Mec Pravdy 07-2 - Srdce Starého Světa

PILLARS OF CREATION
SWORD OF TRUTH
Copyright © 2001 by Terry Goodkind
All rights reserved, which includes

to reproduce this book or portions
any form whatsoever.
Translation © Jiří Dolanský, 2003
Copyright 2003 © for the Czech edition by CLASSIC
Cover Art © by Jan Patrik Krásný
ISBN: 80-86707-03-2
Distribuce - tel: 283 882 490

e-mail : classic-books@volny.cz
Vytiskla Akcent Tiskárna Vimperk s. r. o.

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 1
TERRY GOODKIND
SRDCE STARÉHO SVĚTA
PILÍŘE
SVĚTA
MEČ PRAVDY

Když se nás zlé síly snaží nalákat, nikdy neodhalí hrozivou pravdu
svých zvrhlých záměrů, avšak přichází zahalené v průsvitných róbách
ctnosti, našeptávajíce nám sladké lži, jež nás mají svést do temného
lože našich věčných hrobů.
- přeloženo z Koloblicinova Deníku

Kapitola první
Jennsen a Sebastian jeli na sever a pak na západ Azrithskými

planinami. Jejich cesta vedla nedaleko od míst, kudy se Jennsen ještě
téhož rána vracela s Tomem v jeho voze z bažiny obklopující Althein
domek. Teď se Jennsen zdála návštěva u Althey nesmírně vzdálená, i
když k ní došlo jen den předtím. Většinu dne strávila cestou vzhůru do
paláce, umlouváním stráží a palácových úředníků, aby ji tam vpustili,
osvobozováním Sebastiana, přesvědčováním Mord-Sithy Nydy, aby jí
pomohla, a pak zpáteční cestou dolů a ven z hory, s čarodějem
Rahlem v patách. Protože už uběhla tak velká část dne, nemohli do
setmění cestovat příliš daleko a museli se utábořit na otevřené pláni.
„Když jsou ti hrdlořezové tak blízko za námi, nemůžeme si
dovolit rozdělat oheň,“ řekl Sebastian, když si všiml, jak se Jennsen
klepe zimou. „Mohli by nás zpozorovat z dálky mnoha mil a kdyby
nás v noci oslepoval oheň, nevšimli bychom si, že se přibližují.“
Bezměsíční obloha jim nad hlavami vytvářela nekonečný příkrov
posetý zářícími hvězdami. Jennsen přemýšlela o tom, co jí řekla
Althea, totiž že ptáka letícího oblohou za bezměsíčm noci lze
vysledovat z toho, jak jeho stín postupně zakrývá jednotlivé hvězdy.
Řekla také, že obdobně je možné vidět někoho, kdo je dírou ve světě.
Jennsen žádného ptáka nezpozorovala, jen v dálce si všimla tří kojotů,
poklusávajících na noční hlídce svým teritoriem. V téhle ploché
pustině bylo i ve světle hvězd zřetelně vidět, jak při svém lovu malých
nočních zvířat postupují.

Prsty znecitlivělými chladem Jennsen odvázala svůj spací pytel
od zadní strany sedla a stáhla ho dolů. „A kromě toho - kde bys tady
chtěl sehnat dříví na oheň?“
Sebastian se otočil a upřeně se na ni zadíval. Do tváře se mu
vkradl úsměv. „Na to jsem nepomyslel. Zdá se, že oheň rozdělat
nemůžeme, ani kdybychom chtěli.“
Jennsen stáhla sedlo s Rezčina hřbetu, položila ho na zem vedle
Sebastiana a přelétla pohledem po prázdné planině. I v tom chabém
chladném světle hvězd došla k jasnému závěru. „Kdyby se k nám
někdo blížil, uvidíme ho už z dálky. Co myslíš, neměl by někdo z nás
zůstat v noci na stráži?“
„Ne. Když budeme bez ohně a nebudeme se hýbat, nikdy nás v
téhle rozlehlé temné pustině nenajdou. Myslím, že bude lepší, když se
trochu prospíme, abychom byli zítra fit.“
Jakmile uvázali koně, posadila se Jennsen na sedlo, položené na
zem. Když pak rozvinula spací pytel, našla uvnitř dva bílé plátěné
balíčky. Dobře věděla, že tam žádné takové věci nedávala. Rozvázala
uzel jednoho z nich a objevila masový piroh. Pak si všimla, že
Sebastian učinil stejný objev.
„Zdá se, že nám to nadělil sám Stvořitel,“ řekl.
Jennsen hleděla na masový piroh na klíně a usmívala se. „To nám
tam dal Tom.“
Sebastian se ani nezeptal, jak to může vědět. „To Stvořitel nás
prostřednictvím Toma podaroval. Bratr Narev nás učí, že i když si
myslíme, že se o nás někdo postaral, je to ve skutečnosti Stvořitel,
který působí jeho prostřednictvím. My ve Starém světě věříme, že
když podarujeme někoho potřebného, děláme vlastně Stvořitelův
dobrý skutek. Proto je naší svatou povinností se starat o dobro
druhých.“
Jennsen mu to nevymlouvala, aby si nemyslel, že kritizuje bratra
Nareva, nebo dokonce Stvořitele. Nemohla přece pochybovat o
slovech tak velkého muže, jakým je bratr Narev. Sama nikdy
neudělala žádný z dobrých skutků jako bratr Narev. Dokonce ani
nikomu nedarovala masový piroh, ani nějak jinak nikomu nepomohla.
Zdálo se jí, že naopak lidem přináší jen problémy a utrpení - matce,

Lathee, Althee, Friedrichovi a kdoví kolika dalším ještě. Pokud jejím
prostřednictvím působí nějaká síla, určitě to není Stvořitel.
Sebastian, jenž možná něco z jejích myšlenek rozpoznal z výrazu
její tváře, tiše pokračoval: „Proto ti taky pomáhám - věřím, že přesně
to Stvořitel chce, abych udělal. Proto jsem si jistý, že by mi bratr
Narev a císař Jagang schválili, že ti pomáhám. Je to přesně to, zač
bojujeme - aby se lidé starali o své bližní a podělili se s nimi o jejich
břemeno.“
Usmála se, nejen na souhlas, ale také při představě takových
ušlechtilých záměrů. Ano, jistě ušlechtilých, i když jí z důvodů, které
jí dokonce nebyly docela jasné, připadaly jako nůž v zádech.
Zvedla oči od pirohu v klíně. „Tak proto mi tedy pomáháš.“
Nutila se do úsměvu. „Protože je to tvoje povinnost.“
Sebastian sebou trhl, téměř jako kdyby ho udeřila do tváře. „Ne!“
Sklonil se k ní a poklekl na jedno koleno. „Ne. Já... ze začátku ano,
ovšem, ale... není to jen z povinnosti.“
„Zní to, jako bych byla malomocná a ty si myslíš, že musíš...“
„Ne, tak to vůbec není!“ Zatímco hledal slova, vrátil se mu na
tvář zářivý úsměv, ten úsměv, ze kterého ji tak podivně bolelo u srdce.
„Ještě nikdy jsem nepotkal někoho takového, jako jsi ty, Jennsen.
Přísahám, nikdy jsem se nesetkal se ženou tak krásnou, jako jsi ty, ani
tak inteligentní. Vedle tebe mám pocit... že jsem úplná nula. Ale pak,
když se na mě usměješ, mám pocit, že jsem někdo významný. Ještě
jsem se nesetkal s někým, kdo by ve mně vzbudil takové pocity. Ano,
zpočátku to pro mě byla povinnost, ale teď, přísahám...“
Jennsen seděla bez hnutí celá šokovaná, když ho slyšela říkat
takové věci, když v jeho hlase cítila tu něhu, upřímnost, naléhavost.
„To jsem nevěděla.“
„Neměl jsem tě políbit. Vím, že to nebylo správné. Jsem voják
armády bojující proti útlaku. Zasvětil jsem svůj život tomu, že budu
pomáhat našemu lidu - vlastně všem lidem. Ženě, jako jsi ty, nemám
však co nabídnout.“
Nedokázala si představit, proč by si měl myslet, že jí musí něco
nabízet. Vždyť jí zachránil život! „Tak proč jsi mě políbil?“
Zadíval se jí do očí a zdálo se, že musí slova s námahou lovit z
nesmírné hloubky. „Nemůžu si pomoct. Je mi to líto. Snažil jsem se
tomu bránit. Vím, že to nebylo správné, ale když jsme byli tak blízko
sebe, díval jsem se do tvých překrásných očí a ty jsi mě objímala... a
já objímal tebe... nikdy v životě jsem po ničem tak netoužil... prostě
jsem nemohl jinak. Musel jsem. Omlouvám se.“
Jennsen odvrátila oči a upřeně se zadívala na masový piroh.
Sebastian nasadil svou známou masku vyrovnanosti a posadil se
zpátky na sedlo.
„Nemusíš se omlouvat,“ zašeptala, aniž by zvedla zrak. „Ten
polibek se mi líbil.“
Netrpělivě si poposedl. „Vážně?“
Jennsen přikývla. „Těší mě, žes mě nepolíbil z povinnosti.“
Rozesmál se. Napětí povolilo.
„Ještě žádná povinnost nebyla tak příjemná,“ řekl.
Pak se rozesmáli společně - to bylo něco, na co si Jennsen už ani
nevzpomínala. A smát se bylo tak skvělé!
Když Jennsen zhltla jeden z masových pirohů a vychutnala si
lahodné koření a šťavnaté kousky masa, bylo jí znovu dobře. Doufala
jen, že kvůli tomu, že Tom zapomněl na Betty, na něj nebyla příliš
nevlídná. V tu chvíli si na něm vybila všechnu svou úzkost, strach a
hněv. Tom je dobrý člověk. Pomohl jí, když to nejvíc potřebovala.
V myšlenkách zůstávala u Toma a vzpomínala, jak jí s ním bylo
dobře. Vedle něj se cítila důležitá, plná sebedůvěry, zatímco se
Sebastianem se často cítí maličká, obyčejná. Tom má hezký úsměv -
jiný, než má Sebastian. Tom má srdečný úsměv. Sebastianův úsměv je
záhadný. Tomův úsměv přináší pocit bezpečí a síly. Při Sebastianovu
se cítí bezmocná a slabá.
Když snědla poslední drobek masového pirohu, zabalila se
Jennsen, tak jak byla, v plášti, do dek. Pořád se ještě třásla zimou a
vzpomínala, jak je oné kritické noci Betty zahřívala. V tichu noci se jí
vrátil pocit smutku, deprese, který ji tak dlouho pronásledoval.
Nemohla usnout, přestože byla vším tím, co prožila v posledních pár
dnech, nesmírně vyčerpaná.
Nijak se netěšila na to, co jí může přinést budoucnost. Mohla teď
očekávat jen neustávající štvanici, dokud ji lidé lorda Rahla nakonec
nepolapí. Bez matky a bez Betty se cítila úplně na dně. Uvědomila si,
že nemá ani ponětí, kam by teď měla jít, věděla jen, že musí pořád
utíkat. Upjala se na to, že jí Althea pomůže, ale dokonce i to se
ukázalo být jen neuskutečnitelným snem. V zasutém koutku mysli
Jennsen udržovala jiskřičku iracionální naděje, že kdyby šla do míst
svého dětství v Paláci lidu, mohlo by se všechno nějak příznivě
vyřešit.
Třásla se teď nejen zimou, ale i z pochmurných vyhlídek, které
má do budoucna.
Sebastian, jenž vedle ní ležel otočený zády, se k ní přisunul blíž a
trochu ji tak chránil před větrem. Utěšovalo ji vědomí, že to, co pro ni
dělá, je pro něj víc než povinnost. Pomyslela si, jaké by to bylo, kdyby
se k ní přitiskl celým tělem. Vzpomněla si na ten omamný pocit, když
tiskl své rty k jejím.
V uších jí stále zněla jeho slova, „nikdy jsem se nesetkal se ženou
tak krásnou, jako jsi ty“, slova, která ji tak překvapila. Nebyla si jistá,
jestli mu má věřit. Možná se bála mu uvěřit.
Už toho dne, kdy se s ním setkala, pronesl několik lichotivých
poznámek. První o tom, že by si lidé mohli myslet, že mrtvý voják
uviděl krásnou mladou ženu, která si vykračovala kolem, a zakopl,
zřítil se ze srázu a srazil si vaz. Pak o „Sebastianovu pravidlu“, jak to-
mu říkal, když jí dával ten skvělý vojákův nůž. Řekl tenkrát něco v
tom smyslu, že krása patří ke kráse. Jennsen nikdy nevěřila slovům
tak lehce vypuštěným z úst.
Znovu přemýšlela o upřímnosti, která se mu teď zračila v očích, o
tom, jak překvapivě těžko hledal slova a jak byl viditelně v rozpacích.
Neupřímná slova bývají často snadno a hladce vyslovena, ale vyjádřit
upřímné city je mnohem těžší, protože v sázce je tak mnoho!
Překvapilo ji také, že mu její úsměv pomáhá cítit se významným
člověkem. Netušila, že by mohl mít stejné pocity jako ona. Netušila,
jak ji potěší, že si takový muž, jako je Sebastian, muž velkého světa,
významný člověk, myslí, že je krásná. Jennsen se vedle své matky
vždycky cítila nepůvabná a všední. Těšilo ji, že se někomu líbí.
Představovala si, jaké by to asi bylo, kdyby se k ní teď otočil a
znovu ji objal a políbil, tentokrát beze svědků. Cítila, jak se jí při té
představě rozbušilo srdce.
„To s tvou kozou mě mrzí,“ zašeptal najednou do ticha, pořád
ještě obrácený zády.
„Já vím.“
„Ale když po nás jde čaroděj Rahl a je pořád tak blízko, tvá koza
by nás jen zdržovala.“
I když Jennsen Betty milovala, věděla, že důležitější jsou teď jiné
věci. A přece, dala by všechno za to, aby mohla znovu slyšet její
mečení, nebo vidět její vztyčený rozkmitaný ocásek a celé tělo vrtící
se vzrušením na uvítanou. Ve vaku, který měla místo polštáře,
Jennsen cítila kousky mrkve.
Věděla, že nemohli zůstat u paláce a Betty hledat, nijak jí to však
neulehčovalo smutnou skutečnost, kterou si dobře uvědomovala, totiž
že ji už nikdy neuvidí. A z toho jí pukalo srdce.
Jennsen zdvihla hlavu a ohlédla se přes rameno do tmy.
„Nemučili tě? Tolik jsem se bála, že by tě mohli týrat!“
„Ta Mord-Sitha by mě jistě mučila. Přišla jsi právě včas.“
„Jaké to bylo, když se tě dotkla tím Agielem?“
Sebastian chvilku přemýšlel. „Jako když do tebe uhodí blesk,
myslím.“
Jennsen položila hlavu zpátky na vak. Bylo to moc divné, že ona
sama při dotyku té mocné Mord-Sithiny zbraně necítila vůbec nic.
Sebastian by o tom měl také přemýšlet; pokud však mu to skutečně
leželo v hlavě, nezeptal se. Tak či tak, nedokázala by mu odpovědět.
Nyda byla v tu chvíli také překvapená a řekla, že její Agiel působí na
každého.
V tom se Nyda zmýlila.
A to Jennsen z nějakého důvodu dělalo starosti.

Kapitola druhá
Jennsen se probudila, celá ztuhlá a bolavá po chladné noci

strávené na zemi, právě ve chvíli, kdy obloha začínala blednout a
růžovět. Na západě stále ještě zářil široký pruh hvězd. Moc se
nevyspala a cítila se unavená, nemohli si však dovolit déle spát. Bylo
by pro ně osudné, kdyby je jejich pronásledovatelé překvapili za
denního světla na otevřené pláni, kde je mohli zpozorovat ze
vzdálenosti mnoha mil.
Protáhla si paže nad hlavou a první věc, na které ulpěl její pohled,
byl temný tvar náhonu plošiny, rýsující se proti zrůžovělé východní
obloze. Dívala se, jak obrysy Paláce lidu na vrcholku hory začínají
zářit, když se jich dotkly první zlaté paprsky ranního slunce, jež se
ještě téměř skrývalo za obzorem. Jak tam tak stála a dívala se na palác,
pocítila Jennsen podivnou touhu. Tohle byla její vlast, její rodná
země. Velmi toužila mít pocit, že je tu doma, že tady je její místo ve
světě. Její rodná země však pro ni zatím znamenala jen hrůzu a smrt.
Popoháněni strachem z toho, jak blízko u paláce a čaroděje Rahla
pořád ještě jsou, rychle posbírali své věci a osedlali koně. Vyšplhat se
do promrzlého sedla byl skličující zážitek. Jennsen si roztáhla na klín
deku, aby ji zahřálo Rezčino teplo. Poplácávala a hladila koňský krk,
jednak z náklonnosti ke své kobylce, jednak proto, aby si zahřála
prsty. Rezčino tělesné teplo bude také ochraňovat před zmrznutím
druhý masový piroh, zabalený ve spacím pytli srolovaném za sedlem.
Jeli usilovně, čas od času zpomalili do chůze, aby si koně
odpočinuli; za své úsilí však byli odměněni, když za čas poznali, že se
už blíží k okraji Azrithských planin. Jejich cílem bylo uniknout do
hradby hor, lemující západní obzor. Zpátky na planinu viděli jasně a
zatím se tam žádní pronásledovatelé neobjevili.
Pozdě odpoledne vjeli do oblasti nízkých kopců, roklí, řídkého
porostu a zakrslých stromů. Vypadalo to, jako kdyby už jednotvárná
krusta Azrithských plání nevydržela být plochá a z nudy se nakonec
zvrásnila, vzedmula a vytvořila tak výraznější terén.
Hladoví koně cestou uždibovali keříky a chomáče suché trávy. I
když měli nasazená udidla, neměla Jennsen to srdce jim odepřít jejich
skromnou svačinku. Sama měla hlad. Masové pirohy přišly vhod k
snídani, takže už bylo dávno po nich.
Před setměním dojeli do předhůří stoupajícího dál do drsnější,
skalnatější krajiny a rozbili tábor v závětří skupinky skalních výchozů.
V jedné z rozsedlin Jennsen našla vhodné místo, kde byli chráněni
před větrem a kde bylo konečně i dost trávy pro koně. Jakmile byli
koně odsedláni, začali se na chomáčích tuhých stébel dychtivě
popásat.
Jennsen vybalovala část tábornického vybavení a zásob, zatímco
Sebastian propátrával okolí, aby sehnal pozůstatky zakrslých stromků,
již dlouho mrtvých a do stříbrošeda vysušených. Svou válečnou seke-
rou dřevo nasekal a ve skrytu těsně u skalní pukliny rozdělal malý
oheň. Zatímco Jennsen čekala, až se oheň rozhoří, něžně jí rozprostřel
deku kolem ramen. Jennsen pak v sedě u ohně a se Sebastianem po
boku napíchala kousky nasoleného vepřového na hůlky, které umístila
na kameny kolem ohniště, aby se maso pomalu peklo.
„Bylo těžké dostat se k Althee?“ zeptal se Sebastian nakonec.
Jennsen si uvědomila, že jak byla zcela zaujatá vším tím, co se
den předtím přihodilo, nepověděla mu prakticky nic o tom, co prožila
za tu dobu, když on byl uvězněný.
„Musela jsem jít bažinou, ale dokázala jsem to.“ Nějak se jí
nechtělo stěžovat si na všechny ty nesnáze, na svůj strach, na souboj s
hadem, na to, jak se málem utopila. To všechno už bylo pryč. Přežila.
Sebastian celou dobu seděl ve vězení s vědomím, že ho každou chvíli
mohou poslat na smrt nebo na mučení. Althea byla a už navždy bude
uvězněná v bažině. Jiní na tom byli a jsou hůř než ona.
„Bažina - to zní nádherně. Muselo to být lepší než tahle mizerná
zima. Nikdy v životě jsem něco takového nezažil.“
„Chceš říct, že tam u vás není taková zima? Ve Starém světě?“
„Ne. Během zimy jsou i krátká chladná období - samozřejmě se to
nedá srovnat s tímhle - a občas je také deštivo, ale nikdy nemáme ten
hrozný sníh a tuhle mizernou zimu Nového světa. Nechápu, jak tu
někdo může chtít žít.“
Představa zimy beze sněhu a mrazu Jennsen vyděsila. Dělalo jí
dokonce potíže si ji vůbec představit.
„A kde bychom měli žít? Nemáme na výběr.“
„Pravda,“ připustil s povzdechem.
„Zima už ustupuje. Než se naděješ, přijde jaro. Uvidíš.“
„Doufám. To bych byl raději v tom místě, o němž ses zmínila, ve
Strážcově peci, než v téhle zmrzlé pustině.“
Jennsen se zamračila. „O němž jsem se zmínila? Vždyť jsem se o
žádném místě zvaném Strážcova pec nikdy nezmínila!“
„Ale ano.“ Sebastian svým mečem posunul polena blíž k sobě,
aby se plameny víc rozhořely. Vzhůru do tmy zavířily jiskry. „Tam v
paláci. Těsně předtím, než jsme se políbili.“
Jennsen natáhla paže a v báječném teple si hřála zkřehlé prsty.
„Už se nepamatuji.“
„Říkala jsi, že tam byla Althea.“
„Kde?“
„U Pilířů světa.“
Jennsen si zastrčila ruce zpátky pod plášť a udiveně na něj zírala.
„Ne, to jsem neřekla. Althea se mnou mluvila o něčem jiném - ne o
žádném místě, kde byla.“
„O čem tedy mluvila?“
Jennsen jeho otázku odbyla netrpělivým gestem. „Byl to jen
takový planý rozhovor. Není to důležité.“ Odhrnula si pramínek
rudých vlasů z tváře. „Pilíře světa je nějaké místo?“
Shrnoval rozžhavené uhlíky mečem dohromady. Přikývl: „Jak
jsem řekl, Strážcova pec.“
Zkřížila si v rozčílení ruce na prsou. „Co to znamená?“
Zvedl hlavu, překvapený tónem jejího hlasu. „Však víš, horko.
Přesně tak, jako když někdo řekne „dneska je ale hic jako ve
Strážcově peci“. Proto někdy lidé tomu místu říkají Strážcova pec,
správně se však jmenuje Pilíře světa.“
„A ty jsi tam byl?“
„Děláš si legraci? Dokonce ani neznám nikoho, kdo by tam byl.
Lidé se toho místa bojí. Někteří si myslí, že je to skutečně Strážcovo
území a že tam vládne smrt.“
„A kde to je?“
Mávl mečem směrem k jihu. „V jedné pustině ve Starém světě.
Však víš, jak to chodí - lidi jsou často podezřívaví, když jde o odlehlé
kouty.“
Jennsen se znovu zadívala do plamenů a snažila se srovnat si to
všechno v hlavě. Bylo v tom něco, co určitě nebylo tak úplně v
pořádku. Něco, co ji lekalo.
„Proč to má takové jméno? Pilíře světa?'
Sebastian lehce pokrčil rameny a znovu se zamračil, když si všiml
napětí v jejích slovech. „Jak jsem řekl, je to pusté místo, horké jako
Strážcova pec, proto mu tak někteří říkají, kvůli tomu vedru. Pokud
jde o skutečné jméno, povídá se, že tam...“
„Když tam nikdo nechodí, tak jak je možné, že se tohle všechno
ví?“
Během věků se našli lidé, co tam byli, nebo se spíš dostali někam
poblíž toho místa, a ti o tom pak vyprávěli. Informace se šířila,
vědomostí se hromadily. Je to v místech podobných těmhle pláním...“
„Azrithským planinám?“
„Ano, v pustině, jako jsou Azrithské planiny, ale mnohem větší.
A je tam pořád horko. Sucho a smrtící horko. Okraje té vyprahlé
pustiny protíná pár obchodních cest. Bez vhodného oblečení na
ochranu před pražícím sluncem a vražednými větry by ses za
chviličku upekla za živa. Bez dostatečných zásob vody bys tam
dlouho nevydržela.“
„A tomu místu se říká Pilíře světa?“
„Ne, to je jen krajina, kterou nejdřív musíš projít. Blízko středu té
nekonečné pusté země je prý nížina, široké údolí, kde je ještě větší
vedro - smrtící vedro, vedro jako ve Strážcově peci. To jsou Pilíře
světa.“
„Ale proč se tomu místu říká zrovna Pilíře světa?“
Sebastian přihrábl botou hromádku písku na žhavé uhlíky, které
spadly z polen mimo ohniště. „Povídá se, že někde pod útesy, pod
okolními rozeklanými skalními stěnami, hluboko v tom údolí stojí
mohutné kamenné sloupy. A podle těch do nebe sahajících skalních
sloupů dostalo to místo své jméno.“
Jennsen obrátila klacíky s kousky soleného vepřového. „To dává
smysl. Skalní pilíře.“
„Už jsem podobné skalní věže viděl, na jiných místech, kde byly
skály nakupeny jak nepravidelné sloupky mincí na stole. Říká se, že
tam jsou velice neobvyklé pilíře, jako kdyby se samotná příroda
vypínala vzhůru a vzdávala hold Stvořiteli, takže někteří to místo
považují za posvátné. Je tam ale takové vedro, že i když ho někteří
považují za Stvořitelovu kovárnu, je také spojováno se Strážcem
podsvětí - a tak mu jiní říkají Strážcova pec. Takže má každý kromě
toho vedra ještě další důvod, proč se tomu místu vyhnout - je
pokládáno za místo nadpřirozeného konfliktu.“
„Stvoření a zánik, život a smrt pohromadě?“
Podíval se na ni a v očích mu tančily plamínky. „Povídá se to.“
„Chceš říct, že si někteří lidé myslí, že je to místo, kde se samotná
smrt pokouší zničit svět živých?“
„Smrt se vždycky snažila plížit za živými. Bratr Narev nás učí, že
je to lidská špatnost, co přivolává Strážcův stín, aby zatemnil svět.
Když se špatnosti poddáme, dodá to zlu ve světě živých sílu a Strážce
bude moci skácet Pilíře světa. A to bude konec světa.“
Po těchto slovech Jennsen zamrazilo až do morku kostí, jako
kdyby se jí dotkla ruka smrti. To by bylo té čarodějce podobné, takové
prohnané triky se slovy. Matka Jennsen varovala, aby si dala na
čarodějky pozor, že nikdy neřeknou všechno, co vědí, a často důležité
věci zamlčí.
Jaký byl pravý Althein záměr, když jakoby náhodou nazvala
Jennsen jedním z pilířů světa? I když tomu Jennsen nerozuměla, zdálo
se jí teď naprosto jasné, že Althea mohla mít nějaký skrytý důvod,
proč do Jennseniny mysli zasela semínko tohoto jména.
„Tak co se stalo s Altheou? Proč ti nemohla pomoci?“
Sebastianův hlas vytrhl Jennsen z jejích myšlenek. Znovu obrátila
hůlky s vepřovým, když viděla, že se maso musí ještě dál péci, a
přemýšlela, jak mu na tuhle otázku jednoduše odpovědět.

„Řekla mi, že se mi už jednou pokusila pomoci, když jsem byla
malá. Darken Rahl na to přišel a zmrzačil ji kvůli tomu. Také
zdeformoval její dar, aby už nemohla používat svou magii. Teď by mě
nemohla očarovat, i kdyby chtěla.“
„Možná Darken Rahl nevědomky dělal Stvořitelovu práci.“
Jennsen se v údivu zamračila. „Jak to myslíš?“
„Císařský řád chce ze světa vymýtit magii. Bratr Narev učí, že
realizujeme Stvořitelovo dílo, protože magie je špatná.“
„A co si myslíš ty? Vážně si myslíš, že Stvořitelův dar je nějaká
špatnost?“
„Jak se magie používá?“ Upřeně se na ni zahleděl a v jeho
přivřených očích byl jasně znát jeho hněv. „Používá se k tomu, aby
lidem pomáhala? Aby pomáhala Stvořitelovým dětem v tomto životě?
Ne. Používá se ze sobeckých pohnutek. Stačí se jenom podívat na
dynastii Rahlů. Po tisíce let používali magii k tomu, aby vládli D'Haře.
A jaké bylo a je to jejich vládnutí? Bylo někdy lidem ku pomoci a
prospěchu? Nebo to bylo vládnutí plné týrání a smrti?“
Poslední věta nebyla otázkou, ale konstatováním, a to takovým,
že s ním Jennsen nemohla polemizovat.
„Možná,“ dodal Sebastian, „že prostřednictvím Darkena Rahla
chtěl sám Stvořitel z Althey smýt skvrnu magie - milosrdně ji magie
zbavit.“
Jennsen se opřela bradou o kolena a pozorovala, jak se maso peče
a syčí. Althea říkala, že jí zůstal jen dar proroctví, a stěžovala si, jak je
to pro ni mučivé.
Matka Jennsen naučila kreslit Milost a řekla jí, že dar proroctví
pochází od Stvořitele. Ve správných rukou je Milost magická. I když
Jennsen neměla pro magii nadání, tenhle magický symbol ji při
několika příležitostech ochránil. Věděla, že lidé jsou schopní různých
špatností, ale názor, že magie je něco špatného, se jí vůbec nelíbil. I
když sama nemohla magii používat, věděla, že to může být úžasná
věc.
Rozhodla se, že se opatrně pokusí o jiný přístup. „Říkal jsi, že
císař Jagang má u sebe čarodějky, sestry světla, které by mi mohly
pomoci. A ty magii používají. Když je magie špatná...“

„Používají magii pro naši věc, aby mohla být jednoho dne zcela
vymýcena.“
„Jaký to dává smysl? Když vážně věříš, že je magie něco
špatného, tak jak se můžeš s něčím, o čem prohlašuješ, že je špatné,
spolčovat?“
Podala Sebastianovi jeden z klacíků s masem, ten si pečeni
prohlédl a kousek si špičkou nože stáhl. Pak nůž pozvedl a zamával s
ním.
„Lidé zabíjejí jiné lidi noži a meči. Kdybychom chtěli nože a
meče zničit, aby to vraždění skončilo, těžko bychom to dokázali
pouhými slovy. Abychom pro dobro všech zastavili šílenství násilí,
museli bychom nože a meče lidem vzít zase násilím. Lidé totiž tíhnou
ke zlu. V našem boji bychom museli použít nože a meče, abychom
zbavili svět těchhle špatných věcí. Pak by nastal věčný mír. Bez
vražedných prostředků by lidské vášně vychladly a Strážce by
uprchnul z jejich srdcí.“
Jennsen si uřízla kousek rozpáleného masa a foukala na něj, aby
ho trochu ochladila. „A tak tedy používáte magii?“
„Velice správně.“ Sebastian žvýkal sousto a než ho spolkl,
pochvalně zamručel, pak pokračoval: „Chceme ze světa odstranit zlo
magie, ale abychom v našem boji uspěli, musíme magii používat,
jinak zlo zvítězí.“
Jennsen si ukousla šťavnaté sousto vepřového a také pochvalně
zamručela nad jeho chutí. Bylo to skvělé, mít zase něco horkého k
jídlu.
„A bratr Narev a císař Jagang si myslí, že nože a meče jsou také
zlo?“
„Ovšem, protože je jejich jediným účelem mrzačit a zabíjet -
přirozeně nemáme na mysli nástroje, jako jsou nože na chleba, ale
zbraně; to jsou dozajista špatné věci. Nakonec se té metly lidstva lidé
zbaví a pak bude ta morová rána vraždění a smrti konečně minulostí.“
„Chceš říct, že ani vojáci nebudou mít zbraně?“
„Ne, vojáci budou vždycky muset být ozbrojení, aby bránili
svobodné, mírumilovné lidi.“
„Jak se ale pak budou moci lidé sami bránit?“
„Před čím? Jen vojáci budou mít smrtící zbraně.“
Jennsen k němu káravě sklonila hlavu. „Nebýt nože, který nosím,
vojáci by zabili nejen mou matku, ale i mě.“
„Zlí vojáci. Ale naši vojáci bojují za dobrou věc, na obranu lidu,
pro jeho bezpečnost, ne aby ho zotročili. Až porazíme d'hařanskou
armádu, tak bude mír.“
„Ale i pak...“
Naklonil se k ní. „Cožpak to nechápeš? Nakonec, až bude magie
eliminována, už nebudou zbraně zapotřebí. To nečisté lidské vášně
jsou smrtonosné, protože lidé mají přístup ke zbraním, a pak vedou ke
zločinům a vraždám.“
„I vojáci podléhají vášním.“
Na její námitku jen mávl rukou. „Ne, když jsou patřičně
vytrénovaní a velí jim dobří důstojníci.“
Jennsen zdvihla hlavu a zadívala se do zářící hvězdné klenby.
Svět, který si Sebastian představuje, je jistě přitažlivý. Ale kdyby to,
co tvrdí, byla pravda, pak by jim magie, když ji ve svém boji použijí,
sloužila k prosazení dobra. To by ale znamenalo, že samotná magie
nemůže být ani dobrá, ani špatná, ale že je to podobné jako s jejím
nožem - morální aspekt určuje osoba, která magii použije, a ne sama
magie. Místo toho, aby to Jennsen Sebastianovi řekla, položila mu
další otázku.
„Jaký by byl svět bez magie?“
Sebastian se zadumaně usmál. „Všichni by si byli rovni. Nikdo by
neměl nespravedlivé výhody.“ Nabodl další kousek masa a stáhl ho
špičkou nože z hůlky. „Všichni by pak svorně pracovali, protože
bychom byli všichni stejní. Nikdo by nemohl pomocí magie jiné lidi
zneužívat, vykořisťovat. Ty bys například mohla žít svobodně a lord
Rahl by tě svou magií nepronásledoval.“
Althea říkala, že Richard Rahl se narodil s mocným darem magie,
jaký se neobjevil už po tisíce let. Dostal se k Jennsen ostatně mnohem
blíž, než se to kdy podařilo Darkenu Rahlovi. Poslal ty vojáky, kteří
zavraždili její matku. Ale Althea také říkala, že je Jennsen pro
každého, kdo má nadání k magii, neviditelná, jako díra ve světě. Lord
Rahl ji tedy pronásledovat může, ale určitě ne pomocí magie.
„Nikdy nebudeš svobodná,“ dodal nakonec Sebastian tiše, „dokud
neodstraníš lorda Rahla.“
Podívala se na něj. „Proč právě já? Vždyť proti němu bojuje tolik
lidí; proč říkáš, dokud ho neodstraním já?“
Avšak ještě když mu tuhle otázku pokládala, začala se jí rýsovat
strašlivá odpověď.
„No,“ řekl a zaklonil se. „Víš, já jsem to vlastně myslel tak, že
nebudeš svobodná, dokud nebude lord Rahl odstraněn.“
Odvrátil se a přitáhl si vak s vodou. Jennsen pozorovala, jak upíjí
pořádný doušek, a pak schválně změnila předmět rozhovoru.
„Kapitán Lerner říkal, že je lord Rahl ženatý.“
„Vzal si nějakou zpovědnici,“ potvrdil jí Sebastian. „Jestli chtěl
Richard Rahl najít ženu, která by se mu svou špatností vyrovnala, tak
ji našel.“
„Ty ji tedy znáš?“
„Vím jen to málo, co jsem se dozvěděl od císaře. Jestli chceš, tak
ti můžu říct, co o ní vím.“
Jennsen přikývla. Palcem a ukazováčkem stáhla další kousek
soleného vepřového z jedné z dlouhých hůlek, jedla a pozorovala, jak
mu v očích při mluvení tancují plaménky.
„Bariéra mezi Starým světem na jihu a Novým světem na severu
stála tisíce let - dokud ji lord Rahl nezničil, aby mohl dobít zem
našeho lidu. Pravděpodobně ne moc dlouho předtím, než se narodila
tvá matka, myslím, byl i Nový svět rozdělen na tři země. Daleko na
západě bylo Západozemí. D'Hara je na východě. Když Richard Rahl
zabil svého otce a zmocnil se vlády, rozbil hranice oddělující tři země
Nového světa.
Mezi Západozemím a D'Harou leží Středozemí, území zla, o
němž se říká, že tam vládne magie a žijí zpovědnice. Středozemí
vládne sama matka zpovědnice. Císař Jagang mi řekl, že je mladá,
možná tak stará jako já, a že je zrovna tak chytrá jako smrtelně nebez-
pečná.“
Jennsen přerušila tok jeho mrazivých slov. „Víš, kdo zpovědnice
je? Co to znamená, zpovědnice?“
Sebastian položil předloktí ruky, ve které držel vak s vodou, na
koleno. „To nevím, vím jenom, že je nadána strašlivou mocí. Jediný
dotyk její ruky spálí člověku mozek a promění ho v jejího tupého
otroka.“
Jennsen poslouchala, zároveň uchvácená i zděšená takovou
představou. „A oni pak skutečně udělají, cokoli jim řekne - a stačí,
aby se jich jen dotkla?“
Sebastian jí podal vak s vodou. „Aby se jich dotkla svou magií
zla. Císař Jagang mi řekl, že její magie je tak mocná, že když takhle
zotročenému člověku řekne, že si přeje, aby na místě zemřel, tak on
zemře.“
„Chceš říct... že by se před jejíma očima zabil?“
„Ne. Chci říct, že by prostě padl mrtev k zemi, protože mu to
poručila. Zastavilo by se mu srdce, nebo tak nějak. Prostě by okamžitě
zemřel.“
Otřesená tou představou, odložila Jennsen vak s vodou stranou.
Pak si přitáhla pokrývku těsněji k tělu. Byla už velice unavená, a také
ji vyčerpávaly všechny ty nové věci, které se o lordu Rahlovi
dovídala. Každá další vědomost byla ještě hroznější než předchozí.
Její zrůdný nevlastní bratr, když zabil jejich společného otce, zřejmě
neztrácel čas a hned převzal rodinnou povinnost ji pronásledovat.
Když se najedli a postarali o koně, schoulila se Jennsen do
klubíčka pod přikrývkou a pláštěm. Toužila po tom, aby teď mohla
usnout a po probuzení zjistit, že to všechno byl jen zlý sen. Málem si
přála, aby se už nikdy neprobudila a nemusela tak čelit budoucnosti.
Protože měli tentokrát oheň, spal Sebastian dál od ní. Chyběl jí
uklidňující pocit, který noc předtím měla. S hlavou plnou přívalu
úzkostlivých myšlenek zírala s očima doširoka rozevřenýma do
plamenů ještě dlouho potom, co Sebastian usnul.
Lámala si hlavu s tím, co by teď měla udělat. Matka byla mrtvá,
takže Jennsen neměla skutečný domov. Její domov byl u matky, ať už
byly kdekoli. Uvažovala o tom, jestli ji teď matka spolu s ostatními
dobrými duchy pozoruje ze světa mrtvých. Doufala, že matka
odpočívá v pokoji a je konečně šťastná.
Bylo jí nesmírně, až zoufale líto Althey. Čarodějka jí už nemohla
pomoci a Jennsen to ani nechtěla. Cítila vinu a styděla se za problémy,
které způsobila lidem, kteří se jí snažili pomoci. Matka zemřela kvůli
zločinu, jehož se dopustila tím, že dala Jennsen život. Altheina sestra,
Lathea, byla zavražděna Jennseninými neúnavnými pronásledovateli.
Ubohá Althea je navždy uvězněná v té odporné bažině, za to, že se ji
pokusila zachránit, když byla Jennsen ještě dítě. Friedrich je prakticky
stejným vězněm jako Althea, a stejně jako ona je okradený o mnohé
životní radosti.
Jennsen si vzpomněla na rozechvění ze Sebastianova polibku.
Althea a Friedrich přišli o potěšení ze sdílené vášně. Bylo to, jako
kdyby pro Jennsen měl existovat jen ten polibek, ten vzrušující objev,
ta jiskřička možného, a pak už nic víc, navždy. A i ona byla uvězněná
ve své vlastní bažině, ve vězení, které také zbudoval lord Rahl,
chycená v nekonečném útěku před vrahy.
Přemýšlela o tom, co jí řekl Sebastian, že nikdy nebude svobodná,
dokud neodstraní lorda Rahla.
Pozorovala spícího Sebastiana. Objevil se v jejím životě tak
neočekávaně. Zachránil jí život. Když se s ním setkala poprvé, nebo té
první noci, kdy se mu dívala do očí poté, co nakreslila Milost u
vchodu do jeskyně, nikdy by si nepomyslela, že ji jednoho dne políbí.
Hřebíky jeho bílých vlasů ve světle ohně zářily měkce do zlatova.
Pozorovat jeho tvář pro ni bylo tak příjemné.
Co víc je dva teď čeká? Na to neuměla odpovědět. Nevěděla, co
ten polibek znamenal, nebo kam by je mohl zavést. Nebyla si ani jistá,
jestli to vědět chce. Nebyla si jistá, jestli tu odpověď zná Sebastian. A
bála se, že on ji také nezná.

Kapitola třetí
Otevřenější území sousedící s Azrithskými planinami měli brzy

za sebou a pak jim začala obtížná cesta stále hlubším sněhem a
zvrásněným terénem, jež je vedla pomalu, ale neúprosně do hor.
Sebastian svolil, že ji zavede tam, kam chtěla, do Starého světa.
Jennsen doufala, že tam bude v bezpečí a svobodná, poprvé v životě.
Nebýt Sebastiana, nemohla by o takové věci ani snít.
Sebastian jí řekl, že rozeklané horské pásmo, kam právě vjížděli,
lemující spolu s rozlehlými pásy lesů západní hranice D'Hary, je
bezpečně vzdálené od lidských sídlišť a nakonec je dovede dolů do
Starého světa. Když vjeli do útočiště a samoty mezi stíny nebetyčných
horských vrcholů, začali směr své cesty konečně stáčet víc k jihu a
sledovali horské pásmo vedoucí ke vzdálené svobodě.
Počasí v horách bylo kruté. Několik dní museli jít pěšky, jinak by
ubohé koně nejspíš zabili. Rezka a Péťa byli hladoví a silná vrstva
sněhu jim znesnadňovala přístup k rostlinám. Jejich tlusté zimní houně
byly čím dál tím opotřebovanější. Alespoň že byli zdraví, i když
velice zesláblí. To samé by se dalo říct o Jennsen a Sebastianovi.
Když jednoho pozdního odpoledne těžké mraky zlověstně
potemněly a začalo drobně sněžit, byli celí šťastní, že našli malou
vesničku. Strávili tam noc a koně nechali ve stáji, kde měli dobrý oves
a čisté stání. V místě nebyla žádná hospoda. Sebastian a Jennsen
zaplatili pár měděných mincí za to, že mohli spát na seníku v
podkroví. Po tak dlouhé době strávené pod širým nebem si Jennsen
připadala jako v paláci.

Ráno přineslo bouři se silným větrem a sněhem, ale co bylo horší,
sníh brzy vystřídala plískanice, déšť s těžkým mokrým sněhem, který
přihnala vichřice. Cestovat za takového počasí by nebylo jen
skličující, ale také nebezpečné. Jennsen byla ráda, zvlášť kvůli koním,
že jim nepřízeň počasí umožnila zůstat ve stáji ještě den a noc navíc.
Koně jedli a odpočívali a Sebastian si s Jennsen vzájemně vyprávěli
bezstarostné příhody z dětství. Jennsen velmi ráda viděla zvláštní lesk
v jeho očích, když jí vyprávěl třeba o tom, jak v dětství chytal ryby.
Příští den je přivítal modrou oblohou bez mráčku, ale také silným
větrem. Přesto se neodvážili dál vyčkávat.
Jeli po cestách a stezkách, protože v kraji bylo jen málo lidských
obydlí a navíc byla od sebe značně vzdálená. Sebastian byl pořád
opatrný, ale klidný, přesvědčený, že budou v bezpečí. S uklidňujícím
vědomím, že má neustále na opasku svůj nůž, byla Jennsen také
přesvědčená, že je lepší riskovat jízdu po cestách a stezkách, než se
pokoušet probíjet neznámým zapadlým územím pokrytým silnou
sněhovou duchnou. Cestovat napříč krajinou bylo obtížné vždycky,
čas od času to bylo vyloženě nebezpečné a s bariérou vysokých hor
kolem dokola často prostě nemožné. Zima jen takové cestování
podstatně ztížila, ale co bylo horší, skryla nebezpečí číhající pod
sněhem. Báli se, že by si koně zlámali nohu, kdyby se o takové
cestování zbytečně pokusili.
Toho večera, zrovna když Jennsen začala budovat přístřešek, tak,
že svázala koruny několika stromků a pokrývala je silnými větvemi
vonícími pryskyřicí, vklopýtal najednou do tábora Sebastian, celý
zadýchaný námahou. Ruce měl od krve.
„Voják,“ řekl, sotva popadaje dech.
Jennsen dobře věděla, jaké vojáky má na mysli. „Ale jak nás
mohli vystopovat? Jak jen mohli?!“
Sebastian před její zuřivou, šíleným strachem umocněnou otázkou
sklopil oči. „Teď nás pronásledují lidé lorda Rahla, nadaní magií.“
Zhluboka se nadechl. „Viděl tě čaroděj Nathan, tam v paláci.“
To nedávalo smysl. Vždyť je přece pro lidi s magickým nadáním
dírou ve světě! Jak by mohl nějaký mág vysledovat díru ve světě?
Všiml si jejího pochybovačného výrazu. „Stopovat člověka ve
sněhu není moc těžké.“
Sníh. Ovšem. Rezignovaně přikývla a její zuřivost se proměnila v
obavu. „Jeden ze Čtyřky?“
„Tím si nejsem jistý. Byl to d'hařanský voják. Zčistajasna se na
mne vrhl. Jako kdyby vyrostl ze země. Musel jsem bojovat o život.
Zabil jsem ho, ale musíme odsud honem pryč. Co kdyby byli nablízku
další?“
Jennsen byla příliš vystrašená, než aby s ním polemizovala. Ano,
musí jet dál. Představa mužů vrhajících se na ně ze tmy ji donutila k
rychlému jednám. Osedlali koně, nasedli a brzo usilovně jeli, a neza-
stavovali, dokud ještě bylo dost světla, aby viděli na cestu. Pak museli
sesednout a jít vedle koní, aby je nechali odpočinout. Sebastian byl
přesvědčený, že musí co nejvíc zvětšit vzdálenost od svých pronásle-
dovatelů. Světlo odražené od sněhu jim umožňovalo rozeznávat cestu,
takže i když se přes srpek měsíce sunuly mraky, mohli se držet stezky.
Příštího večera byli tak vyčerpám, že se museli zastavit, i když
tím riskovali, že budou dostiženi. Spali pak v sedě vedle malého ohně,
opřeni jeden o druhého a zády o změť popadaných stromů.
V následujících dnech pomalu, ale vytrvale pokračovali v cestě a
přitom nezpozorovali žádné známky toho, že by je někdo
pronásledoval. Jennsen to nijak neuklidňovalo. Věděla, že jejich
pronásledovatelé se té štvanice nikdy nevzdají.
Několik slunných dní za sebou jim umožnilo cestovat rychleji. To
Jennsen nepřineslo žádnou útěchu, protože si uvědomovala, že za
sebou zanechávají zřetelné stopy, a vojáci, kteří je pronásledují, také
budou moci jet rychleji. Drželi se projetých cest, pokud na ně narazili,
aby setřásli nebo zdrželi kohokoli, kdo by je sledoval.
Pak se ale vrátily bouře. Probíjeli se dál, pět dní, navzdory počasí,
blížícímu se blizardu. Dokud viděli na stezky a úzké cesty a byli
schopní posouvat jednu nohu před druhou, nemohli si dovolit zastavit,
protože vítr a sníh zakrýval jejich stopy téměř ihned, jak je zanechali.
Jennsen strávila dostatečnou část života v přírodě, aby věděla, že za
takového počasí bude nemožné, aby je někdo stopoval. Byla to jejich
první reálná naděje, že vyklouznou ze smyčky, svírající se kolem
jejich šíjí.
Cesty a stezky si vybírali náhodně. Pokaždé, když přišli ke
křižovatce nebo rozcestí, se Jennsen ulevilo, protože tak přibyla šance,
že se pronásledovatelé vydají špatným směrem. Několikrát se pustili
napříč krajinou a větrem navátý sníh znemožnil, aby kdokoli poznal,
kterým směrem se dali. Navzdory únavě se Jennsen dařilo dýchat
lehčeji.
Cestovat za takových podmínek bylo vyčerpávající a zdálo se, že
špatné počasí nikdy nepoleví, pak se však najednou zmírnilo. Pozdě
odpoledne, když vítr konečně ustal a dovolil, aby se krajinou
rozhostilo ticho zimy, narazili na ženu, ztěžka se probíjející jednou z
cest. Když k ní zezadu přijížděli blíž, všimla si Jennsen, že ta žena
nese něco těžkého. I když se počasí začínalo měnit, vzduchem pořád
ještě poletovaly velké sněhové vločky. Oranžovými trhlinami mezi
mraky prosvítalo slunce a šedavému dni propůjčovalo zvláštní
pozlátko.
Žena uslyšela, jak za ní přijíždějí, a ustoupila stranou. Když k ní
dojeli, zdvihla paži.
„Prosím vás, pomozte mi!“
Jennsen si všimla, že žena nese malé dítě, celé zabalené v
pokrývkách.
Z výrazu Sebastianovy tváře dostala Jennsen strach, že má v
úmyslu kolem té ženy projet. Jistě by řekl, že se teď nemohou
zastavovat, když mají v patách zabijáky a možná dokonce i samotného
čaroděje Rahla. Jennsen si však byla jistá, že se jim, přinejmenším pro
tuto chvíli, podařilo uniknout.
Když k ní Sebastian vrhl kradmý pohled, dřív než měl možnost
cokoli říci, sama tiše promluvila. „Zdá se, že sám Stvořitel se postaral
o tuhle chudou ženu, když nás sem přivedl, abychom jí pomohli.“
Jestli její slova Sebastiana přesvědčila, nebo jestli se neodvážil
postavit Stvořitelovým záměrům, to Jennsen nevěděla, faktem zůstalo,
že ženu obloukem objel a zastavil. Když sesedl a chopil se otěží obou
koní, sklouzla Jennsen dolů z Rezky. Pak se začala prodírat těžkým
sněhem, sahajícím jí až po kolena, aby se k ženě dostala.
Ta pozdvihla svůj uzlík, zřejmě doufala, že tím všechno vysvětlí.
Zdálo se, že by byla ochotná přijmout pomoc i od samotného Strážce
podsvětí. Jennsen zdvihla chlopeň vybledlé vlněné deky a uviděla
chlapce ve věku možná tří nebo čtyř let, se skvrnitým zarudlým
obličejem. Nehýbal se. Oči měl zavřené. A spalovala ho horečka.
Jennsen převzala břemeno z ženiných rukou. Žena, asi stejně stará
jako Jennsen, byla viditelně vyčerpaná. Sotva se držela na nohou a
tvář měla zvrásněnou obavami.
„Nevím, co mu je,“ řekla se slzami na krajíčku. „Prostě najednou
onemocněl.“
„Proč jste v tomhle nečase tady venku?“ zeptal se Sebastian.
„Můj manžel odešel před dvěma dny na lov. Nevrátí se dřív než
za několik dní. Nemohla jsem tam jen tak bez pomoci čekat.“
„Ale co děláte tady?“ zeptala se Jennsen. „Kam jdete?“
„K Raug'Mossům.“
„Ke komu?“ zeptal se Sebastian za Jennseninými zády.
„K léčitelům,“ zašeptala k němu Jennsen.
Žena přejížděla prsty po chlapcově tváři. Její pohled jen zřídka
opouštěl jeho obličejík, nakonec však zdvihla hlavu.
„Můžete mi pomoct ho tam dopravit? Bojím se, že se mu
přitížilo.“
„Nevím, jestli...“
„Jak jsou odsud daleko?“ zeptala se Jennsen a přerušila tak
Sebastiana.
Žena ukázala směrem na cestu. „Tudy, stejným směrem jako
jedete. Není to daleko.“
„Jak daleko?“ zeptal se Sebastian.
Žena se, poprvé od jejich setkání, rozplakala. „To nevím. Doufala
jsem, že to do večera stihnu, ale za chvíli se setmí. Bojím se, že je to
dál, než můžu zvládnout. Prosím vás, pomozte mi!“
Jennsen kolébala spícího chlapce v náručí a usmála se na ženu.
„Samozřejmě vám pomůžeme.“
Žena sevřela Jennseninu paži. „Mrzí mě, že vás tak obtěžuju.“
„Uklidněte se. Jízda na koni není na obtíž.“
„Nemůžeme vás tu nechat s nemocným dítětem,“ přidal se
Sebastian. „Odvezeme vás k těm léčitelům.“
„Nechte mě teď nasednout a pak mi podejte vašeho chlapečka,“
řekla Jennsen a vrátila dítě do matčina náručí.
Jakmile byla v sedle, natáhla ruce dolů. Žena trochu zaváhala,
jako by se bála s dítětem rozloučit, pak jí ho však rychle podala.
Jennsen si spícího chlapce uložila do klína a ujistila se, že je tam
dobře vyvážený a bezpečně uložený. Sebastian pak ženu popadl za
ruce a pomohl jí dostat se nahoru za sedlo. Když znovu vyrazili,
držela žena Sebastiana pevně kolem pasu, Jennsen a chlapce však
nespouštěla z očí.
Jennsen jela vpředu, aby na ni žena stále viděla, a posílila tak její
důvěru a naději. Pobízela Rezku, aby v hlubokém sněhu zrychlila,
protože se obávala, že dítě ve skutečnosti nespí, ale že v horečce
upadlo do bezvědomí.
Hnali se slábnoucím světlem a vítr kolem nich zdvihal mračna
sněhu. Obavy o chlapce a snaha dostat ho co nejdříve k léčitelům
způsobily, že se Jennsen ta cesta zdála nekonečná. Na každém
kopečku se před nimi odhalil jen další lesní porost, každá zatáčka při-
nesla jen další záhyb liduprázdných lesů. Jennsen se také obávala, že
už dál nebude možné koně hlubokým sněhem tak pobízet, aniž by si
odpočinuli, jinak padnou vysílením. Dříve nebo později, nehledě na
slábnoucí světlo, budou muset zpomalit, aby nechali upachtěné koně
odpočinout.
Náhle Sebastian zahvízdal a Jennsen se ohlédla přes rameno.
„Tudy,“ křikla na ni žena a ukazovala k průseku vedoucímu na
jinou, užší cestu.
Jennsen Rezku pobídla vpravo. Cesta začala najednou stoupat a
klikatila se tam a zase zpátky, jak zdolávala prudký svah. Stromy na
horském úbočí byly mohutné se silnými kmeny, čněly holé do velké
výšky, a tam se větve teprve rozprostíraly do širokých korun, které
téměř zakrývaly olověnou oblohu. Sněhová pokrývka na cestě nebyla
porušená nikým, kdo by tudy projel před nimi. Nebylo však obtížné
sledovat správný směr, díky tomu, že cesta pod sněhem tvořila mělkou
prohlubeň a vybírala si svůj směr v mezerách mezi skalkami, pod
skalními převisy a mezi zasněženými keři.
Jennsen zkontrolovala hocha, spícího jí na klíně, a zjistila, že se
jeho stav nezměnil. Hledala v lese kolem nějakou známku po lidech,
nic však neviděla. Po pobytu v paláci, v Altheině bažině a na
Azrithských pláních bylo pro Jennsen uklidňující být znovu v lesích.
Sebastian lesy moc rád neměl. Neměl rád ani sníh, Jennsen však v
tom, jak sníh propůjčuje lesu posvátné ticho, viděla cosi krásně
pokojného a vyrovnaného.
Vtom vůně kouře z hořícího dřeva visící ve vzduchu Jennsen
napověděla, že už jsou blízko svému cíli. To samé jí řekl pohled přes
rameno na tvář matky chorého dítěte. Když přejeli přes vrchol
horského hřebene, otevřel se před nimi pohled na několik malých
dřevěných domků podél mírně stoupajícího zalesněného svahu. Na
mýtině za nimi byla nevelká stodola s oploceným výběhem pro koně.
Od ohrazení je s ušima ve střehu pozoroval kůň. Pak zdvihl hlavu
směrem k nim a zařehtal. Jak Rezka, tak Péťa si krátce odfrkli a po-
zdrav mu tak vrátili.
Jennsen si vsunula dva prsty mezi zuby a hvízdla. Rezka se už
prodírala závějemi směrem k malému srubu na horním konci osady,
jedinému, z jehož komína stoupal dým.
Když dojeli ke stavení, otevřely se dveře. Ven vyšel nějaký muž,
aby je přivítal, a cestou si nasazoval prostý lněný plášť bez rukávů.
Nebyl starý. Mohl být tak středního věku. Nasadil si širokou kapuci
chránící před zimou ještě dřív, než se mu Jennsen mohla pořádně
podívat do tváře.
„Máme nemocného chlapce,“ řekla Jennsen, když se ten člověk
chopil Rezčiných otěží. „Jste jeden z léčitelů, známých jako
Raug'Mossové?“
Muž přikývl. „Doneste ho dovnitř.“
Hochova matka už sklouzla dolů ze Sebastianova koně a stála
vedle Jennsen, aby svého syna převzala do náruče. „Díky Stvořiteli, že
tu dneska jste.“
Léčitel položil ženě ruku na rameno, aby ji uklidnil, a pobídl ji ke
dveřím. Pak se s gestem hlavou obrátil k Sebastianovi: „Můžete si dát
koně dozadu k mému a pak přijďte dovnitř.“
Sebastian mu poděkoval a odvedl koně, zatímco Jennsen šla za
těmi dvěma ke dveřím. Ve slábnoucím světle tomu muži pořád ještě
nemohla vidět do tváře.
Věděla, že si nesmí dělat velké naděje, ale přinejmenším - ten
člověk je Raug'Moss a mohl by tedy znát odpověď na její otázku.

Kapitola čtvrtá
Většinu pravé stěny srubu zabíral velký krb zbudovaný ze

zaoblených balvanů. Po stranách dvou vchodů do zadních pokojů
visely odhrnuté plátěné závěsy. Na hrubě otesané krbové římse stála
lampa, druhá na desce stolu, ani jedna však nesvítila. V krbu praskala
dubová polena, dodávající místnosti kouřové, avšak lákavé aroma;
příjemný pocit umocňovalo jemné poblikávání plamenů. Na železném
závěsu, celém černém od sazí, visel trochu stranou od plamenů kotlík
s pokličkou. Po tak dlouhé době strávené pod širým nebem se Jennsen
zdálo, že je uvnitř srubu přetopeno.
Léčitel položil chlapce na jednu z pryčen umístěných po celé
délce stěny proti krbu. Hochova matka poklekla na jedno koleno a
pozorovala, jak léčitel rozkládá záhyby přikrývky, do které byl
chlapec zabalen. Jennsen je nechala prohlížet dítě a sama si zatím ne-
nápadně obhlížela celé místo, aby se ujistila, že se tam neskrývají
žádná nepříjemná překvapení. Z komínů ostatních srubů nestoupal
kouř a v čerstvě napadaném sněhu Jennsen neviděla žádné stopy, to
však neznamenalo, že v těch srubech nemohou být lidé.
Jennsen přešla kolem pracovního stolu uprostřed místnosti na
druhou stranu, aby si u ohně ohřála ruce. To jí umožnilo vrhnout
letmý pohled do dvou pokojů v zadní části stavení. Byly to mrňavé
místnůstky s tvrdými lůžky, na věšácích viselo pár kusů šatstva. Ve
srubu už nikdo další nebyl. Mezi vchody stály prosté skřínky z
borového dřeva s několika zásuvkami.
Když Jennsen natáhla ruce k teplu sálajícímu z krbu, pospíšil si
léčitel k jedné skřínce a začal vytahovat spoustu hliněných nádobek.
„Přinesla byste oheň a rozsvítila lampu, prosím?“ zeptal se a
položil plnou náruč svých potřeb na stůl.
Jennsen odtrhla dlouhou třísku z jednoho z polen složených na
hromádce vedle krbu a držela ji v plápolajících plamenech, dokud
nevzplanula. Zatímco zapalovala lampu a pak na ni nasazovala dlouhý
skleněný cylindr, sebral léčitel špetky jemných prášků z několika
nádobek a vsypal je do bílého kalíšku.
„Jak je na tom ten chlapec?“ zeptala se šeptem.
Vrhl rychlý pohled přes místnost. „Moc dobře ne.“
„Jak bych vám mohla pomoct?“ zeptala se Jennsen, když upravila
délku knotu.
Zakroutil zátkou jedné z lahviček. „No, kdybyste byla tak hodná a
přinesla mi z té prostřední skřínky tlouček a hmoždíř.“
Jennsen mu donesla těžký kamenný hmoždíř a tlouček a položila
je na stůl vedle lampy. Léčitel zrovna přidával do kalíšku jakýsi
hořčicově zbarvený prášek. Byl na svou práci tak soustředěný, že si
ani nesvlékl plášť; když si však stáhl kapuci, mohla si ho Jennsen
konečně pořádně prohlédnout.
Jeho tvář ji nijak neupoutala, tak jako se to třeba tak nečekaně
stalo při jejím setkání s čarodějem Rahlem. Z mužových trochu
vytřeštěných očí, rovného obočí a docela příjemné linie úst nevyčetla
nic, co by jí připadalo nějak povědomé. Léčitel pokynul k lahvičce z
blýskavého zeleného skla.
„Byla byste tak laskavá a rozetřela mi jeden kousek z téhle
lahvičky, prosím?“
Zatímco spěchal do kouta místnosti, aby z nejvyšší poličky sebral
hnědý kotlík, uvolnila Jennsen drátěný uzávěr a vytáhla z lahvičky
skleněnou zátku. Překvapilo ji a udivilo, když uvnitř uviděla ty
nejpodivnější drobounké věci, se kterými se kdy setkala. Byl to
vlastně jejich tvar, co ji uvedlo v úžas. Jednu z těch věcí obrátila
prstem. Bylo to tmavé, ploché a kulaté. Ve světle lampy poznala, že to
muselo být záměrně vysušené. Potřepala lahvičkou. Všechny
vypadaly stejně - jako kdyby byla ta lahvička plná malých Milostí!
Stejně jako ten známý magický symbol, měly ty věci vnější kruh,
čáry, které uvnitř něj vytvářely čtverec, a další menší kruh uvnitř
tohoto čtverce. To všechno překrývala jiná struktura, podobná hvězdě,
jež všechno spojovala dohromady. Nebylo to přesně jako u Milosti,
tak jak ji Jennsen viděla kreslit, ale bylo jí to až neuvěřitelně podobné.
„Co to je?“ zeptala se.
Léčitel svlékl plášť a vyhrnul si rukávy svého prostého hábitu.
„Jsou to části květiny - usušené základny pestíků květů růže horské
horečky. Hezké drobounké věcičky, že ano? Určitě jste je musela už
někdy vidět. Kvetou v mnoha barvách, záleží na tom, kde rostou,
nejznámější však jsou ty nejobvyklejší, ruměné. To vám váš manžel
nikdy nepřinesl svazeček růží horské horečky?“
Jennsen cítila, jak jí rudnou tváře. „Není to můj manžel - my jen
společně cestujeme. Jsme jen přátelé, nic víc.“
„Aha,“ řekl. Neznělo to ani překvapeně, ani zvědavě. Ukázal
prstem. „Vidíte? Korunní plátky jsou k tomu připojeny tady a tady.
Když se korunní plátky a pestíky odstraní a tahle část se usuší,
nakonec vypadá takhle.“
Jennsen se usmála. „Vypadají docela jako malinkaté Milosti.“
Přikývl a úsměv opětoval. „A stejně jako Milost mohou být
blahodárné, ale také mohou zabíjet.“
„Jak je možné, aby byly blahodárné i smrtící?“
„Když se jediná z těchhle sušených částí květu rozdrtí a přidá do
nápoje, pomůže chlapci, aby tvrdě usnul a mohl přemoci horečku.
Jedna horečku zažehná, ale víc než jedna horečku způsobí.“
„Vážně?“
Podíval se na ni, jako kdyby její otázku předvídal, zdvihl prst a
naklonil se k ní blíž. „Kdybyste si jich vzala tak dva tucty, tak už by
nejspíš nebylo žádné pomoci, při třiceti určitě. Tahle horečka je velice
rychle smrtelná. Právě kvůli tomu dostala ta rostlina své jméno.“
Lišácky se na ni usmál. „V mnoha směrech docela trefné jméno pro
květinu tak spojovanou s láskou.“
„Dejme tomu,“ řekla, když o tom přemýšlela. „Ale kdyby člověk
snědl víc než jednu, ale míň než dva tucty, to by také umřel?“
„Kdyby byl tak pošetilý, že by si jich deset nebo dvanáct rozdrtil
a přidal si je do čaje, dostal by horečku.“
„A pak by nakonec umřel, stejně jako kdyby jich snědl víc?“

Usmál se, když v její tváři viděl upřímnou starost. „Ne. Kdybyste
jich snědla jen tolik, tak by vám způsobily mírnou horečku. Za den
nebo dva byste se z ní dostala.“
Jennsen se ještě jednou opatrně podívala na tu celou sbírku
smrtelně jedovatých miniaturních Milostí a pak nádobku položila na
stůl.
„Když se jedné z nich dotknete, tak vám nijak neublíží,“ řekl
léčitel, když si všiml její reakce na obsah lahvičky. „Aby na vás
zapůsobily, musela byste je sníst. Ale stejně, jak jsem říkal, jediná z
nich ve spojem s ostatními ingrediencemi nám pomůže zdolat
chlapcovu horečku.“
Jennsen se usmála a překonala tak své rozpaky, pak dvěma prsty
sáhla dovnitř a vyjmula jeden z drobných disků. Upustila jej na dno
hmoždíře, kde už se Milosti vůbec nepodobal.
„Kdyby šlo o dospělého, který by byl při vědomí, tak bych to
prostě rozdrtil mezi palcem a ukazováčkem,“ řekl léčitel, zatímco
kapal do kalíšku trochu medu, „ale on je malý a navíc spí. Potřebuju,
aby to mohl lehce vypít, a tak to rozetřete na prach.“
Když skončil, přidal tmavý prášek z květu růže.
Podobně jako Milost, mohl život zachránit nebo vzít.
Zajímalo by ji, co by si o tom myslel Sebastian. A také, jestli by
bratr Narev chtěl růže horské horečky vyhubit, protože mohou být
potenciálně smrtelně jedovaté.
Jennsen uložila nádobky s ingrediencemi na místo. Léčitel zatím
odnesl nápoj k chlapcovu lůžku. S matčinou pomocí pak přitiskl
kalíšek k jeho drobným rtíkům. Chlapec byl stále v bezvědomí a
probudit se jim ho nedařilo, a tak mu vždy nalili trošičku do úst a
počkali, až mu nateče do krku a spolkne jej, a pak podali další lok.
Během podávání léku se ze stáje vrátil Sebastian. Než zavřel
dveře, všimla si Jennsen, že venku už svítí hvězdy. Přes nohy se jí
převalila vlna chladu. Vždy když náhle přestal foukat vítr a obloha se
vyjasnila, znamenalo to obvykle mrazivě chladnou noc.
Sebastian zamířil rovnou k ohni, aby se ohřál. Jennsen přiložila
další poleno a pohrabáčem ho umístila našikmo, aby rychle vzplálo.
Léčitel položil ženě ruku na rameno a s úsměvem ji ujišťoval, že se
chlapec uzdraví. Nechal ji, aby chlapci podávala lektvar a když
konečně pověsil svůj plášť na háček vedle krbu, přidal se k Jennsen a
Sebastianovi u ohně.
„Je s vámi ta žena nějak příbuzná?“ zeptal se pak.
„Ne,“ odpověděla mu Jennsen. V teple sálajícím z ohně si také
odložila plášť a položila ho na lavici u stolu. „Potkali jsme jí cestou a
potřebovala pomoc. Tak jsme ji svezli sem.“
„Aha,“ řekl. „Může tu s dítětem zůstat. Potřebuju na něj v noci
dávat pozor.“
Jennsen úplně zapomněla na jedinečnou povahu nože, jenž jí visel
u opasku, dokud si ho léčitel nevšiml. „Prosím,“ řekl, „poslužte si,
mám tu dušené maso, které jsem sám připravil; vždycky ho máme
spoustu přichystáno pro ty, kdo sem přicházejí. Na cestování je už
pozdě. Můžete se oba vyspat ve srubech. Teď jsou všechny prázdné,
takže můžete mít na noc každý jeden pro sebe.“
„To je od vás velice laskavé,“ řekl Sebastian. „Děkujeme vám.“
Jennsen se už chystala říct, že jim oběma stačí jediný srub, vtom
si však uvědomila, že to léčitel navrhl, protože mu předtím pověděla,
že nejsou se Sebastianem manželé. Uvědomila si, jak by to vypadalo,
kdyby řekla něco, co by tomu odporovalo, a tak raději mlčela.
Kromě toho - nocovat se Sebastianem pod širým nebem bylo
naprosto přirozené a nevinné. Spát s ním ve srubu, to už vypadalo
poněkud jinak. Připomněla si, že několikrát během dlouhé cesty na
sever do Paláce lidu nocovali v hostincích. To však bylo ještě předtím,
než ji políbil.
Jennsen mávla rukou a tím širokým gestem zahrnula celé okolí.
„Je tohle tady ta známá osada Raug'Mossů?
Usmál se její otázce, jako kdyby mu připadla směšná, ale nechtěl
se vysmívat její neinformovanosti. „V žádném případě. Je to jen jedna
z několika našich malých základen, které používáme, když někam ces-
tujeme. Slouží nám jako útočiště a místo, kam za námi mohou přijít
lidé, kteří potřebují naši pomoc.“
„Takže ten chlapec měl velké štěstí, že tu zrovna jste,“ řekl
Sebastian.
Raug'Moss se chvilku zkoumavě díval Sebastianovi do očí.
„Když to přežije, tak budu rád, že jsem tu byl a mohl mu pomoct. Na
téhle stanici míváme často nějakého z bratrů.“
„Proč?“ zeptala se Jennsen.
„Základny, jako je tahle, Raug'Mossům zajišťují příjem za služby
poskytované lidem, kteří nemají žádnou jinou možnost, jak se dostat k
léčitelům.“
„Příjem?“ zeptala se Jennsen. „Myslela jsem, že Raug'Mossové
lidem pomáhají z dobročinnosti a ne pro zisk.“
„Jídlo, oheň v krbu, střecha nad hlavou, všechno, co poskytujeme,
se neobjeví nějakým kouzlem jen proto, že je toho zapotřebí. Od lidí,
kteří k nám přicházejí využít našich znalostí a vědomostí, jejichž
osvojení věnujeme celý život, se očekává, že výměnou za naši pomoc
také něco poskytnou. Koneckonců, kdybychom pomřeli hlady, jak
bychom pak ještě mohli někomu pomoci? Dobročinnost, když k ní má
člověk prostředky, je věcí osobního rozhodnutí, volby, ale
dobročinnost očekávaná nebo vynucovaná - to je jen zdvořilé po-
jmenování pro otroctví.“
Léčitel samozřejmě nemluvil o Jennsen, té se však přesto jeho
slova dotkla. Cožpak ona sama vždycky neočekávala, že jí ostatní
pomohou, cožpak si nemyslela, že má na jejich pomoc právo, jen
proto, že ji potřebuje? Jako kdyby to, že si jejich pomoc přeje, mělo
přednost před nejvyššími zájmy jejich vlastních životů?
Sebastian zalovil v kapse a vytáhl stříbrnou marku. Podal ji
léčiteli. „Rádi se s vámi podělíme o to, co máme, tak jako vy s námi.“
Léčitel vrhl letmý pohled na Jennsenin nůž a pak řekl: „Ve vašem
případě to není nutné.“
„Trváme na tom,“ řekla Jennsen. Neměla dobrý pocit, protože si
uvědomovala, že peníze, kterými teď platí za jídlo, přístřeší a péči o
koně, jí vlastně nepatří, že je sama nevydělala, ale sebrala několika
mrtvým.
Léčitel se uklonil a nabízenou minci přijal. „Na skřínce tam
napravo jsou misky. Poslužte si, prosím. Musím se věnovat tomu
chlapci.“
Jennsen a Sebastian se posadili na lavici u stolu a snědli každý
dvě misky vydatného dušeného jehněčího z kotlíku. Bylo to to
nejlepší jídlo, co měli od té doby - od té doby, co jim Tom zabalil
masové pirohy.
„Nakonec se to zvrtlo v náš prospěch,“ řekl šeptem Sebastian.
Jennsen se kradmo podívala na druhou stranu místnosti, kde se
léčitel a hochova matka skláněli nad nemocným. Pak se naklonila blíž
k Sebastianovi, jenž si míchal lžící své jídlo.
„Jak to myslíš?“
Zdvihl hlavu a stočil pohled modrých očí k ní. „Koně se dobře
najedí a pořádně si odpočinou. My také. Budeme tak mít výhodu před
těmi, co nás pronásledují.“
„Ty si vážně myslíš, že by mohli tušit, kde zrovna jsme? Nebo být
dokonce blízko?“
Sebastian pokrčil rameny a spolkl další sousto. Než znovu
promluvil, přejel místnost zkoumavým pohledem. „Nemůžu vědět, jak
se jim to podařilo, ale už nás přece překvapili, ne?“
Jennsen musela připustit, že má pravdu. Přikývla a znovu se
mlčky pustila do jídla.
„Tak jako tak,“ pokračoval Sebastian, „tohle nám i koním dává
tolik potřebné teplé jídlo a odpočinek. Pomůže nám to před nimi
získat větší náskok. Jsem rád, že jsi mi připomněla, jak Stvořitel
pomáhá potřebným.“
Jennsen potěšil jeho milý úsměv. „Doufám, že to pomůže také
tomu ubohému chlapci.“
„Já taky,“ řekl.
„Půjdu teď umýt misky a pak se podívám, jestli nepotřebují
pomoc.“
Sebastian přikývl a nabral si lžící poslední kousek jehněčího.
„Vezmi si ten předposlední srub. Já si vezmu ten za ním, na konci.
Než tu s tím budeš hotová, rozdělám ti tam oheň.“
Když uložil lžíci do své prázdné misky, položila mu Jennsen ruku
na rameno. „Dobrou noc.“
Chvilku se pak vyhřívala v jeho důvěrném úsměvu, určeném
jenom jí, pak ho pozorovala, jak něco šeptá léčiteli. Podle toho, jak ten
člověk přikývl, hádala, že mu Sebastian poděkoval a popřál dobrou
noc. Žena, jež zrovna seděla vedle svého syna a otírala mu zpocené
čelo, Sebastianovi také poděkovala za pomoc, a sotva si všimla
závanu ledového vzduchu, který se vedral dovnitř, když Sebastian
vycházel ze dveří.

Jennsen ženě donesla kouřící misku s dušeným jehněčím. Ta ji
přijala zdvořile, avšak roztržitě, veškerou pozornost věnovala svému
malému, spícímu na jejím klíně. Na Jennsenino naléhání se nakonec
léčitel se souhlasným povzdechem posadil ke stolu a Jennsen mu také
podala misku jehněčího.
„Docela ujde, i když jsem ho vařil já,“ prohlásil dobrosrdečně,
když mu Jennsen donesla ještě džbánek s vodou.
Jennsen se uchichtla a tak mu potvrdila, že je stejného názoru.
Pak ho nechala v klidu jíst a sama se pustila do mytí misek v
dřevěném vědru. Když byla hotova, přiložila ještě několik polen do
krbu. Z hořících polen vystřelila sprška jisker. Z dubového dřeva je
dobrý oheň, ale bez krbové zástěny vždycky nadělá spoustu
nepořádku. Když urovnala polena, v oblaku stoupajícího kouře znovu
zavířily jiskry, tentokrát spořádaně do komína. Koštětem z rohu
místnosti pak zametla vyhaslé uhlíky zpátky do krbu.
Když viděla, že léčitel už téměř dojedl, posadila se na lavici
blízko něj, aby si v relativním soukromí mohli promluvit. „Zítra
musíme odjet časně a tak pro případ, že bych se s vámi ráno neviděla,
chci vám teď za všechno poděkovat, nejen za vaši pomoc tomu
chlapci, ale taky nám.“
I když tentokrát nesklopil zrak, z výrazu jeho tváře poznala, že si
její potřebu odjet brzo ráno vyložil tak, že má nějakou souvislost s
nožem visícím jí u opasku. Rozhodla se, že mu jeho představu nebude
nijak vymlouvat.
„Jsme vděční za velkorysý příspěvek naší sektě. Pomůže nám v
naší snaze pomáhat lidem.“
Jennsen pochopila, že to řekl, jen aby vyplnil odmlku v
rozhovoru, dokud sama nezačne s tím, co má skutečně na mysli, a tak
to nakonec řekla. „Chtěla bych se vás zeptat na člověka, o kterém
jsem slyšela, že žije u Raug'Mossů. Mohl by dokonce být léčitelem,
ale tím si nejsem jistá. Ráda bych věděla, jestli o něm něco nevíte.“
Pokrčil rameny. „Ptejte se. Řeknu vám všechno, co vím.“
„Jmenuje se Drefan.“
Poprvé toho večera se v mužových očích objevil záblesk emocí.
„Drefan byl ďábelský zplozenec Darkena Rahla.“

Jennsen se musela ovládnout, aby na sobě po jeho silných slovech
nedala nic znát. Pak si připomněla, že léčitel viděl její nůž se
symbolem Rahlů a zřejmě proto zvolil tento tón.
„To vím. Ale stejně ho musím nutně najít.“
„Na to už je pozdě.“ Tváří mu přelétl spokojený úsměv. „Náš pán
Rahl nás chrání,“ citoval z vyznání oddanosti.
„Nechápu...“
„Lord Rahl, nový lord Rahl, ho zabil - a všechny nás toho
bastarda Darkena Rahla ušetřil.“
Jennsen!
Jennsen seděla celá ohromená. Měla v tu chvíli pocit, jako kdyby
se z temné oblohy po jejím hrdle sápaly neviditelné pařáty.
„Jste si tím jistý?“ bylo všechno, co ji napadlo říci. „Chci říct, jste
si jistý, že to udělal lord Rahl?“
„I když o Drefanově smrti padlo mnoho zdvořilostních frází, jak
zemřel ve službě lidu D'Hary a tak, jsem přesvědčený, a se mnou i
ostatní Raug'Mossové, že Drefana zabil lord Rahl.“
Jennsen!
Zdvořilostní fráze! Zdvořilá slova o vraždě! Jennsen chápala, že
není možné, aby člověk prostě přišel a nazval to tváří v tvář lordu
Rahlovi vraždou. Zavražděni bývají obyčejní lidé. Oběti lorda Rahla
umírají ve službách lidu D'Hary.
Jennsen cítila, jak se jí hruď svírá hrůzou, že je jí lord Rahl zase o
jednu vraždu blíž. Darken Rahl Drefana nenašel. Richard Rahl ano. A
ji Richard Rahl jednou také najde.
Pevně sevřela své třesoucí se ruce na klíně pod stolem. Doufala,
že na její tváři není nic znát. Tenhle člověk je očividně loajální lordu
Rahlovi. Nesmí se odvážit prozradit své skutečné city - svůj odpor,
svůj strach.
Poddej se!
A svůj hněv.
Poddej se!
Ta slova jí zněla v hlavě jako ozvěnou, vedle jejích vířících
myšlenek, její frustrace, beznadějné deprese a sílícího hněvu.

Kapitola pátá
Jennsen seděla sama ve srubu na podlaze u mohutného ohně,

který pro ni rozdělal Sebastian, zamyšlená, s pohledem upřeným do
plamenů. Jen nejasně si vybavovala, jak se rozloučila s léčitelem a s
chlapcovou matkou. Sotva si uvědomovala, jak se pomalu prodírala
sněhem, v mraze, jenž ji do prázdného srubu provázel.
Nevěděla, jak dlouho už tam tak sedí a zírá do prázdna, zatímco jí
hlavou neustále víří chmurné myšlenky. Ve svém neutuchajícím úsilí
dostat se k ní jí Richard Rahl vzal matku a zanechal ji bez rodiny a
bez domova. Jennsen se po matce nesmírně stýskalo, postrádala ji tak
moc, že se jí vlastní utrpení zdálo nesnesitelné; nezbývalo jí však nic
jiného, než ho snášet. Už jí ani nezbyly žádné slzy. Občas se jí zdálo,
že dokonce i bolest z té ztráty nějak odplouvá do dáli.
Od toho okamžiku, kdy jí Althea pověděla o Drefanovi, myslela
Jennsen na to, že kdyby se jí podařilo najít další dítě Darkena Rahla,
svého nevlastního bratra, stejnou díru ve světě, jako je ona, mohla by
z toho setkám načerpat sílu. Myslela si, že by možná oba mohli v sobě
najít jakousi spřízněnost a společně usilovat o to, aby vymysleli řešení
sdílené životní situace. Teď se však už nikdy nedoví, jestli by se něco
z toho mohlo uskutečnit.
Byla to její poslední naděje. A teď byla i tato naděje ztracená.
Richard Rahl Drefana zabil. Richard Rahl by určitě zabil i ji, kdyby ji
našel. A on ji jednou najde. Teď to věděla. S určitostí. Najde ji.
Jennsen!
Hlavou se jí hnal šílený proud myšlenek, všech možných od
naděje k zoufalství, od hrůzy k zuřivosti.
Tu vash misht. Tu vask misht. Grushdeva du kalt misht.
Hlas tam byl také, v pozadí vířících myšlenek, za vřavou emocí,
za tím zmateným propletencem, a šeptal k ní ta cizí svůdná slova.
Nakonec se všechny myšlenky vypařily v planoucím žáru hněvu.
Jennsen! Poddej se!
Už zkusila všechno. Už jí nezbyla žádná alternativa. Lord Rahl jí
sebral i tu poslední naději. Už nemá na výběr.
Teď věděla, co musí udělat.
Jennsen vstala. Teď, když dospěla k rozhodnutí, ji prostoupil
zvláštní pocit vnitřního klidu. Přehodila si plášť přes ramena a vyšla
ven do tiché, mrazivé noci.
Vzduch byl tak chladný, že každé vdechnutí bolelo. Vydala se po
čerstvých stopách a sníh jí křupal pod nohama.
Když tiše klepala na dveře posledního srubu, třásla se zimou nebo
možná obludností toho, k čemu se rozhodla. Sebastian pootevřel dveře
jen natolik, aby se mohl podívat, že je to ona, pak je rychle otevřel,
aby ji vpustil dovnitř. Spěšně vstoupila do místnosti, osvětlené ohněm
a příjemně vyhřáté.
Sebastian byl bez košile. Z toho, jak voněl čistotou, a podle
ručníku, který měl přes rameno, Jennsen usoudila, že se právě myl.
Nejspíš připravil umyvadlo i pro ni v jejím srubu, ale nevšimla si.
Stál trochu strnule, s čelem starostlivě zvrásněným, a čekal, až se
dozví, co ji k němu přivedlo. Jennsen k němu přistoupila blíž, tak
blízko, až cítila teplo jeho těla. Se sevřenými pěstmi v bocích se mu
zadívala zpříma do očí.
„Chci zabít Richarda Rahla.“
Zkoumal pozorně její tvář. Její odhodlaná slova přijal s klidem,
jako kdyby už dávno věděl, že k tomuto nevyhnutelnému závěru
jednoho dne dospěje. Mlčel a čekal, až mu řekne všechno, co má na
srdci.
„Teď už vím, že jsi měl pravdu,“ řekla. „Musím ho zlikvidovat,
nebo nebudu nikdy v bezpečí. Nikdy nebudu moci svobodně žít. Jsem
jediný člověk, který to může udělat - jediný, kdo to musí udělat.“
Neřekla mu, proč to musí být ona.
Zvedl ruku a uchopil ji za paži nad loktem. Nespouštěl z ní
upřený pohled. „Nebude lehké se dostat k takovému člověku tak
blízko, abys mohla udělat to, co udělat musíš. Už jsem ti říkal, že
máme u císaře čarodějky, které také bojují za to, aby krutovláda lorda
Rahla skončila. Dovol mi, abych tě nejdřív dovedl k nim.“
Jennsen se zatím soustředila víc na své rozhodnutí než na detaily,
jak ho provést. Zatím nepřemýšlela nad tím, jak se k lordu Rahlovi
dostat, nebo jak se vyrovnat se všemi jeho ochránci. Aby ho zabila,
bude mu muset být hodně blízko. Ve svých představách se zatím
dostala jen k tomu, jak ho bodá nožem sevřeným v pěsti, jak na něj
řve, jak moc ho nenávidí, jak chce, aby trpěl za to, co všechno
spáchal. Teď si uvědomovala, že pokud má uspět, bude muset počítat
s řadou praktických problémů.
„Myslíš, že by mi ty ženy mohly pomoci s tím, co jsi říkal -
použít magii k eliminaci magie? Myslíš, že by mi mohly poskytnout
prostředky k tomu, abych ho dostala?“
Sebastian přikývl. „Kdybych si to nemyslel, tak bych ti to
nenavrhoval. Znám ničivou sílu magie, jež je na straně lorda Rahla -
viděl jsem ji na vlastní oči - a také vím, jak nám byly naše čarodějky
schopné pomoci se jí bránit. Magie nezmůže všechno, ale myslím, že
ti mohou poskytnout cennou pomoc.“
Jennsen před ním stála zpříma, s bradou vztyčenou. „Byla bych za
ni vděčná. Ráda přijmu jakoukoli pomoc, kterou mi mohou
nabídnout.“
Linii jeho úst zkřivil sotva znatelný úsměv.
„Ale zapamatuj si tohle,“ dodala Jennsen. „Rozhodla jsem se
zabít Richarda Rahla, ať už s jejich pomocí nebo bez ní. I kdybych
musela jít sama a s prázdnýma rukama, chci ho zabít. Protože dokud
ho nezabiju, nemohu klidně žít - to je z jeho vůle, ne z mojí. Můj útěk
je u konce. Už utíkat nebudu.“
„Rozumím. Zavedu tě k našim čarodějkám.“
„Jak daleko je podle tebe do Starého světa? Za jak dlouho se k
nim můžeme dostat?“
„Tentokrát nepůjdeme do Starého světa. Ráno budeme muset
začít hledat průsmyk na západ, přes hory. Půjdeme do Středozemí.“
Jennsen si odhrnula pramínek vlasů z tváře, protože si všimla, že
se na něj Sebastian dívá. „Ale já jsem myslela, že císař a sestry světla
jsou ve Starém světě.“
Sebastianovu tvář zkřivil vychytralý úsměv. „Ne. Nemůžeme
připustit, aby lord Rahl napadl náš lid, aniž bychom jeho agresi
nechali bez odpovědi, aniž bychom ho za ni donutili zaplatit. Máme v
úmyslu bojovat a zvítězit - to samé, pro co ses nakonec rozhodla ty.
Císař Jagang s našimi vojsky obléhá hlavní město Středozemí,
Aydindril. Tam je také Palác zpovědnic - palác manželky lorda Rahla.
Rozrážíme Nový svět na dvě půlky. Na jaře dobudeme Aydindril a
Novému světu zlomíme páteř.“
„To jsi celou dobu věděl, že se císař Jagang pokusí o něco tak
troufalého?“
Sebastian se uchichtl. „Jsem jeho stratég.“
Jennsen sklesla čelist. „Ty? To jsi vymyslel ty?“
Nevěnoval pozornost jejímu údivu, jejím očím navrch hlavy.
„Císař Jagang se stal vládcem Starého světa, protože je geniální. Měl
v téhle věci dvě alternativy, dvě rozdílná doporučení - zaútočit nejdřív
na Středozemí, nebo na D'Haru. Bratr Narev prohlásil, že právo je na
naší straně a že Stvořitel nám zaručí tak jako tak vítězství, takže
nedával přednost ničemu a neposkytl žádnou vojenskou radu.
Sám císař už uvažoval o Aydindrilu jako o nejbližším cíli,
rozhodl se však, že o tom pomlčí, dokud nevyslechne všechna
doporučení. A to moje rozhodlo. Císař Jagang nepoužívá moji
strategii pokaždé, ale tentokrát uznal, že mám pravdu - totiž že
obsazení města a paláce manželky lorda Rahla nebude jen
významným vojenským vítězstvím, ale že také zasadí silnou ránu sa-
motnému srdci našeho nepřítele.“
Jennsen ho teď znovu vnímala jako poprvé, cítila respekt, úctu
před tím, jak doopravdy významný člověk Sebastian je. Vždyť to je
muž, jenž do jisté míry řídí samotný běh dějin. Vždyť na
Sebastianových slovech závisí osud národů a nespočet životů.
„Nemyslíš si, že by už mezitím císař mohl Palác zpovědnic
dobýt?“
„Ne,“ prohlásil s jistotou. „Nebudeme plýtvat našimi statečnými
muži v pokusech dobýt tak důležitý cíl, dokud nemáme na své straně
počasí. Obsadíme Aydindril na jaře, až skončí tahle mizerná zima.
Myslím, že se k nim ještě můžeme dostat včas, abychom tam při té
velké události byli.“
Samotná představa, že bude něčeho takového svědkem - jak
armáda svobodných lidí zasadí mocnou ránu lordu Rahlovi - Jennsen
fascinovala. Zároveň si však uvědomovala, že to znamená počátek
konce D'Hary. Ale vlastně to bude znamenat jen konec vlády zla.
Dnešní večer se jí zdál velmi pozoruhodný: svět se mění a ona
bude součástí těch změn. Sama změnila i tenhle večer.
Sálající teplo z krbu jí zahřívalo tvář. Uvědomila si, že nikdy
neviděla Sebastiana bez košile. A líbilo se jí to.
Zdvihl druhou ruku a jemně ji uchopil za paži. „Císař Jagang se s
tebou rád seznámí.“
„Se mnou? Ale já nejsem žádný významný člověk.“
„Ale jsi, Jennsen, jsi. Jagang Spravedlivý se nebude moci dočkat,
až se s tebou setká, to ti můžu slíbit. Bude chtít poznat odvážnou ženu,
která chce zasadit nepříteli tak mocný úder, pro náš statečný lid, pro
budoucnost svobodného lidstva, a konečně ukončí krutovládu domu
Rahlů. U příležitosti takové historické události, jako bude obsazení
Aydindrilu a Paláce zpovědnic, má sám bratr Narev v úmyslu přijet až
ze Starého světa, aby se stal svědkem velkého vítězství našeho lidu.
Jsem si jistý, že i on se s tebou velice rád setká.“
„Bratr Narev...“
Jennsen se zamyslela nad širokou škálou událostí, o kterých až
dosud neměla ani tušení. A teď byla sama jejich součástí. Pociťovala
cosi jako vzrušení z toho, že se setká s Jagangem Spravedlivým - se
skutečným císařem - a možná i s bratrem Narevem, o němž Sebastian
říkal, že je prakticky nejvlivnějším duchovním vůdcem, který kdy žil.
Nebýt Sebastiana, tak by nic z toho nebylo možné. Je to tak
pozoruhodný muž - je na něm nevšední všechno, od modrých očí a
exotických hřebíků bílých vlasů až po hezký úsměv a mimořádný
intelekt.
„Vzhledem k tomu, že ses podílel na plánování toho tažení, jsem
ráda, že budeš při tom, abys viděl triumf své strategie. Musím se také
přiznat, že seznámit se s tak významnými a ušlechtilými lidmi by pro
mne byla velká čest.“
I když jí Sebastian připadal stejně skromný jako vždycky, všimla
si v jeho očích záblesku hrdosti. Hned nato však s vážností řekl: „Až
se setkáme s císařem, tak tě to, co uvidíš, nesmí polekat.“
„Jak to myslíš?“
„Císaře Jaganga poznačil sám Stvořitel očima, které vidí víc, než
může vidět obyčejný člověk. Nerozumné lidi jeho vzhled vystraší.
Chtěl jsem tě na to předem upozornit. Takový velký člověk tě nesmí
polekat jen proto, že vypadá jinak.“
„Nepolekám se.“
„Takže dohodnuto.“
Jennsen kývla. „Souhlasím s tvou novou strategií. Zítra ráno
vyrazíme do Středozemí, k císaři a k sestrám světla.“
Zdálo se, že ji skoro nevnímá. Bloudil jí pohledem po tváři a
vlasech, až se znovu vrátil k očím.
„Jsi nejkrásnější žena, s jakou jsem se kdy setkal.“
Jennsen cítila, jak jí svírá paže, jak ji k sobě přitahuje. „Taková
slova jsou pro mne přílišnou poctou,“ slyšela se říkat. On je důvěrným
rádcem císaře. A ona jen dívka, která vyrůstala v lese. On ovlivňuje
historické události; ona před nimi prostě utíká. Až doteď.
A přesto - on je prostě Sebastian. Muž, se kterým si v minulých
dnech povídala, cestovala, jedla. Nesčetněkrát ho viděla zívat
vyčerpáním a usínat.
Je urozený i prostý zároveň. Zdá se, že ho rozčiluje, když je mu
prokazována úcta, ale zároveň ji svým chováním nechtěně, a možná
doopravdy vyžaduje.
„Nedokážu to slovy vyjádřit tak, jak bych chtěl,“ zašeptal se
skromným výrazem. „Mám na mysli mnohem víc, než že jsi jen
krásná.“
„Vážně?“ Bylo to víc než otázka. Bylo to očekávání zázraku.
Sebastianova ústa se chvatně spojila s jejími. Přitiskl si ji k sobě
ještě víc. Ona se však bála jeho nahého těla dotknout, a tak držela ruce
toporně po stranách. Stála v jeho objetí, s páteří ohnutou vzad.
Byl to lahodný pocit, cítit jeho ústa na svých. Nejen že ji pažemi
objal, ale také chránil a poskytoval jí útočiště. Poddala se polibku a
zavřela oči. Cítila jeho tělo silně přitisknuté k jejímu. Sevřel ji v týle a
držel ji; tiše zasténal a vtom ucítila, jak jí do úst nečekaně vnikl jeho
horký jazyk. Zatočila se jí hlava.
Zdálo se jí, že se s ní naklání celý svět a měla pocit, že se vznáší.
Najednou pod sebou ucítila tlak lůžka. Šokovalo ji, že najednou leží
na zádech a on na ní, byla zmatená a nevěděla, co má dělat, jak má
reagovat.
Chtěla ho zadržet, než bude pozdě. Současně se však bála udělat
cokoli, co by ho zastavilo, co by v něm vzbudilo dojem, že ho odmítá.
Napadlo ji, jak moc jsou osamocení. Ta izolovanost ji
znepokojovala. A přece, zároveň ji vzrušovala. Když jsou tu tak úplně
sami, může ho zastavit jen ona. Rozhodnutí, která kdy udělala,
neurčila jen její cestu, ale měla také rozhodující vliv na Sebastianovo
srdce. To jí dávalo uklidňující pocit moci.
Byl to však jen polibek. Větší než v paláci, ale přece, jen polibek.
Polibek, po němž se zatočí hlava a rozbuší srdce.
Poddala se jeho objetí, odvážila se užít jazyk stejným způsobem
jako on a byla nadšená jeho vášnivou reakcí. Cítila se být ženou -
žádoucí ženou. Dlaněmi mu bloudila po hladké kůži zad, cítila reliéf
jeho kostí a svalů neskrývaný pod závojem látky, cítila, jak se
protahuje a tiskne k ní. Při tak zázračných pocitech sotva popadala
dech.
„Jenn,“ zašeptal jí téměř bez dechu do ucha, „miluju tě.“
Jennsen oněměla. Zdálo se jí to tak neskutečné! Připadalo jí, že se
jí to musí zdát, nebo že žije v těle někoho cizího. Slyšela jeho šepot,
ale připadal jí jako z jiného světa.
Bušilo jí srdce. Sebastian dýchal zoufale přerývaně, jako kdyby
ho touha po ní přiváděla k šílenství. Přitiskla se k němu, dychtivá
znovu cítit jeho horký dech na uchu a slyšet jeho slova.
Bála se mu však věřit, bála se dovolit mu věřit, dozvědět se, jestli
je to skutečné, jestli se jí to doopravdy stalo, nebo jestli si to jen
představuje.
„Ale... to nemyslíš vážně.“ Její slova měla být hradbou, která ji
ochrání.
„Myslím,“ zalapal po dechu. „Vážně. Nemůžu si pomoct. Miluju
tě, Jennsen.“
Opět na svém těle ucítila jeho horký dech a zachvěla se
vzrušením.
Pak si najednou bůhví proč vzpomněla na Toma. V duchu ho
viděla, jak se na ni usmívá. Tom by se jistě choval jinak. Nemohla to
vědět, ale přesto si tím byla jistá. Tom by ji k ničemu nenutil.
Z neznámých důvodů v té chvíli zatoužila po Tomovi.
„Sebastiane...“
„Zítra odejdeme, abychom naplnili svůj osud...“
Jennsen, s hlavou na jeho rameni, přikývla. Žasla nad tím, jak ta
slova znějí vášnivě. Jejich osud. Pevně se ho držela, cítila kluzké teplo
jeho zad, cítila, jak se k ní tiskne, cítila jeho ruku laskající jí bok a
břicho. Doufala, že řekne něco, co by ji rozechvělo, co by ji vystrašilo,
zároveň se však modlila, aby to neudělal.
„Ale tahle noc patří nám, Jenn, jen kdyby ses jí chtěla chopit.“
Jennsen!
„Sebastiane...“
„Miluju tě, Jennsen. Miluju tě.“
Jennsen!
Přála si vypudit obraz Toma.
„Sebastiane, já nevím, co...“
„Nechtěl jsem to. Neměl jsem v úmyslu dovolit si takové city, ale
stalo se. Miluju tě, Jenn. Nečekal jsem to. Drahý Stvořiteli, nemůžu si
pomoct. Miluju tě.“
Když ji políbil na krk, zavřela oči. Bylo to tak krásné, cítit v uchu
jeho šepot, šepot, který se svým způsobem podobal bolestné zpovědi,
protkané lítostí, hněvem, a přesto plné zoufalé naděje.
„Miluju tě,“ zašeptal znovu.
Jennsen!
Jennsen se roztřásla rozkoší, uspokojením, že se cítí být ženou,
vědomím, že pouhá její existence dokáže vzrušit muže. Do téhle
chvíle se nikdy nepovažovala za nějak zvlášť přitažlivou. Teď se cítila
víc než krásnou - svůdně krásnou.
Poddej se!
Když přesunul váhu, políbila ho na krk. Pak ho políbila na ucho a
přejela mu po něm jazykem, tak jak to on před chvílí udělal jí. Zdálo
se jí, že jeho tělo jen hoří.
Když jí jeho ruka vklouzla pod šaty, Jennsen ztuhla. Dotkl se jí
nahého kolena, pak stehna. Řekla si, že teď se ona sama musí
rozhodnout. Je to její vlastní volba.
Zalapala po dechu a s očima doširoka rozevřenýma se upřeně
zadívala na tmavé trámy v krovu. Než mohla vyslovit to, co se jí dralo
na jazyk, zakryla jí ústa jeho rty. Udeřila ho pěstí do ramene, jen
jednou, frustrovaná z toho, že mu nedokázala říct to jediné, krátké,
důležité slovíčko.
Oběma rukama se proti němu vzepřela, snažila se ho odtlačit, aby
mohla promluvit. Tento muž jí však zachránil život. Nebýt jeho, byla
by té deštivé noci zabita společně se svou matkou. Vděčila mu za
život. Dovolit mu, aby se jí takhle dotýkal, bylo výměnou za záchranu
života naprosto nicotné. Co by na tom bylo špatného? Ve srovnání s
tím, jak jí otevřel své srdce, by to byla jen maličkost.
A navíc - vážila si ho, měla ho ráda. Byl to muž, po kterém
toužila každá žena. Hezký, chytrý a společensky významný. Kromě
toho ji vzrušovalo, že o ni tak stojí. Velice vzrušovalo. Co víc si ještě
mohla přát?
Energicky ze své mysli vypudila nevítaný obraz Toma a
soustředila svou pozornost na Sebastiana a na to, co jí zrovna dělal.
Jeho dotyky ji oslabovaly, až pociťovala bolestivou touhu.
Jeho prsty jí dělaly tak dobře, až jí vytryskly slzy a stékaly jí po
tvářích. Zapomněla na celý svět a divila se, jak mohla někdy chtít říci
ne.
Sevřela jednou rukou Sebastianův zátylek a držela, jako kdyby jí
šlo o život. Druhou ruku mu tiskla proti žebrům a vykřikla z toho, co
jí dělal. Pak mohla už jen lapat po dechu a svíjet se rozkoší.
„Sebastiane...“ vzdychla. „Ach, Sebastiane...“
„Mám tě tak moc rád, Jenn.“ Donutil ji víc roztáhnout kolena. Pak
se jí vtlačil mezi třesoucí se nohy. „Potřebuju tě, Jennsen. Moc tě
potřebuju. Nemůžu bez tebe žít. Přísahám, že nemůžu.“
Teď se bude muset rozhodnout. Alespoň si to tak říkala.
„Sebastiane...“
Poddej se!
„Ano,“ zašeptala. „Drazí duchové, odpusťte, ano.“

Kapitola šestá
Oba se opřel ramenem o červeně natřenou stěnu vozu,

odstaveného vedle cesty. S rukama v kapsách bezstarostně pozoroval
rušné tržiště. Zdálo se mu, že lidé tísnící se kolem stánků pod širým
nebem jsou v nějak slavnostní náladě, snad díky blížícímu se jaru, i
když se zima ještě nehodlala vzdát své krutovlády. Přes pronikavý
chlad lidé klábosili a smáli se, smlouvali a hašteřili se, nakupovali a
prohlíželi si zboží.
A ty kolem se šinoucí hloučky, statečně čelící chladnému větru,
ani netuší, že je mezi nimi významná osoba! Oba se zašklebil. Je mezi
nimi Rahl. Příslušník vládnoucí rodiny.
Od té doby, co se rozhodl, že bude nepřemožitelný, a během
následující dlouhé cesty na sever, se z Oby stal jiný člověk, muž
velkého světa. Nejdřív, po smrti té otravné čarodějnice a bláznivé
matky, byl jako omámený svou nově nabytou svobodou a na to, že by
se vydal do Paláce lidu, vůbec nepomyslel. Čím víc však přemýšlel o
klíčových událostech, které se mu přihodily, a o všech těch nových
věcech, které se naučil, tím víc docházel k poznání, že cesta bude
nezbytná. Pořád ještě zbývaly jisté věci, jisté záležitosti, které by
mohly vést k potížím.
Ta ženská, Jennsen, říkala, že ji pronásledují Čtyřky. A Čtyřky
přece loví jen významné lidi. Oba si dělal starosti, že by ho také mohli
začít pronásledovat, protože je významný člověk. Stejně jako Jennsen
je jednou z děr ve světě. Lathea mu nevysvětlila, co to vlastně
znamená, ale jistým způsobem to z něj i Jennsen dělalo jedinečné lidi.
A nějak je to spojovalo.
Bylo docela možné, že se lord Rahl o Obovi dozvěděl, třeba od té
zrádné Lathey, a začal se obávat, že má legitimního soka, který se mu
může postavit. Vždyť, koneckonců, Oba je také synem Darkena
Rahla. A je mu v mnoha směrech roven. Lord Rahl má sice svou
magii, ale Oba je zase nepřemožitelný!
Když se tedy schylovalo ke všem těm potenciálním problémům,
řekl si Oba, že nejlepší bude postarat se o své vlastní zájmy a zajet do
sídla svých předků a dozvědět se co nejvíc.
Dokonce ještě předtím, než se rozhodl odcestovat na sever, měl
Oba spoustu věcí na práci. I tak si užíval při poznávání nových míst a
naučil se spoustu nových věcí. Jejich seznam si uchovával v paměti.
Místa, pamětihodnosti, lidi. Všechno mělo nějaký význam. Ve
chvílích klidu si často v duchu ten seznam probíral, díval se, které věci
jdou dohromady, jaké objevy může vytušit. Vždycky si říkal, jak je
důležité udržovat svou mysl aktivní. Je teď svým vlastním pánem,
rozhoduje se samostatně, vybírá si vlastní cestu, dělá, co ho těší, ale
pořád se ještě musí učit a růst.
Ale teď už nemusí krmit domácí zvířata, starat se o zahradu,
opravovat ploty, stodoly a domy. Už se nemusí dřít, dělat poskoka a
poslouchat každý hloupý vrtoch své bláznivé matky. Už nemusí pít
hnusné lektvary té otravné čarodějnice, už nemusí snášet její kradmé
pohledy. Už nemusí poslouchat matčiny tirády, její posměšky, ani
trpět její jedovaté ponižování.
Jen si představte, jednou měla tu drzost mu rozkázat, aby
odstranil hromadu zmrzlého hnoje - jemu, synovi samotného Darkena
Rahla! Jak to mohl vystát, to teď nechápal. Měl za to, že je člověk s
pozoruhodnou trpělivostí, že je to jedna z jeho vynikajících vlastností.
Protože jeho maniakální matka byla vždycky tak krutě neoblomná
v tom, aby neutrácel peníze za ženské, oslavil Oba své osvobození od
její tyranie hned, jak se dostal do většího města, a navštívil tu
nejdražší děvku, jakou se mu podařilo najít. Pak pochopil, proč byla
matka vždycky tak rozhodně proti tomu, aby měl něco se ženami -
bylo to příjemné.
Zjistil však, že tyhle ženy také dovedou být k tak citlivému muži,
jako je on, kruté. Také ony se občas pokoušely docílit toho, aby se
cítil být malým a nedůležitým. Také ony se na něj občas dívaly tím
chladným, krutým, urážlivě shovívavým pohledem, který tak ne-
náviděl.
Oba se nemohl zbavit podezření, že za to může jeho matka.
Podezříval ji, že dokonce ze světa mrtvých pomocí chladného srdce
děvky nějak dokáže dosáhnout do tohoto světa, aby ho mučila v jeho
nejvítěznějších chvílích. Podezříval ji, že svým mrtvým hlasem našep-
tává do uší té ženy samé jízlivosti. To by jí bylo podobné; dokonce ani
při věčném odpočinku mu nedopřát trochu klidu nebo uspokojení.
Oba nebyl marnotratný - to rozhodně ne - a ty peníze, které mu
plným právem náležely, mu přinesly některé zasloužené radosti jako
čisté postele, dobré jídlo a pití, a společnost atraktivních žen. O své
peníze se však staral pečlivě, aby o ně nepřišel. Dobře věděl, že lidé
po jeho jmění příliš baží.
Poznal však, že pouhý fakt, že má peníze, mu zajistí jistou přízeň,
zvlášť u žen. Když jim koupil pití nebo drobné dárky - hezkou látku
na šátek, nějakou cetku na zápěstí, lesklou jehlici do vlasů - bylo
pravděpodobnější, že získá jejich důvěrné přátelství. Často ho braly na
nějaké opuštěné místo, kde s ním mohly být samy. Někdy to bylo v
uličce, jindy v opuštěném lesíku, jindy na pokoji.
Podezříval je, že některé z nich se jen chtějí dostat k jeho
penězům. Ale stejně, pokaždé ho ohromilo, jakou zábavu a uspokojení
může z ženy získat. Často s pomocí ostrého nože.
Teď už Oba, člověk velkého světa, věděl o ženách všecko. Byl s
mnoha ženami. Teď už věděl, jak s nimi vést rozhovor, jak se k nim
chovat, jak je uspokojit.
Existovalo mnoho žen, které stále čekaly, doufaly a modlily se,
aby se k nim jednoho dne vrátil. Několik z nich dokonce opustilo své
manžely v naději, že získají jeho srdce.
Ženy mu nemohly odolat. Lichotily mu, byly nadšené jeho
vzhledem, obdivovaly se jeho síle, sténaly, když je svým osobitým
způsobem uspokojoval. Obzvláštní požitek mívaly z toho, když jim
působil bolest. Kdokoli méně citlivý než on by nepoznal, že jejich slzy
jsou vlastně slzy radosti a potěšení.
I když měl Oba společnost žen rád, dobře věděl, že může mít
vždycky jinou, a tak se nezaplétal do dlouhých milostných afér.
Většina z nich byly krátké. Některé velice krátké. Teď měl přece
mnohem důležitější věci na práci než ženy. Později bude mít všechny
ženy, jaké jen bude chtít. Stejně jako jeho otec.
Teď se Oba konečně mohl dívat na monumentální kamennou
nádheru svého pravého domova: Palác lidu. Jednoho dne bude patřit
jemu. To mu také řekl ten hlas.
Vtom se k němu protlačil pouliční prodavač a přerušil proud
příjemných myšlenek, jeho představ o tom, co ho čeká.
„Přívěsky, pane? Magické talismany. Zaručené štěstí.“
Oba se zamračil dolů na shrbeného mužíka. „Cože?“
„Speciální magické talismany. Za stříbrnou penci je to vlastně
zadarmo.“
„Co dělají?“
„No, pane, ty talismany jsou magické, zaručeně. Copak si
nechcete své životní útrapy ulehčit trochou magie? Aby věci šly pro
změnu po vašem? Jen stříbrnou penci.“
Věci sice šly po jeho, teď, když tu nebyla jeho bláznivá matka,
aby ho trápila a omezovala. Přesto, Oba se rád učil nové věci.
„Co ta magie dělá? Jaké věci?“
„Velké věci, pane. Velké věci. Dodá vám sílu, to udělá. Sílu a
moudrost. Sílu a moudrost větší, než má kterýkoli smrtelník.“
Oba se ušklíbl. „To už mám teď.“
Mužík byl z jeho slov v rozpacích jen chvilku. Podíval se přes
rameno, pak přes druhé, aby se ubezpečil, že není nikdo nablízku.
Teprve pak se procpal těsně k Obovi, naklonil se k němu, aby mohl
mluvit důvěrněji, a zamrkal na něj.
„Tyhle magické talismany vám pomohou získat dívky, pane.“
„Už teď se o mě ženy perou.“ Oba ztrácel zájem. Tahle magie mu
slibovala jen to, co už měl. To už ten člověk mohl rovnou říct, že mu
jeho talismany zaručí dvě ruce a dvě nohy.
Ten špinavý človíček si odkašlal a odplivl a znovu se naklonil
blíž. „No, pane, nikdo nemůže mít dost majetku nebo
nejkrásnějších...“
„Dám ti měděnou penci, když mi řekneš, kde můžu najít
čarodějku Altheu.“
Tomu chlapovi páchlo z úst. Oba ho odstrčil. Prodavač zdvihl
pokřivený prst. Jeho husté obočí se také zdvihlo.
„Vy, pane, jste moudrý muž, přesně jak jste řekl. Hned jsem to
věděl, hned jsem poznal, že ve vás něco je. Vždyť vy jste, pane,
vyslídil jediného člověka na tomhle trhu, který vám může říct to, co
potřebujete!“ Zabušil si pěstí do prsou. „Mě. O té věci vám můžu říct
všechno, co potřebujete. Ale jak člověk tak moudrý, jako jste vy,
bezpochyby uzná, tak málo známá a důvěrná informace vás bude z
nutnosti stát mnohem víc než měděnou penci. Ano, pane, mnohem
víc, ale bude stát za to.“
Oba se zamračil. „O kolik víc?“
„Stříbrnou marku.“
Oba se suše zasmál a vykročil pryč od mužíka. Ty peníze
samozřejmě měl, ale nelíbilo se mu, když ho měl někdo za hlupáka.
„Budu se vyptávat tady kolem. Tak jednoduchou pomoc, jako je
informace o domě té čarodějky, mi může poskytnout spousta slušných
lidí, co za to nebudou čekat nic víc, než že se na pozdrav dotknu
čepice.“
Prodavač, celý žhavý smlouvat, honem přicupital za Obou a
chvatně pokračoval v rozhovoru, zároveň se snažil s Obou držet krok.
Uskakoval před lidmi, kteří zase uhýbali před Obou, a za ním vlály
volné cípy jeho otrhaných šatů.
„Ano, vidím, že jste skutečně moudrý muž. Obávám se, že se vám
nemohu rovnat, pane. Porazil jste mě - to musím uznat. Ale existují
komplikovanější věci, o kterých ještě nevíte, věci, o nichž by člověk s
vaší výjimečnou vnímavostí měl vědět, věci, na kterých by mohla
docela dobře záviset v tak nebezpečném podniku, do kterého se podle
mého mínění chystáte, vaše bezpečnost, věci, o kterých jen tak někdo
neví.“
Oba byl vnímavý, to byla pravda. Zadíval se dolů na mužíka,
cupitajícího vedle něj jako psík žadonící o kost. „Dobrá, tak stříbrná
pence. To je moje poslední slovo.“
„Tak tedy stříbrnou penci,“ vzdal se s povzdechem mužík, „za
cennou informaci, kterou potřebujete, pane, a garantuju vám, že ji
jinde neseženete.“
Oba se zastavil, spokojený, že ten člověk před jeho nadřazeným
intelektem kapituloval. Stoupl si s rukama v bok a pozoroval, jak si
chlapík pln naděje olizuje rozpraskané rty. Rozloučit se tak lehce s
penězi bylo proti Obově povaze, měl jich však spoustu a navíc - cosi
ho zaujalo. Zalovil v kapse, dvěma prsty vklouzl do váčku, který tam
měl, a vytáhl stříbrnou penci.
Pak ji roztočenou hodil tomu otrhanci. „Tak dobrá.“ Zároveň, jak
mužík zachytil minci, chytil Oba jeho kostnaté zápěstí. „Dám ti, co
chceš. Ale jestli přijdu na to, že mi lžeš, nebo že si něco necháváš pro
sebe, vezmu si tu minci zpátky a než ji vrátím do kapsy, budu z ní
muset setřít tvoji krev.“
Mužík nasucho polkl, když viděl nebezpečný výraz Obovy tváře.
„Pane, já bych vás nepodvedl - zvlášť když jsem vám dal své slovo.“
„To bych ti vážně neradil. Tak kde je? Jak můžu Altheu najít?“
„V bažině, tam žije. Ale můžu vám říct, jak se k ní dostanete, jen
za...“
„Tak ty si o mně myslíš, že jsem trouba?“ Oba zakroutil
mužíkovým zápěstím. „Už jsem slyšel, že lidi tu čarodějku navštěvují,
že Althea v té bažině přijímá návštěvy, takže za tu slušnou sumu, co
jsem ti dal, bys mi radši měl povědět trochu víc.“
„Ano!“ Mužík lapal bolestí po dechu. „Ovšemže.“ Oba povolil
sevření. Prodavač rychle pokračoval, i když se pořád ještě cukal.
„Chtěl jsem vám říct, že vám - za štědrou odměnu, kterou jste mi už
dal - povím o tajné cestě, kudy se k ní můžete skrz bažinu dostat. Není
to obvyklá cesta, o které se všeobecně ví, ale tajná cesta. Ví o ní jen
málo lidí, pokud vůbec někdo. Všechno v ceně. Před tak čestným
mužem, jako jste vy, pane, bych nic neskrýval.“
Oba se do něj zabodl pohledem. „Tajná cesta? Když existuje
normální cesta, kudy obvykle k Althee lidé chodí, tak proč by mě
měla zajímat ta druhá?“
„Lidi Altheu navštěvují kvůli věštbám. Ona je mocná čarodějka.“
Naklonil se blíž. „Ale když k ní chcete jít pro věštbu, musí vás napřed
pozvat. Nikdo se tam neodváží jít bez pozvání. Všichni k ní jdou po
stejné cestě, aby je viděla přicházet - když je pozvala a odvolala své
krvežíznivé bestie, které cestu hlídají.“ Mužík se vychytrale usmál.
„Řekl bych, že kdybyste byl pozván, nemusel byste se ptát lidí, jak se
tam dostat. Byl jste pozván, pane?“
Oba zapáchajícího prodavače jemně odstrčil. „Takže existuje ještě
jedna cesta?“
„Ano. Zadem. Možnost, jak se k čarodějce nepozorovaně
připlížit, když chcete, zatímco ty její bestie hlídají hlavní vchod,
abych tak řekl. Prozíravý člověk by se neměl rozhodnout, že půjde k
mocné čarodějce tak, jak si to přeje ona.“
Oba se rychle rozhlédl na obě strany, aby se ujistil, že nikdo
neposlouchá. „Já nepotřebuju jít nějakou zadní tajnou cestou. Nebojím
se té čarodějnice. Ale když už jsem ti zaplatil, chci taky slyšet
všechno. O obou cestách a také všechno ostatní, co víš.“
Mužík pokrčil rameny. „Když chcete, můžete jednoduše jet na
západ, jak to dělají ti, které Althea pozvala. Pojedete západním
směrem přes planinu, až se dostanete k té nejvyšší hoře se sněhovou
čepičkou na vrcholu. Za tou horou zahnete na sever podél úpatí útesů.
Postupně pak terén klesá, až nakonec přejde v bažinu. Pak prostě jeďte
po dobře udržované cestě bažinou. Zůstávejte na té cestě, nepotulujte
se mimo ni. Vede až k domu čarodějky Althey.“
„Ale bažina by v tomhle ročním období měla být zamrzlá.“
„Ne, pane, není. Je to zlé místo, kde vládne čarodějka a její
hrozivá magie. Altheina bažina se před zimou neskloní.“
Oba znovu zkroutil mužíkovo zápěstí, dokud ten nevykřikl
bolestí. „Myslíš, že jsem blázen? Nikde není v zimě bažina.“
„Jen se zeptejte, zeptejte se koho chcete!“ zavřeštěl mužík. Mával
vzrušeně druhou rukou. „Zeptejte se a každý vám řekne, že se
Altheina bažina Stvořitelově zimě nepodrobí.“
Oba povolil sevření mužova zápěstí. „Říkal jsi, že existuje nějaká
cesta zadem. Kde ji najdu?“
Poprvé mužík zaváhal. Znovu si olízl popraskané rty. „Není lehké
ji najít. Je tam málo orientačních bodů a je dost těžké je zpozorovat.
Mohl bych vám říct, jak to místo najít, ale mohl byste ho minout a pak
byste si myslel, že jsem vám zalhal. Těžko naleznete správný směr,
když nejste s krajinou v té oblasti dobře obeznámen.“
„Už teď přemýšlím o tom, jak svou minci dostanu zpátky.“
„Mám jen starost o vaši bezpečnost, pane.“ Krátce se omluvně
usmál. „Nelíbilo by se mi poskytnout člověku, jako jste vy, jen část
znalostí, co potřebuje; bál bych se, že toho budu jednou litovat.
Věřím, že nejlepší je povědět všechno.“
„Tak pokračuj!“
Prodavač si odkašlal a odplivl stranou. Pak si utřel ústa špinavým
rukávem. „No, pane, nejlepší by bylo, kdybych vás tam sám zavedl.“
Oba si pozorně prohlédl postarší párek jdoucí kolem, pak si
přitáhl mužíka za zápěstí. „Dobře. Jdeme!“
Prodavač se ani nehnul. „No, počkejte. Slíbil jsem, že vám to
řeknu, a můžu to udělat. Jak jsem řekl, je těžké to najít. Ale nemůžete
ode mne čekat, že jen tak nechám své živnosti a odejdu vám dělat
průvodce. Byl bych spoustu dní bez příjmu.“
Oba se zamračil a sklonil k němu. „A kolik chceš za to, že mě tam
dovedeš?“
Mužík se zhluboka nadechnul a přemýšlel, přitom si pro sebe
mumlal, jako kdyby se v duchu mořil s počítáním čísel.
„No, pane,“ řekl nakonec a zvedl prst volné ruky, jenž trčel skrz
díru v krátkém pahýlu pletené rukavice. „Myslím, že bych mohl být
pár dní pryč, kdybych za to dostal zlatou marku.“
Oba se mu vysmál. „Nedám ti marku - ani zlatou, ani stříbrnou -
za to, že mně budeš pár dní dělat průvodce. Jsem ochotný ti zaplatit
další stříbrnou penci, ale to je všecko. Buď ber, nebo mi vrať moji
první stříbrnou penci a můžeš jít.“
Prodavač kroutil hlavou a něco si pro sebe mumlal. Nakonec s
odevzdaným výrazem zašilhal nahoru na Obu.
„Poslední dobou moje talismany nejdou moc dobře na odbyt.
Abych řekl pravdu, ty peníze se mi mohou hodit. Zase jste mě
přemohl, pane. Budu vám dělat průvodce, za stříbrnou penci.“
Oba pustil mužovo zápěstí. „Tak jdeme.“
„Je to napříč Azrithskými planinami. Budeme potřebovat koně.“
„Cože, ty chceš, abych ti koupil koně? To ses zbláznil?“
„No, jít pěšky by nebylo dobré. Ale znám tu lidi, co vám udělají
dobrou cenu, když u nich koupíte párek koní. Když s těmi zvířaty
budeme dobře zacházet, jsem si jistý, že budou souhlasit s tím, že je
vykoupí zpátky, až se vrátíme - samozřejmě za cenu o něco menší,
jako malý poplatek za jejich užití.“
Oba o tom uvažoval. Chtěl jít nahoru do paláce, aby si to tam
prohlédnul, ale rozhodl se, že nejlepší bude, když nejdřív navštíví
Latheinu sestru.

„To zní docela přijatelně.“ Oba shrbenému mužíkovi přikývl.
„Tak pojďme sehnat nějaké koně a vyrazíme.“
Přešli z tiché postranní uličky na hlavní ulici, přeplněnou sem tam
přecházejícími hloučky. Byla tam spousta atraktivních žen. Některé z
nich si Obu prohlížely s neskrývanou výzvou a touhou v očích,
žádostivě na něj zíraly. Oba se na ně usmíval a jeho úsměv na-
značoval, že možná později přijde mnohem víc. Viděl, že dokonce i to
je velice vzrušuje.
Napadlo ho však, že tyhle ženy potulující se po tržišti jsou nejspíš
jen prosté venkovanky. To nahoře v paláci bude pravděpodobně ten
druh žen, se kterými se Oba toužil setkat - ženy s jistým společenským
postavením. Nic míň si přece nezaslouží. Koneckonců, je Rahl,
prakticky princ, nebo něco srovnatelného. Možná dokonce víc než to.
„Jak ti vlastně říkají?“ zeptal se Oba. „Když už budeme cestovat
společně.“
„Štísko.“
Oba své jméno neprozradil. Líbilo se mu, když byl oslovován
„pane“. Vždyť to přece odpovídalo jeho postavení.
„Když je tu tolik lidí,“ řekl Oba, když přelétl pohledem dav, jak je
možné, že ty tvoje amulety nejdou na odbyt? Proč máš teď zlé časy?“
Mužík si utrápeně povzdechl. „To je smutná historie, ale nebudu
vás s ní obtěžovat.“
„Dal jsem ti, myslím, dost jednoduchou otázku.“
„Dejme tomu, že ano.“ Rukou částečně zakrytou pletenými
bezprstovými rukavicemi si zastínil oči před sluncem a zamžoural
nahoru na Obu. „No, pane, před jistou dobou, ještě za tuhé zimy, jsem
se seznámil s jednou atraktivní mladou ženou.“
Oba přelétl očima shrbeného, vrásčitého, neupraveného mužíka,
belhajícího se vedle něj. „Seznámil?“
„No, pane, abych pravdu řekl, nabídl jsem jí amulet. ..“ Štískovo
obočí se podivně zkroutilo - jako kdyby najednou narazil na něco
naprosto neočekávaného. „To ty její oči člověka hned zaujmou. Velké
modré oči. Modré, jaké uvidíte jen zřídka...“ Štísko mrknul nahoru na
Obu. „Problém je v tom, že ty její oči byly velice podobné vašim.“
Teď se pro změnu zamračil Oba. „Podobné mým?“

Štísko přesvědčivě přikyvoval. „Ano, pane. Měla oči zrovna
takové jako vy. Jen si to představte. Něco na ní - stejně jako na vás -
mi připadá... nějak povědomé. I když nemůžu říct, že bych věděl, co
to je.“
„Co to ale má společného s tím, že teď máš zlé časy? To jsi jí dal
všechny své peníze a přesto se ti nepodařilo dostat se jí mezi nohy?“
Zdálo se, že Štíska tahle samotná představa šokovala. „Ne, pane,
nic takového. Pokusil jsem se jí prodat amulet - aby měla štěstí. A ona
mi místo toho ukradla všechny mé peníze.“
Oba pochybovačně zamručel. „Vsadil bych se, že na tebe mrkala
a usmívala se a mezitím měla ruku v tvojí kapse až po loket, a ty jsi
byl tak nedočkavý, že tě ani nenapadlo podezřívat ji z toho, co ve
skutečnosti dělala.“
„Nic takového, pane. Vůbec nic takového.“ Hlas mu zhořknul.
„Poslala na mě nějakého člověka a ten mi všechno vzal a dal to jí.
Udělal to on, ale na její příkaz, tím jsem si jistý. Ti dva mi ukradli
všechny mé peníze. Oloupili mě o všechno, co jsem si vydělal za celý
rok.“
Něco vyprovokovalo Obovy vzpomínky. Myslí mu prolétla řada
podivných a zdánlivě s ničím nesouvisejících věcí. A některé z těch
věcí do sebe začínaly zapadat.
„Jak ta žena s modrýma očima vypadala?“
„Ach, byla krásná, pane, s hustými loknami rudých vlasů.“ I když
ta žena připravila mužíka o všechny úspory, jeho zasněný pohled
Obovi napověděl, že je jí pořád ještě okouzlený. „Její tvář byla jak
ztělesnění dobrého ducha, vážně, a její postava člověku dokázala
vyrazit dech. Ale měl jsem to vědět, podle těch uhrančivých rudých
vlasů, že vedle její krásy je na ní ještě něco jiného, co je ještě
neobvyklejší.“
Oba se zastavil a popadl mužíka za paži. „Nejmenovala se
Jennsen?“
Štísko jen lítostivě pokrčil rameny. „Bohužel, pane. Neřekla mi,
jak se jmenuje. Ale neumím si představit, že by bylo moc žen, jako je
ona. Ne s těma modrýma očima, s její skvělou postavou a loknami
rudých vlasů.“
Oba si to taky nemyslel. Ten popis se perfektně hodil na Jennsen.
No to tedy byla věc!
Štísko ukázal: „Támhle, pane. Tam je ten člověk, co nám může
prodat koně.“

Kapitola sedmá
Oba mhouřil oči do šera pod hustým porostem. Bylo až

neuvěřitelné, jaká tma byla tady dole na konci pokrouceného skalního
hřebene pod těmi obrovitými stromy, když nahoře na louce bylo tak
jasné prosluněné ráno.
Otočil se od cesty vedoucí pod změtí popínavých rostlin a
splývajících chomáčů mechu, aby se podíval zpátky vzhůru do
prudkého skalnatého svahu, kde někde až úplně nahoře nechal Štíska
u hořícího ohně hlídat koně a vybavení. Oba byl rád, že se nervózního
mužíka konečně zbavil. Byl únavný jako otravná moucha, která
člověku pořád bzučí kolem uší. Celou cestu Azrithskými planinami
ten člověk bez ustání zdlouhavě brebentil o všem a o ničem. Oba by se
ho byl nejraději zbavil a jel sám, ten člověk však měl pravdu v tom,
jak obtížné by bylo najít místo, odkud vedla cesta do zadní části
Altheiny bažiny.
Ještě že Štísko neměl nejmenší chuť jít do bažiny s Obou.
Evidentně byl celý nervózní a nemohl se dočkat, až do bažiny jeho
zákazník vstoupí. Asi se bál, že mu Oba nevěří, a chtěl se co nejdřív
osvědčit jako spolehlivý průvodce. Čekal nahoře, odháněl hmyz
rukama v rozedraných bezprstových rukavicích, pozoroval Obu, celý
netrpělivý, až Oba vyrazí na cestu a přesvědčí se, že za své peníze
dostal odpovídající hodnotu.
Oba si povzdechl a znovu vyrazil, prodíral se podrostem, shýbal
se pod nejnižšími větvemi. Po špičkách přecházel po kořenech, pokud
to šlo, a kde musel, brodil se stojatou vodou. Vzduch byl tichý a
nehybný, a ošklivě páchnul.
Zdálky mezi stromy, odněkud ze stínů, kam se slunce
pravděpodobně nikdy nedostalo, kdesi za hradbou popínavých rostlin,
tlustých trsů listoví a hnijících kmenů, opile se opírajících o své věrné
druhy, křičeli neznámí ptáci. Vodou se pohybovali nějací tvorové. Co
to mohlo být, ryby, plazi, nebo jiné potvory, se nedalo říct. Obovi se
to místo nelíbilo. Ani trochu.
Připomněl si, že až se dostane do Altheina domu, mohlo by tam
být bezpočet nových věcí, které pozná a naučí se je. Dokonce ani to
ho nepovzbudilo. Představoval si všechny možné příšery, jaké by tu
na něj mohly číhat, a jeho nálada klesala ještě víc.
Sehnul znovu hlavu pod větvemi a odhrnul stranou pavučiny. Na
zem spadl ten nejtlustší pavouk, na jakého kdy narazil, a okamžitě
vystartoval ke své skrýši. Oba, ještě rychlejší než on, ho energicky
zašlápnul. Chlupaté nožky ještě chvilku ve smrtelné křeči chňapaly do
prázdna, než ztuhly. Oba se zašklebil a pokračoval v cestě. Už se mu
tu začínalo líbit víc.
Pokrčil nos. Čím dál šel, tím hůře se mu dýchalo. Vzduch byl
vlhký a páchnul hnilobou a plísní. Všiml si, že mezi stromy vystupuje
jakási nažloutlá pára, a brzy rozeznal puch podobný shnilým vejcím,
ale mnohem kyselejší.
Prodíral se kupředu a už si nebyl jistý, jestli navštívit Altheu byl
dobrý nápad, zvlášť cestou, kterou mu doporučil pouliční prodavač.
Povzdechl si a prodíral se dál hustým křovím. Čím dřív se dostane k
Althee a popovídá si s ní, tím dřív bude odsud moci vypadnout.
A kromě toho - znovu se ozval ten hlas a netrpělivě ho vyzýval,
aby šel dál.
Čím dřív bude s Latheinou sestrou hotov, tím dřív bude moci
navštívit svůj domov zděděný po předcích, Palác lidu. Bude rozumné
se nejdřív dozvědět co nejvíc, aby věděl, co může od svého
nevlastního bratra čekat.
Oba by rád věděl, jestli Jennsen Altheu navštívila, a pokud ano,
co zjistila. Byl čím dál tím víc přesvědčený, že jeho osud je s tou
ženou - s Jennsen - nějak spojený. Příliš mnoho věcí vedlo k ní, než
aby to byl jen bezvýznamný vztah. Pokud šlo o věci na jeho sezna-
mech, které si v mysli tvořil, byl Oba velmi pečlivý. Druzí nejsou tak
všímaví, ale oni nemusí být - vždyť nejsou důležití, významní lidé.
Jak on tak Jennsen jsou díry ve světě. Mají na první pohled
podobné oči, což je ještě zajímavější. Dokonce i Štísko si toho všiml.
V čem ale konkrétně spočívala ta podoba, si nebyl jistý, i když na něj
Oba přitlačil.
Dopoledne pomalu ubíhalo. Oba překonal spleť pokroucených
kořenů a dospěl až k rozlehlé ploše stojaté a temné vody, kde se
zastavil. Lapal po dechu a po obličeji mu proudem stékal pot. Otřel si
hřbetem ruky čelo a rozhlédl se po obvodu tůně. Naproti přes hladinu
se zdálo, že terén znovu stoupá. Připadalo mu, že tamním porostem
vede jakýsi tunel. Napřed ale bude muset překonat tůň. Bylo mu však
horko a vyhlídka na koupel nevypadala ani zdaleka tak zle.
Neviděl žádné úponky popínavých rostlin, jež by visely dolů tak,
aby se jich mohl přichytit, proto si rychle uřízl silnou větev, zbavil ji
postranních větviček a pak vstoupil do tůně.
Chladivou úlevu však nepocítil: voda hnusně páchla a byla plná
hnědých pijavic. Jak postupoval dál, drobné vlnky, které čeřil svými
kroky, splachovaly ze břehu zbytky odumřelých rostlin. Sužovala ho
mračna dotěrného hmyzu. Když se však rozhlížel, viděl, že jinou
možnost postupu nemá, pokud se nechce úplně vrátit a hledat zcela
jinou cestu. Jen při pouhém pomyšlení na něco takového vyrazil s
novou silou dál.
Zpočátku se mu šlo dobře, protože pod hladinou byla spousta
kořenů, ale brzo si uvědomil, že mu voda sahá po prsa a přitom se
ještě nedostal ani do poloviny tůně. Kořeny na dně byly kluzké a pro
hůl špatnou oporou, přinejmenším mu však pomáhaly udržet rov-
nováhu.
Oba byl dobrý plavec, nelíbilo se mu však pomyšlení na to, co by
tu ještě mohlo plavat s ním, a tak raději zůstával na nohou. Když byl
skoro u protějšího břehu a zrovna se chystal odhodit hůl a zbytek cesty
doplavat, otřelo se mu najednou něco těžkého o nohu. Než si stačil
rozmyslet, co s tím udělá, narazilo to do něj tak prudce, že ztratil
rovnováhu a na chvíli se ponořil pod hladinu. Jakmile se opět dostal
dál od břehu, obtočilo mu to nohy.
Okamžitě si vzpomněl na nestvůry, o nichž se povídalo, že v
bažině přebývají. Během jejich dlouhé cesty ho Štísko zasypal

spoustou podobných příběhů a varoval ho, aby byl opatrný. Oba se
tomu však jen vysmíval, sebejistý, vědom si své síly.
Teď křičel strachy. Horečně se vzpíral, v panice mrskal nohama
ve snaze je uvolnit, ale bestie ho držela pevně a nepouštěla.
Připomnělo mu to chvíle, kdy býval v dětství zavřený ve chlívku, jako
v pasti a bezmocný. Obův křik se trojnásobnou ozvěnou vracel přes
zpěněnou vodu od tmavé stěny za ní. Jediná jasná myšlenka, která ho
napadla, byla, že je příliš mladý na to, aby umřel - zvlášť ne tak
ohavným způsobem. Má toho přece před sebou tolik, pro co se dá žít.
To není spravedlivé, že se to má stát zrovna jemu!
Znovu vykřikl a za mohutného cákání bojoval o možnost úniku.
Tehdy v dětství mu jeho křik nepomáhal a nepomohl mu ani teď; jen
ozvěna mu dělala společnost.
Nestvůra ho najednou s velkou silou obtočila, převalila a stáhla
pod hladinu.
Oba se ještě na poslední chvíli stačil rychle nadechnout. Jak se s
očima doširoka rozevřenýma potápěl, zahlédl poprvé svého únosce.
Byl to největší had, jakého kdy viděl, Obovi se však také notně
ulevilo. Nehledě na velikost to bylo jen zvíře - a ne monstrum, které z
nozder vyfukuje oheň.
Než mu had stačil znehybnit ruku, popadl Oba nůž zasunutý v
pochvě u opasku a vyškubnul ho ven. Věděl, že ve vodě bude těžké
vyvinout stejnou sílu jako na souši. Přesto bylo jeho jedinou šancí
nestvůru ubodat, a musel to udělat dřív, než se utopí.
Napínal krk ve snaze dostat se na vzduch, ale životadárná hladina
se stále víc a víc vzdalovala, jak ho závaží omotané kolem těla
neustále táhlo hlouběji - až najednou nohama narazil na něco pevného.
Místo toho, aby se dál snažil vyprostit a dostat se na hladinu za
vzduchem, nechal se ještě trochu stáhnout do podřepu. Když měl nohy
složené jako žába chystající se ke skoku, prudce se odrazil.
Vystřelil z vody i s hadími smyčkami omotanými kolem těla.
Přistál na boku, napůl z vody, na pokroucených kořenech. Hadovi,
jehož tělo ztlumilo dopad Obovy hmoty, se to zjevně nelíbilo. Jak z
obou zápasících stékala páchnoucí voda, mihotaly se v pološeru
zelené šupiny hrající všemi barvami.

Nad Obovým ramenem se zdvihla hadova hlava. Skrz tmavou
masku na něj zíraly kruté žluté oči. Z hadí tlamy šlehl po těžko
zvládnutelné kořisti rudý jazyk.
Oba se zašklebil. „Jen pojď blíž, kamarádíčku!“
Had se svíjel celým tělem a upíral své hrozivé oči na Obu. Jestli
se had může rozzlobit, tak tenhle určitě rozzlobený byl. Pohybem
rychlým jako blesk Oba monstrum chytil pod tmavozelenou hlavou a
sevřel ve své svalnaté pěsti. Připomnělo mu to zápasení, které už v
několika případech zažil. Zápasil rád. Oba v zápase nikdy neprohrál.
Had zasyčel. Mocnými svaly drželi teď jeden druhého v šachu.
Had se snažil Obu obtočit dalšími smyčkami a získat tak výhodu
škrcením. Byl to energický zápas vyrovnaných sil, kdy se jeden
druhého snažil přemoci až do úplného podrobení soupeře.
Oba si připomněl, že je od té doby, co poslouchá ten hlas,
nepřemožitelný. Vzpomněl si, jak jeho život kdysi ovládal strach,
strach z matky, strach z mocné čarodějky. Skoro každý se bojí
čarodějnic, stejně jako se skoro každý bojí hadů. Jedině Oba se
dokázal postavit její nebezpečné magii. Vysílala na něj oheň i blesky,
magické koule, které dokázaly prorazit díru do stěny a zdolat jakýkoli
odpor - a přesto byl nepřemožitelný. Co je proti takovému
protivníkovi obyčejný had? Oba se teď na sebe trochu zlobil za to, že
před chvílí křičel strachy. Čeho se má on, Oba Rahl, obávat, a už ze
všeho nejmíň od obyčejného hada?
Oba se převalil trochu dál na pevnou zem a hada stáhl s sebou.
Zašklebil se, když se mu povedlo strčit nůž pod šupinatou tlamu.
Obrovité zvíře rázem ztuhlo.
Oba si jednou rukou přidržoval obludu za hlavou a záměrně
opatrně tlačil druhou rukou ostří vzhůru. Tuhé šupiny bránily
proniknutí jako matně bílé brnění. Had, teď pod přímou hrozbou
Obovy smrtící čepele, začal najednou znovu zápasit - tentokrát už ne
proto, aby dominoval, nýbrž aby unikl. Svalnaté smyčky se odmotaly
od Obových nohou a švihly přes zem, jak se snažily zachytit za
kořeny nebo stromky, hledaly marně cokoli, čeho by se mohly
přidržet. Oba si mihotavé zelené tělo přitáhl nohou a znemožnil tak
hadovi jakýkoli únik.

Čepel ostrá jako břitva, na kterou tlačily Obovy mocné svaly,
najednou pronikla tlustými šupinami pod čelistí. Oba celý fascinovaný
pozoroval, jak mu po ruce stéká krev. Had už byl šílený strachem a
bolestí. Jakékoli myšlenky na kořist byly dávno zapomenuty. Teď jen
zoufale chtěl uniknout. Do tohoto jediného úsilí vložilo zvíře všechnu
svou značnou sílu.
Ale Oba byl silný. Nikdy mu nikdo neunikl.
Napjal všechny síly a táhl kroutící se, otáčející a svíjející tělo
vzhůru na sušší zem. Zamručel a to těžké zvíře zvedl. Pak ho držel ve
vzduchu, zuřivě vykřikl a rozběhl se. Prudce se vrhl dopředu, zabodl
nůž do stromu a hada tam přišpendlil, až mu nůž trčel skrz obě čelisti
jako dlouhý třetí zub.
Hadovy žluté oči se bezmocně dívaly, jak jeho protivník vytahuje
z holínky další nůž. Oba chtěl pozorovat, jak z těch zlých žlutých očí
život vyprchává, zatímco se na něj dívají.
Oba pak v bledé dolní části hadího těla mezi řadami šupin udělal
zářez. Ne moc dlouhý. Ne takový, aby zabil. Jen tak velký otvor, aby
jím mohl prostrčit ruku.
Oba se zašklebil. „Jsi připravený?“ zeptal se hada. Ten se jen
díval, nic jiného dělat nemohl.
Pak si Oba vykasal rukáv, jak nejvýš to šlo, a zavrtal ruku do
otvoru. Šlo to ztuha, on tam však protlačil ruku, pak zápěstí a nakonec
celou paži, hlouběji a hlouběji, zatímco sebou had švihal ze strany na
stranu, už nejenom v zoufalé snaze uniknout, ale teď už v agónii. Oba
přitiskl hadí tělo kolenem ke kmeni a kmitající ocas přišlápl.
Pro Obu celý svět kolem zmizel. Pocítil, co to je být hadem.
Představoval si, že se sám stává tím zvířetem, v jeho živoucím těle,
cítil jeho kůži kolem své. Cítil jeho horké vlhké vnitřnosti stlačené
kolem svého těla. Vklouzl ještě hlouběji. Musel se postavit blíž, až
měl oči jen kousíček od hadových.
Když se do těch očí podíval, byl nesmírně nadšený, když v nich
uviděl nejen krutou bolest, ale i tu nejúchvatnější hrůzu.
Oba skrz kluzké vnitřnosti ucítil, jak pulzuje jeho cíl. Pak ho
našel - živoucí srdce. Divoce bilo v jeho dlani, pulzovalo a trhalo
sebou. Když se jeden druhému zadívali do očí, sevřel Oba své silné
prsty. Srdce puklo a vytryskla hustá, horká vlhkost. Had se tou náhlou
divokou silou smrti začal svíjet. Oba však chvějící se puklé srdce
pevně držel a hadovy pohyby se postupně stávaly těžkopádnějšími,
pomalejšími, až po posledním švihnutí ocasem ztuhnul.
Po celou tu dobu se Oba díval do těch žlutých očí, dokud
nepoznal, že jsou mrtvé. Nebylo to stejné jako pozorovat, jak umírá
člověk, protože tomu chybělo to jedinečné spojení s lidskou identitou
- nebyly tu žádné komplikované lidské myšlenky, se kterými by mohl
navázat kontakt - ale pořád to bylo tak vzrušující, pozorovat, jak do
živého tvora vchází smrt.
Ta bažina se Obovi líbila čím dál tím víc.
Vítězný a zakrvácený Oba si sedl na bobek u břehu, umyl se a
vyčistil nože. Celé tohle setkám bylo naprosto nečekané, rozvášňující
a uspokojující, i když musel připustit, že s hadem to nebylo ani
zdaleka tak vzrušující jako s ženou. S ženou se k tomu zážitku při-
dávalo sexuální vzrušení, uchvácení z toho, že může mít uvnitř ní víc
než jen ruku, když přichází smrt, aby se s ním podělila o její tělo.
Nic nemohlo být intimnější než tohle. Bylo to posvátné.
Když byl Oba hotov, změnila se temná voda v rudou. Ta barva
mu připomněla Jennseniny vlasy.
Když se narovnal, zkontroloval, jestli má všechny své věci a jestli
něco během zápasu neztratil. Prohmatal kapsu, aby se ujistil, že tam
má své těžce nabyté jmění.
Váček s penězi nenašel.
V mrazivém záchvatu paniky vrazil ruku do kapsy, měšec však
byl pryč. Uvědomil si, že ho musel ztratit ve vodě během zápasu s
hadem. Měšec měl přivázaný řemínkem k poutku na opasku, aby měl
jistotu, že je v bezpečí a že ho nemůže náhodně ztratit. Nechápal, jak
je to možné, ale uzel na koženém řemínku se musel během zápasu
rozvázat.
Otočil se a zamračil se na mrtvolu skleslou na hromadu u kořenů
stromu. Zařval vzteky, zvedl hada za hrdlo a mlátil neživou hlavou o
strom, dokud se nezačaly odlupovat šupiny.
Sotva dechu popadaje a celý vyčerpaný tím úsilím nakonec
přestal. Nechal krvavou masu sklouznout na zem. Celý sklíčený
usoudil, že se bude muset znovu potopit do zapáchající vody a hledat
svoje ztracené peníze. Předtím však ještě jednou, naposledy zoufale
prohledal kapsu. Když se podíval pozorněji, zjistil, že kožený
řemínek, který uvazoval k opasku, je pořád na svém místě. Nakonec
se ukázalo, že se neodvázal. Oba protáhl krátký kousek řemínku mezi
prsty.
Byl přeříznutý.
Oba se otočil směrem, odkud přišel. Štísko!
Štísko se k němu pořád tlačil, když plácal ty své nesmysly, bzučel
pořád kolem něj jako otravná moucha. Když Oba kupoval koně,
Štísko musel jeho měšec vidět.
Oba zavrčel a nasupeně se zadíval zpátky do bažiny. Začalo
drobně poprchávat, déšť na listech v korunách stromů jen šuměl. Oba
na své rozehřáté tváři ucítil chladné dešťové kapky.
Toho zlodějíčka zabije. Pomalu.
Štísko ze sebe bude bezpochyby dělat neviňátko. Bude prosit, aby
ho prohledal, aby se přesvědčil, že chybějící váček s penězi nemá.
Oba si spočítal, že ten člověk už nejspíš ty peníze někde zakopal a
chce se tam později vrátit a vybrat je.
Oba ho však donutí, aby se přiznal. O tom neměl ani stín
pochybnosti. Štísko si myslí, že je mazaný, ale ještě se nesetkal s
nikým takovým, jako je Oba.
Oba vyrazil zpátky bažinou, aby tomu zlodějíčkovi zakroutil
krkem; nedošel však daleko a zastavil se. Ne. Na cestě sem už ztratil
dost času. Teď už musí být blízko Altheina domu. Nemůže připustit,
aby ho ovládl hněv. Musí přemýšlet, s chladnou hlavou. Je chytrý.
Chytřejší než matka, chytřejší než čarodějnice Lathea a chytřejší než
ten vychrtlý zlodějíček. Bude jednat rozvážně a ne zaslepený hněvem.
Se Štískem se může vypořádat, až bude hotov s Altheou. V
ponuré náladě Oba znovu vyrazil za čarodějkou.

Kapitola osmá
Oba zdálky skrz závoj deště pozoroval dům z cedrových klád,

stojící za hustým křovím a stromy. Před chvílí narazil na stopy -
otisky mužských holínek na břehu jezírka. Nebyly čerstvé, dovedly
však Obu na cestu k domu. V nehybném vlhkém vzduchu se líně
kroutil dým stoupající z komína.
Onen dům, téměř skrytý pod závěsy mechu a popínavých rostlin,
musí být domovem čarodějnice. Nikdo jiný by nebyl tak hloupý, aby
žil na tak mizerném místě.
Oba se lehce po špičkách plížil až k zadním schodům a nahoru na
úzkou verandu. Na druhé straně, v průčelí domu, byla nízká převislá
stříška podepřená sloupy ze silných klád. Dál za širokými předními
schody se táhla solidní udržovaná cesta - bezpochyby ta, po které si
ustrašení návštěvníci k čarodějce přicházejí pro věštby.
V návalu vzteku a rozhodně bez předstírání, že je natolik
zdvořilý, aby zaklepal, Oba rychlým pohybem otevřel dveře dokořán.
V krbu plápolal ohníček. V místnosti, jen tlumeně osvětlené září z
krbu a dvěma menšími okny, bylo pološero. Stěny byly plné
ozdobných dřevorytin, většinou zvířat; některé byly prosté, jiné
vybarvené, jiné pozlacené. Oba by stěží volil takový způsob
vyřezávání zvířat. Zařízení místnosti bylo lepší než to, v němž Oba
vyrůstal, ale zdaleka ne tak pěkné, na jaké už si v poslední době stačil
zvyknout.
U krbu seděla v ozdobně vyřezávaném křesle - nejlepším kusu
nábytku v místnosti - jako královna na trůně žena s velkýma černýma
očima a mlčky ho pozorovala přes okraj šálku, ze kterého upíjela. I
když její dlouhé zlaté vlasy byly jiné a neměla ve tváři ten
znepokojující odměřený výraz, rozeznal u ní Oba jemu dobře známé
rysy. Když se jí podíval do očí, neměl ani nejmenší pochybnosti. Je to
Latheina sestra.
Oči. To byla jedna z položek na jednom z jeho seznamů, které si
udržoval v mysli.
„Jmenuju se Althea,“ řekla, když trochu oddálila šálek od rtů. Její
hlas se ani trochu nepodobal hlasu její sestry. Byla v něm jistá
autorita, stejně jako v Latheině hlase, a přece nezněl tak povýšeně
jako její. Nevstala. „Obávám se, že jsi přišel mnohem dřív, než jsem
čekala.“
Ve snaze eliminovat jakoukoli případnou hrozbu si jí Oba
nevšímal a pospíchal do zadních pokojů. Nejdřív zkontroloval pokoj,
ve kterém zahlédl pracovní stůl. Štísko mu řekl, že Althea má
manžela, Friedricha, a opravdu, venku byly stopy mužských holínek.
Na stole byly pečlivě uspořádány nástroje - dláta, nože, paličky.
Každý z nich se ve správných rukou mohl stát smrtící zbraní. Místnost
měla typický vzhled na čas odložené práce.
„Manžel odešel do paláce,“ zavolala Althea z křesla u krbu.
„Jsme tu sami.“
Ověřil si to přesto sám, podíval se do ložnice a zjistil, že je
prázdná. Nelhala. Kromě šumění deště na střeše byl dům zcela tichý.
Byli v něm skutečně jen oni dva.
Když se konečně přesvědčil, že je nikdo nebude vyrušovat, vrátil
se do hlavního pokoje. Pozorovala ho, jak se blíží, bez úsměvu, bez
zamračení, beze strachu. Oba si pomyslel, že kdyby měla alespoň
trochu rozumu, měla by být přinejmenším znepokojená. Pokud se dal
v její tváři rozeznat nějaký výraz, vypadala odevzdaně, možná ospale.
Bažina, s jejím těžkým vlhkým vzduchem, by u člověka jistě mohla
způsobit jakousi trvalou ospalost, malátnost.
Nedaleko od jejího křesla, na podlaze trochu stranou, ležela
čtvercová deska s ozdobným pozlaceným symbolem. Něco z jeho
mentálních seznamů mu připomínala. Vedle desky ležela hromádka
tmavých hladkých kamínků. U nohou měla Althea velký rudozlatý
polštář.

Oba se zastavil, protože si najednou uvědomil spojitost mezi
jednou z věcí na svých seznamech a pozlaceným symbolem na té
desce. Ten symbol mu připomněl usušenou základnu okvětí růže
horské horečky - jedné z bylinek, které Lathea přidávala do svých
lektvarů. Většina z Latheiných bylinek už byla rozdrcená na prášek,
když s nimi manipulovala, ale tahle nikdy. Vždycky rozdrtila jediný z
těch sušených květů těsně předtím, než ho přidala do Obovy medicíny.
Taková zlověstná shoda mohla znamenat jen varovné znamení -
pozor, nebezpečí! Nemýlil se; tahle čarodějnice je skutečně hrozbou,
jak se obával.
Oba přistoupil těsně k Althee. Zvedal se nad ní jako hora,
zabodával se pohledem do jejích očí a svíral a rozevíral pěsti rukou
natažených po stranách těla.
„Dobří duchové,“ zašeptala si pro sebe, „myslela jsem, že se do
těch očí už nikdy nebudu dívat.“
„Jakých očí?“
„Očí Darkena Rahla,“ řekla. V jejím hlase byla stopa něčeho
spojeného s minulostí, možná lítosti, možná bezmoci, možná dokonce
hrůzy.
„Očí Darkena Rahla.“ Do Obovy tváře se vloudil úsměv. „To je
od vás velice šlechetné, že se o nich zmiňujete.“
Na její tváři se neobjevila ani stopa úsměvu. „To nebyl
kompliment.“
Obův úsměv ztuhl.
To, že věděla, že je synem Darkena Rahla, ho příliš nepřekvapilo.
Vždyť je to koneckonců čarodějka. A také Latheina sestra. Kdo může
vědět, co jí ta otravná ženská mohla ze svého věčného místa ve světě
mrtvých vyžvanit.
„To ty jsi zabil Latheu.“
Její slova nebyla ani tak otázkou, jako odsouzením. I když byl
Oba sebejistý - vždyť je přece neporazitelný - zůstával ve střehu. No
ale - té čarodějnice Lathey se bál celý život a přece se nakonec
ukázalo, že je mnohem slabším soupeřem, než si myslel.
Lathea se však nemohla téhle ženě rovnat, to v žádném případě.
Místo aby odpověděl na její obvinění, položil jí sám otázku.
„Co to je díra ve světě?“
Zvláštním způsobem se usmála a pokynula mu rukou. „Nechceš
se posadit a vypít si se mnou šálek čaje?“
Oba si řekl, že má času dost. Bude vědět, jak na tuhle ženskou -
tím si byl jistý. Nebylo třeba s tím pospíchat. Svým způsobem litoval,
že tehdy s Latheou šel zbrkle rovnou na věc, dřív, než dostal odpovědi
na všechno, co chtěl. Co se stalo, stalo se, říkal si vždycky.
Ale Althea, ta mu zodpoví všechny otázky. Oba nebude spěchat,
dá si na čas, dokud si nebude jistý. Než budou hotovi, naučí ho mnoho
nových věcí. Takové dlouho očekávané potěšení se musí vychutnat,
nesmí se uspěchat. Opatrně se posadil do křesla. Na prostém stolku
mezi oběma křesly stála konvice, nebyl tam však druhý šálek.
„Ach, promiň,“ řekla, když si všimla, že hledá očima šálek a
zjistil, že chybí. „Mohl bys, prosím tě, zajít k tamtomu příborníku a
přinést šálek?“
„Hostitelkou na tomhle čajovém dýchánku jste přece vy, tak proč
mi ho nepřinesete sama?“
Ženiny štíhlé prsty kreslily na koncích podniček spirálovité
křivky. „Bohužel jsem mrzák. Nemůžu chodit. Své nepoužitelné nohy
můžu jen táhnout po domě a sama dokážu dělat jen pár prostých věcí.“
Oba na ni jen zíral, nevěděl, jestli jí má uvěřit. Silně se potí - to
jistě něco znamená. Jistě musí být ve společnosti muže tak mocného,
že se dokázal vypořádat s její sestrou, celá vystrašená. Možná se ho
snaží vyrušit ze soustředění a doufá, že se jí podaří utéct, jakmile se k
ní otočí zády.
Althea sevřela špičkami prstů lem sukně a elegantním způsobem
ho pozvedla, aby si mohl prohlédnout její kolena a ještě kousek výš.
Předklonil se, aby dobře viděl. Její nohy byly těžce zmrzačené a
jakoby uschlé. Vypadaly, jako kdyby odumřely už před celou věčností
a nebyly pohřbeny. Obovi ten pohled připadal fascinující.
Althea zdvihla obočí. „Zmrzačené, jak jsem říkala.“
„Jak?“
„Je to dílo tvého otce.“
Poprvé v životě Oba pocítil velmi konkrétní spojení se svým
otcem.

Zažil obtížné, vyčerpávající dopoledne a jistě si teď zaslouží
klidné posezení u šálku čaje. Vlastně její výzvu považoval za
dráždivou. To, co si pro ni v duchu připravil, bude prácička, po které
jistě dostane žízeň. Oba přešel na druhou stranu místnosti a sebral ten
největší šálek ze sbírky, kterou na poličce našel. Když ho položil na
stolek, nalila mu do něj Althea až téměř po okraj silný tmavý čaj.
„Speciální čaj,“ vysvětlovala, když si všimla jeho zamračené
tváře. „Tady v bažině se člověk může cítit strašně, v tom horku a
vlhku. Tenhle čaj také pomáhá vyjasnit hlavu, po všech těch
dopoledních obtížných úkolech. Kromě jiného pomůže vypotit únavu
z vyčerpaných svalů - jako třeba po dlouhé chůzi.“
Po tom obtížném dopoledni mu hlava jen třeštila. I když mu šaty
po té koupeli nakonec uschly a všechna krev z nich byla odstraněna,
rád by věděl, jestli čarodějnice nemohla vycítit, jaké těžké chvíle
prožil. Nedalo se říct, co všechno žena dokáže, Obu to však
neznepokojovalo. Vždyť je nepřemožitelný, jak prokázal Lathein
konec.
„Tomu všemu váš čaj pomůže?“
„Ach ano. Je to velice silný povzbuzující prostředek. Vyléčí
mnoho problémů. Sám uvidíš.“
Oba viděl, že Althea pije ten samý silný čaj. Potila se, jistě, a tak
usoudil, že mu nelže. Zrovna dopila zbytek v šálku a nalila si druhý.
Zvedla šálek k přípitku. „Na sladký život, dokud ho máme!“
Oba si pomyslel, že je to dost podivný přípitek. Znělo to téměř,
jako kdyby přiznávala, že ví, že brzo zemře.
„Na život,“ řekl Oba, zvedl šálek a přiťuknul si s ní. „Dokud ho
máme.“
Pak polkl velký doušek tmavého čaje. Zašklebil se, když poznal
jeho chuť. Byla to stejná věc, jakou představoval symbol na desce -
růže horské horečky. Naučil se rozeznat tuhle hořkou chuť v časech,
kdy Lathea drtívala jeden kousek a přidávala ho do jeho medicíny.
„Napij se,“ řekla jeho společnice. Zdálo se mu, že dýchá nějak
ztěžka. Polkla několik pořádných doušků. „Jak jsem řekla, vyřeší řadu
problémů.“ Dopila zbytek šálku.
Věděl, že Lathea, navzdory své ničemné povaze, občas míchala
léky pro nemocné. Když u ní čekával, až dodělá medicínu pro něj a
pro matku, viděl ji přidávat růži horské horečky do mnoha směsí,
které připravovala pro jiné lidi. Teď Althea vypila šálek do dna, takže
ona té odporné bylině také důvěřuje. Z vysoké vlhkosti vzduchu Obu
pokaždé bolela hlava. Přes tu hořkou chuť si loknul ještě jednou, v
naději, že kromě toho, že mu pročistí hlavu, pomůže i jeho bolavým
svalům.
„Mám pár otázek.“
„To už jsi říkal,“ odpověděla mu Althea, pozorující ho přes okraj
šálku. „A očekáváš, že na ně ode mne dostaneš odpovědi.“
„Správně.“
Oba polkl další doušek silného čaje. Znovu se zašklebil.
Nechápal, jak tomu ta ženská může říkat „čaj“. S čajem to nemělo nic
společného. Nejspíš to byla jen rozdrcená růže horské horečky v troše
horké vody. Althea upřeně sledovala, jak Oba pokládá šálek na desku
stolku.
Zvedl se silný vítr, který bušil přívaly deště do oken. Oba usoudil,
že se stihnul dostat do jejího domku právě včas. Hnusná smradlavá
bažina! Obrátil pozornost zpátky k čarodějce.
„Chci vědět, co je to díra ve světě. Vaše sestra řekla, že vidíte díry
ve světě.“
„Ona to věděla? Nevím, proč by říkala takovou věc.“
„No, musel jsem ji přesvědčit,“ řekl Oba. „Budu muset
přesvědčovat také vás?“
Doufal, že ano. Už se třásl nedočkavostí, až začne pracovat svou
čepelí. Ale nebylo třeba spěchat. Času měl dost. Líbilo se mu, když si
mohl pohrávat s živými bytostmi. Pomáhalo mu to pochopit, jak
přemýšlejí, takže když přišel čas a díval se jim do očí, dokázal si líp
představit, na co myslí ve chvíli, když se neúprosně blíží jejich smrt.
Althea pokývla hlavou směrem ke stolku. „Ten čaj nepomůže,
pokud ho nevypiješ dost. Napij se ještě.“
Oba nad její starostlivostí jen mávl rukou a opřený o loket se k ní
nahnul blíž. „Cestoval jsem sem hroznou dálku. Odpověz!“
Althea nakonec odvrátila před jeho upřeným pohledem zrak a s
pomocí rukou se přesunula z křesla na podlahu. Vyžadovalo to od ní
velké úsilí. Oba se nenabídl, že jí pomůže. Vždycky ho fascinovalo
dívat se, jak lidé bojují, jak se urputně snaží. Čarodějka se přesunula
na rudozlatý polštář, své bezmocné nohy táhla za sebou. S námahou se
posadila a mrtvé nohy složila před sebe. Bylo to obtížné, ale zvládla
to, přesnými a účinnými pohyby, které měla evidentně dobře
nacvičené.
Celé její úsilí Obu fascinovalo. „Proč nepoužijete svou magii?“
Podívala se na něj svýma velkýma temnýma očima, plnýma
tichého odsouzení. „Tvůj otec udělal s mou magií totéž co s mýma
nohama.“
Obu to naplnilo úžasem. Rád by věděl, jestli byl jeho otec také
nepřemožitelný. Možná je Oba od počátku předurčen stát se
právoplatným dědicem svého otce. Možná konečně zasáhl osud a
zachránil Obu pro lepší budoucnost.
„Chcete říct, že jste čarodějka a nemůžete čarovat?“
Zrovna když bažinou zaduněl vzdálený hrom, pokynula Althea,
aby se posadil na podlahu. Když se před ní usadil, přitáhla si desku s
pozlaceným symbolem a umístila ji mezi ně.
„Zůstala mi jen částečná schopnost předvídat události,“ řekla.
„Nic víc. Kdybys chtěl, mohl bys mě zaškrtit jedinou rukou, a druhou
zatím dopíjet čaj. Nemohla bych udělat nic, abych ti v tom zabránila.“
Oba si pomyslel, že by mu tenhle fakt mohl trochu pokazit zábavu
z celé věci. Zápas byl součástí každého skutečně uspokojujícího
setkání. Jak moc by mohla zmrzačená žena bojovat? Přinejmenším tu
ještě byl strach, agónie a možnost stát se svědkem nastupující smrti,
takže bylo na co se těšit.
„Ale věštit ještě můžete? Tak jste přece poznala, že přijdu.“
„Svým způsobem ano.“ Ztěžka vzdychla, jako kdyby ji úsilí
dotáhnout se na rudozlatý polštář vyčerpalo. Když však svou
pozornost upřela na desku před sebou, zdálo se, že všechnu únavu
setřásla.
„Chci ti něco ukázat.“ Teď mluvila jako důvěrný přítel. „To by ti
mohlo některé věci vysvětlit.“
Netrpělivě se nahnul dopředu, spokojený, že se konečně moudře
rozhodla odhalit tajemství. Oba se rád dozvídal nové věci.
Díval se, jak se probírá svou hromádkou kamínků. Několik si jich
pozorně prohlédla, až nakonec našla ten, který hledala. Ostatní

položila stranou, zřejmě uspořádaným způsobem, jemuž rozuměla jen
ona. Jemu připadaly všechny stejné.
Pak se obrátila k němu a zvedla mu ten jediný kámen před oči.
„Ty,“ řekla.
„Já? Co tím chcete říct?“
„Ten kámen představuje tebe.“
„Jak to?“
„Vybrala jsem ho.“
„Chcete říct, že jste se rozhodla, že bude představovat mne.“
„Ne. Myslím tím, že se ten kámen rozhodl, že bude představovat
tebe - nebo, lépe řečeno, to, co ty kameny ovládá, se tak rozhodlo.“
„A co ty kameny ovládá?“
Překvapilo ho, když se na Altheině tváři objevil úsměv. Ten
přerostl v nebezpečný škleb. Nejen Lathea dokázala mít ve tváři tak
mrazivě škodolibý výraz.
„Rozhoduje magie,“ sykla Althea.
Oba si musel připomenout, že je nepřemožitelný. Mávl rukou ve
snaze vypadat bezstarostně.
„A co ty ostatní? Koho představují ty?“
„Myslela jsem, že se chceš něco dozvědět o sobě, ne o ostatních.“
Naklonila se k němu s výrazem nejvyšší sebedůvěry ve tváři. „Ostatní
lidé tě ve skutečnosti nezajímají, že ne?“
Oba na její důvěrný úsměv reagoval nazlobeným pohledem.
„Řekl bych, že ne.“
Pohazovala si tím kamínkem v polootevřené pěsti. Aniž by
odvrátila pohled od jeho očí, hodila kámen dolů na desku. Zablesklo
se. Kámen se kutálel po desce, převaloval se, až se zastavil venku za
vnějším pozlaceným kruhem. V dálce zaburácel hrom.
„Takže,“ zeptal se, „co to znamená?“
Neodpověděla a aniž by se podívala dolů, sebrala kamínek. Stále
se mu dívala zpříma do očí a znovu zachrastila kamínkem v pěsti.
Podruhé beze slov vhodila kámen na desku. Zablesklo se. K jeho
úžasu se kámen zastavil na stejném místě jako poprvé - ne jen blízko
toho místa, ale přesně na stejném místě. Do střechy bubnoval déšť a
bažinou se rozléhal zadrhávaný praskot hromu.

Althea rychle sebrala kámen a hodila ho potřetí, znovu se
současně zablýsklo, jenom blesk byl tentokrát blíž. Oba si přejel
jazykem rty a čekal, až se kámen, který ho představuje, zastaví.
Když uviděl, jak se tmavý kamínek převaluje a zastavuje na
stejném místě desky jako dvakrát předtím, naskočila mu na rukou husí
kůže. V okamžiku, kdy se kámen zastavil, udeřil hrom.
Oba se opřel rukama o kolena a zaklonil se. „Nějaký trik.“
„Žádný trik,“ řekla Althea. „Magie.“
„Myslel jsem, že magii nemůžete používat.“
„Nemohu.“
„Tak jak to děláte?“
„Už jsem ti řekla, že to nedělám já. Ty kameny to dělají samy.“
„Tak dobrá, co to má pro mne znamenat, když se zastaví tam, na
tom místě?'
Uvědomil si, že v jednu chvíli během házení kamenů její úsměv
zmizel. Jediný graciézní prst, ozářený plameny z krbu, ukazoval na
místo, kde kámen ležel.
„To místo představuje podsvětí,“ prohlásila ponurým tónem.
„Svět mrtvých.“
Oba se pokusil tvářit jako jen mírně zainteresovaný. „A co to má
společného se mnou?“
Její temné oči se mu nepřestávaly zavrtávat až do duše.
„Odtamtud přichází ten hlas, Obo.“
Zamrazilo ho v zádech. „Jak to, že víte, jak se jmenuju?“
Zvedla hlavu a půlka tváře se jí tak dostala do hlubokého stínu.
„Kdysi dávno jsem udělala chybu.“
„Jakou chybu?“
„Pomohla jsem ti zachránit život. Pomohla jsem tvé matce dostat
tě pryč z paláce, než se Darken Rahl mohl dozvědět o tvé existenci a
zabít tě.“
„Lhářko!“ Oba chňapl po kameni na desce. „Jsem jeho syn! Proč
by mě chtěl zabít?“
Nespouštěla z něj svůj pronikavý pohled. „Možná proto, že věděl,
že poslechneš ten hlas, Obo.“

Oba měl chuť jí vypíchnout oči. Ano, určitě je vyřízne. Pomyslel
si však, že bude lepší, když se nejdřív dozví víc, a když nejdřív sebere
odvahu.
„Vy jste byla přítelkyní mé matky?“
„Ne. Vlastně jsem ji ani neznala. Lathea ji znala líp. Tvoje matka
byla jen jednou z mnoha mladých žen, které se dostaly do nesnází a
byly ve velkém nebezpečí. Pomohla jsem jim, to je vše. A za to mě
Darken Rahl zmrzačil. Jestli se rozhodneš neuvěřit pravdě o tom, jaké
měl s tebou úmysly, tak to nechám na tobě. Dělej si, co chceš, můžeš
si třeba vymyslet jinou odpověď.“
Oba o jejích slovech uvažoval, zkoumal, jestli nejsou ve spojení s
něčím z jeho seznamů. Zatím žádné vazby nenašel.
„Vy s Latheou jste pomohly dětem Darkena Rahla?“
„Moje sestra Lathea a já jsme si jednu dobu byly velice blízké.
Obě jsme byly rozhodnuté, každá svým vlastním způsobem, pomáhat
potřebným. Ona však takové, jako jsi ty, potomky Darkena Rahla,
nesnášela, protože můj pokus jim pomoci mi přinesl taková muka.
Nedokázala se přimět k tomu, aby byla svědkem mého trestu a mé
bolesti. Odešla.
Byla to od ní slabost, já ale vím, že nemohla jinak. Milovala jsem
ji, ale zpřetrhala jsem s ní všechny vazby, přestože mi hrozně
scházela. Už jsem ji nikdy neviděla. Byla to jediná laskavost, jakou
jsem jí mohla poskytnout - nechat ji utéct. Dovedu si představit, že se
k tobě nechovala nijak vlídně. Měla k tomu své důvody, i když
zaměřené nesprávným směrem.“
Oba se nehodlal nechat umluvit k sympatiím k té hrozné ženské.
Pozorně si prohlédl tmavý kamínek a pak ho Althee vrátil.
„Ty tři byly pouhá náhoda. Udělejte to znovu.“
„Neuvěřil bys mi, ani kdybych to udělala stokrát.“ Podávala mu
kámen. „Udělej to ty. Hoď ho sám.“
Oba vzdorovitě poházel kamenem v polootevřené pěsti, jak to
viděl u ní. Althea se opřela zády o křeslo a pozorovala ho. Víčka jí
začínala trochu poklesávat.
Oba hodil kámen silou postačující k tomu, aby vyletěl daleko z
desky, a aby tak dokázal, že se Althea mýlí. Když mu kámen vylétl z
ruky, zablesklo se tak silně, až sebou trhnul a vzhlédl v obavě, že
blesk proletí střechou do místnosti. Za bleskem okamžitě následoval
úder hromu, který otřásl celým domem. Měl pocit, že mu ten úder
rozdrnčel všechny kosti. Pak však bylo najednou po všem a jediným
zvukem bylo bubnování deště na nepoškozené střeše a do oken.
Oba se úlevně usmál a sklopil zrak, jen aby zjistil, že ten
zatracený kámen leží přesně na stejném místě, kde se již třikrát
předtím zastavil.
Vyskočil, jako kdyby ho uštknul had. Otíral si zpocené dlaně o
stehna.
„Nějaký trik,“ řekl. „Je to jen trik. Jste čarodějka a děláte magické
triky.“
„To ty jsi udělal ten trik, Obo. Ty jsi pozval jeho temnotu do své
duše.“
„A co když ano!“
Usmála se nad jeho doznáním. „Můžeš jeho hlasu naslouchat,
Obo, ale nejsi jím. Jsi jen jeho sluhou, nic víc. On si musí vybrat
někoho jiného, aby našemu světu přinesl temnotu.“
„Nevíte, o čem mluvíte!“
„Ale ano. Jsi sice díra ve světě, ale chybí ti nezbytný prvek.“
„A co by to mělo být?“
„Grushdeva.“
Oba cítil, jak mu vstávají chloupky vzadu na krku. I když slovo
neznal, jeho původ byl nepopiratelný. Charakteristická povaha slova
náležela výlučně onomu hlasu.
„Nesmyslné slovo. Nic neznamená.“
Probodla ho očima tak, že pocítil záchvěv strachu. Poznal, že ví,
že lže, že jsou její vědomosti mnohem širší, než se on vůbec odvažuje
předpokládat. A také pochopil, že získat od ní ty vědomosti pomocí
pouhé čepele nedokáže.
„Před dávnými lety, v daleké zemi,“ řekla Althea tichým hlasem,
„mi jistá čarodějka poodhalila jazyk Strážce podsvětí. Je to jedno z
jeho slov, v jeho prapůvodním jazyku. Pokud bys nebyl ten pravý,
nikdy bys ho neuslyšel. Grushdeva. Znamená to pomsta. Ty nejsi ten,
koho si vybral.“
Oba si pomyslel, že se mu možná vysmívá. „Nevíte, jaká slova
jsem slyšel a vůbec, nic z toho. Jsem syn Darkena Rahla. Právoplatný
dědic. Nevíte nic o tom, co slyším. Budu mít moc, jakou si ani
neumíte představit.“
„Když člověk dělá obchody se Strážcem, přijde o svobodnou vůli.
Vyměnil jsi to, co patří jen tobě a je nesmírně cenné... za pouhý popel.
Prodal jsi sám sebe do nejhoršího druhu otroctví, Obo, a nezískal
jsi za to nic víc než iluzi sebeúcty. Nemáš možnost mluvit do toho, co
se stane. Nejsi vyvolený. To je někdo jiný.“ Setřela si pot s čela. „A
tolik se toho ještě musí rozhodnout!“
„Tak vy si myslíte, že můžete změnit běh toho, co jsem způsobil?
Diktovat, co se má stát?“ Obu jeho vlastní slova překvapila. Zdálo se,
že z něj vycházejí dřív, než vůbec pomyslí na to, že je vysloví.
„Takové věci nejsou lidem, jako jsem já, přístupné,“ připustila
Althea. „V Paláci proroků jsem se naučila nemíchat se do věcí, které
mě převyšují a jsou pro mne nezvladatelné. Řád věcí života a smrti je
legitimní sférou Stvořitele a Strážce.“ Zdálo se, že je za svým
vychytralým úsměvem ve tváři docela spokojená. „Ale to neznamená,
že nemohu uplatňovat svou svobodnou vůli.“
Už toho slyšel dost. Jenom se ho snaží pozdržet, zmást. Z
nějakého důvodu se Obovi nedařilo uklidnit bušící srdce.
„Co jsou to díry ve světě?“
„Jsou záhubou takových, jako jsem já,“ řekla. „Jsou záhubou
všeho, co znám.“
To bylo čarodějce podobné, odpovědět nesmyslnou hádankou.
„Kdo jsou ty ostatní kameny?“ zeptal se.
Konečně od Oby odvrátila zrak a shlédla dolů na zem. Její
pohyby se najednou zdály podivně trhané. Štíhlými prsty vybrala
jeden z kamenů. Zvedla ho, vtom strnula a druhou ruku si položila na
břicho. Oba si uvědomil, že trpí bolestí. Ze všech sil se ji před ním
snažila zatajit, teď už ji však nedokázala skrýt. Ten pot, který se jí v
kapičkách usazoval na čele, byl z bolesti. Její bolest se projevila i
tichým zasténáním. Oba to pozoroval s intenzívním zájmem.
Pak bolest zřejmě trochu ustoupila. Althea se s velkým úsilím
narovnala a znovu zpozorněla. Pozvedla dlaň, v jejímž středu ležel ten
kámen.
„Tenhle kámen,“ vydechla ztěžka, jsem já.“
„Vy? Tenhle kámen jste vy?“
Přikývla a aniž by se podívala, vhodila ho na desku. Kámen se
kutálel po desce, až se zastavil, tentokrát bez doprovodu hromu a
blesku. Obovi se ulevilo, dokonce cítil, že se choval pošetile, když se
tím nechal minule tak otřást. Teď se usmíval. Vždyť je to jen hloupá
desková hra a on je přece nepřemožitelný.
Kámen se zastavil v jednom rohu čtverce, jenž ležel uvnitř dvou
kružnic.
Ukázal na něj. „Tak co to znamená?“
„Ochránce,“ zašeptala.
Třesoucími se prsty kámen sebrala. Zvedla ruku před Obu a
rozevřela útlé prsty. Kámen, její kámen, ležel uprostřed dlaně.
Nespouštěla ho z očí.
Zatímco se na něj Oba díval, kámen se v její ruce rozpadl na
prach.
„Proč to udělal?“ zašeptal s očima navrch hlavy.
Althea mlčela. Zhroutila se a přepadla vpřed. Ruce měla
roztažené před sebou, nohy stranou. Prach z kamene se rozptýlil a
vytvořil na podlaze tmavou skvrnu.
Oba byl rázem na nohou. Opět ho zamrazilo v zádech. Už viděl
dost lidí umírat, aby mu bylo jasné, že je Althea mrtvá.
Oblohu rozdrásaly klikaté čáry blesků a část jejich intenzívní záře
pronikla okny a zalila mrtvou čarodějku oslepujícím bílým světlem.
Oba cítil, jak mu stéká pot po čele a dolů přes tváře.
Dlouho tam stál a zíral na mrtvé tělo.
A pak se dal na útěk.

Kapitola devátá
Oba, utahaný málem k smrti a sotva popadající dech, těžce

vyklopýtal z hustého porostu ven na louku. Mžoural v nezvykle
jasném světle kolem sebe. Byl nesmírně vyděšený, hladový, žíznivý,
vyčerpaný a v takovém rozpoložení, že by toho zlodějíčka nejraději
roztrhnul.
Louka byla prázdná.
„Štísko!“ Jeho řev se k němu vrátil dutou ozvěnou. „Štísko! Kde
trčíš?“
Odpovědělo mu jen skučení větru mezi nebetyčnými skalními
stěnami. Oba uvažoval, jestli by zloděj nemohl být nervózní,
vystrašený; co když váhá, jestli má vylézt, protože se bojí, že Oba
přišel na to, že mu zmizely jeho peníze a domýšlí si, co se s nimi
stalo?
„Štísko, hned sem pojď! Musíme vyrazit! Musím se ihned vydat
do paláce! Štísko!“
Oba čekal, hruď se mu rytmicky zvedala a klesala, napínal uši.
Pak znovu zavolal, se zaťatými pěstmi vraženými do boků. Když se
odpovědi nedočkal, padl na kolena vedle ohniště, které Štísko toho
rána založil. Vrazil prsty do jemného šedého popela. Nahoře na louce
nepršelo, přesto byl popel ledově studený.
Oba vstal a zadíval se vzhůru k úzké soutěsce, kterou se Štískem
časně zrána přijeli. Chladný větřík vanoucí prázdnou loukou mu
čechral vlasy. Oba si je prsty obou rukou pročísl, skoro jako kdyby
chtěl zabránit tomu, aby se mu nerozskočila hlava, když se mu v ní
rozsvítilo a on poznal strašlivou pravdu.
Uvědomil si, že Štísko ukradený měšec nikam nezakopal. Že to
ani neměl v úmyslu. Jakmile Oba odešel dolů do bažiny, sebral peníze
a utekl. Utekl s Obovým jměním, nezakopal ho.
Pak si Oba, znechucený, unavený, sklíčený, plně uvědomil celý
rozsah toho, co se ve skutečnosti stalo. Touhle zadní cestou do bažiny
nikdo nikdy nešel. Štísko ho do toho všeho vemluvil a zavedl ho sem,
protože byl přesvědčený, že Oba v té zrádné bažině zahyne. Štísko se
spoléhal na to, že se tam Oba ztratí a bažina ho jistě pohltí, pokud ho
dřív nedostanou obludy, které hlídají přístup k Altheinu domu ze
zadní strany.
Štísko nepotřeboval peníze zakopávat - jednoduše počítal s tím,
že Oba zemře. Štísko byl pryč a Obovo bohatství vzal s sebou.
Ale Oba je přece nepřemožitelný. Přežil bažinu. Přemohl hada.
Pak už se žádné nestvůry neodvážily vylézt ven a postavit se mu.
Štísko si nejspíš myslel, že i kdyby bažina jeho dobrodince
nezahubila, může se spolehnout na dvě další smrtelná nebezpečí.
Althea Obu nepozvala; Štísko si nejspíš spočítal, že k nezvaným
hostům nebude nijak vlídná - to čarodějky málokdy bývají.
Štísko však netuší, že je Oba nepřemožitelný. Byl tu však ještě
jeden problém, který Štískovi dával záruku, že Oba nepřežije, i kdyby
čarodějka selhala - Azrithské planiny. Oba zůstal trčet v naprosté
pustině. Neměl co jíst. Voda nebyla daleko, ale neměl nic, do čeho by
ji nabral. Neměl koně. Dokonce u pokoutního prodavače nechal i svůj
vlněný kabát, který by mu v bažině jen překážel. Odejít odtud bez
zásob, vydaný na pospas zimnímu počasí, by udolalo každého, komu
by se přes všechny překážky podařilo z bažiny vyhrabat.
Oba zůstal stát. Věděl, že kdyby se v dané situaci pokusil vrátit do
paláce, zemře. Přes značnou zimu cítil, jak mu po zádech stéká pot.
Hlava mu třeštila.
Otočil se a zadíval se zpátky dolů k bažině. V Altheině domě
bude jistě spousta věcí - jídlo, šaty, a určitě něco, v čem by mohl
přechovávat vodu. Oba si celý život musel vystačit s málem. Mohl by
si udělat ranec, přinejmenším takový, který by postačoval k cestě do
paláce. V domě budou jistě zásoby jídla. Určitě by tam nezůstala
sama, zmrzačená, bez jídla. Její manžel se vrátí, ale nejspíš až za
několik dní. Určitě jí tam nějaké jídlo nechal.
Oba by se mohl navléknout do několika vrstev šatů, aby udržel
tělesné teplo, až bude putovat mrazivou plání. Althea říkala, že její
manžel odešel do paláce. Na cestu Azrithskými planinami bude mít
jistě teplé oblečení a možná, že v domě nechal nějaké rezervní šaty. I
kdyby Obovi nepadly, vystačí si s nimi. Určitě tam budou i deky,
které si může přibalit do vaku a nosit místo kabátu.
Pořád ještě je však možné, že se Althein manžel vrátí dřív. S
největší pravděpodobností by přišel po široké cestě z druhé strany
bažiny, na téhle straně přece nebyly žádné stopy. Možná že tam teď už
je a objevil mrtvolu své ženy. Obovi to však příliš nevadilo. S takovou
drobnou nepříjemností, jako je truchlící manžel, se dokáže vypořádat.
Možná ten člověk bude dokonce rád, že byl zbaven povinnosti starat
se o podrážděnou chromou manželku. Koneckonců, k čemu byla
vlastně dobrá? Ten člověk by měl být rád, že se jí zbavil. Mohl by
Obovi nabídnout skleničku, aby s ním oslavil nově nabytou svobodu.
Oba však na oslavování neměl nejmenší chuť. Althea na něj ušila
pořádnou boudu a odepřela mu zábavu, na kterou se těšil - zábavu,
kterou si po tak dlouhé a namáhavé cestě jistě zasloužil. Oba si po-
vzdechl nad tím, jak otravné dokážou čarodějky být. Alespoň že mu
může poskytnout to, co potřebuje, aby se dostal zpátky do domu svých
předků.
Ale až se vrátí do Paláce lidu, nebude mít žádné peníze, pokud
nenajde Štíska. Oba si uvědomoval, že má jen malou naději. Štísko má
Obovo těžce nabyté jmění a docela dobře se mohl rozhodnout, že
odcestuje někam za lepším, kde své nečestně získané peníze
bezohledně utratí. Nejspíš už bude za horami.
Obovi nezbyl ani měďák. Jak má přežít? Nemůže se vrátit k
žebráckému životu, jaký vedl se svou matkou, ne teď, když zjistil, že
je Rahl - téměř příslušník královské rodiny.
Nemůže se vrátit ke svému starému životu. Nechce.
Oba, rozpálený hněvem, vyrazil zpátky dolů po skalním hřbetu.
Den se chýlil ke konci. Nesměl plýtvat časem.
***
Oba se mrtvoly ani nedotkl.

Nebyl nijak úzkostlivý, pokud jde o mrtvé. Naopak, mrtví ho
fascinovali. S mrtvolami strávil spoustu času. Z téhle ženy mu však
šel mráz po zádech. Když prohledával dům a házel šaty a zásoby na
hromadu uprostřed místnosti, zdálo se mu, že se na něj dívá.
Bylo na ní cosi rouhavého, hříšného. Dokonce ani mouchy
bzučící po celém domě si na ni nesedaly. Lathea byla těžko
zvládnutelná, tahle žena však byla jiná. Althea na něj ušila boudu a
odepřela mu odpovědi, které si po tak dlouhé a obtížné cestě plně za-
sloužil.
Oba soptil zlostí z toho, jaké čarodějky dokážou být. Alespoň že
mu může poskytnout to, co potřebuje, aby se dostal zpátky do domu
svých předků. Na té ženě bylo něco ďábelského. Dokázala se mu dívat
zpříma do očí, což Lathea nikdy nedokázala. Ne doopravdy. Tahle
žena však ano.
Dokonce věděla i o vnitřním hlase.
Oba si nebyl jistý, jestli je vedle ní - bez ohledu na to, že je mrtvá
- v bezpečí. Protože je nepřemožitelný, může za to patrně jen jeho
bujná představivost, ale opatrnosti nikdy nezbývá.
V ložnici našel teplé vlněné košile. Byly mu malé, když však tu a
tam rozpáral švy, mohl si je obléci. Pokaždé když byl s úpravami
spokojený, hodil daný kus šatstva na hromadu. Na to, aby ho udržely
v teple, stačit budou. Pak přenesl deky a košile na hromadu.
Protože byl naštvaný, že se ten loudavý manžel ještě nevrátil, a
také aby se trochu rozptýlil a odvedl myšlenky od mrtvoly, začal Oba
spřádat plány na to, jak někoho zabije, dřív než se zblázní. Možná
nějakou jízlivou ženskou. Takovou, co mívají ty kruté zamračené
vrásky kolem očí, jako měla matka. Potřeboval někdo donutit, aby
zaplatil za všechny ty trable, které prodělal. To nebylo spravedlivé.
Nebylo!
Venku už se setmělo. Aby mohl pokračovat v prohledávání domu,
musel Oba rozsvítit petrolejku. V nejspodnější přihrádce našel
nepromokavý plášť. Na všech čtyřech se přehraboval sbírkou starých
šatů, popraskaných šálků, rozbitých kuchyňských potřeb a zásobou
vosku a knotů. Úplně vzadu našel malou roli plátna. Vyzkoušel jeho
pevnost a rozhodl se, že si z něj ušije vak. Jako materiál na popruhy

bude moci použít látku z některých šatů. Šicí potřeby byly při ruce, na
blízké poličce.
Všiml si, že takové užitečné věci jsou v nízko položených
policích, aby se k nim zmrzačená čarodějnice dostala. Čarodějka bez
magie. Nepravděpodobné! Záviděla mu, že si hlas vybral jeho a ne ji.
Něco věděla a skrývala to.
Uvědomoval si, že mu nějaký čas zabere, než shromáždí všechno
potřebné a ušije si vak na zásoby. Nemohl odejít v noci. Projít bažinou
v noci by bylo zhola nemožné. Je sice neporazitelný, ale ne hloupý.
Sedl si k pracovnímu stolu, petrolejku si dal na dosah a pustil se
do sešívání vaku. Z podlahy hlavního pokoje se na něj dívala Althea.
Je čarodějka, a tak Oba věděl, že hodit jí přes hlavu prostěradlo by
bylo k ničemu. Když ho celou tu dobu mohla pozorovat ze světa
mrtvých, pouhé prostěradlo by ji neoslepilo. Musel se s jejím
pohledem prostě smířit.
Když ranec dokončil a ke své plné spokojenosti vyzkoušel,
položil ho na stůl a začal balit jídlo a šatstvo. Měla tam sušené ovoce a
maso, také klobásy, sýr a suchary. Našel i hrnce s hotovým jídlem, ale
ty s sebou nebral - chtěl cestovat nalehko a rychle, a na Azrithských
planinách by stejně nenašel dřevo na topení a táhnout si je s sebou
odsud byl nesmysl. Doufal, že mu cesta do paláce zabere jen pár dní.
Co bude dělat, až se dostane do paláce, a jak vyžije bez peněz,
nevěděl. Chvilku uvažoval o tom, že někoho okrade, ale hned ten
nápad zavrhl; není přece zloděj a nesnížil by se k tomu, aby se z něj
stal zločinec. Nebyl si jistý, jak se zaopatří v paláci. Věděl jen, že se
tam musí dostat.
Když měl pohromadě všechno, co si vezme s sebou, oči se mu
klížily a každou chvíli zíval. Ze vší práce a tepla bažiny se pořádně
zapotil. Dokonce ani v noci se tu nedalo vydržet. Nechápal, jak tu ta
přemoudřelá čarodějka mohla žít. Není divu, že její manžel odchází do
paláce. Patrně zrovna pořádá jedno pivo za druhým a běduje před
svými kamarády, že se musí vrátit ke své ženě do bažiny.
Pomyšlení, že bude muset spát v domě s čarodějkou, se Obovi
vůbec nelíbilo. Byla sice mrtvá, ale stejně jí vůbec nedůvěřoval.
Mohla by být schopná nějakého podlého triku. Znovu hlasitě zazíval a
setřel si pot s čela.
Na podlaze v ložnici byly těsně vedle sebe dva dobře nacpané
slamníky. Jeden byl pečlivě upravený, druhý méně spořádaný. Podle
uklizeného a uspořádaného pracovního stolu Oba usoudil, že pečlivě
ustlané lůžko pravděpodobně patří manželovi a to druhé Althee. Pro-
tože Althea ležela mrtvá na podlaze daleko v jiné místnosti, nebyl
nijak nesvůj, že bude spát na pěkném měkkém lůžku.
Manžel jistě nepřijde domů v noci, takže se Oba neobával, že ho
probudí rozzuřený šílenec, sápající se mu po krku. Přesto raději zapřel
židli proti dveřní závoře. Zabezpečil celý dům a ospale zívnul. Když
šel kolem Althey, ani se na ni nepodíval.
Oba okamžitě usnul, ale často se budil. Pronásledovaly ho sny.
Bylo mu horko. Vzhledem k tomu, že všude jinde vládla zima, nemohl
si na tak náhlou změnu zvyknout. Venku nepřetržitě bzučel hmyz a
noční živočichové houkali a křičeli. Oba se převaloval v posteli a
snažil se bránit Altheinu přímému pohledu a vědoucímu úsměvu, které
ho stále pronásledovaly. Ať se otočil jak chtěl, nenechaly ho zdravě
usnout.
Definitivně se probudil brzy před svítáním.
Uvědomil si, že leží v Altheině posteli.
Jak se snažil chvatně vymotat z pokrývek a vstát, převalil se na
všechny čtyři. Ruka zatížená jeho vahou najednou protrhla látku a
vnikla do slamníku. V divoké panice Oba převrátil slamník, aby viděl,
jaký ohavný trik pro něj Althea nachystala. Věděla, že za ní přijde.
Určitě něco tajně přichystala.
Všiml si, že v místě, kde ležel její slamník, bylo uvolněné
podlahové prkno. To bylo všechno - prkno, které nedrželo pevně. Oba
se podezřívavě zamračil. Po bližším prozkoumání zjistil, že má prkno
uprostřed čepy, aby se mohlo houpat.
Jedním prstem opatrně stlačil pokleslý konec ještě víc. Druhý
konec prkna se zdvihl. V prostoru pod prknem byla dřevěná skřínka.
Vytáhl ji a prozkoumal, byla však neznámým způsobem uzamčená.
Neviděl žádnou dírku pro klíč - musela se otevírat nějakým trikem.
Byla těžká. Když s ní zatřepal, slyšel jen tlumený zvuk. Mohla to být
zbraň, kterou si zmrzačená žena schovala pod lůžkem pro případ, že
by na ni zaútočil had nebo něco podobného.

Se skřínkou se Oba šoural k pracovnímu stolu. Posadil se na židli
a nahnul se nad deskou. Když si vybral dláto a palici, všiml si, že
čarodějka pořád leží na podlaze ve vedlejším pokoji a pozoruje ho.
„Co je v té skřínce?“ křikl na ni.
Samozřejmě neodpověděla. Ani ji nenapadlo být mu nějak
nápomocná. Kdyby mu chtěla pomoci, odpověděla by mu na všechny
jeho otázky, místo aby po triku s přeměnou kamene na prach padla
mrtvá na zem. Při pouhé vzpomínce běhal Obovi mráz po zádech. Na
tom setkání bylo cosi, co přesahovalo jeho ochotu nad tím hloubat.
Oba pomocí dláta skřínku pečlivě prozkoumal. Zkusil každičkou
spáru, ale neuspěl. Bušil do ní palicí, ale podařilo se mu jen rozbít
rukojeť. Vzdychl a rozhodl se, že to je jen zbraň, kterou si Althea
schovala na obranu.
Vstal ze židle, aby sebral zásoby, a zkontroloval, jestli má
všechno. Už měl dost těch nezdarů a záhadných věcí, co po ní zůstaly.
Potřeboval už vyrazit na cestu.
Pak se náhle zastavil a otočil, jako nějakým vnitřním impulsem.
Kdyby ta těžká skřínka byla zbraň, měla by ji pořád při ruce. Na té
skřínce bylo něco důležitého, jinak by ji neschovávala pod podlahou.
Pevně se rozhodl, že se do té skřínky dostane. Znovu se posadil
ke stolu a vybral užší dlátko a jinou paličku. Zasadil ostří do
podélného švu u rohu. Bručel úsilím a pot mu kapal ze špičky nosu,
když mlátil do konce dláta ve snaze otevřít šev, aby poznal, jestli je
uvnitř opravdu jen olověná zátěž.
Najednou se dřevo s hlasitým prásknutím rozštíplo a skřínka se
rozlomila. Jako vnitřnosti z kapra se ven vyvalily zlaté a stříbrné
mince. Oba jen zíral, jak se na pracovním stole kupí hromada zlata.
Skřínka nechrastila jen z toho důvodu, že byla doslova napěchovaná
mincemi. Bylo to jmění - skutečné jmění.
No to tedy bylo něco!
Muselo tam být nejméně dvacetkrát víc zlata, než mu ukradl ten
chytrák Štísko. Oba si myslel, že na něj ten zbabělý zlodějíček uvrhl
chudobu, a všechno se vyvrbilo tak, že je teď ještě bohatší, bohatší než
ve svých nejdivočejších snech. Je skutečně nepřemožitelný. Trpěl
nepřízní osudu a smůlou, jaká by podřadnějšího člověka udolala, ale

osud ho za jeho strastiplné úsilí spravedlivě odměnil. Věděl, že to
nemůže být nic jiného než božský zásah.
Oba se přes pokoj zašklebil na ženu, která tam ležela a byla
svědkem jeho triumfu.
V zásuvkách stolu našel nástroje uložené ve váčcích. Byly tam tři
pěkné kožené váčky s malými hoblíky. Váčky patrně sloužily k tomu,
aby se ostří nástrojů neztupila a nedělala hluk. V plátěném váčku byla
sada oddělovačů. Další váček obsahoval kalafunu, zatímco v jiných
byly různé podivné nástroje. Althein manžel byl mimořádně
pořádkumilovný. Ze života s tou ženou z bažin mu patrně přeskočilo v
hlavě.
Oba si vytřel pot z očí a pak shrábl všechny mince na hromadu
uprostřed stolu. Rozdělil je na stejné díly, které pak pečlivě přepočítal,
aby přesně věděl, kolik peněz získal.
Když skončil, naplnil mincemi plátěné i kožené váčky a dal si je
do různých kapes. Kvůli bezpečnosti utáhl každý váček dvěma
řemínky a ty přivázal k různým poutkům na opasku. Menší váčky si
přivázal kolem obou nohou, tak, aby byly zakryty horní částí holínek.
Rozepnul si kalhoty a několik z nejtěžších váčků upevnil uvnitř, kam
se k nim nikdo nemůže dostat. Připomněl si, že by si měl dávat pozor
na vášnivé dámy s přátelskýma rukama, aby jim snad nakonec ne-
poskytl víc, než měl v úmyslu.
Oba si z toho všeho vzal ponaučení. Od teď nebude uchovávat
všechno své jmění pohromadě. Zámožný člověk, jako je on, musí svůj
majetek chránit. Svět je plný zlodějů.

Kapitola desátá
Oba se konečně dovlekl k vnějšímu okraji tržiště pod Palácem. Po

dlouhém osamění v pustých pláních na něj ten hlučný, divoký vír
aktivity působil nepřehledně. Dříve by všechen ten shon sledoval se
zaujetím, dnes mu však sotva věnoval pozornost.
Už dříve se dozvěděl, že je nahoře v paláci možno si pronajmout
pokoj. A právě teď nic jiného nechtěl - jen jít nahoru do paláce a
obstarat si čistý pokoj. A tichý. A až si pořádně odpočine a znovu
nabere sílu, koupí si nové šaty a pak se porozhlédne kolem. Odpočine
si, ale s jídlem zatím počká. Z pouhého pomyšlení na jídlo se mu
zvedal žaludek.
Sice se mu moc nezdálo pomyšlení, že se on, Rahl, sníží k tomu,
aby si pronajal pokoj v domě svých předků, ale s tím problémem se
bude muset vyrovnat později. Teď chtěl jen spát a spát. Hlava mu
třeštila a pokaždé, když pohnul očima, pocítil řezavou bolest. Tržištěm
proto procházel se svěšenou hlavou a oči měl pootevřené jen natolik,
aby rozeznal cestu před sebou.
Dlouhé putování z mizerné bažiny do paláce překonal jen silou
vůle. Celou dobu se potil - patrně se bál zimy v Azrithských pláních
až příliš a přehnaně se nabalil. Neuvědomil si, že je už za dveřmi jaro
a mrazivá zima ustupuje. Vždyť kolik času již uplynulo od té doby, co
mu matka uprostřed zimy uložila odstranit hromadu zmrzlého hnoje.
Oba zašmátral po chomáči látky, která se mu nařasila v podpaží a
nepříjemně ho tlačila. Košile, kterým roztrhal švy, aby se do nich
vešel, se různě překroutily a zmačkaly, některé jejich části se již skoro
úplně utrhly, a teď na něm těch několik vrstev viselo jako prapory.
Plátěný vak sešitý ve spěchu se mu také rozpadal a ven z něj visely
cípy tmavých dek a při chůzi vlály za ním.
Pomyslel si, že v těch potrhaných hadrech a s dekou místo pláště
musí vypadat jako žebrák. Ale vždyť byl tak zámožný, že by mohl
skoupit celé tržiště, a to patrně několikrát. Ještě to chvíli vydrží a nové
oblečení si koupí později. Především potřebuje tichý pokoj a dlouhý
odpočinek. Ale jídlo rozhodně ne.
Bolelo ho celé tělo - dokonce i mrkání pro něj bylo bolestivé - ale
mimořádně mučivou bolest cítil ve vnitřnostech.
Když tady byl posledně, z pikantní vůně stánků s občerstvením se
mu sbíhaly sliny. Teď se mu z oblaků dýmu zvedal žaludek. Rád by
věděl, jestli to není tím, že má teď v jídle vytříbenější vkus. Napadlo
ho, že by se v tom případě mohl najíst někde nahoře v paláci, ale ani
to mu chuť nespravilo. Nebyl hladový, jen hrozně unavený.
Ospale se vlekl uličkami tržiště. Mířil směrem k náhorní plošině
tyčící se nad ním. Zdálo se mu, že vak na jeho zádech váží tolik jako
tři dospělí muži dohromady. Asi je to nějaký trik bahenní čarodějnice,
nějaké její čáry. Věděla, že za ní přijde, a tak do svých klobás asi
přičarovala magické olověné závaží. Z pomyšlení na klobásy se mu
znovu obracel žaludek.
Když se zadíval na palác zářící ve slunečních paprscích vysoko
nahoře, náhodně do někoho vrazil, až oba vyhekli. Zrovna se chystal
odkopnout tu obtěžující překážku z cesty, když se ten shrbený ranec
hadrů překvapeně otočil a zaklel.
Byl to Štísko.
Než ho Oba mohl chytit, Štísko se mu vyhrabal zpod nohou a
skočil mezi dva kolemjdoucí starší muže. Oba se hned vrhl za ním a
protože byl širší, srazil oba muže stranou. Upadli, Oba se zapotácel,
ale udržel rovnováhu a hnal se dál. Štísko se smykem zastavil. Rychle
se rozhlédl nalevo i napravo. Oba vycítil šanci a skočil po něm, ale
mužíkovi v cárech se podařilo zahnout do jiné uličky právě včas, aby
z Obových chňapajících rukou vyklouzl. Oba upadl, zamazal si tvář a
v rukou držel jen útržek látky ze Štískova rukávu.
Zatímco se škrábal na nohy, viděl, že Štísko přeskočil oheň, na
němž si nějací lidé opékali maso, a mezi uvázanými koňmi běží pryč.
Na tak shrbeného chlapíka běžel jak zajíc. Ale Oba byl velký a silný -
a rychlý. Vždycky byl pyšný na to, jak je lehkonohý. Přeskočil oheň s
velkou rezervou a vběhl mezi koně, přitom se snažil neztratit svou
kořist z očí.
Koně se plašili, několik zvířat se vzpínalo, trhalo za úvazy nebo
jen pobíhalo. Muž, jenž je hlídal, hlasitě klel. Oba, který to neslyšel
nebo nebral na vědomí, se najednou vynořil přímo před ním. Upíral
pozornost na Štíska a rozzlobeného chlapíka srazil z cesty. Další koně
se stavěli na zadní. Oba však běžel dál.
Ve skutečnosti ty peníze získat zpátky nepotřeboval. Teď měl
celé jmění. Měl patrně víc peněz, než kdy mohl utratit. Ale o peníze
nešlo. Šlo o to, že byl spáchán zločin, zrada. Oba Štískovi zaplatil,
důvěřoval mu, a za to všechno byl podveden.
A co bylo horší, ten zlodějíček si z něj udělal blázna. Matka mu
neustále říkala, že je blázen. Oba-trouba, tak mu říkala. Oba už
nikomu nedovolí, aby z něj dělal blázna. Nedopustí, aby se ukázalo,
že měla jeho samolibá matka pravdu.
Že se Oba z bažiny triumfálně vrátil bohatší než kdy jindy, nebylo
Štískovou zásluhou. Ne, za to vděčí jen sám sobě. Ve chvíli, kdy si
myslel, že je znovu chudý, dokázal odhalit tajemství vedoucí k
bohatství, které mu koneckonců právem patří, z řady důvodů, z nichž
ten nejmenší je jeho dlouhá a obtížná cesta za Altheou. Cesta, při níž
byl čarodějkou podveden a ošizen o odpovědi, které chtěl.
Štísko ho zároveň opustil v domnění, že zemře. Vlastně měl od
začátku v úmyslu Obu zabít. Je to vrah, ano, vrah. Zabiják. Lidé
D'Hary budou Obovi jenom vděční, když na Štískovi vykoná
spravedlnost a udělí mu rychlý a náležitý trest.
Štísko prolétl kolem rohového stánku se stovkami předmětů
vyrobených z beraních rohů. Oba, mnohem těžší váha než on, v
zatáčce uklouzl po koňském kobližku a zakolísal. S vynaložením
mocného úsilí a šikovnosti se mu podařilo udržet rovnováhu a zůstat
na nohou. Vždyť v takovém svinstvu trávil roky, tahal těžká břemena,
ošetřoval dobytek a utíkal, když ho křikem přivolávala matka. Musel
to zvládat za jakýchkoli podmínek, včetně mrazivého počasí.
Všechny ty těžké roky svým způsobem představovaly výcvik,
který teď Obovi umožnil proběhnout zatáčku rychlostí, při které by
žádný člověk jeho velikosti a váhy neměl nejmenší šanci. Proběhl jí
tak plynule a rychle, až to Štíska šokovalo. Když se mužík rychle
ohlédl přes rameno, měl ve tváři výsměšný úšklebek, protože
evidentně čekal, že Oba skončí na zemi. Úšklebek se změnil ve výraz
nečekaného ohromení, když viděl, že se na něj ohromná Obova hmota
řítí plnou rychlostí.
Štísko, zřejmě poháněný hrůzou z toho, že na něj dopadá ruka
spravedlnosti, pádil další z postranních trhových uliček, užší a méně
zalidněnou. Tentokrát však měl Obu těsně v patách. Ten chňapl po
vlajících hadrech, chytil Štíska za rameno a celého ho otočil. Mužík
zavrávoral. Paže se mu roztočily jako lopatky větrného mlýna, jak se
snažil zároveň udržet na nohou a uniknout.
Oči mu lezly z důlků, nejdřív překvapením, potom pod tlakem
ruky, která mu svírala krk. Ať už se mu z hrdla dral pokus o křik,
prosbu či přiznání viny, přes Obovy ocelové prsty nepřešlo nic.
Oba zapomněl na únavu a tlačil ho dozadu mezi dva kryté
nákladní povozy. Nevelká mezera mezi nimi byla zastíněna plachtami.
Na konci úzké uličky byla vysoká zeď z beden. Těsný vchod do
prostoru zatarasila Obova záda, která zabraňovala pohledu stejně
účinně jako dveře vězeňské cely.
Vzadu za sebou slyšel Oba hluk lidí zabývajících se svou prací,
smích a hovor kolemjdoucích. Jiní, někde dál, se přeli a smlouvali s
obchodníky o cenu. Kolem klapaly podkovy koní a řinčely postroje.
Pouliční prodejci vychvalovali pronikavými tirádami přednosti svého
zboží.
Jedině Štísko byl zticha, avšak nikoli dobrovolně. Otevíral drobná
prolhaná ústa ve snaze něco říct, ale nemohl. Když ho však Oba zvedl
do výšky a oči se mu začaly koulet ze strany na stranu, bylo zřejmé, že
se snaží neúspěšně volat o pomoc. Kopal nohama do vzduchu a snažil
se vypáčit prsty, kterými mu Oba svíral krk, ale bezúspěšně. Lámaly
se mu špinavé nehty a třeštil oči, až byly téměř tak velké jako zlaté
marky, které Obovi ukradl.
Oba ho přirazil na jednu z těžkých beden a prošacoval mu kapsy,
ale nic nenašel. Štísko si zoufale ukázal na prsa. Pod rozedranými
vrstvami špinavých hadrů Oba nahmatal bouli. Když je strhl, uviděl
svůj známý naditý měšec, zavěšený na koženém řemínku kolem
Štískova krku.
Mocným trhnutím přetrhl řemínek.
Pak si váček vsunul do bezpečí své kapsy. Štísko se pokusil
usmát, udělat omluvný obličej na znamení, že teď je všechno v
pořádku.
Oba však měl k odpuštění daleko. Hlava mu třeštila
neovladatelným hněvem. Přitiskl Štískovi ramena k bednám a vší
silou ho udeřil pěstí do žaludku. Štísko znachověl. Pak ho Oba
direktem udeřil do drobné špinavé tváře. Cítil, jak praskla nějaká kost.
Prudkým švihem lokte proti těm lživým potměšilým ústům vyrazil
Štískovi všechny přední zuby. V rychlém sledu udeřil ještě třikrát. Při
každé ráně Štískova hlava odletěla vzad a z jeho mastných vlasů
odstříkla krev, jak zátylkem narážel do beden.
Oba zuřil. Musel vytrpět urážlivé, nedůstojné postavení jako
bezmocná oběť zloděje, který ho opustil s vědomím, že nepřežije.
Vytrpěl útok obřího hada. Málem se utopil. Althea ho podvedla a
zesměšnila, a bez svolení mu pronikla do duše. Ošidila ho o odpovědi,
bagatelizovala jeho úsilí dělat něco po svém, a nakonec zemřela dřív,
než ji mohl zabít. Musel vydržet přechod Azrithských planin,
oblečený v cárech - on, Oba Rahl, prakticky člen královské rodiny.
Byl skutečně a poprávu rozzuřený. Ani se mu nechtělo uvěřit, že
má konečně objekt svého spravedlivého hněvu v rukou. Patřičnou
odplatu si nenechá odepřít.
Přidržel Štíska u země kolenem na hrudi a přestal se ovládat. Při
úderech již nevnímal bolest, ne jako kdysi. Dal zcela průchod hněvu a
jako smyslů zbavený měnil Štíska v krvavou kaši. Přitom nepřestával
křičet kletby a nadávky.
Po tváři mu stékaly proudy potu. Ve chvíli, kdy udeřil vedle, se
probral a zalapal po dechu. Obě paže měl jako z olova. Když se
unavil, cítil v hlavě stejné bušení jako v pažích. Už jen obtížně na
svou oběť zaostřoval zrak.
Zem byla nasáklá krví. Štísko již nebyl vůbec k poznání.
Roztříštěná čelist mu visela zcela vykloubená stranou. Jeden oční
důlek měl docela propadlý. Obovo koleno mu zlomilo klíční kost a
rozdrtilo hrudník. Bylo to úžasné.
Vtom Oba ucítil, jak se jeho šatů a paží chápou něčí ruce a stahují
ho zpátky. Už mu nezbývaly síly, aby se pokusil o odpor. Jak ho táhli
od uličky mezi vozy, viděl, že se kolem shlukují lidé - všichni
zkoprnělí hrůzou. Oba z toho měl radost. Spravedlivý trest by měl být
takový, aby ostatní lidi šokoval - jedině tak může posloužit jako
výstraha. Přesně to by řekl jeho otec.
Oba si podrobněji prohlédl muže, kteří ho táhli pryč od vozů.
Přivalila se a obklopila ho stěna kožených krunýřů, kroužkového
brnění a oceli. Ve slunci se blyštěly píky, meče a sekery. Všichni
kolem na něj ukazovali. Dokázal jen zamrkat, byl příliš vysílený, než
aby jim mohl dát mávnutím ruky znamení, aby šli dál.
Vyčerpaný, bez dechu, promočený potem, nedokázal Oba udržet
hlavu vzhůru. Zhroutil se v rukou mužů, kteří ho drželi, a obklopila ho
tma.

Kapitola jedenáctá
Friedrich se opřel o násadu lopaty, ale hned sklesl na kolena. Sedl

si na paty a lopatu nechal spadnout na zem. Vlasy mu čechral vítr,
stejně jako stébla trávy kolem čerstvě obrácené půdy.
Zhroutil se mu celý svět.
Jeho mysl zastřel smutek a žal.
Neovládl se a zoufale zavzlykal. Snad udělal chybu. Snad je zde,
na tomto místě, příliš chladno, a Althee tu bude zima. To Friedrich
nechtěl.
Ale také tu svítilo slunce, a Althea slunce milovala. Ráda mu
nastavovala tvář. V bažině bylo sice horko, ale slunce do ní proniklo
jen zřídkakdy, přinejmenším v okolí, kam by Althea mohla ze svého
vězení dohlédnout.
Pro Friedricha však byly zlatým slunečním svitem její vlasy.
Posmívala se mu kvůli tomu, ale zároveň se jí to líbilo a chtěla, aby jí
to říkal. Škádlila ho - když třeba očekávali návštěvu někoho, kdo si šel
pro věštbu, ptala se jen tak naoko mezi řečí, jak vypadá. A Friedrich
řekl, že září jako slunce. Ona se pak vždy zapýřila jako mladičká
dívenka a řekla: „Ale Friedrichu!“
Teď už pro něj to slunce nikdy nezasvítí.
Doufal, že se jí tu bude líbit - tady nahoře na louce, mimo bažinu.
Když ji sem už nemohl zavést za jejího života, dopřeje jí zde alespoň
věčný odpočinek. Bude jí tu lépe než v jejím bývalém vězení.
Dal by cokoli za to, kdyby ji sem mohl doprovodit, dokud ještě
žila, projít se spolu s ní zdejším krajem, vidět ji rozesmátou a
bezstarostnou. Ale to nebylo možné, protože nemohla opustit bažinu.
Ostatní do bažiny mohli, ale jen přední cestou a jen pokud byli
pozváni. Jedině tak se dalo dostat přes temná stvoření, vzniklá
zneužitím její moci. A pro ni nebyla ani tato cesta bezpečná.
Friedrich věděl, že strašlivé následky pro každého, kdo by se
odvážil jít jinudy, neexistují jen v teoriích. Během let se stalo
několikrát, že někdo neopatrný nebo přehnaně odvážný sešel z cesty
nebo se pokusil projít zadem. Vědomí, že její moc zmarnila životy
nevinných lidí, bylo pro Altheu nesmírně mučivé. Jak dokázala
Jennsen projít se zdravou kůží, bylo záhadou dokonce i pro ni.
Friedrich ji na její poslední cestě vynesl ven právě tudy, jako na
důkaz znovunabyté svobody.
Monstra zmizela. Teď je ve společnosti dobrých duchů.
Friedrich zůstal sám.
Shrbil se žalem a vzlykal nad čerstvým hrobem. Svět byl
najednou prázdným, osamělým, mrtvým místem. Zaťal prsty do
studené země. Dával si za vinu, že nezůstal s ní, aby ji ochránil. Byl si
jistý, že kdyby neodešel, ještě by dnes žila. To bylo jediné, co chtěl.
Aby Althea žila. Aby měl Altheu zpátky. Aby byla Althea s ním.
Vzpomínal. Jakou radost pokaždé měl, když se vrátil domů a
mohl jí vyprávět o všech maličkostech, které na svých cestách viděl -
ať už to byl pták, který přelétl nad polem, strom s listy mihotavě se
třpytícími ve slunečním světle, nebo cesta klikatící se jak stužka
zvlněnou kopcovitou krajinou, cokoli, co by do jejího vězení mohlo
přinést trochu vnějšího světa.
Zpočátku o světě za močálem nemluvil. Myslel si, že kdyby se
jen zmínil o věcech, které jsou jí mimo dosah, cítila by se jen
omezenější, izolovanější, deprimovanější. Althea se na něj tehdy svým
zvláštním způsobem usmála a řekla, že chce slyšet o všem, co viděl,
protože tak bude Darkenu Rahlovi moci odepřít to, co chtěl - zbavit ji
svobody. Řekla, že Friedrich bude jejíma očima, jejichž
prostřednictvím může ze svého vězení uniknout. Pomocí Friedricha
tak Altheina mysl vzlétala svobodně vzhůru a pryč z vězení, a vzpírala
se přání odporného člověka, aby už nikdy neviděla vnější svět.
Friedrich tedy mohl odcházet z bažiny a nechávat ji tam, a nemít
přitom takové výčitky svědomí. To bylo Althee podobné - nastrojit to
tak, aby si myslel, že dělá něco pro ni, zatímco ve skutečnosti to byla
ona, kdo pomáhal jemu prožít život tím nejlepším způsobem, jakým
ho prožít mohl.
Teď Friedrich nevěděl, co má dělat. Měl pocit, že se jeho život
zastavil. Bez Althey ani žádný život neměl. To ona mu vdechovala
život, byla jeho součástí. Bez ní jeho život neměl smysl.
Jak zemřela, to Friedrich s jistotou nevěděl. To, co po svém
návratu našel, mu nedávalo mnoho smyslu. Jí se nikdo ani nedotkl, ale
dům byl vypleněn. Zmizely jejich celoživotní úspory, jídlo, několik
neobvyklých předmětů a staré šatstvo pramalé hodnoty. Ale jiné cenné
věci zůstaly - pozlacené dřevořezby, zlaté lístky a nástroje. Ať se
snažil, jak se snažil, nemohl v tom Friedrich najít žádný smysl nebo
řád.
Jedno však pochopil - že se Althea sama otrávila. A také tam byl
další šálek: pokusila se otrávit ještě někoho jiného. Možná někoho,
kdo si k ní přišel pro věštbu, někoho, kdo nebyl pozván.
Friedrich si uvědomil, že Althea musela někoho očekávat, protože
ho až příliš pobízela , aby se vydal do paláce prodávat své výrobky.
Zdála se opravdu neústupná. Friedrich si myslel, že chce být prostě
nějaký čas sama, nebo chce, aby vyrazil do světa a mohl jí pak
vyprávět o nových věcech, které viděl cestou. Nebylo obvyklé, aby na
něj tak naléhala, ale přesto vyrazil. Když se loučili, něžně sevřela jeho
obličej v dlaních a dlouze ho políbila, naposledy si vychutnala jeho
dotyk.
Teď znal pravdu. Ten dlouhý polibek bylo její sbohem. Chtěla,
aby byl pryč, v bezpečí.
Friedrich sáhl do kapsy a vytáhl krátký dopis, který mu zanechala.
Někdy mu psávala pár řádků - o tom, na co myslela, když byl pryč,
věci, které si chtěla zapamatovat, aby mu je pak řekla. Našel jej v po-
zlacené nádobce, kterou pro ni udělal a jež měla vždy u svého křesla,
kde sedávala.
Opatrně ho rozložil a znovu přečetl, i když už jej četl tolikrát, že
znal text nazpaměť.
Můj milovaný Friedrichu,

vím, že tomu nemůžeš hned porozumět, ale chci, abys věděl, že
jsem se své povinnosti k posvátné věci života nevzdala - naopak, plním
ji. Uvědomuji si, že to pro tebe nebude lehké, ale musíš mi věřit, když
ti říkám, že jsem to udělat musela.
Jsem smířená. Měla jsem dlouhý život - mnohem delší, než skoro
všichni ostatní mohou s dostatkem štěstí mít. Avšak nejlepší z něj byla
ta část, kterou jsem prožila s tebou. Milovala jsem tě prakticky od
prvního dne, kdy ses v mém životě objevil a probudil mé srdce.
Nedopusť, aby ti zármutek zlomil srdce; budeme spolu v příštím světě
a už navždy.
V tomhle světě však jsi, stejně jako já, jedním ze čtyř ochránců -
jedním ze čtyř kamenů v rozích mé Milosti. Vzpomeň si. Při mé
poslední věštbě ses mě ptal, kdo to je, a já jsem ti řekla, že Lathea a já
jsme dva z těch kamenů. Kéž bych ti tehdy mohla říct, že jsi také
jedním z nich, ale neodvážila jsem se to udělat. Jsem slepá k mnohému
z toho, co se děje, ale s tím, co vím, musím udělat všechno, co je v
mých silách, jinak by byla naděje ostatních žít a milovat navždy
ztracena.
Chci, abys věděl, že zůstaneš navždy v mém srdci, i když
překročím oponu do světa dobrých duchů.
Svět živých tě potřebuje, Friedrichu. Tvoje role v celé věci má
teprve začít. Prosím tě, abys, až budeš vyzván, splnil svoje poslání.
Věčně tvá Althea.
Friedrich si setřel slzy s tváří a pak si Althein dopis přečetl znovu.

Slyšel přitom její hlas, jako by stála vedle něj. Nakonec dopis pečlivě
složil a vrátil do kapsy.
Když zdvihl zrak, stál před ním vysoký muž.
„Jsem Althein starý známý.“ Jeho mocný hlas byl vážný a
upřímný. „Je mi velmi líto, co vás postihlo. Přišel jsem, abych se s ní
rozloučil a abych vám vyjádřil soustrast.“
Friedrich pomalu vstal a zadíval se do tmavomodrých starcových
očí. „Jak byste se to mohl dozvědět? Jak víte, co se stalo?“ Jeho hněv
sílil. „Jakou roli jste v tom sehrál?“

„Smutnou roli svědka toho, co nemohu změnit.“ Muž, mnohem
starší, ale na pohled vitální, položil Friedrichovi ruku na rameno a
jemně mu ho stiskl. „Seznámil jsem se s Altheou už hodně dávno,
když přišla studovat do Paláce proroků.“
„Neodpověděl jste mi na otázku. Jak jste to mohl vědět?“
„Jsem Nathan, prorok.“
„Prorok Nathan... Nathan Rahl? Čaroděj Rahl?“
Muž přikývl, stáhl ruku s Friedrichova ramene a skryl ji znovu
pod svým rozevřeným tmavohnědým pláštěm. Friedrich uctivě sklonil
hlavu, nenašel však v sobě snahu udělat víc, poklonit se, ani když to
bylo před čarodějem, ani když ten čaroděj byl Rahl.
Muž měl hnědé vlněné kalhoty a vysoké holínky, ne roucho
čaroděje. Z velké části nevypadal tak, jak by Friedrich očekával, že
bude vypadat čaroděj, a už vůbec ne jako muž, o němž Althea říkala,
že je skoro tisíc let starý. Tvář s výraznou čelistí měl hladce oholenou.
Rovné bílé vlasy mu sahaly po ramena. Nebyl shrbený věkem, a i
když nenosil žádný meč, měl graciézní postoj šermíře a nenucené
autoritativní chování.
Avšak jeho oči, tak pronikavé pod jestřábím obočím, přesně
odpovídaly tomu, co by Friedrich u takového člověka očekával. Byly
to oči Rahla.
Friedrich pocítil osten žárlivosti. Tenhle muž znal Altheu dlouho
předtím, než se s ní setkal on, když byla mladá a krásná, čarodějka na
vrcholu své moci a schopností, žena vyhledávaná, obletovaná mnoha
významnými muži. Žena, která ví, co chce, a jde za tím s krajním
zanícením. Friedrich nebyl tak naivní, aby si myslel, že je prvním
mužem v jejím životě.
„Několikrát jsem s ní krátce hovořil,“ řekl Nathan, jako kdyby
odpovídal na nevyslovenou Friedrichovu otázku, až si Friedrich musel
říci, jestli snad člověk s takovými schopnostmi nedokáže také číst
myšlenky. „Měla nadprůměrný talent k prorokování - přinejmenším
na čarodějku. I když ve srovnání s pravým prorokem byla jen dítě,
pokoušející se hrát hry dospělých.“ Čaroděj změkčil svá slova
dobrosrdečným úsměvem. „Nijak tím nechci snižovat její intelekt, jen
to chci vidět ve správném světle.“

Friedrich odvrátil zrak od muže zpátky ke hrobu. „Víte, co se
stalo?“ Když odpověď nepřicházela, znovu na něj pohlédl. „A
kdybyste to předvídal, mohl byste jí v tom zabránit?“
Nathan nad otázkou chvilku přemýšlel. „Poznal jste někdy, že by
Althea mohla změnit to, co vidí, když vrhne své kameny?“
„Řekl bych, že ne,“ připustil Friedrich.
Už několikrát ji objímal kolem ramen a utěšoval, když plakala
lítostí nad tím, že nemůže změnit to, co viděla. Často mu říkala, že
takové věci nejsou tak jednoduché, jak se lidem bez daru magie zdají.
I když tomu Friedrich nemohl zcela porozumět, věděl, že jí břímě
prorokování a věštění čas od času působilo nesnesitelná muka.
„Víte, proč to udělala?“ zeptal se Friedrich v naději na nějaké
vysvětlení, které by jeho bolest mohlo učinit snesitelnější. „Nebo kdo
ji k tomu dohnal?“
„Vybrala si, jak zemře,“ prostě shrnul Nathan. „Musíte věřit, že se
rozhodla sama, svobodně a z rozumných důvodů. Musíte pochopit, že
její čin nebyl nejlepší jen pro ni a pro vás, ale také pro ostatní.“
„Pro ostatní? Co tím chcete říct?“
„Dobře víte, co do života přináší láska. Když se tak rozhodla,
udělala, co bylo v jejích silách, aby ostatním zůstala naděje, že poznají
život a lásku.“
„Pořád vám nerozumím.“
Nathan se zadíval kamsi do dáli a pomalu zavrtěl hlavou. „Z toho,
co se teď děje, znám jen zlomky, Friedrichu. Jsem v tom jako slepý,
tak slepý jako nikdy předtím.“
„Chcete tím říct, že to má něco společného s Jennsen?“
Nathan zacukal obočím a upřeně se na Friedricha zadíval.
„Jennsen?“ V jeho hlase bylo znát podezření.
„Jedna z děr ve světě. Althea říkala, že ta Jennsen je dcerou
Darkena Rahla.“
Čaroděj stáhl kápi a jednu ruku si zapřel o bok. „Tak takhle se
jmenuje. Jennsen.“ Ústa se mu roztáhla v důvěrném úsměvu. „Ten
termín, díra ve světě, jsem nikdy neslyšel, ale chápu, jak výstižný se
musel zdát čarodějce s omezeným darem magie.“ Znovu zavrtěl
hlavou. „Přes svůj talent nemohla Althea ani začít rozumět tomu, co
všechno zahrnuje existence takových, jako je Jennsen. Neschopnost
lidí s nadáním k magii rozpoznat různé stránky jejich existence, je ve
srovnání s tělem býka pouhý ocas. Ocas je ta nejméně důležitá část.
Ani termín díra ve světě není ve skutečnosti přesný. Myslím, že lepší
by bylo nazývat to prázdnotou.“
„Nejsem si tak jistý, jestli máte pravdu v tom, že tomu Althea
nerozuměla. S takovými, jako je Jennsen, byla zapletená už dlouhou
dobu. Možná že si byla vědoma nebezpečí víc, než si myslíte.
Vysvětlila Jennsen i mně, že sice víc neví, ale že nejdůležitější je fakt,
že nadaní jsou k nim jako slepí.“
Nathan se jen tiše usmál, z úcty před ženou pohřbenou před nimi.
„Ach, Althea toho věděla víc, mnohem víc. Celé to povídání o děrách
ve světě byla jen kamufláž.“
Friedrich se neodvažoval čarodějovi odporovat, protože dobře
věděl, jak čarodějky chrání svá tajemství a nikdy neodhalí skutečný
rozsah svých vědomostí. Althea to také dělala. Dokonce i před
Friedrichem. Věděl, že to nebylo z nedostatku úcty nebo lásky, ale že
čarodějky prostě takové jsou. Nemohlo ho urazit něco, co jednoduše
patřilo k její povaze.
„Takže v případě takových lidí, jako je Jennsen, jde o mnohem
víc?“
„Ach ano. Pokud pro srovnání opět použijeme býka, vidíme, že
má nejen ocas, ale i rohy a podobně.“ Nathan si povzdechl. „Ale
přestože rozumím většině toho, co Althea nepochopila, ani já nemohu
tvrdit, že chápu všechny souvislosti v blížících se událostech. Tady
jsou proroctví nejasná. Vím však dost na to, abych pochopil, že to
může změnit samotnou podstatu existence.“
„Jste Rahl. Jak je možné, že o takových věcech nevíte?“
„Když jsem byl ještě hodně mladý, odvedly mě sestry světla do
Starého světa a uvěznily mě v Paláci proroků. Jsem Rahl, ale v mnoha
ohledech toho o své rodné zemi, D'Haře, vím velice málo. Většinu
jsem se naučil z prorockých knih.
O takových, jako je Jennsen, proroctví mlčí. Teprve nedávno jsem
začal odhalovat proč, a uvědomovat si, jaké to může mít strašlivé
následky.“ Sevřel ruce za zády. „Takže ta dívka, Jennsen, přišla za
Altheou? Jak se o Althee dozvěděla?“

„Ano. To Jennsen vlastně zapříčinila...“ Friedrich odvrátil zrak.
Nebyl si jistý, nakolik může být otevřený, a rozhodně nechtěl čaroděje
rozzlobit. „Když byla Jennsen ještě dítě, pokusila se jí Althea pomoci,
zachránit ji před Darkenem Rahlem. Darken Rahl ji za to zmrzačil a
uvěznil v téhle bažině. Zbavil ji i její magické moci, s výjimkou
věštění.“
„Já vím,“ zašeptal Nathan, očividně zarmoucený. „I když jsem
nevěděl, jaké byly příčiny toho všeho, něco jsem znal, protože to bylo
předpovězeno.“
Friedrich vykročil k němu. „Tak proč jste jí nepomohl?“
Tentokrát odvrátil zrak Nathan. „Ach, vždyť jsem to udělal. Byl
jsem uvězněný v Paláci proroků, když za mnou přišla...“
„Za co vás uvěznili?“
„Uvěznili mě nespravedlivě, jen ze strachu. Jsem rarita, prorok.
Bojí se mě jako nějaké podivnosti, jako šílence, jako spasitele, jako
ničitele. Všechno jen proto, že vidím věci, které ostatní nevidí. Bývají
chvíle, kdy se neovládnu a pokouším se změnit to, co předvídám.“
„Když jde o proroctví, tak jak by se to mohlo změnit? Kdybyste
to změnil, tak už by to nebylo pravdivé. Nebylo by to proroctví.“
Nathan se zadíval vzhůru na studenou oblohu a vítr mu odvál
dlouhé vlasy z obličeje. „Nikdy bych to nemohl dostatečně vysvětlit
někomu, jako jste vy, někomu bez daru magie, ale malou část vám
můžu popsat asi takhle. Existují prorocké knihy staré tisíce let.
Obsahují události, ke kterým ještě nedošlo. Aby mohla existovat
svobodná vůle, musí být řada otázek ponechána otevřená. To je
částečně umožněno rozvětvenými proroctvími.“
„Rozvětvenými proroctvími? Chcete říct, že události mohou
proběhnout jedním ze dvou způsobů?'
Nathan přikývl. „To přinejmenším - často mnoha způsoby. V
každém případě klíčové události. V knihách bývá často určitá linie
proroctví s několika vyústěními, jež jsou výsledkem svobodné vůle.
Když se ukáže, že jistá větev je tou, která skutečně nastane, stává se
jedna linie proroctví pravdivou a ostatní v ten okamžik pozbývají
platnosti. Až do té chvíle byly všechny uskutečnitelné. Kdyby byla
učiněna jiná volba, tak by se platným proroctvím stala tomu odpoví-
dající větev. Neplatná větev proroctví usychá a odumírá, i když kniha
s onou částí proroctví zůstává. Proroctví je tak zkomplikováno
balastem prošlých věků, všemi těmi neuskutečněnými volbami, všemi
těmi událostmi, které se nikdy nestaly.“
Friedrichův hněv znovu zesílil. „Takže vy jste věděl, co se Althee
stane? Chcete říct, že jste ji mohl varovat?“
„Když za mnou přišla, řekl jsem jí o tom rozvětvení. Nevěděl
jsem, kdy v budoucnosti se k němu dostane, věděl jsem však, že na
obou cestách ji čeká smrt. S tím, co jsem jí řekl, měla být schopná
poznat, že ten čas nastal. Doufal jsem, že nějak najde způsob, jak se
tomu, co jsem viděl, vyhnout. Občas existují skrytá rozvětvení, o
kterých nevíme. Doufal jsem, že v tomhle případě nějaké bude a že by
ho Althea mohla najít, pokud existuje.“
Friedrich mu nevěřil. „Mohl jste něco udělat! Možná jste mohl
zabránit tomu, co se stalo!“
Nathan zvedl ruku a ukázal k hrobu. „Tohle je výsledek pokusu
změnit to, co má být. Nefunguje to.“
„Ale možná, kdyby...“
Nathanův jestřábí pohled varovně vzplál. „Pro klid vaší duše vám
řeknu tohle a nic víc: na té druhé cestě ji čekala násilná smrt, tak
mučivá, tak krvavá, tak bolestivá, že až byste objevil to, co by po ní
zbylo, raději byste skoncoval se životem, než abyste musel žít s tím,
co jste viděl. Buďte rád, že se to nestalo. Nestalo se to - ne proto, že
by se Althea bála té smrti víc, ale částečně proto, že vás milovala a
nechtěla, abyste ještě víc trpěl.“ Nathan znovu ukázal na hrob. „Sama
vybrala tuhle cestu.“
„Bylo to to rozvětvení, o kterém jste jí řekl?“
Nathanův planoucí pohled se umírnil. „Ne úplně. Cesta, kterou si
zvolila, znamenala, že zemře. Vybrala si, jak.“
„Chcete říct... mohla si vybrat jiné rozcestí, nějakou jinou cestu,
na které by mohla žít?“
Nathan přikývl. „Jistou dobu. Kdyby si však tu cestu vybrala,
octli bychom se všichni brzo ve spárech Strážce podsvětí. Protože
vím, kdo je v tom zapletený, vím také, že někde na té cestě všechno
končí. Její volba znamená, že pořád existuje jistá naděje.“
„Naděje? Naděje na co?“

Nathan si povzdechl. Friedrich se obával, že ten povzdech odráží
věci mnohem závažnější, mnohem dalekosáhlejší než cokoli, co
Althea kdy předvídala.
„Althea pro nás pro všechny získala čas, aby jiní mohli učinit
správné volby, až přijde čas, aby jednali ze své svobodné vůle. Tahle
spleť rozcestí v proroctví je zastřenější než jakákoli jiná, ale většina
cest vede do nicoty.“
„Do nicoty? Tomu nerozumím. Co to znamená?“
„V sázce je samotná existence života.“ Nathan pozdvihl obočí.
„Většina z proroctví končí v prázdnotě, ve světě mrtvých - pro
všechno.“
„Ale vy vidíte cestu, jak z toho?“
„Ta změť před námi je pro mne záhadou. Jsem v téhle věci
naprosto bezmocný. Pochopil jsem z toho, jak se cítí člověk bez
nadání k magii a navíc slepý. Kdyby to byl můj případ, vyšlo by to v
téhle věci nastejno. Dokonce ani nevidím všechny z těch, kteří mají
učinit rozhodující volby.“
„Musí to být Jennsen. Možná kdybyste ji našel... ale Althea
říkala, že nadaní jsou k potomkům Darkena Rahla, kteří dar magie
postrádají, slepí.“
„Jakéhokoli Rahla. K vypátrání takového skutečně nenadaného
potomka je dar magie k ničemu. Nelze říci, kde jsou. Jedině že byste
shromáždil všechny lidi z celého světa a nechal je procházet před
nadanými. Jinak neexistuje žádný praktický způsob, jak je pomocí
magie odhalit. Fyzická blízkost je jedinou možností pro ty, kdo byli
obdarováni magií, aby vám mohli říci, kdo to je - protože to, co vidí
očima, nesouhlasí s tím, co vidí prostřednictvím magie. Jako když
jsem se já sám nedávno náhodou setkal s Jennsen.“
„Vy si tedy myslíte, že Jennsen je v tom nějak zapletená?“
Nathan si v ostrém větru přitáhl těsněji kapuci. „Pokud jde o
proroctví, tak takoví jako Jennsen dokonce neexistují. Nemůžu říct,
jestli existují i další, a pokud ano, kolik by jich mohlo být. Nemám
ponětí, jakou roli v tom kterýkoli z nich hraje. Vím jen, že nějakým
způsobem hrají role klíčové.

Vím o části z toho, o co jde, a znám některé z těch, kdo budou stát
na kritických rozcestích proroctví. Ale jak jsem řekl, mnohá z
rozvětvení jsou nejasná.“
„Ale vy jste prorok - pravý prorok, říkala Althea. Jak je tedy
možné, že nevíte, co proroctví říká, když to proroctví existuje?“
Nathan si ho zkoumavě změřil. „Pokuste se pochopit, co vám teď
řeknu. Je to pojetí, kterému může porozumět jen pár lidí. Možná vám
může pomoci ve vašem žalu, protože je to názor, ke kterému dospěla i
Althea.“
Friedrich přikývl. „Povězte mi to.“
„Mezi proroctvím a svobodnou vůlí je jisté napětí. Existují v
opozici. Přesto na sebe vzájemně působí. Proroctví je magie a každá
magie potřebuje rovnováhu. A tu rovnováhu, která umožňuje, aby
proroctví mohlo existovat, zajišťuje svobodná vůle.“
„To nedává žádný smysl. Měly by se vzájemně vyrušit.“
„Ale ono to tak není,“ řekl s vychytralým úsměvem prorok. „Jsou
na sobě nezávislé a přesto jsou v rozporu. Stejně jako aditivní a
subtraktivní magie - jsou to opačné síly a existují obě. Každá slouží k
vyvážení druhé. Stvoření a zánik, život a smrt. Aby mohla magie
fungovat, musí být něčím vyvážena. Proroctví fungují, protože
existuje jejich opak - svobodná vůle.“
„Jste prorok a říkáte mi, že existuje svobodná vůle, která vyvrací
proroctví?“
„Cožpak smrt vyvrací život? Ne, ona ho jen přesně vymezuje a
tak vytváří jeho hodnotu.“
V nastalém tichu se zdálo, že nic z toho, co bylo řečeno, není
důležité. Pro Friedricha bylo příliš obtížné to hned pochopit. Kromě
toho to pro něj nic neměnilo. Přišla smrt a sebrala si Althein
drahocenný život. A její život byl všechno, co Friedrich kdy měl. Jeho
sklíčenost se vrátila, proudila zpátky a zaplavila všechno ostatní. Pro
Friedricha už všechno skončilo. Před sebou měl jen temnotu.
„Přišel jsem kvůli něčemu jinému,“ řekl tiše čaroděj Rahl.
„Musím vás požádat, abyste v tomhle zápase pomohl.“
Friedrich, příliš unavený, než aby vydržel stát, příliš přemožený
žalem, než aby měl o cokoli zájem, sklesl zpátky na zem vedle
Altheina hrobu. „Přišel jste za nevhodnou osobou.“
„Víte, kde je lord Rahl?“
Friedrich zvedl hlavu a zamžoural do jasné oblohy. „Lord Rahl?“
„Ano, lord Rahl. Jste D'Hařan. Měl byste to vědět.“
„Řekl bych, že tu vazbu cítím.“ Friedrich ukázal jižním směrem.
„Je někde tam. Ale ta vazba je slabá. Musí být někde hodně daleko.
Dál, než jsem kdy v životě lorda Rahla cítil.“
„Správně,“ řekl Nathan. „Je ve Starém světě. Musíte jít za ním.“
Friedrich si odfrknul. „Nemám na takovou cestu peníze.“ Zdálo
se mu, že je to z jeho důvodů ten nejmenší.
Nathan hodil dolů kožený váček. Dopadl s těžkým tlumeným
žuchnutím na zem před Friedricha. „Vím. Nezapomínejte, že jsem
prorok. Je tam víc, než vám bylo ukradeno.“
Friedrich váček potěžkal v dlani. Byl skutečně těžký. „Odkud
tohle všechno pochází?“
„Z paláce. Jde o oficiální poslání, takže peníze, které budete
potřebovat, vám poskytne D'Hara.“
Friedrich zakroutil hlavou. „Děkuju vám, že jste přišel a projevil
mi svou soustrast. Já ale nejsem ten pravý. Pošlete někoho jiného.“
„Ale jste. Althea vám měla zanechat dopis, že je vás v tomhle
zápase zapotřebí. Měl jste souhlasit, až budete požádán. Lord Rahl vás
potřebuje. A já vás žádám.“
„Vy o tom dopise víte?“ zeptal se Friedrich a znovu vstal.
„Je to jedna z žalostně mála vědomostí, které v té záležitosti mám.
Z proroctví vím, že jste ten, který má jít. Musíte to však udělat z
vlastní svobodné vůle. Vyzývám vás, abyste tak učinil.“
Friedrich znovu zavrtěl hlavou, tentokrát s větší jistotou. „Nejsem
ten, který to má udělat. Vy mi nerozumíte. Obávám se, že už mi prostě
na ničem nezáleží.“
Nathan něco vytáhl zpod pláště a podal mu to. Byla to jakási
knížka.
„Vezměte si ji,“ přikázal čaroděj. Jeho hlas byl najednou
energický, autoritativní.
Friedrich to udělal. Přejížděl prsty po starobylé kožené vazbě a
prohlížel si vystupující pozlacená slova, v jazyce, s nímž se ještě
nikdy nesetkal.

„Tahle kniha pochází z dob velké války před tisíci lety,“ řekl
Nathan. „Teprve nedávno jsem ji objevil v Paláci lidu, po horečném
hledání mezi tisíci svazky, které tam jsou. Jakmile jsem ji našel, hned
jsem pospíchal sem. Neměl jsem čas na to, abych ji přeložil, takže
dokonce ani nevím, co je v ní psáno.“
„Je to v nějakém cizím jazyce.“
Nathan přikývl. „Je to stará d'haranština, jazyk, který jsem
pomáhal učit Richarda. Je životně důležité, aby tu knihu dostal.“
„Richard?“
„Lord Rahl.“
Ze způsobu, jakým vyslovil tahle dvě slova, Friedrichovi
naskočila husí kůže. „Jak můžete vědět, že je to ta pravá kniha, když
jste ji nečetl?“
„Podle titulu, tady, na přední straně.“
Friedrich lehce přejel prsty po oněch záhadných slovech. Po
všech těch letech bylo zlacení ještě v pořádku. „Můžu se zeptat, jaký
je titul té knihy?“
„Pilíře světa.“

Kapitola dvanáctá
Oba otevřel oči, ale z nějakého důvodu to nepomáhalo; nic

neviděl. Ztuhnul hrůzou. Ležel na zádech na něčem tvrdém,
podobném hrubému studenému kameni. Bylo pro něj naprostou
záhadou, kde by mohl být, nebo jak se tam dostal; jeho první a
nejdůležitější starostí však bylo, že nějak oslepl. Roztřásl se od hlavy
k patám, nepřestával mrkat, jak se pokoušel rozjasnit zrak; pořád však
nic neviděl.
Pak ho napadla daleko nejhorší věc, která v něm roznítila
skutečnou paniku - pomyslel si, jestli snad není zpátky v chlívku.
Bál se pohnout, aby se jeho podezření nepotvrdilo. Nevěděl, jak
to udělaly, ale zoufal si nad tím, že ho ty tři potměšilé ženské - otravné
sestry čarodějnice a jeho bláznivá matka - nějak dokázaly znovu zavřít
v jeho temném vězení z dětství. Patrně zosnovaly spiknutí ze záhrobí a
když spal, přepadly ho.
Paralyzovaný nastalou situací nedokázal Oba rozumně přemýšlet.
Pak však zaslechl hluk. Otočil se tím směrem a zachytil pohyb.
Když zaostřil zrak, poznal, že přece jen není v chlívku, ale v nějaké
temné místnosti. Celým tělem mu proběhla vlna úlevy, za kterou hned
následovala vlna zlosti. Co si to jen myslel? Vždyť je Oba Rahl,
nepřemožitelný Oba Rahl. Měl by si to už jednou provždy
zapamatovat.
Ačkoli se mu ulevilo, když poznal, že to není to, čeho se nejdřív
bál, jeho prozíravost mu velela, aby byl opatrný; to místo se mu zdálo
podivné a nebezpečné. Soustředil se a snažil se rozpomenout, co se
stalo a jak se sem mohl dostat, ale nic ho nenapadlo. Paměť měl
zahalenou hustou mlhou, byla to jen sbírka náhodných vjemů - nemoc,
závrať, silná bolest hlavy, nesmírná slabost a žaludeční nevolnost,
vzpomínka, jak ho nějací lidé nesou, cizí ruce všude po těle, světlo
působící bolest v očích, tma. Cítil, že je celý zmlácený a zhmožděný.
Někde blízko se ozvalo zakašlání. Z jiného směru kdosi zavrčel.
Oba ležel zticha jako puma číhající na kořist, s napjatými svaly. Snažil
se zbystřit všechny smysly a pečlivě propátrával očima celou temnou
místnost. Nebyla tam naprostá tma, jak se nejdřív obával. Malým
čtvercovým otvorem v protější stěně procházelo dovnitř slabé světlo,
nejspíš mihotavé světlo svíčky. V otvoru byly dvě tmavé svislé linie.
Obovi pořád ještě bušilo v hlavě, ale už ne tolik jako předtím.
Vzpomněl si, jak mu bylo zle. Uvědomil si, že své nemoci ani
nevěnoval pozornost. Jednou, když byl ještě chlapec, měl horečku. Je
to podobné jako tehdy, pomyslel si, nějaká horečka. Patrně ji chytil
někdy během návštěvy u Althey, té hrozné čarodějnice z bažiny.
Oba se posadil, ale zatočila se mu hlava a tak se opřel zády o
stěnu. Byla z hrubě otesaného kamene, stejně jako podlaha. Masíroval
si zimou ztuhlé nohy a pak se narovnal v zádech. Protřel si oči a snažil
se rozkoukat. Všiml si krys, které s chvějícími se vousky čenichaly
podél stěny. Oba byl pořádně vyhladovělý, chuť k jídlu mu nepokazil
ani odporný zápach v místnosti - potu, moče a bůhvíčeho ještě
horšího.
„Podívej, ten buran se probudil,“ řekl někdo na druhé straně
místnosti. Hlas byl hluboký a výsměšný.
Oba napjal zrak a uviděl několik mužů - bylo jich pět a vypadali
jako ta nejhorší sebranka, na jakou mohl narazit. Všichni si ho upřeně
prohlíželi. Muž, který promluvil, z rohu napravo, byl kromě Oby
jediný sedící. Opíral se zády o roh, jako kdyby mu patřil. Jeho
úšklebek beze stopy humoru odhaloval, že těch pár zubů, které mu
nechyběly, bylo tak křivých, jak jen být mohly.
Oba si je všechny prohlédnul. „Vypadáte jako kriminálníci,“ řekl.
Místnost se naplnila smíchem.
„Nic takového, zavřeli nás nespravedlivě,“ řekl muž v rohu.
„Jasně,“ souhlasil další. „Hleděli jsme si svého a sebrali nás strážní. A
zavřeli nás sem jako zločince.“
Zahlaholil další smích.
Oba nikdy nepřemýšlel o tom, jestli by se mu líbilo být v jedné
místnosti s nejubožejší lidskou spodinou.
Nelíbilo se mu být zavřený v jakékoli místnosti. Připomínalo mu
to chlívek, kde ho věznila matka.
Ohmatal kapsy kalhot a potvrdilo se mu jeho podezření - peníze
byly pryč. Z druhé strany místnosti ho pod štěrbinou ve dveřích
pozorovala krysa.
Oba zdvihl oči od krysy k osvětlenému otvoru. Poznal, že ty dvě
linie jsou mříže.
„Kde to jsme?“
„V palácovém vězení, ty moulo,“ řekl křivozubý. „Nebo ti to
připadá jako nevěstinec?“
Ostatní muži se zasmáli. „Možná ten druh, do kterého chodí,“ řekl
jeden z nich, a ostatní se rozesmáli ještě hlasitěji. Naproti trochu
stranou číhala další krysa.
„Mám hlad. Kdy nám dají něco k jídlu?“ zeptal se Oba.
„Má hlad,“ řekl jeden ze stojících mužů posměšně. Pak si
zhnuseně odplivl. „Nenakrmí nás, dokud nebudou chtít. Nejdřív musíš
vyhladovět.“
Jiný z mužů se před Obu posadil na bobek. „Jak se jmenuješ?“
„Oba.“
„Co jsi udělal, že tě sem hodili, Obo? Okradl jsi nějakou starou
pannu o věneček?“
Muži se rozchechtali spolu s ním.
Oba si nemyslel, že by ten člověk byl nějak zábavný. „Neudělal
jsem nic špatného,“ řekl. Ti muži se mu nelíbili. Byli to obyčejní
kriminálníci.
„Takže jsi nevinný, co?“
„Nevím, proč by mě sem měli zavřít.“
„Slyšeli jsme něco jiného,“ řekl muž, sedící před ním na bobku.
„Jo,“ souhlasil s ním majitel rohu. „Slyšeli jsme, co si povídali
strážní; říkali, že jsi umlátil nějakého člověka holýma rukama.“
Naprosto zmatený Oba se zamračil. „Proč by mě sem za to
zavírali? Ten člověk byl zloděj. Okradl mě a potom mě zanechal v
pustině, abych tam umřel. Dostal jen to, co si zasloužil.“

„To říkáš ty,“ prohlásil křivozubý. „Slyšeli jsme, že jsi spíš okradl
ty jeho.“
„Cože?“ Oba tomu jednak nechtěl uvěřit, jednak ho to nesmírně
pohoršilo. „Kdo to řekl?“
„Strážní,“ přišla odpověď.
„Tak to lžou,“ trval na svém Oba. Muži se znovu rozesmáli.
„Štísko byl zloděj a vrah.“
Smích rázem odumřel. Krysy se zastavily, zvedly hlavy a
čenichaly ve vzduchu.
Majitel rohu se zpříma posadil. „Štísko? Řekl jsi Štísko? Myslíš
ten člověk, co prodává talismany?“
Oba při té vzpomínce stiskl zuby. Kéž by mohl do Štíska ještě
několikrát udeřit!
„Ano, ten. Pouliční prodavač Štísko. Okradl mě a nechal mě tam
umřít. Nezavraždil jsem ho, odměřil jsem mu spravedlivý trest. Měli
by mě za to odměnit. Nemohou mě zavřít za to, že jsem na Štískovi
vykonal spravedlnost - vždyť si to za své zločiny zasloužil.“
Muž z rohu vstal. Ostatní se shlukli kolem Oby.
„Štísko byl jedním z nás,“ řekl křivozubý. „Byl to náš přítel.“
„Skutečně?“ řekl Oba. „Tak je z něj krvavá kaše. Kdybych měl
čas, nerozdrtil bych mu hlavu hned, ale ještě bych si na něm trochu
pohrál s nožem.“
„No, to je od tak velkého chlapíka skutečně odvážné, zmlátit
shrbeného sušinku, když je sám,“ řekl tiše jeden z mužů.
Jiný z mužů si před Obou odplivl. V Obovi se vzedmul hněv. Sáhl
po svém noži, ale zjistil, že je taky pryč.
„Kdo mi sebral nůž? Chci ho hned zpátky! Který z vás, vy
zloději, mi sebral nůž?“
„Sebrali ho strážní.“ Křivozubý se zahihňal. „Tak ty jsi
doopravdy trouba, že jo?“
Oba se do muže stojícího uprostřed místnosti se sevřenými pěstmi
zabodával pohledem. Kvůli křivým zubům měl tvář celou boulovatou.
Přerývaně dýchal potlačovanou zuřivostí. Jeho dohola ostříhaná hlava
mu dodávala vzhled výtržníka. Udělal další krok směrem k Obovi.
„Přesně to jsi - velký trouba. Trouba Oba.“

Ostatní se rozchechtali. Oba se snažil krotit svou zášť. Měl sto
chutí jim všem vyříznout jazyky a pak na nich řádně zapracovat
nožem. Dával sice v těchto záležitostech přednost ženám, ale oni by si
to také zasloužili. Bylo by vzrušující dát si pěkně na čas a dívat se, jak
se kroutí a řvou bolestí, pozorovat jejich výraz, když do jejich
svíjejících se těl vstupuje smrt.
Když nemá svůj nůž, musí si tuto zábavu odepřít. Je nutné jej
získat zpátky a vypadnout odtud. To místo už ho unavovalo. Chtěl
pryč.
„Vstaň, Obo-troubo,“ zavrčel křivozubý.
Prostorem před ním se pokusila procupitat krysa. Oba jí rukou
připlácl ocas k podlaze. Zběsile sebou cukala a kroutila se,
vyškubnout se jí však nepodařilo. Oba ji popadl druhou rukou. Snažila
se uniknout, ale Oba ji držel pevně.
Vstal a přitom kryse ukousl hlavu. Když se narovnal ve své plné
výšce - a byl o dobrou hlavu vyšší než křivozubý - zadíval se postupně
všem okolostojícím mužům do očí. Jediným zvukem v místnosti bylo
křupání kostí mezi zuby.
Muži před ním couvli.
Oba, pořád žvýkaje, šel ke dveřím a vykoukl zamřížovaným
otvorem ven. Uviděl, že na křižovatce s blízkou chodbou stojí dva
strážní a tiše si povídají.
„Vy tam!“ křiknul. „Stal se omyl! Musím s vámi mluvit!“
Strážci přerušili konverzaci. „Jo? A jaký omyl?“ zeptal se jeden z
nich.
Obův pohled těkal z jednoho na druhého, ale nebyl to jen jeho
pohled. Pozoroval je jeho prostřednictvím i majitel onoho hlasu.
„Jsem bratr lorda Rahla.“ Oba si uvědomil, že říká nahlas to, co
ještě žádnému cizímu člověku neřekl, ale cosi ho donutilo, aby to řekl.
Muži na něj civěli, ale on pokračoval. „Byl jsem neprávem uvězněný
za to, že jsem vykonal akt spravedlnosti na zloději, jak mi velela má
povinnost. Lord Rahl tohle nespravedlivé uvěznění nebude tolerovat.
Chci vidět svého bratra.“ Oba strážné probodával pohledem. „Jděte
pro něj!“
Když uviděli to, co se mu zračilo v očích, oba muži zamrkali. Pak
beze slov odešli.
Oba se obrátil k mužům v cele. Postupně se každému z nich
zadíval do očí a současně zuby odtrhával kusy krysího těla a žvýkal je.
Přecházel po místnosti a jedl a oni mu ustupovali z cesty. Kostičky
chřupaly a chřupaly. Oba znovu vykoukl zamřížovaným otvorem,
nikoho však neviděl. Povzdechl si. Palác je nesmírně rozlehlý. Může
to nějakou dobu trvat, než se strážní vrátí a pustí ho ven.
Vrátil se na své místo naproti dveřím a pohodlně se rozvalil. Muži
couvali co nejdál od něj a pak stáli a pozorovali ho. Oba jim pohledy
vracel a přitom pojídal krysu.
Věděl, že jsou z něj u vytržení. Vždyť je téměř příslušníkem
panovnické rodiny. Je přece Rahl. Patrně se ještě s někým tak
významným, jako je on, nesetkali. Není divu, že v nich vzbuzuje
respekt.
„Říkali jste, že nás nenakrmí.“ Zamával jim před očima zbytkem
krysy. „Já hladovět nebudu.“ Utrhl ocas a zahodil ho. Krysí ocasy jedí
jen zvířata. On přece není žádné zvíře.
„Ty nejsi jen trouba,“ řekl křivozubý tichým hla sem, plným
opovržení, „jsi potrhlý bastard.“
Dřív, než mohl kdokoli vydechnout překvapením, se Oba vrhl
přes celou místnost a popadl muže za hrdlo. Zdvihl ho, ječícího a
kopajícího, tak vysoko, aby se mu mohl podívat zpříma do očí. Pak ho
mocným tlakem přirazil ke stěně. Muž byl rázem bezvládný jako
krysa.
Oba se ohlédl a zjistil, že ostatní couvli. Nechal křivozubého
zhroutit se na zem. Muž sténal a držel se za zátylek vyholené hlavy.
Oba o něj ztratil zájem. Měl důležitější věci na práci než mu vytřískat
mozek z hlavy, i když šlo o kriminálníka.
Šel zpátky na své místo a lehl si na chladnou kamennou podlahu.
Uvědomil si, že byl nemocný a možná se ještě úplně neuzdravil; musí
na sebe být opatrný. Potřebuje si odpočinout.
Oba zvedl hlavu. „Až pro mě přijdou, tak mě vzbuďte,“ řekl
čtyřem mužům, kteří ho pořád mlčky pozorovali. Pobavilo ho, když
viděl, jak jsou fascinováni, že mají mezi sebou šlechtice. Nicméně
jsou to notoričtí zločinci; měl by je nechat popravit.

„Nás je pět a ty jsi sám,“ řekl jeden z nich. „Proč si myslíš, že se
ještě někdy probudíš, když zavřeš oči?“ Nebylo pochyb, že v jeho
slovech byla skrytá hrozba.
Oba se na něj zašklebil.
A hlas se zašklebil s ním.
Muž vyvalil oči. Nasucho polkl a couval, až narazil rameny na
stěnu; pak se šoural stranou. Když se dostal k protějšímu rohu, sklouzl
na zem a přitáhl si kolena k hrudi. Kňoural, slzy se mu koulely po
tváři, nakonec otočil hlavu stranou a zakryl si oči třesoucím se loktem.
Oba si položil hlavu na nataženou ruku a usnul.

Kapitola třináctá
Slabý zvuk kroků z prostoru za dveřmi probudil Obu z lehkého

spánku. Otevřel oči, ale ani se nepohnul a nevydal nejmenší zvuk.
Jeho nedobrovolní společníci zrovna vykukovali otvorem ve dveřích.
Když se podle zvuku zdálo, že se vzdálené kročeje blíží, všichni
kromě jednoho se stáhli zpátky. Zbylý muž zůstal stát u dveří a hlídal.
Jak se snažil získat lepší výhled do chodby, stoupl si na špičky, chytil
se oběma rukama mříže a přitiskl k ní obličej. Odněkud z dálky Oba
zaslechl kovové řinčení a ozvěnou znásobené vrzání odemykaných a
otvíraných dveří. Muž u dveří cely se bez hnutí díval ven, pak však
náhle ustoupil zpátky.
„Zahnuli sem, přicházejí,“ pošeptal ostatním.
Všech pět mužů se shluklo na opačné straně místnosti a dali hlavy
dohromady. Začali si šeptat.
„Ale co když místo nich přijde Mord-Sitha?“ zašeptal jeden.
„To pro nás nic nemění,“ odvětil jiný. „Něco o nich vím. Jejich
magie je zaměřená na lidi s nadáním. Chrání je před magií, ne před
svaly.“
„Ta zbraň na nás bude přesto působit,“ řekl první.
„Ne, když ji společně přemůžeme a tu věc jí sebereme,“ ozval se
neústupný šepot. „Je nás pět. Jsme silnější a máme početní převahu.“
„Ale co když...“
„Co si myslíš, že se s námi chystají udělat?“ zašeptal jeden z
ostatních vzrušeně. „Když se nechopíme téhle příležitosti, jsme už teď
mrtví. Nevidím žádnou jinou šanci. Uděláme to a vypadneme odsud.“

Postupně jeden po druhém přikývli. Pak se rozešli do různých
částí místnosti, aby to vypadalo, že jeden s druhým nechtějí mít nic
společného. Obovi bylo jasné, že mají něco za lubem.
Jeden z mužů znovu krátce zkontroloval okénko a odstoupil ode
dveří. Pak jiný přišel blíž a strčil do Oby nohou.
„Vracejí se. Probuď se! Slyšíš?“ Oba zasténal; dělal, že ještě spí.
Muž do něj znovu dloubnul nohou. „Chtěl jsi, abychom ti řekli, až
se vrátí. Tak se probuď!“ Ustoupil, teprve když se Oba pohnul, zazíval
a protáhl, aby to vypadalo, že se zrovna probudil. Muži, všichni kromě
toho, který už viděl v Obových očích víc, než chtěl, vrhli k Obovi
letmý pohled a hned sklopili zrak. Během čekání zaujali schoulené
pózy a snažili se vypadat lhostejně, až apaticky.
Dál v chodbě spolu mluvili dva lidé. Slovům Oba nerozuměl,
hlasy však slyšel dost dobře, aby poznal, že krátká a věcná rozmluva
je zřejmě služebního rázu. Kročeje se nakonec zastavily těsně za
dveřmi. V zámku se otočil klíč. Chodbou se ozvěnou rozlehlo klapnutí
západky. Muži vrhli ke dveřím rychlé pohledy. Kdosi venku zamručel
úsilím, jak zatáhnul za dveře. Ty se se skřípotem rozevřely a dovnitř
proniklo z chodby světlo.
Obu udivilo, když spatřil ženskou siluetu.
Mohutný strážný, který ji doprovázel, použil svíčku z držáku na
zdi k rozžehnutí lampy. Zatímco žena stála mezi dveřmi a nenuceně si
prohlížela muže po obou stranách, strážný zanesl lampu dovnitř a
pověsil ji na stěnu. Osvětlovala ostře mužské tváře a odhalovala
chmurnou atmosféru kamenné cely.
Tehdy Oba také spatřil, jak skutečně opovrženíhodní a odporní
jeho společníci v cele jsou. Všichni ženu sledovali, lstivýma zvířecíma
očima, blýskajícíma se ze stínů.
V nepříjemné záři lampy si Oba všiml, že má žena na sobě to
nejpodivnější oblečení, s jakým se kdy setkal - přiléhavou kombinézu
z rudé kůže. Postavu měla vysokou a dobře formovanou a dlouhé
blond vlasy spletené do jediného copu. Z tenkého řetízku kolem
zápěstí pravé ruky opřené v bok jí cosi volně viselo. Přestože nebyla
vyšší než muži, samotný její velitelský postoj vytvářel dojem, jako by
sem k nim zavítala chladná fúrie, přicházející soudit živé bytosti při
jejich poslední hodince.
Její zachmuřená tvář byla poznamenána nelibostí, jako bývala
tvář Obovy matky.
Avšak ještě víc Obu udivilo, když uviděl její ležérní gesto rukou,
kterým propustila strážného, jenž jí předtím otevřel dveře. Jestliže to
udivilo Obu, nevyvedlo to z konceptu strážného. Ještě naposledy
přelétl zrakem vězně, zavřel za sebou těžké dveře a zamkl. Pak už Oba
slyšel jen klapot jeho bot na kamenné podlaze, jak odcházel chodbou
pryč.
Žena chladným zrakem probodla muže kolem sebe, ale každého z
nich zřejmě ohodnotila jako nedůležitého a pustila ho z hlavy. Pak se
zaměřila na Obu a pečlivě studovala jeho tvář.
„Dobrotiví duchové...“ zašeptala si pro sebe, když uviděla to, co
měl v očích.
Oči.
Oba se usmál. Poznala, že mluvil pravdu. Viděla mu v očích, že je
syn Darkena Rahla.
Oči!
Najednou pochopil, a všechno do sebe zapadlo jak nůž do
pochvy.
A pak se na ni muži se zvířecím řevem vrhli. Oba očekával, že
vykřikne leknutím nebo bude volat o pomoc, nebo sebou alespoň
trhne. Ona však neustoupila a nevzrušeně se jim postavila.
Oba zahlédl, že jí do ruky vklouzlo cosi jako rudá tyčka, nejspíš
ta, co jí předtím visela u zápěstí. Jakmile se k ní dostal první z mužů,
vyrazila s ní proti jeho hrudi a otočením zápěstí ho odrazila zpátky.
Okamžitě se složil a jako pytel sena žuchnul na podlahu.
Téměř současně se ze všech stran slétli v přívalu bušících paží a
pěstí ostatní. Žena se jejich útoku vyhnula a bez znatelného úsilí
unikla z pasti ještě dřív, než mohla sklapnout. Zatímco se muži
potáceli kolem a kvapně se snažili znovu zaútočit, napadla je pro změ-
nu ona. Pohybovala se mezi nimi s chladnou elegancí, rychle a
metodicky, s ohromující prudkostí.
Aniž by se otočila, vrazila loket do obličeje nejbližšího z nich,
když se ji snažil chytit zezadu. Oba slyšel praskot kosti, když mužova
hlava odlétla vzad a zeď potřísnil dlouhý krvavý cákanec.

Třetího muže zastavila svým podivným rudým prutem, jenž mu
přitiskla na krk. Zhroutil se a vydával dusivé bublavé plačtivé zvuky.
Pak se svíjel na podlaze a z úst mu tryskala krvavá pěna. Obovi to při-
pomínalo smrtelnou křeč hada z bažiny. Aby se žena vyhnula dalšímu
útoku, odskočila vzad, za muže ležícího na podlaze. Cestou mu ještě
stačila patou dupnout do tváře, aby ho dorazila.
Otočila se a okamžitě třikrát rychle za sebou udeřila čtvrtého
muže do krku. Obrátil oči v sloup a sesunul se k zemi. Podkopla mu
zpředu nohy, až přepadl tváří dolů. Čelem narazil s nepříjemným
křupnutím do kamenné podlahy.
Úspornost jejích pohybů, hladké úniky následované rychlými a
brutálními protiútoky, to všechno byla fascinující podívaná.
Vrhl se na ni poslední z mužů, svou plnou vahou. Otočila se a
udeřila ho hřbetem ruky do tváře tak prudce, až ho roztočila jako káču.
Pak ho popadla za vlasy na zátylku, trhnutím ho postavila na nohy,
vrazila mu podivný prut do zad a tak ho srazila na kolena.
Byl to křivozubý. Ječel hlasitěji, než se kdy Obovi podařilo
kohokoli donutit. Obu ohromila hlavně její schopnost působit bolest.
Držela křivozubého za vlasy a on klečel před ní, vřeštěl v zoufalé
agónii, škemral, aby ho pustila, a marně se pokoušel vykroutit. S kole-
nem vzepřeným o záda mu stáhla hlavu do záklonu a spolu s rudým
prutem ho ovládala lehce jako dítě.
A pak se Obovi schválně zadívala do očí a přitiskla křivozubému
prut do zátylku. Začal kolem sebe bláznivě mávat rukama a celé tělo
se zmítalo v křečích, jako kdyby ho zasáhl blesk. Pak zplihl a z uší mu
vy tryskla krev. Když s ním byla hotova, pustila jeho vlasy a nechala
ho přepadnout dolů. Podle toho, jak padal, bylo Obovi jasné, že je
mrtvý a náraz na tvrdý kámen už necítí.
Zdálo se mu, že se to všechno stalo během chvilky ne delší než
pět úderů srdce, jeden za každého ze zabitých mužů. Všude kolem se
v ostrém světle lampy leskla krev. Muži leželi rozvaleni v
nepřirozených pozicích po místnosti. A žena v rudé kožené kombinéze
dokonce ani nezrychlila dech.
Přistoupila blíž. „Bohužel tě musím zklamat, ale tak lehce odtud
neunikneš.“
Oba se zašklebil. Bylo mu jasné, že ho ta ženská chce.
Natáhl ruku a popadl ji za levé ňadro.
Se zlobnou grimasou ve tváři Obu prudce švihla svým podivným
rudým prutem seshora do ramene, těsně vedle krku.
Oba natáhl druhou ruku a sevřel jí druhé ňadro. Pak obě pevně
stiskl a zašklebil se na ni.
„Jak to, že ne...“ Najednou zmlkla a výraz tváře jí naplnilo
hluboké vnitřní poznání.
Obovi se její prsa líbila. Byla nejkrásnější ze všech, jaká kdy v
rukou měl. Byla to naprosto výjimečná žena. Cítil, že se s ní naučí
mnoho nového.
Zčistajasna proti němu smrtící rychlostí vyrazila její pěst.
Oba ji zachytil do dlaně. Pevně ji obemkl prsty a stiskl, zároveň
celou ruku zkroutil tak, až se žena otočila kolem osy a skončila s
dozadu ohnutými zády a rameny přitisknutými k němu. Okamžitě mu
vrazila volný loket do břicha, on to však čekal a chytil ji za předloktí.
Přitom jí s využitím její hybnosti ruku zkroutil za záda, takže ji pak
mohl přidržet prsty druhé ruky, kterou už držel její druhou paži.
Tak mu zůstala jedna ruka volná, aby si mohl vychutnat potěšení
z ženských tvarů. Sjel jí rukou po břiše kolem pasu a pod koženou
kombinézu. Vší silou se kroutila, aby unikla. Věděla, jak využít páku,
avšak její síla na úkol zdaleka nestačila. Oba jí rukou vklouzl pod
přiléhavé kožené kalhoty a osahával její napjaté tělo.
Pak ho ta dračice kopla do holeně. S výkřikem ucuknul, jen tak
tak že ji nepustil. Ale pak se prudce otočila, sehnula se a překonala
jeho sevření. Než bys řekl švec, byla volná.
Místo aby utekla, využila situace a udeřila Obu ze strany do krku.
Obovi se na poslední chvíli podařilo úder částečně odklonit, ale
přesto to zabolelo. Víc než to, rozzlobilo ho to. Už ho unavovalo hrát
něžné hry. Popadl ji za paži a zkroutil ji tak, až vykřikla. Pak jí nejdřív
podrazil nohy a hned nato se na ni celou svou vahou vrhnul. Když oba
padali k zemi, hrubě ji objal a přistál na ní tak, že jí vyrazil většinu
vzduchu z plic. Dřív než mohla popadnout dech, udeřil ji vší silou
pěstí do žaludku. Viděl jí na očích, jak ji to bolí.
Než s ní skoncuje, uvidí toho v jejích očích mnohem víc.
Když teď zápasili na podlaze, měl Oba jasnou výhodu a taky jí
využil. Začal z ní strhávat oblečení. Nehodlala mu to usnadnit a s
maximálním nasazením se s ním rvala. Její způsob boje však byl pro
Obu naprosto nečekaný. Nebojovala, aby unikla, jak to dělaly ostatní
ženy. Rvala se tak, aby mu co nejvíc ublížila.
Z toho Oba poznal, jak zoufale ho chce.
Chystal se jí poskytnout uspokojení, po kterém tak toužila, dát jí
to, co nemohla nikdy předtím od žádného muže dostat.
Silnými prsty škubl za horní část jejího koženého obleku, ta však
byla silným opaskem těsně stažená kolem jejího pasu. Zadní strana
horní části kombinézy byla křížem krážem sešněrována sítí řemínků a
přezek. Byly příliš pevné, než aby je roztrhl. Obovi se místo toho
podařilo ji vyhrnout až k žebrům. Pohled na její částečně obnažené
tělo ho rozpálil. Musel zápasit s jejíma rukama, nohama, dokonce i s
hlavou, kterou se mu snažila vrazit do tváře.
Přestože se snažila ze všech sil, podařilo se mu vyškubnout a
stáhnout jí dolní část kombinézy pod křivku jejích boků. Zápasila čím
dál zuřivěji a zkusila všechny možnosti, jak mu ublížit. Oba vycítil, že
ho chce tak moc, až ztrácí sebeovládání.
Když se plně soustředil na to, aby jí stáhl spodní část oblečení,
zakousla se mu do předloktí druhé ruky. Ztuhnul šokem z bolesti.
Místo aby se snažil vytrhnout, vyrazil s rukou sevřenou v jejích
zubech proti ní a třísknul jí temenem hlavy o kamennou podlahu.
Druhý náraz hlavou do kamene ubral jejímu zápasení hodně na energii
a Obovi se podařilo ruku uvolnit.
Nechtěl, aby ztratila vědomí. Chtěl, aby byla při smyslech. Díval
se jí do očí a tiskl ji svou vahou k podlaze a kolenem jí násilím
roztahoval stehna. Měl radost, když z toho, jak stiskla zuby, jak očima
sledovala ty jeho, poznal, že si všechno uvědomuje.
Nedílnou součástí zážitku bylo poznání. Bylo důležité, aby si
uvědomovala, co se s ní děje, aby cítila změny, které v jejím živém
těle nastanou. Aby si byla vědoma toho, že se kolem ní plíží smrt,
trpělivě čeká a pozoruje ji. Pro Obu bylo nejdůležitější, aby v jejích
očích viděl prvotní emoce a pocity.
Olízl ji vzadu na krku, za ušima, tam kde na jazyku cítil jemné
chloupky. Pak jí přejel zuby po kůži. Její krk měl skvělou chuť. Oba
věděl, že jí dotyk rtů a zubů dělá dobře, ale že se musí naoko bránit,
aby si nemyslel, že je promiskuitní. To všechno bylo součástí její hry.
Přece po něm toužila - věděl to. A zatímco se tiskl k jejímu krku,
druhou rukou si rozepínal poklopec.
„Vždycky jsi to chtěla takhle,“ zašeptal přerývaně.
„Ano,“ odpověděla bez dechu. „Ano, ty mi rozumíš.“
To bylo něco nového. Nikdy předtím nebyl s ženou, která by se
cítila natolik uvolněně, pokud jde o vlastní sexuální potřeby, aby je
nahlas přiznala - snad s výjimkou, kdy je prozradí sténáním a výkřiky.
Oba si uvědomil, že musí být šílená touhou odhodit zábrany a přiznat
své pravé pocity.
„Prosím tě,“ oddechovala mu ztěžka proti rameni, které jí tlačil na
čelist a přidržoval jí tak hlavu na podlaze, „prosím tě, nech mě, abych
ti pomohla.“
Tohle bylo rozhodně něco nového. „Pomohla mi?“
„Ano,“ svěřovala se mu chvatně do ucha. „Nech mě, abych ti
pomohla rozepnout kalhoty, aby ses mě mohl dotknout tam, kde to
potřebuju nejvíc.“
Oba se už nemohl dočkat, až její nestydaté touze vyhoví. Tím, že
jí svěřil její vytoužený úkol, si uvolnil ruce na to, aby ji mohl
osahávat. Bylo to rozkošné stvoření - příhodná partnerka pro muže,
jako byl on, Rahl, skoro princ. Ještě nikdy neměl tak nádherně
nečekaný a intimní zážitek. Zřejmě vědomí, že je členem královské
rodiny, ženu dohnalo k tomu, že teď po něm šílela neovladatelnou
touhou.
Oba se nad tím šklebil, zatímco mu její dychtivé prsty neobratně
zápolily s knoflíky poklopce. Přenesl trochu váhu, aby jí poskytl víc
prostoru, a mezitím prozkoumával její ženská tajemství.
„Prosím tě,“ zašeptala mu znovu do ucha, když mu kalhoty
konečně rozepnula, „dovol mi, abych tě tam dole podržela. Prosím!“
Byla po něm zřejmě tak žhavá, že úplně zapomněla na svou
důstojnost. Musel si však přiznat, že ho to neodpuzuje. Kousl ji do
krku a chraptivě jí dovolil, aby pokračovala.
Zvedl se trochu v bocích, aby se mohla k předmětu své oplzlé
touhy dostat. Zasténal rozkoší, když natahovala pružné tělo, aby na
něj dosáhla. Cítil její chladivé prsty, jak se ho dotýkají a nedočkavě
mu obemykají přirození, jak ho rozkošnou drobnou dlaní jemně svírá.

Najednou ho však sevřela a prudce otočila plnou hrstí s takovou
vehemencí, až Oba nadskočil a šokem téměř oslepl.
Bleskový úder bolesti byl tak pronikavý, že v první chvíli nemohl
ani popadnout dech. Ve chvíli jeho ochromení sáhla níž a popadla ho
vytrvalejším stiskem za varlata. Bez pauzy znovu nemilosrdně
zmáčkla a zakroutila, ještě silněji než dříve. Oči mu vylezly z důlků a
začal se křečovitě svíjet. Mysl se mu zakalila. Neslyšel, neviděl,
nemohl popadnout dech, dokonce ani vykřiknout nemohl. Byl
paralyzován, spoutaný v naprosté agónii.
Necítil nic jiného než nekonečnou bolest - dlouhou, palčivou,
ostrou a svíravou. Otevřel ústa ve snaze vykřiknout, ale nešlo to.
Zdálo se mu to jako věčnost, než se mu opět vrátil zrak a zvonění v
uších přehlušily neuspořádané zvuky.
Místnost se s ním divoce roztočila. Zatímco ležel na kamenné
podlaze, uvědomil si, že ho někdo silně nakopl do boku. Narazil
prudce do stěny a s žuchnutím se zastavil. Několikrát se křečovitě
pokusil nadechnout, než se mu to konečně podařilo. Řezavá bolest v
boku byla tak silná, jako by ho kopla kráva, ale to nebylo nic ve
srovnání s pekelnou bolestí ve slabinách.
Pak si Oba všiml strážného. Vrátil se. To on ho kopl do boku. On,
ne ona. Žena ještě ležela rozvalená na podlaze a její rozkošné tělo bylo
provokativním způsobem odhaleno.
Strážný v ruce svíral meč. Poklekl na jedno koleno vedle ženy a
rychle ji pohledem zkontroloval.
„Paní Nydo! Paní Nydo, jste v pořádku?“
Zasténala a vrávoravě se přetočila na všechny čtyři, zatímco
strážný, přikrčený a s nohama v pevném postoji, Obu pozorně
sledoval. Zdálo se, že se bojí ženě pomoci či se na ni jen podívat, ale
nevypadalo to, že by se bál Oby. Oba se vleže opřel o stěnu a zatímco
je pozoroval, vracely se mu všechny smysly.
Žena se nesnažila zakrýt si boky a odhalená ňadra. Byla pořád
svolná s ním pokračovat v jejich hře, ale před strážným přece nemohla
ukázat, co cítí. Musí být touhou po něm šílená, když ho takovým
způsobem provokuje.

Oba se trochu narovnal. Už mohl znovu dýchat a do ztuhlých
končetin se mu vracel cit. Díval se, jak žena - Nyda, jak ji oslovil
strážný - potácivě vstává.
Oba ležel bez hnutí, naslouchal temnému hlasu a pozoroval, jak jí
po kůži stékají kapky potu. Je božská. Od takové ženy se toho musí
ještě mnoho naučit. Ještě se dočká nesčetných rozkoší.
Oba, jenž pořád ještě sbíral síly, vstal a opřel se o zeď. Pozoroval,
jak si Nyda hřbetem ruky provokativně utírá krev z úst. Druhou rukou
si stáhla koženou kombinézu, aby se zakryla. Byla jako omámená,
nepochybně opojnou blízkostí rozkoše. Vrávorala pár kroků stranou,
dělalo jí potíže udržet rovnováhu. Zdálo se, že nedokáže nic jiného
než stát. Obu překvapilo, že nemá po jejich krátkém, ale
temperamentním milostném zápase žádnou kost zlomenou. Ještě na to
bude čas.
Z milostných kousanců na krku jí odkapávala krev. Všiml si, že
má zakrvácené i vlasy, to bylo z toho, jak jí mlátil hlavou o kamennou
podlahu. Připomněl si, že si musí vždycky uvědomovat, jakou má sílu,
aby to předčasně neukončil. Jednou se to už stalo. Musí být opatrný -
ženy jsou křehká stvoření.
Upřel zrak na strážného. Ten člověk se dokáže pozoruhodně
ovládat, že tu stojí tak sebevědomě, když vezmeme v úvahu, že je v
přítomnosti Rahla.
Setkali se očima. Muž postoupil o krok blíž.
Oči hlasu se otevřely a také se na něj zadívaly.
Muž strnul.
Oba se zašklebil.
„Paní Nydo,“ zašeptal strážný s vytřeštěnýma očima upřenýma na
Obu, „myslím, že bude lepší, když odtud odejdete.“
Zamračila se na něj a pokusila se vytáhnout si kombinézu přes
dobře formované boky. Pořád ještě vrávorala a pokus dát si oblečení
do pořádku se jí moc nevydařil.
„Nechceme, aby odešla,“ řekl Oba. Strážný jen zíral s očima
doširoka rozevřenýma.
„Nechceme, aby odešla,“ řekl Oba znovu, unisono s tím hlasem.
„Můžeme si s ní užít oba.“
„Nechceme, aby odešla...“ opakoval strážný.
Paní Nyda přerušila pokus o zakrytí obnažených partií a dívala se
střídavě na strážného a na Obu.
„Přiveď mi ji,“ rozkázal Oba, žasnoucí nad tím, co si ten hlas
dokáže vymyslet, a zároveň nadšený tou ideou. „Přiveď ji sem a
budeme ji mít oba.“
Žena omámeně sledovala Obův pohled na strážného. Když
uviděla jeho výraz, pokusila se uchopit svůj rudý prut, který jí volně
visel u ruky. Strážný jí ale sevřel zápěstí, aby se k tomu nemohla
dostat. Druhou rukou ji objal kolem pasu. Bránila se, ale byl to urostlý
člověk a jí se ještě pořád točila hlava.
Oba se zašklebil, když viděl, jak ji k němu strážný táhne. Mužovy
prsty bloumaly po jejím odhaleném těle stejně jako předtím Obovy.
„Je na dotyk rozkošná, nemyslíš?“ zeptal se Oba.
Strážný se usmál a přikývl.
Když byli dostatečně blízko, natáhl k ní Oba ruce. Byl čas
dokončit to, co načal. A dokončit to dobře.
Nyda sevřela oběma rukama šaty strážného, aby získala oporu.
Pak se ohromující rychlostí otočila. Zčistajasna, jen na zlomek
sekundy, uviděl Oba spodek jejího podpatku, jak se mu jako blesk
blíží k obličeji. Než mohl zareagovat, svět zčernal v ochraňujícím vý-
buchu bolesti.

Kapitola čtrnáctá
Oba otevřel oči do tmy. Ležel na zádech, na kamenné podlaze. Ve

tváři mu tepala silná bolest. Pokrčil kolena, aby ulevil bolavým
slabinám.
Ukázalo se, že ta dračice, Nyda, je stejně otravná jako všechny
ženy, které kdy poznal. Zdá se, že ho otravné ženské musí neustále
mučit. Závidí mu, že je tak významný člověk. Všechny se ho pokouší
srážet, omezovat, utiskovat.
Obu už také unavovalo se neustále probouzet na chladných
temných místech. Musel to snášet po celý život. Vždycky tam bylo
buď velké horko nebo zima, a rozhodně ne útulno.
Napadlo ho, jestli s tím nemůže mít něco společného jeho
bláznivá matka nebo čarodějnice Lathea, nebo její sestra, ta čarodějka
z bažiny. Určitě to byla pomsta té nafoukané trojice.
Byly sice mrtvé, ale Oba si nebyl úplně jistý, jestli ho to před
nimi ochrání. Byly prohnané za svého života a smrt je asi nemohla
napravit.
Čím víc však o tom přemýšlel, tím víc sílilo jeho přesvědčení, že
to všechno bylo s největší pravděpodobností dílem té dračice v rudé
kůži, Nydy. Chytře předstírala, že trpí závratí a že je dezorientovaná,
dokud ji ten strážný nedotáhl tak blízko, aby mohla zaútočit, a pak ho
nakopla. Ona je vážně dobrá! Bylo těžké zlobit se na ženu, která ho
tak zoufale chce. Nejspíš ji k tomu dohnalo pomyšlení, že nebude mít
Obu výhradně pro sebe. Chtěla s ním být sama. Řekl si, že jí to ne-
může mít za zlé.

Teď, když Oba veřejně přiznal své královské postavení, bude
muset počítat s tím, že existují ženy tak vášnivé jako ona, ženy, které
budou toužit po tom, co jim může poskytnout. Musí být připravený
dostát požadavkům, kladeným na pravého Rahla.
Sténaje bolestí, převalil se Oba na břicho. Rukama se odstrkoval
nejdřív od podlahy a pak od stěny, až se mu konečně podařilo dostat
na nohy. Vlastní bolest jen zvýší požitek z konečného dobytí milenky.
Někde o tom slyšel. Možná mu to řekl ten hlas.
Všiml si malého proužku světla, mnohem menšího než ve
dveřním otvoru předchozí cely. Začal rukama tápat po chladných
kamenných stěnách a prozkoumávat místnost. Skoro okamžitě došel
na roh. Natáhl ruku stranou po hrubém kameni a vyděsilo ho, když ve-
lice brzo narazil na další roh. S rostoucí naléhavostí osahával stěny a
když zjistil, jak mrňavá jeho cela je, naplnilo ho to hrůzou. Musel dřív
ležet od rohu k rohu, protože nebyla ani dost velká, aby si mohl
lehnout jinak.
Možná za to Nyda přece jen nemůže. Tohle vážně mělo všechny
znaky díla jeho zákeřné matky. Možná se dívá ze světa mrtvých,
škodolibě intrikuje, plánuje, jak by ho mohla týrat. Ty čarodějnice jí
pravděpodobně pomáhají. Ježibaba z bažiny se do toho určitě taky
zapletla a nabídla jí svou pomoc. A společně dokázaly zasáhnout ze
světa mrtvých a pomoct té dračici Nydě zavřít ho opět do mrňavé
místnosti.
Znovu horečně přecházel stísněnou celou a osahával stěny,
posedlý hrůzou, že se stahují směrem k němu. Byl příliš velký na to,
aby mohl přebývat v tak malé místnosti, kde dokonce nemohl ani
dýchat. Protože se strašně bál, že by mohl spotřebovat všechen vzduch
a udusit se, vrhl se ke dveřím a přitiskl tvář ke škvíře.
Plakal sebelítostí a v tu chvíli si nepřál nic jiného, než aby mohl
znovu a znovu mlátit do hlavy svou bláznivou matku.
Po jisté době začal naslouchat hlasu, jenž mu radil, uklidňoval ho,
konejšil ho, a tak začal znovu koncentrovat své myšlenky. Je přece
chytrý. Triumfoval nad všemi, kdo proti němu konspirovali, přestože
byli tak zlí. Dostane se ven. Dostane. Musí se sebrat a jednat v
souladu se svým životním postavením.
Je Oba Rahl! Je nepřemožitelný!
Oba přitiskl oči ke štěrbině, aby se podíval ven, neviděl však nic
víc než další temný prostor. Přemýšlel, jestli snad není v cele umístěné
uvnitř jiné cely, a chvíli bušil do dveří, vzlykal a křičel hrůzou z tak
hrozivého mučení.
Jak jen mohou být tak krutí? Je přece Rahl. Jak mohou tohle
udělat tak významné osobě? Proč by s ním vůbec měli takhle
zacházet? Nejdřív ho zavřeli jako recidivistu, společně s lidskou
spodinou, za to, že udělal správnou věc, že vykonal spravedlnost a
zbavil zemi zloděje nerespektujícího zákon. A teď ho ještě tak
ohavným způsobem týrají!
Oba se soustředil a začal mysl zaměstnávat něčím jiným.
Vzpomněl si na výraz Nydiny tváře, když se mu poprvé podívala do
očí. Bylo v něm uznání jeho pravé totožnosti. Nyda poznala pravdu,
pouhým pohledem poznala, že je synem Darkena Rahla. Není divu, že
ho tak zoufale chtěla. Je přece významný člověk. Egoisté už takoví
jsou - chtějí být blízko těch, co jsou velcí, a pak je chtějí omezovat.
Nyda je závistivá. Proto ho sem nechala zavřít - z malicherné závisti.
Jak je to prosté!
Oba přemýšlel o výrazu Nydiných očí, když ho poprvé uviděla.
Výraz jejího poznání v něm vyvolal vzpomínky, které mu umožnily
dát si jedno s druhým dohromady. Dlouho pak přemýšlel o nové věci,
na kterou zrovna přišel.
Jennsen je jeho sestra! Oba dva jsou díry ve světě!
Hrozná škoda, že je Jennsen jeho příbuzná - je až svůdně krásná.
Má okouzlující rudé vlasy. Bál se však, že by mohly být známkou
magických schopností. Oba si povzdechl, když si v duchu vytvářel její
obraz. Byl příliš zásadový člověk, než aby o ní uvažoval jako milenec.
Koneckonců mají společného otce. Navzdory jejímu nádhernému
vzhledu, navzdory tomu, že vzpomínky na ni znovu probudily jeho
genitálie k životu, i když s bolestí, jeho bezúhonnost by mu nedovolila
takové porušení slušnosti. Oba je přece Rahl a ne nějaký jelen v říji.
Darken Rahl byl také jejím otcem. Oba si nebyl jistý, co si o tom
má myslet. Něco je spojuje. Oba dva stojí proti světu závistivých lidí,
kteří jim chtějí odepřít jejich velikost. Lord Rahl vyslal čtyřky, aby ji
chytily, proto k němu Jennsen nebude cítit žádnou loajalitu. Obu by
zajímalo, jestli by pro něj nemohla být cenným spojencem.
Na druhé straně si vzpomněl na úzkost v jejích očích, když se na
něj podívala. Snad poznala, že i on je potomek Darkena Rahla jako
ona. Možná už má své vlastní plány, ve kterých s ním nepočítá.
Možná ji dokonce zneklidnilo, že existuje. Možná pro něj bude i ona
soupeřem, který chce všechno pro sebe.
Lord Rahl - jejich bratr - je chce omezovat, protože jsou oba
významní lidé; to se zdá dost pravděpodobné. Lord Rahl se nechce
dělit o všechno bohatství, které právem patří Jennsen a Obovi. Obu by
zajímalo, jestli by Jennsen byla tak sobecká. Koneckonců, sklon k
sobeckosti je zřejmě rodinným znakem. Je to zázrak, že se Oba
dokázal tomuhle špatnému aspektu svého dědictví vyhnout.
Začal si prohmatávat kapsy, ale pak si vzpomněl, že už stejnou
věc udělal, když byl v jiné místnosti s těmi kriminálníky, ale kapsy
měl prázdné. Lidé lorda Rahla ho jeho jmění zbavili ještě předtím, než
ho zavřeli. Nejspíš si ho rozdělili mezi sebou. Svět je plný zlodějů a
všichni jdou po Obovu těžce nabytém majetku.
Chodil sem a tam, jak se jen v tom stísněném prostoru dalo, a
snažil se nemyslet na to, jak malá jeho cela je. Po celou dobu
naslouchal radám hlasu. Čím víc slyšel, tím víc věcí začínalo dávat
smysl. Pořád víc a víc položek v jeho seznamech, které udržoval v
paměti, zapadalo na své místo. Velká tapisérie lží a podvodů, které ho
tak postihly, se splétala do širšího obrazu. A začala krystalizovat
řešení.
Matka samozřejmě po celou dobu věděla, jak významný člověk
Oba ve skutečnosti je. Od počátku ho chtěla omezovat, potlačovat.
Zavírala ho do chlívku, protože mu záviděla. Žárlila na svého
vlastního syna. Byla to nemocná žena.
Lathea to také věděla a spikla se s matkou, aby ho otrávily. Ani
jedna z nich však neměla odvahu ho prostě sprovodit ze světa.
Nepatřily k tomu druhu lidí. Obě ho nenáviděly pro jeho velikost a
dělalo jim dobře, když trpěl. Říkaly tomu 'léčení', aby utišily své
špatné svědomí.
Po celou dobu se ho matka snažila zlomit podřadnými domácími
pracemi, jednala s ním opovržlivě, neustále se mu posmívala a
posílala ho k Lathee pro jed, kterým ho pomalu zabíjela. Byl
milujícím synem a řídil se jejími prohnanými záměry, důvěřoval jejím
slovům, jejím příkazům, nikdy neměl nejmenší podezření, že by její
mateřská láska mohla být krutá lež, že by ty ženské mohly mít nějaký
tajný úmysl.
Ty děvky! Ty potměšilé děvky! Obě dostaly, co si zasloužily.
A teď se ho lord Rahl pokouší skrýt, zatajit před světem, že
existuje. Oba přecházel sem a tam a promýšlel si to ze všech stran.
Existuje ještě příliš mnoho věcí, které nezná.
Po čase se uklidnil a udělal to, co mu hlas poradil - šel ke dveřím
a přiložil ústa ke štěrbině. Koneckonců, je přece nepřemožitelný!
„Potřebuju vás,“ řekl do tmy na druhé straně.
Nekřičel - nemusel, protože hlas uvnitř se přidal k jeho vlastnímu
hlasu a donutil slova, aby se nesla do dáli.
„Pojď ke mně,“ řekl do ticha a prázdna za dveřmi.
Obu překvapila klidná sebedůvěra - autoritativnost - v jeho hlase.
Byl ohromen svou jedinečností. Nebylo divu, že ho za to méně nadaní
lidé nenávidí.
„Pojď ke mně,“ promluvili znovu on a ten hlas do prázdna a tmy
na druhé straně.
Nemuseli křičet. Tma nesla jejich slova lehce, jako stíny cestující
na křídlech šera.
„Pojď ke mně,“ řekl, a jeho slova podrobovala nic netušící
podřízené mysli jeho vůli.
Je Oba Rahl. Je významný člověk. Má na práci důležité věci.
Nemůže zůstat v téhle místnosti a účastnit se jejich malicherné hry. Už
má toho nesmyslu dost. Je na čase převzít zodpovědnost, chopit se
svých práv vyplývajících nejenom z práva prvorozeného, ale i z
výjimečného charakteru.
„Pojď ke mně,“ přikazoval a hlasy pronikaly temnými
prasklinami hlubokého palácového žaláře.
Pak znovu a znovu volal, ne moc hlasitě, protože věděl, že ho
uslyší, ne naléhavě, protože věděl, že jednou přijdou, ne zoufale,
protože věděl, že ho poslechnou. Čas ubíhal, na tom však nezáleželo,
protože věděl, že už jsou na cestě.
„Pojď ke mně,“ šeptal do ticha a tmy, protože věděl, že by je
přivolal i ještě tišší hlas.
Pak odněkud z dálky uslyšel nezřetelnou odpověď kroků.
„Pojď ke mně,“ zašeptal, aby očaroval ty na druhé straně, aby je
donutil poslechnout.
Slyšel, jak se otvírají dvířka vzdálené mříže. Kroky byly pořád
hlasitější, bližší.
„Pojď ke mně,“ pronášel společně s vnitřním hlasem.
Zaslechl, jak po kamenné podlaze štrachají nějací lidé, pořád blíž
a blíž. Na malou štěrbinu ve dveřích padl z druhé strany v tlumeném
světle stín.
„Co je?“ zeptal se nějaký muž váhavým hlasem, vracejícím se
ozvěnou.
„Musíš jít ke mně,“ řekl mu Oba.
Muž na tak čisté a nevinné prohlášení zaváhal.
„Okamžitě pojď ke mně!“ rozkázali společně Oba a hlas
autoritativně.
Oba poslouchal, jak se otáčí klíč ve vzdáleném zámku. Se
skřípotem se otevřely nějaké těžké dveře. Do prostoru mezi dveřmi
vstoupil strážný. Za ním naplnil prostor za dveřmi stín druhého
strážného. Strážný se pomalu přibližoval ke štěrbině, na jejíž druhé
straně čekal Oba. Doširoka rozevřené oči nakoukly dovnitř.
„Co chcete?“ zeptal se ten člověk značně váhavým hlasem.
„Chceme odtud okamžitě pryč,“ řekli Oba a hlas. „Otevři dveře.
Je čas, abychom odtud odešli.“
Muž se sehnul a manipuloval zámkem, dokud západka s kovovým
cvaknutím vracejícím se ozvěnou ze tmy nezajela zpátky. Dveře se se
skřípotem zrezavělých závěsů odtáhly. Druhý z mužů se postavil za
prvního a podíval se dovnitř se stejně neživým výrazem ve tváři.
„Co si přejete, abychom udělali?“ zeptal se strážný. Zíral přitom
nemrkajícíma očima přímo do očí Obových.
„Musíme odtud odejít,“ řekli Oba a hlas. „Vy dva nás odtud
doprovodíte.“
Oba strážní přikývli, otočili se a vedli Obu ven z temné kobky. Už
nikdy se nenechá zavřít do tak stísněného malého prostoru. Teď má
ten hlas, který mu pomůže. Je nepřemožitelný.
Althea se mýlila, pokud jde o ten hlas; byla jen závistivá jako
všichni ostatní. Je naživu a hlas mu pomohl. A ona je mrtvá. Jak by se
jí to asi líbilo, pomyslel si.
Oba těm dvěma strážným přikázal, aby dveře jeho prázdné cely
zamkli. Zvýší se tak pravděpodobnost, že bude jistou dobu trvat, než
někdo zjistí, že unikl. Bude tak mít malý náskok.
Strážní vedli Obu labyrintem úzkých temných chodeb. Oba muži
se pohybovali neomylnými kroky a vyhýbali se chodbám, odkud byly
slyšet hlasy mužů bavících se někde v dálce. Nechtěl, aby poznali, že
odchází. Lepší bylo prostě vyklouznout ven bez konfrontace.
„Potřebuju vrátit svoje peníze,“ řekl Oba. „Víte, kde jsou?“
„Ano,“ řekl mrtvým hlasem jeden ze strážných.
Prošli železnými vraty a pak chodbami obloženými hrubě
tesanými kamennými bloky. Zahnuli do chodby, kde v celách po obou
stranách byli vězni, kašlající, hihňající se a klející otvory ve dveřích.
Když se přiblížili k řadě dveří, natáhly se ven špinavé ruce a chňapaly
do prázdna.
Když zasmušilí strážní s lampami pokračovali středem široké
chodby, vězni se na ně snažili dosáhnout nebo na ně plivali, nebo je
proklínali. Když kolem nich procházel Oba, všichni ztichli. Paže se
stáhly otvory ve dveřích zpátky. Za Obou se jako temná kápě táhl stín.
Pak všichni tři, Oba a jeho eskorta, došli do malé místnosti na
spodku úzkého točitého schodiště. Jeden strážný vedl Obu nahoru po
schodech a druhý šel za nimi. Nahoře ho zavedli do zamčené místnosti
a pak dál dalšími zamčenými dveřmi.
Lampy, které strážní nesli, vrhaly ostré stíny na řady polic
vrchovatě naplněných věcmi: oblečení, zbraně a různé osobní věci,
všechno od vycházkových holí přes flétny až po loutky. Oba přelétal
zrakem přecpané regály, shýbal se, aby viděl dolů, stoupal si na
špičky, aby si prohlédl horní police. Domyslel si, že všechny tyhle
věci strážní odebrali vězňům, předtím, než je zavřeli.
Blízko konce jedné z polic zahlédl rukojeť svého nože. Za nožem
ležela hromada potrhaného šatstva, které sebral v Altheině domě, aby
mohl překonat Azrithské planiny. Jeho druhý nůž, který skrýval v
botě, tam byl také. Vpředu byly naskládány plátěné a kožené váčky s
jeho velkým jměním.
Ulevilo se mu, že má své peníze zpátky. Když sevřel prsty kolem
hladké dřevěné rukojeti svého nože, ulevilo se mu dokonce ještě víc.
„Vy dva budete tvořit mou eskortu,“ oznámil Oba strážným.
„Kam vás máme eskortovat?“ zeptal se jeden z mužů.
Oba si odpověď dlouho rozmýšlel. „Je to moje první návštěva.
Chci vidět palác.“ Zdržel se toho, aby ho nazval svým palácem. To
udělá, až přijde čas. Teď má jiné věci na práci, které musí udělat
nejdřív.
Šel za nimi vzhůru kamennou schodišťovou šachtou, labyrintem
protínajících se chodeb a nesčetnými řadami schodů. Vojáci stojící
zde na stráži viděli eskortu už z dálky a člověku uprostřed věnovali
jen malou pozornost.
Když došli k železným dveřím, jeden ze strážných je odemkl a
vstoupili do rozlehlé široké chodby připomínající halu s mramorovou
podlahou. Byla nádherná, s rýhovanými sloupy po stranách a
klenutým stropem, a na Obu silně zapůsobila. Cestou míjeli bohatě
zdobené stěny a ze stropních mramorových desek visely pompézní
stříbrné lustry.
Po chvíli chodba vyústila na velké nádvoří tak ohromující krásy,
že hala, kterou prošli před chvílí, nebyla najednou v Obových očích
víc než prasečí chlívek. Nádvoří bylo zdaleka tím nejskvělejším
místem, jaké kdy navštívil. Stál bez hnutí s otevřenou pusou a zíral na
jezírko v jeho středu, na volnou modrou oblohu nad ním, na stromy,
které rostly na protější straně vodní plochy jako u lesní tůňky. Přesto
byli ale stále v paláci a jezírko obklopovaly nízké mramorové lavice, a
jeho dno tvořily modré glazurované dlaždice. A vodou klouzaly
oranžové ryby. Opravdové ryby. Opravdové oranžové ryby. Uvnitř v
paláci.
Nikdy v životě se Obovi nestalo, že by oněměl velkolepostí,
nádherou a majestátností nějakého místa.
„Tohle je palác?“ zeptal se své eskorty.
„Jen jeho maličká část,“ odpověděl jeden z nich.
„Jen maličká část,“ opakoval užasle Oba. „Je zbytek také tak
krásný jako tohle?“
„Ne. Většina míst v paláci je mnohem větší, s vysokými stropy,
obloukovými klenbami a masivními sloupy mezi balkóny.“
„Balkóny? Uvnitř?“
„Ano. Lidé z různých pater se z nich mohou dívat dolů, na velká
nádvoří a čtvercová náměstí.“
„V některých patrech prodávají obchodníci své zboží,“ řekl
druhý. „Některé části paláce jsou veřejné. Jiné slouží jako kasárna
nebo ubikace palácového personálu. Také jsou tu místa, kde si mohou
návštěvníci pronajmout pokoje.“
Oba zíral na dobře oblečené lidi procházející palácem, na sklo,
mramor a leštěné dřevo, a všechno vnímal a zaznamenával.
„Až si palác lépe prohlédnu,“ oznámil, „budu chtít tichý a
naprosto nerušený pokoj - samozřejmě přepychový, ale někde stranou,
kde nebudu přitahovat pozornost. Nejdřív si budu chtít koupit nějaké
slušné šaty a zásoby. Vy dva budete stát na stráži a zaručíte mi, že o
mně nebude nikdo vědět, zatímco se budu koupat a v noci odpočívat.“
„Jak dlouho vás budeme hlídat?“ zeptal se jeden z mužů. „Jestli
budeme dlouho pryč, budou nás postrádat. A když budeme pryč ještě
déle, budou nás hledat a zjistí, že je vaše cela prázdná. Pak budou
hledat i vás. A brzo zjistí, že jste tady.“
Oba se zamyslel. „Doufám, že budu moci odjet zítra. Budou vás
pak postrádat?“
„Ne,“ řekl jeden z nich a v očích neměl nic než touhu vyhovět
čemukoli, co mu Oba přikáže. „Odešli jsme zrovna na konci naší
směny. Dřív než zítra bychom nikomu chybět neměli.“
Oba se usmál. Hlas vybral ty pravé. „To už budu pryč. Ale
předtím si chci užít svou návštěvu paláce a něco z něj vidět.“
Lehce přejel prsty po rukojeti svého nože. „Možná bych si mohl
dnes večer dopřát u večeře dámskou společnost. Nějakou diskrétní
dámu.“
Oba dva strážní se uklonili. Než Oba odejde z paláce, nenechá
tam z těch dvou víc než skvrnu od popela na podlaze opuštěné
chodby. Už nikomu neřeknou, proč je jeho cela prázdná.
A pak... no, už je skoro jaro a kdo může říct, kam ho jeho vrtochy
zanesou?
Jediná věc byla jasná - musí najít Jennsen.

Kapitola patnáctá
Jennsenin počáteční údiv už vyprchával. Při pohledu na ten

nekonečný prostor plný lidí, jenž působil dojmem, jako kdyby se po
povrchu země rozlévala temná lidská povodeň, už začínala být
otupělá. Obrovská armáda rozbrázdila široké údolí mezi vlnitými
kopci do jednotvárné hnědi. V moři vojáků se tísnilo nespočetné
množství stanů, vozů a koní. Monotónní hukot té hordy se rozléhal na
míle daleko, protkaný křikem, troubením, voláním, hvízdotem,
řinčením výzbroje, klapotem podkov, rachotem vozů, rytmickým
cinkotem kladiv do oceli, řehtáním koní a dokonce občasnými
podivnými výkřiky a ječením, které Jennsen málem připadalo jako
ženské.
Bylo to jako shlížet na neskutečně obrovské město bez budov,
postavené bez jakéhokoli plánu, jako kdyby všechna lidská
vynalézavost, řád a pracovitost magicky zmizely a zanechaly pod
hromadícími se temnými mraky lidi degradované téměř na divochy,
snažící se ve zlých časech přežít v boji proti silám přírody.
Ani to nebyly ty nejhorší podmínky, s jakými se Jennsen setkala.
Před několika týdny a trochu jižněji projížděli se Sebastianem místy,
kde armáda Císařského řádu předtím přezimovala. Armáda takové
velikosti táhla zemí jen s velkými obtížemi a krajinu značně poničila,
avšak Jennsen šokovalo, o kolik horší bylo, když se na nějaký čas
zastavila. Bude trvat roky, než se ta obrovská hnisající rána v krajině
zahojí.
A ještě horší bylo, že během dlouhé kruté zimy muži po tisících
onemocněli. To bezútěšné místo bude navždy poznamenáno
nekonečnou plochou plnou náhodně umístěných hrobů,
připomínajících ty, kteří tu zůstali, zatímco živí pochodovali dál. Být
svědkem takového enormního množství ztrát na životě způsobených
nemocí bylo strašné; Jennsen se bála představit si ještě mnohem horší
masakr, jaký nejspíš nastane v boji za svobodu.
Když zem rozmrzla, blátivá půda vyschla a dostatečně zpevnila,
mohla se obrovská armáda konečně pohnout ze svého špinavého
zimoviště a zahájit tažení na Aydindril, sídlo vlády Středozemí.
Sebastian Jennsen řekl, že ozbrojené síly přivedené ze Starého světa
jsou tak obrovské, že když se jejich předvoj někde zastaví, aby založil
tábor, trvá to hodiny, než je dostihne zadní voj a utáboří se tam přes
noc. A ráno zas čelo armády musí vyrazit a roztáhnout se krajinou
dlouho předtím, než budou mít zadní jednotky dostatek prostoru, aby
se mohly vydat za ním.
I když jarní tažení na sever ještě nebylo v plném proudu, byl
jejich postup neúprosný. Sebastian řekl, že jakmile muži ucítí svou
kořist, zrychlí se jim tep i krok.
Byla hrozná škoda, že tohle všechno bylo nezbytné kvůli chtivosti
lorda Rahla po moci a dobývání, že tak mírumilovné údolí muselo být
vyhrazeno mužům na válečném tažení. S nastupujícím jarem konečně
ožívala tráva a kopce po obou stranách údolí vypadaly jako pokryté
zeleným sametem. Na strmějších svazích za kopci převládaly lesy.
Skalnaté vrcholky hor v dálce na západě a severu byly ještě zahaleny
těžkými sněhovými příkrovy. Po kamenitých svazích zurčely bystřiny
rozvodněné tajícím sněhem a dál na východě se slévaly do mohutné
řeky, klikatící se velkou svěží rovinou. Půda tam byla tak černá, tak
úrodná, že si Jennsen představovala, že i balvany rozeseté po ní by
mohly zapustit kořeny a růst.
Než se Jennsen se Sebastianem dostali k obrovité skvrně armády,
byla okolní krajina nejkrásnější ze všech, jaké kdy Jennsen viděla.
Moc se jí chtělo prozkoumat ty okouzlující lesy a dovedla si
představit, že by v tomhle lesnatém kraji strávila spokojeně zbytek
života. Dělalo jí potíže považovat Středozemí za rejdiště zlé magie.
Sebastian jí řekl, že tyhle hvozdy jsou nebezpečné území, kde se
potuluje divoká zvěř a kde číhají ti, kdo vládnou magií. S tím, co se v
poslední době dozvěděla, byla v pokušení tohle riziko podstoupit.
Věděla však, že i v těchhle zdánlivě nekonečných lesích bez stezek,
cest a pěšin by ji lord Rahl stejně našel. Jeho lidé už prokázali
schopnost najít ji i v těch nejodlehlejších končinách; vražda její matky
toho byla jen prvním z řady důkazů. Od toho strašného dne byli jeho
nemilosrdní zabijáci neustále schopní pronásledovat Jennsen D'Harou
a půlkou Středozemí.
Kdyby ji lidé lorda Rahla chytili, odvezli by ji zpátky do žaláře,
kde předtím drželi Sebastiana, a pak by ji lord Rahl nekonečně mučil,
než by jí dopřál pomalou, trýznivou smrt. Dokud ji lord Rahl bude
pronásledovat, nemůže pro Jennsen existovat žádné bezpečné místo,
žádný klid. Proto byla rozhodnutá, že naopak chytí ona jeho a stane se
pánem svého života.
Když jeli se Sebastianem volnou krajinou, zpozoroval je další
shluk hlídek a začal sestupovat dolů svahem ze své pozorovatelny na
vrcholku kopce, aby je zastavil. Když se k nim Jennsen se
Sebastianem přiblížili a muži uviděli Sebastianovy hřebíky bílých vla-
sů a nedbalý pozdrav, který k nim vyslal, obrátili se a v
neuspořádaném hloučku se vraceli zpátky na vrchol kopce ke svému
ohni a k přípravě oběda.
Stejně jako ostatní jednotky armády Císařského řádu, které
Jennsen viděla, vypadali tihle muži dost drsně a místo uniforem měli
na sobě směsici rozedraných šatů, kožešin a vydělaných kůží. Dole po
celém širokém údolí jich mnoho posedávalo kolem malých ohňů před
nízkými stany z usní nebo naolejované plachtoviny. Většina ze stanů
vypadala, jako kdyby byla postavená prostě tam, kde jejich majitelé
našli dost místa, a ne podle nějakého řádu. Mezi stany byla nahodile
rozmístěna místní velitelství, jídelní stoly, rezervní zbraně, vozy se
zásobami, ohrady plné dobytka nebo koní, živě smlouvající
obchodníci a kováři, pilně se ohánějící u přenosných kováren. Tu a
tam byly rozptýleny malé trhy, kde se lidé shromažďovali, aby si
vyměňovali nebo kupovali různé drobné zboží.
Mezi davy byli dokonce nějací vzrušeně až rozzlobeně vyhlížející
muži, kázající k různorodým hloučkům diváků s nepřítomnými výrazy
v obličejích. Co ti kazatelé říkali, to Jennsen neslyšela, ale už dřív se s
několika setkala. Podle toho, co jí o nich říkala matka, bylo naprosto
nepochybné, že jejich vášnivá řeč gest, pohybů a posunků prorokuje
konec světa a poslední soud a má obracet na novou víru, slibující
spasení.
Když přijeli blíž k velkému táboru, viděla Jennsen muže u stanů
zabývající se vším možným, od veselého popíjení až po čištění zbraní
a výstroje. Někteří stáli v pokřivených řadách se zbraněmi položenými
na ramenou sousedů a sborově zpívali. Jiní si sami něco vařili,
zatímco se další tísnili v prostorách vojenských jídelen a čekali na
jídlo. Někteří se zabývali různými drobnými pracemi nebo ošetřovali
zvířata. Jennsen si všimla skupiny hazardních hráčů, kteří se zrovna
pohádali. Celý tábor byl špinavý, hlučný, páchnul a vůbec působil
dojmem hrozného zmatku.
Jennsen se nikdy mezi větším množstvím lidí necítila dobře, ale
tohle prostředí na ni působilo děsivěji než nejhorší noční můra. Když
sjížděli k té vířící mase lidí, chtělo se jí utéci opačným směrem. Aby
to neudělala, v tom jí bránil jen a jen její palčivý důvod, proč sem jela.
V hloubi duše dospěla k jisté hranici a překročila ji. Přijala za své,
že jí nezbývá nic jiného než zabít, a rozhodla se tu vraždu
chladnokrevně provést. Už pro ni neexistovala cesta zpátky.
Uniformy vojáků vlastně žádnými uniformami v pravém slova
smyslu nebyly; to, co měli na sobě, vypadalo jako nevhodně
uspořádaná sbírka koženého oblečení posetého bodci, různých
kožešin, kroužkové zbroje, vlněných plášťů, usní a špinavých tunik.
Téměř všichni muži, které Jennsen viděla, byli neoholení, špinaví,
neupravení. Pochopila, proč Sebastiana všichni tak lehce poznali a
proč ho nikdy nikdo nezastavil. Přesto u Jennsen vzbuzovalo respekt,
jak mu bez výjimky každý, kdo se na něj podíval, zasalutoval. Sebas-
tian mezi nimi vyčníval jako labuť mezi kachnami.
Sebastian jí vysvětlil, jak obtížné bylo shromáždit tak obrovskou
armádu k obraně vlasti a jak náročná akce byla vyslat ji na tak dlouhé
tažení. Řekl, že jsou to muži daleko od domova, pověření strašlivým
úkolem; nedá se proto čekat, že by v očích žen vypadali nějak
pohledně, nebo že by ve svém boji na život a na smrt polevili, chovali
se způsobně a zbudovali úpravný tábor. Jsou to prostě bojovníci.
To ale byli d'hařanští vojáci také. Tihle muži se určitě nijak
nepodobali d'hařanským vojákům, ani nebyli tak disciplinovaní.
Nahlas to však Jennsen neřekla.
Dovedla to však pochopit. Když se Sebastianem neustále
cestovali a celou dobu, aby unikli lidem lorda Rahla, jeli, až málem
padali ze sedla únavou, často se vraceli po vlastních stopách a
neúnavně vytvářeli falešné stopy, neměla ani ona čas starat se o to, jak
vypadá. A navíc to byla dlouhá a obtížná cesta přes horské pásmo a v
zimě. Často ji trápilo, že ji Sebastian vidí s rozcuchanými vlasy, když
byla stejně špinavá a zpocená jako její kůň a nepáchla o nic míň. A
přece, její příliš často neupravený vzhled ho nikdy nepřiváděl do
rozpaků. Naopak, obvykle se zdálo, že ho pouhý pohled na ni
rozněcuje a často si nepřál nic víc než udělat cokoli, co by ji potěšilo.
Den předtím jeli zkratkou kopcovitou krajinou, aby se dostali k
čelu armády, a narazili na opuštěný statek. Sebastian vyhověl jejímu
přání, aby tam zůstali přes noc, i když bylo na táboření ještě brzo.
Když se pořádně vykoupala ve staré kádi ve stísněné koupelně a
umyla si vlasy, použila vodu k vyprání svých šatů. Pak seděla u ohně,
který Sebastian založil v krbu, hřála se a česala. Měla před setkáním s
císařem trému a chtěla vypadat co nejlépe. Sebastian ležel opřený o
loket a pozoroval ji v třepotavé záři plamenů. Usmál se tím svým
nádherným způsobem a řekl, že i kdyby tam šla nemytá a s
rozcuchanými vlasy, bude ta nejkrásnější žena, jakou kdy císař potkal.
Teď, když jeli podél vnějšího okraje tábora Císařského řádu,
svíral se jí žaludek, i když byla docela upravená. Podle vzhledu
mračen ženoucích se přes hory k západu nebude dlouho trvat a na
tábor se přivalí bouře. V dálce nad údolím křižovaly mezi temnými
mraky blesky. Jennsen jen doufala, že déšť, který by jí promočil vlasy
a oblečení, nepřijde těsně před setkáním s císařem.
„Támhle,“ řekl Sebastian, nahnul se v sedle a ukázal rukou.
„Támhle jsou císařovy stany a stany jeho významných rádců a
důstojníků. Ne moc daleko za nimi, dál v údolí, bude samotný
Aydindril.“ Přelétl zběžně situaci očima a usmál se. „Císař Jagang se
ještě nevydal dobýt město. Přijeli jsme včas.“
Na obrovité stany byl impozantní pohled. Největší z nich byl
oválný a jeho střechu s třemi špicemi protínaly tři vysoko se tyčící
stožáry. Po stranách stanu byly panely v jasných barvách. Z okapů
visely korouhve a střapce. Vysoko na vrcholcích třech stožárů se v ná-
razovitém větru třepotaly pestré žlutočervené prapory a vlály dlouhé
trojúhelníkové vlajky a točily se jako létající hadi. Seskupení
císařových stanů bilo vedle šedivých malých ubikací obyčejných
vojáků do očí asi jako královský palác mezi chatrčemi.
Když pobídli koně do středu tábora, rozbušilo se Jennsen srdce.
Jak Rezka, tak Péťa s ušima ve střehu vyjadřovali frkáním své obavy
ze vstupu do tak hlučného a přeplněného prostoru. Jennsen Rezku
pobídla, aby mohla uchopit Sebastianovu podanou ruku.
„Máš ruku celou zpocenou,“ řekl s úsměvem. „Nejsi nervózní,
nebo ano?“
Jennsen byla jako vřící voda, jako kůň v trysku. „Možná trošku,“
odpověděla.
Připomněla si však svůj cíl a to ji posílilo.
„No tak, nebuď nervózní. To císař Jagang by měl být, když se
setká s tak krásnou ženou.“
Jennsen cítila, jak jí hoří tváře. Za chvilku se setká s císařem. Co
by tomu asi řekla maminka? Během své cesty Jennsen přemýšlela o
tom, jak asi bylo její matce, když se jako mladá palácová služebná -
naprosto bezvýznamný člověk - poprvé setkala s Darkenem Rahlem.
Teď, když si uvědomila obrovitost takové události v matčině životě,
se poprvé mohla skutečně vcítit do jejího duševního stavu.
Když se Sebastianem vjížděli klusem do tábora, ze všech stran na
ni civěli muži a shlukovaly se davy lidí, aby si ženu přijíždějící na
koni do tábora prohlédli. Všimla si, že množství vojáků s píkami
vytvořilo kolem jejich cesty nepravidelnou řadu a zadržovalo tlak zvě-
davců. Uvědomila si, že jim stráže uvolňují cestu a zabraňují tomu,
aby se k nim dostal příliš blízko někdo, kdo není tak významný jako
Sebastian.
Ten viděl, že si Jennsen všimla, jak jim vojáci uvolňují cestu.
„Císař ví, že přicházíme,“ řekl jí.
„Ale jak se to dozvěděl?“
„Když jsme před několika dny narazili na naše zvědy a pak na ty
stráže dneska ráno, museli poslat kurýry, aby informovali císaře
Jaganga, že se vracím a že nejsem sám. A císař Jagang jistě bude chtít
zajistit bezpečnost jakéhokoli hosta, kterého k němu doprovázím.“
Jennsen se zdálo, že cílem strážných je zabránit masám
obyčejných vojáků, aby se dostaly k nim dvěma. Pomyslela si, že je to
podivné, ale když viděla, že někteří z vojáků jsou opilí a jim si ji
prohlížejí s chtivými úšklebky, nemohla říct, že by ji to nějak mrzelo.
„Ti vojáci vypadají tak... nevím, jak to říct... tak divoce, řekla
bych.“
„A co ty, až se budeš chystat vrazit dýku do srdce Richarda
Rahla?“ namítl vzápětí Sebastian. „Máš v úmyslu se uklánět a říkat
samé prosím a děkuji pěkně, aby viděl, jak jsi dobře vychovaná?“
„Ovšemže ne, ale...“
Otočil váhavé modré oči k ní. „Když ti surovci vtrhli do vašeho
domu, aby zavraždili tvou matku, jaký druh mužů by sis přála, aby
tam v tu chvíli byl a chránil ji?“
Jennsen byla celá zmatená. „Sebastiane, nechápu, co to má
společného s...“
„Věřila bys, že nějací elegantní vojáci v nablýskaných kožených
pancířích s vybranými způsoby - jaké by měl nějaký nabubřelý král na
přepychové hostině - budou ti praví, kdo může s posledním zoufalým
vzepětím bránit tvou milovanou matku před prudkým náporem
zabijáků? Nechtěla bys radši, aby mezi ní a těmi surovci chystajícími
se ji zabít stáli muži ovládající dokonale i ty nejbrutálnější bojové
zvyklosti?“
„Myslím, že asi chápu, jak to myslíš,“ připustila Jennsen.
„Tihle muži plní svoji roli a dělají to pro všechny své milované,
které zanechali daleko ve Starém světě.“
Nečekaná vzpomínka na ty strašlivé chvíle byla pro Jennsen tak
mrazivá, tak bolestná, že se musela hodně snažit, aby ji ze své mysli
zahnala. Také ji zahanbila Sebastianova vášnivá slova. Vždyť sem
přišla z vážného důvodu. A ten důvod byl to jediné, na čem jí
záleželo. A čím budou muži stojící proti ozbrojeným silám lorda
Rahla drsnější, brutálnější, tím líp.
Teprve když dojeli k silným oddílem bráněnému a ohrazenému
prostoru kolem císařových stanů, uviděla Jennsen poprvé v táboře
ženy. Byla to podivná směsice od mladě vyhlížejících až k několika,
které už byly shrbené stářím. Většinou si ji zvědavě prohlížely, ně-
které se mračily a pár jich bylo dokonce očividně polekáno, všechny
však sledovaly jejich příjezd.

„Proč mají všechny ty ženy ve spodním rtu kroužky?“ zašeptala k
Sebastianovi.
Přelétl pohledem po ženách u stanů. „Je to na znamení oddanosti
Císařskému řádu a osobně císaři Jagangovi.“
Jennsen si pomyslela, že je to nejen podivný způsob, jak vyjádřit
oddanost, ale navíc dost znepokojující. Většina těch žen byla oblečená
do bezvýrazných šatů a měla neupravené vlasy. Některé byly oblečené
trochu líp, ale jen trochu.
Když sesedli, chopili se jejich koní nějací vojáci. Jennsen
pohladila Rezku za ušima a konejšivě znervóznělé klisně pošeptala, že
je všechno v pořádku. Jakmile se Rezka uklidnila, Péťa ji spokojeně
následoval ke stájím. Loučení s dlouhodobou společnicí Jennsen
nečekaně připomnělo, jak jí chybí Betty.
Přihlížející ženy se stáhly do pozadí, jako kdyby se bály přiblížit.
Jennsen byla na takové chování zvyklá - její rudé vlasy ve většině lidí
vzbuzovaly strach. Byl jeden ze vzácně teplých jarních dnů a Jennsen
se těšila, že přijdou další takové. Když se blížili k táboru, úplně
zapomněla na to, že by si měla navléknout kapuci. Začala si ji tedy
natahovat teď, ale Sebastian jí zadržel ruku.
„To není nutné.“ Pokývnul hlavou směrem k ženám. „Mnohé z
nich jsou sestry světla. Nebojí se magie, jen cizinců přicházejících do
císařova stanu.“
Pak si Jennsen uvědomila, jaký je pravý důvod toho, že se na ni
mnohé z těch žen tak podivně dívají - mají dar magie a vidí ji jako
díru ve světě. Očima ji vidí, ale magickým nadáním ne.
Sebastian si to neuvědomuje. Nikdy mu nesvěřila, co jí Althea
vysvětlila o lidech s darem magie a potomcích lorda Rahla. Sebastian
už několikrát vůči podobným záležitostem projevil jakýsi
blahosklonný odpor. Jennsen se nikdy necítila natolik dobře, aby si s
ním promluvila o podrobnostech toho, co se od té čarodějky
dozvěděla, nebo o ještě důležitějších věcech, na které přišla sama.
Bylo pro ni všechno moc těžké, aby si to sama srovnala v hlavě, a
připadalo jí to příliš osobní, než aby se mu svěřila dřív, než bude
vhodný čas a okolnosti. A nikdy jí nepřipadlo, že by už byly.
Jennsen se na ženy, které ji pozorovaly z přítmí ve stanu, přinutila
usmát. Bez úsměvu její pohled opětovaly.
„Proč je císař izolovaný od svých lidí a tak přísně střežený?“
zeptala se Sebastiana.
„Mezi tolika lidmi si nemůžeš být absolutně jistá, jestli jeden z
nich není tajný agent, nebo dokonce šílenec, který by se mohl pokusit
udělat si jméno tím, že císaři Jagangovi ublíží. Takový šílený čin by
nás všechny mohl připravit o našeho velkého vůdce. Když je tolik v
sázce, musíme učinit bezpečnostní opatření.“
To je pochopitelné, pomyslela si Jennsen. Koneckonců, sám
Sebastian je tajný agent a proniknul do Paláce lidu. Kdyby tam narazil
na nějakého významného muže, mohl by způsobit škodu. D'Hařany
taková hrozba také znepokojovala. Dokonce nevědomky zatkli
pravého člověka.
Naštěstí se Jennsen podařilo dostat ho z vězení. Jak bylo možné,
že takovou věc dokázala, bylo součástí problémů, se kterými se
nakonec vyrovnala, avšak nikdy nenašla vhodnou chvíli, aby se o to
podělila se Sebastianem. Tak jako tak si nemyslela, že by tomu po-
rozuměl. Pravděpodobně by dokonce ani takovým za vlasy
přitaženým názorům neuvěřil.
Sebastian ji objal kolem pasu a vedl ji ke dvěma obrovitým
mužům držícím bez hnutí stráž před císařovým stanem. Když se mu
oba poklonili, prošel mezi nimi a rozhrnul těžký dveřní závěs, pokrytý
zlatými a stříbrnými medailony.
Jennsen si tak přepychový stan ani neuměla představit, natož aby
ho na vlastní oči viděla, avšak ve skutečnosti byl ještě okázalejší, než
vůbec čekala. Celou podlahu pokrývaly různé druhy těžkých koberců
poskládaných všemi směry. Prostor rozčleňovala kolekce tkaných
závěsů, zdobených exotickými scénami a složitými ozdobnými vzory.
Na leštěných stolcích a truhlách rozestavěných po celé místnosti stály
křehké skleněné poháry, jemná keramika a vysoké malované vázy. U
stěny dokonce stála vysoká vitrína se zasklenými dvířky plná
malovaných talířů vystavených na stojáncích. Podlahu lemovaly
pestrobarevné polštáře rozmanitých velikostí. Seshora dovnitř
pronikalo tlumené světlo otvory zakrytými průsvitným hedvábím.
Všude poblikávaly vonné svíce a všechny ty husté koberce a závěsy
tlumily zvuky. Celé místo působilo dojmem čehosi posvátného.

Uvnitř byly také ženy, všechny měly spodním rtem prostrčený
kroužek a horlivě se zabývaly svými povinnostmi. Zdálo se, že většina
z nich je plně zaujatá svou prací, avšak jedna, která zrovna pomalu a
metodicky leštila sbírku vysokých křehkých váz, si Jennsen chladně
po očku poměřovala. Byla středního věku, širokoramenná, a měla na
sobě prosté tmavě šedé šaty, dlouhé až na zem a upjaté ke krku.
Dlouhé černé prošedivělé vlasy měla vzadu volně svázané stužkou.
Nebylo na ní nic pozoruhodného, až na jakýsi prohnaný, samolibý
úsměv, jenž vypadal jako trvale vrytý do její tváře. Při pohledu na ni
se Jennsen zarazila.
Když se jejich oči setkaly, probudil se hlas, oslovil Jennsen a
svým neodbytně se vracejícím bezbarvým šepotem ji znovu vyzýval,
aby se poddala. Jennsen v tu chvíli bůhvíproč zaplavil ledový pocit, že
ta žena ví, že se hlas ozval. Ale hned tu zvláštní představu pustila z
hlavy, protože usoudila, že za to může prostě jen zvláštní výraz tváře
té ženy, vyvolávající dojem chladné nadřazenosti.
Jiná žena byla plně zaujatá zametáním koberce ručním
smetáčkem. Další vyměňovala pohasínající svíčky. Jiné ženy - některé
z nich jistě patřily k sestrám světla - spěchaly sem a tam mezi hlavní
částí stanu a oddělenými prostory vzadu a staraly se o sbírku polštářů,
lamp a květin ve vázách. Štíhlý mladík oblečený jen do pytlovitých
bavlněných kalhot hřebenem srovnával třásně koberců, položených
před vchody do zadních místností. Až na tu hnědookou ženu leštící
vázy byli všichni soustředěni na svou práci a nikdo nevěnoval zvláštní
pozornost tomu, že do císařova stanu vešli návštěvníci.
Sebastian držel Jennsen pevně kolem pasu a vedl ji hlouběji do
slabě osvětleného prostoru. Stěny a strop se ve větru lehce vlnily a
vzdouvaly. Kdyby vedli Jennsen na popravu, nemohlo by jí srdce
bušit divočeji. Když si uvědomila, že bezděčně svírá prsty rukojeť
nože, aby se ujistila, že jde lehce vytáhnout z pochvy, donutila se nůž
pustit a ruku spustit volně podél těla.
Blízko zadní stěny stálo ozdobně vyřezávané pozlacené křeslo,
pokryté pruhy rudého hedvábí. Jennsen nasucho polkla, když se
konečně přinutila pohlédnout na muže, jenž na něm seděl, s jedním
loktem na područce, bradu si podpíral palcem a ukazováček držel po
straně obličeje.
Byl to mohutný chlap s býčí šíjí. Třepetavé světlo svíček
odrážející se od jeho vyholené hlavy vytvářelo iluzi, že nosí korunku z
drobných plamínků. Od koutků úst mu visely dva dlouhé tenké
copánky z vousů a další copánek mu vyrůstal z prostředku brady.
Zlaté kroužky prostrčené nosem a levým uchem spojoval jemný zlatý
řetízek, zatímco sbírka mnohem těžších řetězů posetých drahokamy
mu ležela v důlku mezi svaly na mocné hrudi. Každý z jeho masitých
prstů zdobil velký prsten. Vesta z ovčí vlny, kterou měl na sobě,
neměla rukávy a odhalovala jeho statná ramena a svalnaté paže. I když
nebyl nijak vysoký, přesto byl objem jeho svalů impozantní.
Ale to, co navzdory Sebastianovu varovnému popisu Jennsen
přinutilo zadržet dech, byly jeho oči. Žádná slova ji nemohla připravit
na skutečné setkání s tímto monstrem.
Jeho inkoustově černé oči neměly žádné bělmo, žádné duhovky,
žádné zornice, zbývala jen lesknoucí se tmavá prázdnota. Avšak tou
tmavou prázdnotou se jako bouřkové mraky o půlnoci přesunovaly
nezřetelné černé tvary. Přestože neměl žádné duhovky a zorničky,
byla si Jennsen naprosto jistá, že se dívá přímo a upřeně na ni.
Jennsen si pomyslela, že se jí možná podlomí nohy v kolenou.
Když se na ni usmál, byla si tím už jistá.
Sebastian zesílil sevření a pomohl jí udržet se na nohou. Lehce se
uklonil v pase.
„Můj pane, jsem nekonečně vděčný Stvořiteli, že nad vámi držel
ochrannou ruku a udržel vás v bezpečí.“
Císařův úsměv se rozšířil. „Nejen on, také vy, Sebastiane.“
Jagangův hlas odpovídal jeho vzhledu - chraplavý, mocný, hrozivý.
Byl to hlas muže, jenž nestrpí žádnou slabost nebo omluvu. „Už jsme
se dlouho neviděli. Příliš dlouho. Jsem rád, že vás mám zpátky u
sebe.“
Sebastian sklonil hlavu k Jennsen. „Excelence, přivedl jsem vám
významného hosta. To je Jennsen.“
Přestože měla kolem pasu Sebastianovu ruku, vyklouzla z jeho
sevření a z vlastní vůle klesla na kolena dřív, než by se nervozitou
rozklepala. Využila příležitosti a uklonila se, až se málem dotkla
hlavou podlahy. Sebastian jí neřekl, že se to od ní očekává, ona však

cítila zdrcující strach, že právě to musí udělat. Když nic jiného, tak ji
to na chvilku zbavilo povinnosti dívat se do císařových děsivých očí.
Očekávala, že takový muž, válečník, který chce zvítězit nad
invazními vojsky D'Hary, musí být člověk brutální síly, autoritativní
velitel, tvrdý a houževnatý. Být císařem lidu doufajícího v záchranu
před hrozivým stínem zotročení byl jistě úkol pro muže alespoň tako-
vého jako ten, před kterým klečela.
„Vaše Excelence,“ řekla chvějícím se hlasem směrem k podlaze.
„Jsem vám k službám.“
Pak zaslechla hromový smích. „No tak, Jennsen, to není potřeba.“
Jennsen na Sebastianovo žoviální naléhání s jeho pomocí vstala a
přitom cítila, jak jí rudne obličej. Ani císař, ani Sebastian nevěnovali
jejím rozpakům pozornost.
„Sebastiane, kde jste jen našel tak půvabnou dívku?“
Sebastianovy modré oči si ji s hrdostí měřily. „To by bylo dlouhé
vyprávění, nechme to na jindy, Excelence. V tuhle chvíli byste měl
především vědět, že Jennsen dospěla k závažnému rozhodnutí, které
se dotýká nás všech.“
Jagangovy černé inkoustové oči se vrátily k Jennsen. Téměř cítila,
jak jí srdce stouplo až k hrdlu. Měl ve tváři ten nejlehčí úsměv,
samolibý úsměv císaře, shlížejícího shovívavě na docela
bezvýznamného člověka.
„A jaké rozhodnutí to má být, mladá dámo?“
Jennsen!
Jennsen se vybavil obraz matky, ležící na podlaze jejich domku,
krvácející, umírající. Nikdy nezapomene na poslední vzácné chvíle
matčina života. Mučivý žal, když musela utéci a nemohla se ani
postarat o matčino tělo a pohřbít ho, ji pořád ještě s nezmenšenou
silou pálil.
Jennsen!
Když měla odpovědět na císařovu otázku, zaplavil ji záchvat
zuřivosti a překonal její nervozitu.
„Mám v úmyslu zabít lorda Rahla,“ řekla. „Přišla jsem vás
požádat o pomoc.“
V mrtvém tichu z tváře císaře Jaganga vyprchala i ta poslední
stopa veselí. Díval se na Jennsen chladnýma, temnýma,
nemilosrdnýma očima a obočí se mu varovně zdvihlo. Tohle bylo
jasně téma nepřipouštějící žádné žerty. Lord Rahl přepadl jeho vlast,
zabil nespočetné tisíce jeho lidu a celému světu přinesl válku a
utrpení.
Císař Jagang Spravedlivý mlčel, protahoval čelistní svaly a
očividně od ní očekával vysvětlení.
„Jsem Jennsen Rahlová,“ řekla jako v odpověď na jeho temný
upřený pohled. Pak vytasila svůj nůž, uchopila jej za čepel a rukojeť
napřáhla směrem k němu, aby mu ukázala ozdobné písmeno R,
symbol domu Rahlů.
„Jsem Jennsen Rahlová,“ opakovala, „sestra Richarda Rahla. Chci
ho zabít. Sebastian mi řekl, že byste mi k tomu možná mohl
poskytnout pomoc. Kdybyste mohl, byla bych vám nekonečně
zavázána. Jestli nemůžete, tak mi to hned řekněte, protože ho stejně
hodlám zabít a budu se muset brzo vydat na cestu.“
S lokty opřenými o područky se k ní císař Jagang nahnul, přičemž
ji neustále fixoval svým strašlivým pohledem.
„Moje drahá Jennsen Rahlová, sestro Richarda Rahla, pro takový
úkol bych vám k nohám položil celý svět. Stačí, abyste mě požádala, a
cokoli, co je v mé moci, bude vaše.“

Kapitola šestnáctá
Jennsen seděla blízko Sebastiana a jeho přítomnost ji uklidňovala.

A přece by byla raději, kdyby mohli být v tu chvíli sami u táborového
ohně a smažit si rybu nebo vařit fazole. U císařovy tabule se všemi
těmi sluhy nervózně přešlapujícími všude kolem se cítila osamělejší
než kdy předtím v tichu lesů. Nebýt tam Sebastian, rozesmátý a
upovídaný, nevěděla by, co si počít, jak se chovat. Necítila se dobře
mezi obyčejnými lidmi, tohle prostředí ji však znervózňovalo
mnohem víc.
Císař Jagang byl člověk, který bez viditelného úsilí dominoval
místnosti. I když nikdy neporušil své laskavé, uhlazené chování k
Jennsen, nějakým záhadným způsobem jí vnutil pocit, že snad i
každičký její vdech jí je poskytován jen z jeho milosti. O důležitých
záležitostech rozhodoval s jistou neformálností, nenuceností, aniž by
si to uvědomoval; tak samozřejmé byly jeho pravomoci, tak sebejisté
a rázné bylo jeho panování. Byl jako odpočívající puma, elegantní a
sebejistá, líně švihající ocasem a olizující si pysky.
Nebyl to císař, který by se spokojil s tím, že by seděl v bezpečí
vzdáleného paláce a přijímal hlášení; byl to císař, vedoucí své muže
do bitevní vřavy. Byl to císař zvyklý zabořit ruce do krvavé špíny
života a smrti a vytáhnout odtud to, co chce.
I když se hostina z pohledu faktu, že se nacházeli na válečném
tažení, zdála extravagantní, byly to nicméně císařův stan a tabule.
Jídla a pití tam bylo hojně, všechno možné od drůbeže po ryby, od
hovězího po jehněčí, od vína po stolní vodu.

Když číšníci soustředění na své úkoly pospíchali sem a tam s tácy
nádherně upraveného jídla, ze kterých se ještě kouřilo, a chovali se k
Jennsen jako k nějaké královně, přepadla ji náhle se svíravým pocitem
kolem žaludku vzpomínka na matku. Jak se asi tehdy ta prostá,
nevýznamná, skromná dívka musela cítit, když seděla u stolu lorda
Rahla a viděla tak lákavou rozmanitost a hojnost, jakou si předtím ani
nedovedla představit, a když se současně musela třást strachy, že je v
přítomnosti muže, který měl moc vynášet rozsudky smrti, aniž by
přerušil jídlo.
Jennsen postrádala chuť k jídlu. Odřezávala si malé kousky masa
ze šťavnatého plátku vepřového, jenž ležel před ní na tlustém krajíci
chleba, a uždibovala z nich. Současně poslouchala rozhovor dvou sou-
sedních mužů. Jejich konverzace byla naprosto banální. Jennsen měla
pocit, že kdyby tam nebyla, měli by si toho ti dva mnohem víc co říci.
Takhle mluvili o svých známých a probírali bezvýznamné události, ke
kterým došlo od té doby, co Sebastian minulé léto odešel od armády.
„A co Aydindril?“ zeptal se konečně Sebastian a současně si na
špičku nože napíchl plátek masa.
Císař si ukroutil stehno z křupavé pečené husy. Opřel se lokty o
desku stolu, nahnul se dopředu a mávl rukou. „Nevím.“
Sebastian dal ruku s nožem dolů. „Jak to myslíte? Mám situační
plán v dobré paměti. Jste odtamtud jen den nebo dva.“ Jeho hlas byl
zdvořilý, ale zřetelně znepokojený. „Jak byste tam mohl přitáhnout,
aniž byste věděl, co nás v Aydindrilu čeká?“
Jagang ukousl velké sousto z tlustšího konce husího stehna, jehož
kost držel prsty obou rukou. Z masa i z jeho prstů odkapával tuk.
„No,“ řekl konečně a než kost odhodil na tác, ještě s ní mávnul u
ramene, „vyslali jsme zvědy a hlídky, aby se tam porozhlédli, ale
nikdo se nevrátil.“
„Nikdo z nich?“ V Sebastianově hlase byly znát obavy.
Jagang sebral nůž a odřízl si pořádný kus jehněčího z mísy po
straně. „Nikdo,“ řekl, když si tu porci masa nabodnul.
Sebastian stáhnul zuby své sousto z čepele a pak nůž položil na
stůl. S lokty na kraji stolu sepjal prsty a přemýšlel.

