Julie

Garwood
Nevěsty Claybornů/1
Růžový květ
 Julie Garwood

ONE PINK ROSE

Tato kniha je dílem historické fikce.

Události, místa, jména, vlastnosti ve vztahu
k nehistorickým postavám
jsou výtvorem autorčiných představ,
které využila beletristicky.
Jakákoliv jejich podobnost se skutečnými událostmi,
místy nebo osobami, ať již živými či mrtvými,
je čistě náhodná.

Copyright © Julie Garwood, 1997

All rights reserved
Translation © Magda Cindričová, 1997
Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována

jakoukoliv formou ani prostředky mechanickými
nebo elektronickými, ani fotokopírováním
nebo zaznamenáváním na jakýkoliv nosič informací.

ISBN 80-85954-77-X
 PROLOG

Kdysi dávno žila jedna pozoruhodná rodina. Byli to

Claybornové a spojovalo je pouto silnější než krev.
Všechno začalo v době, kdy se dalo dohromady několik
chlapců potulujících se v ulicích New Yorku. Prchající otrok
Adam, malý kapsář Douglas, bojovný Cole a vychytralý Travis
chránili jeden druhého před partami starších pouličních násilníků, a
tak se jim podařilo přežít. Když v uličce, kde přespávali, nalezli
opuštěné nemluvně, holčičku, umínili si, že se postarají, aby měla
lepší život než oni, a vydali se na západ.
Nakonec se usadili hluboko v srdci Montany na kousku půdy,
který nazvali Rosehill.
Jediná laskavá slova a rady, které dostávali, když vyrůstali,
pocházely z dopisů Adamovy matky Rose. Rose se o druzích svého
syna dozvěděla z jejich upřímných dopisů, v nichž se jí svěřovali
se svými sny a nadějemi, a ona jim na oplátku dávala to, čeho se
jim nikdy předtím nedostalo: bezvýhradnou lásku a péči.
Zakrátko ji každý považoval za svoji vlastní mámu Rose.
Po dvaceti dlouhých letech nakonec Rose přijela za nimi.
Synové a dcera byli konečně spokojeni. Její příjezd byl slavnou a
ohromující událostí. Dcera se provdala za skvělého muže a čekala
své první dítě, synové vyrostli v úctyhodné, zdatné muže a
každému z nich se v práci, kterou si zvolili, dobře vedlo. Ale máma
Rose nebyla ještě úplně spokojená. Jejím chlapcům se až příliš
zalíbil svobodný způsob života, a to se jí nezamlouvalo. Protože
věřila, že Bůh pomůže těm, kdo se snaží pomoci si sami, zbývalo
jediné, co mohla udělat.
Rozhodla se, že jim vyhledá nevěsty.
 Čas růží
Nevládla tehdy zima,
kdy jsme se za láskou vydali;
započal právě čas růží –
a my je cestou trhali!

Thomas Hood (1798-1845)

 KAPITOLA 1

Ranč Rosehill, údolí Montany, 1880

Travis Clayborne vážně myslel na to, že zabije člověka.

Nejmladší z bratrů se právě vrátil domů z jižního výběžku
teritoria a měl v úmyslu zdržet se jen jedinou noc, než se opět pustí
do pronásledování. Zatím se jeho kořist stále držela o krok před
ním. Byl přesvědčen, že ho dostihne ve strži, ale ten nepolapitelný
ďábel se snad vypařil do vzduchu. Travis si musel přiznat, že před
tímto cizincem, kterému se podařilo ho přelstít, by měl smeknout.
Také by měl ocenit jeho umění ukrývat se. A pak ho zastřelit.
Dospěl k závěru, že viník nezaslouží žádné ohledy. Jmenoval
se Daniel Ryan a hřích, který spáchal, byl podle synovských
měřítek neodpustitelný. Ryan se opovážil zneužít laskavou,
bezelstnou, ušlechtilou starou ženu se srdcem ze zlata – přesně
řečeno Travisovu mámu Rose – a podle Travisova přesvědčení
byla i smrt pro něho příliš dobrá. Teď se Travis pokoušel
přesvědčit sám sebe, že právo stojí na jeho straně.
Toho večera počkal, až matka odejde spát, a pak chtěl o té
ukrutnosti promluvit se svými bratry. Seděli spolu na verandě,
nohy v botách natažené a opřené o zábradlí, hlavy zvrácené do
opěradel, oči zavřené.
Harrison, jejich švagr, k nim přisedl okamžik poté, co Rose
odešla nahoru. Myslel si, že bratři vypadají spokojeně, a zrovna
jim to chtěl sdělit, když ho Travis seznámil se svými záměry.
Harrison dopadl na židli vedle Douglase, natáhl si nohy a pak začal
Travisovi oponovat. Řekl, že se zlodějem by si měl poradit zákon a
že ten člověk, stejně jako každý jiný muž nebo žena, má nárok na
řádný soudní proces. Pokud mu bude prokázána vina, půjde za svůj
prohřešek do vězení. Neměl by být chladnokrevně zavražděn.
Žádný z Claybornů Harrisonovu mínění nevěnoval pozornost.
Protože byl povoláním advokát, míval ve zvyku přít se o každou
maličkost. Bratři mysleli, že Harrison je příliš prostoduchý, když
věří ve spravedlnost pro všechny. Manžel jejich sestřičky byl
slušný člověk, ale pocházel ze Skotska, a podle jejich mínění byl
jeho názor na zákony v divočině velmi naivní. Možná v dokonalém
světě jsou nevinní vždy ochraňováni a viníci vždy potrestáni, ale
oni přece v dokonalém světě nežijí, že? Žijí v teritoriu Montana.
Kromě toho, který právník se zdravým rozumem by se
zdržoval stíháním užovky, když je kolem tolik chřestýšů, kteří
čekají na vhodnou chvíli, aby zaútočili?
Harrison odmítal souhlasit s pohledem Claybornových na celou
záležitost. Byl zděšen Travisovým rozhodnutím pronásledovat
viníka, který okradl jejich matku; připomněl mu, že jako budoucí
právník by se měl chovat úctyhodně. Také mu navrhl, aby si znovu
přečetl Platonovo dílo O státě.
Travis se nehodlal nechat odradit od toho, co prohlásil za
svatou povinnost. Naklonil se kupředu, upřel zrak na Harrisona a
začal zdůvodňovat.
„Prvotní synovou povinností je chránit matku,“ prohlásil.
„Amen,“ zamumlal Douglas.
„Je nám všem jasné, že mámu podvedl,“ pokračoval Travis.
„Požádal ji, aby si směl prohlédnout zlaté pouzdro a kompas. Je to
tak?“
„Škoda, že se mu o něm zmínila,“ podotkl Adam.
„Už se stalo,“ prohlásil Douglas. „A řekl bych, že ji požádal,
aby si je směl prohlédnout v okamžiku, kdy mu prozradila, že je ze
zlata.“
„Už věděl, že kompas ukradne,“ řekl Cole. „Bylo od něho
chytré, když připustil, aby je od sebe oddělil dav lidí,“ řekl Adam.
„Máma nám řekla, že tenhleten Ryan je vysoký dost přes šest
stop. A taky ramenatý,“ připomněl jim Douglas. „Když je někdo
ramenatý, pravděpodobně to znamená, že má víc svalů než většina
mužů. Zdá se nám zvláštní, že tak urostlý muž se může nechat
odstrčit davem. Chtěl ho ukrást, to je jasné.“
„Proboha, Douglasi, nemůžeš předpokládat…“ začal Harrison.
Travis ho přerušil: „Nikdo nemůže oklamat naši matku a
počítat s tím, že mu to projde. Je na jejích synech, aby takovou
křivdu napravili. Jistě chápeš, Harrisone, jak se cítíme. Taky jsi
měl kdysi matku, ne?“
„Na to bych nesázel,“ protáhl Cole, jen aby Harrisona popíchl.
Švagr neměl náladu proti jeho poznámce něco namítat. „Máš
zvrácené názory,“ řekl. Počkal, až dozní pohrdavé zasupění, a pak
prohlásil, že Travisův záměr zastřelit zloděje je úkladná vražda.
Cole se na Harrisona zasmál, natáhl se přes Douglase, aby ho
za tak zábavnou poznámku plácl do zad, a pak mu doporučil, aby
začal přemýšlet o tom, jak dostane Travise z vězení, kdyby ho za
plnění synovské povinnosti přece jen dali za mříže. Také navrhl, že
by Travis mohl přivléci provinilce zpátky do Montany a nechat
bratry, aby si do něho střelil každý z nich.
Harrison málem přiznal porážku. Bylo nemožné přimět
kteréhokoliv z bratrů k rozumu. Jediné, co mu pomáhalo zachovat
si zdravý rozum, byla skutečnost, že hluboko v srdci byl
přesvědčen, že nikdo z nich by nespáchal chladnokrevnou vraždu.
Jen jim dělalo dobře bavit se o ní.
„Jak víš, že muž, kterého pronásleduješ, je skutečně Daniel
Ryan? To jméno si mohl vymyslet,“ podotkl. „Také mohl lhát,
když říkal, že pochází z Texasu.“
„Nesmysl,“ řekl Cole. „Řekl mámě, jak se jmenuje a odkud
pochází, ještě než začala mluvit o dárcích, které nám veze.“
„Díky bohu, že mu nepověděla o ostatních darech. Možná by
ukradl i moje kapesní hodinky,“ poznamenal Douglas.
„Vsadím se, že by ukradl i moji mapu,“ vložil se do řeči Adam.
„A moje knihy vázané v kůži,“ dodal Travis. „Takže ten zloděj
je zřejmě opravdu z Texasu,“ řekl Adam. „Mluví se zvláštním
přízvukem.“
„To je pravda,“ připomněl Douglas. „Matce se zdálo, že je…
Jak to říkala, Travisi?“
„Okouzlující,“ odpověděl Travis a zamračil se.
 „Nikdy se mi nelíbila jména jako Daniel nebo Ryan,“ prohlásil
Cole. „Když se to tak vezme, nezdají se mi ani Texasané. Člověk
jim nemůže věřit.“
Harrison obrátil oči k nebi. „Tobě se nikdy nic nelíbí,“
připomněl mu. „Buď tak laskavý a neříkej už ani slovo, dokud
neodejdu nahoru. Nutíš mě zapomínat, že jsem rozumně myslící
člověk.“
Cole se rozesmál „Tys trval na tom, že se nastěhuješ se svou
ženou do Rosehillu. Já k Rosehillu patřím, Harrisone, ať se ti to
líbí, nebo ne.“
„Mary Rose by měla být se svou matkou, než porodí.
Nehodlám jezdit se soudcem Burnsem z města do města a nechávat
ji samotnou v Blue Belle. A mimochodem, až jí příště řekneš, že se
kolébá jako kachna, jednu ti vrazím. Rozumíš? Je teď dost
přecitlivělá a nikdo jí nemusí povídat, že je kulatá jako…“
Cole mu skočil do řeči. „Dobře, nebudeme si ji dobírat. Je
přece čím dál hezčí, ne?“
„Vždycky byla hezká,“ řekl Adam.
„Ano, ale teď, když čeká mého synovce nebo neteř, je ještě
hezčí. Neopovažuj se prozradit jí, co jsem teď řekl, jinak mi nedá
pokoj. Moje sestřička mě ráda trápí, kde může, a abych řekl
pravdu, ani nevím proč.“
Postřehl lesk, který se objevil Harrisonovi v očích, a bylo mu
jasné, že se chystá říct něco provokativního. Protože Cole neměl
dnes večer chuť se hádat, rozhodl se, že zavede hovor zpátky k
naléhavějším záležitostem: k dopadení zlodějského hada, který se
připlazil do Montany až z Texasu.
„Travisi, chystáš se zítra odjet?“
„Ano.“
„Jak se rozhodlo, že právě ty půjdeš po Danielu Ryanovi?“
zeptal se Harrison. „Pokud ten Texasan skutečně ukradl kompas
tvému bratrovi, a já jsem ochoten připustit, že je to možné, neměl
by se za ním vydat Cole? Kompas měl přece patřit jemu.“
„Cole ještě nemůže nikam,“ vysvětloval Adam.
„Měl by se držet doma, dokud se starý Shamus Harrington
neuklidní,“ dodal Douglas.
 „Cos provedl, Cole?“ zeptal se Harrison a už se děsil odpovědi.
„Bránil se,“ řekl Adam. „Jeden z Harringtonových synů si
myslel, že umí bouchačku táhnout rychleji než Cole, a
vyprovokoval přestřelku.“
„Jak to dopadlo?“ vyzvídal Harrison.
„Vyhrál jsem,“ řekl s úšklebkem Cole.
„Samozřejmě,“ odsekl Harrison. „Zabil jsi ho?“
„Málem,“ připustil Cole. „Začalo to dost podivně,“ dodal.
„Lester se přidal k nějaké partě, která projížděla přes Blue Belle, a
na ulici se povídalo, že se chystali vyloupit banku v Hammondu.“
„Zdálo se opravdu divné, že šel po tobě,“ přisvědčil Douglas.
„Lester se naparoval a před svými přáteli se choval jako velký šéf.
Možná na ně chtěl udělat dojem.“
„Slyšel jsem, že k přestřelce s tebou ho navedli oni,“ řekl
Adam. „Dooley mi řekl, že se chovali, jako by věděli, kdo jsi,
Cole.“
„Dooley se už moc dlouho potlouká se svým kamarádem
Duchem,“ řekl Cole. „Nemůžeš věřit všemu, co ti dva říkají,
Adame.“
„Zřejmě slyšeli, jakou máš pověst,“ podotkl Douglas.
„Jenom si říkají o potíže,“ usoudil Cole. „Kromě toho všichni
vědí, že Harringtonovi synové jsou zabednění jako pařezy.“
„To je pravda, ale starý Shamus se pořád zlobí,“ řekl Douglas.
„U zálesáků to tak bývá, když postřelí někoho z nich. A protože má
dalších pět synů, budeš si muset ještě dlouho dávat velký pozor.“
„Vždycky si dávám pozor,“ chlubil se Cole. „Když o tom tak
přemýšlím, mohl bych se za Ryanem vypravit sám, Travisi. Máš
dost práce i bez…“
Bratr ho nenechal dopovědět. „Ne, ty zůstaneš tady,“ řekl.
„Kromě toho, už jsem si všechno naplánoval.“
„To je pravda,“ řekl Douglas. „Chystá se zabít tři mouchy
jednou ranou.“
Travis přikývl. „Předám své dokumenty Wellingtonovi a
Smithovi, aby bylo všechno v pořádku, až v září začnu s praxí u
jejich právnické firmy. Hammond je přece jenom na skok od
Pritchardu, postarám se tedy o tu záležitost mámy Rose, pak si
odskočím k Říčnímu ohybu, zastřelím Ryana, zpátky v Hammondu
vyzvednu dárek k narozeninám a včas se vrátím na oslavu.“
„Za dárek k máminým narozeninám nám dlužíš deset dolarů,“
připomněl Harrisonovi Cole.
„Co jí dáme?“ zeptal se Harrison.
„Nejmodernější šicí stroj,“ řekl Douglas. „V očích jí jen
zajiskřilo, když ho uviděla na obrázku v katalogu, který jí dal
Adam. Koupíme samozřejmě nejdražší typ. Zaslouží si to
nejlepší.“
Harrison přikývl. „Není Zlatý hřeben a Říční ohyb v opačném
směru?“
„Tak trochu,“ řekl Cole. „Právě proto myslím, že bych měl za
Ryanem vyrazit já, Travisi. Nemusel bys…“
Bratr ho znovu přerušil. „Musíš se držet doma,“ řekl.
Harrison souhlasil a přišel s alternativou, která by Travisovi
ušetřila čas i námahu.
„Šicí stroj jistě dostaneš koupit i v Pritchardu a nebudeš se
muset kamsi trmácet.“
„Taky bych řekl,“ prohlásil Cole. „Ale Ryana v Pritchardu
neviděli. Včera prý mířil k Říčnímu ohybu.“
„Jak ses to dověděl?“ zeptal se Harrison.
„Vyzval jsem lidi, aby nás upozornili, pokud na něho někdo
narazí,“ řekl Adam. „Travisi, je škoda, že musíš napřed splnit slib,
který jsi dal mámě. Než se dostaneš k Říčnímu ohybu, bude asi
Ryan dávno pryč.“
„Všechno jsem si promyslel,“ řekl Travis. „Mělo by mi trvat
jen jeden den ostré jízdy, než Emily Finneganovou dovezu k jejímu
nastávajícímu na Zlatý hřeben. Když bude sucho, můžu si zkrátit
cestu přes žleb a další den odpoledne být u Říčního ohybu.“
„To jsou nereálné představy,“ usoudil Adam. „Pršelo celý
měsíc. Žleb bude plný vody. Bude ti trvat alespoň tři dny, než ho
objedeš.“
„Kdo je Emily Finneganová?“ zeptal se Harrison.
„To je ta povinnost, kterou jsem mámě slíbil vykonat,“ řekl
Travis.
 Harrison zaťal zuby. Vypáčit z bratrů nějakou informaci byla
nesmírná dřina, ale on byl odhodlaný vytrvat. Claybornové ho rádi
mátli bezvýznamnými poznámkami, z nichž žádná s věcí
nesouvisela. Dělali to samozřejmě úmyslně. Spojili se ve snaze
zabránit mu, aby „slídil“, jak řekl Cole, což znamenalo, že nechtěli,
aby zpochybňoval jejich záměry nebo jejich etiku. Tři z bratrů stále
věřili, že dovedou být „paličatější“ než on. Jediný Adam věděl své.
Nikdo není tak umíněný jako Skot, a protože se Harrison narodil a
vyrostl na Vysočině, splňoval tento předpoklad dokonale.
„Jaká je to povinnost?“ obrátil se znovu na Travise.
„Máma minulý týden večeřela u Cohenů a ti se jí náhodou
zmínili o ženě, co zůstala v Pritchardu. Nějaký její průvodce
zemřel a ona se marně pokoušela získat člověka, který by ji odvezl
na Zlatý hřeben.“
„Proč nemůže za ní do Pritchardu přijet muž, kterého si má
vzít?“
„Stejnou otázku jsem položil mámě, ale odpověděla mi, že se
to nesluší. Kněz bude čekat na Zlatém hřebenu a je na Emily
Finneganové, aby se tam dopravila. A máma nabídla moji pomoc.“
„Zřejmě si myslí, že Hammond je v sousedství Zlatého
hřebenu,“ řekl Douglas.
„Proč ji nemůže doprovodit někdo z Pritchardu?“ zeptal se
Harrison. „Je to dost velké město. Jistě by tam našla nějaký
ochotný pár.“
„Lidi v Pritchardu jsou strašně pověrčiví,“ řekl Cole.
„Co to znamená?“ zeptal se Harrison.
„To znamená, že je slečna Emily vyděsila,“ vysvětloval Cole.
„Zdá se, že chudák Emily měla už několik průvodců,“ řekl
Douglas.
„Kolik?“ chtěl vědět Harrison.
„Až příliš mnoho, než aby se to dalo spočítat,“ záměrně
přeháněl Cole. „Říká se, že pár jich zemřelo. Travisi, měl by sis s
sebou vzít něco pro štěstí,“ dodal a kývl na bratra. „Dal bych ti
svůj oblíbený kompas, ale teď ho nemám, a to jenom proto, že ten
podlý, mizerný bas…“
 Harrison ho znovu přerušil, než mohl svá provokativní slova
dopovědět. „Nemůžeš vědět, jestli by ti kompas přinesl štěstí, Cole.
Nikdy jsi ho neviděl.“
„Vybrala mi ho máma, ne? Už proto mi mohl nosit štěstí.“
„Jsi pověrčivý jako lidi v Pritchardu,“ zabručel Harrison.
„Travisi, myslíš, že se slečnou Emily budeš mít potíže?“
„Ne,“ odpověděl Travis. „Nejsem pověrčivý a nevěřím ani
polovině z toho, co se o ní říká. Vždyť přece nemůže být tak
hrozná.“
 KAPITOLA 2

Ta žena byla učiněná pohroma. Ještě nevyjeli z města, a už

Travise uhodila, kopla, podrazila mu nohy a vystřelila na něho.
Všechno stihla slečna Emily Finneganová udělat hned v prvních
okamžicích jejich setkání, a třebaže pak přísahala u svatého hrobu
své matky, že to bylo jen strašlivé nedorozumění, Travis jí nevěřil.
Proč by měl? Jeho dobří přátelé Cohenovi mu potvrdili, že Emilina
matka dosud žije a snad s panem Finneganem v Bostonu vesele
tančí irskou gigu, když svěřili starost o svoji nevděčnou dceru
podivnému nemajetnému cizinci žijícímu na Zlatém hřebenu.
Musel uznat, že slečna Emily je moc pěkné stvoření. Její vlasy
měly barvu sobolí kožešiny a jemně se jí vlnily kolem uší, veliké
oříškové oči hrály chvíli dohněda a za okamžik zas dozlata. Měla
velmi hezká ústa, než je otevřela, což ovšem, jak Travis brzy
postřehl, se stávalo až příliš často. Na všechno si vytvořila svůj
názor a cítila povinnost se o něj podělit, aby v budoucnu nedošlo k
žádným nedorozuměním.
Ne že by se tvářila, jako by všechno věděla, ale moc k tomu
nechybělo. Prohlédl ji sotva pět minut poté, co se s ní setkal.
Majitel hotelu Olsen navrhl, aby se setkali před stanicí
dostavníku. Travis ji spatřil o kousek dál na ulici. Stála přímo za
zábradlím k uvázání koní, v jedné ruce držela černý deštník a v
druhé bílé rukavice. Na chodníku před ní bylo v úhledné řadě
srovnáno alespoň šest vaků, rozhodně až příliš mnoho na to, aby se
vlekly do hor.
Slečna Finneganová měla na sobě zářivě bílé plátěné šaty
zahalující ji od hlavy k patě. Stála v pozoru se vzpřímenými
rameny a s hlavou vztyčenou a pozorovala hemžení lidí na ulici.
Přestože bylo časně ráno, v Louově hostinci popíjela už pěkná
spousta návštěvníků a dělali tam ohromný rámus. Možná proto
neslyšela, že se k ní přiblížil zezadu.
Travis udělal chybu, když jí lehce zaklepal na rameno, aby
upoutal její pozornost. Mohl ťuknout do klobouku a představit se
jí. Vystřelila na něho. Došlo k tomu tak rychle, že měl taktak čas
vyhnout se ráně. Z malé pistole, kterou ukrývala pod rukavicemi,
vyšla rána, sotva se k němu obrátila. Kulka by ho zasáhla rovnou
do břicha, kdyby v posledním okamžiku nezahlédl lesknoucí se
hlaveň a neuskočil.
Byl si naprosto jistý, že zbraň má jen jednu komoru, ale přesto
nechtěl riskovat. Bleskurychle ji uchopil za zápěstí a zkroutil jí
paži tak, že hlaveň pistole mířila k nebi. Teprve pak k ní přistoupil
blíž, aby na ni mohl promluvit.
Právě v té chvíli ho udeřila deštníkem a tvrdě kopla do levého
kolena. Bylo zjevné, že mířila do slabin, a když poprvé minula,
měla tu drzost pokusit se o to ještě jednou.
Usoudil, že slečna Emily Finneganová je potrhlá.
„Pusťte mě, vy zrůdo!“ vykřikla.
„Zrůdo? Co je to, hrome, zrůda?“ zašklebil se.
Neměla ponětí. Jeho otázka ji tak zarazila, že málem rozpačitě
pokrčila rameny Netušila, co znamená „zrůda“, ale věděla, že její
sestra Barbara to slovo používala, když chtěla odradit příliš
horlivého obdivovatele, a že vždycky mělo ohromný účinek. Co
pomohlo její prohnané sestře, pomůže i jí. Emily o tom přemýšlela
cestou vlakem z Bostonu.
„Stačí, abyste si uvědomil, že je to urážka,“ řekla. „A teď mě
pusťte.“
„Pustím vás, až mi slíbíte, že se už nepokusíte mě zabít. Mám
vás doprovázet na Zlatý hřeben,“ dodal a zamračil se. „Nebo spíš
měl jsem, než jste na mě vystřelila. Budete se tam asi muset
dopravit sama, slečno, a jestli mě ještě jednou kopnete, přísahám,
že…“
Přerušila ho, než jí mohl říct, že ji hodí do koryta s vodou. „Vy
jste pan Clayborne? To není možné,“ koktala a na tváři se jí objevil
zděšený výraz. „Vy nejste… starý.“
 „Nejsem ani mladý,“ odsekl. „Jmenuji se Travis Clayborne,“
dodal, ale protože ho koleno ještě bolelo po zásahu jejího střevíce,
neobtěžoval se pozvednout klobouk. „Dejte mi svou pistoli.“
Neprotestovala. Prostě mu vložila zbraň do dlaně a zamračila
se na něho. Ani se mu neomluvila. Okamžitě si to uvědomil.
„Říkám vám, že budu kulhat ještě dobrý týden. Co to máte v
botách? Železo?“
Zářivě se usmála a on si všiml, že se jí na pravé tváři objevil
roztomilý malý dolíček. Kdyby už nedospěl k názoru, že se mu
nebude líbit, pomyslel by si, že je víc než jenom hezká. Byla přímo
nádherná. Musel si připomenout, že ta bláznivá ženská se ho právě
pokusila zastřelit.
„Takový hloupý nápad,“ řekla. „Ovšemže nemám ve střevících
železo. Mrzí mě, že jsem vás kopla, ale vy jste se ke mně přikradl
jako zloděj.“
„Nic takového jsem neudělal.“
„Když říkáte,“ prohlásila, aby ho dále nepopuzovala. „Ale teď
jste si jen dělal legraci, že? Neopustil byste přece bezmocnou ženu
v situaci, kdy někoho naléhavě potřebuje, že ne?“
Ta dívka měla smysl pro humor. Travis si to uvědomil v
okamžiku, kdy řekla, že je bezmocná. Pronesla to s vážnou tváří a
jemu najednou nezáleželo na tom, že mu v koleně ještě tepalo po
její ráně; bylo mu do smíchu. Nemohl samozřejmě počítat s tím, že
se jí zbaví, ale alespoň dostal lepší náladu.
Panu Claybornovi trvalo příliš dlouho, než odpověděl na její
otázku. Když ještě jednou pomyslela na to, že by zůstala samotná
uprostřed pustiny, zamrazilo ji v zádech. Tiše povzdechla a
usoudila, že jí zbývá jen jediné.
Bůh jí pomáhej, bude muset s tím hulvátem flirtovat. S dalším
povzdechem vytáhla naprosto zbytečný růžovobílý vějíř zakoupený
v St. Louisu za nehorázné peníze, lehkým mávnutím zápěstí, které
si dlouhé hodiny cvičila ve vlaku, jej roztáhla a zvedla k obličeji.
Úmyslně si chtěla zakrýt tvář, aby neviděl, jak zrudla rozpaky,
když udělala něco, co jí připadlo směšné.
Nerozhodla se jenom flirtovat, měla také v úmyslu chovat se
upejpavě. Rychle se nadechla, pak na něho zamávala řasami ve
snaze napodobit taktiku své sestry. Barbara vždy vypadala
upejpavě; Emily byla přesvědčena, že ona sama vypadá jako idiot.
Bůhví, že se tak cítila.
Uvědomila si, že se znovu začínají prosazovat její praktické
sklony, a okamžitě se pokusila je potlačit. Umiňovala si, že se musí
chovat úplně jinak, a nehodlala od toho teď upustit, bez ohledu na
to, jak hloupě si připadala.
Travis chvíli mlčky sledoval, jak na něho mává řasami.
Nepochybně byla potrhlá a najednou k ní pocítil soucit. Ocitla se
úplně sama mimo své prostředí, uprostřed špíny a šedi Pritchardu
oblečená jako na nedělní slavnost, a přitom se ze všech sil snažila
chovat co nejvybraněji.
Poznal, že chce na něho zapůsobit, a rozhodl se, že si z ní
trochu vystřelí.
„Možná byste měla jít za doktorem Morgansternem, než se
někam vydáte, slečno. Snad by vám předepsal něco, aby vám víčka
tak necukala. Nechci vás urazit, ale musí to pro vás být
nepříjemné.“
Prudce složila vějíř a nahlas povzdechla. „Buď jste tupý jako
pařez, pane Clayborne, nebo jsem se to nenaučila dokonale.“
„Co jste se nenaučila dokonale?“ zeptal se.
„Flirtovat, pane Clayborne. Pokoušela jsem se s vámi
flirtovat.“
Její upřímnost na něho zapůsobila. „Proč?“
„Proč? Přece abyste udělal, co budu chtít. Ale moc se mi to
nepodařilo, že ne?“
Na její absurdní otázku neodpověděl. „Víčka vám už přestala
cukat,“ protáhl, jen aby ji pozlobil.
„Nic mi necukalo,“ zamumlala. „Oči mám v naprostém
pořádku. Jen jsem na vás zkoušela svoji taktiku, to je vše. Mohli
bychom zajít pro paní Claybornovou a vyrazit na cestu? Doufám,
že je příjemnější než vy, pane. Nezírejte tak na mne. Chci být na
místě ještě před setměním.“
„Žádná paní Claybornová není.“
„Ach, tak to nepůjde.“
 Naklonil se k ní. „Nechtěla byste konečně začít mluvit
rozumně?“
O krok ucouvla. Až příliš se jí zamlouval. Měl nádherně zelené
oči. Všimla si jejich barvy, když na ni rozmrzele vrčel a kladl jí své
nehorázné otázky. Uvědomila si také, jak vypadá mužně a hezky.
Travis Clayborne byl vysoký, štíhlý, ale ramena a paže měl
pořádně svalnaté. Dál se neopovážila pohlédnout, jinak by si mohl
myslet, že ho chce zase kopnout, ale byla přesvědčena, že nohy má
zrovna tak dokonale tvarované.
Nepochybně to byl velmi pohledný muž. Ženy ho zřejmě v
jednom kuse pronásledovaly. Pošetilá ženská stvoření si jistě
nemohla pomoct, když pohlédla do jeho krásných zelených očí.
Vždyť sotva se na ni jednou na zlomek vteřiny usmál, rozbušilo se
srdce i jí. Určitě zlomil mnoho ženských srdcí, a ona se nemínila
zařadit na jejich seznam. Jednu bolestnou lekci už dostala, další
nemá zapotřebí.
Slečna Finneganová se najednou na Travise zadívala hněvivě a
on nechápal, co mohlo způsobit tak náhlou změnu. „Ptal jsem se,
proč musím mít manželku, abych vás mohl doprovázet na Zlatý
hřeben.“
„Protože se nesluší, abych se vydala do divočiny sama s
pohledným mužem. Co by si lidé pomysleli?“
„Komu záleží na tom, co si lidé myslí? Vždyť tady přece
nikoho neznáte.“
„Ne, ale seznámím se s nimi, až se provdám za pana O’Toola.
Jestli je Zlatý hřeben odtud vzdálen jen den cesty, budu sem asi
jezdit na nákupy. Takže jistě chápete mé výhrady, pane. Musím
zachovávat dekorum.“
Pokrčil rameny. „Když nemůžete jet se mnou, alespoň jsem
splnil slib, že vám nabídnu svoji pomoc. Přeji vám hezký den,
slečno.“
Chtěl odejít. Jeho záměr ji upřímně zděsil. „Počkejte!“ zvolala
a rozběhla se za ním. „Přece mě tu nenecháte samotnou.
Gentleman by nikdy neopustil dámu v tísni…“
 „Asi nejsem gentleman,“ řekl jí a ani nezpomalil ostré tempo,
kterým rázoval po ulici. „A jsem přesvědčen, že vy nejste žádná
dáma v tísni.“
Chytila ho za paži a zatahala, aby mu zabránila v odchodu, ale
vzápětí zjistila, že ji vleče za sebou.
„Jsem ve velké tísni a je od vás ohavné, že mi odporujete.“
„Před chvílí jsem byl pohledný, a teď jsem ohavný?“
„Můžete být obojí zároveň,“ řekla mu.
Náhle se obrátil a pohlédl na ni. Věděl, že ji nemůže nechat v
Pritchardu samotnou, pokud se ještě někdy chce podívat do očí své
matce, a tak dospěl k názoru, že jediná možnost, jak přežít se
zdravým rozumem cestu s ní na Zlatý hřeben, je uzavřít s ní
nějakou dohodu.
„Nemínila jsem to jako poklonu,“ řekla a zrůžověla, což mu
připadalo velmi půvabné.
„Co jste nemínila jako poklonu?“
„Že jste pohledný. Zdálo se mi, že i Randolph Smythe je
pohledný, a přitom se z něho vyklubala ohavná stvůra.“
Neklást otázky, umiňoval si.
„Nezajímá vás, kdo je Randolph Smythe?“
„Ne, nezajímá.“
Stejně mu to řekla. „Je to muž, za kterého jsem se měla
provdat.“
Těmito slovy přece jen vzbudila jeho zvědavost. „Ale
neprovdala,“ řekl.
„Ne, neprovdala. Ale byla jsem už připravená.“
„Jak připravená?“
Zčervenala ještě víc. „Doprovodíte mě na Zlatý hřeben, nebo
ne?“
Nepřipustil, aby změnila téma, když konečně začala říkat něco
opravdu zajímavého.
„Jak připravená?“ opakoval.
„Čekala jsem na něho u oltáře. A on nepřišel,“ dodala.
„Oklamal vás? No, to bylo od něho skutečně ohavné,“ řekl ve
snaze vyjádřit jí účast. „Nedovedu si představit, proč si to mohl v
poslední chvíli rozmyslet.“
 Neříkal pravdu. Byl přesvědčen, že velmi dobře ví, proč si to
ten Randolph rozmyslel. Dostal rozum. Travis uvažoval, jestli se
Emily pokoušela zastřelit i jeho. Něco takového by přimělo
každého muže, který to má v hlavě alespoň trochu v pořádku, aby
se rozběhl opačným směrem.
„Takže svatba se nekonala,“ podotkl jen tak, aby řeč nestála.
Hleděla na něho s dychtivým výrazem plným naděje a on usoudil,
že od něho očekává alespoň trochu soucitu.
Řekl jí, co nejlepšího ho napadlo. „Někteří muži se prostě
nemohou smířit s pomyšlením, že by měli být připoutáni k jedné
ženě. Takový byl možná i Randolph.“
„Ne, nebyl.“
„Podívejte se, slečno, snažil jsem se vyjádřit vám účast.“
„Nechcete vědět, proč se neukázal v kostele?“
„Střílela jste na něho, že?“
„Nic takového jsem neudělala.“
„Opravdu nejsem na jeho důvody zvědavý. Je vám to jasné?
Stačilo, když jste řekla, že svatba se nekonala.“
„Ale svatba se konala. Nezmínila jsem se, že se v kostele
neukázala ani moje sestra, pane Clayborne?“
„Děláte si legraci.“
„Mluvím naprosto vážně.“
„Vaše sestra a Randolph…“
„Jsou teď manželé.“
Byl zděšen. „Z jaké rodiny vlastně pocházíte? Vaše vlastní
sestra vás zradila?“
„Nikdy jsme si nebyly blízké,“ prohlásila.
Pohlédl na ni. „Nemůžu si pomoct, ale nezdá se mi, že si z toho
všeho děláte těžkou hlavu.“
Travis potřásl hlavou. Nechápal, proč ho ta historka tolik
zajímá. Vždyť Randolpha Smytha ani neznal, a přitom měl chuť
vrazit mu jednu do nosu za to, jaké krutosti se vůči Emily dopustil.
Uvědomil si, že vlastně nezná ani Emily Finneganovou. Proč mu, u
sta hromů, na tom záleží?
 Všimla si, že se mu v očích objevil soucit, a okamžitě se na
něho zadívala rozzlobeně. „Neopovažte se mě litovat, pane
Clayborne.“
Tvářila se, jako by ho zas chtěla kopnout. Jakýkoliv soucit,
který k ní cítil, rychle vyprchal.
„Zřejmě to byla vaše chyba.“
Kdyby se dalo pohledem zabíjet, mohli by mu už brát míru na
rakev. Travis se při svých slovech ani nezarazil, dokonce energicky
kývl hlavou, aby bylo jasné, že mluví naprosto vážně.
„Jak to myslíte?“ zeptala se a pak ho bezděčně zasáhla
deštníkem, když zvedala paže, aby si je zkřížila na prsou. Protože
pronesl tak urážlivou poznámku, ani se neomluvila.
Myslel si, že to udělala úmyslně. Popadl deštník, hodil ho na
její zavazadla a teprve pak jí odpověděl.
„Vybrala jste si nevhodného, bezzásadového muže; proto je to
vaše vlastní chyba a měla jste si už dávno uvědomit, že je vám lépe
bez něho.“
Těmito slovy se v jejích očích ospravedlnil. Nebyl bezohledný,
když jí to kladl za vinu; byl jen upřímný. A měl pravdu. Vybrala si
bezzásadového muže.
„Pojedete se mnou na Zlatý hřeben, nebo ne?“
„Co se stalo manželům, kteří vás doprovázeli?“
„Mluvte prosím konkrétněji.“
„Konkrétněji?“
„Které manžele myslíte?“ zeptala se. Její slova ho zaujala.
„Kolik jich bylo?“
„Tři.“
„Tři lidé, nebo tři manželské páry?“
„Manželské páry,“ odpověděla.
Všiml si, že rychle sklopila oči a zatvářila se nešťastně. Hovor
na toto téma jí zjevně nebyl příjemný. Pak si vzpomněl, jak mu
bratr Cole říkal, že pověrčiví lidé v Pritchardu se slečny Emily
Finneganové bojí. Usoudil, že mu zřejmě měl věnovat větší
pozornost, ale už bylo pozdě. Každopádně udělal chybu, že si
nezjistil všechny okolnosti týkající se té ženy.
„Vy jste měla s sebou šest průvodců?“
 „Byla to velmi dlouhá cesta, pane Clayborne.“
„Co se stalo prvnímu manželskému páru?“
„Johnsonovým?“
„Tak dobře, Johnsonovým,“ přisvědčil, aby ji přiměl k
vysvětlení. „Co se jim přihodilo?“
„To byla skutečná tragédie.“
Tušil, že to řekne. „Určitě. Co jste jim provedla?“
Ztuhla. „Nic jsem jim neprovedla. Ve vlaku onemocněli a jsem
přesvědčena, že to zavinilo nějaké jídlo. Udělalo se zle i několika
dalším cestujícím,“ dodala. „Johnsonovi zůstali v Chicagu. Jsem
přesvědčena, že se už zotavili.“
„A co se přihodilo druhému páru?“
„Myslíte Porterovi? To byla také tragédie,“ prohlásila. „I oni
onemocněli. Z ryb, víte?“
„Z ryb?“
„Ano, snědli nějakou rybu. Myslím, že byla zkažená, a
upozorňovala jsem na to pana Portera, ale on mě neposlechl. Snědl
ji“
„A?“
„Vyložili je z vlaku v St. Louisu.“
„Zkažená ryba může člověka i zabít,“ poznamenal Travis. Živě
přikývla. „Chudáka pana Portera opravdu zabila.“
„A co paní Porterová?“
„Obviňovala z manželova onemocnění všechny kolem sebe, i
mě. Dovedete si to představit? Přece jsem ho varovala, aby tu rybu
nejedl, ale on si nedal říct.“
„Tak proč vám to dávala za vinu?“
„Protože předtím onemocněli Johnsonovi. Nevěřila, že z jídla.
Myslela si, že se mnou onemocní každý. Ale vy se nemusíte bát,
pane. Pokud nebudete jíst žádné ryby, jsem si jistá, že se vám nic
nestane.“
„Copak třetí pár také jedl ryby?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, ale byla to také taková…“
„Tragédie?“ doplnil místo ní.
„Ano, tragédie,“ přisvědčila. „Jak to víte? Slyšel jste, co se
stalo panu Hanesovi?“
 „Ne, jen jsem hádal. Co se stalo panu Hanesovi?“
„Byl postřelen.“
„Vím, že po všech střílíte.“
„Já jsem ho nepostřehla,“ vykřikla. „Proč si myslíte, že bych
udělala tak hroznou věc?“
„Střílela jste i po mně,“ připomněl jí.
„To byla nešťastná náhoda.“
Rozhodl se, že si ji bude dobírat. „Tak dobře. Postřelila jste
tedy pana Hanese nešťastnou náhodou?“
„Ne, nic takového. Hrál s nějakým mužem karty a najednou
jeden z nich – už nevím který – obvinil toho druhého z falešné hry.
Došlo k přestřelce a pan Hanes dostal kulku do těla. Nebyl
smrtelně raněn. Ale ten druhý mohl skončit zrovna tak, protože
vystřelili oba najednou. Chovali se velmi necivilizovaně. Zničila
jsem si svůj nejlepší klobouk, když jsem se s paní Hanesovou vrhla
pod sedadlo, aby nás nezasáhla zbloudilá kulka.“
„Tak co se tedy stalo?“
„Průvodčí ošetřil panu Hanesovi paži, zastavil vlak kousek od
Emmerson Point a zanechal ho i s jeho manželkou v péči místního
doktora.“
„A vy jste jela zbytek cesty sama?“
„Ano,“ řekla. „Dojela bych až na Zlatý hřeben, kdybych znala
cestu. Majitel hotelu mi řekl, že potřebuji průvodce, a tak jsem
nějakého hledala. Pak jste mi nabídl své služby vy. Takže mě
doprovodíte, že?“
„Ano, doprovodím vás tam.“
„Ach, děkuji, pane Clayborne,“ zašeptala. Vzala ho za ruku a
usmála se. „Nebudete litovat.“
„Můžete mi říkat Travisi.“
„Výborně. Oceňuji vaši laskavost, že mě chcete doprovázet,
Travisi.“
„Neprokazuji vám laskavost. Vidím to tak, že mi nezbývá nic
jiného, a čím dříve vyrazíme, tím dříve se vás zbavím.“
Odtáhla ruku a obrátila se ke svým zavazadlům. „Kdybych si
nepřipomněla, že už nechci být upřímná a otevřená, řekla bych
vám, že jste mimořádně hrubý a nepříjemný člověk.“
 „Od prvního okamžiku, kdy jsem vás potkal, nechováte se
jinak než upřímně a otevřeně.“
„Ano, ale právě jsem si uvědomila, že se tak chovat nechci.“
„Tentokrát nebudu chtít, abyste mi to vysvětlila,“ zamručel.
„Počkejte tady a já zajdu pro koně. A, mimochodem, Emily,
vezmete si s sebou jen dva vaky. Další vám bude muset přivézt
O’Toole. Zatím je můžete nechat v hotelu. Olsen se postará, aby je
nikdo neukradl.“
„Nic takového neudělám,“ vykřikla, aby ji dobře slyšel. Ten
neurvalec byl už o kus dál. „Děkuji, ale vezmu si s sebou všechna
svá zavazadla.“
„Ne, nevezmete, a nemáte zač.“
Rozzlobeně zaskřípala zuby. Dívala se za ním, jak rázuje po
ulici, postřehla, jak se mu při chůzi vlní svaly, a jeho hrdý krok jí
připadal okouzlující. Je to skutečně moc hezký člověk. Škoda, že je
tak protivný.
S povzdechem odvrátila hlavu. Je rozhodnuta provdat se za
pana O’Toola, připomněla si, a neměla by si všímat, jak vypadají
jiní muži.
Na rozdíl od své sestry Barbary nebyla miláčkem rodiny. Byla
jsem spolehlivá a praktická – jako starý, ale pohodlný pár bot,
pomyslela si. Ale se spolehlivostí a praktičností je konec. Už
taková nebude.
Travis chtěl právě přejít na druhou stranu ulice, když na něho
zavolala.
„Travisi, měla bych vás varovat. Vůbec nejsem spolehlivá.“
„Nemyslím si, že jste,“ odpověděl. „A taky nemáte rozum.“
Spokojeně se usmála. Všiml si toho a zůstal udiveně stát.
„Vy si myslíte, že nemám rozum?“
Namouduši, při jeho slovech se tvářila doslova nadšeně. Copak
si neuvědomuje, že ji právě urazil?
Ne, neurazil ji, jen konstatoval pravdu. Jasnou pravdu.
„Emily?“
„Ano?“
„Ví O’Toole, že se má oženit s potrhlou ženou?“
 KAPITOLA 3

Emily byla stále rozmrzelá. Její hněvivé pohledy a úporné

mlčení připadaly Travisovi docela zábavné, ale neodvážil se
zasmát nahlas, dokonce ani pousmát. Poznala by, že považuje její
chování za směšné, a on by se nedočkal konce.
Nepromluvila na něho, dokud se odpoledne nezastavili, aby si
jejich koně odpočinuli. Poznala, že je to výmluva, ale tvářila se, že
mu věří. Ve skutečnosti zastavil koně, aby si odpočinul její zadek.
Nebyla valná jezdkyně a způsob, jakým se otloukala o sedlo, spolu
s bolestným výrazem její tváře mu napovídal, že dostává pořádně
zabrat.
Ubohá dívka byla sotva schopna stát na nohou, když se jí
konečně podařilo sklouznout z koně. Nedovolila mu, aby jí pomohl
sestoupit na zem, a myslela si, že jeho přehnaně uražený výraz není
ani trošku směšný. Protože ujeli po pěšině pěkný kus cesty vysoko
do hor, vzduch se velmi ochladil. Rozhodl se rozdělat oheň, aby se
zahřála. Mlčky snědli skromnou svačinu, a právě když si začal
myslet, že cesta není tak strašná, promluvila a tu myšlenku mu
vyvrátila.
„Udělal jste to úmyslně, že, Travisi? Přiznejte se, pak se mi
omluvte, a já vám možná odpustím.“
„Neudělal jsem to úmyslně. Měla jste přehodit nohu přes
hrušku sedla, vzpomínáte si? Vy jste trvala na tom, že pojedete
bokem. Jak jsem měl vědět, že jste to nikdy nezkoušela?“
„Dámy na jihu jezdí bokem,“ prohlásila.
Cítil, že ho začíná bolet hlava. „Ale vy přece nejste z jihu.
Pocházíte z Bostonu.“
„Na tom přece ani trochu nezáleží. Jižanky jsou uhlazenější. To
přece ví každý, a právě proto jsem se rozhodla být jižanka.“
 Ucítil tepavou bolest ve spáncích. „Nemůžete se jen tak
rozhodnout být jižanka.“
„Ale jistěže můžu. Můžu být všechno, co chci.“
„Proč jižanka?“ zeptal se, i když věděl, že to není rozumné.
„Protáhlý přízvuk, kterým tam dámy hovoří, působí velmi
žensky a zpěvně. Důkladně jsem ho studovala a ujišťuji vás, že
vím, o čem mluvím. Myslím, že teď mám také dokonalý jižanský
přízvuk. Chtěl byste, abych řekla…“
„Ne, nechtěl. Emily, všechny jižanky nejezdí bokem.“
Rozmrzelý pohled, který na něho vrhla, ho přiměl zalitovat, že
začal znovu o problému sedla.
„Většina žen z jihu tak jezdí,“ řekla. „A to, že jsem nikdy
bokem nejezdila, ještě neznamená, že by se mi to nepodařilo,
kdybyste mi v tom nebránil. Schválně jste mě přehodil přes koně.
Mohla jsem si zlámat vaz.“
Nemínil se nechat obviňovat kvůli její neschopnosti. „Jen jsem
se snažil vám pomoct. Jak jsem mohl vědět, že přepadnete? Bolí
vás ještě rameno?“
„Ne a skutečně oceňuji, že jste mi je rozmasíroval. Ale moje
šaty jsou teď samý prach. Co si o mně Clifford O’Toole pomyslí?“
„Máte rukavice s velkou dírou po kulce. Toho si
pravděpodobně všimne spíš než čehokoliv jiného. Kromě toho,
jestli vás miluje, nebude mu záležet na tom, jak vypadáte.“
Ukousla si ze svého jablka a začala uvádět věci na pravou
míru.
„Nemiluje mě. Jak by mohl? Nikdy jsme se neviděli.“
Zavřel oči. Rozhovor s Emily byl stejný jako snažit se vyhrát
spor s bratrem Colem. Beznadějný.
„Vy se chcete vdát za muže, kterého jste nikdy neviděla? Není
to trochu divné?“
„Ani ne. Vy jste ještě neslyšel o nevěstách na inzerát, že?“
„To jste vy?“
„Tak trochu,“ uhýbala. Samozřejmě byla, ale hrdost jí bránila
to přiznat. „Pan O’Toole si se mnou dopisoval a jsem přesvědčena,
že jsem ho poznala docela dobře. Je velmi výmluvný. A také je
básník.“
 „Psal vám básně?“ zeptal se s úsměškem Travis.
Vysunula bradu. „Co je na tom směšného?“
„Zdá se mi to trochu… zženštilé.“
„Ujišťuji vás, že není zženštilý. Píše nádherné básně. Nemohl
byste se přestat ušklíbat? Jsou opravdu krásné a připadá mi, že je
velmi inteligentní člověk. Můžete si jeho dopisy přečíst, když mi
nevěříte. Mám všechny tři v jednom ze svých vaků. Chcete, abych
je vytáhla?“
„Nechci číst jeho dopisy. Ještě jste mi nevysvětlila, proč jste se
rozhodla vdát za cizího člověka.“
„Pokoušela jsem se vdát za někoho, koho jsem znala, a víte, jak
to dopadlo.“
„Takže jste se k takovému kroku odhodlala poté, co vás
oklamal, že?“
„Řekněme, že to bylo poslední zklamání, které jsem byla
ochotna snést.“
„Opravdu?“ podotkl a uvažoval, jak hodlá zabránit dalším
zklamáním.
Zdálo se, že mu čte myšlenky. „Byla jsem vzhůru celou tu
noc… svoji svatební noc,“ řekla.
„Plakala jste?“ zeptal se.
„Ne, neplakala jsem. Celou noc jsem přemýšlela o všech
okolnostech a nakonec jsem vymyslela plán, o kterém jsem
přesvědčená, že všechno změní. Vždycky jsem byla otevřená a
upřímná. S tím je ovšem konec.“
„Jak to, že jste upřímná ke mně?“
Pokrčila rameny. „Asi bych neměla být. Ale dnes se vidíme
naposledy – alespoň myslím – takže nezáleží na tom, že víte, že
jsem podvodnice. Nikdo jiný se to nedoví.“
„Pokoušet se dělat ze sebe něco, co nejste, věci jenom zhorší.“
Nesouhlasila. „Být sama sebou mi nepřineslo vůbec nic
dobrého, a když jsem si to uvědomila, rozhodla jsem se, že se
změním. Už jsem měla dost toho, jak jsem tvrdě pracovala a byla
ve všem praktická.“
„Přeháníte, to je všechno.“ A blázníte, dodal v duchu. „Byla
uražena vaše pýcha, ale z toho se dostanete.“
 Jeho blahosklonný přístup ji rozzlobil. „Vím naprosto přesně,
co dělám, a pýcha s mým rozhodnutím nemá nic společného. S
tvrdou prací jsem se nikam nedostala. Mám vám uvést příklad?“
Nečekala na odpověď a hned pokračovala. „Randolph studoval
a měl se stát bankéřem. Začínal právě poslední ročník na
univerzitě, když jsme se oficiálně zasnoubili. Studium bylo pro
něho obtížné a vzhledem ke svým výsledkům se bál, že bude muset
ze školy odejít. Říkala jsem mu, že kdyby nepřijímal každé
pozvání do společnosti, které dostane, měl by víc času na studium,
ale on mě neposlouchal. Požádal mě, abych mu pomohla s jeho
prací, a protože jsem taková husa a chtěla jsem mu udělat radost,
vypracovala jsem pro něho řadu témat. Předpokládala jsem, že je
použije jako výpisky, které mu pomohou ve studiu, ale později
jsem přišla na to, že práci podepsal svým jménem a odevzdal
profesorům. Bylo samozřejmě nečestné udělat něco takového a
víte, jak to dopadlo? Za svoji poslední ročníkovou práci dostal
vyznamenání a získal místo u jedné z nevýznamnějších bank v
Bostonu. Začal pobírat úžasný plat, a právě proto se o něho začala
zajímat moje sestra. Paradoxní, že? Kdybych mu nepomohla,
nedosáhl by tak skvělého postavení a moje sestra by ho nechala
být. Ale už jsem se ze svých chyb poučila, a proto jsem
přesvědčena, že pan O’Toole a já spolu budeme dobře vycházet.
Randolph porušil všechny sliby, které mi dal, a nepřipustím, aby
pan O’Toole někdy nedodržel své slovo.“
„Jak mu v tom zabráníte?“
Nedbala na jeho otázku. „Není možná tak bohatý jako
Randolph, ale nemajetný také jistě není, a navíc žije zde v této
nádherné, divoké, nedotčené krajině, a to mě k němu přitahuje.
Nenáviděla jsem život ve městě. Nikdy jsem se mu nedovedla
přizpůsobit. Vím, že mi nerozumíte, protože celý život trávíte tady,
ale cítila jsem se tam, jako bych se dusila. Vzduch je špinavý, ulice
plné lidí a budovy tak vysoké, že přes ně ani nevidíte oblohu.“
„Copak jste si nepřála žít s Randolphem v Bostonu?“
„Sliboval mi, že za rok po svatbě se přestěhujeme na západ.
Otec byl zděšen. Myslel si, že Randolphův skvělý plat je důležitější
než to, že se mi špatně dýchá.“
 „Peníze nejsou důležitější. Ještě si vzpomínám, jaké to bylo žít
v New Yorku.“
Vytřeštila oči překvapením. „Vy jste žil na východě?“
„Do deseti nebo jedenácti let.“
„Proč jste se odstěhoval?“
Chtěl jen odpovědět na její otázku a říct něco málo o své
minulosti, ale povídalo se mu s ní tak lehce, že jí nakonec řekl
mnohem víc, než zamýšlel. Strávil dobrou půlhodinu vyprávěním o
svých bratrech, o sestře a o jejím manželovi i o mámě Rose. Zdálo
se, že ji jeho rodina fascinuje, a jakmile se zmínil, že by se chtěl
stát právníkem, usmála se. Přísahal by, že se jí v očích objevily
slzy, když se jí svěřil, že jeho matka konečně přijela domů.
„Jste velmi šťastný, že máte tak milující rodinu.“
Přikývl na souhlas. „A co vy?“
„Já mám sedm sester. Doufám, že jednoho dne některé
přijedou navštívit mě a pana O’Toola. Má velký dům s točitým
schodištěm. Psal mi to v jednom dopise.“
Travise nezajímal dům, v němž se chystala žít. „Budete litovat,
že jste si vzala muže, kterého nemilujete.“
Nedala na sobě znát, co si myslí o jeho poznámce. Díval se, jak
si prohrábla rukou vlasy. Ať dělala, co dělala, kadeře jí vždycky
sklouzly zpátky ke tváři. Byla to opravdu půvabná dívka. Působila
překvapivě žensky, a kdyby nebyla tak potrhlá, považoval by ji za
téměř dokonalou.
Rozhodl se, že jí to řekne. „Víte, jaký je váš problém?“
„Ano, vím,“ odpověděla. „Měla jsem se poučit od své sestry.
Barbara není ani trochu praktická. A vůbec nemá zdravý rozum.
Předstírá, že je bezmocná, a dovede úžasně flirtovat.“
„Nikdo netouží po bezmocné ženě, zato praktická žena je tady
venku skutečný poklad.“
Vstal, než mohla něco namítnout, zakroužil rameny, protáhl si
krk a začal sbírat kameny, aby udusil oheň.
Překvapilo ho, když mu pomohla. Trvalo jim to jen pár minut a
najednou se nemohl dočkat, až budou zas na cestě. Strávil až příliš
mnoho času povídáním o sobě a o své rodině. Nechápal, proč
vlastně jí toho tolik napovídal, nemíval totiž ve zvyku svěřovat se
cizímu člověku s důvěrnými skutečnostmi.
Emily ovšem za cizího člověka už nepovažoval. Byla… jiná.
Nedovedl říct přesně, co ho na ní upoutalo, ale působila na něho
tak, že ho instinkt jakýmsi zvláštním způsobem varoval, aby se od
ní držel dál. Jeho tělo však mělo jiné představy. Už viděl, jak se s
ní miluje. Představoval si ji bez šatů, což vyžadovalo značnou
dávku fantazie, protože byla zahalená od hlavy k patě.
Připadalo mu, že musí být nádherná. To, jak měla plný živůtek,
útlý pas a štíhlé boky, naznačovalo, že vypadá, jak má opravdová
žena vypadat, a že by nebyl zklamán. Měla správné křivky na
správných místech.
Ovšem mezi představou a skutkem je velký rozdíl. Nemínil se
poddat svému přání, ale ani se kvůli němu necítil provinile. Emily
byla svůdná a on oceňoval přitažlivou ženu stejně jako každý muž
žijící v divočině.
Ne, nestaral se o to, jak ho fyzicky přitahuje. S tím si dovedl
poradit. Co mu dělalo starost, byla skutečnost, že se mu začalo líbit
v její společnosti, přestože důvod, proč nalézal potěšení ve
společnosti ženy s tak divnými názory, vůbec nechápal. Emily ho
nutila se smát, ale jen proto, že říkala velmi bláhové věci.
Líbilo se mu dívat se na ni. Na tom není nic špatného, říkal si.
Špatné by bylo, kdyby se na ni nedíval. Byl zdravý muž s
normálními sklony a ona byla minutu od minuty hezčí. To ještě
neznamená, že se do ní zbláznil.
Cítil se lépe, když si rozebral situaci. Také se přestal mračit.
Díval se, jak dává zbytek jablka svému koni, pomyslel si, že je to
od ní milé, a napadlo ho, jestli vůbec tuší, jak bude pro ni těžké
předstírat před O’Toolem, že je bezmocná.
Čekal u koní, zatímco se šla opláchnout k potoku. Podivně se
mu sevřelo hrdlo, když viděl, jak běží zpátky k němu. Tváře měla
zrůžovělé po koupeli ve studené horské vodě a radostně se
usmívala, jako by se těšila z příjemného dne. Uvědomil si, že má
chuť ji hned políbit, a musel vynaložit značnou dávku
sebeovládání, aby se udržel v patřičné vzdálenosti.
„Jsem připravena k odjezdu, Travisi.“
 Najednou měl plno práce. „Je načase. Promarnili jsme tu skoro
dvě hodiny.“
„Nebyl to promarněný čas. Bylo to… milé.“
Pokrčil rameny. „Chcete, abych vám pomohl do sedla?“
„A přehodil mě zas na druhou stranu? Myslím, že ne.“
Chvíli vyskakovala, snažila se zasunout nohu do třmene, ale
právě když jí chtěl nabídnout, že jí přece jen pomůže, podařilo se jí
dostat se do sedla. Vítězně se na něho usmála. Její úsměv se však
brzy vytratil.
„Bezmocná žena by žádala o pomoc,“ řekl.
Usmíval se, když nasedal na koně. Asi se zbláznil i on, usoudil,
protože se začíná chovat stejně jako slečna Emily Finneganová.
 KAPITOLA 4

