Mec Pravdy 07-1 - Ozvěna Šeptajících Hrobů

PILLARS OF CREATION
Copyright © 2001 by Terry Goodkind
All rights reserved, which includes

to reproduce this book or portions
any form whatsoever.
Copyright 2003 © for the Czech edition by CLASSIC
Translation © Jiří Dolanský, 2003
Cover Art © by Jan Patrik Krásný
ISBN: 80-85782-83-9
Distribuce - tel: 283 882 490

e-mail : classic-books@volny.cz
Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 1

Vytiskla Akcent Tiskárna Vimperk s. r. o.
TERRY GOODKIND
OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH
HROBŮ
PILÍŘE
SVĚTA

MEČ PRAVDY

Když se nás zlé síly snaží nalákat, nikdy neodhalí hrozivou pravdu
svých zvrhlých záměrů, avšak přichází zahalené v průsvitných róbách
ctnosti, našeptávajíce nám sladké lži, jež nás mají svést do temného
lože našich věčných hrobů.
- přeloženo z Koloblicinova Deníku

Kapitola první
Když Jennsen Daggetová prohledávala tomu mrtvému kapsy,

narazila na tu poslední věc na světě, jakou by tam očekávala.
Překvapená a vyděšená podvědomě zaujala na bobku obranné
postavení. S očima široce otevřenýma nevěřícně zírala na slova
napsaná precizními hranatými písmeny na malém čtverečku papíru.
Vlhký vánek jí přitom cuchal vlasy. Ten list papíru byl pečlivě
nadvakrát přeložen, tak, že se jeho okraje přesně kryly. Mrkla, napůl
očekávajíc, že ta slova zmizí jako nějaká krutá iluze. Zůstala, solidní a
až příliš skutečná.
I když věděla, že je to hloupost, zdálo se jí pořád, jako kdyby ji
ten mrtvý voják pozoroval a čekal, jak zareaguje. Navenek na sobě
nedala nic znát, ale přesto se mu kradmo podívala do očí. Byly
pohaslé a zakalené. Slyšela lidi říkat o mrtvých, že vypadají, jako
kdyby jen spali. Tenhle tak nevypadal. Oči měl nevidoucí. Bledé rty
napjaté, tvář jako z vosku. Jen vzadu na býčí šíji měl kůži trochu
zarudlou.
Ovšemže se na ni nedíval. Už se nedíval na nic. S hlavou
vytočenou na stranu, k ní, jak si myslela, vypadal skoro, jako kdyby ji
pozoroval. Alespoň si to dovedla představit.
Nahoře za ní na skalnatém kopci rachotily ve větru holé větve
stromů, klapaly o sebe jako nějaké kosti. A papír v jejích třesoucích se
prstech jako by se klepal s nimi. Srdce, už tak zrychleně bušící, se jí
rozbušilo ještě silněji.
Jennsen byla pyšná na to, jak dokáže v každé situaci zachovat
chladnou hlavu. Uvědomovala si, že se tentokrát nechala unést svou
obrazotvorností. Nikdy předtím však neviděla mrtvého člověka,
člověka tak groteskně nehybného. Bylo hrozné vidět někoho, kdo
nedýchá. Polkla, aby se pokusila uklidnit alespoň svůj zrychlený dech,
když už ne nervy.
I když byl mrtvý, nelíbilo se Jennsen, že se na ni dívá, a tak vstala,
zdvihla lem své dlouhé sukně a přešla na druhou stranu mrtvoly.
Pečlivě ten malý kousek papíru nadvakrát přeložila, stejným
způsobem, jak byl složen, když ho našla, a pak ho schovala do kapsy.
Starosti s ním přesune na později. Jennsen dobře věděla, jak na ta dvě
slova napsaná na papírku bude reagovat její matka.
Rozhodla se, že svůj průzkum co nejrychleji dokončí, a tak si
znovu dřepla vedle toho muže. Teď, když měl tvář otočenou pryč od
ní, to vypadalo, jako kdyby se díval někam nahoru na stezku, tam
odkud spadl, a jako kdyby se podivoval, co se to s ním stalo, jak se
najednou mohl octnout se zlomeným vazem na dně příkré skalnaté
strže.
V plášti neměl žádné kapsy. K opasku měl připevněné dva váčky.
V jednom byl olej, brousek a obtahovací řemen. Druhý byl plný
proužků sušeného masa. Ani na jednom z váčků nebylo žádné jméno.
Kdyby byl měl rozum, tak by si stejně jako ona vybral delší cestu
podél úpatí srázu a nepřecházel by po vrcholu, kde byla stezka v této
roční době zrádná kvůli zbytkům zčernalého ledu. I kdyby se mu
nechtělo vracet stejnou cestou, kudy přišel, aby sestoupil dolů do
strže, bylo by moudřejší, kdyby šel lesem, a to i přesto, že by se pak
musel prodírat hustými keři ostružiníku a změtí vyvrácených stromů.
Co se stalo, stalo se. Kdyby tak našla něco, z čeho by poznala, kdo
to je, třeba by mohla najít nějaké jeho příbuzné nebo někoho, kdo ho
zná. Měli by se o tom dozvědět. Držela se téhle záminky jako
nějakého bezpečného bodu.
Téměř proti své vůli Jennsen znovu začala přemýšlet o tom, co tu
ten člověk vlastně dělal. Obávala se, že ten pečlivě složený papírek je
toho příliš jasným důkazem. A přece, mohl by tu být ještě jiný důvod.
Jen kdyby se jí ho podařilo najít!
Aby mu mohla prohledat druhou kapsu, musela mu trochu
pohnout rukou.
„Drazí duchové, odpusťte mi to,“ zašeptala a sevřela paži
mrtvého.
Pohnout s jeho neohebnou rukou vyžadovalo jisté úsilí. S
odporem svraštila nos. Byl zrovna tak studený jako země, na které
ležel, zrovna tak studený jako dešťové kapky snášející se z šedivé
oblohy. V této roční době ostrý západní vítr skoro vždycky přinášel
sníh. Ale v téhle neobvyklé přerušované mlze a mrholení jsou
zledovatělá místa na vrcholové stezce jistě ještě kluzčí. A tenhle
mrtvý je toho jen důkazem.
Věděla, že když se tam ještě zdrží, zastihne ji blížící se zimní
déšť. Dobře si uvědomovala, že lidé vystavení tomuhle počasí riskují
život. Naštěstí to neměla domů příliš daleko. Kdyby se však brzo
nedostala domů, tak by se ji nejspíš její matka, znepokojená, proč jí to
trvá tak dlouho, vydala hledat. A Jennsen nechtěla, aby její matka také
promokla.
Matka bude čekat na ryby, které Jennsen posbírala ze šňůr s
návnadou v jezeře. Tentokrát byly rybářské šňůry, které s matkou
natáhly dírami v ledu pod hladinu, plné úlovku. Ryby teď ležely na
druhé straně u mrtvoly, kde je upustila, když učinila svůj pochmurný
objev. Když šla k jezeru, ten mrtvý tu ještě nebyl, to by si ho jistě
všimla.
Jennsen se zhluboka nadechla, aby se připravila na to, k čemu se
rozhodla, a donutila se pokračovat v prohlídce. Představila si, že teď
nejspíš na svého velkého, pohledného vojáka myslí nějaká žena a
strachuje se, jestli je v bezpečí, jestli je v teple a suchu.
A on teď nemá ani jedno z toho.
Kdyby se přihodilo jí, že by se zřítila a srazila si vaz, chtěla by
Jennsen, aby to někdo řekl její matce. A matka by také pochopila její
zdržení, kdyby věděla, že se snažila zjistit mužovu totožnost. Jennsen
se znovu zamyslela. Matka by to pochopila, ale stejně by nechtěla, aby
se Jennsen byť jen přiblížila k nějakému z těch vojáků. Tenhle je ale
mrtvý. Teď už nemůže uškodit nikomu, natož jí a její matce.
Matka by byla ještě víc znepokojená, kdyby jí Jennsen ukázala, co
je napsáno na tom papírku.
Jennsen věděla, že skutečným důvodem, skutečnou hnací silou
jejího hledám je naděje, že přijde na nějaké jiné vysvětlení. Zoufale si
přála, aby to bylo něco jiného. Tahle horečná potřeba ji držela u
mrtvého, i když si ze všeho nejvíc přála okamžitě se rozběhnout
domů.
Jestli nenajde nic, co by vysvětlovalo, proč tu je, tak bude
nejlepší, když ho pohřbí a bude doufat, že ho nikdo nikdy nenajde. I
kdyby tu musela zůstat v dešti, bude jeho mrtvolu muset co možná
nejrychleji zakrýt. Nesmí otálet. Nikdo se pak nedozví, kde ten voják
byl.
Přinutila se sáhnout do kapsy jeho kalhot, až na dno. Stehno měl
celé ztuhlé. Rychle prsty shrábla několik drobných předmětů na
spodku kapsy. Popadajíc při té hrozné činnosti dech, vytáhla sevřenou
pěst. V houstnoucím šeru sehnula hlavu blíž a rozevřela prsty, aby se
podívala.
Nahoře ležely pazourek, kostěné knoflíky, klubíčko motouzu a
složený kapesník. Jedním prstem posunula motouz a kapesník stranou
a odhalila těžkou hromádku stříbrných a zlatých mincí. Když viděla
takové bohatství, neudržela se a tiše hvízdla. Nemyslela si, že vojáci
jsou tak bohatí, tenhle muž však měl pět zlatých marek a větší
množství marek stříbrných. Pro většinu lidí by to představovalo
značné bohatství. Vedle nich se ty zbývající stříbrné pence - stříbrné,
ne měděné - zdály být bezvýznamné, i když jenom ty samotné
představovaly pravděpodobně větší sumu, než Jennsen utratila za
celých svých dvacet let života.
Napadlo ji, že vlastně zlaté - a dokonce i stříbrné - marky drží v
ruce poprvé v životě. A také ji napadlo, že by to, co právě dělá, mohlo
být považováno za olupování mrtvých.
Nenašla žádné tretky určené pro ženu, jak doufala v naději, že tak
zmenší své obavy, k jakému druhu lidí ten muž patřil.
Bohužel nic z obsahu kapsy jí nenapovědělo, kdo by to mohl být.
Znovu svraštila nos, když musela podstoupit nepříjemnou povinnost
vrátit mu jeho věci zpátky do kapsy. Pár stříbrných pencí jí přitom
vypadlo z hrsti. Posbírala je z vlhké zmrzlé země a znovu vstrčila ruku
do jeho kapsy, aby všechny vrátila na jejich legitimní místo.
Z obsahu jeho batohu by se možná dozvěděla víc, byl však
zalehnutý pod mrtvolou a Jennsen si nebyla jistá, jestli se má pokusit
do něj podívat, protože v něm nejspíš najde jen zásoby. Všechno, co
ten člověk považoval za cenné, by měl mít v kapsách.
Jako například ten kus papíru.
Připustila si, že veškeré důkazy, které ve skutečnosti potřebuje,
jsou jasně viditelné. Pod tmavým pláštěm a tunikou měl tuhý kožený
krunýř. Po boku měl prostý, avšak kvalitní a ošklivě ostrý vojenský
meč v rozervané praktické pochvě z černé kůže. Meč byl v polovině
své délky zlomený, bezpochyby v důsledku dlouhého pádu ze stezky.
Jennsen sklouzla pohledem na pozoruhodný nůž v pochvě u
opasku. Jeho jílec, slabě se v šeru lesknoucí, okamžitě přitáhl její
pozornost. Když si jej pozorněji prohlédla, na chvíli ztuhla, dokud si
nepřipomněla, že majitel toho nože je mrtvý. Byla si jistá tím, že
žádný prostý voják by nemohl vlastnit tak znamenitě zpracovaný nůž.
Ten nůž musí být cennější než všechny nože, co kdy viděla.
Na stříbrném jílci bylo ozdobné písmeno R. I proto to byla krásná
věc.
Už od dětství matka Jennsen učila, jak zacházet s nožem. Teď si
Jennsen přála, aby její matka měla takový pěkný nůž, jako byl tenhle.
Jennsen!
Jennsen nadskočila, když uslyšela šeptem vyslovené své jméno.
Ne, teď ne! Drazí duchové, teď ne! Ne teď a tady!
Jennsen!
Jennsen nepatřila mezi ženy, které nenávidí spoustu věcí v životě;
ten hlas, který občas slýchala, však nenáviděla z hloubi duše.
Teď ho, jako pokaždé, ignorovala a donutila se rozhýbat své prsty,
aby se pokusila zjistit, jestli existuje o tom člověku ještě něco, co by
měla vědět. Prozkoumala kožený opasek, jestli v něm nejsou tajné
kapsy, nenašla však žádnou. Tunika byla prostá, bez kapes.
Jennsen, ozval se znovu ten hlas.
Stiskla zuby. „Nech mě být!“ řekla hlasitěji, i když stále šeptem.
Jennsen!
Tentokrát to znělo nějak jinak. Skoro jako kdyby ten hlas nebyl v
její hlavě jako zatím pokaždé.
„Nech mě být!“ zavrčela.
Přestaň vzdorovat! ozval se chladný šepot.
Rychle zdvihla hlavu a střetla se s upřeným pohledem mrtvých
očí.
První závoj chladného deště vlnící se ve větru v ní vyvolal pocit,
jako by ji po tváři pohladily ledové prsty duchů.
Srdce se jí rozbušilo ještě rychleji. Nepravidelně vdechovaný
vzduch se jí lepil uvnitř hrdla jako nějaká hedvábná látka tisknoucí se
k suché pokožce. S široce rozevřenýma očima upřenýma na tvář
mrtvého vojáka se rychle odtáhla po štěrku kus dál od něj.
Chová se hloupě! To si plně uvědomovala. Ten muž je mrtvý.
Nedívá se na ni. Nemůže. Jeho pohled zafixovala smrt, stejně jako u
těch mrtvých ryb, co leží vedle něj - nedívají se na nic. Zrovna jako
on. Chová se hloupě. To se jí jen zdálo, že se dívá na ni.
Avšak i když se ty mrtvé oči nedívaly na nic, byla by raději,
kdyby nebyly upřené jejím směrem.
Jennsen!
Za ním, nad příkrou žulovou stěnou, se ve větru zmítaly sosny a
holé javory a duby mávaly svými vychrtlými pažemi, Jennsen však
upírala zrak na tvář mrtvého, když zaslechla ten hlas. Mužovy rty se
nehýbaly. Věděla, že to tak bude. Ten hlas byl přece v její hlavě.
Měl obličej pořád otočený k vrcholové stezce, odkud začal jeho
smrtelný pád. Dřív si myslela, že také jeho mrtvý pohled je upřen tím
směrem, teď se však zdálo, že jeho oči jsou stočeny spíš k ní.
Jennsen sevřela jílec svého nože.
Jennsen!
„Nech mě být! Já se ti nepoddám!“
Nikdy nevěděla, co vlastně ten hlas chce, čemu se má podvolit,
čeho se má vzdát. Přestože ji ten hlas pronásledoval téměř celý život,
nikdy jí to neřekl. V té nejasnosti Jennsen nacházela jisté útočiště.
Jako kdyby reagoval na její myšlenky, ozval se ten hlas znovu.
Vzdej se svého těla, Jennsen!
Jennsen nemohla popadnout dech.
Vzdej se své vůle!
V hrůze těžce polkla. Ještě nikdy jí to neřekl - vlastně jí ještě
nikdy neřekl nic, čemu by porozuměla.
Často ten hlas slyšela, velice slabě, jako kdyby byl příliš daleko a
proto mu nebylo rozumět. Někdy si myslela, že slyší slova, ale jako
kdyby to byla nějaká neznámá řeč.
Často ho slyšela ve chvíli, kdy usínala, jak ji volá tím svým
vzdáleným, chladným šepotem. Věděla, že jí říká i jiná slova, ale
nikdy jim neporozuměla, jen svému jménu a tomu hrozivě svůdnému
příkazu, aby se vzdala. Ta dvě slova byla vždycky mnohem zřetelnější
a působivější než jakákoli jiná. Slyšela je pokaždé, i když nezaslechla
žádná jiná.
Matka jí řekla, že ten hlas patří člověku, který se Jennsen
prakticky celý její život snaží zabít. Také řekla, že ji takhle chce
mučit.
„Jenn,“ říkala mnohokrát, „to bude dobré. Jsem tu s tebou. Jeho
hlas ti nemůže ublížit.“ Jennsen často o tom hlasu matce ani neřekla,
protože ji nechtěla znepokojovat.
Ale i když jí ten hlas ublížit nemůže, ten člověk by mohl, kdyby ji
našel. V danou chvíli Jennsen zoufale zatoužila po utěšujícím a
uklidňujícím matčině náručí.
Jednoho dne si pro ni přijde. Obě věděly, že se to jednou stane.
Zatím k ní posílal jen svůj hlas. V každém případě si tím byla
Jennsenina matka jistá.
I když ji tohle vysvětlení děsilo, bylo pro Jennsen přijatelnější než
pomyšlení, že se zbláznila. Kdyby neměla svou vlastní jasnou mysl,
neměla by nic.
„Co se to tu stalo?“
Jennsen vykřikla leknutím, zároveň se prudce otočila a vytáhla
nůž. Přikrčila se s nohama rozkročenýma a nůž sevřela ve smrtícím
stisku.
Tentokrát to nebyl žádný hlas bez těla. Vzhůru roklí k ní přicházel
neznámý muž. Jak jí v uších hučel vítr a rozptylovala ji přítomnost
mrtvého a ten hlas, vůbec ho neslyšela přicházet.
Byl tak velký a tak blízko, že si hned uvědomila, že když se dá na
útěk, lehce ji dostihne, bude-li chtít.

Kapitola druhá
Když ten člověk uviděl její reakci a všiml si jejího nože, zpomalil.
„Nechtěl jsem vás vystrašit.“
Měl docela příjemný hlas.
„No, přesto se vám to povedlo.“
I když měl přes hlavu kapuci a Jennsen mu neviděla pořádně do
tváře, zdálo se, že při pohledu na její rudé vlasy reaguje stejně jako
většina lidí.
„Toho jsem si všiml. Omlouvám se.“
Po jeho omluvě neuvolnila svůj obranný postoj, jen střelila
pohledem do všech stran, aby se přesvědčila, jestli přišel sám, jestli
nezahlédne ještě někoho, kdo přišel s ním a mohl by se k ní přikrást.
Vyčítala si, jaký je blázen, že se takhle nechá překvapit. Vždycky
nějak podvědomě cítila, že nikdy nemůže být docela v bezpečí.
Nestačilo jen uchovávat v tajnosti, kde zrovna s matkou žijí. Dokonce
i malá neopatrnost pro ni mohla znamenat smrt. Když si uvědomila,
jak snadno k tomu může dojít, propadala beznaději. Jestliže se tu
tenhle člověk za bílého dne mohl najednou objevit a tak lehčeji
překvapit, co z toho vyplývá pro její beznadějně absurdní sen, že
jednoho dne bude konečně pánem svého života?
Temná skalní stěna srázu se třpytila vlhkostí. Ve větrem bičované
rokli nebyl nikdo, jen Jennsen a dva muži, ten mrtvý a ten živý.
Jennsen si nelibovala v představách zlověstných tváří číhajících v
lesních stínech, jak se jí stávalo, když byla ještě malé děcko. Temná
místa mezi stromy byla prázdná.
Ten muž se zastavil asi tucet kroků od Jennsen. Podle jeho
chování usoudila, že ho nezastavil strach z jejího nože, ale obava, že ji
ještě víc vystraší. Díval se jí rovnou do očí a zdálo se, že o něčem
přemýšlí. Rychle se probral z toho, co upoutalo jeho pozornost, ať už
to bylo na Jennsenině tváři cokoli.
„Chápu, proč by mohla žena dostat strach, když ji nečekaně
překvapí neznámý muž. Byl bych šel dál, aniž bych vás vylekal, ale
všiml jsem si tohohle chlapíka ležícího na zemi a vás, jak se nad ním
skláníte. Pomyslel jsem si, že byste mohla potřebovat pomoc a tak
jsem pospíchal nahoru.“
Závan studeného větru mu na jedné straně přitiskl tmavozelený
plášť na šlachovité tělo a na druhé zdvihl jeho cíp a odhalil pod ním
dobře střižené, avšak prosté šaty. Hlavu mu před prvními nápory deště
chránila kapuce a v jejím stínu nebyla jeho tvář příliš zřetelná. Jeho
úsměv byl zdvořilý, nic víc nevyjadřoval. Slušel mu.
„Je mrtvý,“ bylo to jediné, co v tu chvíli Jennsen dokázala říct.
Nebyla zvyklá mluvit s cizími lidmi. Vlastně nebyla zvyklá mluvit
s nikým kromě své matky. Nebyla si jistá, co má říci - jak má reagovat
- zvlášť za daných okolností.
„Ach, to je mi líto.“ Aniž by se pohnul z místa, kde stál, trochu se
narovnal, aby lépe viděl na muže ležícího na zemi.
Jennsen si pomyslela, že to je od něj taktní, nesnažit se přibližovat
k člověku, který je očividně nervózní. Zároveň se na sebe zlobila, že
je to na ní tak znát. Vždycky doufala, že by mohla na ostatní působit
dojmem jisté tajemnosti, záhadnosti.
Muž postupně zvedal pohled od mrtvého k jejímu noži a nakonec
k její tváři. „Předpokládám, že jste k tomu měla důvod.“
Jennsen byla na chvilku naprosto zmatená; když jí konečně došel
význam jeho slov, vyhrkla: „Já jsem to neudělala!“
Pokrčil rameny. „Promiňte! Z místa, kde stojím, nemůžu posoudit,
co se vlastně stalo.“
Jennsen si začala připadat trapně, když pořád držela nůž namířený
proti tomu člověku. Spustila paži se zbraní.
„Nechtěla bych... vypadat jako nějaký šílenec. Vy jste mě prostě
vylekal k smrti.“
Jeho úsměv byl najednou ještě srdečnější. „Chápu. Nic strašného
se nestalo. No, tak co se tu vlastně přihodilo?“
Jennsen ukázala volnou rukou směrem ke srázu. „Myslím, že
spadl ze stezky tam nahoře. Má zlomený vaz. Aspoň si myslím, že je
to tak. Já jsem ho tu jen našla. Žádné šlépěje tu nejsou. Počítám, že se
zabil tím pádem.“
Zatímco Jennsen zasouvala nůž do pochvy u opasku, muž si
zamyšleně prohlížel strmou skalní stěnu. „To jsem doopravdy rád, že
jsem se rozhodl jít dnem rokle místo stezky tam nahoře.“
Úklonem hlavy ho vybídla, aby šel blíž k mrtvému. „Hledala jsem
zrovna něco, z čeho bych poznala, kdo to byl. Myslela jsem si, že
bych... že bych to měla někomu oznámit. Ale nic jsem nenašla.“
Muž se blížil a jeho boty vydávaly na drobném štěrku křupavé
zvuky. Poklekl na druhé straně mrtvoly, snad proto, aby poskytl té
nejspíš šílené ženě s nožem preventivně trochu víc místa, aby o chlup
snížil její nervozitu.
„Řekl bych, že máte pravdu,“ prohlásil, když si všiml zcela
nepřirozeného téměř devadesátistupňového úhlu, v němž mrtvému
visela hlava na krku. „Vypadá to, že tu už leží pár hodin.“
„Procházela jsem tudy už dřív. To jsou moje stopy, támhle. Jiné tu
nevidím.“ Ukázala na svůj úlovek, ležící těsně za ní. „Když jsem šla k
jezeru, abych zkontrolovala šňůry, ještě tu nebyl.“
Pohnul hlavou, aby podrobněji prostudoval ztuhlou tvář mrtvého.
„Máte nějakou představu, kdo by to mohl být?“
„Ne. Nemám žádné vodítko, kromě toho, že je to voják.“
Muž zdvihl hlavu. „A představu, jaký druh vojáka?“
Jennsen svraštila obočí. „Jaký druh? Je to přece d'hařanský
voják.“ Sklonila se, aby se podívala na neznámého pozorněji. „Odkud
jste, že nepoznáte d'hařanského vojáka?“
Sáhl si pod kapuci a masíroval si ze strany krk. „Jsem cestovatel,
jen tudy procházím.“ Vypadal zrovna tak unaveně, jak unaveně zněl
jeho hlas.
Ta odpověď ji dočista zmátla. „Cestovala jsem prakticky celý
život a nesetkala jsem se s nikým, kdo by nepoznal d'hařanského
vojáka, když na něj narazí. Jak je možné, že vy jste výjimka?“
„Já jsem v D'Haře poprvé.“
„To není možné. D'Hara svou rozlohou pokrývá většinu světa.“
Tentokrát jeho úsměv prozrazoval, jak ho to pobavilo. „Vážně?“
Cítila, jak se jí do tváře žene vlna horkosti, a uvědomovala si, že
musela zrudnout hanbou za svou neznalost velkého světa, kterou
zrovna projevila. „Takže ono to tak není?“
Zakroutil hlavou. „Ne. Pocházím zdaleka, z jihu. Ze země, která
leží až za hranicemi D'Hary.“
V údivu na něj vytřeštila oči. Ve světle důsledků jeho slov, když
si je plně uvědomila, začala roztávat i její beznaděj . Možná by její sen
nemusel být tak moc absurdní.
„A co děláte tady, v D'Haře?“
„Jak jsem řekl. Cestuji.“ Zdálo se, že je velice unavený. Jennsen
dobře věděla, jak vyčerpávající může být cestování. Pokračoval
vážnějším tónem: „Vím, že je to d'hařanský voják. Vy jste mě špatně
pochopila. Měl jsem na mysli, jaký druh vojáka to je. Nějaký
příslušník místní posádky? Někdo z vojenských jednotek tady
rozmístěných? Voják na dovolence, mířící domů? Voják, který se
vydal do města popít v krčmě? Zvěd?“
Její znepokojení znovu vzrostlo. „Zvěd? Co by vyzvídal ve své
vlasti?“
Muž zdvihl hlavu a zahleděl se na nízko se valící temná mračna.
„To nevím. Jen jsem si říkal, jestli o něm něco nevíte.“
„Ne, ovšemže ne. Jen jsem ho našla.“
„Jsou tihle d'hařanští vojáci nebezpeční? Chci říct, chovají se
klidem slušně? K lidem, kteří jen chtějí pokojně projít?“
Uhnula očima před jeho tázavým pohledem. „Já... já nevím.
Myslím, že by mohli.“
Bála se mu toho říct příliš mnoho, na druhé straně však nechtěla,
aby se dostal do potíží, kdyby mu toho řekla příliš málo.
„Co by podle vás osamělý voják pohledával na takovém místě?
Vojáci přece málokdy bývají osamělí.“
„To nevím. Proč si myslíte, že by prostá žena toho měla o
vojácích vědět víc než světaznalý muž, cestovatel? To nemáte nějaký
svůj vlastní názor? Možná byl zrovna na cestě domů, šel někoho
navštívit nebo něco podobného. Možná zrovna myslel na dívku, která
na něj doma čeká, a nedával si pozor tak, jak by měl. Možná právě
proto uklouznul a zřítil se dolů.“
Znovu si promnul krk, jako kdyby ho sužovala nějaká bolest.
„Omlouvám se. Řekl bych, že se nechovám příliš rozumně. Jsem
trochu unavený. Možná mi to moc jasně nemyslí. Možná to bylo
způsobeno mojí starostí o vás.“
„O mne? Jak to myslíte?“
„Chci říct, že vojáci vždycky patří k určité jednotce. Ostatní
vojáci je znají a vědí, kde by měli být. Voják se prostě nemůže jen tak
sebrat a jít, kam se mu zachce. Není to nějaký osamělý lovec, který
může zmizet a nikdo si toho ani nevšimne.“
„Nebo nějaký osamělý cestovatel?“
Výraz jeho tváře zjemnil lehký úsměv. „Nebo nějaký osamělý
cestovatel.“ Jeho úsměv povadnul. „Jde o to, že ho ostatní vojáci
pravděpodobně půjdou hledat. Kdyby tady našli jeho mrtvolu,
přivolají další jednotky, aby celou oblast uzavřeli a všem zabránili ji
opustit. Až shromáždí všechny, koho najdou, začnou s výslechy.
Z toho, co jsem slyšel o d'hařanských vojácích, vím, že se ve
vyslýchání vyznají. Budou chtít znát všechny podrobnosti o všech
vyslýchaných osobách.“
Jennsen cítila, jak se jí zděšením křečovitě svírají vnitřnosti a
začíná zvedat žaludek. D'hařanský voják vyslýchající její matku - to
byla ta poslední věc, jakou by si přála. Tenhle mrtvý voják by se mohl
stát příčinou jejich zkázy.
„Jaká je ale naděje...“
„Chtěl jsem tím jen říct, že by se mi nelíbilo, kdyby sem přišli
přátelé tohohle chlapíka a rozhodli se, že za jeho smrt musí někdo
zaplatit. Nemuseli by to považovat za nehodu. Vojáci jsou vždycky
rozvášnění, když nějaký jejich druh zemře, i když by to bylo jen v
důsledku nehody. A my dva jsme zřejmě jediní lidé v širokém okolí.
Nechci, aby ho tu objevila skupina vojáků a rozhodla se z jeho smrti
obvinit nás.“
„Myslíte si, že i když to byla nehoda, mohli by sebrat nevinného
člověka a obvinit ho z vraždy?“
„Nejsem si jist, ale ze zkušenosti vím, že vojáci jsou už prostě
takoví. Když jsou rozhněvaní, vždycky si najdou někoho, na koho to
mohou svést.“
„Ale nás přece obvinit nemohou! Vy jste tu dokonce ani nebyl a já
jsem pouze šla zkontrolovat rybářské šňůry!“
Opřel si loket o koleno a nahnul se přes mrtvého k Jennsen. „A
tenhle voják, spěchající za svým posláním pro mocnou d'hařanskou
říši, uviděl krásnou mladou ženu, která si vykračovala kolem, a byl z
ní tak rozrušený, že uklouzl a zřítil se dolů.“
„Já jsem si tu nevykračovala!“
„Nechci tvrdit, že to tak bylo. Chtěl jsem vám jen ukázat, jak lidé
dokážou obviňovat, když chtějí.“
Tohle ji nenapadlo. Jsou to d'hařanští vojáci. Takové chování se u
nich stěží dalo vyloučit.
V mysli jí utkvělo i všechno ostatní, co zrovna řekl. Ještě se jí
nestalo, že by jí nějaký muž řekl, že je krásná. Znervóznilo ji to; přišlo
to tak nečekaně a připadlo jí to nepatřičné, zrovna uprostřed tak
velkých obav. Protože nevěděla, jak má na takový kompliment
reagovat, a protože její emoce ovládalo tolik mnohem závažnějších
problémů, prostě ho ignorovala.
„Jestli ho najdou,“ řekl ten muž, „tak přinejmenším seberou
všechny kolem a budou je dlouho a tvrdě vyslýchat.“
Všechny ošklivé důsledky se najednou stávaly až příliš reálnými.
Den zkázy se najednou hrozivě přiblížil.
„A co bychom podle vás měli udělat?“
Na chvilku se nad tím zamyslel. „No, jestli přijdou a nenajdou ho,
tak nebudou mít žádný důvod se tady zastavit a vyslýchat místní lidi.
Když ho nenajdou, odejdou a budou ho hledat jinde.“
Vstal a rozhlédl se kolem. „Na to, abychom vykopali hrob, je tu
příliš tvrdá zem.“ Stáhl si kapuci víc dopředu, aby si zastínil oči od
světla rozptýleného v mlze, a hledal vhodné místo. Pak ukázal na
prohlubeň blízko úpatí srázu. „Támhle. Je tam štěrbina, která vypadá
dostatečně hluboká. Můžeme ho tam přenést a zakrýt ho štěrkem a
kameny. Nejlepší pohřeb, jaký v téhle roční době svedeme.“
A možná víc, než si ten voják zaslouží. Jennsen by ho raději
nechala tak, jak byl, nebylo by to však moudré. Zakrýt mrtvolu, to
bylo přesně to, co měla v úmyslu udělat ještě předtím, než se tenhle
cizinec objevil. Takhle to bude nejlepší. Bude méně pravděpodobné,
že ho objeví zvířata a potom procházející vojáci.
Když na ní viděl, že spěšně zvažuje různé důsledky, a spletl si to s
nesouhlasem, ozval se neznámý tichým přesvědčivým hlasem: „Ten
člověk je mrtvý. S tím se nedá nic dělat. Byla to nehoda. Proč bychom
měli tuhle nehodu nechat, aby lidem přinesla problémy? My jsme
neudělali nic špatného. Dokonce jsme tu ani nebyli, když se to stalo.
Jsem pro to, abychom ho pohřbili a žili v klidu dál - aniž by se do
našich životů nespravedlivě pletli d'hařanští vojáci.“
Jennsen vstala. Ten člověk má nejspíš pravdu o vojácích, kteří
najdou mrtvého přítele a rozhodnou se vyslýchat lidi. K tomu, aby si
dělala kvůli mrtvému d'hařanskému vojákovi starosti, měla dostatek
důvodů i bez tohohle nového aspektu. Znovu si připomněla ten kousek
papíru, který našla v jeho kapse. Tenhle papír byl dostatečným
důvodem - i kdyby neexistovaly žádné jiné.
Jestli ten kus papíru znamenal to, co si domýšlela, pak by výslech
představoval pouhý začátek jejího utrpení.
„Dohodnuto,“ řekla. „Když už to musíme udělat, udělejme to
rychle.“
Usmál se. Víc úlevou než čím jiným, pomyslela si Jennsen. Pak se
otočil, podíval se jí přímo do očí a stáhl si kapuci dozadu, tak jak to
muži dělají z úcty k ženě.
Jennsen šokovalo, když viděla, že jeho zastřižené vlasy jsou bílé
jako sníh, přestože mohl být nanejvýš o šest nebo sedm let starší než
ona. Zírala na ně se skoro stejným úžasem, s jakým obvykle zírali lidé
na její rudé vlasy. Teď, když zmizely stíny způsobené kapuci, viděla,
že má oči stejně modré jako ona, stejného odstínu modré, jaké měl
podle vyprávění její otec.
Kombinace jeho krátkých bílých vlasů a modrých očí byla
nesmírně atraktivní. Mimořádně přitažlivé bylo, jak se hodila k jeho
hladce oholené tváři. Všechno to ladilo s jejími rysy způsobem, který
se Jennsen zdál být naprosto skvělý.
Podal jí přes mrtvého vojáka ruku.
„Jmenuji se Sebastian.“
Chvilku váhala, pak mu také ruku podala. I když byl velký a
bezpochyby silný, nijak ji nemačkal, aby to potvrdil, jak to někteří
muži dělají. Překvapilo ji, jak nepřirozeně horkou měl ruku.
„Řeknete mi také své jméno?“
„Jsem Jennsen Daggettová.“
„Jennsen.“ Usmál se, jako kdyby mu zvuk jejího jména dělal
radost.
Cítila, jak znovu rudne ve tváři. Aniž by si toho všiml, okamžitě
se dal do díla, popadl vojáka v podpaží a zatáhl. S každým mocným
zatáhnutím se mrtvola pohnula jen o malý kousek. Ten voják byl
skutečně obrovitý muž. Teď představoval jen obrovskou mrtvou váhu.
Jennsen popadla vojákův plášť u ramene, aby pomohla. Sebastian
se chopil pláště u druhého ramene a společně táhli štěrkem a kluzkými
kusy hladké skály tu nesmírnou váhu muže, jenž se odkudsi vynořil a i
po smrti představoval stejné nebezpečí jako za živa.
Před tím, než postrčil vojáka do štěrbiny ve skále, která měla být
místem jeho konečného odpočinku, Sebastian, ještě námahou lapaje
po dechu, mrtvého otočil. Jennsen poprvé uviděla, že přes rameno,
pod tornou, má upevněný krátký meč. Předtím ho nemohla vidět,
protože na něm ležel. Na opasku uprostřed zad měl ještě zavěšenou
válečnou sekyru s půlkruhovým ostřím. Jennseniny obavy vzrostly,
když viděla, jak je ten voják po zuby ozbrojený. Obyčejní vojáci přece
nenosí tak mnoho zbraní. Nebo takový nůž jako on.
Sebastian stáhl popruhy torny z paží. Uvolnil krátký meč a odložil
ho stranou. Rozepnul opasek se sekyrou a hodil ho k meči.
„V torně není nic neobvyklého,“ řekl po krátké prohlídce. Pak
přidal tornu ke krátkému meči, opasku a sekyře.
Potom začal Sebastian mrtvému prohledávat kapsy. Jennsen se ho
už chystala zeptat, co to dělá, ale uvědomila si, že před chvílí udělala
to samé. Trochu ji zneklidnilo, když vrátil věci mrtvého do kapes, ale
peníze ne. Považovala to za dost bezcitné, takhle okrádat mrtvého.
Sebastian jí ty peníze podal.
„Co to děláš?“ zeptala se.
„Vezmi si je!“ Znovu jí peníze nabídl, tentokrát naléhavěji. „K
čemu pak budou, když je zahrabeme do země? Peníze jsou dobré k
tomu, aby ulehčily utrpení živým, mrtvým nejsou k ničemu. Myslíš si,
že dobrotiví duchové na nich budou požadovat peníze za radostný a
příjemný posmrtný život?“
Mrtvý byl d'hařanský voják. Jennsen předpokládala, že Strážce
podsvětí bude mít pro posmrtný život tohohle člověka v zásobě něco
poněkud temnějšího, zlověstnějšího.
„Ale... vždyť nejsou moje.“
Zamračil se a káravě si ji změřil. „Ber to jako částečnou
kompenzaci za všechno, co jsi musela vytrpět.“
Cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. Jak to může vědět? Vždyť
byly vždycky tak opatrné!
„Jak to myslíš?“
„Mám na mysli roky života, které ti ubere leknutí, které ti dnes
tenhle chlapík způsobil.“
Konečně si Jennsen mohla tiše oddychnout. Musí se přestat bát a
nehledat v tom, co lidé řeknou, to nejhorší.
Dovolila Sebastianovi, aby jí vsypal mince do dlaně. „Dobře, ale
myslím, že by sis měl vzít polovic za to, že jsi mi pomohl.“ Podávala
mu nazpátky tři zlaté marky.
Sevřel jí ruku a vtiskl jí všechny tři mince do dlaně. „Vezmi si je!
Teď patří tobě.“
Jennsen uvažovala o tom, co by takové množství peněz mohlo
znamenat. „Maminka měla těžký život. Mohly by se jí hodit. Dám je
mamince.“
„Doufám, že pak pomohou vám oběma. Berme to jako poslední
dobrý skutek tohohle člověka - pomohl tobě a tvé matce.“
„Ty máš ale horké ruce!“ Podívala se mu do očí a pomyslela si, že
ví proč. Už nic nedodala.
Přikývl a potvrdil její podezření. „Mám náběh na horečku. Začalo
to dneska ráno. Až s touhle záležitostí skoncujeme, doufám, že se
dostanu do nejbližšího města, abych si nějakou dobu v suchu a teple
odpočinul. Jen si potřebuju trochu odpočinout, abych znovu nabral
sílu.“
„Město je moc daleko, do setmění se tam nedostaneš.“
„Vážně? Jsem opravdu dobrý chodec. A jsem zvyklý cestovat.“
„Já taky,“ řekla Jennsen, „a mně cesta zabere skoro celý den. Do
setmění zbývá jen pár hodin - a my ještě musíme dokončit tuhle věc.
Ani ten nejrychlejší kůň by tě dnes do města nedonesl.“
Sebastian si povzdychl. „No, myslím, že si vystačím sám.“
Znovu poklekl a trochu mrtvým pootočil, aby mu mohl odepnout
pochvu s nožem. Pochva z jemné černé kůže byla vykládaná stříbrem,
aby ladila s jílcem, a ozdobená tím samým dekorativním emblémem.
Sebastian, kleče na jednom koleni, podal Jennsen pochvu s nožem.
„Pohřbít tak pěknou zbraň by byla pěkná hloupost. Tumáš! Je
lepší než ten starý krám, který jsi mi ukázala před chvílí.“
Jennsen tam stála celá omráčená a zmatená. „Ale... měl by sis ho
nechat ty.“
„Já si vezmu ty ostatní věci. Stejně jsou víc podle mého gusta.
Ten nůž je tvůj. Podle Sebastianova pravidla.“
„Sebastianova pravidla?“
„Krása patří ke kráse.“
Po tomhle záměrném komplimentu Jennsen celá zrudla. Ten nůž
však ke krásným věcem nepatří. Vždyť on nemá ani potuchy jakou
zrůdnost reprezentuje!
„Nevíš, co by mohlo znamenat to velké R na jílci?“
Ale ano, chtělo se jí říci. Věděla až příliš dobře, co představuje. Je
to ohavnost.
„Je to symbol rodu Rahlů.“
„Rodu Rahlů?“
„Lord Rahl je vládcem D'Hary,“ řekla jako prosté vysvětlení
svých nočních můr.

Kapitola třetí
Když dokončili namáhavý úkol pohřbít těžko zvládnutelné tělo

mrtvého d'hařanského vojáka, měla Jennsen paže pořádně zesláblé
únavou. Měla pocit, jako by ji vlhký vítr profukující jejími šaty sekal
jak kosa až do morku kostí. Uši, nos a prsty už sotva cítila.
Sebastian měl tvář pokrytou lesknoucí se vrstvou potu.
Ale mrtvý byl konečně pohřben pod štěrkem a balvany, kterých
byl u úpatí srázu dostatek. Bylo velice nepravděpodobné, že by se
nějaké zvíře dokázalo prohrabat těžkými kameny až k mrtvole. Červi
budou hodovat nerušeně.
Sebastian pronesl krátkou pohřební řeč, pár prostých slov
vyzývajících Stvořitele, aby přijal duši mrtvého na věčnost. Ani on ani
Jennsen nepožádali o milosrdenství či shovívavost při Stvořitelově
soudu.
Nakonec ještě Jennsen silnou větví a nohama rozmetala všude
kolem štěrk. Když dokončila zametání stop jejich činnosti, kriticky
posoudila vzhled místa a trochu se jí ulevilo, když viděla, že by
nikoho ani nenapadlo, že je tam někdo pohřben. Pokud projdou kolem
vojáci, neuvědomí si, že zde jeden z nich nalezl svůj konec. Nebudou
mít žádný důvod k tomu, aby vyslýchali místní lidi, nanejvýš se
možná zeptají, jestli ho někdo neviděl. Bude dost lehké jim zalhat, aby
byli uspokojeni a uvěřili.
Jennsen přitiskla dlaň Sebastianovi na čelo. Její obavy se
potvrdily. „Vždyť jen hoříš!“
„Už jsme s tím hotovi. Teď můžu odpočívat klidněji, když se
nemusím bát, že mě vojáci vytáhnou z postele a s hrotem meče
přitisknutým ke krku mě začnou vyslýchat.“
Uvažovala nad tím, kam Sebastian půjde spát. Mrholení houstlo.
Počítala, že brzo začne pořádně pršet. A podle těch vytrvale temných
mraků usuzovala, že jakmile se rozprší, bude nejspíš pršet celou noc.
Když promokne až na kůži, tak ten studený déšť jeho horečku jen
zvýší. Tenhle zimní déšť může člověka, který včas nenajde přístřeší,
lehce zabít.
Dívala se, jak si Sebastian připíná opasek se zbraněmi kolem
pasu. Neupevnil si sekyru doprostřed zad jako ten mrtvý voják, ale po
pravém boku. Vyzkoušel ostří krátkého meče, byl s ním zřejmě
spokojen, a připjal si ho k levé straně opasku. Obě zbraně byly
umístěny tak, aby mu v případě potřeby lehce vklouzly do ruky.
Když s tím byl hotov, přitáhl si svůj těžký zelený plášť těsněji
kolem těla. Znovu vypadal jako prostý člověk, který kamsi cestuje.
Jennsen ho podezřívala, že je něco víc. Má svá tajemství. Nakládá s
nimi bezstarostně, téměř je neskrývá. To Jennsen s těmi svými žije v
neustálém neklidu a napětí a musí je pečlivě ukrývat.
S mečem zacházel s klidem a lehkostí, jaké je možno získat jen
dlouhým cvikem. To Jennsen dobře věděla, protože s nožem
zacházela s lehkostí a elegancí, které ji stály hodiny a hodiny
neustálého cvičení a získávání zkušeností. Některé matky učí své
dcery šít a vařit. Jennsenina matka si nemyslela, že by šití mohlo její
dceru zachránit. To nemohl zaručit ani nůž, ale určitě byl lepší
ochranou než jehla a nit.
Sebastian zdvihl tornu mrtvého a otevřel ji. „Zásoby si rozdělíme.
Nechceš tu tornu?“
„Zásoby i tornu by sis měl nechat ty,“ řekla Jennsen a zdvihla
svazek ryb.
Přikývl na souhlas. Zavřel tornu a zkoumavým pohledem přejel
oblohu. „Tak já už radši půjdu.“
„Kam?“
Jeho unavená oční víčka při té otázce zamrkala. „Ještě nevím.
Myslím, že chvíli půjdu a pak bude asi nejlepší, když si najdu nějaké
přístřeší.“
„Bude pršet,“ řekla. „Na to nemusí být člověk prorok, aby to
poznal.“
Usmál se. „Taky bych řekl, že ne.“ Na očích mu bylo vidět, že se
už smířil s tím, co ho čeká. Přejel si dlaní přes mokré strniště bílých
vlasů a přetáhl si kapuci přes hlavu. „No, dej na sebe pozor, Jennsen
Daggettová. Pozdravuj ode mne svou matku. Vychovala báječnou
dceru.“
Jennsen se usmála a prostým přikývnutím mu poděkovala. Stála
čelem proti vlhkému větru a dívala se, jak se otáčí a vyráží rozlehlým
štěrkovým polem pryč. Všude kolem se zvedaly rozeklané skály a
jejich stěny, tu a tam se škraloupem ztvrdlého sněhu, mizely v nízké
šedé cloně mraků, skrývající hlavní masiv hor a téměř nekonečný pás
jejich vrcholků.
Najednou jí připadlo, jak je směšné, podivné, marné, že by se
měly v téhle rozlehlé krajině zkřížit jejich cesty tak krátce, na zlomek
času, při tak tragické chvíli, kdy jeden život skončil, a pak by si každý
měl jít svou cestou do nekonečného zapomnění života.
Jennsen naslouchala křupání jeho bot po ostrém štěrku, sledovala
jeho dlouhé kroky odnášející ho pryč a v uších cítila dunění vlastního
srdce. Horečně přemýšlela, co má udělat. Má se nekonečně stranit
lidí? Má se věčně schovávat?
Dobře věděla, co by na to řekla její matka. Její matka ji však
vroucně milovala a tak by to neřekla z krutosti.
„Sebastiane!“
Ohlédl se přes rameno a čekal, co mu chce říct.
„Kdybys nenašel přístřeší, nemusel by ses taky dožít zítřejšího
rána. Nelíbilo by se mi, kdybys zůstal s horečkou pod širým nebem a
promokl až na kůži.“
Stál a díval se na ni a mezi nimi hnal vítr drobné kapičky deště.
„Ani mně by se to nelíbilo. Vezmu tvoje slova vážně a udělám, co
bude v mých silách, abych našel nějaké přístřeší.“
Dřív než se mohl znovu otočit, zvedla Jennsen ruku a ukázala
opačným směrem. Viděla, jak se jí prsty na ruce chvějí. „Mohl bys jít
se mnou k nám domů.“
„Souhlasila by s tím tvoje matka?“
Její matka by propadla panice. Její matka by nikdy nedovolila,
aby nějaký cizinec, i když by pro dvě osamělé ženy mohl představovat
významnou pomoc, spal v domě. Její matka by celou noc ani oka
nezamhouřila, kdyby věděla, že se jen někde poblíž nachází nějaký
cizinec. Ale když Sebastian zůstane venku s horečkou, mohl by
zemřít. To by Jennsenina matka tomuhle muži jistě nepřála. Její matka
měla laskavé srdce. Láska a starostlivost, ne zlý úmysl, byly příčinou
toho, že tak důsledně Jennsen ochraňovala.
„Náš dům je malý, ale v jeskyni, kde chováme domácí zvířata, je
dost místa. Jestli ti to nebude vadit, mohl bys spát tam. Není to tam
tak špatné, jak by se mohlo zdát. Sama jsem tam několikrát spala,
když mi bylo v domě těsno. Blízko vchodu ti udělám ohniště. Bude ti
tam teplo a budeš moci odpočívat, tak jak potřebuješ.“
Zdálo se, že se zdráhá. Jennsen zvedla svazek ryb.
„Taky tě můžeme nakrmit,“ řekla, aby svou nabídku vylepšila.
„Přinejmenším budeš mít dobrou stravu a odpočívat v teple. Myslím
si, že potřebuješ obojí. Pomohl jsi mi. Dovolíš mi, abych teď pomohla
já tobě?“
Na jeho tvář se vrátil úsměv, tentokrát vyjadřující vděčnost.
„Jennsen, jsi moc milá. Jestli to tvoje matka dovolí, tak tvou nabídku
přijmu.“
Rozevřela plášť a odkryla ten skvostný nůž v pochvě, který si
zastrčila za opasek. „Dáme jí tenhle nůž. Bude si ho velice cenit.“
Jeho smích, srdečný a najednou bezstarostný, byl nejpříjemnější
smích, jaký kdy Jennsen slyšela.
„Nemyslím si, že by dvě ženy, tak dobře vládnoucí nožem,
musely mít neklidný spánek kvůli cizinci s horečkou.“
Jennsen si myslela totéž, ale neřekla to. Doufala jen, že její matka
bude mít stejný názor.
„Tak dohodnuto. Pojď už, než nás nachytá déšť.“
Sebastian se rozběhl, aby ji dostihnul, protože už vyrazila. Vzala
mu tornu z ruky a přehodila si ji přes rameno. S jeho vlastním
batohem a novými zbraněmi měl při takhle oslabené fyzické kondici
se svým nákladem co dělat.

Kapitola čtvrtá
„Počkej tady,“ řekla tiše Jennsen. „Půjdu jí říct, že máme hosta.“

Sebastian ztěžka sklesnul na nízký skalní výčnělek vytvářející
pohodlné sedátko. „Nezapomeň jí povědět, co jsem ti řekl, že úplně
chápu, jestli nebude chtít, aby u vás strávil noc neznámý člověk. Vím,
že by to nebylo z nějakých nesmyslných obav.“
Jennsen si ho zamyšleně, s chladným až ponurým výrazem ve
tváři prohlížela.
„Moje matka a já máme pádný důvod, proč se nebát návštěv.“
Nebyla to narážka na obyčejné zbraně a podle tónu, jakým to
řekla, to dobře pochopil. Jennsen poprvé od chvíle, kdy ho potkala,
zahlédla v jeho modrých očích jiskřičku nejistoty - stín znepokojení,
jehož příčinou nebyla její šikovnost v zacházení s nožem.
Když ho tak pozorovala, jak uvažuje nad tím, jaký asi druh
nebezpečí by mohla představovat, objevil se jí na rtech náznak
úsměvu. „Neboj se! Důvod ke strachu by měli mít jen ti, kteří sem
přijdou dělat potíže.“
Zdvihl paže na znamení, že se vzdává. „Pak tu jsem v bezpečí,
jako miminko v matčině náručí.“
Jennsen nechala Sebastiana sedět na kamenném sedátku a začala
stoupat po křivolaké stezce skryté mezi smrky, používajíc přitom
zkroucené kořeny jako schody, k domku, postavenému kus dál od
stezky uprostřed skupinky dubů na nevelké skalní terase. Plochý
travnatý palouk byl v lepších dnech jediným prosluněným místem
mezi do výše se tyčícími letitými stromy. Bylo tam dost místa na
výběh pro jejich kozu a pár kachen a slepic. Strmá skalní stěna za
domem bránila nezvaným návštěvníkům, aby ženy překvapili z této
strany. Jediný přístup umožňovala úzká stezka stoupající k průčelí
domku.
Pro případ, že by jim hrozilo nebezpečí, vytesaly Jennsen s
matkou dobře skrytou sérii opor a záchytných míst vedoucí vzhůru
skalní stěnou k úzké římse a dál skrytou klikatou stezkou lesní zvěře
do rokle a pryč. Tahle ústupová cesta byla prakticky nepřístupná,
pokud člověk neznal přesný postup změtí balvanů, průrev a
uzoučkých říms. Navíc ještě Jennsen s matkou zajistily, aby klíčové
úseky byly dobře skryté, když na nich strategicky rozmístily kmeny
vyvrácených stromů a zasadily křoviny.
Už od Jennsenina dětství se s matkou často stěhovaly z místa na
místo a nikde nezůstávaly dlouho. Avšak tady, kde se cítily v bezpečí,
už žily víc než dva roky. Lidé cestující divočinou nikdy neobjevili
jejich horskou skrýš, jak se občas stávalo na jiných místech jejich
pobytu, a obyvatelé nejbližšího města, Briartonu, se nikdy
neodvažovali proniknout tak daleko do temného a hrůzu nahánějícího
lesa.
Zřídka používaná stezka kolem jezera, odkud spadl ten voják, byla
těžko přístupná, stejně jako všechny cesty vedoucí ve značné
vzdálenosti od jejich domova. Jennsen a její matka navštívily Briarton
jen jednou. Bylo velice nepravděpodobné, že by někdo věděl o tom, že
žijí v nekonečných horách bez jakýchkoli cest, daleko od farem a
měst. S výjimkou náhodného setkání se Sebastianem blízko jezera
nikdy nezahlédly poblíž svého domova žádného člověka. Bylo to to
nejbezpečnější místo, jaké s matkou kdy měly, a tak se Jennsen
odvážila začít ho považovat za domov.
Od doby, kdy dovršila šest let, byla Jennsen neustále
pronásledována. I když její matka byla vždycky velice opatrná,
několikrát měly hrozivě blízko k polapení. Muž, který je
pronásledoval, nebyl nijak obyčejný člověk; nebyl odkázán pouze na
obyčejné metody pátrání. Z toho, co o něm Jennsen věděla, mohla
třeba sova sledující ji z vysoko položené větve, když stoupala
skalnatou stezkou, být jeho slídivýma očima.
Právě když Jennsen došla k domku, srazila se se svou matkou, jež
si zrovna přehazovala plášť přes ramena a vycházela ze dveří. Byla
stejně vysoká jako Jennsen, měla stejné husté vlasy, které jí splývaly
těsně pod ramena, avšak víc kaštanové než rudé. Ještě jí nebylo
pětatřicet a Jennsen nikdy nepotkala hezčí ženu. Její postavu by snad
musel obdivovat i sám Stvořitel. Za jiných okolností by život
Jennseniny matky musel být plný nápadníků, z nichž někteří by
bezpochyby byli ochotni dát celé jmění za její ruku. Matčino srdce
však bylo stejně laskavé a krásné jako její tvář a tak se všeho vzdala,
jen aby mohla ochraňovat svou dceru.
Když Jennsen někdy pocítila jistou sebelítost kvůli běžným věcem
v životě, které jí byly odepřeny, pomyslela vždycky na svou matku,
jež se kvůli ní dobrovolně vzdala všech těch věcí a ještě mnohem víc.
Matka byla něco jako Jennsenin strážný anděl z masa a kostí.
„Jennsen!“ Matka se k ní vrhla a objala ji kolem ramen. „Ach,
Jenn, už jsem začínala mít strach! Kde jsi byla tak dlouho? Zrovna
jsem tě šla hledat. Myslela jsem, že ses určitě dostala do nějakých
potíží, a tak jsem...“
„Taky jsem se dostala,“ přiznala Jennsen.
Matka ztuhla jen na okamžik; pak, aniž by se vyptávala, sevřela
Jennsen ve svém ochranném náručí. Po tak hrozivém dni Jennsen
matčino utěšující objetí upřímně uvítala. Nakonec, s paží položenou
na povzbuzení na Jennseniných ramenou, ji matka odvedla ke dveřím.
„Pojď dovnitř a nejdřív se usuš. Vidím, že jsi pořádně promokla.
Pak si dáme dobrou večeři a povíš mi...“
Jennsen se jen pomalu vlekla ke dveřím. „Mami, někdo se mnou
přišel.“
Matka se zastavila a zkoumavě si prohlížela dceřinu tvář, jestli v
ní nenajde viditelné známky, které by jí prozradily podstatu a hloubku
problému. „Jak to myslíš? Kdo by s tebou mohl přijít?“
Jennsen mávla rukou zpátky směrem ke stezce. „Čeká tam dole.
Řekla jsem mu, aby počkal, že se tě zeptám jestli by nemohl přespat v
jeskyni se zvířaty...“
„Cože? Přespat tady? Jenn, co tě to napadlo? Přece nemůžeme...“
„Mami, prosím tě, poslouchej mě! Dneska se mi stalo něco
strašného. Sebastian...“
„Sebastian?“
Jennsen přikývla. „Muž, kterého jsem přivedla. Sebastian mi
pomohl. Našla jsem vojáka, který spadl ze stezky – z vrcholové stezky
kolem jezera.“
Matčina tvář zpopelavěla. Neříkala nic.
Jennsen se pro uklidnění nadechla a začala znovu: „Našla jsem
mrtvého d'hařanského vojáka v rokli pod stezkou. Žádné stopy kromě
mých tam nebyly - o tom jsem se přesvědčila. Byl to mimořádně
velký voják a byl po zuby ozbrojený. Válečná sekyra, meč po boku,
druhý meč přivázaný šikmo na zádech.“
Matka sklonila hlavu s káravým výrazem ve tváři. „Co jsi mi ještě
neřekla, Jennsen?“
Jennsen měla v úmyslu říci matce to nejdůležitější až později a
nejdřív vysvětlit přítomnost Sebastiana, matka jí to však uměla vyčíst
z očí a rozeznat v jejím hlase. Jennsen se zdálo, že strašlivá hrozba
obsažená v tom kousku papíru se dvěma slovy přímo křičí z její
kapsy.
„Mami, prosím tě, nech mě to říct po svém!“
Matka sevřela Jennseniny tváře do svých dlaní. „Tak mi to řekni.
Po svém, když musíš.“
„Zrovna jsem toho vojáka prohledávala, hledala jsem cokoli
důležitého. A něco jsem našla. Pak se tam najednou objevil ten muž,
cestovatel. Mrzí mě to, mami, ale byla jsem tak vystrašená tím, že tam
ležel ten voják, a tím, co jsem našla, že jsem nedávala takový pozor,
jak bych měla. Vím, že jsem se zachovala hloupě.“
Matka se usmála. „Ne, dítě, všichni mají slabé chvilky. Nikdo
nemůže být dokonalý. Každý občas udělá chybu. To neznamená, že
bys byla hloupá. Už to o sobě neříkej!“
„No, připadala jsem si hloupě, když něco řekl a já jsem se otočila
a on tam najednou stál. Ale nůž jsem měla v ruce.“ Matka se usmála a
přikývla na souhlas. „Pak se přesvědčil, že ten člověk se zřítil a zlámal
si vaz. Sebastian - tak se jmenuje - řekl, že když ho tam tak necháme,
tak ho nejspíš ostatní vojáci najdou a začnou nás všechny vyslýchat, a
možná nás i obviní ze smrti svého druha.“
„Ten člověk, Sebastian, podle všeho ví, o čem mluví.“
„Taky jsem si to myslela. Chtěla jsem toho mrtvého pohřbít,
pokusit se ho skrýt, ale byl tak velký - nikdy bych ho sama nedokázala
odtáhnout do škvíry ve skále. Sebastian se mi nabídl, že mi toho
mrtvého pomůže pohřbít. Společnými silami jsme ho už dokázali
odtáhnout a svalit do hluboké skalní pukliny. Dobře jsme ho zakryli.
Sebastian položil na štěrk, který jsem na něj nahrabala, ještě pár
velkých balvanů. Nikdo už ho nenajde.“
Zdálo se, že se matce ulevilo. „To bylo moudré.“
„Než jsme ho pohřbili, navrhl Sebastian, že bychom si měli vzít
všechny cenné věci a nenechávat je tam bez užitku zahrabané v zemi.“
Jedno matčino obočí se zdvihlo. „Ano?“
Jennsen přikývla. Vytáhla peníze z kapsy, z té, ve které nebyl ten
kus papíru. Vysypala všechny mince matce do dlaně.
„Sebastian trval na tom, abych si je všechny vzala. Jsou mezi nimi
i zlaté marky. Sám nechtěl žádné.“
Matka si prohlédla to jmění ve své dlani, pak střelila pohledem ke
stezce, kde čekal Sebastian. Nahnula se blíž k Jennsen.
„Jenn, když přišel s tebou, tak si možná myslí, že ty peníze může,
kdykoli se mu zachce, získat zpátky. To by mu umožnilo vypadat
velkoryse a získat si tak tvoji důvěru - a přitom být dost blízko, aby
nakonec ty peníze shrábl, až bude chtít.“
„Tohle mě taky napadlo.“
Matčin tón účastně změkl. „Jenn, není to tvoje chyba - držela jsem
tě pořád co nejdál od lidí, abych tě ochránila - ale ty prostě nevíš, čeho
jsou muži schopni.“
Jennsen před matčinýma vědoucíma očima sklopila zrak. „Zřejmě
by to mohla být pravda, ale já si to nemyslím.“
„A proč?“
Jennsen se jí znovu podívala zpříma do očí, tentokrát upřeněji.
„Má horečku, mami. Není mu dobře. Už byl na odchodu, ale vůbec
mě nepožádal, jestli by nemohl jít se mnou. Když jsem viděla, jak je
unavený a jak jen hoří, bála jsem se, že v tom dešti do rána zemře.
Zastavila jsem ho a řekla mu, že když s tím budeš souhlasit, může
přespat v jeskyni se zvířaty, kde bude alespoň v suchu a teple.“
Po chvíli Jennsen dodala: „Řekl mi na to, že když nebudeš chtít
mít poblíž žádného cizího člověka, bude to chápat a půjde svou
cestou.“
„Vážně? No, Jennsen, ten člověk je buď velice čestný nebo velice
mazaný.“ Upřeně se na Jennsen zadívala. „Tak co z toho je podle tebe
pravda?“
Jennsen sepjala prsty proti sobě. „Já nevím, mami. Vážně nevím.
Přemýšlela jsem o stejných věcech jako ty - vážně.“
Pak si vzpomněla. „Řekl, že chce, aby sis vzala tohle, abys neměla
strach z cizího člověka, který spí vedle.“
Jennsen vytáhla nůž z pochvy u pasu a podala jej matce. V
tlumeném žlutavém světle vycházejícím z malého okna za matkou se
pronikavě zablýskla stříbrná rukojeť.
Matka tu zbraň pomalu oběma rukama zdvihla a užasle na ni
zírala, šeptajíc: „Dobrotiví duchové...“
„Já vím,“ řekla Jennsen. „Málem jsem vyjekla leknutím, když
jsem ho poprvé uviděla. Sebastian říkal, že to je skvělá zbraň, příliš
dobrá, než abychom ji tam pohřbili, a chtěl, abych si ji nechala. Sám si
vzal vojákův krátký meč a sekyru. Řekla jsem mu, že ten nůž dám
tobě. On na to řekl, že doufá, že ti to dodá pocit většího bezpečí.“
Matka pomalu zakroutila hlavou. „Tenhle nůž mně vůbec
nepřináší pocit bezpečí - když vím, že muž, kterému patřil, byl tak
blízko nás. Jenn, tohle se mi ale vůbec nelíbí. Ani trochu.“
V matčiných očích bylo vidět, že začíná mít větší obavy, než když
se před chvílí dozvěděla o tom, že Jennsen s sebou přivedla
neznámého muže.
„Mami, Sebastian je nemocný. Může zůstat v jeskyni? Přiměla
jsem ho k tomu, aby si myslel, že on by se nás měl bát víc než my
jeho.“
Matka se na ni podívala s vychytralým úsměvem. „Chytrá holka!“
Obě dobře věděly, že pokud chtějí přežít, musí spolupracovat jako tým
a obě musí mít dobře nacvičené role, které se musí doplňovat i bez
předchozího dohovoru.
Pak si povzdechla, jako kdyby na ni najednou dolehlo vědomí
všeho toho, co její dcera v životě postrádá. Něžně Jennsen pohladila
po vlasech a pak svou ruku nechala ležet na jejím rameni.
„Tak dobře, dítě,“ řekla nakonec. „Necháme ho u nás přespat.“
„A nakrmíme ho. Slíbila jsem mu teplé jídlo, za to, že mi
pomohl.“
Matčin vřelý úsměv se roztáhl. „No, tak i jídlo.“
Konečně vytáhla nůž z pochvy. Kriticky ho oceňovala, otáčela jím
na všechny strany, podrobně si prohlížela jeho tvary. Zkoušela jeho
ostří a pak váhu. Otáčela jím mezi svými štíhlými prsty, aby se s ním
seznámila, aby poznala jeho vyvážení.
Nakonec ho držela v otevřené dlani a prohlížela si ozdobné
písmeno R. Jennsen si ani nechtěla představovat, jaké hrozné
myšlenky - a vzpomínky - musí probíhat matčinou hlavou, když
mlčky rozvažuje nad emblémem rodu Rahlů.
„Dobrotiví duchové!“ zašeptala znovu matka.
Jennsen mlčela. Plně ji chápala. Je to odporná, zlá věc.
„Mami,“ řekla tiše Jennsen, když jí připadalo, že matka už na jílec
civí celou věčnost, „už je skoro tma. Můžu se vrátit pro Sebastiana a
odvést ho do jeskyně?“
Matka zasunula čepel zpátky do pochvy, jako kdyby tam chtěla
přehled bolestných vzpomínek uložit spolu s ní.
„Ano, myslím, že bude nejlíp, když pro něj zajdeš. Odveď ho do
jeskyně. Rozdělej pro něj oheň. Upeču pár ryb a přinesu nějaké
bylinky, které mu ulehčí spánek s tou horečkou. Počkej tam s ním,
dokud nepřijdu. Dávej na něj pozor! Budeme večeřet společně, venku
v jeskyni. Nechci ho mít v domě.“
Jennsen přikývla. Než mohla matka odejít do domu, dotkla se její
paže, aby ji zastavila. Ještě musela své matce oznámit jednu věc.
Zoufale si přála, aby to udělat nemusela. Nechtěla své matce
přidělávat takovou starost, ale musela.
„Mami,“ řekla hlasem jen o málo silnějším, než je šepot, „budeme
odtud muset odejít.“
Matka vypadala poděšeně.
„Něco jsem u toho d'hařanského vojáka našla.“
Jennsen vytáhla ten list papíru z kapsy, rozložila ho a podala ho
matce.
Matčin pohled se zastavil na těch dvou slovech pečlivě napsaných
na papíru.
„Dobrotiví duchové...“ bylo všechno, co řekla, všechno, co v tu
chvíli dokázala říci.
Otočila se a podívala se na domek, naráz pohledem zaznamenala
všechno kolem, a oči se jí najednou zalily slzami. Jennsen si
uvědomovala, že její matka už ho také začala považovat za svůj
domov.
„Dobrotiví duchové!“ zašeptala matka znovu jen pro sebe jak
nemohla najít slova.
Jennsen si pomyslela, že by závažnost situace mohla matku
zlomit, až by se bezmocně a neovladatelně rozplakala. Přesně to se v
tu chvíli chtělo Jennsen udělat. Avšak ani jedna z nich to neudělala.
Matka si přejela prstem pod oběma očima a obrátila se znovu k
Jennsen. A pak skutečně zaplakala - jediné krátké nadechnutí a
přerývané zavzlyknutí z bezmocnosti. „Tolik mě to mrzí, dítě!“
Jennsen mohlo zlomit srdce, když viděla matku trpět takovou
úzkostí. Všechno, co Jennsen v životě postrádala, chybělo její matce
dvojnásobně. Jednou jí samotné, jednou kvůli dceři. A navíc -
Jennsenina matka musela být silná.
„Za rozbřesku odejdeme,“ řekla pak matka klidným oznamovacím
tónem. „Cestovat v noci, v dešti, tak určitě onemocníme. Budeme si
muset najít nový úkryt. K tomuhle už se dostal příliš blízko.“
Jennsen měla oči plné slz a jen s velkým úsilím ze sebe dokázala
vypravit slova. „Hrozně mě mrzí, mami, že jsem příčinou takových
problémů.“ Slzy se jí řinuly z očí bolestivým proudem. Sevřela pěst a
drtila v ní ten kus papíru. „Hrozně mě to mrzí, mami. Chtěla bych,
abys mě nemusela mít na krku.“
Matka ji vzala do náručí a kolébala Jennseninu hlavu na svém
rameni a nechala ji vyplakat se. „Ne, ne, dítě. Tohle už nikdy neříkej!
Vždyť ty jsi světlo mého života! Tohle trápení způsobili jiní. Nikdy
nenos plášť viny, protože představuje zlo. Jsi můj zázračný život.
Kvůli tobě bych se tisíckrát vzdala všeho ostatního a pak s radostí
znovu a znovu.“
Jennsen byla ráda, že nikdy nebude mít děti, protože věděla, že
nemá matčinu vnitřní sílu. Ze všech sil se držela jediného člověka na
světě, který jí mohl poskytnout útěchu.
Pak se však z matčina náručí vyprostila. „Mami, Sebastian
pochází zdaleka. Řekl mi to. Řekl, že je to až za hranicemi D'Hary.
Existují jiná místa - jiné země. On o nich ví. Není to úžasné? Existuje
země, která nepatří k D'Haře!“
„Ty země jsou ale za bariérami a hranicemi, které není možné
překročit.“
„Ale jak by tu teď mohl být? Musí to nějak jít, jinak by nemohl
cestovat až sem!“
A Sebastian pochází z jedné z těch cizích zemí?“
„Leží daleko na jihu, povídal.“
„Na jihu? Nechápu, jak by to bylo možné. Jsi si jistá, že to říkal?“
„Ano.“ Jennsen energicky přikývla na potvrzení svých slov.
„Řekl, že leží na jihu. Zmínil se o tom jen mimochodem. Sama si
nejsem jistá, jestli je to možné, ale co kdyby to byla pravda? Mami, on
by nás tam možná mohl dovést. Kdybychom ho o to požádaly, vyvedl
by nás z téhle země nočních můr.“
I když matka byla racionální a zdravě skeptická, Jennsen na ní
viděla, že o tomhle odvážném nápadu přemýšlí. Není to šílený nápad -
nemůže být, když o něm maminka uvažuje! Jennsen byla náhle plná
naděje, že ji možná napadla věc, která je zachrání.
„Proč by to pro nás dělal?“
„To nevím. Dokonce ani nevím, jestli by byl ochotný o tom
uvažovat, nebo co by za to chtěl. Neptala jsem se ho. Ani jsem se o
tom neodvážila zmínit, dokud to neproberu s tebou. To je taky jeden z
důvodů, proč jsem chtěla, aby u nás přespal - aby sis s ním o tom
mohla promluvit. A taky jsem se bála, že ztratím tuhle šanci zjistit,
jestli je to skutečně možné.“
Matka se znovu podívala na domek a jeho okolí. Byl malý, jen
jedna místnost, a ne moc hezký, postavený z kmenů a větví, které
samy otesaly, bylo v něm však teplo a útulno a sucho. Jen pomyslet na
to, že se budou muset vydat na cestu uprostřed zimy, jí nahánělo
hrůzu. Alternativa, že budou chyceny, však byla mnohem horší.
Jennsen věděla, co by je čekalo, kdyby je chytili. Smrt by nepřišla
nijak rychle. Kdyby je chytili, následovala by smrt až po nekonečných
mukách.
Nakonec se matka vzchopila a promluvila. „Je to dobrý nápad,
Jenn. Nevím, jestli z toho něco může být, ale promluvíme si se
Sebastianem a uvidíme. Jedno je jisté. Musíme odtud. Nemůžeme
čekat do jara - ne, když se dostali tak blízko. Odejdeme za úsvitu.“
„Mami, kam tentokrát půjdeme, když nás Sebastian nebude chtít
odvést pryč z D'Hary?“
Matka se usmála. „Dítě, svět je obrovský. A my jsme jen dva malí
človíčci. Prostě znovu zmizíme. Já vím, je to těžké, ale budeme přece
pořád spolu. Zas bude dobře. Uvidíme spoustu nových,
pozoruhodných míst, uvidíš. Trochu víc z širého světa.
A teď už běž za Sebastianem a doveď ho do jeskyně. Já připravím
večeři. Všichni se potřebujeme najíst.“
Jennsen letmo políbila matku na tvář a vyrazila dolů stezkou.
Začínalo už pršet a mezi stromy bylo tak temno, že skoro nic neviděla.
Ty stromy teď pro ni představovaly obrovité d'hařanské vojáky,
širokoplecé, mohutné, strašlivé. Věděla, že ji čekají noční můry, po
tom, co viděla tak zblízka skutečného d'hařanského vojáka.
Sebastian pořád ještě seděl na tom skalním sedátku a čekal na ni.
Když k němu přiběhla, vstal.
„Maminka říkala, že můžeš přespat v jeskyni se zvířaty. Začala s
přípravou ryb k večeři. Chce se s tebou setkat.“
Vypadal příliš unavený, než aby na něm bylo poznat, jestli je rád,
avšak podařilo se mu mírně se pousmát. Jennsen ho popadla za zápěstí
a požádala ho, aby ji následoval. Už se celý třásl a byl promoklý.
Ruku však měl horkou. Věděla, že to jsou projevy horečky. Člověk se
klepe, i když celý hoří. Byla si však jistá, že jídlo, bylinky a dobrý
noční odpočinek ho brzy postaví na nohy.
Jestli jim pomůže, tím si už tak jistá nebyla.

Kapitola pátá
Betty, jejich hnědá koza, ze své ohrady pozorně sledovala, jak v

jejím útulku Jennsen rychle sbírá a ukládá na stranu slámu pro cizince,
a občas hlasitě projevovala svou nelibost nad tím, že se s ním musí
podělit o svůj domov. Bettino mečení nakonec utichlo, když Jennsen
láskyplně podrbala nervózní kozičku za ušima, pohladila tuhé chlupy
na jejím kulatém bříšku a pak jí dala půlku mrkve ze skrýše na vysoko
položené skalní římse. Betty přitom zuřivě vrtěla svým krátkým
vztyčeným ocáskem.
Když Sebastian pomáhal posbírat suché dříví na podpal, všimla si
Jennsen v tlumeném světle linoucím se z okna domku z druhé strany
mýtiny, že má celou tvář posetou kapkami potu. Několikrát přejel
ostřím svého nože po celé délce větve a obratně připravil načechraný
chomáč jemných hoblin. Pak párkrát udeřil ocelí do pazourku, až
tmou do připraveného troudu vylétaly spršky jisker. Podržel chomáč v
dlaních a jemným foukáním rozdmýchával plamínek, dokud nezesílil,
pak dal hořící troud pod připravenou hromádku dřeva na podpal, až
plameny mezi suchými větvičkami rychle nabraly na mohutnosti.
Když chytly větší větve, začala se jeskyní šířit příjemná vůně
pryskyřice.
Jennsen měla původně v plánu zaběhnout do domu pro žhavé
uhlíky, aby jimi rozdělala oheň, on ho však měl rozdělaný ještě dřív,
než mu to stačila navrhnout. Z toho, jak se Sebastian třásl, usuzovala,
že už se nemůže dočkat tepla. Cítila vůni smažených ryb z domku a
když čas od času vítr mezi silnými větvemi sosen ztichl, slyšela i
syčení a praskání tuku.
Slepice se stáhly z rostoucího kruhu světla do hlubokých stínů v
zadní části jeskyně. Betty špicovala uši a sledovala Jennsen, jestli
nezachytí nějaké známky, že by mohla dostat ještě druhou mrkev.
Optimisticky přitom vrtěla ocáskem.
Dutina ve skále byla místem, kde se někdy před věky vyvalil kus
horniny, jako kdyby se hoře vylomil nějaký gigantický zub, sesunul se
dolů svahem a zanechal po sobě suché lůžko. Teď dole mezi
hromadou spadlých balvanů rostly vysoké stromy. Jeskyně byla
hluboká jen asi dvacet stop, převis nad vchodem jí však poskytoval
další ochranu a napomáhal tomu, aby se udržela v suchu. Jennsen byla
vysoká, strop jeskyně však byl v dostatečné výšce a ona tam tak skoro
všude mohla stát. Protože Sebastian byl jen o trochu větší než ona,
nezametal strop svými krátkými sněhově bílými vlasy, teď ve světle
ohně teple oranžovými, když šel dozadu pro uskladněné suché dřevo.
Slepice vyrušené jeho příchodem začaly kdákat, pak se však rychle
uklidnily.
Jennsen se posadila na bobek na opačné straně ohniště než
Sebastian, zády k dešti, jenž už nabral na síle, takže Sebastianovi ve
světle ohně dobře viděla do tváře, když si oba nahřívali ruce v teple
praskajících plamenů. Po dni stráveném v mrazivé a vlhké nepohodě
pro ni teplo ohně představovalo skutečný požitek. Věděla, že dříve
nebo později se zima vrátí v plné síle. I když teď bylo nepříjemné
chladné počasí, brzo bude ještě horší.
Snažila se nemyslet na to, že bude muset opustit svůj útulný a
před nepohodou chránící domov, a navíc v téhle roční době. Vždyť to
věděla už od té chvíle, kdy spatřila ten kus papíru.
„Máš hlad?“ zeptala se.
„Umírám hlady,“ odpověděl a bylo vidět, že na smaženou rybu
čeká se stejnou dychtivostí jako Betty na svou mrkev. Jennsen už také
z té vůně kručelo v žaludku.
„To je dobře. Maminka vždycky říká, že když je člověk nemocný
a přitom má chuť k jídlu, tak to nemůže být nic vážného.“
„Za den nebo dva budu v pořádku.“
„Odpočinek ti udělá dobře.“
Jennsen vytáhla svůj nůž z pochvy. „Ještě nikdy jsme nikomu
nedovolily, aby u nás zůstal. Jistě pochopíš, když uděláme určitá
preventivní opatření.“
Viděla mu na očích, že neví, jak to myslela, pokrčil však rameny
na znamení, že její opatrnost chápe.
Jennsenin nůž se nemohl měřit se skvělou zbraní, kterou měl
mrtvý voják. Nic podobného jeho noži si Jennsen s matkou prostě
nemohly dovolit. Její nůž měl prostou rukojeť z paroží a nepříliš
tlustou čepel, kterou však Jennsen udržovala ostrou jako břitva.
Teď si Jennsen ostřím nože udělala nehluboký řez na vnitřním
předloktí levé ruky. Sebastian se zamračil a chystal se vstát a hlasitě
protestovat. Uprostřed pohybu ho však zmrazil její pronikavý pohled.
Sklesl zpátky a s rostoucím zájmem pozoroval, jak na obě strany ostří
roztírá karmínové kapky krve hrnoucí se z rány. Schválně se mu
znovu upřeně zadívala do očí a pak se k němu otočila zády a přešla k
ústí jeskyně, kde déšť zvlhčil zem.
Svým zakrváceným nožem Jennsen nejdřív nakreslila velký kruh.
Cítila, že z ní Sebastian nespouští oči. Pak špičkou krvavého ostří
prořízla vlhkou zem rovnými čarami, až vytvořila čtverec, jehož
vrcholy se dotýkaly kruhu. Hned nato nakreslila menší kruh vepsaný
do čtverce.
Přitom si polohlasně mumlala modlitby, v nichž prosila dobré
duchy, aby vedli její ruku. Připadlo jí to v tu chvíli jako správná věc.
Věděla, že Sebastian její mumlání uslyší, slovům však porozumět
nemůže. Nenadále ji napadlo, že to musí být něco jako ty hlasy, které
občas slyší ve své hlavě. Někdy, když kreslívala vnější kruh, slyšela
ten tajemný hlas vyslovit její jméno.
Otevřela oči, zavřené při modlitbě, a nakreslila osmicípou hvězdu,
jejíž paprsky protínaly na všechny strany vnitřní kruh, čtverec a pak
vnější kruh, procházely vrcholy čtverce a půlily jeho strany.
Říkalo se, že paprsky představují Stvořitelův dar, a tak když
Jennsen kreslila osmicípou hvězdu, vždycky šeptala modlitbu díků za
to, že její matku obdařil jejím talentem.
Když skončila a zvedla hlavu, zjistila, že před ní stojí její matka -
jako kdyby povstala ze stínů nebo se zhmotnila z kraje samotné
kresby - osvětlená tančícími plameny ohně za Jennsen. Ve světle těch
plamenů jí připadala jako zjevení nějakého neskutečně krásného
ducha.
„Jestlipak víte, mladý muži, co tahle kresba reprezentuje?“ zeptala
se Jennsenina matka hlasem jen o málo silnějším než šepot.
Sebastian na ni zíral, stejně jako na ni zírala většina lidí, kteří ji
viděli poprvé, a mlčky zakroutil hlavou.
„Říká se jí Milost. Kreslí je ti, kdo jsou obdařeni magickým
nadáním už tisíce let - někdo říká, že už od stvoření světa. Vnější kruh
znázorňuje počátek věčného podsvětí, Strážcova světa mrtvých.
Vnitřní kruh ohraničuje svět živých. Čtverec představuje oponu, která
oba světy rozděluje - hranici mezi životem a smrtí. Občas se dotýká
obou. Hvězda představuje záření daru samotného Stvořitele - magie,
která se rozprostírá světem živých a zasahuje i do světa mrtvých.“
Oheň praskal a syčel a Jennsenina matka se tyčila nad oběma
mladými lidmi jako nějaká přízračná postava. Sebastian mlčel. Matka
říkala pravdu, ale byla to pravda použitá záměrně k vyvolání jistého
dojmu, který byl falešný.
„Moje dcera nakreslila tuhle Milost, aby vás ochránila během
dnešní noci, a také aby ochránila nás dvě. Druhá je přede dveřmi
domku.“ Protáhla následující odmlku a pak dodala: „Překročit
některou z těch kreseb bez našeho souhlasu by nebylo moudré.“
„Rozumím, paní Daggettová.“ V jeho tváři, ozářené plameny,
nebylo znát žádné emoce.
Pak obrátil pohled svých modrých očí k Jennsen. Na rtech měl
náznak úsměvu, i když jeho celkový výraz byl vážný. „Jsi žena plná
překvapení, Jennsen Daggettová. Žena mnoha záhad. Dnes v noci
budu spát v bezpečí.“
„A dobře,“ řekla Jennsenina matka. „Kromě večeře jsem vám
přinesla i bylinky pro dobrý spánek.“
Matka, v jedné ruce mísu plnou smažených ryb, objala druhou
rukou Jennsen kolem ramen, zavedla ji na druhou stranu ohniště a
sedla si vedle ní, na opačné straně, než seděl Sebastian. Podle výrazu
jeho tváře měla komedie, kterou před ním sehrály, žádoucí účinek.
Matka střelila pohledem po Jennsen a usmála se na ni, tak, aby to
Sebastian neviděl. Jennsen si vedla dobře.
Pak matka natáhla ruku s tácem a nabídla Sebastianovi ryby.
Přitom řekla: „Ráda bych vám poděkovala, mladý muži, za to, že jste
pomohl Jennsen.“
„Říkejte mi Sebastian, prosím.“
„To už mi řekla Jennsen.“
„Rád jsem pomohl. Vlastně jsem pomáhal i sobě. Nelíbilo by se
mi, kdyby mě začali honit d'hařanští vojáci.“
Ukázala na jednu z ryb. „Jestli budete chtít, tak tahle je posypaná
bylinkami, které vám hezky prohloubí spánek.“
Odřízl si nožem temnější kousek ryby pokrytý kořením. Jennsen
pečlivě očistila čepel nože o sukni a odřízla si také.
„Jennsen mi řekla, že pocházíte ze země za hranicemi D'Hary.“
Zdvihl hlavu ještě s plnými ústy. „To je pravda.“
„Nechce se mi tomu uvěřit. Vždyť D'Haru obklopují ze všech
stran nepřekročitelné hranice. Za celý můj život nemohl nikdo ani
dovnitř ani ven z D'Hary. Jak je tedy možné, že se to podařilo vám?“
Sebastian stáhl zuby pořádnou porci okořeněné ryby s čepele
svého nože. Vdechoval mezi zuby, aby sousto ochladil. Když ho pak
žvýkal, gestikuloval rukou s nožem. „Jak dlouho už žijete samy v
tomhle hlubokém lese? Aniž byste viděly človíčka? Beze zpráv?“
„Několik let.“
„Ach. No, pak chápu, že nic nevíte, protože v době, kdy jste byly
tady, hranice padly.“
Jennsen i její matka přijaly tuhle ohromující, téměř
nepochopitelnou novinku mlčky. Ve svém mlčení se obě odvážily
představit si stejné opojné možnosti. Poprvé v Jennsenině životě se
jim únik zdál být možný. Neuskutečnitelný sen o svobodném životě se
najednou zdál být jen kus cesty vzdálený. Cestovaly a skrývaly se celý
svůj život. Teď se zdálo, že by se jejich cesty konečně mohly chýlit ke
konci.
„Sebastiane,“ řekla Jennsenina matka, „proč jste dnes Jennsen
pomohl?“
„Rád lidem pomáhám. A ona pomoc potřebovala. Mohl bych vám
vyprávět, jak ji ten muž vystrašil, i když byl mrtvý.“ Usmál se na
Jennsen. „Vypadala jako slušný člověk. Chtěl jsem jí pomoci. Kromě
toho,“ připustil nakonec, „nemám d'hařanské vojáky moc v lásce.“
Když mu podala mísu s rybami, vzal si další kus. „Paní
Daggettová, už dlouho se mi zavírají oči, jak jsem hrozně ospalý. Proč
mi prostě neřeknete, co máte na mysli?“
„Pronásledují nás d'hařanští vojáci.“
„Proč?“
„To je vyprávění na další večer. Bude záležet na výsledku
dnešního večera, jestli se to dozvíte ještě dnes, teď však jediné, na
čem skutečně záleží, je, že nás pronásledují - Jennsen víc než mne.
Jestli nás d'hařanští vojáci chytí, zabijí ji.“
Podle matčiných slov to vypadalo prostě. On by to však neprovedl
nijak jednoduše. Bylo by to mnohem strašlivější než prosté zabití.
Smrt by byla odměnou udělenou jen po nepředstavitelných mukách a
nekonečném žadonění.
Sebastian letmo pohlédl na Jennsen. „To bych nechtěl.“
„Pak na to máme všichni tři stejný názor,“ zašeptala matka.
„Tak proto vy dvě umíte tak dobře zacházet s noži, které máte v
rukou,“ řekl.
„Proto,“ potvrdila Jennsenina matka.
„Takže,“ řekl Sebastian, „se bojíte, že vás d'hařanští vojáci
najdou. D'hařanští vojáci nejsou nic mimořádného. Ten dnešní vás ale
obě pořádně vylekal. Proč se tak moc bojíte zrovna tohohle?“
Jennsen přiložila na oheň větev a byla ráda, že vysvětlování
obstará její matka. Betty znovu zamečela, aby dostala mrkev, nebo
aby alespoň upoutala pozornost. Slepice reptaly kvůli nezvyklému
hluku a světlu.
„Jennsen,“ řekla nakonec matka, „ukaž Sebastianovi ten kus
papíru, co jsi našla u toho d'hařanského vojáka!“
Jennsen to vyrazilo dech a tak čekala, až se matčiny oči stočí k ní.
Vyměnily si pak pohled, z něhož Jennsen poznala, že se matka
rozhodla riskovat a tak mu musí alespoň něco prozradit.
Jennsen vytáhla ten zmačkaný kus papíru z kapsy a podala ho
Sebastianovi. „Tohle jsem našla v kapse toho d'hařanského vojáka.“
Ztěžka polkla, když si vzpomněla na tu hrůzu, když uviděla mrtvého
člověka. „Těsně předtím, než ses objevil.“
Sebastian rozevřel zmuchlaný papír, narovnal ho mezi palcem a
prsty a vrhl na obě ženy podezíravý pohled. Pak otočil papír k ohni,
aby si mohl přečíst ta dvě slova.
„Jennsen Lindiová,“ četl z papíru. „To nechápu. Kdo je Jennsen
Lindiová?“
„Já,“ řekla Jennsen. „Alespoň jsem si tak jistou dobu říkala.“
„Jistou dobu? Tomu nerozumím.“
„Bylo to moje jméno,“ řekla Jennsen. „Jméno, které jsem zkrátka
a dobře používala před několika lety, když jsme žily daleko odtud na
severu. Často jsme se stěhovaly - abychom se vyhnuly chycení.
Pokaždé jsme si přitom změnily jméno, aby pro ně bylo těžší nás
vypátrat.“
„Takže... Daggettová také není vaše pravé jméno?“
„Ne.“
„Dobrá, a jak se tedy vlastně jmenujete?“
„Tohle také patří do vyprávění na nějaký jiný večer.“ Z tónu,
jakým to matka řekla, bylo zřejmé, že o tom nehodlá diskutovat.
„Důležité je, že ten dnešní voják to jméno znal. To může znamenat jen
to nejhorší.“
„Jennsen ale říkala, že tohle jméno už dávno nepoužíváte. Tady
používáte jiné: Daggettová. Nikdo vás tu nezná pod jménem
Lindiová.“
Matka se nahnula k Sebastianovi. Jennsen věděla, že se její matka
na Sebastiana teď dívá způsobem, který mu bude nepříjemný. Matka
uměla lidi pořádně znervóznit, když na ně upřela ten svůj pátravý,
pronikavý pohled.
„I když už to dávno není naše jméno a používaly jsme ho daleko
na severu, měl ho zapsané a byl tady, jen pár mil odsud. To znamená,
že si to jméno nějak spojil s námi - se dvěma ženami někde tady, v
téhle pustině. Nějak si ho spojil, přesněji řečeno, ten muž, který nás
pronásleduje, si ho spojil s námi a poslal ho pro nás. Teď nás tedy
hledají tady.“
Sebastian uhnul očima a zamyšleně se nadechl. „Chápu, co chcete
říct.“ Znovu se pustil do kusu ryby nabodnutého na špičce nože.
„S tím mrtvým vojákem jistě přišli i další,“ řekla matka. „Tím, že
jste ho pohřbili, jste pro nás získali trochu času. Nebudou vědět, co se
s ním stalo. V tom máme aspoň trochu štěstí. Jsme pořád pár kroků
před nimi. Musíme tuhle výhodu využít, abychom odtud zmizely,
dokud ještě neutáhli smyčku. Budeme muset odejít hned ráno.“
„Jste si tím jistá?“ Gestikuloval s nožem v ruce. „Máte tu všechno,
co k životu potřebujete. Jste tu daleko od lidí, skryté - kdybych
náhodou nepotkal Jennsen u toho mrtvého vojáka, nikdy bych vás
nenašel. Jak by vás tu mohli najít? Máte tu i domek, a na dobrém
místě.“
„Život je z toho všeho, co jste řekl, jediné slovo, na kterém záleží.
Dobře znám člověka, který nás pronásleduje. V honbě na nás mu
pomáhají tisíce let krvavého dědictví. Bude v té honbě neúnavně
pokračovat. Když tu zůstaneme, tak nás dříve či později najde.
Musíme odtud zmizet, dokud není pozdě.“
Vytáhla z opasku vynikající nůž, který jí Jennsen přinesla od
mrtvého d'hařanského vojáka. Nechala ho v pochvě, otočila jím
vprstech a podala jej jílcem napřed Sebastianovi.
„To písmeno R na jílci značí rod Rahlů. Našeho pronásledovatele.
Tak skvělou zbraň mohl dát jenom velice speciálnímu vojákovi.
Nechci zbraň, kterou někomu daroval ten zloduch.“
Sebastian se krátce podíval dolů na nabídnutý nůž, ale nevzal si
ho. Podíval se na obě pohledem, který Jennsen nečekaně zamrazil až
do morku kostí. Byl to pohled planoucí nemilosrdným odhodláním.
„Tam, odkud pocházím, věříme, že je nejlepší použít to, co je
nepříteli blízké, nebo to, co od něj pochází, jako zbraň proti němu.“
Jennsen se nikdy nesetkala s takovým názorem. Matka se ani
nepohnula. Nůž jí pořád ležel v dlani. „Já ne...“
„Co si vyberete? Použít to, co se neúmyslně dostalo k vám, proti
němu? Nebo se místo toho stát oběťmi?“
„Jak to myslíš?“
„Proč ho nezabijete?“
Jennsen spadla čelist. Matka, jak se zdálo, byla méně užaslá. „To
nemůžeme,“ oponovala mu. „Je to mocný muž. Chrání ho bezpočet
lidí, od prostých vojáků přes vojáky velice zběhlé v zabíjení - jako byl
ten, kterého jste dnes pohřbili - až po lidi s darem používat magii. A
my jsme jen dvě prosté ženy.“
Sebastiana její námitka nepřesvědčila. „Ale on se nezastaví,
dokud vás nezabije.“ Pozdvihl ten kus papíru a díval se, jak ho její oči
sledují. „Tohle to jen dokazuje. Nikdy se nezastaví. Proč ho nezabijete
dřív, než on zabije vás - než zabije vaši dceru? Nebo jste se rozhodla,
že jste pouhé chodící mrtvoly, které mu stačí jen sebrat?“
Matčin hlas prozrazoval, jak je rozčílená. „A jak podle vás máme
lorda Rahla zabít?“
Sebastian si napíchl další kousek ryby. „Pro začátek byste si měla
nechat ten nůž. Je to mnohem lepší zbraň než ten, který máte. Použijte
jeho věc proti němu. Vaše sentimentální odmítání ponechat si ho
poslouží jen jemu, ne vám - nebo Jennsen.“
Matka seděla bez hnutí a s kamennou tváří. Jennsen ještě nikdy
nikoho neslyšela takhle mluvit. Jeho slova ji přinutila vidět věci jinak
než kdykoli předtím.
„Musím připustit, že to, co říkáte, má smysl,“ řekla po chvíli
matka. Její hlas byl tichý a poznamenaný bolestí, nebo možná lítostí.
„Otevřel jste mi oči. V každém případě alespoň trochu. Nesouhlasím s
vámi v tom, že bychom se ho měly pokusit zabít, protože ho až moc
dobře znám. Takový pokus by byl přinejlepším pouhou sebevraždou,
nebo přinejhorším splněním jeho cíle. Ale ten nůž si nechám a použiju
ho k sebeobraně a obraně své dcery. Děkuji vám, Sebastiane, za vaše
rozumná slova, když jsem je nechtěla slyšet.“
„Jsem přinejmenším rád, že jste se rozhodla ponechat si ten nůž.“
Sebastian stáhl sousto ryby ze svého nože. „Doufám, že vám bude k
užitku.“ Hřbetem ruky si pak setřel pot s čela. „Když se nechcete
pokusit ho zabít, abyste si zachránily život, tak co chcete dělat?
Neustále utíkat?“
„Řekl jste, že hranice jsou strženy. Máme v úmyslu odejít z
D'Hary. Pokusíme se dostat do jiné země, kde nás Darken Rahl
nemůže pronásledovat.“
Sebastian, jenž si zrovna nabodnul další kousek ryby, zdvihl
hlavu. „Darken Rahl? Darken Rahl je přece mrtvý.“
Jennsen byla jak po zásahu bleskem. Vždyť prakticky už od
dětství žila neustále na útěku před tím člověkem a nesčíslněkrát se
probouzela z nočních můr, v nichž viděla jeho modré oči, jak ji sledují
z každého stínu, nebo jak na ni skáče, jak se po ní sápe, a ona nemůže
pohnout dost rychle nohama. Vždyť se do každého dne probouzela s
obavami, jestli to nebude den, v němž ji konečně chytí, a tisíckrát a
pak znovu tisíckrát si představovala, jaké strašné, brutální, mučivé
věci jí bude dělat, a modlila se každý den k dobrotivým duchům, aby
ji vysvobodili od toho nemilosrdného lovce a jeho neúprosných
přisluhovačů. Uvědomila si, že o tom člověku vždycky přemýšlela
jako o někom prakticky nesmrtelném. Tak nesmrtelném jak samo zlo.
„Darken Rahl... mrtvý?... To není možné,“ mumlala Jennsen a
osvobozující slzy jí stékaly po tváři. Srdce se jí rozbušilo a najednou
byla plná divokého přílivu nastupující naděje... a zároveň jakéhosi
nevysvětlitelného stínu tajemné hrůzy.
Sebastian přikývl. „Je to pravda. Zemřel asi přede dvěma roky,
podle toho, co jsem slyšel.“
Jennsen nahlas projevila svou naději. „Pak už pro nás
nepředstavuje žádnou hrozbu, jak jsme si myslely.“ Odmlčela se a pak
pokračovala: „Ale když je Darken Rahl mrtvý...“
„Teď je lordem Rahlem syn Darkena Rahla,“ řekl Sebastian.
„Jeho syn?“ Jennsen cítila, jak její naději tlumí ta tajemná hrůza.
„Pronásleduje nás lord Rahl,“ řekla matka. Její hlas, klidný a
trpělivý, neprozrazoval ani tu nejmenší stopu vzrušení či naděje.
„Lord Rahl je lord Rahl. Teď je to stejné jako vždycky. A jak to
vždycky bude.“
Nesmrtelný jako samo zlo.
„Richard Rahl,“ vložil se do hovoru Sebastian. „Ten je teď lordem
Rahlem.“
Richard Rahl. Takže Jennsen teď znala jméno svého nového
pronásledovatele.
Napadla ji děsivá myšlenka. Nikdy, až do dnešního dne, neslyšela
ten hlas říkat nic jiného než „poddej se“ a své jméno a občas ta
podivná cizí slova, kterým nerozuměla. Teď na ní chce, aby se vzdala
svého těla a své vůle. Jestli je to hlas jejího pronásledovatele, jak tvrdí
matka, pak ten nový lord Rahl musí vládnout ještě děsivější mocí než
jeho hrozný otec. Prchavá spása za sebou zanechala krutou beznaděj.
„Ten člověk, Richard Rahl,“ řekla Jennsenina matka, snažíc se
pochopit význam všech těch překvapivých novinek, „tedy nastoupil na
trůn D'Hary jako lord Rahl, když jeho otec zemřel?“
Sebastian se nahnul dopředu a jeho modré oči nečekaně zastřel
závoj zuřivosti. „Richard Rahl se stal lordem Rahlem D'Hary, když
svého otce zavraždil a chopil se vlády. A jestli se chystáte naznačit, že
by syn mohl představovat menší hrozbu než jeho otec, tak vás z toho
brzo vyvedu.
To Richard Rahl odstranil hranice.“
Když to Jennsen slyšela, rozhodila zmateně rukama. „To by ale
umožnilo těm, kdo chtějí být svobodní, uniknout z D'Hary - uniknout
před ním!“
„Ne. Zničil ty staré hranice, které fungovaly jako ochranné
bariéry, jen proto, aby mohl rozšířit svou tyranskou vládu na země,
které byly mimo dosah jeho otce.“ Sebastian se udeřil do prsou
sevřenou pěstí. „Chce moji vlast! Lord Rahl je šílenec. D'Hara mu
nestačí. Prahne po tom, aby ovládl celý svět!“
Jennsenina matka se upřeně dívala do plamenů, jako kdyby byla
duchem někde jinde. „Vždycky jsem si myslela - doufala jsem - že až
Darken Rahl zemře, tak možná dostaneme šanci. Ten kousek papíru se
jménem, který dneska Jennsen našla, mi teď dokládá, že syn je
dokonce ještě nebezpečnější než jeho otec, a že jsem si všechno jen
namlouvala. Ani Darken Rahl se k nám nikdy nedostal tak blízko.“
Jennsen byla celá otupělá po tom, jak se pohoupala na té vzrušené
houpačce emocí, a skončila ještě vystrašenější a zoufalejší než dřív.
Avšak vidět stejnou beznaděj v matčině tváři, to ji zraňovalo do hloubi
duše.
„Ten nůž si nechám.“ Z matčina rozhodnutí bylo zřejmé, jak moc
se obává toho nového lorda Rahla a jak strašlivá je jejich situace.
„Dobrá.“
Tlumené světlo z domku se zrcadlilo v rozlévajících se loužích
před vchodem do jeskyně, monotónní déšť však to světlo rozptyloval
do tisíců jiskřivých bodů, jako by to byly slzy samotných dobrých
duchů. Během dne či dvou z těch jezírek bude led. V mrazu však bude
cestování snadnější než v tomhle chladném dešti.
„Sebastiane,“ začala Jennsen, „myslíš si... no, myslíš si, že
bychom mohly utéci z D'Hary? Možná do tvé vlasti... uniknout z
dosahu toho netvora?“
Sebastian pokrčil rameny. „Možná. Ale dokud toho šílence někdo
nezabije, bude vůbec na světě místo, kam by mohl člověk uniknout
před jeho hltavostí, kde by byl bezpečně mimo jeho dosah?“
Matka si zasunula ten skvělý nůž za opasek a pak sepjala ruce
kolem ohnutého kolena. „Děkuji vám, Sebastiane. Pomohl jste nám.
Musím s politováním přiznat, že to, že jsme se pořád skrývaly, nás
udržovalo ve tmě. A vy jste nám přinejmenším přinesl trochu světla.“
„Je mi líto, že jsem nemohl přinést nějaké lepší zprávy.“
„Pravda zůstane pravdou. Pomůže nám to poznat, co máme dělat.“
Matka se usmála na Jennsen. „Jennsen se vždycky snažila poznat
pravdu o věcech kolem ní. Nikdy jsem ji před ní neskrývala. Jediný
způsob, jak přežít, je držet se pravdy; tak je to jednoduché.“
„Když ho nechcete zabít, abyste odstranila, co vám hrozí, měla
byste možná přemýšlet o tom, jak docílit, aby nový lord Rahl o vás
ztratil zájem - a o Jennsen.“
Jennsenina matka zavrtěla hlavou. „Ve hře je víc věcí, než jsme
vám mohly říct dnes večer - věcí, o kterých nemáte ani ponětí. Kvůli
nim si nebudeme nikdy moct odpočinout, nikdy se nezastavíme.
Nechápete, kam až je lord Rahl - jakýkoli lord Rahl - schopen zajít,
aby mohl Jennsen zabít.“
„Když je to tak, tak máte asi pravdu. Možná byste měly odsud
utéci.“
„A pomohl byste nám ji dostat se z D'Hary?“
Díval se z jedné na druhou. „Když to bude v mých silách, tak
bych se o to, myslím, mohl pokusit. Ale to vám říkám, neexistuje
žádné místo, kam byste se před ním mohly schovat. Jestli chcete být
doopravdy svobodné, budete ho muset zabít.“
„Já nejsem žádný vrah,“ řekla Jennsen, ani ne tak na protest, jako
z uznání své vlastní křehkosti tváří v tvář takové brutální síle. „Chci
žít, ale na to, abych se stala vražedkyní, nemám žaludek. Budu se
bránit, ale nemyslím si, že bych se někdy mohla rozhodnout někoho
zabít. Je smutnou skutečností, že bych to ani nedokázala. On je
zabiják už od narození, má to v genech. Já ne.“
Sebastian čelil jejímu pohledu s ledovým klidem. Jeho bílé vlasy
zbarvené plameny doruda vytvářely zvláštní rámec chladným modrým
očím. „Byla bys překvapená, co člověk dokáže, když má vhodnou a
dostatečně silnou motivaci.“
Matka zdvihla ruku, aby takový rozhovor zastavila. Byla to
praktická žena a nerada ztrácela drahocenný čas divokými
spekulacemi. „V téhle chvíli je pro nás důležité dostat se odtud pryč.
Přisluhovači lorda Rahla jsou příliš blízko. To je prostý a nezvratný
fakt. Podle vašeho popisu a tohohle nože byl ten mrtvý, kterého jste
dneska našli, nejspíš členem Čtyřky.“
Sebastian zdvihl hlavu a zamračil se. „Členem čeho?“
„Čtyřčlenného vražedného komanda. V některých případech
pracuje společně několik Čtyřek - to když se ukáže, že cíl je
mimořádně nepolapitelný, nebo má nepředstavitelnou cenu. A o
Jennsen platí obojí.“
Sebastian si položil ruku na koleno. „Zdá se mi, že na někoho, kdo
je celé roky na útěku a skrývá se, toho o těch Čtyřkách znáte docela
dost. Jste si tím vším jistá?“
V matčiných očích tančily plamínky. Hlas se jí změnil, byl teď
nějak chladnější. „Když jsem byla mladá, žila jsem v Paláci lidu.
Vídávala jsem ty muže, ty čtyřky. Darken Rahl je používal k lovu na
lidi. Ani si neumíte představit, jak jsou nemilosrdní, bezcitní.“
Sebastian najednou vypadal rozpačitý. „No, myslím, že to víte líp
než já. Tak tedy ráno vyrazíme.“ Protáhl se a zažíval. „Vaše bylinky
už účinkují a ta horečka mě vyčerpala. Teď se pořádně prospím a pak
vám oběma pomůžu dostat se odtud a pryč z D'Hary a dál do Starého
světa, když si to přejete.“
„To vážně chceme.“ Matka vstala. „Dojezte s Jennsen zbytek
ryb.“ Když procházela kolem dcery, přejela jí svými milujícími prsty
po vlasech. „Jdu přichystat pár našich věcí, tolik, kolik uneseme.“
„Přijdu hned,“ řekla Jennsen. „Jen co upravím ohniště.“

Kapitola šestá
Déšť sílil. Ze skalní římsy nad vchodem do jeskyně už stékal malý

vodopád. Jennsen podrbala Betty za ušima ve snaze zastavit její
vytrvalé mečení. Tahle neustále nervózní kozička byla najednou
neutěšitelná. Možná cítila, že brzo budou muset odejít. Nebo byla
prostě nešťastná, že Jennsenina matka odešla do domku. Betty ji
milovala a často za ní kolem výběhu běhala jako štěně. Byla by
nejšťastnější, kdyby jí dovolily spát v domku.
Když se Sebastian dosyta najedl ryb, zabalil se do kabátu.
Pokoušel se sledovat Jennsen, jak upravuje ohniště, únavou mu však
padala víčka. Zdvihl hlavu a zamračil se na nervózně přecházející
kozu.
„Až odejdu do domku, Betty se uklidní,“ řekla mu Jennsen.
Sebastian, už v polospánku, něco o Betty zamumlal, Jennsen tomu
však v hluku lijáku vůbec nerozuměla. Věděla, že to nebude nic tak
důležitého, aby ho kvůli tomu obtěžovala, aby to zopakoval. Potřebuje
spánek jako sůl. Zazívala. Přes všechny stresující události toho dne a
starost, co přinese den následující, ji hukot lijáku také uspával.
Přestože se ho velice toužila zeptat, co je za hranicemi D'Hary,
popřála mu dobrou noc, i když pochybovala, že by ji v tom hluku
slyšel. Ještě bude mít dost příležitostí položit mu všechny své otázky.
Matka už na ni jistě čeká, aby jí pomohla vybrat a zabalit věci, které si
vezmou s sebou. Nemají toho moc, ale něco ze svého majetku tu
budou muset nechat.
Ještě že jim ten nemotorný mrtvý d'hařanský voják poskytl ty
peníze, zrovna když je budou nejvíc potřebovat. Bude to stačit na
zakoupení koní a zásob potřebných k tomu, aby se dostaly z D'Hary.
Ten nový lord Rahl, bastard toho bastarda Darkena Rahla v nepřetržité
řadě bastardů, se jim nechtěně postaral o prostředky umožňující jim
uniknout z jeho moci.
Život je tak vzácná, drahocenná věc. Jennsen jen chtěla, aby ona i
její matka mohly žít podle svého. A tam někde, za vzdáleným temným
horizontem, je čekají jejich nové životy.
Jennsen si přehodila plášť přes ramena. Zdvihla kapuci, aby se
trochu chránila před deštěm, věděla však, že v takovém lijáku nejspíš
promokne až na kůži, než doběhne do domku. Doufala, že ráno bude
obloha jasná a že první den cesty se jim podaří získat před svými
pronásledovateli jistý náskok. Byla ráda, když viděla, že Sebastian už
neví o okolním světě. Vždyť se nutně potřebuje prospat. Děkovala
dobrým duchům za to, že uprostřed všech těch muk a nespravedlnosti
do jejich života alespoň vstoupil on.
Jennsen zvedla tác s několika zbývajícími kousky ryb, schovala
ho pod pláštěm, zadržela dech a s hlavou skloněnou proti přívalu vody
se vrhla do hučícího deště. Když se za mohutného rozstřikování kaluží
řítila do domku, šok z chladného lijáku ji donutil zalapat po dechu.
Když dobíhala k domku, viděla přes své mokré řasy ztlumeného
světla petrolejek a krbového ohně pronikajícího oknem jen rozmazané
čmouhy. Aniž by zdvihla hlavu, v běhu prudce otevřela dveře.
„Ten déšť je ledový jak Strážcovo srdce!“ vykřikla, když vbíhala
dovnitř.
A pak narazila do pevné zdi, která tam předtím nebyla, až si
vyrazila dech.
Když se po srážce vzpamatovala, zvedla hlavu a uviděla otáčející
se široká záda a obrovskou ruku chňapající po ní.
Ta ruka polapila jen její plášť. Jennsen rychle ustoupila zpátky a
těžký vlněný plášť jí sjel s ramen. Podnos dopadl se zaduněním na
podlahu a roztočil se jako káča. Dveře se odrazily od zdi a zabouchly
se za ní, těsně před tím, než do nich narazila zády. Byla v pasti.
Jennsen ještě sotva popadala dech, ale okamžitě zareagovala.
Byl to nekontrolovaný instinkt, ne promyšlená reakce.
Jennsen!
Ovládaná hrůzou, ne zručností.
Vzdej se!
Zoufalství, ne rozmysl.
Mužova hranatá tvář byla jasně osvětlená ohněm z krbu. Vrhl se
na ni. Netvor s vlhkými vlasy připomínajícími nitě. Šlachy a svaly
napjaté a zkroucené zuřivostí. Jako blesk se mihla Jennsenina ruka s
nožem, posílená šíleným děsem.
Její výkřik byl zavrčením panického strachu a úsilí. Nůž se mu
zabodl ze strany do tváře. Čepel se zlomila v půli, když narazila na
jeho lícní kost. Hlava se mu tím úderem zkroutila na stranu. Po tváři
se mu rozstříkla krev.
Vztekle se rozehnal a praštil ji svou masitou pěstí do obličeje.
Udeřila ramenem do zdi. Celou paží jí proběhla vlna bolesti. O něco
klopýtla. Ztratila rovnováhu a skácela se na podlahu.
Udeřila tváří o zem hned vedle dalšího mohutného muže. Podobal
se tomu mrtvému vojákovi, kterého pohřbila. Její mysl se zoufale
chápala všeho, co zahlédla, snažila se v tom najít nějaký smysl,
porozumět tomu. Odkud se tu vzali? Jak to, že jsou v jejich domku?
Jedna noha jí ležela přes mužovy strnulé nohy. Snažila se
zvednout. Narazila zády do zdi. Upřeně na ni zíraly jeho mrtvé oči.
Od rukojeti s ozdobným R trčící ze strany kousek pod jeho uchem se
odrážely světelné záblesky z krbového ohně. Špička čepele vyčnívala
z druhé strany jeho býčí šíje. Na sobě měl mokrou rudou košili.
Vzdej se!
Zachvácená chladným děsem se dívala, jak se k ní poraněný
útočník hrozivě blíží.
Sevřela pevněji svůj zlomený nůž, vyškrábala se na nohy a
natočila se, aby čelila hrozbě. Vtom na podlaze zahlédla svou matku.
Nějaký muž ji držel za vlasy. Všude kolem byla spousta krve.
Všechno vypadalo tak neskutečně!
Jako v noční můře viděla Jennsen matčinu poraněnou ruku
zkroucenou na podlaze, dlaň s rozevřenými ochablými prsty. A rudé
bodné rány.
Jennsen!
Její mysl ovládla panika. Slyšela své vlastní krátké přerývané
výkřiky. Čerstvá krev, rozlitá po podlaze, se v záři plamenů leskla.
Vířivý pohyb. Muž ji znovu udeřil a odmrštil ji na zeď. Měla vyražený
dech. Drtivou bolest v prsou.
Vzdej se!
„Ne!“ Její vlastní hlas jí připadal neskutečný.
Sekla zlomeným nožem a rozpárala mužovu paži. Sprostě zaklel.
Ten, který držel Jennseninu matku, ji teď pustil a vyrazil k
Jennsen. Ta divoce, horečně bodala proti oběma mužům. Ze všech
stran proti ní vyrazily natažené ruce. Její zmítající se paži s nožem
sevřela obrovitá pěst.
Vzdej se!
Jennsen zajíkavě vykřikla. Divoce bojovala. Kopala. Kousala.
Muži kleli. Tomu druhému se konečně podařilo sevřít jí ocelovým
stiskem hrdlo.
Nemohla dýchat! Nemohla dýchat! Snažila se - nemohla
popadnout dech - znovu se zoufale pokusila - nemohla se však
nadechnout.
Zašklebil se na ni a zmáčkl jí hrdlo silněji. Bolest jí vystřelila až
do spánků. V mužově tváři, rozříznuté jejím nožem, zel otvor od ucha
k ústům a crčela mu z něj krev. V otevřené ráně zahlédla blýskavé
rudé zuby.
Jennsen bojovala, nemohla však popadnout dech. Další pěst ji
udeřila do žaludku. Kopla ho. Než ho stačila kopnout podruhé, chytil
ji za kotník. Jeden byl mrtvý. Dva ji drželi. Matka ležela bez hnutí na
podlaze.
Obzor se jí zužoval na černý tunel. Hruď měla v jednom ohni. Tak
moc to bolelo! Tak moc!
Všechny zvuky byly podivně ztlumené.
Pak najednou zaslechla podivný zvuk, jako praskání kosti.
Muž před ní, který ji škrtil, se zapotácel a škubl hlavou.
Nedávalo jí to žádný smysl. Sevření povolilo. Zalapala honem po
dechu. Pak mu hlava poklesla dopředu. Uprostřed zad měl zaraženou
sekyru s polokruhovým ostřím, která mu přesekla páteř.
Jak padal, rukojeť sekyry se zhoupla v oblouku. Za ním stál
Sebastian, zosobněná zuřivost s bílými vlasy.
Poslední z mužů pustil Jennseninu ruku. Druhou rukou zároveň
tasil zkrvavený meč. Sebastian byl rychlejší.
Jennsen byla dokonce ještě rychlejší než Sebastian.
Vzdej se!
Vykřikla; byl to zvířecí zvuk, divoký, nespoutaný, plný hrůzy a
zuřivosti. Sekla svým zlomeným nožem muže ze strany do zad.
Ten poloviční nůž se mu zaryl až do kosti, přeťal tepnu, rozťal
svaly. Muž vykřikl. Zdálo se jí, že jeho krev se vznáší, pluje
vzduchem. Ten muž se na své cestě k zemi zastavil až o protější zeď.
Jennsen vložila do úderu tolik síly, že neudržela rovnováhu a přepadla
vedle něj. Pak jako blesk udeřil Sebastianův krátký meč a proťal
mohutnou sudovitou hruď takovou silou, až kosti praskaly.
Jennsen lezla po čtyřech kolem mrtvol a klouzala na zakrvácené
podlaze. Oči měla jen pro svou matku, která napůl ležela, napůl seděla
a opírala se zády o zeď. Matka se dívala, jak se k ní Jennsen blíží.
Jennsen nemohla zastavit nekontrolovatelné vzlyky, nemohla kvůli
svému hysterickému pláči popadnout dech.
Její matka, celá zakrvácená, s víčky napůl zavřenými, vypadala,
jako když usíná. Když uviděla Jennsen, zablýsklo se jí v očích radostí.
Pořád v nich měla tu svou jiskru. Seshora dolů jí po tváři běžely
krvavé šmouhy od něčích tlustých prstů. Když uviděla Jennsen,
objevil se jí na tváři ten její nádherný úsměv.
„Dítě...“ zašeptala.
Jennsen pořád nemohla zastavit svůj křik a třesavku. Na příšerné
rudé rány se nedívala.
Viděla jen matčin obličej.
„Mami, mami, mami!“
Matka ji objala jednou rukou. Druhou už neměla. Pravou ruku, s
níž vládla nožem. Ta ruka, kterou objímala Jennsen kolem ramen,
byla jen láska, povzbuzení a bezpečí.
Matka se usmála, byl to unavený úsměv. „Dítě... udělala jsi dobře.
Teď mě poslouchej.“
Byl u ní i Sebastian, horečně se snažil utáhnout něco kolem
pahýlu matčiny pravé paže, aby zastavil proud krve. Matka měla oči
jenom pro Jennsen.
„Jsem u tebe, mami. Všechno bude zase dobré. Jsem tady.
Maminko... neumírej... neumírej! Drž se, mami! Drž se!“
„Poslouchej.“ Její hlas byl sotva víc než vánek.
„Já poslouchám, mami,“ vzlykala Jennsen. „Já poslouchám.“
„Se mnou je konec. Už jsem na cestě za dobrými duchy.“
„Ne, maminko, ne, prosím tě, ne!“
„Nedá se nic dělat, dítě... Je to v pořádku. Dobrotiví duchové se o
mne dobře postarají.“
Jennsen držela matčinu tvář v dlaních a snažila se ji vidět přes
závoj nezadržitelných slz. Zoufale přerývaně vzlykala.
„Maminko... neopouštěj mě! Neopouštěj mě! Prosím tě, prosím tě,
neopouštěj mě! Ach, maminko, miluju tě.“
„Miluju tě, dítě. Víc než cokoli jiného. Naučila jsem tě všechno,
co jsem mohla. Teď mě poslouchej.“
Jennsen mlčky přikývla, bojíc se ztratit byť jen jediné z jejích
drahocenných slov.
„Dobří duchové už si mě berou. Musíš to chápat. Až odejdu, tak
tohle tělo už nebudu já. Rozumíš? Už ho nepotřebuju. Vůbec to
nebolí. Ani trochu. Není to zázrak? Jsem s dobrými duchy. Teď musíš
být silná a nechat tady to, co už nejsem já.“
„Maminko,“ Jennsen mohla ve svém utrpení jen vzlykat a držet v
rukou tvář, kterou milovala víc než vlastní život.
„On si pro tebe jde, Jenn. Uteč! Až budu s dobrými duchy,
nezůstávej u tohohle těla, už to nebudu já. Rozumíš?“
„Ne, mami! Nemůžu tě opustit! Nemůžu!“
„Musíš! Neriskuj hloupě život jen proto, abys pohřbila tohle
neužitečné tělo. Nejsem to já. Jsem ve tvém srdci a u dobrých duchů.
Tohle tělo nejsem já. Rozumíš, dítě?“
„Ano, mami. Nejsi to ty. Budeš s dobrými duchy. Ne tady.“
Matka přikývla v Jennseniných dlaních. „Hodné děvče. Vezmi si
ten nůž. Jednoho jsem s ním vzala s sebou. Je to vynikající zbraň.“
„Maminko, miluju tě.“ Jennsen toužila po lepších slovech, avšak
nenacházela je. „Miluju tě.“
„Já tě taky miluju... a proto musíš utéct, dítě. Nechci, abys
zahodila život kvůli něčemu, co už nejsem já. Tvůj život je příliš
drahocenný. Nech tady tuhle prázdnou schránku! Běž, Jennsen! Nebo
tě dostane. Běž!“ Otočila oči k Sebastianovi. „Pomůžete jí?“
Sebastian okamžitě přikývl. „Přísahám, že jí pomůžu.“
Znovu se podívala na Jennsen a usmála se svým sladkým,
milujícím úsměvem. „Navždy zůstanu v tvém srdci, dítě. Navždy.
Miluju tě, navždy.“
„Ach, maminko, ty víš jak tě miluju. Navždy.“
Matka se usmívala a dívala se na dceru. Jennseniny prsty hladily
matčinu krásnou tvář. Prchavou věčnost se jí matka dívala do očí.
Dokud si Jennsen neuvědomila, že její matka už na tomto světě
nevidí nic.
Jennsen sklesla s matkou v náručí, rozplývajíc se v slzách a hrůze.
Nekontrolovatelně vzlykala. Všechno pro ni skončilo. Celý ten šílený
nesmyslný svět pro ni skončil.
Ještě když ji Sebastian odtahoval, stále natahovala k matce ruce.
„Jennsen!“ Měl ústa blízko jejího ucha. „Musíme udělat, co
chtěla.“
„Ne! Prosím tě, ne, prosím tě, ne!“ naříkala.
Jemně ji odtáhl. „Jennsen, udělej, o co tě požádala! Musíme!“
Jennsen bušila pěstmi do zkrvavené lesklé podlahy. „Ne!“ Svět se
zhroutil. „Ne, prosím tě, ne! Ne, to nemůžeme udělat!“
„Jenn, musíme už odejít.“
„Jdi sám,“ vzlykala. „Mně už je všechno jedno. Vzdávám se.“
„Ne, Jenn, to není pravda. To nemůžeš.“
Uchopil ji jednou rukou kolem pasu a zdvihl ji, až ji postavil na
roztřesené nohy. Jennsen byla celá ochromená, nemohla se ani
pohnout. Nic nebylo skutečné. Všechno byl jen sen. Svět se rozpadal
na prach a popel.
Přidržel ji za ramena a zatřásl s ní. „Jennsen, musíme odtud!“
Otočila hlavu a podívala se na matku na podlaze. „Musíme něco
udělat! Prosím! Musíme něco udělat!“
„Ano, musíme. Musíme odtud, než se objeví další vojáci.“
Po tváři mu stékaly kapky. Jestlipak je to déšť? Jako kdyby se
pozorovala odněkud z velké dálky, její vlastní myšlenky jí připadaly
šílené.
„Jennsen, poslouchej mě! Musíme odtud! Tvoje matka měla
pravdu. Musíme jít!“
Otočil se k vaku ležícímu vedle lampy na stole u zdi. Jennsen
sklesla bezvládně na podlahu. Tvrdě na ni narazila koleny. Necítila
nic, jen žhavé uhlíky agónie, od kterých se nemohla odtáhnout. Proč
musí všechno být tak špatné?
Plazila se ke své spící matce. Přece nemohla umřít! Nemohla!
Přece ji miluje, tak moc ji miluje, že nemohla umřít!
„Jennsen! Není čas truchlit! Musíme odsud utéct!“
Za otevřenými dveřmi lilo jako z konve.
„Neopustím ji!“
„Tvoje matka se kvůli tobě obětovala, abys mohla žít. Nepromarni
její poslední odvážný čin!“
Balil všechno, co mohl popadnout, do vaku. „Musíš udělat, co ti
řekla. Miluje tě a chce, abys žila. Řekla ti, abys utekla. Já jsem
přísahal, že ti pomůžu. Musíme odtud, než nás tu chytí.“
Zírala na dveře. Byly přece zavřené. Pamatovala se, jak do nich
vrazila a zabouchla je. Teď byly otevřené. Možná se západka rozbila...
Najednou se z deště zhmotnil obrovitý stín a hrnul se vchodem do
domku.
Hnědé mužovy oči byly upřené na ni. Zachvátila ji divoká
mrazivá hrůza. Blížil se k ní. Rychleji a rychleji.
Jennsen sklouzla očima k noži s ozdobným R na rukojeti, trčícímu
z krku mrtvého. Nůž, který si podle matčina přání měla vzít. Nebyl
daleko. Matka přišla o ruku - o život - když jím toho muže zabila.
Nový vetřelec, jenž zřejmě nevěděl o Sebastianovi, se vrhl po
Jennsen. Jennsen se vrhla po noži. Prsty kluzkými od krve sevřela
rukojeť. Opracovaný kov dobře padl do ruky. Umělecký předmět,
vyrobený pro jasný účel. Smrtící umění. Stiskla zuby, vytrhla nůž a
převalila se stranou.
Než se k ní ten muž stačil dostat, zavrčel Sebastian námahou a vší
silou mu zasekl svou sekyru do zátylku. Voják se zhroutil na podlahu
vedle Jennsen a jeho svalnatá paže jí bezvládně spadla na břicho.
Pod jeho hlavou rostla temná krvavá louže. Jennsen vykřikla a
vykroutila se zespod té paže. Sebastian ji zvedl.
„Seber si všechno, co chceš vzít s sebou!“ rozkázal.
Jako ve snu se pohybovala místností. Svět zešílel. Nebo to možná
bude ona, kdo nakonec zešílel.
Ten hlas v její hlavě jí něco znovu šeptal v tom neznámém jazyce.
Zjistila, že mu naslouchá, že ji ta slova téměř uklidňují.
Tu vash misht. Tu vask misht. Grushdeva du kalt misht.
„Musíme už jít,“ řekl Sebastian. „Seber všechno, co si chceš vzít s
sebou!“
Nějak nedokázala myslet. Nevěděla, co má dělat. Zablokovala ten
hlas a řekla si, že udělá, co jí řekla matka.
Přešla ke skříni a rychle začala vybírat věci, které si vždycky
braly s sebou, když se vydávaly na cesty - věci neustále přichystané.
Cestovní oblečení už bylo složené v jejím vaku, připravené při prvním
varování na cestu. Na ně naházela koření, bylinky a sušené potraviny.
Pak z prosté proutěné truhly vzala rezervní šaty, kartáč a malé zrcadlo.
Ruka jí ztuhla, když začala sbírat i matčiny šaty. S třesoucími se
prsty přestala a soustředila se na matčiny příkazy. Nedokázala myslet,
a tak se pohybovala jako cvičené zvíře a dělala to, co měla naučené.
Měly utéct dřív!
Přelétla očima celou místnost. Čtyři mrtví D'Hařané. Plus jeden z
dnešního rána. To je pět. Čtyřka a jeden navíc. Kde jsou zbylí tři?
Čekají ve tmě za dveřmi? Nebo mezi stromy? Nebo někde dál v
lesích? Čekají, aby ji odvedli k lordu Rahlovi, kde ji umučí k smrti?
Sebastian jí sevřel zápěstí oběma rukama. „Jennsen, co to děláš?“
Uvědomila si, že bodá do prázdna.
Dívala se, jak Sebastian páčí nůž z její dlaně a vrací ho do pochvy.
Pak jí ho zasunul za opasek. Sebral její plášť, který z ní strhnul ten
obrovitý d'hařanský voják, když poprvé vpadla do té hrůzy.
„Jennsen, pospěš si! Seber všechno, co ještě chceš!“
Sebastian prohledal mrtvým kapsy, sebral všechny peníze, které
našel, a vecpal si je do kapes. Pak sebral všechny čtyři nože. Žádný z
nich nebyl tak dobrý jako ten, který jí zasunul za opasek, ten s
ozdobným R na rukojeti, ten, který patřil vojákovi, jenž se zřítil ze
srázu, ten, který použila její matka.
Sebastian vsunul ty čtyři nože do vaku a znovu na ni křiknul, aby
si pospíšila. Zatímco si bral nejlepší meč od jednoho z mrtvých, přešla
Jennsen ke stolu. Posbírala svíčky a vecpala je do svého vaku.
Sebastian si připjal pochvu s mečem k opasku. Jennsen ještě sebrala
pár maličkostí, většinou kuchyňské nádobí, a vecpala je do rance. Ani
si neuvědomovala, co bere. Prostě sebrala, co jí přišlo pod ruku.
Sebastian zvedl její vak, chytil ji za zápěstí a vsunul jí ruku do
popruhu, jako kdyby to dělal s hadrovou panenkou. Pak totéž udělal s
její druhou rukou a druhým popruhem a přehodil jí přes ramena plášť.
Přetáhl jí kapuci přes hlavu a zasunul dovnitř její rudé vlasy, které jí
vykukovaly po stranách.
V levé ruce držel vak její matky. Musel dvakrát zatáhnout, než se
mu podařilo vyprostit svou sekyru z vojákovy lebky. Když si ji
připínal k opasku, po rukojeti ještě stékala krev. Bříškem pravé dlaně
zatlačil Jennsen v kříži a donutil ji, aby vykročila.
„Ještě něco?“ zeptal se, když spolu šli ke dveřím. „Jennsen, chceš
si vzít ještě něco, než vyrazíme?“
Jennsen se ohlédla přes rameno na matku ležící na podlaze.
„Je mrtvá, Jennsen. Teď se oni starají dobří duchové. Teď se na
tebe dolů usmívá.“
Jennsen se na něj pronikavě podívala. „Vážně? Myslíš, že ano?“
„Ano. Teď už je v lepším světě. Řekla nám, abychom odsud
odešli. Musíme ji poslechnout.“
V lepším světě. Jennsen se té myšlenky chytila. Její svět přinášel
jen muka.
Vykročila ke dveřím, jak jí řekl Sebastian. Ten se pozorně
rozhlížel na všechny strany. Poslušně šla za ním, překračovala
mrtvoly, krvavé paže a nohy. Byla příliš vystrašená, než aby cokoli
cítila, příliš zarmoucená, než aby byla opatrná. Zdálo se jí, že má
myšlení naprosto otupělé. Vždycky byla hrdá na to, jak dokáže jasně
uvažovat. Kam se její jasná mysl poděla?
Sebastian ji táhl deštěm k cestičce dolů.
„Betty,“ řekla a vzepřela se mu. „Musíme pro Betty.“
Střelil pohledem ke stezce a pak k jeskyni. „Nemyslím, že
bychom se měli starat o kozu, ale měl bych si vzít svůj batoh, své
věci.“
Uvědomila si, že stojí v lijáku bez pláště. Byl promoklý až na
kůži. Napadlo ji, že není jediná, kdo nemá jasné myšlení. Byl tak
zaujatý útěkem, že tu málem zapomněl své věci. To by pro něj
znamenalo jistou smrt. Nemohla ho nechat umřít. Betty pomůže, byla
tu však ještě jedna věc, na kterou si teď vzpomněla. Rozběhla se
zpátky k domku.
Sebastianův křik nebrala na vědomí. Uvnitř domku neztrácela čas
a hned pospíchala k dřevěné truhličce umístěné na vnitřní straně dveří.
Vytáhla z ní dva sbalené skopovicové kabáty - jeden její, druhý
matčin - na nic jiného se ani nepodívala. Schovaly je tam, srolované a
svázané, aby byly připravené pro případ, že by musely spěšně odejít.
Sebastian ji pozoroval ode dveří, celý netrpělivý, ale zmlknul, když
viděl, co dělá. Aniž by se znovu podívala do tváře smrti, chvátala
Jennsen ven z domku, tentokrát už naposledy.
Pak se společně rozběhli k jeskyni. Oheň ještě mírně praskal a
vydával teplo. Betty nervózně přecházela a třásla se, byla však
netypicky tichá, jako kdyby věděla, že něco není v pořádku.
„Nejdřív se trochu osuš,“ řekla Jennsen Sebastianovi.
„Na to není čas! Musíme se odtud co nejdřív dostat. Každou chvíli
by mohli přijít ostatní vojáci.“
„Když mě neposlechneš, zmrzneš! K čemu by pak bylo dobré
utíkat? Smrt jako smrt.“ Samotnou ji překvapila její rozumná slova.
Jennsen vytáhla dva srolované skopovicové kabáty schované pod
vlněným pláštěm a začala uvolňovat uzly na vázacích řemíncích.
„Tyhle nepromoknou, ale nejdřív se musíš osušit, jinak ti nebude dost
teplo.“
Celý se třásl a mnul si ruce u ohně. Konečně přikývl, zřejmě její
rozumná slova nakonec zvítězila nad jeho neústupností. Divila se, jak
mohl v horečce a po požití uspávacích bylinek dokázat všechno to,
čeho byla svědkem. Může za to strach, řekla si. Čirý, šílený strach. To
zrovna ona dovedla až moc dobře pochopit.
Bolelo ji celé tělo. Byla nejen celá zmlácená, navíc si teď všimla,
že má na rameni krvácející řeznou ránu. Nebyla moc hluboká, ale
pulzovala v ní bolest. Z dlouhotrvajících hrůzných událostí byla
Jennsen duševně i tělesně celá vyčerpaná.
Chtělo se jí lehnout si a plakat, matka jí však řekla, aby rychle
utekla. Teď ji motivovala jen a jen matčina slova. Bez jejích
posledních příkazů by Jennsen nebyla schopná fungovat. Teď prostě
dělala to, co jí matka řekla.
Betty byla celá bez sebe. Rozrušená a zmatená kozička se snažila
přelézt ohradu, aby se dostala k Jennsen. Zatímco se Sebastian sušil
nad ohněm, uvázala Jennsen Betty kolem krku provaz. Koza byla tak
vděčná, že půjde s ní jak jen kozy mohou být.
Dají Betty příležitost, aby jim tu laskavost vrátila. Až budou na
útěku a najdou alespoň jednoduchý úkryt, nebudou moci v tom vlhku
rozdělat oheň. Kdyby našli suchou opuštěnou noru, dutinu pod skalní
římsou nebo úkryt pod spadlými stromy, dřepnou si vedle kozy. Betty
jim bude předávat své živočišné teplo a tak neumrznou.
Jennsen rozuměla Bettinu smutnému volání směrem k domku. Ta
kozička měla uši neustále našpicované. Betty si dělala starosti o ženu,
jež pořád nepřicházela. Jennsen sebrala všechny mrkve a žaludy ze
skalní římsy a nastrkala si je do kapes a do vaků.
Když byl Sebastian tak suchý, jak si jen mohl dovolit, oblékli si
vlněné pláště a přes ně ještě skopovicové kabáty. Pak Sebastian a
Jennsen, vedoucí na provaze Betty, vyrazili do vlhké tmy. Sebastian
zamířil ke stezce vedoucí od čelní stěny domku dolů - tedy stejnou
cestou, kudy přišel.
Jennsen ho chytila za ruku a zastavila. „Tam dole by na nás mohli
čekat.“
„,Ale my se odtud nějak dostat musíme.“
„Znám lepší cestu. Připravily jsme si únikovou stezku.“
Chvíli na ni zíral záclonou ledového deště, jež je oddělovala, a
pak ji bez protestů následoval do neznáma.

Kapitola sedmá
Oba Schalk popadnul slepici za krk a zvedl ji z hnízdní budky.

Slepičí hlava vypadala nad jeho masitou pěstí docela maličká. Druhou
rukou vylovil z důlku ve slámě teplé hnědé vejce. Pak vejce opatrně
položil do košíku k ostatním.
Oba nepoložil slepici zpátky.
Zvedl ji blíž ke své tváři a zašklebil se. Díval se, jak kroutí hlavou
ze strany na stranu, jak otevírá a zavírá zobák, otevírá a zavírá. Sklonil
hlavu blíž, až se jeho rty dotýkaly zobáku, a pak do něj vší silou foukl.
Slepice zakdákala a zatřepala křídly, divoce se snažíc uniknout z
pěsti, která ji držela jako ve svěráku. Z Obova hrdla se vyvalil dunivý
smích.
„Obo! Obo, kde zas vězíš?“
Když Oba uslyšel, že ho matka volá, plesknul slepicí zpátky do
hnízda. Matčin hlas vycházel z blízké stáje. Hrůzou kdákající slepice
vyletěla ven z kurníku. Oba vyšel za ní ven a pak klusal ke dveřím
stáje.
Před týdnem zažili vzácný zimní liják. Následujícího dne všechna
stojatá voda zmrzla a déšť přešel ve sněžení. Navátý sníh teď skrýval
zrádná zledovatělá místa. Přes svou velikost se s tím Oba vyrovnával
bez větších problémů. Byl hrdý na to, jak je lehkonohý.
Je přece důležité nedovolit svému tělu a mysli, aby se staly
pomalými a těžkopádnými. Oba také věřil, že je důležité stále se učit
nové věci. Věřil, že je důležité růst. Domníval se, že je pro člověka
důležité používat všechno, co se naučil. Tak přece lidé rostou.
Stáj a dům byly malé stavby z košatiny a silnějších větví zpevněné
mazaninou ze směsi jílu, slámy a hnoje. Zevnitř dům od stáje
oddělovala kamenná zeď. Když Oba postavil dům, pustil se do stavby
vnitřní zdi. Prostě na sebe poskládal ploché šedé kameny z pole. Tuhle
techniku odkoukal od souseda, který skládal kameny podél meze
svého pole. Ta zeď byla luxus, který většina domů v sousedství
neměla.
Když zaslechl, jak matka znovu ječí jeho jméno, snažil se přijít na
to, co mohl udělat špatně. Když v duchu probral seznam domácích
prací, které mu matka zadala, nemohl si vzpomenout na nic, co by ve
stáji neudělal. Oba nebyl zapomnětlivý a kromě toho to byly práce,
které dělal běžně. Ve stáji by prostě nemělo být nic, co by ji vyvedlo z
míry.
I když to byla pravda, nic ho neuchránilo od matčiny zloby. Ona
si uměla vždycky najít věci, které bylo třeba udělat a které nikdy
předtím nebyly potřebné.
„Obo! Obo! Kolikrát tě budu muset volat?“
V duchu viděl její ošklivá malá ústa, našpulená, jak vyslovují jeho
jméno. Věděl, že očekává, že se okamžitě objeví, jen co na něj
zavříská. Ta ženská měla hlas, který by dokázal rozplést solidní lano.
Oba se stočil, aby mohla jeho široká ramena projít úzkými
zadními dveřmi do stáje. Na všechny strany skvičením cupitaly pryč
od jeho nohou krysy. Stáj se seníkem nahoře poskytovala přístřeší
krávě, dvěma prasatům a dvěma volům. Kráva byla ještě uvnitř.
Prasata byla puštěna do ohrady pod dubem, aby si mohla pod sněhem
vyrýt žaludy. Oba viděl většími vraty stáje zadky obou volů venku na
druhé straně dvora.
Matka stála na hromadě zmrzlého hnoje, ruce měla zapřené v
bocích a z nosních dírek jí jako žhavé dračí supění vystupovala pára.
Matka byla žena s mohutnými kostmi, široká v ramenou i v
bocích. Vlastně široká všude. Dokonce i čelo měla široké. Oba slyšel
lidi říkat, že když byla mladší, byla to hezká žena, a skutečně, když
byl malý, měla spoustu nápadníků. Jak však ubíhala léta, starosti o
živobytí její krásu setřely a zanechaly na její tváři hluboké vrásky a na
těle prověšené záhyby. Nápadníci už dávno přestali přicházet.
Oba prošel přes černou zledovatělou zem uvnitř stáje a postavil se
před ní, s rukama v kapsách. Praštila ho ze strany do ramene tlustou
holí. „Obo!“ Cuknul sebou pokaždé, když ho ještě třikrát udeřila, při
každé ráně vyslovujíc jeho jméno. „Obo! Obo! Obo!“
Když byl mladší, býval po každém takovém výprasku zmalovaný
do modra a do černa. Teď však byl příliš velký a silný, než aby mu její
hůl mohla uškodit. To ji také rozčilovalo.
Zatímco se teď, když byl dospělý, kvůli těm výpraskům moc
netrápil, z odsuzujícího tónu, jakým vyslovovala jeho jméno, mu
pořád ještě rudly uši. Připomínala mu jednoho pavouka s drzými
malými ústy. Černou vdovu.
Přikrčil se, aby nevypadal tak velký. „Copak je, mami?“
„Kde se to flákáš, když tě tvoje matka volá?“ Tvář se jí zkřivila -
švestka dávno proměněná v křížalu. „Obo, ty vole! Obo, ty troubo!
Obo, ty nemehlo! Kde jsi byl?“
Oba zvedl v obraně paži, když ho znovu přetáhla holí. „Sbíral
jsem vajíčka, mami. Sbíral jsem vajíčka.“
„Jen se podívej na ten nepořádek! Copak tě nikdy nenapadne něco
udělat, aniž by ti to někdo s mozkem v hlavě musel říct?“
Oba se rozhlížel kolem sebe, neviděl však nic, co by bylo třeba
udělat - nic kromě každodenní práce - nic, co by ji mohlo tak rozčílit.
Vždycky bylo co dělat. Zespod prken ve stání vystrkovaly čumáky
krysy, vousky se jim chvěly, jak čmuchaly, zíraly svýma
korálkovitýma černýma očkama, špicovaly svá krysí ouška.
Podíval se znovu na matku, nedokázal jí však odpovědět. Stejně
by ji žádná odpověď neuspokojila.
Ukázala pod sebe na zem. „Podívej se na tohle! To tě nikdy
nenapadlo vykydat tenhle hnůj? Jakmile roztaje, poteče pod zeď a do
domu, kde spím. Myslíš si, že tě budu živit zadarmo? Nemyslíš, že by
sis měl své živobytí zasloužit, ty líný troubo? Ty nemehlo jedno!“
Už použila všechny své nadávky. Obu občas překvapovalo, že
jeho matka není tvořivější, že se neučí nové věci. Když byl malý,
zdálo se mu, že má záhadné schopnosti, že umí číst myšlenky, že má
pěkně proříznutou pusu a umí ho pořádně svými řečmi zdeptat. Teď,
když vyrostl a byl mnohem větší než ona, si někdy říkal, jestli řada
vlastností jeho matky vlastně není tak hrozivá, jak se kdysi obával,
jestli její moc nad ním není nějak... umělá. Iluzorní. Strašák s drzými
malými ústy.
A přece vždycky prosadí svou, vždycky mu dokáže srazit
hřebínek. A je to jeho matka. Člověk má svou matku poslouchat. To je
ta nejdůležitější věc, jakou má člověk dělat. To ho dobře naučila.
Oba si nemyslel, že by toho mohl udělat ještě víc, aby si zasloužil
své živobytí. Pracoval od svítání do západu slunce. Byl na sebe hrdý,
že není líný. Oba byl muž činu. Byl silný a pracoval za dva. Mohl
přemoci každého z mužů, které znal. S muži starosti neměl. Avšak
ženy, ty ho přiváděly do prekérních situací. Nikdy nevěděl, jak se k
nim má chovat. I když byl velký, ženy z něj uměly udělat mrňouska.
Kopnul botou do tmavé, zvlněné, hladké hromady, aby se jen
přesvědčil, že je tvrdá jako skála. Zvířata do ní neustále přidávala,
většina hnoje vždycky zmrzla dřív, než mohla být odstraněna, takže
během dlouhé chladné zimy narůstala po vrstvách. Oba na ni
pravidelně rozsypával slámu, aby se po ní dalo lépe chodit. Nechtěl,
aby matka uklouzla a upadla. Nikdy to však netrvalo dlouho a vrstva
slámy byla překryta mrvou a byl čas rozsypat další slámu.
„Ale mami, vždyť je zmrzlá na kámen!“
Vždycky ji vykydal ven, až když roztála a dalo se s ní něco dělat.
Na jaře, když se oteplilo a stáj se naplnila neustálým bzučením much,
dal se hnůj kydat po vrstvách, kde byla sláma. Teď však ne. Teď byla
hromada spečená do pevné masy.
„Pokaždé si najdeš nějakou výmluvu! Že je to tak, Obo? Vždycky
se své matce nějak vymluvíš. Ty neschopný bastarde!“
Složila si ruce na prsou a zamračila se na něj. Před pravdou se
nemohl schovat, to si nemohl troufnout, a ona to dobře věděla.
Oba se rozhlédl po zšeřelé stáji a uviděl těžkou ocelovou lopatu,
opřenou o zeď.
„Mami, já to vyházím. Jdi příst a já stáj pěkně vyčistím.“
Nevěděl, jak to udělá, jak má odstranit na kámen zmrzlý hnůj,
věděl jen, že to udělat musí.
„Tak s tím koukej hned začít,“ supěla. „Dokud ještě zbývá trochu
denního světla. Až se setmí, tak mi dojdeš do města pro lék od
Lathey.“
Teď mu bylo jasné, proč ho přišla hledat do stáje.
„Bolí mě zase kolena,“ stěžovala si, jako kdyby chtěla předejít
jakýmkoli námitkám, které by mohl vyslovit, i když to ještě nikdy
neudělal. Ale přemýšlel o nich. Vždycky se mu zdálo, že mu matka
dokáže číst myšlenky. „Dneska můžeš začít ve stáji a zítra se sem
vrátíš, abys seškrabal všechen hnůj až na zem, dokud to všechno
nevyčistíš. Ale až se setmí, tak chci, abys mi došel pro ten lék.“
Oba před ní stál se sklopenou hlavou, tahal se za ucho a upřeně se
díval na zem. K Lathee, ženě, jež připravovala lektvary, chodil nerad.
Neměl ji rád. Pokaždé se na něj dívala, jako kdyby byl nějaký červ.
Byla drzá jako opice. A co horšího - byla to čarodějnice.
Koho Lathea neměla ráda, ten kvůli tomu trpěl. Každý se jí bál,
takže Oba se necítil být výjimkou. Přesto však k ní chodil hrozně
nerad.
„Ano, mami. Dojdu ti pro tvůj lék. A neboj se, hned se do
vyhrabávání toho hnoje pustím, přesně jak jsi řekla.“
„Musím ti připomínat každou maličkost, viď, Obo.“ Zpražila ho
pohledem. „Nechápu, jak jsem mohla vychovat takového
neschopného bastarda!“ dodala pro sebe. „Měla jsem udělat, co mi
radila Lathea, hned na začátku.“
Oba od ní tahle slova slýchával často, když ji přemohla sebelítost,
lítost, že už za ní nechodí žádní nápadníci, že už ji nikdo nechce za
ženu. Oba byl prokletí, které nesla s hořkým žalem. Nemanželské dítě,
které jí od začátku přinášelo jen potíže. Nebýt Oby, mohla by možná
mít manžela, který by ji zaopatřil.
„A ne aby ses zdržel ve městě kvůli nějakým hloupostem!“
„Nezdržím, mami. Je mi líto, že tě dneska tak bolí kolena.“
Znovu ho švihla holí. „Nebolela by mě, kdybych nemusela pořád
běhat za jedním velkým hloupým volem a zjišťovat, jestli dělá, co už
měl dávno udělat.“
„Ano, mami.“
„Posbíral jsi už vejce?“
„Ano, mami.“
Podezřívavě si ho změřila a pak ze své lněné zástěry vytáhla
minci. „Řekni Lathee, aby společně s mým taky připravila lék pro
tebe. Možná tě dokážeme zbavit Strážcova zla. Kdybychom mohli to
zlo z tebe dostat, nebyl bys možná tak neschopný.“
Matka se ho čas od času snažila očistit od toho, co považovala za
jeho zlou povahu. Zkoušela všechny možné lektvary. Když byl ještě
malý, často ho nutila vypít směs nějakého palčivého prášku s
mýdlovou vodou; pak ho zavírala do kotce ve stáji a doufala, že zlo z
onoho světa nebude chtít být uzavřeno a spáleno a opustí jeho
pozemské tělo.
Jeho kotec neměl laťky, jako kotce pro zvířata. Byl z pevných
prken. V létě tam bylo jako v peci. Pokaždé, když ho donutila pozřít
ten pálivý prášek a pak ho odtáhla za ruku a zavřela do kotce, málem
umřel hrůzou, že už ho nikdy nepustí ven, nebo mu už nedovolí se
napít. S radostí pak strpěl výprask, kterým se pokoušela umlčet jeho
křik, hlavně, že ho pustila ven.
„Tímhle zaplatíš můj lék i lék pro tebe.“ Když mu matka podávala
tu malou stříbrnou minci, zúžily se jí oči do úzkých zlomyslných
štěrbin. „A ne abys něco z toho promarnil za ženské!“
Oba cítil, jak mu hoří uši. Pokaždé, když ho matka pro něco
poslala, ať už to byl lék, zásoby nebo nějaký kožený či hrnčířský
výrobek, pokaždé mu připomínala, aby nepromarnil peníze za ženské.
Věděl, že když mu to říká, tak se mu vysmívá.
Oba v sobě nikdy nenašel odvahu oslovit nějakou ženu. Vždycky
koupil, co mu matka přikázala. Ani jednou peníze neutratil za něco
jiného - velmi se bál matčina hněvu.
Byl hrozně nerad, že mu pokaždé říká, aby peníze nepromrhal,
vždyť to nikdy neudělal! Zdálo se mu, že si matka myslí, že chce dělat
špatné věci, i když on to ve skutečnosti nechce. Trpěl pak pocitem
viny, i když neudělal nic špatného. Její slova ho vinila ze zločinných
úmyslů, i když by ho nic takového ani nenapadlo.
Zatahal se za rudé ucho. „Neutratím je, mami.“
„A slušně se oblékni, ne jako nějaký venkovský balík. Už takhle
mě stavíš do dost nepříznivého světla.“
„Obléknu se, mami. Uvidíš.“
Oba běžel do domu pro svou plstěnou čepici a krátký hnědý
vlněný kabát na cestu do Grettonu, pár mil severozápadním směrem.
Matka se dívala, jak je pečlivě věší na dřevěný kolíček, kde budou
čisté viset, dokud nebude připraven vyrazit do města.
Pak začal lopatou zpracovávat tu hmotu tvrdou jako skála.
Ocelová lopata zazvonila jak zvon pokaždé, když jí do zmrzlého hnoje
udeřil. S každým mocným úderem zavrčel. Úlomky černého ledu
odlétající na všechny strany mu zastříkaly kalhoty. Každý z nich byl
jen nekonečně malým smítkem z temné hory hnoje. Vyžádá si to
spoustu času a práce. Těžká práce mu však nevadila. Času měl dost.
Matka ho pozorovala ze vchodu do stáje ještě několik minut, aby
se ujistila, že se pořádně zapotí, než zmrzlý hnůj odseká. Když byla
spokojená, zmizela ze vchodu zpátky ke své práci, ponechávajíc ho
jeho myšlenkám o nadcházející cestě za Latheou.
Obo!
Oba strnul. I krysy vykukující ze svých skrýší ztichly. Jejich malá
černá krysí očka se dívala, jak se on dívá na ně. Pak se krysy vrátily k
tomu, co dělaly předtím, k hledání potravy. Oba poslouchal, jestli
neuslyší ten známý hlas. Slyšel, jak se dveře do domu zavřely. Matka,
přadlena, se vrátila ke své práci. Pan Tuchmann jí pravidelně přinášel
vlnu a ona ji pro něj spřádala do vláken, která pak používal na svém
tkalcovském stavu. Skrovná odměna jí pak pomáhala uživit sebe i
svého nemanželského syna.
Obo!
Oba ten hlas dobře znal. Slýchával ho už odnepaměti. Nikdy o
něm své matce neřekl. Zlobila by se a myslela by si, že je to Strážcovo
zlo, které ho k sobě povolává. Nutila by ho, aby spolkl ještě víc léků a
elixírů. Na to, aby ho zavřela do kotce, už byl příliš velký. Nebyl však
dost velký, aby nemusel pít Latheiny lektvary.
Když kolem něj cupitala jedna z krys, šlápl jí Oba na ocas a tak ji
chytil.
Obo!
Krysa ze sebe vydala tiché krysí zakvičení. Ve snaze uniknout
zoufale zakmitala drobnýma nožkama. Drobné krysí drápky škrábaly
do černého ledu.
Oba se sehnul a sevřel to tělíčko v husté kožešině. Podíval se
zblízka do vouskaté tváře. Krysí hlava sebou marně škubala.
Pozorovala ho korálkovitá černá očka.
Ta očka byla plná strachu.
Poddej se!
Oba byl přesvědčen, že je životně důležité učit se nové věci.
Rychle jako liška ukousl kryse hlavu.

Kapitola osmá
Z kouta místnosti, který jí připadal nejméně hřmotný, dávala

Jennsen pozor zároveň na dveře i na hlučný houf uvnitř. O půl
místnosti dál Sebastian, nahnutý nad pultem z tlusté fošny, mluvil s
hostinskou. Byla to mohutná ženština s odpuzujícím zamračeným
výrazem ve tváři, který naznačoval, že je na potíže zrovna tak zvyklá,
jako připravená se s nimi vypořádat.
Hospoda plná lidí, většinou mužů, byla veselé místo. Někteří z
mužů se bavili hrou v kostky nebo jinými stolními hrami. Jiní se
přetlačovali. Většinou popíjeli a vyprávěli si vtipy, po kterých se celé
stoly otřásaly salvami smíchu, provázenými bušením pěstí.
Ten smích Jennsen připadal odporný. V jejím světě pro radost
nebylo místo. Nemohlo být.
Celý minulý týden pro ni byl jako nějaká rozmazaná čmouha.
Nebo to bylo víc než týden? Nedokázala si přesně vybavit, jak dlouho
už jsou na cestě. Co na tom záleží? A co záleží na všem ostatním?
Jennsen nebyla na lidi zvyklá. Lidé pro ni vždycky znamenali
nebezpečí. Každý shluk lidí ji znervózňoval - a lidé v hostinci,
popíjející a hrající, dokonce dvojnásob.
Když si jí muži všimli, jak stojí sama na konci pultu u zdi, nechali
vtipů nebo přestali házet kostkami a civěli na ni. Když se střetla s
jejich pohledy, stáhla si kapuci pláště dozadu, až jí husté prameny
rudých vlasů spadaly po ramena. To stačilo k tomu, aby odvrátili oči
zpátky ke svým záležitostem.
Jennseniny rudé vlasy lidi děsily, zvlášť ty pověrčivé. Rudé vlasy
byly tak neobvyklé, že vzbuzovaly podezření. Lidé se obávali, že by
mohla mít nadání pro magii, nebo že by dokonce mohla být
čarodějkou. Jennsen využívala pověrčivého strachu a jejich pohledům
neohroženě čelila. V minulosti jí to často pomohlo víc, než by mohl
pomoci nůž.
Tenkrát v domku jí to však nepomohlo ani trochu.
Když se o ni muži přestali zajímat a vrátili se zpátky ke svým
kostkám a pití, podívala se Jennsen znovu k pultu. Statná hostinská na
ni vyvalovala oči, na její rudé vlasy. Když se Jennsen střetla s jejím
pohledem, žena rychle sklouzla očima zpátky k Sebastianovi. Ten jí
položil další otázku. Když mu odpovídala, nahnula se k němu blíž.
Jennsen kvůli hukotu toho všeho povídání, žertování, sázení,
provolávání slávy, klení a smíchu neslyšela, co si povídají. Sebastian
přikývl, když mu ta žena něco zašeptala do ucha. Pak ukázala někam
nad hlavy zákazníků, zřejmě mu ukazovala, kudy má jít.
Sebastian se narovnal, vytáhl z kapsy minci a posunul ji po pultu k
hostinské. Ta ji sebrala a vyměnila ji za klíč z krabice za svými zády.
Sebastian klíč z pultu, dohladka vyleštěného nespočetnými džbánky a
rukama zákazníků, shrábl. Pak ještě sebral svůj džbánek a s ženou se
rozloučil.
Když došel na konec pultu, nahnul se k Jennsen, aby ho slyšela, a
s gestem ruky, ve které držel džbánek, se zeptal: „Určitě se nechceš
napít?“
Jennsen zakroutila hlavou.
Pozorně si prohlížel místnost plnou lidí. Všichni teď byli znovu
zabráni do své zábavy. „To bylo od tebe chytré, že sis stáhla kapuci.
Dokud hostinská neuviděla tvé rudé vlasy, dělala ze sebe hloupou. Pak
se jí jazyk rozvázal.“
„Zná ji ta ženská? Žije pořád v Grettonu, jak říkala maminka? Je
si tím ta hostinská jistá?“
Sebastian si zhluboka přihnul a sledoval, jak se u jednoho stolu
vítěz raduje z podařeného hodu kostkami. „Popsala mi cestu.“
„A pokoje jsi sehnal?“
„Jen jeden.“ Při dalším doušku si všiml její reakce. „V nesnázích
je lepší být pohromadě. Myslel jsem si, že bude bezpečnější, když
budeme spolu v jednom pokoji.“
„Radši bych spala s Betty.“ Když si uvědomila, jak to muselo znít,
uhnula očima stranou a dodala: „Chci říct, radši než v hostinci. Radši
bych byla sama než tam, kde je tolik lidí a tak blízko. Cítila bych se
bezpečnější v lesích než tady, zavřená v nějakém pokoji. Nemyslela
jsem to...“
„Já vím, jak jsi to myslela.“ Sebastianovy modré oči zářily tím
jeho typickým úsměvem. „Udělá ti dobře, když budeš spát uvnitř - noc
bude jistě mrazivá. A Betty bude líp ve stáji.“
Muž, jenž provozoval stáje, byl trochu překvapený, když ho
požádali, aby přes noc ustájil kozu. Koně však bývají ve společnosti
koz docela rádi, takže ochotně vyhověl.
Tu první noc jim Betty pravděpodobně zachránila život. Sebastian
by se se svou horečkou nejspíš nedožil rána, kdyby Jennsen nenašla
suché místo pod skalním výčnělkem. Malá dutina pod převisem se
rychle zužovala, byla však dost velká pro oba. Jennsen nařezala
jedlové větvičky a rozložila je po dně, jinak by z nich chladná skála
vysála tělesné teplo. Pak se společně se Sebastianem vklínili co nejvíc
dozadu. Na Jennsenino naléhání a s pomocí provazu se Betty, klečící
za blízkou borovicí, postavila k mezeře a pak si lehla těsně k nim. S
Bettiným tělem, blokujícím zimu a hřejícím, tak měli suché a teplé
lůžko.
Jennsen celou tu dlouhou nešťastnou noc tiše proplakala. Alespoň
trochu jí ulevilo, že Sebastian, sužovaný horečkou, mohl spát. Ráno
horečka polevila. To ráno začínal první den Jennsenina smutného
nového života bez matky.
To, že nechala matčinu mrtvolu tam v domku, Jennsen neustále
pronásledovalo. Vzpomínka na tu příšernou krvavou podívanou ji
pronásledovala jako noční můra. Matčina smrt vyvolala nekonečný
proud slz a drtila Jennsen krutou bolestí srdce. Život se jí zdál být
bezútěšný a nesmyslný.
Avšak Sebastian a Jennsen unikli. Přežili. Ten instinkt k přežití a
vědomí všeho, co pro ni její matka udělala, aby přežít mohla, držely
Jennsen na nohou. Někdy si přála, aby nebyla takový zbabělec a
dokázala se prostě postavit smrti tváří v tvář a se vším skoncovat.
Jindy jí pouze strach z toho, že je pronásledována, donutil k tomu, aby
mechanicky přesouvala jednu nohu před druhou. A přece měla chvíle,
kdy pociťovala zuřivou oddanost životu a odhodlání nepřipustit, aby
všechny matčiny oběti byly nadarmo.
„Měli bychom se najíst,“ řekl Sebastian. „Mají dušené jehněčí.
Pak by ses možná měla dobře vyspat v teplé posteli, dřív než
navštívíme tu tvoji starou známou. Budu hlídat, zatímco budeš spát.“
Jennsen zakroutila hlavou. „Ne. Pojďme za ní hned. Vyspíme se
později.“ Už dřív si všimla, že někteří hosté jedí tlusté plátky
dušeného masa z dřevěných mís. Na jídlo neměla ani pomyšlení.
Sebastian si pozorně prohlédl výraz její tváře a usoudil, že je
marné jí to rozmlouvat. Dopil džbánek do dna a položil ho na pult.
„Není to daleko. Jsme ve správné čtvrti.“
Venku, v rychle houstnoucím šeru, se Jennsen zeptala: „Proč
vlastně chceš zůstat tady, v tomhle hostinci? Jsou tu přece jiná místa,
hezčí, kde lidé nevypadají tak... drsně.“
Přelétl pohledem svých modrých očí okolní budovy, temné
vchody, uličky a průchody a dotkl se svého pláště, podvědomě hledaje
uklidňující pevnost jílce svého meče. „Drsný hlouček pokládá míň
otázek, obzvlášť otázek toho druhu, jaké nechceme slyšet.“
Připadal jí jako muž navyklý vyhýbat se tomu, aby mu někdo
kladl otázky.
Šla podél úzkých zmrzlých vyježděných kolejí dál a dál po cestě k
domu té ženy, kterou si pamatovala jen mlhavě. Pevně se držela
naděje, že by jí mohla pomoci. Matka musela mít nějaký důvod, proč
se na tu ženu znovu neobrátila, ale Jennsen nenapadlo nic jiného, co
by měla zkusit, než vyhledat její pomoc.
Teď, když zůstala bez matky, Jennsen pomoc potřebovala. Zbylí
tři členové Čtyřky jí jistě budou pronásledovat. Z toho, že mrtvých
vojáků bylo pět, usoudila, že za ní byly vyslány nejméně dvě Čtyřky.
To znamenalo, že po ní teď půjdou ještě přinejmenším tři z těch
zabijáků. A dost možná i víc. Bylo pravděpodobné, že i když by jich
teď víc nebylo, brzo bude.
Uprchli se Sebastianem po skryté únikové stezce - to ti muži
nejspíš nečekali - takže dočasně získali před svými pronásledovateli
bezpečný náskok. Déšť jistě odvedl dobrou práci při zakrytí jejich
stop. Možná, že se dostali pryč nepozorovaně a v dané chvíli byli v
bezpečí. Protože však jejím pronásledovatelem byl sám lord Rahl,
bylo také možné, že se ti zabijáci, s pomocí nějakých temných a
tajuplných prostředků, k ní minutu po minutě přibližují.
Po hrůzném střetnutí s těmi mohutnými vojáky v domku se tahle
možnost v Jennseniných obavách vynořovala jako děsivý přízrak.
Na jednom opuštěném rohu ukázal Sebastian doprava. „Teď
touhle ulicí.“
Šli kolem temných budov, hranatých a bez oken, z čehož
usuzovala, že možná slouží jen jako skladiště. Zdálo se, že v té ulici
nikdo nebydlí. Už dávno nechali ty budovy za sebou. Stromy, holé v
kruté zimě, se k sobě choulily v malých hloučcích. Když přišli na
úzkou cestu, Sebastian zdvihl ruku.
„Podle toho, co mi říkala, je to támhleten dům až na konci cesty,
mezi těmi stromy.“
Zdálo se, že cesta není příliš často používaná. Slabé světlo ze
vzdáleného okna se kradlo mezi holými větvemi dubu a olše. To
světlo se třpytilo spíš jako žhnoucí varování, aby se člověk
nepřibližoval, než jako teplé přivítání.
„Co kdybys tu na mne počkal,“ řekla. „Možná bude lepší, když
tam půjdu sama.“
Poskytla mu tím výmluvu. Většina lidí přece nechce mít s
čarodějnicemi nic společného. I Jennsen by byla radši, kdyby měla
jinou možnost.
„Půjdu s tebou.“
Už dřív projevil jistou nedůvěru ke všemu, co souviselo s magií.
Podle toho, jak těkal očima do všech stran po temném okolí stíněném
větvemi a keři, se možná pokoušel, aby jeho prohlášení znělo
statečněji, než skutečně bylo.
Jennsen se hned v duchu pokárala, že ji vůbec taková věc mohla
napadnout. Vždyť se postavil d'hařanským vojákům, kteří byli nejen
mnohem větší než on, ale také byli v přesile. Mohl zůstat venku v
jeskyni a neriskovat život. Mohl prostě opustit místo toho masakru a
jít si svou cestou. To, že se bojí magie, jen dokazuje, že má zdravý
rozum. Ona přece nejlíp ze všech lidí dovede pochopit strach před
magií.
Pod nohama jim křupal sníh, když na konci cesty společně sešli na
úzkou pěšinku mezi stromy. Sebastian sledoval prostor po stranách,
zatímco Jennsen svou pozornost upírala hlavně na dům. Za tím malým
domkem se táhl až daleko do podhůří nepřerušovaný les. Jennsen si
představila, že touhle cestičkou ke dveřím se odváží přejít jen lidé v
nejvyšší nouzi.
Pak ale usoudila, že když ta čarodějka žije tak blízko u města,
musí to být někdo, kdo lidem pomáhá, někdo, komu lidé důvěřují. Je
docela možné, že ta žena je cenná a respektovaná členka obce -
léčitelka, jež svůj život zasvětila pomoci druhým. A ne někdo, koho
by se měl člověk bát.
Zatímco vítr skučel ve větvích stromů sklánějících se nad ní,
zaklepala Jennsen na dveře. Sebastian se rozhlížel na všechny strany a
pozorně sledoval okolní les. Daleko vzadu světla z domů a obchodů
poskytnou alespoň dostatečné osvětlení, aby mohli najít cestu zpátky.
Jak Jennsen čekala, přitahovala okolní temnota i její pohled.
Představovala si ve tmě množství očí, které ji sledují. Chloupky vzadu
na krku se jí zježily.
Konečně se dveře trochu pootevřely dovnitř, ale jen tak málo, že
byla vidět nezřetelná ženská tvář, vykukující na ně. „Ano?“
Jennsen neviděla ženě pořádně do zastíněné tváře, avšak ve světle
vycházejícím ven z pootevřených dveří mohla žena vidět Jennsen dost
zřetelně.
„Jste Lathea?“ zeptala se Jennsen. „Čarodějka Lathea?“
„Proč?“
„Řekli nám, že čarodějka Lathea žije tady. Jestli to jste vy,
můžeme dál?“
Dveře se pořád neotevřely ani o píď víc. Jennsen si přitáhla kapuci
těsněji, aby ji chránila před chladným nočním větrem, mrazivým
stejně jako to přivítání. Ženin klidný pohled se přesunul na Sebastiana,
pak znovu na Jennseninu postavu, skrytou v těžkém plášti.
„Nejsem porodní bába. Jestli se chcete zbavit maléru, ve kterém
jste, tak s tím vám nemůžu pomoct. Běžte za nějakou porodní bábou.“
Jennsen se urazila. „Kvůli tomu tady nejsme!“
Žena ještě chvilku vykukovala ven a prohlížela si oba cizí lidi u
svých dveří. „Tak jaký druh léku potřebujete?“
„Nepotřebujeme žádný lék. Potřebujeme... kouzlo. Už jsem vás
jednou potkala. Potřebuju kouzlo, které jste už jednou na mne seslala -
když jsem byla ještě malá.“
Tvář ve stínu se zakabonila. „Kdy? Kde?“
Jennsen si odkašlala. „Tenkrát v Paláci lidu. Když jsem tam žila.
Pomohla jste mi, když jsem byla ještě malé děcko.“
„Jak jsem ti pomohla? Mluv, děvče!“
„Pomohla jste mi... schovat se. Myslím, že nějakým kouzlem.
Byla jsem tehdy moc malá a tak se přesně nepamatuju.“
„Schovat tě?“
„Před lordem Rahlem.“
V domě zavládlo strašné ticho.
„Vy si nevzpomínáte? Jmenuji se Jennsen. Tehdy jsem byla
docela malá.“ Jennsen si stáhla kapuci dozadu, aby ta žena mohla
vidět kadeře jejích rudých vlasů, osvětlené klínem světla
procházejícím mezi dveřmi.
„Jennsen. Na jméno si nevzpomínám, ale ty vlasy si velice dobře
pamatuju. Člověk příliš často nevidí vlasy, jaké máš ty.“
Jennsen se ulevilo a zlepšila se trochu i její nálada. „Už je to tak
dávno. Jsem tak ráda, že...“
„S takovými, jako jsi ty, se nestýkám,“ přerušila ji ta žena. „A
nikdy jsem to ani neudělala. Žádné kouzlo pro tebe nemám.“
Jennsen ohromením ztratila řeč. Nevěděla, co má na to říct. Byla
si jistá, že tahle žena jí už jednou svým kouzlem pomohla.
„A teď už jděte! Oba.“ Dveře se začaly zavírat.
„Počkejte! Prosím... mohu vám zaplatit.“
Jennsen sáhla do kapsy a honem vytáhla nějakou minci. Teprve
když ji podala škvírou mezi dveřmi, viděla, že je zlatá.
Žena chvíli zlatou marku zkoumala, možná uvažovala, jestli stojí
za to, aby se zamíchala znovu do věci, kterou jistě pokládala za
hrdelní zločin, i když mince představovala malé jmění.
„Už si vzpomínáte?“ zeptal se Sebastian.
Ženin pohled se stočil k němu. „A kdo jsi ty?“
„Jen přítel.“
„Latheo, potřebuju znovu vaši pomoc. Moje matka. ..“ Jennsen to
nedokázala vyslovit a tak začala znovu a jinak. „Vzpomínám si, co mi
o vás moje matka vyprávěla, jak jste nám kdysi pomohla. Tehdy jsem
byla moc malá, ale pamatuju se, jak jste mě očarovala. Už před mnoha
lety to kouzlo pominulo. Teď potřebuju vaši pomoc znovu.“
„No dobrá, přišla jsi za nesprávnou osobou.“
Jennsen stiskla pěsti schované ve vlněném plášti. Už ji nic dalšího
nenapadlo. Tohle byla jediná věc, na kterou dokázala přijít.
„Latheo, prosím vás, jsem s rozumem v koncích. Potřebuju
pomoc.“
„Dala vám slušnou sumu,“ vložil se do rozhovoru Sebastian.
„Když říkáte, že jsme u nesprávné osoby, a nechcete nám pomoct, tak
si myslím, že bychom to zlato měli ušetřit pro tu pravou osobu.“
Lathea se na něj vychytrale usmála. „Ach, řekla jsem, že přišla za
nesprávnou osobou, ale neřekla jsem, že bych si nabídnutou odměnu
nemohla zasloužit.“
„Tomu nerozumím,“ řekla Jennsen a stáhla si plášť kolem krku,
protože se třásla zimou.
Lathea se na ni chvilku upřeně dívala, jako kdyby se chtěla ujistit,
že dává dobrý pozor. „Hledáš moji sestru, Altheu. Já jsem Lathea.
Ona je Althea. To ona ti pomohla, ne já. Tvoje matka si nejspíš
popletla naše jména, nebo se na ně špatně pamatuješ. Když jsme kdysi
byly spolu, bývalo to běžné nedorozumění. Althea a já máme různé
vlohy k daru magie. To ona pomohla tobě a tvé matce, ne já.“
Jennsen byla ohromená a zklamaná, ale aspoň se necítila
poražená. Pořád existovalo zrnko naděje. „Latheo, prosím vás, mohla
byste mi tentokrát pomoci? Místo své sestry?“
„Ne. Nemůžu pro tebe nic udělat. Jsem vůči lidem, jako jsi ty,
slepá. Jen Althea může vidět díry ve světě. Já ne.“
Jennsen nevěděla, co to znamená - díry ve světě. „Slepá... vůči
lidem, jako jsem já?“
„Ano. Už jsem ti řekla všechno, co jsem mohla. Teď už odejdi!“
A žena začala znovu zavírat dveře.
„Počkejte! Prosím! Můžete mi alespoň říct, kde žije vaše sestra?“
Žena se znovu podívala do Jennseniny tváře, napjaté očekáváním.
„To je nebezpečný obchod...“
„Je to obchod,“ řekl Sebastian hlasem chladným jako noc.
„Obchod, který má hodnotu zlaté marky. Za tu cenu bychom se
alespoň mohli dozvědět, kde můžeme najít vaši sestru.“
Lathea uvažovala o tom, co zrovna řekl, a pak stejně chladným
tónem řekla k Jennsen: „Nechci mít s lidmi, jako jsi ty, nic
společného. Rozumíš? Nic. Jestli si Althea myslí něco jiného, je to
jenom její věc. Zeptej se v Paláci lidu.“
Jennsen se zdálo, že si vzpomíná, jak kdysi s matkou cestovaly za
nějakou ženou ne moc daleko od toho paláce. Myslela si, že to byla
Lathea, ale musela to být její sestra, Althea. „Ale nemohla byste mi o
tom říct trochu víc? Kde žije, jak ji můžu najít?“
„Když jsem ji viděla naposledy, žila se svým manželem blízko
paláce. Můžeš se tam poptat po čarodějce Althee. Lidé ji budou znát
jestli ještě žije.“
Než mohla žena zavřít, položil Sebastian ruku na dveře. „To je
pěkně malinký kousek informace. Za nabízenou cenu bychom měli
dostat víc.“
„Za to, co jsem vám už řekla, je to ubohoučká cena. Poskytla jsem
vám informaci, kterou jste chtěli. Jestli chce moje sestra pokoušet svůj
osud, to záleží jen na ní. Já se jen nechci, a to za žádnou cenu, dostat
do potíží.“
„My ale nemáme v úmyslu vám způsobit nějaké potíže,“ řekla
Jennsen. „Jen potřebujeme pomoc, kouzlo. Když nám pomoci
nemůžete, tak vám děkujeme, že jste nám řekla sestřino jméno.
Půjdeme ji hledat. Jsou však ještě jiné důležité věci, které potřebuju
znát. Kdybyste mi mohla říct...“
„Kdybys měla trochu slušnosti, nechala bys Altheu na pokoji.
Lidé jako ty nám přinesou jen neštěstí. A teď už odejdi od mých dveří,
nebo ti přičaruju děsivé noční můry.“
Jennsen zírala do tváře skryté ve stínu.
„To už někdo udělal,“ řekla a odcházela pryč.

Kapitola devátá
Oba scházel dolů úzkými uličkami, pobrukoval si melodii, kterou

slyšel hrát na dudy v hospodě, kolem které před chvílí procházel, a
cítil se ve svém krátkém hnědém vlněném kabátu s čapkou jako
elegán. Než zahnul dolů na cestu vedoucí k Latheinu domku, musel
dát přednost nějakému jezdci. Když kůň Obu míjel, natočil k němu
své velké uši. Oba kdysi také měl koně a rád na něm jezdil, matka
však rozhodla, že si koně nemůžou dovolit. Voli byli užitečnější a
zastali víc práce, nebyli však tak přátelští.
Když scházel temnou cestou a sníh s ledovou kůrkou mu křupal
pod botami, prošel kolem něj z opačného směru, od Latheina domku,
nějaký pár. Jestlipak si také zašli k té čarodějce pro nějaký lék, řekl si.
Když ho míjeli, vrhla po něm ta žena ostražitý pohled. Na temné cestě
nebyla taková reakce nijak přehnaná a Oba také věděl, že některé ženy
mají z jeho obrovité postavy strach. Obešla ho širokým obloukem.
Muž, jenž ji doprovázel, neuhnul před Obovým upřeným pohledem
očima - to mnoho mužů nedokázalo.
Způsob, jak na něj civěli, připomněl Obovi tu krysu. Když si
vzpomněl na příhodu s krysou, na to, jak se zase naučil nové věci,
ušklíbl se. Ten muž i ta žena si jistě mysleli, že se šklebí na ně. Oba se
dotknul čapky na pozdrav dámě. Odpověděla mu mírným úsměvem.
Byl to ten druh prázdného úsměvu, se kterým se Oba často u žen
setkával. Pokaždé se pak cítil jako kašpar. Nakonec postavy obou
neznámých splynuly s tmou ulice.
Oba si vrazil ruce do kapes kabátu a otočil se znovu k Latheinu
domku. Hrozně nerad k ní chodil po setmění. Už samotná čarodějka
mu naháněla dostatečnou hrůzu - a teď ještě ta temná cesta. Utrápeně
si povzdechl do svěžího zimního vzduchu.
Nebál se čelit síle mužů, věděl však, že je bezmocný před
záhadami magie. Také věděl, kolik utrpení mu už přinesly její
lektvary. Pálily ho, když vcházely do jeho těla, i když vycházely ven.
Nejen, že to bolelo, ale přestával se po nich ovládat, až si připadal
jako zvíře. Bylo to ponižující.
Jenže slyšel vyprávět o lidech, kteří rozzlobili čarodějku a dopadli
mnohem hůř - trpěli horečkami, oslepli a pomalu umírali. Jeden
člověk se dočista zbláznil a utekl nahý do bažin. Lidé říkali, že musel
nějak narazit na čarodějnici. Nakonec našli jeho mrtvé tělo, uštknuté
hadem; celé nafouklé a purpurové se houpalo na hladině mezi slizkým
býlím. Oba si nedokázal představit, co ten člověk musel udělat, že si
od čarodějky vysloužil takový osud. Měl být při jednání s tou starou
dračicí chytřejší a opatrnější.
Obu občas trápily děsivé sny o tom, co by mu se svou magií
mohla udělat. Představoval si, že Latheina magická moc ho může
rozřezat tisíci řezy a dokonce mu stáhnout maso z kostí. Uvařit mu oči
v hlavě. Nebo mu nadmout jazyk, až mu ucpe ústa jako roubík a on se
začne dusit a zemře pomalou, mučivou smrtí.
Pospíchal cestičkou. Čím dřív začne, tím dřív skončí. To už se
Oba naučil.
Došel k domku a zaklepal. „To jsem já, Oba Schalk. Matka mě
poslala pro její lék.“
Čekal a pozoroval obláčky svého dechu v chladném vzduchu.
Dveře se konečně trochu pootevřely, aby si ho mohla prohlédnout.
Pomyslel si, že když je čarodějka, měla by ho především vidět i přes
zavřené dveře. Stávalo se, že když čekal, až Lathea smíchá lék, někdo
přišel a ona prostě otevřela. Pokaždé, když přišel Oba, však nejdřív
vykoukla mezi dveřmi, aby se přesvědčila, že to je on.
„Oba.“ Když ho poznala, byl její hlas zrovna tak kyselý jako
výraz v její tváři.
Otevřela dveře, aby mohl vejít. Opatrně a zdvořile Oba vešel
dovnitř. Mžoural očima kolem sebe, i když to tam dobře znal. Dával si
pozor, aby s ní nejednal příliš troufale. Zjevně beze stopy strachu před
ním ho plácla do ramene, aby ho popohnala k rychlejšímu pohybu dál
do místnosti, aby mohla zavřít dveře.
„Zase ta matčina kolena?“ zeptala se čarodějka, když zavírala
dveře proti náporu mrazivého vzduchu.
Oba, s očima upřenýma na podlahu, přikývl. „Říkala, že ji bolí a
že by chtěla trochu té vaší medicíny.“ Věděl, že jí musí říct i zbytek.
„Také vás prosí o... abyste jí poslala něco pro mne.“
Lathea se usmála tím svým zlomyslným úsměvem. „Něco pro
tebe, Obo?“
Oba věděl, že Lathea dobře ví, jak to myslel. Chodil k ní pokaždé
jen pro dva léky - jeden pro matku a druhý pro sebe. Jí však dělá
dobře, když to slyší od něj. Lathea je podlá jako zmije.
„Ano, máma říkala, že také lék pro mne.“
Její obličej připlul blíž. Civěla nahoru na něj a ve tváři jí pohrával
ten hadí úsměv. „Lék proti špatnosti?“ Její hlas přecházel v syčení. „Je
to tak? Tak ten chce matka Schalková, abys jí donesl?“
Odkašlal si a přikývl. Před jejím úšklebkem se cítil docela
maličký a tak znovu sklopil zrak k podlaze.
Lathea ho nepřestávala probodávat pohledem. Přemýšlel, co asi
skrývá ta její vychytralá mysl, jaké nevyzpytatelné myšlenky, jaké
kruté machinace. Konečně od něj odešla pro přísady, které uchovávala
ve vysoké skříni. Hrubé borové dveře zaskřípaly, když je otvírala.
Naskládala si lahvičky do ohnuté paže a přenášela je na stůl uprostřed
místnosti.
„Pořád se ještě nepřestala snažit, že, Obo?“ Její hlas byl najednou
nevýrazný, jako kdyby si povídala pro sebe. „Nepřestává to zkoušet, i
když to nikdy nepomáhá.“
Obo!
Petrolejka na stole osvětlovala rostoucí sbírku lahviček, když je
tam Lathea jednu po druhé stavěla a na každé z nich chvilku spočinula
pohledem. O něčem přemýšlela. Možná o tom, jaký odporný lektvar
namixuje tentokrát, jaký chorobný stav mu má navodit, aby se
pokusila zbavit ho jeho neustálé - neupřesněné - špatnosti.
Hořící dubová polena v krbu oživovala místnost plápolavými
žlutooranžovými plameny, vydávajícími jak solidní teplo, tak i světlo.
Oba s matkou měli uprostřed pokoje jen jámu s ohništěm. Obovi se
líbilo, jak kouř z Latheina krbu stoupá rovnou do komína a ven z
domu, a nevisí jako u nich doma v místnosti, než si nakonec najde
cestu ven malou dírou ve střeše. Obovi se tohle pořádné ohniště
zalíbilo a řekl si, že by takové měl postavit pro sebe a pro matku.
Pokaždé když přišel k Lathee, pozorně si prohlížel, jak je její ohniště
zkonstruováno. Je přece důležité učit se novým věcem.
Teď také nespouštěl Latheu z očí, když vlévala tekutinu z
lahviček do nádoby se širokým hrdlem. Pokaždé, když přidávala
novou přísadu, míchala roztok skleněnou tyčinkou. Když byla
spokojená, přelila lék do lahvičky a uzavřela ji korkovou zátkou.
Pak mu tu lahvičku podala. „Pro tvou matku.“
Oba jí předal minci, kterou mu svěřila matka. Zatímco sukovitými
prsty zasouvala minci do kapsy šatů, dívala se Obovi upřeně do očí.
Teprve když se otočila zpátky ke stolu a ke své práci, dovolil si Oba
vydechnout. Zvedla několik lahviček, ve světle ohně je zkoumala, pak
začala míchat druhý lektvar. Obův tisíckrát prokletý lék.
Oba velice nerad s Latheou mluvil, její mlčení mu však bylo často
ještě nepříjemnější, vyloženě ho iritovalo. Nedokázal si vymyslet nic,
co by stálo za řeč, nakonec se však rozhodl, že přece jen promluví.
„Máma bude ráda, že má ten lék. Doufá, že to jejím kolenům
uleví.“
„A doufá taky, že něco vyléčí jejího syna?“
Oba pokrčil rameny a už litoval, že se pokusil navázat neformální
konverzaci. „Ano, paní.“
Čarodějka se podívala přes rameno. „Říkala jsem matce
Schalkové, že nevěřím, že by to k něčemu bylo.“
Oba si to také myslel, protože nevěřil, že by existovalo něco, co
by potřeboval vyléčit. Když byl malý, myslel si, že matka všechno ví
nejlíp a že by mu nedávala lék, kdyby ho nepotřeboval, postupně o
tom však začal pochybovat. Už mu nepřipadala tak moudrá, jak si
kdysi myslel.
„Ale stejně o mne musí pečovat. Nepřestává to zkoušet.“
„Možná doufá, že by se tě pomocí toho léku mohla zbavit,“ řekla
Lathea, skoro jako duchem nepřítomná, během práce.
Obo!
Oba prudce zdvihl hlavu. Zíral upřeně čarodějnici na záda. Tohle
ho nikdy nenapadlo. Možná si i Lathea myslí, že ten lektvar je obě
zbaví bastarda. Matka občas Latheu navštěvovala. Možná už to spolu
projednaly.
To celou dobu bezelstně věřil, že se mu ty dvě ženy snaží pomoci,
že chtějí jen jeho dobro, zatímco ve skutečnosti byl pravdou pravý
opak? Možná ty dvě ženy vymyslely nějaký ďábelský plán. Možná
celou dobu tajně spolupracují, aby ho otrávily.
Kdyby se mu něco stalo, nemusela by ho už matka živit. Často si
stěžovala, jak moc toho sní. Znovu a znovu mu vyčítala, jak musí víc
pracovat, aby ho uživila, než kdyby pracovala jen pro sebe, a že kvůli
němu nemůže dát stranou žádné peníze. Možná kdyby dala stranou
všechny peníze, co za všechna ta léta utratila za jeho léky, měla by teď
útulné hnízdečko.
Ale kdyby se mu něco stalo, musela by matka zastat všechnu práci
v hospodářství.
Možná to ty dvě ženské chtějí udělat prostě z lakoty.
A možná si to pořádně nepromýšlely, jak by to udělal Oba. Matka
ho často překvapila svou prostoduchostí. Možná ty dvě ženské
jednoho dne spolu poseděly a prostě se rozhodly provést tuhle
ničemnost.
Oba pozoroval hru světla třepotavých plamenů na tenkých
pramíncích čarodějčiných rovných vlasů. „Dneska mi máma řekla, že
měla udělat to, co jste jí od začátku radila.“
Lathea, jež zrovna pomalu přilévala do nádobky hustou hnědou
tekutinu, se znovu ohlédla přes rameno. „Vážně, zrovna dnes?“
Obo!
„Co jste od začátku matce radila?“
„Copak to není zřejmé?“
Obo!
Jako osten zabolelo ledové pochopení.
„Chcete říct, že mě měla zabít.“
Ještě nikdy tak troufale nevyslovil svůj názor. Nikdy se ani v
nejmenším neodvážil proti té čarodějce postavit - hrozně se jí bál. Ale
tentokrát mu ta slova prostě přišla na mysl, skoro jako ten tajemný
hlas, a on je vyslovil dřív, než si stačil rozmyslet, jestli je rozumné to
udělat.
Latheu tím překvapil dokonce ještě víc než sebe. Strnula nad
svými lahvičkami a zírala na něj, jako kdyby se jí zrovna před očima
proměnil. Možná, že se skutečně proměnil.
A Oba si uvědomil, že se mu líbí, když může říct, co si myslí.
Ještě nikdy neviděl Latheu zaváhat. Možná to bylo tím, že Lathea
se cítila v bezpečí, když jen lehce tančila kolem problému, v bezpečí
ve stínu svých slov, když je nemusela vytáhnout na denní světlo.
„Tak tohle jste od začátku chtěla, aby matka udělala, Latheo?
Tohle? Aby zabila svého nemanželského syna?“
Do její vyhublé tváře se nějak protlačil úsměv. „Nebylo to tak, jak
se ti to zdá, Obo.“ Všechna ta její povýšená, hluboká a pomalá
intonace jako kdyby se z jejího hlasu najednou vypařila. „Vůbec ne.“
Teď s ním jednala jinak než kdykoli předtím, mnohem víc jako s
dospělým mužem než s chlapcem a bastardem posedlým zlem, kterého
musí snášet. Její hlas byl téměř vlídný. „Ženy jsou na tom někdy lépe
bez novorozence. Není to tak zlé, když se zrovna narodí. Není to ještě
taková... taková osobnost.“
Obo! Poddej se!
„Chcete říct, že to pak je lehčí.“
„Ano,“ řekla, dychtivě se chytajíc jeho slov. „Je to lehčí.“
Jeho hlas se zpomalil a nabral na ostrosti, kterou by Oba sám v
sobě nehledal. „Chcete říct, že je to lehčí... dokud nevyrostou tak, aby
se mohly bránit.“
Rozsah jeho skrytých vloh ho ohromil. Tohle byla noc plná
nečekaných zázraků.
„Ne, ne, takhle jsem to vůbec nemyslela.“ Oba však byl
přesvědčený, že ano. Její hlas, v němž se odrážel čerstvě zrozený
respekt, se zrychlil a stal se málem naléhavým. „Chci jen říct, že je to
lehčí, dokud si žena své dítě nezamiluje. Než se z dítěte stane člověk.
Skutečný člověk, s vlastním vědomím. Pak je to lehčí, a někdy je to
pro matku to nejlepší.“
Oba se zrovna učil něco nového, ještě si to však nestačil dát
všechno dohromady. Cítil, že všechny jeho nové vědomosti jsou
nesmírně důležité, že je na prahu zásadního pochopení.
„Jak by to mohlo být nejlepší?“
Lathea přestala přelévat své lektvary a postavila lahvičku na stůl.
„No, někdy je to utrpení, mít dítě. Utrpení pro oba. Někdy je pro oba
nejlepší, vážně...“
Rychle přešla ke skříni. Když se vrátila s novou lahvičkou,
postavila se na druhou stranu stolu, aby už k němu nebyla otočená
zády. Většina přísad do jejího léku pro Obu byly prášky nebo tekutiny
a Oba nevěděl, co to je. Tentokrát přinesla lahvičku, ve které byla
jedna z mála věcí, které znal, sušená květní lůžka horských růží
způsobujících horečku. Vypadala jako scvrklé hnědé kroužky s
hvězdou uprostřed. Často přidávala jeden kroužek do jeho léku.
Tentokrát si jich do dlaně nasypala celou hromádku, rozdrtila je v
pěsti a jemnou hnědou drť vsypala do připravovaného lektvaru.
„Nejlepší pro oba?“ zeptal se Oba.
Její prsty působily dojmem, jako kdyby hledaly, čím se zaměstnat.
„Ano, někdy.“ Bylo zřejmé, že o tom už nechce mluvit, zdálo se však,
že neví, jak by hovor ukončila. „Někdy je to větší utrpení, než žena
dokáže snést, to je všechno - utrpení, které jen ohrožuje ji a ostatní její
děti.“
„Ale máma žádné jiné děti nemá.“
Lathea se na chvilku odmlčela.
Obo! Poddej se!
Znovu uslyšel ten hlas, hlas, jenž teď byl najednou nějak jiný.
Nějak mnohem sebejistější.
„Ne, ale i tak jsi pro ni znamenal spoustu utrpení. Pro samotnou
ženu je těžké vychovat dítě. Zvlášť dítě...“ Zarazila se a pak začala
znovu. „Chtěla jsem jen říct, že to pro ni bylo těžké.“
„Ale ona to dokázala. Řekl bych, že jste se zmýlila. Nemám
pravdu, Latheo? Zmýlila jste se. Ne máma - vy. Máma mě chtěla.“
„A nikdy se neprovdala,“ odsekla Lathea. Výbuch hněvu jí vrátil
do očí plamen povýšené autority. „Možná kdyby... kdyby se provdala,
mohla by mít rodinu, a ne jen...“
„Bastarda?“
Tentokrát Lathea neodpověděla. Zdálo se, že lituje, že vůbec
vyslovila svůj názor. Hněvivé jiskry se jí vytratily z očí. Mírně se
třesoucími prsty si nasypala další hromádku sušených květních lůžek
do dlaně, rychle je rozdrtila v pěsti a vsypala do směsi. Pak se otočila
a pozorně si tekutinu v modré skleněné lahvičce prohlížela proti
plamenům krbu.
Oba postoupil o krok blíž ke stolu. Zvedla hlavu a stočila pohled k
němu.
„Ach, Stvořiteli...“ zašeptala, když se mu podívala do očí. Oba si
uvědomil, že teď nemluví k němu, ale pro sebe. „Někdy, když se
zadívám do těch modrých očí, vidím před sebou jeho...“
Oba svraštil obočí a nazlobeně si ji změřil.
Lahvička jí vyklouzla z ruky, s bouchnutím spadla na stůl,
skutálela se na podlahu a roztříštila se.
Obo! Poddej se! Vzdej se své vůle!
Tohle bylo něco nového. Tohle ten hlas ještě nikdy neřekl.
„Chtěla jste, aby mě máma zabila, že je to tak, Latheo?“
A postoupil o další krok ke stolu.
Lathea ztuhla. „Zůstaň, kde jsi, Obo!“
V očích měla strach. V těch malých krysích očích. Tohle bylo
rozhodně něco nového. Teď se učil nové věci málem rychleji, než si
jich všech dokázal všimnout.
Viděl, jak se její ruce, zbraně čarodějnic, zvedají. Oba se zastavil.
Stál bez hnutí, opatrně, pozorně.
Poddej se, Obo, a budeš nepřemožitelný.
Tak tohle už nebylo jen nové, to bylo šokující!
„Myslím, že mě tím svým lektvarem chcete zabít, Latheo. Chcete,
abych umřel.“
„Ne. Ne, Obo. To není pravda. Přísahám, že to není pravda.“
Udělal další krok, aby si vyzkoušel, co mu ten hlas slíbil.
Lathea zdvihla ruce a kolem jejích prstů, sevřených jako pařáty, se
rozhořelo světlo. Čarodějnice začínala čarovat.
„Obo,“ - teď byl její hlas mocnější, jistější - „zůstaň stát, kde jsi,
ani se nehni!“
Poddej se, Obo, a budeš nepřemožitelný.
Oba prudce vykročil, až narazil stehny do stolu. Nádoby zadrnčely
a zacinkaly jedna o druhou. Jedna z nich se nebezpečně rozhoupala.
Lathea se dívala, jak se kymácí a málem se zase narovnává, nakonec
se však přece jen kácí a hustá rudá tekutina se rozlévá po stole.
Latheina tvář se náhle zkřivila směsicí nenávisti, vzteku a úsilí.
Vytrčila své pařátovité ruce směrem k Obovi a vrhla tak na něj plnou
sílu své magické moci.
S hromovým rachotem zablesklo oslnivé světlo, které na okamžik
všechno v místnosti zbarvilo jasně doběla.
Oba bezmocně sledoval zářivý žlutobílý světelný nůž řítící se na
něj, smrtící blesk vyslaný s jediným cílem - zabít.
Nic necítil.
Za jeho zády ten blesk prorval v dřevěné stěně díru velikosti
dospělého muže, ze které do noci odlétaly hořící třísky. Všechen ten
oheň pak se syčením vyhasl ve sněhu.
Oba se dotkl hrudi, kam byla namířena plná síla Latheiny magie.
Žádná krev. Žádné rozervané maso. Byl naprosto nezraněný!
Pak si uvědomil, že Lathea je tím překvapená ještě víc než on.
Údivem jí poklesla čelist. S doširoka rozevřenýma očima jen
nevěřícně zírala.
Celý život se tohohle strašáka bál!
Lathea se rychle vzchopila, její tvář se znovu zkřivila úsilím a
ruce pozdvihly. Tentokrát se vytvořilo strašidelně modravé syčící
světlo. Vzduchem zavanul pach spálených vlasů. Lathea otočila ruce
dlaněmi nahoru a vyslala své vražedné kouzlo, vyslala na Obu
neodvratnou smrt. S jekotem se na něj vyřítila magická energie, které
žádný člověk nemůže odolat.
Modré světlo spálilo stěnu za Obou, ale on znovu nic necítil.
Zašklebil se.
Lathea znovu zakroužila rukama, tentokrát však navíc zašeptala
nějaké zaříkávadlo složené z rychle štěkaných slov, jimž Oba
nerozuměl - rachotila z nich neznámá magická hrozba. Před Obou
vykvetl světelný sloup a vlnil se jak zmije mimořádné síly. Nebylo
pochyb, že měl zabít.
Oba zdvihl ruce, aby si sáhl na hadovité lano jiskřící a praskající
smrti, které Lathea vyčarovala. Prsty mu tím prošly, on však nic
necítil. Bylo to, jako kdyby se díval na něco z jiného světa. Jako na
něco, co tu je - a zároveň není.
Bylo to jako kdyby byl... nepřemožitelný.
Lathea znovu pozdvihla ruce, tentokrát se vzteklým zavytím.
Rychlostí myšlenky jí Oba sevřel hrdlo.
„Obo!“ zaječela. „Obo, ne! Prosím!“
Tohle bylo také něco nového. Nikdy předtím neslyšel, že by
Lathea řekla prosím.
Pevně ji sevřel svou masitou rukou za krk a přitáhl si ji přes stůl k
sobě. Lahvičky se rozlétly na všechny strany a popadaly na zem.
Některé žuchly na podlahu a kutálely se pryč, jiné se rozkřáply jako
vejce.
Oba sevřel pěstí Latheiny vlasy připomínající nitě. Chňapala po
něm, zoufale se snažíc použít své magické schopnosti. Syčela slova,
která měla být naléhavými mystickými prosbami k její magii, k jejímu
talentu, k její čarovné moci. Oba těm slovům nerozuměl, chápal však
jejich smrtonosný smysl.
Oba se však poddal a stal se nepřemožitelným.
Už viděl, jak Lathea pouští ze řetězu svou zuřivost; teď uvolnil
svou.
Mrštil Latheou proti skříni. Ústa se jí doširoka rozevřela v tichém
výkřiku.
„Proč jste chtěla, aby se mě máma zbavila?“
Upírala své velké kulaté oči na předmět svého děsu - na Obu. Celý
svůj život měla potěšení z toho, jak děsila jiné lidi. Teď se všechna ta
hrůza obrátila proti ní.
„Proč jste chtěla, aby se mě máma zbavila?“
Jedinou její odpovědí byla řada přiškrcených výkřiků provázených
lapáním po dechu.
„Proč? Proč?!“
Oba jí strhnul šaty s těla. Z kapsy se rozsypaly mince a s cinkotem
se rozlétly po podlaze.
„Proč?“
Chňapl po bílé spodní košili, kterou nosila pod šaty.
„Proč?“
Snažila se udržet košili na sobě, Oba ji však svlékl a srazil ji na
podlahu, kam se skácela s kostnatýma nohama a rukama
rozhozenýma. Její staré prsy jí visely jak scvrklá vemena. Ta mocná
čarodějka teď ležela před ním nahá a byla úplná nula!
Konečně oživl i její křik, silný a zvučný. Oba stiskl zuby, popadl
její vlasy a vytáhl ji a postavil na nohy. Pak jí znovu narazil do skříně.
Dřevo se štípalo. Lahve se valily ven. Chytil za hrdlo jednu z lahví,
když se kutálela ven, a rozbil ji o skříň.
„Proč, Latheo?“ Přitiskl jí zubaté ostří rozbité lahve k tělu.
„Proč?“ Křičela pořád hlasitěji. Zakroutil lahví proti jejímu měkkému
břichu. „Proč?“
„Prosím... ach, milosrdný Stvořiteli... prosím, ne!“
„Proč, Latheo?“
„Protože,“ naříkala, „jsi nemanželský syn toho monstra, Darkena
Rahla.“
Oba zaváhal. Tohle byla ohromující novina - pokud to byla
pravda.
„Máma byla znásilněná. Řekla mi to. Řekla mi, že neví, kdo je
mým otcem.“
„Ach, ona ho dobře znala, věř mi. Pracovala v paláci, když byla
mladá. Tvoje matka měla tehdy velká prsa a velké plány.
Nedomyšlené plány. Nebyla dost chytrá, aby si uvědomila, že není víc
než potěšení na jednu noc pro muže s neomezenou zásobou žen -
některých chtivých, jako byla ona, jiných ne.“
Tohle bylo rozhodně něco nového. Darken Rahl byl nejmocnějším
mužem na světě. Mohla by v Obových žilách kolovat tahle urozená
krev Rahlů? Z opojných důsledků se mu zatočila hlava.
Pokud ovšem ta čarodějnice nelže.
„Matka by jistě zůstala v Paláci lidu, kdyby pod srdcem nosila
syna Darkena Rahla.“
„Ty jsi ale nezdědil jeho talent.“
„Přesto, kdybych byl jeho syn...“
Přes bolest se jí podařilo vyloudit úsměv, který říkal, že je pro ni
jen bláto. „Nemáš nadání pro magii. Takoví, jako jsi ty, jsou pro něj
jen hmyz. Nemilosrdně vyhubil všechny, které objevil. Kdyby se o
tobě dozvěděl, umučil by tě i tvou matku k smrti. Jakmile se to tvoje
matka dozvěděla, utekla.“
Oba byl zavalen novými poznatky. Začínal z nich mít v hlavě
zmatek.
Přitáhl si čarodějku blíž. „Darken Rahl byl mocný čaroděj. Jestli
je pravda, co říkáš, musel by nás pronásledovat.“ Znovu s ní udeřil o
skříň. „Musel by mě pronásledovat!“ Zatřásl s ní, aby ji donutil
odpovědět. „Musel by!“
„To taky udělal, ale nemůže vidět díry ve světě.“
Zoufale koulela očima. Její křehké tělo se nemohlo vyrovnat s
Obovu silou. Z pravého ucha krvácela.
„Cože?“ Oba usoudil, že Lathea už plácá nesmysly.
„To dokáže jen Althea...“
Její slova už zřejmě přestávala dávat smysl. Obu by moc zajímalo,
kolik z toho, co mu řekla, je pravda.
Hlava jí volně visela na stranu. „Měla jsem... nás všechny
zachránit... dokud jsem měla příležitost. Althea udělala hroznou
chybu...“
Zatřásl s ní, aby ji donutil pokračovat. Z nosu jí bublala krvavá
pěna. Přestože na ni řval, nutil ji odpovědět a třásl s ní, už zní nedostal
ani slovo. Přitáhl si ji blíž, až jeho těžký, horký dech zvedal pramínky
jejích vlasů, když se díval do jejích rozostřených očí.
Už se od ní dozvěděl všechno, co chtěl.
Připomněl si všechny ty pálivé lektvary, které musel vypít,
všechny ty jedy, které pro něj namíchala, všechny ty dny strávené v
kotci. Připomněl si všechny chvíle, kdy málem vyzvracel své
vnitřnosti a pořád ho nepřestávaly pálit.
Oba zvedl se zavrčením to bezvládné kostnaté ženské tělo. S
hněvivým řevem jím mrštil proti zdi. Její křik rozpaloval oheň jeho
pomsty. Liboval si v její bezmocné agónii.
Mrštil ji na stůl, rozlámal stůl i ji. S každým prasknutím byla
ochablejší, krvavější, rozbitější.
Ale Oba se ještě nevyzuřil, teprve s ní začínal.

Kapitola desátá
Jennsen se nechtěla vracet do hostince, byla však tma a chladno a

ona nevěděla, co má dělat. To, že Lathea nechtěla odpovídat na její
otázky, bylo nesmírně skličující. Jennsen na pomoc té ženy upřela
všechny své naděje.
„Co budeme dělat zítra?“ zeptal se Sebastian.
„Zítra?“
„No, pořád ještě chceš, abych ti pomohl dostat se z D'Hary, jak
jste mě s tvou matkou požádaly?“
To si skutečně nepromýšlela. Po tom, co jí řekla Lathea, si teď
Jennsen nebyla jistá, co má dělat. Vlekli se se Sebastianem dál
křupavým sněhem a Jennsen nepřítomně zírala do tmy.
„Kdybychom šli do Paláce lidu, něco bych se dozvěděla,“ řekla,
jak přemýšlela nahlas. „A doufejme, že by pomohla Althea.“
Jít do Paláce lidu byla zdaleka nejnebezpečnější alternativa. Ale
ať uteče, kam chce, ať se schová, kde chce, všude ji bude
pronásledovat magie lorda Rahla. Možná jí Althea dokáže pomoct. A
možná ji nějak před ním dokáže skrýt, aby mohla žít normálním
životem.
Zdálo se, že si Sebastian její slova vážně rozmýšlí. Za ním se ve
větru táhl dlouhý oblak jeho dechu a vytrácel se ve tmě. „Tak tedy
půjdeme do Paláce lidu. A najdeme tu žena, Altheu.“
Cítila se trochu nesvá, když si uvědomila, že s jejím návrhem
vůbec nepolemizuje, ani se jí ho nesnaží rozmluvit. „Palác lidu je
středobodem D'Hary, ale také domovem lorda Rahla.“
„Takže nejspíš nebude čekat, že bys tam šla.“
Ať už to bude čekat nebo ne, šli by přímo do doupěte nepřítele.
Žádný dravec nenechá bez povšimnutí kořist, kterou má přímo před
očima. A před jeho tesáky by byli bezbranní.
Jennsen vrhla rychlý pohled na stínem zahalenou postavu
kráčející vedle ní. „Sebastiane, co vlastně děláš v D'Haře? Zdá se mi,
že tuhle zemi nemáš zrovna moc v lásce. Proč bys tedy měl cestovat
do země, kterou nemáš rád?“
I pod jeho kapuci si všimla, že se usmál. „To je to na mně tak
vidět?“
Jennsen pokrčila rameny. „Už jsem se setkala s řadou cestovatelů.
Vyprávějí vždycky o zemích, kde byli, o zajímavých věcech, které
viděli. O divech světa. O překrásných údolích. O úžasných horách. O
nádherných městech. A ty nemluvíš o žádném místu, kde jsi byl, o
ničem, co jsi viděl.“
„Chceš slyšet pravdu?“ zeptal se, tentokrát s vážným výrazem ve
tváři.
Jennsen uhnula před jeho pohledem. Najednou se cítila trapně,
zdálo se jí, že byla příliš dotěrná, když mu řekla takové věci.
„Promiň. Nemám právo ptát se tě na takové věci. Zapomeň na to.“
„Ale mně to nevadí.“ Podíval se na ni s pokřiveným úsměvem.
„Nemyslím si, že bys mě právě ty udala d'hařanským vojákům.“
Tahle představa ji zděsila. „Samozřejmě, že ne!“
„Lord Rahl a jeho d'hařanská říše by chtěli vládnout celému světu.
Já se snažím pomáhat tomu zabránit. Pocházím ze země na jih od
D'Hary, jak už jsem ti řekl. Poslal mě náš vůdce, císař Starého světa,
Jagang Spravedlivý. Jsem stratég císaře Jaganga.“
„Takže jsi člověk s velkými pravomocemi,“ šeptala užasle.
„Vysoce postavený, s vysokou hodností.“ Její úžas se rychle proměnil
v řezavý strach. Bála se odhadovat, jakou má hodnost, jak významný
člověk je. Jeho důležitost v jejích očích každou sekundu vzrůstala,
stupeň po stupni. „Jak mám oslovovat člověka jako jsi ty?“
„Prostě Sebastiane.“
„Ale ty jsi významný člověk. A já jsem nula.“
„Ach ne, ty nejsi žádná nula, Jennsen Daggettová. Lord Rahl by
tak usilovně nepátral po nějaké nule.“
Jennsen cítila podivný, nečekaný neklid. D'Haru neměla
samozřejmě nijak v lásce, přesto neměla dobrý pocit, když se
dozvěděla, že Sebastian přišel, aby pomohl porazit její vlast.
Tohle bodnutí loajality ji zmátlo. Ostatně - to lord Rahl přece
poslal ty muže, kteří zavraždili její matku. To lord Rahl Jennsen
pronásleduje a chce ji zabít.
Ale je to jen lord Rahl, kdo chce její smrt, a ne lidé z její země.
Její hory, řeky, rozlehlé nížiny, stromy a rostliny Jennsen vždycky
poskytovaly útočiště a potravu. Ještě nikdy tuhle věc nepromýšlela až
do konce - totiž že by mohla milovat svou zem a zároveň nenávidět ty,
kteří jí vládnou.
Jenže kdyby tenhle Jagang Spravedlivý zvítězil, zbavila by se
svého pronásledovatele. Kdyby byla D'Hara poražena, byl by poražen
i lord Rahl a vláda zla by skončila. A ona by konečně mohla žít
vlastním, svobodným životem.
Ve světle toho, jak upřímně s ní Sebastian jednal, se cítila hloupě,
dokonce se styděla za to, že mu neřekla, kdo ve skutečnosti je a proč ji
lord Rahl pronásleduje. Sama o tom nevěděla všechno, bylo toho však
dost na to, aby jí bylo jasné, že Sebastian s ní bude sdílet stejný osud,
když ho chytí v její společnosti.
Když o tom přemýšlela, začínalo jí dávat smysl, proč nic
nenamítal na její návrh, aby šli do Paláce lidu, proč je ochotný
riskovat tak nebezpečnou cestu. Jako stratég císaře Jaganga si přece
nemůže přát nic lepšího, než si tajně pořádně obhlédnout doupě
nepřítele.
„A jsme tady,“ řekl najednou Sebastian.
Zvedla hlavu a uviděla bílé obložení průčelí hostince. Kovový
korbel visící na podpěře nad její hlavou skřípal, jak se ve větru kýval
sem a tam. Do sněhem pokrytého ticha noci se zevnitř valily zvuky
zpěvu a tance. Procházeli velkou místností a Sebastian ji s rukou
kolem ramen chránil před zvědavými pohledy a vedl ke schodišti na
druhé straně. Zdálo se jí - jestli to vůbec bylo možné - že hospoda je
ještě nabitější a hlučnější než předtím.
Rychle, bez zastávky vystoupali nahoru po schodech. Po krátké
cestě temnou chodbou Sebastian odemkl jedny dveře na pravé straně.
Uvnitř povytáhl knot petrolejky postavené na malém stolku. Vedle
lampy ležel džbán a umyvadlo a blízko stolku stála lavice. Po straně
pokoje se rýsovala vysoká postel s nakřivo položenou tmavohnědou
pokrývkou.
Pokoj byl lepší než domek, který Jennsen opustila, avšak nelíbil se
jí. Jedna stěna byla potažená světle hnědým obarveným plátnem.
Omítnuté stěny byly plné skvrn a mušinců. Protože byl pokoj v patře,
jediná cesta ven vedla přes hospodskou místnost. Jennsen se také
nelíbilo, jak pokoj páchne - jako kyselá směs dýmkového kouře a
moči. Nočník pod postelí nikdo nevyprázdnil.
Když si Jennsen vytáhla z cestovního vaku pár věcí a šla se ke
stolku umýt, nechal ji Sebastian samotnou a sešel po schodech dolů.
Zrovna když skončila s mytím a učesala se, vrátil se se dvěma
miskami dušeného jehněčího. Také přinesl hnědý chléb a dva korbele
světlého piva. Najedli se sedíce těsně u sebe, sklonění nad stolkem
blízko třepotavého světla petrolejky.
Dušené jehněčí nebylo tak chutné, jak vypadalo. Vybrala kousky
masa, rozvařenou zeleninu bez barvy a bez chuti však nechala. Tvrdý
chléb namáčela do šťávy a část jí tak snědla. Pivo dala Sebastianovi a
místo něj pila vodu. Nebyla zvyklá pít pivo. Páchlo jí zrovna tak
nepříjemně jako petrolej. Sebastianovi zřejmě chutnalo.
Když se najedla, začala přecházet po stísněném pokoji stejně, jako
Betty přecházela ve své ohrádce. Sebastian se opřel zády o stěnu a
nohy si pohodlně položil na lavici. Jeho modré oči ji sledovaly na
cestě od postele k plátnem obložené stěně a zase zpátky. Pomalu
téměř začínala v prkenné podlaze vyšlapávat cestičku.
„Proč si nelehneš a trochu se neprospíš?“ řekl tiše. „Budu tě
hlídat.“
Připadala si jak zvíře v kleci. Dívala se, jak si pořádně přihýbá z
korbele. „A co budeme dělat zítra?“
Nebylo to jen tím, že se jí nelíbila ta hospoda a ten pokoj .
Hryzalo ji svědomí. Nedala mu čas na odpověď.
„Sebastiane, musím ti říct, kdo jsem. Jednal jsi se mnou vždycky
poctivě. Já s tebou nemůžu zůstat a ohrozit tak tvoje poslání. Nevím
nic o důležitých věcech, kterými se zabýváš, ale když se mnou
zůstaneš, tak ti to jen přinese velké nebezpečí. Už jsi mi pomohl víc,
než jsem kdy mohla doufat, víc, než bych se odvážila na tobě žádat.“
„Jennsen, už to, že jsem tady, pro mne znamená nebezpečí. Jsem v
zemi svých nepřátel.“
„A jsi vysoce postavený člověk. Důležitý člověk.“ Promnula si
ruce, aby si trochu zahřála ledové prsty. „Kdyby tě chytili, protože jsi
se mnou... ne, to bych neunesla.“
„Vědomě jsem podstoupil riziko, když jsem sem přišel.“
„Já jsem ale k tobě nebyla upřímná - nelhala jsem ti, to ne, ale
neřekla jsem ti něco, co jsem ti měla říct už dávno. Jsi příliš důležitý
člověk, než abys riskoval a zůstal se mnou, když ani nevíš, proč mě
tak pronásledují, ani co ten útok na náš dům vlastně znamenal.“ Polkla
se sevřeným hrdlem. „Proč moje matka přišla o život.“
Mlčel a prostě ji nechával čas, aby se vzchopila a řekla mu
všechno podle svého. Od první chvíle, kdy se s ním setkala a on se k
ní taktně nepřibližoval, když viděl, že se bojí, jí vždycky dával
dostatek prostoru na to, aby se mohla cítit v bezpečí. Zasluhoval si
určitě víc, než mu za to dávala ona.
Jennsen konečně přestala přecházet po pokoji, zastavila se a
podívala se do jeho modrých očí, stejně modrých, jako měla sama,
stejně modrých, jako měl její otec.
„Sebastiane, lord Rahl - minulý lord Rahl, Darken Rahl - byl můj
otec.“
Přijal tuhle novinu, aniž by hnul brvou. Nemohla rozeznat, co si o
tom myslí. Když se na ni tak díval, tak klidně, jako kdyby mu neříkala
žádnou strašlivou novinu, cítila se v jeho přítomnosti v bezpečí.
„Moje matka pracovala v Paláci lidu. Patřila k palácovému
personálu. Darken Rahl... si jí povšimnul. Mít každou ženu, jakou se
mu zachce, patří k privilegiím lorda Rahla.“
„Jennsen, nemusíš...“
Zvedla ruku, aby ho umlčela. Chtěla už mít celou tu věc za sebou,
dokud neztratí nervy. Protože byla pořád se svou matkou, bála se teď
zůstat sama. Bála se, že ji Sebastian opustí; říci mu všechno, co
věděla, však musela.
„Bylo jí tehdy čtrnáct,“ řekla Jennsen. Začala příběh vyprávět tak
klidně, jak jen dokázala. „Byla příliš mladičká na to, aby skutečně
porozuměla, jak to ve světě chodí, jací jsou muži. Sám jsi viděl, jak
byla krásná. Tehdy, tak mladá, byla již tak hezká, jak jen mohla být,
když dospěla v ženu dřív než většina dívek jejího stáří. Měla zářivý
úsměv a překypovala jistou nevinnou bujností života.
Jenže byla bezvýznamný člověk a do jisté míry ji vzrušovalo, že si
jí všiml - a že po ní zatoužil - muž s takovou mocí, muž, který mohl
mít jakoukoli ženu, jakou jen chtěl. Bylo to samozřejmě pošetilé, ale v
jejím věku a společenském postavení jí to velmi lichotilo. A já si
myslím, že při její nevinnosti se jí to dokonce mohlo zdát romantické.
Starší ženy z palácových služebných ji vykoupaly a pečlivě
ošetřily. Vlasy jí upravily jako opravdové dámě. Na setkání s tím
významným mužem ji oblékly do elegantní róby. Když ji k němu
přivedly, přivítal ji úklonou a něžně jí políbil ruku - jí, služce v jeho
skvělém paláci, políbil ruku. Podle toho, co se povídá, byl tak hezký,
že před ním bledla i krása nejskvělejších mramorových soch.
Povečeřela s ním ve velké síni a jedla vzácná exotická jídla, která
nikdy před tím neochutnala. Jen oni dva u dlouhého jídelního stolu a
lidé, kteří ji obsluhovali poprvé v životě.
Byla okouzlující. Dělal jí poklony pro její krásu, pro její půvab.
Naléval jí víno - sám lord Rahl.
Když s ním byla konečně sama, stála najednou tváří v tvář
skutečnému důvodu, proč byla pozvána. Byla příliš vystrašená, než
aby se vzepřela. Samozřejmě, kdyby se mu pokorně nepoddala, stejně
by dosáhl svého. Darken Rahl byl mocný čaroděj. Docela dobře
dokázal být stejně krutý jako okouzlující. Jakoukoli ženu by zvládl
bez nejmenších potíží. Stačilo mu jen poručit a ty, které neuposlechly,
byly umučeny k smrti.
Jí však ani nenapadlo mu odporovat. Na krátký čas a přes její
obavy se jí tenhle svět, v samém středu takové nádhery, takové moci,
nejspíš zdál vzrušující. Když se pro ni změnil v hrůzu, snášela to
mlčky.
Nebylo to znásilnění v klasickém smyslu, když si muž ženu
vezme proti její vůli, s nožem na jejím hrdle, přesto to byl zločin.
Surový zločin.“
Jennsen se nevydržela dívat do Sebastianových modrých očí.
„Bral si matku do postele po jistou dobu, dokud se jí nenabažil a
nenašel si jinou ženu. Bylo tam tolik žen, že jich mohl mít, kolik se
mu jen zachtělo. I v tom věku si matka nedělala žádné hloupé iluze o
tom, že pro něj něco znamená. Věděla, že on si prostě bere, co chce,
na tak dlouho, jak chce, a že když se jí nabažil, brzo na ni zapomene.
Chovala se prostě jako služka. Možná jako služka, které pán
zalichotil, ale pořád vystrašená, nevinná mladá služka, která byla
natolik chytrá, aby neodporovala muži stojícímu nad všemi zákony
kromě jeho vlastních.“
Nedokázala se dívat na Sebastiana. Tichým hlasem dovyprávěla
poslední kousek příběhu.
„Výsledkem toho jejího krátkého zlého životního zážitku jsem
byla já, ale zároveň začalo ještě mnohem větší utrpení.“
Jennsen ještě nikdy nikomu tenhle hrozný příběh, tuhle strašlivou
pravdu nesvěřila. Bylo jí najednou zima a připadala si nečistá. Bylo jí
hrozně zle. A především to, čím její matka musela projít, to, jak byl
pokažen její mladý život, jí působilo opravdová muka.
Matka jí nikdy nevyprávěla celý příběh tak, jak to teď Jennsen
udělala. Jennsen si jeho útržky a náznaky skládala dohromady po celý
svůj život, až měla konečně ve své mysli celý obrázek. Sebastianovi
ani neřekla všechny úryvky - skutečný rozsah té hrůzy, jak s matkou
Darken Rahl tehdy zacházel. Jennsen pociťovala palčivý stud za to, že
se musela narodit, aby matce dennodenně připomínala ty hrozné
zážitky, které nikdy nedokázala vyprávět vcelku.
Když Jennsen s očima plnýma slz zvedla hlavu, stál Sebastian
těsně před ní. Konečky prstů se něžně dotkl její tváře. Byl to ten
nejněžnější dotyk, jaký kdy pocítila.
Jennsen si setřela slzy pod očima. „Ty ženy a jejich děti pro něj
nic neznamenaly. Lord Rahl likvidoval všechny své potomky, kteří
neměli nadání pro magii. Protože si bral mnoho žen, nejsou děti z
těchto spojení nic neobvyklého. Prahl jen po jednom, po svém dědici,
jediném dítěti, zrozeném z jeho semene, které se narodí s talentem.“
„Richard Rahl,“ řekl Sebastian.
„Richard Rahl,“ přitakala. „Můj nevlastní bratr.“
Richard Rahl, její nevlastní bratr, který ji pronásleduje stejně, jako
ji před ním pronásledoval jeho otec. Richard Rahl, její nevlastní bratr,
který poslal Čtyřky, které zavraždily její matku.
Ale proč? Pro Darkena Rahla nemohla představovat žádnou
hrozbu, tím míň pro nového lorda Rahla. Je přece mocný čaroděj, velí
armádám, celým legiím lidí s magickým nadáním a nesčetným jiným
loajálním stoupencům. A ona? Ona je jen osamělá žena, která zná jen
málo lidí a chce jen žít prostým životem v klidu. Těžko může být
hrozbou jeho panování.
Dokonce celá pravda jejího příběhu by neznamenala překvapení,
které by u posluchačů zvedlo jediné obočí. Každý ví, že lordové
Rahlové žijí podle svých vlastních zákonů. Nikdo by nejspíš ani
trochu nepochyboval o pravdivosti jejího příběhu, ale také by to bylo
každému v podstatě lhostejné. Nanejvýš by mohli na sebe mrknout,
nebo by jeden do druhého s vědoucím výrazem strčili loktem - vždyť
přece vědí svoje o životě mocných - a Darken Rahl byl nejmocnějším
člověkem na celém světě.
Jennsen se najednou zdálo, že se jí celý život zredukoval na
základní otázku - proč její otec, kterého nikdy nepoznala, se ji tak
zoufale snažil zabít? A proč jeho syn, Richard Rahl, její nevlastní
bratr a nový lord Rahl, je také tak odhodlaný ji zabít? To přece nedává
žádný smysl!
Co by jen mohla udělat, aby jim to uškodilo? Jakou hrozbu takové
moci by vůbec mohla představovat?
Jennsen si ověřila, že nůž u jejího opasku - nůž se znakem rodu
Rahlů - je bezpečně na svém místě. Vytasila ho, aby se ujistila, že je v
pochvě uložen volně. Když čepel znovu zasunula, vydala ocel
příjemný kovový zvuk. Pak Jennsen sebrala svůj plášť z postele a
přehodila si ho přes ramena.
Sebastian se díval, jak si rychle zapíná plášť, a přitom si přejel
dlaní po bílém strništi vlasů. „Co to děláš?“
„Hned se vrátím. Jdu ven.“
Natáhl se pro své zbraně a plášť. „Dobrá, já...“
„Ne. Nech to na mně, Sebastiane. Už jsi kvůli mně riskoval dost a
dost. Chci jít sama. Vrátím se, až s tím budu hotova.“
„Hotova s čím?“
Pospíchala ke dveřím. „S tím, co musím udělat.“
Nehybně stál s rukama svěšenýma a pěstmi sevřenými uprostřed
místnosti a očividně váhal, jestli má proti jejímu výslovnému přání jít
s ní. Jennsen za sebou rychle zavřela dveře, aby na něj neviděla.
Schody dolů brala po dvou, rozhodnutá dostat se co nejrychleji z
hostince, pryč, než si to Sebastian rozmyslí a půjde s ní.
Společnost dole byla zrovna tak neurvalá jako předtím. Nevšímala
si mužů, jejich her, tance a smíchu, a zamířila rovnou ke dveřím. Než
však k nim stačila dojít, popadl ji jeden vousáč kolem pasu a strhl ji
zpátky do chumlu hostů. Tlumeně vykřikla, její výkřik se však ztratil
v bouři veselí. Levou ruku měla přitisknutou k pasu. Vousáč ji
roztočil, popadl její pravou ruku a tančil s ní přes celou místnost.
Jennsen se pokusila dosáhnout na kapuci, chtěla si ji stáhnout a
odhalit své rudé vlasy, aby ho postrašila, nepodařilo se jí však ruku
uvolnit. Druhou ruku držel ocelovým stiskem. Nejen, že nemohla
odhalit vlasy, nemohla ani sáhnout po noži, aby se bránila. Zděšeně
lapala po dechu.
Muž se smál spolu se svými společníky, vířil s ní v rytmu hudby a
držel ji přitom pevně, aby ji donutil tančit. V jeho očích viděla jen
veselí, ne hrozbu, věděla však, že to je jen proto, že mu zatím nijak
silně neodporovala. Věděla, že kdyby zjistil, že s ním nechce tančit,
tak se jeho veselé chování dozajista změní.
Pustil její pas a roztočil ji dokola. Teď, když jeho mozolnaté prsty
svíraly jen jednu její ruku, doufala, že se z jeho sevření dostane.
Levou rukou šátrala po noži, ten však byl pod pláštěm a nemohla se k
němu dostat. Houf tleskal do rytmu dud a bubnů. Když se otočila a
trochu ustoupila, popadl ji kolem pasu další z mužů a přitom do ní
vrazil tak prudce, až jí vyrazil dech. A okamžitě její ruku vytrhl
prvnímu chlapíkovi. Jennsen však propásla šanci stáhnout si kapuci,
protože se snažila dostat k noži.
Uvědomila si, že je vydána na pospas moři mužů. Těch několik
přítomných žen, většinou servírek, bylo buď povolných nebo se jen
smály. Vždycky se na chvíli objevily a pak zmizely, jako hmyz, který
umí chodit po vodní hladině. Jennsen nevěděla, jak ten trik vlastně
dělají. Sama byla v nebezpečí, že se utopí ve vlnách mužů, kteří si ji
předávali jeden druhému.
Když v jedné chvíli zahlédla dveře, najednou se poslednímu z
mužů, jenž ji svíral v náručí, vyškubla. Ten nečekal, že se tak náhle
vyprostí. Všichni ostatní se kamarádovi, který přišel o tanečnici,
vysmívali. Jak očekávala, jeho veselí bylo to tam. Zbylí muži se
zachovali dobrosrdečněji, než čekala, a za její úspěšný únik jí
provolávali slávu.
Muž, kterému se vytrhla, se jí však místo toho, aby se rozhněval,
uklonil. „Vřelý dík, má krásná děvo, za půvabný tanec. Pro takového
starého nemotoru, jako jsem já, to od vás byla velká laskavost.“
Na tvář se mu vrátil široký úsměv, zamrkal na ni a pak se dal
znovu do tleskání do rytmu hudby spolu se svými druhy.
Jennsen tam zůstala stát celá jako opařená, protože si uvědomila,
že nebezpečí, které čekala, neexistovalo. Ti muži se prostě jen dobře
bavili a nechtěli jí ublížit. Nikdo se jí nedotkl nějakým neslušným
způsobem, ani jí neřekl nějaké hrubé slovo. Jen se usmívali, smáli a
tančili s ní. Přesto Jennsen rychle zamířila ke dveřím.
Než se dostala ven, chytila ji za zápěstí další ruka. Jennsen se
začala bránit a snažila se vytrhnout.
„Nevěděl jsem, že tak ráda tancuješ.“
Byl to Sebastian. Uvolnila se a nechala se vyprovodit z hospody.
Venku, v temné noci, byl chladný vzduch pro ni úlevou. Zhluboka se
nadechla, celá šťastná, že už je pryč od nezvyklého pachu piva,
dýmkového tabáku a zpocených mužů, šťastná, že je pryč od hluku
takového množství lidí.
„Řekla jsem ti, abys to nechal na mně,“ řekla.
„Nechal na tobě co?“
„Jdu znovu za Latheou. Zůstaň tady, Sebastiane, prosím!“
„Až mi řekneš, proč nechceš, abych šel s tebou.“
Zvedla ruku, ale pak ji nechala ztěžka klesnout zpátky.
„Sebastiane, jsi významný člověk. Když si uvědomím, do jakého
nebezpečí ses už kvůli mně dostal, je mi hrozně. Tohle je můj
problém, ne tvůj. Můj život je... já nevím. Vlastně žádný život nemám.
Ale ty ano. Nechci, aby ses zamotal do mých potíží.“
Vyrazila pryč křupavým sněhem. „Jen tu na mne počkej!“
Vrazil si ruce do kapes a energicky vykročil vedle ní. „Jennsen,
jsem dospělý muž. Nerozhoduj za mne, co bych měl udělat, ano?“
Neodpověděla a zahnula opuštěnou ulicí za roh.
„Řekneš mi, proč chceš znovu navštívit Latheu?“
Zastavila se na kraji ulice, blízko neobydlené budovy nedaleko od
odbočky na cestu vedoucí k Latheinu domku.
„Sebastiane, celý život jsem na útěku. Moje matka strávila lepší
část života útěkem před Darkenem Rahlem, když mě před ním musela
skrývat. Zemřela na útěku před jeho synem, Richardem Rahlem. To
Darken Rahl mne pronásledoval, to on mne chtěl zabít, a teď je to
Richard Rahl, kdo po mně jde, kdo mě chce zabít, a já nevím proč.
Mám už toho až po krk. Celý můj život se skládá jen z útěků,
skrývání a strachu. Nic jiného nedělám. Na nic jiného nemyslím.
Takový je celý můj život - jen neustálý útěk před člověkem, který se
mě snaží zabít. Jen se snažím být pořád krok před ním a zůstat na
živu.“
Nepřel se s ní. „Takže - proč chceš jít za tou čarodějkou?“
Jennsen si zastrčila ruce pod plášť, do podpaží, aby si je ohřála.
Upřeně se zadívala směrem k temné cestě k Latheinu domku, na
vějířovitý baldachýn holých větví klátících se ve větru. Některé z
hlavních větví skřípaly a vrzaly, jak se třely jedna o druhou.
„Dokonce i od Lathey jsem utekla. Nevím, proč mě lord Rahl
pronásleduje, ona to však jistě ví. Bála jsem se na ni naléhat, aby mi to
řekla. Chtěla jsem cestovat tu dálku až do Paláce lidu, abych našla její
sestru, Altheu, s nadějí, že když pokorně přijdu k jejím dveřím, tak by
se mohla uráčit říct mi to, pomoct mi.
Ale co když to neudělá? Co když mě také odmítne? Co pak? Co
může být pro mne ještě nebezpečnější, než jít tam, do Paláce lidu? A
kvůli čemu? Kvůli klamné naději, že se nakonec někdo dobrovolně
sníží k tomu, aby pomohl osamělé ženě pronásledované mohutnými
silami státu, jemuž vládne nemanželský syn zrůdy?
Copak to nechápeš? Kdybych se nespokojila s neustálým „ne“
jako odpovědí a trvala na tom, aby mi Lathea řekla to, co chci, tak
bych si možná ušetřila nebezpečnou cestu do ještě nebezpečnějšího
centra D'Hary a místo toho bych mohla z D'Hary odejít. Poprvé v
životě bych tak mohla být svobodná. Ale místo toho jsem málem tuhle
šanci zahodila, protože jsem se Lathey bála. Už mám skutečně až po
krk toho svého neustálého strachu.“
Stál tam v šeru a uvažoval, jaké mají možnosti volby.
„Tak prostě odejděme. Dovol mi, abych tě doprovodil pryč z
D'Hary, jestli chceš právě to.“
„Ne. Ne, dokud nezjistím, proč mě lord Rahl chce zabít.“
„Jennsen, jaký je v tom rozdíl jestli...“
„Ne!“ Sevřela pěsti. „Ne, dokud nezjistím, proč moje matka
musela zemřít!“
Cítila, jak hořké slzy stékající po její tváři chladnou.
Nakonec Sebastian přikývl. „Chápu tě. Pojďme za Latheou.
Pomůžu ti z ní dostat odpověď. A možná mě pak necháš, abych tě
doprovodil pryč z D'Hary, někam, kde budeš v bezpečí.“
Setřela si slzy. „Děkuju ti, Sebastiane. Ale cožpak tu nemáš jisté
poslání? Nemůžu už připustit, aby se ti moje problémy stavěly do
cesty. Tohle je moje starost. Ty musíš žít svůj život.“
Usmál se. „Duchovní vůdce našeho lidu, bratr Narev, říká, že
naším nejdůležitějším posláním v životě je pomáhat těm, kdo pomoc
potřebují.“
Takový názor ji povzbudil na duchu ve chvíli, kdy se domnívala,
že už ji nic povzbudit nemůže. „Podle toho je to skvělý člověk.“
„To také je.“
„Ale ty jsi pořád ve službě a máš jisté povinnosti vůči svému
vůdci, Jagangovi Spravedlivému, nebo ne?“
„Bratr Narev je také blízký přítel a duchovní rádce císaře Jaganga.
Oba dva by chtěli, abych ti pomohl, vím, že by to chtěli. A
koneckonců, lord Rahl je také náš nepřítel. Lord Rahl způsobil
našemu lidu nevýslovné utrpení. Oba dva, bratr Narev i císař Jagang,
by trvali na tom, abych ti pomohl. Taková je pravda.“
V návalu emocí nebyla schopna slova. Nechala se obejmout
kolem pasu a vést po cestě. Sdílela klidnou tmu se Sebastianem a
naslouchala tichému zvuku jejich bot, drtících tvrdou krustu na
povrchu sněhu.
Lathea jí musí pomoci. Jennsen se pevně rozhodla, že se o to
postará.

Kapitola jedenáctá
Oba s tím hrozně nerad končil, věděl však, že musí. Bude muset
jít domů. Matka by se zlobila, kdyby se příliš dlouho zdržel ve městě.
A kromě toho - z Lathey už nemohl vyždímat žádný požitek. Už mu
poskytla všechno uspokojení, jaké mu kdy poskytnout mohla.
Bylo to vzrušující, dokud to trvalo. Nesmírně vzrušující. A naučil
se spoustu nových věcí. Zvířata mu prostě neposkytovala ten druh
zážitků, jaké měl s Latheou. Pravda, pozorovat, jak umírá člověk, bylo
v mnoha ohledech velice podobné pozorování umírajících zvířat, ale
zároveň to bylo, ach, tak moc jiné. To Oba zjistil.
Kdo ví, co si skutečně myslí krysa - nebo jestli krysy vůbec
dokážou myslet? Ale lidé myslí. Do jejich mysli se dá vidět pomocí
jejich očí, a člověk hned všechno ví. Vědět, že tam jsou skutečné
lidské myšlenky - ne nějaké slepičí, králičí, nebo krysí myšlenky - za
těma lidskýma očima, za tím pohledem, který prozradí vše, to bylo
opojné. Být svědkem Latheina utrpení byla pro Obu extáze. Zvlášť
když čekal na ten jedinečný inspirativní okamžik mučivé úzkosti, kdy
její duše opustí tělesnou schránku a Strážce mrtvých ji přijme do své
věčné říše.
Zvířata mu poskytovala vzrušení, i když postrádala ten lidský
prvek. Báječný požitek pokaždé našel v tom, když přibil nějaké zvíře
hřebíky k plotu nebo ke stěně stáje a zaživa ho stáhl z kůže. Nemyslel
si však, že by zvířata měla duši. Prostě jen... zemřela.
Lathea také zemřela, ale pro něj to byla úplně nová zkušenost.
Lathea ho naučila zeširoka se usmívat, tak jak se neusmíval nikdy
předtím.
Oba odšrouboval vršek lampy, vytáhl knot a pokapal petrolejem
podlahu, rozbité kusy stolu a Latheinu skříň s léky, která ležela
převrácená uprostřed místnosti.
I když věděl, že by mu to udělalo radost, nemohl ji tam jen tak
nechat, aby ji objevili. Kdyby ji našli takhle, jistě by měli spoustu
otázek. Vrhl na ni rychlý pohled. Zvlášť kdyby ji našli takhle.
Ten nápad v sobě skutečně měl jisté kouzlo. Až by poslouchal
všechny ty hysterické řeči, jistě by si je vychutnal. Moc by se mu
líbilo, až by mu lidé vyprávěli všechny ty hrůzné detaily Latheiny
příšerné smrti. Samotná představa člověka, který dokázal zabít tu
mocnou čarodějku tak strašlivým způsobem, by způsobila senzaci.
Lidé by chtěli vědět, kdo to udělal. Pro některé z nich by byl hrdinou,
mstitelem. Všude by lidé byli plní vzrušení. Až by se rozšířila novina
o Latheině mučivé, hrůzné smrti, dosáhly by řeči horečného vrcholu.
To by byla vzrušující zábava!
Když rozlil i poslední kapičky petroleje z lampy, všiml si svého
nože, tam, kde ho nechal, vedle převržené skříně. Odhodil lampu na
hromadu trosek a sehnul se, aby nůž sebral. Pěkné svinstvo! Nemůžeš
mít omeletu, aniž bys rozbil vejce, říkávala matka. A říkala to
mnohokrát. Tentokrát, uvažoval Oba, její tolikrát omleté staré
pořekadlo sedí.
Jednou rukou uchopil Latheino oblíbené křeslo, hodil ho do středu
místnosti a pak začal pečlivě čistit svůj nůž o prošívanou přikrývku z
křesla. Jeho nůž byl cenný nástroj a Oba ho udržoval ostrý jako břitvu.
Ulevilo se mu, když viděl, jak se jeho lesk vrací, když z čepele setřel
krev a výkaly. Slyšel, že magie může působit nesnáze nesčíslnými
způsoby. Chvilku se bál, že by čarodějka mohla mít místo krve nějaký
druh strašlivé kyseliny, která by se mohla prožrat ocelí.
Rozhlédl se kolem sebe. Nejen obyčejná krev. Spousta krve.
Ano, senzace, jakou by to způsobilo, by byla vzrušující.
Nelíbila se mu však představa vojáků, kteří by přišli a vyptávali
se. Tihle vojáci jsou podezřívavá cháska. Strkali by do všeho nos, to je
jisté, jako že jedna a jedna jsou dvě. Svým podezříváním a otázkami
by všechno pokazili. Nemyslel si, že vojáci umí ocenit omelety.
Ne, nejlepší bude, když Lathein domek shoří. Nepřinese to ani
zdaleka takové potěšení, jaké by přinesly všechny ty vzrušené
rozhovory a pohoršení, ale také to nebude tak podezřelé. Vždyť
každou chvíli vyhoří nějaký dům, zvlášť v zimě. Polena se vyvalí z
krbů a rozprsknou hořící uhlíky; stačí pár jisker vystřelených do
záclon a celý dům je hned v jednom plameni; nebo svíčky změknou a
zbortí se a podpálí všechno kolem. To se přece stává pořád. Oheň
uprostřed zimy nevzbuzuje zvláštní podezření. Když se vezmou v
úvahu všechny ty blesky a jiskry, které čarodějky chtě nechtě pořád
vyvolávají, je to vlastně zázrak, že tenhle domek už dávno nelehl
popelem. Ta ženská vlastně představovala obecné ohrožení.
Někdo by si samozřejmě mohl všimnout plamenů v dálce na konci
cesty, ale tou dobou už bude příliš pozdě. To už bude oheň příliš silný,
než aby se někdo mohl přiblížit k domku. A zítra, pokud nikdo
nenajde dům v jednom plameni, z bude tu jen popel.
Smutně si povzdechl, když si znovu představil, o čem si to mohli
všichni sousedi šuškat, a místo toho se všechno to klábosení bude točit
jen okolo tragického požáru, který budou všichni považovat za příčinu
Latheiny smrti.
Požáry Oba dobře znal. Během let jeho domov vyhořel několikrát.
Domácí zvířata uhořela zaživa. Bylo to kdysi, když žili v jiných
městech, předtím, než se přestěhovali na místo, kde žili teď.
Oba rád pozoroval, jak hoří, rád poslouchal vřískot zvířat. Líbilo
se mu, jak přibíhali lidé, celí posedlí panickým strachem. Zdáli se mu
vždycky malincí a slaboučcí před tím, co on vytvořil. Lidé se báli,
když hořelo. Obu pokaždé vřava způsobená požárem naplnila pocitem
moci.
Někdy, když křičeli o pomoc, vylévali lidé vědra vody do ohně
nebo se snažili burácející plameny utlouci dekami. To však nikdy
nezastavilo oheň, který Oba založil. Není přece žádný lajdák.
Vždycky odvede dobrou práci. Dobře ví, co dělá.
Když byl konečně hotov s čištěním nože, odhodil zkrvavělou
přikrývku na petrolejem nasáklé dřevo vedle převržené skříně.
To, co zbylo z Lathey, bylo přibito hřeby k zadní stěně té skříně.
Její nevidoucí oči zíraly do stropu.
Oba se zašklebil. Brzo tu nebude žádný strop, na který by mohla
civět. Jeho škleb se roztáhl. A také žádné oči, kterými by mohla civět.
Oba si všiml něčeho blýskavého na podlaze vedle skříně. Sehnul
se a ten malý předmět zvedl. Byla to zlatá mince. Až do této noci Oba
zlatou marku nikdy neviděl. Musela vypadnout z kapsy Latheiných
šatů, spolu s ostatními. Vsunul si zlatou minci do kapsy, kde už měl
všechny zbývající, které posbíral z podlahy. Našel také pěkně naditý
měšec, schovaný pod Latheiným polštářem.
Lathea z něj udělala boháče. Kdo by to byl řekl, že ta čarodějnice
bude tak bohatá? Některé z těch peněz, které vydělala jeho matka
předením a pak utratila za jeho nenáviděné léky, se tedy nakonec
vrátily k Obovi. Konečně došlo na spravedlnost.
Když Oba vykročil k ohništi, zaslechl zvenčí tiché, ale neklamné
chrupání kroků ve sněhu. Ztuhl uprostřed pohybu.
Ty kroky se blížily. Přibližovaly se ke dveřím Latheina domku.
Kdo by šel tak pozdě v noci navštívit Latheu? To je přece hrozně
netaktní. To nemohli se svými léky počkat do rána? To ani nedopřejí
té ubohé ženě řádný odpočinek? Někteří lidé myslí jen na sebe!
Oba popadl pohrabáč opřený o krb a rychle rozhodil hořící
dubová polena z ohniště po petrolejem nasáklé podlaze. Petrolej,
rozštípané dřevo, prostěradlo a prošívaná přikrývka okamžitě s
bafnutím vzplály. Kolem Latheiny pohřební hranice zavířil hustý bílý
dým.
Rychle jako lasička Oba proběhl dírou, kterou ta otravná
čarodějnice tak příhodně prorazila v zadní stěně, když se ho snažila
zabít svými čárami.
To ale ještě nevěděla, že se stal nepřemožitelným.
*****
Jennsen se náhle zastavila, když ji Sebastian chytil za ruku.

Otočila se a v tlumeném světle z jediného okna mu pohlédla do tváře.
V očích mu tancoval oranžový žár. Z jeho vážného výrazu okamžitě
poznala, že musí být zticha.
Sebastian nehlučně tasil meč a proklouzl kolem ní ke dveřím. V
tom hladkém, nacvičeném pohybu poznala profesionála, muže
navyklého takovým situacím.
Naklonil se do strany a snažil se podívat dovnitř oknem, aniž by si
musel stoupnout do hlubokého sněhu pod ním. Otočil se k ní a
zašeptal:
„Oheň!“
Jennsen se k němu rozběhla. „Honem! Ona možná spí. Musíme ji
varovat!“
Sebastian se rozmýšlel jen krátkou chvilku a pak vyrazil dveře.
Jennsen ho sledovala těsně v patách. Dělalo jí potíž porozumět tomu,
co uviděla uvnitř. Místnost byla ozářena vířícím oranžovým světlem,
vrhajícím na stěny obrovité stíny. V tom mihotavém světle se všechno
zdálo být neskutečné, nezměrné a nemístné.
Když si všimla trosek ve středu místnosti, všechno najednou
začalo být až příliš skutečné. Uviděla ženinu otevřenou ruku trčící za
vrškem něčeho, co vypadalo jako povalená vysoká dřevěná skříň.
Jennsen ztěžka vdechla dusivou směs kouře a zápachu petroleje.
Protože si myslela, že se skříň převrátila a poranila starou čarodějku,
rozběhla se na pomoc.
Když spěchala kolem spodku rozbité skříně, uviděla naplno to, co
zbylo z Lathey.
Šok z toho poznání ji zmrazil na místě. Nebyla schopná se
pohnout, dokonce ani mrknout doširoka rozevřenýma očima. Z
odporného nasládlého puchu toho krvavého masakru se jí zvedal
žaludek. Strnule na to zírala a její úzkostný křik se ztrácel v rostoucím
řevu plamenů a praskotu hořícího dřeva.
Sebastian jen krátce zaregistroval pozůstatky Lathey přibité k
zadní stěně skříně, jen jeden z mnoha detailů, jak jeho pohled přeletěl
místností. Podle jeho chladně racionálního chovám Jennsen vytušila,
že takových věcí už v životě viděl dost a dost, takže lidský rozměr už
neupoutává jeho pozornost tak jako její.
Jennsen!
Jennsen sevřela rukojeť svého nože. Cítila, jak ji ozdobně
zpracované kovové hrany tlačí do dlaně, ty prohlubně a výduti kovu,
jež tvoří ozdobné písmeno R. Namáhavě vydechla a nadechla se,
snažíc se potlačit zvedající se žaludek, a vytáhla nůž z pochvy.
Poddej se!
„Oni tady byli,“ zašeptala. „Byli tady d'hařanští vojáci.“
To, co uviděla v jeho očích, se blížilo víc překvapení nebo zmatku
než čemukoli jinému.
Zamračil se a znovu se rozhlédl kolem sebe. „Vážně si to myslíš?“
Jennsen!
Nevšímala si ozvěny neživého hlasu ve své hlavě a vrátila se v
myšlenkách k muži, kterého potkali na cestě, když se vraceli z první
návštěvy čarodějky. Byl velký, světlovlasý a pohledný, jako většina
d'hařanských vojáků. Tenkrát ji nenapadlo, že to je voják. A přece,
nemohl by být voják?
Ne, když už nic jiného, zdálo se jí tehdy, že je víc vystrašený z
nich, než byli oni z něj. Tak, jak se choval ten člověk, se vojáci
nechovají.
„Kdo to tedy byl? Tehdy jsme neviděli všechny. Musel to být
zbytek oddílu z našeho domu. Když jsme unikli nouzovou stezkou,
museli nás nějak sledovat.“
Sebastian se pořád upřeně díval do hladových plamenů, které teď
už olizovaly strop. „Myslím, že můžeš mít pravdu.“
Vzdej se!
„Sebastiane, musíme rychle pryč odtud, nebo jejich příští obětí
budeme my!“ Jennsen sevřela plášť na jeho rameni a tlačila
Sebastiana ven. „Zrovna teď můžou být někde tady.“
„Ale jak by se mohli dozvědět...“
„Dobrotiví duchové, lord Rahl je přece čaroděj! Jak asi dělá
všechno, co dělá? Jak našel náš domek?“
Sebastian se stále rozhlížel a přehrabával rumiště svým mečem.
Jennsen ho znovu zatahala za plášť a donutila ho, aby už pospíchal ke
dveřím.
„Tvůj domek...“ řekl a zamračil se. „Ano, už chápu, jak to
myslíš.“
„Musíme odtud pryč, než nás chytí!“
Přikývl na souhlas. „A kam chceš jít?“
Oba se podívali přes rameno na temný otvor dveří a pak na sílící
požár na druhé straně.
„Teď nemáme na výběr,“ řekla Jennsen. „Lathea byla naší jedinou
nadějí, jak najít odpověď. Teď musíme jít do Paláce lidu. Najít její
sestru, Altheu. Ona je teď jediný člověk, který nám může odpovědět.
Je také čarodějka a jediná, která dokáže vidět díry ve světě - ať už to
znamená cokoli.“
„Jsi si jistá, že chceš zrovna tohle?“
Přemýšlela o tom hlasu. Zněl jí v hlavě tak chladně a neživotně.
Překvapilo ji to. Od vraždy její matky ho neslyšela.
„Co jiného nám teď zbývá? Jestli se chci někdy dozvědět, proč mě
lord Rahl chce zabít, proč nechal zabít moji matku, proč mě
pronásleduje, a možná i to, jak mohu natrvalo uniknout z jeho spárů,
tak musím jít hledat tu ženu, Altheu. Musím!“
Pospíchal s ní ze dveří a ven do mrazivé noci. „Nejlíp uděláme,
když teď půjdeme zpátky a připravíme si všechny věci. Můžeme
vyrazit brzo ráno.“
„Když jsou tak blízko, tak se bojím toho, že nás chytí v hostinci,
když budeme spát. Mám peníze mojí matky. A ty máš ty, co jsi vzal
těm vojákům. Můžeme si koupit koně. Musíme odjet ještě v noci a
doufat, že nás nikdo neviděl, když jsme sem šli poprvé, nebo znovu
teď.“
Sebastian zasunul meč do pochvy. Uvažoval o tom, jaké mají
možnosti, a vydechoval do noci obláčky dechu.
Rychle se podíval zpátky dveřmi. „Po tomhle požáru alespoň
nezůstanou žádné důkazy toho, co se tu přihodilo. Alespoň to hraje
pro nás. Nikdo nás sem neviděl přicházet, takže nikdo nebude mít
důvod nás vyslýchat. A nikdo nebude vědět, že jsme sem šli znovu.
Nebudou mít důvod, aby o nás řekli vojákům.“
„Jen když se odsud dostaneme dřív, než to někdo objeví a všichni
najednou budou podezřívaví,“ řekla Jennsen. „Než se vojáci začnou
vyptávat na cizince ve městě.“
Sevřel jí paži. „No dobrá. Tak si pospěšme.“

Kapitola dvanáctá
No, to jsou ale věci! Pořád podivnější a podivnější! Tahle noc je

plná nových věcí, a jdou jedna za druhou!
Ze svého úkrytu za rohem domu Oba vyslechl většinu toho, co si
ti dva povídali. Nejdřív si myslel, že se určitě rozběhnou pro pomoc.
Oba se nebál, že by se ten požár dal uhasit, ale chvíli znepokojený byl,
obával se totiž, že by ten muž a žena mohli vytáhnout Latheu z domu
a zachránit ji tak před sežehnutím, aby se lidé mohli podívat. To by
bylo té otravné čarodějnici podobné, najít způsob, jak se vrátit, aby ho
mučila, po vší té práci, jakou tam udělal!
Ale jak ten muž, tak ta žena chtěli Latheu nechat v ohni. Také oni
doufali, že oheň zničí důkazy skutečného konce té čarodějky. Jejich
rozhovor vypadal málem jako dialog dvou lupičů, když ta žena
mluvila o tom, jak vzala peníze své matky a on jak vzal peníze
nějakým mužům. To znělo dost podezřele.
Kdyby tu našli nějaké zlato a stříbro, nejspíš by si ho vzali.
Pracovali a otročili celý život jako on, aby si nakonec vzali peníze,
které jim patří? Nebo byli také celý život donuceni trpět a polykat
Latheiny proklaté lektvary? Oba si to nemyslel. Jeho případ je přece
jiný. On si prostě vzal zpátky peníze, které mu celou dobu oprávněně
patřily. Byl dokonce trochu rozhořčený, že se téměř dostal do
společnosti obyčejných zlodějů.
Tahle noc se skládala z jedné šokující události za druhou.
Připadalo mu ohromující, jak mu dosavadní život ubíhal, den za
dnem, měsíc po měsíci, rok za rokem, pořád totéž, ty samé
každodenní povinnosti, ta samá práce, pořád to samé. A teď, jak se
zdá, se během jediné noci tohle všechno změnilo!
Především se stal nepřemožitelným a tak mohl uvolnit své pravé
já - a přitom zjistil, že jeho žilami proudí ušlechtilá krev Rahlů. A teď
se tu objevil ten podivný pár a pomohl mu zamaskovat pravdu o
Latheině smrti. Jedna podivná věc za druhou!
Překvapivé poznání, že je ve skutečnosti synem Darkena Rahla,
způsobilo, že byl pořád ještě užaslý, pořád ještě v šoku. On, Oba
Schalk, jak se ukázalo, je někdo velice významný, někdo s modrou
krví, někdo urozený!
Jestlipak by teď na sebe neměl pohlížet jako na Obu Rahla?
Jestlipak ve skutečnosti není princ?
To byla velice zajímavá představa. Jeho matka ho bohužel
vychovala k prostému životu a tak toho o těchhle věcech moc nevěděl,
netušil, jaké postavem nebo titul mu po právu náleží.
Také si uvědomil, že jeho matka je lhářka. Zatajila před vlastním
synem jeho pravou identitu, jeho skutečný původ, tělo a krev. Tělo a
krev Darkena Rahla. Nejspíš je plná zášti a závisti a nechce, aby Oba
věděl o své velikosti. To by jí bylo podobné! Vždycky se ho snažila
ponížit. Ta děvka!
Kouř vycházející z pootevřených dveří už nepáchl po petroleji.
Teď unášel vůni pečeného masa. Oba se ušklíbl, když nakoukl škvírou
ve dveřích a uviděl Latheinu ruku trčící nad skříní a černající v
plamenech, jak mu mává z říše mrtvých.
Pak se proplížil sněhem do úkrytu za tlustým kmenem dubu a
odtud pozoroval, jak ten podivný párek pospíchá pryč přístupovou
cestou mezi stromy směrem k silnici. Když zmizeli z dohledu, šel
opatrně po jejich stopách, tak, aby ho nezpozorovali. Na to, aby se
mohl schovávat za kmeny stromů, byl pěkně velký chlap, v té tmě to
však nebylo těžké.
Jisté aspekty toho nenadálého setkání ho překvapily a
znepokojovaly. Překvapilo ho, že ta dvojice místo toho, aby přivolala
pomoc, utekla. Zvlášť ta žena chtěla rychle zmizet, protože si myslela,
že kvůli Latheině smrti je někdo bude pronásledovat. Čtyřka, řekla. A
to byla jedna z věcí, které ho znepokojovaly.
Oba o Čtyřkách už něco slyšel. Je to jistý druh vrahů. Úkladní
vrazi vyslaní samotným lordem Rahlem. Zabijáci vysílaní za
důležitými lidmi. Nebo lidmi, kteří jsou zvlášť nebezpeční. Možná je
to tak, a tihle dva přece jenom nejsou obyčejní zloději, ale nebezpeční
lidé.
Oba zaslechl její jméno - Jennsen.
Ale to, po čem skutečně našpicoval uši, bylo zjištění, že Lathea
má sestru, která se jmenuje Althea - další proklatá čarodějnice - a
Althea je jediný člověk, který může vidět díry ve světě. Tohle bylo ze
všeho nejznepokojivější, protože to samé mu řekla Lathea. Tehdy si
myslel, že Lathea už blouzní, že ta stará čarodějnice už mluví s duchy
říše mrtvých, nebo možná se samotným Strážcem; jak se však
ukázalo, řekla mu pravdu.
Ta žena, Jennsen, a Oba jsou něco, co z nějakých důvodů Lathea
nazývala díry ve světě. To je zřejmě důležité. Ta Jennsen je něco jako
on. Jsou nějak spojeni. To je fascinující!
Teď litoval, že si ji lépe neprohlédl. Jejich první setkám proběhlo
ve tmě. Když se s ní setkal podruhé, před chvílí, umožnilo mu světlo
vydávané ohněm jen nejasný výhled. Když odcházela, měl čas jen na
to, aby letmo zahlédl její tvář. I z toho prchavého pohledu poznal, že
je to pozoruhodně krásná mladá žena.
Zastavil se za kmenem stromu a pak přeběhl otevřené zasněžené
prostranství k úkrytu za vzdálenějším stromem. Tihle lidé, jako je
Jennsen, jako je Oba, kteří jsou díry ve světě, jsou jistě důležití.
Čtyřky jsou vysílány jen za důležitými lidmi - za lidmi, kteří jsou pro
lorda Rahla zvlášť nebezpeční. Lathea řekla, že kdyby se lord Rahl o
Obovi dozvěděl, chtěl by ho zabít.
Oba si nebyl jistý, jestli má Lathee věřit. Jistě by žárlila na
kohokoli důležitějšího, než byla ona sama. A přece, Oba by mohl být
vystaven jistému nebezpečí, aniž by o něm věděl - mohl by být
pronásledován proto, že je důležitý člověk. Zdálo se mu to dost
přitažené za vlasy, ale vzhledem ke všem těm novým věcem, které se
dozvěděl tuhle noc, si nemyslel, že by to bylo naprosto vyloučené.
Důležitý člověk, člověk, který se zajímá o nové věci, takovou novou
informaci prostě nezahodí, aniž by si ji řádně nepromyslel.
Oba se pořád snažil spojit si dohromady všechno, co se dozvěděl.
Bylo to nějak moc složité - to si uvědomoval. Jestli si to má srovnat v
hlavě, musí vzít do úvahy všechna fakta.
Když cupital k dalšímu stromu, rozhodl se, že nejlepší bude, když
půjde do hostince a pořádně si Jennsen a toho muže, co ji doprovází,
Sebastiana, prohlédne. Sledoval je pohledem, jak došli na cestu
vedoucí do města.
I když se oba neustále rozhlíželi kolem sebe, nebylo v té tmě pro
Obu těžké je sledovat, aniž by ho zahlédli. A když byli zpátky mezi
budovami, bylo to ještě lehčí. Zpoza rohu jednoho domu Oba viděl,
jak se ven do ulice rozlilo světlo, když otevřeli dveře pod kovovým
korbelem klátícím se ve větru. Ven se také vyvalil hluk smíchu a
hudby - jako na oslavu zániku té čarodějnice. Škoda, že nikdo neví, že
ten hrdina, který se vypořádal s tou zhoubou, s tou kletbou jejich
životů, je Oba. Kdyby lidé věděli, co se mu podařilo vykonat, dostal
by pravděpodobně zadarmo všechno pití, jaké by jen chtěl. Pozoroval,
jak Jennsen a Sebastian mizí uvnitř. Dveře se s bouchnutím zavřely.
Ticho zimní noci se vrátilo.
Oba ještě nikdy neměl příležitost zajít si do hospody. Nikdy neměl
peníze. Teď je však měl. Měl za sebou těžký večer, vyšel z něj však
jako úplně jiný člověk. Bohatý člověk. Otřel si nos o rukáv kabátu a
vyrazil směrem ke dveřím. Je čas zajít si do útulné hospůdky a popít.
Jestli si to někdo zaslouží, tak je to Oba Rahl.
*****
Jennsen si chvatně podezřívavě prohlížela tváře hostů, hledala

nějakou, která by mohla prozradit vražedné úmysly. Pořád ještě jí bylo
zle z toho, co před chvílí viděla, z toho, co někdo udělal Lathee. Tuhle
noc se někde nablízku pohybují zrůdy. Muži se na ni dívali, jiskření v
jejich očích jí však připadalo veselé, ne vražedné. Jak to však má
poznat, než bude pozdě?
Toužila po tom, aby už byla na schodišti a mohla brát schody po
dvou.
„Jen klid,“ zašeptal Sebastian, jenž byl zřejmě přesvědčen, že
nemá daleko k tomu, aby se v panice dala na útěk. Možná to byla
pravda. Sevřel jí ruku pevněji. „Nesmíme jim dát důvod k tomu, aby
nás podezřívali.“ Stoupali po schodišti, jeden schod za druhým,
kráčeli odměřeným tempem, prostě jako párek odcházející do svého
pokoje.
Jakmile tam vešli, pustila se Jennsen do horečné činnosti.
Sesbírala těch pár věcí, které předtím vyndali z vaků, a znovu je tam
složila, pak utáhla řemeny a zapnula přezky. Dokonce i Sebastian,
když kontroloval své zbraně pod pláštěm, vypadal nervózní z toho, co
se stalo s Latheou. Jennsen se ještě ujistila, že její nůž jde lehce vytasit
z pochvy.
„Určitě by ses nechtěla trochu prospat? Lathea jim nemohla nic
říct - vždyť nevěděla, že jsme tady v hostinci. Možná by bylo lepší
vyrazit až ráno, odpočatí.“
Střelila po něm pohledem a beze slov si upevnila svůj cestovní
vak na ramenou.
„Tak dobrá,“ řekl. Chytil ji za paži. „Jennsen, uklidni se. Když
poběžíš, budou lidé chtít vědět, proč.“
Byl na nepřátelském území. Měl by vědět, jak se postarat, aby
nevzbudili podezření. Jennsen přikývla.
„Co bych měla dělat?“
„Chovej se prostě tak, jako kdybychom jen sešli dolů na drink
nebo si poslechnout hudbu. Jestli trváš na tom, abychom šli rovnou
ven, tak jdi pomalu. Nepřitahuj pozornost tím, že by ses rozběhla.
Možná prostě jdeme navštívit nějaké přátele nebo příbuzné - kdo ví?
Normální, běžné věci lidé zapomínají. Pamatují si ale, když se jim
zdá, že něco není v pořádku.“
Zahanbeně znovu přikývla. „Řekla bych, že tohle moc neumím.
Myslím utíkat, když je máme téměř za zády. Utíkala jsem a
schovávala se celý život, ale ne takhle, když jsou tak blízko, že skoro
cítím jejich dech na svém zátylku.“
Usmál se na ni tím svým hřejivým úsměvem, tím, co mu tak
slušel. „Nemáš v těchhle věcech žádný výcvik. Ani bych nečekal, že
budeš vědět, jak se chovat. Přesto si nemyslím, že jsem v životě potkal
jinou ženu, která by byla pod takovým tlakem tak dobrá jako ty.
Chováš se skvěle - vážně skvěle.“
Jennsen bylo hned trochu lépe, když věděla, že se nechová jako
naprostý hlupák. Sebastian měl v sobě něco, co jí dodávalo
sebedůvěru, uměl ji uklidnit, dodat jí sílu, aby dokázala věci, o
kterých si myslela, že je nikdy nesvede. Nechával ji rozhodovat, co
chce dělat, a pak její rozhodnutí podpořil. To by pro ženu mnoho z
mužů neudělalo.
Když znovu scházela dolů po schodišti, už naposledy, cítila
přítomnost dveří na druhé straně místnosti, jako kdyby se topila a ty
dveře byly jediným zdrojem vzduchu. Lidé byli tak blízko, otírali se
oni, to ji pořád ještě znervózňovalo; až zoufale zatoužila po tom
vzduchu.
Už dřív se však přesvědčila, že ti muži pro ni nepředstavují
žádnou hrozbu, jak si původně myslela. Trochu se styděla za to, jak se
v nich zmýlila. Tam, kde dřív viděla zloděje a hrdlořezy, viděla teď
farmáře, řemeslníky, dělníky, kteří se sešli, aby tu našli společníky,
přátele a neškodnou zábavu.
A přece, někde blízko se té noci pohybovali vrazi. Po tom, co
viděla Latheu, se už o tom nedalo pochybovat. Jennsen si nedovedla
představit, že by někdo mohl být tak hrůzně zvrácený. Věděla, že
kdyby ji chytili, nakonec by s ní také udělali něco podobného, než by
jí dovolili zemřít.
Při živé vzpomínce na to, co viděla, se jí zvedal žaludek.
Zadržovala slzy, zoufale však potřebovala venkovní vzduch a
osamělost noci.
Když se se Sebastianem prodírali hloučkem ven - k tomu
vzduchu, zkřížili cestu obrovitému muži a Jensen do něj vrazila. Když
ji zastavila ta lidská zeď, zvedla oči a podívala se mu do jeho hezké
tváře. Vzpomněla si na něj. Byl to ten člověk, kterého viděli při své
první cestě za Latheou.
Zvedl čapku na pozdrav. „'Brý večer'.“ Usmál se na ni.
„Dobrý večer,“ odpověděla. Řekla si, že se musí také usmát, aby
to vypadalo přirozeně, normálně. Nebyla si jistá, do jaké míry se jí to
podařilo, zdálo se jí však, že mu to připadalo přesvědčivé.
Nechoval se tak nesměle, jak se jí zdálo při jejich prvním setkání.
Dokonce i způsob, jak se držel, jeho pohyby, všechno bylo nějak
sebejistější. Možná ten její úsměv zapracoval tak, jak doufala.
„Vy dva vypadáte, jako kdybyste se potřebovali napít.“ Když se
Jennsen zamračila, protože nevěděla, jak to ten člověk myslí, ukázal
na její obličej a pak na Sebastianův. „Máte nosy celé rudé od zimy. Co
kdybych vám koupil něco ostřejšího k pití, to by v téhle mrazivé noci
nezaškodilo.“
Dřív než mohl Sebastian nabídku přijmout, a Jennsen se obávala,
že by mohl, řekla: „Díky, ne. Musíme už jít... máme ještě něco na
práci. Ale bylo to od vás moc milé, že jste nám to nabídl.“ Znovu se
přinutila usmát. „Děkuju vám.“
Znervózňovalo ji, jak na ni ten muž civěl. Bylo to tím, že se
přistihla, že sama mu zírá do jeho modrých očí zrovna tak upřeně, a
nevěděla proč. Konečně od něj odvrátila zrak, na rozloučení s tím
hromotlukem kývla hlavou a zamířila ke dveřím.
„Není na něm něco, co mi připadá nějak známé?“ pošeptala
Sebastianovi.
„Ano. Už jsme ho potkali, venku na ulici, když jsme šli k
Latheinu domku.“
Ohlédla se přes rameno a pátrala po něm zrakem v té tlačenici.
„Tak možná v tom nic jiného není.“
Než vyšla ze dveří, tak se ten člověk - jako kdyby cítil, že se na
něj dívá - otočil. Když se jejich pohledy setkaly a on se usmál, bylo to,
jako kdyby pro každého z nich už neexistoval nikdo jiný. Jeho úsměv
byl zdvořilý, nic víc, avšak po celém těle při něm pocítila chlad a
pálení, úplně stejné, jaké občas vyvolal ten tichý hlas v její hlavě.
Když se na něj dívala a on její pohled opětoval, měla zvláštní pocit,
něco až děsivě důvěrně známého... Také něco ve vyrazu jeho očí jí
připomínalo ten hlas...
Bylo to, jako kdyby se na něj rozpomněla z dávného snu, který už
úplně zapomněla a vybavila si ho teprve v tuhle chvíli. To, že ho
najednou v bdělém stavu uviděla, ji rozrušilo a... otřáslo jí.
Ulevilo se jí, když se konečně dostali ven do ticha a prázdna noci
a mohli jít svou cestou. Schumlala si kapuci těsně kolem tváře, proti
nepřátelskému větru, a pospíchala za Sebastianem pryč zasněženou
ulicí. Do stehen ji štípal mráz. Byla ráda, že stáje nejsou daleko,
věděla však, že ji tam čeká jen krátký oddech. Před nimi byla dlouhá
mrazivá noc, neměli však na výběr. Lidé lorda Rahla byli příliš blízko.
Museli před nimi utéci.
Zatímco Sebastian šel vzbudit stájníka, protáhla se Jennsen
dveřmi dovnitř. Lucerna visící z trámu poskytovala dostatečné
osvětlení, aby Jennsen našla cestu do ohrádky, kde byla na noc
uvázána Betty. Útočiště před větrem spolu s teplem koňských těl a
příjemnou vůní sena a suchého dřeva vytvářely ze stájí útulný azyl.
Když Betty uviděla Jennsen, žalostně zamečela, jako kdyby se
bála, že ji její paní navždy opustila. Jennsen poklekla na jedno koleno
a objala kozičku kolem krku a Bettin ocásek byl rázem vztyčený a
štěstím rozkmitaný. Pak Jennsen vstala a hladila její hedvábné uši, při
tom dotyku se Betty vždycky oddávala snění. Když klisna v
sousedním stání položila hlavu na pažení, aby mohla pozorovat svou
sousedku, postavila se Betty na zadní, celá rozradostnělá, že je znovu
se svou celoživotní kamarádkou, a dychtivá být jí co nejblíže.
Jennsen pohladila tuhou srst na Bettině kulatém bříšku. „Hodná
holka.“ Přinutila roztomilou kozičku, aby se postavila na všechny
čtyři. „Taky jsem ráda, že tě zase vidím, Betty.“ Když bylo Jennsen
deset, byla při tom, když se Betty narodila, a dala jí jméno.
Betty byla jedinou Jennseninou dětskou kamarádkou a pokaždé
trpělivě naslouchala všem jejím trápením a obavám. Když se Betty
začaly klubat krátké růžky, na oplátku se zase ona třela o svou věrnou
přítelkyni a hledala u ní útěchu pro svou hlavu. Kromě jejího strachu,
že ji její celoživotní společnice opustí, bylo v Bettině životě jen málo
věcí, kterých by se mohla obávat.
Jennsen šátrala ve svém vaku, dokud její prsty nenašly mrkev pro
věčně hladovou kozu. Betty ji pozorovala a tančila kolem, pak se
vzrušeným vrtěním ocáskem lahůdku přijala. Aby se opětně ujistila,
že její mučivé nezvyklé odloučení skončilo, tak si během žvýkání
mrkve třela temeno hlavy o Jennsenino stehno.
Klisna ze sousedního stání, která je celou dobu pozorovala svýma
jasnýma inteligentníma očima, tiše zaržála a pohodila hlavou. Jennsen
se usmála, dala jí také mrkev a pohladila ji po bílé lysině na hlavě.
Pak Jennsen zaslechla kovové cinkání, jak se vracel Sebastian
provázený stájníkem a oba nesli sedla. Jeden po druhém pak svůj
náklad položili přes pažení Bettina stání. Betty, která se ještě pořád
Sebastiana bála, pár kroků ustoupila.
„Škoda, že přijdeme o společnost tady vaší přítelkyně,“ řekl ten
muž a ukázal na kozu, když přišel blíž za Sebastianem.
Jennsen podrbala Betty za ušima. „Jsem vám vděčná za péči,
kterou jste jí věnoval.“
„Nebylo toho tak moc. Noc ještě neskončila.“ Mužův pohled sjel
od Jennsen k Sebastianovi. „Proč vlastně vy dva chcete odjet ještě
během noci? A proč si chcete koupit koně? Zvlášť v takovou hodinu?“
Jennsen ztuhla panickým strachem. Nečekala, že by se jí někdo
vyptával, a tak neměla připravenou žádnou odpověď.
„To kvůli mojí matce,“ řekl Sebastian důvěrným tónem. Pak si
ještě přesvědčivě povzdechl. „Zrovna jsme se dozvěděli, že vážně
onemocněla. Nevědí, jestli se dožije chvíle, než se tam dostaneme.
Nemohl bych se sebou žít, kdybych... No, prostě se tam musíme dostat
včas.“
Mužův podezřívavý výraz změknul upřímným soucitem. Jennsen
překvapilo, jak věrohodně to Sebastian dokázal podat. Pokusila se
napodobit jeho ustaraný výraz.
„Chápu, synku. Promiňte, to jsem nevěděl. Jak vám můžu
pomoct?“
„Které dva koně nám můžete prodat?“ zeptal se Sebastian.
Muž se podrbal na své vousaté bradě. „Tu kozu tu necháte?“
Sebastian řekl „ano“ současně s tím, jak Jennsen řekla „ne“.
Mužovy velké černé oči klouzaly z jednoho na druhého.
„Betty nás nijak nezpomalí,“ řekla Jennsen. „Dokáže udržet krok.
Dostaneme se k tvojí matce stejně rychle.“
Sebastian se opřel bokem o pažení. „Řekl bych, že ta koza odjede
s námi.“
Se zklamaným povzdechem stájník ukázal na koně, kterého
zrovna Jennsen drbala za ušima. „Tady Rezka s tou vaší kozičkou
dobře vychází. Hádám, že je na prodej stejně dobře jako ostatní. Jste
vysoká a tak vám bude dobře vyhovovat.“
Jennsen na souhlas přikývla. Betty, jako kdyby rozuměla každému
slovu, zamečela svůj souhlas.
„Mám tu ještě silného kaštanového valacha, který by dobře nesl
vaši váhu,“ řekl Sebastianovi. „Péťa je támhle, napravo. Prodal bych
vám ho spolu tady s Rezkou.“
„Proč se jmenuje Rezka?“ zeptala se Jennsen.
„Tady v tom šeru to nemůžete vidět, ale je to rudý grošák, tak
rudý, jak bývají, s výjimkou té bílé lysiny na čele.“
Rezka očichávala Betty. Betty jí na oplátku olízla čenich. Klisna jí
odpověděla tichým odfrknutím.
„Tak tedy Rezka,“ řekl Sebastian. „A ten druhý kůň také.“
Stájník se znovu podrbal na svém strništi a přikývl, aby potvrdil
dohodu. „Dojdu pro Péťu.“
Když se vrátili, byla Jennsen ráda, když viděla, jak se Péťa přitulil
na uvítanou k Rezčinu rameni. S nebezpečím těsně v patách byla ta
poslední věc, jakou by chtěla, aby si ještě musela dělat starosti se
zvládáním dvou hašteřivých koní. Tihle dva však zřejmě byli dobří
přátelé. Oba muži se dali spěšně do práce. Koneckonců - vždyť někde
leží a čeká umírající matka.
Jízda s pokrývkou na klíně slibovala být vítaným ulehčením po
všem tom pěším cestování. Kůň Jennsen pomůže, aby se udržela v
teple, a noc, která je čekala, učiní snesitelnější. Pro Betty, která měla
tendenci rozptylovat se věcmi kolem cesty - zvlášť jedlými věcmi -
měli dlouhý provaz.
Jennsen nevěděla, co Sebastian musel zaplatit za koně a postroje,
a ani ji to nezajímalo. Byly to peníze vrahů její matky a pomohou jim
dostat se odtud pryč. Dostat se pryč bylo to jediné, na čem záleželo.
Zamávali stájníkovi, který držel velké dveře do stájí otevřené, a
vyjeli do mrazivé noci. Avšak koně, zřejmě potěšení vyhlídkou na
jízdu, nehledě na pokročilou hodinu čile klusali ulicí. Rezka otočila
hlavu, aby se ujistila, že Betty po jejím levém boku s ní drží krok.
Netrvalo dlouho a projeli kolem posledního domu na cestě z
města. Před vycházejícím měsícem se honily řídké mraky,
ponechávaly však dostatek světla, aby se zasněžená cesta proměnila v
hedvábnou stužku mezi temnými lesy po obou stranách.
Náhle se Bettin provaz napnul. Jennsen se ohlédla přes rameno,
očekávajíc, že kozička se snaží uždíbnout nějakou mladou větvičku.
Ale Betty s topornýma nohama a kopýtky zarytými do země odmítala
jít dál.
„Betty,“ zašeptala přísně Jennsen, „no tak! Co je to s tebou? Tak
pohni se!“ Váha kozičky pro klisnu nic neznamenala, a tak ji táhla
zasněženou cestou proti její vůli.
Když přišel blíž Sebastianův kůň a strčil do Rezky, uviděla
Jennsen, v čem je problém. Míjeli muže, který šel po cestě stejným
směrem. Byl tmavě oblečený a tak ho na pravé straně proti temným
stromům neviděli. Protože věděla, že koně nemají rádi překvapení,
poplácala Jennsen Rezku po krku, aby ji ujistila, že ten člověk není
nic, čeho by se měla obávat. Betty však pořád zůstávala
nepřesvědčena a využila celé délky provazu, aby udělala široký
oblouk.
V tom si Jennsen všimla, že je to ten velký blonďák z hostince,
ten, který jim nabízel pití - ten člověk, o kterém si z nějakého důvodu
myslela, že by měl přebývat jen v jejím snovém a ne v reálném životě.
Když kolem něj projížděli, nespouštěla ho Jennsen z očí. I když jí
byla zima, měla najednou pocit, jako kdyby se otevřely dveře do
nekonečně chladnější věčné noci podsvětí.
Když se Sebastian s neznámým míjeli, vyměnili si krátké
pozdravy. Jakmile se Betty dostala před toho člověka, vyrazila
kupředu a tahala za provaz, aby co nejrychleji byla od něj co nejdál.
„Grushdeva du kalt misht.“
Jennsen se zajíkla a jen těžce popadala dech. Rychle se otočila a s
očima doširoka rozevřenýma zírala na toho člověka, jdoucího po cestě
za nimi. Zdálo se jí, že ta slova řekl on. To přece nebylo možné, vždyť
to byla ta podivná slova, která jako by přicházela zevnitř její hlavy!
Sebastian si ničeho nevšiml a tak mu nic neřekla - ještě by si
myslel, že se zbláznila.
S Bettiným zjevným souhlasem Jennsen pobídla koně, aby s ní
srovnal krok.
Těsně předtím, než zahnuli do zatáčky, se Jennsen ještě jednou a
naposledy ohlédla. V měsíčním světle viděla, že se ten člověk na ni
zeširoka usmívá.

Kapitola třináctá
Oba zrovna házel žoky sena dolů ze seníku, když uslyšel matčin
hlas.
„Obo? Kde vězíš? Hned sem pojď!“
Oba seběhl po žebříku dolů. Oprášil si seno s šatů a narovnal se
před čekající zamračenou matkou.
„Copak je, mami?“
„Kdepak je moje medicína? A tvůj lék?“ Přelétla nazlobeným
pohledem podlahu. „Vidím, že jsi pořád ještě nevyházel tu špínu ze
stáje. Neslyšela jsem tě včera večer přicházet domů. Proč ti to trvalo
tak dlouho? Podívej se na tu podpěru! To jsi ji ještě neopravil? Co jsi
celou tu dobu dělal? To ti musím připomínat každou maličkost?“
Oba si nebyl jistý, kterou otázku má zodpovědět nejdřív. To mu
dělala pokaždé; vždycky dřív, než jí mohl odpovědět, ho nějak zmátla.
A když zaváhal, mohla ho pak napadat a zesměšňovat. Po tom všem,
co se dozvěděl a naučil minulý večer, a po tom všem, co se stalo,
pomyslil si Oba, že by mohl před matkou vystupovat sebejistěji.
Za bílého dne, tady ve stáji, s matkou, která se před ním vypínala
jako bouřkový mrak, se cítil jako pokaždé před jejím zuřivým
náporem - zahanbený, maličký, neschopný. Když v noci přišel domů,
cítil se být velký. Významný. Teď mu bylo, jako kdyby se scvrkával.
To ta její slova ho scvrkávala.
„No já jsem...“
„Ty ses flákal! Přesně to jsi dělal - flákal ses! Já tu čekám na svůj
lék, kolena mě bolí, a můj syn Oba, ten trouba, si kope do šutrů na
cestě a zapomíná, pro co jsem ho poslala!“
„Nezapomněl jsem...“
„Tak kde ta moje medicína je? Kdepak je?“
„Mami, já jsem ji nekoupil...“
„Já to věděla! Věděla jsem, že ty peníze, co jsem ti dala, utratíš.
Sedřela jsem si prsty až na kost, abych je vydělala, a ty je promrháš za
ženské! Děvkaři! Přesně to jsi udělal, děvkaři!“
„Ne, mami, nepromrhal jsem je za ženské.“
„Tak kde je můj lék? Proč jsi ho nekoupil, jak jsem ti řekla?“
„Nemohl jsem, protože...“
„Chceš říct, že jsi ani nechtěl, ty neschopný troubo? Měl jsi jen
zajít za Latheoua...“
„Lathea je mrtvá.“
Tak, a řekl to. Bylo to venku a na denním světle.
Matka zůstala stát s otevřenými ústy, ale žádná slova se z nich
tentokrát nevalila. Ještě nikdy ji Oba neviděl takhle náhle zmlknout,
ještě nikdy ji neviděl tak šokovanou, až ji spodní čelist zůstala viset.
To se mu líbilo.
Oba vylovil z kapsy minci, tu, kterou si dal stranou, aby ji matce
vrátil, aby si nemyslela, že její peníze utratil. Uprostřed dramatické
pauzy tak vzácného ticha matce minci podal.
„Mrtvá... Lathea?“ Třeštila oči na minci ve své dlani. „Jak to
myslíš, mrtvá? Ona onemocněla?“
Oba zakroutil hlavou. Cítil, jak jeho sebedůvěra vzrůstá, když
myslí na to, co udělal Lathee, jak tu otravnou čarodějnici zvládnul.
„Ne, mami. Její dům lehl popelem. Uhořela.“
„Její dům shořel...“ Matka svraštila obočí. „Jak víš, že je mrtvá?
To se mi nezdá, že by se Lathea dala překvapit ohněm. Ta žena je
čarodějka.“
Oba pokrčil rameny. „No, já jen vím, že když jsem přišel do
města, bylo tam úplné pozdvižení. Lidé běželi k jejímu domu. Když
jsme tam doběhli, byl už v jednom ohni. Kolem se shromáždil velký
dav, požár však už byl tak mohutný, že na záchranu domu nebyla ani
nejmenší naděje.“
Poslední část jeho vyprávění byla - do jisté míry - pravdivá.
Zrovna se chystal odejít z města a už zamířil domů, protože usoudil,
že když do té doby nikdo oheň nezpozoroval, možná si ho nevšimnou
až do rána. A nechtěl být tím, kdo první začne křičet „oheň!“. Ve
světle jistých starších událostí by to mohlo být podezřelé, zvlášť jeho
matce. Byla to podezřívavá žena - to byla jedna z mnoha jejích
nepříjemných povahových stránek. Oba měl v úmyslu své matce
prostě vyprávět příběh tak, jak věděl, že se musí tak jako tak stát,
ruiny v plamenech, nález spálené mrtvoly, a tak dále.
Když však šel domů po návštěvě hostince, chvilku po tom, co ho
předjeli ta žena Jennsen a ten muž s ní, Sebastian, na své cestě z
města, uslyšel, jak lidé křičí, že u Lathey hoří. A tak běžel s ostatními
tou dlouhou temnou cestou k oranžové záři mezi stromy. Byl jen
náhodným divákem, stejným jako každý jiný. Neexistoval žádný
důvod, proč ho z něčeho podezřívat.
„Možná se Lathea z toho ohně dostala.“ Zdálo se, že se matka
snaží přesvědčit spíš sebe než jeho.
Oba zakroutil hlavou. „Zůstal jsem tam, protože jsem v to také
doufal, mami. Věděl jsem, že bys chtěla, abych jí pomohl, kdyby byla
zraněná. Zůstal jsem tam, abych udělal, co bude v mých silách. Proto
jsem se tak opozdil.“
Tohle bylo také částečně pravdivé. Zůstal tam spolu s hloučkem
zvědavců a díval se na oheň a poslouchal, co si lidé povídají.
Vychutnával si všechna ta tušení diváků. Ty klevety. Ty dohady.
„Je přece čarodějka. Nepřichází v úvahu, že by takovou ženu
zahubil oheň!“
Zdálo se, že matka začíná být podezřívavá. S tím Oba počítal.
Trochu se k ní naklonil.
„Když ten požár dostatečně polevil, někteří z nás mužů jsme tam
začali házet sníh, abychom se mohli dostat dovnitř přes kouřící
rumiště. A uvnitř jsme našli Latheiny kosti.“
Oba vytáhl z kapsy začerněnou prstovou kost. Natáhl ruku a
podával ji matce. Ta civěla na děsivý důkaz, založila si však ruce přes
prsa a nevzala si ho. Obu potěšilo, jaký to mělo účinek, a nakonec si
ten poklad dal zpátky do kapsy.
„Byla uprostřed místnosti, jednu ruku měla zvednutou nad hlavu,
jako kdyby se snažila dostat ke dveřím, ale zdolal ji kouř. Chlapi
povídali, že to, co lidi srazí k zemi, je právě kouř, a pak se do nich
pustí oheň. Přesně to se muselo stát Lathee. Dostal ji ten kouř. A pak,
jak tam ležela na podlaze a ruku vztahovala ke dveřím, ji spálil oheň.“
Matka se do něj zabodávala pohledem, zlá drobná ústa měla
sešpulená, ale mlčela. Výjimečně se jí nedostávalo slov. Oba však
zjistil, že její pronikavý pohled je zrovna tak zlý jako její slova. Z
toho, jak ho její pohled probodával jak tisíci dýkami, poznal, že myslí
na to, jak je k ničemu. Její bastard.
Nemanželský syn Darkena Rahla. Málem honorace.
Spustila paže z jejich nevlídné polohy a otočila se k odchodu.
„Musím se vrátit k předení pro pana Tuchmanna. A ty tenhle bordel
odstraníš z podlahy, slyšíš?“
„Ano, mami.“
„A uděláš nejlíp, když taky honem opravíš tu podpěru, než se sem
vrátím a zjistím, že jsi zase celý den proflákal!“
*****
Několik dní pak Oba zpracovával zmrzlý hnůj ve stáji, ale moc
velký pokrok neudělal. Trvaly pořádné mrazy a tak zmrzlý hnůj, když
nic jiného, jen ještě víc ztvrdnul. Zdálo se, že jeho úsilí postupně ho
likvidovat nebude mít konce, jako kdyby se snažil osekávat žulovou
stěnu. Nebo kamennou povahu své matky.
Měl samozřejmě i jiné každodenní úkoly, které nemohl vynechat.
Opravil podpěru a zlomený pant dveří do stáje. Také bylo potřeba se
postarat o zvířata, vedle stovky dalších drobností.
Během práce si v hlavě sumíroval, jak postaví krb. Mohl by použít
zadní stěnu domu a stáje, protože ta už stála. V duchu proti ní skládal
kameny a vytvářel tvar krbu. Už si vyhlédl dlouhý kámen, který
použije na překlad. Všechno řádně spojí maltou. Když si Oba
usmyslel, že něco udělá, dával do toho všechno. Žádnou práci, kterou
jednou začal, neudělal jen napolovic.
V duchu si představoval, jak bude matka překvapená a šťastná, až
uvidí, co pro ně postavil. Pak si ho jistě bude víc vážit. Nakonec jistě
uzná jeho hodnoty. Než však bude Oba moci začít se stavbou krbu,
musí ještě vykonat jiné práce.
Zvlášť jeden úkol se před ním tyčil jako hora. Jizvy z té bitvy byly
vidět všude na povrchu hromady zmrzlého hnoje ve stáji. Byl teď
poďobaný spoustou děr v místech, kde se Obovi podařilo najít nějakou
slabost, v místech se vzduchovou bublinou nebo suchou slámou, kde
se dalo kus odlomit. Pokaždé, když se slupnutím odlomil kousek, byl
si Oba jistý, že konečně našel cestu dovnitř toho impozantního
ledového náhrobku, pokaždé se však ukázalo, že to byla jen falešná
naděje. Osekávání lopatou bylo pomalé, Oba však nebyl žádný
ulejvák.
Začalo ho znepokojovat, že by možná člověk jeho významu neměl
ztrácet čas takovou podřadnou prací. Zmrzlý hnůj mu nepřipadal jako
vhodné pole působnosti pro člověka, který je se vší pravděpodobností
něco jako princ. Přinejmenším teď věděl, že je významný člověk.
Člověk s rahlovskou krví v žilách. Přímý potomek - syn -muže, který
vládl D'Haře, Darkena Rahla. Nejspíš neexistuje jediný člověk, který
by neslyšel o Darkenu Rahlovi. O Obovu otci.
Dříve nebo později by měl svou matku konfrontovat s pravdou,
kterou před ním zatajila - s pravdou, kým ve skutečnosti je. Jen si
neuměl představit, jak to udělat, aniž by jí došlo, že mu tuhle novinku
vyklopila Lathea, dřív než vypustila duši.
Vyčerpaný po obzvlášť vášnivém útoku na zmrzlou hromadu,
podepřel si Oba předloktí o násadu lopaty, než zase popadne dech.
Přes velkou zimu se mu po rozcuchaných světlých vlasech pot jen
řinul.
„Obo, ty budižkničemu,“ řekla matka, jež zrovna rázným krokem
vkráčela do stáje. „Jen tak postávat, nic nedělat, na nic nemyslet,
prostě být k ničemu. To jsi přesně ty, že jo? Nemehlo Oba.“
Zastavila se a její zlá drobná ústa byla najednou plná vrásek, jak
se na něj upřeně dívala.
„Mami. Jen jsem se zrovna snažil popadnout dech.“ Ukázal na
kusy ledu pokrývající všude kolem podlahu, důkaz jeho horlivého
úsilí. „Už na tom pracuju, mami. Vážně.“
Ani se nepodívala. Provrtávala ho pohledem. Čekal, protože
věděl, že má na mysli něco víc než jen hromadu zmrzlého hnoje.
Pokaždé poznal, když se ho vydala trápit, když se ho snažila donutit,
aby se cítil jako ten hnůj, na němž stál. Z temných štěrbin a skrýší
rozsetých po celé stáji všechno pozorovaly krysy svýma drobnýma
černýma krysíma očkama.
Se svým kritickým pohledem upřeným na Obu vytáhla matka
nějakou minci. Držela ji mezi palcem a ukazováčkem, ne prostě proto,
aby mu ji podala, ale kvůli její důležitosti.
Oba byl trochu zmatený. Lathea byla mrtvá. Nikde poblíž nebyla
žádná čarodějka, aspoň o ní nevěděl, která by matce mohla připravit
lék - nebo jemu. Poslušně však stejně nastavil dlaň.
„Prohlédni si ji,“ poručila, když mu minci pustila do dlaně.
Oba ji zdvihl do světla vycházejícího ze dveří a pozorně si ji
prohlížel. Věděl, že matka očekává, že na ní něco najde - ale co, to
netušil. Otočil minci a opatrně se kradmo podíval na matku. Pak
pečlivě prozkoumal druhou stranu mince, pořád však neviděl nic
mimořádného.
„Ano, mami?“
„Všiml sis na ní něčeho neobvyklého, Obo?“
„Ne, mami.“
„Nemá vrub na okraji!“
Oba si nad tím chvilku lámal hlavu a pak se znovu podíval na
minci, tentokrát pečlivě prohlížel její okraj.
„Ne, mami.“
„Tohle je ta mince, kterou jsi mi vrátil.“
Oba přikývl, protože neměl důvod jí nevěřit. „Ano, mami. Mince,
kterou jsi mi dala pro Latheu. Ale už jsem ti řekl, Lathea zemřela při
požáru, takže jsem ti tu medicínu nemohl koupit. A proto jsem ti tu
minci vrátil.“
Její žhavý, pronikavý pohled byl přímo vražedný, hlas však měla
jako led a klidný. „To není ta samá mince, Obo.“
Oba se zašklebil. „Ale ovšemže je, mami.“
„Mince, kterou jsem ti dala, měla na okraji značku. Značku,
kterou jsem tam sama vyryla.“
Obův široký úsměv vadnul současně s tím, jak horečně přemýšlel.
Pokoušel se vymyslet, jak má odpovědět - co by mohl říct - aby mu
uvěřila. Nemohl tvrdit, že si dal minci do kapsy a pak vytáhl jinou,
když ji vracel, protože nikdy žádné vlastní peníze neměl. A ona dobře
věděla, že žádné peníze neměl, nikdy by to nedovolila. Byla
přesvědčená, že je budižkničemu a že by je mohl promarnit.
Ale on teď peníze měl. Měl všechny Latheiny peníze - celé jmění.
Vzpomněl si, jak horečně sbíral všechny mince, které se Lathee
vysypaly z kapsy, včetně mince, kterou jí chvíli předtím sám dal.
Když později dával jednu minci stranou, aby ji pak vrátil matce,
netušil, že si tu, kterou mu dala, poznačila. Oba měl smůlu, že vrátil
jinou minci než tu, kterou mu původně svěřila.
„Ale, mami... jsi si tím jistá? Možná si jen myslíš, že sis tu minci
označila. Možná jsi zapomněla.“
Pomalu zakroutila hlavou. „Ne. Poznačila jsem si ji, abych -
kdybys ji utratil za chlast nebo ženské - tam mohla jít a vyhledat ji, a
tak poznat, co jsi udělal.“
Ta záludná děvka! Nevěří ani vlastnímu synovi! Co je to vlastně
za matku?
A jaký vlastně má důkaz kromě chybějící drobné rýhy na hraně
mince? Žádný! Ta ženská je šílená!
„Ale mami, musíš se mýlit. Nemám přece žádné peníze - to dobře
víš. Kde bych vzal jinou minci?“
„Přesně tohle bych ráda věděla.“ Z jejích očí šla hrůza. Oba sotva
dýchal pod jejím zkoumavým žhavým pohledem. Její hlas však pořád
zůstával klidný. „Řekla jsem ti, abys za ty peníze koupil léky.“
„Jak bych mohl? Lathea byla mrtvá. Tak jsem ti tu tvou minci
vrátil.“
Když tak před ním stála, vypadala tak široká a silná jako nějaký
zosobněný duch-mstitel, který přišel mluvit jménem té mrtvé. Možná
se vrátil Lathein duch, aby na něj žaloval! Tuhle možnost Oba zatím
nevzal v úvahu. To by bylo té otravné čarodějnici podobné. Byla
pěkně záludná. To by se podobalo tomu, co už mu udělala, když se
rozhodla před ním zatajit jeho důležitost, jeho náležitou významnost.
„Jestlipak víš, proč jsem ti dala jméno Oba?“
„Ne, mami.“
„Je to starobylé d'hařanské jméno. Věděl jsi to, Obo?“
„Ne, mami.“ Přemohla ho zvědavost. „Co to znamená?“
„Má dva významy. Sluha a král. Pojmenovala jsem tě Oba,
protože jsem doufala, že bys jednou mohl být králem, a kdyby ne, že
budeš alespoň sloužit Stvořiteli. Hlupáci se zřídka stávají králi. Ty
nikdy nebudeš králem. Byl to jen pošetilý sen novopečené matky.
Zůstává tedy sluha. Komu sloužíš, Obo?“
Oba dobře věděl, komu slouží. Právě tím se stal nepřemožitelným.
„Kde jsi vzal tu minci, Obo?“
„Už jsem ti to řekl, mami, nemohl jsem ti koupit tvůj lék, protože
Lathea umřela při požáru jejího domu. Možná se ta značka na minci
ošoupala o něco, co jsem měl v kapse.“
Zdálo se, že o jeho slovech uvažuje. „Určitě, Obo?“
Oba přikývl, doufaje, že se mu konečně podařilo odvrátit její
myšlenky od záměny mincí. „Ovšem, mami. Lathea zemřela. Proto
jsem ti tu minci vrátil. Nemohl jsem ti koupit tvůj lék.“
Matka pozvedla obočí. „Vážně, Obo?“
Pak pomalu vytáhla ruku z kapsy šatů. Oba nemohl vidět, co drží
v ruce, ulevilo se mu však, že ji konečně přesvědčil.
„Je to tak, mami. Lathea byla mrtvá.“ Zjistil, že to říká rád.
„Vážně, Obo? Tak ty jsi mi nemohl koupit můj lék? Ty bys své
matce nelhal, viď, Obo?“
Rozhodně zakroutil hlavou. „Ne, mami.“
„Tak co je potom tohle?“ Otočila ruku a podávala mu lahvičku s
lékem, kterou mu Lathea dala ještě předtím, než se s ní vypořádal.
„Tohle jsem našla ve tvé kapse, Obo.“
Oba civěl na tu prokletou láhev, na tu pomstu té otravné
čarodějnice. Měl tu ženskou zabít hned, ještě než mu dala tuhle
udavačskou láhev s medicínou. Úplně zapomněl, že si ji toho večera
dal do kasy kabátu s tím, že ji pak někde v lese zahodí, až se bude
vracet domů. A pak s těmi všemi důležitými věcmi, které se postupně
dozvídal, na tu prokletou láhev s lékem dočista zapomněl.
„No, myslím... myslím, že to musí být nějaká stará láhev.“
„Stará láhev? Vždyť je plná!“ Vrátil se jí její hlas, ostrý jako
břitva. „Jak se ti podařilo dostat láhev s lékem od ženy, která byla
mrtvá - v domě, který už shořel? Jak, Obo? A jak je možné, že jsi mi
vrátil jinou minci, než jakou jsem ti dala, abys s ní zaplatil? Jak?“
Pokročila k němu blíž. Jak, Obo?“
Oba o krok ustoupil. Nemohl odtrhnout oči od té prokleté
medicíny. Nedokázal se matce podívat do těch jejích zuřivých očí.
Věděl, že kdyby to udělal, tak by ho tím svým smrtícím pohledem
zpražila, až by se rozplakal.
„No, já...“
„No, co, Obo? Co, ty hnusný bastarde? Ty ničemný, líný,
prolhaný bastarde. Ty mizerný, úskočný, odporný bastarde, Obo
Schalku!“
Oba zdvihl hlavu. Nemýlil se, přibila ho tím svým smrtícím
planoucím pohledem.
On se však stal nepřemožitelným.
„Obo Rahle,“ řekl.
Netrhla sebou. Uvědomil si, že ho záměrně vyprovokovala, aby
přiznal, že to ví. To všechno bylo jen součástí její intriky. To jméno,
Rahl, jen křičelo, aby vysvětlil, jak se o něm dozvěděl, a všechno jeho
matce prozrazovalo. Oba tam stál celý strnulý, v hlavě měl divoký
zmatek, jako krysa, které někdo šlápl na ocas.
„Ať mě dobří duchové proklejí,“ řekla polohlasně, „měla jsem
udělat, co mi Lathea od začátku radila. Byla bych nás všechny
ušetřila. Tys ji zabil! Ty hnusný bastarde! Ty opovrženíhodný
prolhaný...“
Rychle jako liška Oba švihnul lopatou a do rozmachu dal všechnu
svou váhu a sílu. Ocelová lopata zazvonila jako zvon o její lebku.
Sesypala se jako pytel zrní hozený z podkroví - bum!
Oba rychle o krok ustoupil, protože se obával, že po něm skočí,
jako pavouk, a svými zlými drobnými ústy ho kousne do kotníku. Byl
přesvědčený, že by to dokázala. Ta záludná děvka!
Jako blesk se vrhl kupředu a znovu ji praštil lopatou, na stejné
místo jejího širokého čela, pak ustoupil z dosahu jejích zubů, než by
ho mohla kousnout jak pavouk. Často na ni myslel jako na pavouka.
Jako na černou vdovu.
Stál tam pak ve střehu, s lopatou napřaženou nad ramenem,
připravený ihned znovu udeřit. Soustředěně ji pozoroval. Z obou uši jí
vytékala skoro průhledná, narůžovělá kapalina a stékala na zmrzlý
hnůj.
V záchvatu strachu a zuřivosti vyrazil prudce kupředu a švihl
lopatou do její hlavy, a pak znovu a znovu. Stájí se rozlehly zvonivé
údery lopaty do lebky, které se spojily do jediného dlouhého
zvonivého hřmotu. Krysy, které všechno pozorovaly svýma malýma
černýma krysíma očkama, chvatně cupitaly do svých děr.
Oba potácivě ustoupil a lapal po dechu po svém zuřivém úsilí ji
umlčet. Supěl a pozoroval její nehybnou postavu rozvalenou na
hromadě zmrzlého hnoje. Paže měla doširoka rozhozené na obě
strany, jako kdyby chtěla, aby ji objal. Ta záludná děvka! Mohla by
být ještě něčeho schopná. Nejspíš se snaží o nějakou kompenzaci.
Nabízí svou náruč, jako kdyby mu to mohlo nahradit čas strávený ve
chlívku.
Její tvář teď vypadala jinak. Měla v ní zvláštní výraz. Popošel po
špičkách blíž, aby si ji prohlédl. Lebku měla celou zdeformovanou
jako zralý meloun rozpuklý na zemi.
Bylo to tak nové, že si nedokázal srovnat myšlenky.
Máma, její melounovitá hlava, celá otevřená.
Ještě ji pro jistotu třikrát udeřil, tak rychle, jak to dokázal. Pak
ustoupil do bezpečné vzdálenosti, lopatu držel pořád připravenou pro
případ, že by najednou vyskočila a začala na něj křičet. To by jí bylo
podobné. Tak záludně. Ta ženská byla šílená!
Stáj zůstávala tichá. V mrazivém vzduchu viděl obláčky svého
dechu. Z jeho matky však žádný dech nevycházel. Hruď měla
nehybnou. Krvavá louže pod její hlavou prosakovala do hromady
hnoje. Některé z děr, které vykutal, se naplnily vyteklým obsahem její
podivné melounovité hlavy rozpuklé na zemi.
Pak začal být Oba sebejistější, když už mu matka nemohla říkat
žádné hrozné věci. Matka, protože nebyla moc chytrá, pravděpodobně
byla zajedno s Latheou v jejím štvaní a nechala se umluvit, aby ho
nakonec nenáviděla, jeho, svého jediného syna. Ty dvě ženské ovládly
jeho život. A on byl jen bezmocný sluha těch dvou harpyjí.
Naštěstí se nakonec stal nepřemožitelným a osvobodil se od obou!
„Chceš vědět, komu sloužím, mami? Sloužím tomu hlasu, který
mě učinil nepřemožitelným. Tomu hlasu, který mně pomohl zbavit se
tě!“
Matka už mu neměla co říci. Konečně, po tak dlouhé době mu už
neměla co říci.
Pak se Oba doširoka usmál.
Vytáhl nůž. Teď byl nový člověk. Člověk, který pěstuje své
intelektuální zájmy, když se naskytne příležitost. Pomyslel si, že by se
měl podívat, jaké další podivné a zvláštní věci by se daly najít uvnitř
jeho bláznivé matky.
Oba rád poznával nové věci.
****
Oba si zrovna dopřával chutnou svačinku z vajec usmažených v

krbu, který si začal stavět, když uslyšel ze dvora drkotání vozíku. Bylo
to už víc než týden po tom, co jeho záludná matka otevřela svá drobná
zlá ústa naposledy.
Oba šel ke dveřím, pootevřel je jen na malou štěrbinu, jedl dál ve
stoje smažená vejce a vykukoval ven. Uviděl zadní část vozíku, jenž
zastavil blízko dveří. Slezl z něj nějaký muž.
Byl to pan Tuchmann, který pravidelně přivážel vlnu. Obova
matka byla pradlena a spřádala ji pro pana Tuchmanna. Ten pak
používal přízi ve svém tkalcovském stavu. Kvůli tolika novým věcem,
které si v poslední době vyžádaly jeho pozornost, Oba na pana
Tuchmanna úplně zapomněl. Rychle se podíval do rohu místnosti, aby
zjistil, kolik příze matka připravila. Nebylo toho moc. U stěny leželo
ještě několik žoků vlny čekajících na spředení. To nejmenší, co matka
mohla udělat, než začala dělat potíže, bylo postarat se o svou práci.
Oba nevěděl, co má dělat. Když se otočil zpátky ke dveřím, už za
nimi stál pan Tuchmann a nakukoval škvírou do místnosti. Byl to
vysoký muž, s velkým nosem a velkýma ušima. Vlasy už mu šedivěly
a byly kudrnaté stejně jako vlna, se kterou obchodoval. Nedávno
ovdověl. Oba věděl, že matka měla pana Tuchmanna ráda. Možná by
byl mohl vyluhovat trochu jedu z jejích zubů. Trochu ji změkčit. To
byla zajímavá teorie k zamyšlení.
„Dobré odpoledne, Obo.“ Jeho oči, které Oba vždycky shledával
podivně těkavými, nakukovaly štěrbinou ve dveřích a prohledávaly
místnost. „Je tvoje matka doma?“
Oba, jenž nelibě nesl, že mužovy zvědavé oči narušují jeho
soukromí, tam stál s talířem s vejci v ruce a snažil se přemýšlet, co má
udělat, co mu má říci. Pohled pana Tuchmanna se zastavil na krbu.
Oba, nervózní a zmatený, ztuhlý za dveřmi, si najednou
připomněl, že je nový člověk. Významný člověk. Významní lidé
nejsou nejistí sami sebou. Významní lidé se chopí příležitosti a tvoří
svou vlastní velikost.
„Matka?“ Oba položil talíř a vrhl rychlý pohled ke krbu. „Ano, je
doma, někde.“
Pan Tuchmann s hlavou plnou vlněných kudrdlinek chvíli jen zíral
s kamennou tváří na Obův úšklebek.
„Slyšel jsi o Lathee? Co našli v jejím vyhořelém domě?“
Oba si pomyslel, že ten člověk má ústa dost podobná matčiným
ústům. Zlá. Záludná.
„Lathea?“ Oba vysál kousek vejce uvízlý mezi zuby. „Ta je
mrtvá. Co by mohli najít?“
„Přesněji, co nenašli, řekl bych. Peníze. Lathea měla peníze, to
věděl každý. Ale v jejím domě se žádné nenašly.“
Oba pokrčil rameny. „Tak to musely shořet. Roztavit se.“
Pan Tuchmann si pochybovačně odfřknul. „Možná. A možná, že
ne. Někteří lidé říkají, že už byly pryč, než ten oheň propuknul.“
Oba byl rozhořčený, že lidé prostě nemohou tu věc nechat být.
Copak sami nemají nic na práci? Proč do toho strkají nos? Měli by se
radovat, že ta čarodějnice zmizela z jejich života, a nechat to být. Ale
oni se v tom musí šťourat! Klov, klov, klov, jako hejno hus v zrní.
Šťourové, čmuchalové, nic jiného nejsou!
„Řeknu matce, že jste tu byl.“
„Potřebuju přízi, kterou dokončila. A mám pro ni další várku vlny.
Musím hned dál, čekají na mne další lidé.“
Ten člověk má celé stádo žen, které pro něj spřádají vlnu. To
nikdy nedá těm svým chudinkám pradlenám šanci, aby popadly dech?
„No, bojím se, že matka neměla čas, aby...“
Pan Tuchmann znovu civěl na krb, jenže tentokrát upřeněji. Výraz
jeho tváře byl víc než zvědavý, hraničil s hněvem. Ten člověk, zvyklý
poroučet lidem kolem sebe a vždycky troufalejší, než bylo Obovi
příjemné, vešel do dveří a do domu, doprostřed místnosti, s očima
pořád upřenýma na krb. Zvedl ruku s nataženým ukazováčkem.
„Co je... co je to? Drahý Stvořiteli...“
Oba se podíval, kam ukazuje - do nového krbu rozestavěného
proti kamenné stěně, oddělující dům od stáje. Oba byl přesvědčený, že
odvedl dobrou práci - krb byl pevný a jeho linie rovné. Prostudoval
jiné krby a poučil se, jak byly zkonstruované. I když komín nebyl ještě
dokončený, už se krb dal používat. Postavil ho tak, aby v místnosti
dobře vynikl.
Vtom si Oba všiml, na co vlastně pan Tuchmann ukazuje.
Na matčinu čelist.
No, tohle tedy bylo něco! Oba nečekal žádné návštěvníky, zvlášť
ne slídivé návštěvníky. Kde vzal tenhle člověk právo strkat nos do
domů jiných lidí, jen proto, že pro něj spřádají vlnu?
Pan Tuchmann začal couvat ke dveřím. Oba věděl, že pan
Tuchmann si to, co viděl, nenechá pro sebe. Ten člověk je drbna, už
vyzvonil každému, kdo byl ochotný ho poslouchat, všechno o
Latheiných chybějících penězích - které koneckonců právem patří
Obovi, když se vezmou v úvahu celoživotní trable, které musel snášet,
aby je získal. Kdo jsou všichni ti lidé, co se z ničeho nic objevují, aby
se zastávali té nepříjemné čarodějnice?
Kdyby pan Tuchmann začal žvanit o tom, co viděl v krbu, jistě by
vyvstala řada otázek. Každý by do toho hned musel strkat nos a chtěl
by vědět, co to je. Začali by si nejspíš dělat starosti o matku, teď,
stejně jako o tu čarodějnici.
Tohle Oba, nový člověk, muž činu, sotva mohl dopustit. Je přece
významný člověk, to už ví. Jeho žilami koneckonců proudí rahlovská
krev. Významní lidé jednají - vypořádají se s problémy, pokud
vyvstanou. Rychle. Účinně. Rázně.
Oba popadl pana Tuchmanna zezadu za krk a zastavil tak jeho
ústup. Ten člověk se zuřivě vzpíral. Byl vysoký a šlachovitý, pro
Obovu sílu a rychlost však nebyl rovnocenným soupeřem.
Oba zamručel námahou a vrazil nůž panu Tuchmannovi do břicha.
Ten doširoka rozevřel ústa. Jeho oči, vždycky tak těkavé, vždycky tak
zvědavé, se také doširoka rozevřely, teď však byly plné strachu.
Oba srazil toho nepříjemného pana Tuchmanna k zemi. Čekala ho
spousta práce. Oba se nikdy těžké práce nebál. Za prvé bude třeba
vypořádat se s tím vzpírajícím se čmuchalem s vlněnou hlavou. Pak tu
je problém jeho vozíku. Pravděpodobně přijdou lidé a budou ho
hledat. Obův život se začínal komplikovat.
Pan Tuchmann volal o pomoc. Oba vrazil nůž do měkkého místa
pod bradou pana Tuchmanna. Pak se nad ním nahnul a pozoroval
mužův marný boj. Věděl, že umírá.
Oba proti panu Tuchmannovi nikdy nic neměl, vážně - i když ten
člověk byl neomalený a panovačný. Tím vším je vinna ta otravná
čarodějnice. Pořád ještě Obovi ztěžuje život. Patrně poslala z podsvětí
nějaký vzkaz matce a pak i panu Tuchmannovi. Ta děvka! Tak se
stalo, že matka začala být tak podezřívavá a záludná. A teď ten
protivný otrava, pan Tuchmann. Jsou jako hejno kobylek, které se
zničehožnic objevilo, aby ho soužilo.
Všechno je to proto, protože je významný člověk, to Oba dobře
věděl.
Nepochybně přišla doba změn. Nemůže zůstat doma a pořád
přijímat lidi, kteří ho znají a obtěžují ho neustálými otázkami. Ostatně
- je přece příliš významný, než aby zůstal v tomhle zapadákově!
Pan Tuchmann zachrčel v marném úsilí uniknout. Byl čas, aby se
ten nešťastný vdovec připojil k Obově bláznivé matce a té otravné
čarodějnici ve Strážcově podsvětní říši mrtvých.
A pak nadešel čas, aby Oba vzal svůj významný život do svých
rukou a jako nový člověk postoupil na lepší místa.
V té chvíli, kdy si uvědomil, že už nikdy nebude muset jít do stáje
a už nikdy neuvidí tu zmrzlou hromadu hnoje, kterou přes všechna ta
kázání a neústupné vyžadování své bláznivé matky nemohl odstranit
lopatou, napadlo ho, že kdyby byl použil krumpáč, rychle by se s ní
vypořádal.
No, to tedy jsou věci!

Kapitola čtrnáctá
Klidným a naprosto precizním pohybem zápěstí Friedrich Gilder

zvedl jemnými chloupky svého štětečku lístek zlata a položil ho na
jeho místo. Lístek, tak lehký, že by se při nejjemnějším závanu větru
vznášel ve vzduchu, se přitiskl k vlhké sochařské sádře jako nějakým
kouzlem. Ve svém soustředění se Friedrich nahnul nad pracovním
stolem a polštářkem z ovčí vlny opatrně přetíral čerstvě pozlacený
povrch malé stylizované sošky ptáka a kontroloval, jestli nemá nějaký
kaz.
Venku čas od času na okno zabubnovaly dešťové kapky. Přestože
bylo poledne, když se přikradly mraky přinášející nápor deště, setmělo
se jako za soumraku.
V zadním pokoji, kde pracoval, zvedl Friedrich hlavu a
otevřenými dveřmi do hlavní místnosti sledoval důvěrně známé
pohyby své ženy, jež házela kameny na desku Milosti. Už před mnoha
lety sám pozlatil kresbu Milosti, osmicípou hvězdu uvnitř kruhu ve
čtverci, který sám byl uvnitř jiného kruhu - po tom, co všechno
správně nakreslila samozřejmě ona. Ta Milost by byla k ničemu,
kdyby ji nakreslil on. Aby Milost byla skutečná, musel ji nakreslit
někdo s nadáním k magii.
Měl radost, když mohl udělat cokoli, aby věci v jejím životě byly
krásnější. To, co dělalo jeho život krásnějším, byla ona sama.
Pomyslel si, že její úsměv pozlatil sám Stvořitel.
Friedrich také pozoroval ženu, která se odvážila přijít do jejich
domu pro věštbu. Zrovna se v napjatém očekávání naklonila dopředu,
plně zaujatá dopadem kamenů předvídajících její osud. Kdyby
skutečně mohli vidět takové věci, nepřicházeli by lidé k Althee pro
věštbu, přesto pokaždé napjatě pozorovali, jak se kameny kutálejí z
dlouhých štíhlých prstů jeho ženy přes desku, na které byla Milost
nakreslena.
Tahle žena, středního věku, ovdovělá, patřila k těm milým a
veselým. Už předtím byla za Altheou dvakrát, to však bylo už před
několika lety. Protože se soustředil na vlastní práci, jen nepříliš
pozorně sledoval, jak vypráví Althee o svých několika dospělých
dětech, provdaných a ženatých, které žily nedaleko od ní, a o tom, že
už je na cestě její první vnouče. Teď se však ženin zájem soustředil na
dopad kamenů, ne na děti.
„Znovu?“ zeptala se. Bylo v tom víc údivu než otázky. „Udělaly
to znovu.“
Althea mlčela. Friedrich přihlazoval čerstvě položené zlato a
poslouchal dobře známé zvuky, jak jeho žena sbírá kameny s desky.
„Tohle dělají často?“ zeptala se ta žena, když její doširoka
rozevřené oči sjely s desky k Altheině tváři. Althea neodpověděla.
Žena si třela kotníky prstů tak silně, až si Friedrich pomyslel, že si
sedře kůži. „Co to znamená?“
„Pssst,“ zašeptala Althea a zachrastila kameny.
Friedrich se ještě nesetkal s tím, že by jeho žena byla při jednání
se zákazníkem tak zamlklá. Kameny chřestící v polootevřené Altheině
dlani jako by svým kostěným zvukem vyjadřovaly jistou naléhavost.
Žena si znovu masírovala kotníky prstů, očekávajíc svůj osud.
A znovu se sedm kamenů rozkutálelo po desce, aby vyzradilo
svatá tajemství osudu.
Z místa, kde Friedrich seděl, nemohl vidět, jak kameny dopadají,
slyšel však známý zvuk, který vydávaly jejich nepravidelné tvary,
když se kutálely po desce. Po všech těch letech jen zřídkakdy viděl
Altheu při praktikování její profese, zřídkakdy pozoroval samotné
kameny. Přesto však, nehledě na všechna ta léta, mu dělalo potěšení
Altheu pozorovat. Když zvedl hlavu a uviděl ze strany její energickou
bradu, její vlasy, pořád ještě převážně zlaté, které jí spadaly podél
čelisti až na ramena jak sluneční paprsky, usmál se.
Žena vyjekla. „Zase!“ Jako kdyby chtělo dát ženě za pravdu,
otřáslo domem vzdálené zahřmění. „Madam Altheo, co by to mohlo
znamenat?“ Ze zabarvení jejího hlasu byly zřetelně znát její obavy.
Althea, jež seděla na svém polštáři na podlaze, opírala se o jednu
ruku a své atrofované nohy měla natažené vedle sebe, se pomocí ruky
na podlaze narovnala. Nakonec se podívala na svou zákaznici.
„Znamená to, Margery, že jsi žena velmi silného ducha...“
„To je jeden z těch dvou kamenů? Já? Silný duch?“
„Správně,“ potvrdila jí Althea přikývnutím.
„A co ten druhý? To nemůže být dobré. Ne. Může to znamenat jen
to nejhorší.“
„Právě jsem se ti chystala říct, že ten druhý kámen, který ho
provází při každém hodu, je také silný duch. Muž se silným duchem.“
Margery znovu upřela zrak na kameny na desce. Promnula si
kotníky. „Ale, ale oba...“ Ukázala na ně. „Oba pořád padají... tam ven.
Až za vnější kruh. Do podsvětí.“ Její vyděšené oči pátraly v Altheině
tváři.
Althea popotáhla kolena a nohy si přetáhla před sebe, aby je
mohla zkřížit. Přestože měla nohy atrofované a téměř nepoužitelné,
když je zkřížila na podlaze před svým polštářem, pomáhalo jí to, aby
mohla sedět rovně.
„Ne, ne, má drahá. Vůbec ne. Copak to nevidíš? Je to dobré. Oba
silní duchové jdou společně životem a zůstanou spolu navždy. Je to
ten nejlepší výsledek věštby.“
Margery vrhla další znepokojený pohled na desku. „Vážně?
Vážně, madam Altheo? Myslíte, že je to dobré, když, když pořád...
dělají tohle?“
„Samozřejmě, Margery. Je to dobré. Dva lidé silného ducha,
spojení navždy.“
Margery se dotkla prstem spodního rtu a zvedla oči k Althee. „Ale
kdo to je? Kdo je ten záhadný muž, kterého mám potkat?“
Althea pokrčila rameny. „Je příliš brzo, aby se to dalo říct. Ale
kameny říkají, že potkáš muže...“ - na efekt spojila palce a
ukazováčky pevně dohromady - „a vy dva budete pořád spolu.
Gratuluji ti, Margery. Vypadá to, že nemáš daleko k tomu, abys našla
štěstí, které tak hledáš.“
„Kdy? Jak brzo?“
Althea znovu pokrčila rameny. „Je příliš brzo, než aby se to dalo
říct. Kameny jen říkají, že se to stane, ne kdy se to stane. Možná zítra,
možná příští rok. Ale důležité je, že brzo potkáš muže, který na tebe
bude hodný, Margery. Teď musíš mít oči otevřené. Neschovávej se ve
svém domě, nebo ho propásneš.“
„Ale když kameny říkají...“
„Kameny říkají, že je silný a že ho můžeš získat, ale neříkají, že je
to jisté. Záleží na tobě a na něm. Buď k němu otevřená, až vstoupí do
tvého života, jinak by mohl jen projít, aniž by si tě všimnul.“
„Budu, madam Altheo.“ Přesvědčení v jejím hlase sílilo. „Budu.
Budu připravená, takže až náhodou vstoupí do mého života, poznám
ho a on pozná mne, přesně jak kameny předpověděly.“
„Dobře.“
Žena zalovila v koženém váčku visícím u jejího opasku a vytáhla
minci. Dychtivě ji podávala Althee, potěšená výsledkem věštby.
Friedrich sledoval, jak Althea věští, téměř čtyřicet let. Za celou tu
dobu nikdy nebyl svědkem toho, že by někomu zalhala.
Žena vstala a natáhla ruku. „Můžu vám pomoct, madam Altheo?“
„Děkuji ti, drahá, ale pomůže mi Friedrich, až později. Teď chci
ještě chvíli zůstat u své desky.“
Žena se usmála, možná snila o novém životě, který ji čeká. „No,
tak tedy, nejlepší bude, když už půjdu, než den pokročí... než se setmí.
A taky cesta zpátky je dlouhá.“ Naklonila se na stranu a zamávala od
spojovacích dveří. „Zdravím vás, mistře Friedrichu.“
Déšť prudce bušil do okna. Obloha, jak si Friedrich všiml,
potemněla a jejich dům uprostřed močálu zahalila šedavým přítmím.
Friedrich vstal od pracovního stolu a zamával. „Dovolte, abych vás
doprovodil ke dveřím, Margery. Jistě máte někoho, kdo na vás čeká,
aby vás odvezl zpátky, že?“
„Můj zeť je tam na okraji kaňonu, kde začíná cesta dolů, a čeká
tam s koňmi.“ Zastavila se mezi dveřmi a ukázala na jeho dílo na
stole. „To jste udělal moc krásnou věc.“
Friedrich se usmál. „Doufám, že v paláci najdu zákazníka, který si
myslí to samé.“
„Najdete, určitě najdete. Děláte krásné věci. Každý to říká. Ti, kdo
vlastní nějaké vaše dílo, se mohou pokládat za šťastlivce.“
Šťastná Margery se uklonila Althee a znovu jí poděkovala, pak si
vzala svůj plášť z ovčí kůže z háku u dveří. Usmála se na rozzlobenou
oblohu a oblékla si plášť a stáhla si kapuci přes hlavu, celá netrpělivá
vydat se už na cestu, aby našla nového muže. Zpátky to bude dlouhá
cesta. Než Friedrich zavřel dveře, varoval Margery, aby za každou
cenu zůstávala na stezce a dávala si pozor na každý krok, který udělá
na cestě ven z kaňonu. Řekla mu, že si bude jeho pokyny pamatovat a
řídit se jimi a slíbila, že bude opatrná.
Díval se za ní, jak pospíchá pryč a mizí ve stínech a mlze, a pak
zavřel pečlivě dveře před tím psím počasím. Když byl zpátky uvnitř
domu, znovu zavládlo ticho. Venku hlubokým basem zarachotil hrom,
jako kdyby byl s něčím nespokojený.
Friedrich se došoural ke své ženě. „No tak, dovol mi, abych ti
pomohl do křesla.“
Althea sebrala kameny. Znovu jí zarachotily v ruce jako kosti
duchů. Přitom, jak byla vždycky taktní, jí vůbec nebylo podobné, že
mu neodpověděla, když k ní promluvil. Ještě víc jí bylo nepodobné, že
znovu vrhla kameny, když už zákazník odešel. Při věšteckém vrhání
kamenů používala své nadání pro magii způsobem, kterému nemohl
plně porozumět, věděl však, jak ji to vyčerpává. Věštecké vrhání
kamenů jí odčerpávalo sílu, až zůstávala chvíli úplně izolovaná od
světa a přála si cokoli, jen ne znovu je vrhat.
Teď však byla jak očarovaná nějakou nevyslovenou potřebou.
Otočila zápěstí, rozevřela dlaň a hodila kameny na desku tak
lehce, tak graciézně, jako on zacházel se svými éterickými zlatými
lístky. Hladké, temné kameny nepravidelných tvarů se rozkutálely,
poskakovaly po desce a rozhodily se po pozlacené Milosti.
Během jejich společného života ji Friedrich viděl vrhat kameny
snad desettisíckrát. Stávalo se, že podobně jako její zákazníci se snažil
rozeznat v jejich rozložení nějaký řád, vzor. Nikdy se mu to
nepodařilo.
Althee pokaždé.
Rozeznávala význam, který žádný jiný smrtelník nemohl vidět. V
náhodném seskupení kamenů viděla skrytou věštbu, jakou dokáží
rozluštit jen čarodějky. Magický řád.
V samotném aktu vrhu kamenů žádný řád nebyl. Byl to dopad
kamenů, který řídily síly, o nichž se neodvážil uvažovat, síly, jež
promlouvaly jen k čarodějkám prostřednictvím jejich nadání. V tom
náhodném motivu rozhozených kamenů uměla Althea vyčíst toky sil
světem živých a dokonce, jak se obával, i světem mrtvých, i když o
tom nikdy nemluvila. Přestože si byli duševně i tělesně tak blízcí, byla
tohle jediná věc, kterou nemohli ve svém životě sdílet.
Tentokrát, jak se kameny koulely a klátily po desce, se jeden z
nich zastavil přesně uprostřed. Dva se zastavily v opačných rozích
čtverce, kde se dotýkal vnějšího kruhu. Dva skončily v protilehlých
bodech, kde se dotýkaly čtverec a vnitřní kruh. Poslední dva se
dokutálely až za vnější kruh, do míst představujících podsvětí.
Zablýsklo se a o pár sekund později pronikavě zahřmělo.
Friedrich jen nevěřícně zíral. Uvažoval o tom, s jakou asi
pravděpodobností mohou kameny skončit na konci svého pádu na
těchhle určitých místech Milosti. Ještě nikdy neviděl, že by po dopadu
vytvořily nějaký pravidelný vzor.
Althea zírala na svou desku také.
„Viděla jsi někdy něco podobného?“ zeptal se.
„Bohužel ano,“ řekla tiše a shrábla kameny svými půvabnými
prsty.
„Vážně?“ Byl si jistý, že by si tak nepravděpodobný případ, jako
byla tahle překvapivá pravidelnost, určitě pamatoval. „A kdy to
bylo?“
Zachrastila kameny v polootevřené dlani. „Při čtyřech
předchozích hodech. Tohle bylo už popáté, naprosto stejně, kdy každý
jednotlivý kámen skončil na stejném místě jako předtím.“
Pak znovu hodila kameny na desku. V tu chvíli jako by se obloha
roztrhla a nápor deště zaduněl na střeše. Ten hluk se ozvěnou rozšířil
po celém domě. Friedrich bezděčně na okamžik sjel pohledem nahoru
ke stropu a pak společně s Altheou sledoval, jak se kameny kutálí a
poskakují po desce.
První kámen se dokutálel na přesný střed Milosti a tam se zastavil.
Zablesklo se. Ostatní kameny se převalovaly na pohled naprosto
přirozeně a zastavily se očividně normálním způsobem, až na to, že na
přesně stejných místech jako předtím.
„Šest,“ řekla šeptem Althea. Zaduněl hrom.
Friedrich nevěděl, jestli to říká jemu nebo jen pro sebe.
„Ale první čtyři hody byly pro tu ženu, pro Margery. Vrhala jsi
kameny pro ni. Tedy pro její věštbu.“
I jemu to znělo spíš jako úpěnlivá prosba než jako zdůvodnění.
„Margery za mnou přišla pro věštbu,“ řekla Althea. „To ale
neznamená, že jí kameny chtěly nějakou poskytnout. Kameny se
rozhodly, že tahle věštba patří mně.“
„Tak co to tedy znamená?“
„Nic,“ řekla. „V každém případě zatím nic. V tuto chvíli je to jen
možnost - jako hradba bouřkových mračen nad obzorem. Kameny
mohou ještě říci, že nás tahle bouře mine.“
Díval se, jak sbírá kameny, a přepadl ho pocit nesmírného strachu.
„To stačí - musíš si odpočinout. Co kdybych ti teď pomohl vstát,
Altheo? Připravím ti něco k jídlu.“ Díval se, jak sbírá s desky poslední
kámen, ten ze středu. „Nech už ty kameny být. Uvařím ti trochu
dobrého teplého čaje.“
Nikdy nemyslel na kameny jako na něco zlověstného. Teď měl
pocit, že přivolávají do jejich životů nějaké neznámé nebezpečí.
Nechtěl, aby jimi hodila znovu.
Sedl si vedle ní. „Altheo...“
„Psst, Friedrichu.“ Řekla to bezbarvým hlasem, ani hněvivě ani
vyčítavě, prostě jen chtěla vyjádřit nezbytnost. Déšť zabubnoval na
střechu se zuřivou prudkostí. Z okapů se s hukotem valila voda. Tma
za okny ochabovala v přívalu blesků.
Poslouchal chřestění kamenů, a jako by k němu promlouvaly kosti
mrtvých. Poprvé v jejich společném životě cítil něco jako obrannou
nenávist k těm sedmi kamenům, které měla v dlani, jako kdyby byly
nějaký milenec, který mu ji přišel odloudit.
Ze svého zlatého a rudého polštáře hodila Althea znovu kameny
na Milost.
Když se převalovaly po desce, pozoroval rezignovaně, jak se
zastavují, naprosto přirozeně, přesně na stejných místech. Vlastně by
ho překvapilo, kdyby dopadly jinak.
„Sedm,“ zašeptala. „Sedmkrát sedm kamenů.“
Zaduněl hrom, hlubokým rezonujícím tónem, jako vyjádření
nespokojenosti duchů v podsvětí.
Friedrich položil své ženě ruku na rameno. Do jejich domu něco
přišlo - a vpadlo do jejich životů. Nemohl to vidět, věděl však, že to
tam je. Pocítil najednou velikou únavu, jako kdyby na něj současně
dolehly všechny roky jeho života, až se cítil být velmi starý. Zajímalo
by ho, jestli to stejné v menším měřítku pociťuje Althea, pokaždé,
když je tak vyčerpaná z věštění. Vždycky ho jímala hrůza, když plaval
v tak emocionálně bouřlivých vodách. Jeho svět, jeho pozlacovačská
práce se zdála být tak prostá, tak blažená v nevědomosti o vírech
bouřlivých sil všude kolem.
Avšak nejhorší ze všeho bylo, že nemohl Altheu před tou
neviditelnou hrozbou ochránit. V tom byl naprosto bezmocný.
„Altheo, co to znamená?“
Ani se nepohnula. Upřeně se dívala na ty hladké tmavé kameny
rozeseté po její Milosti.
„Přichází Ten, který slyší hlasy.“
Oslepivě a rozzlobeně se zablesklo a pokoj se rozsvítil bílou září.
Jiskřivý kontrast mezi jasným světlem a dusivým stínem působil až
závrať. Pak následoval mohutný úder, to zarachotil hrom se silou,
která otřásla zemí. V bezprostředním sledu přišel trhavý třesk; ten
hluk přidal zvukový zmatek, aby se ve svém účinku vyrovnal se
světelným zábleskem.
Friedrich polkl. „Víš který?“
Natáhla se a pohladila jeho ruku, která pořád spočívala na jejím
rameni. „Říkáš čaj? Z toho deště na mne jde zima. Trochu čaje bych si
dala.“
Sjel pohledem od jejích usmívajících se vrásčitých očí ke
kamenům Milosti. Z nějakého důvodu mu v tu chvíli na jeho otázku
nechtěla odpovědět. Tak jí dal jinou.
„Proč tvoje kameny padají takhle, Altheo? Co může něco
takového znamenat?“
Blízko znovu udeřil blesk. Třesk hromu zněl, jako kdyby blesk
rozštípnul vzduch z pevného kamene. Pěsti deště bušily do okna v
netrpělivých záchvatech.
Althea konečně odtrhla zrak od okna, od toho záchvatu
Stvořitelovy zuřivosti, a otočila se znovu k desce. Natáhla ruku a
položila ukazováček na kámen uprostřed.
„Stvořitel?“ hádal nahlas Friedrich, dřív než ho mohla
pojmenovat.
Zakroutila hlavou. „Lord Rahl.“
„Ale hvězda uprostřed představuje Stvořitele - jeho dar.“
„Ano, představuje, v Milosti. Ale nesmíš zapomínat, že je to
věštba. To je něco jiného. Věštba Milost jen používá a v téhle věštbě
kámen ve středu představuje člověka s nadáním, s darem od
Stvořitele.“
„Ale pak by to mohl být kdokoli,“ řekl Friedrich. „Kdokoli s
nadáním.“
„Ne. Čáry z osmi vrcholů hvězdy představují Stvořitelův dar, jak
prochází životem, oponou mezi světy a za vnější kruh do podsvětí.
Tak představují Stvořitelův dar, který neposkytl nikomu jinému - dar
magie obou světů, světa živých i světa mrtvých, magie aditivní i
subtraktivní. Ten kámen ve středu se dotýká obou.“
Rychle se znovu podíval na kámen ve středu Milosti. „Ale proč by
měl znamenat lorda Rahla?“
„Protože právě on je za tři tisíce let jediný, kdo se narodil s oběma
stránkami tohoto daru. Za celou dobu, dokud tento dar nezískal, žádný
z kamenů, které jsem hodila, neskončil na tomto místě. Žádný tam ani
skončit nemohl.
Jak je to dlouho? Dva roky, od té doby, co nastoupil na trůn po
svém otci? Nebo méně, od té doby, co se v něm jeho dar probudil -
což samo osobě vyvolává otázky se samými znepokojivými
odpověďmi.“
„Ale já si velice jasně vzpomínám, že jsi mi před lety řekla, že i
Darken Rahl používal obě stránky daru magie.“
S pohledem upřeným někam do svých temných vzpomínek
zakroutila Althea hlavou. „On také používal subtraktivní síly, ale tu
schopnost nezískal od narození. Nabízel Strážci podsvětí za jeho
služby nevinné dětské duše. Darken Rahl si omezené užití takových
sil musel kupovat. Ale tenhle člověk, tenhle lord Rahl, se už s oběma
stránkami toho daru narodil, tak jako někteří za dávných dob.“
Friedrich si nebyl jistý, jak tomu má rozumět, co by mohlo
znamenat to nebezpečí, které tak silně pociťoval. Živě si vybavoval
ten den, kdy nový lord Rahl převzal moc. Když došlo k té velké
události, byl Friedrich zrovna v paláci, aby prodal své drobné
pozlacené sošky. Toho dne poprvé uviděl nového lorda Rahla,
Richarda.
Byl to jeden z těch momentů v životě, na které se nikdy
nezapomíná - za Friedrichova života to byl jen třetí Rahl, který se stal
vládcem. Friedrich si jasně vzpomínal, jak nový lord Rahl, vysoký,
silný, s pohledem dravce, kráčel palácem, zdál se být duchem
nepřítomný, ale současně jako by tam patřil odjakživa. A pak ještě ten
meč, který měl, legendární meč, který se v D'Haře neobjevil od té
doby, co byl Friedrich ještě malý chlapec, pocházející z dávných dob
ještě předtím, než byly postaveny hranice izolující D'Haru od
ostatního světa.
Nový lord Rahl kráčel chodbami Paláce lidu spolu s nějakým
starcem - čarodějem, jak se povídalo - a s nějakou vznešenou ženou.
Ve srovnání s tou ženou, s dlouhými bohatými vlasy, oděnou do
bílých saténových šatů, veškerá vznešenost a velkolepost paláce
vypadala obyčejně a jednotvárně.
Zdálo se, že Richard Rahl a ta žena patří k sobě. Friedrich si všiml
zvláštního způsobu, jak se na sebe dívali. Oddanost, věrnost a citové
pouto v šedých očích toho muže a v zelených očích té ženy byly
zrovna tak hluboké jako neklamné.
„A co ty ostatní kameny?“ zeptal se.
Althea ukázala za větší kruh Milosti, kam se odvažovaly jen
pozlacené paprsky Stvořitelova daru, na dva temné kameny umístěné
ve světě mrtvých.
„Ti, co slyší hlasy,“ řekla.
Přikývl, když se jeho podezření potvrdilo. Ve věcech magie se
nestávalo často, že by dokázal uhodnout pravdu z toho, co se zdálo být
samozřejmé.
„A zbytek?“
Althea se upřeně dívala na čtyři kameny spočívající ve vrcholech
obrazců a pak tiše, až její hlas téměř zanikl v šumění deště, řekla: „To
jsou ochránci.“
„Ochraňují lorda Rahla?“
„Ochraňují nás všechny.“
Pak si všiml slz stékajících po jejích pobledlých tvářích.
„Modli se,“ zašeptala, „aby jich bylo dost, jinak nás všechny
Strážce dostane.“
„Chceš říct, že existují jen tihle čtyři, kdo nás ochraňuje?“
„Jsou i jiní, ale tihle čtyři jsou ústřední. Bez nich by bylo všechno
ztraceno.“
Friedrich si ovlhčil jazykem rty, plný obav o osud těch čtyř
ochránců stojících proti Strážci mrtvých. „Altheo, víš, kdo ti čtyři
jsou?“
Otočila se, objala ho a přitiskla svou tvář k jeho. Bylo to tak
dětské gesto, jak si jen dokázal představit, gesto, které ho zasáhlo
přímo do srdce, až bolestně pocítil svou lásku k ní. Něžně ji svýma
ochraňujícíma pažema objal, aby ji utěšil a povzbudil, i když ve
skutečnosti nemohl udělat nic, aby ji chránil před věcmi, kterých se
oprávněně obávala.
„Odnesl bys mě do mého křesla, Friedrichu?“
Přikývl a zvedl ji, zatímco ona ho objímala kolem krku. Její
odumřelé, neužitečné nohy se volně klátily ve vzduchu. Žena s
takovou mocí, že si dokáže kolem domu v zimě vynutit teplou a
deštěm skrápěnou bažinu, a přece ho potřebuje, aby ji donesl na její
křeslo. Jeho, Friedricha, obyčejného člověka, kterého miluje - muže
bez daru. Muže, který ji miluje.
„Neodpověděla jsi mi na mou otázku, Altheo.“
Její paže kolem jeho krku ztuhly.
„Jeden z těch ochranných kamenů,“ šeptala, jsem já.“
Friedrichovy doširoka rozevřené oči se vrátily k Milosti a ke
kamenům na ní. Poklesla mu čelist, když uviděl, že jeden z těch čtyř
kamenů se rozpadl na prach.
Althea se ani nemusela dívat. „Jeden byla moje sestra,“ řekla. Jak
byla schoulená v jeho náručí, pocítil, že žalostně zavzlykala. „A teď
už jsou jen tři.“

Kapitola patnáctá
Jennsen uhýbala z cesty záplavě lidí hrnoucí se silnicí z jihu.

Schoulená těsně k Sebastianovi kvůli ochraně před větrem, chvilku
dokonce uvažovala o tom, že by se prostě stočila do klubíčka na
zmrzlé zemi vedle cesty a chvíli spala. V žaludku jí kručelo hlady.
Když Rezka ukročila stranou, Jennsen jí přitáhla otěže. Betty, s
očima, ušima i ocasem ve střehu, se pevně tiskla k Jennseninu stehnu,
aby se uklidnila. Kozička, která už zřejmě také ani necítila nohy, si
občas rozmrzele odfrkla směrem k procházejícím davům. Když ji
Jennsen chlácholivě popleskala po tlustých bocích, okamžitě se Bettin
vztyčený ocásek proměnil v třepetající se rozmazanou čmouhu.
Rychle se podívala nahoru na Jennsen, bleskovým pohybem jazyka
olízla Rezčin čenich a pak složila nohy pod sebe a lehla si k
Jennseniným nohám.
Sebastian, s rukou kolem Jennseniných ramen, přelétl očima
všechny ty vozy, vozíky, káry a lidi, co je míjeli na jejich cestě k
Paláci lidu. Rachocení vozů, hovor a smích, šoupám nohou a klapání
koňských podkov se spojovaly dohromady v monotónní hukot
přerušovaný řinčením kovu a rytmickým vrzáním náprav. Oblaka
prachu zvednutá vším tím pohybem v sobě nesla vůni jídla smíšenou s
pachem lidí a zvířat a na jazyku po nich zůstávala blátivá příchuť.
„Tak co uděláme?“ zeptal se tiše Sebastian.
Chladné svítám zalilo vzdálené příkré srázy obrovské náhorní
plošiny zářivým levandulovým světlem. Zdálo se, že samotné ty srázy
se tyčí snad tisíc stop nad Azritskými planinami, avšak to, co na nich
postavili lidé, se zvedalo ještě víš. Nespočetné střechy za
impozantními hradbami, propojené dohromady do masivní konstrukce
tvořící město na náhorní plošině. Chabé zimní sluneční paprsky
dodávaly vznosným mramorovým stěnám a sloupům teplou záři.
Jennsen byla ještě hodně malá, když ji matka odtud odvedla.
Vzpomínky z dětství na to, jak tady s matkou žily, nepřipravily její
dospělou vnímavost na skutečnou nádheru paláce. Stálo před ní srdce
D'Hary, vznešené a hrdé, triumfující nad pustou neúrodnou zemí. Její
pocit úcty kalila jen jediná vada - že je to také po předcích zděděný
domov lorda Rahla.
Jennsen si rychlým pohybem přejela rukou po obličeji a zavřela
oči, aby zmírnila pulzující bolest hlavy, aby přestala myslet na to, co
to znamená být kořistí lorda Rahla. Měli za sebou těžkou,
vyčerpávající cestu. Každý večer, když se zastavili, využil Sebastian
příkrov tmy k tomu, aby prohledal okolí, zatímco ona začínala stavět
tábor. Mnohokrát se rychle vrátil zpátky s hroznou zprávou, že se
jejich pronásledovatelé blíží. I když byla vyčerpaná a z pocitu
marnosti jí stoupaly slzy do očí, museli pak všechno sbalit a
pokračovat v útěku.
„Myslím, že jsme sem přišli z jistého důvodu,“ odpověděla mu
konečně. „Teď není vhodná doba, abychom ztráceli odvahu.“
„Teď máme poslední šanci ztratit odvahu.“
Jen chvilku sledovala varovný výraz v jeho modrých očích a pak
mu odpověděla tím, že se znovu vnořila do plynoucí řeky lidí. Betty
vyskočila na všechny čtyři, přitiskla se k Jennsenině noze a civěla na
tu spoustu cizích lidí. Sebastian zaujal pozici blízko Jennsen na druhé
straně.
Starší žena na dvoukolovém vozíku vedle nich se na Jennsen
usmála. „Nechceš mi prodat svou kozu, děvče?“
Jennsen, která v jedné ruce držela Bettin provaz spolu s
Rezčinými otěžemi a druhou si přidržovala kapuci pláště proti
poryvům chladného větru, se usmála, ale rozhodně nesouhlasně
zakroutila hlavou. Když jí žena v dvoukoláku taženém koněm vrátila
zklamaný úsměv a začala odjíždět pryč, všimla si Jennsen tabulky na
vozíku, oznamující, že se tam prodávají klobásy.
„Paní? Prodáváte dneska vaše klobásy?“
Žena se natáhla dozadu, odstrčila stranou víko a sáhla rukou do
jednoho z kotlíků, tlustě ovinutých pokrývkami a plachtovinou. Když
ji vytáhla, držela v ní tlusté nožičky klobás.
„Čerstvé, z dnešního rána. Máte zájem? Jen stříbrnou penci a
určitě stojí za to.“
Když Jennsen dychtivě přikývla, podal Sebastian ženě
odpovídající minci. Rozřízl klobásu na dvě půlky a jednu podal
Jennsen. Byla úžasně teplá. Jennsen rychle zhltla několik soust, skoro
je nežvýkala. Byla to úleva, když mohla otupit ostří svého hlodavého
hladu. Teprve pak, když už měla první sousta v žaludku, si začínala
uvědomovat její chuť.
„Je skvělá,“ zavolala na ženu. Ta se usmála; zdálo se, že ji ta
poklona vůbec nepřekvapila. Jennsen srovnala krok s dvoukolákem a
zeptala se: „Neznáte náhodou ženu jménem Althea?“
Sebastian vrhl kradmý pohled kolem sebe na lidi jdoucí v
doslechu. Žena, která tou otázkou vůbec nebyla šokovaná, se
naklonila blíž k Jennsen.
„Takže jsi přišla pro věštbu?“
I když si tím nemohla být jistá, pomyslela si Jennsen, že není
těžké uhodnout, jak to ta žena myslela. „Ano, pro věštbu. Nevíte
náhodou, kde bych ji našla?“
„No, děvče, já ji neznám, ale znám jejího manžela, Friedricha.
Chodí do paláce prodávat své pozlacené sošky.“
Spousta lidí, kteří šli po cestě stejným směrem, vypadala na to, že
přišli prodávat své zboží. Jennsen si matně vzpomínala, že když byla
malá, vřel palác aktivitou, davy lidí přicházely každý den, aby tam
prodávaly všechno možné, od potravin po šperky. Mnohá z měst
poblíž míst, kde Jennsen žila, když byla starší, měla své dny, kdy se
konaly trhy. Palác lidu však bylo město, kde se prodej a koupě zboží
odehrávaly každý den. Vzpomínala si, jak ji matka brala s sebou ke
stánkům na nákupy jídla a jednou, když chtěla koupit látku na šaty.
„Nevěděla byste, kde bychom mohli toho muže, Friedricha, najít?
Nebo někoho jiného, kdo k nim zná cestu?“
Žena ukázala dopředu směrem k paláci. „Friedrich má malý
stánek na tržišti. Až tam nahoře. Jak jsem slyšela, tak k tomu, aby ses
dostala k Althee, musíš být pozvána. Doporučovala bych ti, aby sis
nejdřív promluvila s Friedrichem, tam nahoře.“
Sebastian položil ruku Jennsen na záda a nahnul se přes ni. „Tam
nahoře?“ zeptal se ženy.
Přikývla. „Však víte. Až tam nahoře, kde je palác. Já tam nahoru
nejdu.“
„A kde své klobásy prodáváte?“ zeptal se.
„No, mám dvoukolák a koně a tak zůstávám dole na cestě a
prodávám je těm, co jdou do paláce nebo z paláce. Nedovolí vám vzít
si ty koně nahoru, kdybyste chtěli jít hledat Altheina manžela. Ani
vaši kozu. Uvnitř jsou rampy pro koně vojáků a těch, kdo tam
přicházejí v úředních záležitostech, ale zásobovací vozy a podobně
většinou používají silnici na východním svahu. Nedovolí každému,
aby jel na koni nahoru. To mohou jen vojáci.“
„No dobrá,“ řekla Jennsen. „Zdá se, že je budeme muset někde
ustájit, až půjdeme nahoru hledat Altheina manžela.“
„Friedrich nepřichází často. Budete mít velké štěstí, když ho
zastihnete. Přesto by bylo nejlepší, kdybyste si s ním mohli
promluvit.“
Jennsen spolkla další sousto klobásy. „Nevíte, jestli tu bude
dneska? Nebo které dny chodí do paláce?“
„Je mi líto, děvče, ale to nevím.“ Žena si natáhla na hlavu
nadměrně velký rudý šátek a uvázala si ho pod bradou na pevný uzel.
„Čas od času ho vídám, a to je všecko, co vím. Jednou nebo dvakrát
jsem mu prodala klobásy, které pak donesl domů své ženě.“
Jennsen rychle pohlédla nahoru, tam, kde se hrozivě rýsoval Palác
lidu. „Řekla bych, že se tam budeme muset podívat.“
Ještě nebyli ani uvnitř a už Jennsen divoce bušilo srdce. Všimla si,
jak Sebastianovy prsty klouzají kradmo po plášti a dotýkají se jílce
meče. Nemohla odolat, aby nepřejela předloktím po svém boku a
neověřila si uklidňující skutečnost, že její nůž je stále na svém místě
pod pláštěm. Doufala, že se v paláci nezdrží dlouho. Až zjistí, kde
Althea bydlí, budou moci odejít. Čím dřív, tím lépe.
Zajímalo by ji, jestli je v paláci také lord Rahl, nebo jestli je na
válečné výpravě v Sebastianově vlasti. Silně cítila s jeho lidem,
vydaným na milost a nemilost svému pánu, lordu Rahlovi - člověku, o
němž věděla, že v sobě nemá ani špetku slitování.
Během cesty k Paláci lidu se Jennsen vyptávala Sebastiana na
jeho vlast. Podělil se sní o některá přesvědčení a základy víry lidí ze
Starého světa, vyprávěl jí, jak jsou citliví k osudu svých bližních, jak
touží po Stvořitelově milosti. Zaníceně mluvil o milovaném
duchovním vůdci Starého světa bratru Narevovi a o jeho žácích,
příslušnících Řádu, kteří učí, že blaho bližních není jen odpovědnost,
ale že je to také svatá povinnost všech lidí. Jennsen si nikdy
nemyslela, že by mohla existovat země s tak soucitnými lidmi.
Sebastian jí řekl, že Císařský řád se vetřeleckým vojskům lorda
Rahla urputně brání. Jennsen si snad nejlíp ze všech lidí dovedla
představit, jaké to je bát se tohoto muže. Právě tímhle strachem trpěla,
když musela jít do paláce. Bála se, že jestli tam lord Rahl je, mohl by
pomocí svých magických schopností poznat, že ona je mu nablízku.
Právě kolem nich opačným směrem projížděla uspořádaná kolona
vojáků v kroužkové a černé kožené zbroji. Jejich zbraně - meče,
sekyry a kopí - se v ranním slunci výhružně blýskaly. Jennsen měla
pořád zrak sklopený k zemi před sebe a snažila se na vojáky vůbec
nedívat. Bála se, že by ji mohli v davu rozpoznat, jako kdyby byla
označená nějakou zářící značkou, kterou mohou vidět jen oni. Kapuci
pláště měla nasazenou, aby skryla své rudé vlasy, protože se bála, že
by přitahovaly nevítanou pozornost.
Když se Jennsen se Sebastianem blížili k velkým portálům na
plošinu, dav zhoustl. Po Azrithských pláních až k jižním útesům se
táhly provizorní ulice ze stánků, které zde postavili drobní obchodníci.
Nově příchozí se usazovali, kde jen našli místo. Přestože bylo dost
chladno, zdálo se, že všichni jsou v dobré náladě, když začínali
vystavovat své zboží. Mnozí už čile obchodovali.
Zdálo se, že d'hařanští vojáci jsou úplně všude. Všichni to byli
urostlí muži, všichni nosili stejné kožené a kroužkové brnění a
vlněnou uniformu. Každý z nich byl ozbrojen alespoň mečem, většina
však měla další zbraně - sekyru, kladivo s bodci nebo dýku. Vojáci
byli sice ostražití a neustále ve střehu, obchodníky však neobtěžovali a
v jejich živnosti jim nepřekáželi.
Žena, která prodávala klobásy, zamávala Jennsen a Sebastianovi
na rozloučenou a sjela s vozíkem z cesty na volné místo vedle tří
mužů, kteří tam na krátkém pultíku vystavili své soudky s vínem. Ti
tři, se stejnými silnými čelistmi, širokými rameny a rozcuchanými
blond vlasy, byli očividně bratři.
„Dejte si pozor, komu svěříte svá zvířata!“ ještě za nimi křikla
prodavačka klobás.
Mnozí z obchodníků, kteří na planině postavili své stánky, měli
nějaká zvířata a zdálo se, že je pro ně lehčí obchodovat tam, kde jsou,
než jít nahoru do paláce. Jiní, pouliční prodavači, se potulovali davem
a nabízeli své zboží procházejícím. Možná, že se jejich prosté zboží
lépe prodávalo těm, kdo přišli na trh pod širým nebem. Někteří, jako
ta žena s dvoukolákem, přišli, aby prodávali jídlo, které připravili, a
protože byla spousta lidí tady dole, nemuseli jít nahoru do paláce.
Jennsen měla dojem, že není sama, že i jiní jsou rádi, že mohou být co
nejdál od dozajista větší úřední kontroly a ještě většího počtu stráží ve
vlastním palácovém komplexu.
Sebastian si všeho všímal, aniž by vypadal podezřele. Jennsen si
představovala, jak zrakem mechanicky sčítá nepřátelská vojska.
Ostatním to jistě bude připadat, jako kdyby se v pokusem z té
rozmanitosti nabízeného zboží jen rozhlížel po prodávajících, Jennsen
si však všimla, že jeho zrak je zaostřený do větší dálky, k obrovitým
portálům mezi vysoko se tyčícími kamennými sloupy.
„Co bychom teď měli udělat s koňmi?“ zeptala se. „A s Betty?“
Sebastian ukázal rukou na jednu z ohrad, kde byli hlídáni koně.
„Budeme je muset nechat tam.“
Jennsen se nelíbilo, že kromě toho, že je tak blízko sídla člověka,
který se ji neustále snaží zabít, je ještě v tlačenici takového davu lidí.
Byla tak rozrušená z pocitu akutního nebezpečí, že nedokázala
pořádně přemýšlet. Nechat Betty ve stáji ve městě, to byla jedna věc,
ale nechat svou celoživotní přítelkyni tady, mezi těmito lidmi, to bylo
něco jiného.
Pokývla bradou směrem k otrhaným, zanedbaným mužům,
provozujícím ohradu pro zvířata. Zrovna byli plně zabráni do hry v
kostky.
„Myslíš, že můžeme svěřit naše zvířata takovýmhle lidem? Vždyť
vypadají jako nějací zloději. Možná bys tu mohl zůstat s koňmi a já
bych se šla podívat po Altheinu manželovi.“
Sebastian přestal pozorovat vojáky u vchodu a otočil se k ní.
„Jenn, nemyslím, že je to dobrý nápad, rozdělit se na takovémhle
místě. A kromě toho nechci, abys tam šla sama.“
Hodnotila starost, zračící se v jeho očích. „A co když se
dostaneme do potíží? To si vážně myslíš, že bychom si mohli cestu
ven probojovat?“
„Ne. Musíš používat svou hlavu - prostě mít všech pět pohromadě
a být připravená rychle reagovat. Doprovodil jsem tě až sem a teď tě
neopustím a nenechám tě tam jít samotnou.“
„A co když na nás vytasí meče?“
„Kdyby to došlo tak daleko, tak by nás v místě, jako je tohle, boj
nezachránil. Důležitější je lidi vystrašit, odradit, aby si dvakrát
rozmysleli, jak nebezpečná bys mohla být, aby to při první příležitosti
neskončilo bojem. Musíš blufovat.“
„Ale v tom se já vůbec nevyznám!“
Krátce, rachotivě se zasmál. „Ale ty to přece umíš docela dobře!
Vždyť jsi to zkusila i se mnou, pamatuješ, tu první noc, když jsi
kreslila tu Milost.“
„Ale u toho jsi byl jen ty a moje matka. Když je kolem tolik lidí,
tak je to docela jiné!“
„Taky jsi to použila v hostinci, když jsi té hostinské ukázala své
rudé vlasy. Tvoje chování jí rozvázalo jazyk. A ty muže sis dokázala
udržet od těla také jen svým vystupováním a pohledem. Sama jsi ty
muže vystrašila natolik, že tě nechali na pokoji.“
Takhle o tom nikdy nepřemýšlela. Viděla své chování spíš jako
důsledek prostého zoufalství než jako vykalkulované klamání.
Když se jí Betty otřela temenem hlavy o nohu, zběžně ji pohladila
po uších a dívala se, jak ti muži, kteří mezitím nechali hraní, přebírají
koně od nějakých poutníků. Nelíbilo se jí, jak hrubě s koňmi zacházejí
a že používají rákosky místo uklidňujících gest rukou.
Jennsen těkala zrakem v tlačenici, dokud nezahlédla rudý šátek.
Svinula povolený provaz, kterým byla uvázána Betty, a vyrazila.
Rezku táhla za sebou. Překvapený Sebastian rychle vykročil, aby s ní
udržel krok.
Žena s rudým šátkem zrovna upravovala své kotlíky s klobásami,
když se k ní Jennsen protlačila. „Paní?“
Zdvihla oči a mhouřila je proti slunečnímu světlu. „Ano, děvče?
Ještě klobásky?“ Zdvihla pokličku. „Jsou dobré, že ano?“
„Jsou skvělé, ale zrovna jsem si říkala, jestli byste nám za jistou
odměnu nepohlídala naše koně a moji kozu?“
Žena vrátila pokličku zpátky. „Vaše zvířata? Ale já přece nejsem
žádný stájník, děvče.“
Jennsen držela provaz i otěže jednou rukou a druhou se opřela o
bok dvoukoláku. Betty složila nohy pod sebe a lehla si vedle kola.
„Myslela jsem si, že by se vám na chvíli mohlo ve společnosti mé
kozičky líbit. Betty je hodná a neměla byste s ní žádné problémy.“
Žena se usmála a nakoukla přes okraj dvoukoláku dolů. „Tak ona
se jmenuje Betty? No, myslím, že bych vám tu kozičku mohla
pohlídat.“
Sebastian ženě podal stříbrnou minci. „Kdybyste mohla společně s
vaším koněm pohlídat i ty naše, byli bychom klidní, že jsou v dobrých
rukou a že je nespustíte z očí.“
Žena pečlivě prozkoumala minci a pak si prohlížela Sebastiana
kritičtěji. „A jak dlouho budete pryč? Koneckonců, až doprodám své
klobásy, budu se chtít vrátit domů.“
„Moc dlouho ne,“ řekla Jennsen. „Chceme jen najít toho muže, o
kterém jste nám řekla - Friedricha.“
Sebastian ledabyle ukázal na minci, kterou ta žena pořád držela v
ruce. „Až se vrátíme, tak vám dám druhou, jako poděkování za to, že
jste pohlídala naše zvířata. A jestli se nevrátíme dřív, než vyprodáte
své klobásy, tak vám dám dvě jako kompenzaci za to, že jste na nás
musela čekat.“
Konečně žena přikývla. „Tak dobrá. Budu prodávat pořád na
tomhle místě. Přivažte kozičku tuhle ke kolu a já vám ji pohlídám,
dokud se nevrátíte.“ Pak ukázala přes rameno. „A koně můžete uvázat
vedle mého, támhle. Mojí klisničce se bude v jejich společnosti líbit.“
Betty si dychtivě sebrala kousek mrkve z Jennseniných prstů.
Rezka pošťouchla Jennsen do ramene, aby ji nevynechala, a tak jí
Jennsen musela dát také kousek toho vzácného pamlsku a nakonec
podala ještě další kousek Sebastianovi, aby věčně hladový Péťa
nepřišel zkrátka.
„Kdybyste mě nemohli najít, tak se ptejte po Irmě, prodavačce
klobás.“
„Děkuju vám, Irmo.“ Jennsen pohladila Betty po uších. „Jsem
vám vděčná za vaši pomoc. Ani se nenadějete a budeme zpátky.“
Když se vmísili do davu slévajícího se ke vchodu na velkou
plošinu, položil Sebastian Jennsen ruku kolem pasu, aby se držela
blízko něj, a doprovázel ji tak do rozevřeného chřtánu paláce lorda
Rahla.
Jennsen ještě z dálky zaslechla Bettino vyčítavé mečení, jak si
kozička stěžovala, že ji opustila.

Kapitola šestnáctá
Lidi procházející mezi obrovskými sloupy tiše a pozorně sledovali

vojáci v nablýskaných krunýřích a se vztyčenými píkami, jejichž
hroty, ostré jako břitva, se na slunci jen blýskaly. Když svou
pozornost obrátili k Jennsen a Sebastianovi, dala si dívka pozor, aby
se jim nedívala do očí. Se sklopenou hlavou postupovala stejným
krokem jako ostatní lidé šourající se kolem šiku vojáků. Nevěděla,
jestli vojáci jim dvěma věnovali nějakou zvláštní pozornost, žádný se
však nenatáhl, aby ji zajal, a tak prostě pokračovala dál.
Obrovský vchod připomínající jeskyni byl vykládán nějakým
světlým kamenem. Jennsen měla pocit, že vchází do grandiózní haly a
ne do tunelu vedoucího na plošinu o velikosti hory. Cestu osvětlovaly
syčící pochodně v železných nosičích zapuštěných do stěn, které
vytvářely tečkovanou světelnou linii. Vzduch voněl hořící pryskyřicí,
uvnitř však bylo teplo, protože tam nepronikal zimní vítr.
Po stranách, vytesané ve skále, byly řady místností. Většinou to
byly jen prosté dutiny s nízkou přední zídkou, za níž obchodníci
prodávali své zboží. Stěny mnohých z těchto malých krámků byly na
přivábení zákazníků nazdobené látkami živých barev nebo
lakovanými dřevěnými deskami. Zdálo se, že kdokoli, kdo sem přijde,
si tu může zařídit krámek a prodávat své zboží. Jennsen si domyslela,
že ti maloobchodníci a řemeslníci uvnitř musí za své krámky platit
nájem, mají však pro své obchody teplé a suché místo kryté před
rozmary počasí, kde se zákazníci jistě rádi zastaví.
U ševce čekal hlouček živě se bavících lidí, až budou jejich boty
opraveny, jiní se stavěli do fronty na světlé pivo, na chléb nebo na
misky s dušeným masem, z nichž se valila pára. Nějaký muž s
monotónním hlasem, který k jeho stánku přitahoval davy, prodával
masové pirohy. Na jednom hlučném místě, pořád plném lidí, ženám
upravovali vlasy sponkami, natáčeli, nebo zdobili barevnými sklíčky
uspořádanými do jemných řetízků. Jinde se ženy mohly nechat nalíčit
nebo si nechat nalakovat nehty. V dalších stáncích se prodávaly
překrásné stužky -některé z nich vypadaly jako čerstvě utržené
květiny - na ozdobení šatů. Podle druhu mnohých z těchto obchodů a
služeb si Jennsen uvědomila, že mnozí ze zákazníků chtějí vypadat co
nejlépe, než se vydají nahoru do paláce, kde se chtějí nejen sami dívat,
ale také být viděni.
Zdálo se jí, že pro Sebastiana je tohle všechno zrovna tak úžasné a
udivující jako pro ni. Jennsen se zastavila u stánku momentálně bez
zákazníků, kde nějaký menší muž s nevadnoucím úsměvem
vystavoval cínové konvičky a džbánky.
„Buďte tak laskavý, pane, neznáte náhodou pozlacovače jménem
Friedrich?“
„Tady dole není nikdo, kdo by se tak jmenoval. Takové jemnější
věci se obvykle prodávají až nahoře.“
Když byli pohlceni hlouběji do podzemního vchodu, položil
Sebastian znovu jednu ruku Jennsen kolem pasu. Uklidňovala ji jeho
blízkost, jeho hezká tvář, a tentokrát se na ni usmíval. Svými bílými
vlasy trčícími jako hřebíky se ode všech odlišoval - byl cosi
jedinečného, zvláštního. Zdálo se jí, že za jeho modrýma očima se
skrývá spousta odpovědí na záhady velkého světa, který nikdy
nepoznala. Kvůli němu málem zapomněla na bolest způsobenou
ztrátou matky.
Došli k sérii masivních železných vrat, otevřených dokořán a
vpouštějících pomalu postupující davy. Procházet takovými vraty bylo
docela zastrašující, když věděla, že kdyby se vrata zavřela, byla by
uvnitř jako v pasti. Za nimi bylo široké schodiště z mramoru bledšího
než sláma a protkaného bílými žilkami, vedoucí k velkým podestám
lemovaným robustním kamenným zábradlím. Jako kontrast k
obrovským železným vratům na plošinu byly některé z postranních
místností uzavřené jemně vyřezávanými dřevěnými dveřmi. V
obílených chodbách dobře osvětlených lampami s odrazovým sklem
člověk málem zapomínal, že je uvnitř skály.
To schodiště se zdálo být nekonečné a na několika místech se
větvilo do různých směrů. Některá z odpočívadel ústila do širokých
průchodů, kam mířilo množství lidí. Bylo to jak město za věčné noci,
osvětlené stovkami nástěnných svítilen s odrazovým sklem a lamp na
tyčích. Podél cesty stály hezké kamenné lavičky, kde si lidé mohli
odpočinout. V některých patrech byly další malé krámky s chlebem,
sýry a masnými výrobky, a před některými byly postaveny stolky a
lavice. Místo toho, aby to tam vypadalo tmavě a nepřístupně, působilo
to uvnitř útulným, možná dokonce romantickým dojmem.
Některé z průchodů, uzavřené masivními dveřmi a hlídané
strážemi, by mohly být kasárny. Na jednom místě si Jennsen všimla
spirálovité rampy, po které sjížděl jízdní oddíl.
Jennsen si město pod palácem pamatovala jen velmi mlhavě zdob,
kdy byla ještě malé děcko. A teď, s tou nekonečnou záplavou
pozoruhodností, to pro ni bylo místo zázraků.
Jak rostla únava jejích nohou z toho namáhavého výstupu po
schodech a z tolika průchodů, bylo jí jasné, proč tak mnoho lidí raději
zůstává se svými obchody dole na planině. Cesta nahoru byla dlouhá,
jak co do vzdálenosti, tak do času, a dost namáhavá. Z rozhovorů,
které vyslechla, bylo zřejmé, že mnoho z příchozích si svůj pobyt v
paláci, rozlehlém jako celé město, prodlouží, že si tam pronajmou
pokoje.
Jennsen a Sebastian byli nakonec za svou námahu odměněni, když
se znovu vynořili na denním světle. Tři řady balkónů, na přední straně
se sloupky podpírajícími oblouky, shlížely dolů na mramorovou halu.
Seshora množství zasklených oken propouštělo dovnitř světlo a
vytvářelo zářivý koridor, nepodobný ničemu, co kdy Jennsen viděla.
Jestliže ona byla tím zázrakem dojatá, zdálo se, že Sebastian je jako
zasažený bleskem.
„Jak jen vůbec mohli lidé něco takového postavit?“ zašeptal.
„Proč by dokonce něco takového chtěli?“
Jennsen neuměla odpovědět ani na jednu z těch otázek. A přece, i
když tak moc nenáviděla ty, kdo vládli její vlasti, palác ji naplňoval
úctou. Byla to stavba vytvořená lidmi s představivostí, s fantazií
přesahující všechno, co si sama dokázala vymyslet.
„Na světě je tolik potřebných lidí,“ šeptal si pro sebe Sebastian, „a
Rahlové si postaví tenhle mramorový monument jen pro sebe.“
Pomyslela si, že zřejmě existuje mnoho tisíc jiných lidí než
samotný lord Rahl, kteří mají z Paláce lidu užitek - ti, co si na živobytí
vydělávají z toho, co palác dává dohromady, lidé všeho druhu,
dokonce až po lidi, jako je paní Irma, která dole prodává klobásy.
Nechtěla však v tu chvíli rozbít to úžasné kouzlo, které ji opanovalo,
kdyby se to Sebastianovi snažila vysvětlit.
Koridor, protažený oběma směry, lemovaly řady dílen, ateliérů,
salónů a obchodů táhnoucí se pod balkóny. Některé byly otevřené,
většinou s jediným řemeslníkem, mnohé však měly zasklené výlohy a
byly značně vyzdobené, s dveřmi, vývěsními štíty a množstvím lidí
pracujících uvnitř. Jejich rozmanitost byla přímo ohromující. Uvnitř
stříhali vlasy, trhali zuby, malovali portréty, šili šaty a prodávali
všechno možné, co si jen lze představit, od běžných zemědělských
produktů a koření až po drahocenné parfémy a šperky. Vůně tolika
rozmanitých potravin rušila ze soustředění. Ta podívaná působila až
závrať.
Jennsen zrovna byla při hledání pozlacovačova krámu plně
zaujata těmi pozoruhodnostmi kolem sebe, když si všimla dvou žen v
hnědých kožených uniformách. Obě měly dlouhé světlé vlasy svázány
do jediného copu. Chytila Sebastiana za ruku a táhla ho do
postranního průchodu. Pospíchala s ním mlčky pryč, snažila se přitom
neběžet, aby to nevzbudilo podezření, ale dostat se z jejich dohledu
tak rychle, jak to jen šlo. Jakmile se dostali k prvnímu z mohutných
sloupů zdobících postranní sál, schovala se za něj a Sebastiana stáhla
k sobě. Když se jejich směrem zatoulaly pohledy několika lidí, už oba
seděli na kamenné lavici u stěny a snažili se vypadat tak normálně, jak
to jen bylo možné. Z druhé strany na ně dolů shlížela socha nahého
muže opírajícího se o kopí.
Opatrně a nenápadně oba vykoukli, jen tak, aby viděli, co
potřebovali. Jennsen sledovala, jak ty dvě v kůži oděné ženy
procházkovým tempem přecházejí křižovatku; jejich pohledy,
chladné, pronikavé, inteligentní, zkoumaly kolemjdoucí po obou
stranách. Byly to oči žen, které v jediném okamžiku a bez stopy lítosti
dokážou rozhodnout o životě a smrti. Když se jedna z nich podívala
směrem k postrannímu sálu, stáhla se Jennsen zpátky za sloup a
přitiskla se ke stěně. Když konečně uviděla jejich záda, jak ta dvojice
pokračovala hlavní chodbou, nesmírně se jí ulevilo.
„Co to všechno mělo znamenat?“ zeptal se Sebastian, když jí
unikl úlevný povzdech.
„Mord-Sithy.“
„Cože?“
„Ty dvě ženy. Byly to Mord-Sithy.“
Sebastian opatrně vykoukl, aby se po nich ještě podíval, ale ty dvě
už byly pryč. „Moc toho o nich nevím, jenom že to je nějaký druh
stráží.“
V tu chvíli si uvědomila, že když je cizinec, nemusí toho o těch
ženách moc vědět. „Ano, svým způsobem. Mord-Sithy jsou velice
speciální stráže. Je to, myslím, taková osobní stráž lorda Rahla. Chrání
ho a ještě něco navíc. Umí mučením dostat z nadaných lidí
informace.“
Zřetelně jí viděl na očích, jak se dívá na takové chování. „Máš
zřejmě na mysli z lidí ovládajících jednoduchou magii.“
„Jakoukoli magii. Dokonce i z čarodějek. I z kouzelníků.“
Zdálo se, že Sebastian tomu nevěří. „Kouzelník ovládá mocnou
magii. Mohl by ji jednoduše použít a ty ženy rozdrtit na prach.“
Matka Jennsen vyprávěla o Mord-Sithách, jak jsou nebezpečné, a
že se jim musí stůj co stůj vyhnout. Matka se před ní nikdy nesnažila
skrývat podstatu smrtelných nebezpečí.
„Ne. Mord-Sithy mají schopnost přivlastnit si magii jiných lidí -
dokonce i mocných čarodějů a čarodějek. Ovládnou nejen danou
osobu, ale i její magii. Mord-Sithám se nedá uniknout, jedině když
samy člověka propustí.“
Zdálo se, že Sebastian je z toho ještě zmatenější než dřív. „Jak to
myslíš, že si přivlastní magii někoho jiného? To mi nedává smysl. Co
by s takovou magií mohly dělat, když patří jinému? To by bylo, jako
kdyby člověk někomu vytrhl zuby a snažil se s nimi kousat.“
Jennsen si přejela rukou dozadu po hlavě, pod kapuci, aby skryla
rudé kadeře, které jí vyklouzly ven. „To já nevím, Sebastiane. Slyšela
jsem, že umí obrátit proti nadaným jejich vlastní magii, aby jim
ublížily - aby jim způsobily bolest.“
„Tak proč bychom se jich měli bát my?“
„Umějí mučením dostat cokoli z nadaných nepřátel lorda Rahla,
ale ublížit mohou komukoli. Všimnul sis zbraně, kterou nosí?“
„Ne. Neviděl jsem u nich žádnou zbraň. Měly jen něco jako malé
bičíky z rudé kůže.“
„Tak to je ta jejich zbraň. Jmenuje se Agiel. Mají ho na řetízku
kolem zápěstí, aby byl pořád po ruce. Je to magická zbraň.“
Uvažoval nad tím, co řekla, ale zřejmě tomu pořád nerozuměl. „A
co s ním dělají, s tím jejich Agielem?“
Jeho chování se změnilo; od nedůvěřivosti přešel ke klidnějšímu
analytickému kladení otázek. Znovu dělal práci, na kterou ho vyslal
Jagang Spravedlivý.
„Nejsem žádný expert na tuhle věc, ale podle toho, co jsem
slyšela, jediný dotek Agielu může způsobit cokoli od nesnesitelné
bolesti přes polámání kostí až po okamžitou smrt. To samotná Mord-
Sitha rozhoduje, jak velká bolest to bude, jestli se mají kosti zlámat,
nebo jestli máš či nemáš po dotyku zemřít.“
Díval se znovu směrem ke křižovatce a přemýšlel nad tím, co mu
řekla. „Proč se jich tak bojíš? Když o těch věcech víš jen z doslechu,
proč se jich tak bojíš?“
Teď nechtěla věřit pro změnu zase ona. „Sebastiane, lord Rahl mě
pronásleduje celý můj život. Tyhle ženy jsou jeho osobní zabijáci.
Nemyslíš, že by se jim moc líbilo, kdyby mě mohly přivést k nohám
svého pána?“
„To musím připustit.“
„Aspoň, že dnes měly uniformu hnědou. Když cítí nebezpečí,
nebo když se chystají někoho mučit, obléknou se do rudé kožené
uniformy. Na rudé kůži není krev tak vidět.“
Přejel si oběmi dlaněmi přes oči a pak dozadu po bílých vlasech.
„Jennsen Daggettová, ty žiješ v děsivé zemi.“
Jennsen Rahlová, málem ho v návalu sebelítosti opravila. Jennsen
po matce, Rahlová po otci.
„Myslíš, že to nevím?“
„A co když ti ta čarodějka nebude chtít pomoct?“
Šťourala do vystouplé nitky na koleně. „Nevím.“
„Půjde po tobě. Lord Rahl tě nikdy nenechá na pokoji. Nikdy
nebudeš svobodná.“
...dokud ho nezabiješ, byla slova, která vynechal, jak Jennsen
zřetelně cítila.
„Althea mi musí pomoci... Už je mi zle z toho, jak se pořád
musím bát,“ řekla Jennsen se slzami na krajíčku, „už mám dost toho
věčného skrývání a utíkání.“
Položil jí něžně ruku na rameno. „Chápu tě.“
V tu chvíli nemohla mít žádná jiná slova víc významu. Dokázala z
vděčnosti jen přikývnout.
Jeho hlas byl teď vzrušenější. „Jennsen, my máme ženy se
stejným nadáním pro magii, jako má Althea. Patří k jedné sektě, která
se jmenuje Sestry světla a kdysi sídlila v Paláci proroků ve Starém
světě. Když Richard Rahl napadl Starý svět, tak ten palác zničil.
Říkají, že to bylo nádherné, zvláštní místo, ale on ho srovnal se zemí.
Teď jsou Sestry s císařem Jagangem a pomáhají mu. Možná by ti naše
čarodějky také mohly pomoci.“
Zvedla hlavu k jeho starostlivým očím. „Vážně? Možná ty, které
jsou u císaře, budou znát způsob, jak mě skrýt před vražednou magií
mého nevlastního bratra... Ale on je vždycky jen půl kroku za mnou a
čeká, kdy klopýtnu, aby mě mohl uchopit do svých spárů. Sebastiane,
nemyslím, že bych se dokázala dostat tak daleko. Althea mě už jednou
pomohla skrýt před lordem Rahlem. Musím ji přesvědčit, aby mi
pomohla znovu. Kdyby nechtěla, tak se obávám, že už mi nezbyde
žádná naděje a že mě chytí.“
Znovu se vyklonil a rozhlédl, pak se na ni usmál, aby jí dodal
sebedůvěru. „Najdeme Altheu. Její magie tě skryje a pak budeš moci
odtud uniknout.“
Už se cítila lépe a tak mu úsměv oplatila.
Usoudili, že Mord-Sithy už jsou pryč a že už jim od nich nehrozí
žádné nebezpečí, a tak se vrátili do haly a pokračovali v hledání
Friedricha. Vyptávali se oba na několika různých místech, až nakonec
Jennsen potkala člověka, který pozlacovače znal. Se znovuzrozenou
nadějí přešli hlouběji do palácového komplexu, podle instrukcí, které
dostali, až do míst, kde se spojovaly hlavní průchody.
Tady, na křižovatce dvou hlavních chodeb, Jennsen ke svému
překvapení našla tiché čtvercové náměstí s jezírkem temné vody.
Kolem jezírka byly místo obvyklého mramoru dlaždice. Čtyři sloupy
na vnějším okraji dlaždic podpíraly střechu s širokým otvorem, teď v
zimě zakrytým panely z olovnatého skla. Zešikmené sklo dodávalo
světlu linoucímu se dolů na dlaždice mihotavý, nestálý charakter.
V jezírku, nesymetricky mimo střed - jak Jennsen cítila přesně
tam, kdy být měl - stál tmavý poďobaný balvan se zvonem. Na to, že
se nacházela uprostřed takového rušného místa, to byla pozoruhodně
tichá svatyně.
Když Jennsen uviděla nádvoří se zvonicí, zajiskřila jí v paměti
vzpomínka na podobná místa. Vybavila si, že pokaždé, když se zvon
rozezněl, přicházeli na taková místa lidé, ukláněli se a monotónně
deklamovali svou oddanost lordu Rahlovi. Měla podezření, že takové
vzdávání pocty je cena, kterou musí zaplatit za čest, že jim je
dovoleno pobývat v jeho paláci.
Na nízké zídce kolem jezírka posedávali lidé, polohlasně spolu
mluvili a pozorovali oranžové ryby klouzající temnou vodou.
Dokonce i Sebastian se upřeně několik minut díval, než pokračovali
dál.
Všude byli vojáci v plné pohotovosti. Zdálo se, že někteří z nich
hlídkují na klíčových místech. Strážní oddíly pochodovaly sály, stráže
si všímaly každého, některé lidi zastavovaly, aby si s nimi promluvily.
Na co se vojáci ptali, to Jennsen nevěděla, ale dělalo jí to značné
starosti.
„Co vlastně řekneme, když nás budou vyslýchat?“ zeptala se.
„Nejlepší je neříkat nic, dokud nemusíš.“
„Ale co když musíš?“
„Řekni jim, že žijeme na farmě na jihu. Farmáři jsou dost
izolovaní a kromě života na svých farmách toho moc neznají, takže
nebude nijak podezřelé, když budeme tvrdit, že nic jiného neznáme.
Přišli jsme si prohlédnout palác a možná i koupit pár maličkostí -
koření a podobně.“
Jennsen se už s farmáři setkala a nemyslela si, že jsou tak neznalí
a neobeznámení se světem, jak byl zřejmě přesvědčen Sebastian.
„Farmáři sami pěstují a sbírají koření,“ řekla. „Neřekla bych, že by
potřebovali jít do paláce a kupovat si ho.“
„No dobrá, tak... tak jsme sem přišli, abychom koupili nějakou
pěknou látku, abys mohla dítěti ušít šaty.“
„Dítěti? Jakému dítěti?“
„Našemu dítěti. Jsi moje žena a teprve nedávno jsi zjistila, že
nosíš pod srdcem dítě.“
Jennsen jasně cítila, jak jí rudnou tváře. Nemohla tvrdit, že je
těhotná - vždyť by to vedlo jen kdalším otázkám.
„No tak dobrá. Jsme farmáři a přišli jsme si sem koupit pár
maličkostí - koření a tak. Vzácné koření, které sami nepěstujeme.“
Jeho jedinou odpovědí byl kosý pohled a úsměv. Jeho ruka se
vrátila k Jennseninu pasu, jako kdyby chtěl zahnat její rozpaky.
Šli dál podle instrukcí, které dostali, a za další křižovatkou
širokých chodeb zabočili doprava do jiné haly. Tahle hala byla také
lemována krámky. Jennsen okamžitě našla ten s pozlacenou hvězdou
visící nad vchodem. Nevěděla, jestli to je schválně nebo ne, ale ta
hvězda měla osm cípů stejně jako hvězda Milosti. Kreslila Milost dost
často, aby to věděla.
Se Sebastianem po boku pospíchala ke stánku. Její radost pohasla,
když na místě našli jen prázdnou židli, bylo však dosud ráno a tak si
pomyslela, že Friedrich asi ještě nepřišel. Ani nejbližší stánky ještě
neměly otevřeno.
Zastavila se o několik stánků dál, kde prodávali kožené nádoby.
„Nevíte, jestli dneska přijde pozlacovač?“ zeptala se muže pracujícího
za stolem.
„Je mi líto, ale nevím,“ řekl a ani nezvedl oči od své práce a
pokračoval ve vyřezávám ozdob jemným dlátkem. „Já jsem tu zrovna
začal pracovat.“
Pospíchala k dalšímu obsazenému stánku, kde prodávali závěsy s
vyšitými pestrobarevnými scénami. Otočila se, aby něco řekla
Sebastianovi, ale uviděla, že se vyptává někoho u jiného, nepříliš
vzdáleného stánku.
Žena za krátkým pultíkem zrovna vyšívala modrý potůček
stékající z hor, nastehovaný na napjatém čtverci hrubě tkaného plátna.
Některé ze scenérií byly vkomponovány do polštářů vystavených na
regálu v zadní části místnosti.
„Paní, nevíte, jestli tu dnes bude pozlacovač?“
Žena zdvihla hlavu a usmála se na ni. „Je mi líto, ale pokud vím,
tak tu dneska nebude.“
„Ach, chápu.“ Jennsen, zaražená a zklamaná tou novinou, váhala,
protože nevěděla, co má teď udělat., A nevěděla byste alespoň, kdy se
vrátí?“
Žena protlačila jehlu skrz látku a udělala modrý steh vody. „Ne, to
taky nemohu říct. Když jsem ho viděla naposledy, bylo to víc jak před
týdnem, tak říkal, že se tu možná nějakou dobu neobjeví.“
„Ale proč? Nevíte proč?“
„To nevím.“ Vytáhla dlouhé modré vlákno a napjala je. „Někdy je
jistou dobu pryč a pracuje na svém zlacení, dokud toho neudělá tolik,
aby se mu vyplatilo cestovat do paláce.“
„Nevíte náhodou, kde bydlí?“
Žena k ní vzhlédla zpod vrásčitého obočí. „Proč to chceš vědět?“
Jennsen horečně přemýšlela. Nakonec řekla jedinou věc, která jí
přišla na mysl - to, co se dozvěděla od Irmy, prodavačky klobás, která
jí hlídala Betty. „Chci tam jít pro věštbu.“
„Aha,“ řekla ta žena a její podezřívavost roztála ještě dřív, než
protáhla další steh. „Takže to je ve skutečnosti Althea, koho chceš
navštívit.“
Jennsen přikývla. „Když jsem byla ještě malá, vzala mě k Althee
moje matka. Protože matka... umřela, ráda bych Altheu navštívila
znovu. Myslím, že by mi to mohlo přinést útěchu, kdybych si k ní
zašla pro věštbu.“
„To s tvojí matkou je mi líto, děvče. Chápu, jak to myslíš. Když
jsem ztratila svou matku, bylo to pro mne také těžké období.“
„Mohla byste mi říct jak najdu Althein dům?“
Odložila šití stranou a přistoupila k nízké zídce na přední straně
stánku. „Althein dům je odtud dost daleko - na západě, cesta vede
pustou krajinou.“
„Azrithskými planinami.“
„Správně. Odtud na západ se krajina postupně mění, je členitější, s
horami. Když se stočíš severním směrem na odvrácenou stranu
největší hory s vrcholem pokrytým sněhem, která leží přímo na západ
odsud, držíš se pod srázem, který tam najdeš, a pak pokračuješ pořád
dolů do nížiny, dostaneš se do nebezpečné oblasti. Do bažiny. Tam
žijí Althea a Friedrich.“
„V bažině? Ale ne v zimě.“
Žena se naklonila blíž a ztišila hlas. „Ano, dokonce i v zimě, jak
lidi říkají. Altheina bažina. Je to také pěkně děsivé místo. Někteří
říkají, že to není přirozené místo, jestli víš, co tím chci říct.“
„Chcete říct její... magie...?“
Pokrčila rameny. „Někteří to říkají.“
Jennsen na poděkování přikývla a opakovala popis cesty.
„Odvrácená strana největší hory s vrcholem pokrytým sněhem na
západ odsud, zůstat pod srázem a jít na sever. Pak dolů do bažiny.“
„Do odporné, nebezpečné bažiny.“ Žena se dlouhým nehtem
poškrábala ve vlasech. „Ale nechtěj tam jít bez pozvání!“
Jennsen se rychle rozhlédla kolem, aby dala znamení
Sebastianovi, ale v tu chvíli ho zrovna nikde nebylo vidět. „A jak se
člověk může nechat pozvat?“
„Většinou o to lidi požádají Friedricha. Často je vidím, jak sem
přijdou, promluví si s ním a zas odejdou, dokonce se ani nepodívají na
jeho práci. Myslím, že se vždycky zeptá Althey, jestli je chce
přijmout, a když se sem potom vrátí se svým pozlaceným dílem, tak je
pozve. Někdy mu lidi dávají dopisy, aby je donesl své ženě.
Někteří tam prostě odejdou a čekají. Slyšela jsem, že někdy
Friedrich za takovými lidmi vyjde ven z bažiny a předá jim Altheino
pozvání. Jiní se vrátí od hranic bažiny, aniž by byli pozváni dál, jejich
dlouhé čekání bylo zbytečné. Ale nikdo, nikdo se neodváží jít do
bažiny nepozván. Alespoň se nikdo nevrátil zpátky, aby o tom
vyprávěl, jestli víš, jak to myslím.“
„Chcete říct, že tam budu muset jít a prostě čekat? Čekat, dokud
nás ona nebo její manžel nepřijdou pozvat?“
„Myslím, že ano. Ale Althea nepřijde. Slyšela jsem, že ta nikdy z
bažiny nevychází. Taky bys sem mohla chodit každý den, až se sem
Friedrich nakonec vrátí, aby prodal své pozlacené dílo. Ještě nikdy
nebyl pryč déle než měsíc. Řekla bych, že se do paláce vrátí
nejpozději za pár týdnů.“
Týdnů! Jennsen nemohla zůstat na jednom místě, čekat týdny,
zatímco ji lidé lorda Rahla hledají a den ode dne jsou blíž. Podle toho,
jak blízko podle Sebastiana jsou, si nemyslela, že by jí zbývaly dny,
natož týdny, do doby, než ji dostihnou.
„Tak vám děkuju, moc jste mi pomohla. Myslím, že sem znovu
přijdu, abych se podívala, jestli se Friedrich vrátil, a zeptala se ho,
jestli si můžu přijít pro věštbu.“
Žena se usmála, znovu se posadila a sebrala své vyšívání. „To
možná bude nejlepší.“ Zvedla oči od práce. „Je mi líto, co se stalo s
tvou matkou, děvče. Je to zlé, já vím.“
Jennsen se zalily oči slzami. Mlčky přikývla, protože se bála, že ji
v tu chvíli zradí hlas. Myslí jí probleskla jistá živá scéna. Ti muži,
všude plno krve, ta hrůza, když se na ni vrhli, pohled na matku
zhroucenou na podlaze, probodnutou, se zmrzačenou rukou... Jennsen
s úsilím odehnala tu vzpomínku pryč, ze strachu, že by ji utrápila
žalem a hněvem.
Měla teď jiné starosti. Absolvovali se Sebastianem dlouhou a
obtížnou cestu uprostřed zimy, aby našli Altheu, aby získali její
pomoc. Nemůžou teď čekat a doufat, že nakonec budou pozváni -
vždyť jim jsou muži lorda Rahla v patách! Naposledy, když Jennsen
zakolísala ve svém odhodlání, promeškala svou příležitost - a Lathea
byla zavražděna. To samé by se mohlo stát i teď. Musí se dostat k
Althee dřív než ti muži, když nic jiného, tak proto, aby jí alespoň řekla
o její sestře, aby ji varovala.
Jennsen přelétla pohledem rozlehlou halu a hledala Sebastiana.
Nemůže být přece daleko. Pak ho zahlédla na druhé straně širokého
průchodu, byl k ní otočen zády a zrovna odcházel od stánku, kde
prodávali stříbrné šperky.
Ještě neudělala ani dva kroky, když uviděla, že se kolem něj
vyrojila spousta vojáků, kteří ho obklíčili ze všech stran. Jennsen
ztuhla na místě. Sebastian také. Jeden z vojáků špičkou svého meče
opatrně nadzvedl Sebastianův plášť a odkryl tak jeho sérii válečných
zbraní. Jennsen byla příliš vystrašená, nedokázala se ani pohnout ani
udělat další krok.
Půl tuctu blýskavých a jako břitva ostrých pík se sklonilo na
Sebastiana. Meče vylétly z pochev. Okolní lidé rychle ustupovali, jiní
se otáčeli, aby se podívali, co se děje. Uprostřed kruhu d'hařanských
vojáků hrozivě se nad ním tyčících zvedl Sebastian ruce na znamení,
že se vzdává.
Poddej se!
V tu chvíli se rozezněl zvon, ten vzadu na čtvercovém náměstí s
jezírkem.

Kapitola sedmnáctá
Jediný dlouhý zvuk zvonu svolávajícího lidi k pobožnosti se

ozvěnou vracel rozsáhlými halami. Dva urostlí muži uchopili
Sebastiana za paže a odváděli ho pryč. Jennsen se bezmocně dívala,
jak ho ostatní d'hařanští vojáci obklopují v sevřené formaci blýskající
se ocelí, která má nejenom držet zajatce v patřičných mezích, ale i
zabránit jakémukoli případnému pokusu o jeho osvobození. Okamžitě
jí bylo jasné, že tihle strážní jsou připraveni na každou eventualitu a
nebudou nic riskovat, když nevědí, jestli by tenhle jediný ozbrojený
muž nemohl být předznamenáním síly, schopné vzít palác ztečí.
Jennsen viděla, že tam jsou i jiní, návštěvníci paláce jako
Sebastian, co mají po boku meče. Možná podezření vojáků vzbudilo
to, že Sebastian měl pestrou sbírku válečných zbraní a všechny nosil
skrytě. Ale on přece nic neudělal! Byla zima - bylo jen přirozené, že
nosil plášť. Nikomu neublížil. Jennsen měla nutkám rozkřiknout se na
vojáky, aby ho nechali být, bála se však, že kdyby to udělala, sebrali
by ji také.
Lidé, kteří se stáhli pryč od možných problémů, se spolu se všemi,
kdo se ještě procházeli po halách, začali přesouvat na čtvercové
náměstí. I lidé z krámků nechali své práce a připojili se k ostatním.
Činnosti vojáků nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. V odpověď na to
jediné zazvonění, ještě visící ve vzduchu, se vytratil smích a hovor se
ztišil do uctivého šepotu.
Když Jennsen viděla, jak vojáci postrkují Sebastiana do postranní
haly, zachvátila ji panika. Jeho bílé vlasy kontrastovaly s tmavým
mramorem stěn. Nevěděla, co má dělat. Vždyť sem přišli jen vyhledat
pozlacovače! Chtělo se jí křičet na vojáky, aby se zastavili. Jenže se k
tomu neodvážila.
Jennsen!
Jennsen neustupovala proudu těl a snažila se pohledem sledovat
Sebastiana a jeho doprovod. Lord Rahl ji pronásleduje a teď dostal i
Sebastiana. Matka byla zavražděna a teď odvádějí Sebastiana. To není
spravedlivé!
Dívala se, chtěla udělat něco, co by ty vojáky zastavilo, ale bála se
a styděla se za svůj strach. Vždyť Sebastian toho pro ni tolik udělal!
Přinesl pro ni tolik obětí! Dokonce riskoval život, aby ji zachránil!
V panice Jennsen začala dýchat nepravidelně, trhaně. Ale co by
mohla udělat?
Poddej se!
To, co dělají Sebastianovi, co dělají jí, nevinným lidem, není
spravedlivé! Jejím strachem začal prosakovat, prýštit a sílit hněv.
Tu vash misht.
Sebastian sem šel jenom kvůli ní. Vždyť ho o to požádala.
Tu vash misht.
A teď se sám dostal do obrovských potíží.
Grushdeva du kalt misht.
Ta slova zněla tak opravdově! Rozhořela se v ní, nesená plameny
rozpalujícího hněvu.
Lidé se na ni tlačili. Zavrčela mezi stisknutými zuby a snažila se
protáhnout tlačenicí za vojáky odvádějícími Sebastiana. To není
spravedlivé! Chtěla je nějak zastavit. Jen zastavit. Zastavit!
Frustrovala ji vlastní bezmocnost. Bylo jí z toho všeho zle. Kdyby
se nechtěli zastavit, kdyby šli dál, její zuřivost by to jen posílilo.
Poddej se!
Ruka jí sjela pod plášť. Přivítal ji dotyk chladné oceli. Její prsty se
sevřely kolem rukojeti nože. Cítila na kovu vyrytý znak domu Rahlů,
pálil ji do dlaně.
Nějaký voják ji jemně postrčil a obrátil do směru pohybu davu.
„Pobožnost je tímhle směrem, madam.“
Bylo to řečeno jako návrh, avšak návrh obalený kolem jádra, které
bylo rozkazem.
Ve svém hněvu zvedla oči a podívala se do jeho zastíněných očí.
Viděla oči mrtvého muže. Viděla takové vojáky ve svém domě -
mrtvého muže na podlaze, muže, kteří přišli pro ni, muže sápající se
na ni. Skrz krvavě rudý závoj viděla jen záblesky pohybu.
Když se s tím vojákem dívali jeden druhému do očí, cítila, jak se
čepel u jejího pasu vysouvá z pochvy.
Nějaká ruka ji zatahala za paži. „Tudy, děvče. Já ti ukážu, kde to
je.“
Jennsen zamžourala. Byla to ta paní, která jí popsala cestu k
Altheinu domu. Žena, která seděla v paláci toho vražedného bastarda
lorda Rahla a vyšívala mírumilovné scenérie hor a potůčků.
Jennsen zírala na tu ženu, na její nevysvětlitelný úsměv, a snažila
se, aby jí to všechno dalo nějaký smysl. Zjišťovala, že všechno kolem
ní je podivně nepochopitelné. Uvědomovala si jen, že v ruce svírá
rukojeť svého nože a že touží uvolnit jeho čepel.
Nůž však z neznámého důvodu tvrdošíjně zůstával na svém místě.
Pak si Jennsen, nejdřív přesvědčená, že ji musela ovládnout
nějaká zlá magie, uvědomila, že ta žena ji pevně svírá mateřským
objetím rukou kolem pasu. Aniž by si to uvědomovala, ta žena držela
Jennsenin nůž v pochvě. Jennsen se vzepřela a bránila se tomu, aby ji
odtáhla.
Teď se v ženiných očích objevilo zřetelné varování. „Nikdo
nevynechá pobožnost, děvče. Nikdo. Dovol mi, abych tě tam
dovedla.“
Voják s pochmurným výrazem ve tváři sledoval, jak se Jennsen
podrobila a nechala se vést tou ženou. Obě se vmísily do proudu lidí
mířících na náměstí a vojáka nechaly za sebou. Jennsen se podívala do
ženiny usmívající se tváře. Zdálo se jí, že celý svět plave v podivném
světle. Hlasy kolem ní byly jen šmouhy, jen útržky zvuků, kterými v
její mysli pronikaly ozvěny strašlivých výkřiků z jejího domova.
Jennsen!
Její pozornost zaujal znovu ten hlas, ostrý a zřetelný, pronikající
šepotem kolem ní. Jennsen poslouchala, ve střehu, co jí řekne.
Vzdej se své vůle, Jennsen!
To jí dávalo nějakým instinktivním způsobem smysl.
Vzdej se svého těla, Jennsen!
Zdálo se jí, že na ničem jiném už nezáleží. Nic z toho, oč se
během svého života pokoušela, jí nepřineslo záchranu, bezpečnost či
klid. Naopak, všechno se zdálo být ztracené. Jako kdyby už neměla co
ztratit.
„Tak jsme tady, děvče,“ řekla ta žena.
Jennsen se rozhlížela kolem sebe. „Cože?“
„Jsme na místě.“
Jennsen cítila, jak se koleny dotýká dlážděné podlahy, když ji ta
žena přiměla, aby si klekla. Všude kolem byli lidé. Před nimi byl
čtverec s jezírkem klidné vody uprostřed. Jennsen však chtěla jen ten
hlas.
Jennsen! Poddej se!
Hlas se změnil, zdrsněl, stal se velitelským. Rozdmýchával
plameny jejího hněvu, její zlosti, její zuřivosti.
Jennsen se ohnula dopředu. Celá se třásla v návalu bezmezného
vzteku. Kdesi v nejzapadlejším koutě její mysli ječel vzdálený děs.
Navzdory tomu vzdálenému neblahému tušení to teď byla jen její
zuřivost, která ovládala její mysl.
Poddej se!
Viděla, že jí z úst visí šňůrky slin a odkapávají na zem, jak těžce
oddychovala skrz rozevřené rty. Na dlaždice pod jejím obličejem
dopadaly slzy. Teklo jí z nosu. Dýchala přerývaně a oči měla tak
doširoka rozevřené, až to bolelo. Třásla se po celém těle, jako kdyby
byla uprostřed nejchladnější, nejtemnější zimní noci. A nedokázala to
zastavit.
Lidé se hluboce ukláněli s dlaněmi přitisknutými na dlaždice.
Chtělo se jí vytáhnout nůž.
Toužila po tom hlasu.
„Náš pán Rahl nás vede.“
To nebyl ten hlas. Byli to lidé kolem ní, kteří jednohlasně
deklamovali svou oddanost lordu Rahlovi. Když začali, všichni se
sklonili ještě víc dopředu, až se dotýkali čely dlážděné podlahy.
Nějaký voják, který tam hlídkoval, se přesunul blíž a pozoroval, jak
Jennsen klečí s ohnutými zády a s rukama na podlaze a
nekontrolovatelně se třese.
Zatímco se Jennsen neustále třásla a lapala po dechu, váhavě,
kousek po kousku jí hlava klesala, až se dotkla čelem podlahy.
„Náš pán Rahl nás učí.“
To nebylo to, co chtěla slyšet!
Chtěla ten hlas. Toužila po něm, žíznila po něm. Chtěla svůj nůž.
Chtěla vidět krev.
„Náš pán Rahl nás ochraňuje,“ deklamovali jednohlasně lidé.
Jennsen lapající namáhavě po dechu a stravovaná nenávistí v tu
chvíli nechtěla nic jiného než ten hlas a nahou čepel svého nože.
Avšak její dlaně zůstávaly jako přilepené na dlaždicích.
Čekala na ten hlas, ale uslyšela jen vyznám oddanosti.
„Ve tvém světle vzkvétáme. Ve tvém milosrdenství nacházíme
útočiště. Koříme se před tvou moudrostí. Žijeme, abychom ti sloužili.
Naše životy patří jen tobě.“
Jennsen si na to nejdřív jen mlhavě vzpomínala z dob svého
dětství, kdy žila v paláci. Když to teď znovu slyšela, vracela se jí
vzpomínka jako povodeň. Ta slova dobře znala. Říkala je, když byla
malá. Když pak před lordem Rahlem s matkou utíkaly z paláce,
zakázala si to vyznání oddanosti určené člověku, který se ji i její
matku snažil zabít.
A teď, i když toužila po tom hlasu, který chtěl, aby se mu poddala,
aniž by si to uvědomovala - skoro jako kdyby to dělal někdo jiný - se
její třesoucí se rty začaly pohybovat a formovat ta slova.
„Náš pán Rahl nás vede. Náš pán Rahl nás učí. Náš pán Rahl nás
ochraňuje. Ve tvém světle vzkvétáme. Ve tvém milosrdenství
nacházíme útočiště. Koříme se před tvou moudrostí. Žijeme, abychom
ti sloužili. Naše životy patří jen tobě.“
Rytmus těchto šeptaných slov naplnil velkou halu, kde bylo
mnoho lidí, ale jen jediný hlas, jasně znějící mezi stěnami. Vší silou
naslouchala, jestli znovu uslyší ten druhý hlas, který ji doprovázel
téměř tak dlouho, jak si dokázala pamatovat, avšak neozval se.
Teď byla Jennsen bezmocně unášena s ostatními. Jasně se slyšela,
jak vyslovuje ta slova.
„Náš pán Rahl nás vede. Náš pán Rahl nás učí. Náš pán Rahl nás
ochraňuje. Ve tvém světle vzkvétáme. Ve tvém milosrdenství
nacházíme útočiště. Koříme se před tvou moudrostí. Žijeme, abychom
ti sloužili. Naše životy patří jen tobě.“
Znovu a znovu Jennsen polohlasně říkala to vyznání oddanosti
spolu s ostatními. Znovu a znovu, bez přestávky na nadechnutí. Znovu
a znovu, avšak beze spěchu.
To monotónní deklamování naplnilo její mysl. Lákalo ji,
promlouvalo k ní. Stalo se jedinou náplní její mysli, když ho
opakovala znovu a znovu. Naplnilo ji tak dokonale, že nezbyl prostor
pro cokoli jiného.
A nějak ji uklidnilo.
Čas plynul, jako nějaká vedlejší věc, nepatrná, nedůležitá.
To tiché deklamování jí nějak přineslo pocit klidu a míru.
Připomnělo jí to, jak se Betty vždycky utiší, když jí jemně hladí uši. I
Jennsenina zuřivost byla nějak vyhlazena. Vzpírala se tomu, ale
kousek po kousku byla vtažena do toho vyznání, do toho slibu,
pohlazena a upokojena.
Pochopila, proč se tomu říká oddanost nebo zbožnost.
Navzdory všemu ji to citově vyčerpalo a pak naplnilo hlubokým
klidem, vyrovnaným pocitem, že je sama toho všeho součástí.
Už se těm slovům nevzpírala. Povolila si je šeptat a nechat je
odnášet pryč úlomky bolesti. V tu chvíli, když tam klečela s čelem na
dlaždicích a nedělala nic jiného, než že vyslovovala ta slova, byla od
všeho osvobozená.
Jak deklamovala spolu s ostatními, stín vrhaný na podlahu
příčkami oken z olovnatého skla se pohnul trochu stranou a ona byla
najednou zaplavena sluneční září. Měla pocit tepla a bezpečí. Bylo to
jako matčino hřejivé objetí. Její tělo bylo najednou nějak lehčí. Měkká
záře kolem Jennsen připomněla, jak si vždycky představovala dobré
duchy.
Okamžik na to čas vyznání skončil.
Jennsen se narovnala a pomalu se odtlačila od podlahy, aby si
sedla s ostatními. Bez jakéhokoli varování se jí z očí vyhrnula záplava
slz.
„Něco není v pořádku?“
Nad ní se skláněl nějaký voják.
Sousední žena položila Jennsen ruku na ramena.
„Nedávno jí umřela matka,“ vysvětlovala tiše.
Voják přešlápl, očividně celý nesvůj.
„To je mi líto, madam. Dovolte mi, abych vám a vaší rodině
vyjádřil upřímnou soustrast.“
Jennsen viděla v jeho modrých očích, že to myslí opravdově.
Naplněná úžasem a neschopná ze sebe vydat slova se dívala, jak
odchází, ohromný a svalnatý, v několika vrstvách kůže, zabiják lorda
Rahla pokračující ve své pochůzce. Empatie v brnění. Kdyby věděl,
kdo Jennsen je, vydal by ji do rukou těch, kteří by se už postarali, aby
dlouho trpěla, než by přišla vysvobozující smrt.
Jennsen zabořila obličej do ramene neznámé ženy a plakala pro
svou matku, v jejímž objetí jí vždycky bylo tak dobře.
Matka jí scházela tak moc, že se to téměř nedalo vydržet. A teď se
navíc ještě hrozně bála o Sebastiana.

Kapitola osmnáctá
Jennsen poděkovala ženě, jež si vydělávala na živobytí vyšíváním

venkovských scenérií a vysvětlila jí, jak se dostat k Altheinu domu.
Teprve když od ní odcházela, uvědomila si, že ani nezná její jméno.
Ale na tom vlastně nezáleželo. Obě ztratily matku. Měly jedna pro
druhou hluboké porozumění.
Teď, když skončilo vyznání oddanosti, se znovu zvedl hluk
vydávaný tou spoustou lidí v paláci a zesílený ozvěnou mezi
mramorovými stěnami a sloupy. Halou zvonil smích. Lidé se vrátili
zpátky ke svým starostem, nakupovali, prodávali, debatovali o svých
potřebách. Stráže se vydaly na své pochůzky a palácové služebnictvo,
většinou ve světlých hábitech, se vydalo za svými povinnostmi, k
doručování vzkazů a jiným věcem, o kterých se Jennsen mohla jen
dohadovat. Na jednom místě zrovna dělníci opravovali panty
obrovitých dubových dveří do postranního průchodu.
Služebnictvo, zabývající se úklidem, se také vrátilo ke své práci,
všude se utíral prach, vytíralo, leštilo. Kdysi byla jednou z těchto žen i
Jennsenina matka. Dohlížela na práce v částech paláce nepřístupných
veřejnosti, v oficiálních místnostech, kde se projednávaly vládní
záležitosti, v těch křídlech paláce, kde sídlili vyšší úředníci a palácový
personál a kde také samozřejmě byly pokoje lorda Rahla.
Po tom snad hodinovém deklamování oddanosti měla Jennsen
mysl tak čistou, jako kdyby absolvovala dlouhý a potřebný odpočinek.
V tom stavu klidu, ale naprosté bdělosti, kdy se cítila krásně odpočatá,
ji napadlo řešení. Teď už věděla, co musí udělat.
Pohybovala se rychle, vracela se zpátky stejnou cestou, jakou
přišla. Nesměla ztrácet čas. Z balkónů nahoře se dívali dolů do haly
lidé, kteří žili v Paláci lidu a zabývali se svou obvyklou prací.
Pozorovali návštěvníky obdivující zázraky té obrovské stavby.
Jennsen se proplétala davem a soustředila se na to, aby byla
připravená reagovat.
Sebastian ji varoval, aby neběžela a nezavdávala tak lidem příčinu
k podezření, že něco není v pořádku. Napomínal ji, aby jednala
normálně, že si jí pak lidé nevšimnou. A přece, pobývat v paláci
znamenalo vystavit se tak akutnímu nebezpečí, že jeho samotného
nakonec chytili, i když věděl, jak se má chovat. Kdyby Jennsen
vzbudila podezření, tak by ji vojáci jistě zastavili. A kdyby ji začali
vyslýchat a zjistili, kdo je...
Jennsen toužila po tom, aby se k ní Sebastian vrátil. Strach o něj ji
popoháněl skrz halu. Musí ho těm d'hařanským vojákům vyrvat, než
mu udělají něco strašného. Věděla, že každá minuta v jejich zajetí pro
něj představuje smrtelné nebezpečí.
Kdyby ho mučili, tak by to možná nevydržel. Kdyby přiznal, kdo
je, odsoudili by ho na smrt. Při myšlence, že by byl Sebastian
popraven, jí kolena téměř vypovídala službu. Při mučení se lidé
přiznávají k čemukoli, ať už je to pravda nebo není. Jestli se
rozhodnou podrobit ho mučení, aby se k něčemu přiznal, tak je
ztracen. Z představy Sebastiana na mučidlech se jí udělalo tak zle, až
se jí zatočila hlava.
Musí ho zachránit!
Ale aby se jí to povedlo, musí získat pomoc té čarodějky. Kdyby
jí Althea pomohla, kdyby na ni seslala nějaké ochranné kouzlo, tak by
se Jennsen mohla pokusit Sebastiana vysvobodit. Althea jí musí
pomoct! Jistě tu čarodějku přesvědčí. Závisí na tom Sebastianův život.
Došla ke schodišti, kterým vyšli nahoru. Lidé stále ještě proudili
nahoru do haly, někteří z nich byli po tom namáhavém výstupu celí
zalití potem a těžce oddychovali. Avšak jen málokdo šel dolů. Jennsen
se zastavila na okraji schodiště, opřela se rukou o mramorové zábradlí
a důkladně se rozhlížela kolem, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje
nebo nepozoruje. Přestože cítila nutkání rozběhnout se, donutila se
rozhlížet se kolem sebe nenuceně. Někteří lidé se na ni dívali, ale ne
víc než na všechny ostatní. Vojáci na stráži byli dost daleko od ní.
Jennsen vyrazila dolů.
Šla tak rychle, jak to jen bylo možné, aby nevypadala, že běží o
život - o Sebastianův život. Ale ve skutečnosti to tak bylo. Nebýt jí,
tak by se do takové bryndy nedostal.
Myslela si, že sestup bude snadný, ale po stovkách schodů zjistila,
že chůze ze schodů nohy velmi unavuje.
Tou námahou jí jen hořely. Řekla si, že když nemůže běžet,
nebude se alespoň zastavovat a odpočívat a tak bude venku dřív.
Na podestách zahýbala za roh nejkratší cestou, aby šetřila kroky.
Když se nikdo nedíval, brala schody po dvou. Když musela přejít
frekventovanými průchody, snažila se skrýt v davu, pokud šla kolem
stráží. Lidé posedávající na lavičkách, pojídající chléb či masové
pirohy, popíjející světlé pivo a bavící se s přáteli si jí mezi tím
množstvím procházejících sotva povšimli, byla pro nejen jedním z
návštěvníků, kteří jdou kolem.
Nevlastní sestra lorda Rahla.
Znovu byla na schodech, šla rychle a nohy se jí třásly vyčerpáním
z té nepřetržité námahy. Svaly ji pálily, zoufale potřebovaly
odpočinek, ona jim ho však nedopřála. Místo toho ještě zrychlovala,
když k tomu měla příležitost. Na volných schodech mezi dvěma
podestami, kam nebylo vidět, protože se stáčely z různých směrů, se
Jennsen nebezpečně řítila dolů. Znovu zpomalila, když nějaký párek,
ruku v ruce, s hlavami u sebe, hihňající se šeptaným slovíčkům,
dospěl na spodní podestu a zamířil nahoru.
Jak sestupovala, vzduch se ochlazoval. Na jedné úrovni, kde bylo
strážných jako much na jaře ve stodole, se jí jeden z vojáků podíval
zpříma do očí a usmál se na ni. Zarazilo ji to tak, že se na chvilku
zastavila, pak si však uvědomila, že se na ni usmál tak, jak se muž
směje na ženu, a ne jako zabiják na svou oběť. Vrátila mu jeho úsměv,
zdvořile, srdečně, ale zas ne tak, aby získal dojem, že ho povzbuzuje.
Pak si stáhla kapuci pevně kolem hlavy a zamířila k další sérii schodů.
Když se ve chvíli, kdy zahýbala za roh, krátce podívala přes rameno,
viděla ho tam stát s jednou rukou na zábradlí, jak se za ní dívá.
Usmál se znovu a zamával jí na rozloučenou, pak se vrátil ke
svým povinnostem.
Jennsen, neschopná potlačit strach, sprintovala dolů po schodech,
brala je po dvou, a pak halou, kolem malých stánků s potravinami,
brožemi a jemně zdobenými dýkami, kolem návštěvníků sedících na
kamenných lavičkách před mramorovým sloupkovým zábradlím, pak
dál k další sérii schodů, až si nakonec uvědomila, že na ni lidé nějak
divně zírají. Přestala běžet a zpomalila do nedbalé chůze. Snažila se
kroutit tělem, aby to vypadalo, že se rozběhla jen z mladistvého
temperamentu. Její taktika slavila úspěch. Viděla, že lidé, kteří na ni
předtím vyvalovali oči, ji začali vnímat jen jako děvče plné života
ženoucí se kolem. Vrátili se ke svým záležitostem. Fungovalo to, a tak
Jennsen stejný trik použila ještě několikrát a celou cestu urazila v
kratším čase.
Sotva popadajíc dech z toho dlouhého sestupu se konečně dostala
do jeskyni připomínajícího vchodu se syčícími pochodněmi. Protože u
portálu na náhorní plošinu bylo tolik vojáků, zpomalila a šla těsně za
postarším párem, aby vzbudila dojem, že by mohla být dcerou
doprovázející rodiče. Pár byl zabrán do vášnivé debaty o tom, zdali
nějaký jejich přítel úspěšně rozjede obchod s parukami ve svém
novém krámku nahoře v paláci. Žena to považovala za dobrý
podnikatelský nápad. Muž si myslel, že přítel bude mít brzo
nedostatek těch, co by mu byli ochotní prodat vlasy, a dojede na to, že
stráví příliš mnoho času hledáním dalších.
Jennsen si nedovedla představit hloupější konverzaci ve chvíli,
když uvěznili člověka a čeká ho mučení a pravděpodobně smrt. Pro
Jennsen nebyl d'hařanský palác nic víc než hnusná smrtící past. Musí
odtamtud Sebastiana dostat! Dostane ho ven!
Ani jeden z toho páru si nevšiml, že Jennsen jde těsně za nimi, s
hlavou sklopenou, a přizpůsobuje se jejich pomalému tempu. Pohledy
strážných tu trojici jen zběžně přelétly. V ústí té obrovské jeskyně se
do Jennsen opřel závan chladného vzduchu zvenčí, až jí vyrazil dech.
Po tom, co byla tak dlouho v temnotě osvětlené jen lampami, musela
na jasném denním světle mhouřit oči. Jakmile se dostala na tržiště pod
širým nebem, zahnula do jedné z provizorních uliček a pospíchala
najít paní Irmu, prodavačku klobás.
Hnala se kolem řady stánků, stoupala si na špičky a rozhlížela se
po rudém šátku. Krámky, které jí předtím připadaly tak nádherné, teď,
když viděla palác, vypadaly uboze, ošuměle. Za celý svůj život
Jennsen neviděla nic, co by se podobalo Paláci lidu. Nedokázala si
představit, jak v tak krásné stavbě může sídlit taková ohavnost, jako je
rod Rahlů.
Těsně k ní se protlačil nějaký pouliční prodavač. „Talismany pro
tuhle mladou dámu? Zaručeně přinesou štěstí!“ Jennsen se
nezastavovala. Smrdělo mu z úst. „Speciální magické amulety! Jistý
úspěch jen za stříbrnou penci!“
„Ne, děkuji.“
Šel s ní, těsně před ní, ale trochu stranou. „Za pouhou stříbrnou
penci, madam.“
Málem zakopla o jeho nohu. „Ne, děkuji. Nechte mě už, prosím,
být!“
„Tak jen měděnou penci.“
„Ne!“ Jennsen do něj pokaždé strčila, když do ní narazil, jak se
tak tlačil blíž a žvanil o svých talismanech. Pořád před ni otáčel
obličej, vzhlížel přihrbený nahoru k ní, šoupal nohama a šklebil se na
ni.
„Dobré talismany, moc dobré, dámo.“ Pořád do ní vrážel, když se
snažila jít dál, když natahovala krk a hledala v té záplavě lidí rudý
šátek. „Přinesou vám štěstí!“
„Už jsem řekla, že žádné nechci!“ Když o něj málem zakopla,
energicky do něj strčila. „Prosím vás, nechte mě už být!“
Ulehčené si oddychla, když z opačného směru přišel nějaký starší
člověk a ten neodbytný prodavač se vrhl k němu. Slyšela ještě chvíli
jeho hlas, jak slábne někde vzadu, když se pokoušel prodat tomu muži
magický talisman za stříbrnou penci. Pomyslela si, jaká je to ironie,
když tady takový člověk prodává magii a ona ho odmítne, protože
pospíchá, aby získala magii od někoho jiného.
Najednou se Jennsen prudce zastavila, když přešla prázdné místo
a došla ke stolu se soudky vína. Zvedla oči a uviděla známé tři bratry.
Jeden zrovna naléval zákazníkovi víno do koženého pohárku a zbylí
dva zvedali plný sud z jejich vozu.
Jennsen se otočila a nevěřícně zírala na prázdné místo. Tam přece
dřív byla se svými klobásami paní Irma! Měla najednou pocit, jako
kdyby jí srdce vystoupilo až do hrdla. Irma má naše koně! Irma má
Betty!
V panice sevřela paži muži za pultem, jehož zákazník už odešel.
„Prosím vás, mohl byste mi říct, kde je paní Irma?“
Zvedl oči a mžoural do slunce. „Ta paní, co prodává klobásy?“
Jennsen přikývla. „Ano. Kde je? Přece ještě nemohla odejít! Měla
přece na prodej tolik klobás!“
Muž se zašklebil. „Povídala, že když je vedle nás, co prodáváme
víno, tak jdou její klobásy na odbyt rychleji než kdy předtím.“
Jennsen jen zírala. „Ona už je pryč?“
„Je to škoda, velká škoda. Když vedle nás prodávala klobásy, byl
větší zájem i o naše víno. Lidé jedli ty její kořeněné kozí klobásy a
pak je museli zapít naším vínem.“
„Její co?“ špitla Jennsen.
Mužův úsměv ochabnul. „Její klobásy. Něco není v pořádku,
madam? Vypadáte, jako kdyby vám právě poklepal na rameno nějaký
duch z podsvětí.“
„Co jste to říkal, že prodává?... Kozí klobásy?“
Přikývl; zdálo se, že je trochu znepokojený. „Kromě jiných.
Ochutnal jsem je všechny, ale ty kořeněné kozí klobásy mi chutnaly
ze všech nejvíc.“ Zvedl palec přes rameno a ukázal na své dva bratry.
„Joe má nejradši její hovězí klobásy a Clayton, tak ten má rád
vepřové, ale já dávám přednost kozím.“
Jennsen se celá třásla a nebylo to ze zimy. „A kde teď je? Musím
ji najít!“
Muž se podrbal ve svých kudrnatých světlých vlasech. „To
bohužel nevím. Přichází sem pravidelně prodávat klobásy. Většina z
lidí kolem ji už někdy viděla. Je to hodná paní, nikdy jí nechybí
úsměv a vlídné slovo.“
Jennsen cítila, jak jí mrznoucí slzy stékají po tvářích. „Ale kde je?
Kde bydlí? Musím ji najít!“
Muž sevřel Jennsen paži, jako kdyby se bál, že by mohla
upadnout. „Je mi líto, madam, ale to nevím. Proč? V čem je
problém?“
„Má moje zvířata. Moje koně. A Betty.“
„Betty?“
„Moji kozu. Má je u sebe. Zaplatili jsme jí, aby je pohlídala, než
se vrátíme.“
„Ach.“ Zdálo se, že je skleslý z toho, že pro ni nemá lepší zprávy.
„To je mi líto. Její klobásy šly moc dobře na odbyt, pořád, až je
nakonec vyprodala. Obvykle jí to trvá celý den, než vyprodá všechny,
co stačí vyrobit, řekl bych, že to ale někdy jde líp. Když jí klobásy
došly, posadila se u nás a dlouho se s námi bavila. Nakonec si
povzdechla a řekla, že už musí jít domů.“
Jennsen horečně přemýšlela. Měla pocit, že se s ní točí celý svět.
Nevěděla, co má dělat. Byla jako omráčená, celá zmatená. Ještě nikdy
se necítila být tak osamělá.
„Prosím vás,“ řekla hlasem přidušeným proudem slz, „prosím vás,
nemohla bych si pronajmout jednoho z vašich koní?“
„Z našich koní? Ale jak bychom pak dopravili náš vůz domů?
Ostatně, jsou to tažní koně. Nemáme žádné sedlo, ani jezdeckou
výstroj, ani...“
„Prosím! Mám peníze.“ Zašátrala u opasku. „Můžu vám zaplatit.“
Prohmatávala se kolem pasu, ale nemohla najít svůj malý kožený
měšec se zlatými a stříbrnými mincemi. Rychle rozepjala plášť a
horečně hledala. Tam, na opasku vedle nože, našla jen malý kousek
koženého poutka, čistě odříznutý.
„Můj měšec... můj měšec je pryč.“ Nemohla popadnout dech.
„Moje peníze...“
Mužova tvář zplihla lítostí, když ji pozoroval, jak tahá za zbytek
šňůrky u opasku. „Všude kolem se potulují zlí lidé a koukají, kde by
co mohli ukrást...“
„Ale já je moc potřebuju!“
Zmlkla. Otočila se a pátrala očima po tom pouličním prodavači
amuletů. V mysli se vrátila zpátky k tomu, jak to všechno bylo. Pořád
se na ni tlačil a vrážel do ní. Ve skutečnosti jí odřezával váček.
Dokonce si ani přesně nevybavovala, jak vypadal, věděla jen, že byl
otrhaný a zanedbaný. Nechtěla se mu dívat do tváře, setkat se s jeho
pohledem. Nemohla teď popadnout pořádně dech, jen zoufale těkala
očima sem a tam a snažila se najít člověka, který jí ukradl všechny její
peníze.
„Ne...“ kňourala, příliš přemožená posledními událostmi, než aby
věděla, co má říci. „Ne, ach prosím, ne!“ Zhroutila se a sedla si na
zem vedle stolu. „Potřebuju koně. Dobrotiví duchové, potřebuju
koně!“
Muž chvatně nalil trochu vína do pohárku a sedl si vedle ní na
bobek, když viděl, jak pláče. „Tumáte, napijte se!“
„Nemám peníze,“ dokázala ze sebe vypravit mezi vzlyky.
„To je zadarmo,“ řekl a usmál se na ni soucitným, trochu
pokřiveným úsměvem, při němž ukázal rovné bílé zuby. „To vám
pomůže. Vypijte to do dna.“
Jeho dva blonďatí bratři, Joe a Clayton, stáli za pultem s rukama v
kapsách a s hlavami skloněnými. Očividně jim bylo ženy, o kterou
pečoval jejich bratr, líto.
Ten naklonil pohárek u Jennseniných úst a snažil se ji přimět, aby
se napila. Nepřestávala vzlykat a tak se jí část toho vína rozlila po
bradě, část se jí dostala do úst a musela ho polknout.
„Proč potřebujete koně?“ zeptal se jí.
„Musím se nějak dostat do Altheina domu.“
„K Althee? K té staré čarodějce?“
Jennsen přikývla a setřela si rozlité víno z brady a slzy s tváří.
„Byla jste tam pozvána?“
„Ne,“ připustila Jennsen. „Ale musím tam jít.“
„Proč?“
„Je to otázka života nebo smrti. Potřebuju, aby mi Althea
pomohla, nebo jeden muž zemře.“
Dřepěl vedle ní, pořád držel pohárek, ze kterého jí nabídl víno, a
jeho oči se odvrátily od jejích a zastavily se na loknách rudých vlasů
pod kapuci.
Pak si ten velký muž položil ruce na kolena a vstal, přešel ke
svým bratrům a opustil Jennsen, která se snažila, ale bez úspěchu,
potlačit své slzy zoufalství. Jennsen plakala také z obav o Betty. Betty
byla její přítelkyní a družkou a jediným spojením s matkou. Ta
nešťastná kozička se teď pravděpodobně cítila být opuštěná a
nemilovaná. V té chvíli by Jennsen dala všechno, všechno, za to, aby
mohla vidět Bettin vztyčený vrtící se ocásek.
Pak si řekla, že tam nemůže jen tak sedět a chovat se jak malé
děcko. To by k ničemu nevedlo. Musí něco udělat. Ve stínu paláce
lorda Rahla nenajde žádnou pomoc a nemá peníze. Nemůže být na
nikom závislá - s výjimkou Sebastiana - a nemá naději, že by jí někdo
kromě něj pomohl. Teď jeho život závisí jen na tom, co ona udělá.
Nemůže tu sedět a litovat se. Jestli ji matka něco naučila, tak
především nevzdávat se.
Nevěděla, co má dělat, aby zachránila Betty, ale přinejmenším si
uvědomila, o co se musí pokusit, aby pomohla Sebastianovi. To bylo
to nejdůležitější, co teď musela udělat. Zatím jen plýtvala
drahocenným časem.
Jennsen vstala, rozzlobeně si setřela slzy s obličeje a pak si dlaní
zastínila oči před sluncem. Byla v paláci dlouho, takže bylo obtížné to
odhadnout, ale spočítala si, že už musí být pozdní odpoledne. Z
polohy slunce na obloze, když vzala v úvahu roční období, usoudila,
kde je západ. Kdyby tak měla Rezku, tak by tu cestu zvládla rychleji.
Nebo kdyby měla peníze, to by si mohla pronajmout nebo koupit
koně.
Nemělo smysl tesknit po tom, co ztratila a nemohla znovu získat.
Bude muset jít pěšky.
„Díky za to víno,“ řekla blonďákovi, který ji znervózňoval tím,
jak si ji prohlížel.
„Rádo se stalo,“ řekl a sklopil oči.
Když Jennsen vyrazila pryč, zdálo se, že sebral odvahu. Vykročil
na prašnou cestu a uchopil ji za paži. „Počkejte, madam. Kam chcete
jít?“
„Život jednoho muže závisí na tom, jestli se dostanu k Althee.
Nemám na vybranou. Musím jít pěšky.“
„Jakého muže? Co se přihodilo, že jeho život závisí na tom jestli
se setkáte s Altheou?“
Jennsen pohlédla do mužových nebesky modrých očí a jemně
odstrčila jeho ruku. Velký blonďák, se silnými čelistmi a svalnatý;
připomněl jí v tu chvíli vojáka, který zavraždil její matku.
„To vám bohužel nemůžu říct.“
Jennsen si přidržela kapuci pláště těsněji u hlavy proti ostrému
náporu větru a znovu vyrazila. Než stačila ujít tucet kroků, blonďák
udělal několik mnohem delších, jemněji sevřel paži a tak ji donutil
zastavit.
„Poslyšte,“ řekl tiše, když se na něj zamračila, „máte vůbec nějaké
zásoby?“
Jennsenin zamračený pohled zvadnul a znovu musela potlačovat
slzy z pocitu marnosti. „Všechny jsou u našich koní. Všechno teď má
Irma, ta prodavačka klobás. Kromě mých peněz - ty má ten kapsář.“
„Takže nemáte nic.“ Nebyla to otázka, spíš posměch nad tak
naivním plánem.
„Mám sebe a vím, co musím udělat.“
„A máte v úmyslu vyrazit za Altheou, v zimě, pěšky a bez
zásob?“
„Celý život jsem žila v lesích. Nějak se obejdu.“
Snažila se vyprostit, jeho silná ruka však držela její paži bezpečně.
„Možná ano, ale Azrithské planiny nejsou lesy. Není tam nic, co by
vám mohlo posloužit za úkryt. Ani kousek dřeva, abyste si mohla
rozdělat oheň. Když slunce zapadne, je tam země chladná jak
Strážcovo srdce. Nemáte zásoby, nemáte nic. Co budete jíst?“
Tentokrát škubla rukou mnohem silněji a povedlo se jí vyprostit.
„Nemám jinou možnost. Možná to nechápete, ale jsou věci, které
člověk musí udělat, i kdyby tím dával v sázku svůj život, nebo jinak
ten život nic neznamená a nemá smysl žít.“
Než ji mohl znovu zastavit, vběhla Jennsen do řeky lidí plynoucí
provizorními ulicemi. Proplétala se davem kolem prodavačů potravin
a nápojů, které si nemohla koupit. To jí připomnělo, že od té doby, co
snědla ráno tu klobásu, neměla nic v ústech. Vědomí, že Sebastian by
se nemusel dožít dalšího jídla, dodalo jejím krokům naléhavosti.
Zabočila do první provizorní ulice, jež vedla na západ. S jižním
zimním sluncem zahřívajícím levou stranu tváře vzpomínala na
sluneční svit v paláci, když se zúčastnila vyznání oddanosti, a na to,
jak jí připomínal matčinu náruč.

Kapitola devatenáctá
Jennsen se proplétala mezi lidmi v náhodně vzniklých uličkách

pod náhorní plošinou a představovala si, že kráčí mezi stromy v
lesích, kde se cítila nejvíc jako doma. Tam také toužila být, v nějakém
tichém hvozdu, v bezpečí mezi stromy, a spolu se svou matkou
pozorovat, jak Betty uštipuje jemné výhonky rostlin. Někteří z lidí
odpočívajících u stánků, obchodnici za pulty, nebo ti, co se jen tak
procházeli, se dívali jejím směrem, ona však s hlavou neustále
sklopenou pokračovala rychlým tempem dál.
Hrozně se bála o Betty. Ta paní, co vyráběla a prodávala klobásy,
Irma, měla i klobásy z kozího masa. Teď bylo Jennsen jasné, proč
chtěla Betty nejdřív koupit. Ta ubohá kozička byla teď nejspíš celá
zkormoucená a vystrašená, když si ji odváděl někdo, koho neznala.
Ale i když se Jennsen o Betty tak moc bála a tak moc toužila po tom,
aby ji našla a získala zpátky, nemohla dát této své touze přednost před
záchranou Sebastianova života.
Když procházela kolem stánků s potravinami, jen jí to
připomnělo, jak je hladová, zvlášť po tom dvojím namáhavém
zdolávání schodů do paláce. Od rána nejedla a ráda by si koupila něco
k jídlu, na to však neměla nejmenší šanci. Mnozí tu připravovali jídla
na otevřených ohních živených dřevem, které si museli přinést s
sebou. Na pánvích syčelo máslo, česnek a koření. Všude kolem se táhl
kouř z opékaného masa. Ty opojné vůně způsobily, že její hlad narostl
a stal se téměř nesnesitelným.
Když už téměř blouznila hladem, vzpomněla si Jennsen znovu na
Sebastiana. Každá chvilka, o kterou se opozdí, může pro něj znamenat
další ránu bičem, další řeznou ránu, další vykloubený úd, další
zlomenou kost. Další chvíli agónie. Když na to pomyslela, stoupala jí
žluč do hrdla. Není divu, že sem přišel, aby pomohl porazit D'Haru.
Najednou jí otřásla myšlenka mnohem strašnější: Mord-Sithy!
Když Jennsen cestovala s matkou po D'Haře, tak se snad nikdo nebál
ničeho nebo nikoho tak, jako se ony bály Mord-Sith. Jejich schopnost
působit bolest byla přímo legendární. Říkalo se, že na této straně
Strážcovy ruky nemají Mord-Sithy sobě rovných.
Co kdyby ti D'Hařané k mučení Sebastiana použili jednu z nich?
On sice neovládá magii, ale na tom by nezáleželo. S tím jejich
Agielem - a kdoví čím ještě - mohou Mord-Sithy ublížit každému.
Zmocnit se osoby ovládající magii je přece jen jejich další, doplňková
schopnost. Člověk bez nadání k magii, jako je Sebastian, by pro ně
představoval jen krátkou krvavou zábavu.
Když se dostala do míst, kde trh pod širým nebem končil, dav
prořídl. Provizorní ulice, kterou procházela, se scvrkla až do nicoty v
momentě, kdy Jennsen došla k poslednímu stánku, v němž nějaký
vyčouhlý muž prodával kožené postroje a hromady použitých kování
a jiného příslušenství pro nákladní povozy. Za jeho vozem plně
naloženým součástkami a náhradními díly už byla jen pustá otevřená
krajina. Po jižní cestě se pohyboval nekonečný zástup lidí. Jennsen
viděla oblaka prachu, vyznačující jak vzdálenější úseky jižní cesty, tak
i její větvení na jihozápad a jihovýchod. Na západ nevedla žádná
cesta.
Několik málo lidí z okraje tržiště na ni letmo pohlédlo, když
vyrazila, osamělá, k zapadajícímu slunci. I když se někteří dívali jejím
směrem, nikdo za ní do té pustiny Azrithských planin nešel. Jennsen
se ulevilo, když byla konečně sama. Potvrdilo se jí, že být mezi lidmi
je skutečně tak nebezpečné, jak se vždycky obávala. Rázně kráčela
západním směrem a tržiště brzy nechala daleko za sebou.
Vklouzla rukou pod plášť pro uklidňující pocit, když se dotkla
svého nože. Přitištěný k jejímu tělu byl teplý, jako kdyby to byla
nějaká živá věc a ne stříbro a ocel.
Alespoň že jí ten zloděj sebral jen peníze a ne nůž. Kdyby si měla
vybrat mezi těmi dvěma věcmi, rozhodla by se pro nůž. Celý život se
s matkou dokázaly o sebe postarat bez většího množství peněz. Ale
nůž byl pro jejich způsob života nezbytný. Když člověk žije v paláci,
potřebuje peníze. Když žije venku, v přírodě, potřebuje nůž, a Jennsen
nikdy neviděla lepší nůž, než byl tenhle, navzdory jeho původu.
Pomalu přejížděla prsty po ozdobném písmenu R na stříbrné
rukojeti. Někteří lidé potřebují nůž, i když žijí v paláci, pomyslela si.
Otočila se, aby se podívala zpátky, a ulevilo se jí, když zjistila, že
ji nikdo nesleduje. Náhorní plošina se scvrkla v dálce, až všichni lidé
pod ní vypadali jako drobní mravenci hemžící se kolem. Byl to dobrý
pocit, být tak daleko od paláce, věděla však, že když chce zachránit
Sebastiana, bude se tam po návštěvě u Althey muset vrátit.
Chvilku šla pozpátku, aby si alespoň dočasně ulevila od ledového
větru štípajícího ji do tváře, a její pohled stoupal vzhůru po cestě
klikatící se po příkrém svahu až k masivním kamenným hradbám
obklopujícím palác. Protože přišli se Sebastianem z jihu, tuhle cestu
nemohla vidět. Na jednom místě cesty se přes obzvlášť zrádnou
puklinu ve skále klenul padací most. Byl zdvižený. Jako kdyby
samotné srázy nebyly dost odstrašující; vysoké kamenné hradby
kolem Paláce lidu by zabránily jakémukoli pokusu dostat se dovnitř
bez dovolení.
Doufala, že dostat se k Althee nebude podobně těžké.
Kdesi v tom rozlehlém palácovém komplexu drží v zajetí
Sebastiana. Zajímalo by ji, jestli si Sebastian myslí, že je navždy
opuštěný a ztracený, tak jak si to nejspíš myslí Betty. Šeptala modlitbu
k dobrým duchům a prosila je, aby se Sebastian nevzdával naděje, a
aby mu nějak dali vědět, že se ho chystá vysvobodit.
Když ji chůze pozpátku a pohled na Palác lidu unavily, otočila se.
Teď musela čelit náporu větru, který jí čas od času vyrážel dech. Ostré
poryvy jí vháněly suchou písčitou půdu do očí.
Okolní krajina byla plochá, suchá a jednotvárná, terén byl
většinou tvrdý, neprostupný, tu a tam protkaný širokými pásy řídké
písčité půdy. Místy byl žlutohnědý povrch zbarven temněji hnědě,
jako kdyby byl politý silným čajem. Vegetace tam bylo málo, a to jen
nízké, ubohé rostlinky, teď v zimě hnědé a křehké.
Na západě se táhla rozeklaná linie hor. Ta uprostřed vypadala, že
by mohla mít na vrcholku sněhovou čepičku, ale proti slunci se to
nedalo s určitostí říci. Jennsen se neodvažovala odhadovat, jak daleko
ta hora je. Protože se nikdy v takovém typu terénu nepohybovala, bylo
pro ni obtížné odhadnout na té pusté planině vzdálenosti. Přesto jí
bylo jasné, že ty hory mohou být hodiny, nebo dokonce dny vzdálené.
Alespoň že se nemusí plahočit hlubokým sněhem, jak byli se
Sebastianem často nuceni na své cestě do Paláce lidu.
Jennsen si uvědomila, že dokonce i v zimě bude potřebovat vodu.
Usoudila, že v bažinách bude vody dost. Také si dobře vzpomínala, že
žena, která jí popsala cestu, říkala, že je to dost daleko, ale už neřekla,
co to pro ni je dlouhá cesta. Možná pro ni představuje dlouhou cestu
to, co je pro Jennsen jen rychlá chůze několik málo hodin. Možná
měla ta žena na mysli dny. Jennsen tiše šeptala modlitbu, aby to
nebyly dny, i když se jí představa cestování bažinou nikterak nelíbila.
Když přes hučení větru zaslechla nějaký rachotivý zvuk, otočila se
a uviděla oblak prachu stoupající v dálce za ní. Mhouřila oči a
nakonec poznala, že je to vůz, jedoucí jejím směrem.
Otáčela se na všechny strany a prohledávala tu pustou krajinu,
jestli nezahlédne nějaké vhodné místo, kde by se mohla schovat.
Nelíbila se jí představa, že by ji polapili takhle osamělou ve volné
krajině. Napadlo ji, že nějací lidé z toho trhu pod širým nebem si jí
všimli, jak odchází, a pak se rozhodli, že počkají, až bude dál, až bude
sama, a teprve pak na ni zaútočí.
Rozběhla se. Protože ten vůz přijížděl od paláce, běžela stejným
směrem, jako předtím šla - na západ, k temnému šrámu hor. V běhu
lapala po dechu, až ji z ledového vzduchu rozbolelo v krku. Před ní se
rozkládala jednotvárná pláň, bez jediné pukliny, ve které by se mohla
skrýt. Soustředila se na temnou linii hor, běžela k nim ze všech sil, ale
i když nepolevovala, věděla, že jsou příliš daleko.
Za chvíli se přinutila zastavit. Vždyť se chová jako blázen! Přece
nemůže běžet rychleji než koně! Zlomila se v pase, s dlaněmi na
stehnech se snažila popadnout dech a dívala se, jak se k ní ten vůz
hrozivě blíží. Jestli ji někdo chce přepadnout, tak ztrácet síly během je
ta nejnesmyslnější věc, co může udělat.
Otočila se znovu tváří ke slunci a pokračovala v chůzi, ale
takovým tempem, které ji nevysilovalo. Jestli ji za chvíli čeká boj, tak
alespoň nebude bez dechu. Možná to je jen někdo, kdo se vrací domů,
a nakonec zabočí jiným směrem. Nejspíš si jich všimla jen proto, že
jejich vůz tak rachotí a zvedá prach. A oni ji pravděpodobně ani
nezpozorovali.
Vtom ji napadla deprimující myšlenka: možná už Mord-Sithy
mučením ze Sebastiana vynutily přiznání! Možná už ho jedna z těch
nemilosrdných žen zlomila. Jennsen se bála pomyslet, co by sama
dělala, kdyby jí někdo metodicky začal lámat kosti. Skutečně nebyla
schopná čestně říct, jak by se zachovala, kdyby byla podrobena tak
nesnesitelnému mučení.
Možná jim Sebastian ve své nesnesitelné agónii vyzradil
Jennsenino jméno. Ví o ní všechno. Ví, že jejím otcem byl Darken
Rahl. Ví, že Richard Rahl je její nevlastní bratr. Ví, že chce jít za tou
čarodějkou pro pomoc.
Možná mu slíbili, že ho přestanou mučit, když ji zradí. Mohla by
mu vyčítat jeho zradu, za takových okolností?
Možná je ten vůz uhánějící k ní plný velkých, strašlivých
d'hařanských vojáků, kteří ji přicházejí chytit. Možná ta pravá hrůza
má začít teprve teď. Možná je tohle ten den, kterého se celý život bojí!
Když jí slzy zděšení začaly štípat do očí, vklouzla Jennsen rukou
pod plášť, aby se přesvědčila, že její nůž lehce vyklouzne z pochvy.
Trochu ho povytáhla, pak ho zasunula zpátky, až zaslechla uklidňující
kovové klapnutí, když se usadil ve svém pouzdře.
Minuty se táhly a Jennsen pomalu šla a čekala, až ji ten vůz
dostihne. Potlačovala strach a snažila se vybavit si všechno, co ji
matka naučila o zacházení s nožem. Je sama, ale není bezmocná. Ví,
co má dělat. Řekla si, že na tohle nesmí zapomínat.
Jestli však jich proti ní bude příliš velká přesila, tak jí nic
nepomůže. Až příliš živě si vybavovala, jak se ti muži v jejím domě
na ni rychle vrhli a jak byla v tu chvíli bezmocná. Pravda, tehdy ji
překvapili, ovšem na tom nezáleží - chytili ji. To jediné bylo důležité.
A nebýt Sebastiana...
Když se znovu otočila, aby si to ověřila, vůz už se k ní hrozivě
blížil. Zaujala pevný postoj a plášť nechala rozevřený, aby mohla
jedním rychlým hmatem popadnout nůž a překvapit útočníka.
Překvapení může být jejím cenným spojencem, ale také jediným, ve
kterého může doufat.
Pak její pohled připoutal trochu křivý, ale zářivý úsměv, plný
rovných zubů. Vysoký blonďák zajel blíž se svým povozem,
rozhazujícím štěrk a zvedajícím mračno prachu. Když zastavil koně a
zabrzdil ruční brzdou, odvál vítr prach pryč. Byl to ten člověk z
tržiště, ten muž vedle Irmina místa, ten, který jí dal napít vína. Byl ve
voze sám.
Protože si nebyla jistá jeho úmysly, měla pravou ruku - tu, kterou
vládla nožem - v pohotovosti a promluvila k němu úsečně: „Co tu
děláte?“
Nepřestával se usmívat. „Přišel jsem vám nabídnout svezení.“
„A co vaši bratři?“
„Nechal jsem je tam pod palácem.“
Jennsen mu nedůvěřovala. Vždyť nemá žádný důvod, aby ji svezl!
„Děkuju vám, ale myslím, že bude lepší, když se vrátíte ke svým
záležitostem.“ Znovu vyrazila západním směrem.
Seskočil z vozu a s žuchnutím přistál na zemi. Rychle se otočila,
aby byla připravená, kdyby ji napadl.
„Poslyšte, já z toho nemám dobrý pocit,“ řekl.
„Z čeho?“
„Nikdy bych si neodpustil, kdybych jen nečinně přihlížel, jak
jdete na smrt - a přesně to by se vám stalo, takhle bez vody, bez jídla,
bez ničeho. Přemýšlel jsem o tom, co jste říkala, že jsou věci, které
člověk prostě musí udělat, jinak by život neměl smysl a nestálo by za
to žít. Nemohl bych sám se sebou žít, kdybych věděl, že jste někde
tady a jdete si pro smrt.“ Jeho tvrdošíjnost slábla a hlas měl nějak
prosebnější. „No tak, vylezete si nahoru a dovolíte mi, abych vás
svezl?“
„A co vaši bratři? Předtím, než jsem zjistila, že jsem přišla o
všechny peníze, jste mi nechtěl pronajmout koně a řekl jste mi, že
musíte jet domů.“
Zahákl si palec za opasek, zřejmě smířený s tím, že jí musí podat
vysvětlení. „No dobrá, dneska šlo naše víno tak dobře na odbyt, že
jsme vydělali pěknou sumičku. Joe a Clayton chtěli tak jako tak zůstat
v paláci a pro změnu se trochu pobavit. Za všechno může ta paní Irma,
co prodávala své kořeněné klobásy hned vedle nás.“ Pokrčil rameny.
„Takže, když nám pomohla tak vydělat, mám teď šanci vám pomoct.
Protože vám odvedla vaše koně a zásoby, počítám, že svézt vás je to
nejmenší, co pro vás můžu udělat. Tak nějak se to tím trochu vyrovná.
Je to jen svezení. Není to, jako kdybych riskoval život, nebo tak něco.
Jen malá pomoc, kterou nabízím člověku, o kterém vím, že ji
potřebuje.“
Jennsen jeho pomoc jistě mohla přijít vhod, bála se však tomu
cizímu člověku důvěřovat.
„Jmenuju se Tom,“ řekl, jako kdyby jí četl myšlenky. „Budu vám
vděčný, když mi dovolíte, abych vám pomohl.“
„Jak to myslíte?“
„Jak jste sama řekla - některé věci musí člověk udělat, aby byl
život trochu smysluplnější.“ Tím nejkratším z letmých pohledů si
povšimnul jejích rudých loken vykukujících zpod kapuce pláště, pak
zvážněl. „Takhle se budu cítit... prostě budu mít dobrý pocit, že jsem
něco takového udělal.“
První odvrátila oči ona. „Jmenuju se Jennsen. Ale já ne...“
„No tak! Mám trochu vína...“
„Nemám víno ráda. Mám po něm jen žízeň.“
Lehce pokrčil rameny. „Mám taky spoustu vody. Také jsem
přivezl nějaké masové pirohy. Vsadím se, že budou ještě teplé, když si
pospíšíte a hned si je vezmete.“
Pozorně si prohlížela jeho modré oči, tak modré, jako měl její
otec. Přesto, oči tohohle muže měly v sobě jakousi prostou upřímnost.
Jeho úsměv nebyl nijak drzý, spíš nesmělý.
„To nemáte ženu, ke které byste se měl vrátit?“
Tentokrát to byl Tom, kdo uhnul očima a díval se do země. „Ne;
madam. Nejsem ženatý. Hodně cestuju. Neumím si představit, že by si
nějaká žena mohla oblíbit takový způsob života. Kromě toho, takhle
nemám moc příležitostí poznat někoho natolik dobře, abych pomýšlel
na ženění. Přesto upřímně doufám, že jednou najdu ženu, která bude
chtít spojit svůj život s mým, ženu, která mě rozveselí, ženu, se kterou
budu moct žít v souladu.“
Jennsen překvapilo, že právě tahle otázka mu vehnala červeň do
tváří. Zdálo se jí, že smělost, s jakou s ní hovořil a nabídl jí svezení,
bude asi troufalejší, než je zřejmě jeho obvyklé chování. Na to, jak byl
přívětivý, byl až nepříjemně stydlivý. Něco na tom, že ona, osamělá
žena v pustině, takového velkého a silného muže uvedla do rozpaků
svou otázkou o věcech srdce, ji uklidňovalo.
„Jestli vám nebudu na obtíž, jestli neuškodím vašemu obchodu,
kterým si vyděláváte na živobytí...“
„Ne,“ skočil jí do řeči. „Ne, to ne - vůbec ne.“ Mávl rukou zpátky
k náhorní plošině. „Dneska jsme měli značný zisk a tak si můžeme
dovolit krátký odpočinek. Mým bratrům to vůbec nevadí. Cestujeme
všude a kupujeme různé zboží, které je k mání za rozumnou cenu,
všechno od vína přes koberce až po kuřata, a pak to vozíme sem a
prodáváme. Když bratry nechám trochu oddychnout, tak budou vážně
rádi.“
Jennsen přikývla. „To svezení by mi dost pomohlo, Tome.“
Zvážněl. „Vím. V sázce je život jednoho muže.“
Tom se vydrápal nahoru na vůz a podal jí ruku. „Opatrně,
madam.“
Uchopila jeho velkou dlaň a našlápla na železnou loukoť.
„Jmenuju se Jennsen.“
„Jak jste řekla, madam.“ Jemně ji vytáhl nahoru na kozlík.
Jakmile se usadila, vytáhl Tom zezadu nějakou deku a složenou ji
položil Jennsen na klín; zřejmě nechtěl být tak troufalý, že by ji
rozprostřel. Když si Jennsen deku upravila přes kolena, z vděčnosti za
tu teplou vlněnou pokrývku se na něj usmála. Znovu se natáhl dozadu
a chvilku se hrabal pod stohem značně opotřebovaných houní, až
nakonec vytáhl malý balíček. Usmál se svým trochu pokřiveným
úsměvem a podal Jennsen pirohy, zabalené v bílém plátně. Měl
pravdu; byly ještě teplé. Pak ještě vytáhl měch s vodou a položil ho na
kozlík mezi sebe a Jennsen.
„Můžete jet vzadu, jestli to máte raději. Vzal jsem spoustu dek,
abyste byla v teple. Mohlo by to pro vás být pohodlnější sedět na nich
než na dřevěném kozlíku.“
„Zatím je mi tu dobře,“ řekla. Zvedla v gestu piroh. „Až dostanu
zpátky své zásoby a své peníze, tak vám za všechno zaplatím.
Zapisujte si všechno a já vám pak zaplatím.“
Uvolnil brzdu a švihnul opratěmi. „Když si to přejete, ale já na
tom netrvám.“
„Já ano,“ řekla, když se vůz rozjel.
Jakmile byli v pohybu, uhnul z jejího západního kurzu víc na
severozápad.
Okamžitě se jí vrátila její podezřívavost. „Co to děláte? Kam to
jedete?“
Zdálo se, že je z její obnovené nedůvěry trochu překvapený.
„Říkala jste, že chcete jít za Altheou, ne?“
„Ano, ale bylo mi řečeno, že mám jít na západ až k nejvyšší hoře s
vrcholem pokrytým sněhem, a pak mám na druhé straně jít na sever
podél srázu a...“
„Aha,“ řekl, když si v tu chvíli uvědomil, co si myslela a proč.
„Takhle by to bylo, kdybyste chtěla, aby vám to zabralo jeden den
navíc.“
„Proč by mi ta žena říkala, abych šla cestou, která zabere víc
času?“
„Nejspíš proto, že je to cesta, kterou chodí k Althee všichni, a ona
nevěděla, že spěcháte.“
„Ale proč všichni chodí tou cestou, když je delší?“
„Lidé chodí tou cestou, protože se bojí bažiny. Tou cestou se
nakonec dostanete nejblíž k Althee, chci říct, že pak musíte jít jen tím
nejkratším úsekem bažiny. Nejspíš to je jediná cesta, o které ta žena
ví.“
Jennsen se musela chytit zábradlí, protože vůz zrovna poskočil na
hrbolu skalnatého terénu. Tom měl pravdu, dřevěný kozlík nebyl příliš
pohodlný a vůz určený k převážení těžkých nákladů nadskakoval víc,
když byl teď prázdný.
„Ale neměla bych se také bát té bažiny?“ zeptala se nakonec.
„Myslím, že ano.“
„No, a proč bych tedy měla jít tou druhou cestou?“
Zkoumavě se na ni zadíval a jeho pohled se znovu jen velmi
krátce zastavil na jejích vlasech. Na takové chování byla Jennsen
zvyklá. Většina lidí si nemohla pomoci, prostě se museli podívat.
„Říkala jste, že je v sázce život jednoho muže,“ řekl, když jeho
plachost zmizela. „Touhle cestou to trvá mnohem kratší dobu, protože
když pojedeme po téhle straně hory, o které vám řekla, tak si
nadjedeme a nebudeme muset jet tím klikatým kaňonem pod srázy.
Problém je v tom, že budete muset jít do té bažiny z opačné strany a
tak budete muset projít větší močálovitý úsek, abyste se dostala k
Altheinu domu.“
„A to nezabere víc času, jít větší úsek skrz bažinu?“
„Ano, ale i když se musí jít větším kusem bažiny, tak se vsadím,
že ušetříte tak jako tak jeden den. To dělá dohromady úsporu dvou
dní.“
Jennsen neměla bažiny ráda. Přesněji, neměla ráda ten druh
živočichů, co žije v bažinách.
„Není to mnohem nebezpečnější?“
„Kdyby to nebylo velmi důležité, tak byste nevyrazila bez zásob -
sama jste řekla, že je to věc života nebo smrti. Když jste byla ochotná
riskovat život, tak jsem si řekl, že budete chtít ušetřit tolik času, kolik
jen bude možné. Když ale chcete, tak vás můžu vzít tou delší cestou, s
menším úsekem močálem. Nechám to na vás, ale jestli vám záleží na
rychlosti, tak si uvědomte, že tou cestou by to trvalo o dva dny déle.“
„Ne, máte pravdu.“ Masový piroh ji hřál do dlaně. Byl to dobrý
pocit, svírat ho v prstech. Tom musí být starostlivý člověk, když jí ho
přinesl. „Děkuju vám, Tome, že jste myslel na to jak mi ušetřit čas.“
„Kdo je ten muž jehož život je v sázce?“
„Přítel,“ odpověděla.
„Musí to být váš dobrý přítel.“
„Nebýt jeho, byla bych teď mrtvá.“
Mlčel a řídil vůz k temnému pruhu hor v dálce. Jennsen přemítala
nad tím, co ji může v bažině čekat. A co bylo ještě horší - dělala si
starosti, co by se mohlo stát Sebastianovi, kdyby jí Althea nepomohla
včas.
„Za jak dlouho?“ zeptala se. „Za jak dlouho budeme u bažiny?“
„Záleží na tom, kolik sněhu je v průsmyku, a ještě na pár dalších
věcech. Touhle cestou nejezdím moc často, takže vám to nemůžu s
jistotou říct. Když ale pojedeme celou noc, tak jsem si dost jistý, že
budeme na zadním okraji bažiny zítra ráno.“
„A za jak dlouho se pak dostanu k Althee? Myslím přes tu
bažinu.“
Podíval se na ni trochu rozpačitě. „Je mi líto, Jennsen, ale to
nevím. Nikdy jsem ještě v Altheině bažině nebyl.“
„Nemůžete mi říct alespoň hrubý odhad?“
„Znám přibližně rozlohu tohohle kraje a nemyslím si, že by vám
to mělo zabrat víc než den, tam i zpátky. Ale to vážně jen hádám. A to
nepočítám, jak dlouho se zdržíte u Althey.“ Jeho rozpaky se vrátily.
„Dostanu vás k Althee, jak nejrychleji budu moci.“
Jennsen si uvědomovala, že bude muset Althee říct o lordu
Rahlovi - jak o svém otci, tak o současném lordovi Rahlovi,
Richardovi, svém nevlastním bratrovi. Nebylo by dobré, kdyby Tom
měl odhalit, kdo Jennsen je, nebo co má v úmyslu. Přinejmenším by
vyprchala jeho ochota. Také si myslela, že by neškodil nějaký důvod,
aby zůstal před bažinou, jinak by mohl dostat podezření.
Zakroutila hlavou. „Myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste zůstal u
vozu a u koní. Jestli pojedete celou noc, tak si budete potřebovat
odpočinout, abyste byl připravený, až se vrátím. To nám ušetří čas.“
Přemýšlel nad jejími slovy a pak přikývl. „To zní rozumně. Ale já
bych mohl...“
„Ne. Jsem vám vděčná za svezení, za jídlo a vodu i za teplou
deku, ale nedovolím vám, abyste tam riskoval život. Nejvíc mi
pomůžete, když počkáte u vozu a budete připravený hned vyjet
zpátky, až se vrátím.“
Dívala se, jak mu vítr čechrá jeho světlé vlasy, když o tom
přemýšlel. „Tak dobrá, když si to přejete. Jsem rád, že jste mě
nechala, abych vám pomohl. Kam pojedeme, až se vrátíte od Althey?“
„Zpátky do paláce,“ odpověděla.
„Pak tedy, když budeme mít štěstí, dovezu vás zpátky do paláce
pozítří.“
To byly tři dny; tři dny pro Sebastiana. Nevěděla, jestli mu
zbývají tři dny, nebo tři hodiny. Nebo dokonce tři minuty. Ale dokud
bude naděje, že ještě žije, musí jít do té bažiny.
Navzdory Jennseniným pochybnostem o úkolu, který měla před
sebou, jí chutnal masový piroh báječně. Byla tak hladová, že by jí
zachutnalo téměř všechno. Vytáhla z pirohu velký kus masa a mezi
palcem a ukazováčkem ho podala Tomovi.
Když ho dožvýkal, řekl: „Krátce po západu slunce vyjde měsíc,
takže až dojedu do průsmyku, uvidím dost dobře na to, abych mohl jet
dál. Vzadu je spousta přikrývek. Až se setmí, měla byste si tam vlézt a
- pokud budete moci - trochu se na zítřek prospat. Ten odpočinek
budete moc potřebovat. Já si zdřímnu ráno, až půjdete navštívit
Altheu. Až se vrátíte, pojedu celou noc a odvezu vás rovnou do
paláce. Doufám, že tak můžeme ušetřit dostatek času, abyste pomohla
svému příteli.“
Kymácela se na kozlíku vedle toho velkého muže, se kterým se
teprve nedávno seznámila a který tohle všechno dělal pro cizí ženu.
„Děkuju vám, Tome. Jste hodný člověk.“
Zašklebil se. „Maminka mi to vždycky říkala.“
Právě když si Jennsen ukousla další sousto, dodal: „Doufám, že
lord Rahl si myslí totéž. Řeknete mu to také, až ho uvidíte, že ano?“
Nevěděla, jak to myslel, a bála se ho na to zeptat. Horečně
přemýšlela a přitom žvýkala sousto, plná ústa jí v tu chvíli sloužila
jako výmluva za pozdržení odpovědi. Když něco řekne, může jí to
nechtěně způsobit potíže. V sázce je Sebastianův život. Jennsen se
rozhodla, že se bude sladce usmívat a hrát tu hru s ním. Konečně
sousto polkla.
„Samozřejmě.“
Podle lehkého, ale dokonalého úsměvu, který mu zkřivil ústa,
když potěžkával otěže a díval se dopředu, to byla správná odpověď.

Kapitola dvacátá
Náhle ji do očí bolestivě udeřilo světlo. Jennsen zvedla ruku proti

tomu jasu a uviděla, že Tom z ní stahuje přikrývky. Protáhla se a
zazívala, ale pak, když si plně uvědomila, proč je v zadní části vozu,
kde jsou a proč tam jsou, zívnutí náhle skončilo. Posadila se. Vůz stál
na okraji nějaké travnaté louky.
Jennsen se opřela rukou o hrubou fošnu na okraji povozu, na horní
hraně opotřebováním celou ohlazenou, a mžouravě se rozhlížela
kolem. Za vozem se tyčila rozeklaná šedivá skála, v jejíchž puklinách,
trhlinách a štěrbinách se statečně držely nízké keříky, zkroucené a
přičáplé jako proti vytrvalému větru. Její pohled stoupal po zvětralé
skále až tam, kde se ztrácela v mlze. Na jejím úpatí, za okrajem louky
a vedle úzké průrvy roztínající skálu, byl pás husté vegetace. Tom
musel nějak vmanévrovat vozem mezi prudké srázy. Dva velcí tažní
koně stáli ještě ve svých postrojích a uždibovali z husté trávy.
Vepředu, za loukou, terén klesal do pološera mezi rozložitými
stromy, šlahouny popínavých rostlin a všude visícím mechem. Zpod
zeleného příkrovu vycházely podivné zvuky, volání, klapání a
hvízdání.
„Uprostřed zimy...“ bylo jediné, co jí přišlo na mysl.
Tom zvedl krmné vaky ze zadní části vozu. „Mohlo by to také být
pěkné místo, kde strávit zimu,“ řekl a kývnul hlavou dolů ze svahu na
tu bujnou změť porostu, „nebýt toho, co prý odtamtud vylézá. Kdyby
to nebyla pravda, tak bych se vsadil, že by se našel nějaký blázen,
který by se zrovna teď o to pokoušel. Jenže ti, co se o to pokusili, byli
staženi do bažiny nějakým strašlivým tvorem a už nikdy se odtamtud
nedostali zpátky.“
„Chcete říct... vy si vážně myslíte, že tam jsou... nějaké nestvůry,
či co?“
Opřel se předloktími o okraj vozu a nahnul se k ní. „Jennsen, já
neschvaluju, když někdo leká dámy. Když jsem byl ještě malý kluk,
někteří z chlapců rádi mávali a kroutili hady před děvčaty jen proto,
aby slyšeli jejich křik. Já jsem to nikdy neudělal. Nesnažím se vás
postrašit.
Ale nemohl bych sám se sebou žít, kdybych vám dovolil tam jen
tak bezstarostně jít, jako kdyby to byl nějaký výlet, a vy byste pak už
nikdy odtamtud nevyšla ven. Možná jsou to jen hloupé řeči, to nevím,
nikdy jsem tam nebyl. Neznám nikoho, kdo by tam někdy šel bez
pozvání - a ti pozvaní tam chodí druhou stranou. Říká se, že se tam
nedá jít zadem a přežít, aby člověk o tom mohl vyprávět. Jediný, kdo
se o to mermomocí chce pokusit, jste vy. Vím, že tu jste z velmi
důležitých důvodů, a tak si nemyslím, že byste tu chtěla jen tak
posedávat a čekat, až vás pozvou.“
Jennsen na sucho polkla. Na jazyku cítila kyselou pachuť.
Přikyvovala, protože nevěděla, co na to má říct.
Tom si odehnal dozadu světlé kadeře padající mu do čela. „Chtěl
jsem vám jen povědět pravdu o tom, co vím.“ Zvedl vaky a vykročil
ke koním.
Ať je tam, co je tam. Musí tam jít a to je vše. Nemá na výběr;
jestli chce dostat Sebastiana z rukou jeho věznitelů, tak tam jít musí.
Jestli chce s konečnou platností uniknout lordu Rahlovi, tak tam jít
musí.
Sáhla pod plášť a dotkla se rukojeti svého nože. Není přece nějaká
městská slečinka, která se bojí vlastního stínu, která se neumí ubránit!
Je Jennsen Rahlová!
Jennsen odkopla přikrývky a vylezla z vozu, jako opěru pro nohu
přitom použila paprsek zadního kola. Tom už se vracel zpátky a nesl
nějaký měch.
„Nechcete se napít? Je to voda - zavěsil jsem ji pod chomout, aby
nezamrzla.“
Noční chlad Jennsen vysušil, měla žízeň a tak hltavě pila. Pak si
všimla, že si Tom stírá pot s čela a teprve v tu chvíli si uvědomila, jak
je ve skutečnosti teplo. Musela připustit, že žádná správná bažina plná
nestvůr, pokud má jen trochu sebeúcty, si nedovolí zamrznout.
Tom rozevřel cípy látky balíčku, který držel v dlani. „Dáte si
snídani?“
Usmála se, když uviděla masový piroh. „Tome, kromě toho, že
jste dobrý člověk, jste také starostlivý.“
Zašklebil se, podal jí piroh a pak odešel, aby vypřáhl koně. Ještě
na ni zavolal: „Nezapomeňte, co jste mi slíbila, že to taky řeknete
lordu Rahlovi!“
Než aby byla vtažena do jakéhokoli druhu konverzace spojené s
jejím pronásledovatelem, změnila Jennsen raději předmět hovoru.
„Budete přesně na tomhle místě, že ano? Myslím, až se vrátím. Budete
na mne čekat, abychom mohli hned vyrazit zpátky?“
Zvedal zrovna postroj. Zamžoural na ni. „Máte mé slovo, Jennsen.
Neopustím vás tady.“
Podle jeho výrazu to byla přísaha. Vděčně se na něj usmála. „Měl
byste si trochu odpočinout. Jel jste celou noc.“
„Pokusím se.“
Ukousla si další sousto pirohu. Byl studený, ale dobrý a také sytý.
Žvýkala ho a přejížděla pohledem po zelené hradbě za loukou, po
temnotě uvnitř, pak kriticky zhodnotila ocelově šedou oblohu.
„Máte ponětí, kolik může být hodin?“
„Slunce vyšlo nanejvýš před hodinou,“ řekl, zatímco kontroloval
spojení kožených popruhů. Pak ukázal zpátky, směrem, kterým přijeli.
„Než jsme sjeli dolů, byli jsme nad tou vrstvou mlhy. Tam nahoře
svítilo slunce.“
Ta představa ji ohromila, vždyť pod tím pochmurným příkrovem
bylo takové šero. Vypadalo to, že úsvit má teprve přijít. Bylo k
neuvěření, že nedaleko svítí slunce, Jennsen se však už s takovými
mlžnými duchnami setkala, když se dívala dolů z vysoko položených
míst.
Když dojedla masový piroh a setřela si drobty z dlaně, postavila
se a čekala, až Tom uvolní podpěnku kolem mocného břicha jednoho
ze svých koní. Obě velká, dobře udržovaná zvířata byli šedáci s
černou hřívou i ocasem. Byli to ti největší koně, jaké kdy viděla. Zdáli
se jí být až nadměrně velcí, než k nim znovu přešel Tom. Vedle něj už
nevypadali tak impozantně, zvlášť když je láskyplně poplácal. Zřejmě
se jim ten dobře známý dotyk líbil.
Oba koně otáčeli hlavy za Tomem, když z nich snímal všechny
části postroje, nebo kulili své tmavé oči na Jennsen, avšak mnohem
větší pozornost oba věnovali stínům za hranicí louky. Uši měli pořád
napjaté a zaměřené na bažinu.
„Už radši vyrazím. Nemůžu ztrácet čas.“ Přikývl. „Děkuju vám,
Tome. Kdybych neměla další možnost vám to říct, tak vám děkuju, že
jste mi pomohl. To, co jste udělal vy, by mnoho lidí neudělalo.“
Znovu se objevil jeho nesmělý úsměv a zasvítily rovné bílé zuby.
„Většina lidí by vám pomohla. Ale já jsem rád, že jsem ten, kdo to
udělat mohl.“
Jennsen si byla jistá, že měl na mysli něco, čemu tak docela
neporozuměla. Ať už to bylo cokoli, ona měla teď větší starosti.
Její pohled přitáhly zvuky přicházející z bažiny a opakující se jako
ozvěnou. Nedalo se posoudit, jak velké jsou ty stromy, protože jejich
vrcholy mizely v mlze. Ale podle toho, jak se zdály být dlouhé,
musely být jejich kmeny obrovité. Dolů z mlhy se snášely šlahouny
zkroucených popínavých rostlin, jež zahalovaly větve obrovských
stromů, jako kdyby se je pokoušely jakýmsi chvatem povalit do tmy
dole.
Jennsen prohledávala okraj bažiny a našla něco jako skalní hřeben
spadající z konce louky, podobající se hřbetu nějakého ohromného
zvířete pohřbeného pod zemí. Vybíhal dolů pod roztažené větve.
Nebyla to cesta, ale vypadalo to jako místo, ze kterého by se dalo
začít. Celý život žila v lesích a dokázala najít cestu tam, kde by jim
ani netušili, že existuje. Dovnitř nevedly žádné stopy. Jako kdyby tam
nikdy nikdo nevešel. Bude si muset najít vlastní cestu.
Na kraji louky se otočila a vyměnila si dlouhý pohled s tím
velkým mužem s modrýma očima.
Pousmál se na ni - byl to výraz respektu k tomu, co právě dělala.
„Kéž by byli dobří duchové s vámi a drželi nad vámi ochrannou
ruku.“
„I nad vámi, Tome. Dobře se prospěte. Až se vrátím, budeme
muset jet rychle zpátky do paláce.“
Uklonil se. „Podle vašeho rozkazu, madam.“
Zasmála se jeho udivujícím způsobům, pak se otočila a zamířila
dolů do šera.
Bažina si udržovala teplo, shromážděné pod jejími hranicemi.
Vlhkost byla jako nějaký duch, který čeká na okraji, aby mohl vetřelce
vystrčit zpátky ven. Každým krokem bylo uvnitř temněji. Ticho bylo
stejně tíživé jako vlhký vzduch, a těch několik zvuků odrážejících se
temnotou ho jen akcentovalo, stejně jako rozlohu prostoru ležícího
dole.
Jennsen šla po hřebenu, jenž se kroutil jednou tam a jindy zase
jinam a stále hlouběji. Větve stromů po obou stranách se ohýbaly pod
vahou mechů a popínavých rostlin na nich zachycených. Na některých
místech, když obcházela vystouplé balvany, si Jennsen musela
podřepnout, aby se protáhla pod větvemi. Jinde musela složitě
odstrkovat popínavé rostliny, aby mohla dál. Nehybným tichým
vzduchem se k ní zezdola táhl hnilobný zápach.
Když se otočila a podívala zpátky, viděla světelný tunel vedoucí
nahoru na louku. Ve středu kruhu tlumeného světla na jeho konci
rozeznávala siluetu velkého muže, jenž tam stál s rukama v bok a
díval se dolů směrem k ní. V té tmě, jaká byla dole, ji zcela jistě
nemohl vidět. Ona ho viděla jenom proto, že stál proti světlu. Ale
přesto tam stál a díval se.
Jennsen se nemohla rozhodnout, co si o něm má myslet. Bylo dost
těžké se v něm vyznat. Zdálo se, že je to člověk s laskavým srdcem,
ona však nevěřila nikomu. Kromě Sebastiana. Tomu důvěřovala.
Když se její zrak přizpůsobil šeru, viděla, když se podívala
zpátky, že cesta, kterou přišla, je jediná možnost, jak se dostat dovnitř,
přinejmenším kolem dokola, kam dohlédla. Tam, kde skála prudce
klesala, byly strmé stěny. Ta louka byla jen jakousi římsou na
horském svahu příkře spadajícím do bažiny. Pod loukou byla na
skalních stěnách zachycena záplava rostlin, šplhajících z bažiny
vzhůru. Hřeben, který použila ke svému sestupu, byl pouhým vrásem
skály umožňujícím slézt dolů. Kdyby tam nebyl, byly by skalní stěny
příliš příkré.
Zhluboka se nadýchla, aby posílila svoje odhodlání, rozhlédla se
kolem a vyrazila znovu dolů po klikatícím se skalním hřebenu,
hlouběji a hlouběji mezi stromy. Na mnoha místech byly po obou
stranách hrůzu nahánějící svahy. Jednou, když nalevo i napravo viděla
jen temné propasti, měla pocit, jako kdyby šla po kamenném vlákně
nataženém přes trhlinu světa. Po tom, co chvilku upřeně zírala dolů do
těch strašných hloubek a představila si, že tam na ty nerozvážné čeká
Strážce podsvětí, našlapovala opatrněji.
Brzo dospěla k poznání, že mnoho z těch stromů, které viděla
seshora, byly jen korunové klenby vysoko se tyčících starobylých
dubů, vyrůstajících ze skalních říms. Uvědomila si, že omylem
považovala některé z jejich horních větví za kmeny. Jennsen nikdy
neviděla tak velké stromy. Její strach málem vystřídala posvátná úcta.
S ústy dokořán zírala na vrstvu za vrstvou masivních větví, kolem
nichž lezla dolů. V dálce viděla hnízda, velké shluky větviček a stébel
ověšené hebkým mechem a lišejníkem, usazené v rozsochách větví.
Nevěděla, jestli jsou obsazená, neviděla, jaký druh ptáků si mohl
postavit taková impozantní útočiště, hádala, že to musí být nějací
dravci.
Když se při šplhání po skále shrbila, aby se protáhla pod hustým
shlukem větví svěšených blízko nad hřebenem, otevřela se jí vyhlídka
na rozlehlou krajinu skrytou pod hustými vrstvami listí horní klenby
stromů. Bylo to jako celý nový svět, skrytý před lidmi, dosud nikým
nenavštívený. Paprsky ztlumeného světla se stěží dostávaly tak daleko
dolů. Tu a tam visely odshora z temného porostu popínavé rostliny.
Jeskynním šerem plachtili tiše ptáci. Zdálky se ozývalo nějaké zvíře,
které nikdy předtím neslyšela. Z jiného směru mu odpověděl vzdálený
křik.
I když to místo vypadalo primitivně a zlověstně, Jennsen si
pomyslela, že je také nějak tajemně krásné. Měla pocit, jako kdyby
byla v nějaké podsvětní zahradě, kde se rostliny vyhřívají ve věčném
přítmí. Podsvětí může být Strážcovou chladnou doménou, ale i tam
Stvořitelovo věčné světlo opatruje a zahřívá dobré duše.
Svým způsobem jí ta bažina připomínala mnohé z rysů D'Hary -
temná, hrozivá a nebezpečná, ale současně až bolestně krásná. Stejně
jako její nůž, který v sobě nesl ohavnost rodu Rahlů a přece byl
nepopiratelně znamenitý.
Stromy lpěly ke skalnatému svahu kolem ní svými kořeny,
připomínajícími pařáty dravců, jako kdyby se obávaly, že budou
staženy dolů k tomu, co se možná skrývá ve spodních patrech.
Některé ze starobylých sosen, již dávno mrtvé, ležely napůl spadlé,
zachycené okolními stromy, které jako by se jim snažily pomoci
znovu nahoru. V místech pod příkrovem vegetace šplhající vzhůru po
nakloněných kmenech bylo vidět mrtvé šedé dřevo. Přesto mnohé z
nich spadly na zem. Jeden starý strom ležel přes cestu, jako kdyby tam
roztál a přizpůsobil se obrysu hřebene, každému jeho vyvýšení i
prohlubni. Rozkládající se dřevo na zemi bylo houbovité a hemžilo se
hmyzem.
Seshora z větví pozorovala nějaká sova, jak Jennsen leze po
čtyřech pořád dolů. Po zemi pochodovali mravenci přenášející kousky
svých pokladů z vlhkého pralesa. Na spadaných listech se míhali
brouci, velcí, s tvrdými leskle hnědými krovkami. Vzdálenější
neznámí obyvatelé hustého podrostu lámali větve, jak se pohybovali
pryč od ní.
Jennsen strávila celý život v lesích a viděla všechno, od
obrovitých medvědů po novorozené kolouchy, od ptáků ke hmyzu, od
netopýrů po čolky. Existovala zvířata, ze kterých měla strach, jako
hadi a medvědi s mláďaty, ale znala dobře jejich zvyky. Většinou se
lidí báli a obvykle jen chtěli být sami, takže ji obvykle nevystrašili.
Nevěděla však, jaká zvířata by mohla číhat na tomhle temném a
vlhkém místě, třeba nějací živočichové s jedovatými zuby. Nevěděla,
jaké tajemné šelmy by se mohly plížit ve spodních patrech tohoto
čarodějčina doupěte, šelmy, které nemají strach z nikoho a z ničeho.
Viděla pavouky, tlusté, tmavé a chlupaté, kteří pomalu hrabali
nohama ve vlhkém vzduchu a hladce se spouštěli na vláknech
upevněných kdesi nahoře. Mizeli v kapradí tvořícím po zemi
rozprostřené koberce. Přestože tam bylo teplo a vlhko, měla Jennsen
plášť zapnutý až ke krku a kapuci nataženou, aby byla lépe chráněna
před tvory, jako byli třeba ti pavouci.
Pavoučí kousnutí může být zrovna tak smrtící jako každého jiného
zvířete. Mrtvý je prostě mrtvý a nezáleží na příčině jeho smrtí. Strážce
mrtvých neposkytuje zvláštní úlevy v případě, že smrtící jed pochází
od něčeho malého a zdánlivě bezvýznamného. Strážce mrtvých
obklopí věčnou tmou ty, kdo se dostanou do jeho říše - ať už z
jakékoli příčiny. Není poskytována žádná milost podle toho, jak
člověk zemřel.
I když se Jennsen vždycky cítila pod širým nebem jako doma, a i
když byla bažina tak znepokojivě krásná, to místo Jennsen nutilo mít
oči neustále na stopkách a puls zvýšený. Každá popínavá rostlina nebo
chomáček zeleně, kterého se dotkla, se jí zdál být nebezpečný a
nejednou ji vylekal, až nadskočila.
Celé to místo na ni dělalo dojem, jako kdyby se někde poblíž
plížila smrt.
A pak najednou vepředu ten skalnatý hřbet, její jediná cesta dolů,
končil v nehybném, plochém, páchnoucím, trouchnivějícím, mechem
obrostlém místě křížem krážem protkaném změtí kořenů. Vypadalo to,
jako kdyby se stromy té tmavé vlhkosti bály a snažily se své kořeny
držet nad ní. Prostor po stranách byl zarostlý všemi druhy rozpínavé
vegetace.
Všimla si charakteristického tvaru stehenní kosti, trčícího z
blátivého prostoru po straně. Kost byla pokrytá chmýřovitou zelenou
plísní, její základní tvar však byl rozpoznatelný. Z jakého druhu
zvířete mohla pocházet, to Jennsen nevěděla. Alespoň doufala, že to je
skutečně kost zvířecí.
Překvapilo ji, když přišla k blátivým místům, která skutečně
vypadala, jako když to bahno vře. Lepkavé bubliny pukaly jako při
pomalém varu, uvolňovaly páru a rozprskávaly kolem kapičky
hustého bahna. V těch oblastech nic nerostlo. V některých místech
bahno ztvrdlo do skupinek nízkých kuželů, ze kterých vystupovala
nažloutlá pára.
Jak si Jennsen opatrně vybírala cestu mezi motanicí kořenů, mezi
průduchy, kterými stoupala pára, mezi kypícím bahnem, a kráčela
hlouběji a hlouběji do stínů bažiny, zjistila, že močálovité plochy
začíná střídat stojatá voda. Nejdřív to byly louže, které vřely a syčely
a uvolňovaly oblaka palčivých par. Když nechala horké prameny za
sebou, narůstaly oblasti vody na velikost tůní, obklopených vysokým
rákosím pnoucím se vzhůru k miriádám drobného hmyzu poletujícího
společně ve velkých rojích.
Nakonec stojatá voda nabyla vrchu doopravdy, byla jako vrchní
vrstva lesní půdy, jenže temná a kapalná. V černé vodě stály mrtvé
kmeny jako strážní hlídající zemi páchnoucí hnilobou. Přes vodu se z
míst ještě temnějších neslo halekání a volání zvířat. V některých
místech pod listnatými břehy blízko okrajů rostl okřehek, vypadající
jako zelení pokrytá země, a zval neopatrné ke zdánlivě lehčímu
přechodu na druhou stranu. Jennsen si povšimla očí vystrčených nad
okřehkem, pozorujících, jak přechází kolem.
Močálovitá půda se stala houbovitou, dokud se také postupně
neponořila pod stojatou vodu. Nejdřív viděla až na dno, jen pár palců
pod sklovitou hladinou, ale brzo pokleslo, až nakonec viděla pod
sebou jen temnotu. V té temnotě viděla neslyšně klouzat nějaké ještě
tmavší tvary.
Jennsen šla z kořene na kořen a snažila se udržet rovnováhu, aniž
by musela pokládat ruce na často slizké kmeny stromů, aby tam našla
oporu. Když stála na vzhůru vyčnívajících obloucích kořenů,
nemusela šlápnout do vody. Bála se, že by voda mohla skrývat díru,
která by ji pohltila.
S každým krokem, protože kořeny nad vodní hladinou byly pořád
dál a dál od sebe, jako by se víc a víc svírala smyčka někde na dně
jejího žaludku. Zaváhala, protože se obávala, že už se dostala tak
daleko, že brzo dojde na místo, kde se nebude moci otočit a vrátit
zpátky. Nemohla zpochybňovat svůj úsudek, že to je ta nejlepší cesta,
protože nedostala příležitost, aby si mohla vybrat - vždyť to byla cesta
jediná. Naklonila se a mžourala do šera, upřeně se dívala dopředu
kolem závojů mechu a popínavých rostlin. Skrz mlhu a stíny a podrost
se jí zdálo, že nepříliš daleko před ní terén znovu stoupá a nabízí jí
sušší cestu.
Zhluboka se nadechla dusného vzduchu a natáhla nohu, aby
překročila k dalšímu tlustému kořeni, nedosáhla však na něj. Trochu
podřepla a natáhla se víc, snažíc se překročit ten kus tiché vody, ale
bylo to prostě moc daleko. Narovnala se a přemýšlela.
Bude muset skočit na to vzdálené vyboulení tamtoho tlustého
kořene. Není to žádná krátká vzdálenost, bude to muset být pořádný
skok. Jen se jí nelíbilo, co by měla pod nohama, kdyby uklouzla a
spadla. Také nechtěla balancovat na osamělém kořeni někde na širé
rozloze vody. Kdyby skočila s dostatečnou rychlostí a dopadla na ten
kořen správně, mohla by se odrazit a doskočit až na vzdálený břeh.
Konečky prstů se vzepřela o hladký, ale lepkavý kmen stromu.
Alespoň že nebyl slizký, to by jí mohla v tu nejnevhodnější chvíli
sklouznout ruka. V duchu odměřovala vzdálenost. I když bylo hodně z
dosahu, bylo to nejbližší místo, kam mohla suchou nohou vkročit.
Bude-li mít dostatečnou hybnost, bude moci přeskočit na další kořen,
už na sušší zemi.
Jennsen se nadechla, zamručela námahou, odstrčila se od stromu a
skočila přes volný úsek vody.
Zrovna když přistávala na výduti vyhlédnutého stromového
kořenu, tak se jí ten kořen pohnul pod nohama.
Její hybnost už na něj přešla - Jennsen už nemohla změnit směr.
Kořen, tlustší než její kotník, se najednou pod ní začal svíjet a
zmizel pod vodou. A okamžitě se tlustá smyčka stočila zpátky a
sevřela Jennsen lýtko a zároveň další část chladných šupin šlehla
nahoru a obtočila se jí kolem kolena.
Všechno se přihodilo tak rychle, že se napůl ještě snažila bránit a
napůl odskočit. Chycená mezi místem, které opustila a tím, kam
směřovala, ztratila rovnováhu.
Instinktivně chňapla po noži, ale když to udělala, ta věc se náhle
prudce zkroutila a srazila ji po hlavě dolů. Rozpřáhla paže, aby
zabránila pádu. Voda se pod ní zpěnila. Sotva stihla chytit se kořenů
na kraji vodní plochy, skutečných kořenů, mokrých, ale hrubých a
dřevitých pod jejími sevřenými prsty.
Ale i když zbrzdila svůj pád tím, že se zoufale zachytila těch
kořenů, které byly téměř mimo její dosah, byla už pevně sevřená ve
smyčkách obrovského hada, který zpod ní vyplaval na hladinu
zpěněné vody.

Kapitola dvacátá první
Jennsen se vší silou přitahovala ke kořenům a snažila se vyprostit

z toho sevření. Vykřikla, když s ní ty živé smyčky škubly, až se jí
kořeny vysmekly z rukou, a pak ji převrátily na záda. Horečně
natahovala ruce, cákala kolem sebe, šátrala po něčem, čeho by se
mohla zachytit. Něčeho se dotkla, pak se znovu natáhla a sevřela
tlusté kořeny nejprve jednou a pak i druhou rukou; na poslední chvíli
tak zabránila tomu, aby byla stažena pod hladinu.
Z hlubin se vynořila hadí hlava a protáhla se Jennsen přes břicho,
jako kdyby si chtěla prohlédnout svou vzdorovitou oběť. Byl to
největší had, jakého kdy Jennsen viděla. Jeho tělo pokryté zelenými
šupinami hrajícími všemi duhovými barvami se v pološeru mihotalo,
jak se svaly mocného trupu protahovaly. Světlo občas po jeho délce
vykouzlilo zářící pruhy. S černými pásy táhnoucími se dozadu přes
jeho kruté žluté oči had vypadal, jako když má nasazenu nějakou
masku. Jeho zelená hlava, rychle švihající jazykem, se jí hladce
protáhla mezi prsy a zamířila k obličeji.
Jennsen vykřikla a odstrčila ji na stranu. Svalnaté hadí tělo
reagovalo tím, že se svinulo a stáhlo, začalo s ní zápasit a stahovat ji
do hlubších vod. Jennsen se rychle znovu konečky prstů obou rukou
zachytila za kořeny. Vší silou se pokusila vytáhnout z vody, had však
byl příliš těžký a příliš silný.
Snažila se kopat nohama, ale teď už je had ovinul obě. Smyčky se
stahovaly, škubaly a táhly ji do hloubky. Jennsen vykašlávala vodu a
přemáhala paniku, která v ní rostla, stejně prudce, stejně houževnatě,
jako kdyby to bylo nějaké živoucí stvoření.
Potřebovala svůj nůž. Aby se však k němu dostala, musela by
pustit ty kořeny. A kdyby je pustila, tak by ji ta bestie stáhla dolů do té
černé vody a utopila.
Jen jednu ruku, řekla si. To bylo všecko, co potřebovala, jednu
ruku. Mohla by vytáhnout nůž, kdyby se jednou rukou pustila. Ale jak
se ten neochabující had vlnil a neustále se dostával svými smyčkami
výš a výš po jejím těle - teď už ji svíral i v pase - její prsty se v panice
uzamykaly pevněji a pevněji kolem kořenů.
Když se široká plochá hadí hlava vynořila z vody a znovu se jí
začala plazit vzhůru po těle, sevřela Jennsen co nejpevněji kořen levou
rukou. Se zoufalým odhodláním se pravou rukou pustila a hned ji
cpala pod plášť. Když zatlačila, vlhká látka se zřasila. Nemohla se pod
ni dostat. Hadí tlama se jí přitiskla k hrudi, jako kdyby jí chtěla dát na
vědomí, že přijde na řadu mocný stisk hrudníku, až nebude moci
dýchat.
Stáhla břicho a zatlačila prsty, snažila se je dostat pod hadí tělo,
ale těžké smyčky ji zmáčkly paralyzující silou po celé délce trupu a
zabránily jí vsunout ruku pod plášť k noži.
Zběsile se snažila dostat ke své zbrani, kroutila prsty a snažila se
je zavrtat pod plášť. Had sebou najednou škubnul, zvedl těžké smyčky
výš a přitlačil jí paži k tělu.
Jednou rukou se pořád ještě pevně držela kořene. Váha toho
zvířete však byla taková, že se jí zdálo, že jí vytrhne ruku z ramenního
kloubu, jestli se nepustí. Byla si naprosto jistá, že pustit se by bylo to
nejhorší, co by mohla udělat. Ta váha však byla příliš velká. Had ji
táhnul takovou silou, až se bála, že jí strhne kůži s konečků prstů.
Přes veškerou snahu cítila, jak jí prsty po kořeni sklouzávají.
Když jí z bolesti stouply do očí pálivé slzy, neměla na výběr. Pustila
se.
Ponořila se do temných hlubin tůně. Nakonec se dotkla nohama
dna. Využila hybnosti, kterou stažením dolů získala, přidřepla a pak se
vší silou, znásobenou hrůzou, odrazila od ponořených kořenů. Když
vylétla na hladinu, ihned sevřela kořeny u břehu.
Had se stočil a obrátil ji na záda. Vykřikla bolestí, když jí málem
vykloubil rameno. Ale během všech těch pohybů, toho stříkání,
otáčení a polykám vody, na krátkou chvilku hadí sevření povolilo.
Nepropásla svou šanci. Sevřela v ruce stříbrnou rukojeť.
Když se pak ta široká hlava šlehající tenkým rudým jazykem
znovu přiblížila k její tváři, zdvihla nůž a špičku ostří přitlačila hadovi
pod čelist. Had se zarazil, zdálo se, že si uvědomil hrozbu, jakou
představovala ta jak břitva ostrá čepel. Oba zůstali bez hnutí a jen se
dívali jeden na druhého. Úlevou se jí zatočila hlava, i když věděla, že
jejich souboj uvázl v mrtvém bodě.
Ležela na zádech ve vodě s těžkým hadem obtočeným kolem těla.
Nemohla udržovat rovnováhu ani nějak využít svou hmotnost, aby
získala výhodu. Paže měla zesláblé bojem a bolely ji z toho, jak jí je
had zkroutil. Byla celkově vyčerpaná. Nebylo by nijak snadné usmrtit
tak velké a silné zvíře, když všechno hrálo proti ní. Dokonce i kdyby
byli na souši, bylo by to těžké.
Žluté hadí oči si ji prohlížely. Moc ráda by věděla, jestli ten had je
jedovatý. Jeho zuby zatím neviděla. Nebyla si jistá, zdali by byla dost
rychlá, aby ho zastavila, kdyby jí zaútočil na tvář.
„Omlouvám se, že jsem na tebe šlápla,“ řekla. Ve skutečnosti si
nemyslela, že jí had rozumí; svým způsobem mluvila pro sebe,
uvažovala nahlas. „Lekli jsme se jeden druhého.“
Had zůstával nehybný a jen se na ni díval. Jazyk mu teď zůstával
v zavřené tlamě. Na hlavě, zvednuté několik palců tlakem nože,
pravděpodobně cítil ostrý hrot. Možná považoval hrozící nůž za
jedovatý zub. To Jennsen nevěděla, uvědomovala si však, že by bylo
lepší, kdyby s takovým stvořením bojovat nemusela.
Byla ve vodě, a to byla hadova doména, ne její. Nůž nenůž,
výsledek byl nejistý. I kdyby ho zabila, tak by ji váha toho zvířete,
jeho smyčky sevřené kolem ní pevným stiskem, mohly pořád ještě
stáhnout dolů pod hladinu a utopit. Lepší bude rozloučit se bez boje -
pokud to bude možné.
„A teď už běž!“ zašeptala smrtelně vážně. „Nebo se tě budu muset
pokusit zabít.“ A zvedla špičku nože, aby jí bylo rozuměno, gestem, o
kterém byla víc přesvědčena, že by ho had mohl pochopit.
Nohy se jí začaly třást, když najednou cítila, že sevření povoluje.
Kousek po kousku se hadí hlava stahovala zpátky. Šupinaté smyčky se
uvolňovaly a klouzaly pryč z jejího trupu a nohou, až si připadala,
jako když je ve vodě najednou nadnášená. Jennsen sledovala hadí
hlavu, jak se stahuje zpátky, a přitom pořád držela špičku nože pod
jeho čelistí, připravená při nejmenší známce nebezpečí vší silou
bodnout. Konečně had sklouzl zpátky do hloubky.
Jakmile se Jennsen zbavila jeho váhy, vydrápala se na pevnou
zem. Zůstala tam hezkou chvíli na všech čtyřech, s nožem v hrsti,
lapala po dechu a dopřávala svým rozdrásaným nervům, aby se
uklidnily. Neměla ani ponětí, co si ten had myslel, ani proč ji pustil,
ani jestli by stejná věc mohla fungovat v jiný čas a na jiném místě, ale
tentokrát to fungovalo a ona šeptala slova díků dobrým duchům.
Kdyby skutečně měli něco společného s jejím vysvobozením ze
sevření smrtících šupin, nechtěla je zklamat tím, že by jim nevyjádřila
svou vděčnost.
Hřbetem třesoucí se ruky si pak setřela slzy strachu s tváře a pak
se postavila na vratké nohy. Ještě se otočila a podívala na hladinu
pořád ještě zkalené vody pod převislými větvemi a mechem. Při
pohledu nazpět si vzpomněla, že se v jednu chvíli dotkla kořenů na
dně. Když se teď dívala na zpátky na rozlohu vody, kterou překonala,
pomyslela si, že voda možná kdysi stoupla o několik stop a zaplavila
tu zem. Nebo se země propadla. Tak či tak, kdyby jen opatrně šla
mělkou partií a nezkoušela skočit na toho v kořen proměněného hada,
bylo by to mohlo pro ni být mnohem méně nepříjemné.
Měla v plánu uříznout si na zpáteční cestě dlouhou hůl, která by jí
pomohla přebrodit mělčinu, osahat si cestu před sebou a dát si pozor,
aby nešlápla na nějakého hada.
Ještě lapajíc po dechu se Jennsen otočila směrem k temné cestě
před sebou. Vždyť se musí dostat k domu té čarodějky a plýtvá časem,
jak tu tak stojí a lituje se. Sebastian potřebuje její pomoc a ne, aby se
litovala!
Znovu vyrazila, promočená až na kůži. Naštěstí v bažině bylo
teplo, i když to bylo uprostřed zimy. Alespoň nezmrzne. Připomněla
si, jak byla mokrá, když se Sebastianem utíkali z jejího domku, po
tom, co ta Čtyřka zavraždila její matku.
Zem byla v těch místech sotva pár palců nad úrovní stojaté vody,
avšak s tou záplavou kořenů, které jí prorůstaly, byla dostatečně
pevná, aby udržela její váhu. Tam, kde se voda dostala nad zem, byla
jen mělká a nepříliš rozlehlá jezírka. I když byla hluboká jen pár
palců, našlapovala v nich Jennsen opatrně a dávala si pozor, aby
kořeny těsně pod hladinou nebyly ve skutečnosti číhající hadi. Věděla,
že vodní hadi patří k těm nejnebezpečnějším. Jedovatý had, i když je
jen stopu dlouhý, může člověka zabít. Jako u pavouka - na velikosti
nezáleží, když je jeho jed smrtící.
Dostala se do jiné části bažiny, kde z puklin v zemi vystupovala
pára. Kolem otvorů se vytvořila krusta barevných usazenin, většinou
žlutých. Zápach v těch místech ji dusil, a tak je musela obejít okolními
křovinami, aby mohla volně dýchat. Křoví bylo trnité a husté.
Podařilo se jí uříznout několik z větších větví a proklestit si cestu
ke skalní římse u srázu. Držela se té římsy, až došla k tmavé tůňce,
která se dala těsně u skály obejít. Hladina se pomalu vlnila, jako
kdyby odtamtud něco sledovalo její pohyb. Držela nůž v pohotovosti a
snažila se sledovat, kam šlape, a zároveň dávat pozor na cokoli, co by
na ni mohlo vyskočit z vody. Když sáhla po opoře a uvolněný kus
skály se utrhl, až málem ztratila pevnou půdu pod nohama, hodila ten
kus skály do vody na tu věc, kterou nemohla vidět. Sledovalo ji to dál,
dokud nedošla až na konec římsy, kde se jí pak podařilo vyšplhat na
vyvýšenou stezku vedoucí k hustému porostu nějakých dlouhých
rostlin se širokými listy.
Připomínalo jí to cestu kukuřičným polem. Skrz lodyhy nezřetelně
viděla nějaký vzdálený pohyb. Nevěděla, co by to mohlo být, ale bylo
to tak velké, že to ani vědět nechtěla. Přidala do kroku. Netrvalo to
dlouho a běžela tím hustým porostem, uhýbala stonkům a krčila se
pod větvemi.
Pak byla najednou znovu mezi stromy, které tu rostly hustěji vedle
sebe, a tak se vrátila k opatrnému našlapování mezi kořeny. Zdálo se
jí, že změť kořenů nikdy neskončí, a že postupuje trýznivě pomalu.
Den se protahoval. Když se dostala na volné prostranství, či spíše na
poměrně volné, dala se do klusu, aby ušetřila čas. Už byla v té bažině
hodiny. Muselo už být blízko poledne.
Tom jí řekl, že si myslí, že by jí cesta tam a zpátky měla zabrat
celý den. Byla však v bažině už tak dlouho, že se začínala bát, že
čarodějčin dům možná minula. Především - nedalo se říct, jak je ta
bažina široká. Lehce mohla kolem toho domu projít a nevšimnout si
ho. Začala se bát, že přesně to se stalo.
Co kdyby ten dům nemohla najít? Co by pak udělala? Z
pomyšlení, že by strávila celou noc v bažině, se vůbec neradovala.
Nedalo se říct, jaký druh stvoření by vycházel v noci ven. Nemyslela
si, že by se jí mohlo podařit rozdělat oheň. Při myšlence na to, že bude
na tom místě ve tmě, bez nejmenší naděje na světlo měsíce nebo
hvězd, se jí hrdlo sevřelo strachem.
Když se nakonec vynořila na břehu širokého jezera, zastavila se,
aby popadla dech. Stromy, tlusté na spodu, kde se vynořovaly z vody,
tam stály jako série sloupů podpírajících nízkou střechu zeleně. Nad
jezerem bylo trochu víc světla. Po pravé straně byla skalní stěna, kde
nebylo moc možností zachytit se a už vůbec ne ji překonat. Spadala
rovnou do vody a naznačovala, jak hluboký by mohl ten cíp jezera
být.
Když si Jennsen pečlivě prohlédla levý břeh, překvapilo ji, že tam
vidí stopy nohou. Hned se tam rozběhla, poklekla na jedno koleno a
zkoumala prohlubně v měkké půdě. Podle jejich velikosti to vypadalo,
že jsou lidské, ale nebyly čerstvé. Sledovala stopy podél břehu a na
několika místech našla rybí šupiny, zřejmě z úlovku, který byl na
místě očištěn. Porost kolem byl hustý a zamotaný, avšak tráva a suchá
zem na tomto konci jezera umožňovaly dobrou cestu. A ty šupiny
znamenaly naději.
Na druhé straně toho tichého jezera sledovala stopy dál po zřejmě
často užívané cestě hustým vrbovým porostem a pak vzhůru na výše
položené území. Když se podívala skrz mezeru v zeleni, spatřila v
dálce mezi stromy, za propletencem keřů a závojem popínavých
rostlin, dům na malé vyvýšenině. Z komína se kroutil dým z hořícího
dřeva a mísil se s šedivou mlhou nahoře, skoro jako kdyby samotný
ten dým vytvářel onen bledý příkrov nad bažinou.
V šedém přítmí močálu zářilo světlo vycházející z okna v
postranní stěně domu jako nějaký zlatý šperk, jako nějaký maják
vítající ztracené, zoufalé, opuštěné a bezbranné. Pohled na konec její
cesty, po takové hrůze a depresi, jí vehnal slzy do očí. Ty slzy by
mohly být z radosti, kdyby nebyly vyvolány její strašlivou potřebou
vyplakat se.
Jennsen pospíchala po stezce mezi vrbami a duby, vzhůru hustým
podrostem, kolem záclon popínavých rostlin, a brzy se dostala k
domu. Byl postavený na kamenných základech, jejichž jednotlivé
kvádry do sebe přesně zapadaly bez malty. Stěny byly z cedrových
klád. Střecha přesahovala přes úzkou verandu táhnoucí se i kolem
boční stěny, se schody dolů a dozadu na cestičku k blízkému jezeru,
odkud Jennsen přišla.
Jennsen vyběhla schody po dvou nahoru na verandu a když
pokračovala za roh, došla ke dveřím, které měly po stranách pilíře ze
silných kmenů, podpírající jednoduchý, ale hezký portikus. Přede
dveřmi, pod širokými schody, byla pohodlná, dobře udržovaná cesta
vedoucí do přední části bažiny. To byla zřejmě cesta, kudy přicházeli
lidé pozvaní k čarodějce. Ve srovnání s cestou, kterou přišla Jennsen,
to byla úplná silnice.
Jennsen neztrácela čas a zaklepala na dveře. Brzo netrpělivě
zaklepala kotníky prstů znovu. Její klepání přerušilo, když se dveře
rozlétly směrem dovnitř. Na prahu stál nějaký starší muž a překvapeně
na ni zíral. Nad jeho hnědými vlasy už získávaly převahu ty šedivé a
trochu mu už ustupovaly dozadu, ale byly pořád ještě husté. Nebyl ani
štíhlý, ani zavalitý a i co do výšky byl průměrný. Jeho šaty nebyly
šaty lovce nebo muže z bažiny, ale řemeslníka; jeho hnědé kalhoty,
čisté a pečlivě udržované, nebyly z hrubé, ale z dražší hustě tkané
látky. Na jeho zelené košili zářily drobné částečky zlata. Bezpochyby
to byl ten pozlacovač, Friedrich.
Na jeho bystré tváři bylo znát, že si ji pečlivě a kriticky prohlíží,
zvlášť ho zajímaly její rudé vlasy pod kapuci. „Co tu děláte?“ zeptal
se. Jeho hluboký hlas ladil s jeho zjevem, nebyl však nijak přátelský.
„Přišla jsem navštívit Altheu, jestli smím.“
Sjel pohledem k cestě a pak zpátky k Jennsen. „Jak jste se sem
dostala?“
Z jeho podezřívavého výrazu usoudila, že se pokaždé nějak dozví,
kdyby někdo šel po hlavní cestě. Jennsen takové triky znala; užívaly je
s matkou neustále, aby měly jistotu, že je nikdo nezastihne
nepřipravené.
Jennsen ukázala na druhou stranu domu. „Přišla jsem z druhé
strany. Zezadu. Od jezera.“
„Z druhé strany jezera nikdo nemůže přijít, tam nemůžu ani já.“
Naježil obočí z hnědých a šedých chlupů a ani se nesnažil o tom, co
řekla, přemýšlet, nebo se jí dál ptát. „Vy lžete.“
Jennsen to ohromilo. „Nelžu! Přišla jsem zadní cestou. Musím se
naléhavě setkat s vaší ženou, Altheou.“
„Nikdo vás nepozval. Musíte odejít. Tentokrát nescházejte z cesty,
pokud víte, co je pro vás dobré. A teď už jděte!“
„Ale je to otázka života a smrti. Musím...“
Přibouchl jí dveře před nosem.

Kapitola dvacátá druhá
Jennsen stála bez hnutí přede dveřmi, které se tak náhle zavřely
kousek od její tváře. Nevěděla, co má dělat. V tu chvíli byla příliš
ohromená, než aby ji ovládly jiné emoce.
Zevnitř bylo slyšet ženský hlas. „Friedrichu, kdo to je?“
„Však ty víš, kdo.“ Friedrichův hlas se vůbec nepodobal tomu,
jaký byl, když mluvil s Jennsen. Teď byl něžný, zdvořilý, důvěrný.
„Tak dobrá, pusť ji dovnitř.“
„Ale Altheo, nemůžeš...“
„Pusť ji dovnitř, Friedrichu.“ Bylo to řečeno káravým tónem, ale
vůbec ne nevlídným.
Jennsen cítila, jak ji zaplavuje úleva. Skupinka argumentů, které si
v duchu připravila, když se chystala znovu zaklepat, se vytrácela.
Dveře se otevřely, tentokrát pomaleji.
Friedrich se na ni zadíval, ne jako někdo poražený nebo pokáraný,
ale jako muž, který čelí osudu s důstojností.
„Prosím, pojďte dál, Jennsen,“ řekl tišším, srdečnějším tónem.
„Děkuju vám,“ odpověděla mu také potichu Jennsen, poněkud
překvapená a mírně znepokojená, že zná její jméno.
Dobře si všímala všeho kolem sebe, když šla za Friedrichem do
domu. Přestože venku v bažině bylo teplo, praskal v kamenném krbu
menší oheň a dodával vzduchu příjemnou vůni a vítaný pocit sucha.
To byl jeho pravý význam, ne teplo - sucho. Nábytek byl prostý, ale
kvalitně zpracovaný a ozdobený dřevořezbami. Hlavní pokoj měl jen
dvě malá okna na protilehlých stěnách. Vzadu byly další místnosti a v
jedné z nich pracovní stůl s pečlivě srovnanými nástroji, umístěný pod
dalším malým oknem.
Jennsen si na ten dům nevzpomínala, jestli to vůbec byl ten samý
dům. Její vzpomínky na to, jak s matkou šly do Altheina domu,
obsahovaly spíš dojem přátelských tváří než konkrétní vzpomínku na
dům. Stěny ozdobené věcmi, které byly pastvou pro její oči, se jí
zdály povědomé. Jako dítě by si jistě všimla takových vizuálních
hodů. Všude byly dřevořezby ptáků, ryb a zvířat, buď samotné
pověšené, nebo ve skupinkách na malých poličkách. To by pro malé
dítě muselo být přímo fascinující.
Některé z nich byly nabarvené, jiné ne, ale peří, šupiny a kožešiny
byly vyřezány s tak jemnou strukturou, že sošky vypadaly jako zvířata
magicky proměněná ve dřevo. Jiné dřevořezby byly stylizovanější a
nádherně pozlacené. Zrcadlo na zdi, umístěné nezvykle nízko, bylo
lemováno ohňostrojnou raketou, jejíž paprsky byly střídavě
postříbřeny a pozlaceny.
U krbu ležel na podlaze velký rudozlatý polštář. Jennsenin zrak
upoutala čtvercová deska s pozlacenou Milostí, ležící na podlaze před
polštářem. Byla podobná Milosti, kterou často kreslila, ale tahle
Milost, jak věděla, byla skutečná. Vedle ní ležela hromádka kamínků.
V překrásně vypracovaném křesle s vysokým opěradlem a
vyřezávanými područkami seděla drobná žena s velkýma černýma
očima, kterou zkrášlovaly a dělaly ještě nápadnější její zlaté vlasy
prokvetlé šedinami. Vodopád vlasů jí lemoval tvář a splýval až na
ramena. Její zápěstí spočívala na područkách a dlouhé štíhlé prsty s
grácií obtahovaly vzor spirály na jejich konci.
„Jmenuji se Althea.“ Její hlas byl laskavý, prozrazoval však
nespornou autoritu. Nevstala.
Jennsen se obřadně uklonila. „Paní, odpusťte mi, prosím, že jsem
k vám takhle vpadla, nepozvaná a neočekávaná.“
„Možná nepozvaná, ale ne neočekávaná, Jennsen.“
„Vy víte, jak se jmenuju?“ Jennsen si příliš pozdě uvědomila, jak
hloupá to byla otázka. Ta žena je přece čarodějka. Nedá se říct, kam
až sahají její schopnosti, co všechno dokáže rozpoznat.
Althea se usmála a byl na ni vskutku příjemný pohled. „Pamatuju
se na tebe. Člověk nezapomíná na setkání s někým, jako jsi ty.“
Jennsen si nebyla jistá, jak to myslela, ale tak jako tak řekla:
„Děkuju vám.“
Althein úsměv se rozšířil, až přimhouřila oči. „Ale vždyť ty
vypadáš přesně jako tvoje matka! Nebýt těch rudých vlasů, tak bych si
myslela, že jsem cestovala zpátky časem do dne, kdy jsem ji viděla
naposledy; to byla zrovna v tom věku jako teď ty.“ Ukázala rukou
jistou výšku.“A ty jsi tehdy byla asi takhle velká.“
Jennsen cítila, jak se barva její tváře blíží barvě jejích vlasů.
Matka byla krásná, nejen moudrá a milující. Jennsen nechtěla věřit, že
by mohla snést srovnání s tak atraktivní ženou, nebo se někdy alespoň
přiblížit k ideálu, který pro ni matka představovala.
„A jak se jí daří?“
Jennsen nasucho polkla. „Maminka... maminka umřela.“ Pak
ztrápeně sklopila oči. „Byla zavražděna.“
„To je mi moc líto,“ řekl Friedrich vedle ní. Soucitně jí položil
ruku na rameno. „Vážně moc líto. Trochu jsem ji znal, z paláce. Byla
to hodná žena.“
„Jak se to stalo?“ zeptala se Althea.
„Nakonec nás dopadli.“
„Dopadli vás?“ Althea pozvedla obočí. „Kdo?“
„Přece d'hařanští vojáci. Muži lorda Rahla.“ Jennsen rozevřela
plášť a ukázala jim oběma rukojeť nože. „Tohle patřilo jednomu z
nich.“
Althein pohled zaregistroval nůž a pak se vrátil k Jennsenině tváři.
„To je mi moc líto, děvče.“
Jennsen jen přikývla. „Ale já jsem vás přišla varovat. Šla jsem za
vaší sestrou, Latheou...“
„Ty ses s ní před její smrtí setkala?“
Jennsen překvapením vyvalila oči. „Ano, setkala.“
Althea, se smutným úsměvem na rtech, potřásla hlavou. „Ubohá
Lathea. Jak se jí dařilo? Chci říct, měla pěkný život?“
„To nevím. Měla pěkný dům, ale já jsem ji viděla jen krátce. Měla
jsem dojem, že žije sama. Šla jsem k ní, protože jsem potřebovala
pomoc. Pamatovala jsem si, že maminka se jednou zmínila o
čarodějce, která nám pomohla, ale zřejmě jsem si spletla jméno.
Skončila jsem u vaší sestry. Ani se mnou nechtěla mluvit. Řekla, že
pro mne nemůže nic udělat a že jste to byla vy, kdo nám tehdy
pomohl. Proto jsem musela jít sem.“
„Jak jste se sem ale dostala?“ zeptal se Friedrich a ukázal k hlavní
cestě před vchodem. „Musela jste sejít z cesty.“
„Nešla jsem tamtudy. Přišla jsem zadní cestou.“
Teď se zamračila i Althea. „Žádná zadní cesta neexistuje.“
„No, cesta tam není, opravdu, ale já jsem tamtudy prošla.“
„Z té strany nemůže přijít nikdo,“ trvala na svém Althea. „Tam
vzadu jsou jisté... nestvůry, které tu stranu střeží.“
„To vím. Dostala jsem se do sporu s obrovským hadem...“
„Vy jste viděla toho hada?“ zeptal se Friedrich.
Jennsen přikývla. „Omylem jsem na něj šlápla. Myslela jsem, že
to je kořen. Báječně jsme si to užili a já jsem si zaplavala.“
Oba na ni civěli, až z toho Jennsen byla celá nervózní.
„Ano, ano,“ řekla Althea, kterou ten had zřejmě příliš nezajímal a
mávla rukou, jako kdyby takové bezvýznamné novinky chtěla smést
někam pryč, „ale jistě jsi také musela vidět ostatní nestvůry.“
Jennsen sklouzla pohledem od Friedrichových doširoka
rozevřených očí k Altheině zamračené tváři. „Neviděla jsem nic, jen
toho hada.“
„Had je jen had,“ řekla Althea a mávla netrpělivě nad tím
strašlivým netvorem rukou. „Tam vzadu jsou ale různé nebezpečné
nestvůry. Monstra, která nenechají nikoho projít. Nikoho. Jak jsi jen
mohla kolem nich projít?“
„Jaké nestvůry?“
„Magické nestvůry,“ řekla Althea pochmurným tónem.
„Je mi líto, ale jediné, co vám můžu říct, je, že jsem tamtudy
prošla a neviděla jsem nikoho jiného než toho hada.“ Pak svraštila
čelo, zvedla oči ke stropu a znovu se zamyslela. „I když... skutečně
jsem něco viděla, ve vodě - nějaké temné tvory pod vodou.“
„Ryby,“ vysmíval se jí Friedrich.
„A v křovinách... něco jsem viděla i v křovinách. No, vlastně jsem
jen viděla, jak se křoví pohybuje, a bylo mi jasné, že tam něco je.
Zůstalo to však skryté.“
„Ty nestvůry,“ řekla Althea, „se neskrývají v křoví. Nebojí se
ničeho. Nemusí se před nikým skrývat. Musely by vylézt a roztrhat tě
na kusy.“
„Nevím, proč to neudělaly,“ řekla Jennsen. Její pohled zabloudil
postranním oknem ven k nehybným rozlohám kalné vody pod stinným
příkrovem popínavých rostlin. Když pomyslela na to, že se tudy bude
muset vracet, pocítila svíravou bolest ze strachu. Na druhé straně byla
celá frustrovaná z toho, že Sebastianův život je v sázce a ona se teď s
tou čarodějkou bezúčelně baví o tom, co je či není v bažině.
Koneckonců, podařilo se jí projít, takže to není tak nemožné, jak seji ti
dva snaží přesvědčit. „Proč vlastně žijete tady? Chci říct, když jste tak
moudrá a vůbec, tak proč žijete tady v bažině s hady?“
Althea zdvihla obočí. „Dávám přednost svým hadům bez rukou a
nohou.“
Jennsen se nadechla a začala znovu: „Altheo, přišla jsem za vámi,
protože zoufale potřebuju vaši pomoc.“
Althea zakroutila hlavou, jako kdyby to nechtěla slyšet. „Nemůžu
ti pomoct.“
Jennsen ohromilo, že Althea její prosbu tak briskně odmítla.“Ale
vy mi musíte pomoct!“
„Skutečně?“
„Prosím vás! Vždyť už jste mi jednou pomohla! Teď vaši pomoc
potřebuju znovu. Lord Rahl je mi pořád blíž a blíž. Už několikrát jsem
jen tak tak vyvázla životem. Jsem na konci svých sil a už vážně
nevím, co mám dělat. Dokonce ani doopravdy nevím, proč mě můj
otec chtěl nechat zabít.“
„Protože jsi jeho potomek bez nadání pro magii.“
„Tak. Teď jste právě vyslovila ten pravý důvod, proč to nedává
žádný smysl: nejsem nadaná. Tak jaké nebezpečí bych pro něj mohla
představovat? Byl to mocný čaroděj; jak bych mu mohla ublížit? Proč
mě tak moc chtěl zabít?“
„Každý Lord Rahl zabíjí své potomky, u nichž zjistí, že nejsou
nadaní.“
„Ale proč? To, že to dělá je výsledek, ne důvod. Musí k tomu
přece mít nějaký důvod! Kdybych znala aspoň jeho důvody, možná
bych přišla na to, jak s tím něco udělat.“
Althea znovu zavrtěla hlavou. „To nevím. Lord Rahl nemá ve
zvyku se mnou probírat své záležitosti.“
„Po tom, co jsem navštívila vaši sestru a ta mi nechtěla pomoct,
jsem se k ní ještě jednou vrátila, abych se jí zeptala na tu samou věc
co vás, ale už byla mrtvá - zavraždili ji ti samí lidé, kteří pronásledují
mne. Museli se obávat, že by mi něco řekla, a tak ji zabili.“ Jennsen si
přihladila vlasy dozadu. „Je mi líto vaší sestry, doopravdy líto. Ale
copak to nechápete? Jste teď také v nebezpečí, kvůli tomu, co o tom
víte.“
„Nedovedu si představit, proč by jí měli ublížit.“ Althea se
mračila, dívala se upřeně někam mimo Jennsen a přemýšlela. „To, co
jsi řekla, že možná něco věděla, mi nedává žádný smysl. Nikdy s tím
neměla nic společného. Lathea toho věděla mnohem míň než já.
Určitě nevěděla nic o tom, proč by Darken Rahl chtěl zbavit svět
zrovna tebe. Nemohla by ti říct vůbec nic.“
„No dobrá, i kdyby si Darken Rahl myslel, že ti z nás, co se
narodili bez nadání pro magii, jsou něco podřadného, méněcenného, a
prostě k ničemu - kdyby se chtěl tak říkajíc zbavit nedochůdčat ve
svém vrhu - proč by také jeho syn, můj nevlastní bratr, mne chtěl
zrovna tak zavile zabít? Nemohla bych uškodit svému otci a teď
nemůžu nijak uškodit ani jeho synovi, přesto Richard také posílá
Čtyřky, aby mě chytily.“
Zdálo se, že Althea pořád ještě není přesvědčená. „Jsi si jistá, že
to všechno dělají lidé nového lorda Rahla? Já prostě v rozložení
kamenů nevidím...“
„Přišli do našeho domu. Zabili mou matku. Viděla jsem je -
bránila jsem se jim. Byli to d'hařanští vojáci.“ Vytáhla nůž z pochvy u
opasku a podávala ho rukojetí napřed, aby se Althea mohla podívat.
„Jeden z nich měl u sebe tohle.“
Althea si ho pozorně prohlédla, tak jak si lidé obvykle prohlížejí
nějakou smrtící věc, ale neříkala nic.
„Proč chtěl lord Rahl zabít moji matku? Proč si rod Rahlů přeje
mou smrt?“
„Na to neznám odpověď.“ Althea zdvihla ruce a pak je nechala
spadnout zpátky na klín. „Je mi to líto, ale taková je pravda.“
Jennsen si před ní klekla. „Altheo, prosím vás, i když nevíte proč,
já přesto potřebuju vaši pomoc. Vaše sestra mi nepomohla a řekla mi,
že mi pomoct můžete jen vy.
Řekla, že jen vy vidíte díry ve světě. Nevím, co to znamená, ale
musí to mít něco společného s tím vším, s magií. Prosím vás,
potřebuju vaši pomoc.“
Zdálo se, že čarodějka je na rozpacích. „A co chceš, abych
udělala?“
„Skryjte mě. Jako jste to udělala, když jsem byla ještě malá.
Vložte na mne kouzlo, aby nepoznali, kdo jsem, nebo kde mě mohou
najít - aby mě už nemohli pronásledovat. Chci jen, aby mě nechali být.
Potřebuju kouzlo, které mě skryje před lordem Rahlem.
Ale není to jen kvůli mně. Potřebuju ho také proto, abych mohla
pomoct svému příteli. Potřebuju to kouzlo, aby skrylo mou pravou
totožnost, abych se mohla vrátit do Paláce lidu a dostat ho ven.“
„Dostat ho ven? Jak to myslíš? Kdo je ten tvůj přítel?“
„Jmenuje se Sebastian. Pomohl mi, když nás ti muži napadli a
zabili maminku. Zachránil mi život. Doprovodil mě do paláce, abych
se s vámi mohla setkat. Vaše sestra říkala, že se máme zeptat v paláci,
kde bychom vás mohli najít. Celou cestu byl se mnou, pomohl mi
dostat se tam, abych vás mohla navštívit a požádat o pomoc. Šli jsme
do paláce hledat pana Friedricha, abych se dozvěděla, kde žijete, a
když jsme se tam dostali, tak stráže Sebastiana uvěznily.
Copak to nechápete? Pomohl mi a kvůli tomu ho dostali. Určitě
ho budou mučit! Pomáhal mi - je to moje chyba, že teď má velké
potíže. Prosím vás, Altheo, potřebuju vaši pomoc, abych ho dostala
ven. Potřebuju kouzlo, které mě skryje, abych se tam mohla vrátit a
zachránit ho.“
Althea na ni nevěřícně zírala. „Ale proč si myslíš, že toho můžeš
dosáhnout pomocí kouzla?“
„Nevím. O tom, jak magie funguje, nevím nic. Vím jen, že
potřebuju, aby mi pomohla magie - že potřebuju kouzlo, které skryje
moji pravou totožnost.“
Žena zakroutila hlavou, jako kdyby jednala s naprostým bláznem.
„Jennsen, magie nefunguje tak, jak si ty představuješ. Myslíš, že tě
nějak očaruju a ty pak budeš moci jít do paláce a stráže pod vlivem
toho kouzla před tebou začnou otevírat dveře?“
„No já nevím...“
„Ovšemže nevíš. Proto ti taky vysvětluju, že to takhle nefunguje.
Magie není klíčem, který by ti všude otvíral dveře. Magie není něco,
co by okamžitě - šup - řešilo problémy. Magie by tvoje problémy jen
zvětšila. Když zjistíš, že máš ve svém stanu medvěda, nebudeš přece
zvát dovnitř druhého. Dva medvědi by nebyli lepší než jeden.“
„Ale Sebastian potřebuje moji pomoc. A já potřebuju magii,
abych mu tu pomoc mohla poskytnout.“
„Kdybys tam šla, jak si představuješ, a použila nějaký druh“ -
mávla rukou, jako kdyby hledala nějaké slovo, kterým by to vyjádřila
- „nevím čeho, kouzelného prachu, nebo tak nějak, abys otevřela
dveře vězení a dostala svého přítele ven, co si myslíš, že by se stalo?
Že vy dva byste pak mohli šťastně uniknout a tím by to skončilo?“
„No já nevím... vlastně...“
Althea se opřela o loket a nahnula se dopředu. „Nemyslíš, že lidé,
kteří spravují palác, budou chtít vědět, jak se to mohlo stát, aby se
tomu příště vyvarovali? Nemyslíš, že několik naprosto nevinných lidí,
kteří mají na starost hlídám dveří, bude mít velké problémy, že nechali
vězně uprchnout, a že by kvůli tomu mohli hodně trpět? Nemyslíš, že
palácoví úředníci budou chtít uprchlého vězně zpátky? Nemyslíš, že
kdybys použila k jeho útěku takové prostředky, tak budou
přesvědčeni, že tvůj přítel musí být mnohem nebezpečnější, než si
původně mysleli? Nemyslíš, že by během mimořádných opatření
přijatých k dopadení tak nebezpečného vězně mohlo být ublíženo
mnoha naprosto nevinným lidem? Nemyslíš, že by mohli vyslat celou
armádu včetně několika magicky nadaných, aby pročesali venkov, než
se dostane příliš daleko?
A nemyslíš,“ řekla nakonec čarodějka tím nejvážnějším tónem,
„že tak mocný mág, jako je vládce D'Hary lord Rahl, by mohl mít v
zásobě nějaké rozhodně velice nepříjemné a bolestivě prodloužené
smrtelné překvapení pro kohokoli, kdo by se proti němu odvážil
použít kouzlo nějaké ubohé staré čarodějky - a navíc v jeho vlastním
paláci?“
Jennsen civěla s otevřenými ústy do černých očí, upřených na ni.
„O tom všem jsem nikdy nepřemýšlela.“
„To mi neříkáš nic nového.“
„Ale... jak tedy můžu Sebastiana odtamtud dostat? Jak mu můžu
pomoct?“
„Řekla bych, že musíš vymyslet způsob, jak ho dostat ven - jestli
je to vůbec možné - ale musíš přitom vzít v úvahu všechno, co jsem ti
právě řekla, dokonce ještě víc. Vylámat díru do zdi, aby se tudy dostal
na svobodu, by znamenalo, že budete mít brzy v patách smečku
honicích psů, že ano? To by ses dostala do stejných problémů, jako
kdybys použila magii. Místo toho musíš přijít na způsob, jak je
přesvědčit, aby ho pustili sami. Pak tě nebudou pronásledovat, aby ho
dostali zpátky.“
To všechno Jennsen dávalo smysl. „Jak bych toho mohla
dosáhnout?“
Čarodějka pokrčila rameny. „Jestli je to vůbec možné, tak bych se
vsadila, že to dokážeš. Vždyť jsi všechno přežila a je z tebe čestná
mladá žena, unikla jsi přece Čtyřkám, našla jsi mě a dostala ses bez
úhony do mého domu. Už jsi toho dokázala hodně. Musíš být jen
pevně odhodlaná to udělat. Nezačínej ale tím, že sebereš klacek a
začneš píchat do vosího hnízda!“
„Já si ale nedovedu představit, jak bych to dokázala bez použití
magie. Vždyť jsem úplná nula.“
„Úplná nula,“ posměšně opakovala Althea a opřela se o opěradlo
křesla. Začínala být jako učitelka ztrácející trpělivost se studentkou,
která si vede nevalně při vyučovací hodině. „Jsi někdo; jsi Jennsen,
bystrá, inteligentní dívka. Neměla bys přede mnou klečet a přiznávat
svou nevědomost, neměla bys mi říkat, co nemůžeš udělat, a místo
toho žádat jiné, aby to udělali za tebe.
Jestli chceš být v životě otrokem, tak dál všude choď a pros, aby
pro tebe druzí něco udělali. Oni ti vyhoví, ale brzo zjistíš, že za to
musíš zaplatit svou možností vybrat si, svou svobodou, a nakonec i
svým životem. Udělají to pro tebe, a výsledkem bude, že s nimi budeš
svázaná navždy, že se za mizernou cenu budeš muset vzdát své
identity. Pak - a jenom pak - budeš úplná nula, otrok, protože sis to
zavinila jen a jen sama.“
„Ale, možná... možná, že v tomhle případě je to jinak. ..“
„Slunce vychází na východě; neexistují žádné výjimky jenom
proto, že si to přeješ. Vím, o čem mluvím, a to ti povídám, magie není
řešení. Co si myslíš? Kdybys byla očarovaná, aby nepoznali, že jsi
dcera Darkena Rahla, myslíš, že by se mohli přetrhnout, jen aby ti
otevřeli dveře? Neotevřou dveře do cely tvého přítele nikomu, pokud
nebudou přesvědčeni, že to udělat musí. Nebude v tom žádný rozdíl,
když budeš proměněná v šestinohého králíka - neotevřou ti přece ty
dveře jen proto, že jsi se pomocí magie proměnila v šestinohého
králíka.“
„Ale magie...“
„Magie je prostředek, ne řešení.“
Jennsen si umínila, že musí zůstat klidná, i když se jí chtělo chytit
tu ženu za ramena a třást s ní, dokud by nesouhlasila s tím, že jí
pomůže. Nechtěla promarnit svou šanci na pomoc jako kdysi u
Lathey. „Jak to myslíte, že magie není řešení? Magie je přece mocná.“
„Máš nůž. Ukázala jsi mi ho.“
„To je pravda.“
„A když máš hlad, budeš tím nožem mávat někomu před
obličejem a chtít jeho chléb? Ne. Přiměješ je, aby ti dali chléb, tím, že
jim za něj dáš peníze.“
„Chcete říct, že si myslíte, že by se nechali podplatit?“
Další povzdech. „Ne. Podle toho, co vím, ti můžu říct, že se
podplatit nedají - přinejmenším ne běžným způsobem. Ale ten princip
není tak docela bez obdoby.
Když Friedrich chce chléb, nepoužije nůž, aby ho vzal těm, co ho
mají - přinejmenším ne tak, jak ty chceš použít magii. Použije nůž,
aby vyřezal sošky, a pak je pozlatí. Prodá to, co udělal svým nožem, a
pak vymění peníze za chléb.
Chápeš? Kdyby použil nůž - nástroj - aby problém chleba řešil
přímo, tak by mu to nakonec přineslo víc škody než užitku. Stal by se
zlodějem a jako takového by ho pronásledovali. Používá místo toho
svou hlavu; nůž používá jen jako nástroj, aby vytvořil něco pomocí
své mysli a tak vyřešil problém, jak získat chléb svým nožem.“
„Chcete tedy říct, že bych měla použít magii nepřímo? Musím
tedy přece jen použít magii jako nástroj?“
Althea těžce vzdychla. „Ne, dítě. Zapomeň na magii. Musíš použít
svou hlavu. Magie přináší jen problémy. Použij svou hlavu.“
„To jsem udělala,“ řekla Jennsen. „Nebylo to nic lehkého, ale
použila jsem svou hlavu, abych se k vám dostala a požádala o pomoc.
Teď potřebuju kouzlo, jako nástroj, který mi pomůže - který mě
skryje. V tom smyslu to bude nástroj, jak navrhujete.“
Althea odvrátila oči, dívala se do krbu a pozorovala třepotající se
plamínky. „Takhle ti pomoct nemůžu.“
„Myslím, že mi nerozumíte. Pronásledují mě mocní lidé.
Potřebuju jen nějaké kouzlo, které by skrylo mou totožnost - jak jste
to udělala, když jsem byla malá, když jsem žila s matkou v paláci.“
Stařena pořád ještě upřeně zírala do plamenů. „Nemůžu to udělat.
Nemám tu moc.“
„Ale máte. Vždyť už jste to jednou udělala.“ Vynořil se před ní
celý její život, plný frustrace, strachu, smutku a marnosti - a přinesl s
sebou hořké slzy. „Přece jsem necestovala takovou dálku a nepřetrpěla
všechno to strádání, abych teď od vás uslyšela vaše ne! Lathea mě
odmítla a řekla mi, že jen vy vidíte díry ve světě a že jen vy mi můžete
pomoct. Musím získat vaši pomoc, vaše kouzlo, které by mě skrylo.
Prosím vás, Altheo, vždyť tu žebrám o svůj život!“
Althea se jí nechtěla podívat do očí. „Nemůžu ti dát takové
kouzlo.“
Jennsen potlačila slzy. „Prosím vás, Altheo, chci jen mít pokoj. A
vy máte tu moc.“
„Nemám to, co sis ve své mysli vykonstruovala. Už jsem ti
pomohla jediným způsobem jakým jsem mohla.“
„Jak tu jen můžete sedět, když víte, že jim lidé trpí a umírají - a
nepomoct jim? Jak můžete být tak sobecká, Altheo? Jak mi můžete
odmítat pomoc, kterou tak potřebuju?“
Friedrich vsunul ruku pod Jennseninu paži a postavil ji na nohy.
„Promiňte, ale už jste se vyptala na všechno, co jste chtěla. Slyšela
jste, co Althea říkala. Jestli jste chytrá, použijete to, co jste se
dozvěděla, abyste si pomohla sama. Teď už je čas, abyste odešla.“
Jennsen se od něj odtáhla. „Vždyť chci jen pomocné kouzlo! Jak
může být tak sobecká?“
Friedrichovi vzplály oči hněvem, na jeho hlase však nebylo nic
znát. „Nemáte právo nám tohle říkat. Nic o tom nevíte, o obětech,
které přinesla. Je čas, abyste...“
„Friedrichu,“ řekla Althea tichým hlasem, „co kdybys nám
připravil trochu čaje?“
„Altheo, neexistuje žádný důvod, proč bys měla něco z toho
vysvětlovat - a nejmíň ze všeho jí!“
Althea se na něj usmála. „To je v pořádku.“
„Vysvětlovat co?“ zeptala se Jennsen.
„Může se ti zdát, že se k tobě můj manžel chová hrubě, ale je to
jen proto, že nechce, abych tě znepokojovala. On ví, že někteří lidé
odtud odcházejí nešťastní z poznatků, které jsem jim svěřila.“ Stočila
své černé oči k manželovi. „Uděláš nám trochu čaje?“
Friedrich zkřivil tvář do utrápeného výrazu a pak rezignovaně
přikývl.
„Jak jste to myslela?“ zeptala se Jennsen. „Jaké poznatky? Co jste
mi ještě neřekla?“
Zatímco Friedrich šel ke kredenci a vytahoval konvici a šálky, aby
je pak postavil na stůl, pokynula Althea Jennsen, aby se posadila na
polštář před ní.

Kapitola dvacátá třetí
Jennsen se uvelebila na rudozlatém polštáři na podlaze proti

čarodějce.
„Před mnoha lety,“ začala Althea s rukama sepjatýma na klíně nad
černobíle vzorovanými šaty, „víc, než bys asi uvěřila, jsem cestovala
se svou sestrou do Starého světa, na jih za velkou bariéru.“
Jennsen si řekla, že prozatím bude nejlepší, když bude mlčet a
poslouchat, a nebude mluvit o tom, co už zná - že ten nový lord Rahl
ve své dobyvatelské mánii zničil velkou jižní bariéru, aby mohl Starý
svět napadnout, a že Sebastian přišel ze Starého světa, aby se pokusil
najít nějaký způsob, jak pomoci císaři Jagangovi Spravedlivému
zastavit invazi D'Hařanů. Pomyslela si, že kdyby tomu všemu sama
porozuměla trochu líp, mohla by možná nakonec přijít na to, jak
přesvědčit Altheu, aby jí pomohla.
„Šla jsem do Starého světa, abych navštívila místo, kterému se
říká Palác proroků,“ pokračovala Althea. O něm také Jennsen slyšela
od Sebastiana. „Mám nadání pro velice primitivní druh věštění. Chtěla
jsem se o něm naučit co nejvíc, zatímco moje sestra se chtěla přiučit o
lécích a podobných věcech. Chtěla jsem se také dozvědět všechno o
takových lidech, jako jsi ty.“
„Já?“ podivila se Jennsen. „Jak to myslíte?“
„Předkové Darkena Rahla byli stejní jako on. Všichni pokaždé
sprovodili ze světa každého svého potomka bez nadání k magii, hned
jak se dozvěděli, že se narodil. Lathea a já jsme byly mladé a horlivé,
chtěly jsme pomáhat potřebným a těm, o kterých jsme si myslely, že
jsou nespravedlivě pronásledováni. Chtěly jsme naše nadání využít k
tomu, abychom změnily svět k lepšímu. Přestože jsme tam chtěly
studovat rozdílné věci, šly jsme tam ze skoro stejných důvodů.“
Jennsen si pomyslela, že to, co Althea právě řekla, má hodně
blízko k tomu, jak se sama cítí, a že jde přesně o ten druh pomoci, o
kterou ji žádala. Věděla však, že zrovna není pravá chvíle, aby to
Althee připomněla. Místo toho se zeptala: „Proč jste musely cestovat
takovou dálku až do Paláce proroků, abyste se naučily takové věci?“
„Čarodějky z Paláce proroků jsou proslulé tím, že mají zkušenost
s mnoha věcmi, s čaroději, s magií, ale především se záležitostmi,
které mají co dělat s tímto světem a se světy za ním.“
„Světy za ním?“ Jennsen ukázala na prostor za vnějším
pozlaceným kruhem Milosti, položené nedaleko ní. „Máte na mysli
svět mrtvých?“
Althea se opřela pohodlněji a chvilku přemýšlela. „No, ano, ale ne
tak docela. Rozumíš Milosti?“ Althea se odmlčela, dokud Jennsen
nepřikývla. „Čarodějky v Paláci proroků toho vědí hodně o
vzájemném působení nadání k magii a hráze mezi světy, o jejich
vztazích - prostě o tom, jak to všechno do sebe zapadá. Říkají si
Sestry světla.“
Jennsen sebou trhla, protože si vzpomněla, jak jí Sebastian říkal,
že Sestry světla jsou teď s císařem Jagangem. Sebastian jí nabídl, že ji
k Sestrám světla dovede. Řekl, že si myslí, že by jí možná mohly
pomoct. Zřejmě musí mít něco společného se Stvořitelovým světlem a
hlavně s nadáním, darem Stvořitele, symbolizovaným středem Milosti.
Pak ji napadlo ještě něco. „Má to něco společného s tím, co mi
řekla Lathea? Že vidíte... díry ve světě, jak tomu říkala?“
Althea se usmála z uspokojení, jaké má učitel, když vidí, že jeho
žák koketuje s objevem. „To je jen špička ledovce. Víš, potomci lorda
Rahla - každého lorda Rahla už po tisíce let - kteří nemají nadání, jsou
jiní než všichni ostatní. Jste pro ty z nás, kteří nadání mají, díry ve
světě.“ „Co to přesně znamená - díry ve světě?“
„Jsme k vám slepí.“
„Slepí? Ale vždyť mě vidíte. Lathea mě také viděla. Tomu
nerozumím.“
„Nemyslím tím slepí na oči. Slepí s naším nadáním.“ Mávla rukou
k Friedrichovi, stojícímu u ohně s železnou konvicí, a pak obloukem k
oknu. „Všude kolem nás jsou živí tvorové. Vidíš je očima - vidíš
Friedricha a stromy a tak dále stejně jako já a každý jiný.“ Zvedla prst
a snažila se to co nejjasněji vysvětlit. „Já je ale také vidím
prostřednictvím svého nadání.
I když tě vidíme očima, ti z nás, kteří mají dar magie, tě pomocí
něj vidět nemohou. Darken Rahl tě nemohl vidět jinak než já. Ani
nový lord Rahl. Pro ty s nadáním představuješ díru ve světě.“
„Ale, ale,“ zajíkala se zmatená Jennsen, „to nedává smysl. On mě
pronásleduje. Poslal na mne ty vojáky - měli napsané na papírku mé
jméno.“
„Mohou tě pronásledovat, ale jen tradičním způsobem. Pomocí
magie tě najít nemohou. Jeho nadání je k tobě slepé. Aby tě vypátral,
musí kromě své inteligence a vychytralosti použít zvědy, úplatky a
hrozby. Kdyby to tak nebylo, mohl by za tebou místo vrahů s tvým
jménem na papírku poslat nějakou magickou bestii, aby tě roztrhala na
kusy, a on by se pak už o tebe nemusel starat.“
„Chcete říct, že už teď jsem pro něj neviditelná?“
„Ne. Já tě znám. Pamatuju si tvé rudé vlasy. Poznala jsem tě,
protože si pamatuju tvou matku a ty vypadáš jako ona. Takhle tě znám
- způsobem, jakým každý někoho zná a pozná. Darken Rahl, kdyby
ještě žil, by tě také možná poznal, pokud by si pamatoval tvou matku.
Ti, kdo ho znali, by docela dobře v tobě mohli poznat něco z něj, jako
poznávám já, vedle matčiných rysů. Mohl by tě poznat běžnými
způsoby, jako člověk bez nadání. Mohl by tě najít obvyklými
prostředky. Ovšem kdyby se na tebe on nebo někdo s nadáním
podíval, poznali by, že jsi potomek nějakého Rahla bez daru magie -
protože tě vidět mohou.
Ale pomocí magie tě Darken Rahl najít nemohl. To nejde. Pro ty z
nás, kteří mají dar magie, jsi v mnoha směrech stejná jako kdokoli
jiný, až na to, že jsi díra ve světě.“
Jennsen se mračila. Uvědomila si to až tehdy, když Althea
zaťukala kotníky prstů o sebe, a v reakci na její zamračený obličej se
zamyslela.
„Když jsem byla v Paláci proroků,“ řekla nakonec Althea,
„seznámila jsem se tam s jednou ženou, čarodějkou, jako jsem já,
Adií. Přicestovala samotná do Starého světa ze vzdálené země, aby se
tam naučila, co bude moci. Adie ale byla slepá.“
„Slepá? Ona mohla cestovat samotná, když byla slepá?“
Althea se při vzpomínce na tu ženu lehce usmívala. „Ó ano. Místo
očí používala svůj dar. Všechny čarodějky -všichni lidé s nadáním -
mají stejné schopnosti. Navíc u některých je nadání větší, asi jako lidé
s velkými svaly jsou silnější než já. Jako Friedrich. Je silnější, pokud
jde o svaly. Ty máš vlasy jako ostatní, ale máš je rudé. Někdo má
světlé, někdo černé, jiný hnědé. Vedle toho, co mají všichni společné,
má každý člověk jiné charakteristické rysy.
Stejně je to s magií. Neexistují pouze rozdíly v jednotlivých
aspektech magie, ale i síla těchto aspektů je různá. Magie některých z
nás je velmi mocná, jiných slabá. Každý z nás je individuum. Každý z
nás je jedinečný naší schopnosti, v našem nadání, stejně jako ty jsi
jedinečná zase jiným způsobem.“
„A co ta vaše přítelkyně, Adie?“
„Ach ano, Adie měla oči úplně slepé, ale naučila se vidět
prostřednictvím svého daru. Její dar jí řekl o světě kolem ní víc než
moje oči mně. Adie viděla lidi pomocí svého nadání líp než já svýma
očima. Podobně jako lidé bez nadání, kteří oslepnou, jsou závislí na
svém sluchu a tak se naučí slyšet líp než třeba ty nebo já.
Adie používala své nadání k magii. Cítila tu nepatrnou jiskru
Stvořitelova daru, kterou má v sobě každý - samotný život, a ještě
něco navíc, stopu, otisk Stvoření.
Hlavně jde o to, že pro mne, pro Darkena Rahla, pro Adii
neexistuješ. Jsi díra ve světě.“
Z důvodů, které byly zpočátku pro Jennsen zcela nepochopitelné,
jí projela vlna strachu. A pak ten pocit strachu začal dostávat pevnou
formu. Cítila, jak se jí oči zalévají slzami.
„To mi nedal život Stvořitel jako všem ostatním? To jsem přišla k
životu nějakým jiným způsobem? Jsem snad nějaký druh... monstra?
Můj otec mě chtěl zabít, protože jsem nějaká nestvůrnost přírody?“
„Ne, ne, dítě,“ řekla Althea, předklonila se a pohladila Jennsen po
vlasech, aby ji uklidnila, „tak jsem to vůbec nemyslela.“
Jennsen se ze všech sil snažila ovládnout tu novou formu hrůzy.
Skrz závoj slz viděla Altheinu tvář s účastným výrazem, sklánějící se
nad ní. „Nejsem ani součástí světa. Proto mě nadaní nemohou vycítit.
Lord Rahl chtěl jen svět zbavit omylu přírody, špatnosti.“
„Jennsen, nevkládej mi do úst slova, která jsem neřekla. Teď mě
dobře poslouchej!“
Jennsen přikývla a otřela si oči. „Poslouchám.“
„To, že jsi jiná, ještě neznamená, že jsi špatná.“
„Tak co tedy jsem, když ne monstrum nepatřící do díla Stvořitele,
do tohoto světa?“
„Mé drahé dítě, ty jsi pilíř světa.“
„Ale v jste řekla...“
„Řekla jsem, že tě lidé s darem magie nemohou pomocí něj vidět.
Neřekla jsem, že neexistuješ, nebo že nejsi jako my všichni, součástí
světa.“
„Tak proč jsem jednou z těch... věcí? Jednou z těch děr ve světě?“
Althea zakroutila hlavou. „To nevím, dítě. Ale naše neznalost není
důkazem něčeho špatného. Sova vidí v noci. Jsi snad špatná, protože
tě lidé v noci nevidí a sova ano? Z toho, že jeden člověk má nějak
omezené schopnosti, přece nevyplývá, že jiný člověk je špatný.
Znamená to jen jediné - že omezení existují.“
„Ale jsou všichni potomci lorda Rahla takoví?“
Althea se důkladně zamyslela, než odpověděla. „Ti, co opravdu
nemají dar magie, jsou. Ti, co se narodili s alespoň jiskřičkou nadání,
nejsou. Může to být tak nepatrná a nepoužitelná stopa, že je nemožné
zjistit, že vůbec existuje, dá se odhalit jen způsobem, o které jsem ti
řekla. Prakticky vzato by se na ně mělo pohlížet jako na lidi bez daru
magie, až na to, že mají jednu vlastnost, která je odlišuje od tebe -
nejsou díry ve světě. Proto jsou také zranitelní. Tihle potomci Rahlů
mohou být vystopováni pomocí magie a pak zlikvidováni.“
„Mohlo by to být tak, že to platí pro většinu potomků lorda Rahla,
a ti, co jsou jako já, díry ve světě, jsou mnohem vzácnější?“
„Ano,“ připustila Althea tiše.
Jennsen v jednoslovné odpovědi vycítila jisté skryté napětí.
„Naznačujete snad, že je v tom všem ještě něco jiného, než že pro
nadané představujeme díry ve světě?“
„Ano. To také byl jeden z důvodů, proč jsem šla studovat k
Sestrám světla. Chtěla jsem líp porozumět vztahu mezi darem magie a
životem, jak ho známe - s dílem Stvořitele.“
„Objevila jste něco? Pomohly vám Sestry světla?“
„Bohužel ne.“ Althea se zamyšleně dívala někam mimo ni. „Asi
by se mnou souhlasilo málo lidí, jestli vůbec někdo, ale mám za to, že
všichni lidé - s jedinou výjimkou takových, jako jsi ty, potomků lorda
Rahla, kteří se narodili bez daru magie - v sobě mají tu nepatrnou
jiskřičku magie, která, i když je nepostižitelná jakýmkoli jiným
způsobem, je spojuje s nadanými a tak i s větším světem, celým
Stvořitelovým dílem.“
„Nechápu, co by to znamenalo pro mne nebo pro kohokoli
jiného.“
Althea pomalu zakroutila hlavou. „Jistě je v tom víc, než znám já.
Mám podezření, že je v tom něco mnohem a mnohem důležitějšího.“
Jennsen si nedokázala představit, co by to mohlo být. „Kolik
potomků Rahlů se narodilo skutečně bez nadání?“
„Pokud vím, tak jen velice zřídka se každému lordovi Rahlovi
narodí víc než jeden potomek s darem magie. Jak se říká - jeho sémě
může počít jen jednoho pravého dědice.“ Althea zdvihla ukazováček a
naklonila se k Jennsen. „Je však možné, že i když ti ostatní jsou v
běžném smyslu bez nadání, mohou v sobě mít tu jinak neviditelnou a
jalovou jiskřičku magie, že je podle ní objeví a zlikviduje dřív, než se
o tom takoví, jako jsem já, vůbec dozvědí.
Je docela možné, že těmi, co se skutečně vyskytují zřídka, jsou
lidé jako ty, stejně jako jediný oficiálně uznaný dědic, a proto jsi také
přežila, aniž by si tě takoví, jako jsem já, všimli. To by zvrátilo naše
představy o tom, co je běžné a co vzácné. Jak jsem řekla, jsem
přesvědčená, že je v tom mnohem víc, než vím, nebo dokážu
pochopit. Ale všichni takoví, jako jsi ty, co nemají ani tu jinak
nepostřehnutelnou jiskřičku daru magie, všichni jsou...“
„Pilíře světa,“ vskočila jí Jennsen sarkasticky do řeči.
Althea se uchichtla. „Možná to takhle zní líp.“
„Ale pro nadané jsme díry ve světě.“
Althein smích povadnul. „Je to tak. Kdyby tu teď byla Adie, slepá
očima a vidoucí magií, a ty jsi stála před ní, viděla by všechno kromě
tebe. Byla by vůči tobě slepá.
Pro Adii, která vidí jen pomocí svého nadání, bys byla skutečnou
dírou ve světě.“
„Nemám z toho o sobě dobrý pocit.“
Althein úsměv se vrátil. „Copak to nechápeš, dítě? Dokazuje to
jen jisté omezení. Pro toho, kdo je slepý, je dírou ve světě každý.“
Jennsen o tom přemýšlela. „Takže je to jen věc vnímavosti.
Některým lidem jen chybí schopnost vnímat mě jistým omezeným
způsobem.“
Althea přikývla. „Správně. Ale protože lidé s darem magie často
svou schopnost používají mimovolně, tak jako ty zrak, je pro ně velice
zneklidňující, když se setkají s někým, jako jsi ty.“
„Zneklidňující? Proč je to zneklidňuje?“
„Když si smyslové vjemy odporují, vždycky to člověka
zneklidní.“
„Ale vždyť mě přece vidí, tak proč je to zneklidní?“
„No, představ si, že slyšíš nějaký hlas, ale nevidíš žádný zdroj
toho hlasu.“
Tohle si Jennsen nemusela představovat. Věděla až moc dobře jak
znepokojující to je.
„Nebo si představ,“ pokračovala čarodějka, „že mě vidíš, ale když
natáhneš ruku, aby ses mě dotkla, tak mnou tvoje ruka projede, jako
kdybych tu nebyla. Nerozrušilo by tě to?“
„Zřejmě ano,“ připustila Jennsen. „Je na nás ještě něco, čím se
odlišujeme? Něco jiného, než že jsme díry ve světě pro magicky
nadané?“
„To nevím. Jen nesmírně zřídka je možné narazit na někoho, jako
jsi ty, kdo je ještě na živu. I když je docela možné, že existují i jiní, a
jednou jsem slyšela nějaké řeči, že by snad měl někdo takový žít u
léčitelů, kterým se říká Raug'Moss, s jistotou vím jenom o tobě.“
Když byla Jennsen ještě hodně malá, tyhle léčitele s matkou
navštívily. „A nevíte, jak mu říkali?“
„Slyšela jsem, že Drefan, ale nevím, jestli je to pravda. A i kdyby
byla, tak pravděpodobnost, že je ještě na živu, je velice malá. Lord
Rahl je lord Rahl. On je sám sobě zákonem. Darken Rahl, stejně jako
většina jeho předků, pravděpodobně zplodil mnoho dětí. Je velice
nebezpečné tajit před ostatními, kdo je otcem takového dítěte. Jen
málokteří by to riskovali, takže o většině takových, jako jsi ty, se hned
vědělo a okamžitě byli usmrceni. Zbylé nakonec stejně našli.“
Jennsen přemýšlela nahlas: „Nemohlo by to být tak, že tahle
vlastnost je pro nás něco jako ochrana? Existují zvířata, která mají
zvláštní vlastnosti, a ty jim pomáhají po narození přežít. Třeba
koloušci, ti mají po těle skvrny, které jim pomáhají skrýt se, být
neviditelní pro dravce - jsou pro ně také něco jako díry ve světě.“
Althea se usmála nad tím názorem. „Myslím, že by to mohlo být
zrovna tak dobré vysvětlení jako každé jiné. Protože ale znám magii,
čekala bych, že důvod bude komplikovanější. Všechno ve světě hledá
rovnováhu. Problém vysoké a vlků směřuje k jakési střední cestě -
skvrny pomáhají kolouškům přežít, ale zároveň ohrožují existenci
vlků, kteří potřebují potravu. Takové věci působí obousměrně. Kdyby
vlci snědli všechny kolouchy, tak by vysoká vymřela a vlci, kdyby
neměli jiný zdroj potravy, by také vymřeli, protože porušili rovnováhu
mezi nimi a vysokou. Žijí vedle sebe v rovnováze, která umožňuje
oběma živočišným druhům přežít, ale za cenu smrti několika
jednotlivců.
U magie je rovnováha rozhodující. To, co se při povrchním
pohledu zdá být jednoduché, se často ukáže složitější, s mnohem
komplexnějšími příčinami. Mám za to, že takoví, jako jsi ty, udržují
nějaký složitý druh rovnováhy a že být dírou ve světě je jenom jakási
doplňková známka.“
„A možná, že součástí té rovnováhy je i to - podobně jako jsou
někteří koloušci chyceni, přestože mají ochranné skvrny - že mě
někteří lidé s darem magie mohou vidět. Vaše sestra přece říkala, že
vy díry ve světě vidíte.“
„Ne, ve skutečnosti nevidím. Prostě jsem se naučila pár triků se
svým darem, skoro stejně jako Adie.“ Jennsen se zakabonila, protože
znovu byla celá zmatená, a tak se jí Althea zeptala: „Můžeš vidět
ptáka za bezměsíčné noci?“
„Ne. Když nesvítí ani měsíc, tak je to nemožné.“
„Nemožné. Ne, ne tak docela.“ Althea ukázala k obloze a pokývla
dlaní, jako kdyby znázorňovala, že něco nahoře letí. „Uvidíš, jak
hvězdy potemněly, když pták přelétl. Kdybys pozorovala díry v
obloze, tak bys jistým způsobem viděla i ptáky.“
„Jen jiný druh vidění.“ Jennsen se usmála nad tak chytrým
nápadem. „Takže takhle vidíte takové, jako jsem já?“
„Tohle přirovnání je ten nejjednodušší způsob, jak ti to vysvětlit.
Má to však svá omezení. Takhle můžeš vidět ptáka v noci, jen když
letí proti pozadí hvězd, když na obloze nejsou žádné mraky a tak dále.
S takovými, jako jsi ty, to funguje podobně. Prostě jsem se naučila
trik, který mi dopomůže k tomu, abych tě viděla, ale ten trik je velmi
omezený.“
„Když jste šla do Paláce proroků, zdokonalila jste se tam ve své
věštecké schopnosti? Možná by mi to mohlo nějak pomoci s tím, co
musím udělat.“
„Nic, co má vztah k věštění, ti pomoci nemůže.“
„Ale proč ne?“
Althea naklonila hlavu dopředu, jako kdyby pochybovala, jestli
Jennsen dává pozor. „Odkud věštba pochází?“
„Od věštců.“
„A věštci mají pro tuhle schopnost velké nadání. Věštění je druh
magie. Ale nadaní tě pomocí svého daru přece nemohou vidět! Pro ně
jsi díra ve světě. Takže věštba, protože pochází od věštců, tě také
nemůže vidět.
Já mám špetičku nadání k věštění, ale nejsem vědma. Když jsem
byla u Sester světla, protože takové věci patřily do mých zájmů,
strávila jsem studiem věštění v jejich sklepech desítky roků. Četla
jsem díla sepsaná během věků významnými proroky. A můžu ti říct,
jak ze své osobní zkušenosti, tak z toho všeho, co jsem přečetla, že
proroctví jsou k tobě slepá, stejně, jako by k tobě byla slepá Adie.
Pokud jde o proroctví, tak takoví, jako jsi ty, nikdy neexistovali,
neexistují a nebudou existovat.“
Jennsen se posadila na paty. „Opravdu díry ve světě.“
„V Paláci proroků jsem se setkala s jedním prorokem, Nathanem,
a i když jsem se nedozvěděla nic o lidech, jako jsi ty, naučila jsem se
něco o svém talentu. Většinou jsem se jen dozvěděla, jak je omezený.
Nakonec mě věci, které jsem se tam dozvěděla, začaly znepokojovat.“
„Jak to myslíte?“
„Palác proroků byl postaven před mnoha tisíci lety a nepodobá se
žádnému jinému z míst, která znám. Celý palác a okolí obklopuje
jedinečné kouzlo. To kouzlo deformuje způsob, jak lidé uvnitř
stárnou.“
„Vás také proměnilo, stejným způsobem?“
„Ó ano. Změní každého. Ti, kdo žijí v Paláci proroků pod vlivem
toho kouzla, stárnou pomaleji. Zatímco lidé vně paláce zestárnou
přibližně o deset patnáct let, ti uvnitř jen o rok.“
Jennsen se zatvářila pochybovačně. „Jak by k takové věci mohlo
dojít?“
„Nic nezůstává stejné. Svět se pořád mění. Svět za velké války
před třemi tisíci lety se velmi lišil od našeho. Od té doby se hodně
změnil. Když byla postavena velká bariéra na jihu D'Hary, byli jiní i
kouzelníci. Tehdy měli nesmírnou moc.“
„I Darken Rahl měl nesmírnou moc.“
„Ne. Darken Rahl, i když byl mocný mág, se vůbec nemůže
srovnávat s mágy té doby. Oni ovládali síly, o kterých Darken Rahl
jen snil.“
„Takže mágové jako oni, s tím jejich druhem nesmírné moci,
všichni vymřeli? Od té doby se už nenarodil žádný takový čaroděj?“
Althea se dívala někam mimo ni a vážným tónem odpověděla:
„Od té velké války se už nenarodil žádný mág jako oni. Dokonce
čarodějové vůbec se rodí stále méně často. Ale poprvé po třech
tisících letech se znovu jeden narodil. Je to tvůj nevlastní bratr,
Richard.“
Ukázalo se, že její pronásledovatel je mnohem hrůzostrašnější,
než mu Jennsen přisuzovala dokonce i ve své nejbujnější fantazii.
Není divu, že lidé lorda Rahla matku zabili a jsou neustále Jennsen v
patách. Tenhle nový lord Rahl je celkově mocnější a nebezpečnější
než jeho otec.
„Protože to byla tak jedinečná, přímo epochální událost, někteří v
Paláci proroků věděli o Richardovi už dlouho předtím, než se narodil.
Kolem toho člověka, toho válečného čaroděje, bylo mnoho dychtivého
očekávání.“
„Válečného čaroděje?“ Jennsen se ten název vůbec nelíbil.
„Ano. Bylo mnoho sporů o význam proroctví o jeho narození,
dokonce i o význam toho pojmenování - válečný čaroděj. Když jsem
byla v paláci, měla jsem dvakrát příležitost krátce se setkat s
prorokem, o kterém jsem ti říkala, s Nathanem. S Nathanem Rahlem.“
Jennsen překvapením otevřela ústa. „Nathan Rahl? Chcete říct,
pravý Rahl?“
Althea se usmála nejen při své vzpomínce, ale i Jennseninu
překvapení. „O ano, pravý Rahl. Velitelský, mocný, inteligentní,
okouzlující a nepředstavitelně nebezpečný. Držely ho tam zavřeného
za neproniknutelnými magickými štíty, aby nemohl způsobit žádnou
škodu. Přesto se mu to někdy podařilo. Ano, skutečný Rahl. Také byl
přes devět set let starý.“
„To je nemožné,“ vykřikla Jennsen, dřív než měla čas si to líp
promyslet.
Friedrich, stojící nad ní, zakašlal. Podal šálek čaje, ze kterého se
kouřilo, své ženě a pak jiný Jennsen. S otázkou v očích se Jennsen
znovu podívala na Altheu.
„Já sama jsem téměř dvě stě let stará,“ řekla Althea. Jennsen jen
vyvalovala oči. Althea vypadala staře, ale ne zas tak moc.
„Dalo by se říct, že ta věc s mým věkem a jak to kouzlo zpomalilo
mé stárnutí souvisí s tím, jak jsem přišla do styku s tvou matkou a
tebou, když jsi byla ještě malá.“ Althea těžce vzdychla a usrkla trochu
čaje. „Což mě přivádí k tomu, co jsi chtěla vědět - proč ti svou magií
nemůžu pomoct.“
Jennsen upila malý doušek čaje a pak se rychle podívala na
Friedricha, který vypadal asi tak starý jako Althea. „Vy jste také tak
starý?“
„Ne,“ zašklebil se, „Althea pro mne ukradla kolébku.“
Jennsen si všimla pohledů, které si ti dva vyměnili. Byl to ten
druh důvěrných letmých pohledů mezi dvěma lidmi, kteří k sobě mají
velice blízko. Viděla v jejich očích, že mohou jeden druhému číst ty
nejskrytější myšlenky a pocity. Ona s matkou na tom byly taky tak,
dokázaly poznat myšlenky té druhé z nejnepatrnějšího pohybu očí.
Byl to druh komunikace, jehož nutnou podmínkou je nejen důvěrná
známost, ale také láska a vzájemný respekt.
„Seznámila jsem se s Friedrichem, když jsem se vrátila ze Starého
světa. Tehdy jsem zestárla jen asi tak jako on. Žila jsem samozřejmě
mnohem déle, moje tělo však nezestárlo tak, aby to na něm bylo vidět,
protože jsem žila pod vlivem kouzla Paláce proroků.
Když jsem se vrátila, angažovala jsem se v mnoha záležitostech a
jednou z nich bylo i to, jak bych mohla pomoci takovým, jako jsi ty.“
Jennsen visela na každém z jejích slov. „A tehdy jste se seznámila
s mojí matkou?“
„Ano. Víš, to kouzlo v paláci, které ohnulo čas, mi vnuklo nápad,
jak bych takovým, jako jsi ty, mohla pomoci. Věděla jsem, že obvyklé
očarování by v tomhle případě vůbec nepomohlo. Zkoušeli to jiní, ale
neuspěli; Rahlovi potomci byli zabiti. Já jsem místo toho vsadila na
nápad neočarovat tebe, ale ty, kdo s tebou a tvojí matkou přijdou do
styku.“
Jennsen se s očekáváním naklonila k Althee. V tu chvíli si byla
jistá, že se konečně dostává k jádru toho, co by se mohlo projevit jako
pomoc, kterou u Althey hledala. „A co jste udělala? Jaký druh magie
jste použila?“
„Použila jsem magii, abych změnila lidské vnímání samotného
času.“
„Tomu nerozumím. Jak to fungovalo?“
„No, jediný způsob, jak tě Darken Rahl mohl hledat, jsem ti už
vysvětlila - jen obvyklými prostředky. Trochu jsem se mu v těch
obvyklých prostředcích povrtala. Udělala jsem to tak, aby ti, kdo o
tobě vědí, vnímali čas jinak.“
„Pořád tomu ještě nerozumím. Jak - co - jste je přinutila vnímat?
Čas je čas.“
Althea se k ní naklonila se lstivým úsměvem ve tváři. „Donutila
jsem je, aby si mysleli, že jsi se zrovna narodila.“
„Kdy?“
„Pořád. Pokaždé, když přišli na nějakou nitku zpráv o tobě jako o
dítěti Darkena Rahla, vnímali tě a také o tobě podali zprávu jako o
novorozenci. Když ti byly dva měsíce, deset měsíců, čtyři roky, šest
let, pořád v tobě viděli novorozence, nehledě na to, jak dlouho o tobě
věděli. Kouzlo zpomalilo jejich vnímání času jen ve vztahu k tobě,
takže pokaždé pátrali po právě narozeném dítěti a ne po dospívající
dívce.
Takhle jsem tě až do tvých šesti let schovávala jim přímo před
nosem. To pomýlilo jejich výpočty o šest let. Dnes si bude každý, kdo
tě podezříval, myslet, že ti je kolem čtrnácti, zatímco je ti přes dvacet,
protože ještě když působení kouzla skončilo, byli přesvědčeni, že jsi
zrovna přišla na svět - a tobě už bylo šest let. Od té chvíle teprve
začali počítat tvoje stáří.“
Jennsen se zvedla na kolena. „Ale to by mohlo fungovat. Jen to
musíte udělat znovu. Kdybyste takové kouzlo použila znovu, stejně
jako když jsem byla malá, fungovalo by to stejně, nebo ne? Pak by
nevěděli, že jsem už dospělá. Už by mě nepronásledovali. Hledali by
novorozeně. Prosím vás, Altheo, udělejte to znovu! Udělejte to, co jste
už jednou udělala!“
Koutkem oka Jennsen zahlédla Friedricha, teď seděl u svého
pracovního stolu a byl k ní otočený zády. Z výrazu Altheiny tváře
poznala, že řekla něco špatně, a že to bylo přesně to, co čarodějka
chtěla, aby řekla.
Jennsen si uvědomila, že to byla svým způsobem past, do které
zrovna spadla.
„Byla jsem tehdy mladá a suverénní ve svých magických
dovednostech,“ řekla Althea. V jejích černých očích zasvítila jiskra
vzpomínky na to skvělé období jejího života. „Během tisíce let se jen
hrstka lidí dostala za velkou bariéru a zpátky. Já jsem to dokázala.
Studovala jsem u Sester světla, přijímala mě jejich představená a také
velký prorok. Vykonala jsem věci, jakých bylo schopno jen nemnoho
lidí. Bylo mi hodně přes sto let a byla jsem ještě mladá, měla jsem
hezkého, okouzlujícího manžela, který byl přesvědčený, že kdyby se
mi zachtělo, tak bych mohla jít třeba na měsíc a zpátky.
Bylo mi hodně přes sto let a přesto jsem byla mladá, měla jsem
celý život před sebou; moudrá věkem, a přece mladá. Byla jsem
chytrá, ach jak jsem byla chytrá a mocná čarodějka. Byla jsem
zkušená, erudovaná a přitažlivá, měla jsem mnoho přátel a okruh lidí,
kteří přímo hltali každý můj názor.“
Dlouhými elegantními prsty Althea zdvihla lem své sukně a
odkryla své nohy.
Jennsen se při pohledu na ně stáhla zpátky.
Teď si uvědomila, proč Althea za celou dobu nevstala; její nohy
byly atrofické, deformované, jen seschlé kosti pokryté suchou blankou
bledé kůže. Jako kdyby odumřely už před léty a nebyly pohřbeny,
protože zbytek Althey byl stále na živu. Jennsen nechápala, jak se ta
žena dokáže vyhnout tomu, aby nekřičela v neustálé agónii.
„Bylo ti šest,“ řekla čarodějka strašlivě klidným a tichým hlasem,
„když Darken Rahl konečně zjistil, co jsem udělala. Byl to velice
vynalézavý člověk. Mnohem chytřejší, jak se ukázalo, než mladá
čarodějka, které bylo kolem sta let.
Než mě chytil, stačila jsem jen říct své sestře, aby varovala tvou
matku.“
Jennsen si na ten útěk vzpomínala. Když byla malá, utíkaly
společně s matkou z paláce. Bylo to v noci. Krátce po tom, co k jejich
dveřím někdo přišel. S matkou si v temné hale něco šeptali. A pak
Jennsen s matkou utekly.
„Ale on... vás nezabil.“ Jennsen polkla. „Byl k vám milosrdný -
ušetřil váš život.“
Althea se přidušeně zasmála. Byl to prázdný smích, výsměch té
nesmírně naivní představě.
„Darken Rahl se někdy nespokojil s tím, že by ty, kteří se mu
znelíbili, prostě zabil. Dával přednost tomu, aby dlouho žili - smrt by
pro ně byla vysvobozením, chápeš? Kdyby byli mrtví, jak by mohli
litovat, jak by mohli trpět, jak by mohli posloužit jako příklad
ostatním?
Nedovedeš si představit, a já ti to ani nemohu začít popisovat,
hrůzu takového zajetí, dlouhé chůze, když tě k němu vedou, nebo jaké
to je, být v moci toho člověka, nebo jaké to je, dívat se nahoru do jeho
nevzrušené tváře, do jeho chladných modrých očí, a vědět, že jsi
vydána na milost a nemilost člověku, který neví, co je to
milosrdenství. Nedovedeš si představit, jaké to je, když víš, že v
jediném strašlivém okamžiku všechno, co jsi, všechno, co máš,
všechno, v co jsi vživotě doufala, se má navždy změnit.
Bolest bys asi zřejmě očekávala. Moje nohy by mohly být
částečně jejím důkazem.“
„Je mi to tak líto,“ šeptala Jennsen mezi slzami a tiskla si obě ruce
na prsa, jak jí žalem rozbolelo u srdce.
„Ale bolest nebyla z toho nejhorší. Zdaleka ne. Zbavil mě všeho,
co jsem měla, ale dostatečně jsem si toho nevážila. Mé moci, mému
daru, udělal něco ještě horšího než mým nohám. Ty to nemůžeš vidět -
jsi k tomu slepá. Já to vidím den co den. Ujišťuju tě, že to bolí, ani si
nedovedeš představit jak.
Ale ani tohle všechno mu nebylo dost. Jeho nelibost nad tím, co
jsem udělala, abych tě před ním skryla, tím teprve začínala. Vykázal
mě sem, do tohoto nízko položeného, smrdutého místa s teplými
prameny a ohavnými výpary. Uvěznil mě tu a kolem mne vytvořil -
pomocí mé vlastní magické moci, o kterou mě připravil - bažinu s
monstry. Chtěl mě mít blízko u sebe, chápeš? Několikrát mě navštívil,
jen proto, aby mě mohl vidět v mém vězení.
Jsem vydána na milost a nemilost těm věcem tam venku,
vzniklým pomocí mého vlastního nadání, daru, k němuž už nemám
přístup. Nikdy se nebudu moci odtud odplazit jen pomocí svých
rukou, ale i kdybych se o to pokusila, nebo kdyby mi někdo pomohl,
tak by mě ty šelmy, stvořené z mé vlastní magické energie, roztrhaly
na kusy. Nemůžu je odčarovat, ani kdyby na tom závisela moje
záchrana.
Nechal vepředu cestičku, abych mohla dostávat potraviny a
zásoby, abych měla jistotu, že budu mít, co potřebuju. Friedrich tady
musel pro nás postavit tenhle dům, protože já tohle místo nemůžu
nikdy opustit. Darken Rahl mi popřál dlouhý život - život, který mohu
strávit tak, že budu neustále trpět za to, že jsem se mu znelíbila.“
Jennsen poslouchala a celá se třásla; nebyla schopná nic říct.
Althea zvedla ruku a ukázala svým graciézním ukazováčkem k
zadnímu pokoji.
„Tenhle muž, který mě miluje, musel být všeho svědkem.
Friedrich byl odsouzen k životu, kdy se stará o zmrzačenou ženu, svou
lásku, která už pro něj nemůže být manželkou v tělesném smyslu.“
Přejela si dlaní po kostnatých nohách, něžně, jako kdyby je viděla
takové, jaké byly kdysi. „Už nikdy jsem neměla potěšení z toho být se
svým manželem jako žena s mužem. Můj manžel už nikdy nemohl to
potěšení sdílet a těšit se z intimních půvabů ženy, kterou miluje.“
Odmlčela se, aby se uklidnila, pak pokračovala. „Jako součást
mého trestu mi Darken Rahl nechal schopnost používat moje nadání v
jedné věci, která mě bude pronásledovat každý den: ve věštění.“
Jennsen se neudržela a musela se na něco zeptat. Myslela si totiž,
že to musí být nitka možné útěchy, která téhle ženě zbyla. „Je to část
vašeho daru - nemůže vám to přinést trochu radosti?“
Černé oči se na ni znovu upřely. „Líbil se ti ten poslední den s
tvou matkou - den předtím, než umřela?“
„Ano,“ řekla nakonec Jennsen.
„Smála ses a povídala sis s ní?“
„Ano.“
„A co kdybys věděla, že příští den bude zavražděna? Co kdybys
to všechno viděla, dávno před tím, než se to má stát? Dny, týdny, nebo
dokonce roky před tím? Kdybys věděla, co se stane, kdy se to stane, a
znala každičký příšerný detail? Kdybys viděla pomocí své magie tu
strašlivou scénu, tu krev, to utrpení, to umírání. Líbilo by se ti to?
Pociťovala bys přesto tu radost, užila by sis ten smích?“
Jennsen tiše odpověděla: „Ne.“
„Tak vidíš, Jennsen Rahlová, nemohu ti pomoct, ne proto, že bych
byla sobecká, jak ses vyjádřila, ale protože i kdybych chtěla, nezbyla
mi žádná magická moc, abych tě očarovala. Musíš v sobě najít
schopnosti pomoci si sama, svobodnou vůli vykonat to, co je třeba.
Jenom tak můžeš v životě skutečně uspět.
Nemohu ti dát kouzlo, které by tvoje problémy vyřešilo. Strávila
jsem velkou část svého života tím, že jsem trpěla za poslední kouzlo,
které jsem pro tebe udělala. Kdyby se to týkalo jen mne, tak bych to
snášela ochotně, protože jsem udělala to, v co jsem věřila; na vině je
zlý člověk, ne nevinné dítě. Přesto trpím den co den, protože není
zničen jen můj život, ale i Friedrichův. On by mohl mít...“
„Nemohl bych mít nic.“ Najednou se objevil za Jennsen.
„Považuji každý den svého života za své privilegium, protože v něm
jsi ty. Tvůj úsměv je slunce pozlacené samotným Stvořitelem, a
rozjasňuje mou maličkost. Jestli je to cena za všechno, co jsem získal,
pak ji platím rád. Nesnižuj kvalitu mého štěstí, Altheo, tím, že ho
banalizuješ nebo bagatelizuješ.“
Althea se znovu podívala dolů na Jennsen. „Vidíš? Tohle je moje
dennodenní mučení - uvědomovat si, co nejsem schopná být, co
nejsem schopná udělat pro tohohle člověka.“
Jennsen vzlykala u jejích nohou.
„Magie,“ zašeptala seshora Althea, je problém, který
nepotřebuješ.“

Kapitola dvacátá čtvrtá
Jennseniny myšlenky bloudily v zoufalé mlze osamění. Bažinu

vnímala jen proto, že ji měla pod nohama, kolem sebe i nad sebou, její
mysl však tápala ještě nepřehlednějším a zamotanějším propletencem,
než byly všechny ty pokroucené věci kolem ní. Jak se ukázalo, mnohé
z toho, čemu doposud věřila, bylo jinak. Znamenalo to, že nejenom
ztratila mnohé ze svých nadějí, ale také většinu z předpokládaných
řešení svých problémů.
A co bylo ještě horší - Jennsen se setkala tváří v tvář s utrpením,
strádáním a hlubokým žalem, které samotná její existence způsobila
těm, kdo se jí snažili pomoci.
Přes záplavu slz málem neviděla na cestu. Pohybovala se bahnem
téměř poslepu.
Čas od času zakopla; když upadla, chvíli se plazila dál, pak
odpočívala, opřená o větev starého sukovitého stromu, přitom
vzlykala v mučivé agónii. Bylo jí, jako kdyby se vrátil se vším všudy
den, kdy byla zavražděna její matka - stejná sklíčenost, stejná
zmatenost, stejná šílenost toho všeho, stejná hořká beznaděj -
tentokrát však kvůli Altheinu zmučenému životu.
S pláčem vrávorala hustým porostem a podpěru hledala u stonků
popínavých rostlin. Po matčině smrti dodalo hledání té čarodějky a její
pomoci Jennseninu životu směr a cíl. Teď nevěděla, co má dělat.
Cítila se být ztracená, ztracená uprostřed svého života.
Jennsen se proplétala úsekem, kde z puklin v zemi vystupovala
pára. Všude kolem ní se ozýval rozzlobený řev par, valících se z
podzemí v celých oblacích. Plahočila se odporným puchem kolem
průduchů s vařící podzemní vodou zpátky do hustého porostu. Trnité
keře jí poškrábaly ruce, široké listy ji řezaly do tváře. Když došla k
temnému jezírku, belhala se po římse, zachytávala se skály, s pláčem
se tiskla k okraji. Kus skály, kterého se držela, se jí v ruce rozpadl.
Zoufale se snažila udržet rovnováhu, chňapla po jiném výčnělku,
zachytila se a v poslední chvíli tak zabránila pádu.
Ohlédla se skrz závoj slz přes rameno na rozmazanou temnou
vodní plochu. Napadlo ji, jestli by nebylo lepší, kdyby spadla, kdyby
ji pohltila hlubina a bylo po všem. Připadalo jí to jako laskavá náruč,
něžný konec. Jako mír a klid, po kterých tak toužila. Konečně klid.
Kdyby teď prostě zemřela, hned teď, na tomhle místě, byl by to
konec jejího beznadějného boje. Skončilo by její trápení a zármutek.
Pak by možná mohla být se svou matkou a ostatními dobrými duchy v
podsvětí.
Pochybovala však, že by dobří duchové vzali mezi sebe
sebevrahy. Vzít život, s výjimkou případů, kdy člověk brání jiný život,
je špatné. Kdyby se teď Jennsen vzdala, tak by všechno, co její matka
udělala, všechny její oběti přišly nazmar. Matka, čekající na věčnosti,
by Jennsen asi neprominula, že zahodila svůj život.
Také Althea ztratila téměř všechno, aby jí pomohla. Jak by
Jennsen mohla opominout takové hrdinství - nejen Altheino, ale také
Friedrichovo? Přestože se cítila být za to všechno zodpovědná,
nemohla se vzdát života.
Bylo jí však, jako kdyby ukradla Althee všechny životní šance.
Nehledě na to, co ta žena říkala, měla Jennsen trýznivý pocit hanby za
to, co Althea musela kvůli ní vytrpět. Althea bude v téhle mizerné
bažině uvězněná navždy, den co den bude pykat za to, že se pokusila
Jennsen skrýt před Darkenem Rahlem. I když rozum Jennsen říkal, že
za to může Darken Rahl, její srdce říkalo něco jiného. Althee už nikdo
nevrátí svobodný život, kdy mohla chodit, kdy mohla jít, kam se jí
zachce, a mít potěšení ze svého daru magie.
Kromě toho - jaké má Jennsen vlastně právo očekávat, že jí někdo
pomůže? Proč by se kvůli ní měli jim lidé vzdát svého života, své
svobody? Co ji opravňuje, aby na nich požadovala takové oběti?
Jennsenina matka nebyla jediná, kdo kvůli ní trpěl. Althea a Friedrich
jsou připoutáni k bažině, Lathea byla zavražděna a Sebastian je ve
vězení. Dokonce i Tom, čekající teď nahoře na louce, musel nechat
stranou svou živnost, aby jí přišel na pomoc.
Tolik lidí se jí snažilo pomoct a strašlivě na to doplatilo. Jak ji to
vůbec mohlo napadnout, že může připoutat jiné ke svým přáním? Proč
by se měli vzdát svých potřeb a dokonce i životů pro její? Ale jak by
se teď mohla obejít bez jejich pomoci?
Když měla římsu a hluboké jezírko za sebou, začala se plahočit
nekonečnou změtí kořenů. Zdálo se jí, že jí schválně podrážejí nohy.
Dvakrát zakopla, upadla a rozvalila se na zemi. Pokaždé hned vstala a
pokračovala v cestě.
Když upadla potřetí, udeřila se tak silně do tváře, že byla bolestí
jako omráčená. Přejížděla si prsty po lícní kosti, pak po čele, protože
byla přesvědčená, že si musela něco zlomit. Nenašla žádnou krev, ani
vystouplou kost. Ležela mezi kořeny, které se jako hadi proplétaly
všude kolem ní, a styděla se za všechno to trápení, které přinesla do
života tolika lidí.
A pak pocítila hněv.
Jennsen!
Připomněla si matčina slova: „Nikdy nenos plášť viny, protože
představuje zlo.“
Jennsen se zvedla na rukou. Kolik dalších lidí se asi pokusilo
pomoct takovým, jako je ona, potomkům lorda Rahla, a zaplatili za to
svými životy? Kolik jich ještě bude? Proč by neměli, jako Jennsen, žít
své vlastní životy?
Jen lord Rahl nese zodpovědnost za ty zničené životy!
Jennsen! Poddej se!
Cožpak to nikdy neskončí?
Grushdeva du kalt misht.
Sebastian je jen nejnovější z nich. Nemučí ho zrovna v tuhle
chvíli kvůli ní? Zaplatí také svým životem za to, že jí pomohl?
Poddej se!
Ubohý Sebastian. Pocítila bodavou bolest u srdce, jak po něm
zatoužila. Byl na ni tak hodný, tak jí pomohl! Tak statečný! Tak silný!
Tu vash misht. Tu vask misht. Grushdeva du kalt misht.
Ten hlas, naléhavý, velitelský, jí zněl ozvěnou v hlavě a šeptal
slova, která jí nedávala žádný smysl. Potácivě se postavila na nohy.
Cožpak nikdy nebude mít svůj vlastní život - dokonce ani svou vlastní
mysl? To musí být pořád pronásledována jak lordem Rahlem, tak tím
hlasem?
Jenn...
„Nech mě být!“
Musí pomoct Sebastianovi!
Znovu se dala do pohybu, pokládala opatrně jednu nohu před
druhou, odstrkávala liány a listy a větve stranou, prořezávala se
podrostem. V té husté mlze pod klenbou korun stromů byla tma jak za
soumraku. Neměla ponětí, která denní doba by mohla být. Trvalo jí
hodně dlouho, než se dostala k Altheinu domu. Uvnitř byla také dost
dlouho. Podle všeho už mohlo být kolem západu slunce. V nejlepším
případě mohlo být pozdní odpoledne, ne dříve. A ještě měla před
sebou hodiny, než se dostane na louku, kde čeká Tom.
Přišla sem pro pomoc, ale ta pomoc byla jen iluze, klamná
představa její mysli. Celý život spoléhala na svou matku a tak
očekávala, že jí pomůže i Althea. Teď se musela smířit s tím, že si
musí pomoci sama.
Jennsen! Poddej se!
„Ne! Nech mě být!“
Byla z toho všeho tak unavená! Teď byla navíc ještě rozzlobená.
Jennsen spěchala bažinou, cákala kolem sebe vodou, šla po
kořenech a kamenech, pokud to bylo možné. Musí pomoct
Sebastianovi! Musí se dostat zpátky k němu! Tom na ni čeká. Tom ji
odveze zpátky.
Ale co potom? Jak ho má dostat ven? Dřív se spoléhala na Altheu,
že jí pomůže nějakým druhem magie. Teď věděla, že žádná taková
pomoc neexistuje.
Lapajíc z toho namáhavého běhu bažinou po dechu, zastavila se
před vodní plochou, kde se dopoledne střetla s tím hadem. Upřeně se
dívala na tu klidnou, tichou tůň, ale nic neviděla. Nad hladinou
nevystupovaly žádné hadí smyčky, které by vypadaly jako kořeny.
Stmívalo se. Nemohla vědět, jestli v temných stínech pod listy větví
sklánějících se z břehů něco nečíhá.
V sázce je Sebastianův život! Jennsen se začala brodit kalnou
vodou.
Když byla asi v polovině, vzpomněla si, že si chtěla uříznout
nějakou větev, až se vrátí k téhle tůni, aby zkoušela hloubku a lépe
udržovala rovnováhu. Zastavila se a váhala, jestli se přece jen nemá
vrátit a uříznout si nějakou hůl. Zpátky to bylo stejně daleko jako
dopředu a tak se brodila dál. Pod nohama ucítila pevné dno tvořené
kořeny, skutečnými kořeny, a opatrně po nich našlapovala. Překvapilo
ji, že dokud stála na kořenech, dosahovala jí voda jen ke kolenům, a
když si zdvihla sukně, dokázala je bez problémů udržet suché.
Něco jí vrazilo do nohy. Jennsen ucukla. Zahlédla záblesk šupin.
Uklouzla jí noha. Pak s opojným ulehčením zjistila, že to byla jen
ryba, prchající pryč.
Jak se tak snažila udržet rovnováhu a znovu najít pevnou oporu
pro nohu, našlápla ztěžka do bezedné černé hloubky. Měla sotva čas
nadechnout se a už byla pod vodou.
Obklopila ji tma. Jak klesala, viděla nad sebou vír bublinek.
Horečně kopala kolem sebe a snažila se najít dno nebo cokoli, co by jí
pomohlo zastavit její sestup. Nic nenašla. Byla v hluboké vodě,
zatížená svými mokrými šaty. Dolů ji teď stahovaly i její těžké boty.
Jennsen mávala kolem sebe rukama a podařilo se jí dostat hlavu
nad hladinu, ale jen na tak dlouho, že se mohla nadechnout, než znovu
klesla pod vodu. Byl to pro ni děsivý šok. Vší silou pohybovala
rukama a snažila se vyplavat na hladinu, avšak její šaty byly kolem ní
jako síť, bránily jí v jakékoli účinné akci. Oči rozšířené hrůzou, rudé
vlasy rozevláté ve vodě, viděla jen chabé paprsky tlumeného světla,
mihotající a třpytící se, sotva pronikající kalnou hlubinou kolem ní.
Stalo se to všechno tak rychle, tak strašně rychle. Navzdory tomu,
jak moc se snažila udržet při životě, prokluzoval jí mezi prsty. Zdálo
se jí to všechno naprosto neskutečné.
Jennsen!
Ze všech stran se k ní blížily nějaké stíny. Její plíce toužily po
vzduchu. Althea říkala, že nikdo nemůže projít bažinou zadní cestou.
Jsou tam nestvůry, které člověka roztrhají na kusy. Jennsen měla na
cestě k ní štěstí. Teď s hrůzou viděla, že se k ní blíží nějaký temný
přízrak. Nebude mít to štěstí dvakrát.
Nechtěla zemřít. Věděla, že o smrti uvažovala, ale teď jí bylo
jasné, že nikdy nechtěla doopravdy zemřít. Byl to její, jen její život.
Její vzácný život. Nechtěla o něj přijít.
Pokusila se plavat ke hladině, ke světlu, ale všechno bylo
najednou tak pomalé, tak husté, tak těžké.
Jennsen!
Ten hlas zněl najednou velice naléhavě.
Jennsen!
Něco do ní narazilo. Zahlédla záblesky měňavé zeleni.
Je to ten had!
Kdyby mohla, ječela by hrůzou. Namáhala se, nemohla však
uniknout, musela se jen dívat, jak ji to dlouhé temné tělo pod ní
obtáčí, jak se kolem ní svinuje, výš a výš.
Jennsen byla příliš vyčerpaná, než aby se mohla bránit. Plíce ji
pálily nedostatkem vzduchu. Pasivně sledovala, jak se noří dolů
řídkými paprsky světla, jak se víc a víc vzdaluje od hladiny, od života.
Znovu se pokusila plavat ke světlu a ke vzduchu, její olověné paže se
však sotva pohnuly, jak mořské řasy vznášející se ve vodě. Překvapilo
ji to, vždyť vždycky byla dobrý plavec.
Jennsen!
Teď už se topila.
Obklopily ji temné smyčky.
Se vším oblečením, s těžkým pláštěm, nožem, botami a tak
vyčerpaná - nemluvě o momentu překvapení a faktu, že se stačila
nadechnout jen napůl, než se ponořila - nebyla teď schopná plavat.
Bolelo to.
Vždycky si myslela, že smrt utopením bude něco jako laskavé
objetí něžnými vodami. Nebyla. Bolelo to víc než cokoli, co doposud
zažila. Pocit bezmocnosti při tom dušení byl strašný. Bolest drtící
Jennseninu hruď byla ostrá a nesnesitelná. Zoufale ji chtěla nějak
zastavit. Bojovala proti té bolesti, bránila se panice, stravovaná
neodkladnou potřebou vzduchu. Ve strachu, že by mohla vdechnout
vodu, pevně sevřela hrdlo. Zoufale se potřebovala nadechnout.
Bolelo to.
Jennsen cítila závity hadova těla, jak se jí dotýkají, jak ji objímají.
Uvažovala o tom, jestli se ho přece jen neměla pokusit zabít, když k
tomu měla příležitost. I teď by zřejmě mohla vytáhnout nůž. Byla však
tak slabá...
Bolelo to.
Hadí smyčky proti ní zatlačily. Jennsen se přestala v té tiché tmě
bránit. Už neměla proč.
Jennsen!
Podivila se, proč ji tentokrát ten hlas nevyzval, aby se poddala, tak
jak to dělal pokaždé. Považovala to za ironii, protože konečně
rezignovala a ten hlas ji o to nežádal, ale jen ji oslovil.
Pak ucítila, jak ji něco udeřilo do ramene. Něco tvrdého. Pak do
hlavy. A znovu do stehna.
Zjistila, že je tlačena proti břehu, odkud se do vody sklánělo
množství kořenů. Aniž by si plně uvědomovala, co dělá, chytila se
těch kořenů a snažila se vytáhnout. Tvor pod ní ji nepřestával jemně
tlačit nahoru.
Pak se dostala nad hladinu. Po hlavě se jí řinula voda zároveň s
náhlým náporem zvuků do uší. S doširoka rozevřenými ústy divoce
lapala po vzduchu. Pak se vytáhla natolik, že se mohla rameny opřít o
spleť kořenů. Nedokázala se vytáhnout úplně z vody, ale hlavně, že
měla hlavu nad hladinou a mohla dýchat. Nohy se jí klátily, volně se
vznášely ve vodě.
Se zavřenýma očima ztěžka oddychovala a křečovitě se držela
kořenů třesoucími se prsty, aby znovu nesklouzla do vody. Ten
zoufale, hladově nadechovaný vzduch jí báječně plnil plíce. S každým
vdechem a výdechem cítila, jak se jí vrací síla.
Nakonec se kousek po kousku, ruku po ruce začala přitahovat za
kořeny nahoru, až se jí podařilo vytáhnout na břeh. Svezla se na bok,
lapala po dechu, kašlala, přitom se třásla a pozorovala hladinu vody
šplouchající jen kousíček od ní. Radostí z prostého faktu, že znovu
dýchá vzduch, se jí zatočila hlava.
Pak uviděla hadovu hlavu, jak se vynořuje z vody, lehce, ladně,
tiše. Pozorovaly ji žluté oči v černém pruhu. Vzájemně se pak chvíli
jeden na druhého upřeně dívali.
„Děkuju ti,“ zašeptala Jennsen.
Had, když se přesvědčil, že je na břehu, že dýchá, že žije, sklouzl
zpátky do vody.
Jennsen neměla ponětí, co si myslel, nebo proč se ji znovu
nepokusil zabít, když to tentokrát mohl lehce udělat. Možná si po
jejich prvním střetnutí pomyslel, že by pro něj Jennsen mohla být
příliš velké sousto, nebo že by se najednou mohla začít bránit.
Ale proč jí pomohl? Nemohla to být známka respektu? Možná ji
prostě považoval za konkurenci ve shánění potravy a chtěl ji dostat ze
svého teritoria, ale nechtělo se mu s ní znovu bojovat. Nevěděla, proč
ji vynesl na hladinu, uvědomovala si však, že jí tím zachránil život.
Nenáviděla hady a tenhle had ji zachránil před utopením!
Jeden z tvorů, kterých se bála nejvíc, se stal jejím zachráncem.
Ještě pořád lapala po dechu - nemluvě o faktu, že se jí ještě
nevrátila schopnost racionálně uvažovat, po tom, co byla tak blízko
smrti - a už se znovu začala pohybovat, po všech čtyřech se drápala
výš. Z vlasů a šatů jí stékaly proudy vody. Nemohla ještě vstát,
nedůvěřovala ještě svým nohám, a tak se plazila. Dělalo jí dobře už to,
že se může pohybovat. Zanedlouho se zotavila natolik, že mohla
vrávoravě vstát. Musela jít dál. Čas se jí rychle krátil.
Chůze ji ještě víc oživila. Vždycky ráda chodila. Znovu se cítila
plná života jako kdysi. Uvědomovala si, jak moc se jí chce žít. Chtěla,
aby Sebastian také žil.
Pospíchala spletí popínavých rostlin a trnitých keřů, přes
zkroucené kořeny a mezi stromy. Její obavy polevily, když konečně
došla do míst, kde z mechem pokryté země stoupala vzhůru skalní
stěna. Vešla na skalnatý hřeben s pocitem úlevy, že se jí v nepřehledné
bažině podařilo najít ten důležitý orientační bod a že konečně může
šplhat vzhůru z vlhkého dna močálu. Tou dobou se už stmívalo a
dobře věděla, že cesta nahoru bude dlouhá. Nechtěla za žádnou cenu
strávit noc dole v bažině, ale také si nechtěla srazit vaz ve tmě na
skalní stěně.
Tyhle obavy ji popohnaly. Dokud je světlo, musí dál. Když
klopýtla, vzpomněla si, že na některých místech jsou po stranách
prudké srázy. Pokárala se, že není opatrnější. Kdyby se zřítila ve tmě
ze srázu, tak tam nebude žádný ochotný had, aby ji zachytil.
Cestou vzhůru si v mysli probírala všechno, co jí řekla Althea.
Doufala, že něco z toho by mohlo být užitečné. Nevěděla, jak by
mohla Sebastiana dostat ven z vězení, ale věděla, že se o to musí
pokusit - vždyť byla jeho jedinou nadějí. Sebastian jí zachránil život,
teď ona musí zachránit život jemu.
Nesmírně toužila po jeho úsměvu, po jeho modrých očích, po jeho
na všechny strany trčících bílých vlasech. Pomyšlení na to, že ho
mučí, bylo pro ni nesnesitelné. Musí ho dostat z jejich spárů!
Jak ale má uskutečnit tak beznadějnou věc? Především se tam
musí vrátit. Pak, jak doufala, už nějaký způsob vymyslí.
Tom ji zaveze do paláce. Už na ni musí čekat, jistě plný obav.
Tom. Proč jí vlastně Tom pomohl? Tahle otázka jí zasvítila v mysli
jako nějaký zlatý nuget, význačný bod pro odpověď na její problémy,
podobně jako skalní hřeben vedoucí vzhůru, ven z bažiny. Na rozdíl
od něj však nevěděla, kam vede.
Tom jí pomohl. Proč?
Vlekla se vzhůru po prudkém svahu a v duchu se přitom
soustředila na tuhle otázku. Řekl, že by sám se sebou nemohl žít,
kdyby ji nechal jít do Azrithských planin samotnou, bez zásob. Řekl,
že by zemřela, a to že nemůže dopustit. To jí připadalo jako správná
věc.
Věděla však, že v tom je ještě něco jiného. Vypadalo to, že byl
odhodlaný pomoct jí, skoro jako kdyby to byla jeho morální
povinnost. Nikdy se nezeptal, co vlastně Jennsen musí udělat, jen jak
chce postupovat, a pak udělal všechno, aby jí pomohl.
Tom také říkal, že by o jeho pomoci měla povědět lordu Rahlovi,
že by mu měla říct, že Tom je dobrý člověk. Ta vzpomínka se jí
neustále honila hlavou. I když to zřejmě byla jen improvizovaná
poznámka, myslel to vážně. Ale co tím vlastně chtěl říct?
Přemílala to v hlavě a stoupala skalnatým svahem, nahoru mezi
stromy, mezi větvemi a listy. Vlhkým vzduchem se ozývala zvířata,
vzdálená podivná stvoření. Jiná, ještě dál, jim odpovídala stejným,
ozvěnou se opakujícím halekáním, výskáním a hvízdáním. V teplých
vlnách k Jennsen stoupal pach bažiny.
Pak si vzpomněla, že Tom uviděl její nůž, když hledala svůj váček
s penězi, který jí ten pouliční prodavač ukradl. Rozevřela tehdy plášť a
zjistila, že kožené poutko jejího váčku je přeříznuté. Tehdy si Tom
musel jejího nože všimnout.
Jennsen se zastavila a narovnala se v kříži. Nemohl by ji Tom
považovat za nějakého... nějakého zplnomocněnce, nebo agenta lorda
Rahla? Nemyslí si snad Tom, že ona plní nějaké důležité poslání
jménem lorda Rahla? Nemyslí si, že ona lorda Rahla důvěrně zná?
To ten nůž mu vnukl myšlenku, že ona je nějaký výjimečný
člověk? Možná to bylo tím, že byla tak pevně odhodlaná vydat se na
zdánlivě neuskutečnitelnou cestu. Jistě věděl, jakou důležitost Jennsen
té cestě přikládá. Možná to bylo tím, že mu řekla, že se jedná o otázku
života nebo smrti.
Znovu vyrazila a prolézala úsekem, kde se musela krčit pod
těžkými větvemi, svěšenými blízko u skály. Na jeho konci se znovu
zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Uvědomila si, že se rychle stmívá.
S obnoveným pocitem naléhavosti se pak šplhala vzhůru příkrým
svahem.
Připomněla si, jak se Tom díval na její rudé vlasy. Kvůli těm
rudým vlasům se jí lidé často báli. Mysleli si, že jsou známkou toho,
že má dar magie. Jennsen jejich strach vědomě využívala, aby byla
před nimi v bezpečí. Večer toho dne, kdy se seznámila se
Sebastianem, udělala všechno pro to, aby si myslel, že má nějaké
magické schopnosti, pomocí nichž by se bránila, kdyby měl nějaké
nepřátelské úmysly. Lidský strach také využila, aby si udržela od těla
ty muže v hostinci.
Všechny tyhle věci vířily Jennsen hlavou, když lezla nahoru, sotva
popadajíc dech při tom namáhavém výstupu. Obklopovala ji tma.
Nebyla si jistá, jestli za takových podmínek dojde až k Tomovi na
louku, věděla však, že se o to pokusit musí. Kvůli Sebastianovi musí
pokračovat v cestě.
Vtom ji něco temného švihlo přímo do tváře. Jennsen vyrazila
přiškrcený výkřik a málem spadla. Ta temná věc pak s třepetáním
křídel odlétla. Netopýr. Jennsen si přitiskla dlaň na divoce bušící
srdce. Tlouklo stejně rychle jako netopýří křídla. Ta drobná stvoření
vylétala, aby chytala hmyz, kterého teď bylo ve vzduchu plno.
Pak si Jennsen uvědomila, že ve svém leknutí mohla lehce udělat
krok zpátky a zřítila by se dolů. Hrůza pomyslet, že jediná malá
nepozornost v té tmě, leknutí, uvolněná skála nebo sklouznutí ji může
dostat za okraj, odkud už není návratu. Věděla však, že zůstat v noci v
bažině by mohlo být zrovna tak fatální.
Vyčerpaná z útrap toho dne, ze všech těch náhlých leknutí, lezla
dál, klopýtala ve tmě, šátrala rukama po skále a hledala cestu. Snažila
se držet se skalního hřebene a nezabloudit stranou, kde, jak věděla,
jsou nalevo i napravo příkré srázy. Také se obávala, jaká stvoření by
ještě mohla vylézt ze tmy a vrhnout se na ni, zrovna když si bude
myslet, že už je z bažiny venku.
Althea říkala, že nikdo nemůže projít bažinou zadní cestou. V tom
se Jennsen zmocnily další obavy: co když po setmění bude v
nebezpečí i Tom? Pod rouškou noci by jeden z těch tvorů mohl vylézt
z bažiny a napadnout ho. Co když, až se dostane na louku, najde Toma
i jeho koně roztrhané monstry vytvořenými Altheinou magií? Co bude
dělat pak?
Už měla obav dost a dost. Řekla si, že už si nebude vymýšlet
další.
Vtom se vypotácela ven do otevřené krajiny. Hořel tam oheň.
Civěla na něj a snažila se srovnat si všechno v hlavě.
„Jennsen!“ Tom vyskočil od ohně a pospíchal k ní. Položil jí svou
velkou paži kolem ramen, aby ji uklidnil. „Drazí duchové! Jste v
pořádku?“
Přikývla, příliš vyčerpaná, než aby mohla promluvit. Tom její
přikývnutí nemohl vidět - už běžel k vozu. Jennsen sklesla dolů a
ztěžka se posadila do trávy. Těžce oddychovala, překvapená, že je
konečně v cíli své cesty. Zároveň ji naplnila nepopsatelná úleva, že už
má bažinu za sebou.
Tom přiběhl zpátky s nějakou dekou. „Jste promočená až na
kůži,“ řekl, když ji balil do té pokrývky. „Co se stalo?“
„Šla jsem si zaplavat.“
Na chvilku jí přestal utírat cípem deky obličej a zamračil se na ni.
„Nechci vám mluvit do vašich věcí, ale nemyslím si, že by to byl
dobrý nápad.“
„Ten had by s vámi souhlasil.“
Zamračil se ještě víc a sehnul se blíž k jejímu obličeji. „Had? Co
se tam vlastně stalo? Co jste myslela tím, že by ten had se mnou
souhlasil?“
Jennsen, která ještě pořád nemohla pořádně popadnout dech, jen
mávla rukou, aby to pustil z hlavy. Tak moc se bála, že kvůli tmě bude
muset zůstat dole jako v pasti, že prakticky celou poslední hodinu do
prudkého svahu běžela, navíc k námaze, kterou vynaložila předtím.
Teď byla se silami v koncích.
Provalil se všechen její potlačovaný strach. Ramena se jí začala
třást. Uvědomila si, že se křečovitě drží Tomovy svalnaté paže, jako
kdyby jí šlo o život. Zdálo se, že si toho nevšiml, a jestli ano, tak to
nedával najevo. Stáhla se zpátky, přestože to byl dobrý pocit, být si
vědoma jeho síly, jeho spolehlivých svalů, jeho upřímné starostlivosti.
Tom ji ochranářsky zahalil ještě větším kusem pokrývky.
„Podařilo se vám dostat se k Althee?“
Přikývla a když jí podal měch s vodou, hltavě pila.
„Přísahám, že jsem nikdy neslyšel, že by se někomu podařilo
vrátit se z té bažiny zpátky - kromě těch, co šli druhou stranou a byli
pozváni. Viděla jste nějakou z těch šelem?“
„Měla jsem kolem těla obtočeného hada, tlustšího, než je vaše
paže. Viděla jsem ho pěkně zblízka - opravdu víc, než bych chtěla.“
Tiše hvízdnul. „A pomohla vám ta čarodějka? Dostala jste od ní,
co jste chtěla? Je tedy všechno v pořádku?“ Najednou se zarazil a
zdálo se, že své zvědavosti přitáhl otěže. „Promiňte. Klepete se zimou
a jste promáčená. Neměl bych se vás tolik vyptávat.“
„Měly jsme s Altheou dlouhý rozhovor. Nemůžu říct, že bych
dostala to, co jsem chtěla, ale znát pravdu je lepší, než se honit za
iluzemi.“
Na jeho očích a v tom, jak se přesvědčil, jestli je dobře zabalena
do teplé deky, bylo znát, že ho to znepokojilo. „Když jste nezískala
potřebnou pomoc, tak co teď budete dělat?“
Jennsen se zhluboka nadechla, aby si dodala odvahy, a zároveň
vytáhla svůj nůž. Držela ho za čepel Tomovi před obličejem, tak, aby
oheň dobře osvětloval rukojeť. Ozdobné kovové R se třpytilo, jako
kdyby bylo pokryto drahokamy. Držela ho před sebou jako nějaký
talisman, jako nějaké oficiální prohlášení odlité ve stříbře, jako
požadavek z vyšších míst, který nelze odmítnout.
„Musím se dostat zpátky do paláce.“
Tom ji okamžitě popadl do své mocné náruče, jako kdyby
nevážila víc než ovečka, a odnesl ji k vozu. Pak ji zvedl přes jeho
okraj a jemně uložil dozadu do měkkého hnízdečka z pokrývek.
„Nemějte žádné obavy - dovezu vás tam. Tu těžší část už máte za
sebou. Teď si pěkně odpočiňte v těchhle teplých dekách a nechte mě,
abych vás tam dovezl.“
Jennsen se ulevilo, že se její tušení potvrdilo. Přesto se teď cítila
nějak slizká, jako kdyby znovu spadla do bažiny. Vždyť mu lhala a
využívala ho! To nebylo správné, nevěděla však, co jiného by mohla
udělat.
Než od ní odešel, sevřela mu paži. „Tome, nebojíte se mi
pomáhat, když jsem zapletená do něčeho tak...“
„Nebezpečného?“ dokončil větu za ni. „To, co dělám, se vůbec
nedá srovnávat s tím, co jste vy riskovala tam dole.“ Ukázal na její
rozcuchané rudé vlasy. „Nejsem nic výjimečného, jako jste vy, ale
jsem rád, že jste mi dovolila udělat to málo, co jsem udělat mohl.“
„Já ale nejsem ani zdaleka tak výjimečná, jak si myslíte.“
Najednou si připadala malinká. „Jen prostě dělám, co musím.“
Tom k ní přinesl další přikrývky. „Potkávám mnoho lidí. Na to,
abych poznal, že jste výjimečná, nepotřebuju dar magie.“
„Vy dobře víte, že jde o tajnou záležitost a že vám nemohu říct, co
vlastně dělám. Je mi to líto, ale nemohu.“
„Samozřejmě, že nemůžete. Jen výjimeční lidé mají tak
výjimečnou zbraň. Neočekávám, že byste mi řekla jediné slovo, a na
nic se neptám.“
„Děkuju vám, Tome.“ Jennsen mu vděčně stiskla paži. Připadala
si v tu chvíli sama sobě odporná, že ho tak využívá a on je tak
upřímný. „Můžu vám jen říct, že je to důležité poslání a vy jste v tom
všem pro mne obrovská pomoc.“
Usmál se. „Osušte se a zabalte se do těch dek. Brzo budeme
zpátky na Azrithských pláních. Pro případ, že jste zapomněla, tak tam
venku je zima. Jestli zůstanete takhle mokrá, tak zmrznete.“
„Děkuju vám, Tome. Jste dobrý člověk.“ Jennsen se schoulila do
přikrývek, příliš po tom martyriu vyčerpaná, než aby mohla dál sedět.
„Spoléhám na vás, že to povíte lordu Rahlovi,“ řekl Tom a
nenuceně se zasmál. Pak rychle uhasil oheň a vyšplhal se na kozlík.
Bezelstně jí pomáhal s věcí, o které musel být přesvědčen, že je
přinejmenším riskantní. Bála se představit si, co by mu mohli udělat,
kdyby ho přistihli, jak pomáhá dceři Darkena Rahla. Teď si myslel, že
pomáhá lordu Rahlovi, a vlastně dělal pravý opak, aniž by si byl
vědom, co riskuje.
A než bude všemu konec, vystaví ho Jennsen ještě většímu riziku.
Navzdory jejím obavám, že pospíchají zpátky do paláce člověka,
který ji chce zabít, navzdory úzkosti z toho, co ji čeká, úzkosti, ze
které se jí zvedal žaludek, navzdory zklamání, že nezískala pomoc, ve
kterou doufala, navzdory hlubokému žalu z toho, co se dozvěděla od
Althey, navzdory chladu, ve kterém si připadala, že má šaty jako z
ledu, a navzdory poskakujícímu vozu Jennsen brzy tvrdě usnula.

Kapitola dvacátá pátá
Jennsen se kymácela na kozlíku a sledovala, jak se obrovská

náhorní plošina postupně blíží. Ranní slunce osvětlovalo vysoké
kamenné zdi Paláce lidu a dodávalo jim teplou zářivou pastelovou
barvu. Přestože se vítr utišil, zůstával ranní vzduch mrazivě chladným.
Po hnilobném puchu bažiny Jennsen tu nevýraznou, suchou,
kamenitou vůni otevřené pláně jen přivítala.
Konečky prstů si masírovala čelo ve snaze zmírnit tupou pulzující
bolest hlavy. Tom jel celou noc, zatímco ona spala vzadu na
drkotajícím voze, ale ani dobře, ani dost dlouho. Alespoň se trochu
vyspala a do rána se jim podařilo vrátit se zpátky.
„Škoda, že tu není lord Rahl.“
Jennsen, vyrušená ze zadumání vzhlédla. „Cože?“
„Lord Rahl.“ Tom ukázal do dálky napravo, k jihu. „Škoda, že tu
není, aby vám pomohl.“
Ukázal jižním směrem, tam, kde leží Starý svět. Jennsenina matka
občas vyprávěla o vazbách spojujících d'hařanský lid s lordem
Rahlem. Pomocí starobylé tajemné magie jsou prý D'Hařané schopni
vycítit, kde v tu chvíli lord Rahl je. I když síla tohoto spojení je u
různých D'Hařanů různá, mají ho všichni.
Co z těchto vazeb získává lord Rahl, to Jennsen nevěděla.
Považovala je za další prostředek nadvlády nad jeho lidmi. V případě
její matky však tato vazba napomohla k tomu, aby úspěšně unikaly z
jeho spárů.
Podle matčina popisu o této vazbě Jennsen věděla, z neznámých
důvodů z ní však nikdy nepocítila ani náznak. Možná u ní byla velice
slabá, jako u některých D'Hařanů, tak slabá, že ji prostě cítit ani
nemohla. Matka říkala, že to nemá nic společného s mírou oddanosti
lordu Rahlovi, že je to čistě magické spojení a jako takové se řídí
jinými kriterii, než co k tomu člověku kdo cítí.
Jennsen si vzpomínala na chvíle, kdy matka stála na zápraží jejich
domu, nebo u okna, nebo se zastavila někde v lese, a dívala se někam
k horizontu. Jennsen věděla, že v takových chvílích její matka cítí
pomocí té vazby Darkena Rahla, ví, kde je a jak je jim blízko. Škoda,
že se matka vždy dozvěděla, jen kde je samotný lord Rahl a ne ty
bestie, které za nimi poslal.
Tom, rodilý D'Hařan, bral tuto vazbu jako samozřejmost a právě
poskytl Jennsen cennou informaci - totiž že lord Rahl není v paláci.
Tahle novinka povzbudila její naděje. O jednu překážku méně, o jednu
věc, které se obávala, méně!
Lord Rahl musí být někde na jihu, nejspíš ve Starém světě válčí
proti tamnímu lidu, jak jí řekl Sebastian.
„Ano,“ řekla konečně, „to je velká škoda.“
Trh pod plošinou už byl v plném proudu. Nad davy lidí
pospíchajícími sem a tam po jižní cestě stoupala oblaka prachu.
Jennsen by ráda věděla, jestli je mezi nimi i Irma, prodavačka klobás.
Chyběla jí Betty. Tak moc se jí chtělo znovu uvidět její ocásek, divoce
kmitající, uslyšet její mečení z radosti, že se znovu setkala se svou
celoživotní přítelkyní.
Tom zamířil se svým spřežením k trhu, do míst, kde se s bratry
usadili, aby prodali svůj náklad vína. Možná dnes půjde Irma na stejné
místo. Aby se Jennsen dostala nahoru do paláce stejnou cestou jako
minule, musela by Betty znovu opustit. Čekal by ji dlouhý výstup po
všech těch schodech a pak pátrání, kde je Sebastian uvězněn.
Vůz drkotal po tvrdém nerovném terénu Azrithských planin a
Jennsen se upřeně dívala na prázdnou cestu klikatící se nahoru k
okraji plošiny.
„Jeďte touhle cestou,“ řekla.
„Cože?“
„Jeďte cestou přímo do paláce.“
„Jste si jistá, Jennsen? Nemyslím, že to je rozumné. Je to cesta
vyhrazená jen pro oficiální záležitosti.“
„Jeďte tou cestou.“
Neodpověděl, pobídnul však koně doleva, ne jako dřív směrem k
trhu, ale k úpatí cesty do paláce. Koutkem oka viděla, jak co chvíli
vrhá kradmý pohled na svou záhadnou cestující.
U úpatí hory, v místech, kde cesta začínala stoupat, stáli na stráži
vojáci a sledovali, jak se k nim blíží. Když se k nim vůz dostal blíž,
vytáhla Jennsen svůj nůž.
„Nezastavujte,“ řekla Tomovi.
Nevěřícně na ni zíral. „Cože? Ale já musím! Oni mají luky, víte.“
Jennsen se dívala pořád dopředu. „Jen jeďte dál.“
Když dojeli k těm vojákům, pozvedla Jennsen nůž. Držela ho za
čepel, takže rukojeť vyčnívala nad její pěstí. Paži měla napjatou a
strnulou, mířila s ní dolů na chumel mužů, aby viděli, co jim
oznamuje. Ani se na ně nepodívala, pohled měla upřený na cestu před
sebou, ukazovala jim jen nůž, jako kdyby se nechtěla obtěžovat
diskusí s nimi.
Všechny páry očí sledovaly tu rukojeť s ozdobným písmenem R,
které se kolem nich mihlo. Nikdo se nepohnul, aby vůz zastavil nebo
vytáhl z toulce šíp. Tom si potichu hvízdnul. Vůz se třásl a s rachotem
se valil dál.
Cesta se klikatila tam a zase zpátky a plynule stoupala vzhůru. Na
některých úsecích bylo místa dost, občas se však cesta zužovala, takže
vůz musel jet nebezpečně blízko závratnému srázu. Každá zatáčka
nabízela novou vyhlídku, nový pohled na rozlohu Azrithských planin
roztažených daleko dole. V dálce planiny lemovaly tmavomodré hory.
Když dojeli k padacímu mostu, museli zastavit - byl zvednutý.
Jennsenina sebedůvěra i víra v její plán zeslábla, když si uvědomila,
že právě tohle, a ne její drzé blufování, bylo pravděpodobně příčinou,
že ji tak lehce stráže dole nechaly projet. Vojáci dole věděli, že se přes
propast nedostane jinak, než když jí tamní stráže spustí padací most.
Věděli, že Jennsen nemůže jen tak vtrhnout do paláce. Zároveň se
nechtěli dostat do sporu s ženou, která má něco, co může být svým
způsobem oficiální propustka, vydaná samotným lordem Rahlem. A
co bylo ještě horší, Jennsen si uvědomovala, že ji teď vojáci také
odřízli v místě, odkud nemůže uniknout ani doufat, že jí přijdou na
pomoc nějaké posily, které by stráže musely považovat za potenciální
vetřelce. Jakýkoli nepřátelský výpad by d'hařanští vojáci na tomhle
místě lehce zastavili a se vší pravděpodobností útočníky zajali, nebo
na místě pobili.
Nebylo divu, že jí Tom radil, aby nejela touhle cestou.
Velcí tažní koně, povzbuzeni úsilím při stoupání, pohazovali
hlavami. Jeden z vojáků se před ně postavil a chopil se udidel, aby je
zklidnil. K vozu přicházeli další strážní. Jennsen seděla nad srázem a i
když viděla, že zadní část vozu hlídá několik mužů, většina strážných
se blížila z Tomovy strany.
„Dobrý den, seržante,“ křikl Tom.
Oslovený muž pečlivě prohlédl vnitřek vozu a když zjistil, že je
prázdný, zvedl oči k dvojici na kozlíku. „Dobrý den.“
Jennsen věděla, že není vhodná chvíle, aby zaváhala. Když teď
neuspěje, bude všechno ztraceno. Nejen, že Sebastian ztratí veškerou
naději, ale i ona se k němu pravděpodobně připojí v palácovém žaláři.
Nemohla si dovolit ztrácet nervy. Když byli vojáci dostatečně blízko,
natáhla se přes Toma a napřáhla ruku s nožem směrem k seržantovi,
tak, aby dobře viděl rukojeť, jako kdyby mu rychle ukazovala nějakou
z vlastní propustku.
„Spusťte most!“ řekla dřív, než měl čas se jí na cokoli zeptat.
Seržant zaregistroval rukojeť a pak se jí podíval přímo do očí. „V
jaké záležitosti přijíždíte?“
Sebastian jí řekl, jak má blufovat. Vysvětlil jí, že to vlastně dělá
instinktivně celý život, že to pro ni není nic nepřirozeného. Teď to
musela udělat vědomě, pokud ho měla zachránit, a sama se z toho
dostat živá a zdravá. I když cítila srdce až v krku, dokázala před tím
mužem udržet přísný a prázdný výraz.
„V záležitosti lorda Rahla. Spusťte most!“
Pomyslela si, že ho možná její tón nějak zarazil, nebo ho její
neočekávaná odpověď znepokojila. Viděla, že úroveň jeho
obezřetnosti vzrostla a jeho rysy ztvrdly. Přesto se nedal.
„Potřebuju poněkud víc než jen tohle, madam.“
Jennsen otáčela nožem, proplétala ho sem a tam nad, pod a mezi
prsty a naleštěný kov se na slunci blýskal, až se najednou prudce
zastavil s rukojetí namířenou z Jennseniny pěsti k tomu vojákovi, s
ozdobným R před jeho očima. Pak záměrně stáhla svou kapuci dozadu
a odhalila tak pohledům těch mužů vodopád rudých vlasů v ranním
slunci. Viděla jim na očích, že chápou, co jim naznačuje.
„Vím, že máte své povinnosti,“ řekla Jennsen sledovým klidem,
„ale já také. Jsem tu s oficiálním posláním od lorda Rahla. Jsem si
jistá, že si dovedete představit, jak by byl lord Rahl nespokojen,
kdybych se o jeho záležitostech bavila s každým, kdo se na ně zeptá.
Proto mě ani nenapadne, abych to udělala, ale můžu vám říct, že bych
tu nebyla, kdyby se nejednalo o záležitost života nebo smrti. Seržante,
plýtváte mým drahocenným časem. Okamžitě spusťte ten most!“
„A jaké je vaše jméno, madam?“
Jennsen se naklonila přes Toma, aby se mohla zamračit přímo na
seržanta.
„Jestli nespustíte ten most, seržante, a to ihned, budete si mě
navždy pamatovat jako madam Průšvih, seslanou na vás samotným
lordem Rahlem.“
Seržant, s podporou několika tuctů mužů s píkami, samostříly,
meči a sekyrami, necouvnul. Podíval se na Toma.
„Jaká je vaše role v tom všem?“
Tom pokrčil rameny. „Jen dělám kočího. Být vámi, seržante, tak
tohle je jediná dáma, kterou bych nechtěl zdržovat.“
„Vážně?“
„Vážně,“ řekl Tom s jistotou v hlase.
Seržant se díval dlouho a upřeně Tomovi do očí. Nakonec si ještě
jednou pozorně prohlédl Jennsen, pak se otočil a gestem ruky pokynul
jednomu ze svých mužů, aby spustil padací most.
Jennsen ukázala nožem směrem k paláci. „Jak můžu najít místo,
kde držíme vězně?'
Když se převody rozřinčely a most začal klesat, otočil se seržant
zpátky k Jennsen.
„Ptejte se u stráží nahoře, madam. Ukáží vám cestu.“
„Děkuju vám,“ řekla Jennsen rázně, posadila se zpříma a zadívala
se dopředu na klesající most. Jakmile se zaduněním zapadl na své
místo, pokynul jim seržant, že mohou jet dál. Tom přikývl a švihnul
opratěmi.
Jennsen musela svou roli hrát celou cestu, pokud měla mít šanci
na úspěch. Zjistila, že jí přitom k věrohodnosti napomáhá její skutečný
hněv. Zneklidnilo ji však, že Tom sehrál při úspěchu jejího blufu také
jistou roli. Nechtěla, aby jí pomáhal ve všem. Rozhodla se, že bude
rozumné hněv neskrývat a před dalšími strážemi mu dát plný průchod.
„Vy chcete vidět vězně?“ zeptal se Tom.
Uvědomila si, že mu nikdy neřekla, proč se vlastně musí vrátit do
paláce. „Ano. Uvěznili omylem jistého muže. Přišla jsem dohlédnout
na to, aby byl neprodleně propuštěn.“
Tom měl zrovna plno práce s otěžemi, aby usměrnil koně, když se
snažil srovnat vůz v serpentině. „Ptejte se po kapitánovi Lernerovi,“
řekl nakonec.
Jennsen se na něj rychle podívala, překvapená, že jí místo námitek
řekl jméno. „Je to váš přítel?“
Otěže mu seděly v rukou náramně lehce a s nacvičenou
precizností vedly koně zatáčkou. „Nevím, jestli ho můžu nazvat svým
přítelem. Jednou nebo dvakrát jsem s ním měl nějaké jednání.“
„Víno?“
Tom se usmál. „Ne. Jiné věci.“
Zřejmě neměl v úmyslu prozradit, jaké věci to byly. Jeli podél
náhorní plošiny a Jennsen pozorovala široké panorama Azrithských
planin s horami v pozadí. Někde za těmi pláněmi a za těmi horami
bude její svoboda.
Nahoře se cesta narovnala a zamířila k velké bráně v masivní
vnější hradbě paláce. Stráže před branou na ně mávly, že mohou dál, a
pak sérií krátkých hvizdů na píšťaly daly znamení neviditelným
kolegům uvnitř hradeb. Jennsen pochopila, že nepřijeli neohlášeni.
Málem jí vyrazilo dech, když projeli krátkým tunelem masivní
vnější hradbou. Uvnitř se před nimi rozevřel rozlehlý prostor. Cestu
stáčející se k hoře schodů dlouhé dobrou polovinu míle vroubily
trávníky a živé ploty. Tyhle prostory za hradbami se hemžily vojáky v
dobře vypadajících uniformách z kůže a kroužkové zbroje, přes které
nosili vlněné tuniky. Mnozí, s píkami vztyčenými v přesně stejném
úhlu, lemovali cestu. Tihle muži očividně berou svou práci vážně. Ne,
tyhle muže by nepřekvapilo nic, co by se sem dostalo zezdola po
cestě.
Tom si to všechno bezstarostně prohlížel. Jennsen se snažila dívat
pořád dopředu. Snažila se vypadat mezi tou nádherou netečně.
U té hory schodů je očekával uvítací výbor složený z dobré stovky
vojáků. Tom vjel do kapsy, kterou vytvořili, když zablokovali cestu.
Jennsen si všimla, že na schodech nad vojáky stojí tři muži v hábitech.
Dva z nich měli hábity stříbřité. Mezi nimi, o jeden schod výš, stál
nějaký starší muž v bílém hábitu a obě ruce měl zasunuté do opačných
širokých rukávů lemovaných zlatými prýmky, které se na slunci
třpytily.
Tom zabrzdil vůz ruční brzdou a jeden z vojáků se chopil koní,
aby stáli klidně. Než mohl Tom slézt z kozlíku, položila mu Jennsen
ruku na předloktí a tak ho zastavila.
„Dál už nechoďte.“
„Ale vy...“
„Už jste toho pro mne udělal dost. Pomohl jste mi s tou částí, kde
jsem to potřebovala. Odtud už to zvládnu sama.“
Rozvážným pohledem svých modrých očí přelétl stráže kolem
vozu. Zdálo se, že s ní nechce souhlasit. „Nemyslím, že by bylo nějak
na škodu, kdybych šel s vámi.“
„Bude lepší, když se vrátíte ke svým bratrům.“
Sjel pohledem k její ruce na své paži a pak se jí podíval rovnou do
očí. „Když si to přejete.“ Pak ztišil hlas až téměř k šepotu. „Uvidím
vás ještě někdy?“
Znělo to víc jako přání než jako otázka. Jennsen nedokázala
odmítnout tak prostou věc, ne po tom všem, co pro ni udělal.
„Budeme muset zajít dolů na trh koupit si nějaké koně. Zastavím
se u vašeho stánku, hned jak tady budu hotova, hned jak mého přítele
propustí.“
„Slibujete?“
Zašeptala: „Musím vám ještě zaplatit za vaše služby, pamatujete?“
Znovu se mu na tváři objevil ten jeho pokřivený úsměv. „Ještě
nikdy jsem se nesetkal s někým, jako jste vy, Jennsen. Já...“ Všiml si
vojáků, uvědomil si, kde je, a odkašlal si. „Jsem vám vděčný, že jste
mě nechala sehrát mou drobnou roli, madam. V ostatním se budu
držet toho, co jste mi řekla.“
Už riskoval dost tím, že ji dovezl tak daleko - riskoval, aniž by o
tom věděl. Jennsen z celého srdce doufala, že Tom z jejího krátkého
úsměvu pozná, jak upřímně je mu vděčná za jeho pomoc, protože si
nemyslela, že by si mohla dovolit dodržet svůj slib, že za ním ještě
přijde, než se Sebastianem odjedou.
Svou svalnatou rukou pak Tom ještě sevřel Jennseninu paži, aby ji
zadržel na slovo na rozloučenou, a řekl, potichu, ale vážným tónem:
„Ocel proti oceli, aby on mohl být magií proti magii.“
Jennsen neměla ponětí, co tím myslel. Opětovala jeho žhavý
pohled a odpověděla mu jediným energickým přikývnutím.
Protože nechtěla, aby si vojáci mysleli, že by mohla být málo
přísná, otočila se, seskočila z vozu a postavila se před muže, který
vypadal, že je jejich velitelem. Dovolila mu jen povrchní pohled na
svůj nůž a hned ho zasunula do pochvy u opasku.
„Potřebuju mluvit s člověkem, který zodpovídá za všechny vězně,
kteří tu jsou. Kapitán Lerner, pokud mi paměť slouží.“
Svraštil obočí. „Chcete mluvit s kapitánem vězeňských stráží?“
Jennsen nevěděla, jakou má ten člověk vojenskou hodnost.
Vlastně nevěděla o vojenských záležitostech téměř nic, kromě toho, že
se ji po většinu jejího života vojáci jako tihle snaží zabít. Mohl to být
generál, nebo, co mohla vědět, třeba kaprál. Když si toho muže
kriticky prohlédla, jeho oblečení, jeho věk, jeho držení těla, usoudila,
že rozhodně vypadá spíš jako kaprál. Bála se však,že se v jeho
hodnosti zmýlí, a tak se rozhodla, že bude lepší, když ji vynechá.
Jennsen jeho otázku odbyla strohým mávnutím ruky. „Nemám
času nazbyt. Samozřejmě budu potřebovat eskortu. Myslím, že
postačíte vy a několik vašich mužů.“
Když začala stoupat po schodišti, ohlédla se přes rameno a
uviděla, že Tom na ni zamrkal. Povzbudilo ji to. Vojáci se
rozestoupili, aby vůz mohl odjet, a tak švihnul opratěmi a donutil své
tahouny zabrat. Jennsen byla strašně nerada, že odjíždí člověk, jehož
přítomnost ji dosud uklidňovala a povzbuzovala. Přinutila se na své
obavy nemyslet.
„Vy tam,“ řekla a ukázala na muže v bílém hábitu, „doveďte mě k
vězňům.“
Muž, jemuž řídnoucími šedivými vlasy prosvítal vrchol hlavy,
zvedl ukazováček, což stačilo k tomu, aby se většina z chaoticky se
pohybujících strážných vrátila na své posty. Důstojník se záhadnou
hodností a tucet jeho vojáků zůstali za Jennsen.
„Mohu vidět ten nůž?“ řekl muž v bílém hábitu mírným hlasem.
Jennsen si řekla, že tenhle člověk, který může gestem ruky nechat
odejít stráže z jejich postů, musí být někdo významný. Významní lidé
v paláci lorda Rahla by mohli mít dar magie. Napadlo ji, že kdyby měl
nadání, viděl by ji jako díru ve světě. Také ji napadlo, že zrovna není
vhodný okamžik, aby ze sebe začala soukat nějaké přiznání, a už
vůbec ne, aby se pokusila vzít do zaječích. Musela doufat, že je to
nějaký palácový úředník a že dar magie nemá.
Mnozí z vojáků se pořád dívali na ni. Jennsen ledabyle vytáhla
nůž z pochvy u opasku. Beze slov, ale s výrazem jasně vyjadřujícím,
že ztrácí trpělivost, podržela nůž tomu člověku před očima, aby mohl
vidět ozdobné R na rukojeti.
Chvíli si tu zbraň prohlížel a pak svou pozornost věnoval znovu
Jennsen. „A je pravý?“
„Ne,“ odsekla Jennsen. „Z falšovala jsem si ho včera večer u
táborového ohně. Dovedete mě tam, kde držíte vězně, nebo ne?“
Aniž by pohnul jediným svalem ve tváři, nabídl jí vlídně ruku.
„Račte mě laskavě následovat, madam.“

Kapitola dvacátá šestá
Palácoví úředníci mu plavně uhýbali z cesty, když stoupal do toho

kopce schodů, se dvěma muži ve stříbrných hábitech po stranách.
Jennsen si od nich udržovala odstup, který pokládala za velitelskou
vzdálenost. Když si muž v bílém všiml, že Jennsen zůstává pozadu,
zpomalil, aby ho mohla dostihnout. Jennsen zpomalila také a
udržovala si ten odstup. Muž se nervózně ohlížel, pak ještě víc
zpomalil. Jennsen zpomalila ještě víc, až se ti tři muži, ona i vojáci za
ní neohrabaně loudali krok za krokem.
Když došli na další podestu širokého mramorového schodiště,
zalitého sluncem, podíval se ten člověk znovu rychle přes rameno.
Jennsen mu netrpělivě pokynula. Konečně pochopil, že nemá v
úmyslu jít s ním, ale čeká od něj, že povede celé to procesí. Přistoupil
na to a zrychlil krok, aby jí umožnil jít za ním v takové vzdálenosti, v
jaké chtěla, a smířil se s tím, že je pro ni jen obyčejný vyvolávač.
Důstojník s neznámou hodností a tucet jeho vojáků stoupali do
schodů drobnými krůčky, snažili se tak udržovat od Jennsen stejnou
vzdálenost, jakou ona od palácových úředníků. Bylo to pro ně
nečekané a obtížné. To právě Jennsen chtěla; stejně jako její rudé
vlasy, dávalo jim tohle divadélko podnět k přemýšlení, důvod ke
znepokojení.
V pravidelných intervalech byl hladký výstup po mramorových
schodech přerušován širokými podestami, aby si nohy mohly na chvíli
odpočinout. Na vrcholu schodiště, za kolosálními sloupy, byla dovnitř
otevřená vysoká bronzová brána s reliéfy. Průčelí paláce rýsující se
nad nimi představovalo jednu z nejvelkolepějších scenérií, jakou
Jennsen kdy spatřila. Neměla však ani pomyšlení na architektonické
krásy vchodu do paláce. Přemýšlela, co ji čeká uvnitř.
Prošli stínem mohutných sloupů a vchodem; tucet vojáků se
Jennsen pořád ploužilo v patách a jejich zbraně, opasky a kroužková
brnění řinčely. Zvuk jejich holínek na naleštěné mramorové podlaze
se ozvěnou odrážel od stěn velké vstupní haly lemované rýhovanými
sloupy.
Hlouběji v paláci se lidé pospíchající za svou prací, bavící se ve
dvojicích či trojicích nebo procházející se po balkónech, zastavovali,
aby si prohlédli to nezvyklé procesí. Zvědavě si prohlíželi úředníky v
bílém a stříbrných hábitech a tucet strážných v uctivé vzdálenosti,
doprovázející ženu s rudými vlasy. Podle jejího oblečení, tak
kontrastujícího s upraveným a čistým oděvem ostatních, bylo zřejmé,
že do paláce právě přicestovala. Jennsen se necítila nijak trapně kvůli
svým šatům, naopak - byla ráda, že přispívají k pocitu záhadnosti a
naléhavosti. Reakce těchto lidí také musela nakazit její doprovod.
Muž v bílém něco pošeptal svým společníkům ve stříbrných
hábitech, ti přikývli a pospíchali napřed, až zmizeli za rohem. Stráže
následovaly Jennsen v odměřené vzdálenosti.
Celé to procesí se proplétalo labyrintem krátkých chodeb a pak
dolů úzkým postranním schodištěm. Jennsen a její eskorta několikrát
zatočili protínajícími se zšeřelými chodbami, prošli dveřmi do
širokých hal a občas sestoupili po různých schodištích, až už Jennsen
nebyla schopná zapamatovat si cestu. Podle toho, jak byly některé ze
zašlých schodů zaprášené, a podle zatuchlého vzduchu v očividně
málo používaných chodbách si Jennsen uvědomila, že ji muž v bílém
vede palácem zkratkou, aby se dostala tam, kam potřebuje, co
nejrychleji.
To ji také povzbudilo, protože to znamenalo, že ji berou vážně.
Posílilo to její sebedůvěru a smělost při hraní její role. Připomněla si,
že je důležitá osoba, zvláštní zmocněnec samotného lorda Rahla a že
se nenechá nikým zastrašit. Tihle lidé tu jsou jen proto, aby jí
asistovali. Je to jejich práce. Jejich povinnost.
Protože bylo nemožné zapamatovat si všechny ty zatáčky a náhlé
obraty, které udělali, soustředila se místo toho na to, co by měla udělat
a co by měla říkat, a snažila si to pořádně promyslet.
Muž v bílém zkontroloval svůj doprovod a pak začal sestupovat
po točitém kamenném schodišti. Otlučeným nátěrem železného
zábradlí prostupovala matně červená rez. Nepohodlné příkré schodiště
se kroutilo dolů, až konečně vyústilo do nízké chodby, osvětlené
strašidelně se chvějícím plamenem pochodní v krátkých stojanech na
podlaze, místo lamp s odrazovými skly, jaké byly v chodbách nahoře.
Dva hodnostáři ve stříbrných hábitech, kteří šli napřed, už čekali
pod schodištěm. Pod nízko položenými stropními trámy visel šedý
kouř a celý prostor byl načichlý hořící smolou. V chladném vzduchu
Jennsen viděla obláčky svého dechu. Podvědomě cítila, jak hluboko
pod Palácem lidu jsou. Probleskla jí nepříjemná vzpomínka na to, jak
jí bylo, když se potápěla v té kalné, bezedné tůni v bažině. Tady, v
hlubinách paláce, cítila podobný tlak na hrudi, když si uvědomila tu
nepředstavitelnou váhu nad hlavou.
Viděla, že napravo v temné kamenné chodbě je řada dveří,
oddělených pravidelnými mezerami. U některých z těch dveří zahlédla
něco jako prsty svírající okraje malých okének. Odněkud ze tmy
chodby se ozvalo suché, ozvěnou se vracející zakašlání. Když se
podívala směrem k neviditelnému zdroji toho zvuku, měla silný pocit,
že je to místo, kam nejsou lidé posílám k potrestání, ale na smrt.
Před železem pobitými dveřmi uzavírajícími chodbu nalevo stál
muž s mohutnou svalnatou postavou, rozkročený, s rukama za zády a
bradou vysunutou. Jeho držení těla, jeho velikost, způsob, jakým na ni
upíral svůj pronikavý pohled - to všechno Jennsen málem vyrazilo
dech.
V tu chvíli se jí chtělo odtamtud utéct. Jak si jen mohla myslet, že
se jí to povede? Koneckonců, kdo je? Úplná nula!
Althea jí ale řekla, že to není pravda, dokud ze sebe sama nulu
neudělá. Jennsen si přála, aby měla sama tolik důvěry ve vlastní
schopnosti, jako má Althea zřejmě v ni.
Muž v bílém hábitu se podíval Jennsen do očí a s gestem rukou jí
představoval: „Kapitán Lerner. Jak jste si přála.“ Pak se otočil ke
kapitánovi a ukázal druhou rukou na Jennsen: „Zvláštní zmocněnkyně
lorda Rahla. Podle toho, co říká.“
Kapitán se na něj neradostně usmál.
„Děkuji vám,“ řekl pak vojákům, kteří Jennsen eskortovali. „To je
všechno.“
Muž v bílém otevřel ústa a chystal se něco říct; když se však
setkal s jeho pohledem, rozmyslel si to a mlčky se uklonil. S rukama
roztaženýma tak, jak slepice shání dohromady kuřata, pak odvedl ty
dva úředníky ve stříbrných hábitech a vojáky s sebou pryč.
„Hledám muže, o kterém jsem se doslechla, že tu byl uvězněn,“
řekla Jennsen obrovi stojícímu přede dveřmi.
„Kvůli čemu?“
„Někdo zazmatkoval. Byl uvězněn omylem.“
„Kdo říká, že šlo o omyl?“
Jennsen vytáhla nůž z pochvy a nenuceně ho držela za čepel, aby
si mohl prohlédnout rukojeť. „Já.“
Jeho ocelově šedé oči krátce zaznamenaly znak na rukojeti. Přesto
pořád zaujímal stejný uvolněný postoj a bránil jí v cestě k železným
dveřím a chodbě za nimi. Jennsen otočila nůž v prstech, uchopila ho
za rukojeť a lehce ho zasunula do pochvy u opasku.
„Kdysi jsem jeden takový taky nosil,“ řekl a kývnul hlavou
směrem k noži, který Jennsen vrátila do pouzdra. „Před pár lety.“
„Ale teď už ne?“ Zatlačila mírně na rukojeť, dokud neuslyšela, že
nůž v pochvě zaklapnul. Ten tichý zvuk se ozvěnou vrátil ze tmy za
ní.
Pokrčil rameny. „Jednou to člověka začne unavovat, riskovat
pořád život pro lorda Rahla.“
Jennsen se bála, že by se jí mohl začít na lorda Rahla vyptávat, že
by se zeptal na něco, co by nevěděla, ale vědět měla. Pokusila se tuhle
možnost vyloučit.
„Vy jste tedy sloužil pod Darkenem Rahlem. To bylo dřív, než
přišel můj čas. Musela to být velká čest, znát ho.“
„Je mi jasné, že jste toho člověka neznala.“
Jennsen se lekla, že právě neprošla první zkouškou. Naivně si
myslela, že každý, kdo lordu Rahlovi slouží, musí být jeho loajálním
stoupencem. Myslela si, že s tímhle předpokladem bezpečně vyjde.
Nevyšla.
Kapitán Lerner otočil hlavu a odplivl si. Pak se na ni znovu
podíval s vyzývavým výrazem ve tváři. „Darken Rahl byl zvrácený
bastard. Dal bych všechno za to, kdybych mu ten jeho nůž mohl vrazit
mezi žebra a několikrát otočit.“
Přestože byla Jennsen plná úzkosti, dokázala před ním udržet
chladný výraz. „Tak proč jste to neudělal?“
„Když se celý svět zblázní, nevyplatí se být duševně zdravý.
Nakonec jsem jim řekl, že už jsem příliš zestárnul, a vzal jsem funkci
tady dole. Pak někdo mnohem lepší, než jsem kdy byl já, poslal
Darkena Rahla ke Strážci podsvětí.“
Jennsen tak nečekané prohlášení vyvedlo z rovnováhy. Nevěděla,
jestli tenhle člověk skutečně Darkena Rahla nenáviděl, nebo jestli to,
co právě řekl, nebylo jen proto, aby ukázal, že je loajální novému
lordovi Rahlovi, Richardovi, který svého otce zabil a chopil se moci.
Pokusila se vzpamatovat, aby na ní nebylo nic znát.
„No, Tom říkal, že nejste hloupý. Řekla bych, že věděl, o čem
mluví.“
Kapitán se rozesmál, spontánním, hlubokým, dunivým smíchem,
který nečekaně přinutil i Jennsen, aby se usmála nad tím, jak se jeho
smích neshoduje s jeho zjevem; jak se takhle může smát člověk, který
jinak vypadá jako miláček smrti.
„Tom to jistě bude vědět.“ Přitiskl si pěst na srdce na pozdrav.
Výraz jeho tváře změknul do nenuceného úsměvu. Tom Jennsen
znovu pomohl.
Jennsen si také přitiskla pěst na srdce a opětovala tak jeho
pozdrav. Připadalo jí to jako správná věc. „Jmenuju se Jennsen.“
„Těší mě, Jennsen.“ Pak si povzdechl. „Možná kdybych znal
nového lorda Rahla jako vy, mohl bych ještě sloužit s vámi. Ale tehdy
jsem to vzdal a šel jsem radši sem dolů. Nový lord Rahl všechno
změnil, všechna pravidla - řekl bych, že převrátil celý svět vzhůru
nohama.“
Jennsen se obávala, že se dostává na nebezpečný terén. Nevěděla,
jak to ten člověk myslí, a bála se nějak na to zareagovat. A tak prostě
jen přikývla a vrátila se k tomu, proč tam přišla.
„Teď chápu, proč mi Tom řekl, že se mám obrátit na vás.“
„O co jde, Jennsen?“
Zhluboka se nadechla, aby se připravila. Už si to snad stokrát
promyslela, posoudila ze všech stran. Byla připravená dostat se k
jádru věci z jakéhokoli úhlu.
„Velice dobře víte, že my, co sloužíme lordovi Rahlovi v těchhle
funkcích, nemůžeme připustit, aby každý věděl, co děláme nebo kdo
jsme.“
Kapitán Lerner přikývl. „Samozřejmě.“
Jennsen zkřížila ruce na prsou a snažila se vypadat uvolněně, i
když jí srdce tlouklo jako zvon. Dostala se přes nejriskantnější
předpoklad; její odhad byl tedy správný.
„No, pracoval pro mne jeden muž,“ pokračovala Jennsen.
„Doslechla jsem se, že byl uvězněn. To mě nepřekvapilo. Ten chlapík
je nápadný jak bílá vrána v hejnu - ale k tomu, co jsme dělali, to právě
bylo potřeba. Naneštěstí si ho musely všimnout i stráže. Kvůli našemu
poslání a kvůli lidem, se kterými jsme jednali, byl po zuby ozbrojený,
a to zřejmě rozčílilo ty strážné, co ho zastavili.
Nikdy předtím tu nebyl, tak nemohl vědět, komu má věřit, a
kromě toho - jsou to zrádci, komu jsme na stopě.“
Kapitán se zamračil a škrábal se zamyšleně na bradě. „Zrádci?
Tady, v paláci?“
„Nevíme to s jistotou. Tajní agenti mohou být všude - vždyť po
nich taky jdeme - takže si jistě netroufl nikomu důvěřovat. Kdyby se
dostalo k nepovolaným uším, kdo ve skutečnosti je, ohrozilo by to nás
ostatní. Pochybuju, že by vám prozradil své pravé jméno, i když se to
mohlo stát - jmenuje se Sebastian. V nebezpečí, jaké nám hrozí, jistě
ví, že čím míň toho řekne, tím menšímu riziku vystavuje ostatní z
našeho týmu.“
Zdálo se, že její smyšlenka zabrala, upřeně se na ni díval a
rozpomínal se.
„Ne... žádný vězeň neudal tohle jméno.“ Svraštil obočí a usilovně
přemýšlel. „Jak vypadá?“
„Ne moc starší než já. Modré oči. Krátké bílé vlasy.“
Kapitán okamžitě podle toho popisu poznal, o koho jde. „Tak
tenhle.“
„Takže moje informace byla správná? Máte ho.“
Chtělo se jí popadnout toho člověka za jeho koženou uniformu a
zatřást s ním. Chtěla se ho zeptat, jestli Sebastiana mučili. Chtělo se jí
rozkřiknout se na něj, aby ho ihned pustil.
„Ano, máme ho. Pokud je to ten muž, o kterém mluvíte. V
každém případě odpovídá vašemu popisu.“
„Dobře. Potřebuju ho zpátky. Mám pro něj neodkladný úkol.
Nemůžu si dovolit sebemenší zdržení. Musíme ihned vyrazit, dokud
stopa nevychladla. Nejlepší by bylo, kdybychom kolem jeho
propuštění nedělali velký humbuk. Musíme vyklouznout, aniž bychom
vzbudili pozornost, musíme přijít do co nejmenšího kontaktu s vojáky.
Té buňce tajných agentů se pravděpodobně podařilo vetřít se do naší
armády.“
Kapitán Lerner zkřížil ruce na prsou, vzdychl a pak se k ní trochu
naklonil a díval se na ni asi tak, jak se velký bratr dívá na svou menší
sestru. „Jennsen, jste si jistá, že patří k vašim lidem?“
Jennsen se bála, že by mohla svoje blufování přehnat. „Byl pro ten
úkol vybrán hlavně proto, že ho vojáci nepodezřívali, že je jedním z
nás. Když se na něj podíváte, nikdy byste to neřekl. Sebastian v praxi
prokázal, že se dokáže dostat k tajným agentům velice blízko, aniž by
tušili, že je jedním z našich lidí.“
„Ale jste si jistá jeho věrností? Jste si naprosto jistá, že ten člověk
neznamená pro lorda Rahla žádné nebezpečí?“
„Sebastian je jedním z mých lidí - tím jsem si jistá - ale už si
nejsem jistá, jestli ten muž, kterého vězníte, je můj Sebastian. To bych
ho nejdřív musela vidět. Proč?“
Kapitán se díval zamyšleně stranou a kroutil hlavou. „Nevím.
Strávil jsem spoustu roků s podobným nožem po boku, jak vy
začínáte, a v místech, kam si ho ani vzít nemůžete, aby nikdo
nepoznal, kdo ve skutečnosti jste. Ani vám nemusím říkat, že když je
člověk neustále v takovém nebezpečí, získá někdy zvláštní smysl k
posouzení lidí. Něco na tom chlapíkovi s bílými vlasy mě nutí, abych
byl ve střehu.“
Jennsen nevěděla, co mu na to má říci. Kapitán byl dvakrát tak
velký jako Sebastian, takže to, co ho znepokojovalo, nemohlo být
Sebastianovo vzezření, jeho fyzické předpoklady. Ty samozřejmě také
nejsou žádným indikátorem možného nebezpečí. Například Jennsen
by nejspíš kapitána Lernera přemohla v souboji na nože. Možná
kapitán Lerner nějak vycítil, jak je Sebastian smrtelně nebezpečný v
zacházení se zbraněmi. Však kapitánovy oči před chvílí pozorně
sledovaly, jak Jennseniny prsty ovládají nůž.
Možná kapitán z různých detailů poznal, že Sebastian není
D'Hařan. To by mohlo situaci zkomplikovat, Jennsen si však předem
promyslela, jak to vysvětlit, pro každý případ.
„Má Tom pořád tolik elánu?“ zeptal se kapitán.
„Ó, však ho znáte. Teď zrovna prodává víno, John a Clayton mu
pomáhají.“
Kapitán na ni nevěřícně vytřeštil oči. „Tom - a jeho bratři?
Prodávají víno?“ Kroutil hlavou a zubil se od ucha k uchu. „Rád bych
věděl, co má vlastně za lubem.“
Jennsen pokrčila rameny. „No, to víno zrovna prodává v tuhle
chvíli, samozřejmě. Ti tři cestují po celé zemi, kupují různé zboží, pak
ho vozí sem a tady ho prodají.“
Zasmál se tomu a poplácal ji po rameni. „To zní, jako kdyby to
tvrdil on sám. Není divu, že vám důvěřuje.“
Jennsen byla naprosto zmatená a za žádnou cenu se nechtěla
zaplést do další nebezpečné diskuse o Tomovi, při níž by se brzy
prozradila. O Tomovi toho ve skutečnosti moc nevěděla - a tenhle
člověk ho zřejmě znal velmi dobře.
„Myslím, že bude nejlepší, když si prohlédnu toho chlapíka,
kterého tu držíte. Jestli je to Sebastian, musím mu nakopat zadek a
rychle ho dostat, kam potřebuju.“
„Dobrá,“ řekl kapitán Lerner a energicky přikývl. „Jestli je to váš
člověk, tak se alespoň konečně dozvím jeho jméno.“ Otočil se k
železem pobitým dveřím a hrabal se v kapse, dokud nenašel klíč.
„Jestli je to on, tak má štěstí, že jste si pro něj přišla dřív, než se tu
objeví jedna z těch ženštin v rudé kůži, aby ho vyslechla. Pak by jí
vyžvanil mnohem víc než jen své jméno. Ušetřil by sobě i vám
spoustu problémů, kdyby nám byl hned řekl, co tu dělá.“
Jennsen se úlevou a radostí zatočila hlava, když slyšela, že Mord-
Sithy Sebastiana nemučily. „Když člověk vyřizuje záležitosti lorda
Rahla, musí držet jazyk za zuby,“ řekla. „Sebastian zná cenu naší
práce.“
Kapitán zamručel na souhlas a otočil klíčem v zámku. Západka se
s jasným kovovým kliknutím uvolnila. „Pro tohohle lorda Rahla bych
držel jazyk za zuby - i kdyby mě vyslýchala Mord-Sitha. Ale vy
musíte nového lorda Rahla znát líp než já a tak bych řekl, že vám to
nemusím zdůrazňovat.“
Jennsen mu neporozuměla, a ani se ho na nic nevyptávala. Když
kapitán zatáhl, dveře se pomalu otevřely a za nimi se objevila dlouhá
chodba, osvětlená po celé délce několika málo svíčkami. Po obou
stranách byly dveře s malými zamřížovanými okénky. Když
procházeli kolem nich, z některých se protáhlo asi půl tuctu paží ven,
prosily, natahovaly se, chňapaly. Ze tmy se jinými ozývala změť
hlasů, vesměs kletby a nadávky. Podle těch rukou a množství hlasů
Jennsen poznala, že v každé cele je několik vězňů.
Jennsen šla za kapitánem dál a dál do nitra pevnostního vězení.
Když někteří z mužů vykoukli ven a uviděli ženu, volali za ní oplzlé
poznámky. Ty obscénní, vulgární výkřiky a pošklebování ji šokovaly.
Skryla však své pocity i své obavy a nasadila si na tvář
neproniknutelnou masku.
Kapitán Lerner se držel uprostřed chodby a čas od času odstrčil
natažené ruce. „Dávejte pozor,“ varoval ji.
Jennsen se zrovna chystala zeptat proč, když po ní někdo hodil
něco kašovitého. Minulo ji to a rozstříklo se to po protější zdi. Byla
konsternovaná, když zjistila, že jsou to fekálie. Pak se přidalo ještě
několik vězňů. Jennsen se musela krčit a uskakovat, aby se tomu
vyhnula. Kapitán najednou kopl do dveří cely, ze které se někdo
chystal hodit další. Zvuk toho kopnutí se ozvěnou odrážel chodbou a
zapůsobil jako postačující varování. Vězňové se stáhli zpátky do
hlubin svých cel. Nasupený kapitán pokračoval v chůzi, teprve když
se přesvědčil, že porozuměli jeho hrozbě.
Jennsen se neudržela a musela se šeptem zeptat: „Z čeho jsou tihle
muži obviněni?“
Kapitán se podíval přes rameno. „Z různých věcí. Vraždy,
znásilnění a podobně. Pár z nich jsou špióni - druh lidí, po kterých
jdete.“
Z odporného zápachu toho místa se Jennsen dusila. Nenávist těch
vězňů byla pochopitelná, ale nehledě na to, jak moc sympatizovala se
zajatci vojáků lorda Rahla, s muži bojujícími proti jeho krutovládě,
jejich chování svědčilo proti nim a jen dokládalo správnost obvinění
ze zvrácenosti. Kapitán Lerner najednou zabočil do postranní chodby
a Jennsen se mu držela v patách.
Z poličky vytesané v kamenné stěně kapitán sebral lampu a
zapálil ji nejbližší svíčkou. Záře lampy jen trochu víc osvětlila ten zlý
sen a způsobila, že byl ještě hrozivější. Jennsen posedla děsivá vize,
že je odhalena a že skončí na tomto místě. Neubránila se představě, že
je zavřená v cele s muži, jako jsou tihle. Věděla, co by jí udělali.
Musela si připomenout, aby dýchala pomaleji, klidněji.
Kapitán otevřel další dveře, za nimiž byla nízká chodba se dveřmi
v menších rozestupech. Hádala, že to jsou cely pro jednoho vězně,
samotky. V tom se z jednoho kénka vynořila chňapající ruka, špinavá
a plná otevřených ran, a snažila se ji chytit za plášť. Setřásla ji a šla
dál.
Kapitán Lerner odemkl další dveře na konci chodby a vešli do
ještě menšího prostoru, sotva širšího než jeho ramena. Z toho
pokřiveného, těsného prostoru připomínajícího puklinu ve skále
naskočila Jennsen husí kůže. Tady z okének ve dveřích netrčely žádné
ruce. Kapitán se zastavil a zvedl lampu, aby se podíval malým
otvorem ve dveřích napravo. Zřejmě spokojený s tím, co uviděl, podal
lampu Jennsen a dveře odemkl.
„Do téhle sekce dáváme zvláštní vězně,“ vysvětloval.
Aby otevřel dveře, musel použít obě ruce a celou svou váhu.
Pohnuly se s pronikavým protestem. Jennsen překvapilo, když uvnitř
uviděla jen maličký prostor s druhými dveřmi. Proto se do téhle
chodby nenatahovaly žádné ruce. Cely měly dvojité dveře, aby byl
případný útěk ztížen. Kapitán odemkl druhé dveře a vzal si lampu
zpátky.
Pak se sehnul mezi dveřmi a osvětlil prostor před sebou, jeho
hřmotná postava na okamžik Jennsen uvrhla do tmy. Jakmile byl
uvnitř, nabídl jí ruku, aby jí pomohl, aby nezakopla o vysoký práh.
Jennsen sevřela jeho mohutnou ruku a vešla do cely. Ta byla větší, než
čekala, zdálo se, že je vytesaná v pevné skále. Stopy po dlátech v
kamenných stěnách byly důkazem toho, jak těžká práce to musela být.
Z tak bezpečného vězení by se žádný vězeň nemohl prokopat.
Na lavici vytesané v protější stěně seděl Sebastian. Od okamžiku,
kdy Jennsen vstoupila do cely, z ní nespouštěl oči. Zdálo se jí, že v
těch jeho modrých očích vidí, jak moc touží dostat se ven. Přesto na
sobě nedal znát žádné emoce a nic neříkal. Podle jeho chování by se
nikdo nemohl dovtípit, že ji zná.
Plášť měl pečlivě složený a používal ho na chladné kamenné
lavici jako polštář. Vedle něj měl hrnek s vodou. Šaty měl upravené,
nebyly na nich žádné známky, že by ho nějak týrali.
Byla tak ráda, že zase vidí jeho tvář, jeho oči, jeho bílé vlasy.
Olízl si rty, své hezké rty, které se na ni tak často usmívaly. Teď si
však úsměv nemohl dovolit. Jennsen měla pravdu. Když ho teď viděla
živého a nezraněného, skutečně zatoužila rozběhnout se k němu,
obejmout ho a rozplakat se v jeho náručí úlevou.
Kapitán kývnul lampou. „Je to on?“
„Ano, kapitáne.“
Udělala další krok; Sebastian na ní visel očima. Musela se na
chvilku odmlčet, aby se ujistila, že už ovládne svůj hlas. „To je v
pořádku, Sebastiane. Tady kapitán Lerner už ví, že jsi jeden z mého
týmu.“ Poklepala na rukojeť svého nože. „Můžeš mu plně důvěřovat,
tvou pravou totožnost si ponechá pro sebe.“
Kapitán Lerner napřáhl ruku. „Těší mě, že vás poznávám,
Sebastiane. Omlouvám se za to nedorozumění. Nevěděli jsme, kdo
jste. Jennsen mi vysvětlila vaše poslání. Také jsem kdysi sloužil a
chápu nutnost utajení.“
Sebastian vstal a stiskl mu ruku. „Nic se nestalo, kapitáne.
Nemůžu vinit naše lidi z toho, že dělají svou práci.“
Sebastian nevěděl, jaký má Jennsen plán. Zdálo se, že čeká, až mu
poskytne nějaké vodítko. Jennsen mu s netrpělivým gestem položila
otázku, o níž věděla, že na ni nemůže odpovědět, ale takovým
způsobem, aby mu zároveň naznačila, co má říkat.
„Navázal jsi spojení s některým z těch tajných agentů, než tě
zastavila ta stráž? Zjistil jsi totožnost některého z nich a získal jeho
důvěru? Máš aspoň nějaká jména?“
Sebastian pochopil a přesvědčivě si povzdechnul. „Bohužel ne.
Zrovna jsem přijel a neměl jsem příležitost, než mě ti strážní...“ Jeho
pohled sjel ke dveřím. „Mrzí mě to.“
Kapitánův pohled přelétal z jednoho na druhého.
Jennsen předstírala shovívavost. „No dobrá, nemůžu mít strážným
za zlé, že jsou v paláci ostražití. Teď ale nemáme moc času. Udělala
jsem jistý pokrok v našem pátrání a objevila několik důležitých
nových kontaktů. Dost to spěchá. Ti lidé jsou velice opatrní a já
potřebuju, aby ses s nimi zkontaktoval. Nezdá se mi, že by si třeba
nechali platit pití od ženy - mohlo by to u nich vzbudit podezření - a
tak to chci nechat na tobě. Musím nalíčit jiné pastičky.“
Sebastian přikývl, jako kdyby byl dopodrobna obeznámený s tou
fiktivní prací. „Dobře.“
Kapitán natáhl ruku. „Tak tedy pojďme, abyste se oba mohli co
nejdřív věnovat svému poslání.“
Sebastian vykročil za Jennsen ven z cely, ale ještě se ohlédnul
zpátky. „Kapitáne, budu potřebovat své zbraně. A všechny peníze, co
jsem měl ve váčku. Jsou to peníze lorda Rahla a já je potřebuju, abych
splnil jeho rozkazy.“
„Všechno je to u mne. Nic nechybí - máte mé slovo.“
Když byli venku, ve stísněné chodbičce, uzamkl kapitán Lerner
celu. Měl lampu, a tak na něj Jennsen se Sebastianem čekali. Když
Jennsen vykročila, natáhl kapitán ruku, sevřel jí paži a tak ji zastavil.
Jennsen ztuhla a zadržela dech. Cítila, jak Sebastianova ruka
klouže kolem jejího pasu a hledá rukojeť nože.
„Je pravda, co se povídá?“ zeptal se kapitán.
Jennsen k němu otočila hlavu. „Co myslíte?“
„Myslím o lordu Rahlovi. Jaký je... nevím, jak to vyjádřit... jiný.
Slyšel jsem to od lidí - od lidí, co se s ním setkali, co bojovali po jeho
boku. Vyprávějí, jak vládne tím svým mečem, jak umí bojovat a tak,
ale co víc, mluví o něm, jaký je to člověk. Je pravda, co se o něm
říká?“
Jennsen nevěděla, jak to myslí. Bála se pohnout, bála se cokoli
říct, nevěděla, jak má na takovou otázku odpovědět. Nevěděla, co lidé,
a zvlášť d'hařanští vojáci, říkají o novém lordu Rahlovi.
Věděla, že by toho člověka mohli společně se Sebastianem
okamžitě zabít. Na jejich straně by byl moment překvapení. Sebastian,
s rukou na jejím noži, jistě myslel na to samé.
Stejně by se však ještě museli nějak dostat ven z paláce. Kdyby ho
zabili, tak by vojáci pravděpodobně jeho mrtvolu brzo objevili. A
d'hařanští vojáci zcela určitě nejsou nedbalí. I kdyby Jennsen se
Sebastianem mrtvého kapitána vězeňské stráže někam schovali,
kontrola vězňů by brzy odhalila, že Sebastian chybí. Pak by jim
zbývala jen velmi malá naděje, že uniknou.
Ještě horší však bylo, že si Jennsen nedovedla představit, že by
tohohle člověka mohla zabít. I když to byl d'hařanský voják, necítila k
němu žádné nepřátelství. Připadal jí jako slušný člověk, ne jako
nějaký zloduch. Tom ho zřejmě měl rád a kapitán si Toma vážil.
Probodnout člověka, který se ji pokouší zabít, to byla jedna věc, ale
tohle by bylo něco docela jiného. Nemohla by to udělat.
„Za toho člověka bychom položili své životy,“ prohlásil
přesvědčivým hlasem Sebastian. „Raději bych se od vás nechal mučit
a třeba i zabít, než bych řekl jediné slovo, z obavy, že by to mohlo
vystavit lorda Rahla nebezpečí.“
„Já taky,“ dodala tiše Jennsen, „nemyslím skoro na nic jiného než
na lorda Rahla. Dokonce se mi o něm zdá.“
Řekla pravdu, ale pravdu, která ho měla oklamat.
Kapitán se zasmál a vykročil, zřejmě spokojený s odpovědí,
protože pustil Jennseninu paži.
Jennsen cítila, jak se Sebastianova ruka pomalu odtahuje od jejího
nože.
„Řekl bych, že tím je řečeno vše,“ ozval se kapitán z blízké tmy.
„Sloužil jsem dlouho. Už jsem ztratil naději, že bych se kdy odvážil
snít o takové věci.“ Zaváhal a pak pokračoval. „A co jeho žena? Je
skutečně zpovědnicí, jak se povídá? Slyšel jsem o zpovědnicích
vyprávět legendy, ještě z dob, kdy nebyly hranice, nikdy jsem si ale
nebyl jistý, jestli to je pravda.“
Žena? Jennsen nevěděla, že lord Rahl má nějakou manželku.
Nedokázala si ho představit s manželkou, nebo jak by asi taková žena
vypadala. Jennsen ani nemohla pochopit, proč by se měl lord Rahl,
který může mít jakoukoli ženu, která mu padne do oka, a pak ji
odložit, kdy se mu zlíbí, obtěžovat s tím, že by si nějakou bral za
manželku.
Dokonalou záhadou bylo pro Jennsen také to, co by mohlo
znamenat „zpovědnice“. Samotný titul „zpovědnice“ jí připadal
zlověstný.
„Je mi líto,“ řekla konečně. „Nikdy jsem se s ní nesetkala.“
„Já taky ne,“ řekl Sebastian. „Ale slyšel jsem o ní to samé co vy.“
Kapitán se rezervovaně zasmál. „Jsem rád, že jsem se dožil toho,
že konečně přišel lord Rahl, jako je tenhle, a vládne D'Haře tak, jak se
vládnout má.“
Jennsen šla za ním, znepokojená jeho slovy, znepokojená tím, že
je rád, že tenhle lord Rahl chce dobýt celý svět a vládnout mu jménem
D'Hary.
Jennsen se už nemohla dočkat, až budou venku z vězení a pryč z
paláce. Rychle se vraceli zpátky úzkými chodbami, železnými dveřmi
a kolem natažených rukou vězňů. Tentokrát na vězně kapitán varovně
zavrčel a to stačilo k tomu, aby se uklidnili.
Když chvatně procházeli posledními železem pobitými dveřmi
před schodištěm, všichni tři se náhle zarazili. Čekala tam na ně vysoká
atraktivní žena s dlouhým světlým copem a uzavírala jim únikovou
cestu. Výraz její tváře připomínal blesk připravený udeřit.
Na sobě měla rudou koženou uniformu.
Nemohl to být nikdo jiný než Mord-Sitha.