„V Aydindrilu je Pevnost čarodějů,“ řekl nakonec tiše. „Viděl
jsem ji, když jsem vloni prováděl průzkum města. Tyčí se na svahu
hory nad městem.“
„Pamatuju se na vaše hlášení,“ odpověděl Jagang.
Jennsen by se ráda zeptala, co je to Pevnost čarodějů, ale nechtěla
se vměšovat svou otázkou, když spolu ti dva hovořili. Kromě toho se
jí to zdálo zřejmé, zvlášť když o tom Sebastian mluvil tak zlověstným
tónem.
Sebastian si zamnul ruce. „Mohu se vás zeptat na váš plán?“
Císař lusknul prsty. Všichni sloužící zmizeli. Jennsen si v tu
chvíli přála, aby mohla odejít s nimi, schovat se pod pokrývku a být
znovu naprosto bezvýznamný člověk. Venku duněl hrom a občasné
poryvy větru hnaly proti stanu déšť. Svícny a lampy kolem stolu
osvětlovaly dva muže a okolní prostor, avšak měkké koberce a stěny
zůstávaly téměř ve tmě.
Císař Jagang vrhl krátký pohled k Jennsen a pak upřel inkoustové
oči na Sebastiana. „Mám v úmyslu rychle proniknout dovnitř. Ne s
celou armádou - což myslím, že budou právě očekávat - ale s malým
oddílem kavalerie, kterým by bylo snadné manévrovat, ale zároveň
dost velkým, aby mi situaci udržel pod kontrolou. Samozřejmě s
sebou vezmeme pořádný kontingent magicky nadaných.“
Během těchto stručných vět atmosféra ve stanu smrtelně zhoustla.
Jennsen cítila, že je tichým svědkem klíčových momentů závažné
události. Nahánělo jí hrůzu, když pomyslela, kolik životů visí na
vlásku při slovech, která ti dva muži pronášejí.
Sebastian chvíli vážil císařova slova, než znovu promluvil: „Máte
nějakou představu o tom, jak Aydindril přezimoval?“
Jagang zakroutil hlavou. Stáhl si kus jehněčího ze špičky nože,
začal ho žvýkat a zároveň mluvil.
„Matka zpovědnice je všechno možné, jenom ne hloupá. Už
dlouho musí vědět, podle směru našeho tlaku, podle pohybů, které
pozorovala, a ze všech hlášení a informací, které shromáždila, že se na
jaře pohnu na Aydindril. Dal jsem jim pěkně dlouhou dobu na to, aby
se potili při úvahách o svém osudu. Podezřívám je, že se teď všichni
klepou strachy, ale nemyslím si, že ona má povahu na to, aby utekla.“

„Vy si myslíte, že manželka lorda Rahla je tam?“ vyhrkla
překvapená Jennsen. „Ve městě? Osobně matka zpovědnice?“
Oba muži se na ni mlčky upřeně podívali. Ve stanu bylo absolutní
ticho. Jennsen cítila, jak se scvrkává. „Promiňte mi, že jsem vám
skočila do řeči.“
Císař se zašklebil. „Proč bych vám měl odpouštět? Právě jste se
trefila do černého.“ Pak s gestem nožem řekl Sebastianovi: „Přivedl
jste mi zvláštní ženu, ženu s chytrou hlavičkou.“
Sebastian pohladil Jennsen po zádech. „A přitom ještě hezkou.“
Jagangovy černé oči se při pohledu na Jennsen třpytily. „Ano,
skutečně.“ Prsty poslepu vybíral olivy ze skleněné číše a dával je
stranou. „Nuže, Jennsen Rahlová, co si o tom všem myslíte?“
Protože sama mluvit začala, nemohla teď odmítnout odpovědět.
Dodala si odvahy a rozvažovala nad tou otázkou.
„Ať jsem se skrývala před lordem Rahlem kdekoli, vždycky jsem
se snažila neudělat nic, co by mu napovědělo, kde jsem. Snažila jsem
se dělat všechno pro to, aby zůstal slepý. Možná, že oni teď dělají
totéž. Snaží se, abyste zůstali slepí.“
„Přesně to jsem si myslel,“ řekl Sebastian. „Jestli mají strach, tak
se možná snaží zlikvidovat všechny naše zvědy i hlídky, abychom si
mysleli, že jsou silnější, než ve skutečnosti jsou, a aby utajili všechny
své obranné plány.“
„A ponechali si alespoň nějaký prvek překvapení,“ dodala
Jennsen.
„To si myslím také,“ řekl Jagang. Usmál se na Sebastiana. „Není
divu, že jste mi chtěl přivést takovou ženu - vždyť ona je také stratég.“
Jagang zamrkal na Jennsen a pak zazvonil na zvonek vedle svého
křesla.
Vzadu ve vchodu se objevila žena; byla to ta v šedých šatech a s
prošedivělými černými vlasy staženými stužkou. „Ano, Excelence?“
„Přines téhle mladé dámě nějaké ovoce a sladkosti.“
Když se uklonila a odešla, císař znovu zvážněl. „Právě proto si
myslím, že bude nejlepší zaútočit menší silou, než jakou jistě
očekávají, takovou, aby byla schopná rychlých manévrů podle toho,
jakými obrannými opatřeními nás chtějí překvapit. Možná mohou
přemoci naše malé průzkumné hlídky, ale ne pořádný jezdecký oddíl
posílený magicky nadanými. Kdyby bylo potřeba, můžeme vždycky to
město svými muži zavalit. Po celé zimě, kterou strávili sezením na
zadku, budou víc než šťastní, až je konečně pustíme z řetězu. Ale
nejsem ochotný začít tak, jak to ti v Aydindrilu očekávají.“
Sebastian zamyšleně bodal nožem do tlustého plátku hovězí
pečeně. „Mohla by být v Paláci zpovědnic.“ Pak sjel pohledem k
císaři. „Matka zpovědnice se docela dobře mohla rozhodnout, že se
nám konečně postaví na odpor.“
„Já si myslím totéž,“ řekl císař Jagang. Venku se rozpoutala jarní
bouře a mezi stany skučel studený vítr.
Jennsen se nemohla udržet. „Vy si vážně myslíte, že tam bude?“
zeptala se obou mužů. „Opravdu si myslíte, že by tam chtěla zůstat,
když ví, že přicházíte s tak nesmírnou armádou?“
Jagang pokrčil rameny. „Samozřejmě si nejsem jistý, ale válčil
jsem s ní celou cestu Středozemím. V minulosti měla na výběr, mohla
se rozhodnout pro různé alternativy, i když to někdy muselo být těžké
rozhodování. Těsně před nástupem zimy jsme její armádu zahnali do
Aydindrilu a pak jsme se jí usadili přede dveřmi. Teď už nemají na
výběr a s těmi horami kolem ani utéct nemohou. I ona dobře ví, že
přijde čas, kdy se člověk musí postavit čelem k možnostem, které má.
Myslím si, že právě tady se rozhodla konečně zastavit a bojovat.“
Sebastian si nabodl další porci masa. „Vypadá to až příliš
jednoduše.“
„Pochopitelně,“ řekl Jagang, „a právě proto musím předpokládat,
že se možná rozhodla to udělat.“
Sebastian ukázal rudým kusem masa na špičce nože na sever.
„Možná že se stáhla do hor a uvnitř nechala jen tolik vojáků, aby
mohli zajmout naše zvědy a průzkumné hlídky, a tím nás udržela
slepé, jak předpokládá Jennsen.“
Jagang znovu pokrčil rameny. „Možná. Je to žena s
nepředvídatelným chováním. Ale už pomalu nemá kam ustoupit.
Dříve nebo později už jí nezůstane žádné území. Možná že to v plánu
nemá, ale zase naproti tomu, mohla by mít.“
Jennsen si až do té chvíle neuvědomila, jak velký pokrok udělal
Starý svět při odražení nepřítele. Sebastian byl také dlouho pryč.

Situace nebyla pro Starý svět ani zdaleka tak bezútěšná, jak si dřív
myslela.
Přesto se jí zdálo, že vycházet z tak vratkých domněnek je velice
riskantní.
„Takže chcete riskovat životy svých mužů jen na základě
nepodloženého předpokladu, že tam ona bude?“
„Riskovat?“ Jagangova slova zněla pobaveně. „Vy to nechápete?
Ve skutečnosti vůbec nejde o risk. Tak jako tak nemáme co ztratit.
Aydindril bude v každém případě náš. Tím konečně rozštěpíme
Středozemí a celý Nový svět na dvě půlky. Rozštěpit a dobýt - to je
cesta k vítězství.“
Sebastian olízl čepel svého nože. „Znáte její taktiku líp než já a
tak můžete líp předvídat, jaký bude její příští krok. Ale jak jste řekl, ať
už se rozhodne zůstat se svými lidmi nebo je zanechá jejich osudu,
bude Aydindril, sídelní město Středozemí, naše.“
Císař se upřeně díval někam mimo něj. „Ta děvka zabila statisíce
mých lidí. Vždycky nějak dokázala být o krok přede mnou, vyhnout
se mému sevření, ale celou dobu ustupovala ke zdi - k téhle zdi.“
Zvedl hlavu v potlačovaném hněvu. „Kéž by mi Stvořitel dopřál,
abych ji konečně dostal!“ Kotníky jeho prstů, sevřených kolem
rukojeti nože, byly celé bílé, jeho hlas zněl jak přísaha na život a na
smrt. „Dostanu ji a vyrovnám si s ní účty. Osobně.“
Sebastian si změřil výraz císařových temných očí. „Pak máme
možná blízko ke konečnému vítězství - přinejmenším ve Středozemí.
Až získáme Středozemí, bude osud D'Hary zpečetěný.“ Zvedl nůž. „A
jestli je tam matka zpovědnice, tak by tam také docela dobře mohl být
lord Rahl.“
Jennsen, jíž hlavou vířilo množství myšlenek, se dívala střídavě
na Sebastiana a na císaře. „Máš na mysli... vy si myslíte, že její
manžel, lord Rahl, je tam taky?“
Jagang se očima stočil k ní a uličnicky se zazubil. „Přesně tak, má
drahá.“
Jennsen cítila, jak jí z vražedného výrazu očí přeběhl mráz po
zádech. Byla vděčná dobrým duchům, že je na straně tohoto muže a
ne jeho nepřátel. Přesto je oba musela seznámit s důležitou informací,
kterou jí předal Tom. Náhle ji přepadl silný pocit úzkosti; přála si, aby
to byl někdo jiný než Tom, kdo jí to potvrdil; byl to však Sebastian,
kdo jí o tom ve skutečnosti řekl první.
„Lord Rahl nemůže být tady, v Aydindrilu.“ Oba muži na ni
vytřeštili oči. „Lord Rahl je někde daleko na jihu.“
Jagang se zamračil. „Na jihu? Jak to myslíte?“
„Je ve Starém světě.“
„Jsi si tím jistá?“ zeptal se Sebastian.
Uvedl tím Jennsen do rozpaků. „Vždyť jsi mi to sám říkal. Že
vedl invazní armádu do Starého světa.“
Sebastianovou tváří přelétl výraz pochopení. „Ano, samozřejmě,
Jenn, ale to bylo dlouho předtím, než jsem se s tebou seznámil -
dokonce dlouho předtím, než jsem odešel od našich oddílů. Bylo to už
velice dávno.“
„Ale já vím, že byl ve Starém světě i potom.“
„Co máte na mysli?“ zabručel Jagang hlubokým hlasem.
Jennsen si odkašlala. „Tu vazbu. D'Hařané jsou jistým způsobem
s lordem Rahlem svázáni...“
„A vy tu vazbu cítíte?“ zeptal se Jagang.
„No vlastně, necítím. U mne není dost silná. Ale když jsme se
Sebastianem byli v Paláci lidu, potkala jsem lidi, kteří říkali, že lord
Rahl je daleko na jihu, ve Starém světě.“
Císař nad jejími slovy uvažoval. Krátce zvedl hlavu a podíval se
na ženu, přicházející s tácy sušeného ovoce, sladkostí a ořechů.
Pracovala u vzdáleného postranního stolku a zřejmě nechtěla jít blíž,
aby nerušila císaře a jeho hosty.
„Ale Jenn, to jsi slyšela v zimě, když jsme byli v paláci. Potvrdil
ti to od té doby ještě někdo s tou vazbou?“
Jennsen zakroutila hlavou. „Řekla bych, že ne.“
„Jestli má matka zpovědnice v úmyslu opevnit se v Aydindrilu a
bránit se,“ řekl Sebastian zamyšleně, „pak je možné, že od té doby, co
jsme o něm dostali poslední zprávu z jihu, přišel na sever, aby matku
zpovědnici podpořil.“
Jagang se sehnul a natáhl se pro krvavé maso na stolku před ním.
„To by těm dvěma bylo podobné. Ďábelští až do konce. Zabývám se
jimi oběma už dlouhou dobu. Ze zkušenosti vím, že pokud mají

nějakou možnost být spolu, určitě budou - i kdyby to mělo být ve
smrti.“
Důsledky byly ohromující. „Pak... bychom ho mohli dostat,“
zašeptala Jennsen skoro jen pro sebe. „Mohli bychom dostat lorda
Rahla. Moje noční můra možná brzo skončí. Mohli bychom stát na
prahu vítězství, vítězství nás všech.“
Jagang se opřel zády a pohodlně se usadil, prsty bubnoval po stole
a díval se z jednoho na druhého. „I když se mi nechce věřit, že by tu
byl Richard Rahl také, podle toho, co o něm vím, by se docela dobře
mohl rozhodnout bránit se do posledního dechu s ní, raději než se
dívat, jak o všechno kapku po kapce přichází.“
Jennsen pocítila nečekanou bodavou bolest při pomyšlení, jak ti
dva stojí bok po boku tváří v tvář smrti. S charakterem lorda Rahla se
vůbec neslučovalo, aby měl starost o jakoukoli ženu, tím míň aby stál
po jejím boku, když je na pokraji porážky ve válce za svou vlast a
čeká ji smrt. Lord Rahl by se víc staral o zachování svého vlastního
života a vlastní země.
Avšak možnost, že je tak blízko, byla příliš dráždivá, než aby na
ni přestala myslet, a zrychlila jí tep. „Jestli je tak blízko, tak nebudu
pomoc sester světla potřebovat. Nebudu potřebovat žádné kouzlo.
Budu se jen muset dostat trochu blíž, budu muset být s vámi, až
vtrhnete do města.“
Jagangův chmurný, neradostný úsměv se vrátil. „Pojedete se
mnou; doprovodím vás do Paláce zpovědnic.“ Kotníky jeho prstů
kolem rukojeti nože znovu zbělaly. „Chci je oba vidět mrtvé. O matku
zpovědnici se postarám osobně. Máte moje svolení, že to budete vy,
kdo vbodne nůž do srdce lorda Rahla.“
Jennsen pocítila divoký nápor emocí, od závratné radosti, že je
její čin na dosah, až po hrůzu, ze které se jí zvedal žaludek. Na chvíli
zapochybovala, jestli dokáže tak strašlivý chladnokrevný skutek
skutečně provést.
Jennsen.
Pak si však vybavila svou matku, ležící v krvavé louži na podlaze
jejich domu, smrtelně krvácející z těch strašlivých ran, její odseknutou
ruku ležící opodál, dům plný těch bestií, pohůnků lorda Rahla,
stojících nad ní. Jennsen si vybavila matčiny oči, když tam ležela a
umírala. Vzpomněla si, jak se cítila bezmocná. Její hrůza byla pořád
čerstvá. Její hněv byl pořád rozžhavený do běla. Jennsen posedla
neovladatelná touha vnořit nůž do srdce toho bastarda, svého
nevlastního bratra.
Nic jiného si nepřála.
S myslí zamlženou návalem spravedlivého hněvu, kdy se viděla,
jak vráží nůž Richardovi Rahlovi do hrudi, slyšela slova císaře
Jaganga jen jako odněkud z dálky, duchem nepřítomná.
„Ale proč vlastně chcete zabít svého bratra? Jaký k tomu máte
důvod, proč jste se tak rozhodla?“
„Grushdeva,“ zasyčela.
Někde za sebou Jennsen slyšela, jak na podlahu dopadla skleněná
váza a roztříštila se. Ten zvuk ji vyplašil a vrátil zpátky do reality.
Císař se zamračil na ženu, stojící někde vzadu v přítmí. Hnědé
ženiny oči byly fixovány na Jennsen.
„Omlouvám se za nemotornost sestry Perdity,“ řekl Jagang a
přísným pohledem ženu zpražil.
„Promiňte mi to, Excelence,“ řekla žena v tmavošedých šatech a
pozpátku vycouvala mezi závěsy. Celou tu dobu se ukláněla.
Císařův zamračený pohled se vrátil k Jennsen.
„Nuže, co jste to říkala?“
Jennsen neměla nejmenší tušení. Věděla, že něco řekla, nebyla si
však jistá, co. Pomyslela si, že jí její žal nejspíš svázal jazyk zrovna ve
chvíli, kdy se chystala odpovědět. Její hluboký zármutek se vrátil a
jako obrovské depresivní závaží jí seděl na ramenou.
„Víte, Excelence,“ řekla Jennsen s očima sklopenýma ke svému
nedojedenému obědu, „celý můj život se mě můj otec, Darken Rahl,
pokoušel zabít, protože jsem jeho dcera bez nadání k magii. Když ho
Richard Rahl zabil a chopil se vlády nad D'Harou, nastoupil na otcovo
místo a převzal jeho povinnosti. Jednou z těchto povinností je zabít
všechny své sourozence, kteří nemají magické nadání. A v tom je ještě
mnohem krutější, než byl jeho otec.“
Jennsen zdvihla hlavu a podívala se na císaře skrz závoj slz.
„Těsně po tom, co jsem potkala Sebastiana, nás lidé mého bratra
konečně dopadli. Brutálně zavraždili mou matku. Nebýt Sebastiana,
tak by dostali i mne. Sebastian mi zachránil život. Chci Richarda
zabít, protože když to neudělám, nikdy nebudu svobodná. Bude pořád
posílat své muže, aby mě pronásledovali. Sebastian mi kromě toho, že
mi zachránil život, také pomohl, abych si to uvědomila.
Možná dokonce ještě důležitější je, že musím pomstít vraždu své
matky, pokud mám někdy dospět k duševnímu klidu.“
„Naším cílem je blaho našich bližních. Váš příběh mě zarmoutil,
a úzce souvisí s pravým důvodem našeho boje za vymýcení morové
rány magie.“ Císař nakonec přenesl pohled k Sebastianovi. „Jsem na
vás hrdý, že jste téhle skvělé dívce pomohl.“
Sebastian byl najednou nějaký stísněný. Jennsen věděla, jak je
nesvůj, když ho někdo chválí. Přála si, aby byl hrdý na své činy, na
svůj význam, na své postavení u císaře.
Sebastian položil nůž na zbytky svého oběda. „Dělal jsem jen
svou práci, Excelence.“
„Dobrá,“ řekl Jagang s povzbudivým úsměvem. „Jsem rád, že jste
se vrátil včas, abyste byl svědkem vyvrcholení našich strategických
záměrů.“
Sebastian se pohodlně opřel a upíjel z džbánku piva. „Nechcete
počkat na bratra Nareva? Neměl by tu být, aby byl při tom, jestli se
ukáže, že je to úder, který všechno skončí?“
Jagang tlustým prstem posouval olivu v malém kroužku po stole.
Chvíli mu trvalo, než znovu tiše a se sklopenýma očima promluvil.
„Od té doby, co padl Altur'Rang, nemám o bratru Narevovi žádné
zprávy.“
Sebastian se zvednul z křesla. „Cože! Altur'Rang padl? Jak to?
Kdy? Jak?“
Jennsen věděla, že Altur'Rang je císařovo rodiště. Sebastian jí
řekl, že tam jsou bratr Narev a ostatní bratři Řádu, v zářivém městě
naděje pro celé lidstvo. Na počest Stvořitele tam měl být postaven
velký palác jako symbol, který upevní jednotu Starého světa.
„Před nedávnem jsem dostal hlášení, že město dobyla nepřátelská
vojska. Altur'Rang je velmi daleko a byl odříznut. Částečně kvůli zimě
těm hlášením trvalo velmi dlouho, než se ke mně dostala. Čekám nové
zprávy.
Vzhledem k nepříznivému zvratu osudu si nemyslím, že by bylo
moudré čekat, až se bratru Narevovi podaří dostat se sem. Bude mít
jistě spoustu práce, aby odrazil útočníky. Jestli jsou matka zpovědnice
a Richard Rahl v Aydindrilu, tak nesmíme čekat; musíme udeřit
rychle a se zničující silou.“
Jennsen Sebastianovi soucitně položila ruku na předloktí.
„Muselo to být tak, jak jsi mi říkal. Když jsme se poprvé setkali a
pověděl jsi mi, že lord Rahl napadl tvou vlast, musel mít v úmyslu
napadnout právě Altur'Rang.“
Sebastian se na ni upřeně zadíval. „Možná že není v Aydindrilu.
Může se ukázat, že je pořád ještě na jihu, Jenn, ve Starém světě. Musíš
na to pamatovat. Nechci, abys všechny své naděje vložila do
Aydindrilu a zmařila je.“
„Doufám, že je tady a konečně to všechno skončí, ale jak už Jeho
Excelence o útoku na Aydindril řekl, nemáme co ztratit. Nemyslím, že
ho tam najdu. Jestli v Aydindrilu není, tak budu potřebovat pomoc,
kvůli které jsi mě sem vlastně přivedl.“
„A jaká je podstata té pomoci?“ zeptal se Jagang.
Sebastian odpověděl za ni. „Řekl jsem jí, že by jí sestry možná
mohly pomoci nějakým kouzlem - aby prošla přes ochranku lorda
Rahla a dostala se k němu tak blízko, aby mohla jednat.“
„Tedy buď tak, nebo tak. Jestli bude v Aydindrilu, tak ho
dostanete.“ Jagang sebral olivu, kterou koulel po stole, a dal si ji do
úst. „Jestli nebude, tak vám budou čarodějky k dispozici. Ať budete
od sester potřebovat jakoukoli pomoc, dostanete ji. Stačí říct a ony
vám ji poskytnou - máte mé slovo.“
Jeho havraní oči byly smrtelně vážné.
Venku zaduněl hrom a zvedl se vítr. Zablesklo se a stanová látka
se matně rozzářila prudkým svitem zvenčí. Náhle se zdálo, jako by
plameny svíček zeslábly. A v mezerách mezi záblesky pak měli pocit,
jako by na každý další blesk čekali v mnohem větším šeru než
předtím.
„Potřebuju jen, aby mě očarovaly kouzlem, které odvrátí
pozornost těch, kdo ho chrání, abych se k němu mohla dostatečně
přiblížit,“ řekla Jennsen, když hrom odezněl. Vytáhla nůž z pochvy a
zvedla ho, aby bylo vidět ozdobné R vyryté ve stříbrné rukojeti. „Pak
budu moci vrazit nůž do jeho zlého srdce. Tenhle nůž - jeho vlastní

nůž. Sebastian mi vysvětlil, jak je důležité použít něco, co je nepříteli
nejbližší, když se mu chci pomstít.“
„To bylo od Sebastiana moudré. Takový je náš obyčej a tak také
se Stvořitelovou pomocí zvítězíme. Modleme se, abychom je konečně
oba dostali a naše dílo mohlo být dokonáno, aby byla konečně
vymýcena ta metla lidstva - magie - aby konečně mohlo žít v klidu a
míru, jak to Stvořitel zamýšlel.“
Jennsen i Sebastian sklonili hlavu a připojili se k jeho modlitbě.
„Jestli je v Aydindrilu chytíme,“ řekl Jagang a díval se jí přitom
zpříma do očí, „tak vám slibuji, že to budete vy, kdo mu vrazí nůž do
srdce, aby vaše matka mohla konečně odpočívat v pokoji.“
„Děkuju vám,“ zašeptala vděčná Jennsen.
Nezeptal se, jak chce takový úkol zvládnout. Možná že mu
sebedůvěra v jejím hlase prozradila, že je v tom ještě něco, o čem neví
- že má Jennsen nějakou zvláštní schopnost, výhodu, která jí umožní
takovou věc vykonat.
A skutečně bylo něco, o čem nevěděl on ani Sebastian.
Jennsen o tom dlouho a usilovně přemýšlela, snažila se všechny
ty různorodé prvky poskládat dohromady. Vlastně na to myslela celý
život. Avšak v minulosti se podrobovala jistotě, že je její problém
neřešitelný a je jen otázkou času, než ji lord Rahl chytí a její noční
můra se stane skutečností.
Ale teď, od setkání se Sebastianem a matčiny smrti, se všechny
události zrychlily dech beroucím tempem, ale zároveň jí pomáhaly
kousek po kousku poskládat mnohem širší obraz a porozumět mu.
Začínala na své otázky nalézat odpovědi; odpovědi, které se jí teď,
když se dívala zpátky, zdály být tak samozřejmé. Skoro se jí zdálo, že
někde hluboko ve svém nitru je musela celou dobu znát.
Teď už neuvažovala o problému jako takovém; začínala
přemýšlet o jeho řešení.
Jennsen se mnoho dozvěděla od Althey - jak se ukázalo, dokonce
víc, než si samotná čarodějka uvědomovala. Čarodějka tak mocná
jako Althea by tam nezůstala léta uvězněná, kdyby všechno to, co
říkala o šelmách z bažiny, nebyla pravda. Had byl jiný. Friedrich říkal,
že ten had byl prostě jen had.
Ale šelmy byly magické.
Šelmy ji udržovaly v zajetí. Friedrich říkal, že nikdo, dokonce ani
on, nemůže přijít zadní cestou. Tom říkal, že nikdy neslyšel o někom,
kdo by šel zadní cestou a vrátil se, aby o tom mohl vyprávět. Nikdo
také nepoužíval zadní louku, kvůli nestvůrám vylézajícím z bažiny.
Nestvůry byly skutečné a vražedné. Všechny skutečnosti až na jednu
tomu svorně nasvědčovaly.
Jennsen do bažiny vstoupila a zase z ní vyšla, aniž by se k ní
přiblížily, natož na ni zaútočily nebo jí ublížily. Neviděla ani jednu
šelmu stvořenou pomocí magie. To byl jediný kousek skládanky,
který tam nepasoval - tehdy. Ale teď už ano.
Byly i jiné náznaky, jako třeba v Paláci lidu, když se Jennsen
dotkla Nydina Agielu a ten jí nijak neublížil. Rozhodně ublížil jak
Sebastianovi tak kapitánu Lernerovi, a pořádně. Nyda byla v tu chvíli
naprosto ohromená. Říkala, že k dotyku Agielu není imunní ani lord
Rahl. Ale Jennsen byla.
A také si dokázala podrobit Nydinu vůli, přimět ji, aby jí
pomohla, místo toho, co měla Nyda správně udělat, totiž zastavit
neznámou osobu, na kterou nepůsobí moc Agielu a vzbuzuje tolik
nezodpovězených otázek, dokud se všechno nebude moci vyjasnit a
potvrdit. Dokonce i ve chvíli, kdy se ji pokoušel zastavit Nathan Rahl,
dokázala Jennsen Nydu přesvědčit, aby ji chránila - před Rahlem s
magickými schopnostmi. Jennsen teď chápala, že Nydu nejen
oklamala. Klam byl jádrem věci, ale kolem něj toho bylo ještě
mnohem víc.
Během dlouhé a obtížné cesty do Aydindrilu Jennsen hodně
přemýšlela a nyní konečně pochopila pravý rozsah svého jedinečného
postavení a bylo jí jasné, proč právě ona je vyvolená, aby zabila lorda
Rahla.
Jennsen dospěla k závěru, že je jediná, kdo má schopnosti to
udělat - že je k tomu vlastně zrozená - protože v tom nejdůležitějším,
kritickém, podstatném ohledu... je nepřemožitelná.
Teď věděla, že je a vždycky byla nepřemožitelná.

Kapitola sedmnáctá
Jennsen se ze sedla Rezky upřeně dívala na velkolepý Palác

zpovědnic, zdobící vzdálený pahorek, a studený nárazovitý větřík jí
čechral vlasy. Vedle ní seděl na nervózním Péťovi Sebastian. Císař
Jagang, jehož nádherný šedý grošovaný hřebec hrabal kopyty do ze-
mě, čekal na druhé straně vedle Sebastiana a do sevřeného
mlčenlivého hloučku se natěsnal kádr jeho důstojníků a poradců.
Jagang se mračil na palác a z jeho pohledu šla hrůza. Po povrchu jeho
černých očí se jako sbírající se bouře míhaly temné, hrozivé stíny.
Útok na Aydindril zatím probíhal naprosto jinak, než kdokoli
očekával, a všichni z toho byli nesmírně napjatí a nervózní.
Za nimi byl sešikován kontingent sester světla, které se držely
pospolu a očividně se soustřeďovaly na záležitosti magie. I když
žádná ze sester doposud neměla možnost si s Jennsen promluvit,
všechny si naléhavě uvědomovaly její přítomnost a bedlivě ji pozoro-
valy. Avšak když císař vedl zvláštní jezdecký oddíl Císařského řádu
jako temnou povodeň farmami, po cestách i přes kopce, kolem stavení
a stodol a pořád dál do ulic a kolem budov, až pronikl k okraji
Aydindrilu, větší část sester se rozjela různými směry. Teď se velké
město rozkládalo před nimi, tiché a bez hnutí.
Noc předtím Sebastian spal, i když neklidně. Jennsen to věděla,
protože sama v předvečer tak důležité bitvy sotva oka zamhouřila.
Když však teď pomyslela na to, že bude moci konečně použít nůž
skrytý v pochvě u opasku, byla v naprosto bdělém stavu.
Za sestrami čekalo víc než čtyřicet tisíc elitních jezdců Císařského
řádu, někteří s připravenými oštěpy a kopími, jiní s meči nebo
válečnými sekyrami v rukou. Všichni měli v levé části nosu
prostrčený kroužek. I když většina z nich měla plnovous a někteří
dlouhé tmavé mastné vlasy s přivázanými talismany pro štěstí, bylo
nemálo těch, co měli hlavy vyholené, zřejmě na výraz své oddanosti
císaři Jagangovi. Všichni byli jak napjatá pružina, ničitelé, připravení
vtrhnout do města.
Ať už to byli elitní příslušníci kavalérie, vysocí důstojníci nebo
sestry světla, všichni přítomní kromě Jennsen a Sebastiana měli jednu
nejdůležitější věc společnou - znali podle vidění matku zpovědnici. Z
toho, co si Jennsen mohla dát dohromady, vedla matka zpovědnice
nájezdy na tábory Řádu a zúčastnila se bojů, a proto ji mnoho vojáků i
sester vidělo. Všichni, kdo byli vybráni, aby jeli s císařem do
Aydindrilu, museli matku zpovědnici znát od vidění. Jagang nechtěl,
aby mu vyklouzla z pasti tak, že by se skryla v davu nebo unikla v
přestrojení třeba za obyčejnou pradlenu. Ve světle toho, co doposud
objevili, se takové obavy ukázaly liché.
Zchlazená nejen větrem, ale i chutí bojovat, lesknoucí se v očích
vojáků, sevřela Jennsen pevně oběma rukama hrušku sedla, aby se jí
přestaly třást.
Jennsen!
Snad už posté toho rána zkontrolovala, že jde nůž z pochvy lehce
vytáhnout. Když se o tom znovu ujistila, zatlačila ho zpátky, až
zaslechla uklidňující kovové cvaknutí. Je tu přece s armádou, protože
je její součástí, a má svůj úkol.
Poddej se!
Přemýšlela o té ironii: vždyť je to nůž, který dal lord Rahl muži,
který ji měl zabít, a ona mu teď přináší ten samý nůž, věc mu blízkou,
zpátky, aby nad ním zvítězila.
Konečně je lovcem a ne štvanou zvěří.
Pokaždé, když cítila, že ztrácí odvahu, stačilo, aby si připomněla
matku, nebo Altheu a Friedricha, nebo Altheinu sestru Latheu, nebo
svého neznámého nevlastního bratra, raug'mosského léčitele Drefana.
Tolik životů bylo zničeno nebo zmařeno kvůli domu Rahlů, kvůli
lordu Rahlovi - nejdřív kvůli jejímu otci Darkenu Rahlovi, a teď
jejímu nevlastnímu bratrovi, Richardu Rahlovi.
Vzdej se své vůle, Jennsen, vzdej se svého těla!
„Nech mě být!“ odsekla, rozzlobená, že ji hlas nenechá na pokoji
a musí to neustále opakovat, když ona zrovna přemýšlí o důležitých
věcech.
Sebastian se na ni zamračil. „Cože?“
Rozladěná, že bezděčně promluvila nahlas, zakroutila Jennsen
prostě hlavou na znamení, že se nic nestalo. Sebastian se znovu
ponořil do svých úvah. Prohlížel si město rozkládající se před nimi,
pozorně sledoval ten impozantní labyrint semknutých staveb, ulic a
průchodů. Všichni kolem byli nervózní a napjatí.
Koutkem oka Jennsen viděla, že si mezi sebou sestry něco šeptají.
Všechny kromě jediné, sestry Perdity, té v tmavošedých šatech, s
ohonem vlasů barvy pepře a soli. Když se jejich pohledy setkaly, žena
se vědoucně a samolibě usmála. Jennsen měla pocit, že jí sestra
dokáže proniknout až do duše. Napadlo ji ale, že si nejspíš něco
namlouvá, a tak se mírně uklonila na pozdrav a vykouzlila nejhezčí
úsměv, jakého byla v tu chvíli schopná. Pak se otočila jinam.
Spolu se všemi ostatními pak Jennsen pozorovala palác, tyčící se
v dálce na kopci nad městem. Proti šedé hradbě hor se vyjímal jako
sníh na břidlici. Průčelí stavby vévodila dlouhá okna mezi vysokými
sloupy z bílého mramoru, se zlatými hlavicemi. Víc vzadu, uprostřed
paláce, se nad vysoké stěny zvedala klenutá střecha s pásem oken
kolem dokola. Jennsen dělalo potíže uvést v soulad nádheru tak
obdivuhodné stavby s ohavnou vládou matky zpovědnice.
Zdálo se jí, že zlověstný přízrak Pevnosti čarodějů vysoko na
vrcholku hory nad palácem by se k matce zpovědnici hodil víc.
Jennsen si všimla, že se nikdo na tu zlověstnou budovu nedívá rád;
kdokoli tím směrem zabrousil očima, ihned odvrátil zrak.
Pevnost čarodějů, shlížející na ně, byla větší než jakákoli lidmi
vytvořená věc, kterou Jennsen v životě viděla, snad kromě Paláce lidu
v D'Haře. Kolem vnějších hradeb z tmavého kamene, tyčících se do
závratných výšek, pluly rozervané šedé mraky. Samotná Pevnost za
těmito mohutnými hradbami byla, jak se zdálo, složitým komplexem
cimbuří, hradeb, stěn se střílnami, věží, špičatých věžiček se
spojovacími můstky a cest pro pěší. Jennsen si nikdy neuměla předsta-
vit, že by něco kamenného mohlo vyvolat tak živý pocit hrozby.

V tichu kolem sebe hledala útěchu v Sebastianových hřebících
bílých vlasů, v jeho inteligentních očích, ve známých obrysech jeho
tváře. Která žena by nebyla poctěna, že získala lásku takového muže?
Kdyby u ní od matčiny smrti nebyl, nevěděla by ani, co má dělat a jak
přežít.
Sebastian měl plášť rozepjatý a byly vidět některé z jeho zbraní.
Se záměrným klidem posuzoval scenérii. Jennsen si přála, aby mohla
být také tak klidná. Nečekaně ji vylekalo pomyšlení, že bude muset
Sebastian ty zbraně tasit a bojovat o život.
Nahnula se k němu a zašeptala: „Co myslíš? Co by to mohlo
znamenat?“
Odpověděl jí krátkým zavrtěním hlavou a nevlídným pohledem.
Právě teď o tom nechtěl diskutovat. To stručné gesto jí připomnělo, že
má být zticha. Samozřejmě věděla, už podle ztichlých desítek tisíc
mužů hned za ní, že má mlčet, ale její úzkost byla tak silná, až se jí
svíraly vnitřnosti. Chtěla od něj jen pár slov na uklidněnou, malou
útěchu. A místo toho na ni jeho strohé napomenutí zapůsobilo jak
ledová sprcha. Cítila se teď jako ta nejbezvýznamnější, úplná nula.
Věděla, že Sebastian přemýšlí o důležitých věcech, avšak to, jak ji
příkře odbyl, ji přesto zranilo jako facka, zvlášť po předchozí noci,
kdy tak zoufale toužil po jejím objetí, kdy ji chtěl tak divoce jako
nikdy předtím. Ona ho chápala. Neodmítla ho, i když ji znervóz-
ňovalo, že nejsou sami, protože hned venku stáli strážní a ona se bála,
že všechno slyší.
Věděla samozřejmě, že není vhodný čas ani místo na to, aby ji
utěšil - vždyť byli všichni na pokraji bitvy. Přesto ji to zranilo.
Pak vedle skučení větru v holých větvích majestátních javorů
lemujících cestu rozpoznala ještě zvuk mnoha koňských podkov,
zřejmě v trysku. Oči všech přítomných se otočily k vousatým
dlouhovlasým jezdcům, řítícím se k nim cestou zprava, za nimiž pruhy
kožešin a usní jen vlály, jak se v jízdě hluboce skláněli nad koňské
hřbety. Jennsen je poznala podle šedobílého strakatého zbarvení
vedoucího koně. Byl to jeden z malých průzkumných jezdeckých
oddílů, které císař vyslal před několika hodinami. V dálce na západě
se z opačné strany vracel jiný oddíl, jejich protějšek, avšak byly to
zatím jen drobné tečky sjíždějící ze vzdáleného předhůří.
Když první skupina jezdců z prudkého trysku zastavila před
císařem a jeho rádci, musela si Jennsen zakrýt ústa cípem pláště, aby
se v oblaku prachu ubránila kašli.
Robustní muž v čele jezdců hrubě zadržel svého strakatého koně.
Mastné provazce vlasů mu vlály ve větru. „Nic, Excelence.“
Jagang, viditelně ve špatné náladě a u konce s trpělivostí, se
posunul v sedle. „Nic.“
„Ne, Excelence, nic. Nikde na východě není ani stopy po vojsku,
ani na druhé straně města, ani podél úpatí hor. Nic. Cesty, stezky -
všechny pusté a prázdné. Žádní lidé, žádné stopy, žádný koňský trus,
žádné rýhy po kolech vozů... naprosto nic. Nenašli jsme žádné
známky toho, že by tam někdo byl, a to už hodně dlouho.“
Pak voják pokračoval podrobnou zprávou, kde všude se dívali,
avšak bezvýsledně. Mezitím se od západu přiřítil na zpěněných koních
druhý oddíl jezdců.
„Nikdo!“ zakřičel vedoucí jezdec a zatáhl za otěže, až strhl koni
hlavu zpátky. Jeho kůň, s očima vytřeštěnýma divokou jízdou, se
otočil kolem své osy a zastavil těsně před císařem, frkaje rozšířenými
nozdrami. „Excelence, na západě nejsou žádní vojáci - ani nikdo
jiný.“
Jagang se nasupeně zabodl pohledem do Paláce zpovědnic. „A co
cesta nahoru do pevnosti?“ zavrčel tiše. „Nebo mi snad chcete tvrdit,
že moje zvědy a průzkumné hlídky přepadli nějací duchové všech těch
zmizelých lidí?“
Podsaditý muž v několika vrstvách kožešin vypadal divočeji než
kdokoli, koho zatím Jennsen potkala. K jeho divošskému vzezření
ještě přispívaly chybějící horní zuby. Vrhnul obezřetný pohled zpátky
k široké stužce cesty klikatící se z města k Pevnosti čarodějů. Pak se
otočil zpátky k císaři.
„Excelence, na cestě nahoru do pevnosti také nebyly žádné
stopy.“
„Jeli jste celou cestu až nahoru k pevnosti, abyste to prověřili?“
zeptal se císař s pohledem svých černých očí upřeným na muže.
Ten pod zkoumavým nasupeným Jagangovým pohledem musel
polknout. „Nedaleko od vrcholu, přes hlubokou propast, je kamenný
most. Jeli jsme až k němu, Excelence, ale neviděli jsme nikoho, ani
žádné stopy. Padací mříž byla spuštěná. V pevnosti nebylo vidět žádné
známky života.“
„To nic neznamená,“ ozvala se posměšně nějaká žena nedaleko za
Jennsen.
Jennsen se otočila a totéž udělal Sebastian, většina rádců,
důstojníků i Jagang. Byla to sestra Perdita. Alespoň že se jí z větší
části podařilo potlačit svůj povýšenecký úšklebek, když se na ni
všichni dívali.
„To nic neznamená,“ opakovala. „Musím vám říct, Excelence, že
se mi to ani trochu nelíbí. Něco není v pořádku.“
„Něco? Co například?“ zeptal se Jagang hlubokým a mrzutým
tónem.
Sestra Perdita opustila společnost několika tuctů sester světla a
popojela blíž k císaři, aby s ním mohla mluvit ve větším soukromí.
„Excelence,“ řekla teprve, když byla blízko něj, „vešel jste někdy
do lesa a najednou si uvědomil, že kolem nejsou žádné zvuky, které
by tam měly být? Že najednou všechno ztichlo?“
Jennsen se to stalo několikrát. Uvědomila si, jak přesně ta žena
vystihla zvláštní stísněný pocit, jenž v tu chvíli měla - cosi jako
předzvěst záhuby, a přece bez zjevné příčiny, při které jí vstávaly
chloupky za krkem. Bylo to, jako kdyby ležela ve svém spacím pytli,
téměř usínala a najednou okolo ztichnul všechen hmyz.
Jagang si sestru Perditu nasupeně změřil. „Když vejdu do lesa,
nebo kamkoli jinam, vždycky to tam ztichne.“
Sestra se s ním nepřela, prostě začala znovu. „Excelence,
bojovaly jsme s těmi lidmi dlouho a tvrdě. Ty z nás, které máme
nadání k magii, jejich magické triky dobře znají. Poznáme, když
použijí magii. Naučily jsme se odhalit, jestli použili magii k nastražení
pastí, i když samotné pasti nejsou magické. Tohle je však něco jiného.
Něco tady není v pořádku.“
„Pořád jste mi ale neřekla, co,“ řekl Jagang, zjevně potlačující
netrpělivost a podráždění.
Žena si jeho rozmrzelosti všimla a sklonila hlavu. „Excelence,
kdybych to věděla, tak bych vám to hned řekla. Je mou povinností vás
seznámit s tím, co vím. Nezjistily jsme, že by byla použita magie.
Necítíme žádné pasti, které by byly poznamenány magií.
Tahle skutečnost však přesto mou mysl nijak neuklidňuje. Něco
není v pořádku. Musím vás teď varovat, i když připouštím, že příčinu
svého znepokojení neznám. Stačí, když sám prozkoumáte mou mysl, a
uvidíte, že vám říkám pravdu.“
Jennsen neměla ponětí, co tím vlastně sestra Perdita chtěla říci,
ale když na ni chvíli Jagang upřeně hleděl, viditelně zchladnul. Otočil
se znovu k paláci a pohrdavě zabručel. „Myslím, že jste po tak dlouhé
zimní nečinnosti prostě nervózní, sestro. Jak jste říkala, znáte dobře
jejich taktiku a triky s magií, takže kdyby to bylo něco reálného, tak
byste to vy a vaše sestry poznaly a znaly i příčinu.“
„Nejsem si jistá, jestli to tak skutečně je,“ naléhala sestra Perdita.
Vrhla rychlý znepokojený pohled na Pevnost čarodějů na vrcholku
hory. „Excelence, my víme o magii skutečně hodně. Ona pevnost je
však tisíce let stará. Protože pocházím ze Starého světa, je tohle místo
naprosto mimo mou zkušenost. Nevím skoro nic o zvláštních druzích
magie, která se zde pravděpodobně skrývá, kromě toho, že ať už tam
je jakákoli magie, bude extrémně nebezpečná. To je také jedním z
účelů pevnosti - chránit takové věci.“
„A proto také chci pevnost dobýt,“ odseknul Jagang.
„Nebezpečné věci nesmí být ponechány v rukou nepřítele, aby později
v našich řadách rozsévaly smrt.“
Sestra Perdita si konečky prstů trpělivě masírovala vrásky na čele.
„Pevnost je začarovaná mocnými kouzly. Nemůžu vám říct jak;
kouzla tam vložili dávní mágové, ne čarodějky. Taková ochranná
kouzla mohou být snadno ponechána a nepotřebují být udržována -
nikdo je tam nemusí střežit. Spustit je může pouhý nedovolený vstup -
podobně jako u jakékoli nemagické pasti. Mohou to být kouzla
varovná, ale zrovna tak kouzla smrtící. Dokonce i když místo bude
opuštěné, mohou ochranná kouzla lehce zabít každého - každého - kdo
se jenom pokusí přiblížit, natož pevnost obsadit. Taková obranná
opatření jsou nadčasová, věčná, nikdy se neopotřebují. Jsou zrovna tak
účinná, jestli tam jsou měsíc nebo tisíc let. Pokus dobýt tak chráněné
místo může přinést krveprolití, jemuž se pokoušíme vyhnout.“
Jagang poslouchal a pak přikývl. „Stejně musíme ochranná
kouzla zrušit, abychom mohli pevnost obsadit.“

Než sestra Perdita promluvila, znovu se krátce podívala přes
rameno na temnou kamennou pevnost vysoko na vrcholku hory.
„Excelence, jak jsem se často pokoušela vysvětlit, naše schopnosti a
úhrnná síla ještě neznamenají, že dokážeme ochranná kouzla zrušit
nebo přemoci. Takové věci spolu přímo nesouvisejí. Medvěd, i když
je silný, nedokáže otevřít zámek trezoru. Síla nemusí být klíčem k
takovým věcem. Říkám vám, že se mi to nelíbí, že něco není v
pořádku.“
„Řekla jste mi jen, že máte obavy. Ze všech lidí, kteří vládnou
magií, jsou sestry světla výjimečně dobře vybavené. To je také důvod,
proč jste tady.“ Jagang se k ženě nahnul. Zdálo se, že jeho trpělivost je
u konce. „Očekávám, že sestry eliminují jakoukoli magickou hrozbu.
Musím se snad vyjádřit ještě jasněji?“
Sestra Perdita zbledla. „Ne, Excelence.“ Uklonila se v sedle a pak
otočila koně a vracela se ke svým sestrám.
„Sestro Perdito,“ zavolal za ní Jagang. Čekal, dokud se neobrátila.
„Jak už jsem vám řekl, Pevnost čarodějů musíme získat za každou
cenu. Je mi jedno, kolik z vás to bude stát život, hlavně že se to
podaří.“
Když se vrátila ke svým sestrám, aby s nimi tu věc probrala,
Jagang a všichni ostatní si všimli osamělého jezdce pádícího k nim z
města. Něco ve výrazu mužovy tváře všechny přinutilo k tomu, aby
zkontrolovali své zbraně. Všichni pak v tísnivém tichu čekali, dokud
se jeho kůň smykem nezastavil před císařem. Muž byl promočený
potem a blízko sebe posazené oči měl rozšířené vzrušením, hlas však
ovládnout dokázal.
„Excelence, neviděl jsem ve městě nikoho. Nikoho! Ale cítil jsem
koně.“
Jennsen si všimla obav vrytých ve tvářích důstojníků a viděla na
nich neochotu uvěřit absurdnímu tvrzení, že je město opuštěné. Řád na
počátku zimy zatlačil nepřátelská vojska do Aydindrilu, kde
zablokoval nejen armádu, ale i obyvatele města. Jak by takové velké
město mohlo být evakuováno - uprostřed zimy - si nedovedli
představit. Přesto se nikomu z nich nechtělo názor vyslovit před
císařem, jenž se upřeně díval směrem k městu.
„Koně?“ zamračil se Jagang. „Možná to byly stáje.“
„Ne, Excelence. Nenašel jsem je, ani jsem je neslyšel, ale cítil
jsem je. Nebyl to pach stájí, ale koní. Jsou tam koně.“
„Takže nepřítel tam je, přesně jak jsme předpokládali,“ řekl
Jagangovi jeden z důstojníků. „Skrývají se, ale jsou tam.“
Jagang mlčel a čekal, až bude zvěd pokračovat.
„Excelence, je toho víc,“ řekl urostlý voják překypující
vzrušením. „Hledal jsem všude, ale nikde jsem koně nemohl najít, a
tak jsem se rozhodl vrátit pro posilu, aby mi zbabělé nepřátele
pomohli vyslídit.
Když jsem se vracel, zahlédl jsem někoho v jednom palácovém
okně.“
Jagang okamžitě zbystřil pozornost. „Cože?“
Voják ukázal rukou. „V tamtom bílém paláci, Excelence. Když
jsem vyjel zpoza zdi na kraji města, před palácovými pozemky, uviděl
jsem někoho ve druhém patře, jak rychle odstupuje od okna.“
Jagang rozzlobeným škubnutím otěží zarazil svého hřebce, jenž
začal netrpělivě přešlapovat. „Jste si tím jistý?“
Muž rázně přikývl. „Ano, Excelence. Okna jsou tam vysoká.
Přísahám, že zrovna když jsem vyjel zpoza zdi a podíval se nahoru,
někdo mě uviděl a odstoupil od okna.“
Císař se soustředěně zadíval na javory lemovanou cestu vedoucí k
paláci a uvažoval o tomto poznatku.
„Muž nebo žena?“ zeptal se Sebastian.
Jezdec se na chvilku odmlčel, aby si setřel pot z očí, a polkl ve
snaze popadnout dech. „Byl to jen ten nejkratší pohled, ale jsem
přesvědčený, že to byla žena.“
Jagang se do muže zabodl pohledem černých očí. „Byla to ona?“
Větve javorů v poryvech větru klapaly o sebe a oči všech
přítomných se upíraly k muži.
„Excelence, to s jistotou tvrdit nemůžu. Možná že to byl jen odraz
světla v okně, ale při tom krátkém pohledu jsem měl pocit, že má na
sobě dlouhé bílé šaty.“
Bylo všeobecně známo, že matka zpovědnice nosí bílé šaty.
Jennsen si pomyslela, že je dost za vlasy přitažené myslet si, že
náhodou, zrovna když se někdo pohne od okna, by odraz ve skle
způsobil zdání, že má ta osoba na sobě bílé šaty matky zpovědnice.
Přesto to Jennsen nedávalo žádný smysl. Proč by matka
zpovědnice zůstala sama v paláci? Postavit se na poslední zoufalý
odpor byla jedna věc. Ale udělat to samojediná, to bylo něco úplně
jiného. Bylo by možné, jak předpokládal ten zvěd, že je nepřítel
zbabělý a skrývá se?
Sebastian zamyšleně bubnoval prstem o stehno. „Rád bych věděl,
co mají za lubem.“
Jagang prudce tasil meč. „Myslím, že to brzo zjistíme.“ Pak se
podíval na Jennsen. „Mějte ten svůj nůž při ruce, děvče. Možná, že
nastal den, za který se modlíte.“
„Ale Excelence, jak by bylo možné...“
Císař se postavil ve třmenech a uličnicky se zazubil dozadu na své
jezdce. Pak zakroužil mečem vysoko nad hlavou.
Stlačená pružina byla uvolněna.
Čtyřicet tisíc mužů vypustilo dlouho potlačovaný válečný pokřik
a vyřítilo se kupředu. Jennsen zalapala po dechu a vší silou se chytila
Rezky, jež také vyrazila a tryskem se hnala před hlavním oddílem
kavalerie vstříc paláci.

Kapitola osmnáctá
Jennsen byla téměř bez dechu; hluboce se nakláněla nad Rezkou s

rukama napjatýma a široce roztaženýma na obě strany od klisnina
krku, aby jí povolila co nejvíc otěže, a řítily se plným tryskem
předměstím k nepravidelně roztaženému městu Aydindril. Řev čty-
řiceti tisíc mužů společně s duněním podkov byl stejně hrozivý jako
ohlušující.
Avšak ta divoká jízda, pocit bujné nevázanosti, při kterém se jí
prudce rozbušilo srdce, byly také opojné. Ne že by nechápala, jak
nepředstavitelné a hrozné je to, co se zrovna děje, avšak malá část její
osobnosti se neubránila a dala se unést intenzivními emocemi z po-
citu, že je všeho toho součástí.
Divocí jezdci s touhou po krvi v očích se během útoku rozvinuli
do stran. Vzduch byl plný záblesků světla odraženého od všech těch
vysoko zdvižených mečů a sekyr, ostrých hrotů oštěpů a kopí
protínajících poklidný ranní vzduch. Ten fascinující pohled, vzedmutí
zvuků, vír vášní, všechno dohromady naplnilo Jennsen touhou
vytáhnout svůj nůž. Avšak neudělala to; věděla, že ta chvíle teprve
přijde.
Sebastian jel blízko ní, aby měl jistotu, že bude v pořádku a že se
v šíleném, ukvapeném a svéhlavém útoku neztratí. Ten hlas jel také s
ní a nechtěl být zticha, přestože se ho snažila ignorovat, nebo ho
prosila, aby ji nechal být. Potřebovala se soustředit na to, co se zrovna
dělo kolem ní, na to, co se brzo mohlo stát. Nemohla si dovolit takové
rozptylování. Ne teď.

Když ji hlas oslovil jménem, když ji žádal, aby se vzdala své
vůle, svého těla, když k ní promlouval záhadnými, avšak podivně
svůdnými slovy, umožnil okolní hluk Jennsen určitou anonymitu,
takže nakonec z plných plic křičela: „Nech mě být! Nech mě na
pokoji!“, aniž by si toho někdo všiml. Bylo to pro ni opojné očištění,
když se mohla hlasu zbavit s tak nespoutanou silou a autoritou.
Zdálo se to jako okamžik a najednou se valili do města, skákali
přes ploty, vyhýbali se sloupům a řítili se strašlivou rychlostí mezi
budovami. Když přijeli z otevřeného prostoru plání do stísněných ulic,
bylo to, jako by vjeli do hustého lesa.
Útok neprobíhal tak, jak si Jennsen představovala. Čekala
uspořádaný, řízený postup, ale místo toho byla součástí naprosto
nekontrolovatelné mohutné povodně zaplavující město. Projížděli
širokými bulváry s nádhernými budovami, které v dalším postupu vy-
měnili za čtvrť temných uliček s tak vysokými zdmi domů, že
připomínaly úzké strže, kam téměř nemělo přístup slunce. Dál se pro
změnu hnali postranními ulicemi, se starobylými budovami s
minimem oken, rozloženými bez zjevného plánu. Nikde nezpomalili,
aby se rozmysleli nad směrem dalšího postupu. Nezměněnou rychlostí
se řítili stále vpřed, zbrkle, neukázněně a divoce.
Jízda byla tím neskutečná, že jim nikdo nekladl odpor. Měly tu
být davy rozprchávající se v šílené panice, uskakující z cesty, ječící.
Jennsen si v duchu představila scény, které už ve městech viděla -
pouliční prodavači tlačící kárky se vším možným od ryb po kvalitní
plátěné zboží; majitelé obchodů před svými krámky pečující o stoly s
chlebem, sýry, masem, vínem; řemeslníci vystavující boty, šaty,
paruky a předměty vyrobené z kůže; výklady plné zboží.
Teď byly všechny ty výklady podivně prázdné - některé
zabedněné, jiné ponechané tak, jako kdyby měl majitel každou chvíli
obchod otevřít. Všechny výklady lemující cestu byly prázdné.
Němými svědky prudkého útoku kavalérie byly jen stejně prázdné uli-
ce, lavičky, parky.
Bylo děsivé, řítit se plnou rychlostí spletitým bludištěm ulic různé
šíře, míjet budovy a vyhýbat se překážkám, letět plnou rychlostí po
dláždění, překonávat prudké výstupy a na druhé straně opět klesat,
jako nějaké bizarní, zbrklé, neřiditelné sáně valící se dolů ze
zledovatělého kopce mezi stromy - a zrovna tak nebezpečné. Na
mnoha místech se cesta, do té doby dostatečně široká, náhle zužovala
- ven do ulic vystupovala zeď nebo křídlo domu. Vojáků mnohdy jelo
i šest vedle sebe a v každém podobném zúžení se někteří krajní jezdci
nestačili včas zařadit, aby překážku objeli, a spadli s ošklivými
následky z koní. Kolem Jennsen se míhaly budovy, barvy, ploty,
sloupy a protínající se ulice rychlostí, ze které se jí točila hlava.
Nenarazili na žádný odpor nepřátelské armády a Jennsen se zdálo,
že se jejich divoký let vymknul jakémukoli řízem. Věděla však, že se
jedná o elitní jezdecký oddíl, který je zřejmě na podobné bezohledné
útoky cvičen. Císař Jagang navíc budil dojem, že má stále vše pod
kontrolou.
Od kopyt koní náhle začaly odlétávat drny, když se vřava
nečekaně prodrala širokým otvorem ve zdi a nyní pádila rozlehlými
trávníky Paláce zpovědnic. Divoce ječící jezdci, ti hrubí, špinaví,
krvežízniví útočníci, malebné místo ničili a špinili jeho ošidně poklid-
nou krásu. Jennsen jela vedle Sebastiana nedaleko za císařem a
několika jeho důstojníky. Po stranách na křídlech jeli vyjící vojáci.
Cestu - širokou promenádu - lemovaly staré javory, jejichž holé větve,
plné pupenů, se jim spojovaly nad hlavami.
Navzdory všemu, co se dozvěděla, co znala, všemu, co jí bylo
drahé, nemohla Jennsen pochopit, proč má pocit, že je účastná
rouhavého znesvěcení.
Ten pocit se vytratil, když soustředila pozornost na něco, co
spatřila vpředu. Stálo to nedaleko širokého mramorového schodiště
vedoucího vzhůru k hlavnímu vchodu do Paláce zpovědnic. Vypadalo
to jako osamělý kůl s něčím na špici. Dlouhý pruh rudé látky uvázaný
blízko vrcholu kůlu vlál a třepotal se ve větru, jako kdyby na ně
mával, přivolával jejich pozornost a konečně jim všem udával cíl
cesty. Císař Jagang vedl útok přímo ke kůlu.
Když se řítili přes trávník, soustředila se Jennsen na teplo sálající
z Rezčiných poslušných a mocných svalů protahujících se pod ní, a ve
známých pohybech svého koně nalezla uklidnění. Neubránila se
pohledu vzhůru na bílé mramorové sloupy tyčící se nad nimi. Byl to
majestátní vchod, impozantní, a přece elegantní a vlídný. Ten den měl

Císařský řád konečně získat budovu, kde tak dlouho a bez odporu
vládlo zlo.
Císař Jagang zvedl meč do výšky a dal tak svým jezdcům
znamení, aby zastavili. Válečný pokřik, řev, jekot a vzájemné
povzbuzování ztichly, když desítky tisíc mužů, všichni najednou,
zbrzdili své koně z prudkého cvalu až do zastavení. Jennsen ohromilo,
že s tak mnoha jezdci s tasenými zbraněmi se to všechno stalo během
několika sekund a bez krveprolití.
Jennsen poplácala Rezku po zpoceném krku a pak sklouzla dolů
ze sedla. Dopadla na zem mezi zmatený dav mužů, většinou
důstojníků a císařových rádců, ale i obyčejných jezdců, kteří se
všichni hrnuli dopředu, aby chránili císaře. Nikdy předtím nebyla tak
bezprostředně mezi prostými vojáky. Vystrašilo ji, jak ji hltali očima,
když byla uprostřed nich. Sálala z nich nedočkavost, až konečně
narazí na nepřítele. Všichni muži byli špinaví, sprostí a smrděli hůř
než jejich koně. Z nějakého důvodu to byl právě ten jejich
nedýchatelný, zpocený, nepříjemný pach, co ji děsilo nejvíc.
Vtom ucítila Sebastianovu ruku, jak ji pevně popadl za paži a
přitáhl si ji blíž k sobě. „Jsi v pořádku?“
Jennsen přikývla. Pátrala zrakem po císaři a po tom, co ho
přinutilo zastavit. Sebastian, jenž to chtěl vidět také, ji táhl s sebou a
tak postupovali hradbou urostlých důstojníků. Ti, když viděli, že je to
Sebastian, jim ustupovali z cesty.
Oba se zastavili, když zahlédli císaře. Stál několik kroků před
nimi, osamocený, zády k nim, s rameny skleslými a s mečem ve volně
svěšené ruce. Zdálo se, že se všichni jeho muži bojí k němu přiblížit.
Jennsen se Sebastianem, jenž se rychle snažil s ní udržet krok,
přešla těch pár kroků k císaři Jagangovi. Ten stál jako přimražený
před kopím, zaraženým tupým koncem do země, a třeštil černočerné
oči, jako by právě spatřil přízrak. Dlouhý rudý pruh látky uvázaný pod
protáhlým hrotem kopí vydával v jinak naprostém tichu třepotavý
zvuk.
Na hrotu kopí byla nabodnutá mužská hlava.
Když ji Jennsen uviděla, trhla sebou. Vychrtlá hlava, čistě
odseknutá uprostřed krku, vypadala jako živá. Temné oči pod čelem
téměř zakrytým kápí byly zafixovány do upřeného pohledu. Temná
zmačkaná kápě spadala do půlky čela a doplňovala přísný výraz
mužova obličeje. Odněkud nad ušima se kroutily chuchvalce
nepoddajných vlasů a chvěly se ve větru. Vypadalo to, jako kdyby se
mužovy tenké rty mohly každou chvíli zkřivit do hrůzu nahánějícího
úsměvu z říše mrtvých. Jeho tvář napovídala, že byl za svého života
krutý jako sama smrt.
Z toho, jak stál císař Jagang celý ohromený a jak se ani jeden z
tisíců mužů neodvážil zakašlat, se Jennsen rozbušilo srdce rychleji než
z předchozí divoké jízdy městem.
Opatrně se podívala na Sebastiana. Také stál jako omráčený.
Když spatřila, že má oči naplněné slzami, sevřela mu ze soucitu paži.
Nakonec se k ní naklonil a přiškrceným šeptem řekl: „Bratr Narev.“
Překvapení z těch dvou sotva slyšitelných slov zasáhlo Jennsen
jako facka. Byl to ten velký muž - duchovní vůdce Starého světa,
přítel a nejbližší osobní rádce císaře Jaganga, člověk, o kterém byl
Sebastian přesvědčen, že má blíž ke Stvořiteli než kdokoli jiný, muž,
podle jehož učení Sebastian s úzkostlivou pečlivostí žil - mrtvý, s
hlavou nabodnutou na kopí.
Císař natáhl ruku a ze záhybu Narevovy kápě sebral malý složený
kousek papíru. Když se Jennsen dívala, jak Jagang tlustými prsty ten
pečlivě složený papír rozbaluje, připomnělo jí to nečekaně, jak sama
rozbalovala lístek, který našla u toho d'hařanského vojáka onoho
osudného dne, kdy ho objevila mrtvého na dně rokle. Toho dne, kdy
potkala Sebastiana. Den předtím, než ji lidé lorda Rahla našli a zabili
její matku.
Císař Jagang zdvihl papír a mlčky četl, co je na něm napsáno.
Hrozivě dlouho na ten papír jen upřeně zíral. Nakonec ruku s papírem
spustil dolů. Znovu se podíval na hlavu bratra Nareva na špici kopí a
hruď se mu zdvihala strašlivým, stále sílícím hněvem. Hlasem, ve
kterém doutnaly hněv a nenávist, tónem plným rozhořčení, pak Jagang
opakoval slova z lístku, jen tak tiše, aby ho slyšeli jen nejblíže stojící.
„Pozdrav od Richarda Rahla.“
Ve větvích sousedních stromů skučel ostrý vítr. Nikdo
nepromluvil, všichni čekali, co přikáže císař Jagang.
Jennsen pokrčila nos, protože najednou ucítila silný zápach.
Zvedla hlavu a uviděla, že nabodnutá hlava, ještě před chviličkou tak
zachovalá, se jí před očima začíná rozkládat. Kůže se silně prověsila.
Spodní část očních víček poklesla a odhalila rudou vnitrní stranu.
Úzká škvíra úst se otevřela, až se zdálo, že hlava křičí.
Když kůže na tváři i s kousky masa náhle začala praskat a
odpadávat, až se odhalila hnijící tkáň pod ní, Jennsen a všichni ostatní
včetně císaře Jaganga ucouvli o krok zpátky. Jazyk zduřel a čelist
poklesla ještě víc. Oční bulvy seschly a vypadly z důlků. V celých ku-
sech odpadávalo hnijící maso.
Rozklad, který by měl trvat dlouhé měsíce, proběhl v několika
sekundách, až se na ně nakonec pod zmuchlanou kápí šklebila lebka s
potrhanými kousky visícího masa.
„Excelence, kolem hlavy byla magická síť,“ řekla sestra Perdita.
Znělo to, jako kdyby odpovídala na nevyslovenou otázku. Jennsen
vůbec neslyšela, jak se ta žena octla za jejími zády. „To kouzlo ji
zachovalo v původním stavu, dokud jste z kapuce nevytáhl ten lístek a
nespustil tak proces zrušení magické ochrany. Jakmile bylo kouzlo
sejmuto, tak se ta... ty pozůstatky podlehly rozkladu, který by již
normálně dávno proběhl.“
Císař Jagang se na ni chladnýma černýma očima upřeně díval. Co
si asi myslel, tím si Jennsen nemohla být jistá, jasně však viděla, jak v
něm pomalu narůstá vztek.
„Bylo to velice složité a mocné ochranné kouzlo a zachovalo ji,
dokud se jí nedotkla ta pravá osoba - dokud nevytáhla ten lístek,“
řekla tiše sestra Perdita. „Kouzlo bylo pravděpodobně nastaveno na
váš dotyk, Excelence.“
Děsivě dlouhou chvíli se Jennsen bála, že císař Jagang vytasí meč
a s divokým výkřikem setne ženě hlavu.
Vtom nějaký důstojník stojící kousek stranou zvedl ruku a ukázal
na Palác zpovědnic. „Podívejte! To je ona!“
„Dobrý Stvořiteli,“ zašeptal Sebastian, když zdvihl hlavu a také
zahlédl někoho v okně.
Další lidé křičeli, že ji také vidí. Jennsen si stoupla na špičky, aby
viděla přes vysoké vojáky hrnoucí se dopředu a důstojníky. V temné
místnosti za oknem zahlédla jakousi siluetu. Zastínila si oči, aby
viděla lépe. Lidé kolem ní vzrušeně šeptali.

„Támhle!“ vykřikl jiný důstojník na opačné straně od Jaganga.
„Podívejte! To je lord Rahl! Támhle! To je lord Rahl!“
Jennsen ztuhla, tak silně ji ta slova zasáhla. Bylo to celé nějak
neskutečné. Mužova slova jí znovu proběhla myslí a slyšet je bylo tak
šokující, že se musela znovu přesvědčit, že se jí to nezdá, že skutečně
slyší to, co si myslí.
„Támhle!“ vykřikl jiný muž. „Támhle jdou! Jsou tam oba dva!“
„Vidím je,“ zavrčel Jagang a sledoval ty dvě postavy temným
pohledem. „Poznal bych tu děvku i v nejhlubších koutech podsvětí. A
támhle! - Je s ní lord Rahl!“
Jennsen zahlédla jen prchavé stíny dvou spěchajících postav
míhající se za okny.
Císař Jagang švihnul mečem na znamení svým mužům. „Obkličte
palác, aby nemohli utéct!“ Pak se obrátil k důstojníkům. „Chci, aby
přepadový oddíl šel se mnou! A tucet sester! Sestro Perdito, vy
zůstaňte se sestrami tady venku. Nenechte kolem vás nikoho projít!“
Očima hledal Jennsen a Sebastiana. Když je mezi okolostojícími
našel, upřel pronikavý pohled na Jennsen.
„Jestli chcete dostat šanci, tak pojďte se mnou!“
Jennsen si až později, když pospíchala se Sebastianem za císařem
Jagangem, uvědomila, že v ruce pevně svírá svůj nůž.

Kapitola devatenáctá
Jennsen se hnala vzhůru přítmím pod vysokými sloupy širokým

pásem bílých mramorových schodů, císaři Jagangovi těsně v patách.
Celou cestu ji v kříži podpírala Sebastianova uklidňující a
povzbuzující ruka. Ve tvářích divoce vyhlížejících mužů ženoucích se
velkými skoky nahoru po schodišti všude kolem ní se zračilo krajní
odhodlání.
Bojovníci přepadového oddílu, chránění vrstvami kožené zbroje,
kroužkového brnění a tuhých usní, mávali krátkými meči, obrovskými
půlkruhovitými sekerami nebo cepy v jedné ruce, zatímco na druhé
paži měli všichni kulaté kovové štíty, které sloužily k obraně, ale
zároveň z nich dlouhé středové hroty dělaly zbraně. Muži měli
dokonce kolem těla opasky a řemeny posázené ostrými bodly, aby v
boji muže proti muži získali výhodu.
Řítili se po schodišti a řvali přitom jako zvířata. Prorazili
vyřezávané dvoukřídlé dveře, jako kdyby byly z papíru, ani se
neobtěžovali přesvědčit, jestli nejsou odemčené. Když Jennsen
prolétala sprškou roztříštěných kousků dřeva, musela si paží chránit
tvář.
V široké hlavní chodbě za dveřmi se dusot vojenských holínek
vracel ozvěnou. Vysoká okna z bleděmodrého skla vrhala na
mramorovou podlahu pruhy světla. Muži se silnýma rukama chytali
zábradlí a po zdolání prvního schodiště se řítili do vyšších poschodí,
kde před chvíli zahlédli matku zpovědnici a lorda Rahla. Zvuk, který
na kamenné podlaze vydávaly vojenské holínky, se ozvěnou rozléhal

schodišťovou šachtou s vysokým stropem, zdobenou okrasnými
římsami.
Jennsen se neubránila divokému vzrušení z toho, že by dnes
mohlo všechno skončit. Od svobody ji dělilo jen jediné mocné bodnutí
nožem. Je vyvolená k tomu, aby to udělala. Je jediná, kdo to udělat
může. Je nepřemožitelná.
To, že se chystá zabít člověka, pro ni bylo jen málo důležité.
Řítila se nahoru po schodech a myslela přitom jen na hrůzu, kterou do
jejího života a života jiných lord Rahl přinesl. Byla plná spravedlivého
hněvu a chtěla to jednou provždy ukončit.
Sebastian běžel hned vedle ní s mečem v ruce. Před ní byl tucet
obrovitých surovců, vedených samotným císařem Jagangem. Vzadu
byly další stovky drsných mužů přepadového oddílu, všichni
odhodlaní nemilosrdně skoncovat s nepřítelem. Mezi ní a bojovníky
běžely sestry světla, beze zbraní kromě své magie.
Na vrcholu schodiště se všichni zastavili a shlukli se do hloučku.
Císař Jagang se rozhlížel chodbou oběma směry.
Mezi muži se prodírala jedna z těžce oddechujících sester.
„Excelence! Tohle nedává žádný smysl!“
Jeho jedinou odpovědí byl zuřivý pohled, během něhož se snažil
popadnout dech. Pak odvrátil zrak a strašlivýma černýma očima pátral
po své kořisti.
„Excelence,“ trvala na svém sestra, i když tišeji, „proč by měli
dva lidé - tak důležití pro jejich věc - zůstat sami tady v paláci? Sami,
dokonce beze stráží u dveří? To nedává žádný smysl. Nebyli by tu
sami.“
Jennsen, i když si tak moc přála, aby se jí dostal lord Rahl pod
nůž, s ní musela souhlasit. Skutečně tu něco nehrálo.
„Kdo říká, že jsou tu sami?' zeptal se Jagang. „Cítíte nějakou
magii?“
Samozřejmě měl pravdu. Mohli projít dalšími dveřmi a zažít
překvapení - třeba tam na ně bude čekat tisíce mečů. To se však
Jennsen zdálo dost nepravděpodobné. Logičtější by bylo, kdyby jim
obránci, pokud tam jsou, nechtěli dovolit dostat se dovnitř.
„Ne,“ odpověděla sestra. „Žádnou magii necítím. To ale
neznamená, že nemůže být kdykoli vyvolána. Excelence, zbytečně se
vydáváte v nebezpečí. Hnát se za takovými lidmi je nebezpečné,
zvlášť když tu je tolik nesmyslných věcí.“
Málem to nazvala bláznovstvím. Zdálo se, že Jagang slovům
sestry věnuje jen minimální pozornost. Posunkem něco přikázal svým
mužům a vzápětí se jich desítky rozběhly chodbou oběma směry.
Lusknutím prsty a rychlým gestem poslal s každou skupinou jednu
sestru.
„Uvažujete jako čerstvý absolvent důstojnické školy,“ řekl pak
Jagang sestře. „Matka zpovědnice je mnohem mazanější a desetkrát
lstivější, než si myslíte. Je chytřejší, než aby uvažovala tak jednoduše.
Sama jste byla svědkem některých z věcí, co jí vyšly. Tentokrát ji ale
vyklouznout nenechám.“
„Proč by tu ale měli být s lordem Rahlem sami?“ zeptala se
Jennsen, když viděla, že se sestra bojí mluvit dál. „Proč by měli
připustit, že tu zůstanou tak nechránění?“
„Kde se můžou schovat líp než v opuštěném městě?“ zeptal se
Jagang. „V prázdném paláci? Stráže by nás jen upozornily na jejich
přítomnost.“
„Ale proč by se schovávali zrovna tady?“
„Protože si uvědomují, že jejich věc je ztracená. Jsou to zbabělci a
chtějí se vyhnout zajetí. Když jsou lidé zoufalí a podlehnou panice,
často běží domů, schovat se v místech, která dobře znají.“ Jagang si
zahákl palec za opasek a uvažoval o rozložení chodeb kolem sebe.
„Tohle je jejich domov. Jsou v koncích a myslí jen na skrýš pro sebe,
ne pro svoje druhy.“
Jennsen si nemohla pomoci, musela dál naléhat, i když ji
Sebastian tahal za ruku, aby mlčela. Vztáhla ruku k rozlehlým oknům.
„Proč by pak dovolili, aby je bylo vidět? Když se pokouší schovat, jak
tvrdíte, proč by se nechali zpozorovat?“
„Jsou to ďáblové!“ Upřel na Jennsen děsivé oči. „Chtěli mě
pozorovat, až najdu ostatky bratra Nareva. Chtěli vidět, až objevím, že
rouhavě, ohavně zmasakrovali toho velkého muže. Prostě nemohli
odolat tak morbidnímu potěšení!“
„Ale...“
„Pojďme!“ zvolal na své muže.

Když císař vyrazil, uchopila zoufalá Jennsen Sebastianovu paži,
aby ho zadržela. „Vážně si myslíš, že by to mohli být oni? Jsi stratég -
vážně si myslíš, že něco z toho dává smysl?“
Zapamatoval si, kam odešel císař, následovaný proudem vojáků,
pak obrátil svůj rozohněný pohled k Jennsen.
„Jennsen, chtěla jsi dostat lorda Rahla. Tohle by mohla být tvoje
šance.“
„Ale já nechápu, proč...“
„Nehádej se se mnou! Kdo vlastně jsi, že si myslíš, že všechno
víš?“
„Sebastiane, já...“
„Já nemůžu znát na všechno odpovědi! Proto jsme přece tady!“
Jennsen se sevřeným hrdlem polkla. „Mám o tebe jen strach,
Sebastiane, a o císaře Jaganga. Nechci, aby také vaše hlavy skončily
na špičce kopí.“
„Ve válce musíš jednat, a to nejen podle pečlivě vypracovaného
plánu, ale také když vycítíš dobrou příležitost. Taková už válka je - ve
válce lidé občas dělají hloupé a dokonce zdánlivě šílené věci. Možná
že ona a lord Rahl prostě udělali nějakou hloupost. Chyb nepřítele
musíš umět využít. Ve válce často vítězí ten, kdo zaútočí a tak si
vynutí výhodu. Pokaždé není čas, aby si člověk všechno předem
spočítal.“
Jennsen se mu dokázala jen upřeně dívat do očí. Jak se může ona,
úplná nula, pokoušet radit císařovu stratégovi, jak má vést válku?
„Sebastiane, já jsem jenom...“
Popadl ji za šaty a přitáhl si ji blíž k sobě. Jeho rudá tvář byla
zkřivená hněvem. „To chceš vážně zahodit něco, co se může ukázat
tvojí jedinou šancí, jak pomstít smrt své matky? Jak by ti pak bylo,
kdyby se ukázalo, že Richard Rahl je skutečně tak šílený, že tu zůstal?
Co když má nějaký plán, o kterém nemáme ani tušení? A ty tu jen
stojíš a hádáš se se mnou!“
Jennsen tam stála jako omráčená. Mohl by mít pravdu? Co když
ano?
„Támhle jsou!“ ozval se vzdáleností ztlumený výkřik z chodby.
Byl to Jagangův hlas. Zahlédla ho mezi vzdáleným hloučkem jeho

vojáků, jak ukazuje mečem v místech, kde chodba zatáčí. „Chyťte je!
Chyťte je!“
Sebastian ji popadl za ruku, celou ji otočil a postrčil chodbou.
Jennsen se zapotácela, ale udržela se na nohou a ze všech sil se
rozběhla. Styděla se za to, že se přela s lidmi, kteří - na rozdíl od ní -
vědí, o co ve válce jde. Kdo si myslí, že je? Vždyť není nikdo. Velcí
mužové jí dali šanci a ona postávala na prahu velikosti, slávy, a hádala
se o to. Připadala si jako hlupák.
Když běželi kolem oken - právě těch, za nimiž byli před chvílí
viděni matka zpovědnice a lord Rahl - upoutalo její pozornost něco
zvenku. Okenními skly pronikl dovnitř hromadný křik. Jennsen se
skluzem zastavila a rukama chytila Sebastiana, aby také zastavil.
„Podívej!“
Sebastian vrhl netrpělivý pohled za ostatními, ženoucími se pryč,
pak přistoupil blíž k oknu, aby se podíval, na co Jennsen tak horečně
třesoucí se rukou ukazuje.
Desítky tisíc jezdců se zformovaly na palácových pozemcích do
mohutné bitevní linie, protažené po celém kopci, a jak se zdálo, střetly
se s nepřítelem v zuřivé bitvě. Všichni mávali meči, sekyrami a
kopími, hnali se s hrůzostrašným válečným pokřikem kupředu jako
jeden muž.
Jennsen je pozorovala bez hnutí, naplněná úžasem, protože
neviděla nikoho, s kým by mohli bojovat. Přesto se muži s mohutným
řevem a zbraněmi zvednutými hnali kupředu. Očekávala, že je uvidí,
jak útočí dolů z kopce proti něčemu schovanému za zdí. Možná vojáci
vidí blížícího se nepřítele, kterého ona z daného úhlu z paláce vidět
nemůže.
Ale pak se uprostřed palácového parku celá bitevní linie mohutně
otřásla a ozval se pronikavý třesk, když prudce narazili na hradbu
nepřátel - kteří tam nebyli!
Jennsen nevěřila svým očím. Snažila si to nějak rozumově
vysvětlit, uvést v soulad, ale děsivá podívaná venku nedávala žádný
smysl. Nebyla by věřila tomu, co vidí, nebýt šoku z nenadálého
masakru. Těla mužů a koní byla trhána na kusy. Koně se vzpínali. Jiní
padali se zlámanýma nohama k zemi. Vzduchem létaly hlavy a paže,
jako odseknuté mečem nebo sekyrou. Všude stříkala krev. Muži byli
sráženi prudkými údery. Byl to tak strašlivý masakr, až široký pás
zelené trávy dolů z kopce zrudnul.
Tam, kde se předtím rozléhal bojový pokřik, se teď ozývaly
pronikavé výkřiky děsivého utrpení a bolesti, jak se muži, rozsekaní
na kusy, s oddělenými údy, smrtelně zranění, snažili odtáhnout do
bezpečí. Avšak venku na bitevním poli nebylo žádné bezpečné místo,
jen zmatek a smrt.
Zděšená Jennsen se podívala na Sebastiana, stojícího vedle ní se
zmateným výrazem ve tváři. Než mohl někdo z nich říct jediné slovo,
budova se otřásla, jako kdyby do ní udeřil blesk. Těsně za hromovým
rachotem následovalo mračno kouře, které zaplnilo celou chodbu. Pak
se proti nim vyvalily plameny. Sebastian popadl Jennsen za ruku a
společně se vrhli do postranní chodby proti oknům.
Chodbou zaburácel výbuch, ženoucí před sebou kusy dřeva, celé
židle a hořící závěsy. Kolem hvízdaly střepy skla a kusy kovu a
zabodávaly se do stěn.
Jakmile se kouř a plameny vyvalily, řítili se Jennsen a Sebastian
se zbraněmi v rukou zpátky do chodby, směrem, jakým odešel císař
Jagang.
Všechny její dřívější otázky a námitky byly zapomenuty -
najednou byly bezvýznamné. Důležité bylo jen to, že - z nějakých
důvodů - tam někde je Richard Rahl. Bude ho muset zastavit.
Konečně dostala šanci. Také ten hlas na ni naléhal. Tentokrát se
nepokoušela ho umlčet. Tentokrát ho nechala rozdmýchávat plameny
své žhavé touhy po pomstě, dovolila mu, aby ji naplnil ohromnou
potřebou zabít.
Uháněli kolem vysokých dveří lemujících chodbu. Každé z
hluboko zapuštěných oken, míhajících se kolem nich, mělo malé
podokenní sedadlo. Stěny byly obložené světle růžovými dřevěnými
panely. Když se dostali na křižovatku chodeb a zahnuli za roh,
Jennsen si ani nevšimla elegantních lamp s odrazovým sklem
umístěných uprostřed panelů; vnímala jen krvavé otisky rukou
rozmazané po stěnách, dlouhé stříkance krve na podlaze z leštěného
dubového dřeva, neuspořádanou změť nehybných těl.
V chodbě leželo náhodně rozptýleno přinejmenším padesát
statných vojáků z přepadového oddílu, všichni popálení, mnozí s
tělem rozervaným letícím sklem a kusy dřeva. Většina z tváří nebyla k
poznání. Z krví nasáklých kožených nebo kroužkových brnění
vyčnívaly roztříštěné kosti žeber. Chodba byla plná poházených
zbraní, kaluží krve a vyhřezlých vnitřností.
Mezi mrtvolami byla i žena - jedna ze sester světla. Byla skoro
roztržená na dva kusy, podobně jako mnozí z mužů, v jejím
pořezaném obličeji ztuhlém v okamžiku smrti utkvěl výraz
překvapení.
Jennsen bylo z puchu krve na zvracení, nemohla popadnout dech,
ale držela se těsně za Sebastianem, skákala z jednoho volného místa
na druhé a snažila se neuklouznout. Hrůza, kterou viděla, byla tak
nesmírná, že ji ve své mysli ani neregistrovala; přinejmenším ji
nevnímala emocionálně. Prostě jednala jako ve snu a nebyla schopná
uvažovat o tom, co vidí.
Jakmile se dostali přes ta těla, sledovali dál krvavou stopu
bludištěm širokých chodeb. Odněkud z dálky k nim doléhal křik
několika mužů. Jennsen se alespoň ulevilo, když mezi nimi rozeznala
císařův hlas. Znělo to jak psí smečka, jež zachytila liščí pach a žene se
s neustálým štěkotem po stopě a za žádnou cenu nechce přijít o svou
kořist.
„Sire!“ zaslechli mužský hlas vycházející z postranních dveří.
„Sire! Tudy!“
Sebastian se zastavil v otevřených veřejích a nahlédl dovnitř
oslnivě nádherné místnosti, pak vstoupil a Jennsen táhl za sebou. Na
druhé straně sálu, s podlahou pokrytou elegantním kobercem se
zlatým a rezavým kosočtvercovým vzorem, s okny se sytě zelenými
závěsy, divany nepodobnými ničemu, co kdy Jennsen viděla, a křesly
zdobenými obdivuhodnými řezbami, stál ve dveřích do další chodby
nějaký voják a horečně gestikuloval. I když byla místnost zařízena s
vytříbeným vkusem, nepůsobila nijak impozantně, spíš vypadala jako
místo, kde se lidé scházejí k neformálním debatám. Jennsen se držela
za Sebastianem, jenž běžel k vojákovi.
„Je to ona!“ volal ten člověk na Sebastiana. „Pospěšte si! Je to
ona! Zrovna jsem ji viděl, jak jde kolem!“
Mohutný voják s mečem v ruce, sotva popadající dech, znovu
vykoukl ze dveří. Zrovna když k němu doběhli a on byl ještě
vykloněný do chodby, zaslechla Jennsen nějaký tlumený zvuk, jako
žuchnuti. Voják upustil meč, chytil se za prsa, vyvalil oči a otevřel
ústa. Pak jim padl mrtvý k nohám, beze stop po nějakém zranění.
Jennsen přitiskla Sebastiana ke zdi, dříve než mohl projít dveřmi.
Nechtěla, aby se střetl s tím, co právě srazilo vojáka, ať už to bylo
cokoli.
Skoro současně uslyšela ze směru, odkud přišli, praskot a sykot
něčeho nepřirozeného, něčeho z jiného světa. Okamžitě se vrhla na
podlahu a Sebastiana strhla s sebou. Natáhla se přes něj a tiskla ho do
míst, kde se stýkala stěna s podlahou, jako kdyby byl dítě, které je
třeba chránit. Pevně zavřela oči a když se za ní ozval hromový
výbuch, až se podlaha otřásla, vykřikla leknutím. Místností zasvištěl
příval trosek.
Když všechno konečně utichlo a ona otevřela oči, táhl se zničenou
místností prach. Stěna kolem nich byla posetá děrami. Ale ani ona ani
Sebastian neměli kupodivu nejmenší poranění. To jí jen potvrdilo, o
čem už byla přesvědčená.
„To byl on!“ Zpod jejího těla vyletěla Sebastianova ruka a
ukazovala na druhou stranu místnosti. „To byl on!“
Jennsen se otočila, ale nikoho neviděla. „Cože?“
Sebastian znovu ukázal rukou. „Byl to lord Rahl. Viděl jsem ho.
Běžel kolem dveří a vrhl dovnitř nějaké kouzlo - něco jako špetku
třpytivého prachu – zrovna když jsi mě přitiskla ke zdi. Pak to
explodovalo. Nechápu, jak jsme mohli přežít v místnosti plné letících
trosek.“
„Řekla bych, že nás to minulo,“ řekla Jennsen.
Celý sál se nacházel vzhůru nohama. Závěsy visely v cárech,
stěny byly plné děr. Nábytek, ještě před chvíli tak krásný, teď stál v
troskách, zbyla z něj jen změť třísek a rozervaného čalounění.
Zkrabacený koberec pokrýval bílý prach, kusy omítky a odštěpky dře-
va.
Když se visící kus omítky najednou utrhl, roztříštil na podlaze a
zdvihl ještě víc prachu, Jennsen si už vybírala cestu troskami. Mířila
ke dveřím, kterými vešli, ke dveřím, kam ukazoval Sebastian, ke
dveřím, kde jen chvilku předtím byl lord Rahl. Sebastian sebral svůj
meč a spěchal za ní.
Chodba s tak vkusně nalakovaným dřevěným ostěním teď byla
zamazaná krví. Nedaleko ode dveří ležela pomačkaná mrtvola další
sestry. Když se k ní dostali, viděli, že také její mrtvé oči zírají do
stropu s výrazem překvapení.
„Dobří duchové, co jen se to tady děje?“ šeptal si pro sebe
Sebastian. Jennsen z výrazu tváře mrtvé sestry usoudila, že si i ona v
posledních okamžicích života musela lámat hlavu nad stejnou
otázkou.
Vrhla rychlý pohled z okna na bitevní pole poseté tisíci mrtvol.
„Musíš císaře dostat pryč odtud,“ řekla Jennsen. „Není to tak
jednoduché, jak se zpočátku zdálo.“
„Řekl bych, že to byl nějaký druh pasti. Ale pořád ještě bychom
náš úkol mohli splnit. To by všechno proměnilo v úspěch - to by pak
stálo za to.“
Všechno, co se dělo, přesahovalo Jennseninu zkušenost a
schopnost tomu porozumět. Věděla jen, že chce dosáhnout svého cíle.
Rozběhli se znovu chodbami, hnali se za zvuky a po stopě tvořené
mrtvými těly stále hlouběji do nitra tajemného Paláce zpovědnic, pryč
od vnějších oken, do tichých a tmavých míst. Hluboké stíny v
chodbách a pokojích, kam pronikalo jen málo světla, dodávaly
hrůzným událostem nový strašidelný rozměr.
Jennsen už dávno překonala šok, hrůzu i strach. Měla pocit, jako
kdyby odněkud zvenčí pozorovala sama sebe, co dělá. Dokonce i její
vlastní hlas jí připadal nějak vzdálený. Jakýmsi nezaujatým, chladným
způsobem se obdivovala tomu, co dělá, žasla nad tím, že vůbec ještě
dokáže pokračovat.
Když opatrně zahýbali za roh na další křižovatce chodeb, narazili
na několik tuctů vojáků přikrčených ve stínech uvnitř malé místnosti -
zkrvavených, ale živých. Byly tam také čtyři sestry. Jennsen zahlédla
císaře Jaganga, jenž se opíral o stěnu, ztěžka oddychoval a ve
zkrvavělé pěsti pevně svíral meč. Když se k němu rozběhla, jejich
pohledy se střetly. Císařovy černé oči nebyly plné strachu nebo žalu,
jak očekávala, ale zlosti a odhodlání.
„Jsme blízko u cíle, děvče. Mějte ten nůž připravený a vaše šance
přijde.“

Sebastian poodešel, aby zkontroloval zbývající dveře a zabezpečil
nejbližší prostor. Několik mužů se vydalo za ním, když jim tiše něco
signalizoval pohybem ruky.
Jennsen se nechtělo věřit tomu, co slyší a vidí. „Excelence, musíte
okamžitě odtud.“
Zamračil se na ni. „Zbláznila jste se?“
„Vždyť nás postupně masakrují! Všude jsou mrtví vojáci. Viděla
jsem tam vzadu sestry, které něco roztrhalo na kusy...“
„Magie,“ řekl s ohavným úšklebkem.
Při tom úšklebku musela zamrkat. „Excelence, musíte se odtud
dostat, dřív než dostanou také vás.“
Úšklebek zmizel a vystřídalo ho hněvivé zrudnutí celé tváře.
„Tohle je válka! Co si myslíte, že válka je? Válka je vraždění. Oni
vraždí a já mám v úmyslu jim to dvojnásobně vrátit! Jestli vám chybí
odvaha, abyste použila ten nůž, tak stáhněte ocas mezi nohy a běžte
pryč! Ale pak mě už nikdy nežádejte o pomoc.“
Jennsen se nedala. „Neuteču. Mám proč tu být. Chtěla jsem vás
odtud jen dostat pryč, aby Řád neztratil také vás, po tom, co ztratil
bratra Nareva.“
Zhnuseně si odfrknul. „Dojemné.“ Pak se obrátil ke svým mužům
a přesvědčil se, že všichni dávají pozor. „Polovina obsadí tu místnost
napravo, přímo před námi. Zbytek zůstane se mnou. Chci je vyhnat
ven z paláce.“ Švihnul mečem ke čtyřem sestrám. „Dvě s nimi, dvě se
mnou. A ne abyste mě teď zklamaly!“
Po těch slovech se vojáci a sestry rozdělili a rychle vyrazili,
polovina do pokoje napravo, polovina se hrnula za císařem. Sebastian
naléhavými posunky přivolával Jennsen k sobě. Přidala se k němu a
po jeho boku vyběhla ven do zakouřené chodby za císařem.
„Támhle je!“ uslyšela Jagangovo volání zepředu. „Sem! Tudy!
Sem!“
A pak přišel hromový výbuch tak intenzivní, že jí podrazil nohy a
srazil ji s rukama i nohama roztaženýma na podlahu. Chodba byla
najednou plná ohně a všemožných úlomků odrážejících se od stěn, a
to všechno letělo proti nim. Sebastian ji popadl za ruku, trhnutím ji
postavil na nohy a zatlačil ji do zapuštěných dveří, právě včas, aby se
většině letících předmětů stačili vyhnout.
Umírající muži dál v chodbě řvali bolestí. Z jejich hysterického
nářku Jennsen běžel mráz po zádech. Rozběhla se za Sebastianem
hustým kouřem ve směru křiku. Kromě kouře byla v chodbě tma a
nebylo vidět příliš daleko, ale brzy narazili na nehybná těla. Mezi
mrtvými byli pořád ještě někteří muži naživu, ale bylo zřejmé, že s tak
děsivými zraněními nebudou žít dlouho. Poslední chvilky života měli
strávit ve strašlivé agónii. Jennsen a Sebastian se prodírali kolem
umírajících, po čtyřech lezli tím krveprolitím a hromadami trosek
nakupenými po kolena od stěny ke stěně a hledali císaře Jaganga.
Pak ho objevili, uprostřed kusů roztříštěného dřeva, vyčnívajících
prken, převrácených křesel a stolků, úlomků skla a odpadlé omítky.
Měl stehno roztržené až na kost. Vedle něj stála zády opřená o stěnu
jedna ze sester. Těsně pod hrudní kostí jí tělem prošla obrovská
roztříštěná dubová fošna a přišpendlila ji ke zdi. Ještě žila, bylo však
zřejmé, že už pro ni nemohou nic udělat.
„Drahý Stvořiteli, odpusť mi. Drahý Stvořiteli, odpusť mi,“
šeptala znovu a znovu roztřesenými rty. Stočila oči a pozorovala, jak
se k ní blíží Jennsen a Sebastian. „Prosím,“ zašeptala a z nosu jí
přitom bublala krvavá pěna, „prosím, pomozte mi.“
Byla celou dobu blízko císaře. Patrně ho zaštítila svou magií,
odklonila uvolněnou energii a zachránila mu život. Teď se třásla ve
smrtelné agónii.
Sebastian popadl něco, co měl pod pláštěm na zádech. Mocným
švihem mávnul svou sekyrou. Ostří se s hlasitým zaduněním zaseklo
do stěny a zůstalo tam.
Sestřina hlava sletěla dolů a kutálela se mezi zaprášenými
troskami.
Sebastian jediným trhnutím sekyru uvolnil. Když ji zasunul
zpátky do závěsu na zádech, otočil se a octnul se tváří v tvář Jennsen.
Ta mu v tu chvíli mohla jen s hrůzou zírat do ledových modrých očí.
„Kdybys byla na jejím místě,“ řekl, „chtěla bys, abych tě nechal
snášet takové utrpení?“
Jennsen se neovladatelně roztřásla. Neschopná mu odpovědět,
odvrátila se a klesla na kolena vedle císaře Jaganga. Bylo jí jasné, že
císař musí snášet hroznou bolest, nezdálo se však, že by si té
rozšklebené rány moc všímal, kromě toho, že věděl, že nemůže chodit.
Jednou rukou přidržoval obě strany rány co nejtěsněji u sebe, přesto
však ztrácel mnoho krve. Druhou rukou se mu zřejmě podařilo
odtáhnout se stranou a opřít se o stěnu. Jennsen nebyla léčitelkou a
nevěděla, co je nutné učinit, ale uvědomovala si, že musí co nejrych-
leji zastavit stříkající krev.
Jagang s tváří od sazí ukázal mečem do postranní chodby.
„Sebastiane, je to ona! Právě byla tady. Téměř jsem ji dostal.
Nenechte ji uniknout!“
Hromadami trosek se k nim prodírala další sestra v zaprášených
hnědých šatech, klopýtala k nim tmou kolem naříkajících vojáků.
„Excelence! Slyšela jsem vás! Tady jsem. Tady jsem. Pomůžu vám.“
Jagang jí pokývnutím poděkoval. Ruku si držel na vzdouvající se
hrudi. „Sebastiane - nedovolte jí uniknout! Běžte!“
„Ano, Excelence.“ Sebastian pozoroval sestru, neohrabaně
přelézající rozbitý stolek, pak položil ruku na Jennsenino rameno.
„Zůstaň tady s nimi. Ona ochrání tebe i císaře. Já se sem vrátím.“
Jennsen chňapla po jeho rukávu, on však už uháněl pryč a cestou
shromažďoval zbývající muže. Odváděl je chodbou pryč, až zmizeli
ve tmě. Jennsen najednou zůstala sama, se zraněným císařem, sestrou
světla a tím hlasem.
Popadla konec pruhu průsvitné záclony a vytáhla ho zpod sutě.
„Ztrácíte spoustu krve. Musím to stáhnout, jak to jen půjde.“ Podívala
se do císařových strašlivých očí. „Můžete mi pomoci a držet ránu
sevřenou, dokud ji neobvážu?“
Zašklebil se. Po tváři mu stékal pot a v prachu a špíně zanechával
proužky. „To nic není, děvče. Udělejte to. Už jsem na tom byl hůř.
Pospěšte si.“
Jennsen mu začala protahovat špinavou záclonu pod nohou a
ovazovat ji kolem ní, zatímco Jagang svíral rozevřenou ránu, jak
nejlíp mohl. Jemná látka téměř hned prosákla krví. Sestra položila
Jennsen ruku na rameno a poklekla, aby jí pomohla. Jennsen po-
kračovala v obvazování a sestra položila dlaně po stranách rány.
Jagang zařval bolestí.
„Promiňte, Excelence,“ řekla sestra. „Musím zastavit krvácení
nebo zemřete.“
„Tak to udělej, ty hloupá huso! Nebo mě umluvíš k smrti!“
Sestra s očima plnýma slz přikývla. Očividně byla tím, co musí
udělat, vystrašená, přesto si uvědomovala, že nemá jinou možnost než
to udělat. Zavřela oči a znovu přitiskla třesoucí se ruce k Jagangově
chlupaté zakrvácené noze. Jennsen se stáhla zpátky, aby jí udělala
místo, a v tlumeném světle pozorovala, jak žena používá magii.
Nejdřív nebylo nic vidět, Když magie začala působit, Jagang
zatnul zuby a vrčel bolestí. Jennsen se dívala, fascinovaná, jak je dar
magie používán k tomu, aby někomu pomohl, místo aby působil
utrpení. Blesklo jí hlavou, jestli Císařský řád považuje i tuhle magii,
užívanou k záchraně císařova života, za špatnou. Viděla, jak se
vydatný proud krve, původně rytmicky tryskající z rány, náhle
zmenšil na pomalý tenký pramínek.
Když se krvácení skoro zastavilo a sestra odtáhla ruce, patrně aby
začala uzavírat císařovu strašlivou ránu, naklonila se Jennsen blíž, aby
lépe viděla, když najednou zaslechla Jagangův šepot.
„Támhle je.“ Jennsen zdvihla hlavu. Císař Jagang se upřeně díval
někam ke konci chodby. „Richard Rahl. Jennsen - támhle je. Je to on.“
Jennsen sledovala císařův pohled a sevřela nůž pevně v hrsti. V
chodbě byla tma, avšak na druhém konci kouřem prosvítalo slabé
světlo, vytvářející proti stěně siluetu člověka, pozorujícího je.
Vtom nejasná postava zvedla paže a mezi dlaněmi se jí zrodil
oheň. Nepodobal se ale obyčejnému ohni, třeba v krbu. Byl to oheň
jako ze sna, reálný i nereálný zároveň. Jennsen měla pocit, jako by
stála na hranici mezi dvěma světy - skutečným a světem fantazie.
A přece bylo naprosto zřejmé, že plamen představuje smrtelné
nebezpečí.
Ztuhlá hrůzou v podřepu vedle císaře Jaganga mohla jen s
vytřeštěnýma očima zírat, jak neznámý na konci chodby zvedá paže.
A v nich drží i modrožlutý plamen, který rotuje a rozpíná se. Jennsen
se s ničím podobným nikdy dříve nesetkala, ale přesto věděla, že
pokud se něco nestane, čeká ji v nejbližších chvílích smrt.
A pak postava vrhla plamen proti nim.
Jagang řekl, že na konci chodby je Richard Rahl. Jennsen však
viděla jen siluetu. Připadalo jí zvláštní, že plamen osvětluje stěny, ale
svého tvůrce nechává v temnotě.

Planoucí koule k nim letěla stále rychleji a přitom ještě nabývala
na objemu. Zdálo se, že přímo sálá blížící se smrtí.
A přece Jennsen zároveň podivným způsobem cítila, že
neexistuje.
„Čarodějný oheň!“ zaječela sestra a vyskočila na nohy.
„Dobrotivý Stvořiteli! Ne!“
Pak se proti blížícímu se ohni rozběhla ztemnělou chodbou. Ve
svém zoufalém odhodlám prudce vytrčila dlaně před sebe, jako by
vytvářela magický ochranný štít, Jennsen však nic neviděla.
Oheň se řítil proti nim a mohutněl, osvětloval stěny, strop a
trosky. Sestra stála jako přikovaná, s rukama napřaženýma.
Pak do ní oheň udeřil. V oslňujícím záblesku světla tak jasného,
že si Jennsen musela zakrýt tvář rukou, se nejasně promítla sestřina
silueta. Oheň ji okamžitě zachvátil, zadusil její výkřik a v oslepujícím
momentu ji strávil. Plamen chvilku vířil na místě, pak zhasnul a zůstal
po něm jen obláček dýmu visící v chodbě a zápach spáleného masa.
Jennsen zírala, ohromená tím, čeho byla právě svědkem - tak
krutým zmarněním života.
Pak si všimla, že lord Rahl neodešel. Viděla stále jeho siluetu, jak
znovu tvoří další ohnivou kouli, jak ji hýčká mezi dlaněmi a ta jak sílí
a roste. A pak pozvedl paže a znovu ji vypustil proti nim.
Jennsen nevěděla, co má udělat. Nohy jí odpíraly poslušnost. Byla
si jistá, že před něčím podobným nemůže utéci.
Skučící ohnivá koule se valila chodbou, kvílela, zvětšovala se,
ozařovala stěny, až se roztáhla ode zdi ke zdi, od podlahy ke stropu, a
neponechávala žádný prostor k úniku.
Pak se lord Rahl otočil k odchodu, zanechávaje je jejich osudu. A
na Jennsen a císaře Jaganga se s duněním valila smrt.

Kapitola dvacátá
Zvuk, který vydávala, byl děsivý. Při pohledu na ni se Jennsen

cítila zcela paralyzovaná.
Jednalo se o věc stvořenou k jedinému účelu - zabíjet. Byla to
vražedná magie. Magie lorda Rahla.
Tentokrát zde ale chyběla sestra světla, aby ji zastavila. Magii
lorda Rahla. Skutečnou, ale ne z tohoto světa.
Pak si Jennsen konečně uvědomila, co musí okamžitě udělat.
Vrhla se na císaře Jaganga. V posledním zlomku sekundy, těsně
předtím, než ji obklopil magický oheň, ho tělem zakryla tam, kde
ležel, v místě styku stěny s podlahou, a chránila ho podobně jako malé
dítě.
I skrz pevně stisknutá víčka viděla jasnou záři. Slyšela strašlivý
nářek plamenů, jejich skučení všude kolem sebe.
Necítila však nic.
Oheň se přes ni převalil a odburácel chodbou. Otevřela opatrně
oči, aby se podívala. Oheň doletěl na konec chodby, kde s výbuchem
prorazil zeď a rozpadl se ve spršku svíjejících se plamínků. Na trávník
hluboko dole padaly hořící dřevěné úlomky a suť.
Do chodby teď proraženým otvorem pronikalo více světla.
Jennsen se vzepřela a nadzvedla.
„Excelence - žijete?“ zašeptala.
„Díky vám...“ Jeho hlas byl naplněný úžasem. „Co jste to
udělala? Jak to, že nejste...“
„Pssst,“ zašeptala naléhavě. „Zůstaňte ležet, nebo vás uvidí.“

Nesměla ztrácet čas. Musela s tím skoncovat. Vyskočila a s
nožem v ruce se rozběhla chodbou. Teď už muže viděla, stál v
pološeru na konci chodby. Otočil se a pohlédl na ni. Jak se k němu
řítila, uvědomila si, že to nemůže být její nevlastní bratr. Byl to nějaký
stařec, jen sbírka kostí v kaštanovočerném rouchu se stříbrnými
proužky na manžetách rukávů. Vlnité bílé vlasy mu trčely na všechny
strany, nijak to však nezmenšovalo jeho autoritativní vzhled.
Když ale viděl, jak se k němu Jennsen rychle blíží, zíral na ni celý
v šoku, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že čarodějný oheň přežila.
Pro něj byla dírou ve světě. Pak spatřila, jak jeho oříškově hnědé oči
zaplavuje poznání.
Tento člověk, ač vypadá dobrosrdečně, před chvílí zabil bezpočet
lidí. Plní přesně rozkazy lorda Rahla. Když ho někdo nezastaví, zabije
další lidi. Je to čaroděj, zloduch. Musí být zastaven.
„Ne...“ zvolal na ni stařec. „Dítě, ty nechápeš, co právě děláš.
Nemáme čas - nesmím ztratit ani minutku. Stůj! Nemůžu se zdržovat!
Nech mě...“
Jeho slova pro ni neměla větší význam než slova toho hlasu.
Běžela hromadami trosek v chodbě tak rychle, jak ji jen nohy
dokázaly nést, a cítila stejnou divokou, ale důvodnou zuřivost jako
tehdy ve svém domě, když ti muži napadli její matku a pak i ji -
stejnou nelítostnou povinnost.
Jennsen věděla, co musí udělat, a věděla, že je jediná, kdo to
udělat může.
Je přece nepřemožitelná.
Než k němu stačila doběhnout, vztáhl k ní jednu ruku, avšak níž
než předtím. Tentokrát se žádný oheň nerozžehl. I kdyby se to stalo, jí
by to bylo jedno. Nezastavila by se. Nic by ji nemohlo zastavit. Je
nepřemožitelná!
Ať už udělal cokoli, způsobilo to, že se jí trosky pod nohama
najednou pohnuly, jako by do nich udeřila neviditelná ruka. Než
mohla odskočit pryč, jedna noha se jí zapletla do sutin a prošlápla se
do směsice spadlé omítky a roztříštěných latí. Kotník jí uvízl ve
zkrabaceném koberci a troskách nábytku. Vyhekla překvapením a
prudce přepadla vpřed. Když dopadla na podlahu, vymrštěné kusy

dřeva a omítky zvedly oblak prachu. Silně se uhodila do tváře a
chvilku ležela jako omráčená.
Prach se pomalu usazoval. Kůže na tváři ji pálila, z intenzívní
bolesti se jí točila hlava.
Znovu slyšela hlas, nabádal ji, aby vstala, aby se znovu rozběhla.
Avšak vidění se jí zúžilo do droboučkého bodu, jako by se dívala skrz
úzkou zamlženou trubičku. Všechno kolem vypadalo jako snový svět.
Ležela bez hnutí, vdechovala usazující se prach a když jí zahltil hrdlo,
nebyla schopná ani zakašlat.
Konečně zasténala a povedlo se jí nadzvednout na rukou. Zrak se
jí rychle vracel. Rozkašlala se suchým kašlem ve snaze vyčistit si
průdušnici. Nohu měla zaklíněnou ve změti sutě. Odstrčila nějaké
prkno a nohu vyprostila a uvolnila. Její pevná bota naštěstí zabránila
ostrým úlomkům dřeva, aby ji pořezaly.
Jennsen si uvědomila, že má ruce prázdné. Nůž byl pryč. Na
všech čtyřech pak horečně přehrabávala trosky dřeva, omítky a
zamotaných látek a závěsů, odhazovala věci stranou a hledala svůj
nůž. Strčila ruku pod převržený stůl a poslepu tam šátrala.
Konečky prstů nahmatala něco hladkého. Osahávala to, až se
dotkla ozdobně vyrytého písmene R. Hekajíc úsilím, odstrkávala
ramenem nohu stolu, dokud se celá halda trosek se skřípotem trochu
nepohnula. Nakonec dosáhla tak daleko, že mohla nůž vytáhnout.
Než se Jennsen vyškrábala na nohy, byl muž dávno pryč. Přesto
se vydala za ním. Doběhla na křižovatku chodeb a rychlý pohled jí
prozradil, že jsou všechny prázdné. Běžela chodbou, nahlížela do
místností, prohledávala výklenky, pronikala stále hlouběji do temného
paláce.
V dálce se ozývaly hlasy vojáků křičících na ostatní, aby šli s
nimi. Zastavila se, jestli nerozezná Sebastianův hlas, ale neslyšela ho.
Všude kolem zněly výbuchy, podobné rachocení hromu. Zdálo se, že
se celý palác chvěje. Mezi tyto zvuky občas slabě pronikl i nářek
umírajících.
Jennsen běžela dál ve snaze najít starce, avšak nalézala jen další a
další prázdné pokoje a chodby.

Některá místa byla plná rozesetých mrtvol vojáků. Nedokázala už
rozeznat, jestli tu leží od začátku, nebo jestli je před chvilkou za sebou
nezanechal unikající čaroděj.
Jennsen slyšela běžící vojáky, jejich holínky duněly chodbami. A
pak najednou rozeznala Sebastianův hlas: „Tudy! To je ona!“
Jennsen se rozběhla ke křižovatce a zahnula do široké hlavní
chodby vedoucí směrem, odkud slyšela Sebastiana. Její kroky ztlumil
dlouhý zelený koberec se zlatým lemováním, natažený v celé šíři mezi
stěnami.
Poté, co přišla ze zničených částí paláce, se jí všechno zdálo tím
krásnější. Světlo ze stropního okna osvětlovalo hnědobílé mramorové
sloupy s oblouky, stojící zde jako tichá stráž a pozorující, jak běží
kolem. Palác byl nekonečným labyrintem chodeb a nádherných
místností. Některé z pokojů, kterými Jennsen procházela, byly bohatě
zařízené střídmě barevným nábytkem, jiné zdobily koberce, křesla a
závěsy v široké paletě barev.
Jennsen se snažila nezabloudit, a tak si jen letmo všímala, jak
neuvěřitelně krásné místnosti jsou. Aby našla cestu zpět, představila si
palác jako rozlehlý les a při cestě se snažila zapamatovat si význačné
body. Bude muset pomoci dostat císaře Jaganga do bezpečí.
Proběhla širokou chodbou lemovanou žulovými výklenky s
vybranými uměleckými předměty a vtrhla dvojitými pozlacenými
dveřmi do obrovské místnosti. Z prostoru na druhé straně se k ní
ozvěnou vrátil zvuk, jak křídla dveří narazila do zdi.
Velikost a nádhera sálu ji zaskočila. Nad hlavou se přes vnitřek
obrovské klenby táhly pestrobarevné malby postav v róbách. Okny po
obvodu kopule se dovnitř linulo hojné množství světla. Stranou vzadu
se rozkládalo půlkruhové pódium s mohutným vyřezávaným stolem a
křesly za ním. Klenuté vchody po celém obvodu sálu skrývaly
schodiště vedoucí na galerie lemované vinutým mahagonovým
zábradlím.
Jennsen usoudila, že to musí být sál, ze kterého matka zpovědnice
vládne Středozemí. Místa nahoře na galeriích umožňují návštěvníkům
nebo hodnostářům sledovat řízení.

Naproti mezi sloupy na druhé straně sálu Jennsen zahlédla
procházet nějakou postavu. Hned nato jinými dveřmi nedaleko
Jennsen vtrhl do sálu Sebastian a za ním se valila rota vojáků.
Sebastian zdvihl meč a ukázal: „Támhle je!“ Sotva popadal dech.
V jeho modrých očích to jiskřilo zuřivostí.
„Sebastiane!“ Jennsen se k němu rozběhla. „Musíme odtud.
Musíme dostat císaře do bezpečí. Přišel nějaký čaroděj a zabil sestru.
Císař zůstal sám. Pospěš si!“
Vojáci, řinčící temná masa v kroužkovém i plátovém brnění s
lesknoucími se zbraněmi, se začali vějířovitě rozvinovat po sále jako
vlci stopující koloucha.
Sebastian zlostně ukázal mečem na druhou stranu sálu. „Ne,
dokud ji nedostanu. Jagang bude mít konečně matku zpovědnici.“
Jennsen se otočila ve směru, kterým ukazoval, a spatřila vysokou
ženu, oblečenou v prosté hrubě tkané slámově žluté róbě, u krku
zdobené rudou a sytější žlutou barvou. Šedočerné vlasy měla
rozčísnuty uprostřed a rovně zastřižené na úrovni silné čelisti.
„Matka zpovědnice,“ zašeptal Sebastian jako ochromený.
Jennsen se na něj zamračila. „Matka zpovědnice...?“ Nedovedla si
představit, že by si lord Rahl vzal ženu starou jako jeho prababička.
„Sebastiane, co vidíš?“
Vrhl na ni nechápavý pohled. „Přece matku zpovědnici.“
„Jak vypadá? Co má na sobě?“
„Má na sobě ty svoje bílé šaty.“ Znovu se rozčílil. „Jak ji můžeš
přehlédnout?“
„Je to překrásná děvka,“ řekl s úšklebkem voják vedle Sebastiana.
Zjevně od ženy nedokázal odtrhnout oči. „Ale dostane ji jen císař.“
Ostatní muži také zírali, se stejným znepokojivým a chlípným
výrazem ve tváři. Jennsen popadla Sebastiana za paži a trhnutím ho
otočila k sobě.
„Ne!“ zašeptala rázně. „Sebastiane, to není ona.“
„Zbláznila ses?“ zeptal se a zlobně si ji změřil. „Myslíš si snad, že
nevím, jak vypadá matka zpovědnice?“
„Už jsem ji jednou viděl,“ řekl nějaký voják za ním. „Je to
skutečně ona.“

„Ne, není,“ šeptala neústupně Jennsen, jež celou dobu držela
Sebastiana za ruku a snažila se ho odtáhnout pryč. „Musí to být nějaké
kouzlo nebo něco takového. Sebastiane, tohle je nějaká stařena.
Musíme odtud pryč...“
Voják na druhé straně vedle Sebastiana najednou podivně
zabručel. Chytil se za prsa a jeho meč zařinčel na mramorové dlažbě.
Pak se skácel jako podťatý strom a jeho zbroj zaduněla o podlahu. Pak
padl další voják a další a zase další. Buch, buch, buch, dopadali jeden
po druhém. Jennsen se postavila před Sebastiana a objala ho, aby ho
chránila.
V tu chvíli sál zalila oslepující záře. Vzduchem zajiskřil syčící
oblouk, jenž se divoce kroutil a kosil muže unikající podél stěn sálu.
Jennsen se ohlédla a zjistila, že žena vztahuje ruce proti právě přibyvší
sestře a vojákům běžícím k ní. Zasažení vojáci padali na místě jeden
po druhém, hroutili se uprostřed běhu a jejich mrtvá těla pak ještě
krátce klouzala po naleštěné podlaze.
Sestra pozvedla paže, aby se chránila svou magií. Jennsen nejdřív
nic zvláštního neviděla; pak však sestra napřáhla jednu ruku a z
konečků prstů jí vytrysklo světlo.
Teď, když byli všichni vojáci mrtví - všichni kromě Sebastiana -
soustředila se stará čarodějka na útočící sestru. Věkem sešlýma
rukama odvrátila útok a poslala hučící světlo zpátky k ní.
„Dobře víš, že musíš jen složit přísahu věrnosti, sestro,“ řekla
skřípavým hlasem stařena, „a budeš od snového cestovatele
osvobozena.“
Jennsen tomu nerozuměla, ale sestra určitě ano. „To nebude
stačit! Taková muka nebudu riskovat! Kéž by mi Stvořitel odpustil,
ale bude pro nás pro všechny lehčí, když tě zabiju.“
„Když to jest tvá volba,“ chraptivě odpověděla stařena, „tak
budiž.“
Sestra znovu pozvedla ruce, najednou však s výkřikem padla na
podlahu. Škrábala nehty do hladkého mramoru, plazila se a mezi steny
strašlivé bolesti se snažila šeptat modlitby. Na podlaze za sebou
zanechávala krvavou stopu, nedostala se však daleko a zastavila se.
Hlava jí sklesla a žena naposledy dlouze a chrčivě vydechla.

Jennsen se s nožem v ruce k vraždící stařeně rozběhla. Sebastian
běžel za ní, ale udělal jen pár kroků, než se stará žena otočila a vrhla
na něj jakési mihotavé světlo. Právě v tu chvíli jí Jennsen vstoupila do
výhledu a jenom to kouzlu zabránilo, aby ho zasáhlo plnou silou.
Místo toho mu jen škrtlo o bok a proměnilo se ve spršku jisker.
Sebastian padl s výkřikem na podlahu.
„Ne! Sebastiane!“ Jennsen se k němu rozběhla. Tiskl si dlaně k
žebrům, zjevně trpěl silnou bolestí, ale byl naživu.
Jennsen se rychle otočila zpátky ke stařeně. Ta stála bez hnutí, s
hlavou vztyčenou, zřejmě naslouchala. V jejím chování bylo znát
zmatek a zvláštní druh podivné bezmoci.
Čarodějka se na ni nedívala, místo toho k ní natočila ucho. Když
teď byla blíž, všimla si Jennsen zcela bílých očních bulv - žena byla
slepá.
Zamrkala, nejdřív překvapením, pak náhlým poznáním.
„Adie?“ vydechla, protože to nechtěla říci nahlas.
Žena polekaně otočila hlavu a naslouchala druhým uchem. „Kdo
to jest?“ zeptala se chraplavým hlasem. „Kdo tu být?“
Jennsen neodpověděla, protože se bála, že tím prozradí svou
přesnou polohu. Sál ztichnul. Povadlou tvář staré čarodějky zvrásnila
úzkost. Avšak čelist jí také ztuhla odhodláním a ruka se zvedla.
Jennsen stála s nožem v ruce a nevěděla, co má udělat. Kdyby to
skutečně byla Adie, žena, o které jí vyprávěla Althea, tak by podle
Althey byla k Jennsen naprosto slepá. Není však slepá k Sebastianovi.
Jennsen se připlížila o krok blíž.
Stařena otočila hlavu po zvuku. „Dítě? Ty být Richardova sestra?
Proč ty být s Řádem?“
„Možná proto, že chci žít!“
„Ne.“ Žena zakroutila hlavou na striktní nesouhlas. „Ne. Když ty
být s Řádem, tak ty vybrat smrt, ne život.“
„To vy jste tu jediná, kdo přináší smrt!“
„To jest lež. Vy všichni jste ke mně přišli se zbraněmi a s
úmyslem vraždit,“ řekla. „Já jsem nepřišla k vám.“
„Ovšem! Protože znesvěcujete svět svou zkaženou magií!“ zvolal
zezadu Sebastian. „Zadusili byste lidstvo - všechny byste nás zotročili
- svými ďábelskými starodávnými praktikami!“
„Aha,“ řekla Adie a pro sebe si přikývla. „Tak to být ty, kdo
oklamal tohle dítě.“
„On mi zachránil život! Bez Sebastiana bych byla úplná nula! Nic
bych neměla! Byla bych mrtvá! Jako moje matka!“
„Dítě,“ řekla tichým chraplavým hlasem Adie, „tohle také být lež.
Odejdi od nich. Pojď se mnou.“
„To by se vám líbilo, že!“ vykřikla Jennsen. „Maminka mi
zemřela v náručí kvůli lordu Rahlovi. Já znám pravdu. Pravda je, že
by se vám líbilo konečně doručit lordu Rahlovi jeho kořist.“
Adie zakroutila hlavou. „Dítě, nevím, jaké lži naplnit tvou hlavu,
ale teď na to nemám čas. Musíš se mnou odejít, nebo ti nemůžu
pomoct. Nemůžu už čekat ani chvilku. Času jest málo a já jsem už
použila všechen, co mám.“
Zatímco žena mluvila, využila Jennsen příležitosti, aby malými
tichými krůčky trochu postoupila. Musela se chopit příležitosti, aby s
tou hrozbou skoncovala. Věděla, že ženu může zabít. Kdyby to byla
jen věc svalů a zručnosti s nožem, pak by Jennsen měla jasnou
výhodu. Proti nepřemožitelnému - proti pilíři světa - by byla magie
čarodějce k ničemu.
„Jenn, zabij ji! Můžeš to udělat! Pomsti svou matku!“
Jennsen byla pořád ještě jen ve čtvrtině vzdálenosti mezi
Sebastianem a Adií. Sevřela nůž pevněji a udělala další krok.
„Když to být tvoje volba,“ řekla chraplavě Adie, když zaslechla
tichý krok, „budiž.“
Když čarodějka zvedla ruku k Sebastianovi, uvědomila si Jennsen
s hrůzou, co to znamená - za svou volbu zaplatí tím, že přijde o
Sebastiana!

Kapitola dvacátá první
Sebastian ležel na boku na zemi nedaleko Jennsen a vzpíral se

jednou rukou. Kolem něj se zvětšovala kalužinka krve. Když Adie
nemohla zastavit Jennsen, chtěla místo toho zabít jeho. Hrůzný zážitek
vidět Sebastiana trpět bolestí, vědět, že bude každou chvíli zabit,
otřásl Jennsen do hloubi duše.
Sebastian byl všechno, co měla.
Čarodějka se užuž chystala zaútočit. Jennsen byla k Sebastianovi
mnohem blíž než k ní. Věděla, že ji už nezastaví, ale může zkusit
doběhnout k němu a ochránit ho. Musela si rychle vybrat - buď
zachránit život Sebastianovi, nebo zabít čarodějku a Sebastiana tím
ztratit.
Jennsen se vzdala útoku a vrhla se k Sebastianovi. Vytvořila díru
ve světě tam, kam se čarodějka snažila zamířit svou strašlivou sílu.
Uvolněná magie Sebastiana minula a jako praskající blesk vyryla do
mramorové podlahy žhavou rýhu. Stranou odletěly drobné kamenné
úlomky.
Jennsen sevřela Sebastiana do své ochranné náruče a skulila se
vedle něj. „Sebastiane! Můžeš se hýbat? Můžeš běžet? Musíme odtud
pryč!“
Sebastian přikývl. „Pomoz mi vstát.“ Mluvil s námahou, dýchal
povrchně.
Jennsen mu vsunula hlavu pod paži a napjala všechny svaly, aby
ho zvedla na nohy, a pak potácivě pospíchali ke dveřím. Adie
sledovala Sebastianův pohyb a znovu pozvedla ruce. Jennsen se
stočila bokem a zakryla jí výhled. Blesk je minul jen o pár palců a
vyrazil z pantů těžké okované dveře. Ty pak letěly chodbou a odrážely
se od podlahy.
Jennsen a Sebastian proběhli dýmajícím otvorem a pospíchali
širokou chodbou. Když Jennsen pozorovala ty řítící se těžké dveře, jak
se odrážejí od zdí a odtrhávají velké kusy kamene, uvědomila si, že
kdyby ji něco podobného udeřilo, rozmačkalo by ji to. Také si všimla,
že jí krvácí ruka z malých ranek od kamenných úlomků, které ji
zasáhly. Nezpůsobila to magie, ale ostrý kámen, přestože ten kámen
uvedla do pohybu magie.
I když byla v jistém smyslu nepřemožitelná, kdyby na ni magie
převrhla kamenný sloup, byla by zrovna tak mrtvá, jako kdyby ho
překotila hrubá síla. Smrt jako smrt.
Najednou si Jennsen už nepřipadala tak nepřemožitelná.
Na první křižovatce zahnula doleva, aby Sebastiana dostala co
nejrychleji z přímé linie Adiiny magie. Po paži, kterou ho objímala, jí
stékala jeho krev. Přestože byl zraněný, nepožádal ji, aby zpomalila a
ušetřila ho bolesti. Společně pospíchali chodbami a pokoji, křižovali
palácem tak rychle, jak jen mohli, a vraceli se do míst, kde Jennsen
nechala císaře.
„Je tvoje zranění vážné?“ zeptala se a odpovědi se obávala.
„Nejsem si jistý,“ řekl. Byl u konce s dechem a viditelně
přemáhal bolest. „Mám pocit, jako bych měl žebra v jednom ohni.
Kdybys jí nezabránila, aby mě zasáhla přímo, byl bych teď určitě
mrtvý.“
Cestou narazili na oddíl vojáků Řádu. Jennsen se zhroutila těsně u
nich, naprosto vyčerpaná lapala po dechu, už nebyla schopná
Sebastiana podpírat ani krok. Svaly na nohou se jí třásly námahou.
„Odcházíme,“ řekl Sebastian mužům. Namáhavě dýchal a tvář
měl zkřivenou bolestí. „Musíme se stáhnout. Císař je zraněný.
Musíme ho odtud dostat.“ Ukázal různými směry. „Rozdělte se a
vydejte se po skupinkách všemi směry. Najděte všechny naše muže.
Potřebujeme je shromáždit u císaře, abychom ho chránili a dopravili
do bezpečí. Vy dva, budete mi muset pomoct.“
Většina z vojáků okamžitě pospíchala splnit rozkaz. Dva
zbývající si přehodili Sebastianovy paže přes ramena a lehce ho
zvedli. Bolestí sebou trhnul. Jennsen je pak vedla palácem, hledala
orientační body, které si předtím zapamatovala, a zoufale se snažila
dostat se co nejdřív k císaři a uniknout z paláce, který se stal smrtící
pastí.
Palác zpovědnic byl labyrintem chodeb, průchodů a místností.
Vyhýbali se hlavně obrovským sálům, kde se mohli stát snadným
cílem útoku, a raději se drželi spleti chodeb. Občas zaslechli dunění,
při kterém se palác otřásl.
„Tudy,“ řekla Jennsen, když poznala otvor zející ve zdi na rohu
chodby napůl zasypané troskami, vytvořený čarodějným ohněm
určeným jí a císaři Jagangovi.
Z druhé strany se prodíralo pět vojáků, přelézali hromady trosek a
přiváděli jednu ze sester. Vzadu se jich objevilo ještě asi tucet. Z
blízkého pokoje po straně vyšly dvě sestry s tvářemi od sazí a za nimi
ještě další muži z úderného oddílu. Polovina z nich krvácela, všichni
však byli schopní jít po svých.
Císař Jagang seděl opřený o zeď tam, kde ho Jennsen zanechala.
Hlubokou ránu držela jakž takž pohromadě záclona, svalová hmota
však nebyla dokonale spojena a zranění evidentně vyžadovalo další
ošetření. Zdálo se, že hojivá magie vložená sestrou, jež byla hned nato
zabita, pořád působí a císař už přinejmenším nekrvácí tolik jako
zpočátku.
Císař byl zesláblý a pobledlý, ne však tolik jako tváře všech, kdo
jeho ránu uviděli poprvé.
Jedna ze sester poklekla vedle něj. Jagang sebou trhnul, když se
pokusila lépe spojit obě části roztrženého svalu.
„Nemáme čas to teď hojit,“ řekla. „Nejdřív ho musíme dopravit
do bezpečí.“
Okamžitě začala utahovat obvaz z krví nasáklé záclony, který
původně přiložila Jennsen. Z hromady sutin vytáhla další kus látky.
„Dostali jste ji?“ zeptal se Jagang, aniž si sestry všímal. „Kde je?
Sebastiane!“ S pomocí fošny se nadzvedl a prohlížel si zraněného
Sebastiana a jeho vojenský doprovod.
„Tady jste. Kde je matka zpovědnice? Dostali jste ji?“
„To nebyla ona,“ odpověděla Jennsen místo Sebastiana.

