utekla. Taky se budu zodpovídat z Willa.
Ano, i z Willa.
Nenápadně se na Cassiana podívám. Protijedoucí
auto mu ozáří drsný obličej. Vidím, jak pevně tiskne
rty. Polknu. Málem se zajíknu.
 „Budu tě bránit...“ Jeho hlas se v autě rozléhá. Je
zastřený, jako by měl pusu plnou kouře.
„Nedovol jim, aby mi uřezali křídla,“ zaprosím.
Rychle si mě přeměří tmavýma očima a na okamžik
zvlídní. „Pokusím se, Jacindo. Pokusím se.“
To mě tedy moc neuklidnil. Přerývaně dýchám.
Znova se zadívám do okolní tmy. Ohlédnu se. Za námi
se netečně tyčí Velká skála.
V hučení motoru slyším ještě jiný zvuk. Zachvěju se.
Je slyšet přerušovaný ptačí křik, zoufalý a vytrvalý.
Ztracený. Will říkal, že to je pouštní křepelka. Že hledá
druha. Rodinu. Domov.
Soucítím s ní. Zavřu před tím žalostným zpěvem oči
a pohodlně se opřu. Brzy budeme na místě.
 Poděkování

a cestu, která skončila vydáním Drakie, bych se

nikdy nevydala bez podpory a nadšení mé
literární agentky Maury Kyeové-Casellové. Nikdy
nezpochybňovala moji touhu psát knihy pro mládež.
Při práci mě velice motivoval nadšený postoj
nakladatelství HarperTeen. Farrin Jacobsová a Kari
Sutherlandová jsou hotový poklad. Díky jejich
názorům jsem se toho jako spisovatelka hodně naučila.
Bez nich by Jacindin život nebyl zdaleka tak drsný a
složitý.
Mám velké štěstí, že moje rodina i mí přátelé
chápou, o co se dnes a denně pokouším. Vědí, že je to
náročná cesta a velký boj, a spolu se mnou se radují z
mých úspěchů. Jared nejvíc. Zlato, děkuju ti, že mě na
téhle horské dráze provázíš. Princezno a princi z
našeho zámku... bez vás by tyhle stránky vypadaly
úplně jinak. Díky vám má všechno smysl.
Poděkování si zaslouží mí drazí rodiče Eugene a
Marilyn Michelsovi, kteří ve mně vždycky viděli jen to
dobré. Dále bych ráda poděkovala mojí úžasné
kamarádce a talentované spisovatelce Teře Lynn
Childsové - dřív než já poznala, že se do tohohle
dobrodružství pustím. Díky za nesčetné rozhovory o
knížkách, životě a všem ostatním. Carlye, Lindsay,
Jane, Lark a Ginny - co bych si bez vás počala? Bez vaší
podpory, lásky a smíchu by můj život nebyl tak
radostný.
 Z anglického originálu Firelight, vydaného nakladatelstvím
HarperCollins Children’s Books, New York, 2010,
přeložila Olga Bártová
Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2012
ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem
Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 16 284
Odpovědný redaktor Petr Eliáš
Technický redaktor Lubomír Kuba
Sazba GLYFA
Vytiskla CPI Moravia Books s. r. o., Brněnská 1024, Pohořelice
1. vydání

www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz