CERRIDWEN 1st Edition John Gort

Visit to download the full and correct content document:

https://ebookstep.com/product/cerridwen-1st-edition-john-gort/
More products digital (pdf, epub, mobi) instant
download maybe you interests ...

Zoé John Perry 4 1st Edition John Scalzi

https://ebookstep.com/product/zoe-john-perry-4-1st-edition-john-
scalzi/

John Cheever - Toplu Öyküler 1st Edition John Cheever

https://ebookstep.com/product/john-cheever-toplu-oykuler-1st-
edition-john-cheever/

Humanité divisée John Perry 5 1st Edition John Scalzi

https://ebookstep.com/product/humanite-divisee-john-perry-5-1st-
edition-john-scalzi/

Les Brigades fantômes John Perry 2 1st Edition John

Scalzi

https://ebookstep.com/product/les-brigades-fantomes-john-
perry-2-1st-edition-john-scalzi/
La Dernière Colonie John Perry 3 1st Edition John
Scalzi

https://ebookstep.com/product/la-derniere-colonie-john-
perry-3-1st-edition-john-scalzi/

Jeux de sang (Détective John Ford 2) 1st Edition John

Boy

https://ebookstep.com/product/jeux-de-sang-detective-john-
ford-2-1st-edition-john-boy-2/

Jeux de sang (Détective John Ford 2) 1st Edition John

Boy

https://ebookstep.com/product/jeux-de-sang-detective-john-
ford-2-1st-edition-john-boy-3/

La fin de tout John Perry 6 1st Edition John Scalzi

https://ebookstep.com/product/la-fin-de-tout-john-perry-6-1st-
edition-john-scalzi/

Jeux de sang (Détective John Ford 2) 1st Edition John

Boy

https://ebookstep.com/product/jeux-de-sang-detective-john-
ford-2-1st-edition-john-boy/
 CESTA DRUIDA

CERRIDWEN
PANÍ KOUZELNÉHO KOTLE
JOHN GORT
Název: Cerridwen – Paní kouzelného kotle
Autor: John Gort
Ilustrátorka obálky: Clary Beryns
Ilustrátor: Nian´thiel
Rok vydání 2021
Vydání první
 OBSAH
ÚVOD..................................................................................... 0
PODĚKOVÁNÍ............................................................................. 1
SLYŠ HLAS BOHYNĚ ..................................................................... 4
JAK PRACOVAT S TOUTO KNIHOU ................................................... 7
MAPA WALESU ....................................................................... 13
SLYŠ HLAS BARDŮ ..................................................................... 14
PŘÍBĚH GWIONA BACHA (CZ.) .................................................... 34
CERRIDWEN ......................................................................... 37
CERRIDWEN JAZYKEM HISTORIE ................................................... 38
CERRIDWEN HLASEM ETYMOLOGIE ............................................... 45
CERRIDWEN A OGYRWEN........................................................... 51
CERRIDWEN OKEM DNEŠNÍHO POHANA ......................................... 59
MAM YR AWEN ....................................................................... 67
DÁRKYNĚ POZNÁNÍ ................................................................... 74
PATRONKA CHEMIE ................................................................... 81
LÉČITELKA ............................................................................... 86
MATEŘSKÁ BOHYNĚ .................................................................. 94
BOHYNĚ LÁSKY....................................................................... 104
SWYNWRAIG ......................................................................... 110
SHAPESHIFTER ....................................................................... 122
ZVÍŘECÍ PODOBY CERRIDWEN.................................................... 133
VĚDMA ................................................................................ 150
MARWOLAETH ...................................................................... 161
CERRIDWEN A AYRWEN ........................................................... 172
GWRAIG ANNWFN A OBRYNĚ ................................................... 180
PANÍ JEZERA .......................................................................... 188
HRDINOVÉ ......................................................................... 198
TEGID VOEL .......................................................................... 199
CREIRWY .............................................................................. 207
 MORVRAN A AVAGDDU ........................................................... 214
GWION BACH ........................................................................ 226
TALIESIN ............................................................................... 237
RŮZNÉ PODOBY TALIESINA ....................................................... 250
MORDA ............................................................................... 260
ELFFIN ................................................................................. 266
GWYDION ............................................................................. 272
REÁLIE ................................................................................ 282
JEZERO A OSTROV .................................................................. 283
MLŽNÝ ZÁVOJ ........................................................................ 294
JESKYNĚ ............................................................................... 302
FFERYLLT .............................................................................. 311
KOTEL .................................................................................. 323
LEKTVAR ............................................................................... 338
AWEN .................................................................................. 357
TALIESINOVA CESTA ................................................................ 373
ČAS ..................................................................................... 380
PRAXE ................................................................................ 395
MAGIE V DRUIDSTVÍ ............................................................... 396
KRUH TRISKELU ...................................................................... 410
MODLITBY A POPĚVKY ............................................................. 419
MAGIE BYLIN ......................................................................... 423
MAGIE CERRIDWENINA KOTLÍKU ............................................... 453
VĚŠTĚNÍ ............................................................................... 473
VIZUALIZACE A CVIČENÍ ............................................................ 498
AWENYDDION ....................................................................... 530
KOLO CERRIDWEN.............................................................. 538
KOLO CERRIDWEN .................................................................. 539
CYKLUS KRÁLŮ A KRÁLOVEN ..................................................... 545
SVÁTEK CERRIDWEN ............................................................... 552
GŴYL FFRAID ........................................................................ 558
 ALBAN EILIR .......................................................................... 568
CALAN MAI........................................................................... 577
ALBAN HEFIN ........................................................................ 586
GŴYL AWST.......................................................................... 594
ALBAN ELFED ........................................................................ 603
CALAN GAEAF ....................................................................... 612
ALBAN ARTHUAN ................................................................... 621
ALTERNATIVNÍ POJETÍ KOLA CERRIDWEN ..................................... 629
LUNÁRNÍ CYKLUS A CERRIDWEN ................................................ 635
KNĚŽÍ CERRIDWEN ............................................................. 648
KNĚŽÍ BOHYNĚ....................................................................... 649
HON JAKO DUCHOVNÍ CESTA ..................................................... 654
HON JAKO ZASVĚCENÍ.............................................................. 663
PRVEK SMRTI V ZASVĚCENÍ ....................................................... 669
CERRIDWEN INICIÁTORKA ......................................................... 675
ZASVĚCENÍ CERRIDWEN ........................................................... 681
DENNÍ SPOJENÍ S CERRIDWEN ................................................... 687
CERRIDWEN V PRŮBĚHU DNE .................................................... 690
INVOKACE CERRIDWEN ............................................................ 695
PŘÍBĚH ............................................................................... 700
YSTORIA TALIESIN................................................................... 701
HANES TALIESIN ..................................................................... 712
PŘÍBĚH GWIONA BACHA.......................................................... 723
BÁSNĚ ................................................................................ 729
BÁSNĚ Z PŘÍBĚHU TALIESINA ..................................................... 730
DALŠÍ BÁSNĚ ......................................................................... 757
ZÁVĚR ................................................................................ 775
PÁR SLOV NA ZÁVĚR ................................................................ 776
SLOVNÍČEK POJMŮ.................................................................. 779
POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA ........................................ 791
DALŠÍ ZDROJE ........................................................................ 796
AUTOŘ ................................................................................. 798
ÚVOD

~0~
 Poděkování
Vznik knihy není nikdy jen zásluhou toho, kdo sedl k po-
čítači a nadatloval pár slov. Za každým takovým jedincem
je spousta dalších lidí a bytostí, kteří pomáhají utvářet ce-
lek. Stejně je tomu i u mě. Nebýt několika dalších lidí, tato
kniha by nikdy nespatřila světlo světa. A proto mi dovolte
jim na začátku této knihy poděkovat.
Asi největší díky patří právě bohyni Cerridwen, která
mě doprovází na mé životní cestě již spoustu let. Sepsání
této knihy je hlavně její zásluha, neboť během mého vý-
cviku pod její taktovkou mě dnem i nocí zalévala přílivy
inspirace. A tak rostly nejen moje znalosti a pochopení, ale
i tato kniha. Sepsáním těchto kapitol chci završit svoji pří-
pravnou část výcviku Cerridwen.
Druhou ochránkyní, které bych chtěl poděkovat, je bo-
hyně Brigid. Ta se sice daleko více vyřádila na mé před-
chozí knize, která teď prochází dalšími úpravami, každo-
pádně i zde má svoje zásluhy. Její plamen naděje a inspi-
race mi byl vedením, když jsem se propadl do temných hlu-
bin Cerridweniny jeskyně a nemohl najít cestu zpět.
A do třetice chci poděkovat Taliesinovi, který mě skrze
svoje písně zavedl k nevyčerpatelné studnici poznání a in-
spirace. S jeho pomocí jsem dokázal rozzářit své čelo a
probudit v sobě tvůrčího ducha.
Tuto knihu jsem psal dlouho, díky čemuž se v ní otiskl
vliv spousty lidí. Není tedy v mých silách je všechny vy-
jmenovat. Každopádně bych tu chtěl poděkovat čtyřem
z nich.
První je moje starší sestra, která mi pomáhala s literární
stránkou věci a byla mi i skvělým rádcem, a to ve chvílích,
kdy jsem si nebyl něčím jistý.
Dalším je můj dobrý kamarád, který mi byl skvělou vr-
bou, a to i ve chvílích, kdy se mě zmocňoval strach a bez-
naděj z nedokončeného díla. Musím se přiznat, že jsem jej

