Kniha byla zakoupena na serveru alza.cz.

Kupující:
Adresa:

Upozorňujeme, ţe kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

Kniha jako celek ani ţádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího
šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s dŧsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelŧm, k autorŧm a také k nám fér.
 Chloe Neill v nakladatelství
FANTOM Print

Upíři z Chicaga
Holky někdy koušou
Kousnutí páteční noci
Dvojí kousnutí
Na ostří špičáku
Drink Deep*

* Připravujeme, český název bude upřesněn

FANTOM Print
2015
Copyright © Chloe Neill, 2011
Translation © Petra Kubašková
Cover © Tony Mauro

ISBN ePUB 978-80-7398-773-2

ISBN Mobi 978-80-7398-774-9

www.fantomprint.cz
www.facebook.com/fantomprint
Pro Jeremyho, Baxtera a Scouta – mé tři nejmilejší kluky – a s velkým díkem Saře,
vládkyni harmonie v Meritversu.
 Svrbění palce praví mně
že kýsi zloboh stojí vně.*

— William Shakespeare
* William Shakespeare, Makbeth, v překladu Josefa Jiřího Kolara (pozn. překl.).
 KAPITOLA 1

SUĎ MAGII PODLE ČINŮ

Pozdní srpen
Chicago, Illinois

Světlomety provrtávaly tmu Hyde Parku a my, necelá stovka upírŧ, jsme teď klepali koberečky, natírali
dvířka skříněk a smirkovali dřevěné lišty.
Před plotem stála hrstka tvrďákŧ v černém, coţ byli fae najatí extra kvŧli naší ochraně.
Plot tvořil bariéru mezi pozemky Cadoganského Domu, zabírajícími šířku asi jednoho bloku, a
zbytkem města. Fae nás chránili zaprvé před případným opakovaným útokem koţoměncŧ. Ten
se sice zdál nepravděpodobný, ale to jsme si mysleli i před prvním útokem, který zosnoval
nejmladší bratr vŧdce Severoamerické centrální smečky. Bohuţel to Adama Keena nezastavilo.
A dále nás fae chránili před novou
hrozbou. Před lidmi.
Vzhlédla jsem od elegantní křivky dřevěné římsy, kterou jsem právě napouštěla mořidlem.
Byla skoro pŧlnoc, ale mezerou v plotě prosvítala zlatá záře svící, které drţeli protestující.
Plamínky se mihotaly v teplém letním vánku a tři nebo čtyři tucty lidí zde dávaly najevo svŧj
tichý nesouhlas s přítomností upírŧ ve městě.
Popularita je vrtkavá.
Kdyţ jsme před necelým rokem odhalili svou existenci, obyvatelé Chicaga se zprvu bouřili.
Strach však nakonec vystřídala zboţná úcta a s ní přišli i paparazziové a dvojstránky v
exkluzivních časopisech. Násilný útok na Dŧm – a rovněţ fakt, ţe jsme se bránili, v dŧsledku
čehoţ se veřejnosti odhalili i koţoměnci – však přinesl nový zvrat. Uţ z naší existence nebyli
lidé nadšení, a jestli jsou tu s námi i vlkodlaci, co dalšího tu na ně číhá? Za posledních pár
měsícŧ jsme měli moţnost okusit zlé, nepokryté předsudky lidí, kteří nás nechtěli ve svém
sousedství, utábořili se před naším Domem a dávali nám tím svou nepřízeň patřičně najevo.
V kapse mi zavibroval mobil; otevřela jsem ho a přijala hovor. „Tady Meritino tesařství.―
Na druhém konci odfrkla Mallory Carmichaelová, moje nejlepší kamarádka na světě a právoplatná
čarodějka. „Trochu nebezpečné, ne? Upírka mezi tolika potenciálními osikovými kŧly?―
Podívala jsem se na lištu, poloţenou na dřevařské koze před sebou. „Nejsem si jistá, jestli je
tohle zrovna osika, ale budiţ.―
 „Z toho, jak ses mi představila, soudím, ţe i dneska večer se věnuješ tesařině?―
„Trefa. A kdyţ uţ se ptáš, tak zrovna patlám mořidlo na jeden krásný dřevěný kousek,
potom tam asi dám trochu tmelu –―
„Ach, boţe, nuda,― skočila mi do toho. „Prosím, ušetři mě historek o tom, co budeš kde
šmrdlat. Nabídla bych se, ţe ti přijdu dělat společnost, ale jsem na cestě do Schaumburgu.
Suď magii podle činŧ a tak dál.― Tím se vysvětloval rachot motoru v pozadí. „Víš, Mal, i
kdybys mohla přijet, tak k nám je teď lidem vstup tak trochu zakázán.―
„No nekecej,― řekla. „Kdy vydal Darth Sullivan tohle
nařízení?― „Kdyţ ho o to starosta Tate poţádal.―
Mallory tiše hvízdla a její hlas zněl stejně vzrušeně. „Váţně? O tom mi Catcher nic neříkal.―
Catcher byl Malloryin přítel, se kterým momentálně bydlela, čaroděj, jenţ mě coby
spolubydlící nahradil, kdyţ jsem se před několika měsíci konečně rozhoupala a přestěhovala
se do Cadoganu. Taky pracoval v kanceláři městského ombudsmana pro nadpřirozeno –
mého dědečka – a teoreticky měl mít přehled o veškerém nadpřirozeném dění. Kancelář
ombudsmana byla v tomto ohledu něco jako paranormální linka dŧvěry.
„Domy to drţí pod pokličkou,― přiznala jsem. „Proslýchá se, ţe Tate Domy zavřel, a lidi
panikaří.― „Protoţe si myslí, ţe upíři jsou pro lidi opravdová hrozba?―
„Přesně. A kdyţ uţ je řeč o opravdových hrozbách, co se dneska v Schaumburgu
budeš učit?― „Cha chá, moje malá upírečko. Brzo mě budeš milovat a zoufat si.―
„To uţ dělám teď. Ještě vaříš lektvary?―
„Ne, tenhle týden se věnujeme něčemu jinýmu. Jak se má tvŧj šéfík?―
Rychlá změna tématu byla trochu divná. Pokud šlo o paranormálno a její čarodějnické
učení, zboţňovala Mallory nadšené posluchače. Moţná ţe to, co se teď učila, bylo tak
nezáţivné jako tesařina, ačkoli to jsem si uměla jen stěţí představit.
„Ethan Sullivan je stále ten samý Ethan Sullivan,― usoudila jsem nakonec.
Souhlasně odfrkla. „Myslím, ţe vzhledem ke své nesmrtelnosti a tak podobně uţ to asi jiný
ani nebude. Ale některý věci se změnit dají. A kdyţ jsme nakously ty změny, tak hádej, kdo
má na svým dokonalým nosánku naraţený okuláry?―
„Joss Whedon?― Mallory sice nejdřív chvíli trvalo, neţ se smířila s tím, ţe je čarodějka, ale
na nadpřirozenu ujíţděla vţdycky, ať uţ v podobě fikce nebo jakkoli jinak. Obzvláště měla
slabost pro Buffy a Spikea.
„Jeţiš né. I kdyţ bych pak měla právoplatný dŧvod vtrhnout do jeho univerza a pomocí
magie mu třeba vylepšit zrak. Ale ne. Je to Catcher.―
Zakřenila jsem se. „Catcher má brejle? Pan Jsem-takovej-bourák-ţe-jsem-si-oholil-hlavu-i-
kdyţ-ještě-neplešatím má brejle? Tak z toho se snad nevyspím.―
„Jo, já vím. Ale abych byla upřímná, tak na něm vypadaj dost dobře. Nabídla jsem mu, ţe
udělám abrakadabra a odčaruju mu dioptrie, ale odmítl.―
„A dŧvod?―
Napodobila jeho hluboký hlas. „Protoţe by se jednalo o zneuţití magie k sobeckému účelu,
coţ by bylo plýtvání vŧle vesmíru na mou sítnici.―
„Jo, úplně ho slyším.―
„Jo. Takţe má brejle. Ale povím ti, ţe jsou maličko zázračný. Rozhodně to s náma zamávalo
v loţnici. Je jako vyměněný. Chci tím říct, ţe úroveň jeho sexuální energie…―
„Mallory! Dost. Teče mi krev z uší.―
„Puritánko.― V telefonu se ozvalo pronikavé zatroubení, následované Malloryiným hlasem: „Sakra lidi!
Naučte se najíţdět z připojováku! To snad není moţný. Tak jo. Přede mnou je řidič z
Wisconsinu, takţe musím končit. Ozvu se ti zítra.―
„Dobrou, Mal. Hodně štěstí s řidiči a magií.―
„Pusinku,― řekla a linka oněměla. Strčila jsem telefon zpátky do kapsy. Díky bohu za nejlepší kámošky.

O deset minut později jsem dostala šanci otestovat své tvrzení ţe „Ethan je Ethan―.
Ani jsem se nemusela otočit a věděla jsem, ţe stojí za mnou. Prozradil mi to mrazivý pocit v
zádech. Ethan Sullivan, Mistr Cadoganského Domu, upír, který mě přijal do svých řad.
Po dvou měsících oťukávání jsme Ethan a já spolu strávili celkem úţasnou noc. Jenţe naše
„spolu― netrvalo dlouho. Brzo obrátil, protoţe usoudil, ţe chodit se mnou je emocionální riziko,
jeţ si nemŧţe dovolit podstoupit. Taky toho rozhodnutí později litoval, a asi tak poslední dva
měsíce se to pokoušel vyţehlit, nebo to aspoň tvrdil.
Ethan byl vysoký, blond a skoro skandálně hezký od dlouhého úzkého nosu po klenuté lícní
kosti a smaragdově zelené oči. Taky byl chytrý a oddaný svým upírŧm… a zlomil mi srdce.
Po dvou měsících jsem se uţ dokázala smířit s jeho strachem, ţe vystaví Dŧm riziku. Lhala
bych, kdybych tvrdila, ţe mě nepřitahoval, ale to nijak nezmenšovalo mou touhu po odplatě,
takţe jsem si dŧsledně hlídala své teritorium.
„Ochránkyně,― oslovil mě titulem, který mi udělil. Něco jako stráţkyně Domu. „Dneska jsou
nějak překvapivě potichu.―
„To jo,― souhlasila jsem. Aţ po několika dnech hlasitých protestŧ s transparenty a bongo
bubínky protestujícím došlo, ţe hluk, který dělají ve dne, s námi nic nedělá, a ţe starousedlíci
z Hyde Parku asi noční hluk příliš dlouho tolerovat nebudou.
Bod pro Hyde Park.
„Je to příjemná změna. Jak vám to tu jde?―
„Pokračujeme,― řekla jsem a setřela zbloudilou kapičku mořidla. „Ale budu ráda, aţ to
budeme mít hotové. Myslím, ţe tohle řemeslo není moje parketa.―
„Při plánování budoucích projektŧ to budu mít na paměti.― Slyšela jsem v jeho hlase
pobavení. Po vteřince testování pevné vŧle jsem se na něj podívala. Dneska večer měl na
sobě dţíny a tričko, ušpiněné od barvy, a zlatavě blond vlasy, dlouhé po ramena, měl
tentokrát staţené do culíku těsně nad krkem. I v neformálním oblečení z něj však sálala moc
a neomylné sebevědomí, které z něj dělaly prince mezi upíry.
S rukama v bok obhlíţel své lidi. Na hlavním trávníku pracovali muţi a ţeny u ponkŧ a koz.
Jeho smaragdový pohled putoval od jednoho dříče k druhému a sledoval, jak jsou daleko, ale
ramena měl ztuhlá, jako by měl neustále na paměti, ţe hned za bránou číhá nebezpečí.
Slušelo mu to i v dţínách a běţeckých botách, jak tam tak stál a revidoval své upíří
příbuzenstvo. „Jak to jde uvnitř?― zeptala jsem se.
„Něco jsme udělali, ale jde to pomalu. Odsýpalo by to rychleji, kdyby nám povolili na
výpomoc lidské dělníky.―
„Na druhou stranu se alespoň vyhneme lidské sabotáţi,― podotkla jsem.
„A taky neriskujeme, ţe některý najatý zedník poslouţí jako svačinka,― přemítal. Ale kdyţ se
na mě znovu ohlédl, objevila se mu mezi očima ustaraná vráska.
„Co je?― pobídla jsem ho.
Ethan udělal svou typickou grimasu – vyklenul jedno obočí.
„No, zjevně něco dalšího kromě demonstrantŧ a neustálé hrozby útoku,―
řekla jsem. „Volal Tate. Ţádá o schŧzku s námi dvěma.―
 Tentokrát jsem povytáhla obočí já. Seth Tate, znovuzvolený starosta Chicaga, se všeobecně
vyhýbal kontaktu se třemi zdejšími upířími Mistry.
„Kvŧli čemu se chce setkat?―
„Kvŧli tomuhle,― odpověděl a ukázal k protestujícím.
„Myslíš, ţe se chce se mnou setkat proto, ţe je kamarád s mým otcem, nebo protoţe pro něj
pracuje mŧj děda?―
„Buď to anebo se moţná do tebe starosta zakoukal.―
Obrátila jsem oči v sloup, ale nával horka, který se mi hrnul do tváří, jsem nedokázala
zastavit. „Není do mě zakoukaný. Jen se nechává rád znova zvolit.―
„Zakoukaný je, a ne ţe bych to nechápal. A to tě ještě neviděl při souboji.― Ethan mluvil
sladkým hlasem. Plným naděje.
Bylo těţké to ignorovat.
Celé týdny byl ke mně takhle pozorný, samá lichotka.
Nedalo se říct, ţe by neměl své jedovaté chvilky. Byl to koneckoncŧ pořád Ethan, stále Mistr
upírŧ s plným barákem podřízených upírŧ, kteří mu nedělali vţdycky jen radost, a aby toho
nebylo málo, musel ten barák uţ skoro měsíc navracet do pŧvodního stavu. Stavby nikdy nešly v
Chicagu rychle, a kdyţ se má opravovat třípatrové upíří hnízdo, drhne to ještě víc. Jistě ţe to
hnízdo byl architektonický klenot, ale pořád patřil nočním krvesajŧm, bla, bla, bla. Naši lidští
dodavatelé se často cukali, kdyţ nám měli pomoci, a z toho Ethan dvakrát odvařený nebyl.
Navzdory té rekonstrukci se Ethan opravdu snaţil, dalo by se říct, ţe se mi i dvořil. Problém
byl, ţe otřásl mou dŧvěrou. Doufala jsem, ţe najdu svoje „a ţili spolu šťastně aţ navěky―, ale
zdráhala jsem se tomuhle krásnému princi uvěřit, ţe je připraven odjet se mnou na svém
bílém koni do západu slunce. Moje bolest a poníţení byly i po dvou měsících čerstvé. Měla
jsem to stále v ţivé paměti a rána se doposud nezacelila.
Nebyla jsem tak naivní, abych popírala to, co bylo mezi mnou a Ethanem, ani moţnost, ţe nás
osud znovu svede dohromady. A pak tu byla také vize, kterou jsem jaksi sdílela s Gabrielem
Keenem, vŧdcem Severoamerické centrální smečky, o páru zelených očí, které vypadaly jako
Ethanovy… ale nebyly jeho. (Já vím. Taky jsem reagovala jako „co to má, kruci, znamenat?―.)
Chtěla jsem mu věřit. Jako kaţdá jiná ţenská v Americe jsem četla knihy a viděla filmy, kde
chlapovi dojde, jak se šeredně zmýlil… a vrátí se. Chtěla jsem věřit, ţe Ethan lituje, ţe mě
ztratil, a ţe jeho výčitky jsou skutečné a jeho sliby upřímné. Jenţe to nebylo tak snadné. A jak
správně poukázala Mallory, nebylo by lepší, kdyby měl od začátku jasno v tom, ţe mě chce?
Mezitím, co jsem porovnávala starého a nového Ethana, jsem hrála vzornou Ochránkyni. Profesionální
chování mi dávalo prostor i hranice, které jsem potřebovala. A na přilepšenou k tomu jsem ho tím ještě
iritovala. Nedospělé? Jistě. Ale kdo by se nechytil příleţitosti trochu přiškrtit šéfa, kdyby mohl?
Kromě toho byla většina upírŧ členem toho či onoho Domu a já byla nesmrtelná. Kdybych se
vzdala práce pro Ethana, mohla bych se odsoudit k věčnému ţivotu vyvrţence. Tím pádem
jsem z téhle situace musela vytřískat to nejlepší.
Ignorovala jsem intimní tón jeho hlasu a zdvořile jsem se na něj usmála. „Doufám, ţe mě při
souboji ani nikdy neuvidí. Aţ se budu prát před starostou, tak to bude znamenat, ţe jde
všechno totálně do háje. Kdy vyrazíme?―
Ethan mlčel tak dlouho, ţe jsem si ho začala prohlíţet a všimla si, jak váţně se tváří. Bralo
mě za srdce, kdyţ jsem viděla, jak je ohledně mě odhodlaný. Ale ať uţ pro nás osud chystal
jakoukoli cestu, já se po ní dnes nemínila vydat.
„Ochránkyně.―
 V jeho hlase bylo něco nestydatého, ale já se drţela plánu. „Ano, pane?―
„Klidně buď paličatá, kdyţ musíš, ale my oba víme, jak tohle skončí.―
„Skončí to jako vţdycky – ty budeš Mistr a já Ochránkyně,― pronesla jsem lhostejným tónem.
Připomínka našich pozic zřejmě udělala své. Stejně tak, jak nahodil svŧj šarm, ho zase
odhodil. „Za dvacet minut buď dole. Buď řádně oblečená.― A potom se vydal rázným krokem
zpátky po schodech do Cadoganského Domu.
Tiše jsem zaklela. Ten chlap bude moje smrt.
 KAPITOLA 2

HRSTKA UPÍRŮ

O pouštět Cadoganský Dŧm bývala vţdycky trochu svízel, protoţe jsme většinou nechtěli vydráţdit
paparazzie, číhající na rohu, aby nás mohli vyfotit. Teď to ale přímo zavánělo nebezpečím.
Oba jsme byli oblečeni v černém (v oficiální cadoganské barvě) a seděli jsme v
Ethanově černém, elegantním kabrioletu značky Mercedes-Benz, se kterým parkoval ve
sklepní garáţi našeho Domu. Vyjeli jsme po rampě nad úroveň suterénu a čekali, aţ nám
jeden z fae na stráţi otevře bránu. Druhý stál před rampou a ostraţitě se díval na protestující,
kteří uţ se pomalu začali pohybovat směrem k nám.
Vyjeli jsme na ulici. Fae zavřel bránu a připojil se ke svému partnerovi, jenţ šel vedle
automobilu. Jeli jsme krokem a kolem nás se uţ začínali shromaţďovat lidé se svícemi v rukou.
Pohybovali se neslyšně, s prázdnými výrazy ve tvářích jako uctívači zombií. Jejich mlčení
drásalo nervy. Myslím, ţe to bylo horší, neţ kdyby pokřikovali antiupíří hesla a sprosté nadávky.
„Zjevně nás viděli,― zamumlal Ethan, levou ruku na volantu, pravou na
řadicí páce. „Ano, viděli. Mám vystoupit?―
„Sice si té nabídky cením, ale tohle nech na fae.―
Fae se jako na povel postavili kaţdý k jedněm dveřím. „Platíme je, ţe ano? Za ochranu?―
„Platíme,― řekl Ethan. „Ale jelikoţ nenávidí lidi ještě víc neţ nás, nejspíš by se tohohle úkolu
s radostí zhostili i zadarmo.―
Takţe fae nesnášejí upíry, ale lidi ještě víc. Někteří lidé nenávidí upíry, a kdyby věděli, ţe
jsou tu i fae, asi by nenáviděli i je.
A upíři? No, upíři jsou jako politici. Chceme být se všemi kamarádi. Chceme být oblíbení.
Chceme politický kapitál, který bychom později mohli směnit za politické výhody. Ale pořád
jsme upíři a jakkoli jsme diplomatičtí a společenští, stále se lišíme.
Tedy alespoň většina z nás. Ethan často poukazoval na to, ţe jsem pořád lidštější neţ většina
ostatních, coţ bylo zpŧsobeno nejspíš tím, ţe jsem se stala upírkou teprve před několika měsíci.
Při pohledu na dav protestujících jsem se však cítila o trochu víc jako upír neţ obvykle.
Protestující zírali do oken a vztahovali k autu svíce, jako by se pouhá blízkost ohně mohla
postarat o to, ţe zmizíme. Ještěţe pro nás oheň nepředstavoval o nic větší hrozbu neţ pro lidi.
Ethan se teď drţel oběma rukama volantu a opatrně manévroval s mercedesem skrz dav. Kaţdý centimetr
byl boj, lidé nás obklopili tak hustě, ţe jsme neviděli na silnici před sebou. Fae kráčeli vedle auta a jednu
ruku drţeli na střeše nízkého kabrioletu jako agenti tajné sluţby v prezidentově koloně. Šinuli
jsme se sice jako šneci, ale pohybovali jsme se.
A jak jsme se tak vlekli, minuli jsme dvojici teenagerŧ, kluka a holku, kteří stáli na mé straně auta a
drţeli se za ruce. Byli hodně mladí a měli na sobě šortky a tílka, jako by strávili den na pláţi. Jenţe
jejich výrazy vypovídaly o něčem jiném. Měli v očích nenávist, na někoho, komu je šestnáct, snad aţ
příliš silnou. Dívka měla pod očima šmouhy od řasenky, jako by brečela. Chlapec se díval na ni a
jeho nenávist vŧči mně byla moţná tím silnější, čím větší byla náklonnost k ní.
Zničehonic začali společně pokřikovat: „Dost bylo upírŧ! Dost bylo upírŧ! Dost bylo upírŧ!―
Zfanatizovaným hlasem vykřikovali tu mantru znova a znova jako andělé připravení udeřit.
„Jsou moc mladí na tolik zloby,― řekla jsem tiše.
„Zloba není jen pro staré,― poznamenal Ethan. „I mladí se mŧţou setkat s utrpením a
tragédiemi a přeměnit smutek v nenávist.―
Zbytek davu to zřejmě inspirovalo, a tak se postupně připojovali a opakovali ta slova, aţ
skandovali jako jeden velký nenávistný sbor.
„Vypadněte z naší čtvrti!― křikla ţena blízko auta, hubená padesátnice, nebo moţná
šedesátnice s dlouhými šedivými vlasy, oblečená v bílém tričku a khaki kalhotách. „Táhněte,
odkud jste přišli!― Podívala jsem se opět před sebe. „Já jsem z Chicaga,― zamumlala jsem si.
„Narodila jsem se tu a vyrostla.―
„Asi mají na mysli nějakou nadpřirozenou říši,― řekl Ethan. „Moţná nějakou paralelní
dimenzi, osídlenou výhradně upíry a vlkodlaky a kaţdopádně hodně daleko od lidí.―
*
„Moţná by nás raději viděli v Gary neţ v Chicagu.―
* Gary leţí na severozápadě Indiany. V dobách prŧmyslového boomu ve Spojených státech v něm ţilo téměř
dvě stě tisíc obyvatel, v dŧsledku úpadku zpracovatelského sektoru se však ocelářské město vylidnilo a stalo se
přízračným městem duchŧ (pozn. red.).

„Nebo tak,― připustil.

Přinutila jsem se drţet hlavu rovně, nevnímat jejich tváře za oknem a litovala jsem, ţe se
nedokáţu stát neviditelnou, nebo aspoň splynout s koţeným potahem, abych nemusela
poslouchat výkřiky plné nenávisti. Být obklopena lidmi, kteří mě neznají, ale byli by hrozně
rádi, kdybych zmizela a nezamořovala jejich čtvrť, mě ranilo víc, neţ jsem myslela.
„Na to si zvykneš,― řekl Ethan.
„Ale já si na to nechci zvykat. Chci, aby mě přijali takovou, jaká jsem.―
„Bohuţel ne kaţdý ocení tvé vnitřní kvality. Ale jsou i tací, kteří to umí.―
Projeli jsme kolem rodiny – otce, matky a dvou malých synŧ –, která drţela ručně psanou
ceduli a na ní: HYDE PARK NENÁVIDÍ UPÍRY.
„No tak pro tohle nemám pochopení,― zavrčel Ethan. „Dokud jsou děti malé a nemŧţou si na upíry
udělat vlastní názor, měli by je tohohle ušetřit. Určitě by na ně rodiče neměli přenášet svoje předsudky.―
Kývla jsem, zkříţila paţe na prsou a schoulila se do sebe.
Po třiceti metrech uţ dav protestujících řídl a čím dál jsme byli od Domu, tím zjevně slábla
touha nadávat nám. Moje nálada však stejně klesla na bod mrazu, zatímco jsme mířili na
severovýchod ke Creeley Creeku, který se nacházel v chicagské historické čtvrti Prairie Avenue.
Podívala jsem se na Ethana. „Co takhle nějaká kampaň nebo tak, abychom se k těmhle
projevŧm nenávisti vyjádřili? Veřejné prohlášení nebo veřejná fóra? Něco, co by je
přesvědčilo, ţe nejsme nepřátelé?―
Ušklíbl se. „Naše předsedkyně zábavního výboru opět zasahuje?―
Kdyţ jsem úplně na začátku vyzvala Ethana k boji – ačkoli jsem tehdy trpěla jakýmsi rozdvojením upíří
osobnosti –, potrestal mě Ethan tím, ţe mě jmenoval předsedkyní zábavního výboru našeho
Domu. Povaţoval to za adekvátní trest pro dívku, která většinu času vysedávala ve svém
pokoji, místo aby se seznamovala s ostatními upíry. Přiznávám, ţe jsem byla knihomol – před
svou přeměnou jsem studovala postgraduál z anglické literatury –, ale dělala jsem pokroky.
Plány uspořádat stmelovací večírek s grilováním mi pochopitelně překazil útok koţoměncŧ.
„Jsem jen podřízená upírka, která se snaţí přečkat všechno s menší měrou nenávisti. Ale
váţně – za úvahu to stojí.―
„Julia uţ na tom
pracuje.― „Julia?―
„Vedoucí oddělení marketingu a styku s veřejností našeho
Domu.― Ha. Ani jsem nevěděla, ţe někoho takového máme.
„Mohli bychom třeba příští rok vyhlásit loterii na jedno místo podřízeného upíra,― navrhla
jsem. „Vzbudit v lidech zájem stát se cadoganskými upíry.―
*
„Mám zlatý kupon ,― začal prozpěvovat Ethan a uchechtl se.
* Naráţka na film Karlík a továrna na čokoládu (pozn. red.).

„Tak nějak. Samozřejmě, ţe kdyţ se takhle otevřeš veřejnosti, zvýšíš pravděpodobnost, ţe

si k sobě zatáhneš sabotéra.―
„A já myslím, ţe co se týče sabotérŧ, bylo toho uţ dost.―
Od chvíle, kdy jsem se stala členkou Domu, jsme ztratili dva upíry, kteří zradili. „Naprosto
souhlasím.― Měla jsem zaklepat na dřevo, abych to nezakřikla… protoţe to najednou
vypadalo, ţe protestující byli jen předzvěstí něčeho horšího.
Naše potkávací světla se odrazila od dvou SUV, šikmo blokujících prostředek silnice. Před
nimi stála šestice vazounŧ v černých tričkách a kapsáčích.
„Drţ se,― vykřikl Ethan a strhl volant, aţ zaskřípěly pálící se gumy. Kabriolet zahnul doprava
a dostal smyk. Zastavili jsme se kolmo k esúvéčkŧm.
Vzhlédla jsem. Tři muţi se rozběhli k nám s pistolemi u boku a obstoupili auto dřív, neţ
Ethan stihl odjet.
„Tak z tohohle odvařená nejsem,― zamumlala jsem.
„Ani já ne,― řekl Ethan, vytáhl telefon a začal do něj ťukat. Asi si přivolával pomoc, s čímţ
jsem mohla jedině souhlasit.
„Armáda?― zeptala jsem se Ethana a srdce mi divoce bušilo.
„Oficiální armáda by nás asi takhle nezastavila. Existují mnohem jednodušší zpŧsoby, u
nichţ zároveň nehrozí takové riziko vedlejších ztrát.―
„Ať uţ jsou kdokoli, myslím, ţe to jsou odpŧrci upírŧ.―
Dva ze tří muţŧ před autem vytáhli zbraně, blíţili se k nám a otevřeli dveře.
„Ven,― řekli jednohlasně. V hlavě jsem začala revidovat: měla jsem dýku, ale ne meč.
Doufala jsem, ţe ho nebudu potřebovat.
„Opravdu, odpŧrci upírŧ,― zamumlal Ethan a pomalu zvedl ruce do vzduchu. Já udělala totéţ.
Pozor, Ochránkyně, řekl mi telepaticky. Nahlas říkej jen to absolutně
nejnutnější. Ty jsi šéf, odpověděla jsem.
Vše svědčí o opaku. Ta slova byla pronesena mlčky, ale čišel z nich sarkasmus.
Vystoupili jsme na ztemnělou chicagskou ulici. Vibrace ve vzduchu – bzukot oceli, který jsem dokázala
vycítit od té doby, co byla moje katana posvěcena krví – byly hodně intenzivní. Ať uţ byli tihle chlapi
kdokoli, byli dobře ozbrojení. Měli jsme ruce vzhŧru a oni nám mířili zbraněmi na srdce a vedli nás před
mercedes. Coby upíři jsme se hojili tak rychle, ţe by nám kulky celkově vzato neuškodily.
Zato osikový kŧl do srdce by to vyřešil jednou provţdy.
Kdyţ jsem o tom tak přemýšlela, jejich zbraně vlastně nevypadaly jako sériová výroba, spíš jako
kousky vyrobené na míru, s hlavněmi trochu širšími neţ ty, které máme v arzenálu našeho Domu.
Je možné upravit zbraň tak, aby mohla střílet osikové kůly? zeptala jsem
se Ethana. Raději bych to nezjišťoval, odvětil.
V ţaludku mi nervózně bublalo. Uţ jsem si zvykla na to, ţe k mojí práci patří násilí, obvykle
páchané šílenými paranormály na mně a na mých blízkých. Ale tohle nebyli paranormálové.
Tohle byli ozbrojení lidé, očividně přesvědčení, ţe jsou mimo dosah zákona, ţe mají právo
nás zastavit a mířit na nás zbraní v našem vlastním městě.
Třetí muţ před námi – velký a svalnatý, s jizvami po akné a vojenským sestřihem –
vystoupil vpřed. Nespouštěj ho z očí, ozval se v mé hlavě Ethanŧv hlas.
Těžko přehlídnu lidský tank, který jede přímo na mě.
„Myslíte si, ţe nevíme, co děláte našemu městu?― zeptal se Tank. „Zabíjíte nás. Plíţíte se
nocí, vytahujete nás z postelí. Nalákáte nás a pak nás vysajete, dokud z nás něco teče.―
Při těch slovech se mi sevřela hruď. Určitě jsem nic takového neudělala ani jsem neznala jiné
upíry, kteří by to spáchali, tedy alespoň ne od chvíle, kdy ze scény zmizela Celina Desaulniersová,
chicagská upíří zloduška. Ale Tank vypadal, ţe je o své pravdě hluboce přesvědčen.
„Já jsem vám nic neudělala,― řekla jsem. „Nikdy jsme se nesetkali, nevíte o mně nic kromě
toho, ţe jsem upírka.―
„Čubko,― zamumlal, ale trhnul hlavou dozadu, kdyţ se u SUV po levé straně otevřela zadní dvířka. Na
chodník dosedly dvě nohy ve vysokých botách, následované dalším muţem v téţe černé uniformě. Na
rozdíl od ostatních byl tenhle hezký, měl velké a protáhlé oči a vysoké, pěkné lícní kosti, tmavé vlasy na
perfektní pěšinku. Ruce měl za zády a kráčel k nám, zatímco Tank zavřel dveře SUV.
Odhadovala jsem, ţe pan Nový je jejich kápo.
„Pane Sullivane. Slečno Meritová,― řekl.
„A vy jste?― zeptal se Ethan.
Pan Nový se zeširoka usmál. „Mŧţete mi říkat… McKetrick.― Ta pauza pŧsobila, jako by si
tohle jméno vybral zrovna teď. „Tohle je pár mých přátel. Mí spoluvěrci, chcete-li.―
„Alespoň zpŧsoby máte chvályhodné, kdyţ uţ nic,― pronesl Ethan bezbarvě, ale vzduch
kořenila magie. McKetrick zaloţil paţe na prsou. „Uráţku z úst nevítaného návštěvníka v
tomto městě povaţuji za dosti komickou, pane Sullivane.―
„Nevítaného návštěvníka?―
„My jsme lidé. Vy jste upíři. Nebýt dŧsledkŧ genetické mutace, byli byste jako my. To z vás činí
anomálii v našem městě, nevítané hosty. Takové, kteří by si měli hledět dobrých mravŧ a odebrat se
pryč.― Hovořil věcně, jako by právě nenaznačil, ţe jsme genetický omyl, který je nutno vymést z města.
„Tak to pardon,― řekl Ethan, ale McKetrick zvedl ruku.
„Ale no tak,― pravil. „Já vím, ţe mi rozumíte. Vypadáte jako inteligentní muţ, stejně jako vaše
kolegyně. Alespoň podle toho, co víme o jejích rodičích.―
Mí rodiče – Meritovi – byli chicagští zbohatlíci. Mŧj otec investoval do nemovitostí a denně se o
něm psalo v novinách. Chytrý, ale šel přes mrtvoly. Nebyli jsme si blízcí, tím méně jsem byla
nadšená z toho, ţe mě někdo posuzuje na základě jeho narcistického vystupování v tisku.
Nenech se rozhodit, řekl mlčky Ethan. Víš, kdo jsi.
„Vaše předsudky,― řekl nahlas, „nejsou náš problém. Navrhujeme, abyste schovali zbraně a
šli si svou cestou.―
 „Jít si svou cestou? To je vskutku směšné. Jako by si váš druh chtěl jít svou cestou a
nezatahoval při tom tohle město do nadpřirozené války?― Zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji, pane
Sullivane. Vy a vám podobní se musíte sbalit, odjet a tím to hasne.―
„Já jsem z Chicaga,― řekla jsem, abych na sebe upoutala pozornost. „Narodila jsem se tu a
vyrŧstala tu.― Zvedl prst. „Jako člověk. Dokud jste nepřeběhla na druhou stranu.―
Uţ jsem ho málem opravila, chtěla jsem mu říct, ţe Ethan mě zachránil před vrahem najatým Celinou a
přivedl mě nazpět k ţivotu poté, co jsem byla napadena. Taky jsem mu mohla říct, ţe bez ohledu na
výzvy, kterým jsem jako upírka musela čelit, jsem pořád ještě dýchala jen díky Ethanovi. McKetrick by
však asi nejásal při zjištění, ţe mě jeden upír málem zabil a jiný mě bez mého svolení přeměnil.
„Ţádná odpověď?― zeptal se McKetrick. „Ani mě to nepřekvapuje. Vzhledem k tomu, jaký
zmatek uţ váš ‚Dŧm‘ v Chicagu rozpoutal, si ani já nejsem jistý, jestli bych sám něco namítal.―
„My jsme útok na náš Dŧm nevyprovokovali,― řekla jsem mu. „Byli jsme napadeni.―
McKetrick naklonil hlavu se zmateným úsměvem na tváři. „Ale musíte uznat, ţe jste tomu
trochu napomohli. Kdybyste tu nebyli vy, nebylo by ani násilí.―
„My si chceme jen hledět svého.―
McKetrick se velkoryse usmál. Nedalo se říct, ţe by nebyl přitaţlivý, ale ten úsměv – tak
klidný a sebejistý – byl svou arogancí aţ děsivý. „Proti tomu nic nenamítám. Zkrátka si sbalte
svá fidlátka a jděte si toho hledět jinam. Aby bylo jasno: Chicago vás tu nechce.―
Ethanovy rysy ztuhly jako ocel. „Nikdo vás nezvolil. Nikdo vás ničím nejmenoval. Nemáte
právo mluvit jménem města.―
„Města, které podlehlo vašemu kouzlu? Města, které se konečně probouzí a zjišťuje, jak jste
úchylní? Někdy, pane Sullivane, potřebuje svět proroka. Člověka, který vidí za hranice
přítomnosti, nahlédne do budoucnosti a pochopí, co je nezbytně nutné.―
„Co chcete?―
Zachechtal se. „Chceme zpátky naše město, co jiného. Chceme, aby všichni upíři opustili
Chicago. Je nám jedno, kam odtáhnete – jen vás tady nechceme. Doufám, ţe jste pochopil.―
„Jděte do prdele,― řekl Ethan. „A strčte si tam i ty vaše předsudky.―
McKetrick se zatvářil zklamaně, jako by skutečně čekal, ţe Ethan uzná svou chybu.
Otevřel ústa, aby něco odsekl, ale neţ stihl odpovědět, uslyšela jsem to: zvuk rachotícího
výfuku, který prořízl noc jako burácení hromu. Ohlédla jsem se za sebe a uviděla světla –
celkem tucet – letící k nám jako šíp.
Motorky.
Začala jsem se usmívat a uţ mi bylo jasné, koho to Ethan kontaktoval mobilem. Tohle
nebyly jen motorky: byli to koţoměnecké motorky. Dorazila kavalerie.
Vojáci se ohlédli na svého vŧdce, netušili, co dál.
Dvanáct obřích, blýskavých chopperŧ projelo tmou jako ţraloci na naleštěném chromu. Na
kaţdém z nich jeden koţoměnec – svalnatý a oblečený v kŧţi, připravený do bitvy. A jejich
bojové schopnosti jsem mohla potvrdit. Viděla jsem je v akci a věděla jsem, ţe jsou to zdatní
rváči. Jemné brnění, které mi zvedlo chloupky vzadu za krkem, dokazovalo, ţe jsou ozbrojení.
Pardon, oprava. Jedenáct z nich bylo svalnatých a oblečených do kŧţe. Ta dvanáctá byla totiţ
drobná brunetka se záplavou dlouhých, kudrnatých vlasŧ, momentálně spoutaných pod kšiltovkou s
logem Cardinals. Fallon Keenová, jediná sestra mezi šesti Keenovic bratry, pojmenovanými podle
abecedy, Gabrielem počínaje a konče Adamem, kterého vyhostili ze Severoamerické centrální a
poslali do vřelé náruče konkurenční smečky poté, co zabil jejího vŧdce. Od téhle výměny nikdo o
Adamovi neslyšel. Vzhledem ke zločinu, který spáchal, to nejspíš nebylo dobré znamení.
 Kývla jsem na Fallon, a kdyţ mi rychle zasalutovala, řekla jsem si, ţe jí ten mizerný vkus na
baseballové týmy prominu.
Na první motorce jel Gabriel Keene, apex smečky. Sluncem vyšisované hnědé vlasy měl
staţené do culíku těsně nad krkem, jantarové oči se pozorně rozhlíţely a zdánlivě se v nich
odráţely zákeřné úmysly. Ale já věděla, jak je to doopravdy. Gabriel se vyhýbal násilí, dokud
nebylo zbytí. Nebál se ho, ale ani ho nevyhledával.
Gabriel pohybem zápěstí zatúroval motorkou a McKetrickovi muţi jako mávnutím
kouzelného proutku couvli ke svým SUV.
Gabe ke mně stočil oči. „Problémy, kotě?―
Podívala jsem se na McKetricka, který s nervózním výrazem sledoval motorkáře a jejich
stroje. Jeho antiupíří kuráţ se asi nevztahovala na koţoměnce. Po chvíli se dal dohromady a
opět se nám podíval do očí.
„Těším se, ţe v téhle konverzaci budeme pokračovat v nějakou příhodnější dobu,― pravil
McKetrick. „Zŧstaneme ve spojení. Mezitím se snaţte vyhnout problémŧm.― S těmi slovy
hupsnul zpátky do SUV a zbytek jeho vojákŧ ho následoval.
Polkla jsem zklamání. Uţ jsem si skoro přála, ať jsou natolik naivní, aby něco podnikli, jen
abych si mohla vychutnat tu podívanou, aţ je Keenovi zmydlí do bezvědomí.
Výfuky s tlumiči na SUV zahučely, pneumatiky zahvízdaly a vozy odjely. Škoda ţe ne
navţdy. Koukala jsem na poznávací značky, ale byly prázdné. Buď si tu klidně jezdí
neregistrovanými vozidly, nebo si na tento seznamovací rozhovor sundali značky.
Gabe se podíval na Ethana. „Kdo byl ten G. I. Joe?―
„Říkal, ţe se jmenuje McKetrick. Povaţuje se za antiupíří městskou domobranu. Chce, aby
všichni upíři opustili město.―
Gabe si pomlaskl. „Asi nebude jediný,― řekl a podíval se na mě. „Vypadá to, ţe se ti potíţe
lepí na paty, kotě.―
„Ethan mŧţe potvrdit, ţe s tím nemám nic společného. Jeli jsme do Creeley Creeku a tady
jsme narazili na ten jejich zátaras. Vytáhli na nás pistole.―
Gabe zakoulel očima. „Tohle mŧţe zastavit jen upíra, pro nás by to byla výzva. Vţdyť jste
nesmrtelní.― „A rádi bychom tak i zŧstali,― řekl Ethan. „Ty zbraně se zdály být upravené na zakázku.―
„Antiupíří střely?― zeptal se Gabriel.
„Ani by mě to nepřekvapilo. McKetrick na to vypadal.―
„A mŧj meč zŧstal v Domě,― poznamenala jsem směrem ke Gabeovi. „Dej mi osmdesát
centimetrŧ zakřivené oceli a já sejmu, koho budeš chtít.―
Obrátil oči v sloup, zatúroval motorkou a podíval se na Ethana. „Máte namířeno do
Creeley Creeku?― „Máme.―
„Pak vám budeme dělat doprovod. Skočte do auta, pojedeme
s vámi.― „Uţ jsme vám dluţni za jednu věc.―
Gabriel zavrtěl hlavou. „Mŧţeš si škrtnout jednu čárku za to, co dluţím Merit.―
O tomhle dluhu uţ se dříve zmínil. Stále jsem netušila, o čem to mluví, ale i tak jsem kývla a
utíkala zpátky k mercedesu.
Vklouzla jsem do auta. „Říkal jsi, ţe fae nesnášejí lidi. Na moje současné pocity slovo
‚nesnášet‘ ani nestačí. A vypadá to, ţe si mŧţeme na svŧj seznam problémŧ připsat další.―
„Nejspíš to tak bude,― přitakal a nastartoval.
„Ještěţe aspoň s koţoměnci jsme pořád za dobře,― konstatovala jsem, kdyţ jsme bez zastavení
projeli přes stopku a koţoměnci kolem našeho auta vytvořili véčko ze svých motocyklŧ.
 „A pro lidi jsme opět oficiálně nepřátelé. Tedy pro některé.―
Jak jsme ujíţděli ulicí a konečně začínali přidávat rychlost i s koţoměneckou eskortou,
otočila jsem se zpátky k silnici a vzdychla.
„Tak s chutí do toho.―
 KAPITOLA 3

POLITICKÉ TŘENÍ

C reeley Creek bylo panství v prériovém stylu – nízká a horizontální budova s mnoha dlouhými okny,
převislými okapy a holým, medovým dřevem. Byla větší neţ prŧměrný prériový dŧm a navrţená
na přelomu dvacátého století jedním proslulým architektem. Kdyţ pŧvodní majitel
zemřel, věnovali pozŧstalí tento dŧm Chicagu, které z něj udělalo oficiální sídlo starosty. Pro
Chicago to bylo totéţ jako Gracie Mansion pro New York City.
Momentálně ho obýval politik, jakého si Chicago vţdycky přálo. Hezký. Populární. Obratný
řečník s přáteli na obou stranách barikády. Ať uţ se jeho politika někomu líbila, nebo ne, uměl
v ní chodit velmi, velmi dobře.
Kdyţ jsme přijeli, brána se otevřela a hlídač, který stál uvnitř skleněné budky na kraji ulice,
na nás mával, ať vjedeme na pozemek. Ethan navedl mercedes na okrouhlou příjezdovou
cestu a zajel na malé parkoviště vedle domu.
„Z Domu upírŧ do domu politikŧ,― zamumlal, kdyţ jsme kráčeli k hlavním dveřím.
„Řekl ten největší upíří pletichář,― připomněla jsem mu a dostalo se mi za to zabručení. Ale
stála jsem si za svým. Byl to on, kdo se z politických dŧvodŧ vzdal vztahu se mnou.
„Těším se,― pronesl, kdyţ jsme přecházeli úhlednou cihlovou příjezdovou cestu, „aţ se
ujmeš kormidla.―
Vyvodila jsem si, ţe tím myslí den, kdy se stanu upíří Mistrovou. Nebylo to zrovna něco, na
co bych se já těšila, ale dostala bych se tak ven z Cadoganu.
„Ty se na to těšíš, protoţe se vyrovnají naše síly? Myslím politicky?―
Šlehl po mně suchým pohledem. „Protoţe se rád koukám, jak se pod
tlakem kroutíš.― „Rozkošné,― zamumlala jsem.
Ţena v těsném námořnicky modrém kostýmu stála před dvojitými dveřmi pod nízkou
okapovou římsou. Vlasy měla staţené do pevného drdolu a na nose jí seděly tlusté brýle s
kostěnými obroučkami. Dost výrazně kontrastovaly s nápadnými botami na platformě.
Jde na karneval za sexy knihovnici nebo co?
„Pane Sullivane, Merit. Já jsem Tabitha Bentleyová, starostova asistentka. Starosta vás očekává,
ale chápu to správně, ţe je nutno učinit předběţná opatření?― Zvedla oči k prahu nad námi.
Babské povídačky o tom, ţe upíři nesmějí vstoupit do domu, kdyţ nebyli pozváni. Ale jako
spousta jiných upířích mýtŧ to bylo méně o magii a více o pravidlech. Upíři milovali pravidla –
co pít, kde stát, jak oslovovat výše postavené upíry a tak dále.
 „Uvítali bychom oficiální starostovu pozvánku do jeho domu,― řekl Ethan, aniţ by blíţe
vysvětlil dŧvod toho přání.
Škrobeně přikývla. „Dostala jsem svolení pozvat vás a Merit do Creeley Creeku.― Ethan
se zdvořile usmál. „Děkujeme vám za pohostinnost a pozvání přijímáme.―
Kdyţ bylo tohle odbyto, otevřela slečna Bentleyová dveře a čekala, zatímco jsme vešli do chodby.
Nebyla to moje první návštěva v tomto sídle. Mŧj otec (jakoţto muţ při penězích) a Tate (jakoţto
muţ s konexemi) byli známí a mŧj otec mě tu a tam přivlekl do Creeley Creeku na nějakou
dobročinnou akci nebo tak. Rozhlédla jsem se a konstatovala, ţe se to tu od poslední návštěvy moc
nezměnilo. Podlahy byly z lesklého kamene, stěny z vodorovných prken z tmavého dřeva. Dŧm byl
studený a tmavý, chodba ozářená zlatým světlem, vrhaným ze ţárovek ve zdech.
Vzduchem se linula vŧně vanilkových sušenek. Ta vŧně – prŧzračný citron a cukr – mi
připomněla Tatea. Cítila jsem ji, kdyţ jsem se s ním naposledy viděla. Moţná to byla jeho
oblíbená sladkost a personál Creeley Creeku mu chěl vyhovět.
Jenţe na chodbě nestál ten muţ, kterého jsem čekala. Kráčel k nám totiţ mŧj otec v
elegantním černém obleku. Nepodal nám ruku. Arogance byla pro Joshuu Merita typická.
„Ethane, Merit.―
„Joshuo,― řekl Ethan a kývl. „Máte dnes večer schŧzku se
starostou?― „Měl jsem,― potvrdil otec. „Máte se oba dobře?―
Jak smutné, ţe mě překvapil jeho zájem. „Máme se fajn,― odpověděla jsem. „Co tě sem
přivádí?― „Obchodní záleţitosti,― řekl otec. Byl členem Rady pro rŧst Chicaga, skupiny, která
se starala o rozvoj obchodu ve městě.
„Taky jsem utrousil dobré slovo o vašem Domě,― dodal. „O pokroku, jakého jste dosáhli s
městskou nadpřirozenou populací. Tvŧj dědeček mě udrţuje v obraze.―
„To bylo od vás… velice šlechetné,― řekl Ethan, zmatený stejně jako já.
Mŧj otec se příjemně usmál, potom se podíval na Tabithu. „Vidím, ţe jdete dovnitř.
Nenechte se zdrţovat. Rád jsem vás oba viděl.―
Tabitha nás předešla, vykročila dál do hlubin sídla a klapala při tom podpatky. „Pojďte za
mnou,― volala na nás.
Vyměnili jsme si s Ethanem pohled.
„Co se právě teď stalo?― zeptala jsem se.
„Ţe by se tvŧj otec z nějakého neznámého dŧvodu začal chovat přátelsky?―
Za tím byl nepochybně nějaký dŧvod spojený s byznysem, coţ, jak jsem předpokládala, brzy
zjistíme. Zatím jsme poslušně následovali Tabithu po chodbě.

Seth Tate měl vizáţ nenapravitelného playboye. Rozčepýřené vlasy, černé jako uhel, modré
oči pod dlouhými tmavými řasami. Z jeho obličeje ţeny omdlívaly, a jakoţto opětovně zvolený
starosta měl k tomu obličeji i politickou moc. Tím se vysvětlovalo, proč byl zvolen chicagským
nejţádanějším starým mládencem a jedním z nejvíce sexy politikŧ v zemi.
Přijal nás ve své kanceláři, dlouhé nízké místnosti, vykládané od podlahy ke stropu dřevem.
Na jednom konci kanceláře stál gigantický stŧl a u něj křeslo z červené prošívané kŧţe, které
by mohlo s přehledem slouţit jako trŧn.
Nad stolem s trŧnem visel hrŧzostrašný, jeden a pŧl metru široký obraz. Většina plátna byla tmavá,
ale byly na něm jasně zřetelné obrysy skupinky podezřele vypadajících muţŧ. Stáli kolem jednoho,
umístěného přibliţně uprostřed malby, který měl ruce nad hlavou a krčil se, zatímco oni na něj
ukazovali. Vypadalo to, jako by ho k něčemu odsuzovali. Nebyl to zrovna inspirativní obraz.
 Tate, který stál uprostřed místnosti, podal Ethanovi bez sebemenšího zaváhání
ruku. „Ethane.― „Pane starosto.― Potřásli si rukama jako muţi.
„Jak se daří Domu?―
„Řekl bych, ţe nálada je… napjatá. Kdyţ vám lidé protestují před bránou, svádí to jednoho k
tomu, aby očekával, co se semele.―
Poté, co si vyměnili významný pohled, se Tate obrátil ke mně a na tváři mu rozkvetl úsměv.
„Merit,― řekl měkčím hlasem. Vzal mě za obě ruce, sklonil se ke mně a letmo mě políbil na
tvář. Voněl sladkým citronem. „Právě jsem se setkal s vaším otcem.―
„Potkali jsme ho.―
Pustil mě a usmál se, ale kdyţ si mě začal prohlíţet, jeho úsměv zvadl. „Jste v pořádku?―
Musela jsem vypadat otřeseně; kdyţ na holku někdo míří pistolí, tak to s ní většinou
zamává. Ale neţ jsem stihla promluvit, Ethan vyslal varování.
Nemluv o McKetrickovi, řekl. Zatím neznáme jeho spojence.
„Před domem byly protesty,― odpověděla jsem poslušně Tateovi. „Bylo to znepokojivé.
Hemţilo se to tam předsudky.―
Tate na mne vrhl omluvný pohled. „Bohuţel nemŧţeme protestujícím upřít jejich práva
zaručená prvním dodatkem ústavy, ale pokud se to vystupňuje, mŧţeme vţdy zasáhnout.―
„Zvládli jsme to dobře,― ujistila jsem ho.
„Kdyţ Gabriel Keene odhalil existenci koţoměncŧ, k vaší popularitě to moc nepřispělo.―
„To skutečně ne,― připustil Ethan, „ale kdyţ nás přitlačili ke zdi, přispěchal Domu na pomoc. Veřejné
odhalení – vyjádření stanoviska – bylo to nejmenší zlo, které mohl udělat pro ochranu svých lidí.―
„Ne ţe bych přímo nesouhlasil,― pravil Tate. „Kdyby to prohlášení neučinil, museli bychom
nakonec zatknout všechny koţoměnce za napadení a narušování klidu. Bez nějakého
odŧvodnění bychom jim to nemohli nechat projít. Díky tomu prohlášení jsme měli dŧvod a
veřejnost pochopila, proč se koţoměnci vmísili do boje a proč jsme je hned nepozatýkali.―
„Jsem si jistý, ţe váš chápavý přístup ocení.―
Tate se zatvářil sarkasticky. „Pochybuju o tom, ţe je takové věci zajímají. Koţoměnci se mi
nejeví jako politicky uvaţující typy.―
„To také nejsou,― souhlasil Ethan. „Ale Gabriel je dost rozumný na to, aby pochopil, kdy pro
něj někdo udělal laskavost a kdy je vhodné ji oplatit. Nebyl z toho prohlášení unešený a ještě
méně se radoval z toho, ţe jeho lidé mají být zataţeni do strachu veřejnosti z upírŧ.
Momentálně na tom pracuje a snaţí se své koţoměnce drţet dál od očí veřejnosti.―
„To je ostatně dŧvod, proč jsem vás ţádal o schŧzku,― řekl Tate. „Uvědomuji si, ţe je to
nezvyklá prosba, a váţím si, ţe jste si udělali čas tak brzy.―
Sedl si do trŧnu za stolem a přihlíţející z obrazu nyní ukazovali na něj. Tate ukázal na menší
ţidličky, přisunuté k přední straně stolu. „Prosím, posaďte se.―
Ethan si vzal ţidli. Zaujala jsem místo za ním jako řádná Ochránkyně na stráţi.
Starosta Tate na to gesto vykulil oči, ale rychle nasadil opět profesionální výraz. Otevřel
desky a sundal víčko z draze vypadajícího plnicího pera.
Ethan přehodil nohu přes nohu. Byl to signál, ţe se připravuje na politicky laděný rozhovor.
„Co pro vás mŧţeme udělat?― zeptal se zcela nevzrušeným tónem.
„Vyjádřil jste se, ţe v Domě vládne napjatá atmosféra. Přesně totéţ mě znepokojuje v kontextu celého
města. Útok na Cadogan znovu podnítil strach z nadpřirozena, z toho, co je jiné. Poprvé jsme čelili
čtyřem dnŧm nepokojŧ, Ethane. Jsem si jistý, ţe pochopíte, do jak zapeklité pozice mě to staví – musím
udrţet občany v klidu a zároveň se snaţit chápat i vaši náročnou situaci, včetně útoku Adama Keena.―
 „Samozřejmě,― řekl Ethan velkoryse.
„Ale lidé jsou nervózní. Stále více. A ta nervozita má za následek nárŧst kriminality. Za
poslední dva týdny jsme zaznamenali zvýšený počet přepadení, rvaček, ţhářství a také
pouţití střelných zbraní. Od svého prvního zvolení jsem se usilovně snaţil tato čísla sníţit a
myslím, ţe se mi to povedlo. Hrozně nerad vidím, jak to sklouzává zpátky.―
„Myslím, ţe na tom se všichni shodneme,― řekl Ethan nahlas, ale byla to jen předehra k tiché
konverzaci mezi námi, jelikoţ Ethan aktivoval naši telepatickou linku. Kam tím míří?
To kdybych tušila, odpověděla jsem.
Tate se zamračil a podíval se na desky před sebou. Prohlíţel si informace v nich obsaţené,
potom z nich vyndal jeden dokument a podal jej Ethanovi. „Vypadá to, ţe lidé nejsou jediní, u
koho v našem městě vzrŧstá násilí.―
Ethan se podíval na dokument, dlouho mlčel a ramena mu ztuhla do rovné linie.
Ethane? Co tam je? zeptala jsem se. Podal mi papír přes rameno, aniţ by se namáhal s
odpovědí. Vzala jsem si ho. Vypadalo to jako policejní zápis.
Ot.: Povězte mi, co jste viděl, pane Jacksone.
Odp.: Byl jich tucet. Upírů, víte? Měli tesáky a uměli se vám nabourat do hlavy. A šíleli po
krvi. Všichni. Kam jste se podíval – všude upír, upír, upír. Bum! Upír. A byli všude kolem nás.
A oni nemohli utéct.
Ot.: Kdo nemohl utéct?
Odp.: Lidi, smrtelníci. Když vás upír chce, tak ne. Ne když se vás chce zmocnit a vysát z vás
krev. Všichni se na vás sesypou a hudba tak hrozně řve, buší vám o srdce jako kladivo. Byli
tím pobláznění. Úplně po ní šíleli.
Ot.: Po čem?
Odp.: Po krvi. Šíleli žízní po ní. Hladem. Bylo to vidět v jejich šílených očích. Byly stříbrné
jako oči ďábla. Jen jeden pohled do těch očí a ďábel vás stáhne do propasti.
Ot.: A co se stalo pak, pane Jacksone?
Odp.: (Vrtění hlavou.) Hlad, chtíč, ovládlo je to. Cloumalo to s nimi. Zabili tři dívky. Tři! Pili z
nich, až z nich vyprchal všechen život.
Tam stránka končila. Prsty se mi třásly na papíře, vzhlédla jsem k Tateovi a promluvila, i
kdyţ mi to nepříslušelo. „Kde jste k tomu přišel?―
Tate se mi podíval do očí. „Ve věznici Cook County. Tohle je část výslechu muţe, který byl zatčen pro
drţení nelegální látky. Vyšetřovatelka si nebyla jistá, jestli byl opilý a rozrušený, nebo jestli skutečně
viděl něco, čemu bychom měli věnovat pozornost. Naštěstí vzala ten zápis ke svému nadřízenému a ten
jej vzal k mému hlavnímu poradci. Ačkoli jsme jiţ zahájili aktivní vyšetřování, zatím se nám nepodařilo
najít oběti, o kterých pan Jackson mluvil – ţádné pohřešované osoby neodpovídají popisu, který udal.―
„Kde se tohle stalo?― zeptal se tiše Ethan.
Tate sjel k Ethanovi přimhouřenýma očima. „Říkal, ţe ve West Townu, nedokázal nám však říct
nic bliţšího, neţ která to byla čtvrť. Jelikoţ jsme zatím neurčili místo činu ani oběti, je moţné, ţe
si to všechno vybájil. Na druhou stranu však sám vidíte ze zápisu, ţe je poměrně přesvědčený o
tom, ţe upíři v našem krásném městě spáchali krveţíznivý útok na lidi. Útok, při němţ přišly o
ţivot tři nevinné oběti.― Po chvíli ticha se Tate posadil, zkříţil ruce za hlavou a opřel se zády do
křesla. „Nemám radost, ţe se tohle děje v mém městě. Neraduji se ani z útoku na váš Dŧm a z
animozity panující mezi vámi a smečkami. Také nejsem nadšený z toho, ţe se mí občané bojí
upírŧ natolik, ţe stojí před vaším Domem a protestují proti vaší existenci.―
Tate si znovu poposedl dopředu a ve tváři měl hněv. „Víte ale, co mě doopravdy vytáčí? Fakt, ţe vás
výpověď pana Jacksona příliš nepřekvapila. Fakt, ţe jsem zjistil, jak dobře jste si vědomi
existence krveţíznivých večírkŧ, kterým říkáte ‚mejdany‘.―
Ţaludek se mi scvrknul nervozitou. Tate byl za normálních okolností klidný, vyrovnaný taktik,
který si hlídal slova, a k městu měl neotřesitelně optimistický přístup. Jeho současný tón spíš
patřil do nějakého zakouřeného tajného zadního kamrlíku nebo do potemnělého koutu
restaurace. Takový ten tón, který byste slyšeli v Chicagu za dob Al Caponeho.
Tohle byl Seth Tate, který ničil nepřátele. A jeho terčem jsme nyní byli
my. „Něco se nám doneslo,― řekl nakonec Ethan, mistr eufemismŧ.
„O krvavých orgiích?―
„O mejdanech,― přiznal Ethan. „Malých setkáních, kde upíři společně pijí od lidí.―
Mejdany obvykle pořádali Zbloudilí – upíři, kteří nenáleţeli k ţádnému z Domŧ, a tudíţ
nedodrţovali jejich tradiční pravidla, především pak zásadu nekrmit se na lidech, ať uţ jsou k
tomu lidé svolní, či ne. Cadoganští upíři povolovali pití, ale byl k tomu nutný souhlas a já
nevěděla o ţádném Domě, který by toleroval sprostou vraţdu.
Před několika měsíci uţ mejdany málem prosákly na veřejnost, ale trochu jsme zapátrali a
povedlo se nám je udrţet v tajnosti. Myslím, ţe období blaţené nevědomosti bylo za námi.
„Máme oči na stopkách,― pokračoval Ethan, „snaţíme se identifikovat organizátory mejdanŧ,
jejich metody a zpŧsoby, jakými lákají lidi.―
Tohle měl na starosti Malik – Ethanŧv Sekundant, následník trŧnu. Po indicentu s vydíráním
byl pověřen vyšetřováním mejdanŧ.
„A co jste zjistili?― zeptal se Tate.
Ethan si odkašlal. Á, znamení, ţe bude kličkovat.
„Za poslední tři měsíce víme o třech mejdanech,― řekl. „O třech, na kterých se podílelo maximálně
pŧl tuctu upírŧ. Byly to malé, intimní záleţitosti. Ano, dochází k prolévání krve, ale neslyšeli jsme o
tom, ţe by se dělo, řekněme, ono zuřivé násilí, které popisuje pan Jackson, ani bychom nic takového
netolerovali. Nikdy tu nebylo ani nařčení z toho, ţe by někdo někoho… úplně vysál. A kdybychom o
tom slyšeli, kontaktovali bychom ombudsmana, nebo bychom je zastavili sami.―
Starosta spojil na stole prsty. „Ethane, věřím, ţe neodmyslitelnou součástí snah udrţet
město v bezpečí je začlenění upírŧ do lidské populace. Nějaké vymezení by nic nevyřešilo –
povede to jen k dalšímu vyčleňování. Na druhé straně podle pana Jacksona upíři páchají
násilné, hromadné a nekonsenzuální věci. To je pro mě nepřijatelné.―
„Pro mě a mé upíry téţ,― ujistil ho Ethan.
„Šíří se zvěsti o předčasných volbách,― řekl Tate. „Nezabalím to tady jen kvŧli nadpřirozené
hysterii. Tohle město nepotřebuje ţádné referendum o upírech a koţoměncích. Ale co víc,―
pokračoval a provrtával Ethana pohledem. „Vy určitě nechcete, aby se u vašich hlavních
dveří objevila skupina úředníkŧ a trvala na tom, ţe zavřete Dŧm. Nechcete, aby městská rada
postavila vaši existenci mimo zákon.―
Cítila jsem, jak z Ethana vytryskla magie. Jeho úzkost a zlost sílily a já byla ráda, ţe Tate je
člověk a nevnímá to nepříjemné brnění ve vzduchu.
„A taky si nepřejete, abych se stal vaším nepřítelem,― uzavřel to Tate. „Nechcete, abych
nechal velkou porotu rozhodovat o zločinech, které pácháte vy a vám podobní.― Prolistoval
desky na stole a vyndal jeden list, který mu nastavil. „Nechcete, abych na vás nechal vydat
zatykač na základě toho, ţe jste napomáhali a podněcovali k vraţdění lidí v tomto městě.―
Ethanŧv hlas byl chladný jako led, ale magické brnění bylo silné jako zemětřesení. „Já jsem
nic takového neudělal.―
 „Ale?― Tate opět poloţil papír na stŧl. „Ze spolehlivých zdrojŧ vím, ţe jste přeměnil jednu lidskou osobu
v upíra bez předchozího svolení.― Zvedl ke mně oči a já cítila, jak se mi hrne krev do tváří. „Také vím z
dŧvěryhodných zdrojŧ, ţe zatímco jste vy a vaše upíří rada slíbili, ţe Celina Desaulniersová zŧstane v
Evropě, je místo toho v Chicagu. Jsou tyhle činy tak moc vzdáleny vraţdě?―
„Kdo tvrdí, ţe Celina je v Chicagu?― zeptal se Ethan. Schválně tu otázku poloţil opatrně.
Dobře jsme věděli, ţe Celina – někdejší hlava Navarrského Domu a moje potenciální
vraţedkyně – byla Greenwichským prezidiem, vedoucím orgánem evropských a
severoamerických upírŧ, propuštěna na svobodu. Také jsme věděli, ţe jakmile ji prezidium
pustilo, okamţitě zamířila do Chicaga. Nemysleli jsme však, ţe by tu ještě byla. Na to
proběhlo posledních pár měsícŧ v moc velkém klidu. Nebo to tak alespoň vypadalo.
Tate zvedl obočí. „Vidím, ţe to nepopíráte. Pokud jde o informace, tak mám své zdroje
stejně jako vy.― „Bez ohledu na zdroje nemám rád, kdyţ mě někdo vydírá.―
Tate se s šokující rychlostí přepnul z Al Caponeho zpátky na řečníka z předních stránek a
velkoryse se na nás usmál. „Vydírání? To je příliš drsný výraz, Ethane.―
„Co přesně tedy chcete?―
„Chci, abychom všichni – my i vy – dělali správnou věc pro Chicago. Chci, abyste měli stejnou
šanci převzít kontrolu ve své vlastní komunitě.― Tate spojil ruce na stole a podíval se na nás. „Chci,
aby se tento problém vyřešil. Přeji si, aby tyhle mejdany skončily, a chci vaši osobní záruku, ţe máte
ten problém pod kontrolou. Jestli ne, vydám na vás zatykač. Doufám, ţe si rozumíme?―
Nastalo ticho, ale nakonec Ethan vyprskl: „Ano, pane starosto.―
Tate coby zběhlý politik okamţitě nasadil mírnější výraz. „Výtečně. Jestli máte něco k nahlášení
nebo jestli potřebujete přístup k některému ze zdrojŧ informací ve městě, stačí mě kontaktovat.―
„Samo sebou.―
Tate naposledy přikývl a věnoval se svým papírŧm, stejně jako by to nejspíš udělal Ethan,
kdyby si mě zavolal do své kanceláře na přátelský pohovor.
Jenţe tentokrát to byl Ethan, kdo byl povolán, a byl to Ethan, kdo vstal a šel ke dveřím. Já
za ním jako věrná Ochránkyně.

Ethan cestou k mercedesu dusil znepokojení nebo vztek nebo co vlastně cítil.
Potom si však potlačovanou frustraci vybil na německé technologii za osmdesát tisíc dolarŧ a
na třech stech koní v jejím motoru. Sice neurazil kus brány, kdyţ jsme odsud vyjíţděli, ale stopky
na cestě mezi Creeley Creekem a Lake Shore Drive bral jako nesmělá doporučení. Nohu na
plynu měl aţ na zemi a hnal se po silnici, jako bychom měli za patami čerta se stříbrnýma očima.
Problém byl, ţe ti čerti se stříbrnýma očima jsme byli my.
Oba jsme byli nesmrtelní a Ethan měl pravděpodobně na kontě celé století řidičských
zkušeností, jenţe to neznamenalo, ţe jeho ostře řezané zatáčky byly méně děsivé. Prohnal
se přes semafory na červenou a pokračoval na Lake Shore Drive, odbočil na jih, znovu na to
šlápnul… A takhle řídil celou dobu, aţ jsme rozzářené městské panorama nechali za zády.
Skoro jsem se bála zeptat, kam nás to veze – opravdu jsem chtěla vědět, kde si upíří
predátoři upouštějí politickou páru? –, ale kdyţ jsme dojeli k Washingtonovu parku, uţ jsem
se ptát nemusela. Vyjel z Lake Shore Drive a o několik pištivých zatáček později jsme vjeli na
Promontory Point, coţ je malý poloostrŧvek vybíhající do jezera. Ethan projel kolem budovy s
věţičkou na vrcholu a zastavil s autem před kamennou římsou, která dělila trávu od jezera.
Beze slova vylezl z auta a zabouchl za sebou dveře. Kdyţ přeskočil kamennou zídku, jeţ
obklopovala poloostrov, a zmizel z dohledu, odepnula jsem si pásy. Nejvyšší čas dát se do práce.
 KAPITOLA 4

DIVOKÉ ZVÍŘE

V zduch byl vlhký a těţký, ostrý pach ozónu signalizoval déšť. Jezero vypadalo, jako by jím uţ teď
zmítala bouře: hnaly se po něm bíle zpěněné vlny jako rozeklané zuby a naráţely na kamenitý
břeh.
Vzhlédla jsem k obloze. Na jihozápadě se jiţ rozpínal obrovský bouřkový mrak ve tvaru
kovadliny, viditelný pokaţdé, kdyţ ho osvítil blesk.
Bez varování se ozvala třeskutá rána.
Vyskočila jsem a ohlédla se k budově v obavě, ţe do ní uhodil blesk. Ale stavba byla tichá a
klidná, a kdyţ tichem otřásla další rána, došlo mi, ţe ten zvuk přichází z hloučku stromŧ na
opačné straně budovy. Obešla jsem ji a našla Ethana pod borovicí. Stál tam jako zápasník,
připravený k souboji s deset metrŧ vysokým sokem. Pěsti měl vztyčené a tělo napjaté.
„Pokaţdé!― zařval. „Pokaţdé, kdyţ se mi povede dostat věci pod kontrolu, tak nás zase
někdo zatáhne do nějaký pakárny!―
A pak se rozmáchl a zaútočil na strom – pěstí.
Křach.
Strom se zakymácel, jako by do něj narazil náklaďák, zamával větvemi, aţ jehličí zašumělo.
Ve větru byla cítit vŧně borové mízy a taky krve. A to nebylo jediné, co se neslo vzduchem. Z
Ethanova těla vycházely vlny magie a plnily prostor kolem nás typickým brněním.
Aha, pomyslela jsem si, tím se vysvětluje, proč jel sem a ne do Domu. S takovou spoustou
potlačovaného hněvu Ethan domŧ jet nemohl. Cadoganští upíři – dokonce i ti, kteří nebyli vŧči magii
tak citliví jako já – by poznali, ţe je něco špatně, a to by napjatou atmosféru určitě nezmírnilo. Tohle
byla zjevná nevýhoda všech upířích Mistrŧ – být totálně vytočený a nemít v tom stavu kam jít.
„Máš vŧbec ponětí, jak dlouho mi trvalo a kolik práce mi dalo, neţ jsem z tohohle udělal
respektuhodný a úspěšný Dŧm? A tenhle člověk – tahle malá nicka v chronologii světa – mi
vyhroţuje, ţe mi to všechno sebere.―
Ethan se připravoval na další úder, ale klouby uţ měl zkrvavené a ten ubohý strom na tom
asi nebyl o moc líp. Chápala jsem, ţe se potřebuje vybít, kdyţ mu někdo chce přišít něco, co
napáchali jiní, ale sebepoškozováním ten problém asi nevyřeší. Byl čas zasáhnout.
Stála jsem na trávníku mezi budovou a jezerem: usoudila jsem, ţe to je dokonalé místo k
uvolnění trochy napětí. „Co kdyby sis vybral protivníka své velikosti?― zavolala jsem.
Otočil se s jedním obočím vzdorovitě vytaţeným. „Neprovokuj mě, Ochránkyně.―
 Sundala jsem sako kompletu a hodila ho na zem, potom jsem dala ruce v bok a snad uţ
naposled dneska v noci sebrala upíří kuráţ. „Bojíš se, ţe na mě nemáš?―
Jeho výraz byl nedostiţný – stejnou měrou dychtivý i podráţděný –, jeho muţnost bojovala s
tendencí udusat toho, kdo zpochybnil jeho autoritu. „Dávej si pozor na pusu.―
„Byla to regulérní otázka,― namítla jsem. Ethan uţ šel ke mně a vŧně jeho krve sílila.
Nemohla jsem zastírat, ţe to ve mně budilo hlad. Uţ jsem Ethana dvakrát v minulosti kousla
a pokaţdé to byl nezapomenutelný záţitek. Smyslný tak moc, ţe mi bylo aţ nepříjemné to
přiznat. Vŧně jeho krve spustila řetězec vzpomínek a já věděla, ţe uţ mi stříbrní oči, i kdyţ mi
teď nebylo vhod, jak moc mě přitahuje.
„Byla to dětinská otázka,― zavrčel a udělal další krok vpřed.
„Nesouhlasím. Jestli se chceš bít, zkus to s upírem.― „Tvoje
snaha dělat chytrou ti nijak nepomáhá, Ochránkyně.―
Uţ byl na dosah a z kloubŧ na pravé ruce, odřených skoro na kost, mu kapala krev. Zahojí
se to, a dokonce i rychle, ale určitě to bolelo.
„A vida, stejně jsi tady,― řekla jsem a zatnula ruce v pěst.
Oči se mu stříbrně leskly. „Pamatuj na své postavení.―
„Uleví se ti, kdyţ mi připomeneš, kdo je kdo?―
„Jsem tvŧj Mistr.―
„Ano, to jsi. Mŧj Mistr jsi v Hyde Parku, v Creeley Creeku a taky všude, kde jsou slezlí tvoji upíři.
Ale tady jsme jen ty, já a tvŧj vztek, za který mŧţe Tate. Takhle se do Domu vrátit nemŧţeš. Magie z
tebe úplně stříká a dosáhneš jen toho, ţe si všichni budou dělat ještě větší starosti neţ doteď.―
Nad obočím mu zacukalo, ale drţel jazyk za zuby.
„Tady venku,― řekla jsem tiše, „jsme jen ty a já.―
„Tak potom neříkej, ţe jsem tě nevaroval.― Nato bez servítkŧ udělal svŧj nejoblíbenější
pohyb, výkop s otočkou, mířený na mou hlavu. Jenţe já ho zablokovala paţí a ramenem.
Kdyţ jsem mu překazila tenhle úder, vrátil se do výchozí pozice. „Nepřeceňuj se,
Ochránkyně. Porazila jsi mě jen jednou.―
Pokusila jsem se taky o výkop s otočkou, ale vyhnul se mu, skrčil se a přetočil, neţ opět
zaujal pozici. „To sice jo,― řekla jsem, „ale kolik podřízených tě přemohlo přede mnou?―
Zamračil se a pokusil se o kombinaci direktŧ, kterou jsem snadno odrazila. Mohli jsme sice do těch
ran dát veškerou upíří sílu, ale přesto to nebyl skutečný souboj. Tohle byla jen hra. Upuštění páry.
„Jen se neboj,― řekl. „Sice jsi mě jednou skolila, ale já tě předtím přemohl a vím, ţe to dokáţu
znova.― Byl teď arogantní, shodil ze sebe to jemné, ale houţevnaté pozlátko, do něhoţ se v poslední
době balil. Já jsem však dokázala převést jeho zlost do romantického ţáru, jenţ zjemnil jeho rány.
Uhnula jsem direktu, do kterého stejně nedal všechno. „Nedělej si naděje. Tímhle zpŧsobem
vyhládlá nejsem.―
„Já si pořád dělám naděje, kdyţ jsi poblíţ.― „Pak
se od tebe budu drţet dál,― zašvitořila jsem. „To
se s funkcí Ochránkyně příliš neslučuje.―
„Ani se to neslučuje s tvým případným zatčením,― vrátila jsem ho k aktuálnímu tématu.
Ethan si rukama prohrábl blonďaté prameny a spojil prsty na temeni. „Dělám, co mŧţu, abych
udrţel město pohromadě. Je to pořád těţší. A teď, během pár hodin, zaţijeme odvrácenou stránku
svobody projevu, zjistíme, ţe Chicago má domobranu a taky ţe Tate vytáhl do boje. Proti mně.―
Srdce se mi sevřelo soucitem, ale odolala jsem nutkání se ho dotknout. Připomněla jsem si,
ţe jsme kolegové. Nic víc.
 „Vím, ţe je to frustrující,― řekla jsem. „Taky vím, ţe to Tate s tím zatykačem přepískl. Ale co
jiného se dá dělat neţ snaţit se ten problém vyřešit?―
Ethan se zamračil, otočil se zpátky k jezeru a vykročil směrem k němu. Okraj poloostrova
terasovitě sestupoval v kamenných obloucích do vody. Sundal sako, opatrně ho poloţil na
kamennou zídku a sedl si vedle něj.
Bylo špatné cítit se maličko zklamaná, ţe si nesundal i košili?
Kdyţ jsem k němu přišla, zvedl oblázek a mrštil ho do vody. Navzdory rozbouřené hladině
letěl jako střela.
„Nezní mi to jako mejdan,― řekla jsem. „Myslím to, co popisoval pan Jackson. Alespoň to
neodpovídá tomu, jak jsi je popisoval předtím. Nevidím to na svádění ani uhranutí. Tohle není
utajované hobby.― Čekala jsem na jeho odpověď a odhrnula prameny z tváře. Zvedal se vítr.
Ethan se natáhl pro další oblázek a opět ho mrštil, aţ to zasvištělo. „Pokračuj,― řekl a mně se
trochu ulevilo. Vrátili jsme se k politice a taktizování. To bylo dobré znamení.
„Zaţila jsem První hlad a První hlad v druhém kole. Obojí mělo příchuť smyslnosti, to jistě,
ale v zásadě to bylo pořád o krvi – o ţízni. Ne o ovládání lidí a zabíjení.―
„Jsme upíři,― podotkl suše.
„Jo, protoţe pijeme krev, ne protoţe jsme psychopati. Neříkám, ţe psychopatičtí upíři
neexistujou, nebo ţe nejsou takoví, kteří by pro krev nezabíjeli, kdyţ po ní prahnou, ale v
tomhle případě se mi to tak nejeví. Zdá se mi to jednoduše jako čisté násilí.―
Ethan chvíli mlčel. „Hlad po krvi je v rozporu s násilím. Kdyţ uţ, tak souvisí se sváděním, s
přitahováním lidí blíţ. Je to neodmyslitelná součást upířího uhranutí.―
Uhranutí bylo starodávné upíří kouzlo – schopnost upírŧ uchvátit ostatní buď pomocí
manipulace nebo přizpŧsobením vlastního vzhledu k tomu, aby byli pro oběť atraktivnější. Já
byla na tohle kouzlo úplně levá, ale zato se zdálo, ţe jsem sama vŧči uhranutí dost imunní.
„Tohle je uţ podruhé, co nás mejdany dostaly do potíţí,― poznamenala jsem. „Aţ doteď jsme
se tomu vyhýbali, ale je načase je zarazit. Jenţe nemŧţeme předstírat, ţe tohle je prostě
úplně normální party, která se někomu vymkla z rukou. Tohle je prostě… divné. A abychom
neviděli všechno tak černě, tak aspoň ti Tate dává šanci ten problém vyřešit.―
„Dává mi šanci? To je snad hodně slabé slovo. Dělá přesně to, o co se snaţil Nick
Breckenridge – vydírá nás, abychom jednali.―
„Nebo nám dává příleţitost, kterou jsme předtím
neměli.― „Jak to myslíš?―
„Nutí nás odhalit strategii,― řekla jsem. „Coţ znamená, ţe místo abychom chodili kolem
Greenwichského prezidia po špičkách a starali se, co si o nás který Dŧm pomyslí, jsme nuceni jít
a něco s tím dělat. Aspoň vyuţijeme trochu toho politického potenciálu, o kterém pořád meleš.―
Ethan panovačně povytáhl obočí.
„Teda mluvíš. O kterém rozumně a uváţlivě
hovoříš.― Tentokrát zakoulel očima.
„Podívej,― pokračovala jsem. „Kdyţ jsme naposledy řešili mejdany, nutil jsi mě zaměřit se na riziko
médií. Dneska v noci se prokázalo, ţe se ten problém nevyřeší, kdyţ se budeme jen klepat, aby na
to nikdo nepřišel. Potřebujeme se k tomu postavit čelem. Je nutné učinit mejdanŧm přítrţ.―
„Ty chceš říct upírŧm, ţe uţ nemŧţou pořádat orgie s lidskou krví?―
„No, tahle slova jsem pouţít nechtěla. A taky jsem měla v plánu vzít si na to
svŧj meč.― Pousmál se. „S ocelí v rukou jsi pastva pro oko.―
„Ano,― souhlasila jsem. Poloţila jsem si ruku na břicho. „A teď, kdyţ to vidíme z té lepší stránky,
pojďme si dát něco na zub. Mám hlad jako
vlk.― „A kdy nemáš?―
„Ha ha.― Šťouchla jsem ho do paţe. „Pojď. Dáme si hovězí po italsku.―
Podíval se na mě. „Předpokládám, ţe to v chicagských kulinářských kruzích zaujímá nějaké
dŧleţité postavení?―
Jen jsem tam stála, litovala ho, ţe nikdy neochutnal báječný sendvič s hovězím po italsku, a
pobuřovalo mě, ţe tu bydlí tak dlouho a tak moc se izoloval od věcí, které dělají tohle město Chicagem.
„Stejně dŧleţité jako pálivé papričky a chicagská pizza. Pojďme, mŧj pane. Teď je řada na
tobě, aby ses něco přiučil.―
Zahuhlal, ale nechal se obměkčit.

Jeli jsme do univerzitního kampusu, nechali auto v parkovacím pruhu podél ulice a postavili se
do fronty spolu s lidmi, kteří se šli najíst během noční směny, a studenty, kteří si potřebovali dát
pozdní svačinku. Konečně jsme si objednali a šli k pultíku, kde jsem naučila Ethana postoji, který
Bŧh stvořil extra pro obyvatele Chicaga: s nohama od sebe, lokty na stole a sendviči v ruce.
Ethan nepromluvil od chvíle, kdy mu přinesli jeho dvaceticentimetrový sendvič s hovězím po
italsku, z něhoţ ještě kapala šťáva. Kdyţ mu po prvním kousnutí skápla na podlahu před
nohy – nikoli na drahé italské boty –, velkoryse se na mě usmál.
„Výborně, Ochránkyně.―
Kývla jsem s plnou pusou housky, hovězího a papriček, šťastná, ţe se Ethanovi zlepšila nálada. O
mé posedlosti masem a uhlohydráty si myslete, co chcete, ale nikdy nezpochybňujte schopnost
natenko nakrájeného hovězího v ţemli udělat muţe šťastným – upíra nebo člověka, to je jedno.
A kdyţ uţ je řeč o štěstí, tak mě napadlo, o co všechno se ještě Ethan připravil. „Byl jsi
někdy na zápase Cubs?―
Ethan si otřel ústa papírovým ubrouskem a já se podívala na jeho klouby – uţ se zahojily.
„Ne, nebyl. Nejsem ţádný velký baseballový fanda, jak víš.―
Fanda nebyl, ale přesto se mu povedlo získat míček s podpisy hráčŧ Cubs, který nahradil
mŧj starý, o nějţ jsem přišla. Tohle gesto mě vyhodilo ze sedla, ale povedlo se mi to ustát.
„No to mě napíchni na kŧl,― řekla jsem. „Ale váţně – ty pobýváš v Chicagu takovou dobu a
nikdy jsi nebyl ve Wrigley? Taková hanba. Musíš se tam podívat. Samozřejmě na noční zápas.―
„Samozřejmě.―
K vysokému baru, kde jsme stáli, se blíţila dvojice urostlých muţŧ s kníry, tričky s logem Bears
a sendviči v rukou. Zabrali místo vedle Ethana, rozkročili se, rozbalili hovězí a pustili se do něj.
Uţ při druhém kousnutí se ohlédli a všimli si, ţe vedle nich stojí dva upíři.
Ten blíţe k Ethanovi si přejel ubrouskem po mastném kníru a podíval se nejdřív na mě, pak
na Ethana. „Vy dva jste mi nějaký povědomý. Neznám vás odněkud?―
Jelikoţ moje fotka byla před dvěma měsíci rozmázlá po celé titulní straně a Ethan se od
útoku na Cadogan několikrát objevil v místních zprávách, pravděpodobně jsme byli profláklí.
„Jsem upír z Cadoganského Domu,― řekl Ethan.
Naše část restaurace – ne plná, ale přesto osazená nočními hladovci – ztichla.
Tentokrát muţ vrhl podezíravý pohled na naše sendviče. „Vám tohle chutná?―
„Je to skvělé,― řekl Ethan a ukázal na mě. „Tohle je Merit. Je z Chicaga. Trvala na tom, ţe to
musím ochutnat.―
Muţ a jeho společník se naklonili, aby na mě viděli. „Je
to tak?― „Je.―
 Chvíli mlčel. „Uţ jste zkusil hlubokou pizzu? A paprikovej hotdog?―
Zahřálo mě to na srdci. Moţná jsme byli upíři, ale tihle chlapi aspoň chápali, ţe jsme v první
řadě z Chicaga. Znali jsme baseballový stadion Wrigley Field a zábavní park Navy Pier, bývalého
starostu Daleyho a zácpy v dopravní špičce, fotbalový stadion Soldier Field v prosinci a pláţ Oak
Street Beach v červenci. Zaţili jsme zuřivé sněhové bouře a ještě úmornější vlny horka.
Ale především: znali jsme jídlo. Taquerias, paprikové hotdogy, pizzu s vysokým okrajem a
skvělé pivo. Pekli jsme, smaţili, dělali na zpŧsob soté, grilovali, rádi jsme si uţívali sluníčka a
tepla, dokud to šlo, a sdíleli jsme to jídlo společně.
„Obojí,― řekla jsem. „Koupila jsem mu pizzu U Saula.― Muţ
zastříhal huňatým obočím. „Vy znáte U Saula?―
Šibalsky jsem se usmála. „Smetanový sýr a dvojitá porce slaniny.―
„Óooo,― řekl ten muţ a usmál se od ucha k uchu. Pustil ubrousek a rozhodil rukama do vzduchu.
„Smetanovej sýr a dvojitá slanina. Tady náš zubatej kámoš zná Saulovu specialitku!― Pozvedl
obrovský papírový kelímek sodovky k přípitku. „Na vás, mŧj příteli. Na dobrý jídlo a tak dál.―
„A na vás,― řekl Ethan, pozvedl sendvič a kousl
si. Pálivé hovězí ve jménu míru. To se mi líbilo.