Promluvili, až když dojeli k rokli, kterou si Travis chtěl zkrátit

cestu. Byla však, jak Adam předvídal, zaplavená.
„Přece nechcete přecházet přes řeku, že ne? Jistě je tu někde
most, po kterém bychom mohli přejet.“
„Tady nahoře nejsou žádné mosty,“ odpověděl. „A tohle není
řeka, Emily. Je to jen žleb.“
Jejímu koni se zjevně nelíbilo být tak blízko vody a začal se
vzpínat. Travis vztáhl ruku, chytil ho za otěže a přitáhl si ho blíž k
sobě.
„Zřejmě si myslí, že bude muset do vody. To ale není pravda,
že ne?“
Uslyšel v jejím hlase obavy. „Ne, není,“ ujistil ji. „Tady se
brodit nebudeme.“
Zavadil nohou o její. Samozřejmě si toho všimla, ale neuhnula,
i když mohla. Líbilo se jí být blízko něho. Co se to s ní proboha
děje? Zdálo se jí, že už se sama v sobě nevyzná.
„Tady nebudeme přecházet.“ Opakovala jeho slova a přitom
pohladila svého koně, takže Travis předpokládal, že se ho snaží
uklidnit.
„Co teď?“ zeptala se ho.
„Naše cesta na Zlatý hřeben se prodlouží alespoň o dva dny,
možná i o tři.“
Musela se přemáhat, aby nevykřikla úlevou. Bůh jí pomáhej,
pocítila dokonce slabost v kolenou. Byla to jistě podivná reakce na
zprávu, že se ještě nejméně dva dny nebude muset setkat s panem
O’Toolem a provdat se za něho. Takové sdělení by ji přece mělo
zklamat, ne?
Proč se tedy cítí, jako by jí právě byla odložena poprava?
 „Ze strachu,“ zašeptala.
„Co jste říkala?“ zeptal se Travis.
Zavrtěla hlavou. „Nic důležitého.“
Nemínila mu svěřit pravdu. Nechtěla se na něho ani podívat,
protože se obávala, že by jí poznal na očích, jak se jí ulevilo.
Travis si myslí, že nemá rozum, když se chce vdát za naprosto
neznámého člověka, a náhle ji napadlo, že má možná pravdu.
Snad se jí zmocňuje předsvatební panika. Některým nevěstám
se to přece stává. Ano, tak je to, a jediné, co teď potřebuje, je
znovu si přečíst dopisy pana O’Toola. Jistě se pak bude cítit lépe.
Muž, za něhož se chtěla provdat, si v nich vyléval srdce a
nepochybně ukázal, že je citlivý, ohleduplný člověk, který ji bude
milovat a pečovat o ni, dokud je smrt nerozdělí. Co víc by si mohla
od manžela přát?
Milovat ho, přiznala si s těžkým srdcem. Chtěla ho milovat
stejně, jako on přísahal, že miluje ji.
„Nebudete zvracet, Emily, že ne?“
„Ne, nikdy nezvracím. Proč se ptáte?“
„Jste hrozně bledá.“
„Jsem jenom zklamaná,“ zalhala. „I pro vás to musí být
zklamání. Zdá se, že se mnou budete muset strávit dalších pár dní.
Vadí vám to?“
„Ne. Proč se tak těšíte na Zlatý hřeben?“
„Měla bych se přece těšit, ne?“
„Milovala jste Randolpha?“
Ta otázka ji zarazila. „Proč se ptáte na Randolpha?“
Pokrčil rameny. „Milovala?“
„Možná.“
„Co je to za odpověď? Líbilo se vám, jak vás líbal?“
„Proboha, nesluší se, abyste mi kladl tak důvěrné otázky. Bude
asi pršet, nezdá se vám?“
„Ano, zdá,“ přisvědčil. „Odpovězte mi na moji otázku.“
Hlasitě povzdechla, aby mu dala najevo, jak ji rozzlobil, a
konečně mu vyhověla.
„Nemůžu říct, že by se mi líbily nebo nelíbily. Myslím, že jeho
polibky byly, jak měly být.“
 Zasmál se.
„Co jsem řekla, že vám to připadá tak zábavné?“
Nevysvětlil jí to. Ale její odpověď ho potěšila. Nelíbilo se jí,
když se jí Randolph dotýkal, když o jeho polibcích říkala, že byly,
„jak měly být“.
„Kde zůstaneme na noc?“ zeptala se ve snaze obrátit jeho
pozornost k jiným než osobním otázkám.
„Budeme se muset o pár mil vrátit a ubytovat se na stanici u
Henryho Billingse. Jídlo je tam mizerné, ale postele jsou čisté a
suché, a když si pospíšíme, měli bychom se tam dostat, než začne
pršet. Na co se tak díváte, Emily?“
„Na vaše oči,“ vyhrkla a začervenala se, protože ji přistihl.
„Jsou nádherně zelené. Nedobírali si vás vaši bratři, když jste byl
malý?“
„Myslíte, že by si mě dobírali kvůli barvě mých očí?“
„Ne, protože…“ Uvědomila si, co chtěla říct, a tvář jí zahořela
studem. Bože na nebesích, vždyť mu málem řekla, jestli si ho
nedobírali, protože je tak hezký. Nepřežila by, kdyby mu to řekla,
uvědomila si, protože zbytek jejich cesty by byl naplněn jednou
nepříjemnou poznámkou za druhou. Už si všimla, že má sklon
mluvit ironicky.
„Proč by si mě měli dobírat?“ zeptal se znovu.
Hleděla na něho a snažila se přijít na nějakou vhodnou a
neškodnou výmluvu.
„Že jste tak vysoký,“ řekla.
Zatvářil se rozmrzele. „Jako dítě jsem nebyl vysoký. Byl jsem
malý. Jako většina dětí.“
„Až použijete ten svůj blahosklonný tón v soudní síni, nutně
spor prohrajete. Jen mě to tak napadlo,“ dodala, když se na ni
zamračil.
„Emily, jestli se na mne budete pořád dívat, začnu si myslet, že
chcete, abych vás políbil.“
„Nechci.“
„Tak se mi nedívejte na ústa.“
„A na co bych se měla podle vás dívat, Travisi?“
 „Na vodu,“ odsekl. „Dívejte se na vodu. Jste si jistá, že
nechcete, abych vás políbil?“
Když s ní mluvil, děly se s ní podivné věci. Připadalo jí, že
nemůže popadnout dech. Věděla, že pokouší ďábla, ale nedokázala
od něho odtrhnout oči. Vůbec ji nezajímal pohled na vodu, chtěla
se dívat na něho. Co se to s ní děje?
„Zřejmě by nebylo správné, abyste mě líbal. Brzy se budu
vdávat.“
„Děláte chybu, když si berete cizince, Emily.“
„Proč se staráte o to, co dělám?“
Na její otázku neměl připravenu odpověď. „Vždycky se
starám, když někdo dělá něco, co mi připadá hloupé.“
„Říkáte tedy, že jsem hloupá?“
„Když myslíte…“
 KAPITOLA 5

Pak už nikdo z nich nepromluvil, dokud se nedostali k

Billingově stanici. Henry vyšel ven z obdélníkového srubu, aby je
přivítal. Byl to muž středního věku, s hlavou holou jako skála a
moc toho nenamluvil. Pozdravil Emily – alespoň si to myslela – ale
mumlal tak, že nerozuměla jedinému jeho slovu. Ani se na ni
nepodíval. Kývl na ni, aby šla za ním do srubu, a tím, že ukázal na
jedny zavřené dveře, jí sdělil, kde bude spát.
V hlavní místnosti stála podél všech stěn řada patrových lůžek.
Uprostřed místnosti, kousek od břichatého sporáku, měl své místo
dlouhý dřevěný stůl s lavicemi po obou stranách.
Travis se choval, jako by on a Henry byli dobří přátelé. Během
večeře zásoboval Henryho všemi posledními novinkami. Emily
neřekla ani slovo. Seděla u stolu vedle Travise a snažila se do sebe
dostat zatuchle páchnoucí polévku, kterou jí Henry nabídl.
Nedařilo se jí to, a protože jí majitel srubu nevěnoval žádnou
pozornost, pojídala raději tmavý chléb, zapíjela ho kozím mlékem
a polévku nechala být.
Sotva dojedla, omluvila se, a když sahala na kliku dveří své
ložnice, obrátila se k Travisovi.
„Dostaneme se na Zlatý hřeben už zítra?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, až pozítří,“ řekl. „Zítra budeme nocovat u
Johna a Millie Perkinsových. Pronajímají pokoje ve svém domě.“
Popřála oběma mužům dobrou noc a uložila se k spánku.
Travis se s ní setkal až druhý den ráno, když vyšla ven se svým
vakem. Měla na sobě růžové šaty a kabátek ve stejné barvě. Barva
jí slušela a, hrome, zdála se mu čím dál hezčí.
 Měl chuť ji políbit. Místo toho se zamračil a v duchu si slíbil,
že se k ní dnes ani nepřiblíží. A povede jen neosobní konverzaci,
bez ohledu na to, jak ho bude provokovat.
Toho dne byla cesta velmi příjemná. Ani Emily se zřejmě
nechtěla hádat, a tak témata, která probírali, měla výhradně
filozofické zaměření.
Přiznala se, že je nadšená čtenářka. Doporučil jí, aby si přečetla
O státě. „Je to o spravedlnosti,“ vysvětloval. „Myslím, že by se
vám líbila. Jako mně. Máma mi darovala výtisk vázaný v kůži
spolu s deníkem a patří teď k mým nejcennějším pokladům.“
„Proč vám darovala deník?“
„Řekla mi, že si do něho mám zaznamenávat všechny své
zápisky o případech, které budu obhajovat. Až budu připraven
odejít na odpočinek, chce, abych v jedné ruce držel O státě a v
druhé deník svých zkušeností. Doufá, že budou v rovnováze.“
„Jako váhy spravedlnosti,“ zašeptala Emily, uchvácená
moudrostí Travisovy matky.
Začala mu klást otázky o Platonově díle a právo a zákony
probírali až do pozdního odpoledne. Debata s ní ho zaujala tak
velice, že mu bylo líto, když skončila.
Byla to jeho vina. Udělal chybu a začal být zase osobní.
„Jste rozporuplná, Emily. Zjevně máte dobré vzdělání a vidím,
že jste chytrá…“
„Ale?“ zeptala se.
„Děláte něco, co vůbec není chytré. Vlastně je to vysloveně
hloupé.“
Jeho neomalená otevřenost ji rozzlobila. „Myslím, že jsem se
vás neptala na váš názor.“
„Ale stejně vám ho řeknu,“ odpověděl. „Chrlíte ze sebe
vášnivé argumenty o cti a spravedlnosti, a jistě víte, že předstírání,
které hodláte uplatňovat na svém nic netušícím ženichovi, je
skrznaskrz nečestné.“
To byl začátek sporu, který trval, než zastavili na dvoře za
domem Perkinsových.
 Hovořil především Travis. Uvedl jí alespoň dvacet důvodů,
proč by si neměla O’Toola brát, ale věřil, že nejpřesvědčivější je
ten poslední.
„Nebudete schopná donekonečna si hrát na choulostivou
květinku, která potřebuje neustálou péči, Emily.“
„Já jsem choulostivá, zatraceně.“
Vyprskl úžasem. „Jste choulostivá asi jako grizzly.“
„Jestli je sypání urážek to jediné, jak chcete jednat se svými
klienty, pak Bůh s nimi.“
Travis sesedl z koně, přistoupil k Emily a pomohl jí na zem.
Držel ji kolem pasu déle, než bylo nutné. „Dobré manželství
vyžaduje úsilí a upřímnost je jedním z jeho nezbytných
předpokladů.“
„Jak to víte? Nebyl jste přece ještě ženatý, že ne?“
„To s tím nesouvisí.“
„Je flirtování upřímné?“
Nebyl na její otázku připraven a o odpovědi musel dobrou
minutu přemýšlet. „Někdy ano. Flirt patří k namlouvání, ale
vlastně si myslím, že je upřímný jen tehdy, když žena flirtuje s
mužem, se kterým to myslí vážně.“
„Se kterým to myslí vážně? Chcete říct, že by měla flirtovat jen
s mužem, za kterého se rozhodla provdat?“
„Přesně tak to míním.“
„To je směšné. Flirtování je první krok dlouhodobého hledání
toho pravého muže nebo ženy. I muži přece flirtují. Jen to dělají
trochu jinak než ženy.“
„Ne, my neflirtujeme.“
Hádka s ním byla rozčilující. „Je to přece všechno jenom hra
mezi muži a ženami. Kromě toho, mužům se líbí ženy, které s nimi
flirtují,“ dodala, protože si vzpomněla na to, jak Barbara byla vždy
schopná přimět každého dostupného muže ve společnosti, aby se
kolem ní točil, jako by byla včelí královna.
„Ne, nelíbí se nám ženy, které s námi flirtují,“ ujišťoval ji.
„Jsme mnohem inteligentnější, než si myslíte, a rozhodně se nám
nelíbí, když s námi někdo manipuluje.“
 „Nemusíte se mnou mluvit tak nadřazeným tónem. Trpělivě
jsem poslouchala vaše názory snad celou hodinu, a ani jednou jsem
na vás nevyjela. Pravda je, že jsem chtěla, ale ovládla jsem se. Teď
jsem na řadě já. Je zlé, že vám své stanovisko nemůžu dokázat.“
„Jaké stanovisko?“
Věděla, že se záměrně snaží vyvést ji z míry a odmítají chápat.
Dívala se na knoflíky jeho košile, aby ji nerozptyloval jeho úsměv,
a řekla: „Za vhodných okolností bych vám okamžitě dokázala, že
jemné křehké květince se dostane mnohem víc pozornosti než
odolné.“
„Vy opravdu věříte, že si bezmocná žena, která svůdně mává
řasami a visí na mužově každém slovu, získá jeho plnou
pozornost?“
„Věřím.“
„Straší vám ve věži.“
Nevšímala si jeho urážlivých slov. „Celou věc jsem důkladně
studovala, Travisi.“
„Jaké jsou ty vhodné okolnosti?“ chytil se její poslední
poznámky.
„Jako v Bostonu,“ odpověděla. Mávla rukou k domu
Perkinsových a pokračovala. „Nemíním k sobě přitahovat
pozornost houfu cizinců v těchto končinách, protože by to bylo
nerozumné a možná i nebezpečné. Muži v Bostonu jsou
kultivovanější a vědí, že se mají v přítomnosti dam chovat jako
gentlemani. Jsou zde koneckonců jistá pravidla a oni je dodržují.
Nemohu vědět, jestli totéž platí o mužích, kteří žijí tady v pustině,
protože žádného neznám.“
„Většina zdejších mužů jsou gentlemani, ale objevují se i
takoví, kteří by ani nezaváhali, kdyby měli možnost odvléct vás s
sebou. Jak to vidím já, být vaším průvodcem znamená, že jsem
zodpovědný za vaše bezpečí, a nelíbí se mi pomyšlení na to, že
bych se dostal do nějakého sporu kvůli vašemu hloupému chování.
Navíc budeme jíst a po jídle nechci na nikoho střílet. Neprospívá to
trávení.“
To, co řekl, byla taková nehoráznost, že se musela přemáhat,
aby se nerozesmála.
 „Špatné trávení je jediný důvod, proč nechcete na někoho
střílet?“
„Dá se říct,“ odpověděl.
„Nevěřím vám. Děláte si ze mne legraci, a to gentleman nikdy
nedělá.“
„Ale tohle už jsme probrali, Emily. Vím, že jsem vám říkal, že
nejsem gentleman. Vlastně byste mi měla být vděčná za to, že vás
doprovázím.“
Jeho věcná poznámka ji tak překvapila, že se ani neodtáhla,
když ji objal kolem pasu.
„Opravdu? A proč bych vlastně měla být vděčná?“
„Protože kdybych vás nedoprovázel, pravděpodobně bych byl
jedním z těch chlapíků, co by vás rádi odvlekli s sebou.“
Připadalo jí, že je úžasné, co řekl. Jistě to však nemyslel vážně.
Potřásla hlavou, aby mu dala najevo, že není tak naivní, a pak se
rozesmála. Když postřehla, že on se vůbec neusmívá, zarazila se.
„Oba víme, že to nemyslíte vážně. Tak už mě přestaňte trápit.
Ani byste…“
„Ani byste se mnou nemusela flirtovat.“
„Ani bych nechtěla,“ přiznala se. „Proč mě držíte?“
„Bude to jednodušší.“
„Co bude jednodušší?“
Pomalu k ní sklonil hlavu. „Políbit vás.“
Uslyšel jen tiché „ach“ a pak se jeho ústa přitiskla na její.
Jazykem vklouzl dovnitř, aby prozkoumal jejich sladkou chuť.
Ovinula mu paže kolem krku a opřela se o něho. Poslední
myšlenka, která jí bleskla hlavou, byla, že by měla trvat na tom,
aby ji pustil, jen co mu polibek oplatí.
Jediné, co teď vnímala, byl Travis. Cítila pod konečky prstů
pevné svaly a byla trochu ohromená silou, která z něho sálala, ale
zároveň si uvědomovala jeho nesmírnou jemnost. Líbila se jí také
jeho mužná vůně. Se srdcem se jí děly divné věci. Ucítila, jak se
prudce rozbušilo.
Bože, ten ale uměl líbat!
Nechápal, proč tak náhle pocítil neovladatelnou touhu ji
políbit, ale jakmile se ho zmocnila, nemohl se jí zbavit. Nemínil
však připustit, aby ho ovládla vášeň, a když mu do hlavy vstoupily
smyslnější myšlenky, odtrhl se od ní.
Hrome, ta ale byla svůdná!
Emily měla na tváři zmatený výraz, brzy se však
vzpamatovala.
„Nemůžete mě líbat, kdykoli vás to napadne.“
Aby jí dokázal, že se mýlí, políbil ji ještě jednou. Tiše
povzdechla radostí, když opět zvedl hlavu.
„To byl poslední polibek, který jste ode mne dostal,“ prohlásila
a udivilo ji, jak rozechvěle zní její hlas. „Myslím to vážně. Už mě
nesmíte políbit.“ Přitom se zamračila, aby mu dala najevo, že na
svých slovech opravdu trvá.
„Ochotně jste se přizpůsobila,“ řekl. „Nebo jsem neměl v
ústech váš jazyk?“
Vmžiku zrudla jako pivoňka. „To byla zdvořilost.“
Vybuchl smíchy. „Vy jste ale pěkná, slečno Emily
Finneganová. Kdybych byl typ na ženění, hned bych za vás
starému Randolphovi dal všechny peníze.“
Věděla, že na poznámce, kterou pronesl, není něco v pořádku,
ale chvíli jí trvalo, než na to přišla.
„Clifford O’Toole,“ řekla. „Randolph je muž, který se oženil s
mou sestrou.“
„Aha, správně. Ten, který vás podfoukl.“
„Musíte užívat takové slovo?“
„Není třeba se kvůli tomu urážet,“ namítl.
Přestože stáli dost daleko od stáje, Travis uslyšel, že její dveře
zavrzaly, když je někdo z boku otevíral, a instinktivně přivinul
Emily k sobě, aby ji mohl krýt, kdyby bylo třeba. Nemyslel si, že
je to přehnaná opatrnost, protože z minulých zkušeností věděl, že
někteří z lidí, co navštěvují dům Perkinsových, žijí vysoko v
horách jako primitivové a že to je drsná a necivilizovaná sebranka
nedodržující žádné zákony lidské společnosti.
Travis se uklidnil, sotva spatřil muže mířícího k nim. Byl to
jenom Jack Hanrahan, kterému všichni ze zjevného důvodu říkali
Jednooký Jack. Byl na něho příšerný pohled. Měl dlouhé, zplihlé
hnědé vlasy, které si nemyl celá léta, stále zachmuřenou tvář, jež
působila tak hrozivě, že si člověk při setkání s ním obvykle myslel,
že nastala jeho poslední hodinka. Na jeho odpudivém zevnějšku
mu vůbec nezáleželo a ani se nenamáhal zakrýt si oko páskou.
Myslel, že s páskou na oku by vypadal změkčile.
Pokaždé, když Travis pohlédl na Jacka, bezděčně zbledl.
Ostatní lidé nebyli tak chladnokrevní. Dávali Jackovi najevo, jak se
ho děsí, a podle starého Perkinse tak dělali z Jacka ještě většího
ješitu. Ohromně ho bavilo pouštět na lidi hrůzu.
Travis najednou dostal skvělý nápad, jak přimět Emily, aby
dostala rozum a uvědomila si, že její úvahy o mužích jsou
bláznivé.
„Možná existuje způsob, jak byste mi mohla dokázat své
stanovisko,“ řekl jí. „Ano?“
Chtěla se obrátit, aby viděla, na co se Travis dívá, ale on jí
položil ruce na ramena a nedovolil, aby se pohnula.
„Opravdu mi chcete ukázat, jak působí na muže, když se
chováte jako bezmocná?“
„Udělala bych to, kdybych mohla. Dlouho jsem takové chování
studovala a ujišťuji vás, že vím přesně, jak působí.“
„No jo. Studovala. Co kdybyste to dokázala na prvním muži,
kterého potkáte?“
„Vy si nemyslíte, že se mi to povede, že? Však uvidíte,
Travisi.“
„Jste si tím jistá?“
„Ano, ale jen proto, že jsem velmi důkladně sledovala, jak se to
dělá. Moje sestra Barbara dovedla udělat ze všech mužů v sále
hejno blech, které skákaly jen kolem ní,“ řekla a luskla prsty.
Travis si představil Barbaru jako zablešeného psa a to ho
rozesmálo. „Bůh pomáhej vašemu manželovi, udělá-li něco špatně.
Umíte být pěkně protivná.“
„Jak to myslíte?“
„Na tom nezáleží.“ S potěšením hleděl na člověka, který se
zaslouží o vítězství všech mužů v okolí. „Nemyslíte, že by mohlo
být zajímavější, kdybychom uzavřeli sázku?“
I když se pro slušně vychovanou dámu nehodilo, aby se
věnovala hazardní hře, byla si tak jistá svým vítězstvím, že
nemohla odolat pokušení. Umění, jak mužům poplést hlavu
předstíráním bezmocnosti nebo stydlivosti, sice prakticky
neovládala, ale pozorovala ve vlaku ženy, které bezostyšně
flirtovaly s muži, a také dlouho sledovala mistryni v tom oboru,
Barbaru. Proto si plně důvěřovala, že to dokáže.
„Kolik byste byl ochoten vsadit?“
„Dolar.“
„Co kdybychom to udělali ještě zajímavější a vsadili pět?“
„Dobře, vsadíme se o pět dolarů,“ souhlasil.
„Chci, abyste věděl, že bych s tím nesouhlasila, kdybych si
myslela, že urazím cítění muže, kterému chci věnovat svoji
pozornost, ale to, co hodlám udělat, je neškodné. Co si o tom
myslíte?“
Pomyšlení, že by mohla urazit cítění Jacka Hanrahana, v něm
vyvolalo výbuch smíchu. „Ano, je to neškodné. Takže platí?“
„Pokud to nebude nebezpečné,“ dodala rychle. „Nepřipustím,
aby to začalo být nebezpečné.“
„Jaká jsou pravidla?“
„Žádná,“ odpověděl. „Jen časové omezení. Bude stačit deset
minut, abyste z muže udělala naprostého hlupáka, nebo k tomu
potřebujete víc času?“
„Deset minut stačí. Jste přesvědčen, že nechcete stanovit žádná
další pravidla? Nerada bych, abyste mě obvinil z nečestné hry.“
„Žádná další pravidla nechci,“ potvrdil. „Jen abyste flirtovala s
prvním mužem, kterého uvidíte,“ řekl a pomalu se s ní obrátil.
„Vy chcete, abych flirtovala s… tamtím?“
„Jmenuje se Jack Hanrahan a je to první muž, kterého vidíte,
že?“
„Ano, ale…“
Tiskla se teď rameny k jeho hrudi. Sklonil se k ní a zašeptal jí
do ucha: „Zmínil jsem se, že Jack je obávaný nepřítel žen?“
Zavřela oči. „Ne, nezmínil. Je nebezpečný?“
„Neublížil by vám, ani žádné jiné ženě, co se toho týče, ale
jistě k vám nebude nijak příjemný. Lidé o něm říkají, že má
povahu jako chřestýš, ale já si myslím, že je to pro hady urážka.
Jsou mnohem příjemnější. Chcete uznat svou porážku už teď, dát
mi pět dolarů a skončit to?“
Bylo to zřejmě spojení vyzývavosti a veselí v tónu jeho hlasu,
které na ni zapůsobilo. Vypjala hruď a rozhodla se. I kdyby padaly
hromy blesky, přiměje toho muže, který vypadá jako barbar, aby
visel na každém jejím slovu.
„Bude moje nejlepší trofej,“ slibovala. „Zůstaňte zde, Travisi, a
dívejte se.“
„Počkejte okamžik. Jak poznám, že jste vyhrála?“ zeptal se a
dusil se přitom smíchy. Možnost, že Jacka omámí nějaká žena,
byla ohromně směšná.
„Věřte mi. Poznáte, až zvítězím.“ Upravila si záhyby na sukni,
urovnala límeček na blůzce a zhluboka se nadechla.
Travis se nepřestával zubit a pozoroval, jak se vleče ke své
oběti. Věděl, že to pro ni musí být utrpení. Jack vypadal jako
hladový medvěd, který právě vylezl ze své díry. Obvykle také tak
páchl a Travis si pomyslel, že Emily je skutečně odvážná, pokusí-li
se nad ním zvítězit. Samozřejmě také pošetilá a umíněná, protože
si nechce přiznat, že muži jsou příliš inteligentní, než aby se
nechali omámit bezmocnou ženou.
„Nezapomeňte udělat ty věci očima, Emily,“ zavolal na ni, jako
by jí chtěl pomoct.
Obrátila se. „Jaké věci?“
„Jak vám cukala víčka, tehdy v Pritchardu. Jackovi se to bude
moc líbit.“
Nijak ji nerozveselil. Otočila se a chvátala k muži, kterého si
umínila okouzlit. Když byla u něho, jako by se jí srdce v hrudi
zastavilo.
Ať řekla cokoliv, nezapůsobilo to. Jack se neustále mračil a
Travis by přísahal, že slyšel, jak pokaždé, když odmítavě zavrtěl
hlavou, zabručel.
Přestože deset minut ještě neuplynulo, Travis se rozhodl, že
Emily navrhne, aby se vzdala. Bylo to přece jen beznadějné. Právě
na ni chtěl zavolat, vtom ale Jednooký Jack udělal tu nejodpornější,
nejohavnější věc, kterou mohl udělat. Usmál se.
 KAPITOLA 6

Travis zbledl, zamrkal a podíval se ještě jednou. Ohavný

úsměv tam byl stále. Nevěřícně zíral, jak Jack napřahuje k Emily
ruku. Ihned se do něho zavěsila, vyšla po jeho boku směrem k
domu a na svého průvodce se usmívala.
Travis si pomyslel, že na tohle už nebude mít žaludek. Málem
zavrávoral, když nerovný pár došel k němu a on uslyšel, jak Emily
štěbetá tou nejpříšernější imitací jižanského přízvuku, jakou kdy
slyšel.
„Jacku, jste úžasný gentleman.“
„Snažím se, slečno Emily. Moc se mi líbí, jak zpěvně
vyslovujete.“
„To je od vás ohromně milé,“ odpověděla a zamávala řasami
tak, že Travis ztratil veškerou chuť k jídlu.
„Smím vás představit svému průvodci, panu Travisovi z Blue
Belle?“
Jack se přestal usmívat jako moula a okamžitě sjel Travise
zachmuřeným pohledem. „Tebe znám,“ zavrčel. „Nestřílel jsem po
tobě už párkrát, Clayborne?“
„Ne, Jacku, nestřílel.“
„Zdá se mi, že jo.“
Travisovy pevně zaťaté čelisti svědčily o tom, že se začíná
zlobit. Emily se rychle snažila upoutat Jackovu pozornost. „Můj
bože, jsem úplně rozlámaná. Jedeme s panem Claybornem už celé
hodiny a já nejsem zdaleka tak silná jako vy, Jacku. Jsem příliš
křehká na takovou vysilující jízdu.“
 Jack opět projevil starost. „Ovšemže jste křehká. Každý musí
vidět, že moc svalů na sobě nemáte. Clayborne vás neměl hnát
takovým tempem. Chcete, abych ho zastřelil, slečno Emily?“
Ta otázka ji tak vyděsila, že málem vykřikla. „Ne!“
„Určitě? Mně by to ani trochu nevadilo.“
„Určitě, Jacku, ale děkuji vám za nabídku. Bude mi dobře, jen
co se posadím. Jenom si potřebuji chvilku odpočinout.“
„Hned vám najdu nějaký pohodlný křeslo, slečno Emily. Tak
krásně voníte,“ dodal rychle.
„Jacku, vy mě svými poklonami rozmazlíte.“
Nemusela říct už ani slovo, ani mávat řasami. Travis vyslechl,
jak jí Jack slíbil, že jí rozdělá oheň, aby se zahřála, že jí přinese
něco k pití, aby si svlažila vyprahlé hrdlo, a podá večeři, aby zas
nabrala síly.
Travis měl chuť ho zastřelit. Připadalo mu, že na to má právo,
protože Jack udělal ostudu všem mužům v celém teritoriu. Když o
tom přemýšlel, zastřelit ho by bylo až příliš milosrdné. Travis se
vztekle díval za dvojicí, jak zahýbá za roh k přednímu vchodu.
Bylo třeba postarat se o koně, ale Travis chtěl napřed zjistit, jací
další hosté v domě jsou, aby měl jistotu, že Emily bude v bezpečí.
Jack otevřel Emily dveře a pak se podle svého zvyku pokusil
kopnutím je zavřít, než mohl Travis vstoupit. Byl to dětinský
kousek a Jack se jím bavil, až prskal smíchy.
John Perkins stál v chodbě a čekal na ně. Byl to mohutný muž s
dvojitou bradou, soudkovitým břichem a vstřícným úsměvem.
Tvářil se mile, ale byl tvrdý jako kterýkoli zálesák a ve svém
obydlí nepřipouštěl žádné hlouposti. Každý spor, který vypukl, se
musel řešit venku, a podle počtu neoznačených hrobů na úbočí za
domem bylo jasné, že v minulosti zde došlo k mnoha sporům.
John se obvykle se svými hosty pozdravil. Teď se však zdálo,
že není schopen promluvit, vypadal spíš, jako by ho něco
ochromilo. Jen stál a nevěřícně zíral na Jednookého Jacka.
Zřejmě ani John ještě neviděl Jacka Hanrahana se usmívat.
„Dělá se nám chladno, že jo, Johne?“ podotkl Travis, když
procházel kolem něho do jídelny.
 Johnova žena Millie tiše vyjekla, spatřila totiž také Jackův
úsměv. Travis si pomyslel, že to je odpovídající reakce.
Jídelna byla prázdná. Přesto Travis vyžadoval, aby se Emily
posadila do kouta vedle něho zády ke zdi. Jednooký Jack si
přisunul židli proti nim, ale neustále pokukoval přes rameno, aby
se přesvědčil, že se nikdo nesnaží připlížit k němu zezadu.
John se vzpamatoval dřív než jeho manželka. Spěchal ke stolu,
potěžkával v rukou pušku a u Travise se zastavil.
„Jsem rád, že tě zas vidím,“ poznamenal a vrhl letmý pohled
směrem k Hanrahanovi. „Millie, přestaň si hrát se zástěrou a pojď
přivítat Travisovu ženu. Takže sis nakonec nechal nasadit
chomout, Travisi?“
„Ne, Johne. Neoženil jsem se.“
Představil Emily manželskému páru a pak oba pozval, aby si
přisedli.
Jakmile Millie překonala úžas nad tím, že vidí, jak se Jack
usmívá, obrátila pozornost k Emily. Zdálo se, že ji dívka fascinuje,
ale také znervózňuje; Travis si všiml, jak si neustále uhlazuje vlasy
a upravuje zástěru.
V mladších letech byla Millie docela přitažlivá a příjemný
vzhled pomáhal zmírnit její strohé jednání s lidmi. S přibývajícím
věkem její rysy ztvrdly a zhrubly, ale v očích jí stále blýskaly
jiskřičky.
„Mohli bysme se najíst s našimi hosty, Millie, a přivítat Travise
jako přítele,“ řekl John. „Kdybys přestala zírat na to jeho děvče,
mohla bys přinýst večeři.“
Millie se ani nehnula. Vrhla na manžela pohled, který si Travis
vyložil tak, že John si to za své řeči zřejmě brzy schytá.
„Kdysi se mi vlasy vlnily stejně jako jí,“ řekla Millie
manželovi. „Možná by se vlnily pořád, kdybych je neměla tak
dlouhý.“
„Takže si je chceš ostříhat?“ řekl John. Millie manželovi
neodpověděla. Dál si Emily zkoumavě prohlížela.
„Pane Perkinsi, očekáváte nějaké potíže?“ zeptala se Emily a
tvářila se, že si nevšímá toho, jak jeho žena sleduje každý její
pohyb.
 „Vždycky očekávám potíže,“ odpověděl. „Aspoň mě nikdy
nepřekvapí.“
„John začal nosit ručnici, když se oženil s Millií, protože věděl,
že se mu ji někdo může pokusit unést,“ řekl Travis.
„To bylo dávno,“ vložila se do řeči Millie. „Tehdy jsem byla
hezká.“
„Teď jsi ještě hezčí,“ řekl jí Travis. „John přece pořád nosí
svoji pušku, že?“
Millie radostí zrůžověla a spěchala ven.
„Co vy dva děláte tak vysoko v horách?“ zeptal se John a vrhl
další znepokojený pohled na Jednookého Jacka.
„Doprovázím Emily na Zlatý hřeben. Má se tam s někým
setkat.“
Emily byla ráda, že nesvěřil panu Perkinsovi další podrobnosti.
Travis už nebyl dál schopen snášet pohled na stupidní úsměv
Jednookého Jacka.
„Emily, řekněte Jackovi, ať se přestane usmívat. Dělá se mi z
toho husí kůže.“
„Zdá se mi, že jeho úsměv je okouzlující,“ odpověděla. Natáhla
se přes stůl a pohladila Jackovi ruku. „Nevšímejte si ho, Jacku. Má
jenom špatnou náladu.“
„Nemám ho pro vás zastřelit, slečno Emily?“
Tentokrát ji jeho otázka nevyvedla z míry. „Ne, Jacku, ale
děkuji za ochotu.“
Travis se rozhodl, že si ani Emily, ani Jacka nebude všímat.
Obrátil se k Johnovi a podotkl: „Dnes tady nemáš moc lidí.“
„Dlouho to tak nezůstane,“ odpověděl John. „Cestou domů z
Říčního ohybu se tu zastavil Ben Corrigan, aby si popovídal se
mnou a s Millií, a řekl mi, že tudy pojede pět chlapů z Murphyho
party. Počítají s tím, že tu zůstanou na noc, ale jestli budou mít
nějaký drzý řeči, vyhodím je ven. Je to všechno prohnaná zlodějská
sebranka.“ Obrátil se a zvýšil hlas, aby ho manželka v kuchyni
slyšela. „Millie, měla bys líp schovat prachy, co strkáš do krabice
od sušenek.“ Otočil se zpátky k hostům a řekl: „Travisi, být tebou,
nespustil bych z toho svýho děvčete oka.“
 Travis souhlasně přikývl. Neuvedl na pravou míru Johnovu
mylnou poznámku, že Emily je jeho děvče, a dokonce musel
přiznat, že se mu ta představa docela líbí.
Když si to uvědomil, zamračil se. Brzy se stane ženou nějakého
O’Toola, připomněl si, a zřejmě ji už nikdy neuvidí.
„Zdá se, že se dnes v noci moc nevyspím,“ řekl, jakmile
pomyslel na to, co bude muset udělat pro Emilino bezpečí.
„A proč?“ zeptala se Emily.
Pochyboval, že by mohla klidně spát, kdyby jí řekl, čeho jsou
schopni Murphyho honáci, a tak se rozhodl, že na její otázku
neodpoví. Raději změnil téma.
„Jaké jiné zprávy přinesl Corrigan?“
„Zmínil se, že se tady potlouká šerif ze Států.“
Jack Hanrahan sebou trhl a najednou se o jejich konverzaci
začal zajímat. „Pročpak?“ zamumlal. „V těhletěch končinách na
tom zákon není tak zle.“
Jack se mýlil, ale ani John, ani Travis neměli chuť mu to
připomínat.
„Šerif pátrá po nějakých mužích a podle toho, co slyšel
Corrigan, jsou to nejhorší bestie, jaký můžou být. Říká se, že zabili
ženu a dítě. Malý byly sotva tři roky a ti bastardi by za to měli
viset. Šerif je chce přivlíct zpátky do Texasu před soud.“
„On je z Texasu?“
„Tak to říkal Corrigan.“
„Neuvedl jeho jméno?“
„Nevzpomínám si. Proč se o něho tak zajímáš? Být tebou, držel
bych se od něho dál. Corrigan říkal, že když se mu představoval,
byl najednou rád, že vede život v souladu se zákonem. Šerif si ho
prý prohlížel chladnýma modrýma očima, ze kterých mrazilo.
Přesně tak to povídal.“
„Hledám člověka, který se prý jmenuje Daniel Ryan. Ukradl
něco mé matce, a každopádně to od něho dostanu zpátky. Jediné,
co si máma pamatuje, je, že byl vysoký, měl modré oči a pocházel
z Texasu.“
„Ale nemyslíš si, že ten šerif je muž, kterýho hledáš, že ne?“
 John nedal Travisovi čas na odpověď a hned pokračoval:
„Může to být jenom shoda okolností. Spousta lidí má modrý oči,“
prohlásil. „Možná banda, co po ní jde, pochází taky z Texasu a
někdo z nich má modrý oči.“
„Máma říkala, že Ryan se choval velmi uhlazeně. Blížili se k
našemu teritoriu, když se na železniční stanici rozloučili, ale už
tehdy se zmínil, že má namířeno na sever.“
„Nemyslím, že muži, který ten člověk hledá, jsou uhlazení.
Přesto můžeš štěkat u nepravýho stromu, pokud si myslíš, že šerif
je zloděj. Tady v kopcích se můžou potulovat bůhvíjací honáci z
Texasu. Víš přece, že rádi vodí dobytek sem nahoru, aby se tu
napásl.“
Travis potřásl hlavou. „Nikdo z nich by nevodil stáda tak
vysoko do hor. Kromě toho, muže, kterého hledám, viděli před
několika dny u Říčního ohybu a neříkal jsi, že Corrigan přijel právě
odtamtud?“
„Říkal,“ odpověděl John. „Vypadá to tak, že se Corrigan setkal
s člověkem, kterýho hledáš. Jestli se ten Texasan opravdu vydal
severovýchodním směrem, bude tudy muset projíždět a možná na
něho narazíš. Pokud ti nevadí, že se ptám, co vlastně ukradl tvý
matce?“
„Kompas, který vezla jako dárek mému bratrovi.“
„Kompas mi nepřipadá nijak vzácný,“ řekl Jack. „Nebo je?“
„Pro mého bratra ano,“ řekl Travis.
„Možná ho tomu Texasanovi seberu a nechám si ho,“ chvástal
se Jack. „Který z tvých bratrů ho měl dostat?“
„Cole.“
„Jako bych nic neřek,“ rychle prohlásil Jack. „Nechtěl bych ho
mít na krku.“
„Nechtěl bys mít na krku žádnýho Clayborna,“ řekl otráveně
John. „Aspoň pokud se chceš dožít vysokýho věku.“
Obrátil se opět k Travisovi zády a potřásl hlavou. „Ještě jsem
neslyšel, že by se ochránce zákona takhle zvrhl, ale když na to
pomyslím, dělá se mi zle. To přece není správný.“
„Johne, není moc pravděpodobné, že šerif je člověk, kterého
hledám. Nedovedu si představit, že by si muž zákona kazil pověst
kvůli takové maličkosti. Kompas má hodnotu, ale ve srovnání s
náklady zlata a bankovek, které šerif už jistě přepravoval, je
bezvýznamný.“
Emily poslouchala jejich rozhovor a nemohla odolat, aby se do
něho nezapojila. „Pokud má šerif kompas vaší matky, jsem
přesvědčena, že jí ho vrátí.“
Travis zas nemohl odolat, aby ji nezačal škádlit. „To si myslí i
máma a asi jí zlomí srdce, až si uvědomí, že ji podvedl. Ten
Texasan měl spoustu příležitostí, aby jí ho přinesl zpátky. Ale
nechal si ho. Nejsem ovšem přesvědčen, že šerif je skutečně Daniel
Ryan.“
„Škoda že jsem se od Corrigana nedověděl jeho jméno,“
poznamenal John.
Emily začala celá věc velmi zajímat. Zavrtěla hlavou a řekla:
„Kdyby šerif vzal kompas náhodou, vrátit ho by bylo to poslední,
na co by pomyslel. Nezapomeňte, že je na stopě zločincům.“
„Že by ho vzal náhodou? Co je to za nesmysl, Emily? Nikdo
přece nekrade náhodou.“
„Mohlo se to stát,“ namítala. „Děláte závěry, které nejsou
založené na ničem jiném než na několika bezvýznamných shodách
okolností. Jistě chápete, že mám pravdu.“
Utajil před ní úsměv. Emily byla plná oprávněného rozhořčení,
třebaže hájila muže, kterého nikdy neviděla. Měla samozřejmě
pravdu, že dospěl k ukvapenému závěru, ale nehodlal to přiznat.
Rozhovor by pak skončil, což by mu nevyhovovalo, protože se mu
moc líbilo se s ní přít. Uchvacovalo ho, jak jí jiskřily oči, když řekl
něco, proti čemu měla námitky. Zdálo se, že nedovede vyslovit
svůj názor, aniž by přitom prudce negestikulovala, což mu
připadalo půvabné, třebaže musel několikrát uhýbat, aby ho přitom
nezasáhla. Také se mu líbilo, že její hlas zněl dychtivě a
rozechvěle, když žádala, aby uvažoval rozumně.
Pomyslil si, že se mu na ní líbí vlastně skoro všechno. Bude
těžké ji na Zlatém hřebenu opustit, a předat ji jinému muži bude
téměř nemožné. Když si ji představil v náručí Clifforda O’Toola,
úsměv mu zmizel z tváře.
 Se značným úsilím se mu podařilo potlačit chmurné myšlenky
a obrátil se zpátky k Johnovi. „Ptal ses na něco?“
John přikývl. „Zajímalo by mě, jestli ten Texasan řekl tvý
mámě, že je šerif.“
„Ne, neřekl jí, čím se zabývá.“
„To je zvláštní, nemyslíš?“
Viděl, jak Emily obrátila oči v sloup, a rozhodl se, že ji
popíchne tím, že bude s Johnem souhlasit. „Ano, je to zvláštní.
Moc by mě zajímalo, proč to před ní zatajil.“
„Nemůžete vědět, jestli své povolání zatajil úmyslně, nebo ne,“
vykřikla se zjevným rozhořčením. „Ani jeden z vás nemluví
rozumně. Navrhuji vám, abyste si přestali myslet to nejhorší a měli
k tomu muži alespoň trochu důvěry.“
„A proč?“ zeptal se Travis. „Okradl moji matku.“
„Vypadá to tak,“ přisvědčil John.
„Tady u nás si svých matek vážíme,“ řekl Travis.
„To máš pravdu,“ potvrdil John a ještě k tomu souhlasně
zamručel.
„Naše matky nebude nikdo okrádat ani si myslet, že mu to
projde.“
Emily se vzdala. Zřejmě neexistoval způsob, kterým by je
mohla přesvědčit, jak nelogicky mluví.
Muži ještě chvíli debatovali o situaci a pak Travis požádal
Johna, aby dělal Emily společnost, zatímco on se půjde postarat o
koně.
„Nemusíš nikam chodit. Mám novýho pomocníka, syna Adama
Clemmonta, a viděl jsem oknem, jak odvádí tvý koně do stáje.
Postará se o ně a taky ti přinese zavazadla.“
Emily se chtěla před večeří umýt, a protože ji Travis nechtěl
pustit z dohledu, odešel s ní a musela počkat, dokud se neumyl i
on. Když se oba vrátili do jídelny, Millie už měla na stole večeři a
sama seděla na konci stolu.
Podávalo se dušené maso, vdolky a džem, káva pro ty, kdo ji
měli rádi, a pro ostatní mléko.
 „Rád sedím u jídla sám,“ řekl Emily Jack. Sklonil hlavu, ostře
se na ni zadíval a dodal: „Pak musím vyrazit, abych se do tmy
dostal k Cooperovým.“
Nádherně se na něho usmála. „Byl jste velmi trpělivý, Jacku.“
Obrátila se k Travisovi a nastavila ruku.
„Myslím, že mi dlužíte pět dolarů.“
Překvapilo ho, že si chce dát zaplatit výhru před Hanrahanem a
Perkinsovými. Když prohledával kapsu, aby našel potřebný obnos,
sjel Jacka hněvivým pohledem za to, že ho tak zahanbil. Podle
Johnova zvědavého výrazu Travis poznal, že by rád věděl, proč jí
dluží nějaké peníze, ale kdyby o tom začal mluvit, Jack by si
uvědomil, že sedl na vějičku ženě.
Pak by mohly nastat opravdové potíže.
Vložil jí peníze do ruky a zrovna chtěl říct Johnovi, že mu na
všechny otázky odpoví později, když jeho pozornost upoutala
Emily.
Podala peníze Jackovi. „Tady máte a moc vám děkuji za vaši
pomoc.“
„Nebylo to tak hrozný,“ zamručel Jack. „Už se nemusím
usmívat?“
„Už ne.“
Na okamžik se na jeho tváři objevil výraz úlevy a pak se na ní
zas usadil známý zachmuřený výraz. Odsunul židli, vstal a odnesl
si talíř i hrnek ke stolu na druhém konci místnosti. Stejně jako
Travis, i on rád sedával zády ke stěně, aby viděl na příchozí a
nemusel mít strach, že ho někdo přistihne nepřipraveného.
Jack se sklonil k talíři a pustil se do masa rukama, ale Travis
postřehl, že občas na Emily vrhne pohled. Zdálo se, že ho přímo
fascinuje, protože se dvakrát málem netrefil do úst. Ten člověk měl
způsoby barbara, ale Travis věděl, že zřejmě nebude schopen sníst
svoji večeři, když ho bude dál pozorovat. Obrátil se proto zpátky k
Emily.
„Rád bych si udělal jasno. Řekla jste Jackovi, jaká byla naše
sázka?“ zeptal se a snažil se mluvit dotčeně.
„Ano, řekla.“
 „Takže docházím k závěru, že jste si myslela, že to bez jeho
pomoci nedokážete.“
„S největší pravděpodobností bych to dokázala, ale nechtěla
jsem,“ odpověděla. „Nebylo by správné využívat Jacka pro
takovou sázku. Muži v Bostonu očekávají, že s nimi budou ženy
flirtovat, ale Jack by můj záměr nepochopil. Ne,“ dodala, „to by
nebylo správné.“
„Takže jste změnila názor?“
„Ne.“
„Opravdu? Čím se liší Jack od Clifforda O’Toola?“
„Jeho do toho nepleťte, ano?“
„Kdo je Clifford O’Toole?“ chtěl vědět John.
„Muž, kterého si má Emily vzít za manžela. Nekopejte mě,“
vyzval ji Travis. „Ještě nikdy ho neviděla.“
„To mi nepřipadá správný,“ ozvala se Millie. „Proč byste si
měla brát člověka, kterýho neznáte, když chcete jinýho?“
„Nechci žádného jiného,“ řekla Emily.
Millie zafuněla. „Je přece jasný jako facka, že se vám líbí
Travis. Copak jsem slepá?“
Emily cítila, že rudne rozpaky. „Mýlíte se, Millie. Sotva ho
znám. Jenom mi dělá průvodce na Zlatý hřeben.“
Millie znovu zafuněla. Emily se rychle snažila zavést řeč
zpátky k sázce. Nechtěla se podívat na Travise, dokud si nebyla
jistá, že neuvažuje o Milliině poznámce.
„Vyhrála jsem naprosto čestně a oprávněně,“ prohlásila.
„Porušila jste pravidla.“
Přinutila se k smíchu. „Žádná pravidla přece nebyla. O tom jste
rozhodl vy, ne já.“
„O co jste se vsadili?“ zeptal se John.
Travis se odmlčel a pohlédl ostře na Emily, protože ho znovu
kopla, ale nakonec odpověděl. Vylíčil jejich spor a vysvětlil, že jí
chtěl dokázat, že se mýlí.
„Byla to hloupá sázka,“ řekla Emily. „Ale přece jen jsem ji
vyhrála a je to vaše chyba, Travisi. Měl jste stanovit přesné
podmínky jako lichvář v příběhu, který jsem četla. Jmenoval se
Kupec benátský. Nečetl jste ho náhodou i vy?“
 „Četl.“
„Já si na ten příběh nevzpomínám,“ řekl John. „Ovšem zatím
jsem se nenaučil číst, takže možná proto si nevzpomínám.“
„Ani já si nevzpomínám, Johne,“ řekla Millie. „Ale chtěla bych
si ho poslechnout.“
„Je to nádherná historie,“ začala Emily. „Jeden pán si půjčil
peníze a s lichvářem se dohodl, že je po jistém čase vrátí. Také
souhlasil, že když nebude schopen včas zaplatit, dá lichváři libru
svého masa.“
John vytřeštil oči. „To by hubenýho člověka přece zabilo, ne?“
„Každého člověka by to zabilo,“ prohlásil Travis.
Koutkem oka postřehl, že Jack se zvedl a přesunul se blíž ke
stolu uprostřed místnosti. Bylo jasné, že by rád slyšel každé slovo,
které řekne Emily, a přitom na sebe nechce upoutávat pozornost.
Travis se musel přemáhat, aby se nerozesmál, ale namouduši, dívat
se na toho divocha, jak zvědavě natahuje krk, bylo opravdu
komické. Bratři mu nebudou věřit, až jim o tom bude vyprávět.
„Nenechejte Johna čekat na konec,“ řekla Millie svým
obvyklým rázným způsobem. „Připadá mi pořádně bláznivý, aby
člověk dával tak nerozvážný sliby, že jo, Johne?“
„Jo, Millie, i mně to připadá bláznivý. No, kdyby mu lichvář
dopřál nějaký čas, aby mohl trochu nabrat na váze, pak by to
možná nebylo tak hrozný. Dal mu čas, aby ztloustl?“ zeptal se.
Emily zavrtěla hlavou a přemáhala smích. „Ne, Johne, nedal
mu čas.“
„Neměl nic takovýho slibovat,“ prohlásila Millie a potřásla
hlavou. „Určitě nebyl z našeho kraje. Muži tady u nás by nikdy
takovou hloupost neudělali.“
„Byl zoufalý,“ vysvětlovala Emily. „A byl přesvědčen, že bude
moct peníze včas vrátit. Ovšem nepodařilo se mu to.“
„Tušil jsem, že to tak dopadne. Nechal si vyříznout kus masa?“
chtěl vědět John.
„Umřel, že?“ hádala zároveň Millie.
„Ne, nedal si nic vyříznout a nezemřel,“ odpověděla Emily.
 „Utekl a nezaplatil, ne? Ale to se mi nezdá správný,“ řekl John.
„Slib je slib a má se dodržet. Slovo muže je přece svatý. Nemám
pravdu, Millie?“
„Ano, Johne, slovo muže je jediný, co tady u nás člověk má.
Jak se vyhnul svýmu závazku?“ zeptala se Millie. „Schoval se
někde?“
„Ne,“ odpověděla Emily a usmívala se vášnivému zájmu
Perkinsových o příběh.
I Travis se usmíval. Přestože si na Adamovo doporučení tuto
Shakespearovu hru přečetl, mnohem víc se mu líbila, když ji
vyprávěla Emily. Měnila při vyprávění hlas a postavy příběhu v
jejím podání přímo ožívaly.
Pak Travis náhodou pohlédl na Jednookého Jacka, zpozoroval
na jeho tváři upřímný úsměv a uvědomil si, že Emily svoji sázku
skutečně vyhrála zaslouženě a čestně. Jack visel na každém jejím
slovu. Úplně se do ní zbláznil.
„Když neutekl, co se s ním stalo?“ chtěla vědět Millie.
„Odmítl dát libru masa a lichvář mu odmítl slib odpustit ani mu
nedal odklad, a tak došlo k soudu.“
John bouchl rukou do stolu. „Ať rozhodne zákon.“
„Advokát toho muže samozřejmě zachránil,“ řekl Travis.
„Náhodou to byla žena,“ připomněla mu Emily. „Jmenovala se
Portia.“
Spolu s Millií se tomu usmála a pokračovala.
„Chci vědět, co se, zatraceně, stalo s tím člověkem, který si
půjčil peníze,“ řekla Millie. „Co mu řekl soudce?“
„Rozhodl, že smlouva je platná a závazná a že lichvář má
právo na svou libru masa.“
„To jsem věděl, Millie. Neříkal jsem ti, že slib je slib a musí se
dodržet?“
„Ano, říkal, Johne.“
„Ale,“ dodala rychle Emily, než ji někdo mohl přerušit, „v
pravidlech také bylo, že přestože má lichvář nárok na svoji libru
masa, nemá právo prolít jedinou kapku krve.“
John si začal mnout bradu a přemítal o rozsudku. „No,
nemyslím, že by se kus masa dal získat bez kapky krve.“
 „To je pravda,“ řekla Emily. „Kdyby lichvář stanovil přesnější
podmínky,“ řekla a významně pohlédla na Travise, „mohl být
výsledek jiný, ale on to neudělal. A vy u naší sázky také ne,
Travisi. Vyhrála jsem ji čestně a zaslouženě.“
Travis přiznal porážku, řekl jí, že se na ni nezlobí, a dokonce
navrhl, ať se z toho tedy škodolibě raduje, jestli chce.
„Chcete, abych vás políbil a dokázal tak, že se nezlobím?“
Uvědomil si, že ji uvedl do rozpaků, protože sklopila oči a
zavrtěla hlavou. Natáhl se a položil ruku na její.
„Máte s Portiou mnoho společného,“ zašeptal. „Ale nemyslím,
že se červenala, když vyhrála svůj spor. Je ve vás ovšem její
vášeň.“
Emily jeho pochvala potěšila. Neměla však čas mu poděkovat,
protože v tom okamžiku se ozvalo prudké zabušení na dveře.
Někdo byl u předního vchodu do domu. John vyskočil a
rozběhl se ke dveřím. Travis vyrazil za ním.
„Jsou to ti muži z Murphyho ranče, Millie?“ zeptala se Emily.
„Podle toho, jak tlučou na dveře, bych řekla, že to nemůže být
nikdo jiný.“ Millie přistoupila k Emily a vzala ji pod paží.
„Vezměte si zbytek večeře do kuchyně. Budete se tam cítit
bezpečněji a Travis se postará, aby honáci zůstali v jídelně. Nevím,
jak vás pak dostanu nahoru, ale to už nechám na Johnovi. Pojďte,
děvče.
Nemůžem se zdržovat. Bože, jenom doufám, že nejsou všichni
pod obraz. Není nic horšího než opilec,“ dodala a otřásla se. „A
jestli mi něco ukradou, přísahám, že je sama postřílím. Ach, jenom
aby nebyli namol.“
Millie měla opravdový strach. Emily nechtěla nic riskovat.
Vzala talíř s masem, následovala Millii do kuchyně a pak jí nabídla
pomoc při přípravě jídla pro honáky.
„Posaďte se ke stolu a klidně se najezte. Dám do trouby další
těsto. Až dojíte, můžete vydrhnout pánev, pokud budete mít chuť.
Už se dost dlouho máčela ve vodě.“
Emily byla ráda, že má co dělat. Rychle se najedla, pak si
vyhrnula rukávy a rázně se pustila do čištění pánve. Neubránila se
úsměvu, když si představila, co by říkala její matka, kdyby ji teď
viděla. Asi by se o ni pokusily mdloby, usoudila Emily, protože
žádná z jejích dcer nesměla vykonávat hrubou domácí práci – na to
měli služky – ale pokud by přemohla počáteční zděšení, možná by
nebyla zklamaná.
„Millie, máte někoho, kdo vám pomáhá s prací?“ zeptala se.
„Ne, ale přemýšlím, že bych si někoho najala. Můj John mi
pořád říká, abych se tolik nedřela, a v poslední době máme dům v
jednom kuse plný. Když uklízím a vařím a celý den obsluhuju
hosty, večer jsem už tak unavená, že se sotva dovleču do postele.“
„Nenapadlo vás někdy, že byste se přestěhovali do města?“
„Ne, to bych nikdy nechtěla. Lidi tudy musí procházet, když se
chtějí dostat na sever nebo na západ, dokud není větší sucho a
nedostanou se přes žleby, a i když míváme často společnost, jsme
přece jenom na samotě a cítíme se svobodně. Nemyslím, že bych si
zvykla mít v těsný blízkosti sousedy, kteří by mi koukali do oken.
Johnovi by se to taky nelíbilo.“
Emily vytáhla těžkou pánev z vody a začala ji otírat utěrkou,
kterou jí Millie podala, a najednou si uvědomila, že bušení ustalo.
Všimla si také, že se Millii roztřásly ruce.
„Myslíte, že Murphyho parta odešla?“
„Takový štěstí mít nebudem. Tihleti se nikdy nenechají odbýt.“
„Co myslíte tím ‚tihleti‘?“
„Sprostí ožralové, kteří seberou všechno, co jim vynese dolar
na další kořalku. S opilcem se rozumně nedomluvíte, Emily, ale
toho se teď nebojte. Váš muž nepřipustí, aby vám někdo ublížil.“
„Nepřipustí, aby se něco stalo ani vám. Ale není to můj muž,“
odpověděla Emily.
„Ale chtěla byste, aby byl, že?“
Po tak otevřených slovech se Emily usmála. „Proč si to
myslíte? Jsem na cestě za jiným mužem, za kterého se provdám,“
připomněla.
„To se mi nezdá správný,“ zamumlala Millie. Zavřela troubu a
zamračeně se obrátila k Emily. „Připadáte mi docela chytrá. Měla
byste radši zapomenout na svou pýchu a říct mu otevřeně, co cítíte,
než bude pozdě.“
„Ale Millie…“
 „Nepřinese vám nic dobrýho, když mi budete odporovat. Mezi
váma dvěma to pořádně jiskří a každý, kdo není úplný trouba, vidí,
co se děje. Měla byste ho požádat, aby si vás namluvil.“
Emily zavrtěla hlavou. „I kdybych chtěla, aby si mě Travis
namlouval, nebylo by to k ničemu. Řekl mi, že není muž na
ženění.“
Millie ohrnula nos. „Žádný muž není na ženění, dokud nemá
po svatbě. Takovýmu nesmyslu nevěřte. Pozorovala jsem ho, jak
seděl u vás při večeři. Docela se k vám tiskl. A taky jsem si všimla,
že vás vzal za ruku, a vy jste se neodtáhla. Takže vám to nevadilo,
že?“
Emily poklesla ramena a řekla: „Ne, nevadilo. Nevím, co mě to
popadlo. Dopisy pana O’Toola byly tak hezké, a když navrhl…“
„Žvásty,“ zamumlala Millie. „Chcete si zničit život kvůli pár
dopisům?“
„Neměla jsem si to tak zkomplikovat.“ řekla Emily. „Rozhodla
jsem se vzít osud do vlastních rukou, a teď si myslím, že Travis
měl možná pravdu. Řekl mi, že je to jenom moje uražená pýcha,
která mě nutí jednat unáhleně. Millie, nevím, co mám dělat. Travis
se mi líbí, ale určitě do něho nejsem zamilovaná. Vždyť ho znám
jenom pár dní a většinu času jsme strávili hádkami.“
„Láska se často objeví velmi rychle,“ řekla jí Millie. „Já jsem
se na svýho muže podívala jenom jednou, a už jsem věděla, že ho
klofnu.“
Emily nechtěla nikoho „klofnout“. Rozhovor jí nebyl po chuti,
protože Millie ji nutila přemýšlet o věcech, na které by raději
nemyslela. Emily chtěla přesvědčit sama sebe, že má prostě jenom
strach, ale brzy poznala, že je to výmluva. Dobrotivý bože, co se to
s ní děje? Už se v sobě vůbec nevyzná.
„Máte velké štěstí, že jste potkala Johna,“ řekla. „Jak jste se
vlastně seznámili?“ zeptala se, protože doufala, že odvrátí Milliinu
pozornost od svého rozporuplného vztahu k Travisovi.
Millie otevřela ústa, aby jí odpověděla, ale vtom se rozlétly
zadní dveře a narazily na kuchyňský pult. Obě ženy v úleku
vyskočily. Dvě nejodporněji vyhlížející kreatury, jaké Emily kdy
viděla, se vpotácely dovnitř. Millie hrubě zaklela, což Emily tak
překvapilo, že na ni tázavě pohlédla.
Ale brzy upoutali její plnou pozornost oba hrubiáni.
„Nás nebude nikdo vyhazovat,“ řekl jeden z mužů. Hlasitě říhl
a dodal: „Nemám pravdu, Cartere?“
Druhý odporný zjev zíral na Emily a nebyl schopen slova. Pak
řekl. „Hele, co to tady stojí před příborníkem, v kterým John
schovává kořalku, Smiley.“
Emily by se nejraději vtiskla do stěny. Muži páchli po laciné
whisky, stáli nejistě na nohou a civěli na ni a ona věděla, že je
otázkou několika minut, než se oba svezou k zemi. Rozhodla se, že
bude s nimi mluvit do té doby, než se v kuchyni objeví Travis a
John a vyhodí je ven.
Ukryla za zády pánev a hleděla na ně. Nevěděla, který z nich je
ošklivější. Smiley měl zuby zkažené tak, že některé z nich byly
úplně černé, a jeho úsměv jí proto připadal nesmírně odporný. A
navíc slintal.
Carter na tom nebyl o moc lépe. Zdálo se, že v poměru k
nevysokému podsaditému tělu má příliš velkou hlavu, a nadto
páchl tak odporně, že se Emily dělalo zle.
Ve srovnání s touto dvojicí byl Jednooký Jack neodolatelný
elegán.
Milliino hrubé přivítání na ně velký dojem neudělalo. Ani
jeden z nich se na ni nepodíval. „Chci whisky,“ zavrčel Smiley.
„Já taky,“ přidal se Carter. Olízl si odulé rty, pak vydal
mlaskavý zvuk, který Smileymu připadal tak směšný, že vyprskl, a
pokud zvuky, které ti dva vydávali, nebyly ještě dost ohavné, dívat
se, jak Smileymu stékají z úst na bradu sliny, bylo víc, než mohl
Emilin žaludek snést.
Bože, ti byli odporní!
Emily se třásla vzteky. Ale nehodlala připustit, aby ji přemohla
prchlivost. Bude lépe jednat opatrně, usoudila. Bylo by nebezpečné
je provokovat. Třebaže nikdy neviděla zblízka opilce, slyšela, že
jsou nevypočitatelní, a Millie jí právě řekla, že s opilcem není
možné mluvit rozumně.
 Litovala, že nemá u sebe zbraň, ale pak si uvědomila, že ji
vlastně drží v ruce. Pánev může nadělat dost škody nebo je zahnat
na útěk, a Emily nebude mít sebemenší zábrany ji použít, kdyby se
některý z nich přiblížil jenom o kousíček.
„Odejděte prosím. Děsíte Millii.“
„Nikam nepůjdem, dokud nebudem chtít,“ zavrčel Carter.
Smiley souhlasně zamručel.
„Chci tu kořalku,“ zašeptal Carterovi dost hlasitě, aby ho obě
ženy slyšely. „Až mi ta ženská uhne z cesty, vezmu si ji. Nikdo mi
nebude bránit, abych dostal svou whisky.“
Carter souhlasně přikyvoval. Z toho pohybu se mu musela
zatočit hlava, protože opět zavrávoral.
„Já zas chci prachy, co byly schovaný v krabici od sušenek,“
řekl svému kumpánovi. Přejel pohledem po místnosti a dodal.
„Millie je před náma někam schovala.“
„Řek bych, že to tady budem muset obrátit vzhůru nohama,
abysme je našli.“
Carter vyprskl. Millie se napřímila, ale pořád bylo jasné, že má
strach, protože si křečovitě svírala zástěru. „Vypadněte odsud,
nebo zavolám Johna.“
Carter vytáhl z opasku nůž a zamával jím. Ten hlupák byl tak
opilý, že Emily udivilo, jak vůbec může udržet zbraň v ruce.
„Zavři zobák, nebo ti ho vrazím do břicha,“ zasyčel.
Millie zbledla jako plátno. Když Emily viděla její strach,
vzplála hněvem. Jak se někdo opovažuje vtrhnout k té laskavé ženě
do domu a vyhrožovat jí!
Emily se zhluboka nadechla. Ach, co by dala za to, kdyby teď
měla u sebe Johnovu ručnici. Střílela by po obou za to, že Millii
naháněli strach. Samozřejmě by je nezabila; jenom by jim
způsobila takovou bolest, aby ještě dlouho nemohli chodit.
„Ať nám ta pěkná jalovička uhne z cesty,“ prohodil ke svému
druhovi Smiley.
Emily sebou trhla. Millie se nadechla, když viděla, jak se
Emily zmocňuje čím dál větší vztek.
„Co jste to řekli?“ zeptala se Emily sevřeným hlasem.
Začalo jí cukat víčko, zatímco čekala na odpověď.
 „Pěkná jalovička,“ řekl Smiley.
Napřímila se a vrhla na oba muže rozzlobený pohled. K čertu s
opatrností!
„Millie? Nemůžu se rozhodnout. Který myslíte, že je
ošklivější? Ten s těmi černými zuby, nebo ten s velkou hlavou?“
Millie opět zalapala po dechu. Zdálo se, že jí oči vypadnou z
důlků. „Chcete je rozzlobit, děvče?“
Smiley udělal krok směrem k Emily. „To je žena Travise
Clayborna,“ vykřikla Millie. „Jestli se jí dotkneš, zabije tě.“
„S Claybornem se nechcem hádat,“ zamumlal Smiley. „Ale
doví se, co se stalo, až bude pozdě. Má hromadu práce venku s
ostatníma a my už budem dávno pryč i s whisky a s penězma, než
se sem dostane. Nemám pravdu, Cartere?“
„Umíme si pospíšit, když je třeba,“ vychloubal se jeho druh.
„Jdi a odveď tu jalovičku do jídelny. Hned přijdu za tebou.“
Millie se pomalu vydala ke stolu a doufala, že se dokáže
schovat pod stůl, aby se chránila před Carterovým nožem, zatímco
bude volat manžela. Koutkem oka viděla, že Emily se nijak nesnaží
couvnout před mužem, který se k ní blíží.
„Utečte!“ vykřikla Millie.
Emily zavrtěla hlavou. „Napřed vám pomůžu zbavit se té
sebranky.“
Při té poznámce se Smiley zarazil. Zavrávoral, ucouvl a obrátil
se ke Carterovi. „To mluví o nás?“
„Co vás popadlo?“ zašeptala Millie.
„Vztek. Nelíbí se mi, když mi někdo říká, že jsem kráva, nelíbí
se mi, když mi někdo vyhrožuje, a nesnáším, když někdo děsí vás,“
odpověděla Emily. Upírala pohled na opilce. „Millie vás žádala,
abyste odešli. Udělejte prosím, co vám řekla.“
Smiley odfrkl. Mával rukama a snažil se dojít k ní. Byl tak
opilý, že dvakrát narazil na pult a občas při vrávorání spíš couval,
než postupoval vpřed.
„Schovejte se mi za záda,“ vykřikla Millie.
Emily měla v té chvíli plno starostí s vysvětlováním, že nemíní
udělat tak zbabělou věc. Všechno má přece svůj čas. Nervózně
čekala, až se k ní Smiley přiblíží asi na dva kroky, pak prudce
mávla paží a udeřila ho pánví do hlavy.
Smiley zavrávoral, zaječel jako podřezávaný kohout a svalil se
na podlahu.
Carter byl v takovém šoku, že upustil nůž. „Vždyť po takové
ráně zhloupne,“ zařval.
„Nezhloupne,“ opravila ho Emily úmyslně klidným hlasem.
„Hloupý už byl. Jenom jsem ho omráčila.“
Srdce jí prudce bušilo a ruka se jí třásla, když si vykasala
sukni, překročila omráčeného muže a pokračovala v cestě k
druhému. Musí se k němu dostat, než si vzpomene, že upustil nůž,
jinak by mohla mít Millie i ona pořádné problémy.
Carter nebyl tak opilý, jak si myslela. Bleskurychle se sehnul,
popadl svůj nůž a vycenil zuby jako vzteklý pes.
Emily rychle o krok ustoupila. Millie se jí snažila pomoci a
házela na Cartera, co měla po ruce. Hrnek a omáčník ho minul, ale
mosazný kotlík ho zasáhl do ramene.
Zavyl bolestí a díval se střídavě na obě své protivnice. Emily si
pomyslela, že uvažuje, na kterou se má vrhnout dříve. Pak upoutala
jeho pozornost Millie, protože začala volat svého manžela. Emily
využila příležitosti a udeřila Cartera pánví do lokte. Zoufale
vykřikla, protože mu úderem chtěla vyrazit nůž z ruky, a
nepodařilo se jí to.
Carter zařval vzteky a podle výrazu v jeho očích poznala, že
má v úmyslu zabíjet.
 KAPITOLA 7

Ani se jí nedotkl. V jednom okamžiku měla před sebou jeho

ošklivou tvář a v dalším už hleděla na Travisova široká záda. Jako
by se objevil odnikud, a i když neměla nejmenší tušení, jak se mu
podařilo dostat se k ní, aniž by ho slyšela, byla šťastná, že ho vidí,
a pohladila ho.
Situace se nakonec zcela obrátila. Emily se mu přitiskla k boku
právě včas, aby viděla, jak jeho pěst dopadá na Carterovu bradu.
Síla úderu byla taková, že násilník prolétl sítem ve dveřích. Dopadl
na trávu venku a nohama narazil do Milliiny máselnice.
Travis mu chtěl dát další ránu. Měl takový vztek, že se až třásl.
Jakmile mu Jack řekl, že v kuchyni jsou dva muži a vyhrožují
Emily, rozzuřil se. Zároveň se vyděsil, což ho rozzlobilo ještě víc.
Srdce mu chtělo vyskočit z hrudi, jak se hnal k domu. Když uviděl,
jak ten ničema mává před Emily nožem, něco v něm vybuchlo a
měl chuť roztrhat útočníka na kusy.
Ta myšlenka ho ještě neopustila. Chvíli upřeně pozoroval
muže, kterého srazil k zemi, a přál si, aby se zvedl a on ho mohl
udeřit znovu, ale opilec mu nevyhověl. Ležel v bezvědomí a Travis
se nakonec smířil se skutečností, že mu nebude moci vytlouct duši
z těla.
Obrátil se, položil Emily ruce na ramena a požádal ji, aby se na
něho podívala.
„Nestalo se vám nic?“ zašeptal ochraptěle. „Neublížil vám, že
ne?“
„Ne, neublížil mi,“ odpověděla a překvapilo ji, jak slabě zní
její hlas.
Pak zpozoroval pánev, kterou držela v ruce, vzal ji a postavil
na stůl.
 Emily najednou cítila, že se musí posadit. Teď, když nebezpečí
pominulo, si v plné míře uvědomila hrozivost celé situace. Kolena
se jí podlomila a náhle se roztřásla chladem. Odvrátila se od
Travise, vytáhla kuchyňskou židli a svezla se na ni.
Do kuchyně vběhl John. Napřed pohlédl na svou ženu, zjistil,
že se jí nic nestalo, a pak se obrátil, aby prozkoumal škody. Přejel
pohledem od rozbitých dveří k muži nataženému na podlaze.
Emily si všimla, jak zakroutil hlavou, když si k sobě přitáhl
manželku a objal ji. Přála si, aby Travis stejně objal ji, pevně ji k
sobě přitiskl a utěšoval zrovna tak, jak John utěšoval svoji ženu.
Uvědomují si Perkinsovi, jaké štěstí měli, že se našli?
John vtiskl Millii polibek na čelo a pak se opět obrátil k
omráčenému muži na zemi.
„Co se mu stalo?“
Millie přistoupila k Emily, ale teprve když se vedle ní posadila,
povzdechla si a odpověděla: „To ona.“ Aby nebylo pochybností,
ukázala přitom na Emily. „Johne, nevím, co ji popadlo. V jednom
okamžiku se chtěla vmáčknout do stěny, a hned nato mu málem
rozbila o hlavu moji nejlepší pánev. Myslím, že řekl něco, co ji
opravdu rozzlobilo.“
Travis se opíral o pult, paže měl zkřížené na hrudi a díval se na
Emily. Všiml si, že upírá oči do klína, i toho, že jí tváře pokryl
ruměnec.
Nechápal, proč je najednou tak ustrašená. „Emily, stalo se
něco?“
Odpověděla mu mírným pokrčením ramen. Vůbec nevěděl, co
má její gesto znamenat. Před chvílí se chovala jako divoká horská
puma, rozhodnuta bránit se kuchyňskou pánví, a i když Travis
zpočátku upíral pohled především na opilce, který jí hrozil nožem,
postřehl v té chvíli v Emiliných očích odhodlaný lesk.
A teď se chovala jako slečinka, která omdlí, když uslyší
upadnout vějíř.
John položil ruku Millii na rameno a láskyplně je stiskl. „Než
půjdu do postele, dám na dveře pořádnou závoru. Nevím, co bych
si počal, kdyby se ti něco stalo.“
 „Nic se nestalo. Stydím se. Záměrně jsem je provokovala,“
řekla tiše Emily.
Travis byl jediný, kdo slyšel její zašeptání. „Jak jste je
provokovala?“
„Vybuchla jsem zlostí. Neměla jsem to dělat, protože jsem
ohrozila Millii.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se John.
„Nic takovýho neudělala, Johne,“ řekla Millie.
„Ale ano, udělala. Rozzlobila jsem je,“ namítala Emily.
„Schválně jsem je rozčílila, když jsem jim řekla, jak jsou oškliví.“
Travis si dřepl vedle ní a vzal ji za ruce. „Podívejte se na mne,“
vyzval ji.
Zvedla oči. „Měla jsem se snažit je uklidnit, ale oni mě tak
rozzuřili. Jeden z nich řekl, že jsem jalovice.“
Po tváři se mu mihl úsměv. „Jalovice?“
„To byla ta příčina,“ vložila se do hovoru Millie. „Když o ní
Carter řekl, že je pěkná jalovička, objevil se v jejích očích
odhodlaný výraz.“
Emily hrdě zvedla hlavu. „Žádné ženě se nelíbí, když o ní
někdo říká, že je kráva,“ prohlásila povýšeně.
Travis i John zakrývali úsměvy. Millie kroutila hlavou.
„Myslím, že vám svým obhroublým způsobem vyjádřili poklonu.
Neřekli o vás, že jste kráva, Emily. Řekli ‚pěkná jalovička‘,“
opravila ji.
„Copak to není jedno a totéž? Travisi, nezdá se mi, že jsem
řekla něco zábavného. Proč se všichni usmíváte?“
„Vašemu pohoršení,“ odpověděl.
John trval na tom, aby mu vylíčily všechny podrobnosti, a
Millie mu ráda vyhověla. Travis také poslouchal, ale přitom
vyvlekl Smileyho z kuchyně a strčil ho do trávy vedle jeho
kamaráda. Neustále zároveň sledoval Emily, a jakmile byl se
Smileym hotov, opřel se o rám dveří a bezostyšně na ni hleděl.
Před několika minutami se třásla zimou, ale teď jí pod jeho
zkoumavým pohledem bylo nepříjemně horko. Uvědomila si též,
že se jí těžce dýchá.
 Pak ji upoutal John, protože si přitáhl židli a posadil se vedle
své ženy. Emily se dívala, jak položil svou ruku na Milliinu, a
právě to drobné, láskyplné gesto ji nesmírně dojalo. Náhle ji
zachvátila žhavá, bolestná touha po Travisovi, až se jí chtělo
plakat. Nemohla pochopit, co se s ní děje. Nikdy předtím neměla
žádné smyslné představy, ale najednou se jí objevily v hlavě. Jak je
to možné? Proč touží po něčem, co nikdy nepoznala?
Emily udělala chybu, když pohlédla na muže, který celé její
trápení způsobil. Pohled na něho jen znásobil trýznivé představy, a
tak se zas rychle odvrátila.
Ne však dost rychle. To, že po něm toužila, bylo zlé. Horší
však bylo, že to musel na ní vidět. Svědčil o tom temný pohled v
jeho očích. Vyskočila a málem v chvatu převrhla židli. Potřebovala
se začít něčím zabývat, aby odtrhla mysl od nehorázných fantazií.
Rozhodla se, že uklidí nepořádek kolem sebe, ale Millie přerušila
své vyprávění a vyzvala Emily, aby se zas posadila.
Emily však byla tak rozrušená, že nemohla sedět. Zůstala stát
ve dveřích jídelny. Záměrně se snažila dostat se co nejdál od
Travise. Neodvážila se už na něho pohlédnout a raději předstírala,
že soustředěně poslouchá Millii.
A bože, v kuchyni bylo takové horko!
„Johne, proč to tobě a Travisovi tak dlouho trvalo, než jste se
sem dostali?“ zeptala se Millie.
„Měli jsme plné ruce práce; proto jsme se zdrželi,“ odpověděl.
„Corrigan mi řekl, že tudy pojede pět mužů, ale co se týče počtu,
neměl pravdu. Snažilo se jich dovnitř dostat osm, a jenom dva
nebyli namol opilí. Nevěděli jsme, že další se kradou k zadnímu
vchodu. Měl jsem chuť je postřílet, Millie.“
„Co se tam venku dělo?“ chtěla vědět Millie.
„Čtyři z nich se rozhodli pustit se do Travise a zkusili to
všichni najednou. Vrhli se na něho ze všech stran a došlo k
pořádný rvačce.“
Emily vytřeštila oči a nedokázala se přimět, aby na Travise
nepohlédla. „Vy jste se bil? Vždyť to na vás není vůbec vidět!“
„Jeho pěsti asi byly dost tvrdý,“ řekl John. „Na další mizery
jsem musel vzít svoji pušku, aby už nezkoušeli žádný hlouposti.
Byl to pěkný mumraj, to vám povídám, a jediný, kdo se ohromně
bavil, byl Jednooký Jack. Tvářil se, jako by se mu to náramně
líbilo. Dokonce se usadil na zápraží a teprve za chvíli si vzpomněl,
že viděl dva z těch chlapů, jak se kradou kolem domu. Byli bysme
tu dřív, kdyby Jack neměl plno jiných starostí.“
Emily se Johnovo vyprávění líbilo. Dovedla si představit Jacka,
jak se pobaveně plácá do kolen, a sama se při té představě málem
rozesmála. Ten zvláštní zálesák byl úplně jiný než všichni muži,
které dosud poznala.
„Jsem ráda, že si nakonec vzpomněl,“ řekla.
„Neslyšel jsi, jak na tebe volám, Johne?“
„Víš, Millie, v celým tom zmatku venku, jak bych tě mohl
slyšet?“
„Kdybyste nepřišli v poslední chvíli dovnitř, nevím, co by se
stalo,“ přiznala Emily.
„Poradily byste si samy,“ řekl Travis.
„Millie, mrzí mě, že jsem vás vyděsila.“
„Nevyděsila jste mě. Ale musím přiznat, že překvapila. Úplně
jsem na pánev zapomněla, než jste mu ji otloukla o hlavu.“
„Měli bysme slečnu Emily raději umístit do rohovýho pokoje,
nemyslíš, Travisi?“ zeptal se John. „Oknem se k ní nikdo
nedostane, a kdyby někdo přicházel zezdola, určitě ho uslyšíš.
Nemyslím, že ti dva, co se válejí venku, brzo vystřízliví tak, že by
měli chuť ji navštívit, ale radši bysme neměli riskovat.“
„Necháte Murphyho muže spát v domě?“ zeptala se Emily.
„Jenom ty dva, co nejsou opilí,“ vysvětlil jí John. „Uložím je
na druhou stranu domu, takže si nemusíte dělat starosti. V pokoji
vedle vás bude Travis.“
Johnova poslední poznámka ji vůbec neuklidnila. To, že bude
mít Travise tak blízko sebe, jí připadalo stejně nebezpečné, jako
kdyby ve vedlejším pokoji měl spát Smiley. Travis jí samozřejmě
neublíží, ale to nic neznamená. Pouhé pomyšlení, že by s ním
mohla zůstat sama, jí provádělo se srdcem bláznivé kousky a v
hlavě se jí jasně rozezněl varovný zvonec.
Travis se odlepil ode dveří. „Ukážu jí její pokoj,“ podotkl a
vůbec nedbal na to, že Emily vrtí hlavou.
 Vzal ji za ruku a vedl do jídelny. Snažila se mu vytrhnout, ale
sevřel ji ještě pevněji a nemínil pustit.
Jack postával u předního vchodu a čekal na Emily. „Už půjdu,“
prohlásil.
Emily se na něho usmála. „Ještě jednou děkuji za to, že jste
přistoupil na moji hru, Jacku.“
„Chtěl bych vám potřást rukou, než odejdu,“ zamumlal. „Pusť
ji na chvilku, Clayborne. Já ti ji neukradu.“
Travis mu vyhověl. Díval se na ty dva, jak si podávají ruce, a
všiml si, že se Emily zatvářila překvapeně.
Jack se k ní naklonil, něco jí zašeptal do ucha a pak se
napřímil. „Možná se zas brzo uvidíme,“ nadhodil. Vtiskl si na
hlavu klobouk a rázně vykročil ven.
Emily proklouzla kolem Travise, než se jí opět pokusí vzít za
ruku. Vykasala si sukně a rozběhla se nahoru.
Travis kráčel za ní. „Co vám řekl?“
Zastavila se na odpočívadle, obrátila se a natáhla ruku.
Travis uviděl pět dolarů a rozesmál se. „Všiml jsem si, že jste
Jacka úplně pobláznila, ale nikdy by mě nenapadlo, že vám vrátí
peníze.“
„Je to moc milý člověk.“
Zatvářil se rozhořčeně. „Ne, není. Je to protivný starý kozel. A
taky tak páchne. Ale vy se mu líbíte.“
„I on se mi líbí,“ ujistila ho.
Protože stál o stupeň níž než ona, měli oči ve stejné rovině.
Jediné, na co dokázala myslet, bylo, že by se mu nejraději vrhla do
náruče a políbila ho. Pak si uvědomila, že se mu dívá na ústa.
Dobrotivý bože, vždyť mu musí být jasné, na co myslí. Je to
všechno stejně jeho chyba, usoudila. Kdyby nebyl hezký, jistě by v
ní nevzbuzoval tak nehorázné myšlenky.
„Jsem unavená,“ koktala.
„To bych řekl. Měla jste plno práce s těmi opilci v kuchyni.“
„Byla jsem vyděšená.“
„Na tom není nic špatného. Ale poradila jste si chytrou
hlavou.“
 Kde, u sta hromů, je její chytrá hlava teď, uvažovala. Travis z
ní udělal uzlíček nervů, a jestli se od něho hned neodvrátí, bůh ví,
co ještě provede.
Rychle se otočila. „Nemusíte za mnou chodit až do pokoje.
Najdu ho sama.“
Pokud si všiml, že se jí chvěje hlas, neřekl ani slovo. Uchopil ji
za ruku a vedl temnou chodbou ke dveřím na jejím konci.
Dotkl se jí paží a naklonil se, aby jí otevřel dveře. „Vaše
zavazadla jsou už asi uvnitř.“
„Ano, zřejmě ano,“ odpověděla bezmyšlenkovitě.
Travis nahlédl do pokoje a přikývl. „Jsou v koutě u okna.“
„Vaše vaky,“ dodal, když viděl její zmatený pohled.
Vzpamatovala se z ochromení a chvátala dovnitř. Travis zůstal
stát ve dveřích. Věděl, že by je měl okamžitě zavřít a odejít.
Nemohl se však k tomu odhodlat a, bůh mu pomáhej, nemohl z ní
ani spustit oči.
Stála blízko postele a to v něm vzbuzovalo nejrůznější
myšlenky.
Tichým hlasem ji vyzval: „Budete-li něco potřebovat,
zavolejte.“
„Děkuji.“
„Dobrou noc, Emily.“
„Dobrou noc, Travisi,“ zašeptala.
A přece se pořád nehýbal. Udělala krok k němu. „Je tu horko,
že?“
„Vám je horko?“
„Ano.“
„Mně taky.“
„Kde budete spát?“
„Blízko,“ odpověděl. „Uslyším, kdybyste volala.“
„Nebudu.“
„Ale kdybyste…“
„Uslyšíte mě.“
„Ano.“
„Budu se snažit vás nerozrušovat.“
 Jeho úsměv byl nesnesitelně svůdný. „Už jsem rozrušený,
Emily, a podle toho, jak se na mne díváte, bych řekl, že i vy.“
Nesnažila se předstírat, že neví, o čem mluví. Udělala další
krok k němu a současně vykročil on k ní. A najednou mu ležela v
náručí a líbala ho se vší vášní, která se v ní nahromadila.
Jeden polibek nestačil. Zoufale toužila dostat se k němu co
nejblíže a objala ho kolem krku. Zabořila mu prsty do vlasů, když
na ni útočila jeho ústa.
Nemohl se jí nasytit. Pozvedl ji k sobě, až se k němu pevně
přitiskla, ale pocit z blízkosti jejího těla tlumily šaty.
Zavzdychal zoufalstvím a začal jí rozepínat šaty, ale ústa od
jejích rtů neodtrhl. Byla tak rozpálená a žádoucí a, bože, chutnala
tak nádherně! Rozepnul jí blůzku, vytáhl ji ze sukně, a začal
stahovat z ramen ramínka spodního prádla. Pak vklouzl rukou pod
látku a začal hladit její ňadro.
Dotek hebké kůže na jeho ztvrdlé dlani ho připravoval o
poslední zbytky sebeovládání. Roznítila ho tak, že nebyl schopen
souvislé myšlenky. Toužil po ní víc než po kterékoli jiné ženě v
životě.
Travis rázným kopnutím zavřel dveře, přinutil se od ní
odtrhnout a pak jí jasně vyložil, co od ní chce.
Musel ji přidržet, aby neupadla, když skončil. „Ano, nebo ne,
Emily?“ naléhal.
Nechtěla mu říct své rozhodnutí. Nutil ji, aby byla zodpovědná
za své jednání, a ona by dala přednost tomu, aby ji strhl na postel.
Když si přiznala pravdu, vrátil se jí rozum. Odtáhla se od něho
a zavrtěla hlavou. „Ne, to nemůžeme. Chtěla bych, Travisi, ale
nebylo by to správné.“
Koktala a zdálo se, že nemůže popadnout dech. Zmateně si
prohrábla vlasy.
Pocit zoufalství způsobil, že promluvil rozzlobeně. „Kvůli
O’Toolovi?“
„Kvůli komu?“
Zaťal zuby. „Kvůli muži, kterého si chcete vzít.“
 Všimla si, že má rozepnutou blůzku, a chvatně si ji začala
zapínat. „Mívala jsem ve zvyku chovat se slušně, než jsem vás
potkala, Travisi. Nevím, co se se mnou děje.“
„Tělesná touha. Ta to způsobila, Emily.“
„Nezlobte se na mne.“
„Nezlobím se. Neměl jsem to nechat dojít tak daleko.“ Otevřel
dveře a naposledy se k ní obrátil. „Toužila jste po mně, že?“
„Vždyť víte, že ano.“
Spatřil v jejích očích slzy, ale přesto bezcitně pokračoval:
„Víte, co si myslím? Až budete v posteli s O’Toolem, budete
muset myslet na mne.“
Při těchto slovech zabouchl dveře.
 KAPITOLA 8

Nenáviděla ho, protože měl pravdu. Nikdy na něho nedokáže

zapomenout, a pokud se provdá za Clifforda O’Toola, vždy když
se jí dotkne, bude myslet na Travise.
Jejich manželství by samozřejmě byla přetvářka. Pan O’Toole
by se v něm cítil bídně a ona také, i když zřejmě ne víc než teď.
Vrhla se na dvojitou postel, několik hodin se na ní převracela a
přemýšlela o zmatku, který natropila. Chtěla vinit Travise za to, že
jí zkomplikoval plány, ale nakonec byla k sobě upřímná a přiznala
si, že to byla její vlastní uražená pýcha, která jí přinesla tohle
trápení. Když ji Randolph nechal stát u oltáře, Emily cítila takové
ponížení a rozpaky, že se rovnýma nohama vrhla do dalšího
vztahu. Randolphova zrada ji nezlomila. Nikdy ho nemilovala a
byla to opět její hloupá pýcha a umíněnost, které jí bránily to
přiznat.
Jak byla pošetilá! Vzpomněla si, jak tvrdila rodičům, že jen ona
sama je zodpovědná za svoji budoucnost, nikdo jiný. Skutečně
věřila, že je schopna řídit vlastní osud, a cílevědomě se o to
pokoušela – s katastrofálními následky. Sotva za týden se díky
Travisovi všechno kolem ní převrátilo vzhůru nohama.
Její osud jednoznačně nabral šílený směr, a to jen proto, že se
zamilovala do nesprávného muže. Jak se něco takového mohlo stát,
a k tomu tak rychle? Láska by snad měla vznikat pomalu, ne?
Nikdo se přece doopravdy nezamiluje na první pohled. Ovšem na
tom, jak ji Travis přitahuje, teď nezáleží. Dál už to dojít nenechá a
pokusí se přesvědčit sama sebe, že z její strany se jednalo o pouhé
poblouznění, a o nic víc. Říkal tělesná touha, vzpomněla si, a
uvědomila si, že by v té chvíli ráda udeřila Milliinou pánví do jeho
nechápavé hlavy, pokud tomu opravdu věřil. Možná by pak poznal,
jakou bolest jí způsobil.
Byla pohoršena svými ohavnými myšlenkami. Nikdy v
minulosti nemívala sklon k násilí, ale tehdy také neznala Travise, a
bylo jasné, že obě věci spolu souvisí. Všechno je jeho chyba: cítí se
tak bídně, protože se snažil nejen zmocnit se jejího srdce, ale také
ji proměnil ve fúrii s násilnickými choutkami. Vždyť až do chvíle,
kdy odešel do své ložnice, se bavila pomyšlením, že by ho střelila
do zadní části těla, kde, jak byla přesvědčená, sídlí jeho mozek.
Emily odhodila pokrývky, vstala z postele a začala přecházet
po pokoji. Co bude proboha dělat s panem O’Toolem? Vdát se za
něho samozřejmě nemůže, ale jak mu to řekne? Uvažovala, že mu
napíše dopis a vysvětlí mu změnu svého cítění. Pak ale dospěla k
závěru, že chladné, neosobní sdělení by bylo zbabělé. Ani ona
neocenila, když jí Randolph a Barbara o svém vztahu napsali, a
upřímně pochybovala, že by dopis ocenil pan O’Toole. Ať se jí to
líbí, nebo ne, bude se mu muset postavit tváří v tvář a otevřeně mu
všechno říct, a jediné, co může dělat teď, je obávat se toho a modlit
se, aby ji napadla správná slova, která by v něm nevzbudila pocit,
že ho zradila.
Vtom její pozornost upoutal šepot ozývající se z chodby. Po
špičkách se připlížila ke dveřím, opřela se o ně a potom uslyšela
zvuk, jako když někdo natahuje kohoutek. V chodbě byli alespoň
dva muži, možná dokonce tři. Jeden z nich byl Travis, protože
poznala jeho hlas. Ať mluvil s kýmkoliv, dotyčný se rychle
chodbou vzdaloval a nesnažil se nedělat přitom hluk. Jeho boty po
podlaze jen duněly, jak utíkal.
Pak uslyšela bouchnutí dveří. Neslyšela však, že by Travis
odešel. Chvíli přemáhala zvědavost a pak se rozhodla zjistit, co
dělá.
Pomalu začala otáčet knoflíkem dveří, když se ozvalo: „Vraťte
se do postele, Emily.“
Vyjekla a uskočila. Otevřela dveře dokořán, zapomínajíc, že
má na sobě pouze noční košili, a jakmile uviděla Travise, o krok
ustoupila.
 Rozvaloval se na židli těsně za jejími dveřmi. Vypadal
spokojeně. Hlavu si opíral o rám dveří, nohy měl natažené před
sebou.
Nemusela se ho ptát, co tam dělá. Už to věděla a, dobrotivý
bože, jak by ho mohla nemilovat? Zůstal celou noc vzhůru, aby
chránil její bezpečí.
„Travisi, mám na dveřích závoru. Nemusíte se o mne bát.“
„Vraťte se do postele.“
„Mohl byste se prosím otočit a podívat se na mne? Pokouším
se vám vysvětlit, že…“
Skočil jí do řeči. „Máte na sobě noční košili?“
Jeho otázka ji zarazila. „Ano.“
„Nebudete ji mít dlouho, jestli se otočím. Mám mluvit
přesněji?“
„Ne. Dobrou noc, Travisi.“
„Věděl jsem, že mě pochopíte.“
Zavřela dveře, opřela se o ně a oči se jí začaly zalévat slzami.
Nemůže plakat, říkala si. Nadělala by hluk a on by se dověděl,
nebo alespoň vytušil, strašlivou pravdu.
Zamilovala se do něho.

Emily té noci mnoho nespala, ale když ráno scházela po

schodech dolů, cítila se docela odpočinutá. Během noci dospěla k
několika zásadním rozhodnutím o své budoucnosti a poprvé za
dlouhou dobu se zas cítila, jako by měla vše pod kontrolou. I když
po fiasku s Randolphem dělala jednu neuváženou věc za druhou,
naštěstí konečně dostala rozum.
Ulevilo se jí, protože včas zjistila, jak hroznou chybu by
udělala, kdyby si vzala pana O’Toola. Bylo jí teskně u srdce,
protože si uvědomila, že se bude muset s Travisem rozloučit.
Nikdy se nedoví, co k němu doopravdy cítí. Není muž na
ženění, a kdyby mu řekla, že ho miluje, asi by mu to nebylo
příjemné. Zřejmě by ji také litoval a ta možnost ji děsila.
 Ať se děje co se děje, bude před ním předstírat dobrou náladu.
Vyplakat se může, až bude sedět v dostavníku a mířit domů. Travis
ovšem nesmí uvidět jedinou její slzu.
„Není nádherný den, Millie?“ zvolala, jen co vstoupila do
kuchyně. „Dobré ráno, Travisi,“ dodala, když uviděla, že přichází
zadními dveřmi.
Zamračil se na ni a zamručel něco, co byl snad pozdrav. Měl
očividně špatnou náladu, ale Emily se rozhodla předstírat, že si
toho nevšimla.
Millie postavila na stůl velkou mísu ovesné kaše. Emily si ji
posypala cukrem a celou ji snědla. Vypila také dvě plné sklenice
mléka.
Ani Millie neměla příliš dobrou náladu. Přejížděla pohledem z
Emily na Travise, každou chvíli si pro sebe něco zamumlala a
potřásla hlavou.
Ve chvíli, kdy Travis sedlal koně, se posadila k Emily.
„Pořád chcete jít přes mrtvoly a dostat se na Zlatý hřeben?“
Její barvitý slovník vyvolal Emilin úsměv. „Ano,“ odpověděla.
„Ale…“
„Pro lásku boží, nebuďte tak paličatá. Celý život vás bude bolet
srdce, jestli se provdáte za nesprávnýho muže.“
Emily ji pohladila po ruce. Milliino pobouření a starost jí
připadaly milé. „Nevezmu si Clifforda O’Toola.“
Millie sebou trhla. „Nevezmete?“
„Ne, nevezmu, ale musím mu to říct osobně.“
„Žvásty.“
„Je to tak správné,“ trvala na svém Emily. „Ví o tom Travis?“
Zavrtěla hlavou. „Povím mu to později, až bude mít lepší
náladu. Kromě toho, kdybych mu to řekla teď, možná by mě na
Zlatý hřeben nechtěl odvézt, a já skutečně musím panu O’Toolovi
vysvětlit, proč jsem změnila názor.“
Do kuchyně vešel John s Emilinými zavazadly v ruce. „Podám
je Travisovi,“ poznamenal a zamířil k zadnímu vchodu.
Emily zahlédla Travise, jak vyvádí koně ze stáje. Vstala a
obrátila se k Millii.
„Děkuji vám za vaši starost.“
 „To je přece u přátel samozřejmý, ne?“
Emily vstoupily slzy do očí. „Ano,“ přisvědčila.
„Zastavíte se cestou zpátky?“
„Pokusím se,“ slíbila.
Millie ji pohladila po rameni. „Máte dobrý srdce, děvče.
Nepřipusťte, aby někdo říkal něco jinýho.“
Emily se cítila, jako by opouštěla nejlepší přítelkyni. Spěchala
ke dveřím, aby byla venku dřív, než se rozpláče, na chvíli se
zastavila, aby poděkovala Johnovi, a pak se rozběhla za Travisem.
Manželé stáli spolu na zápraží a dívali se, jak Emily s Travisem
odjíždějí.

Ujížděli téměř hodinu, než Emily prolomila mlčení a položila

Travisovi otázku. „Jak dlouho bude trvat, než se dostaneme na
Zlatý hřeben?“
„Už jenom chvilku,“ odpověděl. „Spěcháte?“
„Ano,“ začala. Chtěla mu říct, že čím dřív se dostanou k cíli,
tím dřív budou moci zas odjet, ale odradilo ji od toho Travisovo
zaklení.
„Ksakru.“
„Prosím?“
„Ksakru,“ zamručel znovu.
Jeho nálada se zjevně nezlepšila. Počkala pár minut a pokusila
se znovu s ním promluvit. „Ráda bych vás požádala o laskavost.“
„Nic takového.“
Nedbala na jeho odpověď. „Až se dostaneme na Zlatý hřeben,
ocenila bych, kdybyste mi neodporoval. Bez ohledu na to, co panu
O’Toolovi řeknu, prosím, abyste proti tomu nic nenamítal. Ano?“
„Budete zas ze sebe dělat bezmocnou chudinku, že? Pokud
není naprostý idiot, a o tom bych pochyboval, okamžitě vaši
přetvářku prohlédne.“
Neubránila se zoufalému povzdechu. „Mohl byste se pokusit
mě poslechnout? A neopovažujte se tvrdit, že jsem potrhlá,“
dodala, když se obrátil v sedle a vrhl na ni pohled, kterým dával
najevo, že si myslí právě tohle.
 „Pokud je pravda, že dlouhé vlasy mívají krátký rozum,
Emily…“
„Ach, a prosím, abyste mě před ním neoslovoval Emily.“
„Takže je to pravda.“
Neprotestovala. Uvažovala, že mu řekne, jaký má plán. Ale
protože má tak hroznou náladu, rozhodla se, že bude na to muset
přijít sám. Kromě toho si byla naprosto jistá, že kdyby se mu
svěřila se svým úmyslem sdělit panu O’Toolovi, že svatba se konat
nebude, Travis by při svém momentálním rozpoložení obrátil koně
a zamířil zpátky do Pritchardu. Nepochopil by, jak je pro ni
důležité vysvětlit mu všechno osobně, místo aby mu poslala dopis.
Nemohla by se zachovat tak krutě. Na vlastní kůži poznala, jaké to
je.
Zbytek cesty strávila Emily v obavách. Doufala, že pan
O’Toole není prchlivý, protože při pomyšlení na otevřenou
konfrontaci s ním se jí svíral žaludek, a ve chvíli, kdy začínali
stoupat k poslednímu pahorku k hřebeni, byla už tak nervózní, že
se jí viditelně třásly ruce.
Když zahýbali za zatáčku, postřehl Travis, že mezi větvemi
stromů před nimi se zaleskla hlaveň pušky.
Emily spatřila polorozpadlou chatrč, která se nebezpečně
nakláněla na stranu a stála na špinavém dvorku na samém vrcholu
hřebene. Při pohledu na ni se zamračila. Kde je elegantní dům pana
O’Toola? V dopisech jí psal, že jeho domov se nachází na samém
vrcholku, až v oblacích, a protože s Travisem už nemohli v těchto
místech vyšplhat výš, dospěla k jedinému možnému závěru. Travis
si zřejmě spletl cestu a nádherný dům pana O’Toola je na druhé
straně hřebene.
„Emily, zařaďte se těsně vedle mne po pravé straně.
Okamžitě.“
Tón jeho šepotu nepřipouštěl, aby otálela. Pobídla koně vpřed,
takže se ocitla v úzké mezeře mezi skalami a Travisem, ale
skutečný strach dostala, až když mu pohlédla do tváře a spatřila
jeho zachmuřený výraz.
„Něco není v pořádku?“ zašeptala.
„Možná.“
 Soustředěně pozoroval skupinku stromů na západě. Něco ho na
nich upoutalo. Emily se naklonila kupředu, nahlédla za něho a
zkoumavě se rozhlížela. Pořád nemohla objevit nic nepatřičného, a
tak usoudila, že je jen přehnaně opatrný.
Obrátila se zpátky k chatrči právě v okamžiku, kdy se s
hlasitým zaskřípáním otevřely její dveře a vyrazil z nich směšně
oblečený muž. Vytřeštila oči, protože, pro všechno na světě,
někoho takového ještě neviděla. Byl vysoký, hubený a tak špinavý,
že by splynul s prachem kolem sebe, kdyby na sobě neměl směšný
černý cylindr a červené šle na košili poseté skvrnami.
Dívala se na něho, jak si je cestou k ní upravuje. „Milosrdný
bože,“ zašeptala.
Travis vyčkal, až se muž ocitl uprostřed dvorku, a vyzval ho:
„Řekněte svému příteli, ať odhodí pušku, nebo ho zastřelím.“
Muži se nelíbilo, co mu řekl. Ostře se na Travise zadíval, chvíli
ho pozoroval a pak to vzdal.
„Vylez z toho houští, Roscoe,“ vykřikl a obrátil se k Emily.
„Vy jste ta Finneganová?“ chtěl vědět.
Travis jí nedal čas na odpověď. „Kdo jste vy?“
Přejížděl pohledem z jednoho na druhého. Emily si myslela, že
uvažuje, má-li lhát, nebo říct pravdu. Odporný muž jí připomínal
krysu a pokaždé, když na ni pohlédl, cítila, jak se jí svírá žaludek.
„O’Toole. Clifford O’Toole. To je naše nevěsta?“
Emily zalapala po dechu. Dobrotivý bože, ta krysa je Clifford
O’Toole!
„Ne, nejsem vaše nevěsta,“ vyhrkla.
„Naše nevěsta?“ ozval se současně Travis.
„Budeme se o ni dělit,“ prohlásil Clifford jako naprostou
samozřejmost. „Jak to bratři dělají,“ dodal a pokrčil rameny. Emily
by přísahala, že viděla, jak zpod jeho klobouku vylétl nějaký hmyz.
„Kolik bratrů?“ zeptal se Travis stejně klidným tónem, jakým
promluvil Clifford.
„Jenom Roscoe a já,“ odpověděl a pohledem opět sklouzl k
Emily. „Jste to vy, že jo?“
Prudce zavrtěla hlavou. „Ne,“ prohlásila.
 Takovou odpověď nečekal, uvědomila si. Cliffordova ruka se
začala posouvat k revolveru, který měl u pasu. Rychle pohlédl na
Travise, ale náhle si to rozmyslel. Ruka mu opět klesla k boku.
„Tak kdo vlastně jste?“
„Jsem paní Claybornová.“
Pokud Travise její lež překvapila, nedal to na sobě znát.
Soustředěně pozoroval Roscoa, Cliffordova bratra, který se k němu
rozběhl.
Emily byla příliš otřesena, než aby na něho mohla pohlédnout.
Konečně jí došel smysl Cliffordových slov. Oba bratři se chtěli
dělit o jednu ženu a, dobrotivý bože, při pouhém pomyšlení na to
se jí chtělo zvracet. Dál se dívala na odporného hlodavce před
sebou a nejraději by se na něho rozkřikla za to, že jí ve svých
dopisech tak lhal.
Potřásla hlavou. Ne, on je nemohl napsat, uvědomila si. Ty
dopisy psal kultivovaný gentleman a bylo jasné, že na Cliffordovi
není kultivovaného vůbec nic. Nemohl samozřejmě napsat ani
žádnou báseň a Emily upřímně pochybovala, že je vůbec schopen
číst nebo se podepsat.
Kam je to proboha dostala?
Pak udělala chybu a pohlédla na Roscoa. Podobal se svému
bratrovi a byl zrovna tak špinavý. Ale na hlavě neměl cylindr. Měl
kolem čela ovázaný červený hedvábný šátek jako turban a podle
toho, jak se na ni zubil, usoudila, že si myslí, že je docela
elegantní.
Emily by se nejraději co nejrychleji vzdálila. Roscoe jí připadal
ohavný a nechutný, ale Clifford byl horší. Děsil ji. V jeho očích
postřehla krutý výraz, z něhož jí naskakovala husí kůže.
„Když není naše, co tu děláte?“ zeptal se Clifford.
„Spletli jsme si cestu,“ zalhala Emily. „Travisi, měli bychom
jet.“
„Ani se nehněte,“ vyzval je Clifford.
„Když tohle není naše žena, kde teda je?“ zeptal se Roscoe
bratra.
„Nepotkala jste cestou nějakou Finneganovou?“ zeptal se
Clifford.
 Málem by řekla, že ne, ale v posledním okamžiku si to
rozmyslela. Pokud si budou myslet, že jejich nevěsta je na cestě
sem, možná budou ochotnější nechat odejít ji a Travise.
Podle výrazu ve tvářích obou bratrů jí bylo jasné, že to není
příliš pravděpodobné, ale nic jiného neměla, a tak se k té naději
zoufale upnula.
„Vlastně ano, vzpomínám si, že jsme s manželem potkali ženu
jménem Finneganová. Jak říkala, že se jmenuje? Barbara? Ne, tak
to nebylo. Emily,“ dodala a kývla hlavou.
„Je hezká?“ zeptal se Roscoe.
„Ach ano, je velmi hezká.“
„Kde jste ji viděli?“ zeptal se Clifford.
„Právě jsme odcházeli od Perkinsových, když přijížděla. Její
průvodce ji sem pravděpodobně přiveze zítra.“
„Doprovází ji jenom jeden muž?“ chtěl vědět Clifford.
Emily přikývla. „Ano. Vzpomínám si i na jeho jméno. Daniel
Ryan. Možná jste o něm slyšeli.“
Bratři zavrtěli hlavami. „Takový jméno jsme neslyšeli,“ řekl
Roscoe. „Proč si myslíte, že bysme ho měli znát?“
„Protože je tady známý,“ řekla Emily. Hrdlo se jí svíralo a hlas
se třásl a ona se modlila, aby si toho nevšimli. Kdyby věděli, jaký
má strach, poznali by, že lže, a její hra by skončila.
„Je to šerif ze Států.“
Clifford se zamračil. Roscoe si odplivl. „Strážce zákona jede
sem k nám?“ zavrčel. „To se mi vůbec nelíbí.“
„Ani mně ne,“ řekl Clifford.
Travis nevěnoval rozhovoru přílišnou pozornost. Pohledem
neustále přejížděl skupinu stromů a pátral po nebezpečí.
„Možná bysme mohli dostat obě,“ zašeptal Roscoe tak hlasitě,
že to slyšel Travis i Emily.
Clifford přikývl a podle toho, jak se podíval na Travise, bylo
jasné, že se právě rozhodl.
„Sundej ho, Giddy.“
Travisův revolver byl najednou venku z pouzdra a vystřelil,
ještě než dozněla Cliffordova ohavná slova. Z houští se ozval
výkřik, zapraskala větev a všichni kromě Travise se obrátili a
viděli, jak komplic obou bratrů padá k zemi.
Clifford a Roscoe byli dost chytří na to, aby nesáhli po zbrani.
Roscoe upustil revolver a zvedl ruce, ale Clifford měl neustále ruce
spuštěné podél těla. Byly sevřené v pěst.
„Zabil Giddyho,“ zavrčel Roscoe.
„O to se ho nikdo neprosil,“ řekl Clifford.
Bratři na sebe kývli a pak se od sebe začali pomalu vzdalovat.
Zastavili se, jakmile Travis natáhl zbraň.
„Vyrazte dolů,“ řekl Travis Emily.
Nemusel svá slova opakovat. Byla tak vyděšená, že málem
pustila otěže, když obracela svého koně.
Travis jí nevěnoval jediný pohled od okamžiku, kdy spatřil
ničemu s puškou skrývajícího se v houští. Nevšímal si jí ani teď,
neboť pátral, jestli se neobjeví další bratři, čekající na příležitost
napadnout ho ze zálohy, ale nic takového neviděl, a čas míjel.
Přinutil Roscoa a Clifforda odhodit zbraně do koryta s vodou a pak
udělat totéž s botami. Když skončili, přikázal jim, aby si lehli na
břicho s rukama za hlavou.
Nespouštěl z nich zrak, protože důvěřoval svému koni, že sám
najde cestu dolů, a vzdaloval se obrácen v sedle směrem k nim, aby
je neustále měl na mušce.
Otočil se, až když byli oba bratři z dohledu, a vzápětí pobídl
svého hřebce do cvalu. Dostihl Emily, poplácal jejího koně po
zadku a pobídl ho k větší rychlosti.
Úmyslně se zařadil za ni, a proto byl snadným cílem. Výstřel
ho překvapil. Kulka ho zasáhla do zad a zatraceně pálila. Cítil, že
klouže z koně, a posledním zbytkem síly pobídl koně kupředu.
Levou rukou se chytil jeho hřívy a snažil se obrátit tak, aby pravou
rukou mohl zamířit a vystřelit.
Byl však příliš slabý a nedokázal pozvednout zbraň. Emily se
zastavila, aby mu pomohla. Chtěl jí říct, ať jede dál, ale dokázal
vyslovit jen jediné slovo.
„Ne.“
A pak se najednou ocitla vedle něho a vzala mu revolver.
Snažil se soustředit, ale znemožňovaly mu to mžitky před očima.
Věděl, že je jen otázkou vteřin, než omdlí, a zoufale si přál, aby ji
ještě předtím dokázal dostat do bezpečí.
„Zmizte odtud,“ zašeptal.
„Vydržte,“ vykřikla Emily.
Vztáhla ruku, uchopila otěže jeho hřebce a přiměla ho, aby
spolu s jejím koněm zamířil ke skupince stromů kousek od rovinky
pod prvním stoupáním. Kolem nich zněly výstřely, to už však
hledali ochranu ve skupině borovic. Koně ještě jednou prudce
zahnuli a na okraji útesu se zastavili.
Travis se pokusil napřímit, ale uvědomil si svou chybu, neboť
ucítil, že padá. Uslyšel, jak Emily vykřikla jeho jméno, a zlomek
vteřiny poté se propadl do tmy.
Přehodila nohu přes koně a seskočila. „Vstaňte, Travisi,“
prosila, když běžela k němu. „Prosím, Bože, nedopusť, aby
zemřel.“
Svezl se na bok a přepadl přes balvan. Narazil na kámen
hlavou a všude kolem se objevila krev.
Poklekla vedle něho a jemně ho k sobě obrátila, aby si mohla
prohlédnout jeho záda. Pak vydala ostrý, bolestný výkřik a zdálo
se, že se v ní něco zlomilo. Zalil ji takový vztek, že nebyla schopna
jediné souvislé myšlenky.
Od skály za nimi se odrazila kulka. Emily se rázem
vzpamatovala. Zasunula Travisův revolver zpátky do pouzdra, aby
měla obě ruce volné, uchopila Travise pod rameny a táhla ho do
bezpečí.
Myslela jen na to, aby se jí podařilo dovléct ho dál do lesa.
Tam uviděla hlubokou trhlinu mezi skalami na jednom konci útesu
a snažila se dotáhnout ho tam. Zezadu se k němu nikdo nedostane,
to věděla, a ani ze stran na něho nebudou schopni zaútočit. Budou
muset přijít zepředu a pak je zastřelí jako prašivé psy.
Nevěděla, kde se v ní vzala síla, ale pomyslela si, že jí snad
pomohl Bůh. Položila Travise do průrvy, obrátila ho na bok a
znovu uchopila do rukou jeho zbraň.
Jako první se k nim dostal Roscoe.
Oba bratři překřikovali jeden druhého. Snažili se ji vyděsit,
když jí do nejmenších podrobností líčili, co s ní hodlají provést.
Ale ona byla už tak dost vyděšená a nic, co říkali, ji nemohlo
vystrašit víc.
Dokud jejich výkřiky zněly z daleka, věděla, že jsou s
Travisem v bezpečí. Položila revolver na zem vedle sebe, vyhrnula
si sukni a roztrhla spodničku, aby z ní mohla upravit obvaz.
Travisova košile byla na levé straně prosáklá krví. Roztrhla i jeho
košili, uviděla průstřel a uvědomila si, že kulka v těle nezůstala.
Záda měl celá od krve. Přiložila na ránu plátno a dalším pruhem
spodničky je upevnila kolem těla.
Výkřiky najednou ustaly. Emily popadla revolver a čekala.
Vteřina se zdála být dlouhá jako hodina. Roscoe vystrčil hlavu z
větví kus před ní. Než mohla zamířit, zmizel.
„Zalezla mezi skály,“ volal Roscoe na bratra. „Jediná možnost,
jak se k nim dostat, je zepředu. Může nás oddělat.“
„Žádný strachy. Dostanem ji,“ vykřikl Clifford.
Myslela, že větší strach už mít nemůže. Pak Roscoe opět
zavolal na bratra. „Vyhladovíme ji?“
„Ne, dostanem se k ní v noci. Ve tmě nás neuvidí.“
Začala se modlit. Věděla, že naděje na záchranu je nepatrná,
ale kdyby jí Bůh chtěl seslat nějakou pomoc, byla by mu nesmírně
vděčná. Všechno je jen její chyba, ne Travisova. Je přece tak
laskavý, dokonalý muž. Nezaslouží si zemřít takovým způsobem.
Bůh na její modlitby neodpovídal snad celé hodiny a celou tu
dobu ji dál pronásledovaly halekání a výkřiky Clifforda a Roscoa.
Pak ji však Bůh vyslyšel a ona si uvědomila, že měla prosit
trochu konkrétněji.
Seslal jí Jednookého Jacka.
„Slečno Emily, nestalo se vám nic?“
Uslyšela jeho šepot odněkud zespodu.
„Kdo je to?“ ozvala se také šeptem.
Neodpověděl, dokud svoji otázku nezopakovala.
„To jsem já, Jack.“
„Jack? Jste to opravdu vy?“
„Vždyť říkám.“
„Jste na skále pod námi?“
 „Vyšplhal jsem se na převis. Nebojte se; výš se nikdo
nedostane, jinak by spad do kaňonu.“
„Jacku, bratři O’Toolové se nás pokoušejí zabít.“
„Na to jsem přišel, když jsem slyšel střílení. Nemůžu se к vám
dostat, slečno Emily.“
„Nemohl byste přivést pomoc? Travise střelili do zad.“
„Takže je s ním konec,“ zašeptal Jack.
„Ne!“ vykřikla.
„Na mě nebude nikdo křičet.“
Uslyšela v jeho hlase podrážděný tón a uvědomila si, že se
zlobí. Bože, na to přece není čas. Copak si Jack neuvědomuje, jaké
nebezpečí jim hrozí?
„Nezlobte se,“ zašeptala. „Ach Jacku, tolik se bojím. Děkuji, že
jste se vydal za námi.“
„Neudělal jsem to kvůli němu. Udělal jsem to kvůli vám. Jsem
do vás celý pryč, slečno Emily, a přišel jsem, abych vám řek svý
úmysly.“
„Jacku, na to teď není čas,“ vykřikla. „Prosím jděte a sežeňte
nějakou pomoc.“
„Bude vás to něco stát. Chci zpátky těch pět dolarů а k tomu
pět dalších, abych si moh koupit parádní šaty. Ať vás ani
nenapadne, že se s váma chci oženit. Mám v hlavě něco jinýho.“
Zavřela oči. Nechtěla, aby marnil čas povídáním, ale poznala
ho dost dobře, aby jí bylo jasné, že se na něho nesmí naléhat.
Odejde pro pomoc, až bude chtít, a ani o okamžik dřív.
„Víte, co mám v úmyslu?“
„Ano, Jacku, povězte mi, co chcete udělat.“ Její hlas zněl
zoufale. Nemohla se tomu ubránit.
„Chci vás pozvat na večeři do pritchardskýho hotelu. Zavěsíte
se do mě a necháte mě, abych vás tam uvedl, a neodejdete, dokud
neodejdu já. Platí?“
„Ano, platí.“
„Tak já jdu.“
„Pospěšte si, Jacku, a buďte opatrný.“
V tom okamžiku Travis zasténal, ale Emily nemohla odvrátit
zrak od vstupu do jejich úkrytu, aby zjistila, jestli nabyl vědomí.
 „Všechno bude v pořádku, Travisi,“ zašeptala.
Před vchodem se mihl Clifford. Neměla ani čas natáhnout
kohoutek, a zmizel na druhé straně. Musela uchopit Travisův
revolver oběma rukama, aby dokázala zamířit. Paže měla natažené
před sebou. Po tvářích jí stékaly slzy, ale neodvážila se sundat ruku
ze spouště, aby si je setřela. Musela se soustředit a nejvíc ze všeho
se potřebovala modlit.
Travis otevřel oči a pohlédl na ni. Spatřil v jejích rukou
revolver, uslyšel, jak tiše zavzlykala, a víc než cokoliv jiného si
přál, aby ji mohl sevřít do náruče a utěšit. Nebyl schopen se ani
pohnout. Věděl, že něco není v pořádku, ale nevěděl co. Napadlo
ho, že se musel o cosi uhodit, a ať to bylo cokoliv, šeredně to v
zádech pálilo.
Pak se snažil prohlédnout si své okolí. Emily seděla před ním a
zády se tiskla k jeho hrudi. V prašné pěšině vedoucí k ní byly
vyryty dvě dlouhé rýhy a on musel chvíli přemýšlet, než si
uvědomil, že někdo vlekl přes úzkou průrvu něco těžkého.
Dopravila ho do bezpečí. Dobrotivý bože, vtom se mu náhle v
hlavě rozjasnilo. Zasáhla ho kulka a Emily teď sedí před ním, aby
ho chránila. Bratři O’Toolové musí být někde nablízku a on
připustil, aby se Emily starala o ně o oba.
Musí se odsud dostat.
Zašeptal její jméno a přál si, aby znovu neomdlel. „Emily, co
děláte? Musíte utéct.“
Neotočila se, když mu odpovídala. „Můžete spát. Postarám se o
vaše bezpečí.“
Kdo se postará o její? Ne, ne, tak ne. Věděl, že by ji měl
chránit, a, bože, nemůže přece spát; chtěl jí vzít z ruky zbraň a
postřílet ty bastardy, protože zavinili její pláč. Najednou se mu
před očima začaly objevovat černé skvrny a znovu se propadl do
tmy.
Nevěděla, jak dlouho tam seděla, doufala a modlila se. Situace
jí připadala beznadějná. Blížil se soumrak a ona pochybovala, že
pomoc dorazí před setměním. Připomínala Bohu, že beznadějné
situace pro něho nejsou neřešitelné, a přestože nevěděla, co se
stane, byla připravena na nejhorší. Měla v hlavě jedinou myšlenku.
Zemře při obraně muže, kterého miluje.
 KAPITOLA 9

Travise probudil zvuk blízkého výstřelu. Trvalo mu dlouho,

než dokázal otevřít oči, a jakmile se mu to podařilo, připadalo mu,
že se dívá na modrou oblohu. Nechápal, co se stalo. Znovu zavřel
oči a pokoušel se soustředit na šepot, který zazníval kolem něho, a
když oči po chvíli zas otevřel, zjistil, že se nad ním naklání nějaký
člověk… vysoký muž s modrýma očima. Není to Cole? Ne,
uvědomil si, bratr to není. Je to někdo jiný.
Cizinec ho někam vlekl. Travisovi klesla hlava, ale oči stále
zmateně upíral na zářivě zlatý předmět, který měl cizinec připnutý
ke kapsičce u vesty. Napadlo ho, že jsou to kapesní hodinky.
Uslyšel Emilin šepot. Ptala se cizince, jestli se stihnou dopravit
k domu Perkinsových před setměním, a jakmile postřehl, že toho
muže oslovuje „pane Ryane“, bylo mu všechno jasné. Sklouzl
očima ze zlatého pouzdra k modrým očím a zase zpátky.
Nebyly to kapesní hodinky, jak předpokládal. Byl to kompas.
Ten bastard, který ho vlekl, měl u sebe Colův kompas. Travis
vzplanul. Tiše zaúpěl a dostal chuť strhnout bratrův dárek z
cizincovy vesty, ale byl tak slabý, že se mu nepodařilo ani
zvednout ruku.
I tak nepatrné úsilí ho vyčerpalo. Zdálo se mu, že mu někdo
položil ruku na hlavu a že mu čelo chladí vodou. A pak usnul.

Travis se najednou probral a spatřil Millii Perkinsovou, jak se

nad ním sklání s břitvou v ruce. Instinktivně jí břitvu vyrazil, až
odlétla na druhý konec pokoje. Narazila na skříň a svezla se k
zemi.
Pořádně Millii vyděsil. Uskočila a vykřikla. „Bože, ty jsi ale
rychlý. Tak se mi zdá, že ses konečně rozhodl vrátit se mezi nás.“
 „Jak dlouho jsem spal?“
„Když se to tak vezme, budou to skoro čtyři dny. Potřeboval jsi
spánek, abys zas nabral síly, tak to aspoň říkal doktor. Zřejmě měl
pravdu, protože už nemáš v očích ten divný lesk. Chtěla jsem tě
oholit. Mohlo by se ti to hodit. Vypadáš už skoro jako medvěd.“
Travis si protřel zarostlou čelist. „Udělám to sám,“ řekl. Zívl,
protáhl si svaly v ramenou a ucítil bodnutí v zádech. „Dostal jsem
kulku.“
„Ano, to máš pravdu,“ přisvědčila Millie. „Střelili tě do zad,
ale kousek stranou. Kulka prošla skrz a doktor nás ujistil, že se ti
rána už nezanítí, protože jsi nedostal horečku. Měl jsi opravdu
štěstí. Ochraňoval tě anděl.“
Travis se usmál. „Určitě,“ souhlasil. Pomalu přejížděl očima po
místnosti. Připadala mu známá a brzy si uvědomil proč. Ležel v
posteli, v níž naposledy spala Emily.
Jedna myšlenka vedla k druhé. „Kde je?“
Zdálo se, že Millie váhá s odpovědí. „Předpokládám, že se mě
ptáš na Emily. Vzpomínáš si na něco z posledních čtyř dní? Asi
ne,“ pokračovala, než mohl odpovědět. „Emily seděla u tvé postele
ve dne v noci, trápila se a modlila se za tebe. Včera jsi konečně
spal klidně, a když se vrátil doktor Stanley, přesvědčil ji, že jsi z
nejhoršího venku a už ti bude dobře.“
„Kde je?“ opakoval Travis. Podle toho, jak si nervózně
uhlazovala zástěru a dívala se všude možně, jen ne na něho,
poznal, že něco není v pořádku. Tušil, že se mu její odpověď
nebude líbit.
Ustoupila o krok a odpověděla. „Je pryč.“
Rázně odhodil pokrývky a přehodil nohy přes pelest. Millii
vylétly ruce k očím tak rychle, že málem zavrávorala. V tom
okamžiku si uvědomil, že je úplně nahý, tiše zaklel a zase na sebe
pokrývky přitáhl. Opřel se o čelo postele a zamumlal. „Ksakru,
jsem slabý jako moucha.“
„Ani se nedivím. Ztratil jsi dost krve, ale podle doktora
Stanleye to nebylo nijak hrozné. To, že jsi tak dlouho spal,
způsobil pád z koně a náraz do hlavy.“
 „Já jsem spadl z koně?“ Pouhá představa něčeho takového ho
vyděsila. Cole by měl ohromnou legraci, kdyby se takovou
novinku dověděl. Bratr by ho pak nenechal do konce života na
pokoji.
„Millie, už se můžeš obrátit.“
Červenala se jako stará panna a pořád si uhlazovala zástěru.
„Podle Emily jsi skutečně spadl z koně. Ona byla ten anděl,
který na tebe dohlížel, Travisi. Odvlekla tě kus cesty do bezpečí, a
ať se na mne zlobíš nebo ne, řeknu ti, že ta žena tě miluje víc, než
tě může milovat kterákoli jiná, a jsi blázen, že si ji nenamluvíš.“
Travis zavrtěl hlavou. „Byla rozhodnuta provdat se za O’Toola.
A víš proč? Protože si chtěla za každou cenu vzít bohatého muže s
krásným domem a mizerným točitým schodištěm.“
Čím déle na to myslel, tím větší měl vztek. Co to musí být za
ženu, když odešla, aniž se namáhala s ním rozloučit? Zatraceně
bezohledná.
Všiml si, že Millie energicky kroutí hlavou. „Nechtěla si vzít
OToola. Řekla mi to, ještě než jste vyrazili nahoru na hřeben.“
„To je pravda, rozmyslela si to v okamžiku, kdy uviděla jeho a
tu jeho rozpadlou boudu.“
Millie zafuněla. „Zdá se, že tě to dohání k šílenství. Na tvým
místě bych se zvedla z postele a vyrazila za ní, než bude pozdě.“
„To bych měl, už proto, abych jí řekl, co si o ní myslím. Je od
ní naprosto bezohledné takhle odtud zmizet. Odešla uprostřed
noci?“
„Ne, ovšemže ne. Odjela ve dne. Vlastně je teď na cestě domů
do Bostonu. Říkala jsem Johnovi, že dřív nebo později si ji jistě
namluví nějaký mužský. Ach, Emily se rozhodla, že se nikdy
nevdá, kvůli tomu, co se stalo, ale za nějaký čas ji určitě přesvědčí
někdo, kdo bude umět hezky mluvit. Ovšem tebe už nebude
zajímat, až bude mít kolem sebe plno dětí, že?“
Travis neodpověděl. „Proč mi neřekla, že si to rozmyslela, než
jsme odjeli nahoru?“
„Protože věděla, že bys ji tam nedovezl. Byla rozhodnuta
udělat správnou věc a říct té ničemné kryse z očí do očí, že změnila
názor.“
 „Kryse?“
„Přesně tak mu říkala. Samozřejmě předtím, než ho poznala,
nevěděla, že je krysa. Věřila, že je to slušný člověk a že mu dluží
vysvětlení.“
„Dovol, ať si v tom udělám jasno. Myslela si, že dluží tomu
bastardovi vysvětlení, ale nemohla počkat tak dlouho, až se
probudím?“
„Přiznala, že to byla její bláhová pýcha, která ji dostala do té
polízanice, a že dostala cennou lekci. Ale neřekla mi, proč má tak
naspěch. Věděla, že dostavník projíždí přes Pritchard jenom v
neděli, ale ona se tam potřebovala dostat dřív. Hádám, že bys měl
vyrazit za ní a zeptat se jí na všechno sám. Já ti neumím
odpovědět.“
„Pojedu zpátky na Zlatý hřeben a postřílím ty zparchantělé
bratry, než se pustím do něčeho jiného.“
„O’Toolové už jsou po smrti. Zastřelil je opravdový gentleman.
Byl to čestný boj, myslím, protože se snažili zabít Emily i tebe. A
zákon je na jeho straně,“ dodala a vyprskla. „O tom nepochybuj.“
Nechápal, co ji tak pobavilo. „Asi bych mu měl poděkovat. Je
ještě tady?“
Zavrtěla hlavou. „Jen co tě uložil do postele, odjel, ale včera se
tu zastavil cestou do Pritchardu. Emily ho požádala, aby mohla jet
s ním.“
„Tys jí dovolila odjet s cizím člověkem?“
„Nepřipadal nám jako cizí, Travisi. John s ním dost dlouho
mluvil. Zašel dolů na skleničku něčeho ostrýho se starým Kileym,
když odjížděli. Můj manžel chtěl doprovodit Emily sám, ale ten
člověk ho přesvědčil, že by měl zůstat tady a starat se o mě. Řádí
tady nějaká banda. Zabíjejí a loupí. Dokonce zabili i mladou matku
a její malou dcerku.“
Travis zavřel oči. „Ten muž byl Daniel Ryan, že?“
„Ano.“
Vzpomněl si na všechno… na chladné, pronikavé modré oči…
na třpytící se kompas…
„Měl kompas mého bratra.“
 „Měl,“ přisvědčila. „Emily ho požádala, aby jí ho dal, ale on
nechtěl. Na chvíli jí ho půjčil a ukázal jí, jak se otevírá pouzdro,
takže mohla kompas vytáhnout a dobře si ho prohlédnout. Pak ji
přiměl, aby mu ho vrátila. Řekl jí, že ho musí vrátit dámě, které
patří, a Emily to pochopila. No, Travisi, nedívej se na mě tak. Ten
člověk zachránil život tobě i Emily, protože ona by za tmy jistě
nezpozorovala, jak se k ní ti dva plíží. Určitě by ji dostali a víš, co
by se pak stalo. Ryan se tam objevil v poslední chvíli.“
Pomyšlení, že byla Emily v takovém nebezpečí, mu vyrazilo
dech. Dostal zas vztek. Kdyby si udělala čas a řekla mu, že změnila
plán, nikdy by nahoru nejeli a ona by neskončila v tak hrozivé
situaci.
„Ta žena nemá rozum, který jí nadělil Bůh.“
„Řekla bych, že je na tobě, abys jí nějaký pomohl najít.“
Nedbal na její poznámku. „Ksakru, Ryana přece nemůžu
zastřelit.“
Millie otevřela dveře a podotkla. „Ovšemže nemůžeš. Budeš se
cítit líp, když se dovíš, že po něm Emily střílela? Myslela, že je to
jeden z O’Toolů. Ryan mi řekl, že ho to překvapilo.“
„Mě to nepřekvapuje. Střílí na každého, koho potká.“
Millie nahlas povzdechla. „Jsi paličák, Travisi Clayborne. Tak
jedeš do toho Pritchardu, nebo ne?“
Její popichování se mu nelíbilo. „Jsem úplně nahý a chystám se
zavřít dveře, Millie.“
Zaječela a vyběhla do chodby. Zabouchl za ní dveře.
Travise špatná nálada neopustila, ani když se myl a oblékal. Při
holení se řízl, protože se vůbec nesoustředil na to, co dělá. Měl
plnou hlavu Emily.
Rozhodl se až cestou do kuchyně. Přisámbůh, pojede do
Pritchardu, aby té nevděčnici mohl říct, jak se cítí. Také se s ní
jaksepatří rozloučí.
A to bylo jediné, co byl ochoten si přiznat.
 KAPITOLA 10

Celé město mluvilo jenom o nich. Lidé se začali scházet už

během odpoledne a během hodiny byl pritchardský hotel nacpaný
k prasknutí. Ti, kdo se sem nevešli, museli zůstat na ulici a spolu s
dalšími lemovali chodník na protější straně.
Veškerý ruch ustal, obchody se zavíraly dřív než obvykle a
každodenní práce musela počkat. Tohle byla přece mimořádná
událost a nikdo ji nechtěl zmeškat.
Hodiny v hale začaly odbíjet a úderem šesté onoho sobotního
večera se Jednooký Jack Hanrahan honosně vnesl do hotelu a
vypadal přitom tak elegantně, jak jen může muž vypadat.
Okamžitě se začaly vyplácet sázky. Někteří lidé ve městě se
sázeli, že Jack nepřijde; jiní byli přesvědčeni, že ano. Olsen,
majitel hotelu, nedal na hazardní hry, ale i tak se jemu i jeho
personálu podařilo na události slušně vydělat, protože za vstup do
jídelny vybíral vstupné. Na stoly rozmístil elegantní cedulky se
jmény a každý, kdo chtěl u večeře sedět v blízkosti Jacka
Hanrahana a Emily Finneganové, musel za své privilegium zaplatit
vyšší vstupné. Pro případ, že by slečna Finneganová svůj slib
nedodržela – která žena se zdravým rozumem by to koneckonců
udělala – majitel pověsil nad pult nápis, jenž upozorňoval, že nikdo
nemá nárok na vrácení peněz.
Olsen neměl žádné výčitky svědomí, že okrádá své přátele a
bližní, z jednoho prostého, ale podstatného důvodu: dnešní den se
zapíše do historie, a to hlavně proto, že se Jack konečně vykoupal.
I kvůli tomu se uzavíraly sázky, takže se ozvalo rozladěné
mručení těch, kdo prohráli, když na ulici přesně v pět hodin
zazněly výkřiky, oznamující, že Jack Hanrahan právě vstoupil do
lázní.
 Pohled na zálesáka, čistého a vyparáděného jako nikdy
předtím, stačil, aby vzal shromážděným dech, a jistě stál za každý
penny, který vsadili. Vždyť Jack vypadal nepředstavitelně hezky:
měl na sobě naškrobenou bílou košili, bledě modrou vázanku, na
které nebyla ani skvrnka, a černé keprové kalhoty s bezvadnými
puky na každé nohavici, umístěnými přesně tam, kde mají být.
Jeho boty byly nové a nablýskané; vlasy učesané a napomádované
a přes loket měl přehozen černý kabát, jak jej nosí elegantní
gentleman za teplého dne.
Dav začal nadšeně jásat, když viděl, jak si Jack obřadně obléká
kabát a nasazuje zbrusu novou pásku přes oko, ale jeden jeho
hrozivý pohled stačil udělat těmto opovážlivostem konec.
Ten muž byl šik, to ano. Ale byl také nedůtklivý jako stará
panna. Olsen nervózně přešlapoval za pultem vedle nápisu
„Vstupné se nevrací“, zatímco Jack lehce proplouval zástupem.
Dostal by se k majiteli hotelu dříve, ale musel se dvakrát zastavit,
aby zpražil výhrůžným pohledem troufalce v zástupu, kteří se
opovážili tlačit k němu příliš blízko. Lidé byli tak namačkáni na
sebe, že mohli sotva dýchat, ale stejně jako Rudé moře se jakoby
zázrakem rozestupovali a uvolňovali mu cestu. Nikdo se
neopovážil na něho sáhnout, protože by ho tím určitě rozzuřil, a jen
bůh ví, co by udělal potom.
Olsen se třásl od hlavy k patě. Nechtěl být nablízku, až Jack
zjistí, že si to slečna Finneganová rozmyslela – pokud si to
rozmyslí – proto vzal s sebou nahoru jednoho hotelového zřízence,
aby oznámil příchod jejího doprovodu. Olsen neměl v úmyslu se
vrátit dolů. Poslal by tam se špatnou zprávou svého zaměstnance a
sám by si raději našel bezpečný úkryt.
S myšlenkou na přežití v hlavě pokynul zřízenci, zakoktal na
Jacka, že mu bude potěšením přivést slečnu Finneganovou, a
zmizel za pultem.
Chlapec, kterého si před nedávnem najal, se s ním setkal u
schodiště, a sotva dvojice vykročila, spatřila na odpočívadle slečnu
Emily.
Když se všichni dostatečně vynadívali na krásnou ženu, začali
zas vytahovat bankovky z kapes a peníze opět vystřídaly majitele.
Protože shromážděný dav byl tak velký, očekávalo se, že hluk bude
nesnesitelný. Ale nebyl. Vlastně bylo naprosté ticho. Všichni
hleděli s úžasem… a s úlevou na krásnou ženu na schodišti.
Vypadala úchvatně. Měla na sobě společenské plesové šaty
zářivě zlaté barvy, s nevelkým výstřihem, který vábil muže a
uklidňoval ženy, s nabíranými rukávy a přiléhavým živůtkem
zdůrazňujícím její dokonalou postavu. Sukně byla bohatá a spadala
v jemných záhybech přes zlaté střevíce, a když vykročila dolů ze
schodů, látka zajiskřila a zaleskla se ve světle svící.
Travis ji pozoroval z ústí výklenku za pultem. Zatímco dav
zřejmě nikdy nezapomene, co měla na sobě, jeho víc uchvátilo
teplo, které se jí objevilo v očích, jakmile v záplavě tváří pod sebou
spatřila Jacka a usmála se na něho.
Travis ustoupil zpátky do tmy, než se obrátila k němu. Byl tam
jen proto, aby měl jistotu, že nedojde k žádným problémům, a
pokud nebude nezbytně nutné, nebude rušit. Tento večer patří
Jacku Hanrahanovi, ale zítřek bude patřit jemu.
Udiveně zakroutil hlavou, protože Jack přistoupil ke schodišti a
nabídl jí rámě. Jeho gesto bylo velmi galantní a Emily zjevně
potěšilo, usmála se totiž ještě srdečněji a zavěsila se do něho.
Travis najednou cítil, že nemůže popadnout dech. Čím víc se k
němu blížila, tím rychleji mu bilo srdce, až mu znělo v uších jako
zvon. Uvědomil si, že ho zalévá horko, a to byl jistě důvod, proč se
cítil tak divně. Rozepnul si límeček u košile. Kupodivu to vůbec
nepomohlo.
Emily kráčela dolů po schodech vznešeně jako královna. Hlavu
nesla hrdě vzpřímenou a pozornost věnovala jen a jen svému
průvodci. Po Jackově boku, držíc se ho pod paží, scházela dolů do
jídelny.
Shromáždění bylo ochotno vtisknout se do stěn, jen aby jim
uvolnilo dost místa.
Obyčejní pracující lidé z Pritchardu něco takového dosud
neviděli. Byla to skutečně jedinečná událost, protože Jack nejenže
jedl příborem, ale také trpělivě počkal, až číšníci odnesou stoly z
místnosti, aby si mohl s Emily zatančit.
 Byli jediným párem na parketu. Jack opět všechny ohromil,
když vzal Emily do náruče. Dvojice kroužila po parketu za zvuků
kapely Joea Boye a Billieho Boba. Ukázalo se, že Jack se vznáší
velmi lehce a ve skutečnosti je ladnější než většina zdejších mužů.
Vyzařoval z něho šarm a dav usoudil, že i pro slečnu Emily
Finneganovou je to životní zážitek.
Večer skončil v jednu po půlnoci, to už Joe Boy únavou sotva
držel housle. Jack doprovodil Emily do haly, pak se otočil a vyplul
z hotelu navýsost spokojený. Když vyšel ven na ulici, páska na oko
ležela někde na zemi, kabát byl přehozen přes zábradlí k uvazování
koní a kravata se válela v korytě s vodou.
A byl tu zas Jack Hanrahan, jakého všichni znali.

Emily právě ulehla do postele a přitáhla na sebe pokrývku,

když uslyšela zaskřípání, jako by někdo venku na chodbě táhl po
podlaze židli nebo bednu. Prudce se vztyčila, odhodila pokrývky a
rozběhla se ke dveřím, aby se přesvědčila, že je závora skutečně
zastrčená.
Přece jen se tentokrát nezapomněla řádně zavřít. Několik minut
stála a opírala se o dveře. Zvuk se naštěstí neopakoval, a tak
usoudila, že ať to byl kdokoliv, je už pryč.
Vrátila se do postele a věnovala se naléhavějším starostem.
Zoufale se jí chtělo plakat a usilovně doufala, že až se vypláče,
zmizí jí Travis z hlavy.
Nestalo se to; pláč ani trochu nepomohl.
Bylo načase se vrátit domů.
 KAPITOLA 11

Zaspala. Hrozilo, že zmešká dostavník, nepospíší-li si. Neměla

vůbec čas se nasnídat, což jí vlastně vyhovovalo, protože byla tak
rozčilená, že stejně neměla na jídlo ani pomyšlení. Co nejrychleji
se oblékla, naházela věci do vaků, seběhla ze schodů a požádala
jednoho z hotelových zřízenců, aby jí odnesl zavazadla na stanici.
Vaky tam dorazily pár minut před ní. Ulice byla naštěstí
prázdná, takže se nemusela obávat, že se s ní někdo bude chtít dát
do řeči. Neměla dnes chuť chovat se společensky.
Neměla ani chuť se vracet domů, ale byla rozhodnuta, že to
udělá. Snažila se těšit se na to, až zas uvidí svoji rodinu. Nedařilo
se jí to. Vrátit se do Bostonu nebylo její jediné rozhodnutí, ale bylo
nejbezpečnější, které mohla udělat, protože věděla, že kdyby
zůstala zde, vrhla by se okamžitě Travisovi do náruče a to by byl
její konec. A její rodiče by také neměli radost.
Emilina trpělivost byla téměř u konce, když se zpoza rohu
vyřítil dostavník, zakymácel se na dvou kolech a prudce před ní
zastavil. Kolem se zvedl oblak prachu a ona rychle ustoupila za svá
zavazadla, aby se dostala z dosahu koní.
Kočí byl vysoký, hubený muž s úsečnými, věcnými způsoby.
Seskočil ze svého sedadla, upravil si jasně modrý šátek kolem krku
a ťukl do klobouku na pozdrav.
„Jedu pozdě, madam. Měla byste si nastoupit, než doplním
zásobu vody. Pravidla vám vysvětlím, až se vrátím.“
Otevřel jí dveře a vykročil ke stanici. Za pár minut zas vyšel a
začal urovnávat její vaky na střechu dostavníku.
Mluvil zrovna tak rychle, jak pracoval. „Jakmile uslyšíte
výstřely, vrhněte se na podlahu. Pokuste se zalézt pod sedadla.
Nevyhlížejte z oken, i kdybyste měla nevímjakou chuť. Nejsem
schopen vám vypovědět, jak je to důležité, madam, takže si to
zkuste zapamatovat. Neočekávám potíže, ale vždycky jsem na ně
připraven. Když budete potřebovat na chvilku zastavit, vykloňte se
z okna a zavolejte na mě. Pokud ovšem předtím neuslyšíte střelbu.
V tom případě se nevyklánějte. Doufám, že nebudete potřebovat,
abych zastavil, protože by mě to na cestě do další stanice ještě
zdrželo.“
„Nebudu potřebovat zastávku,“ slibovala.
Vylezl nahoru, upevnil zavazadla, pak seskočil a znovu otevřel
dveře.
„Máte lístek?“
„Ano.“ Podala mu ho a usadila se na lavici potaženou měkkou
kůží.
Ostře na ni pohlédl. „Něco není v pořádku, madam? Máte v
očích slzy. Není to samozřejmě moje věc, pokud vám ovšem není
špatně. Pak bych o tom měl vědět.“
„Ne, pane. Nic mi není. To jenom prach ve vzduchu způsobil,
že mi slzí oči.“
„Neříkejte mi pane. Jmenuji se Kelley. No, kdyby se vám
náhodou udělalo zle, tak se vykloňte z okna a zakřičte na mě.
Pokud ovšem neuslyšíte výstřely. V tom případě se nevyklánějte.
Nedovedete si představit, jak je důležité, abyste si tohle pravidlo
zapamatovala, madam.“
Zavřel dveře a vylezl na kozlík, než se mu mohla představit
nebo mu říct, že se nebude z okna vyklánět.
Dostavník se jemně zhoupl, když se koně obrátili, a vyjel po
hlavní ulici. Postupně zrychloval a ve chvíli, kdy projížděli kolem
obchodu v polovině ulice, byli už koně v plném trysku.
Emily složila ruce do klína a zavřela oči. Začala uskutečňovat
své rozhodnutí; odjíždí a už se nevrátí. Byla odhodlaná smířit se se
skutečností, že Travise již nikdy neuvidí. S pomocí boží snad
někdy najde klid.
Najednou zazněly výstřely. Kelley vykřikl a Emily vylétla ze
sedadla, protože prudce přitáhl otěže. Koně se rázem zastavili.
Emily dopadla na zem a sukně se jí zvedla přes hlavu. Rychle
se zase usadila a upravila si oděv. Viděla, že z hotelu vycházejí
lidé, a přitom si všimla, že nikdo z nich se kupodivu netváří
vyděšeně.
Nechápala, co se děje. Vyhlédla z okna, aby to zjistila. Kelley
ji přitom bohužel zahlédl.
„Vždyť jsem vám říkal, abyste to nedělala,“ vykřikl.
„Co se děje, pane Kelley?“
„Travis Claybome, madam.“
Neměla čas ani zareagovat na Kelleyovo sdělení, protože v tom
okamžiku dolehl do dostavníku Travisův řev.
„Emily Finneganová, vystupte ven. Chci s vámi mluvit.“
Příkaz ji tak vyděsil, že sebou prudce trhla a narazila hlavou do
opěradla, jak se snažila vmáčknout se opět do sedadla. Zůstala tam
však sotva vteřinu. Pak se znovu vyklonila z okna.
A spatřila, jak ulicí k ní kráčí Travis.
Byla přesvědčená, že se jí v tom okamžiku zastaví srdce.
Vypadal nádherně a skvěle… a zuřivě.
Kráčel svým obvyklým vyzývavým krokem. Ten člověk se
zjevně cítil sebejistě, a když pomyslela na to, jak byl blízko smrti,
bez ohledu na to, co říkal doktor – připadalo jí, že se zotavil přímo
zázračně.
Povzdechla si. Stejně jak se toho děsila, zároveň toužila se s
ním rozloučit. Nebude plakat, třebaže ji pláč přemáhal, a čím dříve
to bude mít za sebou, tím dříve bude moci zas odjet.
Rozhodla se, že mu vyjde na půl cesty vstříc. Ano, tak to udělá.
Potřese mu rukou, poděkuje mu, řekne sbohem a vydá se opět na
cestu.
Sotva otevřela dveře, prolétly jí hlavou úplně jiné myšlenky.
Všimla si výhrůžného lesku v jeho očích a ihned zas dveře zavřela.
Myslela si, že ví, proč přišel. Vstal ze svého lože a vážil celou
cestu od Perkinsových do Pritchardu, jenom aby jí znovu řekl, že je
potrhlá. Byl dost umíněný, aby udělal takovou hloupost.
„Pane Kelley, řekněte mu, ať odejde.“
„Nezlobte se, madam, ale žádnému z bratrů Claybornových se
člověk neodváží říkat, co mají dělat. Nejlíp byste udělala, kdybyste
vystoupila a zjistila, co chce.“
Travis znovu vykřikl. „A hned, Emily!“
 Vystoupila na ulici, zavřela za sebou dveře a vykročila k němu.
„Neopovažte se odjet beze mne, pane Kelley.“
„To bude záležet na Claybomovi, madam.“
Nesouhlasně zavrtěla hlavou. Pomalu se blížila k Travisovi a
přitom si pro sebe mumlala. „Jestli mě ten člověk rozpláče,
přísahám, že mu vezmu revolver a zastřelím ho. Však uvidí.“
Kelley ji slyšel. „Opravdu by mě překvapilo, kdyby se Travis
nechal připravit o zbraň, madam.“
Emily na kočího nedbala. Zastavila se asi dvacet stop od
Travise a zvedla ruku, aby naznačila, že dál už nepůjde.
Nevšímal si toho.
„Vy byste to skutečně udělala, že, Emily?“
„Co?“
„Odjela bez rozloučení.“
„Travisi, prosím, nekřičte tolik. Budíte přílišnou pozornost.“
Obrátila se k chodníku po levé ruce a mávla rukou na muže a
ženy, kteří se tam shromáždili. „Vy tam, rozejděte se prosím. Jděte
už po svém.“
Když si všimla, že nikdo na její slova nedbá, zamračila se a pak
se otočila zpátky k Travisovi.
„Ano, chtěla jsem se rozloučit.“
„Opravdu? Chtěla jste zakřičet pozdrav na rozloučenou z okna
dostavníku cestou z města?“
„Ne, nechtěla jsem křičet. Chtěla jsem vám napsat dopis.“
Zachmuřil se ještě víc. Její slova se mu ani trochu nelíbila. „Vy
jste mi chtěla psát?“
Ani se nepohnula. Na okamžik si myslela, že Travis dojde až k
ní, ale naštěstí se zastavil o pár stop dál. Napadlo ji, že se obrátí a
půjde pryč, ale pak si to rozmyslela. Záměrně se snaží nahnat jí
strach, a ona rozhodně nemá dnes náladu na jeho šprýmy.
Zlomil jí přece srdce, pro lásku boží, a sám dostal jenom kulku
do zad.
„Jestli to chápu správně,“ vyštěkl, „tak vy jste byla ochotna za
každou cenu jet na hřeben, abyste mohla O’Toolovi říct z očí do
očí, že jste změnila názor a nehodláte se za něho provdat, ale
zároveň si myslíte, že mně stejné ohledy nepatří?“
 „Millie vám to řekla.“
„To si pište,“ řekl. „Kdybyste se zmínila dřív, že jste si to
rozmyslela…“
„Nezavezl byste mě tam.“
„Ano, to bych neudělal. Taky by mě nepostřehli a neocitl bych
se v tak nebezpečné situaci. A mimochodem, slečno Finneganová,
vy byste si už s žádným jiným mužem nikam nevyšla, ani s Jackem
Hanrahanem ne. Rozumíte?“
„Vraždy se v těchto končinách neschvalují, pane Clayborne.“
„Máte vůbec tušení, co by se vám stalo, kdybyste se dostala
těm bastardům do rukou?“
„Ano,“ vykřikla. „Je mi jasné, co by se stalo. Také vím, že vás
málem zabili. Nikdy si to neodpustím. Jedinou mojí omluvou je, že
jsem se snažila udělat slušnou věc. Kdybych věděla, že O’Toolové
jsou takové krysy, ujišťuji vás, že bych za nimi nejela. Ach, tak už
toho nechte! Řekněte mi zas, že jsem potrhlá. Vím, že si to
myslíte.“
„Výborně. Jste potrhlá. Přísahám, že nemáte v hlavě kouska
rozumu.“
„Já jsem nevylezla z postele a nejela až do Pritchardu jenom
proto, abych někomu řekla, že je potrhlý.“
„Proto jsem nepřijel.“
„Tak proč jste tady?“
Všimla si, že nemá po ruce vysvětlení. Také postřehla, že se
kolem nich shromáždil už pořádný dav lidí. Připadalo jí, že se
objevili překvapivě rychle, a přidávali se další a další zvědavci.
Pobouřilo ji to. „Copak nemáte nic na práci? Tohle je
soukromý rozhovor. Okamžitě se rozejděte.“
Nikdo se nepohnul. Koutkem oka viděla muže opírajícího se o
zábradlí k uvazování koní. V ruce držel svazek bankovek a každý
nový příchozí se u něho zastavil a přidal mu další, než zamířil do
ulice.
„Tak co, Travisi? Proč jste za mnou přišel?“
„Myslel jsem, že vám řeknu na rovinu, co si myslím…“ začal.
Přerušila ho. „Já bych to na vašem místě nedělala. Nemůžete si
to dovolit. Teď, když dovolíte, nastoupím zas do dostavníku a
vydám se na cestu. Kočí musí dodržet jízdní řád. Pane Kelley, kam
jdete?“ zvolala, když viděla, že běží k muži u zábradlí.
„Jenom se maličko vsadit, madam.“
„Zatraceně, Emily, poslouchejte mě.“
Najednou pocítila takové zoufalství, že se jí chtělo křičet.
„Proč bych to měla dělat? Je to všechno vaše chyba. Vy jste
způsobil, že jsem se do vás zamilovala, a teď jsem tak rozrušená,
že nemůžu ani myslet, ani spát nebo jíst.“
Neuvědomila si, co řekla, dokud neuslyšela povzdech ženy
stojící za ní. „Miluje ho.“
Travis se tvářil, jako by byl sám se sebou ohromně spokojený.
Opět zvedla ruku a pokusila se ho uvést na správnou míru.
„Takové poblouznění mě přejde,“ řekla. „Kromě toho to, že
vás miluji, na věci nic nemění, tak už nevykládejte žádné
hlouposti. Vracím se zpátky do Bostonu.“
„Ne, nevracíte.“
„Ale ano, a nic, co řeknete, mě od toho neodradí.“
„Jen mu to povězte, děvče,“ zvolala nějaká žena. „Nepřipusťte,
aby vás nějaký muž sekýroval.“
„Jestli ho miluje, měla by zůstat,“ ozval se jiný hlas.
Muži v davu souhlasně mručeli. Emily přivádělo publikum k
šílenství. Obrátila se k ženě, která jí radila, aby zůstala, a zašeptala:
„Vy tomu nerozumíte. Kdybych zůstala, udělám hanbu svým
rodičům a bude ze mne úplná poběhlice.“
Žena sebou trhla a vytřeštila oči. „Chcete říct, že byste…“
Emily přikývla. „Přesně tak.“
„V tom případě musíte jet domů,“ koktala žena.
Travis si rozpačitě prohrábl vlasy. Pomyšlení na to, že by
Emily ztratil, ho děsilo a nevěděl, jak ji přimět, aby zůstala.
Bože, ta je ale paličatá!
„Milujete mě, a přesto chcete odjet. Pochopil jsem to správně?“
„Ano,“ odpověděla. „Miluji vás, ale odjedu. Považuji to za
zcela rozumné.“
„No ovšem,“ odsekl.
 Nechtěla se s ním přít. Obrátila se, mávla na shromážděný
zástup, aby jí ustoupil z cesty, a zamířila zpátky k dostavníku.
Málem běžela. Travis se držel těsně za ní.
Dav se rozběhl za nimi.
„Přísahala jsem, že v životě neudělám žádnou další
neuváženou věc, a zůstat zde by bylo nejen neuvážené, ale také
hříšné. Pojedu domů.“
Travis dostával čím dál větší vztek. Zmocnila se ho panika a to
se mu vůbec nelíbilo. Nemůže ji přece nechat odjet. Copak
nechápe, jak je pro něho důležitá? Bez ní by život neměl cenu.
Nechtěl bez ní žít.
Pravda ho zasáhla tak prudce, že se musel zastavit.
„Zatraceně,“ zašeptal „já ji miluji.“
Emily byla milá a laskavá a oddaná a jediné, na co dokázal
myslet, bylo, aby ji měl celý zbytek života po boku. Napřed jí však
bude muset zabránit, aby nastoupila do dostavníku.
Dohonil ji, zaslechl zas něco o „unáhleném jednání“ a čekal, až
přestane blábolit.
Konečně zmlkla a vrhla na něho tázavý pohled.
„Nesouhlasíte?“ zeptala se a uvažovala, proč se najednou začal
usmívat.
„Ovšem.“
„Odjíždí,“ vykřikl kdosi vzadu.
„Zničilo by ji, kdyby zůstala,“ zvolala nějaká žena.
„Amen,“ ozvalo se pak.
Dostali se k dostavníku. Travis jí otevřel dveře.
Napřáhla ruku. „Sbohem, Travisi.“
„Vy očekáváte, že vám potřesu rukou?“
„Bylo by to od vás zdvořilé. Proč se usmíváte?“
„Protože jsem šťastný.“
Náhlá změna jeho chování ji ohromila. Ruka jí klesla k boku.
„Napíšu vám.“
„To bude od vás hezké.“
„Odepíšete mi?“
„Samozřejmě.“
Nebylo už co dodat. Obrátila se, aby nastoupila.
„Ještě něco,“ řekl.
„Ano?“
„Polibte mě na rozloučenou.“
 KAPITOLA 12

Měla potrhlého manžela. Byla tak šťastná, že se v jednom kuse

usmívala. Několikrát se zasmála i nahlas, když se koupala, protože
ji zachvátila taková radost, že ji v sobě nemohla udržet.
Teď čekala, až za ní manžel přijde. Stála u okna v ložnici nad
salonem Pritchardových, vyhlížela do noci a česala si vlasy. Měsíc
byl dnes večer překrásný a obloha zářila snad tisícem hvězd.
Cvrčci zpívali své noční sbory, vzduch byl naplněn vůní borovic a
všechno se zdálo jako zázrak.
Růžový květ růže, který jí Travis daroval před svatebním
obřadem, zastrčila do vázy na stole. Teď po něm sáhla a přitiskla si
ho k srdci.
Když se dveře otevřely, obrátila se. Travis vstoupil, zavřel je
na závoru a obrátil se k ní. Zatajil se mu dech a náhle ho omámila
krása ženy, kterou získal.
Měla na sobě sněhobílou noční košili sahající jí až po paty.
„Dobrý večer, paní Claybornová.“
Zasmála se a on se cítil, jako by ho objalo její teplo. Opřel se o
dveře a zazubil se na ni. „Nebuď nervózní.“
„Proč si myslíš, že jsem nervózní?“
„Právě ti vypadl z okna kartáč.“ Znovu se zasmála. „Chci, aby
to bylo dokonalé.“
„Už je.“
Bylo to to nejúžasnější, co jí mohl říct. Ach, jak svého muže
milovala!
Svlékl si košili, odhodil ji na židli, stáhl si boty a ponožky a
pak přistoupil k ní.
„Vůbec nejsi nervózní, že ne, má milá?“
 „Jenom trochu,“ přiznala. „Vím, co se stane. Ale nevyznám se
v tom.“
„Znamená to, že jsi tu záležitost ještě nestudovala?“ dobíral si
ji.
„Já ne, ale ty určitě ano.“
Vzal jí růži z ruky a pomalu jí přejel voňavým květem po tváři.
Nespouštěl z ní zrak a obavy, které cítila, byly za pár okamžiků
pryč.
„Miluji tě, Emily. Jenom tebe,“ řekl jí tichým ochraptělým
hlasem.
Vložil růži zpátky do vázy. Netrpělivě vzal svou ženu do
náruče a odnesl ji k posteli. Cestou jí sklouzly z nohou střevíce.
„Mám ti podrobně vysvětlit, co udělám?“
Podle tónu jeho hlasu poznala, že ji škádlí. „Raději ne, děkuji,
ale oceňuji tvoji nabídku. Myslím, že bys mi to raději ukázal.“
Jemně ji uložil doprostřed postele, přikryl ji svým tělem a
dával přitom pozor, aby ji netížil.
Sklonil se k ní, zadíval se jí do očí a vychutnával lásku, kterou
v nich viděl. „Budu vás důkladně studovat, paní Claybornová.
Bože, jak se mi to slovo líbí! A až skončím, je mým jediným
přáním, abys mi poděkovala.“
Vracel jí její oblíbená úsloví. Způsob, jakým se na ni díval,
láska a něha v jeho očích ji naplnily očekáváním, a kdyby se mohla
spolehnout na svůj hlas, řekla by mu, že se nemusí bát, že ji
zneklidní. Byla zcela připravená stát se jeho ženou se vším všudy.
Bůh jí pomáhej, toužila po něm. Tělem jí proběhlo zvláštní chvění,
když ji ústy polaskal na krku. Objala ho kolem ramen a začala
hladit po zádech.
Byl odhodlán nechat ji, ať si dnes večer zvolí tempo sama, a
brzy se dočkal bohaté odměny. Tahala ho za vlasy, žádala, aby ji
nedráždil a hezky ji políbil. Nic víc nebylo zapotřebí, aby mezi
nimi vzplanula vášeň. Ve chvíli, kdy jí stahoval noční košili, byla
vzrušením bez dechu a on také sotva dýchal.
Věděl o jejím těle víc než ona sama. Jeho ruce byly silné, avšak
neobyčejně jemně v ní rozněcovaly oheň.
 A když se konečně stali jedním tělem, bylo to tak úchvatné a
zázračné, že neudržela slzy. Zahltila ji láska, kterou k svému muži
cítila. Postaral se, aby jejich milování bylo dokonalé.
Ucítil, jak se kolem něho stahuje, a dopřál si vlastní
vyvrcholení, a celý se přitom třásl, protože takový zázrak ještě
nezažil.
Trvalo dlouho, než se oba vzpamatovali. Leželi spolu, nohy a
ruce propletené a, hrome, byl tak šťastný a spokojený, že si myslel,
že se snad ocitl v nebi.
Byla šťastná tak, že se jí chtělo smát i plakat zároveň.
Spokojený výraz na jeho tváři jí připadal směšný. Pak si
uvědomila, že sama zřejmě vypadá stejně.
Držel ji v náruči, i když se obracel na záda. Natáhla se vedle
něho a položila mu ruku na hruď.
„Tak už nelituješ, že jsi mě nechala tak dlouho čekat?“
Hladila ho po hrudi a jemně ho opravovala. „Byly to jenom dva
týdny. Věděl jsi, že se dostavník rozjede, když jsi mě líbal, že?“
„Samozřejmě. Opravdu sis myslela, že tě nechám odjet?“
„Opravdu si myslím, že jsem šťastná, žes mě nenechal.“
Rozesmál se. Měl z ní takovou radost, že ji musel znovu
políbit. Pak mu klesla hlava na polštář a hlasitě, ospale zívl.
„Prožil jsem peklo, než jsem se dočkal, až tě vezmu do
náruče.“
Samozřejmě přeháněl, alespoň si to myslela, protože na těch
dvou týdnech netrvala pro nic za nic. Během té doby jí dokázal, že
je snad nejromantičtější muž na celém světě. Dvořil se jí a říkal
tomu odplata. Neměla proti němu šanci – upozorňoval ji na to – ale
ona zachovávala odstup co nejdéle, aby mu dala čas a on měl
možnost se ujistit, že chce opravdu strávit zbytek života právě s ní.
Měla obavy, že je to z jeho strany jenom poblouznění, a že
proto na ní vidí jen dobré. Vyvedl ji z omylu u večeře den před tím,
když s radostí vyslechl, jak se přiznává ke všem svým chybám.
Trvalo dlouho, než mu dokázala vypočítat ty jeho, a protože si byla
vědoma jen několika, poukázal na další, o kterých nevěděla.
Umíněně však trvala na tom, že není vůbec umíněná.
 „Víš, co si myslím, Travisi? Že k dnešní noci nás přivedl jeden
polibek na rozloučenou.“
Usmál se na ni. „Věděl jsem to už předtím a ty taky. Miluji tě.“
„I já tě miluji.“
„Emily?“
„Ano?“
„Polib mě zas na rozloučenou.“
 nakladatelství OLDAG

Julie Garwood

Růžový květ

Z anglického originálu ONE PINK ROSE,

vydaného nakladatelstvím POCKET BOOKS,
New York 1997,
přeložila Magda Cindričová.
První vydání.
Obálku navrhl a zpracoval Zbyněk Janáček.
Redakce Věra Slaninová,
vydalo nakladatelství OLDAG, Ostrava 1999,
jako svou 88. publikaci.
Vytiskly Těšínské papírny, spol. s r. o., Český Těšín.

ISBN 80-85954-77-X