Kapitola dvacátá sedmá
Ta žena měla ruce bezstarostně sepjaté za zády. Její výraz však

byl všechno, jenom ne bezstarostný. Od kamenných stěn se ozvěnou
odrážel klapot jejích bot, jak vykročila směrem k nim - blížící se
temný bouřkový mrak, síla, která nezná, co to je strach.
Jennsen přeběhla po těle vlna husí kůže od kolen až po šíji, kde se
jí postavily jemné chloupky.
Pravidelným odměřeným krokem obešla kolem nich jednou
dokola, přitom si je prohlížela od hlavy k patám, jako krouží jestřáb,
když si prohlíží myš. Jennsen si všimla Agielu, zbraně Mord-Sith,
visícího na jemném řetízku u ženina zápěstí. Věděla, jak smrtonosná
tahle zbraň může být, i když vypadá jen jako tenký kožený bičík, ne
delší než asi stopu.
„Přišel za mnou jeden velice rozrušený úředník,“ řekla Mord-
Sitha tichým, hedvábným hlasem. Její vražedný pohled úmyslně těkal
z Jennsen na Sebastiana a zase zpátky. „Domníval se, že je třeba,
abych sešla sem dolů a podívala se, co se tu děje. Zmínil se o ženě s
rudými vlasy. Zdálo se mi, že si myslí, že ta žena by mohla znamenat
nějaké potíže. Co si myslíš, že ho tak znepokojilo?“
Kapitán, který stál za Jennsen, udělal krok stranou. „Neděje se tu
nic, čím byste se měla zabývat...“
Rychlým pohybem zápěstí si přitáhla Agiel do hrsti a současně
namířila na kapitánův obličej. „Tebe jsem se neptala. Ptala jsem se
téhle mladé ženy.“
Její planoucí pohled se vrátil k Jennsen. „Proč si myslíš, že říkal,
že je potřeba, abych šla sem dolů? No?“
Jennsen!
„Protože,“ řekla Jennsen, jež nemohla odvrátit pohled od těch
chladných modrých očí, „je to nafoukaný hňup a nelíbilo se mu, že ho
ignoruji, přestože nosí bílý hábit.“
Mord-Sitha se usmála. Nebyl to veselý úsměv, ale neradostný
respekt před pravdivostí toho, co Jennsen právě řekla.
Podívala se na Sebastiana a její úsměv se vypařil. Když se její
pohled znovu vrátil k Jennsen, vypadal, jako když dokáže řezat ocel.
„Nafoukaný nebo ne, to nic nemění na skutečnosti, že byl právě
propuštěn vězeň jen na základě tvého slova.“
Jennsen!
„Moje slovo postačuje.“ Jennsen rozzlobeně popadla nůž a rychle
té ženě ukázala jeho rukojeť. „Tohle moje slovo jistě podpoří.“
„Tohle,“ zasyčela svým hedvábným hlasem Mord-Sitha,
„neznamená vůbec nic.“
Jennsen cítila, jak se jí hrne krev do tváře. „Znamená to...“
„Myslíš si, že jsme hloupí?“ Mord-Sithina těsně přiléhající rudá
kožená uniforma zavrzala, když se nahnula blíž. „Že když sem přijdeš
a začneš nám mávat rukojetí toho nože před nosem, tak se naše
schopnost myslet někam vypaří?“
Přiléhající kožený oblek prozrazoval tělo zrovna tak pěkně
tvarované jako statné. Jennsen si připadala před touto dokonalou
bytostí malá a ošklivá. A co bylo ještě horší, připadala si naprosto
neschopná hrát dál svou připravenou roli před ženou tak
sebevědomou, jako byla tahle Mord-Sitha, před ženou, která zřejmě
její smyšlenou historku prokoukla. Jennsen však věděla, že kdyby teď
zaváhala, budou jak ona, tak Sebastian prakticky mrtví.
Pokusila se odpovědět co nejostřejším tónem: „Tenhle nůž nosím
pro lorda Rahla, jeho jménem, a vy se tomu musíte podrobit.“
„Vážně? A proč?“
„Protože tenhle nůž je důkazem, jakou důvěru ve mne lord Rahl
chová.“
„Aha. Takže jen proto, že ho náhodou máš, si máme myslet, že ti
ho lord Rahl svěřil? Že ti důvěřuje? Jak máme vědět, že jsi ten nůž
někde nenašla? Co?“
„Našla? Vy jste se...“
„Nebo jste možná ty a tenhle vězeň pravého majitele toho nože
přepadli ze zálohy - a zabili ho - jenom proto, abyste získali kýžený
předmět, protože jste doufali, že vám dodá věrohodnosti.“
„Nechápu jak si můžete myslet, že...“
„Nebo jsi zbabělá a zabila jsi majitele toho nože ve spánku? Nebo
dokonce nemáš ani tolik odvahy a koupila jsi ten nůž od hrdlořezů,
kteří ho zabili. Je to tak? Prostě jsi ho získala od pravého vraha?“
„Ovšemže ne!“
Mord-Sitha se naklonila ještě blíž, až Jennsen cítila na tváři její
dech. „Možná jsi muže, kterému patřil, svedla, a když ti ležel mezi
nohama, tak tvůj spolupachatel, tenhle, mu ho ukradl. Nebo jsi jen
děvka a ten nůž byl dar od vraha a zloděje za tvou milostnou přízeň?“
Jennsen couvla. „Já... já bych...“
„Ukazovat nám tu zbraň nic nedokazuje. Skutečnost je taková, že
nevíme, komu ten nůž patří.“
Poddej se!
„Je můj!“ trvala na svém Jennsen.
Mord-Sitha se narovnala a zvedla obočí. „Vážně?“
Kapitán si zkřížil ruce na prsou. Sebastian stál vedle Jennsen a ani
se nepohnul. Jennsen zadržovala slzy panického strachu, deroucí se
ven. Místo toho se snažila nasadit vzdorný výraz.
Jennsen! Poddej se!
„Mám důležité poslání v zájmu lorda Rahla,“ procedila Jennsen
mezi sevřenými zuby. „Na tohle nemám čas.“
„Ó,“ posmívala se Mord-Sitha, „důležité poslání v zájmu lorda
Rahla. No, to vážně zní důležitě.“ Zkřížila ruce na prsou. „Jaké
poslání?“
„To je moje věc, ne vaše.“
Mrazivý úsměv se vrátil. „Je v tom magie? Ano? Magie?“
„To vás nemusí zajímat. Chovám se přesně podle rozkazu lorda
Rahla a vy byste udělala dobře, kdybyste si to zapamatovala. Moc by
se mu nelíbilo, kdyby se dozvěděl, že do toho strkáte nos.“
Obočí se znovu zvedlo. „Strkám nos? Milá mladá dámo, o Mord-
Sithách se nikdy nedá říct, že do něčeho strkají nos. Kdybys byla tím,
co říkáš, tak bys přinejmenším tohle věděla. Mord-Sithy existují jen
proto, aby chránily lorda Rahla. Nemyslíš, že by to ode mne bylo
hrubé zanedbání povinnosti, kdybych si nevšímala tak zvláštní,
podivné události?“
„Ne... už jsem vám řekla...“
„A co když lord Rahl zjistí, že je smrtelně raněný, a než umře, tak
se mě zeptá, co se stalo? Mám mu říct, že se tu objevila dívka s
pěkným nožem a požadovala, abychom jí vydali velice podezřelého
mlčenlivého vězně, a my jsme byli tím nožem a jejíma modrýma
očima tak oslněni, že jsme si mysleli, že jí musíme okamžitě vyhovět.
Co tomu říkáš?“
„Samozřejmě musíte...“
„Ukaž mi něco ze své magie!“ Mord-Sitha natáhla ruku a
promnula pramínek Jennseniných vlasů mezi palcem a ukazováčkem.
„No? Maličký kousek magie, abys mě přesvědčila. Kouzlo, očarování,
nějakou oslňující ukázku tvojí dovednosti. Jestli chceš, vyvolej třeba
blesk. Když ne blesk, tak co aspoň jednoduchý plamínek vznášející se
vzduchem?“
„Já ne...“
„Předveď nějaké kouzlo, čarodějnice!“ Byl to rozkaz, smrtelně
vážně míněný rozkaz.
Poddej se!
Jennsen, rozzlobená na ten hlas, ale ještě víc na Mord-Sithu,
odehnala plesknutím její ruku od svých vlasů. „Nech toho!“
Rychleji, než se zdálo být možné, se Sebastian na tu ženu vrhl.
Ale ještě rychleji se v její pěsti objevil Agiel. Vrazila jeho špičku
Sebastianovi do ramene, ještě když byl uprostřed skoku.
Sebastian vykřikl, když ho ta zbraň na místě zarazila. Žena klidně
přitiskla Agiel proti jeho rameni a srazila ho tak k zemi. Sebastian jen
ležel zhroucený na podlaze a naříkal.
Jennsen se vrhla k Mord-Sithě. Jediným rychlým pohybem žena
vstala a napřáhla Agiel proti Jennsenině tváři, aby ji zastavila.
Sebastian se jí svíjel bolestí pod nohama.
Jennsen v tu chvíli myslela jen na Sebastiana, jen na to, aby se k
němu dostala, aby mu mohla pomoci. Popadla Agiel a odstrčila ho i s
ženinou rukou stranou. Pak si klekla na jedno koleno vedle
Sebastiana. Ten se válel ze strany na stranu, choulil se a třásl, jako
kdyby do něj uhodil blesk.
Uklidnil se, když se ho něžně dotkla a řekla mu, aby jen klidně
ležel. Když se trochu zotavil a pokoušel se posadit, chytila ho Jennsen
pod rameny, aby mu pomohla. Opřel se o ni, těžce dýchal a bylo na
něm vidět, jak přetrvávajícím bolestivým účinkem té zbraně trpí.
Několikrát zamrkal, aby si pročistil slzící oči, a snažil se zaostřit zrak.
Jennsen, zděšená tím, co pouhý dotyk Agielu způsobil, pohladila
Sebastiana po tváři. Zvedla mu bradu, chtěla vědět, jestli ji poznává,
jestli je v pořádku. Stěží se dokázal sám posadit, ale krátce přikývl.
„Vstaňte!“ Nad nimi se hrozivě tyčila Mord-Sitha. „Oba!“
Sebastian ještě nemohl. Jennsen vyskočila a vzdorovitě se té ženě
postavila. „Tohle nepřipustím! Až o tom řeknu lordu Rahlovi, nechá tě
zbičovat!“
Mord-Sitha se mračila. Napřáhla Agiel. „Dotkni se ho!“
A Jennsen znovu sevřela její zbraň a odstrčila ji stranou. „Nech
toho!“
„Funguje,“ mumlala si Mord-Sitha pro sebe, „vím, že funguje -
cítím to.“
Otočila se a zkusmo přitiskla tu hroznou věc ke kapitánově paži.
Ten vykřikl a klesl na kolena.
„Přestaň!“ Jennsen znovu chytila rudý bičík a odtáhla ho od
kapitána.
Mord-Sitha na ni nevěřícně zírala. „Jak to děláš?“
„A co?“
„Jak je možné, že se ho dotýkáš a nebolí tě to? Proti dotyku
Agielu přece není nikdo imunní - ani sám lord Rahl!“
Jennsen si uvědomila, že se stalo něco neslýchaného. Nerozuměla
tomu, ale věděla, že se v téhle zmatené situaci musí chopit své
příležitosti.
„Chtěla jsi vidět něco z mé magie - tak jsi to viděla.“
„Ale jak...“
„Myslíš, že by mi lord Rahl svěřil ten nůž, kdybych nebyla
dostatečně způsobilá?“
„Ale Agiel...“
Kapitán se drápal na nohy. „Co to s vámi sakra je? Vždyť bojuju
za stejnou věc jako vy.“
„A ta věc je chránit lorda Rahla,“ odsekla Mord-Sitha. Zvedla
Agiel. „Pomocí tohohle ho bráním. Musím zjistit, co s tím není v
pořádku, jinak bych selhala.“
Jennsen natáhla ruku a pevně sevřela prsty kolem té zbraně,
přitom se dívala Mord-Sithě zpříma do očí. Řekla si, že si musí být
neustále vědoma, koho před nimi hraje, a pokračovat v rozehrané roli.
Snažila se přemýšlet, co by asi udělala, kdyby skutečně byla jedním z
elitních agentů lorda Rahla.
„Chápu tvoje obavy,“ řekla Jennsen odhodlaně. Rozhodla se, že
nepropásne nečekanou šanci, i když jí sama plně neporozuměla. „Vím,
že chceš chránit lorda Rahla.
Všichni sdílíme tuhle oddanost a svatou povinnost. Naše životy
patří jemu. Já mám důležitý úkol, při němž dělám vlastně to, co ty -
ochraňuju lorda Rahla. Nevíš, co všechno je v něm zahrnuto, a já
nemám čas ani na to, abych ti to začala vysvětlovat.
Už toho všeho bylo dost. Lord Rahl je v nebezpečí života.
Nesmím už ztrácet čas. Když mě nenecháš dělat mou práci, tak ho
ohrozíš a já tě odstraním z cesty, tak jak bych odstranila cokoli, co ho
ohrožuje.“
Mord-Sitha rozvažovala nad Jennseninými slovy. Co si myslela, o
tom neměla Jennsen ani ponětí, ale samotnou tu vlastnost - totiž
schopnost uvažovat - si Jennsen nikdy s Mord-Sithami nespojovala.
Vždycky si myslela, že to jsou nemyslící vražedné stroje. Tahle žena
však Jennsen přesvědčila, že je velice rozumná, přemýšlivá bytost.
Nakonec se Mord-Sitha sehnula, sevřela Sebastiana pod paží a
pomohla mu vstát. Když klidně stál, otočila se k Jennsen.
„Ráda bych se nechala zbičovat - a protrpěla bych i horší věci -
kdyby to pomohlo chránit lorda Rahla. Tak pojďme - a rychle!“
Krátce, ale upřímně se na Jennsen usmála a pak ji poklepala po
rameni. „Ať tě chrání dobří duchové!“ Pak trochu zaváhala. „Ale
stejně bych ráda věděla, jak je to možné, že necítíš sílu Agielu.
Taková věc prostě není možná!“
Jennsen nesmírně překvapilo, že se tak špatný člověk odváží
vzývat dobré duchy. Teď byla dobrým duchem i Jennsenina matka.
„Mrzí mě to, ale tohle patří k věcem, které bych ti kvůli nedostatku
času ani nemohla vysvětlovat. Ostatně bezpečnost lorda Rahla závisí
na tom, jestli to udržím v tajnosti.“
Žena si ji dlouho a upřeně prohlížela. „Jmenuju se Nyda,“ řekla
nakonec. „Přísahej mi, osobně mně, že uděláš, co říkáš, a že ho budeš
chránit.“
„To ti přísahám, Nydo. Teď už ale musím jít. Už vážně nemám
čas - na nic.“
Než Jennsen mohla vykročit, sevřela Mord-Sitha v hrsti její plášť i
s šaty pod ním na rameni. „Tohohle lorda Rahla si nemůžeme dovolit
ztratit, jinak bychom ztratili všechno. Kdybych někdy zjistila, že jsi
mi lhala, tak ti slibuju dvě věci. Za prvé - nenajdeš nikde díru dost
hlubokou, aby ses v ní přede mnou skryla, a za druhé - tvoje smrt
překoná jakoukoli noční můru, všechny zlé sny, jaké kdy kdo měl.
Vyjádřila jsem se jasně?“
Když Jennsen viděla nelítostné odhodlání v Nydiných očích,
dokázala jen němě přikývnout. Mord-Sitha se otočila a začala stoupat
po schodech. „Tak pojďme!“
„Jste v pořádku?“ zeptal se kapitán Sebastiana.
Sebastian si smetl špínu s kolen a zamířil ke schodům. „Radši
bych se nechal zbičovat než tohle, ale řekl bych, že to přežiju.“
Kapitán se ušklíbl na souhlas a masíroval si bolavou paži. „Mám
vaše věci nahoře, pod zámkem. Vaše peníze i zbraně.“
„Peníze lorda Rahla,“ opravil ho Sebastian.
Jennsen netoužila po ničem jiném, než aby už byli pryč z paláce.
Pospíchala po schodech nahoru a nutila se, aby se nerozběhla.
„Ach,“ křikla na ně Mord-Sitha dolů se schodů. Zastavila se s
rukou na rezavém zábradlí a čekala, až k ní dojdou. „Zapomněla jsem
vám něco říct.“
„Co jsi nám zapomněla říct?“ zeptala se Jennsen. „Máme
naspěch.“
„Víš, ten hodnostář, který za mnou přišel, ten v bílém hábitu.“
„Ano?“ zeptala se Jennsen, když k ní došla.
„Potom, co byl u mne, se ještě chystal vyhledat mága Rahla a
dovést ho dolů, aby se na tebe taky podíval.“
Jennsen cítila, jak jí mizí krev z tváře.
„Lord Rahl je přece daleko na jihu,“ řekl kapitán, jenž zrovna
došel na jejich úroveň.
„Ne lord Rahl,“ řekla Nyda. „Mág Rahl. Čaroděj Nathan Rahl.“
Kapitola dvacátá osmá
Jennsen si to jméno, Nathan Rahl, pamatovala. Althea jí řekla, že

se s ním setkala ve Starém světě, v Paláci proroků. Říkala také, že to
je pravý Rahl. Říkala, že je mocný mág a že je nepředstavitelně
nebezpečný, takže ho tam věznili za neproniknutelnými magickými
štíty, kde nemohl způsobit žádnou škodu, a přesto se mu to někdy
podařilo. Althea také tvrdila, že Nathanu Rahlovi je přes devět set let.
Ten starý čaroděj se tedy nějak musel přes ty neproniknutelné
magické štíty dostat.
Jennsen chytila Mord-Sithu za rameno. „Nydo, co tu dělá?“
„To nevím. Nesetkala jsem se s ním.“
„Je moc důležité, aby nás neuviděl.“ Jennsen postrčila Nydu, aby
si pospíšila. „Nemám teď čas ti to vysvětlovat, ale on je nebezpečný.“
Na vrcholu schodiště se Nyda rozhlédla na obě strany a pak se
obrátila k Jennsen. „Nebezpečný? Jsi si tím jistá?“
„Ano!“
„Dobrá. Tak pojďte za mnou.“
„Potřebuju svoje věci,“ řekl Sebastian.
„Tady.“ Kapitán ukázal na nedaleké dveře.
Zatímco Nyda hlídala, šel Sebastian dovnitř za kapitánem
Lernerem. Jennsen stála s roztřesenými koleny ve dveřích a dívala se,
jak kapitán pokládá lampu na zem a odemyká další, vnitřní dveře. Pak
kapitán se Sebastianem vešli do místnosti za těmi dveřmi a lampu si
vzali s sebou. Jennsen slyšela útržky slov a zvuky věcí vytahovaných
z police.
S každou ubíhající sekundou Jennsen málem slyšela čarodějovy
kroky, jak se k nim dostává blíž a blíž. Kdyby je chytil, tak by
Sebastianovi byly jeho zbraně k ničemu. Kdyby je Nathan Rahl
uviděl, hned by poznal, kdo Jennsen je - díra ve světě, potomek
Darkena Rahla bez daru magie. Pak už by se z toho nemohla dostat
žádným blufováním. Konečně by ji měli.
Ze dveří se vynořil Sebastian, následovaný kapitánem. „Pojďme.“
Teď vypadal prostě jako muž v tmavozeleném plášti, stejně jako
dřív. Málokdo by ho podezříval, že pod pláštěm skrývá celou sbírku
zbraní. Jen jeho modré oči a hřebíky bílých vlasů ho odlišovaly od
ostatních; možná právě proto ho tehdy stráže zastavily.
Kapitán chytil Jennsen za paži. „Jak řekla ona,“ - kývl hlavou k
Mord-Sithě - „ať jsou s vámi pořád dobří duchové.“
Podal jí lampu. Jennsen mu šeptem upřímně poděkovala a pak
pospíchala za Mord-Sithou a Sebastianem. Kapitán vězeňských stráží
se vrátil ke svým povinnostem.
Nyda je vedla neosvětlenými chodbami a prázdnými místnostmi.
Pospíchali úzkou puklinou beze stropu - alespoň když se Jennsen
podívala nahoru, neviděla nic než tmu. Pod nohama měli podle všeho
skálu. Stěna napravo byla z obyčejného přitesaného kamene. Nalevo
však byla chodba obložena obrovskými kvádry z kropenatého
růžového mramoru. Každý z těch hladkých kvádrů byl větší než
jakýkoli dům, ve kterém kdy Jennsen žila, přesto k sobě přiléhaly tak
těsně, že by se do mezer mezi nimi nevešla ani čepel nože.
Na konci chodby s těmi obrovskými kvádry se museli přikrčit, aby
prošli nízkými dvířky ven na úzký můstek pro pěší. Tvořila ho železná
konstrukce s dřevěnými fošnami, přemosťující širokou propast ve
skalním podloží. Jennsen ve světle své lampy viděla, že skalní stěny
po obou stranách příkře spadají dolů a mizí v hlubinách. Světlo lampy
nepostačovalo, aby dohlédla až na dno. Na tom útlém pásku můstku
zavěšeném nad obrovským prázdným prostorem si Jennsen připadala
droboučká jako nějaký mraveneček.
Mord-Sitha se najednou zastavila a s rukou na železném zábradlí
se ohlédla přes rameno. „Proč je Nathan Rahl nebezpečný?“ Bylo
zřejmé, že jí tahle otázka už delší dobu vrtá hlavou. „Jaké potíže ti
může způsobit?“ Její ostrým tónem pronesená slova se odrážela od
okolních skalních stěn.
Když se Jennsen zastavila uprostřed té lávky nad černou propastí,
cítila, jak se jí houpá pod nohama. Točila se jí z toho hlava. Mord-
Sitha čekala na odpověď. Jennsen se snažila přemýšlet, co by řekla.
Rychlý pohled na Sebastianovu bezvýraznou tvář jí řekl, že jeho také
nic nenapadá. Rychle se rozhodla smíchat několik pravdivých údajů,
pro případ, že by Nyda o tom člověku něco věděla.
„Je to prorok. Unikl z míst, kde ho věznili, z míst, kde nemohl
nikomu uškodit. Drželi ho tam, protože je nebezpečný.“
Mord-Sitha si přetáhla svůj dlouhý světlý cop přes rameno,
přejížděla po něm dlaní nahoru a dolů a přemýšlela nad Jennseninymi
slovy. Bylo zřejmé, že ještě nehodlá pokračovat v cestě. „Slyšela
jsem, že je to docela zajímavý muž.“ V jejích očích se objevil
vyzývavý výraz.
„Je nebezpečný,“ trvala na svém Jennsen.
„Proč?“
„Může ohrozit moje poslání.“
„Jak?“
„Už jsem ti to řekla - je prorok.“
„Proroctví může být užitečné. Může ti pomoci ve tvém úkolu -
chránit lorda Rahla.“ Svraštila čelo ještě hrozivěji. „Proč bys měla
odmítat takovou pomoc?“
Jennsen si vzpomněla, co Althea říkala o věštění. „Mohl by mi
říct, jak umřu, dokonce i který den. Co kdybys byla jediná, kdo může
uchránit lorda Rahla před blížícím se nebezpečím, a věděla bys, že
zrovna zítra máš nějakým děsivým způsobem zemřít? Znala bys
přesnou hodinu i mučivé podrobnosti své smrti. To by tě mohlo dostat
do stavu ochromujícího strachu a tak v panice, která by tě zachvátila,
kdybys věděla přesně, kdy a jak zemřeš, bys nebyla schopná lorda
Rahla účinně chránit.“
„Nebo by to taky mohlo pomoci,“ řekla Nyda. „Kdybys věděla, že
se má stát něco zlého, mohla bys tomu zabránit.“
„Pak by to už nebylo proroctví, nebo ano?“
Nyda si hladila cop a uvažovala, jaké by to mělo důsledky.
„Ale kdybys znala nějakou strašnou předpověď, tak bys možná to
proroctví mohla odvrátit a neštěstí zabránit.“
„Kdybys mohla proroctví nějakým způsobem odvrátit, tak bys
zněj udělala falešné proroctví. Kdyby bylo falešné, kdyby se
nevyplnilo, tak by to bylo jen pošetilé stařecké bezobsažné žvanění.
Jak by se pak to proroctví dalo rozeznat od výkřiků nějakého šílence,
který o sobě prohlašuje, že je prorok?
Ale není to bezobsažné žvanění,“ pokračovala Jennsen. „Je to
proroctví. Kdyby ten prorok chtěl nějak uškodit mému poslání, mohl
by mi povědět něco hrozného o mé budoucnosti. A kdybych o tom
věděla, mohla bych selhat a zklamat lorda Rahla.“
„Chceš říct,“ zeptala se Nyda, „že si myslíš, že by to bylo
podobné, jako když se chystám někoho dotknout Agielem? Že je to
přinutí ucuknout?“
„Ano. Jenže kdybychom znali proroctví a ucukli, jak říkáš, bude
to lord Rahl, kdo se kvůli naší slabosti a strachu dostane do
nebezpečí.“
Nyda pustila cop a lehce položila ruku na zábradlí. „Já bych ale
neucukla, kdybych věděla, že mám zemřít, zvlášť kdybych
zachraňovala život lordu Rahlovi. Jako Mord-Sitha jsem kdykoli
připravená zemřít. Každá Mord-Sitha touží zemřít v boji za lorda
Rahla, a ne v posteli, stará a bezzubá.“
Jennsen by ráda věděla, jestli je ta žena šílená, nebo jestli by
mohla být skutečně tak oddaná.
„Statečná slova,“ vložil se do jejich rozhovoru Sebastian. „Ale
chtěla bys na to vsadit život lorda Rahla?“
Nyda se mu podívala zpříma do očí. „Kdyby byl v sázce můj
život? Ano. Necukla bych, kdybych věděla, kdy a jak mám zemřít.“
„Pak musím uznat, že jsi lepší než já,“ řekla Jennsen.
Nyda bez váhání přikývla. „Nečekala bych, že budeš jako já.
Nosíš sice ten nůž, ale nejsi Mord-Sitha.“
Jennsen chtěla, aby už Nyda pokračovala v cestě. Kdyby tu ženu
nedokázala přesvědčit a musela s ní bojovat, tak tohle by bylo pro
souboj moc špatné místo. Mord-Sitha byla silná a rychlá. Sebastian
byl vzadu a nemohl by jí příliš pomoci. Kromě toho se Jennsen točila
hlava z toho, jak se křečovitě držela zábradlí můstku, kymácejícího se
nad propastí. Trpěla závratí a na svůj cit pro rovnováhu ve výškách
nebyla nikdy moc pyšná.
„V takové situaci bych se snažila ze všech sil, abych lorda Rahla
nezklamala,“ řekla Jennsen, „ale přísahat bych na to nechtěla. Nelíbilo
by se mi, kdyby život lorda Rahla závisel na tom, jak se zachovám.“
Nyda přikývla. „To zní rozumně.“ Konečně se otočila a znovu
vykročila po můstku.“Ale stejně bych se pokusila to proroctví
změnit!“
Jennsen si potichu oddychla a vlekla se těsně za ní. Její slova
ovlivnila Mord-Sithu víc, než se zdálo být možné, a Jennsen
nechápala proč.
Naklonila se přes zábradlí, ale pořád neviděla dno propasti.
„Proroctví se nedá změnit, pak už by to nebylo proroctví. Proroctví
přichází od proroků, kteří pro to mají nadání.“
Nyda měla cop znovu přehozený přes rameno a hladila ho. „Ale
když je prorok, tak zná budoucnost, a jak jsi řekla, ta se změnit nedá,
jinak by to nebylo proroctví - takže by ti jen mohl říct, co se stane. On
to nemůže změnit, ty to nemůžeš změnit. Stane se to tak jako tak, ať
už ti to řekne nebo ne. Kdybys měla selhat při ochraně lorda Rahla
kvůli tomu, že ti to řekl, tak by takovou věc předvídal. Bylo by to
předurčené a tedy součástí proroctví, kterým by to všechno začalo.“
Jennsen si odehnala pramínek vlasů z očí. Postupovala po můstku
a držela se při tom pevně zábradlí. Mozek jí pracoval na plné obrátky,
jak se snažila najít logickou odpověď. Nevěděla, jestli to, co říkala, je
pravdivé nebo ne, myslela si však, že to zní přesvědčivě a má
zamýšlený účinek. Potíž byla v tom, že Nyda neustále kladla otázky,
na které bylo pro Jennsen stále těžší a těžší odpovídat. Měla pocit,
jako kdyby klesala do té prázdnoty dole a jakýkoli pokus se z ní dostat
má za následek, že sklouzne ještě hlouběji. Ze všech sil se snažila, aby
na jejím hlase nebylo znát ani stopy zoufalství.
„Copak ty to nechápeš? Proroci nevidí všechno o každém
člověku, jako kdyby celý svět a každá jednotlivost, která se má stát,
byla nějaká velká hra podle scénáře, který si prorok přečetl. Prorok
může vidět jen některé věci - možná jen ty věci, jaké si sám vybere.
Ale může se pokusit ovlivnit jiné věci, věci, které nevidí.“
Nyda se na ni přes rameno zamračila. „Jak to myslíš?“
Jennsen vycítila, že její jediná šance je v tom, že bude Nydu
udržovat v obavách o jejího lorda Rahla. „Chci říct, že kdyby chtěl
lordu Rahlovi uškodit, mohl by mi říct něco, co by mě přinutilo
couvnout, prostě ucuknout, i když takovou událost nevidí.“
Nydin zamračený výraz ještě potemněl. „Chceš říct, že by mohl
lhát?“
„Ano.“
„Ale proč by Nathan Rahl chtěl lordu Rahlovi uškodit? Jaký by k
tomu mohl mít důvod?“
„Jak už jsem řekla, je nebezpečný. Proto ho uvěznili v Paláci
proroků. Kdo ví, jaké k tomu měli ještě důvody, o kterých my
nemáme ani tušení. Kdo ví, proč považovali za nutné takového
člověka izolovat.“
„To pořád nedává odpověď na otázku, proč by mág Rahl měl chtít
ublížit lordu Rahlovi.“
Jennsen bylo, jako kdyby se nacházela uprostřed souboje na nože
- jako kdyby se snažila krýt před ostrou čepelí slov té ženy. „On není
jen prorok, je také čaroděj. Má dar magie. Nevím, jestli chce lordu
Rahlovi ublížit - možná, že ne - ale nechci riskovat život lorda Rahla
jen proto, abych se to dozvěděla. Vím toho o magii dost, abych si
uvědomovala, že není dobré vrtat se v magických záležitostech, které
přesahují moje schopnosti. Prvořadý je pro mne život lorda Rahla.
Netvrdím, že jsem si jistá, že se mu Nathan Rahl rozhodl ublížit,
říkám jen, že mým úkolem je chránit lorda Rahla a nechci nic riskovat
s takovou magií, které se nemůžu postavit.“
Nyda otevřela ramenem dveře na konci můstku. „Proti tomu
nemůžu nic mít. Nemám ráda cokoli, co nějak souvisí s magií. Ale
jestli ten prorok a čaroděj nějak ohrožuje lorda Rahla, bude lepší, když
tu zůstaneš, abychom to prověřily.“
„Nevím, jestli Nathan Rahl představuje nějakou hrozbu, mám
však neodkladnou práci. Jsem na stopě záležitosti, o které vím s
jistotou, že je pro lorda Rahla smrtelně nebezpečná. Mojí povinností je
postarat se především o ni.“
Nyda zkusila otevřít nějaké dveře, ale zjistila, že jsou zamčené.
Šla tedy dál zašlou chodbou. „Ale jestli tvoje podezření o Nathanu
Rahlovi je správné, pak musíme...“
„Nydo, spoléhám se na tebe, že dáš na toho Nathana Rahla pozor,
když to nemůžu udělat sama. Postaráš se o něj pro mne?“
„Chceš, abych ho zabila?“
„Ne.“ Jennsen překvapilo, jak ochotně by se Mord-Sitha zavázala
k takové věci. „Ovšemže ne. Jen chci, abys na něj dala pozor, abys ho
nespouštěla s očí, to je všechno.“
Nyda došla k dalším dveřím. Tentokrát nebyly zamčené. Než je
otevřela, otočila se zpátky k Jennsen a Sebastianovi. Jennsen se nelíbil
pohled jejích očí, jak těkal z jednoho na druhého.
„Všechno je to šílené,“ řekla Nyda. „Příliš mnoho z toho nedává
smysl. Příliš mnoho věcí nesedí. Nemám ráda, když věci nedávají
smysl.“
Jennsen si uvědomovala, že Nyda je nebezpečné stvoření, které se
může každou chvíli obrátit proti nim. Musela rychle najít způsob, jak
celou věc jednou provždy uzavřít. Vzpomněla si, co říkal kapitán
Lerner, jak byl plný důvěry, a tiše jeho slova opakovala Nydě.
„Nový lord Rahl všechno změnil, všechna pravidla - obrátil celý
svět vzhůru nohama.“
Konečně Nyda vydechla a na rtech se jí objevil smutný úsměv.
„Ano, to je pravda,“ řekla tiše. „Zázrak nad zázraky. Proto bych za něj
položila život, proto mám o něj takovou starost.“
„Já taky. Musím splnit své poslání.“
Nyda se otočila a dovedla je k temnému točitému schodišti v
šachtě vedoucí dolů skalou. Jennsen si byla vědoma toho, že její
smyšlenka nebyla docela přesvědčivá. Byla teď celá zmatená z toho,
že přesto zabrala.
*****
Dlouhá cesta dolů zdánlivě nekonečnými schody a dlouhými

temnými chodbami, čas od času přetínajícími průchody plné vojáků je
vedla pořád níž ve skále pod Palácem lidu. Sebastianova ruka na
Jennsenině rameni po většinu cesty pro ni znamenala povzbuzení a
úlevu. Nemohla uvěřit, že se jí ho podařilo osvobodit. Brzo budou
venku z paláce a v bezpečí.
Někde uvnitř skály se vynořili do centrální veřejné zóny. Nyda je
vedla dolů kratší cestou a ušetřila jim tak čas. Jennsen by dala
přednost tomu, aby šli prázdnými chodbami, ale zřejmě tyhle zkratky
na tomhle místě veřejných prostor skončily. Budou muset svůj sestup
ukončit tím, že se vmísí do davu.
Cestu, po níž se vlekly zástupy lidí při svém dlouhém výstupu do
paláce, lemovaly krámky s potravinami. Jennsen si vzpomněla, jak při
své první návštěvě paláce procházela kolem prodavačů naproti
kamenným balustrádám tyčícím se nad tím patrem. Vůně toho místa,
po všech těch prašných prostorách, kterými prošli, představovala
pokušení, jemuž se málem nedalo odolat.
Když se prodírali dolů proti proudu, samozřejmě si jich povšimli
vojáci, hlídkující poblíž. Jako všichni vojáci, které viděli v paláci, to
byli vysocí, svalnatí, schopní muži s ostražitýma očima. Pohled na ně,
jak tam stáli v koženém a kroužkovém brnění se zbraněmi visícími z
opasků, byl skutečně zastrašující. Jakmile vojáci zjistili, že Jennsen a
Sebastiana doprovází Nyda, obrátili svou pozornost jinam.
Když Jennsen viděla, že si Sebastian natáhl kapuci, uvědomila si,
že by bylo dobré, kdyby skryla své rudé vlasy, a natáhla si ji také.
Vzduch uvnitř skály byl mrazivý a mnoho lidí mělo na hlavách
kapuci, klobouk nebo čepici, takže to nevzbuzovalo pozornost.
Když došli na druhý konec dlouhé podesty někde v dolních
úrovních hory, těsně předtím, než měli začít sestupovat po další sérii
schodů, Jennsen se podívala nahoru. Na opačném konci podesty právě
scházel ze schodů vysoký starší muž s dlouhými rovnými bílými
vlasy, které mu spadaly až na široká ramena. I když byl starý, byl to
pořád ještě neobyčejně hezký muž. Přes svůj věk se pohyboval s
vervou.
Zvedl také hlavu. Jeho pohled se střetl s Jennseniným.
Jennsen se zdálo, jako kdyby se v jeho blankytných očích zastavil
celý svět.
Stála jako přikovaná. Bylo na něm něco, co jí připadalo důvěrně
známé, něco v těch jeho očích, co přitahovalo její pozornost.
Sebastian se zastavil dva schody před ní. Nyda byla hned vedle ní.
Mord-Sitha sklouzla očima tam, kam se dívala Jennsen.
Muž se zabodával svým jestřábím pohledem do Jennsen, jako
kdyby byli jediní dva lidé v celém paláci.
„Dobrotiví duchové,“ zašeptala Nyda. „To musí být Nathan
Rahl!“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Sebastian.
Nyda přistoupila blíž k Jennsen, přitom nespouštěla oči z toho
muže. „Má oči Rahla, Darkena Rahla. Viděla jsem je v mnoha svých
nočních můrách.“
Nydin pohled sklouzl k Jennsen. Svraštila obočí.
V tu chvíli si Jennsen uvědomila, kde oči toho muže viděla - v
zrcadle.

Kapitola dvacátá devátá
V dálce, na druhé straně podesty, viděla Jennsen, jak se čaroději

úžasem rozšiřují oči. Zvedl ruku a ukázal přes dav lidí.
„Stůjte!“ vykřikl hlubokým, mocným hlasem. I přes rámus
panující kolem slyšela Jennsen ten hlas jako zvon. „Stůjte!“
Nyda na ni zírala, jako kdyby se v ní každou chvíli měla
rozžehnout jiskra poznání. Jennsen sevřela její paži.
„Nydo, musíš ho zastavit!“
Nyda na ni přestala civět a zadívala se jí přes rameno na muže,
pospíchajícího k nim. Pak se znovu podívala na Jennsen.
Jennsen si vzpomněla, jak jí Althea říkala, že v jejích očích vidí
něco z Rahla a že by ji někdo, kdo Darkena Rahla znal, mohl poznat.
Jennsen sevřela v hrsti rudou kůži její uniformy. „Zastav ho!
Neposlouchej nic z toho, co bude říkat!“
„Ale on možná jen...“
Jennsen sevřela pevněji tu rudou kůži a zatřásla Mord-Sithou.
„Copak jsi neslyšela, co jsem ti říkala? Může mi zabránit, abych
pomohla lordu Rahlovi. Může se tě pokusit oklamat. Zadrž ho! Prosím
tě, Nydo - život lorda Rahla je vážně ohrožen!“
Odvolání na lorda Rahla vychýlilo misky vah zpátky. „Běž!“ řekla
Nyda. „Pospěš si!“
Jennsen přikývla a uháněla po schodech dolů. Stačila se ještě
rychle ohlédnout. Viděla, jak se k nim dlouhonohý prorok rychle blíží,
ruku má napřaženou a volá, aby stáli. Nyda se s Agielem v ruce
vyřítila proti němu.
Jennsen rychle celý prostor přelétla očima a pátrala po vojácích,
pak se znovu ohlédla a snažila se zjistit, jestli je Nathan Rahl ještě
pořád pronásleduje, nebo jestli se Nydě podařilo ho zastavit. Sebastian
ji popadl za ruku a táhl ji ve střemhlavém úprku dolů po schodech.
Příležitost k dalšímu krátkému ohlédnutí za svým příbuzným už
Jennsen nedostala.
Nebyla připravená na to, jak se jí citově dotkne, když se setká s
někým, kdo je její příbuzný. Nečekala, že to pozná v jeho očích.
Předtím pro ni existovala jen její matka a ona. Byl to ten nejpodivnější
pocit - něco jako touha, zadumaná touha - vidět toho člověka, který
byl svým způsobem její krve.
Kdyby ji však polapil, byl by její osud zpečetěn.
Řítili se se Sebastianem dolů ze schodů a uskakovali lidem, kteří
šli nahoru. Někteří je hubovali, že nedávají pozor, kam se hrnou, jiní
je za jejich spěch proklínali. Na každé podestě Jennsen se
Sebastianem prokličkovali davem a letěli dolů další sérií schodů.
Když se dostali do míst, kde hlídkovali vojáci, zpomalili. Jennsen
si přitáhla kapuci těsněji, aby skryla vlasy a částečně i obličej, protože
se bála, že v ní někdo pozná dceru Darkena Rahla. Když zjistila, že
teď se musí obávat i tohohle, úzkostí se jí svíral žaludek.
Sebastian ji držel kolem pasu, tiskl ji k sobě a vedl ji proti
proudícím davům. Aby se vyhnul vojákům patrolujícím u balustrád,
musel ji zavést těsně ke stěně s lavičkami, těsně mezi stánky, a
kličkovat mezi řadami lidí.
Tahle podesta byla přeplněná lidmi nakupujícími cetky a suvenýry
z návštěvy Paláce lidu. Vzduch byl plný vůní masitých jídel a koření z
některých stánků. Na lavičkách seděly dvojice, jedly, pily, smály se a
vzrušeně si povídaly. Jiní si prostě prohlíželi kolemjdoucí. Mezi
stánky a sloupy byla stinná místa, kde se k sobě tisklo několik párků
na krátkých lavičkách, nebo, tam, kde lavičky nebyly, stáli těsně u
sebe ve tmě, objímali se a líbali.
Když Jennsen a Sebastian došli na konec podesty a chystali se
zamířit dolů, zpozorovali silnou vojenskou hlídku stoupající vzhůru
po schodech. Sebastian zaváhal. Jennsen bylo jasné, že myslí na to,
jak si ho minule vojáci hned všimli. Tohle byla velká skupina; nedalo
se kolem nich projít dál než na délku paže. Ti muži pochodovali
nahoru po schodech a přitom si každého ostražitě prohlíželi.
Jennsen pochybovala, že by se jí podařilo znovu Sebastiana svou
výmluvností dostat z vězení. Navíc bylo dost pravděpodobné, když
byla s ním, že tentokrát seberou i ji, aby ji vyslechli. Kdyby ji
zadrželi, tak by Nathan Rahl její osud zpečetil. Cítila, jak ji zmáhá
panika, jak na ni padá beznaděj.
Jennsen se nechtěla odloučit od Sebastiana a tak ho popadla za
ruku a táhla ho zpátky přes podestu, kolem milenců na lavičkách,
kolem front u pultů, kolem dvojic objímajících se ve stínech do
jednoho z prázdných temných výklenků. Lapajíc po dechu se vmáčkla
rameny do úzké niky mezi zadní stěnou jednoho stánku a sloupem.
Přitáhla si Sebastiana k sobě, tak aby stál zády k vojákům.
S nasazenou kapuci z něj nemohli moc vidět. Kdyby si jich vojáci
vůbec všimli, poznali by jen to, že je Jennsen žena. Vypadali by se
Sebastianem jako párek docela obyčejných lidí, nebyli by nijak
nápadní. Jennsen objala Sebastiana kolem pasu, aby vypadali jako
ostatní dvojice prožívající spolu pár chvilek relativního osamění.
V jejich těsném útočišti bylo tišeji. Zvuk jejich oddychování
přehlušil nedaleké hlasy. Většina lidí je nemohla vidět a ti, co by
mohli, byli zabráni do jiné činnosti. Jennsen připadalo nepříjemné a
trapné pozorovat dvojice přitulené k sobě, jako byla teď ona se
Sebastianem, a myslela si, že stejný pocit budou mít i ostatní.
Vypadalo to, že má pravdu; nikdo nevěnoval pozornost dvojici
mladých lidí v objetí, kteří zřejmě chtějí být spolu sami.
Sebastian ji objímal v pase. Ona ho držela kolem krku, aby dobře
sehráli své divadélko, až půjdou vojáci kolem. Jennsen byla neskonale
vděčná dobrým duchům, že jí pomohli dostat Sebastiana z vězení.
„Už jsem ani nedoufal, že tě ještě uvidím,“ zašeptal. Od té doby,
co byl venku z cely, byli poprvé sami, poprvé jí mohl říct, co chtěl.
Jennsen se přestala rozhlížet po procházejících lidech a podívala
se mu do očí. Viděla v nich, jak vážně to myslí. „Nemohla jsem tě tam
nechat.“
Zavrtěl hlavou. „Nemohu uvěřit tomu, co jsi dokázala. Nemohu
uvěřit, jak ses se svou výmluvností dostala až tam. A pak sis je úplně
omotala kolem prstu! Jak jsi jen dokázala takovou věc?“
Jennsen polkla. Měla slzy na krajíčku z toho náporu střídajících se
emocí, z toho strachu, euforie, paniky, triumfu. „Musela jsem, to je
vše. Musela jsem tě dostat ven.“ Přesvědčila se, že nikdo není
nablízku, a pokračovala: „Nesnesla jsem pomyšlení, že jsi tam, nebo
co by ti mohli udělat. Šla jsem za Altheou, za tou čarodějkou, aby mi
pomohla...“
„Takže takhle se ti to podařilo? Pomocí její magie?“
Jennsen se mu zadívala do očí a zavrtěla hlavou. „Ne. Althea mi
nemohla pomoct - to by bylo na dlouhé vyprávění. Pověděla mi, že
byla ve tvé vlasti, ve Starém světě.“ Usmála se. „Jak jsem řekla, to by
bylo na dlouhé vyprávění, necháme to na jindy. Má to co dělat s pilíři
světa.“
Sebastian překvapením zvedl obočí. „Chceš říct, že tam vážně
byla?“
„Cože?“
„Pilíře světa - ona tam vážně šla, když byla ve Starém světě?“
Chvilku sledoval pohledem nějakého vojáka. „Řekla jsi, že to nějak
souvisí stím, jak ti pomohla. Ona skutečně navštívila to místo?“
„Cože...? Ne... ona mi nemohla pomoct. Řekla, že si musím
pomoct sama. Hrozně jsem se o tebe bála. Nevěděla jsem, co mám
dělat. Pak jsem si ale vzpomněla, co jsi mi říkal o blufování.“
Jennsen se zamračila a přimhouřila zvědavě oči. „Jak jsi to myslel
s tím, že navštívila...“
Pak se však její slova i samotná myšlenka vytrácely, když se jí
zadíval do očí a usmál se na ni tím svým nádherným úsměvem.
„Ještě jsem nezažil, že by někdo dokázal něco takového.“
Byl to pro ni nečekaně skvělý pocit, když poznala, že ho
překvapila - a že mu udělala radost.
Bylo jí tak dobře v jeho náručí, v objetí jeho silných paží. Tiskl ji
k sobě, skrytý co nejhlouběji do stínu. Cítila na tváři jeho horký dech.
„Sebastiane... já jsem se tak bála! Moc jsem se bála, že tě už nikdy
neuvidím. Moc jsem se o tebe bála.“
„Já vím.“
„Taky ses tak bál?“
Přikývl. „Nemyslel jsem na nic jiného, než že tě už nikdy
neuvidím.“
Jeho tvář byla tak blízko, že cítila i teplo, vyzařující z jeho
pokožky. Cítila celou délku jeho těla, nohy, trup, přitištěné k ní, jeho
rty, kterými se jí něžně dotýkal. Srdce se jí rozbušilo divokým
tempem.
Pak se však odtáhl, jako kdyby si to rozmyslel. Byla mu vděčná,
že ji nepřestal objímat, protože když si uvědomila, že ji málem políbil,
nevěřila svým nohám, že by ji udržely. Byla to opojná představa,
polibek ukradený ve stínu... téměř polibek.
Kolem nich někdo přešel, bylo slyšet kroky, ale ti lidé jako kdyby
byli na míle vzdáleni. Jennsen měla pocit, že je se Sebastianem úplně
sama, zesláblá v jeho náručí. V bezpečí v jeho náručí.
Pak ji k sobě přitáhl blíž, jako kdyby podlehnul, jako kdyby byl v
moci něčeho, co už nedokáže ovládnout. Viděla mu na očích něco
jako bezmoc, kapitulaci.
Políbil ji.
Jennsen ztuhla, překvapená, že to vážně udělal, že ji objal a
políbil, přesně tak, jak to viděla u mileneckých párů.
Ale pak ho stiskla pevněji a už ho také objímala a líbala.
Nikdy předtím si nemyslela, že by něco mohlo vyvolat tak
nádherně opojný pocit.
Nikdy v životě si nemyslela, že by se jí mohla stát taková věc.
Samozřejmě o tom snila, ale věděla, že jsou to jen představy, iluze,
něco pro jiné lidi, než je ona. Nikdy si nemyslela, že se to stane jí.
Jennsen Rahlové.
A teď, jako nějakým kouzlem, se to stalo.
Když ji pak sevřel ještě pevněji a divoce ji k sobě přitiskl a
vášnivě, bez zábran líbal, uniklo jí z hrdla bezmocné zasténání.
Intenzívně vnímala jeho ruku na svém kříži, druhou kolem svých
ramen, tuhé svaly jeho hrudi drtící její prsy, jeho rty přitisklé k těm
jejím, jeho sténání, odpovídající jejímu.
Pak to nečekaně skončilo. Jako kdyby se vzpamatoval a přinutil se
couvnout. Jennsen zalapala po dechu. Líbil se jí ten úžasný pocit, když
ji k sobě tiskl. Už několik palců od sebe, upřeně se dívali jeden
druhému do očí.
Bylo to všechno tak překvapivé, tak rychlé, tak neočekávané. Tak
matoucí. Tak správné.
Chtěla roztát v dalším objetí, v dalším nádherném polibku, když
se však Sebastian rozhlížel, kdo je kolem, kdo by je mohl pozorovat,
vzpamatovala se a připomněla si, kde jsou a proč se vtiskli do tohohle
temného výklenku.
Jde po nich Nathan Rahl. Mezi nimi a jím stojí jen Nyda. Když jí
ten čaroděj řekne, kdo Jennsen ve skutečnosti je, a ona mu uvěří, tak
po nich půjde celá armáda.
Musí se co nejrychleji dostat z paláce!
Když se Sebastian od ní odtáhl, všechna její nejistota se
rozplynula. Přelétal zrakem dav, aby se ujistil, že je nikdo podezřívavě
nepozoruje. „Pojďme!“
Jeho ruka našla její a najednou ji táhl pryč z toho útočiště ve
stinném koutku paláce.
Jennsen pociťovala závrať z toho proudu matoucích emocí,
sahajících od strachu a studu po opojné vzrušení. Políbil ji! Byl to
skutečný polibek! Tak, jak se líbá muž se ženou. Políbil ji, Jennsen
Rahlovou, nejhledanější ženu D'Hary!
Když šli dolů, skoro ani nevnímala schody. Snažila se vypadat
normálně, jako každý jiný návštěvník odcházející z paláce. Ale vůbec
se necítila normálně. Měla dojem, že každý, kdo se na ni dívá, musí
hned poznat, že ji Sebastian právě políbil.
Když k nim nečekaně zamířil nějaký voják, sevřela Sebastianovi
paži oběma rukama a hlavu mu přitiskla k rameni, pak se na toho
muže nenuceně usmála jako na pozdrav. Odvedlo to natolik jeho
pozornost, že kolem něj přešli a byli pryč dřív, než ho vůbec napadlo
podívat se na Sebastiana.
„To byla rychlá reakce!“ zašeptal Sebastian a ulehčeně si oddechl.
Když byl ten voják z dohledu, znovu zrychlili. To, co teď Jennsen
viděla kolem sebe, byly jen rozmazané skvrny. Nic z toho ji
nezajímalo. Chtěla se jen dostat pryč. Chtěla pryč z míst, kde věznili
Sebastiana, z míst, kde byli oba v neustálém nebezpečí. Byla z
neustálého napětí z pobytu na tomhle místě vyčerpaná víc než z
nebezpečí číhajících v bažině.
Konečně byl schodům konec. Světlo vycházející z obrovské tlamy
velkého vchodu ji málem oslepilo, ale pohled na únikový otvor ze
skály byl nanejvýš vítaný. Společně, ruku v ruce, pospíchali k tomu
světlu.
Sem a tam přecházely davy lidí, kteří se zastavovali u stánků,
pozorovali kolemjdoucí, užasle civěli na obrovitost vchodu, zatímco
proud jiných mířil na své cestě nahoru ke schodišti. Vojáci po stranách
sledovali procházející lidi, a tak se Jennsen se Sebastianem raději
drželi uprostřed. Zdálo se však, že se vojáci mnohem víc zajímají o ty,
kdo vcházejí dovnitř, než o ty, kdo vycházejí ven.
Když Jennsen se Sebastianem vyšli ven z té impozantní skalní
věže, přivítalo je chladné denní světlo. Tržiště pod skalní plošinou už
kypělo aktivitou, stejně jako když tu spolu byli minule. Provizorní
uličky vytvořené stany a stánky byly plné lidí, kteří si prohlíželi
vystavené zboží a občas se zastavovali, aby něco koupili. Jiní se valili
ke vchodu do Paláce lidu, za obchodem, se svými nadějemi, se
zbožím, s penězi. Mezi návštěvníky se proplétali pouliční prodavači a
vychvalovali své zboží.
Jennsen řekla Sebastianovi o koních a o Betty, a tak Sebastian
zamířil k blízké ohradě plné koní všech možných druhů. Muž střežící
koně seděl na bedně, jež byla součástí ohrazení, a třel si paže, aby si v
chladu rozproudil krev. Na provizorní ohradě byla v řadě rozvěšena
sedla.
„Chtěli bychom si koupit nějaké koně,“ řekl Sebastian, když k
němu došel. Hned si prohlížel, v jakém stavu koně jsou.
Muž zvedl hlavu a zamžoural proti slunci. „Dobrý nápad.“
„No tak, prodal byste je nebo ne?“
„Ne,“ řekl ten člověk. Otočil se a odplivl si. Hřbetem ruky si otřel
bradu. „Tihle koně mi nepatří. Platí mě za to, že je hlídám, ne že je
prodávám. Prodám něčího koně a stáhnou mi kůži zaživa.“
„A nevíte, kdo by nám mohl koně prodat?“
„To bohužel nevím. Porozhlídněte se kolem.“
Poděkovali mu a šli dál provizorními ulicemi a hledali větší volné
prostory, kde by mohli být hlídáni koně. Jennsen neměla nic proti
chůzi - vždyť tak obvykle s matkou cestovaly - chápala však, proč
Sebastian tak usilovně shání koně. Unikli jen o vlásek, v patách měli
čaroděje Nathana Rahla, a tak se potřebovali rychle dostat co nejdál
od Paláce lidu.
U druhé ohrady dostali stejnou odpověď jako u první. Jennsen
měla hlad a ráda by si koupila něco k jídlu, uvědomovala si však, že
na tom budou lépe, když si zajistí koně a okamžitě se vydají na útěk,
než aby se zdržovali jídlem a pak zemřeli s plným žaludkem.
Sebastian ji chytil pevně za ruku a vtáhl ji mezi stánky, aby si zkrátili
cestu přecpanými uličkami ke koním shromážděným v prašné ohradě.
„Můžete nám prodat koně?“ zeptal se Sebastian muže, který je
tam hlídal.
Muž se s rukama založenýma opíral zády o sloupek. „Ne. Žádný
není na prodej.“
Sebastian přikývl. „I tak vám děkuju.“ Než stačili odejít, chytil ten
muž Sebastiana za plášť. Naklonil se k němu blíž. „Už odtud
odcházíte?“
Sebastian pokrčil rameny. „Vracíme se na jih. Chtěli jsme se tu
ale během své návštěvy paláce zastavit pro nějakého koně.“
Muž se trochu vyklonil a rozhlédl na obě strany. „Až se setmí, tak
za mnou přijďte. Hodláte tu zůstat tak dlouho? Možná, že bych vám
mohl pomoci.“
Sebastian přikývl. „Mám tu ještě nějakou práci, která mě tu zdrží
celý den. Vrátíme se sem, až se setmí.“
Popadl Jennsen za ruku a vedl ji dál přecpanou ulicí. Museli
uhnout z cesty dvěma sestrám rozplývajícím se nad novými
náhrdelníky, zatímco jejich otec se za nimi vláčel s nákladem zboží,
které koupily. Vzadu jejich matka popoháněla párek ovcí a zálibně
pozorovala svá děvčata. Jennsen z toho bodlo u srdce žalem kvůli
Betty.
„Nezbláznil ses?“ pošeptala Sebastianovi, zmatená z toho, proč
tomu muži říkal, že se po setmění vrátí. „Přece tu nemůžeme zůstat
celý den!“
„Ovšemže nemůžeme. Ten člověk je hrdlořez. Protože jsem se ho
zeptal, jestli by nám neprodal koně, tak ví, že máme peníze, a rád by
nás o ně připravil. Kdybychom sem po setmění přišli, tak by tu na nás
pravděpodobně čekali jeho druzi, skrytí ve stínech, aby nás oddělali.“
„On je lupič? To myslíš vážně?“
„Tohle místo je plné zlodějů.“ Sebastian se naklonil k Jennsen a
ve tváři se mu objevil tvrdý výraz. „Tohle je D'Hara - země, kde
chamtivci a zvrácenci odírají slabé, kde se lidé nezajímají o blaho
svých bližních a ještě míň o budoucnost lidstva.“
Jennsen věděla, jak to myslí. Během cesty do Paláce lidu jí
Sebastian vyprávěl o bratru Narevovi a jeho učení, o jeho nadějích v
lepší budoucnost, kdy lidský život už nebude utrpení, v budoucnost,
kdy už nebude žádné hladovění, nemoci a ukrutnosti. Kde se každý
bude starat o své bližní. Sebastian říkal, že s pomocí Jaganga
Spravedlivého a z vůle dobrých, slušných lidí toho Císařský řád
nakonec dosáhne. Jennsen si neuměla představit tak báječný svět, svět
daleko od lorda Rahla.
„Ale když je ten člověk lupič, tak proč jsi mu říkal, že se tam
vrátíme?“
„Protože kdybych to neudělal, kdybych mu řekl, že nemůžeme
čekat, mohl by dát znamení svým kumpánům. My bychom nevěděli,
kdo jsou, ale oni by nás znali a nejspíš by si našli nějaké místo, kde by
nás mohli přepadnout.“
„Vážně si to myslíš?“
„Jak už jsem řekl, tohle místo je plné zlodějů. Člověk si musí
dávat dobrý pozor, aby mu někdo neuřízl měšec od opasku, aniž by si
toho vůbec všiml.“
Právě se mu chystala přiznat, že se jí přihodila přesně stejná věc,
když uslyšela, jak někdo volá její jméno.
„Jennsen! Jennsen!“
Byl to Tom. Jak byl vysoký, stál tam jako hora mezi kopečky
předhůří, přesto ještě zvedl ruku a mával na Jennsen, jako kdyby se
bál, že ho nezpozoruje.
Sebastian se k ní naklonil. „Znáš ho?“
„Pomohl mi dostat tě ven.“
Jennsen neměla čas, aby mu to vysvětlovala. Usmívala se na
pozdrav tomu velkému muži, mávajícímu na ni. Tom byl šťastný jako
blecha, že ji zase vidí, a vyběhl za ní doprostřed ulice. Jennsen si
všimla i jeho bratrů za pultem jejich stánku.
Tom se zeširoka usmíval. „Věděl jsem, že přijdete, jak jste slíbila.
Joe a Clayton říkali, že jsem praštěný, když si myslím, že se vrátíte, já
jsem jim ale řekl, že určitě splníte svůj slib, že se ještě zastavíte, než
odjedete.“
„Já... zrovna jsem přišla z paláce, zrovna před chvílí.“ Poklepala
na plášť v místech, kde skrývala svůj nůž. „Bohužel pospícháme a
musíme už vyrazit.“
Tom přikývl na znamení, že chápe. Pak popadl Sebastiana za ruku
a potřásl mu s ní, jako kdyby byli přátelé, setkávající se po dlouhém
odloučení.
„Já jsem Tom. Vy musíte být ten přítel, kterému Jennsen
pomohla.“
„Ano. Jmenuju se Sebastian.“
Tom lehce naklonil hlavu v gestu směrem k Jennsen. „Ona je
skvělá, viďte?“
„Ještě jsem se nesetkal s nikým takovým, jako je ona,“ ubezpečil
ho Sebastian.
„Co víc by si člověk mohl přát, než mít takovouhle ženu po svém
boku,“ řekl Tom. Stoupl si mezi ně, objal je kolem ramen a tak jim
znemožnil únik, a vedl je ke svému stánku. „Něco pro vás oba mám.“
„Jak to myslíte?“ zeptala se Jennsen.
Neměli čas se zdržovat. Potřebovali se dostat pryč, než ten čaroděj
vyjde ven a bude se po nich shánět - nebo za nimi pošle vojáky. Teď,
když Nathan Rahl Jennsen uviděl, může dát strážím její popis. Všichni
budou brzy vědět, jak se Sebastianem vypadají.
„No, něco,“ řekl tajnůstkářsky Tom.
Pak sáhl do kapsy a vytáhl měšec. Podal ho Jennsen. „Tak tedy, za
prvé, tohle jsem pro vás získal zpátky.“
„Moje peníze?“
Tom se zašklebil, když viděl úžas v jejích očích, jak se nevěřícně
prsty dotýkala důvěrně známé odřené kůže svého měšce. „Určitě vás
potěší, že gentleman, který ho měl u sebe, se s ním nechtěl rozloučit,
ale protože mu nepatřil, osvítilo ho nakonec světlo poznání - současně
s několika hvězdičkami.“
Tom ji šťouchl do ramene, jako kdyby jí chtěl říct, že si nedovede
představit, co všechno tím mínil.
Sebastian se díval, jak Jennsen rozevírá plášť a přivazuje si měšec
k opasku. Z jeho výrazu bylo zřejmé, že mu nedělalo potíž představit
si, co se s ním stalo.
„Ale jak se vám podařilo ho najít?“ zeptala se Jennsen.
Tom pokrčil rameny. „Návštěvníkům připadá tohle místo velké,
ale když je tu člověk den co den, tak přijde na to, kdo je kdo a v čem
podniká. Podle vašeho popisu jsem toho zlodějíčka poznal. Dneska
brzo ráno se sem přihrnul, vychvaloval svoje tretky a přitom se snažil
vyfouknout jedné ženě její peníze. Když procházel kolem našeho
stánku, všiml jsem si jeho ruky, jak pod jejími balíčky vklouzla do
záhybů jejích šatů. Tak jsem ho chytil za límec. Pak jsme já a moji
bratři s tím chlápkem měli dlouhý rozhovor o tom, že by měl vrátit
věci, které „našel“ a které mu nepatří.“
„Tohle místo je plné zlodějů,“ řekla Jennsen.
Tom zakroutil hlavou. „Nesuďte to tady podle jediného člověka.
Abyste mě nepochopila špatně - jsou tady. Ale většina kolem jsou
počestní lidé. Já to vidím takhle. Ať jdete kamkoli, zloději se najdou
všude. Vždycky byli a vždycky budou. Koho se nejvíc obávám, to
jsou lidé, kteří kážou o poctivosti, mravnosti a lepším životě, ale ve
skutečnosti zneužívají dobré úmysly lidí, aby jim zaslepili oči před
světlem pravdy.“
„Myslím si totéž,“ řekla Jennsen.
„Možná, že poctivost, mravnost a lepší život jsou cíl, který takové
prostředky ospravedlňuje,“ řekl Sebastian.
„Podle toho, co jsem v životě zažil, tak člověk, který káže o
lepším způsobu života na úkor pravdy, nechce nic jiného, než aby on
byl pán a ostatní otroci.“
„Chápu, jak to myslíte,“ připustil Sebastian. „Řekl bych, že mám
štěstí, že jsem s takovými lidmi nikdy nepřišel do styku.“
„Buďte rád,“ řekl Tom.
U stánku Jennsen podala ruku Joeovi a Claytonovi. „Díky za vaši
pomoc. Pořád nemůžu uvěřit, že se vám podařilo dostat zpátky můj
měšec.“
Jejich úsměvy měly mnoho společného s Tomovým.
„V tu chvíli jsme se skvostně bavili,“ řekl Joe.
„A nejen to,“ dodal Clayton. „Nemůžeme vám také dost
poděkovat za to, že jste zaměstnala Toma, takže jsme mohli strávit
dva dny návštěvou paláce. Na tu dobu nám Tom dal volno.“
Tom položil ruku Jennsen na rameno a donutil ji obejít pultík a jít
dozadu ke svému vozu. Sebastian šel za nimi mezi sudy s vínem a
sousední stánek, kde prodávali kožené zboží, tam, kde při jejich
poslední návštěvě těch míst prodávala paní Irma své klobásy.
Za Tomovým povozem Jennsen uviděla jeho velké koně. A pak za
nimi uviděla další.
„Naši koně!“ Jennsen údivem sklesla čelist. „Vy jste našel naše
koně!“
„Ovšem,“ řekl Tom a zářil pýchou. „Našel jsem Irmu, když dnes
ráno přišla na trh s další várkou klobás. Měla vaše koně s sebou. Řekl
jsem jí, že jste mi slíbila, že se u mě dneska zastavíte, než odejdete, a
ona byla ráda, že vám je může vrátit. Všechny vaše zásoby jsou u
koní.“
„To je ale šťastná náhoda,“ řekl Sebastian. „Nevím, jak vám
dostatečně poděkovat. Pospícháme, abychom už byli na cestě.“
Tom ukázal na Jennsenin pas, kde pod pláštěm skrývala nůž. „Já
vím.“
Jennsen se rozhlížela kolem a cítila, jak ji přemáhá hrůza. „Kde je
Betty?“
Tom se zamračil. „Betty?“
Jennsen nasucho polkla. „Moje koza, Betty.“ Musela se přemáhat,
aby udržela hlas klidný. „Kde je Betty?“
„Jennsen, mrzí mě to, ale o vaší koze nic nevím. Irma měla jen ty
koně.“ Jeho tvář zplihla. „Nenapadlo mě zeptat se jí na něco jiného.“
„Nevíte, kde Irma bydlí?“
Tom svěsil hlavu. „Bohužel ne. Ukázala se tu dneska ráno a měla
vaše koně a věci. Vyprodala klobásy, pak tu ještě chvíli zůstala a
nakonec řekla, že už musí jít domů.“
Jennsen ho popadla za rukáv. „Jak je to dlouho?“
Tom pokrčil rameny. „Nevím. Tak dvě hodiny?“ Podíval se přes
rameno na bratry. Oba přikývli.
Jennsen se třásla brada. Bála se znovu pokoušet svůj hlas.
Uvědomovala si, že už si nemůžou dovolit ztrácet čas. Věděla, že s
tím čarodějem v patách budou rádi, když vyváznou živí a zdraví.
Vrátit se nepřipadalo v úvahu.
Rychlý pohled na Sebastianovu tvář jí to jen potvrdil.
V očích ji pálily slzy. „Ale.. nezjistil jste, kde bydlí?“ Tom sklopil
oči a zakroutil hlavou. „Nezeptal jste se jí, jestli nemá ještě něco, co
patří nám?“
Znovu zavrtěl hlavou.
Jennsen se chtělo křičet a bušit mu pěstmi do prsou. „Zeptal jste
se jí aspoň, kdy se vrátí?“
Tom zakroutil hlavou.
„My jsme jí ale slíbili, že jí zaplatíme za pohlídání našich koní,“
řekla Jennsen. „Měla by říct, kdy se vrátí, aby mohla dostat
zaplaceno.“
Tom, s pohledem upřeným na špičky svých bot, řekl: „Řekla mi,
že jí dlužíte peníze za hlídání těch koní. Zaplatil jsem jí.“
Sebastian vytáhl peníze, odpočítal stříbrné mince a podal je
Tomovi. Tom je odmítl, ale Sebastian trval na svém a nakonec hodil
mince na pult, aby dluh vyrovnal.
Jennsen potlačovala slzy zoufalství. Betty zmizela!
Tom vypadal celý zničený. „Je mi to moc líto.“
Jennsen dokázala jen přikývnout. Vysmrkala se a dívala se, jak
Joe s Claytonem sedlají jejich koně. Zvuky tržiště k ní přicházely jako
odněkud z dálky. Ve svém mrákotném stavu ani necítila chlad. Když
uviděla ty koně, myslela si...
Teď dokázala myslet jen na Betty, která někde zoufale mečí.
Pokud je ještě naživu.
„Nemůžeme tu zůstat,“ odpověděl tiše Sebastian na její prosebný
pohled. „Víš to stejně dobře jako já. Musíme už vyrazit.“
Znovu se obrátila k Tomovi. „Ale já jsem vám tehdy o Betty
řekla!“ Do jejího hlasu se mísilo zoufalství. „Řekla jsem vám, že Irma
má naše koně a moji kozu, Betty. Řekla jsem vám to - vím, že řekla.“
Tom se jí nedokázal podívat do očí. „Řekla, madam. Omlouvám
se, ale prostě jsem se jí zapomněl zeptat. Nedokážu vám lhát a
vymlouvat se. Řekla jste mi to. Já na to zapomněl.“
Jennsen přikývla a položila mu ruku na rameno. „Děkuju vám za
ty koně a za všechnu ostatní pomoc. Bez vás bych to nedokázala.“
„Musíme už jít,“ řekl Sebastian, jenž zrovna kontroloval sedlové
vaky a utahoval chlopně. „Prodrat se těmi davy ven nám zabere
spoustu času.“
„My vás doprovodíme,“ řekl Joe.
„Lidé velice rádi uhnou z cesty našim tažným koním,“ vysvětloval
Clayton. „Pojďme! Známe nejrychlejší cestu ven. Jeďte za námi a my
vás těmi davy provedeme.“
Oba si přivedli koně, aby si mohli stoupnout na sud a nasednout
na ně bez sedla. Obratně pak vedli mohutné tahouny úzkou uličkou
mezi stánky a sudy, aniž by do něčeho vrazili. Sebastian držel za uzdy
Rezku a Péťu a čekal na Jennsen.
Na cestě k němu se Jennsen zastavila, zadívala se Tomovi do očí a
tak spolu mlčky sdíleli soukromou chvilku uprostřed všech těch lidí
kolem. Vystoupila na špičky a políbila ho na tvář, pak ještě na chvilku
přitiskla svou tvář na jeho. On se jen letmo dotkl špičkami prstů jejího
ramene. Když se od něj odtáhla, nějak smutně, zadumaně se jí díval
do očí.
„Děkuju vám, že jste mi pomohl,“ zašeptala. „Bez vás bych byla
ztracená.“
Pak se Tom usmál. „Bylo mi potěšením, madam.“
„Jennsen,“ řekla.
Přikývl. „Jennsen.“ Odkašlal si. „Jennsen, je mi tak líto...“
Jennsen, jež stále potlačovala slzy, mu přitiskla prsty na rty, aby
ho umlčela. „Pomohl jste mi zachránit Sebastianovi život. Byl jste
jako hrdina, který mi spadl z nebe, když jsem to nejvíc potřebovala.
Děkuju vám, z celého srdce.“
Vrazil ruce do kapes a znovu se zadíval do země. „Přeju vám
bezpečnou cestu, Jennsen, ať přijdete v životě kamkoli. A děkuju vám,
že jste mi dovolila přidat se k vám na jeho malou část.“
„Ocel proti oceli,“ řekla. Ani nevěděla proč, ale v tu chvíli jí to
připadalo správné . „Pomohl jste mi v tom.“
Tom se usmál a tvářil se nesmírně hrdě a vděčně. „Aby on mohl
být magie proti magii. Děkuju vám, Jennsen.“
Poplácala Rezku po svalnatém krku, pak vsunula botu do třmenu a
vyšvihla se do sedla. Ještě tomu velkému muži věnovala poslední
krátký pohled přes rameno. Tom stál u svého zboží a díval se, jak
Jennsen a Sebastian odjíždějí za Joem a Claytonem do lidského moře.
Jejich dva velcí průvodci s křikem a hvízdotem odháněli lidi z cesty a
dělali jim uličku. Lidé se zastavovali a rozhlíželi, když uslyšeli, že se
k nim blíží nějaký rozruch, pak před těmi obrovitými koňmi
ustupovali stranou.
Sebastian, jenž se už dlouho zlostně mračil, se naklonil k Jennsen.
„Co to blábolil ten přerostlý trouba o magii?“ zašeptal.
„Nevím,“ řekla tiše. Pak si povzdechla. „Ale pomohl mi dostat tě
ven.“
Chtěla mu říct, že Tom je sice velký, ale není žádný trouba. Ale
neudělala to. Z neznámých důvodů se jí nechtělo se Sebastianem o
Tomovi mluvit. I když jí Tom pomáhal Sebastiana osvobodit, to, co
dělali spolu, jí z nějakého důvodu připadalo jako velice soukromá
záležitost.
Když se konečně dostali na konec tržiště, Joe a Clayton jim
zamávali na rozloučenou a Jennsen se Sebastianem pobídli koně do
cvalu a zamířili ven, do mrazivé pustiny Azrithských planin.

Mec Pravdy 07-1 - Ozvěna Šeptajících Hrobů

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Mec Pravdy 07-1 - Ozvěna Šeptajících Hrobů

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

PILLARS OF CREATION

Copyright © 2001 by Terry Goodkind

All rights reserved, which includes

Copyright 2003 © for the Czech edition by CLASSIC

Translation © Jiří Dolanský, 2003

Cover Art © by Jan Patrik Krásný

Distribuce - tel: 283 882 490

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 1

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 2

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 3

- přeloženo z Koloblicinova Deníku

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 5

Když Jennsen Daggetová prohledávala tomu mrtvému kapsy,

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 12

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 22

Když dokončili namáhavý úkol pohřbít těžko zvládnutelné tělo

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 26

„Počkej tady,“ řekla tiše Jennsen. „Půjdu jí říct, že máme hosta.“

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 36

Betty, jejich hnědá koza, ze své ohrady pozorně sledovala, jak v

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 49

Déšť sílil. Ze skalní římsy nad vchodem do jeskyně už stékal malý

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 61

Oba Schalk popadnul slepici za krk a zvedl ji z hnízdní budky.

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 68

Z kouta místnosti, který jí připadal nejméně hřmotný, dávala

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 77

Oba scházel dolů úzkými uličkami, pobrukoval si melodii, kterou

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 89

Jennsen se nechtěla vracet do hostince, byla však tma a chladno a

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 101

Jennsen se náhle zastavila, když ji Sebastian chytil za ruku.

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 108

No, to jsou ale věci! Pořád podivnější a podivnější! Tahle noc je

Jennsen si chvatně podezřívavě prohlížela tváře hostů, hledala

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 119

Oba si zrovna dopřával chutnou svačinku z vajec usmažených v

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 133

Klidným a naprosto precizním pohybem zápěstí Friedrich Gilder

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 144

Jennsen uhýbala z cesty záplavě lidí hrnoucí se silnicí z jihu.

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 153

Lidi procházející mezi obrovskými sloupy tiše a pozorně sledovali

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 166

Jediný dlouhý zvuk zvonu svolávajícího lidi k pobožnosti se

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 173

Jennsen poděkovala ženě, jež si vydělávala na živobytí vyšíváním

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 183

Jennsen se proplétala mezi lidmi v náhodně vzniklých uličkách

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 195

Náhle ji do očí bolestivě udeřilo světlo. Jennsen zvedla ruku proti

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 205

Jennsen se vší silou přitahovala ke kořenům a snažila se vyprostit

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 213

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 225

Jennsen se uvelebila na rudozlatém polštáři na podlaze proti

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 241

Jennseniny myšlenky bloudily v zoufalé mlze osamění. Bažinu

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 255

Jennsen se kymácela na kozlíku a sledovala, jak se obrovská

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 264

Palácoví úředníci mu plavně uhýbali z cesty, když stoupal do toho

Terry Goodkind – OZVĚNA ŠEPTAJÍCÍCH HROBŮ 278