„Překvapuje mě, ţe jsi mu řekl, ţe jsme upíři,― řekla jsem Ethanovi cestou zpátky do auta.
„Teda ţe ses k tomu doznal, vzhledem k tomu, co jsme dneska večer viděli.―
„Někdy se předsudky dají vyvrátit jedině připomenutím toho, co máme společné. Cílit na
jejich vnímání toho, co znamená být upírem… nebo člověkem. Kromě toho, neptal by se, kdo
jsme, kdyby to alespoň netušil, a lhaní by ho zřejmě jen ještě víc rozčílilo.―
„Dost moţná.―
Velkoryse se usmál. „Navíc jsi na něj určitě udělala dojem svými řečmi o smetanovém sýru a
dvojité slanině.―
„Kdo by se nenechal okouzlit smetanovým sýrem a dvojitou slaninou? Teda asi kromě
vegetariánŧ. Ale vegetariánství – jak jsme dŧkladně prověřili – není nic pro mě.―
Ethan mi otevřel dveře od auta. „Ne, Ochránkyně,
to není.― Nastoupila jsem a on taky, ale hned
nenastartoval. „Nějaký problém?― zeptala jsem se.
Zamračil se. „Nejsem si jistý, jestli jsem připraven vrátit se do Domu. Ne ţe bych snad chtěl
být v Creeley Creeku, ale dokud se nevrátím do Hyde Parku, nenabude ta nepříjemná
záleţitost reálných obrysŧ.― Podíval se na mě. „Dává to smysl?―
Jen čtyři sta let starého Mistra upíra mŧţe vŧbec napadnout, ţe doktorandka nechápe, co je
prokrastinace. „Samozřejmě ţe ano. Prokrastinace je velmi lidská emoce.―
„Nejsem si jistý, jestli na ni mají lidi monopol. A co víc, nejsem si jistý, jestli se tohle dá brát
jako prokrastinace.―
Obrátil se zpátky a otočil klíčky v zapalování. „Na rozdíl od toho, co
děláš ty.― „Co dělám?―
Maličko se usmál – jen jako záchvěv. „Prokrastinuješ,― řekl. „Vyhýbáš se tomu, co je mezi
námi nevyhnutelné.―
„Jak dlouho trvá ‚nevyhnutelné‘, kdyţ jsi nesmrtelný?―
Zakřenil se a vyjel s mercedesem z parkovacího pruhu. „Myslím, ţe to
zjistíme.― Jedna letní noc v Chicagu. Tři bitvy před námi.
Kdyţ jsme dojeli zpátky, protestující tam ještě byli a jejich zjevná nenávist se vŧbec
nezmírnila. Na druhou stranu se zdálo, ţe jim trochu ubylo energie; tentokrát seděli na úzkém
pruhu trávníku mezi chodníkem a silnicí. Někteří posedávali na campingových ţidličkách. Jiní
seděli v páru na dekách a jeden se opíral druhému o rameno, protoţe uţ bylo hodně pozdě.
Předsudky byly takhle na noc očividně vyčerpávající.
Malik nás uvítal u dveří s deskami v rukou. Ethan se mu před příjezdem do Domu ohlásil
telefonem. Malik byl vysoký, s kakaovou pletí, světle zelenýma očima a krátkým sestřihem.
Měl vznešené vystupování následníka trŧnu – ramena drţel dozadu, čelist zatnutou, oči
bystré a stále v pohotovosti, jako by čekal, ţe na hradby zaútočí nájezdníci.
„Domobrana a zatykače,― řekl Malik. „Nejsem si jistý, jestli je pro vás dva dobré, abyste
spolu nadále opouštěli Dŧm.―
Ethan souhlasně odfrkl. „V tomto okamţiku se mi s tebou chce
souhlasit.― „Tate naznačil, ţe ten domnělý incident byl násilné povahy?―
„Mimořádně násilné, tedy podle očitého svědka,― řekl Ethan.
Jakmile jsme byli v Ethanově kanceláři a on za námi zavřel, přešel k jádru věci. „Jde o to, ţe
se upíři přestali ovládat a zabili tři lidi. Podle toho, co popsal pan Jackson, to však vypadá
mnohem krvavěji neţ typický mejdan.―
„Pan Jackson?― tázal se Malik.
Ethan zamířil ke stolu. „Náš očitý svědek. Potenciálně pod vlivem, ale dost střízlivý na to,
aby Tatea přesvědčil. A tím ‚přesvědčil‘ myslím, ţe mi Tate vyhroţuje, ţe mě nechá zatknout,
jestli ten problém nedám do pořádku, ať uţ jde o cokoli.―
Malik vykuleně těkal očima z jednoho na druhého. „Takţe to myslí opravdu váţně.―
Ethan kývl hlavou. „Uţ má připravený zatykač. Tímto se ten problém momentálně stává
naším ústředním zájmem. Tate tvrdí, ţe k incidentu došlo ve West Townu. Projdi opět
všechno, co víme o mejdanech. Nějaká spojitost s touhle čtvrtí? Mluvil někdo o násilí? O
čemkoli, co by odpovídalo rozsahu, o němţ vypověděl ten svědek?―
Ethan zadal jeden úkol a obrátil se ke mně. „Po západu slunce promluv s dědou. Poţádej ho,
aby vypátral, co se povídá o incidentu popsaném Jacksonem – co se týká upírŧ, Domŧ, čehokoli
–, a ať ti předá jakékoli nové informace, které získají o mejdanech. Moţná se v tomto případě
skutečně nejedná o mejdan, ale prozatím je to jediné vodítko, které máme. A kaţdopádně,―
dodal a díval se chvíli na mě, chvíli na Malika, „učiňme těmto věcem přítrţ, ano?―
„Mŧj pane,― souhlasila jsem kývnutím hlavy. Rozhodně dědečka navštívím, ale okruh mých
přátel se za posledních pár měsícŧ poněkud rozrostl. Nedávno jsem byla poţádána, abych
vstoupila k Rudé gardě, skupině jakýchsi upířích hlídacích psŧ, která dohlíţí na Mistry a
Greenwichské prezidium. Tu nabídku jsem odmítla, ale vyuţila jsem konexí a přivolala Rudou
gardu na pomoc, kdyţ náš Dŧm čelil útoku. Moţná, ţe přichází čas, abych to znovu zváţila…
„A tenhle McKetrick?― zeptal se Malik.
„Ten počká,― odpověděl Ethan s rozhodným výrazem. „Počká si aţ do soudného dne,
protoţe my z Chicaga neodejdeme.―

Aţ slunce zapadne, navštívím dědu. Ale předtím mi zbývalo ještě pár hodin tmy a mnoho hodin
světla. Všechny loţnice v Domě, kde bydlela asi devadesátka z celkových tří stovek
cadoganských upírŧ, vypadaly jako malé ubikace. Postel. Psací stŧl. Noční stolek. Malý šatník,
malá koupelna. Nebylo to nic moc, ale mohli jsme si v nich dopřát oddych od upířích dramat.
Vzhledem k nepříjemnostem, do jakých jsme se často dostávali, nám trocha klidu přišla vhod.
 V mém pokoji ve druhém patře – stejně jako ve zbytku Domu – to pořád bylo cítit nedávnými
úpravami. Novou malbou. Cementem. Plastem. Vlastně mi to ale docela vonělo, jako nový
začátek. Nový start. Jakmile jsem zavřela dveře, strhla se venku bouřka a déšť začal bičovat mé
okenice. Svlékla jsem si komplet a z nohou skopla lodičky ve stylu Mary Jane, šla do mrňavé
koupelny a umyla si obličej. Make-up šel dolŧ snadno. Vzpomínky však nebylo tak snadné smýt.
Šlo o příliš výrazné obrazy, které nešly ignorovat – zvuky, výrazy, dojmy z Ethana a jeho
těla. Snaţila jsem se ty myšlenky odstínit, zachovat si jasnou hlavu, abych se mohla věnovat
práci. Jenţe tu byly pořád. Teď uţ sice trochu míň pichlavé, ale umlčet se nedaly. Na kaţdý
pád si zřejmě budu ty vzpomínky vláčet s sebou.
Kdyţ jsem si oblékla tílko a šortky, mrkla jsem přes rameno na hodiny. Do svítání mi zbývaly
dvě hodiny, coţ znamenalo, ţe mám ještě hodinu do svého týdenního rande s dalším
oblíbeným blond upírem. Spíš upírkou.
Mým prvním úkolem bylo uspokojit základní upíří potřeby. Prošla jsem chodbou do kuchyňky ve
druhém patře a usmála se cestou na pár povědomých upírŧ. Kaţdé patro Domu mělo kuchyňku,
coţ byla velmi šikovná věc, protoţe naléhavé upíří choutky se neohlíţely na otvírací dobu
jídelny. Otevřela jsem lednici, vyndala si dvě krabičky krve skupiny A (dodávané firmou s laciným
jménem Blood4You) a vrátila se do svého pokoje. Většina upírŧ má to štěstí, ţe umí do velké
míry ovládat svou krveţíznivost, včetně mě. Ale stejně jsem krev potřebovala, i kdyţ jsem
nápojové krabičky hned nerozsápala. Chuť na krev byla u upírŧ podobná jako u normálních lidí
ţízeň; kdyţ se pití odkládá do chvíle, kdy jste uţ pořádně vyprahlí, je uţ obyčejně pozdě.
Čekala jsem na příchod Její Výsosti, zapíchla brčko do jedné krabičky a studovala stoh knih, který uţ
začínal šplhat nahoru po zdi. Byla to moje hromádka knih čekajících na přečtení. Obvyklé ţánry. Holčičí
čtení. Akční. Drţitelé Pullitzerovy ceny. Milostný román o pirátovi a panně v blŧzce s hlubokým
výstřihem (No a co? I upírka si občas s chutí přelouskne nějakou tu nestydatou romanťárnu.)
I kdyţ jsem poslední hodiny před úsvitem často trávila ve svém upířím pokoji, seznam čekajících knih
se neztenčoval. Za kaţdou přečtenou jsem našla v knihovně našeho Domu náhradu. A tu a tam mě při
probuzení za soumraku za dveřmi čekala hromádka knih, kterou tu podle všeho nechal náš knihovník,
další podřízený upír. Jeho výběr se většinou vztahoval k politice: příběhy o prastarých konfliktech mezi
upíry a koţoměnci; ţivotopisy stovky politikŧ, kteří byli vŧči upírŧm nejpřátelštější v historii Západu;
soupisy upířích historických událostí. Naneštěstí měly ty knihy i přes váţné téma vesměs stupidní názvy.
Až na vrchol: Jak upíři přispěli k západní architektuře
Tesáky na miskách vah: Upíří politici v historii
Pít, či nepít. To je, oč tu upírům běží
Krvavý párek, krvavé dušené, krvavý pomeranč: Jídlo pro každou příležitost
A odporně pojmenovaný Plazma-atlas, obsahující mapy dŧleţitých upířích destinací.
Moţná byl šéfredaktor upířích publikací ten samý vtipálek, který vymyslel jména kapitol v
Kánonu, neboli Průvodci severoamerickými Domy. V tom byly podobné slovní hříčky – a
podobně směšné. Upřímně, nehledě na jména – kdyţ se po Domě pohyboval Ethan, bylo pro mě
rozhodně výhodné číst si ve svém pokoji. Vyhýbala jsem se Mistrovi? Zcela určitě. Ale kdyţ uţ
člověk musí čelit lákadlŧm, která nemŧţe mít, proč si nenajít nějakou produktivnější zábavu?
Řečeno jinak, proč si objednávat dezert, kdyţ si nemŧţete kousnout?
A tak jsem tu seděla v tílku a boxerkách, v tureckém sedu na posteli a knihou Pít, či nepít v
ruce a déšť bubnoval do střechy nade mnou. Vzdychla jsem, opřela se o polštáře, ponořila se
do slov a doufala, ţe najdu něco mírně zábavně naučného. Nebo informativně naučného.
To je fuk.
O hodinu později zaťukala Lindsey a já přehnula roh stránky, na které jsem skončila (hrozný
zlozvyk, já vím, ale nikdy jsem prostě neměla při ruce záloţku).
Kniha byla spíš informativního rázu, zabývala se nejstaršími zaznamenanými případy stavu,
který autor nazýval hemoanhedonie – neschopnost proţívat potěšení při pití krve. Upíři s
touto poruchou měli obyčejně tendenci démonizovat ty, kteří pili. Kdyţ se k tomu přidá fakt,
ţe být „praktikujícím― upírem bylo samo o sobě nebezpečné – lidem se totiţ obvykle nelíbilo,
kdyţ si z nich někdo chtěl udělat pohárek na pití –, tak se upíři logicky začali scházet a
popíjet tajně, dál od očí těch, co je kritizovali a… abrakadabra, zrodily se mejdany.
S tímhle historickým střípkem v hlavě jsem odloţila knihu na noční stolek a otevřela dveře.
Lindsey, moje kolegyně stráţkyně a nejlepší kamarádka v Domě (za předpokladu, ţe se
nepočítá Ethan, a já měla dojem, ţe nepočítá), stála na chodbě s blonďatým ohohem,
vraţednou figurou a pošetilým úsměvem na tváři. Měla na sobě dţíny a černé tričko s bílým
nápisem CADOGAN. Byla naboso a nehty na nohou měla nalakované třpytivou zlatou.
„Nazdar, bloncko.―
„Merit. Dobrý hadry,― hodila znaleckým okem po mém tílku s nápisem ILLINOIS IS FOR
LOVERS a trenýrky Cubs s potiskem trojlístkŧ.
„Ochránkyně Cadoganského Domu, momentálně mimo sluţbu, je ti k
sluţbám. Vejdi.― Sedla si na postel a já za ní zavřela.
Kdyţ jsme se skamarádily, strávila jsem jednu noc u ní v pokoji pojídáním pizzy a
sledováním reality show. Nebyla to zrovna intelektuální zábava, ale chvíli jsme si mohly
dopřát něco nenáročného, starat se jen o to, která hvězdička chodí s rockovou hvězdou,
nebo kdo vyhrál tenhle týden bláznivou výzvu… Nemusely jsme si lámat hlavu, která skupina
lidí se nás snaţí zabít. To druhé totiţ bylo po chvíli značně vyčerpávající.
Zapnula jsem svou mrňavou televizi (pořízenou za svŧj plat Ochránkyně) a přepnula na dnešní reality
show, kde chlapi soutěţili v řešení hádanek, aby mohli uniknout z ostrova svých bývalých přítelkyň.
Bylo to hodně kvalitní pokoukání. Prvotřídní.
Přisedla jsem si k Lindsey na postel a strčila si za hlavu
polštář. „Jak dopadla schŧzka s Tatem?― zeptala se.
„Drama, drama, drama. Luc ti to poví. Spokoj se s tím, ţe Ethan bude moţná příští týden
hučet v lapáku v Cook County.―
„Sullivan má sice zálibu ve všem tmavým, ale vsadím se, ţe oranţová by mu fakt sekla.
Oranţová s pruhama. Vrrrrr,― řekla a zatnula prsty jako kočičí drápy.
Lindsey byla ještě méně přesvědčená o tom, ţe Ethan se po našem rozchodu nějak změní.
Bohuţel byl pořád stejně hezký.
„Určitě ocení tvou poklonu, aţ si navleče vězeňský obleček,― řekla jsem. „Ačkoli Luc by mohl
trochu ţárlit.―
Luc byl Lindseyin šéf. Byl vysoký, vlasatý, tmavě zlaté prameny zřejmě vyšisované od
slunce během let, která strávil jako kovboj ve vysokých botách na nějakém ranči na náhorní
rovině, kde bylo víc dobytka a koní neţ lidí a upírŧ. Luc nosil kovbojské boty i po své
přeměně v krvesaje a byl totálně zblázněný do Lindsey. Stručně řečeno – nic z toho nebylo,
ovšem aţ do útoku na náš Dŧm. Potom spolu začali trávit víc času.
Nepřipadalo mi, ţe by to bylo nějak extra váţné, spíš nějaký večer s filmem, společná svačina při
západu slunce. Ale zdálo se, ţe Luc konečně prorazil emocionální bariéru, kterou si vŧči němu vytvořila,
aby si ho drţela od těla. Naprosto jsem schvalovala směr, který ti dva nabrali. Luc si uţ vytrpěl dost
a bylo načase, aby taky ochutnal vítězství.
„Luc se mŧţe starat sám o sebe,― řekla Lindsey
suše. „Určitě by uvítal, kdyby ses té péče ujala ty.―
Lindsey zvedla ruku. „Dost o chlapech. Jestli budeš dál kafrat o Lucovi, tak ti dám dvojitý
sullivanovský úder, coţ v praxi znamená, ţe z tebe budu po zbytek noci tahat, jaký má ţhavý
tělo a jak je emočně retardovaný.―
„Kazisvěte,― nafoukla jsem pusu, ale nechala jsem to být. Věděla jsem, ţe si Lucem není
stoprocentně jistá, i kdyţ s ním teď trávila víc času. Nechtěla jsem ji zbytečně popichovat. A
upřímně: i kdyţ se mi zdá, ţe by se k sobě hodili, neznamená to, ţe je povinná s ním chodit.
Byl to její ţivot a já to dokázala respektovat.
Takţe jsem se na to vykašlala, pohodlně se vedle ní usadila a potom uţ se nechala unášet
předtočeným televizním brakem. Pokud jde o relaxaci, tak masáţi lávovými kameny a
bahenní koupeli se to nevyrovnalo, ale upír musí brát to, co je k mání.
 KAPITOLA 5

TAM DOLE U ŘEKY

Kdyţ jsem se vzbudila, oblékla jsem si svou privátní uniformu – dţíny a tílko, boty na vysokém podpatku,
cadoganský medailon, meč a pager – a zamířila ven. Zastavila jsem se u brány Domu a snaţila se
očíhnout trestnou uličku, kterou budu muset projít, jestli se chci dostat k autu. Jeden
z fae mě zřejmě prokoukl.
„Dneska večer jsou v klidu,― řekl. „Ethan se o to
postaral.― Podívala jsem se na něj. „Postaral?―
Fae ukázal do ulice. Vykoukla jsem z brány a usmála se, kdyţ jsem poznala Ethanovu
strategii. Na rohu parkovala dodávka prodávající hovězí po italsku a u ní tucet protestujících
se sendviči v ruce. Transparenty měli opřené o bok auta.
Ethan si musel očividně od někoho vyţádat laskavost.
„Pálivé hovězí ve jménu míru,― zamumlala jsem a rychle pospíchala přes ulici ke svému
vozu, oranţovému hranatému volvu. Auto bylo staré a zaţilo lepší časy, ale dovezlo mě, kam
jsem potřebovala. Dneska v noci jsem potřebovala jet na jih.
Jeden by myslel, ţe kdyţ má mŧj dědeček tak fajnovou funkci, jako je „ombudsman― (coţ ve
skutečnosti znamenalo „prostředník―), bude mít nějakou pěknou kancelář v lepší budově v centru.
Jenţe Chuck Merit, dříve policista, dnes úředník pro nadpřirozeno, zŧstával lidový, ať uţ pro
nadpřirozený lid nebo pro jiný. A tak místo načančané kanceláře s výhledem na řeku úřadoval v
nízké cihlové budově na South Side ve čtvrti, kde byly trávníky obehnány pletivovým plotem.
Za normálních okolností byla ulice klidná. Dnes v noci však bylo parkoviště před kanceláří
plné aut, stejně jako ulice v rozsahu několika blokŧ. Uţ jsem zaţila situaci, kdy bylo
dědečkovo pracoviště obestavěno auty, to kdyţ se sem přijely hasteřit vodní nymfy, které
měly kabriolety s jasně rozeznatelnými značkami. Jenţe dnes tu stály omlácené, ojeté káry s
prorezlými nárazníky a rŧznobarevnými barevnými cákanci.
Zaparkovala jsem a vydala se přes dvŧr. Dveře byly odemčené, coţ bylo pro kancelář
nezvyklé, a ozývala se tu hudba – chraplavý hlas Johnnyho Cashe.
Budova byla zařízená ve stylu sedmdesátých let, ale problémy, které se zde řešily, byly moderní a
paranormální. Totéţ zřejmě platilo pro hranaté muţe a ţeny hemţící se po chodbách s plastovými
kelímky pomerančového dţusu v rukou. Jak jsem se mezi nimi proplétala, otáčeli se na mě a malými
očky sledovali, jak kráčím chodbou. Byli si všichni velmi podobní, jako tomu bývá třeba u bratrancŧ a
sestřenic, kteří mají společné prarodiče. Všichni měli tak trochu prasečí obličeje, pršáky a buclaté
tvářičky.
Pokračovala jsem dozadu, do Catcherovy kanceláře, kterou obýval s Jeffem Christopherem, úţasným
koţoměncem, který oplýval neuvěřitelnými technickými dovednostmi a ještě nedávno mě balil. Cestou jsem
minula velký stŧl s ovocem: krájeným ananasem, červenooranţovou papájou v míse z vodního melounu,
strouţky červeného pomeranče posypanými zrníčky z granátového jablka, ananasovou slupkou plnou
borŧvek a kuliček hroznového vína. Zřejmě občerstvení pro zdejší hosty, pomyslela jsem si.
„Merit!― Jeff vystrčil hlavu ze dveří a uţ na mě mával, ať jdu dál. Protáhla jsem se mezi
několika dalšími muţi a ţenami a vešla do kanceláře. Po Catcherovi ani stopy.
„Viděli jsme tě na bezpečnostní kameře,― řekl Jeff a šel si sednout ke své řadě počítačových
monitorŧ. Hnědé vlasy mu pomalu přerŧstaly, měl je uţ skoro na ramena. Byly rovné, s
pěšinkou uprostřed a momentálně zastrčené za uši. Jeff měl jako vţdycky na sobě košili a
khaki kalhoty, rukávy košile vyhrnuté po lokty, nejspíš aby mu nepřekáţely při práci na
monstrózní klávesnici. Byl vysoký a vyzáblý, ale kde se mu nedostávalo hmoty, tam to hravě
doháněl bojovými schopnostmi. Sílu koţoměnce nebylo radno podceňovat.
„Dík za záchranu. Co se to tady děje?― „Den
otevřených dveří pro říční trolly.―
Jak jinak. „Myslela jsem, ţe řece vládnou vodní nymfy?―
„Taky ţe jo. Nymfy určují pravidla a trollové dohlíţejí na jejich
dodrţování.― „A to ovoce?―
Jeff se usmál. „Dobrý postřeh. Říční trollové jsou vegetariáni. Přesněji řečeno frutariáni.
Nalákej je na ovoce a vylezou zpod mostŧ.―
„A ze všeho nejraději mosty neopouštějí.―
Ohlédla jsem se. Ve dveřích stál Catcher, v ruce drţel talíř ovoce a na nose mu seděly hranaté
obroučky, přesně jak řekla Mallory. Tvořily zajímavý kontrast s vyholenou hlavou a světle zelenýma
očima, ale rozhodně mu sekly. Jeho vizáţ se změnila z nadšeného experta přes bojová umění na
inteligentního svalovce. Ochránkyně to rozhodně schvalovala. Stejně jako jeho typické tričko s
frajírkovským nápisem. Dnes to bylo: KVŦLI TOMUHLE JSEM VSTÁVAL Z POSTELE?
„Pane Belle,― řekla jsem a decentně svému dřívějšímu trenérovi boje s katanou
zasalutovala. „Ty brýle se mi líbí.―
„To mě těší.― Šel ke svému psacímu stolu a začal zapichovat do ovoce párátka.
Takţe Catcher byl čaroděj a Jeff byl koţoměnec. Zastoupeni byli i upíři, i kdyţ jen částečně.
Chicagští Mistři upíři totiţ nebyli moc sdílní o tom, co se v Domech aktuálně děje, proto měl
mŧj dědeček jednoho tajného zaměstnance z řad krvesajŧ, který mu poskytoval informace –
a já jsem tipovala Malika, i kdyţ jsem neměla ţádný dŧkaz.
V myšlenkách jsem se vrátila k trollŧm. „Oni opravdu ţijou pod mosty?― uvaţovala
jsem nahlas. „V slunci i dešti, v zimě i v létě,― řekl Catcher.
„A proč den otevřených dveří? To má být udrţování dobrých nadpřirozených vztahŧ?―
„Teď, kdyţ se situace přiostřuje,― řekl Catcher a soustředěně se mračil, protoţe vydloubával
párátkem semínka z kusu vodního melounu, „jedeme podle telefonního seznamu. Kaţdé z
nadpřirozených etnik má nárok na návštěvu – večer strávený s ombudsmanem.―
„Situace se rozhodně mění,― souhlasil Jeff.
„Rozhodně je poslední dobou hlučnější.―
Všichni jsme se ohlédli na říčního trolla se širokými rameny a krátkými rezavými vlasy, který koukal
do kanceláře. Zvědavě na nás pomrkával široko od sebe posazenými očky. Nedalo se říct, ţe měl
nějaký krk, takţe jak si nás prohlíţel, otáčel celým tělem. Vzduch rozvířil lehký magický vánek.
 „Ahoj, Georgi,― pozdravil Catcher.
George kývl a maličko zamával. „Všechno je víc slyšet. Hlasy. Zvěsti. Vítr mění směr. Myslím, ţe
ve vzduchu je zloba.― Odmlčel se. „Nelíbí se nám to.― Upřel na mě tázavý pohled, který jako by se
ptal, jestlipak já mám nějaký podíl na tom, ţe je město hlučnější. Zda k té zlobě nějak přispívám.
„Tohle je Merit,― vysvětlil klidně Catcher. „Chuckova vnučka.―
Na Georgeovi bylo vidět, ţe se mu rozsvítilo. „Chuck je náš přítel. Je… tišší neţ ostatní.―
Nebyla jsem si úplně jistá, co George myslí slovem „tichý― – měla jsem zdání, ţe to pro něj
znamenalo víc neţ zkrátka jen absenci zvuku –, ale bylo jasné, ţe to míní jako kompliment.
„Děkuji,― řekla jsem a snaţila se těm slovŧm vtisknout co nejvíce váţnosti.
George si mě chvíli prohlíţel. Přemýšlel. Moţná hodnotil. Nakonec kývl.
Zdálo se, jako by to pro něj mělo i další význam kromě přijetí mých díkŧ – jako by to byl
výraz toho, ţe mě schvaluje. Taky jsem kývla a snaţila jsem se do toho vloţit totéţ. Dvě
paranormální bytosti, které se navzájem akceptovaly. Ač jsme kaţdý náleţeli k jinému kmeni,
přesto nás spojovaly dramatické události ve městě a ombudsmanovy snahy učinit tomu přítrţ.
Kdyţ bylo spojení navázáno, George opět zmizel.
„Moc toho nenamluví,― poznamenala jsem.
„To vskutku ne,― potvrdil Jeff. „Říční trollové si ţijí sami pro sebe, pokud od nich vodní nymfy
zrovna něco nechtějí. A i potom se jen objeví, udělají, co je třeba, a zase se vrátí pod mosty.―
„Co vlastně dělají?―
Jeff pokrčil rameny. „Všeobecně těţké práce. Fungují jako gorily té které vodní nymfy v jejím
říčním rajónu při sporech o hranice, moţná taky udrţují mír, třeba pomáhají i udrţet konkrétní
úsek řeky čistý, kdyţ je voda hodně divoká.―
Tím byl Jeff s vysvětlováním očividně hotov a natáhl se, aby narovnal obrázek ve stříbrném
rámečku postavený na rohu stolu. Plyšové zvířátko s mnoha chapadly, které měl na jednom z
monitorŧ, jsem znala uţ z dřívějška, ale tenhle rámeček tu byl nový.
Šla jsem blíţ a nakoukla na fotku v něm. Byl na ní on a Fallon Keenová. Jeff a Fallon si padli do oka, kdyţ
se rodina Keenových a ostatní zástupci smečky sešli v Chicagu a rozhodovali, zda má kaţdý z nich zŧstat
ve svém městě, nebo se odebrat do pradávného domova v Auroře na Aljašce. Smečka odhlasovala zŧstat a
Keenovic rodina se ještě nevrátila domŧ do Memphisu. Mezitím se Jeff a Fallon museli sblíţit.
Na obrázku stáli vedle sebe před cihlovou zdí, měli propletené prsty a dívali se na sebe. V
očích měli něco dŧleţitého. Ţe by uţ láska?
„Vypadáš velmi šťastně,― řekla jsem Jeffovi.
Zčervenaly mu tváře. „Catcher mi nadává, ţe prý na to jdu moc rychle,― řekl a pořád se díval
na monitory před sebou. „Ale ten má sám co říkat.―
„Přitom uţ sám bydlí s mou bývalou spolubydlící,― souhlasila jsem.
„On je pořád tady v kanceláři a slyší vás,― ozval se Catcher. „A kdyţ uţ mluvíme o téhle
kanceláři, tak co tě vlastně přivádí?―
„Ale, jako obvykle. Nesu špatné zprávy. Ta první je, ţe tu máme jakousi rádoby vojenskou
organizaci, vedenou muţem jménem McKetrick. Zablokovali nám autem silnici kousek od Domu. Byli
v plné vojenské zbroji – vojenské boty, černé oblečení, černá SUV bez poznávacích značek.―
„Ţádné černé vrtulníky?― zeptal se Jeff.
„Jasně ţe ne. McKetrick se pasoval na spasitele, který zachrání lid před upíří invazí. Myslí
si, ţe naše tesáky jsou genetická vada.―
„Vada, kterou hodlá napravit?― zeptal se Catcher.
Kývla jsem. „Přesně tak. Prohlašuje, ţe jeho cílem je vyhnat upíry z Chicaga. Vzniklé vakuum zřejmě
hodlá naplnit světlem své osobnosti.―
„Trochu zapátráme. Zjistíme toho co nejvíc.― Catcher zvídavě naklonil hlavu. „Jak jste se
přes ně dostali, kdyţ vám zatarasili cestu?―
„Ethan zavolal naše kamarády ze smečky. Keenovi přijeli s rodinou a nějakými
dalšími.― „Pěkně,― řekl Jeff uznale. „Ehm, a byla tam Fallon?―
„Byla. Ale měla na hlavě kšiltovku Cardinals. Nemohl bys s tím něco udělat?―
Pokrčil rameny jako beránek. „V tomhle bohuţel musím být na její straně. Takţe ne. Ale –
slyšelas o tom, ţe Tonyi uţ se narodilo dítě? Chlapeček, čtyři kila. Connor Devereaux Keene.―
Usmála jsem se na něj. Tonya byla Gabrielova ţena; kdyţ jsem ji naposledy viděla, byla uţ v
pokročilém stádiu těhotenství a jméno Connor uţ měli vybrané. „Čtyři kila? To je pěkný cvalík.―
Jeff se potutelně usmál. „Přesně to říkala
taky.― Catcher si odkašlal. „Co byla ta
druhá věc?― „Mejdany.―
Oba se na mě podívali.
„Co je s nimi?― zeptal se Catcher.
„To byla taky moje první otázka. To nejmenší zlo je, ţe nám mejdany prosákly na veřejnost
– tentokrát doopravdy.―
„A to největší zlo?― zeptal se Catcher.
„Máme tu něco, co připomíná mejdany, ale ve skutečnosti se jedná o zvěrstva páchaná
psychopatickými upíry na více lidech. Dosud máme zprávy o třech mrtvých, ale chybí fyzický dŧkaz.―
V kanceláři zavládlo ticho.
„To myslíš váţně?― zeptal se Catcher hrobovým hlasem.
„Na osikový kŧl.― Sdělila jsem jim detaily záţitkŧ popisovaných panem Jacksonem, taky jsem jim řekla
o starostově vyšetřování a naší návštěvě u něj. Znepokojilo mě, ţe tyhle podrobnosti ještě neznali; vţdyť
dědeček byl městským ombudsmanem pro nadpřirozeno. Měl by být první, komu Tate volal.
„Je to kvŧli mně?― zeptala jsem se. „Tají před ním Tate informace, protoţe jsem jeho
vnučka? Protoţe jsem v Cadoganu?―
Catcher odstrčil talíř s ovocem, opřel se lokty o stŧl a promnul si spánky. „Nevím, ale ta představa
se mi opravdu nelíbí. Zato vím, ţe by Chucka nepotěšila moţnost, ţe jsme tady jen jako loutky, ţe
Tate otvírá naši kancelář paranormálŧm jen proto, aby si nemysleli, ţe je mu po nich houby –―
„A přitom před námi zatajuje dŧleţité informace,― dořekl Jeff.
„Na druhou stranu,― pronesl zamyšleně Catcher, „by nám nepříslušelo po tom pátrat. Tohle je práce
detektivŧ chicagské policie. Jenţe jindy nám normálně dává informace, abychom mohli kontaktovat
Domy nebo Zbloudilé.― Zakroutil hlavou. „Tate nám vţdycky připadal jako tajnŧstkář. Myslím, ţe
tohle jen dokazuje, ţe člověk musí mít vţdycky uši našpicované, i kdyţ je zdánlivě v centru dění.―
„A kdyţ mluvíš o špicování uší, tak jak je to s mejdany? Něco nového v éteru?―
Zamračil se. „Myslel jsem, ţe jsi mluvila s Malikem nebo Ethanem a víš o těch třech, které
jsme vystopovali?―
„Slyšela jsem,― zahuhlala jsem.
Catcher kývl, vstal a šel k nově instalované bílé tabuli na konci kanceláře, otevřel černý fix a
začal s ním skřípat po tabuli. Nejdřív nakreslil něco jako hranatou leklou rybu.
„Co to je?―
„Chicago,― řekl, aniţ by se otočil.
„Váţně? Takhle ty prezentuješ město, pro které pracuješ? Jako rybu?―
„Opravdu vypadá jako ryba,― řekl Jeff vzrušeně. „Ach, moţná jako asijský kapr. Má to být metafora na
mejdany a invazivní druhy?―
„Chytré,― pochválila jsem Jeffa a usmála se na něj.
Opřel se do ţidle a zatvářil se pyšně. „Tohle slýchám od dam často.―
Zakoulela jsem očima a otočila se zpátky ke Catcherovi, který na nás zahlíţel přes své brýle
ve stylu Buddyho Hollyho. Musela jsem se kousnout do rtu, abych se nezačala smát.
„Jak jsem říkal,― pokračoval a přimaloval na svou mapku hvězdičky, „za poslední dva měsíce
víme o třech nových mejdanech.―
„Od tajného upíra?― uvaţovala jsem nahlas.
„O dvou z nich,― přiznal Catcher. „A o tom třetím víme od Malika. Všechno to byly zprávy z
druhé nebo třetí ruky.―
Dobře, tím vybouchla moje teorie o tom, ţe tajným zdrojem informací je Malik.
„Pak je tu ještě mejdan, který jsme navštívili na břehu jezera,― dodal Catcher a přimaloval na
mapku další hvězdičku.
O tomhle jsme se dozvěděli, aţ kdyţ bylo po všem a upíři se odtamtud zdekovali. V
dŧsledku toho jsme z místa činu odešli jen s odhadem počtu zúčastněných a tušením, kdo
další tam pátral – Rudá garda a koţoměnec, z něhoţ se později vyklubal náš vyděrač.
„Ještě jsou tu mejdany, o kterých jsme věděli dřív, neţ jsme navštívili místo konání tohohle.
A taky ten, o kterém mluvil Tate. Ten se konal ve West Townu.―
Catcher kývl, vzal modrý fix a vymaloval hvězdičky.
Mţourala jsem na Catcherŧv „nákres―, ale pořád jsem se v něm nemohla vyznat. Kromě
toho, ţe jsem v tom pořád viděla rybu. „Mohl bys mi aspoň označit, kde leţí Navy Pier?―
zeptala jsem se ho. „Vŧbec netuším, na co vlastně koukám.―
Catcher zamručel, ale vyhověl mi a nakreslil maličký obdélník, trčící z jednoho boku
ryby. Jeff se uchechtl. „To je Navy Pier, nebo se nám Chicago právě vzrušilo?―
Rozchechtala jsem se tak, ţe jsem si trochu chrochtla, ale přestala jsem v okamţiku, kdy
Catcher praštil pěstí do nejbliţšího stolu.
„Hej,― protestovala jsem a ukázala na něj, „mŧj Mistr bude moţná do konce týdne bručet v
Cook County, a to pro mě vŧbec nebude dobré. Sarkasmem si ulevuju od hromadícího se
stresu, jak jistě víš, protoţe jsi mě zaţil s Mallory.―
Ironií bylo, ţe kdyţ jsem o vězení promluvila nahlas, zacukalo mi nervozitou v ţaludku. Ale
Catcherŧv výraz změkl. Podíval se znovu na tabuli a pousmál se koutkem úst. „No, moţná to
vypadá trochu komicky.―
„A jelikoţ jsi to uznal, mŧţeš pokračovat,― navrhla jsem velkoryse.
„Takţe mejdany,― navázal plynule, „se konají nahodile po městě. Není v tom ţádný zjevný
vzorec. Nemá to ţádné epicentrum.―
„To mluví samo za sebe,― řekla jsem a narovnala se na ţidli. „Tím pádem není ţádné centrum
mejdanŧ, tedy ne takové, ve kterém by se konaly tyhle večírky, a ti upíři jsou natolik mazaní, ţe mění
místa konání.― „Aby lidi ani Mistři – jestli tihle upíři patří k Domŧm – nepojali podezření,― dodal Jeff.
„Přesně tak,― řekl Catcher.
„A co rozsah?― zeptala jsem se. „Počet zúčastněných? Pan Jackson byl přesvědčen, ţe tam
jsou tucty upírŧ a ţe se to celé mírou násilí podobalo Americkému psychu.―
„Stejně jako u toho místa, kde jsme byli, máme teď informace o tom, ţe je to jen hrstka upírŧ
a několik lidí. Malá, intimní záleţitost. Zaměřená na dávání a přijímání krve. A mám-li
pokračovat v analogii s filmy, tak tohle není Klub rváčů.―
„Spíš něco jako Láska na první kousnutí,― řekl Jeff.
 Catcher znovu zakoulel očima. „Takţe incident, o kterém se tu bavíme, je co do velikosti a
míry násilí něco dosud nevídaného, navíc bez odpovídajícího hlášení pohřešovaných a
skutečného dŧkazu o spáchání zločinu.― Pokrčil rameny. „Je nasnadě, ţe pan Jackson
neříkal čistou pravdu. Problém je, ţe jsme nemluvili s ţádnými upíry, kteří tam skutečně byli.
To by byla pecka – mít tam vlastního člověka hned od začátku. Přijít na to, jak to funguje, jak
se předávají informace, kdo se účastní a jestli se tak děje dobrovolně.―
„Mŧţeš se nabourat do dat chicagské policie?― zeptala jsem se Jeffa. „Podívat se, jestli něco
není v jejich sloţkách?―
„Mŧţu obojí,― řekl Jeff, předklonil se a začal vyťukávat do klávesnice. „Moţná mi chvíli
potrvá, neţ se k tomu provrtám – výstavba jejich IT je na prd –, ale ozvu se ti.―
Samozřejmě. Kdyţ ombudsmanova kancelář nemá informace, neznamená to, ţe nejsou
nikde ţádné k mání. Nejspíš byl čas oslovit další zdroj…
„Díky,― řekla jsem oběma. „Mŧţete mi zavolat, kdyţ se dozvíte něco dalšího?―
„Jasně. Předpokládám, ţe Sullivan tě chce poslat na nějaký šílený psycho-upíří lov do
terénu, co?― „Silně to hrozí.―
„Kdyţ budeš potřebovat pomoct, zavolej mi,― řekl Catcher.
„Samozřejmě,― souhlasila jsem, ale vlastně mě mezitím taky něco napadlo. Nakonec Jonah
mi byl nabídnut jako partner.
„A jestli opravdu pŧjdeš,― dodal Catcher, „sháněj se po popisech totoţnosti, hlídej, co se
šustne o tom, jak kontaktujou upíry a vytipovávají lidi.―
„Provedu.―
„Chceš, abych přivedl Chucka, neţ odejdeš?― zeptal se Jeff.
Mávla jsem na něj. „Bez obav. Má plné ruce práce. Jen ať se stará o svŧj den otevřených dveří.―
„Jsem si poměrně jistý, ţe zvládnu jak práci, tak rodinu,― ozval se chraplavý hlas od dveří.
Ohlédla jsem se a usmála se na dědečka, který vešel do kanceláře. Dnes večer se pěkně
oháknul, kostkovanou košili s dlouhým rukávem tentokrát vyměnil za manšestrové sako. Ale
khaki kalhoty a staromódní boty s tlustou podráţkou zŧstaly stejné.
Šel ke stolu, na jehoţ okraji jsem seděla, a políbil mě na čelo. „Jakpak se má mŧj nejoblíbenější
upír?― Vzala jsem ho kolem pasu a napŧl ho objala. „Jsou snad ve hře ještě nějací další?―
„Kdyţ uţ jsi o tom začala, tak ne. Je to s nimi obvykle dost
náročné.― „Amen,― řekli Catcher a Jeff současně.
Setřela jsem je pohledem.
„Co tě přivádí do našich končin?―
„Právě jsem říkala Catcherovi a Jeffovi, s čím se momentálně potýkáme. Kdyţ to shrnu,
černě oděné jednotky a mejdany podruhé a lépe.―
Zašklebil se. „To by mě nepotěšilo, ani kdybych nebyl tvŧj
děda.― „Ne,― souhlasila jsem.
„Taky jsem hrozně nerad poslem špatných zpráv,― řekl, „ale tvŧj otec si mi stěţoval, ţe jsi s
ním uţ několik týdnŧ nepromluvila.―
S otcem jsem nevycházela, ale ještě více mě teď naštvalo, ţe do našeho sporu zatáhl dědečka.
„Vidíš, zrovna včera večer jsem ho potkala, kdyţ odcházel ze starostova domu. Měli jsme
velice příjemnou výměnu několika slov,― ujistila jsem dědu.
„Hodná holka,― řekl s úsměvem.
Seskočila jsem ze stolu. Bylo načase pustit se do zbytku vyšetřování. „Musím běţet a ty se
stejně musíš věnovat svým povinnostem, takţe nechám na nich, aby tě do všeho zasvětili.―
 „Jako bych se tomu mohl vyhnout,― řekl dědeček. Ještě jednou mě objal a pak mě pustil.
Rozloučila jsem se a šla zpátky k hlavním dveřím. Kdyţ jsem procházela, říční trollové na
mě pokyvovali, jako by mě schvalovali. Moţná ne jako upíra, ale alespoň jako vnučku muţe,
kterému dŧvěřovali.
Přátelé ve vyšších kruzích byli rozhodně vhod – zvláště, kdyţ máte ve stejně vysokých
kruzích nepřátele. Zrovna kdyţ jsem se chystala zpátky do auta, zazvonil mi telefon. Zavřela
jsem dveře a otevřela ho. Byla to Mallory.
„Nazdar, modrovlásko. Co se děje?―
Nepromluvila, jen začala hned
brečet. „Mal, co je? Jsi v pořádku?―
„Katarze,― řekla. „Je to takový ten očistný pláč.―
Vydechla jsem. Byla bych ochotná zavařit si gumy, abych se k ní dostala, kdyby byla v
nebezpečí. Kaţdá holka však ví, jak je očistný pláč dŧleţitý – kdyţ nebrečíte kvŧli ničemu
konkrétnímu, nýbrţ protoţe všechno se smotalo do obrovského, zašmodrchaného klubka.
„Je to něco, o čem by sis chtěla promluvit?―
„Trochu. Ale ne úplně. Já nevím. Mŧţem se
sejít?― „Jasně. Kde jsi?―
Popotáhla. „Pořád ještě v Schaumburgu. Jsem v Goodwin’s u devadesáté vnitrostátní. Vím,
ţe je to daleko, ale mohly bychom se setkat tady? Máš čas?―
Goodwin’s byla jedna z oněch všudypřítomných restaurací s nepřetrţitým provozem, které mŧţete vidět
před kancelářskými budovami či u hotelových parkovišť. Hojně je navštěvují starší spoluobčané ve čtyři
odpoledne a teenageři o pŧlnoci. Mallory bych nenazvala vyloţeně gurmánkou, ale na blafy si přece jen
nepotrpěla. Jestli jsme se měly setkat v Goodwin’s, chtěla buď nemastné neslané jídlo, nebo anonymitu.
Ani z jednoho jsem neskákala nadšením.
„Právě jedu z kanceláře ombudsmana. Potrvá mi to tam asi tři čtvrtě hodiny.
Stačí to?― „Jo. Učím se. Budu tady.―
Tím učením se vysvětlovalo, proč vybrala tuhle restauraci. Rozloučily jsme se a já se ještě chvíli dívala
na dveře úřadu a přemýšlela, jestli bych se měla vrátit a varovat Catchera, ţe jeho holka je klubko nervŧ.
Ale byla jsem přece nejlepší kámoška a ctila jsem určitý kodex. Protokol. Zavolala mně, ne Catcherovi –
i kdyţ byl v kanceláři a evidentně k dispozici, tudíţ se chtěla vypovídat mně, a to se taky stane.
„Uţ jedu,― zamumlala jsem a nastartovala.
Při řízení jsem si plánovala druhou část svého vyšetřování. Právě tahle část byla trochu
ošemetnější, protoţe mi připadalo, ţe mě mŧj informátor nemá v lásce. Kdyţ jsme se poprvé
setkali, byl Jonah odměřený. Podruhé jsem ho přistihla v ulicích Wrigleyville, kde mě určitě
musel sledovat, aby se mi podíval na zoubek. Otestoval mou odvahu.
Rudá garda byla zaloţena před dvěma sty lety na ochranu Mistrŧ upírŧ, ale nyní spíš na Mistry
dohlíţela. Kdyţ mi Noah Beck, vŧdce chicagských Zbloudilých, nabídl členství, informoval mě, ţe
jestli na to kývnu, bude mým partnerem Jonah, kapitán stráţí chicagského Domu Greyŧ. Ta nabídka
mi lichotila, ale kdybych se připojila ke skupině, jejímţ účelem bylo hlídat Mistry, vypukla by v
Cadoganském Domě třetí světová válka. Kdyby se to Ethan dozvěděl, bral by to ode mě jako facku.
Povaţovala jsem se za upírku-potíţistku a nehodlala jsem ještě přilévat olej do ohně.
Jonah, který mnou nebyl zrovna nadšen, asi nebrečel, kdyţ jsem tu nabídku odmítla. Nečekala jsem, ţe
tenhle telefonát bude o moc lepší, ale Rudá garda měla informace o mejdanech – včetně toho, po kterém
uklidila. A jelikoţ jsem se při návštěvě u ombudsmana nic moc nedozvěděla (ačkoli došlo alespoň k
navázání diplomatických vztahŧ s říčními trolly), byl Jonah oním zdrojem, z něhoţ jsem hodlala čerpat.
 Uţ mi jednou volal, takţe cestou na sever do Schaumburgu jsem vytočila jeho číslo. Vzal to
po několika zazvoněních.
„Jonah.―
„Ahoj, tady Merit.―
Nastala trapná pauza. „Týká se to Domu?―
Zřejmě tím myslel, jestli volám jménem Cadoganského Domu – nebo kvŧli
Rudé gardě. „Ani ne. Měl bys chvilku?―
Další pauza. „Dej mi pět minut. Zavolám ti zpátky.―
Linka oněměla, a tak jsem se ujistila, ţe mám zapnuté vyzvánění, a strčila telefon do drţáku
na nápoje, zatímco jsem se blíţila k devadesáté vnitrostátní.
Jonah byl na sekundu přesný; kdyţ hodiny na palubce ukázaly o pět minut víc, zavolal.
„Musel jsem ven,― vysvětloval. „Jsem teď na ulici, takţe mám větší klid.― Upíři Scotta Greye
bydleli v přestavěných skladech ve čtvrti Andersonville, nedaleko od stadionu Wrigley. Šťastlivci.
„Co se děje?― zeptal se.
Rozhodla jsem se, ţe pŧjdu s pravou ven. „Starosta Tate si nás včera zavolal k sobě do
kanceláře. Řekl nám, ţe má výpověď očitého svědka o tom, ţe banda upírŧ zabila tři lidi.―
„Sakra,― zaklel tiše a zněl při tom trochu unaveně. „Něco dalšího?―
„Tate naznačil, ţe k tomu násilí došlo v rámci mejdanŧ. Ale podle našich informací se to jeví
jinak. Větší. Zákeřnější. Jestli ten svědek, nějaký pan Jackson, mluvil pravdu, tak to
vykazovalo známky útoku. Moţná není podstatné, ţe se to stalo na mejdanu. Kaţdopádně s
tím musíme něco udělat a k tomu potřebuju informace.―
„Takţe jsi zavolala mně?―
Protočila jsem panenky. Z té otázky jasně vyplývalo, ţe mi prokáţe velkou laskavost a ţe
bude chtít něco na oplátku. Jak velmi upírské.
„Pokud mám najít odpověď, tak jsi moje největší naděje,― řekla jsem věcně.
„Bohuţel ti toho moc neřeknu. Vím o posledním mejdanu – o tom, po kterém uklidila Rudá
garda – ale znám to jen z Noahova vyprávění. Nebyl jsem tam.―
„Myslíš, ţe Noah by mohl mít víc informací?―
„Moţná. Proč nezavoláš přímo jemu?― „Protoţe
jsi mi byl nabídnut jako partner.―
Jonah se odmlčel. „Je snad tenhle hovor náznakem, ţe stojíš o Rudou gardu?―
Je to poslední možné východisko, jak posbírat nějaké info, pomyslela jsem si, ale nahlas
jsem řekla: „Myslím, ţe je to dost velká věc a přesahuje to Domy i členství v Rudé gardě.―
„Tak dobře. Trochu se poptám, a kdyţ se něco dozvím, ozvu se ti. Předpokládám, ţe náš
rozhovor zŧstane jen mezi námi.―
„Budu mlčet jako hrob. A díky.―
„Neděkuj, dokud něco nezjistím. Zŧstaneme ve spojení.―
Zavládlo ticho, takţe jsem telefon odloţila. S kaţdým novým dnem přicházelo nové drama a
další komplikace.
Horko těţko nějaká noc proběhla v poklidu.
Občas znělo poflakování se v pyţamu a dobrá kníţka jako fenomenální nápad.
Telefon zazvonil téměř okamţitě poté, co jsem ukončila hovor. Podívala jsem se na displej.
Volal mŧj otec.
Na chviličku mě napadlo nechat ho rovnou spadnout do hlasové schránky, ale poslední dobou jsem to
dělala příliš často – dokonce tak, ţe se to doneslo aţ k dědovi. Nechtěla jsem, aby děda odnášel moje
problémy, a tak jsem to překousla, vzala to a dala telefon
k uchu. „Haló?―
„Rád bych s tebou mluvil,― řekl otec namísto pozdravu.
Byla to nevyvratitelná pravda. Otec měl určitě v zásobě spoustu témat, která se mnou chtěl
probrat. Horší bylo přijít na to, které konkrétní téma má dnes na mysli.
„O čem?― zeptala jsem se.
„O jistých věcech, které se před námi rýsují. Dozvěděl jsem se o moţných investicích a
myslím, ţe by to Ethana mohlo zajímat.―
Aha, tím se vysvětlovala ta přátelská nálada v Creeley Creeku. Jestli mého otce něco
potěšilo, tak moţnost získání kapitálu a tučné provize. Přesto jsem oceňovala, ţe měl zájem
spolupracovat s Ethanem, místo aby se snaţil nás všechny pohřbít.
„Teď zrovna něco řešíme, ale určitě Ethanovi o tvé nabídce řeknu.―
„Mŧţe mi zavolat do kanceláře,― řekl otec. Myslel tím svŧj mrakodrap na Michigan Avenue
naproti Millennium Parku. Pro největšího magnáta, pohybujícího se na trhu s realitami, přece
musí být jen ty nejlepší nemovitosti.
S touto instrukcí linka ohluchla.
Kdyby si tak člověk mohl svou rodinu vybírat…
 KAPITOLA 6

HON NA ČARODĚJNICE

V jela jsem na téměř prázdné parkoviště před restaurací. V oknech se svítilo a uvnitř byla vidět
jen hrstka lidí.
Zaparkovala jsem volvo, zamířila dovnitř a tam se rozhlíţela, dokud jsem nenašla Mallory. Seděla
u stolu a před sebou měla notebook a snad třicet centimetrŧ vysokou hromádku knih, rovné modré vlasy
zastrčené za uši. Mračila se na monitor a vedle ní stála napŧl vypitá sklenice pomerančového dţusu. Kdyţ
jsem vešla a ona vzhlédla, všimla jsem si, jak hluboké má kruhy pod očima.
„Čau,― přivítala mě s úlevou ve tváři.
Vklouzla jsem do boxu. „Vypadáš unaveně.― Řekla jsem si, ţe kdyţ je nejlepší kámoška v
nouzi, není třeba to okecávat.
„Jsem unavená.― Zaklapla notebook, odsunula ho stranou a spojila ruce na stole. „Praktické
vyučování není vŧbec takové, jak se o něm básní.―
Zkříţila jsem nohy na lavici. „Dřina?―
„Fyzicky a emocionálně vyčerpávající,― zamračila se na stoh knih a spojila ruce na stole.
„Je to jako výcvikový tábor pro čarodějnice. Mám se učit věci, které jsem se měla naučit uţ
zhruba před deseti lety, akorát smrsknuté do několika měsícŧ.―
„Je to k něčemu?―
„Jo. Chci říct, ţe jsem to se svým učitelem zvládla tak, ţe je to jako moje druhá přirozenost.― Neţ
jsem stihla zamrkat, uţ přede mnou po stole jela plastová slánka s pepřenkou.
Vzhlédla jsem a nalezla Mallory naprosto v klidu, s mdlým výrazem ve tváři. Uţ jsem viděla, jak
Mallory hýbe věcmi – naposledy nábytkem –, ale neviděla jsem, ţe by to dělala tak nevzrušeně.
„To je… obdivuhodný.―
Pokrčila rameny, ale v očích měla cosi temného. „Uţ to dělám skoro
bezmyšlenkovitě.― „A jaký z toho máš pocit?―
V té chvíli se jí oči zalily slzami. Podívala se nahoru a otočila hlavu, jako by je tím mohla
zastavit. Jenţe ony se jí stejně skutálely po tvářích. A kdyţ si je osušila, všimla jsem si, jak
má zarudlé a popraskané ruce.
„Povídej,― pobídla jsem ji a rozhlédla se. V našem koutu restaurace bylo prázdno. Jediná
servírka v dohledu seděla u stolu na opačném konci a balila příbory do papírových ubrouskŧ.
„Kromě nás dvou tu skoro nikdo není.―
 To spustilo další proud slz. Srdce se mi sevřelo při pomyšlení, ţe za posledních pár týdnŧ
dělala nebo viděla věci, které ji dohnaly k slzám, a ţe jsem tomu asi nemohla zabránit.
Vstala jsem a šla na její stranu stolu. Počkala jsem, aţ se posune, a sedla jsem
si vedle ní. „Tak povídej,― řekla jsem.
„Já uţ nevím, kdo jsem.―
Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se usmát. Jestli existoval problém, který jsem jako
upíří nováček dokázala pochopit, tak tohle. Drcla jsem ji hlavou do ramene.
„Pokračuj.―
To otevřelo stavidla. „Byla jsem obyčejná holka, je to tak? Dělala jsem si svoje. Měla jsem
modrý vlasy, dělala jsem si ve svý reklamce. A pak se z tebe stane upírka a Ethan Sullivan mi
sáhne na vlasy a řekne, ţe mám magii. A pak se objeví Catcher a je ze mě čarodějka a učím se
Klíče a jak vrhat ohnivý koule na terče, abych byla připravená, aţ se to mezi upírama podělá.―
Nadechla se a spustila znovu. „Měla jsem být ve třiceti společníkem ve firmě, Merit. Mít byt u
jezera. Vlastnit birkinku a celkově být spokojená s tím, jak si parádně ţiju. A teď dělám…,―
rozhlédla se, „magii. A nejen magii.―
Po tváři jí skanula další slza.
„Co tím myslíš – nejen magii?―
Klesla hlasem o jednu oktávu. „Víš o čtyřech
Klíčích, ţe?― „Jistě. síla, bytosti, zbraně, texty.―
„Správně. To jsou čtyři hlavní obory magie. No a ukázalo se, ţe je to sloţitější – ţe to není
jediné rozdělení magie.―
Zamračila jsem se na ni. „A jaké jsou další?―
Nahnula se ke mně. „Černá magie, Merit. Zlé věci. Existuje celý systém temné magie, který
kopíruje čtyři bílé Klíče.― Vzala ubrousek a otevřela pero. „Viděla jsi Catcherovo tetování, ne?―
Kývla jsem. Měl ho přes břicho, kruh rozdělený na čtvrtiny.
Načrtla obrázek, který jsem uţ znala, potom ukázala na čtyři výseče, připomínající kusy koláče.
„Takţe kaţdý kvadrant je Klíč, ano? Magický obor.― Vytáhla ze stojánku další ubrousek, rozloţila
ho a nakreslila další rozčtvrcený kruh. Kdyţ měla hotovo, poloţila ubrousek na ten první.
„Jsou to stejné čtyři obory – jenţe všechno je to černá magie.―
Tentokrát jsem promluvila tišeji. „Nějak se nemám čeho chytit. O jaké černé magii je řeč? Ve
stylu Elphaby, zlé čarodějnice ze západu, nebo Zmijozelu?―
Zavrtěla hlavou. „To ti nemŧţu
říct.― „Mně mŧţeš říct všechno.―
Podívala se na mě s evidentní frustrací ve tváři. „Ne ţe bych nechtěla. Já nemŧţu. Je v tom
kouzlo Řádu. I kdyţ některé věci vím, nedostanu je ze sebe. Mŧţu si v hlavě sumírovat věty,
ale nejde mi to vyslovit.―
To se mi nějak nelíbilo – uţ tak tajnŧstkářský Řád pouţíval magii k tomu, aby zabránil
Mallory mluvit o jejím trápení. O temných věcech.
Takových, kterých člověk později
lituje? „Mŧţu něco udělat?―
Zavrtěla hlavou a dívala se na své ruce na
stole. „Proto máš tak rozpraskané ruce?―
Kývla. „Jsem unavená, Merit. Cvičím, učím se, jak mŧţu, ale tohle – já nevím – tohle člověka
vysává nějak jinak.― Sevřela ruce v pěsti a zase uvolnila. „Je to úplně jiný druh vyčerpání. Nejde
jen o tělo. Ani jen o mysl. Jde taky o duši. Svým zpŧsobem.― Ustaraně svraštila obočí.
 „Řekla jsi něco z tohohle Catcherovi?―
Zakroutila hlavou. „On není v Řádu. Co nemŧţu říct tobě, nemŧţu říct ani jemu.―
Najednou jsem chápala, proč Catcher není velkým fanouškem Řádu – a proč bylo tak
dŧleţité, jestli je ještě členem, nebo ne.
„Jak ti mŧţu pomoct?―
Polkla. „Mohly bychom tady jen chvíli sedět?― Trhaně si povzdychla. „Jsem jen unavená. A mám před
sebou zkoušky a musím se tolik učit – hodně se toho ode mě teď čeká. Prostě se mi nechce domŧ. Nechce
se mi zpátky do mýho ţivota. Chce se mi sedět ještě další dvě hodiny v týhle uhozený restauraci.―
Vzala jsem ji kolem ramen. „Jak dlouho budeš chtít.―

GGG

Ještě hodinu jsme seděly v boxu a skoro nemluvily. Mallory srkala pomerančový dţus a zírala
z okna, jak tu a tam projelo kolem nějaké auto.
Kdyţ měla dopito, znovu jsem ji šťouchla do ramene. „On tě miluje, víš? I kdyţ se zdá, ţe
mu to nemŧţeš říct, tak mŧţeš. Chci říct, ţe nemŧţeš rozebírat podrobnosti, ale mŧţeš mu
povědět, ţe ti to dělá starosti.―
„Víš to určitě?―
Chňapla jsem tu malou nitku naděje v jejím hlase a zatáhla za ni. „Stoprocentně. Je to přece
Catcher, Mallory. Bláznivý a paličatý? Určitě. Drsný? Bez debat. Ale taky je do tebe
zamilovaný aţ po uši.― Popotáhla. „Pokračuj.―
„Pamatuješ, co mi řekl o Ethanovi? Ţe si zaslouţím někoho, kdo mě chce od začátku? Víš, Catcher
Bell je tenhle tvŧj někdo. Kaţdého, kdo by si na tebe dovolil, by přerazil vejpŧl, a je to jasné od první
vteřiny, kdy jste se setkali. Zboţňuje tě, a podle mě není nic, s čím by ses mu nemohla svěřit. No,―
dodala jsem s úsměvem, „leda by se z tebe stal upír. To by asi byla definitivní tečka.―
Mal se i přes pokračující pláč uchechtla a znovu si
utřela slzy. „Předpokládám, ţe si neděláš tajné plány,
jak se stát upírem?― „Teď zrovna ne.―
„Dobře. Myslím, ţe jeden upír v rodině je aţ aţ.―
„Na tom se shodnem. Jenomţe…― Odmlčela se a znovu začala. „V mém ţivotě je jen hodně
málo rozhodnutí, kterých lituju. Ţe jsem nevzala tu super chanelku, kterou jsme viděly v tom
zásilkovým obchodě na Division Street. Ţe jsem na Buffy koukala aţ od třetí série. Kravinky,
ale víš, jak to myslím.― Zavrtěla hlavou. „Ale tohle. Být čarodějkou, souhlasit s tím, ztotoţnit se
s tím, podílet se na tom – já nevím. Moţná jsem to všechno měla ignorovat. Věnovat se dál
svojí reklamě a kašlat na upíry a čarování a na to, ţe mi Ethan sáhl na vlasy. Chci říct, kdo
tohle dělá? Kdo sahá někomu na vlasy a prohlásí, ţe má magii?―
„Darth Sullivan.―
„Zatracenej Darth Sullivan.― Trochu se uchichtla, potom si poloţila hlavu na moje rameno.
„Přála sis někdy, abys mohla prostě utéct? Vrátit ţivot zpátky tam, kde jsi ještě netíhla k
nadpřirozenu a skočit na svŧj vlastní vlak?―
Trochu jsem se pousmála a vzpomněla na to, co řekl Ethan. „To mě napadlo.―
„Dobře,― řekla, poloţila dlaně na stŧl a vydechla. „Je čas na hecování před zápasem.
Připravit, pozor, teď.―
To byl signál, ţe ji mám vzít za límec a vytáhnout ji z jejího jezírka ţalu, a potom nabídnout
trochu vlastní motivační magie.
 „Mallory Carmichaelová, jsi čarodějka. Moţná se ti to nelíbí, ale je to fakt. Máš dar a
nebudeš sedět v Goodwin’s a pít kafe za devětapadesát centŧ jen proto, ţe máš hlavu v pejru
z toho, co děláš. Jsi čarodějka – ale nejsi robot. Jestli si děláš starosti kvŧli svojí práci,
promluv o tom s někým. Jestli myslíš, ţe něco z toho, co děláš, je morálně nepřijatelné, pak s
tím přestaň. Vzepři se, kdyţ je to nutný. Máš nějaký mravní zásady a víš, jak s nima naloţit.―
Chvíli jsme jen mlčky seděly, dokud rozhodně
nekývla. „To jsem potřebovala.―
„Proto mě miluješ.―
„Jo, a taky proto, ţe máme stejnou velikost bot.― Natočila se na lavici a zvedla koleno. Nohu
si opřela o lavici a já viděla, ţe je obutá v limitované edici limetkově zelených pum. Byl to
jeden z párŧ, které jsem v jejím domě nechala, kdyţ jsem se přestěhovala do Cadoganu.
„Nejsou to snad –―
„Jo, jsou strašně pohodlný.― „Mallory
Delancey Carmichaelová!―
„Hele, příští víkend je Street Fest,― řekla najednou. „Co kdybysme tam zašly a daly si špízy?―
Street Fest byly kaţdoroční chicagské oslavy konce léta. Restaurace a dodavatelé občerstvení postavili v
Grantově parku své bílé vinylové stany, aby zde prodávali své zboţí a slavili konec srpnového pařáku a
dusného vlhka. Za normálních okolností jsem toho byla velkou fanynkou. Pochutnávat si na chicagských
nejlepších lahŧdkách a při tom poslouchat ţivou hudbu nebyl vŧbec špatný zpŧsob, jak strávit večer.
Na druhou stranu: „Snaţíš se odlákat mou pozornost pomocí
pečenýho masa?― Zamávala řasami.
„Váţně, Mallory, tyhle boty jsou z limitované edice. Pamatuješ si vŧbec, jak dlouho jsem se
je snaţila ulovit? Sledovaly jsme web snad tři týdny.―
*
„Epistemologická krize, Mer, zcela váţně. Člověk nemŧţe zlehka našlapovat v laciných
napodobeninách, kdyţ je po uši v krizi.―
* Týkající se vědeckého poznávání (pozn. překl.).

Vzdychla jsem s vědomím, ţe jsem poraţena.

Ukázalo se, ţe dvě hodiny ani nepotřebuje. Stačilo jí uţ jen dvacet minut a byla připravena
vrátit se ke svému ţivotu – ke Klíčŧm, k magii a Catcherovi. Rozhodla se, ţe pro dnešek dá
praktickému vyučování vale, a místo toho zavolala Catcherovi. Ten telefonát byl tak nechutně
přeslazený, ţe mi z toho stoupl cukr v krvi.
Ale jakkoli to bylo nechutné, na konci hovoru se usmívala, a tak jsem musela Catcherovi
vyjádřit svŧj respekt. Na parkovišti jsme se objaly a já ji poslala domŧ do Wicker Parku a do
otevřené náruče zelenookého čaroděje.
Ať si uţije, co to jde.
Jaká ironie, ţe já jsem se vracela do Domu zelenookého upíra, ačkoli rozhodně ne – k jeho
zklamání – do jeho otevřené náruče. Kdyţ jsem byla skoro zpátky na svém upířím teritoriu,
znovu mi zazvonil telefon. „Merit,― zvedla jsem to.
„Dneska večer se něco chystá,― řekl
Jonah. „Mejdan?―
„Mohlo by to tak začít. Ale jestli tam opravdu dochází k takovému násilí, jak jsi slyšela…―
Bohuţel tu větu nemusel doříkávat. Bylo jasné, co naznačuje – a ţe to je zlé.
„Jak jsi to zjistil?―
 „Přes textovou zprávu. Bude to bleskovka, stejně jako ty ostatní.― „A
tentokrát jsme se o tom dozvěděli včas?― přemítala jsem nahlas.
„Tentokrát jsme měli štěstí a našli telefon,― řekl Jonah. „Někdo ho zapomněl U
Bensona.― „U Bensona? U toho, co je přes ulici naproti stadionu Wrigley?―
„Jo. Je to bar Domu Greyŧ.―
Jeden z mnoha barŧ kolem stadionu, které si na střechu instalovaly nekryté tribuny. Podle
mého názoru byl od Bensona nejlepší výhled na Wrigley bez vstupenky.
„Sláva mu,― řekla jsem. „U Bensona jsem strávila nespočet pěkných večerŧ.―
„Tudíţ ses zdrţovala ve společnosti upírŧ dřív, neţ jsi o nich vŧbec věděla,― řekl. „Jaká ironie.― Musela
jsem se uchechtnout. Jonah byl sice nafoukaný, ale evidentně měl i smysl pro humor.
„Ale k věci. Měl jsem ten telefon v kanceláři a moc nadějí jsme do něj nevkládali, dokud jsme
nenašli tu textovku. Stejný formát a stejný vzkaz jako ty předchozí.―
„Je ten telefon uţitečný? Mŧţeme zjistit, komu to číslo patří nebo tak?―
„Telefon byl na kartu a nebyl moc dlouho v provozu. Odchozí hovory byly všechny do
obchodŧ, které si nevedou evidenci volajících zákazníkŧ. Jediné, co přišlo, byla ta textovka.
Zavolali jsme na to číslo a uţ bylo odpojené. Ţádné další informace jsme nezjistili.―
Aha, ale oni neměli Jeffa Christophera. „Mohl bys mi to číslo dát? Mám kamaráda, který to
hodně umí s počítači. Neuškodilo by, kdyby se na to mrknul.―
Jonah mi nadiktoval číslo; vzala jsem z přihrádky pod palubkou obálku a pero a
zapamatovala si, ţe to mám potom poslat Jeffovi.
„Kde je ten mejdan?―
„Ve střešní nástavbě ve Streeterville.―
Streeterville byla část v centru Chicaga a rozprostírala se od Michigan Avenue aţ k jezeru.
Hodně mrakodrapŧ, spousta peněz, hodně turistŧ.
„Nejsem nadšená z představy upírŧ řádících ve Streeterville.― „Ačkoli
by to byl dobrý název filmu: Upíři ve Streeterville.―
Uţ druhý vtip v řádu několika minut. „Těší mě, ţe máš smysl pro
humor.― „Jsem upír, ne zombie.―
„To je dobré vědět.―
„Jestli máš zájem, setkáme se u vodárenské věţe. Ve dvě.―
Koukla jsem na hodiny na palubce – bylo něco po pŧlnoci, takţe jsem měla dost času vrátit
se zpátky do Domu, převléknout se a vyrazit zpátky ven. „Budu tam,― ujistila jsem ho. „Jaké
bych si měla vzít zbraně? Meč nebo skrytou dýku?―
„Překvapuješ mě, Ochránkyně. Upíři přece obvykle nepouţívají skryté čepele.―
Měl pravdu. Skryté čepele se povaţovaly za nečestný zpŧsob boje. Slyšela jsem v jeho
hlase otázku: Jsi čestný voják?
Připouštím, ţe mít u sebe skrytou čepel nepatřilo zrovna k morálním zásadám, o kterých
jsem před chvílí říkala Mallory, ale co jsem mohla dělat?
„Skryté čepele byly tabuizovány předtím, neţ Celinu chytl rapl a rozhodla se roztroubit naši
existenci do světa. Kdyţ to bude nutné, mŧţu bojovat i bez oceli, ale raději bych měla
nějakou rezervu.― Myslím, ţe včera v noci jsem to jasně dokázala. A to jsem teprve před
několika měsíci byla doktorandkou anglické literatury. To je, co?
„Líp bych to neřekl.―
Něco mě napadlo. „Nemŧţu říct Ethanovi, ţe jdu na mejdan sama a určitě mu nemŧţu říct,
ţe jdu s tebou, jestli chceš uchovat své členství v Rudé gardě v tajnosti.―
 „Moţná bys měla Ethanovi podat nějakou upravenou verzi, v níţ by figuroval Noah.―
Jelikoţ Noah byl de facto vŧdce chicagských Zbloudilých, dávalo to smysl. Samozřejmě ţe
budu pořád Ethanovi lhát a ţe jsem z toho nebyla odvařená, ale nebylo fér vyuţívat Jonaha a
jeho rozvědku a potom vyzradit jeho členství v gardě.
„Pravděpodobně dobrý nápad,― usoudila jsem.
„Zavolám Noahovi a informuju ho o tom,― řekl Jonah. „Dneska večer se uvidíme. Kdyţ budeš
něco potřebovat, zavolej mi.―
Zatím jsem se rozloučila a upřímně doufala, ţe příštích pár hodin zvládnu bez toho, abych
musela Jonahovi volat předtím, neţ se setkáme.

Samozřejmě ţe i kdyţ jsem nevolala upíra o pomoc, přesto jsem jiného upíra musela poţádat o svolení.
Kdyţ jsem se vrátila do Domu, byla uţ dodávka s jídlem pryč a lidé vypadali unaveně. Ethan nejspíš ani
nepočítal s druhou výhodou pojízdné restaurace: s komatem, které nastane po poţití pálivého hovězího.
S přátelským úsměvem jsem prošla kolem protestujících, zamávala jim, vešla do Domu a
zamířila do Ethanovy kanceláře v prvním patře. Dveře jsem našla otevřené a uvnitř to vřelo.
Helen, jednatelka Domu s novými upíry, stála uprostřed kanceláře s rŧţovým šanonem v ruce a
řídila plynulost provozu nového elegantního nábytku proudícího do Ethanovy kanceláře. Místnost
byla po útoku téměř prázdná, jelikoţ většina Ethanova nábytku se proměnila v dřevěné třísky. To
však zrovna napravovali muţi a ţeny, vzhledem k Tateově zákazu vstupu lidem zřejmě upíři,
kteří právě nesli dovnitř rozloţené části nového, gigantického zasedacího stolu.
Další upírka, kterou jsem neznala, se míhala kolem a doporučovala stěhovákŧm, kam mají
nábytek umístit. Protoţe měla na sobě rŧţový kostýmek z uzlíčkové látky, přesně ladící s tím
Heleniným, dovtípila jsem se, ţe je to asi její asistentka.
Ethan seděl za novým psacím stolem, vlasy měl odhrnuté z obličeje, jeden kotník opřený o
koleno a pohled upíral na Helen. Se směsicí pobavení i podráţdění sledoval, jak ty dvě pracují.
Šla jsem blíţ a všimla si hromady lesklých papírŧ na jeho stole – katalogŧ s dekorem do
domu, cateringovými menu, plánky osvětlení. „Co se děje?―
„Připravujeme se.―
S rukama za zády jsem shlédla k jednomu z cateringových menu. „Na maturitní ples? Nech
mě hádat – tématem plesu je ‚noc pod hvězdami‘?―
Vzhlédl ke mně s vráskou mezi obočím. „Na příjezd Daria Westa.―
To mě uzemnilo. Darius West byl hlavou Greenwichského prezidia. Jelikoţ GP sídlilo nedaleko
Londýna, neuměla jsem si představit, ţe by Dariŧv příjezd do Chicaga věstil něco dobrého.
Tím pádem mi odpadla nutnost přesvědčovat Ethana, aby dneska večer nechodil se mnou a s
Jonahem na mejdan. Darius představoval perfektní příleţitost nechat Jonaha pěkně pod pokličkou.
To však neznamenalo, ţe nevyuţiju moţnosti trochu Ethana poškádlit. „Takţe další
překvapivá návštěva v Cadoganském Domě?―
Promluvil tiše. „Uţ jsme o tom mluvili. Laceyina návštěva nebyla ţádné překvapení, ačkoli proběhla
trochu zrychleně.― Podíval se na mě. „A jak jsme také jiţ probrali, jsi jediná, o kterou se zajímám.―
Ani v prázdné místnosti by mi taková konverzace nebyla po chuti, natoţ v kanceláři plné
upírŧ, a tak jsem změnila téma. „Kdy tu bude náš ctěný vŧdce?―
„Zřejmě za dvě hodiny.―
Zamrkala jsem, šokovaná, ţe Ethan nikoho předem neuvědomil o příjezdu muţe, kterému
jsme museli říkat „otče―. „A tys to zjistil teď?―
Ethan si olízl rty a zatvářil se podráţděně. „Darius si očividně myslel, ţe bude nejlepší, kdyţ navštíví
Dŧm ve vší přirozenosti, abych tak řekl. Kdyţ nám nedá varování, znamená to, ţe nebudeme
mít čas nafingovat poměry v Domě nebo něco podobného. Chce nás vidět v našem typickém
domácím prostředí.― „Takové hotentoty, jakými obvykle jsme?―
Ethan se maličko usmál. „To říkáš ty. Darius je v letadle – od západu slunce – a zanedlouho
bude tady. Helen připravuje večerní jídlo. Musí se… dodrţet určité tradice.―
„Obětování panen?―
„To nejjemnější hovězí z dobytka krmeného kukuřicí a odchovaného na středozápadě. V
hojném mnoţství pro Daria a jeho doprovod.―
Při tom slově se mi sevřel ţaludek. „Kdyţ říkáš doprovod –―
„Nemyslím tím Celinu. Nebere s sebou ţádné další členy prezidia, jen svŧj obvyklý cestovní
personál. Uţ má v Chicagu předvoje. Budou bydlet v Trumpu.―
„Překvapuje mě, ţe nechce bydlet tady, kdyţ si to tu chce omrknout.―
Ethan se uchechtl. „Největší pokoj, který by tady měl k dispozici, je apartmá pro konkubínu,
a Darius si potrpí na něco většího – a vytříbenějšího.―
Za těch pár měsícŧ, co jsem byla upírkou, si prezidium nezískalo mou úctu, a tahle
informace mŧj dojem z Daria Westa také nevylepšila.
Teď, kdyţ jsme si vysvětlili, proč se tolik šaškuje s nábytkem, byl čas dát Ethanovi druhou dávku
zábavných novinek. Ukázala jsem na Helen a její pomocníky. „Mŧţu s tebou mluvit v soukromí?―
„Chceš něco probírat?―
„Záleţitosti Domu.―

Vzhlédl a chvíli se mi díval do očí, neţ mou prosbu zváţil. „Helen,― řekl a nespouštěl ze mě
oči, „mohla bys nás nechat chviličku o samotě?―
„Samozřejmě.― S úsměvem zavřela šanon. Zakrouţila rukou a tím gestem svolala
asistentku a stěhováky. „Povídej,― vybídl mě, kdyţ se za nimi dveře kanceláře zavřely.
„Takţe první věc je, ţe mŧj otec tě chce zahrnout do nějakých investic. Zavolej mu, nebo ne,
jak chceš. Já jen slíbila, ţe ti o tom řeknu.―
Ethan zakoulel očima. „Tím se vysvětluje ta jeho čipernost v Creeley Creeku.―
„Moje řeč. Pokud jde o záleţitost Creeley Creeku, navštívila jsem ombudsmanovu kancelář. O
ţádných násilnostech neslyšeli.― Zocelila jsem vŧli a přednesla mu leţ, kterou jsem si připravila.
„Protoţe jsme měli podezření, ţe mejdany provozují Zbloudilí, zavolala jsem Noahovi.―
Ethan se zarazil, pravděpodobně uvaţoval, zda mu stojí za to napomínat mě za to, ţe jsem
zavolala vŧdci Zbloudilých bez jeho svolení. Ale po chvíli polevil. „Dobrá úvaha.―
Byla to leţ a zase leţ. Nedělalo mi to dobře v ţaludku ani na srdci, ale muselo to být.
„Zavolal před pár minutami,― dodala jsem. „Dostal bleskové informace o čase a místě, kde
se dnes večer bude něco konat.―
„Mejdan?―
Pokrčila jsem rameny. „Neví. Má jen čas a místo. Nějaké prominentní místo ve Streeterville.
Ve dvě ráno.―
Ethan si vyhrnul rukáv košile a podíval se na hodinky. „To uţ moc času nezbývá. Nemŧţu
jít, kdyţ čekám Daria, a ţádné stráţe navíc taky nemám.―
„Já vím. Noah se dobrovolně nabídl, ţe pŧjde se mnou.―
Ethan se na mě chvíli díval. Obvykle jsme se, dle okolností, připletli k nějakému
dobrodruţství společně. Tohle bude pro mě poprvé – eskapáda s jiným upírem.
„Ne ţe bych z toho byl nadšený,― řekl.
„Jestli jsou Tateovy informace správné, máme tu něco většího a horšího neţ mejdany – moţná něco, co
se z mejdanŧ vyvinulo. Musíme přijít na to, co to je. Kdyţ ne, budeš chodit v oranţový kombinéze.―
„Já vím.― Vzal černou tuţku a nepřítomně s ní ťukal do stolu, neţ se na mě znovu podíval
prŧzračně zelenýma očima. „Budeš opatrná?―
„Nemám zájem skončit na špatném konci osikového kŧlu,― ubezpečila jsem ho. „A kromě
toho jsem sloţila dvě přísahy, ţe budu slouţit tvému Domu. Nebylo by zrovna fér couvnout
jen proto, ţe mám strach.―
Zatvářil se soucitně. „A
máš?― „Násilí se raději
vyhýbám.― „Ten pocit znám.―
Najednou někdo zaklepal na dveře a my oba vzhlédli. Ve dveřích stáli dva upíři, tentokrát
bez doprovodu Helen, a společně nesli masivní mramorový podstavec.
Podívala jsem se na Ethana s povytaţeným obočím.
„Patřil Peteru Cadoganovi,― vysvětlil suše. „Měli jsme ho ve skladu, ale Helen napadlo, ţe by
dodal mojí kanceláři šťávu.―
„Jsem daleka toho, abych nesouhlasila.― „Mŧţeme
to dát dovnitř?― zeptal se jeden z upírŧ.
Ethan mávl, ať jdou dál. „Samozřejmě. Děkuji.― Jak se šinuli s mramorovým nákladem v
ruce, podíval se opět na mě. „Přeju dneska v noci hodně štěstí. Aţ budeš zpátky, ohlas se.―
S tímto opět sklonil hlavu k papírŧm, coţ znamenalo, ţe jsem propuštěna.
Chvíli mi trvalo, neţ jsem se otočila a vykročila zpátky ke dveřím. Ne ţe bych čekala nějaké
srdceryvné loučení, ale stali jsme se de facto partnery. Chápala jsem, ţe před ostatními upíry
chce o mejdanech mlčet, ale pár moudrých slov by nebylo na škodu. Moţná jsem byla voják,
ale pořád ještě taky upír-nováček… i upíří vojáci se občas bojí.

Přestoţe jsem zboţňovala pohodlné oblečení a srpen byl dosud parný, věděla jsem, ţe na dţíny a
bavlněné tílko na ramínka to dneska není. Mířili jsme na mejdan. Přinejlepším to bude večírek pro
upíry a já budu muset zapadnout; přinejhorším to bude bitva upírŧ a já budu potřebovat ochranu.
Nic naplat, dnes byla noc jako stvořená pro kŧţi. Tedy alespoň koţené kalhoty, protoţe na
celý komplet bylo přece jen trochu horko.
Já vím. Upíří klišé. Napadlo mě to pokaţdé, kdyţ jsem vytahovala koţené oblečení z šatníku.
Ale zeptejte se kteréhokoli motorkáře, který zaţil silniční vyráţku, a vysvětlí vám, proč nosí kŧţi.
Protoţe to funguje. Ocel umí řezat, kulky umí pronikat. Kŧţe to všem těmhle věcem maličko ztíţí.
Vytáhla jsem ze skříně delší splývavé šedivé tílko a zkombinovala ho s koţenými kalhotami, pak jsem
si vyčesala vlasy do vysokého culíku a přes čelo učesala patku. Cadoganský medailon jsem vynechala –
snaţila jsem se zŧstat v utajení –, ale navlékla jsem si přes tílko dlouhý náhrdelník ze šňŧrek šedivých
korálkŧ. S černými botami to vypadalo jako bych si odskočila na pařbu rovnou z přehlídkového mola.
Nečišel z toho upíří voják, coţ – jak jsem usoudila – bylo jedině k dobru. Moment překvapení a tak dále.
Vsunula jsem dýku, na jejímţ jednom konci byla vyryta moje pozice v Domě, do pravé boty, potom jsem
strčila telefon a pager do malého psaníčka. Nebrala bych si ani psaníčko, ani pager, ale aspoň jsem
nemusela nést do auta všechno v hrsti. Nebyly to zrovna ergonomické věcičky.
Zrovna jsem si dávala tvářenku a lesk na rty, kdyţ někdo zaklepal na dveře. Zřejmě Luc,
kterého Ethan poslal nahoru na strategickou schŧzku narychlo.
„Uţ bylo načase,― řekla jsem a otevřela dveře.
Zíraly na mne zelené oči. Ethan neposlal nahoru Luca; přišel osobně. Prohlíţel si mě.
„Rande?― „Snaţím se zapadnout mezi ty, co budou na večírku,― připomněla jsem mu.
 „To vidím. Máš nějaké zbraně?―
„Dýku v botě. Cokoli jiného by bylo moc nápadné.―
Z jeho očí bylo snadné vyčíst emoce, ale já se teď nesměla rozptylovat. Dávala jsem si pozor, aby
mŧj hlas zněl neutrálně, a opatrně jsem volila slova. „Budu v bezpečí. A Noah mi bude krýt záda.―
Ethan kývl. „Informoval jsem Luca. Stráţe budou v plné pohotovosti. Jestli zavoláš, okamţitě
přispěchají na pomoc. Kdyţ budeš něco potřebovat, zavolej někomu z nich. Jestli se ti něco
stane…― „Jsem nesmrtelná,― přerušila jsem ho a připomněla mu, ţe moje biologické hodiny
přestaly tikat. „A nemám zájem na tom stavu nic měnit.―
Kývl s lítostí v očích. Jeho pohled napovídal, ţe by byl moţná raději, kdybychom si
promluvili jako milenci, ne jako šéf a zaměstnankyně. Moţná ke mně opravdu něco cítil. Něco
skutečného, nepodmíněného závazky a postavením. Ale i kdyţ bych o to měla zájem, tak ne
teď. Měla jsem před sebou úkol.
Jenţe neţ jsem ho stihla upozornit a poslat ho pryč, vzal mou tvář do dlaní.
„Budeš opatrná.― Byl to rozkaz, který nepřipouštěl ţádnou diskuzi. Coţ mi vyhovovalo,
protoţe mě zradila slova.
„Budeš opatrná,― opakoval, „a zŧstaneš ve spojení se mnou, s Lucem nebo s Catcherem. Darius
bude tady, takţe Malik a já mŧţeme být indisponovaní. Kontaktuj kohokoli. Zbytečně neriskuj.―
„Ujišťuju tě, ţe zbytečný risk jsem neměla v plánu. Ne proto, ţes mě o to poţádal,― dodala
jsem rychle, „ale protoţe jsem ráda naţivu.―
Očividně ho to neodradilo, protoţe mě pohladil palcem po spodní čelisti. „Mŧţeš přede
mnou utíkat. Třeba na konec světa. Ale já budu pořád kousek za tebou.―
„Ethane…―
„Ne. Budu vţdycky kousek za tebou.― Zvedl mi bradu, abych se mu musela podívat do očí.
„Vyřeš si v sobě, co potřebuješ. Uč se být upírem, bojovnicí, staň se vojákem, kterým vím, ţe
jsi schopná se stát. Ale vezmi v potaz moţnost, ţe jsem udělal chybu, které lituju – a ţe jí
budu litovat dál a dokud se Země točí, budu se snaţit tě přesvědčit, abys mi dala ještě šanci.―
Naklonil se a přitiskl mi rty na čelo. Mé srdce sice tálo, ale moje racionálnější já mělo
pochybnosti. „Nikdo nikdy neřekl, ţe láska je jednoduchá, Ochránkyně.―
A potom odešel. Dveře se znovu zavřely a já tam zŧstala stát a zírala jsem na ně
jako omráčená. Co si s tím mám počít?
 KAPITOLA 7