~1~
otravoval s každou maličkostí a myšlenkou, která mě ke
knize napadla, a to už od její první verze. Byl celou dobu u
toho, když mi vznikala pod rukama. Mé velké díky mu patří
hlavně za morální podporu v časech nouze, kdy jsem se
ocitl sám a cíl byl ještě v nedohlednu.
Poslední dva se přímo fyzicky podíleli na vzhledu a ob-
sahu této knihy. Kromě krásných ilustrací, kterými oboha-
tili mé zdlouhavé tlachání, mi však byli rádci a kamarády,
díky kterým jsem se dokopal tuto knihu dokončit.
Děkuji tedy úžasné a talentované Clary za nádhernou
obálku, která krásně zachytává proměnlivou energii této
knihy a nádhernou a mocnou Cerridwen. Rovněž jí patří
velké díky za technickou podporu. Jako druid, co moder-
ním technologiím moc nerozumí, si toho neskutečně vážím
:D .
Děkuji Nian'thielovi za nádherné znázornění mé milo-
vané bohyně a za zajímavé vhledy do keltské mytologie a
folklóru. Musím se přiznat, že mě vždy příjemně zarazí,
s jakými myšlenkami přijdeš, jelikož jsem se nad nimi sám
nikdy nezamýšlel. Díky tobě mi postupem času došlo
spoustu souvislostí, které jsem mohl zanést na stránky této
své příručky.
Jsem rád, že jsem se na vás mohl vždy obrátit s žádosti
o radu a pomoc.
Nesmím opomenout poděkovat všem, kteří v průběhu
tvoření této knihy opustili můj život. Právě díky tomu jsem
mohl daleko lépe pochopit sebe, svoji cestu, svoji minia-
turní roli ve velké síti osudu. V okamžiku, kdy se člověk
cítí sám, nalézá cestu k sobě samému a dochází mu, že ni-
kdy není doopravdy sám. Děkuji vám a žehnám vám na
vaší cestě, ať už vede kudykoliv. Díky tomu, že se s vámi
nedokážu na některých věcech shodnout, jsem zjistil, co je
pro mě doopravdy důležité. Bez vás by vlastně tato kniha
ani nevznikla.

~2~
 Obrovské díky patří i všem, kteří kráčeli po této cestě
přede mnou a zanechali po sobě spoustu materiálů, na kte-
rých jsem mohl tuto knihu postavit. Ať už jde o bardy mi-
nulosti, nebo přítomnosti, patří jim mé obrovské díky.
A velké díky rovněž patří vám, čtenářům, Nesmírně si
vážím toho, že jste se rozhodli zakoupit tuto knihu a obě-
tovat jí svůj drahocenný čas. Snad tato vaše oběť nebude
zbytečná a kniha vám přinese nějaké nové poznatky do ži-
vota (vážně jsem se snažil).

~3~
 Slyš hlas bohyně
Nechte mě příběh vám vyprávět,
jak jedné noci při měsíci
zaslechl jsem hlas Cerridwen.1

Všechno kolem nás má svůj vlastní příběh, který je součástí

jednoho velkého celku. Stejně tak i má cesta ke Cerridwen
není záležitostí jednoho odpoledne, ale spíše výsledek mé
několikaleté praxe. Nechte mě tedy vyprávět příběh o tom,
jak jsem uslyšel hlas Bohyně. A možná skrze něj sami na-
jdete svoji vlastní cestu do její náruče.

Poprvé jsem hlas Bohyně slyšel už jako malé dítě, když

nás otec vzal do lesa na tajemné místo, které je pro mě i
v současné praxi velmi důležité. Na mapě jej asi nenajdete,
ale je to kouzelné místo v lesích, které ani po letech pro mě
neztrácí svoje kouzlo.
Při oné výpravě, kdy jsem sbíral bylinky pro magický
lektvar, jsem zaslechl tajemný ženský hlas. V příbězích,
které na základě této výpravy vznikly, jsem vdechl tomuto
hlasu podobu lvice s pronikavým pohledem, která udržo-
vala síly lesa v rovnováze. Tehdy jsem ještě nevnímal pří-
tomnost Bohyně, natož přímo Cerridwen.
O několik let později, kdy už jsem měl za sebou několik
let pohanské praxe, přišel další zlomový moment, a to
„volba patrona“.
Bylo mi tehdy patnáct let, na podzim mi mělo být šest-
náct. Čekal mě nástup na střední školu (MSŠCh) a měl
jsem napsanou první delší povídku. Právě proto jsem se vy-
dal na jedno rituální místo, abych požádal irského boha Og-
miose o patronát. Přišlo mi to naprosto logické, neboť je

1
Inspirováno básní Taliesina (Mab Gyrfeu Taliesin)

~4~
bohem písma a slovního projevu a já se chtěl věnovat psaní
knih.
Zahájil jsem rituál, vše šlo celkem dobře. Tedy až do
chvíle samotné žádosti, kdy jsem se během meditace ocitl
v tajemné jeskyni s Ogmiem. Abych to shrnul, nerozešli
jsme se zrovna v dobrém, což vedlo z mé strany k jisté od-
tažitosti v následujících letech.
Vracel jsem se tedy domů, šel po lesní cestě, smutný a
zklamaný, jelikož jsem nedosáhl svého záměru a nezískal
onoho legendárního patrona, o kterém každý mluvil a psal.
A jak jsem míjel lesní potok, který je dodnes důležitým bo-
dem v mé rituální praxi, zaslechl jsem po letech opět žen-
ský hlas. Tehdy jsem už věděl, že to promlouvá Bohyně,
ale nebyl jsem si jistý, která.
V úvahu připadala Brighid, se kterou jsem tou dobou
hodně pracoval a kterou dodnes beru jako svoji ochránkyni
a průvodkyni. Ale ta energie byla ten den trochu jinačí.
Během následujících dní jsem prošel těch několik knih
o mytologii, co jsem doma měl, a došel k závěru, že velmi
pravděpodobně půjde o bohyni Cerridwen, se kterou jsem
do té doby neměl moc zkušeností.
Následující den večer jsem se s touto pro mě neznámou
bohyní spojil. Její odezva mě mile překvapila. V tu chvíli
začalo všechno pomalu zapadat do sebe a já vstoupil na no-
vou stezku pod taktovkou Cerridwen.
Dalších pět let jsem se vzdělával a své vzdělávání zavr-
šil rituálem zasvěcení Cerridwen, kdy jsem se přihlásil hrdě
k této bohyni, která mě dodnes provází a naplňuje láskou,
klidem a poznáním.
Má cesta zde nekončí, ale začíná. Trvalo mnoho let, než
jsem začal naslouchat hlasu Cerridwen, ale zpětně si uvě-
domuji, že tu se mnou byla pořád. Právě od ní pramení ony
přílivy inspirace, které mě pohlcují každý den.
Přibližně rok před tím, než jsem podstoupil ono zasvě-
cení Cerridwen, jsem začal tvořit i tuto knihu. Nápad na ní

~5~
přišel znenadání jako součást jednoho z mnohých přílivů
inspirace. Další dva roky jsem pak proseděl nad mnoha ma-
teriály, počítačem a tímto dokumentem. Díky tomu jsem
měl možnost lépe poznat tuto mocnou bohyni a naprosto se
zamilovat.
To, co začalo jako velká náhoda, se postupem času změ-
nilo v naprostou oddanost a lásku. Snad i vy naleznete
cestu k Bohyni, Bohu, k Jednotě. Ať už to bude Cerridwen,
nebo ne, hlavní je, aby vaše nitro bylo naplněno láskou a
štěstím.

~6~
 Jak pracovat s touto knihou
Tato kniha je poměrně obsáhlá a možná pro někoho chao-
tická, za což se omlouvám. Zde tedy předkládám několik
rad a tipů, jak se v knize lépe orientovat. Doufám, že vám
to pomůže vyždímat z této knihy maximum použitelných
informací.

Rozložení knihy
Už od samotného začátku psaní této knihy jsem zápasil
s uspořádáním jednotlivých kapitol, částí, no prostě kaž-
dého prvku v této knize. A je to logické, neboť téma, o kte-
rém tato kniha pojednává, je komplexní a propletené, stejně
jako velšská bardská tradice, ze které to všechno vzešlo.
Nakonec jsem se tedy rozhodl trošku rezignovat na lo-
gické uspořádání, jelikož bylo pro mě nemožné určit pořadí
jednotlivých kapitol. Proto jsem neočísloval kapitoly a
části knihy, jelikož popravdě nevím, kde byste měli začít a
kde skončit. Kniha je v tuto chvíli sestavena tak, jak to vy-
hovuje mně osobně.
V této úvodní části naleznete krom poznámek k textu i
informace o velšské bardské tradici, jelikož to je téma,
které mi úplně nikam jinak nezapadalo a zároveň je velmi
důležité, pakliže chcete pochopit Cerridwen trochu více
než jen z hlediska současného pohanství.
Další část CERRIDWEN se zaobírá historií a etymolo-
gií této postavy, různými aspekty této bohyně a také růz-
nými dalšími prvky, které by s ní mohly nějak souviset, ať
už jde o další „bohyně“ a „bohy“, nebo o velšskou vílí tra-
dici.
V následující části HRDINOVÉ jsem se zaměřil na
další postavy, které v Příběhu nějakým způsobem vystu-
pují, nebo s ním alespoň trochu souvisí (Gwydion). Není
v mých silách předložit úplně vše o jednotlivých hrdinech,

~7~
neboť každý z nich by vydal na vlastní knihu. Zde tedy na-
leznete nějaké základní informace, a to jak z mytologic-
kého a folklórního hlediska, tak i ze současného pohan-
ského vnímání.
Část REÁLIE je takovým odkladištěm všeho možného.
Představím vám tam místo, kde se Příběh odehrává. Stejně
tak se zaměřím na předměty a energie objevující se v pří-
běhu.
PRAXE je vždy důležitá, a proto ani v této knize ne-
chybí. V této části najdete nějaký rychlý úvod do druid-
ského vnímání magie, vzorový rituál tvorby posvátného
prostoru, modlitby, texty, praktická kouzla a také vizuali-
zace, které vám pomohou více se propojit s jednotlivými
postavami příběhu.
KOLO CERRIDWEN je část, kterou celá tato kniha za-
čala (původně mělo jít o příručku ke kolu Cerridwen).
Kromě nějakých poznámek na úvod zde najdete teorii a ko-
respondence jednotlivých svátků v tomto konceptu kola
roku. Navíc jsem přidal hrubou osnovu rituálů, kterou si
můžete pozměnit podle své vlastní praxe a svých potřeb.
KNĚŽÍ CERRIDWEN je část, která vás asi bude lákat
nejvíce (hned po PRAXE), jelikož jsem se tam zaměřil tro-
chu více na tématiku kněžské praxe pod vedením Cerrid-
wen. Zároveň tam najdete informace ohledně prvku zasvě-
cení, který v příběhu spatřujeme.
V části s názvem PŘÍBĚH jsem se zaměřil na tři po-
doby příběhu Taliesina. Kromě dvou klasických verzí (Ha-
nes Taliesin a Ystoria Taliesin) jsem přidal i svoji verzi to-
hoto slavného příběhu, do které jsem zakomponoval i ně-
jaké motivy z vlastní praxe.
Část BÁSNĚ se logicky věnuje básním Taliesina, a to
jak těch, které nalézáme v příběhu, tak i některým básním
z Llyfr Taliesin, které nějakým způsobem pojednávají o
Cerridwen, jejím lektvaru a příběhu.

~8~
 ZÁVĚR je primárně o poznámkách a zdrojích. Najdete
zde slovníček pojmů i s výslovností velšských slov. Záro-
veň všechny využité a doporučené zdroje, a to jak knižní,
tak i internetové. Nebojte se tedy dále objevovat mystéria
Cerridwen nad rámec této knihy.

Tipy a triky
Ještě vám tu zanechám několik rad, které se mně osobně
osvědčily při čtení knih a při práci s nátiskem této knihy.
Nicméně berte to pouze jako doporučení, ne jako příkaz.
K této knize bude vhodné si dělat poznámky. Osobně si
myslím, že místa je tu všude víc než dost, takže se nebojte
vpisovat tužkou svoje myšlenky, které vás při čtení napad-
nou. Tuto metodu mám já osobně nejradši, jelikož jednak
mám ony poznámky vždy na místech, se kterými souvisí, a
navíc ona kniha získá další rozměr. Berte ji jako svoji
„učebnici“ o Cerridwen, kterou rozšiřujete o svoje osobní
poznatky.
S poznámkami souvisí zvýrazňování. Jelikož jsem se
rozhodl zvolit papír vhodnější pro čtení, nedoporučuju vám
používat zvýrazňovače, hodně se propíjí. Chcete-li si nějak
barevně zvýraznit nějakou myšlenku, větu, či odstavec, po-
užijte pastelky.
Lepíky jsou další možností pro lepší orientaci v textu.
Doporučuji vám vytvořit si nějaký barevný systém v lepí-
cích, abyste poté jen sáhli po knize a projeli jen ty lepíky
odpovídající barvy. Osobně si tento barevný kód pozname-
nám na titulní stranu, nebo prostě někam na začátek.
Poslední možnost, která se mi u některých knih také
osvědčila, tak je poznámkový blok zvlášť vedle knihy. Ne-
výhodou je, že přijdete o souvislosti v textu. Na druhou
stranu máte poznámky uspořádané.
Co se týká zaříkání, modliteb, rituálů a kouzel v této
knize, doporučuji vám brát je čistě jako osnovu a nápad.
Cerridwen je bohyní inspirace, mocnou čarodějkou, která

~9~
využívá poznatků k tvorbě něčeho magického. Nebojte se
upravovat dané texty a postupy podle svých zkušeností, ko-
respondencí, pocitů a potřeb. Tato kniha není dogmatickou
příručkou, spíše má sloužit jako zdroj informací a nápadů.

Poznámky k textu
Velká a malá písmena

Čeština je moc krásný jazyk, přesto mi nedává dostatečnou

volnost. Díky tomu nemám úplně možnost rozlišovat určité
věci, které označujeme stejným slovem. Proto jsem zvolil
rozlišování pomocí počátečních písmen. Zde tedy stručné
vysvětlení použití jednotlivých slov.
Bůh s velkým počátečním písmenem označuje obec-
ného boha v pohanském pojetí. Můžete na něj hledět jako
na Boha ve Wicce. Oproti tomu bůh s malým počátečním
písmenem označuje nějakého konkrétního boha, většinou
je z textu jasné, o které postavě se mluví.
Stejně je tomu u slov Bohyně a bohyně, kde Bohyně je
označení obecné a bohyně odkazuje na některou keltskou
bohyni, v této knize nejčastěji na Cerridwen.
Poté se můžete v knize setkat se spojením Poznání a In-
spirace. Tato slova píšu s velkým počátečním písmenem,
pakliže je řeč o lektvaru Cerridwen. Jinak tato slova použí-
vám s malým počátečním písmenem.

Kurzíva a tučné písmo

V knize se též můžete poměrně často setkat s kurzívou. Tu

využívám jednak při citacích z knihy (pro grafické oddě-
lení), nebo u jmen konkrétních knih. Pakliže je navíc v zá-
vorce uveden i český název knihy, jedná se o knihu, která
byla vydána i v češtině.

~ 10 ~
 Jako příklad zde mohu uvést Celtic Magic (Keltská
magie) od D. J. Conway. Jelikož většinou pracuji s anglic-
kými texty, uvádím je jako prví. Mnohé knihy však v češ-
tině nevyšly, nebo již nejsou lehce k sehnání.
Kurzívou také uvádím i názvy básní a jejich překlady.
Překlady nejsou oficiální, jelikož v češtině neexistují, takže
jde čistě o moje, většinou doslovné, překlady názvů. Vět-
šinu básní překládám z The Book of Taliesin od G. Lewise
a R. Williamse, podle kterých také uvádím většinu jmen.
Ty se však mohou trochu lišit od velšských originálů, na
což v případě potřeby upozorním v textu.
Kurzíva jsem též hojně využíval pro zvýraznění někte-
rých termínů v textu. Mnohdy jde o aspekty Cerridwen, či
nějaké velšské termíny (gwrach, gwraig Annwfn, Knihy
Fferyllt), či jména (Morfran, Dallmor Dallme).

Seznam použitých zkratek

V této knize se rovněž setkáte se spoustou zkratek. Po své
zkušenosti s Magie slov jsem se rozhodl takto na začátku
uvést jednoduchý přehled mnou používaných zkratek. Vě-
řím, že některé nemusím představovat, ale moje zkratky
pro názvy manuskriptů vám mohou přijít vhod pro orien-
taci v textu.

Aj. – a jiné
Tj. – také jinak; to jest
Atd. – a tak dále
Např. – například
Str. – strana
(cz.) – můj překlad do češtiny
(ir.) – irština
(cym.) - velština
GGT – Glastonbury Goddess Temple
SoA – Sisterhood of Avalon

~ 11 ~
 OBOD – Order of Bards, Ovates & Druids (Řád bardů,
ovatů a druidů)
LA – kniha Aneirina (Llyfr Aneirin)
LT – Kniha Taliesina (Llyfr Taliesin)
LCH – Červená kniha z Hergest (Llyfr Coch Hergest)
LGR – Bílá kniha z Rhydderch (Llyfr Gwyn Rhyd-
derch)
LDC – Černá kniha z Carmarthenu (Llyfr Du Caerfyrd-
din)
TYP – Triády ostrova Británie (Trioedd Ynys Prydein)
YT – Historie Taliesina (Ystoria Taliesin)
HT – Příběh Taliesina (Hanes Taliesin)
Příběh – Příběh Gwiona Bacha a Taliesina

To by bylo ke grafické podobě a obsahu na úvod

všechno. Nezbývá mi tedy než vám popřát příjemné čtení.
Snad vám tato kniha něco dá. V případě jakýchkoliv nejas-
ností, či případných dotazů, nebojte se hledat a zeptat.
Bude-li to v mých silách, pokusím se odpovědět. Užijte si
čtení.

~ 12 ~
Mapa Walesu

~ 13 ~
 Slyš hlas bardů
Když jsem začal tvořit tuto knihu, vnímal jsem Cerridwen
jako pohanskou bohyni. Neuvědomoval jsem si tehdy, jaký
vliv měla a má velšská bardská tradice na vnímání této po-
stavy. Až s postupem času, když jsem stále více pronikal
do tajemství Cerridwenina kotlíku, jsem pochopil, že právě
toto je základ, od kterého je potřeba se odpíchnout.
Proto bych vám chtěl v této kapitole představit několik
základních zdrojů o Cerridwen, ať už od bardů minulosti,
nebo současnosti. Právě tato živá tradice je něco, co mě do-
teď fascinuje, snad bude tedy i vás.

Velšská bardská tradice

Wales je dosti podivné místo, neboť zde v podstatě nedošlo
k přerušení bardské tradice. Pro nás, obyvatele české kot-
liny, je to možná nepředstavitelné a těžko pochopitelné, ale
tento národ je národem bardů, kteří udržují své příběhy, vy-
práví je a velebí. Oni žijí příběhy své krajiny.
Iolo Morganwg ve své knize Barddas (Volume II.)
uvádí, že jsou to právě bardové z Walesu (lidé s krví
Cymry), kdo jsou pravými bardy, neboť velebí a rozvíjí
Awen od Boha. Ostatní národy poté pokroutili jejich učení,
jejich Awen nepřicházela od Boha2.
Sic je Iolo Morganwg známý tím, že si spoustu věcí vy-
myslel, krásně vystihl myšlenku velšského bardství, tedy
rozvíjení a velebení tradice prostřednictvím boží Awen.
Navíc právě postava Iola Morganwga stojí za
„zmrtvýchvstání“ bardské tradice. Z jeho prací vychází
v základu i OBOD a další druidská uskupení.
A tam, kde se v práci Iola Morganwga nachází Bůh (je-
likož Iolo byl křesťan), kdysi dávno byla Cerridwen, ne

2
Iolo Morganwg, Barddas, díl druhý, 11, (cz.)

~ 14 ~
velemocná bohyně, ale múza, dárkyně inspirace, která ve
svém kotlíku střeží moudrost mistrů minulosti a mění ji
v bardskou tradici budoucnosti.
Na toto je několikrát poukázáno právě v básních v LT,
např. v básni Kerd Veib am Llyr (=Bohu svoji prosbu před-
nesu3) se setkáváme s informací, že básně a písně Taliesina
vzešly z kotle Cerridwen.
Cerridwen tedy byla pro bardy múzou, zdrojem inspi-
race. Až o několik století později se z ní stala škaredá a zlá
čarodějnice, kterou známe dnes jako Temnou Bohyni.
Chceme-li pochopit, jak se podoba Cerridwen měnila s ča-
sem, musíme se zaměřit na jednotlivé etapy velšské bard-
ské tradice, neboť tam to všechno začalo.
Hergerdd

500 – 1100

Hergerdd je první období velšské bardské tradice, který je

spojený se vznikem jazyka a také prvních písemných pra-
menů. Podíváme-li se na původ slova, máme zde část hen-
(=starý/stará) a -gerdd (=píseň). Slovo Hergerdd označuje
tedy starou píseň, což odkazuje právě na fakt, že z tohoto
období pochází nejstarší materiály.
Kristoffer Hughes ve své knize Cerridwen poukazuje na
fakt, že -gerdd je zkomolenina -cerdd. Právě od toho se
poté odvíjí jeden z možných původů jména Cerridwen, ale
o tom v samostatné kapitole.
Když se vrátíme zpět k tomuto období, ocitáme se
v době, kdy Římané již opustili Wales, ale ještě si jej ne-
podmanili Normané4. Zároveň tehdejší „Wales“ se svými

3
G. Lewis & R. Williams, The Book of Taliesin, Báseň I Make My
Plea to God, 69-70, (cz.)
4
K tomu dochází až po vítězství Viléma Dobyvatele 1066

~ 15 ~
rozličnými královstvími zabíral větší území než dnešní
Wales. A právě z těchto oblastí pochází většina tehdejších
písemných dokladů.
V tomto období navíc dochází k dalšímu zajímavému
jevu, a to vývoj jazyka. Do 5. století byla jazykem použí-
vaným v tehdejším Walesu britonština. Pravděpodobně bě-
hem první poloviny 6. století pak dochází ke zrodu staré
velštiny, která na sklonku 8. století nahradila již zmíněnou
britonštinu5.
Bardové tohoto období byly pozdějšími bardy označo-
váni pojmem Cynfeirdd (=před bardové). Tím dávali na-
jevo, že toto jsou původní bardové, kteří předcházeli „kla-
sickým“ bardům. Zároveň se věřilo, že Cynfeirdd ve svém
učení přechovávají dávnou druidskou moudrost.
Do tohoto období jsou datované některé básně z LT
(historické/hrdinské básně) a z LDC. V té navíc získáváme
jeden z prvních písemných dokladů o Cerridwen.
Zde je stále otázkou, jestli byla Cerridwen doopravdy
součástí tohoto období bardské tradice, nebo je to až zále-
žitost bardů Gogynfeirdd. Právě k myšlence, že Cerridwen
je spíše záležitost pozdějšího období se přiklání většina
zdrojů, sic nepopírají, že by ji mohli znát již bardové tohoto
období (zde se odkazuje nejčastěji právě na LDC).
Kromě bardské tvorby se nám z tohoto období zacho-
valy i nějaké další manuskripty, které se k bardům vztahují.
Na začátku tohoto období (první polovina 6. století)
vznikla tzv Gildova kronika, nebo také De Excidio et
conquestu Britanniae6 (=Vyvrácení a dobytí Británie).
Pro nás o něco zajímavější je kniha Historia Brittonum
z první poloviny 9. století od autora jménem Nennius6.
Tato kniha je zajímavá právě tím, že poprvé se zde setká-
váme s Taliesinem a s Awen. Taliesin je zde zmíněn

5
B. Říchová, Dějiny Walesu, 38
6
B. Říchová, Dějiny Walesu, 39

~ 16 ~
společně s Aneirinem (dva významní bardové 6. století)
a Awen ve spojitosti se záhadnou postavou Talhaearn Tad
Awen, jehož jméno by se dalo přeložit jako železné čelo,
otec Awen7.
Právě přízvisko otec Awen je poměrně zajímavé, ob-
zvláště vezmeme-li v potaz, že je to první písemná zmínka
o Awen. Může to odkazovat na pozdější spojení Awen
s Bohem, potažmo s obrem Einigenem v práci Iola Mor-
ganwga.
Ale fakt, že jsou v díle autora tohoto období zmíněni
Taliesin a Awen pohromadě napovídá, že koncept Cerrid-
wen, který je velmi často připisován další „generaci“
bardů, může (ale nemusí) pocházet již z této doby.
Kristoffer Hughes zároveň uvádí, že básně z LDC a
LCH pochází z tohoto období8, sic oba manuskripty
vznikly později (na základě lingvistického rozboru byly
básně datované do dřívější doby).
Dalším významným manuskriptem, jehož obsah je da-
tován do 9. století, je LA. Samotný manuskript vznikl až
v první polovině 13. století (spadá do období Gogynfeirdd),
ale jedná se pravděpodobně o kopii manuskriptu z 9. sto-
letí, který se nedochoval. Zároveň básně v této knize obsa-
žené byly datované až do 6. století9.

7
K. Hughes, Cerridwen, 44
8
K. Hughes, Cerridwen, 45
9
B. Říchová, Dějiny Walesu, 38

~ 17 ~
 Gogynfeirdd

1100-1300

Další období bardské tradice se označuje jako Gogynfeirdd

(=ne tak dávní bardové). Tito bardové se lišili tím, že už
podstupovali řádný bardský výcvik a jejich práva byla za-
hrnuta a chráněna zákonem10.
Nacházíme se ve Walesu, který je již vystaven nátlaku
ze strany Normanů, což vyvrcholí roku 1282-128311, kdy
Wales přichází o nezávislost a následně je Eduardem I. za-
členěn do království. K tomu došlo roku 1284, kdy byl vy-
dán tzv rhuddlanský statut12 (roku 1301 syn Eduarda I. Zís-
kává titul kníže z Walesu).
Toto společensko-historické pozadí je nutné vzít v po-
taz, jelikož právě v těchto podmínkách vznikají další bard-
ská díla a jsou silně ovlivněny právě těmito událostmi. Od
této chvíle se stále častěji setkáváme ve velšské literatuře a
příbězích se vzpomínáním na minulost a určitou vírou
v pravého krále a spasitele. Je to vše zapříčiněno určitou
národní krizí.
Bardové této doby nejenže procházeli formálním výcvi-
kem a učili se umění Cerdd Dafod (=umění jazyka) a Hen-
gerdd (=starý/dávný verš), ale také tvořili hrdinské pří-
běhy, básně, kterými opěvovali dávné hrdiny. Některými je
toto období označováno jako bardská renesance, neboť
vzniklo spoustu nových příběhů a konceptů.

10
K. Hughes, Cerridwen, 46. PS: Tou dobou začal platit tzv
Hywelův zákoník
11
Druhá anglo-velšská válka.
12
B. Říchová, Dějiny Walesu, 129

~ 18 ~
 Jan Fries k tomu ve své knize Cauldron of the Gods píše
toto:

„(…) Problém s Gogynfeirdd bardy je ten, že již zapo-

mněli význam mnohých starších tradic své kultury. Mo-
derní keltologové rádi předstírají, že bardové byli striktní
tradicionalisté, kteří uctívali svoji dávnou keltskou tradici
a ani by nepomysleli na to ji změnit. Gogynfeirdd ji nejen
změnili, ale dost zmodernizovali. Mnohé materiály prezen-
tované v knihách o druidství nejsou původní dochované,
ale vytvořené v této době.“13

Jednak se bardové obraceli na své předchůdce, ale záro-

veň dost rozvíjeli a měnili jejich díla. Z toho vzešel až bož-
ský kult Taliesina, který byl dále rozvíjen i v pozdějších
staletích.
V této době se též setkáváme s informacemi o Cerrid-
wen. Jak jsem již uvedl, toto je dosti problematické, kaž-
dopádně LDC vzniká v tomto období, a proto s jistotou až
teď můžeme říct, že máme zmínky o Cerridwen, kterážto
je v tomto manuskriptu několikrát zmíněna (například
v Óda na Cerridwen14).
Další zmínky jsou v LT. Básně obsažené v tomto ma-
nuskriptu ze 14. století (pozdější období bardské tradice)
jsou často datované do období 10.-14. století. Do období
Gogynfeirdd se nejčastěji se pak datuje většina legendary
poems (=legendární/mytologické básně). Ty se vyznačují
hlubokou a mnohdy nepochopitelnou symbolikou, využí-
váním folklórních a mytologických prvků a magie. Právě
tyto básně jsou společně s HT a YT nejdůležitějším zdrojem
informací o Cerridwen, jakožto múze a patronce básníků.

13
J. Fries, Cauldron of the Gods, 175, (cz.)
14
W. F. Skene, The Four Ancient Books of Wales; převzato
z www.ancienttexts.org; Báseň The Ode to Cyridwen

~ 19 ~
 Dovolím si zde opět citovat kus odstavce z knihy Caul-
dron of the Gods, neboť autor zde krásně shrnul vnímání
Cerridwen touto generací bardů.

„Tito básníci [Gogynfeird] byli kreativní, věřili, že jsou

naplněni/prodchnuti samotným duchem inspirace a darem
proroctví [Awen]. Když přijde na vizionářství, považovali
sami sebe za nadřazené kněžím a učencům. To mohlo vest
k tomu, že možná vytvořili svoji vlastní duchovní tradici,
vlastní koncept spásy a jistě uctívali nově vytvořenou bo-
hyni Cerridwen, kterou vnímali jako patronku veškerého
bardského učení.“15

Zde vidíme, že bardové tohoto období pravděpodobně

stvořili postavu Cerridwen, jakožto onu legendární
Ogyrwen mnoha semen, o které v této knize bude ještě řeč
v samostatné kapitole. Je rovněž možné, že jen vzali starší
bardský koncept, který rozvinuli, ale jak zaznělo výše, vět-
šina zdrojů se shoduje na tom, že právě zde je počátek Cer-
ridwen.
Je zajímavé sledovat, jak se ale vnímání této postavy
mění s časem, jelikož následující generace bardů učiní
z půvabné bohyně inspirace ošklivou čarodějnici.
Z tohoto období se nám zachovalo ještě několik ma-
nuskriptů a dalších textů. Ty mají právě ráz oněch hrdin-
ských příběhů o pravém králi. Například materiály o Artu-
šovi jsou některé starší, ale ty nejdůležitější a nejucelenější
vznikly zde, a to Dějiny britských králů a Vita Merlini od
Geoffreye z Monmouthu.
I z těchto zdrojů můžeme čerpat při hledání informací o
Cerridwen, jelikož její a Taliesinův příběh jsou silně pro-
vázané právě s vládou Artuše.

15
J. Fries, Cauldron of the Gods, 176, (cz.)

~ 20 ~
 Yr Uchelwyr

1300-1600

Toto období, označované jako doba vysoce postavených

bardů/bardské šlechty, je velmi rozporuplné období, kdy
na začátku je dosti podobné období Gogynfeirdd a na konci
je diametrálně odlišné.
Na začátek tohoto období (počátek 14. století) jsou da-
tované některé velšské manuskripty, ať už LT, LGR a LCH,
které obsahují spoustu dřívějších materiálů, ale i těch no-
vých. V těchto manuskriptech například nacházíme pří-
běhy Y Mabinogi, které jsou i v dnešní době zdrojem inspi-
race, poznání a kouzel.
Jenže pak docházelo k postupným změnám ve společ-
nosti, které v podstatě odstartovali již v 1284 připojením
Walesu k Anglii. Sílil vliv anglických panovníků, díky
čemuž bardská tradice začala poměrně stagnovat a přestala
se dále rozvíjet. Souvisí s tím i fakt, že velština přestal být
úředním jazykem a v podstatě tu byla snaha o její úplné vy-
mizení (neučila se ve školách, její používaní bylo trestáno).
Nakonec velština zůstala jazykem „spodiny“, venkovanů a
pracující nevzdělané vrstvy obyvatel.
Další velký vliv měla církev. Zde se dostáváme do fáze,
kdy jsou určité „pohanské ideály“ zapuzeny, nebo „démo-
nizovány“. To se třeba stalo s vnímáním Cerridwen.
Jak jste mohli vidět výše, bardové Gogynfeirdd vnímali
tuto postavu jako svoji múzu a patronku. Bardové pozděj-
šího období Yr Uchelwyr se naopak postupně zříkali Cer-
ridwen a jako zdroj své inspirace začali považovat Boha
(přesah tohoto můžeme spatřit v práci Iola Morganwga o
několik století později).
Tak se někdy na přelomu 15. a 16. století z Cerridwen
inspirující stala Cerridwen čarující. K tomuto si dovolím

~ 21 ~
citovat z knihy Cerridwen od Kristoffera Hughese jeho
překlad části Marwnad i Hersdin Hogl od Iola Gocha.

„Je směšná, hloupá postava, démonická a ďábelská,

nebo aspoň tak se může jevit. A její zjev je přesným opakem
ženskosti; je odporná, odporná parodie na ženu se svojí oš-
klivostí, nemocemi, nákazou, hltáním a odporným tělem a
odpornou povahou. Není divu, že by měla být spojena s ně-
kým, kdo se jí tolik podobá svým démonickým vzezřením.
Ale nyní ji pohřběme s její ošklivou tlapou a magickými
útoky, tuto stařenu se špičatým nosem, neboť dlouho jsme
žili v časech staré Ceridfen.“16

Právě z konce tohoto období se nám dochovaly dvě pí-

semné podoby Příběhu Talieisina, ve kterém Cerridwen
vystupuje jako stará čarodějnice. Právě ty jsou největší
studnicí informací o Cerridwen jakožto čarodějnici. Díky
těmto příběhům, kde je Cerridwen vyobrazena jako zlá ča-
rodějnice, vznikl v moderním pohanství kult Cerridwen ja-
kožto Temné matky a bohyně smrti.

16
K. Hughes, Cerridwen, 49, (cz.)

~ 22 ~
 Velšské manuskripty
V průběhu předchozího povídání jsem vám už ony zá-
kladní manuskripty představil a časově zařadil, přesto mi
dovolte je zde trochu představit jakožto důležité zdroje při
zkoumání Cerridwen.
Llyfr Aneirn

1255-1265 (nebo konec 13. století)

Kniha obsahující básně barda Aneirina je pravděpodobně

nejstarším z velšských manuskriptů. Sic vznikla někdy
v druhé polovině 13. století, její obsah se datuje někdy do
století devátého17, některé básně mohou pocházet až ze 6.
století. Její obsah tedy odpovídá první generaci bardů
(Hengerdd).
V otázce Cerridwen nás tento manuskript ani tolik ne-
zajímá. Každopádně je vhodné zde alespoň zmínit, že
právě Aneirin/Neirin je básníkem ze 6. století a pravděpo-
dobně působil ve službách prince Uriense a jeho syna Owa-
ina, což mají společné právě s Taliesinem.
V této souvislosti bych rád připomněl, že Nennius ve
své knize Historia Brittonum uvádí Aneirina jako stejně
znalého barda jako je Taliesin, přesto se kolem tohoto
barda nikdy nevytvořil takový kult jako okolo Taliesina.
Mezi jeho nejznámější dílo patří dozajista hrdinská bá-
seň Y Gododdin, ve které je (mimo jiné) zmíněn i Taliesin.

17
B. Říchová, Dějiny Walesu, 38: „Kniha Aneirnina vznikla na
sklonku 13. století, ale pravděpodobně jde o kopii manuskriptu
z 9. století, který se nedochoval.“

~ 23 ~
 Llyfr Du Caerfyrddin

13. století

Dalším manuskriptem je tzv Černá kniha z Carmarthenu.

Opět se jedná o sbírku básní, kterou řadíme stále ještě ob-
sahem do období Hengerdd, sic podle některých zdrojů
vznikla později.
Tato kniha nás již bude zajímat trochu více, přesněji dvě
básně z ní, neboť zmiňují Cerridwen jakožto dárkyni Inspi-
race a Poznání. Zároveň nám představují záhadnou
Ogyrwen ve spojitosti s Cerridwen.
Oněmi básněmi jsou Kervit vrten a Devs ren. Z toho ta
první jmenovaná je v této knize přeložena (viz Další
básně). Ve vztahu ke Cerridwen nám obě prezentují tuto
múzu jako paní rozličných semen bardské moudrosti. I
proto, že se v podstatě shodují (vztaženo na Cerridwen),
jsem se rozhodl uvést v této knize pouze překlad jedné
z nich (logicky té kratší).
Llyfr Taliesin

14. století

Asi nejzajímavější básnická sbírka, se kterou se v této

knize dosti sblížíte, je legendární Kniha Taliesinova, obsa-
hující spoustu básní, které nějakým způsobem odkazují na
Cerridwen a bardské učení. Básně v této knize jsou doo-
pravdy nevyčerpatelnou studnicí moudrosti.
Její obsah navíc pochází z různých období, nás para-
doxně nebude ani tolik zajímat skupinka Historických/hr-
dinských básní, které jsou nejstarší s spadají do období
Hengerdd. My se spíše zaměříme na tzv Legendární básně,
které se nejčastěji datují do období Gogynfeirdd. Právě
v nich nacházíme nejvíce informací o Cerridwen.

~ 24 ~
 Na těchto básních je krásně vidět, že Cerridwen je stále
vnímána jako múza a dárkyně inspirace. Zároveň zde mů-
žeme spatřit nějaké základy příběhů o Taliesinovi (přesněji
v básni Angar Kywyndawd (Nepřátelské shromáždění).
Kromě dvou výše zmíněných skupin básní zde nalez-
neme ještě Prorocké básně a Náboženské básně/písně.
Llyfr Coch Hergest

1380-1410

Kniha, která inspirovala i Tolkiena, známá též jako Čer-

vená kniha (z Hergestu) je další manuskript, o který zava-
díme na stránkách této knihy, a to ze tří důvodů. V této
knize jednak nalezneme příběhy Y Mabinogi (všech 11),
které se částečně prolínají do příběhu o Cerridwen (skrze
poezii).
Pak v této knize nalezneme zajímavý zdroj informací o
Taliesinovi, a to v práci Geoffreye z Monmouthu, přesněji
jeho Dějinách britských králů. To není jediný historický
text v tomto manuskriptu. Můžeme zde, mimo jiné, najít i
část Gildasovy práce De Excidio et conquestu Britanniae.
Dalším zdrojem informací v tomto manuskriptu jsou
triády, které více rozeberu později u Trioedd Ynys Prydein.
Červená kniha je tedy další velkou studnicí moudrosti a
informací. Najdeme toho v ní spoustu. Kromě výše zmíně-
ného nás bude trochu zajímat tradice léčitelů z Myddfai, je-
jichž znalosti jsou též zaznamenány v tomto díle.

~ 25 ~
 Llyfr Gwyn Rhydderch

Přibližně 1350

Bílá kniha (z Rhydderch) je posledním z té základní pětky

velšských manuskriptů. Je o něco obsahově chudší, než její
Červená mladší sestra, ale i tak ji zde chci zmínit.
I v této knize najdeme příběhy Y Mabinogi, jen tu chybí
pozdější příběh Sen Rhonabwyův, který nalezneme až
v Červené knize.
Kromě základních příběhů Mabinogionu je v knize i ně-
kolik příběhů svatých a Proroctví Sibyl.

Další historické zdroje

Y Mabinogi
Asi nejznámější sbírka keltských příběhů, které daly jméno
čtyři příběhy obsažené v LCH a LGR, a to díky poslední
větě těchto příběhů18.
Jak už zaznělo, Y Mabinogi je sbírka 11 příběhů. Název
podle některých odkazuje na příběhy z dětství, tj. pohádky
a příběhy pro děti. Podle jiných jsou to příběhy syna (z vel-
šského Mab = syn), kde to odkazuje na jedinou postavu,
která se objevuje ve čtyřech větvích, co daly sbírce jméno,
a to Pryderiho, syna Pwylla a Rhiannon. Ten je navíc ve
čtvrté větvi znovuzrozen v podobě Lleu Llaw Gyffese.
Můžete se také setkat s velmi rozšířeným názvem Ma-
binogion, se kterým přišla Lady Charlotte Guest, když pře-
kládala tyto velšské příběhy do angličtiny (1838-1849). Ta
ve své sbírce předkládá příběhů 12 (přidala i Příběh Talie-
sina).

18
Každý končí: „Zde se končí první/druhá/třetí/čtvrtá větev Ma-
binogi.“

~ 26 ~
Another random document with
no related content on Scribd:
The elevator magnate entered a telephone booth at the end of the
room and sat there a matter of fifteen minutes.
“I am satisfied that you are Mr. Whitemore’s representative,” he said
as he reseated himself at his desk. “Now, young man, we will talk
business. Of course you don’t expect me to close with you except at
the market price?”
“I expect to settle with you at the price named in the option, less the
amount paid to secure it,” said Vance promptly.
“You ought to know that corn is several points above the figure
stated in the option. We cannot close on those terms.”
“Do I understand that you refuse to make a settlement of this
transaction according to the terms of the option?” asked Vance,
rising to his feet.
“Sit down, young man,” said the elevator magnate. “You have the
voucher for the option with you, I suppose?”
“Certainly.”
“I should like to see it.”
“You are prepared to redeem the option now, are you?” and Mr.
Peabody glanced at the clock, which indicated close on to the noon
hour.
“Yes, sir.”
The gentleman considered the matter for several minutes, during
which he cast penetrating looks at Vance’s clear-cut, determined
face.
“Does Mr. Whitemore propose to hold this corn in storage here?”
“I have no instructions as to its immediate removal,” replied Vance;
“that is all I can say.”
“Very well. Have you Mr. Whitemore’s check for the difference?”
“I have Mr. Whitemore’s signed check, made out to your order, which
I will hand you as soon as the amount has been computed.”
“It is possible there will be a difference in our figures,” said Mr.
Peabody, with a grim smile.
“That’s all right,” replied Vance, briskly. “The amount has been left to
me to fill in.”
“Eh?” exclaimed Mr. Peabody, in a tone of surprise.
Vance repeated his remark.
“By George, young man, he seems to place implicit confidence in
you!” and the head of the elevator firm once more looked Vance
over, and with some curiosity.
Mr. Peabody, having decided to close up the transaction on the
terms of the option, which he was legally bound to do, since Vance
could not be bluffed into accepting less favorable ones, the
differences were calculated, and the boy filled in the check
designated as “A,” requesting a receipt for the amount, which was
immediately made out and handed to him.
Mr. Whitemore thus became the owner of something over a million
bushels of corn stored in elevators A, B, and C.
This completed Vance’s business in Omaha.
On his way back to the hotel he stopped at the postoffice, and
forwarded to his employer, in care of the Chicago National Bank, the
receipt for the money covered by the check.
Then he went to dinner, after which he spent an hour viewing some
of the sights of the western city.
At four o’clock he took a cab for the Union Depot, bought a ticket for
Kansas City, and took his seat in a Pullman sleeper.
He arrived at his destination about midnight, drove to one of the
principal hotels and went to bed, after taking the precaution to
deposit his valuable papers in the office safe.
There were three different elevator firms he had to visit in this city.
He presented himself at the first at ten o’clock.
Here his youth was also unfavorably commented on in a transaction
which involved 600,000 bushels of grain, and the head of the firm
was inclined to hold off, until Vance insisted that he should
communicate with his employer in Chicago.
Not being able to get Mr. Walcott on the long-distance ’phone, Vance
suggested that he call up Flint, Peabody & Co., of Omaha.
The gentleman, after some demur, consented to do this, being
personally acquainted with Mr. Peabody, and the result of the confab
was so satisfactory that Vance completed his business with him,
getting a call on the corn, as the option did not expire until the next
day.
At the offices of the other two elevators Vance had very little trouble,
his power of attorney and letters of introduction being accepted
without question, and no attempt being made to evade the terms of
the option.
“That winds up this town,” he said in a tone of satisfaction as he left
the last place. “It is easier than I expected. Now for the postoffice.”
He inquired the way there, purchased a stamped envelope, and sent
off the three receipts by registered mail, according to his instructions.
“I’ve got lots of time now, as the next option at Grainville does not
expire until Friday,” he reflected as he took a car for his hotel.
“Guess I’ll take in a show to-night.”
He reached the hotel in time for lunch.
While he was in the dining-room a smart, dapper-looking young man
entered the hotel rotunda and walked briskly up to the office counter.
Taking possession of the registry book, he glanced rapidly over the
day’s arrivals.
His nervous finger-tips paused for an instant at Vance Thornton’s
name, which, in clear handwriting, stood almost at the top of the first
page.
The young man noted the number of the room to which the boy had
been assigned, and then glanced sharply at the numbered pigeon-
holes where the room keys were deposited.
“He’s here, all right,” he muttered, as he turned away with a singular
smile, “and is not in his room. He reached here early this morning, as
his name is right under the date. He ought to be an easy proposition
for Sadie to work. I must have those corn options and whatever
warehouse receipts he has secured. Old Whitemore was pretty slick
to send this young chap instead of Vyce, whom we depended on.
But the old fox is up against a crowd as slick as himself this time,
and he’s going to be squeezed good and hard.”
Thus speaking to himself, the dapper young man pulled a cigar from
his pocket, bit off the end, and lit it.
Then he walked over and seated himself in a chair that commanded
a view of the office.
 CHAPTER IV.
MR. GUY DUDLEY.
The dapper young man had almost finished his cigar when Vance
came into the rotunda from the dining-room.
The stranger recognized the boy at once, which was not at all
surprising, since he had met Vance probably fifty times in Chicago in
the course of business.
“Why, hello, Thornton!” he exclaimed, walking briskly up to the lad
and extending his hand in a cordial manner; “this is a surprise. What
brings you out west, eh?”
“Mr. Dudley!” ejaculated Vance, somewhat taken back by the
encounter.
The circumstance annoyed him greatly.
“Pshaw!” said the dapper gentleman, whose age might have been
twenty-three. “Why the handle? I’m Guy to my friends, don’t you
know! Aren’t you going to shake?”
Common politeness compelled Vance to accept the young man’s
hand, though it was with some reluctance.
“You’re about the last chap I’d have thought of meeting out here in
Kansas, ‘pon my word,” continued Dudley, volubly. “But I’m deuced
glad to see you, all the same.”
The reverse was the case with Vance, though of course he did not
so express himself.
He was inclined to regard the meeting as unfortunate.
“I had no idea of seeing you here, either,” said Vance, with no great
enthusiasm.
“I s’pose not,” said Dudley, showing his fine set of teeth with a sort of
feline smile. “It’s always the unexpected what happens, don’t you
know. Have a smoke?” and he offered Vance a cigar.
“Thank you, I don’t smoke.”
“Come over to the Criterion, then, and I’ll blow you off,” and Dudley
grabbed him by the arm in a friendly way.
“You’ll have to excuse me. I do not drink,” replied Vance firmly.
“You don’t mean it, do you?” said Dudley, clearly disappointed. “A
fellow can’t drink alone, don’t you know? Take a soda or a
sarsaparilla—anything, just to seem social.”
The dapper young man did not appear inclined to be easily shaken
off.
Vance hesitated, and Dudley, taking advantage of his momentary
indecision, pressed him so strongly that the boy, not wishing to
appear rude, agreed to accompany his undesirable acquaintance
across the street to the swell establishment known as the Criterion.
“I’ve only just come to town,” said Guy Dudley as they ranged up
alongside the mahogany bar, rather an unusual experience for
Vance, who never frequented such places in Chicago. “You see, the
governor, my father, you know, has a big interest in one of the flour
mills out here, and as he couldn’t come himself, he sent me to look
after a matter of importance which affects his control of the
business.”
Vance nodded politely.
“I s’pose you’re here on business connected with your boss,
Whitemore, eh?”
The speaker’s sharp eyes glinted curiously.
“What makes you think so?” asked Vance cautiously.
“Why, what else should bring you to Kansas City?”
“There might be several reasons other than what you suggested,”
said Vance, sparring for a valid excuse to throw Guy Dudley off the
track. “My father had business interests here before he died which
were never settled.”
This was strictly a fact; though Vance knew very well that the matter
at which he hinted was not in the slightest danger of ever being
settled in his mother’s favor at that late day.
“You don’t say,” replied Dudley, an incredulous smile curling his lips.
“As to Mr. Whitemore,” added Vance, “my experience in his employ
is that he is not accustomed to send a boy like me to execute
important business.”
“That’s true,” winked Dudley, putting down the glass he had just
drained; “but then one can never tell just what Whitemore may do.
He’s as shrewd as they make them nowadays.”
To this remark Vance made no answer.
“How long are you going to stay in town?” said Guy Dudley,
changing the subject.
“I may leave to-morrow and I may not,” replied his companion
evasively.
“A short stay, eh? Well, you ought to make it a merry one. What are
you going to do with yourself to-night?”
“I think I shall go to the theater,” said Vance carelessly.
“Just what I was going to propose,” said Dudley, with suppressed
eagerness. “You must come with me. There is a good show at Hyde
& Beaman’s. S’pose we go there?”
Vance was rather taken aback at this proposition.
He was not a bit anxious to go with Guy Dudley under the
circumstances.
But to refuse his invitation without some good reason was sure to
give offence, and Vance always considered it a wise policy not to
make an enemy if he could avoid doing so.
So he accepted Dudley’s offer, much to the young man’s inward
satisfaction, and then pleaded a business engagement to get rid of
him.
The dapper young man, having accomplished all that he wanted for
the present, made no further effort to press his society on Vance,
hinting that he also had business to attend to; as indeed he had, but
not of the nature he would have his boy acquaintance believe.
So they parted at the entrance to the Criterion, Dudley promising to
call for him at his hotel at about half-past seven that evening.
Kansas City, Kansas, is a wideawake, lively town, and Vance
Thornton spent several hours that afternoon wandering about the
principal streets, an interested observer of western progress.
Promptly at seven-thirty Guy Dudley presented himself at the hotel
office and inquired for Vance Thornton.
“Are you Mr. Dudley?” asked the clerk.
“That’s my name,” said the dapper young man airily.
“You will find Mr. Thornton in the reading-room.”
“Well, old man,” said Dudley, tapping Vance on the shoulder, where
he sat looking over the copy of a current magazine, “I see you’re all
ready and waiting. Just put on your coat and we’ll trot along.”
Vance donned his light overcoat and the pair left the hotel together.
“I s’pose you won’t indulge even to the extent of a cigarette?” said
Dudley, pulling out a silver case and tendering it to the lad. “No? All
right; bad practice, I know, but it’s one of my follies,” he said lightly
as he lit a match and applied a light to a gold-rimmed cylinder of
Turkish tobacco. “When one has a quantity of wild oats to sow the
quicker he puts ’em under the ground the better,” he added with a
laugh.
“You appear to be one of the boys,” said Vance, for want of
something better to say.
“Yes, I make it a point to see my share of life occasionally,” the
dapper young man admitted with a grin. “You don’t go around much,
do you?” with a slight sneer.
“No,” said Vance with a shake of his head. “One needs to keep his
wits clear in our line, and I don’t see how that can be done if you stay
up three-quarters of the night chasing the elephant.”
“Pshaw! When a fellow wakes up in the morning feeling a bit rocky a
dose of bromo-seltzer will fetch him around all right. All work and no
play makes Jack a dull boy. If I didn’t take a run out of a night with
the boys once in awhile I wouldn’t be worth shucks. You don’t know
what you lose, old chap. Still, you’re young yet.”
“I believe in enjoying myself in a rational manner, Mr. Dudley,” said
Vance. “Drinking and smoking and billiards and card-playing don’t
quite fall in with my idea of a good time.”
“All right,” remarked Dudley carelessly; “every one to his taste. Well,
here we are,” and he turned in at the entrance to Hyde & Beaman’s
theater, followed by Vance.
Dudley had secured good seats in the orchestra, and as the
performance was above the average Vance thoroughly enjoyed it.
“You don’t object to having a bite, do you?” asked Guy Dudley after
the show.
“I don’t usually eat late at night,” replied Vance, “but I have no
objection to joining you. Where will we go?”
“There’s a famous English chop-house on Blank street,” said the
dapper young man, with a glint of satisfaction in his eyes; “we’ll take
a cab and go there.”
“Why wouldn’t the place over the way do as well?” asked the boy. “It
looks to be a first-class restaurant.”
“So it is, but it isn’t on a par with Bagley’s. They have a fine grill-
room there, and though the bill of fare is limited, it’s English from A to
Z. I guess you’ve never been in one of those establishments.”
“I don’t think I have,” admitted the boy.
“Then it will be my pleasure to introduce you to something worth
while. Hi, there!” beckoning to a cab driver who sat muffled up on his
box.
“Get in,” to Vance as the jehu sprang down and opened the cab
door, and the boy allowed the accomplished Mr. Dudley to push him
into the vehicle. “Bagley’s on Blank street,” said the dapper young
man to the driver, and a moment later they were on their way to that
notorious Kansas City resort.
Fifteen minutes later the cab drew up before the entrance to
Bagley’s, a dingy looking building situated in a narrow alley off one of
the business thoroughfares.
Vance had expected to see a brilliantly lighted establishment, with
big plate glass windows and every sign of a high-toned restaurant.
The contrary was the case.
Not even a sign distinguished Bagley’s place from that of the other
buildings in the vicinity, though a red light suspended over the door
served to indicate that it had other uses than those of an ordinary
dwelling.
A light rain was now falling, and before the boy had time to ask his
companion if some mistake had not been made in the place Dudley
opened the door and pushed him inside.
 CHAPTER V.
THE PLOT THAT FAILED.
Vance found himself in a narrow, dimly-lighted hallway.
But before the sense of disappointment, not unmixed, perhaps, with
a feeling of uneasiness, had time to assert itself, Dudley brushed by
him and opened a door which admitted them to a long, low-ceiled
room, painted a dull, smoky color, but brilliantly illuminated with
many gas jets enclosed in colored globes, which threw a subdued
and fantastic glow about the room.
