Bílí a modří

Alexandre Dumas

Přeložila Dana Melanová

Znění tohoto textu vychází z díla Bílí a modří tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Baronet v Praze v roce 2007. Pro potřeby vydání
Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§
Text díla (Alexandre Dumas: Bílí a modří), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem
č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 26. 3. 2021.

 OBSAH

Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
PROLOG Prusové na Rýně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
I Z hotelu U Pošty do hotelu U Lucerny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
II Občanka Teutchová. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
III Eulogos Schneider. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
IV Evžen de Beauharnais. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
V Slečna de Brumpt. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
VI Mistr Nicolas. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
VII Synovská láska aneb Dřevěná noha. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
VIII Provokace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
IX Kapitola, v níž je Charles zatčen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
X Schneiderova cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
XI Žádost o sňatek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
XII Saint‑Just . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
XIII Svatba Euloga Schneidera. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
XIV Přání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
XV Hrabě de Sainte‑Hermine. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
XVI Vojenská čapka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
XVII Pichegru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
XVIII Charlesovo přijetí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131
XIX Zvěd. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
XX Proroctví muže jdoucího na smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
XXI V předvečer boje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
XXII Bitva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
XXIII Po bitvě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
XXIV Občan Fenouillot, obchodní cestující s vínem. . . . . . . . . . . . . . . 169
XXV Myslivec Falou a kaprál Faraud. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175
XXVI Princův vyslanec. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
XXVII Pichegruova odpověď . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
XXVIII Svatba na bubnu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
XXIX Pruské kanony za šest set franků. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206
XXX Flašinet. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213
 XXXI Kapitola, v níž uvidíme, jaký plán má flašinetář. . . . . . . . . . . . . 219
XXXII Přípitek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226
XXXIII Denní rozkaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233
XXXIV Kapitola, která tvoří s tou následující jeden celek . . . . . . . . . 241
XXXV Kapitola, v níž Abatucci vyplní poslání, kterým ho pověřil
generál, a Charles to, jímž ho pověřil bůh. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247
TŘINÁCTÝ VENDÉMIAIRE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253
I Z ptačí perspektivy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254
II Pohled na Paříž – šviháci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258
III Krásky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262
IV Sekce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267
V Předseda sekce Le Peletier. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272
VI Tři vůdci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278
VII Generál Kulatá hlava a vůdce Jehúových tovaryšů . . . . . . . . . . . . 282
VIII Muž v zeleném kabátě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287
IX Švihák a módní kráska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291
X Dva portréty. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296
XI Aspasiina toaleta. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301
XII Může za to Voltaire, může za to Rousseau. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305
XIII Jedenáctý vendémiaire . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309
XIV Dvanáctý vendémiaire. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313
XV Noc z dvanáctého na třináctý vendémiaire. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
XVI Salon paní baronky de Staël, švédské paní vyslancové . . . . . . . 322
XVII Hotel Lidských práv. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 335
XVIII Občan Bonaparte. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 339
XIX Občan Garat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344
XX Předsunuté hlídky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350
XXI Schodiště kostela svatého Rocha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355
XXII Poražení na hlavu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 359
XXIII Vítězství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 363
XXIV Meč vikomta de Beauharnais. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 366
XXV Mapa Marenga. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371
XXVI Marie Róza Josefína Tascher de la Pagerie, vikomtesa
de Beauharnais. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 376
 XXVII Kapitola, v níž se objeví anděl a stane se zázrak . . . . . . . . . . . 381
XXVIII Sibyla. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
XXIX Velká hra. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392
XXX Falešný švihák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398
XXXI Macbethe, ty budeš králem…!. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403
XXXII Muž budoucnosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 409
OSMNÁCTÝ FRUCTIDOR. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 415
I Letmé zastavení na venkově. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 416
II Cestující. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 421
III Kartouz v Seillonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426
IV Zrádce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431
V Soud. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435
VI Diana de Fargas. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 440
VII Co bylo po celé tři měsíce předmětem rozhovorů v městečku
Nantua. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 445
VIII Kapitola, v níž je přijat nový člen do společnosti Jehúových
tovaryšů pod jménem Alkibiades. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 450
IX Hrabě de Fargas. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 455
X Věž Trouillasse. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 459
XI Bratr a sestra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 464
XII Kapitola, v níž se čtenář setká se starými známými. . . . . . . . . . . 469
XIII Občané a pánové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 474
XIV Co způsobilo špatnou náladu občana generála Bonaparta. . . . 479
XV Augereau. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 485
XVI Občané direktoři. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 491
XVII Migréna slečny de Saint‑Amour . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 498
XVIII Poslání slečny de Fargas. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 503
XIX Cestující. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 509
XX Není pro ni tak dobrým společníkem, aby ho neopustila. . . . . . 515
XXI Občan François Goulin. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 520
XXII Plukovník Hulot. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 525
XXIII Boj. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 530
XXIV Porcia. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 535
XXV Cadoudalův nápad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 540
 XXVI Popraviště na cestě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 546
XXVII Poprava. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 551
XXVIII Sedmý fructidor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 558
XXIX Jean‑Victor Moreau. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 564
XXX Osmnáctý fructidor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 570
XXXI Templ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 576
XXXII Deportovaní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 582
XXXIII Cesta. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 588
XXXIV Nalodění. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 594
XXXV Sbohem, Francie! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 601
OSMÁ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 605
I Akka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 608
II Zajatci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 614
III Masakr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 620
IV Od antiky po dnešek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 625
V Sidney Smith . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 631
VI Ptolemais. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 638
VII Vyzvědači. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 644
VIII Krásné dívky z Nazaretu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 650
IX Bitva u Nazaretu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 656
X Hora Tabor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 661
XI Prodavač kulí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 668
XII Jak byl občan Pierre‑Claude Faraud jmenován podporučíkem. . 673
XIII Poslední útok. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 679
XIV Poslední zpráva z bitvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 683
XV Rozplynulé sny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 688
XVI Ústup. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 694
XVII Kapitola, v níž je vidět, že Bonapartovy předtuchy se vyplnily. . 700
XVIII Abúkir. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 705
XIX Odjezd. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 712
 Předmluva

V předmluvě k románu Jehúovi tovaryši jsem uvedl, jak ten román

vznikl. Ti, kdo ho četli, tedy vědí, co jsem si vypůjčil od Nodiera,
očitého svědka smrti čtyř tovaryšů: vypůjčil jsem si od něj rozuzlení
románu.
Bílí a modří jsou pokračováním Jehúových tovaryšů, nikoho tedy
neudiví, že si znovu vypůjčím od Nodiera začátek románu.
Když dlouho stonal – jeho nemoc byla jenom stupňující se vyčer-
panost –, byl jsem jedním z jeho nejvěrnějších návštěvníků. Protože
celý život pracoval, neměl čas číst mé knihy, když byl zdravý; jakmile
onemocněl a byl připoután na lůžku, nechal si přinést sedm nebo
osm set svazků, které jsem v té době uveřejnil, a všechny je zhltl.
Jak se postupně seznamoval s mým způsobem psaní, narůstala
jeho důvěra v mé literární schopnosti, a pokaždé, když jsem s ním
mluvil o něm, říkal:
„Ale co já! Nikdy jsem neměl dost času na psaní, dělal jsem si
jen náčrtky. Kdybyste vy měl to téma, z nějž já jsem udělal povídku
o dvou stech řádcích, napsal byste o tom deset svazků!“
A tak mi vypravoval ty čtyři strany, z nichž jsem dokázal stvořit
tři svazky svých Jehúových tovaryšů; tak mi také vyprávěl histor-
ku o Eulogu Schneiderovi, soudil, že ji pořádně rozvinu do deseti
svazků.
„Jednou, příteli,“ řekl mi, „těch deset svazků napíšete, a jestli po
nás něco přežije, budu mít tam nahoře radost z vašeho úspěchu
a mé sebelásce bude lichotit, že jsem k němu také přispěl.“
Napsal jsem ale Jehúovy tovaryše; od úspěchu této knihy jsem
v sobě neustále hýčkal nápad napsat velký román s titulem Bílí
a modří, kde by se objevily jeho vzpomínky, které mi sám vyprávěl
i které jsem četl. A jako mi pro Jehúovy tovaryše posloužila Nodie-

–9–
rova kniha Termidorská reakce, tak mě pro Bílé a modré inspirovaly
jeho Revoluční epizody.
Ve chvíli, kdy jsem začal psát, mě ale přepadly pochybnosti. Ten-
tokrát už nešlo jenom o několik stránek, které jsem si vypůjčil od
starého přítele. Měl jsem uvést na scénu jeho samotného.
Napsal jsem tedy své drahé sestře Marii Mennessierové a po-
prosil ji, aby mi dovolila udělat podruhé to, co už jsem jednou udělal
bez jejího svolení: tedy vzít si pro planý strom, jakým jsem já, roub
z jejího otcovského stromu.
A tohle mi odpověděla:

Čiňte všechno, co chcete a jak chcete, drahý bratře Alexandře.

Svěřuji vám svého otce s tak absolutní důvěrou, jako by šlo
o vašeho vlastního: jeho památka bude u vás v dobrých rukou.
MARIE MENNESSIEROVÁ‑NODIEROVÁ

Od té chvíle už mě nic nemohlo zastavit; a protože už jsem měl

plán v hlavě, pustil jsem se okamžitě do práce.
Dnes tedy toto dílo uveřejňuji; ale než je předám veřejnosti, mu-
sím se ještě zhostit jednoho úkolu a udělám to rád.

TOTO DÍLO VĚNUJI SVÉMU VĚHLASNÉMU PŘÍTELI

A SPOLUPRACOVNÍKU CHARLESI NODIEROVI.

Řekl jsem SPOLUPRACOVNÍKU, neboť bych jen s námahou hledal

lepšího, a byla by to námaha vynaložená marně.

ALEXANDRE DUMAS

– 10 –
 PROLOG
Prusové na Rýně
 I
Z hotelu U Pošty do hotelu U Lucerny

Dvacátého prvního frimairu roku II (jedenáctého prosince 1793)

v devět hodin večer zastavil ve dvoře hotelu U Pošty za katedrálou
dostavník z Besançonu do Štrasburku.
Vystoupilo z něj pět cestujících; naši pozornost zaslouží jediný
z nich, nejmladší z oněch pěti.
Byl to asi třináctiletý až čtrnáctiletý hoch, štíhlý a bledý, člověk
by ho klidně mohl považovat za dívku oblečenou do chlapeckých
šatů, tak něžný a smutný výraz se rozprostíral na jeho tváři; tmavě
kaštanové vlasy měl ostříhané à la Titus jako všichni zanícení re-
publikáni, kteří napodobovali herce Talmu; obočí téže barvy stínilo
světlemodré oči, jež prodlévaly jako dva otazníky na lidech a věcech
a prozrazovaly nevšední inteligenci. Měl drobná ústa, krásné zuby,
odzbrojující úsměv a oblečen byl podle panující módy, ne‑li ele-
gantně, tedy aspoň čistě: na jeho oděvu bylo znát péči ženské ruky.
Kočí patrně projevoval tomuhle chlapci obzvláštní péči. Podal
mu malé zavazadlo podobné vojenské torně, které se díky dvěma
řemenům mohlo nosit na zádech.
Potom se rozhlédl kolem:
„Hej!“ křikl, „Nečeká tu někdo z hotelu U Lucerny mladého ces-
tujícího z Besançonu?“
„Jo, tady jsem,“ ozval se drsný hlas.
Jakýsi pacholek od koní schovaný ve tmě navzdory svítilně, kte-
rou třímal v ruce a která osvětlovala jenom dláždění, se přiblížil
k obrovskému vozu na té straně, kde byla otevřená dvířka.
„Ach, to jsi ty, Lenochu,“ utrousil kočí.
„Nejmenuju se Lenoch, jmenuju se Coclès,“ ohradil se čeledín
nerudně, „a přišel jsem pro občana Charlese…“

– 12 –
 „A posílá vás občanka Teutchová, že?“ otázal se hoch líbezným
hlasem, který roztomile kontrastoval s hrubým hlasem pacholka.
„Jo jo, občanka Teutchová mě posílá. Jsi připravený, občane?“
„Kočí,“ obrátil se hoch na muže, co ho přivezl, „vyřiďte doma…“
„Že jste dorazil v pořádku, že jste zdráv a že tu na vás čekali,
buďte klidný, pane Charlesi.“
„Ale ale!“ pronesl čeledín skoro hrozivým tónem a přiblížil se ke
kočímu a k mladíkovi. „Ale, ale!“
„Co má znamenat to vaše ale ale?“
„Znamená to, že tak jako ty možná mluví lidi ve Franche‑Comté,
ale rozhodně ne v Alsasku!“
„Skutečně?“ opáčil postilion výsměšně. „A to je všechno, co jsi
mi chtěl říct?“
„Ještě ti dám dobrou radu,“ dodal občan Coclès. „Nech pěkně
v dostavníku to své vy a pane, ve Štrasburku to neplatí hlavně od té
doby, co máme to štěstí, že mezi námi žijí občané Saint‑Just a Lebas.“
„Dej mi pokoj s tvými občany a doveď tohohle mladíka do hos-
tince U Lucerny.“
A nedbaje ani dost málo na rady občana Coclèse, vešel kočí do
hotelu U Pošty.
Muž se svítilnou v ruce se za ním díval a pořád si něco mumlal.
Potom se obrátil k mladíčkovi:
„Tak pojď, občane Charlesi,“ vyzval ho.
Šel před ním, ukazuje mu cestu.
Štrasburk není v žádnou denní dobu veselé město, a zejména
pak dvě hodiny po odtroubení večerky, ale nikdy nebylo méně ve-
selé než v době, kdy začíná toto vyprávění, tedy v první polovině
prosince roku 1793. Rakousko‑pruská armáda stála doslova před
branami města; vrchní generál rýnské armády Pichegru nejdříve
spojil zbytky jednotek, které sehnal, potom silou své vůle a vlast-
ním příkladem znovu nastolil disciplínu a osmnáctého frimairu,
tedy před třemi dny, vyrazil opět do útoku. Protože však nemohl

– 13 –
svést velkou bitvu, zorganizoval drobnou válku šarvátek a přestře-
lek.
Nastoupil po Houchardovi a Custinovi, kteří už skončili na gi-
lotině kvůli nezdaru ve válce, a Alexandru de Beauharnais, který
teprve gilotinován bude.
Navíc tu byli Saint‑Just i Lebas, kteří nejenom Pichegruovi naři-
zovali, že musí zvítězit, ale vydali dokonce dekret o vítězství i o tom,
kdo má jít do první linie.
Gilotinu vezli hned za nimi. Okamžitě na ní měli uvést do praxe
dekrety, které vydali.
Tři dekrety vydali ještě téhož dne.
V tom prvním nařizovali zavřít brány Štrasburku ve tři hodiny
odpoledne; trest smrti hrozil každému, kdo by se s uzavřením bran
omeškal třeba jenom o pět minut.
Druhý dekret zakazoval utíkat před nepřítelem. Kdokoli by se
během boje obrátil k bitevnímu poli zády, jezdec by cválal na koni
a pěšák by šel rychleji než krokem, byl odsouzen k smrti.
Podle třetího dekretu museli vojáci uléhat ke spánku oblečení,
aby je nepřítel nemohl překvapit nepřipravené. Smrtí bude potres-
tán každý prostý vojín, důstojník či velitel, kterého by překvapili
svlečeného.
Hoch, který právě přijel do města, měl během necelých šesti dnů
spatřit na vlastní oči, jak jsou dekrety uváděny v platnost.
Všechny tyto okolnosti, k nimž se ještě přidávaly zprávy došlé
z Paříže, činily z už tak smutného Štrasburku město ještě ponuřejší.
Novinky z Paříže oznamovaly smrt královny, smrt vévody Orleán­
ského, smrt madam Rolandové, smrt Baillyho.
Říkalo se, že Toulon bude brzy znovu dobyt a vyrván Angliča-
nům; ale zatím se o tom jen šeptalo, nikdo tu zprávu nepotvrdil.
Ani ta hodina nebyla stvořená k tomu, aby v očích nového pří-
chozího dodala Štrasburku veselejší tvář.

– 14 –
 Po deváté večer patřily temné a úzké ulice města patrolám
občanské gardy a oddílu Propagandy, který bděl nad veřejným
pořádkem.
Není nic truchlivějšího pro cestujícího, co přijede do města, které
není obleženo nepřítelem ani není hraničním městem, než zvuk
pochodujících nohou vojenské hlídky rozléhající se nocí, halasné
rozkazy a zařinčení zbraní pokaždé, když se střetnou dvě hlídky
a vymění si obvyklé „Stůj! Kdo tam?“ a heslo.
Dvě až tři takové patroly už potkaly našeho mladého návštěvníka
a jeho průvodce, ale nevšímaly si jich, až se najednou objevila další
patrola a zaznělo: „Stůj! Kdo tam?“
Ve Štrasburku existovaly v té době tři způsoby, jak reagovat na
noční příkaz hlídky, a všechny tři dost jasně charakterizovaly nuan-
ce názorů toho, kdo byl tázán.
Lhostejní odpovídali: Přítel.
Umírnění pronášeli: Občan.
Fanatici zase: Sansculot.
„Sansculot!“ odpověděl energicky Coclès na výzvu, která mu byla
adresována.
„Přistupte blíže!“ křikl velitelský hlas.
„To je dobré,“ řekl Coclès, „znám ten hlas, patří občanu Tétrellovi.
Nech to na mně.“
„Kdo je občan Tétrell?“ otázal se mladík.
„Přítel lidu, postrach aristokratů, republikán každým coulem!“
Potom popošel dopředu rozhodným krokem muže, který se
nemá čeho obávat.
„To jsem já, občane Tétrelle, to jsem já!“ ohlásil se.
„Aj, ty mě znáš?“ opáčil velitel patroly, obr pět stop šest palců,
který mohl mít s kloboukem a chocholem, co na něm vlál, dobrých
sedm stop.
„Kdopak by ve Štrasburku neznal občana Tétrella!“ bodře zahla-
holil Coclès.

– 15 –
 Potom už dorazil k obru a pozdravil:
„Dobrý večer, občane Tétrelle.“
„Znáš mě, to je dobře,“ opáčil obr, „ale já neznám tebe.“
„Ale ano, znáš mě, jsem občan Coclès, kterému se za tyranie
říkalo Lenoch. To ty jsi mi to jméno dal v dobách, kdy jsi měl v ho-
telu U Lucerny své koně a psy. Lenoch! Copak si nepamatuješ na
Lenocha?“
„To ano! Pokřtil jsem tě tak, protože jsi byl ta nejlínější kůže, co
jsem kdy poznal. A kdo je ten mladíček?“
„Ten?“ odtušil Coclès, zvedaje svítilnu do výše chlapcovy tváře,
„to je usmrkanec, kterého jeho tatík posílá k panu Eulogu Schnei-
derovi, aby se u něj naučil řecky.“
„Co dělá tvůj otec, přítelíčku?“ otázal se Tétrell.
„Je předsedou soudu v Besançonu,“ odvětil hoch.
„Když se chceš učit řecky, musíš umět latinsky.“
Chlapec se napřímil.
„Umím latinsky.“
„Jak je to možné?“
„Když jsem byl v Besançonu, mluvili jsme s tatínkem jenom
latinsky.“
„A kruci! To jsi vyspělý na svoje léta! Kolik je ti? Jedenáct nebo
dvanáct?“
„Bude mi čtrnáct.“
„A co to tvého otce napadlo, že tě posílá k občanu Eulogu Schnei­
derovi, aby ses tam učil řecky?“
„Protože on sám neumí řecky tak dobře jako latinsky. Naučil mě
to, co sám uměl, a potom mě poslal k občanu Schneiderovi, který
mluví řecky plynně, vždyť vyučoval řečtinu na univerzitě v Bonnu.
Tady je list, který mi pro něj otec dal. Kromě toho mu napsal před
týdnem, aby ho uvědomil o mém dnešním příjezdu. To on mi zamlu-
vil pokoj v hotelu U Lucerny a poslal mi naproti občana Coclèse!“

– 16 –
 Při těch slovech mladík podal občanu Tétrellovi dopis, aby do-
kázal, že všechno, co říká, je pravda.
„No tak, Lenochu, posviť mi!“ vybídl chlapcova průvodce Tétrell.
„Coclès! Coclès!“ opravil ho důrazně čeledín, ale přesto poslechl
rozkaz, který dostal pod jiným jménem.
„Mladý příteli,“ pravil Tétrell, „musím tě upozornit, že tenhle
dopis není pro občana Schneidera, ale pro občana Pichegrua.“
„Ach, promiňte, spletl jsem se,“ omlouval se mladík. „Otec mi dal
dva listy a já jsem je omylem vyměnil.“
Vzal si první list a podal mu druhý.
„Tentokrát je to ten pravý,“ poznamenal Tétrell: „‚Občanu Eulogu
Schneiderovi, veřejnému žalobci.‘“
„Élogu Schneiderovi,“ opakoval Coclès, opravuje po svém křestní
jméno veřejného žalobce v domnění, že ho Tétrell zkomolil.
„Dej svému průvodci lekci v řečtině,“ zasmál se velitel patroly,
„a pouč ho, že Eulogos je jméno, které znamená… No, co znamená
řecky Eulogos, mladíče?“
„Krasořečník,“ odvětil hoch.
„Dobrá odpověď, na mou věru. Slyšel jsi, Lenochu?“
„Coclès!“ opakoval umíněně čeledín, který bazíroval více na
svém příjmení než na křestním jménu veřejného žalobce.
Mezitím si Tétrell vzal stranou chlapce a sehnul svou dlouhou
postavu, aby mu mohl mluvit do ucha:
„Jdeš do hotelu U Lucerny?“ zeptal se ho tiše.
„Ano, občane,“ odvětil hoch.
„Najdeš tam dva své spoluobčany z Besançonu, kteří sem přijeli
hájit generálního adjutanta Charlese Perrina, obviněného ze zrady,
a intervenovat v jeho prospěch.“
„Ano, jsou to občané Dumont a Ballu.“
„Přesně tak. Řekni jim, ať nedoufají, že by tady mohli nějak pro-
spět svému chráněnci. Navíc tu nečeká nic dobrého ani je samotné.
Jde jim o hlavu, chápeš?“

– 17 –
 „Ne, nechápu,“ odvětil mladík.
„Jakže? Ty nechápeš, že jim Saint‑Just nechá useknout hlavu jako
dvěma kuřatům, když tu zůstanou? Poraď jim, ať odtud zmizí, a čím
dřív, tím líp.“
„Od koho je ta rada?“
„Opovaž se mě jmenovat. Pěkně bych si to odpykal.“
Potom se napřímil:
„Nuže, můžete pokračovat v cestě, jste správní občané. A my
zase, pochodem vchod!“
Občan Tétrell se vzdálil v čele své hlídky, zanechávaje tu občana
Coclèse hrdého na to, že celých deset minut rozprávěl s mužem tak
významným, a občana Charlese rozpačitého z důvěry, jíž ho poctil.
Oba se mlčky vydali na cestu.
Počasí bylo ponuré a smutné, jako bývá v prosinci na severu
a východě Francie; ačkoli byl měsíc skoro v úplňku, velké černé
mraky, které se hnaly rychle jako přílivové vlny za rovnodennosti,
ho každou chvíli překrývaly.
Cestou k hotelu U Lucerny, který stál v bývalé Arcibiskupské
ulici, nyní přejmenované na ulici Bohyně Rozumu, museli přejít
Tržní náměstí, na jehož konci se zvedalo popraviště. Mladík do něj
v roztržitém zamyšlení málem vrazil.
„Dávej přece pozor, občane Charlesi,“ napomenul ho čeledín se
smíchem, „nebo nám tu zničíš gilotinu.“
Mladík vykřikl a hrůzou ucouvl.
V tu chvíli se na pár vteřin objevil měsíc a posvítil na zem. Na
okamžik bylo vidět ten strašlivý nástroj a jeden bledý a smutný
paprsek se odrážel zrovna na jeho noži.
„Můj Bože! A ona se používá?“ otázal se naivně mladík a přitiskl
se ke Coclèsovi.
„Co je to za otázku, jestli se používá?“ rozhlaholil se vesele čele-
dín. „To bych řekl, a dokonce každý den. Dnes například došlo na
matku Raisinovou. Bylo jí osmdesát a stejně ji neminula. Zbytečně

– 18 –
křičela na kata: ‚Nemusíš mě zabíjet, synáčku, počkej chvíli, umřu
sama.‘ Hlava jí odpadla, jako kdyby jí bylo dvacet.“
„A co provedla, ta nebožačka?“
„Dala kus chleba jednomu vyhladovělému Rakušanovi. Marně se
bránila a říkala, že když ji prosil německy, považovala ho za krajana.
Odpověděli jí, že už od doby nevím jakého tyrana nejsou Alsasané
krajany Rakušanů.“
Chudák hoch, který poprvé opustil otcovský dům a nikdy toho
ještě během jednoho večera tolik nezažil, se najednou rozklepal
zimou. Bylo to počasím, nebo Coclèsovým vyprávěním? Naposledy
pohlédl na nástroj smrti, který teď, když se měsíc opět zahalil do
mraků, vypadal jako přízrak:
„Máme to ještě daleko do hostince U Lucerny?“ otázal se, drkotaje
zuby.
„Ale ne, už jsme skoro tam,“ odpověděl Coclès a ukázal mu obro-
vitou lucernu zavěšenou nad portálem a osvětlující ulici na dvacet
kroků kolem.
„Bylo načase!“ zamumlal mladík, kterému cvakal o sebe.
Zbytek cesty, tedy těch deset nebo dvanáct kroků, které je ješ-
tě dělily od cíle, uběhl, otevřel dveře vedoucí do ulice, vrhl se do
kuchyně k masivnímu krbu, v němž planul velký oheň, a vykřikl
úlevou; odpovědí mu byl podobný výkřik paní Teutchové, která
poznala jinocha, co jí byl doporučen, podle Coclèse stojícího ve
dveřích se svítilnou v ruce.

– 19 –
 II
Občanka Teutchová

Občanka Teutchová, silná a svěží, asi třicetiletá nebo pětatřicetiletá

Alsasanka, chovala mateřské city vůči pocestným, které jí Prozřetel-
nost posílala, a tento cit se ještě umocňoval, šlo‑li o pocestné mladé
a pěkné, ve věku hocha, jenž právě zaujal místo u ohně v kuchyni.
Přiběhla k chlapci, který stále cvakal zuby a natahoval nohy
i ruce k plamenům.
„Ach, drobeček miloučký,“ pravila, „pročpak se tak klepe zimou
a je tak bledý?“
„Paní, občanko,“ řekl Coclès, otřásaje se hrubým smíchem, „ne-
vím, jestli to řeknu dost přiléhavě, ale myslím, že se klepe proto, že
je mu zima, a bledý je z toho důvodu, že cestou vrazil do gilotiny.
Asi ten inštrument neznal a zapůsobilo to na něj; ty děti nevědí nic
o životě!“
„Zmlkni, hlupáku!“
„Díky, měšťanko; to má být asi moje spropitné, co?“
„Ne, příteli,“ opáčil Charles a vytáhl z kapsy drobný peníz, „tady
máte spropitné!“
„Díky, občane,“ nadzvedl Coclès jednou rukou klobouk, druhou
natáhl k Charlesovi. „Mor ho! Stříbrňák! Tak to ještě ve Francii
existuje? Myslel jsem, že už jsou všechny pryč; teď vidím, jak říkal
Tétrell, že takové řeči rozšiřují jenom aristokrati.“
„Už se konečně vrať ke svým koním,“ křikla na něj občanka Teu­
t­chová, „a nech nás na pokoji!“
Coclès s brbláním vyšel.
Madam Teutchová si sedla a navzdory lehkému Charlesovu od-
poru si ho posadila na kolena.

– 20 –
 Řekli jsme už, že mu bylo skoro čtrnáct, ale vypadal stěží na
deset nebo jedenáct.
„Poslyšte, příteli,“ řekla mu, „to, co vám teď povím, je pro vaše
dobro; jestli máte peníze, neukazujte je, ale vyměňte je za asignáty;
teď mají asignáty dobrý kurs, za zlatý louisdor dostanete pětadva-
cet franků, vyděláte na tom a ještě vás nebudou podezírat, že jste
šlechtic.“
Potom jí myšlenky přeskočily úplně jinam:
„Jak má studené ruce, chudáček malý!“
Vzala ho za ruce a natáhla je k ohni, jako se to dělá dětem.
„Nejdřív vám udělám lehkou večeřičku, co říkáte?“
„Ne, děkuji, madam, večeřeli jsme v Ersteinu a nemám vůbec
hlad; rád bych si lehl, cítím, že se pořádně zahřeju jenom v posteli.“
„Dobrá, tedy vám lůžko ještě vyhřejeme ohřívadlem; a až si leh-
nete, něco vám přinesu… co byste si dal? Mléko, nebo bujon?“
„Mléko, jestli můžu poprosit.“
„Budiž, přinesu vám mléko! Chudáček malý, včera to ještě sálo
z mateřského prsu a dneska už se to tluče samo po cestách jako
dospělý muž. Jo jo, žijeme v těžkých časech!“
A jako by zacházela s dítětem, uchopila Charlese oběma rukama,
posadila ho na židli a šla k tabuli s pověšenými klíči, aby se podívala,
jaký pokoj je volný.
„Tak se na to koukněme: pětka… Ne, ten je moc velký a nedoléhá
tam okno, chudáčkovi by tam byla zima. Devítka… Ne, to je dvou-
lůžkový pokoj. Ano, čtrnáctka! To je přesně ono: prostorný pokojík,
pěkná postýlka se závěsy, aby do ní netáhlo, hezký malý krb, který
nekouří, a nad ním Jezulátko; to mu přinese štěstí. Gretchen! Gret-
chen!“
Na toto zavolání přiběhla pěkná, asi dvacetiletá Alsasanka oděná
to půvabného kroje, jenž připomínal určitými prvky kroj Arlésanek.
„Copak, paní?“ otázala se německy.

– 21 –
 „Připrav pro tohohle andílka čtrnáctku, vyber mu jemné a suché
povlečení a já mu zatím ušlehám mléko se žloutkem a cukrem.“
Gretchen zapálila svíčky ve svícnu a šla vyplnit příkazy své paní.
Občanka Teutchová se vrátila k Charlesovi.
„Rozumíte němčině?“ otázala se.
„Ne, madam. Ale jestli zůstanu ve Štrasburku déle, což je prav-
děpodobné, doufám, že se německy naučím.“
„Víte, proč jsem vám dala čtrnáctku?“
„Ano, zaslechl jsem váš monolog…“
„Kristepane! Monolog… co to má zase znamenat?“
„Madam, to je slovo složené ze dvou slov řeckých: monos zname-
ná sám a logos znamená řeč.“
„Umět řecky ve vašem věku!“ spráskla ruce madam Teutchová.
„Ó, umím jenom málo, madam, právě proto, abych se naučil víc,
jsem přijel do Štrasburku.“
„Vy jste se do Štrasburku přijel naučit řecky?“
„Ano, u pana Euloga Schneidera.“
Paní Teutchová zavrtěla pochybovačně hlavou.
„Ó, madam, umí řecky jako Démosthenés,“ pospíšil si s obranou
svého budoucího profesora Charles v domnění, že paní Teutchová
zpochybňuje jeho vědomosti.
„Neříkám, že neumí. Jen si myslím, že nebude mít moc času vás
řecky naučit.“
„A co vlastně dělá?“
„Na to se ptáte mě?“
„Jistě, ptám se vás.“
Madam Teutchová ztišila hlas.
„Seká hlavy,“ odpověděla.
Charles se zachvěl.
„Seká… hlavy?“ opakoval.
„Vy nevíte, že je veřejným žalobcem? Ach chudáčku malý, tatínek
vám vybral věru podivného profesora řečtiny.“

– 22 –
 Chlapec zůstal chvilku zamyšlený.
„To on nechal dnes useknout hlavu matce Raisinové?“
„Ne, to byla zase Propaganda.“
„Co je to Propaganda?“
„To je společnost, která šíří revoluční ideje. Každý tady seká po
svém. Občan Schneider jako veřejný žalobce, občan Saint‑Just jako
představitel lidu a občan Tétrell jako vůdce Propagandy.“
„To jedna gilotina sotva stačí tolika lidem,“ poznamenal mladík
s úsměvem, který se k jeho věku nehodil.
„Každý má svoji!“
„Otec jistě o tomhle všem nevěděl, když mě sem posílal,“ zašeptal
hoch.
Chvilku uvažoval. Potom prohlásil s pevností, která hovořila
o předčasné vyspělosti a odvaze:
„Ale když už jsem tady, zůstanu.“
Pak mu myšlenky přeskočily jinam.
„Říkala jste, paní Teutchová, že jste mi dala pokoj číslo 14, pro-
tože je malý, lůžko je opatřené závěsy a krb tam nekouří?“
„A ještě kvůli něčemu jinému, andílku.“
„A to?“
„Protože v patnáctce najdete kamaráda, který je jenom o málo
starší než vy; to ale nevadí, aspoň ho rozptýlíte.“
„Je tedy smutný?“
„Ach ano, velmi smutný; je mu sotva patnáct, a už je to hotový
mladý muž. Přijel sem z velmi nepříjemného důvodu; jeho otec,
který byl vrchním velitelem Rýnské armády před občanem Piche­
gruem, byl obžalován ze zrady. Představte si, bydlel tady, ten chu-
dák, tak skvělý muž! Vsadila bych se, oč chcete, že není vinen o nic
víc než vy nebo já. Ale je to bývalý šlechtic, a to víte, těm se nevěří.
Ten mladík tu opisuje listiny, které mají prokázat otcovu nevinu; je
to svatý hoch, sám uvidíte, pracuje na tom od rána do večera.“
„Tak mu při tom pomůžu,“ pravil Charles, „mám pěkné písmo.“

– 23 –
 „To je slovo do pranice, tak se poznají přátelské duše!“
A paní Teutchová nadšeně objala svého hosta.
„Jak se jmenuje?“ otázal se Charles.
„Jmenuje se občan Evžen.“
„Ale Evžen je jeho křestní jméno.“
„To ano, má taky jméno, a to dost podivné, počkejte, jeho otec
byl markýz… jak se jenom…, počkejte…“
„Čekám, paní Teutchová, čekám, řekl mladík se smíchem.“
„To se jen tak říká… To jméno mi připomíná něco, co se dává
koním na hřbet… postroje…1 Beauharnais; ano, to je ono, Evžen
de Beauharnais. Ale domnívám se, že právě kvůli tomu de si říká
jenom krátce Evžen.“
Ten rozhovor připomněl mladíkovi Tétrellovo doporučení.
„Mimochodem, paní Teutchová, bydlí u vás dva komisaři z Be-
sançonu?“ otázal se.
„Ano, přijeli si pro vašeho krajana, generálního adjutanta Perri-
na.“
„A vydají jim ho?“
„Byl chytřejší! Nečekal na Saint‑Justovo rozhodnutí.“
„Co udělal?“
„V noci na dnešek uprchl.“
„Nechytili ho?“
„Ne, až donynějška ne.“
„Tak to jsem rád; byl to otcův přítel a i já jsem ho měl rád.“
„S tím se tady příliš nechlubte.“
„A co ti mí dva krajané?“
„Pánové Dumont a Ballu?“
„Ano. Proč zůstali, když ten, pro nějž si přijeli, je už z vězení venku?“
„Bude souzen kontumačně a oni ho chtějí hájit v nepřítomnosti
stejně, jako by byl tady.“

1 Harnais – koňský postroj, beau – krásný. Pozn. překl.

– 24 –
 „Aha,“ zašeptal hoch. „Teď už chápu radu občana Tétrella.“
Potom se zeptal nahlas:
„Můžu je dnes večer vidět?“
„Koho?“
„Občany Dumonta a Ballua.“
„Jistěže je můžete vidět, ovšem pokud chcete čekat. Když totiž
jdou do klubu Lidských práv, nevracejí se dřív než ve dvě v noci.“
„Nemůžu čekat, na to jsem příliš unavený,“ řekl hoch. „Ale mohla
byste jim ode mne předat vzkaz, až se vrátí?“
„Samozřejmě!“
„A dáte ho jenom jim, do vlastních rukou?“
„Do vlastních rukou.“
„Kde ho můžu napsat?“
„V kanceláři, jestli už jste se zahřál.“
„Ano, zahřál.“
Paní Teutchová vzala ze stolu lampu a odnesla ji na stůl do malé
místnosti uzavřené mříží podobnou mříži na voliérách.
Mladík šel za ní.
Tam potom napsal na papír s hlavičkou hotelu U Lucerny.
„Krajan, který ví z dobrého pramene, že budete v nejbližší době
zatčeni, vám radí, abyste co nejdříve odjeli do Besançonu…“
Papír složil, zapečetil a podal paní Teutchové.
„Nepodepíšete se?“ otázala se hostinská.
„To není nutné. Můžete jim však říct sama, že je dopis ode mne.“
„To udělám.“
„A pokud tu ještě ráno budou, zařiďte to tak, abych s nimi před
odjezdem mluvil.“
„Spolehněte se.“
„Je to hotovo!“ prohlásila Gretchen, vracejíc se z chlapcova po-
koje za mohutného klapotu dřeváků.
„Lůžko je rozestláno?“ zeptala se paní Teutchová.
„Ano, paní,“ odvětila Gretchen.

– 25 –
 „V krbu hoří oheň?“
„Ano.“
„Tak ještě vezměte ohřívadlo a doprovoďte občana Charlese do
jeho pokoje. Já mu jdu připravit mléko se žloutkem.“
Občan Charles byl tak uondaný, že mu nedělalo potíže jít za ja-
koukoli slečnou Gretchen a jejím ohřívadlem.
Deset minut poté, co mladík ulehl do postele, vstoupila do jeho
pokoje paní Teutchová s mlékem v ruce. Napojila napůl spícího
Charlese, poplácala ho po tvářích, mateřsky mu zastrkala pokrývku
pod matrace, popřála mu sladký spánek a odnesla světlo.
Přání té dobré paní Teutchové byla vyslyšena jen zpola, neboť
v šest hodin ráno vyburcoval všechny hosty hostince U Lucerny
hluk hlasů a hlomoz zbraní; vojáci tloukli pažbami o podlahu,
v chodbách se ozývaly spěšné kroky a jedny dveře po druhých se
s hlukem otvíraly.
Charles se probudil a posadil se na lůžku.
V tu chvíli zaplavilo jeho pokoj světlo a zaplnily ho hlasy. Poli-
cisté v doprovodu četníků vtrhli do jeho ložnice, neurvale vytáhli
hocha z postele, zeptali se ho na jméno, příjmení, na to, co dělá ve
Štrasburku a kdy sem dorazil. Podívali se pod postel, pátrali v krbu,
zotvírali skříně a vyšli tak, jak sem vpadli, nechali stát užaslého
chlapce jenom v košili uprostřed místnosti.
Bylo zřejmé, že u občanky Teutchové právě proběhla v té době
tak běžná šťára, ale že ti muži hledali někoho jiného než nového
hosta.
Chlapec usoudil, že bude lepší, když zavře dveře na chodbu,
lehne si do postele a pokusí se znovu usnout.
Sotva se tak rozhodl, udělal to. Jakmile si přitáhl přikrývku
k nosu a liboval si, že v domě už je klid, dveře jeho pokoje se zno-
vu otevřely a dovnitř vstoupila paní Teutchová v koketním bílém
župánku s rozsvíceným svícnem v ruce.

– 26 –
 Šla pomalu, dveře otevřela zvolna a tiše a dala Charlesovi zna-
mení, aby mlčel. Ten se pozvedl, opřel se o loket a jen na ni udiveně
zíral.
Už si zvykal na dobrodružný život, který začal teprve včera,
a nepronesl ani slovo, jak mu bylo doporučeno.
Občanka Teutchová za sebou obezřele zavřela dveře do chodby;
potom položila svícen na krb, vzala si židli a stejně opatrně usedla
k nohám chlapcova lůžka.
„Měl jste velký strach, drahoušku?“ začala.
„Ani ne, madam,“ opáčil Charles, „věděl jsem totiž, že ti muži
nehledají mne.“
„Na tom nesejde, ale upozornil jste své krajany skutečně včas!“
„Takže hledali je?“
„Přesně tak. Naštěstí se vrátili ve dvě v noci a hned jsem jim
předala váš lístek. Dvakrát si ho přečetli. Zeptali se mě, kdo mi ho
dal, tak jsem jim řekla, že vy a kdo jste. Chvilku se radili a potom
prohlásili: ‚Takže raději vyrazíme hned!‘ Vmžiku se sbalili, poslali
Lenocha, aby se poptal, zda jsou ještě volná místa v dostavníku
do Besançonu, který odjíždí v pět ráno. Naštěstí tam zrovna dvě
volná měli. Lenoch jim je zamluvil, a aby si byli jistí, že jim je někdo
nevyfoukne, vydali se k dostavníku už ve čtyři. Už byli určitě tak
hodinu na cestě, když jim přišli jménem zákona zabouchat na dveře.
Jenomže si představte, že z nešikovnosti někde zapomněli nebo
ztratili lístek, co jste jim napsal, a policie ho našla.“
„Ach, žádný strach, madam, nepodepsal jsem ho a nikdo ve Štras­
burku nezná moje písmo.“
„To ano, ale ten vzkaz byl napsán na papíru s hlavičkou hotelu
U Lucerny, takže se sem vrátili a chtěli vědět, kdo je jeho autorem.“
„K čertu!“
„Jistě chápete, že bych si raději nechala vyrvat jazyk, než bych
jim to řekla, chudáčku malý! Odvedli by vás. Odpověděla jsem jim,
že když chtějí hosté něco napsat, přineseme jim hotelový papír do

– 27 –
jejich pokoje; že je v tuto chvíli v hotelu dobrých šedesát cestujících,
a že tedy těžko můžu vědět, kdo použil mého papíru, aby naškrabal
tenhle vzkaz. Říkali něco o tom, že mě zatknou, a já na to, že s nimi
klidně půjdu, ale k ničemu jim to nebude. Občan Saint‑Just jim jistě
neporučil, aby odvedli do vězení mne. Došlo jim, že mám pravdu,
a odešli se slovy: ‚Dobrá, má to být dnes nebo jindy…!‘ Já povídám:
‚Jen hledejte!‘ a oni hledali! Přišla jsem vás jenom upozornit na to,
abyste ani necekl, kdyby vás obvinili. Zapírejte jako čert, ten kus
papíru jste nikdy neměl v ruce, jasné?“
„Až se to stane, potom uvidím, co udělám. Ale zatím vám moc
děkuju, paní Teutchová.“
„A ještě poslední doporučení, drahoušku. Když budeme mezi
čtyřma očima, klidně mi říkejte paní Teutchová, ale před lidmi se
ohánějte občankou Teutchovou, a tu občanku můžete vyřvávat, aby
to každý slyšel. Neříkám, že třeba takový Lenoch by byl schopen
nějaké levárny, ale je to fanatik, a když je fanatikem pitomec, jsem
raději moc opatrná.“
A s tímto prohlášením, které současně vypovídalo o její opa-
trnosti i prozíravosti, se paní Teutchová zvedla, zhasla svíčky na
svícnu hořícím na krbové římse, neboť se mezitím venku rozednilo,
a vyšla z pokoje.

– 28 –
 III
Eulogos Schneider

Než se Charles vypravil z Besançonu do Štrasburku, vyslechl otcovo

ponaučení o zvycích svého budoucího učitele Euloga Schneidera.
Věděl, že vstává každý den v šest hodin, do osmi pracuje, v osm
snídá, kouří dýmku a potom opět pracuje až do chvíle, kdy odchází
z domu, což je mezi jednou a druhou hodinou.
Řekl si tedy, že už nestojí za to, znovu se pokoušet usnout; ve
Štrasburku v prosinci svítá pozdě a dlouho trvá, než se v jeho úzkých
uličkách světlo dostane až do přízemí. Musí být tedy tak kolem půl
osmé; Charles usoudil, že mu stačí půlhodina na to, aby se oblékl
a urazil cestu z hotelu U Lucerny do bytu vládního komisaře, a že
tedy dorazí ke svému profesoru zrovna v době snídaně.
Oblékl se co nejelegantněji, když vtom přišla do jeho pokoje opět
paní Teutchová.
„Ach ježíšku milý!“ zvolala. „Vy se chystáte na svatbu?“
„Nikoli,“ opáčil mladík, „jdu za panem Schneiderem.“
„Ale chlapče, chlapče, vždyť vypadáte jako aristokrat. Kdyby vám
bylo osmnáct, a ne třináct, usekli by vám hlavu jenom proto, jak
vypadáte. Hned to sundejte! Tak. A hezky si navlečte ty včerejší
cestovní šaty. To je až dost dobré pro toho kolínského kapucína!“
Občanka Teutchová obratem ruky svlékla a zase oblékla svého
mladého nájemníka, který si to nechal líbit, okouzlený šikovností
hostitelky. Jen se trochu začervenal, když se ho dotkla baculatá
ruka, jejíž bělost prozrazovala koketerii.
„Tak!“ řekla nakonec. „A teď si klidně jděte za tím svým pro-
fesorem, ale dejte si pozor: tykejte mu a říkejte mu občane, jinak
neručím za to, že se vám nepřihodí neštěstí, ať máte, jak chcete,
dobré doporučení.“

– 29 –
 Mladík poděkoval za dobré rady a zeptal se, jestli pro něj nemá
ještě nějaké pokyny.
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „ne, jenom to, abyste se co nejdříve vrátil,
protože připravím pro vás a vašeho souseda z patnáctky snídani,
a ručím vám za to, že něco tak lahodného ještě nejedl, i když byl
šlechtic. A teď už jděte!“
Paní Teutchová se ujala svého nového hosta, k němuž pocítila
velkou něhu, s mateřskými city, které příroda vložila do srdce všem
ženám. Dělalo jí radost udílet mu rady, vést jeho kroky. A on zase při
svém mládí cítil potřebu něžného ženského citu, který usnadňuje
život, a ochotně naslouchal jejím doporučením, jako by poslouchal
matku.
Nechal se obejmout a políbit na obě tváře a poučený o tom, kde
občan Eulogos Schneider bydlí, vyšel z hotelu U Lucerny, aby ve
velkém světě, jak říkají Němci, udělal první krok, na němž někdy
závisí celý život.
Minul katedrálu, kde se kolem sebe moc nerozhlížel, a málem
ho to stálo život; přímo k jeho nohám dopadla hlava světce a skoro
hned po ní celé poprsí panny Marie s Ježíškem v náručí.
Obrátil se, odkud přišly ty rány, a uviděl muže s kladivem v ruce,
sedícího obkročmo na ramenou obrovitého apoštola pod portálem
nádherné stavby, jak svým nástrojem dělá paseku mezi svatými.
Dva vzorky svého řádění mu právě poslal k nohám.
Asi tucet lidí se smálo zneuctívání chrámu a tleskalo.
Chlapec přešel Breuil, zastavil se před neokázalým domem, vy-
stoupil po třech schodech a zaklepal na nízké a úzké dveře.
Otevřela mu stará rozcuchaná služka, vyslechla ho, a když jí
odpověděl na všechny otázky, uvedla ho s brbláním do jídelny se
slovy:
„Počkej tady. Občan Schneider přijde na snídani, promluvíš si
s ním, když si myslíš, že mu máš co říct.“

– 30 –
 Charles zůstal sám a rychle se rozhlédl po jídelně; byla velmi
jednoduše zařízená, obložená dřevem, jedinou ozdobu tvořily dva
zkřížené meče.
A skutečně, za stařenou už vstoupil do místnosti strašlivý člen
revoluční komise Dolního Rýna.
Prošel kolem mladíka, aniž ho viděl nebo dal jakkoli najevo, že si
ho všiml, usedl ke stolu, kde se hrdinně pustil do pyramidy ústřic,
vedle níž ležela mísa ančoviček a miska oliv.
Využijme toho zastavení a načrtněme několika tahy fyzický i mo-
rální portrét toho zvláštního muže, k němuž právě uvedli Charlese.
Jean‑Georges Schneider, který sám sebe překřtil, či lépe řečeno
vzal si jméno Eulogos, byl ošklivý, tlustý, malý, všední muž mezi
sedmatřiceti a osmatřiceti lety, s krátkýma rukama a nohama,
kulatými rameny a kulatou hlavou. Na jeho podivné fyziognomii
zaujalo nejdříve to, že nosil vlasy ostříhané na ježka, a přitom si
nechal růst mohutné obočí do délky i hustoty, jak se mu zlíbilo. To
zcuchané, černé a husté obočí stínilo světlé nažloutlé oči lemované
rusými řasami.
Zprvu byl mnichem; odtud jeho přízvisko kolínský kapucín,
které dosud nepřebilo jeho nové křestní jméno Eulogos. Narodil
se v německých Frankách v rodině chudých rolníků a od dětství
prokazoval slušné nadání, takže se ho ujal venkovský kaplan a na-
učil ho základům latiny; dělal rychlé pokroky, poslali ho tedy do
Würzburgu, kde měl chodit do jezuitského gymnázia, aby byl po
třech letech přijat do vyšší školy. Byl však ze slavné společnosti
vyloučen pro špatné mravy, upadl do hluboké bídy a vstoupil do
františkánského kláštera v Bambergu.
Po skončení studií byl uznán způsobilým vyučovat hebrejštinu
a poslán do Augšpurku. V roce 1786 ho povolali jako kazatele na
dvůr Karla Würtemberského, kde s úspěchem kázal, a tři čtvrtiny
příjmů, které mu zaručovaly toto místo, posílal jako podporu rodině.
Tam, jak se říkalo, se spojil se sektou fanatických osvícenců organi-

– 31 –
zovanou pověstným Weishauptem, což vysvětluje jeho vášeň, s jakou
přijal principy Francouzské revoluce; v té době uveřejnil ctižádostivý
Schneider, netrpělivě snášející porobu a sžíraný planoucími vášněmi,
tak liberální katechismus, že byl nucen překročit Rýn a usadit se ve
Štrasburku, kde byl pak 27. června roku 1791 jmenován biskupským
vikářem a děkanem teologické fakulty; nejenže neodmítal civilní
přísahu, složil ji, a dokonce ve svých kázáních v katedrále míchal
s podivným zápalem politické události s náboženskou výukou.
Před desátým srpnem se bránil, že je republikán, a vyžadoval
smrt pro Ludvíka XVI. Od té chvíle horlivě a odvážně bojoval proti
roajalistické straně, která měla ve Štrasburku a v okolních provin-
ciích mocné vazby. Díky tomuto boji byl koncem roku 1792 povolán
do úřadu starosty v Haguenau. A konečně byl devatenáctého února
roku 1793 jmenován veřejným žalobcem u soudního dvora Dolního
Rýna a krátce nato, pátého května, dostal titul komisaře u revo-
lučního tribunálu ve Štrasburku. Tehdy ve Schneiderovi vypukla
strašlivá vilnost probouzená krví, k níž ho pudila jeho přirozená
násilnická povaha. Neustále ho ovládala horečná aktivita, a když
neměl co dělat ve Štrasburku jako veřejný žalobce, projížděl okolí
se svou děsivou eskortou a táhl za sebou i gilotinu a kata.
Stačilo sebemenší udání, hned se zastavil ve městě či vesnici,
kde doufali, že nikdy neuvidí ten osudový smrticí nástroj, na místě
uspořádal proces, obžaloval, odsoudil, nechal popravit. Při těchto
krvavých orgiích přitom trval na paritě asignátů, které ztrácely 85
na 100, a sám dokázal obstarat armádě, jež měla nouzi o všechno,
více obilí než ostatní komisařství v kraji dohromady; od pátého
listopadu do jedenáctého prosince, tedy dne, kdy přijel do Štrasbur-
ku Charles, poslal na smrt ve Štrasburku, Mutzigu, Barru, Obernai,
Epfigu a Schlestadtu jednatřicet osob.
Ačkoli náš mladý přítel neměl o většině těchto drobností, hlavně
o té poslední, ani ponětí, přesto pociťoval cosi jako skutečnou hrů-
zu, když se octl tváří v tvář strašlivému prokonzulovi.

– 32 –
 Po chvilce uvažování si řekl, že muž nebezpečný pro ostatní
může být jeho ochráncem, znovu našel chladnokrevnost a číhal
na vhodnou příležitost, aby mohl zahájit rozhovor. Nakonec mu ji
poskytly ústřice, které Schneider pojídal.
„Rara concha in terris“, poznamenal s úsměvem vysokým mla-
dickým hlasem.
Eulogos se obrátil.
„Nechceš tím snad naznačit, že jsem aristokrat, chlapečku?“
„Nechci naznačit vůbec nic, občane Schneidere. Ale vím, že jsi
učenec, a chtěl jsem, aby sis mě všiml: mne, malého chudáka, které-
ho jsi ani neráčil zaznamenat. Takže jsem pronesl pár slov v jazyce,
který je ti blízký, a navíc jsem ocitoval autora, jehož máš rád.“
„Dobře řečeno, na mou věru!“
„Jsem doporučen spíše Eulogovi než občanu Schneiderovi, mu-
sím se tedy snažit také trochu krasořečit, abych byl toho doporučení
hoden.“
„A kdo mi tě doporučil?“ zeptal se Eulogos a otočil svoji židli, aby
viděl chlapci do tváře.
„Můj otec. Tady je jeho list.“
Eulogos vzal dopis a hned poznal rukopis.
„Ajaj, to je od starého přítele.“
Potom ho přečetl od začátku do konce.
„Tvůj otec,“ pravil, „patří zcela určitě k těm, kdo v dnešní době
píší nejčistší latinou.“
Pak podal chlapci ruku:
„Chceš se mnou posnídat?“
Charles vrhl na stůl pohled a v jeho tváři se zcela jistě zračilo je-
nom málo chuti pustit se do toho současně velmi luxusního a velmi
skromného jídla.
„Ne, chápu,“ rozesmál se Schneider, „mladý žaludek, jako máš ty,
potřebuje něco kloudnějšího, než jsou ančovičky a olivy. Přijď na
oběd, obědvám v úzkém kroužku se třemi přáteli; kdyby tu byl tvůj

– 33 –
otec, dělal by nám čtvrtého, ty nám ho nahradíš. Vypiješ si se mnou
sklenici piva na otcovo zdraví?“
„Ó, to nesmírně rád,“ zvolal hoch, uchopil sklenici a přiťukl si
s učencem.
Byla to však obrovská sklenice, dokázal vypít jen polovinu.
„A co teď?“ otázal se Schneider.
„Teď vypijeme zbytek na zdraví Republiky,“ řekl chlapec. „Skle-
nice je moc velká na to, abych ji vypil najednou.“
Schneider se na něj podíval s jistou něhou.
„Je milý, na mou duši,“ řekl.
V tu chvíli přinesla stará služka německé a francouzské noviny:
„Umíš německy?“ otázal se Schneider.
„Neznám ani slovo.“
„To nevadí, naučím tě.“
„A řečtinu?“
„I řečtinu. Takže ty se chceš naučit řecky?“
„Je to moje jediná touha.“
„Pokusíme se ji tedy ukojit. Tumáš, vezmi si Moniteur français,
přečti si ho, já se zatím začtu do Gazette de Vienne.“
Chvilku oba mlčeli a četli.
„Ouha!“ zvolal Eulogos při četbě: „‚V tuto chvíli má být dobyt
Štrasburk a naše vítězné voje patrně táhnou na Paříž.‘ Tam vůbec
nepočítají s tím, že je tady Pichegru, Saint‑Just a já!“
„‚Jsme pány území před Toulonem,‘“ citoval z novin zase Charles,
„za tři nebo čtyři dny se zmocníme celého města, a Republika bude
pomstěna.“
„Z jakého dne je tvůj Moniteur?“
„Z osmého,“ odvětil chlapec.
„A říká se tam ještě něco?“
„‚Robespierre přečetl na zasedání šestého prosince odpověď na
manifest koaličních mocností. Konvent vydal příkaz, aby ho přelo-
žili do všech jazyků.‘“

– 34 –
 „A dál?“ ptal se Schneider.
Chlapec četl:
„‚Sedmého prosince oznámil Billaud‑Varenne, že rebelové z Ven-
dée byli poté, co se pokoušeli zmocnit Angers, poraženi a zahnáni
posádkou, k níž se připojili obyvatelé města.‘“
„Ať žije Republika!“ prohlásil Schneider.
„‚Madam Dubarry, odsouzená k smrti sedmého prosince, byla
téhož dne popravena spolu se svým milencem bankéřem van
Deni­verem. Stará prostitutka úplně ztratila hlavu, ještě dřív, než jí
ji stačil useknout kat. Plakala, bránila se, volala o pomoc; lidé ale
odpovídali na její křik jenom hlasitými projevy nevole a proklíná-
ním. Připomínali si marnotratnost a rozkrádání, kterých se ona a jí
podobné dopouštěly, čímž přivodily všeobecnou bídu.‘“
„Hanebnice…!“ odplivl si Schneider. „Nejdřív zneuctila trůn a teď
musela zneuctít i popraviště!“
V tu chvíli vstoupili do jídelny dva vojáci, jejichž uniforma, dů-
věrně známá Schneiderovi, vzbudila v Charlesovi hrůzu.
Byli oděni do černého, nad trojbarevnou kokardou měli na čáce
dva zkřížené hnáty; bílé prýmky na jejich černém plášti a dolmanu
vypadaly jako kosti kostlivce. Dokonce i na husarských taškách měli
lebku a zkřížené hnáty.
Patřili k regimentu husarů Smrti, kam byli přijati jen ti, kdo od-
přisáhli, že nebudou brát zajatce.
Tucet vojáků tohoto regimentu tvořilo osobní Schneiderovu
gardu a sloužilo mu rovněž za kurýry.
Když je Schneider uviděl, zvedl se.
„A teď,“ řekl svému mladému svěřenci, „zůstaň, nebo jdi, kam
chceš, jsi volný. Já musím vyřídit poštu. Jenom nezapomeň, že ve
dvě hodiny se tady u mne obědvá.“
Krátce Charlesovi pokynul na pozdrav a následován svou po-
chmurnou eskortou, zašel do pracovny.

– 35 –
 Nabídka, aby zůstal, rozhodně nebyla tak lákavá, aby po ní mladí-
ček skočil. Naopak, vstal, když Schneider odcházel; ještě počkal, až
zajde do pracovny a až zapadnou dveře za jeho zasmušilými strážci.
Potom uchopil jakousi toku, která mu sloužila za pokrývku hlavy,
a vyřítil se z jídelny, jedním skokem překonal tři schody u vchodu
a doslova doběhl až do kuchyně dobré paní Teutchové s pokřikem:
„Umírám hladem! Tady mě máte!“

– 36 –
 IV
Evžen de Beauharnais

Jakmile paní Teutchová zaslechla volání svého malého Charlese,

jak mu říkala, vyšla z jídelničky, jejíž okna vedla na dvůr, a objevila
se v kuchyni.
„Ach, už jste tady! Chvála Bohu! Obr tedy nesežral ubohého Pa-
lečka?“
„Naopak, byl okouzlující, nevěřím, že by měl takové zuby, jak se
o něm říká.“
„Dej Bůh, abyste je nikdy nepocítil na vlastní kůži! Ale jestli jsem
dobře slyšela, teď si děláte na něco zuby vy. Počkejte chvilku, zajdu
za vaším budoucím přítelem; jako obvykle pracuje, chudák chlapec.“
A občanka Teutchová se jala vystupovat po schodech s mladic-
kou svižností, která vypovídala o její potřebě zbavit se přebytečné
energie.
Charles mezitím přihlížel přípravám jedné z nejchutnějších sní-
daní, jaké mu kdy byly podány.
Z pozorování ho vytrhl hluk otvíraných dveří.
Objevil se v nich mladík, kterého občanka Teutchová ohlásila.
Byl to patnáctiletý jinoch s černýma očima a černými vlnitými
vlasy padajícími mu na ramena. Byl oblečen elegantně, jeho košile
zářila bělostí. Navzdory všem snahám zastřít svůj původ byl na míli
cítit šlechticem.
S úsměvem přistoupil k Charlesovi a podal mu ruku.
„Naše výborná hostitelka mě ujišťuje, občane, že budu mít tu čest
strávit ve vaší společnosti několik dní,“ oslovil ho. „Také říká, že mě
prý budete mít trochu rád. To mi působí nesmírnou radost, neboť
já jsem připraven mít vás velmi rád!“
„Já také!“ zvolal Charles. „A z celého srdce!“

– 37 –
 „Bravo, bravo!“ ozvala se paní Teutchová, která právě vstoupila.
„A teď, když jste se pozdravili jako dva pánové, což je v dnešních
dobách nadmíru nebezpečné, se obejměte jako dva kamarádi.“
„Nepřeji si nic jiného,“ prohlásil Evžen, a Charles se mu vrhl do
náruče.
Oba hoši se objali upřímně a srdečně, jak to umí mládí.
„Už vím, že se jmenujete Charles,“ řekl starší z nich, „já jsem Ev-
žen. Když teď známe svá jména, doufám, že už nebude žádný pán
ani občan. A protože nám zákon ukládá, abychom si tykali, snad
vám nebude proti mysli zákona uposlechnout. Sám půjdu příkla-
dem, a to hned: chceš usednout k mému stolu, Charlesi? Umírám
hladem a slyšel jsem od paní Teutchové, že ani tobě nechybí chuť
k jídlu.“
„Vidíš, Charlesi, jak hezky to řekl? No ano, ti aristokrati holt měli
vychování!“
„Takové věci ani nevyslovuj, občanko Teutchová,“ řekl Evžen se
smíchem. „Správná hospoda, jako je ta tvoje, by měla ubytovávat
jenom sansculoty.“
„To bych musela zapomenout, že jsem měla tu čest hostit tady
vašeho váženého otce, pana Evžena, a na to já nikdy nezapomenu.
Bůh ví, že se za něj ráno i večer modlím.“
„Můžete se rovněž modlit i za moji matku, milá paní Teutchová,“
pravil mladík a osušil si slzu. „Neboť sestra Hortenzie mi napsala,
že naše maminka byla zatčena a odvedena do věznice v klášteře
karmelitánek. Dnes ráno jsem dostal list.“
„Ubohý příteli!“ zvolal Charles.
„A kolik let je sestřičce?“ otázala se paní Teutchová.
„Deset.“
„Chudinka! Co nejrychleji pro ni pošlete, postaráme se o ni.
V tomhle věku nemůže zůstat v Paříži sama.“
„Děkuji, paní Teutchová, ona naštěstí sama nezůstane. Je s mou
babičkou v našem zámku Ferté‑Beauharnais. Ale já jsem vás všech-

– 38 –
ny rozesmutnil, a to jsem nechtěl! Slíbil jsem si, že si tohle další
neštěstí nechám pro sebe.“
„Pane Evžene, jsme přece přátelé! A abych vás potrestal, budete
mi během snídaně vyprávět jenom o svém otci, matce a sestře.“
Mladíci usedli ke stolu; paní Teutchová zůstala, aby jim poslou-
žila. Úkol, který Evžen dostal, byl velmi snadný: vyprávěl mladému
kamarádovi, že je posledním potomkem šlechtické rodiny z Orléan-
su; že jeden z jeho předků, Vilém de Beauharnais, se v roce 1398
oženil s Markétou z Bourges: že další předek, Jan de Beauharnais,
svědčil při procesu s Pannou Orleánskou; že v roce 1764 bylo jejich
panství la Ferté‑Aurain povýšeno na markyzát la Ferté‑Beauhar­
nais; že jeho strýc František, který odešel v roce 1790 do emigrace,
se stal štábním velitelem armády prince Condého a nabídl se před-
sedovi Konventu jako králův obhájce. Že jeho otec, který byl teď
zatčený pro podezření ze spolčování se s nepřítelem, se narodil na
Martiniku, tam se oženil se slečnou Tascher de la Pagerie, s níž se
vrátil do Francie, kde ho u dvora velmi dobře přijali. Že ho šlechta
ze senešalství Blois jmenovala jako svého zástupce do generálních
stavů a v noci ze čtvrtého srpna jako jeden z prvních podporoval
zrušení titulů a privilegií.
Zvolili ho tajemníkem Národního shromáždění a stal se členem
vojenské komise, během příprav na výroční slavnost dobytí Bastily
pracoval s nadšením na srovnávání terénu na Martově poli, zapřa-
žen do stejného vozíku s abbé Sieyèsem. Nakonec byl převelen
k severní armádě jako zástupce velitele; velel táboru v Soissons,
odmítl místo na ministerstvu války a přijal osudové velení armády
na Rýně; zbytek už je známý.
Sotva však přišla řeč na dobrotu, půvab a krásu jeho matky, nebyl
mladík k zastavení a ze srdce mu tryskaly přímo proudy synovské
lásky. A stejný zápal, s jakým nyní pracoval na osvobození svého
otce markýze de Beauharnais, hodlal odnynějška věnovat i matce
Josefíně.

– 39 –
 Charles, který rovněž nesmírně něžně miloval rodiče, dychtivě
naslouchal vyprávění svého mladého druha a neúnavně se vyptával
na jeho matku i sestru, když tu otřásl všemi okny hotelu U Lucerny
temný výbuch, po němž následovala řada dalších.
„To je dělo! To je dělo!“ zvolal Evžen, který byl zvyklejší než jeho
druh na válečnou vřavu.
Vyskočil ze židle:
„Poplach! Poplach! Napadli město!“ křičel.
A skutečně, ze tří nebo čtyř různých stran bylo slyšet bubnování
na poplach.
Mladíci se rozběhli ke dveřím, paní Teutchová je však už pře-
dešla; ve městě vládl zmatek. Jezdci v různých uniformách jezdili
všemi směry, pravděpodobně nosili rozkazy, zatímco muži z lidu
ozbrojení píkami, šavlemi a pistolemi mířili k Haguenavské bráně
s pokřikem:
„Vlastenci, do zbraně! Nepřítel!“
Minutu od minuty zaduněl další výstřel a ještě účinněji než lid-
ské hlasy povolával občany k obraně města.
„Poběžme na hradby, Charlesi,“ vyzval druha Evžen a vyřítil se
na ulici, „jestli se tam nebudeme moci bít sami, aspoň uvidíme, jak
bitva probíhá.“
Charles následoval kamaráda, který se lépe vyznal ve městě
a nejkratší cestou ho vedl k Haguenavské bráně.
Když v běhu míjeli obchod se zbraněmi, Evžen se najednou za-
stavil.
„Počkej, mám nápad!“
Vešel do obchodu a zeptal se majitele:
„Máte dobrou karabinu?“
„Ano,“ odvětil majitel, „ale je drahá!“
„Kolik stojí?“
„Dvě stě livrů.“
Mladík vytáhl z kapsy hrst asignátů a hodil je na pult.

– 40 –
 „Máte i kulky té ráže a střelný prach?“
„Ano.“
„Tak mi to dejte.“
Obchodník se zbraněmi mu vybral asi dvacet kulek, které šly
do hlavně pouze s pomocí nabijáku, odvážil libru prachu, který
nasypal do růžku na prach; Evžen mezitím odpočítal dvě stě livrů
v asignátech a navíc šest livrů za prach a kulky.
„Umíš zacházet s puškou?“ otázal se Evžen Charlese.
„Bohužel ne,“ odpověděl tázaný, který se styděl za svoji nezna-
lost.
„To nevadí,“ zasmál se Evžen, „budu bojovat za dva!“
A zatímco nabíjel pušku, rozběhl se zase k ohroženému místu.
Ať měl jakékoli názory, byl zvědavý, chtěl vidět boj a toužil jako
ostatní vrhnout se na nepřítele; z každých dveří se vyřítil nějaký
ozbrojený muž s pokřikem: „Nepřítel! Nepřítel!“, který jako by zá-
zračně ze všech dělal obránce.
V okolí městských bran byl dav velmi hustý. Evžen pochopil, že
chce‑li se dostat na hradby, musí to vzít jinudy; pustil se doprava
a zanedlouho už byl se svým mladým přítelem na té části hradeb,
která shlížela na Schiltigheim.
V tomto místě se sešli ve velkém počtu vlastenci a stříleli na
nepřítele.
Evžen se s námahou prodral do první řady, Charles hned za ním.
Jejich pohledům se nabídlo bitevní pole v nejděsivějším zmatku.
Francouzi a Rakušané se tam bili hlava nehlava se zuřivostí nezna-
jící mezí. Nepřítel pronásledoval francouzský sbor stižený jakýmsi
záchvatem paniky, kterou ve starověku připisovali zuřivosti něja-
kého boha, a málem vnikl do města i s uprchlíky; brány však byly
zavřeny včas, a část našich tak zůstala venku. Tihle vojáci zahnaní
do úzkých v příkopech, odkud nebylo úniku, se zuřivě obrátili proti
útočníkům, zatímco z výšky hradeb hřmělo dělo a ozývaly se rány
z pušek.

– 41 –
 „Ach,“ zvolal Evžen, radostně mávaje karabinou, „věděl jsem, že
to bude krásná bitva!“
Ve chvíli, kdy pronášel tato slova, prolétla mezi ním a Charlesem
kulka, utrhla mu jednu kadeř, provrtala klobouk a na místě zabila
vlastence, který stál za ním.
Závan po kulce dýchl mladíkům do tváře.
„Viděl jsem, který to byl, viděl jsem ho!“ křičel Charles.
„Který? Ukaž mi ho!“ ptal se nedočkavě Evžen.
„Tamhleten, co právě trhá patronu a chce znovu nabít karabinu.“
„Počkej, počkej! Jsi si jistý?“
„Kruci, jsem!“
„Tak se dobře dívej!“
Mladík vystřelil; dragoun sebou škubl a jeho kůň uskočil stra-
nou; bezpochyby mimoděk pobídl koně ostruhou.
„Zásah! Zásah!“ křičel Evžen.
A skutečně, dragoun se pokoušel znovu zavěsit pušku na závěsný
hák, ale nepodařilo se mu to; zbraň mu vyklouzla; držel se rukou
za bok a snažil se vést koně druhou rukou, aby se dostal z vřavy;
po několika krocích se však zakymácel, sklouzl podél pouzdra na
pistole a spadl z koně hlavou napřed.
Jednou nohou zůstal zavěšený ve třmenu; vyděšený kůň se dal
do cvalu a táhl ho za sebou. Mladíci ho chvilku sledovali pohledem;
brzy se ale kůň i jezdec ztratili v dýmu.
V tu chvíli se otevřely brány a za bubnování a troubení se z nich
vyřítila posádka k útoku na zteč.
To bylo to poslední, k čemu se vlastenci vzepjali; nepřítel nečekal.
Zatroubil na ústup a celá kavalerie rozprášená po pláni se shromáž-
dila na hlavní cestě a cválala směrem do Kilstettu a Gambelheimu.
Dělo ještě chvíli rozrývalo koulemi terén. Nepřítel ale utíkal tak
rychle, že se brzy octl mimo dostřel.
Oba hoši se vrátili slavně do města, Charles nadšený, že viděl
bitvu, Evžen proto, že se jí sám zúčastnil; Charles si na Evženovi

– 42 –
vynutil slib, že ho naučí střílet z karabiny, s níž uměl tak dobře
zacházet.
Teprve teď se dověděli, co bylo příčinou poplachu.
Generál Lisemberg, německý žoldák ze školy starého Lucknera,
který vedl s jistým úspěchem partyzánskou válku, dostal od Pi-
chegrua rozkaz hájit předsunutý post v Bischwilleru; on však buď
z lehkomyslnosti, nebo z opozice vůči Saint‑Justovým nařízením,
místo aby dal na doporučení představitelů lidu a pečlivě hlídal své
pozice, nechal překvapit své vojsko v ležení a nakonec byl zasko-
čen útokem sám ve svém štábu; jenom s obtížemi se jemu a štábu
podařilo tryskem ujet a zachránit si holý život.
Až těsně pod hradbami, kde cítil oporu, se obrátil, ale bylo už
pozdě; ve městě byl vyhlášen poplach. Každému bylo jasné, že by
se ten chlapík měl raději dát nepřítelem zajmout nebo zabít, než
aby žádal o ochranu město, v němž velel Saint‑Just.
A skutečně, sotva se dostal za hradby, byl z rozkazu představitele
lidu zatčen i s celým štábem.
Mladí přátelé se vrátili do hotelu U Lucerny, kde našli paní Teu­
t­chovou velmi zneklidněnou; Evžen začínal být ve městě poměrně
známý, a tak jí donesli, že ho viděli utíkat k Haguenavské bráně se
zbraní v ruce. Nejdříve tomu nechtěla věřit; ale když viděla, jak se
k ní vrací ozbrojený, zachvátila ji hrůza z toho, co se mohlo stát. Její
děs ještě znásobilo nadšené vyprávění Charlese, který poprvé viděl
bitvu zblízka, a pohled na klobouk provrtaný kulkou.
Charles byl sice uchvácený, ale přesto nezapomněl, že má ve dvě
hodiny obědvat u občana Euloga Schneidera.
Ve dvě hodiny pět minut vystoupal po třech schodech pomaleji,
než po nich ráno seběhl, a zaklepal na nízké dveře nad nimi.

– 43 –
 V
Slečna de Brumpt

Když se ozval první výstřel z děla, sešla se společnost Propaganda

a prohlásila, že bude zasedat nepřetržitě, dokud bude Štrasburk
v ohrožení.
Byť byl Eulogos Schneider velmi přepjatý jakobín, zapálenější
než Marat, stejně jako byl Marat zapálenější než Robespierre, vlas-
tenectvím ho vysoce předčila společnost Propaganda.
Z toho vyplývá, že ač veřejný žalobce, ač zvláštní komisař Repub-
liky, musel počítat se dvěma mocnostmi, mezi nimiž se musel udržet.
Se Saint‑Justem a s Propagandou. Saint‑Just představoval, ač to
dnešnímu čtenáři připadá podivné, a přesto se to nedá popřít, umír-
něnou republikánskou stranu, a Propaganda stranu ultrajakobínskou.
Saint‑Just měl materiální moc; ale vůdce Propagandy občan
Tétrell měl moc morální.
Eulogos Schneider tedy věřil, že je jeho povinností zúčastnit se
zasedání Propagandy, která debatovala o tom, jak zachránit vlast,
zatímco Saint‑Just a Lebas vyrazili jako první na koních ze Štras­
burku. Podle jejich oblečení a trojbarevné kokardy bylo jasné, že
jsou zástupci lidu, nechali za sebou zavřít brány a drželi se v prv-
ních řadách republikánů.
Nepřítel byl zahnán na útěk, oba se tedy hned vrátili do Štras­
burku a vydali se na radnici, kde bydleli, zatímco členové Propa‑
gandy stále ještě debatovali, i když nebezpečí již bylo zažehnáno.
Tato okolnost byla příčinou toho, že se Eulogos Schneider, který
rád druhým doporučoval, aby k jídlu chodili přesně, o půlhodinu
opozdil.
Charles využil jeho zpoždění a seznámil se s třemi dalšími hosty,
kteří měli zasednout u stejného stolu.

– 44 –
 Schneider jim o Charlesovi vyprávěl, přijali ho tedy vlídně jako
chlapce, který se chce stát učencem, a každý z nich už se rozhodl,
že ho bude vychovávat podle svých znalostí a zásad.
Byli tři, jak už jsme řekli.
Jmenovali se Edelmann, Young a Monnet.
Edelmann byl význačný hudebník, v kostelních zpěvech se vy-
rovnal Gossekovi. Kromě toho složil pro divadlo partituru na báseň
Ariadna na Naxu, skladbu hráli ve Francii, jak si vzpomínám, někdy
v roce 1818 nebo 1820. Byl malý, měl truchlivý výraz, nikdy nesun-
dával brýle, které jako by mu už vrostly do nosu, a neustále nosil
kaštanově hnědý kabát zapnutý odshora dolů na měděné knof­
líky. Vrhl se na stranu revolucionářů se vším nadšením, zápalem
a prudkostí, jakých jsou schopni lidé nadaní představivostí. Když
Schneider obvinil jeho přítele Diétricha, štrasburského starostu,
z přílišné umírněnosti, vypovídal proti němu u soudu a řekl:
„Budu tě oplakávat, neboť jsi můj přítel; ale musíš zemřít, pro-
tože jsi zrádce!“
Druhým pozvaným byl Young, chudý švec; v jeho případě vložila
příroda buď omylem, nebo z žertu, jak se jí to občas stává, do hru-
bého obalu duši básníka. Uměl latinsky a řecky, ale své ódy a satiry
psal pouze v němčině; jeho proslulé republikánství zpopularizovalo
jeho poezii. Velmi často ho zastavovali na ulicích lidé a volali na
něj: „Verše, Youngu! Verše!“ Tu vystupoval na nějaké brlení, hrazení
studny, na první balkon, pokud se někde v sousedství naskytl, a vy-
sílal k nebesům své verše a ódy jako syčící a planoucí střely. Byl to
vzácný a čestný muž, jeden z upřímně zapálených revolucionářů,
kteří čekali od Revoluce pouze osvobození lidské rasy, umírali jako
dávní mučedníci bez stížností a nářků, přesvědčeni o budoucím
vítězství svého náboženství.
Třetí z nich, Monnet, nebyl pro Charlese cizincem, také hned
vykřikl radostí, když ho spatřil. Byl to starý voják, od útlého mlá-
dí granátník, který vystoupil z vojenské služby, stal se knězem

– 45 –
a prefektem v koleji v Besançonu, kde ho Charles poznal. Ve věku
vášní, tedy v osmadvaceti letech, kdy zalitoval neuváženě slože-
ných kněžských slibů, přišla Revoluce a všechny sliby zrušila. Byl
vysoký, trochu nachýlený, velmi milý a zdvořilý a měl v sobě jakýsi
melancholický půvab, který na první pohled přitahoval; smutně,
někdy trpce se usmíval, jako by v hloubi srdce skrýval jakési bo-
lestné tajemství a žádal po všech lidech, nebo spíše po veškerém
lidstvu, aby uchránili jeho nevinnost před nebezpečím. Nevinnost
byla v těch dobách nejohroženější. Tak se také vrhl, nebo spíše padl
do extremistické strany, kam patřil Schneider; teď se chvěl nevolí
z toho, že solidarizuje s terorem, že je komplicem zločinu, a tak
kráčel kupředu se zavřenýma očima a netušil, kam ho nohy nesou.
Ti tři muži byli přátelé, tři nerozluční Schneiderovi druzi. Za-
čínali se znepokojovat kvůli jeho zpoždění, neboť všichni cítili, že
Schneider je jejich pilířem; pokud to Schneiderem otřese, padnou
oni; pokud Schneider padne, oni zemřou.
Monnet, nejneklidnější, a tedy nejméně trpělivý ze všech, se už
zvedal, že půjde sehnat nějaké zprávy, když vtom uslyšeli zachras-
tění klíče v zámku a hluk prudce otvíraných dveří.
To už vstupoval dovnitř Schneider.
Zasedání bylo bouřlivé; na popelavě šedé pleti veřejného žalobce
vystupovaly ještě zřetelněji žilky naběhlé krví; ačkoli byla polovina
prosince, na čele se mu perlil pot a pod povolenou vázankou bylo
vidět cholericky naběhlý býčí krk.
Hned jak vstoupil do místnosti, hodil na její druhý konec klo-
bouk, který držel v ruce.
Tři muži se okamžitě zvedli, jako by je všechny ovládala pružina,
a popošli mu o krok vstříc; Charles naopak couvl za židli, jako by se
chtěl za ní zabarikádovat.
„Občané,“ začal Schneider, skřípaje zuby, „občané, oznamuju
vám dobrou novinu, novinu, která vás třeba nepotěší, ale určitě
překvapí. Za týden se žením.“

– 46 –
 „Ty?“ zvolali všichni tři muži jednohlasně.
„Ano. Nebude to pro Štrasburk novinka, až se to bude šířit od
úst k ústům: ‚Vy to ještě nevíte? – Ne! – Kolínský kapucín se žení! –
Opravdu? – Už je to tak!‘ Youngu, ty napíšeš svatební báseň, Edel-
mann ji zhudební a Monnet, který je veselý jako katafalk, ji zazpívá.
V příštím dopise to musíš oznámit otci, Charlesi!“
„A koho si bereš?“
„To ještě nevím, na mou duši, a je mi to úplně jedno; mám chuť
oženit se se svou starou hospodyní: byl by to dobrý příklad splynutí
tříd.“
„Co se stalo? Povídej!“
„Skoro nic. Jenom do mne ryli, napadali mě a vinili, ano, vinili!“
„A kde?“
„V Propagandě.“
„Ach ne!“ zvolal Monnet. „Tu společnost jsi přece založil!“
„A neslyšel jsi nikdy, že děti zabíjejí vlastní rodiče?“
„Kdo tě napadl?“
„Tétrell. Chápete to? Ten demokrat, který vynalezl přepych sans-
culotismu, který má pušky z Versailles, pistole s vyrytými liliovými
květy, vlastní psí smečky jako šlechtic, hřebčinec jako princ, je,
nechápu z jakého důvodu, idolem štrasburskě lůzy. Možná proto,
že je polepený zlatem jako nějaký plukovní bubeník, ostatně má
i takovou figuru. Domníval jsem se, že má osoba je zárukou, ale
mýlil jsem se: uniforma komisaře veřejného žalobce holt nedoká-
zala přebít kutnu kapucína ani sutanu kanovníka. Plivl mi do tváře
obvinění, že jsem pořád hanebně poskvrněný kněžským úřadem,
a tudíž stále neodpustitelně podezřelý všem skutečným přátelům
svobody. Kdo ale položil na oltář svaté svobody víc obětí než já?
Nenechal jsem snad během necelého měsíce setnout šestadvacet
hlav? Kolik jich ještě chtějí, když jim tohle nestačí?“
„Uklidni se, Schneidere, uklidni se!“

– 47 –
 „Z toho by se člověk úplně zbláznil,“ pokračoval Schneider a roz­
ohňoval se čím dál víc. „Propaganda mi říká: To nestačí, a Saint‑Just
zase: To už je příliš. A mezi nimi se mám pohybovat! Včera jsem ještě
nechal zatknout šest aristokratických psů; dnes čtyři. Ve Štrasburku
a v okolí už není vidět nikoho kromě mých husarů Smrti; ještě dneš-
ní noci musím zadržet jednoho emigranta, který měl tu odvahu, že
přeplul Rýn v pašerákové loďce a přišel do Plobsheimu konspirovat
se svou rodinou. Ten si tedy musí být zatraceně jistý tím, co dělá.
Ach, teď už chápu jednu věc,“ pokračoval a natáhl ruku, jako by chtěl
někomu pohrozit, „události jsou silnější než vůle, a pokud existují
muži, kteří podobně jako válečné vozy z Písma drtí lidi stojící jim
v cestě, pak jen proto, že je pohání stejná osudová a nepřekonatelná
síla, která spouští vulkány a vodopády.“
Po tomto výstupu, jemuž nechyběla určitá výmluvnost, se ner-
vózně rozchechtal:
„No co, nic před životem, nic po smrti! Jenom probuzený zlý sen,
to je celé; trápením se zabýváme, pokud trvá, když pomine, ani po
něm nevzdechneme! Pročež zasedněme ke stolu. Valeat res ludicra,
že je to tak, Charlesi?“
A jako první vykročil a otevřel přátelům dveře do jídelny, kde
byla přichystána skvělá hostina.
Young si sedal s ostatními ke stolu a oslovil Schneidera:
„Co tě ale nutí, aby ses do týdne oženil?“
„No ano, na to nejlepší jsem zapomněl! Tak si představte, že kro-
mě toho, že mi říkají kapucín z Kolína, kde jsem nikdy kapucínem
nebyl, a kanovník z Augšpurku, kde jsem nikdy nebyl kanovníkem,
vyčítají mi mé obžerství a smilstvo! Já a obžerství! Promluvme si
o tom: celých třicet čtyři let svého života jsem pil jenom vodu a jedl
mrkev. Takže teď se s chutí zakousnu do bílého chleba a do masa, no
a co? A smilstvo? Myslí si snad, že budu žít jako svatý Antonín, když
jsem shodil kutnu? To se tedy mýlí! Existuje jediný způsob, jak tomu
všemu učinit přítrž, totiž že se ožením. K čertu, proč bych nemohl

– 48 –
být věrný manžel a dobrý otec rodiny jako každý jiný! Ovšem pokud
mi k tomu občan Saint‑Just dopřeje čas.“
„A už sis aspoň vybral? Která šťastná žena bude mít tu čest sdílet
s tebou lože?“ tázal se Edelmann.
„Když jde o ženu, postará se o to ďábel,“ opáčil Schneider.
„Tak na zdraví budoucí paní Schneiderové,“ pozvedl Young sklen-
ku, „a protože mu ji má obstarat ďábel, ať mu pošle aspoň bohatou
a krásnou!“
„Ať žije Schneiderova žena!“ přidal se smutně Monnet.
V tu chvíli se otevřely dveře a na prahu jídelny se objevila stará
kuchařka.
„Je tu jakási občanka a okamžitě si přeje mluvit kvůli neodkladné
záležitosti s občanem Eulogem,“ ohlásila.
„Jenomže já neznám žádnou neodkladnou záležitost kromě za-
počaté hostiny,“ odvětil Eulogos. „Ať přijde zítra.“
Stařena zmizela. Skoro okamžitě se dveře opět otevřely.
„Říká, že zítra by bylo pozdě.“
„Proč tedy nepřišla dříve?“
„Protože jsem nemohla, občane,“ ozval se něžný a prosebný hlas
z předpokoje; „prosím, nech mě vstoupit, potřebuji s tebou mluvit,
snažně prosím!“
Eulogos netrpělivě kývl na stařenu, aby zavřela dveře a přišla
blíž.
Potom se však najednou zamyslel nad svěžestí a mladým zvukem
toho hlasu a zeptal se se satyrským úsměvem stařeny:
„Je mladá?“
„Řekla bych tak osmnáct,“ odpověděla.
„Je hezká?“
„Ďábelsky krásná!“
Tři muži se rozesmáli.
„Slyšíš to, Schneidere, ďábelsky krásná!“

– 49 –
 „Tak teď už jenom stačí zjistit, jestli je bohatá, a našel jsi snou-
benku,“ žertoval Young. „Jen otevři, stará, ta krásná dívka musí být
tvoje příbuzná, když přichází od ďábla.“
„Proč ne od Boha?“ zeptal se Charles tak něžným hláskem, že se
tři muži zachvěli.
„Protože náš přítel si to s Bohem rozházel, zatímco s ďáblem je
jedna ruka, ani nevím proč.“
„A pak,“ pokračoval Young, „jenom ďábel vyslyší tak rychle pros-
by, které k němu člověk vysílá.“
„No tak dobře,“ na to Schneider, „ať tedy vstoupí!“
Stará služka otevřela dveře a hned nato se v nich objevila ele-
gantní dívčí postava v cestovním úboru, zahalená pláštíkem z čer-
ného saténu podšitým růžovým taftem.
Vykročila do jídelny, zastavila se u svícnu a čtyř stolovníků, kteří
tichým šepotem vyjadřovali svůj obdiv:
„Občané,“ pravila, „kdo z vás je občan komisař Republiky?“
„Já, občanko,“ ozval se Schneider, ale nepovstal.
„Občane, jdu tě požádat o milost, na níž závisí můj život,“ oslovila
ho dívka.
Pohledem neklidně těkala z jednoho muže na druhého.
„Přítomnost mých přátel tě nemusí znepokojovat,“ pravil Schnei­
der, „jsou to mí věrní, a kromě toho je jejich posláním obdivovat
krásu. Zde přítel Edelmann je hudebník.“
Dívka pokývala hlavou, jako by chtěla říct: Znám jeho hudbu.
„Přítel Young je básník,“ pokračoval Schneider.
Stejné pokynutí znamenalo: Znám jeho verše.
„A konečně přítel Monnet, který sice není ani básník, ani hudebník,
ale má oči a srdce a je, podle toho, co čtu v jeho pohledu, připraven
mluvit ve váš prospěch. A zde můj mladý přítel je ještě školák, jak
vidíte, ale už dost učený na to, aby uměl časovat sloveso milovat ve
třech jazycích; klidně tedy mluvte před nimi, ledaže by vaše sdělení
bylo natolik důvěrné, že by vyžadovalo rozmluvu mezi čtyřma očima.“

– 50 –
 Zvedl se, podal dívčině ruku a ukázal na pootevřené dveře ve-
doucí do malého odděleného salonku.
Dívka se živě ohradila:
„Ne, ne, pane.“
Schneider se zamračil.
„Promiň, občane… Ne, občane, to, co ti chci říct, není tajné a ne-
musím to skrývat.“
Schneider si znovu sedl a vybídl gestem dívku, aby rovněž usedla.
Zavrtěla hlavou.
„Sluší se, aby prosebníci stáli,“ pravila.
„Tak tedy do toho a podle všech regulí,“ řekl Schneider. „Řekl
jsem ti, kdo jsme. Teď je řada na tobě.“
„Jmenuji se Clotilde Brumptová.“
„Chceš snad říct de Brumpt.“
„Bylo by nespravedlivé vyčítat mi zločin, který se stal tři sta nebo
čtyři sta let před mým narozením a za který nemůžu.“
„Nemusíš mluvit dál, znám tvoji záležitost a vím, proč jsi mě
vyhledala.“
Dívka poklekla, sklonila hlavu a sepjala ruce. Přitom jí kapuce
pláštíku spadla na ramena a světlo dopadlo v plné šíři na její vý-
jimečnou krásu; překrásné světlé vlasy se dělily na temeni hlavy
pěšinkou a spadaly v dlouhých vlnách po stranách dokonale oválné
tváře. Bělost jejího čela ještě umocňovaly černé oči, řasy a obočí;
rovný, a přesto citlivý nos se chvěl stejně jako dívčiny tváře, na nichž
byly patrné stopy po prolitých slzách. Pootevřená ústa připravená
k prosbě jako by byla vytesaná z korálu a v jejich polostínu sví-
tily zuby bílé jako perly; a konečně tu bylo hrdlo bílé jako sníh,
sametové jako satén, ztrácející se v černých šatech upnutých až ke
krku, v jejichž záhybech se však daly tušit půvabné křivky těla, které
skrývaly.
Byla nádherná.

– 51 –
 „Ano, ano,“ utrousil Schneider, „ano, jsi krásná, máš v sobě při-
tažlivost prokletých ras, půvab a svůdnost; ale my nejsme Asiaté,
abychom se nechali svést nějakou Helenou nebo Roxelanou. Tvůj
otec konspiruje, tvůj otec je vinen, tvůj otec tedy zemře.“
Dívka vykřikla, jako by ta slova byla dýkou, která jí pronikla až
do srdce.
„Ó ne, ne, můj otec nekonspiruje!“ zvolala.
„Když nekonspiruje, proč tedy emigroval?“
„Emigroval, protože patřil k princi Condéovi a domníval se, že
je jeho povinností následovat ho i do exilu. Ale protože je stejně
zbožným synem své vlasti jako jejím věrným služebníkem, odmítl
bojovat proti Francii, a už dva roky od té doby, co je psancem, ne-
vytáhl meč z pochvy.“
„A co přišel dělat do Francie, proč přeplul Rýn?“
„Běda, můj smutek ti to vysvětlí, občane komisaři. Moje matka
umírala na druhé straně řeky, sotva čtyři míle od něj. Muž, v jehož
náručí prožila dvacet šťastných let života, čekal na slůvko naděje.
V každém listu však četl jenom: ‚Je jí hůře! Je jí hůře! Je jí ještě hůře!‘
Předevčírem už to nemohl vydržet, převlékl se za sedláka a na loďce
se přepravil přes řeku; nešťastného převozníka však patrně zlákala
odměna, Bůh mu odpusť!, a tak mého otce udal. Dnešní noci ho
zatkli. Zeptej se svých lidí, v jaké chvíli! Právě umírala. Zeptej se jich,
co zrovna dělal! Plakal a zatlačoval jí oči. Ach, jestli se dá omluvit
nějaký návrat z exilu, pak tehdy, když se muž vrátí, aby dal poslední
sbohem matce svých dětí. Můj Bože, ty mi jistě řekneš, že zákon to
říká jasně, že každý emigrant, který vkročí na půdu Francie, zaslou-
ží smrt; ano, pokud se sem vrací s léčkou v srdci či se zbraní v ruce,
aby konspiroval nebo se bil. Ale ne když se se sepjatýma rukama
modlí na kolenou před lůžkem umírající.“
„Občanko Brumptová,“ zavrtěl Schneider prudce hlavou, „zákon
nemluví o citových zákrutech duše, je výslovný: ‚V tom a tom pří-
padě, za těch a těch okolností, pro tu a tu příčinu se ukládá trest

– 52 –
smrti.‘ Muž, který se dostane do takových okolností a zná zákon, je
vinen. A je‑li vinen, musí zemřít.“
„Ne, nemusí, pokud ho budou soudit muži, kteří mají srdce!“
„Srdce!“ zvolal Schneider. „Myslíš si snad, že si můžu sám určo-
vat, jestli mám, či nemám srdce? Je vidět, že jsi neslyšela, z čeho
mě obvinili v Propagandě; právě z toho, že jsem příliš slabý vůči
prosbám lidí. Domníváš se, že by pro mne nebylo lehčí i příjemnější,
když vidím u svých nohou tak krásné stvoření jako ty, zvednout je
a osušit mu slzy, místo abych tvrdě prohlásil: ‚Všechno je zbytečné,
ztrácíš tady čas!‘? Ne, ale naneštěstí zákon je zákon a orgány, které
zákon prosazují, musí být stejně neoblomné jako zákon sám. Zákon
není žena; zákon je socha z bronzu s mečem v jedné ruce a váhami
v druhé; nic jiného nesmí být na miskách těchto vah váženo kromě
obvinění na jedné straně a pravdy na druhé. Nic nesmí odvrátit
ostří meče od té strašlivé linie, která je pro něj narýsována. Na téže
linii se sešly hlavy krále, královny i prince a tyto tři hlavy padly
stejně jako hlava žebráka bez vyznání, kterého zatkli někde v lese
za vraždu či žhářství. Zítra odjedu do Plobsheimu; popravčí nástroj
a kat pojedou za mnou; kdyby tvůj otec neemigroval, kdyby tajně
nepřekročil Rýn, kdyby tedy bylo obvinění nepravdivé, byl by osvo-
bozen. Ale pokud je obvinění pravdivé, jak mi to tvoje ústa právě
potvrdila, pak pozítří jeho hlava na náměstí v Plobsheimu padne.“
Dívka zvedla hlavu a naposledy se zeptala:
„Nedáváš mi tedy žádnou naději?“
„Žádnou!“
„Tak mi ještě dovol poslední slovo,“ pravila, zvedajíc se ze země.
„Mluv.“
„Ne, tentokrát si chci s tebou promluvit o samotě.“
„Tak pojď.“
Dívka kráčela jako první pevným krokem k salonu, kam bez
zaváhání vstoupila.
Schneider vešel za ní a zavřel dveře.

– 53 –
 Sotva osaměli, natáhl ruku, aby ji objal v pase. Dívka však prostě
a důstojně rukou jeho paži odstrčila.
„Občane Schneidere,“ začala, „odpusť mi poslední pokus, kte-
rým na tebe chci zapůsobit, a uznej, že jsem se pokusila dojmout
tě všemi poctivými prostředky, a tys je všechny odmítl. Uvědom si,
že jsem zoufalá a že chci za každou cenu zachránit otce. Proto teď
musím cosi vyslovit: slzy a prosby nic nezmohly… co tedy peníze…“
Schneider pohrdavě pokrčil rameny a zkřivil rty, dívka se však
nedala přerušit.
„Jsem bohatá,“ pokračovala. „Maminka zemřela a já po ní sama
dědím nesmírné bohatství, občane Schneidere. Mám k dispozici dva
miliony. Kdybych měla čtyři, nabídla bych ti je. Mám však jenom
dva, právě tolik tedy nabízím. Chceš je? Jestli ano, vezmi si je a za-
chraň prosím mého otce!“
Schneider jí položil ruku na rameno. Přemýšlel, jeho huňaté
obočí mu skoro zacláněno ve výhledu na dívku, přesto si ji zaníceně
prohlížel.
„Zítra pojedu do Plobsheimu, jak jsem ti řekl,“ promluvil konečně.
„Právě jsi mi něco navrhla. V Plobsheimu ti učiním jinou nabídku.“
„Co to říkáš?“ zvolala dívka.
„Říkám, že jestli budeš chtít, všechno se může urovnat.“
„Pokud se tvůj návrh nějak dotkne mé cti, ani ho nevyslovuj.“
„Neboj se, nedotkne.“
„Budeš tedy v Plobsheimu vítán.“
A pozdravila ho, sice ještě moc nedoufala, ale už neplakala, ote-
vřela dveře, prošla jídelnou, lehce se uklonila a zmizela.
Ani jeden ze tří mužů, ani hoch nemohli vidět Clotildin obličej
zakrytý kapucí jejího krátkého pláštíku.
Komisař Republiky ji následoval; zadíval se na dveře jídelny,
které za ní zapadly, a chvilku poslouchal, až uslyšel kola kočáru,
který ji odvážel.

– 54 –
 Potom se vrátil ke stolu, nalil do sklenic svých hostů i do své
obsah celé lahve liebefraumicht:
„Připijme si tímto ušlechtilým vínem na občanku Clotildu Brump­
tovou, snoubenku Jana Jiřího Euloga Schneidera.“
A zvedl sklenku; čtyři spolustolovníci usoudili, že by bylo zby-
tečné zasypávat ho otázkami, na něž by patrně neodpověděl, a tak
si jen připili také.

– 55 –
 VI
Mistr Nicolas

Tahle scéna na všechny hluboce zapůsobila, každý ji prožíval podle

své povahy; nejvíce se však dotkla našeho studenta. Jistěže už vi-
děl ženy, ale nyní se poprvé před ním zjevila skutečná žena. Slečna
de Brumpt, jak už jsme řekli, byla nesmírně krásná a její krása za-
sáhla mladíka v podmínkách, které ji dokázaly správně zarámovat.
Pociťoval podivné chvění, cosi jako bolestné kousnutí v srdci,
když po dívčině odchodu Schneider zvedl sklenku a prohlásil, že
slečna Brumptová je jeho snoubenkou a brzy se stane jeho ženou.
Co se stalo v salonku? Jakými slovy ji asi Schneider přesvědčil
a přiměl v tak krátké době k souhlasu? Mladík totiž ani na okamžik
nezapochyboval, že dívka musela souhlasit, s takovou jistotou hos-
titel mluvil.
Chtěla se mu snad nabídnout, když ho požádala o rozmluvu mezi
čtyřma očima?
Jak oddaná to musí být dcera a jak silná je její láska k otci! Taková
čistá lilie, růže voňavá, tedy svolila kvůli otci, že se spojí s trnitou
cesmínou, s hrubým bodlákem. Charles si říkal, že kdyby byl otcem
toho nebeského dítěte, raději by stokrát zemřel, než aby si život
vykoupil věčným dceřiným neštěstím.
Poprvé vlastně vnímal a oceňoval krásu ženy, poprvé měřil
propast, kterou může ošklivost vyhloubit mezi dvěma osobami
opačného pohlaví.
Poprvé si totiž také všiml Eulogovy ošklivosti, a že to byla ošk-
livost! Nejhorší ze všech: taková se nedá smazat, neboť je spjata
s ohavností morální, s páchnoucí ohyzdností klášterních tváří už
v mládí poznamenaných pečetí přetvářky.

– 56 –
 Charles se v zamyšlení otáčel za dívkou, která už odešla, jako se slu-
nečnice kloní za sluncem, co už zapadlo, stál s otevřenými ústy a chvě-
jícím se chřípím, jako by zachycoval ve vzduchu atomy vůně, kterou
kolem sebe šířila. Právě se v něm prozbudilo nervózní jemné dráždění
mladosti, a jako se v dubnu hrudník rozpíná při vdechování prvních
závanů jara, tak se teď jeho srdce rozpínalo při prvním dechu lásky.
Ještě to nebyl den, jenom úsvit; ještě to nebyla láska, jenom he-
rold, který ji ohlašoval.
Zvedal se jako přitahován magnetismem a chtěl jít, sám nevěděl
kam, když tu Schneider zazvonil.
Zvuk zvonku ho roztřásl a shodil z výšin, kde bloudil, zpět na zem.
Objevila se stařena.
„Mám tu nějaké husary jako ordonanční službu?“ otázal se jí.
„Dva,“ odvětila stařena.
„Ať jeden okamžitě sedne na koně a dojede mi pro mistra Nico-
lase,“ přikázal Schneider.
Stařena zavřela beze slova dveře, důkaz toho, že věděla, o kom
je řeč.
Charles to netušil, ale bylo zřejmé, že přípitek souvisel s odcho-
dem slečny de Brumpt, zvonek s přípitkem a rozkaz, který právě
vydal Schneider, s tím zvonkem; ještě ho ale čekalo jedno poznání.
Bylo zřejmé, že i další tři stolovníci vědí, kdo je to Nicolas, pro-
tože nikdo z nich nepoložil jedinou otázku.
Charles by se byl rád zeptal svého souseda Monneta; ale neod-
vážil se ze strachu, aby otázku nezaslechl Eulogos a neodpověděl
na ni.
Na chvíli se rozhostilo ticho. Na Eulogových hostech jako by spo-
činula jakási tíha; ani očekávání kávy, toho příjemného průvodce
dezertu, ani její podávání nedokázaly protrhnout tíseň podobnou
krepovému závoji, která se vznášela ve vzduchu poté, co Eulogos
vyslovil prostinký rozkaz.
Uplynulo deset minut.

– 57 –
 Po deseti minutách někdo zaklepal na dveře třemi pravidelnými
údery.
Hosté se zachvěli; Edelmann si znovu zapnul svůj porozepnu-
tý kabát, Young si odkašlal, Monnet zbledl, až vypadal jako límec
vlastní košile.
„To je on!“ pravil Eulogos a svraštil obočí. Charlesovi připadalo,
že má trochu změněný hlas.
Dveře se opět otevřely a stará služka ohlásila:
„Občan Nicolas!“
Potom se přitiskla ke stěně, aby nechala projít toho muže, a při-
tom se ho ani trochu nedotkla.
Vstoupil hubený, bledý a zasmušilý mužík.
Byl oblečen jako všichni, a přesto bylo v jeho odění, chování
a vystupování, zkrátka v celé jeho osobě, cosi znepokojivého, co
nahánělo strach.
Edelmann, Young a Monnet si odtáhli židle; jen Eulogos postrčil
tu svoji kupředu.
Malý mužík udělal dva kroky směrem do jídelny, pozdravil Eu-
loga a oči upíral jenom na něj, ostatních si nevšímal.
„Zítra v devět hodin,“ řekl Eulogos, „odjíždíme.“
„Kam?“
„Do Plobsheimu.“
„Jak dlouho se tam zdržíme?“
„Dva dny.“
„Kolik pomocníků?“
„Dva. Stroj je v pořádku?“
Mužík se usmál a pokrčil rameny, jako by chtěl říct: „Zbytečná
otázka.“
Nahlas řekl:
„Počkám na tebe u Kehlské brány, nebo se tu pro tebe mám za-
stavit?“
„Zastavíš se pro mne.“

– 58 –
 „Budu tady přesně v devět.“
Mužík se chystal k odchodu.
„Počkej,“ vyzval ho Schneider, „před odchodem se s námi napiješ
na zdraví Republiky.“
Muž s úklonou přijal.
Schneider zazvonil, objevila se stařena.
„Skleničku pro občana Nicolase,“ přikázal Schneider.
Schneider vzal první láhev, která mu přišla pod ruku, a opatrně
ji naklonil nad sklenici, aby nezkalil tekutinu; do sklenky steklo pár
kapek červeného vína.
„Nepiju červené,“ podotkl mužík.
„Pravda!“ poznamenal Schneider.
Potom se rozesmál:
„Jsi pořád tak nervózní, občane Nicolasi?“
„Pořád.“
Schneider uchopil druhou láhev vína, tentokrát to bylo šampaňské.
„Tumáš,“ řekl a podával mu ji, „gilotinuj mi tuhle občanku.“
A znovu propukl v smích.
Edelmann, Young a Monnet se ho bez úspěchu pokusili napodobit.
Mužík zůstal vážný.
Chopil se lahve, vytáhl z opasku rovný, široký a ostrý nůž a ně-
kolikrát jím přejel po skle lahve, pod zvýšeným okrajem jejího ústí;
potom jednou prudkou ranou téhož nože odťal hrdlo, zátku i drátky.
Víno vypěnilo stejně jako krev u uťatého krku; Schneider však
držel svoji sklenku připravenou a schytal do ní první víno.
Mužík nalil všem; nějak se došlo k tomu, že naplnil jenom pět
sklenek místo šesti.
Charlesova sklenice zůstala prázdná a Charles se střehl na toto
opomenutí upozornit.
Edelmann, Schneider, Monnet a Young si s mužíkem přiťukli.
Buď že si ťukli příliš, nebo to bylo nějaké znamení, Schneiderova
sklenka se při nárazu rozbila.

– 59 –
 Všech pět mužů zvolalo: „Ať žije Republika!“
Ale jenom čtyři se mohli napít na její zdraví: ve Schneiderově
sklence nezůstalo nic.
Pár kapek vína však zbylo v lahvi; Schneider ji horečně uchopil
a přiložil hrdlo k ústům.
Ale udělal to prudčeji, než měl, a ostrý okraj rozbitého skla mu
rozřízl ret až k zubům.
Z krvácejících úst vyšlo zaklení, muž mrštil lahví o zem a rozbil ji.
„Platí pořád zítřek v tutéž hodinu?“ otázal se klidně Nicolas.
„Ano a už jdi k čertu!“ utrhl se na něj Schneider s kapesníkem u úst.
Mistr Nicolas pozdravil a vyšel.
Schneider zbledl a vypadal na omdlení při pohledu na krev
prýštící mu z úst. Padl do své židle.
Edelmann a Young k němu přistoupili, aby mu pomohli; Charles
zatahal Monneta za cíp kabátu.
„Kdo je to ten mistr Nicolas?“ otázal se a chvěl se vzrušením po
zhlédnutí té podivné scény, která se tu před jeho očima odehrála.
„Ty ho neznáš?“ zeptal se Monnet.
„Jak bych ho měl znát? Jsem ve Štrasburku teprve od včerejška.“
Monnet si místo odpovědi prudce rukou přejel po krku.
„Nechápu,“ řekl Charles.
Monnet ztišil hlas.
„Nechápeš, že je to kat?“
Charles se zatřásl.
„Takže ten stroj, to je…?“
„Kruci, to bych řekl!“
„A co bude dělat s gilotinou v Plobsheimu?“
„Už ti to řekl, bude se tam ženit!“
Charles stiskl studenou a vlhkou Monnetovu ruku a vyřítil se
z jídelny.
Právě zahlédl skrze clonu páry stoupající z krve pravdu!

– 60 –
 VII
Synovská láska aneb Dřevěná noha

Charles běžel přímo k paní Teutchové. Její hotel byl pro něj stejné
útočiště, jako je pro králíka pelech a pro lišku nora; sotva tam do-
razil, cítil se v bezpečí. Jakmile překročil práh hostince U Lucerny,
už se ničeho neobával.
Zeptal se, kde je jeho mladý kamarád: cvičil se ve svém pokoji
v šermu s rytmistrem regimentu, který ležel posádkou ve Štras­
burku.
Rytmistr sloužil kdysi pod jeho otcem markýzem de Beauharnais,
který měl dvakrát či třikrát příležitost všimnout si jeho výjimečně
bravurního zacházení se zbraní.
Jakmile se vězněný markýz de Beauharnais dověděl, že jeho syn
odjíždí do Štrasburku, aby vyhledal dokumenty, jimiž by mu mohl
prospět, doporučil synovi, aby nepřerušoval cvičení, která patří
k výchově mladíka z dobré rodiny. Vyzval ho, aby si zjistil, zdali je
četař Pierre Augereau stále ve Štrasburku, a pakliže ano, aby s ním
čas od času zkřížil zbraně.
Evžen se informoval a Pierra Augereaua našel. Jenže už nebyl
četař, ale rytmistr a šermoval už jenom pro svoji zábavu; jakmile
se však dověděl, že o lekce ho přišel požádat syn jeho bývalého
generála, prohlásil Pierre Augereau, že za ním rád bude docházet
do hotelu U Lucerny.
Rytmistr sem chodíval rád zaprvé proto, že v mladém žákovi
objevil skoro mistra, který se dovedně bránil jeho výpadům starého
praktika, a také proto, že po každé lekci ho žák pozval na večeři
a večeře u občanky Teutchové byla podstatně lepší než v kasárnách.
Pierre Augereau patřil k regimentu, který vyběhl z města, aby
ráno pronásledoval Rakušany, a viděl na hradbách svého žáka s puš-

– 61 –
kou v ruce. Mával na něj šavlí, ale Evžen byl tak zaujatý střílením
na Rakušany, že si nevšiml znamení, která mu adresoval statečný
důstojník.
Od občanky Teutchové se Augereau dověděl, že Evžena málem
zabili; ukázala mu klobouk provrtaný kulkou a vyprávěla mu, jak
to mladík útočníkovi splatil; pro rakouského dragouna to byla osu-
dová splátka.
Augereau zasypával svého žáka komplimenty a žák ho zase
pozval podle svého zvyku na jídlo, které se v Německu podává
mezi obědem, tedy hlavním jídlem, a večeří, u níž se lidé většinou
scházejí v deset večer.
Když dorazil Charles, žák a učitel se pozdravili zbraněmi, lekce
byla skončena. Evžen šermoval energicky, obratně a s lehkostí,
takže na něj byl Augereau dvojnásobně hrdý.
Bylo prostřeno v malé pracovně, kde mladíci ráno snídali.
Evžen představil svého nového přítele rytmistrovi, který usoudil,
že ten bledý a drobounký mladíček potřebuje hodně jíst, a poprosil
paní Teutchovou, aby přidala na stůl jeden příbor navíc. Charles
však neměl hlad, před chvilkou vstal totiž od stolu; prohlásil, že se
s přáteli pouze napije a přiťukne si na rytmistrův postup, ale na
jídlo že nemá ani pomyšlení.
Aby vysvětlil, nikoli proč nemá chuť k jídlu, na to by stačila tři
slova „Už jsem obědval“, ale co měl donynějška na práci, vyprávěl,
jaké scény byl právě svědkem.
Pierre Augereau se zase rozhovořil o svém životě; o tom, jak
se narodil na předměstí Saint‑Marceau jako syn zednického ná-
deníka a zelinářky; jak od dětství tíhl k šermu, jemuž se naučil,
jako se pařížský kluk učí všemu ostatnímu. Jak ho potom dobro-
družná povaha dovedla do Neapole, kde vstoupil ke karabiníkům
krále Ferdinanda; jak se pak stal učitelem šermu a snažil se – což
právě dělalo z jeho šermu velmi nebezpečné umění – kombinovat
neapolskou školu se školou francouzskou; jak v roce 1792 dostali

– 62 –
všichni Francouzi rozkaz, aby opustili město, on se vrátil do Francie,
kam dorazil pár dní po druhém září, ještě včas, aby zaujal místo
mezi dobrovolníky, které Danton z Martova pole rozmisťoval do
armády, a jak se zúčastnil bitvy u Jemmapes, kde na sebe upozornil.
Augereau také přímo tam získal svoji první hodnost; nato přešel do
Rýnské armády, kde ho markýz de Beauharnais povýšil na četaře
a kde to potom dotáhl až na rytmistra. Dnes mu bylo šestatřicet
a jeho ctižádostí bylo stát se kapitánem.
Evžen neměl, co by vypravoval, ale předložil návrh, který byl
přijat s nadšením: jít do divadla, aby Charlese rozptýlili v jeho
chmurném rozpoložení.
Divadelní společnost občana Bergera hrála v těchto dnech
v Breui­lo­vě sále Voltairova Bruta a Synovskou lásku aneb Dřevěnou
nohu od občana Demoustierse.
Zkrátili tedy večeři a v šest hodin všichni tři vstoupili do sálu:
dva mladíci pod ochranou rytmistra, který je převyšoval o hlavu,
a jeho dvou mohutných pěstí, co měly v případě potřeby posloužit
nejen svému majiteli, ale i mladíkům. Sál už byl přeplněný diváky,
jenom stěží našli tři místa na lavici v sedmé či osmé řadě v přízemí.
V té době byl pojem křesla v divadle dosud neznámý.
Šťastné vyústění ranní bitvy udělalo z toho dne skoro svátek
a tragédie Brutus, kterou zrovna dnes náhodou hráli, jako by
byla poctou hrdinnému chování místního obyvatelstva. V sále si
ukazovali na některé hrdiny mezi obecenstvem, kteří se toho dne
vyznamenali. Vědělo se, že mladý herec, představitel Tita, bojoval
v prvních řadách a byl zraněn.
Uprostřed hlomozu, který předchází každému představení, když
je více diváků než míst, udeřil pořadatel třikrát holí o podlahu,
a v tom okamžiku se jako zázrakem rozhostilo ticho.
Pravda je, že pořadatelovy rány byly doprovázeny mocným hla-
sem Tétrella, hrdého na to, jakého vítězství dosáhl v Propagandě
nad Schneiderem.

– 63 –
 Charles poznal svého nočního ochránce a ukázal ho Evženovi,
přičemž samozřejmě nemluvil o setkání s ním a o radě, kterou mu
dal.
Evžen znal Tétrella podle vidění, už několikrát ho v ulicích Štras­
burku potkal; slyšel také, že byl jedním z udavačů jeho otce, což
stačilo, aby se na něj díval s nechutí a značnou nedůvěrou.
Co se Pierra Augereaua týče, ten ho viděl poprvé, a jako správný
pařížský posměváček si nejdříve všiml obrovitého Tétrellova nosu.
Nozdry toho obřího výrůstku byly daleko od sebe a čichový orgán
se v Tétrellově tváři neuvěřitelně vyjímal, vypadal jako jedno z těch
velikých zhášedel na konci tyčí, jimiž kostelníci zhasínají svíce, co
nedokážou sfouknout.
Malý Charles seděl skoro pod Tétrellem; Augereau, kterého od
něj odděloval Evžen, mu nabídl, že si s ním vymění místo.
„A proč?“ otázal se Charles.
„Protože jsi přímo pod vzduchovými otvory občana Tétrella,“
odvětil tázaný, „a já mám strach, aby tě nevdechl, až vtáhne vzduch.“
Tétrell byl spíše obávaný než milovaný; ačkoli nebyla ta poznám-
ka příliš vkusná, vyvolala smích.
„Ticho!“ křikl Tétrell.
„Co má být?“ ozval se posměšně s tím zvláštním přízvukem pa-
řížského kluka Augereau.
A zvedl se, aby se zblízka podíval do tváře muži, který ho okřikl.
Kolem sedící diváci poznali uniformu regimentu, který se tak
úspěšně účastnil ranního útoku, a vypukli v bouřlivé ovace, tleskali
a vykřikovali.
„Bravo, rytmistře! Ať žije rytmistr!“
Augereau zasalutoval, opět usedl, a protože se v tu chvíli zvedala
opona, pozornost publika se cele obrátila k jevišti, a nikdo už ne-
myslel ani na Tétrellův nos ani na rytmistra.
Opona se zvedla a na jevišti se právě odehrávalo zasedání řím-
ského senátu, při němž první římský konzul Junius Brutus s Pub-

– 64 –
likolou oznamuje, že Tarquinius, který obléhá Řím, posílá svého
vyjednávače.
Hned od počátku bylo vidět, jak diváci hru vnímají, když po
osma­třiceti úvodních verších pronesl Brutus tato slova:

Římský lid dobře ví, jak svoboda drahá je mi,

leč nitro mé se v jiné city halí;
první vyslanec krále objevil se v naší zemi,
vyslanec, co bude účty skládat králi.
Jen králové, jen despotové, pohlédněte sem,
Republika je vám rovna, splnil se lidu sen.

Sálem se rozlehl aplaus. Jako by Francii, stejně jako Řím, čekal

krásný osud; Brutova deklamace byla přerušena, herec celých deset
minut nemohl pokračovat.
Znovu ho přerušili, to když ještě s větší vřelostí recitoval tyto verše:

Pod železnou knutou krutě trpící lid

neštěstím mučený svoji hrdost sebral.
Tarquinius nám vrátil naše práva a klid,
ze zločinů, jimiž nás tyran deptal,
zrodila se naše svoboda a blaho.
Toskánci, z nás si příklad berte,
s tyrany zatočte, s osudem se perte.

Zde herci udělali přestávku; konzulové se se senátem vydali k ol-

táři, jejich pochod byl doprovázen křikem a voláním bravo; potom
nastalo ticho, aby bylo slyšet vzývání.
Herec, který ztvárňoval roli Bruta, pronesl hlasitě:

Ó Marte! Bože hrdinů, Říma a boje,

zde nás máš, hradby brání naše voje,

– 65 –
 na svém oltáři, Marte, slyš přísahy uprostřed debat,
přísahy, co pronáší tví věrní, já i tento senát.
A pokud v Římě někdo zradit svůj lid zkusí,
a chtěl by pány, krále zpátky volat,
toho jméno ať si každý Říman hnusí,
nás nepodaří se mu nikdy zdolat.

V době politického vření se netleská kvalitě veršů, ale jen tomu,

jak souzní s našimi pocity. Zřídkakdy vycházely z hercových úst
banálnější tirády, a přesto žádné Corneillovy či Racinovy nádherné
verše nebyly přijímány s takovým nadšením.
Jako by už nadšení nemohlo být větší, ale popravdě řečeno ovace
neznaly hranic, když se zvedla opona při začátku druhého dějství
a v roli Tita se objevil mladý herec, bratr slečny Fleuryové z Théâtre
français s rukou na pásce. Rakouská kulka mu provrtala biceps.
Vypadalo to, že hra tady skončí!
Několik veršů, které narážely na vítězství Tita a jeho vlastenectví,
muselo být opakováno, a rovněž když Titus, odmítaje Porsennovy
nabídky, říká:

Narodil jsem se mezi Římany a život za ně položím rád!

Přísný senát mi více než vy, pane, může dát,
byť žárlil na mne a nespravedlivý byl ke mně,
raději ho mám než králů kruté sémě.
Jsem synem Bruta, svobodu vrytou v srdci mám,
lesk dvora, žezlo krále, to vše odmítám.

A nakonec, když se v následující scéně vzdává své lásky se zvo-

láním:

Pryč s nadějí, tak prchavou a plnou snění!

Celý Řím mě volá ke zdím Kapitolu,

– 66 –
 kde národ čeká v zbožném chvění.
To práce má a sláva zbavila je bolu.
Jejich hrdé přísahy tu znovu zazní,
záruky svobody a života bez bázní.

Nejnadšenější mladíci se vrhli na scénu, objímali herce, tiskli mu

ruce, zatímco dámy mávaly kapesníky a házely mu kytice.
Byl to Voltairův, Brutův a hlavně Fleuryho triumf.
Už jsme řekli, že druhým kusem večera měla být hra našeho
krajana Demoustierse s názvem Synovská láska aneb Dřevěná noha.
Byla to jedna z idyl, jimiž múza Republiky zásobovala divadla. Je
pozoruhodné, že se nikdy v dramatické literatuře nevyskytovalo
tolik limonád jako v oněch revolučních letech 92, 93 a 94. Právě z té
doby pocházejí Abelova smrt, Smírce, Ženy, Krásná statkářka, jako
by po krvavých lázních ulice lidé potřebovali všechny ty banální
otřepané fráze, aby se nastolila rovnováha.
Nero se nejprve kochal pohledem na hořící Řím a potom si po-
sadil na hlavu květinový věnec.
Událost vztahující se k rannímu boji však postavila překážku
uvedení toho braku. Madam Fromontová, která hrála roli Luisy, tedy
jediné ženy účinkující ve hře, ztratila v ranní šarvátce otce i man-
žela. V téhle situaci bylo skoro nemožné, aby hrála roli zamilované
ženy, vlastně aby hrála jakoukoli roli.
Zvedla se opona mezi dvěma kusy a na scéně se objevil Titus‑Fleury.
Publikum mu nejdřív zatleskalo, potom se ztišilo, neboť pocho-
pilo, že mu chce něco sdělit.
Se slzami v očích přišel jménem paní Fromontové požádat divá-
ky, jestli by mohli kus Synovská láska nahradit hrou Róza a Colas,
neboť madam Fromontová oplakává otce a manžela, kteří padli za
Republiku.
Ze všech stran hlediště se ozývaly hlasy „Ano! Ano!“ spolu s mo-
hutnými výkřiky „bravo“. Fleury se právě uklonil a chystal se opustit

– 67 –
jeviště, když tu se zvedl Tétrell a mávl rukou na znamení, že chce
promluvit.
Hned bylo slyšet:
„To je Tétrell, přítel lidu! To je Tétrell, bič aristokratů! Ať mluví!
Ať žije Tétrell!“

– 68 –
 VIII
Provokace

Tétrell byl toho večera ještě elegantnější než obvykle; měl na sobě
modrý kabát s velkými klopami a zlatými knoflíky, vestu z bílého
piku, jejíž límec téměř překrýval límec kabátu; tříbarevný opasek
lemovaný zlatým prýmkem mu svíral pas, za ním měl zastrčené pis-
tole s dřevěnou pažbou vykládanou slonovinou a hlavní potaženou
zlatem; šavli v pochvě z rudého marokénu si nestoudně přehodil přes
okraj balkonu, takže visela nad parterem jako další Damoklův meč.
Tétrell nejprve poklepal na obrubu balkonu tak silně, až se zvedl
ze sametu prach:
„Co se to tady děje, občané?“ zeptal se nakvašeně. „Myslel jsem,
že žiju ve Spartě. Patrně jsem se mýlil a octl jsem se spíše v Korin-
tu nebo v Sybaridě. Je vůbec možné, že se republikánka odvažuje
obrátit na republikány s takovou výmluvou? Copak jsme stejní jako
ti mizerní otroci z druhého břehu, jako ti aristokratičtí psi, kteří
vykřikovali svoje modlitby za zemřelé, když jsme je bičovali? Dva
muži zemřeli pro vlast, budiž jejich památka opředena nesmrtel-
nou slávou! Spartské ženy dávaly svým synům a manželům štíty se
slovy: ‚Vrať se se štítem, nebo na štítu.‘ A když se jim vrátili jejich
muži na štítu, tedy mrtví, oblékly ten nejkrásnější šat. Občanka
Fromontová je hezká. O milence nebude mít nouzi! Všichni krásní
hoši nezahynuli u Haguenavské brány; a není mezi námi žádný
starý vlastenec, který by nechtěl měnit s jejím otcem. Nemysli si
tedy, občane Fleury, že nás obměkčíš takzvaným neštěstím občanky,
která je naopak poctěná tou dvojí smrtí, která jedinou ranou z děla
získala čest pro sebe a celou svoji rodinu. Jdi jí říct, ať se na jevišti
objeví a ať zpívá; důrazně jí připomeň, ať nás ušetří svých slz; dnes
je svátek lidu, slzy patří aristokratům!“

– 69 –
 Všichni se odmlčeli. Tétrell byl, jak už jsme řekli, třetí nejmoc-
nější autoritou ve Štrasburku, možná ještě obávanější než ty druhé
dvě. Občan Fleury vycouval z jeviště a pět minut nato se opona
zvedla a na jevišti se objevila první scéna Synovské lásky. Důkaz
toho, že herci poslechli Tétrella.
Aby čtenář pochopil, co bude následovat, musíme mu aspoň
v několika řádcích načrtnout obsah a styl té žalostné, nudné a ne-
zajímavé pastorely.
Hru otvírají tyto známé verše a hudba:

Milenci, trhejte nejkrásnější květy na světě,

čelo své pastýřky jimi věnčete;
láska vám bude odměnou,
zahrne vás sladkou něhou.

Starý voják se stáhl na odpočinek do chatrče u úpatí Alp; byl

zraněn v bitvě u Nefeldu, kde mu život zachránil jiný voják, jehož
od té doby neviděl.
Žije se svým synem, který zazpíval první verše, a teď pokračuje
dalšími čtyřmi, které objasňují myšlenku díla:

Ještě sladší naděje mě vede,

takže sotva slunce vyjde,
jako vy stejně květiny trhat budu
a otcovo čelo jimi ověnčit půjdu!

Zaměstnání věru hloupoučké pro pětadvacetiletého hocha, tím

spíš, že starý voják se probudí, ještě než synek stačí dokončit vě-
nec, takže divák nevidí, jak mu budou slušet lekníny a pomněnky,
z nichž je uvit. Zato však se může potěšit duetem, v němž syn odmítá
všechny otcovy pobídky k tomu, aby se zamiloval a oženil, se slovy:

– 70 –
 Láska, již k vám cítím,
nejsladším je kvítím.

Brzy však změní názor. Dotrhal květiny, aby ověnčil otcovo čelo,
a odběhne pro ovoce k obědu; v tu chvíli přikvačí na scénu dívka
a zpívá:

Ach, dobrý starče, vězte,

trápení převeliké mám,
žít se mi ani nechce…
Nešel jakýs pocestný k nám?

Pocestný, kterého dívka hledá, je její otec. Stařec ho neviděl. Dív-

ka je velice neklidná, a tak se nejdřív nasnídá a potom usne. Nato se
všichni dají do hledání ztraceného otce, kterého Armand, chlapec
trhající květy, jimiž věnčí otcovské čelo, najde velmi snadno, není
divu. Tomu muži je šedesát a má jednu nohu dřevěnou.
Všichni jistě chápou, jakou radost má Luisa při pohledu na svého
znovunalezeného otce; štěstí je ještě znásobeno, když po krátkém
vysvětlení pozná Armandův otec v Luisině otci vojáka, který mu
zachránil život v bitvě u Nefeldu a ztratil při tom nohu. Chybějící úd
mu královská štědrost nahradila údem dřevěným, zcela nečekaná
peripetie vysvětlující onen prapodivný název díla: Synovská láska
aneb Dřevěná noha.
Pokud madam Fromontová hledala svého otce pod Alpami a zou-
fala si, že ho ztratila, její slzy a bolest jí v hraní nádherně posloužily;
sotva ho však nalezla, kontrast té divadelní a její vlastní situace se
ženě, která ztratila otce navždy, zjevil v celé zoufalé nahotě. Hereč-
ka přestala být herečkou a stala se skutečnou dcerou a skutečnou
manželkou. Bolestně vykřikla, odstrčila svého divadelního otce
a v mdlobách klesla do náruče prvního milovníka, který ji odnesl
z jeviště.

– 71 –
 Padla opona.
V sále vypukl strašlivý zmatek.
Většina diváků stála na straně ubohé madam Fromontové, fre-
neticky tleskala a křičela: „Dost! Dost!“ Druhá část zase vyvolávala:
„Občanka Fromontová! Občanka Fromontová!“, ovšem v tom volání
byly zastoupeny jak ovace, tak snaha přivolat ji, aby pokračovala
v hraní své role. Několik nepřátelsky zaujatých tvrdých Catonů
s Tétrellem v čele pak křičelo:
„Hra! Hra!“
Po pěti minutách děsného kraválu se rozhostilo ticho a na jevi-
šti se objevila ubohá vdova, bledá, uplakaná, oblečená do smutku,
zavěšená do zraněné paže Fleuryho, která jí měla posloužit za
ochranu. Sotva se dovlekla na scénu, kde poděkovala jedněm za
zájem, druhé pak prosila o odpuštění, že nemůže hrát.
Celý sál vypukl v ovace, ozývalo se bravo a potlesk, ovšem
všechny projevy nadšení a soucitu přerušilo zapískání z balkonu
protestující proti všeobecnému mínění.
Sotva však pískot dozněl, ozval se z přízemí hlas:
„Bídáku!“
Tétrell vyskočil a naklonil se z balkonu.
„Kdo řekl bídáku?“
„Já,“ odvětil hlas.
„A komu tak říkáš?“
„Tobě!“
„Skrýváš se v parteru a neodvažuješ se ukázat, co?“
Jediným skokem se na lavici octl patnáctiletý jinoch, a převyšuje
ostatní přítomné, zvolal:
„Tady jsem! Ukazuju se, jak vidíš!“
„Evžen Beauharnais! Syn generála Beauharnaise!“ ozvalo se pár
hlasů diváků, kteří znali otce, když byl ve Štrasburku, a teď poznali
syna, který už tu také žil nějaký čas.

– 72 –
 Generál Beauharnais byl velmi oblíbený; kolem jinocha se utvo­
řila skupinka, kromě toho se ho chystali bránit z jedné strany Au-
gereau, z druhé Charles.
„Aristokratické vlče!“ vykřikl Tétrell, když viděl, s jakým protiv-
níkem má co do činění.
„Vlčí bastarde!“ odpověděl mladík a pod hrozivým pohledem
a napřaženou pěstí hlavy Propagandy ani nesklopil zrak.
„Jestli mě donutíš, abych sestoupil k tobě,“ zaskřípal Tétrell zuby,
„dej si pozor, napráskám ti!“
„A jestli mě donutíš, abych vylezl za tebou nahoru,“ opáčil Evžen,
„zpolíčkuju tě!“
„Jen se podívejme na toho usmrkance,“ nutil se Tétrell ke smíchu
a poslal Evženovi vzduchem ránu.
„Tumáš, tohle je zase pro tebe, zbabělče!“ odpověděl mladík
a hodil Tétrellovi do tváře svoji rukavici, do níž strčil dvě či tři olo-
věné kulky.
Rukavice letěla přímo ukázkově a přistála zrovna na Tétrellově
tváři.
Tétrell vykřikl zlostí a sáhl si na tvář, která se okamžitě pokryla
krví.
Tétrell zuřil a žíznil po odvetě: běžet k mladíkovi chodbami mu
připadalo příliš zdlouhavé. Vytáhl tedy pistoli z opasku a namířil na
jinocha, kolem něhož se okamžitě udělalo prázdno; každý se obával,
aby kulka ze zbraně v roztřesené Tétrellově ruce neohrozila kromě
mladíka i jeho sousedy.
V tu chvíli však se mezi Tétrella a jinocha vrhl muž v uniformě
pařížského dobrovolníka s důstojnickými prýmky. Zakryl chlapce
vlastním tělem a zkřížil paže.
„Jen pomalu, občane!“ pravil. „Když máme po boku šavli, nevraž-
díme!“
„Bravo, dobrovolníku! Bravo!“ ozývalo se ze všech stran sálu.

– 73 –
 „Víš ty,“ pokračoval dobrovolník, „co dělal tenhle jinoch, tohle
aristokratické vlče, ten usmrkanec, jak mu říkáš, zatímco ty jsi vedl
krasořečnické rozpravy v Propagandě? On bojoval, aby nepříteli
zabránil vstoupit do Štrasburku. Ty jsi žádal hlavu svých přátel,
a on zabíjel nepřátele Francie. A teď si zase pěkně schovej tu svoji
pistoli za opasek, mně strach nenaženeš, a hezky si poslechni, co
ti chci říct.“
V hledišti zavládlo hluboké ticho, na jevišti, jehož opona byla
stále nahoře, se tísnili herci, kulisáci i vojáci z gardy.
Dobrovolník tedy pokračoval v tichu plném zvědavého strachu,
nemusel vůbec zvyšovat hlas, a přesto ho slyšeli všichni přítomní.
„Ještě bych ti rád pověděl,“ navázal voják, odstoupil od jinocha,
aby na něj bylo vidět, a vzal ho kolem ramen, „že tenhle jinoch, který
není ani aristokratické vlče, ani usmrkanec, ale muž, jejž dnešní
vítězství pokřtilo přímo na bitevním poli na republikána, tě nej-
dříve urazil a nyní tě vyzývá na souboj. Nazval tě zbabělcem a čeká
na tvého sekundanta. Můžeš si vybrat zbraň dle libosti, ledaže by
sis raději podle svého zvyku vybral gilotinu a za sekundanta kata;
a říkám ti to já, slyšíš, já, svým i jeho jménem. To já ti za něj ručím,
já, Pierre Augereau, rytmistr prvního regimentu pařížských dobro-
volníků! A teď jdi třeba k čertu! Pojď, občane Evžene!“
Chytil jinocha, sundal ho z lavice na zem, ale přitom ho nejdříve
zvedl dost vysoko na to, aby ho všichni mohli vidět a nadšeně mu
zatleskali.
Uprostřed pokřiků, nadšených hurá a bravo vyšel z hlediště ná-
sledován svými mladými druhy. Polovina diváků ho doprovázela až
k hotelu U Lucerny s výkřiky:
„Ať žije Republika! Ať žijí pařížští dobrovolníci! Pryč s Tétrellem!“

– 74 –
 IX
Kapitola, v níž je Charles zatčen

Madam Teutchová slyšela hluk blížící se k hotelu U Lucerny a ob-

jevila se na prahu. Ve světle loučí, jimiž se ozbrojilo pár největších
nadšenců, už zdálky viděla své dva hosty a Pierra Augereaua, které
jí triumfálně přiváděli.
Strach, který zaséval Tétrell mezi všechno obyvatelstvo, přinášel
ovoce; úroda byla zralá; sklízela se nenávist.
Asi třicet mužů dobré vůle navrhlo Pierru Augereauovi, že bude
bdít nad bezpečností jeho žáka, neboť bylo velmi pravděpodobné,
že se občan Tétrell pokusí využít tmy a něco jinochovi provést.
Rytmistr jim ovšem poděkoval s tím, že se o mladíkovo bezpečí
postará sám, že za něj odpovídá.
Poté nabídl rytmistr vůdcům davu sklenici punče nebo horkého
vína, aby je udržel v dobré náladě, kdyby je třeba později potřebo-
val.
Kuchyně hostince U Lucerny byla vmžiku plná lidí, hned se na-
plnil kotlík na svařování vína a v nádobě se tavil cukr s alkoholem.
Rozešli se až o půlnoci s pokřikem „Ať žije Republika!“, předtím
si však tiskli ruce a navzájem přísahali spojenectví za všech okol­
ností.
Když odešel poslední piják horkého vína, když za ním zapadly
dveře a zavřely se okenice, aby zevnitř ven nepronikl ani proužek
světla, Augereau zvážněl a obrátil se na Evžena:
„A teď, můj mladý žáku, musíme myslet na vaši bezpečnost.“
„Jakže, na moji bezpečnost?“ zvolal jinoch. „Copak jste neřekl, že
se nemám čeho obávat, protože za mě ručíte?“
„To jistě, ručím za vás, ale pod podmínkou, že uděláte, co budu
chtít.“

– 75 –
 „Že uděláš, co budu chtít,“ pravila správná občanka Teutchová,
procházejíc právě kolem mistra šermu a obou mladíků.
„Správně,“ přitakal učitel šermu. „Jenom se mi zdá směšné, že
mám tykat synovi svého generála, který je markýz jako hrom. No
nic, co se dá dělat. Beru za tebe odpovědnost, to jo, ale pod podmín-
kou, že uděláš, co budu chtít.“
„A co mám tedy udělat? Doufám, že mi neporadíš nějakou zba-
bělost.“
„Ale pane markýzi,“ na to Augereau, „něco takového ani nevyslo-
vujte, jinak se popereme, na mou duši!“
„No tak se nezlob, Pierre. Co mi tedy navrhuješ? Povídej, rychle.“
„Nevěřím ani za mák muži, který nosí falešný nos takové velikos-
ti, ačkoli už není karneval. Sázím se, že ten se nebude bít.“
„A proč by se nebil?“
„Protože vypadá na velkého zbabělce!“
„Ano, ale jestli se bít bude?“
„Jestli se bít bude, pak nemám, co bych řekl. To riskujeme pouze
ránu mečem nebo kulku. Ale jestli se bít nebude…“
„No? Co se stane, jestli se bít nebude?“
„To je potom jiná! V tom případě nám hrozí větší nebezpečí. Totiž
že ti uříznou krk. A právě toho tě chci ušetřit.“
„Co s tím?“
„Odvedu tě k sobě do kasáren pařížských dobrovolníků. Tam tě
hledat nebude, za to ti ručím.“
„Mám se schovávat? Ani za nic!“
„Zmlkni, příteli,“ zamračil se rytmistr, „něco takového před Pier­
rem Augereauem ani nevyslovuj. Slovo odvaha mi něco říká, na to
vem jed. Nebudeš se schovávat, jenom tam počkáš. To je celé.“
„A na koho počkám?“
„Na svědky občana Tétrella.“
„Na jeho svědky? Pošle je přece sem, a já nebudu vědět, jestli je
sem poslal, protože tu nebudu.“

– 76 –
 „Zůstane tady náš malý Charles, kterému nic nehrozí. Ten se pro
tenhle úkol přímo narodil! Přijde nás informovat o tom, co se tady
děje. Tisíc kulí a granátů! Vidíte všude jen samé potíže…“
„Vidíš,“ opravila ho občanka Teutchová, přecházejíc podruhé
kolem skupinky.
„Vidíš! Vidíš! Matka Teutchová má pravdu,“ pravil rytmistr a opa-
koval si to slovo dvakrát, jako by si ho chtěl vrýt do paměti. „Takže
dohodnuto, jdeš se mnou.“
„Ale jakmile se přihodí cokoli, Charlesi, okamžitě přiběhneš do
kasáren, ano?“
„Dávám ti své čestné slovo.“
„A teď,“ na to Augereau, „půlobrat vlevo.“
„Kam jdeme?“
„Do kasáren.“
„Dvorem?“
„Dvorem.“
„Proč ne dveřmi?“
„Protože půjdeme‑li hlavními dveřmi, mohl by nás někdo vidět
a sledovat, kam míříme, zatímco ve dvoře znám branku, kterou
vyklouzneme přímo do uličky, kudy celých čtyřiadvacet hodin ne-
projde ani kočka; dostaneme se pěkně v tichosti do kasáren a nikdo
se nedozví, kde ptáčci hřadují.“
„Vzpomínáš si na svůj slib, Charlesi?“
„Ačkoli jsem o dva roky mladší než ty, slovo držím stejně, Evžene.
Ostatně za dnešní den jsem zestárl tak, že mám stejná léta jako ty.
Sbohem a klidně se vyspi. Augereau na tebe dá pozor a já dohlédnu
na tvoji čest.“
Mladíci si stiskli ruku; rytmistr málem zlomil Charlesovi svým
mocným stiskem prsty, a potom odtáhl Evžena do dvora, zatímco
Charles zkoušel s bolestnou grimasou odlepit prsty od sebe.
Sotva se mu to podařilo, vzal si, jak byl zvyklý, klíč a svícínek
s ouškem, vyšel do svého pokoje a ulehl.

– 77 –
 Slastně usínal, když se otevřely dveře a přes práh vstoupila paní
Teutchová, po špičkách se blížila k jeho lůžku s prstem na ústech,
čímž naznačovala, že mu chce sdělit něco velmi důležitého.
Jinoch už znal dost dobře tajemná počínání paní Teutchové, tak-
že ho její zjevení se nijak nevylekalo, byť byla pro návštěvy doba
víc než nezvyklá.
Přistoupila k jeho posteli a zašeptala:
„Chudáku andílku, to je nadělení!“
„Copak, občanko Teutchová,“ zeptal se se smíchem Charles, „co-
pak se proboha děje?“
„Musím vám něco říct, i když vás tím zneklidním. Něco se totiž
stalo.“
„Kdy se to stalo?“
„Když jste byli v divadle.“
„A co to bylo?“
„Měli jsme tu návštěvu, abyste věděl!“
„Koho?“
„Ty muže, co přišli pro občany Dumonta a Ballua.“
„Předpokládám, že ani teď je nenašli, co?“
„Nepřišli pro ně, holoubku.“
„Pro koho tedy?“
„Pro tebe.“
„Pro mne? A čemu vděčím za takovou čest?“
„Zdá se, že pořád hledají autora toho lístku, pamatujete se?“
„Toho, v němž jsem jim psal, aby se ztratili a hodně rychle?“
„Ano.“
„No a?“
„No a navštívili váš pokoj, prohrabali všechny vaše papíry.“
„V tom ohledu jsem úplně klidný, nenašli nic proti Republice.“
„To ne, ale našli jedno dějství tragédie.“
„Ach, mé tragédie Théramenés.“
„Odnesli ho s sebou.“

– 78 –
 „Bídáci! Naštěstí ho znám zpaměti.“
„Víte ale, proč ho odnesli?“
„Protože se jim mé verše líbily, aspoň doufám.“
„Ne. Protože poznali, že písmo na rukopisu je stejné jako na
lístku.“
„Aha, tak to je vážnější.“
„Znáš zákon, chudáčku malý. Každý, kdo poskytuje azyl podezře-
lému, či mu napomáhá k útěku…“
„Zaslouží smrt, ano, vím.“
„Podívejme se, jak klidně to štístko povídá o takové hrůze. Zrov-
na jako by si poroučelo koláč se zavařeninou.“
„Říkám to tak, paní Teutchová, protože se mě to netýká.“
„Co se vás netýká?“
„Trest smrti.“
„Proč by se vás neměl týkat?“
„Abyste měla tu čest setkat se s gilotinou, musí vám být šestnáct.“
„Jsi si tím jistý, drahoušku?“
„Jistě pochopíte, že jsem se o tom informoval. Kromě toho jsem
včera četl na zdech nový výnos občana Saint‑Justa, který stanovuje,
že spisy každého, koho čeká poprava, mu musí být předloženy, a že
on sám si zadrženého vyslechne… Přesto…“
„Copak?“ otázala se paní Teutchová.
„Počkejte… dejte mi inkoust, pero a papír.“
Charles uchopil brk a napsal:
„Občane Saint‑Juste, byl jsem protiprávně zadržen. Věřím ve
tvou spravedlnost, chci, aby mě k tobě přivedli.“
A podepsal se.
„Vezměte si to k sobě,“ řekl paní Teutchové. „V dnešních časech
musí člověk předvídat. Pokud mě zatknou, pošlete po někom tenhle
lístek občanu Saint‑Justovi.“
„Kristepane! Chudáčku malý, jestli se ti takové neštěstí přihodí,
doručím mu list sama, to ti slibuju, a i kdybych měla u něj v před-

– 79 –
pokoji čekat čtyřiadvacet hodin, nehnu se odtamtud, předám ho
jenom jemu do vlastních rukou.“
„Tak to je všechno, co potřebuju, občanko Teutchová, teď mě
obejměte a dobře se vyspěte. Já se pokusím o totéž.“
Paní Teutchová objala svého hosta a vzdálila se, šeptajíc:
„Skutečně, panebože, teď už nejsou děti; jeden hoch provokuje
občana Tétrella a druhý chce být předveden před občana Saint‑Jus-
ta!“
Paní Teutchová zavřela dveře; Charles sfoukl svíčku a usnul.
Nazítří ráno kolem osmé si právě rovnal papíry, které byly trochu
v nepořádku po tom včerejším pátrání, když do jeho pokoje vtrhla
občanka Teutchová s křikem:
„Už jsou tady! Už jsou tady!“
„Kdo?“ otázal se Charles.
„Policisté, přišli tě zatknout, chudáku chlapče.“
Charles rychle zastrčil pod košili druhý dopis svého otce, ten,
co byl adresovaný Pichegruovi; bál se, že by mu ho mohli vzít a už
nevrátit.
Policisté vstoupili a ukázali jinochovi zatykač, ten prohlásil, že
je připraven jít s nimi.
Když šli kolem občanky Teutchové, mrkl na ni, jako by jí chtěl
říct: Nezapomeňte…!
Občanka Teutchová odpověděla stejným mrknutím: Buďte klidný!
Pochopové odváděli Charlese pěšky.
Cesta do vězení vedla kolem domu Euloga Schneidera. Na chvilku
mladíka napadlo, že by se mohl nechat zavést k muži, s nímž včera
obědval. Ale když viděl přede dveřmi gilotinu, vedle ní prázdný
vůz a na schůdcích do domu mistra Nicolase, připomněl si včerejší
scénu a s odporem zavrtěl hlavou. Zašeptal:
„Chudák slečna Brumptová! Bůh ji ochraňuj!“
Chlapec ještě patřil k těm, co věří v Boha; pravda, bylo to dosud
dítě.

– 80 –
 X
Schneiderova cesta

Sotva Charles a muži, co ho odváděli, prošli, otevřely se dveře

domu Euloga Schneidera a zvláštní komisař Republiky se objevil
na prahu. Něžným pohledem objal smrticí nástroj, pěkně rozebraný
a naložený na voze, přátelsky pozdravil mistra Nicolase a nastoupil
do prázdného vozu.
Ještě neseděl a otázal se mistra Nicolase:
„A ty?“
Kat ukázal na jakousi bryčku, která přijížděla se dvěma muži.
Teď byli kompletní: žalobce, gilotina a kat.
Průvod se vydal na cestu ulicemi vedoucími ke Kehlské bráně,
v níž ústí cesta do Plobsheimu.
Všude, kudy projížděl, zaséval mrazivou hrůzu. Lidé stojící na
prahu svých obydlí zacházeli do domů a zavírali dveře; chodci se
lepili na zdi se zbožným přáním zmizet za nimi. Jenom několik fana-
tiků mávalo klobouky a vykřikovalo: Ať žije gilotina! Tedy vlastně:
Ať žije smrt!, ale ke cti lidstva dlužno podotknout, že jich bylo málo.
U brány čekala obvyklá Schneiderova eskorta: osm husarů Smrti.
V každém městečku po cestě se Schneider zastavil a šířil děs.
Sotva se pochmurný průvod zarazil na náměstí, vyhlásil Schneider,
že je připraven přijmout udání. Vyposlechl je, pak podrobil výsle-
chu starostu a městskou radu chvějící se strachy, přikázal zatčení
a nechal za sebou smutné a vyděšené městečko, jako by jím prošla
žlutá zimnice či černý mor.
Eschau leželo poněkud stranou, napravo od cesty.
Doufalo, že bude uchráněno průjezdu strašlivé kohorty. Nestalo
se tak.

– 81 –
 Schneider se pustil boční cestou rozmáčenou dešti, po níž se
vcelku snadno jelo jeho vozu a bryčce mistra Nicolase, protože byly
lehké. Ale žebřiňák s rudou gilotinou tam uvízl.
Schneider poslal čtyři husary Smrti pro muže a koně.
Muži a koně se však trochu zpozdili; všem chybělo nadšení po-
máhat pohřební družině. Schneider zuřil. Vyhrožoval, že se usadí
v Eschau a celé městečko skončí na gilotině.
A stalo by se to, kdyby se mu zlíbilo, tak všemocní byli tihle
strašliví diktátoři.
To vysvětluje masakry, které prováděli Collot‑d’Herbois v Lyonu
a Carrier v Nantes; závrať z krve jim stoupla do hlavy stejně jako
před osmi sty lety Neronům, Commodům a Domitiánům.
Nakonec muži a koně vší silou vytáhli žebřiňák z blátivé koleje
a Schneiderova kolona mohla vjet do městečka.
Starosta, jeho zástupce a celá obecní rada čekali na komisaře na
konci ulice, aby ho slavnostně uvítali.
Schneider je dal obklíčit svými husary Smrti, nevyslechl si ani
jedinou větu proslovu, který chtěli pronést.
Byl den trhu. Zastavil se na velkém náměstí a před vyděšenýma
očima obyvatel poručil vztyčit popraviště.
Potom rozkázal, aby přivázali starostu k jednomu sloupku gi-
lotiny a jeho zástupce ke druhému, zatímco celá obecní rada měla
stát na pódiu.
Tenhle druh pranýře vynalezl pro ty, kdo podle jeho mínění
nezasloužili přímo smrt.
Bylo poledne, doba oběda. Vstoupil do hostince naproti popra-
višti, nechal si přinést stolek na balkon a naservírovat jídlo. Čtyři
husaři Smrti u něj drželi hlídku.
Při dezertu vstal, zvedl sklenku nad hlavu a zvolal: Ať žije Repub‑
lika, smrt aristokratům!, a když všichni přihlížející zopakovali jeho
pokřik včetně těch, kteří se na něj s obavami dívali z popraviště,
netušíce ještě, jaký osud jim uchystal, rozkázal:

– 82 –
 „Dobrá, odpouštím vám.“
Nařídil, aby odvázali starostu i jeho zástupce, a dovolil obecní
radě, aby sešla dolů. Pro příklad rovnosti a bratrství jim přikázal,
aby pomohli katovi a jeho pomocníkům rozmontovat gilotinu a na-
ložit ji na žebřiňák, potom se jimi nechal triumfálně doprovodit až
na konec městečka.
Do Plobsheimu dorazil ke třetí odpoledne. U prvního domu se
Schneider zeptal, kde bydlí hrabě de Brumpt.
Ukázali mu.
Hrabě žil v Rýnské ulici, nejkrásnější a nejširší z města; Schnei-
der dojel před dům, dal tu vztyčit gilotinu, čtyři husary postavil na
hlídku k popravišti a čtyři zbývající vzal s sebou.
Dorazil do hotelu U Frygické čapky, dříve hotelu U Bílého kříže.
Odtamtud napsal:

Občanu Brumptovi v městském vězení.

Jsi volný, pakliže se mi zavážeš čestným slovem, že neutečeš.
Žádám jen, abys mě pozval zítra v poledne na oběd, neboť
s tebou potřebuji projednat velmi závažnou záležitost.
EULOGOS SCHNEIDER

Jeden z jeho husarů odnesl list hraběti de Brumpt. Deset minut

nato tu byl husar s odpovědí:

Dávám občanu Schneiderovi slovo, že se vrátím domů a nevyjdu

odtamtud, dokud mi k tomu nedá svolení.
S radostí ho přivítám zítra k obědu v hodinu, kterou sám určil.
BRUMPT

– 83 –
 XI
Žádost o sňatek

Při pohledu na hrozivý nástroj smrti, který se tyčil před jejím

domem, vydala slečna de Brumpt okamžitě příkaz zavřít všechna
okna vedoucí na ulici.
Když tedy hrabě de Brumpt vyšel z vězení bez jakéhokoli strážce,
neboť jediným strážcem mu byla jeho čest, a došel až na dohled
svého domu, uviděl, že je zavřený jako hrobka a před ním stojí
popraviště.
Ptal se sám sebe, co to má znamenat a zda má vůbec pokračovat
v cestě.
Zaváhání však trvalo jenom chvilku: ani popraviště, ani hrob by
ho nedonutily couvnout; kráčel přímo ke dveřím a zaklepal podle
svého zvyku třikrát: dvě první zaklepání těsně po sobě, třetí po
chvilce.
Clotilde se spolu se svou společnicí paní Gérardovou uchýlila do
zadního pokoje, jehož okna vedla do zahrady.
Padla na polštáře pohovky a plakala. Měla dojem, že Schneider
jí dal až příliš jasnou odpověď na její prosbu.
Když zaslechla první rány klepadla, vykřikla; při třetím zakle-
pání se vztyčila.
„Ach Bože!“ unikl jí výkřik.
Madam Gérardová zbledla.
„Kdyby hrabě neseděl ve vězení, přísahala bych, že je to on,“
řekla.
Clotilde spěchala ke schodišti.
„To je jeho krok,“ mumlala.
Ozval se hlas, který se tázal:
„Clotilde, kde jsi?“

– 84 –
 „Otče! Otče!“ vykřikla dívka a seběhla ze schodů.
Hrabě na ni čekal dole a objal ji.
„Dceruško, dítě,“ zajíkal se hrabě, „co má tohle všechno zname-
nat?“
„Copak já vím?“
„Ale co ta gilotina přede dveřmi? A ta zavřená okna?“
„Popraviště tu nechal vztyčit Schneider a okna jsem zavřela já;
jen proto, abych vás neviděla umírat.“
„Ale to Schneider mě pustil z vězení na čestné slovo a pozval se
k nám zítra na oběd.“
„Otče,“ sklopila oči Clotilde, „za to asi můžu já. Udělala jsem to
však výhradně z lásky k vám. Když vás zatkli, spěchala jsem do
Štrasburku a prosila o milost pro vás.“
„Schneidera?“
„Schneidera.“
„Nešťastnice! A za jakou cenu ti vyhověl?“
„Tatínku, cenu si ještě nestanovil, bezpochyby nám své podmín-
ky sdělí zítra.“
„Vyčkejme tedy.“
Clotilde vzala svoji modlitební knížku, vyšla z domu a uchýlila
se do malého kostelíka, tak skromného, že nikoho ani nenapadlo
odtamtud vystěhovat Boha.
Až do večera se tam modlila.
Smrticí stroj strávil celou noc na svém místě pod okny domu
hraběte Brumpta.
Nazítří v poledne se u hraběte ohlásil Schneider.
Navzdory zimnímu období byl dům poset květinami. Vypadalo
by to jako ve svátek, kdyby Clotildin smutek neprotestoval proti
těmto známkám radosti stejně, jako sníh v ulicích odporoval znám-
kám jara.
Otec a dcera přijali Schneidera; ten si nevzal jméno Eulogos‑Kra-
sořečník nadarmo. Po deseti minutách si Clotilde kladla otázku,

– 85 –
zda má před sebou stejného muže, který ji tak neurvale přijal ve
Štrasburku.
Uklidněný hrabě vyšel, aby vydal nějaké příkazy.
Schneider nabídl dívce rámě a odvedl ji k oknu, které otevřel.
Gilotina stála přímo proti oknu ozdobena květinami a stuhami.
„Máte na výběr,“ pravil, „buď popraviště, nebo oltář.“
„Co tím chcete říct?“ otázala se rozechvěle Clotilde.
„Buď se zítra stanete mou ženou, nebo zítra hrabě zemře.“
Clotilde zbledla, vypadala teď jako batistový kapesníček, co
svírala v ruce.
„Můj otec raději zemře,“ prohlásila.
„Také proto se obracím na vás, abyste mu moji žádost tlumočila,“
opáčil Schneider.
„Máte pravdu,“ řekla, „to je jediný prostředek.“
Schneider zavřel okno a odvedl slečnu Brumptovou na její místo.
Clotilde vytáhla z kapsy flakon se solemi a přičichla si. Přivolala
na pomoc veškerou svoji vůli: její tvář zůstala smutná, ale vypadala
teď klidně, dokonce zrůžověla, jako by se jí znovu vrátila barva,
která před chvílí zmizela.
Bylo zřejmé, že učinila závažné rozhodnutí.
Hrabě opět vstoupil.
Za ním šel sluha a oznámil, že oběd je na stole.
Clotilde vstala, zavěsila se do Schneidera, ačkoli jí rámě nenabídl,
a odvedla ho do jídelny.
Na stole bylo vybrané jídlo, poslové v noci přivezli ze Štrasburku
vzácnou zvěřinu a nejchutnější ryby, které se daly sehnat.
Poněkud upokojený hrabě prokazoval s jemností velkého pána
u stolu čest komisaři Republiky; pila se nejlepší rýnská, německá
a maďarská vína. Bledá snoubenka skoro nejedla, jen občas si smo-
čila rty ve sklence vody.
Na konci jídla však natáhla ruku se sklenicí k hraběti, který jí
udiveně nalil tokajské víno.

– 86 –
 Povstala a zvedla sklenici:
„Na Euloga Schneidera, velkorysého muže, jemuž vděčím za život
svého otce; šťastná a hrdá bude žena, kterou si vybere za manželku.“
„Krásná Clotilde,“ zvolal Schneider radostí bez sebe, „copak jste
neuhodla, že jste to vy, musím vám snad říkat, že vás miluji?“
Clotilde si jemně přiťukla sklenkou s Eulogovou sklenicí, potom
poklekla před otcem, který nevycházel z údivu:
„Tatínku,“ oslovila ho, „snažně vás prosím, abyste mi dal za muže
toho dobrodince, jemuž vděčím za váš život. Nebesa mi jsou svěd-
kem, že nevstanu, dokud mi nevyhovíte.“
Hrabě se díval střídavě na Schneidera, jehož tvář zářila radostí,
a na Clotilde, jíž se kolem čela vznášela aureola mučedníků.
Pochopil, že se v tuto chvíli děje cosi velkého a vznešeného, če-
muž nemá právo odporovat.
„Dceruško,“ řekl, „jsi paní svého srdce i svého jmění. Dělej, jak je
ti libo, cokoli učiníš, bude dobře.“
Clotilde se vztyčila a podala ruku Schneiderovi.
Ten se vrhl na podávanou ruku, zatímco Clotilde s hlavou zvrá-
cenou dozadu jako by nad sebou hledala Boha v údivu, že se takové
hanebnosti mohou dít pod jeho pohledem.
Když však Schneider zvedl hlavu, dívčina tvář už byla zase jasná
a klidná, jako by se jenom na chvíli utekla k Bohu, který ji nevyslyšel.
Protože Schneider naléhal, aby stanovila den pro tu šťastnou
událost, jen se na něj usmála a stiskla mu obě ruce se slovy:
„Poslyš, Schneidere, žádám od tebe laskavost, jakou velkorysý
muž své snoubence neodmítá. Do mého štěstí se míchá i trocha pý-
chy. Náš přední občan by neměl dát své jméno ženě, kterou miluje
a vybral si ji za manželku, v Plobsheimu, tedy v chudém alsaském
městečku. Chci, aby všichni věděli, že jsem Schneiderovou zákoni-
tou ženou, a nikoli konkubínou. A víš dobře, že neexistuje město,
kde by tě neviděli s nějakou milenkou; lidé by si mě lehce mohli
s takovou ženštinou splést. Do Štrasburku je odtud pouhých pět mil.

– 87 –
Chtěla bych si obstarat nějakou svatební toaletu hodnou významu
mého chotě. Zítra v tuto dobu, pokud budeš chtít, odjedeme buď
sami, či s doprovodem do Štrasburku a tam ti před občany, generály
a představiteli města podám svoji ruku.“2
„Samozřejmě že chci,“ zvolal Schneider, „chci všechno, co chceš
ty, jenom pod jednou podmínkou.“
„A to?“
„Že neodjedeme zítra, ale už dnes.“
„To přece není možné,“ ohradila se Clotilde a zbledla. „Je půl
druhé a brány města zavírají ve tři.“
„Zavřou tedy ve čtyři.“
Potom zavolal dva husary ze strachu, že kdyby poslal jen jedno-
ho, mohlo by se mu přihodit něco zlého:
„Jeďte, jak nejrychleji můžete, uštvěte třeba koně, ale doražte co
nejdřív do Štrasburku. Ať nezavírají Kehlskou bránu před čtvrtou
hodinou. Dohlédněte na to, aby moje rozkazy byly vykonány.“
„Všichni musí udělat to, co chcete,“ pravila Clotilde a vložila ruku
do Schneiderovy pravice. „Tatínku, budu určitě šťastná žena!“

2 Nezměnil jsem ani slovo v žádosti snoubenky, kterou jsem celou opsal z dě-
jin Charlese Nodiera nazvaných Vzpomínky na Revoluci.

– 88 –
 XII
Saint‑Just

Noc uběhla, jak jsme viděli, a po Tétrellovi nebylo vidu ani slechu.
Neobjevil se ani ve dne.
V pět hodin odpoledne se Evžen a Augereau rozhodli, že si nějaké
zprávy seženou sami. Vrátili se tedy do hotelu U Lucerny.
A tam se věru nějaké zprávy dověděli.
Paní Teutchová jim celá zoufalá vyprávěla o chudáčku Charleso-
vi, kterého zatkli v osm ráno a odvedli do vězení.
Celý den čekala, aby si mohla promluvit se Saint‑Justem, ale
dostala se k němu až v pět odpoledne.
Osobně mu předala Charlesův lístek.
„Dobrá,“ pravil na to Saint‑Just, „jestli to, co mi tu vykládáte, je
pravda, pak bude zítra na svobodě.“
Paní Teutchová od něj odcházela s jistou nadějí; občan Saint‑Just
jí nepřipadal tak strašlivý, jak jí povídali.
Charles si byl sice jistý svou nevinou, v celém dosavadním životě
neměl žádnou vzpomínku vztahující se k politice, ale přesto začal
být trochu netrpělivý, když uběhl celý den a nikdo si ho nevšímal;
netrpělivost se změnila v neklid dalšího dne: zase uběhlo dopoled­
ne, aniž si ho dal zavolat představitel lidu.
Nebyla to vina Saint‑Justa, jednoho z mužů, který co nejstriktněji
dodržoval dané slovo. Bylo totiž rozhodnuto, že nazítří za svítání
provedou velkou inspekci po francouzských leženích, aby se ujistili,
že rozkazy o ostraze a bdělosti jsou dokonale plněny.
Na radnici se vrátil až v jednu hodinu po poledni, a hned si při-
pomněl slib, který dal paní Teutchové. Poslal tedy do vězení rozkaz,
aby k němu hned přivedli Charlese.

– 89 –
 Saint‑Just se na inspekci zmáčel od hlavy k patám, a když mladík
vcházel do jeho pracovny, právě dokončoval svoji toaletu a dával si
záležet na vázance.
Vázanka, jak je všeobecně známo, byla hlavním bodem Saint‑Justo­
va úboru.
Byla to umná, spletitá stavba z mušelínu, v níž vynikala dost
pěkná hlava; vázanka měla ostatně skrýt vystupující čelisti, s ni-
miž se setkáváme u dravců a dobyvatelů. V jeho obličeji hlavně
zaujaly veliké, jasné, upřeně hledící hluboké oči zastíněné obočím
nikoli klenutým do oblouku, ale rovně se rýsujícím a stýkajícím se
nad nosem pokaždé, když Saint‑Justa zachvátila netrpělivost nebo
nějaká starost.
Měl bledou pleť s našedlým nádechem jako všichni pracovití
ochránci Revoluce, kteří v předtuše předčasné smrti natahovali
noci, aby měli dost času dokončit děsivé dílo, jímž je pověřil génius
bdící nad velikostí národů, jejž se neodvažujeme nazvat Prozřetel-
ností. Měl měkká, masitá ústa smyslného muže, který debutoval
v literatuře jednou obscénní knihou, ale posléze s pomocí zázračné
vůle zkrotil svůj temperament a vůči ženám zachovával zdržen-
livost. Žil teď jako asketa. Rovnaje si záhyby vázanky a odhazuje
dozadu hedvábné konečky své nádherné kštice, diktoval jedním
proudem svému sekretáři příkazy, výnosy, zákony, rozsudky, které
bez odvolání brzy pokryjí ve dvou jazycích, v němčině a francouz-
štině, zdi náměstí, křižovatek a nejrušnějších štrasburských ulic.
Moc představitelů lidu byla skutečně taková, absolutní, aristo-
kratická. Nepočítali hlavy, jež kosili, stejně jako sekáči nepočítají
stébla obilí, které sečou. V Saint‑Justově stylu, s jakým diktoval
všechna ta zatčení a výnosy, byla pozoruhodná stručnost a úsečný,
zvučný a vibrující hlas, jímž byly diktovány. Když poprvé promluvil
v Konventu, žádal, aby bylo vzneseno obvinění proti králi. Už při
prvních slovech jeho chladné, ostré řeči, břitké jako ocel, pocítil
každý posluchač podivné chvění a pochopil, že král je ztracen.

– 90 –
 Konečně si vázanku upravil, přešel celý pokoj, aby si vzal kabát,
a vtom si všiml čekajícího jinocha.
Upřel na něj pohled a zjevně pátral v paměti, aby si vybavil, proč
je tady; potom najednou natáhl ruku ke krbu:
„Ach, už vím! To ty jsi byl včera ráno zatčen a poslal jsi mi lístek
po majitelce hotelu, kde bydlíš?“
„Ano, občane, to jsem já,“ odvětil Charles.
„Muži, co tě zatkli, ti tedy dovolili, abys mi napsal?“
„Nikoli, napsal jsem předem.“
„Jak to?“
„Věděl jsem, že mě zatknou.“
„A neschoval ses?“
„A proč…? Jsem nevinný a o tobě se říká, že jsi spravedlivý.“
Saint‑Just chvilku beze slova hleděl na chlapce; i on sám vypadal
velmi mladě ve své jemné běloučké košili s širokými rukávy, v bílé
vestě s velkými klopami a umělecky uvázanou kravatou.
„Tví rodiče emigrovali?“ otázal se konečně.
„Ne, občane, mí rodiče nejsou aristokraté.“
„A čím jsou?“
„Můj otec je předsedou soudu v Besançonu, můj strýc je velite-
lem batalionu.“
„Kolik je ti let?“
„Třináct a kousek.“
„Přesněji.“
Jinoch vyhověl a uvedl přesný věk.
„Na mou duši, vypadáš jako děvče,“ poznamenal Saint‑Just. „Něco
jsi ale provedl, když tě zavřeli!“
„Dva z mých krajanů, občané Dumont a Ballu, přijeli do Štras-
burku požádat, aby propustili na svobodu generálova pobočníka
Perrina. Dověděl jsem se, že mají být v noci zatčeni. Poslal jsem jim
lístek s varováním. Ten lístek našli a poznali můj rukopis. Myslel
jsem si, že dělám dobře. Apeluji na tvůj soucit, občane Saint‑Juste.“

– 91 –
 Saint‑Just položil svoji krásnou bílou pěstěnou ruku připomína-
jící ženskou ručku na chlapcovo rameno.
„Jsi dosud chlapec, takže ti řeknu jenom tohle: existuje světější cit,
než je krajanská sounáležitost, je to sounáležitost vlastenecká; jsme
hlavně děti jedné vlasti, teprve potom krajané z jednoho města. Až
rozum postoupí ještě dále, přijde den, kdy bude mít sounáležitost
k lidstvu přednost před vlastenectvím, den, kdy budou všichni lidé
a všechny národy bratry, kdy nebude nepřátel a tyranů. Podlehl
jsi čestnému citu, lásce k bližnímu, kterou doporučuje evangelium.
Ale přitom jsi zapomněl na daleko světější a vznešenější cit, a tím
je oddanost vlasti, která by měla být nade vše. Jestli byli ti muži
nepřáteli své země, jestli překročili zákon, neměl ses stavět mezi ně
a meč spravedlnosti; nepatřím k těm, kteří by měli právo dávat se za
vzor, jsem jenom nejpokornější služebník svobody; budu jí sloužit
podle svých možností, vynaložím všechny síly, aby zvítězila, zemřu
pro ni; to je veškerá moje ctižádost. Proč jsem dnes tak klidný a tak
hrdý sám na sebe? Protože jsem já sám podal velký důkaz toho, jak
si vážím zákona, který jsem vydal, ačkoli mi při tom krvácelo srdce.“
Na chviličku se odmlčel, aby se ujistil, že ho chlapec pozorně
poslouchá. Ten neztrácel z jeho řeči ani slůvko, zachycoval všech-
no, co vyšlo z těch mocných úst, jako by to chtěl zaznamenat pro
budoucnost.
Saint‑Just pokračoval:
„Od toho hanebného případu v Eisembergu jsem vydal výnos,
v němž se přikazuje každému vojákovi, poddůstojníkovi i důstojní-
kovi, aby spali zcela oblečeni. Dnes ráno jsem dělal obhlídku, a roz-
hodl jsem se zajet si jen tak pro radost za kamarádem, pocházejícím
z departementu Aisne jako já, z Blérancourtu jako já, s nímž jsem
studoval ve stejné collège v Soissons. Jeho regiment právě včera
dorazil do Schilighemu. Zamířil jsem tedy k tomu městečku a zeptal
se, kde bydlí Prosper Lenormand; ukázali mi jeho dům, rozběhl
jsem se tam. Jeho pokoj byl v prvním patře, a ačkoli se dovedu dobře

– 92 –
ovládat, srdce mi tlouklo vzrušením a radostí, že uvidím po pěti
letech odloučení přítele. Vletím do prvního poschodí a zvolám:
‚Prospéré! Prospéré! Kde jsi? To jsem já, kamaráde, Saint‑Just!‘
Nemusel jsem volat znovu, jedny dveře se otevřely, na prahu se
objevil mladík v košili, vrhl se mi do náruče a vzkřikl:
‚Saint‑Juste, drahý Saint‑Juste!‘
Objal jsem ho a stiskl, plakal jsem přitom, protože jsem věděl, že
mé srdce bude brzy velmi zle zasaženo.
Přítel z dětství, jehož jsem viděl po pěti letech odloučení a kte-
rého jsem s takovou radostí vyhledal, porušil zákon, co jsem vydal
před třemi dny. Zasloužil si tedy smrt.
Srdce však ustoupilo mé vůli, obrátil jsem se ke svědkům té
scény:
‚Budiž nebe dvakrát pochváleno, drahý Prospéré, zaprvé proto,
že jsem tě zase viděl, a zadruhé tím můžu dát prostřednictvím
muže, který je mi tak drahý, všem lekci v disciplíně a příkladném
uplatňování spravedlnosti. Neboť tě obětuji veřejnému blahu.‘
Obrátil jsem se k těm, co mě doprovázeli:
‚Konejte svou povinnost,‘ přikázal jsem jim.
Naposledy jsem Prospera objal. Na můj pokyn ho vyvedli z domu.“
„A proč?“ otázal se Charles.
„Aby ho zastřelili. Neprovinil se snad proti zákonu, když se před
ulehnutím svlékl?“
„Ale dal jsi mu milost, že?“ otázal se Charles, jemuž dojetím
vstoupily slzy do očí.
„Deset minut nato byl mrtev.“
Charles vykřikl hrůzou.
„Máš dosud slabé srdce, ubohý hochu. Ale čti Plutarcha, a staneš
se mužem. A ještě něco: co vlastně děláš ve Štrasburku?“
„Studuji, občane,“ odvětil chlapec. „Přijel jsem před pouhými
třemi dny.“
„A co studuješ ve Štrasburku?“

– 93 –
 „Řečtinu.“
„Připadalo by mi logičtější, kdybys tu studoval němčinu. A k čemu
je ti vlastně řečtina, když Sparťané nepsali?“
Chvíli zvědavě zkoumal chlapce a potom se zeptal:
„A jaký učenec ti má ve Štrasburku dávat lekce z řečtiny?“
„Eulogos Schneider,“ odvětil Charles.
„Jakže! Eulogos Schneider umí řecky?“ otázal se udiveně Saint-
‑Just.
„Je to jeden z předních německých helénistů, přeložil Anakreon­
ta.“
„Kolínský kapucín!“ zvolal Saint‑Just. „Eulogos Schneider anakreon­
tista! No proč ne, tak se uč řečtině u Euloga Schneidera… Ale kdybych
se domníval,“ pokračoval rezonujícím hlasem, „že se u něj učíš něčemu
jinému, nechal bych tě uškrtit.“
Chlapec, vyděšený posledními slovy, nebyl schopen pohybu,
němě se lepil ke stěně jako figura na tapiserii.
„Ach!“ zvolal Saint‑Just, dostávaje se čím dál do větší ráže, „právě
takoví obchodníci s řečtinou jako on rozmělňují svatou věc Revo-
luce; to oni vydávají rozkazy, aby zatkli třináctileté děti jen proto,
že bydlí ve stejném hostinci jako dva podezřelí cestující; tak se
tihle ubožáci chtějí zalíbit Hoře! Ach, přísahám při Republice, že
brzy spravedlivě skoncuju s těmi atentátníky, kteří za našich dní
ohrožují naše nejvzácnější svobody… Cítím, že existuje naléhavá po-
třeba předložit příklad nemilosrdné spravedlnosti; a já to udělám.
Odvažují se mi vyčítat, že jim nedávám dost mrtvol, aby se mohli
dosyta nažrat, dám jim je tedy. Propaganda chce krev, dostane ji!
A začnu tím, že v ní vykoupu jejich vůdce. Jenom ať se mi naskytne
příležitost, kdy budu mít právo na své straně, a všichni uvidí!“
Když Saint‑Justa opustil jeho pověstný chladný klid, byl strašlivý
a hrozivý; obočí se mu nad očima stýkalo, chřípí se mu nadmulo
jako lvu při lovu; pleť mu zpopelavěla; jako by hledal kolem sebe
něco, člověka nebo kus nábytku, co by mohl zničit.

– 94 –
 V tu chvíli chvatně vstoupil do místnosti posel, který právě se­
sedl z koně, to se dalo snadno poznat podle toho, jak byl zastříkaný
blátem, přistoupil k Saint‑Justovi a šeptem mu sdělil pár slov.
Saint‑Justova tvář se rozzářila, ale výraz radosti se na jeho tváři
mísil s pochybnostmi; jako by ta zpráva, kterou mu právě jezdec
oznámil, byla pro něj až příliš příznivá, takže se jí neodvažoval tak
úplně věřit.

– 95 –
 XIII
Svatba Euloga Schneidera

Saint‑Just si toho muže prohlížel od hlavy až k patám, jako by se

domníval, že má před sebou blázna.
„Odkud přijíždíte…?“ otázal se.
„Posílá mě váš kolega Lebas.“
„A vzkazuje mi…?“
Muž znovu ztišil hlas, aby Charles nemohl slyšet, co mu povídá;
co se tajemníka týče, ten už dávno odešel, nesl do tiskárny nové
Saint‑Justovy výnosy.
„To není možné!“ promluvil prokonzul, přecházeje od naděje
k pochybnostem, tak mu ta zpráva připadala nepravděpodobná.
„A přesto je to tak,“ opáčil posel.
„To by se přece nikdy neodvážil,“ namítl Saint‑Just a stiskl zuby.
Z očí mu vyšlehla nenávist.
„Jeho husaři Smrti se zmocnili brány a zabránili, aby ji zavřeli.“
„Kehlské brány?“
„Kehlské brány.“
„Právě té, která leží naproti nepříteli?“
„Ano, právě té.“
„Navzdory mému výslovnému rozkazu?“
„Navzdory tvému výslovnému rozkazu.“
„A jaký důvod husaři uvedli, aby zabránili uzavření brány ve tři
hodiny, když rozkaz zní zavřít všechny brány pod trestem smrti?“
„Komisař Republiky prý vjede touto branou do města se svou
snoubenkou.“
„Snoubenka Euloga Schneidera! Snoubenka kolínského kapucína!“
Saint‑Just se rozhlížel kolem sebe, zjevně hledal ve tmě, která
začínala zaplavovat místnost, Charlese.

– 96 –
 „Jestli hledáš mne, občane Saint‑Juste, tady jsem,“ ozval se jinoch
a přiblížil se k němu.
„Ano, tebe hledám, přistup blíž. Slyšel jsi, že se tvůj učitel řečtiny
hodlá oženit?“
Mladému muži se v duchu okamžitě vybavila scéna se slečnou
Brumptovou.
„To by bylo dlouhé vyprávění.“
„Jen vypravuj,“ zasmál se Saint‑Just, „máme času dost.“
Charles mu tedy vyložil, jak probíhal oběd u Euloga a jak tam
přišla dívka a kat.
Saint‑Justova hlava zůstávala po celou dobu chlapcova výkladu
nehybná, zatímco tělo bylo bez ustání v pohybu.
Najednou se z jedné ulice vedoucí ke Kehlské bráně ozval velký
kravál.
Saint‑Just bezpochyby uhodl, co je jeho příčinou, protože se
obrátil k Charlesovi:
„Jestli chceš odejít, chlapče, jdi, jsi volný. Ale pokud chceš být
přítomen u velkého aktu spravedlnosti, pak zůstaň.“
Zvědavost přibila Charlese k zemi vedle Saint‑Justa. Zůstal.
Posel přistoupil k oknu a roztáhl závěs.
„Hleďte, zde máte důkaz, že jsem se nezmýlil. Už je tady!“
„Otevři okno!“ přikázal Saint‑Just.
Kurýr poslechl. Velké okno vedlo na balkon, který vystupoval
z fasády a čněl nad ulicí.
Saint‑Just na něj vkročil, Charles a kurýr tam na jeho pokyn
vystoupili též.
Hodiny odbíjely, Saint‑Just se obrátil: byly čtyři.
Průvod dorazil na náměstí.
Čtyři kurýři oblečení v národních barvách jeli před Schneiderovým
kočárem taženým šesti koňmi a navzdory nepříznivému počasí odkry-
tým. On a jeho bohatě oděná snoubenka zářící mládím a krásou seděli
vzadu. Schneiderův obvyklý doprovod, jeho černí rytíři, husaři Smrti,

– 97 –
klusali podél kočáru a obnaženou šavlí naplocho odráželi ve jménu
rovnosti a bratrství zvědavce, kteří se ke snoubencům přiblížili příliš;
za nimi jel nízký žebřiňák se širokými koly natřený na červeno, který
táhli dva koně v trojbarevných postrojích. Vůz vezl prkna, sloupky,
schody, to všechno natřené načerveno jako zbytek vybavení. Žebřiňák
doprovázeli dva muži nevlídného vzezření v černých halenách a ru-
dých čepcích se širokými kokardami. S husary Smrti si vyměňovali
truchlivé vtípky a posměšky. Průvod uzavírala malá bryčka vezoucí
hubeného bledého a zasmušilého mužíka, na nějž si lidé zvědavě uka-
zovali prstem a označovali ho pouhými dvěma slovy, v nichž bylo vše:
„Mistr Nicolas!“
Celý průvod osvětlovali muži s pochodněmi kráčející pěšky ve
dvou řadách.
Schneider přišel představit svoji snoubenku Saint‑Justovi, který
vyšel na balkon, aby ho přijal.
Saint‑Just, klidný, nehybný a chladný jako socha Spravedlnosti,
nebyl nikterak oblíbený. Byl obávaný a vážený; do té míry, že jak-
mile se objevil na balkoně v úboru představitele lidu, s kloboukem
s chocholem, trojbarevným opaskem a šavlí po boku, kterou uměl
tasit, když se octl proti nepříteli, neozvala se žádná provolávání
slávy ani bravo, ale tlumený šepot. Dav couvl a nechal pod balko-
nem velký prázdný osvětlený kruh, do nějž vjel kočár se snoubenci,
žebřiňák s gilotinou a bryčka s katem.
Saint‑Just máchl rukou, aby se zastavili, a dav nejenže se zarazil,
ale ještě couvl.
Všichni si mysleli, že Saint‑Just promluví jako první; a vskutku se
po tom imperátorském gestu, kterým tak důstojně pokynul, chystal
promluvit. Tu však k velkému údivu diváků otevřela dívka sedící
v kočáře bleskovým pohybem dvířka, vyskočila ven, dvířka zase
zavřela, padla na dlažbě na kolena a zvolala do slavnostního ticha:
„Spravedlnost, občane! Odvolávám se k Saint‑Justovi a ke Kon-
ventu!“

– 98 –
 „Proti komu?“ tázal se Saint‑Just svým vibrujícím a řezavým
hlasem.
„Proti tomuto muži, proti Eulogu Schneiderovi, proti zvláštnímu
komisaři Republiky.“
„Mluv. Co ti provedl?“ vyzval ji Saint‑Just. „Spravedlnost tě po-
slouchá.“
A pak dívka rozechvělým, ale zvučným, pohoršeným a hrozivým
hlasem vyprávěla celé to ohavné drama: o matčině smrti, o otcově
zatčení, popravišti vztyčeném před domem, vyděračské nabídce.
Při každé strašlivé peripetii, která působila nepravděpodobně,
volala za svědky buď kata, či jeho pomocníky, nebo husary Smrti,
dokonce i samotného Schneidera! Oslovení odpovídali:
„Ano, je to pravda!“
S výjimkou Schneidera, který zdrcený, usebraný do sebe jako
jaguár chystající se ke skoku, přitakával svým mlčením.
Saint‑Just, kousaje se do ruky, dívku nepřerušoval a nechal ji
líčení dokončit. Teprve když pověděla všechno, řekl: „Přišla jsi žá-
dat spravedlnost, občanko Clotilde Brumptová, a té se ti dostane.
Ale pověz, co bys udělala, kdybych nebyl ochoten ti ji poskytnout?“
Clotilde vytáhla ze záňadří dýku:
„Dnes večer bych ho na lůžku probodla; Charlotty Cordayové
nám ukázaly, jak máme zacházet s Maraty! – A teď,“ dodala, „když
jsem volná, půjdu oplakat svoji matku a utěšit otce. A pro něj žádám
milost.“
Při slově milost se Saint‑Just zachvěl, jako by ho kousl had.
„Milost pro něj?“ zvolal a uhodil pěstí do zábradlí balkonu. „Mi-
lost pro toho odporného muže? Milost pro kolínského kapucína?
To je snad výsměch, děvče. Kdybych to udělal, rozepjala by Spra-
vedlnost křídla, uletěla a už by se nikdy nevrátila. Milost pro něj!“
A potom vybuchl a zvolal hlasem, který byl slyšet na neuvěřitel-
nou vzdálenost:
„Na gilotinu s ním!“

– 99 –
 Bledý, hubený a vážný muž vystoupil z bryčky, přišel pod balkon,
smekl klobouk a uklonil se.
„Mám mu useknout hlavu, občane Saint‑Juste?“ otázal se pokorně.
„Naneštěstí na to nemám právo,“ opáčil Saint‑Just. „Jinak by byla
ve čtvrthodině lidskost pomstěna. Avšak zvláštní komisař Repub-
liky musí být odsouzen revolučním tribunálem, ne mnou. Nikoli,
zatím ho potrestejte mukami, která sám vynalezl: přivažte ho ke
gilotině. Zde ho čeká hanba, tam smrt!“
A s gestem značícím svrchovanou moc ukázal směrem k Paříži.
Potom, jako by všechno, co mělo být v tomto dramatu učiněno,
už učinil, vystrčil před sebou z balkonu do místnosti posla, který mu
přinesl zprávu o porušení jeho rozkazů, a malého Charlese, jemuž
v jiném konání spravedlnosti právě vrátil svobodu. Zavřel okno
a položil ruku chlapci na rameno:
„Nikdy nezapomeň, cos tady právě viděl. A kdyby před tebou
někdy někdo řekl, že Saint‑Just není mužem Revoluce, svobody
a spravedlnosti, nahlas mu odpověz, že to není pravda. A teď si jdi,
kam chceš, jsi volný!“
Charles chtěl v mladickém nadšení a obdivu políbit Saint‑Justovi
ruku. Ten však ji hbitě schoval, přitáhl si k sobě chlapcovu hlavu
a políbil ho na čelo.
Po čtyřiceti letech, kdy už byl Charles dávno mužem, mi vyprávěl
celou tuto historku a povzbuzoval mě, abych z toho udělal knihu.
Říkal, že ještě cítí na čele Saint‑Justův polibek, takový dojem na něj
tenkrát tento muž udělal.
Drahý Charlesi! Pokaždé, když jste mi něco podobného dopo-
ručil, poslechl jsem vás, a váš génius vznášející se nade mnou mi
přinesl štěstí.

– 100 –
 XIV
Přání

Ve chvíli, kdy Charles odcházel, mohl z výše schodiště radnice ob-

sáhnout jedním pohledem celou scénu.
Slečna de Brumpt spěchala, aby se dostala do bezpečí, a také
chtěla určitě uklidnit otce. Už zmizela.
Dva muži v červených čepcích a černých halenách vztyčovali
popraviště s obratností, která svědčila o zvyku, s nímž tuto činnost
vykonávali.
Mistr Nicolas držel za paži Schneidera, který odmítal vystoupit
z kočáru; když to viděli husaři Smrti, obklopili kočár, přešli na opač-
nou stranu a otevřenými dvířky do něj píchali hroty šavlí.
Padl do studeného deště, jinovatka mu pronikala skrz šaty a bo-
dala jako jehly. Přesto si Schneider osušoval čelo šátkem, crčel z něj
pot.
V polovině cesty z kočáru na gilotinu mu sebrali nejdřív klobouk,
protože na něm byla národní kokarda, potom šaty, neboť to byl
úbor vojenský; chlad a hrůza se současně zmocnily nešťastníka,
který cvakal zuby, když vystupoval na popraviště.
Vtom se rozlehl náměstím halasný křik, jako by deset tisíc hlasů
volalo unisono:
„Pod nůž! Pod nůž!“
„Můj Bože,“ šeptal Charles, opíraje se o zeď a chvějící se stra-
chem, přesto však přitahovaný zvláštní nepřekonatelnou zvěda­
vostí, „copak ho zabijí? Oni ho opravdu zabijí?“
„Ne, buď klidný,“ odpověděl mu hlas. „Tentokrát mu jenom
naženou strach. Ale nestalo by se žádné neštěstí, kdyby to s ním
skoncovali hned.“

– 101 –
 Ten hlas Charles znal; otočil hlavu směrem, odkud přicházel,
a poznal rytmistra Augereaua.
„Ach, to jsi ty?“ zvolal tak radostně, jako by sám unikl z velkého
nebezpečí. „Příteli! A co Evžen?“
„Živ a zdráv jako ty. Včera večer jsme se vrátili do hotelu, kde
jsme se dověděli o tvém zatčení. Běžel jsem hned do vězení, kde
jsi dosud byl. Vrátil jsem se tam o hodinu později, byls tam pořád.
Ve tři jsem se dověděl, že pro tebe poslal občan Saint‑Just. Rozhodl
jsem se tedy počkat na místě, dokud nevyjdeš, byl jsem si jistý, že
tě nesežere, hrome! Pak jsem tě s ním uviděl na balkoně a vypadalo
to, že jste spolu jedna ruka, tak jsem se uklidnil. A teď jsi konečně
volný!“
„Jako pták!“
„Nic už tě tu nedrží?“
„Byl bych radši, kdybych se tu vůbec neoctl.“
„To bych ti odporoval. Zdá se mi, že není špatné být Saint‑Justo-
vým přítelem, určitě je to lepší než být přítelem Schneiderovým.
Aspoň v tuto chvíli se nedá popřít, že je Saint‑Just silnější. Naštěstí
jsi neměl dost času ke Schneiderovi přilnout, takže je pravděpodob-
né, že se z jeho ztráty vzpamatuješ; a to, co se stalo dnes večer, bude
taková pěkná lekce pro Tétrella, který se doposud ani nepohnul.
Nesmíme mu ale nechat čas, aby se pomstil.“
V tu chvíli se ozvalo volání hurá a bravo.
„Ach Bože, co se zase děje?“ otázal se Charles a skryl hlavu na
hrudi učitele šermu.
„Nic,“ opáčil Augereau a vystoupil na špičky. „Nic zlého, jenom
ho přivazují pod ostří nože, jako to včera udělal starostovi a jeho
zástupci v Eschau. Na každého jednou dojde! Jo jo, příteli, kdo se-
stoupí odtamtud, kde jsi právě byl, s hlavou na rameni, je šťastný.“
„Strašlivé! Strašlivé!“ zamumlal Charles.
„Strašlivé, to jo. Ale něco takového vidíme den co den, a ještě
horší věci. Takže se potichoučku rozluč se svým ctihodným profe-

– 102 –
sorem, kterého už pravděpodobně nikdy neuvidíš. Až ho sundají
z toho pódia, pošlou ho do Paříže, a to mu moc nepřeju. A pojďme
na večeři, hrom aby to spral, musíš umírat hlady, chudáku!“
„Zatím jsem na to nemyslel,“ řekl Charles, „ale máš pravdu, teď,
když si to uvědomím, musím říct, že už jsem pěkně dlouho nejedl.“
„O důvod víc, proč si pospíšit do hotelu U Lucerny!“
„Tak jdeme!“
Charles naposledy pohledem přejel náměstí.
„Sbohem, chudáku tatínkův příteli,“ zašeptal. „Když mě k tobě
poslal a doporučil, věřil, že jsi pořád ten dobrák učený mnich,
kterého znával kdysi. Nevěděl, že ses zatím stal krvavým faunem
a že se duch našeho Pána od tebe odvrátil. Quos vult perdere Jupiter
dementat… Tak jdeme.“
Teď to byl chlapec, kdo táhl Pierra Augereaua do hotelu U Lu‑
cerny.
Tam s úzkostí čekaly na Charlesův návrat dvě osoby.
Paní Teutchová využila dvojího práva ženy a hostitelky, zmocnila
se Charlese jako první. Nejdříve si ho pořádně prohlédla, aby se
ubezpečila, že je to skutečně on, objala ho jednou a pak znovu, aby
se ujistila, že není jenom svým stínem, ale že je utvořený pěkně
z masa a kostí. Teprve potom ho předala Evženovi.
Přátelské projevy obou jinochů byly méně hlučné a nápadné, ale
stejně procítěné. Nic lidi tak nespojuje jako společně zažité nebez-
pečí, a oba chlapci bohudíky zažili od chvíle svého seznámení dost
událostí, které přivedly jejich přátelství na úroveň nejvřelejších
pout podobných starověkým hrdinům.
Jejich pevný vztah ještě podporovalo pomyšlení na to, že se brzy
rozejdou. Pro Evžena bylo nebezpečné setrvávat déle ve Štrasbur-
ku, ostatně už skončil se svým pátráním. Hrozilo mu, že se Tétrell
pomstí za utrpěnou urážku, pro tuto chvíli se sice stáhl a nijak se
neprojevoval, ale určitě mu to nezapomene.

– 103 –
 A Charlesův pobyt ve Štrasburku ztratil opodstatnění v okamži-
ku, kdy tady nebyl Eulogos Schneider, vždyť sem přijel jen proto,
aby pod jeho vedením studoval.
Evžen se hodlal vrátit do Paříže, kde jeho matka a sestra pra-
covaly na otcově osvobození, zatímco Charles použije druhý otcův
dopis, půjde k Pichegruovi, a místo aby se u Schneidera učil na
vzdělance, bude se u Pichegrua učit na vojáka.
Bylo dohodnuto, že zítra se oba mladíci už za svítání vydají každý
svou cestou.
Toto rozhodnutí přivádělo k zoufalství paní Teutchovou, pro niž
mladíci tvořili takovou malou rodinku, a milovala je, jak říkala, jako
vlastní děti. Byla ale příliš rozumná, než aby jim bránila v odjezdu.
Moc dobře si uvědomovala, že odjet musí, a čím dřív tím líp pro ně.
Souhlasila tedy s plány obou jinochů; jedinou její podmínkou
bylo, že jim připraví pořádnou večeři na rozloučenou.
Nejenomže přijali, ale pozvali paní Teutchovou, kterou považo-
vali ne‑li za svoji druhou matku, tedy aspoň za dobrou přítelkyni,
aby jim dělala u stolu společnost. Pozvání dobrou ženu potěšilo
natolik, že okamžitě vydala kuchaři přesné pokyny k přípravě
skvostné večeře, načež se odebrala do svého pokoje, aby si oblékla
nejelegantnější toaletu.
Příprava večeře a hlavně oblékání paní Teutchové si měly vyžá-
dat nejméně půlhodinku, přátelé se tedy rozhodli, že ten čas věnují
přípravám na odjezd.
Dostavník do Paříže, v němž si Evžen zamluvil místo, odjížděl
za svítání; Charles chtěl přítele k dostavníku doprovodit a teprve
potom vyrazit do Auenheimu, kde měl Pichegru svůj štáb.
Auenheim byl od Štrasburku vzdálený osm mil.
Byla to jedna z těch osmi či deseti pevností, které se podobaly
předsunutým hlídkám a bděly kolem Štrasburku kvůli bezpečnosti
našich hranic.
Charlese čekal únavný den, musel se tedy pořádně vyspat.

– 104 –
 Paní Teutchová mladíky vyzvala, aby si před večeří srovnali do-
klady a sbalili si zavazadla; po večeři pak půjdou rovnou do postele.
Augereau mezitím vzkázal do kasáren, že bude večeřet ve městě
a neví, v kolik hodin se vrátí, vrátí‑li se vůbec.
Augereau měl jako učitel šermu mnohem větší výhody než jiní
pařížští dobrovolníci, a i ti na tom s výhodami byli daleko lépe než
ostatní vojáci.
Mladíci nechali otevřené dveře mezi svými pokoji, aby mohli při
balení pokračovat v rozhovoru.
Každý z nich snil ve chvíli, kdy se měli rozejít, o své budoucnosti
a maloval si ji podle svého.
„Moje budoucnost je stanovená předem,“ říkal Evžen, rovnaje
si vojenské papíry. „Nemohu být ničím jiným než vojákem. Latinu
umím jenom trochu, měl jsem k ní vždycky neskonalý odpor; a ještě
větší k řečtině, z té neznám ani slovo. Ale když mi dají jakéhokoli
koně, nasednu a jedu; na dvacet kroků se trefím do čehokoli; Auge-
reau ti už řekl, že s mečem či šavlí v ruce se nemusím bát nikoho.
Jakmile zaslechnu bubnování vojenského tambora nebo polnici,
srdce se mi rozbuší a do tváří se mi vžene krev. Určitě budu voják
jako můj otec. Kdo ví, možná i generál jako on. Je krásné být gene-
rálem!“
„To ano,“ odvětil Charles. „Ale sám vidíš, kam to vede. Podívej se
na svého otce: jsi si přece jistý jeho nevinou, viď?“
„Samozřejmě že jsem si jistý.“
„A teď mu hrozí exil, a dokonce smrt, jak jsi mi řekl.“
„No co! Což Themistoklés, který se zúčastnil bitvy u Marathónu
a vyhrál bitvu u Salaminy, nezemřel ve vyhnanství? Pokud není
vyhnanství zasloužené, činí z generála hrdinu; a když smrt zasáh-
ne nevinného, je z hrdiny rovnou polobůh. Copak bys nechtěl být
Fókiónem, byť by tě čekala číše bolehlavu jako jeho?“
„Když už bolehlav, raději bych byl Sokratem. To je zase můj
hrdina.“

– 105 –
 „Ale toho já vůbec nezavrhuju, začal přece jako voják. V Potidě
zachránil život Alkibiadovi a v Déliu Xenofóntovi. Zachránit život
bližnímu, Charlesi, to je čin, pro nějž Římané určili nejkrásnější
věnec, věnec z dubového listí.“
„Zachránit život dvěma mužům a nechat v pětačtyřiceti bitvách,
které svedl, zahynout možná šedesát tisíc, jako to udělal Fókión,
o němž ses před chvilkou zmínil, to považuješ za dostatečné vy-
rovnání?“
„Na mou věru ano, když šlo o takové muže jako Alkibiadés a Xe-
nofón.“
„Já nemám takovou ctižádost jako ty,“ povzdechl Charles. „Ty
chceš být Alexandrem, Scipionem nebo Caesarem. Já bych nechtěl
být Vergiliem – Vergilius bude vždycky jenom jeden –, ale třeba
Horatiem, Longinem nebo i Apuleiem. Ty potřebuješ tábor, armádu,
koně, stany, nádherné uniformy, bubny, polnice, trumpety, vojen-
skou hudbu, hluk střelby, dunění děl; mně stačí aurea mediocritas
básníka: malý dům plný přátel, velká knihovna plná knih, život plný
práce a snů. A na konci smrt spravedlivého. Pokud by se mi tohle
vyplnilo. Bůh by pro mne udělal víc, než žádám. Ach, kdybych jenom
uměl řecky!“
„Ale proč? Půjdeš přece k Pichegruovi proto, aby ses stal jeho
pobočníkem!“
„To ne! Chci se okamžitě stát jeho sekretářem; už mám zapnutý
tlumok.“
„A já mám sbalenou tornu.“
Evžen přešel do Charlesova pokoje.
„Jsi šťastný, že umíš dát hranice svým touhám; máš aspoň šanci,
že dosáhneš svého cíle, zatímco já…“
„Myslíš si, že moje ctižádost nesahá tak vysoko jako tvoje a že je
lehčí stát se Diderotem než maršálem de Saxe nebo Voltairem než
panem de Turenne, Evžene? Máš ale pravdu, já se nehodlám stát
ani Diderotem, ani Voltairem.“

– 106 –
 „A já zase nechci být maršálem de Saxe.“
„Na tom nezáleží, popřejme si to.“
V tu chvíli zaslechli hlas Pierra Augereaua, který křičel zdola:
„Tak, mládenci! Je prostřeno!“
„Pojďte, pane učenče,“ pravil Evžen.
„Pojď, občane generále!“ na to Charles.
Vzácný úkaz: každý z těch dvou toužil po tom, co mu Bůh přichys-
tal, a přál si to, k čemu ho Prozřetelnost předurčila.
Ještě poslední slůvko, abychom zakončili sled strašlivých událos-
tí toho dne; pak se hned zase vrátíme k našim mladíkům.
V šest hodin přijel ke gilotině, u jejíchž sloupků byl uvázaný Eulo-
gos Schneider, zapřažený vůz. Vystoupili z něj dva četníci, odvázali
Schneidera, usadili ho do vozu a sami se uvelebili vedle něj.
Potom se vůz rozjel cvalem po cestě do Paříže.
Dvanáctého germinalu roku II (prvního dubna 1794) byl Eulo-
gos Schneider z Vipefeldu podle rozsudku revolučního tribunálu
sťat, protože se morálně zpronevěřil, krvavě týral občany, zneužíval
jména a moci revolučního komisaře, uloupil, zavraždil a potupil
čest, majetek a klid pokojně žijících rodin.
Na témže popravišti jako on zemřeli o několik dní později básník
a švec Young, hudebník Edelmann a bývalý prefekt collège v Be-
sançonu Monnet.
Z pěti hlav, které byly u té slavné večeře, kam slečna de Brumpt
přišla žádat o milost pro svého otce, zůstala po čtyřech měsících
pevně sedět na ramenou jedině Charlesova hlava.

– 107 –
 XV
Hrabě de Sainte‑Hermine

Večeře byla znamenitá, noc ještě krásnější. Augereau, buď aby

pozd­ním příchodem nerušil své druhy ve světnici, nebo aby si byl
jistý, že nezmešká odjezd dvou přátel, se nevrátil do kasáren.
Nazítří v šest hodin ráno zastavila přede dveřmi hostince U Lu‑
cerny bryčka.
Paní Teutchová prohlásila, že chudák Charles není dost silný na
to, aby ušel v jednom dni osm mil, a že ho raději sama s rytmistrem
Augereauem doprovodí až do Bischwillersu, tedy do dvou třetin
cesty.
V Bischwillersu posnídají, a protože z tohoto městečka jsou do
Auenheimu už jenom dvě a půl míle, dojde Charles ty dvě a půl míle
pěšky.
Už jsme řekli, že v Auenheimu byl generální štáb.
Povoz měl cestou vysadit Evžena u dostavníku do Paříže; v té
době trvala taková cesta ze Štrasburku do hlavního města čtyři dny
a dvě noci.
Paní Teutchová a Augereau nastoupili dozadu, Charles a Evžen
dopředu, Lenoch usedl na kozlík a celá družina vyrazila na cestu.
Kočárek zastavil, jak bylo dohodnuto, před poštovním dostav-
níkem připraveným k odjezdu. Evžen vystoupil, ale protože ho
Charles, paní Teutchová a rotmistr nechtěli do poslední chvíle
opustit, vystoupili s ním; o pět minut nato kočí volal; Evžen se se
všemi postupně objal. Paní Teutchová mu nacpala do kapes koláče,
Charles mu v pláči stiskl ruku; Augereau mu už posté vysvětloval
tajný šermířský výpad, jemuž se on sám naučil od šermířského mis-
tra v Neapoli. Konečně se museli rozloučit. Evžen zmizel v útrobách
obrovitého vozu; dvířka se zavřela; koně, zapřažení hlavami k hlav-

– 108 –
ní bráně, se rozběhli; přátelé ještě viděli Evženovu tvář z profilu
rýsující se v okénku, slyšeli jeho hlas volající: Sbohem! Potom se
dostavník dostal na hlavní ulici, kde přátelům zmizel z očí; ještě
několik vteřin slyšeli rachot kol, zvonění rolniček, práskání posti-
lionova biče, všechny ty zvuky slábly, až utichly docela.
Nic není smutnějšího než odjezd; ti, co zůstávají, vypadají, že
nezůstali dobrovolně, ale že je tu někdo zapomněl; paní Teutchová,
Augereau a Charles se jeden na druhého posmutněle dívali.
„Tak už je pryč,“ řekl Charles a osušoval si oči.
„A za dvě hodiny odejdeš i ty, chudáčku Charlesi,“ povzdechla si
občanka Teutchová.
„No co!“ ozval se Augereau jako zástupce mužné odvahy, „podle
přísloví se nesetkávají hory s horami, ale lidé s lidmi.“
Nastoupili zase do bryčky. Navzdory námaze, kterou musela vy-
naložit, posadila si občanka Teutchová Charlese na kolena a hubič-
kovala ho za sebe i za Evžena; Augereau si nacpal dýmku a zapálil
si; vzbudili Coclèse, který mezitím usnul, jako by si chtěl zasloužit
svoji dávnou přezdívku.
Kočárek se rozjel; jenomže u brány změnil směr cesty; zeptali
se strážného, která cesta do Auenheimu je kratší a lepší, jestli přes
Bischwillers, nebo přes Offendorf, a on odpověděl, že by neváhal ani
vteřinu: cesta do Bischwillersu je cestou místní, kdežto do Offen-
dorfu pojedou cestou královskou.
Vydali se tedy na Offendorf.
Cesta do Offendorfu je kouzelná. Vede podél Rýna, oči se těší po-
hledem na ostrůvky, tolik se lišící tvarem a velikostí, na majestátní,
širokou řeku. V Offendorfu se s řekou setkají.
Cestující se tam na okamžik zastavili, aby si koně oddychli.
Zeptali se, v jakém místě by se mohli dobře nasnídat; svěží ranní
vzdoušek, větřík, který střásal jinovatku z větví, povzbudil u našich
tří cestovatelů chuť k jídlu.
Poradili jim Rohwillers.

– 109 –
 O hodinu později zastavili před hostincem U Zlatého lva a tam se
zeptali, jak daleko je ještě do Auenheimu.
Byly to necelé tři míle, které mohl dobrý chodec urazit za dvě
a čtvrt hodiny.
Charles prohlásil, že nedovolí, aby ho vezli ještě dál. Už tak mu
bude hanba, až po příchodu bude muset Pichegruovi přiznat, že šel
pěšky pouhé tři míle.
A nechat se dovézt až do Auenheimu? To už by určitě studem
umřel!
Paní Teutchová by možná naléhala, kdyby tu byla sama; rytmi-
str měl ovšem jistě dobré důvody, proč zůstat s tou hodnou ženou
o samotě, a postavil se tedy na Charlesovu stranu.
Bylo půl jedenácté, objednali si jídlo a dohodli se, že se v pravé
poledne rozloučí. Charles bude pokračovat cestou do Auenheimu,
Pierre Augereau, občanka Teutchová a Lenoch se vrátí do Štras­
burku.
Snídaně byla nejdříve smutná; ale rytmistrova povaha nijak
netíhla k melancholii, a tak nakonec i rýnská a moselská vína sto-
lovníky rozjařila.
Pilo se na Augereauovo povýšení, na to, aby se paní Teutchová
těšila stále tak výbornému zdraví jako dosud; na šťastnou Evženovu
cestu, na to, aby proces s jeho otcem dobře dopadl, na Charlesovu
budoucnost a nakonec se v tom připíjení smutek rozplynul a udělal
místo nekonečné důvěře v Prozřetelnost.
Už se nevěřilo ve starodávného Boha, který byl svržen, ani v no-
vého, který byl teprve nedávno prohlášen; věčný Otec byl příliš
starý, Nejvyšší bytost byla zase příliš mladá.
Prozřetelnost, na niž bořitelé oltářů vůbec nepomysleli, smiřo-
vala vše.
Zvonili poledne.
Rytmistr se zvedl jako první.

– 110 –
 „Čestní lidé drží jednou dané slovo,“ prohlásil. „Rozhodli jsme
se, že se v poledne rozloučíme, a je tu poledne; ostatně, i kdyby-
chom spolu zůstali ještě hodinu nebo třeba i dvě hodiny, stejně se
nakonec musíme rozloučit; tak to raději udělejme hned. Charlote,
chlapče, ukaž, že jsi muž.“
Charles neodpověděl, jen si přehodil přes rameno tornu, vzal
do ruky cestovní hůl, do druhé klobouk, objal šermířského mistra,
potom paní Teutchovou. Chtěl jim oběma poděkovat, ale selhal mu
hlas.
Jenom zvolal: „Na shledanou!“, strčil Coclèsovi do dlaně dvace-
tifrankový asignát a vyrazil na cestu.
Po padesáti krocích se obrátil a v ohybu cesty viděl, že občanka
Teutchová a rytmistr Augereau vystoupili do prvního patra hostin-
ce, jehož okno vedlo na cestu do Auenheimu.
Ta dobrá hostinská z hotelu U Lucerny byla tak slabá, že se mu-
sela opírat o rytmistrovo rámě.
Volnou rukou mávala Charlesovi kapesníkem.
Charles rovněž vytáhl z kapsy šátek a odpovídal máváním paní
Teutchové.
Další ohyb ulice ho však odvedl ze zorného úhlu okna, vrátil se
tedy pár kroků zpět, aby ještě naposledy zamával přátelům.
Avšak okno už bylo zavřené a záclona zatažená, takže neviděl,
jestli jsou dosud v místnosti, nebo už sešli dolů.
Charles hluboce vzdychl, zrychlil krok a zakrátko byl za měs-
tečkem.
Byla polovina prosince a třeskutá zima. Během uplynulých tří
dnů padal sníh, ale ve městě tál, sotva dolehl na zem. Zde na ven-
kově, kde ho nohama pošlapalo jenom několik osamělých poutníků,
se ale nahromadil a v deseti stupních mrazu ztvrdl. Cesta se leskla,
jako by v noci někdo natáhl pod nohy cestovatelů bílý sametový ko-
berec posetý stříbrnými šupinkami. Stromy s rampouchy visícími
z větví se podobaly obrovitým skleněným lustrům. Ptáci neklidně

– 111 –
poletovali podél cesty a hledali obvyklou stravu, již jim poskytuje
Bůh a která se v těch posledních třech dnech stala tak vzácnou;
s načechranými peříčky vypadali dvakrát tak velcí než obvykle,
a když se posadili na ohebné větve, nebo z nich právě vzlétli, roz-
houpali je, až z nich pršela sprška diamantů.
Charles, který měl být později tak přístupný krásám přírody
a dokázal je popisovat s neobvyklým mistrovstvím, se v tuto chví-
li uprostřed téhle malebné scenérie zcela ponořil do neveselých
myšlenek. Byl hrdý na to, že vykročil do světa poprvé skutečně
svobodný na těle i na duchu, a tak kráčel kupředu, nevšímaje si
cesty a nedbaje na únavu.
Už měl za sebou skoro tři čtvrtiny cesty, když ho za Sessershei-
mem dohonil malý oddíl pěšáků, asi dvacet mužů, jimž velel kapitán
na koni kouřící doutník.
Těch dvacet mužů pochodovalo ve dvou řadách.
Uprostřed cesty kráčel po svých jezdec, což se snadno dalo po-
znat podle vysokých bot s ostruhami. Od ramen po paty ho zakrýval
bílý plášť, takže z něj byla vidět pouze mladá, inteligentní hlava.
Výraz jeho tváře patrně obvykle vyjadřoval jen bezstarostnost
a dobrou náladu. Na hlavě měl vojenskou čapku tvaru neužívaného
ve francouzské armádě.
Kapitán se chvíli díval na Charlese, který šel vedle mladíka v bí-
lém plášti, a když si uvědomil jeho mládí, laskavě ho oslovil:
„Kampak máš namířeno, mladý občane?“ zeptal se.
Chlapec v domnění, že má podat co nejobšímější vysvětlení,
vykládal kapitánovi: „Přicházím ze Štrasburku a mířím do gene-
rálního štábu občana Pichegrua v Auenheimu; je to ještě daleko?“
„Přibližně dvě stě kroků,“ odvětil mladík v bílém plášti; „hleďte,
na konci téhle aleje, do níž právě vstupujeme, už jsou první auen-
heimské domy.“
„Děkuji,“ odvětil Charles a zrychlil krok.

– 112 –
 „Mladý příteli,“ oslovil ho zase mladík v bílém plášti, „jestli příliš
nespěcháte, mohl byste pokračovat v cestě s námi. Aspoň bych měl
příležitost popovídat si s vámi o tom, co je u nás v kraji nového.“
„A z jakého kraje pocházíš, občane?“ tázal se Charles, poprvé
udiveně pohlížeje do krásné a vznešené mladíkovy tváře, lehce
zahalené smutkem.
„Neříkejte, že to nepoznáte!“ odvětil tázaný. „Vy jste z Besançonu
nebo z Franche‑Comté. Copak se dá náš přízvuk zapřít? Já jsem také
odtamtud a jsem na to pyšný.“
Charles se zamyslel. To, jak mladík poznal podle přízvuku, odkud
pochází, mu připomnělo collège.
„Trváte snad na tom, aby vás nikdo nepoznal?“ ptal se dál mladík.
„Nikoli, občane. Jenom jsem si připomněl, že na Theofrastovi,
který se původně jmenoval Tyrtam a jehož Athéňané, jak je patrno
z jeho jména, překřtili na božského řečníka, i po padesáti letech
pobytu v Athénách poznala zelinářka, že pochází z Lesbu.“
„Jste vzdělaný, pane,“ usmál se mladík, „to je v dnešní době pře-
pych.“
„Není to tak úplně pravda, neboť jdu za generálem Pichegruem,
který je rovněž velmi vzdělaný; díky doporučení, které s sebou
nesu, bych k němu rád vstoupil jako tajemník. Ty také patříš k ar-
mádě, občane?“
„Ne tak docela.“
„Takže jsi nějak svázán s administrativou?“
„Svázán!“ rozesmál se mladík. „To je to pravé slovo! Jenže nejsem
svázán s administrativou, ale sám se sebou.“
„Říkáte mi vy,“ snížil Charles hlas, „a nahlas mě oslovujete pane.
Nebojíte se, že za to přijdete o místo?“
„To je povedené! Kapitáne!“ zvolal mladík. „Tenhle mladý občan
se bojí, že když mu říkám pane a vy, mohl bych si uškodit a přijít
o místo! Víte o někom, kdo by stál o mé místo? Velmi rád bych mu
ho okamžitě přenechal!“

– 113 –
 Kapitán se místo odpovědi pouze smutně usmál a pokrčil rame-
ny; Charlesovi se zdálo, že zašeptal: „Chudák!“
„Řekněte mi,“ pokračoval v rozhovoru mladík v bílém plášti,
„když jste z Besançonu…, už to nepopíráte, že?“
„Neskrývám to,“ odvětil Charles.
„Musíte znát rodinu Sainte‑Hermine.“
„Ano. Paní, vdovu pod manželovi, jejž gilotinovali před osmi
měsíci.“
„Přesně tak,“ odpověděl mladík v bílém plášti a zvedl oči k nebi.
„A tři syny.“
„Tři syny… Ano, dosud jsou tři!“ zašeptal s povzdechem.
„Nejstarší z nich, hrabě de Sainte‑Hermine, emigroval, a pak další
dva: jednomu je kolem dvaceti a nejmladšímu tak čtrnáct patnáct.“
„Díky; kdy jste odešel z Besançonu?“
„Před necelým týdnem.“
„Takže mi můžete sdělit nejnovější zprávy o té rodině?“
„Ano, ale jsou smutné.“
„Přesto mluvte.“
„Den před odjezdem jsem byl s otcem na hraběnčině pohřbu.“
„Ach!“ vzdychl mladík, jako by najednou dostal nečekaný úder.
„Hraběnka tedy zemřela?“
„Ano.“
„Tím lépe!“ povzdechl znovu a zvedl k nebi oči, z nichž se mu
koulely slzy.
„Proč to říkáte?“ zvolal Charles.
„Je lépe, že ji zkosila nemoc, než kdyby zemřela bolestí. A to by
se určitě stalo, až by se dověděla, že její syn byl zastřelen.“
„Jakže, hrabě de Sainte‑Hermine byl zastřelen?“
„Ještě ne, ale bude.“
„Kdy?“
„Až dorazíme do pevnosti v Auenheimu. Myslím, že tam se vět-
šinou popravuje.“

– 114 –
 „A hrabě ze Sainte‑Hermine je v Auenheimu?“
„Ne, ale vedou ho tam.“
„A tam ho zastřelí?“
„Hned po příchodu.“
„To vy máte vykonat popravu?“
„Ne. Doufám ale, že mi dovolí velet popravčí četě. Taková věc se
neodmítá statečnému vojákovi, jehož zajali se zbraní v ruce, byť to
byl emigrant!“
„Ach Bože…!“ zvolal Charles, jemuž začínalo svítat. „Snad ne-
jste…“
„Přesně tak, mladý příteli. Proto jsem se smál, když jste mi do-
poručoval opatrnost, proto jsem nabízel své místo komukoli, kdo
by byl ochoten si ho se mnou vyměnit. Nemám totiž strach, že bych
o ně přišel. Jak jste správně poznamenal: jsem svázaný.“
Setřásl rameny plášť a ukázal jinochovi, že má obě ruce vpředu
svázané.
„Vy jste tedy sám…,“ zvolal Charles s hrůzou.
„Hrabě de Sainte‑Hermine, mladý muži. Vidíte, měl jsem pravdu,
když jsem říkal, jak je dobře, že má matka zemřela.“
„Ó!“ zhrozil se Charles.
„Naštěstí,“ pronesl hrabě se zaťatými zuby, „bratři žijí!“

– 115 –
 XVI
Vojenská čapka

Charles zíral na emigranta s údivem hraničícím s úžasem.

Jakže! Tenhle mladý, krásný a tak klidný důstojník jde na smrt!
Existují tedy muži, kteří jsou vstříc smrti s úsměvem!
Viděl dosud jenom jediného muže, který se domníval, že brzy
zemře: byl to Schneider, jehož nechal Saint‑Just přivázat ke gilotině.
Skýtal žalostný pohled, jak byl bez sebe hrůzou; nohy se pod ním
podlamovaly, museli ho nést, nebyl schopen vystoupat po schůd-
kách na pódium popraviště.
Hrabě de Sainte‑Hermine naopak vypadal, jako by ve chvíli blíží-
cí se smrti spojoval všechny radosti života: kráčel křepkým krokem,
na rtech měl úsměv.
Charles se k němu přiblížil.
„Existuje nějaký způsob, jak by bylo možné vás zachránit?“ ze-
ptal se tiše.
„Upřímně přiznávám, že o žádném nevím. Kdybych znal jeden
jediný, využil bych ho.“
„Odpusťte mi, že se chovám tak zmateně. Vůbec mě nenapadlo,
že bych mohl…“
„Pokračovat v cestě v tak špatné společnosti.“
„Chtěl bych se vás na něco zeptat…“
Mladík zaváhal.
„Zeptat nač?“
Charles ještě ztišil hlas.
„Jestli bych pro vás mohl něco udělat.“
„Jistěže byste pro mne mohl něco udělat; od chvíle, kdy jsem vás
spatřil, přemílám v hlavě jednu myšlenku.“
„Mluvte.“

– 116 –
 „Možná to bude nebezpečné, bojím se, abyste se nevyděsil.“
„Jsem připravený vám posloužit; během tří nebo čtyř dnů strá-
vených ve Štrasburku jsem viděl tolik věcí, že mi hned tak něco
hrůzu nenažene.“
„Chtěl bych předat zprávu svému bratrovi.“
„Slibuji, že mu ji předám.“
„Ale je to dopis.“
„Odevzdám ho.“
„Nemáte strach z nebezpečí?“
„Řekl jsem vám, že už se nebojím ničeho.“
„Mohl bych ten dopis předat i kapitánovi. Je pravděpodobné, že
by jej doručil adresátovi.“
„S kapitánem je to pravděpodobné, se mnou jisté.“
„Tak mě dobře poslouchejte.“
„Poslouchám.“
„Ten dopis je zašitý v mé vojenské čapce.“
„Dobrá.“
„Požádáte kapitána, abyste mohl být přítomen mé popravě.“
„Já?“
„Jen neohrnujte nos, je to zajímavá podívaná. Spousta lidí chodí
na popravy pro zábavu.“
„Nikdy bych k tomu nenašel odvahu.“
„No co! Je to tak rychle odbyté!“
„Ne, nikdy, nikdy!“
„Tak už o tom nemluvme,“ řekl vězeň.
A začal si pískat píseň Ať žije Jindřich IV.
Charlesovi srdce div neroztrhlo hrudník. Už se rozhodl.
Přistoupil k emigrantovi.
„Promiňte, udělám všechno, co budete chtít,“ prohlásil.
„Jste milý a odvážný chlapec, děkuji!“
„Jenom…“
„Co?“

– 117 –
 „Požádáte kapitána sám, abych byl při vaší… Nesnesl bych po-
myšlení, že by se mohl domnívat, že pro své potěšení…“
„Dobrá, požádám ho o to. Jsme krajané, půjde to lehce. A pak,
vojáci nenadělají tolik okolků jako měšťáci; jsou to stateční chlapi,
kteří plní nepříjemnou a zlou povinnost a snaží se to odsouzenci
ulehčit, jak mohou. Kde jsme to skončili?“
„Říkal jste, že budu při vaší popravě.“
„Ano, to je ono. Požádám, abych mohl předat bratrovi předmět,
který mi patřil, třeba moji vojenskou čapku, něco takového se dělá
den co den. Ostatně na vojenské čapce není nic podezřelého, to
jistě chápete.“
„To není.“
„Ve chvíli, kdy zavelím pal, ji odhodím stranou. Nevrhejte se po
ní hned, mohlo by to vypadat podezřele. Teprve až zemřu…“
„Ach!“ vzdechl Charles a zachvěl se na celém těle.
„Kdo má kapku pálenky pro mého mladého přítele?“ otázal se
vězeň. „Je mu zima.“
„Pojď sem, chlapče,“ vyzval ho kapitán.
A podal jinochovi čutoru.
Charles vypil doušek pálenky. Ne že by mu byla taková zima, ale
nechtěl dát na sobě znát, co se v něm děje.
„Díky, kapitáne,“ hlesl.
„Rádo se stalo, hochu, rádo se stalo. Také doušek, občane
Sainte‑Hermine?“
„Tisíceré díky, kapitáne,“ odvětil vězeň, „nikdy nepiji.“
Charles se vrátil k vězni.
„Takže teprve až budu mrtev, seberte tu čapku a netvařte se, že
jí přikládáte větší pozornost, než jakou si takový předmět zaslouží.
Jste si ale v hloubi duše vědom toho, že moje poslední přání – přání
umírajícího – je posvátné? Záleží mi na tom, aby můj bratr dostal
ten list. Pokud vám bude čapka překážet, klidně se jí zbavte, hoďte
ji do prvního příkopu. Ale ten dopis, ten dopis neztratíte, že ne?“

– 118 –
 „Ne.“
„Nezahodíte ho, že ne?“
„Ne, ne, buďte klidný.“
„A jestli ho mému bratru budete předávat vy sám…“
„Ano, já sám.“
„Pokuste se o to…! V tom případě mu dopodrobna vyložte, jak
jsem zemřel. On pak řekne: ‚Měl jsem statečného bratra. Až přijde
můj čas, zemřu stejně jako on.‘ A až ten čas nastane, i on se zachová
statečně!“
Docházeli na rozcestí. Hlavní cesta vedla do Auenheimu, ta na-
příč k citadele.
„Občane,“ pravil kapitán, „jestli jdeš do generálního štábu občana
Pichegrua, jak jsi nám říkal, vydej se tudy! Šťastnou cestu a snaž se
být dobrým vojákem. Dostaneš skvělou školu.“
Charles chtěl něco říct, ale z úst mu nevyšel ani hlásek.
Zadíval se prosebně na vězně.
„Kapitáne,“ ozval se hrabě de Sainte‑Hermine, „prokážete mi
laskavost?“
„Pokud to bude v mé moci, jistě.“
„To, oč vás žádám, záleží jen na vás.“
„Mluvte!“
„Možná je to slabost, ale zůstane to jenom mezi námi, že? Ve chví-
li, kdy budu umírat, bych rád objal svého krajana; tenhle mladík i já
pocházíme z jurského kraje. Naše rodiny žijí v Besançonu a přátelí
se. Jednoho dne se vrátí domů a bude vyprávět, jak jsme se náhodou
potkali, jak mě doprovodil na poslední cestě i jak jsem zemřel!“
Kapitán se pohledem zeptal hocha.
Ten plakal.
„Hrome,“ pronesl nakonec, „když vám to oběma udělá radost…“
„Nemyslím si,“ poznamenal se smíchem vězeň, „že by to dělalo
nějakou zvláštní radost jemu, ale mně určitě ano.“

– 119 –
 „Nevidím v tom nic nepatřičného. Vy jste hlavní osobou toho, co
se bude dít, takže…“
„Takže dohodnuto?“ zeptal se odsouzenec.
„Dohodnuto,“ odvětil kapitán.
Průvod, který se na chvilku zastavil na rozcestí, teď pokračoval
v pochodu po příčné cestě.
Na vrcholku pahorku bylo vidět auenheimskou citadelu.
To byl cíl pohřebního průvodu.
Charles se přiblížil k vězni.
„Vidíte,“ oslovil ho hrabě, „všechno jde zatím báječně.“
Vystoupali po dost ostrém svahu pahorku. Ohlásili heslo a prošli
branou na padacím mostě.
Eskorta, vězeň i Charles zůstali na nádvoří pevnosti, zatímco
kapitán velící malému oddílu, který jsme sledovali po cestě, se vydal
podat hlášení veliteli pevnosti.
Mezitím se hrabě de Sainte‑Hermine a Charles bavili o sobě
a svých rodinách.
Po deseti minutách se na prahu dveří objevil kapitán.
„Jsi připraven, občane?“ otázal se vězně.
„K vašim službám, kapitáne,“ odvětil tázaný.
„Máš nějaké připomínky?“
„Ne, ale chtěl bych požádat o laskavost.“
„Už jsem ti řekl, že pokud to bude záležet na mně, rád ti vyhovím.“
„Děkuji, kapitáne.“
Kapitán přistoupil k hraběti.
„Můžeme sloužit pod různými vlajkami,“ řekl, „ale stále jsme oba
Francouzi, a stateční muži se poznají na první pohled. Co si přeješ?“
„Nejdřív ať mi sundají pouta, která ze mě dělají zločince.“
„Máš pravdu,“ na to kapitán. „Rozvažte vězně.“
Dva muži se chystali provést rozkaz, ale Charles si pospíšil, roz-
vázal hraběti ruce a vrátil mu svobodu pohybu.

– 120 –
 „Ach!“ zaliboval si hrabě, zvedl paže a protáhl se pod pláštěm.
„Jak příjemné je být zase volný!“
„A dál?“ ptal se kapitán.
„Chtěl bych velet popravčí četě.“
„Budeš jí velet. Dál?“
„Chtěl bych něco nechat své rodině na památku.“
„Víš, že máme zakázáno přijímat dopisy politických odsouzenců.
Všechno ostatní ti splním.“
„Nechci vám přidělávat starosti; tady můj mladý druh Charles,
který mě doprovodí na místo popravy, jak jste svolil, slíbil, že předá
mé rodině nikoli dopis, ale nějaký předmět, který jsem měl při sobě,
třeba mou vojenskou čapku!“
Hrabě pronesl slova vojenskou čapku lhostejně, jako by šlo o ja-
koukoli jinou součást jeho ošacení. Kapitán neměl důvod, proč mu
i tuto prosbu nevyplnit.
„Je to všechno?“ otázal se.
„Na mou věru ano,“ odvětil hrabě. „Už je na čase, začínají mě
zábst nohy, a jestli něco opravdu nesnáším, tak když je mi zima od
nohou. Pospěšme si, kapitáne. Vy jdete s námi, jestli se nemýlím?“
„Je to moje povinnost.“
Hrabě pozdravil, se smíchem stiskl ruku malému Charlesovi
a očima se zeptal kapitána, jakou cestou se dát.
Kapitán zaujal své místo v čele kolony se slovy:
„Tudy.“
Všichni ho následovali.
Prošli brankou, potom vešli na druhý dvůr, na jehož hradbách
přecházely hlídky.
V pozadí dvora se tyčila vysoká zeď, která byla ve výši dospělého
muže rozstřílená od kulek.
„Aha, tady to je!“ řekl vězeň.
A zamířil rovnou ke zdi.
Čtyři kroky od ní se zastavil.

– 121 –
 „Jsme tady,“ pravil kapitán. „Písaři, přečtěte odsouzenému roz-
sudek.“
Písař dočetl a hrabě kývl hlavou, že souhlasí se spravedlností.
Potom řekl:
„Promiňte, kapitáne, musím si teď říct pár slov pro sebe.“
Vojáci i kapitán se vzdálili.
Hrabě vložil loket pravé ruky do levé dlaně, čelo si opřel o pravou
ruku, zavřel oči a chvíli zůstal nehybně stát, pouze pohyboval rty,
ovšem nebylo slyšet jediné slůvko.
Modlil se.
Modlící se muž, který má zemřít, vyzařuje jakousi posvátnou
auru, kterou respektují i nevěřící. Během poslední rozmluvy hra-
běte s Bohem nezazněla jediná poznámka, žert, nikdo se neusmál.
Po chvilce odsouzený vztyčil čelo, jeho tvář byla opět usměva-
vá; objal svého mladého krajana a pronesl stejně jako Karel I. na
popravišti:
„Nezapomeň!“
Charles sklopil hlavu v pláči.
Nato hrabě zavelel pevným hlasem:
„Pozor!“
Vojáci zaujali svá místa ve dvou řadách deset kroků od něj,
Charles a kapitán se postavili každý na jednu stranu čety.
Odsouzený, jako by nechtěl velet své popravě s pokrytou hlavou,
strhl svoji vojenskou čapku a jako náhodou ji odhodil.
Padla k Charlesovým nohám.
„Jste připraveni?“ otázal se hrabě.
„Ano,“ odpověděli vojáci.
„K palbě připravit…! Zalícit…! Pal…! Ať žije kr…!“
Neměl čas dokončit větu. Ozvala se detonace, sedm kulek mu
provrtalo hrudník.
Padl tváří k zemi.

– 122 –
 Charles sebral vojenskou čapku, zasunul ji na hruď pod kabát
a zapnul knoflíky. Když ji držel v ruce, ohmatal ji a přesvědčil se, že
tam dopis pořád je.
Čtvrt hodiny nato ho ordonanční služba uváděla do pracovny
občana Pichegrua.

– 123 –
 XVII
Pichegru

Pichegru bude zaujímat tak důležité místo v první části historie,

kterou vyprávíme, že musíme čtenáři přiblížit tohoto muže více,
než jsme to až doposud činili u osob ne tak významných, které jsme
v úvodu vyprávění uvedli na scénu.
Charles Pichegru se narodil 16. února 1761 v městečku Planches
u Arbois v chudé a prosté rodině. Jeho předci byli po tři či čtyři
století známí jako poctiví nádeníci, a z toho také pocházelo jejich
jméno. Dobývali gru, tedy zrno, rýčem či motykou – pic, kterážto dvě
jména se spojila a vytvořila jedno – Pichegru. Pichegru, u nějž v ra-
ném dětství rozpoznali nadání ke studiu, se začal učit u řeholníků
v Arbois. Když viděli, jak rychlé pokroky dělá hlavně v matematice,
poslali ho k otci Patraultovi, jednomu z jejich profesorů v collège
v Brienne. Pichegru studoval tak úspěšně, že z něj byl za dva roky
výpomocný učitel. V té době bylo veškerou jeho ctižádostí stát se
mnichem; ale otec Patrault, který odhadl Napoleona, viděl jasně
i do Pichegrua; donutil ho, aby se nějakým způsobem dostal do
vojenského stavu.
Pichegru poslechl jeho rady a v roce 1783 vstoupil do prvního
pěšího dělostřeleckého regimentu, kde to díky svým nepopira-
telným zásluhám záhy dotáhl na pobočníka a s touto hodností se
zúčastnil první války v Americe.
Po návratu do Francie se plamenně chopil zásad z roku 1789
a předsedal lidové společnosti v Besançonu, právě když procházel
městem batalion dobrovolníků z Gard, který si ho vybral za svého
velitele.
O dva měsíce později už byl Pichegru vrchním generálem Rýnské
armády.

– 124 –
 Když si pan de Narbonne, ministr války z roku 1789, všiml, že se
Pichegru najednou ztratil, zeptal se na něj:
„Co se stalo s tím mladým oficírem, před kterým byli plukovníci
v pokušení smekat, když s ním mluvili?“
Ten mladý oficír se stal vrchním velitelem Rýnské armády, ale
nijak tím nezpychl.
Rychlý postup, vzdělání a skvělé místo, které zastával v armádě,
skutečně nic nezměnily v Pichegruově prostém srdci. Jako poddů-
stojník měl milenku a stále si ji ponechával; jmenovala se Róza, bylo
jí třicet, pracovala jako švadlena, moc krásy nepobrala a kulhala.
Bydlela v Besançonu.
Jednou týdně psala generálovi, nikdy nezapomínala na svoje
podřízené postavení, a navzdory zákonu, který nařizoval dobrým
občanům, aby si vzájemně tykali, důsledně Pichegruovi vykala, byť
byla dobrou občankou.
Její dopisy byly plné upřímných rad a něžných připomínek, ra-
dila vrchnímu veliteli, aby se neopájel svým jměním a úspěchem
a stále zůstával tím Charlotem, jakým byl v rodné vsi; nabádala ho,
aby šetřil, ale ne pro ni, Bůh uchovej, ona se uživí: ušila šesterý
šaty pro ženu jednoho představitele lidu, nastříhala na šesterý pro
ženu generála a měla před sebou tři zlaťáky, což znamenalo patnáct
nebo šestnáct set franků v asignátech; jen ať šetří pro rodiče, kteří
jsou chudí. Pichegru četl její listy vždy, když mu byly doručeny, ať
byl jakkoli zaměstnán, pečlivě si je uschovával do tobolky a říkával
s dojatým výrazem:
„Chudák děvče, píše výborně, přestože jsem ji naučil pravopisu já.“
Nechť je nám dovoleno zastavit se u těchto detailů; uvedeme na
scénu a budeme sledovat jednání mužů, kteří na sebe poutali kratší
či delší dobu zraky Evropy; kteří byli vychvalováni či zatracováni
podle potřeb stran, co toužily je buď povznést, či ponížit. Tyto
muže sami historici posuzovali s jistou lehkovážností, neboť mají
ve zvyku pojímat už hotové názory; romanopisec je v jiné situaci,

– 125 –
ten je nucen všímat si nejmenších podrobností, neboť v takových
maličkostech nachází někdy nit, která ho zavede do nejméně pro-
niknutelného labyrintu ze všech, totiž do labyrintu lidského srdce.
Odvážíme se tedy říci, že když vstoupíme do jejich soukromého
života, který historici úplně opomíjejí, i do života veřejného, jehož si
všímají až příliš, byť bývá často jenom maskou života soukromého,
budeme první, kdo ukáže našim čtenářům tyto slavné mrtvé veli-
kány, na něž politické vášně házejí nactiutrhačné pomluvy, které je
pohřbívají.
U historiků jsme se třeba dočetli, jak Pichegru zradil Francii
kvůli alsaské vládě, řádu svatého Ludvíka, zámku Chambord, jeho
parku a přilehlému panství. Kvůli dvanácti dělům; kvůli milionu
stříbrňáků v hotovosti; kvůli dvěma stům tisícům franků renty,
z nichž polovina měla být vyplácena jeho ženě a pět tisíc na každé
jeho dítě; a nakonec kvůli panství Arbois, které neslo Pichegruovo
jméno a bylo deset let vyjmuto z daňové povinnosti.
První ryze materiální odpovědí na toto obvinění budiž, že Piche-
gru nebyl nikdy ženatý, tím pádem neměl ani ženu, ani děti, jejichž
budoucností by se musel zabývat. Morální odpovědí pak bude to, že
ukážeme Pichegrua v jeho soukromém životě, aby bylo dostatečně
jasné, jaké měl potřeby a ambice.
Róza, kterou už jsme poznali, dávala svému milenci dvě dopo-
ručení: aby šetřil pro svoji rodinu a aby zůstal dobrým a prostým
Charlotem, jakým byl vždycky.
Ve válce dostával Pichegru každý den sto padesát franků v asig-
nátech; toto služné se vyplácelo každého prvního v měsíci ve vel-
kých listech rozdělených na jednotlivá políčka. Sešit asignátů se
pokládal na stůl a vedle něj se kladly nůžky; každý den si dotyčný
ustřihl, kolik potřeboval na uspokojení denních potřeb; jenom zříd-
ka vydržel sešit do konce měsíce; když se skončilo čtyřiadvacátého
nebo pětadvacatého, což se ostatně stávalo často, musel si každý
pomoci, jak mohl, ve dnech zbývajících do další výplaty.

– 126 –
 Jeden z Pichegruových sekretářů o něm řekl: „Tenhle velký brien­
neský matematik nebyl schopen vyplatit v hotovosti pradlenu.“
A dodával:
„Císařství by bylo příliš malé pro jeho génia; malý stateček příliš
velký pro jeho lhostejnost.“
A co se týče té Róziny rady, aby zůstal stále hodným Charlotem,
sami posoudíte, jestli měl takových rad zapotřebí.
Dva či tři roky po období, které se tady pokoušíme vylíčit, se Piche-
gru na vrcholu popularity vracel do svého milovaného Franche‑Comté,
aby znovu navštívil rodnou vesnici Planches. U vjezdu do Arbois ho
pod vítězným obloukem zastavila deputace města, která ho přišla
přivítat, provolat mu slávu a pozvat na slavnostní večeři spojenou
s plesem.
Pichegru vyslechl s úsměvem řečníka, a když skončil, řekl vůdci
deputace:
„Drahý krajane, můžu strávit v rodném kraji jen kratičký čas
a skoro celý ho musím věnovat příbuzným v sousedních vsích;
pokud bych měl kvůli přátelství, které nás pojí, zradit rodinné po-
vinnosti, sami byste mi to vyčítali jako první a měli byste pravdu;
nabízíte mi, abych přišel na večeři a na ples; ačkoli jsem už dávno
odvykl takovým potěšením, rád bych vašemu pozvání vyhověl. Byl
bych šťasten, kdybych mohl vyprázdnit v tak milé společnosti pár
sklenic našeho vynikajícího mladého vína a podívat se, jak tančí
dívky z Arbois, které musí být velké krasavice, podobají‑li se svým
matkám. Ale voják má jenom své slovo, a já vám přísahám na svoji
čest, že už jsem zadaný. Dávno jsem totiž slíbil vinaři Barbierovi, že
bude první, s kým povečeřím, až zase navštívím tento kraj. Uznejte,
že mohu do západu slunce těžko absolvovat dvě večeře.“
„Já mám ale, generále, dojem, že existuje způsob, jak obě věci
skloubit,“ poznamenal představený deputace.
„Jaký?“
„Můžeme pozvat Barbiera, aby povečeřel s námi.“

– 127 –
 „Pakliže bude souhlasit, nemohu si přát nic lepšího,“ pravil Piche-
gru, „ale pochybuju, že přijme. Vypadá pořád tak smutně a divoce
jako v dobách, kdy mu dali jméno Barbier Zoufalec?“
„Ještě více než kdy jindy, generále.“
„No tak za ním zajdu sám,“ na to Pichegru. „Myslím si totiž, že na
něj budu muset trochu zapůsobit, aby se k nám přidal.“
„Dobrá, generále, jdeme s tebou,“ ozvali se vyslanci.
„Pojďte,“ vyzval je Pichegru.
A vydali se hledat Barbiera Zoufalce, chudého vinaře, jehož celým
jměním byla stovka vinných keřů a který jejich produkty zavlažoval
tvrdou kůrku černého chleba.
Projeli městem. Na konci projížďky se generál zastavil před
starou lípou.
„Občané,“ řekl, „starejte se dobře o tenhle strom a nikdy nedo-
volte, aby ho porazili. Tady podstoupil muka hrdina, který se sto
padesáti muži bránil naše město proti Bironovi a celé královské
armádě.“
Ten hrdina se jmenoval Claude Morel.
A na tomto místě ho ta krutá bestie jménem Biron, která nakonec
kousla ruku, co ho krmila, nechala pověsit.
Několik let nato to byl právě Biron, vrah Clauda Morela, který
se poté, co zradil Francii, pral o svůj život s katem a jemuž kat díky
neskutečné síle a obratnosti nakonec usekl hlavu, ovšem musel si
vzít, aniž to odsouzenec viděl, meč z rukou sluhy.
Pozdravil slavný strom a pokračoval v cestě, na níž ho provázelo
tleskání davu, který ho doprovázel.
Někdo, kdo věděl, kde leží vinice Barbiera Zoufalce, ho objevil
mezi tyčkami s révou a zavolal na něj.
Barbier se vztyčil a ukázal hlavu pokrytou tradiční bavlněnou
čapkou.
„Kdo mě hledá?“ křikl.
„Charlot!“ odpověděl muž.

– 128 –
 „Jaký Charlot?“
„Charlot Pichegru.“
„Vysmívejte se někomu jinému,“ na to vinař.
A znovu se pustil do pletí vinice.
„Vůbec se ti nevysmíváme, je tu s námi!“
„Hej, Barbiere!“ křikl teď Pichegru.
Když Barbier Zoufalec zaslechl známý hlas, vztyčil se a okamžitě
uviděl uprostřed skupinky generálskou uniformu.
„Jémine! Je to opravdu on?“
Běžel mezi tyčkami až na konec vinice, tam se zastavil, aby se
ujistil, že není obětí halucinace, a když generála definitivně poznal,
běžel až k němu a vrhl se mu do náruče s voláním:
„Jsi to ty, Charlote! Drahý Charlote!“
„Jsi to ty, drahý kamaráde!“ odpovídal Pichegru a tiskl ho na
srdce.
A oba, sedlák i generál, plakali jen což.
Všichni se rozestoupili, aby si staří přátelé mohli po libosti po-
plakat štěstím ze znovushledání.
Když se jeden s druhým potěšil, přistoupil k nim představený de-
putace a vyložil Barbierovi Zoufalci důvod téhle oficiální návštěvy
uprostřed polí, tedy ve skutečném vinařově domě.
Barbier se zadíval na Pichegrua, aby zjistil, jestli je to opravdu
tak.
Pichegru přikývl hlavou na znamení souhlasu.
Vinař chtěl alespoň zajít domů, aby se převlékl do nedělních
šatů, ale představený deputace, který si přečetl v Berchouově básni,
co si onen slavný gastronom myslí o ohřívaném jídle, se nechtěl
zdržovat, a odvedli tedy Pichegrua a Barbiera Zoufalce přímo na
radnici, kde na ně čekala večeře.
Pichegru si posadil představeného po pravici, ale Barbiera
Zoufalce po levici, mluvil pouze s ním a až do jeho odjezdu ho ne-
opouštěl.

– 129 –
 Nechť mi čtenář dovolí tuhle dlouhou odbočku věnovanou po-
znání jednoho z nejvýznamnějších mužů Revoluce. Toto nahlédnutí
do jeho soukromého života nám pomůže nestranně soudit, což se
možná až dodnes nedělo, politika, který bude jednou z nejdůleži-
tějších osob první části naší knihy.

– 130 –
 XVIII
Charlesovo přijetí

Právě tomuto muži předurčenému ke slavné budoucnosti, kdyby

ovšem nezasáhla nepřízeň osudu, byl mladý Charles doporučen.
Vstupoval do rozlehlého a přitom prostě vypadajícího domu,
kde si Pichegru zařídil svůj generální štáb, možná s ještě větším
rozechvěním, než jaké prožíval, když vcházel ke Schneiderovi či
Saint‑Justovi.
„Generál je ve své pracovně, třetí dveře napravo,“ řekl mu voják
ve službě u dveří před chodbou.
Charles vešel do chodby dost rázným krokem, avšak ten se zpo-
maloval a tišil, čím blíže byl určeným dveřím, tím méně byl slyšet
klapot jeho podpatků.
Dorazil na práh pootevřených dveří a mohl vidět generála, který
se oběma rukama opíral o velký stůl a studoval mapu Německa, ne-
boť byl samozřejmě přesvědčen, že co nevidět přenese nepřátelství
na druhý břeh Rýna.
„Pichegru vypadal starší, než byl ve skutečnosti,3 a jeho chování
k tomu zdání ještě přispívalo; byl nadprůměrně vysoký, měl pev-
ně stavěnou a rozložitou kostru. Veškerá jeho elegance spočívala
pouze v síle. Byl statný, měl mohutný hrudník, i když záda poněkud
nachýlená. Jeho široká ramena, která držela silný, krátký a nervně
pohyblivý krk, mu dávala vzhled atleta, jako byl Milon, nebo gladiá-
tora, jako byl Spartakus. Měl čtvercový obličej, který je typický pro
obyvatele Franche‑Comté dobrého rodu. Čelisti byly mohutné, čelo
nesmírně vysoké a široké až k holým spánkům. Nos byl úměrný,
výrazný. Nic se nevyrovnalo mírnosti jeho pohledu, když neměl

3 Tento portrét jsme si vypůjčili z Nodierovy studie o Pichegruovi.

– 131 –
potřebu vkládat do něj pánovitost nebo nechtěl budit hrůzu. Kdyby
zamýšlel nějaký velký umělec zobrazit na lidské tváři chladnokrev-
nost poloboha, nenalezl by lepší model než Pichegruovu hlavu.
Jeho hluboké pohrdání lidmi a událostmi, o nichž se vyjadřoval
pouze s odporem a ironií, se ještě přidává k tomuto popisu. Pichegru
věrně sloužil sociálnímu řádu, který tu byl, protože to bylo jeho po-
slání; ale nemiloval ho a milovat ho nemohl. Jeho srdce se dokázalo
dojmout pouze při pomyšlení na rodnou ves, kde hodlal strávit stáří.
‚Vykonat svůj úkol a odpočívat,‘ říkával často, ‚to je celý lidský úděl.‘“
Charles se nějak pohnul, čímž upozornil na svoji přítomnost.
Pichegru měl bystrý zrak a citlivé uši muže, jehož osud často závisí
na tom, co zaslechne a uvidí.
Rychle zvedl hlavu a upřel své velké oči na chlapce, avšak v jeho
pohledu bylo tolik laskavosti, že to hocha povzbudilo.
Vstoupil do místnosti, uklonil se a předal generálovi dopis.
„Pro občana generála Pichegrua,“ pravil.
„Tys mě poznal?“ zeptal se generál.
„Okamžitě, generále.“
„Nikdy jsi mě ale neviděl.“
„Můj otec mi vás přesně popsal.“
Mezitím Pichegru otevřel list.
„Jakže, ty jsi syn mého statečného a drahého přítele…?“ zvolal.
Hoch ho nenechal dokončit větu.
„Ano, občane generále.“
„Píše tu, že mi tě dává.“
„Zbývá jen zjistit, zda ten dar přijímáte.“
„Co mám s tebou udělat?“
„Co chcete.“
„Nemohu z tebe udělat vojáka, na to jsi příliš mladý a příliš slabý.“
„Generále, upřímně řečeno, neměl jsem vás navštívit tak brzy.
Otec mi dal ještě dopis pro dalšího svého přítele, u nějž jsem měl
ve Štrasburku pobýt nějaký čas a naučit se u něj řecky.“

– 132 –
 „Nešlo náhodou o Euloga Schneidera?“ otázal se se smíchem
Pichegru.
„Přesně tak.“
„No a?“
„Včera ho zatkli.“
„Kdo k tomu vydal rozkaz?“
„Saint‑Just. A poslal ho k revolučnímu tribunálu do Paříže.“
„Zase jeden, se kterým se můžeš navždy rozloučit. A jak se to
stalo?“
Charles mu vyprávěl celou příhodu se slečnou de Brumpt. Piche-
gru poslouchal jinocha s velkým zájmem.
„Bohužel existují tvorové, kteří jsou skvrnou na lidském poko-
lení: Saint‑Just udělal dobře. A tys uprostřed toho zmatku žádnou
neschytal?“
„Ó, já jsem byl ve vězení, když došlo k tomu zatčení,“ vyhrkl
Charles, celý pyšný, že je ve svém věku hrdinou takového dobro-
družství.
„Cože! Ve vězení?“
„Ano, zatkli mě den předtím.“
„To už zavírají i děti!“
„Právě to také Saint‑Justa rozzuřilo.“
„Proč tě zatkli?“
„Protože jsem varoval dva vyslance z Besançonu, kterým hrozilo
nebezpečí, kdyby zůstali ve Štrasburku.“
„Dumonta a Ballua?“
„Přesně ty.“
„Jsou v mém generálním štábu, setkáš se s nimi.“
„Myslel jsem, že se vrátili do Besançonu.“
„Po cestě změnili názor. Takže tobě vděčí za to varování, které
jim bezpochyby zachránilo hlavu?“
„Asi jsem neudělal dobře,“ řekl chlapec a sklopil oči.

– 133 –
 „Neudělal dobře! Kdo ti to řekl? Neudělal dobře, když jsi zachrá-
nil život svému bližnímu?“
„Saint‑Just! Ale dodal, že mi to odpouští, protože jsem ještě hoch
a každé dítě projevuje soucit. Hned mi také uvedl příklad: téhož
jitra nechal zastřelit svého nejlepšího kamaráda.“
Pichegruova tvář se zachmuřila.
„To je pravda,“ řekl, „ten čin byl uveden v denním rozkazu armády
a musím říct, že ať ho posuzujeme, jak chceme, zapůsobil v dobrém
na morálku vojáků. Bůh mě ochraňuj, abych nemusel dávat stejný
příklad. Říkám totiž rovnou, že bych to nedokázal. Ech co, k čertu
s tím! Jsme Francouzi, a ne Sparťané! Můžeme po nějakou dobu
nosit na tváři masku, ale až ji jednoho dne odložíme, tvář bude
stejná; jenom tam bude o pár vrásek víc, to je všechno.“
„Generále, abychom se vrátili k dopisu mého otce…“
„Je to jasné, zůstaneš s námi; přidělím tě jako tajemníka ke ge-
nerálnímu štábu. Umíš jezdit na koni?“
„Generále, musím přiznat, že nejsem zrovna jezdec první třídy.“
„Naučíš se to. Přišel jsi pěšky?“
„Ano, z Bischwilleru až sem.“
„A ze Štrasburku do Bischwilleru?“
„Přijel jsem v kočárku s paní Teutchovou.“
„Hostinskou z hotelu U Lucerny?“
„A s rytmistrem Pierrem Augereauem.“
„Jaký čert tě seznámil s tím hrubiánem Pierrem Augereauem?“
„Byl učitelem šermu Evžena de Beauharnais.“
„Syna generála Beauharnaise?“
„Ano.“
„Zase jeden, který bude pykat za svá vítězství na popravišti,“
povzdechl Pichegru. „Připadá jim, že se nestřílí dost rychle. Ale
chlapče, ty musíš umírat hladem.“
„To ani ne,“ poznamenal Charles. „Právě jsem viděl jedno divadlo,
které mi vzalo veškerou chuť k jídlu.“

– 134 –
 „Co jsi viděl?“
„Jak zastřelili chudáka emigranta, našeho krajana, musel jste ho
taky znát.“
„Hraběte de Sainte‑Hermine?“
„Ano.“
„Před osmi měsíci gilotinovali jeho otce, dnes zastřelili syna;
zbývají ještě dva bratři.“
Pichegru pokrčil rameny.
„Proč je také nezastřelí hned? Aspoň by odešla celá rodina na-
jednou. Viděl jsi někdy popravu na gilotině?“
„Ne.“
„Takže zítra, jestli tě to potěší, můžeš sledovat exekuce. Máme
popravit dvaadvacet mužů. A bude tam široký výběr, od velkých
výložek až po podkoní. A teď se zabývejme trochu tím, jak tu budeš
žít: nebude to trvat dlouho.“
Ukázal chlapci na matraci na zemi.
„Tady spím já,“ řekl.
Potom namířil prst na vedlejší matraci.
„A tohle je postel občana Reignaka, vrchního tajemníka gene-
rálního štábu.“
Zazvonil, objevila se ordonanční služba.
„Ještě jednu matraci!“ rozkázal generál.
Pět minut nato se voják vrátil s matrací.
Pichegru mu naznačil, kam ji má položit.
„Ta je tvoje,“ řekl Charlesovi.
Pak otevřel skříň:
„Tahle skříň je tvoje, nikdo si tam nebude nic dávat. A ty zase nic
nedávej do skříně někomu jinému. Nemáš velkou tornu, doufám
tedy, že ti tahle bude stačit. Jestli máš něco cenného, nos to stále
při sobě, bude to tak jistější: ne že by ti to tady někdo ukradl, spíš
bys to mohl někde zapomenout, kdyby byl ohlášen nenadálý přesun
směrem vpřed nebo vzad.“

– 135 –
 „Generále,“ ozval se naivně jinoch, „nejcennější, co mám, je otcův
list, který jsem vám dal.“
„Tak pojď a obejmi mě. Vybal si věci, já se vrátím ke své mapě.“
Sotva přistoupil ke stolu, všiml si dvou osob, které spolu rozprá-
věly na chodbě přede dveřmi.
„Pojď dál, občane Ballue! Jen pojď, občane Dumonte, ty také!
Chci vás seznámit s nově příchozím.“
Ukázal jim na Charlese. Protože však ti dva na něj zírali a nepo-
znávali ho, dodal:
„Drazí krajané, poděkujte tomuhle hochovi; to on vám poslal
varování, díky němuž máte ještě dnes hlavy na ramenou.“
„Charlesi!“ vykřikli oba muži současně, objali hocha a tiskli ho
na srdce. „Naše ženy a děti tě budou milovat a velebit tvé jméno,
až se to dozví!“
Zatímco se Charles vyrovnával, jak nejlépe mohl, s těmi objetími,
vstoupil do Pichegruovy pracovny tak dvacetiletý, dvaadvacetiletý
mladík a výbornou latinou se ptal Pichegrua, zda by mu nevěnoval
čtvrt hodiny na rozmluvu.
Pichegru byl udivený tím zvláštním úvodem a odpověděl ve
stejném jazyce, že je mu k dispozici.
Otevřel dveře vedoucí do malé místnosti, pokynul mu, aby tam
vstoupil, a když se tak stalo, následoval ho; uhodl, že muž má pro
něj nějaké důležité a důvěrné sdělení. Zavřel za sebou dveře.

– 136 –
 XIX
Zvěd

Pichegru si rychle a zkoumavě nově příchozího prohlédl; byť však

měl pohled pronikavý a ostrý, neodhadl, jaké národnosti může být.
Byl oblečen jako chudý cestovatel, který toho hodně nachodil
a má za sebou dlouhou cestu. Na hlavě měl liščí čepici a na sobě
jakousi halenu z kozlí kůže v pase přepásanou koženým opaskem;
rukávy vlněné proužkované košile vykukovaly otvory toho podiv-
ného brnění z kůže s chlupy dovnitř. Vysoké boty s podrážkami
v žalostném stavu mu sahaly až nad kolena.
Podle toho všeho se národnost přesně určit nedala.
Přesto podle světlých vlasů, světlemodrých očí tvrdého, až zuři-
vého pohledu, knírku barvy lnu, vystouplé brady a širokých čelistí
Pichegru uhadoval, že pochází ze severu.
Mladík nechal Pichegrua, aby si ho po libosti prohlížel, jako by
jeho bystrost vyzýval.
„Maďar, nebo Rus?“ otázal se ho Pichegru francouzsky.
„Polák!“ odvětil lakonicky mladík v témž jazyce.
„Takže exulant?“ znovu na to Pichegru.
„Ještě něco horšího!“
„Ubohý národ! Tak statečný a tak nešťastný!“
A podal vyhnanci ruku.
„Počkejte s tím,“ řekl mladík. „Než mi poskytnete tu čest, musíte
vědět…“
„Každý Polák je statečný!“ zvolal Pichegru. „Každý vyhnanec má
právo na stisk ruky od vlastence.“
Polák však patrně z hrdosti nepřijímal projevy důvěry dříve, než
dokázal, že je jich hoden.

– 137 –
 Vytáhl malý kožený váček, který nosil na ňadrech, jako Neapolitáni
nosí své amulety. Otevřel ho a vyňal z něj papír složený na čtyřikrát.
„Znáte Kościuszka?“ zeptal se mladík.
A z očí mu vyšlehly plameny.
„Kdo by neznal hrdinu od Dubienky!“ zvolal Pichegru.
„Nuže čtěte,“ vyzval ho Polák.
A podal mu dopis.
Pichegru ho uchopil a četl:

Doporučuji všem mužům bojujícím za nezávislost a svobodu

země tohoto statečného muže, syna statečného muže, bratra
statečného muže.
Byl se mnou v Dubience.
T. KOŚCIUSZKO

„To je skvělé doporučení statečnosti, pane,“ pravil Pichegru.

„Uděláte mi tu čest a stanete se mým pobočníkem?“
„Příliš bych vám neposloužil a špatně bych se pomstil; a pomsta
je to jediné, co potřebuji.“
„A kdo vám leží v žaludku? Rusové, Rakušané, nebo Prusové?“
„Všichni, které jste jmenoval, protože všichni sužují a týrají ne-
šťastné Polsko. Ale zvláště spadeno mám na Prusko.“
„Odkud jste?“
„Z Gdaňsku. Pocházím ze starého polského rodu, který poté, co
ztratil Gdaňsk v roce 1308, znovu jej dobyl v roce 1454 a potom brá-
nil proti Etiennu Battorimu v roce 1575. Od toho dne žije v Gdaňsku
stále ta polská strana, hotova kdykoli povstat. Také povstala na první
Kościuszkův pokyn. Můj bratr, otec a já jsme se chopili zbraní a pod-
řídili se jeho rozkazům.
A tak jsme se všichni tři octli mezi čtyřmi tisíci muži, kteří bránili
pět dní proti šestnácti tisícům Rusů pevnost Dubienka, kterou jsme
pouhých čtyřiadvacet hodin opevňovali.

– 138 –
 Nějaký čas poté ji Stanislav dobrovolně postoupil Kateřině.
Kościuszko nechtěl být komplicem carevnina amanta, podal demisi
a můj bratr, otec a já jsme se vrátili do Gdaňsku, kde jsem se znovu
pustil do studia.
Jednoho rána jsme se dověděli, že byl Gdaňsk postoupen Prusku.
Byly nás dva či tři tisíce těch, co jednu ruku zvedli na protest a do
druhé vzali pušku; tohle rozparcelování naší vlasti, našeho drahého
rozkouskovaného Polska, nás vyzývalo nejenom k morálnímu od-
poru, ale i k protestu hmatatelnějšímu, k protestu krve, jíž se čas
od času musí zavlažit národy, aby nevymřely. Šli jsme přímo proti
pruskému vojsku, které přitáhlo, aby se zmocnilo města. Bylo jich
deset tisíc, nás osmnáct set.
Tisíc nás zůstalo na bitevním poli.
Během tří následujících dnů z nich tři sta podlehlo zraněním.
Zůstalo nás pět set.
Všichni jsme se provinili, ale naši nepřátelé byli vskutku velko-
rysí protivníci.
Rozdělili nás do tří kategorií.
Ta první měla nárok na zastřelení.
Druhá na pověšení.
Těm z třetí kategorie darovali život, ale nejdřív měli dostat pa-
desát ran holí.
Rozdělili nás podle toho, kolik nám zbývalo sil.
Ti, co měli nejtěžší zranění, měli právo na zastřelení.
Ti s lehčími zraněními měli být pověšeni.
A ti, co vyvázli z boje se zdravou kůží, měli dostat padesát ran
holí, aby si po celý život pamatovali, jaký trest zaslouží nevděčník,
co odmítá vrhnout se do rozevřené pruské náruče.
Můj otec byl zastřelen.
Bratr, který měl jenom zlomenou nohu ve stehně, byl pověšen.
Já jsem měl pouze škrábnutí na rameni, dostal jsem tedy padesát
ran holí.

– 139 –
 Při čtyřicáté ráně jsem omdlel; mí katani však byli spolehliví
muži: i když jsem už nic necítil, rány mi poctivě dosázeli a nechali
mě ležet na místě, víc se o mě nestarali. V mém rozsudku stálo, že
po vyplacených padesáti ranách jsem volný.
Vypláceli mě na jednom z dvorů citadely. Když jsem přišel k sobě,
byla už noc. Viděl jsem kolem sebe spoustu bezvládných těl podo-
bajících se mrtvolám, ale patrně byli všichni pouze v bezvědomí.
Našel jsem své šaty; s výjimkou košile jsem je však nebyl schopen
obléct na zkrvavená ramena. Vzal jsem je do náruče a zorientoval
jsem se. Sto kroků ode mne svítilo nějaké světlo. Napadlo mě, že je
to stráž u brány. Vykročil jsem k ní.
Strážný stál na prahu budky.
Zeptal se mě na jméno.
Řekl jsem mu ho.
Podíval se do seznamu.
‚Tumáte,‘ řekl a podával mi průvodní list.
Podíval jsem se do něj.
Stálo v něm: určený za hranice.
‚Takže se nemůžu vrátit do Gdaňsku?‘ otázal jsem se.
‚Ne, pod trestem smrti.‘
Pomyslel jsem na matku, teď už dvakrát vdovu, po manželovi
i po synovi; povzdechl jsem, poručil jsem se Bohu a vydal se na
cestu.
Neměl jsem peníze, ale naštěstí jsem si v tajné přihrádce peně-
ženky zachoval doporučující dopis od Kościuszka, který jsem vám
ukázal.
Vydal jsem se cestou přes Custrin, Frankfurt, Lipsko. Jako se
námořníci orientují podle polárky a nechají se jí vést, tak já jsem
na obzoru stále viděl Francii jako maják svobody, mířil jsem do
ní. Šest týdnů hladu, únavy, strádání, ponižování, všechno bylo
zapomenuto, když jsem předevčírem vstoupil na posvátnou půdu
nezávislosti. Zapomněl jsem na vše kromě pomsty.

– 140 –
 Padl jsem na kolena a děkoval Bohu, že se cítím stejně silný, jako
je zločin, jehož jsem se stal obětí. Ve všech vašich vojácích jsem
viděl své bratry, kteří kráčí kupředu, ne aby dobyli svět, ale aby
přinesli svobodu utlačeným národům. Šli kolem mě s praporem,
vrhl jsem se k důstojníkovi a žádal ho o dovolení, abych směl políbit
posvátný cár látky, symbol bratrství. Důstojník váhal.
‚Ach,‘ zvolal jsem, ‚jsem Polák, psanec, právě jsem urazil tři sta
mil, jen abych se k vám dostal. Tento prapor je také můj; mám právo
přitisknout ho na srdce, dotknout se ho svými rty.‘
A skoro násilím jsem mu ho vytrhl a políbil ho se slovy:
‚Zůstaň stále čistý, zářivý a slavný, prapore od Bastilly, od Valmy,
od Jemmapes a Bercheimu!‘
Ó generále, na chvíli jsem vůbec necítil únavu, zapomněl jsem
na svá zmučená ramena, na rány holí, na bratra na šibenici, na za-
střeleného otce…! Zapomněl jsem na všechno, dokonce i na pomstu.
Dnes jsem tady, přicházím k vám; jsem vzdělán ve všech věd-
ních oborech; mluvím pěti jazyky stejně jako francouzsky, můžu se
okamžitě vydávat za Němce, Angličana, Rusa či Francouze. Dokážu
proniknout v různých převlecích do měst, do pevností, do generál-
ních štábů. Můžu vám obstarat veškeré informace, vím, jak na to.
Nezastaví mě žádná překážka: jako dítě jsem desetkrát přeplaval
Vislu. Zkrátka nejsem už muž, jsem věc; nejmenuju se Stefan Moj-
nicki, mé jméno zní Pomsta!“
„Chceš být zvědem?“
„Nazýváte zvědem člověka bez bázně, který může svou inteligen-
cí nepříteli co nejvíce uškodit?“
„Ano.“
„Pak chci být zvědem.“
„Existuje riziko, že tě chytí a zastřelí. Jsi si toho vědom?“
„Jako mého otce.“
„Nebo pověsí!“
„Jako mého bratra.“

– 141 –
 „Nejmenší, co se ti může stát, je, že tě zbijí. Víš to?“
Stefan si rychlým pohybem rozevřel kabátec, vytáhl z něj paži,
shrnul košili a ukázal generálovi záda s modrými pruhy.
„Jako už mi to udělali,“ opáčil se smíchem. „Připomínám, že ti
nabízím v armádě hodnost poručíka, nebo přímo u mne ve štábu
hodnost důstojníka tlumočníka!“
„A vy si uvědomte, občane generále, že se necítím hoden takové
pocty. Tím, že mě odsoudili, ponížili mě, stojím níž než člověk. Tak
tedy udeřím zdola.“
„Budiž! Co si tedy přeješ?“
„Trochu peněz, abych si mohl koupit oblečení, a vaše rozkazy.“
Pichegru natáhl ruku a vzal ze židle sešit asignátů a nůžky.
Byla v nich suma, kterou dostával každý měsíc pro své potřeby
před tažením do války.
Ještě neuplynula ani polovina měsíce a ze sešitu už bylo řádně
čerpáno.
Odstřihl útratu na tři dny, což je čtyři sta padesát franků, a dal
je špionovi.
„Kup si za to šaty,“ řekl.
„To je příliš,“ řekl Polák, „potřebuju šaty venkovana.“
„Možná budeš nucen náhle změnit ošacení.“
„Tak dobře. A teď vaše rozkazy, generále.“
„Poslouchej mě dobře,“ řekl Pichegru a položil mu ruku na ra-
meno.
Mladík upřel zrak na Pichegrua a poslouchal. Jako by mu ne-
stačilo vnímat slova, chtěl je také vidět splývat z generálových rtů.
„Uvědomili mě o tom, že armáda na Mosele, které velí Hoche,
se hodlá připojit k mé armádě. Jakmile se to stane, napadneme
Wörth, Fröschwiller a Reichsoffen. Potřebuju znát počet mužů
a děl, kteří brání ta místa, a pozici, z jaké by bylo nejlepší zaútočit.
Pomáhat ti bude nenávist, kterou cítí naši venkované a měšťané
k Prusům.“

– 142 –
 „Kam vám přinesu informace? Počkáte si na ně tady, nebo po-
táhnete s vojskem naproti Moselské armádě?“
„Je pravděpodobné, že tak za tři čtyři dny uslyšíš kanonádu od
Marschwilleru, Dawendorfu nebo Überracku. Přijď za mnou tam,
kde budu.“
V tu chvíli se dveře velké místnosti otevřely a dovnitř vstoupil
asi šestadvacetiletý nebo sedmadvacetiletý mladík v uniformě
plukovníka.
Podle jeho světlých vlasů a knírů a růžové pleti bylo snadné po-
znat v něm jednoho z těch Irů, kteří přišli sloužit do francouzské
armády a jejichž počet narůstal s tím, jak Francie válčila či hodlala
válčit s Anglií.
„Ach, to jste vy, drahý Macdonalde,“ přivítal mladíka Pichegru
a dal mu znamení; „poslal jsem pro vás; tady je jeden z vašich kra-
janů, buď Angličan, či Skot.“
„Ani Angličané, ani Skotové nejsou mými krajany, generále,“
opáčil Macdonald. „Jsem Ir.“
„Promiňte, plukovníku,“ zasmál se Pichegru, „nechtěl jsem vás
urazit, chtěl jsem jenom říct, že ten muž mluví pouze anglicky,
a protože já sám mluvím touto řečí hodně špatně, rád bych věděl,
co si přeje.“
„Není nic snazšího,“ uklonil se Macdonald.
Obrátil se k mladíkovi a položil mu pár otázek, na něž Polák
odpověděl okamžitě a bez jediného zaváhání.
„Už vám řekl, co si přeje?“ otázal se Pichegru.
„Ano,“ odpověděl Macdonald, „vyjádřil se naprosto přesně: přeje
si dostat místo u vozů nebo u proviantu.“
„Pokud je to všechno, co jsem měl vědět,“ obrátil se Pichegru
k Polákovi, „pak dělej, co dělat máš, a nezapomeň na moje doporu-
čení. Jestli mu chcete přeložit těch pár slov, co jsem řekl, Macdonal-
de, prokážete mi službu.“

– 143 –
 Macdonald přesně zopakoval generálova slova anglicky. Poté
falešný Ir pozdravil a vyšel.
„Jak podle vašeho soudu mluví ten muž anglicky?“ otázal se
Macdonalda.
„Skvěle,“ odvětil tázaný. „Má takový skoro neznatelný přízvuk,
řekl bych, že se nenarodil ani v Londýně, ani v Dublinu, spíše někde
na venkově. Jenomže to člověk musí být Angličan nebo Ir, aby si
toho vůbec všiml.“
„To je všechno, co jsem chtěl vědět,“ pravil Pichegru se smíchem.
A vrátil se do velké místnosti následován Macdonaldem.

– 144 –
 XX
Proroctví muže jdoucího na smrt

Většina důstojníků náležejících k Pichegruovým nejbližším lidem

byla v době, kdy přišel do generálního štábu Charles, někde s po-
sláním či na zvědách.
Teprve nazítří byly vydány rozkazy k brzkému odjezdu, a všichni
se tedy vraceli. Sešli se u oběda.
U stolu seděli kromě plukovníka Macdonalda, jehož už známe,
čtyři brigádní generálové, občané Lieber, Boursier, Michaux a Her-
mann. Dva důstojníci generálního štábu, občané Gaume a Chau-
mette, a dva pobočníci, občané Doumerc a Abattucci.
Doumerc byl kapitánem jezdectva. Mohlo mu být tak dvaadvacet
třiadvacet let. Narodil se blízko Toulonu. Měřeno pouze fyzickým
zjevem to byl jeden z nejkrásnějších mužů v armádě.
Co se odvahy týče, v těchto dobách nebyla odvaha žádnou zá-
sluhou.
Kromě toho měl okouzlujícího ducha a dokázal rozveselit Piche-
gruovu klidnou, ale chladnou laskavost. Pichegru se jen málokdy
účastnil konverzace a usmíval se pouze v duchu.
Abattucci byl Korsičan; v patnácti letech ho poslali do vojen-
ské školy v Metách, v roce 1789 se stal poručíkem dělostřelectva
a v roce 1792 kapitánem. S touto hodností byl jmenován Piche­
gruovým pobočníkem.
I on byl krásný, třiadvacetiletý, neohrožený mladík. Ztepilý, ob-
ratný a zdatný, s bronzovou pletí, která dávala jeho řecké kráse ráz
mince, což kontrastovalo s podivným způsobem, jakým projevoval
radost: naivním, výbušným, téměř dětským, v němž však bylo málo
zápalu a jasu.

– 145 –
 Nic není veselejšího než takové společné stolování mladíků,
ačkoli se jejich tabule podobala spíše stolům Sparťanů. Ten, kdo
přišel pozdě, protože ho zdržela nějaká vojenská nebo milostná
pletka, našel jenom čisté mísy a prázdné lahve a musel se spokojit
se suchým chlebem uprostřed smíchu a žertů svých kamarádů.
Každý týden se stávalo, že jedno místo u stolu zůstalo prázdné.
Generál si toho všiml, zamračil se a jedním mávnutím poručil, aby
příbor zmizel.
Nepřítomný zemřel za vlast. Napili se na jeho památku a to bylo
vše.
Tahle bezstarostnost a lhostejnost k životu a rychlé zapomínání
na smrt má v sobě něco velkolepého a vznešeného.
Otázka, kterou se už několik dní zabývali všichni tihle mladí muži
skoro stejně jako tou, v níž sami hráli hlavní roli, bylo obléhání Toulonu.
Připomeňme si, že Toulon vydal Angličanům admirál Trogoff, je-
hož jméno jsme bohužel nenašli v žádném slovníku; i jména zrádců
si však zasluhují být zvěčněna.
Pan Thiers z něj patrně z patriotismu udělal Rusa.
Bohužel to však byl Bretonec.
První zprávy z Toulonu nebyly moc povzbudivé a mladíci, hlavně
dělostřelečtí důstojníci, se srdečně smáli plánu generála Cartauxe,
který spočíval ve třech následujících bodech:
„Generál dělostřelectva bude po tři dny ostřelovat Toulon, pak
ho já napadnu ve třech kolonách a dobudu ho.“
Potom přišla zpráva, že Cartauxe nahradil generál Dugommier,
což všem vnuklo trochu naděje; ale Dugommier dorazil teprve
před dvěma lety z Martiniku, před osmnácti měsíci byl jmenován
generálem a dosud byl prakticky neznámý.
Poté se konečně dozvěděli, že obléhání začalo podle všech pra-
videl vojenské vědy; že se vyznamenává hlavně dělostřelectvo pod
velením jednoho navýsost obratného důstojníka; každý den tedy
velmi netrpělivě očekávali Moniteur.

– 146 –
 Přinesli ho na konci oběda.
Generál vzal noviny z rukou službu konajícího vojáka a hodil je
přes stůl Charlesovi se slovy:
„Tumáš, občane tajemníku, tohle teď patří do tvé kompetence.
Najdi tam něco o Toulonu!“
Charles zrudl po uši, zalistoval Moniteurem a zastavil se u těchto
slov:

Dopis generála Dugommiera napsaný v generálním štábu

v Ollioules 10. frimairu roku II.

Občane ministře, dnešní den šlo do tuhého, ale dopadlo to

šťastně; už dva dny pálil hlavní oddíl dělostřelectva na Mal‑
bousquet a hodně zatápěl tomuto místu i jeho okolí. Dnes ráno
v pět hodin vyrazil nepřítel do prudkého útoku a zmocnil se
nejdříve všech předsunutých hlídek po levé straně baterie. Při
první salvě z pušek jsme se hbitě přesunuli na levé křídlo.
Skoro všechny naše síly se obrátily na útěk. Generál Garnier
si stěžoval, že ho jeho voje opustily, přikázal jsem mu tedy, aby
je opět spojil, vyrazil do útoku a znovu se zmocnil naší baterie.
Sám jsem se postavil do čela třetího iserského batalionu, abych
jinou cestou dorazil k téže baterii. Měli jsme štěstí, že se nám
to podařilo: brzy jsme toto stanoviště znovu dobyli; nepřítel byl
zahnán, jeho vojsko se rozprchlo do všech stran, na bitevním
poli zůstal značný počet mrtvých a raněných. Armáda přišla
o více než dvanáct set mužů, kteří padli, byli zraněni nebo jsou
našimi zajatci; mezi zajatci je řada vyšších důstojníků včetně
jejich vrchního generála O’Hary, který byl zraněn kulkou do
pravé paže.
V tomto střetu byli raněni oba generálové, neboť i já mám
značně pohmožděnou pravou paži a levé rameno, ani jedno zra‑
nění však není nebezpečné. Poté, co jsme zahnali nepřítele tam,

– 147 –
 odkud přišel, pochodovali naši republikáni v bojovém nadšení,
ale neuspořádaně, na Malbousquet pod skutečně silnou palbou
z oné pevnosti. Strhli stany nepřátelského ležení, předtím však
zabavili všechno, co v nich našli. Tento čin je nejen skutečným
triumfem pro vojsko republiky, ale navíc i vynikajícím příslibem
pro další operace; nemusíme totiž čekat, až zformujeme sladěný
a dobře promyšlený útok, když umíme tak dobře improvizovat.
Chybí mi slova chvály, jakými bych dostatečně ocenil chování
všech našich bratrů ve zbrani, kteří chtěli bojovat; mezi těmi,
kdo se vyznamenali nejvíce a nejlépe mi pomohli spojit vojáky
a vyrazit do útoku, jsou občané Buona‑Parte, velitel dělostře‑
lectva, Aréna a Cervoni, pobočníci.
DUGOMMIER, vrchní generál

„Buona‑Parte!“ uvažoval nahlas Pichegru, „to musí být ten mladý

Korsičan, kterého jsem učil. Měl velké nadání na matematiku.“
„V Ajacciu je skutečně jakási rodina Buonapartů,“ poznamenal
Abatucci, „její hlava, Charles de Buonaparte, byl Paoliho poboční-
kem. Ti Buonapartové musí být naši dost blízcí příbuzní.“
„Kruci! Vy Korsičané jste všichni spříznění!“ pravil Doumerc.
„Jestli je to ten můj Buonaparte,“ pokračoval Pichegru, „tak je to
mladík tak pět stop jeden dva palce vysoký, s rovnými vlasy přile-
penými na spáncích, který neuměl ani slovo francouzsky, když přijel
do Brienne; je trochu misantrop, samotář, velký nepřítel připojení
Korsiky k Francii, obdivovatel Paoliho a za dva či tři roky se od
otce Patraulta naučil… všimni si, Charlesi, tentýž Patrault učil tvého
přítele Euloga Schneidera…! všemu, co otec Patrault věděl, a čemu
ho tedy mohl naučit.“
„Jenomže to jméno se nepíše tak, jak to uvádějí v Moniteuru,“
upozornil ještě Abatucci, „s mezerou mezi dvěma slovy, ale obyčej-
ně: Buonaparte.“

– 148 –
 Právě dospěli v konverzaci k tomuto bodu, když se ozval velký
hluk a spousta lidí se řítila od Štrasburské ulice.
Byli tak blízko nepříteli, že museli každou chvíli čekat nějaké
překvapení. Všichni tedy nejdříve odskočili od okna a chopili se
šavlí. Doumerc, který stál nejblíže oknu, dokonce nesáhl jen po
zbrani, ale rovnou vyskočil z okna a utíkal až k zatáčce ulice, odkud
mohl vidět, co se děje v dálce. Sotva tam dorazil, zavrtěl hlavou
a zvedl ramena na znamení zklamání. Vrátil se pomalu ke svým
druhům se sklopenou hlavou.
„Co se děje?“ otázal se Pichegru.
„Nic, generále, to vezou nešťastného Eisemberga a jeho generál-
ní štáb na gilotinu.“
„A proč nejedou přímo do citadely?“ podivil se Pichegru. „Až
donynějška nás toho divadla aspoň ušetřili!“
„To je pravda, generále. Rozhodli se ale zasáhnout celou armá-
du. Masakr generála a jeho štábu je dobrým příkladem pro jiného
generála a jiný štáb, takže usoudili, že bude jenom dobře, když nás
poctí tímto výchovným představením.“
„Já však neslyším křik a pláč, ale smích,“ odvážil se nesměle
pronést Charles.
Ulicí směrem odtamtud, kudy šel průvod, přicházel voják; ge-
nerál ho znal, protože byl z vesnice v Arbois. Byl to myslivec od
osmého regimentu jménem Falou.
Generál ho zavolal jménem.
Myslivec se okamžitě zastavil, podíval se, kdo ho volá, a zamířil
hned ke svému generálovi s kolpakem v ruce.
„Pojď blíž,“ vyzval ho generál.
Myslivec přistoupil.
„Co je tam tak k smíchu?“ zeptal se ho Pichegru. „Lůza snad uráží
odsouzence?“
„Právě naopak, generále, všichni je litují.“
„Tak co mají znamenat ty salvy řehotu?“

– 149 –
 „Za to nemůžou, generále, ten by rozesmál i patník, na mou duši!“
„A kdo?“
„Ranhojič Figeac, kterého také čeká gilotina. Vykládá jim z vozíku
takové vtipy, že se i sami odsouzenci svíjejí smíchem.“
Generál a jeho mládenci na sebe pohlédli.
„Tahle chvíle mi příliš legrační nepřipadá,“ poznamenal Pichegru.
„No jo, zdá se, že našel i na smrti směšnou stránku.“
A skutečně, v tu chvíli se už objevilo čelo pohřebního průvodu,
které se z plna hrdla smálo; nebyl to smích urážlivý a divoký, ale
přirozený, a dokonce sympatický.
Skoro hned nato spatřili obrovský popravčí žebřiňák, který vezl
na smrt dvaadvacet odsouzců svázaných vždycky po dvou k sobě.
Pichegru couvl krok od okna; ale Eisemberg ho hlasitě zavolal jmé-
nem.
Pichegru zůstal stát na svém místě, jako by ho vrazil do země.
Když Figeac viděl, že Eisemberg chce promluvit, zmlkl; ti, co je
doprovázeli, se přestali smát. Eisemberg si udělal trochu místa,
toho, co byl k němu přivázán, táhl s sebou, a z výše vozu promluvil:
„Pichegru! Zůstaň a poslouchej mě!“
Mladíci, co měli na hlavě klobouk nebo vojenskou čapku, smekli.
Falou se přilepil k oknu, v ruce křečovitě svíral kolpak.
„Pichegru!“ mluvil nebohý generál. „Jdu na smrt a s radostí tě
tu zanechávám na vrcholu poct, kam tě vynesla tvoje odvaha. Vím,
že tvé srdce spravedlivě soudí moji věrnost, kterou zradil vrtkavý
válečný osud, a že tajně soucítíš s mým neštěstím. Na odchodu
bych ti chtěl předpovědět lepší osud, než mám já; ale spíše ti ří-
kám, střež se takových nadějí. Houchard a Custine jsou mrtví, já
jdu na smrt, Beauharnaise čeká smrt a ty zemřeš stejně jako my.
Lid, jemuž jsi dal do služeb své paže, velkoryse prolévá krev svých
ochránců, a ušetří‑li tě zbraň cizince, buď klidný, neunikneš noži
katů. Sbohem, Pichegru! Ať tě nebesa ochrání před žárlivostí tyranů
a nespravedlivým soudem vrahů! Sbohem, příteli! A vy se pohněte!“

– 150 –
 Pichegru mu zasalutoval, zavřel okno a vrátil se do místnosti
s rukama zkříženýma na hrudi a skloněnou hlavou, jako by ho
Eisem­bergova slova skličovala.
Potom najednou zvedl hlavu a obrátil se ke skupince mladíků,
kteří na něj mlčky a nehybně zírali:
„Kdo z vás umí řecky?“ otázal se. „Dám svoji nejlepší dýmku tomu,
kdo mi řekne, který řecký autor mluví o proroctví umírajícího.“
„Znám trochu řečtinu, generále,“ ozval se Charles, „ale nekouřím.“
„Tak buď klidný, dostaneš něco jiného, co ti udělá radost.“
„Generále, je to Aristofanes,“ odvětil Charles, „který v jedné pa-
sáži říká… pokusím se to přeložit asi takhle: ‚Umírající bělovlasí
starci mají ducha věštkyň.‘“
„Bravo,“ na to Pichegru a pohladil jinocha po tváři. „Zítra nebo
pozítří dostaneš, co jsem ti slíbil.“
Potom se obrátil ke svým pobočníkům a ordonančním důstoj-
níkům:
„Nuže, chlapci, jsem unaven vším tím zabíjením, u něhož musím
asistovat. Do dvou hodin opustíme Auenheim a pokusíme se vyslat
předsunuté hlídky až do Drusenheimu; smrt nestojí za nic nikde,
ale na bitevním poli je to aspoň radostnější. Takže se bijme!“
V tu chvíli doručili Pichegruovi depeši od vlády.
Byl to rozkaz spojit se s Moselskou armádou a pohlížet na Hoche,
který této armádě velel, jako na svého nadřízeného.
Až se obě armády spojí, neměly dopřát nepříteli odpočinek,
dokud nedosáhnou linii Wissemburgu.
Na daných rozkazech nebylo co měnit. Pichegru strčil depeši do
kapsy a vědom si toho, že Stefan čeká v jeho pracovně na poslední
instrukce, zašel tam se slovy:
„Občané, buďte připraveni k odjezdu, jakmile zazní první tóny
polnice a ozve se první zabubnování tambora.“

– 151 –
 XXI
V předvečer boje

Pichegru právě navrhl, aby bylo zpět dobyto území, jež ztratil jeho
předchůdce v bitvě u Haguenau, která následovala po vyklizení linií
u Weissemburgu. Tehdy byl generál Carles donucen přenést svůj
generální štáb za řeku, ze Souffelu do Schiltigheimu, tedy k branám
Štrasburku.
Tam Pichegru, vybraný k tomuto úkolu hlavně pro svůj plebejský
původ, převzal armádu a po několika šťastných operacích přenesl
hlavní štáb až do Auenheimu.
Ze stejného důvodu, totiž kvůli plebejskému původu, byl právě
Hoche jmenován velitelem Moselské armády a bylo mu doporuče-
no, aby zkoordinoval svůj útok s pohyby Pichegruovy armády.
První trochu významná bitva, kterou svedl, byla u Bercheimu;
to tam byl zajat hrabě de Sainte‑Hermine, když pod ním padl kůň.
Princ Condé měl svůj generální štáb v Bercheimu a Pichegru, který
si chtěl oťukat úmysly nepřítele a odmítal velkou bitvu, napadl tuto
pozici.
Nejdříve byl zatlačen zpět, ale útok zopakoval a poslal proti
princi Condému útvar střelců rozdělený na menší oddíly. Tito
střelci zprvu dlouho znepokojovali emigranty, na smluvený signál
se najednou spojili a zformovali do kolony, vpadli do městečka Ber-
cheim a zmocnili se ho. Ale boje mezi Francouzi takhle neskončí.
Princ de Con­dé se držel prozatím vzadu za městečkem s urozený-
mi bataliony tvořícími infanterii jeho vojska; okamžitě se postaví
do jejich čela, napadne republikány v Bercheimu, a stane se tak
pánem městečka. Pichegru pošle tedy svoje jezdectvo, aby pod-
pořilo střelce; princ přikáže svému vojsku zaútočit a obě strany
se střetnou v lítém boji plném nenávisti; výhoda však zůstává na

– 152 –
straně kavalerie emigrantů, která na tom byla po jezdecké strán-
ce lépe než naše; republikáni ustoupí, nechají na místě sedm děl
a devět set mrtvých.
Emigranti ztratili tři sta jezdců a devět set pěšáků. Vévoda Bour­
bonský, syn prince Condého, byl zasažen kulkou ve chvíli, kdy vjížděl
do Bercheimu v čele jezdectva, jeho pobočníci byli skoro všichni
zabiti nebo těžce zraněni; Pichegru se však za poraženého nepova-
žuje; pozítří napadne voje generála Kleneaua, které zaujímají pozice
v blízkosti Bercheimu. Nepřátelé se vzdají při prvním útoku; ale
princ Condé jim pošle posily emigrantů, kavalerii i pěšáky.
Znovu vypukne zuřivá bitva a nějaký čas je situace nerozhodná;
nakonec nepřítel podruhé ustoupí, republikánské vojsko zvítězí;
nepřítel se stáhne za Haguenau, vojsko francouzských emigrantů
tak zůstane nekryté. Princ z Condé usoudí, že by bylo neopatrné
držet za takových okolností pozici, stáhne se a republikáni vstoupí
znovu do Bercheimu.
Zpráva o úspěchu přijde ve stejnou dobu jako novina o nezdaru;
dojem z té první dovolí zapomenout na tu druhou. Pichegru si od-
dechne; železný pás svírající Štrasburk povolil o jeden zářez.
Tentokrát se Pichegru vydal na pochod, jak řekl, spíše proto, aby
opustil Auenheim, než aby naplnil strategický manévr. Protože však
jednoho dne bude stejně nutné dobýt zpátky Haguenau, které bylo
v moci Rakušanů, napadne cestou vesnici Dawendorf.
Mezi Auenheimem a Dawendorfem se rozprostírá les ve tvaru
podkovy; v osm hodin večer, za temné, leč krásné zimní noci, dává
Pichegru povel k odjezdu; Charles sice není žádný skvělý jezdec,
ale přesto jede na koni; Pichegru ho otcovsky postaví doprostřed
svého štábu a doporučí ho všem svým důstojníkům; vyjedou tiše,
chtějí nepřítele překvapit.
Indreský batalion tvořil předvoj.
Během večera nechal Pichegru prozkoumat les, řekli mu, že není
hlídaný.

– 153 –
 Ve dvě ráno dorazili na pláň podkovovitého tvaru. Hustý les táh-
noucí se necelou míli odděloval republikány od vesnice Dawendorf.
Pichegru přikázal, aby zastavili a utábořili se.
Za takové noci nemohl nechat muže bez ohně. S rizikem, že bu-
dou odhaleni, dovolil Pichegru vojákům zapálit polena a shromáž-
dit se kolem nich. Ostatně měli tu takhle strávit pouhé čtyři hodiny.
Po celou cestu dohlížel Pichegru na Charlese, jemuž dal koně
s mohutným zadkem. Jeho sedlo s vyvýšenou zádí a zvednutými
boky, pokryté čabrakou z beraní kůže, nabízelo spolehlivé sezení
i špatnému jezdci; Pichegru s potěšením konstatoval, že jeho mladý
sekretář se vyhoupl do sedla bez váhání a poměrně s jistotou vedl
koně. Když dorazili do ležení, sám ho naučil, jak se odsedlává kůň,
jak se uváže ke kolíku a jak se ze sedla udělá polštář.
Pořádně velký svrchník, který si generál nezapomněl přibalit do
sedlového vaku, posloužil chlapci za matraci i za přikrývku.
Charles, který zůstal pobožný i v této době nepřející náboženství,
se teď tiše pomodlil a usnul se stejným klidem dítěte, jako by byl ve
své ložnici v Besançonu.
Nad bezpečím této malé armády bděly předsunuté hlídky v lese
a hlídky postavené po stranách ležení, které byly každou půlhodinu
vyměňovány.
Ke čtvrté hodině všechny překvapil výstřel jedné hlídky; ve
chvilce byli všichni na nohou.
Pichegru se podíval na Charlese; Charles utíkal ke svému koni,
vytáhl z pouzder pistole a neohroženě se postavil po generálově
pravici, v každé ruce svíral zbraň.
Generál poslal asi dvacet mužů na místo, odkud se ozval výstřel;
hlídka se nevrátila, bylo pravděpodobné, že byla zabita.
Dvacet mužů, kteří se cvalem blížili k místu hlídky, však zaslech-
lo výkřiky volající o pomoc. Ještě zrychlili, a když se přiblížili, viděli,
že před nimi neutíkají muži, ale zvířata.

– 154 –
 Muže na hlídce napadla tlupa asi pěti či šesti vyhladovělých
vlků, kteří začali kolem něj kroužit, a když viděli, že se nehýbá,
odvažovali se stále víc. Aby ho nenapadli zezadu, opřel se voják
zády o strom, a tak se bránil nějaký čas tiše, rozdávaje pouze rány
bajonetem. Jeden vlk však zachytil bajonet zuby a vyšel výstřel,
který mu roztříštil hlavu.
Vlky rána vyděsila, takže se nejdříve vzdálili; hlad je však přiměl
k návratu, možná chtěli sežrat svého druha, možná znovu napad-
nout hlídku. Vrátili se tak rychle, že voják nestačil znovu nabít. Brá-
nil se tedy, jak uměl, už byl na dvou nebo třech místech pokousaný,
když dorazili kamarádi a nečekaného nepřítele zahnali.
Podporučík, který velel dvacítce mužů, nechal na hlídce čtyři
muže místo zraněného vojáka a vrátil se do tábora se dvěma vlčími
kůžemi jako trofejemi. Jeden vlk byl zabit kulkou, druhý proboden
bajonetem. Jejich krásně husté zimní kůže budou tvořit podnožku
pro generála.
Dovedli vojáka k Pichegruovi, který ho přijal s přísnou tváří: do-
mníval se, že rána z pušky vyšla jeho nešikovností; ale zachmuřil se,
když se dověděl, že se bránil proti vlkům, a přitom vystřelil.
„Víš, že bych tě měl nechat zastřelit, protože jsi střílel na něco
jiného než na nepřítele?“
„A co jsem měl dělat, generále?“ zeptal se ten chudák tak naivně,
že se generál neubránil úsměvu.
„Měl ses raději nechat sežrat do posledního kousku vlky než
vystřelit z pušky. Mohl jsi vyburcovat nepřítele, každopádně jsi
vyplašil naši armádu.“
„Myslel jsem na to, generále, ale ty potvory si začaly samy! Po-
dívejte se!“ a ukázal své zakrvavené paže. „Pak jsem si řekl: ‚Farau-
de,‘ tak se jmenuju, generále, když tě sem postavili, tak proto, aby
neprošel nepřítel. A počítají s tebou, že nepříteli zabráníš projít.‘“
„No a?“ na to Pichegru.

– 155 –
 „No a jako sežraný, generále, sotva nepříteli zabráním, aby
neprošel. A to mě přesvědčilo, že jsem střílel. Otázka mé osobní
bezpečnosti byla až na druhém místě, to přísahám na svou čest.“
„Ale tu ránu, nešťastníku, mohly zaslechnout nepřátelské hlíd-
ky!“
„Nemějte strach, generále: považovaly by ji za výstřel z pytlácké
pušky!“
„Ty jsi Pařížan?“
„Ano, ale patřím k prvnímu indreskému batalionu. Přidal jsem
se k němu dobrovolně, když procházel Paříží.“
„Tak dobře, Faraude, jestli ti můžu dát radu, neobjevuj se přede
mnou dřív, než budeš mít kaprálské prýmky. Jedině tak zapomenu
na tvůj prohřešek proti disciplíně.“
„A co mám pro to udělat, generále?“
„Musíš přivést dneska nebo zítra svému kapitánovi dva pruské
zajatce.“
„Vojáky, nebo oficíry, generále?“
„Lépe oficíry, ale určitě se spokojíme i s dvěma vojáky.“
„Udělám, co budu moct, generále.“
„Má tady někdo kořalku?“ otázal se Pichegru.
„Já,“ ozval se Doumerc.
„Tak dej napít tomuhle strašpytlovi, co mi slibuje, že zítra přive-
de dva zajatce.“
„A co kdybych zajal jen jednoho, generále?“
„Tak budeš kaprálem napůl, dostaneš jenom jeden prýmek.“
„Ne, ne, to bych z toho šilhal! Tak zítra večer, generále. Buď při-
jdu se dvěma zajatci, nebo si řeknete: ‚Faraud je mrtvý!‘ Na vaše
zdraví, generále!“

– 156 –
 XXII
Bitva

Armáda byla vzhůru a připravena dát se na pochod; bylo k páté

ráno; generál vydal rozkaz k odchodu a vzkázal vojákům, že se
naobědvají v Dawendorfu a že každý dostane dvojí příděl pálenky.
Dopředu byli vysláni pátrači, kteří cestou přibírali předsunuté
hlídky; potom vyrazili z lesa ve třech kolonách, z nichž jedna se
cestou zmocnila Kaltenhausenu, zatímco dvě další obešly po pravé
a levé straně vesnici a i s lehkým dělostřelectvem, které vezly za
sebou, se roztáhly po planině a pochodovaly přímo na Dawendorf.
Nepřítele v Kaltenhausenu Pichegruovi vojáci překvapili: na
tomhle vzdáleném předsunutém postu kladl jenom malý odpor.
Přece však několik výstřelů vyšlo, a ty zburcovaly muže v Dawen-
dorfu, zdálky bylo vidět, jak se řadí k bitvě.
Ve vzdálenosti na půl dostřelu z děla od města se zvedal paho-
rek; generál pobídl koně ke cvalu a následován svým štábem vyjel
na vrchol vršíčku, odkud mohl vidět bitvu do všech podrobností.
Při odjezdu dal ještě rozkaz plukovníku Macdonaldovi, aby se
ujal velení prvního indreského batalionu pochodujícího v čele ko-
lony, a vypudil nepřítele z Dawendorfu.
Nechal si u sebe osmý batalion myslivců, aby je v případě nut-
nosti mohl vrhnout na nepřítele, u svých nohou dal postavit baterii
šesti osmiliberních děl.
Indreský batalion následován zbytkem strategicky rozložené
armády pochodoval přímo na nepřítele. Polní opevnění byla vy-
budována před městečkem. Když od nich republikáni byli vzdáleni
tak na dvě stě kroků, dal Pichegru pokyn a jeho dělostřelci zasypali
předsunutá opevnění nepřítele deštěm kulí. Prusové odpověděli
střelbou, která složila dobrou padesátku mužů. Ale statečný bata­

– 157 –
lion tvořící útočnou kolonu se rozběhl kupředu, v jeho čele bubno-
vali k útoku tamboři, a napadl nepřítele bodáky.
Nepřítel zmatený dělostřelbou, kterou na něj poslal generál,
opustil polní opevnění a bylo vidět naše vojáky, jak v jednom chumlu
s Prusy vnikají do města. Současně se však na každé straně města
objevily dva velmi početné voje: byly to jezdectvo a pěší útvar emig-
rantů, jezdectvu velel princ z Condé, pěšákům vévoda Bourbonský.
Oba voje hrozily napadnout z boku malou armádu seřazenou k bitvě
za indreským batalionem, jehož jedna část už vyrazila za ním.
Pichegru okamžitě vyslal kapitána Gauma, jednoho ze svých po-
bočníků, s rozkazem pro generála Michauda velícího středu vojska,
aby zformoval své oddíly do čtverce a odrazil jízdní útok prince
z Condé bodáky.
Potom zavolal z druhé strany Abatucciho a přikázal mu, aby
v čele druhého regimentu myslivců zaútočil na střed pěšího útvaru
emigrantů, až usoudí, že dělostřelecká palba už napáchala v jeho
řadách dostatečný zmatek.
Z výše pahorku, kde stál po generálově boku, viděl Charles u svých
nohou Pichegruovo a Condého vojsko, tedy Republiku a kontra­
revoluci, jak hrají děsivé šachy jménem válka.
Viděl kapitána Gauma, jak cvalem projíždí prázdný prostor roz-
kládající se nalevo od pahorku, který zabral Pichegru, aby donesl Pi-
chegruův rozkaz generálu Michaudovi. Ten si právě v tom okamžiku
všiml, že jeho levé křídlo je ohrožováno princem z Condé, a už otvíral
ústa, aby vydal stejný rozkaz, co mu právě předával kapitán Gaume.
Na druhé straně, tedy napravo, viděl kapitána Abatucciho, jak
se ujímá velení osmého mysliveckého regimentu a klusem sjíždí
po šikmém svahu, zatímco tři dělové salvy nadělaly paseku mezi
pěšáky chystajícími se nás napadnout.
V infanterii emigrantů došlo ke krátkému zaváhání; Abatucci
toho využil. Rozkázal vytáhnout šavle z pochev a v jediném okamži-
ku zasvítilo v prvních paprscích vycházejícího slunce šest set ostří.

– 158 –
 Vévoda Bourbonský přikázal svým mužům, aby se zformovali
do čtverce; ale zmatek byl příliš velký nebo byl rozkaz vydán příliš
pozdě. Útok přišel jako smršť, najednou bylo vidět jenom směsici
jezdců a pěšáků, jak bojují muž proti muži, zatímco na opačné stra-
ně generál Michaud velel k palbě, když kavalerie emigrantů byla od
něj vzdálena pouhých pětadvacet kroků.
Je neuvěřitelné, jak zapůsobila tahle salva zblízka; více než sto
jezdců a stejné množství koní padlo; někteří z nich se nedokázali
zastavit v běhu a dokutáleli se až k první řadě čtverce.
Princ znovu formoval jezdectvo mimo dosah střelby.
V témž okamžiku však se v indreském batalionu troubilo na
ústup. Ve městě totiž vojáky přivítala střelba ze všech oken domů
a kanonáda ze dvou děl. Batalion byl nucen couvnout.
Generál poslal svého čtvrtého pobočníka Chaumetta tryskem na
místo, aby se informoval, oč jde, a přikázal Macdonaldovi, že se má
zastavit a zůstat tam, kde je.
Chaumette přecválal po bitevním poli pod dvojitou palbou re-
publikánů i nepřítele a sto kroků od polního opevnění vykonal misi,
jíž ho pověřil vrchní velitel.
Macdonald odpověděl, že se ani nepohne z místa, ale navíc se
hned, sotva si jeho muži trochu oddychnou, znovu pokusí dobýt
Dawendorf. Aby v tak těžkém úkolu uspěl, potřeboval by ve městě
nějakou pomoc.
Chaumette se vrátil ke generálovi; ten byl tak blízko bitevního
pole, že stačilo pár minut na vyslání rozkazů a k návratu posla.
„Vezmi Abatuccimu pětadvacet myslivců a čtyři trubače,“ řekl
mu Pichegru, „vpadni do města s těmi pětadvaceti muži z opačného
směru, než jakým bude útočit Doumerc, nech zatroubit k útoku ze
všech sil, zatímco bude Macdonald útočit. Nepřítel si pomyslí, že je
mezi dvěma ohni, a vzdá se.“
Chaumette sklusal dolů po svahu, pronikl k Abatuccimu, vymě-
nil s ním pár slov, vzal si pětadvacet mužů, poslal šestadvacátého

– 159 –
k Macdonaldovi s rozkazem zaútočit a upozornil ho, že napadne
nepřítele zezadu.
V ten okamžik zvedl Macdonald šavli, tamboři zabubnovali
k útoku a uprostřed strašlivé střelby pronikl se sklopenou hlavou
do města.
Skoro ve stejný okamžik se ozvaly Chaumettovy trubky z dru-
hého konce vsi.
V tu chvíli byla vřava všeobecná. Princ z Condé se znovu vrhl
na Michauda a jeho čtvercový batalion; pěchota emigrantů ustu-
povala před osmým batalionem myslivců a Abatuccim; Pichegru
poslal polovinu svých rezerv, čtyři nebo pět set mužů, na podporu
indreského batalionu a nechal si u sebe nějakých čtyři sta nebo pět
set mužů pro nepředvídaný případ; ale emigrantská pěchota na
ústupu ještě naposledy vystřelila salvu, ne už na Abatucciho a jeho
myslivce, ale na skupinku na vršíčku, kde bylo snadné rozeznat
generála podle jeho chocholu a zlatých epoletů.
Dva muži padli; generálův kůň byl zasažen do hrudi a poskočil.
Charles vzdychl a sesunul se na zadek svého koně.
„Ach, chudák chlapec!“ zvolal Pichegru. „Larrey! Larrey!“
Přiběhl mladý, asi šestadvacetiletý nebo sedmadvacetiletý ran-
hojič. Zachytil chlapce na koni, a jak padal, přiložil mu ruku na hruď
a rozevřel mu kabát.
Generálův údiv byl značný, když uviděl mezi kabátem a košilí
vojenskou čapku.
Zatřásli jí, vypadla z ní kulka.
„Nemusíme hledat dál,“ řekl ranhojič, „košile je neporušená, krev
nikde není. Ten hoch je slabý a síla úderu jím otřásla, takže omdlel.
Podívejte se na to, taková čapka není k ničemu, když je na svém
místě, ale na hrudi pod kabátem dokázala zachránit život; dejte mu
kapku pálenky, to ho probere.“
„To je divné,“ uvažoval nahlas Pichegru, „je to vojenská čapka
myslivce z Condého armády.“

– 160 –
 V tu chvíli Charles, jemuž ke rtům přiložili čutoru, přišel k sobě
a nejdříve se sháněl po čapce. Už otvíral ústa, aby se zeptal, když
vtom ji spatřil v generálových rukách.
„Ach generále, promiňte!“
„Sapristi! Máš pravdu, nahnal jsi nám pěkný strach!“
„To nemyslím,“ usmíval se Charles a ukázal hlavou na čapku,
kterou generál pořád svíral.
„Měl byste mi to vysvětlit.“
Charles se přiblížil ke generálovi a řekl potichu:
„To je čapka hraběte de Sainte‑Hermine, mladého emigranta, při
jehož popravě jsem byl. Když umíral, svěřil mi ji, abych ji předal
jeho rodině.“
„Ale,“ poznamenal Pichegru, ohmatávaje čapku, „tady je nějaký
dopis.“
„Ano, generále, pro jeho bratra. Ten chudák chlapec se bál, že
kdyby ji svěřil cizinci, nedostal by se dopis k jeho rodině.“
„Zatímco když ji svěří krajanovi z Franche‑Comté, nemusí se
ničeho obávat, že je to tak?“
„Udělal jsem něco špatně, generále?“
„Nikdy neuděláš špatně, když vyplníš přání umírajícího, hlavně
když je to přání čestné. Nebojím se dokonce říct, že je posvátným
úkolem vyplnit takové přání co nejrychleji.“
„Ale takhle se do Besançonu hned tak nedostanu.“
„Možná najdu důvod, proč tě tam poslat.“
„Ale nepošlete mě do Besançonu proto, že byste byl se mnou
nespokojen, že ne, generále?“ zeptal se hoch se slzami v očích.
„Ne, poslání, jímž tě pověřím, jenom dokáže, že naši krajané
z Jury mají jednoho jinocha ve službách Republiky navíc. A teď mě
obejmi a půjdeme se podívat, co se děje tam dole.“
Za několik okamžiků Charles, zapomínaje na vlastní nehodu, sto-
čil oči k bitevnímu poli a k městečku, skoro se zalykal tím pohledem
a s výkřikem údivu se dotkl generálovy paže a ukazoval mu podivné

– 161 –
divadlo odehrávající se na střechách domů: běhali po nich muži,
vyskakovali z oken a přelézali zdi, aby se dostali ven.
„V pořádku!“ řekl Pichegru. „Jsme pány města a den patří nám.“
Potom se obrátil k Lieberovi, jedinému z důstojníků, který u něj
zůstal:
„Postav se do čela rezervy a zabraň těm lidem, aby se spojili.“
Lieber se postavil do čela čtyř nebo pěti set mužů pěchoty, kteří
tu zůstali, a seběhl s nimi k městečku.
„A my se teď,“ pokračoval Pichegru se svým obvyklým klidem,
„půjdeme podívat, co se děje ve městě.“
V doprovodu pětadvaceti nebo třiceti mužů kavalerie, kteří
zůstali v zadním voji osmého mysliveckého, generála Boursiera
a Charlese vyrazil cvalem k Dawendorfu.
Charles se naposledy podíval na bitevní pole; nepřítel prchal na
všech stranách.
Bylo to poprvé, co viděl bitvu; teď zbývalo podívat se také na
bitevní pole.
Zatím zhlédl spíše poetickou stránku boje: pohyb, střelbu, dým;
z místa, na němž ji pozoroval, nemohl vnímat detaily.
Teď měl vidět jeho ohavnou stránku: agonii, nehybnost, smrt;
měl vstoupit do krvavé skutečnosti.

– 162 –
 XXIII
Po bitvě

Skupinka urazila pět set nebo šest set kroků a pláň se ukázala
v pravé podobě.
Zůstávali na ní jen zranění, umírající a mrtví.
Boj trval hodinu a půl a bitevní pole pokrývalo patnáct set mužů,
přátel či nepřátel.
Charles se přiblížil k linii vyznačené mrtvými těly s jistými oba-
vami; když jeho kůň potkal první mrtvolu, frkl a uskočil stranou,
málem hocha shodil; Pichegruův kůň měl pevnější vedení, nebo byl
zvyklejší na podobné překážky, tělo prostě přeskočil; přišla však
chvíle, kdy i Charlesův kůň napodobil Pichegruova a překračoval
mrtvé.
Brzy však Charlese zaujalo něco jiného než mrtví: byli to umíra-
jící, kteří se s nejvyšším úsilím pokoušeli odplazit z cesty generá-
lovu koni a koním jeho doprovodu, zatímco jiní, strašlivě zranění,
chroptěli:
„Kamaráde, pro smilování, doraž mě, doraž mě!“
Ti s lehčím zraněním se zvedali a se zbytky hrdosti zdravili Pi-
chegrua, mávali čapkou a volali:
„Ať žije Republika!“
„To je asi poprvé, co vidíš bitevní pole,“ poznamenal generál.
„To ne, generále,“ na to jinoch.
„Kde jsi ho viděl?“
„V Tacitovi: bitevní pole v Teutoburském lese s Germanikem
a Gecinou.“
„Ach ano!“ řekl Pichegru. „Vzpomínám si: je to předtím, než Ger­
manicus nalezne orla 49. legie, kterou ztratil Varus.“

– 163 –
 „A vzpomínáte si ještě, generále, na tu pasáž, kterou teď tak
dokonale chápu? ‚Celá armáda byla jata lítostí při pomyšlení na
rodiče, přátele, válečnou štěstěnu, na osud těch mužů.‘“
„Ano,“ na to Pichegru. „Tacitus říká, že uprostřed rozlehlé mý-
tiny bylo naseto bělavých kostí, celých na místech, kde se utíkalo,
rozdrcených tam, kde se bojovalo! Ach, jak rád bych si vzpomněl na
ten latinský text, který žádný překlad nedokáže převést: Medio…“
„Já si vzpomínám, generále,“ skočil mu do řeči Charles: „Medio
campi albentia ossa ut fugerant, ut resisterant.“
„Bravo, Charlesi,“ zvolal Pichegru. „Tvůj otec mi dal opravdu
krásný dárek, když mi tě poslal.“
„Generále,“ zeptal se Charles, „nevydáte rozkaz, aby poskytli
pomoc těm nešťastným zraněným?“
„Copak nevidíš ranhojiče a lékaře, kteří chodí od jednoho k dru-
hému a řídí se rozkazem, aby nerozlišovali mezi našimi a Prušáky?
Aspoň to jsme dokázali po osmnácti stech letech civilizace: zranění
nepřátelé se už nepodřezávají na oltářích Teutatise jako za časů
Arnima a Marboda.“
„A poražení generálové nejsou nuceni jako Varus sprovodit se ze
světa vlastní rukou, infelice dextra.“
„Myslíš si,“ zasmál se Pichegru, „že je lepší, když tě pošlou k re-
volučnímu tribunálu jako nebohého Eisemberga, jehož hlavu mám
stále před očima a jehož slova mi ne a ne vymizet z paměti?“
Tak si povídali a vjeli do města.
Tam se jim naskytla možná ještě horší podívaná, protože se
všechno odehrávalo na omezeném místě. Dobývali dům po domu.
Než Prusové a batalion emigrantů, který zůstal ve městě, utekli
po střechách a okny, pokusili se o zoufalou obranu. Když jim chy-
běly náboje, ozbrojili se vším, co měli po ruce, vyhazovali z oken
v prvním a druhém patře na útočníky skříně, komody, pohovky,
židle, dokonce i mramor z krbů. Některé z domů hořely, a protože
už uvnitř nebylo nic, co by mohlo lehnout popelem, zruinovaní

– 164 –
majitelé domů považovali za zbytečné hasit a jenom se dívali, jak
jejich domy hoří.
Pichegru okamžitě vydal rozkaz, aby byly požáry všude uhašeny.
Potom zamířil k radnici, kde se obvykle při taženích ubytovával.
Tam přijímal hlášení.
Když vešel na nádvoří radnice, všiml si nejprve bedlivě střeže-
ného obrněného vozíku; byl na něm modrý štít se třemi francouz-
skými liliemi a zabavili ho u obydlí prince z Condé.
Protože usoudili, že v něm bude něco důležitého, přitáhli jej
k radnici, kde, jak už jsme řekli, se měl ubytovat generál.
„Dobře jste udělali,“ řekl Pichegru, „vozík otevřeme v přítom-
nosti generálního štábu.“
Sestoupil z koně, vyšel po schodišti a usadil se v hlavní rokovací
síni.
Důstojníci, kteří se zúčastnili bitvy, přicházeli jeden po druhém
s hlášením.
Nejdříve se dostavil kapitán Gaume; chtěl se zúčastnit boje, vstou-
pil tedy do čtverce zformovaného generálem Michaudem a po třech
útocích stejně prudkých jako zbytečných princ de Condé ustoupil
velkou oklikou k Haguenau a nechal na bitevním poli dvě stě mužů.
Generál Michaud bděl nad tím, aby se do kasáren vrátili jeho
vojáci, a vydal rozkaz, aby v Dawendorfu upekli všechen chleba na
příděly a roznesli ho do vedlejších obcí.
Potom Chaumette. Ten vzal podle generálova rozkazu pětadva-
cet myslivců a čtyři trubače a vstoupil do městečka druhou stranou,
zatroubil do útoku, jako by stál v čele aspoň šesti set mužů. Lest
uspěla: Prusové a malý oddíl emigrantů, kteří bránili město, se
domnívali, že jsou napadeni ze dvou stran, a rozhodli se k útěku
po střechách a okny, jak to zaznamenal Charles a upozornil na to
generála.
Pak přišla řada na Abatucciho. Ten měl sečnou ránu od šavle na
tváři a vymknuté rameno. Generál mohl na vlastní oči vidět, s jakou

– 165 –
odvahou útočil v čele svých myslivců. Když ale dorazil do středu
pruského vojska a došlo k boji muže proti muži, detaily splývaly.
Abatucciho kůň dostal kulku do hlavy a padl. Abatucci zůstal
uvězněn pod ním, odtud to vymknuté rameno a zranění šavlí. Na
chvilku si myslel, že je s ním konec, ale vyprostil ho jeden z jeho
myslivců. Jenomže volný uprostřed té strašlivé mely byl ještě ve
větším nebezpečí. Vtom mu myslivec Falou, týž, co se ho mladíci
z Pichegruova štábu předevčírem tázali, co se děje, když vezli na
popraviště Eisemberga, přivedl koně důstojníka, kterého zabil.
Za podobných okolností nebyl čas na nějaké velké komplimenty.
Abatucci se jednou rukou vyšvihl do sedla a druhou nabídl myslivci
svůj váček. Ten však odstrčil ruku svého důstojníka a zmizel v davu
bojujících. Abatucci na něj stačil křiknout:
„Ještě se uvidíme!“
Hned jak přišel na radnici, vydal rozkaz, aby hledali na všech
stranách myslivce Faloua.
Mladý pobočník zabil nepříteli skoro dvě stě mužů a sebral mu
prapor.
Měl osm nebo deset mužů neschopných boje.
Macdonald čekal, až Abatucci dokončí svůj raport a přijde řada
na něj.
V čele indreského batalionu to byl právě on, kdo se toho dne nej-
víc nabojoval; nejdříve ho přivítala palba z předsunutých polních
opevnění, ta však zdolal a vnikl do města. Už víme, jak ho tam při-
jali. Každý dům vzplanul jako vulkán; navzdory spršce střel, které
decimovaly jeho muže, postupoval stále vpřed; když ale dospěl na
hlavní ulici, zasypala je střelami dvě děla ze vzdálenosti pěti set
kroků.
Tehdy indreský batalion ustoupil za město.
Macdonald však dal slovo: nechal své muže odpočinout a znovu
se pustil do útoku. Povzbuzen trubači osmého regimentu myslivců,
kteří vytrubovali k boji na druhém konci města, pronikl až na velké

– 166 –
náměstí se záměrem zatlouci tam děla, a vyřadit je tak z provozu;
ale myslivci se jich už zmocnili.
Od té chvíle byl Dawendorf náš.
Kromě dvou děl padl do našich rukou vozík s francouzskými
liliemi, jak už jsme řekli.
Víme, že generál, předvídaje, že ve vozíku bude pokladnice prin-
ce Condého, vydal rozkaz otevřít pancéřovaný vůz v přítomnosti
generálního štábu.
Lieber dorazil jako poslední; za pomoci Abatucciho myslivců
pronásledoval nepřítele více než jednu míli a zajal tři sta mužů.
Den se vydařil: republikáni zabili nepříteli tisíc mužů a zajali pět
set nebo šest set mužů.
Larrey napravil Abatuccimu vyhozené rameno.
Generální štáb byl kompletní, sešli do dvora a poslali pro zá-
mečníka.
Sídlil zrovna na tom náměstí, co stála radnice.
Přišel i s nářadím.
V okamžiku odskočilo víko vozíku: jedno oddělení vozíku bylo
plné ruliček připomínajících dlouhé kartuše.
Jednu rozlomili, byly to zlaté mince.
Každá rulička obsahovala sto guinejí; dva tisíce pět set franků
s podobiznou anglického krále Jiřího.
Bylo tu tři sta deset ruliček, tedy sedm set sedmdesát pět tisíc
franků.
„Na mou duši, tohle přichází jako na zavolanou,“ poznamenal
Pichegru. „Vyplatíme vojákům žold v hotovosti. Jste tady, Estève?“
Estève byl výplatčí Rýnské armády.
„Slyšel jste to: kolik dlužíme našim mužům?“
„Přibližně pět set tisíc franků. Ostatně vám předám své přesné
účty.“
„Vezmi si tedy pět set tisíc franků, občane Estève,“ řekl se smí-
chem Pichegru, „vidím, že už jenom pohled na zlato mě mate a dělá

– 167 –
ze mne špatného občana, protože jsem ti řekl vy místo ty, a vyplať
je hned. Kancelář si udělej v přízemí; já si zaberu první patro.“
Odpočítali pět set franků občanu Estèvovi.
„A teď,“ pokračoval Pichegru, „zbývá rozdělit dvacet pět tisíc
franků indreskému batalionu, který nejvíce trpěl.“
„To dělá skoro třicet devět franků na muže,“ řekl občan Estève.
„Padesát tisíc franků si ponecháš pro potřeby armády.“
„A těch zbývajících dvě stě tisíc…?“
„Abatucci je odveze do Konventu s praporem, který jsme uko-
řistili. Je dobré ukázat světu, že republikáni se nebijí kvůli zlatu.
A teď pojďme nahoru, občané,“ vyzval Pichegru své lidi, „a nechme
Estèva, ať dělá svou práci.“

– 168 –
 XXIV
Občan Fenouillot,
obchodní cestující s vínem

Pichegruův komorník, který měl dost svobodného ducha na to, že

nevyměnil titul komorníka za titul pomocníka v domácnosti ani své
jméno Leblanc za jméno Lerouge, mezitím prostřel stůl k obědu
a rozmístil na něj zásoby, které dovezl s sebou, což bylo poměrně
užitečné opatření vzhledem k dost častým případům, kdy se, jako
zrovna toho dne, šlo přímo z bitvy ke stolu.
Naši mladíci, unavení, žízniví a vyhladovělí, někteří z nich i zra-
nění, nebyli nijak necitelní k tomu, jak vypadá jejich oběd, který
opravdu potřebovali. Ale uspokojené hurá se rozhlaholilo, teprve
když si všimli, že mezi lahvemi stojícími na stole, jejichž jednoduchá
viněta označovala jejich demokratický původ, je i šest lahví se stří-
brnými kroužky na hrdlech, což znamenalo, že pochází z nejlepších
vinic v Champagni.
Pichegru sám to také postřehl a obrátil se na komorníka s otáz-
kou:
„Copak to je! Leblanku,“ oslovil ho s vojenskou důvěrností, „to
dneska slavíme můj svátek, nebo tvůj? Nebo se takový přepych octl
na mém stole díky vítězství, kterého jsme dnes dobyli? Jestlipak víš, že
by stačila zpráva výboru veřejného blaha, a mně by za to usekli krk!“
„Občane generále,“ řekl komorník, „tak to není, i když vaše dneš-
ní vítězství by stálo za oslavu! A za to, že jste dnes zabavil nepříteli
sedm set tisíc franků, byste se mohl klidně napít za dvacet franků
šampaňského a nijak by to vládě neuškodilo. Ale buďte klidný,
občane generále, to víno ze Champagne, které dneska budete pít,
nestojí nic ani vás, ani Republiku.“

– 169 –
 „Doufám, žes ho neukradl nějakému obchodníkovi ani jsi nevy-
drancoval nějaký sklep!“ poznamenal Pichegru se smíchem.
„Ne, generále, to je vlastenecký dar.“
„Vlastenecký dar?“
„Ano. Od občana Fenouillota.“
„Co je zač, ten občan Fenouillot? Není to advokát z Besançonu?
V Besançonu jsme měli advokáta jménem Fenouillot, že je to tak,
Charlesi?“
„Ano,“ odvětil mladík, „a je to velký přítel mého otce.“
„Nejde ani o Besançon, ani o advokáta,“ pravil Leblanc, který
s generálem také mluvil volně, „ale o občana Fenouillota, obchod-
ního cestujícího s vínem vinařství Fraissinet ze Châlons, který vám
z vděčnosti za služby, které jsme mu poskytli, když jsme ho vysvo-
bodili z rukou nepřítele, posílá těchto šest lahví vína. Máte je vypít
na zdraví Republiky.“
„Ten občan Fenouillot tady byl ve stejnou dobu jako nepřítel?“
„To jistě, když byl vězeň, on i jeho zboží.“
„Slyšíte to, generále?“ zeptal se Abatucci.
„Možná by nám mohl dát nějaké užitečné informace,“ utrousil
Doumerc.
„A kde bydlí, ten občan Fenouillot?“ zeptal se Pichegru Leblanka.
„Tady, v hotelu vedle radnice.“
„Přidej jeden příbor navíc… a dej ho sem, vedle mě, a jdi říct
tomu občanu Fenouillotovi, že ho prosím, aby mi prokázal čest
a poobědval s námi. Usedněte na svá obvyklá místa, pánové, chvilku
počkáme.“
Důstojníci se posadili, jak byli zvyklí, Pichegru usadil Charlese
po své levici.
Leblanc prostřel příbor navíc a vyšel, aby vykonal generálův
příkaz.
Pět minut nato se vrátil: našel občana Fenouillota s ubrouskem
kolem krku, připraveného usednout ke stolu; s velkým potěšením

– 170 –
však občan Fenouillot okamžitě přijal pozvání, jímž ho poctil ge-
nerál.
Řekl, že přijde hned za poslem, který mu pozvání vyřizoval.
A skutečně, chvilku po Leblankově návratu někdo zaklepal na
dveře po zednářském způsobu.
Leblanc běžel ke dveřím a otevřel.
Na prahu se objevil muž mezi třiceti a pětatřiceti lety, v občan-
ských šatech, které se v té době nosily, bez aristokratické nebo
sansculotské výstřednosti; měl tedy špičatý klobouk se širokou
krempou, volně uvázanou vázanku, vestu s velkými klopami; hně-
dý kabát s dlouhými šosy, přiléhavé kalhoty světlé barvy a vysoké
shrnovací boty. Byl světlovlasý, vlasy se mu přirozeně vlnily, měl
hnědé obočí i licousy, které se mu ztrácely pod bohatou vázankou,
velmi smělé oči a rty úzké.
Ve chvíli, kdy měl vstoupit do jídelny, na prahu chvilku zaváhal.
„Jen pojďte dál, občane Fenouillote!“ vyzval ho Pichegru, jemuž
jeho byť neznatelné zaváhání neušlo.
„Na mou věru, generále,“ odpověděl příchozí nenuceně, „ta věc
vůbec nestojí za řeč, a tak jsem si na chvilku myslel, jestli vaše milé
pozvání platí skutečně mé osobě.“
„Tohle že by nestálo za řeč? Víte, že se svými padesáti franky
denního žoldu v asignátech bych tři dny nejedl, kdybych si dovolil
takovouhle rozmařilost? Jen si sedněte proti mně, občane, tam máte
místo.“
Dva důstojníci, kteří měli být sousedy obchodního cestujícího,
trochu odstrčili své židle dozadu, aby mu ukázali tu jeho.
Občan Fenouillot usedl, generál vrhl rychlý pohled na jeho bě-
loučké prádlo a pěstěné ruce.
„A vy říkáte, že jste byl vězněm, když jsme vstoupili do Dawen-
dorfu?“
„Vězněm nebo něčím na ten způsob, generále. Nevěděl jsem, že
cesta z Haguenau je v moci nepřítele, když mě zastavil jeden oddíl

– 171 –
Prusů, který se chystal vylít mé zboží na hlavní cestu; naštěstí se ob-
jevil jakýsi oficír a ten mě odvedl k hlavnímu veliteli; domníval jsem
se, že se nemám čeho bát, že mohu přijít jen o svých sto padesát
lahví zboží na ukázku, takže jsem byl docela klidný, dokud ovšem
nezaznělo slovo špion. To jsem našpicoval uši. A jistě chápete, ge-
nerále, že jsem vůbec nestál o to, aby mě zastřelili: odvolal jsem se
tedy na velitele emigrantského vojska.“
„Na prince z Condé?“
„Byl bych se odvolal na samotného ďábla, to mi věřte; tak mě
odvedli k princi; ukázal jsem mu své papíry, upřímně jsem odpově-
děl na všechny jeho otázky. Ochutnal mé víno a pochopil, že nemá
co do činění s žádným podvodníkem. Potom řekl svým pruským
spojencům, že si mě jako Francouze nechají v zajetí sami.“
„A vaše vězení bylo tvrdé?“ otázal se Abatucci, zatímco Pichegru
se na svého hosta díval s pozorností, která dokazovala, že je naklo-
něn myslet si o něm totéž co pruský velitel.
„Ani v nejmenším,“ opáčil občan Fenouillot. „Princi a jeho synovi
zachutnalo mé víno a ti pánové se mnou jednali skoro stejně laska-
vě jako vy, přestože, to přiznávám, když došla včera zpráva o dobytí
Toulonu a já jsem nemohl jako dobrý Francouz skrýt svoji radost,
princ, s níž jsem měl právě tu čest hovořit, mě velmi nemilostivě
propustil.“
„Ach, ach!“ podivil se Pichegru, „Toulon je tedy definitivně vy-
rván z rukou Angličanů?“
„Ano, generále.“
„Kterého dne k tomu došlo?“
„Devatenáctého.“
„Dnes je jednadvacátého. To není možné, u čerta! Princ z Condé
přece nemá k dispozici optický telegraf!“
„To ne,“ odvětil obchodní cestující, „ale má na svém stanovišti
poštovní holuby, a ti uletí šestnáct mil za hodinu. Novinka dorazila
ze Štrasburku, kraje holubů, a já jsem viděl v rukou prince z Condé

– 172 –
lísteček připevněný na noze ptáka, v němž tato novina stála. Byl to
malý lístek, ale popsaný velmi drobným písmem, takže tam byly
i dost podstatné detaily.“
„Znáte ty detaily?“
„Devatenáctého se město vzdalo; téhož dne do něj vstoupila část
obléhající armády. Večer zastřelili podle rozkazu komisaře Konven-
tu dvě stě třináct osob.“
„To je všechno? Nebyla tam zmínka o jistém Buonapartovi?“
„No zdali! Dokonce se říká, že dobytí města je jeho zásluhou.“
„Pořád ten můj bratranec!“ zasmál se Abatucci.
„A můj žák,“ dodal Pichegru. „Na mou věru, tím líp! Republika
potřebuje geniální muže jako protiváhu mizerům, jako je Fouché.“
„Fouché?“
„Nebyl to Fouché, kdo vstoupil do Lyonu hned za francouzskými
vojsky a nechal zastřelit dvě stě třináct osob už první den po svém
nástupu do úřadu?“
„Ach ano, v Lyonu. V Toulonu je to zase občan Barras.“
„Co je zač, ten občan Barras?“
„Poslanec z Var, který si osvojil v Indii, kde sloužil, manýry na-
boba a který v Konventu sedí se stoupenci Hory. V každém případě
to vypadá, že nechá postřílet všechny občany a srovnat město se
zemí.“
„Jen ať srovnávají, jen ať střílejí,“ řekl Pichegru. „Čím víc budou
srovnávat se zemí a střílet, tím dřív si připraví vlastní konec. Na
mou duši, já dávám pořád přednost našemu starému dobrému
Bohu před Nejvyšší bytostí, která dovoluje takovéhle hrůzy.“
„A co se říká o mém bratranci Buonapartovi?“
„Říká se o něm,“ odpověděl občan Fenouillot, „že to je mladý
dělostřelecký důstojník a přítel Robespierra.“
„Takže, generále,“ řekl Abatucci, „jestli mu to jde stejně dobře na
jakobínském dvoře jako v armádě, určitě něco dokáže a ještě u něj
budeme mít protekci.“

– 173 –
 „Když jsme u té protekce,“ navázal občan Fenouillot, „je pravda,
občane generále, co mi říkal vévoda Bourbonský, když vás tak vy-
chvaloval?“
„Vévoda Bourbonský je opravdu roztomilý!“ zasmál se Pichegru.
„A co vám o mně říkal?“
„Říkal mi, že první výložky jste dostal od jeho otce, prince Con-
dého.“
„To je pravda!“ přiznal Pichegru.
„Jak je to možné?“ ozvaly se najednou tři nebo čtyři hlasy.
„Sloužil jsem jako prostý vojín v královském dělostřelectvu, když
byl jednoho dne princ zrovna na dělostřeleckém cvičišti a přistou-
pil k dělu, které bylo podle něj nejlépe obsluhované; ve chvíli, kdy
ho však dělostřelec čistil vytěrákem, vyšla rána a utrhla mu ruku.
Princ mě z té nehody obvinil, že prý jsem špatně zavřel zápalný
otvor palcem. Nechal jsem ho mluvit; potom jsem mu místo od-
povědi ukázal svoji zakrvácenou ruku. Měl jsem palec vyvrácený,
roztrhaný, skoro odtržený od ruky. Podívejte se,“ natáhl Pichegru
ruku, „ještě tu mám jizvu… Princ ze mě udělal seržanta.“
Malý Charles stál u generála, uchopil ho za ruku, jako by se chtěl
na zranění podívat, a najednou rychle jizvu políbil.
„Co to děláš?“ odtáhl Pichegru hbitě ruku.
„Já?“ opáčil Charles. „Jen vás obdivuju!“

– 174 –
 XXV
Myslivec Falou a kaprál Faraud

V tu chvíli se otevřely dveře a v nich se objevil myslivec Falou v do-

provodu dvou kamarádů.
„Promiňte, kapitáne,“ řekl Abatuccimu jeden z vojáků, kteří Fa-
loua přivedli, „ale řekl jste, že ho chcete vidět, je to tak?“
„Pochopitelně že jsem ho chtěl vidět!“
„Představte si, že s námi nechtěl jít, museli jsme ho tedy přivést
násilím!“
„Proč jsi nechtěl přijít?“ otázal se Abatucci.
„Ech kapitáne, protože jsem se bál, abyste mi zase nevykládal
hlouposti.“
„Jaké hlouposti?“
„Hned si vás vezmu za svědka, generále.“
„Poslouchám tě, Faloue.“
„Hele! Vy znáte mé jméno?“
Obrátil se na kamarády:
„Vidíte, generál si pamatuje moje jméno!“
„Řekl jsem ti, že tě poslouchám, tak povídej!“ vybídl ho generál.
„Tak teda, generále, věc se má takhle: útočili jsme, ne?“
„Ano.“
„No a můj kůň uskočil, aby nepošlapal zraněného. Koně jsou
inteligentní zvířata, vždyť to sám víte.“
„Ano, to vím.“
„Ten můj zvlášť… No a já se najednou octnu proti jednomu emi-
grantovi. Byl to hezký chlapec, úplně mlaďoučký, tak dvacet dva, víc
ne. Prudce na mě zaútočí, já útok odrazím, udělám na něm jeden
bod, to stačí, ne?“
„Úplně.“

– 175 –
 „Člověk nemusí být zrovna mistr v šermu, aby to věděl; spadl
z koně; spolkl skoro šest palců ostří.“
„To bylo víc, než potřeboval.“
„Kruci, generále,“ smál se Falou předem svému žertu, „člověk to
vždycky úplně přesně neodhadne.“
„Nic ti nevyčítám, Faloue.“
„Kde jsem skončil? Jo, spadne z koně. Vidím, že krásný kůň nemá
pána, chytím ho za uzdu. Ve stejnou chvilku si všimnu kapitána,
který nemá koně, říkám si tedy, ejhle, ten bude pro něj. Chňapnu
po něm, vzpíná se a brání jako ďábel v kropence s pěti nebo šesti
aristokraty. Kapitáne, křiknu na něj, nohu do třmenu! Jakmile má
nohu ve třmeni, zadek je v sedle cobydup a všechno je, jak má být!“
„Ne, to není, nemůžeš mi přece jen tak darovat koně!“
„A proč bych vám nemohl darovat koně? To jste tak hrdý, že ode
mě nechcete nic přijmout?“
„Ne, a důkazem toho je, statečný kamaráde, že bude pro mě čest,
když mi stiskneš ruku…“
„To pro mě to bude čest, kapitáne,“ na to Falou a přistoupil k Aba-
tuccimu.
Důstojník a voják si stiskli ruce.
„Tak, teď jste mi za toho koně zaplatil,“ řekl Falou, „a já bych vám
měl vrátit, ale nemám drobné, kapitáne.“
„To je jedno, nasadil jste pro mne život a…“
„Že jsem pro vás nasadil život?“ zvolal Falou. „Jenom jsem vás
před tím aristokratem bránil, co je celé. Chcete vědět, jak to s ním
bylo? Hele!“
Falou vytáhl šavli a ukázal její ostří, které mělo zuby do dvou
centimetrů.
„Byla to pěkně prudká rána, za to vám ručím. A pak, jsme přece
muži, oplatíte mi to při první příležitosti, kapitáne. Ale abych vám
já, Falou, prodal koně? To nikdy!“
Falou už byl skoro u dveří, když ho oslovil generál:

– 176 –
 „Vrať se, příteli!“
Falou se obrátil, zachvěl se vzrušením a přistoupil ke generálovi
s kolpakem v ruce.
„Jsi z Franche‑Comté?“ zeptal se ho Pichegru.
„Tak trochu, generále.“
„Z které části?“
„Z Boussière.“
„Máš ještě rodiče?“
„Starou matku, jestli se tomu dá říkat, že mám rodiče.“
„Ano… A co dělá tvoje matka?“
„Kruci, chudák ženská, šije mi košile a štrikuje punčochy.“
„A z čeho žije?“
„Z toho, co jí posílám. Ale protože Republika je v mizérii a já jsem
už pět měsíců nedostal žold, musí být na tom hodně zle; naštěstí
se říká, že v pancéřované pokladně prince z Condé se našly peníze
a že budeme vyplaceni! Sláva princi! Moje matka ho bude velebit.“
„Cože, tvá matka bude velebit nepřítele Francie?“
„Copak se v tom vyzná? Dobrý Bůh rozpozná, že jen tak tlachá.“
„Takže jí pošleš svůj žold?“
„Nechám si jenom nějaký zlaťák, abych si mohl vypít kapku.“
„Nechej si všechno.“
„A matka?“
„Postarám se o ni.“
„Generále,“ na to Falou, potřásaje hlavou, „tomu nerozumím.“
„Podívejme se na tvoji šavli.“
Falou vytáhl z opasku šavli a předložil ji Pichegruovi.
„No jo,“ vzdychl Falou, „je v žalostném stavu!“
„To znamená, že s ní nemůžeš bojovat,“ poznamenal generál,
„vezmi si moji.“
Pichegru odepnul šavli a podal mu ji.
„Ale generále,“ namítl myslivec, „co mám dělat s vaší šavlí?“
„Odrazíš a odsekneš,“ na to generál.

– 177 –
 „Nikdy se neodvážím použít vaši šavli.“
„Tak se necháš zajmout.“
„To za žádnou cenu!“
Potom přiblížil šavli k ústům a políbil ji.
„Až mi doručí šavli cti, kterou jsem pro tebe objednal, tuhle mi
vrátíš.“
„No…, generále, jestli by vám to nevadilo, radši bych si nechal
tu vaši.“
„Tak si ji nech, ty mizero, a nedělej okolky.“
„Kamarádi,“ zvolal Falou a vyřítil se z místnosti, „generál mi řekl
mizero a dal mi svoji šavli! Ať žije Republika!“
„No jo, no jo,“ ozval se hlas z chodby, „to ještě neznamená, že bys
měl vrážet do přátel, hlavně když jdou ke generálovi jako vyslanci.“
„Co to slyším?“ ozval se Pichegru. „Jdi se podívat, Charlesi, a při-
jmi pány vyslance.“
Charles, okouzlený, že hraje tak aktivní roli v téhle hře, se vrhl
ke dveřím a skoro okamžitě se vrátil:
„Generále, to jsou vyslanci z indreského regimentu, kteří přichá-
zejí jménem svých kamarádů s kaprálem Faraudem v čele.“
„Kdo je to, ten kaprál Faraud?“
„Muž s vlky ze včerejší noci.“
„Ale včerejší noci to byl obyčejný vojín!“
„A teď je z něj kaprál, generále. I když pravdou je, že má prýmky
pouze z papíru!“
„Prýmky z papíru!“ zamračil se generál.
„Kruci, já tedy nevím,“ pokrčil rameny Charles.
„Ať vstoupí vyslanci indreského batalionu!“
Dva vojáci vešli za Faraudem, který šel jako první, na rukávech
měl papírové prýmky.
„Co to má znamenat?“ zeptal se přísně Pichegru.
„Generále,“ odpověděl Faraud s čákou v ruce, „to jsou vyslanci
indreského batalionu.“

– 178 –
 „Ach ano,“ na to Pichegru, „přišli mi jménem svých kamarádů
poděkovat za odměnu, kterou jsem jim dal.“
„Naopak, generále, přišli ji odmítnout.“
„Odmítnout! A proč?“ zeptal se Pichegru.
„Kruci, generále!“ zakroutil Faraud podivně hlavou, jak to uměl
jenom on. „Říkají, že se bijí pro slávu a velikost Republiky, za udržení
lidských práv, to je celé! Říkají, že neudělali nic víc než jejich kamará-
di, a že si tudíž nezaslouží větší odměnu než oni. Slyšeli,“ pokračoval
Faraud a pořád kroutil krkem, čímž vyjadřoval všechny své pocity,
ať veselé, či smutné, „že stačí jen zajít k občanu Estèvovi a dostanou
žold, čemuž zpočátku ani nechtěli věřit; jestli je tahle novina pravdi-
vá, občane generále, pak jsou spokojení a nic víc nechtějí.“
„Takže odměnu navíc odmítají?“
„To jistě,“ na to Faraud.
„A co mrtví? Ti rovněž odmítají?“
„Kdože?“ zeptal se Faraud udiveně.
„No přece mrtví.“
„Těch se nikdo neptal, generále.“
„Tak řekni těm, co tě posílají, že nikdy neberu zpět, co jsem dal;
odměna, kterou jsem nechal připsat živým, bude vyplacena otcům,
matkám, bratrům a sestrám, synům a dcerám těch, co zemřeli. Máte
něco proti tomu?“
„Ani to nejmenší, generále.“
„Tak to jsem moc rád. A teď přistup blíž.“
„Já, generále?“ div si Faraud při té otázce nevykroutil krk.
„Ano, ty.“
„Tady jsem, generále.“
„Co mají znamenat tyhle frčky?“
„To jsou kaprálské prýmky, generále.“
„Proč jsou z papíru?“
„Protože jsme neměli vlněné sukno.“
„A kdo z tebe udělal kaprála?“

– 179 –
 „Můj kapitán.“
„Jak se jmenuje tvůj kapitán?“
„René Savary.“
„Znám ho. Je to mladík tak devatenáctiletý nebo dvacetiletý.“
„Navzdory svému mládí však umí pěkně rozdávat rány, generále.“
„A proč tě jmenoval kaprálem?“
„Víte to dobře,“ na to Faraud a jako obvykle zahýbal krkem.
„Ne, to tedy nevím.“
„Řekl jste mi, že mám obstarat dva zajatce.“
„No a?“
„A já jsem je obstaral; zatkl jsem dva Prušáky.“
„Je to pravda?“
„Přečtěte si to na mých prýmcích.“
A zvedl ruku, aby se Pichegru mohl zblízka podívat na jeho prý-
mek, kde se daly rozeznat dvě řádky.
Generál četl:

Fyzilír Faraud z druhé kumpanie indreského batalionu zajal

dva pruské vojáky; v důsledku toho jsem ho jmenoval kaprálem
bez generálova schválení.
RENÉ SAVARY

„Dokonce jsem zajal tři vojáky,“ řekl Faraud a přistoupil ještě

blíž ke generálovi.
„A co je s tím třetím?“
„Tím třetím byl krásný mladík, emigrant, aristokrat. Generál by
ho musel zastřelit, což by mu dělalo potíže, nebo ho ušetřit, a to
by ho zkompromitovalo.“
„Takže?“
„Takže jsem ho nechal… nechal jsem ho jít, sakra!“
„Dobře jsi udělal,“ řekl Pichegru se slzami v očích, „povýším tě
na seržanta.“

– 180 –
 XXVI
Princův vyslanec

Kvůli myslivci Falouovi a seržantu Faraudovi jste, doufám, nezapo-

mněli na občana Fenouillota, obchodního cestujícího s vínem pro
velkoobchod Fraissinet, ani na jeho šest lahví šampaňského, které
z vděčnosti nabídl Pichegruovi.
Jednu z šesti lahví dosud zbývalo vyprázdnit, když se generál
vrátil na své místo ke stolu.
Občan Fenouillot ji odzátkoval a pokoušel se ji otevřít tak neši-
kovně, že se tomu generál usmíval. Vzal láhev z rukou obchodního
cestujícího, přeřízl provázky a pouhým palcem levé ruky, tedy tím
zdravým, který si zachoval veškerou sílu, přelomil drátky.
„Nuže, občane,“ nabídl mu poslední sklenku, „napijme se na zdar
zbraní Republiky.“
Obchodní cestující zvedl sklenku výše než ostatní stolovníci.
„Ať generál slavně dokončí, co tak slavně začal,“ pronesl.
Všichni důstojníci se hlučně přidali k přípitku občana Fenouil­lota.
„A teď,“ řekl Pichegru, „protože jsem stejného mínění jako tento
občan, k jehož přípitku jste se tak spontánně připojili, nesmíme
ztrácet čas. Naše včerejší bitva byla jenom předehrou dvou bojů
daleko důležitějších; musíme totiž ještě svést dvě bitvy, abychom
dobyli zpět linie ve Weissemburgu, které ztratil můj předchůdce.
Pozítří napadneme Fröschwiller; ve čtyřech dnech tedy dobudeme
linie; v pěti dnech budeme ve Weissemburgu, za šest vyprostíme
ze sevření Landau.“
Potom se obrátil k Macdonaldovi:
„Drahý plukovníku, vy jste, jak víte, mým pravým okem. Pověřuji
vás tím, abyste navštívil všechny hlídky a určil každému útvaru jeho
postavení. Sám budete velet levému křídlu, Abatucci pravému, já

– 181 –
středu; bděte nad tím, aby vojákům nic nechybělo: nemusí mít
nadbytek, ale dnes jim dlužíme víc, než je nezbytné.“
Potom se obrátil k ostatním důstojníkům:
„Všichni znáte, občané, regimenty, s nimiž budete bojovat. Znáte
muže, na něž se můžete spolehnout. Svolejte si důstojníky k denní-
mu rozkazu a řekněte jim, že dnes píšu výboru obecného blaha, že
pozítří budeme spát ve Fröschwilleru a o týden později v Landau;
ať nepouští ze zřetele jednu věc: za svůj slib ručím vlastní hlavou.“
Důstojníci se zvedli, vzali si klobouky a šli vykonat rozkazy vrch-
ního velitele.
„A ty, Charlesi,“ pokračoval Pichegru, „jdi do pokoje, který nám
připravili, dohlédni na to, aby byly tři matrace položeny tak, jak
jsme zvyklí; na židli tam najdeš balíček se svým jménem; otevři ho,
a jestli se ti jeho obsah bude líbit, využij ho hned, je tvůj; a pokud
tě po tom nárazu, který jsi utrpěl, bolí na prsou, postěžuj si mně,
nikoli vrchnímu ranhojiči.“
„Díky, generále,“ odvětil Charles. „Ale nepotřebuji jiný obvaz než
ten, který ztlumil náraz kulky. Tu kulku,“ pokračoval jinoch, „jsem si
schoval, abych ji mohl ukázat otci.“ A vytáhl z kapsy kulku.
Charles odešel; Pichegru se podíval na občana Fenouillota, který
zůstal sedět na místě, šel zastrčit závoru u obojích dveří vedoucích
do jídelny a vrátil se k hostu udivenému jeho počínáním. Usedl proti
němu.
„Tak a teď si popovídáme my dva, občane!“
„My dva, generále?“ opakoval obchodní cestující.
„Vyložme karty na stůl.“
„Nic lepšího si nepřeju.“
„Nejmenujete se Fenouillot, nejste příbuzný advokáta v Besanço-
nu a nebyl jste vězněm prince z Condé. Jste jeho agentem.“
„Přesně tak, generále.“
„Z jeho rozkazu jste tu zůstal, abyste mi učinil návrhy od roaja-
listů, a to i s rizikem, že budete zastřelen.“

– 182 –
 „Pořád máte pravdu.“
„Ale řekl jste si: Generál Pichegru je statečný a rozumný muž;
pochopí, že k mému úkolu je potřeba značné dávky odvahy. Odmít-
ne mé návrhy a možná mě nenechá zastřelit, ale pošle mě se svou
zamítavou odpovědí zpět k princi.“
„Máte pravdu, generále; doufám ale, že mě nejprve vyslechne-
te…“
„Vyslechnu, ale upozorňuju vás předem, že v jednom případě
vás nechám zastřelit.“
„V jakém?“
„Odvážíte‑li se stanovit nějakou cenu za moji zradu.“
„Nebo za vaši oddanost.“
„Nepřeme se o slovech, ale o věci samotné. Jste ochoten odpově-
dět mi na všechny otázky?“
„Ano, generále, jsem připraven odpovědět vám na všechny otáz-
ky.“
„Upozorňuju vás, že vás hodlám podrobit výslechu.“
„Ptejte se.“
Pichegru vytáhl z opasku pistole a položil je po stranách svého
talíře.
„Generále,“ zasmál se falešný obchodní cestující, „tohle nejsou
karty, co vykládáte na stůl.“
„Buďte tak laskav a položte mé pistole na krb, máte k němu blíž
než já,“ požádal ho Pichegru. „Překážejí mi za opaskem.“
Přisunul pistole na dosah ruky svého společníka, který je ucho-
pil, zvedl se a šel je položit na krbovou římsu. Potom znovu usedl.
Pichegru kývl hlavou, tento pozdrav mu neznámý vrátil.
„A teď začněme,“ pravil Pichegru.
„Čekám.“
„Jak se jmenujete?“
„Fauche‑Borel.“
„Odkud jste?“

– 183 –
 „Z Neuchâtelu. Mohl jsem si klidně vzít jméno Fenouillot a tvr-
dit, že jsem se narodil v Besançonu, neboť moje rodina pochází
z Franche‑Comté a neopustila ho až do zrušení ediktu nantského.“
„V tom případě bych vás poznal jako krajana podle přízvuku.“
„Promiňte, generále, ale podle čeho jste poznal, že nejsem ob-
chodní cestující se šampaňským vínem?“
„Podle způsobu, jakým jste otvíral lahve; občane, podruhé si
vyberte jiné povolání.“
„Jaké?“
„Třeba knihkupec.“
„Vy mě tedy znáte?“
„Slyšel jsem už o vás.“
„V jakém smyslu?“
„Že jste zapálený nepřítel Republiky a autor roajalistických bro-
žurek… Promiňte, ale budu pokračovat ve výslechu.“
„Pokračujte, generále, jsem vám k službám.“
„Jak jste se stal agentem prince de Condé?“
„Mého jména si poprvé všiml pan regent4 pod roajalistickou
brožurou pana d’Antraigues s titulem Vzpomínky na regentství
Ludvíka Stanislava Xavera, syna Francie, králova strýce a francouz‑
ského regenta; podruhé si mého jména všiml, když jsem obyvatelům
Neuchâtelu dával k podpisu akt spojenectví.“
„Vskutku,“ poznamenal Pichegru, „vím, že od té chvíle se stal váš
dům místem schůzek emigrantů a sídlem kontrarevoluce.“
„Princ de Condé to věděl jako vy a poslal mi jistého Montgail­
larda, aby zjistil, jestli se s ním chci spojit.“
„Víte, že ten Montgaillard je pěkný intrikán?“ otázal se Pichegru.
„Z toho mám obavy.“
„Pracuje pro prince pod dvěma jmény: Roques a Pinaud.“

4 Titul, který Ludvík XVIII. nosil po čas, dokud žil Ludvík XVII.

– 184 –
 „Jste velmi dobře informován, generále, ale pan de Montgaillard
se mnou nemá co do činění; jenom oba sloužíme stejnému princi,
to je vše.“
„Vraťme se tedy k němu. Skončil jste ve chvíli, kdy vám poslal
pana de Montgaillard, aby se dověděl, jestli se k němu chcete při-
pojit.“
„Ano. Oznámil mi, že princ má generální štáb v Dawendorfu
a že mě s radostí přivítá. Okamžitě jsem se vydal na cestu. Dorazil
jsem do Weissemburgu, abych zmátl špiony, a ti si mysleli, že jedu
do Bavorska. Sešel jsem až k Haguenau a z Haguenau jsem teprve
dospěl do Dawendorfu.“
„Jak dlouho jste tady?“
„Dva dny.“
„A jak s vámi princ zahájil jednání?“
„Velmi jednoduše: představil mě rytíř de Contye. ‚Pan Fauche‑Bo­
rel,‘ řekl.
Princ se zvedl a přistoupil ke mně.
Určitě si přejete, generále, abych vám všechno vyprávěl slovo
od slova.“
„Přesně to si přeju.“
„Řekl mi tedy: ‚Drahý pane Fauche, znám vás od svých druhů
ve zbrani, nejméně dvacetkrát mi opakovali, jak jste k nim byl po-
hostinný. Velmi jsem toužil vás spatřit a pověřit vás posláním, jež
by vás bylo hodno a bylo pro vás poctou. Už dávno jsem shledal,
že nemůžu počítat s cizinci. Vrátit naši rodinu na francouzský trůn
není pro ně cílem, ale záminkou; nepřátelé jsou nepřátelé, dělají
všechno ve vlastním zájmu, a nikoli pro Francii; ne, k restauraci
monarchie musíme dospět vlastními silami.‘ Položil mi ruku na
rameno a pokračoval: ‚Vybral jsem si vás, abyste doručil můj vzkaz
generálu Pichegruovi. Konvent tím, že přikázal připojit Rýnskou ar-
mádu k armádě Moselské, podřídil Pichegrua Hochovi. Musí zuřit:

– 185 –
využijte té chvíle a přesvědčte ho, aby sloužil monarchii. Pokuste
se ho přesvědčit, že Republika je pouhou chimérou.‘“
Pichegru poslouchal tuto tirádu velmi klidně a v jejím závěru
se usmál. Fauche‑Borel čekal nějakou reakci a doufal, že Hochovo
jméno nakonec generála k nějaké reakci přiměje. Ale jak jsme vidě-
li, Pichegru odpověděl na tuto partii vyslancovy tirády jen vlídným
úsměvem.
„Pokračujte,“ vyzval ho.
Fauche‑Borel tedy navázal:
„Řekl jsem princi, že se považuji za nehodného takové cti; tvrdil
jsem, že nemám jinou ctižádost než sloužit mu v mezích svých mož-
ností, tedy jako aktivní a zapálený stoupenec; princ však zavrtěl
hlavou a řekl mi:
‚Pane Fauche, vy, nebo nikdo jiný.‘
Potom mi položil ruku na srdce:
‚Vy máte tady něco, co vás přímo předurčuje k takovému druhu
poslání, vy můžete být prvním diplomatem světa.‘
Kdybych nebyl roajalista, bránil bych se a patrně bych našel
skvělé a dostatečné důvody pro svoje odmítnutí. Ale jsem roajalis­
ta a mou ctižádostí je sloužit roajalistické věci ze všech svých sil.
Ustoupil jsem tedy.
Už jsem vám řekl, generále, jak jsem se dostal do Weissembur-
gu, z Weissemburgu do Haguenau a z Haguenau do Dawendorfu.
Teď už mi jenom zbývalo dostat se z Dawendorfu do Auenheimu,
vašeho generálního štábu, když se právě toho rána octl na místě
váš předvoj.
‚Pichegru nám ušetřil cestu,‘ pravil princ, ‚to je dobré znamení.‘
A tak bylo dohodnuto, že prohrajete‑li bitvu, půjdu za vámi.
Nakonec vy víte, jaký osud určuje Konvent poraženým generálům.
A zvítězíte‑li, počkám tu na vás a pomocí té bajky, kterou jsem vy-
myslel, se dostanu k vám.

– 186 –
 Zvítězil jste, odhalil jste moji lest. Jsem vám vydán na milost,
generále, a na svoji obhajobu můžu uvést pouze jedinou omluvu:
jsem hluboce přesvědčen, že jednám pro blaho Francie, a nesmírně
si přeju ušetřit francouzskou krev.
Teď čekám, jak o mně rozhodne vaše spravednost.“
Fauche‑Borel se zvedl, pozdravil Pichegrua a opět usedl stejně
klidný, aspoň zdánlivě, jako by právě pronesl přípitek na blaho
země při nějakém vlasteneckém večírku.

– 187 –
 XXVII
Pichegruova odpověď

„Pane,“ odvětil Pichegru, používaje tak oslovení, které Francie už

před rokem zrušila, „kdybyste byl špion, nechal bych vás zastřelit.
Kdybyste byl prachobyčejný verbíř, který dal svůj život v sázku pro
majetek, poslal bych vás před revoluční tribunál a ten zase vás pod
gilotinu. Jste však důvěryhodný muž, který podle mého soudu opírá
své mínění spíše o sympatie než o principy. Odpovím vám klidně, se
vší vážností, a pošlu vás se svou odpovědí zpátky k princi:
Pocházím z lidu; ale můj původ v ničem neovlivňuje mé smýšlení;
to je výsledkem nikoli kasty, v níž jsem se narodil, ale historických
studií, která jsem absolvoval.
Národy jsou velkými organizovanými celky trpícími lidskými
chorobami; tu vychrtlostí, kterou je třeba léčit posilujícími pro-
středky; tu přebytkem krve, který se léčí pouštěním žilou. Říkáte
mi, že Republika je chimérou, a já s vámi souhlasím, aspoň pro
tuto chvíli; ale tady začíná váš omyl, pane. My nežijeme v repub-
lice, ale v revoluci. Celých sto padesát let nás králové ruinují;
celých tři sta let nás utlačují velmoži; už devět století nás kněží
drží v otroctví; přišla chvíle, kdy bylo břemeno příliš těžké pro
bedra, která ho měla nést, a tak devětaosmdesátý rok prohlásil
lidská práva, klérus postavil naroveň ostatním občanům a zrušil
veškerá privilegia.
Zbýval král, jehož práv se ještě nikdo nedotkl.
Řekli mu:
‚Přijímáte Francii takovou, jakou jsme ji udělali, se všemi stavy,
třetím stavem, klérem a šlechtou s rovnoměrně rozdělenou mocí;
přijímáte Konstituci s privilegii, která vám ponechává, listinou ob-
čanských práv, která vám uděluje, s povinnostmi, které vám ukládá?

– 188 –
Uvažujte důkladně. Pakliže odmítáte, řekněte NE a stáhněte se do
ústraní. Přijímáte‑li, řekněte ANO a přísahejte.‘
Král řekl ANO a přísahal.
Nazítří opustil Paříž a v přesvědčení, v němž žil, totiž že byla
přijata všechna opatření, aby mohl překročit hranici, vzkázal před-
stavitelům národa, kteří den předtím přijali jeho přísahu:
‚Přísahal jsem proti své vůli a pod nátlakem, přísahu jsem složil
ústy, nikoli srdcem; vzdávám se svých povinností, znovu se chápu
svých práv a privilegií a vrátím se s nepřítelem, abych vás potrestal
za to, že jste se vzbouřili.‘“
„Zapomínáte, generále,“ skočil Pichegruovi do řeči Fauche‑Borel,
„že to, co vy nazýváte nepřítelem, je jeho rodina!“
„A v tom je právě to neštěstí, drahý pane, že rodina francouz-
ského krále je nepřítelem Francie! Ale co chcete? Je to zkrátka tak.
Ludvík XVI. je synem saské princezny a syna Ludvíka XV., v jeho
žilách nekoluje ani polovina francouzské krve: ožení se s arcivé-
vodkyní a na erbu království je první a třetí pole lotrinské, druhé
rakouské a jenom čtvrté francouzské. Z toho vyplývá, jak říkáte, že
když se král Ludvík XVI. pohněvá se svým lidem, uteče se ke své
rodině; ale protože ta rodina rovná se nepřítel, přivolá si na pomoc
vlastně nepřítele. A protože na jeho volání o pomoc nepřítel vtrhne
do Francie, spáchá král zločin urážky národa, což je stejný zločin
jako urážka majestátu, ne‑li větší.
Stane se tedy ta strašlivá věc: zatímco se král modlí za úspěch
zbraní své rodiny, tedy za porážku zbraní Francie, a královna, když
vidí Prusy ve Verdunu, počítá dny, kdy dorazí do Paříže, Francie
šílená nenávistí a vlastenectvím povstane jako jeden muž a vzbouří
se, aby neměla nepřítele – Rakušany a Prusy – proti sobě, nepříte-
le – krále a královnu – mezi sebou a nepřítele – šlechtu – v zádech;
tahle Francie smíchá všechny své nepřátele dohromady a zasype
kanonádou Prusy u Valmy, střílí na Rakušany u Jemmapes, vráží
dýku do aristokratů v Paříži a usekne hlavu králi a královně na

– 189 –
náměstí Revoluce. Provede tenhle strašlivý převrat, myslí, že je
uzdravena, a vydechne úlevou.
Mýlí se. Rodina, která vedla válku pod záminkou dosazení
Ludvíka XVI. na trůn, pokračuje ve válce tentokrát proto, aby na
trůn usedl Ludvík XVII. Ve skutečnosti chce ale jenom vstoupit
do Francie a rozkouskovat ji. Španělsko se chce znovu zmocnit
Roussillonu; Rakousko Alsaska a Franche‑Comté; Prusko markrab-
ství Ansbach a Bayreuth. Šlechta se rozdělí na tři skupiny: bojuje
na Rýně a na Loiře, další konspiruje. Válka vnější! Válka občanská!
Vnitřní boje, vnější boje. Tisíce mužů ležících na bitevním poli;
tisíce mužů zmasakrovaných ve vězeních; tisíce mužů odvlečených
na gilotinu. Proč to všechno? Protože král přísahal a přísahu ne-
dodržel, a místo aby se vrhl do náruče svého lidu, tedy do náruče
Francie, vrhl se do náruče své rodiny, tedy nepřítele.“
„Vy tedy schvalujete zářijové masakry?“
„Lituji jich. Ale co chcete dělat proti lidu?“
„Schvalujete královu smrt?“
„Považuji ji za strašlivou. Král měl ovšem dodržet přísahu.“
„Schvalujete politické popravy?“
„Pokládám je za něco příšerného. Král však neměl povolat do
země nepřítele.“
„To se vám řekne, generále. Ale rok 93 je pro Francii naprosto
fatální.“
„Pro království ano, pro Francii ne!“
„Ponechme stranou občanskou válku, válku s cizinou, masakry,
popravy; ty miliardy vydaných asignátů, to je bankrot!“
„Ten já ovšem vítám.“
„Já také, protože království bude mít zásluhu na tom, až se zpevní
měna.“
„Ta se zpevní rozdělením vlastnictví.“
„Jak to?“

– 190 –
 „Nezaznamenal jste, že Konvent prohlásil veškerý majetek emi-
grantů a klášterů na národní majetek?“
„Ano. No a?“
„Asi jste si nevšiml, že v jiném dekretu Konvent umožňuje nákup
národního majetku za asignáty, které mají pro tento druh nákupů
pari a nepodléhají znehodnocení.“
„Bezpochyby.“
„A v tom je obsaženo všechno, drahý pane! Za asignát na tisíc
franků, za něž si nemůžete koupit u pekaře ani desetilibrový boch-
ník chleba, si chudák koupí jitro půdy, kterou bude sám obdělávat
a která obstará chleba pro něj a celou jeho rodinu.“
„A kdo se odváží kupovat ukradenou půdu?“
„Zkonfiskovanou, to není totéž.“
„Na tom nezáleží. Nikdo se přece nebude chtít stát komplicem
Revoluce.“
„Víte, kolik půdy se prodalo v tomto roce?“
„Ne.“
„Za více než jednu miliardu. Příští rok se prodá dvojnásobek.“
„Příští rok! Vy si myslíte, že Republika může tak dlouho ještě
vydržet?“
„Revoluce…“
„Budiž, tedy Revoluce… Ale Vergniaud už to řekl: Revoluce je
jako Saturn, požírá svoje děti.“
„Má mnoho dětí a některé jsou těžko stravitelné.“
„Ale girondini už jsou sežraní!“
„Zbývají kordeliéři.“
„Jednoho dne je jakobíni spolknou jako malinu.“
„Tak zůstanou jakobíni.“
„Dobrá! A copak mají mezi sebou muže jako Danton a Camille
Desmoulins, aby mohli být považováni za seriózní stranu?“
„Mají muže jako Robespierre a Saint‑Just. A je to jediná strana,
která má pravdu.“

– 191 –
 „A co přijde po ní?“
„Tam už tak jasně nevidím a obávám se, že s nimi Revoluce končí.“
„Ale než se to stane, prolijí se potoky krve!“
„Revoluce baží po krvi!“
„Ale ti muži jsou tygři!“
„V Revoluci se spíše bojím lišek než tygrů.“
„A vy jim dobrovolně sloužíte?“
„Ano, protože oni stále zůstávají muži Francie; národy nevyčer-
pávají Syllové a Mariové, ale Caligulové a Neronové.“
„Takže každá strana, kterou jste tu jmenoval, se podle vás po-
zvedne a po nějaké chvíli upadne.“
„Pokud má duch Francie svoji logiku, bude to takhle.“
„Vysvětlete mi to.“
„Každá strana, která nastoupí k moci, provede velké věci a odmě-
nou za ně jí bude vděk našich dětí. Rovněž ale spáchá velké zločiny,
za něž ji potrestají ještě současníci, a tak se každému z nich stane,
co se stalo girondinům: girondini zabili krále – všimněte si, že
neříkám království –, a teď byli sami zabiti kordeliéry; kordeliéři
pobili girondiny, a se vší pravděpodobností je zase pobijí jakobíni.
A jakobíni, poslední výhonek Revoluce? Kdo pobije je? Už jsem
vám řekl, že nevím. Až budou zabiti, pak za mnou přijďte, pane
Fauche‑Borele, protože potom už nám nebude záležet na tom, jestli
teče krev.“
„A na čem nám bude záležet?“
„Abychom neupadli do hanby! Já totiž mohu sloužit vládě, kterou
nenávidím, ale nikdy nebudu sloužit vládě, kterou pohrdám; mým
heslem je Thraseasovo: Non sibi deesse (nikdy se nezpronevěřit sám
sobě).“
„A vaše odpověď?“
„Zde je: teď je špatná chvíle podnikat něco proti Revoluci, která
dokazuje svou sílu, když tolik zabíjí v Nantes, v Toulonu, v Lyonu,
v Paříži, pět osob denně. Musíme počkat, až se unaví.“

– 192 –
 „A pak?“
„A pak,“ pronesl Pichegru vážně se zamračeným čelem, „protože by
nebylo dobře, aby se Francie unavená akcí vyčerpala v reakci a proto-
že nemám víc důvěry v mírnost Bourbonů, než jí mám v umírněnost
lidu, v den, kdy pomohu k návratu nějakého člena této rodiny, budu
mít v kapse chartu podobnou té anglické nebo ústavu podobnou
ústavě americké, chartu nebo ústavu, v níž budou zaručena práva
lidu a vymezeny povinnosti panovníka; to bude podmínka sine qua
non…! Chci být Monkem, ale Monkem osmnáctého století, Monkem
z třiadevadesátého, který připravuje Washingtonovo prezidentství,
a nikoli nástup Karla II. na trůn!“
„Monk měl také své podmínky, generále,“ poznamenal Fauche‑Bo­
rel.
„Spokojím se s tím, když vytvořím podmínky pro Francii.“
„Dobrá, generále. Jeho Výsost byla předvídavá a v případě, že
byste se rozhodl, mám tu pro vás list psaný jeho vlastní rukou,
v němž jsou nabídky, které, tím jsem si jistý, zdaleka překonávají
podmínky, co byste si stanovil sám.“
Pichegru byl kuřák jako každý, kdo pochází z Franche‑Comté,
a během rozhovoru s Fauche‑Borelem si nacpával dýmku. Ta důle-
žitá operace skončila, když mu Fauche‑Borel podal papír, v němž
byly sepsány návrhy prince z Condé.
„Ale já jsem si myslel,“ zasmál se Pichegru, „že jste pochopil!
Rozhodnu‑li se, nebude to dříve než za dva tři roky.“
„Budiž! Nic vám nebrání, abyste se zatím neseznámil s tím, co
stojí v tomhle listě,“ opáčil Fauche‑Borel.
„Až přijde čas,“ na to Pichegru, „začneme se tím teprve zabývat.“
Ani se do listu nepodíval, ani ho nerozložil, přiblížil ho k plame-
nům v krbu, zapálil ho, od něj si zažehl dýmku a nepustil ho z ruky,
dokud ho oheň naprosto nestrávil.
Fauche‑Borel si myslel, že jde jen o zábavu nebo o roztržitost,
nejdříve se pohnul, aby Pichegruovu paži zadržel.

– 193 –
 Když však poznal, že je to uvážený čin, nechal Pichegrua a proti
své vůli před ním smekl.
V tu chvíli se na dvoře ozval cval kopyt, oba muži zvedli hlavy.
Byl to vracející se Macdonald; podle jeho koně splaveného potem
se dalo usoudit, že přináší důležitou zprávu.
Pichegru, který předtím zastrčil zástrčku dveří, živě vyběhl ke
dveřím a zástrčku uvolnil. Nechtěl, aby si někdo myslel, že se zavírá
s nepravým obchodním cestujícím, jehož pravé poslání a skutečné
jméno by později mohlo vyjít na světlo.
Skoro hned nato se dveře rozletěly a objevil se v nich Macdonald.
Jeho přirozeně zbarvené tváře byly ještě červenější než obvykle,
jak je ošlehal vítr a jemný déšť.
„Generále,“ vyhrkl, „předvoj Moselské armády je v Pfaffenhoffe-
nu; za ním následuje celá armáda, jsem tu pouze o vteřiny dříve,
než dorazí generál Hoche se svým štábem.“
„Aj, to je dobrá zpráva, Macdonalde,“ zvolal Pichegru spokojeně.
„Řekl jsem, že do týdne znovu dobudeme linie ve Weissemburgu,
mýlil jsem se: s generálem, jako je Hoche, s muži, jací jsou v Mosel-
ské armádě, je budeme mít už za čtyři dny.“
Sotva skončil, když štáb mladíků doprovázející Hoche takříkajíc
vpadl na nádvoří radnice, jehož dláždění zmizelo pod koňmi, muži,
chocholy a vlajícími šerpami.
Stará radnice se otřásla v základech; jako by její zdi právě zapla-
vil příval života, mládí, odvahy, vlastenectví a cti.
V okamžení všichni jezdci sesedli z koní a odhodili pláště.
„Generále,“ pravil Fauche‑Borel, „myslím, že bude lepší, když
odejdu.“
„Ne, jen zůstaňte,“ na to Pichegru, „budete moci aspoň říct princi
Condému, že heslem generálů Republiky je skutečně Bratrství!“
Pichegru se postavil proti dveřím, aby přijal muže, jehož mu
posílala vláda jako vrchního velitele. Trochu vzadu se nalevo od
něj držel Fauche‑Borel, po jeho pravici stál Macdonald.

– 194 –
 Slyšeli, jak horda důstojníků vystupuje po schodech, ozýval se
radostný smích, žertování, bezstarostný hovor; ale ve chvíli, kdy
Hoche, který šel v jejich čele, uviděl Pichegrua, rozhostilo se ticho.
Hoche třímal klobouk v ruce a všichni, co vstoupili do místnosti po
něm s nepokrytou hlavou, utvořili kolem něj kruh.
Hoche přistoupil k Pichegruovi a velmi uctivě ho pozdravil.
„Generále,“ pravil, „Konvent se dopustil omylu: jmenoval mne,
pětadvacetiletého vojáka, vrchním velitelem dvou armád, Rýnské
a Moselské. Zapomněl přitom, že Rýnské armádě velí jeden z nej-
větších válečníků naší doby. Já ten omyl napravím, generále, tím,
že se podrobím vašemu velení a poprosím vás, abyste mě naučil
drsnému a obtížnému válečnému řemeslu. Já mám instinkt, vy máte
znalosti; mně je pětadvacet, vám třiatřicet; vy jste Miltiades, já sot-
va Themistokles; vavříny, na nichž odpočíváte, mi brání ve spánku,
prosím vás, abyste mě pustil na kousek svého lůžka.“
Potom se obrátil k důstojníkům, kteří stáli kolem v úklonu
a s klobouky v ruce:
„Občané, zde je náš vrchní velitel; ve jménu blaha Republiky
a slávy Francie vás prosím – a bude‑li to nutné, tedy vám i přika-
zuji –, abyste ho poslouchali stejně, jako ho budu poslouchat já.“
Pichegru naslouchal a usmíval se. Hoche pokračoval:
„Nepřicházím, abych vás připravil o slavné dobytí linií ve Weis­
semburgu, které jste včera tak dobře zahájil; jistě už máte vypraco-
vaný plán, přijmu ho; budu velmi šťastný, když vám při tom slavném
díle budu moci sloužit jako pobočník.“
Potom vztáhl ruku k Pichegruovi:
„Přísahám poslušnost ve všech vojenských věcech svému starší-
mu druhovi, svému mistru a vzoru, slavnému generálu Pichegruovi.
Teď je řada na vás, občané!“
Celý Hochův generální štáb jako na povel zvedl ruku a jedno-
hlasně přísahal.
„Vaši ruku, generále!“ žádal Hoche.

– 195 –
 „Pojď do mé náruče,“ na to Pichegru.
Hoche se vrhl do náruče Pichegruovi, který ho k sobě přitiskl.
Potom se obrátil k Fauche‑Borelovi, přičemž stále rukou objímal
mladšího kolegu kolem ramen:
„Řekni princi, co jsi tu viděl, občane, a oznam mu, že zítra v sedm
ráno zaútočíme; takovou zdvořilostí jsme svým krajanům povino-
váni.“
Fauche‑Borel pozdravil.
„Poslední z vašich krajanů, občane,“ řekl Pichegruovi, „zemřel
s Thraseasem, jehož heslo jste tu před chvílí citoval. Vy patříte mezi
Římany starého Říma.“
A odešel.

– 196 –
 XXVIII
Svatba na bubnu

Téhož dne kolem čtvrté odpoledne se oba generálové skláněli nad

velkou vojenskou mapou departementu Dolního Rýna.
Pár kroků od nich psal Charles, oblečený do pěkného fráčku ná-
rodní modré barvy s bleděmodrým límcem a manžetami a s rudou
tokou tajemníků generálního štábu na hlavě. Právě tento úbor našel
v balíčku, který pro něj připravil generál.
Generálové se zrovna rozhodli, že zítra, jednadvacátého prosin-
ce, opíší za pochodu oblouk, který odděluje Dawendorf od výšin
v Reishoffenu, Fröschwilleru a Wörthu, kam se stáhli Prusové; až
dobudou tyhle výšiny a přeruší spojení s Weissemburgem, Hague-
nau se ocitne v izolaci a bude nuceno se vzdát.
Armáda bude postupovat ve třech kolonách; dvě napadnou
čelo; třetí půjde lesem, připojí se k dělostřelectvu a napadne Prusy
z boku.
Jak postupně přijímali rozhodnutí, Charles je zapisoval a Pi-
chegru podepisoval; potom zavolali velitele sborů, kteří čekali ve
vedlejší místnosti a hned nato vyrazili ke svým regimentům, aby
tam v pohotovosti vyčkali na rozkaz.
Mezitím přišli říct Hochovi, že batalion zadního voje nenašel
už místo k táboření v městečku, odmítá se utábořit v polích a jeví
známky vzpoury. Hoche se zeptal na číslo batalionu; odpověděli
mu, že je to třetí batalion.
„Dobrá,“ na to Hoche, „vyřiďte ode mne třetímu batalionu, že
nebude mít tu čest bojovat při prvním střetu.“
A klidně se vrátil k vydávání rozkazů.
Čtvrt hodiny nato přišli čtyři vojáci ze vzbouřivšího se batalionu
jménem svých kamarádů požádat generála o odpuštění a poprosit,

– 197 –
aby směl rebelantský batalion, který se právě hodlal utábořit na
určeném místě, udeřit na nepřítele jako první.
„Jako první nepůjde, to není možné,“ řekl Pichegru. „Tuhle odmě-
nu si zaslouží indreský batalion, ten potáhne v čele; třetí batalion
půjde jako druhý.“
Poslední rozkazy byly právě vydány, když pod okny spustil flaši-
net vlasteneckou hymnu: Allons, enfants de la patrie!
Hoche nevěnoval žádnou pozornost serenádě, kterou mu ten
neznámý flašinetář zahrál, Pichegru zato naopak při prvních tó-
nech vyluzovaných tím instrumentem našpicoval uši, přešel k oknu
a otevřel je.
Flašinetář otáčel s udivující vytrvalostí klikou bedny, kterou nesl
před sebou; byla už tma a Pichegru nedokázal rozeznat jeho obličej.
Dvůr byl plný lidí a Pichegru se bál na toho muže promluvit.
Odstoupil od okna, zavřel je a obrátil se k mladému tajemníku:
„Charlesi, jdi dolů za tím flašinetářem. Řekni mu Spartakus,
a pakliže ti odpoví Kościuszko, přiveď ho sem. Když ti neodpoví,
znamená to, že jsem se mýlil. V tom případě si ho nevšímej.“
Charles se na nic dál neptal a vyšel.
Flašinet hrál neúnavně Marseillaisu sloku po sloce a nedopřával
strojku ani čas k nadechnutí.
Pichegru pozorně poslouchal.
Hoche se díval na Pichegrua a čekal, až mu to tajemství objasní.
Najednou se uprostřed jedné doby kolovrátek zastavil.
Pichegru s úsměvem kývl na Hocha.
Chvilku nato se dveře znovu otevřely a objevil se v nich Charles
následován flašinetářem.
Charles uvedl dovnitř malého muže v oděvu alsaského venko-
vana. Měl dlouhé černé vlasy padající mu až k očím stíněným ještě
navíc kloboukem se širokým okrajem. Mohlo mu být tak čtyřicet
pětačtyřicet let.

– 198 –
 „Příteli,“ řekl Pichegru, obraceje se na muzikanta, „myslím, že se
hoch spletl, ty nejsi ten, za koho jsem tě považoval.“
„Generále, když se vyřkne správné heslo, omyl je vyloučen,“
pronesl flašinetář. „Jestli jste chtěl mluvit se Stefanem Mojnickým,
jsem tu k vašim službám.“
Při těch slovech smekl klobouk, shrnul vlasy dozadu a napřímil
se v celé výšce; když si Pichegru odmyslel černé vlasy a vousy, po-
znal Poláka, s nímž se setkal v Auenheimu.
„Nuže, Stefane, co mi neseš?“ zeptal se Pichegru.
„Generále,“ odvětil špion, „vím skoro všechno, co jste si přál vědět.“
„To je dobře. Odložte si tady flašinet a pojďte blíž. – Poslouchejte,
Hoche, teď dostaneme informace o nepříteli. Obávám se jenom,“
obrátil se opět ke Stefanovi, „že jsi neměl dost času zjistit toho dost.“
„Nevím všechno o Wörthu, ale jeden obyvatel města vám podá
informace, sotva dorazíme do Fröschwilleru. Ale o Fröschwilleru
a Reishoffenu vám můžu říct vše, co si přejete.“
„Mluvte.“
„Nepřítel opustil Reishoffen a shromáždil se ve Fröschwilleru
a Wörthu. Ví, že se vaše dvě armády spojily, a sám soustředil všech-
ny síly do těchto dvou center, která hodlá ubránit za každou cenu;
tyto dva body, které jsou dobře chráněné už samotnou přírodou,
byly nově opevněny: byla v nich vybudována předsunutá polní
opevnění, reduty, bašty. Nepřítel může mít na mostě v Reishoffenu,
který hodlá ubránit, i na výšinách Fröschwilleru a Wörthu takových
22 000 mužů a třicet kanonů, z nichž pět bylo odvezeno, aby chrá-
nily most. A teď,“ pokračoval Stefan, „vám předložím plán terénu
obsazeného nepřítelem ve Fröschwilleru, protože tam pravděpo-
dobně s útokem začnete. Město drží vojáci prince de Condé. Těm
to nezazlívám, jsou to Francouzi. Jakmile se, generále, zmocníte
výšin nad městem, stanete se pánem celého města. O Wörthu ještě
nic přesného nevím, ale jak už jsem vám řekl, doufám, že se ho
zmocníte bez boje.“

– 199 –
 Generálové si navzájem podávali plán; byl vypracován s takovou
přesností, jako by ho nakreslil vynikající inženýr.
„Na mou duši, generále,“ poznamenal Hoche, „jste šťastný, když
máte špiony, z nichž byste mohl udělat geniální důstojníky.“
„Milý příteli,“ na to Pichetru, „ten občan je Polák; a on není špion,
on se mstí.“
Potom se obrátil zase ke Stefanovi:
„Děkuji, držel jsi slovo a dokonale jsi splnil, co jsi slíbil. Ale to
je jenom polovina díla, které máš pro mne vykonat. Ještě nám za-
jistíš dva průvodce, kteří znají okolí tak dobře, že nezabloudí ani
v nejčernější noci. Půjdeš s jedním z nich a při prvním zaváhání mu
proženeš hlavu kulí. Já půjdu s tím druhým. Patrně nemáš pistole,
napravím to.“
A generál podal Stefanovi pár pistolí, které Polák přijal se smě-
sicí radosti a pýchy.
„Najdu spolehlivé průvodce,“ ujistil Stefan generála se svou ob-
vyklou stručností. „Kolik času mi na to dáte?“
„Třicet minut. Nanejvýš tři čtvrtě hodiny.“
Falešný flašinetář se chopil svého nástroje a vykročil ke dveřím;
než stačil vzít za kliku, strčil do dveří svou rozveselenou hlavu Pa-
řížan Faraud.
„Ach, promiňte, generále!“ omluvil se hned. „Na mou seržantskou
duši, myslel jsem si, že budete sám. Ale jestli chcete, můžu jít zase
ven a tiše zaškrábat na dveře, jako se to dělalo za starého tyrana.“
„Ne,“ opáčil Pichegru. „Když už jsi tady, jsi vítán.“
Potom se obrátil ke generálu Hochovi:
„Milý generále, představuji vám jednoho ze svých odvážných
mužů. Pravda, má strach z vlků, ale nebojí se Prušáků. Dnes ráno
zajal dva, a za to jsem mu přišil na rukáv seržantské prýmky.“
„A hrome! Další generál! To teda budu mít dva svědky místo
jednoho.“

– 200 –
 „Upozorňuju tě, Faraude,“ řekl Pichegru laskavým tónem, s ja-
kým mluvíval s vojáky ve dnech, kdy měl dobrou náladu, „že dneska
mám už podruhé to štěstí, že tě vidím.“
„To jo, generále,“ na to Faraud, „tak to bejvá, jsou dny, kdy máte
z pekla štěstí, a pak zase dny, kdy máte pech; to se jen koukáte, jak
se někde střílí, a hned nějakou schytáte.“
„Předpokládám,“ zasmál se Pichegru, „žes nepřišel proto, abys
mi tu vykládal filozofii.“
„Generále, přišel jsem vás poprosit, abyste mi šel za svědka.“
„Za svědka!“ podivil se Pichegru. „Ty se s někým biješ?“
„Něco horšího, generále, já se žením!“
„Výborně! A s kým?“
„S bohyní Rozumu.“
„Nemáš špatný vkus, darebo!“ poznamenal Pichegru. „Je to nej-
krásnější a nejpočestnější holka v armádě. Jak se to stalo? Povídej!“
„Je to jednoduché, generále. Nemusím vám připomínat, že jsem
Pařížan, že ne?“
„Ne, to vím.“
„No a bohyně Rozumu je taky Pařížanka; jsme ze stejné čtvrti; měl
jsem ji rád a ani já jí nebyl lhostejný, když tu se objevil průvod vlasti
v nebezpečí s černými prapory a bubnováním; potom přišel na naše
předměstí občan Danton s pokřikem: ‚Do zbraně! Nepřítel je čtyři dny
pochodu od Paříže.‘ Byl jsem truhlářský tovaryš, všechno mě to dráž-
dilo! Nepřítel je tak blízko hlavního města! Vlast je v nebezpečí! Řekl
jsem si: Musíš zachránit vlast, Faraude, musíš odrazit nepřítele! Hodím
tedy hoblík ke všem čertům, drapnu pušku a nechám se najmout pod
prapor města. Ještě ten den jsem zašel za bohyní Rozumu a říkám jí,
že jsem se nechal najmout za vojáka, aby to co nejdřív skončilo. Róza
mi řekne – ona se jmenuje Róza, Róza Charleroiová a je pradlena –:
‚Jako že je jenom jeden Bůh, kterého teď stejně svrhnou z trů-
nu, jak se zdá, kdyby nebyla chudák matka nemocná, dala bych se
najmout taky.‘

– 201 –
 ‚Rózo, ženské nepřijímají,‘ říkám jí na to.
‚Ale jo, jako markytánky,‘ odpoví mi Róza.
‚Rózo,‘ já na to, ‚budu ti psát každých čtrnáct dní, abys věděla, kde
jsem. Jestli se dáš k vojsku, nech se najmout k mému regimentu.‘
‚Dobrá,‘ řekla Róza.
Dali jsme si na to ruku, objali jsme se a kupředu, Faraude! Po
Jemmapes, kde byl můj regiment rozsekaný na kusy, nás spojili
s dobrovolníky z Indre a táhli jsme na Rýn. A kdo to k nám dorazil
tak před šesti týdny nebo dvěma měsíci…? Róza Charleroiová! Její
chudák matka umřela, ji si vybrali jako nejkrásnější a nejpočestněj-
ší dívku ze čtvrti, aby představovala na nevímjakém svátku bohyni
Rozumu. Po tom vystoupení dodržela slovo, co mi dala: slezla z pó-
dia a dala se najmout do vojska. Dovím se, že dorazila, běžím k ní
a chci ji obejmout.
‚Ty budižkničemu,‘ ona na mě, ‚jak to, že nejsi aspoň kaprál?‘
‚Co chceš, bohyně! Já nejsem ctižádostivý.‘
‚Zato já ano,‘ říká zase ona, ‚teď tě nechci vidět a přijď za mnou,
až budeš seržant.‘
‚A až budu seržant, vezmeš si mě?‘
‚Přísahám na prapor regimentu!‘
No a držela slovo, generále. Za deset minut se žením.“
„Kde?“
„Na nádvoří pod vašimi okny, generále.“
„A který kněz vás bude oddávat?“
„Tambor regimentu.“
„Vy se berete na bubnu?“
„Ano, generále. Róza chce mít všechno, jak má být.“
„No ano, v tom poznávám bohyni Rozumu. Řekni jí, že když si mě
vybrala za svědka, dám jí věno.“
„Vy jí dáte věno, generále?“
„Ano. Osla a dva soudky pálenky.“
„Ach generále, teď už se vás neodvážím požádat o nic dalšího.“

– 202 –
 „Jen mluv.“
„Pravda je, že to nežádám ani tak pro sebe, spíš jménem kama-
rádů… Věc se má takhle, generále, kdybyste dovolil, rádi bychom,
aby den skončil tak, jak začal, totiž bálem.“
„Dobrá,“ ozval se Hoche, „jako druhý svědek zaplatím bál já.“
„A radnice poskytne prostor!“ poznamenal ještě Pichegru. „Ale
všichni si zapište za uši jedno: ve dvě hodiny v noci bál skončí a v půl
třetí vyrážíme na pochod. Před rozedněním musíme urazit čtyři
míle, koukejte si to pamatovat: kdo bude chtít spát, ať spí, kdo bude
chtít tančit, ať tančí. My budeme na svatbu koukat tady z balkonu;
až bude všechno připraveno, ať nám dá tambor znamení!“
Faraud nadšený z těch slibů, které dostal, spěchal ke schodišti
a vmžiku se ozýval ze dvora hluk, který jeho příchod způsobil.
Dva generálové osaměli a definitivně dokončili plán zítřejší bitvy.
Jedna kolona, která vyrazí hned pod velením plukovníka René
Savaryho, bude pochodovat urychleným pochodem, aby byla v po­
ledne v městečku Newilleru za Fröschwillerem. Při první ráně
z děla, kterou uslyší, potáhne přímo na Fröschwiller a napadne
Prusy z boku.
Druhá kolona pod Macdonaldovým velením přejde Zeuzel v Nie-
derbronnu. Oba generálové půjdou s touto kolonou.
Třetí kolona se objeví na mostě v Reishoffenu a pokusí se ho do-
být. Pokud bude vzdorovat, spokojí se s tím, že zaměstná nepřítele,
zatímco ho dvě další kolony obchvátí.
Třetí koloně bude velet Abatucci.
Sotva byl plán stanoven, ozvalo se víření bubnu a oznámilo ge-
nerálovi, či spíše generálům, že se se začátkem svatebního obřadu
čeká pouze na ně.
Nenechali tedy ostatní čekat a vyšli na balkon.
Když se objevili, ozvalo se mohutné provolávání slávy. Faraud
pozdravil po svém způsobu, bohyně Rozumu zrudla jako třešně.
Celý štáb obklopoval budoucí manžele; v Rýnské armádě se poprvé

– 203 –
konal tenhle jedinečný obřad, který se tolikrát opakoval během tří
velkých revolučních let.
„Zaujmi své místo, Spartaku,“ vyzval Faraud tambora.
Oslovený tambor vylezl na stůl, před nějž si stoupli Faraud a jeho
nastávající.
Spartakus nejdříve zavířil na buben; potom mocným hlasem, tak,
aby nikdo z přítomných neztratil ani slovo z toho, co hodlá pronést,
řekl:
„Slyšte zákon! Vzhledem k tomu, že ve vojenském táboře není
vždycky k dispozici úředník s kolkovaným papírem a šerpou, aby
otevřel brány manželství, budu to já, Pierre‑Antoine Bichonneau,
řečený Spartakus, vrchní tambor indreského batalionu, kdo stvrdí
legitimní sňatek Pierra‑Clauda Farauda a Rózy Charleroiové, mar-
kytánky čtyřiadvacátého regimentu.“
Spartakus se přerušil a znovu zavířil paličkami, což napodobili
tamboři indreského i čtyřiadvacátého regimentu. Jakmile bubno-
vání doznělo, pokračoval:
„Přistupte blíž, snoubenci.“
Faraud a Róza udělali ještě jeden krok ke stolu.
„V přítomnosti občanů generálů Lazara Hoche a Charlese Pi-
chegrua, za přítomnosti indreského a čtyřiadvacátého regimentu
a všech, kdo se vejdou na nádvoří radnice, vás jménem jediné a ne-
rozdělitelné Republiky spojuji a žehnám vám!“
Spartakus znovu zavířil paličkami, mezitím dva seržanti indres-
kého batalionu natáhli nad hlavami manželů sapérskou zástěru,
která měla nahradit baldachýn; poté Spartakus pokračoval:
„Občane Pierre‑Claude Faraude, slibuješ, že budeš svoji ženu
chránit a milovat ji?“
„Kruci to jo!“ odvětil Faraud.
„Občanko Rózo Charleroiová, slibuješ, že budeš při manželovi
věrně stát a budeš mu po libosti dávat štamprlata?“
„Ano,“ odpověděla Róza Charleroiová.

– 204 –
 „Jménem zákona jste oddáni. Regiment adoptuje vaše početné
potomstvo. Teď počkejte, ještě se nevzdalujte! Poslední bubnování!“
Zavířily paličky pětadvaceti tamborů. Stačilo, aby Spartakus
jednou mávnul, a bylo ticho.
„Bez toho byste nebyli šťastní,“ řekl.
Generálové na balkoně se smíchem zatleskali. A pak už se ozý-
valo jenom vivat a hurá a potom cinkání sklenek.

– 205 –
 XXIX
Pruské kanony za šest set franků

V šest hodin ráno, tedy ve chvíli, kdy se slunce sváří s hustou mlhou
o právo svítit na svět, ve chvíli, kdy první kolona, která vyrazila
v devět večer z Dawendorfu a pod Savaryho velením právě dospěla
do Jagerthalu, kde se uložila k pěti či šestihodinovému odpočinku,
ve chvíli, kdy se začínala ozývat palba z mostu v Reishoffenu, který
napadla třetí kolona pod Abatucciho velením, procházela druhá
kolona, nejsilnější ze tří, s Hochem a Pichegruem v čele přes hor-
ský potok protékající Niederbronnem a zmocnila se městečka bez
jediné rány.
Po první čtyřmílové etapě měli vojáci právo na krátký odpoči-
nek; nasnídali se, nechali projít bohyni Rozumu, jejího osla a dva
soudky s pálenkou. Jeden soudek tam vyprázdnili za pokřiku „Ať
žije Republika!“. K osmé hodině vojsko zase vyrazilo na pochod do
Fröschwilleru ležícího sotva tři čtvrtě míle od místa, kde byli.
Slyšeli neustávající hřmění děl z Reishoffenu.
Po čtvrthodině najednou kanonáda ustala. Byl most dobyt, nebo
Abatucci musel couvnout?
Generál zavolal Doumerka.
„Máte dobrého koně, kapitáne?“ zeptal se ho.
„Vynikajícího.“
„Můžete s ním skákat přes příkopy a hradby?“
„Můžu na něm přeskočit všechno.“
„Tak ho pobídněte ke cvalu; vyražte směrem k mostu v Reisch­
hoffenu a přineste mi odtamtud zprávy, nebo se nechte zabít.“
Doumerc okamžitě vyrazil. Deset minut nato se ve směru, kte-
rým odjel, objevili dva cválající jezdci.
Byli to Doumerc a Falou.

– 206 –
 Kapitán ve dvou třetinách cesty potkal statečného myslivce,
jehož poslal Abatucci ke generálovi se zprávou, že most byl dobyt
a že táhne na Fröschwiller. Falou zajal jednoho pruského oficíra
a Abatucci ho jmenoval desátníkem.
Abatucci prosil generála, aby potvrdil jeho jmenování.
Falou odjel zpět jako desátník a vezl s sebou pro Abatucciho
ústní rozkaz, aby táhl na Fröschwiller a ohrožoval město, zatímco
generál napadne výšiny, bude se držet v jeho blízkosti a přispěchá
mu na pomoc, bude‑li potřeba.
Všechno se událo, aniž kolona zpomalila pochod; před očima
vojáků už se objevovaly výšiny ve Fröschwilleru.
Mezi Niederbronnem a Fröschwillerem se rozkládal lesík. Pro-
tože vojsko táhlo přes pláň bez vytyčené cesty, obával se Pichegru,
aby se v lesíku neschovávala nějaká past nebo nepřítelova záloha,
a přikázal dvaceti mužům a jednomu seržantovi, aby les prohle-
dali.
„Není nutné, generále, kvůli takové maličkosti formovat oddíl,“
řekl Doumerc.
Pobídl koně ke cvalu, projel lesík křížem krážem, vyjel z něj o tři
sta kroků dále a vrátil se k Pichegruovi:
„Nikdo tam není, generále,“ hlásil.
Projeli tedy lesem.
Když však předvoj dorazil na kraj úžlabiny, uvítala jej prudká
kanonáda.
Tři sta nebo čtyři sta střelců bylo rozptýleno v zákrutách rokle
a ve shlucích stromů, jimiž byl terén porostlý.
Generálové zformovali voj v údernou kolonu.
Generál přikázal Charlesovi, aby zůstal v zadním voji. Jinoch
však tak naléhavě prosil, aby mohl zůstat se štábem, že mu generál
nakonec vyhověl.
Fröschwiller ležel na úpatí pahorku posetého redutami a děly;
napravo, přibližně tři čtvrtiny míle od toho místa, bylo vidět Aba-

– 207 –
tucciho kolonu postupující k městu a ženoucí před sebou voje, které
se pokoušely bránit most.
„Kamarádi,“ oslovil Pichegru vojáky, „počkáme, až na reduty za­
útočí naši druzi, kteří už si vydobyli část vítězství a cti, když pokořili
most, nebo si odneseme také kus slávy a ztečeme opevnění sami?
Upozorňuju vás, že to nebude hračka.“
„Kupředu, kupředu!“ zaznělo jednohlasně z indreského batalio-
nu, který tvořil čelo kolony.
„Kupředu!“ křičeli i Hochovi muži, kteří se včera bouřili a poté,
co se podrobili, dostalo se jim té cti, že mohli pochodovat do útoku
jako druzí.
„Kupředu!“ křičel generál Dubois, který byl součástí Moselské
armády, velel sice zadnímu voji, ale jak se pohyb vojska obrátil, octl
se nyní v předvoji.
Současně s tím se ozvaly bubny a trumpety a bubnovaly a trou-
bily k boji. První řady vojáků začaly notovat Marseillaisu. Krok tří
nebo čtyř tisíc vojáků rozechvěl zemi a ta lidská smršť se valila
dopředu se sklopenými hlavami a napřaženými bodáky.
Sotva vojáci uběhli sto kroků, pahorek vzplanul, jako by na něm
vybuchla sopka; v té husté mase těl se objevily krvavé brázdy, jako
by je vyhloubil nějaký neviditelný vůz; brázdy se však uzavřely
hned, co byly vyhloubeny.
Marseillaisa a křik: „Kupředu!“ byly stále slyšet a vzdálenost
dělící první francouzské linie od opevnění se zkracovala. Vtom
se ozvala druhá dělová salva a koule natropily ve francouzských
řadách další trhliny.
Řady se však uzavřely stejně jako po první kanonádě; nadšení
vlastenců teď ale vystřídal temný vztek, zpěv slábl a hudba už do-
provázela jenom málo hlasů; dlouhý krok se změnil v běh.
Ve chvíli, kdy první řada už měla dosáhnout na opevnění, zazněla
třetí kanonáda; tentokrát zasypala děla, nabitá kartáčovými střela-
mi, Francouze skutečným uragánem.

– 208 –
 Útočnou řadu zkosil vichr kartáčových střel zpředu dozadu. Nyní
smrt nekosila v dlouhých liniích, ale udeřila tak, jako krupobití ničí
obilí. Zpěv utichl, hudba ustala, stoupající lidský příliv se nejen za-
stavil, ale couvl.
Hudba znovu začala hrát vítěznou hymnu; pod generálem Du-
boisem, který velel útoku, jak už jsme řekli, padl kůň a všichni se
domnívali, že je velitel mrtev. Ten se ovšem zpod koně vyprostil,
vztyčil se, narazil svůj klobouk na konec šavle, zamával jí a vykřikl:
„Ať žije Republika!“
Zvolání „Ať žije Republika!“ najednou opakovala všechna hrdla,
snažili se k nim přidat i zranění, kteří ještě měli dost sil vydat ně-
jaký zvuk. Váhání, co na chvíli zavládlo ve vojsku, bylo pryč, znovu
se zatroubilo k útoku, bodáky se sklopily a lví řev vystřídal zpěv
a pokřik.
První řady už ztékaly redutu, granátníci už se zachycovali o ne-
rovný povrch zdiva a začínali šplhat nahoru, když náhle zaburácela
kanonáda z třiceti děl; byl to takový hluk, jako by vylétla do povětří
celá prachárna.
Generál Dubois padl znovu a tentokrát se už nezvedl, koule ho
přetrhla vejpůl. První řady zmizely v přívalu palby, jako by je někdo
smetl do propasti.
Teď se kolona nejen podrobila, ale couvla, a v okamžiku se vy-
tvořil mezi redutou a první útočnou linií prostor dobrých čtyřicet
kroků pokrytý mrtvými a zraněnými.
V tu chvíli byli přítomní svědky heroického činu: než mohl Piche-
gru, který poslal své dva pobočníky k Abatucciho koloně s příkazem
urychlit pochod, uhodnout Hochovy záměry, odhodil generál Hoche
svůj klobouk na zem, aby ho všichni poznali, vyšvihl se do sedla
a s rozevlátou kšticí a šavlí v ruce přeskakoval na koni mrtvé a umí-
rající v prázdném prostoru, stál ve třmenech a volal:
„Vojáci! Šest set franků za jedno pruské dělo!“
„Budou naše!“ ozvali se vojáci jednohlasně.

– 209 –
 Hudba, která podruhé zmlkla, se s novou vervou ozvala a upro-
střed kanonády dštící koule a kartáčové střely a střelby z pušek,
které vysílaly do sevřených řad spršku kulek, z nichž žádná nemi-
nula cíl, se Hoche jako první, následován nikoli už řadami vojáků,
ale neuspořádanou hordou zuřící nenávistí a touhou po pomstě,
dostal k přední redutě, svého koně použil jako odrazový můstek,
vyskočil na ni a dopadl přímo do středu nepřátelských řad.
Pichegru položil ruku na rameno Charlesovi, který zíral na tohle
strašlivé divadlo s upřenýma očima a otevřenými ústy lapajícími
po dechu.
„Charlesi, viděl už jsi někdy poloboha?“
„Ne, neviděl, generále,“ odvětil jinoch.
„Tak se podívej na Hocha; Thetidin syn Achilles nikdy nebyl větší
ani krásnější!“
A skutečně, Hoche, obklopený nepřáteli, které kosil svou šavlí,
s dlouhými vlasy vlajícími ve větru, bledým čelem, pohrdavými rty
a krásnou vysokou postavou nabízel dokonalý obraz hrdiny, který
rozdával smrt a sám ji nebral na vědomí.
Jak se tam za ním dostali vojáci? Jak ztekli ochranné zdi vyso-
ké osm nebo deset stop? Za jaké výstupky se zachycovali, aby se
dostali nahoru? To nelze vypovědět, vymalovat, popsat. Ale stalo
se to: pět minut nato, co se dostal nahoru Hoche, byla reduta plná
francouzských vojáků drtících pod nohama mrvoly sto padesáti
Prusů.
Tehdy Hoche vyskočil na zeď a počítal děla v redutě:
„Čtyři děla oceněná na dva tisíce čtyři sta franků patří prvním
řadám útočné kolony!“
Zůstal tam chvíli stát, ukazuje se tak celé armádě jako živý pra-
por Revoluce, vystavuje se kulkám, jimž sloužil za cíl, a z nichž ho
ani jedna nezasáhla.
Potom zvolal mocným hlasem:
„A teď vy ostatní! Ať žije Republika!“

– 210 –
 Uprostřed řevu, válečného zpěvu, vibrací polnic, víření bubnů,
se všichni, generál, důstojníci i vojáci, vrhali v jednom chumlu na
opevnění.
Při prvním výstřelu z děla vyběhli emigranti, připravení vyrazit
na pomoc; střetli se však s Abatucciho předvojem, který přibíhal
na bojiště a muselo se s ním počítat: emigranti nepřišli na pomoc
Prušákům, sami měli co dělat, aby bránili sebe. Abatucci mohl podle
Pichegruova rozkazu oddělit patnáct set mužů, které Pichegru brzy
viděl přijíždět tryskem za svými dvěma pobočníky.
Pichegru se postavil do jejich čela, a když viděl, že se Abatucci
dokonale brání s patnácti sty muži, kteří mu zůstali, vyrazil na po-
moc hlavnímu voji svádějícímu urputný boj na redutě. Patnáct set
odpočinutých vojáků povzbuzených ranním vítězstvím se v nadše-
ném vzepětí dostalo až k druhé řadě dělostřelectva.
Kanonýři byli pobiti u svých děl, jejichž hlavně, které nebylo
možné otočit proti Prusům, byly zatlučeny.
Uprostřed palby se oba generálové střetli, když v tentýž okamžik
dorazili na stejný bod na pahorku, odkud se dala přehlédnout celá
pláň v Neschwilleru, a triumfálně vykřikli: hustá černá masa vojáků
s blyštícími hlavněmi pušek a trojbarevnými kokardami, s prapory
skloněnými jako stožáry v bouři se právě přiblížila rychlým pocho-
dem: byla to Macdonaldova první kolona, přicházela na schůzku
zrovna včas, ne aby rozhodla o vítězství, o tom už bylo rozhodnuto,
ale aby se na něm podílela.
Při tom pohledu nastal mezi Prusy zmatek: každý už se staral je-
nom o to, aby utekl. Vrhali se na zdi reduty, skákali z výšky a kouleli
se dolů po prudkém svahu, který nikoho ani nenapadlo opevnit.
Ale Macdonald rychlým manévrem obklíčil pahorek a uprchlíci
přímo nabíhali na ostří jeho bajonetů.
Emigranti, kteří sami vzdorovali Francouzům, zapáleně bojují-
cím proti vlastním, pochopili při pohledu na prchající Prusy, že den
je ztracený.

– 211 –
 Pěchota se dala pomalu na ústup chráněná kavalerií, která stále
odvážně útočila, což budilo obdiv u těch, co bojovali proti ní.
Pichegru pod záminkou, že musí být vojáci unavení, poslal vítě-
zům rozkaz, aby je nechali odtáhnout, zatímco přikázal pronásle-
dovat veškerou svou kavalerií Prusy, kteří se spojili až za Wörthem.
Potom oba generálové spěchali na vrchol pahorku, aby se napo-
sledy podívali na bitevní pole, každý k němu dospěl ze strany, z níž
vedl útok.
Tam si padli do náruče v oblaku dýmu stoupajícího k nebi jako
vychladlý vulkán, jeden zvedaje zakrvácenou šavli, druhý klobouk
provrtaný dvěma kulkami. Očím vítězné armády se v oné slavnostní
atmosféře, která je obklopovala, jevili ti dva vítězové jako sochy
dvou obrů.
Při tom pohledu se rozezněl ze všech stupňů pahorku křik „Ať
žije Republika!“, křikl slábl, jak pahorek klesal, a zanikal na pláni,
kde se míchal s bolestným sténáním zraněných a posledními vzde-
chy umírajících.

– 212 –
 XXX
Flašinet

Bylo poledne a naše vítězství bylo naprosté. Poražení Prusové

vyklízeli bitevní pole poseté mrtvými a zraněnými, mezi tím bylo
i čtyřiadvacet vozů s municí a osmnáct děl.
Děla byla odtažena ke generálům, a ti vypláceli muže, co se jich
zmocnili, za předem vyhlášenou cenu, tedy po šesti stech francích.
Indreský batalion získal dvě děla.
Vojáci byli strašlivě unavení, zaprvé nočním pochodem a potom
třemi hodinami boje.
Oba generálové rozkázali, aby se jeden batalion zmocnil města
Fröschwiller a ostatní aby se zastavili na bitevním poli a poobědvali
tam.
Trumpety zatroubily a bubny se rozvířily, čímž ohlásily čas od-
počinku; pušky byly naskládány do kuželů.
Francouzi vmžiku rozdmýchali ohně Prušáků, kteří neměli čas
je uhasit. Když opouštěli Dawendorf, dostali příděl jídla na tři dny,
a protože jim včera vyplatili zpožděný žold, každý si k běžné vojen-
ské stravě přilepšil: buďto si opatřil klobásu, uzený jazyk, pečené
kuře, nebo plátek šunky.
Všichni měli plnou čutoru.
A ti, kteří si náhodou nezajistili dost zásob a měli jenom suchý
chleba, otvírali torny padlých kamarádů, v nichž našli dostatek
toho, co jim chybělo.
Ranhojiči a jejich pomocníci mezitím běhali po bitevním poli,
nechávali odvážet do Fröschwilleru zraněné, kteří byli schopni
převozu a čekání na převaz, a přímo na místě ošetřovali ostatní.
Generálové se usadili v polovině pahorku na redutě, kterou měl
ještě před hodinou obsazenou generál Hodge. Bohyně Rozumu,

– 213 –
z níž se stala paní Faraudová, jako první markytánka Rýnské ar-
mády, která neměla v Moselské armádě sokyni, prohlásila, že se
postará o jídlo obou generálů.
V hradebním sklepení se našel stůl, židle, talíře, vidličky a nože
v dokonalém stavu, jen je použít k servírování; na dalším prkně
stály skleničky a ležely ubrousky. Zbytek hodlala paní Faraudová
obstarat v generálově krytém voze, ale zbloudilá kule rozbila na
kousky vůz a všechno, co v něm bylo: to byla špatná zpráva, kterou
přišel ohlásit Leblanc, který se v těchto dnech zbytečně neukazoval,
svému pánovi právě ve chvíli, kdy občanka Faraudová prostřela na
stůl dvanáct talířů, dvanáct skleniček, dvanáct ubrousků, dvanáct
příborů a kolem rozestavěla dvanáct židlí.
Ale chybělo tu jídlo a pití.
Pichegru se zrovna chystal požádat své vojáky o dobrovolný pří-
spěvek uzeniny, když se ozval hlas, který jako by vycházel z útrob
země a jako by patřil Hamletovu otci:
„Vítězství! Vítězství!“
Patřil Faraudovi. Čacký seržant právě objevil padací dveře a pod
nimi schodiště vedoucí do sklepení, kde byla plná spíž.
Deset minut nato seděli generálové a hlavní důstojníci štábu
u společného stolu plného jídla.
Tyhle bratrské hostiny, při nichž vojáci, oficíři a generálové spolu
lámou chleba, skutečný chleba rovnosti a bratrství, se nedají popsat.
Všichni ti muži, kteří se poprvé sešli u Bastily a měli dobýt svět, za-
čali mít díky vítězství, jež dává pocit morální převahy, důvěru sami
v sebe. Nevěděli, kam je příští kroky zavedou, ale byli připraveni
jít kamkoli. Měli před sebou svět a za sebou Francii; Francii, zemi
mateřskou pro všechny, jedinou vlast, která pulzuje, žije, miluje své
děti, má srdce, chvěje se radostí pod jejich nohama, když vítězí,
a smutkem, když jsou poraženi, vděkem, když pro ni umírají.
V tomto rodícím se 19. století, kdy nohy ještě vázly v blátě století
osmnáctého, a přesto už se hlava zvedala k oblakům, byla svedena

– 214 –
řada bitev, v nichž sám lid ve jménu svobody a štěstí všech národů
házel rukavici zbytku světa; v těch bojích bylo cosi velkého, homér-
ského, vznešeného, necítím se mocen vylíčit to, a přece jsem právě
kvůli tomu začal psát tuto knihu. Jak smutné je pro básníka, když
cítí VELIKOST, a přitom se zalyká, ztrácí dech, je nespokojen sám
se sebou, když nedokáže popsat, co cítí.
Kromě těch pěti set mužů, kteří se měli dle rozkazu zmocnit
Fröschwilleru, zůstal zbytek armády utábořený na bitevním poli, jak
už jsme řekli, radoval se z vítězství a zapomínal na to, za jakou cenu
ho bylo dosaženo; jezdectvo, které bylo vysláno k pronásledování
Prusů, se vrátilo s dvanácti sty zajatců, šesti děly a vyprávělo toto:
Kousek za Wörthem se střetl druhý regiment karabiníků, třetí
husarů a třicátý myslivců s větším množstvím Prusů, kteří drželi
v obklíčení francouzský regiment Abatucciho kolony, jenž se ztratil
a octl se uprostřed nepřátelských řad; ze všech stran na něj útočil
nepřítel, regiment se zformoval do čtverhranu a pak vojáci začali
na všech čtyřech stranách střílet z mušket, aby přitáhli pozornost
svých kamarádů.
Tři regimenty nezaváhaly; vojáci soustředěným útokem rozrazili
strašlivou obruč svírající jejich druhy; ti ucítili pomoc, zformovali se
do kolony a vyrazili se sklopenými hlavami a napřaženými bodáky
na nepřítele. Jezdectvo a pěchota se začaly vracet k francouzské
armádě; ale mohutný nepřátelský voj, který vytáhl z Wörthu, jim
zahradil cestu a znovu začal boj, ještě lítější než kdy jindy. Francouzi
se bili jeden proti čtyřem a možná by byli podlehli, kdyby nezasáhl
regiment dragounů: mávajíce šavlemi vpadli do té mely, prosekali si
cestu až k pěchotě a osvobodili ji; ta potom mohla znovu začít s pra-
videlnou palbou a vytvořit si kolem sebe volný prostor. Kavalerie
do tohoto prostoru najela a ještě jej zvětšila. Tehdy ve společném
úsilí jezdci i pěšáci získali terén sekáním i bodáním za zpěvu Mar‑
seillaisy, spojili se kolem děl, která odvezli do tábora s pokřikem
„Ať žije Republika!“.

– 215 –
 Oba generálové nasedli na koně a vjeli do města, aby na místě
stanovili všechny podmínky nezbytné obrany pro případ, že by se
Prusové chtěli vrátit a znovu na město zaútočit, a také aby navštívili
nemocnice.
Všichni venkované z okolí a asi stovka dělníků z Fröschwilleru už
byli povoláni, aby pohřbili mrtvé. Sedm nebo osm set mužů začalo
hloubit pod pahorkem obrovské příkopy dva metry široké, třicet
metrů dlouhé a dva metry hluboké, do nichž kladli vedle sebe Prusy
i Francouze, kteří ráno ještě žili a byli nepřátelé, a večer, smířeni
smrtí, ulehli do jednoho hrobu.
Když se oba generálové vrátili z obhlídky města, všechny oběti
tohoto vítězného dne už spaly nikoli na bitevním poli, ale pod ním,
a zůstaly po nich jenom stopy osmi nebo deseti terénních vln, které
jako poslední zmírající vlny přílivu narážely na úpatí pahorku.
Město bylo příliš malé, než aby se v něm mohla ubytovat celá
armáda; ale díky inteligenci a obratnosti francouzských vojáků
vyrostlo jako zázrakem na pláni, kterou ráno brázdily koule a kartá-
čové střely, městečko ze slámy, zatímco zbytek armády se ubytoval
v opevněních, která Prusové opustili. Ve velké redutě se usídlili
generálové; do jednoho stanu se vešli oba.
Kolem páté v podvečer, když už se snášela tma a všichni dojídali
večeři, Pichegru sedící mezi Charlesem, jejž představení onoho dě-
sivého dne, kdy viděl poprvé na vlastní oči skutečnou bitvu, zmoh-
lo a přimělo k přemýšlení, a Doumerkem, který byl naopak ještě
upovídanější než obvykle, zaslechl jakýsi vzdálený zvuk, vlastně
signál. Pichegru pohotově položil ruku na Doumerkovu paži, aby
ho umlčel, prst druhé ruky si přiložil k ústům a všechny přiměl,
aby poslouchali.
Nastalo ticho.
V dálce se skutečně nesly první tóny flašinetu hrajícího Mar‑
seillaisu.
Pichegru se usmál a podíval se na Hocha.

– 216 –
 „Výborně, pánové,“ řekl. „Vracím ti slovo, Doumerku!“
Doumerc se znovu pustil do výkladu.
Jenom dvě osoby pochopily, proč Pichegru přerušil zábavu,
a všimly si tónů flašinetu.
Za pět minut se Pichegru zvedl, nevzrušeně zamířil ke vchodu
do stanu a zastavil se na plošině před ním.
Zvuky flašinetu se pořád přibližovaly; bylo zjevné, že muzikant
stoupá po pahorku; uprostřed ohňů, které pokrývaly návrší jako
hvězdy, generál flašinetáře uviděl: mířil přímo k velké redutě. Sot-
va byl však asi dvacet kroků od brány, zastavilo ho zvolání „kdo
tam“ hlídky na stráži. Protože flašinetář neznal heslo, zase začal
Marseillaisu, kterou na chvíli přerušil. Už při prvních taktech však
křikl z násypu generál:
„Nechte ho projít!“
Hlídka poznala generála, který se nakláněl přes předprseň,
a stáhla se, aby vpustila dál muzikanta, jak jí bylo přikázáno.
Pět minut nato se Pichegru a špion octli proti sobě.
Pichegru dal Stefanovi znamení, aby šel za ním; ve chvíli, kdy byl
muzikant poznán, flašinet přestal hrát.
Pichegru ho dovedl do sklepení, kde našli nádobí a sklenky ge-
nerála Hodge; Leblanc se postaral, aby sem donesli stůl, dvě židle,
na stole se octla lampa, inkoust, papír a pera.
Leblanc se postavil ke dveřím a měl rozkaz nevpustit dovnitř
nikoho, ba nedovolit, aby se někdo přiblížil, kromě generála Hocha
a Charlese.
Na všech zvonicích okolních vsí odbíjely zvony šestou hodinu,
ně­kdy dokonce dva zvony bily ve stejném rytmu, ale to se stávalo
zřídka.
Stefan poslouchal a počítal hodiny.
„Dobrá,“ řekl nakonec, „máme před sebou dvanáct hodin tmy.“
„A budeme něco podnikat této noci?“ otázal se živě Pichegru.
„No jistě,“ opáčil Stefan, „dobydeme Wörth, jestli to Bůh dovolí.“

– 217 –
 „Stefane!“ zvolal Pichegru. „Když ty dodržíš slovo, co ti dám já?“
„Svou ruku,“ na to Stefan.
„Tady je,“ řekl Pichegru, podal mu ruku a mocně jí potřásl.
Potom si sedl a pobídl hosta, aby se také posadil.
„A co k tomu potřebuješ?“ zeptal se.
Stefan odložil flašinet do kouta, ale zůstal stát.
„Před druhou ráno chci mít šest žebřiňáků slámy a deset žeb-
řiňáků sena.“
„Není nic snazšího,“ odvětil Pichegru.
„K tomu šedesát mužů odhodlaných riskovat všechno, z nichž
bude aspoň polovina mluvit německy.“
„Mám batalion alsaských dobrovolníků.“
„Pak třicet uniforem pruských vojáků.“
„Vezmeme je zajatcům.“
„Dále odtud musí v deset hodin vyrazit tři tisíce mužů pod dob-
rým velením směrem na Enashausen a o půlnoci se zastavit sto
kroků od Haguenavské brány.“
„Budu jim velet já sám.“
„Vojáci se nesmí ani hnout a musí být zticha až do chvíle, než
uslyší: Pal! a uvidí velký záblesk. V tu chvíli rychle vyrazí k městu,
jehož brány budou otevřené.“
„Dobrá, rozumím,“ pravil Pichegru. „Ale jak se dostaneš se svými
deseti vozy v deset večer do bran města? Je přece válečný stav!“
Stefan vytáhl z kapsy papír.
„Tady je rekvizice,“ řekl.
A ukázal Pichegruovi rozkaz pro občana Bauera, hostinského od
Zlatého lva, aby během čtyřiadvaceti hodin vydal deset vozů slámy
a deset vozů sena pro potřeby myslivců z Hohenlohe.
„Ty máš odpověď na všechno,“ zasmál se Pichegru.
Potom zavolal Leblanka:
„Dej občanu Stefanovi k jídlu to nejlepší, co máš, a řekni Hochovi
a Charlesovi, aby sem za mnou zašli.“

– 218 –
 XXXI
Kapitola, v níž uvidíme,
jaký plán má flašinetář

Téhož dne kolem osmé večer vyjelo z Fröschwilleru Enashausen-

skou ulicí deset žebřiňáků naložených slámou a deset žebřiňáků
naložených senem.
Každý vůz vedl vozka a přesně ve smyslu axiomu, že francouz-
ština je stvořena pro muže, italština pro ženy a němčina pro koně,
mluvil jazykem prošpikovaným nádhernými nadávkami, co před
dvanácti lety vkládal Schiller do úst svým loupežníkům.
Vozy vyjely z Fröschwilleru a potichu zamířily po cestě vedoucí
k Enashausenu ležícímu v ohybu cesty, která ho obtáčí a vede přímo
do Wörthu.
Vozy se zastavily ve vsi, aby si vozkové mohli vypít skleničku
pálenky ve dveřích jedné putyky, a potom pokračovaly přímo do
Wörthu.
Sotva byli sto kroků od brány, zastavil první vozka svůj žebřiňák
a sám vykročil k bráně; po deseti krocích ho zarazila hlídka, jíž
stručně odpověděl:
„Vezu sem žebřiňáky s rekvizicí, jenom se ukážu druhé hlídce.“
První hlídka ho nechala projít, stejně tak druhá i třetí.
Dorazil k bráně, podal do okénka doklady a čekal.
Okénko se zavřelo a chvilku nato se otevřela malá branka v hlav-
ní bráně.
Vyšel z ní seržant na hlídce.
„To jsi ty, kamaráde?“ řekl. „Kde máš vozy?“
„Sto kroků odtud, seržante.“

– 219 –
 Není nutné připomínat, že otázky i odpovědi byly proneseny
v němčině.
„Dobrá,“ pokračoval seržant pořád německy. „Půjdu se na ně
podívat a doprovodím je do města.“
A skutečně odkvapil, předtím ovšem doporučil hlídce, co zůstala
na místě, nejvyšší ostražitost.
Vozka a seržant prošli trojí linií hlídek a dospěli k žebřiňákům
čekajícím na hlavní silnici. Seržant na vozy zběžně pohlédl a přiká-
zal, aby pokračovaly v cestě.
Žebřiňáky vedené vozky se zase rozjely, s doprovodem seržanta
překonaly tři hlídky a projely branou, která se za nimi zavřela.
„Znáš cestu do kasáren, kde jsou ubytováni myslivci z Hohen-
lohe, nebo ti mám sehnat doprovod?“ otázal se seržant.
„Není třeba,“ na to hlavní vozka, „zavezeme teď vozy ke Zlatému
lvu a teprve ráno odvezeme píci a stelivo do kasáren, abychom
v noci nerušili.“
„To bude nejlepší,“ opáčil seržant už na zpáteční cestě ke stráž-
nici. „Dobrou noc, kamarádi.“
„Dobrou noc,“ odpověděl vozka.
Hostinec U Zlatého lva byl sotva sto kroků od Haguenavské brá-
ny, kterou sem vjeli. Hlavní vozka zabouchal na dveře a hostinský,
protože bylo sotva devět hodin, se okamžitě objevil na prahu.
„To jste vy, Stefane?“ řekl a mrkl na dlouhý průvod žebřiňáků,
z nichž první se dotýkal jeho dveří a poslední stál jenom několik
kroků od městské brány.
„Ano, pane Bauere, osobně,“ odvětil hlavní vozka.
„Všechno klape?“
„Dokonale.“
„Žádné potíže se vstupem do města?“
„Ani nejmenší… A tady?“
„Jsme připraveni.“
„Dům?“

– 220 –
 „Stačí jedna zápalka a vzplane.“
„Vozy by měly vjet do dvora; naši muži se musí napít.“
Naštěstí byl dvůr velký a všech dvacet vozů se tam vešlo.
Potom zavřeli hlavní vrata a byli v bezpečí.
Na daný signál – každý vozka třikrát tleskl do dlaní – se začaly
dít podivné věci.
Snopy slámy či sena v každém žebřiňáku se začaly hýbat; potom
se uprostřed, tedy na místě, kde se to nejvíc pohybovalo, objevily
nejprve dvě hlavy, poté dvě těla a nakonec z něj vylezli celí dva muži
oblečení do pruských uniforem.
Z každého žebřiňáku pak vytáhli uniformu podobnou té je-
jich, hodili ji vozkům, kteří sundali své pracovní haleny a kalhoty
a navlékli si ji.
Korunu tomu činění nasadily pušky, jimiž se každý voják ozbro-
jil, třetí pušku z každého žebřiňáku podali vozkovi, z nějž se stal
vmžiku také voják. Ve chvíli, kdy zvonili devátou hodinu, měl Stefan
ve vojenském plášti se seržantskými prýmky pod svým velením
všech šedesát odhodlaných mužů hovořících německy, které si
vyžádal od Pichegrua.
Seřadili se ve velké stáji, kterou za nimi zavřeli, a všichni dostali
rozkaz, aby si nabili zbraně. Z opatrnosti je totiž vezli na vozech
nenabité.
Potom se Bauer a Stefan vzali pod paží a vykročili, Bauer vedl
Stefana, který neznal město.
Nejdříve ho doprovodil do domu, na nějž se ho Stefan ptal; byl
vystavěn na nejvyvýšenějším bodu města, na opačném konci, než
byla Haguenavská brána, sotva sto kroků od prachárny.
Ten dům se v něčem podobal chatám velkovévodství bádenské-
ho a švýcarským chatám, byl totiž celý ze dřeva.
Bauer mu ukázal pokoj nacpaný hořlavým materiálem a smol-
natým dřevem.

– 221 –
 „V kolik hodin máme dům zapálit?“ otázal se Stefana Bauer, jako
by se ptal na něco úplně obyčejného.
„V půl dvanácté,“ odvětil Stefan.
Bylo skoro deset.
„A jsi si jistý, že v půl dvanácté bude generál na svém místě?“
„Bude tam.“
„Chápej,“ pokračoval Bauer, „jakmile Prušáci zjistí, že hoří dům
v blízkosti prachárny, všichni se přiřítí k ohni, aby nezachvátil jejich
muniční vozy a prachárnu. Hagenavská ulice se vylidní; to bude
pravá chvíle na to, abychom se zmocnili brány a vpadli do města.
Generál vnikne až na velké náměstí bez jediného výstřelu; jakmile
zazní první rána, pět set vlastenců otevře okna a začne na Prusy
pálit.“
„Máte dost mužů, co budou vyzvánět na poplach?“ otázal se Stefan.
„V každém kostele jsou dva,“ odpověděl Bauer.
„Takže všechno klape,“ poznamenal Stefan. „Ještě okoukneme
prachárnu a pak se vrátíme.“
Bylo to tak, jak řekl Bauer: prachárna a vozy s municí byly sotva
sto padesát metrů od dřevěného domu, jehož požár měl dát zna-
mení mužům uvnitř města i za branami.
V jedenáct se vrátili do hotelu U Zlatého lva.
Šedesát mužů bylo připraveno; každý z nich dostal od Bauera
příděl chleba, masa a vína. Plní nadšení chápali, že jsou pověřeni
velmi důležitým úkolem. Byli současně šťastní i hrdí.
Ve čtvrt na dvanáct stiskl Bauer Stefanovi ruku, ujistil se, že má
v kapse křesadlo, křesací kámen, troud a sirky a vyrazil směrem
k dřevěnému domu.
Stefan zůstal se svými šedesáti muži, shromáždil je a vysvětlil
jim svůj plán; všichni pochopili, co mají dělat, a přísahali, že se
svého úkolu zhostí co nejlépe.
Vyčkávali.
Odbíjelo půl dvanácté.

– 222 –
 Stefan se díval z nejvýše položeného okna v domě a čekal na
první záblesky požáru.
Vzduch se ještě chvěl po posledním úderu půle, když rudé světlo
začalo barvit střechy domů horní části města.
Potom se ozýval temný neurčitý hluk tvořený mumláním a šepo-
tem, který ve velkých městech oznamuje nějaké neštěstí.
Hned nato se rozezněl zvon svým chmurným vyzváněním na
poplach, a to vyzvánění začaly po něm okamžitě opakovat všechny
zvonice ve městě.
Stefan sešel dolů. Nastala chvíle činu.
Muži na dvoře se rozdělili do tří skupin po dvaceti.
Stefan pootevřel vrata do ulice. Všichni utíkali směrem k horní
části města.
Stefan přikázal svým mužům, aby pochodovali jako patrola a vy-
razili k městské bráně.
On sám běžel před nimi a německy křičel:
„Hoří! V horní části hoří, kamarádi! Hoří! Hned vedle prachárny.
Hoří! Musíme zachránit muniční vozy a uhasit to dřív, než chytne
prachárna! Hoří!“
Stefan přiběhl ke strážnici, kde bylo čtyřiadvacet mužů střežících
bránu; hlídku přecházející před strážnicí ani nenapadlo ho zastavit,
považovala ho za velícího seržanta.
Vrhl se do strážnice s pokřikem:
„Všichni honem do horní části, zachraňujte muniční vozy a pra-
chárnu. Hoří, hoří!!“
Ze čtyřiadvaceti mužů na strážnici nezůstal ani jeden.
Jenom hlídka vázaná rozkazem zůstala na svém místě.
Ale probuzená zvědavost přemohla konvence a muž se zeptal
seržanta, co se vlastně děje.
Seržant, laskavý ke svým podřízeným, mu vykládal, jak neopa-
trností jednoho sluhy vypukl požár v dřevěném domě hostinského
od Zlatého lva.

– 223 –
 Mezitím se zezadu přiblížili jeho muži.
„Co je to?“ vyzvídal strážný.
„Nic,“ na to Stefan, „jenom patrola!“
Při těch slovech mu zacpal ústa kapesníkem a dostrkal ho k prv-
ním mužům falešné patroly, kteří už měli připravené provazy a roubík
a ve vteřině nešťastníka svázali a umlčeli.
Potom ho odnesli do strážnice; zavřeli ho ve velitelově pracovně
a vytáhli klíč.
Jeden ze Stefanových mužů se místo něj postavil na hlídku.
Neznal však heslo, Stefan se toho ujal.
Vzal klíč velitelovy pracovny do jedné ruky, do druhé uchopil os-
trou dýku, kterou vytáhl ze záňadří, a vstoupil ke svázanému muži.
Nevíme, jakých prostředků Stefan použil, ale muž promluvil
navzdory roubíku v ústech.
Heslo bylo Štětin a Štrasburk.
Falešná hlídka se s ním ujala svého úkolu.
Nato vtrhli do budky strážného brány; toho rovněž svázali, opat-
řili roubíkem a zavřeli do sklepa.
Stefan se zmocnil klíčů.
Potom rozdělil pětapadesát mužů svého oddílu do strážnice a do
budky strážného u brány. Měli čtyři sta ran z pušek, doporučil jim,
aby se třeba dali do posledního pobít, ale bránu aby uhájili.
Konečně vyšel sám s pěti muži, aby odstranil muže na vnější
hlídce.
Po deseti minutách byli dva mrtví a třetí zajatcem.
Tři z jeho pěti mužů nahradili dva mrtvé Prušáky a jednoho
zajatce.
Poté se dvěma zbývajícími vyrazil směrem k Enashausenu.
Sotva po pěti stech krocích ve tmě narazil na kompaktní a tem-
nou masu.
Byly to tři tisíce Pichegruových mužů.
Octl se tváří v tvář generálovi.

– 224 –
 „Tak co?“ otázal se generál.
„Nesmíme ztrácet ani vteřinu, generále, vyražme.“
„A co brána?“
„Je naše.“
„Nuže, děti, kupředu,“ vyzval Pichegru své vojáky, neboť pocho-
pil, že není čas na dlouhé vysvětlování. „Rychlým pochodem vpřed!“

– 225 –
 XXXII
Přípitek

Vojáci poslechli s radostí a zápalem, jaké dodává naděje.

Sebrali jednu po druhé hlídky umístěné před městem. Když
dorazili ke třetí, zaslechli Pichegru a Stefan, pochodující v čele,
prudkou střelbu od brány, kde Stefan nechal svoje muže.
„Pospěšme si, generále,“ pobídl ho Stefan, „naše vojáky napadli.“
Kolona se dala do běhu. Když se přiblížila, zvedla se padací mříž
a brána se otevřela; republikáni byli sice napadeni třikrát větším
množstvím mužů, ale drželi se dobře; brána byla stále naše. Kolo-
na se do ní vřítila s pokřikem „Ať žije Republika!“. Stefanovi muži,
z nichž pruské uniformy dělaly terč pro vlastence, kteří nebyli za-
svěceni do Pichegruovy válečné lsti, se přilepili ke zdi a dosoukali
se do strážnice. Jako kanec rozdávající na všechny strany rány ry-
pákem a převracející všechno, co mu stojí v cestě, zaplavila kolona
ulici a smetla vše.
Protože kolona útočila na bodáky, malý pruský oddíl, který na-
padl bránu, před ní překotně prchal a ani se nepokoušel o obranu;
spěchal, aby se připojil k většímu oddílu a hlavně mu oznámil, že
jsou Francouzi pány městské brány. Ze dvou nebo tří míst ve městě
bylo slyšet střelbu.
To Bauer a jeho muži pálili z oken.
Teprve když dorazili na hlavní náměstí, viděl Pichegru na vlastní
oči, jaká hrůza vládne mezi Prusy. Zmateně pobíhali sem tam, ne-
věděli, kam se vrtnout. Pichegru rozvinul kolonu do bojové pozice
a přikázal střílet na prchající, zatímco další kolona o síle přibližně
tisíce mužů vyrazila k horní části města, tedy tam, kde byla koncen-
trace vojska největší.

– 226 –
 V okamžiku vypukl boj na několika různých místech; zaskočení
Prusové se nestačili spojit, tak byl útok rychlý a takový zmatek
zasely do jejich řad požár, vyzvánění na poplach a střelba z oken.
Ačkoli jich byl ve městě skoro stejný počet jako Pichegruových
a Macdonaldových mužů, nešlo vůbec o vyrovnaný boj, k jakému
by bezpochyby došlo, kdyby nebyly všechny výhody jednoznačně
na straně Francouzů.
O půlnoci Prusové opustili město, na cestu jim svítily poslední
záblesky plamenů hořícího domu hostinského Bauera.
Až v deset ráno se Pichegru sám přesvědčil o tom, že nepřítel
naprosto vyklidil pozice. Rozestavil všude hlídky, nechal bedlivě
střežit brány a přikázal vojákům, aby se utábořili v ulicích. Pro celé
město to byl velký svátek a každý se snažil podle svých možností
přispět k blahu osvoboditelů.
Všichni něco přinesli: někdo slámu, druhý seno, jiný chleba, další
zase víno. Všechny domy se otevřely, zapálil se oheň a rožně se toči-
ly v těch obrovitých krbech, které byly koncem minulého století tak
v módě a s nimiž se ještě dnes občas, i když zřídka, někde setkáme.
Hned se zorganizoval jakýsi průvod, jak to města na severu
mívají ve zvyku, cosi na způsob karnevalu; pruské uniformy, které
posloužily Pichegruovým vojákům, aby lstí dobyli Haguenavskou
bránu, dostali muži z lidu, kteří z nich vyrobili panáky. Celé město
se rozsvítilo: každý dům byl odshora dolů vyzdoben lampiony,
svítilnami či svícemi. Kromě toho obchodníci s vínem a hoteliéři
prostřeli na ulicích stoly, každý měšťan vzal jednoho vojáka pod
paží a zval ho na bratrský banket.
Pichegru se nehodlal stavět proti takovým vlasteneckým pro-
jevům. Jako muž z lidu podporoval všechno, co mohlo z civilních
obyvatel a armády udělat dvojí tělo, ale jednu duši. Jako výjimečně
inteligentní a vzdělaný muž dobře věděl, že právě v tom spočívá
veškerá síla Francie.

– 227 –
 Jenom se bál, aby nepřítel nevyužil jejich neopatrnosti, a přiká-
zal zdvojnásobit hlídky. Aby si však každý užil toho svátku, zkrátil
dobu hlídkování na jednu hodinu místo dvou.
Ve Wörthu žilo asi dvacet aristokratů; ti osvítili své domy stejně
jako ostatní, někteří možná ještě nádherněji, bezpochyby z obavy,
aby nebyli obviněni z chladného přístupu k vládě a aby v den, kdy
dojde k represáliím, neutrpěli oni ani jejich majetek. Báli se bez
příčiny: veškeré tresty se omezily na to, že se museli dívat přede
dveřmi svých domů na autodafé, při nichž byli upalováni slamění
panáci v pruských uniformách.
Právě před těmi domy bylo veselí nejživější, když ne nejupřím-
nější. Tentýž strach, který donutil jejich obyvatele, aby vytvořili nej-
krásnější osvětlení, je přiměl i k dalším projevům. Kolem autodafé
byly prostřeny stoly a na ně nechali aristokraté, šťastní, že z toho
vyvázli tak lacino, naservírovat skutečnou hostinu.
Pichegru zůstával v pohotovosti s šavlí v ruce uprostřed asi tisí-
covky mužů, aby mohl přispěchat na pomoc, kdyby bylo potřeba.
Nedošlo však k žádnému vážnějšímu odporu, takže zůstával, kde
byl, jenom poslouchal raporty a vydával rozkazy. Když viděl, že jeho
příkaz, aby se vojáci utábořili v ulicích, zavdal podnět k lidové vese-
lici, podporoval ji, jak už jsme řekli, přenechal velení Macdonaldovi
a vydal se se Stefanem do horní části města, kde proběhly největší
boje.
Ve chvíli, kdy Pichegru došel k Bauerovu domu, zřítila se zrovna
podlaha ve vyšším patře a až k nebi se rozlétly miliony jiskřiček;
podlaha, dřevěná jako celý dům, dopadla do kráteru sopky a oka-
mžitě vzplanula takovým žárem a jasem, že z výšky, kde dům stál,
bylo vidět pruskou armádu, která zdálky zahanbeně a zmateně po-
zorovala oslavy a iluminace. Ke třetí ráno se Pichegru vrátil. Bauer
ho požádal, jestli by mu generál neprokázal čest a neubytoval se
u něj, čemuž generál vyhověl. Připravili pro něj v Bauerově hotelu
nejkrásnější pokoje, a zatímco Pichegru procházel městem, ozdo-

– 228 –
bili schodiště prapory, věnci a hesly; okna jídelny byla vyzdobena
zelenými stromky a květinami; prostřeli pro pětadvacet mužů, tedy
pro generála a generální štáb.
Pichegru byl, jak už jsme viděli v souvislosti s večeří, co mu ten-
krát nabízeli v Arbois, naprosto lhostejný k podobným projevům.
Ale tentokrát to bylo jiné, oceňoval všechno jako republikánskou
přátelskou hostinu.
Generál s sebou přivedl představené města, kteří se mu nejenom
vzdali jako první, ale podporovali obyvatelstvo na této nastoupené
cestě bratrství.
Ve chvíli, kdy se Stefan, který generálovi až donynějška sloužil
jako průvodce, chystal nenápadně odejít, zachytil ho Pichegru ve
dveřích za paži.
„Stefane,“ oslovil ho, „vždycky jsem se řídil příslovím, že dobré
počty dělají dobré přátele. Já s vámi musím vyrovnat dvojí účet.“
„To bude rychle hotové, generále,“ na to Stefan. „Pouze vyhovíte
mým dvěma prosbám.“
„S radostí.“
„Žádám vás o pozvání na večeři.“
„Pro vás?“
„Ale generále, víte přece, že jsem jen obyčejný špion.“
„Pro ostatní snad, ale pro mne ne.“
„Stačí, že jsem jím pro ostatní, generále, a také jím raději zůstanu.
Mou ctižádostí je něco jiného než uznání, je to pomsta.“
„Dobrá, a ta druhá prosba?“
„Abyste pronesl přípitek.“
„Na počest koho?“
„To uvidíte, až zvednete sklenku.“
„Ale ještě musím vědět, co řeknu…“
„Všechno tu máte napsané.“
Pichegru si chtěl přečíst lístek, který mu Stefan podával, ale on
ho zadržel.

– 229 –
 „Přečtete to až se sklenkou v ruce.“
Pichegru tedy zastrčil papír do kapsy.
„A koho mám pozvat ke stolu?“
„Velkého občana Prospera Bauera.“
„Majitele tohohle hotelu?“
„Ano.“
„Co udělal tak krásného?“
„Uvidíte, až budete číst ten přípitek.“
„To jsi vždycky tak tajemný?“
„V tajemství je moje síla.“
„Víš, že zítra napadneme nepřítele.“
„Potřebujete ode mne informace o jeho pozicích?“
„Musíš být unavený.“
„Nikdy nejsem unavený.“
„Tak dělej, jak myslíš. Všechno, co vykonáš, bude dobře, tedy
pokud se nenecháš chytit.“
„V kolik hodin mám přinést raport?“
„Kdykoli. Pokud ty nejsi nikdy unavený, já mám zase jinou vlast-
nost: nikdy nespím.“
„Na shledanou, generále.“
„Na shledanou.“
Potom se generál obrátil ke skupině, která se po dobu jeho roz-
hovoru se Stefanem držela stranou, a marně v ní hledal majitele
hotelu U Zlatého lva.
„Charlesi,“ oslovil hocha, „udělej mi laskavost a vyhledej našeho
hostitele občana Prospera Bauera a popros ho mým jménem, aby
mi prokázal tu čest a povečeřel s námi. Odmítnutí nepřijímej, žád-
nou omluvu neber.“
Charles se uklonil a dal se do hledání občana Prospera Bauera.
Pichegru vyšel po schodech nahoru. Všichni ho následovali.
Po pravici si posadil starostu, po levici pobočníka Woltse, místo
proti němu zůstávalo volné.

– 230 –
 To bylo vyhrazené pro hostitele od Zlatého lva.
Objevil se celý nesmělý a rozpačitý. Charles ho skoro táhl.
„Generále,“ oslovil Pichegrua, „nepřijímám vaše pozvání, jehož
podle svého soudu nejsem hoden, ale podvoluji se vašemu rozkazu.“
„Dobrá, občane,“ řekl Pichegru, ukazuje mu na prázdnou židli
proti sobě. „Nejdříve si sedněte sem a na konci večeře spolu zúčtu­
jeme.“
Večeře byla veselá, vítězství a osvobození si připíjely navzájem.
Nenávist našich statečných obyvatel Alsaska vůči Prusům je veliká.
A po celé dva měsíce, kdy Prusové prolomili linie u Weissemburgu,
měli Alsasané příležitost svoji nenávist ještě prohloubit.
Tentokrát doufali, že se Prušáků zbavili navždy. O pětadvacet let
později měli přijmout toho nenasytného černého orla, který nej-
prve zhltl třetinu bílého polského orla a hanoverského lva a právě
urval jednu hlavu dvojhlavé rakouské orlici.
Večeře byla skvělá a nejlepší francouzská a německá vína udržo-
vala veselý hovor. Konečně se dostali k šampaňskému, perlivému
doprovodu přípitků.
Generál si připomněl slib daný Stefanovi.
Zvedl se, uchopil jednou rukou sklenku, druhou rozložil papír.
Všichni povstali spolu s generálem, a ten uprostřed všeobecného
ticha četl:
„Připíjím na vynikajícího vlastence a velkého občana Prospera
Bauera, který sám vymyslel plán, jak vydat město Wörth Francii.
Riskoval život, když u sebe přijal a schoval šedesát statečných,
kteří se v přestrojení za Prusy zmocnili Haguenavské brány; jako
první dal signál ke střelbě pěti stům dalším vlastencům, když vy-
střelil z okna na nepřítele, a zapálil vlastní rukou svůj dům, aby
zadržel Prusy v horní části města, a my se tak mohli zmocnit brány.
Připíjím na muže, který v jednom dni riskoval život a obětoval svůj
majetek.“

– 231 –
 V tu chvíli byl Pichegru nucen ustat ve čtení, neboť vypukly
ovace. Když dal znamení, že mu zbývá ještě pár nevyřčených slov,
rozhostilo se znovu ticho a on pokračoval rozechvělým hlasem:
„Ať ve světle tohoto planoucího majáku nejčistšího vlastenectví
a nejsynovštější oddanosti čte Francie i cizina na našich vítězných
praporech: Nenávist tyranům! – Spojenectví národů! – Svoboda svě‑
tu! Na vynikajícího vlastence a velkého občana Prospera Bauera!“
A uprostřed provolávání slávy, potlesku, četných pokřiků bravo
a hurá došel Pichegru až k oslavenému a jménem Francie ho objal.
Tři dny poté uveřejnil Moniteur zprávu o dobytí Wörthu a otiskl
celý Pichegruův přípitek.
To byla jediná odměna, kterou se statečný Bauer uvolil přijmout.

– 232 –
 XXXIII
Denní rozkaz

Byť není naším úmyslem ztrácet se v líčení obléhání a bitev, nutí

nás to nyní sledovat Hocha a Pichegrua v jejich triumfálním tažení;
jedna či dvě kapitoly nám budou stačit, abychom dotáhli do konce
první část vyprávění, které chceme dovést do bodu, kdy je nepřítel
zahnán z francouzských hranic.
Ostatně jak uvidíme, po třech vítězstvích, u Dawendorfu, Frösch­
willeru a Wörthu, nepřítel začal sám ustupovat.
Ve čtyři ráno přišel Stefan oznámit Pichegruovi, že Prusové, otu-
pení a současně užaslí způsobem, jakým byli vypuzeni z Wörthu,
opouštějí své pozice a ustupují ve dvou kolonách soutěskami ve
Vogézách. Jedna míří na Drakenbrönn a druhá na Lembach.
Hned, co město padlo do našich rukou, poslal Pichegru Hochovi
pobočníka, aby mu oznámil šťastný výsledek boje a upozornil ho,
že nazítří, nebo spíše ještě téhož dne v pět ráno vyrazí se třemi
kolonami a napadne nepřítele zpředu, přičemž vyzýval Hoche, aby
vytáhl ze svého opevnění, zamířil na Görsdorf a napadl ho z boku.
Ústup Prusů však učinil tento manévr zbytečným. Probudili
Doumerka a poslali ho za Hochem, aby pronásledoval nepřítele,
zatímco Pichegru udeří na Haguenau a město dobude.
Ale ve chvíli, kdy Pichegru docházel v čele kolony ke Spachbachu,
přijížděl k němu posel od starosty z Haguenau, který mu vzkazoval,
že když se posádka v Haguenau dověděla o trojím vítězství, jehož
Pichegru dosáhl, a zjistila, že je naprosto oddělena od Hodgeových
a Wurmserových vojů, opustila v noci město, přes les se stáhla do
Suffelnheimu a u pevnosti Vauban přešla Rýn.
Pichegru oddělil tisíc mužů, jejich velení svěřil Liéberovi a po-
věřil ho obsazením Haguenau; potom se vrátil, odkud přišel, přes

– 233 –
Wörth zamířil do Pruschdorfu a odtamtud ještě téhož večera do
Lobsamu, kde nocoval.
Stefan měl uvědomit Hocha o tomhle neočekávaném návratu
a vyzvat ho, aby se s ním co nejdříve spojil a aby společně dobyli
zpět linie v Weissemburgu.
Cesta skýtala obrázek migračního tažení podobného stěhování
národů za Hunů, Vandalů či Burgundů; Rakušané, nuceni opustit
linii na řece Moder, se stáhli na linii u Weissemburgu před řekou
Lauter, kde měla být podle jejich propočtů svedena bitva. Vedl je
maršál Wurmser.
Prusové udělali totéž: pod Hodgeovým velením táhli proti proudu
Sauerbachu, v Lembachu přešli řeku a ve Weissemburgu se spojili
s Rakušany.
Tento rychlý ústup dvou armád s sebou vzal všechny emigran-
ty, alsaské šlechtice, kteří sem přišli se svými rodinami za těmito
armádami, a teď zase s nimi utíkali. Cesty byly ucpány žebřiňáky,
kočáry, vozy, koňmi, vládl na nich neproniknutelný zmatek, jímž
si razili cestu naši vojáci, nedbajíce na to, že tu mají co dělat s ne-
přátelsky nakloněným obyvatelstvem sledujícím prchající armádu.
Oba francouzští generálové se setkali v Rothu; v tu chvíli zaslech-
li mohutné volání „Ať žije Republika!“, řady vojáků se rozestoupily
a objevili se dva představitelé lidu Saint‑Just a Lebas.
Domnívali se, že nepřítel se zuby nehty drží na svých pozicích
a že jejich přítomnost vojáky pomůže povzbudit.
Představitelé lidu a jejich doprovod se zamíchali mezi štáby
obou generálů, které zasypávali gratulacemi za tři za sebou svedené
bitvy, co tak dokonale a tak bleskově vyčistily cestu.
Charles poznal jako jeden z prvních vyslance departementu
Aisne a zvolal:
„Ach, to je občan Saint‑Just!“
Pichegru se sklonil k jeho uchu a se smíchem mu pošeptal:
„Ne abys mu vykládal o té vojenské čapce!“

– 234 –
 „Na to si dám moc dobrý pozor!“ opáčil Charles. „Od té doby,
co mi vyprávěl, jak nechal zastřelit svého nejlepšího přítele, mu
nedůvěřuju.“
„To děláš dobře.“
Saint‑Just přistoupil k Pichegruovi a několika stručnými a úseč-
nými větami mu poblahopřál.
Potom poznal Charlese:
„To jsi ty! Zdá se, že mezi tógou a uniformou sis vybral to dru-
hé. Nedopusťte, aby ho zabili, občane Pichegru; je to čestný hoch
a mohl by z něj být čestný muž, což je vzácné.“
Potom vzal Pichegrua stranou:
„Moje policie mi sdělila, a já jsem tomu nevěřil,“ řekl, „že ses
v Dawendorfu domlouval s jakýmsi vyslancem prince z Condé.
Znovu říkám, že jsem tomu nevěřil.“
„A přesto je to pravda, občane Saint‑Juste.“
„Co u tebe dělal?“
„Navrhoval mi, abych zradil.“
„Jaké byly ty návrhy?“
„Nevím; během našeho rozhovoru mi zhasla dýmka a já jsem ji
znovu zapálil dopisem prince de Condé. Ani jsem se nenamáhal si
ho přečíst.“
„A dal jsi toho posla zastřelit?“
„To mě ani nenapadlo.“
„Proč?“
„Kdyby byl mrtvý, nemohl by vyřídit princi, co jsem udělal s jeho
návrhy.“
„Pichegru, nevězela za touhle tvou mírností nějaká postranní
myšlenka?“
„To jistě, hodlal jsem nazítří porazit nepřítele u Fröschwilleru.
Den nato obsadit Wörth a dnes prolomit linii.“
„Takže Hoche a ty jste připraveni táhnout na nepřítele?“

– 235 –
 „To jsme vždy, občane, hlavně když nás ještě poctíš svou přítom-
ností.“
„Takže kupředu!“ zvolal Saint‑Just.
A poslal Lebase, aby předal Hochovi rozkaz, že má na své straně
zaútočit.
V čele vojska, které se pohnulo kupředu, zazněly bubny a fanfáry
trubačů.
Náhoda tomu chtěla, že téhož dne, tedy 26. prosince, se rozhodli
Rakušané a Prusové znovu zahájit ofenzívu. Takže když francouz-
ská armáda dorazila na vrchol pahorku, uviděla Rakušany a Prusy
seřazené k bitvě před pahorkem od Weissemburgu až k Rýnu.
Byla to dobrá pozice pro ofenzívu, ale špatná pro defenzívu; řeka
Lauter se mohla stát propastí, kde by mohli skončit.
Pichegru a Hoche, pochodující přímo na ně, narazili na jejich
rovněž pochodující předvoj.
Oba generálové předpokládali, že se hlavní síla útoku soustředí
do centra, poslali tam tedy pětatřicet tisíc mužů, zatímco tři divize
Moselské armády ohrožovaly pravé křídlo spojenců v soutěskách
Vogéz a dvě divize, jimž velel pobočník generála Broglia, který si
měl v Rýnské armádě toho dne vysloužit první ostruhy, postupova-
ly kupředu, aby napadly Lauterburg. Mladý pobočník, jemuž bylo
šestadvacet či sedmadvacet let, se jmenoval Antoine Desaix.
Saint‑Just a Lebas, kteří pochodovali s armádou, jeden v čele voj-
ska s Pichegruem, druhý v čele Hochových vojů, najednou zvolali:
Stůj!
Zastavili se na dostřel nepřátelských děl a bylo zjevné, že do půl
hodiny se obě vojska střetnou.
„Občane Pichegrue,“ řekl Saint‑Just, zatímco Lebas pronášel ta-
táž slova k Hochovi, „zavolej všechny důstojníky ke čtení denního
rozkazu. Mám pro ně vzkaz, který si musí vyslechnout před bitvou.“
„Důstojníci, dostavte se ke čtení denního rozkazu!“ křikl Pichegru.

– 236 –
 Brigádní generálové, plukovníci, pobočníci, kapitáni zopakovali
generálův rozkaz, který se nesl po celé linii jako ozvěna.
Okamžitě ze všech řad vystoupili důstojníci nejrůznějších hod­
ností až po poddůstojníky a natlačili se do obrovského kruhu kolem
Saint‑Justa a Pichegrua v čele hlavního vojska a kolem Hocha a Le-
base v čele levého křídla.
Tento pohyb zabral deset minut, ovšem přemisťovali se pouze
důstojníci, vojáci zůstávali na svých místech.
Prusové a Rakušané stále postupovali vpřed a už začínaly být
slyšet jejich bubny a polnice vyzývající k útoku.
Saint‑Just vytáhl z kapsy složený list, byla to stránka z Moniteuru.
„Občané,“ řekl svým řezavým hlasem, který byl tak silný, že ho
bylo slyšet na pět set kroků daleko, „chtěl jsem, abyste se před bo-
jem dověděli jednu dobrou novinu.“
„Jakou, jakou?“ vykřikli důstojníci jednohlasně.
V tu chvíli zaburácela nepřátelská palba a střely si vybraly své
oběti ve francouzských řadách.
Jeden důstojník, jemuž urazila koule hlavu, se sesunul k Saint‑Justo-
vým nohám, ale ten si toho patrně ani nevšiml a nezměněným hlasem
pokračoval:
„Angličané jsou vyhnáni z toho nestydatého města Toulonu!
Trojbarevný prapor vlaje na jeho hradbách! Tady v Moniteuru
nestojí pouze oficiální zpráva,“ pokračoval, „ale jsou tu i podrob-
nosti, které bych vám přečetl, kdybychom nebyli pod nepřátelskou
palbou.“
„Jen čti,“ vyzval ho Pichegru.
„Čti, občane poslanče, čti!“ volali všichni důstojníci.
Vojáci stojící v řadách, v nichž první nepřátelské salvy vytvořily
prázdné brázdy, se netrpělivě dívali směrem ke kroužku důstojníků.
Zakrátko se ozvala nová salva a následoval uragán svištícího
železa.
Objevila se další prázdná místa.

– 237 –
 „Sražte řady!“ křikl Pichegru na vojáky.
„Sražte řady!“ opakovali důstojníci.
A prázdná místa zmizela.
Uprostřed kruhu se pod svým jezdcem složil kůň, jehož zabila
kartáčová střela.
Jezdec se vymanil ze třmenů a přiblížil se ještě víc k Saint‑Justo-
vi, aby lépe slyšel.
Saint‑Just četl:

28. frimairu roku II jediné a nedělitelné Republiky v jedenáct

hodin večer
Občan Dugommier národnímu Konventu.

Občané představitelé lidu,

Toulon je v naší moci.
Včera jsme dobyli pevnost Mulgrave a Malý Gibraltar. Dnes
ráno Angličané vyklidili pevnosti a zapálili francouzskou flotilu
a arzenál. Sklad stěžňů hoří; dvacet válečných lodí lehlo pope‑
lem, z toho jedenáct řadových lodí a šest fregat; patnáct bylo
odvezeno, osmatřicet se jich zachránilo.
V deset hodin večer vstoupil na místo plukovník Cervoni.
Zítra napíšu více.
Ať žije Republika!

„Ať žije Republika!“ křičeli všichni důstojníci.

„Ať žije Republika!“ opakovala armáda středu i pravé křídlo.
Třetí kanonáda zahřměla a přerušila provolávání slávy Repub-
lice.
„A teď,“ pokračoval Saint‑Just, „je tady dopis našeho kolegy Bar­
rase, který byl pověřen potrestáním města Toulonu; je adresován
národnímu Konventu:

– 238 –
 Občané poslanci,
větší část bezectných Touloňanů se nalodila na Hoodovy
lodě a na lodě Sidneyho Smithe, v důsledku čehož nemůže být
národní spravedlnost ukojena tak, jak by měla být; ale naštěstí
domy nemohli nepřátelé vyrvat ze základů; město zůstalo, aby
mohlo být vyhlazeno a smeteno z povrchu zemského pomstou
Republiky jako ta proklatá města, po jejichž místě se marně pá‑
trá. Nejdříve se objevil nápad zničit město bombami; ale přitom
by mohly shořet i skladiště a zbrojnice. Takže bylo rozhodnuto
povolat z šesti okolních departementů všechny zedníky: dostaví
se i se svým nářadím a všechny domy hbitě zbourají. S armádou
dvanácti tisíc zedníků půjde práce rychle a za čtrnáct dní bude
Toulon srovnán se zemí.
Zítra začnou popravy zastřelením a budou trvat do té doby,
dokud nevymizí všichni zrádci!
S bratrskými pozdravy!
Ať žije Republika!“

Nepřítel stále postupoval kupředu; slyšeli bubnování i vytrubo-

vání a občas sem vítr zanesl i harmonické tóny vojenské kapely.
Všechny tyhle zvuky se však ztrácely v burácení kanonů; krupo-
bití kartáčových střel zasypávalo francouzské řady a řádilo hlavně
v kruhu oficírů.
Pichegru se vztyčil ve třmenech, když viděl, že dochází k jistému
zmatku.
„Zařadit se!“ zvolal.
„Zařadit se!“ opakovali důstojníci.
Linie se vyrovnaly.
„K noze zbraň!“ křikl Pichegru.
Ozval se hluk způsobený deseti tisíci pažbami, které udeřily
o zem s obdivuhodnou přesností.

– 239 –
 „A teď,“ pokračoval Saint‑Just, v jehož hlase nezaznělo sebemenší
vzrušení, „tady mám sdělení ministerstva války. Je adresováno mně,
abych ho předal generálům Hochovi a Pichegruovi:

Občané poslanci,
předávám tento dopis od občana Dutheile mladšího:
Toulon je v moci Republiky; zbabělost a věrolomnost nepřátel
došly svého vrcholu. Dělostřelectvo odvedlo úžasný kus práce,
jenom jemu vděčíme za vítězství, všichni vojáci se chovali jako
hrdinové. Důstojníci jim šli příkladem. Chybí mi slova, jakými
bych popsal zásluhy plukovníka Bonaparta. Mnoho vědomostí,
hodně inteligence, přílišné množství odvahy, to je slabý náčrt
ctností tohoto vzácného důstojníka; je na tobě, občane ministře,
abys ho zachoval pro slávu Republiky…
Jmenoval jsem plukovníka Bonaparta brigádním generálem
a prosím tě, abys vyzval generály Hocha a Pichegrua, aby pře‑
četli jeho jméno v denním rozkaze Rýnské armády. Stejná čest
bude prokázána statečnému vojáku, který jako první překročí
linie ve Weissemburgu. Jeho jméno mi bude zasláno.“

„Slyšíte, občané,“ zvolal Pichegru, „jméno plukovníka Bonaparta

je v denním rozkaze armády! Ať se nyní každý vrátí na své místo
a sdělí toto jméno vojákům! A teď, když jsou Angličané poraženi,
jsou na řadě Prusové a Rakušani…! Kupředu! Ať žije Republika!“
Bonapartovo jméno, které tak slavně zazářilo, proběhlo řadami
vojáků; ze čtyřiceti tisíc hrdel zaburácelo mohutné „Ať žije Repub-
lika!“, tamboři zavířili paličkami, polnice zatroubily do boje, hudba
spustila Marseillaisu a celá armáda, tak dlouho zdržovaná na místě,
nadšeně vyrazila na nepřítele.

– 240 –
 XXXIV
Kapitola, která tvoří s tou následující
jeden celek

Cílem tažení bylo znovu dobýt linie ve Weissemburgu, a tohoto

cíle bylo dosaženo; za deset dní byl nepřítel na jihu i na severu,
v Toulonu i v Landau, vyhnán z Francie. Vojáci tedy měli právo na
odpočinek, jehož měli tolik zapotřebí. Kromě toho našli v Kaiserlau-
ternu, v Guermesheimu a v Landau obchody se suknem, s botami,
s potravinami a s pící. V jediném obchodě v Kaiserlauternu objevili
tisíc vlněných pokrývek.
Přišel čas, kdy mohl Pichegru splnit dané sliby.
Estève dokončil své počty, pětadvacet tisíc franků přidělených
indreskému batalionu bylo uloženo u generála a přibylo k nim
ještě dvanáct tisíc franků, cena za dvě děla ukořistěná indreským
batalionem.
Tato obrovská suma dvacet šest tisíc dvě stě franků byla celá ve
zlatě; v té době, kdy bylo v oběhu šest miliard asignátů, měl louisdor
cenu sedm set dvanáct franků v asignátech.
Generál vydal rozkaz, aby k němu přivedli Farauda a dva vojá-
ky, kteří ho vždy doprovázeli, když za ním přišel mluvit jménem
batalionu.
Dostavili se všichni tři, Faraud se svými seržantskými prýmky
a jeden z vojáků s kaprálskými, které získal od té doby, co ho gene-
rál viděl poprvé.
„Tak jsem zde, generále,“ ohlásil se Faraud, „a tady jsou mí dva
kamarádi, kaprál Groseillier a fyzilír Vincent.“
„Všechny tři vás vítám.“

– 241 –
 „To je od vás pěkný, generále,“ odpověděl Faraud a zakroutil
svým nenapodobitelným způsobem krkem.
„Víte, že byla indreskému batalionu přidělena suma pětadvacet
tisíc franků pro vdovy a sirotky po padlých a mrtvých.“
„Ano, generále,“ opáčil Faraud.
„K té sumě batalion přidal ještě dvanáct set franků.“
„Ano, generále, důkazem toho je, že jistý Faraud, co je nosil ve
svém šátku, je upustil na zem v uspokojení, že byl jmenován ser-
žantem.“
„Dáš mi své slovo, že se to už nikdy nestane?“
„Mé slovo seržanta, generále, ledaže byste mě udělal plukovní-
kem.“
„Tak daleko ještě nejsme.“
„Co se dá dělat, generále.“
„Ale stejně tě chci povýšit.“
„Mne?“
„Ano.“
„Ještě?“
„Udělám z tebe výplatčího.“
„Místo občana Estèva?“ tázal se udiveně Faraud a točil přitom
hlavou, jak to uměl jen on. „Díky, generále, to je dobré místo.“
„Ne, tak úplně to nebude,“ usmíval se Pichegru té Faraudově
bratrské familiárnosti, která tvoří sílu armád a již Revoluce zavedla
do naší armády.
„Co se dá dělat, co se dá dělat,“ na to zase Faraud.
„Udělám z tebe výplatčího v departementu Indre, tedy přesněji
řečeno: na důkaz toho, že jsem spokojený s vaším chováním, pově-
řuji tě, abys se svými kamarády rozdělil sumu šestadvacet tisíc dvě
stě franků mezi všechny rodiny, jejichž jména najdeš zde.“
A generál podal Faraudovi seznam, který vyhotovili proviantní
důstojníci.

– 242 –
 „Generále,“ vydechl Faraud, „tomu říkám odměna! Jaká škoda že
sesadili dobrého pánaboha.“
„Pročpak?“
„Protože ti dobří lidé by se za nás modlili tak, že bychom se do-
stali rovnou cestou do ráje.“
„No,“ utrousil Pichegru, „je pravděpodobné, že v době, kdy se
tam budete ubírat, už bude pánbůh zase na svém místě. A teď mi
povězte, jak se tam dostanete.“
„Kam, generále?“
„Přece do departementu Indres. Než tam dojdete, musíte pro-
cestovat pěkný lán světa.“
„Pěšky, generále. Jenom to bude dýl trvat, ale co na tom.“
„Jste odvážní chlapi se srdcem na pravém místě! Tady máte váček
na společné výdaje: je tam devět set franků, tedy tři sta franků na
osobu.“
„S tím dojdeme až na kraj světa.“
„Ne abyste se zastavovali každou míli, abyste si vypili kapku.“
„Ne, zastavovat se nebudeme.“
„Nikdy?“
„Nikdy! Beru s sebou bohyni Rozumu.“
„Takže to musím přidat ještě tři sta franků pro bohyni Rozumu.
Tumáš, tady je poukázka pro občana Estèva.“
„Děkuju, generále. Kdy máme vyrazit?“
„Co nejdřív.“
„Tak tedy dneska.“
„Šťastnou cestu, přátelé! Ale jakmile se ozve první výstřel z děla…“
„Budeme na svých místech, generále!“
„Tak dobrá. Jděte už a pošlete mi sem občana Faloua.“
„Bude tady do pěti minut.“
Tři poslové pozdravili a vyšli.
Pět minut nato se objevil občan Falou nesoucí po boku s oprav-
dovou majestátností generálovu šavli.

– 243 –
 Od chvíle, kdy ho generál viděl naposledy, se v tváři trochu změnil.
Jeho pravou tvář půlila jizva od ucha až k hornímu rtu; zranění
bylo zakryto kouskem obvazu.
„Ajaj!“ poznamenal Pichegru. „Asi jsi pozdě odsekl!“
„Tak to nebylo, generále,“ odporoval Falou. „Byli na mě tři, a než
jsem stačil zabít dva, třetí po mně vyjel břitvou. Ale to nic není.
Kdyby foukal vítr, už by to zaschlo. Na smůlu je pořád vlhko.“
„Čestné slovo, nijak mi nevadí, že se ti to přihodilo.“
„Díky, generále. Krásná jizva jako tahle nijak tvář myslivce ne-
hyzdí.“
„Tak to nemyslím.“
„Jak tedy?“
„Mám aspoň příležitost udělit ti dovolenou.“
„Mně a dovolenou?“
„Ano.“
„Nežertujte, generále. Doufám, že to nemá být dovolená na po-
řád!“
„Ne, ne, jen na čtrnáct dní.“
„A co s ní budu dělat?“
„Zajedeš za matkou Falouovou.“
„No jo, chudák stará, to je pravda.“
„Copak jí nemáš odnést svůj opožděný žold?“
„Jo, generále, vy nemáte ponětí, kolik obkladů z pálenky to
zranění potřebovalo. A je to blízko pusy, takže něco přišlo i tam,
a člověk pije a pije a na nic jiného nemyslí.“
„Chceš tím naznačit, že jsi sáhl na své služné?“
„Je na tom hůř než moje šavle, když jste usoudil, že bych potře-
boval jinou.“
„Tak s tvým žoldem naložím stejně jako s tou šavlí.“
„Dáte mi jiné?“
„Já ne, výdaje zaplatí princ z Condé.“

– 244 –
 „Zlato! Jaká škoda že už stará nevidí! Připomnělo by jí to časy,
kdy ještě existovalo zlato!“
„Určitě vidí natolik dobře, aby ti přišila na plášť četařské prýmky,
které už ti Prušáci vyšili na tvář.“
„Já a četař, generále? Já mám být četařem?“
„Už je to tak. Připrav se k odjezdu.“
„Díky, generále. Mám vyrazit už dneska?“
„Ano, dnes.“
„Pěšky, nebo na koni?“
„Ve voze.“
„Cože? Já pojedu ve voze?“
„V dostavníku.“
„Jako královi psi, když je vezou na hon! A můžu vědět, čemu
vděčím za tu čest?“
„Můj tajemník Charles, který odjíždí do Besançonu, tě vezme
s sebou a zase tě přiveze zpátky.“
„Generále,“ řekl Falou, secvakl podpatky a zasalutoval pravicí
před svým kolpakem, „nezbývá mi než vám poděkovat.“
Pichegru mu pokynul rukou i hlavou, Falou se otočil na podpatku
a vyšel.
„Charlesi, Charlesi!“ přivolal Pichegru tajemníka.
Dveře se otevřely a objevil se v nich Charles.
„Tady jsem, generále.“
„Víš, kde je Abatucci?“
„S námi, generále. Sepisuje hlášení, o něž jste ho žádal.“
„A bude brzy hotov?“
„Už jsem skončil, generále,“ ozval se sám Abatucci a stanul na
prahu s papírem v ruce.
Charles chtěl odejít, ale generál ho chytil za zápěstí a zadržel.
„Jen počkej, s tebou taky musím mluvit.“
Potom se obrátil k Abatuccimu.
„Kolik praporů?“ zeptal se.

– 245 –
 „Pět, generále.“
„Děl?“
„Osmadvacet!“
„Zajatců?“
„Tři tisíce!“
„Kolik mužů jsme zabili nepříteli?“
„S klidným svědomím můžeme uvést sedm tisíc!“
„A kolik jsme jich ztratili sami?“
„Sotva dva tisíce pět set.“
„Odjedete do Paříže s hodností plukovníka, o niž pro vás žádám
vládu; jménem generála Hocha a jménem mým předložíte Konven-
tu těch pět praporů a předáte raport, který právě sepisuje generál
Hoche. Estève vám vyplatí tisíc franků na cestovní výdaje. To, že
jsem vás vybral, abyste předal Konventu prapory nepřítele, i hod-
nost, o niž pro vás žádám ministerstvo, svědčí o tom, jak si cením
vašeho talentu i vaší odvahy. A jestli uvidíte svého příbuzného Bo-
naparta, vyřiďte mu, že jsem byl jeho učitelem ve škole v Brienne.“
Abatucii stiskl ruku, kterou mu generál podával, a vyšel.
„A teď my dva, Charlesi,“ řekl Pichegru.

– 246 –
 XXXV
Kapitola, v níž Abatucci vyplní poslání,
kterým ho pověřil generál,
a Charles to, jímž ho pověřil bůh

Pichegru se rozhlédl po místnosti, jako by se chtěl přesvědčit, že

jsou sami. Potom se opět očima vrátil k Charlesovi a chytil ho za
ruku:
„Charlesi, chlapče drahý,“ řekl mu, „vzal jsi na sebe před tváří
nebeskou posvátnou úlohu, kterou musíš vyplnit. Jestli existuje
na světě nějaký neporušitelný slib, pak je to ten, který jsme dali
umírajícímu. Řekl jsem ti, že ti umožním slib splnit. Máš pořád tu
čapku hraběte de Sainte‑Hermine?“
Charles rozepnul dva knoflíky svého fráčku a ukázal ji generálovi.
„Dobrá. Pošlu tě s Falouem do Besançonu, doprovodíš ho do
vesnice Boussière, tam předáš starostovi mimořádnou odměnu
určenou pro jeho matku. Nechci, aby se říkalo, že ty peníze pochá-
zejí z nějaké krádeže nebo plenění, což by se určitě stalo, kdyby
je předal z ruky do ruky matce přímo syn. Když to udělá starosta,
takovým pochybám se vyhneme. Navíc ještě po tobě pošlu dopis
pro celou obec, v němž podávám svědectví o odvaze našeho četaře.
Dám Falouovi a tobě týden dovolené od chvíle, co dorazíš do Be-
sançonu. Také bys tam rád ukázal svoji novou uniformu, co?“
„A pro mého otce mi nedáte nic?“
„Až budeš odjíždět, dostaneš pro něj dopis.“
V tu chvíli se objevil Leblanc a oznámil, že je prostřeno.
Generál vrhl při vstupu do jídelny neklidný pohled ke stolu.
Naštěstí byli kompletní, vlastně ještě víc než kompletní, generál
pozval k obědu i Desaixe a ten s sebou přivedl kamaráda sloužícího

– 247 –
v Pichegruově armádě, z něhož si udělal pobočníka. Jistého Reného
Savaryho, který před časem napsal Faraudovi na kaprálské výložky
z papíru své doporučení.
Oběd byl veselý jako obvykle, nikdo při něm nechyběl a ti dva
nebo tři zranění to odnesli pouhými škrábnutími.
Po obědě nasedli na koně a generál s celým svým štábem navští-
vil předsunuté hlídky.
Když vjel do města, sestoupil z koně, řekl Charlesovi, aby udělal
totéž, svěřil oba koně myslivci ve službě a odvedl s sebou Charlese
do ulice, kde byly obchody v Landau.
„Charlesi, synku, kromě oficiálního i tajného poslání tě pověřím
ještě jedním úkolem: něco pro mne koupíš. Chceš to pro mne udě-
lat?“
„Bude to pro mne štěstí, generále,“ řekl Charles a pověsil se ge-
nerálovi na ruku. „Co mám koupit?“
„To ještě nevím. Mám v Besançonu dobrou přítelkyni, jmenuje
se Róza a bydlí v ulici u Holubníku číslo sedm.“
„Ano, znám ji,“ na to Charles, „je švadlenou, je jí asi třicet a trošku
kulhá.“
„Přesně tak,“ usmál se Pichegru. „Poslala mi tuhle šest krásných
plátěných košil, které sama ušila. Rád bych jí také něco poslal.“
„To je dobrý nápad, generále.“
„Ale co by to mělo být? Netuším, čím bych jí udělal radost.“
„Generále, řiďte se radou, kterou vám dává samo počasí: kupte jí
pěkný deštník, sami ho použijeme při návratu. Řeknu jí, že jste ho
osobně používal, tím cennější pro ni bude.“
„Máš pravdu, užije ho při pochůzkách. Chudák Róza, nemá kočár.
Tak pojďme do obchodu.“
Právě byli před velkoobchodníkem s deštníky. Pichegru jich
otevřel a zase zavřel deset či dvanáct a nakonec se zastavil u nád-
herného paraplete nebesky modré barvy.

– 248 –
 Zaplatil za něj v asignátech cenu rovnající se třiceti osmi fran-
kům. Takový dárek poslal první generál Republiky své nejlepší
přítelkyni.
Čtenář jistě chápe, že bych takový detail nevyprávěl, kdyby nebyl
historicky pravdivý.
Večer se Pichegru pustil do vyřizování korespondence a Charle-
sovi, který měl vyrazit ráno za svítání, popřál dobrou noc.
Chlapec byl ve věku, kdy je spánek skutečným přílivem odpočin-
ku a v němž se nejenom sbírají síly na další den, ale zapomíná se na
včerejšek a čerpá se bezstarostnost na zítřek.
Toho večera se ještě udála zvláštní příhoda, kterou zde budu
vyprávět tak, jak mi ji vylíčil tentýž Charles, když dospěl do věku
pětačtyřiceti let a podle svých splněných přání se stal učencem
a spisovatelem a trávil život ve velké knihovně.
Charles ulehl podle Saint‑Justova nařízení na lůžko oblečený.
Jako všichni, kdo nosili uniformu, měl černou vázanku uvázanou
velmi pevně kolem krku. Byl to Pichegruův zvyk a podle něj si
kravatu vázal celý jeho štáb: zaprvé proto, že to tak dělal generál,
a potom jako na protest proti přebohaté vázance Saint‑Justově.
Charles si ve snaze podobat se co nejvíce generálovi uvazoval ještě
malý uzlík na pravé straně, což potom dělal až do smrti.
Po půlhodině, kdy Pichegru pracoval, slyšel, jak Charles sténá.
Nevěnoval tomu pozornost, přičítal ty zvuky chlapcovu zlému snu;
ale sténání bylo stále bolestnější a začínalo se měnit na chroptění.
Pichegru se zvedl, přistoupil k chlapci a viděl, že má naběhlý obličej.
Strčil mu ruku pod límec, zvedl mu hlavu a uvolnil uzel, který ho
škrtil.
Vtom se hoch probudil, a když nad sebou spatřil skloněného
generála, otázal se:
„To jste vy, generále? Potřebujete něco?“
„Ne,“ odvětil generál se smíchem, „to ty jsi mě potřeboval. Sténal
jsi bolestí a mně nedalo moc námahy rozpoznat, co tě trápí. Když

– 249 –
nosíme takhle těsně uvázanou kravatu, musíme si ji před spánkem
uvolnit. Jinak se můžeš v noci dusit, a dokonce na to můžeš umřít.
Je to jeden ze způsobů, jak spáchat sebevraždu!“
Později uvidíme, jakým způsobem spáchal později sebevraždu
Pichegru!

Nazítří odjel Abatucci do Paříže; Faraud a jeho dva druzi vyrazili

do Châteauroux a Charles a Falou do Besançonu. Čtrnáct dní nato
došly zprávy od Farauda, který generálovi oznamoval, že rozdělil
peníze v celém indreském departementu.
Generál už před deseti dny obdržel dopis od Abatucciho, který mu
líčil, jak za pokřiku „Ať žije Republika!“ všech členů Konventu i při-
hlížejících na tribunách předal pět praporů předsedovi Konventu,
který mu nahlas a ochotně potvrdil jeho povýšení do nové hodnosti.
A konečně čtvrtý den po Charlesově odjezdu, ještě než dostal
zprávy od kohokoli jiného, došel Pichegruovi krátký list s datem
14. nivôsu (3. ledna):

Drahý generále,
vinou nového kalendáře jsem zapomněl na jednu věc: dorazil
jen do Besançonu 31. prosince, tedy přesně v době, kdy jsem
mohl popřát šťastný nový rok celé rodině. Vy jste na to nezapo‑
mněl, a otec velmi ocenil tuto pozornost z vaší strany a z celého
srdce vám za ni děkuje.
Prvního ledna (podle starého způsobu) jsme si všichni po‑
přáli mnoho štěstí v novém roce, všichni jsme se objali a já jsem
s Falouem vyrazil do vesnice Boussière. Tam jsme podle vašich
instrukcí zastavili vůz před domem starosty, jemuž jsem pře‑
dal váš dopis. Ten okamžitě zavolal místního bubeníka, který
obvykle vybubnovává zprávy pro obyvatele Boussière. Třikrát
ho nechal přečíst váš list, aby potom nedělal při čtení chyby,
a poslal ho vybubnovat zprávu nejdříve přede dveřmi staré

– 250 –
matky Falouové. Ta se už při prvním zavíření paliček objevila
na prahu, opírajíc se o hůl.
Falou a já jsme stáli pár kroků od ní.
Bubnování skončilo a muž se dal do čtení.
Když chudák stařena uslyšela jméno svého syna, vykřikla
a ptala se:
„Je mrtvý? Je mrtvý?“
Nadávka, která prořízla nebesa, jí tu domněnku vyvrátila
a utvrdila ji, že její syn žije. Obrátila se, nejasně uviděla unifor‑
mu a vykřikla:
„Tady je, tady je!“
Padla synovi do náruče, ten ji objal a zlíbal za potlesku celé
vesnice!
Po těchto projevech synovské lásky tambor pokračoval ve
čtení.
Při posledních slovech starosta, aby ještě podpořil účinek
oné chvály, přinesl vavřínový věnec a měšec s penězi. Položil
věnec Falouovi na hlavu a váček vložil matce do rukou.
Nemohl jsem zůstat do konce, ale dověděl jsem se, že se
potom v Boussière konala veselice, že tam byla iluminace, bál,
petardy a salvy a Falou že se promenoval mezi svými spolu­
občany až do rána jako Caesar s vavřínovým věncem na hlavě.
A co se mne týče, generále, já jsem se vrátil do Besançonu,
abych vykonal tu smutnou povinnost, jak víte, o níž vám podám
zprávu po svém návratu do štábu.
Do té doby jsem neměl čas vyřídit vaši záležitost. Běžel jsem
do ulice U Holubníku, zastavil jsem se v čísle 7 a vyběhl do tře‑
tího patra.
Róza mě poznala a přivítala mě srdečně jako kamaráda;
když ale zjistila, že přicházím od jejího nejlepšího přítele, to už
se, generále, musím to tak říct, chudák Róza neudržela: vzala
mě do náruče a v slzách mě objímala.

– 251 –
 „Takže on na mne myslel?“
„Ano, slečno Rózo.“
„Jen tak, sám od sebe?“
„Ručím vám za to.“
„A to on mi vybral tenhle krásný deštník?“
„On sám.“
„A sám ho použil, když se vracel do hotelu?“
„Tedy schovali jsme se pod ním oba, ale on ho držel.“
Neřekla ani slovo, jenom se dívala na rukojeť, potom ji po‑
líbila a rozplakala se. Chápete jistě, že jsem se ani nepokoušel
ji utěšovat, ale plakal jsem s ní. Ostatně to byly slzy radosti
a bylo by ji zarmoutilo, kdybych jí řekl: Už dost! Také jsem jí
pověděl, jak se vám líbí ty košile od ní a že jiné nenosíte. To bylo
ještě horší! Napíše vám, aby vám sama poděkovala, ale ještě mě
pověřila, abych vám vyřídil nejsrdečnější pozdravy.
Srdečné pozdravy vám mám vyřídit i od svého otce, jemuž
jste musel napovídat spoustu lží o jeho panu synovi; neboť když
četl list od vás, díval se na mne úkosem a otíral si slzu, která
se mu chvěla na řasách. Napíše vám, stejně jako slečna Róza.
Myslím, že jste mi věnoval více pozornosti, než si zasloužím.
Ale to vy jste ze mne udělal důležitou osobu, když jste mi svěřil
tři úkoly; také doufám, že mi odpustíte mé dlouhé povídání.

– 252 –
TŘINÁCTÝ VENDÉMIAIRE
 I
Z ptačí perspektivy

Skoro dva roky uběhly od událostí, které jsme vyprávěli v prvním

svazku.
Aby naši čtenáři lépe pochopili, co bude následovat, musíme se
v rychlosti a z ptačí perpektivy podívat na ty dva strašlivé, a přesto
nevyhnutelné roky 1794 a 1795.
Jak Vergniaud předpověděl a Pichegru po něm opakoval, Revo-
luce požrala své děti.
Pohleďme na to strašlivé macešské dílo.
Pátého dubna 1795 byli popraveni kordeliéři.
Danton, Camille Desmoulins, Bazire, Chabot, Lacroix, Hérault de
Séchelles a chudák básník a mučedník Fabre d’Eglantine, autor nej-
populárnější z našich populárních písní Prší, prší, pastýřko zemřeli
společně na témž popravišti, na které je dostrkali Robespierre,
Saint‑Just, Merlin (z Douai), Couthon, Collot‑d’Herbois, Fouché
(z Nantes) a Vadier.
Potom přišla řada na jakobíny.
Vadier, Tallien, Billaut, Fréron obvinili Robespierra, že uzurpoval
diktaturu, a Robespierre se sanicí rozdrcenou výstřelem, Saint‑Just
se vztyčenou hlavou, Couthon s oběma nohama zlomenýma, Lebas
a jejich přátelé, dohromady jich bylo dvaadvacet, byli popraveni
ráno po bouřlivém dni, který v historii nese fatální datum devátý
termidor.
Desátého termidoru Revoluce stále ještě žila, protože Revoluce
je nesmrtelná a nepatří jenom jedné straně, s níž jde nahoru nebo
padá; Revoluce žila stále, ale Republika zemřela!
S Robespierrem a Saint‑Justem přišla Republika o hlavu.

– 254 –
 Den a dva dny nato následovalo Robespierra, Saint‑Justa jejich
přátele na náměstí Revoluce osmdesát dva jakobínů.
Pichegru se dověděl o té krvavé reakci; byl právě vrchním ve-
litelem Severní armády. Soudil, že hodina krve odešla s Vadiery,
Tallieuy, Billauty a Frérony, a nastává čas bahna.
Vzkázal do Mülheimu a princův posel Fauche‑Borel přiběhl.
Pichegru správně předvídal, že vzestupná perioda Revoluce už
je pryč. Nastávalo období reakční či sestupné: pořád se ještě bude
prolévat krev, ale tentokrát to bude krev odvetných opatření, krev
pomsty.
Sedmnáctého května 1795 uzavřel dekret definitivně sál jakobí-
nů, kolébku Revoluce, podporu Republiky.
Fouquier‑Tinville, veřejný žalobce, kolega katovy sekery, který
nenesl o nic větší vinu než ona, protože pouze poslouchal rozkazy
revolučního tribunálu, stejně jako ona poslouchala jeho, tedy tento
Fouquier‑Tinville skončil na gilotině s patnácti soudci či porotci
revolučního tribunálu.
A aby byla reakce kompletní, poprava se konala na náměstí
Grève.
Nápaditý vynález pana Guillotina se vrátil na své původní místo,
jenomže šibenice zmizely; rovnost smrti je posvěcena.
Prvního prairialu si Paříž všimne, že skutečně umírá hlady. Hla-
domor žene předměstí na Konvent. Vyzáblí, otrhaní, vyhladovělí
lidé vtrhnou do zasedací síně; poslanec Féraud je zabit, když chce
bránit předsedu Konventu Boissyho d’Anglas.
Boissy d’Anglas si při pohledu na zmatek, co zavládl ve shromáž-
dění, nasadí klobouk.
Ukážou mu Féraudovu hlavu nabodnutou na píce. Zbožně smek-
ne, pozdraví ji a znovu si nasadí klobouk.
Jenomže při tom pozdravu se z polovičního revolucionáře Bois­
syho d’Anglas stal poloviční roajalista.

– 255 –
 Šestnáctého téhož měsíce umírá v Templu ve věku deseti let,
dvou měsíců a dvanácti dní na krtici Ludvík Karel Francouzský,
vévoda Normandský, uchazeč o trůn pod jménem Ludvík XVII., ten,
o němž prohlásil při jedné večeři vévoda Orleánský: Coignyho syn
nebude mým králem!
Ale aby ani za časů Republiky nevymizel starý axiom francouz-
ské monarchie: „Král je mrtev, ať žije král!“, prohlásí se okamžitě
Ludvík, vévoda z Provence, králem Francie a Navarry pod jménem
Ludvík XVIII.
Potom nastane ten strašlivý den v Quiberonu, během něhož podle
Pittových slov anglická krev netekla, ale podle toho, co řekl Sheridan,
prýštila anglická čest všemi póry.
Mezitím přinesla Hochova a Pichegruova vítězství své ovoce; po
znovudobytí linie ve Weissemburgu, u nějž naši čtenáři byli, a při
pohledu na trojbarevný francouzský prapor, překračující hranici
v rukou Saint‑Justových a vítězně vlající na bavorské půdě, uznal
Fridrich Vilém, ten, který první napadl naše hranice, francouzskou
republiku a uzavřel s ní mír.
Obě mocnosti si neměly co vracet, neboť si navzájem žádné území
nezabraly.
Jenom osmdesát tisíc Prusů spí na pláních Champagne a Alsaska
a počíná dlouhý spor, který nevyřeší ani Jena, ani Lipsko.
Během té doby vpadly voje armády východních Pyrenejí do Bis-
kaje, potom do Vittorie a do Bilbaa. Francouzi se stali pány části
hranic, k nimž je nejobtížnější přístup. Jejich poslední úspěchy je
přiblížily k Pampelune, a mohli se tudíž zmocnit tohoto hlavního
města Navarry, což by jim snadno otevřelo cestu k napadení obou
Kastilií a Aragonu.
Španělský král navrhl mír.
Byla to druhá korunovaná hlava, která uznala existenci francouz-
ské republiky a která se tím, že ji uznala, sklonila i před odsouzením
svých dvou příbuzných – Ludvíka XVI. a Marie‑Antoinetty.

– 256 –
 Byl podepsán mír. Rodina ustoupila hrozbě války.
Francie se vzdala výbojů za Pyreneje a Španělsko postoupilo
Francii část ostrova San Domingo, který byl španělský.
Právě jsme však řekli, že otázka míru uzavřeného se Španělskem
se nedá posuzovat z materiálního hlediska.
Nikoli, tady šlo o otázku ryze morální.
Čtenář už jistě pochopil. Toto odpadnutí Karla IV. z protifran-
couzské koalice bylo úplně jinak důležité než odpadnutí Fridricha
Viléma.
Fridrich Vilém nebyl nijak svázán s Bourbony ve Francii, zatímco
Karel IV. tím, že čtvrtého srpna podepsal s Konventem mír, ratifiko-
val všechno, o čem Konvent rozhodl.
Zatím Severní armáda, která operovala proti Rakušanům, dobyla
Ypres a Charleroi, vyhrála bitvu u Fleurus, dobyla zpět Landrecies,
obsadila Namur, Trèves, dobyla Valenciennes, zmocnila se pevnosti
Crève‑Coeur, Ulricku, Gorcommu, Amsterdamu, Dordrechtu, Ro-
tterdamu a La Haye.
A konečně něco neslýchaného, do té doby nevídaného, což dosud
nebylo zaznamenáno v pitoreskních análech francouzských válek:
při útoku francouzských husarů byly zajaty holandské válečné lodě
uvízlé v ledu.
Tento podivný válečný čin, který vypadal jako rozmar Prozřetel-
nosti a její zásah v náš prospěch, přivedl Zélandsko ke kapitulaci.

– 257 –
 II
Pohled na Paříž – šviháci

Všechny úspěchy našich armád měly svůj ohlas v Paříži; Paříž,

město s omezeným rozhledem, který nikdy nesahá dál než za jeho
hradby, ledaže by vypuklo velké nadšení překonávající materiální
zájmy, tedy Paříž, unavená pohledem na tekoucí krev, se se zápalem
vrhla do zábav a přála si jenom, aby se oči všech odvrátily od jeviště
války, byť se na něm hrály pro Francii velmi slavné kusy.
Většina umělců Comédie française a Feydeauova divadla, které
jako roajalisty uvěznili, byla po devátém termidoru propuštěna
z vězení.
Larive, Saint‑Prix, Molé, Dazincourt, slečna Contatová, slečna
Deviennová, Saint‑Phar a Elleviou byli vítáni v Comédie française
a Feydeauově divadle se zuřivým potleskem. Lidé se hromadně hr-
nuli do divadel, kde začínali vypískávat Marseillaisu a vyžadovali
Probuzení národa.
A konečně se začínala objevovat Fréronova zlatá mládež.
Neustále vyslovujeme jméno Fréron a zlatá mládež, přičemž
jsme ještě nevysvětlili, co to zlatá mládež je a kdo to byl Fréron.
Pusťme se tedy do toho.
Ve Francii jsou dva Fréronové.
Jeden je čestný muž, přísný a neúplatný kritik, který se možná
mýlil, ale vždycky to bylo jenom z dobré vůle.
To byl Fréron otec, Élie‑Catherine Fréron.
Ten druhý neměl kouska cti v těle, jeho jediným náboženstvím
byla nenávist, jediným motivem pomsta a jediným bohem vlastní
zájem.
To byl Fréron syn, Louis‑Stanislas Fréron.
Otci před očima defilovalo celé osmnácté století.

– 258 –
 Byl protivníkem všech novot v umění, ve jménu Racina a Boileaua
napadal veškeré literární inovace.
Stavěl se proti všem změnám v politice, napadal je, hájil nábo-
ženství a království.
Necouvl před žádným obrem moderního filozofismu.5 Napadl
Diderota, který přišel do Paříže ze svého městečka Langres ve dře-
vácích a v kabátě, jako poloviční abbé, poloviční filozof.
Napadl Jeana‑Jacquesa Rousseaua, který přišel ze Ženevy bez
oblečení a bez peněz.
Napadl d’Alemberta, jejž našli jako dítě na schodech kostela
a dlouho mu říkali Jean Lerond podle jména onoho kostela.
Napadl velké pány Montesquieua a pana de Buffon.
Přežil vztek Voltaira, který se ho pokusil zranit ve svých epigra-
mech, zabít ho ve své satiře Ubohý ďábel, rozdrtit ho ve své komedii
Skotka, a povstal, aby mu vmetl do tváře, zrovna když prožíval svůj
triumf: Nezapomeň, že jsi smrtelný!
Zemřel dříve než jeho dva velcí protivníci Voltaire a Rousseau
v roce 1776 na silný záchvat dny, který vyvolalo zrušení jeho deníku
Literární rok.
Ten deník byl zbraní tohoto muže‑bojovníka, kyjem tohoto Her-
kula; když mu zbraň zlomili, nechtěl už dál žít.
Jeho syn, jemuž šel za kmotra král Stanislas a jehož spolužákem
byl Robespierre, měl dopít kalich hořkosti, který naplnilo veřejné
mínění otci.
Urážky snášející se třicet let na otcovu hlavu teď dopadly jako
lavina hanby na hlavu synovu; a protože v jeho srdci nebyla ani víra,
ani věrnost, nemohl to snést.
Jeho otec byl neporazitelný díky neotřesitelné víře, že důstojně
plní své poslání.

5 Filozofismus není možná správné slovo podle akademického slovníku, ale

lépe vyjadřuje naše mínění než filozofie.

– 259 –
 Syn, který neměl tuto protiváhu nenávisti, jež ho stíhala, se stal
zuřivcem; byl nenáviděn a pohrdán neprávem, neboť neodpovídal
za otcovy činy, chtěl tedy, aby ho nenáviděli právem. Vavříny, které
sbíral Marat za časopis Přítel lidu, nedávaly Fréronovi spát. Založil
tedy Řečníka lidu.
Fréron byl povahou zbabělec, a jako takový neznal hranice
krutosti. Když ho poslali do Marseille, zasel tam hrůzu. Carrier
v Nantes topil, Collot‑d’Herbois v Lyonu střílel, Fréron v Marseille
to ještě vylepšil: střílel kartáči.
Jednoho dne měl podezření, že po výstřelu z děl padli někteří
odsouzení současně s těmi, co byli zasaženi, a předstírají smrt.
Protože neměl čas procházet mezi mrtvými a hledat živé, zvolal:
„Ti, co nezemřeli, ať se zvednou, vlast jim odpouští.“
Nešťastníci, co zůstali naživu a uvěřili jeho slovu, se vztyčili.
„Pal!“ vykřikl Fréron.
A dělostřelci se do toho pustili znovu; jenomže tentokrát odvedli
dobrou práci, nikdo už nepřežil.
Když se Fréron vrátil do Paříže, metropole měla zrovna nakro-
čeno ke shovívavosti; z Robespierrova přítele se stal okamžitě ne-
přítel, jakobín v něm najednou couvl a zjistil, že je vlastně kordeliér.
Už čichal ve vzduchu devátý termidor.
Stal se termidoriánem s Tallienem a Barrasem, udal Fouquier‑Tin­
villa, zasel stejně jako Kadmos zuby hada, jemuž se říká Revoluce,
a brzy z nich začala vyrůstat uprostřed krve starého režimu a bahna
režimu nového zlatá mládež. Postavil se do jejího čela a dal jí své
jméno.
Tato zlatá mládež v opozici proti sansculotům, kteří si stříhali
vlasy nakrátko, oblékali se do kabátů se zaoblenými šosy, rudých
kalhot a na hlavu si posazovali rudou čapku, nosila dlouhé pletence
vlasů, obnovila tedy módu z časů Ludvíka XIII.; těm pletencům se
říkalo cadenettes podle jména jejich vynálezce pana de Cadenet.
Nebo si nechávali splývat vlasy na ramena, čemuž se říkalo psí uši.

– 260 –
 Znovu začali používat pudr, který si hojně sypali na vlasy a vy-
česávali hřebenem.
Ve dne se oblékali do velmi krátkých redingotů a kalhot z černé-
ho či zeleného sametu.
Ve velkém večerním oděvu nahradil redingot kabát světlé barvy
střižený rovně se zapínáním na břiše, zatímco šosy padaly až ke
kotníkům.
Mušelínová vázanka se uvazovala vysoko, byla naškrobená a její
obrovské cípy trčely do stran.
Vesta byla z bílého piku nebo bazinu, s velikými klopami a ná-
padnými lemy; dva řetízky od hodinek se houpaly na kalhotách
z perlově šedého či jablkově zeleného saténu, které sahaly až do
půli lýtek, kde se zapínaly na tři knoflíky, z nichž splývaly stuhy.
K tomu se nosily příčně pruhované žluté, červené či modré
punčochy a lehké střevíce, které byly o to elegantnější, čím byly
vykrojenější a drobnější; pod paží klak a v ruce obrovitý obušek
doplňovaly úbor takového kuásného šviháka.
A teď, proč asi posměváčci, kteří napadají všechno nové, říkali
příslušníkům zlaté mládeže kuásní šviháci?
Hned to vysvětlíme.
Nestačilo jim, že změnili úbor, aby si je někdo nepletl s revolu-
cionáři.
Museli také změnit jazyk.
Hrubý jazyk z roku 93 a demokratické ty museli nahradit medo-
vou řečí. A tak místo hrčivého r, vyslovovaného pevným a odhod-
laným jazykem, odebrali jazyku energii, nechali ho ochable ležet
a r zkrát­ka nevyslovili. Místo na mou věrru se spokojili s měkkým
na mou věu. Málem se tahle souhláska ve filologickém kataklyzmatu
té doby ztratila navždy.
Když tedy takový moderní mladík chtěl potvrdit kvality čehosi
úžasného, pronesl: Na mou věu, to je kuásné, nádheua!
Vysloužili si pojmenování kuásní šviháci.

– 261 –
 III
Krásky

Kuásný švihák, ten hybrid reakce, měl družku, která se stejně jako
on zrodila v této době.
Říkalo se jí kuáska.
Ta si svůj úbor vypůjčila nikoli z módy zcela nové jako kuásní
šviháci, ale od starých Řekyň, od Aspásií a Fryné.
Tuniky, pláště, pepla, všechno bylo stříháno podle antického
vzoru. Čím více nahoty žena ukazovala, tím elegantnější byla.
Kuásky či chcete‑li krásky, neboť tak správně znělo jejich označe-
ní, měly nahé paže a nahé nohy. Jejich tunika střižená podle tuniky
lovkyně Diany byla zhusta po straně rozstřižená a sepnutá kousek
nad kolenem pouze jednou kamejí.
To však nebylo všechno.
Dámy využívaly letních veder a ukazovaly se na plesích a na
veřejných promenádách zahaleny látkami tak tenoučkými a prů-
svitnými, jako byla ta, jež halila Venuši, když doprovázela svého
syna k Didoně.
Aeneas také poznal svoji matku, až když z toho obláčku závoje
vystoupila. Incessu patuit dea, jak praví Vergilius. Podle chůze po-
znáš bohyni.
Tyto dámy ovšem nemusely vystupovat ze svých oděvů ušitých
z průsvitné látky, bylo z nich vidět opravdu dost a za bohyně by je
mohl člověk považovat pouze s velikou dávkou dobré vůle.
Ta vzdušná průsvitná látka, o níž mluví Iuvenalis, se stala velmi
módní.
Kromě soukromých večírků se pořádaly i veřejné bály hlavně
v Lycée‑Bal a v hotelu Thélusson. Tam se při tanci okázale stavěl na
odiv smutek, slzy a nahlas se mluvilo o pomstě.

– 262 –
 Tyto bály se nazývaly plesy obětí.
A skutečně, aby tam člověka pustili, musel mu Robespierre poslat
někoho z rodiny na gilotinu, Carrier někoho utopit, Collot‑d’Herbois
nechat zastřelit nebo Fréron rozstřílet.
Horace Vernet, který byl nucen šít šaty, aby se uživil, nám za-
nechal sešit mód z té doby s nakreslenými modely honosícími se
elegancí, kterou mu nadělil pánbůh.
Nic není zábavnějšího než sbírka těch groteskních modelů a člověk
se jen musí tázat, jak se takový kuásný švihák mohl setkat s kuáskou
a nerozchechtat se přitom.
Řekněme rovnou, že některé úbory, které si brali šviháci na bál
obětí, vypadaly úděsně. Starý generál Piré mi dvacetkrát vyprávěl,
že na takových bálech obětí nosili kuásní šviháci vesty a přiléhavé
kalhoty ušité z lidské kůže.
Ti, co ztratili pouze vzdáleného příbuzného, jako strýce či tetu,
se spokojili s tím, že si namočili malíček do tekutiny barvy krve;
v tom případě si odstřihli prst na rukavici. A aby si tuto ozdobu
mohli stále obnovovat, nosili s sebou na bál kelímek krve, jako si
ženy s sebou nosí kelímek růže.
Při tanci konspirovali proti Republice. Bylo to o to snazší, že Kon-
vent, který disponoval všeobecnou policií, neměl policii pařížskou.
Podivná věc: veřejné vraždy potlačily vraždy soukromé a nikdy
nebylo ve Francii spácháno méně vražd než v letech 93, 94 a 95.
Vášně a negativní emoce se vyřádily jinak.
Blížila se doba, kdy měl Konvent, ten strašlivý Konvent, který
jednadvacátého září 1792, v den, kdy začal fungovat, zrušil za kano-
nády ve Valmy království a vyhlásil republiku, složit své pravomoci.
Byl krutým otcem.
Sežral girondiny, kordeliéry i jakobíny, tedy nejvýmluvnější,
nejenergičtější a nejinteligentnější ze svých dětí.
Ale byl oddaným synem.
Porazil současně nepřítele za hranicemi i uvnitř Francie.

– 263 –
 Postavil čtrnáct armád; špatně je živil, to je pravda. Špatně je
oblékal, to je také pravda. Špatně je obouval, ani to se nedá popřít.
A ještě hůře je platil. Co na tom! Těch čtrnáct armád nejenom všu-
de zatlačilo nepřítele za hranice, ale ještě získalo vévodství Nice,
Savojsko, zasáhlo ve Španělsku a ukázalo se v Holandsku.
Konvent vytvořil velkou knihu národního odkazu: Institut, Ecole
polytechnique, Ecole normale, muzeum Louvre a Conservatoire des
arts et métiers.
Vydal osm tisíc tři sta sedmdesát dekretů, z nich většinu revo-
lučních.
Dal všemu, lidem i věcem, přehnané rozměry. Velikost byla gi-
gantická, odvaha opovážlivá, stoicismus necitelný.
Nikdy kat nevykonával své řemeslo s chladnějším opovržením,
nikdy nebyla prolévána krev tak cynicky a bez výčitek.
A chceme vědět, kolik stran bylo ve Francii v těch dvou letech,
tedy 93 až 95?
Bylo jich třiatřicet.
A chceme vědět, jak se jmenovaly?
Ministeriáni. – Stoupenci občanského života. – Rytíři dýky. – Muži
desátého srpna. – Zářijoví vrazi. – Girondini. Brissotovci. – Federa-
listi. – Státníci. – Muži 31. května. – Shovívaví. – Podezřelí. – Umír-
nění. – Ropuchy z bažin. – Montagnardi.
Takové byly strany jen v roce 1793.
Přejděme k letům 1794 a 1795.
Pobuřovači. – Soustrastníci. – Omamovači. – Pittovi a Cobourgovi
emisaři. – Šviháci. – Hébertisté. – Sansculoti. – Kontrarevolucioná-
ři. – Kréťané. – Teroristi. – Maratisté. – Hrdlořezi. – Pijáci krve. –
Termidoriáni. – Vlastenci roku 1789. – Jehúovi tovaryši. – Šuani.
K tomu připojme ještě Fréronovu zlatou mládež a jsme ve 22. srp­
nu roku 1795, v den, kdy Konvent právě přijal novou Ústavu řečenou
roku III., poté, co dlouze debatoval o každém jejím článku.
Louisdor měl cenu dvanácti tisíc franků v asignátech.

– 264 –
 V této poslední etapě zemřel André Chénier, bratr Marie‑Josepha
Chéniera. Byl popraven 25. července 1794, tedy 7. termidoru, dva
dny před Roberspierrovou smrtí, v osm hodin ráno.
Na popravčí káře se s ním vezli pánové de Montalembert, de
Créquy, de Montmorency, de Loiserolles, vznešený stařec, který šel
pod katovu sekeru místo svého syna a umíral pro něj s radostí; –
konečně tu byl Roucher, autor Měsíců, jenž nevěděl, že jde na smrt
spolu s Andrém Chénierem, a který, když ho uviděl v té osudové
káře, vykřikl štěstím, usedl vedle něj a předříkal ty krásné Racinovy
verše:

Znovu nacházím věrného přítele,

osud mi ukazuje novou tvář,
snad jeho hněv se zmírňuje,
když rozhodl se svést nás dohromady.

Přítel Rouchera a Andrého Chéniera, který měl odvahu riskovat

život, šel za károu, jen aby si prodloužil rozloučení s nimi. Slyšel, jak
básníci celou cestu mluví o poezii, lásce a budoucnosti.
André Chénier recitoval během cesty Roucherovi své poslední
verše, které právě skládal, když ho kat povolal. Měl u sebe rukopis
psaný tužkou, nejdříve jej přečetl Roucherovi a pak jej předal tře-
tímu příteli, který ho hodlal opustit až u popraviště.
Tak se tyto verše zachovaly a Latouche, jemuž vděčíme za jedi-
né vydání díla Andrého Chéniera, je mohl zařadit do svazku, který
každý z nás umí nazpamět.

Jako poslední paprsek a poslední dech vánku

oživují konec krásného dne,
u úpatí popraviště já ještě zkouším svoji lyru!
Možná brzy přijde na mě řada!
Možná dříve než hodina, která se promenuje v kruhu,

– 265 –
 položí na zářivý smalt
v těch šedesáti krůčcích, jimiž je její cesta ohraničená,
svou zvučnou a bdělou nohu,
spánek hrobu zatíží moje víčka.
Možná dříve, než dokončím poslední verš,
co začínám psát v těchto děsných zdech,
přijde posel smrti, temný rekrut stínů,
doprovázený mrzkými vojáky,
a naplní zvukem mého jména ty dlouhé temné chodby…

Ve chvíli, kdy André vystupoval na popraviště, se udeřil do čela

a povzdechl:
„Ach, přesto jsem tam něco měl!“
„Mýlíš se,“ ozval se ten, co neměl zemřít, a ukázal na jeho srdce:
„Měls to tady!“
André Chénier, kvůli němuž jsme se vzdálili od našeho tématu
a vzpomínka na nějž nás inspirovala k těmto řádkům, jako první
zasadil prapor nové poetiky.
Nikdo před ním nenapsal takové verše.
A nebojím se říct: nikdo po něm takové patrně nenapíše.

– 266 –
 IV
Sekce

V den, kdy Konvent vyhlásil Ústavu z roku III, každý zvolal:

„Konvent si podepsal svůj rozsudek smrti.“
A skutečně se všeobecně soudilo, že podobně, jako to bylo v Kon-
stituantě, zakáže i Konvent svým odcházejícím členům vstup do
Shromáždění, které přijde po něm.
Nestalo se tak.
Konvent dobře pochopil, že právě v něm sídlí poslední republi-
kánský duch. U lidu tak vrtkavého, jako je francouzský národ, který
v jedné chvíli nadšení svrhl monarchii trvající osm století, nemohla
republika během tří let revoluce ještě natolik pevně zakořenit, aby
mohla být její existence ponechána jenom přirozenému běhu věcí.
Revoluci mohli dobře bránit pouze ti, kdo ji provedli a kdo měli
zájem na tom, aby trvala navždy.
Ale kdo to byli?
Členové Národního konventu, kteří zničili feudální konstituci
14. července a 4. srpna 1789;
ti, kteří 10. srpna 1792 svrhli královský trůn;
ti, kteří 21. ledna nechali králi srazit hlavu;
a ti, kteří od 21. ledna až do dne, kam jsme dospěli ve svém
vyprávění, bojovali proti Evropě, unavili Prusko i Španělsko tak,
že obě země požádaly o mír, a zapudili Rakušany za naše hranice.
A tak pátého fructidoru (22. srpna) Konvent ustanovil, že nové
legislativní těleso se bude skládat ze dvou rad, Rady pěti set a Rady
starších; v té první bude pět set členů a bude navrhovat zákony,
v té druhé bude členů dvě stě padesát a zákony bude schvalovat,
přičemž obě rady se měly nejdříve skládat ze dvou třetin Konventu,
nově měla být zvolena pouze třetina.

– 267 –
 Zbývalo zjistit, kdo bude tím výběrem pověřen.
Bude jmenovat sám Konvent ty ze svých členů, kteří měli tvořit
část Rady pěti set a Rady starších, nebo budou tímto úkolem pově-
řena volební shromáždění?
Třináctého fructidoru (30. srpna) bylo po zasedání těch nej-
bouřlivějších členů rozhodnuto, že výběr bude předán volebním
shromážděním.
Tomu se říká dekrety z pátého a třináctého fructidoru.
Možná se tu rozmachujeme v této čistě historické části více,
než je nezbytně nutné; ale kráčíme mílovými kroky k děsivému
třináctému vendémiairu – tedy dnu, kdy Pařížané poprvé uslyšeli
v ulicích svého města hřmít děla –, a chtěli bychom, aby ten zločin
dopadl na ty, kdo byli jeho hlavními původci.
Paříž byla v té době, stejně jako dnes mozkem Francie, i když
byla centralizace tehdy menší, protože netrvala déle než čtyři nebo
pět let. Co přijala Paříž, Francie potvrdila.
To bylo patrné hlavně ve chvíli, kdy se girondini bez úspěchu
pokusili federalizovat venkov.
Paříž byla rozdělena do osmačtyřiceti sekcí.
Tyto sekce nebyly roajalistické; naopak slavnostně vyhlašovaly
svoji oddanost Republice a kromě dvou či tří, jejichž reakční smýš-
lení bylo známé, žádná z těchto sekcí neupadla do absurdního pro-
tiřečení, aby totiž začala, když už se prolilo tolik krve a obětovalo
tolik občanů nějakému principu, tento princip popírat právě ve
chvíli, kdy konečně nesl ovoce.
Jenomže Paříž se vyděsila, když už se po kolena brodila v krvi,
zastavila se ve třech čtvrtinách cesty, rozhorlila se na teroristy,
kteří chtěli pokračovat v popravách, zatímco ona si přála, aby
ustaly. Paříž tedy neopustila prapor Republiky, ukazovala, že je
stále připravena jej nést, ale ne dále, než jej chtěli donést girondini
a kordeliéři.

– 268 –
 Tento prapor přijala Paříž za vlastní ve chvíli, kdy se pod ním
schovaly zbytky dvou stran, co jsme tu jmenovali; odnynějška bude
patřit umírněné republice a bude provolávat heslo: Smrt jakobínům!
Konvent však přijal opatření, aby mohl zachránit těch několik
jakobínů, kteří unikli devátému termidoru a do jejichž rukou chtěl
vrátit posvátnou archu Republiky.
Není pochyb o tom, že sekce ovládané strachem z návratu Hrůzo-
vlády, či chcete‑li Teroru, sloužily roajalistům lépe, než by to udělali
ti nejoddanější stoupenci.
Nikdy nebylo vidět v Paříži tolik cizinců. Hotely byly plné po
střechy. Předměstí Saint‑Germain, před šesti měsíci ještě pusté,
teď přetékalo emigranty, šuany, kněžími, kteří nesložili přísahu
Revoluci, dovozci a vývozci zboží a rozvedenými ženami.
Říkalo se, že Tallien a Hoche přešli k roajalistům. Skutečností
však bylo, že roajalisté získali Rovèra a Saladina a neměli potře-
bu získávat Lanjuinaise, Boissyho d’Anglas, Henryho de Larivièra
a Lesage, kteří byli roajalisty stále, jenom nosili masku v době, kdy
chtěli být považováni za republikány.
Tvrdilo se, že nejlepší nabídky byly činěny Pichegruovi. Že je
nejprve odmítal, ale postupem času začínal být ústupnější, ve hře
byly totiž údajně milion v hotovosti, dvě stě tisíc livrů renty, zámek
Chambord, vévodství Artois a vláda v Alsasku.
Vládl údiv nad tím množstvím navracejících se emigrantů, jedni
se vraceli s falešnými pasy a smyšlenými jmény, druzí pod skuteč-
nými jmény a žádali o vyškrtnutí ze seznamu emigrantů. Jiní zase
s falešnými certifikáty o místě pobytu v ruce tvrdili, že nikdy Francii
neopustili.
Zbytečně byl vydán dekret, že se všichni navrátivší se emigranti
mají vrátit do svých obcí a vyčkat tam rozhodnutí komité o vše-
obecné bezpečnosti; emigranti si vždycky našli cestičku, jak obejít
toto nařízení a zůstat v Paříži.

– 269 –
 Bylo zřejmé, že tolik lidí stejného smýšlení nepřivedla na jedno
místo náhoda, což vzbuzovalo neklid.
Lidé cítili, že se tu spřádá cosi vážného.
Po ulicích bylo vidět spoustu šedých oděvů s černým a zeleným
límcem a za každým takovým kabátem se lidé ohlíželi.
Byla to barva šuanů.
Skoro vždycky se poté, co přešli mladíci veřejně nosící králov-
skou livrej, strhly rvačky.
Dussault a Marchenna, dva nejslavnější pamfletáři té doby, pole-
povali zdi domů plakáty, které vyzývaly Pařížany ke vzpouře.
Starý La Harpe, údajný Voltairův žák, který začal Voltairovi bu-
dovat kult a později se ho odřekl, tedy původně zuřivý demagog
La Harpe se stal během několikaměsíčního věznění zapáleným
reakcionářem a napadal Konvent, který ho měl v úctě.
Jistý Lemaistre vedl v Paříži veřejnou lóži roajalistů, jíž odpoví-
dala podobná shromaždiště na venkově; doufal, že se mu s pomocí
obratně rozšiřovaných styků podaří udělat z celé Francie Vendée.
V Mantes byla pobočka jeho lóže, která přijímala rozkazy z Paří-
že. Lemaistre uspořádal pro stoupence v Mantes skvostnou hostinu,
během níž hostitel obnovil tradici versailleské večeře pro gardisty
a nechal naservírovat mísu s bílými kokardami.
Každý host si vzal jednu a připnul si ji na klobouk.
Neproběhl den, kdy by nebyla spáchána nějaká vražda, kdy by
nebyl utlučen holí nějaký vlastenec. Vrahem byl vždycky buď kuás­
ný švihák, nebo mladík v šedém oděvu.
K atentátům docházelo zejména v kavárnách, v ulici de la Loi,
bývalé Richelieuově ulici, u restauratéra Garchiho, ve Feydeauově
divadle nebo na Italském bulváru.
Bylo zjevné, že za těmito výtržnostmi stojí opozice proti dekre-
tům z pátého a třináctého fructidoru, podle nichž Radu pěti set
tvořili ze dvou třetin bývalí členové Konventu.

– 270 –
 Pravda je, že ty dvě třetiny byly jmenovány nikoli samotným
Konventem, jak se toho sekce zprvu bály, ale primárními shromáž-
děními.
Sekce doufaly, že půjde o stoprocentní volby, že nastoupí noví
lidé a komora bude naprosto reakcionářská.
Nejdřív se mluvilo o jmenování prezidenta.
Ale monarchistická tendence byla tak zjevná, že ve chvíli, kdy byl
tento návrh vznesen v Konventu, girondin Louvet, jeden z těch, co
unikli masakru, zvolal:
„To je báječně vymyšleno! Takhle vám jednoho dne jmenují
Bourbona!“
Právě proto, aby se prezidentství nemohlo stát cestou ke králov-
ství, navrhli výkonné direktorium složené z pěti členů.
Všechny moci byly rozděleny následujícím způsobem – nikdy,
ani v nejprogresivnějších revolučních dnech, nespočívala volba na
tak širokém základě jako dnes:
Hlasování probíhalo ve dvou stupních.
Všichni občané od jednadvaceti let se spojili v primárním shro-
máždění prvního prairialu a jmenovali volební shromáždění.
Tato volební shromáždění se sešla dvacátého prairialu, aby jme-
novala dvě rady.
A tyto dvě rady jmenovaly direktorium.

– 271 –
 V
Předseda sekce Le Peletier

Za den voleb byl vybrán dvacátý fructidor.

Všichni doufali, že tyto první volby Francouzů po tak strašlivých
otřesech budou hymnem zapomnění na nespravedlnosti.
Místo toho nastoupila pomsta.
Všichni skuteční, čistí, nestranní a energičtí vlastenci byli vyhná-
ni ze sekcí, které se začaly připravovat na zorganizování povstání.
Vyhnaní vlastenci se utekli ke Konventu, zaplavili tribuny, vyprá-
věli, co se děje, upozornili Konvent, že si má dávat pozor na sekce,
žádali zbraně a prohlašovali, že jsou připraveni použít je na obranu
Republiky.
Nazítří a v následujících dnech bylo nebezpečí této situace už
tak zjevné, že čtyřicet sedm z osmačtyřiceti sekcí tvořících celek
pařížské populace přijalo Ústavu a odmítlo dekrety.
Jedině sekce Quinze‑Vingts všechno přijala, dekrety i Ústavu.
Naše armády, z nichž dvě byly momentálně v nečinnosti díky
míru uzavřenému s Pruskem a se Španělskem, volily naopak bez
výhrad a s výkřiky nadšení.
Armáda ze Sambry a Másy, jediná, která zůstala v činnosti,
zvítězila ve Wattignies, uvolnila sevření v Maubeuge, triumfovala
ve Fleurus, vydala Francii Belgii, přešla přes Rýn v Düsseldorfu,
zablokovala Mohuč a vítězstvími u Ourthe a Roëru nám zajistila
linii na Rýně.
Zastavila se na bitevním poli, kde právě zvítězila, a nad mrtvými
těly Francouzů, kteří zemřeli za svobodu, přísahala věrnost nové
ústavě, jež učiní konec Teroru, udrží Republiku a bude pokračovat
v Revoluci.

– 272 –
 Pro Konvent a pro všechny skutečné zbylé francouzské vlastence
znamenala tahle zpráva o nadšeném hlasování našich armád ne-
skonalou radost.
Prvního vendémiairu roku IV (23. září 1795) byl vyhlášen výsle-
dek všeobecných voleb.
Ústava byla přijata všude.
Dekrety pak valnou většinou rovněž.
V několika lokalitách zašli tak daleko, že tam hlasovali pro krále;
což jenom dokazuje stupeň volnosti, k níž se dospělo dva měsíce
po devátém termidoru.
Tato novina vyvolala v Paříži nejživější senzaci, a to senzaci
dvojího druhu:
Radost u patriotů – stoupenců Konventu.
Zuřivou zlost v roajalistických sekcích.
Sekce Le Peletier, známá během celé revoluce pod jménem sekce
Filles‑Saint‑Thomas, Dcer svatého Tomáše, nejreakčnější ze všech –
jejíž granátníci odolali desátého srpna na dvoře zámku Marseilla-
nům –, si vytkla tuto zásadu: „Pravomoci ustanoveného zákonodár-
ného sboru končí tam, kde se střetnou s vůlí shromážděného lidu.“
Tato zásada byla přetvořena ve výnos a ten byl zaslán sedmačty-
řiceti dalším sekcím, které ho příznivě přijaly.
Vlastně se tím jasně vyjadřovaly pro rozpuštění Shromáždění.
Konvent se nenechal zastrašit: odpověděl prohlášením a dekre-
tem.
Prohlašoval, že pokud bude jeho moc ohrožena, stáhne se do
nějakého provinčního města, kde bude pokračovat v činnosti.
V dekretu uváděl, že všechny dobyté země za Rýnem, stejně tak
jako Belgie, stát Liège a Lucembursko jsou připojeny k Francii.
To byla odpověď na výzvu, aby odstoupil: upozornil na svoji
velikost.
Sekce Le Peletier vyslala do Shromáždění svého předsedu v čele
šestičlenné deputace, aby tam přednesl to, čemu říkali akt záruky.

– 273 –
Vlastně to byl výnos sekce, v němž se říkalo, že tváří v tvář shro-
mážděnému lidu končí pravomoci celého zákonodárného sboru.
Předsedou byl asi čtyřiadvacetiletý nebo pětadvacetiletý mladík.
Ačkoli byl oblečený neokázale, z celé jeho osoby vyzařovala vysoká
elegance spočívající více v jeho chování než v odění.
Podle umírněné módy měl na sobě redingot z temně granátového
sametu s knoflíky z gagátu s vybroušenými fazetami a knoflíkovými
dírkami obšitými černým hedvábím…
Vázanka z bílého fulardového hedvábí s volnými a poletujícími
cípy se mu vlnila kolem krku.
Vesta z bílého piku s velmi světlými modrými květy, kalhoty
z perlově šedého sukna, bílé hedvábné punčochy, střevíce a nízká
černá čapka s širokými okraji doplňovaly jeho úbor.
Měl bílou pleť a světlé vlasy muže ze severu či východu, živé
a současně hluboké oči, bílé jemné zuby pod plnými rudými rty.
Trojbarevný opasek složený tak, že z něj byla vidět skoro jenom
bílá část, svíral obdivuhodně štíhlý pas; na opasku visela šavle a za
ním byly zastrčeny dvě pistole.
Pokročil až k zábradlí, své druhy nechal za sebou, a s tím pový-
šeným výrazem, který dosud nesestoupil k buržoazii nebo k němuž
ještě buržoazie nedospěla, promluvil.
„Občané poslanci,“ oslovil silným hlasem Boissyho d’Anglas,
předsedu Konventu, „přicházím vám oznámit jménem mateřské
sekce, jejímž mám čest být předsedou, a jménem sedmačtyřiceti
dalších sekcí s výjimkou sekce Quinze‑Vingts, že vám odnímáme
moc a že vaše vláda skončila. Schvalujeme Ústavu, ale odmítáme
dekrety; nemáte právo jmenovat sami sebe. Zaslužte si, abychom
vás zvolili, ale nenakazujte nám to.“
„Konvent neuznává ani mateřskou sekci, ani jiné sekce,“ odvětil
Boissy d’Anglas, „a bude zacházet s každým, kdo neuposlechne
dekretů, jako se vzbouřencem.“

– 274 –
 „A my zase,“ opáčil mladík, „budeme považovat za utlačitelskou
každou moc, která nám bude chtít vnutit nelegální vůli!“
„Dej si dobrý pozor, občane!“ zahrozil mu klidným, ale výhrůž-
ným hlasem Boissy d’Anglas. „Nikdo nemá právo mluvit tu hlasitěji
než předseda tohoto shromáždění.“
„S výjimkou mne,“ odsekl mladý předseda, „protože já jsem ještě
nad tebou.“
„Kdo jsi?“
„Jsem svrchovaný lid.“
„A kdo jsme tedy my, které si ten lid zvolil?“
„Nejste ničím ve chvíli, kdy se znovu shromáždil a odebral vám
veškeré pravomoci, které vám předtím svěřil. Byli jste jmenováni
před třemi lety, jste oslabení, unavení, vyčerpaní třemi lety bojů; ztě-
lesňujete představy minulé doby, která je vzdálená tomu, co žijeme
dnes. Copak se před třemi lety daly předvídat události, které nastaly?
Mne jmenovali před třemi dny, já představuji vůli včerejška, dneška
i zítřka. Vás zvolil lid, budiž! Ale lid z dvaadevadesátého, když bylo po-
třeba zničit království, upevnit lidská práva, vyhnat cizince z Francie,
vztyčit popraviště, srazit příliš vysoké hlavy, rozdělit vlastnictví; vaše
dílo je vykonáno: dobře, nebo špatně, na tom málo záleží, je vykonáno
a devátý termidor vám všem dal na vědomí, že máte odstoupit. Dnes
chcete vy, muži z bouřlivých dnů, prodlužovat dobu své moci, když už
žádný z důvodů, který vás k moci dostal, neexistuje, když je království
mrtvé, nepřítel opustil naše hranice, všechny frakce jsou potlače-
né, popraviště zbytečná, majetky rozdělené. Chcete se jen pro své
soukromé zájmy a osobní ambice držet u moci, vnucovat nám, co si
máme vybírat, vnutit sebe sama lidu! Lid vás nechce. Pro čistou dobu
je potřeba čistých rukou; je třeba očistit komoru od všech stoupenců
teroru, jejichž jména jsou zapsaná v historii pod jmény zářijových
vrahů a gilotinérů; je to potřeba, protože to vyžaduje logika situace,
protože je to výraz svědomí lidu, protože je to vůle sedmačtyřiceti
pařížských sekcí, tedy pařížského lidu.“

– 275 –
 Tento projev byl vyslechnut v udiveném tichu přerušovaném
pouze pauzami řečníka, po jeho skončení vybuchl ve shromáždění
i na tribunách strašlivý kravál.
Mladý předseda okrsku Le Peletier právě pronesl nahlas to, co
už čtrnáct dní říkali potichu roajalisté, emigranti i šuani na každém
rohu ve městě.
Poprvé bylo jasně vyřčeno, jak se věci mezi monarchisty a re-
publikány mají.
Předseda shromáždění prudce zazvonil na zvonek, a když viděl,
že zvonění je k ničemu, nasadil si klobouk.
Během toho zachovával řečník sekce Le Peletier s rukou polože-
nou na pažbě pistole naprostý klid. Čekal, až hluk utichne a před-
seda Konventu mu odpoví.
Trvalo dlouho, než se rozhostilo ticho.
Boissy d’Anglas dal znamení, že chce promluvit.
Byl to muž schopný odpovědět takovému řečníku.
Hrozivá povýšenost jednoho se tu měla srazit s pohrdavou pý-
chou druhého. Aristokrat‑monarchista promluvil, aristokrat‑liberál
se mu chystal odpovědět.
Byť měl zamračené obočí a skoro uhrančivé oči potemnělé hně-
vem, jeho hlas byl klidný.
„Vy, kdo jste právě vyslechli řečníka přede mnou, jistě sami po-
soudíte, jak je Konvent tolerantní a silný. Kdyby si něco takového
dovolil před námi pronést občan předseda sekce Le Peletier před
několika měsíci, ani by svůj buřičský projev nedokončil. Ještě bě-
hem téhož zasedání by byl řečník zatčen a nazítří by se jeho hlava
koulela z popraviště. V krvavých dnech se bojíme všeho, dokonce
i uplatňování svého práva, a abychom strach potlačili, ničíme objekt
onoho strachu. Ve dnech klidu a síly už tak nejednáme, jsme si jistí
svým právem. Pařížské sekce nás sice napadají, ale celá Francie nás
podporuje a podporují nás i naše neporazitelné armády. Vyslechli
jsme tě trpělivě a odpovídáme ti bez zlosti: vrať se k těm, kdo tě

– 276 –
poslali. Řekni jim, že jim dáváme tři dny, aby se probudili ze svého
pomýlení, a pokud se do tří dnů nevzpamatují a dobrovolně ne­
uposlechnou dekrety, donutíme je k tomu silou.“
„A vy zase vězte,“ opáčil mladík se stejnou pevností, „pokud do tří
dnů nesložíte svůj mandát, pokud do tří dnů nevyhlásíte svobodné
volby, celá Paříž vyrazí proti Konventu a dopadne na něj hněv lidu.“
„Dobrá,“ na to Boissy d’Anglas, „dnes je desátého vendémiairu…“
Mladík ho nenechal dokončit větu.
„Takže třináctého vendémiairu! To bude zase jedno datum, které
přidáme ke krvavým datům vaší historie, za to vám ručím!“
Vykročil ke svým druhům a uprostřed nich vyšel, ještě před
odchodem pohrozil gestem celému shromáždění. Nikdo neznal
jeho jméno, teprve před třemi dny byl na Lemaistrovo doporučení
jmenován předsedou sekce Le Peletier.
Každý si pro sebe říkal:
„To není muž z lidu ani měšťák, to je aristokrat.“

– 277 –
 VI
Tři vůdci

Téhož večera se sekce Le Peletier sešla ve svém centrálním komité,

ujistila se o spolupráci s okrsky Butte‑des‑Moulins, Contrat‑Social,
Luxembourg, Théâtre français, ulice Poissonnière, Brutus a Temple.
Potom začaly brázdit ulice Paříže skupiny hejsků (hejsek je sy-
nonymem kuásných šviháků), které vykřikovaly:
„Pryč se dvěma třetinami!“
Konvent na druhé straně shromáždil všechny vojáky, kolik jich
sehnal v sablonském ležení, bylo tam skoro pět nebo šest tisíc
mužů, do jejich čela postavil jako velitele generála Menoua, který
stál v roce 1792 v čele druhého ležení zformovaného u Paříže, po-
tom byl poslán do Vendée, kde utrpěl porážku.
Po předešlých zásluhách byl 2. prairialu jmenován generálem
vnitřního vojska, aby zachránil Konvent.
Několik skupin mladíků pokřikujících „Pryč se dvěma třetinami!“
potkalo Menouovy patroly, a místo aby se všichni rozptýlili, když
k tomu byli vyzváni, odpověděli ranami z pistolí a jednou ranou
z pušky. Tekla krev.
Během té doby, to znamená večer desátého vendémiairu, předal
mladý předseda sekce Le Peletier, která sídlila v klášteře Filles-
‑Saint‑Thomas nacházejícím se v té době na místě, kde stojí Burza,
předsednictví shromáždění svému zástupci, skočil do kočáru, který
potkal na rohu ulice Notre‑Dame‑des‑Victoires, a nechal se odvézt
do velkého domu v ulici des Postes, patřícího jezuitům.
Všechna okna domu byla zavřená, dovnitř nepronikl ani paprsek
světla.
Mladík nechal zastavit kočár před hlavními dveřmi a zaplatil ko-
čímu. Když vůz zmizel za rohem ulice Puits‑qui‑parle a hluk jeho kol

– 278 –
zeslábl, popošel ještě kus před dům, prohlédl si ulici, a když viděl, že
je pustá, zaklepal zvláštním způsobem na branku do zahrady, která
se rychle otevřela: důkaz toho, že za nimi stála osoba bdící nad tím,
aby návštěvníci dlouho nečekali.
„Mojžíš!“ řekl člen společenství, co otevřel dveře.
„Manu!“ odpověděl nově příchozí.
Použil jméno hindského zákonodárce v odpověď na jméno zá-
konodárce židovského. Branka se opět zavřela a mladý předseda
sekce Le Peletier mohl pokračovat v cestě.
Obešel dům.
Okna byla zavřená stejně pevně do zahrady jako do ulice; jenom
dveře nad hlavním schodištěm byly otevřené, ale hlídané dalším
členem společenství.
Tomu nově příchozí řekl:
„Mojžíš!“
A ten zase odpověděl jménem Manu.
Strážce dveří ustoupil a pustil dál mladého předsedu, jemuž už
v další cestě nestála žádná překážka, a tudíž kráčel přímo ke třetím
dveřím, otevřel je a vstoupil do místnosti, kde už na něj čekali.
Byli to předsedové sekcí Butte‑des‑Moulins, Contrat‑Social, Lu-
xembourg, ulice Poissonière, Brutus a Temple, kteří přišli oznámit,
že jsou připraveni následovat osud mateřského okrsku a vzbouřit
se spolu s ním.
Sotva nově příchozí otevřel dveře, přistoupil k němu asi pětačty-
řicetiletý muž v generálské uniformě a podal mu ruku.
Byl to občan Auguste Danican, který byl právě jmenován vrch-
ním velitelem sekcí. Sloužil ve Vendée proti Vendéeským; podezírali
ho však ze spojenectví s Georgesem Cadoudalem, byl odvolán, díky
devátému termidoru zázrakem unikl gilotině a právě zaujal místo
v řadách kontrarevoluce.
Sekce nejdřív pomýšlely na to, že jmenují do této funkce mladé-
ho předsedu okrsku Le Peletier, který přišel před třemi nebo čtyřmi

– 279 –
dny z Besançonu a vřele ho doporučoval roajalista Lemaistre. Ale
když se mladík dověděl, že tu funkci přislíbili Danicanovi a že by
měl v tomto mocném muži nepřítele, kdyby mu kvůli němu odebrali
slíbené velení, prohlásil, že se klidně spokojí s druhým, a dokonce
i třetím místem pod podmínkou, že se bude moci aktivně zúčastnit
boje, který určitě vypukne každým dnem.
Aby si mohl Danican pohovořit s mladíkem, opustil malého muže
s hrubou poťouchlou tváří, zkřivenými ústy a zlým pohledem. Byl
to Fréron.
Fréron, jehož zapudila Hora na základě podrývání a jízlivostí
Mojžíše Bayla. Fréron, zpočátku zanícený republikán, jehož však
s odporem odstranili girondini, když proti němu hřímal Isnard; Fré-
ron, zbavený svého falešného patriotismu, zcela obnažený a přitom
pokrytý leprou zločinu, měl potřebu přimknout se k nějaké frakci,
kde by se schoval. Nakonec se přimkl k roajalistické straně, která
jako každá ilegální strana neměla příliš na výběr a přijímala kdekoho.
Viděli jsme hodně revolucí a nikdo z nás není schopen vysvětlit
jisté antipatie, které v dobách zmatků pronásledují některé politiky,
ani jistá nelogická spojenectví, co zůstávají naprosto nepochopená.
Fréron nebyl nic a ničím nevynikal; neměl ani ducha, ani cha-
rakter, ani politický úsudek; jako novinář byl jedním z průměrných
pisálků nabízejících se za denní chleba, ochotný prodat komukoli
zbytky cti a pověsti svého otce.
Poslali ho jako zástupce lidu do provincie, vrátil se z Marseille
a z Toulonu pokrytý roajalistickou krví.
Tak si to nějak vysvětlete.
Najednou se Fréron octl v čele mocné strany mládeže, strany ener-
gie, pomsty, strany planoucí vášněmi doby, které uprostřed bezvládí
vedou k čemukoli, jenomže vám slušný člověk nepodá ruku.
Fréron právě mnohomluvně a s velkým zápalem vyložil, co dělají
venku mladíci, kteří, jak jsme řekli, po sobě stříleli s Menouovými
vojáky.

– 280 –
 Mladý předseda naopak sdělil přítomným naprosto jednoduše,
k čemu došlo v Konventu, a prohlásil, že už nemůžou couvnout.
Válka mezi zástupci lidu a členy sekcí vypukla.
Vítězství bude zcela nepopiratelně v tuto hodinu na straně toho,
kdo se lépe připraví k boji.
V této velmi naléhavé situaci Danican nicméně upozornil, že
nemůžou nic rozhodnout bez Lemaistra a osoby, s níž Lemaistre
právě jednal.
Sotva dokončil větu, vstoupil vůdce roajalistů s mužem mezi
čtyřiadvaceti a pětadvaceti lety, s kulatou a upřímnou tváří, se
světlými kudrnatými vlasy, které mu skoro úplně zakrývaly čelo,
s modrýma vyboulenýma očima, krkem vraženým mezi ramena,
širokým hrudníkem a herkulovskými pažemi.
Měl na sobě úbor bohatých sedláků z Morbihanu.
Jen zlatý, na prst široký prýmek lemoval límec a okraj jeho ka-
bátu a rovněž okraj klobouku.
Mladý předseda mu šel naproti.
Šuan mu podal ruku.
Bylo zřejmé, že oba spiklenci věděli, že se mají setkat, a ačkoli se
předtím nikdy neviděli, poznali se.

– 281 –
 VII
Generál Kulatá hlava
a vůdce Jehúových tovaryšů

Lemaistre muže navzájem představil.

„Generál Kulatá hlava,“ ukázal na šuana. „Občan Morgan, vůdce
Jehúových tovaryšů,“ dodal a uklonil se před předsedou sekce Le
Peletier.
Mladíci si stiskli ruce.
„Ačkoli náhoda chtěla, abychom se narodili na opačných koncích
Francie,“ řekl Morgan, „spojují nás stejné názory. Jsme sice přibližně
stejně staří, generále, jenomže vy už jste slavný, zatímco mne ještě
nikdo nezná, všeobecně se ví pouze o neštěstích, která postihla
moji rodinu. Právě těmto neštěstím a své touze po pomstě vděčím
za doporučení roajalistického výboru v kraji Jura a pozici, kterou
zaujímám v sekci Le Peletier, kde mě jmenovali předsedou díky
panu Lemaistrovi.“
„Pane hrabě,“ odvětil roajalistický generál s úklonou, „nemám tu
čest patřit k francouzské šlechtě jako vy. Jsem křupan, jemuž čou-
há sláma z bot. Pokud nás však povolali, abychom riskovali hlavu
na téže šibenici, bylo by dobré, abychom se poznali. Člověk nerad
umírá ve společnosti někoho, s nímž by nerad žil.“
„To všichni křupani, jak říkáte, u vás tak krásně mluví a tak ele-
gantně se vyjadřují, generále? V tom případě nemáte proč litovat,
že jste se nenarodil mezi šlechtici, mezi něž náhodou patřím já.“
„Musím říct, pane hrabě,“ opáčil mladý generál, „že moje výchova
se trochu vymykala z obvyklé výchovy bretonského sedláka. Jako
nejstaršího z deseti dětí mě brzy poslali do collège ve Vannes, kde
se mi dostalo velmi slušného vzdělání.“

– 282 –
 „Podle toho, co jsem slyšel,“ poznamenal s úsměvem ten, koho
šuan obdařil titulem hrabě, „označili vás jako dítě předurčené k vel-
kým věcem.“
„Nevím, jestli se mám tou předpovědí chlubit, byť byla už zčásti
naplněna. Matka seděla na prahu našeho domu a kojila mě. Vtom
šel kolem žebrák, zastavil se, opřel se o hůl a zadíval se na nás.
Maminka mu podle svého zvyku nechala kus chleba a vložila mu
do dlaně drobný peníz.
Žebrák potřásl hlavou a dotkl se vyzáblým prstem mého čela:
‚Tohle dítě,‘ řekl, ‚přinese rodině velké změny a způsobí státu
značné potíže!‘
Potom mě chvilku pozoroval se smutným výrazem a dodal:
‚Zemře mladý! Ale vykoná toho více, než kdyby se dožil sta let!‘
A pokračoval v cestě.
Loni se proroctví vyplnilo, co se mé rodiny týče.
Jak víte, zúčastnil jsem se povstání ve Vendée v letech 93 a 94.“
„A ta účast vám přinesla slávu!“ přerušil ho Morgan.
„Dělal jsem, co jsem mohl…
Loni, zrovna když jsem organizoval muže v Morbihanu, vstoupili
v noci do Kerliana vojáci a obklíčili náš dům. Zajali otce, matku,
strýce, děti a všechny nás odvedli do vězení v Brestu.
Tehdy si maminka vzpomněla na tu žebrákovu předpověď. Chu-
dák žena! Rozplakala se a vyčetla mi, že jsem příčinou neštěstí celé
rodiny. Pokoušel jsem se ji utěšit a posílit, říkal jsem jí, že trpí pro
svého Boha a pro svého krále. Ale co chcete! Ženy neznají hodnotu
těchto dvou slov. Matka pořád plakala a nakonec zemřela ve věznici
v Brestu při porodu dalšího dítěte.
Strýc skonal v téže věznici o měsíc později.
Na smrtelné posteli mi sdělil jméno jednoho ze svých přátel, jemuž
půjčil devět tisíc franků s tím, že mu je vrátí, jakmile o ně požádá. Strýc
byl mrtev a já jsem měl jedinou touhu: utéct z vězení, vyžádat si po
strýcově dlužníkovi tu sumu a použít ji pro povstání. Podařilo se mi to.

– 283 –
 Strýcův přítel bydlel v Rennes. Zašel jsem k němu. Byl zrovna
v Paříži.
Vzal jsem si jeho adresu a vydal se za ním. Našel jsem ho. Jako
věrný a čestný Bretonec mi vrátil ve zlatě částku, kterou si ve zlatě
vypůjčil. Mám ji tady, v opasku,“ pokračoval mladý muž a poklepal
si na bok. „Je to devět tisíc franků ve zlatě, což dělá v dnešní měně
dvě stě tisíc.
Vy zburcujte Paříž. Do čtrnácti dnů povstane celý Morbihan.“
Mladí muži se neznatelně vzdálili od skupiny ostatních a stáli
teď o samotě v okenním výklenku.
Předseda sekce Le Peletier se rozhlédl kolem sebe, a když viděl,
že je dost daleko od ostatních spiklenců, takže nikdo neuslyší, co
bude říkat, položil generálovi ruku na paži:
„Hovořil jste o své rodině, generále. Dlužím vám stejné vysvět-
lení o své rodině a o sobě.
Morgan je mé válečné jméno. Jmenuji se Eduard de Sainte‑Her-
mine. Můj otec, hrabě Prosper de Sainte‑Hermine, zemřel na gilo-
tině; matka zemřela bolestí; starší bratr Léon de Sainte‑Hermine
byl zastřelen.
Stejně jako otec odkázal svoji pomstu mému staršímu bratru,
odkázal bratr svoji i otcovu pomstu mně. Jeden hoch z mého kraje,
který byl přítomen bratrově popravě, mi přinesl jeho vojenskou
čapku a jediný bratrský vzkaz, který mi mohl předat. Byla to slova:
‚Teď je řada na tobě…!‘
Dal jsem se do díla. Protože jsem nemohl uspět v Juře a Alsasku,
ryze patriotických krajích, zorganizoval jsem s přáteli, mladými
šlechtici z okolí Lyonu, bandy olupující vládu o peníze, které jsme
pak předávali vám a vašim přátelům v Morbihanu a ve Vendée.
Proto jsem si tolik přál se s vámi setkat. Jsme předurčeni k tomu,
abychom si podali ruce z obou konců Francie.“
„Jenže já vám podávám tu svoji prázdnou, kdežto vy mi dáváte
ruku plnou peněz,“ zasmál se generál.

– 284 –
 „To je jenom malá odměna za slávu, kterou v těchto časech naší
věci získáváte a která nám tolik chybí. Ale co se dá dělat, každý z nás
pracuje pro Boha na místě, kam ho Bůh postavil. To proto jsem tak
spěchal, abych se zapojil do nějaké činnosti, která by měla skutečný
význam v dobách, co nás čekají.
A jak to tady dopadne? To nikdo netuší. Pokud proti nám nepo-
staví nikoho jiného než Menoua, má to Konvent spočítané. Zítra
bude rozpuštěn, bude prohlášena monarchie a na trůn nastoupí
Ludvík XVIII.“
„Jakže? Ludvík XVIII.?“ otázal se udiveně šuan.
„Ano… Ludvík XVII. zemřel ve vězení, ale království existovat
nepřestalo.
Znáte přece větu udržující francouzskou monarchii: Král je mr‑
tev, ať žije král!
Král Ludvík XVII. zemřel: ať žije král Ludvík XVIII.!
Regent nenastoupí po svém bratru, ale po synovci.“
„Podivné kralování zažil ten hoch,“ poznamenal šuan a pokr-
čil rameny. „Během něho mu gilotinovali otce, matku i tetu, jeho
uvěznili v Templu, kde měl za učitele příštipkáře! Přiznávám se
vám, drahý hrabě, zdá se mi, že strana, jíž jsem oddán tělem i duší,
bloudí občas po cestách, které mě děsí. Představte si třeba – Bůh
uchovej, aby se to opravdu stalo! –, že Jeho Veličenstvo Ludvík XVIII.
nastoupí na trůn až za takových dvanáct nebo patnáct let, a těch
dvanáct nebo patnáct let bude Francii vládnout odkud? Na jakém
místě světa se bude nacházet?“
„Umím si to představit!“
„Je to absurdní! Ale promiňte, jsem obyčejný sedlák. Nepotře-
buju všemu rozumět. Království je moje druhé náboženství a moje
víra je v tomto případě stejně silná jako víra v Boha.“
„Jste statečný muž,“ pravil Morgan, „a prosím vás, abyste se stal
mým přítelem, ať se ještě někdy uvidíme, nebo ne. Pokud se nese-
tkáme, bude to proto, že mě zabijí: budu zastřelen nebo skončím

– 285 –
na gilotině. V tom případě po mně zdědí moji pomstu můj mladší
bratr, stejně jako ji starší bratr zdědil po otci a já po starším bratro-
vi… Pokud království zvítězí díky obětem, které jsme mu přinesli,
stanou se z nás hrdinové. Pokud zhyne navzdory našim obětem,
budeme mučedníky. Vidíte sám, že ani v jednom případě nemáme
čeho litovat.“
Šuan se na chvilku odmlčel.
Potom se hluboce zadíval do očí mladého šlechtice:
„Pane hrabě,“ řekl, „když se muži jako vy a já potkají a mají to
štěstí, že slouží jedné věci, musí si přísahat, nechci říct věčné přá-
telství, neboť šlechtic by se možná nerad skláněl k sedlákovi, ale
aspoň neochvějnou úctu. – Pane hrabě, přijměte mé ujištění o úctě,
kterou k vám chovám.“
„Generále,“ na to Morgan se slzami v očích, „přijímám vaši úctu
a nabízím vám víc než přátelství, nabízím vám bratrství.“
Mladíci se objali a přitiskli jeden druhého na srdce tak silně, jako
by byli staří přátelé.

– 286 –
 VIII
Muž v zeleném kabátě

Všichni přítomní mladíky pozorovali zdálky a poslouchali je, ne-

přerušovali jejich rozhovor, pochopili, že mají před očima dvě velmi
výrazné osobnosti.
Vůdce roajalistů jako první prolomil ticho:
„Pánové,“ řekl, „není zbytečné, že si tito dva velitelé, kteří se musí
rozdělit a jít bojovat jeden na východ a druhý na západ Francie
a možná se už nikdy neuvidí, vyměnili bratrská slova a pozdravení,
jako to dělali ve středověku naši předkové rytíři.
Jste svědky přísahy, kterou učinili tito dva muži. Přísahají na
stejnou věc, která je i naší věcí. A jistě dodrží, co slibují. Jeden se
však musí vrátit do Morbihanu, aby tamní povstání spojil s tím, co
připravujeme zde. Ten druhý připraví naše povstání tady na místě.
Rozlučme se tedy s generálem, který dokončil v Paříži, co tu měl
udělat, a pusťme se do práce, která tak dobře započala.“
„Pánové,“ řekl šuan, „nabídl bych vám, že zůstanu tady i se svou
puškou a pomůžu vám, zítra, pozítří, zkrátka kdy to vypukne. Ale
pokorně se přiznávám, že příliš neumím vést válku v ulicích města;
moje pole působnosti jsou rokle, úvozy, houštiny, hustý les. Tady
bych byl pouhý voják navíc, ale tam u nás jsem velitel. A od té temné
události v Quiberonu už zbýváme jenom dva: Mercier a já.“
„Jděte, generále,“ vyzval přítele Morgan. „Jste šťastný, že se mů-
žete bít na čerstvém povětří a nemusíte se bát, že vám z nějakého
domu spadne na hlavu komín. Ať Bůh spojí moje kroky s vašimi,
nebo vás přivede ke mně!“
Šuanský důstojník se rozloučil se všemi přítomnými a hlavně se
svým novým přítelem, s tím možná ještě srdečněji než s ostatními.

– 287 –
 Potom se poslední z roajalistických důstojníků tiše, pěšky vydal
k Orleánské bráně, zatímco generál Danican, Lemaistre a mladý před-
seda sekce Le Peletier sestavovali plán na zítřek a všichni mumlali:
„Ten Cadoudal je správný chlap…!“
Ve stejnou dobu, kdy se muž, jehož inkognito jsme právě prozra-
dili, rozloučil s občanem Morganem a vyrazil směrem k Orleánské
bráně, přecházela jedna ze skupin mladých lidí, o nichž už jsme
vyprávěli v předešlých kapitolách, z ulice de la Loi do Feydeauovy
ulice s pokřikem:
„Pryč s Konventem! Pryč se dvěma třetinami! Ať žijí sekce!“
V rohu Feydeauovy ulice se mladíci octli tváří v tvář patrole
vlasteneckých vojáků, jimž poslední rozkazy Konventu nařizovaly,
aby s podobnými nočními výtržníky zacházeli co nejpřísněji a ne-
milosrdně.
Skupina mladíků byla přinejmenším stejně početná jako patrola,
takže výzvy vojáků byly přijaty s výsměchem a hlasitými projevy
nevole. Na třetí výzvu potom vyšla jako odpověď ze skupiny rána
z pistole, která zranila jednoho vojáka.
Vojáci odpověděli na střelbu střelbou a zabili jednoho mladíka
a dva zranili.
S puškami bez nábojů byly teď síly skoro vyrovnané; šviháci byli
vyzbrojení ohromnými holemi, z nichž se v rukou zvyklých s nimi
zacházet staly vmžiku těžké kyje. Mladíci jimi rozráželi bajonety
vojáků, odráželi údery, jako by drželi při souboji meče, rozdávali
rány, které sice nepronikly do těla, ale nebyly o nic méně nebezpeč-
né, a když udeřili do nekryté hlavy, dokázali tou holí zabít člověka
stejně, jako řezník zabije kyjem vola.
Rvačka vyvolala jako vždycky velké vzrušení v celé čtvrti, ten-
tokrát o to větší, že se jí účastnil značný počet osob, a působila tím
mnohem děsivěji. Zmatek a rumrajch byly ještě silnější, neboť prá-
vě toho večera se ve Feydeauově divadle, do nějž v té době chodila
aristokracie, dávalo první představení.

– 288 –
 Hráli tam Toberne aneb Švédský rybář na Patrasova slova, s Bru-
niho hudbou, a Hodného syna, k němuž hudbu složil Lebrun a slova
napsal Louis Hennequin.
Feydeauovo náměstí bylo ucpané kočáry a budoucí diváci tu
tvořili frontu, aby se dostali k divadlu.
Když zazněly výkřiky „Pryč s Konventem!“ a „Pryč s dvěma tře‑
tinami!“, po nichž následovala střelba, po střelbě klení a nadávky,
vozy se najednou rozjely, jeden těsně za druhým; diváci se báli, aby
je vozy nezachytily, tlačili se dovnitř, dusili se v úzkých chodbách,
prolomili zábradlí; konečně se otevřela okna a na vojáky začaly
pršet nadávky ze strany mužů, zatímco jemnější hlasy ženské
povzbuzovaly mladé šviháky, mezi nimiž byli, jak už jsme řekli,
nejkrásnější, nejelegantnější a nejbohatší mladíci v Paříži.
Celou scénu osvětlovaly lampy zavěšené pod arkádami.
Najednou zvolal jeden hlas chvějící se úzkostí:
„Občane v zeleném kabátě, dej si pozor!“
Občan v zeleném kabátě, který právě čelil dvěma vojákům,
pochopil, že je kromě toho ohrožován zezadu: uskočil stranou,
rozmáchl se přitom nazdařbůh holí, ale udělal to tak šťastně, že
zlomil ruku vojákovi, co ho opravdu ohrožoval bodákem. Okovanou
holí udeřil do tváře vojáka, který se mu právě chystal rozbít hlavu
pažbou pušky; zvedl oči k oknu, odkud přišlo varování, a poslal
vzdušný polibek bílé a půvabné postavě naklánějící se přes zábradlí
balkonu, a ještě včas stačil odrazit bajonet pušky, který se už už
dotýkal jeho hrudi.
Ale téměř současně s tím přišla skupince vojáků Konventu po-
moc. Ze strážnice vyběhlo asi dvanáct mužů s pokřikem:
„Smrt švihákům!“
Mladík v zeleném kabátě byl najednou obklíčen; máchal však ko-
lem sebe mohutnou holí tak hbitě, že opisoval nebezpečný mlýnek,
a udržoval tak útočníky v přijatelné vzdálenosti. Mezitím ustupoval
ve snaze dostat se pod arkády.

– 289 –
 Tento ústup, ne méně moudrý, ale jistě mnohem obtížněji pro-
veditelný než ústup Xenofontův, ho měl dovést k umělecky zpraco-
vaným dveřím s železnými výplněmi, jež se právě ponořily do tmy,
jak vrátný zhasil lampu, která je osvětlovala.
Ještě než lampa zhasla, stačil si mladík všimnout, že dveře ne-
jsou dovřené, že by stačilo do nich strčit. Kdyby se mu povedlo se
k nim dostat, hbitě by do nich vklouzl, zabouchl je za sebou a byl by
zachráněný. Jenom aby vrátný nebyl takový vlastenec, že by odmítl
zlatý louisdor, který měl v té době cenu dvanácti set franků v asig-
nátech! Ale ne, taková oddanost revoluci nebyla pravděpodobná.
Protivníci jako by uhodli jeho záměry, a jak se postupně přibli-
žoval ke dveřím, útočili čím dál urputněji; ačkoli byl mladík obratný
a silný, boj, který trval už víc než čtvrthodinu, ho unavoval a vyčer-
pával jeho síly. Už mu však k vytouženému cíli zbývaly poslední
dva kroky, přivolal tedy na pomoc zbytek energie, uštědřil jednomu
z protivníků ránu do hlavy, druhého úderem pěsti do hrudníku
odmrštil stranou a konečně se dotkl dveří…, ale ve chvíli, kdy už
se o ně opíral zády, nemohl zabránit ráně pažbou, která ho udeřila,
naštěstí naplocho, přímo do čela.
Byla to prudká rána; mladíkovi se před očima roztančily tisíce
hvězdiček, zatímco v žilách mu bušila krev jako příval. Ačkoli byl
oslepený, neztrácel duchapřítomnost: skočil dozadu, opřel se zády
o dveře, bleskově je za sebou prudce zabouchl, hodil, jak si slíbil,
louisdor domovníkovi, kterého hluk vylákal z lóže, a když uviděl
schodiště osvícené lampou, rychle se po něm pustil, chytil se zá-
bradlí a vrávoravě vyšel asi deset schodů… Ale tam se mu najednou
zdálo, že se stěny domu hýbají, schody se pod ním třesou, schodiště
se řítí do propasti a on s ním.
Naštěstí však pouze omdlel a skoro elegantně se skácel na scho-
diště.

– 290 –
 IX
Švihák a módní kráska

K sobě ho přivedl pocit čehosi svěžího. Nejprve těkající pohled se

zastavil na místě, kde se nacházel.
To místo v sobě nemělo nic znepokojujícího.
Byl to budoár, který současně sloužil jako toaletní pokojík, celý
potažený perlově šedým lesklým saténem se vzorem kytic růží.
Ležel na pohovce ze stejné látky, jako byly tapety.
Za ním stála žena a podkládala mu hlavu polštářem; druhá u něj
klečela a omývala mu čelo houbou prosycenou nějakou vůní.
Odtud ten pocit svěžesti, který mu navrátil vědomí.
Žena, či spíše dívka, která omývala zraněnému čelo, byla hezká
a elegantně oblečená; ta elegance a krása však patřila spíše subretě.
Mladíkovy oči u ní příliš dlouho neprodlely a pozvedly se k dru-
hé ženě, která byla určitě paní té první.
Zraněný vykřikl radostí. Právě v ní poznal osobu, která na něj
zavolala z okna, aby si dával pozor.
Chtěl se zvednout a otočit se k ní, ale její bílé ruce se mu opřely
o ramena a zadržely ho na sofa.
„Jen zůstaňte v klidu, občane Costere de Saint‑Victor!“ oslovila
ho mladá žena. „Nejdříve vám musíme obvázat zranění. Potom
uvidíme, kam až bude moci zajít vaše vděčnost.“
„Ach, ty mě znáš, občanko?“ otázal se mladík s úsměvem, odhalil
oslnivě bílé zuby a obdařil ženu pohledem, jehož zář jenom málo-
která vydržela.
„Nejprve vás musím upozornit,“ odvětila mladá žena, „že pro
muže, který tak pečlivě sleduje, co je v módě, začíná být nevkusné
tykat ženám.“

– 291 –
 „Škoda!“ opáčil mladík. „A přece právě v tom případě byla móda
starého režimu opodstatněná. To ty, tak hrubé a směšné, když se
jím člověk obrací na muže, zní přece tak kouzelně, když jím oslovu-
jeme ženu. Vždycky jsem litoval Angličany, že nemají ve svém jazyce
slůvko, jímž by vyjádřili ty. Ale jsem vám příliš vděčný, než abych
vás neposlechl, madam. Dovolte mi vrátit se k mé původní otázce,
jenom změním její formu… Vy mě tedy znáte, madam?“
„Kdo by neznal krásného Costera de Saint‑Victor, který by byl
králem elegance a módy, kdyby titul krále nebyl zrušen?“
Coster de Saint‑Victor se nečekaně pohnul a octl se teď tváří
přímo proti mladé ženě.
„Učiňte, ať je titul král obnoven, madam, a já ve vás pozdravím
královnu, krásnou Aurélii de Saint‑Amour.“
„Ach, vy mě znáte, občane Costere?“ zeptala se teď se smíchem
pro změnu mladá žena.
„K čemu ten údiv! Kdo by neznal moderní Aspasii z Milétu? Mám
poprvé tu čest vidět vás zblízka, madam, a…“
„A…?“
„Říkám, že Paříž nemá co závidět Athénám a Barras Periklovi.“
„To jsem ráda, že ta rána do hlavy není tak nebezpečná, jak se
zprvu zdálo!“
„Pročpak?“
„Protože s potěšením konstatuji, že vám nijak neubrala na du-
chaplnosti.“
„Ne,“ řekl Coster a uchopil krásnou kurtizánu za ruku, kterou
políbil; „ale mohla by mě připravit o rozum.“
V tu chvíli se zvláštním způsobem rozezněl zvonek. Ruka, kterou
Coster svíral, se zachvěla. Auréliina komorná se zvedla a neklidně
pohlédla na svoji paní.
„Madam,“ řekla, „to je občan generál!“
„Ano,“ opáčila Aurélie, „poznala jsem ho podle způsobu zvonění.“
„Co mám dělat?“ zeptala se komorná.

– 292 –
 „Nic.“
„Cože, nic?“
„Nic. Neotevřu.“
Kurtizána se vzpurným výrazem zavrtěla hlavou.
„Vy neotevřete občanu generálu Barrasovi?“ zvolala komorná
vyděšeně.
„Cože?“ vybuchl Coster de Saint‑Victor smíchy. „To zvoní občan
Barras?“
„Osobně, a vidíte, že je netrpělivý jako každý prostý smrtelník.“
„Přesto, madam…,“ naléhala komorná.
„Jsem doma svou paní,“ pravila rozmarná kurtizána. „Chce se mi
přijmout pana Costera de Saint‑Victor, nechce se mi přijmout pana
Barrase. Otevřu tedy dveře prvnímu a zavřu je před tím druhým, či
spíše je neotevřu, to je všechno.“
„Promiňte, má velkorysá hostitelko!“ vložil se do toho Coster
de Saint‑Victor, „ale moje dobré vychování nepřipustí takovou vaši
oběť. Strpte, prosím, aby vaše komorná otevřela generálovi. Zatím-
co bude v salonu, zmizím odtud.“
„A co když mu otevřu pouze pod podmínkou, že odtud neode-
jdete?“
„Pak tedy zůstanu,“ řekl Coster, „a dokonce velmi rád, to vám
přísahám.“
Generál zazvonil potřetí.
„Jděte otevřít, Suzette,“ řekla Aurélie.
Suzette spěchala ke dveřím.
Aurélie zastrčila za komornou zástrčku budoáru, sfoukla dvě
svíčky, které hořely u zrcadla, ve tmě vyhledala Costera de Saint‑Vic­
tor a políbila ho na čelo se slovy:
„Počkej tu na mne!“
Potom vešla do salonu dveřmi z budoáru přesně ve chvíli, kdy
tam občan generál Barras vstupoval dveřmi z jídelny.

– 293 –
 „Ach, co to slyším, moje drahá!“ zvolal Barras, docházeje k Auré-
lii, „někoho prý právě zavraždili přímo pod vašimi okny?“
„Bylo to tak strašné, drahý generále, že se ta hloupá Suzette ne-
odvažovala jít ke dveřím, musela jsem jí rozkaz třikrát zopakovat,
takový měla strach, aby to nebyl někdo z těch rváčů, který sem při-
chází žádat o azyl. Marně jsem jí říkala: ‚Takhle přece zvoní generál,
copak ho nepoznáváš?‘ Už to vypadalo, že vám snad půjdu otevřít
sama. Ale čemu dnes večer vděčím za potěšení z vaší návštěvy?“
„Ve Feydeauově divadle je premiéra, vezmu vás tam s sebou,
jestli chcete.“
„Ne, děkuju mockrát. Všechna ta střelba, křik, nadávky mě nad-
míru rozrušily: jsem jako rozlámaná, zůstanu doma.“
„Budiž, ale hned, co kus skončí, k vám přijdu na večeři.“
„Ó! Neoznámil jste mi to předem, nemám doma vůbec nic, co
bych vám mohla nabídnout.“
„Neznepokojujte se, má drahá, zajdu ke Garchimu, který vám
pošle račí polévku, bešamelovou omáčku, studeného bažanta, pár
krevet, sýr a ovoce… jenom to nejnutnější.“
„Drahý příteli, udělal byste líp, kdybyste mě nenutil vstávat z po-
stele; přísahám, že budu strašlivě mrzutá.“
„Vždyť si zůstaňte v posteli. Povečeříte tam a klidně si buďte
mrzutá, jak chcete.“
„Trváte na tom?“
„Spíše bych řekl, že vás o to snažně prosím: víte, madam, že tady
jste paní vy, všichni tu poslouchají vaše rozkazy a já jsem jenom
první z vašich služebníků.“
„Jak mám něco odmítnout muži, který mě takhle rozmazluje?
Jděte tedy do divadla, monseigneure, a vaše pokorná služebnice tu
na vás počká.“
„Drahá Aurélie, jste zkrátka zbožňováníhodná a já nevím, proč
nenechám zamřížovat okna, jako to udělal Almaviva u Rosiny.“
„K čemu by to bylo? Nejste hrabě Almaviva.“

– 294 –
 „A nemáte náhodou v budoáru schovaného nějakého Cherubína?“
„Neřeknu vám: ‚Tady máte klíč.‘ Řeknu: ‚Klíč je ve dveřích.‘“
„Tady vidíte, jak jsem velkorysý: jestli tam je, dopřeju mu dost
času, aby mohl zmizet. Tak tedy na shledanou, má krásná bohyně
lásky. Za hodinu mě čekejte.“
„Jděte! A až se vrátíte, budete mi tu hru vyprávět. To mi udělá
větší radost, než kdybych ji viděla na vlastní oči.“
„Budiž; jen vás prosím, nechtějte po mně, abych zpíval.“
„Když budu chtít slyšet nějaký zpěv, příteli, pošlu si pro Garata.“
„Dobrá,“ řekl generál už na odchodu, „stejně se mi zdá, drahá
Aurélie, že pro něj posíláte dost často.“
„Můžete být klidný, je pod ochranou madam Krüdnerové, která
se ho drží jako stín.“
„Mezi nimi je patrně jakýsi románek.“
„Ano, a hodně živý.“
„Nejste náhodou zlomyslná?“
„Na mou duši ne, je to k ničemu! To přenechávám ženám velkého
světa, které jsou ošklivé a bohaté.“
„Tak znovu a naposledy: nechcete jít se mnou k Feydeauovi?“
„Ne, děkuji.“
„Tak tedy na shledanou!“
„Na shledanou.“
Aurélie doprovodila generála až ke dveřím ze salonu a Suzette ho
odvedla ke dveřím bytu, které za ním zavřela a zamkla na tři západy.
Když se krásná kurtizána obrátila, uviděla Costera de Saint‑Vic­
tor stát na prahu dveří do budoáru.
Povzdechla si. Byl tak neskonale krásný!

– 295 –
 X
Dva portréty

Coster de Saint‑Victor nepřijal módu pudrování vlasů, nosil vlasy

bez hřebenů a pletenců, pouze volně rozpuštěné a nakadeřené; měl
je černé jako nejčernější gagát, stejně jako obočí a řasy, jež rámovaly
jeho velké oči safírově modré barvy, které podle toho, jaký výraz jim
chtěl dát, byly plné síly či něhy. Pleť trochu bledá po ztrátě krve byla
mléčně bílá; jemnému a rovnému nosu se nedalo nic vytknout. Rty
měl pevné a rudé, za nimi nádherné zuby a jeho tělo v přiléhavém
oděvu, jaký se v té době nosil a dokázal uplatnit přednosti nositele,
jako by bylo přesnou kopií krasavce Antinoa.
Mladí lidé na sebe chvíli mlčky zírali.
„Slyšel jste?“ přerušila ticho Aurélie.
„Bohužel ano!“ odvětil Coster.
„Večeří se mnou. Je to vaše vina.“
„Jak to?“
„Donutil jste mě, abych otevřela dveře.“
„A vám vadí, že s vámi večeří?“
„To tedy ano!“
„Opravdu?“
„Přísahám! Dnes večer nehodlám být milá na lidi, které nemám
ráda.“
„A na toho, koho byste měla ráda?“
„Ó, toho bych přímo zahrnula roztomilostmi.“
„Co kdybych našel nějaký způsob, jak mu zabránit, aby s vámi
dnes v noci večeřel?“
„Pokračujte.“
„Kdo by tu večeři snědl místo něj?“

– 296 –
 „To je otázka! Přece ten, kdo by našel způsob, aby tu nevečeřel
on.“
„A na toho byste nebyla mrzutá?“
„Ó ne!“
„Chci záruku!“
Krásná dívka mu nabídla tvář k políbení.
Dotkl se jí rty.
V tu chvíli se znovu rozezněl zvonek.
„Tentokrát vás upozorňuju na to,“ prohlásil Coster de Saint‑Vic­
tor, „že jestli je to zase on, jestli měl ten pitomý nápad, že se vrací,
neodejdu!“
Objevila se Suzette.
„Mám otevřít, madam?“ zeptala se vyděšeně.
„Ach Bože, ano, slečno, jenom otevřete!“
Suzette otevřela dveře.
Na prahu stál muž s velkým plochým košem na hlavě a chystal
se vstoupit dovnitř se slovy:
„Večeře pro občana generála Barrase.“
„Slyšíte to?“ zeptala se Aurélie.
„Ano,“ odvětil švihák, „ale čestné slovo Costera de Saint‑Victor,
on ji jíst nebude.“
„Mám přesto prostřít?“ zeptala se se smíchem Suzette.
„Ano,“ odvětil mladík a řítil se ven, „on ji sice jíst nebude, ale
někdo jiný si rád poslouží.“
Aurélie ho očima sledovala až ke dveřím.
Když za ním dveře zapadly, obrátila se ke komorné:
„A teď se do mě pusťte, Suzanne!“ vybídla ji. „Ať jsem co nej-
krásnější.“
„A pro kterého z těch dvou chcete být krásná, madam?“
„To ještě nevím. Ale zatím… chci být krásná pro sebe.“
Suzanne se dala hned do práce.

– 297 –
 Už jsme vylíčili, jak se oblékaly elegantní ženy té doby, a Aurélie
patřila k těm nejelegantnějším.
Pocházela z dobré rodiny v Provence. Vzhledem k roli, již hrála
v době, co tu popisujeme, jsme považovali za vhodné nechat jí jmé-
no, které nosila a pod nímž se objevovala v dobových policejních
archivech.
Její příběh se skoro navlas podobal příběhu všech žen její třídy,
pro něž byla termidoriánská reakce přímo triumfem. Jako mladou
chudou dívku ji v roce 1790 svedl urozený mladík, odvedl ji od
rodiny, vzal s sebou do Paříže, potom emigroval, dal se najmout do
armády prince de Condé a nechal se tam v roce 1793 zabít. Zůstala
sama a neměla jiné jmění než svých devatenáct let a jinou oporu
než svoji krásu. Vybral si ji jeden generální nájemce královských
důchodů a ona v jeho náručí brzy našla v přepychu mnohem víc,
než ztratila na nevinnosti.
Došlo však k procesu s generálními nájemci. Ochránce krásné
Aurélie patřil k sedmadvaceti osobám, které byly popraveny spolu
s Lavoisierem 8. května 1794.
Před smrtí jí odkázal usedlost dost značné ceny, z níž dodnes po-
bírala pouze rentu. Ta byla tak vysoká, že ač krásná Aurélie neměla
velké jmění, žila si víc než dobře.
Barras slyšel mluvit o její kráse, o jejím uhlazeném chování,
ohlásil se u ní a po jisté čekací době byl přijat.
Barras byl v té době velmi hezký, asi čtyřicetiletý muž z urozené
provensálské rodiny, šlechtictví to bylo sice sporné, ale nezpochyb-
nitelné pro ty, kdo znali úsloví: Starý jako skály v Provence, urozený
jako Barrasovi.
V osmnácti už byl podporučíkem v languedockém regimentu,
opustil ho, aby se přidal ke svému strýci, guvernéru ostrova Ile de
France. Málem zahynul při ztroskotání lodi u pobřeží Coromandelu,
šťastným manévrem se včas zachránil a díky své odvaze a chladno-
krevnosti se dostal na ostrov obydlený divochy. On i jeho druzi na

– 298 –
něm zůstali měsíc. Když je konečně zachránili, odvezli je do Pon-
dichéry. V roce 1788 se vrátil do Francie, kde ho čekal šťastný osud.
Během svolání generálních stavů Barras po Mirabeauově příkla-
du neváhal: představil se jako kandidát třetího stavu a byl jmeno-
ván. Čtrnáctého července patřil mezi dobyvatele Bastilly. Jako člen
Konventu hlasoval pro královu smrt, jako poslanec byl vyslán do
Toulonu v době, kdy bylo město znovu dobýváno zpět na Angliča-
nech. Známe zprávu, kterou o tom podal.
Jednoduše navrhl, aby byl Toulon zničen.
Vrátil se do Konventu, aktivně se zúčastnil všech velkých dnů Re-
voluce a zejména událostí devátého termidoru. V nově navrhované
koncepci byl nepopiratelně předurčen k tomu, aby se stal jedním
z pěti členů Direktoria.
Už jsme řekli, jak byl starý a že byl velmi pohledný.
Byl to muž vysoký pět stop šest palců, s krásnými vlasy, které
si pudroval, aby zakryl jejich předčasné šedivění, s nádhernýma
očima, rovným nosem, velkými rty tvořícími sympatická ústa. Ne-
oblékal se přehnaně výstředně jako příslušníci zlaté mládeže, ale
vzal si z té módy, co se slušelo pro jeho věk.
Co se půvabné Aurélie de Saint‑Amour týče, právě jí bylo jedna-
dvacet let, vstupovala tedy do období vrcholné ženské krásy, které
trvá podle našeho mínění od jednadvaceti do pětatřiceti let.
Byla velmi vznešená a elegantní, výjimečně smyslná a výjimeč-
ně citlivá. Spojovala v sobě všechno, květ i ovoce ženy: vůni, chuť
i rozkoš.
Byla vysoká, takže se na první pohled mohla zdát trochu moc
štíhlá; ale díky šatům, které se v té době nosily, nebylo těžké roze-
znat, že její štíhlost je štíhlostí Diany Jeana Goujona; měla světlé
vlasy s temně rezavými odlesky, jaké nacházíme u Tizianovy Mag-
daleny. V účesu po řeckém způsobu se stužkami z modrého sametu
vypadala nádherně. Když si ale koncem večeře rozpustila vlasy
a nechala je spadat volně na ramena, potřásla hlavou, aby jí kolem

– 299 –
hlavy utvořily svatozář, když její tváře svěží jako kamélie a broskev
kreslily ovál v té bohaté nazrzlé kštici, jež jenom zvýraznila černé
obočí, pomněnkové oči, karmínové rty a zuby jako perly a na kaž-
dém jejím růžovém oušku se blýskal hrozen diamantů, byla jedním
slovem úchvatná.
Avšak tahle bujná krása se rozvíjela teprve dva roky. Svému prv-
nímu milenci, tedy jedinému muži, kterého doposud milovala, se
dala jako mladá dívka plná váhání a sebezpytování, která se vzdá,
ale neoddá.
Potom najednou pocítila, jak překypuje životní mízou: oči se jí
otevřely, chřípí rozšířilo; všemi póry nasávala lásku toho druhého
mládí, které přichází po dosažení dospělosti, obrací pohled k sobě,
překypuje krásou, zajíká se a hledá, komu by poskytlo poklady roz-
koše a chlípnosti, jež se v něm nashromáždily.
Nezbytnost ji nutila ne už se dávat, ale prodávat se, někde v pod-
vědomí však stále doufala ve štěstí, které se jí jednoho dne vrátí,
až bude bohatá a svobodná srdcem i celou osobností: právě takové
bohatství a svoboda tvoří vážnost ženy.
Dvakrát nebo třikrát si všimla v hotelu Thélusson, v Opeře nebo
v Comédie française Costera de Saint‑Victor dvořícího se nejkrás-
nějším a nejvybranějším ženám té doby a pokaždé měla dojem, že jí
srdce vyskočí z hrudi a poletí mu vstříc. Cítila, že jednoho dne jí ten
muž bude patřit, nebo spíše ona bude patřit jemu. Ale byla o tom
tak pevně přesvědčena díky vnitřnímu hlasu, který nám někdy
odhaluje tajemnou budoucnost, že čekala na příležitost ne příliš
netrpělivě, byla si jistá, že objekt jejích snů se jednoho dne octne
v její blízkosti nebo ona v jeho, takže se jeden druhého dotknou,
přitahováni k sobě jako železo a magnet.
Toho večera tedy, když otevřela okno, aby sledovala bitku v ulici,
poznala uprostřed mely krásného démona svých osamělých nocí
a proti své vůli zvolala: „Občane v zeleném kabátě, dávej si pozor!“

– 300 –
 XI
Aspasiina toaleta

Aurélie de Saint‑Amour by byla klidně mohla oslovit Costera de

Saint‑Victor jeho pravým jménem, protože ho pochopitelně pozna-
la; avšak prozradit jméno muže tak krásného, který měl tolik soků,
a tím pádem tolik nepřátel, by znamenalo vydat ho na smrt.
Coster, když přišel k sobě, poznal Aurélii, která byla v té době už
proslavená svou krásou a začala být proslulá i svým duchem, tím ne-
zbytným doplňkem veškeré krásy, chce‑li se stát svrchovanou vládkyní.
Příležitost se tedy objevila u Auréliiných dveří a krásná kurtizá-
na se jí chopila, jak si slíbila.
Costerovi se zdála neodolatelně nádherná; ale Coster nemohl
soupeřit s Barrasem v okázalosti a štědrosti. Jeho elegance a krása
nahrazovala jmění; často uspěl něžnými slovy tam, kde mocní té
doby obtížně dobývali úspěch pomocí materiálních prostředků.
Coster však znal všechna skrytá tajemství pařížského života
a nechtěl obětovat ženino postavení jedné chvíli sobectví a výbuchu
rozkoše.
Možná by byla tahle krásná Aspasie, teď paní svého jmění, jež
dostatečně uspokojovalo její touhy, a jistá si svou slávou i majet-
kem, které si vydobyla, i tím, že na tom bude v budoucnu ještě lépe,
uvítala, kdyby byl mladík trochu méně taktní a vášnivější.
V každém případě však chtěla být krásná, aby ji po svém návratu
miloval ještě víc, pokud zůstane, a nesmírně litoval svého odchodu,
pakliže k němu bude donucen.
Suzette poslechla svou paní na slovo a použila všechno své umě-
ní, aby ještě zdůraznila to, co už stvořila příroda, a udělala ji krás‑
nou, abychom použili výrazu její velitelky, v tomtéž budoáru, kam
jsme čtenáře zavedli na začátku jedné z předcházejících kapitol.

– 301 –
 Moderní Aspasie si právě oblékla úbor Aspasie starověké a ulehla
na stejnou pohovku, na níž před chvílí spočíval Coster de Saint‑Victor.
Jenomže pohovka změnila místo, ženy ji postrčily mezi malý krb,
jehož římsa byla plná figurek ze starého sèvreského porcelánu, a zr-
cadlo v kulatém rámu tvořeném velikým věncem růží ze saského
porcelánu.
Aurélie zahalená obláčkem průhledného mušelínu vydala svoji
hlavu Suzette, která ji učesala po řeckém způsobu, tedy podle módy
vyvolané politickými reminiscencemi a hlavně obrazy malíře Da-
vida, který byl tehdy na vrcholu svého talentu a v rozkvětu slávy.
Kolem čela měla uvázanou úzkou stužku z modrého sametu
posázenou diamantovými hvězdičkami, která se na temeni křížila
a ovíjela základ drdolu, z jehož konce spadaly drobné kudrlinky tak
lehoučké, že poletovaly při sebemenším závanu.
Aurélie měla nádhernou, hebkou a broskvovou svěží pleť, mohla
se tedy obejít bez pudru a všech těch barviček, jež si ženy tehdy
patlaly na obličej, stejně jako to dělají dnes.
Jenom by tím ztratila, neboť pleť na jejím hrdle a ňadrech zářila
růžovými, perleťovými a stříbrnými odlesky, jejichž svěžest by
každá kosmetická pomůcka zastřela.
Její paže jako by byly vytesány z alabastru a lehce odstíněné bar-
vou červánků rodícího se dne nádherně harmonizovaly s poprsím.
Celé ženino tělo po pečlivé prohlídce vypadalo jako výzva vhozená
do tváře nejkrásnějším modelům antiky a renesance.
Jenomže příroda, ten nejlepší sochař, jako by chtěla zjemnit
strohost antického umění půvabem a měkkostí moderního umění.
Sama Aurélie si na svoji krásu ještě úplně nezvykla a pokaždé,
když jí Suzette odebrala část oděvu, a odhalila tak kus jejího nahého
těla, usmívala se na sebe se zalíbením, ale bez pýchy. Někdy zůstá-
vala celé hodiny v teplém ovzduší budoáru natažená na svém sofa
jako Farneseho Hermafrodit nebo Tizianova Venuše.

– 302 –
 Zhlížela se sama v sobě, v čemž jí pomáhala Suzette, která si ne-
mohla pomoci a zírala na svoji paní planoucíma očima mladého pá-
žete, když ji z téhle činnosti vyrušilo tentokrát odbíjení hodin. Suzette
přinesla své paní košili z průhledné látky, která se tká pouze v Orientu.
„Paní, já vím, že jste krásná, nikdo to neví lépe než já,“ začala
Suzette. „Ale hodiny už odbíjejí půl desáté. Pravda, když je madam
učesaná, zbytek se stihne za chviličku,“ dodala.
Aurélie potřásla rameny jako socha, která setřásá závoj, a za-
mumlala dvě otázky položené té nejvyšší mocnosti, jíž se říká láska:
„Co teď dělá? Povede se mu to?“
Co dělal Coster de Saint‑Victor – neboť nemůžeme krásnou Au-
rélii urazit představou, že by třeba mohla myslet na Barrase –, co
tedy dělal Coster de Saint‑Victor, vám hned sdělíme.
Ve Feydeauově divadle, jak už jsme řekli, uváděli premiéru před-
stavení Toberne aneb Švédský rybář a před ním Hodný syn, opera
o jednom dějství.
Když Barras odešel od slečny de Saint‑Amour, stačilo mu pouze
přejít ulici des Colonnes, aby se dostal do divadla.
Přišel tam v polovině prvního krátkého kusu. Protože byl známý
jako jeden z členů Konventu, který co nejenergičtěji prosazoval
Ústavu, a říkalo se o něm, že bude jedním z příštích členů Direkto-
ria, byl jeho příchod přivítán vzrušeným šepotem a za ním násle-
dujícími pokřiky:
„Pryč s dekrety! Pryč se dvěma třetinami! Ať žijí sekce!“
Feydeauovo divadlo bylo v Paříži divadlem vskutku vyhraněně
reakcionářským. Přesto však ti, co sem přišli zhlédnout divadelní
kus, převážili nad těmi, kteří ho chtěli rušit.
Pokřik Pryč s těmi, co ruší! nakonec nabyl vrchu a v divadle znovu
zavládl klid.
Krátký kus tedy skončil poměrně v klidu; ale sotva padla opona,
vyskočil na křeslo v přízemí mladík, ukázal na Maratovu bystu, kte-
rá tvořila protějšek k bystě Lepelletiera de Saint‑Fargeau, a zvolal:

– 303 –
 „Občané, jak dlouho ještě budeme trpět, aby bysta zrůdy s lidskou
tváří jménem Marat poskvrňovala toto místo? Místo ní bychom tu
měli vidět bystu ženevského občana, slavného autora Emila, Spole‑
čenské smlouvy a Nové Heloizy!“
Sotva řečník dokončil svůj proslov, ozvalo se z balkonů, galerií,
lóží i přízemí tisíc hlasů:
„To je on, to je Coster de Saint‑Victor! Bravo, Costere! Bravo!“
A asi třicet mladíků, zbytek skupiny rozprášené patrolou, se
zvedlo, mávalo klobouky a holemi.
Coster se ještě víc napřímil, nohou se opřel o trám oddělující
orchestřiště od hlediště a pokračoval:
„Pryč s teroristy! Pryč s Maratem, s tou krvavou zrůdou, která si
vyžádala tři sta tisíc hlav! Ať žije autor Emila, Společenské smlouvy
a Nové Heloizy!“
Najednou se ozval hlas se zvoláním:
„Tady je bysta Jeana‑Jacquesa Rousseaua!“
A dvě ruce zvedly bystu nad hlavy v přízemí.
Jak se tu ta Rousseauova bysta objevila zrovna teď, když jí bylo
potřeba?
Nikdo o tom nic nevěděl, ale nebyla přijata s menším nadšením.
„Pryč s Maratovou bystou! Ať žije Charlotte Cordayová! Pryč
s teroristou! Pryč s vrahem! Ať žije Rousseau!“

– 304 –
 XII
Může za to Voltaire, může za to Rousseau

Právě na takové projevy čekal Coster de Saint‑Victor: pověsil se na

římsy karyatid nesoucích proscéniovou lóži, nohou se opřel o římsu
lóže a s pomocí asi dvaceti osob se dostal do Barrasovy lóže.
Barras, který nevěděl, co Coster chce, a netušil, co se právě stalo
u krásné Aurélie de Saint‑Amour, nepovažoval mladíka zrovna za
svého nejlepšího přítele a raději odšoupl své křeslo trochu dozadu.
Coster si jeho pohybu všiml.
„Promiňte, občane generále Barrasi,“ oslovil ho se smíchem,
„nejsem tu kvůli vám, ale stejně jako vy jsem pouhým zástupcem
lidu. Jsem tu, abych svrhl ze soklu tuhle bystu.“
Vyšplhal se na balkon proscénia, šťouchl holí do Maratovy bysty,
která se na svém podstavci zakymácela a spadla na jeviště, kde se
rozbila na tisíc kousků za mohutného aplausu celého sálu.
Ve stejnou chvíli se poroučela daleko nevinnější bysta Lepelle­
tiera de Saint‑Fargeau, kterého dvacátého ledna zabil strážný Paris.
Stejné provolávání slávy přivítalo její pád a zničení.
Potom dvě ochotné ruce v přízemí zvedly nad hlavu jednu bystu
se slovy:
„Hle, Voltairova bysta!“
Bysta šla z ruky do ruky a jako po Jákobově žebříku se přesunula
až na prázdný sokl.
Rousseauova bysta se stejným způsobem dostala na druhou
stranu a obě se usídlily na svých soklech za mohutného potlesku
a provolávání slávy všech přítomných v sále.
Coster de Saint‑Victor balancoval pořád na zábradlí Barrasovy pro-
scéniové lóže a držel se jednou rukou za krk jakéhosi bájného ptáka,
který tu jako ozdoba čněl do prostoru. Vyčkal, až v sále nastalo ticho.

– 305 –
 Byl by čekal hodně dlouho, kdyby nedal znamení, že chce mluvit.
Pokřiky „Ať žije autor Emila, Společenské smlouvy a Nové Heloizy“
a „Ať žije autor Zairy, Mohameda a Henriady“ se konečně ztišily,
a protože se zase ozýval další pokřik: „Coster chce mluvit! Mluv,
Costere, posloucháme tě! Pst! Pst! Ticho!“, mávl Coster ještě jednou
rukou, a když usoudil, že už ho všichni uslyší, pronesl:
„Občané, poděkujte občanu Barrasovi zde v této lóži.“
Oči všech se stočily k Barrasovi.
„Slavný generál mi laskavě připomenul, že stejná svatokrádež,
jakou jsme tady spravedlivě napravili, existuje v zasedací síni Kon-
ventu. Opravdu tam visí na stěnách dva obrazy, které by měly být
strženy, aby odčinily viny. Jsou od toho teroristy Davida: Maratova
smrt a smrt Lepelletiera de Saint‑Fargeau.“
Ze všech úst vyšel jediný výkřik:
„Do Konventu! Do Konventu!“
„Občan, vynikající občan Barras nám jistě otevře dveře. Ať žije
občan Barras!“
A celý sál, který Barrase při jeho příchodu málem vypískal, teď
provolával:
„Ať žije Barras!“
Barras, ohromený rolí, kterou mu přisoudil Coster de Saint‑Vic­
tor ve své komedii, rolí, v níž byl úplně nevinně, se zvedl, vzal si
svrchník, hůl a klobouk a vyběhl z lóže na schodiště a do kočáru.
I když byl velice rychlý, Coster seskočil z balkonu rovnou na scénu
s pokřikem: „Do Konventu, přátelé!“, seběhl po schodišti pro umělce
a zazvonil u Auréliiných dveří dříve, než Barras stačil přivolat svůj
kočár.
Suzette přiběhla, i když podle způsobu zvonění usoudila, že to
není generál, nebo možná právě proto.
Coster proklouzl pootevřenými dveřmi dovnitř.
„Schovej mě v budoáru, Suzette,“ řekl rychle. „Občan Barras při-
jde za chviličku osobně říct tvé paní, že jeho večeři sním já.“

– 306 –
 Sotva dořekl poslední slovo, zastavil před domovními dveřmi
kočár.
„Rychle, běžte!“ pobídla ho Suzette a otevřela dveře budoáru.
Coster de Saint‑Victor se do nich vřítil.
Na schodišti se ozvaly spěšné kroky.
„Pojďte, občane generále!“ pobízela ho Suzette. „Uhodla jsem,
že jste to vy! Vidíte, už vám držím dveře. Má paní vás netrpělivě
očekává.“
„Do Konventu! Do Konventu!“ vykřikovala skupina mladíků pro-
cházející ulicí a bušící holemi do sloupů.
„Ach můj Bože, co to má znamenat?“ zeptala se Aurélie, která se
právě objevila ve dveřích, netrpělivostí a neklidem ještě zkrásnělá.
„Vidíte sama, drahá přítelkyně,“ odvětil Barras, „vzbouření mě
připravuje o potěšení povečeřet s vámi. Přišel jsem vám to sdělit
osobně, abyste věděla, jak moc toho lituji.“
„Ach, to je neštěstí!“ zvolala Aurélie. „Taková krásná večeře…!“
„A to nádherné důvěrné posezení ve dvou!“ dodal Barras, pokou-
šeje se o smutný povzdech. „Ale moje povinnosti státníka především.“
„Do Konventu!“ hulákala smečka na ulici.
„Sbohem, má drahá,“ loučil se Barras a uctivě políbil Aurélii ruku.
„Nesmím ztrácet ani minutu, jestli tam chci dorazit před nimi.“
A věrný svým povinnostem, jak řekl, spěchal budoucí člen Di-
rektoria ven, zdržel se jen maličko, když strčil Suzette do ruky hrst
asignátů jako výraz vděku za její oddanost. Poté hbitě seběhl po
schodišti.
Suzette za ním zavřela dveře na dva západy a ještě zastrčila
závoru.
„Co to děláš?“ divila se její paní.
„Však vidíte, madam, zavírám dveře.“
„A co když přijde Coster, ty nešťastnice?“
„Jen se obraťte, madam,“ na to Suzette.
Aurélie vykřikla překvapením a radostí.

– 307 –
 Coster vyšel po špičkách z budoáru a stál teď za ní v úklonu
a nabízel jí rámě.
„Občanko, prokážete mi čest a dovolíte, abych vás doprovodil
do jídelny?“
„Jak jste to provedl? Jak jste se tu octl? Co jste si vymyslel?“
„To vám rád vyložím, až budu jíst večeři občana Barrase,“ usmál
se Coster de Saint‑Victor.

– 308 –
 XIII
Jedenáctý vendémiaire

Jedním z rozhodnutí, která přijali roajalističtí zástupci v ulici des

Postes po Cadoudalově odjezdu, tedy na konci zasedání, o němž
jsme vyprávěli, bylo, že se nazítří sejdou v Théâtre français.
Večer se dav lidí vedených asi padesáti příslušníky zlaté mlá-
deže vydal, jak jsme viděli, ke Konventu. Ale jejich vůdce Coster
de Saint‑Victor zmizel jako v propadlišti a lidé a šviháci se tísnili
před branami Konventu, který generál Barras upozornil na to, co
se proti němu chystá.
Z hlediska umění by byla velká škoda, kdyby byly zničeny dva
obrazy, proti nimž se zvedl hněv lidí.
Zejména jeden z nich, Maratova smrt, je jedním z vrcholných
Davidových děl.
Když Konvent viděl, jakými nebezpečími je obklopen, a pochopil,
že každou chvíli může v Paříži vzplanout nový vulkán, prohlásil, že
bude zasedat neustále.
Tři jeho představitelé – Gillet, Aubry a Delmas –, kteří se od čtvr-
tého praivialu ujali velení ozbrojených sil, byli vyzváni, aby použili
všechna nezbytná opatření pro bezpečnost Konventu.
A hlavně když se v Konventu dověděli od jednoho z těch, kdo byli
při přípravách zítřejších akcí, že se v Théâtre français bude konat
schůze ozbrojených občanů, neklid jeho členů dostoupil vrcholu.
Nazítří, třetího října, tedy jedenáctého vendémiairu, se měla v za-
sedací síni Konventu konat smuteční slavnost na počest girondinů.
Mnozí členové shromáždění navrhovali odložit ji na jiný den; ale
Tallien si vzal slovo a prohlásil, že by bylo nehodné tohoto shro-
máždění, aby nepokračovalo v práci jako obvykle, byť mu hrozí
nebezpečí.

– 309 –
 Během zasedání vydal Konvent prohlášení, jímž se nařizovalo
všem ilegálním shromážděním sekcí, aby se rozešla.
V nejvzdálenějších pařížských čtvrtích docházelo v noci k bit-
kám; střílelo se, lidé byli zabíjeni. Stoupenci Konventu a národní
gardy si vyměňovali rány, jakmile se někde střetli.
Sekce rovněž z moci svého úřadu, nezávislosti a suverénnosti,
které si osobovaly, vydávaly dekrety.
Právě na základě jednoho dekretu sekce Le Peletier byla svolána
schůze do divadla Odeon na jedenáctého toho měsíce.
Každou chvíli docházely strašlivé zvěsti z měst obklopujících
Paříž, v nichž měli roajalisté své výbory. V Orléansu, Dreux, Verneuil
a Nonancourtu došlo k povstáním.
V Chartres chtěl zástupce lidu Tellier zabránit vzbouření, a když
se mu to nepodařilo, prohnal si hlavu kulkou.
Šuani nechávali všude porazit stromy čtrnáctého července,
slavné symboly vítězství lidu; vláčeli sochu Svobody blátem a na
venkově, stejně jako v Paříži pobíjeli na ulicích vlastence.
Zatímco Konvent rokoval proti spiklencům, spiklenci jednali
proti Konventu.
Od jedenácti hodin dopoledne směřovali stoupenci sekcí k diva-
dlu Odeon. Ale došli tam jenom ti nejodvážnější.
Kdo by chtěl odbojníky spočítat, dospěl by sotva k číslu tisíc.
Mezi nimi bylo pár mladíků, co dělali velký kravál, vedli vyzývavé
řeči, chodili sem tam, mávali mohutnými šavlemi, mlátili jimi do
parket a strkali do lavic. Ale počet myslivců a granátníků, které
poslaly všechny sekce, nepřekročil čtyři stovky.
Pravda je, že více než deset tisíc osob obklopovalo budovu, kde
se schůzka konala, ucpávalo východy ze sálu a vedlejší ulice.
Kdyby se toho dne dobře informovaný Konvent rozhodl rázně
zakročit, stal by se rychle pánem situace; ale ještě jednou chtěl
použít mírné prostředky.

– 310 –
 Připojil k dekretu, který prohlašoval schůzi za nepovolenou,
článek o tom, že ti, kdo se okamžitě vrátí k plnění svých povinností,
nebudou stíháni.
Sotva byl dekret vydán, vyrazili policejní důstojníci v doprovodu
šesti dragounů ze sídla Konventu v Tuileriích, aby doručili výzvy.
Ale ulice byly ucpané zvědavci. Ti chtěli vědět, co budou po-
licejní důstojníci a dragouni dělat; tlačili se kolem nich a bránili
jim v cestě, takže teprve kolem sedmé dorazili na náměstí Odeon
doprovázeni křikem, projevy nevole a provokacemi všeho druhu,
byť vyjeli z paláce kolem třetí.
Zdálky je viděli, jak přijíždějí na koních ulicí Rovnosti proti
divadlu; vypadali jako loďky zmítané vlnobitím davu a plující na
rozbouřeném oceánu.
Konečně byli na místě. Dragouni se seřadili před schody do
divadla; husaři, pověření, aby přednesli prohlášení, dojeli až pod
portály, kde je obklopili světlonoši, a začali číst prohlášení.
Ale už při prvních slovech, která jim vyšla z úst, se brány divadla
s hlukem otevřely a SUVERÉNI (tohle jméno dali sekcionářům) se
vyřítili ze schodů na husary, další se pustili s napřaženými bodáky
do dragounů.
Uprostřed pískání a pokřiku lůzy zmizeli husaři v davu, dragouni
se rozptýlili, pochodně zhasly a uprostřed strašlivého chaosu se
ozývalo mohutné skandování: „Ať žijí sekcionáři, smrt Konventu!“
Tento křik se nesl od ulice k ulici, ozvěna dolehla až do zasedací
síně. A zatímco se vítězní sekcionáři vraceli do Odeonu a nadšení,
jako bývají lidé po prvním úspěchu, si přísahali, že složí zbraně až
na rozvalinách síně v Tuileries, vlastenci, kteří měli dost důvodů
stěžovat si na Konvent, teď pochopili, že poslední stánek svobody
je v Konventu a že jí teď hrozí skutečné nebezpečí. Přiběhli k sídlu
shromáždění, aby tu nabídli své paže a vyžádali si zbraně.
Jedni vylézali ze skrýší, druzí byli právě vyloučeni ze sekcí; velký
počet z nich tvořili důstojníci vyškrtnutí velitelem válečného ko-

– 311 –
mité; Aubry se k nim přidal. Konvent váhal, jestli má jejich služby
přijmout. Ale neúnavný vlastenec Louvet, který už dávno chtěl
znovu ozbrojit předměstí a opět otevřít klub jakobínů, tak naléhal,
že strhl hlasování na svoji stranu.
Už tedy neztráceli ani minutu, shromáždili všechny důstojníky
bez zaměstnání, svěřili jim vojáky bez velitelů. Všem těm oficírům
i vojákům měl velet statečný generál Berruyer.
K tomuto ozbrojení došlo večer vendémiairu ve chvíli, kdy se
vlastenci dověděli o porážce husarů a dragounů před Odeonem,
a Konvent se tudíž rozhodl, že nechá vyklidit Odeon násilím.
Generál Menou okamžitě poslal do sablonského tábora u Neuilly
pro jednu kolonu a dvě děla a vyslal je na místo. Ale když vojsko
dorazilo na náměstí Odeon, bylo prázdné a divadlo rovněž.
Celou noc se vlastenci ozbrojovali a přijímali výzvu za výzvou
ze sekcí Le Peletier, Butte‑des‑Moulins, Contrat‑Social, Comédie
française, Luxembourg, rue Poissonnière, Brutus a Temple.

– 312 –
 XIV
Dvanáctý vendémiaire

Ráno 12. vendémiairu byly zdi pokryté plakáty, vyzývajícími všech-

ny sekcionáře a národní gardisty, aby se okamžitě dostavili každý
do své sekce, které jsou ohrožovány teroristy, tedy Konventem.
V devět ráno vyhlásila sekce Le Peletier pohotovost a vyzvala
všechny pařížské čtvrtě, aby se přidaly ke vzpouře.
Vyprovokovaný Konvent učinil totéž.
Jacísi heroldi brázdili ulice, aby uklidnili občany a upevnili pa-
triotismus u těch, jimž rozdali zbraně.
Ve vzduchu bylo cítit zvláštní chvění, které prozrazuje horečku
ve velkých městech a je předzvěstí vážných událostí. Všichni chá-
pali, že chování sekcí už překročilo rozměr obyčejného vzbouření
a že už teď nejde o to, přesvědčit členy sekcí a národní gardy, ale že
je Konvent musí rozdrtit.
Ještě žádný revoluční den se neohlašoval tak děsivými před-
zvěstmi.
Ani čtrnáctý červenec, ani desátý srpen, a dokonce ani druhé
září.
Kolem jedenácté dopoledne bylo cítit, že přišel čas a že je potře-
ba chopit se iniciativy.
Když Konvent pochopil, že sekce Le Peletier je generálním
štábem vzbouřenců, rozhodl se, že ji odzbrojí, a přikázal generálu
Menouovi, aby na ni vytáhl s dostatečným počtem mužů i děl.
Generál vyrazil ze sablonského tábora a prošel Paříží.
Ale najednou si uvědomil, co dříve netušil.
Totiž že má co dělat se šlechtou, bohatými měšťany, tedy se tří-
dou, která obvykle tvořila veřejné mínění.

– 313 –
 Nešlo o kartáčovou palbu na předměstích, jak se původně do-
mníval.
Měl napadnout náměstí Vendôme, ulici Saint‑Honoré, bulváry,
předměstí Saint‑Germain.
Muž prvního prairialu třináctého vendémiairu zaváhal.
Přesto postupoval kupředu, ale opatrně a pomalu.
Museli k němu poslat zástupce lidu Laporta, aby ho trochu po-
pohnal.
Přitom celá Paříž čekala na výsledek tohoto velkého střetu.
Naneštěstí měla sekce Le Peletier za předsedu muže, kterého
jsme už poznali při jeho návštěvě Konventu a při rozhovoru se
šuanským generálem a který byl v rozhodování stejně rychlý, jako
byl Menou slabý a váhavý.
Bylo už osm večer, když generál Verdières přijal od generála
Menoua rozkaz, aby vzal šedesát granátníků z Konventu, sto mužů
z batalionu Oise a dvacet mužů kavalerie, zformoval levou kolonu
a vyrazil na sekci Le Peletier.
Bylo mu přikázáno, aby se zmocnil levé strany ulice des Filles-
‑Saint‑Thomas a vyčkal tam na další rozkazy.
Sotva dorazil do vchodu ulice Vivienne, objevil se v bráně kláš-
tera Filles‑Saint‑Thomas, kde sekce Le Peletier zasedala, Morgan,
přivolal stovku granátníků národní gardy a přikázal jim, aby si
nabili zbraně.
Morganovi granátníci bez váhání uposlechli.
Verdières dal svým mužům stejný rozkaz, ale z jejich řad se
ozývalo reptání.
„Přátelé,“ křikl Morgan na vojáky Konventu, „nebudeme střílet
jako první. Ale jakmile vypukne střelba, nemyslete si, že couvneme.
Chce‑li Konvent válku, má ji mít!“
Verdièresovi granátníci chtěli odpovědět, Verdières je však za-
razil:
„Ticho v řadách!“

– 314 –
 Vojáci zmlknou.
Pak přikáže jezdcům, aby tasili šavle, pěšákům, aby dali pušku
k noze.
Rozkaz je vykonán.
Mezitím dorazily středová kolona ulicí Vivienne a pravá kolona
ulicí Notre‑Dame‑des‑Victoires.
Celé shromáždění sekce se přeměnilo v ozbrojenou sílu: skoro
tisíc mužů vyšlo z kláštera a seřadilo se před portálem.
Morgan popošel s mečem v ruce deset kroků kupředu a obrátil se
k sekcionářům a členům národní gardy, kteří byli pod jeho velením:
„Občané, jste většinou ženatí muži, otcové rodin; nesu odpověd-
nost za vaše životy, a byť cítím nesmírnou touhu vrátit těm tygrům
z Konventu, kteří poslali na gilotinu mého otce a zastřelili mi bratra,
ránu za ránu a smrt za smrt, vyzývám vás jménem vašich žen a dětí,
abyste sami nezačali palbu! Pakliže však nepřítel vystřelí jako
první…, vidíte mě, jsem deset kroků před vámi. První, kdo vystřelí
z jejich řad, zahyne mou rukou!“
Tato slova byla pronesena v hlubokém tichu, neboť než začal
Morgan mluvit, zvedl meč na znamení, že chce pronést řeč. Sekcio-
náři, národní gardisté ani vlastenci na druhé straně neztratili z jeho
projevu ani slabiku.
Nic nebylo snazšího než odpovědět na tato slova, která už nebyla
marnivým chvástáním, vzhledem k trojímu obležení připravenému
k útoku, jednomu z pravé strany, druhému z levé, třetímu z ulice
Vivienne.
Morgan, vystavený kulkám jako snadný cíl, by padl jako první.
Zavládl tedy všeobecný a značný údiv, když místo slova pal!, na
něž každý čekal a po němž by měla následovat salva hned ze tří
míst, se k Morganovi po poradě s generálem Menouem začal při-
bližovat zástupce lidu Laporte, zatímco generál křikl na své muže,
kteří už si připravovali zbraně:
„K noze zbraň!“

– 315 –
 Tento rozkaz byl vykonán stejně přesně jako ten první.
Údiv byl o to větší, když po několika slovech, která si Morgan
vyměnil se zástupcem lidu Laportem, zvolal mladý předseda sekce
Le Peletier:
„Jsem tady jenom kvůli válce, protože jsem se domníval, že se
budeme bít. Ve chvíli, kdy se přechází ke vzájemným komplimen-
tům a ústupkům, je to věc místopředsedy. Uvolním tedy své místo.“
Načež zastrčil meč do pochvy a zařadil se mezi sekcionáře.
Jeho místo zaujal místopředseda.
Po desetiminutovém rokování mezi občany Lalauem, Laportem
a Menouem se začali vojáci pohybovat.
Část sekcionářů a národních gardistů se dala na pochod, obklíči-
la klášter des Filles‑Saint‑Thomas a dospěla až k ulici Montmartre.
Republikánské voje se zatím stáhly až k Palais Royal.
Sotva vojáci Konventu zmizeli, vrátili se na scénu sekcionáři
vedení Morganem za jednohlasného pokřiku:
„Pryč se dvěma třetinami! Pryč s Konventem!“
Tento křik vycházející tentokrát z kláštera des Filles‑Saint‑Tho-
mas v okamžiku zachvátil všechny pařížské čtvrtě.
Dva nebo tři kostely, které si zachovaly zvony, začaly vyzvánět
na poplach.
Temný hluk, co už nebyl slyšet tři nebo čtyři roky, dělal strašlivý
kravál rovnající se kanonádě.
To náboženská i politická reakce přilétala na větrných křídlech.
Bylo jedenáct večer, když se k tomuto nezvyklému hluku, proni-
kajícímu do zasedací síně Konventu, přidala zvěst o vyjednávání,
co vedl generál Menou, a o jeho výsledku.
Zasedání nebylo odročeno, ale síň se vylidnila.
Všichni poslanci vycházeli ven a vraceli se, vyptávali se, nechtěli
věřit, že tato akce, která mohla vyústit v příznivý výsledek – vojáci
Konventu mohli v klidu obklíčit sekci Le Peletier a odzbrojit ji –, se
zvrátila v přátelskou konverzaci, po níž se všichni rozešli.

– 316 –
 Když se však rozkřiklo, že sekcionáři se nevrátili domů, ale zno-
vu se sešli v klášteře jako ve své pevnosti, a z té vyzývají a napadají
Konvent, vyšvihl se na tribunu Konventu Chénier.
Roztrpčený krutým obviněním, které ho pronásledovalo až do
jeho smrti, a dokonce i po ní, totiž že nechal ze žárlivosti zemřít své-
ho bratra Andrého, zastával Marie‑Joseph vždycky ta nejurputnější
stanoviska a navrhoval nejenergičtější řešení.
„Občané!“ zvolal teď, „nemohu věřit zprávám, které sem docháze-
jí! Couvnout před nepřítelem je neštěstí, ale ustoupit vzbouřencům
je zrada. Přeju si vědět jasně, ještě než sestoupím z tohoto pódia,
zda většina francouzského lidu zůstane respektována, či jestli se
máme sklonit před autoritou sekcionářů, my, kteří představujeme
autoritu národní. Žádám, aby vláda okamžitě zaujala stanovisko
k tomu, co se děje v Paříži.“
Na tento energický apel bylo odpovědí jednoznačné souhlasné
volání.
Chénierův návrh byl přijal jednomyslně.

– 317 –
 XV
Noc z dvanáctého na třináctý
vendémiaire

Delaunay (z Angers), člen vlády, vystupuje na tribunu, aby svým

jménem odpověděl.
„Občané,“ praví, „teď mi právě oznamují, že sekce Le Peletier je
ze všech stran obklíčena.“
Ozve se potlesk.
Ale uprostřed potlesku přehluší všechny hlas:
„To není pravda!“
„A já,“ pokračuje Delaunay, „tvrdím, že sekce je obklíčená.“
„To není pravda!“ opakuje týž hlas ještě silněji. „Právě přicházím
ze sekce: naše voje se stáhly a sekcionáři jsou pány Paříže.“
V tu chvíli se z chodby začne ozývat velký hluk, kroky, křik,
nadávky a klení. Dav lidí vtrhne do síně, je děsivý a hlučný jako
stoupající příliv. Tribuny jsou vmžiku zaplaveny. Lidský příval sahá
až k pódiu.
Sto hlasů křičí:
„Zbraně! Zbraně! Dejte nám zbraně! Jsme zrazeni! K soudu s ge-
nerálem Menouem!“
„Žádám,“ ozval se zase Chénier, vystupuje ze svého místa na
lavici, „žádám, aby generál Menou byl okamžitě zatčen a aby byl
souzen přímo na místě. Pokud bude shledán vinným, ať je zastřelen
na nádvoří zámku.“
Pokřik „Generál Menou na lavici obžalovaných!“ zesílil.
Chénier pokračuje:
„Žádám, aby byly znovu rozděleny zbraně a náboje vlastencům,
kteří o ně stojí. Žádám, aby byl zformován batalion vlastenců, který

– 318 –
ponese jméno posvátného batalionu z devětaosmdesátého a odpři-
sáhne, že se nechá zabít na schodech jednací síně.“
Tři sta nebo čtyři sta vlastenců na tento apel zaplavilo síň. Jsou
to veteráni Revoluce; živá historie šesti uběhnuvších let. Jsou to
muži, kteří se bili pod zdmi Bastily, kteří desátého srpna útočili
na tytéž Tuilerie, které chtějí dnes hájit. Jsou to důstojníci pokrytí
jizvami, jsou to hrdinové od Jemmapes a od Valmy, jsou to psanci,
bezejmenní muži, co tak slavně porazili Prusy bez strategie a takti-
ky a rozdrtili Rakušany bez znalostí matematiky a pravopisu.
Ti všichni viní aristokratickou frakci z toho, že je vyhnala z ar-
mády.
To reakcionář Aubry jim vyrval meč z rukou a strhl jim epolety
z ramen.
Teď líbají pušky a šavle, které jim rozdělují, tisknou si je na srdce
a volají přitom:
„Jsme svobodní, protože můžeme umřít za vlast!“
V tu chvíli vstoupil dveřník a oznámil, že se dostavila deputace
ze sekce Le Peletier.
„Vidíte,“ křičel Delaunay (z Angers), „věděl jsem, co říkám. Při-
cházejí, aby přijali podmínky, které jsem dal Menouovi a Laportovi.“
Dveřník vyšel a za pět minut byl zpátky.
„Vůdce deputace se ptá,“ řekl, „jestli je tu zaručena bezpečnost
pro něj a jeho doprovod. Chtěl by něco Konventu sdělit.“
Boissy d’Anglas zvedl ruku:
„Na čest národa,“ pronesl vážně, „ti, co sem vstoupí, vyjdou odtud
živí a zdraví, jako přišli.“
Dveřník se vrátil k těm, co ho sem vyslali.
Ve shromáždění zavládlo hluboké ticho.
Ještě doufali, že všechno skončí dohodou a usmířením.
Uprostřed ticha se ozvaly blížící se kroky, oči všech se stočily ke
dveřím.
Shromážděním to zašumělo.

– 319 –
 Vůdcem deputace byl týž mladík, který včera mluvil v Konventu
tak povýšeně.
Podle jeho vzezření bylo patrné, že se nepřichází omluvit.
„Občane předsedo,“ oslovil ho Boissy d’Anglas, „žádal jste o sly-
šení, bylo vám povoleno. Žádal jste o život i svobodu, udělili jsme
vám je. Mluvte!“
„Občané,“ vyslovil zřetelně mladík, „mou jedinou touhou je, abys-
te odmítli poslední nabídky, které vám sekce Le Peletier učinila.
Z celého srdce si totiž přeju, abychom spolu bojovali, a největší
štěstí v životě pocítím, až vstoupím do tohoto paláce se zbraněmi
v ruce a budu se brodit po kolena v krvi.“
Hrozivý šepot se šířil lavicemi poslanců Konventu; tribunami
a skupinkami vlastenců shromážděných v koutech sálu proběhl
udivený šepot.
„Pokračujte,“ vyzval mladíka Boissy d’Anglas. „Klidně si stupňuj-
te své hrozby až k nestoudnosti. Víte dobře, že se nemusíte ničeho
obávat, že jsme vám zaručili život i svobodu.“
„Právě proto budu stručný a řeknu vám tedy na rovinu, co mě
sem přivádí,“ pokračoval mladík. „Je to moje osobní pomsta výboru
obecného blaha i vám. Nechtěl jsem, aby vám někdo jiný doručil
tuto poslední výzvu.
Pokud zítra za svítání nebudou pařížské zdi pokryty vývěska-
mi oznamujícími, že Konvent podává hromadně demisi, že Paříž
a zbytek Francie si mohou svobodně vybrat své představitele bez
jakýchkoli podmínek, budeme to brát jako vyhlášení války a vytáh-
neme proti vám.
Máte pět tisíc mužů, nás je šedesát tisíc a navíc je na naší straně
právo.“
Vyndal z kapsičky u vesty hodinky zdobené brilianty.
„Je tři čtvrtě na dvanáct,“ pokračoval. „Nedostane‑li Paříž do
zítřejšího poledne satisfakci, nezůstane v této síni, která vám po-
skytuje útočiště, kámen na kameni a palác Tuileries bude zapálen

– 320 –
ve všech čtyřech rozích, aby oheň očistil královské sídlo od těch,
kdo ho svým pobytem zde znečistili. To je všechno, co jsem vám
chtěl sdělit.“
Ze všech hrdel se ozývaly výkřiky pomsty a hrozeb; vlastenci,
jimž právě rozdali zbraně, se chtěli vrhnout na nestoudného řeční-
ka. Boissy d’Anglas je však zastavil gestem ruky:
„Zavázal jsem se svým slovem i slovem vaším, občané,“ řekl.
„Předseda klubu Le Peletier odtud odejde živ a zdráv, jako sem
přišel. Tak držíme slovo my. Uvidíme, jak oni dodrží to svoje.“
Morgan odcházel s úsměvem.
Dosáhl toho, proč sem přišel: měl jistotu, že se bude bojovat a že
se proti tomu zítra nikdo nepostaví.
Sotva vyšel, strhl se v lavicích poslanců, na tribunách i ve sku-
pinkách vlastenců strašlivý povyk.
Odbíjela půlnoc.
Nastával třináctý vendémiaire.
Nechme teď Konvent i sekce stranou, do boje, který mezi nimi
vypukne, nám zbývá šest nebo osm hodin, a zajděme si spolu do
jednoho z těch smíšených salonů, který navštěvují muži obou stran,
a kde tím pádem kolují zprávy bezpečněji ověřené než v Konventu
či v sekcích.

– 321 –
 XVI
Salon paní baronky de Staël,
švédské paní vyslancové

Ve dvou třetinách ulice du Bac, mezi ulicí de Grenelle a ulicí

de la Plan­­che, se zvedá mohutná budova, kterou ještě dnes poznáte
podle čtyř ionských sloupů, jež vždycky po dvou podpírají těžký
kamenný balkon.
Byl to palác švédského vyslanectví, který obývala slavná paní de
Staël, dcera pana de Necker a manželka Staël‑Holsteina.
Madam de Staël je tak známá, že by bylo skoro zbytečné předklá-
dat tady její fyzický, intelektuální a morální portrét. Přesto se o ní
několika slovy zmíníme.
Madam de Staël se narodila v roce 1766, v tuto chvíli byla tedy na
vrcholu svého talentu, i když neříkáme krásy, neboť ta žena krásná
nikdy nebyla. Vášnivě obdivovala svého otce, velmi průměrného
muže, a následovala ho do emigrace, ačkoli jim pozice jejího man-
žela ambasadora zaručovala bezpečnost i svobodu konání.
Brzy se však vrátila do Paříže, sepsala plán útěku pro Ludvíka
XVI. a v roce 1793 se obrátila na revoluční vládu s obhajobou krá-
lovny ve chvíli, kdy byla královna souzena.
Když Gustav IV. vyhlásil válku Rusku a Francii, byl jeho vyslanec
odvolán do Stockholmu a v Paříži nebyl ode dne, kdy byla poprave-
na královna, až do dne, kdy byl popraven Robespierre.
Po devátém termidoru se pan de Staël vrátil do Francie stále ve
funkci švédského velvyslance. A paní de Staël, která se nemohla
obejít bez pohledu na svůj potůček v ulici du Bac, jemuž dávala
přednost před pohledem na Ženevské jezero, se vrátila s ním.

– 322 –
 Hned po návratu otevřela svůj salon a přirozeně tam přijímala
všechny významné lidi z Francie i z ciziny. Ale i když byla spjatá
s prvotními myšlenkami roku 1789, buď díky tomu, jak se události
vyvíjely, či se její srdce časem klonilo k jiným názorům, nyní ze
všech sil bojovala za návrat emigrantů a nepokrytě žádala jejich
vyškrtnutí ze seznamu, zejména pana de Narbonne. Za to ji u soudu
udal pověstný řezník Legendre.
Její salon se dělil o Paříž se salonem madam Tallienové. Salon
madam de Staël byl ovšem konstitučně monarchistický, tedy v jem-
né nuanci mezi kordeliéry a girondiny.
Toho večera, či spíše řečeno té noci z dvanáctého na třináctý ven-
démiaire mezi jedenáctou a půlnocí, v době, kdy vládl v Konventu
největší zmatek, přetékal salon madam de Staël lidmi.
Večírek měl dokonalý švih a podle toalet dam a nenuceného cho-
vání mužů by nikdo nevytušil, že se v pařížských ulicích schyluje
k řežbě.
A přesto uprostřed vší té veselosti a duchaplnosti, která ve
Francii nikdy tak živě nekvete jako v hodinách hrozícího nebezpečí,
přeběhl salonem každou chvilku jakýsi mráček podobný tomu, co
v bouřlivých letních dnech vrhá stín na louky a sklizeň.
Každého nově příchozího tu vítali s výkřiky zvědavosti a oka-
mžitě ho zahrnovali otázkami svědčícími o tom, jaký zájem všichni
projevovali o situaci.
Na okamžik tak zůstaly vždy dvě či tři ženy, které se v salonu
madam de Staël buď díky své kráse, nebo duchaplnosti dělily s hos-
titelkou o mužskou pozornost, opuštěné.
Muži se vrhali ke každému, kdo se objevil na prahu, vytáhli z něj
vše, co věděl, a pak se vraceli ke svému kroužku a živě probírali, co
se právě dověděli.
Bylo nepsaným pravidlem, že každá půvabná a inteligentní žena
s právem na svůj okruh obdivovatelů, měla ve velikém přízemním
obydlí švédského paláce jakýsi svůj dvůr. Kromě salonu madam

– 323 –
de Staël byl tu onoho večera i salon madam de Krüdner a salon
madam Récamierové.
Madam de Krüdner byla o tři roky mladší než madam de Staël;
byla Kuronka, pocházela tedy z ruské baltské provincie, narodila se
v Rize. Jako dcera bohatého barona de Wiftinghofa se ve čtrnácti
letech provdala za barona de Krüdner a odjela s ním do Kodaně a do
Benátek, kde její muž plnil funkci ruského vyslance. V roce 1791 se
s ním rozešla, a získala tak znovu svobodu, o niž ji na okamžik při-
pravilo manželství. Byla to velmi okouzlující a oduševnělá bytost,
která hovořila a psala dokonale francouzsky.
Jediné, co se jí v té málo sentimentální době dalo vyčítat, byl
značný sklon k samotě a snění.
Její severská melancholie, která ji přibližovala hrdinkám sta-
robylých skandinávských eposů, byla něčím výjimečným v tom
bezstarostném a veselém světě a dávala jí zcela zvláštní aureolu
prodchnutou téměř mysticismem.
Člověk by jí málem vyčítal ty záchvaty extáze, které ji zachvaco-
valy třeba uprostřed večírku. Kdo měl ale možnost přiblížit se k ní
ve chvíli, kdy prožívala vrcholné vzrušení, komu se naskytla šťastná
příležitost pozorovat její nádherné oči zvednuté k nebi, zapomněl
pro madam de Krüdner na svatou Terezu a v jeho srdci rychle tato
žena nadaná věšteckým duchem vystřídala každou mondénu.
Tvrdilo se však, že ty nádherné oči tak často zvedané k nebi
se rá­čily okamžitě vrátit na zem, jakmile vstoupil do salonu, kde se
jejich majitelka nacházela, pohledný zpěvák Garat.
Román, který právě psala a který měl titul Valérie aneb Listy
Gustava de Linard Ernestu de G., nebyl ničím jiným než příběhem
jejich lásky.
Byla to asi pětadvacetiletá nebo šestadvacetiletá žena s vlasy oné
zvláštní světlé barvy vlastní ženám z chladných končin. Ve chvílích
extáze vypadala její tvář jako studený mramor, jemuž pouze saté-
nově bílá pleť dávala jakýsi lidský rozměr.

– 324 –
 Přátelé madam de Krüdner – a bylo jich dost vzhledem k tomu,
že měla i své žáky – tvrdili, že ve chvílích, kdy její duše komunikuje
s vyššími bytostmi, pronáší mimoděk slova zdánlivě bez souvislosti,
která však přesto mají smysl, podobně jako výroky antických pýthií.
Madam de Krüdner byla vlastně předchůdkyní moderního spiri-
tismu. Za našich dnů bychom ji označili jako médium. To slovo ještě
tenkrát neznali, a tak o ní pouze říkali, že má věštecké schopnosti.
Madam Récamierová, nejmladší ze všech módních žen té doby, se
narodila v roce 1777 v Lyonu a jmenovala se Jeanne‑Françoise‑Julie-
‑Adélaïde Bernardová. V roce 1793 se provdala za Jacquese‑Rose
Récamiera o šestadvacet let staršího, než byla ona sama. Jeho jmě-
ní pocházelo z vedení obrovského kloboučnického závodu, který
v Lyonu založil jeho otec.
Jako mladík byl obchodním cestujícím rodinného podniku, nejdří-
ve se mu však dostalo klasického vzdělání, a tak mohl podle potřeby
citovat Horatia i Vergilia. Mluvil španělsky, neboť jeho obchodování
se zaměřovalo hlavně na Španělsko. Byl krásný, vysoký, světlovlasý,
pevně stavěný, snadno se dojímal, byl štědrý a lehkomyslný současně,
nelpěl tolik na přátelích, ačkoli jim nikdy neodmítl peněžní výpomoc.
Když zemřel jeden z jeho nejlepších přátel, jemuž mnohokrát
půjčil, jenom povzdechl:
„Zase jedna zásuvka zavřená!“
Ženil se v době nejvyššího Teroru 24. dubna 1793 a v den sňatku
se šel dívat na popravy stejně jako den předtím i den potom.
Viděl umírat krále, viděl umírat královnu, viděl umírat Lavoisiera
i sedmadvacet generálních nájemců, svého nejdůvěrnějšího přítele
Laborda a skoro všechny, s nimiž byl v obchodních či společenských
stycích. Když se ho ptali, odkud pramení jeho zvláštní náklonnost
k tak smutné podívané, odpovídal:
„To abych si zvykl na popraviště.“
Pan Récamier skutečně skoro zázrakem gilotině unikl; ale oprav-
du unikl, a tak jeho čekatelství na smrt vyšlo naprázdno.

– 325 –
 Bylo to vinou každodenního pozorování života rozplývajícího
se v nicotu, že zapomněl na krásu své ženy do té míry, že ji nikdy
nemiloval jinak než otcovskou láskou? Nebo byl důkazem toho, že
rozmarná příroda někdy učiní neplodným svá nejlepší díla? Ne-
poskvrněná čistota jeho manželky každopádně zůstávala záhadou,
ačkoli nebyla tajemstvím.
A přesto se slečna Bernardová ve svých šestnácti letech, kdy se
vdávala, právě podle životopiscových slov rozvinula z dívenky do
krásné mladé ženy.
Štíhlá a elegantní postava, ramena hodná bohyně Hebe, hrdlo
nejnádhernějšího tvaru a nejdokonalejších proporcí, malá korálové
červená ústa, zuby jako perly, půvabné, byť trochu příliš štíhlé paže,
přirozeně zvlněné kaštanové vlasy, pravidelný jemný nos, i když
správně francouzský, pleť nesrovnatelného jasu, nevinná tvář vy-
jadřující občas zlomyslnost, výraz neskonalé vlídnosti a laskavosti,
což činilo její osobu nesmírně přitažlivou, cosi nestoudného a sou-
časně hrdého, co z ní vyzařovalo, krásné držení hlavy, to všechno
byla paní Récamierová. Právem se na ni hodilo to, co řekl vévoda
de Saint‑Simon o paní vévodkyni Burgundské: že její chůze připo‑
míná chůzi bohyně po oblacích!
Salony těchto dam byly tak nezávislé jeden na druhém, jako by
se nacházely v různých palácích; jenom tomu hlavnímu salonu, jímž
museli všichni projít, aby se dostali do těch dvou dalších, vévodila
paní domu.
Paní domu, jíž bylo v té době devětadvacet let, byla slavná madam
de Staël, již známá v politice svým vlivem, který měla na jmenování
pana de Narbonne na ministerstvo války, a v literatuře svými Dopisy
o charakteru a spisech Jeana Jacquese Rousseaua.
Nebyla krásná, a přesto bylo nemožné projít kolem ní a neuvědo-
mit si sílu její osobnosti, zasévající slovo do pole myšlenek stejně,
jako oráč rozhazuje semena do brázdy.

– 326 –
 Toho večera byla oděná do šatů z červeného sametu po stranách
rozstřižených a volně splývajících na spodních šatech ze slámově
žlutého saténu; na hlavě měla turban rovněž ze žlutého saténu na
vrcholku ozdobený rajským ptákem, mezi plnými rty ukazovala
krásné zuby, jimiž se zakusovala do stonku kvetoucího vřesu; měla
trochu moc velký nos, trochu příliš snědé tváře, ale její oči, obočí
a čelo byly překrásné.
Tato žena vynikala bystrostí a jiskrou ducha.
Stojíc zády ke krbu, opírala se o něj jednou rukou, zatímco
druhou gestikulovala jako muž, přičemž stále držela stonek vřesu,
z nějž občas zuby ukousla kvítek. Právě se obracela ke krásnému
světlovlasému mladíkovi, svému zanícenému obdivovateli, jemuž
nakadeřené vlasy rámovaly tvář a padaly mu skoro k ramenům, se
slovy:
„Ne, ne, mýlíte se, drahý Constante, ne, já nejsem proti Republice.
Právě naopak, ti, co mě znají, vědí, s jakým nadšením jsem přijala
zásady roku 89. Ale mám hrůzu ze sansculotismu a vulgárních lá-
sek. Od chvíle, kdy se zjistilo, že svoboda není krásnější a cudnější
než obyčejné ženy, ale že je to kurtizána, která přechází z náruče
Maratovy do náruče Dantonovy a z náruče Dantonovy do náruče
Robespierrovy, jsem se té vaší svobodě pěkně poděkovala. To, že
už nemáme prince, nemáme vévody, nemáme hrabata ani markýze,
ještě připouštím. Občan je krásný titul, když se jím obracíme na Ca-
tona. Je to vznešené oslovení, když občankou nazveme Cornélii. Ale
že si mám tykat se svou pradlenou, že mám jíst spartskou šlichtu ze
stejné misky jako můj kočí…? Ne, tohle nehodlám nikdy připustit.
Rovnost je krásná věc, ale musíme se dohodnout na tom, co slovo
rovnost znamená. Pokud to znamená, že všichni budou mít nárok
na vzdělání na náklady vlasti… jsem pro! Rovněž přijímám myš-
lenku, že si všichni lidé budou rovni před zákonem… to je skvělé.
Ale znamená‑li to, že všichni francouzští občané budou stejní po
stránce fyzické i morální, pak mluvíme o Prokrustově loži, a nikoli

– 327 –
o lidských právech. Pokud si mám vybrat mezi Lykurgovou ústavou
a ústavou Solonovou, mezi Spartou a Athénami, pak si vyberu Athé-
ny, a to ještě spíše Athény Periklovy než Peisistratovy.“
„To ale neděláte dobře, drahá baronko,“ usmál se krásný světlo-
vlasý mladík, jemuž paní de Staël právě adresovala své sociální šle-
hy a který nebyl nikým jiným než Benjaminem Constantem, „když
si vybíráte Athény v době jejich úpadku místo v době rozkvětu.“
„Úpadku! Za Perikla! Zdá se mi, že si je naopak vybírám v jejich
plném lesku!“
„Ano, ale nic, madam, nezačíná leskem. Lesk, to je ovoce, a před
ovocem jsou pupeny, listy a květy. Odmítáte Peisistrata? Nemáte
pravdu. To on připravil budoucí rozkvět Athén, když se postavil
do čela chudáků. Jeho dva syny, Hipparcha a Hippiada, vám klidně
přenechám. Ale Kleisthenés, který zvýšil počet senátorů na pět set,
jako to právě teď u nás udělal Konvent, otevřel velké údobí válek
proti Peršanům. Miltiades poráží Peršany u Marathonu: Pichegru
právě porazil Prusy a Rakušany. Themistokles zničil jejich loďstvo
u Salaminy: Moreau sebral útokem jezdectva Holanďanům jejich
lodě. Svoboda Řecka se zrodila z tohoto boje, který dělá dojem, že
všechno zničil, zrovna jako naše svoboda vzchází z našeho boje
s cizími královstvími.
Tehdy byla rozšířena práva; právě tehdy, když byli archonti
a magistráti vybíráni ve všech třídách. Nezapomínejte, že v této
plodné době přichází Aischylos; osvícený bezstarostným géniem
tvoří Promethea, tedy revoltu člověka proti tyranii; Aischylos, ten
mladší bratr Homérův, který však působí jako jeho starší bratr!“
„Bravo! Bravo!“ ozval se hlas. „Na mou věru, krásně povídáte
o literatuře. Právě teď si ve čtvrti Feydeau a v sekci Le Peletier lidi
podřezávají krky. Slyšíte ty zvony? Vrátily se z Říma.“
„Ach, to jste vy, Barbé‑Marbois,“ obrátila se paní de Staël asi na
čtyřicetiletého, velmi krásného muže, jehož krása ovšem byla příliš
majestátní a prázdná, s takovou se setkáváme v palácích a v di-

– 328 –
plomacii. Byl to velice čestný muž, ostatně zeť Williama Moora,
guvernéra Pensylvánie. „Odkud jdete?“
„Přímo z Konventu.“
„Co se tam děje?“
„Debatuje se tam. Právě stavějí sekcionáře mimo zákon, ozbrojují
vlastence. Co se sekcionářů týče, slyšíte je: už znovu objevili zvony.
Jenom další důkaz toho, že jde o skryté monarchisty. Zítra se chopí
zbraní a podle mého soudu vypukne pěkná mela.“
„Co chcete,“ ozval se muž s rovnými vlasy, propadlými spánky,
popelavě bledou pletí, křivými ústy, ošklivý dvojí ošklivostí, těles-
nou i duševní, „pořád jim v Konventu říkám: dokud nebudete mít
dobře zorganizované a fungující ministerstvo policie, pracující
nejenom proto, že to má v náplni, ale že je to jeho poslání, všechno
půjde k čertu. Já mám dvanáct chlapíků, kteří mi vyhovují. Dělám
policistu jako amatér, protože mě to baví… no a jsem lépe informo-
ván než vláda.“
„A co tedy víte, pane Fouché?“ otázala se paní de Staël.
„Paní baronko, vím toho dost. Třeba že byli svoláni šuani ze všech
koutů království a že včera večer u Lemaistra… Znáte Lemaistra,
baronko?“
„Není to ten agent princů?“
„Přesně on. I Jura a Morbihan se přidají.“
„Což znamená…?“ zeptal se Barbé‑Marbois.
„Což znamená, že Cadoudal obnovil svoji přísahu věrnosti
a Sainte‑Hermine zase svoji přísahu pomsty.“
Všichni se z ostatních salonů přesunuli do toho prvního a tís-
nili se kolem tří či čtyř posledních příchozích, kteří přinesli tyhle
zprávy.
„Cadoudala známe dobře,“ poznamenala paní de Staël, „je to
šuan, který nejdřív bojoval ve Vendée a potom zase překročil Loiru.
Ale kdo je hrabě de Sainte‑Hermine?“

– 329 –
 „Hrabě de Sainte‑Hermine je mladý šlechtic z jedné z nejvýznam-
nějších rodin jurského kraje. Druhý ze tří synů. Jeho otec skončil na
gilotině, matka zemřela bolestí, bratra zastřelili v Auenheimu a on
přísahal, že bratra i otce pomstí. Víte, kdo je ten tajemný předseda
sekce Le Peletier, pověstný Morgan, co přišel do Konventu, aby tam
v zasedací síni vmetl urážky zástupcům lidu přímo do tváře?“
„Ne.“
„Právě on!“
„Pane Fouché, vy jste se minul povoláním,“ ozval se Benjamin
Constant. „Neměl jste být ani námořníkem, ani knězem, ani profe-
sorem, ani zástupcem lidu. Měl jste být ministrem policie.“
„A kdybych jím byl,“ poznamenal Fouché, „byla by dnes Paříž
mnohem klidnější. Ptám se vás, jestli nebylo naprosto nesmyslné,
že jsme couvli před sekcemi. Menoua by měli zastřelit!“
„Občane,“ ozvala se madam de Krüdner, která si libovala v re-
publikánské formě oslovení, „přichází občan Garat. Možná něco ví.
Garate, co je nového?“
A dostrkala do kroužku asi třicetiletého muže oblečeného s vy-
branou elegancí.
„Ví, že jedna půlová nota má hodnotu dvou čtvrťových,“ pozna-
menal posměšně Benjamin Constant.
Garat si stoupl na špičky, aby zahlédl autora toho špatného žertu.
V půlových notách se Garat opravdu vyznal; byl to nejúžasnější
zpěvák, jaký kdy existoval, a navíc jeden z nejdokonalejších kuás‑
ných šviháků, jaké nám zachoval oduševnělý štětec Horacia Verneta.
Byl synovcem člena Konventu Garata, který v slzách přečetl rozsu-
dek smrti pro Ludvíka XVI.
Garat byl synem významného advokáta, který chtěl mít ze syna
rovněž advokáta, ovšem příroda a vzdělání z něj udělaly zpěváka.
Příroda ho obdařila nádherným tenorem.
Ital jménem Lamberti mu spolu s Françoisem Beckem, ředite-
lem divadla v Bordeaux, dával hodiny zpěvu, a ty v něm probudily

– 330 –
takovou lásku k hudbě, že v Paříži nestudoval práva, ale zpěv. Když
to otec zjistil, přestal mu dávat peníze.
Hrabě z Artois ho tedy jmenoval svým zvláštním tajemníkem
a vyzval ho, aby zazpíval královně Marii Antoinettě, která ho oka-
mžitě začala přijímat na svých soukromých koncertech.
Garat se rozešel s otcem, neboť nic neporuší pouta mezi otci
a syny spolehlivěji než zrušení apanáže. Hrabě z Artois odjel do
Bordeaux; nabídl Garatovi, že ho vezme s sebou. Ten chvíli váhal,
ale touha předvést se otci v novém postavení nakonec zvítězila.
V Bordeaux se setkal se svým bývalým učitelem Beckem, který
mezitím upadl do bídy, a napadlo ho, že na jeho počest uspořádá
benefiční koncert.
Obyvatelé Bordeaux, kteří byli zvědaví a chtěli si poslechnout
jednoho z krajanů, jenž už si vydobyl jistou pověst jako zpěvák, se
na představení jen hrnuli.
Výtěžek koncertu byl omračující a Garatův úspěch přesvědčivý,
takže jeho otec, který byl také přítomen, vstal ze svého sedadla a šel
syna obejmout.
Garat otci odpustil, když se takto coram populo omluvil.
Až do Revoluce zůstal Garat amatérem. Ale ztráta jmění z něj
učinila profesionálního umělce. V roce 1793 chtěl odejít do Anglie,
jeho loď však unášel vítr, takže byla nucena přistát v Hamburku.
Uspořádal tam sedm nebo osm tak úspěšných koncertů, že se mohl
vrátit do Francie s tisícem louisdorů, z nichž každý měl cenu sed-
mi nebo osmi tisíc franků v asignátech. A právě po návratu potkal
madam de Krüdner a stal se jejím přítelem.
Termidoriánská reakce si Garata adoptovala a v době, o níž teď
vyprávíme, se neodehrál jediný koncert či jediné velké představení,
neexistoval jediný elegantní salon, kde by Garat nebyl mezi pozva-
nými umělci, zpěváky či hosty.
Tohle vysoké postavení činilo z Garata nedůtklivou osobu, jak
už jsme řekli. Nebylo tedy nic podivného na tom, že vystoupil na

– 331 –
špičky, aby zjistil, kdo se tady obouvá do jeho znalostí nepopiratel-
ného hudebního zákona, totiž že jedna půlová nota má cenu dvou
čtvrťových.
Připomeňme si, že větu pronesl Benjamin Constant, rovněž kuás‑
ný švihák a neméně nedůtklivý muž, co se cti dotýče, než byl Garat.
„Nehledej nikoho, občane,“ řekl smířlivě, podávaje mu ruku, „to
já jsem pronesl tu nejapnou větu. Jestli víš něco nového, pověz
nám to.“
Garat nabízenou ruku srdečně stiskl.
„Na mou věru, moc toho nevím,“ odpověděl. „Jdu ze sálu Cléry;
můj vůz se nemohl dostat přes pont Neuf, který je hlídán. Byl jsem
tedy nucen jet po nábřeží, kde tamboři dělají pekelný rámus. Nako-
nec jsem přejel přes most Rovnosti. – Leje tam jako z konve. – Dámy
Todiová a Mara nádherně zazpívaly dva nebo tři kusy od Glucka
a Cimarosy.“
„Vždyť jsem vám to povídal!“ zvolal Benjamin Constant.
„Takže to, co slyšíme, nejsou bubny?“ otázal se jakýsi hlas.
„Jsou,“ opáčil Garat. „Kůže na bubnech je však povolená deštěm
a nic nezní zlověstněji než zvuk zmáčeného bubnu.“
„Ach, tady je Boissy d’Anglas!“ zvolala paní de Staël. „Jistě jde
přímo z Konventu, ledaže by byl podal jako jeho předseda demisi.“
„Ano, baronko,“ řekl Boissy d’Anglas s melancholickým úsmě-
vem, „jdu z Konventu, ale raději bych vám přinášel lepší noviny.“
„Tak co se děje?“ otázal se Barbé‑Marbois. „Další prairial?“
„Kdyby jenom to!“ utrousil Boissy d’Anglas.
„Tak co tedy?“
„Jestli se nepletu, bude se zítra v Paříži střílet. Tentokrát půjde
o skutečnou občanskou válku. Na poslední výzvy odpověděla sekce
Le Peletier takto: ‚Konvent má pět tisíc mužů, sekce jich mají šede-
sát tisíc. Dáváme Konventu čas do svítání, aby vyklidili zasedací síň.
Pokud to neudělají, budeme nuceni je vyhnat.‘“

– 332 –
 „A co hodláte dělat, pánové?“ otázala se madam Récamierová
svým něžným, okouzlujícím hlasem.
„Uděláme totéž, madam,“ odvětil Boissy d’Anglas, „co římští sená-
toři, když se Galové zmocnili Kapitolu: zemřeme na svých sedadlech.“
„A mohli bychom být u toho?“ zeptal se pan Récamier chladno-
krevně. „Přihlížel jsem tomu, jak masakrují Konvent po jednom, rád
bych viděl, jak se to děje masově.“
„Přijďte zítra mezi polednem a jednou hodinou,“ opáčil Boissy
d’Anglas se stejnou chladnokrevností. „Je velmi pravděpodobné, že
právě v tu dobu to vypukne.“
„Ale ne, ujišťuji vás, že se nepokryjete slávou mučedníků, všichni
vyváznete.“
„Prosím, žádné žertování, Saint‑Victore,“ napomenula mladíka
madam de Staël.
„Madam, já nikdy nežertuji,“ opáčil Coster, uklonil se paní domu
a stejnou úklonu věnoval i baronce de Staël, baronce de Krüdner,
madam Récamierové a ostatním ženám, které stály kolem něj.
„Co je tedy nového?“ otázal se netrpělivě Benjamin Constant. „Co
vás vede k domněnce, že budou všichni zachráněni?“
„Děje se to, dámy a pánové – pardon, zmýlil jsem se, občané
a občanky –, že na návrh občana Merlina (z Douai) Konvent právě
jmenoval brigádního generála Barrase vrchním velitelem ozbro-
jených sil jako vzpomínku na termidor. Má vysokou postavu, silný
hlas, nevede žádné dlouhé řeči, to je pravda, ale umí improvizovat
a v případě potřeby dokáže pronést pár energických a přesvědči-
vých vět. Uvidíte, že bude‑li generál Barras bránit Konvent, zůstane
Konvent zachován.
A teď mi dovolte, paní baronko a vy všechny, dámy, když jsem
vás uklidnil, abych se odebral domů a mohl se připravit.“
„Nač?“ otázala se madam de Staël.
„Abych s ním mohl zítra bojovat, a to velmi srdnatě, můžete mi
to věřit.“

– 333 –
 „Vy jste tedy roajalista, Costere?“
„No ovšem,“ odvětil mladík, „domnívám se, že je to strana, v níž
je nejvíce krásných žen. A pak… a pak… mám ještě jiné důvody, ale
ty jsou známé pouze mně.“
Podruhé pozdravil se svou obvyklou elegancí a vyšel, zatímco
všichni komentovali novinu, již přinesl a která nikoho moc neuklid-
nila navzdory tomu, co Coster de Saint‑Victor říkal.
Protože však zvony ještě znásobily vyzvánění na poplach, tamboři
nepřestávali bubnovat a déšť neustával, protože už po tomto sdělení
nebyla šance, že by se dověděli něco nového, a navíc bronzové ho-
diny, představující Maria na rozvalinách Kartága, už odbily čtvrtou,
každý si zavolal svůj kočár a odjel domů, skrývaje pod předstíranou
jistotou neklid.

– 334 –
 XVII
Hotel Lidských práv

Jak Coster de Saint‑Victor oznámil, byl Barras kolem jedné hodiny

po půlnoci skutečně jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil
v Paříži.
Civilní i vojenské autority ho musely poslouchat.
Tento výběr si nezasloužil výsměšný tón, s nímž o něm referoval
Coster de Saint‑Victor: Barras byl statečný, chladnokrevný, zcela od-
daný věci svobody a v Toulonu prokázal svoji odvahu a vlastenectví.
Nijak neskrýval nebezpečí celé situace ani strašlivou odpověd-
nost, která ho tížila.
Přesto zůstal naprosto klidný. Když sám tlačil na své jmenování,
věděl, že vyhledá někoho, kdo mu pomůže. Toho muže sice nikdo
neznal, ale on s ním už počítal.
Opustil tedy palác v Tuileries hned po svém jmenování, zahalil se
do velkého redingotu neurčité barvy, chvilku váhal, jestli si má vzít
kočár. Pak ho však napadlo, že by mohl vzbudit pozornost a mohli
by ho zastavit, vytáhl tedy jenom z kapsy pár pistolí a zastrčil je za
opasek, který schoval pod redingotem.
Potom vyšel brankou do ulice de l’Echelle, vzal to ulicí Traversière
podél Palais‑Royal, chvíli kráčel ulicí Neuve‑des‑Petits‑Champs
a octl se přímo proti ulici Fossés‑Montmartre.
Z nebe se řinuly přívaly deště.
Všechno bylo ve strašlivém nepořádku a Barras ten nepořádek
dobře znal. Věděl, že mobilní dělostřelectvo je ještě v sablonském
ležení a že ho hlídá pouhých sto padesát mužů.
Věděl, že ve skladu je jenom osmdesát tisíc nábojů, žádné potra-
viny a žádná kořalka.

– 335 –
 Věděl, že komunikace se štábem, který se usadil na bulváru
des Ca­pucines, byla přerušena sekcionáři z klubu Le Peletier, kteří
postavili hlídky v ulici des Filles‑Saint‑Thomas až na náměstí Ven-
dôme a po ulici Saint‑Pierre‑Montmartre.
Znal pyšné přehánění sekcionářů, kteří, jak jsme viděli, veřejně
zvedli prapor vzpoury, byl mu znám včerejší nepodařený zásah
Menoua, který Morgan tak rozhodně odrazil, což ještě znásobilo
reálné síly sekcionářů a zmnohonásobilo jejich sílu morální.
Na všech stranách se opakovalo, jak sekce obklopená třiceti tisíci
stoupenců Konventu donutila vlastence couvnout. Mluvilo se pouze
o odvaze, s níž se Morgan postavil mezi dvě vojska, o jeho povýšenos-
ti, s níž se obořil na generála Menoua a představitele lidu Laporta.
Potichu se říkalo, že tuhle výraznou osobnost, která teprve před
čtyřmi dny dorazila z emigrace, doporučilo roajalistickému komité
v Paříži roajalistické komité v Londýně.
Konvent už nevzbuzoval nenávist, pouze opovržení.
Čeho by se od něj měli obávat? Všechny sekce, které slabost
Konventu ušetřila, se v noci z jedenáctého na dvanáctého sdružily
a během následující noci poslaly oddíly, aby podpořily mateřskou
sekci.
Všichni tedy považovali národní Konvent za poražený a zpívali
nad mrtvolou ubohého zesnulého De profundis.
Barras tak cestou potkával na každém kroku nějakého muže
z oddílu, co přišel na pomoc sekci Le Peletier, který na něj křičel:
„Kdo tam?“, a on odpovídal: „Sekcionář!“
Na každém kroku také míjel jednoho z těch tamborů neúnav-
ně vybubnovávajících na povolenou kůži nástrojů výzvu do boje,
a temné a žalostné rány jako by doprovázely pohřební průvod.
Kromě toho se ploužily ulicemi jako stíny osoby, které bušily
na dveře, oslovovaly občany jejich jmény, zapřísahaly je, aby se
ozbrojili a připojili se k sekci, jenom tak že ochrání své ženy a děti,
které teroristé hodlají zavraždit.

– 336 –
 Možná by ve dne tyto manévry nebyly tak úspěšné, ale noc přeje
tajemným akcím. Snažné prosby a zapřísahání pronášené potichu,
jako by se mluvčí bál, že ho vrazi mohou slyšet, neustávající po-
nurý zvuk bubnů, vyzvánění zvonů, to všechno zasévalo nesmírný
zmatek v celém městě a oznamovalo, že se nad ním vznáší dosud
nepojmenované, ale o to hrozivější nebezpečí.
Barras to všechno viděl i slyšel. Už nevnímal prostý raport, který
mu jeho podřízení podávali o situaci v Paříži. Sám ji takřka ohma-
tával vlastníma rukama.
Také od ulice Neuve‑des‑Petits‑Champs zrychlil krok, skoro pře-
běhl náměstí Vítězství; potom se vrhl do ulice Fossés‑Montmartre
a sunul se podél domů, až dorazil ke dveřím malého hotelu s ná-
zvem Lidská práva.
Tam se zastavil, pár kroků popošel zpátky, aby si ve sporém
světle pouliční lucerny přečetl vývěsní štít a přesvědčil se, že je
tam, kam mířil, pak se znovu přiblížil ke dveřím a zabušil na ně.
Noční vrátný nespal, a protože podle způsobu zaklepání poznal,
že za dveřmi stojí významná osoba, nenechal ho čekat.
Dveře se opatrně otevřely.
Barras vklouzl dovnitř mezerou a zavřel za sebou.
Potom nečekal, až se ho vrátný zeptá na příčinu takové opatr-
nosti, ostatně situace ve městě mohla být dostatečným důvodem,
a otázal se:
„Bydlí tady občan Bonaparte?“
„Ano, občane.“
„Je doma?“
„Vrátil se skoro před hodinou.“
„Kde je jeho pokoj?“
„Ve čtvrtém patře, na konci chodby, číslo pokoje 47.“
„Napravo, nebo nalevo?“
„Nalevo.“
„Děkuji.“

– 337 –
 Barras rychle zamířil ke schodišti, hbitě vyběhl čtyři poschodí,
dal se chodbou vlevo a zastavil se přede dveřmi číslo 47.
Opět třikrát zaklepal.
„Vstupte!“ ozval se úsečný hlas, jako stvořený k velení.
Barras stiskl kliku.
Octl se v místnosti, kde bylo lůžko bez závěsů, dva stoly, jeden
velký a druhý malý, čtyři židle a globus.
Na stěně visely šavle a pár pistolí.
U malého stolku seděl oblečený mladík, pouze kabát od uniformy
měl přehozený přes opěradlo jedné židle, a ve světle lampy studoval
plán Paříže.
Slyšel hluk dveří, které Barras otvíral, napolo se na své židli obrá-
til, aby se podíval, kdo ho v tuto hodinu poctil nečekanou návštěvou.
Lampa mu osvítila v této pozici tři čtvrtiny obličeje, zbytek zůstal
ve stínu.
Mladíkovi bylo sotva mezi pětadvaceti a šestadvaceti lety, měl
olivově snědou pleť lehce prosvětlenou na spáncích a na čele, černé
rovné vlasy rozdělené uprostřed hlavy pěšinkou, které mu padaly
až pod uši.
Orlí zrak, rovný nos, energická brada a široká dolní čelist nikoho
nenechaly na pochybách o schopnostech toho muže. Byl to válečník
a patřil k rase dobyvatelů.
Z tohoto úhlu a v tomto osvětlení vypadala jeho tvář trochu jako
bronzová medaile; byla hubená, takže se v ní jasně rýsovaly všechny
kosti.

– 338 –
 XVIII
Občan Bonaparte

Barras zavřel dveře a vstoupil do světelného kruhu narýsovaného

lampou. Teprve teď ho mladík poznal.
„Ach, to jste vy, občane Barrasi,“ utrousil, aniž se zvedl.
Barras se oklepal, protože byl celý zmáčený, a odhodil klobouk,
z nějž crčela voda, na židli.
Mladík si ho pozorně prohlížel.
„Ano, jsem to já, občane Bonaparte.“
„Jaký vítr vás v tuto hodinu zavál do cely ubohého vojáka, který
byl postaven mimo službu? Sirocco, nebo mistrál?“
„Mistrál, drahý Bonaparte, mistrál, a ten nejprudší!“
Mladík se rozesmál suchým, ale ostrým smíchem, při němž uka-
zoval své jemné drobné, špičaté bílé zuby.
„O tom něco vím,“ poznamenal, „dneska večer jsem se prošel
Paříží.“
„A vaše mínění…?“
„Ztotožňuje se s tím, čím sekce Le Peletier vyhrožovala Konven-
tu: bouře se strhne zítra.“
„A čím se zatím zabýváte?“
Mladík se zvedl až nyní a koncem ukazováku bodl do stolu:
„Vidíte,“ řekl, ukazuje Barrasovi plán Paříže, „bavím se tím, že
vymýšlím, jak bych zatočil s těmi křiklouny, kdybych velel vojákům
místo toho pitomce Menoua.“
„A jak byste to udělal?“ otázal se pobaveně Barras.
„Snažil bych se opatřit si tucet kanonů, které by promluvily hla-
sitěji než oni.“
„Neříkal jste mi jednoho dne v Toulonu, že jste z terasy na břehu
řeky byl svědkem vzbouření z dvacátého června?“

– 339 –
 Mladík pohrdavě pokrčil rameny.
„Ano,“ řekl, „viděl jsem vašeho chudáka krále Ludvíka XVI., jak
si narazil červenou čapku, čímž si stejně hlavu nezachránil, jenom
ji zneuctil. Dokonce jsem tehdy řekl Bourriennovi, který tam toho
dne byl se mnou: ‚Jak mohli pustit do zámku takovou verbež? Měl
by se odtud děly vymést ten zbytek, těch čtyři sta pět set lumpů, co
tam ještě zaclánějí.‘“
„Naneštěstí dneska,“ pokračoval Barras, „to není nějakých čtyři
sta nebo pět set, které máme zamést, ale čtyři nebo pět tisíc.“
Mladík bezstarostně mlaskl rty.
„To je pouze rozdíl v čísle, nic víc,“ poznamenal. „Co na tom zá-
leží, když výsledek bude týž? Zbytek je jenom detail.“
„Když jsem vám sem tak vpadl, šlo vám to tak dobře, že jste
vzbouřence porážel?“
„Pokoušel jsem se o to.“
„A sestavil jste si plán?“
„Ano.“
„Jaký je ten plán?“
„To záleží na tom: kolik vojáků máte k dispozici?“
„Mezi pěti a šesti tisíci, počítaje v to i batalion vlastenců.“
„S tím nemůžeme vést válku v ulicích proti pětačtyřiceti nebo
padesáti tisícům mužů, na to vás upozorňuju.“
„Vyklidil byste Paříž?“
„Ne, ale udělal bych z Konventu opevněný tábor. Počkal bych
tam na útok sekcí a rozdrtil bych je v ulici Saint‑Honoré, na náměstí
Palais‑Royal, na mostech a nábřežích.“
„Dobrá, ten váš plán beru,“ na to Barras. „Ujmete se jeho prove-
dení?“
„Já?“
„Ano, vy.“
„A jako co?“
„Jako druhý generál.“

– 340 –
 „A kdo bude prvním generálem?“
„Prvním generálem?“
„Ano.“
„Jakýsi občan Barras.“
„Přijímám,“ pravil mladík, podávaje mu ruku, „ale pod jednou
podmínkou.“
„Ale ale! Vy si dáváte podmínky?“
„Proč ne?“
„Mluvte.“
„Pokud se nám to povede, pokud se zítra večer všechno vrátí
k obvyklému pořádku a pokud bude rozhodnuto, že povedeme
vážně válku proti Rakousku, můžu s vámi počítat?“
„Jestli se nám to zítra povede, tak vám zaprvé přenechám všech-
nu slávu za celou akci, a požádám, aby vám bylo svěřeno vrchní
velení armády na Rýně nebo armády na Mosele.“
Bonaparte zavrtěl hlavou.
„Nepůjdu ani do Holandska, ani do Německa.“
„Pročpak?“
„Protože tam není co dělat.“
„Kam chcete tedy jít?“
„Do Itálie… Jen v Itálii, na bitevních polích Hannibalových, Ma-
riových a Caesarových, lze ještě něco vybojovat.“
„Pokud tedy povedeme válku v Itálii, povedete ji vy, dávám vám
na to čestné slovo.“
„Díky. A teď se zabývejme zítřkem. Nesmíme ztrácet čas.“
Barras vytáhl hodinky.
„To si myslím,“ pronesl, „jsou tři ráno.“
„Kolik děl máte v Tuileriích?“
„Šest čtyřliberních děl, ale bez kanonýrů.“
„Ty najdeme snadno. Těla nejsou tak vzácná jako bronz. Kolik
ran z pušek můžeme vystřelit?“
„No… Tak osmdesát tisíc.“

– 341 –
 „Osmdesát tisíc? To znamená, že můžeme zabít tak osmdesát
mužů, a to ještě předpokládám, že se trefí jeden z tisíce. Naštěstí
noc potrvá ještě tři hodiny. Musíme poslat do sablonského ležení
pro všechna děla, co tam mají, zaprvé proto, aby se jich nezmocnil
nepřítel, zadruhé, abychom je mohli použít sami.
Pak musíme vytáhnout od četníků a z batalionu 89 všechny
kanonýry na obsluhu děl.
Potom sem musíme dopravit všechny zásoby střeliva z Meudonu
a z Marly a objednat ještě milion kulek.
Dále musíme najít velitele, na něž bychom se mohli spolehnout.“
„Máme v posvátném batalionu všechny, které sesadil Aubry jako
nás.“
„Výborně! Nejsou to muži stvoření pro velení, ale zcela jistě do-
kážou provést rozkazy. A to je přesně to, co potřebujeme.“
Mladý důstojník se zvedl, připnul si šavli, zapnul kabát, zhasl
lampu a zamumlal:
„Ó štěstí, štěstí! Jestlipak tě konečně zachytím?“
Oba muži sešli po schodech a zamířili ke Konventu.
Barras si všiml, že si mladý důstojník s sebou nevzal klíče od
pokoje, což znamenalo, že u něj není co ukrást.
Pět hodin nato, tedy v osm ráno, byl stav takový:
Včas dorazili do sablonského ležení, aby dostali děla do Paříže;
v Meudonu zřídili výrobnu nábojů;
ke všem východům byla postavena děla a byla zamaskována pro
případ, že by byl některý z východů ohrožován.
Dvě osmiliberní děla a dvě houfnice byly postaveny do palebné-
ho postavení na náměstí Carrrousel, jednak aby následovaly kolony
a jednak aby zasáhly okna domů, kdyby z nich někdo chtěl střílet
na náměstí.
Generál Verdier velel Národnímu paláci; v případě blokády
bylo zaručeno, že Konvent a jeho pět tisíc mužů dokáže odolávat
několik dní.

– 342 –
 Dělostřelectvo a vojenské oddíly byly rozmístěny kolem Konven-
tu; ve slepé ulici Dauphinově, v ulicích Rohanově a Saint‑Nicaise,
v paláci Rovnosti, na mostě Revoluce, na náměstí Revoluce a na
náměstí Vendôme.
Malý útvar kavalerie a dva tisíce mužů pěchoty čekaly v rezervě
v Carrouselu a v zahradách Tuileries.
A tak tento velký francouzský národní Konvent, který svrhl
monarchii trvající po osm století, který otřásl všemi trůny, před
nímž se chvěla Evropa, který vyhnal Angličany z Holandska, Prusy
a Rakušany z Champagne a Alsaska, který zatlačil Španělsko na
šedesát mil za Pyreneje, který dvakrát rozdrtil Vendée, tedy tento
velký národní Konvent, který právě připojil k Francii Nice, Savojsko,
Belgii a Lucembursko, jehož armády zaplavující Evropu překročily
Rýn, jako by to byl potok, a hrozily, že budou až ve Vídni ohrožovat
habsburskou orlici, tento Konvent vlastnil v Paříži už pouhý kousek
terénu podél Seiny od ulice Dauphine po ulici du Bac, a na druhé
straně řeky terén mezi náměstím Revoluce a náměstím Vítězství,
a měl na svoji obranu proti celé Paříži jenom pět tisíc mužů a jed-
noho skoro neznámého generála.

– 343 –
 XIX
Občan Garat

Na několika místech a hlavně na pont Neuf byly hlídky sekcí a Kon-

ventu tak blízko sobě, že si spolu mohly povídat.
Během dopoledne došlo k několika nevýznamným potyčkám.
Sekce Poissonnière zastavila dělostřelectvo a muže mířící k sekci
Quinze‑Vingts.
Sekce Mont‑Blanc ukořistila konvoj zásob posílaný do Tuilerií.
Odloučená jednotka sekce Le Peletier se zmocnila Banky.
A konečně Morgan s oddílem o pěti stech mužích – skoro všech-
no to byli emigranti nebo šuani se zelenými límci či střapci –, vytáhl
k pont Neuf, zatímco sekce ComédieFrançaise sestupovala ulicí
Dauphine.
Kolem čtvrté odpoledne obklopovalo Konvent asi padesát tisíc
mužů.
Ve vzduchu byly cítit závany teplého dechu a zuřivých hrozeb.
Během dne stoupenci Konventu se sekcionáři několikrát vyjed-
návali. Obě strany se oťukávaly.
Tak k polednímu byl zástupce lidu Garat pověřen předáním
vládního výnosu sekci Nedílnost.
Vzal si s sebou doprovod třiceti jezdců, napůl dragounů, napůl
myslivců. Nápomocny jim měly být i batalion Museum a francouzské
gardy, které se spojily u Konventu a teď přechodně tábořily u Louvru.
Pont Neuf měli v moci republikáni, jimž velel týž generál Car-
teaux, který měl v Toulonu pod svým velením Bonaparta, a teď byl
udiven, že slouží pod ním.
Na Směnárenském mostě Garat narazil na batalion sekcionářů,
který ho zastavil. Ale Garat byl muž činu; vytáhl ze sedlové brašny
pistoli a přikázal svým třiceti jezdcům, aby tasili šavle.

– 344 –
 Při pohledu na pistoli a zvonící šavle ho sekcionáři nechali raději
projít.
Garat byl pověřen, aby přetáhl sekci Nedílnost na stranu Kon-
ventu. Ale navzdory jeho naléhání nakonec sekce prohlásila, že je
rozhodnuta zachovat neutralitu.
Také se měl poinformovat u batalionů Montreuil a Popincourt,
zda hodlají podpořit sekcionáře, nebo Konvent.
V důsledku toho zamířil k předměstí. Když vyšel z hlavní ulice,
narazil na batalion Montreuil ve zbrani.
Batalion při pohledu na zástupce lidu vykřikl jednohlasně:
„Ať žije Konvent!“
Garat ho chtěl odvést s sebou.
Ale čekal ještě na batalion Popincourt, který se také vyslovil
pro Konvent. Jenomže mu oznámili, že dvě stě mužů z batalionu
Quinze‑Vingts, co zůstali vzadu, žádá, aby mohli vyrazit na pomoc
Tuileriím.
Garat se informuje o jejich pozici, zamíří k nim a vyptává se jich.
„Postav se do našeho čela,“ říkají mu, „půjdeme za tebou.“
Garat postaví do jejich čela svých patnáct dragounů, na jejich
chvost svých patnáct myslivců a sám před tou malou skupinou
s pistolí v ruce a dvěma sty muži, z nichž je jenom padesát ozbro-
jeno, zamíří ke Konventu.
Dorazili k batalionu Montreuil. Popincourt dosud nedošel. Mont­
reuil chce sám vyrazit ke Konventu, ale jeho velitel vyžaduje Barrasův
rozkaz.
Po návratu do Tuilerií mu ho Garat pošle po svém pobočníku.
Batalion se okamžitě vydá na pochod a dorazí dost brzy, aby se
ještě mohl zúčastnit akce.
Během té doby se Carteaux právě chopil velení odloučené jed-
notky, s níž měl hájit pont Neuf. Měl jenom tři sta mužů a dvě děla.
Vzkázal Bonapartovi, že nemůže odolat s tak malým počtem
vojska.

– 345 –
 Jako odpověď dostal tuto řádku napsanou skoro nečitelnými
písmeny:

Přesto vydržte až do posledního dechu.

BONAPARTE

Byl to první psaný rozkaz mladého generála: už je v něm patrný

jeho styl a jasné, úsečné vyjadřování.
Kolem druhé hodiny odpoledne postoupila na část pont Neuf,
která se dotýká ulice Dauphine, kolona o tisíci až dvanácti stech
mužů tvořená ze sekcí Unité a Fontaine‑de‑Grenelle. Tam ji zasta-
vily předsunuté hlídky jezdectva.
Občan sekcionář ozdobený nádhernou kokardou svázanou troj-
barevnou stuhou vystoupil z řad.
Carteaux poslal svého pobočníka, aby zabránil koloně v postupu,
ledaže by její velitel nesl nějaký rozkaz od výboru veřejného blaha
nebo od vrchního velitele Barrase.
Pobočník se vrátil i s velitelem Unité, který prohlásil jménem
obou sekcí, že přináší olivovou ratolest a chce se sbratřit s generá-
lem i voji, jež má pod svým velením.
„Jděte a vyřiďte svému předsedovi,“ odvětil Carteaux, „že olivo-
vou ratolest musí nabídnout ne mně, ale Konventu. Ať se ke mně
dostaví deputace čtyř neozbrojených občanů, já jim poskytnu
doprovod do Konventu, který jako jediný od nich může přijmout
symbol míru a bratrství.“
Nebyla to odpověď, kterou velitel brigády očekával; opáčil, že se
musí poradit a teprve po poradě se uvidí zblízka a bratrštěji.
Velitel brigády se stáhl a obě sekce se seřádily do bojového po-
stavení podél nábřeží Conti a Malaquais.
Toto rozestavení věstilo nepřátelské úmysly, které se také brzy
potvrdily.

– 346 –
 Ke třetí hodině Carteaux spatřil, jak se blíží ulicí de la Monnaie
tak silná kolona, že její čelo zaplnilo celou ulici, a i když generál stál
na nejvyšším bodě pont Neuf, nedohlédl jejího konce.
Třetí kolona v touž dobu docházela po nábřeží de la Ferraille,
zatímco čtvrtá se hnala zezadu, aby odřízla předsunutou hlídku na
pont Neuf nábřežím de l’Ecole.
Navzdory rozkazu vydržet do posledního dechu pochopil gene-
rál Carteaux, že nesmí ztrácet ani minutu a musí zavelet k ústupu,
ale tak, aby nepřítel nezpozoroval jeho slabost.
Okamžitě vydal rozkaz dělostřelcům, aby nakolesili děla.
Dvě čety vmžiku otevřely cestu až k zahradě de l’Infante; dvě
děla jela za nimi. Zbytek vojska se rozdělil do čtyř čet:
Jedna čelila sekcionářům přicházejícím z ulice de la Monnaie;
druhá ohrožovala kolonu z nábřeží de la Ferraille;
dvě zbývající chránily ústup artilerie.
Jezdectvo zůstalo uprostřed pont Neuf, aby zastavilo kolonu
Unité a zamaskovalo ústupový manévr.
Sotva generál zaujal pozici v zahradě de l’Infante, povolal k sobě
dvě čety, tu z ulice de la Monnaie a z nábřeží de la Ferraille, a stejně
tak jezdectvo.
Celý pohyb vojska probíhal v dokonalém pořádku, ale sotva ge-
nerál Carteaux opustil své místo, post byl okamžitě obsazen oddíly
sekcionářů.
Mezitím se Garat vrátil se svými patnácti dragouny, patnácti my-
slivci a dvěma sty muži ze sekce Quinze‑Vingts, z nichž bylo pouze
padesát ozbrojeno.
Pont Neuf se ježil bajonety. Domníval se, že jsou to republikáni,
které tu nechal. Ale když se přiblížil, zjistil podle zelených límců
a střapců, že se nachází nejenom uprostřed oddílu sekcionářů, ale
přímo oddílu šuanů.
V tu chvíli se k němu přiblížil velitel oddílu, jímž nebyl nikdo jiný
než sám Morgan, který ho poznal, neboť ho zahlédl v Konventu.

– 347 –
 „Promiňte, pane Garate,“ oslovil ho a smekl klobouk, „zdá se mi,
že jste v nesnázích, a rád bych vám nějak pomohl. Co byste si přál?“
Garat ho rovněž poznal a pochopil žert.
Odpověděl ale jiným tónem:
„Přál bych si, pane předsedo,“ pravil a uchopil pistoli, „abyste
mně a mým mužům umožnili projít.“
Morgan však pořád pokračoval v žertování.
„To je naprosto oprávněná prosba,“ opáčil, „zajisté vám něco ta-
kového dlužíme, když pro nic jiného, tedy pro velkorysost generála
Carteauxe, který nám vydal toto stanoviště bez jediného výstřelu.
Pouze si prosím schovejte tu pistolku. Tak snadno dojde k ne-
hodě! Třeba náhodou vyjde rána, mí muži si budou myslet, že jste
střílel na mne, a rozsekají vás na kousky i s tou vaší skupinkou,
která je ozbrojená jenom napůl, jak vidíte. A to by bylo pro mne
hodně nepříjemné, řeklo by se, že jsme zneužili převahu.“
Garat odložil pistoli.
„Teď mi řekněte, co tady děláte.“
„Vidíte přece,“ odpověděl Morgan pořád se smíchem, „jdeme na
pomoc Konventu.“
„Veliteli,“ začal žertovat i Garat, „musíte připustit, že máte zvlášt-
ní způsob, jak pomáhat lidem.“
„Vidím, že mi nevěříte,“ opáčil Morgan, „a že vám tedy budu mu-
set říct celou pravdu. Je nás v Paříži sto tisíc a ve Francii milion, že
je to tak, Costere?“
Mladý, po zuby ozbrojený švihák, na nějž se obrátil, se spokojil
s posměšným kývnutím hlavy, které doprovodil jediným slovem
vyřčeným něžným hlasem:
„Víc!“
„Vidíte,“ pokračoval Morgan, „tady můj přítel Saint‑Victor je čest-
ný muž a potvrzuje, co jsem právě řekl. Takže je nás sto tisíc v Paříži
a víc než milion v celé Francii a přísahali jsme, že vyhladíme členy
Národního konventu a zničíme budovu, kde byl vyřčen rozsudek

– 348 –
proti králi a odkud létaly rozsudky smrti jako pohřební ptáci. Ne-
stačí potrestat lidi, pomsta musí zasáhnout i zdi.
Zítra nebude žít ani jeden člen Konventu; zítra bude palác, kde
Konvent zasedá, srovnaný se zemí. Nasypeme sůl na místo, kde se
zvedal, a ten terén bude proklínat veškeré potomstvo.“
„Když jste si tak jistý tím, jak to dnes dopadne, veliteli,“ pravil
Garat výsměšným tónem, který Morgan už opustil, „mělo by vám
být jedno, jestli proti sobě budete mít o dvě stě mužů víc, nebo míň.“
„Naprosto jedno,“ opáčil Morgan.
„V tom případě vás podruhé žádám, nechte mě projít. Rád bych
zemřel se svými kolegy a měl hrob v budově Konventu, v jehož
troskách je chcete pohřbít. Sestupte tedy z koně, podejte mi ruku
a doprovoďte mě.“
„Pánové,“ pronesl Morgan s tím zvláštním zabarvením hlasu,
který sice neukazoval na šviháka, ale zato prozrazoval aristokrata,
„hrajme tuhle hru velkoryse a s nadhledem.
Občan Garat žádá, aby mohl bránit se svými dvěma sty muži,
z nichž je jenom padesát ozbrojeno, Národní konvent. Jeho žádost
mi připadá tak oprávněná a chudák Konvent tak nemocný, že by-
chom podle mého soudu měli vyhovět jeho poctivému cítění.“
Tento návrh byl přijat pouze s ironickým smíchem, ani nebylo
třeba o něm hlasovat. Všichni se rozestoupili a kolona prošla s Mor-
ganem a Garatem v čele.
„Šťastnou cestu!“ volal za nimi Saint‑Victor.

– 349 –
 XX
Předsunuté hlídky

Morgan jako by si ani nevšiml, že už prošel hlídkami sekcionářů.

Sám mezi stoupenci Konventu, stále zavěšený do Garata, pokračo-
val až na kolonádu.
Morgan patřil k mužům věrně stojícím za svým slovem, kteří
důvěřují i nepříteli a jsou přesvědčeni, že zejména ve Francii je
nejrozumnější vlastností odvaha.
Když Morgan dorazil na kolonádu v Louvru, octl se dvacet kroků
od čela vojska Konventu a na deset kroků od generála Carteauxe,
který stál zpříma, opíraje se o svou šavli; byl nádherně oděný, na
hlavě měl klobouk ozdobený trojbarevným chocholem, jehož péra
mu padala na čelo a překážela oku.
„Máte moc pěkného plukovního tambora,“ poznamenal Morgan,
„blahopřeju vám k němu.“
Garat se usmál.
Nebylo to poprvé, kdy se Morgan buď záměrně, nebo mimoděk
dopustil urážky.
„Není to plukovní tambor,“ opáčil, „je to náš velitel, generál Car-
teaux.“
„A kruci! To je ten, co se mohl zmocnit Toulonu, a raději ho pře-
nechal jakémusi malému dělostřeleckému oficíru jménem… jak
mu říkáte…? Buonaparte, myslím… Představte mě tomu čestnému
občanu; zbožňuju krásné muže a hlavně krásné uniformy.“
„Velmi rád,“ na to Garat.
A oba přistoupili ke Carteauxovi.
„Generále,“ oslovil Garat obra v uniformě, „mám tu čest před-
stavit ti občana předsedu sekce Le Peletier, který nás nejenom

– 350 –
galantně nechal volně projít mezi svými muži, ale ze strachu, aby
se mi nepřihodilo nějaké neštěstí, mě doprovodil až sem.“
„Občane,“ obrátil se Carteaux na Morgana a ještě se napřímil,
aby neztratil ani palec ze své výšky, „přidávám se k občanu členu
Konventu Garatovi a rovněž ti děkuji“
„Není zač, generále,“ odvětil Morgan se svou obvyklou zdvořilos-
tí. „Viděl jsem vás už zdálky a pociťoval potřebu se s vámi seznámit.
A také se vás chci zeptat, zda byste nám nechtěl přenechat bez
prolévání krve toto stanoviště stejně, jako jste nám přenechal to
dřívější.“
„Má to být výsměch, nebo návrh?“ otázal se Carteaux a ještě
zvýšil svůj už takhle dost silný hlas.
„Je to návrh,“ opáčil Morgan, „a dokonce velmi vážně míněný.“
„Vypadáte jako skutečný voják, občane,“ řekl Carteaux, „příliš
voják na to, abyste nepoznal rozdíl mezi tamtou pozicí a touhle.
Tam jsme byli ohrožováni ze čtyř stran, tady pouze ze dvou. Kro-
mě toho jistě vidíte, občane, dvě děla připravená uvítat ty, kdo nás
navštíví po nábřeží, a dvě další, která přivítají ty, co přijdou ulicí
Saint‑Honoré.“
„Ale proč nezačnete střílet hned, generále?“ zeptal se bezstarost-
ně předseda. „Máte tu skvělou dostřelovou vzdálenost: ze zahrad
de l’Infante na pont Neuf je sto kroků.“
„Generál, který chce, aby veškerá prolitá krev padla na hlavu
sekcionářů, nám zakázal střílet jako první.“
„Který generál, Barras?“
„Nikoli. Generál Bonaparte.“
„Ale ale! Ten váš ofícírek z Toulonu? Udělal tedy kariéru a teď je
generálem jako vy?“
„Je více generálem než já,“ odvětil Carteaux, „protože já jsem pod
jeho velením.“
„Ájaj! To pro vás musí být nepříjemné, občane, taková nespra-
vedlnost! Měříte skoro šest stop a musíte poslouchat čtyřiadvace-

– 351 –
tiletého mladíčka, který nemá, podle toho, co se říká, ani pět stop
jeden palec!“
„Vy ho neznáte?“ otázal se Carteaux.
„Ne, nemám tu čest.“
„Tak zahajte palbu a dnes večer…“
„Dnes večer?“
„Dnes večer se s ním jistě seznámíte, jenom to vám můžu říct.“
V tu chvíli se ozvalo bubnování a branou Louvru vyjel elegantní
štáb uprostřed s Barrasem, vyznačujícím se největším švihem,
a Bonapartem, který byl zase nápadný extrémní prostotou.
Byl hubený, malý, jak už jsme řekli, a protože z místa, kde byl,
nemohl Morgan vidět obdivuhodné linie jeho tváře, zdál se mu
nevýznamný. Ostatně jel až druhý za Barrasem.
„Aj, zase nějaký nováček!“
„Ano,“ pravil Garat. „Jen se dívejte, generál Barras a generál Bo-
naparte, kteří přicházejí navštívit předsunuté hlídky.“
„A kdo z těch dvou je generál Buonaparte?“ otázal se Morgan.
„Ten na černém koni.“
„Ale vždyť je to ještě dítě, které nestačilo vyrůst,“ pokrčil Morgan
rameny.
„Jen buď klidný,“ řekl Carteaux a položil mu ruku na rameno,
„on vyroste.“
Barras, Bonaparte a zbytek štábu přijeli až ke generálu Carteau-
xovi.
„Zůstanu,“ obrátil se Morgan ke Garatovi, „chci vidět toho Buo-
naparta zblízka.“
„Tak se schovejte za mnou,“ řekl Garat, „nebo za Carteauxem, ten
vám svou postavou poskytne více místa.“
Morgan ustoupil a kavalkáda se přiblížila ke generálovi.
Barras se zastavil u generála Carteauxe, ale Bonaparte popojel
na koni ještě tři kroky a octl se sám uprostřed nábřeží.
Byl na půl dostřelu z muškety.

– 352 –
 Několik pušek v řadách sekcionářů na něj již namířilo.
Morgan se hned vrhl dopředu a jedním skokem se octl před
Bonapartovým koněm.
Potom zamával kloboukem, aby jeho muži sklopili muškety.
Bonaparte se vztyčil ve třmenech, jako by si ani nevšiml, co se
před ním právě stalo.
Pont Neuf, ulice de la Monnaie, nábřeží de la Vallée, ulice
de Thion­ville a nábřeží Conti až po Institut přetékaly ozbrojenými
muži; všude, kam až oko dohlédlo, na nábřeží de l’Ecole, nábřeží
de la Mégisserie, nábřeží des Morfondus, nebylo vidět nic jiného
než hlavně lesknoucí se ve slunci, natlačené na sebe jako obilí.
„Kolik máte podle vás před sebou mužů, občane Carteauxi?“
otázal se Bonaparte.
„Nejsem si jistý v odhadu, generále,“ odvětil Carteaux. „Venku,
na bitevním poli se strefím na tisíc mužů, ale tady v ulicích, na ná-
břežích a náměstích si to netroufám odhadnout.“
„Generále, jestli chceš znát přesné číslo,“ ozval se Garat se smí-
chem, „zeptej se občana, co před chvílí zabránil nepříteli, aby na
tebe vystřelil. Ten ti jistě odpoví přiléhavě.“
Bonaparte se podíval dolů na mladíka, jako by ho viděl poprvé.
„Občane,“ oslovil ho a lehce pokynul hlavou, „dáš mi laskavě
informaci, o niž tě žádám?“
„Tuším, že jste se ptal, pane,“ odtušil Morgan, schválně oslovuje
republikánského generála tímto titulem, „tuším, že jste se ptal na
počet mužů, kteří stojí proti vám.“
„Přesně tak,“ opáčil Bonaparte a upřel na mladíka ostrý pohled.
„Pane, můžete mít před sebou, ať je vidíte, či nevidíte, takových
třicet dva až třicet čtyři tisíc mužů; z ulice Saint‑Roch deset tisíc; na
náměstí des Filles‑Saint‑Thomas až k hradbě des Sergents dalších
deset tisíc mužů: celkem kolem šestapadesáti tisíc.“
„To je všechno?“ na to Bonaparte.
„Myslíte si, že to není dost na boj s vašimi pěti tisíci?“

– 353 –
 „A říkáš, že sis jistý tím počtem?“ neodpověděl Bonaparte na
otázku.
„Naprosto jistý. Jsem totiž jedním z jejich hlavních velitelů.“
Z očí mladého generála vyšel blesk, upřeně se zadíval na Car-
teauxe.
„Jak to, že je tady ten mladý sekcionář?“ otázal se. „Je to tvůj
vězeň?“
„Nikoli, občane generále,“ odvětil Carteaux.
„Přišel vyjednávat?“
„Ani to ne.“
Bonaparte se zamračil.
„Z nějakého důvodu však v našich řadách je, nebo ne?“
„Občane generále,“ chopil se slova Garat, „padl jsem se svými sto
padesáti neozbrojenými muži, které jsem naverboval na předměstí
Saint‑Antoine, přímo doprostřed Morganova oddílu. Aby se mně
a mým sto padesáti mužům nepřihodilo nic zlého, doprovodil mě
až sem s velkorysostí, která zasluhuje naše díky. Občane Morgane,
děkuji ti za službu, kterou jsi mi prokázal. A prohlašuji, že už tě tady
nebudeme zdržovat pod žádnou záminkou, neboť bychom se tím
prohřešovali proti velkomyslnosti, cti i dodržování lidských práv.
Občane generále Bonaparte, žádám tě, aby tento občan směl odejít.“
A Garat popošel k Morganovi a podal mu ruku, zatímco generál
Bonaparte zamával na hlídky sekcionářů na znamení, že se Morgan
vrací ke svým.
Ten uctivě pozdravil Bonaparta a pomalu odcházel, pískaje si
přitom árii z Krásné Gabriely.

– 354 –
 XXI
Schodiště kostela svatého Rocha

Když Morgan dorazil ke svým a obrátil se ke generálovi, který ho

pozdravil šavlí, již vytáhl z pochvy, otočil se Bonaparte ke Carteau-
xovi se slovy:
„Dobře jsi udělal, generále, že jsi neposlechl můj rozkaz a stáhl
se z pont Neuf. Se třemi sty muži ses nemohl bránit proti třiceti
čtyřem tisícům; ale tady máš víc než tisíc mužů; tady jsou Thermo-
pyly Konventu a ty i tvých tisíc mužů se tu necháte raději zabít, než
byste couvli o krok. Pojďte, Barrasi.“
Barras pozdravil generála Carteauxe a následoval Bonaparta,
jako by už byl zvyklý poslouchat jeho příkazy.
Mladý generál jel po nábřeží a přikázal umístit pod balkon Karla
IX. do palebného postavení další dvě děla, která by odtud mohla
ostřelovat nábřeží Conti. Potom pokračoval pořád po nábřeží, až
se vrátil na nádvoří Carrouselu.
Vyšel z něj po mostě na konci Tuilerií, přejel náměstí Revolu-
ce, kde byla silná rezerva mužů i děl, pokračoval přes Feuillants,
náměstí Vendôme, slepou ulici Dauphin, ulici Saint‑Honoré, vyjel
Louvrem a vrátil se opět do Carrouselu.
Ve chvíli, kdy Bonaparte a Barras zmizeli v Carrouselu branou
z nábřeží, přivedli k nim se vší obřadností uplatňovanou ve městech
za válečného stavu parlamentáře protilehlou branou, tedy brankou
de l’Echelle.
Parlamentář kráčel kupředu, před ním šel trubač.
Když se vyptávali na jeho poslání, prohlásil, že nese návrhy ob-
čana Danicana, vrchního velitele sekcionářů.
Odvedli parlamentáře k oběma generálům do zasedací síně
Konventu.

– 355 –
 Sundali mu pásku z očí a on hlasem plným hrozeb nabídl mír pod
podmínkou, že batalion vlastenců složí zbraně a že budou zrušeny
fructidorské dekrety.
V tu chvíli se Konventu zmocnila slabost a poraženecká nálada, což
se občas přihodí ve velkých shromážděních, ovšem k jejich hanbě.
Boissy d’Anglas, tak velký, tak pevný, tak antický prvního prai-
rialu, vystoupil na tribunu a navrhl uspořádat konferenci, kde by
se obě strany mohly dohodnout.
Jiný člen Konventu pak vznesl návrh na odzbrojení všech vlas-
tenců z devětaosmdesátého, jejichž chování bylo během Revoluce
zavrženíhodné.
Konečně vystoupil třetí s návrhem, který byl ještě horší: totiž
vzdát se sekcím.
Lanjuinais, muž, který tak energicky bojoval proti jakobínům,
Lanjuinais, který se odvážil postavit proti zářijovým masakrům,
Lanjuinais měl teď strach a byl toho mínění, že mají přijmout po-
žadavky správných občanů.
Těmi správnými občany měli být sekcionáři.
Jeden člen Konventu šel ještě dál a zvolal:
„Řekli mi, že do batalionu vlastenců z devětaosmdesátého se
vloudili vrazi. Žádám, aby byl batalion zdecimován.“
Ale vtom vyskočil na tribunu Chénier.
Básník zvedá uprostřed všech těch hlav čelo, inspirován tento-
krát nikoli múzou divadelní, ale géniem vlasti.
„Skutečně žasnu,“ prohlásí, „že se někdo vůbec odvažuje bavit se
s námi na takovém místě o tom, co žádají vzbourenecké sekce. Pro
Konvent není třetí cesty. Buď vítězství, nebo smrt! Až Konvent zví-
tězí, bude umět oddělit zbloudilé ovce od skutečných viníků. Mluví
se tady o vrazích,“ zvolá Chénier, „vrazi jsou mezi vzbouřenci!“
Lanjuinais vystoupí na tribunu se slovy:
„Vidím, že se schyluje k občanské válce!“
Dvacet hlasů mu odpoví současně:

– 356 –
 „To ty připravuješ občanskou válku!“
Lanjuinais chce odseknout.
Ale ze všech koutů sálu se ozývá: „Pryč s ním! Pryč s ním!“
Pravda je, že právě teď přinesli generálu Bonapartovi svazky
pušek.
„Pro koho jsou ty zbraně?“ zvolá jeden hlas.
„Pro Konvent, je‑li jich hoden,“ odpoví Bonaparte.
Jiskra a kuráž mladého generála přejde do všech srdcí.
„Zbraně! Dejte nám zbraně!“ volají členové Konventu. „Zemřeme
v boji!“
Konvent, který se na chvilku vzdával, se opět zvedá.
Život není ještě zachráněn, ale čest ano.
Bonaparte využije závanu nadšení, které vznítil.
Každý poslanec dostane pušku a balíček nábojů.
Barras zvolá:
„A my budeme umírat v ulicích na obranu Konventu; je na vás,
abyste zemřeli zde při obraně svobody, bude‑li to třeba!“
Chénier, hrdina tohoto zasedání, vystoupí na tribunu a s pato-
sem, jemuž nechybí jistá velikost, zvedne paže k nebi a zvolá:
„Ó ty, co jsi již šest let vedla uprostřed nejstrašnějších bouří koráb
Revoluce přes úskalí všech stran…! Ty, díky níž jsme si podrobili Ev-
ropu s vládou bez vládců, s armádami bez generálů, s vojáky bez žol-
du, bohyně Svobody, bdi nad námi, nad svými posledními obránci!“
V tu chvíli, jako by Chénierovy prosby byly vyslyšeny, se ozvou
první výstřely.
Každý poslanec se chopí své zbraně; každý povstane na svém
místě, roztrhne sumku a nabíjí.
V tomto slavnostním okamžiku bylo slyšet jenom šustění kovo-
vého nabijáku v hlavni muškety.
Republikáni, provokovaní od rána nejhrubšími urážkami a občas
i několika ojedinělými ranami z pušek, plnili až dosud jen s nejvyš-
ším sebezapřením rozkaz, který jim zakazoval střílet.

– 357 –
 Nyní však byli napadeni střelbou vycházející z nádvoří, jehož se
zmocnili sekcionáři. Když viděli, jak jeden republikán v jejich řa-
dách padá mrtev k zemi, když viděli, jak zranění kamarádi vrávorají
a volají po odvetě, odpověděli útokem čety.
Bonaparte se při prvních výstřelech z pušky vrhl na nádvoří
Tuilerií.
„Kdo začal střílet?“ zvolal.
„Sekcionáři!“ zněla odpověď ze všech stran.
„Dobrá, pak je všechno v pořádku. Nebude to moje vina, až se
naše uniformy zbarví francouzskou krví.“
Naslouchá.
Zdá se mu, že střelba se nejsilněji ozývá směrem od kostela
svatého Rocha.
Vyšvihne se na koně, pobídne ho ke cvalu, najde ve Feuillants dvě
děla, která tam přikázal postavit do palebného postavení; dorazí
s nimi do ulice du Dauphin.
V ulici du Dauphin je hotové peklo.
Republikáni drží ulici a brání se v ní.
Ale sekcionáři jsou pány všech oken a shromáždili se na scho-
dech kostela svatého Rocha, odkud zasypávají republikány krupo-
bitím kulek.
To tam přichází Bonaparte, před ním dvě děla a za ním batalion
z devětaosmdesátého.
Dává rozkaz dvěma velitelům, aby prorazili do ulice Saint‑Hono­
ré, byť pod palbou a navzdory palbě: jeden udělal vlevo v bok a dru-
hý vpravo v bok.
Velitelé si vezmou své muže a provedou přikázaný manévr, jeden
střílí směrem k Palais Royal, druhý na náměstí Vendôme a ve stej-
nou chvíli zaslechnou za svými zády přímo uragán železa.
To dvě děla generála Bonaparta zaburácela najednou a pokryla
schody kostela svatého Rocha kartáčovými střelami. Na schodech
teď leží hromady mrtvých těl v krvi!

– 358 –
 XXII
Poražení na hlavu

Když se dým z hlavní děl rozplynul, mohli sekcionáři, kteří zůstali

naživu na schodech kostela svatého Rocha, vidět na padesát kro-
ků od sebe Bonaparta na koni uprostřed dělostřelců, kteří znovu
nabíjeli.
Odpověděli na dělostřelbu mohutnou palbou.
Sedm nebo osm kanonýrů padlo; Bonapartův černý kůň se svalil
na zem, zabit kulkou přímo do čela.
„Pal!“ zvolal Bonaparte v pádu.
Děla vystřelila podruhé.
Bonaparte měl ještě čas se zvednout.
Předtím ukryl batalion z 89. do slepé ulice du Dauphin, kam
vojáci pronikli konírnami.
„Dobrovolníci, ke mně!“ zvolal a vytasil meč.
A batalion dobrovolníků přiběhl s napřaženými bodáky.
Byli to zkušení muži, kteří zažili všechny první bitvy Revoluce.
Bonaparte si všimne starého tambora, který se drží v koutě
opodál.
„Pojď sem,“ vyzve ho, „a bubnuj do útoku!“
„Do útoku, synáčku!“ říká starý tambor, který před sebou vidí
pětadvacetiletého mladíka. „Ty chceš jít do útoku? Máš ho teda mít,
ale bude tam horko!“
Postaví se do čela regimentu z 89. a bubnuje do útoku.
Regiment pochoduje přímo ke schodišti kostela svatého Rocha
a přibíjí bodáky na dveře kostela všechno, co zůstalo ze sekcionářů
naživu.
„A teď cvalem do ulice Saint‑Honoré!“ křikne Bonaparte.
Děla poslechnou, jako by sama chápala rozkazy.

– 359 –
 Mezitímco batalion dobrovolníků pochodoval na svatého Rocha,
byla znovu nabita.
„Otoč se napravo!“ křikne Bonaparte na jedno z děl.
„Otoč se nalevo!“ křikne na druhé.
A na obě najednou:
„Pal!“
A smete kartáči ze dvou dělových salv celou ulici Saint‑Honoré.
Zasažení sekcionáři, netušící, z jaké strany přichází střelba,
utečou ke kostelu svatého Rocha, do divadla Republiky, dnešního
Théâtre français, a do paláce Rovnosti.
Zahnal je na útěk, rozprášil je, rozdrtil. Ti ostatní je teď musí
vypudit z jejich posledních opevnění.
Naskočí na koně, kterého mu přivedli, a křikne na regiment
vlastenců z 89.:
„Vlastenci z osmdesátého devátého, sláva dnešního dne patří
vám! Dokončete, co jste tak dobře začali!“
Ti muži ho neznají a diví se, že jim velí chlapec. Ale právě ho
viděli při práci a oslnilo je, jaký klid zachovává uprostřed palby.
Sotva vědí, jak se jmenuje; a určitě neví, kdo je.
Narazí klobouky na hlavně svých pušek a volají:
„Ať žije Konvent!“
Zranění ležící u domů se zvednou na schody u prahů dveří, za-
chytávají se okenních mříží a křičí:
„Ať žije Republika!“
Ulice jsou posety mrtvými. Krev teče po ulicích jako na jatkách,
ale nad mrtvolami se vznáší nadšení.
„Už tady nemám co dělat,“ říká mladý generál.
Zaryje ostruhy do slabin svého koně a z osvobozeného náměstí
Vendôme, skoro středem prchajících sekcionářů, jako by je proná-
sledoval, dorazí do ulice Saint‑Florentin a odtamtud na náměstí
Revoluce.

– 360 –
 Tam vydá generálu Montchoisymu, který velí rezervnímu oddí-
lu, rozkaz, aby zformoval kolonu, vzal si dvě dvanactiliberní děla
a vyrazil po bulváru k Porte‑Saint‑Honoré, aby tak obklíčil náměs-
tí Vendôme, spojil se tam s hlídkou u štábu, a s touto hlídku ulicí
des Ca­pucines sestoupil až na náměstí Vendôme a vyhnal odtamtud
všechno sekcionářské.
Současně vyrazí generál Brune podle rozkazu, který dostal od
Bonaparta, ulicemi Saint‑Nicaise a Saint‑Honoré.
Všechno sekcionářské v prostoru mezi branou des Sergents po ná-
městí Vendôme bylo napadeno ze tří různých stran, zabito nebo zajato.
Ti, kdo se zachránili útěkem ulicí de la Loi, bývalou ulicí Riche-
lieuovou, stavějí barikádu u ulice Saint‑Marc.
To generál Danican se o to pokouší asi s deseti tisíci muži, které
spojil na místě nejbližším Konventu v naději, že bude muset pře-
konat pouze branku de l’Echelle, aby se dostal až ke shromáždění.
Ve snaze ponechat si válečné zásluhy toho dne bránil Morganovi,
který velel oddílu na pont Neuf, i Costeru de Saint‑Victor, velícímu
nábřeží Conti, aby se hnuli z místa.
Najednou Morgan vidí Danicana znovu sestupovat se zbytky
svých deseti tisíc mužů přes les Halles a náměstí Châtelet.
Impuls, který tím dá, se rozšíří současně na nábřeží u Louvru
i nábřeží Conti.
Přesně tohle předpokládal Bonaparte, když opouštěl kostel
svatého Rocha.
Z náměstí Revoluce, kde se právě nachází, vidí sevřené kolony,
jak se blíží z jedné strany k zahradám de l’Infante, z druhé k nábřeží
Malaquais.
Pošle dvě baterie, aby zaujaly pozici na nábřeží Tuileries, a při-
káže jim zahájit boční palbu ve chvíli, kdy budou sekcionáři diago-
nálně přecházet řeku. On sám dojede tryskem až do ulice du Bac,
tam nechá namířit tři nabitá děla na Voltairovo nábřeží a zvolá:
„Pal!“ právě ve chvíli, kdy kolona vyrazí z Institutu.

– 361 –
 Sekcionáři byli nuceni hodně sevřít řady, aby prošli mezi budo-
vou a předprsní nábřeží, takže teď představují úzkou, ale hustou
masu; v tu chvíli vypálí děla, kartáčové střely dopadnou do jejich
řad a doslovně je kosí jako obilí.
Baterie šesti děl, z nichž tři střílí, zatímco tři další se nabíjejí,
burácí bez ustání.
Děla fungují jako zdvojený píst: při nabíjení couvnou, nabitá se
vysunou dopředu a střílí, takže palba neustává.
Sekce váhají a couvají.
Coster de Saint‑Victor se postaví do jejich čela, spojí je a jako
první projde úzkým průchodem.
Jeho muži ho následují.
Zahřmí dělo z boku a zepředu.
Všechno kolem Costera popadá, jediný on zůstane na nohou de-
set kroků před zmrzačenou kolonou, jejíž trosky se stahují dozadu.
Mladý velitel vyleze na zábradlí mostu a odtamtud, vystavený
kulkám, k sobě volá své muže, povzbuzuje je, uráží.
Sekcionáři, citliví na jeho sarkasmy, se ještě jednou pokoušejí
projít.
Coster seskočí ze zábradlí a postaví se do jejich čela.
Dělostřelectvo znovu spustí palbu, kartáče létají do řad vojáků,
každá salva zabije nebo zraní tři až čtyři muže; Costerův klobouk,
co držel v ruce, to odnesl. Ale uragán železa létá kolem něj a ani se
ho nedotkne.
Coster se rozhlédne kolem sebe, vidí, že je osamocen, uvědomí
si, že už nemůže dodat odvahu svým mužům, podívá se na nábře-
ží u Louvru a vidí, že Morgan tam svádí zuřivý boj s Carteauxem.
Vrhne se ulicí Mazarine do ulice Guénégaud, z ní vyběhne na horní
konec Contiho nábřeží, které je celé pokryté mrtvými těly, neboť
je vystaveno dělům umístěným na Tuilerijském nábřeží, po cestě
sebere asi tisíc mužů, přejde s nimi pont Neuf a v jejich čele dorazí
na nábřeží de l’Ecole.

– 362 –
 XXIII
Vítězství

A skutečně, i na této straně zuřil lítý boj.

Sotva Morgan hořící netrpělivostí zaslechl Danicanův hlas, který
ještě pěkně daleko od něj křičel: „Kupředu!“, vrhl se jako lavina na
Carteauxovy oddíly.
Jeho zásah byl tak rychlý, že Carteauxovi vojáci neměli ani čas
přiložit zbraň k rameni a vystřelit. Nechali tedy střelbu střelbou
a přijali Morganovy muže na bodáky.
Děla z balkonu Karla IX. byla málem ukořistěna, tak byl útok
nenadálý.
Sekcionáři nebyli ani deset kroků od hlavní děl, když kanonýři
přiložili doutnáky a vystřelili nazdařbůh.
Není možné popsat ten strašlivý a krvavý průlom, který způsobi-
la mezi muži natlačenými těsně na sobě tři děla střílející najednou.
Bylo to jako trhlina ve zdi.
Nápor sekcionářů však byl tak rychlý, že navzdory oné trhlině se
nezastavili. Ale v tu chvíli se kolonáda Louvru zaplnila střelci, kteří
pálili do řad sekcionářů.
Na celém náměstí Louvru se bojovalo muž proti muži.
Sekcionáři byli mezi dvěma ohni: všechny domy v ulici des Pou-
lies, ulici des Fossés‑Saint‑Germain‑l’Auxerrois a ulici des Prêtres,
jejichž okna vedla do zahrad de l’Infante, chrlily smrt.
Morgan si sám sobě slíbil, že zajme Carteauxe; dostal se až
k němu, ale Carteaux se zaštítil bajonety svých vojáků.
Během chvilky se po celé bojové linii bojovalo na smrt.
Sekcionáři zatlačení bodáky couvli o krok, znovu si nabili pušky, vy-
střelili z bezprostřední blízkosti, pak uchopili pušky za hlaveň a tloukli
jimi jako holí, aby prorazili železný opasek, který se kolem nich svíral.

– 363 –
 Nic ho ale nemohlo prorazit.
Morgan najednou cítil, že za ním to nějak slábne.
Dělostřelectvo, které nepřestalo pálit, roztrhlo jeho kolonu ve-
dví, byla teď nucena stáhnout se napravo, aby ho mohla udržet na
náměstí Louvre.
Prostor mezi ulicí de la Monnaie a pont Neuf se vylidnil, sekcio-
náři už se neodvažovali vkročit na náměstí Louvre a schovávali se
za domy v ulici de la Monnaie, za zábradlí pont Neuf.
Morgan byl donucen couvnout.
Ale ve chvíli, kdy on sám dorazil k pont Neuf, Coster de Saint‑Vic­
tor v čele své tisícovky mužů přibíhal rychle ulicí Guénégaud.
Mladíci se poznali, vykřikli radostí, vrhli se kupředu jako příklad
pro své vojáky a s novým nadšením sestupovali po nábřeží Louvre,
které museli předtím opustit.
Ale došlo tam ke stejné řezničině.
Bonaparte učinil obdivuhodná opatření, díky nimž byl Louvre
naprosto nedobytný.
Děla, pušky, granáty rozsévaly smrt ze všech stran.
Jedině šílenec by se vrhl do tak nerovného boje.
Když Carteaux viděl váhání v řadách sekcionářů, které udržovali
v jakémstakéms bojovém nadšení jenom dva muži, přikázal svým
vojákům naposledy na ně vystřelit, zformovat se do kolony a vyrazit
na sekcionáře útokem.
Sekcionáři jsou naprosto vyřízeni!
Více než polovina z nich leží na dláždění, Morgan třímá v ruce
pouze torzo svého zlomeného meče, Coster de Saint‑Victor si obva-
zuje kapesníkem zranění na stehně způsobené kulkou. Oba ustupují
jako dva lvi nucení couvnout před lovci.
V půl sedmé je všechno skončeno!
Všechny kolony byly poraženy, zlomeny, rozprášeny. Dvě hodiny
stačily k této obrovské porážce.

– 364 –
 Z padesáti tisíc sekcionářů, kteří se zúčastnili bojů, zůstala sotva
tisícovka rozptýlená v kostele svatého Rocha, v paláci Rovnosti, za
barikádou v ulici de la Loi, v oknech domů, které ještě odolávaly.
Blížila se noc a ve tmě se těžko rozeznává přítel od nepřítele. Bo-
naparte tedy rozkázal, aby pronásledovali sekcionáře až na most
Směnárníků a na bulváry, ale stříleli po nich z děl nabitých prachem,
jen tak nezasáhnou nevinného místo viníka.
Sekcionářů se zmocnila taková hrůza, že na jejich zahnání stačil
hluk.
V sedm hodin se Barras a Bonaparte vrátili do Konventu mezi
zástupce lidu, kteří odkládali zbraně a potřásali si rukama.
„Patres conscripti,“ oslovil shromáždění Barras, „vaši nepřátelé
již neexistují! Jste svobodní a vlast je zachráněna!“
Ze všech stran se ozývalo volání: „Ať žije Barras!“
On však potřásl hlavou a zjednal si ticho:
„Za vítězství nevděčíte mně, občané zástupci lidu, ale rychlému
úsudku a skvělé taktice mého mladého kolegy Bonaparta!“
Celý sál se otřásal hromovým provoláváním slávy, o to silnějším,
oč větší byla hrůza z porážky. Vtom klenbou síně prošel paprsek
zapadajícího slunce a vytvořil kolem nehybné bronzové hlavy mla-
dého vítěze purpurovou a zlatou aureolu.
„Vidíš?“ upozornil Chénier Talliena a stiskl mu paži, považuje
toto světlo za jakousi předpověď. „Jako by tu byl Brutus!“
Téhož večera Morgan, který zázrakem zůstal živ a zdráv, prošel
městskou branou, aniž ho kdo zastavil, a zamířil do Besançonu,
zatímco Coster de Saint‑Victor, domnívaje se, že nikde nebude lépe
schovaný než u Barrasovy milenky, šel požádat o azyl krásnou
Auré­lii de Saint‑Amour.

– 365 –
 XXIV
Meč vikomta de Beauharnais

Po takových událostech, o jakých jsme právě vyprávěli, kdy se na

náměstích ozývají salvy z kanonů, kdy ulicemi hlavního města teče
krev, nastane ve společnosti vždycky značný zmatek, z nějž se ně-
jaký čas musí vzpamatovávat.
Ačkoli stačil jediný den, tedy čtrnáctý vendémiaire, na to, aby
byly odneseny mrtvoly a odstraněny nejviditelnější známky boje,
ještě několik dní potom všichni rozebírali podrobnosti toho bouřli-
vého dne, který vrátil ohroženému Konventu, tedy Revoluci a jejím
autorům, autoritu, již potřebovali na ustanovení nových institucí.
Právě strach z těchto nových institucí způsobil vzbouření, o němž
jsme vyprávěli.
Už čtrnáctého ráno Konvent dokonale pochopil, že se mu vrá-
tila moc v plném rozsahu. O to, co se stalo se sekcionáři, se skoro
nezajímal. Ti ostatně zmizeli a nechali po sobě pouze krvavé stopy,
které z dláždění města stačili smýt za jediný den, i když v paměti
občanů zůstaly mnohem déle.
Spokojil se s tím, že odvolal štáb národní gardy, rozpustil granát-
níky a myslivce, kteří patřili vesměs ke švihákům a zlaté mládeži,
a národní gardu podřídil Barrasovu velení, či spíše velení jeho ko-
legy Bonaparta. Právě Bonapartovi Barras postoupil celou aktivní
část úkolu, tedy velet odzbrojení sekce Le Peletier a sekce Théâtre
français a zformování tří komisí, které měly soudit velitele sekcio-
nářů, kteří však skoro do jednoho zmizeli.
Ještě nějakou dobu se vyprávěly příběhy vztahující se k tomuto
dni, který měl zanechat v duši Pařížanů tak dlouho přetrvávající
krvavou vzpomínku. Všude opakovali s nadšením a přeháněním
nádherná slova, která vycházela z úst zraněných v tomto velkém

– 366 –
vlasteneckém dni. Říkalo se, jak zraněné odnášeli do Konventu do
sálu Vítězství přeměněného na ošetřovnu, kde je ošetřovaly něžné
ruce žen a dcer členů Konventu, které dobrovolně vykonávaly úkoly
milosrdných sester.
Vychvalovali Barrase, jak si dokázal bleskově vybrat svého dru-
hého generála, i onoho druhého generála, který byl včera ještě ne-
známý a najednou zazářil jako veličenstvo uprostřed dělové palby
a záblesku střel.
Bonaparte zůstal poté, co sestoupil z planoucího piedestalu, veli-
telem vnitřní Paříže, a aby byl na dosah generálního štábu, sídlícího
na bulváru des Capucines, kde bylo bývalé ministerstvo zahraničí,
najal si dvě místnosti v ulici Neuve‑des‑Capucines, v hotelu Svor‑
nost.
Toho rána, kdy mu ohlásili návštěvu mladého muže, který se
představil jako Evžen de Beauharnais, prodléval právě v jedné
z těch místností, která mu sloužila za pracovnu.
Ačkoli byl Bonaparte už obléhán žadateli, dosud nečinil žádný
přísný výběr mezi těmi, koho přijme.
Ostatně jméno Evžen de Beauharnais v něm vyvolávalo jenom
sympatické vzpomínky.
Přikázal tedy, aby mladíka uvedli.
Těm z našich čtenářů, kteří se s ním setkali již před třemi lety
ve Štrasburku, nemusíme připomínat, že to byl krásný elegantní
mladík mezi šestnácti a sedmnácti lety.
Měl velké oči, černé vlasy, rudé masité rty, bílé zuby, aristokratic-
ké ruce a nohy. To všechno okamžitě generál zaznamenal a kromě
toho ještě jednu věc, naprosto samozřejmou při prvním setkání:
sympatickou nesmělost, která tak sluší mládí, hlavně když přichází
se žádostí.
Sotva mladík vstoupil, nespustil z něj Bonaparte oči a tato po-
zornost ještě přispěla k Evženově nesmělosti.

– 367 –
 Najednou se však napřímil, jako by ze sebe setřásl trému, která
byla pod jeho úroveň:
„Nakonec nevím,“ pravil, „proč bych měl váhat s přednesením
žádosti, která je současně loajální i zbožná.“
„Poslouchám,“ na to Bonaparte.
„Jsem synem vikomta de Beauharnais.“
„Občana generála,“ opravil ho jemně Bonaparte. „Občana gene-
rála, chcete‑li, či chceš‑li,“ odpověděl mladík, „v případě, že byste
absolutně trval na formě jazyka, kterou přijala vláda Republiky…“
„Netrvám na ničem,“ odtušil Bonaparte, „jenom vyžaduji, aby řeč
byla jasná a zřetelná.“
„Tak tedy,“ navázal mladík, „přicházím vás požádat, občane ge-
nerále, o meč, který patřil mému otci Alexandru de Beauharnais,
generálu jako vy. Je mi šestnáct let, moje vojenská výchova je skoro
dokončena. Teď musím vlasti sloužit já. Doufám, že budu jednoho
dne nosit po boku meč svého otce. Proto jsem tady.“
Bonaparta, který vyžadoval jasné a přesné odpovědi, okouzlila
mladíkova pevná a inteligentní řeč.
„A kdybych vás požádal, občane, o několik doplňujících podrob-
ností o vaší rodině,“ řekl mladíkovi, „považoval byste moji žádost za
zvědavost, nebo byste ji přičetl zájmu, který ve mně vzbuzujete?“
„Raději bych věřil,“ odvětil Evžen, „že zprávy o neštěstí, co po-
stihlo mou rodinu, dolehly až k vám, a že právě zájmu o ni vděčím
za laskavost, s níž jste mě přijal.“
„Vaše matka byla rovněž vězněna?“ otázal se Bonaparte.
„Ano a pouhým zázrakem se zachránila. Vděčíme za život občan-
ce Tallienové a občanu Barrasovi.“
Bonaparte chvilku uvažoval.
„A jak se stalo, že se meč vašeho otce octl v mých rukou?“ otázal
se.
„Neříkám, že je ve vašich rukou, generále, tvrdím jenom, že mi
ho můžete vydat. Konvent rozkázal odzbrojit sekci Le Peletier.

– 368 –
Bydlíme ve starobylém paláci v ulici Neuve‑des‑Mathurins, který
nám díky generálu Barrasovi vrátili. K mé matce přišli jacísi muži
a řekli jí, aby jim vydala všechny zbraně v paláci. Matka přikázala,
aby jim dali loveckou dvourannou pušku, co patří mně, a potom
jednorannou karabinu, kterou jsem si koupil ve Štrasburku a s níž
jsem bojoval proti Prusům, a ještě otcův meč. Nelituji dvouranné
pušky ani karabiny, ačkoli se k ní pojí jistá vzpomínka lichotící mé
pýše. Ale přiznávám, že bych velmi postrádal meč po otci, s nímž se
tak slavně bil v Americe i ve Francii.“
„A kdybych vám ukázal předměty, které vám patřily, poznal byste
je?“ otázal se Bonaparte.
„Bezpochyby,“ odvětil Evžen.
Bonaparte zazvonil.
Objevil se poddůstojník a čekal na rozkazy.
„Doprovoďte občana Beauharnaise do místností, kde jsou slože-
ny zbraně ze sekcí,“ přikázal. „Nechte ho, ať si vybere, co mu patří.“
A podal mladíkovi ruku, která ho měla dovést tak vysoko. Evžen,
netuše, jaká ho čeká budoucnost, se k té ruce vrhl a vděčněji stiskl.
„Ach občane!“ zvolal. „Má matka i sestra se dovědí, jak laskavě
jste se ke mně zachoval, to mi věřte, a budou vám stejně vděčné
jako já.“
V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stál Barras, přišel bez ohlá-
šení.
„Podívejme se,“ utrousil, „tady už se všichni znají.“
„Už jsem říkal generálu Bonapartovi, co vám dlužím,“ opáčil
Evžen, „a jsem šťastný, že to mohu zopakovat před vámi. Bez vaší
ochrany by patrně vdova a děti po generálu Beauharnaisovi ze-
mřely hlady.“
„Zemřely hlady!“ zasmál se Bonaparte. „Copak jsou velitelé
pluků, které občan Aubry postavil mimo službu, vystaveni takové
smrti?“

– 369 –
 „Možná nemluvím pravdu,“ na to Evžen. „Pravda je, že když byla
maminka ve vězení, vydělával jsem si na živobytí u jednoho truhláře
a moje sestra zase pracovala u šičky prádla.“
„No tak! Zlé dny už jsou pryč a zase bude dobře. Co tě sem při-
vádí, příteli?“ zeptal se Barras.
Evžen Barrasovi vyložil, z jakého důvodu přišel.
„A proč ses neobrátil na mne a místo toho vyrušil mého mladého
kolegu?“ zeptal se Barras.
„Protože jsem chtěl poznat občana generála Bonaparta,“ odpově-
děl Evžen. „A meč mého otce předaný jeho rukou mi připadal jako
šťastné znamení.“
Pozdravil oba generály a vyšel s poddůstojníkem, při odchodu
mnohem méně zaražený, než když sem vstupoval.

– 370 –
 XXV
Mapa Marenga

Generálové osaměli. Oba s odlišnými myšlenkami sledovali očima

mladíka, dokud za ním nezapadly dveře.
„Ten chlapec má zlaté srdce,“ poznamenal Barras, „jen si před-
stavte, že v necelých čtrnácti letech – to jsem ho v té době ještě
neznal – odjel sám do Štrasburku s úmyslem najít tam listiny, které
by ospravedlnily jeho otce před revolučním tribunálem.
Tribunál však měl naspěch. Nečekal na listiny, které shromaž-
ďoval syn, a nechal otci useknout hlavu. Ostatně bylo načase, že se
Evžen vrátil, protože bez Saint‑Justa, jehož tam potkal, nevím, co by
se s ním stalo. Uprostřed představení totiž napadl Tétrella, jedno-
ho ze štrasburských politických vůdců a předsedu klubu fanatiků,
který byl o půl těla vyšší než on.
Kdyby se ho nezastali lidé, co ho viděli téhož dne střílet na Prušá-
ky, chudák chlapec už by mezi námi nebyl.“
„Domnívám se však,“ poznamenal Bonaparte, stále stejně přesný,
„že jste se nevytrhl z práce jen proto, abyste si se mnou popovídal
o tom mladíkovi, když jste navíc vůbec nevěděl, že mě navštívil.“
„Nikoli,“ opáčil Barras, „přinesl jsem vám dárek.“
„Mně?“
„Ano, vám,“ na to Barras.
Vykročil ke dveřím do předsíně, otevřel je a kývl. Vstoupili dva
muži. Nesli na ramenou, podobně jako tesaři nosí trámy, pečlivě
srolované a svázané plátno.
„Dobrý Bože! Co to má být?“ zeptal se Bonaparte.
„Často jste mi vyprávěl o své touze vést válku v Itálii, generále.“
„Chcete tím říct,“ přerušil ho Bonaparte, „o tom, že dříve nebo
později bude Francie nucena vyřešit rakouskou otázku právě tam.“

– 371 –
 „No a Carnot už je dlouho téhož mínění jako vy a nechal zhotovit
nejpodrobnější mapu Itálie, jaká na světě existuje. Požádal jsem
o ni ministerstvo války, kde měli sto chutí moji žádost zamítnout,
ale nakonec mi ji dali. A já ji daruji vám.“
Bonaparte uchopil Barrase za ruku.
„Tomu říkám dárek!“ zvolal. „Hlavně když mi má ta mapa v bu-
doucnu posloužit. Rozviňte ji,“ obrátil se Bonaparte na muže, co ji
přinesli.
Ti poklekli, rozvázali šňůrky a pokusili se mapu rozvinout, ale
místnost by nestačila ani na polovinu rozloženého plátna.
„Nádhera!“ zvolal Bonaparte, „nutíte mě, abych si kvůli té mapě
postavil dům, budu‑li ji chtít rozložit.“
„Žádné strachy,“ na to Barras. „Až přijde čas, kdy ji použijete,
budete možná bydlet v tak velkém domě, že si ji pověsíte mezi dvě
okna. A zatím se koukněte na to, co je z ní teď vidět; nechybí ani
potůček, ani bystřina, ani sebemenší vršíček.“
Nosiči pootevřeli mapu, jak to šlo. Kousek, který odhalili, ukazo-
val část od Janovského zálivu, od Ajaccia k Savone.
„Mimochodem,“ obrátil se na Barrase Bonaparte, „to tady mají
být Schérer, Masséna a Kellermann? V Cervoni?“
„Ano,“ odtušil Barras. „Přesně tam. Právě dnes v noci jsme od
nich dostali zprávy. Jak to, že jsem vám to zapomněl sdělit? Auge­
reau byl na hlavu poražen v Loanu; Masséna a Joubert, které si
Kellermann podržel v armádě navzdory tomu, že je výbor obecného
blaha odvolal, podávali úžasné důkazy odvahy.“
„V tom to není,“ zamumlal Bonaparte. „Co zmohou rány zamě-
řené na údy? Nic. Musí se udeřit do srdce. A to je Milán, Mantova,
Verona. Ach, kdyby tak někdy…“
„Co?“ zeptal se Barras.
„Ale nic!“ na to Bonaparte.
Potom se prudce obrátil k Barrasovi.
„Jste si jistý, že budete jmenován mezi pět direktorů?“ zeptal se.

– 372 –
 „Včera,“ odpověděl Barras, snižuje hlas, „se členové Konventu
dohodli na výběru členů Direktoria. Nějaký čas o tom debatovali;
nakonec se shodli na těchto mužích: já, potom Rewbell, Sieyès jako
třetí, dále La Révellière‑Lépeaux a Letourneur; ale je jisté, že jeden
z těch pěti zvolení nepřijme.“
„Kdo je ten ctižádostivec?“ zeptal se Bonaparte.
„Sieyès.“
„A mluví se o tom, kdo ho nahradí?“
„Se vší pravděpodobností to bude Carnot.“
„Nic tím neztratíte. Ale proč není mezi těmi jmény, patřícími ci-
vilistům, aspoň jedno, které by představovalo armádu, jako Kléber,
Pichegru, Hoche nebo Moreau?“
„Báli se, aby vojáci nebyli příliš důležití.“
Bonaparte se rozesmál.
„No co!“ poznamenal. „Když se Caesar zmocnil Říma, nebyl ani
tribunem, ani konzulem; vracel se z Galie, kde vyhrál osmdesát
bitev a podrobil si tři sta lidí. A tak to diktátoři dělají. Jenomže
ani jeden z těch mužů, které jste jmenoval, není schopen hrát roli
Caesara. Bude‑li těch pět direktorů skutečně jmenováno, věci
mohou fungovat. Vy máte popularitu, jste podnikavý a muž činu;
budete přirozeně vůdcem Direktoria. Rewbell a Letourneur jsou
pracanti, kteří odvedou dřinu, zatímco vy budete reprezentovat.
La Révellière‑Lépeaux je moudrý a čestný, všechny vás bude mo-
ralizovat. Co se Carnota týče, nevím, jakým úkolem ho pověříte.“
„Bude dál dělat plány a organizovat vítězství,“ řekl Barras.
„Ať si spřádá plány do aleluja, když chce. Jestli se jednou něčím
stanu, neobtěžujte se jediný z nich mi poslat.“
„Pročpak?“
„Protože bitvy se nevyhrávají s mapou, kompasem a špendlíky
s hlavičkami z červeného, modrého nebo zeleného vosku, ale díky
instinktu, umění dívat se a géniu. Rád bych věděl, jestli posílali
Hannibalovi z Kartága plány bitev u Trebia, u Trasimenského je-

– 373 –
zera, u Kann. Nedivte se, že se na vaše plány dívám svrchu! Víte, co
byste měl udělat? Měl byste mi sdělit všechny podrobnosti o bitvě
u Loana, jak nám je donesli. A protože je mapa odhalená zrovna na
tom místě, zajímalo by mě sledovat pohyby našich a rakouských
vojsk.“
Barras vytáhl z kapsy poznámky napsané se stručností telegra-
fické depeše a podal je Bonapartovi.
„Buďte trpělivý,“ poznamenal, „už máte mapu. Velení možná
přijde.“
Bonaparte si chtivě pročetl depeši.
„Dobrá,“ řekl. „Takže Loano, to je klíč k Janovu, a Janov je ob-
chodní uzel Itálie.“
Potom pokračoval ve čtení depeše:
„Masséna, Kellermann, Joubert! To jsou přece muži! Co všechno
by se s nimi dalo podniknout…! Ten, kdo by je dokázal sjednotit
a donutit ke spolupráci, by byl skutečný Jupiter na Olympu třímající
v ruce blesk!“
Potom zašeptal ještě jména Hoche, Kléber a Moreau a s kompa-
sem v ruce si lehl na velkou mapu, z níž byl odhalen pouze kousek.
Tam začal studovat pochody a ústupy, které vedly ke slavné bitvě
u Loana.
Když se s ním Barras loučil, sotva si toho všiml, tak byl zanořen
do strategických kombinací.
„Ten plán určitě nevymyslel ani neprovedl Schérer. Ani Carnot…
v tom útoku je příliš mnoho nečekaného. To musel být muž velké
síly… bezpochyby Masséna.“
Už skoro hodinu ležel na mapě a nemohl se jí nabažit, když se
otevřely dveře a poddůstojník konající službu mu oznámil:
„Občanka Beauharnaisová!“
Bonaparte byl tak zaměstnaný, že poslouchal na půl ucha a sly-
šel: občan Beauharnais. Domníval se, že mladík, s nímž se setkal,
mu přišel poděkovat za laskavost.

– 374 –
 „Ať vstoupí,“ řekl, „ať vstoupí!“
V tu chvíli se na prahu neobjevil mladík, jejž očekával, ale okouz-
lující, asi osmadvacetiletá žena. Udiveně se napůl zvedl a právě
v této pozici, na kolenou, uviděl Bonaparte poprvé na vlastní oči
Marii Rózu Josefínu Tascher de la Pagerie, vdovu Beauharnaisovou.

– 375 –
 XXVI
Marie Róza Josefína Tascher de la Pagerie,
vikomtesa de Beauharnais

Bonaparte byl do hloubi duše zasažený obdivem.

Madam de Beauharnais byla ve chvíli, kam jsme došli, jak už jsme
řekli, osmadvacetiletá žena nepopiratelné krásy a okouzlujících
způsobů, z celé její osoby vyzařovalo cosi líbezného, podobajícího
se parfému, který Venuše dává svým vyvoleným, aby vzbuzovaly
lásku.
Měla černé vlasy i oči, rovný nos, usměvavá ústa, pravidelnou
oválnou tvář, půvabné hrdlo, ohebnou a neskonale půvabně se
vlnící postavu, dokonalé paže a nádherné ruce.
Nic nebylo rozkošnějšího než její kreolský akcent, z nějž zůstalo
právě jenom tolik, aby bylo zjevné, že se narodila v tropech.
Jak je vidět podle jejího dívčího jména, pocházela madam de
Beauharnais ze šlechtické rodiny. Narodila se na Martiniku, její
výchova se podobala výchově všech kreolek: vychovávala se totiž
sama; její vrozená inteligence, duchaplnost a citlivost udělaly ze
slečny Tascher de la Pagerie jednu z nejvzácnějších žen, jaké lze
najít. Její dobré srdce jí včas ukázalo, že i když mají černoši na hlavě
místo vlasů vlnu, jsou to politováníhodnější lidé než ostatní, neboť
moc a chtivost bílých je vyrvala z jejich vlasti a dopravila je na půdu,
která je mučí a někdy i zabíjí.
Rodiny těch nešťastníků roztrhli, přinutili je pracovat jako náde-
níky pod kolmými slunečními paprsky, jejich ohnutá těla poháněli
dozorci s holemi, a ti chudáci obdělávali cizí půdu a zavlažovali ji
vlastním potem a krví. To slečnu Josefínu zasáhlo.

– 376 –
 Ptala se sama sebe ve své mladické bystrosti, proč žijí tihle lidé
v bezpráví a mimo lidskou společnost; proč pouze vegetují nazí, bez
azylu, bez majetku, beze cti, bez svobody; a odpověděla si, že jenom
proto, aby byli jejich páni ještě bohatší, jsou tito lidé od dětství
odsouzeni k životu bez naděje, k životu ve věčném utrpení. A tak
soucit mladé Josefíny udělal z usedlosti jejích rodičů ráj pro otroky.
Byli tu stále černí a bílí; ale černí byli tak svobodní, že skoro poží-
vali všech výhod společnosti a někdy i radostí života pocházejících
ze sňatků z lásky a slušného zacházení. Otroci cítili skutečný vděk
a lásku k mladé velitelce Josefíně.
Bylo jí třináct nebo čtrnáct, když se u své tety Renaudinové se-
tkala s mladým urozeným a velmi schopným důstojníkem, který
právě přijel na Martinik.
Byl to vikomt Alexandre de Beauharnais.
On spojoval ve své osobě všechno, co je třeba, aby se líbil.
Ona měla srdce stvořené pro lásku.
Milovali se tedy tak zaníceně, jako dva mladí lidé, kteří mají to
štěstí, že jejich duše jsou stejně naladěny.
„Vybral jsem si vás,“ říkal Alexandre a něžně jí tiskl ruku.
„A já jsem si vás našla!“ odpovídala Josefína a nabízela mu čelo
k polibku.
Teta Renaudinová soudila, že by bylo proti záměrům Prozřetel-
nosti stavět se proti lásce těchto dvou mladých lidí. Rodiče obou
pobývali ve Francii. Bylo tedy nutné získat jejich svolení ke sňatku,
v čemž teta Renaudinová neviděla žádnou překážku. Překážky se
ovšem vyskytly na straně pánů de Beauharnais, Alexandrova otce
a strýce. V nadšení bratrské lásky si ti dva kdysi přísahali, že se
jejich dvě děti vezmou. Ten, na nějž se dívka dívala již jako na svého
manžela, si měl vzít svoji sestřenici.
Alexandrův otec ustoupil jako první. Když viděl, jak jeho odmít-
nutí přivádí ty dva k zoufalství, pomalu měkl a nakonec se sám
odhodlal svému bratru sdělit, že budou muset změnit plány. Ten

– 377 –
ale nebyl v tak příznivém rozpoložení, trval na daném slovu a řekl
bratrovi, že pokud on hodlá porušit slovo, což je věc nehodná šlech-
tice, on bude trvat na svém.
Vikomtův otec se vrátil, zoufalý z roztržky s bratrem; měl‑li si
však vybrat, hodlal raději snášet bratrovu nenávist než obětovat
štěstí svého syna. Řekl Alexandrovi, že mu dává svolení ke sňatku
s Josefínou.
V tuto chvíli mladá Josefína, která později dá světu příklad obrov-
ské oběti a naprosté oddanosti, když svolí k rozvodu s Napoleonem,
už teď ukázala jakousi předehru k tomuto velkému činu: řekla totiž
svému milenci, že trvá na tom, aby obětoval svoji lásku k ní klidu
a míru ve vlastní rodině.
Prohlásila vikomtovi, že by si chtěla promluvit s jeho strýcem;
vzal ji s sebou a pod záminkou setkání s panem de Beauharnais ji
odvedl do jeho paláce. Uvedl ji do pokoje sousedícího se salonem.
Pan de Beauharnais byl sice udiven touto návštěvou, ale uvolil se
ji přijmout. Povstal, neboť byl dobře vychovaný šlechtic a přijímal
ženu.
„Pane,“ řekla mu Josefína, „vy mě nemáte rád a já se vám ani
nedivím; přesto se vás ptám, proč mě nenávidíte, vždyť mě neznáte!
Kde se vzala vaše nenávist vůči mně a co ji ospravedlňuje? Jistě to
není kvůli mé lásce k vikomtu de Beauharnais: je čistá, legitimní
a opětovaná. Když jsme si poprvé řekli, že se milujeme, netušili
jsme, že společenské závazky a zájmy, které jsou mi cizí, by mohly
z našeho prvního vyznání lásky učinit hřích. Nuže, pane, protože
všechno naše trápení a hlavně to moje pochází z manželství, jež
navrhla moje teta a pan de Beauharnais schválil, zeptám se vás: po-
kud Alexandre a já obětujeme vlastní štěstí vaší vůli, pokud v sobě
najdeme tu strašlivou odvahu, vzdáme se své lásky a zřekneme se
štěstí v manželství ve prospěch toho, jež jste dopředu naplánoval,
budete i nadále považovat synovce za nehodna svého přátelství
a budete mnou stále pohrdat?“

– 378 –
 Markýz de Beauharnais, jehož udivila slova, co právě vyslechl,
chvíli zíral na slečnu Tascher de la Pagerie beze slova. Nemohl však
uvěřit upřímnosti jejích citů, které mu právě naznačila, a odpověděl
se zdvořilostí, jež měla pouze zastřít jeho nespravedlivé soudy:
„Slečno, slyšel jsem pět velké ódy na krásu, rozum a hlavně
ušlechtilost ducha slečny de la Pagerie; ale právě tohoto spojení
jsem se bál a teď vidím, že jsem se nijak nemýlil, neboť jste nyní
dokázala neblahost těchto svých vlastností. A to tím dokonalým
představením, které jste tady dnes sehrála, slečno. Po jeho zhléd-
nutí mě napadá jediné podezření, totiž že má zastřít pravý důvod
vaší oběti.“
„O jaké podezření jde, pane?“ zeptala se slečna de la Pagerie.
„Přestala jste milovat mého synovce, nebo on přestal milovat
vás.“
Vikomt, který poslouchal plný údivu a bolesti, otevřel dveře
a vpadl do pracovny.
„Mýlíte se, pane,“ řekl svému strýci. „Miluje mě stále a já ji více
než kdy jindy. Jenomže je to anděl, který hodlá obětovat sebe i mne
současně našim dvěma rodinám. Vy jste ale právě prokázal, pane,
že ji nejenom nechápete, ale ještě ji křivě obviňujete. Nejste hoden
oběti, kterou vám přináší. Pojďte, Josefíno, pojďte. Vezmu za soudce
svého otce, to bude můj poslední ústupek rodině. Jak on rozhodne,
tak se zachováme.“
A skutečně se vrátili do paláce a slečna de la Pagerie vyprávěla
panu de Beauharnais, co se právě přihodilo, a žádala ho o jeho ná-
zor. Ona i jeho syn se jím budou řídit.
Hrabě však se slzami v očích uchopil oba mladé lidi za ruce.
„Nikdy,“ řekl, „jste si jeden druhého nezasloužili více, než když
jste se rozhodli, že od sebe upustíte. Žádáte mě o můj názor, zde je:
patříte k sobě. Doufám, že spolu budete šťastni!“
Týden nato se slečna de la Pagerie stala vikomtesou de Beau­
harnais.

– 379 –
 A skutečně až do Revoluce nic nenarušilo štěstí těch dvou. Když
přišla Revoluce, vikomt de Beauharnais se postavil do řad těch,
kteří ji pomáhali tvořit, ale mylně se domníval, že může řídit prud-
kou lavinu, která strhávala všechno, co jí stálo v cestě. A tak i jeho
strhla na popraviště.

– 380 –
 XXVII
Kapitola, v níž se objeví anděl
a stane se zázrak

V předvečer dne, kdy měl vikomt de Beauharnais vystoupit na

popraviště, napsal své manželce následující list. Bylo to jeho roz-
loučení:

Noc z 6. na 7. termidor, v Conciergerii.

Ještě několik minut něhy, slz a lítosti, potom už se plně oddám
slávě svého osudu a vznešeným myšlenkám na nesmrtelnost. Až
dostaneš tento list, má drahá Josefíno, tvůj manžel už tady dáv‑
no, řečeno jazykem těch dole na zemi, nebude, ale zato už bude
nějakou chvíli okoušet skutečný život v lůně božím. Vidíš tedy,
že nade mnou nemusíš plakat; to nad zlými a šílenými lidmi
se sluší prolévat slzy: neboť činili zlo a nemohou ho napravit.
Ale nešpiňme si obrázkem jejich vin tyto nádherné okamžiky.
Chci si je naopak zkrášlit tím, že budu myslet na náš svatební
den, na to, jak jsem byl milován zbožňováníhodnou ženou. Ano,
náš svazek trval jenom den a při tom pomyšlení se mi z hrudi
dere povzdechnutí. Ale jak krásný a čistý byl ten den, který tak
rychle uběhl, a jak jsem vděčen Prozřetelnosti, která ti žehná!
Dnes mě povolává na věčnost předčasně, a to je pro mne další
požehnání. Může spravedlivý muž žít bez bolesti a bez výčitek,
když vidí, že svět je v rukou zlosynů? Velebil bych osud, že mě
odtud odnáší, kdybych přitom neopouštěl tak vzácné a drahé
bytosti. Jestli jsou však myšlenky umírajícího předtuchou, pak
cítím v srdci jednu, která mě ujišťuje, že tato jatka brzy skončí
a že po obětech přijdou na řadu kati…

– 381 –
 Znovu se vracím k těmto nehezky psaným a téměř nečitel‑
ným řádkům, jejichž sled přerušili mí žalářníci. Právě jsem se
musel podrobit kruté formalitě, kterou bych za jiných okolností
připustil jen jako mrtvý. Ale proč se bouřit proti nezbytnosti?
Rozum chce, abych se podvolil a čekal na lepší život.
Když mi ostříhali vlasy, napadlo mě, že bych jich část kou‑
pil a nechal je své drahé ženě a dětem, ne jako adekvátní část
sebe sama, ale jako důkaz, že jsem na ně v posledních chvílích
myslel… Cítím, že při tom pomyšlení mi puká srdce a slzy smáčí
tento papír.
Sbohem všechno, co miluji! Mějte se rádi a mluvte o mně;
a nikdy nezapomeňte na to, že sláva oběti tyranů a mučedníka
svobody zdobí popraviště!

Vikomtesa de Beauharnais, stejně jako její muž psal jí, také na-
psala svým dětem ve chvíli, kdy měla zemřít.
Těmito slovy dokončila dlouhý dopis, který máme před očima:

Drahé děti, čeká mě smrt jako vašeho otce, oběť zuřivců, proti
nimž vždycky bojoval a kteří ho pozřeli. Opouštím tento svět bez
nenávisti vůči jeho i mým vrahům, jen jimi pohrdám.
Ctěte mou památku a sdílejte moje pocity; odkazuji vám jako
dědictví slávu vašeho otce a jméno vaší matky, jimž několik
nešťastníků blahořečí, naši lásku, naši lítost a naše požehnání.

Paní de Beauharnais dokončila tento list, když vtom zaslechla

z nádvoří vězení křik: „Smrt Robespierrovi! Ať žije svoboda!“ Bylo
dopoledne desátého termidoru.
Tři dny poté byla vikomtesa de Beauharnais díky paní Tallienové
svobodná a o měsíc později díky vlivu občana Barrase jí byl vrácen
majetek, který nebyl zatím prodán.
Jeho součástí byl i palác v ulici Neuve des Mathurins číslo 11.

– 382 –
 Když uviděla svého syna – neměla ani ponětí o jeho krocích –, jak
se vrací domů s otcovým mečem, a dověděla se, jakým způsobem
mu byl vrácen, v prvním hnutí nadšení neprodleně vyrazila k mla-
dému generálovi. Protože to k němu měla jenom přes bulvár, byla
u něj za chviličku, a její nečekaná návštěva způsobila Bonapartovi
velké překvapení.
Podal ruku krásné vdově, tak hezké ve smutečních šatech, které
od manželovy smrti neodložila, a pomohl jí překročit mapu, aby
mohla usednout v té části místnosti, kde nebyla rozložena.
Josefína upozorňovala na to, že přišla pěšky a že by nerada
ušpinila mapu podrážkami svých úzkých a elegantních šněrovacích
botek.
Bonaparte naléhal. S pomocí paže mladého generála se tedy
přenesla přes Janovský záliv a špičkou botky dopadla na městečko
Voltri, kde podrážka zanechala otisk.
Křeslo čekalo, Josefína do něj usedla; Bonaparte u ní zůstal stát
zčásti z úcty, zčásti z obdivu, pouze lehce položil koleno na židli,
o jejíž opěradlo se opíral.
Bonaparte byl zpočátku dost na rozpacích. Nebyl příliš zvyklý na
společnost a málokdy rozprávěl se ženami, ale věděl, že existují tři
věci, o nichž se dá hovořit donekonečna a jimž jejich srdce neodolá:
vlast, mládí a láska.
Povídali si tedy s madam de Beauharnais o Martiniku, o jejích
rodičích, o jejím manželu.
Uběhla hodina a on, tak dobrý matematik, si sotva spočítal hod-
notu každé minuty.
Jenom málo probírali současnou situaci, a přesto mladému ge-
nerálovi neušlo, že madam de Beauharnais je nějakým způsobem
spjatá se všemi jmény, která jsou momentálně u moci, nebo mají
šanci mocnými se stát. Její manžel představoval střední cestu reak-
cionářských názorů, které byly v té době v oblibě.

– 383 –
 Madam de Beauharnais však byla žena příliš mimořádných kva-
lit, než aby svým vrozeným instinktem nepoznala na první pohled
inteligenci vítěze z třináctého vendémiairu.
Toto rychlé a tak úplné vítězství činilo z Bonaparta hrdinu dne;
kolem madam de Beauharnais se o něm hodně mluvilo; na tuto
návštěvu ji přivedla zvědavost a také nadšení, jak už jsme řekli.
Zjistila, že Barrasův chráněnec je mnohem inteligentnější, než jak
to Barras mohl vyjádřit, takže když se objevil její sluha s připomín-
kou, že madam Tallienová čeká u ní, aby spolu šly však víte kam, jak
jste se dohodly, zvolala:
„Vždyť máme schůzku až v půl šesté!“
„Ale je šest hodin,“ uklonil se lokaj.
„Ach Bože! Jak se jí jenom omluvím?“ poplašila se Josefína.
„Můžete jí říct, madam,“ odvětil Bonaparte, „že vaše přítomnost
měla pro mě velké kouzlo a já jsem naléhal, abyste tu zůstala ještě
o čtvrthodinu déle.“
„To není dobrá rada,“ poznamenala Josefína, „protože bych kvůli
omluvě musela lhát.“
„Nespěchejte,“ řekl Bonaparte jako muž, který umírá touhou, aby
návštěva trvala ještě nějakou chvilku. „Copak paní Tallienová při-
pravuje další devátý termidor? Domníval jsem se, že Robespierrovy
časy už jsou dávno pryč.“
„Kdybych se nestyděla, přiznala bych se vám, co spolu chceme
podniknout.“
„Povězte mi to, madam. Budu šťastný, že budu znát jedno z va-
šich tajemství, tím spíš, že půjde o tajemství, které se neodvažujete
přiznat.“
„Jste pověrčivý?“ otázala se madam de Beauharnais.
„Jsem Korsičan, madam.“
„Takže se mi nevysmějete.
Včera jsme byly s paní Tallienovou na návštěvě u madam Gohie-
rové a ta nám vyprávěla, že když před deseti lety projížděla Lyonem,

– 384 –
nechala si tam předpovídat budoucnost od jakési slečny Lenor-
mandové. Mezi jinými proroctvími, která se opravdu uskutečnila,
jí ta čarodějnice oznámila, že bude milovat jednoho muže, za nějž
se neprovdá, ale že se provdá za jiného, kterého nebude zpočátku
milovat, ale po sňatku k němu vzplane velkou láskou.
A přesně to se jí do puntíku vyplnilo.
Dověděla se, že ta sibyla jménem Lenormandová bydlí teď v Pa-
říži v ulici de Tournon číslo 7.
Madam Tallienová a já jsme začaly být tak zvědavé, že jsme se
rozhodly za ní zajít; měly jsme se setkat u mne a přestrojit se za
grizety. Schůzku jsme si daly na půl šestou a už je čtvrt na sedm.
Omluvím se paní Tallienové, rychle se převléknu, a jest li se jí
ještě bude chtít, vypravíme se spolu ke slečně Lenormandové.
Přiznám se, že nám udělá radost, když svým převlečením tu sibylu
pořádně zmateme.“
„Nepotřebujete průvodce? Zámečníka, kováře, zbrojíře?“ otázal
se Bonaparte.
„Ne, občane,“ odvětila madam de Beauharnais, „k mé velké lí-
tosti. Už jsem se takhle dopustila indiskrétnosti, když jsem vám
prozradila, co se chystáme podniknout. A ta indiskrétnost by byla
ještě větší, kdybych vás do toho přímo zatáhla.“
„Děj se vaše vůle, madam…, tady dole, jakož i na nebesích!“ uklo­
nil se Bonaparte.
A podal jí ruku, aby ji doprovodil ke dveřím, tentokrát se však
raději vyhnul té krásné mapě, na níž její byť tak lehká nožka zane-
chala stopu.

– 385 –
 XXVIII
Sibyla

Jak už madam de Beauharnais řekla mladému generálovi, našla

doma paní Tallienovou.
Paní Tallienová (Thérèse Cabarusová) byla, jak je obecně známo,
dcerou španělského bankéře. Provdala se za pana Davise de Fonte-
nay, poradce soudního dvora v Bordeaux, a brzy se s ním rozvedla.
Stalo se to na počátku roku 1794, kdy byl Teror na vrcholu.
Thérèse Cabarusová chtěla za svým otcem do Španělska, aby
unikla neštěstí, z nichž proskripce byla tím nejmenším zlem. U bran
města ji zastavili, předvedli před Talliena, který se do ní na první
pohled vášnivě zamiloval… Použila této jeho vášně, aby zachránila
spoustu obětí.
V té době to byla pouze láska, která mohla porazit smrt, svoji
nejkrutější nepřítelkyni.
Tallien byl odvolán. Thérèse Cabarusová ho následovala do Paří-
že, kde byla zatčena; z vězení zorganizovala devátý termidor, a když
byl Robespierre svržen, byla volná.
Její první starostí bylo postarat se o Josefínu, svoji družku z vě-
zení.
Od té doby se staly Josefína de Beauharnais a Thérèse Tallienová
nerozlučnými přítelkyněmi. Jediná žena s nimi v Paříži mohla sou-
peřit o palmu krásy. Byla to, jak už jsme řekli, paní Récamierová.
Toho večera se tedy rozhodly zajít v přestrojení za komorné a pod
falešnými jmény za tehdy módní sibylou slečnou Lenormandovou.
Vmžiku se obě dámy přeměnily na rozkošné grizetky.
Krajkové čepce jim sahaly až k očím, kapuce hedvábné pláštěn-
ky jim zakrývala hlavu, šaty měly krátké, ze světlého kartounu, na
nohou poctivé otevřené střevíce se štrasovými sponami, punčochy

– 386 –
s růžovými nebo zelenými klínky. Naskočily do fiakru, který nechaly
předjet až před mohutné dveře domu číslo 11 v ulici Neuve‑des‑Ma­
thurins. Lehce se třesoucím hlasem prozrazujícím ženu, která se
chystá udělat něco neobvyklého, řekla madam de Beauharnais
kočímu:
„Ulice de Toumon číslo 7!“
Fiakr zastavil na určeném místě, kočí sestoupil ze sedátka, ote-
vřel dvířka, přijal peníze a zabušil na dveře domu. Ty se otevřely.
Ženy krátce zaváhaly. Jako by jim ve chvíli, kdy měly vstoupit
do domu, chyběla srdnatost. Ale paní Tallienová postrčila přítel-
kyni. Josefína, lehoučká jako pták, vyskočila na dláždění ulice, ani
se nohou nedotkla stupátka; paní Tallienová ji následovala. Obě
překročily obávaný práh a dveře se za nimi zavřely.
Octly se za vraty v klenutém průjezdu vedoucím do dvora. Vzadu
byla na vnější okenici pověšená cedule osvětlená jakousi svítilnou,
na níž četly slova: „Slečna Lenormandová, knihkupcová“.
Vykročily ke světlu. Svítilna osvěcovala současně s vývěskou
i malé schodiště o čtyřech schodech.
Vyběhly po nich a octly se u domovnické lóže.
„Občanka Lenormandová?“ otázala se paní Tallienová, která, byť
byla mladší z těch dvou, jako by se toho dne chopila iniciativy.
„V přízemí, dveře nalevo,“ řekl domovník.
Madam Tallienová se jako první pustila po schodech, vykasala si
už takhle dost krátkou sukni a ukázala nohu, která sice mohla tva-
rem bojovat s nejkrásnějšími řeckými sochami, ale pro dnešní večer
pokorně hrála s podvazkem nad kolenem roli grizetčiny nožky.
Madam de Beauharnais přítelkyni následovala, obdivujíc její
nenucenost, ale sama neschopná takové bezstarostnosti. Byla ješ-
tě uprostřed schodiště, když paní Tallienová už došla ke dveřím
a zazvonila. Otevřel jí starý sluha.
Nově příchozí, pro něž doporučením byla jejich tvář, ale nikoli
oblečení, podrobil sluha velmi pozorné prohlídce a nakonec jim

– 387 –
pokynul, aby usedly v rohu první místnosti. V další, tedy v prvním
salonu, jímž sluha procházel do pokoje své paní, seděly dvě či tři
dámy, které bylo obtížné společensky zařadit, v té době byla po-
stavení měšťanské třídy trochu pomíchaná. K jejich velkému pře-
kvapení se po několika vteřinách otevřely dveře salonu a slečna
Lenormandová přišla osobně pro obě dámy:
„Dámy, prokažte mi to potěšení, račte laskavě do salonu.“
Falešné grizetky na sebe překvapeně pohlédly.
O slečně Lenormandové se říkalo, že pronáší své předpovědi ve
stavu jakéhosi bdělého somnambulismu. Byla to pravda? Poznala
snad vnitřním zrakem, i když je sama neviděla, dvě dámy velkého
světa v grizetách, které jí ohlásil sluha?
Pravda je, že slečna Lenormandová současně pokynula jedné
z dam čekajících v salonu, aby přešla do místnosti, kde věštila.
Paní Tallienová a paní de Beauharnais začaly tedy zkoumat míst-
nost, kam byly uvedeny.
Hlavní ozdobu tu tvořily dva portréty, jeden představující Ludví-
ka XVI. a druhý Marii Antoinettu. Tyto dva portréty neopustily
místnost navzdory dnům hrůzovlády, které se kolem přehnaly, byť
dvě hlavy, co na nich byly zpodobněny, padly na popravišti. Portré-
ty tu stále visely a byly předmětem úcty, již slečna Lenormandová
projevovala originálům.
Po těchto obrazech byl nejvýznamnějším předmětem v salonu
dlouhý stůl pokrytý ubrusem, na němž se blýskaly náhrdelníky,
náramky, prsteny a další elegantně cizelované zlatnické výrobky;
většina z nich pocházela z 18. století. Všechny tyto předměty daro-
valy jasnovidce osoby, jimž předpověděla příjemné věci, které se
bezpochyby naplnily.
Zanedlouho se dveře věštkyniny pracovny otevřely a dovnitř
byla povolána poslední osoba, která čekala v salonu před přícho-
dem obou dam. Přítelkyně osaměly.

– 388 –
 Uběhla čtvrthodina, během níž návštěvnice polohlasně rozmlou-
valy, potom se dveře znovu otevřely a objevila se slečna Lenorman-
dová.
„Která z vás, dámy,“ otázala se, „chce jít ke mně jako první?“
„Nemůžeme jít spolu?“ zeptala se živě madam de Beauharnais.
„To je nemožné, madam,“ odvětila sibyla. „Stanovila jsem si pra-
vidlo, že nikdy nebudu nikomu vykládat karty v přítomnosti druhé
osoby.“
„A můžeme vědět proč?“ zeptala se naléhavě, dalo by se říct se
svou obvyklou netaktností, paní Tallienová.
„Protože jsem kdysi tak věrně popsala jistého muže, že v něm
jedna z osob, které jsem přijala současně, poznala svého manžela.“
„Jen jděte, Thérèse,“ strkala madam de Beauharnais dopředu
přítelkyni.
„Tak dobrá, obětuji se tedy,“ prohlásila paní Tallienová.
A naposledy se na přítelkyni usmála:
„Pustím se do toho!“
A vstoupila.
Slečně Lenormandové bylo v té době nějakých osmadvacet nebo
devětadvacet let, byla malá a silná, obtížně zakrývala jedno rameno
mohutnější než druhé. Na hlavě měla turban ozdobený rajským
ptákem.
Vlasy jí padaly v dlouhých loknách kolem tváře. Oblečena byla do
dvou sukní, jedné kratší, sahající pod kolena, perlově šedé barvy;
druhé delší, třešňové barvy, tvořící vzadu vlečku.
Vedle sebe měla na taburetu svoji oblíbenou chrtici jménem Aza.
Ke svému věštění používala obyčejný kulatý stolek pokrytý
zeleným ubrusem se zásuvkami, které měla věštkyně před sebou
a dávala do nich různé pomůcky. Pracovna byla stejně dlouhá jako
salon, ale užší. Po obou stranách dveří stály dvě knihovny z dubo-
vého dřeva plné svazků knih, proti věštkyni křeslo, kam usedaly
osoby, kterým předpovídala.

– 389 –
 Mezi ní a onou osobou ležela kovová hůlka, jíž se říkalo věštecká.
Na konci obráceném k návštěvníkovi ji obtáčel kovový hádek. Dru-
hý konec byl zpracován jako rukojeť bičíku nebo důtek.
To stačila madam de Beauharnais zahlédnout za tu chviličku, co
se dveře pootevřely, aby vpustily dovnitř její přítelkyni.
Josefína uchopila nějakou knihu, přiblížila se k lampě a pokou-
šela se číst; ale pozornost, kterou věnovala četbě, byla zakrátko
přerušena zazvoněním a příchodem nové osoby, kterou sluha uvedl
do salonu.
Byl to mladík oděný podle poslední módy šviháků. Vlasy měl
sestřižené těsně k obočí a podél uší mu vlasy volně splývaly až na
ramena na způsob „psích uší“, uzel na vázance byl tak mohutný, že
mu sahal až k lícním kostem, takže bylo sotva vidět jeho pravidelný
nos, jemná energická ústa a oči zářící jako černé diamanty.
Beze slova se uklonil, dvakrát nebo třikrát otočil svou holí kolem
hlavy, falešně zanotoval tři tóny, jako by dokončoval nebo začínal
nějaký popěvek, a usadil se v koutě.
Madam de Beauharnais se začala cítit nesvá z té blízkosti nezná-
mého, ačkoli mladík seděl v opačném rohu salonu než ona, když
vtom paní Tallienová vyšla od věštkyně.
„Ach má drahá,“ říkala, kráčejíc přímo k přítelkyni, ani si v po-
lostínu neznámého mladíka nevšimla, „ach má drahá, jděte tam,
rychle! To je neuvěřitelná žena, ta slečna Lenormandová. Hádejte,
co mi předpověděla.“
„Drahá přítelkyně, to není tak těžké,“ odvětila madam de Beauhar-
nais, „přece že budete milována, že zůstanete krásná až do padesáti
let, že budete celý život vášnivě milovat…“
A protože paní Tallienová vrtěla hlavou, jako by chtěla říct: Ne,
to není ono!, pokračovala Josefína:
„No a ještě že budete mít spoustu služebnictva, krásný palác,
nádherné kočáry s bílými nebo plavými koňmi.“

– 390 –
 „To všechno mít budu, má drahá, a ještě víc, jestli mám věřit naší
sibyle: budu prý princeznou.“
„Tak to vám upřímně blahopřeju, má krásná princezno,“ uklo-
nila se Josefína. „Ale teď nevím, co si mám přát já. A protože se
vší pravděpodobností nebudu princezna jako vy a moje pýcha už
takhle trpí, že se vám nevyrovnám krásou, nechci jí dávat ještě další
záminku k trápení. Ta pýcha by totiž byla s to nás rozkmotřit…“
„A to mi říkáte naprosto vážně, Josefíno?“
„Ne… Ale nechci slyšet něco, co mě zase postaví za vás, už takhle
mi to hrozí ve všech bodech. Nechám vám vaše princeznovství
a utečeme!“
Už mířila ke dveřím a táhla s sebou paní Tallienovou, když vtom
ucítila ruku, která se jí jemně položila na paži, a zaslechla hlas, jenž
říkal:
„Jen zůstaňte, madam, možná nebudete mít přítelkyni co závidět,
až mě vyslechnete.“
Josefína měla sama velkou chuť dovědět se, čím by se asi mohla
stát, aby nemusela závidět princezně; poslechla tedy a vešla do
pracovny slečny Lenormandové.

– 391 –
 XXIX
Velká hra

Slečna Lenormandová pokynula Josefíně, aby usedla do křesla,

z nějž právě vstala paní Tallienová, vytáhla ze zásuvky nový balíček
karet, bezpochyby proto, aby osud jednoho údělu neovlivnil osud
druhého.
Potom se upřeně zadívala na madam de Beauharnais.
„Pokusily jste se mě oklamat, dámy,“ řekla, „když jste si před ná-
vštěvou u mne oblékly obyčejné šaty. Mívám okamžiky jasnozření,
a viděla jsem vás, jak vyjíždíte z jednoho paláce v centru Paříže.
Viděla jsem, jak váháte před mými dveřmi, i jak usedáte v předsíni,
ačkoli vám náleželo místo v salonu. Nepokoušejte se mě klamat
a odpovídejte upřímně na moje otázky. Přišla jste sem hledat prav-
du, mluvte tedy pravdu.“
Madam de Beauharnais se uklonila.
„Pakliže se mě chcete na něco ptát, jsem připravena odpovídat.“
„Jaké zvíře máte nejraději?“
„Psy.“
„Jakým květinám dáváte přednost?“
„Růžím.“
„Jaká vůně se vám líbí nejvíce?“
„Fialka.“
Sibyla položila před madam de Beauharnais balíček karet dvoj-
násobného rozměru, než měly obyčejné karty. Právě byly vynale-
zeny a říkalo se jim velké orákulum.
„Nejdříve se podívejme, kde je vaše místo,“ řekla sibyla.
Rozhodila karty, rozprostřela je a našla mezi nimi ženu, která
přišla žádat o radu, tedy tmavovlasou ženu v bílých šatech s velkými
vyšívanými volány a v plášti z červeného sametu s vlečkou. Byla

– 392 –
vůči ostatním kartám v krásném postavení, mezi srdcovou osmou
a žaludskou desítkou.
„Náhoda vám dopřála vynikající umístění, madam, podívejte se:
srdcová osma ve třech různých řadách představuje tři motivy.
Ten první, to je samotná srdcová osma, tedy hvězdné znamení,
pod nímž jste zrozena.
Druhý, orel odnášející ropuchu z rybníka, nad nímž krouží.
Na třetím je žena u hrobu.
Tohle vyčtu z první karty, madam. Jste narozena pod vlivem Ve-
nuše a Luny. Právě jste zažila velké uspokojení, skoro se rovnající
vítězství.
Potom je tu ta žena v černém blízko hrobu, z toho usuzuji, že
jste vdova.
Žaludská desítka z jedné strany slibuje úspěch v jednom odváž-
ném podniku, o němž však zatím nemáte ani ponětí.
Nelze najít rozložení karet, které by znamenalo lepší znamení.“
Potom slečna Lenormandová nechala kartu představující ná-
vštěvnici stranou, sebrala karty, zamíchala je, poprosila madam
de Beauharnais, aby je sejmula levou rukou, a sama si vytáhla
čtrnáct karet, které umístí ke své kartě zprava doleva, jako píší
orientální národy.
Madam de Beauharnais poslechla, sejmula a seřadila čtrnáct
karet napravo od své karty.
Slečna Lenormandová sledovala s větší pozorností než madam
de Beauharnais karty, které postupně otáčela.
„Vskutku, madam,“ pravila, „vy jste vyvolená osoba a já myslím,
že jste dobře udělala, když jste se nedala zastrašit tím, co jsem
předpověděla vaší přítelkyni, byť ji čeká tak skvělá budoucnost.
Vaše první karta je kárová pětka. Znamená krásnou konstelaci
Jižního kříže, který je pro nás v Evropě neviditelný. Hlavní figurínou
na téhle kartě je řecký nebo mohamedánský cestovatel, což zname-
ná, že jste se narodila buď v Orientu, či v koloniích. Papoušek nebo

– 393 –
pomerančovník na třetím obrázku mě vede spíše k těm koloniím.
Květina veratrum, velmi běžná na ostrově Martinik, mě skoro pře-
svědčila. Domnívám se, že jste se narodila na Martiniku.“
„Nemýlíte se, madam.“
„Vaše třetí karta je kárová devítka, která zpodobňuje vzdálené
cesty, díky tomu si myslím, že jste jako mladá tento ostrov opustila.
Convolvulus neboli svlačec, který je nakreslen na dolním okraji této
karty a znamená ženu hledající oporu, mě vede k domnění, že jste
opustila ostrov proto, abyste se provdala.“
„I to je pravda, madam,“ opáčila Josefína.
„Vaší čtvrtou kartou je piková desítka značící ztrátu vašich nadě-
jí; a přesto ovoce a květy lomikámenu, nacházející se na téže kartě,
mi naznačují, že váš smutek byl pouze přechodný a že po obavách,
vedoucích téměř ke ztrátě nadějí, přišlo šťastné rozuzlení – patrně
sňatek.“
„Kdybyste četla v knize mého života, madam, nemohla byste to
vyjádřit jasněji.“
„To je pro mne povzbuzením, madam,“ pokračovala sibyla, „ne-
boť vidím ve vašich kartách tak podivné věci, že bych okamžitě
přerušila výklad, kdyby se k mým pochybnostem přidalo vaše
popření toho, co říkám.
Zde je piková osma. Achilles vleče Hektora přivázaného k jeho
vozu kolem zdí Tróje; trochu níž klečí žena u hrobu. Váš manžel
zemřel podobně jako trójský hrdina, patrně násilnou smrtí, asi na
popravišti. Ale tady je jedna věc zvláštní, na téže kartě, proti plačící
ženě, jsou Pelopovy kosti složené do kříže nad talismanem luny.
Což znamená: Šťastné řízení osudu. Po velkém neštěstí přijde ještě
větší štěstí.“
Josefína se usmála.
„To je budoucnost, na to vám neumím odpovědět.“
„Máte děti?“ otázala se sibyla.
„Ano, madam.“

– 394 –
 „Syna a dceru?“
„Ano.“
„Pohleďte, zde je váš syn, který na téže kartě, kde je kárová de-
sítka, činí bez porady s vámi jakési rozhodnutí nejvyšší důležitosti.
Není tak důležité samo o sobě, spíše důsledky, které přinese.
V dolní části této karty vidíte dub, je to jeden z mluvících dubů
lesa v Dodoně; Iason ležící v jeho stínu mu naslouchá. Co slyší? Hlas
budoucnosti, jemuž naslouchal váš syn, když se rozhodl ke kroku,
který učinil.
Následující karta, tedy kárový spodek, vám ukazuje Achilla pře-
vlečeného za ženu na Lykomédově dvoře. Lesk meče z něj učiní
muže. Je v tuto chvíli mezi vaším synem a kýmsi ve hře meč?“
„Ano, madam.“
„A tady v horní části karty je Juno na obláčku, která na něj křičí:
‚Odvahu, mladíku!‘ a její podpora mu nebude chybět.
Nevím, ale v téhle kartě, která není ničím menším než károvým
králem, se mi zdá, že vidím vašeho syna, jak se obrací na nějakého
mocného vojáka a dostává od něj to, oč žádá.
Kárová čtyřka představuje vás, madam, ve chvíli, kdy vám váš
syn vypravuje o šťastném výsledku svého plánu. Ty květiny, které
zdobí spodek karty, vám přikazují, abyste se nenechala zlomit ob-
tížemi, a oznamují vám, že dospějete k cíli svých tužeb. A konečně,
madam, je zde žaludská osma, která velmi nepochybně ukazuje na
manželství; a jak je umístěná, vedle srdcové osmy, tedy přímo u orla
vzlétajícího k nebi s ropuchou v pařátech, znamená ta srdcová
osma, že manželství vás povznese do nejvyšších pater společnosti.
A kdybychom snad o tom měly nějaké pochybnosti, zde je srdcová
šestka, která jde želbohu tak málokdy spolu s osmou; ta srdcová šest-
ka, v níž alchymisté vidí kámen proměněný ve zlato, tedy obyčejný
život změněný v život vznešený, pokrytý poctami, vysokými úřady.
Vidíte tady mezi těmi květy tentýž svlačec, který ovíjí odkvetlou lilii?
To znamená, madam, že vy, která hledáte pouhou oporu, se dostane-

– 395 –
te na místo…, jak bych to jenom vyjádřila, kde budete nejmocnější
a největší ve Francii po odkvetlé lilii; dospějete tam cestou přes
válečná pole, jak to ukazuje žaludská desítka… vidíte, jak Odysseus
a Diomedes odvádějí Rhésovi jeho bílé koně do achajského tábora
pod Martovou záštitou?
Budete mít úctu a lásku celého světa, madam. Budete ženou Her-
cula, který zardousil lva v nemejském lese, tedy muže užitečného
a odvážného, který se bude vystavovat všem nebezpečím pro blaho
své vlasti. Budou vás korunovat liliemi, árónem a protěží, neboť
budete mít zásluhy, a přitom budete hodná a dokonale spravedlivá.“
Jasnovidka se zvedla v jakémsi nadšeném vytržení, uchopila
madam de Beauharnais za ruku a padla jí k nohám:
„Madam,“ pravila, „neznám vaše jméno, nevím, z jaké vrstvy
pocházíte, ale čtu ve vaší budoucnosti… Madam, vzpomeňte si na
mne, až budete… císařovnou…!“
„Císařovnou…? Já…? Vy jste zešílela, má drahá!“
„Nevidíte snad, madam, že poslední vaše karta, k níž vede těch
čtrnáct předcházejících, je srdcový král, tedy Karel Veliký, který drží
v jedné ruce meč a v druhé globus…? Nevidíte stále na téže kartě
geniálního muže, který s knihou v ruce a zemskou koulí u nohou
rozvažuje nad osudem světa…? A konečně nevidíte na dvou čte-
cích pultících postavených proti sobě knihy Moudrosti a Solonovy
zákony…? Důkaz toho, že váš manžel bude nejen dobyvatelem, ale
i zákonodárcem.“
Jakkoli nepravděpodobná byla tato věštba, Josefína pocítila cosi
jako závrať. Oči se jí zamžily, čelo pokrylo potem, celým tělem pro-
běhlo zachvění.
„Nemožné! Nemožné! Nemožné!“ zašeptala.
A padla dozadu do křesla.
Potom si najednou uvědomila, že její seance trvala skoro hodinu
a že madam Tallienová čeká, zvedla se, hodila slečně Lenormandové
váček, aniž spočítala, kolik v něm je, vyběhla do salonu, vzala paní

– 396 –
Tallienovou kolem pasu a táhla ji ven z toho bytu, jen letmo odpoví-
dajíc na pozdrav, co adresoval oběma dámám švihák, který se zvedl
ve chvíli, kdy kolem něj procházely.
„Tak co?“ zeptala se paní Tallienová a zastavila Josefínu na scho-
dišti vedoucím do dvora.
„Ta ženská je šílená!“ odpověděla madam de Beauharnais.
„Co vám předpověděla?“
„Co vám?“
„Upozorňuju vás, má drahá, že už jsem si na tu předpověď
zvykla,“ odvětila paní Tallienová. „Předpověděla mi, že se stanu
princeznou.“
„No a já jsem si na tu svoji ještě nezvykla,“ odtušila Josefína. „Mně
totiž řekla, že budu… císařovnou!“
A nepravé grizety nasedly do fiakru.

– 397 –
 XXX
Falešný švihák

Obě mladé ženy, rozrušené předpověďmi, kterých se jim dostalo,

si sotva všimly mladého elegantního muže, který čekal, až na něj
přijde řada.
Během dlouhé seance madam de Beauharnais u jasnovidky se
paní Tallienová několikrát snažila zjistit, k jaké třídě šviháků patří
mladík, který tu s ní čekal. Ten ale podle všeho nejevil zájem o navá-
zání konverzace se ženou, která mu vycházela vstříc, shrnul si vlasy
až k obočí, vázanku k bradě, „psíma ušima“ si zakrýval tváře a s ja-
kýmsi temným zabručením se zabořil do křesla jako muž, kterému
by nebylo proti mysli zkrátit si čekání několika minutami spánku.
Dlouhá seance madam de Beauharnais tedy proběhla takto:
madam Tallienová předstírala, že čte, a švihák předstíral, že dřímá.
Sotva však dámy odešly – mladík je očima sledoval tak dlouho,
jak to bylo možné –, objevil se sám u dveří pracovny slečny Lenor-
mandové.
Oblečení a chování nového zákazníka mělo v sobě cosi grotesk-
ního, co vyvolalo na Sibyliných rtech úsměv.
„Slečno,“ oslovil ji, předstíraje směšnou mluvu módních mladíků,
„byla byste tak laskava a sdělila mi, jaké šťastné či neblahé zvraty
osudu čekají jistou osobu? Váš zákazník vám neskrývá, že je mu ta
osoba dost drahá a že s radostí vyslechne všechno příjemné, co od
vás uslyší. Dokáže se však natolik ovládat, že přijme i nešťastnou
předpověď, vyrovná se s těžkými událostmi a katastrofami, jimiž
byste mu chtěla pohrozit, to musím dodat.“
Slečna Lenormandová na něj chvíli zírala neklidně. Půjde nenu-
cenost jeho hovoru až za hranici dobrého vkusu, či má co do činění
s jedním z těch mladíků, kteří se v této době s potěšením vysmívají

– 398 –
i věcem posvátným a neměli by skrupule napadnout jasnovidku
v ulici de Tournon, byť je tak dobře známá mezi vznešenými oby-
vateli předměstí Saint‑Germain?
„Přejete si znát svůj horoskop?“ otázala se.
„Ano, přeju. Předpověď, která byla vyřčena při narození Alexan-
dra, syna makedonského krále Filipa. Ačkoli nejsem tak domýšlivý,
že bych chtěl získat slávu pokořitele Tyru a zakladatele Alexandrie,
hodlám také jednou zasáhnout do dějin světa. Buďte tak laskavá
a připravte si, co potřebujete, abyste mi mohla přečíst co nejjasnější
věštbu.“
„Občane,“ opáčila slečna Lenormandová, „mám k dispozici řadu
různých prostředků, které se od sebe liší.“
„Tak se na ně podívejme,“ na to švihák, vystrčil břicho dopředu,
zastrčil palce do výkroje vesty a nechal volně viset šňůrku, která
mu přidržovala hůl na zápěstí.
„Věštím například z vaječného bílku, z kávové sedliny, z tarotů či
z algebraických karet, alektromantií.“
„Alektromantie by se mi dost zamlouvala,“ pravil mladík, „ale
na to bychom potřebovali živého kohouta a plnou sklenici pšenice;
máte to?“
„Mám,“ odvětila slečna Lenormandová. „Také věštím pomocí
captromantie.“
„Hledám tady,“ řekl mladík, „benátské zrcadlo. Neboť pakliže si
dobře vzpomínám, captromantie se provádí s pomocí benátského
zrcadla a kapky vody, která se na něj stříkne.“
„Přesně tak, občane, zdá se mi, že se hodně vyznáte v mém umění.“
„Pche!“ ušklíbl se mladík. „Ale ano, trochu jsem se zabýval okult-
ními vědami.“
„Také tu máme chiromantii,“ navrhla slečna Lenormandová.
„Ach ano, to mi vyhovuje! Všechny ostatní praktiky jsou více
či méně ďábelské, zatímco chiromantii nikdy katolická církev ne-

– 399 –
odsuzovala vzhledem k tomu, že je to věda založená na zásadách
vytažených z Písma svatého a transcendentální filozofie.
Tak to není, na to nezapomeňte, občanko, třeba s hydromantií,
která pracuje s prstenem hozeným do vody; s pyromantií, která
umístí svoji oběť doprostřed ohně; s geomantií, která jedná skrze
kabalistické značky narýsované na zemi; s kapnomantií, kdy se hází
mák na žhavé uhlí; s cossinomantií, v níž se používají sekera, kleště
a síto; a konečně s antropomantií, v níž se obětují lidské oběti.“
Slečna Lenormandová se dívala na svého návštěvníka s jistým
neklidem. Mluví vážně? Vysmívá se jí? Nebo skrývá pod falešnou
nenuceností touhu, aby nebyl poznán?
„Takže tedy dáváte přednost chiromantii?“
„Ano,“ odvětil švihák; „neboť s chiromantii, byť byste byla ďábel
nebo jeho manželka Proserpina (a galantně se uklonil před slečnou
Lenormandovou), se nikterak nebojím o spásu své duše vzhledem
k tomu, že patriarcha Job řekl v kapitole XXXVII, versetu sedmém:
‚Bůh na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé,
které učinil, nabyli poznání.‘ A velemoudrý král Šalomoun dodal:
‚Délka života je označena na pravé ruce a linie na levé ruce značí
bohatství a slávu.‘ A nakonec čteme u proroka Izajáše: ‚Vaše ruka
říká, že budete žít dlouho.‘ Tady máte tu moji. Co říká?“
Švihák stáhl rukavici a odhalil jemnou, elegantní, byť hubenou
a opálenou ruku. Její proporce byly dokonalé, prsty dlouhé, bez
nevzhledných uzlů, žádný prsten ruku nezdobil.
Slečna Lenormandová ji uchopila, pozorně se na ni zadívala a její
oči se od ruky obrátily k tváři mladého muže.
„Pane,“ řekla, „to, že jste se takto oblékl, vás muselo stát velké
přemáhání. Buď jste to udělal proto, že jste hodně zvědavý, nebo
pociťujete první dotek nepřemožitelného citu. To, co máte na sobě,
je totiž převlek, nikoli váš obvyklý úbor. Vaše ruka je rukou muže,
vojáka zvyklého zacházet s mečem, a ne otáčet s holí šviháka a pís-
kat si přitom popěvek. Nemluvíte se mnou tak, jak mluvíte obvykle.

– 400 –
Přestaňte předstírat; přede mnou je každý převlek zbytečný. Sku-
tečně znáte všechno, o čem jste tu hovořil, ale naučil jste se těm
vědám jenom při studiu věd jiných, které považujete za mnohem
důležitější. Pravda, lákají vás okultní vědy; ale vaše budoucnost
není budoucností Nicolase Flamela ani Cagliostra. V legraci jste
žádal, abych vám sestavila horoskop, který sestavili při narození
Alexandrovi, synu Filipa Makedonského. Je příliš pozdě sestavovat
vám horoskop při narození, ale můžu vám říct, co se stalo od vašeho
narození a co se bude dít až do vaší smrti.“
„Na mou duši, máte pravdu,“ pravil mladík přirozeným hlasem,
„přiznávám, že se v tomhle přestrojení necítím dobře; a ani ta
mluva mi nesedí, jsem zvyklý jiné řeči. Pokud by vás bylo ošálilo
moje pitvoření a můj kostým, neřekl bych vám nic, pokrčil bych
rameny a odešel. Ale protože jste mě odhalila, třebaže jsem vás
chtěl zmást, určitě něco umíte. Vím, že znamená pokoušet Boha,“
ztišil hlas, „když chci odhalit tajemství budoucnosti; ale jaký člověk,
který v sobě cítí jistou vůli a sílu, by netoužil využít znalostí své bu-
doucnosti, a pomoci tak událostem, které pro něj osud připravuje?
Řekla jste mi, že mi můžete vyložit minulý život. Žádám vás jenom
o pár slov, jsem příliš nedočkavý, chci znát budoucnost. Tak tedy
znovu: zde je má ruka.“
Slečna Lenormandová upřela oči do dlaně ruky, potom zvedla
hlavu:
„Narodil jste se na ostrově,“ řekla, „v urozené rodině, ale chu-
dé, pokud jde o peníze a proslulost. Opustil jste svoji zemi a přijel
studovat do Francie; vstoupil jste do vojenské služby, k dělostře-
lectvu. Tam jste dosáhl velkého vítězství, které velmi prospělo vaší
zemi, ale byl jste za ně špatně odměněn. Na okamžik vás napadlo,
že Francii opustíte. Naštěstí se nakupilo hodně překážek, a to vás
unavilo. Právě jste provedl vynikající vojenský kousek, který vám
zaručuje budoucí podporu Direktoria. Dnešek – to je datum, které
si zapamatujte –, byť se v něm děly pouze obyčejné věci, pozname-

– 401 –
ná nejdůležitějším způsobem váš budoucí život. Věříte teď mému
umění? Chcete, abych pokračovala?“
„Bezpochyby,“ pronesl nepravý švihák, „a abych vám váš úkol
usnadnil, objevím se před vámi ve své pravé podobě.“
Při těch slovech sundal mladík z hlavy klobouk, odhodil paruku,
rozvázal si kravatu a ukázal svoji bronzovou hlavu, která jako by
byla odlita na antickou medaili. Obočí se mu lehce vraštilo, vlasy
přiléhaly ke spánkům, jak je rukou uhladil, oči se dívaly upřeně,
zvysoka, skoro tvrdě a jeho hlas už v sobě neměl změkčilý přízvuk
šviháka, ba dokonce ani zdvořilost muže hovořícího se ženou, ale
pevnost, s níž se vydávají rozkazy. Potřetí podal svoji ruku sibyle:
„Čtěte!“

– 402 –
 XXXI
Macbethe, ty budeš králem…!

Slečna Lenormandová uchopila podávanou ruku skoro s úctou.

„Chcete znát celou pravdu?“ otázala se. „Nebo vám mám jako
slabé ženě, jíž se občas podobáte svými nervovými tiky, říkat pouze
dobré věci a špatné skrýt…?“
„Řekněte mi všechno…!“ zněla břitká odpověď.
„Tak dávejte dobrý pozor, budu jednat podle rozkazu, který jste
mi dal (a položila důraz na slovo rozkaz). Ještě si to můžete rozmy-
slet. Vaše ruka je nejúplnějším obrazem lidské duše, jaký jsem kdy
viděla, nabízí celek složený ze všech ušlechtilých a poctivých citů
i všech lidských slabostí; nabízí mi charakter ze všech nejsrdnatější
a přitom nejvíc nerozhodný. Většina znaků, které zdobí její dlaň,
může oslnit svým světlem, jiné však označují nejtemnější a také
nejbolestnější noc. Odhalím vám hádanku zcela jiné obtížnosti, než
jakou musela řešit thébská sfinga; neboť budete větší než Oidipus,
ale budete ještě nešťastnější než on…! Mám pokračovat…, nebo
toho necháme…?“
„Pokračujte…!“ vybídl ji.
„Poslechnu vás.“ (A položila důraz na slovo poslechnout.)
Začneme nejmocnější ze sedmi planet: všech sedm je otištěno ve
vaší ruce a jsou umístěny podle jejich obvyklých dispozic.
Jupiter sídlí na konci ukazováku. Začněme tedy Jupiterem. Mož-
ná nám tento postup přinese trochu zmatku, ale z toho zmatku
vytěžíme světlo.
Jupiter u vás tedy sídlí na konci ukazováku, což znamená, že bu-
dete přítelem i nepřítelem mocných tohoto světa a šťastlivců tohoto
století. Na třetím kloubu tohoto prstu si všimněte znaku ve formě
vějířku: to znamená, že budete nevyhnutelně vybírat desátky od

– 403 –
lidu i králů. Vidíte na druhém kloubu tu mřížku přerušenou na sed-
mé větvi? To znamená, že budete postupně zastávat šest hodností
a že se zastavíte až u sedmé.“
„A víte, jaké to budou hodnosti?“ otázal se zákazník.
„Ne. Jediné, co vám mohu říct, je, že tou poslední bude titul císaře
západního světa, který dnes patří rakouskému domu.
Nad mřížkou vidíte tuhle hvězdu: říká, že nad vámi nepřestane
bdít dobrý duch až do osmého pětiletí vašeho života, tedy do čtyři-
ceti let. V tu dobu jako byste zapomněl, že vám Prozřetelnost vybra-
la družku, neboť tu družku opustíte na základě falešného kalkulu,
že tím prospějete lidstvu. Ta dvě znamení umístěná bezprostředně
nad touto hvězdou a podobající se jedno koňské podkově a druhé
šachovnici znamenají, že po dlouhém období stálé prosperity nevy-
hnutelně spadnete z nejvyššího vrcholu, kam se kdy člověk dostal.
A ten pád zaviní více vliv žen než síla mužů. Čtyři pětiletí budou
znamenat konec vašich vítězství a vaší moci.
Toto další znamení u Jupitera, doprovázené těmito třemi hvěz-
dami, znamená, že během tří posledních let vaší moci se budou
nepřátelé snažit potají tuto moc podkopat, že tři měsíce budou
stačit k tomu, aby vás svrhli, a že hluk vašeho pádu bude slyšet od
východu na západ… Mám pokračovat?“
„Pokračujte,“ vybídl ji mladík.
„Tyto dvě hvězdy na konci prostředníku, tedy Saturnova prstu,
znamenají zcela nepochybně, že budete korunován v téže metropo-
li, kde byli korunováni francouzští králové, vaši předchůdci. Jenom-
že znamení Saturna, umístěné přímo pod těmito dvěma hvězdami
a jaksi je ovládající, je pro vás nejzlověstnější věštbou.
Na druhém kloubu prostředníku si všimněte dvou podivných
znamení, která jako by si odporovala. Trojúhelník znamená zvě-
davého, podezíravého muže jen málo plýtvajícího svým majetkem,
pokud ho nemá dávat vojákům, který bude během svého života
třikrát raněn: jednou do stehna, podruhé do paty, potřetí do ma-

– 404 –
líčku. Druhé z těch znamení je hvězda, která ukazuje na velkoduš-
ného panovníka, milovníka krásy, spřádajícího gigantické plány,
nejenom nerealizovatelné, ale dokonce nepřijatelné pro všechny
kromě něj.
Tato linie, která se podobá prodlouženému S vinoucímu se jako
had po kořenu druhého kloubu, předpovídá, že vás čekají mnohá
nebezpečenství, že se vás několikrát pokusí zavraždit, dokonce tam
vidím i promyšlený atentát, výbuch. Pravá linie ve tvaru písmene
C a X, která sestupují skoro až ke kořenu Saturnova prstu, slibuje
druhé manželství mnohem skvělejší než to první.“
„Ale,“ přerušil mladík netrpělivě sibylu, „už dvakrát nebo třikrát
jste se tu zmínila o prvním manželství, které by mě mělo chránit
osm prvních pětiletí mého života. Podle čeho poznám tu ženu, až
ji potkám?“
„Je to hnědovlasá žena,“ pravila jasnovidka, „vdova po světlovla-
sém muži, který nosil meč a zahynul železem. Má dvě děti, které
přijmete za vlastní. Když se jí budete dívat do tváře, poznáte ji podle
dvou věcí: nad jedním z obočí má výrazné znaménko a při důvěr-
ném hovoru má ve zvyku pokaždé, když se směje, zakrývat si tvář
pravou rukou, v níž držívá kapesník.“
„Dobrá, to stačí,“ řekl zákazník. „Teď se vraťme k mému horo-
skopu.“
„Vidíte u úpatí Saturnova prstu tato dvě znamení, z nichž jedno
se podobá rožni bez rukojetě a druhé šestce na kostkách.
Ta vám předpovídají, že vaše štěstí bude zničeno druhou man-
želkou, která na rozdíl od té první bude světlovlasá a zrozená
z královské krve.
Znamení představující slunce na konci třetího kloubu prsteníku,
tedy Apollonova prstu, dokazuje, že se stanete neobyčejnou osob-
ností, že se pozvednete vlastními zásluhami, ale hlavně vás budou
podporovat Jupiter a Mars.

– 405 –
 Čtyři rovné linie umístěné jako palisáda pod tímto obrázkem
slunce říkají, že budete marně bojovat, abyste potlačil jedinou
mocnost, která vás zastaví ve vašem běhu.
Pod těmito čtyřmi rovnými liniemi nacházíme znovu linii vlnící
se jako had ve formě S, která vám už dvakrát na Saturnově prstu
předpověděla neštěstí; pokud by hvězda, která se nachází pod tou-
to linií, byla nad ní, znamenalo by to, že budete chráněn po sedm
pětiletí, až do zenitu vaší moci.
Čtvrtý prst na levé ruce nese znamení Merkura na konci třetího
kloubu. Toto znamení říká, že jenom málo lidí bude mít vaše vzdělání,
vaši prozíravost, důvtip a dokonalý úsudek, vašeho bystrého ducha.
Podrobíte svým záměrům mnohé národy; podniknete výpravy, co sklidí
obdiv, překročíte hluboké řeky, zdoláte příkré hory, překonáte obrovité
pouště. Ale toto Merkurovo znamení také ukazuje, že budete podléhat
prudkým a vrtošivým změnám nálad; a že právě tato náladovost vám
nadělá mocné nepřátele; že budete jako skutečný kosmopolita sžírán
horečnou touhou po dobývání, budete toužit jen po tom místě, kde jste
ještě nebyl, a že se občas budete v Evropě cítit příliš stísněn.
Ten podivný žebřík narýsovaný mezi prvním a třetím článkem
Merkurova prstu znamená, že v době, kdy budete u moci, odvede-
te obrovský kus práce na zkrášlení hlavního města a dalších měst
vašeho království.
A teď přejděme k palci, tedy k prstu Venušinu.
Pohleďte, tady je její všemocné znamení, na druhém článku.
Ukazuje, že adoptujete děti, které nebudou vaše, a že vaše první
manželství zůstane bezdětné, ačkoli už jste měl a ještě budete mít
nemanželské děti. Ale jako kompenzaci vidíte tyto tři hvězdy, jimž
vévodí: to znamená, že navzdory úsilí nepřítele, obklopen velkými
muži, kteří budou následovat vašeho génia, budete korunován mezi
šestým a sedmým pětiletím, a že sám papež, aby získal vaši přízeň
katolické církvi, přijede z Říma a položí na vaši hlavu a na hlavu vaší
choti korunu Ludvíka XIV. a svatého Ludvíka.

– 406 –
 Vidíte pod třemi hvězdami znamení Venušino a Jupiterovo?
Vedle nich a na stejné linii si všimněte čísel tak šťastných v kaba-
le: 9, 19, 99. Jsou důkazem toho, že Východ i Západ si podají ruku
a že habsburští císařové budou souhlasit s tím, aby se vaše jméno
připojilo k jejich.
Nad těmito číslicemi nacházíme stejné slunce, jaké už jsme viděli
na vrcholku Apollonova prstu a které znamená, že na rozdíl od ne-
beského slunce, které postupuje z východu na západ, to vaše půjde
ze západu na východ.
A teď vystupme na první článek palce a zastavme se u tohoto
O, které je po diagonále přeškrtnuté. Tohle znamení říká: zamžený
pohled, politická zaslepenost. Co se tří hvězd na prvním článku týká
a toho znamení, co je nad nimi, jenom potvrzují vliv, jaký budou mít
na váš život ženy, a také značí, že štěstí vás potká díky ženě a také
vás vinou ženy opustí.
Čtyři znamení rozptýlená v dlani ruky ve tvaru železných hrá-
bí, jedno v Martově poli, druhé přiléhající k linii života, dvě další
opírající se o pahrbek Luny, znamenají generála marnotratného
v prolévání krve svých vojáků, ovšem pouze na bitevním poli.
Vršek této vidlicovité linie, rozdělený k Jupiterovu pahrbku čís-
lo 8, značí velké cesty po Evropě, Asii, Africe. Některé z těch cest
podniknete nedobrovolně, jak to značí ono X na vrcholku životní
linie a dominující Venušinu pahrbku; a konečně to, jak se kříží pod
Martem, je známkou vysoké proslulosti dosažené díky válečným či-
nům. Když o vás budou mluvit, vyčerpají všechny formulace pokory,
úcty a chvály; budete slavný muž, budete muž úžasný, muž zázračný.
Budete Alexandrem, budete Caesarem; budete víc než tím, budete
Atlantem, co nese na svých bedrech svět. Poté, co uvidíte, jak vaše
sláva ozařuje celý vesmír, uvidíte i v den své smrti, jak se celý vesmír
noří do tmy; a každý, kdo si všimne, že vesmírné rovnováze něco
chybí, se zeptá, není‑li to sluncem, které právě zhaslo, místo aby se
zeptal, není‑li to tím, že právě zemřel jeden muž!“

– 407 –
 Mladík naslouchal této věštbě s tváří spíše zachmuřenou než
radostnou, zdálo se, že sleduje sibylu do všech výšin, kde už mu-
sela nabrat dech, neboť ji zmáhala únava; potom jako by spolu s ní
sestupoval do propasti, kde se podle její předpovědi mělo ztratit
jeho štěstí.
Přestala mluvit a on zůstal chvíli němě sedět.
„Předpověděla jste mi tu osud Caesarův,“ řekl.
„To je víc než osud Caesarův,“ opáčila. „Caesar totiž nedosáhl
svého cíle, zatímco vy svého cíle dosáhnete; Caesar pouze stoupl
nohou na první stupeň trůnu, zatímco vy na něj usednete. Jenom
nezapomínejte na tu tmavovlasou ženu, která má znaménko nad
pravým obočím a kapesníkem si zakrývá ústa, když se směje.“
„A jak tu ženu potkám?“ otázal se mladík.
„Dnes jste ji už potkal,“ odvětila sibyla. „A ona nohou poznačila
místo, kde začne série vašich vítězství.“
Bylo zhola nemožné, aby si sibyla dopředu připravila takovou
záplavu pravdivých údajů, co se staly v minulosti, takže mladý
důstojník poprvé cele uvěřil tomu, co mu věštkyně předpověděla
do budoucnosti. Sáhl rukou do kapsy u vesty a vytáhl z ní váček
s několika zlaťáky; ale sibyla mu zadržela ruku.
„Pokud jsem vám předpověděla lživě,“ řekla, „i to málo, co byste
mi dal, by bylo hodně. A pokud jsem vám řekla pravdu, přijdu si
pro to, co mi patří, do Tuilerií. Do Tuilerií, až se stanete císařem
Francouzů!“
„Budiž! Tedy v Tuileriích,“ odvětil mladík. „A jestli jsi mi řekla
pravdu, tím čekáním o nic nepřijdeš!“6

6 Pravdivost této scény můžeme potvrdit, neboť nám ji osobně dopodrob-

na vyprávěla obdivovatelka a žačka slečny Lenormandové madam Moreauová,
která bydlela v rue de Toumon 5, stejně jako slavná sibyla, zabývala se stejnou
profesí jako ona a dosáhla v ní obrovských úspěchů.

– 408 –
 XXXII
Muž budoucnosti

Šestadvacátého října roku 1795 v půl třetí odpoledne pronesl před-

seda Konventu tato slova: „Národní konvent prohlašuje, že jeho po-
slání bylo vyplněno a že jeho zasedání je skončeno.“ Po těchto slovech
následovalo tisíckrát opakované provolávání: „Ať žije Republika!“
Dnes, po sedmdesáti dvou letech uplynulých od této události,
po třech generacích, které se vystřídaly, se ten, co píše tyto řádky,
může jenom uklonit před tímto slavným datem.
Dlouhá a bouřlivá kariéra Konventu skončila aktem smíru.
Konvent vydal dekret, že se na veškerém území Francouzské
republiky ruší trest smrti.
Změnil jméno náměstí Revoluce na jméno náměstí Svornosti.
A konečně vyhlásil amnestii pro všechny činy vztahující se k Re-
voluci.
Neponechal ve vězení ani jediného podezřelého či odsouzeného
politického vězně.
Shromáždění, které takto rezignovalo na svoji moc, bylo velmi
silné a jisté si samo sebou.
Strašlivý Konvente, přísný hrobníku, který jsi pohřbil osmnácté
století v rubáši poskvrněném krví, který jsi při svém zrodu jedna-
dvacátého září roku 1792 našel Evropu spřáhnutou proti Francii,
sesazeného krále, zrušenou ústavu, zničenou správu země, znehod-
nocenou papírovou měnu, velitele vojsk bez vojáků.
Chopil ses okamžiku a zjistil jsi, že nemusíš prohlašovat svobodu
tváří v tvář zchátralé monarchii, jako to činila dvě shromáždění před
tebou, ale že musíš hájit svobodu proti všem evropským trůnům.
V den svého vzniku jsi prohlásil Republiku navzdory dvou ne-
přátelským armádám, z nichž jedna ležela sotva padesát a druhá

– 409 –
sotva šedesát mil od Paříže. Abys znemožnil návrat monarchie, vedl
jsi proces s králem.
Několik hlasů se zvedlo v samém tvém lůně a křičelo: Lidskost!
Ty však jsi odpověděl: Energii!
Povýšil ses na diktátora. Z Alp až k bretaňskému moři, od oceánu
až k moři Středozemnímu, ses všeho zmocnil se slovy: Odpovídám
za vše.
Podobně jako onen ministr Ludvíka XIII., pro nějž neexistovali
přátelé ani rodina, ale pouze nepřátelé Francie, které ničil, ať patřili
k rodům Chalais, Marillac i Montmorency, či Saint‑Preuily, i ty jsi
zdecimoval sám sebe. Konečně po třech letech křečí, jaké národ
nikdy nezažil, po dnech jako 24. leden, 31. říjen, 5. duben, 9. termi-
dor, 13. vendémiaire jsi krvácející a zmrzačený podal demisi a tu
Francii, kterou jsi přijal od Konstituanty, jsi zachráněnou předal
Direktoriu.
A ti, kteří tě obviňují, se odvažují říkat, co by se stalo, kdybys byl
povolil, kdyby se Condé vrátil do Paříže, kdyby Ludvík XVIII. znovu
nastoupil na trůn, kdybychom měli místo dvaceti let Direktoria,
Konzulátu a Císařství dvacet let Restaurace, dvacet let Španělska
místo dvaceti let Francie, dvacet let hanby místo dvaceti let slávy!
Bylo Direktorium hodné odkazu, který mu zanechal jeho krvavý
otec? Tak otázka nestojí.
Direktorium se bude zodpovídat za své činy potomstvu stejně,
jako se Konvent zodpovídal svým.
Direktorium bylo jmenováno.
Jeho pět členů tvořili: Barras, Rewbell, La Révellière‑Lépeaux,
Letourneur a Carnot.
Bylo rozhodnuto, že bude sídlit v Lucemburském paláci.
Pět direktorů netušilo, v jakém stavu Lucemburský palác je.
Vydali se tam na svoje první zasedání.
Nenašli tam ani jediný kousek nábytku.

– 410 –
 Pan de Thiers říká: „Domovník jim půjčil jeden vratký stůl, list
dopisního papíru a psací stolek, aby mohli napsat první vzkaz obě-
ma radám, že Direktorium bylo ustaveno.“
Poslali do pokladny.
Nebyl v ní ani sou.
Barras měl na starosti personální záležitosti; Carnot řízení armá-
dy; Rewbell zahraniční styky; Letourneur a La Révellière‑Lépeaux
vnitřní správu země; Buonaparte převzal velení vojska v Paříži.
Čtrnáct dní nato se začal podepisovat Bonaparte.

Devátého března k jedenácté hodině dopoledne zastavily přede

dveřmi radnice druhého pařížského obvodu dva kočáry.
Z prvního vystoupil asi šestadvacetiletý mladík v generálské
uniformě.
S ním dva svědci.
Z druhého vystoupila mladá žena mezi osmadvaceti a třiceti lety.
I ona s sebou měla dva svědky.
Všech šest osob předstoupilo před občana Charlese‑Théodora
Françoise, úředníka pro občanské záležitosti druhého obvodu, kte-
rý jim položil otázky, co se obvykle kladou budoucím manželům,
a oni na ně odpověděli podle zvyklostí. Potom jim nechal přečíst
následující text, který podepsali:
„Devatenáctého dne ventôsu roku IV Republiky.
Akt uzavření manželství mezi Napolionem BONAPARTEM, vrch-
ním velitelem pařížského vojska, starým dvacet osm let, narozeným
v Ajacciu departement Korsika, bytem v Paříži rue d’Antin, synem
Charlese Bonaparta, rentiéra, a Laetitie Ramoliniové
a Marií‑Josefou‑Rózou de Tascher, starou osmadvacet let, naro-
zenou na Martiniku, Větrných ostrovech, bytem v Paříži, ulice Chan-
tereine, dcerou Josepha‑Gasparda de Tascher, kapitána dragounů,
a Rose‑Claire Desvergers de Sanois, jeho manželky.

– 411 –
 Já, Charles‑Théodore François, úředník pro občanské záležitos-
ti druhého obvodu pařížského, jsem za přítomnosti obou stran
a svědků přečetl tyto dokumenty:
1) rodný list Napoliona Bonaparta, kde je psáno, že se jmenovaný
narodil 5. února 1768 z legitimního manželství Charlese Bonaparta
a Laetitie Ramoliniové;
2) rodný list Marie‑Josefy‑Rózy de Tascher, kde je psáno, že
se dotyčná narodila 23. června 1767 z legitimního manželského
svazku mezi Josephem‑Gaspardem de Tascher a Rose‑Claire Des­
vergersovou de Sanois;
prozkoumal jsem výtah z listiny potvrzující skon Alexandra‑Fran­
çoise‑Marie de Beauharnais, kde je psáno, že jmenovaný, sezdaný
s Marií‑Josefou‑Rózou de Tascher, skonal pátého termidoru roku II;
prozkoumal jsem výtah oddacího listu tohoto manželství, uzavře-
ného podle platných zákonů té doby, a shledal ho bez námitek; poté,
co Napolione Bonaparte a Marie‑Josefa‑Róza de Tascher prohlásili
nahlas, že chtějí uzavřít spolu sňatek, prohlásil jsem nahlas, že Napo-
lione Bonaparte a Marie‑Josefa‑Róza de Tascher jsou manželé.
To vše se odehrálo za přítomnosti zde jmenovaných svědků: Pau-
la Barrase, člena výkonného Direktoria, bytem v Lucemburském
paláci; Jeana Lemarroise, pobočníka, kapitána, bytem v rue des
Capucines; Jeana‑Lamberta Talliena, člena zákonodárného sboru,
bytem v Chaillot; Étienna‑Jacquese‑Jérôma Calmeletse, právníka,
bytem náměstí Vendôme číslo 207. Tito pánové podepsali listinu
po zúčastněných stranách a po mně.“
A skutečně, v dolní části listiny, kterou jsme zde citovali, se
skvěly podpisy M.‑J.‑R. Tascher – Napolione Bonaparte – Tallien –
P. Barras – J. Lemarrois mladší – É. Calmelets – Leclerc.
Na této listině je pozoruhodné, že obsahuje dva falešné údaje.
Bonaparte se tam udělal o dva a půl roku starší a Josefína o čtyři
roky mladší. Josefína se narodila 23. června 1763 a Bonaparte
15. srp­­na 1769.

– 412 –
 Nazítří po sňatku byl Bonaparte jmenován vrchním velitelem
vojska v Itálii.
To byl Barrasův svatební dar.

Dvacátého šestého března dorazil Bonaparte do Nizzy se dvěma

tisíci louisdorů v pokladně svého vozu a milionem ve směnkách.
Jourdanovi a Moreauovi svěřili úžasnou armádu složenou ze
sedmdesáti tisíc mužů.
Bonapartovi se odvážili svěřit pouze třicet tisíc vyhladovělých
vojáků, kterým chybělo všechno, co přežívali v bídě, bez šatů, bez
bot, bez žoldu, většinu času i bez jídla, ale přitom, to je potřeba říci,
snášeli celou tuhle mizérii s obdivuhodnou kuráží.
Jeho důstojníky byli: Masséna, mladý Nizzan, svéhlavý, tvrdo-
hlavý, výbušný; Augereau, kterého známe ze Štrasburku, kde učil
Evžena zacházet s fleretem a střílet na Rakušany; La Harpe, vypo-
vězený Švýcar; Serrurier, muž staré válečné školy, tedy metodický
a odvážný; a konečně Berthier, náčelník štábu, jehož kvality Bona-
parte odhadl a časem se prokázaly.
S třiceti tisíci vojáky měl bojovat proti šedesáti tisícům mužů:
dvaceti tisícům Piemonťanů pod velením generála Collého; čtyřiceti
tisícům Rakušanů pod velením generála Beaulieua.
Tito generálové shlíželi s pohrdáním na muže mladšího, než byli
oni, o němž se říkalo, že postoupil jenom díky Barrasově protekci;
byl malý, hubený, pyšný, s pletí snědou jako Arab, pronikavýma
očima a římskými rysy.
A vojáci? Ti se zachvěli při prvních slovech, která k nim pronesl,
mluvil totiž jazykem, jemuž rozuměli.
Řekl jim:
„Vojáci, jste špatně živení a skoro nazí; vláda vám dluží hodně,
ale nemůže dát nic. Vaše trpělivost a odvaha vás ctí, ale pokud zů-
stanete tady, nedočkáte se ani postupu, ani slávy.

– 413 –
 Já vás povedu do nejúrodnějších končin světa; najdete tam velká
města, krásné provincie! Získáte tam čest, slávu a bohatství.
Pojďte se mnou!“
Ještě téhož dne dal čtyři louisdory všem generálům, kteří nevi-
děli zlato už čtyři nebo pět let, a přenesl svůj štáb do Albengy.
Spěchal, aby dorazil do Voltri, místa na mapě, na němž Josefína
zanechala v den, kdy ho přišla poprvé navštívit, stopu své botky.
Jedenáctého dubna byl v Arenzanu.
Střetne se s nepřítelem? Dostane zástavu na svůj příští šťastný
osud?
Při stoupání do Arenzana La Harpe v čele divize tvořící předvoj
vykřikne radostí: právě zpozoroval kolonu vyrážející z Voltri.
Je to Beaulieu a jeho Rakušani.
Boj trvá pět dní; po pěti dnech je Bonaparte pánem údolí Bor-
mida; Rakušané poražení v Montenote a v Degu utíkají k Acqui
a Piemonťané poté, co ztratili průsmyky v Millesimu, ustupují na
Cevu a Mondovi.
Pán všech cest, který za sebou táhne devět tisíc zajatců, co budou
ve Francii svědčit o jeho prvních vítězstvích, pán výšin Monte‑Re-
moto, jež je třeba přejít, aby dorazil do Cevy, ukazuje vojákům
slíbené krásné italské pláně; ukazuje jim řeky vlévající se do Stře-
dozemního a Jaderského moře, ukazuje jim obrovité hory pokryté
sněhem a volá:
„Hannibal překročil Alpy, my jsme je obešli.“
Tak se mu přirozeně jako srovnání připomněl Hannibal.
Později to bude Caesar.
Ještě později to bude Karel Veliký.
Viděli jsme, jak se rodí jeho šťastný osud. Nechme teď dobyva-
tele první etapě jeho tažení světem.
Má na cestě Milán, Káhiru, Vídeň, Berlín, Madrid a také bohu-
žel…! Moskvu.

– 414 –
OSMNÁCTÝ FRUCTIDOR
 I
Letmé zastavení na venkově

Večer z osmadvacátého na devětadvacátý květen roku 1797, tedy

ve chvíli, kdy Bonaparte skončil svoje vítězné tažení Itálií a trůní
s Josefínou v Montebellu, obklopen vyslanci cizích mocností, kdy
korintské koně sesazené z Dómu a lva svatého Marka strženého ze
svého sloupu odvážejí do Paříže, ve chvíli, kdy Pichegru postavený
pro nejasná podezření mimo službu byl právě jmenován předsedou
Rady pěti set a Barbé‑Marbois předsedou Rady starších, tedy v té
době cválal jistý jezdec, jak říká Vergilius, za přátelského mlčení
Luny, per amica silentia lunae, na mohutném koni cestou z Maçonu
do Bourgu. Opustil tuto cestu kousek nad městečkem Pollias, pře-
skočil, či spíše pobídl svého koně, aby se přenesl přes příkop, který
ho dělil od obdělané půdy, a jel nějakých pět set metrů po březích
řeky Veyle, kde nenarazil na vesnici, nezahlédl živou duši. Tam už se
bezpochyby nebál, že ho někdo potká nebo si ho všimne, pohybem
ramen setřásl plášť, který padl za zadek jeho koně, a odhalil tak pár
pistolí a lovecký nůž zastrčené za opaskem. Potom sundal klobouk
a osušil si zpocené čelo. Bylo vidět, že cestovatel je mladík mezi
osmadvaceti a devětadvaceti lety, krásný, elegantní, povýšeného
chování, připravený odpovědět na útok odvetou, kdyby třeba něja-
kému nerozvážlivci přišlo na mysl, že ho napadne.
V té době byla opatrnost, která ho nutila zastrčit si za opasek pár
pistolí a druhý pár s sebou pro jistotu vézt v sedlových brašnách,
zcela na místě. Termidorská reakce rozdrcená třináctého vendé-
miairu v Paříži se rozprchla, uchýlila se na venkov a tam se rozrost-
la do gigantických rozměrů. Lyon se stal jejím hlavním městem;
přes Nîmes napřahoval jednu ruku až k Marseille a druhou přes
Bourg‑en‑Bresse až k Besançonu. Čtenář si může připomenout,

– 416 –
jaká to byla reakce, v románu Tovaryši Jehúovi či ve Vzpomínkách
Revoluce a Císařství Charlese Nodiera; ale čtenář patrně nemá po
ruce ani jedno z těchto děl, a tak bude nejlepší, když mu je tady
ocitujeme.
Nesmíme se divit, že termidorská reakce rozdrcená v hlavním
městě Francie si zvolila za své sídlo druhé pomyslné hlavní město,
tedy Lyon, s pobočkami v Marseille a v Besançonu. Víme dobře, co
Lyon vytrpěl poté, co se vzbouřil; gilotina by na to nestačila. Collot
d’Herbois a Fouché používali kartáčové střely. V té době existovalo
jenom málo rodin z kruhů významných obchodníků a šlechty, které
by neztratily někoho blízkého. Teď přišla chvíle toho ztraceného
otce, bratra a syna pomstít, takže ho mstili, a okázale, veřejně, za
bílého dne. „Ty jsi zavinil smrt mého syna, mého bratra a mého
otce!“ říkalo se udavači a hned následoval smrtelný úder.
„Teorie vraždy,“ říká Nodier, „vystoupila až do nejvyšších tříd
společnosti. V salonech se probíralo tolik tajemství násilných smrtí,
že by se zhrozily i galeje. Místo hazardních karetních her se teď
hrálo na vraždu a nikdo se ani nesnažil snižovat hlas, když říkal,
že někoho zabije. Ženy, ty něžné umravňovatelky všech mužských
vášní, se nenasytně účastnily těch strašlivých debat. Teď už šeredné
megery nenosily v uších náušnice ve tvaru gilotiny, ale zbožňování‑
hodné fúrie, jak říká Corneille, nosily špendlíky ve tvaru dýky. A když
někdo vznesl nějaké námitky proti oněm hrozným krajnostem,
zavedli ho do Brotteaux, nechali ho projít se po krví nasáklé půdě,
do níž se nohy bořily, a řekli mu: Tady leží naši příbuzní. Jak vylíčit
tyhle mimořádné dny, jejichž nedefinovatelný charakter beze jména
nelze vyjádřit jinak než činy samotnými, tak je slovo neschopné
předat dál tu neslýchanou změť nejnesympatičtějších myšlenek, to
spojení nejelegantnější formy s nejlítější zuřivostí a nesmiřitelnou
záští, tu bezuzdnou smlouvu mezi učením lidskosti a činy lidojedů!
Jak přiblížit tu nemožnou dobu, kdy žaláře už nechránily vězně, kdy
kat, co přišel pro svoji oběť, udiveně zkonstatoval, že ho již předešel

– 417 –
vrah, jak vysvětlit ono dlouhé druhé září obnovované každý den
obdivuhodnými mladíky, kteří vycházeli z plesu a zakrátko zakotvili
v čímsi budoáru?
Nutno říci, že to byla endemická monománie, potřeba zuřivého
vraždění, co se vylíhlo pod křídly revolučních harpyjí; chuť po
drobné krádeži přiostřené vzpomínkami na konfiskace, žízeň po
krvi zažehnutá pohledem na krev. Byla to frenesie jedné genera-
ce, živené jako Achilles morkem divokých zvířat; generace, která
neměla před očima jiné ideální osobnosti než Schillerovy loupež-
níky a středověké fémové soudce. Byla to urputná a neodolatelná
potřeba vybudovat novou společnost zločinem, jímž skončila spo-
lečnost minulá. Byla to potřeba věčné kompenzace, kterou vidíme
ve všech vznícených dobách, titáni po chaosu, Python po potopě,
mračno supů po masakru; ten věčný zákon odplaty za nevysvět-
litelné pohromy, který platí za smrt smrtí, který žádá mrtvolu za
mrtvolu, který splácí s úroky a jejž i samo Písmo počítá mezi dary
Prozřetelnosti.
Netušené složení band, jejichž cíl byl zpočátku neznámý, nabí-
zelo tu nevyhnutelnou směsici stavů, postavení, osob, které vidíme
ve všech stranách, všech tlupách, které útočí na rozloženou spo-
lečnost; ale bylo tu méně různorodosti než jinde. Té části z nižších
tříd, která byla v tlupách zastoupena, nechyběl nátěr manýrů, jež
mívají nákladné choutky: aristokratická lůza, která šla z hýření do
hýření, z výstřelku do výstřelku, aby dohnala rodovou a majetkovou
aristokracii a dokázala, že nic se nedá snáze překonat než špatný
příklad. Zbytek schovával pod elegantnější formou ještě odpornější
mravní zkaženost, protože tady bylo nutno zlomit uzdu slušnosti
a dobré výchovy. Nikdy se nevyskytovalo tolik vrahů v hedvábných
punčochách; a mýlil by se, kdo by se domníval, že luxus dobré vý-
chovy byl v protikladu se zuřivostí povahy. Zavilá nenávist se ne-
projevovala u mužů z vysoké společnosti o nic mírněji než u mužů
z lidu a cizelovaná dýka nevraždila méně krutě než řeznický nůž.

– 418 –
 Psanci se nejprve houfně vrhali do věznic, aby si tam našli útoči-
ště. Když však byl ten azyl násilně zneuctěn, jako tomu bývá u všech
posvátných lidských věcí, třeba chrámů a hrobů, úřady se pokusily
zaručit bezpečnost obětí tím, že je přesídlí do jiného kraje. Aby
alespoň omezily pomstu na jednotlivce, posílaly je dvacet až třicet
mil od jejich žen a dětí, mezi obyvatelstvo, které neznalo ani jejich
jména, ani jejich činy. Smutná karavana pouze změnila místo svého
hrobu. Spřaženci se smrtí si vyměňovali kořist z jednoho departe-
mentu do druhého, jako by šlo o obyčejný obchodní artikl. Nikdy
nefungoval směnný obchod tak dobře jako v téhle děsivé transak-
ci. Nikdy nebyla žádná tato barbarská směnka, která se vyplácela
v lidských hlavách, protestována v době splatnosti. Jakmile dorazil
list, chladně spočítali dal a má dáti, vyplatili směnky předem a krev
mohla téct.
Bylo to stále se obnovující představení, tak odporné, že při
pouhém pomyšlení na ně se v člověku bouří duše. Představte si
jeden z těch dlouhých žebřiňáků, do nichž natlačí telata na poráž-
ku, a tam, namačkáni na sobě, nohy a ruce svázané provazy, hlavy
bezvládně visící a vytřásané otřesy vozu, hrudi zadýchávající se
únavou, beznadějí a hrůzou, jsou lidé, jejichž největším zločinem
většinou byla jenom slova. A nemyslete si, že jim po příjezdu umož-
nili aspoň zemřít mučednickou smrtí! Nikoli, masakr je překvapil
nečekaně; ani je nerozvázali a podřezávali je, a palice rudá od krve
ještě dlouho bušila do těl, která už dávno nic necítila.“
Nodier mi vyprávěl, jak viděl na vlastní oči sedmdesátiletého
starce známého svou mírností a uhlazenou zdvořilostí, která nejvíce
ze všeho platí v salonech venkovských sídel, jednoho z těch mužů,
kterých už není moc, mužů, co určují dobrý tón společnosti, vy-
znají se v etiketě, tedy Nodier tohoto muže viděl, jak v přítomnosti
přihlížejících žen, které držely v náručí děti tleskající ručičkama,
cituji jeho slova „až do zemdlení mlátil svou slabou paží, v níž držel
rákosku, do ohryzku mrtvolu, v níž vrazi zapomněli zhasit poslední

– 419 –
jiskřičku života a která se prozradila posledním křečovitým vzde-
chem“.
A teď, když jsme se pokusili přiblížit stav, v němž se v té době
nacházela země, jíž náš cestující projížděl, neudiví nás opatření,
která před cestou učinil, ani pozornost, jakou věnoval každému
hnutí v kraji, který mu ještě kromě toho připadal naprosto ne-
známý. Sotva urazil půl míle po břehu řeky Veyle, zastavil koně,
zvedl se ve třmenech a naklonil se dopředu v sedle, pokoušeje se
proniknout temnotou, která v tu chvíli ještě zhoustla vinou mraku
zakrývajícího měsíc. Už si začal zoufat, že nenajde cestu a že si bude
muset buď v Montechu, či v Saint‑Denis najmout nějakého vůdce,
když tu ho vylekal hlas, který jako by přicházel z řeky. Ten hlas říkal
velmi srdečně:
„Můžu vám v něčem pomoct, občane?“
„Ach, na mou duši ano,“ odvětil cestující, „a protože vás nevidím,
a nevím tedy, kde jste, byl byste velmi laskav, kdybyste přišel za
mnou, protože vy mě vidíte.“
Když ta slova pronesl, zahalil pláštěm pažby svých pistolí i ruku,
která jednu pažbu hladila.

– 420 –
 II
Cestující

Mladík se nezmýlil; hlas skutečně přicházel od řeky. Jakýsi stín se

obratně vyšplhal po svažitém břehu, vmžiku se octl u hlavy koně
a opřel se rukou o jeho krk. Jezdec, jehož patrně taková důvěrnost
znepokojila, couvl s koněm o krok dozadu.
„Ó, pardon, promiň, občane,“ omluvil se příchozí. „Nevěděl jsem,
že se jeden nesmí dotýkat tvého koně.“
„Ne že by nesměl, příteli,“ opáčil mladík, „ale víte jistě, že v noci
a v časech, v nichž teď žijeme, je lepší zachovávat si od lidí větší
odstup.“
„A kruci! Nevím, co je lepší a co se hodí, o to se nestarám. Připa-
dalo mi, že nevíte kudy kam, a protože jsem hodnej kluk, řek jsem
si, tady jeden křesťan asi zabloudil a neví, jak dál, můžu mu pomoct.
Zavolal jste na mě, abych přišel, tak jsem přišel! Nepotřebujete mě,
tak teda sbohem!“
„Promiňte, příteli,“ omlouval se mladík a gestem muže zastavil,
„couvl jsem s koněm mimoděk. Skutečně vás potřebuji, a kdybyste
byl tak laskav, mohl byste mi prokázat službu.“
„Jakou? Povídejte… Já nejsem urážlivej.“
„Jste odtud?“
„Jsem ze Saint‑Rémy, to je kousek. Vidíte tamhletu zvonici?“
„Takže se v okolí vyznáte?“
„No to si myslím! Jsem rybář. V okruhu deseti mil nenajdete vodu,
kde bych nanahodil udice.“
„Musíte tedy znát i opatství Seillon?“
„Aby ne! Jak bych neznal opatství Seillon! O mniších se to říct
nedá.“
„Pročpak by ho neznali mniši?“

– 421 –
 „Protože je odtud v jednadevadesátém vyhnali, proto!“
„Komu tedy kartouz patří?“
„Nikomu.“
„Jakže? Copak existuje ve Francii statek, klášter, les o deseti jit-
rech a tři jitra orné půdy, které nikomu nepatří?“
„Patří Republice, takže jako by nebyly nikoho.“
„Republika se tedy nestará o statky, které zkonfiskuje?“
„Copak má na to čas? Republika má spoustu jiný práce.“
„Co má na práci?“
„Musí si pořídit novou kůži.“
„No ano, musí zrenovovat svůj třetí stav. Vy se o to zajímáte?“
„Jenom málo, když mám čas. Naši sousedé v kraji Jura jí poslali
generála Pichegrua.“
„To ano.“
„Ten jim tam zatopil, co? Ale já tady klábosím, klábosím a při-
pravuju vás o čas. Ale jestli máte namířeno do Seillonu, nemusíte
spěchat.“
„Jak to?“
„Kruci, protože v Seillonu nikdo není.“
„Nikdo?“
„Kromě duchů zemřelých mnichů; ale ti se objevují až o půlnoci,
takže máte dost času.“
„A jste si jistý, příteli,“ nedal se odradit cestující, „že v opatství
Seillon opravdu nikdo není?“
A zdůraznil slovo „nikdo“.
„Včera jsem tamtudy procházel, když jsem nesl rybu na zámek
Noires‑Fontaines paní de Montrevel. Nebyla tam ani kočka.“
Potom zřetelně vyslovil:
„Všichni to byli Baalovi kněží, není to tak velké neštěstí.“
Cestující se zachvěl ještě viditelněji než poprvé.
„Baalovi kněží?“ opakoval a upřel oči na rybáře.

– 422 –
 „Ano, tedy pokud přicházíte od jednoho izraelského krále, jehož
jméno jsem zapomněl.“
„Od krále Jehúa, co?“
„Nejsem si jistý: toho krále pomazal jeden prorok jménem… jmé-
nem… Jak se jenom jmenoval ten prorok, co pomazal krále Jehúa?“
„Elizeus,“ doplnil ho bez zaváhání cestující.
„No jo, tak je to, ale pomazal ho pod jednou podmínkou. Co to
bylo za podmínku? Pomozte mi přece.“
„Že potrestá zločiny rodu Achaba a Jezabel.“
„U sta hromů! Že jste to neřekl hned!“
A podal cestujícímu ruku.
Mladík a rybář podáním ruky stvrdili poslední poznávací zname-
ní, které ani jednoho, ani druhého nenechalo na pochybách, že patří
ke stejné organizaci; přesto si nepoložili jedinou otázku týkající se
jejich totožnosti ani úkolu, který právě plní, když se jeden vypra-
vuje do opatství Seillon a druhý rozkládá své pruty a vrše. Mladík
s rybářským náčiním řekl pouze:
„Lituji, že se tu musím zdržet z vyššího rozkazu. Jinak bych vám
s největší radostí posloužil za průvodce, ale já se mám vrátit do
kartouzu, až k tomu dostanu pokyn. Ostatně teď už se nezmýlíte.
Vidíte tyhle dva černé masivy, z nichž jeden je větší než druhý? Ten
mohutnější, to je město Bourg; ten menší je městečko Saint‑Denis.
Jděte cestou vedoucí mezi nimi ve stejné vzdálenosti k oběma síd-
lištím a pokračujte, dokud vám cestu nezahradí řeka Reyssouse.
Přejdete ji snadno, vašemu koni bude voda sahat sotva po kolena;
pak uvidíte velkou černou stěnu, to je les.“
„Díky!“ na to cestující. „Jakmile se octnu na mýtině, už vím, co
mám dělat dál.“
„I když vám z lesa neodpoví na váš signál?“
„Ano.“
„Tak sbohem a šťastnou cestu!“

– 423 –
 Mladíci si naposledy stiskli ruce a rybář se stejnou rychlostí,
s jakou se vyšplhal po svažitém břehu, za ním teď zmizel.
Cestující mimoděk natáhl krk, aby viděl, co se s ním stalo. Už
ho nespatřil. Povolil tedy uzdu svému koni, a protože se objevil
měsíc a před ním se rozkládala louka, na níž nebyly žádné překážky,
pobídl ho ke cvalu. Brzy byl mezi Bourgem a Saint‑Denis.
Tam ve stejnou dobu odbíjely zvony. Mladík napočítal jedenáct
hodin.
Cestující pokračoval po cestě vedoucí z Lyonu do Bourgu a přes-
ně, jak popsal jeho průvodce, octl se na břehu říčky; kůň udělal pár
kroků a byl na druhém břehu. Tam se před mladíkem rozprostírala
prázdná pláň v délce tak dvou kilometrů, lemovaná černou linií
lesa. Pobídl koně přímo k němu.
Po deseti minutách se nacházel na obecní cestě táhnoucí se po-
dél lesa v celé jeho délce. Na okamžik se zastavil a rozhlédl se kolem
sebe. Než dá smluvený signál, chtěl se ubezpečit, že je skutečně sám.
V noci bývá tak hluboké ticho, že i ten nejsmělejší muž ho respek-
tuje, není‑li nucen ho porušit. Cestující se tedy chvilku rozhlížel
a poslouchal, ale nikoho neviděl a nic neslyšel. Přiložil ruku k ústům
a přes rukojeť svého bičíku třikrát zapískal, přičemž první a třetí
zapískání bylo silné a pevné a to prostřední slabší a rozechvělé.
Hvizd se ztratil v hlubinách lesa, ale žádné podobné či úplně jiné
zapískání mu neodpovědělo.
Zatímco náš cestující poslouchal, v Bourgu odbila půlnoc a vy-
zvánění opakovaly všechny sousední zvonice. Mladík zopakoval
signál podruhé a opět mu odpovědí bylo jen ticho.
Rozhodl se tedy pokračovat po obecní cestě, až do místa, kde ji
přeťala další cesta, jako když se vertikální linka písmena T setká
s linkou horizontální, vybral si tuto cestu a neohroženě se po ní
pustil; po deseti minutách narazil na další cestu, dal se po ní, stále
udržoval směr nalevo, a po pěti minutách byl venku z lesa.

– 424 –
 Asi dvě stě kroků před ním se zvedala temná masa, bezpochyby
cíl jeho cesty. Jak se k němu přibližoval, ujišťoval se podle jistých
detailů, že má před očima skutečně starý kartouz.
Konečně se jezdec zastavil před hlavní bránou, nad níž a kolem
níž byly tři sochy: socha panny Marie, Ježíše Krista a Jana Křtitele.
Socha panny Marie byla umístěná přímo nad bránou a tvořila nej-
vyšší bod trojúhelníku. Dvě další byly umístěné na koncích rozpěry
tvořící břevno kamenného kříže nad masivní dubovou bránou,
která lépe než jisté části fasády a hlavně okenice v prvním patře
odolala nepřízním počasí.
„Tady je to,“ řekl jezdec. „Teď se podívejme, která z těch tří soch
je socha Jana Křtitele.“

– 425 –
 III
Kartouz v Seillonu

Cestující rozeznal, že socha, kterou hledá, je umístěna ve výklenku

napravo od hlavní brány. Pobídl koně, aby se přiblížil co nejvíc ke
zdi, zvedl se ve třmenech, až dosáhl na podstavec sochy. Mezi spod-
ní částí výklenku a jeho stěnami byla mezera; vsunul do ní ruku,
nahmatal kruh, přitáhl ho k sobě a spíše uhodl, než skutečně něco
uslyšel, že se rozechvěl zvoneček. Třikrát opakoval stejný úkon. Po-
třetí se zaposlouchal. Zdálo se mu, že slyší za bránou spěšné kroky.
„Kdo to zvoní?“ otázal se hlas.
„Ten, kdo přichází od proroka,“ odvětil cestující.
„Od jakého proroka?“
„Od toho, co přenechal svůj plášť svému žáku.“
„Jak se jmenoval?“
„Elizeus.“
„Kterého krále musí poslouchat synové Izraele?“
„Jehúa!“
„Jaký rod musí vyhladit?“
„Achabův.“
„Jste prorok, či žák?“
„Jsem žák, ale přicházím, abych byl přijat jako prorok.“
„Buďte tedy vítán v domě našeho Pána!“
Sotva byla tato slova dořčena, železné závory zajišťující bránu
se bez hluku rozevřely, panty v čepech ani nezaskřípěly a brána se
jako kouzlem tiše otevřela.
Jezdec a kůň zmizeli pod klenbou. Brána se za nimi zavřela. Muž,
který ji otvíral tak pomalu a tak rychle zavřel, přistoupil k nově
příchozímu, co právě seskakoval z koně. Ten si ho zvědavě prohlédl.
Muž byl oblečen do dlouhé bílé kutny karteziánů, hlavu měl zcela

– 426 –
zakrytou kapucí. Vzal koně za uzdu, ale zjevně tím pouze projevoval
zdvořilost, nebylo to ze servilnosti. Mezitím si cestující odepnul ze
sedla zavazadlo a ze sedlových brašen vytáhl pistole, které zastrčil
za opasek vedle těch, co už tam měl.
Jezdec se rozhlédl kolem sebe, a když neviděl žádné světlo a ne-
slyšel žádný hluk, zeptal se:
„Tovaryši tu nejsou?“
„Jsou na výpravě,“ odvětil bratr.
„A čekáte je této noci?“
„Doufám, že do rána dorazí, ale spíše si myslím, že se objeví až
zítra v noci.“
Cestující chvilku přemýšlel. Tato zpráva ho zřejmě zarazila.
„Nemůžu se ubytovat ve městě,“ poznamenal. „Bojím se, aby si
mě tam nevšimli, či mě dokonce nepoznali. Můžu počkat na tova-
ryše tady?“
„Ano, pokud mi dáte čestné slovo, že se odtud nepokusíte odejít.“
„Máte ho.“
Mezitím se ve stínu narýsovala kutna dalšího mnicha, která se
bělala stále zřetelněji, jak se blížil k oběma mužům. Tento mnich
patřil patrně k podřízeným tovaryšům, neboť ten první mu hodil
do rukou uzdu koně a spíše mu přikázal, než ho poprosil, aby ho
zavedl do stáje. Potom napřáhl k cestujícímu ruku:
„Jistě chápete,“ řekl, „proč nerozsvěcíme světla… Tenhle klášter
je považován za neobydlený či obývaný pouze přízraky; jediné
světlo by nás prozradilo. Podejte mi ruku a pojďte za mnou.“
Mladík stáhl rukavici a uchopil mnichovu ruku. Byla jemná, zcela
zjevně neuvyklá jakékoli práci, která odnímá tomuto údu jeho aris-
tokratické znaky. Za okolností, v jakých se cestující nacházel, bylo
všechno znamením. A bylo příjemné vědět, že má co dělat s mužem
správného postavení: následoval ho tedy s naprostou důvěrou. Po
několika zatáčkách v úplně temných chodbách vstoupili do rotundy,
která byla osvětlována shora. Zjevně šlo o jídelnu tovaryšů. Několik

– 427 –
svíček bylo zasunuto do kandelábrů připevněných na stěnách. Ve
velkém krbu hořel oheň udržovaný suchým dřevem, které vydávalo
jenom maličko dýmu.
Mnich přistrčil cestujícímu židli se slovy:
„Pokud je bratr unaven, nechť si odpočine; jestli má hlad, po-
dáme mu večeři; bude‑li chtít náš bratr spát, doprovodíme ho na
lůžko.“
„Všechno přijímám,“ pravil cestující a protáhl si elegantní a sou-
časně silné a pevné údy. „Židli potřebuju, protože jsem uondaný,
večeři přijmu, protože mám hlad, a lůžko uvítám, protože se mi
chce spát. Ale s vaším dovolením, drahý bratře, všechno postupně.“
Hodil na stůl klobouk se širokými okraji, rukou prohrábl volně
rozpuštěné vlasy, odhalil tak široké čelo, krásné oči a upřímnou
tvář. Mnich, který odvedl jeho koně do stáje, se vrátil a na bratrovu
otázku odvětil, že zvíře dostalo čerstvou podestýlku a plný žlab.
Potom podle rozkazu, který dostal, prostřel na konec stolu
ubrus, položil na něj láhev vína, skleničku, studené kuře, paštiku,
vidličku a nůž.
„Jak je vám libo, bratře,“ řekl mnich cestujícímu a ukázal na
prostřený stůl.
„Hned,“ odvětil oslovený.
A aniž se odloučil od své židle, dostrkal se na ní ke stolu přímo
před talíř. Kurážně se pustil do kuřete, nejdřív si na talíř nandal
stehno, potom křídlo. Po kuřeti přišla řada na paštiku, které snědl
řádný plátek, a všechno zapíjel drobnými doušky vína, vychutnával
si víno, jak říkají gurmeti. Po celou dobu stál mnich nehnutě pár
kroků za ním. Mnich nebyl zvědavý, cestující měl hlad; ani jeden, ani
druhý nepromluvili ani slovo. Když mladík dojedl, vytáhl z kapsy
hodinky.
„Dvě hodiny,“ řekl. „Ještě dvě hodiny zbývají do svítání.“
Potom se obrátil k mnichovi:

– 428 –
 „Pokud tovaryši nepřijedou této noci, musíme čekat na další noc,
že je to tak?“
„Pravděpodobně,“ odvětil mnich. „Bratři cestují ve dne, jen po-
kud je k tomu přiměje naprostá nutnost.“
„Dobrá,“ na to cizinec, „zůstanu vzhůru ještě hodinu. Pokud bratři
do tří hodin nedorazí, doprovodíte mě do mého pokoje. Jestli máte
něco na práci, nezdržujte se se mnou. Patříte k mlčenlivému řádu;
a já jsem povídavý, jenom když jsem se ženou. A ty tady nemáte, co?“
„Ne,“ odvětil kartezián.
„Tak si klidně jděte po svých, jestli chcete, a nechte mě mým
myšlenkám.“
Kartezián se uklonil a ponechal cestujícího o samotě, ale před
odchodem před něj postavil druhou láhev vína. Mladík poděkoval
mnichovi za pozornost pokynem hlavy a opět po malých doušcích
popíjel víno a zajídal je soustečky paštiky.
„Jestli tohle večeřívají naši karteziáni běžně, pak je vůbec neli-
tuju: červené burgundské víno, pulard (pravda je, že jsme v kraji
proslulém pulardy), paštika z bekasin… Ale přece, sýr a dezert mi
tu chybí.“
Sotva vyjádřil přání, už tady byl mnich, který zavedl jeho koně
do stáje, a postaral se i o něj; na míse nesl kus krásného sýra ze
Sassenage se zelenými skvrnkami, jehož původ podle tradice sahá
k víle Meluzíně. Ačkoli cestující nebyl profesí labužník, byl, jak je
patrné, nesmírně citlivý na správné složení večeře. Neřekl sice jako
Brillat‑Savarin „Jídlo bez sýra je jako žena, jíž chybí jedno oko“, ale
určitě si to myslel.
Hodina uběhla, host popíjel červené burgundské a uždiboval
kousky sýra špičkou nože. Mníšek ho nechal samotného, aby se
mohl po libosti oddávat této dvojí činnosti. Cestující vytáhl hodinky,
byly tři.
Hledal zvonek, nenacházel ho. Právě se chystal zaklepat nožem
o skleničku, ale pak se mu zdálo, že by to bylo příliš dovolené a ne-

– 429 –
nucené na tomto místě ctihodných mnichů, kteří ho tak pohostinně
přijali.
Současně chtěl ale dodržet slib, který sám sobě dal: hodlal se
odebrat na lůžko, a tak odložil své zbraně na stůl, aby ho nepode-
zírali, že chce proti danému slovu odejít, nechal si po boku pouze
lovecký nůž, a pustil se chodbou, jíž sem přišel. Asi v polovině
chodby se potkal s mnichem, který ho přijal.
„Bratře,“ oslovil ho mnich, „dva signály nám oznámily, že tovaryši
se blíží. Za pět minut budou tady. Přišel jsem vás na to upozornit.“
„Dobrá, půjdeme jim tedy naproti.“
Mnich nic nenamítal; obrátil se a vracel se na dvůr, za ním cizinec.
Druhý mnich otevřel obě křídla brány, jako to udělal předtím pro
cestujícího. Při otevřené bráně byl lépe slyšet cval několika koní,
kteří se rychle blížili.
„Místo! Místo!“ kvapně vzkřikl mnich a odstrčil mladíka rukou
na zeď.
A skutečně, skoro v tu chvíli se do nádvoří vřítil vír mužů a koní
s hlukem podobným burácení hromu.
Cizince napadlo, že jsou tovaryši pronásledováni. Mýlil se.

– 430 –
 IV
Zrádce

Brána se za nimi zavřela. Ještě se nerozednilo, přesto už nebyla

tak hustá tma. Cizinec s jistým údivem v duchu zkonstatoval, že
tovaryši přivážejí zajatce. Tento zajatec s rukama spoutanýma za
zády byl přivázán ke koni, jehož dva tovaryši drželi za uzdu. Tři
jezdci projeli přímo pod krytou bránou. Cval jejich koní je odnesl až
doprostřed nádvoří. Za nimi sem vjížděli po dvou ostatní tovaryši
a obklopili je. Všichni sesedli z koní.
Zajatec zůstal ještě chvilku sedět na koni, ale i jemu vzápětí
pomohli na zem.
„Nechte mě promluvit s kapitánem Morganem,“ požádal cestující
mnicha, který se o něj až doposud staral. „Musí se co nejdřív dově-
dět, že jsem dorazil.“
Mnich řekl pár slov do ucha veliteli, který okamžitě přistoupil
k mladíkovi.
„Kdo vás posílá?“ otázal se ho.
„Musím odpovědět předepsanou formulací,“ zeptal se mladík,
„nebo stačí říct, kdo mě sem posílá?“
„Protože už jste tady, pak jste splnil všechny požadavky. Jenom
mi sdělte, kdo vás posílá.“
„Posílá mě generál Kulatá hlava.“
„Máte od něj list?“
„Tady je.“
Mladík sáhl rukou ke kapse, Morgan ho však zadržel.
„Až později,“ řekl. „Nejdříve musíme odsoudit a potrestat zrádce.
Odveďte vězně do poradního sálu…,“ dodal Morgan.
V tu chvíli se ozval cval druhé tlupy jezdců.
Morgan se zaposlouchal.

– 431 –
 „To jsou bratři,“ řekl. „Otevřete bránu!“
Brána se otevřela.
„Seřaďte se!“ křikl Morgan.
A druhá tlupa čtyř mužů vjela dovnitř skoro stejně rychle jako
ta první.
„Máte vězně?“ zvolal ten, kdo jim velel.
„Ano,“ odvětili sborem tovaryši Jehúovi.
„A vy,“ otázal se zase Morgan, „máte protokol?“
„Ano,“ odpověděli jednohlasně čtyři nově příchozí.
„Tak je všechno v pořádku a spravedlnost může být vykonána.“
Toto se přihodilo.
Jak už jsme řekli, mnoho tlup pod názvem Jehúovi tovaryši či
Mstitelé nebo pod obojím názvem brázdilo kraj mezi Marseille
a Besançonem. Jedna se držela v okolí Avignonu, druhá působila
hlavně v departementu Jura; třetí tam, kde jsme se s ní setkali, tedy
v seillonském kartouzu.
Protože všichni ti mladíci, z nichž se tlupy skládaly, pocházeli
z rodin v okolí, jakmile provedli plánovanou operaci, rozdělili se
a každý se vrátil domů. Čtvrthodinu nato se takový vylupovač do-
stavníků už promenoval po městě s kloboukem na uchu, lorňonem
u oka, španělkou v ruce, vyptával se, co je nového, a podivoval se
neslýchané drzosti mužů, pro něž nic není svaté, dokonce ani peníze
Direktoria. Jak by mohl někdo podezírat mladíky, z nichž jedni byli
bohatí, druzí urození, všichni patřící ke smetánce měst, že provo-
zují lupičské řemeslo na hlavních cestách? Nikdo je nepodezíral.
Ale i kdyby je podezírali, nikdo by je neudal.
Vláda pohlížela s velkou nevolí na to, jak její peníze mizí cestou,
místo do Paříže jdou do Bretaně, a končí v pokladně šuanů, místo
aby šly do pokladny direktorů. A chtěla s nepřítelem bojovat lstí.
Do jednoho z dostavníků, který odvážel peníze, posadila tedy
sedm nebo osm četníků převlečených za měšťany, kteří ještě před-
tím nanosili do dostavníku své karabiny a pistole. Dostali výslovný

– 432 –
rozkaz chytit jednoho z těch olupovačů živého. Věc byla provedena
dost obratně, takže se k Jehúovým tovaryšům nic nedoneslo. Vůz
vypadal stejně počestně jako běžný dostavník, byl tedy plně obsa-
zen obvyklou dávkou měšťanů; vjel do průsmyků Cavaillonu, kde
ho zastavilo osm maskovaných mužů; prudká střelba vycházející
zevnitř vozu upozornila Jehúovy tovaryše na to, že padli do léčky.
Neměli chuť vyčerpávat se v nerovném boji, pobídli koně ke cvalu
a díky tomu, že měli skutečně vynikající oře, zmizeli četníkům z očí.
Kůň jednoho jejich druha však byl zasažený kulkou do stehna a padl
na jezdce. Jezdec zmáčknutý pod koněm nemohl uprchnout, a tak
ho sebrali četníci, kteří tím splnili oba úkoly, jimiž byli pověřeni,
totiž ubránili vládní peníze a ještě zajali toho, kdo je chtěl ukrást.
Jako bývalí fémoví soudci, jako osvícenci 18. století, jako mo-
derní zednáři byli i spiklenci, kteří se chtěli začlenit mezi tovaryše,
podrobeni krutým zkouškám a museli složit strašlivé přísahy. Jedna
z takových přísah zavazovala každého člena, že nikdy nesmí zradit
svého druha, i kdyby byl podroben nejkrutějším mukám. A kdyby
zajatce náhodou přemohla slabost a uniklo mu z úst jméno kom-
plice třeba výměnou za darovanou svobodu, měl první z tovaryšů,
který ho potká, právo vrazit mu do srdce dýku.
Muž s válečným jménem Hektor, ve skutečnosti hrabě de Far-
gas, jehož zajali na cestě z Marseille do Avignonu, dlouho odolával
slibům i hrozbám, ale nakonec ho přemohl nedostatek spánku,
nejhorší ze všech muk. Prozradil své pravé jméno a také jmenoval
své komplice.
Sotva se zpráva o tom rozšířila, byli soudci zaplaveni tolika vý-
hrůžkami, ať písemnými, či ústními, že bylo rozhodnuto přenést
vyšetřování i proces na druhý konec Francie, a k tomu účelu bylo
vybráno městečko Nantua ležící na konci departementu Ain.
Ve chvíli, kdy byl vězeň za přísných bezpečnostních opatření
převážen do Nantuy, dostali Jehúovi tovaryši sídlící v kartouzu
v Seillonu list, v němž se dočetli o zradě a převozu zrádce.

– 433 –
 „To na vás, na nejoddanějších bratrech společenství,“ stálo v lis-
tě, „a na vašem veliteli Morganovi, nejodvážnějším a nejudatnějším
ze všech, teď záleží, abyste zachránili své druhy a zničili protokoly,
které je obviňují, a exemplárně potrestali osobu, co zradila. Ať je
souzen, odsouzen, probodnut a vystaven se mstitelskou dýkou
v hrudi očím všech.“
Právě toto strašlivé poslání teď Morgan plnil.
Vydal se s deseti svými druhy do Nantuy. Šest z nich nejdříve
svázalo stráže a dalo jim roubík, potom zabušilo na bránu věznice
a přiložilo pistoli na hrdlo správci. Ten je vpustil dovnitř. Jakmile
byli ve vězení, nechali si ukázat Fargasovu kobku, vnikli do ní, žalář-
níka i správce tam zavřeli, vězně samotného přivázali na rezervního
koně a odcválali.
Čtyři zbývající tovaryši mezitím zajali písaře, donutili ho, aby
je zavedl do soudní kanceláře, kde občas pracoval celou noc, když
měl napilno, a tudíž měl od ní klíč. Tam si nechali předložit všechny
protokoly z celého procesu, zápisy z výslechů, udání podepsaná
obviněným. Potom, aby zachránili písaře, který je snažně prosil,
aby ho ušetřili, a který jim možná neodporoval tak, jak mohl, vy-
prázdnili asi dvacet lepenkových krabic a zapálili je. Dveře kance-
láře pak zamkli, klíč vrátili písaři, který se mohl svobodně vrátit
domů, a sami odjeli tryskem, odnášejíce s sebou protokoly procesu.
Kancelář nechali klidně hořet.
Je zbytečné říkat, že po celou dobu podniku byli všichni masko-
váni.
Proto tedy druhá skupina, když vjížděla do dvora opatství,
křičela: „Máte vězně?“ A proto ta první odpovídala: „Ano. A máte
protokoly?“ A proto na kladnou odpověď pronesl Morgan hlasem,
jemuž nikdy nikdo neodporoval: „Takže je všechno v pořádku
a spravedlnosti může být učiněno zadost.“

– 434 –
 V
Soud

Vězeň byl mladík mezi dvaadvaceti a třiadvaceti lety a vypadal spíše

jako žena, tak byl štíhlý a tak bělostnou měl pleť. Měl na sobě pouze
košili, kalhoty a boty. Tovaryši ho takhle vytáhli z kobky a odvedli,
ani mu nedopřáli chvilku na přemýšlení.
Jeho první myšlenkou bylo, že ho přišli vysvobodit. Tito muži, co
vnikli do vězení, byli Jehúovi tovaryši, o tom nebylo pochyb, tedy
muži stejných názorů, jaké zastával on, a patřící ke stejné tlupě.
Ale když mu svazovali ruce a on zahlédl v průzorech masek blesky
v jejich očích, pochopil, že padl do rukou ještě strašlivějších soudců,
do rukou těch, které zradil, a že nemůže nic očekávat od kompliců,
jež hodlal vydat spravedlnosti.
Během cesty nevyřkl jedinou otázku a nikdo se na něj neobrátil
jediným dotazem. První slova, co od svých únosců uslyšel, byla ta,
která právě teď pronesli. Byl velmi bledý, ale jinak na sobě nedával
znát žádné pocity.
Na Morganův rozkaz falešní mniši prošli klášterem. Vězeň kráčel
jako první mezi dvěma tovaryši, z nichž každý držel v ruce pistoli.
Vyšli z kláštera do zahrady. Procesí dvanácti mnichů kráčejících
mlčky tmou v sobě mělo cosi děsivého. Směřovalo ke dveřím od
nádrže s pitnou vodou. Jeden z těch, kdo šli vedle vězně, odsunul
kámen; pod kamenem byl kruh; s pomocí tohoto kruhu zvedl dlaž-
dici uzavírající přístup na schodiště.
Vězeň na chvilku zaváhal, tak se podobal tento vchod do pod-
zemí vstupu do hrobky. Dva mniši, co ho doprovázeli, sestoupili
dolů první, potom vzali z výžlabku v kameni dvě pochodně, které
tu byly nachystány pro toho, kdo chtěl bloudit těmito podzemními
klenbami. Křesadlem zažehli oheň, zapálili louče a řekli jenom:

– 435 –
 „Jděte dolů!“
Vězeň poslechl.
Mniši zmizeli až do posledního v podzemí. Kráčeli tak tři nebo
čtyři minuty, až narazili na mříž; jeden ze dvou mnichů vytáhl z kap-
sy klíč a odemkl ji.
Octli se ve sklepení hrobky.
V zadní části sklepení se nacházely dveře do bývalé podzemní
kaple, z níž si Jehúovi tovaryši udělali poradní síň. Uprostřed stál
stůl pokrytý černým suknem, u všech stěn kaple pak byly lavice
vytesané do kamene, stally, na něž dříve usedali mniši, když zpívali
pohřební zpěvy. Na stole byl kalamář, několik per, svazek papírů;
dva železné držáky na zdi vypadaly jako ruce připravené převzít
louče. Zastrčili je do nich.
Dvanáct mnichů usedlo na lavice. Vězně posadili na stoličku na
konci stolu; na druhém konci stál cestující, jediný, který na sobě
neměl mnišskou kutnu a nebyl maskován.
Morgan si vzal slovo.
„Pane Luciene de Fargas,“ začal, „požádal jste, abyste byl přijat
k našemu bratrstvu Jihu z vlastní vůle, aniž vás k tomu někdo nutil,
a vstoupil jste do našeho společenství po předepsaných zkouškách
pod jménem Hektor?“
Mladík sklonil hlavu na znamení souhlasu.
„Vstoupil jsem k vám z vlastní vůle, nikdo mě k tomu nenutil,“
odpověděl.
„Složil jste obvyklou přísahu, a věděl jste tedy, jak strašnému
trestu se vystavuje ten z nás, který by ji nedodržel?“
„Věděl jsem to,“ odvětil vězeň.
„Věděl jste, že každý tovaryš, který třeba při mučení odhalí jmé-
na svých kompliců, bude potrestán smrtí a že tento trest podstoupí
bez odkladu, ve chvíli, kdy mu bude jeho zločin prokázán?“
„Věděl jsem to.“
„Co vás přimělo k tomu, že jste své přísahy porušil?“

– 436 –
 „Neodolal jsem mučení, jemuž se říká nedostatek spánku. Vydr-
žel jsem pět nocí; šesté noci jsem žádal smrt, to znamenalo spánek.
Odmítli mi ji poskytnout. Snažil jsem se všemi prostředky vzít si
život; mí žalářníci však učinili taková opatření, že jsem žádný pro-
středek nenašel. Sedmé noci jsem podlehl…! Slíbil jsem, že ráno
učiním výpověď; doufal jsem, že mě nechají vyspat; ale vyžadovali,
abych vypovídal okamžitě. A tehdy jsem v zoufalství, šílený nespa-
vostí, podpíraný dvěma muži, kteří mi bránili ve spánku a drželi
mě stále na nohou, vykoktal ta čtyři jména: pan de Valensolles, pan
de Bar­jols, pan de Jayat a pan de Ribier.“
Jeden z mnichů vytáhl z kapsy složku protokolu, kterou vzal v kan-
celáři, hledal stránku s prohlášením a předložil ji vězni před oči.
„Je to tak,“ řekl vězeň.
„A poznáváte svůj podpis?“ otázal se mnich.
„Ano, poznávám,“ přikývl mladík.
„Nemáte žádnou omluvu pro svůj čin?“ ptal se dále mnich.
„Nemám,“ opáčil vězeň. „Věděl jsem, že podpisem na této listině
podepisuji svůj rozsudek smrti. Ale chtěl jsem spát.“
„Máte nějaké poslední přání, než zemřete?“
„Jediné.“
„Mluvte.“
„Mám sestru, kterou miluji a která mě zbožňuje. Oba jsme sirotci,
byli jsme stále spolu, vyrostli jsme vedle sebe, nikdy jsme se neopu­
stili. Chtěl bych sestře napsat.“
„To můžete, ovšem pod podmínkou, že na konec svého dopisu
připíšete doušku, kterou vám nadiktujeme.“
„Děkuji,“ na to mladík.
Zvedl se a pozdravil.
„Můžete mi rozvázat ruce, abych mohl psát?“
Jeho přání bylo vyhověno. Morgan, který s ním celou dobu hovo-
řil, mu přisunul papír, pero a inkoust. Mladík popsal dost pevnou
rukou skoro celou stránku.

– 437 –
 „Skončil jsem, pánové,“ pravil. „Můžete mi nadiktovat post scrip-
tum?“
Morgan se k němu přiblížil, položil prst na papír, zatímco vězeň
psal.
„Mohu diktovat?“ zeptal se.
„Ano,“ odvětil mladík.

Umírám, protože jsem se zpronevěřil posvátné přísaze, a uzná‑

vám, že si smrt zasloužím. Chceš‑li pohřbít mé tělo, bude této
noci vystaveno na tržním náměstí v Bourgu. Dýka, kterou budu
mít zabodnutou v hrudi, je důkazem, že neumírám jako oběť
podlé vraždy, ale spravedlivé msty.

Morgan vytáhl zpod své kutny dýku, ostří i rukojeť byly vykovány
z jednoho kusu železa. Byla ve tvaru kříže, aby ji mohl odsouzenec
v posledních chvílích života políbit místo krucifixu.
„Jestli si přejete, pane,“ oslovil odsouzence, „prokážeme vám
laskavost, že se můžete bodnout sám. Zde je dýka. Budete mít dost
jistou ruku?“
Mladík chvilku uvažoval.
„Ne,“ pravil nakonec, „obávám se, že bych mohl minout.“
„Dobrá tedy,“ na to Morgan. „Teď napište adresu své sestry.“
Mladík složil list a napsal:

Slečně Dianě de Fargas v Nîmes

„A teď, pane,“ řekl Morgan, „máte deset minut na to, abyste se

pomodlil.“
Bývalý oltář kaple dosud stál, i když byl poničený. Odsouzenec
před ním poklekl. Mezitím vzal jeden z mnichů list papíru a natr-
hal ho na dvanáct kousků, na jeden z nich nakreslil dýku. Dvanáct
útržků vložil do klobouku mladíka, co téhož večera přicestoval,

– 438 –
právě aby byl přítomen tomuto aktu pomsty. Než se odsouzenec
domodlil, každý z mnichů si vytáhl svůj útržek papíru. Ten, na nějž
padla úloha kata, nepronesl ani slovo; jen uchopil dýku položenou
na stole a prstem vyzkoušel její ostří. Po deseti minutách se mladík
od oltáře zvedl.
„Jsem připraven,“ pronesl.
Mnich, co měl vykonat rozsudek, bez zaváhání, mlčky a pevně
přistoupil přímo k mladíkovi a vbodl mu dýku do levé strany hrudi.
Ozval se bolestný výkřik, potom pád bezvládného těla na dláždění
kaple a bylo po všem. Odsouzený byl mrtev. Ostří dýky mu proklálo
srdce.
„Takto ať zhyne každý tovaryš naší společnosti, který nedodrží
své přísahy,“ pronesl Morgan.
„Staň se!“ odpověděl mu sbor mnichů, kteří byli přítomni popravě.

– 439 –
 VI
Diana de Fargas

V touž hodinu, kdy nešťastný Lucien de Fargas vydechl naposledy

v podzemní kapli seillonského kartouzu, zastavil před hostincem
U Dauphina v Nantue poštovní dostavník.
Tento hostinec U Dauphina měl v Nantue a jejím okolí jistou po-
věst díky chvalně známým názorům jejího majitele Reného Serveta.
René Servet byl roajalista. Díky tomu, že Nantua byla poměrně
dost vzdálená od většího a zalidněnějšího města, a také, a to hlav-
ně, díky mírné povaze jejích obyvatel, mohl René Servet poměrně
klidně přežít Revoluci i se svými neskrývanými názory.
Musíme však říci, že ten ctihodný muž dělal všechno pro to, aby byl
pronásledován. Nejenže ponechal svému hostinci název U Dauphina,
ale ještě nechal namalovat na ocas fantastické ryby nořící se z moře,
kterou měl na vývěsním štítě, profil ubohého prince, který byl nejprve
čtyři roky vězněn v Templu a v době termidorské reakce tam zemřel.
A tak všichni, kdo na dvacet mil v okolí – a takových bylo opravdu
hodně – sdíleli v tomto departementu Ain nebo v departementech
sousedních názory Reného Serveta, navštěvovali jenom jeho hos-
tinec a za nic na světě by se neubytovali jinde.
Není tedy divu, že dostavník stavějící v Nantue vykládal své
pasažéry před aristokratickým hotelem U Dauphina, místo u opo-
zičního demokratického hotelu U Zlaté koule.
Když René Servet zaslechl dostavník, byť bylo teprve pět hodin
ráno, vyskočil z postele, natáhl si krátké kalhoty a bílé punčochy,
obul pantofle s pleteným okrajem a ve volném županu z jemného
barchetu a s bavlněnou čepičkou v ruce vyšel na práh hostince
zrovna ve chvíli, kdy z vozu vystupovala mladá a krásná žena mezi
osmnácti a dvaceti lety.

– 440 –
 Byla černě oděná a navzdory svému mládí a velké kráse cesto-
vala sama.
Krátkou poklonou odpověděla na přeuctivý pozdrav Reného
Serveta, ani nepočkala, až jí nabídne služby, a hned se tázala, zda
má ve svém hostinci pěkný a pohodlný pokoj s koupelnou.
René jí označil číslo 7 v prvním patře; bylo to nejlepší, co mohl
nabídnout.
Mladá žena byla tak netrpělivá, že vykročila sama k dřevěné
desce, na níž visely na hřebících klíče od všech pokojů.
„Pane,“ oslovila hostinského, „byl byste tak laskav a doprovodil
mě nahoru? Chci vám položit několik otázek. Až půjdete dolů, po-
šlete ke mně komornou.“
René Servet se poklonil až k zemi a spěchal vyplnit ženino přání.
Šel napřed, mladá žena ho následovala. Sotva dorazili do pokoje,
žena za sebou zavřela dveře, usedla na židli a obrátila se na hostin-
ského, který zůstal stát:
„Pane Servete, znám vaše jméno a vaši pověst. Zůstal jste i v těch
krvavých letech, jimiž jsme právě prošli, ne‑li obráncem, pak tedy
aspoň stoupencem dobré věci. Proto přicházím přímo k vám.“
„To je pro mne čest, madam,“ uklonil se hostinský.
Pokračovala:
„Odhodím všechny okolky a úvody, které bych používala u muže,
jehož názory by mi byly neznámé nebo by mi připadaly pochybné,
a půjdu rovnou k věci. Jsem roajalistka: to by mělo vzbudit váš zá-
jem. Vy jste rovněž roajalista: to vzbudilo moji důvěru. Neznám tady
nikoho, dokonce ani předsedu soudu, pro nějž mám doporučující
list od jeho švagra z Avignonu; proto se obracím na vás.“
„Čekám, madam,“ odvětil René Servet, „že mi prokážete tu čest
a sdělíte mi, co pro vás mohu udělat.“
„Slyšel jste, pane, že před dvěma nebo třemi dny přivezli do
vězení v Nantue mladíka jménem Lucien de Fargas?“

– 441 –
 „Bohužel ano, madam! Dokonce to vypadá, že proces s ním se
povede tady, nebo spíše v Bourgu. Tvrdilo se, že patří ke společnosti
s názvem Jehúovi tovaryši.“
„A víte, jaký je cíl této společnosti?“ zeptala se mladá žena.
„Myslím, že obírají vládu o peníze a posílají je našim přátelům
do Vendée a do Bretaně.“
„Přesně tak, pane, a vláda chce zacházet s těmito muži jako s oby-
čejnými zloději!“
„Myslím, madam,“ opáčil René Servet hlasem plným důvěry, „že
naši soudci budou dost inteligentní, aby dokázali udělat rozdíl mezi
nimi a sprostými lupiči.“
„Teď se dostávám k účelu své cesty. Úřady se domnívaly, že obvi-
něnému, tedy mému bratrovi, by se mohlo ve věznicích v Avignonu
přihodit nějaké neštěstí, a proto ho vojáci převezli na druhý konec
Francie. Chtěla bych ho vidět. Na koho se mám obrátit, aby mi tuto
laskavost prokázal?“
„Přímo na předsedu soudu, madam, pro nějž máte doporučující
list!“
„Jaký je to muž?“
„Myslím, že je to slušný člověk, i když je opatrný. Odvedu vás
k němu, kdykoli si budete přát.“
Slečna de Fargas vytáhla hodinky; bylo sotva půl šesté ráno.
„Nemůžu se u něj objevit v tuto hodinu,“ zašeptala. „A jít si leh-
nout? Nemám na spaní ani pomyšlení.“
Potom dodala po chvilce uvažování:
„Pane, na jaké straně města je vězení?“
„Jestli se chcete tím směrem projít, madam, bude pro mne ctí vás
doprovodit,“ uklonil se Servet.
„Dobrá tedy. Pošlete mi sem šálek mléka, kávy nebo čaje, co chce-
te, a jděte se obléknout… Než se dostanu dovnitř, chci vidět aspoň
zdi, kde je vězněn můj bratr.“

– 442 –
 Hostinský k tomu nic nepoznamenal. Dívčina touha byla napros-
to přirozená. Sešel dolů a poslal mladé ženě šálek mléka a kávy.
Za deset minut dívka sestoupila a našla pana Reného Serveta
v nedělním oděvu, připraveného doprovodit ji uličkami městečka
založeného benediktýnem Saint‑Amandem, v jehož kostele spí svůj
věčný sen patrně mnohem klidněji, než prožíval své dny na zemi,
Karel II. Holý.
Město Nantua není velké. Po pěti minutách chůze dorazili k věz-
nici, před níž se tísnil dav lidí a bylo tam velmi rušno.
Pro ty, jejichž blízkým hrozí nebezpečí, je všechno neblahou
předzvěstí. Slečna de Fargas měla bratra, kterého zbožňovala
a jemuž teď hrozila smrt. Okamžitě měla dojem, že srocení davu
a rumrajch je tu kvůli bratrovi, zbledla, uchopila svého průvodce
za paži a zvolala:
„Ach Bože! Co se stalo?“
„To se rychle dozvíme, slečno,“ odvětil René Servet, který byl
daleko méně náchylný ke vzrušení než jeho krásná společnice.
Nikdo tady nevěděl přesně, co se vlastně přihodilo. Když sem ve
dvě ráno dorazila hlídka, aby vystřídala svého předchůdce, našla ho
ve strážní budce s ústy ucpanými roubíkem a svázanýma rukama
a nohama. Ten nešťastník se zmohl jenom na krátkou výpověď:
překvapili ho čtyři muži, on jim beznadějně odporoval, načež se octl
ve stavu, v jakém ho našli. O tom, co se událo poté, co ho nechali
spoutaného ve strážní budce, nevěděl zhola nic. Jenom měl dojem,
že ti zbojníci mají nějakou práci ve věznici. Poslali tedy pro starostu,
policejního komisaře a velitele hasičů. Všichni tři představitelé
města se sešli ke zvláštní poradě a nechali si předvést strážného,
který jim zopakoval to, co už říkal.
Po půlhodinovém rozvažování a nepravděpodobných, až absurd-
ních dohadech se nakonec rozhodli skončit tam, kde měli začít, totiž
ve věznici.

– 443 –
 Navzdory jejich mohutnému bušení nikdo nepřicházel otevřít;
rány klepadla ale probudily obyvatele sousedních domů. Ti se vy-
ložili z oken a zase se všichni začali radit, až nakonec poslali pro
zámečníka.
Mezitím se rozednilo, psi se rozštěkali a chodci náhodou krá-
čející kolem se zvědavě seskupovali kolem starosty a policejního
komisaře; a když se velitel hasičů vrátil se zámečníkem, tedy kolem
čtvrté ráno, našel už před branou věznice docela slušný shluk lidí.
Zámečník poznamenal, že jestli je brána zamčená zevnitř a navíc
zastrčená závora, je celé jeho umění zbytečné. Ale starosta, muž
uvážlivý, mu přikázal, aby to nejdříve vyzkoušel, pak že se uvidí.
Jehúovi tovaryši nemohli současně vyjít z věznice a zastrčit závoru
zevnitř, takže za sebou jenom obyčejně zabouchli bránu, která se
teď k velkému uspokojení stále narůstajícího davu otevřela.
Všichni se hnali dovnitř; starosta však postavil velitele hasičů na
hlídku u brány a přikázal mu, aby nikoho nepouštěl dovnitř, ať je to
kdokoli. Rozkaz byl vyplněn. Dav sice stále narůstal, ale starostovo
slovo platilo jako zákon.
V Nantue není ve vězení mnoho kobek. V podzemí jsou pouze tři
místnosti, z jedné z nich se ozývalo sténání. Toto sténání přivolalo
starostovu pozornost, za zavřenými dveřmi se zeptal, kdo to tam
sténá, na což mu odpověděl správce a žalářník.
Vyšetřování případu právě dospělo do tohoto bodu, když na
místo dorazili Diana de Fargas a majitel hostince U Dauphina.

– 444 –
 VII
Co bylo po celé tři měsíce předmětem
rozhovorů v městečku Nantua

Na první otázku Reného Serveta: „Copak se to děje ve věznici, kmo-

tře Bidouxi?“ tázaný odpověděl:
„Podivné věci, pane Servete, to byste nevěřil! Dneska ráno tu našli
strážného v budce s roubíkem v puse a svázaného jako uzenka; a teďka
to vypadá, že ve vězení našli zavřeného tatíka Rossignola a žalářníka.
V jaké době to žijeme, pámbíčku nebeskej? V jaké době to žijeme?“
V poněkud groteskním projevu, jímž počastoval Bidoux Reného
Serveta, poznala Diana pravdu. Každému myslícímu tvoru muselo
být jasné, že pokud jsou v kobce zavření domovník s žalářníkem,
vězni jsou venku.
Diana pustila paži pana Reného, vrhla se k vězení, rozrazila dav
a pronikla až k bráně.
Tam zaslechla slova:
„Vězeň uprchl!“
V tu chvíli se na prahu věznice objevili tatík Rossignol a žalářník,
které nejdřív vyprostil z kobky zámečník a potom starosta a poli-
cejní komisař.
„Dál nesmíte!“ zarazil Dianu velitel hasičů.
„Ten zákaz určitě neplatí na mne,“ ohradila se Diana. „Jsem sestra
uprchlého vězně.“
Tento důvod nebyl možná dostatečně pádný pro spravedlnost,
ale měl v sobě onu logiku srdce, jíž člověk jenom těžce odolává.
„V tom případě račte dále, slečno,“ řekl velitel hasičů a zvedl šavli.
Diana prošla za velkého hučení davu, který v tom viděl novou
zápletku dramatu a šeptal:

– 445 –
 „To je vězňova sestra!“
Všichni v Nantue věděli, co to bylo za vězně a proč ho zadrželi.
Tatík Rossignol a žalářník byli nejdříve tak vyděšení, že z nich
ani starosta, ani policejní komisař nedostali ani slovo. Naštěstí měl
komisař ten spásný nápad dát vypít každému sklenici vína, což ta-
tíku Rossignolovi dodalo sílu a rozvázalo jazyk, takže vypověděl, že
šest maskovaných mužů násilím vniklo do věznice a donutilo jeho
i dozorce Rigoberta sejít do kobky. Tam se muži zmocnili vězně,
kterého přivezli před dvěma dny, a je samotné zavřeli na jeho místo.
Co se dělo dál, netušili.
To bylo všechno, co chtěla v tuto chvíli Diana znát. Byla pře-
svědčená, že bratra unesli Jehúovi tovaryši. Tatík Rossignol totiž
vykládal, že šlo o maskované muže. Vtom ji ale obklopil dav, který
chtěl od ní jako od sestry uprchlíka zjistit podrobnosti útěku.
Diana vylíčila pár slovy, co sama věděla, a připojila se s velkou
námahou k hostinskému Renému Servetovi. Chtěla, aby poslal pro
poštovní koně, a mohli tak okamžitě odjet, když vtom zaslechla hlas
nějakého muže, který volal, že v kanceláři soudu hoří. Tahle nová
zpráva zaujala dav stejně jako únik vězně.
Jakmile se na plácku před věznicí dověděli téměř všechno, co
bylo v tuto chvíli zajímavé, otvírala jim tahle nová nečekaná událost
další příležitost ke spekulacím. Bylo skoro jisté, že mezi požárem
v kanceláři soudu a únosem Dianina bratra bude souvislost. To
si dívka také myslela. Příkaz, aby zapřáhli koně, jí zmrzl na rtech,
pochopila, že požár pisárny vrhne na záležitost nové světlo.
Čas běžel. Už bylo osm ráno, tedy hodina, kdy by se mohla dosta-
vit k soudci s doporučujícím listem. Ostatně nezvyklé události, pro
něž se městečko Nantua stalo pro tuto chvíli jevištěm, by vysvětlily
tak časnou návštěvu, zvláště šlo‑li o sestru jejich hlavního aktéra.
Diana tedy poprosila hoteliéra, aby ji doprovodil k panu Périgno-
novi: tak se jmenoval předseda soudu.

– 446 –
 Pana Pérignona probudili jako jednoho z prvních kvůli té dvojí
novině, která rozrušila celou Nantuu. Jenomže jeho hlavní zájem
jako soudce směřoval k soudní kanceláři.
Právě se vrátil domů, když mu ohlásili:
„Slečna Diana de Fargas!“
Když dorazil do kanceláře, byl už požár uhašen; ale oheň stačil
strávit poměrně značnou část spisů. Vyptal se domovníka, který mu
vyprávěl, že písař vešel do své kanceláře kolem půl dvanácté v noci
se dvěma pány; že se on, domovník, nijak neznepokojoval, neboť
písař občas přicházíval takhle pozdě večer pro nějaké materiály,
které pak doma opisoval načisto.
Sotva však písař odešel, spatřil domovník skrze žaluzie kancelá-
ře jasné světlo. Nechápal, co se děje, zvedl se a raději se šel podívat:
celá chodba byla v plamenech a situace se stále zhoršovala, neboť
podél zdí stály dubové skříně plné desek se spisy.
Neztrácel hlavu, oddělil už hořící papíry od těch, které ještě
plamen nezasáhl, a nabíraje kbelíkem vodu z velkého sudu, který
měl ve sklepě, požár za chvíli uhasil.
Statečný domovník nebyl tak podezíravý, aby ho napadlo něco
jiného, než že se stala nehoda. Ale oheň přece jen způsobil nějaké
škody a on svou duchapřítomností patrně zabránil velkému neštěs-
tí. Když se tedy ten čacký muž probudil, vypravoval to každému na
potkání, přičemž spíše nadsazoval, než ubíral. V sedm hodin ráno
už celé město vědělo, že bez domovníka, který málem zahynul při
požáru a jehož šaty byly kompletně spálené, by shořela nejenom
kancelář, ale celá soudní budova.
Pan Pérignon na vlastní oči zhlédl, v jakém stavu se nachází kan-
celář písaře, a zcela správně usoudil, že by měl žádat přesné infor-
mace právě od něj. V důsledku toho navštívil písaře u něj doma. Tam
mu řekli, že písařem celou noc zmítala mozková horečka, že prý
viděl samé maskované muže, spálené spisy a odcizené protokoly.

– 447 –
 Když písař uviděl pana Pérignona, jeho hrůza dostoupila vrcho-
lu; domnívaje se však, že bude nejlepší, když řekne pravdu, místo
aby si vymýšlel pohádky, vrhl se panu Pérignonovi k nohám a při-
znal, jak všechno doopravdy bylo. Předsedovi soudu bylo v tu ránu
jasné, že muži, kteří přišli unést vězně, měli i druhý cíl: totiž odcizit
důkazy své spoluviny.
Když se u něj objevila sestra vězně a vyprávěla mu, co se stalo
ve vězení, pouze se utvrdil ve svém domnění.
Ti maskovaní muži přijeli do Nantuy se záměrem odvézt odtud
Luciena de Fargas a protokoly z výslechu. Ale za jakým účelem
unesli vězně?
Diana v prostotě svého srdce nepochybovala, že Jehúovi tovaryši
riskovali hlavy, jen aby zachránili mladého přítele.
Pan Pérignon však měl chladnou hlavu a racionální uvazování,
a její názor tudíž nesdílel. Pochopil pravé důvody únosu vězně;
věděl, že každý z tovaryšů, který zradí komplice, je za zradu nemi-
losrdně potrestán. Podle jeho názoru tedy Luciena de Fargas unesli
z vězení jenom proto, aby ho potrestali daleko přísněji, než by to
udělala spravedlnost. Jediné, co chtěl vědět, bylo, zda s ním zamířili
na cestu vedoucí do Ženevy, nebo zda zůstali uvnitř departementu.
Pokud totiž vyrazili na Ženevu, tudíž do ciziny, chtějí zachránit
Luciena de Fargas a spolu s ním i své životy. Jestliže ale zůstali
doma, potom se cítí dost silní, aby dvakrát vyzvali spravedlnost:
jako lupiči na veřejných cestách a jako vrazi.
Když Diana de Fargas vyslechla poprvé toto podezření, zbledla
a podala ruku panu Pérignonovi:
„Pane, pane!“ zvolala. „Myslíte si, že by se odvážili spáchat takový
zločin?“
„Jehúovi tovaryši se odváží všeho, slečno,“ odvětil soudce, „a hlav-
ně toho, o čem se domníváme, že by se toho nikdy neodvážili.“
„Jak se ale dozvíme,“ zeptala se Diana, chvějíc se strachem, „jestli
jeli na hranice, nebo zůstali ve Francii?“

– 448 –
 „Pokud jde o to, není nic snazšího, slečno,“ odvětil soudce. „Dnes
je den trhu; od půlnoci jsou všechny cesty vedoucí do Nantuy plné
venkovanů, kteří přivážejí na žebřiňácích a na oslech potraviny do
města. Deset mužů na koních odvážejících vězně by neprojelo ne-
pozorovaně. Jenom musíme vyhledat lidi, co přišli ze Saint‑Germain
a z Chérizy, a vyptat se, jestli viděli jezdce jedoucí směrem na Gex,
a pak najít ty, co přišli z Vollongnatu a z Peyriatu, a zeptat se jich,
zda viděli jezdce směřující k Bourgu.“
Diana tak silně naléhala na pana Pérignona, tolik se oháněla
doporučujícím listem jeho švagra, ostatně situace sama opodstat-
ňovala její chování, že pan Pérignon nakonec souhlasil a vydal se
s ní na náměstí.
Tam se dověděli, že jezdci směřovali k Bourgu.
Diana poděkovala panu Pérignonovi, vrátila se do hostince
U Dauphina, požádala o koně a hned vyrazila do Bourgu.
Vystoupila na náměstí Prefektury, před hotelem Ceyzeriatské
jeskyně, který jí doporučil pan René Servet.

– 449 –
 VIII
Kapitola, v níž je přijat nový člen
do společnosti Jehúových tovaryšů
pod jménem Alkibiades

Ve chvíli, kdy Lucien Fargas podstoupil trest, k němuž se sám pře-

dem odsoudil, když vstupuje do společnosti Jehúových tovaryšů
přísahal na svůj život, že nikdy nezradí své společníky, už se roze-
dnilo. Bylo tedy nemožné, aby ještě téhož dne převezli tělo popra-
veného na místo, kde mělo být veřejně vystaveno. Jeho převoz na
náměstí Prefektury v Bourgu byl tudíž odložen na následující noc.
Než opustili sklepení, obrátil se Morgan k poslovi.
„Pane,“ oslovil ho, „právě jste viděl, co se tu stalo, víte, v jaké
společnosti jste se octl a jak zacházíme se zrádci. Jsme unavení, jak
jste si jistě všiml, pokud však se s námi chcete co nejdříve rozloučit,
prodloužíme toto naše sezení a vrátíme vám svobodu. Jestli nás
chcete opustit až příští noc a je‑li záležitost, co vás k nám přivedla,
důležitá, dopřejte nám pár hodin odpočinku. Sám si také odpočiňte,
neboť nevypadáte na to, že byste toho naspal víc než my. A v poled­
ne, jestli neodjedete, vás naše rada vyslechne. Pokud mě paměť
neklame, minule jsme se sešli jako druhové ve zbrani, tentokrát se
můžeme rozejít jako přátelé.“
„Pánové,“ odpověděl posel, „patřil jsem k vám srdcem, ještě než
jsem vkročil do vašeho území. Přísaha, kterou vám složím, na tomto
mém pocitu nic nezmění, a doufám, že si vysloužím vaši důvěru.
V poledne vám s vaším dovolením předložím své doporučující listy.“
Morgan si s poslem stiskl ruku. Potom nepraví mniši vyšli ze
sklepení stejnou cestou, jakou sem přišli, tedy studnou, kterou za

– 450 –
sebou pečlivě uzavřeli, a kruh schovali stejně pečlivě. Prošli zahra-
dou, obešli klášter, vrátili se do budovy a každý v tichosti zmizel za
svými dveřmi.
Nejmladší z mnichů, ten, který přivítal mladíka, odvedl ho nyní
do jeho pokoje, uklonil se mu a odešel. Host Jehúových tovaryšů
s uspokojením a radostí zkonstatoval, že mladý mnich za ním ne-
zamkl dveře na klíč. Šel k oknu, které se otvíralo dovnitř a nebylo
zamřížované, vedlo přímo do zahrady, kam by mohl klidně vystou-
pit. Tovaryši tedy věřili jeho slovu a neučinili žádná bezpečnostní
opatření. Zatáhl závěsy u okna, oblečený se vrhl na lůžko a usnul.
V poledne zaslechl uprostřed spánku, jak se dveře otvírají a do-
vnitř vstoupil mladý mnich.
„Je poledne, bratře!“ pravil. „Ale jestli jste unaven a ještě si pře-
jete spát, rada počká.“
Posel vyskočil rovnýma nohama z postele, rozhrnul závěsy,
vytáhl ze svého zavazadla kartář a hřeben, vykartáčoval si vlasy,
učesal knírek, upravil si oděv a kývl na mnicha, že je připraven ho
následovat.
Ten ho odvedl do sálu, kde předtím večeřel.
Čekali ho tam čtyři mladíci, tentokrát bez masek.
Podle toho, jak byli oblečeni, podle elegance, s jakou odpověděli
na pozdrav příchozího, bylo na první pohled patrné, že všichni čtyři
patří k vysoké aristokracii.
Kdyby si to posel sám neuvědomil, nezůstal by dlouho na po-
chybách.
„Pane,“ oslovil ho Morgan, „mám tu čest představit vám čtyři
vůdce naší společnosti, pány de Valensolles, de Jayat, de Ribier. Já
sám jsem hrabě de Sainte‑Hermine. Pane de Ribier, pane de Jayat,
pane de Valensolles, mám tu čest představit vám pana Costera
de Saint‑Victor, posla generála Georgese Cadoudala.“
Pět mladíků se navzájem pozdravilo a vyměnilo si obvyklé se-
znamovací zdvořilosti.

– 451 –
 „Pánové,“ pravil Coster de Saint‑Victor, „nijak mě neudivuje,
že pan Morgan mě zná a že neváhal prozradit mi vaše skutečná
jména; bojovali jsme bok po boku třináctého vendémiairu. Také
vám musím říct, že ještě než jsme se stali přáteli, byli jsme druhy
ve zbrani. Jak vám řekl pan hrabě de Sainte‑Hermine, přicházím
od generála Cadoudala, pod nímž sloužím v Bretani. Zde je jeho
doporučující list.“
Při těch slovech vytáhl Coster z kapsy list opatřený pečetí s lilio­
vými květy a podal ho hraběti de Sainte‑Hermine. Ten ho rozpečetil
a četl nahlas:

Drahý Morgane,
pamatujete se, jak jste mi při setkání v ulici des Postes sám
nabídl, že budete mým pokladníkem v případě, že povedu válku
sám a bez pomoci zevnitř či z ciziny? Všichni naši ochránci za‑
hynuli se zbraní v ruce či byli zastřeleni. Stofflet a Charette byli
zastřeleni. D’Autichamp se poddal Republice. Jenom já zůstá‑
vám stále na nohou, neotřesitelný ve své víře, nenapadnutelný
ve svém Morbihanu.
Stačí mi armáda o dvou či třech tisících mužů, abych udržel
venkov; ale tuto armádu, která nevyžaduje žádný žold, musím
z něčeho živit, opatřit jí zbraně a munici. Od Quiberonu Angli‑
čané nic neposlali.
Dodejte mi peníze, my dodáme krev! Ne že bych tím chtěl na‑
značit, Bůh chraň!, že vy si šetříte tu svoji! Nikoli, vaše oddanost
věci je největší ze všech a ta naše před ní bledne. Pokud zajmou
nás, budeme zastřeleni; pokud zajmou vás, zemřete na popra‑
višti. Píšete mi, že máte pro mne k dispozici poměrně slušnou
sumu peněz. A že mi každý měsíc můžete posílat pětatřicet až
čtyřicet tisíc franků. To mi postačí.
Posílám vám našeho společného přítele Costera de Saint‑Vic­
tor. Samo jeho jméno vám říká, že v něj můžete mít plnou

– 452 –
 důvěru. Dávám mu k prostudování malý katechismus, s jehož
pomocí se dostane až k vám. Dejte mu těch prvních čtyřicet tisíc
franků, pokud je máte, a ponechejte si zatím zbytek peněz, ve
vašich rukou je mnohem bezpečnější než v mých. Pokud vás ve
vašem kraji budou příliš pronásledovat a vy tam nebudete moci
dále zůstávat, vezměte to napříč Francií a přidejte se ke mně.
Ať jsme od sebe daleko, či blízko, mám vás pořád stejně rád
a děkuji vám.
GEORGES CADOUDAL
Vrchní velitel armády v Bretani

P. S. Drahý Morgane, dověděl jsem se, že máte mladšího bratra

mezi devatenácti a dvaceti lety. Pokud se domníváte, že jsem
hoden toho, aby si u mne vysloužil první vojenské ostruhy, po‑
šlete mi ho, udělám ho svým pobočníkem.

Morgan dočetl dopis a tázavě se podíval na své druhy. Každý kývl

hlavou na znamení souhlasu.
„Pověříte mě napsáním odpovědi, pánové?“ otázal se Morgan.
Na otázku se mu dostalo jednomyslného ano. Morgan vzal pero,
a zatímco Coster de Saint‑Victor, pan de Valensolles, pan de Jayat
a pan de Ribier rozmlouvali v okenním výklenku, psal. Pět minut
nato zavolal Costera a ostatní tři druhy a přečetl jim následující list:

Drahý generále,
dostali jsme váš milý a zajímavý list od statečného posla.
Máme v pokladně skoro sto padesát tisíc franků, a můžeme
vám tedy dát to, oč žádáte. Náš nový druh, jemuž dávám ze
své soukromé iniciativy jméno Alkibiades, odjede dnes večer
a odveze s sebou prvních čtyřicet tisíc franků.
Každý měsíc budete mít uloženou sumu čtyřicet tisíc franků,
které potřebujete, ve stejné bance. V případě mého úmrtí nebo

– 453 –
 zmizení budou peníze zakopány na tolika místech, kolikrát se
čtyřicet tisíc vejde do zbývající sumy peněz. Přikládám seznam
jmen všech, kdo budou vědět, kde jsou peníze uloženy.
Bratr Alkibiades se chvíli po svém příjezdu k nám musel
zúčastnit popravy; viděl, jak trestáme zrádce.
Děkuji vám, drahý generále, za velkorysou nabídku ohledně
mého mladšího bratra. Ale mým záměrem je uchránit ho před
veškerým nebezpečím až do chvíle, kdy mě bude muset nahra‑
dit. Mého staršího bratra zastřelili, předtím mi odkázal svoji
pomstu. Patrně zemřu, jak jste sám řekl, na popravišti. Až budu
umírat, odkážu svoji pomstu mladšímu bratru. Ten se potom
vydá stejnou cestou, po níž jsme šli i my, a přispěje stejně, jako
jsme to učinili my před ním, k vítězství dobré věci, nebo zemře,
jako zemřeme my.
Jen tento důvod je dost pádný na to, abych vás požádal: počí‑
tejte ho prosím mezi své přátele, ale zatím pro něj nic nedělejte.
Pošlete nám zpět co možná nejdříve našeho milého bratra
Alkibiada; máme dvojnásobnou radost, že vám můžeme poslat
vzkaz po takovém poslovi.
MORGAN

Dopis byl jednomyslně odsouhlasen, složen, zapečetěn a předán

Costeru de Saint‑Victor.
O půlnoci se brána kartouzu otevřela dvěma jezdcům; jeden
nesl Morganův list a požadovanou sumu, ten se pustil cestou do
Magonu, aby vše předal Georgesu Cadoudalovi; druhý vezl mrtvé
tělo Luciena de Fargas, které měl vystavit na náměstí Prefektury
v Bourgu.
Mrtvola měla v hrudi zabodnutou smrtící dýku a na její rukojeti
byl připevněn šňůrkou list, který odsouzenec napsal před svou
smrtí.

– 454 –
 IX
Hrabě de Fargas

Bylo by dobře seznámit čtenáře s mladíkem, jehož mrtvola měla být

zrovna teď vystavena na náměstí Prefektury, i s mladou ženou, kte-
rá vystoupila na témž náměstí z dostavníku a ubytovala se v hotelu
Ceyzeriatské jeskyně, a s tím, odkud oba pocházejí.
Byly to dva poslední výhonky staré rodiny z Provence. Jejich
otec, někdejší mestre de camp, velitel pluku, bývalý rytíř svatého
Ludvíka, se narodil ve stejném městě jako Barras, s nímž se v mládí
úzce přátelil, tedy ve Fos‑Emphoux. V Avignonu zemřel jeho strýc,
který z něj učinil svého dědice a odkázal mu dům; v roce 1787 se
do tohoto domu přistěhoval i se svými dětmi Lucienem a Dianou.
Lucienovi bylo v té době dvanáct, Dianě osm. Ve vzduchu byl tehdy
cítit zápal prvních nadějí a prvních obav z revoluce, to podle toho,
jestli byl člověk na straně vlastenců, či roajalistů.
Ti, co znají Avignon, vědí, že tehdy byla v tomto městě, vlastně
jsou dosud, města dvě: město římské a město francouzské.
Římské město se svým nádherným papežským palácem, svou
stovkou kostelů, jedním okázalejším než druhým, svými bezpočet-
nými zvony, vždy připravenými vyzvánět na poplach kvůli požáru
nebo umíráček za zavražděného.
Francouzské město se svou Rhônou, svými dělníky v továrnách
na hedvábí, svým průjezdním charakterem, cestami vedoucími ze
severu na jih, ze západu na východ, z Lyonu do Marseille, z Nîmes
do Turína; francouzské město bylo městem zavrženým, městem tou-
žícím po králi, městem dychtícím získat svobodu, městem tak těžce
nesoucím svůj pocit zotročení, neboť mělo za pána duchovenstvo.
A nebylo to duchovenstvo takové, jaké bylo po všechny časy
v galikánské církvi a jaké známe i dnes, tedy duchovenstvo zbož-

– 455 –
né, tolerantní, přísně plnící své povinnosti, ochotně a pohotově
vykonávající milosrdné skutky, žijící jenom proto, aby utěšovalo
a pomáhalo, stranící se radovánek a vášní tohoto světa; nikoli, tohle
bylo duchovenstvo intrikující, ctižádostivé a hamižné, byli to abbé
dvorští, rivalové abbé římských, zahálčiví, elegantní, smělí, králové
módy, vládcové salonů a tuláci po zastrčených uličkách lásky. Viděli
jste někdy takové kněze? Tak si představte abbé Mauryho, pyšného
jako vévoda, drzého jako lokaj, syna ševče, a přitom aristokratičtěj-
šího, než kdyby byl synem velmože.
Už jsme to řekli: Avignon, město římské; dodejme, město nená-
visti. Srdce dítěte, které se všude jinde rodí čisté, se tady rodilo plné
nenávisti děděné z otce na syna už osm set let, a po životě plném
nenávisti odkazovalo toto ďábelské dědictví zase svým dětem. V ta-
kovém městě si musel každý vybrat svoji stranu a podle toho, jak
významné postavení zaujímal, v ní musel hrát svoji roli.
Než se přistěhoval do Avignonu, byl hrabě Fargas roajalista; tady
se musel přizpůsobit zdejší úrovni, stal se tedy fanatikem. Od té
doby ho brali za vůdce roajalistů a za jednu z opor církve.
To bylo, jak už jsme řekli, v roce 1787, tedy na úsvitu naší ne-
závislosti. A tak se při prvním svobodném výkřiku, který vydala
Francie, zvedlo francouzské město v Avignonu plné radosti a nadějí.
Konečně přišla chvíle, kdy mohli jeho občané nahlas zpochybnit čin,
který kdysi provedla nezletilá královna, aby vykoupila své zločiny
jedním městem, jednou provincií, půl milionem duší. Jakým právem
byly všechny tyto duše navždycky prodány cizímu pánu?7
Francie se sešla na Martově poli v bratrském objetí Federace.
Celá Paříž pracovala na přípravě této obrovité plochy, kde šedesát
sedm let poté, co si tu vyměnili bratrský polibek, svolá Francie ce-

7 Královna Jana I. Sicilská a Neapolská, hraběnka z Provence, prodala r. 1348

Avignon papeži Klimentu VI., od té doby až do roku 1791 patřil Avignon papež-
ské stolici. Pozn. překl.

– 456 –
lou Evropu na Světovou výstavu, tedy k triumfu míru a průmyslu
nad válkou. Avignon jediný byl vyjmut z těchto mohutných hodů
lásky. Avignon jediný neměl patřit do této komunity. Copak není
Avignon také Francie?
Jmenovali vyslance; tito vyslanci se vydali k legátovi a dali mu
čtyřiadvacet hodin na to, aby opustil město. Během noci se římská
strana s hrabětem de Fargas v čele bavila tím, že pověsila na šibe-
nici panáka s trojbarevnou kokardou, aby se pomstila.
Rhônu usměrňují, na Durance se budují průplavy, stavějí se
hráze mohutným přívalům, které se při tání sněhu valí dolů z hory
Ventoux jako tekutá lavina. Ale ten strašlivý příval, ten živý proud,
tu lidskou bystřinu, která v okamžení zaplavila avignonské ulice,
by nezastavila ani nebesa, kdyby se o to pokusila.
Při pohledu na panáka v národních barvách, houpajícího se na
konci provazu, se francouzské město otřáslo v základech a zařvalo
zuřivostí. Hrabě de Fargas, který znal své Avignonské, se stáhl ještě
téže noci, kdy podnikl onen hrdinský čin, k jednomu příteli v údolí
Vaucluse. Čtyři jeho lidi, které právem podezírali, že patří k bandě,
co to spískala, vytáhli z domova a pověsili na místo toho panáka.
Násilím si vzali provazy u jednoho slušného člověka jménem Les-
cuyer, jehož v roajalistické straně neprávem obvinili, že je katům
nabídl. Tohle se stalo jedenáctého června 1790.
Celé francouzské město napsalo Národnímu shromáždění, že se
samo připojuje k Francii a s ním i jeho Rhôna, jeho obchod, celý
jih, polovina Provence. Národní shromáždění mělo však zrovna
svoje reakcionářské dny; nechtělo se rozkmotřit s Římem, jednalo
ohleduplně s králem; celou záležitost odsunulo.
Od té chvíle bylo vlastenecké hnutí v Avignonu vzbouřením
a papež měl právo potrestat ho a potlačit. Papež Pius VI. nařídil
anulovat všechno, co se učinilo v hrabství Venaissin, znovu nastolit
veškeré výsady šlechty a kléru a zavést opět inkvizici se vší její kru-
tostí. Hrabě de Fargas se triumfálně vrátil do Avignonu, a nejenže

– 457 –
už neskrýval, že to byl on, kdo pověsil panáka s trikolorou, ještě se
tím chvástal. Nikdo se neodvážil proti němu ani ceknout. Po zdech
byla vyvěšena papežská nařízení.
Pouze jediný muž se odvážil za bílého dne a všem na očích jít
přímo ke zdi, kde byl jeden dekret vyvěšen, a strhnout ho. Jmenoval
se Lescuyer. Tentýž Lescuyer, jehož obvinili, že poskytl dobrovolně
provazy na pověšení roajalistů. Připomeňme si, že ho kvůli tomu
neprávem vinili. Nebyl to žádný mladík, takže se nenechal unést
mladistvým zápalem. Ne, byl to už skoro stařec, navíc ani nepochá-
zel odtud. Byl to Francouz, Pikarďan, prchlivý a uvážlivý současně,
bývalý notář už dávno žijící v Avignonu. Tento zločin nesmírně po-
horšil římský Avignon. Byl to zločin tak veliký, že nad ním zaplakala
i socha panny Marie.
Víte, Avignon, to už je Itálie. Potřebuje za každou cenu zázraky,
a když je nedělá nebe, musí se najít někdo, kdo je vymyslí. Jeden
takový se stal v kostele františkánů. Dav se tam hned řítil.
Současně se rozšířila zpráva, která všeobecnému vzrušení na-
sadila korunu. Z města byla vyvážena dobře zavřená velká bedna.
Probudila hned zvědavost Avignonských. Co by v ní mohlo být?
Dvě hodiny nato už nešlo jen o jednu truhlu, ale o osmnáct po-
dobných, které byly dopravovány k Rhôně. A co v nich bylo? To
tajemství odhalil jeden nosič: prý obsahovaly věci ze zastavárny,
které s sebou odvážela francouzská strana utíkající z Avignonu. Věci
ze zastavárny! Tedy svršky chudých! Čím je nějaké město chudší,
tím bohatší je v něm zastavárna. Jenom málo zastaváren se mohlo
pyšnit takovým bohatstvím jako ta avignonská. To už nebyla pouze
záležitost příslušnosti k nějaké straně, to byla krádež, sprostý lup!
Bílí a modří, tedy roajalisté a vlastenci, utíkali do františkánského
kostela: nechtěli zhlédnout zázrak, ale křikem vymáhali na před-
stavitelích města, aby jim složili účty.
Pan de Fargas byl přirozeně v čele těch, co křičeli nejhlasitěji.

– 458 –
 X
Věž Trouillasse

Lescuyer, muž s provazy, vlastenec, který strhl ze zdi papežova na-

řízení, bývalý pikardský notář, býval tajemníkem městské rady. Jeho
jméno předhodili davu jako jméno muže, který nejenže spáchal ty
ohavné, výše zmíněné zločiny, ale navíc podepsal příkaz hlídači
zastavárny, aby nechal odvézt zastavené předměty.
Poslali čtyři muže pro Lescuyera, aby ho zajali a přivedli do
kostela.
Našli ho na ulici, jak klidně kráčí do městské rady.
Čtyři muži se na něj vrhli a s divokým pokřikem ho dovlekli do
kostela.
Sotva se tam Lescuyer octl, pochopil podle planoucích očí, které
se na něj upíraly, podle pokřiku žádajícího jeho smrt, že se octl
v jednom z těch Dantem zapomenutých kruhů pekla. Jediné, co ho
napadlo, bylo, že nenávist se proti němu zvedla kvůli provazům, co
mu násilím vzali v jeho krámě, a kvůli strhnutí papežských příkazů.
Vystoupil na kazatelnu, z níž si udělal tribunu, a hlasem muže,
který nejenže si nemá co vyčítat, ale je připraven udělat znovu
totéž, začal:
„Občané, domníval jsem se, že je revoluce nutná, a podle toho
jsem se choval.“
Bílí pochopili, že pokud Lescuyer, jemuž přáli smrt, bude mlu-
vit, zachrání se. A to nemohli potřebovat. Uposlechli tedy pokynu
hraběte de Fargas a vrhli se na něj, strhli ho z tribuny, dostrkali
doprostřed štěkající lidské smečky, která ho dovlekla až před oltář
s vražedným pokřikem, jenž připomíná současně syčení hada i řev
tygra a je příznačný pro obyvatele Avignonu: „Zu! Zu! Zu!“

– 459 –
 Lescuyer poznal dobře ten neblahý pokřik! Pokusil se schovat
pod oltář. Upadl tam.
Jeden čalounický dělník ozbrojený pořádnou holí mu dal tako-
vou ránu do hlavy, že se hůl zlomila na dva kusy.
Vtom se na ubohé tělo vrhli muži s onou směsicí zuřivosti a ra-
dostného nadšení vlastní lidem z Jihu, zpívali, tančili mu po břiše,
zatímco ženy, aby odčinil rouhavá slova, která vyřkl, mu odřezaly
nebo spíše odstříhaly rty nůžkami. Z té strašlivé skupiny se ozýval
jediný křik, či spíše chroptění:
„Ve jménu Boha! Ve jménu Panny Marie! Ve jménu lidskosti!
Zabijte mě, doražte mě!“
Chroptění slyšeli. Jako by se domluvili, všichni přítomní se vzdáli-
li. Nechali nešťastníka znetvořeného, krvácejícího, aby si vychutnal
svoji agonii. Trvala celých pět hodin, během nichž uprostřed vše-
obecného veselí, výbuchů smíchu, urážek a výsměchu davu sebou
ubohé tělo škubalo na stupních oltáře. Tak se zabíjí v Avignonu.
Jen počkejte a uvidíte, že existují i jiné způsoby.
Ve chvíli, kdy už Lescuyer umíral, napadlo jednoho muže z fran-
couzské strany jít se podívat do zastavárny – věc, kterou měli začít –
a zjistit, zda ke krádeži skutečně došlo. Všechno tam bylo netknuté,
nikdo odtamtud neodnesl ani raneček.
Teď už nebyl Lescuyer tak krutě zavražděn jako komplic kráde-
že, ale jako vlastenec!
V tu dobu žil v Avignonu jeden muž, který náležel k té poslední
straně, která v revolucích nepatří ani k bílým, ani k modrým, ale
k barvě krve. Všichni strašliví vůdci Jihu si získali tak děsivou slávu,
že stačí jmenovat jediného a každý, nebo aspoň každý vzdělanec ví,
o koho jde. Tohle byl pověstný Jourdan. Chvástal a lhář, navykládal
o sobě lidem, že to on uřízl krk guvernérovi Bastilly. Také mu proto
říkali Jourdan Hrdlořez. Nebylo to jeho pravé jméno. Jmenoval se
Mathieu Jouve. Nepocházel z Provence, ale z Puy‑en‑Velay. Nejprve
byl mezkař na drsných výšinách obklopujících jeho rodné město,

– 460 –
pak voják bez války – válka by mu možná dala trochu lidskosti –,
potom hospodský v Paříži. V Avignonu se živil prodáváním červené
barvy.
Dal dohromady tři sta mužů, zmocnil se bran města, nechal tam
polovinu své tlupy a se zbytkem pochodoval na františkánský kos-
tel, vezl s sebou i dvě děla. Před kostelem je nechal rozestavit do
palebné pozice a nazdařbůh vystřelil. Vrazi se rozprchli jako hejno
poplašených ptáků, jedni vyskočili oknem, druzí se zachránili přes
sakristii, na schodech kostela zůstalo ležet pár mrtvých. Jourdan
a jeho muži překročili mrtvoly a vstoupili do svatých míst.
Zůstali tu už jenom socha Panny Marie a nešťastný Lescuyer.
Ještě dýchal, a protože se ho ptali, kdo je jeho vrah, jmenoval ne ty,
kdo ho ubili, ale toho, kdo k tomu dal rozkaz.
A k vraždě dal rozkaz hrabě de Fargas.
Jourdan a jeho muži se střehli umírajícího dorazit, jeho agonie
byla jejich nejlepším argumentem, jejím prostřednictvím mohli
vyvolat velké vášně. Vzali dosud živé lidské trosky, které byly ze tří
čtvrtin mrtvolou, a odnesli je krvácející, škubající sebou ve smrtel-
ném zápase, chroptící. Vyřvávali přitom:
„Fargas! Fargas! Vydejte nám Fargase!“
Každý utíkal při tom pohledu, lidé zavírali dveře i okna. Po ho-
dině byli Jourdan a jeho tři sta mužů pány města.
Lescuyer zemřel, aniž si kdo všiml, že vydechl naposledy. Na tom
jen málo záleželo: jeho agonii už nepotřebovali.
Jourdan využil hrůzy, kterou vzbuzoval, a aby zaručil vítězství
své straně, nechal zatknout přibližně osmdesát osob, Lescuyero-
vých vrahů nebo možných vrahů. Tedy Fargasových kompliců.
Co se Fargase týče, toho dosud nedostali; ale byli si jisti, že nako-
nec stejně padne do jejich rukou, brány města byly bedlivě střeženy
a hraběte de Fargas znali všichni, kdo drželi hlídky u bran.
Z osmdesáti zadržených osob možná třicet do kostela vůbec
nevkročilo; ale když se nám naskytne správná příležitost zbavit

– 461 –
se nepřátel, je moudré toho využít: takové příznivé okolnosti jsou
vzácné. Osmdesát osob bylo natlačeno do věže Trouillasse.
Byla to budova, v níž inkvizice mučila vězně. Dosud tam můžeme
vidět podél zdí mastné saze, které se tu usazovaly z plamene stou-
pajícího z hranice, na níž hořela lidská těla. Ještě dnes vám ukážou
mučicí nástroje, které tu pečlivě uchovávají; kotel, pec, osla, řetězy,
hladomornu i staré, vybělené kosti. Nic tu nechybí.
Právě v této věži postavené Klementem IV. zavřeli oněch osmde-
sát vězňů. Takový počet osob uvězněných ve věži Trouillasse však
přinášel značné obtíže.
Kdo je bude soudit? Legálními soudy byly pouze papežské tri-
bunály.
Nechat ty nešťastníky zabít stejně, jako byl zabit Lescuyer? Už
jsme řekli, že mezi nimi byla třetina nebo možná celá polovina těch,
kdo do kostela vůbec nevstoupili. Nechat je pobít bylo jediným ře-
šením: jatka by byla přičtena na vrub represáliím.
Ale pozabíjet osmdesát osob vyžadovalo jistý počet katů. Jour-
dan zimprovizoval jakýsi soudní dvůr, který zasedal v jednom sálu
v paláci. Byl tam písař jménem Raphel; předseda napůl Ital napůl
Francouz, jménem Barbe Savoumin de la Roua, který řečňoval
v lidovém nářečí. Potom tři nebo čtyři pochybná individua, jeden
pekař, jeden uzenář; jména se v těch ohavných podmínkách neza-
chovala. Právě ti vykřikovali:
„Musíme je všechny pobít; jestli zůstane naživu jenom jeden,
bude svědčit proti nám!“
Chyběli však katani. Na nádvoří bylo sotva dvacet mužů, všichni
patřili k avignonským drobným živnostníkům. Parukář, dámský
švec, podeševkraječ, zedník, truhlář, všichni ozbrojení, jak se dalo,
jeden měl šavli, druhý bodák, třetí kus železné tyče, ten zase kus
dřeva vypáleného dotvrda v ohni. Všichni byli zmrzlí pod říjnovým
deštěm; bylo nesnadné z těchhle lidí udělat vrahy!

– 462 –
 Existuje však něco obtížného pro ďábla? Za určitých okolností se
zdá, jako by Prozřetelnost na hodinu pustila věci ze zřetele. V tako-
vou chvíli nastupuje Satan.
Satan se dostavil osobně a objevil se v chladném a blátivém dvo-
ře. Vypadal jako apatykář z tohoto kraje jménem Mende; rozložil
stůl, osvětlil ho dvěma lampami; na stůl nastavěl sklenice, džbány,
konve, lahve. Jaký ďábelský lektvar klokotal v těchto tajemných
nádobách? To nevíme, zato však velmi dobře známe jeho následky.
Všichni, kdo se napili té ďábelské tekutiny, pocítili najednou šílenou
zuřivost, potřebu zabíjet a touhu po krvi. V tu chvíli stačilo ukázat
jim dveře a oni se vrhli do kobek.
Masakr trval celou noc; po celou noc se ozýval ve tmě nářek,
chroptění umírajících. Zabíjeli, podřezávali všechny, muže i ženy.
Trvalo to dlouho. Zabijáci, jak už jsme řekli, byli opilí a špatně
vyzbrojení. Přesto se jim dílo zdařilo. Jak zabíjeli, házeli mrtvé,
zraněné, mrtvoly i umírající na dvůr Trouillasse. Těla letěla z výšky
šedesát stop; nejdříve házeli muže, potom ženy. V devět ráno, po
dvanáctihodinovém masakru, se ozýval z hloubi hrobu ještě jeden
hlas:
„Pro smilování boží, doražte mě, nemůžu zemřít!“
Jeden muž, zbrojíř Bouffier, se pustil do díry, ostatní si netroufli.
„Kdo to křičí?“ ptali se jen.
„To je Lami,“ opáčil Bouffier a vyhoupl se zpět na povrch.
„Tak cos tam viděl?“ ptali se ho vrazi.
„Takovou legrační marmeládu,“ odpověděl. „Směsici mužských
i ženských, kněží i hezkých holek, člověk by puknul smíchy.“
V tu chvíli se ozval současně výkřik triumfu i bolesti a sterá
ústa opakovala jméno Fargas. K Jourdanovi Hrdlořezovi skutečně
přiváděli hraběte. Právě ho objevili, jak se schovával v hotelu Palais
Royal. Byl napůl nahý a už pokrytý krví, takže nikdo nevěděl, jestli
nepadne mrtvý na zem, když ho pustí.

– 463 –
 XI
Bratr a sestra

Katani, kteří vypadali unavení, byli pouze opilí. Stejně jako pohled
na víno jenom vzpruží opilce, pach krve jako by vrátil vrahovi síly.
Všichni ti vrahouni ležící na nádvoří a napůl spící teď otevřeli
oči a zvedli se, jakmile uslyšeli jméno Fargas.
Ten ještě zdaleka neumíral, byl jen lehce raněný; sotva se však
ocitl uprostřed těch kanibalů, usoudil, že stejně zemře a že bude
lepší, když bude smrt co nejrychlejší a co nejméně bolestná. Vrhl
se tedy na toho, co mu byl nejblíže a třímal v ruce obnažený nůž,
a zakousl se mu do tváře tak silně, že muž myslel jenom na to, jak
se zbavit kruté bolesti. Instinktivně natáhl ruku s nožem před sebe,
nahmatal Fargasovu hruď a zabodl do ní nůž až po rukojeť. Hrabě
padl bez jediného výkřiku k zemi. Byl mrtev.
Co nemohli udělat s živým, udělali s mrtvolou: vrhli se na něj,
každý si chtěl z jeho těla uříznout kousek masa.
Když se lidé dostanou do takového stavu, je nepatrný rozdíl mezi
nimi a divochy z Nové Kaledonie, kteří se živí lidským masem.
Zažehli hranici a hodili tam Fargasovo tělo, a protože žádného no-
vého boha ani novou bohyni nebylo možné uctít lidskou obětí, Svobo-
da papežského města měla toho dne dva mučedníky: vlasteneckého
mučedníka v Lescuyerovi a roajalistického mučedníka ve Fargasovi.
Zatímco toto probíhalo v Avignonu, dvě děti, netušící, co se děje,
bydlely v malém domě, jemuž se říkalo díky třem stromům, co ho
stínily, dům u tří cypřišů. Jejich otec odjel ráno do Avignonu jako
obvykle, a právě když se chystal projet branou, aby se dostal za
dětmi, zastavili ho.
První noc prožily děti bez zvláštní nervozity. Protože všichni žili
na venkově, často se stávalo, že hrabě de Fargas zůstával, ať už

– 464 –
kvůli obchodním záležitostem, nebo pro potěšení, den nebo dva
v Avignonu.
Lucien miloval ten dům, tuhle krajinu. Žil tu sám, nepočítáme‑li
kuchařku a komorníka, s o tři roky mladší sestrou, kterou zbožňo-
val. Ona mu vracela tuto bratrskou lásku se zápalem a vroucností
typickými pro vášnivé jižní duše, které neumějí ani milovat, ani
nenávidět napůl.
Mladí lidé byli spolu vychováni a nikdy se neopustili; ačkoli byli
opačného pohlaví, měli stejné učitele a studovali stejné věci; z toho
vyplývá, že Diana byla v deseti letech tak trochu kluk a Lucien zase
ve třinácti letech připomínal děvče.
Protože bylo jejich venkovské sídlo vzdáleno od Avignonu pouhé
tři čtvrtiny míle, už brzy ráno se tu dověděli o proběhlém masakru.
Děti se chvěly obavami o otce. Lucien přikázal osedlat koně; ale
Diana ho nechtěla nechat jet samotného, měla ostatně podobného
koně jako bratr a byla stejně dobrá, ne‑li lepší jezdkyně než on.
Osedlala si tedy svého koně a oba tryskem zamířili do města.
Sotva tam dojeli, dověděli se, že jejich otec byl právě zatčen a od­
vlečen někam k papežskému hradu, kde zasedá tribunál soudící
roajalisty. Diana cvalem vyrazila a vyjela s koněm po prudce stou-
pající plošině vedoucí ke staré pevnosti. Lucien jel deset kroků za
ní. Skoro společně dospěli na nádvoří, kde ještě doutnaly poslední
zbytky hranice, na níž právě shořelo otcovo tělo. Obklopilo je ně-
kolik vrahounů, kteří je poznali, s pokřikem:
„Smrt vlčatům!“
A chystali se uchopit koně za uzdu a donutit sirotky sesednout.
Jeden z mužů, který se dotkl udidla Dianina koně, dostal najed-
nou do tváře ránu bičíkem. Tento čin, byť byl pouze oprávněnou
sebeobranou, podráždil katany, kteří znásobili křik a hrozby. Ale
Jourdan Hrdlořez popošel k dětem; ať už to zavinila únava, nebo
jakýsi vyšší pocit spravedlnosti, protkl jeho srdce paprsek lidskosti.

– 465 –
 „Včera,“ řekl, „jsme si mohli v zápalu spravedlivého boje a msty
splést nevinné s viníky; ale dnes už si takový omyl nesmíme do-
volit. Hrabě de Fargas se provinil: urazil Francii a vraždil lidskost.
Pověsil národní barvy na šibenici a nechal zabít Lescuyera; hrabě
de Fargas zasloužil smrt, tedy zemřel, všechno je v pořádku; Francie
a lidskost byly pomstěny! Ale jeho děti nebyly zapleteny do tohoto
barbarského aktu ani do nespravedlivých činů svého otce, jsou tedy
nevinné! Ať odejdou a nejsou nuceny prohlašovat, že vlastenci jsou
vrazi, jako to my říkáme o roajalistech.“
Diana nechtěla utíkat, neboť pro ni ústup bez pomsty byl totéž
co útěk. Ale byla sama s bratrem, pomstít se tedy nemohla. Lucien
vzal uzdu jejího koně a odvedl ji.
Siroty se vrátily domů, padly si do náruče a propukly v pláč. Ti
dva už neměli na světě nikoho, koho by mohli mít rádi, jenom sebe.
Milovali se svatou, bratrskou láskou.
Oba vyrostli, Dianě bylo osmnáct, Lucienovi jednadvacet.
V té době se organizovala termidorská reakce. Jméno Fargas
bylo zárukou jejich politického smýšlení. Nemuseli za nikým cho-
dit, vyhledali je sami. Lucien chladně vyslechl návrhy, které mu
byly učiněny, a vyžádal si čas na rozmyšlenou. Diana hltala jejich
řeč s nadšením a pokynula jim, že svého bratra přesvědčí. A sku-
tečně, sotva s ním osaměla, zaútočila na něj jedinou větou: noblesse
oblige!
Lucien byl živen roajalistickými a náboženskými názory, musel
pomstít otce, sestra na něj vykonávala nátlak: zavázal se tedy slo-
vem. Od té chvíle, tedy od konce roku 1796, byl členem společenství
Jehúových tovaryšů, jimž se také někdy říkalo tovaryši Jihu.
Zbytek už známe.
Těžko by se daly popsat vražedné myšlenky, které zmítaly Dia-
nou od chvíle, kdy byl bratr zatčen, až do doby, než se dověděla, že
ho převezli do departementu Ain. Okamžitě vzala všechny peníze,
které měla k dispozici, nasedla do dostavníku a jela.

– 466 –
 Už víme, že přijela pozdě, že se v Nantue doslechla o bratrově
únosu, požáru soudní kanceláře a díky soudcově prozíravosti a zku-
šenostem se mohla dohadovat, za jakým účelem byl bratr unesen
a založen požár.
Téhož dne k polednímu dorazila do hotelu Ceyzeriatské jeskyně
a hned po příjezdu se vydala na prefekturu, kde vyprávěla, co se
stalo v Nantue. V Bourgu o tom ještě nic nevěděli.
Nebylo to poprvé, co k prefektovu uchu dolehly zprávy o hr-
dinských skutcích Jehúových tovaryšů. Město Bourg bylo město
roajalistické. Většina jeho obyvatel sympatizovala s mladými
outlaws, jak se říká v Anglii. Často když vydal nějaký rozkaz ke
sledování nebo zatčení, přímo cítil kolem sebe jakousi napjatou
síť, a ačkoli nemohl nic dokázat, jenom uhodl tajný odpor, který
paralyzuje rozkazy moci. Tentokrát hovořilo udání jasně a přes-
ně: ozbrojení muži unesli svého komplice z vězení. Násilím do-
nutili písaře, aby jim vydal kompromitující složku se jmény čtyř
tovaryšů Jihu. Tito muži spáchali dvojí zločin v Nantue a viděli je,
jak míří do Bourgu.
Poslal pro velitele četníků a požádal Dianu, aby mu zopakovala
obvinění proti těm neznámým; prohlásil, že chce mít do tří dnů
dobré zprávy, a pozval Dianu, aby zůstala po ty tři dny v Bourgu.
Dia­na uhodla, že prefekt má stejný zájem pronásledovat ty muže
jako ona; vrátila se za soumraku do hotelu zmožená únavou, umí-
rající hlady, protože od odjezdu z Avignonu sotva vzala do úst.
Pojedla, ulehla a propadla se do hlubokého spánku, jímž mládí
zahání bolest a který je vítězným odpočinkem.
Nazítří ji vzbudil značný hluk pod okny. Vstala, podívala se ža-
luziemi ven, ale viděla jenom dav lidí pobíhajících sem tam. Jakási
bolestná předtucha jí říkala, že ji čeká další těžká zkouška.
Navlékla si župan, ani si nestočila vlasy rozpuštěné spánkem,
otevřela okno a vyklonila se z balkonu.

– 467 –
 Sotva pohlédla do ulice, vykřikla, skočila zpátky do pokoje,
se­běhla po schodech a jako šílená, s rozpuštěnými vlasy a smrtel­
ně bledá, se vrhla na tělo uprostřed shromážděného davu s vý­
křikem:
„Bratře! Drahý bratře!“

– 468 –
 XII
Kapitola, v níž se čtenář setká
se starými známými

Teď nás čtenář musí sledovat do Milána, kde, jak už jsme řekli, má
Bonaparte, který už se nejmenuje Buonaparte, svůj štáb.
Téhož dne a téže hodiny, kdy se Diana de Fargas znovu sešla za
tak tragických a bolestných okolností se svým bratrem, vycházeli
tři muži z kasáren Italské armády a tři další z vedlejších kasáren
Rýnské armády. Generál Bonaparte požádal totiž po prvních vítěz-
stvích o posilu, a tak se od Moreauovy armády oddělilo dva tisíce
mužů, které poslali pod Bernadottovým velením k Italské armádě.
Tito muži ve dvou skupinách v jisté vzdálenosti od sebe mířili
k Východní bráně. Za touto branou nejblíže ke kasárnům se ode-
hrávala většina soubojů, k nimž rivalita, porovnávání udatnosti
a rozdílnost názorů nutila vojáky přišlé ze Severu a ty, co bojovali
stále na Jihu.
Armáda je obrazem svého velitele; génius generála se šíří na jeho
důstojníky, z důstojníků se přenáší na vojáky. Divize Rýnské armá-
dy, jíž velel Moreau, divize, která přišla na pomoc Italské armádě,
byla modelována podle Moreaua.
To o něj a o Pichegrua se ucházeli roajalisté. Pichegru už málem
ustoupil. Jenomže byl unavený váháním prince z Condé, nechtěl
přivést nepřítele do Francie dříve, než budou předem stanovena
práva prince, jehož přivede, a práva lidu, který ho přijme. Zatím se
všechno zastavilo u bezvýsledné korespondence s princem z Condé
a Pichegru se rozhodl udělat vlastní revoluci s pomocí nikoli už své-
ho vojenského vlivu, ale díky svému vysokému postavení předsedy
Rady pěti set, do něhož ho uvedli jeho spoluobčané.

– 469 –
 Moreau zůstával neotřesitelný ve svém republikánství. Bez-
starostný, umírněný, klidný, o politiku se zajímal jen velmi málo,
zůstával rezervovaný, dostatečně mu lichotily chvalozpěvy jeho
přátel i roajalistů na jeho krásný ústup na Dunaji, srovnávali ho
s Xenofontem.
Jeho armáda byla tedy stejně klidná a rozvážná jako on, vojáci
byli skromní, nenároční a disciplinovaní podle obrazu svého veli-
tele.
Italská armáda byla naopak složená z našich revolucionářů Jihu,
srdcí stejně bouřlivých, ať šlo o názory, či o odvahu.
Už více než rok a půl se oči celé Evropy upíraly právě na ni.
Nechlubila se svým ústupem, ale svými vítězstvími. Místo aby na
vojáky Italské armády vláda zapomněla jako na armády Rýnskou,
ze Sambry a Másy, její generálové, důstojníci i vojáci byli zasypá-
váni poctami, penězi, přesyceni radovánkami. Nejdříve sloužili
pod generálem Bonapartem, tedy pod hvězdou, z níž už rok a půl
vyzařovalo slavné světlo oslňující celý svět; potom pod generály
Massénou, Joubertem a Augereauem, kteří podávali příklad nej-
zapálenějšího republikánství, a na příkaz Bonaparta, který jim
nechal denně přidělovat noviny, byli neustále zasvěcováni do toho,
co se dělo v Paříži. Věděli tedy, že hrozící reakce nemá o nic menší
rozměry, než měla ta vendémiaireská. Pro muže, kteří nedebatovali
o svých názorech, ale přejímali je už hotové, bylo Direktorium, kte-
ré nastoupilo po Konventu, stále vládou revoluční, jíž byli oddáni
v roce 1792. Teď, když porazili Rakušany a domnívali se, že už
v Itálii nemají co dělat, žádali pouze o jediné: aby směli přejít zpět
přes Alpy a pobít šavlemi aristokraty v Paříži.
Vzorek každé z těchto dvou armád představovaly dvě skupiny,
které jsme viděli ubírat se k Východní bráně.
Jedna z nich, která podle uniforem patřila k neúnavným pěšá-
kům, kteří vyšli od Bastily a prošli se kolem světa, se skládala ze
seržanta Farauda, toho, co se oženil s bohyní Rozumu, a z jeho

– 470 –
nerozlučných kamarádů Groseillera a Vincenta, kteří oba dospěli
k hodnosti seržanta.
Druhá skupinka, patřící ke kavalerii, se skládala z myslivce Fa-
loua, jehož Pichegru jmenoval, jak si vzpomínáme, četařem, a z jeho
dvou druhů, jednoho četaře a druhého desátníka.
Falou patřil k Rýnské armádě a nebyl povýšen od chvíle, kdy mu
Pichegru svěřil prýmky.
Faraud v Italské armádě zůstal, to je pravda, na hodnosti, kterou
dostal na Weissemburské linii; na té se většinou zastaví chudáci,
kteří vinou nedostatečného vzdělání nemůžou přejít mezi důstojní-
ky; ale dvakrát už ho jmenovali v denním rozkazu jeho regimentu;
a Bonaparte si ho sám nechal předvést a řekl mu:
„Faraude, jsi odvážný voják!“
Z toho vyplývalo, že Faraud byl stejně uspokojen tím dvojím
jmenováním v denním rozkaze a Bonapartovou pochvalou, jako by
ho povýšili na podporučíka.
Ale četař Falou a seržant Faraud se včera dostali do hádky, která
si podle jejich kamarádů zasloužila, aby ji ti dva vyřešili procház-
kou k Východní bráně. Což znamená, že se Falou s Faraudem měli
podle termínů užívaných v podobných situacích v té době „osvěžit
soubojem na šavle“.
A skutečně, sotva vyšli Východní bránou, pustili se svědkové do
hledání vyhovujícího místa, kde by měl každý ze soupeřů stejné
podmínky, co se terénu a slunce týče. Terén našli, ukázali ho sou-
peřům, kteří šli za svědky a zdáli se spokojeni s jejich výběrem,
a okamžitě ho začali využívat, totiž odhodili na zem své vojenské
čapky, kabáty a vesty. Potom si oba vyhrnuli pravý rukáv košile až
nad loket.
Faraud měl na paži vytetované zapálené srdce se slovy: Všechno
pro bohyni Rozumu!
Falou, méně konkrétní ve vyjadřování svých pocitů, měl vyteto-
váno epikurejské heslo: Ať žije víno! Ať žije láska!

– 471 –
 Souboj se měl konat se zakřivenými šavlemi pěchoty, jimž se říka-
lo křesadlo, patrně proto, že když se šavle srazily, zajiskřilo to. Každý
dostal zbraň z rukou svých svědků a postavil se proti protivníkovi.
„Co mám k čertu dělat s takovým kuchyňským kuchákem?“ ptal
se myslivec Falou zvyklý na svoji mohutnou šavli lehkého kavale-
risty, pohazuje si s „křesadlem“ jako s pírkem. „To je tak dobré na
krájení zelí a škrábání mrkve!“
„Taky se s tím dobře,“ odvětil Faraud s tím podivným zakrouce-
ním krku, které pro něj bylo charakteristické a s nímž jsme se už
seznámili, „taky se s tím dobře stříhají kníry protivníkům, lidem,
kteří se nebojí podívat se zblízka rivalovi do tváře.“
A předstíraje výpad na stehno, vedl seržant ránu na hlavu svého
protivníka, který stačil odseknout.
„Ohó!“ zvolal Falou. „Jen klid, seržante! Kníry jsou v pořádku.
V regimentu je totiž zakázáno stříhat si a hlavně nechat si ostříhat
kníry; a ti, kteří si dovolí nám je ostříhat, jsou potrestáni ranou…
jsou potrestáni ranou…!“ opakoval myslivec Falou, hledaje nejlepší
úder. „Sekem na paži!“
A s takovou rychlostí, že Faraud nestačil odseknout, vedl ránu
přesně tam, kam označil.
Faraudova paže se zbarvila krví, která vytryskla gejzírem.
Rozzuřený z toho, že se nechal zranit, zvolal:
„To nic není! To nic není! Jen pokračujme!“
A postavil se do střehu.
Ale to už se mezi bojovníky vrhli svědci a prohlásili, že čest byla
obhájena.
Na toto prohlášení odhodil Faraud svoji šavli a natáhl paži. Jeden
ze svědků vyndal z kapsy kapesník a s obratností, která svědčila
o tom, že se v podobných zásazích vyzná, začal obvazovat zranění.
Byl právě v polovině svého činění, když najednou dvacet kroků od
duelantů vyjela z hustého porostu stromů kavalkáda sedmi nebo
osmi jezdců.

– 472 –
 „Uf! To je vrchní velitel!“ řekl Falou.
Vojáci se rozhlédli, zda existuje nějaký prostředek, jak se skrýt
před generálovýma očima. Ale jeho oko už na nich spočinulo, rukou
a nohou pobídl koně a zamířil přímo k nim. Vojáci strnuli ve vojen-
ském postoji se salutující pravicí, levicí přilepenou na švu kalhot.
Z Faraudovy paže stékala krev.

– 473 –
 XIII
Občané a pánové

Bonaparte se zastavil čtyři kroky od nich a pokynul svému štábu,

aby zůstal, kde je. Nehybný na svém koni, který stál rovněž bez po-
hnutí, lehce nahrbený vinou horečky a nemoci, které ho zachvátily,
upřené oči napůl schované za horním víčkem, aby do nich nepro-
niklo slunce, vypadal jako bronzová socha.
„Zdá se,“ utrousil suše, „že se tu odehrává souboj? Přitom je zná-
mo, že já souboje nemám rád. Krev Francouzů patří Francii, jenom
pro ni by měla téct.“
Potom přeběhl pohledem z jednoho protivníka na druhého a na-
konec se zastavil na seržantovi:
„Jakže,“ pokračoval generál, „i takový odvážný chlap jako ty,
Faraude…?“
Bonaparte se v té době řídil zásadou, či to byla spíše vypočíta-
vost, že se vyplatí zapamatovat si tváře mužů, kteří nějak vynikali,
aby je mohl při nějaké příležitosti oslovit jménem. Nikdy se to
neminulo účinkem.
Faraud se zachvěl radostí, když slyšel své jméno z úst vrchního
velitele, a vystoupil na špičky.
Bonaparte si všiml toho bezděčného pohybu, usmál se pro sebe
a pokračoval:
„Jak je možné, že tak odvážný chlapík jako ty, který byl dvakrát
čten v denním rozkazu svého regimentu, jednou v Lodi, podruhé
v Rivoli, se protiví mým rozkazům? A tvého protivníka neznám…“
Vrchní velitel ta slova zdůraznil.
Falou se zamračil, generálova slova ho píchla jako jehla.
„Promiňte, generále!“ přerušil ho. „Neznáte mě jen proto, že jste
příliš mladý. Nebyl jste v Rýnské armádě, v bitvě u Dawendorfu,

– 474 –
nebyl jste v bitvě u Fröschwilleru, nebyl jste při tom, když jsme
dobývali zpět linii u Weissemburgu. Kdybyste tam byl…“
„Byl jsem v Toulonu,“ přerušil ho ostře Bonaparte. „Jestli jste
vy vyháněli z Francie Prusy, já jsem vyháněl z Toulonu Angličany.
A nebylo to o nic méně důležité.“
„Máte pravdu,“ na to Falou. „Také jsme dali vaše jméno do den-
ního rozkazu, generále. Neměl jsem říkat, že jste příliš mladý, to
uznávám a omlouvám se vám. Ale mám pravdu, když říkám, že
jste tam nebyl, protože jste sám teď přiznal, že jste byl v té době
v Toulonu.“
„Pokračuj,“ vybídl ho Bonaparte. „Máš ještě něco na srdci?“
„Ano, generále,“ odvětil Falou.
„Tak dobrá, mluv,“ pokračoval Bonaparte. „Ale protože jsme re-
publikáni, udělej mi tu radost a říkej mi občane generále a tykej mi.“
„Bravo, občane generále!“ zvolal Faraud.
Faraudovi svědci, občané Vincent a Groseiller, spokojeně poky-
vovali hlavami.
Falouovi svědci se ani nepohnuli, nedali najevo žádný souhlas
ani nesouhlas.
„Tak tedy, občane generále,“ pokračoval Falou s tou svobodou
slova, kterou princip rovnosti uvedl do řad armády, „kdybys byl tře-
ba u Dawendorfu, viděl bys, jak jsem při útoku kavalerie zachránil
život generálu Abatuccimu, který se vyrovná každému druhému.“
„Ajajaj!“ na to Bonaparte, „za to ti děkuji. Myslím, že Abatucci je
můj vzdálený bratranec.“
Falou uchopil svoji jezdeckou šavli, ukázal ji Bonapartovi, který
byl udiven, že vidí u obyčejného četaře generálskou šavli.
„To při té příležitosti,“ mluvil dál Falou, „mi generál Pichegru,
který se vyrovná ostatním,“ – a zdůraznil spojení generál Piche­
gru –, „když viděl, v jak ubohém stavuje moje šavle, daroval svoji,
což není tak úplně podle předpisů, jak víte.“
„Zase!“ zamračil se Bonaparte.

– 475 –
 „Promiň, občane generále! Jak víš. Pořád se pletu, ale občan ge-
nerál Moreau nás na tykání nenavykl.“
„Jakže?!“ zvolal Bonaparte. „Republikán Fabius není tak přísný,
pokud jde o republikánský slovník? Pokračuj, protože vidím, že to
není všechno.“
„Jen jsem ti chtěl říct, občane generále, že kdybys byl ve Frösch­
willeru v den, kdy tam generál Hoche, také stejně dobrý jako všichni
ostatní, slíbil šest set franků za jedno pruské dělo, viděl bys mě, jak
jsem jedno takové dělo ukořistil a také jsem za to dostal svoji hodnost.“
„A vyplatili ti těch šest set franků?“
Falou zakroutil hlavou.
„Přenechali jsme je vdovám po udatných vojácích, kteří zemřeli
toho dne v Dawendorfu. Vzal jsem si jenom žold, který nám poskyt-
la pokladna prince z Condé.“
„Statečný a nezištný! Pokračuj,“ vyzval ho generál. „Rád se se-
tkávám s muži, jako jsi ty, které neoslavují ani nehanobí novináři
a kteří si chvalořeči na sebe musí zapět sami.“
„A kdybys byl při tom, jak jsme dobývali zpět weissemburskou
linii,“ pokračoval Falou, „věděl bys, že když mě napadli tři Prušáci, dva
z nich jsem zabil. Pravda, s tím třetím jsem měl potíže, pozdě jsem
odsekl na jeho primu, z toho mám tuhletu jizvu, vidíte… vidíš, chci
říct, ale pak jsem odpověděl pořádným sekem, který mého protivníka
poslal za jeho kamarády. Za to jsem byl jmenován vrchním četařem.“
„A to všechno je pravda?“ zeptal se Bonaparte.
„To jo, občane generále, čistá pravda,“ ozval se Faraud, postoupil
dopředu a zasalutoval pravou rukou v obvazu, „a jestli potřebujete
svědka, jsem tady a můžu na svou čest dosvědčit, že četař říká čis-
tou pravdu, a to si ještě ubírá. V Rýnské armádě byl proslulý.“
„To je pěkné,“ poznamenal Bonaparte a objal otcovským pohle-
dem oba muže, kteří se právě bili v souboji, a přitom jeden tak
vychvaloval druhého. „Jsem moc rád, že jsem tě poznal, občane
Faloue. Doufám, že si povedeš v Italské armádě stejně dobře jako

– 476 –
v té Rýnské. Ale jak je možné, že tak poctiví a stateční chlapíci jako
vy dva jsou nepřátelé?“
„My, občane generále?“ opáčil Falou. „My vůbec nejsme nepřá-
telé.“
„Proč jste se tedy u všech čertů bili, když nejste nepřátelé?“
„Jo tak,“ zavrtěl se Faraud a zakroutil krkem, jak to míval ve zvy-
ku, „bili jsme se proto, abychom se bili.“
„A když budu trvat na tom, že chci vědět proč?“
Faraud se podíval na Faloua, jako by ho žádal o dovolení.
„Když to chce občan generál vědět,“ pokrčil rameny Falou, „ne-
vím, proč bychom mu to skrývali.“
„No tak, my jsme se bili… Bili jsme se proto, že… že mě oslovil
pane.“
„A ty chceš, aby ti říkal…?“
„Občane, kruci!“ na to Faraud. „Ten titul nás přišel hodně draho,
než abych na něm netrval. Nejsem aristokrat, jako ti pánové z Rýn-
ské armády, já teda ne!“
„Slyšíš ho, občane generále?“ vyjel Falou, dupl si a ruku položil
na jílec šavle. „Říká nám aristokrati!“
„Mýlí se, a ty ses zase mýlil, když jsi ho oslovoval pane,“ odvětil
vrchní velitel. „Jsme všichni děti z jedné rodiny, synové jedné matky,
občané téže vlasti; bojujeme za Republiku a ve chvíli, kdy ji všichni
králové uznávají, se jí nesmějí takoví správní chlapi jako vy odříkat.
K jaké divizi patříš?“ obrátil se k četaři Falouovi.
„K Bernadottově,“ odvětil Falou.
„Bernadotte?“ opakoval Bonaparte. „Bernadotte byl dobrovol-
ník, ještě v osmdesátém devátém byl četař, Kléber z něj na bitevním
poli udělal brigádního generála, po vítězstvích u Fleurus a u Juliers
byl jmenován divizním generálem. To on se zasloužil o kapitulaci
Maestrichu a zmocnil se Altdorfu. Bernadotte že by podporoval ve
své armádě aristokraty? Domníval jsem se, že je jakobín. A k jaké-
mu sboru patříš ty, Faraude?“

– 477 –
 „K útvaru občana generála Augereaua. Toho nikdo nemůže na­
řknout z toho, že je aristokrat! Je jako vy, občane generále, také
vyžaduje tykání. A když jsme viděli, že ti, co přišli ze Sambry
a Másy, nás oslovují pánové, řekli jsme si: ‚Za každého pána ránu
šavlí. Domluveno? – Domluveno.‘ A od té chvíle jsme se možná už
dvanáctkrát bili s vojáky z Bernadottovy divize. Dnes jsem to odnesl
já, zítra to bude nějaký pán.“
„Zítra už to nebude nikdo,“ pronesl velitelsky Bonaparte. „Ne-
přeju si souboje v armádě, už jsem to řekl jednou a znovu to opa-
kuju.“
„Ale když…,“ zašeptal Faraud.
„Dobrá, proberu tuhle záležitost s Bernadottem. A zatím budete
všichni dodržovat republikánské tradice: ať jste ze Sambry a Másy,
nebo z Itálie, budete si tykat a oslovovat se občane. Oba si půjdete
sednout na čtyřiadvacet hodin do arestu jako odstrašující příklad.
A teď si podejte ruce a vezměte se kolem ramen jako dobří kama-
rádi. Jděte.“
Vojáci k sobě přistoupili, upřímně si stiskli ruce; potom si Faraud
přehodil kabát přes levé rameno, zavěsil se do Faloua, svědci uči-
nili totéž a všech šest vojáků se vrátilo Východní branou do města
a klidně zamířilo ke kasárnám.
Generál Bonaparte se za nimi s úsměvem díval a mumlal si:
„Správní chlapi! S takovými jako vy přešel Caesar Rubikon. Ale
ještě není čas, abych to udělal jako Caesar. Murate!“ křikl.
Čtyřiadvacetiletý mladík s černým knírkem i vlasy a živýma,
inteligentníma očima pobídl koně a jedním skokem se octl před
vrchním velitelem.
„Murate,“ oslovil ho Bonaparte, „hned odjedeš do Vicenze, kde
je Augereau; přivedeš mi ho do paláce Serbelloni. Řekneš mu, že
přízemí paláce je prázdné a že se tam může usídlit.“
„Kruci!“ šeptali ti, co ho mohli pouze vidět, ale neslyšeli, co poví-
dá. „Vypadá to, že generál Bonaparte má špatnou náladu.“

– 478 –
 XIV
Co způsobilo špatnou náladu občana
generála Bonaparta

Bonaparte se vrátil do paláce Serbelloni.

Skutečně měl špatnou náladu.
Byl teprve na začátku své kariéry, sotva se začala šířit sláva jeho
jména, a už se na něj lepila pomluva a odebírala mu zásluhy jeho
ne­slýchaných vítězství srovnatelných jenom s vítězstvími Alexan-
drovými, Hannibalovými nebo Caesarovými. Říkalo se, že Carnot
vyhotovoval plány bitev a že jeho, tedy Bonapartův, vojenský génius
se omezoval na to, že jenom krok po kroku sledoval příkazy na-
psané Direktoriem. Šuškalo se, že vůbec nerozumí řízení a správě
vojska a že za něj všechno dělá náčelník jeho štábu Berthier.
Bonapartovi neušlo, že v Paříži vlastenci stále svádí boj se stou-
penci královské moci, kterou teď představoval klub v Clichy, jako
to před dvěma lety byla sekce Le Peletier.
Korespondence, kterou vedl Bonaparte se svými dvěma bratry,
ho nutila zaujmout stanovisko jak k direktorům, kteří dosud stále
symbolizovali republiku – ač velmi vzdálenou svému počátečnímu
období i cílům, ale přesto pořád představující jediný prapor, ko-
lem nějž se mohli spojovat republikáni –, tak k roajalistům, tedy ke
kontrarevoluci.
Ve většině dvou rad vládla proti Napoleonovi zjevná zaujatost.
Vůdcové strany ho neustále zraňovali v jeho sebelásce svými pro-
jevy ústními i psanými. Hanobili jeho slávu, znevažovali zásluhy té
obdivuhodné armády, s níž porazil pět armád.
Pokusil se vstoupit do občanské politiky, chtěl se stát jedním
z pěti direktorů a zaujmout místo toho, kdo odcházel.

– 479 –
 Kdyby byl v tomto podniku uspěl, brzy by zůstal sám, o tom byl
přesvědčen, ale namítali, že je mu teprve osmadvacet let, což je
málo na to, aby se stal direktorem, že by mu mělo být aspoň třicet.
Stáhl se, neodvažoval se zažádat o dispens, a porušit tak ústavu, za
jejíž podporu bojoval třináctého vendémiairu.
Direktoři si ostatně vůbec nepřáli mít ho za kolegu. Členové to-
hoto sboru neskrývali žárlivost, kterou v nich Bonapartův génius
vzbuzoval, a nahlas tvrdili, jak je zraňují povýšený tón a okázalá
nezávislost mladého generála.
On byl zase smutný z toho, že se o něm stále mluví jako o prud-
kém a vznětlivém demagogovi a že mu říkají muž třináctého ven‑
démiairu, zatímco on byl třináctého vendémiairu jenom mužem
Revoluce, tedy lidových zájmů.
A konečně byl unaven tím, jak neustále hodnotili Moreauův způ-
sob vedení války jako důmyslný a obratný.
Jeho instinkt ho navíc vedl ne‑li k Revoluci, tedy aspoň proti roajalis-
tům. S radostí tedy zjišťoval, že v armádě vládne republikánský duch,
a to ho povzbuzovalo. Své první úspěchy před Toulonem dobyl právě
v boji proti roajalistům. Nad roajalisty zvítězil i třináctého vendémiai-
ru. A k jaké straně patřilo těch pět armád, které právě porazil? Byly
to armády podporující kauzu Bourbonů, tedy armády roajalistické.
V této době, kdy si mohl vybrat mezi bezpečnou rolí, jakou hrál
kdysi Monk, a hazardní úlohou Caesarovou, byla ve hře ještě jedna
věc, která ho nutila zvednout vysoko prapor republiky a bránila
mu vyslechnout různé návrhy, co mu mohly být činěny: byla to jeho
předtucha vlastní velikosti, pýcha, kterou sdílel s Caesarem, chuť
být raději první na malém městě než druhý v Římě.
I kdyby ho král vyzvedl na sebevyšší pozici, i kdyby mu nabídl
místo konetábla, pořád by zůstával nad ním a vrhal stín na jeho
čelo; vystoupal by na vrchol s královou pomocí a nikdy by nebyl ni-
čím jiným než parvenu; dostane‑li se však nahoru vlastními silami,
nebude tam trpěný, bude tam skutečně patřit.

– 480 –
 Za Republiky už teď jeho hlava čněla nad všemi ostatními a pů-
jde jistě ještě výš. Možná jeho, byť sebepronikavější, pohled ještě
nedosáhl k horizontům, kde by se mu zjevilo císařství; ale tušil,
předvídal, že republika má v sobě nesmírnou spoustu podniků,
které vyhovovaly jeho odvaze, jeho géniu a obrovským ambicím.
Mužům předurčeným ke konání velkých skutků se občas stává,
že se pouštějí do neuvěřitelných a na první pohled nemožných
podniků jen proto, že sami na sebe pohlížejí jako na privilegované
jedince, jako na miláčky Prozřetelnosti. Jedna maličkost, která při-
šla ve správnou chvíli, přiměla Bonaparta k velkému rozhodnutí.
Souboj, jehož byl právě svědkem, hádka mezi vojáky o slovo pán
a občan, mu najednou odhalily, oč v této době ve Francii jde. Faraud,
který před ním pronesl jméno generála Augereaua a mluvil o něm
jako o neochvějném stoupenci demokracie – Bonaparte to ostatně
už dávno věděl z jiných zdrojů –, mu ukázal pomocníka, s nímž by
mohl počítat při plnění svých tajných plánů.
Před Bonapartovýma očima znovu vyvstala krajní možnost: totiž
pařížská revoluce, která by svrhla Direktorium nebo ho zrušila, jako
kdysi zrušila Konvent, a která by přivedla k moci kontrarevoluci,
tedy vítězství roajalistů a nástup rodu Bourbonů na trůn. Bonapar-
te se tedy rozhodl, že znovu přejde Alpy a s pětadvaceti tisíci muži
zamíří přes Lyon do Paříže. Carnot patrně svým širokým chřípím
musel jeho záměry nějak vyčenichat, protože mu psal:

Přičítají vám tisíce plánů, z nichž jeden je výstřednější než dru‑

hý. Nemůžeme si ale myslet, že muž, který učinil tak velké věci,
by mohl žít jako prostý občan.

A Direktorium napsalo Bonapartovi:

S nesmírným potěšením jsme, občane generále, zkonstatovali,

že jste stále pevně svázaný s otázkou svobody a ústavy z roku

– 481 –
 III. Můžete počítat s veškerou podporou z naší strany. S radostí
přijmeme všechny nabídky, které nám činíte, totiž že přijdete na
první zavolání na pomoc Republice. Vaše nabídky jsou dalším
důkazem vaší upřímné lásky k vlasti. Ujišťujeme vás, že jich
využijeme, pouze bude‑li vaší pomoci třeba pro její klid, štěstí
a slávu.

Tento dopis napsal La Révellière‑Lépeaux a podepsali ho: Barras,

Rewbell a La Révellière. Dva další, Carnot a Barthélemy, o něm buď
nevěděli, nebo ho podepsat odmítli.
Náhoda však chtěla, že Bonaparte byl lépe informován o situaci
v Direktoriu než direktoři samotní. Jistý hrabě Delaunay d’Entrai­
gues, roajalistický agent, dobře známý za Francouzské revoluce, dlel
v Benátkách zrovna v době, když bylo město obklíčeno Francouzi.
Všeobecně se soudilo, že je duší všech akcí, které se spřádaly proti
Francii a hlavně proti Italské armádě. Byl to prozíravý muž velmi
bystrého uvažování; posoudil nebezpečí hrozící Benátské republice
a chtěl odtamtud zmizet. Ale francouzské vojsko ho zajalo i se všemi
jeho doklady a listinami. Jako emigranta ho předvedli před Bona-
parta. Bonaparte s ním jednal se svou obvyklou shovívavostí, jakou
projevoval emigrantům. Nechal mu vrátit všechny jeho doklady až
na tři, a na jeho čestné slovo ho vykázal do Milána, který mu měl
sloužit za domácí vězení.
Jednoho krásného rána se dověděl, že hrabě Delaunay d’Entrai-
gues zneužil důvěry, kterou mu jako vrchní velitel prokázal, opustil
Milán a uprchl do Švýcarska.
Ale jedna z těch tří listin, které si Bonaparte ponechal, byla za
těchto okolností velmi důležitá. Bylo to přesné vylíčení toho, co
se přihodilo mezi Fauche‑Borelem a Pichegruem po jejich prvním
setkání v Dawendorfu, o němž jsme vyprávěli. Fauche‑Borel se tam
Pichegruovi představil jako občan Fenouillot, obchodní cestující
s vínem ze Champagne.

– 482 –
 Dalším vyjednáváním s Pichegruem pověřil princ z Condé slav-
ného hraběte Montgaillarda, o němž už jsme se rovněž několika
slovy zmínili. A listina, kterou sepsal pan d’Entraigues pod diktátem
hraběte de Montgaillard, obsahovala sérii nabídek učiněných prin-
cem z Condé vrchnímu veliteli Rýnské armády.
Princ z Condé, opatřený plnými mocemi Ludvíka XVIII., s výjim-
kou možnosti udělovat modré stuhy, nabídl Pichegruovi, aby vydal
město Huningue a vrátil se do Francie v čele Rakušanů a emigrantů,
že z něj udělá maršála Francie a guvernéra Alsaska. Nabízel mu:
Červenou stuhu.
Zámek Chambord i s parkem a dvanácti děly sebranými Raku-
šanům.
Milion stříbrňáků v hotovosti.
Dvě stě tisíc livrů renty, z nichž sto tisíc by mělo být v případě,
že se ožení, převoditelných na jeho ženu a padesát tisíc na jeho děti
až do vymření rodu.
Palác v Paříži.
A konečně město Arbois, rodiště generála Pichegrua, mělo nést
jméno Pichegru a mělo být vyjmuto z povinnosti platit daně po
pětadvacet let.
Pichegru striktně odmítl vydat Huningue.
„Nikdy se nezúčastním komplotu,“ prohlásil. „Mé prostředky jsou
stejně jisté jako rozsáhlé; mají své kořeny nejenom v mé armádě,
ale i v Paříži a v departementech a generálech, mých kolezích, kteří
smýšlejí stejně jako já. Pro sebe nežádám nic. Když uspěju, dostanu
svůj díl, nejsem nijak ctižádostivý. V tom můžete být klidní. Ale aby
mí vojáci křičeli: ‚Ať žije král!‘, k tomu potřebují třímat v pravé ruce
plnou sklenici a v levé šestilivrový dukát.
Přejdu Rýn a vrátím se do Francie s bílým praporem, potáhnu na
Paříž a ve prospěch Jeho Veličenstva Ludvíka XVIII. svrhnu vládu,
ať bude v době, kdy se octnu v Paříži, u moci jakákoli.

– 483 –
 Ale mí vojáci musí dostávat svůj žold pravidelně každý den,
aspoň během pochodu na francouzském území.
Za zbytek se zaručuji.“
Jednání selhalo na umíněnosti Condého, který trval na tom, aby
Pichegru prohlásil krále na druhém břehu Rýna a vrátil mu město
Huningue.
I když Bonaparte vlastnil tento vzácný dokument, odmítl ho
použít; musel by obvinit ze zrady generála Pichegruovy pověsti,
jehož vojenský talent obdivoval a který byl navíc jeho profesorem
na vojenské škole v Brienne.
Ale mohl z toho vydedukovat, co asi hodlá udělat Pichegru, člen
Rady starších, když téhož rána, ve chvíli, kdy dělal vojenskou ob-
hlídku okolí Milána, dorazil dopis od jeho bratra Josefa, v němž mu
oznamoval, že Pichegru byl nejenom jmenován členem Rady pěti
set, ale navíc byl jednomyslně zvolen jejím předsedou.
Měl tedy teď dvojí zbraň: nový občanský vliv a z dřívější doby
oblibu mezi svými vojáky.
Odtamtud pramenilo rychlé Bonapartovo rozhodnutí poslat svého
muže za Augereauem a vzkázat mu, že ho očekává.
Souboj, jehož byl svědkem, a příčina, která ho vyvolala, rovněž
svou vahou přispěly k jeho rozhodnutí. Dva duelanti ovšem ani zda-
leka netušili, že se právě značnou měrou zasloužili o to, že se Auge­
reau stal maršálem Francie, Murat králem a Bonaparte císařem.
Nic z toho by se totiž nepřihodilo, kdyby osmnáctý fructidor
nezhatil, stejně jako třináctý vendémiaire plány roajalistů.

– 484 –
 XV
Augereau

Nazítří, ve chvíli, kdy Bonaparte diktoval svoji korespondenci

Bourriennovi, díval se jeden z jeho oblíbených pobočníků z okna,
aby nepřekážel, a najednou ohlásil, že na konci ulice vidí poletující
chochol Muratův a Augereauovu býčí šíji.
Murat byl tenkrát, jak už jsme řekli, krásný mladík mezi třia-
dvaceti a čtyřiadvaceti lety. Byl synem hospodského z Labastide
u Cahorsu, a protože byl jeho otec současně i poštmistrem, sblížil
se Murat už jako dítě s koňmi a stal se vynikajícím jezdcem. Potom
ho otec z bůhvíjakých důvodů, patrně si přál mít v rodině nějakého
preláta, poslal do semináře, kde se nenaučil ani pořádně pravopisu,
jak je patrné z jeho dopisů.
Naštěstí, nebo naneštěstí, pro něj Revoluce otevřela dveře se-
mináře; mladý Joachim jej opustil, dal se najmout do konstituční
gardy Ludvíka XVI., kde na sebe upozornil svými přepjatými názory,
svými souboji a odvahou.
Stejně jako Bonaparta i jeho postavil mimo službu Aubry, který
v Radě pěti set vedl nelítostnou válku proti vlastencům. Murat se
sešel s Bonapartem, spojil se s ním, třináctého vendémiairu bojoval
pod jeho velením a jako pobočník ho následoval do Itálie.
Augereau, který, jak si vzpomínáme, dával jako bývalý učitel
šermu lekce v tomto umění našemu mladému příteli Evženovi de
Beauharnais, byl o sedmnáct let starší než Murat a ve chvíli, kdy se
s ním znovu setkáváme, už mu táhlo na čtyřicítku. Poté, co patnáct
let chřadl v podřadných hodnostech, přešel z Rýnské armády do
armády Pyrenejské, jíž velel Dugommier.
V této armádě postupně získal hodnosti podplukovníka, plukov-
níka, brigádního generála. V hodnosti brigádního generála bojoval

– 485 –
se Španěly na březích Fluvie takovým skvělým způsobem, že byl
okamžitě povýšen na divizního generála.
Už jsme hovořili o míru uzavřeném se Španělskem: byl to velmi
dobrý mír vzhledem k tomu, že udělal ne‑li přímo spojence, tedy
aspoň neutrálního spojeneckého panovníka z nejbližšího příbuz-
ného Ludvíka XVI., jemuž Konvent usekl hlavu.
Po podepsání tohoto míru přešel Augereau pod Schérera do
Italské armády a výrazně přispěl k výsledku bitvy u Loana.
Konečně se objevil Bonaparte a začalo jeho nesmrtelné italské
tažení z roku 96.
Jako všichni generálové i Augereau pohlížel na toho pětadvace-
tiletého mladíčka, který převzal velení nejvýznamnější francouzské
armády, s nedůvěrou a skoro s pohrdáním. Teprve když pochodoval
pod velením mladého generála, teprve když přispěl svým dílem
k ovládnutí průsmyků v Millésimu, teprve po manévru mladého ko-
legy, jímž porazil Rakušany u Dega, dobyl, aniž věděl proč, opevnění
v Montellésimu, a konečně pochopil, jak geniální byl tento manévr:
tím, že oddělil Sardinské od císařských, zajistil úspěch.
V tu chvíli šel přímo k Bonapartovi, upřímně se mu vyznal ze své-
ho prvotního odporu vůči němu, veřejně se mu omluvil, a protože
byl velmi ctižádostivý a přitom věděl, jak moc mu chybí příslušné
vzdělání, poprosil Bonaparta, aby s ním počítal, až bude rozdělovat
odměny mezi své důstojníky.
Vyhovět tomuto přání bylo pro mladého generála poměrně snad-
né, protože Augereau byl jedním nejstatečnějších vojáků v Italské
armádě a také jedním z nejaktivnějších generálů. Den poté, co si
stiskl s Bonapartem ruku, dobyl opevněný tábor v Cévě, vnikl do
Alby a do Casale. Když se střetl s nepřítelem na mostě v Lodi, na
němž se to ježilo kanony a ozývala se zuřivá střelba, vrhl se na
most v čele svých granátníků, zajal tisíce mužů, porazil všechny
voje, na něž narazil, vysvobodil Massénu z obtížné situace a zmocnil
se Castiglione, které mělo být později pro něj povýšeno na vévod-

– 486 –
ství. Jednoho slavného dne konečně dorazil do Arcoly, která měla
nejslavnějším způsobem korunovat tažení, v němž se vyznamenal
tolika hrdinskými skutky. Tam stejně jako v Lodi šlo o překročení
mostu. Třikrát vedl své vojáky až doprostřed toho mostu a třikrát
byli jeho muži zahnáni střelbou. Když spatřil svého praporečníka
ležet mezi mrtvými, chopil se praporu sám, a se sklopenou hlavou,
aniž věděl, zda ho někdo následuje, překročil most a octl se mezi
děly a bodáky nepřítele. Ale tentokrát ho následovali jeho vojáci,
kteří ho zbožňovali. Zmocnili se děl a obrátili je proti nepříteli.
Ten den, jeden z nejslavnějších z celého tažení, byl důkazem
jeho nevšední odvahy a vláda mu za to věnovala prapor, kterého se
chopil, aby za sebou přivedl své vojáky.
Augereau uvažoval stejně jako Bonaparte: věděl, že za všechno
vděčí Republice a že jenom Republika mu může zaručit budouc-
nost, v niž doufal, a uspokojit jeho ctižádost. Kdyby sloužil králi,
nepřekročil by hodnost seržanta. Syn zednického nádeníka a ze-
linářky začínal kariéru jako prostý voják a učitel šermu, dnes byl
divizním generálem a při první příležitosti se mohl díky své odvaze
stát vrchním velitelem stejně jako Bonaparte, jehož genialitu ne-
měl, jako Hoche, jehož čestnost a poctivost postrádal, jako Moreau,
jehož vzdělání nedosahoval.
Právě podal důkaz své chtivosti, kterou mu zazlívali republikáni
plní ideálů, co posílali své zlaté epolety Republice, aby je nechala
roztavit, a než dojde v náhradu za ně stříbro, nosili zatím epolety
z vlněné látky.
Nechal své vojáky tři hodiny plenit město Lago, které proti nim
povstalo; on sám se plenění nezúčastnil, to je pravda, ale za babku
odkupoval od vojáků cenné předměty, jichž se zmocnili. Vozil s se-
bou krytý vůz, v němž bylo, jak se říkalo, věcí za milion. Augereauův
furgon byl pověstný v celé armádě.
Po Marmontově upozornění na něj Bonaparte čekal.
Murat vstoupil jako první a ohlásil Augereaua.

– 487 –
 Bonaparte Muratovi gestem poděkoval a pokynul jemu i Mar-
montovi, aby ho nechali o samotě.
Bourrienne se chtěl také zvednout, ale Bonaparte ho gestem
ruky zadržel. Před svým sekretářem neměl tajemství.
Augereau vstoupil. Bonaparte mu podal ruku a pokynul, aby
usedl.
Augereau se posadil, šavli dal mezi nohy, klobouk nasadil na její
jílec, ruce složil na klobouk a otázal se:
„Co se děje, generále?“
„Děje se,“ opáčil Bonaparte, „že ti mohu gratulovat, jaký dobrý
duch vládne mezi tvými vojáky. Včera jsem se nachomýtl k souboji
jednoho tvého muže. Bil se s vojákem z Moreauovy armády jenom
proto, že ho ten nešťastník oslovil pane.“
„Ajaj!“ mlaskl Augereau. „Fakt je, že někteří mí chlapi si nedají
říct; to není první souboj z téže příčiny. Taky když jsem dnes ráno
odjížděl z Vicenze, vydal jsem denní rozkaz, v němž stojí, že ‚každý
muž z mé divize, který použije v ústním či písemném styku oslovení
pane, bude degradován. Prostý voják bude za to prohlášen neschop-
ným služby v republikánské armádě.‘“
„Soudíš,“ upřel Bonaparte na Augereaua zrak, „že bys kvůli to-
muto opatření nemohl bez potíží na měsíc či dva opustit divizi?“
„Proč bych opouštěl svoji divizi?“ podivil se Augereau.
„Protože jsi mě požádal o dovolení jet kvůli osobním záležitos-
tem do Paříže.“
„A také zřejmě trochu kvůli tvým, že se nepletu?“ na to Augereau.
„Měl jsem dojem,“ utrousil Bonaparte suše, „že jsi naše dva osudy
nikdy nerozděloval.“
„Ne, to ne,“ namítl Augereau chvatně, „a navíc jistě víš, že jsem
se ze skromnosti navždy spokojil s druhým místem.“
„A nemáš ho snad v Italské armádě?“ otázal se Bonaparte.
„Ano, mám; ale někdy si myslím, že není tolik příležitostí, jak to
prokázat.“

– 488 –
 „Když tedy přestáváš být užitečný v Itálii, tedy když ti tu k pro-
kázání odvahy chybí příležitost,“ na to Bonaparte, „najdu ti takovou
ve Francii.“
„Ach tak! Posíláš mě tam na záchranu Republiky!“
„Ano. Naneštěstí je Republika zastupována špatně. Ale aspoň že
žije.“
„Takže Direktorium…?“ otázal se Augereau.
„Je rozpolceno,“ opáčil Bonaparte. „Carnot a Barthélemy se při-
klánějí na stranu roajalistů a musím říct, že mají na své straně větši-
nu obou rad. Ale Barras, Rewbell, La Révellière‑Lépeaux jsou pevně
na straně Republiky a ústavy z roku III a mají na svou podporu nás.“
„Myslel jsem si,“ řekl Augereau, „že se vrhli do náruče Hochovi.“
„Ano. Ale nebylo by vhodné je tam nechat. Hochovy ruce by
neměly být delší než naše, které se můžou natáhnout i přes Alpy
a v případě potřeby provést v Paříži další třináctý vendémiaire.“
„A proč tam nejdeš sám?“ otázal se Augereau.
„Kdybych tam jel sám, pak jen proto, abych Direktorium svrhl,
a ne ho podpořil. Neudělal jsem však toho ještě tolik, abych mohl
hrát roli Caesara.“
„Takže tam posíláš místo sebe mne? Dobrá, spokojím se s rolí
tvého zástupce. Co mám tedy dělat?“
„Je potřeba vypořádat se s nepřáteli Francie, kterým jsme třinác-
tého vendémiairu nedali pořádně za vyučenou. Pokud půjde Barras
s republikány, podporuj ho ze všech sil a se vší svou odvahou. Ale jest-
li zradí, vezmi ho za límec jako každého posledního občana. Pokud
podlehneš, stačí mi týden a budu v Paříži s pětadvaceti tisíci muži.“
„Dobrá,“ na to Augereau, „pokusím se nepodlehnout. Kdy mám
odjet?“
„Hned, co napíšu dopis pro Barrase.“
Potom se obrátil na Bourrienna:
„Piš,“ přikázal mu.
Bourrienne už držel pero nad papírem. Bonaparte diktoval:

– 489 –
 Občane direktore,
posílám ti svoji pravou ruku Augereaua. Pro všechny ostatní
je v Paříži na dovolené, aby si vyřídil svoje záležitosti. Pro tebe
je však direktorem, který jde naší cestou. Přináší ti svůj meč
a má moje pověření sdělit ti, že v případě potřeby můžeš čerpat
v italské pokladně jeden nebo dva, a dokonce až tři miliony.
Zejména v občanské válce jsou peníze hybnou silou.
Doufám, že do týdne se dovím, že obě rady jsou očištěny
a klub Clichy už neexistuje.
S bratrským pozdravem
BONAPARTE

P. S. Co mají znamenat ty krádeže v dostavnících a co jsou zač

ti šuani potloukající se po cestách Jihu, co si říkají Jehúovi to‑
varyši…? Zatkněte čtyři nebo pět těch maníků a exemplárně je
potrestejte.
B.

Bonaparte si podle svého zvyku dopis sám přečetl a podepsal

novým perem, což však jeho rukopis neučinilo o nic čitelnějším.
Potom Bourrienne list zapečetil a předal poslu.

„Vydejte Augereauovi z mé pokladny pětadvacet tisíc franků, Bour­

rienne,“ řekl.
A k Augereauovi:
„Až ti dojdou peníze, občane generále, požádáš mě o další.“

– 490 –
 XVI
Občané direktoři

Bylo načase, aby občan generál Bonaparte stočil zrak k občanům

direktorům; mezi pěti vyvolenými sídlícími v Lucemburském paláci
došlo k otevřené roztržce.
Carnot a Barthélemy se úplně odtrhli od Barrase, Rewbella
a La Ré­vellière‑Lépeauxe.
Z toho vyplynulo, že vláda už nemohla setrvat v podobě, v jaké
existovala; několik ministrů bylo totiž na straně Barrase, La Rével­
lière‑Lépeauxe a Rewbella, zatímco ostatní patřili k lidem Bart­hé­­­­
le­myho a Carnota.
Ministrů bylo sedm: ministr policie Cochon; ministr vnitra Bé-
nézech; ministr námořnictva Truguet; ministr zahraničních věcí
Charles Delacroix; ministr financí Ramel, ministr spravedlnosti
Merlin a ministr války Pétiet.
Cochon, Pétiet, Bénézech byli nakaženi roajalismem. Truguet
byl povýšený, prchlivý a jednal jenom po svém. Delacroix nebyl
na úrovni své funkce. Ramel a Merlin měli být jediní ponecháni ve
funkcích, neboť patřili k Barrasovi, Rewbellovi a La Révellièrovi.
Opozice však vyžadovala výměnu čtyř ministrů: Merlina, Rame-
la, Trugueta a Delacroixe.
Barras opustil Trugueta a Delacroixe; ale vyškrtl i tři další, kteří
byli muži Rady pěti set a jejichž vyškrtnutí muselo způsobit v obou
komorách velký zmatek.
Byli to, jak už jsme řekli, Cochon, Pétiet a Bénézech.
Doufám, že čtenář neztratil z dohledu salon madam de Staël; to
tam, jak si vzpomínáme, prováděl budoucí autor Corinny politiku
skoro stejně vlivnou, jaká se prováděla v Lucemburském paláci
a ulici de Clichy.

– 491 –
 Madam de Staël, která „udělala“ jednoho ministra za monarchie,
byla pronásledována touhou „udělat“ dalšího za Direktoria.
Život muže, jehož tlačila dopředu, se dal považovat za velmi
bouřlivý a zamotaný. Bylo mu čtyřicet tři let a pocházel z jedné
z nejvýznamnějších francouzských rodin. Narodil se kulhavý jako
Mefistofeles, s nímž měl společných ještě několik rysů ve zjevu
i v povaze; podobnost vynikla, když našel svého Fausta. Byť se
narodil jako nejstarší syn, kvůli jeho postižení ho předurčili ke
kněžské kariéře. V pětadvaceti letech už se stal biskupem v Autun.
Mezitím vypukla revoluce. Náš biskup přijal všechny její principy,
byl zvolen jako člen konstitučního shromáždění, tam vyvolal zru-
šení církevních desátků, celebroval mši na Martově poli, v den vy-
hlášení federace světil prapory, přijal novou ústavu duchovenstva
a vysvětil kněze, kteří složili přísahu na tuto občanskou ústavu. Za
to ho papež Pius VI. vyobcoval z církve.
Ludvík XVI. ho poslal do Londýna, aby tam pomáhal vyslanci
panu de Chauvelin, v roce 1794 dostal od Saint‑Jamesova kabinetu
rozkaz, aby Londýn opustil, ve stejný čas však obdržel z Paříže
zprávu, že ho Robespierre obvinil.
Tato dvojí proskripce byla pro něj štěstím: byl zruinován. Odjel
do Ameriky a tam si znovu nadělal jmění obchodováním. Vrátil se
do Francie teprve před třemi měsíci.
Jeho jméno bylo Charles Maurice de Talleyrand‑Périgord.
Madam de Staël, ženu bystrého ducha, uchvátila jeho inteligence
a okouzlující chování. Dokázala odhalit všechno hluboké a oprav-
dové, co její nový přítel skrýval pod předstíranou frivolností. Upo-
zornila na něj svého tehdejšího ctitele Benjamina Constanta a ten
ho seznámil s Barrasem.
Barrase náš prelát nadchl. Ten se už teď díky paní de Staël znal
s Benjaminem Constantem a díky Benjaminu Constantovi se se-
známil s Barrasem. Barrase požádal, aby ho představil pánům La
Révellièrovi a Rewbellovi. Získal si je stejně, jako si získal všechny,

– 492 –
a bylo dohodnuto, že z něj udělají ministra zahraničních věcí místo
Bénézecha.
Pět direktorů se sešlo, aby v tajném hlasování zvolili členy nové
vlády, kteří měli nahradit ty, co odejdou. Carnot a Barthélemy ne-
věděli o shodě mezi jejich třemi kolegy a domnívali se, že budou
moci proti nim bojovat. Ale byli vyvedeni z omylu: ti tři se náramně
shodli na tom, koho z vlády vypudit, koho ponechat a koho jmeno-
vat na uprázdněná místa.
Cochon, Petiet a Bénézech byli propuštěni, Merlin a Ramel
ponecháni, pan de Talleyrand byl jmenován ministrem zahraničí,
Pléville‑Lepeley ministrem námořnictva, François de Neufchâteau
ministrem vnitra a Lenoir‑Laroche ministrem policie.
Také jmenovali Hocha na ministerstvo války; ale Hochovi bylo
teprve osmadvacet místo předepsaných třiceti let.
Zrovna tahle nominace znepokojila Bonaparta v jeho generálním
štábu v Miláně.
Tajná rada se skončila prudkou hádkou mezi Barrasem a Carnotem.
Carnot vyčítal Barrasovi jeho lásku k přepychu a volné mravy.
Barras zase vyčítal Carnotovi jeho odpadnutí a příklon k roaja-
listům.
Od výčitek a urážek se přešlo k hrubším provokacím.
„Jsi jenom obyčejný mrzký podvodník,“ spílal Barras Carnotovi.
„Prodal jsi Republiku a chceš zabít ty, kdo ji brání. Ty podlý vrahou-
ne,“ pokračoval, zvedl se a hrozil mu pěstí, „každý občan má právo
plivnout ti do tváře!“
„Klidně pokračujte,“ na to Carnot, „zítra na vaše provokace od-
povím.“
Zítřek uplynul a Carnotovi svědci Barrase nenavštívili.
Celá událost se obešla bez následků.
Jmenování nové vlády, o níž rozhodli direktoři bez porady s Ra-
dou starších i Radou pěti set, vyvolalo mezi poslanci pozdvižení.
Rozhodli se okamžitě shromáždit k boji.

– 493 –
 Jedním z velkých přínosů kontrarevolucí je, že poskytují histori-
kům dokumenty, které by se jim jinak nedostaly do rukou.
Když se Bourboni v roce 1814 vrátili na trůn, vědělo se, kdo kon-
spiroval proti Republice nebo proti císařství, tedy kdo zradil vlast.
Šlo totiž o vyžadování odměn za tyto zrady, o nichž existovalo
za Republiky a za císařství pouhé mlhavé povědomí, ale důkazy
vždycky chyběly.
Zato v roce 1814 jich bylo dost.
Každý třímal v pravé ruce svědectví o své zradě a v levé žádost
o odměnu.
Chceme‑li podat pravdivé svědectví o těch bojích, v nichž se ně-
kdy na viníky díváme jako na oběti a na ty, co zastávají právo, jako
na utlačovatele, musíme čerpat z pramenů z doby, kdy se pohrdalo
smyslem pro morálku a pilně se donášelo.
Nezapomínejme, že v díle, které předkládáme našim čtenářům,
jsme spíše romantickým historikem než historickým romanopis-
cem. Domníváme se, že jsme už dost často prokázali svoji před-
stavivost, abychom tedy teď mohli předvádět historickou věrnost,
přičemž však hodláme zachovat ve vyprávění poetiku a fantazii,
která činí četbu snazší a přitažlivější, než by byla historie zbavená
veškerých ozdob.
Uchýlíme se tedy k jednomu z těchto kontrarevolučních odha-
lení, abychom viděli, jak bylo Direktorium ohrožováno a jak nutný
byl státní převrat.
Viděli jsme, jak se tři direktoři přiklonili k Hochovi a odsunuli
stranou Bonaparta a jak toto protežování muže, co přinesl mír do
Vendée, znepokojilo vrchního velitele Italské armády.
Na Hocha se obrátil Barras.
Pětadvacet tisíc mužů pochodujících Francií se mohlo zastavit
před Paříží a během jednoho dne být k dispozici Direktoriu.
Tato blížící se armáda vyprovokovala stoupence klubu v Clichy
k poslední extremistické akci. Ústava stanovila zásady národní

– 494 –
gardy. Ti z Clichy věděli, že národní garda bude složena ze stejných
mužů jako sekce, a rozhodli se uspíšit její vznik.
Pichegru byl jmenován předsedou a zpravodajem celého pro-
jektu.
Představil svůj projekt tak obratně, jak to dokázal jeho génius
ve spojení s jeho nenávistí.
Pichegru byl velmi roztrpčený současně na emigranty, kteří
ne­uměli využít jeho oddanosti královské věci, i na republikány,
kteří ho za tuto zbytečnou oddanost trestali. Nakonec snil o jaké-
si revoluci, kterou by udělal pro sebe a sám. V té době ještě jeho
pověst zcela spravedlivě soupeřila s pověstí jeho tří slavných soků
Bonaparta, Moreaua a Hocha.
Kdyby byli direktoři svrženi, Pichegru by se ustanovil diktátorem,
a jakmile by se to jednou stalo, připravil by všechno pro návrat Bour­
bonů. Možná by od nich za to nechtěl vůbec nic, jenom penzi pro
svého otce a bratra a dům s velkou knihovnou pro Rózu a pro sebe.
Vzpomínáme si, kdo byla Róza: přítelkyně, jíž poslal po malém
Charlesovi za peníze, co si uspořil v Rýnské armádě, deštník.
Charles, který ho tak dobře znal, o něm tehdy řekl:
„Císařství by bylo příliš malé pro jeho génia a malý stateček by
byl příliš velký pro jeho necitelnost.“
Bylo by příliš zdlouhavé líčit tady, jak si Pichegru představoval
národní gardu, ale pokud by se mu povedlo sestavit ji podle svých
představ, byla by naprosto v jeho rukou a mohla by zařídit další
třináctý vendémiaire, který by za Bonapartovy nepřítomnosti mohl
vyústit v naprostý pád direktorů.
Delaruova kniha z roku 1821 nás zavede spolu s ním do klubu
v ulici de Clichy.
Dům, v němž se klub scházel, patřil Gilbertu des Molières.
A právě z tohoto domu vycházely všechny kontrarevoluční myš-
lenky a plány, které dokazují, že osmnáctý fructidor nebyl ze strany
Direktoria žádným zneužitím moci a krutým rozmarem.

– 495 –
 Muže z Clichy překvapil jednak příchod vojsk a jednak spojenec-
tví mezi Hochem a Barrasem.
Okamžitě se sešli na obvyklém místě svých schůzek. Shromáždili
se kolem Pichegrua a tázali se ho, jak tomu všemu mají čelit.
Pichegru byl zaskočený jako Pompeius a neměl v ruce žádný
konkrétní prostředek.
Hovořilo se o plánech Direktoria. Z výměny ministrů a z toho, že
k Paříži táhne vojsko, vyvodili, že direktoři připravují státní převrat
proti zákonodárnému sboru.
Padly nejstriktnější návrhy: svrhnout Direktorium. Obžalovat
ho. Dokonce se zcela vážně debatovalo o tom, že by mohlo být po-
staveno mimo zákon.
Chyběly jim však síly k uskutečnění takových záměrů; měli pou-
ze dvanáct set granátníků, kteří tvořili gardu zákonodárného sboru,
a část 21. regimentu dragounů pod velením plukovníka Maloa; nej-
větší zoufalci navrhovali, aby poslali do každého okrsku hlavního
města skupinky granátníků, které by kolem sebe soustředily ty
z občanů, kteří ochotně zvedli zbraně již třináctého vendémiairu.
Tentokrát to byl zákonodárný sbor, a ne Konvent, který zvedal
Paříž proti vládě.
Mluvilo se hodně, ale nedospělo se k žádné dohodě, jako to bývá
mezi slabými.
Pichegru, jehož žádali o radu, prohlásil, že s tak omezenými pro­
středky, co má k dispozici, nemůže svést žádný boj.
Vzrušení dostoupilo vrcholu, když dorazil posel z Direktoria se
zprávami o pohybu vojsk.
Podle toho, co říkal, se musí Hochovy voje táhnoucí z Namuru do
Brestu, kde se mají nalodit do Irska, vyskytovat v blízkosti Paříže.
Zazněly pohoršené výkřiky upozorňující na Ústavu z roku III,
která zakazovala vojsku přiblížit se k Paříži v okruhu dvanácti mil.
Posel Direktoria mávl na znamení toho, že má na tuto námitku
odpověď:

– 496 –
 „Válečný komisař,“ říkal posel, či spíše vzkaz, „neví o tomto člán-
ku ústavy. Jeho omyl je jedinou příčinou tohoto porušení zákona;
Direktorium ujišťuje, že vojsko už dostalo rozkaz okamžitě se
stáhnout zpět.“
Museli se spokojit s tímto vysvětlením, protože jiné nebylo, ale
neuklidnilo nikoho a vzrušení vládnoucí v klubu v Clichy i v obou
radách se rozšířilo do celé Paříže, kde se každý od této chvíle při-
pravoval na neméně závažné události, než jaké proběhly 13. ven-
démiairu.

– 497 –
 XVII
Migréna slečny de Saint‑Amour

Každý z direktorů se ubytoval v Lucemburském paláci spíše podle

svých mravů a vkusu než podle svých potřeb.
Barras, muž podnikavý a okázalý, velmož a nabob, si zabral celé
křídlo, kde je dnes obrazová galerie, i přilehlé místnosti.
Rewbell a La Révellière‑Lépeaux se podělili o druhé křídlo.
Carnot si pro sebe a svého bratra zabral část přízemí, kde si
zařídil obrovskou pracovnu pro sebe a své mapy.
Barthélemy, který přišel poslední a byl svými kolegy špatně přijat,
neboť představoval kontrarevoluci, se ubytoval tam, kde zbylo místo.
Téhož večera, kdy se konala v klubu Clichy ta bouřlivá schůze, se
Barras vrátil domů v dost špatné náladě. Nikoho si nepozval, proto-
že hodlal strávit večer u slečny Aurélie de Saint‑Amour, která mu na
vzkaz, co jí poslal přede dvěma hodinami, odpověděla okouzlujícím
listem. Prý bude šťastna jako vždy, když ho uvidí.
Jakmile se k ní ale v devět hodin dostavil, slečna Suzette mu přišla
otevřít po špičkách a rukou i hlasem mu naznačovala, aby byl proboha
potichu: důkaz toho, že se její paní stala opět obětí strašlivé migrény,
na niž ještě slovutná lékařská fakulta nenašla lék, neboť podstata
této nemoci netkví v konstituci, ale vrtošivých nervech nemocného.
Direktor následoval Suzette, kráčel po špičkách se stejnými ohledy,
jako by měl pásku na očích a hrál si na slepou bábu. Cestou pohlédl
podezíravě na dveře do toaletního pokojíku, které byly pevně uza-
vřené. Suzette ho uvedla do ložnice, kterou již známe. V tuto chvíli ji
osvětlovala jenom alabastrová lampa zavěšená na stropě, v níž hořel
vonný olej.
Slečna Aurélie de Saint‑Amour ležela na lůžku z růžového dřeva
vykládaném sèvreským porcelánem. Na hlavě měla krajkový čepe-

– 498 –
ček jako vždy, když ji postihla tato choroba, a mluvila naříkavým
hlasem ženy, kterou stojí velkou námahu každé slovo.
„Ach drahý generále,“ oslovila ho rozechvěle, „jak jste hodný, že
jste přišel, tolik jsem vás potřebovala vidět!“
„Vždyť to bylo domluveno, že s vámi strávím večer,“ odvětil
Bar­ras.
„Ano, vím. I když mě stihl záchvat té ohavné migrény, nic jsem
vám neřekla, jenom abych se nepřipravila o vaši společnost. Tolik
jsem toužila vás vidět! Když trpíme, o to více oceníme přítomnost
milované osoby.“
Unaveně vytáhla zpod pokrývky teplou a vlhkou ručku a podala
ji Barrasovi, který ji galantně políbil a usedl na kraj lůžka.
Nemocná zasténala bolestí.
„Ach má drahá, tak vážný je ten záchvat migrény?“ otázal se Barras.
„Ano a ne,“ odvětila Aurélie. „Stačí trochu si odpočinout a přejde
to… Ach, kdybych jen mohla spát!“
Tato slova doprovodila takovým hlubokým vzdechem, že by ho
krásné kurtizáně záviděl sám bůh spánku.
Týden poté, co Adam a Eva vyšli z ráje, zahrála Eva Adamovi
patrně stejnou komedii migrény, která se hraje už šest tisíc let
a pořád se stejným úspěchem. Muži si z ní dělají legraci, ženy se
jí smějí, ale přesto migréna přichází na pomoc příslušnici slabého
pohlaví, která ji přivolá, a vždycky slaví úspěch: odežene od její
postele nevítaného milence.
Barras zůstal deset minut sedět u krásné pacientky, zrovna tolik
času potřebovala k tomu, aby napůl smutná, napůl usmívající se zavřela
oči. Hruď se jí začala zvedat pravidelným dechem, důkaz toho, že duše
možná ještě bdí, ale tělo už se ponořilo do klidného oceánu spánku.
Barras jemně položil na krajkovou pokrývku ručku, co ještě
svíral ve své ruce, vtiskl spící ženě na bílé čelo něžný otcovský po-
libek a požádal Suzette, aby svoji paní upozornila na to, že mu jeho
povinnosti zabrání tři nebo čtyři dny v návštěvě.

– 499 –
 Potom vyšel po špičkách z ložnice, prošel kolem toaletního po-
kojíku, přičemž měl sto chutí rozrazit jeho dveře ramenem: cosi mu
říkalo, že právě tam se skrývá pravá příčina migrény krásné Aurélie
de Saint‑Amour.
Suzette ho pozorně doprovodila až na práh dveří a důkladně za
ním zamkla na dva západy.
Po návratu do Lucemburského paláce mu komorník oznámil, že
na něj čeká jakási dáma.
Barras mu položil obvyklou otázku:
„Je mladá, nebo stará?“
„Musí být mladá, pane,“ odvětil komorník. „Ale neviděl jsem jí
do tváře, má závoj.“
„Jak je oblečena?“
„Jako dáma, celá v černém saténu. Vypadá jako vdova.“
„Kam jste ji uvedl?“
„Do růžového budoáru. Jestli ji pán nebude chtít přijmout, není
nic snazšího než ji odtamtud vyvést, přičemž nemusí jít přes pra-
covnu. Mám ji uvést do pracovny, nebo za ní pán zajde do budoáru?“
„To je v pořádku,“ na to Barras. „Jdu tam.“
Potom si uvědomil, že má možná co do činění s dámou ze spo-
lečnosti a že by ji měl tedy přijmout se všemi ohledy, dokonce
i v Lucemburském paláci:
„Ohlašte mě,“ vybídl komorníka.
Ten šel napřed, otevřel dveře budoáru a ohlásil:
„Občan direktor generál Barras.“
Okamžitě ustoupil, aby udělal místo direktorovi.
Barras vstoupil jako muž z aristokratické společnosti, do níž patřil
dříve i nyní navzdory třem revolučním letům i dvěma letům Direktoria.
V jednom z rohů budoáru, který vyplňovala pohovka tvarem
uzpůsobená přímo tomuto prostoru, stála žena celá v černém, jak
oznámil komorník. Podle jejího postoje Barras okamžitě poznal, že
nejde o dobrodružku.

– 500 –
 Odložil klobouk na stůl a přistoupil k ní se slovy:
„Přála jste si mě vidět, madam, tady jsem.“
Mladá žena zvedla vznešeným gestem závoj a odhalila tvář ne-
všední krásy.
Krása je nejmocnější ze všech kouzel a nejobratnější ze všech
ceremoniářů.
Barras se zastavil a chvilku zůstal jako omráčený.
„Ach madam,“ pravil, „jaké štěstí! Měl jsem zůstat část noci mimo
palác, ale šťastné okolnosti mě přivedly zpět a tady mě čekalo tak
příjemné překvapení. Račte usednout, madam, a řekněte mi, čemu
vděčím za vaši milou návštěvu.“
Chtěl jí podat ruku a zavést ji k pohovce, z níž vstala, když slyšela,
jak ho sluha ohlašuje.
Nevytáhla však ruce zpod skladů svého dlouhého závoje:
„Promiňte, pane, ale zůstanu stát, jak se sluší na prosebnici.“
„Prosebnice…! Vy, madam…? Žena jako vy neprosí, rozkazuje…,
nebo aspoň vyžaduje.“
„Přesto je to tak, pane. Ve jménu města, kde jsme se oba narodili,
jménem mého otce, který byl přítelem vašeho otce, ve jménu po-
šlapané lidskosti, ve jménu pošpiněné spravedlnosti vás přicházím
žádat o pomstu!“
„To je velmi tvrdé slovo,“ opáčil Barras. „Velmi tvrdé pro tak
něžná a krásná ústa.“
„Pane, jsem dcera hraběte de Fargas, který byl v Avignonu za-
vražděn republikány, a sestra vikomta de Fargas, jejž právě zavraž-
dili v Bourg‑en‑Bresse Jehúovi tovaryši.“
„Zase oni!“ zamumlal Barras. „Jste si tím jistá, slečno?“
Dívka natáhla ruku a podala Barrasovi dýku a papír.
„Co to má být?“ otázal se Barras.
„To je důkaz, že mluvím pravdu, pane. Bratrovo tělo bylo naleze-
no před třemi dny na náměstí Prefektury v Bourgu s touto dýkou
v srdci a s tímto listem na její rukojeti.“

– 501 –
 Barras zvědavě zkoumal dýku.
Byla vykována z jednoho kusu železa a měla tvar kříže, jak se
popisují staré dýky tajných fémových soudů. Jediné, co ji odlišovalo,
byla dvě slova vyrytá na jejím ostří: Jehúovi tovaryši.
„Tahle dýka však vzbuzuje jenom podezření,“ namítl Barras.
„Někdo ji mohl odcizit nebo nechat schválně vykovat, aby zmátl
spravedlnost.“
„Ano,“ přitakala dívka. „Mohu vám však dát něco, co spravedlnost
přivede na správnou cestu. Přečtěte si doušku psanou bratrovou
rukou a jím podepsanou.“
Barras četl:

Umírám, protože jsem se zpronevěřil posvátné přísaze. Zaslou‑

žím si smrt. Jestli chceš pohřbít mé tělo, bude příští noci na
náměstí Prefektury v Bourgu. Dýka, která bude zabodnuta v mé
hrudi, je důkazem toho, že neumírám jako oběť podlé vraždy,
ale spravedlivé pomsty.
Vikomt de FARGAS

„Ta douška je určena vám, slečno?“ otázal se Barras.

„Ano, pane.“
„A opravdu ji psal váš bratr?“
„Bezpochyby je to jeho rukopis.“
„Co chtěl říct slovy ‚neumírám jako oběť podlé vraždy, ale spra-
vedlivé odplaty‘?“
„Bratr patřil k Jehúovým tovaryšům, byl zatčen a porušil přísahu:
prozradil své komplice. To já jsem měla vstoupit do té společnosti
místo něj,“ dodala dívka s divokým výrazem.
„Počkejte chvíli,“ požádal ji Barras, „určitě mám na stole doku-
menty, které se k téhle záležitosti vztahují.“

– 502 –
 XVIII
Poslání slečny de Fargas

Barras ponechal slečnu de Fargas o samotě, zamířil ke své pracovně

a v deskách, v nichž uchovával zvláštní korespondenci, našel dopis
prokurátora Republiky z Avignonu, v němž mu vylíčil celou tuto
záležitost až po odjezd vikomta de Fargas do Nantuy.
Dal list přečíst slečně de Fargas.
Ta ho přečetla a jen se utvrdila v tom, co sama o procesu věděla,
než opustila Avignon.
„Takže v posledních dvou dnech jste se nedověděli nic nového?“
otázala se dívka Barrase.
„Ne,“ odvětil direktor.
„To nehovoří příliš ve prospěch vaší policie. Ale za těchto okol-
ností ji naštěstí mohu nahradit.“
A vyprávěla Barrasovi, jak jela za bratrem do Nantuy, jak tam
dorazila právě včas, aby se dověděla, že ho zrovna unesli z vězení,
jak tovaryši zapálili soudní kancelář, jak odjela do Bourgu, a když
se ráno probudila, našla na náměstí nahé bratrovo tělo probodené
dýkou Jehúových tovaryšů.
Všechno, co přicházelo z Jihu a z Východu, mělo v sobě jakýsi ta-
jemný charakter, do nějž se i nejobratnější agenti policie Direktoria
marně pokoušeli proniknout.
Barras na chvilku zadoufal, že mu krásná udavačka sdělí nějaké
neznámé skutečnosti; ale dokázala mu jenom popsat, co se dělo za
jejího pobytu v Nantue a v Bourgu, což pro něj nebylo nic nového.
Všechno, co zase mohl Barras na oplátku sdělit jí, bylo, že tyto
události probíhají ve shodě s událostmi v Bretani a ve Vendée.
Direktorium mělo dokonalé informace o těchto vylupovačích do-
stavníků, kteří neprovozovali nekalé řemeslo pro vlastní obohacení,

– 503 –
ale předávali vládní peníze Charettovi, Stoffletovi, abbé Bernierovi
a Georgesu Cadoudalovi.
Charette a Stofflet byli zajati a zastřeleni; abbé Bernier se podro-
bil. Jenomže porušil slovo, které dal, a místo aby se uchýlil do Anglie,
skrýval se v kraji. Rok až rok a půl byl klid, takže Direktorium bylo
ukolébáno, stáhlo generála Hocha z Vendée a poslalo ho k armádě
na Sambře a Máse. Krátce nato se začalo říkat, že se v kraji opět
chopili zbraní, že v čele roajalistů stanuli další čtyři noví velitelé,
Prestier, d’Autichamp, Suzannette a Grignon. A Cadoudal nikdy
nesložil zbraně ani se nepoddal: díky němu Bretaň stále odmítala
uznat republikánskou vládu.
Už chvilku to vypadalo, že v sobě Barras hýčká nějakou myšlen-
ku. Jako všechny takové náhodné nápady, které zpočátku vypadají
nemožně, tahle potřebovala jistý čas, aby se zhmotnila do slov.
Barras občas přeběhl očima z hrdé dívčiny na dýku, kterou stále
držel v ruce, a z dýky na vikomtův list ležící na stole.
Dianu už mlčení unavilo.
„Požádala jsem vás o pomstu,“ řekla, „a vy jste mi neodpověděl.“
„Co tou pomstou míníte?“ zeptal se Barras.
„Chci smrt těch, kdo zabili mého bratra.“
„Řekněte nám jejich jména,“ opáčil Barras. „Máme stejný zájem
jako vy na tom, aby za své zločiny pykali. Jakmile je dostaneme, trest
na sebe nedá dlouho čekat.“
„Kdybych znala jejich jména,“ odvětila pohrdavě Diana, „nepřišla
bych za vámi. Zabila bych je sama.“
Barras na ni rychle pohlédl.
Klid, s jakým to vyslovila, jenom dokazoval, že jí skutečně pouze
neznalost zabránila ve vykonání pomsty.
„Dobrá,“ na to Barras, „hledejte tedy na svůj vrub, my budeme
hledat za sebe.“
„Proč mám hledat já?“ opáčila Diana. „Copak se mě to týká?
Copak já jsem vláda? Copak jsem policie? Mám snad já bdít nad

– 504 –
bezpečností občanů? Zatknou mého bratra, zavřou ho do vězení.
Vězení patří vládě, ta tedy odpovídá za mého bratra. Vniknou do
vězení, vězně odvlečou. To vláda se mi má zodpovídat! Protože jste
šéf vlády, přicházím za vámi a říkám vám: můj bratr, můj bratr, můj
bratr!“
„Slečno,“ odpověděl Barras, „žijeme v době plné zmatků, kde
i to nejbystřejší oko někdy špatně vidí, kde nejpevnější srdce sice
nezeslábne, ale pochybuje, kdy se ta nejmohutnější paže ohne nebo
roztřese.
Na východě a na jihu máme Jehúovy tovaryše, kteří vraždí, na
západě máme Vendéeské a Bretonce, kteří bojují.
Tři čtvrtiny Paříže konspirují, dvě třetiny obou našich komor
jsou proti nám, dva z našich kolegů nás zrazují, a vy po mně chcete,
aby v tomhle všeobecném zmatku ten mohutný organismus, který
bdí nad spásou republikánských zásad, co předělávají Evropu, stočil
najednou všechny své oči k jednomu jedinému bodu, na náměstí,
kde jste objevila bezdeché tělo svého bratra? To byste od nás vy-
žadovala příliš, slečno. Jsme obyčejní smrtelníci, nechtějte po nás
dílo hodné bohů. Milovala jste bratra?“
„Zbožňovala jsem ho.“
„Máte chuť ho pomstít?“
„Dala bych život za život jeho vraha.“
„A kdybych vám nabídl prostředek, jak toho vraha najít, přijala
byste ho, ať by byl jakýkoli?“
Diana na chvilku zaváhala.
Potom prudce přitakala:
„Ať by byl jakýkoli, přijala bych ho!“
„Dobrá, tak mě tedy poslouchejte,“ pokračoval Barras. „Pomozte
nám a my pomůžeme vám.“
„Co mám dělat?“
„Jste mladá, krásná, dokonce velmi krásná…“
„O to tu nejde,“ odsekla Diana a ani nesklopila oči.

– 505 –
 „Naopak, o to jde zejména,“ odporoval Barras. „V tom velkém
boji, jemuž se říká život, byla krása ženě dána ne jako pouhý dárek
nebes na potěšení očí milence či manžela, ale jako prostředek útoku
a obrany.
Jehúovi tovaryši nemají před Cadoudalem žádné tajemství; je
jejich skutečným vůdcem, neboť pracují pro něj. Zná jejich jména
od prvního do posledního.“
„No a?“ zeptala se Diana. „Co z toho plyne?“
„Je to prosté,“ opáčil Barras. „Odjeďte do Vendée nebo do Bre-
taně, přidejte se ke Cadoudalovi; vyhledejte ho, ať bude kdekoli,
a představte se mu jako ta, jíž skutečně jste: oběť oddanosti králov-
ské věci. Získejte si jeho důvěru, bude to pro vás snadné. Cadoudal
se do vás jistě zamiluje. S láskou vám poskytne i svoji důvěru. S vaší
rozhodností a vzpomínkou na bratra v srdci mu poskytnete jen to,
co mu budete chtít poskytnout.
Dozvíte se od něj jména mužů, po nichž se marně pídíme. Sdělíte
nám je, to je všechno, co od vás chceme, a vaše touha po pomstě
bude ukojena. Pakliže se to povede, nemusím vám jistě zdůrazňo-
vat, že vláda nebude nijak šetřit, pokud…“
Diana zvedla ruku.
„Pozor, pane! Ještě slovo a urazíte mě. Žádám čtyřiadvacet hodin
na rozmyšlenou.“
„Dám vám tolik času, kolik chcete, slečno,“ pravil Barras, „najdete
mě tady vždycky k vašim službám.“
„Zítra v devět hodin večer jsem zde,“ na to Diana.
A slečna de Fargas vzala svoji dýku z Barrasových rukou a bra-
trův list ze stolu, obojí zastrčila do živůtku, pozdravila Barrase
a odešla.
Nazítří ve stejnou hodinu ohlásili direktorovi slečnu Dianu de
Fargas.
Barras spěchal do růžového salonku, dívka už tam na něj čekala.
„Nuže, jak jste se rozhodla, má krásná Nemesis?“ otázal se.

– 506 –
 „Jsem rozhodnuta, pane,“ odvětila. „Jenže potřebuji, jak jistě
pochopíte, průvodní list, kterým bych se mohla vykázat republikán-
ským úřadům. V životě, který povedu, se může stát, že mě zatknou,
jak se zbraní v ruce bojuju proti Republice. Střílíte ženy i děti, je to
vyhlazovací válka, týká se to jenom Boha a vás. Můžou mě zatknout,
ale nechtěla bych, aby mě zastřelili dříve, než se pomstím.“
„Předvídal jsem takovou žádost, slečno. Zde máte nejen pas za-
ručující vám volný pohyb, ale i glejt, který v krajním případě donutí
vaše nepřátele, aby se změnili na přátele. Radím vám pouze, abyste
si oba tyto doklady pečlivě uschovala, a zejména ten druhý, aby vám
na ně šuani a Vendéeští nepřišli. Už nás unavuje, jak hydra občanské
války stále vystrkuje hlavu, a tak jsme před týdnem poslali rozkaz
generálu Hédouvillovi, aby nikoho nešetřil. V důsledku toho jsme
tam jako za krásných dnů Republiky, kdy Konvent vydával dekrety
o vítězství, poslali jednoho z našich zasloužilých katanů z Loiry,
který zná onen kraj. Jmenuje se François Goulin a cestuje s úplně
novou gilotinou. Gilotina je určena stejně šuanům, co se nechají
chytit, i našim generálům, když se nechají porazit. Občan Goulin
vede generálu Hédouvillovi posilu šesti tisíc mužů. Vendéeští a Bre-
tonci nemají strach ze střelby, táhnou kupředu s pokřikem: ‚Ať žije
král! Ať žije náboženství!‘ a zpívají přitom chvalozpěvy. Uvidíme,
jak budou pochodovat na gilotinu. Možná doženete těch šest tisíc
mužů a občana Goulina na cestě z Angers do Rennes.
Jestli se budete něčeho obávat, dejte se pod jejich ochranu
a cestujte s nimi až do Vendée, možná se tak dozvíte nějaké zprávy
o místě, kde se zdržuje Cadoudal, abyste se k němu mohla hned
připojit.“
„Dobrá,“ na to stručně Diana. „Děkuji vám.“
„Kdy odjíždíte?“ zeptal se Barras.
„Můj vůz a poštovní koně čekají u brány Lucemburského paláce.“
„Dovolte mi ještě jednu delikátní otázku, ale je mou povinností
vám ji položit.“

– 507 –
 „Ptejte se, pane.“
„Potřebujete peníze?“
„Mám šest tisíc franků ve zlatě v této pokladně, což je více než
dvacet tisíc franků v asignátech. Vidíte, že klidně mohu vést válku
na vlastní účet.“
Barras podal ruku slečně de Fargas, která si patrně toho dvor-
ného gesta nevšimla.
Vysekla mu bezchybnou poklonu a vyšla.
„Pěkně okouzlující zmije!“ utrousil Barras. „Nechtěl bych si ji
hřát na prsou!“

– 508 –
 XIX
Cestující

Jak řekla slečna de Fargas direktoru Barrasovi, u brány Lucembur-

ského paláce čekal vůz. Nastoupila do něj a řekla postilionovi:
„Do Orléansu!“
Postilion pobídl koně. Zvonečky se rozcinkaly a vůz vyjel z Paříže
Fontainebleauskou branou.
Protože Paříži hrozily potíže, byly její brány střeženy velmi pečli-
vě a četníci měli rozkaz podrobit co nejpřísnější prohlídce všechny,
co do Paříže vcházeli, i ty, co ji opouštěli.
Ti, kdo neměli na svém pasu buď podpis nového ministra po-
licie Sothina, nebo doporučení jednoho ze tří direktorů Barrase,
Rewbella či La Révellièra, museli vysvětlovat důvody, proč odjíždějí
z města, nebo se do něj chtějí dostat.
Slečnu de Fargas u brány zastavili jako kohokoli jiného. Nechali
ji vystoupit z vozu a musela jít do pracovny policejního komisaře,
který nedbaje na její mládí a krásu od ní vyžadoval pas se stejnou
přísností, jako by byla stará a ošklivá.
Slečna de Fargas vytáhla z tobolky žádaný doklad a podala ho
komisaři.
Ten četl nahlas:

Občanka Marie Rotrouová, poštmistrová ve Vitré Ille‑et‑Vilaine.

BARRAS v. r.

Pas byl v pořádku; komisař jí ho vrátil s úklonou, která patřila

spíše Barrasovu podpisu než pokorné poštmistrové, jež se pouze
lehce uklonila hlavou a opustila místnost. Ani si nevšimla, že jakýsi
krásný mladík mezi šestadvaceti a osmadvaceti lety, který právě

– 509 –
podával úředníkovi svůj pas, když vstoupila, s dvorností prozrazu-
jící urozeného muže svoji ruku stáhl a pustil krásnou cestovatelku
před sebe.
Přišel na řadu hned po ní. Úředník uchopil jeho pas s vážnou
pozorností přináležející jeho významné funkci a četl:

Občan Sébastien Argentan, výběrčí daní v Dinanu

(Côtes‑du‑Nord)

Jeho pas byl podepsán nejen Barrasem, ale i jeho dvěma kolegy.
Dalo se mu tedy vyčítat ještě méně než tomu slečny Rotrouové,
který podepsal jediný Barras.
Mladík si vzal zpět svůj doklad, s půvabným pozdravem se roz-
loučil s úředníkem a nasedl na poštovní herku mimochodníka, po-
bídl ji ke klusu, zatímco postilion, který měl jet před ním a připravit
mu koně, pobídl toho svého ke cvalu.
Celou noc jel výběrčí daní vedle uzavřeného poštovního vozu
a ani ho nenapadlo, že by v něm mohla sedět ta krásná osůbka, jíž
přepustil své místo u policejního komisaře.
Rozednilo se a jedno z okének vozu se otevřelo, aby se jím do-
vnitř dostalo trochu svěžího ranního vzduchu; hezká hlava, jíž se
ještě nepodařilo tak úplně setřást stopy spánku, zkoumala, jaké je
venku počasí. Mladík ke svému velkému údivu poznal poštmistro-
vou z Vitré cestující v této rozkošné kolesce.
Vzpomněl si, že pas krásné cestovatelky podepsal Barras. Tento
vpravdě prominentní podpis mnohé vysvětloval, hlavně šlo‑li o ženu.
Výběrčí daní zdvořile pozdravil poštmistrovou, která si připo-
mněla, že jeho tvář viděla včera, a půvabně mu pozdrav oplatila.
Jakkoli se cestujícímu ta mladá žena líbila, byl příliš dobře vy-
chovaný, než aby se přiblížil ke kolesce a oslovil ji. Pobídl koně ke
cvalu, jako by mu ten pozdrav stačil ke štěstí, a zmizel za prvním
ohybem cesty.

– 510 –
 Mladík předpokládal, že mladá žena, jejíž cíl cesty mu byl zná-
mý, neboť slyšel úředníka číst její doklad, se zastaví na snídani
v Étampes. Dorazil tam půlhodinku před ní.
Nechal si v hlavním lokále přinést obvyklou hospodskou snídani,
tedy dvě kotlety, půlku studeného kuřete, pár plátků šunky, ovoce
a šálek kávy.
Zrovna se pustil do kotlet, když před hostincem zastavila koleska
slečny Rotrouové, která tu rovněž měla přepřahat.
Dívka požádala o pokoj, prošla lokálem, pozdravila, když míjela
svého spolucestujícího, který povstal, jakmile ji uviděl, a zamířila
nahoru.
Pan d’Argentan byl rozhodnutý zpříjemnit si cestu co možná nej-
více a teď přemýšlel, jestli bude slečna Rotrouová snídat ve svém
pokoji, nebo přijde dolů do lokálu.
Za chvilku měl jasno. Komorná, která slečnu doprovázela, sešla
dolů, prostřela na stolek bílý ubrousek a rozložila příbor.
Střídmou snídani mladé cestující tvořila vejce, ovoce a šálek
čokolády. Přišla ke stolu právě ve chvíli, kdy pan d’Argentan dojídal.
Mladík s potěšením zkonstatoval, že byť byla dívka oděná skrom­
ně, přece jenom byla její elegance vybraná, takže v srdci hezké
poštmistrové zřejmě nezhasly úplně všechny jiskřičky koketerie.
Bezpochyby soudil, že ji dožene, když pobídne koně, neboť teď
prohlásil, že si potřebuje odpočinout, a požádal o pokoj.
Vrhl se na lůžko a spal dvě hodiny.
Během té doby slečna Rotrouová znovu nastoupila do vozu
a pokračovala v cestě. Nemusela odpočívat, v pohodlném kočárku
mohla spát celou noc.
Kolem páté hodiny před sebou uviděla zvonici v Orléansu a za-
slechla za sebou cval koní spolu s cinkáním rolniček, znamení toho,
že ji mladík opět dojel.
Oba mladí lidé už se znali.

– 511 –
 Pozdravili se jako staří známí a pan d’Argentan, domnívaje se, že
teď už si to může dovolit, se přiblížil k okénku a vyptával se dívky
po jejím zdraví.
Navzdory bledosti její pleti bylo vidět, že únavou příliš netrpí.
Blahopřál jí k tomu a přiznal, že ačkoli rád jezdí na koni, tento
způsob cestování mu neumožní ujet delší etapu.
Dodal, že jestli se mu naskytne příležitost zakoupit si vůz, rád by
pokračoval v cestě méně únavným způsobem.
Což znamenalo, že se vlastně oklikou zeptal slečny Rotrouové,
zda by jí bylo příjemné podělit se s ním o místo v kolesce a o ná-
klady cestovného.
Slečna Rotrouová neodpověděla na narážku, hovořila o krásném
počasí, o tom, že se bude muset pravděpodobně na jeden den zasta-
vit v Tours nebo v Angers. Na což mladík vůbec nezareagoval, jen
se v duchu zařekl, že zastaví tam, kde zastaví ona.
Po tomto rozhovoru a odmítnutí už nebylo vhodné, aby dál klusal
podél kolesky. Pan d’Argentan tedy pobídl koně ke cvalu, jenom
oznámil slečně Rotrouové, že jí objedná přepřahání v Orléansu.
Každá jiná žena než hrdá Diana de Fargas, každé jiné srdce než to
její obrněné trojí ocelovou slupkou, by si povšimla elegance, dvor-
nosti a krásy toho mladíka. Ale buď byla Diana odsouzena k necitel-
nosti, nebo potřebovalo její srdce ke vzplanutí láskou daleko silnější
otřes: nic z toho, co by přitáhlo zrak jiných žen, nepřitáhlo ten její.
Zcela ponořená do své nenávisti nemyslela na nic jiného než na
cíl cesty, i když se usmívala, tiskla pevně rukojeť dýky, jíž byl zabit
její bratr, jako by si vyčítala ten úsměv.
Podívala se na cestu, a když viděla, že je sama, kam až dohlédne,
vytáhla z kapsy poslední bratrův lístek a četla ho znovu a znovu,
jako netrpělivě, a přesto umíněně žvýkáme hořký kořen.
Potom upadla do polospánku, z něhož se vytrhla, až když koleska
zastavila k přepřahání.

– 512 –
 Rozhlédla se kolem sebe; koně byli připraveni, jak jí to pan d’Ar-
gentan slíbil. Ale když se po něm ptala, řekli jí, že už jel napřed.
Přepřahání trvalo pět minut.
Vydali se cestou do Blois.
Při prvním stoupání cesty si dívka všimla svého elegantního
průvodce, který jel před ní krokem, jako by na ni čekal. Ale byla‑li
v jeho chování jistá smělost, až dovolenost, byla tak omluvitelná,
že mu ji odpustila.
Slečna Rotrouová brzy jezdce dojela.
Tentokrát ho oslovila jako první a poděkovala mu za pozornost,
kterou jí prokázal.
„Děkuji své dobré hvězdě,“ opáčil mladík, „že mě přivedla ve stejnou
dobu k policejnímu komisaři a dovolila mi uvolnit vám místo, tak jsem
se alespoň z vašeho pasu dověděl, kam míříte. Náhodou jedu stejným
směrem, vy do Vitré, já šest nebo sedm mil od toho místa, tedy do
Dinanu. Pokud v tomto kraji nezůstanete, aspoň jsem měl to potěšení
seznámit se s mimořádně okouzlující ženou a tu čest doprovodit ji na
větší části její cesty. Pakliže však zůstanete a já budu žít pouhých pár
mil od vás, požádám vás o dovolení, abych vás směl vyhledat, kdykoli
mě náhoda přivede do Vitré, tedy samozřejmě v případě, že vám moje
společnost nebude nepříjemná. Povinnosti mě totiž nutí cestovat po
třech departementech Manche, Nord a Ille‑et‑Vilaine.“
„Nevím ještě, jak dlouho ve Vitré zůstanu,“ odvětila mladá žena
spíše půvabně než suše. „Jako odměnu za služby, které vládě prokázal
můj otec, jmenovali mě, jak jste viděl v mém pase, poštmistrovou ve
Vitré. Jenomže se nedomnívám, že bych sama trvala na tomto místě.
Revoluce mě ale připravila o prostředky a já jsem byla nucena využít
této přízně vlády. Mohu však to místo prodat, pronajmout nebo z něj
užívat rentu, nemusím ho zastávat sama.“
D’Argentan se na koni uklonil, jako by mu toto důvěrné sdělení
stačilo a byl za ně vděčen osobě, která mu vlastně žádným vysvět-
lováním nebyla povinna.

– 513 –
 Byl to jakýsi úvod, který umožňoval konverzaci pouštět se na
veškerá neutrální území, jež se místy dotýkají terénu vyhrazeného
pouze srdci, ale nemusí na ně vůbec vkročit.
O čem by si tak mohli povídat, když ona jede do Vitré a on do
Dinanu, když ne o šuanském hnutí, které přivádí do zoufalství tři či
čtyři departementy tvořící jednu část staré Bretaně?
Slečna Rotrouová vyjádřila velké obavy, aby nepadla do rukou
těch, které nazývala loupežníky.
D’Argentan však její obavy nesdílel, naopak zvolal, že by byl
nejšťastnějším člověkem na světě, kdyby se takové neštěstí jeho
družce přihodilo, protože kdysi studoval v Rennes s Cadoudalem
a měl by teď příležitost poznat, zda je slavný vůdce šuanů stále tak
věrný přátelům, jak se o něm tvrdí.
Slečna Rotrouová se zasnila a přestala si povídat. Za okamžik
unaveně povzdechla a řekla:
„Rozhodně jsem unavenější, než jsem se domnívala. Myslím, že
se zastavím aspoň na jednu noc v Angers.“

– 514 –
 XX
Není pro ni tak dobrým společníkem,
aby ho neopustila

Pan d’Argentan byl patrně dvojnásob uspokojený, když se dověděl,

že se slečna Rotrouová zastaví v Angers. Urazit takovým způso-
bem a bez odpočinku cestu z Paříže do Angers vyžadovalo značnou
schopnost a zvyk trávit hodiny v sedle. Rozhodl se tedy, že také za-
staví v Angers; zaprvé si odpočine a zadruhé utuží známost, kterou
si s krásnou spolucestující začal.
Pan d’Argentan měl navzdory dokladům, jež mu přisuzovaly
provinční bydliště, elegantní způsoby a mluvu, které na míli daleko
prozrazovaly nejenom Pařížana, ale navíc Pařížana z aristokratic-
kého prostředí.
O to silnější byl jeho údiv, když slečna Rotrouová, která byla ještě
navíc – přitěžující okolnost – pod Barrasovou ochranou, po prvních
slovech, co si s ní vyměnil, nehodlala dát jejich stykům důvěrnější
ráz a prohlubovat známost.
Jak jsme viděli, slečna de Fargas sice slušně a zdvořile přijímala
dvorné úsluhy spolucestujícího kavalíra, ale nedovolila mu, aby jen
položil podrážku své boty na stupátko její kolesky, kam se doufal
vecpat celý.
Jedna noc strávená v Angers mu zaprvé mohla posloužit k od-
počinku a navíc se mohl konečně více sblížit s dosud nedobytnou
poštmistrovou.
Do Angers dorazili k páté hodině odpoledne.
Asi míli před cílem se jezdec přiblížil ke kolesce a uklonil se až
k hrušce sedla:

– 515 –
 „Bylo by příliš troufalé, slečno, zeptat se vás, jestli máte hlad?“
otázal se.
Diana, které bylo až příliš jasné, kam její společník míří, pohnula
rty, jako by se chtěla pousmát.
„Ano, pane, bylo by to troufalé,“ odvětila.
„Můžu vědět proč?“
„To vám ráda sdělím. Protože sotva vám odpovím, že mám hlad,
požádáte mě o dovolení, abyste mi mohl objednat večeři. Když vám
to dovolím, zeptáte se, jestli můžete povečeřet u stejného stolu jako
já. Takže mě vlastně zvete na večeři, a jistě uznáte, že je to troufa-
lost.“
„Používáte věru strašlivou logiku, slečno,“ opáčil pan d’Argentan,
„a musím přiznat, že se příliš nepřizpůsobujete době, v níž žijeme.“
„To proto, že jenom málo žen je v podobné situaci jako já. Jak
jistě vidíte, pane, jsem v černém.“
„Nosíte smutek za manžela, madam? Ve vašem pase však stojí,
že jste dívka, nikoli vdova.“
„Jsem dívka, pane, jestli se ovšem dá nazvat dívčím životem pět
let samoty a neštěstí. Můj poslední příbuzný a jediný přítel právě
zemřel. Buďte klidný, pane, neztratil jste po odjezdu z Paříže nic
ze svého svůdnického kouzla. Ale já mám srdce tak smutné, že
nedokážu ocenit vybrané způsoby a příjemné chování svého okolí
a nevnímám ani své mládí. Necítím nic kromě bolesti a smutku.
A teď vám můžu sdělit, že mám takový hlad, jaký může mít žena,
která pije své slzy a žije vzpomínkami místo nadějemi. Povečeřím
jako obvykle, pane, ve stejné místnosti jako vy a ujišťuji vás, že za
každých jiných okolností bych velmi ráda seděla při večeři u jed-
noho stolu s vámi, i kdyby to mělo být z pouhé vděčnosti za to, jak
se o mne během cesty staráte.“
Mladík se přiblížil ke kočáru co nejvíc, jak to dokázal kůň v klusu.
„Madam,“ oslovil dívku, „po takové zpovědi mi zbývá říct vám
jediné: ucítíte‑li ve své samotě potřebu opřít se o přítele, ten přítel

– 516 –
je tu, a byť jde jenom o spolucestujícího, ručím vám za to, že je
stejně dobrý jako každý jiný.“
Pobídl koně ke cvalu, aby včas, jak to nabídl své krásné spolu-
cestující, objednal dvě večeře.
Vzhledem k tomu, že příjezd slečny Rotrouové spadal zrovna do
doby, kdy v lokále večeřeli místní hosté, řekl pan d’Argentan taktně
hostinskému, že slečna povečeří ve svém pokoji.
U společného stolu, kde večeřeli místní, se nemluvilo o ničem
jiném než o šesti tisících mužích, které poslalo Direktorium, aby
přivedlo Cadoudala k rozumu.
Cadoudal už čtrnáct dní podnikal se svými pěti nebo šesti sty
muži stále troufalejší kousky, jichž se neodvážili ani nejdobrodruž-
nější generálové ve Vendée a v Bretani při nejurputnějších bojích
této dvojí války.
Výběrčí z Dinanu pan d’Argentan se velmi naléhavě vyptával,
kudy táhne to malé vojsko.
Odpověděli mu, že v tomto ohledu moc přesných informací ne-
mají. Muž, který se tu objevil a patrně velel koloně, ačkoli neměl
žádné vojenské distinkce, řekl v hotelu, že záleží na informacích, co
dostanou v městečku Châteaubriant, jakou cestou půjdou. Kolona
se však zanoří do Morbihanu, nebo půjde podél pahorků v Maine,
aby se setkala s mužem, jehož hodlá porazit.
Po večeři vzkázal pan d’Argentan slečně Rotrouové, jestli by ho
laskavě nepřijala, že má pro ni podle vlastního soudu velmi důležité
sdělení.
Slečna odpověděla, že ho s radostí přijme.
Pět minut nato vcházel pan d’Argentan do pokoje slečny Rotrou-
ové, která ho přijala, sedíc u otevřeného okna.
Slečna Rotrouová pobídla návštěvníka, aby usedl do křesla.
Pan d’Argentan poděkoval pokynem hlavu a spokojil se s tím, že
se o křeslo pouze opíral.

– 517 –
 „Abyste si nemyslela, slečno, že jsem si hledal záminku, abych
vás mohl co nejdříve znovu spatřit, řeknu vám hned, co mě k vám
přivádí, abych neplýtval vaším časem. Nevím, jestli máte, nebo
nemáte dobrý důvod setkat se sto mil od Paříže s těmi podivnými
vládními agenty, kteří se stávají stále tyranštějšími, čím více se vzda-
lují od centra moci. Vím však jedno: musíme projít celou kolonou
republikánského vojska, které vede jeden z těch nešťastníků, jehož
posláním je usekávat hlavy pro vládu. Zdá se, že smrt zastřelením
jim pro šuany připadá příliš vznešená, hodlají tedy opět zavést na
bretaňské půdě gilotinu.
V Châteaubriantu, což je odtud asi pět nebo šest mil, si kolona
musí vybrat, jestli potáhne přímo k moři, nebo mezi Côtes‑du‑Nord
a Morbihan. Máte nějaký důvod obávat se jich? V tom případě, ať
se dáte jakoukoli cestou, při níž budete na dohled republikánské
koloně od první do poslední řady, zůstanu s vámi. Jestli se jich však
nemusíte obávat, doufám, že chápete moje slova přesně tak, jak
je míním, budu k vám upřímný: nepociťuju příliš velké sympatie
k trojbarevným kokardám, zvláštním vyslancům a gilotinám, a tak
bych se koloně raději vyhnul a vydal se do Dinanu cestou, na níž
kolonu nepotkám.“
„Začnu tím, že vám z celého srdce poděkuji, pane,“ odvětila slečna
Rotrouová, „a ujistím vás svou vděčností. Já nemířím do Dinanu, ale
do Vitré. Pokud kolona potáhne cestou na Rennes, tedy na Dinan,
nemusím se obávat, že se s ní setkám. A jestli naopak potáhne smě-
rem na Vitré, klidně budu pokračovat svou cestou. Ani já necítím,
stejně jako vy, přílišné sympatie k těm trojbarevným kokardám,
zvláštním vyslancům a gilotinám, ale nemám důvody se jich obávat.
Řeknu ještě víc: byla jsem upozorněna na pochod tohoto vojska
i na to, co s sebou veze, a vzhledem k tomu, že táhne částí Bretaně
okupovanou Cadoudalem, mám se v případě potřeby uchýlit pod
její ochranu. Všechno tedy záleží na tom, jak se rozhodne velitel
kolony v Châteaubriantu. Pokud bude pokračovat po cestě na Vitré,

– 518 –
jenom nerada se s vámi rozloučím na rozcestí; jestli však potáhne
cestou na Rennes a vaše antipatie půjdou tak daleko, že se s nimi
nebudete chtít setkat, potom se budu těšit z vaší společnosti celou
cestu až do Vitré.“
Způsob, jakým to panu d’Argentan sdělila, už mu neumožňoval
zůstat v dívčině pokoji déle.
Odporoučel se, zatímco se slečna Rotrouová zvedala ze židle.
Nazítří v šest hodin ráno oba vyrazili. Na druhé stanici, tedy
v Châteaubriantu, se dověděli, že kolona před hodinou odtáhla po
cestě do Vitré.
Oba cestovatelé se museli rozdělit. Pan d’Argentan se naposledy
přiblížil ke slečně Rotrouové, znovu zopakoval, že je jí k službám,
kdykoli si bude přát, a dojatým hlasem se rozloučil.
Slečna Rotrouová k elegantnímu mladíkovi zvedla oči: byla příliš
ženou, nadto ženou z vysoké společnosti, aby nepocítila vděčnost
k jeho uctivému chování. Dala mu ruku k políbení.
Pan d’Argentan nasedl na koně, řekl postilionovi, jedoucímu
vpředu: „Cestou na Rennes!“, zatímco vůz slečny Rotrouové na
pokyn stejně klidný jako obvykle pokračoval po cestě do Vitré.

– 519 –
 XXI
Občan François Goulin

Slečna Rotrouová, či spíše Diana de Fargas se cestou z Château­

briantu ponořila do snění. Ve stavu, v němž se nacházelo její srdce,
byla, nebo se aspoň domnívala, že je, naprosto necitelná vůči všem
něžným citům a zejména vůči lásce. Ale krása, elegance a dvornost
budou vždycky působit na všechny ženy a dokážou je přimět ne‑li
k lásce, tedy aspoň ke snění.
Slečna de Fargas snila o svém společníku z cesty a poprvé
pocí­tila lehké podezření: tázala se v duchu, jak je možné, že muž
tak dobře chráněný trojím podpisem Barrasovým, Rewbellovým
a La Ré­­vellière‑Lépeauxovým může projevovat nepřekonatelný
odpor k vládním agentům, již ho přece zahrnují takovou důvěrou.
Zapomínala, že ona sama necítí pražádné sympatie k revoluční
vládě, a přitom cestuje pod její přímou ochranou. Pan d’Argentan
patřil podle všech známek k aristokracii, a bylo tedy možné, že jej
chránili úředníci republiky, stejně jako ji, a že se za to styděl, stejně
jako ona.
Potom si Diana všimla, že pan d’Argentan, když sesedal z koně,
pokaždé s sebou odnášel zavazadlo, jehož váha byla ve značném
rozporu s jeho rozměry.
Silný a zdatný mladík bral vždycky zavazadlo jednou rukou a po-
hrával si s ním, jako by obsahovalo jenom jeho svršky, aby se vyhnul
jakémukoli podezření. Bylo však zjevné, že tíží jeho ruku mnohem
více, než chtěl dát najevo.
Byly v zavazadle snad peníze? V tom případě to byl podivný
výběrčí, když odvážel peníze z Paříže do Vitré, místo aby je posílal
z Vitré do Paříže.

– 520 –
 Navíc si slečna de Fargas, která si příliš všímala rozdílnosti so-
ciálního postavení, nemohla nevšimnout, že obyčejný úředníček
ze zastrčeného francouzského kantonu jezdí na koni jako anglický
gentleman a jeho dvorné vyjadřování je na míli cítit šlechticem, což
bylo o to nápadnější v těch dobách hrubosti, s níž se každý snažil
přizpůsobovat vládnoucí moci.
Ptala se v duchu, aniž však do toho vyptávání dávala své srdce,
kdo by mohl ve skutečnosti být ten neznámý a z jakého důvodu
cestuje s pasem, který mu jistě nepatří.
Za zmínku stojí, že když pan d’Argentan opouštěl Dianu de Far-
gas, kladl si ohledně své krásné spolucestující stejné otázky.
Diana dojela na výšinu rozkládající se kousek před přepřahací
stanicí v La Guerche a z vrcholku mohla vidět cestu několik mil
před sebou. Zachvěla se při pohledu na hlavně pušek blýskající se
ve slunečním světle. Cesta tak vypadala jako obrovitá řeka rozta-
veného kovu.
To pochodovala republikánská kolona, jejíž čelo už bylo
v La Guerche, a zbytek kolony ještě o půl míle dál.
V této době plné zmatků byla každá událost důležitá, a protože
Diana své průvodce dobře platila, zeptal se jí postilion, zda má zpo-
malit a zařadit se až na konec kolony, nebo jestli má dojet obvyklým
tempem až do La Guerche.
Slečna de Fargas přikázala kočímu, aby nezpomaloval.
Postilion poslechl Dianin příkaz, pobídl koně a kočárek se rozjel
tím pěkným tempem, které díky poštovním čtvernožcům může
dosáhnout rychlosti až dvě míle v hodině.
Z toho vyplývá, že slečna de Fargas zakrátko dorazila k branám
La Guerche, a když říkáme k branám, máme tím na mysli vjezd do
ulice vedoucí na cestu z Châteaubriantu.
U brány byl nával.
Obrovitý stroj tažený dvanácti koňmi a umístěný na jakési plošině
příliš široké, než aby mohla bez obtíží projet ulicí, blokoval průjezd.

– 521 –
 Kočárek se zastavil, a jelikož slečna de Fargas neznala důvod
toho zastavení, vystrčila hlavu z okénka a zeptala se:
„Co se děje, kočí?“
„Naše ulice nejsou dost široké pro dopravu takových strojů, občan-
ko. Bude třeba odstranit patník, aby mohla mašina pana Guillotina
vjet do La Guerche.“
A skutečně: protože se vládní komisař se zvláštním pověřením
pan François Goulin rozhodl cestovat i se svým vybavením, stalo
se, že jeho gilotina zkrátka nemohla projet ulicí, nejspíše kvůli té
pohyblivé plošině, na níž se tyčila.
Diana se podívala na tu ohavnou věc, co tarasila cestu, poznala
popravčí stroj, který dosud nikdy nespatřila, a rychle schovala hla-
vu s výkřikem:
„Ach, to je hrůza!“
„Hrůza? Jaká hrůza?“ ozval se hlas v davu. „Rád bych viděl tu
aristokratku, která tady mluví s tak malou úctou o nástroji, jehož
vynalezení znamenalo pro lidskou civilizaci totéž, co vynález pluhu!“
„To jsem já, pane,“ řekla slečna de Fargas, „a byla bych vám velmi
zavázána, kdybyste něco urychleně podnikl, abych mohla se svým
povozem vjet do La Guerche. Moc totiž spěchám.“
„Aha, tak ty spěcháš!“ řekl hubený drobný mužík oblečený do
hnusné jakobínské kazajky zvané carmagnola, která už se rok či dva
nenosila, a zbledl zlostí. „Ty tedy spěcháš! Takže hezky vystoupíš
z toho svého kočárku, aristokratko, a půjdeš pěšky, jestli tě ovšem
vůbec necháme projít.“
Diana rozhrnula záclonky a ukázala svůj krásný obličej.
„Nemám náhodou co do činění s občanem Françoisem Gouli-
nem?“ zeptala se výsměšným tónem.
„Myslím, že se mi posmíváš,“ zvolal mužík a vrhl se ke kočárku,
strhávaje si přitom z hlavy červenou čapku, která už se také dlouho
nenosila, ale občan François Goulin si slíbil, že tuto módu na ven-

– 522 –
kově opět zavede. „No ano, jsem to já. Copak bys občanu Goulinovi
ráda řekla?“
A natáhl k ní ruku, jako by se chtěl dotknout jejího límce.
Diana prudce uhnula, až se octla na druhé straně kočárku.
„Tak zaprvé, občane Gouline, pokud se mě chcete dotýkat, což
považuji za naprosto zbytečné, vezměte si rukavice. Nesnáším špi-
navé ruce.“
Občan Goulin přivolal čtyři muže, bezpochyby jim chtěl dát roz-
kaz, aby se zmocnili krásné cestovatelky. Diana však mezitím vytáhla
z tajné přihrádky své tobolky zvláštní Barrasův průvodní list.
„Promiňte, občane,“ oslovila ho stále stejně sarkasticky, „umíte
číst?“
Goulin zařval vzteky.
„Ach ano,“ utrousila jenom. „Tak dobrá, v tom případě tedy čtěte.
Ale dávejte si pozor, abyste mi ten doklad příliš nepomačkal, ještě
mi může být užitečný, budu‑li čas od času potkávat takové hlupáky,
jako jste vy.“
A podala doklad občanu Françoisi Goulinovi.
Stály v něm tři řádky:

Jménem Direktoria přikazuje se občanským a vojenským úřa‑

dům poskytovat slečně Rotrouové ochranu při plnění jejího
poslání, a pakliže o to požádá, pomoci jí. Kdo tento příkaz
nevyplní, bude odvolán z funkce.
BARRAS

Občan François Goulin četl jednou a podruhé tento průvodní list

slečny Diany de Fargas.
Potom jako medvěd, jejž jeho pán s holí v ruce donutí, aby se
uklonil, pronesl:
„Podivná doba, kdy ženy v saténových šatech a v kolesce mohou
dávat příkazy občanům, nositelům symbolů republikánství a rov-

– 523 –
nosti. Protože jsme zřejmě jenom vyměnili krále a vy máte glejt od
krále Barrase, pokračujte v cestě, občanko. Já ale nezapomenu vaše
jméno, a jestli mi ještě někdy padnete do rukou…“
„Kočí, podívejte se, zda je cesta volná,“ řekla slečna de Fargas
svým obvyklým tónem. „S tímhle pánem už si nemám co povídat.“
Cesta ještě uvolněná nebyla, ale když ucpané místo kočárek
objel, mohl pokračovat v cestě.
Slečna de Fargas dorazila k poštovní stanici s obtížemi, ulice byly
přecpané republikány.
Musela se zastavit. Nevzala sousto do úst od odjezdu z Château­
briantu, a chtěla‑li dnešní noci spát ve Vitré, musela si odpočinout
v La Guerche.
Objednala si pokoj a jídlo si nechala odnést tam.
Sotva spolkla první sousto, přišli jí oznámit, že plukovník velící
koloně žádá o dovolení nabídnout jí své služby.
Odpověděla, že nemá tu čest znát plukovníka, a jestliže nemá nic
důležitého, co by jí chtěl sdělit, prosí ho, aby ji omluvil, že návštěvy
nepřijímá.
Plukovník naléhal, tvrdil, že považuje za svoji povinnost upozor-
nit ji na jednu věc, která je známa pouze jemu a pro ni by mohla být
poměrně důležitá.
Slečna de Fargas tedy pokynula, že návštěvníka přijme. Ohlásili
plukovníka Hulota.

– 524 –
 XXII
Plukovník Hulot

Plukovník Hulot byl muž mezi osmatřiceti a čtyřiceti lety. Deset let
sloužil jako voják v královském vojsku, a nestal se ani kaprálem. Ve
chvíli, kdy byla prohlášena Republika, udatně si vydobyl prýmky
svým mečem.
Dověděl se, k jaké vádě došlo u brány města mezi občanem
Françoisem Goulinem a slečnou Rotrouovou.
„Občanko,“ pravil, vstupuje do pokoje, „dověděl jsem se, co se
přihodilo mezi vámi a naším komisařem z Direktoria; nemusím
vám snad říkat, že my, staří vojáci, nemáme zrovna v lásce tyhle
vztyčovače gilotiny, kteří táhnou s vojskem a sekají hlavy, jako by
prach a olovo, železo a oheň nebyly dostatečnou pastvou pro smrt.
Řekli mi, že jste se zastavila v hostinci u poštovní stanice, přišel
jsem k vám s jediným úmyslem, totiž abych vám poblahopřál ke
způsobu, jakým jste s občanem Goulinem zacházela. Když se muži
chvějí strachem před takovými darebáky, musí jim ženy ukázat, jak
jednat s podobnými vyvrheli lidské společnosti, co nejsou hodni ani
toho, aby je ústa jako vaše nazvala holotou. Potřebujete plukovníka
Hulota, občanko? Pakliže ano, je vám k službám.“
„Díky, plukovníku,“ odvětila Diana. „Pokud bych se měla něčeho
bát nebo o něco žádat, ráda bych přijala vaši nabídku se stejnou
upřímností, s jakou jste mi ji učinil. Jedu do Vitré, které je cílem mé
cesty, a protože už mi zbývá urazit jenom jednu etapu, snad se mi
nestane nic horšího než doposud.“
„Ohó!“ zvolal plukovník Hulot. „Vím, že odtud do Vitré je pouhých
pět mil, ale také je mi známo, že cesta vede úzkou stezkou lemova-
nou po obou stranách hustým křovím hlodášů a kručiny, to místo
je tudíž jako stvořené pro úkryt pánů šuanů. Jsem přesvědčen, že

– 525 –
byť je nás úctyhodné množství, přepadnou nás, ještě než dorazíme
do Vitré. Jestli vás občan Barras skutečně tak vřele doporučuje, jak
mi řekli, pak jste velmi významná osoba. A osoba pod Barrasovou
ochranou se musí bát, aby nepadla do rukou páně Cadoudalových:
ten člověk nemá k Direktoriu zrovna vřelé vztahy.
Kromě toho jsem byl osobně uvědomen oficiálním listem jako
velitel kolony, uprostřed níž se zrovna nacházíte, že občanka jmé-
nem slečna Rotrouová by možná ráda cestovala pod ochranou
našich bodáků. Cituji formulaci z dopisu, neboť v tomto případě
by potěšení bylo na mé straně.“
„Jsem skutečně slečna Rotrouová, pane. A jsem vděčná panu
Barrasovi, že na mě tak pamatuje. Opakuji vám však, že jsem uči-
nila veškerá bezpečnostní opatření a mám i určitá doporučení na
velitele šuanů, takže nemyslím, že by mi něco hrozilo. Jsem vám ale
přesto vděčná za vaši starost, plukovníku, a hlavně jsem šťastná,
že sdílíte mé názory na toho mizeru, kterého vám přidělili jako
společníka na cesty.“
„Naštěstí jsme klidní, co se jeho osoby týče,“ poznamenal plu-
kovník Hulot. „Republika už není taková, jako v dobách Saint‑Justo-
vých a Lebonových, čehož upřímně lituju, to přiznávám. Tito muži
byli odvážní, vystavovali se stejným nebezpečím jako my, bojovali
s námi, zůstávali na bitevním poli i s rizikem, že budou zabiti, měli
tedy právo udělat krátký proces s těmi, kdo z bitvy uprchli. Vojáci
je nemilovali, ale respektovali je, a když tito muži vztáhli ruku po
něčí hlavě, chápali, že nikdo nemá právo chránit tuto hlavu před
pomstou Republiky. Ale takový François Goulin, který uteče i s tou
svou gilotinou, jakmile zaslechne první výstřel z pušky? Ani jediný
z těch šesti tisíc mužů, kterým velím, mu nedovolí, aby se prstem
dotkl hlavy některého z našich důstojníků.“
Krásné cestovatelce právě přišli oznámit, že koně jsou zapřažení.
„Občanko,“ řekl plukovník, „je mou povinností prozkoumat cestu,
po níž se kolona vydá na pochod. Mám s sebou malý oddíl jezdectva

– 526 –
skládající se ze tří set husarů a dvou set myslivců, pošlu je nikoli
kvůli vám, ale kvůli nám po cestě, po níž pojedete. Pokud budete
potřebovat pomoc velícího důstojníka, obraťte se na něj. Když ho
požádáte, doprovodí vás až do Vitré.“
„Děkuji vám, pane,“ odvětila slečna de Fargas a podala starému
vojáku ruku, „ale vyčítala bych si, kdybych utrácela vzácný čas
obránců Republiky kvůli tak obyčejnému a nevýznamnému životu,
jako je můj.“
Při těch slovech Diana sestoupila následována plukovníkem, kte-
rý jí dvorně pomohl nastoupit do kočárku. Postilion čekal na koni.
„Do Vitré!“ přikázala Diana.
Postilion vyrazil.
Vojáci se před Dianiným vozem rozestupovali, jako by mezi nimi
nebyl jediný, kdo by nevěděl, jak se chovala k Françoisi Goulinovi.
Zasypávali ji komplimenty, pravda trochu drsnými, ale upřímnými.
Na odjezdu ještě zaslechla plukovníka, jak křičí:
„Na koně, myslivci, na koně, husaři!“
A ze tří či čtyř rozličných míst slyšela trubku dávající signál
k nasedání na koně.
Když dorazili na druhý konec La Guerche asi padesát kroků od
města, zastavil postilion vůz. Dělal, jako by něco opravoval na po-
stroji, a přiblížil se ke dvířkům:
„Nemá občanka co dělat s nimi?“ otázal se.
„S nimi?“ opakovala udiveně Diana.
Postilion mrkl.
„No ano, s nimi!“
„Koho tím míníte?“
„Přece přátele! Jsou tady, napravo i nalevo od cesty.“
A napodobil volání sýčka.
„Ne,“ odpověděla Diana. „Jen pokračujte v cestě. V případě, že
bych měla vystoupit, zastavte.“

– 527 –
 „Dobrá,“ na to postilion a zase nasedl na koně, mumlaje si pro
sebe. „Však mě brzy zastavíte sama, děvenko!“
Byli na vrcholku sestupu, klesání bylo mírné, trvalo asi půl míle.
Po obou stranách cesty se zvedal prudký svah hustě porostlý hlodá-
ši, kručinou a zakrslými doubky. Na několika místech byly porosty
tak husté, že se v nich mohlo schovat i více mužů.
Postilion pobídl koně k jejich obvyklému tempu a sjížděl ze
svahu, prozpěvuje si přitom starou bretonskou píseň v dialektu
Karnacku.
Občas zvedl hlas, jako by v písni byla jakási doporučení a jako
by ta doporučení adresoval lidem vyskytujícím se dost blízko, aby
ho mohli slyšet.
Diana už pochopila, že je obklopena šuany, a bedlivě pozorovala
okolí. Nepronesla ani slovo. Postilion mohl být také špion, kterého
k ní nasadil Goulin. Nezapomínala na jeho varování, co by s ní udě-
lal, kdyby mu padla do rukou.
Ve chvíli, kdy dorazili dolů, kde úzká pěšina příčně přetínala
hlavní cestu, vyskočil z lesa muž a zastavil vůz. Když viděl, že v něm
sedí samotná žena, smekl a klobouk držel v ruce.
Postilion se při zahlédnutí jezdce naklonil na koni dozadu, aby
se přiblížil k Dianě, a řekl jí potichu:
„Nemějte strach, to je generál Kulatá hlava.“
„Madam,“ oslovil jezdec velmi zdvořile Dianu, „myslím, že přijíž-
díte z La Guerche a patrně i z Châteaubriantu.“
„Ano, pane,“ odvětila Diana a zvědavě se opřela loktem o okraj
kolesky. Nedávala najevo žádný strach, i když viděla, že příčná cesta
je obsazena asi padesáti jezdci.
„Shodovalo by se s vašimi politickými názory či sociálním cí-
těním, kdybyste mi podala nějaké informace o síle republikánské
kolony, kterou jste předjela?“
„Dokonale se to shoduje s mým sociálním cítěním i politickými
názory,“ usmála se Diana. „Kolona má šest tisíc mužů, kteří se vra-

– 528 –
cejí z věznic z Anglie a z Holandska. Velí jim statečný muž jménem
plukovník Hulot. Je s nimi však i odporná mašina, jíž říkají gilotina.
Při vjezdu do města jsem se dostala do hádky s jakýmsi Frangoisem
Goulinem, který mi slíbil, že mě se svým nástrojem seznámí, jestli
mu ještě jednou padnu do rukou. Tahle hádka mě učinila mezi vo-
jáky tak populární, že se chtěl plukovník Hulot se mnou za každou
cenu seznámit a dát mi doprovod až do Vitré, abych cestou náhodou
nenarazila na šuany. Protože jsem však odjela z Paříže s jediným
přáním narazit právě na ně, odmítla jsem doprovod a přikázala
postilionovi, aby jel kupředu. Teď jsem tedy zde a velmi mě těší,
generále Cadoudale, že vás poznávám. Obdivuji vás pro vaši odva-
hu a charakter. Co se mého doprovodu týče, asi teď opustil město.
Je to tři sta myslivců a dvě stě husarů. Zabijte co nejméně těchto
odvážných mužů, a uděláte mi radost.“
„Neskrývám, madam,“ odvětil Cadoudal, „že dojde k boji mezi
mými muži a tím oddílem. Chcete pokračovat v cestě do Vitré, kam
se vydám po skončení boje? Rád bych věděl, co vás k nám přivádí.“
„Důkazem toho, že jedu přímo za vámi, je, že bych ráda zůstala
s vámi a zúčastnila se boje,“ odvětila Diana. „Přišla jsem k vám,
abych vstoupila do vaší armády, takže tím bych se začala učit.“
Cadoudal se podíval na blížící se jezdecký oddíl a obrátil se na
postiliona:
„Zajeď s madam na takové místo, kde jí nebude hrozit žádné
nebezpečí. A jestli budeme náhodou poraženi, vysvětli modrým, že
to já jsem jí k jejímu velkému zklamání zakázal pokračovat v cestě.“
Potom pozdravil Dianu:
„Madam,“ řekl, „modlete se za dobrou věc. Já se jdu za ni bít.“
A vrhl se na pěšinu, aby se přidal ke svým mužům, kteří čekali
v záloze.

– 529 –
 XXIII
Boj

Cadoudal si vyměnil několik slov se svými druhy a čtyři z nich, kteří

neměli koně a předávali jeho rozkazy vojákům schovaným ve vře-
su a hustém křovinatém porostu, okamžitě zmizeli, prodírajíce se
houštinami až ke dvěma obrovitým dubům s mohutným větvovím
a hustými listy zastiňujícími slunce.
Tyto dva duby rostly na druhém konci jakési ulice, kterou tvořila
cesta zaříznutá mezi dva svahy.
Dorazili na místo a stále byli připraveni vykonat jakýkoli manévr,
o němž zatím neměl ponětí nikdo, kdo nebyl obeznámen s generá-
lovým tajným plánem bitvy.
Dianin vůz byl odstaven z prostředka cesty na pěšinku, ona sama
vystoupila asi třicet kroků od vozu na vyvýšeninu porostlou nevy-
sokými stromy, mezi nimiž mohla nepozorována všechno sledovat.
Myslivci a husaři kráčeli opatrně kupředu, před nimi s nejvyšší
opatrností postupoval předvoj deseti mužů.
Když poslední vyšli z města, ozval se výstřel z pušky a jeden
z mužů předvoje padl.
To byl signál. Okamžitě vzplála střelba na obou hřebenech rok-
le tvořících cestu. Modří marně hledali nepřítele, co na ně udeřil.
Viděli oheň, kouř, cítili rány, ale nemohli rozeznat ani zbraň, ani
muže, který ji nesl. Zanedlouho zavládl v jejich řadách zmatek, vidě-
li, že jsou odsouzeni čelit tomuto neviditelnému nebezpečí. Každý
se snažil nikoli smrt přijmout, ale sám ji rozdávat. Jedni ustoupili
stejnou cestou, kudy přišli, druzí pobídli koně a pokoušeli se vyjet
na svah; ale ve chvíli, kdy se jejich poprsí objevilo nad krajem svahu,
dostali zblízka ránu přímo do prsou, skáceli se nazpět a strhli s se-
bou i koně, jako ty amazonky na Rubensově bitvě u Thermodonu.

– 530 –
 Další, a těch bylo nejvíc, se stále tlačili dopředu ve snaze překo-
nat léčku a prodrat se ven z pasti, do níž upadli. Ale Cadoudal, který
patrně tento moment předvídal a čekal na něj, pobídl koně a v čele
svých čtyřiceti mužů se jim vrhl naproti.
Bitva byla svedena v délce jednoho kilometru.
Ti, kdo se chtěli vrátit, našli cestu zatarasenou šuany, kteří na
ně skoro z bezprostřední blízkosti stříleli z pušek a donutili je
couvnout.
Ti, co chtěli stále ještě vyjet na svah, se na jeho vrcholku setkali
se smrtí, padli zpět i se svými koňmi, a zatarasili tak cestu.
A ti, co se vrhli dopředu, narazili na Cadoudala a jeho muže.
Po několika minutách boje to vypadalo, že Cadoudalovi muži
ustupují.
Větší část jízdy modrých se pustila do jejich pronásledování;
ale sotva poslední šuan projel kolem dvou dubů hlídaných čtyřmi
muži, pověsili se ti muži vší vahou na dva obří stromy, které před-
tím podťali sekerou u samého kořene. Stromy se nakláněly k sobě,
jejich větve se proplétaly, až nakonec padly s velkým hřmotem na
cestu a uzavřely ji jako nepřekročitelná barikáda. Republikáni pro-
následovali bílé tak zblízka, že dva z nich byli i se svými koňmi při
pádu stromů rozdrceni.
Stejný manévr se uskutečnil na druhém konci průsmyku. Dva
stromy padly a jejich zkřížené větve vytvořily podobnou barikádu,
co zatarasila druhý konec cesty.
Muži i koně byli chyceni a uzavřeni v jakémsi obrovitém cirku;
od té chvíle si každý šuan mohl vybrat svého muže, po libosti na
něj zamířit a s jistotou ho skolit.
Cadoudal a jeho čtyřicet jezdců sesedlo z koní, kteří jim teď byli
k ničemu, a s puškou v ruce se chystali vložit do bitvy. Vtom slečna
de Fargas, která sledovala toto krvavé drama se zápalem, jehož byla
schopná její povaha lvice, zaslechla cval koně na cestě z Vitré do
La Guerche. Živě se obrátila a poznala jezdce, co jí dělal společníka.

– 531 –
 Když viděl Georgese a jeho druhy chystající se vrazit mezi bo-
jující, přitáhl jejich pozornost pokřikem: „Stůjte, počkejte na mě!“
A skutečně, sotva dorazil k šuanům, kteří ho bouřlivě přivíta-
li, seskočil z koně, hodil uzdu jednomu muži, vrhl se kolem krku
Cadoudalovi, chopil se pušky, naplnil kapsy patronami a s dvaceti
muži se vrhl do křovisek po levé straně cesty, zatímco generál se
svými muži zmizel na pravé straně.
Dvojnásobná síla palby byla znamením toho, že bílým přišla
posila.
Slečna de Fargas byla příliš zaměstnána tím, co se jí odehrávalo
před očima, než aby si hned uvědomila, jak se zachoval pan d’Ar-
gentan. Pochopila jenom, že ten domnělý výběrčí daní z Dinanu je
obyčejný přestrojený roajalista; což vysvětlovalo, proč vezl peníze
z Paříže do Bretaně, místo aby je z Bretaně posílal do Paříže.
Hrdinské činy téhle skupinky pěti set mužů by stačily na celou
poemu o jezdectvu.
Odvaha jezdců byla o to větší, že každý muž bojoval, jak už jsme
řekli, proti neviditelnému nebezpečí, vyzýval ho, řval zlostí, že ho
nevidí přímo před sebou. Taktický tah šuanů rozséval smrt, vidět
bylo jenom dým a slyšet výstřely. Jezdec rozpřáhl paže, spadl po-
zpátku z koně, vyplašený kůň vyběhl na svah a cválal, dokud ho
nezadržela neviditelná ruka a nepřivázala ho za uzdu k nějakému
pařezu nebo kmeni stromu.
Občas bylo na prostranství vidět některého z těch koní, jak se
vzpínají, tahají za uzdu a pokoušejí se utéct neznámému pánu, který
je právě zajal.
Jatka trvala celou hodinu!
Po hodině se ozvalo bubnování k útoku.
To republikánská pěchota přicházela na pomoc své kavalerii.
Osobně jí velel starý plukovník Hulot.
Nejdříve zkušeným veteránským okem přehlédl prostor, aby
mohl otevřít únikovou cestu nešťastníkům uzavřeným v pasti.

– 532 –
 Nechal odpřáhnout koně od děl, artilerie mu pro boj, který hod-
lal svést, byla k ničemu; přikázal přivázat jejich udidla ke korunám
padlých stromů uzavírajících cestu. Stromy se tak odsunuly ke
straně a otevřely kavalerii cestu k ústupu. V tu chvíli vyslal z každé
strany cesty pět set mužů s napřaženými bodáky kupředu, jako by
byl nepřítel v dohledu. Nato přikázal nejobratnějším střelcům pálit
na výstřel, tedy okamžitě vystřelit do místa, kde se objevil obláček
dýmu prozrazující schovaného muže. Byl to jediný způsob, jak od-
povědět na střelbu bílých, kteří se stále ještě schovávali a ukázali
se pouze ve chvíli, kdy mířili. Zvyk a hlavně nezbytnost bránit se
dodala mnohým republikánským vojákům až neobyčejnou šikov-
nost v tomhle rychlém odražení útoku.
Občas muž, jemuž takto odpovídali na útok, padl mrtev k zemi.
Někdy se také střílelo jen tak naslepo a muž byl pouze zraněn. V tom
případě se ani nepohnul, další salvy kolem něj daly zapomenout na
jeho výstřel. Nepřátelé pak často prošli přímo kolem něj a vůbec si
ho nevšimli. Šuani byli známí svou neobyčejnou srdnatostí, s jakou
dokázali tlumit sténání v situaci, kdy by každý jiný raněný voják
naříkal bolestí.
Bitva trvala, dokud se nezačalo stmívat. Diana neztratila z boje
žádnou epizodu a jen se chvěla nevolí, že se ho také nemohla zú-
častnit. Jak ráda by se v mužském oděvu s puškou v ruce vrhla na
republikány, k nimž cítila takový odpor! Ale byla uvězněná ve svých
šatech a neměla zbraň.
Kolem sedmé nechal plukovník Hulot zatroubit k ústupu. Ve dne
bylo nebezpečné bojovat v takovém terénu, natož v noci! To by si
přímo koledovali o smrt.
Zvuk trubek a bubnů, které ohlašovaly ústup modrých, ještě
znásobil zápal šuanů. Vyklizení bitevního pole a návrat do města
signalizovaly, že přiznávají porážku.
Republikány doprovodili střílením až k branám La Guerche,
přičemž na bitevním poli zůstalo tři sta nebo čtyři sta mrtvých

– 533 –
a jenom jeden zajatec k velkému smutku Françoise Goulina, jemuž
se konečně podařilo dostat gilotinu do města a zavézt ji na opačný
konec, co nejblíže bitevnímu poli.
Tolik úsilí pro nic! Zoufalý François Goulin se ubytoval v domě,
odkud mohl neustále sledovat svůj vzácný nástroj.
Od odjezdu z Paříže nechtěl žádný důstojník ani voják bydlet ve
stejném domě jako komisař se zvláštním pověřením. Přidělili mu
tedy dvanáct vojáků jako gardu, nic víc. Čtyři muži hlídali gilotinu.

– 534 –
 XXIV
Porcia

Den nepřinesl Cadoudalovi a jeho mužům nijak významný mate­

riální výsledek, zato morální přínos byl obrovský.
Všichni velcí vendéeští velitelé zmizeli: Stofflet byl mrtev, Cha-
rette byl mrtev. Abbé Bernier se poddal, jak už jsme řekli. Víme rov-
něž, že díky géniu a odvaze generála Hocha byl ve Vendée nastolen
mír, Hoche nabídl své muže a peníze Direktoriu a teď znepokojoval
Bonaparta v lůně Itálie.
Z Vendée a šuanského hnutí zůstalo jen šuanské hnutí. Ze všech
velitelů se jako jediný nehodlal podrobit Cadoudal.
Uveřejnil svůj manifest, oznámil, že se opět chápe zbraně; kromě
oddílů, co zůstaly ve Vendée a v Bretani, proti němu poslali šest tisíc
mužů jako posilu.
Cadoudal se svou tisícovkou vojáků nejenom dokázal čelit šesti
tisícům mužů zocelených pěti lety válčení, ale zapudil je zpátky do
města, z nějž chtěli vytáhnout, a zabil jim tři sta nebo čtyři sta mužů.
Nové bretonské povstání začalo vítězstvím.
Sotva se modří vrátili do města a postavili hlídky, nařídil Cadou-
dal, který uvažoval o noční výpravě, rovněž ústup.
Přes hlodáše a kručinky bylo vidět rozveselené navracející se
šuany, kteří převyšovali křoví o hlavu, volali na sebe, tísnili se kolem
svých dudáků stejně, jako se vojáci tísní kolem plukovních trubačů.
Dudy byly pro ně trubkou.
Všichni se sešli na místě, kde poražené stromy utvořily barikádu,
co republikánští kavaleristé nedokázali překonat, a kde se Cadou-
dal a d’Argentan před bitvou rozešli.
Nyní se znovu setkali s o to větší radostí, že před bojem se sotva
stačili pozdravit.

– 535 –
 D’Argentan už dlouho nebojoval a teď se položil do této bitvy
s takovým nadšením, že utržil ránu bodákem do paže. Hodil si přes
rameno kabát a paži si zavěsil na zakrvácený šátek.
Diana sestupovala ze svahu a svým pevným mužským krokem
mířila k přátelům.
„Jakže!“ zvolal Cadoudal, když ji spatřil. „Vy jste tedy zůstala tady,
má odvážná amazonko?“
D’Argentan vykřikl údivem, právě totiž poznal slečnu Rotrou­
ovou, poštmistrovou z Vitré.
„Dovolte, abych vám představil jednoho ze svých nejlepších
přátel,“ řekl Cadoudal Dianě.
„Pana d’Argentan?“ usmála se Diana. „Mám tu čest ho znát už
celé tři dny. Je to stará známost, cestovali jsme spolu až z Paříže.“
„Takže spíš by měl představit on mne, kdybych to už neudělal
sám,“ poznamenal Cadoudal.
Potom se obrátil výhradně na Dianu:
„Máte namířeno do Vitré, slečno?“ otázal se.
„Pane d’Argentan,“ oslovila Diana svého bývalého společníka,
nechávajíc Cadoudalovu otázku bez odpovědi, „po cestě jste mi
nabídl, že kdybych chtěla požádat generála Cadoudala o nějakou
laskavost, rád moji žádost zprostředkujete.“
„To jsem ovšem předpokládal, že generála neznáte,“ odvětil d’Ar-
gentan. „Vy ale nepotřebujete prostředníka: když vás jednou někdo
spatří, ochotně vám ve všem vyhoví.“
„Uchylujete se k lichotkám, pane, abyste unikl závazku, který
vůči mně máte. Trvám na tom, abyste dodržel slovo.“
„Mluvte, madam, jsem připraven podepřít vaši žádost ze všech
svých sil,“ odvětil tedy d’Argentan.
„Přeju si patřit ke generálovu vojsku,“ pronesla klidně Diana.
„Jako co?“ zeptal se d’Argentan.
„Jako dobrovolník,“ opáčila chladně Diana.
Přátelé na sebe pohlédli.

– 536 –
 „Slyšíš to, Cadoudale?“ zeptal se d’Argentan.
Cadoudalovo čelo se zachmuřilo a tvář dostala přísný výraz.
Potom promluvil po chvíli mlčení:
„Madam, váš návrh je jistě míněn vážně a poctivě a zaslouží si,
abych o něm uvažoval. Řeknu vám něco podivného. Byl jsem nejprve
určen pro církevní dráhu, upřímně jsem složil všechny sliby nutné
ke vstupu do semináře a nikdy jsem se vůči žádnému neprohřešil.
Nepochybuji o tom, že bych ve vás našel okouzlující pobočnici,
která by obstála ve všech zkouškách. Věřím, že jsou ženy stejně
odvážné jako muži; ale v naší nábožensky založené zemi a hlavně
v Bretani existují jisté předsudky, s nimiž se jenom těžko bojuje.
Mnozí mí spolubratři měli ve svých táborech sestry či dcery za-
vražděných roajalistů. Těm jsme ovšem dlužili ochranu, o niž přišly
žádat.“
„A kdo vám řekl, pane,“ zvolala Diana, „že já nejsem také dcera
nebo sestra zavražděných roajalistů, možná jsem to i ono. Copak
v tom případě nemám právo na to, abyste mě mezi sebe přijali?“
„Je‑li tomu tak,“ vmísil se do rozhovoru d’Argentan se sarkastic-
kým úsměškem, „jak je možné, že cestujete s pasem podepsaným
Barrasem a máte místo přidělené vládou ve Vitré?“
„Byl byste tak laskav a ukázal mi svůj pas, pane d’Argentan?“
požádala Diana.
D’Argentan sáhl se smíchem do kabátu, co měl přehozený přes
rameno, a podal pas Dianě. Ta ho rozložila a četla:

Umožněte volný pohyb po celém území Republiky občanu Sébas‑

tienu Argentanovi, výběrčímu daní v Dinanu.
BARRAS, REWBELL, LA RÉVELLIÈRE‑LÉPEAUX
v. r.

„Jak mi chcete vysvětlit, pane,“ pokračovala Diana, „že přítel ge-

nerála Cadoudala, který bojuje proti Republice, má právo volného

– 537 –
pohybu po území této Republiky jako výběrčí daní v Dinanu? Jenom
jsme nadzvedli své masky, pane, sundejme je zcela!“
„Na mou duši, ta ti to dala!“ zvolal Cadoudal, jehož Dianina
chladnokrevnost na nejvyšší míru zaujala. „Tak mluv! Jak jsi přišel
k tomu pasu? Vysvětli to slečně. Možná se nám potom uráčí sdělit,
jakým způsobem dostala ten svůj.“
„Není nic snazšího,“ zasmál se d’Argentan, „tohle tajemství se
však stydím odhalit před tak cudným přítelem, jako je Cadoudal.
Ale vyžadujete‑li to, slečno, potom se přiznám s rizikem, že se bude
červenat. V ulici des Colonnes v Paříži poblíž Feydeauova divadla
bydlí jistá slečna Aurélie de Saint‑Amour, jíž občan Barras nedokáže
nic odmítnout. No a ona zase nedokáže nic odmítnout mně.“
„Takže jméno d’Argentan na pasu skrývá jméno, které je samo
o sobě nejlepším doporučením pro všechny šuanské, vendéeské
i roajalistické oddíly mající ve znaku bílou kokardu ve Francii i v ci-
zině,“ dodal Cadoudal. „Váš druh z cesty, slečno, už teď nemusí nic
skrývat, neboť už se nemusí ničeho obávat. Dovolte, abych vám ho
představil pod jeho skutečným jménem. Nikoli d’Argentan, ale Coster
de Saint‑Victor, který právě utrpěl zranění v boji za naši svatou věc…“
„Jestli nejde o nic jiného než o zranění, pane,“ opáčila chladně
Diana, „je to snadné.“
„Jak to?“ zeptal se Cadoudal.
„Takto!“ odtušila dívka.
Vytáhla z opasku ostrou dýku, která zavinila smrt jejího bratra,
a bodla se do paže na stejné místo, kde byl zraněn Coster, tak, že
ostří proniklo jednou stranou a vyběhlo druhou.
„A co se jména týče,“ obrátila se na oba úžasem zkoprnělé mla-
díky, „nejsem Coster de Saint‑Victor, ale Diana de Fargas! Můj otec
byl zavražděn před čtyřmi roky, můj bratr před týdnem.“
Coster de Saint‑Victor se zachvěl, podíval se na dýku, která zů-
stala vězet v dívčině paži, a poznal v ní zbraň, která zavinila smrt
jejího bratra.

– 538 –
 „Jsem svědkem,“ pravil slavnostně, „a stvrzuji, že tato dívka mluví
pravdu, když tvrdí, že zaslouží stejné ohledy jako každá jiná sirota,
dcera či sestra zavražděných roajalistů a že by měla být přijata do
našich řad jako člen naší svaté armády.“
Cadoudal jí podal ruku.
„Od této chvíle, slečno,“ pravil, „nemáte‑li už otce, jsem vaším ot-
cem. Nemáte‑li bratra, buďte mou sestrou. Kdysi existovala Říman-
ka, která chtěla podpořit svého chotě a v obavách z jeho slabosti si
probodla paži nožem. Protože dnes žijeme v době, kdy každý musí
skrývat své pravé jméno, nebudete tedy Diana de Fargas, ale Porcia.
A protože teď patříte k nám, slečno, a protože jste si svým srdnatým
činem vydobyla místo mezi veliteli, až vám ranhojič ošetří ránu,
zúčastníte se porady, která se bude konat vzápětí.“
„Díky, generále,“ opáčila Diana. „Ale nepotřebuju ranhojiče, pak-
liže ho nepotřebuje pan Coster de Saint‑Victor. Mé zranění není
horší než jeho.“
A vytáhla z rány dýku, která jí v těle vězela až doposud, rozřízla
jí rukáv po celé délce, aby odhalila paži a ukázala zranění.
Potom se obrátila na Costera de Saint‑Victor:
„Kamaráde,“ oslovila ho se smíchem, „buďte tak hodný a půjčte
mi svoji vázanku.“

– 539 –
 XXV
Cadoudalův nápad

Půl hodiny nato si šuani postavili ležení v půlkruhu kolem města

La Guerche. Tábořili ve skupinkách po deseti nebo dvaceti, každá
skupinka si rozdělala oheň a na něm si připravovala jídlo v takovém
klidu, jako by v okolí nikdy nezazněl výstřel.
Kavalerie tvořící jedinou skupinu se utábořila stranou na břehu
říčky, která představuje jeden z přítoků řeky Seiche. Koním jezdci
ponechali sedla, ale nikoli uzdy, aby si i zvířata mohla oddechnout.
Uprostřed tábora seděli pod obrovitým dubem Cadoudal, Coster
de Saint‑Victor, slečna de Fargas a pět nebo šest hlavních velitelů,
kteří si pod přezdívkami Královské srdce, Vlasatá palice, Modrobij-
ce, Pámbupožehnej, Zlatohřbet, Hrnaně a Vrzal zasloužili vejít do
historie, stejně jako jejich vrchní velitel.
Slečna de Fargas a Coster de Saint‑Victor jedli s velkou chutí,
používajíce přitom zdravou ruku.
Slečna de Fargas chtěla přidat svých šest tisíc franků do společné
pokladny, ale Cadoudal to odmítl a přijal její peníze pouze do úschovy.
Šest nebo sedm šuanských velitelů, které jsme tu jmenovali,
se krmilo s takovou vervou, jako by to bylo poslední jídlo v jejich
životě. Přitom bílí neměli takový nedostatek jídla jako republikáni,
kteří museli potraviny rekvírovat u místního obyvatelstva.
Bílí měli sympatie lidí v kraji a navíc platili za to, co si vzali, žili
tedy v relativní hojnosti.
Cadoudala trápila nějaká neodbytná myšlenka, chodil sem tam,
mlčel, nechtěl nic k jídlu, vzal si pouze sklenici vody, svůj obvyklý
nápoj.
Vyptal se slečny de Fargas na všechny podrobnosti ohledně
Françoise Goulina a jeho gilotiny.

– 540 –
 Najednou se zastavil a obrátil se ke skupince velitelů:
„Hledám dobrovolníka, který se vypraví do La Guerche a přinese
mi potřebné informace.“
Všichni se spontánně zvedli.
„Generále,“ ozval se Vrzal, „myslím, že kamarády neurazím, když
řeknu, že jsem pro tenhle úkol jako stvořený a provedu ho lépe než
kdokoli jiný. V La Guerche bydlí můj bratr. Počkám do noci a pak
k němu zajdu; když mě zastaví hlídka, odvolám se na něj a on se za
mne zaručí. Zná město jako své staré boty; uděláme, co je potřeba,
a do hodiny mě tu máte zpátky i s informacemi.“
„Budiž!“ souhlasil Cadoudal. „Rozhodl jsem se totiž takto: všich-
ni víte, že modří chtějí vzbuzovat hrůzu a zastrašit nás, a z toho
důvodu s sebou táhnou gilotinu a ohavného Goulina, který ji má
obsluhovat. François Goulin, jistě si na něj vzpomínáte, je bývalý
vrahoun z Nantes. On a Perdraux byli Carrierovými katy. Vychlou-
bali se, že utopili více než osm set kněží. A tenhle člověk odtamtud
klidně odjel do Paříže, a nejenže tam pro sebe žádal beztrestnost,
ale ještě chtěl odměnu za své zločiny. Prozřetelnost nám ho posílá,
aby se konečně zodpovídal za to, co spáchal. Veze s sebou tu hnus-
nou gilotinu, ať tedy zhyne nástrojem, který obsluhuje. Není hoden
vojenské kulky. Je potřeba ho unést, zabavit i ten nástroj a oba, Gou-
lina i gilotinu, dopravit na místo, které máme ve své moci, aby nic
nerušilo popravu. Vrzal odjede do La Guerche. Vrátí se, podá nám
informace o umístění gilotiny a o množství mužů, kteří ji střeží. Až
budeme mít informace pohromadě, seznámím vás se svým plánem.
Schválíte‑li ho, ještě dnes v noci ho uskutečníme.“
Velitelé nadšeně zatleskali.
„Kruci!“ poznamenal Coster de Saint‑Victor. „Nikdy jsem neviděl
gilotinu a přísahal jsem, že s tou odpornou mašinou nechci mít v ži-
votě nic společného, pokud mi není souzeno na ní umřít. Ale v den,
kdy na ní budeme zkracovat o hlavu mistra Françoise Goulina, budu
v první řadě diváků, to slibuju!“

– 541 –
 „Slyšel jsi to, Vrzale?“ zeptal se Cadoudal.
Vrzalovi to nemusel říkat dvakrát; ten čacký muž odložil všechny
svoje zbraně s výjimkou nože, který ho nikdy neopouštěl; potom
vyzval Costera de Saint‑Victor, aby se podíval na hodinky, a když
viděl, že je půl deváté, slíbil, že bude do deseti zpátky.
Pět minut nato zmizel.
„A teď mi řekněte,“ obrátil se Cadoudal na zbylé velitele, „kolik
koní jste pochytali na bitevním poli, kolik jich má sedla, čabraky
a tak dále?“
„Jednadvacet, generále,“ odvětil Královské srdce. „Osobně jsem
je spočítal.“
„Můžete najít dvacet kompletních husarských nebo myslivec-
kých uniforem?“
„Generále, leží tam skoro sto padesát mrtvých jezdců,“ opáčil
Zlatohřbet. „Můžeme si vybírat.“
„Potřebujeme tedy dvacet husarských uniforem, jedna z nich by
měla patřit četaři nebo podporučíkovi.“
Zlatohřbet se zvedl, zapískal, svolal tak asi dvanáct mužů a hned
s nimi odešel.
„Napadlo mě ještě něco,“ poznamenal Coster de Saint‑Victor. „Je
ve Vitré tiskárna?“
„Ano,“ opáčil Cadoudal, „nechal jsem tam tisknout dvoje předvče-
rejší prohlášení. Majitel tiskárny je náš člověk a velmi statečný,
jmenuje se Borel.“
„Protože nemám co dělat,“ pravil Coster, „mohl bych skočit do
kolesky slečny de Fargas, dojet do Vitré a objednat tam plakáty
s pozvánkou na popravu kata, zvláštního komisaře, jeho vlastní
gilotinou. Můžou se zúčastnit obyvatelé La Guerche a všech šest
tisíc modrých. Tomu říkám žertík! V pařížských salonech se tím
budou královsky bavit.“
„Udělejte to, Costere,“ vybídl ho vážně Cadoudal. „Když Bůh
vykonává spravedlnost, musíme tomu dodat publicitu a vážnost.“

– 542 –
 „Kupředu, Argentane, příteli,“ řekl Coster. „Jenom potřebuju, aby
mi někdo půjčil kabátec.“
Cadoudal pokynul a každý velitel sundal ten svůj a podával jej
Costerovi.
„A kde se poprava uskuteční?“ otázal se ještě.
„Tak tři sta kroků odtud,“ odtušil Cadoudal, „na nejvyšším místě
cesty, na vrcholu pahorku, co máme před sebou.“
„To stačí,“ na to Coster de Saint‑Victor.
Zavolal na postiliona:
„Příteli, abys neměl připomínky, až vyslovím svoji nabídku, začnu
tím, že jsou všechny námitky z tvé strany zbytečné. Tví koně jsou
odpočatí a nakrmení. Ty sis také odpočal a najedl ses. Zapřáhneš
tedy koně do vozu, a protože se nemůžeš vrátit do La Guerche, neboť
cesta je zatarasená, odvezeš mě do Vitré k tiskaři panu Borelovi. Až
tam dorazíš, dostaneš dva šestilivrové dukáty, ne asignáty, skutečné
dukáty. A jestli se ti tam nechce, jeden z těchto chlapíků jistě rád
zaujme tvé místo a přirozeně dostane ty dva dukáty.“
Postiliona ani nenapadlo si něco rozmýšlet.
„Jedu,“ řekl jen.
„Dobrá tedy,“ poznamenal Coster, „protože jsi ukázal dobrou vůli,
tady máš jeden dukát jako závdavek.“
Pět minut nato byla koleska zapřažená a Coster odjížděl do Vitré.
„A teď, protože v těch přípravách nemám co dělat,“ řekla slečna
de Fargas, „žádám o dovolení trochu si odpočinout. Už pět dní a pět
nocí jsem nespala.“
Cadoudal prostřel svůj plášť na zem, na něj navršil sedm nebo
osm ovčích kůží, za polštář posloužil tlumok. Slečna de Fargas tak
strávila první noc táboření a učení se řemeslu občanské války.
Na zvonici v La Guerche vyzváněli deset hodin, když jakýsi hlas
říkal Cadoudalovi do ucha:
„Už jsem tady!“
Byl to Vrzal, který se vrátil, jak slíbil.

– 543 –
 Získal všechny nezbytné informace, sdělil tedy Cadoudalovi to,
co my už víme.
Goulin bydlel v prvním domě města La Guerche.
Dvanáct mužů spalo v jedné místnosti v přízemí a tvořilo jeho
gardu.
Čtyři muži se střídali po dvou hodinách na hlídce u gilotiny. Tři
další spali v předpokoji v patře domu, který zabral François Goulin.
Koně, kteří táhli gilotinu, byli ustájeni v maštali patřící k domu.
V půl jedenácté se objevil Zlatohřbet. Svlékl dvacet husarů a teď
přinášel jejich kompletní uniformy.
„Vyber mi dvacet mužů, kteří by se do těch uniforem oblékli
a vypadali v nich přirozeně,“ vyzval ho Cadoudal. „Budeš jim velet.
Předpokládám, že jsi přinesl, jak jsem ti řekl, jednu uniformu četaře
nebo podporučíka.“
„Ano, generále.“
„Oblékneš si ji a ujmeš se velení těch dvaceti mužů. Dáte se cestou
do Château‑Giron, abyste přijeli do La Guerche z opačného směru
než od nás. Až hlídka zvolá ‚Kdo tam?‘, popojedeš k ní a řekneš,
že přijíždíte z Rennes od generála Hédouvilla. Zeptáš se, kde bydlí
plukovník Hulot, ukážou ti to. Tam ovšem nepojedeš. Vrzal, který
bude tvým zástupcem, tě provede celým městem, jestli ho neznáš.“
„Znám ho, generále,“ odvětil Zlatohřbet. „Na tom ale nezáleží,
takového chlapa, jako je Vrzal, budu mít u sebe moc rád.“
„Zamíříte rovnou ke Goulinovu domu. Ty uniformy nám zaru-
čí, že všechno proběhne hladce. Zatímco dva tví muži přistoupí
k hlídce a dají se s ní do řeči, osmnáct dalších se zmocní patnácti
modrých, co jsou uvnitř v domě. Přiložíte jim šavli na prsa a vynu-
títe z nich přísahu, že se nebudou stavět proti vám. Jakmile vám to
odpřisáhnou, necháte je být. Určitě přísahu dodrží.
Až se stanete pány přízemí, vystoupíte do pokoje Françoise Gou-
lina. Jsem přesvědčen, že se nebude bránit, proto vám ani neříkám,

– 544 –
co máte dělat v případě odporu. Jistě chápete, že hlídka v předpo-
koji by neměla křičet ‚Do zbraně!‘
Buď se vzdá, nebo ji zabijete. Mezitím vyvede Vrzal koně ze stáje
a zapřáhne je ke gilotině: protože stojí na cestě, jenom pojedete
kupředu, až skončíte u nás.
Až vám modří dají slovo, můžete jim svěřit cíl svého poslání;
jsem naprosto přesvědčen, že nikdo se nebude chtít nechat zabít
pro Françoise Goulina, naopak vám mohou přispět dobrou radou.
Vrzal se třeba zapomněl zeptat na to, kde ubytovali kata, možná
proto, že jsem mu to sám zapomněl říct. Předpokládám, že nikdo
z vás se popravy nebude chtít ujmout, takže ho nutně potřebujeme.
Zbytek ponechávám na vaší inteligenci.
Celá akce je naplánována na třetí hodinu ráno. Ve dvě budeme na
stejných místech jako včera. Světlice nám oznámí, jestli jste uspěli.“
Zlatohřbet a Vrzal si potichu vyměnili pár slov. Jeden něco na-
vrhoval, druhý zamítal. Nakonec se shodli a obráti li se ke Cadou-
dalovi:
„To stačí, generále, všechno bude provedeno k vaší spokojenosti.“

– 545 –
 XXVI
Popraviště na cestě

Kolem druhé ranní zaslechli hluk vozu.

Byl to Coster de Saint‑Victor, který se vracel i s plakáty. Jako by
si byl naprosto jistý úspěchem celého podniku, pověřil tiskaře, aby
jich nechal celou stovku vylepit i ve Vitré.
Stálo na nich toto:

Zveme vás na veřejnou popravu Françoise Goulina, zvláštního

komisaře Direktoria. Poprava se bude konat zítra mezi osmou
a devátou hodinou ráno na hlavní cestě z Vitré do La Guerche
na místě zvaném Moutiers. Sťat bude vlastní gilotinou.
Generál Cadoudal, z jehož rozkazu se poprava uskuteční,
nabízí příměří každému, kdo se tohoto aktu spravedlnosti
zúčastní.
Ze svého ležení v La Guerche
GEORGES CADOUDAL

Cestou přes Étrelles, Saint‑Germain du Pinel a Moutiers Coster

rozdával plakátky obyvatelům, které kvůli tomu probudil a pověřil
je, aby sdělili svým spoluobčanům, jaká podívaná je zítra čeká.
Ani jeden z nich si nestěžoval, že byl vytržen ze spánku. Neděje
se každý den, že by popravovali komisaře Republiky.
Jak už se to stalo na opačném konci cesty, i tady zapřáhli do
poražených dubů koně, aby cestu zprůjezdnili.
Ve dvě hodiny, jak bylo domluveno, dal Cadoudal signál táboru,
který se opět ukryl v křoviscích hlodášů a kručinky, kde byla den
předtím svedena bitva.

– 546 –
 Půl hodiny předtím odjeli Zlatohřbet, Vrzal a jejich dvacet mužů
převlečených za republikánské husary, aby se napojili na cestu
z Château‑Giron.
Uběhla hodina hlubokého ticha.
Šuani mohli z místa, kde se nacházeli, slyšet pokřik hlídek, které
se povzbuzovaly k bdělosti.
Kolem tři čtvrtě na tři se tlupa převlečených šuanů objevila na
konci hlavní ulice a po krátké rozmluvě s hlídkou zamířila k radnici,
kde bydlel plukovník Hulot; Vrzal a Zlatohřbet se však nehodlali
jednoduše vydat po hlavních tepnách města; vtrhli do úzkých uli-
ček, vydávajíce se za patrolu, která bdí nad blahem města. Tak se
dostali až k domu, v němž bydlel François Goulin.
Tam to proběhlo přesně tak, jak předpokládal Cadoudal. Hlídka
střežící gilotinu viděla skupinku mužů přijíždějících z centra města,
nijak se tedy neznepokojovala a měla pistoli na hrdle dříve, než se
stačila rozkoukat.
Republikáni uvnitř domu, zaskočení útokem uprostřed spánku,
se nezmohli na odpor. Françoise Goulina sebrali přímo na posteli,
svázali ho do přikrývky dříve, než měl čas zavolat o pomoc.
Kat a jeho pacholek bydleli v zahradním domku a přesně, jak
předpověděl Cadoudal, sami republikáni poslali bílé do doupěte,
kde spala tato dvě nečistá individua, když se dověděli o cíli této
výpravy.
Modří se kromě toho ujali vyvěšování plakátků a slíbili, že požá-
dají plukovníka Hulota, zda by se popravy také nemohli zúčastnit.
Ve tři ráno světlice ozářila oblohu nad cestou a oznámila Cadou-
dalovi a jeho chlapům, že podnik byl úspěšně dokončen.
A skutečně: v tom okamžiku se ozval hluk těžkého vozu, na němž
byl umístěn jeden z nejkrásnějších exemplářů vynalézavosti pana
Guillotina.
Cadoudal se nejdříve přesvědčil, že jeho muže nikdo nepronásle-
duje, a pak nechal odstranit z cesty mrtvá těla, aby mohl vůz projet

– 547 –
bez překážek. Teprve v polovině cesty zaslechli trumpety a bubny
burcující na poplach.
Republikáni totiž nijak nespěchali s doručením zprávy o právě
proběhlých událostech plukovníku Hulotovi. Ten, kdo měl plukovníka
informovat, s sebou vzal i jistý počet plakátků, nejdříve mu dal přečíst
Costerův text a teprve potom mu sdělil, jaké opovážlivosti se Cadoudal
a jeho muži právě dopustili. Hulot z toho nebyl moudrý a začal se
muže vyptávat, takže se pravdu dozvídal po kouskách. Když nakonec
věděl všechno, strašlivě se rozzuřil a přikázal pronásledovat bílé a stůj
co stůj jim vyrvat vládního komisaře se zvláštním pověřením.
Právě v tu chvíli se ozvaly bubny a trubky.
Ale důstojníci tak konejšili svého starého plukovníka, až ho
nakonec uklidnili a vyloudili na něm jeho mlčenlivý souhlas, že se
mohou na vlastní riziko jít podívat na popravu. On sám ostatně
umíral touhou být tam také.
Pochopil však, že by tím zcela vážně riskoval hlavu. Řekl tedy
aspoň svému tajemníku, který se neodvažoval požádat o svolení
doprovázet ostatní důstojníky, že mu musí podat podrobné hlášení.
Mladík vyskočil radostí, že se nejenom může, ale dokonce musí
jít dívat na to, jak občanu Françoisi Goulinovi useknou hlavu.
Ten muž musel opravdu vzbuzovat hlubokou ošklivost a nená-
vist, když se bílí i modří, vojáci i občané, naprosto shodovali v poci-
tech vůči němu a bez výhrad schvalovali tento čin velmi diskutabilní
z právního hlediska.
Sám občan François Goulin nevěděl přesně, co od něj chtějí, až
do chvíle, kdy viděl, jak se k nim přidávají šuani a chovají se k jeho
doprovodu přátelsky. Zajali ho muži v republikánských uniformách,
svázali ho, neodpovídali na jeho otázky a hodili ho do jednoho vozu
spolu s přítelem katem. Vůz byl připoután k jeho drahé gilotině,
není tedy divu, že mu pořád ještě nesvitlo.
Když ale viděl, jak si falešní husaři vyměňují žertíky s šuany, kteří
se pohybovali na horním konci cesty, když mu na jeho naléhavé

– 548 –
dotazy, co to má všechno znamenat, předložili před oči plakát
oznamující jeho vlastní popravu, pochopil, co mu hrozí, i to, že
má pramalou šanci z této situace vyváznout. Bylo totiž jen málo
pravděpodobné, že by mu modří přispěchali na pomoc nebo že by
se bílí nechali obměkčit.
Jeho první myšlenkou bylo obrátit se na kata, dát mu jasně na vě-
domí, že nesmí přijímat příkazy od nikoho jiného než od něj: odjel
přece z Paříže s výslovným rozkazem poslouchat ho a ve všem mu
vyhovět. Ale kat byl natolik vyděšený a otáčel se na všechny strany
s výrazem tak neskonalé hrůzy v přesvědčení, že i on je odsouzen
současně s tím, kdo obvykle odsuzoval, že ubohý François Goulin
nemohl z této strany očekávat žádnou pomoc.
Napadlo ho tedy, že bude křičet a volat o pomoc, žadonit. Ale
na všech tvářích kolem sebe viděl nesmiřitelný a nelítostný výraz,
takže jen potřásl hlavou a řekl si pro sebe:
„Ne, ne, ne, to by bylo zbytečné!“
Tak dorazili k úpatí svahu.
Tam zastavili. Šuani svlékli vypůjčené uniformy a oblékli si svoji
obvyklou uniformu, tedy kabát, krátké kalhoty a kamaše, jaké nosí
bretonští sedláci. Už tady se shromáždilo velké množství zvědavců.
Plakáty udělaly své; lidé se sem sbíhali z okolí vzdáleného dvě až
čtyři míle. Všichni věděli, kdo je to François Goulin, jemuž v Nantes
a v celém Vendée říkali Goulin Vrahoun.
Zvědavost však přitahovala rovněž gilotina. Tento instrument byl
v tomto koutě Francie, který se dotýká mysu Finistère (Finis terrae
znamená latinsky konec země), naprosto neznámý. Ženy i muži se
tázali, jakým způsobem asi funguje, kam se umisťuje odsouzenec,
jak asi sjíždí ostří. Lidé, kteří nevěděli, kdo je hrdinou této slavnosti,
se obraceli zrovna na něj a vyptávali se ho. Jeden třeba říkal:
„Myslíte si, že ten chudák umře hned, jak mu useknou krk? Já
bych teda neřek. Když useknu hlavu huse nebo kačeně, žije ještě
nejmíň čtvrt hodiny potom.“

– 549 –
 A Goulin, který si také nebyl tak úplně jistý okamžitou smrtí
odsouzence, se svíjel v provazech a obrátil se na kata s otázkou:
„Nevykládal jsi mi jednou, že ti useknuté hlavy rozhryzaly dno
koše?“
Ale kat ochromený strachem neodpovídal nebo odpovídal jen
neurčitými výkřiky svědčícími o smrtelné hrůze toho, kdo je vy-
dával.
Po čtvrthodinovém odpočinku, který stačil šuanům, aby se pře-
vlékli do svého, se znovu vydali na cestu; ale najednou se z levé
strany vyřítil dav lidí, kteří k nim pospíchali, aby jim něco z popravy
neušlo.
Jak zvláštní pocit pro ty lidi! Nástroj, který jim ještě včera nahá-
něl takovou hrůzu, nástroj, který ovládal muž, před nímž se všichni
třásli, se teď měl vrhnout na svého pána a požrat ho, jako Diomedo-
vi koně živící se lidským masem nakonec sežerou toho, kdo jim velí.
Uprostřed davu se pohybovala masa našich, kteří před sebou
nesli hůl jako žerď s vlajícím bílým šátkem.
Byli to republikáni, kteří využili příměří nabídnutého Cadouda-
lem a kteří pod vlajkou míru přicházeli přidat své pohrdavé mlčení
k výbuchům zlosti lůzy, která nemusela mít k nikomu ohledy a k ni-
čemu neměla úctu.
Cadoudal přikázal, aby se chvilku počkalo, a potom zdvořile
pozdravil modré, mezi nimiž ještě včera rozséval smrt a také ji od
nich přijímal:
„Pojďte, pánové,“ oslovil je. „Bude to velké divadlo, které by měli
vidět všichni lidé, ať patří k jakékoli straně. Takoví vrazi, takoví
zločinci a řezníci nemají prapor, a mají‑li ho, pak je černý jako
standarta smrti. Pojďte, ani jeden z nás pod takovým praporem
nepochoduje.“
A pokračoval v cestě spolu s republikány, jimž důvěřoval stejně,
jako oni důvěřovali jemu.

– 550 –
 XXVII
Poprava

Ten, kdo by nečetl vývěsku Costera de Saint‑Victor a díval by se

z městečka Moutiers, tedy z té části, odkud je vidět na cestu zleva,
a viděl by podivný průvod stoupající do svahu, v němž se mísili
pěší s jezdci, bílí šuani s modrými republikány, ženy, děti, sedláci
a uprostřed všeho podivný stroj, nedokázal by si to vysvětlit.
Ačkoli mnozí považovali tyto vývěsky pouze za chvastounský
kousek, jaký si obě strany v těchto dobách často dovolovaly, přiběhli
všichni: ne že by snad chtěli vidět popravu – v to se neodvažovali
doufat –, ale aby jim někdo vysvětlil, proč takový slib vůbec udělal.
Všichni se měli sejít v Moutiersu a venkované z okolí čekali už
od osmi hodin na náměstí.
Najednou jim kdosi přišel oznámit, že průvod, který houstne
na každém kroku, se blíží k městečku. Všichni se úprkem hnali
k označenému místu a skutečně, asi ve dvou třetinách stoupání
uviděli vendéeské vůdce tvořící předvoj průvodu, každý z nich tří-
mal v ruce zelenou haluz jako ve dnech antických slavností smíření.
Dav se přivalil na hlavní cestu, dva živé proudy se slily v jeden, jako
dvě řeky vlévající se do sebe mísí své proudy.
Došlo ke zmatku a strkanicím; každý se chtěl dostat co nejblíže
k vozu táhnoucímu gilotinu a k vozu, v němž byl uzavřen kat a jeho
pomocník.
Ale protože byl dav ovládán jediným duchem a nadšení bylo
možná ještě větší než zvědavost, ti, co ukojili svůj zájem, považovali
jenom za spravedlivé, aby se podívali i druzí, a ustoupili, aby udělali
místo ostatním.
Postupně se přibližovali k místu popravy, Goulin byl stále bledší,
neboť pochopil, že už je blízko cíle. Ostatně si přečetl na plakátu, že

– 551 –
poprava se bude konat v Moutiersu, a dovtípil se, že město, k němuž
se blíží, je právě Moutiers. Vyděšenýma očima těkal po davu, ne-
mohl pochopit tu směsici republikánů a šuanů, mužů, kteří se ještě
včera spolu bili s takovým zápalem. A hle, dnes mu v největší shodě
poskytují doprovod. Občas zavřel oči, možná aby sám sebe přesvěd-
čil, že všechno je jenom sen; podle toho, jak se vůz kolébal a dav
hučel, se mu muselo zdát, že je někde na loďce zmítané bouřlivými
vlnami oceánu. Zvedl paže, nakonec se mu podařilo je vyprostit
z pout, mával jimi jako šílenec a chtěl křičet, možná i křičel, ale jeho
hlas byl utlumen hlukem davu, a tak dopadl na zadek mezi své dva
neblahé druhy.
Konečně dorazili na plošinu v Moutiersu a rozlehl se křik: „Stůj!“
Byli na místě.
Více než deset tisíc osob korunovalo tuto plošinu; první domy ve
městě byly přecpané zvědavci, stromy přetížené diváky. Dav pře-
vyšovalo o hlavu několik mužů na koni, uprostřed nich byla žena
s rukou na pásce.
Ti muži byli Cadoudal, Coster de Saint‑Victor a několik šuan-
ských velitelů.
Ženou byla slečna de Fargas: aby se seznámila s atmosférou na
bitevním poli, vybrala si scénu nejpůsobivější ze všech, tu, která
divákům představí smrt na popravišti.
Sotva se celý průvod zastavil, každý zaujal místo, kde chtěl zůstat
během popravy. Cadoudal zvedl ruku na znamení, že hodlá pro-
mluvit.
Všichni se odmlčeli, každý jako by tlumil dech v hrudi, rozhostilo
se pochmurné ticho. Goulinovy oči se zaměřily na Cadoudala, ne-
věděl, kdo to je, jak se jmenuje a jak významná je to osoba, přitom
to byl právě on, za kým přijel tak zdaleka a který si s ním hned při
prvním setkání vyměnil roli: sám se ustanovil za soudce a z kata
učinil oběť.
Cadoudal promluvil.

– 552 –
 „Občané,“ oslovil republikány, „vidíte, že vám přiznávám titul,
který jste si sami dali. Bratři,“ pokračoval, obraceje se k šuanům,
„vás oslovuji tak, jak Bůh říká těm, koho přijímá ve svém středu, vaše
dnešní setkání v Moutiersu dokazuje, že jste všichni přesvědčeni
o oprávněnosti trestu, který má stihnout tohoto muže. A přesto vy,
republikáni, a já doufám, že jednou budete našimi bratry, neznáte
toho muže tak jako my.
Jednoho dne, bylo to na počátku roku 1793, jsme se s otcem
vraceli z předměstí Nantes, kam jsme nesli mouku. Ve městě byl
hladomor.
Zrovna se rozednilo. Carrier, ten odporný Carrier, ještě v té
době v Nantes nepůsobil. Dejme tedy Caesarovi, co patří Caesarovi,
a Goulinovi, co patří Goulinovi.
To Goulin začal topit lidi, Goulin vymyslel tuhle hrůzu.
Otec a já jsme šli po nábřeží Loiry; viděli jsme loď, na niž naklá-
dali kněze; jeden muž je nechal nastupovat na palubu a odpočítával
je po dvou.
Napočítal jich devadesát šest! Kněží byli svázáni vždycky dva
k sobě.
Jak nastupovali na loď, hned mizeli, protože je odváděli do pod-
palubí.
Loď odrazila od břehu a plula doprostřed Loiry. Ten muž stál na
přídi s dlouhým veslem v ruce.
Otec zastavil koně a řekl mi:
‚Počkejme a dívejme se; mám dojem, že se tu bude dít něco ohav­
ného.‘
A skutečně, loď měla v podpalubí zvláštní prostor na utopení
odsouzenců; když dorazila doprostřed Loiry, otevřela se záklopka
a nešťastníci, shromáždění na tomto propadlišti, spadli do řeky.
Jak se jejich hlavy objevovaly na vodní hladině v blízkosti lodě,
ten muž a ještě několik stejných ničemů tloukli do těchto hlav, které
již byly ozdobeny mučednickou korunou, a ranami vesel je rozbíjeli.

– 553 –
 Muž, který je k té kruté práci pobízel, je zde.
Dva odsouzenci, kteří se díky proudu trochu víc vzdálili, než aby
je mohli zasáhnout, se snažili dostat ke břehu, dosáhli už písčité
mělčiny, kde nohama narazili na dno.
‚Pojď,‘ vybídl mě otec, ‚zachráníme je‘.
Seskočili jsme z koní a po svažitém břehu Loiry jsme k nim utí-
kali s noži v ruce. Mysleli si, že jsme také vrazi a chceme je dorazit,
snažili se utéct, ale my jsme na ně volali:
‚Pojďte k nám, boží muži! Ty nože máme proto, abychom vás
zbavili pout, nechceme vás zabít!‘
Přiblížili se tedy k nám a v okamžení měli volné ruce. Posadili
jsme je za sebe na koně a tryskem pádili pryč.
Byli to abbé Briançon a Lacombe.
Oba se uchýlili s námi do našich lesů v Morbihanu. Jeden zemřel
únavou, hladem a žízní, jako zemřelo mnoho z nás. Byl to abbé
Brian­çon.
Ten druhý –,“ a Cadoudal ukázal prstem na kněze, který se snažil
skrýt v davu – „přežil a slouží našemu Pánu svými modlitbami tak,
jako my mu sloužíme zbraněmi. Je to abbé Lacombe! A je tu s námi.
Od té chvíle byl tento muž,“ a Cadoudal ukázal na Goulina, „pří-
tomen každému topení odsouzenců. Byl při všech mučeních, která
se prováděla v Nantes, byl pravou rukou Carrierovou.
Když byl Carrier souzen a odsouzen, stanul u soudu spolu s ním
i François Goulin. Ale před tribunálem se vydával za pouhý nástroj,
který nemohl odmítnout splnit rozkazy.
Dostal se mi do rukou dopis, který napsal právě on sám…“
Cadoudal vytáhl z kapsy papír.
„Chtěl jsem ho poslat soudnímu dvoru, abych jim objasnil, jak
to skutečně bylo. Tento dopis napsal Goulin svému ctihodnému
kolegovi Perdrauxovi a vysvětluje mu v něm, jak postupoval při
popravách. Ten dopis by byl jeho odsouzením.

– 554 –
 Poslouchejte, co vám teď přečtu, muži bitev, a pak mi řekněte,
jestli jste se někdy při čtení zpráv o bitvě chvěli tak jako při vyslech-
nutí těchto řádek.“
Cadoudal četl nahlas uprostřed ponurého ticha následující list:

Občane,
jako zanícený vlastenec se mě tážeš, jak provádím ty svoje
republikánské sňatky.
Tak tedy při těch svých „koupačkách“ vždycky mužské i žen‑
ské svléknu ze šatů, podívám se, jestli u sebe nemají nějaké
peníze nebo šperky, a pak hodím šaty do koše. Potom přivážu
vždycky chlapa a ženskou za zápěstí tváří k sobě. Přivedu je na
břeh Loiry, po dvou nastupují na moji loď. Dva muži do nich
zezadu strčí, takže po hlavě spadnou do vody. Protože se po‑
koušejí zachránit, dorážíme je pak dlouhými holemi.
Tak tomu říkáme občanský sňatek.
FRANÇOIS GOULIN

Cadoudal se na chvilku odmlčel a pokračoval:

„A víte, kdo mi zabránil poslat ten list? Bylo to milosrdenství
ctihodného abbé Lacomba.
Řekl mi tehdy: ‚Dává‑li Bůh tomu nešťastníkovi možnost se za-
chránit, je to proto, aby se kál. Umožněme mu to.‘
A kál se tenhle člověk? Sami vidíte. Poté, co utopil možná patnáct
set osob, využil chvíle, kdy zase začíná teror, a vrací se do téhož
kraje, kde byl katem, aby tu prováděl další popravy.
Kdyby se skutečně kál, i já bych mu odpustil. Ale protože se vrací
jako ten pes z bible ke svým zvratkům, protože Bůh umožnil, aby
mi padl do rukou poté, co unikl trestu revolučního tribunálu, chce
Bůh, aby zemřel.“
Po posledních Cadoudalových slovech se rozhostilo ticho. Od-
souzenec se zvedl ve voze a tlumeným hlasem křičel:

– 555 –
 „Milost, milost!“
„Dobrá tedy, když už jsi povstal, podívej se kolem sebe. Je nás
dobrých deset tisíc a všichni jsme se přišli podívat na to, jak zemřeš.
Jestli mezi těmi deseti tisíci jediný hlas zvolá: ‚Milost pro něj!‘, bude
ti milost udělena.“
„Milost!“ zvolal Lacombe a vztáhl obě paže.
Cadoudal se vztyčil ve třmenech.
„Vy jediný ze všech zde shromážděných lidí, otče, nemáte právo
žádat pro toho člověka milost,“ oslovil kněze. „Vy už jste mu milost
dal tehdy, když jste mi zabránil v poslání jeho listu revolučnímu
tribunálu. Pomozte mu zemřít, to je jediné, co vám mohu dovolit.“
Potom opět zvolal hlasem, který slyšeli všichni přítomní:
„Je mezi vámi všemi někdo, kdo by žádal pro tohoto muže mi-
lost?“
Neozval se jediný hlas.
„Máš pět minut na to, aby ses smířil s Bohem,“ řekl Cadoudal
Françoisi Goulinovi. „Kromě božího zázraku tě nemůže zachránit už
nic. Otče,“ obrátil se na abbé Lacomba, „podejte laskavě rámě tomu
muži a doprovoďte ho na popraviště.“
Kata vybídl:
„Kate, konej svoji povinnost.“
Popravčí, který konečně pochopil, že popravovat nebudou jeho
a že tu má pouze vykonávat své obvyklé řemeslo, se zvedl a položil
ruku na rameno Françoise Goulina na znamení toho, že mu odsou-
zenec patří.
Abbé Lacombe se přiblížil k odsouzenci.
Ten ho však odstrčil.
A nastal strašlivý boj mezi tím mužem, který se nechtěl ani mod-
lit, ani nehodlal zemřít, a jeho dvěma popravčími.
Navzdory jeho křiku, nadávkám, rouhání a kousání ho kat ucho­
pil do náruče jako dítě, a zatímco pomocník připravoval břit sekáč-
ku, vynesl ho z vozu na pódium gilotiny.

– 556 –
 Abbé Lacombe tam vystoupil jako první a čekal na odsouzence
s poslední nadějí; ale jeho úsilí bylo zbytečné, nedokázal mu ani
přiblížit krucifix k ústům.
A potom se na tom strašlivém divadle odehrála scéna, jaká se
nedá vyprávět.
Kat a jeho pacholek nakonec silou donutili odsouzence sklonit se
na osudné prkno; to se zakývalo, pak se objevil jakýsi záblesk – to
byl padající nůž –, načež se ozval tlumený zvuk –, to odpadla hlava.
Následovalo hluboké ticho a uprostřed něj zazněl Cadoudalův
hlas:
„Boží spravedlnost byla vykonána!“

– 557 –
 XXVIII
Sedmý fructidor

Ponechejme teď Cadoudala, ať pokračuje ve svém zoufalém boji

proti republikánům, v němž jednou vyhraje a podruhé prohraje,
a ať zůstane s Pichegruem, jedinou nadějí Bourbonů na návrat do
Francie. Pohlédněme na Paříž a zastavme se u pomníku Marie Me-
dicejské, kde stále bydlí, jak už jsme řekli, občané direktoři.
Barras dostal vzkaz od Bonaparta, který mu přinesl Augereau.
Než Augereau odjel od vojska v Itálii, uspořádal mladý vrchní
velitel v armádě slavnost – vybral si k tomu výročí čtrnáctého čer-
vence, což odpovídá šestadvacátému messidoru – a nechal sepsat
prohlášení, v nichž vojáci Italské armády stvrzují svoji spjatost
s Republikou a odhodlanost položit za ni život, bude‑li to třeba.
Na velkém náměstí v Miláně vztyčili uprostřed trofejí získaných
na nepříteli, mezi vlajkami a děly pyramidu.
Na této pyramidě byla zapsána jména všech vojáků a oficírů,
kteří zemřeli během italského tažení.
Všechno, co bylo v Miláně francouzské, bylo na slavnost pozvá-
no a více než dvacet tisíc mužů přikládalo své zbraně k pyramidě
popsané nesmrtelnými jmény, jmény mrtvých.
Zatímco dvacet tisíc mužů rozestavených do čtverce vzdávalo
zbraněmi čest svým bratrům padlým na bitevních polích Arcoly,
Castiglione a Rivoli, Bonaparte s nepokrytou hlavou, ukazuje rukou
na pyramidu, říkal:
„Vojáci! Dnes máme výročí čtrnáctého července; vidíte před sebou
jména svých druhů ve zbrani, kteří čestně zahynuli v boji za svobodu
a za vlast; dali vám příklad. A vaší povinností je cele se oddat Repub-
lice, obětovat se blahu třiceti milionů Francouzů, nasadit všechny síly
pro slávu jména, které díky vašim vítězstvím opět získalo nový lesk.

– 558 –
 Vojáci! Vím, že se vás hluboce dotýkají nebezpečenství, jež hrozí
vlasti; ale vlast nemůže být skutečně ohrožena. Muži, co zvítězili
nad evropskou koalicí proti Francii, jsou stále zde. Od Francie nás
sice dělí hory; vy je však překročíte s rychlostí orla, bude‑li třeba
podpořit Ústavu, bránit svobodu a bránit republikány.
Vojáci! Vláda bdí nad pokladem, který jí byl svěřen; roajalisté
budou odraženi, jakmile vystrčí hlavu. Přísahejme u stínů našich
hrdinů, co padli po našem boku za svobodu, přísahejme na naše vá-
lečné prapory nesmiřitelnou válku nepřátelům Republiky a Ústavy
z roku III.“
Následovala hostina a přípitky.
Jako první pronesl přípitek Bonaparte.
„Na statečné kamarády Steingela, La Harpa a Duboise, kteří padli
na poli cti! Ať nad námi bdí jejich duše a pomohou nám dostat
nepřátele na kolena!“
Masséna pronesl přípitek na reemigraci emigrantů.
Augereau, který měl odjet nazítří se všemi plnými mocemi od
Bonaparta, zvedl sklenku a zvolal:
„Na jednotu francouzských republikánů! Na zničení klubu
v Clichy! Ať se spiklenci chvějí strachy! Od Adiže a Rýna až k Seině,
ať nezůstane ani jeden! Ať se před námi třesou! Jejich nepravosti
jsou sečteny a jejich cena je na konci našich bodáků.“
Po posledním slově tohoto přípitku se rozezněly trubky a bubny
bubnovaly do útoku. Každý voják utíkal ke své pušce, jako by měl
skutečně vyrazit v tu chvíli do boje a trestat všechny hříchy světa.
Direktorium hledělo na Bonapartovo poselství se smíšenými pocity.
Augereau velmi vyhovoval Barrasovi. Barras byl vždy připraven
nasednout na koně, vždy hotov zavolat na pomoc jakobíny a lid
z předměstí: Barras tedy přijal Augereaua jako vhodného muže pro
tuto chvíli.
Ale Rewbell a La Révellière, muži rozvážní a klidných povah, by
tu raději měli generála stejně rozumného a mírného jako oni. A co

– 559 –
se Barthélemyho a Carnota týče, tam ani nemusíme zdůrazňovat,
že jim Augereau nevyhovoval vůbec.
Augereau byl, jak ho už známe, skutečně nebezpečný pomocník.
Statečný muž, vynikající voják, nebojácné srdce, hlava chlubivá
a ústa chvástavá, takže nenechával nikoho příliš na pochybách, za
jakým účelem sem byl poslán. Avšak La Révellière a Rewbell mu
promluvili do duše a dali mu na srozuměnou, že Republiku by bylo
třeba zachránit energickým činem bez krveprolití.
Aby ho naučili trpělivosti, svěřili mu velení sedmnácté vojenské
divize, která zahrnovala Paříž.
Tak se dospělo k šestnáctému fructidoru.
Poměry mezi různými stranami byly tak napjaté, že se každou
chvíli čekalo na státní převrat, buď ze strany rad, nebo direktorů.
Pichegru byl přirozenou hlavou roajalistického hnutí. Pokud by
se chopil iniciativy on, všichni roajalisté by se seskupili kolem něj.
Kniha, kterou zde píšeme, není jenom románem, možná pro
některé čtenáře není dost románová; už jsme ale řekli, že chceme
krok za krokem mapovat historii. Stejně jako jsme objasnili v plné
míře události třináctého vendémiairu a roli, kterou v nich hrál
Bonaparte, v epoše, do níž jsme dospěli, musíme ukázat v pravém
světle tolik pomlouvaného Pichegrua.
Pichegru si poté, co odmítl nabídku prince z Condé – o příčinách
jeho odmítnutí jsme podrobně hovořili –, začal vyměňovat listy
s hrabětem z Provence, který si po smrti malého dauphina přisvojil
titul král Ludvík XVIII. V době, kdy poslal Cadoudalovi jeho jmeno-
vání místokrálem a rudou stuhu, ocenil i Pichegruovu zdrženlivost.
Pichegru totiž prohlásil, že odmítá všechny pocty i peníze, že se
chce pokusit o znovunastolení monarchie jenom pro slávu. Ludvík
XVIII. napsal Pichegruovi:

Spěchám, pane, abych vám vyjádřil city, které ve mně už dlouho

vzbuzujete, a ujistil vás o tom, jak velice si cením vaší osoby. Je

– 560 –
 pro mne ctí vám sdělit, co už si osmnáct měsíců myslím, totiž že
čest znovunastolit francouzskou monarchii je vyhrazena pouze
vám.
Nehodlám hovořit o obdivu, který chovám k vašemu nadání
a k velkým činům, které jste vykonal. Historie vás již zařadila
mezi velké generály a potomstvo jistě potvrdí úsudek celé dneš‑
ní Evropy o vašich vítězstvích a vašich skvělých vlastnostech.
Nejslavnější velitelé většinou vděčí za své úspěchy dlouhým
zkušenostem, ale vy jste tím, čím jste, již od prvního svého
tažení. Umíte v sobě spojit chrabrost a mistrovství maršála
de Saxe, nezištnost pana de Turenne a skromnost pana de Ca­
tinat. Mohu vám říci, že jste v mé mysli pevně spojen právě
s těmito tak slavnými jmény.
Přikláním se k plným mocím, které vám připsal pan princ
z Condé. Nekladu vám vůbec žádné meze a nechávám vám
naprosto volné pole působnosti, čiňte, jak uznáte za vhodné,
vše, co je slučitelné s vážností mé koruny a co prospívá zájmům
státu.
Víte dobře, pane, že mé city vůči vám se nikdy nezmění.
LUDVÍK

Tento druhý dopis následoval hned po prvním. Oba poskytují

pravdivý obrázek citů, které Ludvík XVIII. choval k Pichegruovi,
a jistě musí zapůsobit nejen na city jejich současníků, ale i na city
jejich potomků:

Jistě jsou vám známy, pane, nešťastné události, k nimž došlo

v Itálii; museli jsme do těch míst nutně vyslat třicet tisíc mužů,
což definitivně zhatilo plán přejít Rýn. Vaše oddanost mé osobě
vám nepochybně sama umožní posoudit, do jaké míry mě toto
dění roztrpčilo ve chvíli, kdy jsem už před sebou viděl otevřené
brány mého království. Na druhou stranu tyto pohromy ještě

– 561 –
 zvyšují, je‑li to vůbec možné, důvěru, kterou jste ve mně vzbudil.
Věřím, že právě vy znovunastolíte francouzskou monarchii, a ať
bude v letošním létě pokračovat válka, či bude nastolen mír,
počítám s vámi při provádění tohoto velkého díla. Vkládám do
vašich rukou, pane, veškerou svoji moc a svá práva. Užívejte jich
v můj prospěch, jak uznáte za vhodné.
Pokud budete nucen opustit z nějakého důvodu království,
a já se toho obávám kvůli vašim tajným stykům v Paříži i na
venkově, kvůli vašemu talentu a hlavně charakteru, pak vězte,
že vaše místo bude mezi princem z Condé a mnou. Tato moje
slova vás mají ubezpečit o tom, jak velmi si vás vážím a jak vás
mám rád.
LUDVÍK

Z jedné strany tedy Augereau svými listy tlačil na Bonaparta

a z druhé zase naléhal svými listy na Pichegrua Ludvík XVIII.
Novinka, že byl do čela sedmnácté vojenské divize, tedy do čela
ozbrojených sil v Paříži, dosazen Augereau, byla pro roajalisty sig-
nálem, že nesmí dále ztrácet čas.
A tak se sešli Pichegru, Villot, Barbè‑Marbois, Murinais, Dela-
rue, Rovère, Aubry, Lafon‑Ladébat, tedy celá roajalistická strana,
k poradě u velitele gardy vojenského legislativního sboru Ramela.
Ramel byl odvážný voják, zástupce velitele Rýnské armády pod
velením generála Desaixe. Prvního ledna 1797 dostal od Direkto-
ria rozkaz, že se má hned vydat do Paříže a ujmout se tam velení
vojenského legislativního sboru.
Toto vojenské těleso se skládalo z jednoho batalionu o šesti stech
mužích, z nichž většinu tvořili bývalí granátníci Konventu, jež jsme
viděli tak neohroženě pochodovat třináctého vendémiairu pod Bo-
napartovým velením. Pichegruovi byla situace tam naprosto jasná.
Ramel byl zcela oddán oběma radám a hotov poslouchat rozkazy,
které dostane od jejich předsedů.

– 562 –
 Pichegru se ještě téhož večera nabídl, že se postaví do čela dvou
set mužů a zatkne Barrase, Rewbella a La Révellière‑Lépeauxe,
proti nimž by hned následujícího dne bylo vzneseno obvinění.
Naneštěstí však bylo dohodnuto, že musí být každý krok schválen
většinou. Vyčkávající váhavci se proti Pichegruovu návrhu postavili.
„Ústava stačí na to, aby nás ubránila,“ vykřikoval Lacuée.
„Ústava nezmůže nic proti dělům, a právě děly odpoví na vaše
dekrety,“ oponoval Villot.
„Nebudou vojáci, kteří by je obsluhovali,“ na to zase Lacuée.
„Vojáci jsou toho, kdo jim velí,“ opáčil Pichegru. „Nechcete se
rozhodnout, jste tedy ztraceni. Co se mne týče,“ dodal melancho-
licky, „už dávno jsem obětoval svůj život. Jsem unaven všemi těmi
nikam nevedoucími debatami. Až mě budete potřebovat, víte, kde
mě najdete.“
A po těch slovech odešel.
Ve chvíli, kdy sklíčený Pichegru odcházel od Ramela, zastavil
před branou Lucemburského paláce dostavník a u Barrase ohlásili
občana generála Moreaua.

– 563 –
 XXIX
Jean‑Victor Moreau

Moreauovi bylo v té době sedmatřicet let a s Hochem byl jediný, kdo

mohl soupeřit ne‑li ve štěstí, tedy aspoň v proslulosti s Bonapartem.
V té době vstoupil do spolku, který se stal později spiknutím.
Vznikl v roce 1797 a zanikl až u Wagramu v roce 1809, kde zemřel
plukovník Oudet, vůdce společnosti filadelfských.
V této společnosti bylo Moreauovo válečnické jméno Fabius,
vzpomínka na slavného římského konzula, který svým váháním
porazil Hannibala.
Také podle Fabia říkali Moreauovi váhavec.
Smůla byla, že váhání u něj nebylo výsledkem kalkulu, ale cha-
rakterovým rysem. Moreauovi naprosto chyběla pevnost v politic-
kých odhadech a také rozhodná vůle.
Měl v sobě spíše pudovou sílu, a tak mohl ovlivňovat dění ve
Francii a uspořádat si život v rivalitě s nejlepšími osobnostmi mo-
derními i antickými.
Moreau se narodil v Morlaixu v Bretani. Jeho otec byl význačný
advokát; jeho rodina byla vážená a spíše bohatá než chudá. V osm-
nácti letech ho přitahoval vojenský stav, dal se tedy najmout na
vojnu. Otec, který chtěl mít z mladého Moreaua advokáta, jako
byl on sám, svého syna vykoupil a poslal ho do Rennes studovat
práva.
Brzy měl Moreau na své kamarády jistý vliv; za ten vliv mohla
jeho nepopiratelná morální převaha.
Moreau neměl tak vysokou inteligenci jako Bonaparte, nebyl tak
spontánní v projevu jako Hoche, ale přesto mohl ty dva v mnohém
převyšovat.

– 564 –
 Když v Bretani vypukly zmatky věštící Revoluci, Moreau si vybral
stranu Parlament proti dvoru a přitáhl tam s sebou celou student-
skou korporaci.
Poté vypukl mezi Moreauem, jemuž přezdívali od té chvíle gene-
rál Parlamentu, a velitelem Rennes boj, v němž starý voják vždycky
nebyl vítězem.
Velitel Rennes vydal nakonec rozkaz, aby byl Moreau zatčen.
Moreau, v jehož povaze byla opatrnost, či spíše opatrnost byla
jeho povahou, našel prostředek, jak se vyhnout pronásledování:
každý den se ukazoval na jiném místě, takže všichni byli přesvědče-
ni, že hlava parlamentní opozice neopustila hlavní město Armoriky.
Když ovšem později zjistil, že se Parlament, který bránil, sta-
ví proti svolání generálních stavů, a usoudil, že to svolání je pro
budoucí blaho Francie nezbytné, změnil stranu, přičemž si však
zachoval své názory, podporoval svolání generálních stavů a obje-
voval se v čele všech srocení v Bretani.
Byl předsedou bretonské mládeže, která se sešla v Pontivy, když
ho generální prokurátor departementu, který hledal uplatnění pro
tuhle nevyužitou kapacitu, jmenoval velitelem prvního batalionu
dobrovolníků Ille‑et‑Vilaine.
A tohle ostatně říkal Moreau sám o sobě:
„Na začátku téhle revoluce, která měla přinést svobodu fran-
couzskému lidu, jsem byl oddaný studiu práv. Revoluce změnila
běh mého života; věnoval jsem svůj život vojsku. Nedal jsem se
k armádě svobody ze ctižádosti, ale z úcty k právům národa: stal
jsem se vojákem, protože jsem byl občanem.“
Moreau vděčil své klidné, až trochu flegmatické povaze za schop-
nost zorientovat se uprostřed nebezpečí a chladnokrevnost, která
u takového mladíka udivovala. V té době ještě chyběli významní
lidé, ale už se z davu drali do popředí; jeho byť trochu negativní
kvality vynesly Moreauovi hodnost brigádního generála v armádě,
jejímž byl tehdy Pichegru vrchním velitelem.

– 565 –
 Geniální Pichegru nadaného Moreaua oceňoval a v roce 1794
mu dal hodnost divizního generála.
Od té chvíle měl pod svým velením vojenský útvar čítající pěta-
dvacet tisíc mužů a byl pověřen vedením obléhání.
Při skvělém tažení z roku 1794, které Francii podrobilo Holand-
sko, velel Moreau pravému křídlu armády.
Dobytí Holandska bylo všemi stratégy považováno za nemožné,
neboť jak je známo, Holandsko leží níže než moře, a může se tudíž
podle libosti nechat mořem zaplavit.
Holanďané riskovali tuto poloviční sebevraždu; provrtali hráze,
které zadržovaly mořskou vodu, a doufali, že uniknou invazi, když
zaplaví svoje provincie.
Ale najednou vypukl mráz v těchto končinách nevídaný, teplota
klesla až na minus patnáct stupňů. Takové zimy nepotkaly Holand-
sko celých sto let. Teď mu zamrzly všechny kanály a řeky.
Francouzi se s odvahou, jakou mají jenom oni, vrhli do té propasti.
Nejprve riskovala pěchota, potom přijela kavalerie a nakonec lehké
dělostřelectvo; a když bylo zřejmé, že led unese i značnou váhu,
přitáhli na zamrzlé moře i těžkou obléhací artilerii. Na zamrzlé
vodní hladině se bojovalo tak, jak se kdysi bojovalo na pevné zemi.
Angličané byli napadeni a vyhnáni na bodáky, rakouské dělostře-
lectvo bylo poraženo. To, co mělo Holandsko zachránit, ho zničilo.
Mráz, který se později stane smrtelným nepřítelem císařství, je teď
nejvěrnějším spojencem Republiky.
Nic se tedy nemůže postavit proti napadení spojených Nizozemí.
Hradby už nechrání města, led se rozprostírá ve výši hradeb. Města
Arnheim, Amsterdam, Rotterdam a La Haye jsou dobyta. Následují
Over‑Yssel, Groningue, Frísko; celé Holandsko je vydáno na milost
a nemilost.
Zbývala flotila správce sedmi provincií, kterou led zaskočil v úži-
ně Texel a jejíž děla zůstala zamrzlá těsně nad hladinou vody.

– 566 –
 Moreau nechá přitáhnout svá děla, aby odpověděl na palbu
flotily; porazí lodě, stejně jako porazil pevnosti, vyšle regiment hu-
sarů k jejich ztečení; a flotila, něco neslýchaného v historii národů
a v análech námořnictva, je ukořistěna regimentem lehké kavalerie!
Na těchto činech vyrostli Pichegru a Moreau, přičemž každý zů-
stával na svém místě, Moreau pořád jenom jako obratný zástupce
Pichegruova vojenského génia.
Poté bylo Pichegruovi svěřeno velení armády na Rýně a Mosele
a Moreau dostal velení Severní armády.
Brzy nato, jak už jsme řekli, padlo na Pichegrua podezření, byl
odvolán do Paříže a Moreau ho nahradil jako vrchní velitel armády
na Rýně a Mosele.
Hned na začátku tažení se lehké jezdectvo zmocnilo vozu, který
tvořil součást ekvipáže rakouského generála Klinglina. V truhle,
kterou předali Moreauovi, byla uschována veškerá korespondence
Fauche‑Borela s princem z Condé. Tato korespondence prokazo-
vala styky, které spolu udržovali Fauche‑Borel pod jménem občan
Fenouillot, obchodní cestující se šampaňským vínem, a Pichegru.
Zde má každý právo posoudit podle svého vědomí a svědomí
Moreauovo chování.
Moreau byl Pichegruův přítel, Pichegruův dlužník, Pichegruův zá-
stupce. Měl se pouze jednoduše seznámit s obsahem skříňky a poslat
ji zpět svému generálovi se slovy: Dávejte si pozor!, nebo měl dát před-
nost vlasti před srdcem, stoikovi před přítelem a udělat, co udělal?
A co udělal? Šest měsíců luštil a nechal luštit všechny ty listy napsané
v šifrách, a potom s oprávněným podezřením, ale neprokázanou vi-
nou využil míru uzavřeného v Leobenu, a když už se bouře stahovala
nad Pichegruovou hlavou, zaklepal na Barrasovy dveře se slovy:
„Jsem zde coby blesk z čistého nebe!“
Ano, právě to řekl Barrasovi Moreau; to byly důkazy nikoli zrady,
ale jednání, které chyběly členům Direktoria, aby obvinili Piche­
grua, a Moreau je Direktoriu přinesl.

– 567 –
 Barras strávil s Moreauem dvě hodiny mezi čtyřma očima a ujistil
se, že teď má v ruce proti svému nepříteli zbraně víc než smrtelné,
neboť byly napuštěné jedem.
Když už byl přesvědčen, že má dost materiálu ne‑li k odsouzení,
tedy aspoň k procesu, zazvonil.
Vstoupil dveřník.
„Jděte pro ministra policie a mé dva kolegy Rewbella a La Ré-
vellière‑Lépeauxe.“
Vytáhl hodinky:
„Deset večer,“ řekl. „Zbývá nám šest hodin.“
A podal ruku Moreauovi:
„Občane generále,“ pravil, „přicházíš právě včas.“
Načež dodal s vychytralým úsměvem:
„Za to se ti odvděčíme.“
Moreau si vyžádal dovolení, aby mohl odejít. Bylo mu uděleno.
Znervózňoval by tu Barrase stejně, jako Barras znervózňoval jeho.
Tři direktoři rokovali až do dvou do rána. Ministr policie za
nimi brzy dorazil a ještě poslali postupně pro Merlina (z Douai)
a Augereaua.
K jedné hodině ráno poslali k tiskaři prohlášení tohoto znění:

Direktorium, které bylo kolem druhé hodiny ráno napadeno

jednotkami obou rad pod velením zastupujícího generála Ra‑
mela, bylo nuceno odpovědět na sílu silou.
Po hodinu trvajícím boji byly oddíly obou rad poraženy
a vláda získala vrch.
Více než sto zajatců zůstalo v rukou direktorů; zítra bude
zveřejněn seznam jejich jmen a co nejpodrobnější informace
o tomto spiknutí, které málem svrhlo stávající vládu.
Osmnáctého fructidoru, čtyři hodiny ráno

– 568 –
 Toto podivné prohlášení podepsali Barras, Rewbell a La Ré-
vellière‑Lépeaux. Jeho znění navrhl ministr policie Sothin a také
je sám sepsal.
„Té vaší vývěsce nikdo neuvěří,“ poznamenal Barras a pokrčil
rameny.
„Budou jí věřit zítra,“ opáčil Sothin, „a to nám úplně stačí. Nezá-
leží na tom, že tomu už pozítří nikdo věřit nebude. Všechno bude
hotovo.“
Direktoři se rozdělili, ale předtím ještě vydali rozkaz, aby zatkli
jejich dva kolegy Carnota a Barthélemyho.

– 569 –
 XXX
Osmnáctý fructidor

Zatímco ministr policie Sothin psal své vývěsky a navrhoval, aby

nechali zastřelit Carnota a čtyřicet dva poslanců, zatímco rušili
jmenování Barthélemyho jako pátého direktora a nabízeli jeho
místo Augereauovi, jestli s ním zítra večer budou spokojeni, dva
muži hráli klidně v jednom koutě Lucemburského paláce triktrak.
Jeden z těch mužů, jen o tři roky mladší než ten druhý, začal svoji
kariéru jako ženijní důstojník, publikoval matematické studie, díky
nimž byl přijat do několika učených společností. Kromě toho složil
chvalořeč na Vaubana, jehož vyznamenala akademie v Dijonu.
Jako kapitán ženijního vojska byl na počátku Revoluce jmeno-
ván rytířem svatého Ludvíka. V roce 1791 byl zvolen poslancem
do zákonodárného shromáždění za departement Pas‑de‑Calais.
Tam zaměřil své první vystoupení proti princům, co emigrovali do
Koblence, proti markýzovi de Mirabeau, proti kardinálu de Rohan
a proti panu de Calonne, který intrikoval u cizích královských dvo-
rů, aby je přiměl k rozhodnutí vyhlásit Francii válku. Navrhl, aby
v armádě nahradili urozené důstojníky, kteří emigrovali, poddů-
stojníky a seržanty. V roce 1792 požadoval zrušení všech pevností
na vnitřním území Francie a předložil opatření, která měla zrušit
pasivní poslušnost vyžadovanou po vojácích i důstojnících.
Ve dnech, kdy byla Revoluce ohrožována ze zahraničí, nechal vy-
robit tři sta tisíc pík pro vyzbrojení pařížského lidu. Byl jmenován
jako zástupce do Národního konventu, bez mrknutí hlasoval pro
královu smrt. Nechal k Francii připojit monacké knížectví a část
Belgie.
V březnu 1793 ho poslali k Severní armádě, tam okamžitě v bitvě
u Wattignies sesadil generála Gratiena, který couvl před nepřítelem,

– 570 –
sám ho vystřídal v čele francouzské kolony a znovu dobyl území,
které jsme ztratili.
V srpnu téhož roku byl jmenován členem Výboru obecného
blaha, tam rozvinul svůj obrovitý talent, který je dnes příslovečný:
zorganizoval čtrnáct armád a sestavil plány tažení nejen pro kaž-
dou armádu zvlášť, ale zkoordinoval jejich operace. Právě tehdy
zaručil našim armádám udivující vítězství, která následovala jedno
za druhým po opětném dobytí Toulonu až po vydání čtyř pevností
na severu.
Tímto mužem byl Lazare Nicolas Marguerite Carnot, čtvrtý direk-
tor, který se nedokázal dohodnout s Barrasem, Rewbellem a La Ré-
vellière‑Lépeauxem, tudíž ho jeho kolegové právě odsoudili k smrti.
Považovali ho totiž za příliš nebezpečného, než aby ho nechali naživu.
Jeho partner, ten, který třásl kostkami s tak nedbalou elegancí,
byl markýz François Barthélemy, poslední z direktorů, který neměl
jiné zásluhy, než že byl synovcem abbé Barthélemyho, autora Cesty
mladého Anacharsise.
Jako francouzský vyslanec ve Švýcarsku během Revoluce uzavřel
v Basileji před dvěma lety mírové smlouvy s Pruskem a Španěl-
skem, které ukončily první protifrancouzskou koalici.
Jeho všeobecně známá umírněnost, jeho politický moderantis-
mus byl pravým důvodem, proč se ho kolegové chtěli zbavit a právě
rozhodli o jeho zatčení.
Byla jedna hodina po půlnoci, když Carnot skvělým hodem ukon-
čil šestou partii triktraku.
Přátelé se rozloučili stiskem ruky.
„Na shledanou,“ řekl Carnot Barthélemymu.
„Na shledanou?“ opáčil Barthélemy. „Jste si jistý, drahý kolego?
V těchto dobách uléhám s nejistotou, že ještě ráno potkám přítele,
s nímž jsem se toho večera rozloučil.“
„Čeho se u čerta bojíte?“ otázal se Carnot.
„Hm! Taková rána dýkou, to je přece hned!“ na to Barthélemy.

– 571 –
 „Jen buďte klidný,“ usmál se Carnot, „vás nezavraždí, ale mne
ano! Vy jste příliš laskavý, než aby se vás obávali. Budou s vámi
zacházet jako se zahálčivým králem: oholí vás a zavřou do kláštera.“
„Ale když se obáváte, že vás zabijí,“ podivil se Barthélemy, „proč
tedy volíte tuto cestu? Proč se raději necháte porazit, než byste se
stal vítězem? Podle těch návrhů, co jsme dostali, záleželo jenom na
nás, jestli svrhneme své tři kolegy.“
„Můj milý, nevidíte si dál než na špičku nosu, který bohužel není
tak dlouhý, jako býval nos vašeho strýce,“ pravil Carnot. „Kdo nám
činil návrhy? Roajalisti. A vy si myslíte, že by mi někdy roajalisti od-
pustili, co jsem jim udělal? Nemám jiný výběr než smrt: roajalisti by
mě pověsili jako královraha. Direktoři mě zavraždí jako roajalistu.
Raději budu zavražděn.“
„Když si to myslíte, jak to, že jdete klidně spát domů?“ zeptal se
udiveně Barthélemy.
„Kam bych měl podle vás jít spát?“
„Přece někam, kde byste byl v bezpečí.“
„Jsem fatalista! Jestli si mě má dýka najít, najde si mě… Dobrou
noc, Barthélemy. Mám čisté svědomí: hlasoval jsem pro královu smrt,
ale zachránil jsem Francii. A Francie teď nade mnou musí bdít.“
Carnot se vrátil domů a usnul stejně klidně jako obvykle.
Carnot se nemýlil: jeden Němec dostal rozkaz zatknout ho a při
sebemenším projevu odporu ho zabít.
Ve tři ráno dorazil Němec s pochopy ke dveřím Carnotova bytu,
kde direktor bydlel se svým mladším bratrem.
Když Carnotův sluha uviděl pochopy a slyšel, jak se jejich velitel
špatnou francouzštinou ptá, kde je občan Carnot, odvedl je k lůžku
mladšího z bratrů Carnotů, který se neměl čeho bát, a tak mohl
vojáky nechat nějakou chvíli v omylu.
Potom sluha běžel upozornit svého pána, že ho jdou zatknout.
Skoro nahý Carnot vyskočil jedněmi dveřmi do Lucemburské
zahrady, od níž měl klíč.

– 572 –
 Sluha se vrátil. Když ho vězeň spatřil, pochopil, že bratr se za-
chránil, a dal se poznat.
Rozzuření vojáci začali prohledávat Carnotův byt, ale našli už
jenom prázdné, ještě teplé lůžko.
Jakmile byl uprchlík v Lucemburské zahradě, na chvilku se zara-
zil; nevěděl, kam jít. Zastavil se v hodinovém hotelu v ulici d’Enfer,
ale řekli mu, že nemají volný ani jediný pokoj.
Znovu začal bloudit po ulicích, jestli náhodou něco nenajde, když
se ozvalo střílení na poplach.
Při tom hluku se otevřely některé dveře a okna. Kam půjde napůl
nahý? Takhle ho zatkne první patrola; všechny se sbíhají ze všech
stran k Lucemburskému paláci.
Na rohu ulice Vieille Comédie se právě jedna patrola objevila.
Jakýsi vrátný pootevřel dveře a Carnot se k němu vrhl.
Náhodou to byl statečný muž, který ho schoval do doby, než si
zařídil jiný útulek.
Barthélemy přesto, že ho Barras dvakrát denně upozorňoval na
to, jaký osud ho čeká, neučinil žádná ochranná opatření.
Hodinu poté, co se rozloučil s Carnotem, ho zatkli přímo v jeho
posteli. Nezmohl se ani na to, aby si vyžádal rozkaz k zatčení, a řekl
jenom: „Ó má vlasti!“
Jeho sluha Letellier, který ho dvacet let neopouštěl ani na oka-
mžik, žádal, aby byl zatčen spolu se svým pánem.
Tuhle výjimečnou přízeň mu odmítli: uvidíme, jak jí dosáhne
později.
Obě rady jmenovaly jednu komisi, která měla neustále zasedat.
Této komisi předsedal Siméon. Když se ozval výstřel z děla na
poplach, ještě nedorazil.
Pichegru strávil noc v této komisi se spiklenci, kteří se rozhodli
odpovědět na násilí násilím. Ale nikoho nenapadlo, že se blíží chví-
le, kdy se Direktorium odváží provést státní převrat.

– 573 –
 Několik členů komise bylo ozbrojeno, mezi nimi Rovère a Villot.
Jakmile se dověděli, že je komise obklíčena, chtěli se objevit s pis-
tolemi v ruce.
Ale Pichegru se proti tomu postavil.
„Naši ostatní kolegové nejsou ozbrojeni,“ řekl. „Ti bídáci čekají
jenom na záminku, aby je zmasakrovali. Nedopusťme to.“
V tu chvíli se dveře komise otevřely a jeden z členů rad jménem
Delarue vklouzl dovnitř.
„Ach můj milý Delarue!“ přivítal ho Pichegru. „Jaký čert vás sem
nese? Všichni budeme zatčeni.“
„Budeme tedy zatčeni spolu,“ opáčil klidně Delarue.
A skutečně, Delarue se nehodlal odloučit od svých kolegů, chtěl
s nimi sdílet jejich osud, a tak třikrát násilím prošel strážemi, aby se
k nim dostal. Přišli ho domů upozornit na nebezpečí, co mu hrozí,
ale odmítl utéci, i když to mohl snadno udělat. Ani nevzbudil ženu
a děti, jenom je objal a políbil a dorazil, jak už jsme řekli, za svými
kolegy.
V předešlé kapitole jsme vylíčili, jak se Pichegru nabízel, že
dovleče tři spoutané direktory na lavici obžalovaných, pokud mu
poskytnou dvě stě mužů, a jak nezískal, oč žádal.
Teď se chtěli bránit, ale bylo už příliš pozdě.
Sotva si Delarue vyměnil pár slov s Pichegruem, dveře síně byly
rozraženy a dovnitř se vhrnuli vojáci vedení Augereauem.
Augereau stanul přímo před Pichegruem a napřáhl k němu ruku,
aby ho chytil za límec.
Delarue vytáhl z kapsy pistoli a chtěl na Augereaua vystřelit. V tu
chvíli mu bodák probodl paži.
„Zatýkám tě!“ vyštěkl Augereau a chopil se Pichegrua.
„Padouchu!“ zvolal Pichegru. „Ještě to ti chybělo, stát se pocho-
pem občana Barrase!“
„Vojáci!“ zvolal jeden člen vládního výboru. „Měli byste odvahu
vztáhnout ruku na svého generála?“

– 574 –
 Augereau neodpověděl, vrhl se na něj a s pomocí čtyř vojáků mu
po lítém boji zkroutil paže a svázal mu je za zády.
Pichegru byl zatčen, spiknutí přišlo o vůdce. Nikdo už se nepo-
koušel o žádný odpor.
Generál Mathieu Dumas, tentýž, který byl v Neapoli ministrem
války za Josefa Napoleona a zanechal po sobě tak podivné paměti,
byl v komisi zrovna ve chvíli, kdy ji obkličovali. Měl na sobě gene-
rálskou uniformu. Vyšel dveřmi, kterými sem vstoupil Augereau,
a sešel po schodišti.
V hale ho zastavila hlídka s bodákem.
„Nikdo odtud nesmí vyjít!“
„To vím velmi dobře,“ odvětil generál, „protože jsem ten příkaz
právě já sám vydal.“
„Promiňte, generále,“ omluvil se voják a zvedl pušku.
A Mathieu Dumas vyšel ven bez odporu.
Bezpečnější bylo opustit Paříž.
Mathieu Dumas vzal své dva pobočníky, všichni nasedli na koně
a cvalem dorazili k jedné bráně, tam vydal pokyny hlídce a vyjel
z brány, aby, jak řekl, vykonal inspekci jiné brány, a zmizel.

– 575 –
 XXXI
Templ

Toto se seběhlo:
Když se stane nějaká významná událost, jako třeba třináctý
vendémiaire nebo osmnáctý fructidor, vepíše se toto datum nesma-
zatelně do historie. Všichni takové datum znají, a když se řekne:
třináctý vendémiaire nebo osmnáctý fructidor, každý ví, co se v ty
dny stalo, ale jen málo lidí je obeznámeno se všemi okolnostmi, za
nichž k tomuto dění docházelo.
Právě proto jsme si ve svých historických románech či romantic-
kých historiích vytkli za cíl sdělit čtenářům to, co ještě před námi
nikdo nevyslovil, a vyprávět o událostech, které známe a s námi je
zná pouze velmi malý okruh lidí.
Díky přátelské důvěrné výpomoci jsme měli přístup ke vzác-
ným knihám a originálním a velmi cenným pramenům, z nichž
jsme načerpali přesné informace. Byly pro nás plamenem, který
nás provedl taji třináctého vendémiairu; a nyní ten plamen znovu
zažehneme, abychom pronikli do osmnáctého fructidoru.
Můžeme tedy s naprostou jistotou zopakovat větu, která stojí
v čele této kapitoly, neboť máme naprostou jistotu, že budeme říkat
pravdu a nic než pravdu.
Věci se udály takto:
Sedmnáctého večer zkontroloval zástupce velitele Ramel hlídky
a šel si pro další pokyny k členům komise, která měla zasedat celou
noc. Byl přítomen scéně, co jsme již dříve popsali, kdy Pichegru,
jemuž zabránili provést záchrannou akci, předpověděl, co se stane,
a se svou obvyklou bezstarostností čekal, až se jeho osud vyplní.
Přitom se mohl zachránit útěkem a vyhnout se očekávané perzekuci.

– 576 –
 Když Pichegru odešel, ostatní poslanci se utvrdili v přesvědčení,
že Direktorium se proti nim ničeho neodváží, a i kdyby se snad
odvážit chtělo, nebezpečí nehrozí bezprostředně a ještě pár dní
se nemají čeho obávat; před odchodem zaslechl Pichegru něko-
lik poslanců, mezi nimi Émeryho, Mathieua Dumase, Vaublanka,
Tronçona du Coudray a Thibaudeaua, jak se pohoršují nad jeho
návrhem, že prý vnáší strach mezi veřejnost.
Zástupce velitele Ramel byl tedy vykázán bez dalšího rozkazu;
měl pouze doporučení chovat se toho dne tak, jak se choval včera
a jak se bude chovat i zítra.
V důsledku toho se Ramel vrátil do svého štábu a spokojil se
s konstatováním, že jeho granátníci budou v případě potřeby při-
praveni chopit se zbraní.
Dvě hodiny nato, tedy v jednu po půlnoci, dostal od ministra
války rozkaz, aby se k němu okamžitě dostavil.
Běžel tedy nejdříve do síně, kde zasedala komise; tam však zůstal
pouze jeden inspektor jménem Rovère, a ten spal. Ramel mu sdělil,
jaký rozkaz právě obdržel, a žádal ho, aby uvážil naléhavost situace
vzhledem k pokročilé noční době.
Ramel ještě dodal, že ho upozornili na několik vojenských kolon
vstupujících do Paříže. Ale s Rovèrem ani tyto hrozivé skutečnosti
nepohnuly, prohlásil, že je naprosto klidný a má ke svému klidu
pádné důvody.
Ramel tedy vyšel ze síně a potkal velitele jízdní hlídky, který byl
stejně jako on pověřen hlídáním obou rad. Ten mu sdělil, že své
jízdní hlídky odvolal a poslal svůj oddíl na druhou stranu mostů,
stejně tak jako dvě děla, která až doposud stála na nádvoří Tuilerií.
„Jak jste mohl něco takového udělat,“ otázal se ho Ramel, „když
jsem vám přece přikázal pravý opak?“
„Generále, já za to nemohu,“ odvětil důstojník, „přikázal to vrchní
velitel Augereau, a velitel jezdectva tedy odmítl plnit váš rozkaz.“

– 577 –
 Ramel se vrátil, znovu se pokoušel vzburcovat Rovèra, aby upo-
zornil své kolegy na to, co se stalo od chvíle, kdy se viděli naposledy.
Rovère však zůstával stále stejně umíněně důvěřivý, odpověděl
mu, že všechny ty pohyby vojska absolutně nic neznamenají, že
o tom byl zpraven a že několik oddílů by mělo před svítáním z cvič-
ných důvodů přejít přes mosty.
Ramel tedy může být naprosto klidný, Rovèrovy informace jsou
důvěryhodné, může se na ně spolehnout. Ramel by se měl podřídit
rozkazům ministra války.
Ramel však neposlechl ten rozkaz z obavy, aby nebyl oddělen od
svého vojska. Vrátil se domů, ale nespal, zůstal celou noc oblečený
a ozbrojený.
Ve tři ráno se u něj nechal ohlásit bývalý gardista z tělesné stráže
jménem Poinçot, s nímž byl velmi úzce spjatý v armádě v Pyrene-
jích, že prý ho posílá generál Lemoine se vzkazem. Ramel na lístku
četl:
Generál Lemoine vyzývá jménem Direktoria velitele granátníků
zákonodárného sboru, aby umožnil koloně pěti tisíc mužů pověře‑
ných vykonáním rozkazů vlády přechod přes most…
„Udivuje mě,“ poznamenal Ramel, „že bývalý kamarád, který
mě přece musí znát, se ujme předání rozkazu, který mohu vykonat
jenom se ztrátou osobní cti.“
„Dělej, jak myslíš,“ odvětil Poinçot, „ale upozorňuju tě, že veš-
kerý odpor je zbytečný. Osm set tvých granátníků už je obklíčeno
čtyřiceti děly.“
„Já přijímám rozkazy pouze od zákonodárného sboru,“ zvolal
Ramel.
Vyběhl z domova a utíkal do Tuilerií.
Rána z děla vyšla tak blízko něj, že ji považoval za znamení
k útoku.
Na cestě potkal dva své velitele batalionu, Ponsarda a Flécharda,
oba vynikající důstojníky, k nimž měl naprostou důvěru.

– 578 –
 Okamžitě se vrátil do zasedacího sálu komise, kde našel generály
Pichegrua a Villota. Bez meškání poslal příkazy generálu Mathieu­
ovi Dumasovi a předsedům obou rad, Laffon‑Ladébatovi, předse-
dovi Rady starších, a Siméonovi, předsedovi Rady pěti set. Také dal
vědět poslancům, co bydleli poblíž Tuilerií.
Právě v tu chvíli byla proražena mříž na točitém mostě a Auge-
reauova a Lemoinova divize se spojily; zahrada byla plná vojáků
obou armád; namířili děla na sál Rady starších, všechny hlavní třídy
uzavřeli, veškeré hlídky posílili.
Už jsme řekli, jak se otevřely dveře a do zasedacího sálu výboru
vnikli vojáci s Augereauem v čele a jak se nikdo neodvážil vztáhnout
ruku na Pichegrua, jak sám Augereau spáchal tuto svatokrádež,
přemohl a nechal spoutat toho, kdo byl jeho velitelem; a také jsme
řekli, jak se po Pichegruově zatčení nikdo neodvážil odporu, takže
byl vydán rozkaz odvést zajatce do Templu.
Tři direktoři bděli spolu s ministrem policie, který nechal vyvěsit
plakáty a vrátil se k nim.
Ministr policie byl toho názoru, že by se zajatci měli okamžitě
zastřelit, třeba hned v Lucemburské zahradě pod záminkou, že byli
přistiženi se zbraněmi v rukou.
Rewbell se k jeho názoru přiklonil; dokonce i mírný La Ré-
vellière‑Lépeaux, muž, který byl vždycky pro smírnou cestu a plný
milosrdnosti, byl připraven vydat onen osudový rozkaz a říci jako
Cicero o Lentulovi a Caethegovi:
„Žili.“
Barras jako jediný, to se mu musí přiznat, se ze všech sil proti
takovému řešení postavil se slovy, že pokud ho během popravy
neuvězní, vrhne se mezi oběti a kulky.
Konečně poslanec jménem Guillemardet, který byl přítelem
direktorů a postavil se na jejich stranu, nabídl, aby to skončili tím,
že je pošlou do trestanecké osady Cayenne.
Tento návrh byl s nadšením odhlasován a přijat.

– 579 –
 Ministr policie se domníval, že Barthélemymu dluží nějaké ohle-
dy, a rozhodl se ho doprovodit do Templu.
Už jsme řekli, že Barthélemyho sluha Letellier požádal, aby mohl
svého pána následovat. Nejdříve se proti tomu postavili, potom jeho
žádosti vyhověli.
„Co je tenhle zač?“ otázal se Augereau, který v něm nepoznával
muže, co má být deportován.
„Je to můj přítel,“ odvětil Barthélemy. „Žádal, aby mohl jít se
mnou a…“
„Dobrá!“ přerušil ho Augereau, „až se dozví, kam jdeš, nebude
tak spěchat.“
„Promiň, občane generále,“ na to Letellier, „kamkoli půjde můj
pán, půjdu s ním.“
„I na popraviště?“ zeptal se Augereau.
„Na popraviště zejména,“ odvětil tázaný.
Na naléhání a prosby byly otevřeny brány ženám deportovaných.
Každý krok v těchto prostorách, kde tolik trpěla francouzská krá-
lovna, se pro ně stával novým utrpením. Opilí vojáci je na každém
kroku uráželi a napadali.
„Jdete za těmi lotry?“ říkali a ukazovali na vězně. „Tak si pospěšte
a rozlučte se s nimi už dneska, protože zítra budou zastřeleni!“
Pichegru, jak víme, nebyl ženatý. Když přišel do Paříže, neposlal
pro svoji milou Rózu, jíž zaslal za své úspory zakoupený deštník,
který dotyčná s takovou radostí přijala. Když viděl ženy svých kole-
gů, přispěchal k nim a vzal do náručí malého Delarua, který plakal.
„Proč pláčeš, chlapče?“ zeptal se ho Pichegru se slzami v očích,
objímaje dítě.
„Protože ti zlí vojáci zatkli mého tatínka,“ odpovědělo dítě.
„Máš pravdu, hochu!“ opáčil Pichegru a pohrdavě se podíval po
vojácích. „Jsou to zlí vojáci! Dobří vojáci by ze sebe nenechali učinit
katy!“
Téhož dne psal Augereau Bonapartovi:

– 580 –
Konečně jsem splnil své poslání, generále. Sliby učiněné Italské
armádě byly této noci vyplněny.
Direktorium se rozhodlo k ráznému kroku; doba to byla
ještě nejistá, přípravy nehotové, ale obavy z prozrazení zákrok
urychlily. O půlnoci jsem poslal rozkaz všem oddílům, aby se
vydaly na pochod na označená místa. Před rozbřeskem jsme
obsadili všechny strategické pozice a rozestavěli děla; za úsvitu
byly obklíčeny sály obou rad, gardisté Direktoria se sbratřili
s našimi oddíly, členové, jejichž seznam vám posílám, byli za‑
tčeni a odvedeni do Templu.
Ještě větší počet uprchlíků pronásledujeme.
Carnot zmizel.
Paříž je klidná, okouzlená tím, že hrozící krize pominula jako
mávnutím proutku.
Vlastenci prohlašují na předměstích spásu Republiky a černé
límce jsou pod zemí.
Teď je na moudrosti a energii Direktoria a na vlastencích
v obou radách, aby provedli zbytek.
Místo zasedání je změněno, první operace proběhly slibně.
Náš čin je velkým krokem k míru; teď je na vás, abyste překročili
prostor, který nás od něj ještě dělí.
Nezapomeňte na těch pětadvacet tisíc franků, velmi to spě‑
chá.
AUGEREAU

Následoval seznam sedmdesáti čtyř jmen.

– 581 –
 XXXII
Deportovaní

Templ představoval pro většinu těch, které sem právě přivedli,

mnohdy vyčítavé vzpomínky.
Někteří z nich totiž nejdříve poslali do Templu Ludvíka XVI., tedy
lépe řečeno nejdříve za ním zavřeli dveře tohoto vězení a otevřeli
je, jen aby ho poslali na smrt.
Což znamená, že mnozí z mužů určených k deportaci byli krá-
lovrazi.
Uvnitř Templu se mohli volně pohybovat, sdružili se tedy kolem
Pichegrua, přirozeně nejvýznačnější osobnosti. Pichegru, který si
neměl co vyčítat ohledně krále Ludvíka XVI., ale který byl zcela
naopak potrestán za lítost, kterou v něm Bourboni vzbuzovali, Pi-
chegru vzdělanec, archeolog a historik se postavil do čela skupiny,
jež chtěla navštívit apartmány ve věži.
Za průvodce jim sloužil Lavilleheurnois, bývalý zpravodaj Státní
rady, tajný agent Bourbonů během Revoluce, s Brotier‑Deprèlem,
účastníkem spiknutí proti republikánské vládě.
„Tady je pokoj nešťastného Ludvíka XVI.,“ řekl, otvíraje dveře
bytu, do nějž zavřeli vznešeného vězně.
Rovère, ten, na nějž se obracel Ramel a který neustále tvrdil, že
se pohybu vojsk není co obávat, Rovère, bývalý zástupce Jourdana
Hrdlořeza, který pronesl v zákonodárném shromáždění apologii
na masakr v Glacière, nemohl snést pohled na tento pokoj, oběma
rukama se tloukl do hlavy a vytratil se.
Pichegru, stále stejně klidný, jako kdyby dosud stál v čele Rýnské
armády. Luštil nápisy psané tužkou na dřevěném obložení a vyryté
diamantem do okenních skel.

– 582 –
 Četl:
„Ó Bože, odpusť těm, kdo zabíjejí mé příbuzné!
Ó bratře, bdi nade mnou z nebeské výše!
Kéž jsou Francouzi šťastní!“
Nebylo pochyb, komu patřila ruka píšící tyto řádky; přesto se
chtěl Pichegru přesvědčit, je‑li tomu opravdu tak.
Lavilleheurnois řekl, že naprosto jistě poznává rukopis Madame
Royale; ale Pichegru ještě poslal pro vrátného, který potvrdil, že
tato přání skutečně psala z křesťanského srdce vznešená dcera
krále Ludvíka XVI. Potom dodal:
„Pánové, prosím vás, nesmazávejte tyto řádky, dokud jsem tady.
Učinil jsem slib, že se jich za mého života nikdo nedotkne.“
„Nebojte se, příteli, jste statečný muž,“ pravil Pichegru, zatímco
Delarue napsal pod slova: Kéž jsou Francouzi šťastní! toto:
„Nebe vyslyší přání nevinné dívky!“
Přestože byli muži odsouzení k deportaci odříznuti od vnějšího
světa, cítili uspokojení, že nejsou úplně zapomenuti; několikrát se
o tom mohli ujistit.
Ještě téhož večera osmnáctého fructidoru vycházela z Templu
manželka jednoho vězně, jíž dovolili navštívit muže. Zastavil ji člo-
věk, kterého vůbec neznala.
„Madam,“ oslovil ji, „bezpochyby patříte k jednomu z těch ne-
šťastníků, které zatkli dnes ráno.“
„Želbohu ano, pane,“ odvětila.
„Tak mi dovolte, ať je to kdokoli, abych mu přispěl touto malou
půjčkou. Vrátí mi ty peníze, až se poměry zlepší.“
A s těmi slovy jí vložil do ruky tři ruličky louisdorů.
U madam Laffon‑Ladébatové se zase devatenáctého fructidoru
ráno objevil stařec, jehož vůbec neznala.
„Madam,“ řekl, „chovám k vašemu manželovi nesmírný obdiv
a velké přátelství, které si zaslouží; předejte mu laskavě padesát

– 583 –
louisdorů; jsem nesmírně nešťastný, že mám v tuto chvíli k dispo-
zici pouze tuto skromnou sumu, kterou mu mohu nabídnout.“
Když viděl její váhání, uhodl jeho příčinu a dodal:
„Madam, nemějte prosím zábrany. Ty peníze vašemu muži pouze
půjčuji, vrátí mi je po svém návratu.“
Skoro všichni odsouzenci k deportaci zastávali dlouho významné
funkce ve správě Republiky, buď jako generálové, nebo jako mini-
stři. Pozoruhodné je, že osmnáctého fructidoru, ve chvíli odjezdu
do exilu, byli všichni chudí.
Pichegru, v den zatčení nejnuznější ze všech, si nejdřív myslel,
že budou zastřeleni. Když se dověděl, že jim hrozí pouhé vypově­
zení, začal se znepokojovat kvůli své sestře a bratrovi, které pod­
poroval.
Co se jeho ubohé Rózy týče, víme, že si vydělávala na živobytí
jehlou a byla nejbohatší ze všech. Kdyby věděla, co se přihodilo
jejímu příteli, určitě by přiběhla z Besançonu a nabídla mu svůj
váček.
Nejvíce však tohoto muže, který zachránil Francii na Rýně, dobyl
Holandsko, nejbohatší provincii ze všech, jemuž rukama prošly mi-
liony a který se za miliony odmítl prodat, přestože ho obviňovali,
že přijal devět set louisdorů, nechal si věnovat knížectví Arbois
s dvěma sty tisíci livrů renty, zámek Chambord s dvanácti děly,
která sám ukořistil nepříteli, tedy toho muže nejvíce znepokojoval
nezaplacený dluh ve výši šesti set franků!
Poslal pro svého bratra a sestru a obrátil se na sestru:
„V pokoji, kde jsem bydlel, najdeš oblek, klobouk a meč, s nimiž
jsem dobyl Holandsko. Dej to do prodeje s nápisem: Oděv, klobouk
a meč Pichegrua, který byl deportován do Cayenne.“
Pichegruova sestra poslechla a nazítří se vrátila s ujištěním, že
jí kdosi výměnou za tyto předměty dal šest set franků a že byl jeho
dluh zapraven.

– 584 –
 Barthélemy, jeden z nejvýznačnějších mužů té doby v politickém
slova smyslu, neboť uzavřel se Španělskem a s Pruskem první míro-
vé smlouvy podepsané Republikou, tento Barthélemy, který si mohl
od každé z těchto dvou mocností nechat vyplatit po milionu, neměl
nic kromě farmy, jež vynášela osm set franků renty.
Villot měl ve chvíli, kdy byl dán do klatby, tisíc franků. Týden
předtím je půjčil jednomu příteli a ten našel způsob, jak mu je vrá-
tit, když se dověděl o jeho nuceném odjezdu.
Laffon‑Ladébat, který od prohlášení Republiky zapomínal na
své zájmy pro zájmy vlasti, byť předtím vlastnil nesmírné jmění,
byl schopen shromáždit pouhých pět set franků, když se dověděl
o svém odsouzení. Jeho děti pověřené likvidací jeho majetku zapla-
tily všem věřitelům a octly se v bídě.
Delarue podporoval svého starého otce a celou rodinu. Před
Revolucí byl bohatý, ale Revoluce ho naprosto zruinovala; před od-
jezdem mu penězi vypomohli přátelé. Jeho otec, devětašedesátiletý
stařec, nebyl k utišení, a přesto ho bolest nedokázala zabít.
Žil v naději, že jednoho dne znovu svého syna spatří.
Tři měsíce po osmnáctém fructidoru mu oznámili, že jeden ná-
mořní důstojník, co se objevil v Paříži, potkal Delarua v pouštích
Guyany.
Chtěl ho hned vidět a poslechnout si to od něj; důstojníkovo
vyprávění bude určitě zajímat celou rodinu, rodina se tedy sešla.
Námořník vstoupil. Otec Delarue se zvedl, aby mu šel naproti, ale ve
chvíli, kdy se mu chtěl vrhnout kolem krku, zabila ho radost. Padl
jako podťatý k nohám muže, který mu právě řekl:
„Viděl jsem vašeho syna!“
Tronçon du Coudray, který žil jenom ze svého žoldu a jemuž po
zatčení všechno sebrali, odjížděl s pouhými dvěma louisdory.
Možná se mýlím, ale domnívám se, že nedbá‑li na tato fakta his-
torik, má romanopisec sledovat krok za krokem revoluce a státní

– 585 –
převraty a předat potomstvu vědomí, že ti, jimž se staví sochy,
nejsou vždycky hodni obdivu a úcty.
Augereau, který byl nejprve pověřen zatčením těchto mužů, se
měl nyní starat o jejich střežení.
Přidělil jim okamžitě strážce, muže, který se aspoň podle toho,
co se o něm říkalo, před měsícem vrátil z galejí v Toulonu, kam
byl uvržen podle rozsudku válečné rady za zločiny krádeže, vraždy
a žhářství, které spáchal ve Vendée.
Vězňové zůstali v Templu od rána osmnáctého fructidoru do
večera jednadvacátého fructidoru.
O půlnoci je žalářník vzbudil a oznámil jim, že pravděpodobně
odjedou a že mají čtvrthodinu na přípravu.
Pichegru, který si zachovával zvyk spát zcela oblečený, byl při-
praven jako první a přecházel z místnosti do místnosti a povzbu-
zoval své druhy.
První také sestoupil dolů a u úpatí věže našel direktora Barthé-
lemyho mezi generálem Augereauem a ministrem policie Sothinem,
který ho přivezl do Templu vlastním vozem.
A protože se k němu Sothin choval slušně, Barthélemy mu děko-
val a ministr mu odpověděl:
„Víme dobře, co je to revoluce! Dnes jste na řadě vy, my možná
přijdeme na řadu zítra!“
A na otázku Barthélemyho, jemuž ležel daleko více na srdci osud
vlasti než jeho vlastní osoby, zda nedošlo k nějakému vzbouření
a jestli nezavládl mezi lidmi zmatek, ministr odpověděl:
„Ne. Lid spolkl pilulku, a protože dávkování bylo správné, dobře
na ni zareagoval.“
Potom uviděl muže shromážděné u paty věže a připravené k od-
jezdu.
„Pánové, přeji vám šťastnou cestu,“ popřál jim.
Nastoupil znovu do vozu a odjel.

– 586 –
 Potom vyvolával Augereau jednotlivé odsouzence. Postupně ří-
kal jména a stráž každého doprovázela do vozů podél dlouhé řady
vojáků, kteří vězně uráželi.
Někteří ze shromážděné lůzy, z těch ubožáků ze stoky, kteří jsou
vždycky ochotni kopat do toho, co padl na zem, se pokoušeli přes
vojáky udeřit deportované do tváře, roztrhat jim šaty nebo na ně
hodit bláto.
„Proč je nechávají odjet?“ řvali. „Slíbili nám, že je zastřelí!“
„Drahý generále,“ řekl Pichegru, když přistoupil před Auge­
reaua – a zdůraznil oslovení generále –, „pokud jste to slíbil těmhle
udatným maníkům, měl jste dodržet slovo.“

– 587 –
 XXXIII
Cesta

Čtyři vozy, či spíše vozíky, vlastně jakési klece na čtyřech kolech,

jejichž kovové mříže při sebemenším otřesu mučily vězně, pojaly
šestnáct mužů určených k deportaci.
Do každého zavřeli čtyři odsouzence, nestarali se o jejich slabost
či stav jejich zranění. Někteří dostali ránu šavlí; jiné zbili vojáci
nebo chátra, kteří se domnívali, že poražení ještě dost netrpí.
Ke každému vozu se čtyřmi vězni byl přidělen strážný, který měl
klíč od závory zavírající mříž sloužící jako dvířka.
Generál Dutertre velel doprovodu skládajícímu se ze čtyř set
pěšáků, dvou set jezdců a dvou děl.
Pokaždé, když deportovaní nastupovali do svých klecí nebo
z nich vystupovali, mířil každý kanon diagonálně na dva vozy,
dělostřelci drželi zapálený doutnák a byli připraveni vystřelit na
každého, kdo by se pokusil o útěk, i na ty, kdo by se o něj nepokusili.
Dvaadvacátého fructidoru (8. září) v jednu hodinu po půlnoci se
odsouzenci vydali na cestu. Bylo strašlivé počasí.
Museli projet celou Paříží, z Templu až k bráně d’Enfer a na cestu
do Orléansu.
Ale eskorta přejela most, a místo aby zamířila ulicí svatého Ja-
kuba, obrátila se doprava a vedla konvoj k Lucemburskému paláci.
Tři direktoři zrovna pořádali ples, či spíše Barras ho pořádal, on
byl souhrnem všech tří.
Barras, upozorněný na příjezd vězňů, přiběhl k balkonu i se
svými hosty; ukázal jim Pichegrua, ještě před třemi dny soupeře
Moreaua, Hoche a Bonaparta, Barthélemyho, svého kolegu, Villo-
ta, Delarua, Ramela a všechny ty, od nichž se odvrátila štěstěna
a na něž zapomněla Prozřetelnost a vydala je do rukou rivalům.

– 588 –
Uprostřed výbuchů smíchu a hlučného veselí zaslechli deportovaní
Barrase, jak doporučuje Augereauovu muži Dutertrovi, aby se o ty
pány dobře staral, na což Dutertre odpověděl:
„Buďte klidný, generále.“
Brzy uvidíme, co Barras těmi slovy dobře se o ty pány starejte myslel.
Během toho lůza vycházející z klubu Odeon obklopila vozy,
a protože jí nedovolili rozsekat muže odsouzené k deportaci na
kousky, což bylo jejím vroucím přáním, aspoň kolem vozů rozmís-
tila nádoby s ohněm, aby se na ně mohla dosytosti vynadívat.
Konečně uprostřed výkřiků: „Na smrt!“ a zuřivého řevu se vozy
vydaly ulicí d’Enfer a vyjely z Paříže.
Ve dvě hodiny odpoledne ujel průvod teprve osm mil a dorazil
do Arpajonu. Barthélemy a Barbé‑Marbois, nejslabší mezi depor-
tovanými, leželi tváří k zemi a vypadali vyčerpaně.
Když se dověděli, že dnešní etapa je u konce, zadoufali vězni,
že je odvedou do odpovídajícího vězení, kde by si pár chvil mohli
odpočinout. Ale velitel doprovodu je odvedl do vězení zlodějů a po-
zorně sledoval rozpaky každého ze svých vězňů. Dělalo mu radost,
s jakým odporem odsouzenci přijímají tuto skutečnost.
Naneštěstí byl v prvním otevřeném voze Pichegru, z jehož tváře
se nedal vyčíst sebemenší výraz. Přiblížil se k jakési díře vedoucí
dolů a řekl jenom:
„Pokud je to schodiště, posviťte mi; pokud je to žumpa, jděte
přede mnou.“
Bylo to schodiště s několika zborcenými schody.
Pichegruův klid Dutertra dráždil na nejvyšší míru.
„Lotře! Vypadá to, že mi schválně vzdoruješ! Uvidíme, on ti za
chvíli spadne hřebínek!“
Pichegru dorazil dolů jako první a oznámil svým druhům, že tu
pro ně rozprostřeli slámu, a poděkoval Dutertrovi za tuto laskavost.
Jenomže sláma byla nasáklá vodou a kobka páchla a byla odporně
špinavá.

– 589 –
 Barthélemy šel dolů jako druhý, tichý, klidný, ale vyčerpaný, cítil,
že se nemůže těšit ani na chvilku odpočinku; jen napůl se natáhl do
té ledové vody, zvedl ruce k nebi a zamumlal:
„Můj Bože! Můj Bože!“
Pak přivedli Barbé‑Marboise; podpírali ho pod pažemi. Když
ucítil morový závan vycházející z kobky, couvl se slovy:
„Nechte mě okamžitě zastřelit a ušetřte mě hrůzy pomalé agonie.“
Za ním však šla žalářníkova žena.
„Ty toho naděláš,“ sykla, „byli tu lepší než ty a nedělali takové
okolky.“
Smýkla jím za paži a shodila ho hlavou napřed ze schodiště.
Villot, který ho následoval, zaslechl křik Barbé‑Marboise pada-
jícího dolů a dvou dalších mužů, kteří ho viděli padat a vrhli se ke
schodům, aby ho zachytili. Villot čapl žalářníkovu ženu pod krkem:
„Na mou duši, mám sto chutí ji zardousit. Co tomu říkáte?“
„Pusť ji, Villote,“ na to Pichegru, „a pojď sem dolů k nám.“
Zvedli ze země Barbé‑Marboise. Měl potlučenou tvář a přeraže-
nou čelist.
Tři zdraví muži dole začali křičet:
„Ranhojiče! Ranhojiče!“
Nikdo jim neodpověděl.
Požádali tedy o vodu, aby mohli omýt rány svého druha, ale dve-
ře už byly zavřené a otevřely se až za dvě hodiny, kdy jim podali
komisárek a džbánek vody, jejich večeři.
Všichni měli velikou žízeň, ale Pichegru, zvyklý odříkání, hned
nabídl svůj příděl vody k omytí ran Barbé‑Marboise; ostatní vězni
však takovou oběť nepřipustili; nezbytnou vodu získali z přídělů
všech, a protože Barbé‑Marbois nemohl jíst, jeho porce byla roz-
dělena mezi ostatní.
Nazítří třiadvacátého fructidoru (9. září) vyrazili na pochod
v sedm ráno; nikdo se nestaral o to, jak muži určení k deportaci

– 590 –
strávili noc, nedovolili ani zavolat ranhojiče, aby ošetřil Barbé‑Mar-
boise.
V poledne dorazili do Étampes. Dutertre udělal zastávku upro-
střed náměstí, a vystavil tak své vězně urážkám chátry, jíž dovolil,
aby obklopila vozy. Místní pobudové oblehli vozy, hulákali na vězně,
zahrnovali je nadávkami, házeli bláto po mužích, o jejichž provinění
a zločinech nevěděli zhola nic, byli v jejich očích zločinci jen pro ten
prostý fakt, že byli uvězněni.
Deportovaní žádali, aby se jelo dál, nebo jim dovolili vystoupit.
Obojí bylo zamítnuto. Jeden z deportovaných, Tronçon du Coudray,
byl zvolen poslancem zrovna tady v Étampes, v departementu
Seine‑et‑Oise, a právě v kantonu, kde ho všichni obyvatelé volili
s náramným nadšením.
O to citelněji se ho teď dotýkal nevděk spoluobčanů. Zvedl se,
jako by byl na tribuně, a odpověděl těm, kdo na něj pokřikovali
jménem:
„No ano, jsem to já, já sám, váš zástupce! Poznáváte mě v té želez-
né kleci? To mne jste pověřili tím, abych zastupoval vaše práva, to
v mé osobě jsou tato práva pošlapávána. Vláčí mě na mučidlech, ani
mě přitom nesoudili, dokonce mě ani neobvinili. Mým zločinem je
to, že jsem chránil vaši svobodu, vaše majetky, vaše osoby; že jsem
chtěl dát Francii mír, že jsem vám chtěl vrátit vaše děti, které zabíjí
bodáky nepřátel. Mým zločinem je, že jsem zůstal věrný ústavě, na
niž jsme přísahali, a hle, dnes se přidáváte k mým katanům jenom
proto, že jsem vám sloužil, že jsem vás chránil! Jste ubožáci, jste
zbabělci, nestojíte za to, aby se za vás bral slušný a poctivý člověk!“
A zase upadl do nehybnosti.
Dav zůstal na chvilku jako omráčený, jako by na něj dolehla jeho
slova; ale rychle se oklepal a znovu začal s urážkami, které stále
sílily až do chvíle, kdy přinesli šestnácti odsouzencům večeři sestá-
vající ze čtyř bochníků komisárku a čtyř lahví vína.
Nechali je tu takhle vystavené tři hodiny.

– 591 –
 Téhož večera měli spát v Angerville a Dutertre chtěl vězně na-
cpat jako včera do temnice.
Ale zástupce velitele města, který se jmenoval (bizarní shoda
jmen) Augereau jako ten, kdo je zatkl, je na svou odpovědnost ne-
chal ubytovat v hostinci, kde strávili dost slušnou noc a kde také
Barbé‑Marboise ošetřil lékař.
Dvacátého čtvrtého fructidoru (10. září) dorazili brzy do Orléan-
su a strávili zbytek dne a následující noc ve věznici, kde byl dříve
klášter uršulinek.
Tentokrát nehlídala vězně garda, ale četníci, kteří se sice řídili
příkazy, ale přesto se k odsouzencům chovali velmi lidsky.
Netrvalo dlouho a vězňové poznali pod hábity služek, které jim
přidělili jako ženy z lidu, dvě dámy z vysoké společnosti, které se
převlékly do hrubých šatů, aby jim mohly nabídnout pomoc a pe-
níze.
Villotovi a Delaruovi nabízely, že jim pomohou k útěku; mohly
usnadnit útěk dvěma vězňům, ale více ne.
Villot a Delarue odmítli, svým útěkem by totiž zhoršili osud svých
kolegů: jména těch dvou andělů spásy zůstala neznámá. Vyslovit je
v té době znamenalo udat je.
Historie čas od času zalituje něčeho a povzdechne nad chybějící
informací.
Nazítří dorazili do Blois.
Ještě před vjezdem do města se shromáždilo velké množství
lodníků, kteří čekali na vozy s úmyslem rozbít je a povraždit ty,
kdo v nich byli převáženi.
Ale kapitán jezdectva jménem Gauthier, který velel oddílu –
historie jeho jméno uchovala stejně jako jméno Dutertrovo –, dal
znamení deportovaným, že se nemají čeho obávat.
Vzal čtyřicet mužů a chátru odrazil.
Ale křik a nadávky zastavit nemohli. Zuřivá lůza odsouzencům
slepě spílala zločinců, kralovrahů, lichvářů a uprostřed toho jekotu

– 592 –
dorazili vězňové až do skromného kostelíka, kde jim na podlahu
rozhodili trochu slámy.
Když vcházeli do kostela, byl tam velký nával a zevlouni se mohli
přiblížit k odsouzeným tak blízko, že Pichegru ucítil, jak mu kdosi
vsunul do ruky lístek.
Jakmile odsouzenci osaměli, přečetl si Pichegru tato slova:

Generále, záleží jenom na vás, chcete‑li se dostat z tohoto věze‑

ní, nasednout na koně a odjet s pasem pod cizím jménem. Jestli
souhlasíte, přistupte hned, jak lístek dočtete, ke strážnému,
který vás hlídá, a mějte na hlavě klobouk. To bude znamení,
že souhlasíte. V tom případě buďte od půlnoci do dvou hodin
oblečen a neusněte.

Pichegru se přiblížil ke strážnému s obnaženou hlavou.

Ten, kdo ho chtěl zachránit, na něj obdivně pohlédl a vzdálil se.

– 593 –
 XXXIV
Nalodění

Přípravy na odjezd z Blois trvaly tak dlouho, že se vězňové obávali,

zda jim tu pobyt schválně neprodlužují a jestli se jim tu nemá přiho-
dit nějaké neštěstí. Jejich domněnky se potvrdily, když kolem šesté
ráno vstoupili do vězení zástupce velitele Dutertra Colin, který byl
známý v zemi jako jeden z vrahů při masakrech z druhého září,
a jeho kumpán jménem Guillet, který také neměl zrovna valnou
pověst.
Vypadali velmi vzrušeně, cosi brumlali, jako by sami sebe k něče-
mu povzbuzovali, a dívali se na deportované s potměšilým a zlomy-
slným úsměvem.
Městský úředník, který doprovázel vězně už z Paříže, měl náhlé
vnuknutí.
Přistoupil přímo k nim a řekl jim do očí:
„Proč tak otálíte s odjezdem? Všechno už je dávno připraveno.
Dav lidí sílí a vaše chování je značně podezřelé: viděl jsem vás
a slyšel, jak podněcujete ty lidi, aby se shromažďovali a páchali na
vězních násilí. Upozorňuju vás, že jestli se jim při odchodu něco
stane, podám na vás hlášení městské radě a budete obviněni!“
Ničemové vykoktali jakési omluvy a hned přistavili vozy. Vězňové
byli zahrnováni týmž pokřikem, nadávkami, urážkami a hrozbami
jako včera, ale nikdo z nich nebyl zraněn, nikoho nezasáhly kameny,
které po nich házeli.
V Amboise spali v tak úzké místnosti, že se odsouzenci ani ne-
mohli natáhnout na slámu. Museli zůstal stát nebo sedět.
Doufali, že si odpočinou v Tours, ale krutě se mýlili.
Městští úředníci právě prošli čistkou a ještě se nad nimi vznášela
hrozba teroru.

– 594 –
 Vězně zavedli do věznice, kde byli zavřeni galejníci. Někteří
poslanci se mezi ně nechtěli zamíchat a žádali zvláštní místnost.
„Tady máte své apartmá,“ prohodil žalářník a ukázal na maličkou,
vlhkou a páchnoucí kobku.
Galejníci projevili v tu chvíli více vkusu než městští úředníci
z Tours. Jeden z nich přistoupil k deportovaným a řekl pokorně:
„Pánové, zlobí nás, že vás vidíme zde, nejsme hodni toho, abychom se
k vám přiblížili. Ale můžeme‑li vám prokázat nějakou službu i v tomto
mizerném stavu, v němž se momentálně nacházíme, potom buďte tak
laskavi a přijměte ji. Ta kobka, kterou vám připravili, je nejstudenější
a nejvlhčí ze všech. Prosím, vezměte si tu naši, je větší a ne tak vlhká.“
Pichegru jménem svých kamarádů těm něšťastníkům poděkoval
a potřásl rukou jejich mluvčímu:
„Takže příště máme hledat lidskost a soucit mezi vámi?“
Už více než třicet hodin deportovaní nejedli, a teď každému
z nich přidělili libru chleba a láhev vína.
Byl to pro ně svátek.
Nazítří se zastavili v Saint‑Maure. Velitel Dutertre našel v tomto
městečku mobilní kolonu národní gardy, využil toho a dopřál od-
počinek svým mužům, kteří už sotva stáli na nohou. Pověřil kolonu,
aby hlídala vězně, na odpovědnost městské rady, která naštěstí
neprošla čistkou.
Stateční venkované cítili s nešťastnými vězni; donesli jim chleba
a víno, takže se konečně mohli najíst a napít dosyta. Kromě toho
nebyli tak přísně střeženi, velkorysost jejich strážců, z nichž většina
byla ozbrojena pouze píkami, šla tak daleko, že vězňové se mohli
procházet až k silnici, odkud bylo vidět na les. Byl tak blízko, jako
by jim nabízel útočiště.
Ramel navrhl, že by se mohli pokusit o útěk. Někteří se však proti
tomu postavili, protože utéct by podle nich znamenalo přiznat vinu;
jiní odmítli, protože by tak vystavili postihu své strážce, a nechali
tak vlastně potrestat ty, kdo soucítili s jejich údělem.

– 595 –
 Té noci toho mnoho nenaspali, neboť neustále probírali tuto
otázku. Přišel den a znovu museli nastoupit do železných klecí, opět
se stali pouhou hříčkou v Dutertrových rukou.
Jeli hlubokým lesem, na nějž včera zírali s takovou touhou. Cesty
byly příšerné. Někteří dostali povolení jít pěšky mezi čtyřmi jezdci:
Barbé‑Marbois, Barthélemy a du Coudray byli zranění, skoro umí-
rali, nemohli tohoto dovolení využít. Leželi na podlaze klece a každý
otřes je házel na železné mříže, které jim způsobovaly další utrpení.
Navzdory svému stoicismu sténali bolestí. Jenom Barthélemy nikdy
nevydal ani sten.
V Châtellerault je zavřeli do tak odporné a páchnoucí kobky,
že tři z nich omdleli, sotva tam vstoupili. Pichegru strčil do dveří,
které se za nimi chystali zavřít, přitáhl k sobě vojáka a hodil ho do
kobky, kde ten muž málem také omdlel. Uvědomil si, že nemůžou
v takovém vzduchu zůstat, a nechal otevřené dveře. Postavili k nim
stráže.
Barbé‑Marbois na tom byl velmi zle; du Coudray, který ho ošet-
řoval, seděl na slámě vedle něj. Jeden nešťastník, který už tři roky
úpěl ve vedlejší kobce, si vyžádal dovolení navštívit vězně, přinesl
jim čerstvou vodu a nabídl své lože Marboisovi, jemuž se po dvou
hodinách odpočinku trochu ulevilo.
„Buďte trpěliví,“ říkal jim ten muž, „člověk si nakonec zvykne
na všechno, já jsem toho důkazem. Už tři roky žiju v takové kobce,
jakou vám přidělili.“
V Lusignanu bylo vězení příliš stísněné na to, aby pojalo šestnáct
vězňů; lilo jako z konve a ze severu fičel ostrý vítr; Dutertre, kterého
nic nerozházelo, přikázal pevně zavřít klece a vypřáhnout koně.
Klece s odsouzenci zůstaly venku. Tak po hodině přišel starosta
a velitel národní gardy požádat, aby mohli na svoji odpovědnost
ubytovat vězně v hostinci. Povolení získali, ale šlo to ztuha. Sotva se
vězňové ubytovali ve třech pokojích se zvýšenou ostrahou u dveří,
zastavil se v témž hostinci kurýr. Ti z nich, co snadněji doufali v lep-

– 596 –
ší osud, uvěřili, že jim nese dobré zprávy. Všichni se však domnívali,
že jde o něco důležitého.
A skutečně, kurýr přinesl rozkaz o odvolání velitele Dutertra pro
zpronevěru a zlodějny, jichž se dopouštěl od odjezdu deportova-
ných. Měl být okamžitě dopraven do Paříže.
Našli u něj osm set louisdorů, které dostal na útraty konvoje
a strčil do vlastní kapsy. Útraty hradil z rekvizicí vynucených na
městských úřadech.
Vězňové přijali tuto zprávu s velikou radostí; viděli vůz, který ho
měl odvézt, Ramel byl tak zvědavý, že se neudržel a otevřel okno.
Ale vtom hlídka na ulici vystřelila a kulka přerazila okenní rám.
Dutertre byl zatčen a velení konvoje přešlo na jeho zástupce
Guilleta.
Jak už jsme řekli, Guillet nebyl o moc lepší než Dutertre. Nazítří
starosta v Saint‑Maixant, kde se zastavili, přistoupil k vězňům a ke
své smůle jim řekl: „Pánové, velmi s vámi soucítím a mí spoluob-
čané rovněž.“ Guillet se osobně starosty chopil, hodil ho mezi dva
vojáky a přikázal jim, aby ho odvedli do vězení.
Ale tento brutální čin pobouřil obyvatele města, kteří měli svého
statečného starostu zřejmě velmi rádi. Srotili se a násilím donutili
Guilleta, aby jejich představitele propustil.
Deportované nejvíc trápilo, že netušili, kam je vlastně vezou. Sly-
šeli mluvit o Rochefortu, ale to byly jen nejasné informace. Neměli
žádné styky se svými rodinami, nemohli tedy nijak získat informace
o svém příštím osudu.
V Surgères se jim ten osud zjevil. Starosta trval na tom, aby byli
vězni ubytováni v hostinci, a docílil toho.
Pichegru, Aubry a Delarue leželi na matracích natažených na
podlaze v jednom pokoji v prvním patře, který dělila od pokoje
pod ním podlaha tak tenká a tak plná škvír, že mohli vidět a slyšet
všechno, co se tam dole děje.

– 597 –
 Velitelé eskorty netušili, že na ně odsouzenci vidí a že slyší, co
si povídají, a nechali si přinést večeři. Dorazil za nimi námořní
kapitán. Každé slovo, které ti muži vyslovili, bylo pro vězně velmi
důležité: natahovali tedy uši.
Večeře byla dlouhá a bohatá, také hodně veselá. Utrpení, které
museli snášet vězni, platilo náklady za potěšení jejich strážců. O půl
jedné večeře skončila a námořní kapitán poznamenal, že by bylo
dobré zabývat se tou operací.
Slovo operace přitáhla, jak si jistě dokážeme představit, pozor-
nost všech tří vězňů.
Muž, jehož neznali a který sloužil Guilletovi jako sekretář, přinesl
pera, inkoust a papír a začal psát podle velitelova diktátu.
Tento diktát byl vlastně protokol, v němž se konstatovalo, že
podle posledních rozkazů Direktoria nevyjdou ze svých klecí dříve,
než se nalodí na brigantinu Le Briliant, která na ně čeká v Roche-
fortu.
Pichegru, Aubry a Delarue byli naprosto zdrceni zněním pro-
tokolu sepsaného dopředu, který je nenechával na pochybách, že
k deportaci skutečně dojde. Tajemství však zachovali a kamarádům
nic neprozradili.
Domnívali se, že bude stačit, až se tu smutnou zprávu dozvědí
v Rochefortu.
Dorazili tam dvacátého prvního září mezi třetí a čtvrtou odpoled­
ne. Konvoj sjel z městské cesty, pokračoval pod mírným svahem, na
němž na ně čekal obrovský dav zvědavců, objel náměstí a zamířil
ke břehům Charenty.
Nebylo pochyb nejen pro ty, kteří už znali osudné tajemství, ale
ani pro těch třináct zbývajících, co zatím nevěděli nic. Nalodí se na
plavidlo, budou posláni na oceán, zbaveni všech věcí nezbytných
k životu a podrobeni všem nebezpečím plavby, jejíž cíl jim měl
zůstat neznámý.

– 598 –
 Konečně se vozy zastavily. Několik stovek námořníků a vojáků,
kteří svým chováním znevažovali námořnické uniformy, utvořilo
řadu ve chvíli, kdy vytahovali muže určené k deportaci z klecí. Vítal
je zuřivý pokřik:
„Pryč s tyrany! Do vody s nimi! Do vody se zrádci…!“
Jeden z mužů se prodral dopředu, bezpochyby proto, aby usku-
tečnil svoji hrozbu; ostatní ho následovali. Generál Villot předstou-
pil přímo před něj a zkřížil paže:
„Ty ničemo,“ řekl mu, „jsi příliš zbabělý, než abys mi prokázal tu
službu…!“
Přiblížil se člun, vojenský komisař dal pokyn a vězni, jeden po
druhém, tak, jak byli jmenováni, sestupovali do loďky.
Poslední byl Barbé‑Marbois. Jeho stav byl tak zoufalý, že komisař
prohlásil, že na lodi nepřežije ani dva dny plavby.
„Co na tom záleží, ty hlupáku?“ zeptal se ho Guillet. „Ty odpoví-
dáš jenom za jeho kosti.“
Čtvrthodinu nato byli všichni muži určení k deportaci na palu-
bě dvojstěžníku, ukotveného uprostřed řeky, s názvem Le Briliant,
malé lapačské lodi, ukořistěné Angličanům. Přijal je tam asi tucet
vojáků, kteří byli patrně speciálně vybráni, aby se na vězních cvičili
v katovském řemesle. Nacpali je do prostoru v mezipalubí, který byl
tak úzký, že jen polovina z nich si tam mohla sednout; tak nízký, že
ostatní nemohli stát, ale byli nuceni se krčit v nepohodlné skloněné
pozici.
Hodinu nato si vzpomněli, že by jim mohli dát něco k jídlu.
Hodili tedy dolů dva škopky, jeden prázdný, který dali do rohu,
ve druhém byly nedovařené boby plovoucí v jakési zrzavé vodě,
ještě odpudivější než sama nádoba. Komisárek a příděl vody, jedi-
né věci, jež vězni opravdu použili, doplňovaly tohle nechutné jídlo
naservírované mužům, které jejich spoluobčané vybrali jako své
zástupce.

– 599 –
 Vězni se nedotkli bobů ve džberu, ačkoli nevzali do úst už šesta­
třicet hodin, jak z odporu, který cítili, tak proto, že jim nedali ani
lžíci, ani vidličku.
A protože museli nechat otevřené dveře, aby v tom krcálku mohli
vůbec dýchat, byli předmětem výsměchu vojáků. Ti dosáhli ve svém
projevu takového stupně hrubosti, že Pichegru zapomněl, že už
nemá právo velet, a přikázal jim, aby zmlkli.
„To ty uděláš líp, když zavřeš klapačku,“ odpověděl jeden z nich,
„a dávej si pozor, ještě tě máme v hrsti!“
„Kolik je ti let?“ otázal se Pichegru při pohledu na něj.
„Šestnáct,“ odvětil voják.
„Pánové,“ pravil Pichegru, „jestli se někdy vrátíme do Francie,
pamatujme si tohohle hocha. Je slibný.“

– 600 –
 XXXV
Sbohem, Francie!

Uplynulo pět hodin, než loď vyplula; konečně odrazila a po hodině

zakotvila ve velké rejdě.
Byla skoro půlnoc.
Na palubě se ozýval velký hluk a pohyb; hrozby, které vítaly de-
portované při vjezdu do Rochefortu, sílily, stále se ozývaly výkřiky:
„Do vody s nimi!“ a „Utopte je jako koťata!“. Neřekli si nahlas, co si
myslí, ale všem táhlo hlavou jediné: čekali, že najdou smrt ve vlnách
Charenty. Loď, na níž pluli, nebo ta, na niž je přeloží, je bezpochyby
vybavena záklopkou pro utopení vězňů, důvtipným vynálezem cí-
saře Nerona, který se tak zbavil vlastní matky, a Carriera, co tímto
způsobem topil roajalisty.
Zazněl rozkaz spustit na moře dvě šalupy; jeden důstojník vydal
hlasitý příkaz, aby každý zůstal stát na svém místě. Potom, po chvíli
ticha, vyslovil dvě jména, Pichegru a Aubry.
Oba se rozloučili se svými druhy, objali je a vystoupili na pa-
lubu.
Uběhlo čtvrt hodiny.
Zazněla jména Barthélemy a Delarue.
Bezpochyby už skoncovali s těmi prvními dvěma a teď je řada na
dalších. Objali své druhy, jako to učinili Aubry a Pichegru, vystou-
pili na palubu, odtamtud přelezli do malého člunu, kde je posadili
vedle sebe na lavičku. Jeden námořník seděl proti nim. Plachta byla
rozvinuta, vyrazili jako šíp.
Oba vězňové každou chvilku zkoumali nohou dno loďky, hledali
záklopku, která se otevře, aby je moře pohltilo, jako se to pravdě-
podobně stalo jejich druhům.

– 601 –
 Ale tentokrát byly jejich obavy neopodstatněné: převezli je z bri-
gantiny Le Briliant na korvetu La Vaillante8, kde už byli jejich dva
druzi a dalších dvanáct mělo přijít po nich.
Přijal je tam kapitán Julien, z jehož tváře se snažili vyčíst svůj
příští osud.
Kapitánova tvář vypadala přísně; ale když s nimi osaměl, řekl:
„Pánové, je vidět, že jste hodně vytrpěli. Buďte trpěliví: budu sice
vykonávat rozkazy Direktoria, ale udělám všechno pro to, abych
vám osud ulehčil.“
Naneštěstí pro ně však je sledoval Guillet a zaslechl poslední slo-
va. Hodinu nato byl kapitán Julien nahrazen kapitánem Laportem.
Jak podivná věc! La Vaillante, korveta o dvaadvaceti dělech, která
odvážela vězně, byla teprve nedávno postavena v Bayonne a vrchní
velitel toho kraje Villot byl vybrán za jejího kmotra. To on jí dal jmé-
no La Vaillante. Vězně poslali do mezipalubí a ani si nevzpomněli,
že by jim měli dát najíst.
„Chcete nás nechat umřít hlady?“ zeptal se Dessonville, který
nejhůř ze všech vězňů snášel nedostatek potravy.
„Ne, ne, pánové,“ odpověděl se smíchem první důstojník korvety
jménem Des Poyes. „Buďte klidní, hned vám naservírujeme večeři!“
„Dejte nám také nějaké ovoce,“ řekl umírající Barbé‑Marbois, „ať
si máme čím osvěžit ústa.“
Na tuto žádost se znovu rozhlaholil smích a z paluby zoufalým
vyhladovělým vězňům hodili dva bochníky komisárku.
„Vynikající večeře!“ zvolal Ramel. „Pro chudáky, co nejedli už
čtyřicet hodin, právě po tom jsme toužili, vždyť posledně nám dali
taky chleba!“
Deset minut nato přidělili dvanácti obviněným hamaky. Piche­
gru, Villot, Ramel a Dessonville žádné nedostali.
„A co my,“ zeptal se Pichegru, „na čem budeme spát?“

8 La Vaillante – Chrabrá. Pozn. překl.

– 602 –
 „Jen pojďte,“ na to kapitán, „hned se to dozvíte.“
Pichegru a tři deportovaní, co nedostali hamaky, šli, kam jim
přikázali.
„Pomozte těm pánům do Lví jámy,“ řekl kapitán Laporte, „to je
teď jejich byteček.“
Každý ví, co je to Lví jáma: kobka, kam zavírají námořníky od-
souzené k posledním mukám.
Deportovaní muži v podpalubí při poslechu toho rozkazu začali
řvát vzteky.
„Žádné rozdělování!“ křičeli. „Buď nás také zavřete s našimi
kamarády do té kobky, nebo je tu nechte s námi!“
Barthélemy a jeho věrný sluha Letellier, odvážný chlapík, který
nechtěl opustit svého pána, se vrhli na palubu, a když viděli, jak
vojáci táhnou jejich čtyři druhy k padacím dveřím vedoucím do Lví
jámy, sklouzli po žebříku a octli se v kobce ještě před nimi.
„Zpátky,“ křičel na ně kapitán, „nebo vás odtamtud vyšťouchám
bodáky!“
Ti však si schválně lehli.
„Mezi námi není žádných rozdílů, všichni jsme buď vinni, nebo
všichni nevinní. Zacházejte s námi tedy stejně.“
Vojáci už k nim mířili s napřaženými bodáky. Ti dva se ale ani nehnuli
a až na naléhání Pichegrua a jeho tří druhů vylezli zpátky na palubu.
Všichni čtyři byli tedy zavřeni v nejhlubší tmě, ve strašlivé kobce
plné výparů z podpalubí, bez hamaku, bez přikrývky, nemohli se
natáhnout, neboť tu nebylo dost místa, nemohli ani stát, protože
tu byl nízký strop.
Dvanáct ostatních v mezipalubí na tom nebylo o moc lépe. Zavře-
li za nimi palubní průlezy, a tak stejně jako jejich kamarádi v kobce
neměli dost vzduchu a nemohli se ani pohnout.
Kolem čtvrté ráno dal kapitán rozkaz napnout plachty a za po-
křiku posádky, skřípění navijáků a hukotu vln tříštících se o příď
korvety byl slyšet výkřik z podpalubí jako rozervaný vzlyk:

– 603 –
 „Sbohem, Francie!“
A jako ozvěna zněl z útrob kobky týž opakovaný křik, sotva sly-
šitelný:
„Francie, sbohem!“
Možná se budete divit, že jsme tak podrobně líčili toto bolestné
dění, které by bylo ještě bolestnější, kdybychom sledovali naše ne-
šťastné deportovance po celou plavbu trvající pětačtyřicet dní. Ale
čtenář by patrně neměl naši odvahu, kterou nám vnukla potřeba
nikoli rehabilitovat – starost o rehabilitace přenecháváme historii –,
ale vzbudit soucit následujících generací s muži, kteří se pro ně obě-
tovali.
Zdálo se nám, že ono pohanské antické: Běda poraženým! bylo
stejně krutě prováděno za všech časů a za časů moderních bylo
nejen kruté, ale i bezbožné. Nevím, co to ve mně je, že mě to stále
táhne k poraženým.
Ti, co ode mne něco četli, vědí, že jsem se stejnými sympatiemi
vyprávěl o Janě z Arku v Rouenu, o Marii Stuartovně ve Fotherin-
gay, sledoval jsem osud Karla I. na náměstí ve Whitehallu a Marii
Antoinettu na náměstí Revoluce.
S lítostí konstatuji, že historici se podivují, stejně jako pan de
Chateaubriand tomu, kolik slz vyteče z očí králů, a nevšímají si,
kolik bolesti v sobě nesou obyčejní lidé, když jsou přesvědčeni o své
nevině a svém právu.
Takoví byli muži, jejichž umírání jsme se tu snažili vylíčit, muži,
pro něž historikové nemají slitování a kteří byli umnými machina-
cemi svých pronásledovatelů zařazeni do stejného houfu s muži
jako Collot‑d’Herbois nebo Billaud‑Varennes, čímž nadobro přišli
o sympatie svých současníků a stali se vyděděnci ze soucitu bu-
doucích pokolení.

– 604 –
OSMÁ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA
Když jsme čtenářům oznámili, že náš román Bílí a modří bude mít
více svazků, řekli jsme tím současně, že bude pokračováním románu
Jehúovi tovaryši.
Ale protože jsme měli v plánu popsat velké události konce minulé‑
ho století a počátku století našeho, tedy léta 1793 až 1815, předložit
vám dvaadvacet let naší historie, popsali jsme ve třech svazcích velké
dny naší Revoluce a dospěli jsme teprve do roku 1799, kdy začíná
naše vyprávění Jehúovi tovaryši.
Někteří hrdinové, kteří vystupují v této knize, hrají roli v Bílých
a modrých, nikoho tedy neudiví, že se v pěti nebo šesti bodech nové
epizody, kterou teď začínáme, některé kapitoly naší první knihy ob‑
jevují i v této druhé, neboť události se v čase také stýkají a někdy jsou
totožné.
Toto vysvětlení podáváme proto, aby čtenáře neudivily jisté podob‑
nosti mezi těmito oběma díly, a kdybychom mohli po čtenáři žádat
laskavost, tedy bychom mu navrhli, aby si přečetl znovu Jehúovy
tovaryše, než se pustí do epizody v tomto románě s názvem Osmá
křížová výprava.
Je potřeba dále zdůrazňovat, drazí čtenáři, že tato kniha, nejhistorič‑
tější ze všech, co jsem kdy vytvořil, byla napsána s cílem přiblížit v deseti
románových svazcích historii? Události, o nichž se vypravuje v Bílých
a modrých, jsou nejvýznamnějšími událostmi našeho století a je důleži‑
té, aby náš národ, který hrál sedmdesát let tak velkou roli v evropském
dění a patrně je mu určeno hrát ještě větší roli, znal vlastní dějiny.
Restaurace následují po revolucích a revoluce po restauracích,
každá strana ve chvíli svého triumfu staví sochu, která ji má glori‑
fikovat, sochu, která je určena ke stržení, jakmile se dostane k moci
strana protivná.

– 606 –
 Je dobré mít bystré oči a uvážlivou mysl, abychom rozeznávali
mezi všemi těmi „velkými muži“ a uměli si říci: Tohle je sádra, tohle
je mramor. Tohle je olovo, tohle je zlato.
Jsou sochy, které shodí z podstavce a ony se tam opět vrátí.
Jsou naopak sochy, které spadnou samy a ještě se při pádu rozbijí.
Mirabeau, jehož s velkou pompou přinesli do Panteonu, dnes nemá
hrob.
Ludvík XVI., kterého hodili do společného hrobu, má svoji usmi‑
řující kapli.
Možná bylo potomstvo příliš přísné k Mirabeauovi! Možná bylo
potomstvo příliš shovívavé k Ludvíku XVI. Ale musíme se sklonit před
přísností i shovívavostí potomstva.
Nebudeme závidět Ludvíkovi XVI. jeho kapli, ale rádi uvidíme nový
Mirabeauův hrob.
A. D.

– 607 –
 I
Akka

Sedmého dubna roku 1799 byl výběžek, na němž je vystavěno

město Akka, dříve Ptolemais, obklopen tolika záblesky a ozývalo
se tam takové hřmění, jako na hoře Sinaj v den, kdy Pán daroval
Mojžíšovi desky se zákony.
Odkud pocházelo hřmění, které otřásalo tímto pobřežím Sýrie
jako zemětřesení?
Odkud přicházel dým, který halil záliv Karmel dýmem tak hus-
tým, jako by se Eliášova hora změnila ve vulkán?
Sen jednoho z těch mužů, kteří několika slovy mění osudy náro-
dů, se začal naplňovat.
Ne, mýlíme se, chtěli jsme říct, že se začal rozplývat.
Ale možná se rozplýval jen proto, že udělal místo skutečnosti,
o níž se ten muž, byť jakkoli ctižádostivý, neodvážil ani snít.

Když se desátého září roku 1797 v Passerianu pokořitel Itálie dově-

děl o osmnáctém fructidoru a o vyhlášení zákona, který odsuzoval
dva direktory, padesát čtyři poslanců a sto čtyřicet osm občanů
k deportaci, upadl do pochmurných myšlenek.
V představách se jistě zaobíral vlivem, který mu přinášel tento
státní převrat, co zařídil on, byť bylo vidět pouze na Auge­reaua.
Procházel se se svým sekretářem Bourriennem v krásném parku
paláce.
Najednou zvedl hlavu a řekl mu bez souvislosti:
„Evropa, to je krtčí díra; tady nikdy nebyla velká říše a velká revo‑
luce jako na Východě, kde žije šest set milionů lidí.“

– 608 –
 Bourrienne nebyl připraven na takový výpad, proto na něj jenom
udi­veně zíral. Bonaparte se znovu zadumal nebo znovu upadl do
svého snění.
Prvního ledna 1798 poznali Bonaparta v zadní části lóže, kde
se snažil zůstat nepoznán při prvním představení Horatia Coclèse.
Třikrát ho vyvolali a křik „Ať žije Bonaparte!“ otřásal sálem. Když
se Bonaparte vrátil do svého domu v ulici Chantereine, kterou na
jeho počest přejmenovali na ulici Vítězství, upadl do hluboké me-
lancholie a řekl Bourriennovi, důvěrníku svých černých myšlenek:
„Věřte mi, Bourrienne, Paříž si nic nepamatuje dlouho. Jestli tu zů‑
stanu šest měsíců a nic významného nepodniknu, zapomenou na mě;
v tomhle Babylonu jedna sláva zastiňuje druhou; třikrát mě neuvidí
v divadle a už se na mě ani nepodívají.“
Devětadvacátého téhož měsíce říkal stále Bourriennovi, neustále
se vraceje do svého snění a přemýšlení:
„Bourrienne, nechci tu zůstat. Není tu co dělat; pokud tady zůsta‑
nu, jsem ztracený. V Evropě se všechno opotřebovává. Svoji slávu už
jsem vstřebal. Tahle ubohá malá Evropa jí nedokáže obstarat dost:
MUSÍM JÍT NA VÝCHOD.“
Čtrnáct dní před svým odjezdem, osmnáctého dubna 1798,
kráčel po Bourriennově boku ulicí Svaté Anny; Bourrienna už zner-
vózňovalo, že od ulice Chantereine neřekl generál ani slovo, tak se
pokusil prolomit ticho a pravil:
„Jste tedy naprosto rozhodnutý opustit Francii, generále?“
„Ano,“ odpověděl. „Požádal jsem je, aby mě vzali mezi sebe. Odmít‑
li. Kdybych tu zůstal, musel bych je svrhnout a prohlásit se králem.
Šlechta by s tím nikdy nesouhlasila; už jsem sondoval terén: můj čas
zatím nepřišel, zůstal bych sám, musím ty lidi ještě ohromit. Půjdeme
do Egypta, Bourrienne.“
Bonaparte nechtěl opustit Evropu proto, aby si přes Asii mohl
povídat se sultánem Tippúem a aby zasáhl Anglii v Indii.

– 609 –
 MUSEL TY LIDI OHROMIT! To byl skutečný důvod jeho tažení
do Egypta.

A skutečně, třetího května 1798 dal všem generálům rozkaz, aby

nalodili svá vojska.
Čtvrtého opustil Paříž.
Osmého dorazil do Toulonu.
Devatenáctého nastoupil na vlajkovou loď Orient.
Pětadvacátého proplul na dohled Livorna a ostrova Elby.
Třináctého se zmocnil Malty.
Devatenáctého se opět vydal na cestu.
Prvního července se vylodil u Marabú.
Třetího dobyl Alexandrii.
Jednadvacátého porazil mameluky u Pyramid.
Pětadvacátého vstoupil do Káhiry.
Čtrnáctého srpna se dověděl o drtivé porážce u Abúkiru.
Čtyřiadvacátého prosince odjel navštívit zbytky Suezského kanálu.
Osmadvacátého pil z Mojžíšových pramenů a jako faraon se
málem utopil v Rudém moři.
Prvního ledna 1799 si plánoval tažení do Sýrie.
Šest měsíců předtím už ho to napadlo.
Tehdy napsal Kléberovi:

Pokud se budou Angličané stále roztahovat po Středozemním

moři, donutí nás k větším akcím, než jaké jsme zamýšleli podnikat.

Nejasně se jednalo o tažení, o něž se pokoušel proti nám da-

mašský sultán a v jehož předvoji byl Džezar Paša, pro svou krutost
přezdívaný Řezník.
Tyto zprávy nabývaly přesnějších obrysů.
Džezar Paša postoupil přes Ghazu až k Aríši a zmasakroval tam
několik vojáků, které jsme v této pevnosti měli.

– 610 –
 Bonaparte měl mezi svými mladými ordonančními důstojníky
dva bratry Mailly de Château‑Renaud.
Mladšího poslal jako parlamentáře k pašovi, který z něj proti
všem lidským právům učinil vězně.
To bylo vyhlášení války.
Bonaparte se s rychlostí sobě vlastní rozhodl zničit tento předvoj
dvora tureckého sultána.
V případě úspěchu on sám později řekne, jaké byly jeho plány.
V případě neúspěchu rozboří hradby Ghazy, Jaffy a Akky, zpustoší
zemi, zničí všechny její vodní zdroje, takže znemožní přechod třeba
i místní armády přes poušť.
Jedenáctého února 1799 Bonaparte vstoupil do Sýrie v čele
dvanácti tisíc mužů.
Měl s sebou celou plejádu svých statečných, která kolem něj
kroužila během první a nejskvělejší etapy jeho života. Měl Klébera,
nejkrásnějšího a nejudatnějšího jezdce v armádě.
Měl Murata, který s Kléberem o tento titul soupeřil.
Měl Junota, obratného střelce z pistole, který byl schopen dva-
náctkrát za sebou trefit ostří nože.
Měl Lannese, který už získal svůj titul vévody z Montebella, ale
ještě ho nepoužíval.
Měl Reyniera, jemuž byla určena ta čest rozhodnout vítězství
v Heliopolis.
Měl Caffarelliho, který tu měl najít hrob.
A nakonec měl na druhotných pozicích za pobočníka Evžena
de Beau­harnais, našeho mladého přítele ze Štrasburku, který
způsobil, že se Bonaparte oženil s Josefínou, když k němu přišel
požadovat meč svého otce.
Měl Croisiera, smutného a zamlklého od chvíle, kdy v jednom
střetu s Araby zklamal a Bonapartovi ze rtů splynulo na jeho adresu
slovo zbabělec.

– 611 –
 Měl staršího z bratrů Maillyů, který chtěl osvobodit či pomstít
bratra.
Měl mladého šejka Ahera, velitele Drúzů, jehož jméno, ne‑li moc,
se rozkládalo od Mrtvého moře až k moři Středozemnímu.
A nakonec měl našeho starého známého Rolanda de Montrevel,
jehož obvyklá vyzývavá odvaha se ještě znásobila ode dne, kdy byl
zraněn a zajat v Káhiře, a přidala se k ní ta podivná touha po smrti,
která ho provázela celým naším vypravováním v Jehúových tovaryších.
Armáda dorazila sedmnáctého února před Aríš.
Vojáci trpěli při pochodu žízní. Až na konci jedné etapy se všichni
pobavili a potěšili.
Bylo to v Mesudjáhu, tedy na šťastném místě, na břehu Středo-
zemního moře, na terénu složeném z malých dun z velmi jemného
písku. Náhodou se jednomu vojákovi povedlo zopakovat Mojžíšův
zázrak: zabořil hůl do písku a vytryskla voda jako z artéské studně,
voják ji ochutnal a zjistil, že je vynikající. Zavolal kamarády a podělil
se s nimi o svůj objev.
Každý si udělal svoji díru a vlastní studnu.
To stačilo, aby se vojákům vrátila radost.
Aríš se vzdal na první výzvu.
Konečně osmadvacátého února se jim před očima začínaly obje-
vovat zelené a úrodné pláně Sýrie. A skrze lehký deštík, tak vzácnou
věc na Východě, viděli údolí a hory, které připomínaly hory a údolí
v Evropě.
Prvního března se utábořili v Ramlehu, bývalé Ramě, tam, kde
Ráchel upadla do velké beznaděje, o níž bible hovoří touto nádher-
nou poetickou větou:
„V Ramě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel opla-
kává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou.“
To Ramou procházeli Ježíš, Panna Marie a svatý Josef cestou do
Egypta. Kostel, který věřící přenechali Bonapartovi, aby z něj udělal
špitál, je vystavěn na místě, kde svatá rodina odpočívala.

– 612 –
 Studna, jejíž chladná a čistá voda zahnala žízeň celé armády, byla
táž, z níž se napili před tisícem sedmi sty devadesáti devíti lety svatí
uprchlíci. Bylo to v Ramě, kde učedník Josef svou zbožnou rukou
pohřbil tělo našeho Pána Ježíše Krista.
Možná ani jeden muž z toho množství neznal tuto posvátnou
tradici; ale všichni věděli, že jsou pouhých šest mil od Jeruzaléma.
Při procházce pod olivovníky, které naši vojáci bez respektu po-
ráželi, aby si z nich rozdělali oheň, se Bourrienne zeptal Bonaparta:
„Generále, vy nepůjdete do Jeruzaléma?“
„Ne, to ne,“ odvětil tázaný bezstarostně, „tam není moje operač-
ní linie. Nechci se zabývat horaly na obtížných stezkách, aby mě
na druhé straně hory zdrtila početná kavalerie. Nehodlám sdílet
Crassův osud.“
Crassus, jak víme, byl zmasakrován Parthy.
Tohle je v Bonapartově životě podivné: byl šest mil od Jeruzalé-
ma, Kristovy kolébky, byl šest mil od Říma, hlavního města papež-
ství, a neměl chuť podívat se ani do Říma, ani do Jeruzaléma.

– 613 –
 II
Zajatci

Dva dny předtím, čtvrt míle od Ghazy, jejíž jméno znamená v arab­
štině poklad a v hebrejštině pevnost, Ghazy, jejíž brány dobyl
Samson, který zahynul se třemi tisíci Pelištejců pod zříceninami
chrámu, jejž zbořil, se střetli s Abduláhem, pašou z Damašku.
Jel v čele svých jezdců. To byla Muratova záležitost.
Murat vzal sto mužů z té tisícovky, které velel, a s bičem v ruce –
tváří v tvář muslimské jízdě, ať arabské, či maghrebské, jenom
málokdy ráčil vytasit šavli –, na něj mocně zaútočil.
Abduláh se obrátil, cvalem projel městem, armáda ho pronásle-
dovala a usadila se na druhé straně Ghazy.
Nazítří po této šarvátce dorazila do Ramlehu.
Z Ramlehu táhla armáda na Jaffu; k velkému uspokojení vojáků
se podruhé nad jejich hlavami roztrhla oblaka a vydala vodu.
K Bonapartovi vyslali deputaci jménem armády, která se chtěla
vykoupat.
Bonaparte jim udělil dovolení a udělal zastávku. Vojáci si odložili
oděv a s potěšením vystavili svá spálená těla bouřlivému dešti.
Potom se osvěžené a potěšené vojsko znovu vydalo na pochod,
zpívaje unisono Marseillaisu.
Mameluci a Abduláhova kavalerie už se neodvažovali na nás če-
kat, jako to udělali v Ghaze; usadili se ve městě podporováni vírou,
že každý muslim v útočišti hradeb je neporazitelný.
Byl to vskutku zvláštní celek, ta banda individuí tvořící posádku
Jaffy: opilí fanatici, co měli čelit nejlepším vojákům světa.
Pocházeli ze všech částí Východu, od konce Afriky až k nejvzdále-
nějšímu výběžku Asie. Byli tu Maghrebové ve svých bílých a černých
kabátech; Albánci s dlouhými puškami ze stříbra vykládaného ko-

– 614 –
rály; Kurdové s dlouhými kopími ozdobenými chocholy ze pštro-
sích per; byli tu Halebští; byli tu Damašští se zakřivenými šavlemi
a ostřím tak vybroušeným, že přeťalo šátek z jemného hedvábí.
A konečně tu byli Natolští, Karamanští a černoši. Třetího dorazila
naše armáda pod hradby Jaffy; čtvrtého bylo město obklíčeno; téhož
dne učinil Murat obhlídku kolem hradeb, aby zjistil, kudy vést útok.
Sedmého bylo všechno připraveno na to, aby bylo město napa-
deno průlomem ve zdi.
Bonaparte chtěl ještě před zahájením palby zkusit cestu smír-
ného jednání; chápal, co bude znamenat boj, byť vítězný, proti
takovému lidu.
Bonaparte tedy nadiktoval následující výzvu:

Bůh je mírný a milosrdný.

Vrchní velitel Bonaparte, jehož Arabové překřtili na ohni‑
vého sultána, mě pověřil, abych vám oznámil, že paša Džezar
vyvolal v Egyptě nepokoje tím, že se zmocnil pevnosti Aríš; Bůh,
který je na straně práva, dopřál vítězství francouzské armádě,
která zpět dobyla Aríš; generál Bonaparte vstoupil do Pales‑
tiny, odkud chce vyhnat pašovy tlupy, které tam nikdy neměly
vniknout; Jaffa je obklíčena ze všech stran; děla nabitá koulemi
rozvalí během dvou hodin hradby a zničí obranu; jeho srdce má
soucit s neštěstím, které potká celé město, pokud se nechá do‑
být; nabízí tedy záchranu jeho posádce a ochranu obyvatelům
města. Odloží zahájení palby až do sedmé hodiny ranní, aby
mohlo dojít k rozhodnutí.

Výzva byla adresována guvernérovi Jaffy Abúsaébovi.

Roland natáhl ruku po výzvě.
„Co to děláte?“ otázal se Bonaparte.
„Nepotřebujete kurýra?“ odpověděl se smíchem mladík. „Mám
to být já, nebo někdo jiný?“

– 615 –
 „Ne,“ na to Bonaparte, „lepší bude, když list doručí muslim.“
„Pročpak, generále?“
„Protože muslimovi Abúsaéb možná srazí hlavu, kdežto křesťa-
novi ji srazí určitě.“
„O důvod víc,“ pokrčil Roland rameny.
„Dost!“ zarazil ho Bonaparte. „Nechci vás a hotovo.“
Roland se stáhl do ústraní a trucoval jako malé dítě.
Bonaparte se obrátil na svého dragomana:
„Zeptej se, zda by nějaký Turek či Arab, zkrátka nějaký mohame-
dán, nechtěl doručit tuto depeši.“
Tlumočník zopakoval nahlas generálovu žádost.
Jeden mameluk z oddílu dromedárů přistoupil.
„Já,“ pravil.
Dragoman se podíval na Bonaparta.
„Řekni mu, co riskuje,“ vyzval ho vrchní velitel.
„Ohnivý sultán chce, abys věděl, že riskuješ život, chceš‑li splnit
toto poslání.“
„Co je psáno, je psáno!“ odvětil muslim.
A natáhl mku.
Dali mu bílý prapor a trubače.
Oba se přiblížili na koni k městu, brána se otevřela a přijala je.
Deset minut nato se v jedné části hradeb, přesně proti místu, kde
tábořil vrchní velitel, strhl velký rozruch.
Objevil se trubač, nelítostně vlečený dvěma Albánci. Přikázali
mu, aby zatroubil, a přitáhl tak pozornost francouzského tábora.
Zatroubil budíček.
V týž okamžik, když se všechny pohledy upřely na hradby, před-
stoupil muž a držel v pravé ruce hlavu s turbanem; natáhl ruku do
prostoru, turban se rozvinul a hlava dopadla k úpatí zdi.
Byla to hlava muslima, co nesl poselství.
Deset minut nato trubač vyjel z téže brány, jíž vjel do města,
ale sám.

– 616 –
 Nazítří v sedm hodin ráno, jak řekl Bonaparte, začalo šest děl
bombardovat věž; ve čtyři hodiny už byl průlom natolik použitelný,
že Bonaparte zavelel k útoku.
Hledal kolem sebe Rolanda, aby mu svěřil velení jednoho útočí-
cího regimentu.
Roland tu nebyl.
Karabiníci dvaadvacáté lehké polobrigády a myslivci téže polo­
brigády, které podporovali dělostřelci a ženisté, se vrhli do útoku;
generál Rambeau, zástupce generála Nethervooda, a důstojník
Vernois byli v jejich čele.
Zaútočili a navzdory střelbě, která je vítala zpředu, a navzdory
kartáčům z několika děl, jimž se nemohli vyhnout, neboť střílela
zezadu, se na rozvalinách věže rozpoutal strašlivý boj.
Trval čtvrt hodiny a obléhajícím se nepodařilo dostat dál, oblé-
haní zase nedokázali zatlačit útočníky zpět.
Veškeré úsilí bitvy jako by se soustředilo zde, když tu najednou
se na rozpadlém zdivu objevil Roland s tureckým praporem v ruce,
za ním padesát mužů a všichni křičeli:
„Město je dobyto!“
Stalo se totiž toto:
Ráno kolem sedmé – je známo, že na Východě je to hodina sví-
tání – vstupoval Roland do moře, aby se vykoupal. Vtom mu padl
zrak na roh jedné zdi a pevnostní věže, kde byla trhlina; ujistil se,
že tou trhlinou by se dalo vniknout do města, vykoupal se a vrátil
do tábora ve chvíli, kdy právě začínala palba.
Protože patřil k Bonapartovým oblíbencům a současně k nejod-
vážnějším mužům, nebo spíše k nejopovážlivějším mužům v armádě,
okamžitě se strhl pokřik: „Kapitáne Rolande! Kapitáne Rolande!“
Roland věděl, co to znamená.
Znamenalo to: „Nechcete vykonat něco nemožného? Jsme vám
k dispozici!“
„Padesát dobrovolníků,“ zvolal.

– 617 –
 Předstoupilo sto mužů.
„Jenom padesát,“ zopakoval.
A sám si odpočítal padesátku tak, že vždycky jednoho přeskočil,
aby se nikoho nedotkl.
Potom si vzal dva tambory a dva trubače.
Jako první vklouzl průrvou v hradbách do města.
Padesát mužů ho následovalo.
Setkali se tam se stovkou mužů s praporem; prošpikovali je bodá-
ky. Roland se zmocnil praporu a právě teď jím mával z výšky hradeb.
Pozdravilo ho provolávání slávy celé armády. Roland usoudil, že
nastala pravá chvíle pro tambory a trubače.
Celá posádka hájící město byla u průlomu, netušila, že by mohla
být napadena z jiné strany, a teď zaslechla francouzské tambory
z boků a zezadu.
Současně s tím se ozvaly dvě salvy a na obléhané dopadla sprška
kulek. Obrátili se, viděli všude jenom pušky svítící ve slunci, trojba-
revné chocholy vlající ve větru; kouř, který mořská bríza hnala na
Francouze, zakrýval jejich skrovný počet; muslimové se domnívali,
že jsou zrazeni, podlehli strašlivé panice a opustili hradby. Roland
poslal deset svých mužů, aby otevřeli jednu bránu. Divize generála
Lannese touto branou vtrhla do města a obléhaní opět zažili útok
francouzských bodáků tam, kde se domnívali, že najdou volnou
cestu k útěku. Zareagovali tak, jako většinou reagují divoké národy:
nestáhli se, už bez naděje na záchranu se opět chopili zbraní a s no-
vou zuřivostí se pustili do boje. Bitva se teď podobala masakru.
Bonaparte netušil, co se děje ve městě. Viděl kouř zvedající se
nad hradbami, slyšel neustálý hluk střelby, ale nikdo se nevracel, ani
zranění. Poslal tedy Evžena de Beauharnais a Croisiera, aby zjistili,
co se děje, a přikázal jim, aby se okamžitě vrátili a podali mu hlášení.
Oba měli na rukávě pásku pobočníka, znamení své hodnosti;
čekali dlouho, než dostali povolení zasáhnout do boje. Teď přiběhli
do města a vnikli do samého jádra řeže.

– 618 –
 Poznali generálovy pobočníky, pochopili, že mají své poslání.
Střelba na chvilku ustala.
Několik Albánců mluvilo francouzsky; jeden z nich vykřikl:
„Jestli nám zaručíte život, vzdáme se; jinak se necháme zabít do
posledního.“
Pobočníci nemohli proniknout do Bonapartových skrytých my-
šlenek; byli mladí, v srdci měli ještě lidský soucit: aniž k tomu měli
oprávnění, slíbili těm nešťastníkům záchranu života. Střelba ustala,
dovedli je do tábora.
Byly jich čtyři tisíce.
Vojáci znali svá práva. Město bylo dobyto. Po masakru následo-
valo plenění.

– 619 –
 III
Masakr

Bonaparte se procházel před svým stanem s Bourriennem a netr-

pělivě čekal na zprávy, neměl kolem sebe nikoho ze svých důvěrní-
ků. Vtom viděl, jak dvěma branami města k němu proudí zástupy
odzbrojených mužů.
Jednu z těch tlup vedl Croisier, druhou Evžen Beauharnais.
Jejich mladé tváře plály radostí.
Croisier, který se neusmál od té chvíle, kdy měl tu smůlu, že se
znelíbil vrchnímu veliteli, se teď usmíval v naději, že tahle krásná
kořist generála usmíří.
Bonapartovi okamžitě všechno došlo; zbledl a s bolestným vý-
razem zvolal:
„Co mám podle vás s těmi muži dělat? Copak mám dost potravin,
abych je živil? Mám snad koráby, abych je mohl poslat do Francie
nebo do Egypta?“
Mladíci se zastavili deset kroků před ním.
Podle přísného výrazu jeho tváře pochopili, že udělali chybu.
„Co mi to vedete?“ ptal se.
Croisier se neodvážil odpovědět, slova se tedy chopil Evžen.
„Vždyť vidíte, generále, zajatce.“
„A říkal jsem vám, že máte brát zajatce?“
„Řekl jste nám, že máme uklidnit krveprolití,“ namítl nesměle
Evžen.
„Ano, bezpochyby,“ opáčil vrchní velitel. „Měli jste zastavit vraž-
dění žen, dětí a starců, ale netýkalo se to ozbrojených vojáků! Uvě-
domujete si, že mě nutíte spáchat zločin?“
Mladíci pochopili. Stáhli se zmatení, nesví. Croisier plakal. Evžen
ho chtěl utěšit, ale on jenom potřásl hlavou se slovy:

– 620 –
 „Je konec. Při první příležitosti se nechám zabít.“
Bonaparte chtěl svolat radu generálů, než rozhodne o osudu
nešťastných zajatců.
Ale vojáci a generálové rozbili tábor uvnitř hradeb. Vojáci se za-
stavili, až když byli unaveni zabíjením. Kromě těch čtyř tisíc zajatců
leželo na místě pět tisíc mrtvých.
Rabování domů pokračovalo celou noc.
Občas se ozvala střelba; zoufalý tlumený křik se nesl všemi uli-
cemi, domy, mešitami.
Křičeli vojáci, které našli schované a teď je zabíjeli; civilní oby-
vatelstvo snažící se chránit svůj majetek; otcové a manželé zoufale
bránící své ženy a dcery před brutalitou vojáků.
Tyto krutosti přivolaly pomstu nebes.
V Jaffě byl mor a armáda si odnesla jeho zárodky s sebou.
Nejdříve usadili zajatce před stany; provazem jim svázali ruce
za zády; jejich tváře byly ponuré ještě více temnou předtuchou než
zlostí.
Viděli, jak Bonapartovi tvrdnou rysy ve tváři při pohledu na ně,
slyšeli, ač nerozuměli, jak kárá dva mladíky. Čemu nerozuměli, to
si domysleli.
Někteří se odvážili říct: „Mám hlad!“ jiní zase: „Mám žízeň!“
Přinesli všem vodu a kus chleba, který vzali z dávek pro vojsko.
Tenhle příděl je trochu upokojil.
Jak se postupně generálové vraceli, dostávali rozkaz, že mají
přijít do hlavního velitelova stanu.
Dlouho rozvažovali, ale na ničem se neshodli.
Následujícího dne dorazily zprávy od divizních generálů; stěžo-
vali si na nedostatečné dávky potravin a vody. Dosytosti se najedli
a napili jenom muži, kteří byli ve městě, když se tam bojovalo, a měli
právo na drancování.
To byla jen čtvrtina armády. Všichni zbylí reptali, když viděli, že
je chleba přidělován nepříteli, který měl zahynout v boji. Podle zá-

– 621 –
konů války byla Jaffa dobyta útokem a všichni vojáci, kteří ji bránili,
měli zemřít.
Rada se sešla znovu.
Bylo na ní položeno pět otázek.
Mají je poslat zpátky do Egypta?
Ale proč je posílat s početnou eskortou až do Káhiry po cestě
patřící nepříteli, po cestě zpustošené armádou, na níž nenajdou
žádné potraviny ani vodu?
Mají je nalodit?
Ale kde najít lodě? Moře bylo pusté a prázdné, neukázala se na
něm ani jedna pohostinná plachta.
Mají jim vrátit svobodu?
Ti muži by se okamžitě vydali do pevnosti Akka, kde by posílili
pašovy voje, nebo by se rozptýlili v horách Nabulusu, a odtamtud
by z úkrytů jako neviditelní střelci pálili na francouzské vojáky
pohybující se po stezkách. Mají je snad odzbrojené zařadit mezi
republikánské vojáky?
Ale už takhle chybí potraviny pro deset tisíc mužů, pro čtrnáct
tisíc jich bude ještě méně. Navíc by pořád zůstávali nepřáteli. Při
každé příležitosti by rozdávali smrt výměnou za život, který jsme
jim ponechali. Co znamená pro Turka křesťan? Zabít nevěřícího je
přece čin zbožný a v očích Proroka i záslužný.
Než byla položena pátá otázka, Bonaparte se zvedl a řekl:
„Počkejme s tím do zítřka.“
Sám nevěděl, nač vlastně čeká.
Patrně na nějakou náhodu, která by zabránila velkému zločinu
a jíž se říká zásah Prozřetelnosti.
Čekal marně.
Čtvrtého dne musel vyřešit otázku, kterou si včera neodvážil
položit.
Mají zajatce zastřelit?

– 622 –
 Reptání sílilo, zloba narůstala; co když se vojáci vrhnou na ty
nešťastníky a to, co vyžadují okolnosti, se zvrhne ve vzpouru a vraž-
dění?
Rozsudek byl schválen až na jediný hlas: jeden z přítomných se
zdržel hlasování.
Zajatci měli být zastřeleni.
Bonaparte vyběhl ze stanu a vztekle upíral zraky na moře; v srd-
ci se mu zvedla bouře lidskosti.
V té době nebyl smířen se stoicismem bitevních polí; muž, kte-
rý pak zažil Slavkov, Jílové a Moskvu bez mrknutí oka, v té době
ještě nepřivykl důvěrné blízkosti smrti, nedokázal jí bez výčitek
předhodit tak obrovskou kořist. Na palubě lodi, která ho vezla do
Egypta, všechny udivoval jeho soucit s námořníky. Stejný postoj
k vojákům měl Caesar. Při tak dlouhé plavbě muselo nutně docházet
k nehodám, při nichž námořník spadl do moře.
I na palubě Orientu několikrát k podobné nehodě došlo.
Tehdy člověk pochopil lidskost Bonapartovy duše.
Jakmile se rozlehl křik: Muž přes palubu!, vrhl se na můstek, po-
kud už tam nestál, a rozkázal okamžitě zastavit loď. Od té chvíle se
nevzdal, dokud muž nebyl zachráněn. Bourrienne dostával rozkaz
bohatě odměnit námořníky, kteří přispěli k záchraně tonoucího,
a pakliže byl mezi nimi námořník, jehož čekalo nějaké potrestání
za pochybení ve službě, bylo mu odpuštěno a navíc dostal peníze.
Během jedné temné noci zaslechli na lodi hluk, jako by padlo
do moře nějaké tělo; Bonaparte se dle svého zvyku vyřítil z kajuty,
vystoupil na můstek a přikázal svinout plachty. Námořníci, kteří
věděli, že nejenom udělají dobrý skutek, ale ještě za něj dostanou
odměnu, se vrhli do člunu s obvyklým nasazením a odvahou. Po pěti
minutách odpověděl na Bonapartovu neustále opakovanou otázku:
„Je zachráněn? Je zachráněn?“ výbuch smíchu.
Tím domnělým mužem, co spadl do moře, byla čtvrtka vola,
která se uvolnila ze skladiště zásob.

– 623 –
 „Vyplaťte jim dvojnásobek, Bourrienne,“ přikázal Bonaparte.
„Mohl to být muž, a příště by si mohli myslet, že jde zase jen o čtvrt-
ku hovězího.“
Příkaz k exekuci musel vydat on sám. Nedával ho a čas plynul.
Konečně si nechal předvést koně, skočil do sedla, vzal si doprovod
dvaceti mužů a na odjezdu zvolal:
„Konejte!“
Ani se neodvážil přikázat: „Střílejte!“
Scéna, která následovala, se nedá popsat. Velká vraždění, jaká
nacházíme u starověkých národů, nemají místo v moderní historii.
Z těch čtyř tisíc se jich několik zachránilo, protože se vrhli do moře
a plavali až k útesu mimo dostřel francouzských pušek.
Až do doby, než dorazili k pevnosti Akka, kde je povinnost nutila
poslouchat rozkazy vrchního velitele, se Evžen de Beauharnais ani
Croisier neodvážili přijít Bonapartovi na oči.
Osmnáctého dospěli k Akce. Navzdory tomu, že anglické fregaty
byly zakotvené v přístavu, několik mladíků, mezi nimi šejk Aher,
Roland a hrabě de Mailly de Château‑Renaud, požádalo o dovolení
vykoupat se v rejdě.
Toto povolení jim bylo uděleno.
Když se Mailly ponořil, narazil na kožený vak plovoucí v moři.
Ze zvědavosti se ho chopil a s ostatními plavci ho vytáhl na břeh.
Byl převázán provazem a zdálo se, že je v něm lidská bytost.
Rozvázali provaz a obsah vaku se octl na písku. Mailly poznal tělo
a hlavu svého bratra, jenž byl před měsícem poslán jako vyjednavač
k pašovi Džezarovi. Ten mu nechal setnout hlavu, když viděl prach
zvedající se pod kopyty koní francouzského předvoje.

– 624 –
 IV
Od antiky po dnešek

Protože máme to štěstí, že jsme nalezli čtenáře dostatečně inteli-

gentního, což nás povzbuzuje k tomu, abychom románovou stránku
knihy odložili do druhého plánu, dovolujeme si tu popsat místa,
která navštívili naši hrdinové, nejenom tak, jak vypadala, ale i jejich
dávnou historii. Filozof, básník, a dokonce i snílek nachází nesmírné
kouzlo v tom, když se může prohrabávat zeminou promíšenou s po-
pelem dávných generací; a nikde jinde než na místech, jež navští-
víme, nenajdeme tak zřetelné stopy po historických katastrofách,
které se postupně vytrácejí z paměti lidí, jejich obrysy se rozplývají,
až nakonec skončí v nejtemnějším propadlišti dějin.
Tak je tomu s městem, které jsme právě opustili plné křiku, pláče,
vraždění a krve, s rozbořenými hradbami a hořícími domy. Rychlost
našeho vyprávění nás vpustila s mladým vítězem do Jaffy moderní,
ale už jsme nestačili říci něco o Jaffě starověké.
Jaffo znamená v hebrejštině krása. Joppé značí ve foiničtině
výška.
Jaffa znamená pro východní záliv Středozemního moře to, co
Džidda znamená v centru moře Rudého.
Je to město poutní.
Každý křesťanský poutník putující do Jeruzaléma, aby tam na-
vštívil Kristův hrob, musí vstoupit do Jaffy.
Každý muslimský hádždží, který putuje do Mekky, aby navštívil
Mohamedův hrob, musí vstoupit do Džiddy.
Když dnes čteme pojednání o velkých vykopávkách v Egyptě, na
nichž se sešli nejučenější muži doby, jsme udiveni, že tam nachází-
me tak málo světlých bodů v temnotách minulosti, které osvětlují
cestu poutníkovi a přitahují ho jako majáky.

– 625 –
 Pokusíme se udělat to, co pozapomněli ukázat.
Autor, který přisuzuje Jaffě, tedy foinickému Joppé, nejvzdáleněj-
ší místo v historii, je Pomponius Mela, který předpokládá, že byla
postavena ještě před potopou.
Est Joppe ante diluvium condita.
A určitě před potopou založena byla, neboť historik Josephus
Flavius říká ve svých Židovských starožitnostech spolu s Bérossem
a Nikolaem z Damašku, ne snad že právě v Jaffě byla postavena
archa, to by se dostal do rozporu s biblí, ale že se tam zastavila.
Za jejich časů prý se ještě nevěřícím poutníkům ukazovaly její
úlomky a prach z dehtu, jímž byla napuštěna, se používal jako uni-
verzální lék a balzám na všechno.
V Jaffě, máme‑li věřit Pliniovi, byla ke skále připoutána Androme-
da, aby ji tam sežrala mořská příšera. Osvobodil ji však Perseus, který
sem přikvačil na Chiméře ozbrojený Medúziným omračujícím štítem.
Plinius tvrdí, že ještě za Hadriánovy vlády byly vidět Andro-
mediny řetězy, a svatý Jeroným, svědek, jehož nelze podezírat ze
zaujatosti, prohlašuje, že je spatřil.
Kostru mořské příšery dlouhou čtyřicet stop považovali obyva-
telé Jaffy za kostru jejich božstva Ceto.
Voda v prameni, v níž se omýval Perseus poté, co zabil příšeru,
je stále zbarvená její krví. Pausanias to tvrdí, sám prý na vlastní oči
viděl, že je růžová.
Tato bohyně Ceto, o níž hovoří Plinius, colitur fabulosa Ceto,
a z níž historici udělali Derceto, bylo jméno, jež tradice připisovala
neznámé matce Semiramidině.
Diodóros Siculus vypráví kouzelnou bajku o této neznámé matce
s typickým antickým šarmem, který dokáže dát bajce poezii a při-
tom jí neubrat na živočišnosti.
„V Sýrii,“ říká, „je město zvané Ascalon nad velkým a hlubokým
jezerem přetékajícím rybami, u něhož stojí chrám zasvěcený slavné
bohyni, již Syřané nazývají Derceto.