LIDSKÉ A LIDŠTĚJŠÍ

ChPřeţila
icagská vodárenská věţ seděla uprostřed Magnificent Mile jako ozdŧbka na svatebním dortu.
Velký poţár a teď slouţila jako symbol města – a taky jako dobré pozadí pro fotografie
turistŧ.
Jonah se opíral o kamenné zábradlí vedle schodŧ do budovy. Měl na sobě úzké dţíny a stříbřitou košili
a koukal do mobilu, který drţel v rukou. Vlasy mu volně splývaly podél obličeje, který mohl vytesat sám
Michelangelo – v případě, ţe by Michelangelo vysochal muţe, který by vypadal jako irský bŧh. Dokonalé
lícní kosti, úzký nos, hranatá čelist, modré, podlouhlé oči, to vše doplněné kaštanovými prameny.
Ano, Jonah byl fešák, dokonce i s tím nepřístupným výrazem, který nasadil, kdyţ vzhlédl.
Strčil telefon do kapsy a přišel blíţ. Sledovala jsem, jak si cestou měří moje koţené kalhoty a
uvaţuje, zda při jeho eskapádě budu pomoc, nebo překáţka.
„Jdeš moc brzo,― řekl.
Připomněla jsem si, ţe se nemám zbytečně hádat. „Raději chodím dřív neţ pozdě. Myslela
jsem, ţe bychom mohli probrat strategii, neţ pŧjdem dovnitř.―
Ukázal k Michigan Avenue, vedoucí k řece. „Projdeme se a popovídáme si.―
A tak jsme vyrazili, dva vysocí, oháknutí upíři, a asi jsme vypadali spíš, ţe jsme na rande,
neţ ţe se chystáme proniknout na upíří krvavou orgii. A zjevně jsme vypadali i dost
normálně, takţe v nás nikdo upíry ani nepoznal. Ach, výhoda soumraku.
„Kolik upírŧ?― zeptala jsem se.
„Nevím. Mejdany bývají dost intimní, takţe jestli je to tenhle případ, moc jich tam nebude.―
„Myslíte si, ţe ten telefon patřil někomu z Domu Greyŧ, kdyţ jste ho našli U Bensona?―
Jonah se zamračil. „Pro dobro našich upírŧ doufám, ţe tomu tak není. Ale jak jsi řekla. Bar
zastává otevřenou politiku a celkově vzato drţíme jeho příslušnost k Domu v tajnosti. Takţe
ten mobil mohl patřit komukoli.―
Kývla jsem. „Vţdycky jsi patřil k Domu Greyŧ?―
„Ne. Jsem rozený Zbloudilý. Vyrostl jsem v nehostinné části Kansas City. Není to zrovna
ideální místo k dospívání. Málem jsem to nezvládl. Ale pak přišel Max.―
„Ten z tebe udělal upíra?―
„Ano. Pomohl mi uniknout z hodně zlé situace. Tedy pokud se dá nazvat únikem, kdyţ
zdědíš upíří politiku a drama.―
„Chápu.―
 „To bych řekl. Bez uráţky, ale Sullivan je prolezlý politikou skrz naskrz.―
Zasmála jsem se nahlas. „Tak to je pravda pravdoucí. Je to dobrý Mistr. Dŧsledně se stará o svŧj Dŧm.―
Ale na úkor všeho ostatního, dodala jsem v
duchu. „A vy dva –―
Ustřihla jsem tu otázku. Většina cadoganských upírŧ věděla, ţe jsem s Ethanem strávila
noc, takţe mě moc nepřekvapilo, ţe Jonah, člen špionáţní skupiny, to ví taky. Sice jsem byla
ráda, ţe mi dává příleţitost to objasnit, ale taky mě iritovalo, ţe si myslel, ţe budu přítěţí, ať
uţ emocionálně nebo jinak. Bylo by hezké začít s čistým štítem.
„Nejsme spolu,― ujistila jsem ho.
„Jen se ptám. Rád bych měl jasno o všech komplikacích, které by se mi mohly postavit do
cesty.― „V tomhle ohledu ode mě nic nehrozí,― ubezpečila jsem ho opět. K Ethanovu zklamání.
Rozdělili jsme se, neboť se v protisměru hnala banda teenagerŧ. Byly dvě ráno a obchody uţ dávno
zavřely, ale taky byla letní noc a škola ještě nezačala. Pro teenagery s kupou volného času bylo flákání
se po Michigan Avenue v porovnání s jinými moţnostmi ještě docela bezpečnou aktivitou.
„Ale zpět k věci. Max byl upír s mocí hodnou Mistra, ale neměl ţádný Dŧm. Greenwichské
prezidium ho povaţovalo za nevyrovnaného a nedalo mu oficiální titul. S jeho mentální nestabilitou
měli pravdu. Já to odhadoval na rozpolcenou osobnost, a proměna v upíra tomu taky nepomohla.―
„Určitě nebylo dobré nechat ho běhat po Kansas City bez dozoru.―
„A to byl ten problém. Greenwichské prezidium ho nepovaţovalo za dostatečně příčetného na
to, aby měl vlastní Dŧm, ale to jen zapříčinilo, ţe ten psychopat, puzený svým egem, kudy chodil,
tudy proměňoval jednoho upíra za druhým. Zaloţení Domu Murphyŧ bylo pro Greenwichské
prezidium zpŧsobem, jak ukočírovat Zbloudilé a nadběhnout Maxovi. Dali Richardovi Murphymu
jeho Dŧm a podle nějakého pradávného ustanovení Kánonu jsme mu připadli coby dědečkovi.―
„Co tě zaválo do Chicaga?―
„Kdyţ Scotta jmenovali Mistrem, přešel jsem ke Greyŧm. Kaţdý nový Dŧm přebere jiným
několik podřízených upírŧ, aby se trochu zaplnil. Jasně, ţe také mohou iniciovat nové upíry,
ale takhle se mají od čeho odrazit.―
„Nebojíš se, ţe by tě na tom večírku mohl někdo poznat? Chci říct, jsi tady uţ nějakou dobu,
a jestli je tam někdo od Greyŧ…―
„Jestli tam je někdo od Greyŧ, budou si myslet, ţe je tam jdu načapat, vynutit si pravidla
Domu a vrátit je zpátky k racionálnímu jednání – těsně předtím, neţ jim nakopu prdele. Dŧm
Greyŧ není Dŧm Navarrŧ. Sice máme rádi sport, ale uznáváme pravidla. Jsme tým – jsme
jednotní. U nás je jasně daná autorita a my ji respektujeme.―
„A Scott je váš kouč?― „A
generál,― souhlasil.
Teoreticky to mohla být pravda, přesto však byl Jonah členem organizace, jejímţ posláním
bylo tajně dohlíţet na Mistry. To moc nekorespondovalo s heslem „Scott je mŧj generál―.
„Za sebe nemám ţádné obavy,― konstatoval Jonah.
Minuli jsme řadu turistŧ obtěţkaných zbytky z restaurace a nákupními taškami. Vypadali
utahaně, jako by uţ byli dávno raději na hotelu.
„Ještě nikdy jsem nebyla na opravdovém mejdanu,― řekla jsem, kdyţ jsme je minuli.
Podívala jsem se na něj. „A ty?―
„Byl jsem blízko, ale nešel jsem tam.―
„Jsem nervózní,― přiznala jsem se.
„Nervozita před akcí mi nevadí,― řekl Jonah. „Udrţuje tvé smysly ostré. Budeš pořád ve střehu. Pokud
nezatuhneš – a z toho, co jsem slyšel o útoku na Cadogan, se mi to jeví jako
nepravděpodobné.― „Zatím jsem to vţdycky zvládla.―
„Tak vidíš.― Zastavil u semaforu a ukázal doleva. „Tady přejdeme a pŧjdeme ještě pár blokŧ nahoru.―
Kdyţ naskočila zelená, přešli jsme ulici a zamířili na východ, pár blokŧ od Michigan Avenue.
„Tady to je,― řekl Jonah.
Bylo to rozhodně něco. Budova vypadala jako lesklý černý oštěp, vraţený do břehŧ řeky
Chicago – alespoň po poslední tři nebo čtyři patra, která byla stále ještě ve výstavbě a jejich
kostra byla pokryta matným plastem.
Překliţková tabule hlásala, ţe stavba je budoucím domovem finanční společnosti.
Nač si dělat nepřátele, pomyslela jsem si, když má člověk tyhle upíry?
„Dneska,― řekl Jonah, „si budeme hrát na nezvané hosty. Chovej se tak, jako bys tam
patřila.― Prošel otočnými dveřmi. Šla jsem za ním a on uţ se usmál na ostrahu za stolkem a
vykračoval si dál, jako by patřil do upíří party ve střešním apartmá.
„Jdeme, ehm, na večírek,― prohodil Jonah jen tak
mimochodem. „Bezpečnostní kód?― zeptal se muţ v uniformě.
Jonah nasadil úsměv. „Svŧdkyně.―
Na vteřinu jsem si myslela, ţe to zmotal. Chlap v uniformě se díval na Jonaha, pak na mě a
očividně se rozmýšlel, zda jsme v budově z legitimních dŧvodŧ. Nakonec ukázal k výtahu.
„Nejvyšší patro. Drţte se dál od krajŧ. Pád je nepříjemný.―
Jonah šel k výtahu a stiskl tlačítko. Kdyţ přijel, vklouzli jsme
dovnitř. „Jsi připravená?― zeptal se, jakmile se zavřely dveře.
„Nejsem si úplně jistá.―
„Zvládneš to. Jen pamatuj, ţe jestli je to mejdan, není dnes naším úkolem tyhle akce zarazit.
Přijdeme tam a zjistíme, co mohl vidět pan Jackson. Identifikujeme pachatele, nepřátele,
cokoli pŧjde. Pro naše účely postačí jeden malý krŧček.―
„To zní rozumně.―
„Rudá garda je velmi rozumná organizace.―
„Ne ţe by na tom dnes večer záleţelo,― podotkla jsem.
„Na Rudé gardě vţdycky záleţí. Vţdycky záleţí na našem dobru.―
Intenzita jeho hlasu mě donutila se zeptat. „Je tohle test? Náborová zkouška Rudé gardy?―
Výtah nás dovezl do posledního patra a ţenský hlas ohlásil: „Střešní apartmá.― Dveře se
tichounce otevřely.
„Ne záměrně,― odpověděl Jonah konečně a poloţil mi ruku do pasu.
„Jdeme.― Kývla jsem a vyšli jsme z výtahu.
Nazývat to střešním apartmá bylo hodně silné slovo. Jednoho dne tu moţná bude, ale dnes
to bylo stále jen staveniště.
Tvořil ho obrovitý, gigantický, z převáţné části prázdný obdélník s ocelovými nosníky uprostřed, které
zřejmě naznačovaly, kde se budou později nacházet vnitřní zdi. Samotný prostor byl potemnělý, viselo tu
jen pár technických lamp a také sem dopadalo světlo skrz plastové desky, jimiţ byl pokryt vnější obvod.
Podlaha byla betonová s typickou stavební sutí a krabicemi s materiálem, rozestavěnými všude kolem.
Celkově to pŧsobilo strašidelně, jako místo z hororu, kam se vyplíţí dva milenci, kteří si
chtějí tajně uţít, a vzápětí se zpoza rohu vyřítí vrah s noţem v ruce.
Neviděla jsem tu ţádné lidi, ale stály tu rŧzně rozmístěné hloučky upírŧ, celkem několik tuctŧ,
oblečených rŧzně, od luxusních oděvŧ po zcela všední, od Jimmyho Chooa po laciný flanel. Pokud bylo
ve hře tolik upírŧ, dost jsem pochybovala, ţe to všechno byli Zbloudilí bez vazeb na některý z Domŧ.
 „Vidíš tu někoho známého?― zeptala jsem se Jonaha a zkoumala dav, zda neuvidím nějaké
náznaky prozrazující příslušnost k Domu – zlaté medailony na řetízkách u Navarrŧ a
Cadoganŧ, případně dresy u Greyŧ. Ţádné cadoganské upíry jsem neviděla a také nic, co by
naznačovalo, kam by mohli patřit ostatní.
„Nikoho,― řekl nezúčastněně.
Tenhle magický a mysteriózní mix upírŧ se začal vlnit, kdyţ se ozvala tesklivá kytara Roba
Zombieho v písni More Human Than Human a linula se prostorem prosyceným magií. Ten
mocný opar mi okamţitě zpŧsobil husí kŧţi na paţích.
„Magie,― zamumlala jsem.
Jeho prsty mě stiskly pevněji v pase. „Spousta magie. Spousta uhranutí. Podlehneš?―
Cítila jsem, jak se kolem mě vinou chapadla uhranutí, testují si mě, snaţí se proniknout
dovnitř. Tenhle zvědavý dotek magie jsem uţ jednou zaţila, kdyţ jsem se poprvé setkala se
Celinou, která si tenkrát chtěla osahat mou moc.
Ale ani u Celiny jsem tohoto kouzla nikdy necítila tolik na jednom místě. Soustředila jsem se a
přinutila se tím prodýchat, uvolnit se a nechat magii volně plynout. Všeobecně platilo, ţe čím víc se
uhranutí bráníte, tím těţší je odolat, jako by přímo vítalo tuhle výzvu a získalo si vás na svou stranu.
Nepřipadalo mi však, ţe se mě tohle uhranutí snaţí o něčem přesvědčit. Necítila jsem, ţe by se
mi nějaký upír snaţil vnuknout, ţe je chytřejší, hezčí nebo silnější, neţ ve skutečnosti je, nebo
mě přimět k tomu, abych odhodila zábrany. Moţná to byl jen kolektivní tok magie, vycházející ze
zdejších upírŧ. Přidejte k tomu zvučící basy a podmanivou kytaru a máte recept na migrénu.
Zakrouţila jsem rameny a představila si, jak se magie přese mě převalí jako teplá vlna na
pobřeţí Mexického zálivu. Kdyţ připlula a shledala, ţe mě jako kořist nezíská, hrnula se dál
kolem mě. Vzduch stále jiskřil magií, ale mohla jsem se pohybovat já skrz ni, nikoli ona skrz mě.
„Budu v pohodě,― řekla jsem tiše Jonahovi a paţe a nohy mi brněly.
„Skutečně jsi vŧči tomu odolná,― řekl a prohlíţel si mě s obdivem v očích.
„Uhrančivé kouzlo neumím,― přiznala jsem. „Zato jsem byla obdařena odolností. Ale z
tohohle prostoru mám stejně divný pocit. Něco je tu hodně špatně.―
„Já vím.―
Nadhodila jsem to, co mě napadlo uţ dřív. „Tímhle druhem magie vládne Celina. Moţná ne v
takové kvantitě, ale přesto mi ji to připomíná. Ten zpŧsob, jakým do člověka chce nahlédnout.―
„Dobrá myšlenka. Doufejme, ţe na ni nenatrefíme.― Pustil mŧj pas, ale zapletl se prsty do
mé ruky. „Dokud to nezjistíme, zŧstaň blízko.―
„Jsem přímo u tebe,― ujistila jsem
ho. Kývl a provedl mě davem.
Jeden nebo dva upíři se na nás podívali, ale většina nás ignorovala. Bavili se mezi sebou –
jejich slova nebyla slyšet, ale gesta jasně vysvětlovala emoce v jejich očích. Byli připraveni a
čekali, aţ něco začne. Byla to netrpělivá magie.
Kdyţ jsme míjeli jeden hlouček, upír nejblíţe k nám naklonil hlavu na stranu a díval se na
nás. Vyjely mu tesáky a duhovky zestříbrněly, panenky se smrskly do maličkých bodŧ a bylo
to vidět i v tom ponurém osvětlení.
Ohrnul horní ret, ale jiný upír z jeho partičky ho vtáhl zpátky do hádky,
kterou vedli. „Musím přiznat, ţe tohle není to, co jsem čekal.―
Rozhlédla jsem se kolem a všimla si, ţe na jednom konci místnosti byl plast odklopený a vstup vedl na
balkon. „Pojďme se tam podívat,― navrhla jsem. „Jestli jsou tam lidé, budou chtít obdivovat výhled.― Jonah
souhlasně kývl a prodrali jsme se ven. Na balkoně nebyl ţádný nábytek – zato ale plno lidí.
 „Pořád to není přesně to, co jsem čekal,― zamumlal zase.
Postávali tu a zase tam, většinou to byly ţeny pod pětadvacet let. Stejně jako upíři měly ty holky na
sobě všechno moţné od koktejlek po gotický styl s krátkými sukněmi a robustními botami. Jedna
dívka, blondýna, která byla o něco vyšší a vyvinutější neţ ostatní, měla korunku s bílými stuţkami a
rŧţovou saténovou šerpu přes prsa. Kdyţ se dav trochu rozestoupil, viděla jsem lesklými písmeny
napsáno: NEVĚSTA. Dívka vedle ní ji drţela za ruku a obě se nedočkavě křenily.
Co nejvíc nonšalantně jsme došli na kraj balkonu, kde bylo zábradlí. Po jedné straně se
rozprostíralo jezero, po druhé straně město. Jonahova ruka mě opět chytila kolem pasu a dál
jsme předstírali dva milence, kteří si povídají před pouštěním ţilou.
„Nastávající nevěsta, která touţí po posledním předmanţelském dobrodruţství?― řekla jsem
tiše. „Dost moţná. Třeba si jsou plně vědomy toho, do čeho jdou. Koukni na ty náramky.―
Znovu jsem si dívky prohlédla. Kaţdá měla na zápěstí červený silikonový prouţek. „Co je s
nimi?― „Tyhle náramky znamenají, ţe jsou to sympatizantky upírŧ. Takové, které si ještě
myslí, ţe jsme temní a neodolatelní.―
Jako čokoláda s vysokým podílem kakaa, pomyslela jsem si. „I kdyţ se zbytek města začíná
obracet proti nám?―
„Viditelně ano. Podporu vítám, i kdyţ plastový náramek neznamená zrovna ‚dlouhodobé
politické spojence‘.― Pokrčil rameny. „Tady je ale máme a pití od lidí není hřích, i kdyţ to Scott
a Morgan odsuzují.―
„To jsou na jiného upíra neţ cadoganského dost odváţná slova.―
Jonah zamručel. „Drţím se toho, co jsem řekl. Za jakýchkoli okolností budeme čekat, dokud
neuvidíme něco uţitečného – a potom se k tomu přimotáme.―
Usmála jsem se na něj a v rámci své momentální role laškovně zatahala za jeho kaštanový
pramen. „Nemám nic proti.―
Usmál se a ten pohled byl tak pŧsobivý, ţe i moje ztvrdlé srdce maličko roztálo. „A já myslel,
ţe budeš umíněná a ţe se s tebou bude těţko spolupracovat.―
Tentokrát jsem ho štípla do paţe a doufala jsem, ţe to bude vypadat hravě, ne zlomyslně.
„Kdybys náhodou zapomněl, tak mě vycvičil Ethan Sullivan. A jestli to náhodou nevíš, tak do
umění s mečem mě zasvětil Catcher Bell. Jsem odchovaná těmi, s nimiţ se těţko spolupracuje.―
Uchechtl se. „Pak ti budiţ
odpuštěno.― „Jsi tak šlechetný.―
Poloţil si ruku na srdce jako muţ vyznávající lásku. „U těch, kteří slouţí v Rudé gardě, to
tak bývá.― Letmo jsem ho pohladila po tváři. „Miláčku, nezbývá mi, neţ ti věřit.―

GGG

Chvíli jsme se potloukali po balkoně s prsty propletenými a tu a tam si něco potutelně

pošeptali. Jestli to byl skutečný mejdan, tak při tom byl mnohem menší kravál a mnohem
méně náhrdelníkŧ svítících ve tmě, neţ jsem čekala. Přesto se rozdávaly tabletky i šňupací
prášek a ve vzduchu bylo tolik uhrančivého kouzla, aţ mi naskakovala husí kŧţe a začínalo
mě bolet za krkem od toho, jak jsem neustále musela setřásat to zvláštní svrbění.
Bedlivě jsme pozorovali lidi a z tohohle bidýlka ve výšce několik desítek metrŧ nad městem jsme
sledovali, jak všechno nabírá obrátky. Upíři se vetřeli mezi lidi, ochomýtali se kolem nich a vnucovali jim
alkohol a snaţili se je uhranout. Očividně si byli vědomi svých predátorských instinktŧ a také se jimi řídili.
Jakmile se začaly rozdávat sklenky se šampaňským, lidé byli rozděleni a roztříděni a potom jeden
po druhém odvedeni do zadní části střešního bytu. Pravděpodobně si neuvědomovali, ţe si je
odvádějí jako telata ze stáda krav.
Na druhou stranu jsme neviděli nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo zběsilé násilí. Tahle party byla
rozhodně větší neţ předchozí mejdany, ale nebyla utrţená ze řetězu, jak to popisoval pan Jackson.
Kdyţ jeden vysoký tmavovlasý upír vzal jednu gotičku za ruku a vedl ji dozadu skrz plastové
kryty, Jonah do mě šťouchl. „Jdeme dovnitř. Já si ji přebírám, postarám se, aby se něco
nezvrtlo. Ty dohlíţej na zbytek.―
„Provedu,― řekla jsem a ignorovala motýlky v ţaludku, kdyţ mi políbil ruku a vrátil se do
místnosti. Následovala jsem ho a klidně to přiznám: moje trable s chlapy stranou, ale na upíra
z Domu Greyŧ byl zezadu dobrý pohled.
Bohuţel jsem zrovna v tu chvíli zjistila, ţe jsem obklíčená.
 KAPITOLA 8

VÁLEČNÉ UMĚNÍ

Z ačalo to tím, ţe přede mnou zavrávorala dozadu zjevně opilá upírka a vrazila do mě. Uţ jsem byla
zpátky v nedokončeném apartmá, kdyţ mě srazila zády na dva muţe.
Zlomyslně se na mě podívala. „Pardon.―
„Ţádný problém,― řekla jsem s křečovitým úsměvem. Ale kdyţ jsem se otočila, abych se
omluvila těm chlapŧm, zjistila jsem, ţe se tváří ještě méně nadšeně.
Oba to byli upíři, oba prŧměrného vzhledu, v košilích a dţínách, jeden o něco vyšší neţ druhý. Ten vyšší
měl tmavé vlasy, ten menší byl blond. Zastoupili mi cestu a byli tak blízko, ţe jsem cítila jejich lacinou
kolínskou a mírný závan krve, který kolem sebe šířili. Velmi nedávno pili krev – od někoho z místnosti?
Nejdřív jsem na to šla zdvořile. „Omlouvám se. Vrazila
do mě.― „Jo, tak koukej, kam šlapeš, sakra.―
Dobře, trochu přehnaná reakce, ale byli jsme na večírku se spoustou lidí. Moţná uţ jim
někdo dupl na nohu a měli dost tlačenice.
Zlehka jsem se usmála. „Jasně.―
Blonďák mě chytil za loket. „Tohle nezní moc jako omluva, víš? Nevypadá to, ţe ti je
doopravdy líto, ţe jsi nás málem porazila.―
Myslel to ten chlap váţně? Vţdyť jsem do něj sotva strčila.
Odtáhla jsem paţi. „Ještě jednou se omlouvám.― Začala jsem se rozhlíţet kolem, koukala, zda tu někde
nebude Jonah nebo ta dívka, ale dav jako by zhoustnul a nikdo nebyl na dohled. Poprvé jsem opravdu
litovala, ţe tu nejsem s Ethanem místo Jonaha. S ním jsem se alespoň mohla domluvit telepaticky.
„Tvoje chování se mi nelíbí,― řekl blonďák.
„Co prosím?― opáčila jsem. „Jen jsem se snaţila jít vám z cesty.― Usilovně jsem mrkala a
prohlíţela si ho a doufala, ţe najdu nějaký signál příslušnosti k některému Domu. Ale nebyl tu
ţádný medailon ani dres. Na téhle frontě to bylo bez šance.
„Znáš heslo?― zeptal se.
„Ehm, svŧdkyně,― řekla jsem znuděně. „Jdu najít svýho kluka.― Otočila jsem se a chtěla
odejít tam, kam se před chvílí vydal Jonah, ale upíři to předvídali. Ten tmavovlasý mi
zablokoval cestu vpřed, blonďatý zase zpátky.
„To není všechno,― zamumlal ten tmavovlasý.
Blonďák jen přimhouřil oči. Vypadaly stejně jako oči toho upíra, kterého jsem viděla před chvílí:
zorničky jako černé špendlíkové hlavičky v moři stříbra. Na tyhle chlapy silně pŧsobily jejich upíří
choutky. Byl to snad vedlejší účinek té spousty magie, která byla ve vzduchu? Vypadaly teď
moje oči stejně?
„Jaká je druhá polovina hesla?― doţadoval se.
Zastudilo mě v ţaludku. I kdyby v té Jonahově textovce zbytek hesla byl, já neměla páru, jak
znělo. Usoudila jsem, ţe kdyţ to teď řeknu špatně, rozladím je ještě víc. Nezbývalo neţ
blafovat, a jelikoţ jsem byla na to vhodně oblečená, rozhodla jsem se hrát si na party girl.
Omotala jsem jednu šňŧru korálkŧ kolem prstu a naklonila se dopředu. „Ale no tak, hoši, ode
mě přece druhou polovinu hesla nepotřebujete. Dole s tím sekuriťákem mluvil mŧj přítel.
Neviděli jste ho někde? Hnědozrzavý vlasy. Čahoun. Co?―
„Kaţdý zná heslo,― řekl ten tmavovlasý. „Jestli ho neznáš, nepatříš sem.― Čekala jsem, aţ se
ke mně obrátí, abych mu viděla do očí: stejné jako ti předtím. Úplně stříbrné a zorničky
staţené, jako by se díval přímo do slunce.
„A neznám tě,― přisadil si ten blonďatý s čím dál chladnějším výrazem. Vzhledem k tomu, kolikrát
jsem byla na titulce novin, byl malý zázrak, ţe mě neznal. „Nemám rád upíry, které neznám.―
Zamrkala jsem. „Moţná by ses měl seznámit. Tedy jestli to mŧj přítel schválí.―
Ti dva si vyměnili pohledy a potom udělali první chybu. Blonďák mě chytl v pase a strhl mě k
sobě. „Dost hraní. Jdeš se mnou.―
Spustila jsem holčičí pištění. „Ach, mŧj boţe, sundej ze mě ty pracky!―
„Ó, kdyţ se s ním budeš prát, jenom ho tím ještě víc vzrušíš, brouku,― řekl ten vysoký.
„Jen přes moji mrtvolu,― zamumlala jsem a zaryla podpatek do blonďákovy nohy. Začal nadávat,
ale pustil mě. V tohle jsem doufala. Poodstoupila jsem a upřela na tmavovlasého vyplašené oči.
„On mi ublíţil.―
„Jo, a bude hŧř.― Vrhl se po mně s roztaţenými paţemi, ale já se nehodlala prát s
asociálními, magií omámenými upíry na večírku. Avšak neštítila jsem se ran pod pás. Poloţila
jsem mu ruku na rameno, kopla ho kolenem do rozkroku a srazila ho tím na kolena.
„Hajzle,― zamumlala jsem a potom opět nasadila pištivý tón. „A dávej si pozor na ruce!― ječela
jsem naštvaně, pak jsem ho – zkrouceného a sténajícího na podlaze – překročila a pospíchala
se skrýt do davu. Spočítala jsem si, ţe mám minutu nebo dvě k dobru, neţ se za mnou
rozběhnou, coţ znamenalo, ţe musím najít Jonaha a musíme prchnout. Zatím jsem nedokázala
říct, zda měli Tate nebo Jackson pravdu o tom násilí, ale minimálně některým z těchto upírŧ
stačilo málo, aby se nechali vyprovokovat – a já byla v jejich hledáčku.
Rozhlédla jsem se, abych někde našla svého případného budoucího partnera, ale nikde jsem ho
nemohla najít. Nejspíš asi pořád hlídal tu holku, ale to mi moc nepomŧţe. Dav zhoustnul, takţe jsem
se mohla lépe schovat před těmi hovady, ale jehla v kupce upířího sena se mi hledala těţko.
Rozhodla jsem se, ţe se budu pohybovat v soustředných kruţnicích. S kaţdou z nich se víc
a víc přiblíţím ke středu. Nakonec přece musím na Jonaha narazit a snad tím zároveň zmatu
ty chlapy, kteří myslí, ţe jsem pouhá kočička, která oblézá večírky.
Procpala jsem se aţ k plastové stěně, která byla celá zvlhlá, a začala se pohybovat podél ní,
oči na stopkách, jestli někde nezahlédnu Jonaha. Musela jsem se proplétat davem, abych se
vŧbec někam dostala, ale pořád jsem ho neviděla.
Zato jsem viděla upíry a lidi, jak si vzájemně uţívají svou společnost. Kolem leţely bez ladu a
skladu rozházené kusy nábytku. Upíři se opírali o nábytek a lidé, nyní zamíchaní do krvesajské
směsky, se opírali o upíry. Vypadali víc neţ šťastně, ţe jsou středem zubaté pozornosti.
A to „zubaté― jsem myslela doslova. Na několika z nich uţ se totiţ někdo ţivil – měli upíra přisátého na
zápěstí nebo na krční tepně. Udusila jsem v sobě zájem, který ve mně budila krev – taky jsem litovala, ţe
jsem preventivně před odchodem nevypila krabici s krví – a bojovala jsem s touhou s těmi
lidmi zatřást, aby se probrali. Jenţe z výrazŧ jejich tváří přímo křičelo, ţe jsou s tím svolní –
dokud jsem nenarazila na jednu, která aţ tak nadšeně nevypadala. Zastavila jsem se u ní.
Seděla na betonové podlaze, zády opřená o ocelový sloup. Kolena měla pokrčená, hlavu
spadlou ke straně, pomalu mrkala, jako by měla problém soustředit se na svět kolem sebe.
Uhranutí. A jestli se dalo soudit podle brnění ve vzduchu, tak ho byla pořádná dávka.
Jedna věc je, kdyţ se lidi dobrovolně účastní tajných hrátek. Ale tohle vypadalo jinak. Jako
něco, na čem se ta holka nedohodla.
Ethan mi kdysi říkal, ţe při uhranutí jen padají lidské zábrany. Ţe lidé při tom nedělají nic, po
čem by v hloubi duše netouţili. V očích té holky však nebylo nic, co by svědčilo o nějaké
radosti… nebo souhlasu.
Od člověka jsem ještě nikdy nepila. Samozřejmě ţe mě k tomu nic nepudilo. Moje nedávné zkušenosti
s lidmi nebyly dvakrát příjemné. A tahle holka? Stručně řečeno jsem nenacházela vŧbec nic lákavého –
ať uţ z upířího pohledu nebo z jakéhokoli jiného – na tom, ţe mám kousnout holku, která je příliš
zdrogovaná, neţ aby mi na to mohla kývnout. Myslím, ţe rozum dokázal zvítězit nad hladem.
Sedla jsem si k ní na bobek, ale neviděla jsem ţádné stopy po kousnutí. Moţná ji kousli na
nějaké skryté místo, ale ve vzduchu nebyla cítit ţádná krev.
„Jsi v pořádku?― zeptala jsem se.
Zvedla ke mně oči jako dvě černé kuličky. Zornice měla skoro maximálně rozšířené. Pravý
opak očí upírŧ. „Vŧbec nic mi nechybí.―
Byla jsem si dost jistá, ţe tomu sama nevěří. „Myslím, ţe z tebe mluví uhranutí. Dala jsi…
Pili…― „Myslíš, jestli ode mě pili?― Trochu smutně se usmála. „Ne. Pořád doufám, ţe to
udělají. Myslíš, ţe je to tím, ţe nejsem dost hezká?― Natáhla ochablou ruku a sáhla mi na
konec culíku. „Ty jsi hodně hezká.― Ale pak jí ruka spadla, oči zamţikaly a zavřely se.
Vypadala bledě. Aţ moc bledě. Netušila jsem, zda je v moci uhranutí ublíţit člověku na
zdraví; jestli to není uhranutí ani ztráta krve, pak jí moţná dali něco do pití?
Ať uţ to bylo čímkoli, musela jsem ji odsud dostat.
Znovu pootevřela oči, ale jen maličko. „Budeš ţít věčně, víš. Jako všichni
upíři.― „Ale bohuţel asi ne ti, kteří se dostanou do tolika malérŧ jako já.―
Po tomhle jsem asi měla zaťukat na dřevo, ale aspoň jsem cítila starou krev čpící z upíra za
mnou dřív, neţ stihl zaútočit.
Tiše jsem zaklela, vstala a otočila se čelem k němu. Byl vysoký, svalnatý, s tmavými
kudrnatými vlasy a nehezky hranatou bradou. V koutku úst měl krev a já musela hrdě
konstatovat, ţe ve mně neprobudila ani špetku chuti.
A jeho oči – úplně stříbrné, přesně jako u těch
předtím. „Pytlačíš, upírko?―
„Je jí špatně,― řekla jsem. „Měla by jít odsud pryč. Jestli chcete lidskou krev, najděte si ji
někde jinde.― Ostatní upíři se po nás začali dívat, těkali očima mezi mnou a jím, jako by se
rozhodovali, na čí stranu se přidat. Ohlédl se na ně s přesvědčivým úsměvem na tváři.
„Ó, máme tu co dělat s fanynkou lidí? Tobě je těch lidiček líto?―
Ani ne tak líto, jako jsem se do nich dokázala vcítit. Věděla jsem, jaké to je, kdyţ z vás někdo pije
bez vašeho svolení. S trochou štěstí jsem svŧj útok přeţila, ale nikomu jinému bych to nepřála.
Upíry kolem mě to bohuţel nepřesvědčilo.
„Je mi líto všech, kdo tu nejsou z vlastního rozhodnutí.―
Rozchechtal se, aţ se jednou rukou chytil za břicho. „Myslíš, ţe někteří z těch lidí tu nechtějí být?
Myslíš, ţe by nezaplatili za to, aby tu mohli být s námi? Ať nám lidi klidně nadávají. Ať nám
noviny říkají monstra. Jsme přesně to, po čem oni touţí. Silnější. Mocnější. Věční.―
Z davu se tlumeně ozývalo souhlasné mumlání. Během několika hodin jsem se z
demonstrace proti upírŧm dostala na sraz upířích příznivcŧ.
A víte, co jsem si myslela? Ţe lidi by se potřebovali vzdát svých zaslepených předsudkŧ a začít
uvaţovat racionálně. Přestat se řadit jen do extrémních přízniveckých nebo nenávistných skupin.
S některými upíry byl problém, jak jasně dokazoval tenhle chlap, a v Chicagu byla spousta lidí –
někteří z nich dokonce řádně zvolení –, kteří měli do ideálu daleko.
„Dost,― řekla jsem. „Uţ toho bylo dost. Tahle holka není dostatečně při smyslech, aby s čímkoli
vědomě souhlasila. Odvedu ji odsud.― Sevřela jsem ruce v pěst a připravovala se na rvačku. Otřela
jsem se lýtkem o vnitřek boty, abych se ujistila, ţe v ní je výmluvná boule a pod ní schovaná dýka.
Jenţe upírovi bylo jedno, co říkám, a evidentně se mě vŧbec nebál. „Nejsi mŧj Mistr,
holčičko. Najdi si jinou zábavu. Třeba nějakýho kluka k nakousnutí.―
„Nehnu se od ní.―
Přimhouřil oči a já ucítila přímý útok uhrančivého kouzla, které mělo zahnat strach a obavy a
donutit mě vrhnout se na podlahu a nabídnout se mu bez ohledu na okolnosti.
Ale já mu hleděla pevně do očí a bojovala s malátností. Napřímila jsem záda a tázavě na něj
pohlédla. „O něco ses pokoušel?―
Se zaujetím naklonil hlavu. Přemáhala jsem touhu odplíţit se a schovat se před jeho
fascinovaným pohledem, ale dokud jsem byla terčem já a ne ta dívka, ustojím to, nebo jsem v
to alespoň doufala. „Jsi… zajímavá.―
Málem jsem zakoulela očima, ale potom jsem si uvědomila, jak moc mi nahrál. Hodila jsem
po něm potutelným pohledem. „Chtěl bys zjistit, jak moc?― A potom jsem jako koketující
puberťačka začala kroutit koncem culíku, přehodila ho přes rameno a odhalila krk.
Jako návnada to moţná nebylo nic moc, ale zafungovalo to. Sklopil víčka a díval se na mě skrz
řasy – a pomaličku se ke mně začal blíţit jako lev ke kořisti. Uţ jsem viděla upíra se takhle k
někomu krást – Ethana, kdyţ byl v nejlepším a plíţil se ke mně s chtivýma očima. Jenţe tohle byl
jiný druh chtíče. V tomhle nebyla ţádná láska – jen touha ovládat. Ego. Pocit vítězství.
Dívala jsem se na něj, i kdyţ mi z napjatého výrazu jeho tváře naskakovala husí kŧţe. Bude
pít – a nezastaví se, dokud ve mně nebo v ní něco zbude. Moţná to byla magie ve vzduchu,
co ho nutilo překročit hranici; moţná se ozval jeho vlastní instinkt predátora. Ať uţ to bylo
čímkoli, nechtěla jsem toho být součástí.
Jediným hladkým pohybem, z něhoţ by se Catcher nadmul pýchou, jsem sáhla pro dýku a
vytáhla ji. Pak uţ se zaleskla čepel a já cítila příjemné brnění v dlani, které mi pŧsobila ocel.
Sevřela jsem rukojeť pevně prsty.
Upírovi konečně docvaklo, ţe to myslím váţně. Jeho výraz
potemněl. S dýkou v ruce jsem shlédla na dívku. „Mŧţeš vstát?―
Kývla a z očí jí skanuly slzy. „Jsem v pohodě. Ale chci domŧ.―
Natáhla jsem ruku. Chytila se mě a já ji vytáhla na nohy. Bohuţel to pořád bylo málo. Pořád
jsme byli v obleţení – jeden upír byl naštvaný, ţe pytlačím, a tuctu dalších byla dívka sice
ukradená, zato však bizarně prahli po boji.
O tomhle násilí mluvil pan Jackson?
Polkla jsem strach, jenţ mi svíral hrdlo, postavila jsem se zpříma a s vynuceným hrdinstvím
jsem se podívala do davu. „Teď ji odsud odvedu. Má s tím někdo problém?―
Mělo mě napadnout, ţe není vhodné formulovat to jako otázku.
 „Jen do mě, pusinko,― řekl upír, který mě chtěl, a mně přeběhl mráz po zádech. Byla jsem
silná, rychlá a nesmrtelná, ale ta holka ne. I kdybych se probojovala davem, nemohla jsem se
rvát naplno a zároveň ji chránit.
Napadlo mě, ţe bych potřebovala nějak odvést jejich
pozornost. Jeho načasování nemohlo být lepší.
„Zatraceně!― ozvalo se z druhého konce apartmá a následovalo řinčení skla, které utišilo zbytek
davu. Vzduchem se začala šířit kovová vŧně krve a všichni upíři, kteří byli v tu chvíli na dosah,
se otočili ke zdroji toho pachu. Viděla jsem skrz dav Jonaha, jak shlíţí na přikrčeného upíra.
Byla prolita krev, moţná za to mohla rozbitá sklenice nebo dţbán. Dobrý zpŧsob, jak přilákat
pozornost upírŧ – a dát mi šanci dostat se ke dveřím.
Podívala jsem se na dívku, která byla do mě zavěšená. „Jak se
jmenuješ?― „Sarah,― řekla. „Sarah.―
„Dobře, Sarah, teď odsud vypadneme. Jsi připravená?―
Kývla, a jakmile se rváč a zbytek upírŧ začali přesouvat k linoucí se vŧni, vyrazily jsme.
Vábení krve jsem moc dobře rozuměla. I já jsem začínala pociťovat hlad. Večer byl u konce
a poslední jídlo jsem měla před pár hodinami… a krev ještě dávněji. Ta vŧně začínala být
neodolatelně lákavá, a tak jsem se kousla do rtu, abych se nenechala vyvést z míry. Ostrá
bolest přehlušila hlad. Jak tomu často bývalo, tohle prostě nebyl ten správný čas ani místo.
Vedla jsem Sarah mezi upíry, kteří se hnali za krví. Ona se mě přidrţovala za rameno a já ji drţela
kolem pasu. Nepohybovaly jsme se ladně, ale blíţily jsme se ke dveřím a pryč od toho chaosu.
A chaos rozhodně vypukl.
Apartmá se proměnilo v hurikán násilí, upíři přes sebe klopýtali a sápali se jeden přes druhého, jen
aby se dostali ke krvi. Jeden rozzuřený upír se začal prát s jiným, strčili do dalších, kteří o něčem
debatovali, coţ je taky rozzuřilo. Násilí se šířilo jako virus, koho se dotklo, toho se zmocnilo. S
násilím rostla i magie. Prýštila do vzduchu a činila z upírŧ ještě větší dravce, neţ uţ byli.
„Myslel jsem, ţe bys uvítala pomoc.―
Podívala jsem se napravo a s úlevou vedle sebe našla Jonaha. „To ti to trvalo. Díky, ţes je
odvedl.― „Není zač. Opravdu jsem nečekal, ţe vytáhneš dýku a uneseš člověka.― Podíval se
na Sarah. „Co se stalo?―
„Netuším. Drogy? Uhranutí? Nevím jistě. Tak jako tak ji musíme dostat
ven.― „Pŧjdu za tebou,― řekl s kývnutím a vydali jsme se k výtahŧm.
Kdyţ jsme tam došli, dveře byly otevřené. Pomohla jsem Sarah dovnitř, Jonah mačkal knoflíky,
dokud se dveře nezavřely a neutlumily zvuk rvačky za námi. Zastrčila jsem dýku zpátky do boty.
V polovině cesty dolŧ jsem teprve vypustila zadrţovaný dech. Ohlédla jsem se na Sarah.
„Jsi v pořádku?―
Kývla. „Jsem. Ale co všichni ostatní? Musíme je odtamtud taky
dostat.― Jonah a já jsme si vyměnili pohledy.
„Nemohli byste zavolat policii?― zeptala se. „Říct jim o tom večírku? Aţ přijdou, mŧţou
odtamtud odvést zbytek lidí.―
Jonah se na mě podíval. „Jestli přijede policie…―
Kývla jsem a chápala jeho obavy. Jestli tohle bude muset vyřešit policie, noviny si nás podají
a budeme zpátky ve starostově kanceláři – pokud Tate uţ nevydal na Ethana zatykač.
Moţná jsme nepotřebovali přímo poldy. Třeba by stačil jen strach z poldŧ…
„Mŧţeme je předběhnout,― řekla jsem, kdyţ se dveře výtahu opět otevřely. „Ty jí pomoz ven.
Za chvíli se tam setkáme.―
 Předala jsem mu Sarah, a zatímco se oni dva šourali k hlavním dveřím, spěchala jsem k
sekuriťákovi. Ten sledoval pohledem Jonaha a Sarah směřující ke dveřím a ruku drţel na
vysílačce, kterou měl na stole. „Ahoj,― řekla jsem, kdyţ jsem k němu došla, abych odvedla jeho
pozornost. „Právě jsme měli telefonát – poldové mají namířeno do posledního patra. Raději byste
měli jít nahoru a postarat se, aby vypadli, nebo začne zatýkání a děsnej bordel. Určitě to zítra
nechcete mít v záznamech. Vaše, ehm, zubatá klientela z toho určitě nebude mít radost.―
Hlídač chápavě přikývnul, vzal vysílačku, otočil knoflíkem a poţádal o posily. Doufala jsem,
ţe jich bude mít dost – a k tomu nějaký upíří repelent.
Nechala jsem ho, ať si dělá svoje, šla jsem ven a plnými doušky lokala čerstvý, ničím
nedotčený vzduch. Sledovala jsem Jonaha a Sarah, jak se belhají přes ulici k malému
trávníku. Pomohl Sarah posadit se na tepanou ţeleznou lavičku; zŧstala jsem, kde jsem byla,
dokud jsem si nebyla jistá, ţe mám čistou hlavu a hlad pod kontrolou.
O minutu nebo dvě později jsem přešla ulici.
„Evakuace uţ probíhá,― řekla jsem Jonahovi a dřepla si před Sarah. „Jak se cítíš?―
Kývla. „Dobrý. Jen se opravdu, opravdu stydím.― Poloţila si ruku na ţaludek. Ať uţ ji předtím
oblouznilo cokoli, teď začala doopravdy plakat.
Jonah a já jsme si vyměnili znepokojený pohled.
„Sarah,― řekla jsem tiše. „Mŧţeš nám říct, co se stalo? Jak ses sem dostala?―
„Slyšela jsem, ţe upíři pořádají tenhle večírek.― Podrbala se pod nosem. „Myslela jsem si – jé,
upíři, to bude zábava, víte? Nejdřív to bylo dobrý. Ale potom… uţ nevím. V té místnosti začalo
být nějak dusno, pak jsem se začala cítit divně a sedla si na podlahu. Koutkem oka jsem je
sledovala. Obcházeli kolem a koukali na mě, jako by se snaţili zjistit, jestli jsem připravená.―
„Připravená?― zeptala jsem se.
„Připravená dát krev.― Otřásla se a vzdychla. „A potom jsi přišla ty.― Zavrtěla hlavou. „Mně je
tak trapně. Neměla jsem tam být. Neměla jsem tam chodit.― Zvedla ke mně oči. „Opravdu chci
jít domŧ. Mohli byste mi sehnat taxíka?―
„Jasně,― řekl Jonah, couvl k silnici a vyhlíţel projíţdějící taxi. Bylo pozdě, ale pořád jsme byli
jen několik blokŧ od Michigan Avenue, takţe se jich tu pár pohybovat mohlo.
Jak Jonah poodešel, podívala jsem se znovu na Sarah. „Jak ses o té party
dozvěděla, Sarah?― Zrudla a podívala se jinam.
„Potřebuju to vědět. Moţná pak budeme moct tyhle večírky zarazit.―
Vzdychla a kývla. „Byla jsem s kamarádkou v baru – jednom z těch upířích. Narazily jsme
tam na jednoho chlápka.―
„Víš, který upíří bar to
byl?― „Temple Bar.―
Udělalo se mi těţko od ţaludku. Tohle byl cadoganský bar. „Pokračuj.―
„Šla jsem trochu ven na vzduch – uvnitř bylo hodně narváno – a venku stál chlap. Říkal, ţe
se koná večírek a ţe se budeme dobře bavit. Moje kamarádka, Brit, nechtěla jít, ale já jo, víte,
kouknout se, jaký to je.―
Takţe Sarah dostala informace o mejdanu v Temple Baru a Jonah našel telefon U Bensona.
To znamenalo, ţe ti, kdo chodí po barech, vědí i o mejdanech. Tohle Ethana parádně naštve.
„Ten chlap, se kterým jsi mluvila – jak vypadal?―
„No, byl dost malý. Starší. Tmavovlasý. Prošedivělý. A byla s ním ţenská. Pamatuju si to, protoţe měla
takovej strašně velkej klobouk, takţe jsem jí neviděla do obličeje. Jo, ale kdyţ jsem se vracela zpátky
dovnitř, řekl jí jménem. Znělo to tak staromódně… Mary nebo Marta…― Sarah zavřela oči a snaţila se
vzpomenout.
Srdce se mi nedočkavě rozbušilo. „Nebyla to Marie?― Rychle
ke mně zvedla oči. „Jo! Marie. Jak jsi to věděla?―
„Jen tipuju,― řekla jsem. Moţná jsem toho konkrétního malého muţe neznala, ale zato jsem
věděla o upírce, která s velkou oblibou pŧsobí trable. Kdysi dávno byla známá jako Marie.
Neţ jsem stihla poloţit další otázku, Sarah se
zapitvořila. „Jsi v pohodě?―
„Jen mě bolí hlava. Myslím, ţe tam bylo něco divnýho ve vzduchu.―
Krásně mi nahrála na další otázku. „Vzala jsi něco, kdyţ jsi tam byla? Nějaký drink, který ti
někdo podal?―
Zavrtěla hlavou. „Já v drogách nejedu. A vím, ţe nemám pít nic, co si sama nenaliju. Ale
viděla jsem tohle. Podala mi to jiná holka – člověk.―
Vytáhla z kapsy malou papírovou obálečku, takovou tu, do které se vejde přáníčko. Byla bílá a na
přední straně bylo napsáno písmeno V. Schovala jsem ji do kapsy a odloţila to na později. A potom
jsem poloţila otázku, za kterou jsem se trochu nenáviděla, ale muselo to být. V sázce bylo příliš mnoho.
Musela jsem vědět, jestli představuje risk pro Cadogan.
„Sarah, přemýšlíš o tom, ţe bys šla na policii?―
Vykulila oči. „Ach, boţe, ne. Neměla jsem na ten večírek chodit, a kdyby to moji rodiče
zjistili, nebo třeba mŧj kluk, tak by vyváděli. Kromě toho,― dodala plaše, „kdybych zavolala
poldy, dostala by ses taky do prŧšvihu, ne? Jsi taky upírka, i kdyţ jsi mi pomohla.―
Kývla jsem a spadl mi kámen ze srdce. „Jsem upírka,― potvrdila jsem. „Jmenuju se Merit.―
Trochu se usmála. „Merit. To se mi líbí. Trochu tě to vystihuje. Jako bys byla stvořená pro
dobro, víš?― Tentokrát jsem já musela zadrţovat slzy, které se mi draly do očí.
Klaply dveře auta a já se podívala do ulice. Jonah stál vedle černobílého taxíku, který měl
otevřené dveře. „Máš tady odvoz.―
Sarah kývla. Nohy měla stále vratké, ale těch pár krokŧ k vozu jsme zvládly. U dveří se
otočila a usmála se na mě.
„Budeš v pohodě?― zeptala jsem
se. Kývla. „Budu. Děkuju ti.―
„Nemusíš mi děkovat. Mrzí mě, co se stalo. Je mi líto, ţe ti zpŧsobili takové nesnáze.―
„Je to zapomenuto. Ale tohle nezapomenu,― řekla. „To, co jsi pro mě dneska v
noci udělala.― Kdyţ se dveře zavřely, sledovali jsme, jak taxi odjíţdí.
Jonah se podíval na mě, potom na oblohu na východě. „Brzo se rozední,― řekl. „Měli bychom
jít domŧ.― Ukázal do ulice. „Parkuju docela blízko. Nemám tě dovézt k tvému autu?―
„To by bylo super,― souhlasila jsem a adrenalin vystřídala únava.
Několik blokŧ jsme šli mlčky, potom jsme se zastavili u hybridního
sedanu. „Myslíš na ţivotní prostředí?―
Zkroušeně se usmál. „Jestli se klima bude zhoršovat, budeme to my, kdo to bude zaţívat. Je
dobré se zařídit dopředu.―
Kdyţ odemkl dveře a nastoupili jsme, popsala jsem mu cestu k místu, kde jsem parkovala, a
pak jsem zavřela oči a zvrátila hladu do opěradla.
V několika vteřinách jsem usnula.
 KAPITOLA 9

NAD DOMOV NENÍ, BYŤ JE TŘEBA PROSTINKÝ*… POKUD OVŠEM NEJSTE

NESMRTELNÍ A NEROZUMÍTE SLOŽENÉMU ÚROČENÍ
* Naráţka na verš z písně z 19. století „Home sweet home― o tom, ţe člověk si mŧţe uţívat v palácích, ale nad
domov stejně nikdy není (pozn. překl.).

K dyţ jsem se náhle probrala, mrkala jsem do záře neznámých světel. Byla jsem stočená do
klubíčka na obrovské posteli s vysokými čely, která voněla pánským parfémem s lesní vŧní
a skořicí. Posadila jsem se a koukala, kde to jsem. Masivní postel překrytá béţovými
pokrývkami. Proti mně stejně obrovská plochá televize na sekretáři. A o ten sekretář byl
opřený Jonah a ruce měl zaloţené na prsou. Byl dnes oblečen daleko obyčejněji, v tričku s
výstřihem do véčka, dţínech a teniskách.
„Dobrý večer,
Ochránkyně.― „Kde jsme?―
„V Domě Greyŧ. V mém pokoji.―
„Greyŧ…,― začala jsem opakovat, ale noc se mi začala znovu odvíjet před očima. Usnula jsem
mu v autě a on mě sem musel odvést. Ne, ne odvést – odnést mě spící do Domu Greyŧ.
„Nechtělo se mi nechávat tě ve tvém autě. Absolutně jsi odpadla, a kdyţ jsi přespala tady,
bude se to snáze vysvětlovat, neţ kdybych se s tebou objevil v Cadoganu. Svítání uţ bylo za
dveřmi; musel jsem se rozhodnout.―
To dávalo smysl, ačkoli jsem nebyla moc nadšená, ţe mě nesl jako nešťastnici z mých
oblíbených romanťáren.
„Díky. Viděl mě někdo cestou sem?― Jestli ano, tak jsem si uměla představit, co si budou
myslet, jelikoţ jsem strávila noc v Jonahově pokoji. Cítila jsem, jak mi červenají tváře.
„Ne. Všichni ostatní uţ byli zalezlí v pelechu.―
Přehodila jsem nohy přes postel a zabořila špičky nohou do drahého, vysokého huňatého
koberce. „Kde jsi spal ty?―
Ukázal palcem přes rameno. „V obýváku. Jsem dţentlmen, svádění upírky, která o sobě neví,
mě neláká.― Pokrčil rameny. „Kromě toho uţ skoro vyšlo slunce. Byli jsme oba hotoví. Mohl jsem
spát klidně vedle tebe a k ničemu by nedošlo. Oba bychom z toho vyšli jako andělé.―
Sice jsem teď na chlapy neměla ani pomyšlení, ale oceňovala jsem, ţe mi nechal prostor.
Bylo to od něj dţentlmenské a já to nebrala jako samozřejmost.
 „Díky.―
Pokrčil rameny. „Pŧjčil jsem si tvŧj telefon. Poslal jsem Ethanovi zprávu a napsal mu, ţe jsi v
pohodě. Myslel jsem, ţe by ses mu moţná při návratu hlásila, a kdybych mu zavolal já, bylo by to
dost podezřelé.― Souhlasně jsem kývla. Samozřejmě neznamenalo, ţe kdyţ to neprozradil
Ethanovi, nebudou ţádné otázky. Ethan se bude stejně zajímat, kde jsem strávila den.
Podívala jsem se do obýváku, kde spal Jonah. Sametová pohovka a dvojkřeslo stály kousek
od obrovské ploché televize, připevněné ke zdi. Zbytek místnosti byl stejně hezký. Luxusní
koberec, syté barvy, ozdobné lišty, panelové obklady. U jedné stěny stál herní automat a na
druhé visel zarámovaný dres Rynea Sandberga.
*
Tenhle pokoj by se mohl ukazovat v upířích Cribs .
* Pořad na MTV, v němţ celebrity ukazují svá luxusní sídla (pozn. red.).

„Je to tu fakt rozkošný.―

„Nový Dŧm, nové bydleníčko. Tedy relativně nový Dŧm. Jen osm let starý, coţ na
nesmrtelné poměry není moc.― Šel k minilednici zabudované do skříňky u protější stěny a
otevřel ji. Objevily se malé řady lahví s dlouhými hrdly. Vytáhl jednu a šel ke mně.
„Myslím, ţe vyprošťovák mě dneska nespasí.―
„To není pivo.― Podal mi lahev a já si ji prohlédla. Byla to krev. Tradiční pivní lahev, ale
rozhodně ne tradiční mok. Byl to další produkt Blood4You, nešťastně pojmenovaný Dlouhé
pivo. Určitě by jim neuškodilo, kdyby se Mallory podívala jejich marketingu na zoubek.
„Vypadalas, ţe by ti přišla k chuti.―
Kývla jsem, odšroubovala víčko a prsty se mi roztřásly náhlým záchvatem hladu. Krev byla
vychlazená a měla peprný říz, jako by ji někdo vylepšil dvěma nebo třemi frťany Tabasca.
Chutnala výtečně. Ale co bylo dŧleţitější: ukojila potřebu. Vyţahla jsem lahev za několik
vteřin, pak jsem ji sklonila a hruď se mi vzdouvala.
„Ţes to potřebovala?―
Kývla jsem a hřbetem ruky si otřela pusu. „Promiň. Někdy se nechám tím hladem
strhnout.― Jonah mi vzal lahev z ruky. „Bodne ti to. A máš za sebou náročnou noc.―
„Mohla být náročnější, ale i tak stačilo. Dostala jsem hlad uţ na večírku a bylo štěstí, ţe mi
nehráblo jako všem ostatním.―
Hodil lahev do koše vedle lednice. „Kdyţ uţ jsi o tom začala. Ti upíři se kvŧli tobě pěkně
rozohnili.― „To jsem nebyla já,― ujistila jsem ho. „Vrazila do mě nějaká upírka a skončilo to tím,
ţe se mě snaţili sejmout dva upíři.―
Jonah se zamračil. „Zdálo se mi, ţe je ve vzduchu hodně agresivity.―
„A všiml sis jejich očí?― zeptala jsem se. „Absolutně stříbrné, zornice skoro nebyly vidět. Byli
hodně pod vlivem svých upířích choutek.―
„Byla tam taky spousta magie. Kdyţ si dáš tyhle dvě věci dohromady, dostaneš upíry celé
ţhavé po konfliktu.―
Zakroutila jsem hlavou. „Nemohlo to být jen počtem upírŧ na jednom místě. Kdyby tohle
samo o sobě nutkalo upíry k bezdŧvodným rvačkám a hádkám, nemohly by Domy existovat.
Moţná je to nějaká davová psychóza? Jeden upír se uchýlí k násilí a zbytek se přidá?―
Jonah zakroutil hlavou. „Mám jinou teorii. Co kdyţ magie neproudila jenom z těch upírŧ? Co
kdyţ je přímo řídí?―
„Naznačuješ, ţe proti nám někdo pouţíval magii? Cíleně ji
směroval?― Kývl. „A dělal z upírŧ superpredátory.―
 „Dobře,― připustila jsem, „dejme tomu, ţe je to magie. Ale na koho to ukazuje? Na čaroděje?
Ti se ale obvykle upířích dramat straní a tady v Chicagu je jich kolik? Jen tři? Dva znám a
nutit upíry, aby se chovali jako gladiátoři, nepatří k jejich zálibám.― Jasně, sice jsem se nikdy
neviděla s Malloryiným učitelem, ale tušila jsem dobře, jak tráví čas – zaučuje ji.
„Dobře, takţe čarodějové jsou nepravděpodobní. Jak jsi našla Sarah?― zeptal se Jonah.
„Seděla na podlaze, vypadala, ţe je úplně mimo. Ţádné viditelné známky kousnutí, takţe se
muselo dít něco jiného. Je moţné zpŧsobit někomu uhranutím fyzickou nepohodu? Myslím
tím oslabit ho pomocí očarování?―
Zamračil se a přemýšlel o tom. „Nikdy jsem to neviděl. Ale neříkám, ţe je to nemoţné.
Zjistila jsi od ní něco? Jak se vŧbec dozvěděla o té party?―
Zopakovala jsem mu to, co mi Sarah řekla o Temple Baru a o muţi, kterého potkala venku.
„Taky mi dala tohle,― řekla jsem a začala hledat v kapse obálečku. Vytáhla jsem ji, otevřela a
vyprázdnila její obsah do ruky.
Do dlaně mi spadly dvě bílé pilulky.
„No,― řekl, „tím by se vysvětlovalo, proč byla tak mimo sebe.―
Podrţela jsem jednu tabletku ve světle. Stejné ozdobné V bylo vyraţeno i
do papíru. „Řekla, ţe nic nevzala.―
„Taky se styděla za to, co se stalo.―
„Pravda,― souhlasila jsem. „Tate říkal, ţe pan Jackson byl zatčen za drţení drog. Moţná
upíři pouţívají na lidi drogy, aby potom byli – co vlastně? Náchylnější k účinku uhranutí?―
„Zdálo by se ti to nepravděpodobné vzhledem k davu, který jsi včera v noci viděla?―
Bohuţel ne. Samozřejmě, ţe jsme neměli ani dŧkaz. Sarah mohla být pod vlivem uhranutí –
ne ţe by upíří manipulace byla o moc lepší neţ zdrogování.
Ať uţ to bylo jakkoli, stálo to za dŧkladné prošetření. Vrátila jsem prášky do obálky a strčila ji
do kapsy. „Vezmu to do ombudsmanovy kanceláře,― řekla jsem mu. „Moţná zjistí víc.―
Teď, kdyţ byl Jonah řádně zasvěcen, mi dal k dispozici svou malou koupelnu. Zbavila jsem
se šmouh od řasenky a znovu učesala vysoký culík.
Kdyţ jsem vyšla, vytahoval z kapsy zvonící telefon. Vzhlédl ke mně. „Musím to vzít. Budu
hned zpátky. Chovej se jako doma. V lednici je ještě krev, kdybys potřebovala.―
Kývla jsem. „Díky.―
Vyšel ven, zavřel za sebou a já osaměla v úţasném komfortu jeho apartmá.
Zašla jsem za roh do obýváku a zamířila ke skupině zarámovaných papírŧ na stěně. Byly to
diplomy ke čtyřem doktorátŧm: tři ze státních škol v Illinois (historie, antropologie a geografie) a
jeden ze Severozápadní (německá literatura a kritické myšlení). Na kaţdém diplomu byla jiná
variace jeho jména – John, Jonah, Jonathan, Jack – a data pokrývala rŧzné části dvacátého století.
Postgraduál zřejmě nebyl pro upíra nemoţný.
Dveře se otevřely. „Promiň,― řekl za mnou. „To byl Noah. Uţ ví o tom, ţe jsi včerejší noc
strávila v jeho bytě.―
„Dobrý nápad,― řekla jsem a doufala, ţe ze mě Ethan nebude páčit, jak to přesně vypadá u
Noaha doma – nebo celkově ze mě nebude tahat víc, neţ to málo, co o Noahovi dosud vím.
Ukázala jsem na diplomy. „Jsi docela bedna.― „Je u
tebe ‚bedna‘ eufemismus pro ‚šprt‘?―
„Je to eufemismus pro ‚muţe se čtyřmi doktoráty‘. Jak jsi to všechno
zvládl?― „Myslíš tím, jak jsem při tom dokázal zatajit, ţe jsem upír?―
Kývla jsem a on se zakřenil a šel ke mně. „Díky dŧsledné pečlivosti.―
 „Hodně večerních hodin?―
„Výhradně. Všechny, dokud nebyly k dispozici online lekce.― Tajnŧstkářsky se usmál a prohlíţel si
diplomy. „Dříve bývalo studium postgraduálu vyhrazeno pro excentrické lidi. Bylo snadné předstírat
osamělého génia – takového, který se zapisuje jen na večerní přednášky, přes den spí a tak dál.―
„Získal jsi některé jako asistent?― Být při tomhle asistentem katedry se zdálo sloţitější.
„Ne. Měl jsem štěstí se stipendiem a líbil se mi výzkum, takţe mě ušetřili vyučování ve třídě.
Jinak bych to jen těţko zrealizoval.― Naklonil hlavu. „Tys dělala postgraduál?―
„Neţ mě přeměnili, tak jo.―
Musel zaregistrovat lítost v mém hlase. „Asi to bude na delší povídání, co?―
„Studovala jsem postgraduál na Chicagské univerzitě, neţ jsem se stala upírkou. Anglickou literaturu.
Stihla jsem tři kapitoly své dizertační práce.― Neţ jsem se nadála, vyklopila jsem mu všechno. „Šla jsem v
noci kampusem a byla jsem napadena.― Podívala jsem se na něj. „Jeden ze Zbloudilých najatý Celinou.―
Spočítal si, kolik je jedna a jedna. „Byla jsi jedna z těch obětí v parku. Ta, kterou pokousali
v kampusu?―
Kývla jsem. „Ethan a Malik se tam náhodou nachomýtli. Přiskočili, vyplašili toho, co mě napadl,
a Ethan mě vzal k sobě domŧ a zahájil
proměnu.― „Boţe, to jsi měla ale štěstí.―
„To jo,― souhlasila jsem. „Takţe
Ethan ti zachránil ţivot.―
„Ano. A udělal ze mě cadoganskou upírku a Ochránkyni Domu.― Zamračila jsem se. „Taky jsem kvŧli
němu musela ukončit studium. Byl toho názoru, ţe jako upírka se do školy vrátit nemŧţu.― Bylo to těsně
předtím, neţ Registr severoamerických upírŧ zveřejnil mou iniciaci v novinách, takţe měl asi pravdu.
„To na to kápl,― řekl Jonah. „Škola pro utajovaného upíra nebyla nic lehkého. Později, kdyţ
jsem byl starší, uţ to bylo o něco snazší, ale pro nováčka, který se v tom teprve učí chodit?―
Pokrčil rameny. „To by bylo těţké.―
„Říká muţ se čtyřmi doktoráty.―
„Pravda. Ale ty vypadáš, ţe uţ sis na ţivot upíra zvykla, přestoţe tvŧj přerod neproběhl
dobrovolně.― „Nebylo to lehké,― přiznala jsem. „Prošla jsem si chvilkami, kdy jsem si tou
sebelítostí byla sama protivná. Ale nakonec jsem dospěla do bodu, kdy jsem musela přijmout,
kdo jsem, a nějak se k tomu postavit – nebo opustit Dŧm a předstírat, ţe jsem zase člověk.―
Pokrčila jsem rameny. „Rozhodla jsem se pro Dŧm.―
Jonah si olízl rty a podíval se na mě úkosem. „Musím uznat, ţe včera v noci sis
vedla dobře.― „Kdybys to neříkal tak překvapeně, moţná by to bylo lichotivější.―
„Nic extra jsem od tebe nečekal.―
„Jo, toho jsem si vědoma.― Vzpomněla jsem si na pohrdání v jeho hlase, kdyţ jsme se
poprvé setkali. „A proč vlastně? Máš snad něco proti Ochráncŧm?―
Ušklíbl se. „Nejde o to, ţe jsi Ochránkyně…―
„Jako spíš o to, ţe jsem Meritová?― dořekla jsem za něj.
„Znám tvou sestru,― řekl. „Charlottu. Máme společné přátele.―
Charlotta byla moje starší sestra, momentálně vdaná matka dvou dětí, návštěvnice
charitativních večírkŧ a zakladatelka sbírek na plný úvazek. Měla jsem svou sestru ráda, ale
nebyla jsem – dobrovolně, podotýkám – součástí lepších kruhŧ, v nichţ se pohybovala.
Takţe na mě nedělalo ţádný velký dojem, ţe ji zná.
„Dobře,― řekla jsem.
Vzdychl a podíval se na mě trochu provinile. „Předpokládal jsem, ţe jako Meritová budeš něco jako její
klon.―
Chvíli mi trvalo, neţ se mi poskládalo v hlavě, co tím chtěl říct. „Coţe? Zopakuj to?―
„Prostě jsem si myslel… protoţe jste sestry a tak. A obě jste Meritové…― Odmlčel se, ale nemusel to
doříct. Jonah nebyl první upír, který se přiznal, ţe mě soudí podle příjmení – a podle toho, co se obvykle
pojí s bohatstvím a profláklým jménem. Neříkám, ţe peníze nemají své výhody, ale rozhodně není
ţádné plus, kdyţ to někdo bere jako meritum mé povahy – tuhle slovní hříčku pouţívám záměrně.
Na druhou stranu se tím vysvětlovalo, proč byl při našich prvních setkáních tak odtaţitý. Asi
čekal nově přeměněného, zbohatlického rozmazleného fracka.
„Mám svou sestru hrozně ráda,― řekla jsem. „Ale do jejího klonu mám
daleko.― „Všiml jsem si.―
„A teď si o mně myslíš co?―
„No, tedy…― Usmál se a v očích měl pýchu. „Teď jsem tě viděl v akci. Viděl jsem anděla
pomsty.― „Mám radši, kdyţ se mi říká culíkatá mstitelka,― dodala jsem suše. Tuhle přezdívku
mi přišil Nick Breckenridge (neboli náš „vyděrač―).
Jonah zakoulel očima. „Anděla pomsty a upírku,― pokračoval, „která přišla zachránit lidi a
prorazila skrz ty, kdo se jí postavili do cesty. A teď zrovna přemýšlím, ţe bys nebyla zlou
posilou pro Rudou gardu.―
„Na rozdíl od té pohromy, kterou bych byla před pár
měsíci?― Teď se dokonce začervenal.
„Vím, ţe jsi ze mě nebyl nadšený. Ani jsi to moc neskrýval. A já sama bych se nenazvala
andělem pomsty. Jsem Ochránkyně svého Domu a dělám, co umím, abych je chránila.―
„Jenom je?―
Podívala jsem se do jeho upřeného pohledu. „Prozatím jen je.―
Chvíli jsme tam stáli a ta věta visela ve vzduchu. Uţ jsem zase prošvihla příleţitost stát se jeho
partnerkou, ale připustila jsem, ţe to absolutně nevylučuju. Koneckoncŧ nesmrtelnost byla dlouhá.
Kývl. „Asi bych tě měl hodit zpátky k tvému autu.―
„Dobrý nápad. Musím domŧ.― Zpátky do Domu, k Ethanovi. Zpátky k rutině, která
nezahrnovala boj s poblázněnými upíry – ale zato teď zahrnovala to, ţe mu budu lhát.
Jonah vzal klíče a odešli jsme z jeho apartmá.
Venku před pokojem se mi naskytla neuvěřitelná podívaná.
Dŧm Greyŧ se nacházel v přestavěném skladišti poblíţ stadionu Wrigley a nutno říct, ţe ten
prostor uměli náleţitě vyuţít. Jeho dveře byly jedny z mnoha a mezi nimi byly zcela
pravidelné rozestupy jako v hotelu. Podél jednoho okraje byla chodba otevřená, s ocelovým
zábradlím a tenkým drátem, ustupujícím čtyři patra vysokému atriu. Na druhé straně atria byla
stejná řada dveří jako na té naší. Zřejmě upíří loţnice.
Šla jsem k zábradlí a shlédla dolŧ. Uprostřed prostoru dole stál dvanáct metrŧ vysoký strom
a ostrŧvek bujné zeleně. Prostorem se vinula cestička, podél níţ byly rostliny a stromky. Na
cestě stály v pravidelných intervalech černé stoţáry a na kaţdém svisle zavěšená vlajka
jednoho chicagského sportovního týmu.
Ještě nikdy jsem nic takového neviděla – a určitě se to nepodobalo ničemu, co jsem viděla v
říši upírŧ. „To je úţasné,― řekla jsem, kdyţ Jonah také přišel k zábradlí. Vzhlédla jsem ke
stropu, který byl celý prosklený. Ale v Domě upírŧ to přece nemohlo fungovat. „Jak ty stromy
rostou? Chci říct, copak ta střešní okna přes den nezatemňujete?―
Jonah zakrouţil rukama. „Střecha má nad sebou parabolický kryt, který se přes den spirálovitě stáčí.― Točil
prsty. „Zavírá se jako kryt čočky u foťáku a uprostřed zŧstane mezírka, kudy proudí světlo pro
strom. A mechanismus je fotosenzitivní, takţe kruh následuje slunce, jak se Země otáčí, aby
zajistila, ţe strom bude mít vţdycky světlo.―
„To je úţasné.―
„Ta technologie je dost obdivuhodná,― souhlasil. „Scott si dal záleţet a vyzkoušel nové věci,
coţ se o všech Mistrech říci nedá.―
„Mají tendenci být trochu nudní.―
Souhlasně zamručel. „Zbytek zeleně dostane dost světla tím, jak se clona
otáčí.― „A kdyţ nějaký upír musí naléhavě proběhnout atriem přes den?―
„Nemusí,― řekl Jonah jednoduše. „Vnitřní architektura Domu je koncipovaná tak, ţe nikdy
nemusíš projít prostorem atria, aby ses dostala do obytné části nebo k východŧm.― Ukázal dolŧ.
„Po stranách atria jsou pracovní místnosti – kanceláře a tak podobně – a k nim vedou za všech
okolností zastíněné chodby.― Otočil se a kráčel po chodbě a já ho následovala k výtahu a do
podzemní garáţe, hodně podobné té naší: dlouhý betonový prostor a spousta drahých aut.
Kdyţ jsme míjeli platinově stříbrný kabriolet, zastavila jsem se. Byl malý a oblý, s kulatými světly,
přisáváním vzduchu na kapotě a drátěnými koly. Přesně takovým autem by zřejmě jezdil James Bond.
„Je tohle – je to Aston Martin?―
Podíval se na auto. „Jo. To je Scottovo auto. Je na světě uţ skoro dvě stě let. Za tu dobu si
člověk něco nahrabe.―
„To koukám,― řekla jsem a musela zatnout prsty, abych se ubránila touze přejet jimi po tom
bezchybném laku. Nikdy jsem tohle auto neviděla na vlastní oči. Vţdycky jen ve filmu. Ale bylo to
úchvatné. Nepovaţovala jsem se za blázna do aut, ale bylo těţké nepodlehnout kouzlu těch
dlouhých linií a rozkošných křivek. A taky jsem si představila opravdu rychlý motor.
„Má to hodně – víš čeho… koní nebo jak se tomu říká?―
Usmál se a odemknul svŧj hybridní vŧz a já se pořád ještě usmívala, kdyţ lezl dovnitř. „Ty
asi autŧm moc nerozumíš, co?―
„Umím ocenit krásné věci. Ale v autech se vyznám jen
trochu.― „Beru na vědomí.―
Jeli jsme z Wrigleyville zpátky do Magnificent Mile a k mému autu. A já měla absolutní kliku
– moje auto bylo zaparkované na jednom místě skoro dvacet čtyři hodin, ale měla jsem jen
lístek za stěračem a ţádnou botičku. Parkování v Chicagu byla riskantní záleţitost.
„Dostaneš vynadáno za to, ţe jsi přespala jinde?― zeptal se skrz otevřené okénko, kdyţ jsem
si otvírala dvířka.
Jen jestli si Ethan bude myslet, že jsem spala s Noahem, pomyslela jsem si v duchu.
„To zvládnu,― řekla jsem Jonahovi. „Kromě toho bys mě stejně nemohl doprovodit domŧ.
Prozradil by ses.―
„Pravda. Měli bychom se asi dohodnout, kdy spolu zase budeme mluvit. Čekám, ţe tohle
nebude naposledy, kdy uslyšíme o událostech minulé noci.―
„Asi ne.― Udělalo se mi zle. Vŧbec jsem se netěšila, ţe budu muset na další „mejdan―, jestli
tomu takhle říkají. Uměla jsem se rvát, ale neměla jsem na to ţaludek. Bylo snadné pomoci
někomu v nouzi, ale bylo by lepší, kdyby ta nouze v první řadě vŧbec neexistovala.
„Promluvím si s barmany v Temple Baru, jestli si náhodou nevšimli něčeho podezřelého. A
dám ti vědět, jestli něco zjistím o tom telefonním čísle. Taky si s nimi promluvím o těch
drogách. Určitě je bude zajímat, jestli jim tam něco koluje a jak to účinkuje.―
„To zní jako plán. Všechno mi hlas.― „Budu.
Ještě jednou děkuju za pomoc.―
 Jonah se pousmál. „Od toho jsou partneři.―
„Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. Ještě nejsme partneři.―
S posledním chápavým úsměvem odjel od obrubníku a nechal mě na chodníku vedle mého
osamělého volva. Co to říkala Mallory o tom, ţe se nechce vrátit zpátky ke svému ţivotu? A co jsem
jí na to řekla já? Něco o tom, ţe se člověk musí postavit ţivotu čelem a brát to tak, jak to přijde?
Vlezla jsem do volva a zavřela za sebou dveře, odfoukla ofinu z čela a nastartovala.
„Dobré časy,― zamumlala jsem a otočila volantem směrem k silnici. „Dobré časy.―

Kdyţ jsem zaparkovala před Domem, rozhodla jsem se trochu rozhýbat zbytek vyšetřování.
Vytočila jsem Jeffovo číslo.
Zvedl to s nadšením. „Merit! Slyšeli jsme, ţe se včera něco posralo! Jsi v
pohodě?― „Ahoj, Jeffe. Jsem. Všechno ti řeknu později. Teď potřebuju, abys
pro mě něco udělal.― „Jeff poslouchá. Copak je?―
Řekla jsem mu telefonní číslo, které mi dal Jonah. „Je to číslo, z něhoţ se rozesílala textovka o
party, která moţná byla mejdanem a moţná taky ne. Mohl bys to číslo vystopovat?―
„Jdu na to,― řekl a uţ jsem slyšela rytmické ťukání kláves. „Na první pokus nic,― řekl po chvíli.
„Dej mi trochu času. Najdu to.―
„Jsi zlatíčko.―
„To my oba víme. Zavolám
ti.― „Díky, Jeffe.―
Poté jsem opět schovala telefon a vzhlédla k Domu. Bude asi nejlepší, kdyţ si to nejtěţší
odbudu hned. Zamířila jsem dovnitř – tentokrát mě protestující cestou zasypávali osobními
uráţkami – a rovnou do Ethanovy kanceláře.
Dveře byly otevřené a on seděl u psacího stolu s telefonem u
ucha. Čekala jsem, aţ ho odloţí, vešla jsem a hned začala chrlit.
„Bylo to v mrakodrapu ve Streeterville, ale nebyl to ţádný intimní mejdan, ne tak, jak si je
představujeme. Tady byly nejméně dva tucty upírŧ. Spousta magie, spousta uhrančivého
kouzla a taky rvačka. Všichni byli napnutí jako strunky, stačilo jen drnknout. Jako by čekali na
nějakou záminku, aby mohla potyčka začít. Bylo tam taky dost lidí a pití krve. A taky je
moţné, ţe jim dávají drogy, aby více podléhali uhranutí.―
Ethan se podíval někam za mě.
„Otče,― řekl po chvíli, „toto je Merit, Ochránkyně Cadoganského Domu. Merit, toto je Darius
West. Předseda Greenwichského prezidia.―
Prásk!
 KAPITOLA 10

JAKO ŠÉF

Z tuhla jsem a poprvé si uvědomila – a taky příliš pozdě –, ţe nejsme v kanceláři sami. Zavřela jsem
oči a tváře mi červenaly studem. Tolik k naší snaze udrţet v tajnosti, ţe se snaţíme proniknout
na mejdany.
O několik vteřin později jsem konečně otevřela oči a čekala, ţe se Ethan bude tvářit zuřivě.
Místo toho na mě upřel jen mírně káravý pohled.
Moţná se změnil.
„Promiň!― naznačovala jsem ústy, neţ jsem se otočila k Dariovi. Stál v obývací části
kanceláře s Malikem a Lucem před koţeným nábytkem, který tu při mé poslední návštěvě
ještě nebyl. Helen se překonávala.
Darius byl vysoký a hubený, měl modré oči a oholenou hlavu. Jeho rysy byly ostré a téměř
arogantní – rovný nos, široká ústa, aristokratická brada, rozdělená na dvě dokonalé poloviny.
„To je velice zajímavý příběh, co jste tu právě přednesla,― řekl Darius. Měl výrazný britský přízvuk;
na jeho dikci by byla královna pyšná. „Pojďme se posadit. Ethane, nepřidáte se k nám téţ?―
Nabyla jsem dojmu, ţe ta prosba je vlastně rozkaz, a tak jsem si sedla na jedno z koţených
křesel, která stála čelem ke gauči. Ethan mě následoval a Luc s Malikem se posadili na dvě
krajní křesla. Ethan zaujal místo vedle mě.
Darius se posadil na pohovku, sáhl do kapsy a vyndal elegantní stříbrnou krabičku. Otevřel ji a
vytáhl tenkou černou cigaretu. Aţ kdyţ ji donesl k ústŧm, podíval se na Ethana a čekal na svolení.
„Jen si posluţte,― řekl Ethan, ale bylo jasné, ţe nemá radost, ţe mu Darius bude kouřit v Domě.
S cigaretou v koutku úst vrátil Darius krabičku zpátky do kapsy a vytáhl zápalky. Jednou z
nich škrtnul a ve vzduchu začpěla síra. Přiloţil ji ke špičce cigarety, neţ ji rychlým pohybem
zápěstí uhasil. Pustil zápalku do těţké křišťálové misky na konferenčním stolku, který stál
uprostřed do kruhu uspořádaných křesel.
Chvíli šlukoval a pak povytáhl jedno obočí – od té chvíle bylo nejspíš jasné, kde Ethan přišel
k tomuto tiku – a jedním koutkem vydechl proud vonného dýmu.
„V tomto politickém klimatu,― spustil, „a při náročných úkolech, které nás čekají, jste poslal
svou Ochránkyni na mejdan?―
„Není jisté, zda se jednalo o mejdan,― vloţila jsem se do toho a snaţila se zachránit, co se
dalo. „Věřili jsme, ţe by to mohl být mejdan – nebo něco, čemu se tak říká –, ale tohle má
úplně jiný rozměr. Bylo to hodně velké a hodně násilné.―
 „Na mejdanech je vţdycky násilí,― řekl Darius. „To je jejich přirozená podstata.―
Otevřela jsem pusu a chtěla protestovat, ale rozmyslela jsem si to. Koneckoncŧ jsem viděla
jen jediný mejdan a on zcela určitě věděl líp neţ já, jestli bylo tamní krveprolití neobvyklé.
„Co je však netypické,― pokračoval, „je, ţe se člen oficiálního personálu Domu snaţí do
takových věcí proniknout.―
„Proniknout do nich byla naše jediná moţnost,― řekl Ethan.
Dariŧv obličej jasně naznačoval, ţe nevěří, a jeho tón zněl smrtelně váţně. „Vaše jediná
moţnost.― Ethan si odkašlal. „Seth Tate nás informoval, ţe se dozvěděl o údajné vraţdě tří
lidí spáchané upíry. Měl v ruce mŧj zatykač a hrozil, ţe ho podepíše, jestli ten problém
nevyřešíme. Naskytla se nám moţnost to prošetřit, a tak jsme jí vyuţili.―
„Vydal ten zatykač?― „Zatím
ne, ale…―

„Takţe jste měli jinou moţnost,― řekl Darius tónem, který nepřipouštěl diskuzi a připomněl
nám, ţe Ethan je sice Mistrem tohoto Domu, ale Darius je pánem všech Domŧ.
A potom stočil chladné modré oči ke mně. „Vy jste
Ochránkyně.― „To jsem, otče.―
„Vypadáte dost tristně.―
Uţ jsem si málem začala uhlazovat vlasy a pomačkané tílko, ale ovládla jsem se. V tomhle
oblečení jsem spala, a i kdyţ jsem se trochu omyla u Greyŧ, určitě jsem vypadala jako
strašák do zelí. Na druhou stranu jsem tak vypadala proto, ţe jsem pracovala, ne proto, ţe se
mi nedostávalo základních hygienických návykŧ.
„Plnila jsem úkol, otče.―
„To chápu,― zamumlal Darius. „A teprve teď se z něj vracíte? S touto vizáţí jste se
pohybovala po Chicagu?―
Čekala jsem, aţ Ethan dostane šanci něco mi telepaticky naznačit, říct mi, co mám a co
nemám Dariovi vyzvonit – ačkoli se uţ v podstatě všechno provalilo. Kdyţ Ethan mlčel, došlo
mi, ţe mám jeho svolení říct pravdu a nic víc.
„Bylo uţ pozdě, otče. Blíţilo se svítání.―
Darius si s cigaretou mezi prsty olízl rty a pomalu se podíval na Ethana. „Nyní je čas dovést
náš obraz v očích veřejnosti k dokonalosti. Přisladit ho a vyostřit, ne posílat ho přes celé
město zmuchlaný a neupravený jako nějakou pouţitou holku, co obchází večírky.―
Při téhle uráţce jsem ztuhla. Ethan se zavrtěl na ţidli. „Ona je voják. Její bojiště není úplně
typické, ale pořád je to bitevní pole a její uniforma zŧstává pořád uniformou.―
Váţila jsem si toho, ţe se mě zastal, postavil se za to, co někteří povaţovali za status
„pouhého vojáka― tohoto Domu. A upřímně – byla nějaká funkce, která zasluhovala větší
úctu? Třeba rozhodovat z jiného kontinentu v košili, pokuřovat cigaretu ze stříbrné krabičky?
Zvedla jsem bradu a podívala se Dariovi do očí. „Jsem voják,― potvrdila jsem. „A nemám
kvŧli tomu ţádné výčitky.―
Se zaujetím nadzvedl obočí. „A vrátila jste se z
bitvy.― „Dá se to tak říct.―
Darius si poposedl. „Říkala jste, ţe při události dnešní noci, ať uţ se mohlo jednat o cokoli,
byla nezvyklá míra násilí.― Znovu potáhl z cigarety a ve tváři měl jasné podezření. „Byla jste
snad na nějakém jiném mejdanu? Máte moţnost srovnání?―
„Nebyla,― přiznala jsem. „Srovnávám jen na základě informací z jiných zdrojŧ a jediného místa jejich
konání, ale aţ po akci. Naše informační zdroje říkají, ţe mejdanŧ v Chicagu je málo a konají se s velkými
časovými rozestupy a ţe – moţná proto, aby neriskovali odhalení – jsou to obvykle poměrně
komorní záleţitosti. Jen pár upírŧ. Ale včera v noci jsme viděli něco jiného.―
„Ačkoli nesouhlasím s vašimi závěry, není to špatné hlášení.― Obrátil se k Ethanovi. „Uţ
chápu, proč ji máte rád, Ethane.―
„Je více neţ schopná,― souhlasil Ethan. „Ale předpokládám, ţe jste neváţil cestu přes velkou
louţi proto, abyste zhodnotil práci naší Ochránkyně?―
Darius se naklonil dopředu a típl špačka do popelníku. „Situace v Chicagu se, jak víte,
přiostřuje. Koţoměnci. Zbloudilí. Útok na váš Dŧm.―
Ethan hodil nohu přes nohu. „Jak jste viděl, máme ty věci pod kontrolou.―
„Ty věci ukazují na zásadní nedostatek organizace a politického řádu mezi Domy v Illinois.
Kdyţ byla Celina zproštěna funkce, stal jste se nejstarším Mistrem v Chicagu, Ethane. Vaším
úkolem, vaší povinností vŧči prezidiu, je udrţovat stabilitu v rámci vaší domény.―
A taky by ji udržel, pomyslela jsem si, kdyby se vám podařilo zajistit Celinu v Anglii, kam patřila.
„Co to znamená?― zeptal se Ethan.
„Znamená to, ţe Cadoganský Dŧm bude s velkou pravděpodobností dán do nucené správy
prezidia, dokud nebude Chicago zase pod kontrolou.―
Nepotřebovala jsem znát detaily „nucené správy―, abych si udělala celkovou představu.
Greenwichské prezidium hrozilo, ţe převezme vládu nad naším Domem.
V místnosti zavládlo ticho a mlčel i Ethan. Jediná známka, ţe vŧbec slyšel Dariovu
výhrŧţku, byla výmluvná ustaraná vráska mezi obočím.
„Při vší úctě, otče, neuváţených krokŧ není třeba.― Ethan dŧsledně udrţoval neutrální tón, pečlivě váţil
slova. Věděla jsem, ţe to v něm vře – bylo naprosto vyloučené, ţe by Ethana nerozlítila moţnost, ţe
prezidium zakročí a převezme jeho Dŧm. Obdivuhodně se mu však dařilo udrţet emoce na uzdě.
„Nejsem si jistý, zda tohle byl zrovna projev úcty, Ethane. A jistě si uvědomujete, ţe dát
jeden z amerických Domŧ do nucené správy není něco, co prezidium bere na lehkou váhu.
Vyvolává to nepříjemné vzpomínky.―
„Nepříjemné?― zeptala jsem se. Asi jsem jakoţto nejníţe postavený upír v místnosti neměla
mluvit, ale někdy zvítězí zvědavost.
Darius kývl. „Americká revoluce byla pro britské a americké Domy těţkým obdobím, coţ si
asi umíte představit. Greenwichské prezidium ještě nebylo zformováno – to se stalo aţ
několik desetiletí poté – a moc měla v ruce Conseil Rouge, Rudá rada. Tahle rada byla
francouzským orgánem, tudíţ podporovala svobodu kolonií. Jenţe my, z pozice Britŧ, nikoli.―
Chápavě jsem kývla. „A vzhledem k nesmrtelnosti ještě v některých amerických Domech
přeţívají bývalí kolonisté.―
„Je tomu tak.―
„Výborný dŧvod,― vloţil se do toho Ethan, „zamezit diskuzi o nucené správě.―
„Diskuze jiţ započala, Ethane. Vím, ţe neschvalujete prezidium a kroky, které jsme podnikli,
ale pravidla a určité postupy určitě nemáme bezdŧvodně.―
Aby je Celina mohla ignorovat? pomyslela jsem si.
Někdo zaklepal na dveře a mírně je pootevřel. Dovnitř nahlédl muţ v úhledné košili a
kalhotách se záloţkami a kšandami – jen hnědé vlnité vlasy měl trochu neupravené. „Otče,
konferenční hovor s Mistry newyorských Domŧ je připraven.― Jeho hlas zněl stejně britsky a
nóbl. Určitě patřil k Dariovu doprovodu.
Darius vzhlédl a podíval se na něj. „Děkuji, Charlie. Bude to uţ jen chvilička.―
Charlie kývl, pak znovu zmizel za dveřmi. Kdyţ byl pryč, Darius vstal. My ostatní jsme udělali totéţ.
 „Popovídáme si později,― řekl Darius a kývl na mě. „Hodně štěstí při dalším
výcviku.― „Děkuji, otče.―
Kdyţ odešel a dveře se za ním zavřely, rozhostilo se ticho. Ethan si opřel lokty o kolena a
prohrábl si rukama vlasy.
„Nucená správa,― opakoval Luc. „Kdy k tomu naposledy došlo?―
„Naposledy při hospodářské krizi před druhou světovou válkou,― odpověděl Malik. „Před
mnoha a mnoha lety.―
„Chová se nelogicky,― řekla jsem a podívala se na ně. „Není to přece vina Cadoganŧ. Mŧţe
za to Adam Keene. A taky prezidium – a Celina. Hází na nás to, co zapříčinili druzí, a chtějí
na náš Dŧm uvalit nucenou správu?―
Ethan se narovnal. „O to tady právě jde. Správce přijde do Domu, začne prošetřovat postupy
v Domě a bude mít pravomoc – posvěcenou samotným prezidiem – schvalovat všechna
rozhodnutí učiněná v tomto Domě bez ohledu na jejich závaţnost. Správce bude kaţdé
rozhodnutí hlásit prezidiu, včetně Daria a Celiny.―
Ethan se na mě podíval a zelené oči měl jako led. „A mě napadá, zdalipak ho naše
Ochránkyně právě neinformovala o tom, ţe se mílovými kroky řítíme do pekla.― Takţe ten
klidný, nevzrušený Ethan plný odpuštění byl jen divadýlko pro Daria.
Naneštěstí pro něj jsme se dostali příliš daleko, neţ abych se nechala zastrašit kousavou poznámkou
nebo nevraţivým pohledem. Ochotně jsem se kvŧli němu i Domu postavila nebezpečí a nehodlala jsem
teď couvnout jen proto, ţe se mu nelíbily následky. Oplatila jsem mu stejným pohledem.
V místnosti nastalo ticho, do kterého vyštěkl Ethan rozkaz a pořád přitom visel očima na
mně. „Omluvte nás, prosím.―
Kdyţ se nikdo nepohnul, rozhlédl se kolem sebe. „To nebyla prosba.―
To stačilo k tomu, aby se Luc s Malikem bleskově vytratili ze dveří a oba na mě vrhli
soucitný pohled. Aţ kdyţ jsme osaměli a dveře se za nimi zavřely, podíval se Ethan konečně
jinam. Dobrou minutu jen tiše seděl se ztuhlými zády.
Nakonec šel zpátky k psacímu stolu a posadil se za něj, takţe mezi námi teď stál nábytek
jako bariéra. Znala jsem ho dost dlouho na to, abych tohle nazvala „typicky sullivanovským―.
Byl to ten druh chování, který bylo moţno přičíst k běţným zvyklostem Ethana Sullivana a
který by zapadl někam mezi jeho panovačně vyklenuté obočí a zlozvyk oslovovat všechny
podřízené upíry ve svém Domě podle jejich pozice, místo aby jim říkal jménem.
„Ochránkyně,― řekl nakonec a spojil prsty na stole.
Udělala jsem krok vpřed a hodlala ho přesvědčit o tom, jak moc lituji, ţe jsem se před
Dariem podřekla. „Ethane, je mi to moc líto. Telefonoval jsi a mě vŧbec nenapadlo podívat se,
jestli je někdo za mnou.― Zvedl ruku. „Řekla jsi mu, kde jsi byla. Nevím, jestli tě mám zaškrtit
hned, nebo tě mám předat prezidiu, ať to udělají oni.―
Kdybych byla jím, taky bych se uškrtila. A tak jsem jen kývla. Kdyţ
se na mě Ethan konečně znovu podíval, měl v očích zoufalství.
„Nucená správa. V mém vlastním Domě, zatraceně. V Domě, který jsem hlídal, vedl, staral se o něj
jako o svoje dítě, kdyţ bylo třeba. Víš vŧbec, jaká je to potupa? Mít tady správce – nějakého odborníka
přes organizaci, který povede upíry a bude k tomu skoro potřebovat mapu a kompas? Nahradí mě?
Bude mi říkat, co jsem udělal dobře nebo špatně, jak bych měl napravit věci, které jsem pokazil?―
Srdce se mi sevřelo soucitem. Muselo být těţké vyslechnout si od nejvyššího vŧdce upírŧ,
ţe není spokojen s vaší prací a ţe uvaţuje o tom poslat přes oceán někoho, kdo to všechno
napraví. Ani mě by to nepotěšilo.
 A to úplně nejhorší? Byla to moje chyba – alespoň z části. Chci tím říct, ţe se zdálo nepravděpodobné,
ţe by Darius cestoval takovou dálku, kdyby neměl o Domě pochybnosti uţ předtím. Jenţe já ho asi
pošťouchla za nějakou hranici a utvrdila ho v tom, ţe potřebujeme nucenou správu.
„Tenhle Dŧm je starý, Merit. Je to váţený Dŧm. Uvalení nucené správy je jako facka.―
Odvrátil se a posmutněle zakroutil hlavou. „Jak to nemám brát jako uráţku po tom, co
všechno jsem vykonal po Peterově smrti?―
Ten Peter byl Peter Cadogan, který dal Domu jméno a byl jeho prvním Mistrem. Muţ, který
drţel otěţe aţ do své smrti, kdy ho vystřídal Ethan.
„Taky bych si to brala osobně.―
Ethan se štěkavě zachechtal. „Nejde o to, ţe si to beru osobně, Ochránkyně. Jde o to, ţe je
to facka mně, Malikovi, Lucovi, Helen, celému personálu. Kaţdému jmenovanému novici,
všem podřízeným, kteří nám slouţí. Všem obětem, které bylo nutno vykonat. V podstatě jsi
mu řekla, ţe to tady nemáme pod kontrolou.―
„Jestli se děje to, co jsme viděli včera v noci, tak to pod kontrolou nemáme. Tohle nebylo pŧl
tuctu upírŧ a hrstka lidí, Ethane. Byly tam tucty upírŧ, tucty lidí. Byla to velká party, byl tam
hluk, nešlo jen o srkání krve někde v soukromí.―
„V tom případě to nebyl mejdan.―
„Ne takový, jak je známe z dřívějška. Upíři byli jako utrţení z řetězu, magie by se tam dala
krájet. Všude, kam se člověk podíval, byli upíři připravení se porvat.―
„Museli jste se ty a Noah bránit?―
Hrozně nerada jsem Ethanovi lhala. Nenáviděla jsem se za to. Ale nebylo by ode mě fér, abych
pro klid vlastního svědomí podrazila Jonaha, a tak jsem to skousla a hrála svou roli dál.
„Bránit? Ano. Nezapojili jsme se sice do ţádné z těch rvaček, které se tam strhly, ale kdyţ
jsme odcházeli, bylo to dost drsné. Předtím jsem našla lidskou holku, která potřebovala
pomoc – byla zdrogovaná nebo uhranutá; přesně nevím. Musela ven a několika upírŧm se to
nelíbilo. Noah prolil krev, aby je odlákal, a upíři začali šílet. Pak se spustila jedna velká mela,
ale my jsme tu holku dostali ven a poslali ji domŧ. Byla hodně vděčná – a taky se dost styděla
–, takţe si nemyslím, ţe by nám dál dělala potíţe.―
Vzdychla jsem a odvrátila se. „Hrozně nerada to říkám, Ethane. Je mi hanba, ţe musím o
ţeně, která byla v tak nezáviděníhodné pozici, uvaţovat jako o překáţce. Ti upíři s ní jednali
jako s věcí. To by se nemělo podruhé stát. Neměli bychom to dopustit.―
Podívala jsem se na něj a s radostí zjistila, ţe na mě hledí s pochopením
v očích. „Jako upírka toho máš v sobě hodně lidského,― řekl s citem.
„To uţ jsi mi říkal.―
„Kdysi jsem to povaţoval za přítěţ. U některých upírŧ to stále tak vnímám. Ve tvém případě
však doufám, ţe taková zŧstaneš.―
Chvíli jsme mlčeli a jen se na sebe dívali. Nakonec jsem prolomila mlčení tím, ţe jsem sáhla
do kapsy, vytáhla obálku a podala mu ji. „Myslíme si, ţe tímto mohli být ti lidé omámení.―
Ethan obálku prohlíţel, potom vysypal prášky do dlaně. „Co znamená V?―
„Nevím. Moţná to má znamenat ‚vampýr‘. A ten největší fór je, ţe ta holka, Sarah, která mi
tohle dala, se o mejdanu dozvěděla v Temple Baru.―
Jeho pohled zchladl. „Někdo vyuţívá bar Cadoganského Domu k
nahánění lidí?― „Uţ to tak vypadá.―
Zacukalo mu ve tváři, ale po chvíli to vypadalo, ţe se opět
uvolnil. „Alespoň se ti povedlo o tom neříct Dariovi.―
 V jeho očích byla jiskra, která mě donutila se usmát.
„Děkujme bohu za malé zázraky,― souhlasila jsem. „Sarah řekla, ţe se o mejdanu dozvěděla
od muţe menšího vzrŧstu… a od ţeny jménem Marie.―
Ethan ztuhl, potom nasypal prášky zpátky do obálky. „V Chicagu jsou pravděpodobně tisíce
ţen toho jména.―
„To je pravda,― souhlasila jsem.
Vrátil mi obálku. „Nemŧţeme vědět, jestli je to Celina. Po dvě století uţ to jméno
nepouţívá.― „To je taky pravda,― řekla jsem a poklepávala prsty na obálku.
„Obvykle býváš v takových situacích hádavější.―
„Obvykle se mŧţu opřít o více dŧkazŧ.―
Usmál se. „Ještě z tebe moţná uděláme Ochránkyni.―
Bylo však samozřejmé, ţe navdory současnému nedostatku dŧkazŧ má Celina prsty v
něčem nekalém. „Přesto je dost velká náhoda, ţe ten, kdo pořádá mejdany, pouţívá jedno z
Celininých dřívějších jmen.― „Takové, které nás posledně, kdyţ ho pouţila, dovedlo k
sabotérovi,― připomněl mi Ethan. Měl pravdu – Celina posílala Peterovi usvědčující emaily
pod jménem „Marie Collette―. Jenţe Ethan opomněl jeden zásadní fakt.
„Celina neví o tom, ţe jsme tuhle konkrétní emailovou adresu vypátrali; pouţívala pŧl tuctu
jiných. A neví, jak jsme vlastně Petera vyhmátli. Jen ví, ţe se přestal ozývat. A především si
nejspíš nemyslela, ţe byla přistiţena. Jaká je asi pravděpodobnost, ţe mi zrovna tahle holka
řekne, ţe někdo jménem ‚Marie‘ nahání lidi před barem?―
„Jaká je pravděpodobnost, ţe by Celina pouţila jméno, které bychom si mohli spojit s ní, a
představila se takhle přímo před naším vlastním barem?―
Inu, kdyţ to podal takhle, uţ to neznělo tak přesvědčivě.
„To, ţe momentálně nemám všechny dŧkazy, ještě neznamená, ţe se ţádné nedají najít.―
„A uţ to začíná,― zamumlal a zvedl ke mně neradostný pohled. „Merit, hlava Greenwichského
prezidia je teď pár krokŧ od nás. Přikazuji ti, abys uţ nepouţívala její jméno…―
Kdyţ jsem otvírala pusu a chtěla něco namítnout, zvedl ruku.
„Dokud nebudeš mít víc dŧkazŧ neţ jen jméno, které moţná pouţila a moţná taky ne. Tímto
povaţuji tuto věc za vyřízenou. Rozumíme si?―
„Rozumíme,― řekla jsem a olízla si rty. „Dŧvěřuješ mi?―
Jeho pohled byl o trochu svŧdnější, neţ se mi hodilo do krámu. „Jestli ti dŧvěřuju?―
„Zdá se mi, ţe Darius nechce, abych se do toho pletla. Ale tohle je moje práce a upřímně
řečeno jsem v ní dost dobrá.―
„Ke všeobecnému překvapení.―
Zatvářila jsem se nasupeně. „Víme, ţe se děje něco divného. Jestli do toho mŧţeme
proniknout skrze mejdany a zastavit je – postarat se, aby upíři nezabíjeli lidi ve velkém –, pak
do toho musíme jít. Musím jít na další akci a musíme se téhle nitky drţet.―
„Nemŧţeš si z GP udělat nepřítele. A nejen proto, ţe patříš k tomuto Domu,― dodal
preventivně, kdyţ viděl, jak mhouřím oči. „Chápu tvou netrpělivost a váţím si tvé oddanosti.
Ale jestli nabudou dojmu, ţe se stavíš proti nim, sestřelí tě, Merit. Jejich svrchovanost je
dŧleţitá. Celina přeţila jen proto, ţe ji nezpochybnila. Jestli je budeš provokovat, budou tě
Darius a ostatní povaţovat za přímou hrozbu. A to bude začátek tvého konce.―
„Já vím. Ale to není dostatečný dŧvod k tomu, abych jim dovolila rozervat město.―
Jeho výraz – napŧl truchlivá rezignace, napŧl pýcha – přesně zrcadlil mé emoce. „Já tě
nevycvičil a neinvestoval do tebe proto, aby ses vydala prezidiu jako oběť větrnému městu.―
 Jeho hlas byl tichý a váţný, ale v očích se mu zračily jasné emoce. Skutečné
emoce. „Nehodlám ze sebe udělat oběť. A totéţ nechci dovolit ani tobě.―
Odvrátil se. „Oni náš Dŧm sledují. Dozvědí se, co děláme.―
Ale podívejme se, pomyslela jsem si a vzmuţila se. „Kdyţ se v tom nebudeš angaţovat, tak
ne.― Odmlčel se, očividně rozčarován, potom se opřel do ţidle. Moţná ho ta představa
znervózňovala, ale povedlo se mi probudit v něm zájem. „To myslíš jak?―
„Tak, ţe mám vlivné přátele. Mallory. Catchera. Gabriela. Dědečka. Noaha.― Nemluvě o Jonahovi a
zbytku Rudé gardy. „Mŧţu se s nimi spojit a dokončit to, co prezidium nechce dovolit tobě.―
Ethan se zamračil, narovnal se na ţidli a nepřítomně se začal přehrabovat v papírech na stole. Po
chvíli zavrtěl hlavou. „Jestli budeš něco podnikat mimo mou autoritu, tak automaticky i mimo mou
ochranu. A jestli tě chytí, tak se prezidiu nebude líbit, ţe naše Ochránkyně svévolně pobíhá po Chicagu.―
„Zato ale jistá bývalá Mistrová mŧţe svévolně pobíhat po Chicagu?―
„Ona jen zabila lidi,― připomněl mi suše. „Ty mluvíš o tom, ţe urazíš prezidium.―
„Mluvím o tom, ţe udělám, co je nezbytné a správné. Venku nám stávkují lidi a starosta chce
podniknout kdoví co proti tobě a Domu, aby si udělal jméno. A pak tu jsou také opravdu
vyhecovaní upíři, kteří se začnou rvát bez skutečného podnětu, jen proto, ţe je to baví. Chceš,
aby lítali po Chicagu? Kromě toho,― dodala jsem tiše, vědoma si toho, co potřebuje slyšet, „jsem
teď silnější neţ předtím. A taky šikovnější.― Vzhlédl ke mně a v očích měl úzkostlivou starost.
Boţe, jak hrozně jsem ten pohled nenáviděla. A taky to, ţe jsem k němu přispěla. A tak jsem šla k
němu, i kdyţ jsem měla spoustu dŧvodŧ udělat pravý opak. Vklouzla jsem mezi jeho ţidli a stŧl, a
kdyţ se ke mně naklonil a opřel si čelo o mé břicho, vjela jsem mu prsty do hustých zlatých vlasŧ.
„Budu opatrná.―
Ethan zahuhlal a objal mě kolem pasu. Prsty jsem mu prohrábla vlasy – a znovu a ještě jednou – a
potom jsem mu sjela konečky prstŧ po zádech. Postupně jsem cítila, jak z jeho ramenou odchází napětí.
Opět zvedl oči jako zářivé zelené tŧně.
Usmála jsem se na něj. „Vypadáš
opile.― „Cítím se… uvolněně.―
Nevěřila jsem sama sobě, bála jsem se, ţe překročím nechtěnou hranici, a tak jsem pustila
jeho ruce, poodstoupila, obešla jeho stŧl a sedla si naproti němu.
Myslela jsem, ţe aţ se na mě podívá, bude mít nevrlé oči. Ale on mě uţ podruhé překvapil.
Usmíval se – a byl to dost upřímný, pokorný, roztomilý úsměv.
„Moţná se uţ zlepšuju?― zeptal se. „Líp se mi daří očarovat tě tak, jak chci?―
Přehodila jsem nohu přes nohu a pohlédla mu do očí. „Moje práce je dohlíţet na
nedotknutelnost tohoto Domu. Zachovat duševní zdraví jeho Mistra se zdá jako dobrý start.―
„Takhle ty tomu
říkáš?― „To je moje
odpověď.― „Neberu ji.―
Pousmála jsem se a napŧl skryla oči pod řasami. „Nemusíš.― „Hmm,― řekl,
ale moje pohotová odpověď ho evidentně potěšila.
Tentokrát to byl on, kdo jednal. Vstal, obkrouţil stŧl a šel ke mně. Narovnala jsem se, a jak
se blíţil, všechny nervy v mém těle vyhlásily poplach. Kdyţ ke mně došel, vzal mě za obě
ruce – totéţ, co udělal starosta Tate o několik nocí dříve.
„Znám se natolik, ţe klidně přiznám, ţe mám raději vše pod kontrolou,― řekl. „Myslím, ţe je
to dŧsledek spravování tohoto Domu. Ale řekl jsem ti, co k tobě cítím –―
„To jsi teda neřekl.―
 Zamrkal. „Prosím?―
Usmála jsem se na něj. „Řekl jsi mi, ţe se začínáš rozpomínat, jaké to je někoho milovat.
Mně konkrétně ses nevyznal.―
Zúţil rty, ale byl dost chytrý na to, aby poloţil související otázku. „Kdyţ to řeknu, změní
se něco?― „Ne. Ale ţenské tohle rády poslouchají.―
Jediným varováním byl záblesk v očích, neţ přede mnou poklekl.
Ztuhla jsem a scvrkl se mi ţaludek. I kdyţ jsem ho provokovala, vyznání na kolenou mě
zaskočilo. Ethan se natáhl, vzal mě rukou kolem krku a palcem našel puls. „Merit, já tě mi–―
„Ne.― Věděla jsem, ţe jsem ho k tomu dohnala, ale to ještě neznamenalo, ţe jsem byla připravená
to vyslechnout. Slyšela jsem úpěnlivou prosbu ve vlastním hlase, ale povedlo se mi ho zastavit dřív,
neţ z něj vyšlo to slovo na M. „Neříkej to. Kdyţ to řekneš, jen nám to oběma zkomplikuje práci.―
„Moc mi nelichotí, ţe si nejsi jistá, jestli to myslím
váţně.― „Opravdu?―
Příkře si mě změřil, ale pak to podle jeho výrazu začalo vypadat, ţe o něčem uvaţuje. A to
mě znepokojilo.
„Co je?― zeptala jsem
se. „Jsme upíři.―
„Toho jsem si vědomá.―
„A jako upíři smlouváme, vyjednáváme a dodrţujeme dohody.―
Povytáhla jsem obočí. „A jakou dohodu hodláš uzavřít?―
„Chci pusu. Jednu pusu,― upřesnil, a neţ jsem se stihla vyptávat, dodal: „a pak si všechna
vyznání nechám pro sebe.―
Jedním pohledem jsem zhodnotila, jak se tváří. Svádění pomocí předstírání opaku nebyla
jeho parketa, ale jinak ta dohoda moc nedávala smysl. Nemohla jsem popřít, ţe to mezi námi
jiskřilo, byla jsem si však dost jistá tím, ţe jako šéfa ho sexuálně neprovokuju.
„Jeden polibek?― opakovala jsem po
něm. „Jeden.―
„Platí,― řekla jsem. Doufala jsem, ţe se neukvapuju. Zavřela jsem oči a našpulila rty. Ethan
se uchechtl, ale dlouho se nic nedělo, a tak jsem otevřela jedno oko.
„Nemysli si, ţe z toho vyjdeš tak snadno.― Ruka na mém krku sjela dolŧ, palec spočinul v prohlubni
dole na krku a ostatní prsty se rozprostřely po mé klíční kosti. Dál na mně visel těma nadpozemsky
zelenýma očima, pak naštěstí sklopil husté řasy a konečně to vypadalo, ţe se něco bude dít.
Jenţe mě nepolíbil.
Drţel pusu kousíček pod mojí. Já odmítala vyjít mu vstříc a on odmítal dostát dohodě.
„Podvádíš,― zamumlala jsem. Nemohla jsem se rozhodnout, zda mi to dělá radost, nebo ne.
Bála jsem se, ţe jestli se jeho rty dotknou mých, ztratím vŧli odolávat, a bála jsem se, ţe jestli
se podvolím, zase skončím s pošramoceným srdcem.
Ethan zakroutil hlavou. „Řekl jsem jednu pusu a myslel jsem to váţně. Stanovuju si jednu
pusu, kterou si vyţádám, aţ přijde správný okamţik.―
Najednou posunul rty k mému uchu, zuby přejel po lalŧčku. Zachvěla jsem se, po zádech mi
sjela elektrická jiskra, oči se zvrátily tou neuvěřitelnou rozkoší, kterou mi to pŧsobilo.
„Tohle není pusa,― zašeptaly jeho rty u mého
ucha. „Ani se tím nenaplňuje dohoda.―
„Co kdybychom se vykašlali na formality, Merit.― Jeho rty se vrátily zpátky nad mou čelist a
dráţdily mě moţností, co by mohl udělat.
 A taky příjemným očekáváním.
Bojovala jsem s nutkáním vyjít mu vstříc, přitisknout se k jeho puse a tím to vyřídit.
Přitisknout se k ní proto, ţe mě k tomu naváděl.
„Dostanu tě znovu do postele, Ochránkyně. A budu tě mít po svém boku.
To je slib.― „Ty mě chceš vydráţdit ke svodu?―
„Funguje to?―
Moje odpověď byla spíš frustrované zamručení neţ plnohodnotné slovo. Znala jsem se a
věděla jsem, ţe jediné, co jsem si uţívala víc, neţ dostat, co chci, je nedostat to. Zkušenost
mě naučila, ţe chtít je často víc neţ mít.
Na druhou stranu byla tohle hra, která se snadno dala hrát ve dvou.
Zvedla jsem ruku a zastrčila mu pramen vlasŧ za ucho, potom jsem konečkem prstu přejela
po jeho obočí a čelisti, pohledem se vpíjela do kaţdého kousíčku jeho obličeje od dokonalých
lícních kostí po protáhlé rty.
Tentokrát ztuhl on.
Zaplavila mě ţenská síla, putovala jsem prstem dál po linii jeho krku, potom jsem sevřela
jeho límeček a přitáhla si ho k sobě.
Oči se mu rozšířily a já přemohla úsměv.
Teď jsem mučila já jeho, přejíţděla jsem rty po délce jeho čelisti aţ k uchu. Jemně jsem ho
kousla, přesně tak, aby ztěţka vzdechl. Nevěděla jsem, jestli to myslím váţně, jestli ho
mučím proto, ţe si myslím, ţe zasluhuje potrápit stejně, jako si pohrával on se mnou, nebo
jestli si chci dopřát tu radost, ţe jednám sama.
Srdce mi bušilo, zrychlené strachem, úzkostí a primitivní
touhou. „Rád se necháš dráţdit?― zašeptala jsem.
„Mám rád předehry,― řekl, a byť ta slova zněla sebejistě, hlas měl zastřený touhou.
Vyloţila jsem si ten zhrublý hlas jako signál. Chtěla jsem si s ním hrát, ne natlačit nás oba
někam, odkud není návratu. Poloţila jsem dlaň na Ethanova prsa a odstrčila ho. Nejistě vstal
a v očích měl bezmoc. Teď ochutnáš svou vlastní medicínu, pomyslela jsem si. Být tak blízko
něčemu, co chceš, a přesto tak daleko.
Vstala jsem, obešla ţidli a šla ke dveřím, potom jsem vydechla a upravila
si culík. „To je všechno?―
Moje srdce bušilo jako tympán, krev se mi hrnula ţilami rychleji, neţ by měla. „Řekl jsi jednu
pusu. Měl jsi šanci si ji vzít.―
Ethan si olízl rty, narovnal si límeček a vrátil se ke stolu. Posadil se na ţidli, podíval se na
mě a v očích měl něhu. „Jednu pusu,― slíbil. „A aţ se potom znovu dotkneme, bude to proto,
ţe o to poţádáš ty mě.― Nebyla jsem natolik naivní, abych mu to vyvracela, nechtěla jsem
tvrdit, ţe uţ o něj nikdy nebudu stát. Věděla jsem moc dobře, jak to bude; oba jsme to věděli.
„Bojím se,― přiznala jsem nakonec.
„Já vím.― Jeho hlas byl tichý. „Vím to a ničí mě, ţe ten strach ve tvých očích jsem
zpŧsobil já.― Oba jsme chvíli mlčeli.
„Co podnikeme dál?― zeptala jsem se a vrátila ho zpátky k
profesionálním věcem. „Dáme si pořádný drink?―
Otevřela jsem pusu a chtěla odpovědět, ale pak mě něco napadlo. Vzpomněla jsem si, co
říkala Sarah, a ukázala na jeho lesklý nový nábytek. „Vlastně to není úplně špatný nápad.―
„Konečně jsem tě přemluvil na alkohol, Ochránkyně?―
Zakřenila jsme se na něj s jiskrou v očích. „Uţ jsme skoro na konci rekonstrukce, moţná bych měla
sehnat pár podřízených upírŧ a mohli bychom zajít do Temple Baru.―
Oči se mu rozšířily nadšením. „Naznačuješ, ţe jen tak mimochodem prozkoumáte, jestli
někdo nepouţívá bar k nahánění nových obětí. Dobrý nápad, Ochránkyně.―
„Nevím, o čem to mluvíš, Sullivane. Já hovořím jen o pár panácích s kámoškami.―
Chvíli jsme mlčky seděli a rýsovala se mezi námi další dohoda. Byla jsem Ethanovýma očima a ušima,
jeho nástrojem k vyřešení problému, který nám předhodil Tate. Ale pro jeho bezpečí bylo lepší, kdyţ
nebude mít víc informací, neţ je nutné. Neskákala jsem radostí, ţe mám jednat natruc Greenwichskému
prezidiu, a neměla jsem moc zkušeností s tím dělat Ochránkyni bez Ethana po boku. Líbila se mi však
představa, ţe nebudu neustále bojovat s chemií mezi námi a taky s nebezpečím, které z toho plynulo.
Podíval se na hodinky. „Kdyby tě to náhodou zajímalo, Darius se nepochybně vrátí, aby nám ještě
víc pohrozil, ale nakonec se přesune do Trumpu. Kombinovaný dŧsledek letadla a rozhozeného
upířího biorytmu. Kdyţ vyrazíš do baru, řekněme, ve tři, pravděpodobně ho úplně mineš.―
„Jaká škoda.― Měli jsme ujednáno, a tak jsem vyrazila ke dveřím. „Budu tě prŧběţně
informovat, kdyby se naskytl nějaký speciální drink.―
„Ochránkyně?― Ohlédla