There was a kitchen in the rear and a bar along one side near the
door.
The rest of the room was taken up with round, well-polished
mahogany tables of different sizes, for large or small parties.
It was a restaurant all right, but entirely different from anything Vance
had ever before visited.
The tone of the place was wholly English, as Dudley had intimated to
his companion, and the bill of fare was limited to broiled meats and
fish, fowl, oysters and rarebits.
The place was chiefly noted for its fine old English ales.
For all that, Bagley’s was a notorious place.
Its frequenters were mostly crooks, gamblers and politicians.
Curiosity and its famous cuisine, however, brought thither a
sprinkling of the better classes—men about town, salesmen and
their out-of-town customers, lawyers, brokers, merchants, and the
sons of rich parents who thought it the correct thing to be seen there.
The upper floors were divided into supper rooms for ladies and their
escorts, and it was quite a fad among the upper crust of Kansas City
aristocracy to drop in there after the theater.
Mr. Bagley himself, rotund and red-faced, lounged in a big easy chair
behind the cashier’s desk near the entrance.
The room was nearly crowded at that hour, and while Vance was
surveying the place with much interest a waiter approached Dudley
and handed him a card.
“We’ll go upstairs, Vance,” said the dapper gentleman gaily. “I’ll
introduce you to a friend of mine.”
Thus speaking, he hooked his arm in Thornton’s and, preceded by
the waiter, they passed out again into the entry and walked up a
couple of flights of richly-carpeted stairs, down to the end of a
corridor, where a window opened on a gloomy prospect of dark roofs
and irregular black voids.
The waiter rapped on one of the doors that lined this corridor, and a
voice shouted, “Come in.”
The attendant stepped aside and permitted Dudley to usher Vance
into a well-lighted room and the presence of a dark-complexioned
gentleman in full evening dress and a young lady of unquestioned
beauty, that was heightened by her chic air.
They had just been served with supper, the chief dish being grilled
bones.
There were bottles of wine and ale on the table, and the couple
seemed to be enjoying themselves hugely.
“Hello, Dudley! You’re just in time. You’ll have supper with us, of
course—you and your friend. Waiter, take the order.”
“Sure,” responded the dapper young man; then, turning to the lady,
whom he evidently knew, he said, “Miss Miller, this is Vance
Thornton.”
The young lady bowed with a sweet smile and a fascinating glance.
“Carrington,” continued Dudley, turning to the gentleman, “let me
make you acquainted with my friend Thornton. Vance, this is Sid
Carrington.”
“Glad to know you, Thornton,” said Carrington, rising and extending
his hand.
The boy acknowledged both introductions in a suitable manner and
then took the seat pointed out to him, which was close to Miss Miller.
“Vance, like myself, is merely paying a flying visit to Kansas City on
business,” explained Dudley, and then he and Carrington began to
talk together, leaving the boy and Miss Miller to entertain
themselves.
There was nothing backward about Miss Miller, for after Vance had
given a modest order to the attendant she proceeded at once to
make herself agreeable to the lad.
“So you’re a stranger in Kansas City, Mr. Thornton? Are you from
Chicago?”
“Yes,” replied Vance, who was not a little impressed by the lady’s
loveliness, as well as her fascinating ways.
“Chicago is a most delightful city,” she exclaimed gushingly. “I lived
there for many years myself. The young men of Chicago are so
bright and manly; it is really a pleasure to meet one of them way out
here,” and she flashed such a look at Vance as almost took his
breath away.
During the twenty minutes the newcomers had to wait to be served
the lady ate but little, but she talked and laughed enough to make up
the difference.
Every little charm she possessed she threw into her conversation,
and she made many adroit inquiries of Vance as to when he left
Chicago, where he had been before he came to Kansas City, where
he expected to go next and when, what his business was, and many
other suggestive queries, all of which the boy parried skilfully or
replied to as he thought prudent, though he had not the slightest
suspicion that the lady had any other object than mere womanly
curiosity in asking them.
An acute observer would probably have noticed that she was not
entirely pleased with the result when the conversation became
general.
An almost imperceptible signal passed between her and Sid
Carrington when that gentleman finally favored her with a significant
look of inquiry.
He understood at once, and made a remark to Dudley in a low tone,
at which the dapper young man shrugged his shoulders.
“What do you drink, Thornton?” asked Carrington as the waiter stood
by expectantly. “You can have anything you want, but this house is
particularly noted for its imported ales. I’ll order a bottle for you.”
“I’m sorry,” Vance hastened to say, “but I really don’t drink anything.”
“What!” exclaimed Sid, a slight cloud forming on his brow, while Miss
Miller looked up in great surprise.
“That’s right,” interposed Dudley. “He doesn’t touch anything in that
line. I found that out to-day at the Criterion. You’ll take coffee,
however, won’t you, Vance?”
Vance nodded.
“A bottle of your XXX ale, waiter, and a cup of coffee for this
gentleman,” said Guy Dudley briskly.
The attendant bowed and departed.
“So you really don’t drink?” said Miss Miller with an artful smile. “This
is quite a surprise to me, for I thought every gentleman indulged in
something or other. Now, couldn’t I prevail on you to take just a
thimbleful of this light Madeira? As a special favor, with me, you
know?”
She favored Vance with an arch look as she filled two small
wineglasses with the amber liquid, as if to imply it was an honor she
was especially according him.
“Really, Miss Miller——” protested Vance, feeling much
embarrassed.
“You will oblige me, won’t you?”
She placed one of the glasses close to his fingers and raised the
other toward her ruby lips, with a look so seductive as to be almost
irresistible.
Vance was confused at his position and somewhat bewildered by the
coquettish and persistent attitude of the fair lady at his elbow.
He felt, without actually seeing, that the eyes of the two gentlemen
were fixed upon him at that moment.
As his fingers grasped the slender stem of the wineglass and he half
drew it toward him, a gleam of unholy triumph seemed to dart from
three pairs of eyes.
But their satisfaction was premature.
Suddenly before Vance’s vision passed the face of his gentle, white-
haired mother in Chicago, whom he had promised faithfully that he
would never drink a drop of intoxicating liquor.
He drew back his hand.
His muscles tightened, and he looked his fair tempter squarely in the
face as he said:
“I regret I cannot oblige you, Miss Miller; but I promised my mother I
would not drink, and it is impossible that I can go back on my word.”
Vance Thornton was himself again.
Sadie Miller had not found him such an easy proposition after all.
A look of chagrin rested for a moment on the lady’s face, while Sid
Carrington uttered a strong invective under his breath.
But the affair was instantly passed off with a laugh, and the boy
found himself once more at his ease.
The coffee for Vance and the ale for Dudley presently arrived, and
then another slight signal was made by the host which the girl
understood.
The conspirators were about to play their last card.
In the most natural way imaginable Dudley attracted Vance’s
attention for a moment, and the boy half turned away from Miss
Miller.
During that instant she leaned slightly forward, extended her arm
and dropped something into the coffee.
It was all done in a moment, and when Vance turned again to the
young lady she was in the act of drinking from her own glass of
Madeira.
He drank the coffee at intervals as he polished off a grilled bone,
quite unsuspicious that he had fallen into the snare at last.
The effects of the drug became evident to the watchful eyes of the
three conspirators before Vance began to realize there was anything
the matter with him.
At length he experienced the insidious feeling of heaviness and
torpor characteristic of a dose of chloral or knockout drops.
“Hadn’t we better—go?” he blurted out in a thick, hesitating tone to
Dudley, who was talking to Carrington.
“What for? There’s no hurry. We’ll all go together presently,” was the
reply of the dapper young man.
Vance looked helplessly at Miss Miller, his eyes, hitherto so alert and
bright, now half closed and dull.
He half rose in his chair with a muttered exclamation, sank back,
swayed a bit to and fro, and then utterly collapsed.
“He’s safe!” cried Carrington with sudden energy, rising to his feet.
“Quick, Dudley; see if he has the papers on him, and secure them
before the waiter turns up.”
In an instant Vance’s treacherous companion was searching him with
a swiftness called forth by the urgency of the occasion.
But pocket after pocket failed to yield the desired results.
The option vouchers not yet presented for settlement, and such
warehouse receipts as the boy was supposed to have about his
person, were not to be found.
In fact, not a document of any kind relating to his trip was in
evidence.
“Curse the luck!” exclaimed Carrington, who appeared to be
engineering the conspiracy. “We’re euchred after all! What has he
done with them?”
Miss Miller, who had been watching the abortive efforts of Guy
Dudley with a slight curl on her pretty lips, now spoke.
“Evidently the boy is smarter than you have given him credit for,” she
said with a tantalizing laugh. “I suspected it almost from the start.
Why, he didn’t give a single thing away the whole time I was doing
my best to pump him. You’ll have to try something else, Sid, if you
expect to reach results.”
Just then the waiter appeared at the door with the bill.
“What’s the number of your cab, Dudley?” asked Carrington as he
handed the attendant a bill.
“No. 206.”
“Call up 206 and 93, waiter, and then you’ll have to help us get our
friend here to the walk. Your coffee has been too much for him.”
 CHAPTER VI.
ELEVATORVILLE.
Vance woke up next morning with a severe headache.
He was in bed in his room at the hotel.
His thinking powers were somewhat mixed, and he wondered what
had occurred to him.
“I don’t recollect coming to bed,” he muttered in a perplexed tone.
“Where was I last night?”
He did not even remember that he had been to the theater.
After lying motionless in bed a good fifteen minutes staring at the
ceiling he gave the problem up for a bad job.
“What time is it, anyway?”
“Gee! Nearly ten o’clock! I’ll have to hustle if I am going to get any
breakfast in this house to-day. Something is wrong with me, that’s
sure. I never felt this way before.”
He began to dress, and then gave his face and head a good
sousing, which made him feel better.
“I look as if I had been out with the boys all night,” he said, observing
his bloodshot eyes and pallid expression. “I’d give something to
know what has knocked me out.”
He did not feel hungry, but he believed a cup of coffee would do him
good.
On his way from the elevator to the dining-room he stopped at the
office and asked the clerk if he had any idea when he came in last
evening.
“You’ll have to see the night man about that,” replied the spruce
young man with a quizzical smile. “Been having a good time, I
suppose. Better get a bromo-seltzer before you eat. Step into the
drug store, right through the corridor, and he’ll fix you up all right.”
Vance thought the clerk’s advice was good and he followed it, after
which he went into breakfast.
It was not long before the events of the preceding evening began to
fashion themselves in his brain, and the situation dawned upon him.
“But I didn’t drink anything at that place,” he persisted to himself,
“that is, nothing but a cup of coffee. Perhaps strong coffee at
midnight doesn’t agree with me, as I’m not used to it. All the same,
it’s funny I don’t remember a thing about how the affair wound up, or
how I got back and into my bed upstairs.”
The reflection annoyed him a good bit.
“That Miss Miller is a fine looking girl, all right,” he mused, trying to
devote his attention to the morning’s report about the corn market; “I
don’t think I ever met such an attractive person. Still, I think I prefer
Bessie. And the chap that was with her—I forget his name—he
seems to be a pretty swell party. Seems to me I’ve seen him before.
If I have, of course it was in Chicago. I wonder if Dudley will be
around looking for me this morning? I don’t fancy him much,
although he certainly treated me away up in G. I’m sorry on the
whole I met him, for if he returns to town before me he’ll probably
mention that he met me out here, and that’s just what Mr. Whitemore
doesn’t want. If it should get about that I was on a night racket with
him it’s bound to hurt me. I guess I’d better cut Dudley out by taking
an early train for Grainville.”
As this seemed to be good policy, Vance hastened to settle with the
hotel people, and having found that he could get a train for his
destination at 1:30 p. m., he snatched a hasty lunch, hired a cab,
and reached the station in plenty of time to board the through
accommodation.
Arrived at Grainville, he went to the best hotel in town and
registered, depositing his documents, as usual, in the office safe.
Next morning he visited the two elevator concerns he had to do
business with, settled the differences without trouble, and took a call
on the grain, sending his vouchers off to Chicago in the usual way.
From there he went to other important grain centers in Kansas,
where the balance of his options were to be settled, closing up that
part of the business finally in Jayville, Missouri.
“There, that winds up the option business,” he remarked with an air
of relief as he registered the last of his vouchers for Chicago.
Consulting his letter of instructions, he found that he had to proceed
to a town called Elevatorville, on the Mississippi, facing the State of
Kentucky.
The branch railroad that connected the place with the nearest trunk
line was a rocky affair, and had fallen into the hands of a receiver
owing to a default in the interest on its first mortgage bonds.
Evidently transportation business had fallen off badly in that section.
Vance made cautious inquiries at the junction as to whether much
grain had passed over the branch road lately, but nobody seemed to
know anything about the matter.
The regular station agent was sick in bed, and the substitute assured
Vance that there was nothing doing in that line.
The boy took the late afternoon train for Elevatorville, arriving at the
town long after dark.
A solitary, worn-out hotel ’bus was backed up against the station
platform.
Vance, grip in hand, was stepping over to take it, when it suddenly
struck him that perhaps he had better not go to the hotel.
If he could obtain accommodation at some house in the suburbs his
presence in the place would probably attract less attention.
There might be nothing in it after all, but he proposed to omit no
precaution having a bearing on his secret mission.
So he asked a husky looking boy he noticed standing around if he
knew of any place in the vicinity where he could find board and
lodging for a few days.