– 626 –
 Má hlavu a obličej ženy, zbytek těla je rybí. Učenci toho národa ří-
kají, že Derceto urazila Venuši a ta jí vnukla vášeň k jednomu mladé-
mu obětníku, jakou kdysi vzbudila u Faidry a u Sapho. Derceto měla
s tím mladíkem dceru; cítila takový stud za chybu, jíž se dopustila, že
se postarala o mladíkovo zmizení, dítě položila na opuštěné místo ve
skalách a sama se vrhla do jezera, kde se její tělo proměnilo v sirénu.
Odtamtud zvyk Syřanů uctívat ryby jako bohy a nejíst je.
Dívenku však zachránily a nakrmily holubice, které přilétaly ve
velkých hejnech hnízdit do skal, kde ji matka odložila.
Jeden pastýř ji posléze našel a vychoval s takovou láskou, jako by
to byla jeho vlastní dcera. Pojmenoval ji Semiramis, což znamená
dcera holubic.“
Pokud máme věřit Diodorovi, právě této dceři holubic, této hrdé
Semiramis, této manželce a vražedkyni Nina, která opevnila Baby-
lon a založila překrásné visuté zahrady, jež byly chloubou antického
světa, tedy právě jí vděčí Orientálci za nádherný úbor, který nosí ještě
dnes. Když dospěla Semiramis na vrchol své moci, když si podrobila
Egypt, část Etiopie, Libye a celou Asii až k řece Indus, potřebovala se
oblékat pohodlně a přitom elegantně, aby mohla v tom oděvu ces-
tovat, konat běžné denní činnosti, ale i vysednout na koně a bojovat.
Tento úbor pak přejaly všechny národy, které pokořila.
„Byla tak krásná,“ říká Valerius Maximus, „že když jednoho dne
vypuklo v jejím hlavním městě povstání zrovna ve chvíli, kdy pro-
váděla svoji toaletu, stačilo, aby se polonahá a s rozpuštěnými vlasy
objevila před tváří lidu a okamžitě se všechno vrátilo k pořádku.“
A proč začala Venuše nenávidět Derceto, možná najdeme v Hi-
ginovi.
„Syrská bohyně, kterou zbožňovali v Hierapolis,“ říká, „byla
Venuše. Vejce spadlo z nebe do Eufratu; ryby je donesly na břeh,
kde je vyseděla holubice. Venuše z vejce povstala, stala se bohyní
Syřanů a Jupiter umístil na její prosbu ryby na nebesa, zatímco ona
z vděčnosti ke svým živitelkám zapřáhla ke svému vozu holubice.“

– 627 –
 Pověstný Dagonův chrám, kde našli před archou převrácenou
sochu boha s oběma rukama zlomenýma, stál ve městě Azoth mezi
Jaffou a Ascalonem.
Čtěte bibli, tu velkou knihu historie a poezie, najdete tam, že to
k branám Jaffy dorazily cedry z Libanonu určené ke stavbě Šalo-
mounova chrámu. Přečtete si tam, že u bran Jaffy se nalodil prorok
Jonáš na cestu do Taršíše, aby uprchl pryč od Hospodina.
Když přejdete z bible k Josephu Flaviovi, kterého můžete nazvat
jejím pokračovatelem, dočtete se, že Juda Makabejský, aby pomstil
smrt svých dvou set bratrů, které zradou nechali obyvatelé Jaffy
povraždit, vstoupil do přístavu s mečem v jedné ruce a planoucí
pochodní v druhé a zapálil lodě ukotvené v přístavu. Ti, kterým se
nepodařilo uprchnout, uhořeli.
„V Jaffě,“ píše se ve Skutcích apoštolů, „žila učednice jménem
Tabita, řecky Dorkas. Konala mnoho dobrých skutků a štědře roz-
dávala almužny.
Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do
horního pokoje. Poněvadž Lydda je blízko Jaffy, dověděli se učední-
ci, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou:
‚Přijď rychle k nám!‘ Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli
do Jaffy, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily
všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila,
dokud byla naživu. Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl,
pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: ‚Tabito, vstaň!‘ Ona otevřela
oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. Podal jí ruku a pomohl
jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji živou. Zpráva
o tom se rozšířila po celé Jaffě a mnoho lidí uvěřilo v Pána. Petr
zůstal ještě delší čas v Jaffě v domě Šimona koželuha.
To tam ho našli služebníci centuriona Kornélia, když pro něj
přišli, aby se vypravil do Caesareje. A u Šimona měl také vidění,
které mu přikázalo, aby přinesl evangelium pohanům.“

– 628 –
 Když židé povstali proti Římu, Sextius obléhal Jaffu, dobyl ji
a vypálil.
Zahynulo osm tisíc obyvatel; přesto byla Jaffa brzy znovu po-
stavena. Protože z tohoto nového města vyplouvali každou chvíli
piráti, kteří zaplavovali pobřeží Sýrie a přinášeli tam zkázu, a dělali
nájezdy až do Řecka a Egypta, císař Vespasianus Jaffu znovu dobyl,
srovnal ji se zemí od prvního do posledního domu a nechal tam
postavit pevnost.
Ale ve své knize O válce židovské vypráví Josephus Flavius o tom,
že u úpatí Vespasianovy pevnosti zanedlouho vyrostlo nové město
a z té pevnosti se stalo sídlo biskupství, či spíše biskupa, od vlády
Constantinovy (330) až do nájezdu Arabů (636).
Toto biskupství bylo zbudováno za první křížové výpravy
a podřízeno metropolitnímu sídlu v Caesareji. Konečně bylo město
povýšeno na hrabství, zkrásněno a opevněno konstantinopolským
císařem Baldvinem I.
Svatý Ludvík rovněž přišel do Jaffy a můžeme se dočíst u Join­
villa, jeho naivního životopisce, o jeho pobytu u hraběte z Jaffy,
kterou ten dobrý rytíř píše po francouzsku jako Japhe.
Hrabě z Jaffy byl Gautier de Brienne, který dělal, co mohl, aby
vyčistil a zkrášlil město, které bylo v tak žalostném stavu, že se
za něj svatý Ludvík styděl, a rozhodl se znovu vztyčit jeho hradby
a zvelebit kostely.
Svatý Ludvík se během pobytu v tomto městě dověděl o smrti
své matky.
„Když svatý král,“ píše Joinville, „viděl, jak k němu vstupují arci­
biskup z Tyru a jeho zpovědník se smutkem ve tvářích, pozval je do
kaple, která byla jeho útočištěm před všemi strázněmi světa.
Když se tam dověděl tu osudnou zprávu, padl na kolena a se
sepjatýma rukama volal v pláči:
‚Děkuji ti, ó dobrý Bože, že jsi mi ponechal matku tak dlouho,
jak se zlíbilo tvé vůli, a že jsi ji k sobě povolal. Pravda je, že jsem ji

– 629 –
miloval nade všechny lidské bytosti a ona si to zasloužila; ale když
jsi mi ji vzal, ať je tvé jméno na věky velebeno!‘“
Stavby svatého Ludvíka zničil v roce 1268 egyptský paša Bibas,
který zbořil citadelu a poslal do Káhiry vzácné dřevo a mramor,
které z ní zůstaly, aby je tam použili k výstavbě mešity.
V čase, kdy Palestinu navštívil cestovatel Balthasar de Monconys,
objevil už v Jaffě pouze jeden hrad a tři jeskyně vyhloubené ve skále.
Už jsme řekli, v jakém stavu ji našel Bonaparte a v jakém stavu
ji opustil.
Ještě jednou projdeme tímto městem, které pro Bonaparta neby-
lo Jaffou Krásnou ani Joppé Vysokou, ale Jaffou Osudovou.

– 630 –
 V
Sidney Smith

Osmnáctého března za svítání zdolával Bonaparte, jehož doprová-

zeli pouze Roland de Montrevel, šejk Aher a hrabě de Mailly, který
se navzdory útěšným velitelovým slovům dosud nevzpamatoval
z bratrovy smrti, pahorek vzdálený asi tisíc sáhů od města Akky,
které právě oblehl. Armáda zatím překračovala říčku Kerdaneah
po mostě, jejž vojáci v noci postavili.
Z výšky pahorku mohl obhlédnout celé okolí a mohl viděl neje-
nom dvě anglické lodě Le Tigre a Théseus, jak se houpají na moři,
ale i pašovy oddíly okupující veškeré zahrady, jimiž bylo město
obklopeno.
„Vytlačte tu holotu, co číhá v zahradách, a přinuťte ji stáhnout
se do města!“
Protože se s tím rozkazem neobrátil na nikoho konkrétně, všichni
tři mladíci se vyřítili najednou jako krahujci, které pošlou za stejnou
kořistí.
Ostrý hlas je ale zastavil:
„Rolande! Šejku Ahere!“
Mladíci uslyšeli svá jména a prudce zarazili koně, kteří až po-
klesli v podkolení, a vrátili se k vrchnímu veliteli. Co se hraběte
de Mailly týče, ten pokračoval v cestě, sebral stovku střelců, stejný
počet granátníků a voltižérů. Pobídl koně ke cvalu a postavil se
v jejich čelo.
Bonaparte měl velkou důvěru v osudová znamení během tažení.
Proto ho při prvním střetu s beduíny tak silně popudilo Croisierovo
váhání, které mu potom tak trpce vyčetl.
Z místa, kde stál, mohl svým znamenitým dalekohledem sledovat
pohyby vojska. Viděl Evžena Beauharnaise a Croisiera, kteří se od

– 631 –
té události v Jaffě ještě neodvážili na něj promluvit, jak se chápou
velení, Evžen granátníků a Croisier střelců, zatímco Mailly, plný úcty
k těm dvěma, se postavil do čela voltižérů.
Pokud by si vrchní velitel přál, aby na sebe příznivé znamení
osudu nedalo čekat, mohl být spokojený. Zatímco Roland netrpě-
livostí hryzal stříbrnou hrušku svého bičíku a šejk Aher naopak
s trpělivostí Araba přihlížel boji se svrchovaným klidem, sledoval
Bonaparte tři oddíly, jak projíždějí rozvalinami městečka, tureckým
hřbitovem a lesíkem, v němž podle jeho svěžesti byl určitě pramen,
a vrhají se na nepřítele navzdory střelbě Arnautů a Albánců, které
poznal podle jejich nádherných vyšívaných uniforem a dlouhých
pušek s pažbami vykládanými stříbrem, a při prvním střetu je
porážejí.
Naši začali velmi rychle střílet a pokračovali v palbě v běhu,
zatímco se ozývaly výbuchy granátů, které naši vojáci vrhali ručně
a zasypávali jimi prchající.
Dorazili téměř současně k úpatí hradeb; ale branky se za mus-
limy zavřely a z hradeb se ozývala palba, takže našich tři sta mužů
muselo zatroubit na ústup. Zabili ovšem nepříteli skoro sto padesát
mužů.
Tři mladíci projevovali přímo příkladnou odvahu a předháněli
se v udatenství!
Evžen v boji muže proti muži zabil jednoho Arnauta, který byl
o hlavu vyšší než on; Mailly dorazil na deset kroků ke skupině, kte-
rá odolávala, vystřelil dvakrát z pistole doprostřed této skupiny
a jedním skokem se v ní octl. Croisier skolil šavlí dva Araby, kteří
ho napadli současně, jednomu rozsekl hlavu šavlí, v hrudi druhého
zlomil ostří a vracel se se zakrváceným zlomkem šavle zavěšeným
na zápěstí řemínkem.
Bonaparte se obrátil na šejka Ahera:
„Dejte mi svoji šavli výměnou za moji,“ řekl mu.

– 632 –
 Ten políbil rukojeť velitelovy šavle a hned mu podával výměnou
svoji.
„Rolande,“ vyzval ho Bonaparte, „jdi a poblahopřej Maillymu
a Evženovi; Croisierovi dáš tuhle šavli a řekneš mu jen toto: ,Tady
je šavle vrchního velitele, viděl vás.‘“
Roland odjel tryskem. Mladíci přijali Bonapartova blahopřejná
slova s nadšením, radostí povyskočili v sedlech a vrhli se jeden
druhému do náruče.
Croisier políbil stejně jako šejk Aher šavli, kterou mu generál
poslal, a odhodil daleko pochvu a rukojeť své zlomené zbraně. Šavli
od Bonaparta si připevnil na opasek a řekl:
„Poděkujte za mne vrchnímu veliteli a řekněte mu, že bude při
dalším útoku se mnou spokojen.“
Celá armáda se stupňovitě rozestavěla po pahorku, na němž stál
Bonaparte jako jezdecká socha. Vojáci řičeli radostí, když viděli, jak
jejich druhové ženou před sebou Maghreby, jako vítr žene mořský
písek. Stejně jako Bonaparte nevidělo vojsko větší rozdíl mezi pev-
ností Akka, stejně jako Bonaparte nepochybovalo o tom, že město
bude dobyto při druhém či třetím útoku.
Francouzi ještě nevěděli, že v Akce jsou dva muži, kteří vydají za
celou muslimskou armádu:
Angličan Sidney Smith velel lodím Le Tigre a Théseus, co se tak
půvabně kolébaly v zálivu Karmel; a plukovník Phélippeaux řídil
veškeré obranné práce v pevnosti Řezníka Džezara.
Phélippeaux byl Bonapartův přítel a kolega ze studií v Brienne
a jeho sok v matematice. Hry osudu a náhoda ho však zasadily mezi
jeho nepřátele.
Sidney Smith, jehož deportovanci z osmnáctého fructidoru po-
znali v Templu a který zvláštní souhrou osudu v touž chvíli, kdy Bo-
naparte odjížděl do Toulonu, uprchl z vězení a dorazil do Londýna,
aby si tam vyžádal své místo v anglickém námořnictvu.

– 633 –
 To Phélippeaux byl pověřen zařízením útěku Sidneyho Smithe
a v tomto odvážném podniku uspěl. Nechal vyrobit falešné příkazy
k převozu vězně do jiného vězení; za cenu zlata koupili podpis mi-
nistra policie. Od koho? Možná od něj samotného. Kdo ví?
Pod jménem Loger a v uniformě zástupce velitele se objevil ve
vězení a strčil příkaz pod nos řediteli.
Ten ho dlouho zkoumal a nakonec byl nucen uznat, že je napros-
to v pořádku.
Jenom řekl:
„Pro přepravu vězně takového významu je potřeba nejméně
šesti mužů.“
Ale falešný zástupce velitele odtušil:
„Pro přepravu muže tohoto významu mi stačí jeho vlastní slovo.“
Potom se obrátil k vězni:
„Komodore, jste voják, já rovněž. Stačí mi vaše slovo, že neuprch-
nete. Dáte‑li mi ho, nebudu potřebovat doprovod.“
A Sidney Smith, který jako loajální Angličan nechtěl lhát, byť to
mělo být kvůli jeho útěku, odvětil:
„Pane, jestli vám to stačí, přísahám, že půjdu všude, kam mě
povedete.“
A zástupce velitele Loger odvedl Sidneyho Smithe do Anglie.
Ti dva muži byli vysláni na Bonaparta.
Phélippeaux se ujal obrany pevnosti, jak jsme řekli; Sidney Smith
se měl postarat o zásobování vojáků a o munici.
Tam, kde Bonaparte očekával pitomého tureckého velitele jako
v Gaze a v Jaffě, našel vojenské vědění a um svého krajana a nená-
vist Angličana.
Téhož večera pověřil Bonaparte velitele ženijní brigády Sansona,
aby prozkoumal protější hradební úbočí.
Ten počkal, až bude opravdu tma. Noc byla bezměsíčná, jako
stvořená pro podobné operace.

– 634 –
 Sanson vyrazil sám, prošel zničenou vesnicí, zahradami, odkud
byli ráno Arabové zahnáni do města. Když zahlédl temnou masu
tyčící se mu v cestě, usoudil, že to musí být pevnost. Spustil se
na všechny čtyři, aby lépe prozkoumal terén. Ve chvíli, kdy ucítil
prudší svah, což ho ujistilo, že příkop je bez opevnění, ho zahlédla
hlídka, jejíž oči byly patrně přivyklé tmě, nebo byla obdařena tou
schopností, kterou mají někteří lidé i zvířata, totiž vidět ve tmě
jako ve dne.
Poprvé zaznělo zvolání: „Kdo tam?“
Sanson neodpověděl. Po prvním zvolání se ozvalo druhé a potom
třetí; po něm následoval výstřel; kulka rozdrtila nataženou ruku
velitele ženijní brigády.
Navzdory ostré bolesti, kterou okamžitě pocítil, nevydal dů-
stojník ani sten; stáhl se dozadu, plížil se, doufal, že dostatečně
prostudoval příkop, a vrátil se k Bonapartovi s raportem.
Nazítří byl zahájen průkop přibližovacího zákopu před obleže-
nou pevností. Využili zahrad, příkopů bývalého města Ptolemais,
jehož historii budeme vyprávět stejně, jako jsme vyprávěli o Jaffě;
využili akvaduktu, který se táhl přes parkán, a naprosto netušíce,
jaké pomocníky má paša Řezník, vykopali zákop hluboký sotva tři
stopy.
Když obr Kléber tento zákop uviděl, pokrčil rameny a řekl Bo-
napartovi:
„Věru nádherný zákop, generále! Nebude mi ani po kolena!“
Třiadvacátého března se Sidney Smith zmocnil dvou plavidel
přivážejících Bonapartovi těžkou artilerii a armádě munici. Dívali
se, jak jim ty lodě zabavují, a nemohli proti tomu nic dělat. Najed-
nou jsme se octli v podivné pozici obléhatelů, na něž se střílí jejich
vlastními zbraněmi.
Pětadvacátého vyrazili Bonapartovi muži do útoku; ale zastavil
je vnější násep a příkop pevnosti.

– 635 –
 Šestadvacátého března se pokusili obležení pod pašovým vede-
ním z pevnosti vyjít, aby zničili započaté práce Francouzů; ale ti je
napadli bodáky a zatlačili na ústup.
Ačkoli francouzské dělostřelectvo mělo jenom čtyři dvanácti-
liberní děla, osm osmiliberních a čtyři houfnice, osmadvacátého
března odhalilo své pozice a zaútočilo na věž, na niž se zaměřoval
hlavní útok.
Džezarova děla měla sice silnější kalibr než francouzská, ale naše
je vyřadila a ve tři odpoledne byl ve věži už slušný průlom.
Když francouzské vojsko vidělo, jak se zeď řítí a je vidět průsvit
denního světla z druhé strany, vypuklo v jásot. Granátníci, kteří
vstoupili jako první do Jaffy, měli ještě v živé paměti tu slávu a sami
sebe přesvědčovali, že dobýt Akku bude stejně snadné jako dobýt
Jaffu. Žádali jednohlasně, aby směli vyrazit do útoku.
Bonaparte byl od rána se svým štábem v zákopu; přesto pořád
váhal s vydáním rozkazu k útoku. Kapitán Mailly však na něj naléhal
se slovy, že už své granátníky neudrží, Bonaparte se tedy skoro
proti své vůli rozhodl a vyřkl příkaz:
„No tak jděte!“
Granátníci devětašedesáté brigády pod Maillyho vedením tedy
vyrazili k průlomu v hradbách; ale k jejich značnému úžasu se
v místě, kde očekávali jen svah příkopu, setkali s příkrým srázem
hlubokým dvanáct stop. Rozléhal se křik: „Žebříky! Žebříky!“
Okamžitě byly hozeny do příkopu žebříky, granátníci se na ně
vrhali, aby zdolali sráz. Mailly se chopil prvního žebříku a postavil
jej k průlomu; dvacet dalších mužů se mu postavilo po bok.
Ale průlom zdi se okamžitě zaplnil Albánci, kteří stříleli z bez-
prostřední blízkosti a vrhali na útočníky kameny z hradeb. Polovina
žebříků byla polámána a sražena zpět, brala s sebou i muže, kteří
po nich lezli nahoru; Maillyho zranili, spadl ze žebříku; střelba ob-
léhaných zesílila; granátníci byli nuceni couvnout. Aby se dostali
zpět přes násep, použili žebříky, které si přinesli na ztečení hradeb.

– 636 –
 Mailly byl zraněný na noze, nebyl schopný chůze, poprosil své
granátníky, aby ho s sebou odnesli. Jeden z nich ho vzal na ramena,
udělal deset kroků a kulka mu prolétla hlavou; druhý muž se ujal
zraněného a donesl ho k patě žebříku, kde sám padl se zlomenou
stehenní kostí. Vojáci spěchali, aby už byli v bezpečí, a opustili ho.
Slyšeli jenom jeho křik, ale nikdo se nezastavil:
„Aspoň kulku, která mě dodělá, když už mě nechcete zachránit!“
Chudák Mailly netrpěl dlouho. Sotva francouzští vojáci zmizeli
z příkopů, byli tu Turci a usekli hlavy všem, co tam zůstali.
Paša Řezník se domníval, že věnuje Sidneymu Smithovi vzácný
dar: nechal naházet všechny useknuté hlavy do pytle a přinést je
anglickému komodorovi.
Sidney Smith se podíval na tu truchlivou trofej a řekl smutně:
„Tak to vypadá, když se člověk spojí s barbarem!“

– 637 –
 VI
Ptolemais

Byť Bonaparte projevil jistou lhostejnost k Jeruzalému, od nějž

byl vzdálený sedm mil a nezastavil se v něm, byl stejně zvědavý
na historii půdy, po níž kráčel. Nemohl nebo nechtěl udělat to, co
udělal Alexandr, který během dobývání Indie přerušil cestu, jen aby
navštívil velekněze v Jeruzalémě, ale přesto pohlížel s jistým zados-
tiučiněním na to, že si staví stan na půdě, kde tábořili i Richard Lví
srdce a Filip August.
Nebyl necitelný vůči historickým souvislostem, jeho pýše histo-
rie lichotila. Za místo pro svůj generální štáb si vybral malý paho-
rek, odkud prvního dne sledoval bitvu, tedy stejné místo, kde stáli
i hrdinové před ním.
On však, první z velitelů politické křížové výpravy, kráčející
pod zástavou vlastního osudu a nechávaje za sebou všechny nábo-
ženské myšlenky, které na to místo vedly miliony mužů, počínaje
Godefroyem de Bouillon až po svatého Ludvíka. On měl za sebou
naopak vědu 18. století, Volneye a Dupuise, tedy skepticismus.
Nestaral se příliš o křesťanskou tradici, ale naopak ho velmi
zajímala historie.
Téhož večera po nezdařeném útoku, kdy tak nešťastně zahynul
chudák Mailly stejnou smrtí jako jeho bratr, shromáždil ve svém
stanu generály a důstojníky a přikázal Bourriennovi, aby jim vytáhl
z truhel to málo knih, z nichž se skládaly jejich knihovny.
Naneštěstí tu bylo jenom málo historických pojednání o Sýrii.
Měl pouze Plutarchovy životopisy Cicerona, Pompeia, Alexandra
a Antonia. A z politické literatury měl jenom Starý a Nový zákon
a Mytologii.

– 638 –
 Dal každou knihu, kterou jsme tu jmenovali, nejvzdělanějším
ze svých generálů nebo svých mladých přátel, a vyzval je, aby dali
dohromady svoje poznatky s historickými svědectvími ostatních.
To byly jediné informace, které si v téhle pustině mohl obstarat.
Také byly ty informace pěkně neúplné. My, kteří jsme šťastnější
a máme před sebou celou knihovnu křížových výprav, můžeme pro
své čtenáře nadzvednout oponu četných století a vyložit jim historii
toho malého kousku země od prvního dne, kdy ji dostal jako úděl
kmen Aserů při dělení zaslíbené země, až po den, kdy se ji Richard
Lví srdce pokusil potřetí vzít Saracénům.
Původní jméno toho místa bylo Acco, což znamená planoucí
písek. Dnes mu ještě Arabové říkají Acca.
Bylo podrobené egyptskému králi řecké dynastie Ptolemaiovců,
kteří zdědili Alexandrii po smrti pokořitele Indie. V roce 106 před
Kristem dostalo jméno Ptolemais.
To tam uviděl Titus Bereniku, dceru Agrippy I., a zamiloval se
do ní.
Bonaparte však měl jako jedinou literaturu k tomuto období Ra-
cinovu tragédii, z níž nechával mnohokrát Talmu recitovat úryvky.
Ve Skutcích apoštolů se praví: „Z Tyru jsme dorazili do Ptolemais,
kde končila naše plavba, tam jsme pozdravili bratry a zůstali jsme
s nimi den.“ Víte, že tohle pronesl svatý Pavel, to on přišel do Pto-
lemais z Tyru.
První obléhání Ptolemais křižáky začalo v roce 1189. Boáh‑ad‑Dín,
arabský historik, říká, že křesťanů bylo tolik, že jenom Bůh mohl
znát jejich počet. Ale na druhou stranu Gauthier Visinauf, kronikář
Richarda Lvího srdce, tvrdí, že armáda Sálah‑ad‑Dína byla početněj-
ší než armáda Dáreiova.
Po bitvě u Tiberiadského jezera, o níž budeme mít příležitost
hovořit při popisu bitvy u hory Tabor, Guy de Lusignan, který se
osvobodil ze zajetí, oblehl město, jehož opevnění byla právě pře-
stavěna; ze strany moře je teď chránily silné věže.

– 639 –
 Jedna se jmenovala věž Much, protože právě na tom místě pohané
obětovali a mouchy tam byly přitahovány masem obětí; druhou zvali
věž Prokletá, protože, jak tvrdí Gauthier Vinisauf ve svém Cestopise
krále Richarda, tu byly raženy stříbrné mince, za něž prodal Jidáš
našeho Pána.
A touto věží, skutečně Prokletou, vnikli roku 1291 do města
Saracéni a zmocnili se ho.
Ačkoli o tom Bonaparte nevěděl, právě tuto věž napadl a nepo-
dařilo se mu ji zdolat.
Walter Scott v jednom ze svých nejlepších románů Richard v Pa‑
lestině vyprávěl epizodu onoho slavného obléhání, které trvalo dva
roky.
Arabské prameny, mnohem méně známé než prameny francouz-
ské, obsahují několik zajímavých podrobností z tohoto obléhání.
Ibn‑Alatir, lékař Sálah‑ad‑Dína, nám kromě jiného zanechal i za-
jímavý popis muslimského tábora.
„Uprostřed tábora – to hovoří Ibn‑Alatir – bylo veliké náměstí
s přístřešky pro podkováře. Bylo jich sto čtyřicet. Z toho můžete
usuzovat, jak velký byl zbytek tábora.
V jediné kuchyni bylo devětadvacet kotlů, do každého z nich
se vešel celý skopec. Já sám jsem napočítal až sedm tisíc krámů
různých obchodníků. A to tyhle polní krámy byly mnohem větší
než obchůdky ve městech: do jednoho takového by se vešlo sto
běžných, jak je známe. Všechny byly velmi dobře zásobené. Slyšel
jsem, že když Sálah–ad‑Dín dal příkaz přemístit tábor do Karúby,
což je velmi krátká vzdálenost, zaplatil jeden obchodník s máslem
sedmdesát zlaťáků za přestěhování svého obchodu. A trhy s ob-
nošeným a novým šatstvem nelze jenom tak vylíčit, to přesahuje
veškerou představivost. V táboře napočítali tisícero lázní, které
měli na starosti afričtí muži. Za koupel se platil jeden stříbrňák.
A tábor křesťanů bylo skutečné opevněné město. Všechna řemesla
a evropská řemeslná umění tam byla zastoupena.“

– 640 –
 Trhy byly zásobovány masem, rybami a ovocem stejně jako hlav-
ní město velkého království. Byly tu i kostely se zvonicemi. Saracéni
také většinou napadli křesťanský tábor v době mše.
„Chudák anglický kněz,“ říká Michaud, „dal postavit na svoje ná-
klady na pláni v Ptolemais kapli pro zesnulé. Kolem kaple nechal
vysvětit velký hřbitov, na němž mohlo sledovat pohřební obřad až
sto tisíc poutníků. Čtyřicet urozených pánů z Brém a Lübecku si
nechalo postavit stany z plachet svých korábů, aby v nich mohli
přijímat ubohé vojáky jejich národnosti a ošetřovat je v nemoci. To
byl začátek slavného řádu, který existuje ještě dnes pod jménem
řád německých rytířů.“
Kdokoli podnikl cestu do Orientu, do Egypta nebo do Konstanti-
nopole, seznámil se s postavou slavného tureckého šaška jménem
Caragus; naši šaškové se nedají s těmi tureckými srovnat a i ten
nejcyničtější žertéř z těch našich by se rděl při nevinném žertíku
svého kolegy v turbanu.
Právě při tomto obléhání, kde hráli tak velkou roli Richard Lví
srdce, Filip August a Sálah‑ad‑Dín, nacházíme předka moderních
Caragusů.
Byl emírem.
Ještě musíme upřesnit další historicky významnou skutečnost,
a to směnky. Emád‑ad‑Dín hovoří o jednom vyslanci kalífa z Bag-
dádu, který měl dvě směnky na kamenný olej – naftu – a na rákos,
že s sebou přivedl dvě osoby schopné destilovat naftu a dát ji do
oběhu. Je známo, že nafta a řecký oheň je jedno a totéž.
Navíc byl onen vyslanec nositel cedulky na dvacet tisíc zlaťáků
pro obchodníky v Bagdádu.
Takže cenné papíry a směnky nejsou nikterak vynálezem mo-
derního obchodu, ale fungovaly už v Orientě v roce 1191.
Během těchto dvou let obléhaní vynalezli zenburech; papežové
později zakázali křesťanům používat tuto zbraň proti sobě.

– 641 –
 Byla to jakási šipka dlouhá asi třicet centimetrů a v průměru asi
dva centimetry. Měla čtyři hrany a kovový hrot opatřený na vrcholu
pery.
Vinisauf vypráví, že když byla tahle strašlivá šipka vystřelená
správným nástrojem, který jí dal potřebnou sílu, prošla někdy
i dvěma muži v brnění, a poté, co vyšla z jejich těl, zabodla se do zdi.
Koncem tohoto století vypukla velká hádka, která rozdělila Ri-
charda Anglického a Leopolda, vévodu Rakouského. Lví srdce, který
se někdy vracel z útoku tak prošpikovaný šípy, že vypadal podle
slov svého životopisce jako klubko propíchané jehlicemi, byl jistě
právem pyšný na svoji odvahu a sílu.
Leopold byl rovněž velmi odvážný, nechal vyvěsit svůj prapor
na jednu z věží města, kam vstoupil s Richardem. Richard mohl
vyvěsit svůj prapor vedle zástavy vévody Leopolda, ale on raději
strhl rakouský prapor a hodil ho do městského příkopu. Všichni
Němci povstali a chtěli krále napadnout v jeho ležení; ale Leopold
se proti tomu postavil.
Rok nato Richard, který se nechtěl vracet domů přes Francii
kvůli svým rozmíškám s Filipem Augustem, putoval v přestrojení
přes Rakousy; navzdory svému převleku však byl poznán a uvězněn
na zámku Dürenstein. Po dvou letech nikdo nevěděl, co se s ním
stalo; tenhle válečný blesk zhasl jako meteor. Po Richardovi Lvím
srdci nezůstala ani stopa.
Urozenec z Arrasu jménem Blondel se ho vydal hledat. Jednoho
dne usedl u paty starého hradu, netuše, jak blízko je k anglickému
králi, a zazpíval nazdařbůh první sloku balady, kterou s Richardem
složili. Richard byl ve svých slabých chvílích básníkem.
Richard zaslechl první sloku písně, pochopil, že Blondel je na-
blízku, a zapěl druhou sloku.
Zbytek historky už známe, poskytl nám ji Grétry a jemu zase ta
historka poskytla příležitost k napsání vrcholného díla.

– 642 –
 Město Ptolemais se vrátilo křesťanům, jak už jsme řekli, po dvou-
letém obléhání. Posádka města si zachránila život výměnou za slib,
že vrátí pravý kříž, který ukořistila v bitvě u Tiberiadského jezera.
Nemusíme snad ani připomínat, že jakmile byli Saracéni na
svobodě, zapomněli na svůj slib.
Sto let nato bylo Ptolemais opět křesťanům vyrváno, aby už se
jim nikdy nevrátilo.
I toto obléhání mělo své kronikáře, své peripetie, které dojímaly
Evropu i Asii, svoji oddanost, jež znamenala víc než jenom stateč-
nost a sebeobětování.
Svatý Antonín při té příležitosti vypravuje zvláštní legendu.
„V Akce,“ říká, „stál slavný klášter jeptišek řádu svaté Kláry. Ve
chvíli, kdy Saracéni vnikli do města, nechala abatyše rozeznít zvon
kláštera, a svolala tak k sobě všechny sestry.
Obrátila se na ně se slovy: ‚Drahé dcery a sestry, slíbily jste
našemu Pánu Ježíši Kristu, že se stanete jeho neposkvrněnými ne-
věstami. V tuto chvíli nám hrozí dvojí nebezpečí: zneuctění a smrt.
Nepřátelé našeho těla a naší duše jsou už blízko. Nejdříve zneuctí
ty, co se jim octnou v cestě, a potom je proklají svým mečem. Když
jim nemůžeme utéct, můžeme alespoň učinit velmi nepříjemné, ale
jisté rozhodnutí. To krása žen svádí muže: zbavme se tedy této při-
tažlivosti a zachovejme si neporušenou cudnost. Dám vám příklad;
ať ty, kdo chtějí stanout před tváří svého manžela neposkvrněné,
napodobí svoji abatyši.‘
Poté si odřízla nos břitvou, ostatní jejího příkladu následovaly
a velmi srdnatě se znetvořily, jen aby se objevily před Ježíšem Kris-
tem neposkvrněné.
Tak si zachovaly čistotu, neboť muslimové,“ pokračuje svatý
Antonín, „pocítili při pohledu na jejich zakrvácené tváře hrůzu
a ponechali jim život.“

– 643 –
 VII
Vyzvědači

Během noci, kdy Bonaparte shromáždil svůj generální štáb ne kvůli

válečné poradě, ale kvůli literárněhistorické rozpravě, dorazilo
k šejku Aherovi několik poslů, kteří se dověděli, že se vojsko pod
velením damašského paši chystá překročit Jordán, aby Bonapartovi
zabránilo v obléhání Akky.
Toto vojsko přibližně o pětadvaceti tisících mužích, říkalo se ve
zprávách Arabů, kteří vždycky přeháněli, s sebou táhlo obrovský
trén a mělo překročit Jordán po Jakubově mostě.
Z jedné strany proběhli Džezarovi zvědové celé pobřeží Saidy
a jeho kontingenty se přidaly ke kontingentům Aleppa a Damaš-
ku poměrně snadno. Paša totiž nechal rozšířit zvěsti o tom, že je
Francouzů pouhá hrstka, že nemají vůbec žádné dělostřelectvo a že
bude stačit, když se paša Damašský jenom ukáže a spojí se s ním,
aby Bonaparta a jeho armádu zahnali.
Bonaparte při těch zprávách odhodil svazek Plutarcha, který držel
v ruce, zavolal Viala, Junota a Murata; poslal Viala na sever, aby zabral
Súr, bývalý Tyros. Murata poslal na severovýchod, aby zajistil pevnost
Zaphet, a Junota poslal na jih s rozkazem zmocnit se Nazaretu a z to-
hoto městečka ležícího na výšině pozorovat okolní krajinu.
Vial překročil hory u Bílého zálivu a třetího dubna dorazil na
dohled města Súr.
Z výšky jednoho pahorku mohl francouzský generál vidět, jak
jeho vyděšení obyvatelé opouštějí město, jak v hrůze utíkají. Vstou-
pil do města bez boje, slíbil jeho obyvatelům, že tam mohou v míru
a pod jeho ochranou zůstat, uklidnil je a přesvědčil, aby se vydali
do okolí za uprchlíky a přemluvili je k návratu. Do tří dnů s radostí
konstatoval, že se vracejí do svých domovů.

– 644 –
 Vial se vrátil do Akky šestého dubna poté, co nechal v Súru po-
sádku dvou set mužů.
Muratova expedice byla stejně šťastná jako Vialova. Dorazil až
k pevnosti Zaphet, odkud několika výstřely z děla vyhnal polovinu
posádky. Druhá polovina složená z Maghrebů nabídla Muratovi, že
přejde pod jeho velení; dorazil k Jordánu, prozkoumal jeho pravý
břeh, podíval se i k Tiberiadskému jezeru, zanechal ve skvěle záso-
bené pevnosti francouzskou posádku a šestého dubna se vrátil do
tábora i se svými Maghreby.
Junot se zmocnil Nazaretu, vlasti našeho Pána, utábořil se tam
dílem ve městě, dílem za jeho hradbami, a očekával nové Bonapar-
tovy rozkazy. Ten mu totiž řekl, aby se nevracel, dokud ho nepovolá
zpět.
Murat se marně snažil uklidnit vrchního velitele. Jeho předtucha
a hlavně naléhání šejka Ahera mu nedopřávaly chvilku oddechu
kvůli té neviditelné armádě, která prý proti němu táhla. A tak při-
jal návrh, který mu učinil šejk, totiž aby ho poslal jako vyzvědače
k Tiberiadskému jezeru.
Roland, který se v ležení nudil, protože pod Bonapartovým do-
hledem nemohl riskovat život tak, jak by se mu líbilo, si vyžádal,
aby mohl šejka na jeho výzvědné cestě doprovodit.
Ještě téhož večera vyrazili, využívajíce svěžího nočního vzduchu
a tmy, aby dorazili na pláně v Esdrelonu, které jim nabízely dvojí
útočiště, napravo hory Nabulusu a nalevo hory v Nazaretu.

„Sedmého dubna 1799 to vypadalo, že je výběžek, na němž byla

vystavěna pevnost Akka, obklopen takovým blýskáním a hromobi-
tím, jaké bylo na hoře Sinaj v den, kdy se Bůh zjevil Mojžíšovi a dal
mu zákony.
Odkud se braly detonace otřásající pobřežím Sýrie jako zemětře-
sení? Odkud vycházel kouř, který zakrýval záliv Karmel mračnem
tak hustým, jako by se Eliášova hora změnila ve vulkán?“

– 645 –
 Tak jsme začali první kapitolu tohoto nového vyprávění. Ty
ostatní posloužily jen k tomu, aby vysvětlily, co předcházelo tomuto
tažení do Sýrie, tedy osmé a patrně poslední křížové výpravě.
Bonaparte se chystal k druhému útoku; využil návratu Murata
a Viala, aby znovu zkusil štěstí.
Byl v zákopu sotva sto kroků od hradeb; měl u sebe generála
Caffarelliho, s nímž rozprávěl. Generál Caffarelli měl ruku v bok, aby
neztratil rovnováhu, kterou mu rušila jeho dřevěná noha. Jenom
loket mu vyčníval ze zákopu.
Roh Bonapartova klobouku byl vidět, kulka mu ho srazila z hlavy.
Shýbl se, aby klobouk zvedl; jak se ohýbal, všiml si generálovy
pozice a přiblížil se k němu.
„Generále,“ řekl mu, „máme co do činění s Albánci, vynikajícími
střelci, můj klobouk je toho důkazem. Dejte si pozor, ať se vaší paži
nestane to, co mému klobouku.“
Caffarelli jen pohrdavě mávl rukou.
Statečný generál nechal jednu nohu na břehu Rýna a vypadalo to,
že se jen málo stará o to, jakou část těla ztratí na břehu Kerdaneahu.
Ani se nepohnul.
Minutu nato Bonaparte viděl, jak se zachvěl; otočil se, Cafarelli-
mu visela paže bezvládně u boku. Kulka zasáhla loket a roztříštila
kloub. Současně zvedl Bonaparte oči a uviděl Croisiera, jak stojí na
hraně příkopu. Bylo to zbytečné fanfaronství. Také mu hned řekl:
„Pojďte dolů, Croisiere! Nemáte tam co dělat, slezte, nařizuji vám
to!“
„Copak jste mi jednou nahlas nevytkl, že jsem zbabělec?“ křikl
na něj mladík.
„Mýlil jsem se, Croisiere,“ odvětil vrchní velitel. „Dokázal jste mi
od té doby několikrát, že jsem neměl pravdu. Pojďte dolů.“
Croisier se pohnul, že generála poslechne, ale dolů nesestoupil,
spadl.
Kulka mu právě roztříštila stehno.

– 646 –
 „Larrey! Larrey!“ volal Bonaparte netrpělivě a dupal nohou.
„Poběžte! Potřebujeme vás tu!“
Larrey se přiblížil. Položili Croisiera na složené pušky; Caffarelli
se vzdálil, opíraje se o paži vrchního ranhojiče.
Pojďme teď sledovat útok, který začal pod tak špatným zname-
ním, podívejme se na krásnou Esdrelonskou planinu, celou pokry-
tou květy, a k řece Kison, jejíž tok lemuje dlouhá linie oleandrů.
Po břehu téhle řeky bezstarostně jedou dva mládenci na koních.
Jeden má na sobě uniformu myslivců, po boku šavli, na hlavě
třírohý klobouk a ovívá se navoněným kapesníkem jako vějířem.
Trojbarevná kokarda na jeho klobouku je důkazem toho, že patří
k francouzské armádě.
Druhý má červenou přiléhavou čepičku připevněnou k hlavě
šňůrkou z velbloudí srsti. Z ní mu na ramena padají zářivě barev-
né fábory. Celý je zahalený do burnusu z bílého kašmíru, když se
burnus pootevře, ukáže se bohatě zdobený orientální kaftan ze
zeleného sametu vyšívaného zlatem. Hedvábný opasek hraje všemi
barvami, které se navzájem harmonicky doplňují s tím dokonalým
vkusem, jaký najdeme jen u orientálních látek.
Za tímto opaskem jsou na jedné straně zastrčeny dvě pistole s la-
kovanou pažbou, cizelované jako nejjemnější krajka. Jenom šavle je
francouzské výroby. Široké červené saténové pantalony jsou zastr-
čené ve vysokých zelených sametových holínkách vyšívaných stejně
jako kaftan. Kromě toho drží v ruce dlouhé a tenké kopí lehoučké
jako rákos a pevné jako železná tyč, ozdobené na konci chocholem
pštrosích per.
Mladíci se zastavili v jednom ohybu řeky, ve stínu palmového
lesíku, a tam, smějíce se jako dva dobří kamarádi, kteří spolu ces-
tují pro zábavu, se dali do přípravy snídaně skládající se z několi-
ka kousků sucharů, jež Francouz vytáhl ze sedlových brašen a na
okamžik je namočil v řece. Arab se rozhlédl kolem sebe a podíval
se také nad sebe; potom nepronesl ani slovo a několikrát šavlí sekl

– 647 –
do jedné palmy, jejíž křehké a porézní dřevo rychle podlehlo oce-
lovému ostří.
„Opravdu dobrá šavle, kterou mi vrchní velitel věnoval před
několika dny. Doufám, že ji vyzkouším i jinde než na palmách.“
„To si myslím,“ poznamenal Francouz a rozdrtil suchar v zubech,
„je to dárek z manufaktury ve Versailles. To jsi ten ubohý strom
zhubil jenom proto, abys ji vyzkoušel?“
„Pohleď,“ vyzval ho Arab a zvedl prst do vzduchu.
„Na mou duši, to je datlovník! Budeme obědvat lépe, než jsem si
myslel,“ zvolal radostně Francouz.
A skutečně, v tu chvíli strom s hlomozem padl a složil na dosah
mladíků dvě či tři nádherné palice datlí ve správném stupni zralosti.
Pustili se do many, kterou jim Bůh seslal, s apetýtem pětadvaceti
let.
Zrovna byli uprostřed oběda, když Arabův hřebec začal zvlášt-
ním způsobem řehtat.
Arab vykřikl, vyběhl z palmového hájku, zastínil si oči rukou
a rozhlížel se po Esdrelonské planině, uprostřed níž se nacházeli.
„Co je?“ zeptal se nedbale Francouz.
„Jeden z našich k nám jede na kobyle, patrně se od něj dozvíme
zprávy, které potřebujeme.“
A opět usedl ke svému druhovi, nestaraje se o svého koně, který
se tryskem vydal naproti kobyle, jejíž pach na dálku cítil.
Deset minut nato zaslechli cval obou koní.
Drúz, který poznal hřebce svého velitele, se zastavil před palmo-
vým hájkem, kde ho druhý kůň upozornil ne‑li přímo na tábořiště,
tedy aspoň na zastávku k oddechu.
„Azibe!“ křikl arabský velitel.
Drúz seskočil z koně, uzdu mu hodil kolem krku a pospíšil si
k šejkovi. Zkřížil paže na hrudi a hluboce se mu uklonil.
Vyměnili si pár slov arabsky.

– 648 –
 „Nemýlil jsem se,“ řekl šejk a obrátil se ke svému francouzské-
mu společníku, „předvoj damašského paši právě překročil Jakubův
most.“
„Na to se podíváme,“ odvětil Roland, jehož naši čtenáři už jistě
poznali podle toho, jak pohrdal nebezpečím.
„To není nutné,“ opáčil šejk z Aheru, „Azib je viděl!“
„Budiž,“ na to Roland. „Azib mohl vidět špatně. Budu daleko jis-
tější, když to uvidím na vlastní oči. Tahle vysoká hora, která vypadá
jako vršek paštiky, musí být hora Tabor. Jordán teče tedy za ní. Jsme
od toho místa čtvrt míle, vyjeďme až tam a přesvědčme se na vlastní
oči.“
A Roland, nedbaje na to, jestli šejk s Azibem jedou za ním, vysko-
čil do sedla svého koně osvěženého zastávkou, pobídl ho ke cvalu
a zamířil přímo k hoře Tabor.
Minutu nato slyšel cval druhých dvou, kteří ho následovali.

– 649 –
 VIII
Krásné dívky z Nazaretu

Asi míli cválali po té nádherné Esdrelonské planině, nejrozsáhlejší

a nejslavnější v Palestině po Jordánské planině. Kdysi se jí říkalo
ráj a sýpka Sýrie; také planina Jizreelská, planina Megiddská. Pod
všemi těmito jmény se proslavila v bibli. Dívala se, jak Gedeón po-
razil Midjánské a Amálekovce. Viděla Saula, jak táboří u pramenu
v Jizreeli, aby porazil Pelištejce shromážděné u Afeku. Byla při tom,
když byl Saul poražen, vrhl se na svůj meč, a když jeho tři synové
zahynuli spolu s ním. To na této pláni měl Nábot svoji vinici v blíz-
kosti Achabova paláce, to zde jej nechala Jezábel ukamenovat jako
rouhače, aby se zmocnila jeho dědictví. Skoro v místě, kde mladíci
obědvali, byla Jezábel roztrhána a sežrána psy.
Planina se rozkládá v šíři asi pěti mil mezi pohořím Gilbóa a po-
hořím Nazaret. Na jejím konci se zvedá hora Tabor, k níž teď cválali
tři jezdci a ani na chvíli nepomysleli na to, jak slavnou půdu tepají
kopyta jejich koní.
Hora Tabor je přístupná ze všech stran a hlavně od Fuly, odkud
k ní také přijížděli.
Byli nuceni vystoupat až na její vrchol – ostatně to byl snadný
úkol pro arabské koně –, jenom odtamtud obsáhli pohledem krajinu
nad dvěma pahorky, které jim jinak zastíraly svou výškou pohled
na Jordán a Tiberiadské jezero.
Ale jak postupně stoupali nahoru, horizont se jim před očima rozši-
řoval. Brzy uviděli jako obrovský azurově modrý koberec zarámovaný
zlatým pískem z jedné strany a světle zelenými pahorky ze strany
druhé Tiberiadské jezero spojené s Mrtvým mořem řekou Jordán,
vinoucí se po holé planině jako žlutá stužka zářící ve slunci. Jejich oči
se brzy zastavily na této straně, neboť přesně zde se objevilo vojsko

– 650 –
damašského paši. Táhlo po východním břehu jezera a překračovalo
Jordán po Jakubově mostě. Celý předvoj už zmizel mezi jezerem a Ti-
beriadskou horou. Bylo zřejmé, že vojsko míří k městečku.
Tři mladíci nedokázali ani přibližně odhadnout množství vojá-
ků. Jenom jezdci, pohybující se neuspořádaně, s onou pověstnou
ležérností Orientálců, zabírali celé míle terénu. Na vzdálenost čtyř
mil viděli, jak se jim ve slunci svítí zbraně, a písek zvedající se pod
kopyty jejich koní vypadal jako zlaté záblesky.
Bylo kolem třetí odpoledne.
Nesměli ztrácet čas; šejk Aher a Azib mohli s hodinovou nebo
dvouhodinovou zastávkou pro koně u řeky Kison dorazit na sklon-
ku noci nebo za svítání do Bonapartova ležení a varovat ho.
Roland se ujal úkolu dojet do Nazaretu a upozornit Junota, dou-
fal ostatně, že u něj bude moci bojovat svobodněji.
Tři mladíci rychle sjeli po stezkách dolů z hory Tabor. U úpatí
hory se rozdělili: dva Arabové se vrátili na Esdrelonskou planinu,
kterou měli přejet v celé její délce, Roland zamířil přímo do Na-
zaretu, jehož bílé domy stulené jako hnízdečko holubic uprostřed
temné zeleně hory viděl z výšky Tabora.
Kdokoli navštívil Nazaret, ví, jak ohavné cesty k němu vedou:
cesta napravo i nalevo je vroubená propastmi a kouzelné květiny,
které rostou všude, kde jim trocha zeminy umožní zapustit kořeny,
sice cestu zkrášlují, ale nečiní ji o nic bezpečnější. Rostou tu bílé
lilie, žluté narcisy, modré a růžové krokusy tak líbezné, že si to
člověk ani neumí představit. Ostatně Nezer, etymologie Nazaretu,
znamená v hebrejštině květina.
Roland viděl díky zátočinám cesty Nazaret třikrát nebo čtyřikrát
ještě předtím, než tam dorazil. Deset minut jízdy před prvními domy
se setkal s hlídkou granátníků devatenácté polobrigády. Představil
se a zeptal se, zda je generál v Nazaretu, nebo v okolí.
Generál byl přímo v Nazaretu a před necelou čtvrthodinou tu
byl na obhlídce.

– 651 –
 Roland tedy mohl nechat koně jít krokem. To krásné a vznešené
zvíře mělo za sebou osmnáct nebo dvacet mil s jediným odpočin-
kem, to když se mladíci zastavili a obědvali. Roland si teď byl jistý,
že se s generálem sejde, neměl tedy proč nutit koně ke cvalu.
U prvních nazaretských domů potkal Roland hlídku dragounů,
jíž velel jeden jeho přítel, velitel brigády Desnoyers. Svěřil svého
koně jednomu vojákovi a zeptal se, kde bydlí generál Junot.
Mohlo být tak půl šesté odpoledne.
Velitel brigády Desnoyers se podíval na slunce mizící za horami
Nabulusu a odpověděl se smíchem:
„Je hodina, kdy nazaretské ženy chodí pro vodu; generál Junot
tedy určitě bude na cestě ke studni.“
Roland pokrčil rameny; bezpochyby si pomyslel, že generálovo
místo je jinde a že generál by měl prohlížet jiné věci než krásné
nazaretské dívky. Nicméně se řídil danými informacemi a zamířil
na druhý konec města.
Studna je asi deset minut vzdálená od posledního domu; vede
k ní široká cesta vroubená po každé straně obrovskými trnitými
keři, které tvoří cosi jako zeď. Roland sledoval ženy, které šly ke
studni nebo se odtamtud vracely, a asi sto kroků od ní uviděl gene-
rála a jeho dva pobočníky.
Junot v něm okamžitě poznal Bonapartova ordonančního dů-
stojníka. Všeobecně se vědělo, jaké přátelství cítí vrchní velitel k to-
muto mladíkovi, což by samo stačilo, aby se k němu všichni chovali
příjemně. Ale Rolandova kamarádská vlídnost a jeho příslovečná
odvaha by mu v armádě stejně získaly přátele, i kdyby se netěšil
takové přízni vrchního velitele.
Junot mu vykročil v ústrety s napřaženou dlaní.
Roland, který striktně dbal na dodržování formy, ho pozdravil
jako podřízený důstojník, protože se ze všeho nejvíc bál toho, aby
si o něm nemysleli, že zneužívá Bonapartovy přízně.
„Přinášíte nám dobré zprávy, drahý Rolande?“ otázal se Junot.

– 652 –
 „Ano, generále,“ odvětil Roland, „protože jsem vám přišel ohlásit
nepřítele.“
„Na mou duši,“ opáčil Junot, „po pohledu na tyhle krásné dívky,
které nosí džbány na rameni jako skutečná princezna Nausikaa,
neznám nic příjemnějšího než pohled na nepřítele. Podívejte se,
drahý Rolande, jak vznešeně se ty dívky nesou. Člověk by řekl, že
jsou to antické bohyně…! A kdy můžeme čekat nepřítele?“
„Je od nás vzdálený tak pět nebo šest mil.“
„Víte, co vám odpoví, když jim řeknete, že jsou krásné? ‚Panna
Marie to tak chce.‘ A skutečně, teprve tady jsme od chvíle, co jsme
vstoupili do Sýrie, potkali krásné ženy… Takže vy jste nepřítele
viděl?“
„Na vlastní oči, generále.“
„Odkud přichází? Kam směřuje? Co nám chce?“
„Přichází z Damašku, a soudím, že nás chce porazit; míří do Akky,
jestli se nemýlím, a hodlá tam ukončit naše obléhání pevnosti.“
„Nic jiného? Tak se mu tedy postavíme do cesty. Zůstanete
s námi, nebo se vrátíte k Bonapartovi?“
„Zůstanu s vámi, generále; mám ohromnou chuť pořádně se
s těmi chlapíky pustit do křížku. Při tom obléhání se nudíme k smr-
ti. Nebýt toho, že paša byl tak hloupý a dvakrát nebo třikrát vyjel
z pevnosti, neměli bychom vůbec žádnou zábavu.“
„No dobrá,“ na to Junot, „slibuju vám, že se zítra pobavíte. Mimo-
chodem, zapomněl jsem se zeptat, kolik jich je.“
„Milý generále, na to vám můžu odpovědět, jako by vám odpově-
děl Arab: jejich tolik jako zrnek písku v moři! Musí jich být nejméně
pětadvacet nebo třicet tisíc.“
Junot se poškrábal na čele.
„Kruci!“ utrousil. „S tím počtem mužů, co tady mám, toho příliš
nenaděláme!“
„Kolik je vás?“ otázal se Roland.

– 653 –
 „Přesně o sto víc, než bylo Sparťanů u Thermopyl, a těch bylo
tři sta. Ale můžeme udělat to, co oni, to by nebylo špatné. Konečně
na to bude dost času myslet zítra ráno. Chcete si prohlédnout pa-
mětihodnosti města, nebo se raději navečeříte?“
„Jsme v Nazaretu, to je pravda, a legend je tu jistě bohatě. Ale
přiznám se vám, generále, že se mi v tuto chvíli žaludek projevuje
o něco netrpělivěji než oči. Dnes jsem obědval u Kisonu jeden ná-
mořnický suchar a dvanáct datlí. Teď mám hlad i žízeň.“
„Chcete‑li mi udělat radost a povečeřet se mnou, pokusíme se
váš apetýt uspokojit. A co se žízně týče, nenaskytne se vám lepší
příležitost, jak ji ukojit.“
Obrátil se na dívku, která procházela kolem něj.
„Vodu!“ požádal ji arabsky. „Tvůj bratr má žízeň.“
A ukázal dívce Rolanda.
Přiblížila se k němu, vysoká, hrdá a odtažitá, dlouhé spadlé ruká-
vy tuniky odhalovaly její nahé paže, sundala džbán, který nesla na
pravém rameni, na úroveň levého zápěstí a s nevýslovně půvabným
pohybem nabídla Rolandovi vodu.
Roland pil dlouho, nejenom proto, že nosička byla krásná, ale že
ta voda byla studená.
„Napil se můj bratr dostatečně?“ zeptala se dívka.
„Ano,“ opáčil Roland ve stejném jazyce, „a bratr ti za to děkuje.“
Dívka pozdravila úklonem hlavy, znovu si posadila džbán na
rameno a pokračovala v cestě do města.
„Víte, že mluvíte plynně arabsky?“ zeptal se Junot se smíchem
mladíka.
„Copak jsem nebyl celý měsíc zraněný a zajatcem těch raubířů
během povstání v Káhiře?“ opáčil Roland. „Tam jsem se musel věru
proti své vůli naučit arabsky. Od chvíle, co si vrchní velitel všiml, že
brebentím jazykem Prorokovým, usmyslel si brát si mě při každé
příležitosti za tlumočníka.“

– 654 –
 „Čestné slovo na to,“ zvolal Junot, „kdybych věděl, že se za stejnou
cenu naučím za měsíc arabsky tak jako vy, klidně bych se hned zítra
nechal zranit a uvěznit.“
„Dám vám radu, generále,“ zasmál se Roland svým nervózním
a řezavým smíchem, který byl pro něj charakteristický, „naučte se
jiný jazyk a hlavně jiným způsobem! A teď tu večeři, generále.“
Roland vykročil zpět do města, ani na krásné Nazaretky nepo­
hlédl, zatímco generál Junot a jeho pobočníci se co chvíli zastavo-
vali, jako by se na ně nemohli vynadívat.

– 655 –
 IX
Bitva u Nazaretu

Nazítří za svítání, tedy v šest hodin ráno, tamboři a trubači vybub-

novali a vytroubili budíček.
Protože řekl Roland Junotovi, že předvoj Damašských zamí-
řil k Tiberiadskému jezeru, nechtěl jim Junot dopřát čas, aby ho
obklíčili na jeho hoře, přešel po hřebeni hor, co vévodí Nazaretu,
a sestoupil údolím až k městu Kána.
Uviděl nepřítele, až když byl od něj vzdálen pouhou čtvrtinu
míle, svah hory ho naprosto zakrýval.
Nepřítel musel být buď v údolí Batufu, nebo na planině rozklá-
dající se u úpatí hory Tabor. V každém případě, když sestupoval
z výšin, jak je psáno v Písmu, nehrozilo mu nebezpečí, že by ho
nepřítel zaskočil: naopak, to on ho viděl už zdálky.
Vojáci toho věděli mnohem víc o zázraku, který učinil Ježíš Kris-
tus v Káně Galilejské, než o ostatních zázracích a o jiných místech
posvěcených jeho přítomností, Kána jim utkvěla v paměti nejvíce.
Bylo to totiž zrovna při svatbě v Káně Galilejské, kde Ježíš pro-
měnil vodu ve víno. A ačkoli byli naši vojáci šťastni, když měli vodu,
je zřejmé, že by byli ještě mnohem šťastnější, kdyby mohli pít víno.
V Káně také Ježíš učinil ještě jiný zázrak, o němž vypravuje svatý
Jan:
„V Kafarnau byl jeden královský služebník, jehož syn byl ne-
mocen. Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vydal se
k němu a prosil ho, aby přišel a uzdravil jeho syna, který byl blízek
smrti.
Ježíš mu odpověděl: ‚Neuvidíte‑li znamení a zázraky, neuvěříte.‘
Královský služebník mu řekl: ‚Pane, pojď, než mé dítě umře.‘
Ježíš mu odpověděl: ‚Vrať se domů, tvůj syn je živ!‘

– 656 –
 Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel.
Ještě když byl na cestě, šli mu naproti jeho sluhové a oznámili
mu:
‚Tvůj syn žije.‘“
U prvních domů města Kána Junot našel šejka El‑Beleda, který
mu přicházel naproti. Varoval ho, aby nechodil dál, neboť, jak řekl,
nepřítel je na planině v počtu mezi dvěma tisíci a třemi tisíci koňmi.
Junot měl sto padesát granátníků devatenácté polní brigády,
sto padesát karabiníků druhé lehké brigády a skoro sto koní, jimž
velel velitel brigády Duvivier patřící ke čtrnácté brigádě dragounů.
Dohromady to bylo přesně čtyři sta mužů, jak říkal den předtím.
Poděkoval šejku El‑Beledovi a k jeho velkému obdivu pokračoval
v cestě. Dorazil k jednomu z přítoků říčky, která pramení v samot-
né Káně, a pochodoval podél něj proti proudu. Dorazil k soutěsce,
která odděluje Lubi od hor v Káně, a skutečně uviděl dva či tři tisíce
jezdců rozdělených do několika útvarů, pohybujících se mezi horou
Tabor a Lubi.
Aby mohl lépe posoudit jejich pozice, pobídl svého koně ke cvalu
a dorazil až k rozvalinám města, které jsou na vrcholu pahorku
a jimž lidé z okolí říkají Michmas.
Ale v ten okamžik si všiml druhého útvaru táhnoucího na město
Lubi. Byl složen z mameluků, Turkomanů a Maghrebů.
Tato tlupa byla skoro stejně početná jako ta první, takže řečeno
prostě: Junot měl pod svým velením čtyři sta mužů a proti sobě
pět tisíc.
Kromě toho pochodovala tahle část vojska zcela proti zvyklos-
tem Orientálců spořádaně, v útvaru a pomalu. V jeho řadách bylo
vidět hodně praporů, korouhví a koňských oháněk.
Ty koňské oháňky, které sloužily pašům jako praporce, byly Fran-
couzům k smíchu až do doby, kdy se dověděli, odkud tyto zvláštní
standarty pocházejí. Vyprávěli jim o bitvě u Nikopolis: když Bajazid
uviděl, že křižáci ukořistili jejich zástavu, uťal šavlí ocas svému koni,

– 657 –
nabodl jej na konec kopí a nejenže se mu podařilo shromáždit muže
pod touto novou zástavou, ale ještě navíc tuhle slavnou bitvu, jednu
z nejhorších pro křesťanstvo, vyhrál.
Junot správně usoudil, že bát se musí pouze vojska, které pocho-
duje disciplinovaně. Poslal padesát granátníků, aby udrželi na uzdě
jezdce, kterých si všiml nejdřív: poznal v nich beduíny, kteří by se
spokojili s tím, že by během boje doráželi na vojsko.
Proti pravidelnému vojsku postavil sto granátníků z devatenácté
brigády a sto padesát karabiníků z druhé lehké brigády, u sebe si
nechal sto dragounů, aby je mohl poslat tam, kde bude potřeba.
Když Turci viděli tu hrstku mužů proti sobě, jak se zastavili a če-
kají na ně, mysleli si, že znehybněli hrůzou. Přiblížili se k nim na
dostřel pistole; ale v tu chvíli si karabiníci a granátníci vyhlédli kaž-
dý svého muže, vystřelili a první řada Turků padla, zatímco kulky
pronikaly hluboko a zasahovaly i muže a koně ve třetí i čtvrté řadě.
Tento útok zasel mezi muslimy velký zmatek a granátníci si
mohli znovu nabít pušky. Tentokrát však střílela jenom první řada,
vojáci z druhé řady podali své nabité pušky těm z první řady, a za-
tím znovu nabíjeli ty jejich.
Tato nepřetržitá střelba Turky velmi znejistěla; potom si však
uvědomili svoji početní převahu nad nepřítelem a s mohutným
řevem zaútočili.
Přesně na tu chvíli čekal Roland; zatímco Junot přikázal svým sto
padesáti mužům zformovat čtvercový batalion, Roland se v čele sta
dragounů vrhl na Turky z boku.
Turci nebyli zvyklí na rovné palaše, které je probodávaly jako kopí
ze vzdálenosti, v níž jim byly jejich zakřivené šavle k ničemu. Účinek
útoku byl strašlivý; dragouni rozvrátili muslimské řady, objevovali se
hned tu, hned tam a poskytli zatím čas čtvercovému batalionu, aby se
zformoval k palbě. Vnikli do děr, které nadělaly kulky, a tam rozšiřovali
mezery takovým způsobem, že od sebe turecké jezdce oddělili, a ti,
místo aby pokračovali v sevřené mase, se rozptýlili po planině.

– 658 –
 Roland horlivě pronásledoval praporečníka nejvyšších nepřá-
telských velitelů; neměl rovný a špičatý palaš jako dragouni, ale
zakřivenou šavli myslivců, takže mohl s nepřítelem bojovat rovnými
zbraněmi. Dvakrát nebo třikrát pustil uzdu na šíji svého koně, ovládal
ho pouze nohama, a levou rukou sáhl do sedlové brašny pro pistoli.
Hned si však pomyslel, že by bylo nehodné jeho osoby, aby použil
takový prostředek; pobídl koně na svého protivníka, pustil se s tím
mužem do boje zblízka, zatímco oba koně se jako skuteční nepřátelé
kousali a rvali stejně jako jejich velitelé. Na chvilku se všichni okolo
dvou bojovníků zastavili; Francouzi i muslimové chtěli vědět, jak
souboj dopadne. Roland si uvolnil sedlo a pobídl koně, který mu jaksi
podklouzl pod nohama. Octl se na zemi, pověsil se na tureckého jezd-
ce a svou vahou ho táhl k zemi. Turek spadl z koně a zůstal zavěšený
ve třmenech. Ve vteřině se Roland vztyčil, v jedné ruce zakrvácenou
šavli, v druhé turecký prapor. Muslim byl mrtev a jeho kůň, jejž Ro-
land bodl šavlí, ho odtáhl do řad spolubojovníků, kde zasel zmatek.
Arabové z planiny hory Tabor se sbíhali.
Dva velitelé na nádherných ořích jeli před svými jezdci asi sto
padesát kroků.
Junot se sám vrhl proti nim a přikázal svým vojákům, aby ho
nechali jednat samotného.
Sto kroků před padesáti muži, které sem postavil jako výsměch
Arabům z planiny, se zastavil, a když viděl, že je mezi dvěma jezdci,
o něž se chtěl postarat, vzdálenost asi deseti kroků, nechal svoji šavli
viset na řemínku u zápěstí, vytáhl ze sedlové brašny pistoli a zamířil
mezi uši koně jednoho z nepřátel, který se vleže tiskl ke koňskému
hřbetu. Viděl jenom dvě svítící oči a poslal mu kulku přímo do-
prostřed čela (už jsme řekli, že byl mimořádně obratný ve střelbě).
Jezdec padl; kůň jel dál kupředu a nechal se chytit jedním z pa-
desáti francouzských granátníků, zatímco Junot zastrčil pistoli
zpátky do sedlové brašny, uchopil šavli a jedním sekem rozťal hlavu
druhého protivníka.

– 659 –
 Každý důstojník, zelektrizovaný příkladem svého generála, vyšel
z řady. Deset nebo dvanáct soubojů podobných tomu, jaký jsme
právě popsali, se rozpoutalo před očima dvou armád, které tleskaly.
Ve všech byli Turci poraženi.
Boj trval od půl desáté ráno do tří odpoledne, tedy do chvíle, kdy
Junot zavelel k ústupu, krok za krokem do hor Kány. Když z nich
ráno sestupoval, všiml si široké planiny, která mu připadala jako
stvořená pro jeho záměry, neboť dobře věděl, že se svými čtyřmi
sty muži může sice svést skvělou bitvu, ale nikoli zvítězit. Bitva byla
svedena; čtyři sta Francouzů pět hodin čelilo pěti tisícům Turků; na
bitevním poli zůstalo osm set mrtvých Turků a tři sta zraněných.
Francouzi měli pět mužů mrtvých a jednoho zraněného.
Junot přikázal, aby byl zraněný odnesen, a protože měl zlomenou
stehenní kost, položili ho na nosítka, která nesli čtyři jeho kamarádi
a střídali se při tom.
Roland nasedl opět na koně; vyměnil svoji zakřivenou šavli za
palaš. V sedlových brašnách měl pistole, s nimiž ustřelil na dvacet
kroků květ granátovníku. Se dvěma Junotovými pobočníky se po-
stavil do čela stovky dragounů, kteří tvořili generálovu kavalerii,
a tři mladíci, soupeříce mezi sebou, si udělali z tohoto smrtícího
díla veselou partii: buď se v boji zblízka šavlovali s Turky, nebo
se spokojili, povzbuzeni generálem, tím, že na ně stříleli jako na
terče. Celý den se překonávali v líbivých bojových scénách, které
budou ještě dlouho poskytovat látku k vyprávění a veselému líčení
hrdinských skutků v leženích armády v Orientu.
Ve čtyři hodiny se Junot utábořil na své plošině: u nohou mu
tekl jeden z pramenů říčky, která se vlévá u Karmelu do moře, měl
spojení s řeckými a katolickými mnichy v Káně a Nazaretu, byl
v bezpečí a navíc zásobován potravinami.
Mohl tedy klidně vyčkat na posily, které mu určitě Bonaparte
pošle, neboť ho o jeho situaci informoval šejk z Aheru.

– 660 –
 X
Hora Tabor

Jak se Roland správně domníval, šejk z Aheru dorazil do tábora za

úsvitu. Podle Bonapartovy zásady „vzbuďte mě jenom kvůli špatné
zprávě, dobrá může počkat“ Bonaparta probudili.
Uvedli k němu šejka a ten řekl, že viděl, jak pětadvacet nebo třicet
tisíc mužů přešlo Jordán a vstoupilo na území kolem Tiberiad­ského
jezera.
Na Bonapartovu otázku, co se stalo s Rolandem, šejk odvětil,
že mladý pobočník na sebe vzal úkol upozornit generála Junota
v Nazaretu a vzkazuje Bonapartovi, že u úpatí Taboru je planina, na
níž můžou nerušeně tábořit Turci v počtu pětadvaceti tisíc.
Bonaparte nechal probudit Bourrienna, požádal ho o mapu a po-
slal pro Klébera.
Dali mladému Drúzovi tužku a musel před Kléberem přesně
zakreslit do mapy cestu, kudy táhli muslimové, a tu, kudy se vrátil
do tábora šejk z Aheru.
„Vezmete svoji divizi,“ řekl Bonaparte Kléberovi; „musí mít při-
bližně dva tisíce mužů. Šejk vám poslouží za vůdce, abyste nešli
úplně stejnou cestou, jakou se dal Roland. Potáhnete nejkratší
cestou do Samarie; zítra ráno můžete být v Nazaretu. Ať si každý
muž vezme s sebou vodu na celý den. I když vidím na mapě řeku,
bojím se, aby v této roční době nebyla vyschlá. Jestli můžete, sveďte
bitvu na planině před horou Tabor nebo za ní, v Lubi nebo ve Fuli.
Musíme se odplatit za bitvu u Tiberiadského jezera, v níž Saladin
zvítězil nad Guyem z Lusignanu v roce 1187. Vynasnažme se, aby
Turci tak dlouhým čekáním na odplatu o nic nepřišli. Boj jim vrcho-
vatě dopřejeme. O mne strach nemějte, dorazím včas.“

– 661 –
 Kléber shromáždil svoji divizi, večer tábořil u města Samaria,
kde podle tradice žili svatý Jáchym a svatá Anna.
Téhož večera se spojil s Junotem, který nechal předvoj v Káně
a vrátil se do Nazaretu, pro nějž měl slabost.
Dověděl se od něj, že nepřítel neopustil svoji pozici v Lubi a že
ho tam najde na jednom ze dvou míst, která mu označil Bonaparte,
tedy před horou Tabor.
Čtvrt míle od Lubi bylo město jménem Saíd‑Džara, okupované
částí turecké armády, tedy asi sedmi nebo osmi tisíci muži. Kléber
pověřil Junota, aby je napadl s částí jeho divize, zatímco se zbyt-
kem svých mužů zformovaných do čtvercového útvaru zaútočil na
kavalerii.
Po dvou hodinách byla pěchota pašů vyhnána ze Saíd‑Džary
a kavalerie z Lubi.
Poražení Turci se ve zmatku stáhli až k Jordánu. Pod Junotem
v této bitvě zabili dva koně; neměl po ruce nic jiného než velblouda,
nasedl na něj a krátce nato se octl uprostřed tureckých jezdců, mezi
nimiž vypadal jako obr.
Velbloudu přeťali podkolení a ten padl, nebo se pod ním spíš
zhroutil. Naštěstí Roland nespustil generála z očí; dojel k němu
i s jeho pobočníkem Teinturierem, to byl ten, co se se svým velite-
lem tak zálibně díval na krásné nazaretské dívky.
Oba vpadli jako blesk do masy nepřátel obklopujících jejich ve-
litele, rozrazili si cestu a pronikli až k Junotovi. Posadili ho na koně
jednoho zabitého mameluka a všichni tři teď s pistolemi v rukou
prorazili živou zeď a objevili se uprostřed vlastních vojáků, kteří už
je považovali za ztracené a vydali se hledat jejich mrtvoly.
Kléber dorazil na místo tak rychle, že za ním nestačily dojet
jeho vozy s municí; z nedostatku munice tedy nemohl nepřítele
pronásledovat.
Stáhl se k Nazaretu a opevnil se v pozicích v Samarii.

– 662 –
 Třináctého poslal Kléber vojáky na průzkum nepřátelských po-
zic. Mameluci beje Ibrahima, janičáři z Damašku, Arabové z Alepa
a z různých syrských kmenů se spojili s vojáky z Nabulusu a všichni
teď tábořili na Esdrelonské planině.
Kléber okamžitě informoval vrchního velitele o všech těchto
podrobnostech. Řekl mu, že prozkoumal počet vojáků a pozici ne-
přátelské armády, že může mít tak třicet tisíc mužů, z nichž dvacet
tisíc jsou jezdci, a oznámil mu, že nazítří hodlá se svými dvěma
tisíci pěti sty kavaleristy toto množství napadnout. Svůj list končil
slovy:
„Nepřítel je přesně tam, kde jste ho chtěl mít; pokuste se ho
porazit.“
Šejk z Aheru byl pověřen doručením této depeše. Ale protože
planina byla zaplavena nepřátelskými jezdci, poslali pro jistotu
tutéž zprávu ještě po dalších dvou poslech.
Ze tří depeší dostal Bonaparte dvě: jednu v jedenáct večer, dru-
hou v jednu po půlnoci. O třetím poslu už nikdy neslyšeli.
Bonaparte nečekal. Bylo nutné okamžitě vyrazit, svést rozhodu-
jící bitvu a rozehnat tu obrovskou masu vojáků, kteří by ho mohli
rozdrtit o zdi pevnosti Akky.
Murata vyslal ve dvě hodiny ráno kupředu s tisícem pěšáků, jed-
ním lehkým dělem a odloučeným oddílem dragounů. Rozkázal mu
pochodovat až k Jordánu, kde se zmocní Jakubova mostu, a zabrání
tak turecké armádě v ústupu. Měl tedy urazit víc než deset mil.
Bonaparte vyrazil ve tři ráno; odváděl s sebou veškerou vojen-
skou sílu, co nebyla nezbytně nutná pro udržení obléhaných za
zdmi pevnosti. Za svítání tábořil na výšinách Samarie, nechal mezi
své muže rozdělit chleba, vodu a pálenku; byl nucen jít nejdelší
cestou, protože jeho dělostřelectvo a vozy s municí by nemohly za
ním jet po březích Kisonu.
V devět hodin se vydal znovu na pochod a v deset ráno už byl
u úpatí hory Tabor.

– 663 –
 Tam, na širé Esdrelonské planině, spatřil ve vzdálenosti asi tří
mil Kléberovu divizi o sotva dvou a půl tisících mužích v sevření
celé masy nepřátelské armády, která obkličovala divizi ze všech
stran. Uprostřed nepřátelského vojska vypadali Kléberovi vojáci
jako černý bod obklopený ohněm a dýmem střelby.
Více než dvacet tisíc jezdců je napadalo, otáčelo se okolo nich
jako vír, řítilo se na ně jako lavina; nikdy ti muži, kteří už toho měli
hodně za sebou, neviděli tolik jezdců jezdit sem tam a neustále
kroužit dokola kolem nich. Přesto si každý voják, stojící těsně tělo
na tělo vedle svého druha, zachoval chladnokrevnost, která ho je-
dině mohla zachránit. Vojáci dovolili Turkům přiblížit se co nejvíce
a stříleli, až když si byli jistí, že skutečně zasáhnou svého muže;
pokud se k nim dostali koně příliš blízko, bodali do nich bajonety,
kulky si však schovávali pro jezdce.
Každý muž dostal padesát kartuší; ale v jedenáct hodin ráno už
jim museli rozdat padesát dalších. Vystřelili sto tisíc ran z pušek;
kolem nich se vršila hradba zabitých mužů i koní, schovávali se za
tou strašlivou krvavou zdí jako za opevněním.
To právě viděli Bonaparte a jeho vojsko, když dorazili k hoře
Tabor.
Při tom pohledu se ze všech hrdel vydral výkřik nadšení:
„Na nepřítele! Na nepřítele!“
Ale Bonaparte zvolal: „Stůj!“ Přinutil vojsko ještě čtvrt hodiny
odpočívat. Věděl, že Kléber se udrží ještě hodiny, bude‑li třeba,
a chtěl, aby bitva byla svedena dokonale a bez přerušení.
Potom zformoval svých šest tisíc mužů do dvou čtverců po třech
tisících, a rozdělil je tak, aby jeho dva čtverce a čtverec Kléberův
mohly sevřít všechny ty divoké hordy, jezdce i pěšáky, do trojúhel-
níkové palby.
Vojáci byli přímo posedlí bojem stejně jako Římané a Kartáginci,
kteří v bitvě u Trasimenského jezera nepocítili zemětřesení, jež zni-
čilo dvaadvacet měst. Ani Turci, ani obklíčení Francouzi si nevšimli,

– 664 –
jak se k nim blíží ty dvě ozbrojené masy, z jejich boků vycházelo
dosud němé hromobití ohlašující se jenom občasnými záblesky,
předzvěstí bouře, která co nevidět vypukne.
Najednou se ozvala rána z děla.
To byl signál, jímž měl Bonaparte podle dohody upozornit Klé-
bera.
Tři čtverce už byly od sebe vzdáleny necelou míli a jejich trojná-
sobná palba se snesla na masu pětadvaceti tisíc mužů.
Ze tří stran najednou vycházely smrtící střely.
Mameluci, janičáři, všichni jezdci teď v nesmírném zmatku vířili
jeden přes druhého, nevěděli, jak se dostat ven z té pece, zatímco
deset tisíc pěšáků, netušících nic o vojenské vědě a teorii, se roz­
uteklo a vlétlo přímo do trojnásobné palby.
Všichni, kdo měli to štěstí, že se vyhnuli kulce, utekli. Po hodině
uprchlíci zmizeli jako prach rozvátý větrem, nechali za sebou pla-
ninu posetou mrtvými těly, opustili své ležení, své prapory, čtyři sta
velbloudů, obrovskou kořist.
Uprchlíci se domnívali, že se zachránili; ti, co dorazili do hor
v Nabulusu, byli skutečně v bezpečí; ale ti, co zamířili k Jordánu
cestou, kterou přišli, narazili na Murata a jeho tisíc mužů, kteří
hlídali přechod přes řeku.
Francouzi se zastavili, až když byli unaveni zabíjením.
Bonaparte a Kléber se potkali na bitevním poli a uprostřed
oslavných výkřiků ze všech tří čtverců se jeden druhému vrhli do
náruče.
A právě tam, jak říká vojenská tradice, položil obr Kléber ruku
na rameno Bonapartovi, který mu sahal sotva po prsa, a pronesl
památná slova:
„Generále, jste veliký jako svět!“
Bonaparte zvítězil toho dne na stejném místě, kde byl Guy de Lu­
signan poražen; bylo to pátého července roku 1187, kdy Saladin
dobyl Jeruzalém. Francouzi, kteří vyčerpali všechnu vodu i své slzy,

– 665 –
jak praví arabský autor, se pustili do zoufalého boje s muslimy, jimž
velel Sálah‑ad‑Dín.
„Na počátku,“ říká ten autor, „bojovali jako lvi; ale na konci už
z nich byli jen rozprášené ovce. Obklíčili je ze všech stran a zatlačili
až k úpatí hory Blažeností, kde Pán poučoval lid řka: ‚Blahoslavení
chudí duchem, blahoslavení, co pláčou, blahoslavení, kdo trpí pro-
následováním pro spravedlnost!‘ a odkud říká: ‚Budete se modlit
takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích!‘“
Všechno se tedy vztahuje k této hoře, jíž nevěřící říkají hora Hattin.
Guy de Lusignan utekl na tento pahorek a bránil ze všech sil
pravý kříž, muslimové se ho však přesto zmocnili poté, co smrtelně
zranili biskupa z Akky, který ho nesl.
Raymond si prorazil se svými muži cestu a utekl do Tripolis, kde
zemřel bolestí.
Zůstala skupina jezdců, ta zaútočila, ale brzy se rozplynula upro-
střed Saracénů jako vosk ve žhavých uhlících.
Konečně padl králův prapor a už se nezvedl; Guy de Lusignan
byl zajat a Saladin vzal z rukou toho, kdo mu jej přinášel, meč krále
Jeruzalémského, sestoupil z koně a poděkoval Mohamedovi za své
vítězství.
Nikdy neutrpěli křesťané ani v Palestině, ani jinde takovou po-
rážku. „Při pohledu na tolik mrtvých,“ říká očitý svědek, „člověk
nevěřil, že jsou také nějací zajatci; při pohledu na množství zajatců
člověk nevěřil, že jsou i mrtví.“
Král byl poté, co se zřekl svého království, poslán do Damašku.
Všem rytířům templářského i špitálnického řádu uťali hlavu. Sá­
lah‑ad‑Dín, který se obával, aby jeho vojáci nepocítili soucit a ne­
ušetřili některého z těch vojáků‑mnichů, zaplatil padesát zlaťáků
za každého, koho mu vydali.
Z celé křesťanské armády zůstalo na nohou sotva tisíc mužů.
„Prodávali,“ říkají arabští autoři, „jednoho zajatce za pár sandálů
a v damašských ulicích vystavovali hlavy křesťanů jako melouny.“

– 666 –
 Monseigneur Mislin ve své krásné knize Svatá místa uvádí, že
rok po těch strašlivých jatkách nacházel ještě při přechodu po
hattinských pláních kupy kostí a že okolní hory i údolí byly pokryty
zbytky těl, která sem zavlekla divá zvěř.
Po bitvě u hory Tabor neměli šakalové z Esdrelonské planiny co
závidět hyenám z Tiberiadské hory.

– 667 –
 XI
Prodavač kulí

Od chvíle, kdy se Bonaparte vrátil z hory Tabor, tedy už celý měsíc,

nepřestala děla ani na chvíli hřmět, ani na jeden den nebylo vyhlá-
šeno příměří mezi obléhanými a obleženými.
Zatím přál Bonapartovi osud; tohle byl první odpor, s nímž se
setkal.
Obléhání Akky trvalo už šedesát dní; sedmkrát učinili obléhající
pokus o zteč, dvanáctkrát vyrazili obléhaní na obléhající; Caffarelli
zemřel na následky po amputaci paže, Croisier byl stále na lůžku
a byl na tom zle.
Tisíc mužů bylo zabito nebo zemřelo na mor.
Ještě měli prach, ale chyběly jim kule.
Zprávy o tom se rozlétly po armádě; takové věci se vojákům
ne­utají. Jednou ráno, když Bonaparte navštívil v Rolandově dopro-
vodu zákop, přistoupil k Rolandovi jistý seržant.
„Je to pravda, veliteli, že vrchnímu generálovi chybí kule?“
„Ano,“ odvětil Roland, „proč se ptáš?“
„No, hlavně proto,“ odvětil seržant a podivně zakroutil hlavou,
kterýžto pohyb byl pro něj charakteristický patrně už ode dne, kdy
si poprvé uvázal vázanku, a ta ho škrtila, „že mu je obstarám, jestli
je potřebuje.“
„Ty?“
„Ano, já. A nebude to drahé: po pěti sous.“
„Po pěti sous! Vládě za ně platíme čtyřicet!“
„No vidíte, že to pro vás bude dobrý obchod.“
„Nežertuješ?“
„Copak s veliteli se žertuje?“
Roland popošel k Bonapartovi a vyřídil mu seržantův návrh.

– 668 –
 „Tihle chlapíci mívají občas dobré nápady,“ odtušil Bonaparte.
„Zavolej mi ho.“
Roland pokynul seržantovi, aby předstoupil.
Ten po vojensku připochodoval a zarazil se dva metry před Bo-
napartem s rukou přilepenou na čáce.
„To ty jsi ten obchodník s kulemi?“ otázal se Bonaparte.
„Lépe řečeno prodávám je, ale nevyrábím.“
„A můžeš je prodat po pěti sous?“
„Ano, generále.“
„Jak to děláš?“
„No, to je moje tajemství. Kdybych ho vyzradil, prodávali by
všichni.“
„A kolik těch kulí můžeš obstarat?“
„Kolik budeš chtít, občane generále,“ opáčil seržant a zdůraznil
slovo budeš.
„Co mám pro to udělat?“ ptal se dál Bonaparte.
„Dát mi dovolení, abych se se svou kumpanií mohl vykoupat.“
Bonaparte se rozesmál. Pochopil.
„Dobrá, máš ho mít.“
Seržant zasalutoval a odběhl.
„Tenhle ptáček nějak moc lpí na republikánském slovníku,“ po-
znamenal Roland. „Všiml jste si, generále, jak položil důraz na to
tykání? To jeho budeš chtít…“
Bonaparte se usmál, ale neodpověděl.
Skoro okamžitě uviděli vrchní velitel i jeho pobočník, jak kumpa-
nie, co právě dostala svolení ke koupeli, míří k vodě se seržantem
v čele.
„Pojď se podívat, to bude moc zajímavé,“ vyzval Bonaparte po-
bočníka.
Vzal Rolanda za paži a došli spolu na malý pahorek, z jehož výše
se dal přehlédnout celý záliv.

– 669 –
 Uviděli seržanta, jak jako první dává příklad: stejně jako se určitě
první vrhal do bitvy, teď se jako první s částí svých mužů svlékl
a vrhl se do moře, zatímco druhá část oddílu se rozptýlila po břehu.
Až dosud Roland nic nechápal.
Sotva však byl manévr, k němuž zavelel seržant, uskutečněn,
ze dvou anglických fregat a z hradeb Akky začal pršet déšť kulí;
protože si však vojáci ve vodě i ti, co zůstali na písčité pláži, dali
dobrý pozor, aby se drželi v patřičné vzdálenosti od místa dostřelu,
kule dopadaly v pravidelných intervalech a byly okamžitě sbírány.
Vniveč nepřišla ani jedna, dokonce ani z těch, co spadly do vody.
Pláž se mírně svažovala, vojákům tedy zbývalo jenom se shýbnout
a sebrat je na dně moře.
Tahle podivná hra trvala dvě hodiny.
Po dvou hodinách to životem odnesli tři muži a vynálezce systé-
mu sebral asi dvanáct set kulí, což vydělalo setnině tři sta franků.
Sto franků na jednoho zabitého muže. Vojákům se tenhle obchod
zamlouval jako velmi výhodný.
Protože děla na fregatách i v pevnosti měla stejnou ráži jako ta
v Bonapartově armádě, tedy šestnáct a dvanáct liber, všechny kule
byly využity.
Nazítří se setnina zase vrátila do vody a očekávala kanonádu,
kterou na ni fregaty a pevnost zaměří. Bonaparte si nemohl pomoct,
musel se zase dívat na to divadlo, jemuž teď s ním přihlížela i část
velitelů.
Roland to nevydržel. Patřil k mužům, které hluk dělostřelby
vzrušuje a pach prachu opájí.
Dvěma skoky se octl na pláži, shodil šaty, ponechal si jenom
krátké kalhoty a vrhl se do moře.
Dvakrát ho Bonaparte volal zpátky, ale zdálo se, že neslyší.
„Co to s tím bláznem je,“ mumlal si, „že vyhledává za každou cenu
příležitost, v níž mu jde o krk.“

– 670 –
 Roland tu nebyl, aby mohl svému generálovi odpovědět, a patrně
by ani neodpověděl.
Bonaparte ho sledoval očima.
Zakrátko byl Roland daleko před koupajícími se vojáky a připla-
val k lodi Le Tigre skoro na dostřel z muškety.
Vystřelili na něj, bylo jasně vidět, jak kulky čeří vodu kolem
plavce.
On však na to vůbec nedbal. Jeho chování bylo natolik vyzývavé,
že jeden důstojník z fregaty přikázal, aby spustili člun.
Roland se sice chtěl dát zabít, ale nechtěl se dát zajmout. Rychle
tedy doplaval až k útesům rozesetým u úpatí pevnosti Akka.
Nebylo možné dostat se s člunem až k těm útesům.
Roland na chvilku zmizel Bonapartovi z očí. Bonaparte se začínal
obávat, aby se mu nepřihodilo nějaké neštěstí, když v tom ho uviděl
pod hradbami města a pod palbou z mušket.
Když Turci spatřili křesťana na dostřel jejich pušek, nepropásli
příležitost a začali na něj střílet; Roland snad uzavřel s kulkami
nějaký pakt. Pomalu kráčel po břehu moře. Z jedné strany písek,
z druhé voda, skoro mu pod nohama vystřikovaly, jak do nich dopa-
daly kulky. Dostal se na místo, kde si odložil šaty, oblékl se a zamířil
k Bonapartovi.
Markytánka, která se tentokrát také zamíchala do akce a roz-
dělovala obsah svého soudku sběračům kulí, mu přišla nabídnout
skleničku.
„Ach, to jsi ty, bohyně Rozumu!“ zvolal Roland. „Víš dobře, že
nikdy nepiju pálenku.“
„Vím,“ opáčila. „Ale jednou není vždycky, a to, co jsi tu teď před-
vedl, zaslouží věru kapku, občane veliteli.“
A podala mu stříbrnou sklenku plnou tekutiny:
„Na zdraví vrchního generála a na dobytí Akky!“ zvolala.
Roland se napil a zvedl skleničku k Bonapartovi; potom nabídl
markytánce peníz.

– 671 –
 „Díky,“ odmítla, „prodávám kořalku těm, co mají potřebu koupit
si kuráž, ale tobě ne. Ostatně můj muž dělá dobré obchody.“
„Co dělá tvůj muž?“
„Prodává kule.“
„Vzhledem k tomu, jaká je tu kanonáda, si může zakrátko nadělat
pěkné jmění… A kde je tvůj muž?“
„Tady,“ řekla.
A ukázala Rolandovi seržanta, který včera přišel k Bonapartovi
s návrhem prodávat mu kule po pěti sous.
Ve chvíli, kdy bohyně Rozumu představovala svého chotě, zavrtal
se do písku asi čtyři kroky od spekulanta granát.
Seržant, který se patrně se všemi náboji důvěrně znal, padl tváří
k zemi a čekal.
Asi za tři vteřiny granát vybuchl a zvedl mračno písku.
„Na mou duši, bohyně Rozumu, mám strach, aby se z tebe nestala
najednou vdova.“
Ale uprostřed písku a prachu seržant vstal.
Jako by se vynořil z kráteru vulkánu.
„Ať žije Republika!“ zvolal a otřepával se.
V tentýž okamžik opakovali všichni diváci ve vodě i na pláži tento
posvátný pokřik, který činil nesmrtelnými i mrtvé.

– 672 –
 XII
Jak byl občan Pierre‑Claude Faraud
jmenován podporučíkem

Sklizeň kulí trvala čtyři dny. Angličané a Turci uhodli cíl té operace,
kterou nejprve považovali pouze za vyzývavé chvastounství.
Počet kulí se vyšplhal na tři tisíce čtyři sta.
Podle Bonapartova příkazu je přesně proplatil seržantu výplatčí
armády Estève.
„O tobě se dá zcela určitě říct, že spekuluješ s artilerií,“ pozname-
nal Estève, když poznal seržanta. „Vyplatil jsem ti peníze za dělo ve
Fröschwillersu a teď ti zaplatím za tři tisíce čtyři sta kulí v Akce.“
„Výborně!“ na to seržant. „Ale přece z toho nezbohatnu. Těch šest
set franků za děla z Fröschwillersu posloužilo spolu s pokladnou
prince z Condé na penze pro vdovy a sirotky z Dawendorfu.“
„A co uděláš s těmihle penězi?“
„Ty už mají své určení.“
„Můžu vědět jaké?“
„Tím spíš, že jsi to ty, občane výplatčí, kdo je bude vyplácet. Ty
peníze jsou určené matce našeho statečného kapitána Guilleta, kte-
rý byl zabit při posledním útoku. Zemřel a matku odkázal naší set-
nině. Republika není dost bohatá, mohla by zapomenout vyplácet
jí penzi. Takže jí setnina musí nashromáždit kapitálek. Škoda že ti
prohnaní Angličané a idiotští Turci pochopili naši frašku a nechtějí
ji s námi hrát dál: chudák ženská mohla mít celých tisíc franků.
Ale co se dá dělat, občane výplatčí! Ani nejkrásnější holka na světě
nemůže dát víc, než má, a třetí setnina dvaatřicáté polobrigády,
i když je to nekrásnější holka v armádě, jí může nabídnout jenom
osm set padesát franků.“

– 673 –
 „A kde žije matka kapitána Guilleta?“
„V Châteauroux, hlavním městě departementu Indre… Ach, chla-
pi mají být věrní svému starému regimentu, a to statečný kapitán
Guillet byl!“
„Dobrá, takže jí vyplatíme tu sumu jménem třetí setniny dvaa­
třicáté polobrigády a jménem…“
„Pierra‑Clauda Farauda, vykonavatele závěti.“
„Díky. A teď, Pierre‑Claude Faraude, jsem pověřen vrchním veli-
telem sdělit ti, že s tebou chce mluvit.“
„Kdykoli bude chtít,“ na to seržant a zakroutil krkem, jak měl ve
zvyku. „Pierre‑Claude Faraud není skoupý na slovo.“
„Budeš mít možnost si s ním popovídat. Vzkáže pro tebe.“
„Počkám!“
A seržant udělal čelem vzad a zamířil ke své dvaatřicáté polo­
brigádě, aby tam vyčkal, až bude zavolán.
Bonaparte večeřel ve svém stanu, když ho upozornili, že seržant,
pro nějž poslal, očekává, až ho k sobě zavolá.
„Ať jde dál!“ na to Bonaparte.
Seržant vstoupil.
„Ach, to jsi ty?“
„Ano, občane generále,“ na to Faraud. „Neposlal jsi snad pro
mne?“
„Ke které brigádě patříš?“
„Ke dvaatřicáté.“
„Ke které setnině?“
„Ke třetí.“
„Pod kapitánem?“
„Kapitánem Guilletem, který padl.“
„A ještě ho nikdo nenahradil?“
„Ne.“
„Kdo je statečnější ze dvou poručíků?“

– 674 –
 „V naší brigádě není nikdo statečnější než druhý, všichni jsou
stejně stateční.“
„Dobrá, kdo z těch dvou je tedy starší?“
„Valats, ten zůstal na svém místě i s kulkou v prsou.“
„Druhý poručík nebyl zraněn?“
„To není jeho vina.“
„Dobrá. Valats bude kapitánem, druhý poručík přejde na místo
prvního poručíka. Nevyznamenal se zvlášť nějaký podporučík?“
„Všichni se vyznamenali.“
„Ale ze všech nemůžu udělat poručíky, ty hovado!“
„To jo. Tak tedy Taberly.“
„Taberly? Kdo je to Taberly?“
„Statečný chlap.“
„Jeho jmenování přijmou chlapi ochotně?“
„Budou nadšení.“
„V tom případě nám ale chybí podporučík. Kdo je nejstarší ser-
žant?“
Muž, jemuž byla otázka adresována, pohnul krkem, jako by ho
škrtila vázanka.
„Je to jistý Pierre‑Claude Faraud.“
„Co bys mi o něm řekl?“
„Nic moc.“
„Možná ho neznáš?“
„Právě proto, že ho znám.“
„Já ho také znám.“
„Ty ho znáš, generále?“
„Ano, je to aristokrat z Rýnské armády.“
„Ó!“
„A svárlivý člověk!“
„Generále!“
„Kterého jsem překvapil, když se bil v Miláně v souboji s udat-
ným republikánem.“

– 675 –
 „To byl přítel, generále. S přáteli se bít můžeme!“
„A kterého jsem poslal do arestu na osmačtyřicet hodin.“
„Na čtyřiadvacet, generále!“
„Tak to jsem se o čtyřiadvacet hodin spletl.“
„Je připravený si je odsedět.“
„Ale podporučík nechodí do arestu, ten má domácí vězení.“
„Generále, Pierre‑Claude Faraud není podporučík, ale seržant.“
„Ale ano, je podporučík.“
„To bych se na to podíval! A odkdy?“
„Od dnešního rána; tak to vypadá, když má člověk ochránce.“
„Já a ochránce?“ zvolal Faraud.
„Tak to jsi ty?“ na to Bonaparte.
„Ano, to jsem já, a rád bych věděl, u koho mám protekci.“
„U mne,“ ozval se Estève, „protože jsem tě dvakrát viděl, jak
štědře rozdáváš peníze, které sis vydělal.“
„A já zase,“ připojil se Roland, „potřebuju chrabrého vojáka,
který by mi pomáhal při jedné výpravě, z níž se moc mužů nevrátí.“
„Vezmi si ho,“ řekl Bonaparte. „Ale neradím ti nechávat ho na
odloučené hlídce v kraji, kde budou vlci.“
„Jakže, generále, ty znáš tu historku?“
„Já vím všechno, pane.“
„Generále,“ na to Faraud, „teď dostaneš na čtyřiadvacet hodin
kasárníka ty.“
„A proč?“
„Právě jsi mi řekl pane!“
„Jsi vtipný chlapec,“ zasmál se Bonaparte, „nezapomenu na tebe.
A zatím si vypiješ sklenici vína na zdraví Republiky.“
„Generále,“ přidal se k jeho smíchu Roland, „občan Faraud pije
na Republiku jenom pálenku.“
„No a tu právě nemám,“ opáčil Bonaparte.
„To jsem předvídal,“ řekl Roland.

– 676 –
 Potom vykročil ke vchodu do stanu.
„Jen pojď dál, občanko Rozume,“ řekl.
Vstoupila občanka Rozum.
Byla pořád krásná, i když jí egyptské slunce opálilo pleť.
„Rózo, tady jsem!“ zvolal Faraud.
„Ty znáš tuhle občanku?“ zeptal se se smíchem Roland.
„No aby ne!“ opáčil Faraud. „Je to moje žena.“
„Občanko,“ oslovil ji Bonaparte, „viděl jsem tě pracovat na místě,
kde létaly kulky. Roland ti chtěl zaplatit skleničku, kterou jsi mu dala
ve chvíli, kdy vylézal z vody, odmítla jsi peníze přijmout. Protože
tu nemám pálenku a mí hosté si přejí vypít skleničku, řekl Roland:
‚Pošlete pro občanku Rozum, zaplatíme jí za všechno najednou.‘
Teď jsi tady, nalévej tedy.“
Občanka Rozum otočila kohoutkem svého soudku a nalila kaž-
dému kalíšek.
Zapomněla na Farauda.
„Když se pije na spásu Republiky,“ zvolal Roland, „pijí všichni.“
„Jenže člověk může pít i vodu,“ na to Bonaparte.
A zvedl svoji sklenici:
„Na spásu Republiky!“ pronesl.
Přípitek opakovali všichni přítomní sborem.
Vtom Roland vytáhl z kapsy svitek:
„Pohleď, tohle je směnka pro budoucí pokolení; jenomže je na
jméno tvého manžela; můžeš ji žirovat, ale pouze on si může vybrat
peníze.“
Bohyně Rozumu třesoucíma se rukama otevřela pergamen, kte-
rý Faraud sledoval zářícím zrakem.
„Podívej, Pierre,“ podávala mu ho, „čti! Je to tvoje jmenování
podporučíkem za Taberlyho.“
„Je to pravda?“ zeptal se Faraud.
„Tak si to přečti!“
Faraud poslechl.

– 677 –
 „Tisíc kulí a granátů! Faraud podporučík!“ zvolal. „Ať žije generál
Bonaparte!“
„Čtyřiadvacet hodin zostřeného domácího vězení za to, že křičel
ať žije generál Bonaparte, místo aby křičel ať žije Republika!“ pro-
hlásil Bonaparte.
„Jak vidím, tomu vězení neuniknu,“ poznamenal Faraud. „Ale
těch čtyřiadvacet hodin odsedím s radostí.“

– 678 –
 XIII
Poslední útok

Během noci, která následovala po jmenování Farauda do hodnosti

podporučíka, dostal Bonaparte osm děl těžké artilerie a dostatek
munice.
Tři tisíce čtyři sta Faraudových kulí posloužilo k potlačení vý-
padu z pevnosti.
Věž Prokletá byla skoro celá zničena. Bonaparte se rozhodl k po-
slednímu útoku.
Okolnosti to ostatně vyžadovaly.
Osmého května zpozorovali v dálce tureckou flotilu o třiceti
lodích v doprovodu anglických válečných plavidel.
Rozednívalo se, když o tom Bonaparta uvědomili; vystoupil na
jeden pahorek, odkud mohl přehlédnout celé moře.
Usoudil, že tato eskadra připlouvá z ostrova Rhodos a že přiváží
obléhaným posilu vojska, munice i potravin.
Šlo o to, dobýt Akku dříve, než do ní vstoupí tento konvoj a než
budou síly posádky zdvojnásobeny.
Když Roland viděl, že je o útoku rozhodnuto, požádal vrchního
velitele o dvě stě mužů a volnou ruku, aby z nich a s nimi udělal,
co bude chtít.
Bonaparte žádal vysvětlení.
Měl velkou důvěru v Rolandovu odvahu hraničící s hazardérstvím.
A právě kvůli tomu sklonu k hazardování se životem váhal, jestli mu
má svěřit životy dvou set mužů.
Roland mu vysvětlil, že jednou si při koupání všiml z moře
rozsedliny ve zdi pevnosti, která ze břehu nebyla vidět, a o niž se
tudíž obléhaní příliš nestarali. Střežila ji jenom palba z děl uvnitř
pevnosti a střelba z anglických lodí.

– 679 –
 Touto puklinou vnikne se svými dvěma sty muži do města, vzbu-
dí tam rozruch a odvrátí pozornost od hlavního útoku.
Bonaparte dal Rolandovi svolení.
Roland si vybral dvě stě mužů z dvaatřicáté polobrigády, mezi
nimi byl i podporučík Faraud.
Bonaparte rozkázal zahájit generální útok: Murat, Rampon, Vial,
Kléber, Junot, divizní generálové, brigádní generálové, velitelé útva-
rů, ti všichni vyrazí najednou.
V deset hodin ráno byly všechny opevňovací příkopy znovu vy-
kopané nepřítelem zasypány. Pět praporů bylo ukořistěno, tři děla
sebrána a čtyři zatlučena. Přesto obléhaní necouvli ani o krok; padlé
nahradili noví bojovníci. Nikdy předtím nikdo nebránil město před
dobytím s takovým nasazením, s takovou umíněností a odvahou.
Nikdy od dob, kdy náboženské nadšení vložilo meč do rukou křižá-
kům a zakřivenou šavli do rukou Turkům, neděsil tak smrtelný, tak
vražedný a krvavý boj obyvatelstvo města, z nějž třetina složila slib
křesťanům a dvě třetiny pašovi Džezarovi. Z výše hradeb, které již
z části okupovali naši, se ozývaly vítězné výkřiky a naši vojáci mohli
vidět ženy běhající po ulicích, jejichž křik a ostrý jekot připomínal
houkání sovy nebo vytí hyen. Kdo ten křik jednou zaslechl, nikdy
ho nezapomene: pod nohama žen se zvedal prach a ve vzduchu se
mísil s proklínáním a vzýváním.
Generálové, důstojníci a vojáci bojovali v jednom chumlu v zákopu;
Kléber používal albánskou pušku, kterou vyrval jejímu majiteli, jako
kyj, zvedal ji nad hlavu jako mlatec ve stodole cep a při každém úderu
zabil jednoho muže. Murat s odkrytou hlavou a poletujícími dlouhými
vlasy kroužil ve vzduchu šavlí jako mlýnkem a jejím vybroušeným oce-
lovým ostřím srážel všechno, co mu přišlo pod ránu. Junot měl v ruce
hned pušku, hned pistoli, a kdykoli vystřelil, padl jeden muž.
Velitel osmnácté polobrigády Boyer padl v řeži i se sedmnácti
důstojníky a více než sto padesáti vojáky svého útvaru; ale po jejich
mrtvých tělech, která posloužila jako násyp, přešli Lannes, Bon a Vial.

– 680 –
 Bonaparte osobně řídil dělostřelbu nikoli ze zákopu, ale vestoje na
zákopu. Nehybný jako socha se nabízel jako cíl všem střelám. Nechal
pálit z děl na věž a na kurtinu po její pravé straně; po hodině byl otvor
v hradbě dost velký. Chyběly hatě na zaplnění příkopu; takže naházeli
do příkopu mrtvoly, jako to už udělali v jiné části hradeb.
Rozezněl se pokřik „Ať žije Republika!“ a mísil se s křikem „Do
útoku! Do útoku!“. Hudba hrála Marseillaisu a zbytek armády se
rovněž vrhl do boje.
Bonaparte poslal jednoho ze svých ordonančních důstojníků
jménem Raimbaud, aby vyřídil Rolandovi, že přišla chvíle pro jeho
bojový manévr; i když Raimbaud věděl, o jak riskantní podnik jde, ne-
vrátil se k Bonapartovi, ale požádal Rolanda, aby mohl zůstat s ním.
Oba mladíci se znali a v den bitvy se taková prosba příteli neodmítá.
Faraudovi se podařilo obstarat si uniformu a epolety po jednom
zabitém podporučíkovi a teď zářil v čele své setniny.
Bohyně Rozumu, ještě hrdější na manželovu hodnost než on
sám, byla v jedné řadě s ním s párem pistolí za opaskem.
Sotva Roland dostal rozkaz, postavil se do čela svých dvou set
mužů, vrhl se s nimi do vody, obešel pevnůstku vodou, která mu
sahala až po opasek, a s trubači v čele se octl u trhliny ve hradbách.
Po dvou měsících obléhání byl tento útok tak nečekaný, že dě-
lostřelci dokonce ani nebyli u svých děl. Roland se jich zmocnil,
a protože neměl dělostřelce, kteří by je obsluhovali, zatloukl je.
Potom se s pokřikem „Vítězství! Vítězství!“ vrhl do křivolakých
uliček města.
Ten pokřik rozléhající se z hradeb ještě znásobil zápal obléha-
jících. Už podruhé Bonaparte uvěřil, že je pánem pevnosti Akka,
a sám se vyřítil k věži Prokletá, kterou mu dalo takovou práci dobýt.
Sotva tam však dorazil, se zoufalstvím zkonstatoval, že tam ne-
přítel vybudoval druhé opevnění, které naše vojáky zastavilo.
Tohle opevnění měl na svědomí plukovník Phélippeaux, jeho
bývalý spolužák z Brienne, za prvním opevněním.

– 681 –
 Napůl vykloněný z okna Bonaparte křičí a povzbuzuje vojáky.
Granátníci, rozzuření, že se setkávají s další překážkou, se pokouší
vylézt na opevnění jeden druhému po ramenou jako po žebříku; ale
najednou jsou útočníci, kteří musí čelit nepříteli na druhém opev-
nění, ještě k tomu napadeni dělostřelbou z boku. Ze všech stran
se ozývá mohutná střelba, z domů, z ulic, z barikád, dokonce i ze
samotného Džezarova harému. Hustý dým stoupá zevnitř města: to
Roland, Raimbaud a Faraud střílí na jeden bazar. Uprostřed dýmu
se objeví na terasách domů, aby navázali kontakt se spolubojovníky
na hradbách; i v mračnu požáru a střelby lze všude spatřit zářící
trojbarevné chocholy a potřetí v tomto dni se rozlehne pokřik „Ví-
tězství!“. Bude to však naposledy.
Vojáci, kteří měli ztéci hradby a připojit se ke dvěma stům Rolan-
dových mužů, zčásti už pronikli do města, někteří však pokračují
v boji na hradbách či v příkopech. Jsou drceni palbou ze čtyř stran,
kolem nich sviští kulky a létají kule, padají okolo nich a na ně jako
krupobití, jako uragán. Váhají. Lannes je zraněn na hlavě, klesá na
kolena a jeho granátníci ho odnášejí… Nezranitelný obr Kléber se
stále ještě drží. Bon a Vial byli zatlačeni do příkopu. Bonaparte hle-
dá, kdo by mohl pomoci Kléberovi. Nikoho však nenachází, každý
má co dělat sám se sebou. Nakonec v zuřivém vzteku blízkém pláči
vydá rozkaz k ústupu; není totiž pochyb, že všichni, co pronikli do
města s Rolandem, a všichni, kdo seskočili z hradeb a běželi jim
na pomoc, tedy dvě stě padesát nebo tři sta mužů, jsou ztraceni.
A nazítří budou hradby města zdobit jejich hlavy!
Bonaparte se stáhne jako poslední, zavře se ve svém stanu s roz-
kazem, aby k němu nikoho nepouštěli.
Poprvé po třech letech pochybuje o své šťastné hvězdě.
Jak vznešené řádky by asi splynuly z pera historika, který by
mohl vylíčit, co se v té bolestné hodině odehrávalo v tomhle mozku
a v téhle duši!

– 682 –
 XIV
Poslední zpráva z bitvy

Mezitím se Roland a padesát mužů, kteří se přes hradby dostali do

města a spojili se s ním v naději, že k nim brzy dorazí posila, začali
obávat, že jsou opuštěni.
A skutečně, vítězný pokřik, který jim zpočátku odpovídal, poma-
lu utichal; hluk střelby a kanonáda slábly a po hodině ustaly docela.
Roland měl dokonce dojem, že mezi ostatním hlomozem, jímž
byli obklopeni, zaslechl trubky a tambory troubící a bubnující na
ústup.
Potom, jak už jsme řekli, ustal veškerý hluk docela.
Vtom se ze všech stran na tuhle malou skupinku řítili Angliča-
né, Turci, mameluci, Albánci, zkrátka celá posádka o síle osmi tisíc
mužů.
Roland zformoval svoji skupinku do čtverce, jehož jednu stranu
opřel o bránu mešity, a vpustil padesát svých mužů do mešity, již
tak přeměnil v pevnost. Tam nechal své muže složit přísahu, že se
budou bránit nepříteli až do posledního muže, že odtud nevyjdou
živí, neboť od tohoto nepřítele stejně nemohli očekávat milost.
Očekávali útok nepřítele s napřaženými bodáky.
Turci, spoléhajíce jako vždycky na svoji jízdu, najeli na čtverec
Francouzů s takovou zuřivostí, že byť Francouzi dvojí salvou zabili
šedesát mužů a koní, ti, co přišli po nich, vyjeli po mrtvých tělech
mužů a koní, jako by zdolávali horu, a vrhali se na bodáky ještě
dýmajících pušek.
Mezitím však měla druhá řada čas znovu nabít a střílet z bez-
prostřední blízkosti.
Turci byli nuceni couvnout; ale protože nemohli zpátky přes tu
horu mrtvých a zraněných, utíkali napravo a nalevo.

– 683 –
 Jejich útěk doprovázela mohutná střelba a decimovala jejich
řady.
Vrátili se však ještě zuřivější.
Vypukla strašlivá řežba, skutečný boj muže proti muži, v němž
turečtí jezdci čelící střelbě zblízka dojížděli až na dosah bodáků
našich vojáků, a tam teprve stříleli.
Když jejich druhové viděli, že slunce odrážející se na hlavních
pušek děsí jejich koně, schválně je nechali jít pozpátku, nutili je
vzepnout se a i s nimi se převraceli na bajonety.
Zranění Turci plazící se po zemi jako hadi pod střelbou zuřící
nad jejich hlavami sekali po nohách našich vojáků a přeřezávali jim
šlachy v podkolení.
Roland, ozbrojený podle svého zvyku dvěma puškami, zasáhl
každou ranou jednoho důstojníka.
Faraud řídil v mešitě palbu a nejedna ruka zvedající šavli k úderu
padla bezvládně zpět zasažená kulkou, co přišla z oken a ochozu
minaretu.
Roland pochopil, že se počet jeho mužů snižuje a že navzdory
trojité řadě mrtvol, které zaštiťovaly jeho skupinku, nebude moci
dlouho vzdorovat v takovém boji; nechal tedy otevřít bránu do me-
šity a s největším klidem, aniž přerušil střelbu, tam vpustil všechny
své muže a sám vešel jako poslední.
Ze všech otvorů mešity zahájili Francouzi opět palbu, ale Turci
už přitáhli dělo a zamířili na bránu.
Roland se postavil k oknu a tři první dělostřelci, kteří se k dělu
přiblížili, padli mrtvi.
Nato přijel jeden jezdec přímo k dělu, a než stačili Francouzi
prohlédnout jeho záměr, zamířil pistoli do zápalného otvoru.
Dělo vypálilo, kůň i s jezdcem se odkutáleli na deset kroků, ale
brána do mešity byla roztříštěna.
Avšak z rozbité brány vycházela taková palba, že se Turci třikrát
pokusili do mešity vniknout a třikrát byli odraženi.

– 684 –
 Rozzuření muži se spojili ke čtvrtému pokusu; ale tentokrát
odpovídalo jejich válečnému pokřiku už jenom málo výstřelů.
Munice malého oddílu byla vyčerpána.
Granátníci čekali na nepřítele s napřaženými bodáky.
„Přátelé,“ zvolal Roland, „vzpomeňte si, že jste přísahali, že raději
zemřete, než byste se stali zajatci Džezara Řezníka, který nechal
useknout hlavy našich druhů.“
„Přísaháme!“ odpovědělo mu jednohlasně dvě stě mužů.
„Ať žije Republika!“ vykřikl Roland.
„Ať žije Republika!“ opakovali po něm.
Každý se přichystal na smrt, ale ještě v okamžiku smrti chtěl
zabíjet.
V tu chvíli se v bráně objevila skupinka důstojníků v čele se Sid-
neym Smithem. Všichni měli meče zastrčené v pochvách.
Smith smekl klobouk a dal znamení, že chce promluvit.
Nastalo ticho.
„Pánové,“ řekl vynikající francouzštinou, „jste stateční muži a ni-
kdo nesmí říct, že se před mýma očima budou vraždit muži, kteří
se chovali jako hrdinové. Vzdejte se: ručím vám za to, že zůstanete
naživu.“
„To je příliš, nebo ne dost,“ odvětil Roland.
„Co tím chcete říct?“
„Buď nás do jednoho pobijte, nebo nám všem dejte svobodu.“
„Jste velmi nároční, pánové,“ opáčil komodor, „ale mužům, jako
jste vy, se nedá nic odmítnout. Jenom mi dovolte, abych vám při-
dělil anglický doprovod až k bráně města; jinak by ani jeden z vás
nevyvázl živý. Souhlasíte?“
„Ano, mylorde,“ na to Roland, „a velmi vám děkujeme za vaši
velkorysost.“
Sidney Smith nechal dva anglické důstojníky hlídat bránu, sám
vešel do mešity a podal Rolandovi ruku.
Deset minut poté dorazila anglická eskorta.

– 685 –
 Francouzští vojáci s bodáky na puškách, důstojníci se šavlemi
v rukou, prošli uprostřed hlučícího davu muslimů zahrnujících
je proklínáním, ječících žen a pokřikujících dětí ulicí, která vedla
k francouzskému ležení.
Deset nebo dvanáct zraněných, mezi nimiž byl i Faraud, bylo
neseno na improvizovaných nosítkách z pušek.
Bohyně Rozumu kráčela vedle podporučíkových nosítek s pistolí
v ruce.
Angličtí vojáci doprovázeli granátníky, dokud se nedostali mimo
dostřel pušek z pevnosti. Granátníci defilovali mezi dvěma řadami
červeně oděných vojáků, kteří jim zbraněmi vzdávali čest.
Bonaparte, jak už jsme řekli, byl ve svém stanu. Vyžádal si Plutar-
cha a právě četl Augustův životopis; myslel přitom na Rolanda a jeho
statečné muže, kterým v tuto hodinu bezpochyby podřezávají krky,
a mumlal si stejně jako Augustus po bitvě v Teutoburském lese:
„Varone, Varone, vrať mi mé legie!“
Tentokrát však neměl po kom své legie vyžadovat, sám byl svým
Varonem.
Najednou se kolem strhl poprask a až k jeho sluchu dolehl zpěv
Marseillaisy.
To jsou ti vojáci tak necitelní, že se radují, když jejich generál
pláče vzteky a bolestí?
Vyskočil a rozhrnul otvor stanu.
První, koho uviděl, byl Roland, jeho pobočník Raimbaud a pod-
poručík Faraud balancující na jedné noze jako volavka; ve druhé
noze měl kulku.
Zraněný se opíral o rameno bohyně Rozumu.
Za nimi bylo dvě stě mužů, o nichž se Bonaparte domníval, že
zahynuli.
„No ne, příteli,“ stiskl Rolandovi ruce, „už jsem za tebe držel
smutek, myslel jsem si, žes padl… Jak ses z toho k čertu dostal?“

– 686 –
 „Raimbaud vám o tom bude vypravovat,“ ucedil Roland ve špatné
náladě, protože vděčil za život Angličanům. „Já mám příliš velkou
žízeň, než abych něco vykládal. Jdu se napít.“
Vzal si ze stolu hliněnou nádobu plnou vody a naráz ji vyprázd-
nil, zatímco Bonaparte šel naproti vojákům, které viděl o to raději,
že už se s nimi v duchu rozloučil.

– 687 –
 XV
Rozplynulé sny

Když Napoleon na svaté Heleně vyprávěl o Akce, řekl:

„Osud Východu spočíval v té pevnůstce. Kdyby byla Akka padla,
změnil bych tvář světa!“
Toto politování vyjádřené po dvaceti letech dává představu
o tom, jak asi Bonaparte trpěl, když si musel přiznat, že není scho-
pen Akku dobýt, a nechal uveřejnit ve všech divizích armády tento
rozkaz.
Bourrienne psal jako vždy podle jeho diktátu:

Vojáci!
Prošli jste pouští, která odděluje Afriku od Asie, rychleji, než
to dokáže arabská armáda.
Armáda, která se dala na pochod, aby vtrhla do Egypta, je
zničena. Zajali jste jejího generála, zmocnili jste se jejího ležení,
její výstroje, jejích kožených měchů na vodu, jejích velbloudů.
Dobyli jste všechna opevněná místa, která chrání prameny
v poušti.
Rozprášili jste na planinách hory Tabor mračno mužů, kteří
se seběhli ze všech částí Asie v naději, že vyplení Egypt.
Poté, co jsme tři měsíce bojovali v srdci Sýrie s hrstkou mužů
a ukořistili čtyřicet polních děl, padesát praporů, zajali šest
tisíc mužů, srovnali se zemí opevnění v Gaze, Jaffě, Kaiffě a Akce,
se teď vracíme do Egypta; volají mě tam povinnosti.
Ještě pár dní a mohli jste doufat, že zajmete pašu přímo
v jeho paláci; ale v této době nestojí zámek v Akce za ztrátu
několika dní a statečné muže, o něž bych při jeho dobývání
přišel, budu potřebovat pro další nezbytné operace.

– 688 –
 Vojáci, máme před sebou nelehké období, musíme překonat
hodně únavy a projít značným nebezpečenstvím. Poté, co jsme
během tohoto tažení vyřadili z boje Východ, budeme mít možná
co dělat s částí Západu.
Tam najdete nové příležitosti, jak se proslavit, a pokud je
uprostřed tolika bojů každý den poznamenán smrtí jednoho
odvážného muže, musí povstat další udatní muži a zaujmout je‑
jich místo, jenom to nám dodá další síly a posvětí naše vítězství.

Když Bonaparte dodiktoval tuto zprávu Bourriennovi, zvedl se

a vyšel před stan, jako by se chtěl nadýchat vzduchu.
Bourrienne ho neklidně následoval. Události obvykle nemívaly
takový vliv na tohle bronzové srdce. Bonaparte vystoupal na malý
vršíček nad ležením, usedl na kámen a dlouho zůstal sedět s očima
upřenýma na zpola zničenou pevnost a na oceán s jeho nesmírným
obzorem.
Po chvilce ticha konečně promluvil:
„Ti, co budou psát o mém životě, nepochopí, proč jsem tak dlou-
ho setrvával u téhle mizerné pevnůstky. Ach, kdybych ji tak dobyl,
jak jsem o tom snil!“
A hlava mu klesla do dlaní.
„Kdybyste ji dobyl?“ podíval se na něj tázavě Bourrienne.
„Kdybych ji dobyl,“ zvolal Bonaparte a uchopil ho za ruku, „našel
bych v tom městě pašovy poklady a zbraně pro tři sta tisíc mužů;
zvedl a ozbrojil bych celou Sýrii; táhl bych na Damašek a na Aleppo,
svoji armádu byl zvětšil o všechny nespokojence; oznámil bych lidu
zrušení otroctví a služby a konec tyranské vlády pašů; dorazil bych
do Konstantinopole s obrovskou armádou; svrhl bych tureckou říši
a založil v Orientě novou, velkou říši, která by mi zaručila nesmrtel-
nost u potomstva. Pak bych se možná vrátil do Paříže přes Drinopol
a Vídeň, kde bych svrhl rakouský vládnoucí režim.“

– 689 –
 Jak je vidět, byl to stejný plán, jaký měl Caesar přesně ve chvíli,
kdy padl zasažen dýkami vrahů; byla to jeho válka, kterou měl začít
v Parthii a která měla skončit v Germánii.
V Evropě prohlásili Bonaparta největším současným generálem
a on se teď snaží tady, na březích, kde bojovali Alexandr, Hannibal
a Caesar, vyrovnat těmto starověkým velitelům, a on je překoná,
protože to, o čem oni snili, on hodlá provést.
„Co by se stalo s Evropou,“ říká Pascal v souvislosti s Cromwel­
lem, který zemřel na močové kameny, „kdyby se mu v útrobách
neobjevilo zrnko písku?“
Co by se stalo s Bonapartovým osudem, kdyby se mu nepostavila
do cesty tahle pevnůstka Akka?
Snil o tom velkém tajemství neznáma, když vtom jeho pohled
přitáhl černý bod mezi dvěma horami v pohoří Karmel, který se
stále zvětšoval.
Jak se blížil, bylo brzy zřejmé, že je to voják z útvaru dromedářů,
který vytvořil Bonaparte, „aby po bitvě pronásledovali uprchlíky“.
Ten muž pobízel svého velblouda k nejrychlejší jízdě.
Bonaparte vytáhl z kapsy brýle, ještě chvíli blížícího se jezdce
pozoroval a pak poznamenal:
„Přicházejí zprávy z Egypta.“
A zůstal stát.
I posel poznal Bonaparta. Zamířil se svým velbloudem přímo
k vršíčku, který stál stranou ležení. Bonaparte sestoupil, usedl na
kámen a čekal.
Voják pobídl velblouda ke cvalu, musel to být vynikající jezdec.
Měl prýmky četaře.
„Odkud jedeš?“ křikl na něj Bonaparte, který se nemohl dočkat
chvíle, až neznámý promluví.
„Z Horního Egypta,“ křikl poddůstojník.
„Jaké neseš zprávy?“
„Špatné, generále.“

– 690 –
 Bonaparte dupl nohou.
„Pojď sem,“ vybídl jezdce.
V několika vteřinách byl muž na velbloudu před Bonapartem.
Jeho dromedár poklekl a muž sklouzl na zem.
„Tumáš, občane generále,“ řekl a podal Bonapartovi depeši.
Bonaparte ji předal Bourriennovi:
„Čtěte,“ vybídl ho.
Bourrienne četl:

Vrchnímu veliteli Bonapartovi

Nevím, zda tuto depeši dostaneš, občane generále, a i kdybych

předpokládal, že ano, jestli budeš schopen napravit porážku,
která mi hrozí.
Zatímco generál Desaix pronásleduje mameluky ze strany
Syjút, naši flotilu složenou z nilské plachetnice Itálie a z něko‑
lika dalších ozbrojených lodí, které skoro všechny vezou munici
pro divizi, značný počet děl, zraněné a nemocné, zadržel u Bej‑
rútu vítr.
Flotila bude ve čtvrthodině napadena Hassanem a třemi
nebo čtyřmi tisíci muži. Nejsme ve stavu, abychom je mohli
odrazit. Budeme jim odolávat, dokud to půjde.
Jenom zázrakem bychom mohli uniknout jisté smrti.
Připravuji tuto depeši, k níž připojím podrobnosti o bitvě
podle toho, jak bude probíhat.
Hassan na nás útočí prudkou střelbou; velím k palbě, jsou
dvě hodiny odpoledne.
Tři hodiny. – Po strašlivém masakru, který nadělala naše
artilerie v jejich řadách, se Arabové vrací, aby potřetí zaútočili.
Ztratil jsem třetinu svých mužů.
Čtyři hodiny. – Arabové se vrhají do řeky a zmocňují se loděk.
Mám už jenom dvanáct mužů, všichni ostatní jsou zranění nebo

– 691 –
 mrtví. Počkám, až Arabové naskáčí na palubu Itálie, a vyhodím
se i s nimi do vzduchu.
Předávám tuto depeši statečnému a obratnému muži, který
mi slibuje, že pokud nebude zabit, najde vás, ať jste, kde jste.
Za deset minut bude po všem.
Kapitán MORANDI

„A dál?“ tázal se Bonaparte.

„To je všechno,“ na to Bourrienne.
„A co Morandi?“
„Vyhodil se do vzduchu, generále,“ řekl posel.
„A ty?“
„Já jsem nečekal, až loď vyletí do povětří; uložil jsem si depeši
do pytlíku na tabák, skočil jsem do vody a plaval až na místo, kde
jsem se mohl schovat ve vysokém rákosí. Když přišla noc, vylezl
jsem z vody, doplazil se do tábora, dostal jsem se ke spícímu Ara-
bovi, probodl ho dýkou, zmocnil se jeho velblouda a odcválal.“
„Takže přijíždíš z Bejrútu?“
„Ano, občane generále.“
„Bez nehody?“
„Pakliže říkáš bez nehody tomu, že jsem několikrát na někoho
vystřelil a několikrát vystřelil někdo na mne, pak ano. Dostali jsme
i s velbloudem čtyři kulky, on tři do stehen, já jednu do ramene.
Trpěli jsme žízní a hladem; on nejedl vůbec nic, já koňské maso.
Ale jsme tady. A ty se máš dobře, občane generále! To je to nejlepší.“
„A co Morandi?“ tázal se Bonaparte znovu.
„Kruci! Sám zapálil soudek s prachem, soudím, že by se z něj
těžko našel kousek větší než ořech.“
„A co Itálie?“
„Ach jo, Itálie! Z té nezůstalo ani tolik dřeva, aby se z toho daly
udělat sirky.“

– 692 –
 „Máš pravdu, příteli, tohle jsou opravdu špatné zprávy! Bour­
rienne, řekneš, že jsem pověrčivý; slyšel jsi jméno té lodě, co vyle-
těla do povětří?“
„Itálie.“
„Poslouchej dobře, Bourrienne. Itálie položila život za Francii.
Tak to je: moje předtuchy mě nikdy nezklamou.“
Bourrienne pokrčil rameny.
„Jaký vztah je mezi loďkou, která vyletí do povětří osm set mil
od Francie, ještě ke všemu na Nilu, a Itálií?“
„Jak jsem řekl,“ na to Bonaparte věšteckým tónem; „uvidíš!“
Potom po chvilce odmlky dodal, ukazuje na posla: „Odveď toho
hocha, Bourrienne, a dej mu třicet dukátů. Ať ti nadiktuje zprávu
o bitvě u Bejrútu.“
„Byl bych ti vděčný, občane,“ poznamenal četař, „kdybys mi místo
těch třiceti dukátů dal sklenici vody.“
„Budeš mít svých třicet dukátů a celou nádobu vody jenom pro
sebe, a také dostaneš čestnou šavli, jestli už nemáš tu od generála
Pichegrua.“
„On mě poznal!“ vzkřikl četař.
„Na statečné muže, jako jsi ty, se nezapomíná, Falou; ale už nikdy
se nebij v souboji, nebo tě čeká kasárník!“

– 693 –
 XVI
Ústup

Večer se armáda dala na ústup, aby ji nepřítel neviděl a také aby se

vyhnula vedrům.
Rozkaz zněl táhnout podél Středozemního moře, a využívat tak
svěžího větru vanoucího od něj.
Před odjezdem si Bonaparte zavolal Bourrienna a nadiktoval
mu rozkaz: všichni měli jít pěšky, koně, muly a velbloudi měli být
vyhrazeni pouze pro nemocné a zraněné.
Jedna historka někdy popíše stav duše nějakého člověka lépe než
všechny možné popisy.
Bonaparte právě dodiktoval Bourriennovi rozkaz, když do stanu
vešel jeho štolba Vigogne starší s kloboukem v ruce a ptal se:
„Generále, jakého koně vám mám osedlat?“
Bonaparte ho nejdřív sjel pohledem a potom ho švihl bičíkem
do tváře:
„Neslyšel jsi ten rozkaz, hlupáku? Všichni jdou pěšky a mne se
to týká rovněž. Ven!“
Vigogne vyšel.
U hory Karmel se tři muži nakazili morem; byli příliš nemocní,
než aby je mohli vzít s sebou. Svěřili je tedy velkorysosti Turků
a otcům karmelitánům.
Sidney Smith tu naneštěstí nebyl, aby je uchránil. Turci je zabili.
O dvě míle dál tu novinu sdělili Bonapartovi.
Bonaparte se tak rozzuřil, že švihnutí bičíkem, jímž si vylil zlost
na Vigognovi starším, bylo jenom slabou předehrou. Nechal zasta-
vit muniční vozy dělostřelectva a rozdělit mezi muže pochodně.
Rozkázal je zažehnout a zapalovat městečka, vesnice, chatrče, domy.
Ječmen byl v plné zralosti.

– 694 –
 Zapálili ho.
Byla to strašlivá a současně nádherná podívaná. Pobřeží bylo
celé v plamenech v délce deseti mil a moře odráželo jako obrovité
zrcadlo ten mohutný požár.
Jako by armáda táhla mezi dvěma hradbami plamenů, tak věrně
moře zrcadlilo obraz na pobřeží. Pláž, pokrytá pískem a jediná chrá-
něná před ohněm, vypadala jako most přes podsvětní řeku Kókytos.
A tato pláž skýtala žalostný pohled.
Několik zraněných, ti, co měli nejtěžší rány, bylo neseno na nosít-
kách, ostatní se vezli na mulách, koních a velbloudech. Faraudovi,
který utrpěl zranění včera, náhoda přidělila koně, na němž obvykle
jezdil Bonaparte. Ten poznal jezdce i koně.
„Tak takhle ty trávíš svých čtyřiadvacet hodin domácího vězení!“
křikl na něj.
„Odsedím si to v Káhiře,“ na to Faraud.
„Nemáš něco k pití, bohyně Rozumu?“ zeptal se Bonaparte.
„Jenom sklenici pálenky, občane generále.“
Zavrtěl hlavou.
„Počkej, vím, co bys potřeboval.“
Zahrabala na dně svého vozíku:
„Tumáš.“
A podávala mu vodní meloun ze zahrady v Karmelu.
Byl to královský dar.
Bonaparte se zastavil, poslal pro Klébera, Bona a Viala a rozdělil
se s nimi o ten úžasný majetek. Lannes, který byl zraněný na hlavě,
projel kolem na mule. Bonaparte ho také zastavil a pět generálů po-
snídalo. Nakonec vyprázdnili džbán vody na zdraví bohyně Rozumu.
Žízeň byla stravující, vody byl naprostý nedostatek, vedro zni-
čující, pochod v rozpálených dunách únavný, všechno to demorali-
zovalo muže a velkorysé city ustoupily krutému sobectví a smutné
lhostejnosti.
Stalo se to bez přechodu, ze dne na den.

– 695 –
 Nejdříve se začali zbavovat mužů nakažených morem pod zá-
minkou, že jejich transport je nebezpečný.
Potom přišli na řadu zranění.
Nešťastníci křičeli:
„Já nemám mor, jsem jenom zraněný!“
Ukazovali stará zranění, nebo se sami zraňovali.
Vojáci se ani neotočili.
„Je s tebou konec,“ říkali.
A šli dál.
Bonaparte se při pohledu na to zachvěl hrůzou.
Zastoupil vojsku cestu. Donutil muže schopné chůze, kteří jeli na
koních, velbloudech či mulách, aby sesedli a dali zvířata nemocným.
Dvacátého května dorazili do Tentury, vedro bylo k zalknutí.
Marně hledali kus zeleně a stínu, aby unikli spalujícím paprskům.
Lehli si na písek, ten žhnul a pálil. Každou chvilku nějaký muž padl
a už se nezvedl. Jeden zraněný, jehož nesli na nosítkách, žádal
o vodu. Bonaparte k němu přistoupil.
„Koho to nesete?“ zeptal se vojáků.
„Nevíme, občane generále,“ odpověděli. „Má důstojnické prýmky,
to je všechno, co je nám o něm známo.“
Naříkavý hlas nepřestával prosit o vodu.
„Kdo jste?“ otázal se Bonaparte.
Zraněný zmlkl.
Bonaparte přistoupil k plátnu zakrývajícímu nosítka z jedné
strany a poznal Croisiera.
„Ach ubohý chlapče, to jsi ty!“ zvolal.
Croisier se rozplakal.
„No tak, hochu, trochu kuráže!“ povzbuzoval ho Bonaparte.
Croisier se nadzvedl v nosítkách:
„Domníváte se, generále, že pláču proto, že brzy umřu? Ne! Pláču
proto, že jste mě nazval zbabělcem; a právě proto jsem se chtěl
nechat zabít.“

– 696 –
 „Poslal jsem ti přece šavli, copak ti ji Roland nepředal?“ zeptal
se Bonaparte.
„Tady ji mám,“ na to Croisier, uchopil zbraň, která ležela vedle
něj, a políbil ji. „Ti, co mě nesou, vědí, že chci být pohřben s ní. Dejte
jim to rozkazem, generále.“
A zraněný sepjal ruce.
Bonaparte spustil cípek plátna zakrývajícího nosítka, vydal roz-
kaz a vzdálil se.
Nazítří vyráželi z Tentury a čekalo je celé moře pohyblivého pís-
ku. Nebylo jiné cesty; dělostřelectvo bylo nuceno se do písku pustit,
ale děla zapadla. Na chvíli odložili nemocné a zraněné do písku,
zapřáhli všechny koně k lafetám a nákladním vozům. Veškeré úsilí
bylo marné: muniční vozy a děla zapadly do písku až po náboje kol.
Zdraví vojáci požádali, aby to mohli ještě naposledy zkusit. Pokusili
se tedy; oni i koně se vyčerpávali úplně zbytečně.
Nakonec tu museli nechat ta tak často velebená bronzová děla,
svědky svého triumfu, jejichž hřmění rozechvívalo celou Evropu.
Dvaadvacátého května nocovali v Caesareji.
Tolik nemocných a zraněných zemřelo, že už nebyla taková nou-
ze o koně. Bonapartovi také nebylo nejlépe, minulého dne málem
klesl únavou. Snažně ho prosili, aby neodporoval a nasedl na koně.
Byli sotva tři sta metrů od Ceasereje, když na něj za úsvitu skoro
z bezprostřední blízkosti vystřelil jakýsi muž schovaný v houští.
Naštěstí ho chybil.
Vojáci obklopující vrchního velitele se vrhli do houštiny, prohle-
dali ji a našli jednoho Nabulusana, svázali ho a odsoudili k zastře-
lení na místě.
Čtyři muži ho strkali hlavněmi svých karabin k moři; tam mu
uvolnili pouta. Ale žádná karabina nevystřelila.
Noci byly velmi vlhké a prach zvlhl.
Syřan, udivený tím, že je ještě naživu, pocítil novou naději, vrhl
se do moře a velmi rychle doplaval k dost vzdálenému útesu.

– 697 –
 Vojáci se v prvním údivu za ním jenom dívali, ani je nenapadlo
zkusit na něj znovu vystřelit.
Bonaparte však pomyslel na to, jak nepříznivý vliv bude mít na
pověrčivé národy takový nepotrestaný pokus o vraždu, a přikázal
jednomu oddílu, aby zahájil na Syřana palbu.
Ten vytáhl ze záňadří handžár a zahrozil zbraní směrem k vo-
jákům.
Bonaparte přikázal nabít pušky větší dávkou střelného prachu
a znovu pálit.
„To je zbytečné,“ poznamenal Roland, „jdu za ním.“
To už si mladík sundával šaty, nechal si jen spodky.
„Zůstaň tady, Rolande,“ přikázal Bonaparte. „Nechci, abys risko-
val život kvůli jednomu vrahovi.“
Ale Roland už neslyšel, nebo nechtěl slyšet. Uchopil do zubů han-
džár šejka z Aheru, který ustupoval spolu s celou armádou, a vrhl
se do moře.
Vojáci znali mladého kapitána jako nejodvážnějšího důstojníka
v armádě: rozestavili se do kruhu a volali bravo.
Bonaparte se musel chtěj nechtěj účastnit souboje, který se měl
odehrát.
Když Syřan viděl, že se k němu blíží jeden jediný muž, ani se
nepokusil o únik. Vyčkával.
Vypadal opravdu nádherně z té dálky na skále; jednu ruku měl
sevřenou v pěst, ve druhé svíral dýku; podobal se Spartakově soše
na podstavci.
Roland plaval přímo k němu rychle jako šíp.
Syřan se nepokusil ho napadnout dříve, než vylezl na břeh,
dokonce s jistou rytířskostí couvl, pokud mu to umožnila velikost
skaliska.
Roland vylezl z vody, mladý, krásný, zmáčený vodou, vypadal
jako mořský bůh.

– 698 –
 Oba muži se octli tváří v tvář. Terén, na němž měli svést boj, byl
kus útesu vystupující z vody a připomínající krunýř obrovité želvy.
Diváci očekávali souboj, v němž bude každý opatrně vážit činy
svého protivníka, souboj promyšlený a vleklý.
Bylo tomu právě naopak.
Sotva stál Roland pevně na nohou, vytřásl vodu stékající mu
z vlasů a zamlžující mu pohled, a bez přemýšlení, nevnímaje vůbec
soupeřovu dýku, se na něj vrhl, ne jako se vrhá muž na druhého
muže, ale jako se jaguár vrhá na lovce.
Bylo vidět, jak se zaleskla ostří handžárů; pak oba muži, jako by
je něco smetlo z jejich podstavce, padli do moře.
Ve vodě to vřelo.
Po chvilce se na hladině objevila hlava, byla to světlovlasá hlava
Rolandova.
Rukou se zavěsil za ostré výběžky skály, potom kolenem, nako-
nec se vyšplhal na břeh. V levé ruce držel za dlouhé vlasy Syřanovu
hlavu.
Takhle asi vypadal Perseus, který právě usekl hlavu Gorgoně.
Z hrdel všech diváků vyšlo obrovské hurá, které dolehlo až k Ro-
landovi; na rtech se mu objevil pyšný úsměv.
Poté vzal handžár mezi zuby, vrhl se do moře a plaval ke břehu.
Vojsko se zastavilo a vyčkávalo. Zdraví muži už nemysleli na
vedro a na žízeň.
Zranění zapomněli na svá zranění.
Dokonce i umírající našli trochu sil, aby se pozvedli na lokti.
Roland vystoupil na břeh deset kroků od Bonaparta.
„Tumáš,“ pravil a hodil mu k nohám krvavou trofej, „tady je hlava
tvého vraha!“
Bonaparte se neubránil lehkému odporu, nepatrně couvl; Ro-
land byl ale stejně klidný jako obvykle, šel přímo ke svým šatům
a oblékl se tak pečlivě, že by mu to mohla závidět žena.

– 699 –
 XVII
Kapitola, v níž je vidět, že Bonapartovy
předtuchy se vyplnily

Čtyřiadvacátého dorazili do Jaffy.

Pobyli tam pětadvacátého, šestadvacátého, sedmadvacátého
a osmadvacátého.
Jaffa byla pro Bonaparta opravdu smůlovatým městem!
Připomeňme si ty čtyři tisíce Evženových a Croisierových zajat-
ců, které nemohl Bonaparte živit, nemohl si je nechat, nemohl je
poslat do Káhiry, ale mohl je nechat zastřelit, a také to učinil.
Po návratu sem čekala Bonaparta jedna ještě možná těžší zkouš-
ka, nezbytnost, jíž se nemohl vyhnout.
V Jaffě byl špitál pro muže stižené morem.
V muzeu máme nádherný Grosův obraz, který představuje Bo-
naparta, jak se dotýká nemocných morem v Jaffě.
Tohle o tom říká pan Thiers. Je mrzuté, že se jako bídný romano-
pisec znovu ocitáme v opozici k tomu obru historie.
Mluví autor Revoluce, Konzulátu a Císařství:
„Když Bonaparte dorazil do Jaffy, nechal vyhodit do vzduchu
opevnění. Byla tam polní nemocnice pro naše nemocné morem.
Odvézt je s sebou bylo nemožné; takže je neodvezli, ale nechali je
tam napospas nevyhnutelné smrti: měli zemřít na nemoc, hladem
nebo krutostí nepřítele. Bonaparte také řekl lékaři Desgenettesovi,
že by bylo mnohem humánnější podat jim větší dávku opia, než
je nechávat naživu, na což lékař velmi chvástavě odpověděl: mým
řemeslem je uzdravovat, nikoli zabíjet. Takže jim nepodali opium,
kterýžto fakt vyvolal nehodné nactiutrhání, dnes už vyvrácené.“

– 700 –
 Pokorně žádám o odpuštění pana Thierse, ale tato Desgenetteso­
va odpověď, kterou znám stejně dobře jako Larrey a jako všichni
účastníci egyptského tažení, tedy druhové mého otce na té velké
výpravě, tedy ta Desgenettesova odpověď je stejně podvržená jako
ta Cambronnova.
Bůh mě chraň, abych na cti utrhal, to je termín, který používá
pan Thiers, muži, který ozářil první polovinu 19. století plamenem
slávy, a až se dostaneme k Pichegruovi a k vévodovi z Enghienu,
vyjde jasně najevo, jestli dbám na nějaké ohavné fámy; ale pravda
je jedna a každý, kdo mluví k davu, má povinnost vyslovit ji nahlas.
Zde je zpráva Davoutova napsaná před očima vrchního velitele
a na jeho rozkaz, je to tedy oficiální zpráva.
„Armáda dorazila do Jaffy pátého prairialu (24. května). Zůstala
tam šestého, sedmého a osmého (25., 26. a 27. května). Tento čas byl
věnován potrestání měst, která se špatně chovala. Do vzduchu byla
vyhozena opevnění Jaffy. Veškerá děla zde nalezená byla shozena
do vody. Zranění byli evakuováni po moři i po zemi. Zbyl jen malý
počet domů, a aby bylo dost času na dokončení evakuace po zemi,
byli jsme nuceni odložit odsun armády až do devátého (dvacátého
osmého května).
Kléberova divize tvoří zadní voj a opustí Jaffu až desátého (de-
větadvacátého května).“
Vidíte? Ani slovo o stižených morem, ani slovo o návštěvě v ne-
mocnici a hlavně ne o tom, že by se Bonaparte dotýkal nemocných
morem.
Ani slovo o tom v žádné oficiální zprávě.
Ze strany Bonaparta, jehož oči se od chvíle, kdy opustil Východ,
upíraly už jenom k Francii, by bylo mlčení o tak významném faktu
skromností na špatném místě, neboť by to nesvědčilo ani tak o jeho
zdravém rozumu jako spíše o jeho odvaze a nebojácnosti.
Ostatně takhle o tom vypráví Bourrienne, očitý svědek a zaujatý
aktér:

– 701 –
 „Bonaparte se vydal do špitálu. Byli tam muži, jimž amputovali ně-
jaký úd, zranění, hodně vojáků stižených záněty očí a mužů stižených
morem. Lůžka nemocných morem byla napravo, když člověk vstoupil
do prvního sálu. Šel jsem vedle generála. Potvrzuji, že jsem ho neviděl
dotknout se žádného postiženého morem. A proč se jich měl dotýkat?
Ti muži byli v posledním stadiu nemoci; nikdo z nich nepromluvil
slovo. Bonaparte dobře věděl, že není před nákazou nijak chráněný.
Měl se spoléhat na svoji štěstěnu? V posledních měsících mu věru
velmi málo pomáhala, než aby se spoléhal na její přízeň.
Tážu se: měl se vystavit jisté smrti, a nechat tak svoji armádu
uprostřed pouště, kterou jsme tu právě vytvořili naším pleněním,
ve zničené pevnůstce, bez pomoci a bez naděje na pomoc? Měl to
udělat on, tak důležitý, tak nepopiratelně nezbytný pro svoji armá-
du, na jehož hlavě spočívaly v tuto chvíli životy všech, co přežili tuto
poslední zkázu a kteří mu právě dokázali svou oddaností, strádá-
ním a utrpením, co snášeli, svoji neotřesitelnou odvahu, kteří dělali
všechno, co od nich vyžadoval, a měli důvěru jenom v něj?
Tohle je logické; a tohle přesvědčivé:
Bonaparte prošel rychle všemi sály, lehce poklepával o ohrnutý
okraj holínek bičíkem, který držel v ruce.
Procházel kolem lůžek dlouhými kroky a říkal:
‚Opevnění jsou zničena; štěstěna mi v Akce nepřála. Musím se
vrátit do Egypta, abych ho ochránil před nepřáteli, kteří se tam
chystají vpadnout. Za několik málo hodin budou Turci tady; ti, co
cítí, že na to mají dost sil, ať jdou s námi; budou přepraveni na
nosítkách a na koních.‘
Bylo tam sotva šedesát nemocných morem, všechno, co se říká
o vyšším počtu, je přehnané. Ti muži mlčeli, byli odevzdaní, ani ne-
hlesli, bylo jasné, že je čeká brzký konec. Odvážet je s sebou v tomto
stavu by znamenalo zanést mor do zbytku armády.
Neustále se volá po výbojích, po slávě, po skvělých činech, ale to
všechno s sebou nese také neštěstí. Ten, kdo by chtěl vyčítat něco

– 702 –
veliteli, který je nepříznivými okolnostmi nucen provést extrémní
opatření, ať si položí ruku na srdce a zeptá se sám sebe, zda by
mohl jednat jinak. Spíše bychom měli politovat muže, který byl
nucen spáchat to, co vypadá krutě, a odpustit mu, neboť, řekněme
to upřímně, vítězství s sebou nese hrůzy a můžeme je dobýt jenom
s podobně tvrdým postojem.“
Ostatně toto říká muž, který má veškerý zájem na tom mluvit pravdu.
Poslouchejte:
„Bonaparte přikázal, co bylo nejlepší. Ve zprávě se uvádělo, že
sedm nebo osm mužů je tak vážně nemocných, že nepřežijí čtyři-
advacet hodin; ti další byli ve stadiu takové nakažlivosti, že mohli
tuto nemoc přenést na vojáky, kteří by s nimi přišli do styku. Ně-
kolik jich žádalo okamžitě smrt. Vypadalo jako milosrdný skutek
urychlit jejich smrt o několik hodin.“
Ještě máte pochybnosti? Napoleon se tedy vyjádří sám v první
osobě.
„Jaký muž by nedal přednost rychlé smrti před hrůzou barbar-
ského mučení! Kdyby byl můj syn v podobné situaci jako tito nešťast‑
níci – a já věřím, že bych ho miloval tak, jak lze milovat své děti –,
žádal bych pro něj totéž, a kdybych já byl na tom stejně, žádal bych
tentýž osud i pro sebe.“
Podle mého soudu není nic jasnějšího nad tyto řádky. Jak je
možné, že je pan Thiers nečetl, anebo četl‑li je, že popřel skutek
přiznaný samotným mužem, v jehož zájmu bylo ho skrýt?
Když tu tedy teď znovu nastolujeme pravdu, nechceme tím ob-
vinit Bonaparta, který nemohl jednat jinak, z toho, co učinil. Chce-
me jen ukázat vyznavačům čisté historie, že není vždycky historií
pravdivou.
Malá armáda se vracela do Káhiry stejnou cestou, jakou z ní
odcházela. Pouze vedro bylo každým dnem vražednější. Když vy-
šli z Gazy, bylo pětatřicet stupňů, a když přiložili rtuťový sloupek
k písku, stoupla rtuť na pětačtyřicet stupňů.

– 703 –
 Krátce předtím, než dorazili do Aríše, uviděl Bonaparte upro-
střed pouště dva muže zarovnávající hrob.
Domníval se, že je zná, že s nimi mluvil před čtrnácti dny. A sku-
tečně, když muže oslovil, odpověděli, že jsou to oni, co nesli nosítka
s Croisierem.
Chudák hoch právě zemřel na tetanus.
„Pohřbili jste s ním jeho šavli?“ otázal se Bonaparte.
„Ano,“ odvětili jednohlasně.
„Určitě?“ zeptal se znovu Bonaparte.
Jeden z mužů sestoupil do jámy, zahrabal v pohyblivém písku
paží a vytáhl rukojeť šavle až na povrch.
„Dobrá,“ na to Bonaparte. „Dodělejte to.“
Zůstal do chvíle, než byl hrob zarovnán; potom v obavách z pří-
padné loupeže řekl:
„Dobrovolník by tu měl zůstat na hlídce, než přejde celá armáda.“
„Tady je,“ ozval se hlas, jako by přicházel shůry.
Bonaparte se obrátil a uviděl na dromedárovi vrchního četaře
Faloua.
„Ach, to jsi ty?“
„Ano, občane generále.“
„Jak je možné, že jedeš na velbloudu, když ostatní jdou pěšky?“
„Protože dva muži nemocní morem zemřeli na hřbetě mého
dromedára a nikdo na něj nechtěl nasednout.“
„A ty nemáš strach z moru?“
„Nemám strach z ničeho, občane generále.“
„Dobrá,“ opáčil Bonaparte, „nezapomenu na to. Vyhledej svého
přítele Farauda a oba za mnou přijďte, až dorazíme do Káhiry.“
„Stane se, občane generále.“
Bonaparte naposledy pohlédl do Croisierova hrobu. „Odpočívej
v pokoji, chudáku Croisiere!“ řekl. „V tomhle skromném hrobě ne-
budeš příliš často vyrušován.“

– 704 –
 XVIII
Abúkir

Čtrnáctého června 1799 po ústupu žhnoucími písky Sýrie, skoro

stejně zničujícím, jako bude ústup z Moskvy sněhem Bereziny, se
Bonaparte vrátil do Káhiry.
Šejk, který ho očekával, mu daroval nádherného koně a mame-
luka Rustana.
Bonaparte ve své zprávě datované z Akky uvedl, že se vrací, aby
se postavil vylodění turecké armády zformované na ostrově Rhodos.
V tomto bodě byl velmi dobře informován: jedenáctého července
zaznamenaly hlídky v Alexandrii na širém moři sedmdesát šest lodí
pod tureckou vlajkou, z nich dvanáct válečných.
Generál Marmont, který velel Alexandrii, vysílal kurýra za ku-
rýrem do Káhiry a do Rosetty, přikázal veliteli Ramaniehu, aby mu
poslal všechny oddíly, které může postrádat, a poslal dvě stě mužů
do pevnosti Abúkir, aby posílil tamní posádku.
Téhož dne velitel Abúkiru, velitel batalionů Godard, napsal Mar-
montovi:
Turecká flotila zakotvila v rejdě; mí vojáci a já se necháme pobít
do posledního muže, ale nevzdáme se.
Dvanáctého a třináctého čekal nepřítel na bataliony, které se
opozdily.
Třináctého navečer napočítali v rejdě sto třináct lodí, z toho
třináct lodí se sedmdesáti čtyřmi děly, devět fregat, sedmnáct dě-
lových lodic. Zbytek se skládal z přepravních lodí.
Nazítří večer Godard dodržel slovo; on a jeho muži byli mrtvi,
ale reduta byla dobyta.
Zbývalo pětatřicet mužů uzavřených v pevnosti. Velel jim plu-
kovník Vinache.

– 705 –
 Dva dny odolávali celé turecké armádě.
Bonaparte dostal všechny tyto zprávy, když byl u pyramid.
Odjel do Ramaniehu, kam dorazil devatenáctého července.
Turci byli pány opevnění a celé pevnosti, vyložili všechno svoje
dělostřelectvo. Marmont mohl v Alexandrii postavit proti Turkům
pouhých osmnáct set mužů řadového pěšího vojska a dvě stě ná-
mořníků tvořících námořní legii. Posílal tedy k Bonapartovi jedno-
ho kurýra za druhým.
Naštěstí se Turci, místo aby táhli na Alexandrii, jak se obával
Marmont, nebo na Rosettu, jak se bál Bonaparte, spokojili se svou
obvyklou lhostejností s tím, že zabrali poloostrov a nalevo od opev-
nění narýsovali linii zátarasů opírajících se o jezero Madieh.
Skoro devět set sáhů před pevností opevnili Turci dvě vyvýšeni-
ny, na jednu umístili tisíc mužů, na druhou dva tisíce.
Celkem bylo Turků osmnáct tisíc.
Jenomže to vypadalo, že těch osmnáct tisíc mužů přišlo do
Egypta proto, aby se nechali obléhat.
Bonaparte čekal pašu Mustafu. Když viděl, že na něj nehodlá
zaútočit, rozhodl se zaútočit sám.
Třiadvacátého července rozkázal francouzské armádě, kterou od
tureckého vojska dělily pouhé dvě hodiny pochodu, aby vyrazila.
Předvoj tvořilo Muratovo jezdectvo a tři bataliony generála
Destainga se dvěma děly formovaly střed.
Divize generála Rampona, který měl pod svým velením generály
Fugièra a Lanusse, pochodovala nalevo.
Napravo potom postupovala podél jezera Madieh divize gene-
rála Lannese.
Mezi Alexandrií a armádou měl Davout se dvěma eskadronami
jezdectva a stem dromedářů čelit bejovi Muradovi nebo některému
jinému, který by chtěl přijít na pomoc Turkům, a udržovat spojení
mezi Alexandrií a armádou.
Kléber, na nějž čekali, měl zůstat v záloze.

– 706 –
 Konečně Menou, který mířil do Rosetty, se za svítání octl na
konci písčiny u ústí Nilu, u cesty kolem jezera Madieh.
Francouzská armáda už byla na dohled od první řady tureckého
polního opevnění, takže Turkům takříkajíc neušlo, že nepřítel je
v jejich těsné blízkosti.
Bonaparte rozkázal zformovat útočné kolony. Generál Destaing,
který jim velel, kráčel přímo k opevněné výšině, zatímco dvě stovky
mužů Muratovy kavalerie, umístěné mezi dvěma výšinami, se od-
pojily, opsaly křivku a odřízly ústupovou cestu Turkům napadeným
generálem Destaingem.
Mezitím pochodoval Lannes na levý pahorek, který bránilo dva
tisíce Turků, a Murat poslal dalších dvě stě jezdců za pahorek, aby
odřízli nepříteli ústupovou cestu.
Destaing a Lannes udeřili skoro v týž okamžik a se stejným
úspěchem; oba pahorky dobyli útokem na bodáky. Prchající Turci
narazili na naše jezdectvo a z levé i z pravé strany poloostrova se
vrhali do moře.
Destaing, Lannes a Murat vyrazili tedy na město, které leželo
téměř v centru poloostrova, a napadli ho čelním útokem.
Jedna nepřátelská kolona se odpojí z ležení v Abúkiru a přispě-
chá na pomoc městu.
Murat vytasí svoji šavli, což nechává vždycky až na poslední
chvíli, pobídne svoji kavalerii, napadne kolonu a zažene ji zpátky
do Abúkiru.
Během té doby Lannes a Destaing dobudou město; Turci utíkají
do všech stran, potkávají však Muratovo jezdectvo, které se na ně
vrhá.
Téměř pět tisíc mrtvých těl už pokrývá bitevní pole.
Francouzi mají jediného zraněného muže: je to mulat, krajan
mého otce, velitel eskadry průvodců Hercule.
Francouzi se ocitli proti hlavní cestě, která chránila čelo turecké
armády.

– 707 –
 Bonaparte mohl sevřít Turky v Abúkiru, a zatímco by čekal na
příchod Kléberových a Regnierových divizí, rozdrtit je bombami
a kartáčovými střelami. On však raději poručil pořádně zabrat
a dokonat jejich porážku.
Přikázal pochodovat přímo na druhou linii opevnění.
Stále jsou to ti dva, Lannes a Destaing podporovaní Lanussem,
kteří budou mít největší zásluhu o výsledek bitvy a kteří také budou
na sklonku dne sklízet pocty.
Opevnění, které chrání Abúkir, je dílem Angličanů, odpovídá tedy
všem pravidlům současné válečné nauky.
Brání ho devět až deset tisíc Turků. Úzký zákop ho spojuje s mo-
řem. Turci neměli čas vyhloubit druhý zákop v celé délce, takže
nesahá ani k jezeru.
Terén v délce skoro tří set metrů tedy zůstává otevřen, ale ne-
přítel ho okupuje a neustále ho ostřeluje děly.
Bonaparte rozkáže napadnout nepřítele zepředu a zprava. Murat,
schovaný v palmovém háji, zaútočí z levé strany a projde terénem
ostřelovaným děly, kde chybí zákop, a požene před sebou nepřítele.
Když Turci zjistí rozložení sil, vyšlou čtyři oddíly, každý skoro
o dvou tisících mužích, a jdou nám naproti.
Boj se stával strašlivým, neboť Turci pochopili, že jsou uzavřeni
na poloostrově, za sebou mají moře a před sebou železnou zeď
našich bodáků.
Silná kanonáda namířená na opevnění a předsunutá polní opevně-
ní napravo ukazuje na nový útok; generál Bonaparte posílá dopředu
generála Fugièra. Půjde po břehu a zmocní se pravého křídla Turků;
dvaatřicátá polobrigáda zabírající levou část osady, která byla právě
dobyta, bude držet nepřítele v šachu a podpoří osmnáctou brigádu.
V tu chvíli Turci vyrazí z opevnění a jdou proti nám.
Naši vojáci vykřiknou radostí; právě o tohle stáli. Vrhají se na
nepřítele s napřaženými bodáky.

– 708 –
 Turci nejdříve vystřílejí náboje z pušek, potom ze dvou pistolí
a nakonec se chopí šavlí.
Naši vojáci, které trojí palba nezastavila, jsou už u nich a ohrožují
je bodáky.
Vtom si Turci uvědomí, s jakými muži a s jakými zbraněmi mají
co do činění.
S puškami za zády, šavlemi zavěšenými na řemínku započnou boj
muže proti muži, pokouší se servat z francouzských pušek strašlivé
bodáky, které jim však proniknou hrudí ve chvíli, kdy natahují ruce,
aby se jich zmocnili.
Nic osmnáctou brigádu nezastaví: pořád pochoduje kupředu
stejným tempem, žene Turka před sebou až k úpatí opevnění, které
se pokusí prudkým útokem dobýt; tam ale byli naši vojáci odraženi
přímou palbou z boku. Generál Fugière, který vedl útok, byl nej-
dříve zasažen do hlavy; šlo o lehké zranění, a tak stále pokračoval
v boji, povzbuzoval své vojáky. Pak mu ale koule utrhla paži, to už
se zastavit musel!
Zástupce generála Lelong, který právě dorazil s batalionem
pětasedmdesáté polobrigády, prováděl přímo neuvěřitelné kous-
ky, jenom aby jeho vojáci vydrželi ten uragán střel. Dvakrát s nimi
zaútočil, dvakrát byl odražen. Při třetím útoku se vzepjal, a zrovna
ve chvíli, kdy překonal opevnění, padl mrtev k zemi.
Už dlouho stál Roland vedle Bonaparta a žádal ho, aby mu svěřil
nějaké velení; Bonaparte pořád váhal. Teď však vrchní velitel pocí-
til, že nastala chvíle, kdy je třeba vyvinout nejvyšší úsilí.
Obrátí se k Rolandovi.
„Jdi!“ vybídne ho.
„Dvaatřicátá polobrigáda, ke mně!“ zvolá Roland.
A udatní muži od Akky přibíhají, vede je velitel brigády Ar-
magnac.
V první řadě je podporučík Faraud, který už se vyléčil ze svého
zranění.

– 709 –
 Mezitím se velitel brigády Morange znovu pokusí o útok; ale je
rovněž zatlačen, zraněn, zanechá na mírném svahu a v příkopech
asi třicítku mužů.
Turci už se považovali za vítěze. Uneseni radostí se vyřítí ne­
uspořádaně z opevnění, aby podle svého zvyku usekali hlavy mrt-
vým, za něž je jim vypláceno padesát para, a chutě se vrhají do
svého krvavého díla.
Roland na ně ukáže před svými pohoršenými vojáky.
„Všichni naši muži nejsou ještě mrtví,“ zvolají, „jsou mezi nimi
i živí. Zachraňme je!“
V tu chvíli Murat skrze dým vidí, co se děje. Vyrazí pod palbou
z děl, překoná ji, se svým jezdectvem vpadne do řad těm odřezáva-
čům hlav, kteří vykonávají své děsivé dílo na druhé straně opevnění,
zatímco Roland útočí čelně a vrhá se doprostřed tureckých řad a se
svou pověstnou neohrožeností kosí krvavé žence.
Bonaparte vidí, že Turci podléhají zmatku pod tím dvojím úto-
kem, pošle dopředu Lannese v čele dvou batalionů. Lannes se svou
obvyklou bouřlivou dravostí napadne opevnění z levé strany a ze
zadního vchodu.
Turci, tísnění ze všech stran, se chtějí dostat do města Abúkir;
mezi městem a opevněním však narazí na Murata a jeho jezdectvo;
za nimi je Roland s dvaatřicátou polobrigádou; po pravici mají Lan­
nese a jeho dva bataliony.
Jediným útočištěm pro ně je moře!
Vrhají se do něj k smrti vyděšení hrůzou; sami zajatcům nedávají
milost, a teď dávají přednost moři, které jim ještě skýtá naději, že
doplavou ke svým korábům, než by přijali smrt z rukou křesťanů,
které tolik nenávidí.
V tomto bodě bitvy se Francouzi zmocnili obou vyvýšenin, na
nichž začal útok, i osady, kam obránci obou výšin uprchli. Rovněž
jsou pány opevnění, na nichž položilo život tolik udatných mužů.
Stojí proti tureckému ležení a tureckým zálohám.

– 710 –
 Zaútočili na ně.
Nic nemohlo zastavit naše vojáky opojené masakrem, který
právě provedli. Vrhli se doprostřed stanů. Murat a jeho kavalerie
napadne jako vír, jako uragán, jako samum pašovu gardu.
Mustafa netuší podle hluku, křiku a vřavy, jak se bitva vyvíjí,
vyskočí na koně a postaví se do čela svých ičoglanů, vrhá se pro-
ti našim, střetne se s Muratem, z bezprostřední blízkosti na něj
vystřelí a způsobí mu lehké zranění. Murat mávne jednou šavlí
a usekne mu dva prsty; mávne podruhé a málem pašovi rozetne
hlavu. Jeden Arab se však vrhne mezi něj a pašu, rána dopadne na
něj a on klesne mrtev. Mustafa podá Muratovi svoji šavli. Ten pošle
zajatce Bonapartovi.
Jen se podívejte na ten nádherný Grosův obraz!
Zbytek armády se stáhne do pevnosti Abúkir, ostatní jsou zabiti
nebo se utopili.
Od chvíle, kdy proti sobě poprvé vytáhly dvě armády, nedošlo
k tak naprosté porážce. Kromě dvou set janičářů a stovky mužů
zavřených v pevnosti nezůstal z osmnácti tisíc Turků, kteří se tu
vylodili, naživu jediný muž.
Na konci bitvy dorazil Kléber. Vyslechl zprávu o tom, jak dopadla
bitva, zeptal se, kde je Bonaparte.
Bonaparte rozjímal na nejzazším výběžku Abúkiru. Díval se na
záliv, kde se potopila naše flotila, tedy jediná naděje na návrat do
Francie.
Kléber došel k němu, objal ho, a zatímco Bonapartovy oči byly
pořád zamžené, pronesl:
„Generále, jste veliký jako svět!“

– 711 –
 XIX
Odjezd

Během roku, kdy trvala tato osmá křížová výprava, devátá, počítá-
me‑li dvojí pokus svatého Ludvíka jako výpravy dvě, udělal Bona-
parte všechno, co bylo v lidských silách.
Zmocnil se Alexandrie, porazil mameluky u Chebreis a u pyra-
mid, dobyl Káhiru, bažinami delty se dostal do Horního Egypta,
dobyl Ghazu, Jaffu, zničil Džezarovu tureckou armádu u hory Tabor;
a konečně zničil i druhou tureckou armádu u Abúkiru.
Tři republikánské barvy triumfálně vlály na Nilu i na Jordánu.
Jenomže nevěděl, co se děje ve Francii, a proto se večer po bitvě
u Abúkiru tak zamyšleně díval na moře, v němž zmizely jeho lodě.
Poslal pro Faloua, z nějž se zatím stal podporučík, podruhé si
od něj nechal líčit bitvu u Bejrútu, zničení flotily a ztrátu lodě Itálie
a více než kdy jindy ho pronásledovaly předtuchy.
V naději, že se dozví něco nového, si nechal zavolat Rolanda.
„Drahý Rolande,“ řekl mu, „mám chuť otevřít ti novou kariéru.“
„Jakou?“ otázal se Roland.
„Diplomacii.“
„To je ale hodně smutný nápad, generále!“
„Přesto se mu musíš podvolit.“
„Jakže! Vy mi ani nedovolíte, abych odmítl?“
„Ne.“
„Tak mluvte.“
„Pošlu tě jako vyjednavače k Sidneymu Smithovi.“
„A co tam budu dělat?“
„Pokusíš se vyzvědět, co se děje ve Francii, a budeš se snažit
rozeznat v komodorových informacích lež od pravdy, což nebude
nic snadného.“

– 712 –
 „Udělám, co budu moci. Pod jakou záminkou budu plnit své
poslání?“
„Výměna zajatců; Angličané mají našich pětadvacet mužů, my
máme dvě stě padesát Turků. Vrátíme jim dvě stě padesát Turků
a oni nám našich pětadvacet Francouzů.“
„A kdy vyrazím?“
„Dnes.“
Bylo šestadvacátého července.
Roland odjel a téhož večera byl zpátky se štosem novin. Sidney
v něm poznal svého hrdinu z Akky a rád mu vypověděl, co se stalo
v Evropě.
Když četl v Rolandových očích nevěřícný údiv, dal mu všechny
francouzské, anglické a německé noviny, které měl na palubě Tigra.
Zprávy v novinách byly katastrofální.
Republika byla poražena u Stockachu a u Magnana; ve Stockachu
ztratila Německo, v Magnanu Itálii.
Masséna se opevnil ve Švýcarsku a byl na Albis nenapadnutelný.
Apeniny byly napadeny, Var ohrožen.
Nazítří znovu viděl Rolanda.
„Tak co?“ zeptal se Bonaparte.
„Tak jak?“ na to mladík.
„Věděl jsem dobře, že Itálie je ztracená.“
„Musíme ji tedy dobýt zpět,“ řekl Roland.
„Pokusíme se o to,“ opáčil Bonaparte. „Zavolej mi Bourrienna.“
Zavolal Bourrienna.
„Ať vám Berthier řekne, kde je Gantheaume,“ řekl mu Bonaparte.
„Je v Ramaniehu, kde dohlíží na výstavbu flotily, která má vyrazit
do Horního Egypta.“
„Jste si tím jistý?“
„Včera jsem od něj dostal list.“
„Potřebuju spolehlivého a odvážného posla,“ obrátil se Bonapar-
te na Rolanda; „najdi mi Faloua a jeho velblouda.“ Roland vyšel.

– 713 –
 „Napište mi do Alexandrie těchhle pár slov, Bourrienne,“ pokra-
čoval Bonaparte:

Admirál Gantheaume se ihned po doručení tohoto listu dostaví

ke generálu Bonapartovi.
Šestadvacátého července 1799
BOURRIENNE

Deset minut nato se Roland vrátil s Falouem a jeho dromedárem.

Bonaparte se s uspokojením zahleděl na svého budoucího posla.
„Je tvůj oř ve stejně dobrém stavu jako ty?“
„Můj dromedár a já, generále, jsme schopni urazit pětadvacet
mil za den.“
„Žádám po vás jenom dvacet.“
„Maličkost!“
„Musíš doručit list.“
„Kam?“
„Do Ramaniehu.“
„Dnes večer bude u svého adresáta.“
„Přečti si, komu ho máš doručit.“
„Admirálu Gantheaumovi.“
„A co když ten dopis ztratíš?“
„Neztratím ho.“
„Může se stát cokoli. Poslouchej, co v něm stojí.“
„Není to dlouhé?“
„Jedna věta.“
„To půjde: jak zní?“
„‚Admirál Gantheaume se neprodleně dostaví ke generálu Bo-
napartovi.‘“
„To si lehce zapamatuju.“
„Tak jeď.“

– 714 –
 Falou přiměl velblouda, aby poklekl, vyšplhal se mu na hrb a po-
bídl ho ke cvalu.
„Už jsem na cestě!“ křikl.
A opravdu, za okamžik byl dost daleko.
Nazítří večer se Falou objevil.
„Admirál jede za mnou,“ oznámil.
Admirál skutečně v noci dorazil. Bonaparte nespal. Gantheaume
ho našel, jak píše.
„Připravíte mi,“ řekl mu Bonaparte, „dvě fregaty, Muiron a Car­
rière, a dvě menší lodě, Revanche a Fortune, zásobíte je potravinami
pro čtyřicet až padesát mužů na dvouměsíční plavbu. Ani slovo
o těchto přípravách… Pojedete se mnou.“
Gantheaume se rozloučil se slibem, že neztratí ani minutu.
Bonaparte poslal pro Murata.
„Itálie je ztracená,“ řekl. „Ti bídáci! Promrhali ovoce našich vítěz-
ství. Musíme odjet. Vyberte mi pět set spolehlivých mužů.“
Potom se obrátil k Rolandovi:
„Vy dohlédněte, aby mezi nimi byli Falou a Faraud.“
Roland přikývl.
Generál Kléber, jemuž Bonaparte svěřil velení armády, byl po­
zván do Rosetty, aby tam jednal s vrchním velitelem o otázkách
nejvyšší důležitosti.
Bonaparte si s ním smluvil schůzku a velmi dobře věděl, že na
ni nepřijde; chtěl se vyhnout výčitkám a tvrdé Kléberově upřím­
nosti.
Vypsal mu všechno, co by mu řekl, jako důvod, proč se nezúčast­
ní schůzky, udal obavy z toho, že u pobřeží křižuje anglické loď­
stvo.
Loď určená pro Bonaparta měla znovu odvézt Caesara a jeho
osud; ale už to nebyl Caesar směřující k Orientu, aby přidal Egypt
ke svým římským výbojům. Byl to Caesar s hlavou plnou daleko­
sáhlých plánů, které kdysi donutily pokořitele Galů překročit Rubi-

– 715 –
kon: vracel se s úmyslem svrhnout vládu, za niž bojoval třináctého
vendémiairu a kterou podporoval osmnáctého fructidoru.
Jeden gigantický sen se rozplynul před Akkou; další sen, možná
ještě větší, hýčkal v mysli, když opouštěl Alexandrii.
Třiadvacátého srpna za temné noci odrazila od egyptského po-
břeží loďka a dovezla Bonaparta na palubu lodi Muiron.

– 716 –
Alexandre Dumas
Bílí a modří

Překlad Dana Melanová

Ilustrace na obálce Vectorcarrot/Shutterstock.com
Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 26. 3. 2021

ISBN 978‑80‑274‑1395‑9 (epub)

ISBN 978‑80‑274‑1396‑6 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑1397‑3 (prc)