jsem se.

„Aţ budeš mít příště povídavou, nezapomeň se kouknout, kdo všechno je v místnosti.―
 KAPITOLA 11

HOLKY NA PARTY

P řiznávám, ţe to nebylo zdravé. Věděla jsem, ţe piškotový dortík s krémem z marshmallow není
lék na fyzickou frustraci, ţe dlouhý běh Hyde Parkem nebo trénink s Lucem by mě vyléčil
daleko líp neţ hromada kalorií.
Jenţe i tak byl mŧj čtvrtý Mallodortík – čokoládový piškot ze ztuţeného tuku, plněný krémem
z marshmallow tak přeslazeným, ţe z toho skřípaly zuby – stejně lahodný jako ten třetí.
Mallory objevila Mallodortíky jednou v nějaké večerce v Bucktownu. V Chicagu je prodávalo
jen pár obchodŧ, coţ poněkud komplikovalo její vzrŧstající zálibu v těchto zákuscích –
zpŧsobenou částečně i podobností s jejím jménem. Mallodortíky vyrábělo rodinné cukrářství v
Indianě a rozváţelo je jen jednou za měsíc, takţe bylo o to těţší je sehnat. I přes špatnou
dostupnost jsem jí však nemohla upřít dobrý vkus.
Byly nehorázně chutné.
Čokoládový piškot byl vyváţenou kombinací výrazné chuti čokolády a nepřeslazeného těsta,
coţ bohatě dohnala krémová náplň napraná cukrem. V jediné dávce bylo několik set kalorií, v
kaţdé krabičce bylo pŧl tuctu dortíkŧ v celofánu. Pro zajídání sebelítosti jako stvořené.
Na druhou stranu jsem byla upír, tudíţ mi nemohly ublíţit. Ačkoli se Ethanovi dalo vyčítat to, ţe
mě přeměnil, získala jsem tím šíleně rychlý metabolismus a ţádné sklony k přibývání na váze.
Chytřejší upír by moţná zkusil krev, ukojil potřebu sáčkem nebo dvěma skupiny nula nebo AB. Ale
Mallodortíky byly tak velmi lidské. A člověk někdy potřebuje zŧstat ve spojení se svým lidstvím.
Někdy potřebuje snídani, která neobsahuje lněné semínko a pšeničné klíčky a celozrnné obilniny z
ekologického ranče, prosté všech škodlivin. Kromě toho jsme jakoţto upíři byli jedinými ţivými
bytostmi, které mohou beztrestně jíst rafinovaný cukr a uhlohydráty – proč toho nevyuţít, ţe?
Takţe jsem si dopřávala Mallodortíky.
Bylo to pro mě opravdu jako svátek, tím spíš, ţe noviny se toho dne ani slŧvkem nezmínily o
včerejším mejdanu. Po mém návratu z mejdanu to sice v Domě trochu zaskřípalo, ale tisk o
tom alespoň mlčel, a to uţ se dalo povaţovat za vítězství.
A tak, o jedno malé vítězství a dva tisíce kalorií později, jsem nacpala prázdné celofánové obaly do
koše a vzala z nočního stolku mobil. Svačinku jsem si dala, takţe byl čas pustit se opět do práce.
Jeff zvedl telefon, neţ stihlo doznít první zazvonění. „Merit!―
„Povídej, Jeffe. Něco nového o tom telefonním čísle?―
 „Ani prd. Byl to telefon na kartu a na čísle nejsou ţádné jiné odchozí zprávy ani volání. Jen
ta jedna textovka. A ve své sloţce s obchodními daty jsem nenašel ţádný záznam o nějaké
transakci za minuty nebo za samotný telefon, takţe bylo asi obojí uhrazeno v hotovosti.―
„Hm. To je blbý. A mimochodem, jsem velmi znepokojena tím, ţe máš záznamy o
obchodních převodech.―
„Je to jen maličko nelegální. Hele, chceš, abych tě nechal zmizet z finančního systému?
Mŧţu to udělat. Ani federálové by tě nenašli. Jsou to hrozný fušeři.―
V jeho hlase bylo na mŧj vkus příliš mnoho nadšení. Byla jsem koneckoncŧ vnučka policajta.
Na druhou stranu Jeff pro toho policajta pracoval.
„Ne, dík. A kdyţ uţ chceš páchat těţké zločiny, aspoň to dělej pro
dobro města.― „S tebou není legrace,― stěţoval si Jeff.
„To není pravda. Jsem místní šašek.―
„Je prokázaný fakt, ţe upíři jsou vtipní jen z deseti procent a těch zbývajících devadesát
procent tvoří vopruz. A taky pouštění ţilou.―
„Trávíš nezdravě mnoho času s panem Bellem. Hele, kdyţ uţ tě mám na telefonu, mohla
bych s ním mluvit? Mám na něj otázku.―
„Jasně,― řekl a pak jsem uţ slyšela, jak se ho ptá: „Catchi, vnučka je na telefonu.―
Slyšela jsem šustění, coţ asi dělal Jeff, jak nesl telefon Catcherovi. Tím jsem získala čas
strávit fakt, ţe mi říkají „vnučka―. Tolik k mému upířímu kouzlu.
„Nazdar, prcku,― řekl Catcher. „Co se
děje?― „Drogy.―
„Ţijeme ve třetím největším městě v zemi. Budeš to nejspíš muset víc konkretizovat.―
Vzala jsem obálku a prohlídla si ji. „Bílé tabletky. Dávka je moţná dvě naráz a rozdávají se v
malých bílých obálkách. Na pilulce je vyraţené V a totéţ je zvenku na obálce.―
Chvíli mlčel. „Budu se muset podívat do databáze, ale nezní mi to vŧbec povědomě. Proč se
ptáš?― Rychle jsem mu všechno řekla, Jonahovo jméno jsem i tentokrát vyměnila za Noaha a
hrozně se mi příčilo, jak se moje lţi začínají vrstvit jedna na druhou. Brzo budu potřebovat
nějakou aplikaci, abych to ukočírovala.
„Je nějaká moţnost, ţe by tím byli lidé nadopovaní?― uvaţovala jsem nahlas. „Aby snáze
podlehli uhranutí?―
„Aby byli povolnější dávat svou krev na party? To se mi nezdá.― Představovala jsem si
Catchera, jak se opírá do ţidle, dává si ruce za hlavu a připravuje se pronést nějaké moudro.
„Trochu moc komplikované kvŧli něčemu, co by zvládlo uhranutí samo o sobě. Chci říct, ţe
tohle je přece účel uhranutí, ne?― „Pravda.―
„A kromě toho – a tím nechci tu oběť z ničeho vinit – jestli někdo přijde na upíří party, asi trochu
tuší, ţe se tam bude pít krev. Neznamená to automaticky, ţe souhlasí s tím, ţe se bude pít přímo
od něj – jít na party jako obdivovatel upírŧ není totéţ jako sednout si a nabídnout jim vlastní ţílu
–, ale jde o to, ţe moţná nepotřebují dvojitou dávku přesvědčování. Víš o těch náramcích?―
„Těch červených? Jo, viděla jsem je. Pár jich tam bylo.―
„Takţe to nevypadá, ţe upíři musejí někoho přesvědčovat. A upřímně – člověk, který jen
zdrogovaně sedí a ochotně jim nastavuje ţílu, není moc velká výzva. Nejsem si jistý, ţe by
upíry, milující testosteron, vŧbec něco takového vzrušovalo.―
„To je fakt,― potvrdila jsem. „Kolem plula spousta magie. Je nějaká šance, ţe by ta magie
přicházela zvenčí? Myslím tím – ne z upírŧ?―
Jeho hlas začal znít stroze. „Ptáš se, jestli by nějaký čaroděj mohl omámit člověka tak, aby na něj mohl
skočit upír? I kdyby v Chicagu byli další kouzelníci kromě Mallory a jejího učitele, coţ nejsou,
tak ne. Nehrozí, ţe by čaroděj něco takového udělal.―
„A co agrese? Mohl by nějaký čaroděj mít zájem na to, aby byli upíři agresivnější,
nedŧtklivější, impulzivnější a tak?―
„Hrozně nerad bořím tvé sny, Merit, ale Řád opravdu nejeví zájem o hladinu vašeho testosteronu.―
Tolik k Jonahově teorii o čaroději. Tedy ne ţe bych tou teorií byla dvakrát nadšená. „V tom případě
jsem na rozpacích. Doufala jsem, ţe budeš mít nějaké přínosné připomínky.―
„Moje připomínky jsou vţdycky přínosné. Říkalas, ţe tam bylo násilí, uhranutí a drogy, je to tak?―
*
„Jak kdyby se ghúlové utrhli z řetězu . Upíři měli vysunuté tesáky a viděla jsem fakt spoustu
stříbrných očí. Nejen normální duhovky s trochou stříbra. Bylo tam hodně magie, uhrančivého
kouzla, šířil se tam pach krve, takţe skoro neměli vidět zorničky.― Málem uţ jsem prozradila
Jonaha a musela jsem si připomenout, ţe musím pouţít krycí jméno. „Noah odlákal jejich
pozornost trochou prolité krve, a potom začali upíři vyvádět jako pominutí.―
* Ghouls Gone Wild – píseň od Alice Cooper (pozn. překl.).

„Je to krev. Vy jste upíři. Takové vyvádění je docela logické.―

„Ale to nebyla chuť na krev jako při Prvním hladu. V tomhle bylo – já nevím – víc zlosti?―
Vzpomněla jsem si na to, co řekl Ethan. „Bylo to, jako by to všechno nebylo jen o smyslnosti; šlo tam
o rvaní. Agresi. Adrenalin. Nemluvíme o několika upírech, kteří pijí někde schovaní v zastrčené díře.
Mluvíme tu o velké party se spoustou magie, uhrančivého kouzla, poddajných lidí a o spoustě upírŧ
připravených se porvat.― Catcher vzdychl. „Nerad jsem poslem špatných zpráv, ale moţná je to jen
vedlejší účinek popularity. Moţná, ţe upíři dneska takhle paří.―
„Jestli ano, tak shánějí oběti v Temple Baru. A telefon, na který přišla ta SMS, se našel U
Bensona.― Slyšela jsem vrznutí jeho ţidle.
„Loví v barech, které patří Domŧm?― zeptal se.
„Podle toho, co jsme slyšeli, tak ano. V Temple Baru to prý byl menší chlap a nějaká ţenská.
Myslíme si, ţe se jmenuje Marie. Řekla jsem ti vŧbec Celinino druhé jméno? Marie Collette
Navarrová,― řekla jsem, aniţ bych čekala na jeho odpověď.
„No, to je zajímavé. Jako dŧkaz je to na houby, ale je to
zajímavé.― „Zboţňuju drby o slavných osobnostech.―
„Nemáš náhodou v plánu jít do Temple Baru a
pátrat?― „Odcházím za hodinu.―
„Šikovná holka. Mezitím si promluvím s naším upířím informátorem a uvidím, jestli najdu
něco o těch lovcích lidí. Kromě toho ti něco dluţím.―
„Ţe by?―
„Ano.― Trochu nervózně si odkašlal. „Včera večer jsme já a Mallory
měli řeč.― „Je v pohodě?―
„Není to úplně ono. Ale cítí se mnohem líp, kdyţ si mohla pročistit hlavu. Hodně jsi jí pomohla,
Merit, a já si toho váţím. Velice. Promluvil jsem jí do duše,― ujistil mě. „Zbytek přijde časem.―
Cítila jsem, jak mi trochu zvlhly koutky očí. „Díky, šéfíku. Měla jsem o ni strach. Taky ji mám
ráda, víš. Jenom ne tím bizarně fyzickým zpŧsobem jako ty.―
„Sex je fenomenální.―
Začala jsem předstírat zvuky, jako ţe zvracím. „Ušetři mě detailŧ a zavolej mi, jestli
něco zjistíš.― „Provedu,― řekl a linka ztichla.
Típla jsem hovor a ještě minutu zírala na telefon, protoţe jsem zatím nebyla schopná pokračovat
v dnešním telefonickém maratonu.
Ethan moţná mŧj argument neakceptoval, ale přesto jsem pořád měla podezření, ţe na tom má podíl
Celina: přinejmenším najímá upíry – nebo moţná toho malého muţe –, aby za ni dělali špinavou práci.
To, ţe nějaká „Marie― nabádá upíry, aby se k lidem chovali jako ke kusu masa, byla příliš velká náhoda.
Dala jsem slib sama sobě: dostanu ji, ať to stojí cokoli. Přivodila problémy mně i Ethanovi a zpŧsobila
potíţe Domŧm i městu. Dostanu ji, i kdybych to měla skrývat před Ethanem a Greenwichským prezidiem.
Samozřejmě ţe jsem potřebovala dŧkaz. Pouţívání starého jména mou teorii dostatečně nepodpořilo. A
jestli jsem chtěla potvrdit, zda se v tom angaţuje, nebo ne, kdo má nejlepší přístup k Celině?
Morgan Greer. Novopečený Mistr Domu Navarrŧ, mŧj někdejší přítel (i kdyţ jen krátce), a
bývalý Celinin příznivec. Na tenhle hovor jsem se příliš netěšila. Ale býval Celininým
Sekundantem, a to z něj dělalo nejlepší zdroj informací o momentálním dění. Jen jsem si
nemohla být jistá, ţe nezavolá Scottovi a Ethanovi a nepráskne mě.
Vyťukala jsem Morganovo číslo – které stále čekalo v mém mobilu, jen ho vytočit – a čekala
na vyzváněcí tón.
„Greer,― řekl. Na tom, ţe se mi představil příjmením, bylo cosi nadutého. Kdyţ se stal
Mistrem Navarrského Domu, získal zpátky své příjmení a očividně chtěl volajícím dát najevo,
s kým nyní mají tu čest.
„Ahoj, Morgane. Tady Merit.―
„Ach, ahoj.― Do jeho hlasu se vkradlo podezření.
„Promiň, ţe zdrţuju, ale potřebovala bych od tebe takovou malou
sluţbičku.― „Sluţbičku?―
„Jo, a potřebuju, abys mi slíbil, ţe nebudeš vyšilovat.―
„Tohle se říká jen v případě, ţe existuje poměrně vysoká pravděpodobnost vyšilování.―
„Pravda.― Odmlčela jsem se a sbírala kuráţ, neţ jsem to vyhrkla. „Potřebuju s tebou mluvit o
Celině.― Zasvětila jsem ho do všeho od domnělého mejdanu aţ po ţenu jménem Marie, která
byla před Temple Barem.
Následovala dlouhá pauza. „A co myslíš, ţe přesně dělá?―
„Zatím si nejsem jistá. Moţná ţádá lidi o jejich účast při pořádání jakýchsi upířích kurzŧ
sebeovládání?―
Pohrdavě zamručel. „Merit, i kdybych něco takového přiznal, coţ neudělám, tak by ji
prezidium za mříţe nevsadilo.―
„Moţná ne. Ale kdybychom měli dost informací o tom, co tady ve skutečnosti dělá, moţná
bychom zvýšili šance. A kdyţ uţ nic jiného, alespoň víc nahlédneme do toho, co má v plánu a
jak bychom jí mohli zabránit v tom, aby zničila město.―
„Takţe kdyţ to řeknu narovinu: chceš po mně, abych ti pomohl tajně pátrat po mé bývalé Mistrové,
ţeně, která mě proměnila v upíra, jíţ jsem sloţil dvojí přísahu o věrné sluţbě, navíc to všechno děláš
natruc prezidiu a ještě k tomu nemáš pádné dŧkazy, ţe je v tom vŧbec namočená?―
„Pátrat je moc silné slovo. Raději ‚udrţovat v
obraze‘.― Zmlknul.
„Podívej,― řekla jsem, „já vím, ţe ţádám mnoho, zvláště od tebe, a zvláště kdyţ se jedná o
mě. Ale dvakrát se mě pokusila zabít, pokusila se zabít Ethana a bŧh ví, jestli se opravdu
vzdala všech ambic v Navarrském Domě.―
To poslední byla střela naslepo, ale jelikoţ jsem slyšela, jak se zajíkl, usoudila jsem, ţe jsem
moţná brnkla na tu správnou strunku.
„Má přátele,― připomněla jsem mu. „Alespoň pár z Cadoganu, a to není ani její Dŧm. Neztratil jsi
v poslední době nějaké členy?―
Musela jsem ho trefit na citlivém místě. Jeho tón se změnil z úzkostlivého adolescenta v
útočícího upíra. „Ne,― řekl. „Ale oni ji milovali. A já zatím ţádné nové upíry nepřeměnil. To přijde
aţ na jaře, takţe zatím jsou jako upíři loajální vŧči ní. Má mě překvapit, kdyby byli ve spojení? A
ţe mi o tom neřekli? Ech. Moc bych na to nevsázel, ale na světě uţ se staly divnější věci.―
„Jestli má v tomhle prsty – jestli tahá lidi na upíří večírky –, proč by to dělala? Jaká by byla
její motivace?―
„No, vyrvali jí takříkajíc korunu z rukou. Kdyţ nemŧţe hrát upíří hrdinku, je moţná ochotná
ujmout se role záporačky.―
„Jako ţe ji lidé stejně nemají rádi, tak je předhodí vlkŧm jako potravu?―
„Jak jsem uţ řekl. Staly se i divnější věci. Ale já opravdu váţně pochybuju o tom, ţe by byla
takhle lehkomyslná. Ţe by klidně přišla do cadoganského baru, kde by ji někdo mohl poznat?
To mi nějak nehraje.―
V tomhle uvaţoval stejně jako Ethan. Začínalo se to vyvíjet dost děsivě. Jenţe oba dva v
případě Celiny zapomněli na jednu dŧleţitou věc.
„Jenţe mezi návštěvníky v baru jsem mohla být i já. Vţdycky, kdyţ se jí naskytla šance mě
konfrontovat, vyuţila jí.― Ta ţena na mě měla spadeno, i kdyţ jsem vlastně netušila proč.
„Já nevím. Prostě mi ten argument nesedí,― namítl.
„Dobře, pokud ti začne trochu víc sedět – nebo jestli třeba zaslechneš něco konkrétního o Celině nebo
kde se nachází –, mohl bys mi zavolat? A jestli to pro mě nechceš udělat, pomysli na osud města.―
„Ty myslíš, ţe by mohla zpŧsobit tolik těţkostí?―
„Ano, Morgane, myslím. Celina je mazaná, vyzná se a podle toho, co jsem měla moţnost
vidět, je velice nešťastná z toho, jak se věci vyvinuly v její neprospěch. Čekala, ţe v očích lidí
i upírŧ bude mučednice. Pár upírŧ by mohlo být pořád na její straně…―
„A k tomu cadoganských,― skočil mi do řeči.
Zakoulela jsem očima, ale pokračovala. „Moţná má na své straně pár upírŧ, ale uţ ne lidi. A
to je to, co ji trápí.―
„Seţeň dŧkaz,― řekl, „a promluvíme si o
tom.― A zavěsil.
Proč chtějí všichni „dŧkazy― a „fakta―? Přísahám, ţe kriminalistické seriály maří dobrou
pověst osvědčeného šestého smyslu.
No, tak nebo tak budu muset získat více informací. Moţná bych se do toho uţ měla pustit.

Mŧj pokus o výzvědy v Temple Baru nemohl začít bez malého úvodního rozhovoru, a tak poté, co
jsem se osprchovala a oblékla vhodně do klubu – do černých kalhot od mého kompletu, dalšího,
tentokrát červeného, tílka a lodiček ve stylu Mary Jane ve stejné barvě –, jsem sešla do suterénu.
Dŧm byl čtyřpatrový upíří zázrak: v nejvyšším patře pokoje a Ethanovo apartmá. Další pokoje
(včetně mého), knihovna a společenský sál byly v druhém patře. V prvním patře byly kanceláře,
jídelna a společenské místnosti. V suterénu to však byla samá práce: tréninkový sál, arzenál
zbraní Cadoganského Domu, tělocvična a operační středisko. Operační středisko slouţilo jako
Lucova kancelář a centrum stráţí Cadoganského Domu včetně Lindsey a příleţitostně i mě.
Dveře operačního střediska byly pootevřené, tentokrát jsem však byla natolik rozumná – a
rozváţná –, ţe jsem tam rovnou nevtrhla, ale nejdřív opatrně nakoukla.
U počítačových stanic podél zdi seděly Juliet a Kelley, coţ znamenalo, ţe Lindsey je asi někde
venku na hlídce. Luc seděl u zasedacího stolu uprostřed místnosti, ale měl na sobě oblek.
 Naproti Lucovi seděl vysoký, lehce neohrabaně vyhlíţející muţ v obleku nejméně o dvě čísla
větším. Šílenou rychlostí drmolil o své zálibě ve videohrách.
„A já se snaţím nepodvádět, ale člověk se nemŧţe spolehnout na to, ţe tvŧrci vytvořili hru s
logickým postupem ve všech koutech světa, takţe tu a tam musíš porušit zásady a najít
podvodný kód, aby ses pohnul kupředu, protoţe nechceš vyjít z tempa, chceš jít dál, jinak bys
totálně ztratil zájem dál pátrat.― Kdyţ se zastavil, aby se nadechl, přistihla jsem se, ţe sama
lapám po dechu. Tenhle chlap, ať uţ to byl kdokoli, nevěděl, kdy přestat.
„Děkuji, Allane. Myslím, ţe to je zajímavá odpověď, ačkoli to příliš nevypovídá o tom, čím
byste nám mohl přispět jako stráţce Domu.―
Ach, boţe, Luc s tím chlapem dělá pracovní pohovor. Od Peterovy zrady máme o jednoho
člena míň, takţe určitě hledá náhradu. Doufala jsem, ţe tohle byla jen pojistka, nikoli Lucova
první volba; jinak jsme v prŧšvihu.
Allan posmutněl v obličeji. „Mŧţe přijít chvíle, kdy se, jako stráţce tohoto Domu, budu muset
spolehnout na své vlastní bojové instinkty a tu a tam obejít standardní postupy – standardní
protokol, chcete-li – spíš neţ slepě poslouchat, co mi nadiktuje kapitán stráţí, který –―
„Fíha,― vstoupil mu do toho Luc, „to je ale vynikající vysvětlení, a já myslím, ţe to nám pro
dnešek stačí, jelikoţ mě čeká další schŧzka – ach, podívejme, naše Ochránkyně je tu!―
Tiše jsem zaklela, ale nasadila jsem falešný úsměv a vešla do dveří. „Ahoj vespolek.―
Luc vyskočil a vyrazil ke dveřím, potom mi poloţil ruku na záda. „Díky bohu, Ochránkyně,―
zamumlal a potom se zeširoka usmál na Allana.
„Allane, znáte naši Ochránkyni? Merit, Allan se uchází o volnou pozici stráţce. Je to
cadoganský upír, který ţije mimo Dŧm, a rád by se přidal k naší rodince.―
Tím se vysvětlovalo, proč jsem ho nikdy předtím neviděla. Maličko jsem zamávala. „Ráda
vás poznávám, Allane.―
Jenţe Allan se nehodlal zdrţovat zdvořilostmi. „Je v dnešní době opravdu dŧvod vydrţovat
si Ochránce, kdyţ máme moderní bezpečnostní technologii?―
„Tak tedy dobře,― řekl Luc a pobídnul Allana, ať jde ke dveřím. „Přímo nahoru po schodech a
do prvního patra. Díky za návštěvu.―
„Kdy se dozvím, od kterého dne mám nastoupit?―
„No, teprve jsme s pohovory začali, ale určitě vám dáme vědět, aţ se budeme chystat tu
pozici obsadit.― „Za týden jedu na dovolenou. Do Bransonu. Takţe moţná nebudu k zastiţení.
Ale mám satelitní telefon. Mohl bych si ho vzít s sebou.―
„To je výtečné,― řekl Luc a vystrčil ho na chodbu. „Určitě se ozvu. A pozdravujte Andyho
Williamse, aţ tam budete.―
Luc zavřel dveře a bouchnul do nich
čelem. „Pohovory se nedaří?―
S čelem stále na dveřích po mně loupl očima. „Mám chuť vrazit si tuţku do oka. Je to chytrý
kluk, ale hlavu má na nesprávném místě a jednat s lidmi taky moc neumí.―
„Moţná to bude umět s počítači,― podotkla jsem. „Dokonce i Jeff Christopher ujíţdí na Warcraftu.―
„Ty jsi věčná optimistka. Ale já mu nevyčítám hraní her. Já jsem sice z jiné doby, ale
vlastním všechny nejmodernější herní systémy na americkém trhu.― Naklonil se ke mně. „A
pár z Tajpeje, o kterých zatím nikdo neví.―
Zavrtěl hlavou. „Co mi vadí, je jeho přístup. My po něm chceme, aby se v případě nutnosti
postavil za nás ostatní do cesty kŧlu, a on začne filozofovat o tom, jestli je dobré poslouchat
rozkazy? Ne, díky. Ty bys mu věřila, ţe se pro tebe bude obětovat?―
 „Trefa. Nevěřila.―
„Leda by ten kŧl vrhla videoherní modelka,― dodala suše Kelley a očima pořád sledovala na
monitoru černobílé obrázky z okruhu bezpečnostních kamer.
„Trefilas hřebík na hlavičku, Kel,― řekl Luc. „A teď mi, Ochránkyně, řekni, co tě sem dolŧ
přivádí, teda kromě geniálního načasování. Uteklas sem před Dariem?―
„Vlastně vám potřebuju něco říct. Mohli byste zavolat Malika? Poprosit ho, aby taky
sešel dolŧ?― Luc vyklenul obočí. „Máš brouka v hlavě?―
„Ne tak docela. Ale moţná mám bývalou navarrskou Mistrovou, lákající lidi před
Temple Barem.― Luc povytáhl obočí. „Zavolám ho.―
 KAPITOLA 12

TAM ZA TOU DUHOU

O deset minut později – a zřejmě taky poté, co se omluvil Ethanovi a Dariovi – sešel Malik do
operačního střediska. Napojili jsme si Lindsey, která venku hlídala pozemky, na reproduktor,
aby mohla naslouchat.
„Jsem tu,― řekla Lindsey. „Tak uţ spusť,
sakra.― Opravdu mě milovala.
„Takţe základy víte,― řekla jsem jim. „Z dřívějška známe menší mejdany – hrstka upírŧ, několik lidí,
nějaké pití. Teď však jde o regulerní večírky, kde je hromada upírŧ i lidí a taky potenciálního násilí. To,
co jsem viděla, nemělo takové grády, o jakých mluvil Tate při naší návštěvě – ale je pravda, ţe jsme
tomu co nejdříve učinili přítrţ. Víme, ţe lidé jsou pod silným vlivem uhrančivého kouzla, které je moţná
ještě přiţiveno kolující drogou. A myslíme si, ţe pozvánky lidí přicházejí z barŧ patřících Domŧm.―
Místnost ztichla, všichni si vyměňovali ustarané
pohledy. „Máš dŧkaz?― zeptal se Malik.
„Někdo nechal U Bensona telefon, na který přišla textovka o včerejší party. Ten bar patří
Domu Greyŧ. A lidská dívka nám řekla, ţe se o akci dozvěděla od malého muţe a ţeny
jménem Marie, které potkala před Temple Barem.―
Malik ohrnul ret. „Někdo pouţívá náš lokál k
nahánění lidí.― „Uţ to tak vypadá.―
Pohled v jeho očích se dal vystihnout jen jedním slovem: odhodlání. „A jaký máš plán?―
„No, v dokonalém světě by ten plán nezvedl mandle Greenwichskému prezidiu. Jenţe jak
víme, tenhle svět zjevně není dokonalý.―
Odevšad se ozývalo souhlasné mumlání.
„Darius chce, abychom zŧstali v bezpečí Cadoganského Domu – kde na nás prozatím mŧţe
dohlédnout – a nepŧsobili trable mimo Dŧm. Jenţe venku uţ trable jsou, a jestli nějak nezasáhneme,
mŧţe se brzo stát pěkný prŧser. Nemŧţeme tady jen sedět a koukat, jak nám město padá na hlavu.
Vím, ţe jsem mladá,― pokračovala jsem, „ale taky mám závazek dělat to, co je podle mého soudu
nezbytné pro ochranu Domu. I kdyby to Darius neschvaloval… a i kdyby o tom Ethan nevěděl.―
Dala jsem jim chvilku, aby to vstřebali, a klesla hlasem. „V hrubých rysech jsem mu to
nastínila, ale podrobnosti mu neřeknu a on nikam nejde. Čím méně bude vědět…―
„Tím méně ho Darius mŧţe pouţít jako obětního beránka,― dořekl Malik.
Souhlasně jsem kývla. „Přesně. Kdyţ to zkrátím, dal mi svolení udělat nejlepší moţné rozhodnutí a já
vám všem chci dopřát totéţ. Greenwichské prezidium uţ vystavuje Dŧm dost velkému tlaku i
beze mě. Jestli chcete vědět, co dělám, řeknu vám to. Jestli ne,― zvedla jsem ruce, „tak ţádný
problém. Mŧţete popřít, ţe jste věděli, ţe se něco děje, a snad vás to uchrání před Dariem,
kdyby došlo na nejhorší.― Řekla jsem, co jsem potřebovala, a opět jsem se rozhlédla kolem sebe.
Luc hodil nohu i s botou na stŧl. „Ty váţně naznačuješ, ţe bychom se snad nepostavili na
tvoji stranu proti Greenwichskému prezidiu? Váţně, Ochránkyně? Myslel jsem, ţe jsem tě
zacvičil líp. Jsme tým – a ty do něj patříš.―
„A ty se čím dál víc lepšíš v řečnění,― řekla Lindsey. „Myslím, ţe ti stoupá do hlavy Sullivan.
Jo a já se rozhodně přidám.―
Juliet a Kelley se usmály nejdřív na sebe, pak na mě.
„My taky,― řekla Kelley. „Ethana známe mnohem déle neţ Daria. Moţná není dokonalý, ale
na srdci mu leţí dobro Domu, ne jen politika.―
„Souhlas,― řekla Juliet.
Všichni jsme se podívali na Malika, jediného, kterým jsem si nebyla moc jistá. Ne ţe bych
zpochybňovala jeho loajalitu, ale byl tak zamlklý, ţe jsem prostě neměla jasno, na čem jsem.
„Máš srdce na správném místě,― řekl. „Víc mě nezajímá.―
Usmála jsem se na něj, potom kývla na ostatní. „Tak dobře. Tady je plán.―

Pětačtyřicet minut nato se náš upíří hlouček vyvalil z taxíku na tmavou, dusnou ulici před Temple
Barem, nedaleko stadionu Wrigley Field. Já, Lindsey a Christine – Christine Dupreeová, neţ díky
vstupu do Domu přišla o své příjmení, další upírka z mé skupinky podřízených – dokonale
oháknuté v elegantních odstínech černé, šedé a červené a s dokonalým make-upem.
Pravděpodobně jsme vypadaly jako nové obsazení Charlieho andílků. Já byla odváţná bruneta,
Lindsey přidrzlá blondýna a Christine – pŧvodně bruneta – se teď pyšnila hladkým měděným mikádem.
Christine nebyla stráţkyně a nepočítala jsem ji ani k blízkým kamarádkám. Jelikoţ jsme ji
zatáhly do něčeho, při čem by ji mohly potkat potíţe – a co vyţadovalo její loajalitu –, dal jí Luc
lekci o povinnostech. Nezasvětili jsme ji do všech detailŧ o mejdanech; věděla jen tolik, ţe
potřebujeme zjistit víc o špatnostech v Temple Baru. Vypadala, ţe ráda pomŧţe, coţ mi stačilo.
Pokud šlo o samotný bar, tak jsem se rozhodla pro nový plán – a sice dělat návnadu.
Mě znali cadoganští upíři jako Ochránkyni a Lindsey jako stráţkyni. Taky však věděli, ţe
Christine je dcera Dashe Dupreeho, proslulého chicagského právníka, a ţe já jsem dcera
Joshui Merita, chicagského realitního magnáta.
Na večírku ve Streeterville jsem si ověřila, ţe hrát party girl mi jde docela dobře, a tak jsem
se rozhodla zkusit to znovu. A s mým a Christininým rodinným zázemím nebude mít určitě
nikdo podezření, proč se dvě dívky z vyšší společnosti sčuchly v Temple Baru a shánějí se
po nějakém novém druhu zábavy.
Před vchodem stála fronta. Tate sice zatrhl lidem vstup do Domu, ale na bary se jeho zákaz nevztahoval.
Colin a Sean zapojili kreativitu a nad dveře instalovali neonové nápisy pro lepší orientaci. Dnes byla
rozsvícena slova „LIDÉ― a „CADOGANOVÉ―, coţ znamenalo, ţe upíři od Navarrŧ a Greyŧ jsou ze hry.
Lidé mi nevadili, naopak mi to pomŧţe uskutečnit první část mého plánu jménem Infiltrace do
Temple Baru, neboli ITB. Co mi však trochu kříţilo plány, byl zákaz vstupu pro Navarry a Greye.
Doufala jsem, ţe bych dnes v noci mohla získat informace o mejdanech a drogách od ostatních
Domŧ. Ach jo. Ke Greyŧm se mŧţu dostat přes Jonaha. U Navarrŧ to musím ještě dořešit.
Christine, Lindsey a já jsme tam nakráčely, jako by nám to tam patřilo, pak jsme chvíli
postály před barem… abychom viděly i byly viděny.
 Chvíli mi trvalo, neţ jsem si očíhla lokál. Temple Bar byl prakticky svatyní Cubs, mého
oblíbeného týmu. Na stěnách visely uniformy a vlaječky, kaţdé volné místo v baru bylo
zaplněné něčím, co se týkalo Cubs. Bar provozovali dva rusovlasí upíři, bratři Sean a Colin.
Starali se o to, aby se ve Wrigleyville zachoval irský duch a také vše, co souviselo s Cubs.
„První meta v plánu ITB,― řekla jsem svým komplickám. „Identifikovat lidi, kteří mohli dostat
pozvánku na minulý nebo budoucí mejdan, abychom mohli identifikovat toho, kdo je pořádá.―
„Nebo tu, která je pořádá,― dodala Lindsey. „Nezapomínejme na moţnost se Celinou.―
„Mohly bychom tomu prosím přestat říkat ITB?― vloţila se do toho Christine. „Chápu, ţe se
vyţíváš ve zkratkách, ale zní to trochu směšně.―
„Bohuţel,― řekla Lindsey, „musím souhlasit. Leda by ta zkratka zněla nějak drsnějc. Třeba
‚DRAK‘, nebo třeba ‚KILLFACE‘, ‚ŠOKER‘ nebo tak něco.―
Vrhla jsem po ní tázavý pohled. „A co by jako přesně znamenal ‚DRAK‘?―
„Ehm.― Podívala se na strop a vymýšlela odpověď. „‚Drsný, riskující, akční kočky‘? Nebo
třeba ‚drogová razie akčních krvesajek‘, co?―
„Ubohý,― zamumlala jsem.
„No tak nic, no. Dala jsem to jen tak z hlavy. Trochu respektu?―
„Dámy,― řekla Christine a zvedla ruku. „Nebuďte jak malý a soustřeďte se na věc.―
Lindsey a já jsme si vyměnily provinilé pohledy. Dobrá, přiznávám, ţe sarkasmus a plácání
nesmyslŧ je mŧj oblíbený zpŧsob jak se vyrovnat se stresem. Jenţe teď uţ toho na mě bylo
trochu moc, Mallodortík nebyl po ruce a s katanou jsem se taky vybít nemohla.
Christine chladnokrevně zkoumala osazenstvo baru jako lvice měřící si stádo buvolŧ a hledající
nejslabší kus. Doufaly jsme, ţe kterýkoli člověk v upířím baru si bude s největší pravděpodobností
pamatovat dívku z vyšších kruhŧ, přeměněnou v upírku, a svěří jí informace o upíří pařbě.
„Tamhle,― řekla nakonec a ukázala prstem s dokonalou manikúrou na dva lidské mladíky v
tričkách s logem univerzity, kteří, soudě dle prázdných sklenic na stole, uţ měli něco upito.
„U těch začnu,― řekla a vykročila směrem k nic netušícím obětem. Mladíci okamţitě zvedli
hlavu, kdyţ se k nim přiblíţila, a začali mít trochu skelný pohled. Netušila jsem, zda je to tím,
ţe právě dopili, nebo jestli na ně Christine vysílá silné uhrančivé kouzlo.
„Silná psychička?― zeptala jsem se Lindsey. To bylo označení pro upíry se silnou schopností
uhranutí. „Ne,― řekla Lindsey. „Ten omámený výraz mají stoprocentně na svědomí její prsa.―
Jestli jo, tak prsa fungovala skvěle. Jeden z klukŧ vyskočil a nabídl Christine ţidli. Sedla si,
koketně přehodila nohu přes nohu, naklonila se a začala si s nimi povídat. Byla jsem si jistá,
ţe jestli mají nějakou uţitečnou informaci, ona ji z nich vymámí.
„Je v tom překvapivě dobrá,― řekla jsem a podívala se na Lindsey. „Neudělal s ní Luc taky
pracovní pohovor?―
„Nevím, jestli vŧbec pracuje,― řekla Lindsey. „Je to spíš ten typ, co má svěřenecký fond –
coţ se v těchto situacích nadmíru hodí. Na druhou stranu bych si nestěţovala, kdybychom za
deset let mohly začít zadarmo chodit do jídelny zřízené u památníku jejího tatíka.―
Uchechtla jsem se a podívala se k baru. „Takţe ona uţ je zaměstnaná a teď je řada na nás.―
„Lidi máme odškrtnutý,― souhlasila Lindsey a naznačila prstem fajfku. „Ţe bychom teď
zkusily barmana?―
Zamrkala jsem na ni a vyrazila k baru. „Sleduj a uč se,
jo?― Lindsey odfrkla. „Zlato, ty máš svaly, já mám čáry.―
Dnes stál za barem jen Colin, který byl trochu starší a vyšší neţ Sean.
„Moţná není vhodná chvíle na to, abychom ho rušily, kdyţ je tady na to sám,― řekla Lindsey a šla za
mnou.
Měla sice pravdu, ale přesto jsem musela oponovat. „Jsme noční bytosti a on bude nejspíš za
barem aţ do svítání. Myslím, ţe vhodná chvíle nebude nikdy a my se musíme dozvědět, co se děje.―
Prošly jsme kolem husté pivní řady lidí a upírŧ u baru a šly rovnou na konec. Čekala jsem, aţ Colin
přijde k nám a otře si ruce do utěrky zastrčené za páskem, a pak jsem teprve poloţila otázku.
„Mŧţeme si chviličku promluvit v soukromí?―
Colin se s podezíravým výrazem otočil, vytáhl z malé lednice dvě piva, poloţil je na bar a
vzal si drobné, které tam nechal jeden z upírŧ. „Dneska nestíhám. Počká to?―
„Ehm, haló?― řekla Lindsey, stoupla si vedle mě a opřela se loktem o bar. „Jsem tady já.
Mŧţu to vzít za tebe.―
Colin se na ni zamračil. „Zvládneš to?―
„Zlato, strávila jsem deset let svého úţasného ţivota rozléváním drinkŧ v East Village. Neţ se
vrátíš, budou ti lidi opilí a budou se náramně bavit, jako ţe jsem jedna z deseti nejţádanějších
upírek v Cadoganském Domě. Váţně,― dodala s pohledem na mě, „ten seznam existuje a my
obě na něm jsme.― „Hustě,― řekla jsem. Na bývalou doktorandku a knihomolku to nebylo špatné.
Lindsey nemarnila čas, bleskově se změnila z hvězdičky našeho Domu v barmanku,
vklouzla za bar a přehodila bílou utěrku přes rameno.
„Dámy a pánové,― zahalekala. „Kdo potřebuje drink?―
Kdyţ dav radostně zahučel, Colin mi poloţil ruku na záda a vedl mě na opačný konec baru.
„Pŧjdem do kanceláře. Je tam větší klid.―
Následovala jsem ho napříč podnikem. Choval se jako ostřílený hospodský. Kontroloval drinky
hostŧ, líbal hezké dívky na tvář, doporučoval nejlepší druhy pizzy, které mají ve vedlejším lokále
a vyptával se na rodiče přátel na první pohled lidských. Moc jsem Colina neznala, ale byl
evidentně oblíbený, stejně jako vybavení baru a všechno, co se týkalo Cubs a upírŧ.
Kdyţ jsme konečně prošli celým lokálem, vešli jsme do zadní chodby plné fotografií – minuli
jsme také obrázek Ethana a Lacey Sheridanové, jeho dávné lásky – a pokračovali aţ na
konec do malé místnŧstky. Colin vytáhl z kapsy krouţek s klíči a otevřel dveře. Kancelář byla
malá, sotva se sem vešel kovový stŧl a omšelá skříňka se zásuvkami. Všude, kde byla trocha
místa, se válely papíry: časopisy, poznámky, šeky, daňové vratky, listy vytrhané ze ţlutého
linkovaného sešitu, sloţené noviny, sportovní program, faktury, menu z restaurací.
Stěny byly taky pokryté, ačkoli obsah byl od osmnácti výš. Všude po místnosti byly vylepené plakáty a
kalendáře s krasotinkami za posledních sedmdesát let, koketně se usmívající prsaté blondýnky a
brunetky v titěrných šortkách a osmicentimetrových podpatcích. Vypadalo to jako kancelář, kterou byste
našli spíš v autoservisu. Pro ţenu to nebylo zrovna příjemné místo, ale co, já nebyla cílovka.
„Máš to tu pěkné,― řekla jsem zdvořile.
„Líbí se nám to,― odvětil. „Zavřeš dveře, prosím tě?―
Zaklapla jsem je a hluk utichl alespoň natolik, ţe jsme mohli normálně mluvit a nemuseli na
sebe křičet. Colin obešel stŧl a v sekretáři otevřel poslední šuplík nahoře. Vyndal z něj malou
kovovou placatku, odšrouboval víčko a loknul si.
„Alkohol?― uvaţovala jsem nahlas.
„Krevní skupina nula. Moje speciální receptura.― Nabídl mi, ale zavrtěla jsem hlavou.
Potřebovala jsem mít jasnou mysl a nevěřila jsem, ţe po poţití Colinovy „speciální receptury―
zŧstane moje hlava provozuschopná.
„Ne, díky.―
S placatkou v ruce si vytáhl starou kancelářskou ţidli, jejíţ polstrování na opěradle mělo na sobě víc
lepicí pásky neţ potahové látky, a posadil se. „Takţe, slečno Ochránkyně, co pro tebe
mohu udělat?― „Nevšiml sis tady poslední dobou něčeho nezvyklého?―
Sarkasticky zachrčel. „Kdysi dávno byl tohle bar pro upíry. Pro zubaté a jejich příbuzné. Co jsme se
odtajnili, obsluhuju lidi, kteří si myslí, ţe upíří chlapi jsou truchliví romantičtí hrdinové a ţenské upírky
ţe mají tajný recept na hubnutí. Tu a tam obsluhuju i lidi, kteří si myslí, ţe upíři jsou odpad a
předzvěst apokalypsy. Takţe něco neobvyklého? Ano, Ochránkyně. Řekl bych, ţe jo.―
Ke konci mluvil stále rychleji, a čím rychleji mlel, tím výraznější byl jeho přízvuk. Nikdy jsem
nebyla v Irsku, ale z jeho hlasu jsem slyšela zelenat se hory.
A taky měl pravdu, jenţe já hledala něco konkrétnějšího, a tak jsem přešla k tomu, o co mi šlo.
„Myslíme si, ţe upíři pouţívají bar k hledání lidí na nějaký nový druh mejdanŧ. Neříká ti to něco?―
Upil z placatice. „Jak jsem řekl. S upíry chce trávit čas spousta lidí. Nejsem si jistý, jestli
poznám rozdíl mezi upírem, který balí člověka, a upírem, který láká člověka na nějakou party,
kde od něj chce pít.―
„Chápu.― Chvíli jsem si kousala ret, zklamaná, ţe mi nedal ţádné zásadní informace. „Dobře, a co
drogy? Něco, čemu se říká V? Mohlo by se to pouţívat k tomu, aby lidi lépe podlehli uhranutí.―
Se zájmem pozvedl obočí. „Neříkej. To jsme v uhrančivém kouzle takoví břídilové, ţe
musíme sáhnout po farmacii?―
„Nevíme jistě, jak to funguje – víme jen to, ţe se to našlo na večírku.―
Pokrčil jedním ramenem. „Tohle je bar. Drogy k tomu patří. Neslyšel jsem o tom, ţe by se
rozdávala nějaká nová, ale to neznamená, ţe se to neděje.―
Třetí strike pro Ochránkyni, ale zkusila jsem to znovu. „Co nějaké známé obličeje? Někdo,
kdo se v baru ochomýtá častěji, neţ bývá zvykem? Někdo, kdo sem nezapadá, nebo chodí
znovu a znovu?― Colin se opřel do ţidle, paţe zkříţil na prsou a placatku si schoval pod
paţemi, jako by choval panenku. „Nerad ti to kazím a váţím si všeho, co jako Ochránkyně
děláš pro Dŧm. Ale kdyţ budu upřímný, trávím čas tím, ţe se snaţím zajistit, aby bylo v
tomhle baru dobře postaráno o upíry i o lidi, aby se dobře pobavili a mohli upustit trochu páry,
která se v nich během pracovního týdne nahromadí. Pokud se ale ptáš, jestli jsem si nevšiml,
ţe by se Temple Bar stal novým centrem pro nějaké hnutí mejdanŧ? Tak ne, nevšiml.―
Zklamaně jsem vzdychla. Myslela jsem, ţe chlap, který tráví většinu času v baru, bude mít
větší přehled o tom, co se podle Sarah v Temple Baru děje. Měl ale pravdu; sice měl vhodný
přístup, ale taky toho měl hodně na práci.
Kývla jsem. „Děkuju za upřímnost. Kdyby se něco objevilo,
ozveš se?― Mrknul na mě. „Buď si jistá, Ochránkyně.―

GGG

Rozloučila jsem se s Colinem a bez jakýchkoli nových informací jsem se

vrátila do baru. A tehdy mě potkalo překvapení číslo dvě.
Věděla jsem, ţe Lindsey je rodačka z Iowy. Věděla jsem, ţe její otec choval vepře. I to, ţe
kdysi ţila v New Yorku a byla oddanou fanynkou Yankees, coţ jsem já coby loajální příznivec
Cubs mohla přisoudit jedině mírné upíří nepříčetnosti.
Nevěděla jsem však, ţe je taky vynikající barmanka.
Našla jsem Lindsey za barem obsypaným upíry s dolary v rukou, kteří pokřikovali její jméno,
jako by jim právě vyhrála vlajku.
Ta holka byla fenomenální. V jedné ruce vodorovně točila koktejlovým šejkrem a ve druhé lahví
modrého alkoholu. Kdyţ přehodila lahev přes rameno a chytila ji znovu do dlaně, ozvalo se
„húúúú―. Následně vylila obsah obou nádob do sklenice na martini. Lahev a šejkr dopadly na
bar a potom uţ měla sklenici v rukou a kráčela k upírovi před sebou. Opatrně vzala peníze z
upírových nataţených prstŧ a vloţila je do sklenice s víkem.
Dav začal nadšeně tleskat; Lindsey udělala malou poklonku a začala připravovat drink pro
dalšího upíra v řadě. Upíři na baru sledovali její pohyb bystrýma očima, jako by čekali na
doušek vzácného vína, které budou mít moţnost ochutnat jen jedinkrát za ţivot. Osobně jsem
moc nechápala, co je na tom tak bere, ale já nebyla ţádný nadšený pijan.
Někdo mi poklepal na rameno, a kdyţ jsem se otočila, našla jsem vedle
sebe Christine. „Něco zajímavého?―
Ukázala k chlapcŧm. „Naši noví oblíbení bratři v triku sem chodí nejmíň jednou týdně, obvykle o
víkendu. Minulý pátek pokuřovali v uličce, kdyţ k nim přišel muţ a nabízel jim, jestli nechtějí
vyzkoušet nový upíří záţitek. Jak se ukázalo, zatímco měli dost kuráţe chodit do upířího baru, na
nic víc uţ se necítili.― Významně se na mě usmála. „Popíjení v upířím baru jim očividně dodává
pocit nebezpečí takříkajíc bez neţádoucích kalorií. Moc si toho chlapa neprohlíţeli, ale –―
Zvedla jsem ruku, abych ji zarazila, a v krvi uţ mě hřálo uspokojení. Opravdu jsem
zboţňovala ten okamţik, kdy do sebe dílky skládačky začínají zapadat. „Nech mě hádat – byl
malý, postarší a tmavovlasý?―
Překvapeně vykulila oči. „Jak to víš?―
„Moje očitá svědkyně se šla na chvíli nadýchat čerstvého vzduchu, kdyţ k ní přistoupil muţ,
kterého popsala přesně takhle.―
„A on vyuţívá Temple Bar jako osobní rajón k nahánění
obětí?― „Mohlo by to tak být.―
Vedle baru se zase spustil bouřlivý potlesk. Podívala jsem se tam zrovna v okamţiku, kdy
Lindsey dokončovala další drink a tleskla rukama jako dealerka z Vegas.
„A teď mŧj další trik,― řekla a loupla po mně očima, „budete svědky něčeho, co se upírŧm jen tak
nepoštěstí! Uvidíte, jak mě předsedkyně zábavního výboru našeho Domu poslouchá na slovo!―
Za hlasitého povzbuzování davu ukázala na mě. Zakoulela jsem očima, ale hostŧm se
tenhle humor očividně líbil, a tak jsem jim to nekazila a šla za bar.
Lindsey mě okamţitě začala úkolovat a ukázala na středně velké sklenky. „Vezmi sedm
těchhle a vyrovnej je do řady na bar.―
Kdyţ jsem udělala, co mi řekla, vzala čistý šejkr a začala do něj lít alkohol. Kdyţ smíchala
asi pět nebo šest druhŧ, odloţila lahve a zavřela šejkr.
„Víte, co mi chybí?― zeptala se obecenstva. „Mraky. Slunce. Ta divná chvíle, kdy prší, ale
ještě svítí slunce. Východy slunce. Západy slunce – neţ zajde úplně, samozřejmě.―
Dav se spokojeně pochechtával.
„Ale víte, co mi chybí absolutně nejvíc?― pokračovala. „Duha, jako kdyţ po obloze rozhodíte
lentilky. Takţe pro vás všechny, mí milí cadoganští upíři, je tu duha, hezky jedna barva po druhé.―
Mrštným pohybem zápěstí začala Lindsey kaskádovitě lít tekutinu do sklenic. První naplnila
modrou, a jakmile byla po okraj, přešla k další. Jako kouzlem vytvořil alkohol, který na sebe
navrstvila do šejkru, ve sklenicích duhu, od tyrkysové k jasně rŧţové. Kdyţ měla hotovo, bylo
tu sedm sklenic s pitím, které stály na baru jako dokonalá, tekutá duha.
„A takhle,― řekla a poloţila šejkr zpátky na bar, „dělají upíři duhu.―
Bar propukl v potlesk. Musela jsem uznat, ţe tohle byl dost pŧsobivý trik. Drinky moţná nechutnaly
extra dobře – ruku na srdce, byly spíš jako z reklamy na sci-fi film –, ale vypadaly fenomenálně.
 Lindsey se na mě podívala a zakřenila se: „Na fanynku Yankees to není špatný, ne?―
„Vŧbec to není špatný,― řekl Colin a znovu se postavil za bar. „Jsme na tebe pyšní.―
Očividně nebyl jediný, na koho Lindsey udělala dojem. Upíři podél baru, směsice ţen a
muţŧ, se začali strkat, aby se dostali k některému ze sedmi drinkŧ.
„Je to jen alkohol, dámy a pánové,― řekl Colin se zachechtáním a utíral zbytky toho, co Lindsey
rozlila. „Je ho tady ještě spousta,― dodala, „a vím určitě, ţe Colin od vás vděčně přijme peníze.―
Colin se zasmál, ale mně najednou všechno to horlivé přetahování o Lindseyiny drinky
začalo připadat divné. V podstatě to byl jen alkohol, nalitý členkou Domu, kterou upíři mohli
vidět kteroukoli noc v týdnu – a v baru, který mohli navštívit kteroukoli noc v týdnu.
Se zjitřenými smysly jsem se vrátila zpátky na konec baru a koutkem oka zachytila Lindseyin
pohled. Sledovala, jak se přesouvám, a coby ostřílená stráţkyně si prohlíţela upíry úplně
stejně, viděla, jak do sebe strkají, aby se dostali k pití.
To znamenalo, ţe jsme si obě všimly okamţiku, kdy se nevinné pošťuchování zvrhlo v regulérní rvačku.
 KAPITOLA 13

REVOLUCE BUDE V TELEVIZI

J á ji viděl první!― vykřikl upír na konci baru s dredy nacpanými pod baretku.
„

„Já pro ni sahal, neţ jsi tam vŧbec dal tu svou tlustou pracku,― opáčil druhý, drobný, hnědovlasý muţ v
tmavém tričku a khaki kalhotách. Vypadali spíš na chudé básníky nebo chlápky navštěvující kavárny,
neţ na štamgasty Temple Baru… ovšem jen do chvíle, neţ se začali mlátit pěstmi do obličeje.
„Co to má být?― zařvala Lindsey a já jsem oběhla bar, abych je od sebe odtrhla. Toho v
tričku jsem chytila za paţi a strhla ho dozadu. Ještě několik stop vrávoral, neţ ţuchnul
zadkem na podlahu. Ten s dredy – pořád ještě rozvášněný – se ohnal po mně, ale já ho
chňapla za zápěstí a zkroutila mu paţi tak, ţe klesl svou vahou na kolena.
A pak jsem se mu podívala do očí. Jeho zornice byly úplně malinkaté, stříbrné duhovky jako
diamantové kruhy kolem nich.
Zaklela jsem si pod nos. Chovali se stejně jako upíři na mejdanu – celí bez sebe radostí i
zlostí – a měli stejně zvětšené duhovky. Ţaludek se mi varovně scvrknul a já se začala
obávat nejhoršího. Je tohle další stádium masové upíří hysterie?
Dala jsem dredaři ránu do krku, která mu odřízla kyslík a poslala ho na podlahu. Bohuţel
neţ jsem vstala, tucet dalších upírŧ podlehlo tomu, co je vábilo. Kolem létaly zuřivé pěsti a
uráţky, upíři do sebe bušili, jako by jim šlo o ţivot a ne jenom o sklenici levného alkoholu.
Zuřivost se šířila jako virus. Kaţdý upír, který se ohnal a neúmyslně vrazil do někoho
dalšího, vyvolal další kolo, a tak se násilí šířilo ve vlnách.
Ohlédla jsem se na Lindsey. Neměla jsem jinou moţnost neţ skočit do té vřavy. Kývly jsme na
sebe a já vyrazila. Mým cílem nebylo všechny přeprat, ale odtrhnout od sebe rváče. Začala jsem
tím, ţe jsem skočila mezi dva nejbliţší. Schytala jsem ránu do ramene, ale povedlo se mi je od
sebe odtrhnout. Hodila jsem kaţdého jiným směrem a zamířila k další dvojici.
Lindsey dělala totéţ, přeskočila bar – rozlila při tom duhové pití – a trhala upíry od sebe.
Bohuţel nebyli ochotni toho nechat. Ať uţ je posedlo cokoli, tak je to neopouštělo, drápali se
nehty, horlivě se snaţili pokračovat ve rvačce kvŧli ničemu.
Naštěstí ti, kteří nebyli pod vlivem – hrstka muţŧ a ţen, které jsem znala z Domu –, nám pomohli
odtrhávat soupeře. Byl z nás tým. Sice jsme bojovali s našinci, ale pořád ještě pro dobrou věc.
Váţila jsem si té snahy, i kdyţ to nestačilo. S kaţdými dvěma oddělenými se objevili další,
aţ rvoucí se upíři prorazili dveře baru. Přes ten randál jsem slyšela blíţící se sirény. Někdo
kvŧli té rvačce zavolal policii. Tohle bude ještě horší; nastal čas na nový plán.
 Rozhlíţela jsem se kolem a hledala Lindsey. Byla nalevo ode mě a táhla vřeštícího upíra za
kotník. „Lindsey! Chci dostat lidi ven z baru!― ječela jsem, sundala ze sebe jednoho upíra a
uhnula před podráţkou jiného.
Poldŧm bude fuk, jestli se rvou upíři s upíry, ale jestli to odskáčou i lidé, vylítnou z kŧţe.
Tate uţ byl teď na válečné stezce a já fakt netušila, jestli by náš Dŧm takový skandál přečkal
bez úhony, natoţ bez nuceného správce.
„Uţ jdu,― odpověděla a odhodila svého upíra o několik stolŧ dál. Jiný cadoganský upír jí šel
na pomoc a podrţel ho, zatímco ona spěchala zpátky ke mně a odrazila toho, který se mě
snaţil zkopat do bezvědomí.
„Ty jsi zlato,― řekla jsem jí a cestou ke dveřím jsem se vrhla do klubka zápasících upírŧ.
Začala jsem si proráţet cestu tak, ţe jsem popadla nejbliţší stolek a sunula ho ke dveřím.
Další tři vytvořili něco jako obranný val mezi východem a zbytkem baru, takţe rvoucí se upíři
zŧstali jako zahnaní do ohrady a lidé měli volný prŧchod.
Ohlédla jsem se do davu a zahlédla jsem pár tisknoucí se do boxu s očima navrch hlavy.
Běţela jsem k nim, donutila je vstát a ukázala jim k částečně chráněnému východu.
„Tamtudy ven,― řekla jsem a oni se vydali ke dveřím, zatímco já začala popohánět zbytek. Těch
pár upírŧ, kteří nebyli posedlí násilím, se snaţilo pomáhat; lidé se většinou báli, pravděpodobně
byli v šoku z toho, co se tam strhlo, a snaţili se drţet od toho dál. Našla jsem jich tolik, kolik šlo,
a posílala jsem je ke dveřím. Jak vybíhali ven, policejní sirény byly čím dál hlasitější.
Kdyţ jsem odtamtud dostala poslední lidi, přesunula jsem se taky ke dveřím a našla ulici zalitou
modrým a červeným světlem. Lidé utíkali od baru jako rukojmí propuštěná z přepadené banky.
Z aut se hrnuli policisté a já se začínala obávat nejhoršího – ţe nás všechny zatknou za
podněcování pouličních nepokojŧ. To by samozřejmě oţivilo Tateovu hrozbu, ţe vydá zatykač.
Pomalu jsem šla k chodníku a nehodlala se nechat zastřelit policajty, kteří by si mysleli, ţe
jsem pachatel na útěku. Do krve se mi vyléval adrenalin a já se připravovala na druhé kolo –
na dohru. Kdyţ však k obrubníku přijel známý oldsmobile, vydechla jsem úlevou.
Od strany spolujezdce vystoupil děda a měl na sobě khaki kalhoty a světle ţlutou košili na
knoflíčky s krátkými rukávy.
Ze zadních dvířek se vysoukal Jeff a Catcher vyskočil od řidiče v tmavém tričku s nápisem
„BUM BUM OPRAVY V DOMÁCNOSTI―. Svršky měl moţná kýčovité, ale výraz profesionální.
Ti tři kývli na policisty, které míjeli. Šla jsem k
nim. „Problémy?―
„Násilí,― řekla jsem. „Lindsey mixovala drinky v baru a upíři se začali prát kvŧli tomu, kdo
dostane který drink. Agresivita se potom začala šířit jako virus.―
„Stejně, jak jsi to viděla na mejdanu?― zeptal se Catcher a já souhlasně přikývla.
„Vypadá to tak. Moţná něco ve vzduchu, nebo něco v pití? Nevím.― Ukázala jsem k hloučku
lidí. „Dostali jsme lidi ven z baru, ale uvnitř to pořád vře. Nechtějí s tím přestat a trhat je od
sebe nemá cenu.― „Jak jste je uklidnili na mejdanu?― zeptal se Jeff.
„Nijak. Jen jsme nafingovali policejní poplach a utekli odtamtud. Protoţe to nebylo ve
zprávách, řekla jsem si, ţe se asi uklidnili sami.―
Otevřenými dveřmi najednou proletěl barový stŧl, dopadl na chodník a zastavil se aţ u
přední pneumatiky jednoho z policejních aut.
„Tentokrát to tak moţná nebude,― řekl Catcher.
„Jdi dovnitř,― pobídl ho děda a začal gestikulovat na jednoho z policistŧ. Vyměnili si nějaký tajný
policejní posunek a ostatní poldové jen stáli, zatímco Catcher se rozběhl do baru a zmizel uvnitř.
 Po chviličce vyběhla na chodník Lindsey a zbytek těch upírŧ, kteří se neprali. Poslední z
nich byl Colin s váţným výrazem v obličeji.
„Co tam Catcher bude –,― stihla jsem říct, neţ v baru všechno utichlo. Uţ ţádné tříštění skla,
ţádné vykřikování nadávek, ţádné tupé nárazy těla o tělo.
Ačkoli jsem věděla, ţe to asi není moţné, první myšlenka byla, ţe Catcher svými úţasnými
bojovými schopnostmi nějak přemohl všechny upíry v baru. Jenţe Jeff se ke mně naklonil s
daleko pravděpodobnější odpovědí.
„Magie,― zašeptal. „Catcher dostal čisté upíry z baru. Na zbytek pak mohl uplatnit své
magické Klíče.― „Uspal je?― zeptala jsem se.
„Ne, jen je asi trochu zklidnil. V tomhle je dobrý – v krocení ostatních. Taková schopnost se
občas u paranormálŧ hodí.―
Nebyla jsem si úplně jistá, co si mám o tomhle myslet. Ačkoli jsem Catcherovi dŧvěřovala,
nebyla jsem vŧbec nadšená z toho, ţe čaroděj pomocí svých schopností krotí upíry. Raději
bych byla uvnitř s ním a měla to trochu pod dohledem.
Jenţe neţ jsem svou obavu stihla vyjádřit nahlas, bylo po všem. Catcher se znovu objevil ve
dveřích a mávl rukou na zbytek poldŧ. Teď uţ se jich v naší části Wrigleyville motal tucet.
Většina byla v uniformě, ale pár z nich byli detektivové v košilích a oblecích, odznaky připnuté
u pasu nebo pověšené na řetízku kolem krku.
„Jdeme dovnitř,― řekl dědeček. „Doufám, ţe nikdo nebude zatčen, dokud se to tady nevyřeší. Tihle
policisté vědí, ţe to není jen opilectví a buřičství – ale ţe se tady děje něco nadpřirozeného.―
„A my dohlédneme na upíry, dokud se nevzpamatujou,― dodal Jeff a poloţil mi ruku na paţi.
„Tohle máme v popisu práce, občas hrajeme anděly stráţné.―
„To bych ocenila.―
„Co nejdříve se zkontaktujeme,― řekl dědeček. „Do té doby se vyvaruj problémŧ.―
Ohlédla jsem se na bar a vzpomněla si na své vyšetřování. Naši bratři v triku a Sarah byli
moţná lákáni stejným muţem, alespoň na základě stručného popisu, který jsme měli. To si
zaslouţilo ještě pár otázek. „Vlastně myslím, ţe se tady ještě porozhlédnu.―
Dědeček se zamračil. „Nevím, jestli se mi líbí, ţe se tady budeš potloukat, kdyţ je ve
vzduchu něco divného.―
„Mám v botě dýku a kolem jsou policajti.―
„Pravda, holčičko. Jen pro mě něco udělej – buď opatrná. Pěkně si to slíznu, jestli poldové nakonec
zatknou mou vlastní vnučku, a to nemluvím o tom, ţe to budu muset zatelefonovat tvému otci.―
„Ani jeden z nás si nic z toho nepřeje,― ujistila jsem ho.
Zatímco dědeček a Jeff mířili zpátky do baru, prohlíţela jsem blok.
Lindsey a Christine nahnaly upíry, kteří nebyli pod vlivem, na protější roh. Lidští svědkové se
motali v prostoru ohraničeném ţlutou páskou. Paparazziové se uţ scházeli po stranách a fotili
jako pominutí. Cvakání závěrek fotoaparátŧ znělo jako záplava snášejících se kobylek.
Darius a Ethan budou kvŧli tomuhle vyvádět. A kdyţ uţ na to přišla řeč, vytáhla jsem mobil z
kapsy. Nerada jsem byla poslem špatných zpráv, ale potřebovala jsem Ethana informovat.
Spláchla jsem to textovou zprávou, v níţ jsem vše rychle zrekapitulovala („RVACKA V
TEMPLE BARU. JSOU TU POLDOVE.―) a varováním („FOTOGRAFOVE FOTI JAKO SILENI,
NEPOUSTEJ DARIA K TELEVIZI.―) Prozatím textová zpráva stačí.
Takţe tohle jsem měla vyřízeno. Podívala jsem se do ulice opačným směrem. Blok byl rozdělen
uličkou, vedoucí rovnoběţně s barem. Jestli se ten, kdo nahání lidi na mejdany, ometá kolem Temple
Baru, prošel by uličkou? To se zdálo jako nejrozumnější krok, a tak jsem se to rozhodla prověřit.
 Jakmile jsem popošla pár stop do uličky, nakrčila jsem nos. Byla teplá letní noc a smrdělo to
tady asi jako ve většině městských uliček – odpadky, špínou a močí neznámého pŧvodu. Ulička
byla tmavá, ale dost široká na to, aby tudy projelo auto. Cedule na jedné stěně, kde nejspíš kdysi
stálo „ZÁKAZ VJEZDU PRO CYKLISTY A SKÚTRY― teď hlásala: „ZÁKAZ VJEZDU PRO CY
STY A Š UTRY―. Povedlo se mi udusit dětinský smích, ale přesto jsem se musela trochu usmát.
Asi v polovině uličky jsem došla ke vchodu pro obsluhu baru. Těţké kovové dveře byly červené
a zrezivělé a označené nápisy „POUZE ZÁSOBOVÁNÍ― a „CHRÁNĚNO AZH SECURITY―. Vedle
dveří byly naskládané sešlápnuté krabice od piva. Kromě toho tu nebylo nic moc k vidění.
Jen tak jsem došla aţ na druhý konec uličky. Bylo tam pár kontejnerŧ a další dva sluţební
vchody pro jiné obchody, ale tím to končilo.
Zklamaně jsem se mračila. Nevím, co jsem čekala, ţe najdu, i kdyţ malý tmavovlasý muţ
stojící přímo pod neonovou šipkou s nápisem „PADOUCH ZDE― by byl fajn. Podezřelý a
rychlé doznání by taky neuškodilo.
Bylo to mnohem těţší neţ ve
filmech. Ach, blik! Uţ to mám.
Srdce se mi najednou rozbušilo vzrušením a utíkala jsem k zadním dveřím do baru. Nad dveřmi
byla určitě bezpečnostní kamera. Byla tu tma a špína, takţe to, co kamera zachytila, asi nebude
na Oscara, ale aspoň to bylo nějaké vodítko. Jedno po druhém. Nejdřív jsem musela najít Jeffa.
Utíkala jsem zpátky uličkou, ale Jeff ještě nevyšel z baru. Protoţe jsem neměla v úmyslu vejít
dovnitř a ocitnout se uprostřed dramatu chicagské policie, rozhodla jsem se, ţe se spojím s Lindsey.
Neušla jsem ani dva kroky, kdyţ mi něco poklepal na
rameno. „Je všechno v pořádku?―
Ten hlas byl povědomý, ale tolik mě polekal, ţe jsem se roztřásla po celém těle. Otočila jsem se
a našla za sebou Jonaha v přiléhavém tričku a dţínách. Vedle něj stáli dva upíři, které jsem
neznala. Jeden měl na sobě modroţlutý dres s číslem vpředu. Uniforma Domu Greyŧ, došlo mi.
Jonah tu byl s přáteli, coţ znamenalo, ţe teď hrajeme na Ochránkyni a kapitána a spojení s
Rudou gardou je teď pasé. A jelikoţ nás v Domě Greyŧ nikdo společně neviděl, ještě jsme se
v těchto rolích dosud nepotkali. S tím jsem neměla problém.
„Ty jsi Merit, ţe? Cadoganská
Ochránkyně.― „Jo. A ty?―
„Jonah. Kapitán. Dŧm Greyŧ.― Podíval se na bar. „Potřebujete tu
pomoct?― „Myslím, ţe to zvládneme. V baru došlo ke rvačce.―
Jonah vykulil oči. „Ke rvačce?―
Ohlédla jsem se na chlapy za ním. Jonahovi bych informace sdělila, ale tihle dva byli úplně
cizí. „Neznám tvé přátele.―
„Danny a Jeremy,― řekl a ukázal na jednoho a pak na druhého. „Jsou to stráţci Domu Greyŧ.―
Danny se usmál a kývl hlavou; Jeremy mi napŧl zamával. „Copak se děje?― zeptal se.
„Mŧţeš mluvit otevřeně,― řekl Jonah a já měla pocit, ţe ke mně mluví jako k potenciální
člence Rudé gardy, ne jako k pouhé svědkyni chaosu.
V tom případě jsem řekla: „Byla tam spousta upírŧ. Vytočili se vlastně kvŧli ničemu, potom
jako by zešíleli. Bylo to jako exploze.―
„Slyšeli jsme, ţe se konají nějaká setkání. A ţe tam propuká násilí.―
„Viděla jsem to na vlastní oči.― Podívala jsem se na dva chlapy za ním. „Co tady vlastně děláte?―
„Byli jsme kousek odsud, ale teď se vracíme do Domu.― Vytáhl z kapsy bílou kartičku a podal mi ji. Byla
to navštívenka s jeho jménem, pozicí a telefonním číslem. „Je tam moje pevná linka. Kdyţ budeš
něco potřebovat, bez váhání zavolej.―
„Díky. Váţím si té nabídky.―
„Není nad malou spolupráci mezi Domy,― řekl. „Hodně
štěstí.― „Děkuji.―
S kývnutím šel kapitán Domu Greyŧ a jeho podřízení dál, aţ zmizeli v davu. Bylo by hezké
poţádat ho znovu o pomoc – ale co by dneska večer mohl udělat?
Strčila jsem si kartičku do kapsy, a kdyţ jsem se otočila, stál za mnou
Catcher. „Ty se znáš s Jonahem?―
„Teď uţ jo,― řekla jsem a ţaludek se mi tou lţí svíral. „Je to kapitán Domu
Greyŧ.― „Slyšel jsem.― Chvíli na mě zíral.
„Co je?― zeptala jsem se, protoţe teď uţ jsem byla zvědavá i já. Podezíral mě snad z toho,
ţe Jonaha znám? Měl podezření, ţe Jonah ví víc, neţ připouští?
Jenţe Catcher mlčel a jestli měl nějaké tušení, nechal si ho pro sebe.
A v té chvíli jsem ho uviděla – nejprve jen jako stín na kraji zorného pole, potom jako zcela
jasně rozeznatelnou postavu muţe na protější straně ulice a za ním jednoho z jeho vojákŧ.
Byl to McKetrick, oblečený v černých teplácích a černém tričku. Neměl u sebe ţádné viditelné zbraně,
ale s tolika policisty v blízkosti bylo nemoţné poznat, jestli má někde něco schovaného. V ruce měl malé
brýle a muţ za ním něco čmáral do malého bločku. Naše přátelská sousedská antiupíří domobrana
zjevně dnes v noci dělala malou obhlídku. Zkoumal dav a viditelně si nebyl vědomý toho, ţe stojím
opodál s několika upířími sympatizanty. Neuměla jsem si představit, ţe by na to řekl něco pozitivního.
Naklonila jsem se ke Catcherovi: „Na rohu přes ulici. To je McKetrick a jeden z jeho ranařŧ.―
S profesionalitou agenta CIA ukázal Catcher na budovu, která stála stejným směrem jako
McKetrick. „Věděla jsi, ţe tu budovu postavil opičák, který ţil na vrcholu Tribune Tower?―
„To jsem nevěděla. Opičák, říkáš?―
„Chlupy, banány, házení hoven a tak.― Otočil se zase zpátky a vrazil ruce do kapes. „Ten
ksicht neznám. Ale je v černém a má brýle a poskoka. Bývalý voják?―
„Vzhledem k tomu, jak byl tenkrát oblečený, jsem ho tak otipovala. Co myslíš, ţe tady dělá?―
„Asi má policejní radar,― řekl Catcher a z toho, jak mu zhrubl hlas, bylo jasné, co si o něm
myslí. „Nejspíš slyšel volání a rozhodl se, ţe se pŧjde podívat, do jakých potíţí se upíři dostali
dneska.― „Zatracení upíři,― zamumlala jsem.
„Pořád se do něčeho namáčejí,― souhlasil. „Protoţe on se soustředí na upíry, zahraju si na
Chicagské kyvadlo a podívám se na něj.―
„Chicagské kyvadlo?―
„Vydám se opačným směrem a chytím ho zezadu.―
„Jistě, šéfe,― řekla jsem. „Hlavně dávej pozor na tu gumu a dámy s pěknýma
nohama.― Catcher na mě vrhl temný pohled. „Někdy opravdu nevím, proč se
vŧbec namáhám.― „Protoţe jsem skvělá a vystrnadil jsi mě z mého domova.―
Potutelně se usmál. „Tím se to trochu obrousilo. Budeš ho sledovat odsud, a kdyţ to bude
vypadat, ţe si chce uţít trochu legrace, pošli mi zprávu.―
„Provedu.―
Catcher si narazil kšiltovku a vytratil se do tmy ulice opačným směrem.
„Chicagský kyvadlo,― zamumlala jsem alespoň potichu, ale potřebovala jsem si to říct
nahlas. Usmyslela jsem si, ţe všechny budoucí operace potřebují takhle vybroušené názvy.
Jakmile Catcher zmizel, vrátil se Jeff. „Kam se poděl?―
„Viděli jsme McKetricka – toho odpŧrce upírŧ – naproti přes ulici. Catcher šel na výzvědy. Co jsi zjistil
uvnitř?―
„Ţe je tam hafo zdopovaných upírŧ a poldŧm se nelíbí, ţe dělají potíţe na veřejnosti. Víš,
chtějí to hodit na Cadogany.―
„Vím. A netěším se, aţ o tom budu mluvit s Ethanem.―
„Ani já ne. Poldové řekli Chuckovi, ať zavolá starostovi a uvědomí ho o tom, co
se děje.― „Není to příliš malicherné, neţ aby s tím zatěţovali starostu?―
„Zjevně ne, kdyţ jde o upíry.― Ukázal na paparazzie, kteří pořád ještě fotili, nyní se však
zaměřovali na lidi, kteří byli uvnitř.
„S tím teď nic moc nenaděláme,― řekla jsem. „Ale něco mŧţeš udělat pro mě.― Zvedla jsem
ruku dřív, neţ by mi stačil připomenout Fallon. „A není to nic chlípného. Ale bude to
vyţadovat tvé mimořádné technologické nadání.―
„To je mŧj druhý nejoblíbenější obor.―
„U zadního vchodu do baru je kamera. Mohl by ses spojit s Colinem a zjistit, jestli si to
natáčejí?― „Jasně. A aţ to najdu, tak co vlastně hledám?―
„Cokoli. Podezřelé aktivity, drogové dealery a
tak.― „To není nic zvláštního.―
Poplácala jsem ho po paţi. „Proto jsem šla za tebou, Jeffe. Protoţe máš úţasné schopnosti.
A zaměř se na menšího chlapa s tmavými vlasy. Kdyţ ho najdeš, dostaneš velkou odměnu.―
Jeff se zhoupnul na patách. „Definuj, co je velká odměna.―
Chvíli mi trvalo, neţ jsem si představila, co by ho asi nedostalo do prŧšvihu s Fallon – nebo
mě do prŧšvihu se Severoamerickou centrální smečkou. Ale Jeff byl rodilý Američan jako
poleno, takţe mě něco napadlo.
„Zavolám nejoblíbenějšímu řezníkovi mého dědečka a objednám do vaší kanceláře jeho
extra prázdninovou specialitu.―
Povytáhl obočí a v očích se mu dravě zalesklo. „Nemáme brát ţádné všimné, však víš,
zaměstnanci města a tak dál…―
„Jsem si jistá, ţe je tam pŧl tuctu filet, nějaká svíčková, burgery, řízky, párky. Ale jestli
myslíš, ţe je to nevhodné, tak to zruším. Nechci tě dostat do potíţí.―
Jeff s absolutní jistotou kývl. „Jestli to video existuje, tak ho získám. Dopadneme
tvého muţe.― „Mockrát dík.―
Kdyţ jsme si plácli, Jeff zamířil zpátky k dědečkovu oldsmobilu, kde si zalezl na zadní
sedadlo a otevřel černý notebook.
Usmála jsem se jeho nadšení, šťastná, ţe mám přátele, kteří jsou na straně pravdy a
spravedlnosti. Bez Jeffa, Catchera, dědečka, Mallory a všech ostatních, kteří mě zásobují
informacemi, bych to jako Ochránkyně měla mnohem těţší. Dobrý tým je k nezaplacení.
Uţ jsem začínala uvaţovat jako Jonah. Moţná se mi jeho řeči o Rudé gardě nakonec přece
jen dostaly pod kŧţi.
 KAPITOLA 14

CO BYCH CHTĚLA DOKÁZAT

J ak se blíţilo svítání, začal z baru vycházet zbytek upírŧ a trochu vrávorali v točících se světlech
policejních majáčkŧ a v blescích fotoaparátŧ. Měli spoustu modřin, které uţ začínaly zelenat v
dŧsledku rychlého upířího uzdravování. Vsadila bych se však, ţe rány, které utrţila naše komunita,
se budou hojit daleko déle.
Dědeček a Catcher mluvili s poldy, pravděpodobně si vyměňovali poznatky a teorie. Jeff nakonec
odnesl do baru notebook, asi aby zjistil co moţná nejvíc o záznamech z bezpečnostních kamer.
Kdyţ policie odstranila pásku a sluţební vozy začaly odjíţdět, vydala jsem se na místo, kde
čekala Lindsey a upíři, kteří nebyli pod vlivem.
Kdyţ jsem se přiblíţila, vstala. „Víš něco?―
„Zatím ne. Na místech činu se zjevně hodně čeká a postává. A ty?―
Lindsey se ohlédla na upíry, kteří se zdáli šokovaní kombinovaným dramatem policajtŧ,
detektivŧ, duhového alkoholu a paparazziŧ. „Zatím nic. Slyšela jsem od jednoho ze sanitářŧ,
ţe tvŧj děda povolal právního zástupce, aby si promluvil s lidmi.―
„Byla to rvačka v baru,― zahuhlala jsem. Lidé měli určitě právo na své pocity, ale nikdo z nich
nebyl doopravdy zraněn – ve skutečnosti se jich to ani nedotklo.
„Jenţe to byla rvačka s bláznivými, děsivými upíry,― řekla přehnaně a zaťala prsty jako
hrozící monstrum.
Hekla jsem, ale došlo mi, ţe tuhle hádku nemŧţu vyhrát, kdyţ jsou lidi obklopeni reportéry a
kamerami. Ohlédla jsem se na bar. „Moţná bychom se měli všichni vrátit zpátky dovnitř.
Trochu tam uklidit. Chceš je svolat?―
„Boţe, ano, prosím. Luc chtěl, abychom se nehnuli z místa, dokud poldové nevyhlásí konec
poplachu, takţe jsem tady čekala a nudila se. Tvou prosbu povaţuju za konec poplachu.―
To mi připadalo logické. „Dej mi chviličku náskok. Chci se tam trochu porozhlédnout.― Kývla
a já zašla dovnitř.
Na podlaze byl děsný binec, skoro jako v Cadoganu po útoku koţoměncŧ, jen s trochu
obyčejnější výbavou. Všechny suvenýry týkající se Cubs naštěstí tu bitku přeţily, ačkoli stoly
a ţidle byly většinou převrácené. Hledala jsem něco, co by mi mohlo napovědět, proč se upíři
tak spustili, ale došlo mi, ţe cokoli uţitečného si nejspíš uţ odnesla policie. A po malém
chlápkovi s pozvánkami na mejdan ani vidu ani slechu.
Jestli v tom měla prsty Celina a nějakým zpŧsobem řídila tuhle upíří masovou hysterii, povedlo se jí
vyštípat nás z vlastního baru. Přesně z tohohle by měla radost. Jak jsem tam stála o samotě,
představovala jsem si, jak Celina vychází zpoza baru obklopená balonky a vítězoslavně zdvíhá paţe.
„Ach, ta mocná fantazie,― zamumlala jsem a začala zvedat převrácené barové stolky.
Dovnitř vešla Lindsey a za ní houf upírŧ.
„Dobře, holky a kluci,― řekla. „Teď vrátíme tenhle bar do bojového stavu. Takříkajíc.―
Upíři reptali, ale poslechli a začali rovnat stoly a ţidle. Kdyţ vešel Colin a uviděl tu spoušť,
zasténal. Podíval se na mě. „Přijdeš na to, co v tom je?―
„Pracuju na tom,― ubezpečila jsem ho. „A kdyţ uţ to říkáš, tak potřebuju ještě jednu
laskavost. Myslíš, ţe bys uměl pořádně hvízdnout?―
Strčil si dva prsty do pusy a ozval se pronikavý hvizd. Během chviličky jsem měla pozornost
všech upírŧ v baru.
„Kdyţ hrdinství, tak raději s rozvahou a diskrétně,― řekla jsem, „takţe já teď jdu dozadu do
kanceláře. Jestli má někdo nějaké informace, je příhodný okamţik přijít mi to říct.―
Přísně jsem je měřila očima naštvané učitelky z prvního stupně, dokud se neobjevilo několik
zahanbených obličejŧ. Tímhle asi na popularitě nezískám, ale muselo to být. Hrát
předsedkyni zábavního výboru bylo druhotné; v první řadě jsem byla Ochránkyně a jako
taková jsem měla dohlíţet na celistvost Domu.
Podívala jsem se na Colina a napřáhla ruku, do níţ mi podal klíče od kanceláře, kam jsem
následně zamířila. Odemkla jsem a okamţitě šla ke skříňce se zásuvkami. Potřebovala jsem
si něčeho loknout a Colinovi by určitě nevadilo, kdybych ochutnala, co má v placatici.
Otevřela jsem nejsvrchnější šuplík, vyndala plochou lahev a opatrně si přičichla.
Nakrčila jsem nos. Ať uţ v té tajné směsi bylo cokoli, bylo to cítit jako kyselý nálev. Zavřela
jsem oči a napila se.
Vlastně to nebylo špatné. Ta chuť se nedala snadno popsat – nejvíce se blíţila nálevu z okurek,
ale taky chutnala po krvi a měla trochu nasládlý konec, který tu chuť vyvaţoval, jako malinová
zálivka z vinného octa. Samozřejmě ţe zálivku do salátu jsem na ex vypít nechtěla, a tak jsem lahev
znova zavíčkovala a slíbila si, ţe aţ se konečně dostanu domŧ, dám si extra porci Mallodortíku.
Jen co jsem zavřela šuplík, všimla jsem si jí ve dveřích. Tuhle upírku jsem vídala v Domě, ale blíţ
jsem ji neznala. Byla to hezká bruneta s dlouhými vlnitými vlasy a pěknými ţenskými křivkami.
Podívala se napravo i nalevo, aby zkontrolovala chodbu, jako by se bála, ţe ji někdo uvidí,
jak dolézá za učitelkou.
„Mŧţeš ty dveře zavřít, jestli chceš,― řekla jsem jí.
Vešla dovnitř a zavřela za sebou. „Já jsem Adriana,― představila se. „V Domě bydlím ve
třetím patře.― „Ráda tě poznávám.―
Přešla rovnou k věci. „Nerada práskám, ale jsem loajální vŧči svému Domu a vŧči Ethanovi.― Její
pohled o tom jasně vypovídal. „A kdyţ někdo ohroţuje jeho nebo Dŧm, je načase promluvit.―
Váţně jsem přikývla. „Poslouchám.―
„Poprvé jsem to viděla před pár týdny. Byla jsem na večírku – nebyli tam ţádní lidé – a bral
to tam jeden upír od Greyŧ. Zkusil to a dvacet minut nato uţ bušil do někoho, kdo mu prý
dělal do holky.― Adriana se odmlčela a vypadalo to, ţe sbírá kuráţ. Potom se podívala znovu
na mě. „A potom dneska v noci jsem tohle našla na toaletách.― Natáhla ruku se zaťatou pěstí,
a kdyţ rozevřela prsty, měla v dlani malou bílou obálku a na přední straně bylo vyraţené V.
Nemusela jsem se ani dívat dovnitř a bylo mi jasné, co tam je.
Zavřela jsem oči a zlobila se na svou vlastní hloupost. Ty drogy nebyly určené pro lidi.
Neměly udělat lidi povolnějšími, tohle zvládlo staré dobré uhranutí.
 Byly určeny upírům. Nebyla to magie ani virus ani masová hysterie, co v nich budilo tolik
agresivity; mohla za to droga a oni byli tak pitomí, ţe ji vzali. Moţná to oslabilo jejich zábrany
vŧči násilí, moţná jim to zvyšovalo hladinu testosteronu. Ať uţ za tím byla jakákoli chemie,
tohle byl dŧvod, proč se upíři na mejdanu byli ochotní porvat kvŧli tomu, ţe jsem do nich
omylem drcla, dŧvod, proč se upíři v baru poprali kvŧli duhovému pití… a pravděpodobně i
dŧvod, proč si starosta Tate myslel, ţe ve West Townu byly zabity tři lidské dívky.
„Díky,― řekla jsem, kdyţ jsem zase otevřela oči a nastavila ruku. Podala mi drogy.
„Jestli to poslouţí jako omluva, tak nesmrtelnost některé z nich trochu nudí,― řekla Adriana,
„takţe dělají věci – a taky zkoušejí –, které by normálně nedělali. Jenţe teď to začíná kolovat
po Temple Baru a já nechci, aby to proniklo do Domu.―
„Skvělé rozhodnutí. Setkala ses s někdy s tím, kdo to prodává?― zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Koluje to od upíra k upírovi. S prodejcem nepřijdeš do styku, leda by ses
chtěla sjet víc, a to já nechci.―
Další trefa vedle, ale aspoň si mŧţu dát nějaké informace dohromady. Někdo prodává tohle
véčko cadoganským upírŧm. Další někdo – moţná ţe ten samý? – nahání lidi na mejdany.
Ať uţ je za tímhle kdokoli, tak kdyţ si dáte dohromady dvě a dvě, máte explozivní situaci.
„Díky, ţes mi to přišla říct. Postarám se, aby se Ethan o véčku dozvěděl a mohli jsme to
zastavit, ale neřeknu mu, od koho to vím.―
Viděla jsem v její tváři úlevu, ale rychle zase narovnala ramena. „Ty to zjistíš,― řekla. „Přijdeš
na to, kdo to tu rozdává a vystavuje nás riziku.―
„Mám to v plánu,― slíbila jsem jí.
Kdyţ jsem se vrátila do baru, stály uţ ţidle a stoly tak, jak patřily. Christine zametala rozbité
sklo, zatímco další z naší skupinky podřízených jí přidrţovala kyblík. Colin byl za barem a
umýval rozlitý alkohol a uklízel rozbité lahve od piva.
Kdyţ jsem vešla, upíři ke mně zvědavě stočili hlavy. Asi je zajímalo, co teď vím – a jak moc
se kvŧli tomu dostanou do prŧšvihu.
Byla to dobrá otázka. Jelikoţ právě teď jsem byla naštvaná – kvŧli sobě, Ethanovi a Domu.
Kdyţ jsem si myslela, ţe tohle je nějaká davová hysterie, měla jsem s rváči moţná ještě
soucit. Ale tohle bylo něco, co dělali z vlastního rozhodnutí. Všechny tyhle potíţe – policajti,
hanlivé články v novinách, kterým se určitě nevyhneme, Tateovo běsnění, mejdany – byly
zpŧsobeny tím, ţe se nějaký debilní upír rozhodl zfetovat.
Dělali binec z vlastní vŧle a s tím jsem slitování neměla.
Šla jsem k baru a přelezla ho, potom jsem chytla provaz zvonu, který za ním visel. Pouţíval
se k upířím primitivním hrám, obvykle se jím dával signál, ţe začíná pijanská hra na počest
Ethanových směšných tikŧ.
Ale teď jsem ho pouţila k tomu, abych avizovala něco váţnějšího.
Chytila jsem za provaz a houpala jím sem a tam, dokud se zvon nerozezněl po celém baru.
Potom jsem vytáhla z regálu kyblík na led a poloţila ho přímo doprostřed barového pultu.
Koukala jsem po baru, abych se ujistila, ţe jsou přítomní jen upíři, a kdyţ jsem zkontrolovala
magii, pustila jsem na ně svŧj vztek.
„Takţe za tohle mŧţou drogy,― řekla jsem a kdyţ se někteří z upírŧ, kteří zŧstali normální,
zatvářili překvapeně, trochu se mi ulevilo; alespoň oni nic nebrali. Ale očividně byli jediní.
„Někteří z vás je berou,― řekla jsem. „Nevím proč a nevím jistě, jestli mě to vŧbec zajímá.
Tak nebo tak jste si nemohli vybrat horší dobu. Darius je ve městě a Ethan uţ má takhle
potíţe. Seth Tate má spadeno na náš Dŧm a tohle nám určitě situaci neusnadní.―
 Nechala jsem na ně ta slova chvíli pŧsobit a sledovala šepot a ustarané pohledy.
„Věci se mění,― řekla jsem jiţ mírněji. „Náš Dŧm si poslední dobou prochází peklem a
budoucnost nevypadá o moc rŧţověji. Neřeknu Ethanovi, kteří z vás tu dneska byli.―
Všude jsem viděla výrazy zjevné úlevy.
„Ale tohle uţ nesmíme dopustit. Nemŧţeme – nesmíme – dovolit, aby se véčko dostalo do
Domu. Kromě toho o těch drogách stejně musím říct policii, takţe je dost velká šance, ţe vás
všechny prohledají, neţ odejdete.―
Zvedla jsem kyblík s ledem, abych ukázala, ţe to myslím váţně, a poloţila ho zpátky na bar.
„Jestli má někdo z vás při sobě véčko, poputuje do kyblíku. Já ho osobně vynesu ven z baru
a předám policii. Bude lepší, kdyţ ho dostanou ode mě neţ od kaţdého z vás zvlášť.
Nemŧţeme dopustit, aby se to zhoršilo. Udělejte tedy správnou věc ve prospěch Domu.―
Otočila jsem se ke zdi, aby měli soukromí. Pár vteřin to trvalo, ale nakonec jsem slyšela
kroky a šoupání ţidlí, potom střídavě pinknutí tabletky do kbelíku nebo zašustění obálky.
Hudba čistého svědomí.
Po chvíli vyslovil Colin mé jméno. „Myslím, ţe je hotovo,― řekl tiše, kdyţ jsem se na něj
podívala. Kývla jsem a podívala se zpátky na osazenstvo. „Děkuju vám. Postarám se, aby se
dozvěděl, ţe jste spolupracovali, ţe jste pochopili, co je vaší povinností. A mŧţete za mnou
kdykoli, absolutně kdykoli přijít, kdyţ budete mít nějaké potíţe.―
S tímhle, ale pořád s pocitem totální narkomanky, jsem vzala kbelík a zamířila ke dveřím.
Teď uţ jsem věděla, proč se tohle děje, proč jsou mejdany větší a zákeřnější neţ předtím.
Doufala jsem, ţe se chaos našemu Domu vyhne.
Teď jsem jen musela najít toho, kdo to podněcuje, a zarazit ten chaos všude jinde.

GGG

Šla jsem ven, kde jsem našla dědečka, Catchera a Jeffa. Dědeček seděl na obrubníku a tvářil
se pochmurně.
Kdyţ jsem k němu přišla, vstal. Dovedla jsem ho za jeden z policejních vozŧ – mimo dohled
paparazziŧ – a podala jsem mu kbelík.
„Tohle je véčko,― řekla jsem. „To samé jsme viděli na večírku ve Streeterville. Zjevně se to
od Bensona rozšířilo do Domu Greyŧ a pak do Temple Baru, kde byli cadoganští upíři
bohuţel tak hloupí, ţe to vyzkoušeli.― Podívala jsem se na Catchera. „Proto se chovali tak
brutálně. Není to ani uhranutím, ani magií…―
„Je to drogami,― souhlasil kývnutím hlavy. „Nejsou pro lidi, ale pro upíry.―
„Myslím, ţe máte nejspíš pravdu,― řekl dědeček a vytáhl z kapsy u saka dva malé plastové
sáčky na dŧkazy. V obou byly pilulky a obálečky.
„Kde jsi je našel?―
„Na podlaze v baru,― řekl. „Někomu tam ve zmatku musely upadnout. Moţná ţe to V
znamená ‚vampýr‘. Nebo ‚vzteklost‘?―
„Ať uţ tomu budeme říkat jakkoli, je to zlé. Véčko je v klubech, je na večírcích, je v upírech.―
Dědeček se ohlédl na paparazzie, kteří zpoza policejní pásky pořád fotili a jejich šedé a
černé čočky vyjíţděly a zase zajíţděly, jak se snaţili zachytit kaţdičký kousek místa činu.
„Nemŧţu jim zakázat fotit,― řekl, „ale problém s véčkem budu udrţovat v tajnosti, jak to jen pŧjde. V
tuto chvíli se droga soustředila jen na upíry a nezdá se, ţe by lidi byli v přímém ohroţení.―
„Za to budu vděčná a jsem si jistá, ţe Ethan taky.―
 K dědečkovi přistoupil stráţník a při tom na mě dělal oči. Catcher, Jeff a já jsme ztichli, kdyţ
dědeček poodešel stranou a tiše s ním rozmlouval. Kdyţ si všechno řekli, předal mu kbelík.
Děda se vrátil a vraštil obočí. To nejspíš nevěstilo nic dobrého.
„Co bys řekla tomu, kdybys šla na policejní okrsek a podala svědectví?―
Obrátil se mi ţaludek. Dělal mi vlastně laskavost tím, ţe nechal vypovídat mě – takříkajíc
jsem měla v rukou osud Domu –, ale to ještě neznamenalo, ţe jsem nadšená z představy, ţe
se dobrovolně vydám na policejní stanici.
„Abych byla upřímná, tak z toho nemám nejlepší pocit. Ethan bude určitě zuřit.―
„Nebude, protoţe další moţností je vzít namátkou nějakého jiného cadoganského upíra bez
tvého výcviku a loajality. Potřebujeme vyslechnout někoho od Cadoganŧ,― řekl, „a ty jsi
nejlepší volba.― Vzdychla jsem. Nejen ţe jsem poslem špatných zpráv, ale teď ještě práskač,
který má všechny ty nechutné detaily nahlásit chicagské policii. Jenţe mŧj dědeček měl
pravdu – měli jsme snad nějakou lepší moţnost?
Kývla jsem, vydechla a opět vytáhla telefon.
Poslem dobrých zpráv nebudu, ale aspoň ho mŧţu trochu varovat předem – a modlit se k
bohu, aby mi na sklonku dnešní noci neodebral medailon.

Vezla jsem se na okrsek v centru na předním sedadle dědova oldsmobilu a adrenalin

vystřídala únava. Zaparkoval na rezervovaném místě, doprovodil mě do budovy a drţel mi
ruku na zádech. Vzhledem k tomu, co mě čekalo, jsem to gesto uvítala.
Budova byla relativně nová a hodně sterilní – místo loupajících se zdí a stoletého kovového
nábytku, známého z filmŧ, tu byly kóje, automaty s občerstvením a na podlaze lesklé dlaţdičky.
Byly skoro čtyři ráno, budova byla ztichlá a skoro prázdná, pouze hrstka uniformovaných stráţníkŧ
se pohybovala po chodbách s pachateli v ţelízkách: ţena v krátké sukni a vysokých botách s
evidentním vyčerpáním v očích; nervózní muţ s propadlými tvářemi a ve špinavých dţínách; urostlý
mladík, kterému pod rovnými vlasy nebyly vidět oči, a příliš velké šedé tričko měl pocákané krví. Byl
to smutný pohled, momentka lidí, kteří měli za sebou nepochybně mizernou noc.
*
Následovala jsem dědečka skrz něco, co připomínalo bullpen pro detektivy. Stály tu řady
stejných stolkŧ a ţidlí a kolem nich byl kruh kanceláří. Kdyţ jsme tamtudy procházeli, detektivové
zvedli oči, kývli na dědu a po mně vrhali zvědavé – nebo moţná jen čistě podezíravé – pohledy.
* Místo, kde se rozcvičují baseballoví hráči (pozn. překl.).

Z opačného konce téhle místnosti jsme prošli do chodby a do výslechové místnosti, kde stál
konferenční stŧl a čtyři ţidle. V místnosti to jako součást renovace vonělo jako v obchodě s
nábytkem – dřevem, plastem a citronovou leštěnkou.
Děda mi pokynul, ať si sednu. Jen co se posadil vedle mě, otevřely se dveře. Dovnitř vešel
vysoký muţ s tmavou pletí a v obleku s tenoučkými prouţky a zavřel za sebou. V ruce měl
pero a ţlutý zápisník a odznak měl pověšený na řetízku na krku.
„Arthure,― řekl dědeček, ale neţ stačil dědeček vstát, Arthur natáhl ruku.
„Klidně seďte, pane Merite,― řekl a potřásl dědečkovi rukou. Potom se podíval na mě s
trochou podezření v očích. „Caroline Meritová?―
Mé pravé jméno bylo Caroline, ale nepouţívala jsem ho. „Prosím, říkejte mi Merit.―
„Detektiv Jacobs pracuje v divizi pro organizovaný zločin uţ patnáct let,― vysvětlil dědeček.
„Je to dobrý muţ, dŧvěryhodný a já ho povaţuju za přítele.―
Vzhledem k uctivým pohledŧm, které si vyměnili, to byla nepochybně pravda, ale detektiv Jacobs
evidentně nemínil nikoho ohromovat. Byla jsem tu jen proto, abych vypověděla pravdu.
Přesně o to jsem se pokusila.
Zopakovala jsem jim, co jsem viděla na mejdanu, co jsem se dozvěděla od Sarah a co jsem viděla
dnes v noci. Ţádné analýzy ani podezření jsem nesdělovala – jen holá fakta. Podle mého soudu
nebylo nutné zahrnovat do toho Celinu nebo prezidium, protoţe uţ tak byly události dost dramatické.
Detektiv Jacobs kladl prŧběţně dotazy. Při hovoru jen zřídka navazoval oční kontakt, raději se
díval do papírŧ a dělal si poznámky. Jeho rukopis byl stejně úhledný a vzorný jako jeho oblek.
Netušila jsem, zda je vŧči mně méně podezíravý, kdyţ jsem domluvila, ale já jsem se rozhodně
cítila lépe, kdyţ jsem mu to mohla říct. Byl to sice člověk, ale také byl opatrný, dŧsledný a
soustředěný na detaily. Neměla jsem pocit, ţe by se jednalo o hon na čarodějnice, viděla jsem v
tom spíš jeho upřímnou snahu vyřešit problém, který se čistě náhodou týká upírŧ.
Bohuţel neměl ţádné informace o véčku, ani odkud by mohlo pocházet. Jak řekl Catcher,
problematice drog se Chicago jakoţto třetí největší město v zemi nevyhnulo.
Detektiv Jacobs se se mnou taky nepodělil o svou strategii, takţe jestli měl nějaké plány proniknout do
problému sám, nebyla jsem si toho vědoma. Ale dal mi vizitku a poţádal mě, ať mu zavolám, kdybych
objevila něco dalšího nebo kdybych zjistila něco, o čem bych si myslela, ţe by mu mohlo pomoci.
Pochybovala jsem, ţe by si Ethan přál, abych zatahovala zkušeného detektiva pro
organizovaný zločin do problému našich drog.
Ale proto mě jmenoval Ochránkyní, pomyslela jsem si a strčila vizitku do kapsy.

Ethan seděl na chodbě na plastové ţidli. Byl předkloněný, opíral se lokty o kolena, ruce měl spojené.
Ťukal o sebe palci, blond vlasy strčené za uši. Podobnou pózu mŧţe člověk vidět u člena rodiny
čekajícího v nemocničním pokoji – unaveného, vystresovaného, s očekáváním nejhoršího.
S klapáním mých bot o dlaţdičky zvedl hlavu. Okamţitě vstal a vyrazil ke mně. „Jsi v
pořádku?― Kývla jsem. „Jsem v pohodě. Děda myslel, ţe bude lepší, kdyţ budu vypovídat já.―
„Zdálo se to jako rozumné rozhodnutí,― řekl hlas za mnou.
Ohlédla jsem se a spatřila dědu, jak se k nám blíţí po chodbě. Ethan natáhl ruku. „Pane
Merite. Děkuju za vaši pomoc.―
Dědeček mu potřásl rukou a zároveň zakroutil hlavou. „Mně ne. Poděkujte své Ochránkyni.
Výborně zastupuje Dŧm.―
Ethan se na mě podíval s pýchou – moţná i láskou – v očích. „Na tom se
shodneme.― „Jsem unavená,― řekla jsem, „a nemám tu auto. Mohli bychom se vrátit
do Domu?― „Samozřejmě.― Ethan se podíval na dědečka. „Potřeboval jste od nás
ještě něco?― „Ne. My uţ jsme hotovi. Uţijte si zbytek noci – v rámci moţností.―
„Pravděpodobnost je mizivá,― řekla jsem a poplácala ho po paţi. „Ale budeme se snaţit.―
Neţ jsme však stihli udělat krok k východu, dveře na konci chodby se otevřely. Jimi vešel Tate,
následován skvadrou asistentŧ v oblecích. Vypadali rozespale a já s nimi soucítila: takováhle
pitomá práce vyţaduje nohsledy připravené vzít si na sebe oblek ve čtvrt na šest ráno.
Tate kráčel směrem k nám a ve tváři měl soucit i rozladění. Došlo mi, ţe rozladění nám předkládá jeho
strategická polovina, politický předák, který uţ očekává nelichotivé články o „problému s upíry―. Soucit
nám pravděpodobně nabízela ta polovina politika, která před očima veřejnosti líbá na tváře miminka.
Nejprve pohlédl na dědu. „Je situace pod kontrolou?―
„Je, pane starosto. Události v baru máme v rukou a Merit přišla a poskytla nám velmi
podrobnou výpověď, abychom ten problém mohli zdárně vyřešit.―
„A ten problém je?―
 „Po tom zatím pátráme, pane. Mé hlášení dostanete hned, jak jej stihnu sepsat.―
Tate kývl. „Vřelé díky, Chucku.― Podíval se na Ethana. „Souvisí tohle s problémem, jehoţ
vyřešení jsem od vás ţádal?―
„Mohlo by,― řekl Ethan neurčitě. „Merit tráví většinu volného času sháněním informací,
včetně dnešního večera.―
Tateŧv výraz změkl ve tvář pravého politika. „Nemohu ani vyslovit, jak velmi si toho cením.―
Ach, zato já to vyslovit můžu, pomyslela jsem si otráveně. Nejspíš si to ceníš na deset až
patnáct procentních bodů v předvolebním průzkumu.
Tate potřásl rukou nejdříve mně, potom i dědečkovi. „Merit, my zŧstaneme ve spojení.
Chucku, těším se na vaše hlášení.―
Podal Ethanovi ruku, nahnul se k němu a něco mu pošeptal do ucha. Ethanova ramena
ztuhla a zíral nepřítomně před sebe, zřejmě v těţko ovládaném hněvu, kdyţ Tate odkráčel.

Ethan měl auto na hlídaném parkovišti vedle stanice. Stěţí jsem ušla těch pár krokŧ. Dramatické
události si začaly vybírat svou daň: přes veškerou upíří sílu jsem byla utahaná. Mŧj mozek byl zmatený,
tělo vysílené, do kostí mi zalézal onen divný chlad, který se vás zmocňuje, neţ vás sklátí chřipka.
Ethan mi otevřel dveře, a kdyţ jsem byla uvnitř, zase za mnou zavřel. Koukla jsem na
hodiny na palubce; bylo skoro tři čtvrtě na šest, do rozbřesku zbývalo asi dvacet minut. Další
dlouhá noc – a další závod s vycházejícím sluncem.
Ethan tiše nastoupil do auta a nastartoval.
Ještě naposledy jsem si zahrála na zodpovědnou Ochránkyni. „Chceš vědět, co se stalo?―
Musel vidět vyčerpání v mých očích, protoţe zakroutil hlavou. „Luc mi to shrnul v bodech a
ranní zprávy se uţ stejně připravují. Teď si odpočiň.―
Musela jsem ten rozkaz vzít doslova, protoţe si pamatuju, ţe jsem přikývla na souhlas – ale
zbytek cesty domŧ uţ ne. Jakmile vyjel z parkoviště a začal krouţit dolŧ garáţí, poloţila jsem si
hlavu na opěradlo. Probudila jsem se, aţ kdyţ auto zase sjíţdělo dolŧ do cadoganských garáţí.
„Jsi opravdu unavená,― řekl.
Zakryla jsem si ústa rukou, abych skryla zívnutí na celé kolo. „Uţ
skoro svítá.― „To ano.―
Chvíli jsme trapně seděli jako pár na konci prvního rande, kdy ani jeden neví, co mŧţe od
toho druhého čekat.
Ethan udělal první krok, otevřel dveře a vystoupil. Já učinila totéţ a z auta jsem lezla trochu jako
mátoha, ale na nohou jsem se udrţela. Cítila jsem, jak na mě slunce pŧsobí, nervy mi cukaly
vyčerpáním, tělo přímo křičelo, ţe je nejvyšší čas najít si měkké, tmavé místečko, kde přečkám den.
„Dojdeš vŧbec nahoru?― zeptal se.
„Zvládnu to.― Soustředila jsem se na to, abych dávala jednu nohu před druhou, a mrkala
jsem, abych udrţela oči bdělé.
„Slunce ti dává pořádně zabrat,― řekl Ethan, zatímco vyťukával kód ke dveřím do suterénu.
Kdyţ jsem jimi prošla skoro jako zombie, podrţel mi je otevřené. Byla jsem natolik při
smyslech, abych si všimla, ţe on se s ničím takovým nepotýká.
„Na tebe to pŧsobí míň?― zeptala jsem se, kdyţ jsme vyšli po schodech.
„Jsem starší,― vysvětlil. „Tvoje tělo ještě pořád přivyká genetické změně, rozdílu mezi
biorytmem denního a nočního tvora. Čím budeš starší, tím to všechno budeš snášet líp.
Slunce tě bude jen mírně nabádat, uţ s tebou nebude takhle mávat.―
Byla jsem schopná jen zamumlat souhlasný zvuk. Jakýmsi zázrakem jsem se dohrabala do druhého patra,
aniţ bych sebou řízla.
„Promluvíme si zítra,― řekl Ethan a zamířil ke schodŧm. Já na něj však zavolala a zastavila
ho. Ohlédl se.
„Co ti Tate zašeptal do ucha?―
„Řekl: ‚Napravte to, zatraceně, nebo uvidíte.‘ Promluvíme si o
tom zítra.― Nemusel říkat dvakrát.
 KAPITOLA 15

NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ

Jak Ethan poukázal, jednou z jasných nevýhod nočního biorytmu byl fakt, ţe na mě slunce pŧsobilo
mnohem silněji, neţ se mi líbilo. Na druhou stranu jsem po probuzení nepotřebovala kofein. Několik
minut jsem sice byla jako v mlze, ale to brzy přešlo a probrala jsem se jako čilý – a notně vyhládlý –
upír.
Večer jsem začínala miskou křupavých skořicových cereálií a takovým mnoţstvím krve, kolik
se do mě vešlo. Minulou noc jsem se musela hodně prát a ustála jsem hodně stresu. Boj a
stres většinou spustily mŧj hlad rychleji neţ cokoli jiného.
No, moţná kromě Ethana. Mohla jsem potvrdit, ţe krev ze sáčku se nemohla vyrovnat chuti
skutečné krve, přesto však byla uspokojivá. Výţivná byla sice dost, ale po stránce emocí se to
nedalo srovnat. Osprchovala jsem se a oblékla cadoganskou černou. Netušila jsem, co pro mě
nadcházející noc přichystá, ale byla jsem si docela jistá, ţe po několika posledních nočních
eskapádách se do toho bude chtít motat Darius. Bude nejspíš nejlepší obléknout se trochu líp,
neţ jak mě naposledy viděl. Vykartáčovala jsem si vlasy, aţ se pěkně leskly, přidala cadoganský
medailon a lodičky ve stylu Mary Jane. Tolik jsem se nechala strhnout upířími dramaty, ţe jsem
zapomněla na ta Malloryina čarodějnická, takţe neţ jsem sešla dolŧ, otevřela jsem telefon.
Našla jsem zmeškaný hovor od otce, nejspíš další naléhavou prosbu, abychom mu dovolili
pomoci Cadoganskému Domu. Joshua Merit byl prostě nevýslovně urputný.
Poslala jsem Mallory zprávu, jak se má, a dostala jsem rychlou odpověď: „DNESKA V NOCI
UŢ JE TO LEPŠÍ, PRAKTICKÉ CVIČENÍ LÉČITELSKÉ MAGIE, DĚSNÁ ZÁBAVA!―
Nebyla jsem si jistá, jestli ta „děsná zábava― neměl být sarkasmus, ale „léčitelská magie―
zněla o moc lépe neţ černá magie.
Zrovna kdyţ jsem zavírala dveře, telefon znovu zabzučel. Tentokrát to byla zpráva od
Lindsey a ne zrovna slibná.
„MUSÍME SI PROMLUVIT,― stálo v ní.
Tohle se mi hodně nelíbilo. Rychle jsem vyťukala: „TRAUMA KVULI NECEMU V DOMU?―
„TRAUMA KVULI CHLAPUM,― odpověděla a moje ramena se trochu uvolnila. „MOJE
VLASTNÍ DRAMA.―
Netušila jsem, jak se jí podařilo zadělat si na trauma či drama týkající se chlapŧ. Minulou noc
přece byla se mnou a od západu slunce neuplynula ani hodina. Neodolala jsem a zeptala se.
„JAK JSI V TUTO HODINU STIHLA DRAMA S CHLAPEM?―
 „PROSTE ZA MNOU PAK PŘIJD,― zněla odpověď. „DABLOVO KOPYTKO JE V
DETAILECH.― Pravda pravdoucí.

Potenciálně vypjatou konverzaci s Lindsey jsem odloţila na později a sešla dolŧ do Ethanovy
kanceláře. Našla jsem ho o samotě za otevřenými dveřmi, jak si na nové poličky rovná
suvenýrky, které zachránil po útoku.
„Dnešní noc zahájíš zkrášlováním interiéru?―
„Snaţím se, aby moje kancelář vypadala zase jako moje
kancelář.― „Prokrastinace mŧţe přinášet velké uspokojení.―
Pochmurně se zasmál. „Jak jsi uţ řekla, je to sice veskrze lidská emoce, ale něco na tom určitě
je – předstírat, ţe svět je fajn, ţe problémy počkají, dokud nejsi připravená se s nimi rvát.―
„Je to úţasný obranný mechanismus,― souhlasila jsem. „Jsem ráda, ţe jsi k tomu nakonec
dospěl. Kde je dnes v noci Darius?―
„Dneska večer to vyšlo na Scotta; Darius je u Greyŧ.― Otočil se a podíval se na mě. „Řekni,
ţe jsi včera večer něco zjistila. Řekni, ţe tenhle blázinec skončí dobře.―
„Kolik ti toho mám říct? Nechci tě totiţ vŧči Dariovi dostat do trapné pozice.―
Ethan sarkasticky odfrkl. „Zjevně jsi ještě neviděla regionální zprávy ze včerejší
noci.― Neviděla a podle tónu jeho hlasu by se mi asi nelíbily. „Je to tak zlý?―
„Je to tak zlý, ţe mi Darius ještě nezavolal.―
Ušklíbla jsem se. Jediné, co je ještě horší, neţ kdyţ vás šéf seřve, je rozlít si to u něj tak
moc, ţe vás jen mlčky přehlíţí.
Rozhodla jsem se říct mu to bez obalu. Některé detaily jsem si mohla nechat pro sebe – třeba informaci o
tom, kteří konkrétní upíři koupili a pouţili drogy – ale nechtěla jsem kolem toho problému mlţit.
„Za to všechno mŧţe véčko,― spustila jsem. „Je to droga určená pro upíry, ne pro lidi.
Nějakým zpŧsobem zvyšuje jejich agresivitu. Bary patřící Domŧm, alespoň greyovské a
cadoganské, byly zneuţity jako místa pro distribuci. Nejsem si jistá, jak je to s Navarry.―
Nechala jsem ho, aby tu informaci vstřebal; vypadal, ţe to potřebuje. Opřel se loktem o
poličku a rukou si promnul spánky.
„Snesl jsem v tomhle domě uţ hodně,― řekl. „Upíři bohuţel nejsou vŧči hlouposti o nic víc
imunní neţ lidi.― Spustil ruku, odvrátil se a v koutcích očí měl zklamané vrásky. „Doufal jsem,
ţe respektují Dŧm – a mě – trochu víc.―
„Je mi to líto, Ethane.―
Zavrtěl hlavou a tím to uzavřel. „Pověz mi radši o tom, co bylo v baru.―
„Colin si nevšiml ničeho neobvyklého. Poţádala jsem Jeffa o prověření záznamu z
bezpečnostní kamery, abychom zjistili, jak se to dostává dovnitř. A ono se to rozhodně dostává.
Zatím jsem alespoň všechny donutila, aby mi dali, co mají, a nemohli to odnést sem do Domu.―
„A aby to u nich nenašla policie, kdyby je prohledávala.―
„Přesně tak,― souhlasila jsem. „Ale děda to ještě předtím v tom baru našel, takţe si spočítal, kolik je
jedna a jedna. Odevzdala jsem mu zbytek drog a v tu chvíli se do toho vloţil detektiv Jacobs.―
„Máš nějakou teorii?―
„Zatím o tom přemýšlím. Celkově vzato jsme teď měli dva případy extra násilných upírŧ a
drog, které to zpŧsobily. A pokud jde o to proč…― Pokrčila jsem rameny. „Kdo ty drogy šíří?
Někdo, kdo nás chce dostat do potíţí? Někdo, kdo chce, aby upíři potopili své Domy sami?
Někdo, kdo nás chce odrovnat jednu pilulku po druhé?―
„Tohle bych neviděl na Celinu,― podotkl.
 „Jen jestli si neusmyslela, ţe všichni upíři musejí trpět za její zločiny,― souhlasila jsem.
„Morgan si myslí, ţe to není pravděpodobné, ale já bych ji z toho úplně nevyjímala.―
„Dokud nemáš víc dŧkazŧ, tak se s tím neztotoţňuju. Co ten McKetrick? Jeho cílem je vypudit
nás z Chicaga. Moţná rozdává véčko on, aby upíry vytočil a donutil Tatea k tomu, aby nás
vyhostil?― „McKetrick byl včera v noci před barem,― řekla jsem. „Viděla jsem ho, potom jsem ho
přenechala ke sledování Catcherovi.― Umanula jsem si, ţe ho musím později odchytit, jestli něco
zjistil. „McKetrick nás moţná nenávidí, ale kdyby podněcoval v upírech agresivitu, riskoval by
ještě větší vzájemnou újmu. Myslím, ţe to není součástí jeho mistrovského plánu.―
„Ať uţ je za tím kdokoli, musíme ho najít a zarazit distribuci dřív, neţ se
všechno zhorší.― „To je náhoda – to jsou první dvě věci na mém seznamu.―
„Mám pro tebe ještě třetí. Večeři dneska večer v Domě Greyŧ spolu s Dariem a ostatními Mistry.
Darius pozval také Gabriela a Tonyu. V jednu hodinu. Vyrazíme odsud. A je to samozřejmě formální
večeře.― Darius vypadal jako stará škola, a tak mě ta formálnost nepřekvapovala. Zaujalo mě však,
ţe pozval Gabriela a jeho ţenu Tonyu. Upíři a koţoměnci mají od pradávna nehezký vztah –
spousta nedŧvěry a úzkosti ze strany upírŧ, spousta pohrdání a odmítání ze strany koţoměncŧ.
„Proč pozývá Gabriela a Tonyu?― zeptala jsem se.
„Mám-li být velkorysý, řekl bych, ţe Darius má zájem na vylepšení vztahŧ mezi paranormály.
Ve skutečnosti chce spíš tak trochu regulovat náš vztah se smečkami. Pro chicagské Domy
by bylo zlé, kdyby si smečky úplně znepřátelily. Jenţe v Dariově hlavě by bylo zároveň
špatné, kdybychom se s nimi příliš kamarádíčkovali. Nikdy předtím nedošlo k ţádné alianci se
smečkou. Kdybychom to dokázali, naznačovalo by to definitivní posun sil v náš prospěch.―
Při zmínce o potenciální alianci se smečkou jsem se otočila. I kdyţ Ethan toho rozchodu
litoval, tak mi dal kopačky ze strachu, ţe by náš vztah – nebo náš budoucí rozchod – ohrozil
rostoucí přátelství se Severoamerickou centrální.
„Pojď,― řekl najednou Ethan a šel ke dveřím.
Opět jsem se na něj podívala a probrala se z letargie. „Kam jdeme?― „Do
operačního střediska. Měl jsem tam jít uţ před patnácti minutami.―
Poslušně jsem ho následovala na schody do suterénu a do operačního střediska. Dveře byly otevřené:
Luc, Juliet, Kelley, Malik a Lindsey se mezitím uţ shromáţdili u zasedacího stolu. Luc ve vybledlé riflové
košili a dţínech tvořil zajímavý kontrast k ostatním stráţcŧm, kteří byli všichni v černém.
Ethan zavřel dveře. Obsadila jsem prázdnou ţidli a on se posadil vedle mě.
Koukala jsem chvíli na Luca a chvíli na Lindsey, kteří seděli kaţdý na jiném konci stolu, a snaţila
jsem se přijít na to, co myslela tou zprávou, kterou mi předtím poslala. Tvářila se však jako obvykle –
znuděně a trochu vesele; Luc si prohlíţel noviny na stole a v ruce drţel šálek, ze kterého se kouřilo.
Nemohla jsem poznat, zda šlo o ně dva, a ve vzduchu nebyla ţádná negativní magie.
„To je dost, ţe jste tady,― řekl Luc a napil se. Za běţných okolností by taková poznámka z
jeho úst znamenala nějakou provokaci. Tentokrát to však znělo jako výtka, a Luc normálně
nebývá nabručený. Moţná ţe se opravdu něco odehrálo mezi ním a Lindsey.
„Měli jsme něco dŧleţitého,― informoval ho Ethan. „Merit mi popisovala vyšetřování ze
včerejší noci.― „Poděl se,― řekl Luc.
„Kdyţ to zkrátím, tak to násilí vyvolává véčko.―
Luc se zamračil, narovnal se na ţidli a poloţil hrnek na stŧl, ale rukama ho pořád objímal, jako by se o
něj chtěl ohřát. Před časem mi jako novopečené upírce byla zima a trvalo mi, neţ jsem se toho chladu
zbavila. Jenţe teď byl srpen a venku přes třicet stupňŧ. Nechápu lidi, kteří v letním vedru pijou kafe.
„Proč by nějaký uboţák prodával drogy upírŧm a naháněl je na večírky? O co mu jde?―
 „Merit si myslí, ţe by v tom mohl být McKetrick,― řekl Ethan, „ţe je to moţná lest, kterou chce
upíry dostat pryč z města.―
Zvedla jsem ruku. „Vlastně to byl Ethanŧv nápad,― řekla jsem, aby bylo jasno, kdo to
vymyslel, ať uţ to bylo správně, či ne.
Luc o tom přemýšlel a kýval při tom hlavou dopředu a dozadu. „Ať uţ s tím přišel kdokoli, není
to špatný nápad, i kdyţ výroba a distribuce drog, organizace večírkŧ a všechno ostatní, co s tím
souvisí, je snad příliš náročný zpŧsob, jak se zbavit části populace. Šlo by to přece i snadněji.―
„Souhlasím,― řekl Malik. „Asi teď budu riskovat, ţe sklouznu k jednomu z našich oblíbených
klišé, ale první svědkyně viděla ţenu jménem Marie. Hlasuje někdo pro Celinu?―
„Jenţe od té doby jsme o ní neslyšeli,― podotkla jsem. „Takţe jestli je za tím ona, drţí se stranou.
Poţádala jsem Jeffa Christophera, aby prověřil záznamy bezpečnostní kamery z baru, takţe jestli se
tam někde ukázala, zjistíme to, stejně jako další podrobnosti o tom, kdo drogu prodává.―
Luc kývl a vzal do ruky dálkový ovladač, poloţený vedle hrnku. „V tom případě mám pro vás
krapet dalších dobrých zpráv pro zpestření večera.― Zvedl ovladač a mačkal, dokud se na
obrazovce nespustil klip.
Byl to záznam ranních zpráv. Ještě jsme viděli konec reportáţe o mezinárodním zbrojení,
neţ naskočil titulek: „Upíří násilnosti ve Wrigleyville.― Zbytek nám uţ sdělila televizní
reportérka v lesklém, sytě barevném kostýmu s vlasy natuţenými kolem hlavy jako helma.
„A nyní zprávy z regionu,― řekla. „Nárŧst násilností ve městě je podle oficiálních zdrojŧ
zpŧsoben drogou nazývanou ‚véčko‘, která koluje mezi městskou upíří komunitou.―
Následoval střih na bílou tabletku s vyraţeným V v čísi ruce, a potom záběr na Temple Bar.
„Včera v noci došlo k potyčce ve wrigleyvillském baru, který má těsné vazby na Cadoganský
Dŧm. Byli jsme včera na inkriminovaném místě a nyní si jiţ poslechněte, co nám k tomu řekl
jeden z místních.― Střih na dva bratry v triku z Temple Baru.
„Ach, ty malý proradný krysy,― zamumlala Lindsey. „To jsou ti dva kluci, co s nima mluvila
Christine.― „Bylo to hrozné,― řekl ten vyšší. „Jak se ti upíři mlátili. Jako by jim přeskočilo.―
„Bál jste se o svŧj ţivot?― zeptala se reportérka, která momentálně nebyla v záběru.
„Tak to stoprocentně,― řekl. „Jak by taky ne? Jsou to přece upíři. My jsme jen lidi.―
„Atomovou bombu vynalezli taky ‚jen lidi‘,― zamumlal Malik. „Světovou válku a španělskou
inkvizici taky rozpoutali ‚jen lidi‘.―
Novináři, kteří na nás chtěli kydat hnŧj, nás očividně jako diváky nebrali v potaz.
„Aldermen Pat Jones a Clarence Walker vydali dnes ráno prohlášení volající po vyšetřování
chicagských upířích Domŧ a jejich zapojení v celé záleţitosti. Starosta Tate reagoval na
události poté, co se setkal se svou ekonomickou radou.―
Záběr na Tatea, jak si potřásá rukou se ţenou v nelichotivém kostýmu. Vedle prostě vyhlíţející
byrokratky pŧsobil jako hrdina z románu: svŧdné oči, tmavé vlasy, podmanivý úsměv. Člověk se
musel zamyslet, kolik hlasŧ asi dostal jen proto, ţe voliči chtěli být zkrátka v jeho blízkosti.
Kdyţ ho reportéři začali zasypávat otázkami mířenými na rvačku v baru, zvedl obě ruce a
afektovaně se usmál. Přesně tenhle úsměv balancoval na tenké hranici mezi empatií a povýšeností.
„Dŧrazně jsem připomněl chicagským Domŧm jejich povinnosti a jsem si jist, ţe učiní opatření, která
povedou k okamţitému zastavení šíření véčka i násilností. Jestli ne, pak pochopitelně podniknu příslušné
kroky. Mí úředníci se takových krokŧ nebojí. Stálo nás spoustu úsilí, aby stát Illinois mohl být na Chicago
pyšný, a pochopitelně dohlédneme na to, aby Chicago i nadále prosperovalo a vládl zde mír.―
Na obrazovce se znovu objevila reportérka. „Volební preference starosty Tatea zŧstávají
navzdory současným násilnostem nadále vysoké.―
 Po tomhle sáhl Luc po ovladači a video zastavil.
V místnosti zavládlo tíţivé, napjaté ticho. Teď jsem nejspíš věděla, proč otec volal. Nepochybně
mě chtěl pokárat za to, ţe jsem upírka a špiním rodinné jméno – navzdory tomu, ţe se mě nikdo
neptal, jestli stojím o tesáky, a ţe jsem se usilovně snaţila o zachování míru v Chicagu.
Leda by změnil názor i na tohle.
„Nuţe,― řekl nakonec Ethan. „Uklidňuji se vědomím, ţe starostovy preference si stále vedou
dobře.― „Tate musí zásobovat reportéry informacemi,― nadhodila jsem. „Přece jsme se o
nárŧstu násilností teprve dozvěděli a dědeček slíbil, ţe před novináři o véčku pomlčí.―
„Takţe Tate si na upírech přihřívá svou politickou polívčičku?― řekl Luc. „Hádám, ţe to není poprvé,
kdy politik vyuţil chaosu ke svému prospěchu, ale určitě by bylo fajn, kdyby to nedělal na náš úkor.―
„A kdyby neměl připravený zatykač,― přizvukovala
jsem. „Dobro města nade vše,― přisadila si Lindsey.
Luc se ohlédl na Ethana s ustaraným výrazem. „Ozval se
Darius?― „Udrţuje rádiový klid.―
„Jen tak nám to neprojde.―
„Drogy a násilí v mém baru? Drogy a násilí zaznamenané zdejšími paparazzii, kteří to
nejspíš poţenou do mezinárodního tisku, jestli uţ to neudělali? Ne, opravdu nemyslím, ţe ho
to potěší, a je dost velká šance, ţe za to Dŧm bude trpět.―
„Řekni mu tu druhou část,― pravila Kelley.
„Druhou část?― zeptal se Ethan a těkal pohledem z Kelley na Luca.
„Tak tedy druhou část,― potvrdil Luc, zvedl tablet a poklepal na jeho displej. Obraz na projektoru
se změnil z posledních zpráv na černobílý ţivý přenos z temné ulice v sousedství. Během mé
sluţby u stráţe Domu jsem tenhle záběr viděla tolikrát, ţe jsem ho bezpečně poznala.
„To je před Cadoganem.―
„Bystré oko, Ochránkyně,― sloţil mi Luc poklonu. „Je tomu tak.― Znovu poklepal na tablet a
nechal si záběr přiblíţit. Zaostřil na hranatý sedan se dvěma pasaţéry. Oba měli na sobě obleky.
„Kelley si šla zaběhat. Kdyţ vyráţela, všimla si toho sedanu, a kdyţ se vracela, byl
tam stále.― „Čtyřicet dva kilometrŧ,― vloţila se do toho Kelley. „Trvalo mi to hodinu a
čtyřiadvacet minut.― Na maraton to nebyl špatný čas. Bod pro upíří rychlost.
„To je moc dlouhá doba na to, aby dva chlapi v oblecích trčeli v autě před Domem,― řekl
Ethan a podíval se zpátky na Luca. „Je to neoznačené auto chicagské policie.―
„To si myslíme taky. Ani auto, ani ti kravaťáci nevypadají jako McKetrickovi kumpáni, takţe
nás napadlo, ţe jsou to detektivové. Zavolali jsme pro ověření do ombudsmanovy kanceláře,
ale vŧbec netušili, co je to za auto.―
Zaklela jsem si pod nosem. „Ani o mejdanu pana Jacksona neměli páru. Tate s úřadem
ombudsmana momentálně nejedná moc otevřeně.―
„Ţe by nedostatek dŧvěry?― přemýšlel Ethan.
„Nebo moţná strach, ţe ombudsmanova kancelář je příliš těsně spjatá s Cadoganským
Domem,― nadhodila jsem. „Tateŧv úřad nesděluje ombudsmanovi veškeré informace, coţ se
jeví jako snaha o udrţení rovnováhy.―
Lindsey se zašklebila. „Je to plivanec do tváře.―
„Jo, to jo,― souhlasila jsem. „Myslím, ţe to policejní auto je signálem, ţe Tate plně
nedŧvěřuje ani nám.―
Ethan se zavrtěl na ţidli. „Vzhledem k tomu, ţe má pro mě připravený zatykač, tak bych se k
tomu přiklonil.―
 Cinknul mi mobil. Vytáhla jsem ho a koukla, kdo volá. „My o vlku a vlk za humny. To je Jeff.―
Otevřela jsem telefon. „Ahoj, Jeffe. Máš pro mě něco?―
Jeff se uchechtl. „Samozřejmě ţe jo. Ale jsem teď vytíţený. Víš, kvŧli té malé dámě.―
„Naprosto to respektuju. Hele, jsem v operačním středisku s Ethanem a všemi ostatními.
Mŧţu tě dát na hlasitý odposlech?―
„Jen si posluţ. Tohle asi bude uţitečné pro všechny.―
Poloţila jsem telefon doprostřed stolu a stiskla tlačítko reproduktoru. „Dobře. Teď mluvíš do
éteru. Co teda máš?―
„Ach, škoda ţe jsem si nepřipravil monolog.―
V pozadí jsme slyšeli Catcherŧv hlas. „Mluv k věci, hochu.―
„No,― řekl Jeff a já slyšela cvakání kláves, „ukázalo se, ţe bezpečnostní kamery jedou a
Colin se Seanem si záznam nahrávají. Je to uloţené v příslušném počítači v baru. Pro případ
potřeby to i zálohujou. Čubrněl jsem. Jeden by neřekl, ţe bar to bude mít takhle ošetřené.―
Podle toho, jak vypadala ta staroţitná zastrčená kancelář, bych ani já nečekala, ţe Temple
Bar bude mít takové vybavení včetně „příslušného počítače―, tedy ne ţe bych poznala rozdíl
mezi příslušným a nepříslušným počítačem.
„Takţe jsem to video vzal a stáhl ho.―
Naklonila jsem se dopředu a spojila ruce na stole. „Teď řekni, ţe jsi něco našel, Jeffe.―
„Musel jsem hodně přetáčet,― prohodil. „Tou uličkou často projíţdějí nákladní auta kvŧli
zásobování. Tu a tam nějaká dodávka s dováţkou jídla, popeláři, taxíky, lidi, co se nechají
někým přivézt a tak dále. Ale asi před dvěma měsíci začal pravidelně, co několik dní, obvykle
v časních ranních hodinách, najíţdět do uličky starý Shelby Mustang – příšerná kára. Někdy
tam chvíli stojí a nic se neděje, potom zase odjede. Někdy řidič vystoupí.―
Srdce mi začalo bušit nedočkavostí. Uţ jsme byli blízko, věděla jsem to. „Jak vypadal řidič?―
„No, i kdyţ je úţasné, ţe si záznamy zálohujou, tak video je bohuţel na houby. Hrozně
zrnitý. Ale povedlo se mi udělat z toho snímek. Pošlu ti to.―
„Pouţij tenhle email,― řekl Luc, přečetl Jeffovi adresu a vzal ze stolu jeden z tabletŧ. „Takhle
si ten obrázek mŧţeme promítnout.―
„Máte to tam.― Sotva to Jeff dořekl, Lucŧv tablet cinknutím ohlásil nový vzkaz. Jeho prsty se
roztančily po tabletu a na obrazovce naskočil obrázek.
Byl to menší chlap – moţná metr padesát i s botami –, starší s ulíznutými tmavými vlasy a bachratým
obličejem. Na té tváři nebylo nic nevšedního, ale přísahala bych, ţe jsem ho uţ někde viděla.
„Zdá se někomu povědomý?― zeptala jsem se, ale odpovědí mi bylo ode všech jen
mumlavé „ne―. Ostatní ho moţná nepoznávají, ale měla jsem pocit, ţe Sarah by mohla.
„Jeho podoba se shoduje s tím, jak ho popsala Sarah – ta lidská holka z večírku ve
Streeterville,― řekla jsem. „Udělej mi radost a řekni, ţe máš poznávací značku toho auta, Jeffe.―
„Jelikoţ jsem zkrátka úţasný, povedlo se mi to video zvětšit. Vyluštil jsem značku, potom
jsem projel registr vozidel. To auto patří muţi jménem Paulie Cermak.― Jeff přečetl adresu.
„Interweb praví, ţe pobývá na adrese poblíţ skleníkŧ v Garfieldově parku.―
Uţ jsem si naplánovala návštěvu u pana Cermaka. Taky jsem znovu otevřela oči a usmála
se do telefonu. „Jeffe, ty jsi ideální muţ.―
„Sranda je,― pokračoval Jeff, „ţe to auto si pan Cermak pořídil před několika měsíci. Jenţe
chybí jakékoli informace o předchozím majiteli nebo od koho Cermak to auto koupil.―
Zamračila jsem se do telefonu. „To je divné.―
„To rozhodně,― souhlasil. „Kdyţ zkoumáme záznamy, znamená příliš mnoho dat obvykle podstrčené
informace. Málo dat zase signalizuje, ţe někdo něco umáznul. Prodeje vozidel jsou v
systému téměř vţdycky; není dŧvod, proč by tam neměly být. Tenhle záznam očividně někdo
promazal. A to ještě není všechno.―
„Jsme jedno ucho.―
„Protoţe jsem nejen děsně dobrej bourák, ale jsem bourák dobrej jako pytlík chipsŧ –
ideálně smaţený v rendlíku s papričkama jalapeño – tak jsem nakouknul do databáze Cook
County na trestní rejstřík pana Cermaka. No jo, neměl bych asi lézt do jejich systému bez
dovolení, ale co má člověk dělat, kdyţ mu zavolá jeho nejoblíbenější upírka?―
„Jasně ţe jo. Co jsi zjistil?―
„Technicky vzato nic moc. V celé sloţce je jeden kriminiální záznam, a
to je vše.― „Myslíš, ţe i tuhle sloţku někdo promazal?―
„No to nebylo nutný. Kriminální sloţky se mŧţou zapečetit z celé řady legitimních dŧvodŧ.
Kvŧli ochraně oběti, protoţe je pachatel nezletilý, protoţe pachatel je zombie s mrtvou myslí a
ţere mozky a stejně se mu nedá přišít vina…―
„Zapečetěný záznam?― pobídl ho Ethan.
„Jo. Kdyţ je sloţka zapečetěná, nemám přístup k ţádným datŧm. Tyhle soubory mají
zatraceně dobrý kódování. Musel bych mít přístupový klíč nebo heslo, nebo by bylo nutný
sehnat si soudní příkaz.― „Takţe jsme uvízli na mrtvém bodě?―
„Ha! Z tebe vypad vtip! Ale jo. Na mrtvém bodě. Mrtvém jako kámen. Moţná ještě víc, ale
nevím, jestli mŧţe být ještě něco mrtvějšího.―
„Chápeme.―
„Jo, a ještě poslední věc.― Slyšela jsem znovu ťukání kláves, ale ten zvuk přehlušovalo
Jeffovo pobrukování. Znělo to jako „já sním o Vánocích bílých―.
„Na koledy je trochu brzo, nemyslíš, Jeffe?―
„Navodit si sváteční atmosféru není nikdy na škodu, Merit. Dobře, to video není nejlepší, ale
ulička u bočních dveří do baru je špatně osvětlená. Ale někdy, za úplňku, je tam světla tak
akorát…― Jak se odmlčel, opět cvakaly klávesy. „Dobře,― řekl znovu. „Pošlu ti další obrázek.―
Tentokrát to byla rozmazaná černobílá fotografie auta v uličce. Jeff měl pravdu, obraz zrnil, ale vŧz
na ní byl nepochybně klasický mustang se závodními pruhy a boční ventilací. A to nebylo všechno.
Zamţourala jsem na obrázek a marně se snaţila zaostřit. „Je na sedadle spolujezdce ţenská?―
„Vypadá to tak,― řekl Jeff. „Je to spíš stín, ale vypadá to na ţenskou. Křivky a
tak, víš?― „My víme,― zpraţil ho Ethan.
„No a já jsem ten stín dámy na videu pořádně prohlíţel, jo? A kdyţ jsem si ten záznam
pouštěl poloviční rychlostí, našel jsem něco jinýho. Mám detailní záběr a pošlu vám ho.―
Tablet znovu pípnul a na naší obrazovce se objevil nový černobílý obraz.
Mhouřila jsem na něj oči, ale i se svým ostříţím zrakem jsem pořád nemohla rozpoznat ţenu
sedící v autě. Vlastně jsem nerozeznávala nic neţ pixely.
„A na co máme koukat?― uvaţovala jsem nahlas.
„Zaměřte se na prostředek obrázku,― řekl Jeff, „přibliţně tam, kde by měla límeček.―
Uţ jsem otvírala pusu na protest, ţe nic nevidím, a v tu chvíli jsem to spatřila: něco se jí
nezaměnitelně lesklo kolem krku.
„Jeffe, tohle vypadá jako medailon Domu.― Velmi podobný tomu, který jsem na Celině viděla
oné noci, kdy se vrátila před Cadogan.
„To mě taky napadlo.―
„Mohl bys to ještě trochu přiblíţit?― zeptal se Ethan.
 „Bohuţel vám uţ detailnější záběr dát nemŧţu. Čidlo kamery prostě uţ víc dat nezachytilo. Ale
tohle uţ je aspoň něco, ne? Trochu to vypovídá o tom, ţe v těch kšeftech s drogami jede upírka.―
Malik a já jsme si vyměnili ustaraný pohled.
„Nabízí se to,― souhlasil Ethan. „Ale prozatím to zŧstane mezi
námi, ano?― „Ty jsi šéf,― řekl Jeff mile.
„Díky, Jeffe. Váţíme si toho.―
„Bohuţel mám s dobrými zprávami i ty
špatné.― „Jaképak?― zeptala jsem se.
„Paulie Cermak je jediný podezřelý z rozdávání véčka. Včera v noci jsem to video
zredukoval a dneska ráno jsem ho musel odevzdat chicagské policii.―
„Samozřejmě,― řekla jsem. „Detektiv Jacobs se o to video zajímal.―
„Ano. Dnes ráno poslali do Cermakova domu detektivy.―
Ethan se do telefonu zamračil. „Našli něco?―
„Vŧbec nic. Dŧm byl čistý. Auto taky. Pořád ještě zkoumají některé věci, které si vzali kvŧli získání
dŧkazního materiálu, ale zatím není nic, co by ho spojovalo s drogami nebo mejdany. Víme jen tolik,
ţe je to chlápek ve zcela veřejné uličce. Na tom, ţe tam byl, není nic protiprávního.―
Ať uţ to bylo jakkoli, cítila jsem v útrobách, ţe Paulie Cermak byl více neţ náhodný
kolemjdoucí, a vsadila bych se, ţe kdybychom povolali kaţdého cadoganského upíra, který
byl za poslední měsíc v Temple Baru, všichni ho označí jako toho, který se poflakoval venku
a podstrkoval jim véčko. Samozřejmě, ţe by to znamenalo vyslechnout kaţdého z Cadoganu.
Alespoň prozatím se mi vŧbec nechtělo zatahovat do toho kaţdého jednotlivého upíra.
„Díky, Jeffe. Má někdo námitky, kdyţ pana Cermaka poctím osobní návštěvou?― Při tomto
návrhu zvedl Ethan prudce hlavu, ale nahlas nic nenamítal.
„Od nás ne. A chicagská policie to nemusí vědět. A vida, Chuck uţ mě shání přes pager, takţe
musím končit. Několik fae ţádá, aby rozsekl spor o majetek, a já musím nahrát nějaké dokumenty.―
„Díky, Jeffe,― řekla jsem a típla telefon.
V operačním středisku zavládlo na chvíli ticho.
Rozhlédla jsem se po upírech v místnosti. „Nějaké nápady předtím, neţ navštívím
našeho dealera?― „Jak moc jsi proti trestu smrti?― zahuhlal Luc.
„Raději bych si nehrála na soudce, porotu a popravčího,― řekla jsem. „Ale jestli máte nějaké
strategické nebo diplomatické návrhy, sem s nimi.―
Ethan mě dobromyslně poplácal po zádech. „Hodná Ochránkyně.―
 KAPITOLA 16

PACHATEL

L indsey mě doprovodila do mého pokoje, abych se mohla přezout zpátky do bot a vzít si meč. Na
veřejnost si ho obvykle neberu, ale Paulie Cermak byl zřejmě klíčovou osobou, která nás dovede
k drogám, a já mířila do jeho doupěte. Bez oceli se tam ani omylem nevydám.
Aţ kdyţ jsme byly v mém pokoji za zavřenými dveřmi, Lindsey seděla na mé posteli a já na
podlaze, meč tasený, dokud jsem se neujistila, ţe je připraven k boji, Lindsey konečně
vysypala, co v sobě očividně dusila.
„Muchlovali jsme se,― řekla.
Otřela jsem čepel listem rýţového papíru. „Nevzpomínám si, ţe bych se s tebou
muchlovala.― „Muchlovala jsem se s Connorem.―
Podívala jsem se na ni a nedokázala skrýt zklamání ve tváři. Connor byl upír z mé třídy
novicŧ, roztomilý mladík, se kterým Lindsey flirtovala od naší komendace. Byl hezký a svým
zpŧsobem okouzlující, ale do Luca měl daleko.
„Kdy se to stalo?―
„Vrátila jsem se z Temple Baru a pár z nás klábosilo v dolním salonku a potom byli uţ
všichni utahaní a odešli. Tedy všichni kromě něj. A pak uţ to bylo ráz naráz.―
Kdyţ byla čepel vyčištěná, opět jsem meč zasunula do pochvy. „A naráz ses muchlovala s
novopečeným upírem?―
„Uţ to tak nejspíš bude.―
Novinkou byl však pro mě fakt, ţe z toho byla přešlá. Lindsey si málokdy z něčeho dělala
těţkou hlavu a plakat nad rozlitým mlékem nebyl její styl. Moţná ţe Luc uţ docílil změny.
Naklonila jsem hlavu. „Proč se mi zdá, ţe jsi z toho špatná?― Lindsey s
rukama v klíně a rameny svěšenými uhnula pohledem.
Vzpomněla jsem si na ten osten, který jsem předtím slyšela v Lucově hlase, a nyní jsem
chápala dŧvod. „Luc to zjistil?―
Kývla.
„A sakra, Lindsey.―
„Jo, sakra.― Kdyţ se na mě opět podívala, po tváři jí stekla slza. Nonšalantně ji otřela, ale v
očích měla neomylně provinilý výraz.
„A s Conorem to byl jen úlet? Jen kvŧli tomu, ţes měla za sebou náročnou noc?―
„Nevím, čím to bylo. To je přesně mŧj problém. Já prostě jen – já nevím – nejsem zkrátka připravená na
váţný…,― zakroutila rukama ve vzduchu, „věrný vztah.―
„Nejsi připravená? Vţdyť je ti víc neţ sto let.―
„O tohle nejde. Podívej, Luc a já jsme se seznámili před dávnou, dávnou dobou. Měl tehdy přítelkyni a
já měla nápadníka. Je pěkný, o tom ţádná. Jasně, ţe je to kus. Ale začali jsme kdysi jako přátelé a já
bych byla raději, kdybychom zŧstali přáteli, neţ nějakými nepřáteli na ţivot a na smrt.―
Nechápavě jsem se na ni podívala. „Jak byste se ty a Luc mohli stát nepřáteli na ţivot a na
smrt? Nejsem si jistá, jestli vŧbec takové nepřátele má. No, tedy kromě Celiny. A Petera.―
„Petera rozhodně,― souhlasila a pokrčila rameny. „Já nevím. Prostě jde o to, ţe nesmrtelnost
trvá hrozně dlouho. Mohla bych být dlouho naţivu a mám problém si představit, ţe bych za tu
celou dobu byla jen s jedním chlapem.―
S mečem v ruce jsem vstala, šla k posteli a posadila se vedle ní. „Takţe z toho vyplývá, ţe
se teď nechceš vázat.―
„Jo,― řekla smutně.
Bylo mi jich obou hrozně líto – jí kvŧli pocitu viny, jeho kvŧli zlomenému srdci. „Co teda
budeš dělat?― „Co mŧţu dělat? Zlomit mu srdce? Říct mu, ţe nemám zájem se usadit?―
Plácla sebou zády na postel. „Proto jsem se tomu tak dlouho vyhýbala. Protoţe je to mŧj šéf
a kdybychom to zkusili a nevyšlo to…― „Bude to pro oba větší trapas.―
„Přesně.―
Chvíli jsme jen mlčely.
„A jak se mají naši milí Cubs?― zeptala se nakonec a snaţila se o
veselý tón. „Jmenuj mi jednoho současného hráče Cubs.―
„No, ten fešák s širokými rameny a bradkou?―
„A tohle mám za to, ţe se kamarádím s fanynkama Yankees.―
„Jsem k ničemu,― zamumlala a přikryla si obličej polštářem. Zpod něj se ozval tlumený,
bezmocný výkřik.
„Nejsi k ničemu. No tak, kdyţ uţ nic jinýho, tak jsi na seznamu deseti nejţádanějších upírek
v Cadoganským Domě, ne? Zařadila bych tě minimálně mezi první trojku.―
Nadzvedla rŧţek polštáře a odfoukla si vlasy z obličeje.
„Fakt?― „Fakt.―
Maličko se usmála. „Jsi nejlepší Ochránkyně
všech dob.― Jo, taky si někdy říkám.

Luca a Ethana jsem potkala v prvním patře. „Máš

s sebou telefon, kdybys nás potřebovala?―
„Mám,― ujistila jsem ho a poklepala na kapsu u saka. „Kdyţ policajti v jeho domě nic nenašli,
asi nebude natolik teritoriální, aby si něco začal. Ale kdyţ bude potřeba, určitě vám zavolám.
Nebojte se, já –―
„Raději zŧstávám naţivu,― dořekl Ethan za
mě. „Přesně,― přisvědčila jsem s úsměvem.
„Dávej pozor na komplice,― poradil mi Luc. „Jestli je skutečně čistý, někdo musí tu špinavou
práci dělat za něj. Po policejní šťáře se moţná budou mít na pozoru.―
„Taky je moţné, ţe uţ změnil taktiku,― řekl Ethan.
„Neţ pŧjdu dovnitř, dobře se na to podívám. Ví, ţe je na horkém seznamu, takţe asi nebude
moc překvapený, ţe mě vidí. Dŧleţitější otázkou je, co s ním mám dělat, aţ ho najdu?―
Ethan podezíravě zvedl obočí.
 „Nemluvím o vraţdě,― vysvětlila jsem. „Ale jestli policie nic nenašla, asi těţko ho mŧţu
přivléct sem.― „Jen získej co nejvíc informací,― řekl Ethan. „A dávej na sebe pozor. A nedělej
si s ním starosti. Víme, kde je a jak ho najít.―
„Minimálně do té doby, neţ pláchne,― řekl Luc.
„A hleď si toho, ať jsi zpátky do večeře,― připomněl mi Ethan.
„Budu na to pamatovat. Dokonce se vrátím tak, abych se stihla umýt a převléknout.― Musela
jsem – čekala mě přece schŧzka s Mistry tří Domŧ a hlavou Greenwichského prezidia. Bylo
nutné hodit se do gala.
Ethan se na mě usmál. „To bych velice ocenil.―
Na dřevěné podlaze se ozvaly kroky a my jsme se všichni otočili. Na kraji chodby stál
pobledlý Malik. „Darius je na telefonu,― oznámil. „Rád by s námi mluvil.―
Luc a Ethan si vyměnili pohled, ze kterého jsem znervózněla, protoţe to byl přesně ten typ
pohledu, který si vyměňují velitelé, kdyţ nechtějí něco říct nahlas a vystrašit vojáky. „Moje
kancelář,― řekl Ethan a potom se podíval na mě. „Zapoj svou magii, Ochránkyně, a vyřeš tu
věc.― Následoval Malika po chodbě a potom oba zapluli do Ethanovy kanceláře.
Pohlédla jsem na Luca. „Chceš mě doprovodit k
autu?― „S radostí.―
Šla jsem první po chodníčku aţ k bráně. Cestou jsme jako obyčejně minuli dva fae, stojící v
pozoru, tentokrát to však byl chlap a holka. Měla tytéţ rovné tmavé vlasy jako ţoldáci, které
jsem tu vídala obvykle, a její vyzáblá tvář měla rysy evropské supermodelky. Měla tentýţ
černý stejnokroj jako její muţský protějšek a věnovala mi stejně lhostejný pohled.
„Boj o rovnoprávnost uţ postihl i fae?― zeptala jsem se Luca, kdyţ jsme kráčeli po ulici a
ignorovali výkřiky protestujících. Dnes večer jich tu bylo více, za coţ zřejmě mohly dnešní
ranní zprávy, a provolávali svá oblíbená hesla: „Dost bylo upírŧ! Dost bylo upírŧ!―
„Zjevně jsme dosud měli od fae jen chlapy, protoţe se o tu práci ţádná ţena
neucházela. Tahle ano.― „Jak se jmenuje?―
„Nemám potuchy,― řekl Luc. „Neznám jména těch, kteří tu hlídají, a to uţ máme fae
nasmlouvané celá léta. Raději zŧstávají profesionální.―
Prošli jsme kolem hranatého sedanu, zaparkovaného v ulici naproti Domu. Oba chlápkové
na předních sedadlech se cpali sendviči. Na palubní desce měli poloţené dalekohledy a
kelímky od kafe. Zřejmě naši policisté.
„Nejsou moc nenápadný, co?― zamumlala jsem k
Lucovi. „Asi jako upíři na véčku.―
„Auvajs.―
„Moc brzo na vtipkování?―
„Počkáme radši, aţ budeme mimo nebezpečí ţaloby.― A kdyţ uţ došlo na nepříjemná
témata… „A pokud jde o Lindsey…―
„Ta holka bude moje smrt,
Ochránkyně.― „Já vím. Je mi to líto.―
„Viděl jsem, jak se s ním líbá.―
„Chceš říct, co si myslím? Ţe ke Connorovi nic necítí. Myslím, ţe jen není připravená se
usadit.― Zastavil se na chodníku a podíval se na mě. „Myslíš, ţe jednou přijde k rozumu?―
„Podle mě určitě jo. Ale víš, jak je paličatá.―
Luc se nevesele uchechtl. Došli jsme k oranţovému autu a on jemně bouchl pěstí do kufru. „To teda
vím, Ochránkyně. Myslím, ţe mi nezbývá neţ čekat, aţ se vycuká. Nic moc jiného dělat nemŧţu.―
 Věnovala jsem mu chápavý úsměv. „Myslím, ţe jo.―
„Mimochodem, máš v plánu mi říct, kteří upíři vzali véčko? Musíme je vyslechnout.―
Zakroutila jsem hlavou. „Ani nápad. Kdyţ ty drogy odevzdávali, otočila jsem se k nim zády a
slíbila jsem, ţe je na oplátku neprásknu. Nechci porušit slib. A neprozradím svŧj zdroj.―
Čekala jsem, ţe se naštve, nebo mi udělá kázání o povinnostech vŧči Domu a jeho upírŧm,
ale nic z toho se nestalo. Vypadal skoro hrdě.
„Správně, Ochránkyně.―
Kývla jsem na něj, upravila si meč a nastoupila do vozu. „Aţ budu pryč, dohlédni na to, aby
Ethan nezavraţdil Daria.―
„Budu se snaţit. Hodně štěstí,― řekl Luc a zavřel
dveře. Doufala jsem, ţe ho nebudu potřebovat.

Nebyla jsem dost nóbl na to, abych měla GPS, a v tom mém volvu by stejně vypadala divně.
A tak jsem našla dŧm Paulieho Cermaka po staru – pomocí adresy a popisu trasy,
vytištěného z internetu, který mi ještě před mým odchodem opatřila Kelley.
Jeff měl pravdu – Cermakŧv dŧm stál opravdu kousek od skleníkŧ v Garfieldově parku.
Skleníky byly úţasné, ale jinak tahle část města měla uţ svoje za sebou. V některých úsecích
obytného bloku chyběly i celé domy a na té troše trávy, která tu zbyla, se válely odpadky. Mnohé
budovy – kamenné činţáky a obytné domy z éry druhé světové války – uţ taky zaţily lepší časy.
Cermakŧv dŧm byl tuctový, úzký dvoupodlaţní s vysokou špičatou střechou a šedivými šindeli.
Dvorek byl upravený, tráva posekaná, ale jinak to bylo bez nápadu. Na trávníku se povalovaly zbytky
papírového sáčku z fastfoodu, zřejmě rozsekané sekačkou, a nikdo se neobtěţoval je uklidit.
V jednom ohledu měl štěstí: na rozdíl od ostatních domŧ v této části bloku měl Cermakŧv
dŧm boční garáţ. Nebyla součástí domu, ale přesto to byla garáţ, takţe se vyhnul tomu,
čemu tisíce jiných obyvatelŧ Chicaga čelily kaţdý den: parkování na ulici.
Zastavila jsem s autem o několik domŧ dál, vzala meč a z úloţného boxu pod palubkou jsem
vytáhla malou černou baterku. Jakmile jsem byla venku z auta, připásala jsem si meč a
baterku nacpala do kapsy. Zamkla jsem auto, rozhlédla se kolem, jestli tu někde nečíhají
McKetrickovi kumpáni nebo neoznačená policejní auta, a vyrazila.
Uţ několik měsícŧ jsem byla Ochránkyní. Nevyhledávala jsem boje, ale začínala jsem si na ně
zvykat. Co mě však stále znervózňovalo, byla pěší chŧze. Uţ kdyţ jsem musela jít po Michigan
Avenue s Jonahem, jsem byla nervní, ale tam jsem aspoň měla společnost a rozptýlení od úkolu,
který mě čekal. Teď jsem byla sama se svými myšlenkami v tmavé, ztichlé čtvrti.
Nenáviděla jsem očekávání násilí.
Zastavila jsem u černé plastové poštovní schránky před domem. Měla zdviţenou červenou
vlaječku, ale odolala jsem nutkání schránku otevřít a podívat se, co Cermak kam posílá. I bez
lezení do pošty jsem měla dost problémŧ.
Cermakova garáţ byla tmavá, stejně jako druhé patro domu. V prvním patře se však svítilo.
Bezpečnostní dveře byly otevřené, vnitřní síťové dveře naopak zavřené.
„Začni garáţí,― zamumlala jsem a po špičkách přeběhla po trávě na opačnou stranu pozemku.
Příjezdová cesta sestávala ze dvou tenkých betonových pruhŧ, tak akorát na to, aby pneumatiky
nejely po blátě. Drţela jsem se na trávě, abych ztlumila kroky. Měla jsem v plánu nakonec zaklepat
na hlavní dveře, ale nejdřív jsem si chtěla trochu omrknout terén, a to si ţádalo nenápadnost.
Garáţ byla úzká, ve starém stylu, s vytahovacími dveřmi a řadou oken nahoře. Vytáhla jsem
baterku, rozsvítila ji a nakoukla dovnitř.
 Projelo mnou vzrušení.
Uvnitř stál zaparkovaný nablýskaný mustang, totéţ auto, které zachytily bezpečnostní
kamery – kupé s bílými závodními pruhy a příznačnou boční ventilací. Byl to úţasný bourák.
Cermak nám pŧsobil problémy, ale vkus na auta jsem mu upřít nemohla.
Foťákem v telefonu jsem pořídila snímek a tímto jsem si mohla odškrtnout potvrzení vozidla.
Teď byl na řadě dŧm.
Přešla jsem přes trávník a zamířila k malé betonové terase. Ze síťových dveří řvala televizní
show z osmdesátek, včetně předtočeného smíchu.
Kdyţ jsem došla na terasu, chytla jsem levou rukou rukojeť meče a pro útěchu ji stiskla. Viděla
jsem skrz dŧm do kuchyně na avokádově zelený sporák a lednici. Vnitřek domu byl zařízen prostě,
takovým tím nábytkem, který mŧţete vidět v motelu. Jednoduchý a skromný, ale pouţitelný.
„Mŧţu vám nějak pomoct?―
Zamrkala jsem, kdyţ ke dveřím přistoupil muţ – ten z videozáznamu z Temple Baru. Měl na
sobě ošuntělou mikinu Yankees a ošoupané dţíny. Usmál se a odhalil dvě řady rovných
bílých zubŧ. Sice bydlel v Chicagu, ale přízvuk měl newyorský.
Rozhodla jsem se, ţe pŧjdu rovnou na věc. „Paulie Cermak?―
„K vašim sluţbám,― řekl, naklonil hlavu ke straně a prohlíţel si nejdřív mŧj obličej, potom
meč. „Vy jste Merit.―
Musel si všimnout překvapení v mých očích, protoţe se zachechtal. „Já vím, kdo jste, kočko.
Koukám na televizi. A myslím, ţe vím, proč jste tady.― Otevřel pojistku na síťových dveřích a
trochu je pootevřel. „Chcete jít dál?―
„Raději zŧstanu, kde jsem.― Byla jsem zvědavá, ne hloupá. Lepší zŧstat venku, s městem za
zády, neţ dobrovolně lézt do domu podezřelého.
Nechal síťové dveře zase zaklapnout a zkříţil za nimi paţe. „V tom případě přejděme rovnou
k věci. Hledala jste mě a našla. Co po mně chcete?―
„Pobýval jste poslední dobou u Temple Baru.―
„To je otázka, nebo věta oznamovací?―
„Jelikoţ oba víme, ţe jste před barem parkoval s autem, řekněme, ţe je to konstatování
faktu.― Lhostejně pokrčil rameny. „Jsem drobný podnikatel, jen se snaţím prorazit ve světě.―
„Čím se vlastně zabýváte, pane Cermaku?―
Zeširoka se usmál. „Komunikace s blízkým okolím.―
„Tím okolím má být Wrigleyville?―
Paulie zakoulel očima. „Kočko, mám zájmy po celém městě.―
Při všech těch otázkách jsem si začínala připadat jako kříţenec poldy a investigativního
reportéra – jen bez příslušných pověření či autority. „Je to tedy pouhá shoda okolností, ţe se
začnete potulovat kolem Temple Baru a v ulicích se objeví nová droga?―
„Kdyby vám to náhodou uniklo, tak chlapi a ţenské v modrém uţ pročesali mŧj dŧm odshora
dolŧ. Naznačujete, ţe prodávám drogy. Nemyslíte, ţe kdyby to byla pravda, něco by u mě našli?―
Chvíli jsem si ho měřila. „Chcete vědět, co si myslím, pane Cermaku?― Pomalu
se usmál jako nedočkavá hyena. „Ale jo. Rád si poslechnu váš názor.―
„Byl jste natolik prozíravý, ţe jste si véčko nebral do domu. Myslím, ţe to z vás dělá
neuvěřitelně chytrého a vynalézavého muţe. Otázka tedy je, kde ty drogy schováváte. A od
koho je získáváte. Co kdybyste mi to řekl, co vy na to?―
Paulie Cermak na mě koukal s očima dokořán, ale po chvíli vybuchl smíchy a chechtal se,
aţ se z toho nekontrolovatelně rozkašlal.
 Kdyţ s tím řehotem konečně přestal, otřel si slzy z koutkŧ očí dlouhými prsty, které byly
mnohem jemnější, neţ bych čekala. Jako prsty klavíristy, jenţe patřily zakrslému drogovému
dealerovi se soudkovitou hrudí.
„Ach, boţe,― řekl. „Mě z vás klepne pepka, kočko. Ale musím říct, ţe válíte. A nejste zrovna
stydlivka, nebo se pletu?―
„To znamená ne?―
„Svět byznysu je choulostivé místo. Jsou tu velký zvířata. Řadoví překupníci. A pak úplně
tuctoví pouliční prodejci.―
„Jako třeba vy?―
„To jste řekla sama. No a kdyţ budu zbytečně upozorňovat na vyšší kruhy, celé se to
rozkýve a šéfíkové nebudou mít radost.―
„McKetrick je váš šéfík?―
Na chvíli ztichl. „Kdo je McKetrick?―
Jistá jsem si nebyla, ale něco mi říkalo, ţe Cermak to zmatení nepředstírá, ţe skutečně neví, o
koho se jedná. Kromě toho v podstatě přiznal, ţe prodává drogy. Proč by najednou začal lhát?
Něco mě napadlo – a nebyla to ta myšlenka, která mi večer pomŧţe líp usnout. Byla jsem
vnučka policisty a upírka patřící ke Cadoganskému Domu. Mohl mi klidně lhát, leda by si
moţná myslel, ţe na něj upíři nemohou… nebo ţe nemohou na toho, pro koho pracuje? A na
kterou ţenu by nás Greenwichské prezidium jako na jedinou nenechalo sáhnout?
Musela jsem se ptát dál, ale nechtěla jsem ho vyplašit. Ani
Celinu. „Pracujete sám?― tázala jsem se.
„Většinou,― řekl opatrně, jako by si nebyl jistý, kam tím dotazem
mířím. „S upíry?―
„Zlato, mám krční tepnu. Vzhledem k povaze mých obchodŧ se tesákŧm snaţím
raději vyhnout.― „Byl jste viděn s upírkou jménem Marie.―
Paulie na mě zíral a neměl se k odpovědi. Moţná si té bezpečnostní kamery nevšiml.
S véčkem měl moţná ramena, ale Celininu účast přiznat nehodlal. Netušila jsem, co to
mŧţe signalizovat a jestli vŧbec. A docházely mi nápady.
„Vím, co si myslíte, ţe to znamená,― řekl
Paulie. „Co?―
„To V,― řekl. „Jméno drogy. Myslíte, ţe to znamená ‚vampýr‘, co?―
Na chvíli jsem se zarazila, překvapená, ţe chce být tak sdílný. „Napadlo mě to,― přiznala jsem
nakonec. Ukázal na mě prstem. „To jste se spletla. Znamená to ‚veritas‘. To je latinsky pravda. Má to
upírŧm připomenout, jaké to je být skutečným upírem. Stará škola, létající netopýři, Transylvánie, pití
krve jako v hororu. Ta lepší stránka pití krve. A boje. Ne ty slabošské, teploušké hovadiny. Jít a
pořádně to roztočit. Véčko je dar upírŧm. Veritas. Pravda,― opakoval. „Já osobně to schvaluju.―
To bylo nechutně filozofické vysvětlení. „A co to, ţe jste k upírŧm tak štědrý?―
„Nejsem štědrý, kočko. Neříkám, ţe jsem viděl véčko, ale kdyby ano, nebyla by to ta věc, ve
které bych se angaţoval z dobroty srdce. Je to spíš ten typ byznysu, ze kterého bych si chtěl
vydělávat na ţivobytí.― „A kdo by to dělal z dobroty srdce?―
Paulie odfrkl. „Kdo myslíte, ţe by měl motiv něco takového udělat? Vzbudit v upírech
bláznivou touhu po krvi, aby se chovali jako ‚skuteční upíři‘?― Pokrčil rameny. „Mŧţu vám říct
jen tolik, ţe musíte v tom ţebříčku šplhat výš, neţ jsem já, kotě.―
Další naráţka na Celinu? Nebo moţná jiného hlavouna v chicagských Domech?
Potřebovala jsem víc informací. „A nechtěl byste mě trochu nasměrovat?―
 „A riskovat, ţe si sníţím příjem? Ne, díky, kočko.― Odněkud z domu zařinčel starý telefon.
Paulie se za tím zvukem otočil a pak se podíval na mě. „Potřebujete ještě něco?―
„V tuto chvíli ne.―
„V tom případě víte, kde mě najít.― Poodstoupil, zavřel dveře a jak kráčel k telefonu, dŧm se
trošičku otřásal v základech, neţ zvonění utichlo.
Zavřela jsem oči, s výdechem jsem odstínila rušivý hluk ze sousedství, a zaměřila
se na hovor. „To je omyl,― slyšela jsem ho a potom to cinklo od toho, jak zavěsil.
Sešla jsem dolŧ ze schodŧ, dál přes dvorek a k příjezdové cestě a tam jsem se otočila zpátky
čelem k domu. Chvíli jsem si kousala ret a snaţila se vymyslet, co dělat dál. I ve tmě bylo zřetelné,
jak se z šindelŧ odlupuje barva. Střecha vypadala bídně a síťka ve dveřích byla dole rozpáraná.
Ohlédla jsem se ke garáţi. Paulieho dŧm byl v dost mizerném stavu. Zato má superdrahého
mustanga? Kdyţ nemá ani na opravdu domu, kde vzal na mustanga?
Odpověď jsem neznala, ale pomyslela jsem si, ţe to bude stát za prozkoumání. Vytáhla
jsem telefon a poslala Jeffovi zprávu. „V CERMAKOVĚ DOMĚ JSEM NEPOCHODILA.
PÁTREJ PO TOM AUTĚ.― Kdyţ jsem nastupovala zpátky do auta, Jeff volal.
„To byl fofr,― řekla jsem.
„Byli jsme na stejné vlně. Od našeho posledního hovoru jsem projíţděl databáze a o prodeji
auta jsem vŧbec nic nenašel. Jestli doopravdy proběhl prodej – chci říct, jestli peníze šly z ruky
do ruky – tak načerno. Jediný zpŧsob, jak zjistit, kdo ho Cermakovi prodal, je, ţe ti to řekne sám.―
„Na to mŧţeme zapomenout. Myslím, ţe s tím autem jsme se ocitli ve slepé
uličce.― „Pokud náhodou nenatrefíš na toho, kdo to auto Cermakovi prodal.―
„Ve skoro třímilionovém městě? To těţko.― Přesto mi vnuknul nápad. Za Celinou jsem jít
nemohla, abych se jí zeptala, jestli Paulieho Cermaka zná, ale zato jsem věděla o někom
jiném, kdo by mohl. Koukla jsem na hodinky. Bylo teprve jedenáct. Ještě mi zbýval čas na
malý výlet na východ… a na trochu zenového dechového cvičení předtím, neţ se tam vydám,
protoţe budu potřebovat co moţná nejvíc trpělivosti.
„Prosím tě, Jeffe, mŧţeš mi poslat na email fotku Cermaka, kterou jsi udělal z té
videonahrávky?― „Máš ji tam.―
Jakmile jsem obdrţela jeho email, odloţila jsem telefon. Zvaţovala jsem, ţe bych zavolala
Ethanovi a sdělila mu novinky, ale z té představy se mi kroutil ţaludek. Právě absolvoval
telefonát s Dariem a já jsem opravdu nechtěla vědět, jak ten hovor dopadl.
Ethan by stejně mŧj další výlet nejspíš neschvaloval. Ne – návštěva do Domu Navarrŧ se
zdála jako jedna z těch věcí, za které je snazší se později omluvit neţ poţádat předem o
svolení. Obzvláště kdyţ je ve městě nabručený předseda prezidia.
Pevně rozhodnutá jsem vyjela z parkovacího pruhu. Byl čas navštívit Zlaté pobřeţí.
 KAPITOLA 17

DVA MISTŘI AJEDNO ŠPATNÉ CHOVÁNÍ

B yla jsem na pŧli cesty do Domu Navarrŧ, kdyţ telefon opět zazvonil. Byl to Jonah, a tak jsem to
vzala a sevřela mobil mezi uchem a ramenem.
„Ahoj, Jonahu. Co se děje?―
„Jen volám, jak je. Co vyšetřování?―
„No, povedlo se nám identifikovat toho malého chlápka, kterého Sarah viděla před barem. Našli
jsme video, na kterém bylo jeho auto. Nějaký Paulie Cermak. Právě jsem ho byla navštívit.―
„Dozvěděla ses něco zajímavého?―
„Ani ne. Bydlí v takové barabizně a v garáţi má úţasného mustanga. O svých kšeftech se
nestydí mluvit, ale tvrdí, ţe je trochu hráč. Prý podléhá nějakému šéfíkovi. Policie na něj nic
nenašla, takţe myslím, ţe ani my nebudeme mít moc štěstí.―
„Myslíš, ţe je moţné, ţe pracuje pro McKetricka?―
„Vypadal, ţe vŧbec netuší, o koho se jedná. A taky říká, ţe to V znamená
‚veritas‘.― „Pravda?―
„Naprosto správně.―
„To je na drogového dealera trochu moc
vzletné.― „Přesně to mě napadlo.―
„Geniální mysl a tak dále,― řekl pobaveným tónem. „Budeš dneska večer na tom
mecheche?― „Jo, budu. A ty?―
„V celé své kráse. A navíc v italském obleku, do kterého se chtě nechtě musím navléknout.―
„Buď rád, ţe to na sebe musíš brát jen při zvláštních příleţitostech,― řekla jsem. „Vy máte
aspoň dresy – my taháme italské obleky kaţdou noc.―
Zasmál se. „To je vlastně pravda. A hele, kdyţ uţ mluvíš o Ethanovi, tak jen takové varování
– moje verze je, ţe jsme se poprvé potkali po té rvačce před Temple Barem.―
„S tím nemám problém. Mluvil jsi o tomhle výletu s Dariem?― „Zatím
ne. Dneska večer jsem trénoval se svými stráţci. Proč?―
„Taky jen takové varování – je to pěknej kretén.― Jakmile jsem to vypustila z úst, hned jsem
těch slov litovala. Jasně ţe se Jonah ke mně choval solidárně, ale copak o něm doopravdy
vím? Kromě toho, ţe je to fešák a má přemíru vysokoškolských titulŧ?
„Toho jsem si moc dobře vědom,― řekl Jonah. „On a Scott se chytli kvŧli dresŧm. Darius je
shledal nevhodnými pro upíry z Domŧ.―
 Musela jsem se uchechtnout. „Ano, to mi k němu sedí. Takţe hádám, ţe Scott tu bitvu nakonec
vyhrál?― „Takhle bych to přímo nenazval. Spíš se nevzdal a Daria ta hádka nakonec přestala bavit.―
„To je u nesmrtelného riskantní strategie,― řekla jsem. „Mají na hádání čas aţ do
skonání světa.― „To mluvíš za sebe?―
„Za sebe? Samozřejmě ţe ne. Já vŧbec nejsem umíněná, jsem naprosto přizpŧsobivá.―
„Lhářko,― řekl potutelně. „No, přestanu tě obtěţovat a nechám tě pracovat. Kdybys
potřebovala, zavolej.―
„Určitě. Díky.―
Uklidila jsem telefon a byla jsem z toho hovoru trochu rozpačitá. Od Jonaha bylo hezké, ţe
se ozval – kdyţ budu vycházet z předpokladu, ţe véčko je problém, kterému upíři musejí čelit
společně. Všichni by měli přiloţit ruku k dílu, ne aby do toho Ochránkyně šla sólo.
Na druhou stranu ten rozhovor zněl trochu… jako rande. Jen tak zavolal a ptal se, co budu
dělat. Moţná tím nic nemyslel. Třeba jen vŧči mně roztál a chce si mě naklonit. Ale v jeho
hlase byl flirtující, přátelský podtón, který jsem v něm dříve neslyšela, a já z toho teď nebyla
nadšená. Polichocená, to ano, ale další komplikace jsem nepotřebovala.
A taky jsem nebyla nadšená z toho, ţe jsem Jonahovi právě podala čerstvé informace, které jsem ještě
neřekla Ethanovi. Neměla jsem ráda, kdyţ někdo někomu něco dělal za zády, zvláště ne někomu, kdo mi
kdysi zachránil ţivot. Věděla jsem, ţe mám k tajnŧstkaření dŧvod, ale tím se mi to nikterak neusnadnilo.
Ironií bylo, ţe jsem v minulosti Ethanovi sama vynadala za to, ţe přede mnou tajil informace.
Ne ţe by ho to zastavilo, ale přesto mě to přivádělo k šílenství. A teď sama dělám totéţ. Měla
jsem snad k tomu pádnější dŧvody? Byly ty jeho méně závaţné?
A přestoţe jsme nebyli oficiálně pár, zdálo se mi to nečestné a nesprávné. Jako prasklina v
dŧvěře, kterou jsme si vybudovali, té, která přesahuje úroveň Ochránkyně a Mistra. A taky mě
mrzelo, ţe nemám moţnost vyuţít Ethanŧv názor na Jonaha a Rudou gardu. Kdyby
existovala šance, ţe by byl neutrální, další názor by mi určitě pomohl.
Jako Mistr však nemohl být neutrální. Ač se mi to nelíbilo, tak k pravdě teď prostě přímá
cestička nevedla.
Chvíli jsem tenhle závěr přeţvykovala, převracela jej v hlavě. Ztratila jsem se v myšlenkách a v řízení.

Ne ţe by upíři měli něco proti honosným sídlŧm. Upíří představa estetiky určitě nezahrnovala
řetězy, svíce ve tvaru lebek a černé krajky, a Cadoganský Dŧm nebyl ani ţádná hnusná
bouda. Byl elegantní uţ před útokem, a teď se k té podobě navracel.
Ovšem Dŧm Navarrŧ nastavil upíří opulenci novou laťku. Zaprvé se nacházel na Zlatém
pobřeţí, coţ je jedna z nejvíce hogo fogo městských částí, je tu spousta usedlostí ze zlaté éry
a letních sídel celebrit. Zadruhé – jeho interiér vyvolával úţas. Obrovské prostory, zvláštní
umělecká díla, nábytek, který člověk vídá v designových časopisech. (Takový ten, který byste
dali do muzea, ale na zápas v televizi v sobotu odpoledne byste z něj koukat nechtěli.)
Zmínila jsem se o tom, ţe Navarrové mají recepci?
Zaparkovala jsem volvo, upravila se ve zpětném zrcátku, jak jen to bylo moţné a vydala
jsem se dovnitř, přičemţ jsem se cestou připravovala na setkání se třemi tmavovlasými
ţenami, které hlídaly přístup k Navarrŧm a jejich Mistrovi.
Ethan a já jsme je dříve nazvali třemi Moirami jako z řeckých bájí, protoţe vládly podobnou
mocí. Vypadaly křehce, ale měla jsem dojem, ţe stačí jeden špatný pohyb – nebo
nepovolený krŧček za recepci – a budete v maléru.
Dneska to vypadalo, ţe mají práce nad hlavu. Ve foyer Domu postávaly mraky lidí. Nikdo z nich
nezapadal do známé kategorie – ţádní reportéři, upíři, nikdo, kdo by vypadal na člena McKetrickovy
bandy, která by si chtěla trochu obhlédnout Dŧm. Většina z nich měla standardní černé obleky, spíše
jako účetní neţ jako upíři z Cadoganu, a také měli zápisníky nebo neidentifikovatelné černé tašky.
Procpala jsem se mezi nimi aţ k recepci a vyčkala, dokud se mi nezačne věnovat Moira vlevo.
Po chvíli ke mně vzhlédla, očividně utahaná. Její prsty nepřestaly létat po klávesnici, ani
kdyţ ke mně zvedla oči.
„Ano?― zeptala se.
„Merit, Ochránkyně, Cadogan, chtěla bych mluvit s Morganem, pokud by si na mě našel
chvilku.― Vydechla, nakonec se podívala na monitor a pokračovala v psacím maratonu. Muţ
vedle mě bouchl do stolu a shlíţel na ni.
„Měl jsem domluvenou schŧzku uţ před patnácti minutami.―
„Nadia pracuje, jak nejrychleji mŧţe, pane. Za okamţik pro vás přijde.― Ukázala prstem s
dlouhým nehtem na lavičky za recepcí. „Posaďte se.―
Muţovi se taková odpověď očividně nelíbila, ale kousl se do jazyka a prodral se tam.
Mírně jsem se naklonila dopředu. „Co se tu dneska děje? Myslela jsem, ţe Tate nepouští lidi
do Domŧ?―
Zakoulela očima. „Udělal výjimku. Právě vybíráme naše dodavatele na další kalendářní rok.
Starosta navrhl, ať Nadia promluví se zástupci lidských obchodŧ ve městě a získá jejich nabídky.―
Nadia byla navarrská Sekundantka, Morganova viceprezidentka. Taky měla vizáţ supermodelky,
coţ bylo pro mě šokující zjištění, kdyţ jsem poprvé zavítala do sídla svého bývalého přítele.
Moira vrhla nešťastný pohled do davu. „Váţně pochybuju, ţe mohou uspokojit naše
potřeby.― Pomyslela jsem si, ţe my, Cadoganové, máme uklízeče a další personál a znala
jsem jednu z kuchařek. Ale nenapadlo mě, ţe by upíři potřebovali dodavatele. Někdo však
musel zásobovat kuchyň, dodávat desky a zvýrazňovače do operačního střediska a postarat
se o to, aby křišťálové karafy v Ethanově kanceláři byly plné fajnového likéru. Zde tato
kompetence příslušela Nadie a hromadě prodejcŧ, soupeřících o výsadu prodávat své zboţí.
Napadlo mě, zda Malik dělá totéţ pro Cadogan, organizuje pohovory s prodejci, posuzuje
nabídky a kvóty, pročítá smlouvy. Určitě by to bylo logické. Ethan byl výkonným ředitelem
Domu, coţ činilo z Malika provozního ředitele.
K recepčnímu pultíku přistoupila blondýna s nakulmovanými vlasy a tlustými očními linkami. „Je
moţné navštívit pana Greera? Moţná bych mohla promluvit s ním, jestli je Nadia příliš vytíţená.―
Moira se na mě podívala s nerozklíčovatelným výrazem. „Pamatujete si, kde je jeho
kancelář?― „Nahoru trefím,― ujistila jsem ji a odkráčela za nešťastného kvílení ţeny, kterou
jsem předběhla ve frontě.
Ne ţe by měla šanci.
Prošla jsem gigantickým prvním patrem Domu ke klenutému schodišti, vedoucímu do
druhého patra. Tam měl Morgan kancelář, moderní prostor s výhledem do zahrady. Dveře
byly zavřené, tak jsem zaklepala.
„Dále.―
Vešla jsem a málem ztratila dech.
Morgan byl polonahý, jen v černých kalhotách. Přes hlavu si zrovna natahoval bílé tričko s
krátkým rukávem a svaly na jeho břiše pracovaly. Kdyţ byl oblečený, stáhl si tmavé vlasy,
dlouhé po ramena, dozadu a udělal si nad krkem culík.
Teprve pak se na mě podíval. „Ano?―
Otevřela jsem pusu, ale zase jsem ji zavřela. Slova, která jsem si připravila předem, mi úplně vypadla
z hlavy. Upřímně přiznávám, ţe jsem měla v hlavě totálně vymeteno, všechny racionální
myšlenky při pohledu na jeho tělo někam odpluly. Bŧh ví, ţe problém nikdy nebyl ve fyzické
přitaţlivosti. Vlastně vŧbec nebyl problém v Morganovi. Ten problém jsem byla já. A taky Ethan.
Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala. Zatvářil se samolibě, zřejmě měl hroznou
radost z toho, ţe se mu povedlo mě rozhodit.
„Nečekal jsi společnost?― vymáčkla jsem ze sebe konečně.
Morgan se posadil na kraj ţidle, natáhl si ponoţky a potom vzal z podlahy pěkné boty s hranatou
špičkou a jednu si nazul. „Právě jsem docvičil a za hodinu mám jít na večeři. Co potřebuješ?―
Došlo mi, ţe stojím na prahu v pootevřených dveřích, a tak jsem vešla dovnitř a
zavřela za sebou. „Chtěla jsem ti jen říct, jak pokračuje vyšetřování.―
V pŧlce nazouvání druhé boty mu znehybněly ruce a zvedl ke mně oči. V tu chvíli jsem si
všimla, ţe má pod nimi tmavé kruhy. Vypadal unaveně. Nahradit Celinu pro něj určitě nebylo
snadné, zvláště vzhledem ke všeobecnému neklidu. Nezáviděla jsem Sekundantovi, který se
najednou musí stát Mistrem… a já mu k tomu dopomohla.
„Tak to mě určitě zasvěť.―
Povedlo se mi nezakoulet očima a opakovala jsem mu vše, co jsme zjistili ve Streeterville,
co jsme se dozvěděli o baru a co jsem vytáhla z Paulieho. Kdyţ jsem domluvila, Morgan uţ
byl kompletně oblečený, posadil se pořádně na ţidli a prsty propletl na břichu.
„Jela jsi přes celé město, abys mi tohle řekla?―
„Identifikovali jsme chlapa, který prodává véčko upírŧm. Jmenuje se Paulie Cermak.
Potřebuju vědět, jestli ti není povědomý.―
„No, víš, já se smaţkama moc času netrávím.―
Ne ţe by mě tenhle přístup překvapil. Proto jsem Jeffa poţádala o tu fotku – tohle bylo o
dŧkazu, ne o tom, ţe chci někoho dráţdit. Vytáhla jsem telefon a najela na Paulieho fotku.
„Není to smaţka. Je to dealer, alespoň podle mého soudu.―
Přistoupila jsem blíţ, nastavila mu telefon a ujistila se, ţe si ho dŧkladně prohlédl.
Čekala jsem, ţe Morgan obrátí oči v sloup a řekne mi, ţe Cermaka nikdy neviděl. Čekala
jsem, ţe bude mít k mému vyšetřování kousavé poznámky.
Co jsem však nečekala, byl jeho vytřeštěný výraz. Ztuhl, narovnal ramena a zatnul čelist.
Něco věděl. „Tys ho viděl,― řekla jsem dřív, neţ to stihl popřít nebo opět nasadit neprŧhledný
výraz. Přesto mu trvalo minutu, neţ odpověděl.
„Před šesti měsíci. Celina nikdy nepouštěla lidi do Domu, dokonce ještě předtím, neţ to
zakázal Tate. Byl jsem na cestě sem nahoru, protoţe jsem s ní potřeboval mluvit – uţ si
nepamatuju, kvŧli čemu. On – tenhle Cermak, jak říkáš – zrovna vycházel z kanceláře. Zeptal
jsem se jí, co je zač. Bylo… divné, ţe byl v Domě.―
Takţe Celina se s muţem prodávajícím véčko setkala ve svém vlastním Domě. To bylo sice
dobré, ale byl to pořád nepřímý dŧkaz.
Ať tak nebo tak, Morgana to očividně rozhodilo, začal si něco spojovat v hlavě, a to ho
znepokojilo. Zavřel oči, potom si promnul rukama tvář a spojil ruce za hlavou. „Jestli máš
pravdu, tak mě to opravdu, ale opravdu naštve.―
„Já nechci mít pravdu,― ujistila jsem ho. „Chci být ta, která spřádá směšné teorie. Nechci,
aby Celina komplikovala tvou práci – nebo mou.―
Zabručel a odvrátil se. Nebyl připraven podělit se se mnou o to, co věděl. Nechala jsem mu prostor,
šla na druhou stranu kanceláře, kde byl z obrovského okna výhled na vkusně navrţený dvŧr.
„Co o něm Celina říkala?― zeptala jsem se po chvíli.
 „Ţe je to dodavatel Domu.―
A všechno do sebe zapadlo. „A jakoţto Sekundant jsi měl na starosti výběr obchodních partnerŧ,
co?― Morgan se na mě podíval a pochmurně přikývl. „To je další dŧvod, proč bylo divné, ţe tu byl.
Myslel jsem si, ţe se prostě jedná o nějaký speciální projekt. Kouknul jsem do účtŧ – všechno bylo v
pořádku. Všechny finance souhlasily. Ale ţádný obchodník navíc tam uveden nebyl.―
„Takţe od něj nic konkrétního nedostala. Tedy podle účetní
knihy.― Morgan kývl.
„Co jiného by s Pauliem Cermakem chtěla podnikat? Chci říct, ţe i kdyby spolu jeli v těch
drogách, proč by měla zájem na tom, aby prodával drogy upírŧm? Potřebuje peníze?―
Morgan zakroutil hlavou. „Jako členka Greenwichského prezidia pobírá prebendy, a taky uţ
je naţivu velmi dlouho.―
„Sloţené úročení?― „Sloţené
úročení,― potvrdil.
O peníze jí tedy nešlo. „Moţná jde o drogu samotnou,― nadhodila jsem. „Cermak řekl, ţe to
znamená ‚veritas‘, latinsky pravda. Prý to pŧsobí tak, ţe se upíři cítí víc sami sebou.―
Morgan se zamračil a přemýšlel. „Celina byla vţdycky přesvědčená, ţe vztahy mezi lidmi a
upíry naberou katastrofální obrat. Jen si myslela, ţe z toho vyjde jako vítězka.―
„Proto usilovala o přízeň lidí? Aby uspíšila konec jejich nadvlády?―
Pokrčil rameny. „Moţná. Ale pokud jde o véčko, tak nevím. Jestli chtěla opravdovější upíry,
proč nedovolovala Navarrŧm pít od lidí?―
Protože kdyby to dovolila, pomyslela jsem si, nemohla by démonizovat Cadogany. Po jejím
motivu jsme kaţdopádně mohli pátrat později. Teď jsme potřebovali dŧkaz.
Minutu jsem zírala na podlahu a snaţila se vymyslet, jestli mi něco neuniklo. Ale nic mě
nenapadalo, ačkoli jsem tak moc touţila po nějaké vyčerpávající odpovědi na všechny své
otázky týkající se véčka. Kdyţ jsem znovu vzhlédla k Morganovi, zjistila jsem, ţe na mně visí
očima a kupodivu si vŧbec nehlídá výraz v obličeji.
„Copak je?―
Vrhl na mě strohý pohled a já vytušila, ţe si asi vzpomněl na náklonnost ke mně, kterou
jsem neopětovala. Teď byla vhodná doba odstřihnout ten proud myšlenek.
„Měla bych jít,― řekla jsem. „Musím se
převléknout.― „Bereš s sebou svého drahého?―
„Dočkám se někdy toho, ţe se mě přestaneš vyptávat na
Ethana?― „Jen kdyţ tě přestane rozčilovat, ţe se ptám.―
„To se asi nedočkáš.―
„Tak vidíš.―
Chvíli jsme na sebe tiše koukali a já si všimla záchvěvu úsměvu v jeho tváři. Jestli se on umí
přenést přes zlost, mohla bych se taky chovat hezky.
Zamířila jsem ke dveřím. „Ty jsi takový
komik.― „Snaţím se, Merit. Opravdu ano.―
„Dobrou noc, Morgane.―
„Jen na hodinu,― připomněl mi a já zavřela dveře a šla zpátky ke schodŧm.
Kdyţ jsem došla do prvního patra, stála ve foyer pořád ta tlupa obchodníkŧ a netrpělivě se
tam mlela, neţ na ně dojde řada u Nadie. Doufala jsem, ţe mají s personálem Navarrského
Domu více trpělivosti neţ já.
Kdyţ jsem se vrátila do Domu, potkala jsem u dveří Ethana s Lucem.
Podívala jsem se na Ethana, připravená naposledy převyprávět svŧj příběh. Upřímně, být
aktivní Ochránkyní znamenalo opakovat tytéţ informace znovu a znovu a znovu. Ale tohle
byla věc, která se říct prostě musela, a tak jsem to překousla a konala svou povinnost.
„Paulie Cermak je pravděpodobně zapletený do obchodu s drogami a nijak zvlášť se tím netají. Říká,
ţe je jen pěšák. Bydlí v docela příšerném baráku, ale v garáţi má perfektního lesklého mustanga.―
Uţ jsem málem vysypala i zbytek, ale potom jsem se na Ethana podívala s otázkou v očích:
Mŧţu mu to říct? Mŧţu obvinit členku Greenwichského prezidia poté, co ho Darius vyplísnil,
jak jsem se domnívala? Nebo ho tím postavím do ještě horší pozice?
„V tuto chvíli,― řekl tiše, „trocha upřímnosti neuškodí.―
„V tom případě jsem šla k Navarrŧm a ukázala Morganovi obrázek Cermaka. Před šesti
měsíci viděl Morgan Paulieho vycházet ze Celininy kanceláře. Nazvala ho ‚dodavatelem‘.―
Pozorně jsem sledovala Ethanŧv výraz a nebyla si jistá, zda tam vidím úlevu nebo úzkost. Ta
novina byla špatná i dobrá zároveň – měli jsme tu svědka, který moţná spojoval Celinu s muţem
prodávajícím véčko, ale šlo o Celinu. Pokud šlo o Greenwichské prezidium, byla z obliga.
Luc se ostraţitě rozhlédl kolem sebe, potom ztišil hlas, jako by čekal, ţe sem kaţdou chvíli
nakráčí Darius a v ruce bude mít pokyn k nucené správě. „Takţe Celina a Paulie se znají,― řekl
Luc. „Tím se zvyšuje pravděpodobnost, ţe Celina byla ta ‚Marie‘ viděná lidmi a ta ţena v autě.―
„Jenţe to nemŧţeme dokázat,― řekl Ethan a strčil ruce do kapes. „Říkám to hodně nerad, ale
to, ţe Paulie a Celina se před pŧl rokem setkali, ještě neznamená, ţe se Celina aktivně podílí
na organizování mejdanŧ a distribuci véčka.―
„A je nepravděpodobné, ţe by nám vyšla vstříc a donesla nám dŧkaz aţ pod nos,― řekl Luc.
„To je fakt,― souhlasila jsem a v hlavě uţ se mi rodil plán. „Coţ je přesně dŧvod, proč ji
potřebujeme vykouřit ven.―
Ethan se na mě rychle podíval. „Vykouřit ven?―
„Dokázat, ţe Paulie a Celina jsou ve spojení. Dostat se přes něj k Celině, vylákat ji a
dokázat, ţe se angaţuje v distribuci véčka a organizaci mejdanŧ a ţe tomu úsilí napomáhá.―
„A jak to chceš udělat?― zeptal se Ethan. „Na jakou návnadu ji chceš
přivábit?― Odpověď byla nasnadě. „Na sebe.―
Ticho.
„Koukám, ţe ses hodně vţila do své pozice,― podotkl suše Ethan. „A ţe jsi ochotná vzít na
sebe riziko pro dobro Domu.―
„Moc dobře vím, ţe mi mŧţe pořádně pocuchat fasádu. Tím, ţe to vím, se riziko sniţuje, i
kdyţ se mu nedá úplně vyhnout.―
„Jsi silnější, neţ kdyţ jste se setkaly naposledy,― poznamenal. „Od té doby jsi přemohla
koţoměnce.― „Ona mě skolila jediným kopancem do prsou,― řekla jsem a při té vzpomínce mě
zabolela ţebra. „Ale o to nejde. Ona je mnou z nějakého nepochopitelného dŧvodu fascinována,
a jestli jí Paulie řekne, ţe na ni někde čekám, pravděpodobně vyuţije příleţitosti.―
Ethan se zamračil. „To je nejspíš pravda.―
„Musím to udělat,― řekla jsem. „Uţ jsme potvrdili Paulieho identitu a víme, ţe má se Celinou něco
společného. Ale šíření a distribuci véčka nezastavíme, dokud neseţeneme dŧkaz, abychom ho předloţili
Tateovi. Nemusíme ho přece předkládat prezidiu,― upozornila jsem Ethana. „Stačí, kdyţ dáme Tateovi
dost informací k usvědčení Paulieho a Celiny, a zbytek dořeší chicagská policie. Kdyţ se nemŧţeme
spolehnout na to, ţe ji potrestá prezidium,― dodala jsem tiše, „tak k tomu dopomŧţeme Tateovi.―
„Má pravdu, chlape,― souhlasil tiše Luc. „Ona je náš nejlepší prostředek, jak vytáhnout Celinu
z doupěte.―
Ethan po chvíli kývl. „Pracuj na svém plánu, Ochránkyně.― Poklepal na hodinky. „Nejdřív se
ale běţ obléknout.―
V té chvíli jsem si uvědomila, ţe on uţ je připravený na večeři a oblečený do perfektně padnoucího
černého obleku s úzkou černou kravatou. To znamenalo, ţe na mě bude muset čekat.
„Pŧjdu se převléknout,― souhlasila jsem. A taky jsem chtěla nahoře pouţít telefonní číslo,
které mi dal Jeff a poslat zprávu Pauliemu Cermakovi.
Tak nebo tak jsem si řekla, ţe ji najdu. Ať jde prezidium k čertu. Já ji zastavím.

GGG

Překvapivě jsem tentokrát na dveřích nenašla pověšené ţádné šaty. Při posledních několika
společenských událostech, které jsem navštívila s Ethanem, mi většinou dal luxusní, dekadentní šaty,
zřejmě abych neztrapňovala Dŧm svými obvyklými dţíny a tílky. Nejdřív mě tohle gesto uráţelo. Ale i já,
která horuju pro dţínovinu a pumy, občas uvítám dobře střiţené šaty, kdyţ se naskytnou.
Tentokrát na dveřích nebylo nic kromě tabule na vzkazy a v šatníku visela jen moje obvyklá
garderóba. Ach jo. Asi to tak bude nejlepší. Neměla jsem čas být tou holkou, která potřebuje
něco od Lanvina, aby vŧbec mohla odejít z Domu.
Kdyţ jsem neměla ţádnou novou moţnost, umyla jsem se a oblékla do jedněch ze starších
šatŧ, které mi Ethan daroval. Byly to černé, po kolena dlouhé koktejlky, s ţivŧtkem bez
rukávŧ a volnou sukní a vodorovným nabíráním odshora dolŧ.
Zvolila jsem černé lodičky, také od Ethana, a pod sukni nezapomněla dát pouzdro s dýkou,
která patřila na stehno. Jediným šperkem byl cadoganský medailon a vlasy jsem nechala
rozpuštěné, tmavou střapatou ofinu do čela.
Kdyţ jsem byla hotová, napsala jsem zprávu Pauliemu Cermakovi.
„REKNETE MARII, ZE JSEM PRIPRAVENA SE S NI SETKAT.―
Odeslala jsem to a strčila telefon do malého černého psaníčka. Byl čas na hraní s klukama.
 KAPITOLA 18

V JAKO VÍTĚZSTVÍ

E than čekal v prvním patře na konci zábradlí schodiště, a kdyţ jsem vstoupila na poslední schod,
vzhlédl. „Vypadáš krásně.―
„Děkuji.― Nejistě jsem si uhladila sukni. „Nemáš námitky vŧči tomu, ţe si tyhle šaty
beru uţ podruhé?―
Ethan se potutelně usmál. „Snad ses netěšila, ţe dostaneš nové?― „To
by bylo směšné. Tyhle pubertální starosti jsou pod moji úroveň.―
Jeho úsměv začal vypadat hloubavě. „Co se ti líbí, to se ti líbí. Takové věci si člověk s
radostí uţívá a neměl by se za to stydět. To, ţe se umíš radovat z prostých věcí – z jídla,
oblečení, architektury –, je velmi přitaţlivá vlastnost.―
Uhnula jsem očima před vřelostí v jeho tváři. „Jsme
připraveni?― „Máš dýku?―
„Málokdy vycházím bez ní.―
„Tak vzhŧru do Batmanovy jeskyně, Ochránkyně.―
Byl ve vzácně ţoviální náladě, kterou bych vzhledem k tomu, kam jsme měli namířeno,
nečekala. Ethanovi rozhodně formální vystupování šlo – ve smokingu vypadal dobře a uměl
mluvit k lidem. Jenţe toto obecenstvo asi nebude moc přístupné.
Kdyţ jsme byli v autě a zapínali si pásy, naše pohledy se
setkaly. „Myslíš, ţe si na nás McKetrick počíhá i tentokrát?―
Odfrkl a nastartoval. „Vzhledem k našemu štěstí je to dost moţné.―
Naštěstí se mýlil. Dojeli jsme na Lake Shore Drive bez nějakého incidentu – tedy kromě
zmatku na silnici, kvŧli němuţ jsme museli jet krokem. Bylo uţ pozdě, ale stejně se udělala
zácpa, která zbrzdila dopravu, protoţe řidiči zpomalovali, aby se koukli na místo nehody. V
tomto případě ani k ţádné nehodě nedošlo, jen dvěma holkám, které jely očividně někam do
klubu, policista vypisoval pokutu, zatímco se šklebily vedle svého auta.
Kdyţ jsme byli nedaleko Navy Pier, načala jsem téma, které jsme dosud nenakousli. „Povíš
mi o tom telefonátu s Dariem?―
Řekla jsem si, ţe je lepší, kdyţ mlátí pěstí do stromu, neţ kdyţ v sobě něco dusí. Při
mlácení do stromu jsem aspoň mohla odhadnout, v jak moc velkých problémech jsme. Kdyţ
mlčel, nevěděla jsem nic. Ethanovi chvíli trvalo, neţ odpověděl. „Není třeba to řešit.―
 „Není třeba říct své Ochránkyni, co si hlava Greenwichského prezidia myslí o našem
Domě?― „Spokoj se s tím, ţe kdyţ mluvil o mém vedení Domu, pouţil nevybíravá slova.―
Podívala jsem se na něj. „A to je všechno, co mi řekneš? Nechceš to ventilovat?―
„Občas se stane, ţe do dění v Domě zasáhne politika. Někdy je to nevyhnutelné. Ale jako
Mistr mám povinnost izolovat tě od těchhle věcí. Ne od zvaţování strategie a spojenectví a
tak podobně, ale od politického tlaku shora. Ty se máš věnovat úkolŧm, které ti náleţí podle
pozice – a k těm nepatří ani starost o mou práci, ani o Daria.―
„Děkuju. Aţ na to, ţe mi to moc nepomŧţe, mám-li se připravit na kopanec do obličeje, který
nám prezidium nepochybně dá.―
Zarazil se. „Někdy jsi tak chytrá, aţ ti to škodí, víš?― Zazubila
jsem se. „Je to jedna z mých lepších vlastností.―
Heknul. „No, abych tě ušetřil nechutných detailŧ, řeknu ti jen, ţe je přesvědčený, ţe rýpáním
do mejdanŧ ten problém jen zhoršujeme – a upozorňujeme na ně. Je toho názoru, ţe tyhle
záleţitosti má řešit prezidium, a jestli prezidium usoudí, ţe je nutné zasáhnout, udělá to.―
„Výborně,― řekla jsem sarkasticky. „To není ani trošičku krátkozraké, ani naivní.―
„Pozornost vŧči detailŧm nikdy nepatřila k Dariovým silným stránkám. Říkej tomu
dalekozrakost nesmrtelných – často pro stromy nevidí les.― Ethan bubnoval prsty o volant.
„Nevím, co říct, abych ho přesvědčil o opaku, donutil ho pochopit váţnost situace.―
„Moţná bychom měli zařídit, aby si McKetrick a Darius popovídali.―
Uchechtl se. „To není vŧbec špatný nápad. Ačkoli si nejsem jistý, kdo by vyhrál – jestli
britský nebo americký tyran.―
„Zajímalo by mě, jestli bys před čtyřmi měsíci uvaţoval stejně.―
Jeho oči sklouzly ke mně. „Co tím myslíš, Ochránkyně?―
Na chvíli jsem se zamyslela a snaţila se přijít na to, jak to formulovat. „Myslím, ţe kdyţ
máme dobrý den, tak se vzájemně napravujeme. Chci říct pracovně,― dodala jsem rychle.
„Připomínáš mi Dŧm a věci, za které bojujeme.―
„A ty mi připomínáš, jaké to je být lidský.―
Kývla jsem a cítila jsem se trochu hloupě, ţe jsem to řekla
nahlas. „Jsme dobrý pár,― pronesl a já nic nenamítala.
Dosáhli jsme zmírnění napětí. Vypadalo to, ţe zrovna teď spolupracujeme dobře – jako
bychom našli onu křehkou rovnováhu mezi pozicí přátel a milencŧ.
Nechtěla jsem být jednou z těch dívek, které touţí nejvíc po tom, co nemŧţou mít. Jenţe tohle
opravdu nebyl ten případ. Navzdory veškerému očekávání a všem radám ohledně vztahŧ, které
udílejí matky a kamarádky jiţ po celá staletí, se opravdu zdálo, ţe se Ethan mění. Od vyuţívání
chemie mezi námi se posunul k tomu, ţe se mě snaţil udolat slovy, dŧvěrou a respektem.
Něco takového bych nečekala, ale tím hlubší to všechno mělo smysl. A taky mě to lekalo.
Jak jsem já, coby ţenská se zdravým rozumem, měla reagovat na chlapa, který udělal něco
nemyslitelného a skutečně dospěl?
Byla to těţká otázka. Ačkoli představa nás dvou pohromadě byla hodně lákavá, ještě jsem
nebyla připravená. Budu vŧbec někdy? Upřímně řečeno jsem to nevěděla. Ale Ethan mi
jednou řekl, ţe má celou věčnost na to, aby mi dokázal, ţe se mýlím.

Zaparkoval na ulici před Domem Greyŧ. Bylo divné blíţit se k budově podruhé a přitom
předstírat, ţe jsem jen pozvaná na večeři a nikdy jsem to uvnitř neviděla. Rozhodla jsem se
hrát překvapenou a ohromenou – ale bylo jedno, čím to zaobalím. Pořád budu Ethanovi lhát.
 Vešla jsem do Domu, tentokrát po Mistrově boku. Charlie, asistent Daria, stál přímo před
bujnou zelení v atriu. Měl na sobě tmavomodré kalhoty a khaki sako a pod ním světle modrou
košili. Na nohou měl mokasíny a byl v nich naboso. Na srpnovou noc v Chicagu to byl
zvláštní oděv, ale formální oblečení mu sedlo.
Charlie nás nenechal na pochybách, proč je tady. „Darius by s vámi
rád mluvil.― Ethan a já jsme si vyměnili pohled. „Kde?― zeptal se.
Charlie se velkoryse usmál. „Scott k tomu poskytl svou kancelář. Tudy,― řekl a natáhl paţi.
Následovali jsme ho atriem k jedněm dveřím pod ochozem – do jedné z těch provozních
místností, o kterých mluvil Jonah. Otevřel dveře a čekal, aţ vejdeme dovnitř.
Byl to gigantický prostor, velký skoro jako fotbalové hřiště. Vypadalo to jako starý sklad –
ošoupaná prkenná podlaha, vymalované cihlové zdi, nad hlavou trámoví. Po celém prostoru
byly rozmístěny psací stoly. Scott měl zřejmě společnou kancelář s ostatními.
Ale jestli ano, teď tu nikdo z nich nebyl. Darius seděl vedle Scotta na nízkém moderním
gauči. Oba byli v obleku. Jonah stál za ním a nepatrně mi kývl na pozdrav. Pak jsem měla
pocit, jako by na mě dál zíral. Moţná se mi to jen zdálo, ale kdyţ jsem se mu nedobrovolně
podívala do očí, rychle se kouknul jinam, jako bych ho při něčem přistihla.
Jak jsem řekla. Komplikace.
Morgan stál o několik krokŧ dál, paţe překříţené na prsou, na sobě košili a kalhoty, ve kterých
jsem ho viděla předtím – jakoţto i bez nich. Kdyţ jsme přišli, zvedl hlavu, ale nepodíval se mi do očí.
Scvrkl se mi ţaludek a já přesně věděla, co přijde. Riskla jsem telepatický kontakt s Ethanem.
Buď připraven, řekla jsem mu. Myslím, že Morgan řekl Dariovi o Pauliem
Cermakovi. Charlie zase odešel a zavřel za sebou. Darius spustil dřív, neţ
dveře stihly zaklapnout. „Pan Greer mě informoval, ţe jste pátrali po Celině.―
Tentokrát jsem navázala telepatické spojení s Morganem, ačkoli jsme toto spojení mít neměli,
protoţe on mě neučinil upírem, ale kdyţ jsem ho chtěla tajně pokárat, přišlo mi velice vhod.
Já ti důvěřovala, řekla jsem mu. Svěřila jsem ti informace a tys neuměl nic lepšího než
donést je Dariovi?
Neodpověděl, jen zakroutil hlavou. Tohle byl krok zbabělce – nebo malého dítěte. A mŧj
hněv to nezmírnilo.
Ethana moţná minule zaskočilo, kdyţ na něj Darius nečekaně vyjel, ale tentokrát byl uţ na
útok připraven. „Jak víte, otče, Kánon od nás ţádá, abychom dodrţovali zákony a pravidla
města, v němţ máme svŧj Dŧm. Starosta Tate chtěl, abychom vypátrali, co jsou ty nové
mejdany zač. Učinili jsme tak.― „Podezírali jste členku prezidia.―
„Jen jsme se nechali vést informacemi.― „A
ty vás dovedly k Celině?―
Ethan velice pomalu stočil ledový pohled k Morganovi. „Věřím, ţe pan Greer byl tím upírem,
který potvrdil, ţe Celina se zná s muţem, jenţ dle naší domněnky šíří véčko po městě.―
Morgan se podíval na Ethana, vycenil zuby a do kanceláře se najednou začala vylévat
magie spolu s tím, jak kypěl jeho hněv.
Ethan reagoval téměř okamţitě. Oči měl stříbrné, vylezly mu tesáky a rovněţ z něj začala
tryskat magie, jen chladnější a prudší, neţ byla ta Morganova. Ethan udělal krok vpřed, v
očích hrozivý výraz a za zády mě.
Uţ jsem viděla Ethana rozzuřeného, dokonce i na Morgana, ale nikdy ne takhle.
„Pamatuj na to, kdo jsi,― řekl Ethan a naráţel na to, ţe je Mistrem mnohem déle, neţ je Morgan
vŧbec na světě. Vţdyť i já jsem byla upírkou déle, neţ Morgan byl Mistrem, a to nebylo nic moc.
 Jenţe Morgan se tentokrát nenechal zastrašit. Také vykročil vpřed a zapíchl mu prst do
hrudi. „Kdo jsem já? Patřím k nejstaršímu americkému Domu, Sullivane. Nezapomínej na to.
Já nejsem ten, kdo dělá zbytečný rozruch a hází tak stín na všechny Domy.―
„Zešílel jsi?― zeptal se Ethan. „Chápeš vŧbec, co se kolem právě děje? Ty potíţe – rizika –,
kterým Domy čelí, jsou zpŧsobené tím, co provedla tvoje bývalá Mistrová. Nebo je moţná
ještě pořád pŧsobí?― „Tak dost!― řekl Darius a vyskočil ze ţidle. „To uţ stačí. Jste Mistry svých
Domŧ a chováte se jako děti. Tenhle rozhovor je hanbou pro všechny americké Domy i pro
Greenwichské prezidium – bez jehoţ velkorysosti by ani neexistovaly.―
To se mi zdálo jako příliš silná slova.
„A od tohoto okamţiku se oba začnete chovat jako Mistři. Jako princové, kterými máte být,
ne jako hašteřivé malé děti.―
Darius vzhlédl a provrtal mě ledovýma očima. „A svou Ochránkyni stáhnete z ulic. Nadále se
nebude vměšovat do vyšetřování problémŧ, o jejichţ existenci je váš starosta přesvědčen.―
Ethan měl oči navrch hlavy. „A kdyţ vydá zatykač na mou osobu?―
Dariovy oči se vrátily k Ethanovi. „Starosta Chicaga je jistě natolik inteligentní, aby si
spočítal, ţe vězení pro pouhé smrtelníky vás nemŧţe udrţet. Ačkoli vám s chutí vyhroţuje
zatčením, aby vás přiměl řešit své vlastní problémy, pořád to jsou jeho problémy. A
především – viděli jste nějaký dŧkaz o tom, ţe ony tři dívky, které byly podle starostova
tvrzení zabity, jsou skutečně mrtvé? Viděli jste dŧkaz, ţe se v Chicagu pohřešují tři dívky?―
Catcher slíbil, ţe po těch údajně mrtvých dívkách zapátrá, ale zatím mi ţádné informace
nedal. Ovšem to, ţe se nějaký zločin nevyřešil, samo o sobě neznamená, ţe nebyl spáchán.
Promluvila jsem. „Očitý svědek byl přesvědčen o tom, ţe byly zabity tři mladé ţeny. Věci, které
popisoval, byly přesné – upíři jako utrţení z řetězu, omámení násilím, připravení se rvát.―
„Jinými slovy,― spustil Darius povýšeně, „se chovali jako upíři?―
Nech to plavat, Ochránkyně, ozval se v mé hlavě Ethanŧv hlas. Boj s šest set let starým,
pevně zakořeněným přesvědčením nemůžeš vyhrát.
On se plete, protestovala jsem.
To je možné. Ale my chceme bojovat za Chicago, ne s Dariem Westem, ať už má jakoukoli moc.
Bojuj tam, kde máš šanci zvítězit. Prozatím, dodal klasickým ethanovským stylem, buď potichu.
„A fakt, ţe jsou mejdany čím dál větší a brutálnější?― zeptal se Ethan.
„Upíři se chovají tak, jak se vţdycky chovali. Jestli pár nezvedencŧ poruší pravidla, nechť
reaguje město.―
„A kdyţ to nestačí?―
„Potom se toho ujme prezidium a bude jednat. Udrţte si kontrolu nad vlastním Domem, Ethane,
a nezasahujte do jurisdikce prezidia. Nadále nebudete toto povaţovat za svŧj problém.―
V místnosti zavládlo tíţivé ticho.
„Otče,― řekl Scott, který za celou dobu nepromluvil. „Byl jsem informován, ţe naši hosté uţ
přijeli. Jelikoţ jste udělil pokyn, moţná by Ethan mohl prohlásit, ţe jej přijímá, a mohli bychom
se věnovat večeři?―
Darius naklonil k Ethanovi hlavu a ten pohyb připomínal spíš psovitou šelmu neţ vampýra.
„Ethane?― Ethan si olízl rty a já věděla, ţe se zdráhá. Vzhledem k naučené frázi, kterou
následně přednesl, jsem vytušila proč.
„Otče, beru na vědomí váš rozkaz a… budu se podle něj chovat.―
*
Řeč jeho těla tak moc vypovídala o opaku, ţe uţ stačilo jen zkříţit prsty za zády . Jeho
odpovědi se však nedalo nic vytknout. Zněla naprosto pokorně – slovem i tónem hlasu.
 * Dle pověry se s prsty zkříţenými za zády mŧţe beztrestně říct nevinná leţ (pozn. překl.).

Tato slova – zřejmě pozŧstatek nějakého středověkého rituálu – stačila k tomu, aby Darius
kývl a řekl: „Nyní tedy jezme, pijme a veselme se.―
Šel k Ethanovi s otevřenou náručí. Něco podobného jsem viděla u Ethana s Malikem. Ethan
také roztáhl paţe, potom se chytili za předloktí a udělali něco jako poloviční chlapské objetí.
Následovalo šeptání tak tiché, ţe ani já jsem nedokázala ta slova rozeznat.
Kdyţ Ethan s Dariem dokončili toto gesto, vyšli z kanceláře. Za nimi následoval Morgan a
Scott. Já jsem vyšla jako poslední, ale daleko jsem se nedostala.
Morgan mi na chodbě zastoupil cestu, chytil mě za paţi a zastavil mě. „Byla moje Mistrová.
Musel jsem mu to říct.―
Odtáhla jsem paţi. „Ne,― zašeptala jsem. „Nemusel. Očividně jsi ale nutně potřeboval potopit
mě a mŧj Dŧm jen proto, ţe náš vztah nevyšel a ty ses přes to ještě nepřenesl.―
Vykulil oči, ale neodpověděl.
„Uţ ti nebudu pomáhat,― řekla jsem. „My jsme ti, kdo se snaţí udrţet Domy i město v bezpečí.
Myslela jsem, ţe se na tebe jako na spojence mŧţu spolehnout, proto jsem ti ty informace
svěřila. Myslela jsem, ţe bude lepší, kdyţ budeme na jedné lodi. Zjevně jsem se spletla, protoţe
ty se raději chováš jako potrefený sedmnáctiletý klacek neţ jako dospělý chlap.―
„Pořád jsem Mistr,― řekl a trochu vypjal hruď.
„Pokud jde o Navarry, tak to se teprve uvidí, protoţe přenecháváš kontrolu Celině. A pokud
jde o mě?― Trochu jsem se k němu naklonila. „Mŧj Mistr nejsi.― Odkráčela jsem a nepochybně
se za mnou táhla stopa magie.
Myslela jsem, ţe kdyţ se Morgan ocitl v čele Navarrŧ, nebudeme mít na této pozici
nepřítelkyni, která zneuţije lidi, kdykoli jí něco přelétne přes nos. Ale stejně jako v dalších
mnoha věcech od chvíle, kdy jsem se stala upírem, jsem se i v tomhle mýlila.
 KAPITOLA 19

VÍNEČKO RUDÉ

N aše večeře se konala v jiné místnosti, do níţ se rovněţ vstupovalo z atria. Byl to prostor téměř tak
velký jako kancelář. Tady to však vypadalo jako místnost určená pro zvláštní příleţitosti:
dneska večer stál v prostředku jediný obdélníkový stŧl a kolem něj hrstka moderních ţidlí.
Gabriel Keene, hlava Severoamerické centrální smečky koţoměncŧ, stál u stolu se svou ţenou
Tonyou. Mistři šli k ţidlím a očividně uţ se s nimi pozdravili, takţe jsem byla na řadě. Šla jsem k
nim, ignorovala upíry za sebou i ostatní v místnosti. Nenazvala bych Gabriela s Tonyou
vysloveně přáteli, ale Gabriel do věcí viděl určitě líp neţ Darius, coţ jsem dokázala ocenit.
„Tuším, ţe jsou na místě gratulace,― řekla jsem a na oba se usmála.
Gabriel byl chlap, jak se patří, velký, svalnatý, se sluncem vyšisovanými vlasy a medovýma
očima, a taky měl zálibu v kŧţi a kvalitních motorkách, ale jeho tvář nyní zářila rodičovskou
pýchou. „Doma máme krásného chlapečka,― potvrdil. „Děkujeme za blahopřání.―
„Bylo od vás hezké, ţe jste se k nám dnes večer připojili,― řekla jsem s rošťáckým úsměvem.
„Je mi jasné, ţe byste mnohem radši trávili večer se synem neţ ve společnosti upírŧ.―
Gabriel vrhl nedŧvěřivý pohled na Daria a ostatní. Chápala jsem ten pocit. „V ţivotě jsou věci, které
udělat potřebujeme,― řekl, „a věci, které udělat musíme. Nečekám však, ţe se zdrţíme dlouho.―
Tonya s úsměvem vylovila z psaníčka malou peněţenku. „Kdo by tuhle tvářičku mohl na
dlouho opustit?― Nastavila mi malou fotku skutečně rozkošného děťátka v modrém overalu.
Gabriel se při pohledu na ten obrázek usmíval. Byl očividně v sedmém nebi.
V jeho očích byla mocná pýcha a láska, ale kdyţ ke mně zvedl pohled, vyčetla jsem z něj i
náznak strachu. Toho, který pramení z toho, kdyţ někoho milujete tolik, ţe vás to aţ tíţí, div ne
drtí. Strach z moţné ztráty, raněného srdce a z toho, ţe byste mohli přijít o věc, kterou jste tak
pracně přivedli na svět. Asi rodičovský strach, jen umocněný faktem, ţe být vŧdcem – apexem –
smečky bylo dědičné. Connor se narodil jako princ mezi vlky. Přišel na svět pod pláštíkem moci,
ale také s tíhou zodpovědnosti, které zatím ani zdaleka nemohl rozumět. Pro Gabriela to muselo
být těţké břímě, kdyţ věděl, jakou zodpovědnost jednou vloţí na bedra svého dítěte.
„Zvládneš to s ním,― zašeptala jsem. Netušila jsem, zda ta slova byla dost elegantní, ale zdála se
mi správná. A Gabrielovo malé kývnutí mi napovědělo, ţe jsem opravdu neřekla nic nepatřičného.
„Jak se věci jinak mají?―
„No, k vědeckým experimentŧm nás nezneuţívají,― poznamenal suše Gabriel. „To je aspoň malé
vítězství.― Jednou z jeho obav, pokud šlo o vyjevení existence koţoměncŧ před světem, bylo to, ţe se
stanou obětí vojenského nebo lékařského výzkumu – podobné věci, jaké vídáte ve filmech o
monstrech a v hororech. Nebyla to příjemná představa a já s radostí slyšela, ţe se to nevyplnilo.
„Ne ţe bych si myslel, ţe lidé v nás nevidí hrozbu,― dodal. „Jen si nejsou tak úplně jistí, co si
s námi počít.―
Koţoměnci se všeobecně povaţují za nejmocnější nadpřirozené bytosti, alespoň z těch
skupin, které jsem dosud znala.
„A koţoměnci, kteří napadli Dŧm?―
Jeho obličej potemněl. „Odpykávají si trest stejně jako kaţdý jiný normální lidský kriminálník.―
Ušklíbla jsem se a Scott tleskl. „Vítejte všichni v Domě Greyŧ. Váţím si vaší zdejší účasti a
doufám, ţe tohle mŧţe být krok k přátelství mezi námi. Mŧţeme se pustit do jídla?―
Neţ jsme stihli odpovědět, do místnosti začali proudit muţi a ţeny v bílých kuchařských
mundúrech a nesli podnosy se stříbrnými poklopy. Posadila jsem se vedle Ethana a před
námi uţ přistávaly tácy. Dva upíři cestovali kolem stolu s karafami s citronovou vodou a
lahvemi tmavě červeného vína a nalévali upírŧm dle jejich přání. Jen Ethan, Jonah a já jsme
se rozhodli pro víno; myslím, ţe jsme potřebovali drink víc neţ ostatní.
Jiní upíři zvedali poklopy, pod nimiţ se skrývalo maso, popsatelné jako „Predátorovo potěšení―: hřbety,
pečínky, kotlety. Párky, steaky, filety. Všechno vyskládané s uměleckou přesností. Ach, a nechyběl ani
bok. Malé kulaté brambŧrky, kukuřice a nějaký salát s obilnými klíčky. Jenţe v místnosti plné upírŧ a
koţoměncŧ – lidmi povaţovaných za predátory – se masoţravé choutky nedaly popřít.
Mŧj ţaludek se v tu chvíli rozhodl zakručet tak, ţe se to div nerozlehlo kolem.
Začaly mi hořet tváře a všechny oči se stočily ke mně. Zlehka jsem se usmála.
Gabriel mi úsměv oplatil, potom pozvedl sklenku s vodou, kdyţ kuchaři odešli. „Děkuji vám,
pane Greyi, za příleţitost sdílet s vámi chléb i maso. Toto je pro nás významné gesto a
doufáme, ţe naše rodiny budou spolu i nadále, v nadcházejících letech, vycházet v míru.―
„Pravda, pravda,― řekl Darius a rovněţ pozvedl sklenku. „Jsme nyní sousedy v tomto
krásném městě a doufáme, ţe dny svárŧ jiţ minuly a ţe budeme spolupracovat v míru a
věrnosti i v nadcházejících tisíciletích.―
Gabriel zdvořile pokývl hlavou a opět pozvedl sklenku, ale k věrnosti se zrovna nezavázal. Upíři
sbírali formální sliby věrnosti jako baseballové kartičky; koţoměnci po něčem takovém nešíleli.
„A jelikoţ bych rád, aby se Merit zaměřila spíše na jídlo neţ na mě,― řekl Gabriel a zamrkal,
„přestaňme mluvit a začněme jíst.―
Ale samozřejmě, to by bylo příliš jednoduché.

Nevím, proč mě překvapilo, ţe Scott přichystal takovouhle hostinu. Ten muţ miloval Cubs,
měl úţasný Dŧm, přeměněný ze skladu, a bar jeho Domu byl podnik U Bensona. Ta fakta
přímo křičela, ţe je to kvalitní Mistr.
Jídlo nebylo výjimkou. Samé vybrané kousky masa, které by hostŧm naservíroval moţná i
mŧj přehnaně náročný otec. Bylo tak křehké, ţe nŧţ nebyl skoro potřeba, a zvenčí mělo
dokonalou kŧrčičku. Líp uţ to nešlo, zvláště pro skupinu predátorŧ.
Ruku na srdce: kdybych byla chlap, dojedla bych talíř, rozvalila se na ţidli a rozepnula si
poklopec. Jídlo, které si zaslouţilo nerušené trávení.
Bohuţel mi nebylo přáno.
Právě jsem si srkla vína a zapitvořila se, jak bylo suché, kdyţ vtom se na druhém konci místnosti
rozletěly dveře. Dovnitř se přihnalo pět upírŧ, někteří v černém pouličním oblečení, ale dva měli na sobě
modroţluté hokejové dresy s velkým nápisem „DŦM GREYŦ― vpředu. Všichni měli v rukou meče
a hrozivý výraz v obličeji.
„Takhle s námi jednáš?― zeptal se jeden z greyovských upírŧ, který měl na sobě číslo třicet
dva. „Nějakej zasranej koţoměnec a jeho čubka budou ţrát jako králové?―
Ten na druhé straně měl dres s číslem dvacet sedm. „A taky Greenwichský prezidium? Tady ve
Státech se všechno sere a my předhazujeme steak upírovi z Británie? To se ti zdá správný?―
Během několika vteřin jsem měla dýku v ruce. A nebyla jsem jediná, kdo byl v pohotovosti.
Scott Grey vyskočil ze ţidle a kráčel na konec stolu. „Matte, Drew, ustupte, sakra. Dejte ty
meče dolŧ a mazejte zpátky ke dveřím.―
Greyovští upíři zaváhali, zřejmě vlivem nějakého Mistrovského kouzla, které na ně Scott
uplatnil. Jenţe zbytek vypadal, ţe to na něj nepŧsobí.
Opatrně jsem vstala a šla k nim, točila jsem dýkou v dlani a nervozita stoupala. Všech pět
upírŧ mělo vratké nohy, jejich pohyby byly podivné, oči těkaly po místnosti. Jak jsem se blíţila
víc a víc, jejich oči mi prozradily příčinu: byly téměř úplně stříbrné.
„Scotte, je to véčko,― upozornila jsem ho.
„Nějaké snadné řešení, jak je zvládnout?― zavolal na mě.
„Bez čaroděje ne,― řekla jsem. „Budeme je muset sejmout starým dobrým zpŧsobem.― „Pak
to uděláme,― řekl Ethan, přistoupil ke mně a v ruce měl nŧţ, který vzal ze stolu.
„Je od tebe hezké, ţe se taky zapojíš, Sullivane,― škádlila jsem ho a pohledem sledovala
upíry, kteří se rozprostřeli v řadě, připravení se rvát, ať to stojí, co to stojí. A s Dariem,
apexem a třemi Mistry v místnosti to bude hodně vysoká cena.
„Tak pojď, starouši,― řekla třicet dvojka. „Chceš se rvát s vlastními upíry? Chceš se přidat na
jeho stranu místo na naši?―
„Mŧj pane,― řekl Jonah, „jako tvŧj kapitán tě ţádám, abys zaujal bezpečnější pozici.―
„Ţádej, co chceš, zrzku,― řekl Scott s neveselým úsměvem na tváři. „Ale to mi nezabrání v
tom, abych tyhle blbce umravnil. Dostanou to odměnou za to, ţe jedou na véčku.―
Plně s ním souhlasím, Ochránkyně, řekl mi Ethan beze slov. Myslím, ţe mě nechtěl nechat
dohadovat se o tom, ţe by se do toho neměl plést.
Upíři z Domu Greyŧ se zdáli stejně horliví do rvačky. „A, jdi k čertu, vole,― řekla sedmadvacítka.
„Jen kdyţ pŧjdeš se mnou,― řekl Scott příjemně a neţ uplynula další vteřina, vypuklo násilí.
Jonah a Scott se vrhli na greyovské upíry. Gabriel, Darius a Tonya se do toho nemotali. To
znamená, ţe Zbloudilí připadli mně, Ethanovi a Morganovi.
„Beru si toho uprostřed,― zvolala jsem.
„Nám zbývají ti dva,― řekl Ethan. „Greere, vem si toho nalevo.―
A s tím jsme se dali do pohybu. Proklouzla jsem mezi těmi, kteří patřili k Domu, k
rozzuřenému Zbloudilému za nimi. Oči měl stejně stříbrné jako Greyové. Byl to hromotluk, na
spáncích se mu perlil pot, jak bojoval s účinkem drogy. Ale tenhle chlápek neřešil, jestli jeho
útok ţene vztek nebo droga. Vycenil zuby a vyrazil.
Musela jsem uznat, ţe byl rychlejší, neţ jsem u jeho zavalitého těla čekala. Pohyboval se
jako pavouk – celou váhu nesly malé kmitající noţky.
Ohnal se mečem a pohyboval se při tom jako cvičený bojovník. Zablokovala jsem čepel
svou dýkou, ale špatně jsem odhadla jeho rychlost a ucítila na hřbetu ruky mrazivě pálivou
bolest. Vzduchem zavoněla moje vlastní krev a nakopla mé upíří instinkty.
Shlédla jsem a viděla tenkou rudou čáru. Jen několik centimetrŧ dlouhou a ne moc
hlubokou. Rána šla šikmo, ale pálila pěkně.
„Nic moc,― řekla jsem, udělala otočku a dýkou mu rozřízla přední část košile. Zamumlal několik
peprných frází, ale uskočil. Zŧstala jsem v ofenzivě, chtěla jsem mu to co nejvíc znepříjemnit,
co nejvíce ho vyvést z rovnováhy, a zatím čekat na šanci ho sejmout.
„Myslíš, ţe jsi lepší neţ ostatní?― zamumlal, zvedl meč nad hlavu a sekl dolŧ. Uskočila jsem
mu z cesty, ale podpatek mi uvízl v suku v prkenné podlaze. Klopýtla jsem pozpátku, vrazila
do jednoho z obrovských dřevěných sloupŧ a musela se zachytit rukou.
V hlavě se mi rozlehl Ethanŧv starostlivý hlas. Ochránkyně.
Jsem v pohodě, ubezpečila jsem ho a skopla boty. Upír nemusel bojovat v jehlových podpatcích.
Kdyţ jsem se zase narovnala, nadhodila jsem si dýku v ruce a zírala na upíra. „Co jsi říkal?―
„Čubko,― zařval a neohrabaně švihl katanou před tělem, coţ by se lépe hodilo pro široký
meč neţ jemnou japonskou ocel. A já se přikrčila a ucítila, jak se sloup otřásl, kdyţ do něj
katana narazila – a zŧstala tam trčet. Jaké plýtvání.
Vytočila jsem se pod ním a on pustil rukojeť a začal couvat s očima vyvalenýma, najednou si
vědom toho, ţe po něm jde Ochránkyně z Cadoganského Domu.
Moţná ţe droga přestávala pŧsobit.
„Budu k tobě férová,― řekla jsem a dala dýku na stranu. „Tohle teď odhodím, abychom si
mohli dát spravedlivý boj.―
Kdyţ jsem ocel odhodila, uviděla jsem v jeho výrazu úlevu. A kdyţ stočil oči k dýce, točící se po
podlaze, zasáhla jsem. Udělala jsem výkop s otočkou a trefila ho do hlavy. Šel tvrdě k zemi jako
pytel upířích brambor, potom se trochu odrazil a konečně se převalil a přestal se hýbat.
Takovýhle kop nebyl v koktejlových šatech nic pro dámu, ale byl rozhodně účinný.
Kdyţ byl mŧj Zbloudilý venku ze hry, podívala jsem se na Ethana. Zrovna s tím svým praštil
o podlahu chvatem z juda. Kdyţ chlap leţel, Ethan ho dorazil loktem mířeným do krku.
Jakmile se upír přestal hýbat, vzhlédl Ethan ke mně a všiml si, ţe mŧj chlap je mimo. Kop ze
strany? zeptal se.
Je to klasika, řekla jsem a vzhlédla. Zbytek těch, co nám zkazili večeři, byl také uţ vyřízen,
takţe teď leţeli všichni v bezvědomí na podlaze.
Jonah se rozhlédl po místnosti a zastavil se pohledem na mně. „Jsi v pořádku?―
naznačil ústy. Kývla jsem. Tohle uţ se rozhodně zdálo velmi osobní.
„Scotte,― zvolal Darius. „Co to ksakru bylo?―
Neţ mohl Scott odpovědět, vloţila jsem se do toho já. „Račte prominout, pane, ale tohle je
těch pár nezvedencŧ, kteří porušili pravidla.―

Scottovi stráţci, včetně Jonahových přátel Jeremyho a Dannyho, vtrhli do místnosti okamţik
poté a vytáhli závisláky v bezvědomí. Katana zŧstala zaseknutá ve sloupu – viditelný dŧkaz
pro ostatní v Domě, kteří by mohli být tak hloupí a vyzkoušet véčko.
Rozloučili jsme se s Gabrielem a Tonyou, kteří pochopitelně opustili Dŧm, jakmile byl vzduch čistý.
Scott doprovodil nás ostatní do atria, zatímco se uklízely zbytky od večeře. Charlie a Darius stáli tiše
pospolu, Morgan stál sám. Já byla vedle Ethana, kdyţ se Scott s Jonahem vydali směrem k nám.
Scott těkal pohledem mezi námi dvěma. „Díky za asistenci.―
Ethan velkoryse kývl. „Bohuţel se to stává i těm nejlepším z
nás.― „Jak jsou na tom ti upíři?― zeptala jsem se.
„Jsou pořád v bezvědomí. Momentálně jsou na ošetřovně a pod dohledem. Aţ se proberou,
budeme mít sáhodlouhý rozhovor o drogách a zodpovědnosti.―
„Znal jsi je dobře?― zeptala jsem se.
„Jen jako uchazeče o členství v Domě,― řekl Scott. „Jsou to relativně nováčci. Členové iniciační třídy.―
 „Co znamená nováček v nesmrtelných poměrech?― zeptala jsem se.
S jedním koutkem Scottových úst si pohrával úsměv. „Cokoli mladšího neţ
deset let.― Coţ ze mě činilo upíří nemluvně.
Ethan loupl očima po Dariovi, který teď udílel jakési instrukce Charliemu, jenţ si je zapisoval
do tabletu. „Myslíš, ţe teď povaţuje tu hrozbu za reálnější?―
„Prezidium má k těmhle věcem divný přístup. Pořád si nejsem jistý, jestli v nás i teď nevidí něco
jiného neţ potíţisty. Skřípající brzdy, které ho vyrušují ze skutečné práce ve Spojeném království.―
„Budeš pátrat?―
Scott vydechl. „Toť otázka. Jde o problém mého Domu. Musí
se řešit.― „A kdyţ zjistíš, ţe s tím má něco společného Celina?―
„Potom k tomuhle hovoru nedošlo, ale chicagské Domy souhlasily, ţe se tiše vyrovnají s
problémem.― Scott a Ethan se na sebe dívali, dokud Scott nenatáhl ruku. Ethan jí potřásl a
dohoda byla uzavřena. Scott ukázal ke své kanceláři. „Na chvíli promluvím se svými stráţemi.
Myslím, ţe Darius s námi bude chtít mluvit, ještě neţ odejdete.―
„Počkáme tu,― souhlasil Ethan.
„Myslím, ţe Luc měl pravdu,― dodal, kdyţ byli mimo doslech. „Uţ tě jen tak nepřemŧţu.―
„Právě jsem přemohla upíra dvakrát těţšího, neţ jsem já, a to v koktejlkách a na jehlách.
Myslím, ţe bych si za to něco zaslouţila.―
„Opravdu?― zeptal se.
V tu chvíli jsem to poprvé ucítila – varování někde hluboko v kostech, ţe něco není v
pořádku. Ale ignorovala jsem to a provokovala ho dál.
„Ano,― řekla jsem statečně. „Máš štěstí, ţe jsem tu byla a pomohla ti.―
„Štěstí? Myslím, ţe jsem svého nepřítele přemohl, Merit. Moţná bys měla ty mně poděkovat za
asistenci.― Přejel očima po mém těle nahoru a dolŧ. „Myslím, ţe vím o malém projevu vděku.―
Krev mi začala bušit v uších, kŧţe se začala náhle rozehřívat. Nepochybovala jsem o tom,
ţe mám stříbrné oči, ale bylo mi to fuk. Strčila jsem prst do ouška na jeho pásku a přitáhla si
ho blíţ. „Co jsi myslel?―
Jeho oči se změnily, ze zornic zŧstaly černé tečky na rtuťovitých duhovkách. Začal se pohybovat
vpřed, tlačil mě pozpátku a nepřestal, dokud jsem nebyla doslova zády na cihlové zdi atria.
Neţ jsem stihla něco namítnout, byly jeho ruce na mém obličeji a jeho ústa na mých. Rty se
doţadovaly mých úst a hladově, nenasytně mě líbaly.
V jakési vzdálené části mozku mě napadlo, ţe je divné, ţe mě Ethan líbá v cizím Domě. Ale i kdyţ
to bylo divné, krev se mi začala rozehřívat a vařit tak, jak jsem to ještě nikdy nezaţila. Svrběla mě
pod kŧţí, adrenalin se mi hnal ţilami, jako bych pořád ještě bojovala s upíry od Greyŧ.
„Ethane,― vypravila jsem ze sebe a chtěla ho varovat, i kdyţ jsem ho nechala, ať mě líbá
uprostřed Domu Greyŧ. Změnil taktiku, líbal teď pomalu, lenivě, neţ konečně zase otevřel oči
a podíval se na mě. Jeho pohled se omlouval.
„Něco je… špatně.―
Kývla jsem a věděla, ţe si myslí, ţe tohle není jen láska nebo chtíč, ale jiný druh síly, ale ta
myšlenka byla vzdálená a ta ţhavá potřeba tu byla.
A byla naléhavá.
Intenzivní.
Nechala jsem hlavu spadnout na stranu, víčka mţikala v jasné výzvě.
„Potřebuješ ode mě něco?― Jeho hlas byl tichý, spíš jako varovné vrčení tygra neţ otázka upíra.
Polkla jsem a… kývla. Cítila jsem se jako puberťačka při prvním tanci. Neznala jsem hudbu, neuměla
jsem kroky, ale emoce byly tak základní, tak zásadní, ţe bylo nemoţné tančit nějak nesprávně.
Ethan pozvedl ruku k mému krku a z pouhého doteku jeho prstŧ se mi málem podlomila
kolena. A neţ jsem se stihla zeptat, proč se omlouvá, začal mě líbat. Jeho polibek byl pevný,
naléhavý, pátravý. Přitiskl se blíţ, objal mě kolem zad a prohloubil ho. Mačkal se na mě,
zkoumal mě jazykem a já najednou cítila na břiše nezaměnitelnou délku jeho erekce.
Měla bych být šokovaná. Měla jsem ho upozornit, ţe není vhodná doba ani čas, ţe jsme
viděli, jak zlé to mŧţe být.
Jenţe s kaţdým majetnickým zachrčením v jeho hrdle se naše magie propletly. Magie, polibek i
jeho majetnické prsty, to všechno mě pohltilo. Přitáhla jsem ho k sobě, prsty jsem zajela do
oušek pásku u kalhot a vytáhla jsem se nahoru, aby ke mně jeho ústa lépe mohla. Hladověla
jsem po něm jako kdysi po krvi, ale tenhle hlad tu byl teď. Byl naléhavý a volal po nasycení.
Láska byla nebezpečná droga.
Ach, boţe. To bylo ono. Ethana nepřemohla láska ani chtíč ani náhlé románové zjištění, ţe mě
musí mít tady a teď. Tohle byla agrese, i kdyţ v mírně odlišné variaci, neţ jak jsme ji viděli dříve.
„Ethane, myslím, ţe nás někdo zdrogoval.―
Ignoroval mě a místo toho vrčel a zaplétal prsty do mých vlasŧ. Srdce mi klopýtlo, tentokrát
ne touhou, ale strachy, protoţe to vrčení se změnilo. Bylo zákeřnější.
Změnila jsem taktiku, dala jsem mu telepatický rozkaz a doufala, ţe prorazí drogovou mlhou
aţ do té části mozku, která ještě fungovala. Ethane, přestaň.
„Co?― zeptal se.
„Myslím, ţe nás někdo zdrogoval. Někdo nám podstrčil véčko. Moţná do jídla?―
Projela mnou vlna horkého, pichlavého hněvu. Zavřela jsem oči, sevřela ruce v pěst a
mačkala, dokud mi bolest v dlaních nedovolila zpomalit splašenou mysl.
„Vztek se projevil jinak,― řekl zastřeným hlasem. „Moţná jiná dávka. Moţná v některém z
těch mas?― Zakroutila jsem hlavou. „Víno,― odpověděla jsem. „Myslím, ţe to bylo v tom vínu.
Chutnalo divně. Bylo opravdu hodně hořké.―
„Kdo další to víno pil?―
Přemýšlela jsem. Měla jsem ho já a pak Ethan. A jediná osoba, která si ho dala s námi, byl
Jonah. Ale ani jsem to Ethanovi nemusela říkat.
Oba jsme vzhlédli, protoţe Jonah vyrazil z listoví před námi. Očima, nyní jiţ stříbrnýma,
propichoval Ethana.
„To od tebe není hezké, ţe se ani nepodělíš.―
Ethan zavrčel z hloubi hrdla, coţ bylo varování pro Jonaha. „Já se nedělím.―
Jonah mlaskl. „To bys měl. Ţivot je o tolik zajímavější, kdyţ si všichni ochutnáme,
nemyslíš?― Uţ jsem slyšela o dívkách, které jsou štěstím bez sebe, kdyţ se o ně chlapi rvou,
ale mě nelákal pocit, ţe jsem něčí majetek.
„Já nepatřím nikomu, abyste se o mě takhle handrkovali,―
řekla jsem. „Ale mohla bys,― odvětil Jonah.
Je to jen véčko, upozornila jsem Ethana telepaticky. Měl taky víno.
„Bez ohledu na příčinu by se měl raději chovat slušně,― procedil Ethan mezi zuby. Shlíţel na
Jonaha a vycenil tesáky. Byli přibliţně stejně velcí i podobně stavění. Ethan byl hezčí neţ
Jonah, ale byli by vyrovnanými soupeři nebýt Ethanovy pozice, která by určitě Jonahovi
přivodila horší potíţe, neţ jaké by si ten boj zaslouţil.
„Jonahu,― varovala jsem ho a postavila se mu. „Ustup.―
Jenţe on místo toho vycenil na Ethana zuby a zasyčel na znamení, ţe našel kořist a nehodlá se jí jen tak
vzdát.
Nebyla jsem si jistá, odkud se ten náhlý zájem bere, ale váţně jsem pochybovala o tom, ţe
to nějak souvisí se mnou. Spíš Jonaha přivábila magie, kterou jsme s Ethanem šířili do
prostoru. A jak uţ u véčka bývá zvykem, nesmyslně ho to rozzuřilo.
„No tak, Jonahu,― naléhala jsem. „Musíš se stáhnout. Přece se nechceš prát s Mistrem,
obzvlášť kdyţ je tu Darius.―
Mŧj hlas ţadonil a on se na mě podíval. Obočí měl svraštělé, jako by se snaţil rozluštit, proč
stojí v atriu, připraven porvat se o ţenskou, kterou teprve nedávno začal respektovat, a ještě
před větším nedávnem si ji doopravdy oblíbil.
Ale Ethan si očividně nevšiml té sebereflexe a výhrŧţně k němu nakročil. „Ona je moje.―
Jonah zase přestal přemýšlet a sjel ho očima. „Tohle rozhodnutí je na ní a mně se nezdá, ţe
by se rozhodla.―
„Buď si jistý, ţe tebe si ani náhodou nevybere,― zavrčel Ethan.
Jonah zvedl paţi. Nastoupily mé vlastní instinkty, které měly na prvním místě Ethanovu
ochranu. „Zpátky, Jonahu,― varovala jsem ho, ale on se pořád nemohl oklepat z účinkŧ véčka.
Uskočil, aby se mohl rozmáchnout. Natáhla jsem se po něm a chtěla ho odrazit, ale on se
slepě rozmáchl. Jako by se čas zpomalil, sledovala jsem, jak se jeho pěst ke mně blíţí a
někdo se mě snaţil odstrčit. Rána dopadla. Světla zhasla.
 KAPITOLA 20

KOCOVINA

Z amrkala jsem a čekala, aţ se místnost přestane točit. Koukala jsem nahoru na prŧmyslový
strop, vějířovité listy a kapradiny po okrajích zorného pole. Nejspíš stále Dŧm Greyŧ.
Přede mnou se objevily zelené oči. „Co tvoje
hlava?― „Je jako střep.―
Začala jsem si sedat, ale Ethan mi poloţil ruku na rameno. „Pár minut jsi byla v bezvědomí.
Nepospíchej.―
„Co se stalo?―
„Snaţila ses zabránit, aby mi Jonah dal pěstí, a on tě neúmyslně trefil.―
Teď uţ jsem si vzpomínala. Dostala jsem se mezi Jonaha a Ethana a schytala jsem to nejhŧř.
Ethan se ke mně natáhl. „Dej mi ruku,― řekl a druhou mi podepřel záda. Sedla jsem si,
zavřela oči a čekala, aţ závrať pomine.
Kdyţ jsem je konečně zase otevřela, Ethan mě chytil za bradu a podíval se mi do očí.
„Podívej se doleva,― řekl, a kdyţ jsem to udělala, dodal: „A teď doprava.― Udělala jsem i to.
„Ten mi dal,― řekla jsem a opatrně sáhla prstem na bouli vzadu na hlavě. Vzhledem k
rychlosti upířího hojení tam dlouho nevydrţí, ale prozatím bolela.
„To teda jo,― souhlasil
Ethan. „Kde je?―
„Jonah? Scott ho strčil pod zámek, dokud se nepřesvědčí, ţe droga přestala pŧsobit. Bylo to
v tom vínu,― dodal Ethan. „Podle upírŧ z Domu Greyŧ sehnali véčko U Bensona, kde se o něj
ochotně dělili se skupinkou Zbloudilých.―
„Nepochybně ve jménu spolupráce mezi Domy,― řekla jsem suše.
„Určitě. Upíři od Greyŧ taky prozradili, ţe tady dneska v noci večeří Darius. Potom se
vyhecovali tím, ţe lkali nad nespravedlností prezidia.―
„Tohle je asi pro Zbloudilé snadný argument,― podotkla jsem. „Zvláště kdyţ jsou všichni na
véčku.― Ethan kývl. „Přišli do Domu s úmyslem pěkně to Dariovi vytmavit. Taky se vkradli do
kuchyně s extra dávkou a nasypali ji do vína. Chtěli, aby zaţil, jaké to je být skutečným upírem.―
„A ironie je, ţe zrovna Darius se ho vŧbec nenapil.―
„Velká ironie. Ačkoli teď si je uţ plně vědom účinkŧ véčka.―
Nade mnou se objevil dlouhý stín a potom promluvil hlas s britským přízvukem. „Jak jí je?―
 Vzhlédla jsem. Po mém boku stál Darius.
„Zvládne to,― řekl Ethan, „i kdyţ myslím, ţe by pro ni bylo nejlepší, kdyby zbytek noci strávila
klidem na lŧţku.―
„Myslím, ţe to je dobrý nápad,― přitakal Darius. „Pár sklenek krve by taky uspíšilo
ozdravný proces.― Ethan kývl. „A naše vyšetřování véčka?―
„Postoj Greenwichského prezidia jsem jasně naznačil.― „Otče
–,― spustil Ethan, ale Darius ho umlčel rukou.
„Ve hře je víc, Ethane, neţ to, o co hrajete se starostou. Starejte se o svŧj Dŧm; nechte
pana Greye a pana Greera, ať se starají o svŧj. Zbytek není vaše starost, a to se týká i
jakýchkoli současných členŧ prezidia, je vám to jasné?―
Ethanovi zacukalo v čelisti, ale povedlo se mu kývnout. „Samozřejmě, otče.―
Darius obřadně kývnul a potom se mdle usmál na mě. „Uzdravte se rychle, Merit,― řekl,
načeţ se obrátil k odchodu a Charlie cupital za ním.
„Chtěla bych domŧ,― zašeptala jsem.
„Na tom se shodneme,― řekl Ethan a pohledem sledoval svého politického šéfa, jak mizí do
lidské dţungle. „Jdeme domŧ.―

Ethan trval na tom, ţe mě odnese k autu, coţ se zdálo stejnou měrou směšné i romantické.
Pro sebevědomou ţenu nebylo moc příjemné nechat se nosit jako dítě. Na druhou stranu ze
mě Ethan udělal upírku a spojení mezi námi zŧstalo. Jeho vŧně a dotek byly uklidňující a
nakonec jsem si jeho náruč uţívala, i kdyţ to byla provinilá slast.
Kdyţ jsme byli u našeho Domu, protestovala jsem tak, ţe mě nechal dojít zpátky nahoru do
pokoje, ale zakázal mi z něj odejít. Šel do kuchyně pro krev a já se zatím převlékla do jogínských
kalhot a trička Cubs a poloţila se na postel s hromadou polštářŧ pod bolavou hlavou.
Ethan se vrátil s obrovským plastovým pohárkem s drţákem, takovým, jaký by si asi koupil
řidič náklaďáku, aby si do něj nalil celodenní dávku kofeinu.
„Menší uţ jsi nenašel?―
„Pokud jde o mrzutost, raději nepodceňuju tvŧj potenciál,― řekl, posadil se na kraj mé postele
a podal mi ten kýbl.
Hekla jsem, ale vzala jsem si ho a začala pít z plastového brčka, prostrčeného vrškem. Po
chvíli jsem se odtáhla. „Je v té krvi čokoládový sirup?―
Trochu mu zrŧţověly tváře. „Myslel jsem, ţe ti trocha čokolády udělá dobře.―
Čokoláda a krev bohuţel nebyly chutnou kombinací. Ale prošel si tolika potíţemi, ţe jsem ho
nechtěla zklamat.
„Děkuju,― řekla jsem a dala si další povzbuzující doušek. „To bylo opravdu ohleduplné.―
Kývl a zatímco jsem pila, jen tiše seděl. Srkala jsem, dokud jsem neucítila, ţe ten vlčí hlad
nemizí. Zavřela jsem oči a klesla na postel, hlavou na stoh polštářŧ. Jakmile jsem byla vleţe,
zmocnilo se mě vyčerpání.
„Jsem unavená, Ethane.―
„Byl to další dlouhý večer,― řekl.
Zavrtěla jsem hlavou – jen trochu, aby mi nepraskla. „Není to jen tím otřesem mozku. Je to
prací. Nechtěla bych být policistkou. V tuto chvíli si nejsem ani jistá, jestli vŧbec chci dělat to,
co dělám.― „Nechat si ujít všechnu tu zábavu a vzrušení? Šanci zkontrolovat si bezpečnostní
záznamy a poprat se se zdrogovanými upíry?―
„A taky naštvat hlavu Greenwichského prezidia, kdybys náhodou zapomněl.―
 „Ach, ano. Kdo by si před necelým rokem pomyslel, kdyţ jsi studovala, ţe se tvŧj ţivot vrtne
tímhle směrem?―
„Já určitě ne,― řekla jsem. Znovu jsem otevřela oči a prohlédla si ho. „Dokončíme to? Nebo
uděláme, co se po nás chce?―
„Já nevím. Raději bych nevkládal osud do Tateových rukou.― Ethan vzdychl a zakrouţil
rameny. „Kdyţ jsme byli pryč, Tate volal do Domu. Informoval Malika o tom, ţe uţ ho
unavuje, jak to protahujeme, a řekl, ţe máme osmačtyřicet hodin, neţ na mě vydá zatykač.―
„Úţasné,― zamumlala jsem.
Podíval se na mě a oči se mu smaragdově leskly. „Měli bychom si promluvit o tom líbání.―
Tentokrát jsem to byla já, kdo se začervenal. „A je o čem mluvit? Byli jsme sjetí.―
Vrhl na mě příkrý pohled a já uhnula očima.
„Alespoň přiznej, ţe v tom bylo víc neţ jen drogy,― řekl tiše.
Otočila jsem se, kousala se do rtu a přemýšlela o té ironii. Líbala jsem se s Ethanem a on
chce teď mluvit o našem vztahu. Teď jsme si úplně vyměnili role.
„Je v tom víc,― souhlasila jsem nakonec. „Ale přece víš, jak se cítím.― „A
pořád ještě nejsi přesvědčená, ţe mé úmysly jsou šlechetné?―
Už tomu začínám věřit víc, pomyslela jsem si, ale jak mu to říct? Jak to mohu přiznat, aniţ
bych zněla krutě, protoţe mu nevěřím plně – a aniţ bych riskovala své srdce tím, ţe se mu
svěřím, ţe mě uţ napŧl přesvědčil?
Sneslo se trapné ticho. Díky bohu změnil téma. „Co bys na mém místě dělala
s véčkem?― „Nejsem ve tvé pozici.―
„Tak si představ, ţe bys byla,― řekl. „Představ si, ţe máš pod svou ochranou Dŧm upírŧ. Ţe
nějaký byrokrat rozhodl, ţe nemáš dovoleno řešit naléhavý problém, kterému tvŧj Dŧm čelí,
jenom kvŧli strachu, ţe to přiláká neţádoucí pozornost k samotné existenci toho problému.―
Posadila jsem se a zkříţila pod sebou nohy. „Sám sis na tu otázku odpověděl, ne? Bezpečnost
tvých upírŧ je bezprostředně ohroţená a časem by se k tomu mohlo přidruţit politické riziko.
Nejdřív vyřeš bezprostřední hrozbu. Je lepší se omluvit po činu neţ ţádat předem o svolení.―
„A kdyby konečným dŧsledkem byla nucená správa Domu?―
„Potom mŧţeme jen doufat, ţe správce bude mít víc rozumu neţ prezidium.―
Ethan se nakonec pousmál. Náhle jsem pocítila nutkavou potřebu sejmout z něj to břímě,
aby se mohl usmát naplno; dopřát mu tu úlevu, kterou se snaţil dát on mně – i kdyţ
neúspěšně – tou čokoládovou krví. „Mám nápad,― řekla jsem.
„Jakýpak?―
Odmlčela jsem se, ještě chvíli přemýšlela, a pak jsem navrhla: „Dáme si za pět minut sraz
venku – u fontány.―
Povytáhl jedno obočí. „Proč?― „Protoţe
jsem to řekla. Dŧvěřuj mi.―
Chvíli uvaţoval, pak kývl. „Dobrá tedy. Pět minut.― Vstal a kráčel ke dveřím, ale neţ vyšel,
ještě se ohlédl. „Já ti opravdu dŧvěřuju – nikdy o tom nepochybuj, Merit.―
Zmizel za dveřmi, já jsem slezla z postele – bolest hlavy uţ se ztrácela – a dala jsem se do práce.

GGG

Zahrady Cadoganského Domu byly úţasné, od běţecké dráhy přes cihlový gril po udrţovanou francouzskou
zahradu za Domem. Uprostřed zahrady se nacházela fontánka s bublající vodou pro potěšení
všech upírŧ, kteří se posadili kolem ní na lavičky.
Přešla jsem cihlovou terasu, zula jsem boty, zavřela oči při tom luxusním pocitu měkké,
chladivé trávy pod nohama.
Tvých pět minut za chviličku vyprší, řekl mi Ethan v hlavě. Usmála jsem se a vrátila se k fontánce.
Copak to nejsi ty, kdo mě neustále poučuje o trpělivosti?
Přeceňovaná ctnost, odvětil a já i v myšlenkách úplně slyšela jeho sarkasmus.
Našla jsem ho noblesně rozvaleného na jedné z laviček. Byl jediný upír v bezprostředním
okolí a očividně si to vychutnával. S očima zavřenýma se pohodlně rozvaloval, jednu nohu na
lavičce, druhou na zemi. Jednu paţi měl přehozenou přes opěradlo, druhá spočívala na břiše.
V bílé košili na knoflíčky a v kalhotách vypadal spíš jako regent neţ jako Mistr upír.
Moţná znovu proţíval historii.
Sedla jsem si vedle něj na zem do tureckého sedu a v klíně jsem měla
krabičku. „Copak to tam máš?― zeptal se, ale neobtěţoval se podívat.
„Něco za něco,― řekla jsem. „Čokoládu za čokoládu. Ale nebude to zadarmo.― „Stojí
ten dar za to?― Tichým, pobaveným hlasem převaloval ta slova v ústech.
Odpověděla jsem tím samým medovým tónem a oba jsme věděli, ţe flirt uprostřed zadního
dvora je přesně jen o tomhle – o radostném flirtování. „To rozhodně ano.―
Ethan se uchechtl. „V tom případě, Ochránkyně, si posluţ.―
„Jaké bylo tvé nejoblíbenější období? Kterou dobu sis nejvíc uţil?―
Povytáhl obočí, jako by ho ta otázka překvapila. Otevřel oči, trochu se posunul na lavičce, potom
zase znehybněl a přemýšlel. „Dnešní mechanické vymoţenosti nelze popřít. Lidé jsou na prahu
zásadních objevŧ, které by před dvaceti lety byly nemoţné. Ale přesto,― spustil a potom znova utichl.
„A přesto?― pobídla jsem ho po chvíli.
Vzdychl. „Byly časy, které byly sice nebezpečné, ale povzbuzující. Historické scény, které jsem měl
to štěstí vidět na vlastní oči. Zrod této republiky – s jakou vervou se o tom jednalo, jak vroucí byla
víra, ţe člověk si povede lépe neţ monarchie. Okamţiky během občanské války, v níţ muţi a ţeny –
dokonce i za dob velkého nebezpečí – byli dost stateční na to, aby nám připomněli, co je v nás. Den
D v Londýně, kdyţ byla Whitehall plná radosti, z níţ div nepuklo srdce, a také ţalu.―
Ethan vzdychl. „Nesmrtelnost ti dává příleţitost zaţít historii tak, jak se píše. Velké i kruté
činy lidstva. Je to zároveň velká cena i nedocenitelný dar, nést sílu toho vědění.―
Trochu se natočil, podepřel si hlavu pěstí a shlédl ke mně. „A teď, kdyţ jsem ti nastínil
nejlepší chvilky svého ţivota, co za to dostanu, Ochránkyně?―
Zvedla jsem krabičku, aby na ni viděl, a plně jsem si vychutnávala lehce nechápavý výraz
v jeho tváři. „Děláš si legraci.―
„O Mallodortících nikdy neţertuju. Sedni si rovně.―
Vypadal sice pořád stejně podezíravě, ale udělal, co jsem po něm chtěla, a posunul se na
konec lavičky, abych si k němu mohla přisednout. Ale mně bylo na zemi dobře. Byl mezi námi
prostor a náš hovor byl nenucený. Mohla jsem předstírat, ţe emocionální hranice, které jsem
mezi nás postavila, byly stále pevné a nedotčené… i kdyţ jsem seděla na zemi a vyzvídala o
jeho ţivotě a připravovala se, ţe ho budu krmit piškotem s krémovou náplní.
Ale kdyţ je vaší záchrannou sítí odpírání, tak se s tím musíte poprat.
Odtrhla jsem papírový prouţek z obalu a vytáhla dva kousky, zabalené v celofánu. Jeden
jsem mu podala, odloţila krabici stranou a ten svŧj jsem si láskyplně drţela v rukou.
„Uţij si piškot a krém, které se tak báječně snoubí.―
Ethan vypadal, ţe na něj ten sladký kvádřík, který jsem mu vloţila do rukou, neudělal velký dojem. „To
jako váţně, Ochránkyně?―
„Věř mi, nebudeš litovat.― Otevřela jsem svŧj balíček a zvedla dortík. „Existuje několik teorií,
jak nejlépe jíst Mallodortík.―
Konečně jsem zachytila náznak úsměvu. „Fakt?―
„Naše nejoblíbenější čarodějka, Mallory Carmichaelová, si je ráda celé máčí do mléka. Není
to zlé, ale myslím, ţe jsou potom nasáklé a já tu matlanici nemusím.―
„Nepřestáváš mě udivovat.―
*
„A proto dávám přednost metodě zvané ‚ryby a bochníky ‘. Sleduj,― řekla jsem, roztrhla
čokoládový piškot podélně na dva kusy a ukázala mu je. „Zdvojnásobila jsem mnoţství dortíkŧ!―
* Naráţka na zázraky Jeţíše Krista, který poté, co přeměnil vodu ve víno, zmnoţil ryby a bochníky a nakrmil
tisíce lidí (pozn. překl.).

„Máš silné sklony k pošetilostem, víš o tom?―

„To je jedna z mých lepších vlastností,― řekla jsem a ukousla kousek dortíku. A ta chuť téměř
okamţitě zklidnila mŧj puls, jako by ten čokoládový piškot byl sám o sobě droga.
Ethan si také kousnul. „Není to špatné, Ochránkyně.―
„Mám spoustu záporných vlastností,― připustila jsem. „Ale špatný vkus na jídlo k nim
nepatří.― Chvíli jsme jen mlčky pojídali svačinku na zahradě.
„Uţ jednou jsem ti řekl, ţe jsi moje slabost,― pravil. „Ale také moje síla. Řekl jsem to předtím,
neţ jsem zradil tvou dŧvěru. Teď uţ to vím a hodně toho lituju.― Odmlčel se. „Co bych měl
udělat, abych tě přesvědčil, ţe mi máš dát ještě jednu šanci?―
Jeho hlas byl uţ pouhý šepot, přesto v něm bylo tolik citu, ţe jsem se musela odvrátit a oči
jsem měla plné slz. Byla to legitimní otázka – ale ne taková, na kterou jsem měla
jednoduchou odpověď. Co by mi udělalo, kdybych Ethanovi opět uvěřila? Ţe si vybral mě, ať
uţ to je dobře nebo špatně, bez ohledu na politiku?
„Nejsem si jistá, jestli bys mě mohl přesvědčit. Učím se příliš rychle.― „A
já tě naučil, ţe tě zradím, jakmile se mi naskytne příleţitost?―
Tentokrát jsem se mu podívala do očí. „Naučil jsi mě, ţe se vţdycky budeš starat o příští kroky
a o to, co se vynoří, o strategii a spojenectví. Naučil jsi mě, ţe si nikdy nemŧţu být jistá, jestli mě
opravdu chceš kvŧli mně samotné, nebo jen proto, ţe jsem ti k něčemu dopomohla a bylo to
výhodné. Naučils mě, ţe si nikdy nemŧţu být jistá, jestli si to nerozmyslíš, kdyţ rozchodem se
mnou získáš strategickou výhodu.― Ethanovi poklesly koutky úst a poprvé si uvědomil moţnost,
ţe jeho chování bude mít nezvratné následky. „Ty myslíš, ţe se nemŧţu změnit?―
Ztišila jsem tón. „Nemyslím si, ţe ten vztah je v pořádku, kdyţ od tebe musím chtít, aby ses
změnil. Ty si to myslíš?―
Odvrátil se, potom trhaně vzdychl. „Tohle se mi zdá jako bitva, kterou
nemŧţu vyhrát.― „Láska by neměla být bitva.―
„Ale kdyby nestála za trochu boje, k čemu by to pak bylo?―
Mlčeli jsme tak dlouho, ţe v zahradách kolem začali být
slyšet cvrčci. „Chtěla bys mi něco říct o Jonahovi?―
Málem jsem při té otázce nadskočila, srdce se mi najednou rozbušilo představou, ţe mé
tajemství bylo moţná prozrazeno. „Ne,― odvětila jsem. „Proč se ptáš?―
„Vypadá to, ţe má o tebe zájem. Znáte se dobře?―
Díky bohu jsem uţ měla připravenou alespoň část odpovědi. „Mluvili jsme spolu před
Temple Barem tu noc, kdy došlo k útoku.― Čistá pravda.
 „Ještě něco?― Jeho pohled byl podezíravý, oči zkoumaly mou tvář, jako by se snaţily zjistit,
zda jsem upřímná.
„Ne.―
„Nelţi mi, Merit.―
„Ţádáš mě o to, protoţe jsme přátelé, protoţe jsme byli milenci nebo proto, ţe jsem upírka z
tvého Domu?―
Jeho oči se rozšířily. „Očekávám tvou upřímnost ze všech tří
dŧvodŧ.― „Očekáváš – a právem – mou loajalitu. To není úplně
totéţ.― Tentokrát oči přimhouřil. „Co se děje? Co jsi mi neřekla?―
„Nic, co bych ti teď mohla prozradit.― A bylo to tu. Sice jsem mu neřekla o Rudé gardě,
nabídce, kterou mi udělali, a Jonahově roli v téhle organizaci, ale právě jsem přiznala, ţe
jsem k němu nebyla upřímná, ţe před ním něco tajím.
Šokovaně zamrkal. „Ty máš informace, o které se se mnou nepodělíš?―
„Mám informace, které mi nepřísluší pouštět dál,― objasnila jsem mu. „Ty informace patří
jiným. Přišla jsem k tomu jen náhodou a nebudu jim dělat medvědí sluţbu tím, ţe se
rozhodnu to vyţvanit. Ne, kdyţ si to nepřejou.―
Jeho pohled kalkuloval. Hodnotil. Po chvíli kývl. „Nechme to tedy tak,― řekl. I kdyţ jeho
kapitulace znamenala vítězství pro mne jako pro Ochránkyni, pořád mi bylo, jako bych něco
ztratila, jako bych zpřetrhala nějaké osobní pouto. Svou roli Ochránkyně Domu jsem postavila
nad roli kamarádky a dŧvěrnice.
Udělala jsem totéţ, co jsem vyčítala jemu.
Ethan vstal, zmuchlal celofán do kuličky, obešel mě a vstoupil na pěšinku. Na chvíli se zastavil,
aby se ohlédl přes rameno. „Je to těţké balancování, co? Stavět druhé před vlastní potřeby?―
Nelíbilo se mi, ţe mi omlátil o hlavu mé vlastní pokrytectví. Podívala jsem
se jinam. Kdyţ jsem se opět koukla na pěšinku, byl pryč.

Kdyţ jsem se vrátila do druhého patra, neměla jsem o nic lepší náladu. Zase mě začínala
bolet hlava, tentokrát z jiného dŧvodu. Vrátila jsem krabičku Mallodortíkŧ do kuchyně a vydala
se zpátky do pokoje. Kdyţ jsem pokládala ruku na kliku, uslyšela jsem za sebou hlas.
„Není tak chladný, jak se zdá, víte?―
Ohlédla jsem se. Charlie, Dariŧv asistent, stál na chodbě s paţemi
zkříţenými na prsou. „Co prosím?― zeptala jsem se.
Ukázal ke dveřím. „Mŧţeme jít dovnitř?―
„Jistě,― přitakala jsem a otevřela dveře. Kdyţ vešel, zase jsem zavřela.
Posadil se na kraj mé postele a spojil ruce v klíně. „Darius je oddán Domŧm a o dramata
nestojí o nic víc tady v Americe neţ doma ve Spojeném království. Problém však je,― řekl
Charlie a podíval se do podlahy, „ţe silně věří v hierarchii. Mistři by měli vládnout Domŧm.
Problémy mimo Domy jsou starostí prezidia a zase prezidia.―
Charlieho upřímnost se mi líbila, ale nepochybovala jsem o tom, vŧči komu je loajální. „Ať je to
jakkoli, prezidium nepodniklo ţádné kroky k tomu, aby zkrotilo Celinu nebo udrţelo mír v Chicagu.
My děláme, co mŧţeme, abychom udrţeli město pohromadě navzdory tomu, co ona dělá.―
Charlie zakroutil hlavou. „Nenapadlo vás, ţe jí hrajete do karet? Ţe tím, ţe vezmete Celinu v
potaz a vynesete její aktivity na světlo, místo abyste její šaškárny ignorovala, jí dáte nakonec
přesně to, co chce?―
„A to je co?―
 „Pozornost. Domŧ, prezidia, lidí, tisku. Celina chce být vidět a slyšet. Jako Mistrové se jí
nedostalo patřičné pozornosti, takţe ten vztah sabotovala, aby ho vyměnila za něco jiného –
pozornost lidí. A kdyţ zjistila, ţe lidstvem zboţňovaná nebude, jednala znovu. Pokaţdé, kdyţ
ji vyhledáte, pokaţdé kdyţ jí oplácíte boj, dáváte jí dŧvod znovu se vrátit.―
„Chcete tím říct, ţe to Celině usnadňujeme?―
Odpověděl pouhým výmluvným pohledem. Otázka v jeho očích byla zjevná: A ne snad?
Zavrtěla jsem hlavou, zaloţila paţe a opřela jsem se o zavřené dveře. „Podle této teorie by
Celina nejednala, kdybychom ji ignorovali. To zkrátka není pravda. Pokaţdé, kdyţ se situace
v Chicagu uklidní, jako třeba kdyţ z ní dostaneme přiznání k těm vraţdám v parku a pošleme
ji pryč – znovu se objeví. Věřte mi, Charlie, ţe nás nutí jednat.―
Tentokrát zavrtěl hlavou. „Je mi líto, Merit, ale musím s vámi nesouhlasit. Já s vámi musím
nesouhlasit.― Zamračil se a znovu se na mě podíval. „Nerad to říkám a vznáším takové obvinění.
Darius to neřekne – není to v jeho kompetenci –, ale já myslím, ţe to stojí za zváţení.―
„A co?―
„Tohle všechno začalo aţ v okamţiku, kdy jste se stala členkou
Cadoganského Domu.― Srdce mi bušilo v prsou jako tympán. „Co prosím?―
Zvedl ruku. „Vyslechněte mě. Ať tak nebo tak, Celina se vámi zdá být posedlá. Vstoupíte do
Domu, dostanete z ní přiznání, a dŧsledkem je, ţe si vás očividně vybere jako nový terč, moţná i
Ethana.― Přinutila jsem se kousnout do jazyka. Ethan mu zjevně neřekl, ţe jsem se měla stát
Celininou obětí, ţe mě Ethan přivedl do Domu, protoţe Zbloudilý, kterého si najala, svou práci
nedotáhl do konce. Netušila jsem, proč se takhle rozhodl, ale já nechtěla být tou, která to
Greenwichskému prezidiu řekne. Nevadilo mi, ţe GP toho o mně ví co moţná nejmíň.
„Jsme si vědomi záleţitosti Breckenridgových,― pokračoval Charlie, „toho, ţe vás napadli
před Domem. Chcete popřít, ţe jste, jak se zdá, jedním z jejích nejoblíbenějších terčŧ?―
„Ne,― řekla jsem. Popírat tohle bylo nemoţné. Na druhou stranu… „Já nejsem jediný terč.
Cadoganský Dŧm je taky cílem útokŧ. Stejně jako Chicago.―
Od odpovědi ho zachránilo náhlé vysoké pípání. Zvedl zápěstí a ukázaly se hranaté hodinky
s kalkulačkou zhruba z roku 1984.
Zmáčkl pár tlačítek a provinile se usmál. „Kdyţ tuhle technologii vynalezli, byl jsem unešený.
Od té doby jsem nenašel nic, co by se tomu vyrovnalo. Jednoduché a praktické.―
„To teda,― řekla jsem a snaţila se udusat v sobě sarkastickou poznámku co nejhlouběji.
Charlie znovu vstal a šel ke mně, nebo spíš ke dveřím, protoţe jeho přednáška byla u
konce. „Doufám, ţe to nevypadá, jako ţe jsem vás chtěl provokovat nebo vinit vás z jejích
činŧ. Ona je zjevně ţena se svobodnou vŧlí a schopností rozhodovat sama za sebe. Ale
vezměte v potaz moţnost, ţe akce, které podniknete – jako Ochránkyně svého Domu se
všemi povinnostmi z toho vyplývajícími –, rovněţ ovlivňují její jednání.―
Ustoupila jsem a uvolnila mu cestu ke dveřím.
„Opravdu si přejeme pro váš Dŧm to nejlepší. Chceme, aby všechny americké Domy
vzkvétaly a prosperovaly.―
„Vyřídím to Ethanovi,― řekla jsem zdvořile. Ovšem v duchu jsem byla daleko neurvalejší, a
tušila jsem, ţe totéţ bude platit i pro Ethana.
„Výborně. Hezký večer,
Merit.― „Hezký večer, Charlie.―
Vyšel z mého pokoje s tím profesionálním úsměvem na tváři a sviţným krokem. A po něm
zŧstala… nejistota.
 Měl pravdu? Podpořili jsme Celinu v jejích vylomeninách tím, ţe jsme na ně reagovali? Byli
upíři zdrogovaní a lidé mrtví proto, ţe jsme ji povzbudili k tomu, aby rebelovala proti
Cadoganskému Domu jako praštěná puberťačka?
Nebylo fér svalovat veškerou zodpovědnost za Celininy činy na nás. Snaţili jsme se jednat v
zájmu Cadoganu a Chicaga a nebylo sporu o tom, ţe ona zosnovala vraţdy lidí, vydírala nás
a pravděpodobně i teď stojí za prodejem drog. Jsou to její vlastní rozhodnutí.
Přesto mi Charlieho obvinění hlodalo v hlavě. I kdyţ ty zločiny spáchala ona, nebyla tak
úplně scestná představa, ţe to byť jen částečně udělala v reakci na mě a na Ethana, ve
snaze nás vytočit, zabodovat v té upíří šachové partii, kterou započala.
Hrozně se mi to příčilo, stejně jako myšlenka, ţe bitvy, které musíme denně svádět, jsou tak
nějak naše vina, bez ohledu na to, jak dobré za tím stojí úmysly.
Na druhou stranu – co jiného se dalo dělat? Nemohli jsme jí dovolit, aby zpŧsobila v
Chicagu ještě větší chaos jen kvŧli své dětinské touze po pozornosti. Pokusy o vydírání a
Tateovy hrozby jsme nemohli ignorovat, ani kdybychom chtěli. Ani já, ani Ethan jsme
rozhodně schválně nevyhledávali něco kontroverzního.
Samozřejmě ţe jsme touţili po míru a klidu. A taky jsme se večer chtěli probudit a věnovat
se třeba tréninku, výzkumu, pracovat na něčem, co by zajistilo prospěch Domu – ne se pořád
bránit zbojníkŧm u brány.
Ať uţ se jednalo o cokoli, a ona měla jakoukoli motivaci, dal se její problém vyřešit jediným
moţným zpŧsobem: dostat ji pryč z Chicaga jednou provţdy.
 KAPITOLA 21

FRITOVANÉ HODNOVĚRNÉ POPŘENÍ NA ŠPEJLI

Potřebovala jsem si od upírŧ dát pauzu. Taky jsem uţ dlouho nezašla za Mallory, coţ se zcela určitě
muselo napravit. Kdyţ jsem se vzbudila a oblékla, poslala jsem jí textovku, jak se má, a dozvěděla
jsem se, ţe s Catcherem trénujou v jeho tělocvičně. Překlad: budu se moci koukat, jak Catcher
mučí někoho jiného neţ mě, a uvidím Mallory provozovat magii.
Snadná věc. Opustila jsem Dŧm a zamířila na Near North Side, kde měl Catcher své
tréninkové prostory ve starém skladišti. (Přeměna bývalých skladŧ na herny pro upíry a jiné
nadpřirozené byla v Chicagu zjevně novým trendem.)
Z Domu jsem se nemusela plíţit. Darius nám zakázal další pátrání po véčku, takţe jsem
neměla potřebu se tu zdrţovat. A ze včerejšího rozhovoru s Ethanem vyplynuly nepříjemné
otázky, týkající se mého pokrytectví, kterým jsem nehodlala čelit. Věděla jsem, ţe na to stejně
nakonec přijde řeč, vyhnout se tomu pravděpodobně nedalo. Ale nemuselo to být zrovna teď.
I kdyţ jsem se mu chtěla vyhýbat, přesto jsem nebyla tak nedospělá, abych si nevzala
pager; taky jsem si do auta vzala dýku a meč. Přestoţe jsem měla vyšetřování zatrhnuté,
nedalo se zcela vyloučit, ţe Paulie mŧj vzkaz Marii předá a ta mě následně poctí nečekanou
návštěvou. V tomto ohledu bylo lepší být připravena.
Na chicagské poměry byla jízda docela rychlá – po Lake Shore Drive překvapivě sviţná –,
ale přesto mi poskytla pár minut k dobru na přemýšlení a utvoření si náhledu na problém. Ne
ţe bych během patnácti minut nebo dokonce několika hodin, kdy budu pryč z Domu, chtěla
najít nějaké definitivní rozřešení, ale prostor byl nezbytný. Potřebovala jsem dobít baterky
mezi lidmi, kteří mě znali jen jako Merit… ne jako Ochránkyni.
Své parkovací štěstí uţ jsem viditelně vyčerpala; naproti Catcherově tělocvičně otevřeli nový
bar, takţe se to tu hemţilo dlouhonohými slečnami a příšerně navoněnými mladíky, kteří mířili
do baru za flirtem a předraţeným jablečným martini. O tři bloky dál jsem našla volné místo a
vrátila se k tělocvině, potom jsem vešla dovnitř.
Interiér budovy byl ve tvaru obrovského T a tělocvična – místo, kde mě Catcher učil pouţívat meč –
se nacházela v centrální chodbě. Jakmile jsem došla ke dveřím, zaregistrovala jsem ve vzduchu
elektrické sršení. Třela jsem si paţe, abych se zbavila nepříjemného svrbění, a nakoukla dovnitř.
Catcher měl své nové fešné brýle, tepláky a tričko; Mallory jogínské kalhoty a sportovní
podprsenku, coţ byl mnohem štědřejší oděv, neţ v čem nechal trénovat mě. Ta klikařka.
Coţ znamenalo, ţe tenhle výcvik je úplně o něčem jiném. Věděla jsem, ţe Catcher to výtečně umí
s mečem, a taky jsem věděla, ţe čarodějové – kromě toho, ţe umějí podřídit vesmír své vŧli –
umějí vrhat koule, které vypadají jako magický oheň. Ale něco takového jsem jaktěţiva neviděla.
Bylo to jako magická házená. Ti dva stáli na opačných koncích tělocvičny, vrhali po sobě
pestrobarevné koule a uhýbali před nimi. Catcher hodil kouli obloukem k Mallory, která před
ní buďto uhnula, nebo po ní hodila svou vlastní. Někdy se koule srazily a rozprskly se ve
vodopád jisker. Jindy se minuly a narazily do zdi, aţ to zapraštělo.
Tím se vysvětlovalo tetelení ve vzduchu. Pokaţdé, kdyţ koule explodovala, vyslala oblak
magického pulzu napříč místností. Myslím, ţe to byl risk při sledování čarodějnického nácviku.
Mallory se ohlédla a rychle zamávala, neţ mrskla po Catcherovi další kouli z
modrých plamenŧ. „Hej, ty!―
Ohlédla jsem se. Na plastové ţidličce na opačné straně dveří seděl Jeff s mísou popcornu v
klíně. „Pojď si sednout,― pobídl mě a plácl do ţidle za sebou. „Zrovna jsem ti chtěl zavolat.―
„Tak uţ nemusíš,― řekla jsem, posadila se a vzala si pár kouskŧ praţené kukuřice. Byla
praţená v rendlíku, coţ jsem ocenila. Trochu slaná, trochu sladká a pro mě určitě mnohem
zdravější neţ krabice Mallodortíkŧ.
„Takţe jsem trochu zašťoural do kriminálních záznamŧ našeho kámoše
Paulieho Cermaka.― „Myslela jsem, ţes říkal, ţe jeho sloţka je zapečetěná.―
Jeff vyhodil do vzduchu jeden popcorn a chytil ho do zubŧ. „Ano, říkal. Ale ‚zapečetěná‘ a
‚uţ ne v systému‘ jsou dvě rozdílné věci.―
„Myslíš, ţe teď je vhodná doba na lekci z hackerství?―
„Jestli chceš, abych ti sdělil tu informaci, kterou jsem našel, tak ne.―
Začínala jsem být vŧči pravidlŧm trochu laxnější. „Vysyp to na mě.―
„Takţe řečeno slovy laika: zatímco sloţka byla oficiálně zapečetěná pro účely soudu, do
paměti procesoru byl uloţen obrázek obsahu sloţky ještě před zapečetěním, takţe tam jsou
všechna data. A teď se ukazuje, ţe ten chlap má v rejstříku jen jeden záznam – a sice
předvolání kvŧli tomu, ţe někomu dal pěstí do obličeje. Dost primitivní útok.―
Snaţila jsem se štrachat v paměti. Myslela jsem si, ţe jsem Paulieho uţ někde viděla. Nebyl
v televizi? Nějaká reportáţ ve večerních zprávách o tom, ţe někoho napadl? Jenţe jsem si
nemohla vzpomenout na nic konkrétního. „Kdo byl obětí?―
„Nemám páru. Ten chlap nikdy nepodal oficiální ţalobu a jeho jméno bylo předtím, neţ to
oskenovali, ze spisu vymazáno.―
Vzdychla jsem. „Takţe Paulie Cermak dá někomu pěstí. Zavolají se poldové, ale oběť
nepodá ţalobu a sloţka se přesto zapečetí.―
„Stručně řečeno, ano.―
„To je divné. Proč by někdo zapečeťoval sloţku, kdyţ nikdo nikoho neţaluje?―
Jeff pokrčil rameny a vyhodil do vzduchu další kus popcornu. Tenhle se mu odrazil od rtu a
spadl na podlahu – přesněji řečeno by dopadl, kdyby tělocvičnou nezapulzovala magie. Kukuřice
se chviličku vznášela několik centimetrŧ nad podlahou, neţ se rozletěla na maličké kousíčky.
Jeff a já jsme se shrbili, potom jsme se podívali na Catchera. Stál s rukama v bok a díval se
na nás. „Popcorn? Fakt?―
„No co?― zeptal se Jeff rošťácky. „Tohle je jako nejlepší tenisovej zápas v dějinách. Musíme
se posilnit.―
Catcher ohrnul ret a vrhl po nás modrou střelu, před níţ jsme se oba skrčili na ţidlích. Narazila
do zdi za námi a rozprskla se na sprchu jisker. Narovnala jsem se na ţidli a rychle ty jiskry
vytřepávala z vlasŧ. „No tak! Jsem tady, abych tě podpořila! Zkus po mně nestřílet magií.―
 „Jo, Catchi,― přidala se Mallory. „Snaţí se tě podpořit.― Hodila magickou kouli, před níţ
musel uskočit, aby se vyhnul jiskrám, a spustil sérii nadávek.
„Dobrý,― řekla jsem a dala Mallory palec nahoru.
„Takţe neţ nás tak hrubě přerušili,― navázal Jeff, „tak jsem chtěl říct, ţe není úplně běţné, aby
někdo zapečetil zprávu, kdyţ nebyla vznesena obţaloba nebo tak – ale mohla k tomu vést spousta
dŧvodŧ. Nejpravděpodobnější je, ţe Paulie Cermak má přátele ve vyšších kruzích.― Uchechtl se.
Sarkasticky jsem odfrkla. „Paulie se mi nezdá jako typ, který se stýká s kravaťákama.
Moţná, ţe ho Celina donutila někoho zmlátit.―
„To není od věci. Budu hledat dál.―
„Vedeš si skvěle,― pochválila jsem ho a šťouchla do něj ramenem, „váţím si tvé píle.―
Jeff se maličko začervenal. „Dokonce i Catcher říkal, ţe jsem v tomhle zabodoval.―
„No, pro Catchera neexistuje téma, k němuţ by neměl co říct. Coţ mi připomíná, nějaký
posun ohledně véčka? Předpokládám, ţe chicagská policie provádí testy a tak dál.―
„Jo, provádějí. A taky uţ mají výsledky. Chemické sloţení véčka se podobá
adrenalinu.― „Tím se vysvětluje, proč jsou po něm upíři tak nabuzení.―
Jeff kývl. „Správně. Ale to nejzajímavější teprve přijde. Catcher taky trochu čenichal kolem
magie a myslí si, ţe kromě chemie má ta droga ještě další komponentu, a tou je magie.―
Zamračila jsem se. „Kdo jiný by do ní mohl přidat
magii?― „To ho právě znepokojilo.―
A mě taky. I kdybychom véčko přišili Pauliemu a Celině, vynořil se nám tu neznámý zdroj s
mocnou magií. A kdyţ uţ byla řeč o neznámém: „Sehnal jsi nějaké další informace o útoku,
který viděl pan Jackson?―
„Jen ty informace, které uţ znáš. Pokud vím, tak se to nikam nepohnulo. Ten případ začíná
vychládat.― Nevěděla jsem, jestli by bylo lepší, kdyby se těla našla, nebo naopak. S tímto
otazníkem v hlavě mi zazvonil telefon, a tak jsem ho vytáhla z kapsy a čekala jsem Ethana a
jeho: ‚Ochránkyně, kde vězíš?‘, nebo tak něco.
Číslo jsem neznala, ale přesto jsem to vzala. „Tady
Merit.― „Kočko, mám něco, co by vás mohlo zajímat.―
Ten newyorský akcent byl nezaměnitelný. „Paulie. Co
chcete?― „Někdo se s vámi chce setkat.―
„Někdo?―
„Marie,― řekl. „Ţádala jste ji o schŧzku a ukázalo se, ţe souhlasí.―
No samozřejmě. Věděli jsme, ţe Celina si nenechá ujít šanci, a i kdyby tahle „Marie― nebyla
Celina, na té schŧzce jistě získáme odpověď na některé otázky. „Kdy a kde?―
„Street Fest. Dnes v noci. Setkáte se u stánku Townu.―
Town byla okázalá kavárna v centru, která pravidelně obsazovala přední příčky v ţebříčku
nejlepších podnikŧ. Scházely se tu celebrity, které chtěly být vidět, a byla zde nutná
rezervace několik týdnŧ předem – leda byste měli ty správné známé, nebo byli dcerou Joshui
Merita. Vepřovou saltimboccu? Ano, prosím.
Ačkoli jsem Celinu neodhadovala jako účastnici Street Festu, podnik jako Town by si
určitě vybrala. „V kolik?―
„V jedenáct.―
Koukla jsem na hodinky. Bylo tři čtvrtě na deset. Street Fest končil v jednu, takţe v čase
schŧzky budou hudba, jídlo a zábava v plném proudu.
„Tuším, ţe si nemusím strkat do klopy karafiát, aby mě poznala?―
 Paulie se kuckavě zasmál. „Najde vás. Přesně v jedenáct.―
Linka oněměla, a tak jsem telefon zase schovala a hloubavě si kousala palec.
Celina – tedy určitě je to ona – se chce se mnou setkat na veřejném místě. A nejen na
veřejném. Na veřejném místě, kde se motají tisíce lidí. Doufá snad, ţe jí masa lidí poskytne
anonymitu, nebo chce uprostřed davu zpŧsobit trable?
Musela mít vedlejší motiv, něco tím chtěla dokázat. Moţná doufala, ţe nastraţí past. Stačilo
to jen vykoumat – nebo se připravit na všechny eventuality.
Kdyţ jsem konečně vzhlédla, zjistila jsem, ţe na mně Cathcer, Jeff i Mallory visí očima.
„Paulie Cermak,― vysvětlila jsem. „Ta ‚Marie‘ se chce se mnou setkat dneska v noci na
Street Festu.― Catcher a Mallory vykročili k nám. „A ty jdeš?―
„Mám na vybranou? Darius je naštvaný a Tate taky.― Zakrouţila jsem rameny, abych se
zbavila bolesti ve svalech, zpŧsobené magií a napětím. „Mohli bychom předstírat, ţe to není
náš problém, ale tím se véčka nezbavíme a náš Dŧm to pohromadě taky neudrţí.―
„Jaký má to setkání háček?― zeptala se Mallory.
„Kromě moţnosti, ţe mě zabije? Darius zakázal mně a Ethanovi pokračovat ve vyšetřování.―
Catcher se zatvářil nevěřícně. „Na základě čeho? Upíři se rvou na veřejnosti. Jak by mohl
popřít, ţe je tu problém?―
„Ach, on ví, ţe se něco děje.― Zasvětila jsem je do toho, co se semlelo v Domě u Greyŧ. „Darius
si jen myslí, ţe řešení tohohle problému přísluší Tateovi. Taky si zjevně myslí, ţe my jsme ti, kdo
ten problém přiţivuje – ţe Celina vystrkuje rŧţky, protoţe jí věnujeme pozornost, po které touţí.―
„Ten Darius na mě zatím neudělal moc dobrý dojem,― řekla
Mallory. „To mi povídej,― souhlasila jsem.
„Neruším?―
Všechny hlavy se otočily ke dveřím. Usmíval se na nás odamtud hezký chlap v
tričku a dţínách. „Kdo to je?― zašeptala jsem.
„To je Simon,― řekla Mallory unaveně, „mŧj učitel.―
Budu upřímná, kdyţ Mallory říkala, ţe má učitele, čekala jsem nějakého šprta. Studijní typ a moţná
*
i s kapesním chráničem .
* Umělohmotný chránič kapsičky, který má zabránit ušpinění košile inkoustem či propiskou (pozn. překl.).

Simon byl však tomuto stereotypu na hony vzdálen: pohledný a sexy, takový kluk odvedle, a
rozhodně neměl nikde zastrkané ţádné tuţky. Vlasy měl ostříhané hodně nakrátko a zpod
silného obočí svítily modré oči.
„Paráda,― zašeptala jsem jí.
„Kdyby tě po sedmašedesátý nutil, ať necháš levitovat stokilový závaţí, mluvila bys jinak.―
Ale zdvořile se usmála. „Ahoj, Simone.―
„Mallory,― řekl Simon a podíval se na Catchera. „Dlouho jsme se neviděli.―
Catcher se tvářil neutrálně. Zjevně nestál o vřelé vztahy se členem Řádu. „Simone. Co tě
přivádí do města?―
*
Simon ukázal na Mallory. „Pojedeme na výlet za duchy .―
* Poznávací výlety pořádané v Chicagu pro příznivce duchŧ a tajemna (pozn. překl.).

Koukla jsem na Mallory. „Ty jedeš na výlet za duchy?― Mallory se sice o okultismus zajímala, taky byla
závislá na Buffy, ale kdyţ jsem ji prosila, aby se mnou jela na výlet za duchy, odmítla s tím, ţe prý je to
„falešný kult―.
„Simone,― řekla Mallory s nepřítomným mávnutím ruky, „tohle je Merit a tohle Jeff. Ona je
upírka, ale já se s ní stejně kamarádím, protoţe je to super, a on je výjimečný expert přes
počítače a Catcherŧv kolega.―
Simon se na mě usmál, ale zdaleka to nepŧsobilo tak přátelsky, jak by člověk čekal. „Takţe
ty jsi Sullivanova Ochránkyně.―
„Jsem Ochránkyně Cadoganského Domu,― opravila jsem ho zdvořile.
„Ovšemţe,― řekl tónem, který naznačoval, ţe moje upřesnění nebere.
„Takţe ty jedeš na výlet za duchy?― zepal se Jeff. „To má být nějaký magický výzkum?―
„Svým zpŧsobem,― řekl Simon. „Všechna místa, kde straší, nejsou jen babské povídačky.
Některé lokality jsou duchy přímo zamořeny. Malloryiným úkolem dnes večer bude odlišit
fakta od fikce. Je to součástí jejího praktického vyučování.―
Mallory se zamračila. „A to je dneska? Myslela jsem, ţe aţ zítra.―
„Chceš to přesunout? Mám ve městě ještě další věci k vyřízení.―
Mallory mávla rukou. „Ne, klidně dneska. Bude to u zkoušky, takţe bych mohla jít.― „Ach,
mŧj boţe, ty jsi Harry Potter,― řekla jsem a ukázala na ni prstem. „Já to věděla!― Zakoulela
očima a podívala se na Catchera. „Myslím, ţe se musím umýt, a pak pŧjdu.―
Catcher se zamračil a zjevně se mu nelíbilo, ţe má poslat Mallory do města se Simonem.
Nebyla jsem schopná poznat, jestli za tu nevraţivost mŧţe Řád, nebo ne.
Catcher se podíval na Simona. „Dáš nám minutku?―
„Samozřejmě,― řekl Simon po chvíli. „Počkám v autě. Jeffe, rád jsem tě poznal. Merit, někdy
si popovídáme. Rád bych se toho o Cadoganském Domě dozvěděl víc.―
Věnovala jsem mu vyhýbavý úsměv.
Simon zase odešel. Podívala jsem se opět na Mallory a Catchera. „Vypadá docela příjemně.―
„Je to člen Řádu,― řekl Catcher chmurně. „Vţdycky jsou ‚docela příjemní‘, dokud tě neoznačí
za potíţistu a nezbaví tě členství.―
„To zní, jako by Řád a Greenwichské prezidium měli cosi společného,―
usoudila jsem. Catcher souhlasně zabručel.
„Simon je… v pohodě,― řekla Mallory. „Ale pokud jde o prezidium, musíš jít a pořádně to
roztočit.― Natáhla paţe a já vykročila vstříc její náruči. „Přesně jak jsi mi říkala,― řekla, „uděláš,
co se musí udělat. Rozeznáš správné od špatného a tvé instinkty se nepletou. Dŧvěřuj jim.―
„A kdyţ to přesto nedokáţu?―
Odtáhla se a tvář měla váţnou. „Zapoj mysl a nebude nic, co bys nedokázala. Musíš se jen
rozhodnout, ţe mŧţeš. Pŧjdeš, najdeš Celinu Desaulniersovou a tentokrát nakopeš prdel ty jí.―
Kéţ by to tak opravdu dopadlo.

Kdyţ jsem se vrátila, stála před Domem zaparkovaná limuzína a také tu byl obvyklý houf
protestujících. Dva nebo tři uţ jsem poznávala – stejní lidé tábořili před naším Domem ve dne
v noci a jejich nenávist jim byla očividně přednější neţ všechny ostatní aktivity.
Došlo mi, ţe limuzína patří Tateovi nebo Dariovi, coţ mě nepotěšilo. Ani mi to neusnadní
mŧj aktuální úkol. Zaparkovala jsem do druhé řady aut před Domem, opatrně šla dovnitř a po
špičkách se blíţila k Ethanově kanceláři.
Ethan nikde. Zato Malik stál uprostřed místnosti a kontroloval papíry. Darius byl v sedací
části a mluvil do mobilu.
Uctivě jsem se na Daria usmála a kráčela k Malikovi. Kdyţ jsem se přiblíţila, zvedl oči a musel si
všimnout mého ztrhaného výrazu. „Copak?―
Sklouzla jsem očima k Dariovi. „Vzhledem k rozkazu prezidia jsem si řekla, ţe si dneska v
noci trochu vyrazím. Pŧjdu na Street Fest. Setkám se s pár přáteli.―
Malik se jen chvíli tvářil nechápavě, neţ mu to došlo.
„Říkala jsem si, ţe zajdu za Ethanem a zeptám se, jestli třeba nechce něco donést. Přece
víš, jak miluje smaţené. Jak je to obalované a smaţené, nemá nikdy dost.―
Malik se lišácky usmál. „To teda jo, Ochránkyně. Věřím, ţe ho najdeš v jeho bytě. On a Darius
plánují za pár minut schŧzku, ale moţná bych ho mohl zabavit, kdyţ budete probírat menu?―
Kývla jsem a Malik vyrazil za Dariem. Zamířila jsem zpátky ke dveřím. Darius musel uţ
hovor ukončit, protoţe jsem slyšela, jak se Malik ptá: „Otče, měl jste vŧbec příleţitost
prohlédnout si naše pozemky? Zahrady jsou koncem léta přenádherné.―
Šikovný chlapec, pomyslela jsem si a uţ jsem brala schody po dvou do třetího patra.
Ethana jsem zastihla právě v okamţiku, kdy vycházel na chodbu. Nezeptala jsem se, zda
mŧţu, a rovnou jsem kolem něj prošla do loţnice. Kdyţ jsem se zase otočila, stál pořád ještě
na prahu s jedním obočím zvednutým.
„Malik se ujal Daria. Potřebuju pět minut.―
„Něco mi našeptává, ţe si těch pět minut moc
neuţiju.― „Nejspíš asi ne.―
Kaţdopádně vešel dovnitř a zavřel za námi dveře, potom zaloţil ruce
na prsou. „Dnešní noc bude komplikovaná,― řekla jsem.
„Protoţe?―
„Protoţe moţná vyvolá chaos na velmi veřejném
místě.― Spustil paţe, ve tváři poplach. „Jak moc
veřejném?― „Na Street Festu.―
Ethan na chvíli zavřel oči. „Máme nějakou
obranu?― „Stojí před tebou.―
Ethan rychle oči otevřel. A taky pusu, protoţe chtěl očividně něco namítnout, ale pak ji
zase zavřel. „Moudré rozhodnutí,― pochválila jsem ho. „Protoţe já jsem jediná obrana,
kterou v tuto chvíli máš.― „Je to past?―
„Dost moţná. A mŧţe to být ten druh pasti, který nás vynese přímo na oči veřejnosti. Ale já udělám,
co budu moct, abych tomu zabránila – nebo alespoň zajistila, ţe to bude ten ţádoucí typ publicity.―
Tiše jsme tam stáli, neţ došel k závěru.
„Předpokládám, ţe to je všechno, co mi hodláš říct?―
„Pro tvé i mé dobro. Dvě slova, Sullivane: hodnověrné
popření.― „Myslím, ţe ses mi líbila víc jako šprtka.―
„Jako šprtku jsi mě neznal,― připomněla jsem mu. „No, tedy ne kdyţ jsem byla při vědomí.―
Technicky vzato mě znal jako šprtku v bezvědomí, protoţe se o mě staral tři dny po mé
přeměně, jen si to nepamatuju. „Ovšem, jestli máš lepší nápad, sem s ním.―
Chvíli mě sledoval se starostlivou vráskou mezi obočím.
„Bohuţel ne.― „Tvoje dŧvěra je inspirující, Sullivane.―
Sjel mě pohledem. „Ty víš moc dobře, jak to je. Dŧvěřuju ti, Merit – bezvýhradně –, i kdyţ mi
neříkáš všechno. Jinak bych tě nenechal odejít z Domu – v sázce je příliš mnoho.―
„Spíš v kŧlu. Ha ha.― Kdyţ se zamračil, ušklíbla jsem se. „Promiň. Kdyţ jsem
nervózní, blbnu.― „Ty jsi nervózní?―
Vzdychla jsem a zkříţila paţe. „Mluvíme o Celině. Jsem silnější neţ předtím? Jsem. Ale ona je pořád
o stovky let starší neţ já, a to jsem ještě neviděla všechno, čeho je schopná. Navíc budeme na
veřejnosti. Přestoţe se o sebe umím postarat, jak se postarám o všechny ostatní, kteří tam budou?―
„Mohli bychom kolem festivalu rozestavět stráţe,― navrhl Ethan.
„Ne,― řekla jsem a zavrtěla hlavou. „To je pro Dŧm příliš riskantní. Jestli Darius zjistí, ţe jsem tam
byla, mŧţeš říct, ţe jsem jednala sama, šla jsem si vyhodit z kopýtka. A já mám v hlavě plán.―
Jonahovi jsem zavolala uţ předtím; kdyţ Cadogan nesmí jednat, moţná by byl Noah
ochotný vyslat do davu několik členŧ Rudé gardy.
„Něco, o co by ses mohla podělit?―
Vzhlédla jsem k Ethanovi. V očích měl zvědavost, ale ne výčitku. Chtěl vědět, co mám za
lubem, ale rozhodnutí nechal na mně.
„Hodnověrné popření,― připomněla jsem mu. „Ty vládneš Domu odsud. Nech mě ho chránit
odtamtud.― Ethan vzdychl a poloţil mi ruku na tvář. „Neříkám ti to často, ale jsem neuvěřitelně
pyšný na to, jaký se z tebe stal upír. Chci, abys to věděla.―
Opřel si čelo o moje. Zavřela jsem oči a vdechovala příjemnou vŧni jeho kolínské. „Buď
opatrná.― „Budu. Slibuju.― Odtáhla jsem se a viděla v jeho očích záblesk provinilosti, ale
zakroutila jsem hlavou. „Děláš svou práci,― ujistila jsem ho. „Teď mě nech dělat mou.―
Krátce jsem se pomodlila, abych měla tentokrát šanci dělat ji správně.

Očekávání, ţe najdu místo na zaparkování někde poblíţ Street Festu, bylo nerealistické, a
neměla jsem čas jet nadzemkou. V pěti minutách jsem Lucovi ve zkratce vyloţila plán, Lindsey
mi zavolala taxíka a slíbila, ţe odjede s mým autem. Všichni věděli o tom, ţe mi Darius zakázal
tyhle aktivity, všichni souhlasili, ţe mi v nich bez ohledu na to pomŧţou. Občas se prostě něco
udělat musí a následky ať vezme čert. A to občas bylo teď a my jsme byli všichni na jedné lodi.
Jakmile jsem byla v autě, poslala jsem Noahovi zprávu a poţádala ho o posily. Noah
souhlasil téměř okamţitě a řekl mi, ţe jeho stráţe poznám podle oblečení. Budou mít falešná
retro trička s nápisem „MIDNIGHT HIGH SCHOOL―.
Chytrý hoch.
Uvaţovala jsem, zda zavolat Jonahovi, ale tohle byla veřejná událost. Riskovala bych
odhalení jeho členství v Rudé gardě a dostala bych ho do stejné pozice, v jaké jsem byla já –
nesl by hněv Daria Westa. Ne, děkuji.
Taxikář se na mě kaţdých pár minut koukal ve zpětném zrcátku, jako by čekal, ţe rozbiju
plastovou přepáţku mezi sedadly a přisaju se mu na krk.
Přiznám se, ţe představa, ţe bych si z něj vystřelila, mě lákala. Ale nebyla jsem Celina.
Měla jsem svědomí a taky práci, a škádlit taxikáře tesáky k té práci nepatřilo.
„To je dobrý,― řekla jsem mu a nastrčila mu drobné do malých dvířek v plastu, kdyţ dojel na
jiţní okraj Grantova parku. Vystoupila jsem, a kdyţ na mě řidič neustále zíral i skrz okýnko,
mávla jsem, ať jede. „Tyhle lidi,― zamumlala jsem a vyrazila směrem ke stanŧm a davŧm.
Tahle část parku byla prázdná, coţ mi dávalo šanci se připravit, a taky začít panikařit.
Byla jsem dost vycvičená na to, abych před Ethanem, Lucem a Malikem ukazovala statečnou tvář.
Celina byla mocnější neţ já a já jsem souhlasila se setkáním na místě a v čase, které vybrala ona.
Tohle byla její hra a existovala vysoká pravděpodobnost, ţe nevyhraju – a ţe z toho nevyjdu celá.
Prošla jsem mezi stromy, dýku v botě, a jakmile ke mně přivanula vŧně jídla, nervózně mi
zacukalo v ţaludku.
Došla jsem k oranţovému vinylovému plotu, jímţ byla celá slavnost obehnána. Přeskočila jsem ho a
přimíchala se do skupinky opilých osamělých pařanek, které šly směrem na hlavní třídu. To mi dávalo
moţnost prohlédnout si bitevní pole. Columbus Drive byla lemovaná bílými stany. Lidé chodili
v široké uličce mezi nimi a v rukou drţeli jídlo a pití. Vzduch byl prosycen vŧní těsta a piva a
lidí, potu, odpadkŧ. Zvuky tisícŧ konverzací a syčícího jídla spolu s country kapelou na
provizorním jevišti mě málem zahltily.
Vymotala jsem se z hlavního proudu a zastavila se vedle stanu. Zavřela jsem oči, dokud se
svět nevrátil zpátky k tupému hukotu.
„Kupony?―
Otevřela jsem jedno oko.
Ţena, která měla na ruce kvílející rŧţolící batole, mi podávala štŧsek jídelních kuponŧ.
„Zbyly nám a připozdívá se a Kyle uţ vyvádí, takţe musíme jít domŧ.― Kajícně se usmála.
„Nechtěla byste je náhodou koupit? Ještě platí.―
„Promiňte,― řekla jsem. „Nic nepotřebuju.―
Ztěţka si povzdychla, očividně zklamaná, a pomalu a neohrabaně odešla, zatímco dítě uţ
začínalo vřískat.
„Hodně štěstí,― zavolala jsem za ní, ale uţ se snaţila nalákat
někoho jiného. Vţdycky přece nemusím být za hrdinku.
Obešla jsem stan, vrátila jsem se do proudu lidí a málem mě to zase odrovnalo. Ze všech těch vŧní mi
začalo kručet v ţaludku; upír toho mŧţe odblokovat jen omezené mnoţství. V duchu jsem si slíbila, ţe si
*
dám fritovanou sladkou tyčinku a papírový tácek s Tater Tots obalenými ve slanině, kdyţ
tuhle noc přečkám bez úhony. Nutričně to nebyla nejlepší kombinace, ale stejně jsem měla
dojem, ţe mé šance jsou nízké.
* Smaţená příloha ze strouhaných brambor (pozn. překl.).

Šla jsem ke značce, kde byla mapka stanŧ, našla stánek Townu a koukla na hodinky. Do
jedenácti zbývalo asi deset minut. Za deset minut začne show.
Najednou mě někdo chytil za ruku. Trhla jsem sebou a zděsila se, ţe uvidím Celinu. Čekalo
mě však jiné překvápko.
„Zdravím,― řekl muţ po mém boku.
Byl to McKetrick, který vyměnil maskáče za dţíny a přiléhavé černé triko. Asi aby lépe
splynul s lidmi. Široce se na mě usmál. Moţná byl i hezký, ale pŧsobilo to strašidelně.
Odtáhla jsem paţi. „Jestli máte rozum, tak se teď seberete a pŧjdete si hledět svého.―
„Merit, já si chci hledět vás. Jste upírka a já bych se klidně vsadil, ţe i tady na veřejném místě
máte u sebe zbraň. Bylo by ode mě nezodpovědné, kdybych vás nechal jen tak jít, nemyslíte?―
Ušetřilo by mi to spoustu potíží, pomyslela jsem si, protoţe neexistoval zpŧsob, jak mu vysvětlit, ţe
potřebuju, aby mě nechal na pokoji. Kdyby věděl, ţe jsem tu, abych pobavila Celinu, vyletěl by jako
rachejtle. A kdyţ uţ o tom byla řeč, tak čas kvapil a já se potřebovala dostat do stánku kavárny Town.
„Jste chytrý,― řekla jsem mu, „budete to vy, kdo teď pŧjde.―
Naklonil hlavu. „Vypadáte trochu zamyšleně. Nemáte v plánu pŧsobit nějaké potíţe, ţe ne?
To by bylo velice nešťastné.―
„Já nikdy nepŧsobím potíţe,― ujistila jsem ho. Většinou se prostě objeví v mém blízkém
okolí. Výmluvný příklad. „Jelikoţ jsem si hleděla svého předtím, neţ jste mě drapnul, jste to
vy, kdo dělá problémy.―
„Kdybyste si hleděla svého,― odvětil McKetrick, „byla byste doma mezi svými.―
Odpovědi na svou předpojatou idiocii byl ušetřen, jelikoţ se k nám blíţila nějaká hlasitá
hádka. Vzhlédla jsem. Muţ a ţena se hašteřili, očividně jeden na druhého naštvaní.
 „Opravdu, Bobe? Opravdu?― ptala se ţena. „Myslíš, ţe nejlepší, co mŧţeš udělat, je utratit
týdenní plat za kupony na jídlo? To si myslíš? Aby ses moh zbytek tejdne cpát gyrosem a
smaţeným sejrem? Ne ţe by mě to překvapilo. Takovýhle debilnosti, to seš celej ty.―
„Ale to víš, ţe jo, Sharon. Jen do toho, a eště přitvrď. Tady před lidma, ať to kaţdej slyší!―
Muţ, který byl jen několik krokŧ ode mě, zvedl paţe a začal se pohybovat v kruhu. „Neslyšel
snad někdo mou milovanou ţenu, jak mi nadává? Co?―
Lidi kolem nás se nervózně pochechtávali a nevěděli, jestli mají zakročit a utnout tu scénu,
nebo ji ignorovat.
Já si kladla tutéţ otázku – dokud se muţ zcela neotočil a já neviděla červené tričko pod jeho
tenkým sakem. Vybledlými bílými písmeny na něm bylo napsáno: MIDNIGHT HIGH
SCHOOL. Tohle byli mí pomocníci z Rudé gardy.
Chlap na mě zamrkal, pak se postavil přímo mezi mě a McKetricka. „No jen řekněte, pane, ale
váţně. Je todle chování, který byste čekal vod svý ţeny? Kde je to ‚v dobrým i ve zlým‘ a tak dál?―
Ţena přistoupila a zapíchla prst do chlapovy hrudi. „Uţ zase na mně něco vidíš, co, Bobe?
No já sem v šoku. Fakt čumim. Měla jsem poslechnout mámu.―
„Ale jasně, Sharon. Eště matku do toho tahej. Tu tvojí ubohou zkroušenou matku!―
Kolem páru se začali scházet lidi a vytvořili silnější lidskou bariéru, takţe mezi mnou a
McKetrickem teď bylo víc prostoru. Přišli také dva bezpečáci, takţe lidí bylo o dva víc, a také zbraní.
Prchla jsem, dokud to šlo.

Našla jsem stánek Townu a postavila se vedle něj, ale uplynulo patnáct minut, potom pŧl
hodiny, a pořád se nic nedělo. Proklínala jsem McKetricka, přesvědčená, ţe Celinu vyplašil.
Po dvacáté jsem stála na špičkách, abych lépe viděla kolem, kdyţ tu do mě strčila
procházející tmavovlasá ţena, aţ jsem skoro upadla.
Šla a tmavý culík jí poskakoval a já se za ní nepřítomně dívala, ale kdyţ uţ byla skoro pryč,
ve vzduchu jsem najednou ucítila brnění magie. Nepoznala jsem ji – a taky bych ji nepoznala,
nebýt moci, která se za ní táhla. Srdce mi začalo nedočkavě bušit.
Neţ stihla utéct, chytila jsem ji za zápěstí.
 KAPITOLA 22

ĎÁBEL V MODRÝCH ŠATECH

C elina se pomalu otočila čelem ke mně. Měla na sobě overal v královské modré, kotníčkové boty a
vlasy vyčesané do ohonu. Vykulila oči zjevným šokem.
Dobře, tak teď jsem byla zmatená. Proč vypadá tak překvapeně, ţe mě vidí?
Přiblíţila se o krok, paţi stále v mém sevření. „Jestli jsi chytrá, dítě, pustíš mou ruku, dokud
máš ještě tu svou pouţitelnou.―
„Bylo mi řečeno, ţe mě chceš vidět,― informovala jsem ji. „Společným známým.―
Její výraz se téměř okamţitě změnil. Přimhouřila oči, roztáhla nozdry, její magie se rozpínala
jako zlostný peprný mrak. Lidé pořád chodili kolem s jídlem a plastovými kelímky piva, absolutně
lhostejní k tomu magickému reaktoru, který vydával tolik energie, ţe by to osvítilo celé centrum.
„Ten malej chcípák,― zamumlala a následovalo několik vybraných
nadávek. Asi myslela Paulieho, ale jestli mě nečekala…
„S kým sis myslela, ţe se setkáš?―
Zatvářila se povýšeně. „Jak sis jistě dobře vědoma, a jak ti připomnělo prezidium, do mého
ţivota ti nic není.―
„Do ţivota města ale ano. Stejně jako Cadoganského Domu.―
Uchechtla se. „Jsi upírka v Domě, který byl čtvrtý. A spát s Mistrem taky není ţádný bravurní
výkon.― Odolala jsem nutkání provést na ní škrábání a vykrákání za vlasy, na které jsem si
stěţovala před pár dny. Místo toho jsem se na ni podívala stejně nafoukaně jako ona na mě. Ne
ţe bych byla naivní ohledně Celiny nebo její moci – nebo toho, jak moc mi mohla ublíţit. Ale
neustálý strach mě jiţ unavoval. A jestli se GP chtělo tvářit, ţe od Celiny nic nehrozí, tak já taky.
„Do mého ţivota ti nic není,― namítla jsem. „A je mi jedno, jak skvěle se ti povedlo přesvědčit
prezidium, ţe jsi dobrá občanka a nemáš momentálně nic společného se zmatkem v tomto městě.
Vím, ţe je to blbost, a nebojím se tě. Uţ ne. Nebojím se ani prezidia, takţe ti dám jednu šanci
odpovědět na tuhle otázku.― Zaryla jsem nehty do kŧţe na její ruce. „Rozdávala jsi véčko v ulicích?―
Celina se rozhlédla a zdálo se, ţe si uvědomila, ţe lidé se po nás začínají koukat. A čekala
jsem spoustu reakcí, ale tu, kterou předvedla, rozhodně ne.
„Moţná ano,― řekla dost hlasitě na to, aby to slyšeli všichni kolem. „Moţná jsem pomohla
véčku do ulic. A co?―
Otevřela jsem šokovaně ústa. Celina právě oznámila několika tisícŧm lidí, ţe napomohla šíření véčka v
ulicích. Pro mě to byla výhra, ale přece by něco takového neprohlásila, kdyby neměla nějaká zadní
vrátka? O co jí šlo?
Lidé kolem nás se zastavovali a teď uţ zírali naplno. Několik z nich vytáhlo telefony a začalo
tu scénu natáčet.
„Jaké je tvoje spojení s Pauliem Cermakem? Vím, ţe jsi s ním mluvila v Navarrském Domě.―
Štěkavě se zachechtala. „Paulie Cermak je malý červ. Má sklad v řecké čtvrti, kde schovává
véčko, a odtamtud řídil distribuci. Proto ta droga nebyla v jeho domě.― Obdivně si mě
prohlédla. „Co je však zajímavější – jak ses to dozvěděla? Morgan ti to řekl, co?― Prohlédla si
mě odshora dolŧ. „Nabídla ses mu za pár informací?―
Kromě toho, ţe mě tahle poznámka znechutila, jsem s Morganem trochu soucítila. Celinino
šílenství Morgana neomlouvalo z toho, ţe zradil mou dŧvěru, ale jistě se tím vysvětlovalo,
proč nebyl dŧvěryhodný. Jestli se učil být Mistrem tak, ţe následoval Celininy kroky, tak
nejspíš neměl jinou naději. „A mejdany?―
„Mejdany byly pilířem toho všeho,― řekla. „Klíčem k celému systému. Byly prostředkem,
pomocí kterého se véčko a lidé dostali upírŧm do rukou.―
Celina se rozhlédla a zjistila, ţe má fascinované lidské obecenstvo, které poznalo, co je zač,
a taky fakt, ţe měla bručet ve vězení v Británii, ne stát uprostřed Street Festu a přiznávat se
ke zločinŧm na občanech Chicaga.
Kdybych byla na jejím místě, asi bych zdrhla. Sklonila bych hlavu, shrbená se proplétala davem a
hledala únikovou cestu. Jenţe Celina nebyla řadový upír. Začala mluvit k davu a v očích neměla nic,
co by se byť jen blíţilo lítosti nebo strachu. Zírala jsem na ni, šokovaná její opováţlivostí.
„Aţ příliš dlouho jsem přispívala k názoru, ţe lidé a upíři mohou společně koexistovat. Ţe být
upírem znamená potlačovat určité pudy, pracovat v souznění s lidmi, vést je.―
Začala se točit v kruhu a kázala teď davu. „Mýlila jsem se. Upíři by měli být upíři. Praví a
úplní upíři. Jsme dalším vývojovým stupněm lidí. Véčko nám připomíná, kdo jsme. A také vy –
vy všichni – byste mohli mít tuhle sílu. Naše schopnosti. Naši nesmrtelnost!―
„Zabila jste lidi!― křikl jeden z lidí. „Zaslouţíte si smrt!―
Celinin úsměv opadl. Při svém druhém pokusu získat si přízeň lidí změnila taktiku, a přesto
to nefungovalo. Otevřela pusu, aby to tvrzení popřela, ale další slova nepatřila jí.
Obstoupili ji čtyři uniformovaní členové chicagské policie, tři z nich na ni mířili zbraní, ten
čtvrtý ji chytil za zápěstí a spoutal za zády.
„Celino Desaulniersová,― řekl, „máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, mŧţe být u soudu
pouţito proti vám. Máte právo na advokáta. Pokud si ho nemŧţete dovolit, bude vám
přidělen. Rozumíte právŧm, která jsem vám řekl?―
Celina se jednou pokusila mu vysmeknout a byla tak silná, ţe muţ, který jí nasadil pouta a drţel
ji, měl co dělat, aby ji udrţel. Po chvíli toho ale nechala a její výraz zŧstal příjemně prázdný.
To nebylo dobré znamení.
„Pokusí se vás uhranout,― varovala jsem je. „Zŧstaňte ve střehu a braňte se tomu. Mŧţe vás
donutit udělat cokoli, hlavně se bude snaţit zbavit vás zábran. Moţná bude lepší, aby vás na
stanici navštívil ombudsman. Jeho lidé vám mohou pomoci.―
Tři poldové mě ignorovali, ale ten čtvrtý na mě vděčně kývl. Asi nebylo lehké nechat se
poučit od hubené upírky v culíku.
„Není třeba je uhranout,― řekla Celina a upřela na mě modré oči. „Budu venku dřív, neţ
stihneš varovat svého milence, ţe jsi mě tady našla. A uţij si rozhovor s Dariem. Jsem si jistá,
ţe aţ tohle zjistí, moc ho to potěší.―
Šla s nimi dobrovolně. Po chvíli se dav úplně rozprchl a nezŧstala ţádná známka toho, ţe byla Celina
znovu chycena a ţe tu pronesla řeč, kterou se je snaţila všechny přesvědčit.
Získala jsem tak minutku na zváţení dŧleţitější otázky: Co se to, sakra, právě stalo?

GGG

Chvíli jsem tam jen stála a snaţila se logicky vysvětlit Celinino doznání a zatčení.
Něco mi zkrátka muselo uniknout. Tohle všechno bylo příliš jednoduché a zdálo se to jako velká léčka.
Celina zjevně nevěděla, ţe se se mnou setká, ale přesto se přiznala všem okolo, ţe pomáhala Pauliemu
rozdávat drogy a pořádat mejdany. A potom se pokusila je přesvědčit, aby se přidali k upírŧm.
Copak tohle dávalo smysl?
Prostě ne. Sice jsem nebyla nešťastná, ţe je Celina v ţelízkách a v rukou policie, ale
nedokázala jsem přijít na kloub tomu, o co jí jde. A o něco jí určitě šlo. Nehrozilo, ţe by takto
sebestředná ţena učinila doznání, kdyby si nemyslela, ţe jí z toho něco kápne. Moţná ţe to
bylo ono. Myslí si, ţe z toho něco vytříská? Ţe se jí nemŧţe nic stát, protoţe je pod ochranou
prezidia? Tato moţnost bohuţel nebyla úplně nereálná.
Netušila jsem, jakou hru hraje, ale věděla jsem, ţe tímhle to nekončí. Upíří dramata se
málokdy vyřeší tak snadno.
Vzdychla jsem a vytáhla telefon, ţe zavolám Ethanovi a stručně ho informuju, neţ si seţenu taxík. Nevím,
co mě přinutilo rozhlédnout se, ale najednou tu byl – přímo přede mnou. Paulie seděl u malého plastového
kavárenského stolku uvnitř stánku s pivem. Před ním stály dva prázdné kelímky a v ruce drţel třetí, také uţ
poloprázdný. Pozvedl jej, jako by připíjel na mou účast v té habaďŧře, kterou tady diriguje.
A minimálně pro Paulieho to hra byla. Navlékl to na Celinu, ale proč? Aby ji odstranil? Aby
se zbavil upírky, která poslouţila jako prostřednice – ţeny, která do celé akce vnášela
neţádoucí drama – a získal přístup k jejímu podílu na zisku?
Uţ jsem se po něm chtěla vrhnout. Jenţe neţ jsem se stihla pohnout, zastavila mě stejná
věc, která mě oddělila od McKetricka: lidé.
Tentokrát se přede mě nasunula rodina. Nějaká maminka a dvojitý kočárek se spícími dětmi,
za ní tatínek s třetím spícím miminkem na jedné ruce a tou druhou táhl červený vozík s
dalším spícím batoletem. Celá rodina byla spojená stuhou. Byl to přímo rodinný vláček.
Kdyţ jejich karavana vyklidila prostor, byl Paulie fuč.
 KAPITOLA 23

POKÁRÁNÍ

N evěděla jsem, jak přesně mám ty novinky sdělit Ethanovi. Jak říct šéfovi, ţe se váš nepřítel bez
jakýchkoli zjevných dŧvodŧ přiznal ke svým přečinŧm a dobrovolně se vydal chicagskému
policejnímu oddělení?
Ukázalo se, ţe to nebude ani třeba. Kdyţ jsem se propletla mezi protestujícími a dostala se
do Domu, nalezla jsem polovinu našich upírŧ v přední společenské místnosti s očima
přilepenýma na plochou obrazovku nad krbem.
Tate stál na pódiu v šedočerném obleku, vlasy dokonale upravené a konejšivý úsměv na tváři.
„Dnes jsme odhalili, ţe Celina Desaulniersová, o níţ jsme se domnívali, ţe je ve vazbě úředníkŧ
Spojeného království, se dostala zpět do Chicaga. Zde pokračovala v podněcování chaosu, který
vyvolávala jiţ před prvním zatčením. Rovněţ jsme se dozvěděli, ţe byla zodpovědná za nárŧst
násilí, který jsme ve městě zaznamenali. Nyní si Chicago mŧţe konečně s úlevou vydechnout. Ţivot
se mŧţe vrátit k normálu a upíři se mohou opět začlenit do ţivota města jako jeho součást, nikoli
jako nepřátelé. Ujišťuji vás, ţe slečna Desaulniersová zŧstane ve vazbě chicagské policie, a to v
zařízení, které jsme zřídili speciálně za účelem ochrany veřejnosti před nadpřirozenými zločinci.
Také musím uznat zásluhy Merit, Ochránkyně Cadoganského Domu.―
„A do prdele,― řekla jsem nahlas a pŧl tuctu upírŧ v místnosti se na mě otočilo a teprve v té
chvíli zjistilo, ţe jsem vešla a stojím za nimi. Nejspíš cítili vŧni kebabu a čokoládových tyčinek
smaţených v těstíčku.
„Sehrála zásadní roli,― pokračoval Tate, „při snaze najít a zadrţet Celinu Desaulniersovou.
Ať uţ máte na upíry jakýkoli názor, tímto vás ţádám – jménem města –, abyste nesoudili
všechny na základě činŧ hrstky z nich.―
Zapípal mi pager. Odepnula jsem ho a podívala se na displej. Stálo tam jen: KANCELAR.
Vydechla jsem, podívala se na upíry a maličko zamávala. „Hrozně ráda jsem vás poznala,―
ujistila jsem je a otočila se na podpatku.
Spěchala jsem po chodbě aţ ke dveřím kanceláře, které byly pootevřené, a tak jsem do nich
jen strčila a uvnitř našla Daria, Ethana a Malika. Všichni seděli u zasedacího stolu – Darius v
čele, Malik s Ethanem u okna.
Ta symbolika se mi nelíbila, a mŧj jiţ tak ztrápený ţaludek se začal
znovu vařit. „Pojďte dál, Merit,― řekl Darius. „A zavřete dveře.―
Udělala jsem, co říkal, a sedla si naproti Ethanovi a Malikovi. Ethanŧv výraz byl naprosto neprŧhledný.
Cítila jsem v břiše úzkost, ale uţ jsem se přece předtím rozhodla, ţe se nebudu bát. Byl
čas promluvit. „Otče,― řekla jsem, „mŧţu mluvit otevřeně?―
Slyšela jsem v hlavě Ethanovo varování, ale ignorovala jsem ho. Někdy byl čas na pokoru,
ale jindy zase na vyslovení názoru. V tuto chvíli jsem neměla co ztratit.
Darius mě chvíli sledoval. „Mluvte.―
„Po městě kolovalo véčko. Ubliţovalo našim upírŧm, taky lidem, a rovněţ poškozovalo náš vztah s
městem. Při vší úctě k obavám prezidia jsme to my, kdo tu musí ţít. Nemŧţeme si dovolit ten problém
ignorovat, protoţe nemáme tu moţnost od něj utéct na jiný kontinent. Koţoměnci a lidé se uţ proti nám
obracejí. Kdyţ nezasáhneme, ocitneme se uprostřed války, kterou předpověděli čarodějové. Jsem
Ochránkyní tohoto Domu a chovala jsem se zpŧsobem, který byl v souladu s nejlepším zájmem Domu, i
kdyţ ten zájem podle vašeho názoru nekoresponduje se zájmy Greenwichského prezidia.―
Kdyţ jsem domluvila, Darius se podíval na Ethana. „Události dnešní noci nevrhají dobré
světlo na severoamerické Domy ani na Greenwichské prezidium. Neměli bychom se účastnit
potyček na veřejném festivalu v jednom z největších měst ve Spojených státech.― Vzhlédl ke
mně. „Nepotřebujeme publicitu ani hrdinství. Co potřebujeme, je úcta k autoritě a hierarchii, k
linii velení. Po celá staletí jsme šli cestou asimilace. A v asimilaci budeme pokračovat.―
Jeho pohled zchladl jako led, stejně jako krev v mých ţilách.
„Merit, berte na vědomí, ţe vám tímto Greenwichské prezidium uděluje oficiální napomenutí.
Bude to zaneseno do vaší sloţky jako upomínka na to, co jste dnes udělala. Doufám, ţe si
uvědomujete, o jak závaţnou věc se jedná.―
Neměla jsem potuchy, jak moc závaţné to bylo, ale na tom nezáleţelo. Měla jsem pocit,
jako by mi dal facku, zpochybnil všechny oběti a rozhodnutí, která jsem učinila od chvíle, kdy
jsem se stala upírkou. Snaţila jsem se poslechnout varovný pohled, který na mě Ethan vrhal
přes stŧl, ale uţ se mi zajídalo dělat prezidiu rohoţku a hromosvod.
Vstala jsem a dala ramena dozadu. „Bude do mé sloţky zaneseno také to, ţe jsem
sledovala vodítko aţ k Celině, a ţe ona šířila véčko po městě? Bude tam i fakt, ţe pomohla
zorganizovat mejdany, aby mohla nastolit svŧj nový světový pořádek – coţ mi zní, jako ţe
plánovala celé prezidium hodit přes palubu? Odrazí se tam také fakt, ţe jsme ji dnes zavřeli a
ochránili město a prezidium před spoustou překáţek a problémŧ?―
Darius se ani nepohnul. „Celina je členkou prezidia a musí se s ní nakládat s úctou, která
členŧm tohoto orgánu náleţí.―
„Celina vloţila upírŧm do rukou nebezpečnou drogu, která mohla vést k jejich destrukci a
zatýkání. Je to vraţedkyně, napomahatelka a spolupachatelka vraţdy. Ať je členkou prezidia,
nebo ne, je nutné ji zastavit. Já jsem byla občankou Chicaga dřív neţ upírkou, a kdyţ mám
příleţitost pomoci městu, konat v jeho zájmu, tak to udělám a kašlu na prezidium.―
Ticho.
„Do vaší sloţky to bude zaneseno včetně záznamu o napomenutí. Vaše kuráţ mě sice fascinuje,― stočil
oči k Ethanovi, „ale vřele vám doporučuji, abyste se naučil, jak vládnout svému Domu a upírŧm.―
Kdyţ jsem se podívala na Ethana, měl kamenný výraz a očima visel na Dariovi.
„Při vší úctě, otče,― odsekl, „já své upíry neovládám. Já je vedu. Merit jednala s mým
svolením a zpŧsobem vhodným pro cadoganského upíra a Ochránkyni tohoto Domu. Jednala
čestně, aby ochránila Cadogan, jeho Mistra a upíry. Jednala v zájmu ochrany města před
zločinci, které GP uváţilo za vhodné pustit na svobodu. Jestli chcete někomu zapisovat
napomenutí, tak mně, a ne jí. Já jí plně a beze zbytku dŧvěřuji. Veškeré její jednání spadá na
mé vedení, ne na její schopnosti jako Ochránkyně, ani její loajalitu vŧči prezidiu.―
 Podíval se na mě těma zářivě zelenýma očima, tenhle muţ, který se za mě právě postavil,
vzepřel se svému vlastnímu pánovi, vloţil ve mne dŧvěru.
Byla jsem šokovaná. Němá úţasem. Dojatá aţ k slzám a najednou velmi, velmi nervózní jak
z toho sentimentu, tak i z politické ceny, kterou za to zaplatí.
Navzdory Ethanovým nečekaným a velkorysým slovŧm, jimiţ bránil mé chování, se Darius
nenechal přesvědčit. Drţel se stále svého kurzu a chtěl, aby náš Dŧm pykal.
„Nyní je jiţ jmenování nuceného správce nevyhnutelné,― řekl. „V tomto klíčovém okamţiku
se dozoru nad Cadoganským Domem nevyhnete. Očekávám, ţe přijmete správce se stejnou
úctou, jako jsme přijali mě. Je to jasné?―
Ethan odsekl. „Ano, otče.―
„V tom případě uţ má Charlie připravené auto a já musím na letiště.― Odsunul se s ţidlí,
vstal a šel ke dveřím. „Vyprovodím se sám.―
Prošel ztichlou kanceláří, ale několik krokŧ přede dveřmi se zastavil a ohlédl se. „Tak či tak,
s vaším souhlasem, či bez něj, dá správce tento Dŧm do pořádku. Doporučuji vám, abyste si
na tu představu zvykli.―
Potom se otočil, vyšel ze dveří a rázně je za sebou zavřel.
Ethan si opřel lokty o kolena a prohrábl rukama vlasy. „Udělali jsme to, co bylo nutné.
Prezidium bude jednat tak, jak uzná za vhodné.―
„Chovají se jako naivní děti.― Oba jsme se podívali na Malika. Měl váţný výraz. „Chápu, ţe
je respektuješ, Ethane, ale tohle je naprosto iracionální. Měli by Merit poděkovat za to, co
udělala. Darius by měl poděkovat Domu za to, ţe zbavila ulice hrozby. Místo toho na nás
pošlou správce? Trestají tento Dŧm za Celinino chování?―
„Za chování ne. Za to, ţe se kvŧli nám to chování dostalo na veřejnost. Spíš neţ konkrétní
činy mu vadí, ţe jsme – aspoň podle něj – ztrapnili celé prezidium.― Vydechl. „Jaká škoda,
ţes do ní ten kŧl nevrazila, kdyţ jsi měla šanci.―
Já ho do ní vrazila, pomyslela jsem si. Jen jsem se netrefila do srdce.
„Tímhle to nekončí,― varovala jsem je. „Celina se přiznala moc lehko a Paulie je pořád v ulicích. Jsem si
jistá, ţe uţ ho napráskala poldŧm – obvykle miluje obětní beránky –, ale kaţdopádně to nekončí.―
„Uţ toho bylo dost,― řekl Ethan. „V tomhle konkrétním problému jsme pro město udělali, co
bylo v našich silách. Tate byl spokojený a o to jde.―
Málem jsem se s ním začala hádat, ale viděla jsem v jeho očích vyčerpání a zklamání a
nechtěla jsem mu ještě přitíţit.
„Vezměte si na zbytek noci volno,― řekl a zvedl se od stolu, aniţ by se na nás podíval.
„Vyspěte se z toho, zítra se zase setkáme a vymyslíme plán, jak přečkat tu nucenou správu.―
Poslušně jsme kývli a sledovali ho, jak jde ke dveřím kanceláře.
Udělala jsem přece jen to, co si ţádala moje práce, nic víc a nic míň. Tak proč mi bylo tak mizerně?

GGG

Snaţila jsem se najít prostor. Vydala jsem se k Lindsey na jedno kolečko prostoduchých
televizních pořadŧ. To mi pomohlo vyplnit večer, ale nervózní škubání v ţaludku to
neuklidnilo, stejně jako šimrání v prsou.
O dvě hodiny později jsem mlčky vstala, procpala se mezi upíry sedícími na podlaze, a šla
ke dveřím. „Někam jdeš?― zeptala se a zvědavě naklonila hlavu.
„Jdu si najít chlapa,― řekla jsem.
 Cestou do jeho pokoje jsem byla nervózní, bála jsem se, ţe aţ vstoupím dovnitř, povede se mu
– vzhledem k emocionálnímu vyčerpání nás obou – proniknout za obrannou hradbu, která by
měla zŧstat neporušená. A co hŧř, ţe uţ nebudeme nikdy stejní. Ţe Dŧm nebude nikdy stejný.
Celých pět minut jsem postávala před jeho dveřmi, zatínala pěsti a zase uvolňovala, snaţila
se sebrat odvahu a zaklepat.
Nakonec, kdyţ uţ jsem to nemohla vydrţet, jsem vydechla, sbalila prsty do pěstičky a
klouby zaťukala. Ten zvuk se rozlehl po chodbě a v tom tichu zněl divně hlasitě.
Ethan otevřel dveře se ztrhaným výrazem. „Právě jsem se chystal do postele. Potřebovalas
něco?― Chvíli mi trvalo, neţ jsem promluvila a osmělila se zeptat. „Mŧţu zŧstat u tebe?―
Očividně ho to uzemnilo. „Jestli mŧţeš zŧstat
u mě?― „Dneska večer. Nic fyzického, jen…―
Ethan strčil ruce do kapes. „Jen?―
Podívala jsem se na něj a vpustila do očí strach, frustraci a vyčerpání. Byla jsem příliš
unavená na nějaké dohadování a na řešení toho, jestli jsem tím dotazem mohla myslet zítřek.
A taky moc unavená na to, abych se bránila prezidiu a jemu.
Potřebovala jsem společnost, lásku. Potřebovala jsem někomu dŧvěřovat a dostat to
samé na oplátku. A potřebovala jsem to od něj.
„Pojď dál, Merit.―
Vstoupila jsem dovnitř. Zavřel dveře svého apartmá a zhasnul světla. Ze dveří loţnice sem
dopadalo světlo lampiček z nočních stolkŧ.
Bez dalšího slova mi poloţil ruce na paţe a políbil mě na
čelo. „Jestli to je vše, co mi mŧţeš dát, tak to tvoje ‚jen‘
beru.― Zavřela jsem oči, objala ho a nechala slzy téct.
„Co kdyţ se rozhodne, ţe jsem jeho nepřítel?― zeptala jsem se. „Jestli se rozhodne, ţe mě sejme,
nebo nechá Celinu, ať mě sejme – a bude to povaţovat za zpŧsob, jak udrţet kontrolu nad Domy?―
„Jsi cadoganská upírka aţ do morku kostí. Bojovalas za tento Dŧm a jsi pod mojí ochranou.
Moje Ochránkyně, moje podřízená upírka. Dokud jsem tady, budu tě chránit. Dokud tenhle
Dŧm existuje, budeš tu mít domov.―
„A kdyţ se Darius pokusí to zbořit kvŧli něčemu, co jsem udělala?―
Ethan vzdychl. „V tom případě je Darius slepý a prezidium uţ není tou organizací, za níţ se
povaţuje. Nechrání upíry, jak si o sobě myslí.―
Popotáhla jsem a poloţila tvář do jeho chladivé košile. Jeho parfém byl svěţí a voněl čistotou, jako
vyprané ručníky nebo prádlo. Vzhledem k uzlu strachu v mém srdci mě utěšoval víc, neţ by moţná
měl. Ethan se odtáhl, šel k baru na opačné straně místnosti a z křišťálové karafy nalil do baňatých
sklenic tmavoţlutý drink. Zazátkoval karafu, vrátil se ke mně a podal mi skleničku. Napila jsem se a
chtě nechtě jsem se otřásla. Ten likér byl asi kvalitní, ale chutnal jako benzín a pálil jako čert.
„Jen pij,― řekl Ethan. „Uvidíš, ţe to s kaţdým douškem bude lepší.―
Zavrtěla jsem hlavou a vrátila mu skleničku. „Takţe kdyţ se totálně opiješ, tak to nakonec
chutná dobře?―
„Tak nějak.― Ethan vypil aţ do dna a obojí odloţil na nejbliţší stŧl.
Vzal mě za ruku, propletl své prsty s mými a odvedl mě do loţnice, kde za námi zavřel
dveře. Od lidí, koţoměncŧ, prezidia a drogami nabuzených upírŧ nás teď dělily dvojí jemně
vypracované kazetové dveře. Snad poprvé za několik dní jsem si oddychla.
Ethan si sundal sako a poloţil ho přes ţidli. Já jsem si zula boty a chvíli jsem tam stála se
zjištěním, ţe jsem ho vyhledala ve spěchu a nemyslela na oblečení.
 „Chceš tričko?― zeptal se.
Pousmála jsem se. „To by bylo super.―
Ethan se usmál, rozepnul si košili a šel k vysoké skříňce. Otevřel šuplík, chvíli hrabal a
potom vytáhl potištěné triko a hodil mi ho. Rozloţila jsem ho, koukla na potisk a usmála se.
„To snad ani nemuselo být.―
Bylo to tričko s nápisem „ZACHRAŇTE NAŠE JMÉNO―, které bylo součástí kampaně za to,
aby stadionu Wrigley zŧstalo jeho jméno. Taky to byl přesně mŧj styl.
Ethan se zasmál a zalezl do komory na šaty. Svlékla jsem se a natáhla si tričko, které mi
bylo skoro po kolena. Sundala jsem z masivní postele dekorační polštářky, vklouzla do
chladivé bavlny a s úlevou zavřela oči.
Neţ se vrátil do pokoje a zhasnul, mohly uplynout minuty nebo hodiny. Já uţ jsem spala a
jen vzdáleně jsem si uvědomovala, jak se ke mně zezadu přitiskl. Objal mě kolem pasu,
přitáhl mě k sobě a na uchu jsem ucítila jeho rty. „Jen leţ, Ochránkyně. A hezky se vyspi.―

Předtím mi slíbil, ţe bude trpělivý, ţe počká, aţ budu chtít já, ţe nebude ten, kdo
mě políbí. Dodrţel slib.
Vzbudila jsem se uprostřed dne, okna byla stále zatemněná kovovými okenicemi, takţe sem
neproniklo světlo. Cítit jeho tělo vedle sebe byl nezvyk… ale jeho blízkost ve mně budila touhu.
Ve spánku jsme se od sebe odkulili, ale já se k němu znova přitulila a maličko čekala, ţe na
to bude reagovat polibkem. Projel prsty mými vlasy a byla v tom spíš útěcha neţ erotika.
A nestačilo to.
„Ethane,― zamumlala jsem, a i kdyţ bylo slunce vysoko na nebi, náhle se mi rozbušilo srdce.
Přestoţe jsem ho však tolik chtěla, další krok jsem udělat nemohla. Nedokázala jsem se přinutit
k pohybu a políbit ho. Část toho zdráhání byla zpŧsobena vyčerpáním, faktem, ţe bych o sobě
neměla vědět, dokud slunce znovu nezapadne. Ale zbytek byl čistý a naprostý strach. Obava, ţe
jestli to udělám a políbím ho, zase mu nabídnu srdce a budu riskovat, ţe mi ho zase zlomí.
Instinkty spolu válčily, protoţe stejně mocné bylo i nutkání udělat to, vzít si, co chci, uţít si
ten polibek, i kdyby to nebyla ta nejmoudřejší věc, kterou jsem kdy udělala.
Pohladil mě po vlasech, jako by věděl, jakou vnitřní bitvu svádím. „Spi, Ochránkyně. Přijde
čas, kdy budeš připravená. Do té doby leţ a spi.―
 KAPITOLA 24

a
ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU

Zdálo se mi, ţe je první školní den na střední a já jsem trapně vysoká osmadvacítka, která kráčí chodbou se
sešitem a propiskou v ruce. Jaksi jsem zapomněla nastoupit ke studiu, a přestoţe jsem uţ měla dva
vysokoškolské tituly a pŧl, zjevně jsem nedopatřením nedochodila prvák na střední.
Posadila jsem se do lavice, do které jsem se skoro nevešla, a zírala na tabuli, popsanou
křídou – sloţité kvadratické rovnice, které jsem neuměla vyřešit. Kdyţ jsem se rozhlédla po
třídě, všichni ostatní uţ pilně vyplňovali stránky testu, secvaknuté sešívačkou.
Ostatní studenti jeden po druhém zvedali hlavy, koukali na mě a bušili
pěstmi do lavic. Buch. Buch. Buch.
Dlouhovlasá blondýna se na mě podívala. „Otevři dveře,―
řekla. „Coţe?―
„Řekla jsem, otevři ty…―
Prudce jsem se vzbudila, posadila se na posteli a v tu chvíli jsem zjistila, ţe Ethan někam
zmizel. Protřela jsem si obličej, aţ jsem se úplně probrala a byla uţ zase v jeho pokoji, ne
bezmocná přestárlá studentka někde na střední.
Slyšela jsem, jak se jeho dveře otevřely a zase zavřely. Snaţila jsem se narychlo upravit
vlasy, určitě rozcuchané, a potom jsem odhodila peřiny a ťapkala do vedlejšího pokoje.
„Co se děje?―
Ethan drţel bezdrátový pevný telefon. „Volá ti Jeff. Očividně je to
naléhavé.― Zamračila jsem se a vzala si telefon. „Jeffe? Copak je?―
„Omlouvám se, ţe ruším, ale povedlo se mi vypátrat nějaké informace o Pauliem Cermakovi
a jeho kriminální minulosti.―
Zamračila jsem se. „Víš, ţe je Celina uţ zatčená, ne?―
„A ţe po jejím včerejším malém vyznání byl na pana Cermaka vydán zatykač? Jo, vím. Ach
– a slyšel jsem, ţe Ethanŧv zatykač stáhli, takţe gratuluju. Ale o to nejde.―
„Co jsi tedy zjistil?―
„Našel jsem pŧvodní policejní zprávu – a je v ní uvedeno jméno oběti. No, tedy příjmení a
iniciála křestního jména, abych byl přesný. Chlap jménem P. Donaghey. Taky z Chicaga…―
Zavrtěla jsem hlavou. „Jeffe, to jméno odněkud znám.― Zavřela jsem oči, ale nedokázala
jsem ho nikam zařadit. „Mohl bys to najít na netu?―
„Jo, jistě.― Slyšela jsem, jak jeho prsty plují po klávesnici. „Ach, tak to je zlé.―
 „Povídej.―
„P. Donaghey znamená Porter Donaghey. Byl to soupeř Setha Tatea při jeho prvních
volbách do funkce starosty.―
Teď jsem si vzpomněla, kde jsem viděla Paulieho fotografii. „Paulie Cermak dal soupeři
Setha Tatea pěstí do obličeje.―
Ethan vyvalil oči jako tenisáky.
„Počkej. Je toho víc. Mám obrázky. Předvolební kampaň. Tate je na pódiu a Paulie je vidět v
pozadí.― „Pošli ty obrázky Lucovi,― řekla jsem mu. „Stejně jako předtím.― Napadlo mě něco
dalšího. „Jeffe, v té policejní sloţce, kterou jsi našel – bylo v ní něco o tom, kdo Paulieho
zastupoval? Advokát, který tu sloţku nechal zapečetit?―
„Ehm, počkej, podívám se.― Na chvíli ztichl, jenom si trochu nervózně
hvízdal. „Ach, do prdele,― řekl nakonec.
To ukazovalo na jediného právníka. „Byl to Tate, ţe jo?―
„Byl to Tate,― potvrdil Jeff. „Cermak dal jeho soupeři pěstí a Tate ho z toho vysekal. Paulie
Cermak a Tate se znají.―
S telefonem u ucha jsem se podívala na Ethana. „Nemyslím si, ţe tímhle to končí, Jeffe.
Jestli Paulie jede v drogách, mejdanech a peče se Celinou, a jestli se Paulie a Tate znají, jak
moc je asi Tate zapletený do drog, mejdanŧ a jak moc peče se Celinou?―
„Jakou máš teorii?― naznačil Ethan ústy.
„Tate je pod tlakem, aby znovu uklidnil občany Chicaga ohledně upírŧ. Rozhodl se k tomu
aktivně přispět – pomŧţe vytvořit problém; pomŧţe problém i vyřešit. Hrc prc a jeho volební
preference vylítnou o dvacet procent.―
„Ach, o tomhle musím říct Chuckovi,― pravil Jeff.
„Mohl bys zařídit, aby byl na Tatea vydán zatykač?―
„Při tak malém mnoţství dŧkazŧ? Ne. Nemáš nic, co Tatea usvědčuje z drog, mejdanŧ a
pletek se Celinou, jak jsi řekla. To, ţe ho Paulie zná, prostě nestačí.―
„Nestačí? Co ještě chceš?―
„Ty jsi Ochránkyně. Něco najdi.―
Zavěsila jsem a s omluvným výrazem se podívala na Ethana.
„Já věděl, ţe to neskončilo,― řekl. „Věděl jsem to stejně jako ty včera. Jen jsem se na chvíli
chtěl nechat ukolébat moţností, ţe bychom mohli získat pár hodin míru.―
„Měli jsme pár hodin,― podotkla jsem s úsměvem. „Jinak bych nestála ve tvém bytě v tričku a
s vrabčím hnízdem na hlavě.―
„To je fakt. Vlasy máš dost tragické.―
„Jsi takhle za soumraku vtipný, Sullivane.―
„A ty jsi úchvatná. Tak se mi zdá, ţe opět nadešel čas, abys udělala trochu binec?―
„Moje sloţka uţ je popsaná. Radši víc záznamŧ ve sloţce neţ větší tlak na Dŧm.― Vytáhla
jsem se na špičky a dala mu pusu na tvář. „Zavolej Lucovi a Malikovi, ať se připraví na
dŧsledky. Jdu zpátky do Paulieho domu.―
„Momentík,― řekl a neţ jsem se stihla zeptat proč, chytl mě za tričko a přitáhl si mě blíţ.
Brutálně mě políbil a pak se tak prudce odtáhl, ţe jsem málem přepadla vzad.
„Co to mělo být?― zeptala jsem se hlasem náhle zastřeným.
Zamrkal. „Tuhle pusu jsi mi dluţila. Teď si pro něj běţ, Ochránkyně.―

O dvacet minut později jsem uţ byla oblečená, vyzbrojená katanou a na cestě do Garfieldova parku.
Ethan, Luc a Malik byli v operačním středisku, připravení poslat posily, ale doufali, ţe pokud
moţno ušetříme Dŧm dalších akcí. Taky do toho zapojili Jeffa, kdybych potřebovala pomoc
přes počítač. Bohuţel uţ v okamţiku, kdy jsem přijíţděla k Cermakovu domu, jsem věděla, ţe
je něco špatně. Dveře od garáţe byly otevřené a mustang byl fuč. Dŧm byl tmavý a prázdný,
dokonce i laciné krajkové záclony byly sundané.
Přistavila jsem auto k obrubníku hned vedle domu.
„Uţ jsem byla tak hrozně blízko,― zaklela jsem, vytáhla telefon a vytočila
svou partu. „Je pryč,― řekla jsem, jakmile to Luc zvedl. „Mustang je pryč a
dŧm je prázdný.― Ale pak se na mě usmálo štěstí.
„Počkat,― řekla jsem, vypnula motor, sesunula se do sedačky a očima visela na zpětném
zrcátku. Mustang najel k zatáčce. Z auta vyskočil Paulie a spěchal ke garáţi.
„Co se děje, Ochránkyně?― zeptal se Ethan.
„Vrátil se. Utíká do garáţe. Moţná tam něco zapomněl.―
O necelých deset vteřin později vyběhl Paulie z garáţe a v ruce měl… volant.
„Zapomněl si volant,― informovala jsem je suše a přemýšlela, jestli má Paulie ponětí, ţe
bude brzy dopaden kvŧli automobilovému doplňku. No jo. Jeho smŧla, moje štěstí.
Po chvíli vyjel s mustangem zpátky na ulici. Čekala jsem, aţ kolem mě projede, potom jsem
to otočila a vyjela za ním.
„Zase odjíţdí a já jsem mu v patách,― řekla jsem jim. „Jsem asi o dva bloky za ním, takţe
doufám, ţe mě neuvidí.―
„Kterým směrem?―
„Ehm, zatím na východ. Moţná do centra?―
Slyšela jsem Malikŧv hlas. „Moţná se snaţí vysekat ven Celinu?―
„Jestli jsou on a Tate kámoši, tak to nebude mít zapotřebí. Kaţdopádně se budu pravidelně hlásit.―
Zavěsila jsem, odloţila telefon a soustředila se na pronásledování Paulieho městem. Byl to přesně ten
typ řidiče, který mě k smrti iritoval: měl dobré auto s nepochybně solidním motorem, ale jel, jako by jeho
řidičák visel na kahánku. Moc pomalu. Moc opatrně. Samozřejmě ţe byl vydán příkaz k jeho zatčení,
takţe dalo rozum, ţe nechce policajtŧm dávat zbytečně záminku k tomu, aby ho zastavili.
Trvalo mu dvacet minut, neţ dojel do centra, ale nezastavil tam. Pokračoval na jih a v tu
chvíli jsem opět znervózněla.
Vytočila jsem své parťáky.
„Jsme tu,― řekl Luc.
„Pošlete nějaké posily,― řekla jsem. „Míří do Creeley Creeku.―

Neobtěţovala jsem se vjet do Creeley Creeku hlavní bránou; nechtěla jsem starostu a jeho zjevného
kumpána zbytečně varovat. Místo toho jsem zaparkovala o pár blokŧ dřív, připnula si katanu,
přeskočila plot a vplíţila se přes pozemky. Určitě tam někde muselo být bezpečnostní zařízení, ale
nic jsem neviděla, a tak jsem se plíţila kolem domu, nakukovala nízkými vodorovnými okny, aţ jsem
je uviděla – Tatea za stolem a Paulieho, který seděl z opačné strany a čile s ním konverzoval.
Ale nebyli sami. Kdo to seděl na kraji Tateova
stolu? Celina Desaulniersová.
Zavřela jsem oči a litovala své naivity. Proč by se jinak Celina před zraky lidí přiznávala k
hrŧzným činŧm? Protoţe měla vztah se starostou, který jí zaručil, ţe z toho vyjde beztrestně.
Toto musela být součást jejího velkého plánu. Svést starostu, navázat přátelství s distributorem drog a
vyvinout drogu, která má upírŧm připomenout jejich dravý pŧvod. Kdyţ se to posralo, mohla profitovat
z toho, ţe umoţnila upírŧm si neskutečně uţít, a pozvat lidi na party. A tohle všechno mohla
dělat bez obavy z potrestání.
Nepřekvapilo by mě, kdybych zjistila, ţe na Tatea taky pouţila uhranutí. Byl to sice politik,
ale zdálo se mi, ţe měl alespoň kdysi upřímný zájem o dobro města. Ţe by to všechno
zosnovala Celina a nalákala ho na vyšší preference?
Opravdu, opravdu jsem ji nenáviděla.
Strach ustoupil zlosti. Přesunula jsem se na nedalekou terasu, přešla ji co moţná nejvíc
nenápadně a zkusila dveře. Měla jsem opět štěstí – byly odemčené. Tichounce jsem vešla
chodbou do místnosti, kde jsem je viděla, a pokračovala dál dovnitř.
Všichni se podívali na dveře.
První se pohnul Paulie. Několik krokŧ couvl, přiblíţil se k rohu místnosti – co nejdál od zuřivé
upírky. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. „Tohle vypadá na příjemné setkání.―
Tate se líně usmál. „Tihle mladí upíři nemají dneska ţádné zpŧsoby. Vy jste ani nepočkala
na pozvání, ţe?―
Ta předstíraná ţoviálnost mě trochu znepokojovala – a donutila mě zamyslet se, jestli je
pořád pod vlivem Celinina uhranutí. Palcem jsem rozepnula popruh jistící meč, tasila ho a
přiblíţila se. Nemělo cenu předstírat, ţe jsme tu kvŧli zábavě.
Namířila jsem katanu na Celinu. „Ty jsi to na nás narafičila.―
Celina se začala zabývat svým nehtem. „Udělala jsem správnou věc, jak ti Greenwichské
prezidium opakovaně vysvětlilo. Proč jsi vŧbec tady?― Pohnula rameny, jako by byla podráţděná.
Zamţourala jsem na ni v chabém osvětlení. „Zvedni hlavu, Celino, a podívej se na mě.―
Typicky udělala to, co se jí řeklo. Konečně jsem jí viděla do očí – byly rozšířené, duhovky
téměř úplně stříbrné. Ona nebyla ten, kdo to tu řídil. Byla zdrogovaná.
Spletla jsem se. Uţ zase.
Podívala jsem se na Tatea. „Vy ji ovládáte pomocí véčka?―
„Jen částečně. Došlo mi, ţe sem přijdete, protoţe jste si vyvodila spojení mezi panem
Cermakem a mnou. Kdyţ se někdo naboural do policejní zprávy, dostal jsem echo. Mezitím jsem
myslel, ţe bychom to drama mohli trochu přiţivit. Pochopil jsem, ţe slečna Desaulniersová byla
bojovnice; rozhodl jsem se otestovat efekt véčka na ţeně, o které jsem věděl, ţe je schopná.
Udělá to z ní lepší bojovnici? Horší? Jako bývalá vědecká pracovnice jistě oceníte mŧj přístup.―
„Jste blázen.―
Tate se zamračil. „Bohuţel ani v nejmenším.―
Celina seskočila z rohu stolu, kráčela podél jeho délky a konečkem prstu jela po jeho desce.
Pořád jsem na ni mířila mečem a po očku sledovala Tatea.
„Řekl jste, ţe véčkem ji ovládáte jen částečně. Jak jinak ji tedy ještě ovládáte?―
Jen tam seděl a usmíval se na mě – a v ten okamţik jsem ucítila ve vzduchu ono magické
brnění. Ne však něco mírně iritujícího, co vycházelo z Mallory a Catchera. Tohle bylo těţší –
téměř falešnější ve zpŧsobu, jakým se to rozlévalo po místnosti.
Polkla jsem nával strachu, ale další dílek skládačky mi zapadl na místo. „Přidal jste k véčku
magii.― „Velmi dobře. Přemýšlel jsem, jestli na to vy a vaši parťáci přijdete. Mŧţete tomu svým
zpŧsobem říkat podpis.―
„Co jste zač?― zeptala jsem se, ačkoli jsem uţ odpověď tušila: nebyl člověk. Nevím, proč
jsem to nikdy předtím necítila, ale teď jsem věděla, ţe je to tak. Ta tíţivá magie, která z něj
prýštila, se ničím nepodobala Malloryině ani Catcherově.
Zamračil se, poposedl si dopředu a spojil ruce na desce stolu. „Moţná to bude znít neuvěřitelně
egoisticky, ale já jsem to nejlepší, co se tomuhle městu za dlouhou dobu přihodilo.―
Mělo ego tohohle chlapa vŧbec nějaké hranice? „Opravdu? Tím, ţe vyvoláváte chaos? Dáváte upírŧm
drogy a vystavujete lidi riziku?― Ukázala jsem na Celinu. „Tím, ţe propustíte těţkého zločince?―
Tate se zase opřel a protočil panenky. „Ale no tak, ţádná melodramata. A určitě si
vzpomenete, ţe Celina byla za drogy zatčena. Velmi hezky se to zaobalilo. Poslední, co mi
zbývalo udělat, bylo trochu ji odměnit – ovšem zde, v soukromí mého domu.―
Zřejmě vmanipuloval Celinu do setkání na Street Festu – a donutil ji k doznání. Přiznala se,
protoţe věděla, ţe jí Tate zase pomŧţe ven. Její doznání poslouţilo Tateovi jako „vyřešení―
problému s véčkem. Podívala jsem se na ni. Vypadala, ţe si vŧbec neuvědomuje, ţe o ní
Tate mluví. Zastavila se vedle stolu a začala do něj nervózně bubnovat prsty. Vypadalo to,
jako by véčko teprve začínalo pŧsobit, dostávalo ji do varu.
„Jsem váţně překvapen, Merit, ţe neoceňujete neskonalý přínos, který véčko
znamená pro upíry.― „Dodává pocit, ţe jsi upír,― pronesla Celina.
„Má pravdu,― řekl Tate a já se opět podívala na něj. „Véčko sniţuje zábrany. Moţná se vám
zdám bezohledný, ale věřil jsem, ţe véčko pomŧţe vytřídit tu méně příjemnou část upíří
populace. Ti, kteří jsou ochotni pouţít véčko, zaslouţí vsadit do vězení.―
„Takţe teď chytáte upíry do pasti.―
„Není to chytání. Je to dobré městské plánování. Je to selekce kvŧli ovládání populace.
Pochopil jsem, ţe jste odolná vŧči uhranutí. Nedělá to z vás něco jiného? Lepšího? Nemáte
tytéţ slabosti. Jste silnější, máte více sebekontroly.―
Kývla jsem katanou směrem k Celině. „Vyjádřete se jasně, Tate.―
„Víte vŧbec, jak skvělý tým bychom mohli vytvořit? Vy jste přímo vzor pro dobré upíry.
Zachraňujete lidi, dokonce i kdyby vám kvŧli tomu šlo po krku samo prezidium a chtělo vás
potrestat za vaše činy. Milujou vás za to. Pomáháte udrţet město v rovnováze. A to přesně
potřebujeme, jestli je vŧbec nějaká naděje, ţe lidé a upíři mohou společně přeţít.―
„S vámi nebudu spolupracovat za nic na světě. Myslel jste si, ţe vám tohle projde? Poté, co
jste nastraţil na upíry léčku a zaslouţil se o to, aby lidé byli v nebezpečí a umírali?―
Jeho pohled zchladl. „Nebuďte naivní.―
„Ne,― řekla jsem. „Nepouţívejte faleš ke svému ospravedlnění. Ty otřepané fráze o tom, jak
takhle to přece na světě chodí. Na světě to takhle nefunguje a mŧj dědeček je toho dŧkazem.
Jste egoista a naprostý blázen.―
Celinin prst bubnoval stále rychleji, ale ať uţ ji Tate ovládal pomocí jakékoli magie,
fungovalo to. Bez jeho svolení jednat nebude. „Mohu uţ ji zabít, prosím?―
Tate ji uklidnil zvednutou rukou. „Dočkej času, drahoušku. A co váš otec?― zeptal se mě.
„Ten je taky blázen?―
Zakroutila jsem hlavou a nechápala, co to sem tahá. „O mého otce tu přece nejde.―
Překvapeně vyvalil oči a pronikavě, nevesele se zachechtal. „Ţe to není o vašem otci? Merit,
všechno ve vašem ţivotě je o vašem otci, a sice od chvíle, kdy jste se stala upírem.―
„Co tím chcete říct?―
Podíval se na mě tak, jak se lidé dívají na malé, hloupoučké děti. „Proč si myslíte, ţe ze
všech lidí v Chicagu jste zrovna vy byla přeměněna v upíra?―
„Kvŧli otci určitě ne. Celina se mě pokusila zabít. Ethan mi zachránil ţivot.― Ale jen co jsem
to vyslovila, ţaludek se mi scvrknul strachy. Zmateně jsem spustila katanu k boku.
„Ano, tohle uţ jste mi říkala. Opakováním neuděláte ze lţí pravdu, Merit. Jak strašlivá
náhoda, ţe? Ethan byl v kampusu zrovna ve chvíli, kdy jste tam byla i vy?―
 „Byla to náhoda.―
Tate si pomlaskl. „Na to jste přece moc chytrá. Ne – váţně – jak velká je pravděpodobnost?
Myslíte, ţe by pro vašeho otce nebyla výhoda mít v rukávu upíra – svou dceru – aţ nepokoje
skončí? Aţ si lidé zvyknou na představu, ţe mezi nimi ţijí tvorové s tesáky?―
Tate se křečovitě usmál. A potom mu z úst plynula slova jako jed.
„Co kdybych vám, Merit, řekl, ţe Ethan a váš otec měli jistou, řekněme, obchodní
dohodu?― V uších mi začala hučet krev, klouby na rukojeti katany mi zbělely. „Zmlkněte.―
„Ale no tak, drahoušku. Nechtěla byste slyšet podrobnosti, kdyţ uţ je to venku? Nechcete
vědět, kolik mu váš otec zaplatil? Kolik si Ethan, zločinecký partner vašeho otce, účtoval za
to, ţe z vás učiní nesmrtelnou?―
Zatmělo se mi před očima, přemohly mě vzpomínky. Fakt, ţe Ethan a Malik byli v areálu
univerzity v okamţiku, kdy jsem byla napadena. Ţe Ethan znal mého otce ještě předtím, neţ
jsme se s ním společně setkali. Ţe mi Ethan dal drogy, aby mi usnadnil biologický přerod v upíra.
Myslela jsem si, ţe mě zdrogoval kvŧli výčitkám svědomí, ţe mě přeměnil bez mého
souhlasu. Měl však ve skutečnosti výčitky proto, ţe mě přeměnil za úplatu mého otce?
Ne. To přece nemohla být pravda.
Jako bych ho přivolala myšlenkami, Ethan najednou vtrhl do místnosti se zlostí v očích.
Přišel mi na pomoc.
Tate byl pořád ještě v místnosti, ale jako bych ho najednou přestala vidět. Podívala jsem se
na Ethana, zmocnil se mě strach, oslepil mě a ohlušil, a krev mi zběsile proudila ţilami.
Ethan šel ke mně, zkoumal mé oči, ale já pořád nemohla vyslovit tu otázku. „Jsi v pořádku?―
zeptal se. „Máš stříbrné oči.― Podíval se opět na Tatea, kterého pravděpodobně podezíral, ţe
ve mně spustil hlad. „Co jste s ní udělal?―
Stiskla jsem rukojeť meče pevněji, aţ se mi látka zaryla do kŧţe na dlani, a já se přinutila říct
to nahlas. „Tate řekl, ţe ses setkal s mým otcem. Ţe ti zaplatil za to, abys ze mě udělal upíra.―
Chtěla jsem, aby mi řekl, ţe to je leţ, jen další faleš, ţe se Tate jen chytá stébla, protoţe mu
jako politikovi teče do bot.
Jenţe to, co řekl, rozbilo mé srdce na milion
kouskŧ. „Merit, já ti to vysvětlím.―
Po tvářích se mi začaly řinout slzy a já musela svou bolest vykřičet. „Dŧvěřovala jsem
ti.― „Takhle to nebylo…,― vykoktal, jenţe neţ to stihl doříct, jeho oči bleskly do strany.
Celina se opět dala do pohybu a v ruce měla ostrý kŧl. „Musím jednat,― řekla plačtivě.
„Musím to dokončit teď.―
„Přestaň, Celino,― varoval ji Tate. „Ještě na tebe nepřišla řada.―
Ale nenechala se odradit. „Uţ mi toho překazila dost,― řekla Celina. „Tohle mi nepřekazí.― Neţ
jsem stihla něco namítnout, rozmáchla se a kŧl uţ letěl vzduchem – přímo na mě.
Bez meškání a s rychlostí několik staletí starého upíra se Ethan vrhl vpřed, aby mě vlastním
tělem ochránil před letícím kŧlem.
Dostal přímý zásah, kŧl mu projel
hrudí. A srdcem.
Čas se na chvíli zastavil a Ethan se na mě ohlédl, zelené oči plné bolesti. A pak byl
najednou pryč. Kŧl dopadl přede mě na zem. Místo Ethana tu bylo jen to, v co se proměnil:
hromádka popela na podlaze. Neměla jsem čas myslet.
Celina, nyní jiţ plně pod vlivem véčka, se znovu dala do pohybu s druhým kŧlem v ruce.
Chytila jsem ten, který hodila poprvé, vrhla jej a modlila se, abych neminula.
 A trefila jsem.
Dostala to do srdce a neţ uběhla jediná dlouhá vteřina, bylo i po ní. Stejně jako z Ethana z ní nezbylo
nic neţ hromádka popela na koberci. Mŧj pud sebezáchovy vystřídal šok. Shlédla jsem k zemi.
Na koberci leţely dvě úhledné hromádky
popela. To bylo všechno, co z nich zŧstalo.
Byla mrtvá.
On byl mrtvý.
Teprve teď mi to všechno došlo. Do místnosti uţ se hrnuli další a já si zakryla ústa, abych
ztlumila výkřik. Opustila mě síla, padla jsem na kolena.
Protoţe on byl mrtvý.
Dovnitř vpadli Malik, Catcher, mŧj dědeček a dva muţi v uniformách. Musel je přivolat Luc.
Podívala jsem se na Tatea, který stále seděl za stolem, ve vzduchu se vznášela peprná
magie, ale jinak nejevil ţádné známky rozrušení z toho, co se právě událo v jeho domě.
Tohle nenechám bez odplaty. „Tate rozdával véčko,― řekla jsem pořád ještě vkleče na
podlaze. „Zdrogoval Celinu, pustil ji z vězení. Je mrtvá.― Znovu jsem se podívala na popel.
„Zabila Ethana – skočil přede mě. A potom jsem zabila já ji.―
V místnosti zavládlo ticho.
„Merit je oblouzněná ţalem,― řekl Tate. „Všechno popletla.― Ukázal na Paulieho, který se teď
hrnul k oknu na opačné straně místnosti. „Jak jistě víte, za distribuci véčka byl zodpovědný
tenhle muţ. Právě se doznal.―
Policisté chytili Paulieho a odtáhli ho dál od okna a on vyštěkl: „Ty zkurvysynu. Myslíš, ţe ti
tohle projde? Myslíš, ţe mě mŧţeš takhle zneuţít?― Vytrhl se policistŧm, kteří ho jen tak tak
stihli srazit k zemi, neţ by se na Tatea vrhnul.
„Tohle je jeho vina,― řekl Paulie, hrudníkem přimáčknutý k podlaze a hlavou zvednutou přesně
tak, aby mohl na Tatea vrhat zuřivé pohledy. „Za tím vším je on. To on všechno zpunktoval –
našel nějaký starý opuštěný sklad, někoho, kdo namíchal chemikálie, a rozjel distribuci.―
Tate ztrhaně vzdychl. „Nebuďte trapný, pane Cermaku.― Podíval se na mého dědečka se
soucitem ve tváři. „Asi si šňupnul vlastního zboţí.―
„Myslíš, ţe jsem blbej?― zeptal se Cermak a oči mu divoce plály. „Mám nahrávky, ty
podvraťáku. Natočil jsem si všechny rozhovory, který jsme vedli, protoţe jsem věděl – prostě
jsem to věděl –, ţe kdyţ dojde na nejhorší, podrazíš mě.―
Tate zbledl a všichni v místnosti ztuhli a nebyli si jistí, co dělat.
„Vy máte záznamy, pane Cermaku?― zeptal se dědeček.
„Tucty,― řekl úlisně. „Všechny bezpečně uloţené v sejfu. Klíč mám na krku.―
Jeden z uniformovaných zalovil v Cermakově košili, potom vytáhl malý plochý klíček na
řetízku. „Našel jsem to,― řekl a zvedl ho.
A to byl dŧkaz, který jsme potřebovali.
Všechny oči se stočily k Tateovi. Ten si upravil límeček. „Jsem si jistý, ţe se tohle vysvětlí.―
Dědeček kývl na Catchera a oba vykročili k Tateovi. „Co kdybychom to probrali v centru?― Ve
dveřích kanceláře se objevili další čtyři policisté. Tate si jich všiml a kývl na dědečka.
„Proč ne?― řekl zdvořile a vykročil z kanceláře, za ním čaroděj, ombudsman a čtyři policisté z
chicagského sboru.
První dva odváděli Paulieho.
Rozhostilo se ticho.
Od chvíle, kdy jsem mrštila kŧl, uběhlo asi jen pár minut. Jenţe ty minuty se vlekly jako
hodiny, které trvají celé dny. Čas se změnil ve šmouhu, která kolem mě plynula, zatímco já
jsem se – konečně – uklidnila.
Zŧstala jsem klečet na měkkém koberci, ruce jsem sloţila do klína a naprosto bezmocně koukala
na ostatky dvou upírŧ. Matně jsem si uvědomovala střídavé vlny ţalu a nenávisti, které mi bublaly
pod kŧţí, ale nic nemohlo proniknout tlustou skořápkou šoku, který mě ještě drţel rovně.
„Merit.― Ten hlas byl silnější. Hrubší. Slova – plochá, beznadějná Malikova slova – mě
donutila zvednout oči. Ty jeho byly skelné, leskly se evidentním závojem smutku, zoufalství.
„Je mrtvý,― řekla jsem zdrceně. „Je mrtvý.―
Malik mě drţel, kdyţ ostatky mé nepřítelkyně a mého milovaného byly uloţeny do černých
uren, ty byly zapečetěny a opatrně vyneseny z Tateovy kanceláře.
Drţel mě, dokud jsme v kanceláři opět neosaměli.
„Merit. Musíme jít. Tady uţ nic nezmŧţeš.―
Chvíli mi trvalo, neţ jsem si uvědomila, proč je tady. Proč je Malik vedle mě na podlaze a
čeká, aby mě mohl doprovodit domŧ.
Byl Ethanŧv Sekundant.
Ale teď uţ jím nebyl.
Protoţe Ethan byl mrtvý.
Ţal a vztek byly najednou silnější neţ šok. Kdyby mě Malik neobjal, skácela bych se na podlahu.
„Ethane.“
Slzy uţ se mi začaly hrnout po tvářích a já se mu snaţila vytrhnout.
„Pusť mě! Pusť mě! Pusť mě!― Vzlykala jsem, brečela, vydávala zvuky, které by se spíš
hodily k predátorovi neţ k dívce, vzpouzela jsem se mu, kŧţe mě pálila tam, kde jeho ruce
svíraly mé paţe. „Pusť mě!―
„Merit, přestaň. Uklidni se,― řekl, tenhle nový Mistr, ale já teď slyšela jen Ethanŧv hlas.
 KAPITOLA 25

NECH MĚ JÍT

T é noci jsme truchlili veřejně: podél chodníku před Domem stálo osm obrovských japonských bubnŧ
taiko a ti, kteří za nimi stáli, bubnovali rytmický ţalozpěv, zatímco byl Ethanŧv popel přenášen
do Domu.
Sledovala jsem to procesí z foyer. V čele smutečního prŧvodu šli Scott a Morgan z úcty a taky proto,
aby střeţili Ethanŧv vstup na onen svět. Za nimi šel Malik, náš nový Mistr, který se ujal svého prvního
oficiálního úkolu – přenést ostatky svého předchŧdce do chráněné krypty v cadoganských sklepeních.
Kdyţ uloţili urnu dovnitř a krypta byla uzavřena a znovu uzamčena, rytmus bubnŧ se změnil
z rychlého a zlostného na pomalý a truchlivý, takţe přesně kopíroval emoce, kterými jsem
procházela v prŧběhu noci.
Ţal byl tíţivý, vyčerpávající, ale úplně stejně byl doprovázen zlostí a strachem. Jakkoli jsem
byla nešťastná ze ztráty Ethana, obávala jsem se zároveň, ţe se spolčil s mým otcem, prodal
mě a odsoudil k upířímu ţivotu, aby vyřešil finanční problémy.
Chtěla jsem mu vynadat. Křičet na něj. Řvát a ječet a bušit mu pěstmi do hrudi a doţadovat
se toho, aby se ospravedlnil, vzal to zpět, dokázal mi svou nevinu.
Nemohla jsem, protoţe byl navţdy pryč.
Ţivot – i zármutek – pokračoval bez něj.
*
Dŧm byl zahalen do dlouhého černého hedvábí jako skulptura od Christa . Stál v Hyde
Parku jako pomník smutku, Ethana a ztráty.
* Bulharský umělec Christo proslul zahalováním objektŧ a budov (pozn. překl.).

Truchlili jsme i v soukromí, uspořádali jsme obřad jen pro členy Domu na břehu
Michiganského jezera. Podél pěšinky vedoucí kolem jezera byly kruhy z kamenŧ. U jednoho z
nich jsme se sešli, všichni v černém. Lindsey a já jsme stály vedle sebe, drţely jsme se za
ruce a dívaly se na skelnou vodní hladinu. Luc stál vedle Lindsey z druhé strany, prsty
propletené s jejími. Ţal zboural hradbu, kterou mezi ně Lindsey postavila.
Nějaký mně neznámý muţ mluvil o radostech, které přináší nesmrtelnost, a o dlouhém
ţivotě, který měl Ethan to štěstí ţít. Ţivot, bez ohledu na to, jak dlouho trvá, se nikdy nezdá
dost dlouhý. Zvláště kdyţ jeho konec určí – přímo spáchá – někdo jiný.
Malik ve smutečním plášti přinesl k břehu jezera krvavě rudý laskavec. Pustil květiny do vody a podíval
se opět na nás. „Milton nám ve svém Ztraceném ráji říká, ţe laskavec kvetl při stromu ţivota. Kdyţ se však
člověk dopustil svého osudného omylu, byl přestěhován do nebe, kde rostl dál a navěky. Ethan vládl
svému Domu moudře a s láskou. Mŧţeme jen doufat, ţe Ethan nyní ţije tam, kde tento květ
*
lásky kvete věčně.―
* Amarant, neboli laskavec, je v Jungmannově překladu Ztraceného ráje od Johna Miltona zmiňován jako „květ
milosti― (pozn. překl.).

Po tomto proslovu se vrátil ke své ţeně, která stiskla jeho ruku.

Lindsey plakala, pustila mou dlaň a stočila se Lucovi do náručí. S úlevou zavřel oči a objal ji.
Stála jsem tam sama a byla ráda za jejich city. Láska kvete jako laskavec, pomyslela jsem
si, nalezne si nové místo, kde může zakořenit, i když vám ostatní vezmou.

Uběhl týden a Dŧm a jeho upíři stále truchlili. Ţivot však šel dál, bez ohledu na ţal.
Malik se usídlil v Ethanově kanceláři. Vybavení nezměnil, ale obsadil místo za Ethanovým
stolem. Slyšela jsem kvŧli tomu na chodbách brblání, ale sama jsem mu tu kancelář
nevyčítala. Vţdyť Dŧm byl byznys, který musel šlapat, alespoň neţ dorazí správce.
Luc povýšil z kapitána stráţí na Sekundanta. Zdálo se, ţe se více hodí pro bezpečnost a ostrahu
neţ pro výkonného úředníka nebo jakéhosi viceprezidenta, ale zvládl své povýšení dŧstojně.
Tateŧv místostarosta převzal funkci po tomto padlém playboyovi, který nyní čelil obţalobě z
drog, mejdanŧ a Celiny.
Dŧm Navarrŧ ţelel její ztráty. Přistoupili ke smrti Celiny coby někdejší Mistrové a ţeny, která
*
dala jejich Domu jméno , se stejnou pompou a obřadností jako my.
* Jako Marie Collette Navarrová (pozn. překl.).

Já jsem nedostala ţádné zvláštní napomenutí od Greenwichského prezidia za to, ţe jsem se

podílela na jejím skonu, ale předpokládala jsem, ţe správce bude myslet i na tohle.
Drama zjevně ještě nekončilo.
Během toho všeho jsem zŧstávala ve svém pokoji. V Domě vládlo prakticky ticho. Týden
jsem nezaslechla smích. Byli jsme jako rodina bez otce. Malik byl nepochybně kompetentní a
schopný, ale Ethan jako Mistr přeměnil většinu z nás. Pojilo nás s ním biologické pouto.
Svazovalo.
Vyčerpávalo.
Své noci jsem trávila většinou houpáním se na moři protichŧdných emocí. Neměla jsem
chuť na krev ani náladu na přátele, na politiku a taktizování, nezajímala jsem se o nic, co se
dělo v Domě. Vnímala jsem jen své emoce a vzpomínky, jeţ je podněcovaly.
Mé dny byly ještě horší.
Kdyţ slunce vyšlo, volala moje hlava po nevědomí a tělo po odpočinku. Nedokázala jsem však zastavit
krouţící myšlenky, které se mi honily v hlavě pořád dokola. Nemohla jsem na něj přestat myslet. A
protoţe jsem truchlila, protoţe jsem ho oplakávala, tak jsem ani nechtěla. V mysli se mi znovu
odehrávaly události a okamţiky – od chvíle, kdy jsem ho poprvé uviděla v prvním patře Cadoganského
Domu aţ do chvíle, kdy mě poprvé porazil v souboji; od výrazu jeho obličeje, kdyţ jsem od něj pila krev,
aţ po zuřivost ve tváři, s níţ málem srazil koţoměnce, aby mě ochránil před hrozící újmou.
Okamţiky se odvíjely jako filmová páska. Kterou jsem, ač vyčerpaná, nedokázala zastavit.
Nemohla jsem se postavit před Malika. Těţko říct, co věděl předtím, neţ té noci následoval Ethana do
kampusu, ale neuměla jsem si představit, ţe by ho nenapadlo, jak podivný je to úkol – a co k
němu vedlo. Neupírala jsem mu právo řídit Dŧm, protoţe vypadal, ţe na to má. Zároveň jsem
nebyla připravena přijmout nad sebou jeho autoritu. Alespoň do doby, neţ zjistím více
informací. Ne bez ujištění, ţe nebyl součástí týmu, ktetý mě prodal tomu, kdo nabídl nejvíc.
Moje zlost se stala útěchou, protoţe to aspoň nebyl ţal.
Sedm nocí spala Mallory na podlaze v mém pokoji a nechtěla se ode mě hnout. Jen stěţí
jsem vnímala její existenci, natoţ cokoli jiného. Osmé noci toho však měla evidentně dost.
Kdyţ slunce zapadlo, rozsvítila světla a strhla ze mě přikrývku.
Posadila jsem se a mrkala, před očima černé tečky. „Co to má, ksakru,
být?― „Uţ týden tady poleháváš. Je načase vrátit se do ţivota.―
Znovu jsem se poloţila a otočila se tváří ke zdi. „Nejsem připravená.―
Postel se vedle mě prohnula a ona poloţila ruku na mé rameno. „Jsi připravená. Smutníš a
jsi naštvaná, ale připravená jsi. Lindsey říkala, ţe Dŧm má o jednoho stráţce míň, kdyţ se
Luc ujal funkce Sekundanta. Měla bys být tam a pomáhat jim.―
„Nejsem připravená,― namítala jsem a ignorovala její logiku. „A nejsem naštvaná.―
Vydala nevěřícný zvuk. „Nejsi? Ale měla bys být. Teď bys měla být vytočená. Kvŧli tomu, ţe
se Ethan spolčoval s tvým otcem.―
„To nevíš.― Řekla jsem to jen ze zvyku. Uţ jsem byla tak otupělá a vysílená smutkem a
vztekem, ţe mi to bylo jedno.
„A ty jo? Byla jsi člověk, Merit. A vzdala ses toho ţivota kvŧli čemu? Aby nějaký upír
vyinkasoval prachy navíc do svý pokladničky?―
Vzhlédla jsem a ona seskočila z postele a zvedla ruce. „Vypadá to snad, ţe měl
hluboko do kapsy?― „Přestaň s tím.―
„Ne. Ty přestaneš truchlit pro chlapa, který ti vzal lidství. Který spolupracoval s tvým otcem –
tvým otcem, Merit – na tvém zabití a přeměně k obrazu svému.―
Pod kŧţí mě začala svrbět zlost a zahřívala moje tělo zevnitř. Věděla jsem, co dělá, ţe se
mě snaţí vrátit do ţivota, jenţe já neměla chuť.
„On to neudělal.―
„Kdybys tomu věřila, nebyla bys tady, v tomhle zatuchlým pokoji, a nebyla bys takhle zaseklá. Kdybys
věřila, ţe je nevinný, truchlila bys jako normální člověk se zbytkem svých spolubydlících a netrčela tady
ve strachu z moţné pravdy – ţe tvŧj otec zaplatil Ethanovi za to, aby tě proměnil v upíra.―
Znehybněla jsem. „Nechci to vědět. Nechci, protoţe by to mohla být pravda.―
„Já vím, zlato. Ale takhle nemŧţeš ţít věčně. Tohle není ţivot. A Ethan by byl naštvaný, kdyby
věděl, ţe trávíš svŧj ţivot v tomhle pokoji a bojíš se, ţe udělal něco, čím si ani nejsi jistá.―
Vzdychla jsem a seškrábla barevný flíček ze stěny. „Takţe co
udělám?― Mallory se znovu posadila vedle mě. „Pŧjdeš za otcem a
zeptáš se ho.― Slzy se spustily nanovo. „A co kdyţ je to opravdu tak?―
Pokrčila rameny. „Tak budeš mít aspoň jasno.―

Bylo chviličku po setmění, a tak jsem před odjezdem raději zavolala, abych se ujistila, ţe je
otec doma. A pak jsem uháněla, abych tam byla co nejdřív.
Neobtěţovala jsem se klepat, prostě jsem vrazila do dveří se stejnou vervou, s jakou jsem
týden truchlila. Dokonce jsem u šoupacích dveří, vedoucích do otcovy kanceláře, byla dřív
neţ Pennebaker, jeho sluha.
„Je zaneprázdněn,― řekl Pennebaker a váţně na mě shlíţel z výšky své kostlivé postavy, kdyţ jsem
poloţila ruku na dveře.
Ohlédla jsem se na něj. „Se mnou mluvit bude,― ujistila jsem ho a otevřela dveře.
Matka seděla v koţeném klubovém křesle; otec u psacího stolu. Kdyţ jsem
vešla, oba vstali. „Merit, drahoušku, je všechno v pořádku?―
„Jsem v pohodě, mami. Nech nás chviličku o samotě.―
Podívala se na otce, který poté, co chvíli odhadoval míru mého hněvu, kývl. „Co kdybys nám
přinesla trochu čaje, Meredith?―
Matka kývla, potom šla ke mně, poloţila mi ruku na paţi a políbila mě na tvář. „Slyšeli jsme
o Ethanovi, zlato. Je nám to líto.―
Vyjádřila jsem tolik vděčnosti, kolik jsem byla schopná. Coţ v té chvíli nebylo moc.
Kdyţ se posuvné dveře zavřely, otec se na mě podíval. „Tys docílila toho, aby zatkli starostu.―
Pronesl to nevrle. Celá léta Tatea podporoval; nyní si musel vytvořit nový vztah s novým
starostou. Chápala jsem, ţe z toho nemá radost.
Šla jsem blíţ k jeho stolu. „Starosta sám docílil toho, ţe ho zatkli,― objasnila jsem. „Já ho jen
přistihla při činu.―
Otec zavrčel. Moje vysvětlení ho evidentně
neuklidnilo. „Kaţdopádně,― řekla jsem, „tu nejsem
kvŧli tomu.― „Co tě tedy přivádí?―
Polkla jsem strach a konečně k němu vzhlédla. „Tate mi říkal, ţe jsi nabídl Ethanovi peníze
za to, aby ze mě udělal upíra. Ţe to Ethan přijal, a proto došlo k mojí přeměně.―
Otec ztuhnul. Zachvátil mě strach a musela jsem se chytit opěradla ţidle, abych se
udrţela na nohou. „Takţe jsi to udělal?― zeptala jsem se ochraptěle. „Tys mu zaplatil za
to, aby ze mě udělal upíra?― Otec si olízl rty. „Nabídl jsem mu peníze.―
Sloţila jsem se. Lítost mě srazila na kolena.
Otec se ani nepohnul, nesnaţil se mě nějak utěšit, a pokračoval. „Ethan řekl ne. Neudělal
by to.― Zavřela jsem oči. Po tvářích se mi začaly koulet slzy a v duchu jsem se modlila.
„Ty a já spolu nevycházíme,― řekl otec. „Pokud šlo o tebe, neudělal jsem vţdycky nejlepší rozhodnutí.
Neomlouvám se za to – měl jsem ohledně tebe, tvého bratra a sester velká očekávání…― Odkašlal si.
„Kdyţ tvoje sestra zemřela, hrozně mě to zasáhlo, Merit. Málem jsem umřel ţalem. Nic z toho, co jsem
udělal pro tebe, jsem nemohl udělat pro ni.― Zvedl ke mně oči, tolik podobné mým. „Nedokázal jsem
zachránit Caroline. A tak jsem ti dal její jméno a pokusil se zachránit tebe.―
Chápala jsem ţal, ale ne jeho ochotu hrát si na boha. „Tím, ţe jsi ze mě nechal udělat upíra
bez mého souhlasu? Ţe jsi někomu zaplatil za to, aby mě napadl?―
„K té platbě nikdy nedošlo,― vysvětlil, jako by uţ samotný jeho záměr nestačil. „A snaţil jsem
se ti dát nesmrtelnost.―
„Snaţil ses mi vnutit nesmrtelnost. Řekl jsi, ţe jsi nikomu nezaplatil – ale byl to Celinin upír,
kdo mě napadl. Proč zrovna mě?―
Odvrátil zrak.
Najednou mi to došlo. „Kdyţ tě Ethan odmítl, mluvil jsi se Celinou. Nabídl jsi jí, aby ze mě udělala
upíra.― Určitě o té nabídce musela říct Ethanovi, a proto věděl, ţe budu na chicagské univerzitě.
Ethan mě tam hlídal. Zachránil mi ţivot… dvakrát. Znovu mě v srdci bodl ţal.
Otec se na mě podíval. „Nezaplatil jsem Celině. Ačkoli jsem potom zjistil, ţe se o mé
nabídce Ethanovi dozvěděla. Byla… rozhořčena, ţe jsem tutéţ nabídku neudělal jí.―
Ztuhla mi krev v ţilách. „Celina poslala toho upíra, aby mě zabil, a zařídila, aby zemřely další
dívky, které vypadaly jako já.―
 Všechny kousky skládačky do sebe zapadly. Celina byla zahanbena člověkem a svou
potupu si vybila na jeho dceři – a na těch, které vypadaly podobně jako ona. Smutně jsem
zakroutila hlavou. Tolik zmařených ţivotŧ kvŧli aroganci jednoho muţe.
„Udělal jsem to pro dobro rodiny,― řekl otec, jako by mi četl myšlenky.
Nevěděla jsem, jestli se na něj mám zlobit, nebo ho litovat za to, ţe tohle povaţuje za lásku.
„Umím ocenit bezpodmínečnou lásku. Takovou, která je zaloţená na partnerství, ne na
ovládání druhých. To není láska.―
Otočila jsem se na podpatku a šla ke dveřím.
„Ještě jsme neskončili,― řekl, ale jeho hlas byl slabý, nezněl příliš
naléhavě. Ohlédla jsem se na něj. „Pro dnešek zcela určitě ano.―
Čas ukáţe, jestli budu mít vŧli odpustit.

GGG

Slunce svítilo, a tak jsem věděla, ţe je to sen. Leţela jsem ve studené, husté trávě v tílku a dţínách, nad
hlavou blankytně modré nebe, nad sebou hřejivé, zlaté slunce. Zavřela jsem oči, protáhla se a uţívala si
tepla, které bylo mému tělu tak dlouho odpíráno. Uţ celé měsíce jsem trávila bez slunečního svitu a ten
pocit, ţe prostupuje mou kŧţí, prohřívá kosti, chutnal stejně dobře jako pomalý orgasmus.
„Tak moc se ti to líbí?― zeptal se hlas vedle mě a
zasmál se. Otočila jsem hlavu na stranu a našla
smějící se zelené oči. „Ahoj, Ochránkyně.―
Dokonce i ve snu si moje oči libovaly v pohledu na něj. „Ahoj, Sullivane.―
Ethan se nadzvedl a poloţil si hlavu na loket. Měl na sobě obvyklý oděv a já si ještě chvíli
uţívala pohled na dlouhou, štíhlou linii jeho těla vedle sebe. Kdyţ jsem se mu konečně
podívala do tváře, usmála jsem se na něj.
„Je to sen?― zeptala jsem se.
„Jelikoţ nás to nespálilo na škvarek, tak asi ano.―
Odhrnula jsem mu z tváře jeden blonďatý pramen. „V Domě je bez
tebe smutno.― Jeho úsměv ochabl. „Opravdu?―
„Dŧm je bez tebe prázdný.―
„Hmm.― Kývl, obrátil se na záda, jednu ruku nechal pod hlavou a zíral na oblohu. „Ale ty mě
samozřejmě vŧbec nepostrádáš.―
„Nijak zvlášť,― odpověděla jsem klidně, ale nechala jsem ho, ať mě vezme za ruku a proplete
prsty s mými.
„No, myslím, ţe kdybych byl naţivu, tak by mě to ranilo.― „A
já myslím, ţe kdybys byl naţivu, zvládl bys to, Sullivane.―
Zasmál se a já se zakřenila při zvuku jeho smíchu. Znovu jsem zavřela oči, leţeli jsme na
trávě, ruce spojené, slunce nad námi, a lebedili si v odpoledním teple.
Ještě jsem měla zavřené oči, kdyţ najednou vykřikl
mé jméno. Merit!
Vzbudila jsem se a lapala po dechu, do okna bubnoval déšť a taky zahřmělo. Vyskočila jsem
z postele a rozsvítila. Byla jsem si jistá, ţe ten hlas, který jsem slyšela – jeho hlas –, přišel z
vnitřku mého pokoje. Zdál se tak skutečný. Ethan sám se zdál tak skutečný.
Jenţe mŧj pokoj byl prázdný.
Uţ zase se smrákalo a on byl navţdy pryč. Padla jsem zpátky do postele a zírala do stropu, srdce mi
bušilo v hrudi, tělo se rozbolelo vzpomínkou na jeho ztrátu.
Ta bolest ze vzpomínky byla však pořád daleko lepší neţ prázdnota a vakuum ţalu. Byl
pryč. Ale já teď věděla, ţe on je tím muţem, v něhoţ budu věřit. Měla jsem na něj vzpomínky,
a jestli sny byly jediným zpŧsobem, jak si ho uchovat v paměti, být s ním, tak budiţ.
Umyla jsem si obličej, vlasy sčesala do culíku, vzala si čisté oblečení a vyrazila dolŧ. V
Domě panovalo ticho, stejně jako uţ celé týdny. Atmosféra byla pochmurná, upíři stále ještě
oplakávali svého ztraceného vŧdce.
Ale poprvé za dva týdny jsem prošla Domem jako upíří voják, ne jako zombie. Kráčela jsem
rozhodně, srdce stále nahlodané bolestí, ale teď ta emoce alespoň byla čistá, bez matoucí
příměsi zlosti a nenávisti. Dveře do kanceláře byly zavřené.
Do kanceláře, jeţ nyní patřila Malikovi.
Poprvé jsem zvedla ruku a zaklepala.
Byl čas dát se opět do práce.
 OBSAH

KAPITOLA 1
SUĎ MAGII PODLE ČINŦ

KAPITOLA 2
HRSTKA UPÍRŦ

KAPITOLA 3
POLITICKÉ TŘENÍ

KAPITOLA 4
DIVOKÉ ZVÍŘE

KAPITOLA 5
TAM DOLE U ŘEKY

KAPITOLA 6
HON NA ČARODĚJNICE

KAPITOLA 7
LIDSKÉ A LIDŠTĚJŠÍ

KAPITOLA 8
VÁLEČNÉ UMĚNÍ

KAPITOLA 9
NAD DOMOV NENÍ, BYŤ JE TŘEBA PROSTINKÝ… POKUD OVŠEM NEJSTE
NESMRTELNÍ A NEROZUMÍTE SLOŢENÉMU ÚROČENÍ

KAPITOLA 10
JAKO ŠÉF

KAPITOLA 11
HOLKY NA PARTY

KAPITOLA 12
TAM ZA TOU DUHOU

KAPITOLA 13
REVOLUCE BUDE V TELEVIZI
KAPITOLA 14
CO BYCH CHTĚLA DOKÁZAT

KAPITOLA 15
NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ

KAPITOLA 16
PACHATEL

KAPITOLA 17
DVA MISTŘI A JEDNO ŠPATNÉ CHOVÁNÍ

KAPITOLA 18
V JAKO VÍTĚZSTVÍ

KAPITOLA 19
VÍNEČKO RUDÉ

KAPITOLA 20
KOCOVINA

KAPITOLA 21
FRITOVANÉ HODNOVĚRNÉ POPŘENÍ NA ŠPEJLI

KAPITOLA 22
ĎÁBEL V MODRÝCH ŠATECH

KAPITOLA 23
POKÁRÁNÍ

KAPITOLA 24
ZA VŠÍM HLEDEJ ŢENU

KAPITOLA 25
NECH MĚ JÍT
Chloe Neill
Na ostří špičáku

1. elektronické vydání
Anglický originál Hard Bitten
Překlad Petra Kubašková
Obálka Tony Mauro
Jazyková redakce Alţběta Lexová
Odpovědný redaktor Libor Marchlík
Vydalo nakladatelství FANTOM Print
jako svou 185. elektronickou
publikaci Ostrava 2015

www.fantomprint.cz
www.facebook.com/fantomprint
UKÁZKY
Copyright © 2015 Daniela Mičanová
Cover © Lukáš Tuma

ISBN 978-80-7398-768-8 (ePub)

ISBN 978-80-7398-769-5 (Mobi)
ISBN 978-80-7398-770-1 (PDF)

www.fantomprint.cz
www.facebook.com/fantomprint
 I. LEDNICE

Krev (lat. sanguis) jest tekutina těla živočišného, jež za života zvířete neb člověka nepřetržitě
kolujíc systémem větších a men-ších rour – cév krevních – dodává všem tkáním kyslíku a
ostat-ních k výživě nutných látek…

– Ottŧv slovník naučný

 1.

Viola se odjakţiva děsila smrti. Nejednou ji napadlo, zda by se náhodou neměla svěřit do
odborné péče, většinou se ale snaţila sama sobě namluvit, ţe lidský konec nebude tak
hrozný stejně jako všechno, čeho se kdy bála. Uzavřených prostor, otevřených prostor,
lidského srocení, zubaře… Rozdíl spočíval v detailu. Smrt obvykle bývá pohříchu definitivní.
Snad se ani tolik neděsila své poslední chvilky jako její nevyhnutelnosti, neodvratnosti,
nesmlouvavosti. Zvláště ta nevyhnutelnost ji popouzela k nepříčetnosti.
Tohle všechno jí problesklo hlavou, kdyţ jednoho dne těsně unikla čelní sráţce s protijedoucím
vozidlem, které se jí záhadně podařilo přehlédnout. Chovám se, jako by mi na ţivotě vŧbec
nezáleţelo, pomyslela si, pak silou vŧle uřídila auto k nejbliţšímu parkovišti a zatáhla ruční
brzdu. Chvíli strnula za volantem, aby se uklidnila, od podnájmu ji naštěstí dělilo jen pár krokŧ.
Mimoděk si promnula spánky. Cítila nepříjemný tlak na hrudi, po zádech jí stékal studený pot, do
očí se jí draly slzy, koulely se po tvářích a znamenaly je slanými cestičkami.
„Do háje!― uniklo jí, neţ vozidlo zrádně opustila a rozechvěle se vydala k nedalekému
bydlišti. Nepříjemné myšlenky ji samozřejmě pronásledovaly aţ na práh bytu v prvním patře
výstavné brněnské vilky. Dám si kávu, trošku si vydechnu, pak se pokusím dopravit pekelný
stroj do garáţe, předsevzala si.
Anna právě hospodařila v kuchyni propojené s obývacím pokojem. „Stalo se něco?― zajímala
se, jen zaznamenala její ztrápený výraz.
,,Málem jsem zrušila auto,― hlesla Viola, přitom s povděkem zaznamenala nebeskou vŧni
čerstvě překapávané kávy.
Spolubydlící, snad aby zastřela obavy, nevěřícně zavrtěla hlavou.
,,Naštěstí se nikomu nic nestalo,― pokusila se Viola o nepře-svědčivou tečku.
„Vynadal ti někdo? Jak se to seběhlo?― naléhala útlá černo-vláska Anna, bezmála ztracená v
široké plátěné haleně s orientálními vzory.
Tázaná se zhroutila do polstrované ţidličky, pak přítelkyni krátké ţivotní drama stručně popsala.
Anna sice nadále kroutila hlavou, ovšem při první vhodné příleţitosti si přisadila: „Vidíš?
Proto zásadně neřídím.―
Její bohatýrské prohlášení Violu rozlítilo, niterné strachy a chmury se zdály rázem
zapomenuty. „Kdybych já zásadně neřídila, kdo by asi do našeho hnízdečka sváţel proviant?
To ani nemluvím o náročným výběrovým řízení na místo tvé osobní řidičky. Nechtěla jsi
náhodou, abych tě dopravila na potrhlej upírologickej slet do Lednice?―
Violina poznámka vědomě mířila pod pás a Anna se také zá-konitě najeţila, na obvyklé
zdlouhavé projevy nevole však nedo-šlo. Černovláska se k přítelkyni jednoduše otočila zády,
zlostně cinkajíc lţičkou o plný šálek. Podle Violina kvalifikovaného odhadu právě počítala v
duchu do deseti. Znala Annu dobrých deset let, proto dobře věděla, jak nezřízeně touţí po účasti
na nějakém mezinárodním setkání takzvaných vampýrologŧ. Do Transylvánie se sama bála –
těţko říci, zda jí slastnou, leč nepřekonatelnou hrŧzu naháněla úchvatná divokost tamní krajiny
nebo sám hrabě Dracula –, s nadšením tedy uvítala podobnou akci v Lednici na Moravě.
Kdyţ Anna dospěla od jedničky k desítce, pomalu se otočila, aby hříšnici pečlivě odslabikovala: „Já
myslela, ţe si uţiješ chvíli volna, ţe to bude příjemná změna pro nás obě. Na lednický zámecký park
mám nejlepší reference. Třeba si tam konečně někoho najdeš a nebudeš tak staropanensky protivná.―
Mířila přesně, tušila, kde hledat Violina tajná citlivá místa, nicméně dočkala se překvapivého
souhlasu. „Ţe by samotného hraběte Draculu?―
„Kníţete,― opravila vzpurnou řidičku promptně, nicméně ji-nak ji domýšlivá poznámka
očividně potěšila. Přinejmenším mohla podotknout: „Na toho nemáš!―
A Viola by přísahala, ţe se přitom její střelená spolubydlící, jinak vcelku normální historička umění
a řádná zaměstnankyně Moravské galerie, maličko zapýřila. Anna totiţ od dětství trochu fušovala do
etnografie. Přesněji řečeno, zajímali ji upíři, oni neodolatelně úděsní představitelé lidové, především
slovanské slovesnosti. V Annině pokoji visel obrovský plakát Draculy všech Draculŧ Bély Lugosiho,
značnou část jejich společného příbytku zabíraly nesystematicky vršené a chaoticky přeskupované
fascikly rŧzného stáří, objemu i pŧvodu, vesměs ovšem značně nepravděpodobného obsahu.
„Jak mŧţeš obdivovat hraběte, kterej pro vlastní obveselení naráţel lidi na kŧl a ještě přitom
zvládal stolovat?― vyzvídala Viola.
Anna provinile zamrkala. „Byl to kníţe, uţ si to jednou za-pamatuj! Tehdy zkrátka měli takový
folklór.― „Pěknej koníček, jen co je pravda.― mínila jízlivě Viola. „Třeba se ze zvědavosti dopustil
kanibalismu.― Anna se nerozčílila, naopak, zmocnilo se jí vědecké zaujetí. „Skvělý nápad! Hm,
rituální kanibalismus, to si musím hned zapsat!― Vydala se na okruţní cestu kuchyní s úmyslem
objevit kus papíru a tuţku, aniţ se přitom vzdala svého šálku, z kterého tu a tam vyklouzlo
několik kapek neukázněné kávy. „U primitivních národŧ jistě, ale za renesance…,― rozumovala.
„Vzpomeň si, kolik dnešních masových vrahŧ neodolalo!― přisadila si hbitě Viola. „Milej kníţe
Vlad určitě zatouţil po muţné síle poraţených nepřátel, ale podle těch tvých moudrých knih
mu stejně nic nepomohlo. Zemřel přirozenou smrtí v šestačtyřiceti letech a jeho hlavu Turci
odvezli sultánovi aţ do Cařihradu,― odcitovala encyklopedickou informaci.
„Smrti v bitvě se nedá říkat přirozená.― Anna odevzdaně mávla rukou. „Proč jsi vlastně
studovala angličtinu? Při zjevných sklonech k nenapravitelnému hmotařství by ti určitě víc
vyhovovala práva nebo ekonomika.―
„Odpouštím ti, neboť to nemyslíš zle,― pronesla Viola poněkud divadelně, chvilka upírologického
pošťuchování ji totiţ zázračně smířila s přestátým protivenstvím. „A nyní se odeberu pod sprchu a do
svého budoáru. Pokud by ti snad scházela společnost, víš, kde mě hledat.― Kdyţ obě přítelkyně svorně a
úspěšně završily studia na brněnské Filozofické fakultě, Annina tetička jim pronajala první patro
rodinného domku v poklidné vilové čtvrti na okraji jihomoravské metropole. Dvě dívčí loţnice se
postaraly o dostatek soukromí, kuchyňka propojená s obývákem zase o příjemný společný prostor.
Podle neobvyklého oválného pŧdorysu, čtveřice vysokých dvoudílných oken a několika zašlých kouskŧ
secesního nábytku se dokonce dalo soudit, ţe pokoj před mnoha desetiletími slouţil coby honosný
měšťanský salon. Annina prababička, jíţ pronajatý bytový prostor pŧvodně patřil, zalidnila zdejší
prosklené sekretáře zástupy porcelánových pastýřek, tanečnic, kominíčkŧ, vojáčkŧ a rozmanitých
rokokových kavalírŧ, kaţdý prudší pohyb rozezpíval její neméně velkorysou sbírku broušeného skla, s
níţ se – čistě z pietních dŧvodŧ – nikdo neodváţil rozloučit. Viola, povoláním překladatelka a tlumočnice,
trávila drahně času na cestách, nechávala tedy Annu aţ příliš často napospas staroţitnému interiéru,
zásvětnímu bimbání sloupkových hodin, kostelní vŧni prababiččiných skříní i osvětlení, které navzdory
nejpokrokovějším technologiím zŧstávalo dušičkově tlumené. Jaký div, ţe černovlásčina představivost
nezahálela, třebas se hrdě a zarputile označovala za veskrze moderní dívku.
Kdyţ se Viola zavřela v koupelně, aby spláchla nepříjemný záţitek proudem prohřáté a provoněné
vody, ještě se jí trochu podlamovala kolena. „To bylo teda těsný,― šeptala si, „zatraceně těsný.― V duchu
děkovala vyšším mocnostem – zachránily ji, i kdyţ se po léta kamarádí se samozvanou vampýroloţkou.
Odbornice na upíry se zatím usadila do hlubin svého obrov-ského ušáku a nadále meditativně usrkávala
kávu, nepochybně jiţ dávno studenou. Viole, zachumlané do oblíbeného pánského ţupanu, stačil jediný
pohled – rozmilá Anna ji před okamţikem nařkla ze staropanenské zatrpklosti, aby vzápětí podlehla
náporu vlastní citové absence. Slečna překladatelka tedy usedla k nohám slečny kunsthistoričky, aby z
jejích pŧvabných rtíkŧ vyslechla plačtivou litanii na téma „já ubohá, nezadaná chudinka―. Po krátké chvíli
jí ale jízlivě skočila do řeči: „A co bys prosím tě dělala s chlapama?―
Anna k ní stočila své víceméně blankytné panenky. „Jak si jinak uvolním ty, no,
jaksehonemjmenují, endorfiny?―
„Kup si čokoládu!―
„Přemýšlela jsem o tom,― obrátila černovláska sviţně list. „Jestli se ti nechce, nemusíš se
mnou na to pitomý setkání jezdit. Pojedu do Lednice vlakem.―
„Vyloučeno,― Viola vstala, aby kamarádku povzbudivě po-plácala po rameni. „Jestli tě to
uklidní, docela se těším.― Slabé slovo, přisadila si v duchu, jsem bez sebe zvědavostí.
 2.

Anna nasupeně sklapla automapu. „Tady někde bude odboč-ka na Podivín, doprava a pod
most. Taková velká překladatelka, a nezmŧţe se na navigaci?―
„Nečekejte od toho koně vděčnost,― zopakovala si Viola po-lohlasně poučku, s níţ se coby
dítko školou povinné seznámila při snaze proniknout do pŧvabu koňských sportŧ.
„Coţe?― pídila se podezřívavě Anna.
„Nic. Jen asi nebudu dost velká překladatelka. Tamhle uţ vidím ukazatel.―
Kolem nich podmanivě, neodvolatelně a dojemně panoval vlahý květen. Pod kvetoucími stromy zářily v
drzé jarní zeleni myriády medonosných sluníček – pampelišek –, vzduch voněl, aţ se zrychloval tep, a
dívčí srdéčka nesnesitelně usedala. Viola si onu prchavou krásu zjihle měřila, nachlazená Anna
popuzeně posmrkávala a s hlavou bojovně nachýlenou vpřed vyhlíţela dŧleţitou odbočku.
„Podivín,― jásala, „odtud to máme jen kousek!― Jako nadše-ná frekventantka všemoţných
pálavských vinobraní a burčáko-vých slavností se cítila plně zpŧsobilá vykonávat funkci
navigá-torky. Viola ji sice zdvořile vyslechla, ale to bylo všechno. Stačilo vzít přece na vědomí
úhledné silniční značení – jihomoravské obce naštěstí nic neponechávaly náhodě a
zodpovědně naváděly cizince vstříc nevšedním bakchickým záţitkŧm.
„Furt doprava!― poroučela si dál Anna úplně zbytečně.
Slečna překladatelka jiţ stačila vstřebat, ba i pozapomenout nedávný bezmála tragický okamţik, zálibně
laskala plyn bouřko-vě modré fabie a naváděla svŧj silniční koráb vstříc tmavnoucí siluetě moravských
luţních hvozdŧ. Celkem vzato řídila dost ráda, většinou i dobře, a to navzdory všeobecně rozšířeným
předsudkŧm. (Ještě si ţivě pamatovala otcovo oblíbené úsloví: Ţena za volantem, auto bez řidiče.)
Kodrcavá silnice dláţděná kočičími hlavami je dovedla aţ k proslulému lednicko-valtickému areálu. Z
Brna vyrazily v pozd-ním odpoledni, na místo určení se tedy blíţily stylově – za sou-mraku. Ze zbytkŧ
luţního lesa se plíţivě zvedal přízračný opar, červánky kouzlily nad obzorem krvavou aureolu, vzduch
těţkl vadnoucím slunečním zlatem a voněl jako tajná svatyně pohan-ského velechrámu.
Anna ukázala na nápadný, neromanticky popisný ukazatel. „Janŧv hrad, to je ta umělá
zřícenina, podíváme se tam!―
„Jasně. Mě by ale spíš zajímalo jméno našeho hotelu.―
Nato Anna neobyčejně vstřícně zašátrala v kabelce. „Hotel Harlekin, prý naproti zámku, hnedka zkraje...
Uţ vidím šipku!―
Viola zpomalila, pak stočila zrak po směru kamarádčina ukazováku. Na velkoryse pojatém poutači stálo
Hotel Harlekin, následoval méně okázalý dovětek: Welcome to Annual Vampirology Convention. Podle
návodu vmanévrovala vozidlo do ostře vykrojené zatáčky, nestačila si tedy prohlédnout zbídačené zadní
křídlo lednického zámku. Za soumraku vyhlíţelo o poznání pochmurněji neţ torzo zdejší luţní zeleně.
Jak se ukázalo vzápětí, víceméně novému hotelu s bizarním názvem Harlekin se ţádný zámek
nevyrovnal. Vysoká, přebujele členitá stavba připomínala cosi na pomezí nevyzpytatelně zvrá-ceného
snu šíleného Ludvíka Bavorského a přerostlého narozeni-nového dortu. Zadavatelé hotelového veledíla
patrně zatouţili navodit dojem starosvětské malebnosti, přitom si počínali natolik urputně, nesourodě a
veskrze marně, aţ je Viola musela v duchu politovat – špičaté víţky, bílá kovaná zábradlíčka, sladce
blankytná fasáda. Mezinárodnímu upírologickénu kongresu očividně předcházely dŧkladné přípravy.
Účastníky vítali vrátní v historických kostýmech, na stoţárech před hlavním vchodem se místo
hotelových standart třepetaly černé praporce s rudými draky. Viola si mimoděk povzdychla, zato
Anna pookřála a vesele dováděla spoře osvětleným parkovištěm. „Konečně mezi svými!―
Pokračování se nezdálo o nic příznivější. Prŧměrně pohledný mladík na recepci Annu uvítal s
lichotivou dávkou posvátné bázně. Nárok na zvláštní zacházení získala jednak díky pŧvabnému
zevnějšku (nápadně připomínala Milenu Dvorskou v začátcích filmové kariéry), jednak zásluhou své
stěţejní odborné publikace s obskurním názvem Základní psychologická charakteristika postmoderního
upíra. Pořadatelé potrhlého setkání si jejího díla povaţovali, dokonce jí nabídli, ať své poznatky shrne
zvláštní přednáškou. Konferenční prostory hotelu Harlekin sice podle informačního bookletu vynikaly
„příjemně rodinnými rozměry―, Viola přesto věštila své přítelkyni hojné obecenstvo.
Kdyţ tedy recepční odbavil sličnou hlavní hvězdu, jíţ se teď na hrdé hrudi leskla jmenovka
Ms. Anna Cerna, author, neochot-ně stočil zrak k Viole. „A co mohu udělat pro vás?―
„Doprovázím slečnu Černou.― Najednou se cítila nejistě. „Měla bych tu mít rezervovaný
pokoj.― „Účastníte se nadcházející konference?― zajímal se, zatímco marně hledal cedulku
odpovídající předloţené občance.
„Jistě,― přitakala pod vlivem Annina hypnotického pohledu, „ale pouze jako tělesný stráţce.―
Nato si ten nejapný mladík Violu zvědavě změřil. Proboha, on mě snad vzal váţně! pomyslela si
pobaveně. Významní uměl-ci, badatelé a krasavice přece bez ochranky neudělají krok.
Věhlasná vědkyně a krasavice v jedné osobě se zatím svŧdně šponovala přes dřevěný pult,
aby převzala dálkový ovladač k televizi (vydával se proti zástavě). Recepčnímu přitom
shovívavě vysvětlila: „Nevzala jsem si totiţ s sebou ţádný česnek.―
Vstřícné vedení hotelu se snaţilo vytvořit hororovou atmo-sféru, hosté proto museli co chvíli
rozhrnovat zřasené tmavé textilie, prodírat se umělými pavučinami, mţourat do svitu svíček, ţasnout
nad všudypřítomností dračích symbolŧ nebo uhýbat poletujícím plyšovým netopýrŧm. Pokoje se
tvŧrčímu záměru vymkly jen částečně. Civilně bílé stěny zdobily černě rámované obrázky s
karpatskými motivy, v zrcadlech se po stisknutí příslušného tlačítka nikdo neviděl, krvavě rudý
přehoz a černočerné saténové loţní prádlo svádělo ke všemu moţnému, jen ne ke klidnému spánku.
Viole neuniklo, ţe si horliví upírologové mohou v recepci za malý obnos zakoupit plastikové špičáky
nebo zapŧjčit drákulovský plášť, většina si ale stejně přivezla rekvizity s sebou. Jen se ubytovala,
vydala se najít Annin pokoj, aby kamarádce od plic vynadala.
„Představ si,― uvítala ji černovláska, velkoryse přehlíţejíc její nedŧtklivé rozpoloţení, „ţe jsi
skutečný upír.―
Viola nevěřícně obrátila oči v sloup.
„Čistě teoreticky,― vytrvala Anna. „Vím, jsi přesvědčená hmotařka, ale zkus kvŧli mně udělat
výjimku.― Viola dosedla na okraj polstrovaného křesílka a s odevzda-ností, kterou později
připsala na vrub únavě, kývla. ,,No dobře, představuju si, ţe jsem upír.―
„Hodná. A teď zkus vymyslet, kde bys asi pŧsobila nenápadněji neţ tady?―
Viole uličnicky zacukal koutek. „Pokud přistoupím na tvoji ujetou hru, něco na tom bude.―
Anna však jiţ postoupila na vyšší úroveň. „Všude kolem ko-řist všech národností, hlavně
Američani, Němci, Holanďani a Japonci, chutní zpovykaní spratci, co si z nedostatku jiné
smysluplné činnosti malují obličej na bílo, šněrují se do černých kostýmŧ, nasazují si umělé
tesáky nebo rtěnkou kouzlí na krku ranky po zubech.―
„Jestli jim záleţí na detailech, s blbou rtěnkou se nespokojí,― mínila Viola. „Sázela bych na
tetování, něco jako permanentní make-up.―
Anně se rozzářily oči. „No jo, představ si tu reklamu. His Highness Fangs, Ltd. – dodáme upíří
kousnutí na míru. Na tom by se ještě dalo něco trhnout!―
Viola se proti svému nejlepšímu přesvědčení pobaveně us-mála, ale to uţ ji Anna
nesmlouvavě strkala ke dveřím. „Musíme se připravit na uvítací recepci.―

Tajila dech, tichounce našlapovala, předstírala, ţe tudy vlastně vŧbec neprochází. V nevlídně úzké,
liduprázdné chodbě vystlané skoro-středověkými čalouny si Viola připadala zbytečně zranitelná. Strach
necítila, třeba se zdál s přihlédnutím k okolnostem na místě, spíš ji uţírala melancholie, stará dobrá
dŧkladně ţivená chandra. Utekla z bujaré recepce, aby dospala pár propřekládaných nocí, místo toho se
vydala všanc tklivé sa-motě – cenila na ni tesáky z kaţdého temného kouta, takţe pro jistotu přidala do
kroku. Proč jsme si s Annou nevzaly jeden pokoj? Protoţe jsme dospělé, svéprávné, silné ţeny, kárala se v
duchu. Nedokázala si vysvětlit, z jakého dŧvodu na ni v hotelovém soukromí vţdycky, ale vţdycky dopadne
tíţivý smutek. Koneckoncŧ se těšila na horkou sprchu, ba i na nevlídné saténové loţe, chodidla nezvyklá
elegantním lodičkám úpěnlivě volala o pomoc. Ještě kousek, domlouvala jim, ještě kousíček. Uţ uţ
odhodlaně otáčela staromódním klíčem, vzápětí sebou trhla, vlastně bezmála nadskočila. Neţ se stačila
otočit po hluku, minul ji párek hlučných Skandinávcŧ s obrovským rachotícím kufrem na kolečkách.
Uţ mi z toho hrabe, vynadala si, jen spěšně zapadla do pokoje. Rychle shodila svršky, aby se
utekla do koupelny. Dámě v obtíţné situaci totiţ vţdy pomŧţe horká lázeň a sprchový gel s vŧní
santalového dřeva. Příjemně provoněná odcupitala k rudočernému loţi, uvelebila se v saténu,
potom nepříliš trpělivě vyčkala, aţ se jí v ţilách rozproudí konejšivé teplo. Ke štěstí jí scházela uţ
jen číše svařeného vína. Venku krátce zahřmělo, vzápětí se spustila jarní přeháňka, která
atmosféru dokonale doladila. Chudokrevné dámy jistě omdlévají rozkoší při představě
aristokraticky bledé ruky, co neodbytně klepe právě na jejich okenní tabulku, a pořadatelé
vampýrského sletu si mnou ruce. Do spánku Violu kolébala vzdálená hudba. Poznala spinet,
nádherně temperovaný, snově líbezný a snově vzdálený. Takţe se jí nejspíš jenom zdál…
Copyright © Ann Aguirre, 2008
Translation © Jan Kovář
Cover © Scott Fischer

ISBN tisk 978-80-7398-321-5

www.fantomprint.cz
www.facebook.com/fantomprint
 KAPITOLA 1

Bojíš se pádu, zlato?

Ne, bojím se přistání.

[Směje se a já se usmívám.]
Neusmívej se tak pitomě, copak nevíš, co bude následovat?

Probuď se. Hned se probuď.

Uţ to nechci vidět znova. Vŧbec mi to nepomáhá se s tím vyrovnat. Ta věc
je rozbitá… Ale ne. Ne.
Celá rozklepaná se posadím, dotknu se tmavé změti neupravených vlasŧ a chci si je odhrnout z obličeje.
Podívám se na prsty; jsou zvlhlé potem. Celá roztřesená si to zacuchané hnízdo upravím. Bolí to, ale co
nebolí? Cvokaři od Útvaru tomu říkají snová terapie. Já tomu říkám mučení. Připadá mi kruté dělat to
někomu schválně. A vím určitě, ţe nakonec najdou zpŧsob, jak z technické závady obvinit mě. Dělají to tak
pokaţdé. Já ale nemŧţu za to, ţe je na lodích vybavení, které měli vyřadit uţ po Aliančních válkách.
Sama tomu chci věřit. Ale je to čím dál sloţitější. Nakonec přijde chvíle, kdy na sebe člověk
bude chtít vzít vinu jenom proto, ţe je jediným společným jmenovatelem. Takţe jo, moţná to
nakonec byla moje chyba. Znepokojená a ustaraná vstanu z matrace, přestoţe vědci uţ dávno
vyzkoumali, ţe pocity jsou jen elektromagnetická energie, a nic tak spirituálního jako svědomí
neexistuje. Ani nic jako duše. Nic z něj, co by tu zŧstalo a k čemu bych se mohla upnout.
Moje UI se ptá: „Mám rozsvítit, Siranto Jaxová?―
Špeh Útvaru, ale jak je zdvořilý! Ta zatracená umělá inteligence jim hlásí všechno – kolikrát
se ve spánku převalím a zřejmě i kolikrát jdu na záchod.
„Jo,― utrousím a mou celu zalije tlumená ţlutá záře umělého osvětlení, která má simulovat
východ slunce na nejpřívětivějším z rozvinutých světŧ.
Podle nich to ale není cela, říkají tomu ubikace a mám ji zadarmo na dobu, neţ Útvar zjistí,
jak špatně je na tom má psychika, a stanoví, jestli jsem schopná dalšího provozu. Je ale
jasné, ţe jsem tu zavřená, i kdyţ mě nehlídá ţádná gorila, jen UI. Existují vězení bez mříţí a
světy bez slunečního světla. Neţ jsem se upsala Korporaci, neznala jsem ani jedno.
Rázuju po cele sem a tam, a kdyţ zastavím přede dveřmi, UI se zeptá: „Mám přivolat
doprovod, Siranto Jaxová?―
„Ne.― Otočím se na patě, vrátím se k matraci a klesnu na ni do tureckého sedu.
UI si zřejmě myslí, ţe medituju. Ve skutečnosti si v duchu představuju rŧzné zpŧsoby jak
zabít něco, co vlastně ani neţije. Moţná nějaký zhoubný virus, který by napadl systém…
Podrobnosti promyslím později.
Doprovod.
Očividně mi tu nevěří. Oprávněně. Kdybych se mohla po stanici pohybovat volně, skočila bych
na první nákladní loď mířící na Okraj a odletěla bych. Dezertovala. Vykašlala se na smlouvu. Coţ
nemŧţou dopustit, dokud neurčí, ţe ta nehoda opravdu byla moje vina. A prostě odejít mě
nenechají, dokud si pro změnu neověří, ţe mám mysl na škvarek a uţ jim neuteču.
 To první by znamenalo vězení. Ještě ani nevynesou rozsudek, a uţ budu sedět ve vězeňském transportu
na Whitefish mezi ostatní bledé ryby. Soudit mě bude nějaký samolibý náfuka, co nikdy nezvednul zadek z
Nové Země, a mŧj případ si vyslechne přes komunikační kanál. Netuším, jestli uţ se to dostalo do téhle
fáze, netuším, jestli se v tom angaţují advokáti. Kdyby to byl civilní soud, přidělení obhájce by se mnou
konzultovali, ale jelikoţ patřím ke Korporaci, pravděpodobně se to vyřeší vnitřně a já budu nahraná.
Jo, ještě mám gen S. Coţ je vzácnost. Ale kdyţ to bude vypadat, ţe jsem ty trable na Matinsu IV váţně
zpŧsobila já, postarají se, aby se o tom ven nedostalo ani slovo. A mlčet bude i Kai… jako hrob.
Uţ v něm totiţ leţí. Zbývám jen já – poslušně kráčející k přechodové komoře a z ní ven do
vakua, aby Korporace zŧstala bezúhonná a čistá jako padlý sníh.
Legrační je, ţe v nablýskaných reklamách, co se kvŧli nim ke Korporaci dáváme, nikdy
neukazují, jací jsou její zaměstnanci parchanti.
Zpotím se, jen na to pomyslím. Cítím, jak mi i přes zapnuté osvěţovače vzduchu tečou po
páteři studené kapky potu a lepkavě se mi hromadí na bedrech. Moţná to opravdu byla moje
chyba, ale já ještě nechci umřít, i kdyţ bych si to zaslouţila.
A co se týče mého genu S, tak na to bych mohla odpovědět hned. Sice se nikdo neptal, ale
připojit se pořád dokáţu. Dokáţu skákat.
Jenomţe uţ nechci.
Mám strach.
Uţ týden jsem neslyšela lidský hlas. UI nepočítám – navíc bych přísahala, ţe programátoři
je naschvál vytvářejí tak, aby jejich hlasy zněly otravně. Pošahaný vědátoři. Samozřejmě
bych si mohla zavolat doprovod, eskortu, která by se mnou obešla promenádu, ale kaţdý na
stanici by hned věděl, co to znamená.
Byrokraty z Korporace nehodlám svým poníţením bavit ani milisekundu. Místo toho
přecházím po cele sem a tam a spím aţ tehdy, kdyţ mi cvokaři od Útvaru skrytě vyhroţují,
nutí mi sedativa a snovou terapii. Brečím do polštáře a jím čoklastádu, syntetickou potravinu
bez cukru a kofeinu, která vás jen trochu pálí na jazyku.
Nepotřebuju zrcadlo, abych věděla, ţe je ze mě troska: hrubé černé vlasy mám zacuchané v
dlouhých, zanedbaných loknách, pokoţku bledou z nedostatku slunečního světla a pod očima
tmavé kruhy. Od chvíle, kdy mě našli v troskách na Matinsu IV a přivezli sem na stanici, jsem
zhubla čtyři kila. Nemuseli mi říkat, ţe to Kai nepřeţil, byla jsem u toho.
Přesto to udělali, povýšeně a s mučivou precizností. Zatracený parchanti. Kdyţ jsem
bezmocně leţela na ošetřovně, přišli si se mnou postupně popovídat čtyři cvokaři. Jeden
chtěl, abych mu popsala zápach spáleného lidského masa.
Takových jako on pracuje pro Korporaci plno – kdyby nenarukovali, ţili by normálně mezi
ostatními lidmi, vraţdili svoje sousedy, sekali jejich těla na kousky a pohřbívali je pod
verandou. Tady dostanou speciální povolení a jejich pracovištěm se stanou naše mysli.
Chvíli předstírám meditaci, aby systém nemohl nic nahlásit. A jak tam tak sedím a předstírám klid,
který ani náhodou necítím, ozve se u dveří zvonek. „Máte návštěvu, Siranto Jaxová. Povolit vstup?―
Bude to buď cvokař, nebo korporační dŧstojník, nikdo jiný nemá oprávnění. V duchu
pokrčím rameny a nahlas řeknu: „Proč ne?―
Znovu se ozve UI: „K vyhodnocení této akce mi schází naprogramování, Siranto Jaxová.
Povolit vstup?― Povzdechnu si. „Jo, povolit vstup.―
Cokoliv teď bude lepší neţ čekání. Kdyţ se dveře otevírají, nevstanu, ale stačí jediný pohled a přeju si,
abych to udělala. Protoţe tahle návštěva je neočekávaná. Je to cizí chlap, dlouhán – moţná mi připadá
vyšší, protoţe sedím – s drsným a autoritativně vyhlíţejícím obličejem, jaký mívají chlapi, kteří jsou
zvyklí prosadit si svou za všech okolností. Pŧsobí na mě, jako by se v ţivotě neusmál; tváří
se zasmušile a váţně, smrtelně váţně. Ale není to cvokař a zdá se, ţe má na sobě civilní
oblek, takţe to není ani korporační dŧstojník. Sakra, to bude asi advokát, coţ znamená, ţe ze
mě brzo bude bledá ryba – ţádné denní světlo a ţádné podmínečné propuštění.
Prohlíţí si mě a hodnotí mŧj úzký liščí obličej i ostře řezanou bradu. Mám zbytečně dlouhý nos
a přes levou tvář se mi táhne čerstvá jizva. Vidím, jak se mi zaměřuje na tmavé vlasy a světlé oči
– nezvyklou kombinaci, která je typická pro mŧj heterozygotní genotyp související s genem S.
Oči mám mrazivě šedé, se stříbrnou linkou po obvodu. Kai jim říkal vlčí. Vzpomínka na něj mě
naplní téměř nesnesitelným utrpením a jediný dŧvod, proč nezačnu znova popotahovat, je
pohled, kterým mě ten chlap probodává. Vkládám si do pusy další čtvereček čoklastády.
„Posaďte se,― vybízím ho a jsem ráda, ţe hlas mám mnohem klidnější, neţ jak se cítím.
Má na výběr: buď si mŧţe sednout vedle mě na matraci, nebo na jedinou ţidli přisunutou ke
stolu. S nábytkem to tu nepřeháněli a odnesli všechno, čím bych si mohla nějak ublíţit. Jsem
překvapená, kdyţ si povytáhne dokonale padnoucí kalhoty a sedne si vedle mě. Tipovala
bych ho stoprocentně na ţidli, takţe jsem se jen utvrdila, ţe soudit lidi podle prvního dojmu se
nevyplácí. Člověk by na to neměl spoléhat, protoţe se mŧţe pořádně splést.
Ohýbá nohy do pozice lotosového květu a pořád zarytě mlčí. Kdyţ uţ je mi to trochu trapné, mírně
nachýlí hlavu směrem ke své nataţené dlani. Nakláním se, abych si přečetla, co je tam napsáno:
60 sekund nic neříkejte.
Uţ zvedám hlavu, abych vyhrkla: Děláte si srandu? Naše oči se ale okamţitě setkají a jeho
intenzivní pohled mě totálně drtí. Doslova do mě propaluje díry a já se celou minutu nezmŧţu
na jediné slovo, přesně jak chtěl. Jako by mě chtěl umlčet jen silou vŧle, o coţ se uţ
pokoušelo hodně lidí, ale ještě se to nikomu nepovedlo.
„Jestli jde všechno podle plánu,― promluví konečně, „přehodili mí lidé UI v téhle místnosti do
reţimu pravidelné údrţby. Ani tak ale nebudeme mít moc času.―
„A jestli všechno podle plánu nejde?― Tuhle otázku mu ale poloţit nechci – ve skutečnosti
chci vědět, co je sakra zač. Mimoděk se podívám na terminál – bliká modře, coţ je barva
signalizující pravidelnou údrţbu.
„Uţ by tu někdo byl, aby nás zatknul.― Věnuje mi rychlý, dokonale odtaţitý úsměv. Jo,
přesně tohle slovo ho vystihuje.
Hm, proč mě to ani trochu neuklidňuje?
 KAPITOLA 2

Jen na něj civím s pootevřenou pusou. Jakmile si to uvědomím, vymýšlím něco, co bych
řekla. Cokoliv. „Kdo sakra jste?―
„Marš,― utrousí.
„To je jméno nebo rozkaz?― Chytrácká odpověď mi splyne ze rtŧ sama od sebe, zatímco se
pokouším odhadnout jeho úmysly. Podstatné je, proč je tady, a já si nejsem jistá, proč jsem
se ho na to ještě nezeptala.
Moţná tuším, ţe tenhle nepovolený vstup do cely nevěstí nic dobrého, a já se mlčením snaţím oddálit
katastrofu. Jako bych uţ pod sebou cítila ţár nebezpečně rozpálené plotny. Zastaralá metafora, vzhledem k
tomu, ţe k vaření uţ dlouhá léta vyuţíváme excitaci molekul, ale v téhle situaci se hodí dokonale.
Stejně mi to řekne sám. Znám tenhle typ lidí – vţdycky vám to řeknou. Má svou agendu a je mu
jedno, jestli s ní souhlasím, nebo ne. Pochybuju ale, ţe uţ mu někdy někdo řekl ne a stál si za tím.
„Vyberte si,― říká a krčí rameny. „Potřebujeme vás dostat ven. Máte tři minuty na
rozmyšlenou, slečno Jaxová, a čas běţí. Jak striktní tu mají protokol?―
Aţ se UI vrátí z módu údrţby do běţného reţimu a zjistí a) nepovolenou návštěvu nebo b) ţe
Siranta Jaxová není v cele, rozezní se tak hlasitý poplach, ţe to tu bude jako v bunkru za války.
Jenom ale pokrčím rameny, protoţe ve skutečnosti nemám tušení, jak to tu chodí. Na místo,
jako je Perlas, bych nikdy sama nevkročila – a ţe jsem se na něm přece ocitla, rozhodně
nebylo dobrovolné. Bylo to sem prostě jen nejblíţ z Matinsu IV, kde mě záchranná četa našla
– a našla mě ţivou, coţ se jí dvakrát nehodilo.
Mockrát jsem si říkala, proč mě prostě nedorazili a pak neřekli, ţe se neví, kdo nehodu
zavinil – šlo o tragédii, kterou mohla Korporace snadno zamést pod koberec. Mrtví nemluví,
chlapi ani ţenský, a ţenský pod drnem znamenaly vţdycky řešení všech problémŧ.
„Proč si myslíte, ţe s váma odejdu?― Uţ kdyţ to vyslovím, dumám nad tím a uvědomuju si
ubíhající vteřiny. Musím se rozhodnout rychle. Kdyţ tu zŧstanu, Newel – ten cvokař, co chtěl,
abych popisovala zápach spáleného masa, jo, přesně ten – přijde ještě dnes znova a bude
dohlíţet na moji „léčbu―. Která uţ bude doţivotní.
Hluboko uvnitř vím, ţe jestli neuteču, umřu tady. Copak jsem neplánovala dezertovat celou dobu, co
jsem tu zavřená? Copak jsem se nepokoušela přijít na zpŧsob jak odsud zmizet? A teď mi tu moţnost
dávají; jsem jako ptáček v kleci, který se bojí vyletět ven, protoţe se mu tam moţná něco stane.
To je u mě novinka. Dřív jsem taková nebyla; naopak, vţdycky jsem se do všeho vrhala po
hlavě a jako první.
Moţná je to past. Moţná jenom chtějí, abych to udělala a oni mě mohli zabít při pokusu o útěk.
Ale aspoň dostanu šanci. Zŧstat v cele by znamenalo definitivní konec. Jsem tu uvězněná jako
krysa, a kdykoliv mi v minulosti dali na vybranou, vţdycky jsem se rozhodla bojovat.
„Protoţe musíte. Korporace nic nevyšetřuje, slečno Jaxová. Tahle samotka a takzvaná snová terapie,
kterou vám vnucují, není standardní postup. Snaţí se vás zlomit. Nechtějí se dozvědět, co se stalo, jen
vás chtějí dostat do stavu, abyste o tom nemohla mluvit. Uţ nikdy. Aţ se nakonec pod náporem stresu
zhroutíte, odepíšou vás a pohřbí pod stohy papírŧ. Devadesát sekund, slečno Jaxová.―
S píchnutím u srdce si uvědomím, ţe má pravdu. Ani jedna jejich procedura neměla za úkol mě vyléčit.
Ani omylem. Pravděpodobně počítali, ţe touhle dobou uţ budu mít mysl úplně na cucky. Co
bych to taky byla za skokana, kdybych přeţila svého pilota a nezbláznila se? Zvlášť kdyţ
bych musela proţívat tu osudnou havárii pořád dokola, znova a znova a…
Aţ bych zkolabovala, neposlali by mě mezi bledý ryby na Whitefish, ale nechali by mě transportovat do
korporačního ústavu, kde schovávají ty, co se nadobro pomátli. Dřív nebo později nás to čeká všechny –
nemŧţete strávit tolik času v šeroprostoru a neztratit část svýho já. Skokani to riziko znají, přesto je láká
zkoumat vesmír, potřebujou být první na nových okrajových světech, skákat se svým pilotem k
neprobádaným planetám – tyhle věci nás ţenou dopředu, aţ k nevyhnutelnému sebezničení.
Jsme trochu blázni, my s genem S – je to nutnost, jinak bychom si se šeroprostorem
neporadili. S tou myšlenkou učiním rozhodnutí a postavím se. „Jdeme.―
Nic mě tu nedrţí, nic tu nemám. Všechny moje osobní věci shořely na Matinsu IV, a proto jsem
připravená následovat tohohle chlápka do neznáma a věřit, ţe ať mě zavede kamkoliv, bude to
tam lepší neţ tady. Na to, ţe ho vŧbec neznám, do něj vkládám zatraceně velkou dŧvěru.
Napŧl očekávám, ţe mě seznámí s nějakým plánem, ţe mi ještě něco řekne, ale místo toho
uţ je také na nohou. Zdá se, ţe je to pragmatik a muţ činu, coţ je oproti té záplavě
byrokratických kecŧ posledních deseti dní příjemná změna. Mám podezření, ţe zaměstnanci
Korporace si bez formuláře ve trojím vyhotovení ani nevytřou zadek.
„Sundejte si uniformu,― přikáţe tak úsečně, ţe ho ani na okamţik nepodezřívám z touhy
podívat se, co mám pod ní. „Pravděpodobně je napadne, ţe zamíříte do nákladního hangáru,
ale pomŧţe nám, kdyţ jim znemoţníme okamţitou vizuální identifikaci.―
Chce, abych se svlékla, ale já vím, ţe v tom není nic oplzlého. Nebyla jsem nic moc ani
předtím: štíhlá, silná a ţivočišná, dobrá v posteli, ale ne proto, ţe bych byla nějaká krasavice.
Svoji touhu po dotycích přičítám také genu S. Lidi nechápou, co všechno jsem ztratila;
cvokaři se v tom vrtali se zvrhlou zvědavostí. Rozumově chápou, ţe přijít o pilota není pro
skokana ţádná výhra, ale vzájemnému vztahu těch dvou ani trochu nerozumí.
Představte si na chvíli někoho, kdo je váš milenec, bratr, ochránce, partner a ještě mnohem víc…
Slovy to nejde popsat. I kdyţ skokan se svým pilotem nespí, pořád je spojuje pouto, které se nikomu zvenčí
popsat nedá. Pilot na vás dává pozor, kdyţ jste ztracený v šeroprostoru, jeho ruce řídí loď a přenášejí do
ovládání během skokŧ vaše signály. Pokaţdé, kdyţ se připojíte, je on tím dŧvodem, proč se zase bezpečně
odpojíte. Naprostá dŧvěra, dokonalá symbióza. Po čase si začnete rozumět i beze slov.
Dost bylo váhání, uţ není čas. Marš – tedy March, prve to bylo fakt jméno, ne příkaz – mi
podá obyčejnou hnědou kombinézu a já se pod jeho přísným dohledem rychle převléknu. Po
celém těle mám fialové jizvy po popáleninách, vzpomínky na havárii, takţe jestli má rozum,
odvrátí zrak. Ale on ho neodvrátí. Jen mi upřeně hledí do očí. Nevěřím mu a zdá se, ţe ani on
si mě zrovna neoblíbil, takţe tvoříme dokonalý pár. V kombinéze vypadám jako údrţbář.
Provizorní převlek doladí sprejem s barvou, kterou pouţívají rádoby punkeři, co si chtějí o
víkendu uţít trochu zábavy a v pondělí v práci uţ zase vypadat seriózně. V mém případě získají
černé vlasy špinavě šedý odstín, díky němuţ v mţiku zestárnu o pětadvacet let. Změnit zpŧsob
chŧze nebude problém, protoţe jsem ještě dost ztuhlá z pobytu v cele. Na jeho pokývnutí nacpu
korporační uniformu do recyklátoru a on přejde ke dveřím a ručně je odemkne.
„Neoprávněný odchod z ubikací posádky!― začne moje UI vyzpěvovat asi za třicet sekund a
současně se rozezní alarm. Cítím jisté zadostiučinění, ţe se mi podařilo překazit Korporaci
plány. Procházíme dveřmi a míříme pryč.
„Neoprávněný přístup k umělé inteligenci Q-15. Doporučení uzavřít oblast. Na patře C
zaznamenány nepovolané osoby.―
 V dálce zaslechnu dupot těţkých bot blíţícího se vyšetřovacího týmu. Do hajzlu. Pospíšíme
si chodbou a já nedokáţu odhadnout denní dobu, protoţe umělé osvětlení se nikdy nemění.
Ze ţivota na stanici by mi hráblo. Potřebuju přirozený denní cyklus, proto se s Kaiem vţdycky
zdrţíme na nějaký planetě a… Prudce potřesu hlavou, abych tu myšlenku zapudila, a dál
běţím za Marchem jako o ţivot. Boţe, doufám, ţe to není prorocká myšlenka.
Cvokaři nechápou, proč jsem se ještě úplně nezbláznila, ale já jo – je to proto, ţe jsem byla v
ţivotě na útěku mnohem déle neţ většina lidí, a tak jsem se uţ v mládí naučila oddělovat jednu věc
od druhé, ty neţádoucí následně zamykat a zahazovat klíč. V hlavě mi ta věc vţdycky zŧstala a část
mojí mysli, kde byla uloţená, uţ mohla být klidně úplně vyšinutá a blábolit nesmysly, ale nikdy jsem
nedovolila, aby se to projevilo navenek. Úplně stejné je to teď s částí, která truchlí nad Kaiem – leţí
v koutku, stočená do klubíčka, a fňuká jako děcko. Zbytek mého já ale funguje normálně.
Přesně jako teď. Nemŧţu si pomoct a musím přemítat, do čeho jsem se to zase namočila, ale pak si
uvědomím, ţe jsem vlastně nikdy neuměla jenom sedět s rukama v klíně. A taky uvaţuju, co se mnou
má March v plánu – jestli jsem se nechytila do pasti nastraţené Korporací. Nemám z toho dobrý pocit.
Začíná mě píchat v boku a March nezvolňuje. Ale ať se propadnu, jestli dovolím, aby mi utekl.
Těsně před prvním kontrolním stanovištěm nás překvapí drony místní ostrahy, ale March vŧbec
nezpomalí; naopak obratně proskočí mezi jejich modrými laserovými paprsky, jako by to dělal
denně, a ocitne se na zemi pod nimi, mimo jejich zorné pole. Natáhne se po kaţdém jednou
rukou, prudce je přirazí k sobě a zničí jim senzory, takţe stanoviště ostrahy přijde o obraz. Pak je
v dešti jisker srazí znova a já slyším, jak jejich manévrovací motorky škytají a přestávají
pracovat, aţ nakonec oba ztratí výšku a ztěţka a nehybně spadnou na zem. Zhruba dvě chodby
od nás uslyším další těţké boty. Spěchají vyšetřit, co se stalo s jejich drony.
„Pohyb,― štěkne na mě, kdyţ se rozezní další
alarm. Oranţový poplach? Do prdele.
To znamená, ţe uţ jim je jedno, jestli nás dostanou ţivé.
Doteď jsem Korporaci vţdycky povaţovala za přátelského Velkého Bratra, co rád nabídne
pomocnou ruku a zajímá se o zkoumání vesmíru, vědu a objevy. A i kdyţ má ozbrojené sloţky, ty se
přece vţdycky staraly jen o obranu a ochranu, neměly za úkol útočit. Teď uvaţuju, co o Korporaci
ještě nevím a jakou vlastně vede agendu ve skutečnosti; hlavně ţe venkovský balíci vděčně hltají její
reklamní kampaň, kde si malí kluci uţasle ukazujou na letící kometu s korporačním logem.
„Jestli to tu uzavřeli, neotevřou se nám ţádný dveře,― vyráţím ze sebe udýchaně, zatímco
March míří ke stanici ostrahy tempem tak nenuceným, jako by šel na středně dŧleţitou obchodní
schŧzku a měl maličké zpoţdění. „Zešílel jste? Budeme se muset probít přes pŧlku Korpo—―
Nevšímá si mě a prvního stráţného skládá tvrdým hákem dřív, neţ ten uboţák vŧbec zaregistruje,
ţe tam jsme. Ani spuštěný poplach vás očividně nedokáţe varovat, ţe se s váma někdo v obleku
bude rvát jako gladiátor; spíš byste čekali, ţe k vám přijde a zdvořile se zeptá: „Promiňte, asi jsem
zabloudil, nevíte, jak se dostanu k výtahu do hydroponických zahrad?― Druhého stráţného chytí
March pod krkem a zahledí se mu přímo do očí. Netuším, co s ním udělal, ale chlap v uniformě se
zhroutí v šoku na zem a leţí u stěny, jako by se měl kaţdou chvíli pochcat strachy. A March znovu
jen odemkne dveře a bez jediného ohlédnutí si to hasí k dalšímu stanovišti.
Takhle překonáme ještě dvoje hlídané dveře, nad hlavou nám houkají sirény a do chodeb stanice vybíhá
čím dál víc bezpečnostních týmŧ. Běţím s jednou rukou pod ţebrem, kde mě píchá, a nemŧţu si pomoct,
ale tohle je asi ta nejhorší záchranná akce v dějinách. Chci znát odpovědi, protoţe si nejsem jistá, jestli jsem
to vysvobození vŧbec potřebovala. Moţná jsem se k tomu nechala přemluvit kvŧli nedostatku spánku, své
paranoii a úchylnosti toho cvokaře Newela. Moţná jsem to právě podělala a všechno si jen
zhoršila, zničila si kariéru a svěřila se do rukou nějakému šílenci.
Kdyţ dorazíme k nákladnímu hangáru, zahájí šedé komando palbu. Ţádná výzva, ať
zastavíme nebo se vzdáme. Milostivá Marie Stvořitelko, chtějí nás rovnou sejmout. Skočím za
trup lodi a zavrčím směrem k Marchovi: „Jestli to přeţijeme, dluţíte mi spoustu odpovědí.―
Postrčí mě směrem k nástupní rampě kutru, co uţ zaţil lepší časy. Podle Marchova chování
a toho, co má na sobě, bych ho tipovala na velkou nákladní loď nebo malý sportovní člun,
prostě něco drahého se spoustou vymoţeností. Ne na tenhle křáp, co vypadá, ţe měl skončit
na vrakáči uţ před Aliančními válkami. Šedé komando se k nám blíţí s vojenskou přesností,
vojáci se navzájem kryjí a zaujímají tvar pravidelného pŧlkruhu. Brzo budou u nás. Těsně
vedle nohy mi zasrší o podlahu laserový paprsek a já rychle ustoupím na rampu.
Tomu říkám dilema. Buď tahle kovová plechovka a magor, nebo šedáci, co mi jdou po krku.
Pochopí mŧj nerozhodný pohled a pokrčí rameny. „Loď nevypadá nic moc, ale je spolehlivá.
Zvládnete skok, slečno Jaxová? Závisí na tom naše ţivoty.―
Skok? Ale vţdyť nemám pilota.
Mŧj pohled nebo moje myšlenky? March totiţ dodá: „Ale ano, máte.―
Stáhne se mi hrdlo a cítím, jak mi vnitřnosti pomalu svírá mrazivá pěst. Je to jako křeč, jako
přicházející nevolnost. Říká se, ţe podruhé se máte vdát hned, dokud váš první manţel ještě
nevychladl v hrobě. Neţ se zmŧţu na slovo, vystoupí March na palubu. Konec diskuse. Je to
jenom na mně. Zŧstat, nebo odletět. Neochotně musím obdivovat, ţe do mě nehustil kraviny, nic
mi zbytečně nevysvětloval, nepřemlouval mě. Moţná ví, ţe nedokáţu odolat záhadě, výzvě nebo
oběma dohromady. Nebo prostě jen ví, ţe dneska ještě nechci umřít – šedáci uţ mě skoro mají.
Jdu za ním.