„Cože?“ Císař se rozzlobeně rozhlížel po lidech kolem. „Sám
jsem tu děvku viděl. Poznám přece matku zpovědnici, když ji vidím!
Proč jste ji nedostali?“
„Viděl jste čaroděje a čarodějku,“ řekla mu Jennsen. „Pomocí
magie vás přesvědčili, že vidíte lorda Rahla a matku zpovědnici. Byl
to jen trik.“
„Myslím, že má pravdu,“ vložil se do rozhovoru Sebastian, dřív,
než se mohl císař na Jennsen rozkřiknout. „Stál jsem hned vedle ní a
zatímco já jsem viděl matku zpovědnici, Jennsen ji neviděla.“
Jagang otočil zamračenou tvář s černýma očima k Jennsen. „Ale
když ji viděli všichni ostatní, jak to, že vy jste nemohla...“
Najednou to zřejmě pochopil. Z nějakého důvodu, kterému
Jennsen nemohla přijít na kloub, náhle poznal, že to, co řekla, je
pravda.
„Proč tedy?“ zeptala se sestra, ošetřující císařovo zranění, a
zvedla hlavu.
„Zdálo se mi, že oba - čaroděj i čarodějka - spěchají,“ řekla
Jennsen. „Musí mít něco za lubem.“
„Chtějí odvrátit naši pozornost,“ zašeptal Jagang s pohledem
upřeným do chodby zaplněné sutinami. „Chtějí nás něčím neustále
zaměstnávat. Udržet nás stranou a přinutit nás myslet na něco jiného.“
„Udržet nás stranou od čeho?“ zeptala se Jennsen.
„Od hlavních sil,“ řekl Sebastian, jenž pochopil, kam míří
Jagangova úvaha.
Sestra, jež prohlédla jeho zranění, přitiskla Sebastianovi na žebra
obvaz s vatovaným polštářkem, pevně jej převázala dlouhým pruhem
látky kolem hrudi, aby držel na místě, a pak vrhla potají vážný pohled
k ostatním sestrám.
„Pomůže to jen na krátkou chvíli,“ zamumlala si napůl pro sebe.
„Nestačí to.“ Znovu se rychle podívala na ostatní sestry. „Budeme se
o to muset postarat. Nemůžeme to ale udělat tady.“
Sebastian se zachvěl bolestí. Sestry si nevšímal a promluvil. „Je
to trik. Drží nás tady, abychom si lámali hlavu, nutí nás honit se za
iluzemi, a mezitím útočí na naše hlavní síly.“

Jagang zavrčel kletbu. Podíval se ven dírou ve zdi proraženou
čarodějným ohněm a zíral do dálky směrem, kde zanechali armádu,
dlouhou cestu zpátky údolím podél řeky. Zaťal pěst a stiskl zuby.
„Ta děvka! Chtěla nás zaměstnat, aby naše hlavní síly zůstaly na
místě, až zaútočí. Ta hnusná intrikánská děvka! Musíme zpátky!“
Malý oddíl se rychle přesouval chodbami. Jaganga nesli čtyři
muži za ruce a nohy, stejně jako Sebastiana, a proto ven z Paláce
zpovědnic postupovali rychle. Sebastian vypadal pořád hůř a hůř.
Cestou shromáždili další muže. Jennsen se divila, že ještě někdo
zůstal naživu. Ve srovnání s počátečním stavem, když do paláce přišli,
však jejich řady velmi prořídly. Kdyby všichni zůstali pohromadě a
císař se Sebastianem je neustále nerozdělovali na menší skupiny,
mohli by být pobiti všichni najednou. I tak bude muset Řád za sebou
nechat mnoho mrtvých.
Jakmile se dostali do přízemí, procházeli služebními místnostmi
po straně paláce. Sebastian totiž císaři doporučil, že bude nejlepší
nevycházet hlavním vchodem, kudy do paláce vešli, protože se
obával, že to bude nepřítel očekávat a napadne je dřív, než se dostanou
ven. Všichni se co nejtišeji pohybovali prázdnými kuchyněmi a
nakonec vyšli pod šedivou oblohu na postranním nádvoří. Bylo
odlehlé, od města je dělila zeď.
Pohled, jenž se jim naskytl, když procházeli kolem paláce, byl
hrůzný. Celý sbor byl zmasakrován a bylo nepravděpodobné, že by
nějaký kavalerista přežil. Jennsen takový pohled nemohla snést, ale
odvrátit zrak nebylo možné. Mrtví, koně i muži, leželi propleteni v
potrhané linii po celém svahu, jak padli na místě, kde se v plném
trysku frontálně střetu s nepřítelem. V dálce u stromů uždibovalo
trávu pár osamocených koní bez jezdců, bezpochyby už mrtvých.
„Nejsou tu žádní mrtví nepřátelé,“ řekl Jagang, když si prohlédl
bojiště, belhaje se s pomocí kopí, které mu podal jeden z vojáků. „Co
to mohlo způsobit?“
„Nic živého,“ řekla nějaká sestra.
Když rychle scházeli z kopce podél ztichlé bitevní linie, ještě
nepříliš daleko od hald mrtvol, zpozorovali císaře jezdci čekající
daleko pod svahem na druhé straně zdi v prostoru mezi malými
zahradními domky a stromy. Okamžitě se k císaři rozjeli, aby ho
chránili - bylo jich míň než tisíc z celkového počtu přes čtyřicet tisíc.
S nimi přijíždělo i mnoho sester, které se okamžitě shromáždily kolem
císaře jako vnitřní obranný kruh.
Pak přes trávník přiklusala Rezka, a Péťa ji následoval. Když
Jennsen hvízdla, poznala Rezka, že ji volá, a pospíchala, aby už byla u
ní. Klisna se Jennsen přitulila k rameni a plačtivě zaržála, hledajíc u ní
útěchu. Rezka a Péťa nebyli vojenští koně, vytrénovaní, aby přivykli
hrůzám války. Jennsen přejížděla dlaní po třesoucím se Rezčině krku
a pak ji pohladila i po uších. Podobně utěšila i Péťu, když přitiskl čelo
zezadu k jejímu rameni.
„Co se tu stalo?“ zvolal hněvivě Jagang. „Jak jste se mohli nechat
tak překvapit?“
Důstojník velící jezdeckému oddílu se s hrůzou v očích rozhlížel
kolem. „Excelence, to bylo... z čistého vzduchu. Nebylo to nic, s čím
bychom mohli bojovat.“
„Pokoušíte se mi snad tvrdit, že to byli duchové?“ zařval Jagang.
„Myslím, že to mělo něco společného s těmi koňmi, které cítil náš
zvěd,“ řekl jiný důstojník. Paži měl zavázanou až k rameni a obvaz
byl nasáklý krví.
„Chci vědět, co se tu děje,“ řekl Jagang a zuřivě se rozhlížel po
tvářích kolem sebe. „Jak se to mohlo stát?“
Když muži přivedli další koně, sesedla sestra Perdita a přišla blíž.
„Excelence, byl to nějaký druh magického útoku - přízrační jezdci
vyvolaní kouzlem. To je jediné vysvětlení, jaké mám.“
Upřel na ni oči způsobem, který i Jennsen naháněl strach. „Tak
proč jste to vy a vaše sestry nezastavily?“
„Nebylo to nic podobného magii, se kterou se běžně setkáváme.
Myslím, že to musel být druh konstruované magie, protože jsme ji
nejenom nepoznaly, ale ani nebyly schopné ji zastavit. Alespoň si to
myslím. Ve skutečnosti jsem se s konstruovanou magií nikdy
nesetkala, ale slyšela jsem o ní. Ať už na nás zaútočilo cokoli,
nereagovalo to na nic, co jsme zkoušely.“
Císař se na ni pořád ještě mračil. „Magie je magie. Měly jste to
zastavit. Proto jste tady byly.“
„Konstruovaná magie je jiná než vyvolávaná, Excelence.“
„Jiná? Jak jiná?“
„Místo toho, aby byla použita na místě, je konstruovaná magie již
připravena předem. Může být zachována po tisíciletí, možná dokonce
navždy. Když je zapotřebí, je kouzlo spuštěno a magie uvolněna.“
„Spuštěno čím?“ zeptal se Sebastian.
Sestra Perdita rozmrzele zakroutila hlavou. „Prakticky čímkoli,
jak jsem slyšela. Všechno záleží na tom, jak byla zkonstruována. Teď
už žádný čaroděj nedokáže takové kouzlo zkonstruovat. O
starodávných čarodějích a o tom, co uměli, moc nevíme, ale z toho
mála, co víme, je konstruované kouzlo jako něco vysušeného, co se
probudí k životu, když se to navlhčí - například jako něco, co zúrodní
půdu, když přijdou jarní deště. Může být spuštěno také zahřátím, jako
lék proti horečce - lék vnáší konstruované kouzlo dovnitř a horečka ho
spustí. Některá spouští drobná magie, jiná složité použití magie
nesmírně komplikované a mocné.“
„Takže,“ uvažovala Jennsen, „něco tak mocného, jako byli ti
přízrační jezdci, musel uvolnit někdo ovládající magii? Čaroděj,
čarodějka, nebo tak něco?“
Sestra Perdita zakroutila hlavou. „Mohl to být ten druh
konstruované magie, ale také pouhé jediné kouzlo - i když
neuvěřitelně mocné - udržované třeba v náprstku a spuštěné při styku
konstrukce s... čímkoli - dokonce i koňským trusem.“
Císař Jagang nad tím mávl rukou. „Ale něco tak malého a tak
lehce spustitelného by přece nebylo tak mocné.“
„Excelence,“ řekla sestra, „v tomhle případě nemůžete klást
rovnítko mezi zdánlivou fyzickou velikostí konstrukce nebo jejím
spouštěcím aktem a výsledkem. Nemají žádnou souvislost,
přinejmenším ne v tom smyslu, jak to chápe většina lidí. Spouštěč
nemá žádný vliv na sílu konstrukce. Konstrukce a spouštěč dokonce
nemusí nijak souviset. Prostě neexistuje žádné pravidlo, podle kterého
by se dala konstrukce posoudit.“
Císař mávl rukou směrem k těm desetitisícům mužů a kom,
propletených v okamžiku smrti. „Ale v něčem tak závažném jistě
muselo být něco většího.“
„Armádu přízračných jezdců, která na nás zaútočila, mohl čaroděj
vyvolat vložením kouzla do magického prachu a zároveň vyslovením
neuvěřitelně složitého vzývání, ale zrovna tak mohla stačit kniha, na
jejíž určité stránce se nacházel magický symbol pro kavalerii a pak
knihu jen stačilo otevřít na správné stránce a držet ji před útočící
armádou - dokonce na vzdálenost několika mil. Spouštěčem by mohl
být dokonce i prostý strach osoby držící takovou konstrukci.“
„Chcete říct, že ji mohl náhodně spustit kdokoli?“ zeptala se
Jennsen.
„Samozřejmě. Právě proto jsou konstruovaná kouzla tak
nebezpečná. Ale podle toho, co jsem si o nich přečetla, je tenhle druh
nesmírně vzácný. Protože mohou být tak nebezpečná, jsou všechna
chráněna několika vrstvami složitých bezpečnostních opatření a me-
chanismů, vyžadujících tu nejhlubší znalost v používání magie.“
„Ale,“ zeptala se Jennsen, jakmile nějaká osoba - nějaký čaroděj s
tak pokročilými znalostmi - ty vrstvy bezpečnostních opatření a
mechanismů odstraní, mohou pak být spuštěna jediným posledním,
jednoduchým spouštěčem?“
Sestra Perdita se na Jennsen významně zadívala. „Přesně tak.“
„Takže,“ řekl Jagang a ukázal znovu na ty tisíce mrtvých, „ta
armáda přízračných jezdců může být každou chvíli znovu vyvolána,
aby nás dorazila.“
Sestra zavrtěla hlavou. „Mám za to, že konstruované kouzlo je
obvykle použitelné jen jednou. Je vyčerpáno, když vykoná to, k čemu
bylo určeno. To je také jeden z důvodů, proč jsou tak vzácná; po
jednom použití zmizí navždy, a teď už nežijí žádní čarodějové, kteří
by mohli zkonstruovat další.“
„Proč jsme se s takovými konstruovanými kouzly nesetkali už
dřív?“ zeptal se Sebastian, jehož netrpělivost zjevně sílila. „A proč
zrovna teď, a tak neočekávaně?“
Sestra Perdita se na něj chvilku upřeně dívala - jako zosobnění
potlačovaného hněvu, který by si nikdy nedovolila ukázat před
císařem, jak Jennsen dobře věděla, i když útok na Palác zpovědnic, ke
kterému vydal přes její varování rozkaz, měl za následek smrt mnoha
jejích sester světla.
Aby zdůraznila svou rozvážnost a opatrnost, ukázala sestra
Perdita na temnou pevnost rýsující se proti hoře nad nimi. „Na každou
místnost tady dole je jich v Pevnosti čarodějů tisíc,“ řekla tiše. „A
spousta z nich bude přeplněná velmi nepříjemnými věcmi. Je dost
pravděpodobné, že když jsme je sem na zimu zatlačili, tak ten jejich
čaroděj - Zorander - měl konečně spoustu času na to, aby mohl celou
pevnost prohledat a najít přesně to, co mu do té doby scházelo; měl
spoustu času, aby se na nás připravil, až přijde jaro a my na Aydindril
zaútočíme. Bojím se jen pomyslet, jaká katastrofická překvapení má
pro nás ještě v zásobě. Tahle pevnost tu stojí nedobytá už tisíce let.“
Sebastianův pohled byl najednou stejně temný jako Jagangův.
„Proč jste nás před tím nevarovala? Nikdy jsem neslyšel, že byste o
tom mluvila.“
„Varovala jsem. Vy jste byl pryč.“
„Také jste mě zrazovala od mnoha jiných věcí, a všechny jsme
zdolali,“ zavrčel na ni Jagang. „Když vedete válku, musíte počítat s
tím, že budete riskovat a že dojde k obětem. Vítězí jen odvážní.“
Sebastian ukázal na Pevnost čarodějů. „Co jiného ještě můžeme
očekávat?“
„Konstruovaná kouzla jsou v boji s těmito lidmi jen jedním z
nebezpečí. Žádná z nás sester nebrala hrozbu konstruovaných kouzel
příliš vážně, protože jsou tak vzácná, ale jak vidíte, i jediné
konstruované kouzlo může být nesmírně nebezpečné. Kdo ví, jaké -
dokonce ještě vražednější - věci by tam nahoře mohly čekat na své
spuštění.
A navíc, existuje celý svět nebezpečí, jaká si dokonce ani
neumíme představit. Samotná jejich krutá zima nám zabila stovky tisíc
mužů, aniž by nepřítel musel pohnout prstem nebo riskovat jediného
vojáka. Jenom ta nám způsobila větší škody než skoro každá bitva
nebo magický útok. Očekávali jsme takové ztráty od něčeho tak
prostého, jako je sníh a chladné počasí? Ochránila nás před tím naše
velikost a síla? Jsou ty statisíce mrtvých menší ztrátou, protože
zemřely na horečnatou nemoc a ne působením nějaké fantasticky
dokonalé magie? Jaký je v tom pro ty mrtvé rozdíl - nebo pro ty, kteří
zůstali, aby pokračovali v boji?
Připouštím, že vojákovi se vítězství spadlé mu do klína proto, že
nepřítele zdolaly choroby, nemusí zdát příliš atraktivní nebo heroické,
ale mrtvý je mrtvý. Naše armáda ty lidi počtem mnohokrát převyšuje,
přesto jsme ztratili statisíce jen kvůli počasí - a ne kvůli magii, před
kterou vás chráníme a vy si s tím děláte takové starosti.“
„Ale v boji,“ ušklíbl se Sebastian, „ve skutečném boji naše
početní převaha už něco znamená a přinese vítězství.“
„To řekněte těm, co zemřeli horečkou. Početní převaha vždycky
neurčuje vítěze.“
„To je bizarní,“ kontroval Sebastian.
Sestra Perdita ukázala na linii mrtvých. „Řekněte to jim.“
„Když chceme vyhrát, musíme riskovat,“ řekl Jagang a ukončil
tak jejich spor. „Teď od vás chci slyšet, jestli se dá čekat, že na nás
nepřítel použije víc těch konstruovaných kouzel.“
Sestra Perdita pokrčila rameny, jako by chtěla říct, že o tom nemá
ponětí. „Pochybuji, že by čaroděj Zorander věděl moc o
konstruovaných kouzlech, která by tu mohla být. Takové magii už teď
nikdo pořádně nerozumí.“
„Jednomu z nich však zřejmě rozumí až moc dobře,“ řekl
Sebastian.
„A mohlo to být taky jediné kouzlo, kterému porozuměl natolik,
že ho mohl použít. Jak už jsem řekla, jakmile se jednou použije,
vyčerpá se.“
„Ale taky je možné,“ přerušila ji Jennsen, „že Zorander zná i jiná
konstruovaná kouzla.“
„Ano. Nebo to taky mohlo být poslední konstruované kouzlo,
jaké kdy existovalo, kdo to může vědět. Na druhé straně, možná, že
tam sedí se stovkou takových kouzel v klíně, jedno horší než druhé.
Prostě neexistuje způsob, jak se o tom přesvědčit.“
Jagang si upřeně prohlížel svou zmasakrovanou elitní kavalerii.
„No, určitě použil tohle kouzlo, aby...“
Náhle se na obzoru cosi prudce rozzářilo a okolní svět zbělal.
Jennsen rychle sevřela uzdy Rezky i Péti těsně pod udidlem, aby
se nevzepjali. Ostatní koně se vyděšeně stavěli na zadní.
Světlo se linulo z údolí řeky za kopci - z míst, kde zanechali
hlavní síly armády. Bylo tak bílé, tak čisté, tak intenzivní, že zespod
osvětlilo mraky na obloze až k opačnému horizontu. Mnoho vojáků
padlo v hrůze a panice na kolena.
Obrovská zářivá koule se rozpínala s neuvěřitelnou rychlostí.
Zdálo se, že se snad tyčí až k nebi, a ostře osvětlovala skalnaté svahy
hor obklopujících město.
A pak se konečně ozvalo hluboké zadunění, země se otřásla a
vzduch naplnilo sílící rachotivé hřmění.
Září stoupal vzhůru temný objekt ve tvaru kopule. Jennsen si
uvědomila, že to, co jí na takovou vzdálenost připadá jako oblak
prachu, je nejen prach, ale i zbytky stromů a vozů.
Temný mrak stoupal a pozvolna se vytrácel, jako by se vypařoval.
Jennsen viděla, jak se od centra výbuchu rozbíhá do stran tlaková
vlna, jako vlnky šířící se na vodní hladině po vhození kamene.
Všichni stáli jako přimražení, zachváceni hrůzou, když se proti
nim vyřítila stěna valící před sebou hlínu a větve. Náraz byl velmi
silný, okolní stromy se pod jeho náporem nahnuly a větve praskaly.
Panice propadli další koně. Jezdci seskakovali na zem, aby se
chránili před tím, co ještě mohlo přijít. Zcela šokovaná Jennsen si
zakryla rukou oči, zatímco vojáci odříkávali modlitby a prosili
Stvořitele o spasení.
Jagang zůstal stát zpříma a situaci čelil rozzlobeně, vzdorně a
vyzývavě.
„Dobrotiví duchové,“ řekla nakonec Jennsen, když bylo po všem.
Mžourala a vytírala si prach z očí. „Co to jen mohlo být?“
Sestra Perdita mezitím zbledla jako stěna. „Světelná síť.“ Její hlas
byl tichý a plný něčeho, co u ní Jennsen nikdy předtím nezaznamenala
- hrůzy.
„Nesmysl!“ zařval císař Jagang. „Jsou tam přece sestry, které před
světelnými kouzly dovedou ochránit!“
Sestra Perdita mlčela.
Sebastiana evidentně silně zmáhala bolest, ale přesto energicky
promluvil. „Bylo mi řečeno, že světelná síť nemůže způsobit větší
škodu, než“ - ukázal k paláci - „třeba zbourat budovu.“
Sestra Perdita stále mlčela, čímž naznačila, že naprostý opak má
Sebastian přímo před očima.
Jennsen sevřela uzdy obou koní jednou rukou a druhou položila
soucitně Sebastianovi na rameno. Toužila po něm a přála si, aby už
byl někde v bezpečí, kde by mohlo být ošetřeno jeho zranění. Ta
sestra přece řekla, že je vážné a že vyžaduje její péči. Jennsen se
obávala, že rána, kterou mu způsobila čarodějka, bude vyžadovat
magický zásah.
„Jak by to mohla být světelná síť?“ ptal se Jagang. „Dokonce
proti nám ani nestojí nikdo konkrétní! Žádné vojsko, žádná armáda,
žádné jednotky - možná jen pár jejich magicky nadaných.“
„To stačí,“ řekla sestra Perdita. „K takové věci nejsou žádné
podpůrné jednotky zapotřebí. Říkala jsem vám, že něco není v
pořádku. U Pevnosti čarodějů v Aydindrilu nelze říct, co všechno by
mohl třeba i jediný mág udělat, aby odrazil celou armádu - dokonce i
tak obrovskou jako naši.“
„Chcete říct,“ zeptal se Sebastian, „že je to stejné, jako když malá
jednotka v horském průsmyku, například, může odrazit celou
armádu?“
„Správně.“
Jagang se tvářil skepticky. „Chcete říct, že si myslíte, že na
takovém místě, jako je tahle pevnost, by mohl tohle všechno způsobit
jediný vychrtlý starý čaroděj?“
Pohled sestry Perdity se přesunul k císaři. „Ten jediný vychrtlý
starý čaroděj, jak mu říkáte, právě dokázal nemožné. Nejen že našel
cosi, co byla patrně světelná síť zkonstruovaná před tisíci lety, ale - a
to je ještě nepochopitelnější - nějak ji dokázal zažehnout.“
Jagang se otočil, aby pohlédl do dálky, kde světlo konečně
pohasínalo. „Drahý Stvořiteli,“ zašeptal, „je to přesně tam, kde je
armáda.“ Přejel si dlaní po vyholené hlavě a uvažoval o hrozivých
důsledcích. „Jak by mohli zažehnout světelnou síť uprostřed naší
armády? Vždyť proti ní máme ochranu! Jak?!“
Sestra Perdita sklopila oči k zemi. „To nemůžeme říct, Excelence.
Světelná síť mohla být třeba ukryta ve zcela malé krabičce - stačilo z
ní sejmout všechny bezpečnostní prvky a ochrany a někam ji položit,
abychom ji určitě našli. Když naši vojáci zakládali tábor, někdo ji
nalezl a ze zvědavosti otevřel. Spouštěčem pak mohlo být třeba denní
světlo nebo cokoliv jiného, co by nás ani nenapadlo, natož abychom
tomu dokázali předejít. Ale to se už nikdy nedozvíme. Ten, kdo to
spustil, je teď součástí oblaku kouře visícího nad údolím.“
„Excelence,“ řekl Sebastian, „naléhavě doporučuji, abychom
odsud armádu vyvedli - abychom ustoupili.“
Odmlčel se a bolestí sebou trhnul. „Když dokážou uvolnit takové
obranné síly - navzdory všem magicky nadaným, které máme, a
navzdory jejich ochraně - tak by se dobytí Pevnosti čarodějů mohlo
ukázat jako neproveditelné.“
„Ale my musíme!“ zařval Jagang.
Sebastian se shrbil a čekal, až ho přejde bodnutí bolesti.
„Excelence, když ztratíme tuhle armádu, tak bude lord Rahl
triumfovat. Je to prosté. Aydindril nestojí za takové riziko, jakým se
ukázalo, že je.“ To nepromluvil ani tak Sebastian, jakého Jennsen
znala, jako spíš Sebastian, stratég Řádu. „Bude pro nás lepší ustoupit a
bojovat jindy, v naší režii, ne jejich. Čas je naším spojencem, ne
jejich.“
Císař s potlačovanou zuřivostí hleděl do dálky směrem ke své
ohrožené armádě a uvažoval o Sebastianově radě. Nedalo se říct, kolik
mužů právě zemřelo.
„Tohle všechno je dílo lorda Rahla,“ konečně zašeptal Jagang.
„Musí zemřít. Ve jménu Stvořitele, musí být zabit.“
Jennsen si uvědomovala, že je jediná, kdo takovou věc může
provést.

Kapitola dvacátá druhá
Jennsen přecházela sem a tam ve spoře osvětleném stanu a

císařovy okázalé koberce tlumily její kroky. Blízko vnějšího vchodu
stála na noční hlídce jedna ze sester, aby zabezpečila, že nikdo
nevejde do stanu a nevyruší císaře, nebo, což bylo důležitější, mu
neublíží. Celý prostor venku střežil silný strážný oddíl, včetně dalších
sester. Sestra u vchodu občas vrhla na přecházející Jennsen kradmý
pohled.
Chodit sem a tam bylo jediné, co mohla Jennsen dělat. Starostí o
Sebastiana se jí bolestivě svíral žaludek. Během dlouhé jízdy zpátky
do tábora Sebastian omdlel. Sestra Perdita tvrdila, že je v nebezpečí
života. Jennsen nesnesla pomyšlení, že by ho mohla ztratit. Byl pro ni
vším, co měla.
Stav císaře Jaganga byl po tak velké ztrátě krve také vážný, zvlášť
když pak ještě musel snášet dlouhou obtížnou jízdu se zbytkem elitní
kavalerie zpátky do ležení. Odmítl však svůj návrat odložit z
jakéhokoli důvodu, své vlastní zdraví nevyjímaje. Nikdy nemyslel na
sebe, jeho jediným přáním bylo dostat se co nejdřív zpátky ke své
armádě. Oba muži byli teď konečně v bezpečí císařových stanů a
pečovaly o ně sestry světla. Jennsen u Sebastiana chtěla zůstat, sestry
ji však vyhnaly ven.
Když císař zjistil stav své armády, ještě se mu přitížilo. Byl v tu
chvíli schopný zabít každého, kdo by se mu připletl do cesty. Jennsen
dovedla jeho emocionální stav pochopit.
Světelná síť byla iniciována blízko středu tábora. I teď, mnoho
hodin po události, bylo ležení místem nesmírného chaosu.
Mnohé oddíly se rozptýlily po okolí, připravené na možný
bezprostřední útok. Jiné podle všeho prostě utekly do hor. V místech,
kde byla světelná síť vyvolána, zela jen ohromná prohlubeň v
začerněné zemi. V následujícím zmatku nebyl nikdo schopný určit,
kolik mužů zemřelo. Při tak velkém počtu mrtvých a nezvěstných bylo
téměř nemožné dojít k přesnému počtu jednotek, tím míň jednotlivců;
zkáza však byla strašlivá.
Jennsen zaslechla šeptandu o více než půl milionu lidí, a možná i
dvakrát tolik, proměněných v jediném okamžiku v prach. Nakonec se
mohlo ukázat, že počet mrtvých je mnohem větší; bylo tam bezpočet
vojáků s vážnými poraněními - muži popálení a oslepení, muži s
těžkými řeznými ranami nebo s údy odseknutými letícími troskami,
muži rozdrcení těžkými vozy a vybavením, které se na ně zvrhly,
muži ohluchlí, muži tak necitliví, tak ohromení, že mohli jen bez
mrknutí zírat do prázdna. Nedostávalo se vojenských chirurgů a sester
světla dokonce ani na to, aby začali pečovat o ten nejmenší zlomeček
zraněných. Každou hodinu umíraly tisíce těch, kteří magický výbuch
přežili.
I když to byl těžký úder, nebyl pro obrovité těleso armády
Císařského řádu fatální. Ležení bylo obrovské a právě proto velká část
armády přežila. Podle císaře bylo jen otázkou času, než mrtvé nahradí
čerstvými posilami a pak své muže vypustí, aby se na lidu Nového
světa pomstili.
Jennsen začínala chápat, proč byl Sebastian vždy tak neoblomný
v tom, že musí být všechna magie nakonec zlikvidována. Nemělo
smysl přemýšlet o tom, co by takovou ohavnost mohlo
vykompenzovat. Doufala jen, že magie může alespoň Sebastianovi
zachránit život.
Přestože byl císař Jagang pevně přesvědčený, že se jeho vojsko
brzo vzchopí, čekaly je těžké časy. Velká část potravin byla zničená,
zároveň s obrovským množstvím vybavení a zbraní. Každý stan v
celém ležení byl přinejmenším stržen. Noci byly chladné a mnoho
mužů zůstávalo vystaveno nepřízni živlů. Císařův stan, i když byl
sražen k zemi, dokázali vojáci pro zraněného císaře a Sebastiana
naštěstí znovu vztyčit.

Jennsen si to rázovala stanem, celá rudá nejen obavami, ale i
hněvem. Pochybovala o tom, že by kdy existoval větší zloduch než
Richard Rahl. Určitě žádný jednotlivec nikdy nezpůsobil světu tolik
utrpení. Nemohla pochopit, že někdo může být tak lačný po moci, že
dokáže vést válečné tažení, při němž zahyne tolik lidí. Nechápala, jak
může být Richard Rahl částí Stvořitelova díla; určitě to musí být
následovník Strážce podsvětí.
Přemohly ji chmurné obavy, až jí po tvářích stékaly proudem
slzy. Vroucně se modlila k dobrým duchům, aby Sebastian nezemřel,
aby ho sestry uzdravily.
V trýznivé úzkosti se zastavila a opřela se o stůl, který tam
minule, když byla v císařově stanu naposledy, nestál. Když stan spadl,
spěšně ho znovu vztyčili a stůl, patrně z císařových soukromých
místností, nevrátili na místo. Na konci stolu ležela malá knihovnička.
Jennsen hledala něco, co by její mysl mohlo odvést od úzkosti,
kterou při čekání na zprávu o Sebastianovi pociťovala, a tak si zběžně
prohlížela hřbety starých knih. Nerozuměla slovům na žádné z nich. Z
nejasných důvodů však zejména jedna přitáhla její pozornost - bylo to
snad něčím v rytmu těch starobylých slov. Vytáhla knihu ven, otočila
ji ke světlu svícnu a snažila se přečíst její titul. Přejela konečky prstů
po čtyřech slovech na obálce. Nedávala jí žádný smysl, a přece se jí
zdála nějak povědomá, téměř důvěrně známá.
Jennsen překvapením zalapala po dechu, když jí najednou sestra,
která držela stráž u vchodu, sebrala knihu z rukou. „Tyhle knihy patří
císaři Jagangovi. Kromě toho, že jsou velice staré a křehké, jsou také
velmi cenné. Jeho Excelence nemá rád, když se jich někdo dotýká.“
Jennsen se dívala, jak žena prohlíží knihu, jestli není poškozená.
„Promiňte. Nechtěla jsem způsobit nějakou škodu.“
„Jste velice zvláštní host a dostaly jsme pokyn, abychom vám
poskytly všechny výsady, ale tohle jsou nejcennější díla Jeho
Excelence. Je to velice vzdělaný muž. Sbírá knihy. Myslím si, že jako
jeho host byste měla respektovat jeho přání, aby se jich nedotýkal ni-
kdo jiný než on.“
„Samozřejmě. To jsem nevěděla. Omlouvám se.“ Jennsen si
hryzala dolní ret a ohlížela se zpátky na závěs, zatažený přes vchod do
zadní místnosti, kde sestry pečovaly o Sebastiana. Toužila po tom, aby
už o něm dostala nějakou zprávu. Pak se otočila zpátky k sestře. „Byla
jsem jen zmatená, protože jsem se s takovými slovy nikdy nesetkala.“
„To je v jazyce císařovy vlasti.“
„Opravdu?“ Jennsen ukázala na knihu, kterou sestra zrovna
vracela na místo. „Víte, co je tam napsáno?“
„Moc ten jazyk neznám, ale... uvidíme, jestli bych to dokázala.“
Sestra v pološeru chvíli na knihu mhouřila oči a její rty se tiše
pohybovaly, jak dávala překlad dohromady, až nakonec vsunula
svazek zpátky na místo.
„Znamená to Pilíře světa.“
„Pilíře světa... Co mi o té knize můžete říct?“
Žena pokrčila rameny. „Ve Starém světě je jedno místo, kterému
tak říkají. Řekla bych, že ta kniha musí být o něm.“
Než jí Jennsen mohla položit další otázku, vynořila se nenadále
odněkud ze zadních částí stanu sestra Perdita. Svícny na její
zasmušilou tvář vrhaly ostré stíny.
Jennsen se k ní rozběhla. „Jak se jim daří?“ zeptala se naléhavým
šepotem. „Budou v pořádku, že ano?“
Pohled sestry Perdity se přesunul na sestru, která právě uklidila
knihu. „Sestro, ostatní vás potřebují. Jděte jim, prosím, pomoci.“
„Ale Jeho Excelence mi řekl, abych hlídala...“
„Právě Jeho Excelence potřebuje vaši pomoc. Léčení neprobíhá
moc dobře. Jděte a pomozte sestrám.“
Nato sestra přikývla a pospíchala dozadu.
„Proč léčení neprobíhá dobře?“ zeptala se Jennsen, když sestra
zmizela za těžkým závěsem.
„Léčení, které bylo zahájeno a pak přerušeno, jak se stalo u císaře
Jaganga, vytváří specifické problémy - zvlášť když sestra, která je
začala, je mrtvá. Každá osoba do něj vkládá své unikátní dovednosti,
takže vložit se do něj později a snažit se přijít na to, jak bylo zahájeno
- natož na něm stavět - je mnohem obtížnější a ožehavější.“ Mírně se
pousmála. „Ale věříme, že Jeho Excelence bude v pořádku. Je to jen
záležitost dost intenzívní práce sester světla. Předpokládám, že u ní
stráví většinu noci. Jsem si jistá, že ráno budou mít všechno pod
kontrolou a císař bude zase tak silný jako vždycky.“
Jennsen nasucho polkla. „A co Sebastian?“
Sestra Perdita si ji změřila chladným, neproniknutelným
pohledem. „Řekla bych, že to závisí na vás.“
„Na mně? Jak to myslíte? Co mám já společného s jeho léčením?“
„Všechno.“
„Ale co byste jen ode mne mohla chtít? Stačí říct. Udělám cokoli.
Prosím vás, musíte Sebastiana zachránit.“
Sestra sešpulila rty a sepjala ruce. „Jeho uzdravení závisí na
vašem závazku odstranit Richarda Rahla.“
Jennsen z toho byla velice zmatená. „No, ano, ovšem, chci
odstranit Richarda...“
„Řekla jsem závazek, ne slova. Potřebuju víc než pouhá slova.“
Jennsen na ni chvilku nechápavě zírala. „Tomu nerozumím.
Podnikla jsem dlouhou a obtížnou cestu až sem, abych získala pomoc
sester světla, která mi umožní dostat se tak blízko k lordu Rahlovi,
abych mu mohla svým nožem probodnout srdce.“
Na tváři sestry Perdity se znovu objevil děsivý úsměv. „Tak
dobrá, jestli je to pravda, tak by se Sebastian nemusel ničeho obávat.“
„Sestro, prosím vás, jen mi řekněte, co vlastně chcete.“
„Chci, aby Richard Rahl zemřel.“
„Pak máme stejný cíl. Když nic jiného, tak si troufám tvrdit, že já
to chci mnohem víc, než byste mohla chtít vy.“
Sestra pozdvihla obočí. „Opravdu. Císař Jagang říkal, že sestra,
která se ho pokoušela léčit, tam v paláci, byla zabita čarodějným
ohněm.“
„To je pravda.“
„A viděla jste muže, který to udělal?“
Jennsen si pomyslela, že je divné, že se sestra Perdita nezeptala,
proč čarodějný oheň nezabil také ji. „Byl to nějaký stařec. Hubený, s
rozcuchanými vlnitými bílými vlasy.“
„První čaroděj Zeddicus Zu'l Zorander,“ zasyčela sestra
nenávistně.
„Ano,“ řekla Jennsen, „slyšela jsem, jak mu někdo říkal čaroděj
Zorander. Já ho neznám.“
Sestra Perdita se na ni nasupeně zadívala. „Čaroděj Zorander je
dědeček Richarda Rahla.“
Jennsen překvapením poklesla čelist. „To jsem nevěděla.“
„Nicméně, byl tam čaroděj, který všechnu tu škodu způsobil,
málem zabil císaře Jaganga a vy - která tvrdíte, že jste tak rozhodná -
jste ho nezabila.“
Jennsen ukřivděně roztáhla ruce. „Ale... ale já jsem se o to
pokusila, vážně. On uprchnul. Přihodilo se toho tolik najednou...“
„A vy si myslíte, že zabít Richarda Rahla bude snadnější? Slova
se vypustí lehce. Ale když dojde na činy, nedokážete ani zastavit
hrozbu jeho věkem sešlého děda!“
Jennsen si umínila, že se nesmí rozplakat. Stálo ji to velké úsilí.
Připadala si hloupě a styděla se. „Ale já...“
„Přišla jste sem požádat sestry o pomoc. Tvrdila jste, že chcete
zabít Richarda Rahla.“
„Ano, ale co to má společného se Sebastianem...“
Sestra Perdita zdvihla prst a přinutila ji tak zmlknout.
„Sebastianův život je vážně ohrožen. Zasáhl ho nebezpečný druh
magie vyvolaný velmi mocnou čarodějkou. Zlomky té magie jsou
pořád v jeho těle. Kdybychom nezasáhly, rychle by ho zabily.“
„Prosím vás, musíte si tedy pospíšit...“
Rozzlobený výraz sestry Perdity Jennsen umlčel. „Ta magie je
nebezpečná i pro nás, pro sestry, které ho léčí. Každý pokus odstranit
vložené střepy magie ohrožuje naše životy stejně jako jeho. Když
máme riskovat životy sester, tak chci na oplátku váš závazný slib zabít
Richarda Rahla.“
„Jak můžete lidský život něčím podmiňovat!“
Sestra se pohrdlivě napřímila. „Budeme muset nechat mnoho
jiných zemřít, abychom věnovali nezbytnou magickou sílu a čas na
léčení jediného člověka. Jak se opovažujete to po nás požadovat? Jak
se opovažujete po nás chtít, abychom nechaly jiné zemřít, aby váš
milenec mohl žít?“
Jennsen na tak strašlivou otázku neměla odpověď.
„Jestli to máme udělat, tak to musí být pro něco, co stojí za víc
než životy, které budou bez naší pomoci ztracené. Pomoc jedinému
muži musí mít hlubší význam. Nebo byste očekávala něco menšího?
Nechtěla byste snad to samé? Na oplátku za to, že zachráníme toho
muže, vám tak drahého...“

„Ale on je drahý také vám! Císařskému řádu! Vaší věci! Vašemu
císaři!“
Sestra Perdita čekala, až Jennsen zmlkne a uklidní se. Když
Jennsenin rozzlobený výraz zeslábnul a nakonec se vytratil, sestra
pokračovala.
„Žádný jednotlivec není důležitý, kromě toho, jakou hodnotu
může poskytnout ostatním. Pro něj tu hodnotu můžete poskytnout jen
vy. Abychom mohli zachránit muže vám tak drahého, musím na
oplátku dostat váš závazek, že se bezvýhradně odevzdáte úkolu
zastavit lorda Rahla, a to jednou provždy. Váš fyzický závazek, že ho
zabijete.“
„Sestro Perdito, vy si ani neumíte představit, jak moc chci
Richarda Rahla zabít.“ Jennsen sevřela pěsti. „Rozkázal zabít moji
matku. Zemřela mi v náručí. Důsledkem jeho panování byla málem
smrt císaře Jaganga. To Richard je zodpovědný za Sebastianovo zra-
nění! Za všechno to nepředstavitelné utrpení! Za ty nespočetné
vraždy! Chci, aby za to Richard Rahl zemřel!“
„Tak nás nechte uvolnit ten hlas!“
Jennsen v šoku o krok couvla. „Cože?“
„Grushdeva.“
Jennsen vyvalila oči, když poprvé uslyšela tohle slovo nahlas.
„Kde jste to slyšela?“
Na tváři sestry Perdity se usadil samolibý úšklebek. „Od vás,
drahá.“
„Nikdy jsem...“
„U oběda s Jeho Excelencí. Zeptal se vás, proč chcete zabít svého
bratra, co vás k tomu vede, jaký k tomu máte důvod. A vy jste řekla
Grushdeva.“
„Nikdy jsem nic takového neřekla.“
Úšklebek ztrpknul a zůstala jen blahosklonnost. „Ale ano, řekla.
Chcete mi snad lhát? Popřít, že jste tohle slovo slyšela šeptat ve své
mysli?“ Když Jennsen mlčela, sestra Perdita pokračovala: „Víte, co to
znamená? To slovo, Grushdeva?“
„Ne,“ řekla Jennsen velice slabým hlasem.
„Pomsta.“
„Jak to můžete vědět?“
„Znám ten jazyk.“
Jennsen strnula. „Co konkrétně máte v úmyslu?“
„No přece zachránit Sebastianovi život.“
„Ale co ještě?“
Sestra Perdita pokrčila rameny. „Některé z nás sester vás zavedou
na klidné místo, kde můžeme být samy, jiné zůstanou tady a zachrání
Sebastianovi život, jak si přejete. Ráno už mu bude líp a pak se s ním
můžete vydat zabít Richarda Rahla. Přišla jste sem požádat nás o
pomoc. Já vám tu pomoc chci poskytnout. S tím, co pro vás uděláme,
budete svůj čin moci provést.“
Jennsen polkla. Ten hlas kupodivu mlčel. Ani slovo. Že ztichl
zrovna v tu chvíli, bylo nějak hrozivější.
„Sebastian umírá. Už mu zbývá jen pár chvil, než bude příliš
pozdě, abychom ho zachránily. Tak ano nebo ne, Jennsen Rahlová?“
„Ale co když...“
„Ano, nebo ne! Váš čas vypršel. Jestli chcete zabít Richarda
Rahla, jestli chcete zachránit Sebastiana, stačí říct jediné slovo.
Udělejte to hned, nebo si budete navždy vyčítat, že jste to neudělala.“

Kapitola dvacátá třetí
Když uvázaly koně, podrbala Jennsen Rezku na čele. Třesoucími

se prsty druhé ruky jí přejela zespoda po hlavě a přitiskla jí tvář k
nozdrám.
„Buď hodná holka, dokud se sem nevrátím,“ zašeptala.
V odpověď na ta vlídná slova Rezka tiše zaržála. Jennsen byla
ráda, že klisna jejím slovům rozumí. Podle toho, jak její kozička Betty
pokaždé, když jí Jennsen svěřovala své nejniternější obavy, nastražila
uši a přestala hýbat krátkým vztyčeným ocáskem, Jennsen pevně
věřila, že také rozumí každému jejímu slovu.
Jennsen zamžourala vzhůru do větví připomínajících pařáty, které
se pohupovaly v matném světle úplňku. Měsíc halil tenký mléčný
závoj pomalu postupujících mračen. Jennsen měla pocit, jako by se
oblaka shromažďovala, aby se stala němými svědky.
„Už jdete?“
„Ano, sestro Perdito.“
„Tak si pospěšte. Ostatní už čekají.“
Jennsen šla za ženou vzhůru svahem nízkého kopce. Mechem
porostlou půdu pokrývaly seschlé dubové listy a vrstva drobných
větviček. Kořeny, které se tu a tam vynořovaly ze změklé jílovité
půdy, poskytovaly nohám k výstupu prudkým svahem dostatečnou
oporu. Blíže vrcholku se terén vyrovnával.
Když procházely křovisky, měla Jennsen mnohdy problém sestru
ve tmě rozeznat, kvůli jejímu tmavě šedému oblečení. Také si všimla,
že se sestra i přes velkou postavu pohybuje se značnou elegancí.

Temný hlas se dosud neozval. Bylo to zvláštní, protože v podobně
napjatých chvílích nikdy nemlčel. Teď však ano. Ač si Jennsen
vždycky nejvíc přála, aby ji nechal pokoji, právě v těchto chvílích
došla k poznání, jak hrozivé jeho mlčení může být.
Měsíc v úplňku, jen lehce zastíněný, poskytoval dostatek světla,
aby nesešly z cesty. Jennsen sestru následovala do hustého porostu
mezi nízko roztažené silné větve balzámových jedlí a smrků a v
chladném vzduchu viděla obláčky svého dechu. Třebaže se v lesích
vždycky cítila jako doma, teď, když šla mezi stromy za sestrou
Perditou, však známý uklidňující pocit neměla.
Radši by byla sama než ve společnosti té přísné ženy. Od chvíle,
co jí Jennsen dala to jediné slovo, které mohlo Sebastianovi zachránit
život, s ní sestra trvale jednala se strohou nadřazeností a bez jakékoliv
shovívavosti. Byla teď její neústupnou velitelkou, jistou si tím, že si to
Jennsen uvědomuje.
Alespoň že dodržela slovo. Jakmile jí Jennsen řekla své ano,
sestra Perdita okamžitě nasadila další sestry k záchraně Sebastianova
života. Zatímco jiné sestry dostaly příkaz, aby připravily všechno
potřebné, bylo Jennsen krátce dovoleno se podívat dovnitř na Se-
bastiana, aby se přesvědčila, že pro jeho záchranu dělají všechno, co je
možné.
Než od něj Jennsen odešla, sehnula se a něžně ho políbila na rty,
dlaní mu přejela láskyplně po bílých vlasech a zlehka se rty dotkla
zavřených očí. Zašeptala pak modlitbičku ke své matce a všem
ostatním dobrým duchům, s prosbou, aby na něj dávali pozor.
Sestra Perdita jí v ničem nebránila, ani ji nepopoháněla, ale
nakonec Jennsen odtáhla zpátky a šeptem jí připomněla, že je třeba
nechat sestry, natěsnané kolem něj, dělat svou práci.
Cestou ven bylo Jennsen dovoleno nahlédnout i do císařovy
ložnice. Spatřila tam čtyři sestry světla sehnuté nad jeho poraněnou
nohou. Císař byl v bezvědomí. Horečně pracující sestry zřejmě samy
trpěly velkou bolestí, protože si občas v mukách svíraly hlavu. Jenn-
sen netušila, jak nepříjemné a nesnadné léčení může být, dokud
neuviděla na vlastní oči jeho průběh a neuslyšela výklad sestry
Perdity. Sestry se však neobávaly, že by císařův život byl
bezprostředně ohrožen tak jako Sebastianův.
Jennsen odstrčila stranou jedlovou větev a následovala sestru
hlouběji do lesa.
„Proč musíme jít tak daleko od tábora?“ zašeptala Jennsen. Zdálo
se jí, že jen samotná jízda na koni trvala hodiny.
Perdita se na ni ohlédla, jako by to byla obzvlášť hloupá otázka.
Přes rameno jí přepadl pletenec vlasů. „Abychom mohly být samy, až
uděláme to, co udělat musíme.“
Jennsen se chtěla zeptat, co že to má být, ale věděla, že by jí to
sestra stejně neřekla. Dosud žena odbyla všechny její otázky, které
nebyly dost obecného rázu. Odvětila vždy jediné: Jennsen dala slovo,
a je tedy její povinností naplnit svou část dohody - tedy udělat, co se jí
řekne, dokud to neskončí.
Jennsen se snažila nemyslet na to, co by ji mohlo čekat. Místo
toho si představovala, jak hned ráno spolu se Sebastianem - již
zdravým - odjedou, jak budou putovat opuštěnými stezkami,
venkovem, stranou od lidí. Pryč od drsných vojáků Císařského řádu.
Uvědomovala si, že vojáci bojující proti lordu Rahlovi dělají
neocenitelnou práci, ale přesto si nemohla pomoct - naháněli jí husí
kůži. Byla z nich nervózní jak kolouch, kterého pozoruje smečka
slintajících vlků. Kdykoli se to pokusila vysvětlit Sebastianovi,
nechápal ji. Možná že jako muž ani nemohl pochopit, co cítí, když ji
vojáci tak chtivě okukují. Jak mu měla říct, že ji obzvlášť skličuje,
když musí snášet pohledy právě těchto mužů - s chlípnými úsměvy a
divokýma očima?
Nevadí - udělá všechno, co bude sestra Perdita chtít, a hned ráno
se Sebastianem odjedou. Ať už sestry plánují jakoukoli pomoc, aspoň
ji ujistily, že to její schopnost zabít Richarda Rahla zvýší. A na ničem
jiném Jennsen nezáleželo. A až dostojí svému závazku, bude volná.
Bude pánem svého života. A pokud přitom sama zahyne, alespoň
zbaví zbytek světa mnohonásobného vraha.
Koně nechaly mezi stromy s holými větvemi. Protože listy ještě
nevyrašily, byl les zprvu otevřený; postupně se však přesunuly do
hustšího porostu jedlí, smrků a borovic, z nichž mnohé měly silné
větve lemující kmeny po celé délce až k zemi. Třebaže borovice
neměly žádné nízké větve, jejich rozložité koruny dokonale stínily
měsíční světlo. Sestra se stále pohybovala s lehkostí a jistotou a
Jennsen ji těsně následovala. Sama žádnou stezku nerozeznávala, ač v
lese strávila většinu života a v umění stopařství také nebyla žádný
nováček. Zem pokrýval obvyklý lesní koberec, zcela netknutý. Všimla
si větviček, suchých listů či jemného mechu, kterých se evidentně
nedotkla žádná bota. Pokud Jennsen mohla říct, šly panenským
porostem jakoby bez cíle; přesto však podle jistého a rozvážného
způsobu, jakým se sestra pohybovala, poznala, že nějaký cíl mít musí,
i když ho vidí jen ona.
A pak Jennsen odkudsi zachytila slabý zvuk. Mezi větvemi
vpředu zahlédla záblesk světla. Chladný vzduch měl podivný a
nepříjemný, jakoby nasládlý hnilobný nádech.
Po chvíli začala Jennsen rozeznávat jednotlivé hlasy, spojené do
tichého, rytmického, hrdelního, monotónního zpěvu. Slovům
nerozuměla, ale rezonovala jí hluboko v hrudi a jejich nezvyklá
intonace jí byla znepokojivě povědomá. Připadalo jí, že ten odporný
puch ve vzduchu vzniká právě jejich vyslovením, slov tak podivných
a přece neodbytně důvěrných, až se jí zvedal žaludek.
Sestra Perdita se zastavila a ohlédla se, aby se ujistila, že Jennsen
neochabuje. Kroužek prostrčený skrz dolní ret, jaký měly všechny
sestry, se jí zaleskl. Jennsen zvyk považovala za odporný, i když to
byl podle Sebastiana projev loajality.
Sestra Perdita odtáhla a podržela stranou nízkou jedlovou větev,
aby Jennsen mohla projít. Zpěv zesílil a Jennsen se srdce rozbušilo
rychleji. Před sebou mezi stromy spatřila lesní mýtinu, svolným
výhledem na oblohu a měsíc nad hlavou.
Vrhla kradmý pohled na Perditu a pak pokračovala až k okraji
paseky. Před ní se rozkládal široký kruh svící stojících tak blízko sebe,
že téměř tvořily jednolitou ohnivou linii, jako kruh na ochranu před
démony. Uvnitř něj byl na zemi další kruh, utvořený z čehosi
podobného třpytivému bílému písku. Podél vnitřního obvodu tohoto
kruhu byly v pravidelných rozestupech vyznačeny symboly z téhož
podivného písku.
Zde - uvnitř kruhu - sedělo dokola sedm žen. Jedno místo mezi
nimi bylo volné - jako by ten, kdo sem patří, ještě nedorazil. Čekalo
bezpochyby na sestru Perditu. Ženy měly zavřené oči a tiše

prozpěvovaly tím podivným jazykem. Kroužky ve spodních rtech jim
zářily v měsíčním světle.
„Vy budete sedět ve středu kruhu,“ řekla tiše sestra Perdita. „Šaty
nechte tady.“
Jennsen nejistě pohlédla do jejích přísných očí. „Cože?“
„Svlékněte si šaty a posaďte se do středu čelem k mezeře v
kruhu.“
Rozkaz byl vysloven s tak chladnou autoritou, že Jennsen
nemohla než poslechnout. Sestra od ní převzala plášť a pak se mlčky
dívala. Když šaty sklouzly na zem, objala Jennsen zkříženýma rukama
husí kůží pokrytá ramena. Zuby jí drkotaly, ale nebylo to jen zimou.
Když viděla sestřin planoucí pohled, potlačila pocit hnusu a chvatně si
svlékla zbytek oblečení.
Perdita do ní dloubla prstem. „Jděte!“
„Co to vlastně dělám?“ Jennsen se zdálo, že promluvila nebývale
hlasitě.
Než sestra Perdita odpověděla, chvilku nad otázkou přemýšlela.
„Chystáte se zabít Richarda Rahla. Abychom vám pomohly,
protrhneme oponu smrti vedoucí do podsvětí.“
Jennsen zavrtěla hlavou. „Ne. Ne, takovou věc neudělám.“
„Ale to udělá každý. Až umřete, projdete oponou smrti. Smrt je
součástí života. Abyste mohla zabít lorda Rahla, budete potřebovat
pomoc. My vám tu pomoc poskytujeme.“
„Ale podsvětí je svět mrtvých. Nemůžu...“
„Můžete a chcete. Už jste mi dala své slovo. Uvědomujete si,
kolik dalších lidí ještě lord Rahl zabije, pokud to neuděláte? Na svých
rukou budete mít krev každé z jeho budoucích obětí. Svým
odmítnutím vyvoláte smrt bezpočtu lidí. Vy, Jennsen Rahlová, tím po-
můžete svému bratrovi. Vy, Jennsen Rahlová, otevřete smrti dveře
dokořán a dovolíte, aby všichni ti lidé zemřeli, a stanete se Strážcovou
následovnicí. Žádáme vás, abyste našla odvahu to odmítnout a smrt
obrátit místo na ty lidi na Richarda Rahla.“
Když Jennsen posuzovala strašlivou výzvu a uvažovala nad
možnostmi své volby, třásla se a po tváři jí stékaly slzy. Modlila se ke
své matce, ptala se, co by měla udělat, ale neobjevilo se žádné
znamení, jež by jí pomohlo. I hlas mlčel.
Jennsen překročila kruh svící.
Musí to udělat! Musí skoncovat s krutovládou Richarda Rahla!
Byla docela ráda, že je střed kruhu temný. Styděla se, že je nahá
uprostřed cizích lidí, i když to všechno byly ženy. V tu chvíli to ale
byla nejmenší z jejích starostí.
Překročila kruh třpytivého bílého písku. Zastudila ji chodidla,
jako by vstoupila doprostřed nejkrutější zimy. Roztřásla se, ale
pokračovala dál, do středu kruhu žen.
Uprostřed spatřila Milost vytvořenou z téhož jiskřivého bílého
písku. Jennsen se zastavila a upřeně shlížela na symbol, který sama
mnohokrát kreslila, i když její ruku nevedlo magické nadání.
„Posaďte se,“ řekla sestra Perdita.
Jennsen zalapala po dechu. Žena stála těsně za ní. Když zatlačila
na Jennsenina ramena, sklesla Jennsen k zemi a se zkříženýma
nohama se posadila do středu osmicípé hvězdy uprostřed Milosti. Pak
si všimla, že každá sestra sedí v prodloužení paprsků vycházejících z
vrcholů hvězdy. Jen to místo před ní bylo prázdné.
Jennsen rozpačitě seděla ve středu kruhu a třásla se zimou a sestry
světla znovu začaly svůj tichý monotónní zpěv.
Les kolem byl temný a ponurý. Holé větve klepaly ve větru jedna
o druhou jako kosti mrtvých, které, jak se Jennsen obávala, sestry
vyvolávaly.
Pak zpěv náhle ustal. Místo aby se posadila na jediné prázdné
místo zbylé v kruhu sester, jak Jennsen očekávala, stála sestra Perdita
těsně za ní a z úst jí vycházela jakási krátká, ostrá slova v neznámém
jazyce.
Na několika místech své dlouhé monotónní řeči sestra zdůraznila
jedno slovo, Grushdeva. Pak napřáhla ruku nad Jennseninou hlavou a
vhodila před ni hrst jakéhosi prachu. Vznítil se - Jennsen sebou trhla
při prudkém zasyčení - a vyšlehl vysoký plamen, jehož ostré světlo
krátce zalilo kruh sester.
Když oheň uhasí, sedm sester jednohlasně recitovalo: „Tu vash
misht. Tu vask misht. Grushdeva du kalt misht.“
Byla to nejen slova, která Jennsen dobře znala, ale v tu chvíli si
uvědomila, že je hlas v hlavě pronáší spolu se sestrami. To, že se hlas

vrátil, ji zprvu vylekalo, ale nakonec kupodivu uklidnilo. Úzkost, když
se hlas na tak dlouho podivně odmlčel, už byla nesnesitelná.
„Tu vash misht. Tu vask misht. Grushdeva du kalt misht.“
Jennsen téměř přestala monotónní slova vnímat a postupně se
uklidnila. Přemýšlela o tom, co ji přivedlo až sem, vzpomínala na to,
jak byl její život plný strachu, od těch dob, kdy jí bylo šest a utekla z
Paláce lidu se svou matkou, přes několik období, kdy se jim lord Rahl
dostal na stopu a ony musely utíkat, aby si zachránily život, až po tu
hroznou deštivou noc, kdy se jeho hrdlořezové dostali do jejich
domku. Cítila, jak jí po tváři stékají slzy, když si vybavila svou matku,
jak ležela na podlaze a umírala. Když si vzpomněla, jak tehdy
Sebastian statečně bojoval. Když si vybavila matčina poslední slova a
jak pak sama musela utéct a nechat ji tam na zkrvavené podlaze.
Vykřikla utrpením z těch strašlivých, mučivých vzpomínek.
Jennsen usedavě plakala, vzlyky jí otřásaly celým tělem. Zoufale
svou matku postrádala. Bála se o Sebastiana. Připadala si hrozně
osamělá. Viděla už tolik lidí umírat. Chtěla, aby to skončilo. Chtěla to
zastavit.
Když zvedla hlavu a podívala se skrz závoj slz, zjistila, že na
původně prázdném místě před ní sedí temná postava, jejíž oči září
jako světlo svící. Když se Jennsen do těch očí upřeně zadívala,
pochopila, že je to bytost, jíž patří ten hlas.
„Tu vash misht, Jennsen. Tu vask misht, Jennsen,“ řekla silueta
před ní a zároveň tichý vrčivý hlas v hlavě. „Otevři se mi, Jennsen.
Otevři se pro mne, Jennsen.“
Jennsen se nemohla ani pohnout. Ano, byl to on, ten hlas. Byl
přímo před ní.
Sestra Perdita stojící za ní hodila znovu hrst svého prachu. Ten v
krátkém okamžiku vznícení ozářil sedící siluetu.
Jennsen potlačila výkřik. Byla to její matka.
„Jennsen,“ řekla matka něžně. „Surangie.“
„Cože?“ zanaříkala šokovaná Jennsen.
„Poddej se.“

Slzy se jí neovladatelným proudem valily z očí. „Maminko! Ach,
maminko!“
Jennsen chtěla vstát a jít k matce, ale sestra Perdita jí stlačila
ramena dolů a držela ji na místě.
Když plameny pohasly, její matka zmizela ve tmě a před Jennsen
byl znovu ten temný tvor s planoucíma očima.
„Grushdeva du kalt misht,“ zavrčel hlas.
„Cože?“ vzlykala Jennsen.
„Pomsta přijde mým prostřednictvím,“ vrčivě překládal hlas.
„Surangie, Jennsen. Poddej se a pomsta bude tvoje.“
„Ano!“ naříkala Jennsen v neutěšitelné agónii. „Ano! Poddávám
se pomstě!“
Temný tvor se široce usmál. Vstal, jen jako mihotavý stín, a
nahnul se k ní. Protáhl se a v měsíčním světle se zaleskly pletence
svalů. Blížil se k ní jako kočka, usmíval se a přitom cenil své děsivé
tesáky.
Jennsen nevěděla, co má dělat. Přála si jediné: aby to už skončilo.
Chtěla zabít Richarda Rahla. Chtěla se pomstít. Chtěla zpátky svou
matku.
Tvor byl teď přímo před ní - mihotavá síla a hmota těla - a
zároveň nebyl; jako by byl částečně v tomto světě a částečně v jiném.
Jennsen pohlédla stranou a za tvorem a ochrannými kruhy, vzadu
ve stínech, zpozorovala obrovské siluety, jakési čtyřnohé tvory. Byly
jich stovky, se žhnoucíma očima a párou valící se jim z tlam. Byli sice
z jiného světa, ale nyní pronikli sem.
„Jennsen,“ zašeptal hlas vznášející se těsně nad ní, „Jennsen,“
předl něžně, „Jennsen.“ Usmíval se a byl to úsměv temný jak oči
císaře Jaganga, temný jak bezměsíčná noc.
„Co...“ šeptala mezi vzlyky. „Kdo jsou ti tvorové tam vzadu?“
„Ohaři pomsty,“ zašeptal hlas důvěrně. „Obejmi mě a já je
vypustím.“
Vyvalila oči. „Cože?“
„Vzdej se mi, Jennsen. Obejmi mě a já ty psy tvým jménem
vypustím.“Jennsen nemohla ani mrknout. Pomalu sklesla dozadu, dál
od tvora. Stěží mohla dýchat. Tvor se nad ní natáhl, díval se jí do očí a
z hrdla mu vyšel tichý zvuk, jako předem kočky.
Pokoušela si vzpomenout na jediné důležité slůvko zasuté v její
mysli. Planoucí oči ji zcela paralyzovaly. Měla pocit, jako kdyby jí
ochrnul mozek. Zoufale to slovo chtěla, ale nebylo tam.
„Grushdeva du kalt misht,“ vrněl hrdelní rezonující hlas. „Pomsta
přijde mým prostřednictvím.“
„Pomsta,“ opakovala po něm Jennsen otupěle.
„Otevři se mi, otevři se pro mne. Poddej se. Pomsti svou matku.“
Pak jí tvor přejel dlouhým prstem po tváři a ona okamžitě věděla,
kde zrovna Richard Rahl je - jako kdyby cítila vazbu, kterou mají
všichni D'Hařané. Na jihu. Daleko na jihu. Teď už ho dokáže najít.
„Obejmi mě,“ vydechnul hlas, jen pár palců od její tváře.
Jennsen ležela na zádech. Když si to uvědomila, překvapilo ji to a
zároveň vylekalo. Nevzpomínala si, že by si lehla. Měla pocit, jako
kdyby odněkud pozorovala někoho úplně jiného než sebe. Uvědomila
si, že ten tvor - ten hlas - klečí mezi jejíma roztaženýma nohama.
„Vzdej se své vůle, Jennsen. Vzdej se svého těla,“ vrněl hlas, „a
já pro tebe vypustím své psy. Pomůžu ti zabít Richarda Rahla.“
To slůvko bylo pryč. Ztracené. Stejně jako ona - ztracené.
„Já... já...“ koktala a slzy jí tekly proudem.
„Obejmi mě a pomsta bude tvá. Zabiješ Richarda Rahla. Obejmi
mě. Vzdej se svého těla a s ním své vůle.“
Je přece Jennsen Rahlová! Je to její život!
„Ne!“
Sestry v kruhu zakvílely náhlou bolestí a přitiskly si dlaně k uším.
V planoucích očích bylo znát překvapení. Pak se tvor znovu
strašlivě usmál a mezi vlhkými tesáky mu syčela pára.
„Poddej se, Jennsen,“ zaburácel hlas. „Vzdej se svého těla. Vzdej
se své vůle. A pak budeš mít svou pomstu. Dostaneš Richarda Rahla.“
„Ne,“ řekla a odtáhla se, když se tvor nahnul blíž k její tváři.
Zaťala prsty do hlíny. „Ne! Vzdám se svého těla, své vůle, když je
cena taková, když to musím udělat, abych zbavila svět živých
vražedného bastarda Richarda Rahla, ale neudělám to dřív, než mi to
umožníš.“
„Smlouva?“ syknul hlas. Záře v očích zrudla. „Ty chceš se mnou
smlouvat?“

„Taková je moje cena. Vypusť své psy. Pomoz mi zabít Richarda
Rahla. Až budu mít svou pomstu, poddám se.“
Tvor se usmál - byl to škleb z nejhorších nočních můr.
Pak se mu z úst jako had vyplazil dlouhý tenký jazyk a olízl ji ve
strašném intimním příslibu od nahého rozkroku nahoru až mezi prsy.
Intenzívně jí to otřáslo; až do hloubi duše.
„Smlouva je uzavřena, Jennsen Rahlová.“

Kapitola dvacátá čtvrtá
Friedrich se proplétal mezi hustými chomáči trávy na břehu

malého jezera a pokoušel se nemyslet na to, jaký má hlad. Podle toho,
jak mu kručelo v břiše, v tom neměl moc velký úspěch. Pro změnu by
nezaškodila nějaká ryba, ale rybu by musel upéci a především nejdřív
nějakou chytit. Pozorně se rozhlédl podél břehu. Žabí stehýnka by
také nebyla marná. Rychleji by se však najedl sušeného masa. Škoda,
že když se posledně zastavil, aby si odpočinul, nevytáhl z batohu
nějaký suchar.
Na některých místech rostla kratší tráva a lemovala okraj jezera
jako zelená kožešina. Jinde byly poklidné ostrůvky vysokého rákosu.
Jak slunce klesalo za nízké kopce za jezerem, začínalo se smrákat a
mezi věkem pokřivenými impozantními stromy na druhé straně cesty
bylo dost temno. Vzduch byl naprosto nehybný a zrcadlová vodní
hladina zářila odrazem západní části oblohy.
Friedrich se zastavil, aby si odpočinul a protáhl záda. Mžoural do
šera mezi stromy. Potřeboval krátkou přestávku na odpočinek a
uvažoval, jestli se tu nemá zastavit na noc a zbudovat si přístřešek,
nebo alespoň vybalit nějaký suchar. Mezi stromy ověšenými dlouhými
prameny vzdušného mechu viděl temné pruhy stojaté vody.
Cesta kopcovitou krajinou byla dost snadná, pokud se vyhýbala
nízko položeným místům. Dole v prohloubeninách byla často bažinatá
a neschůdná. Friedrich neměl močálovitý terén rád - vracely se mu v
něm bolestné vzpomínky.
Mávl rukou po roji komárů bzučících mu u obličeje, pak si
posunul popruhy batohu a rozvažoval, ale stále neměl jasno - buď se
utáboří nebo půjde dál. I když byl po namáhavé celodenní cestě
unavený a celý bolavý, během své dlouhé pouti zesílil a teď lépe sná-
šel tvrdosti svého nového života - přinejmenším mnohem líp než na
jejím začátku.
V chůzi Friedrich často v duchu hovořil s Altheou. Chtěl jí popsat
všechno, co vidí, krajinu, vegetaci, oblohu, protože doufal, že ho slyší,
tam ve světě za oponou smrti, a usmívá se svým zlatým úsměvem.
Jak se den chýlil ke konci, musel se rozhodnout, co udělá. Nechtěl
na cestě zůstávat do doby, až se příliš setmí. Měsíc byl v novu a až
večerní červánky vyblednou, bude tma téměř absolutní. Na obloze
nebyly žádné mraky, a proto alespoň světlo hvězd zažehná tu dusivou
tmu, kterou nejvíc nenáviděl, tmu, kdy neviděl ani na krok. Tehdy se
cítil nejhůře - protože byl nejosamělejší.
I s hvězdami nad hlavou bylo obtížné cestovat neznámou
krajinou. Ve tmě se dalo lehce sejít z cesty a zabloudit. A zabloudit
znamenalo, že ráno bude muset pravděpodobně jít zpátky po vlastních
stopách nebo najít jinou stezku, na jejímž konci ho může čekat
poznání, že jen ztrácel čas, a bude se muset stejně vrátit.
Nejmoudřejší bude se utábořit. Bylo teplo, proto oheň nebude
potřebovat, i když z nějakého důvodu měl pocit, že ho chce. Jenže
když rozdělá oheň, mohla by jeho záře přitahovat pozornost. Neměl
žádnou možnost, jak se dozvědět, kdo všechno by mohl být kolem, a
táborový oheň by byl vidět na míle daleko. Lepší bude oheň
nerozdělávat a raději vyměnit tu trochu pohodlí, kterou by poskytl, za
bezpečí. Ještě že bude mít nad hlavou hvězdy.
Také uvažoval o tom, že je docela možné, že když půjde dál, cesta
brzy začne stoupat z bažinaté nížiny a on narazí na lepší místo k
táboření - na místo, kde nebude tolik hadů. Hadi vyhledávají teplo; co
když nějakého napadne připlazit se k němu, až bude spát? Neměl
zájem se probudit a najít hada přivinutého k sobě pod dekou. Friedrich
si nadhodil batoh výš na zádech. Pořád bylo dost světla, aby mohl
ještě chvíli pokračovat.
Než mohl znovu vykročit, zaslechl slabý zvuk. Nebyl nijak
hlasitý, ale o to podivnější. Friedrich se ohlédl zpět na cestu, na sever,
směrem odkud přišel. Nemohl zvuk přiřadit k ničemu, co mu přišlo na

mysl, žádné žábě, veverce nebo ptáku. Naslouchal, ale znovu nastalo
hrobové ticho.
„Už začínám být na takové věci moc starý,“ zabručel si pro sebe a
znovu vykročil.
Dalším důvodem, jenž ho neustále popoháněl, ve skutečnosti ze
všeho nejdůležitějším, byl fakt, že se nerad zastavoval, když věděl, že
už je tak blízko svému cíli. Samozřejmě, mohl být vzdálený ještě
několik dní chůze - nedokázal to přesněji odhadnout - ale zrovna tak
bylo možné, že je mnohem blíž, a pak by bylo bláznovstvím
zastavovat na noc. Čas je pro úspěch jeho poslání rozhodující.
Mohl by přinejmenším ještě chvilku jít. Než se setmí, bude mít
ještě dost času na utáboření, kdyby to udělat musel. Pravděpodobně by
mohl jít dál, dokud ještě uvidí na cestu, a až potom si ustlat někde v
trávě u jezera, ale Friedricha příliš netěšilo pomyšlení, že bude spát
pod širým nebem těsně vedle cesty. Zvlášť když byl tak hluboko ve
Starém světě a věděl, že by všude okolo mohly být noční hlídky. V
poslední době viděl hlídkujících oddílů Řádu nějak víc než dřív.
Vyhýbal se velkým městům i městečkům a většinou se držel co
nejpřímějšího směru na jih Starým světem. Několikrát musel změnit
směr, když mu jeho d'hařanská vazba s lordem Rahlem prozradila, že
se cíl jeho cesty změnil. Během svého putování si Friedrich dával
velkou práci, aby se vyhnul vojenským jednotkám. Dostat se do
blízkosti jakýchkoli vojáků Řádu znamenalo vždycky možnost, že
bude zadržen a předveden k výslechu. I když nebyl tak úplně mimo
podezření, jako by mohl být třeba farmář ve vlastním domě, věděl, že
osamělý starší muž na cestách nebude připadat silným mladým
vojákům příliš nebezpečný a podezírat ho pravděpodobně nebudou.
Avšak z útržků konverzace, které vyslechl, když byl ve městech,
věděl, že příslušníci Císařského řádu se nerozpakují lidi mučit, když
na to dostanou chuť. A pokud je člověk mučen dostatečně dlouho,
většinou se ke všemu přizná, i k tomu, s čím nemá nic společného, a
poskytne i jména dalších „spiklenců s nežádoucími názory“. Jak slyšel
Friedrich vyprávět, krutý vyšetřovatel neměl nikdy nouzi o práci nebo
o provinilce, které je třeba potrestat.
Když zaslechl praskavý zvuk, otočil se, bez hnutí stál na místě,
poslouchal a pozoroval okolí. Jezero i v něm se zrcadlící obloha byly
celé temně fialové. Větve stromů, nehybné a tiché, se skláněly nad
úseky cesty jak spáry připravené popadnout případného kolem-
jdoucího.
Lesy byly patrně plné tvorů, kteří se po celodenním spánku právě
vydávali na noční lov. Sovy, hraboši, vačice, mývalové a jiná zvířata
bývají po setmění aktivnější. Friedrich pozoroval okolí a čekal, jestli
ten zvuk neuslyší znovu. V napjatém tichu soumraku se však nic
nepohnulo.
Friedrich se vrátil pohledem na cestu před sebe a přidal do kroku.
Musel to být nějaký tvor zkoumající lesní smetí a hledající housenky a
červy. Zvýšeným úsilím se mu zrychlil dech. Pokusil se zvlhčit si rty
jazykem, ale nebylo to moc platné. I když měl žízeň, nechtěl se
zastavit, aby se napil.
Věděl, že nejspíš o nic nešlo. Byl v cizí zemi, u neznámého lesa a
stmívalo se. Obvykle nebýval tak náchylný k tomu, aby ho vystrašily
ty tiché lesní zvuky, které většinu lidí lekají. Prožil dost dlouhý čas v
bažině s Altheou a znal skutečně děsivé šelmy. Také věděl o existenci
jiných, docela nevinných stvoření zabývajících se jen svým vlastním
životem. Ten zvuk jistě pocházel od nějakého podobného tvora. Přesto
už najednou necítil únavu, ani nechtěl zastavit na noc.
Friedrich pospíchal šerem a v pravidelných intervalech se ohlížel
přes rameno. Měl podivný pocit, že ho někdo pozoruje, že ho sleduje.
Chloupky na šíji se mu ježily.
Neviděl však nic konkrétního. Navíc bylo už delší dobu naprosté
ticho. Jen si nebyl jistý tím, jestli je to ticho přirozené, nebo má jen
příliš zjitřenou představivost.
Ztěžka oddychoval, srdce mu bušilo, ale přeci ještě zrychlil.
Možná že kdyby cestoval rychleji, byl by teď již konečně u cíle a
nemusel by být v noci sám v lesích.
Znovu se ohlédl. A vtom to spatřil...
Pozorovaly ho jakési oči.
Vyděsil se tak, že zakopl o vlastní nohu a rozplácl se na zemi.
Rychle se otočil, posadil se a pak s tváří otočenou zpátky na cestu
couval na všech čtyřech jako krab.
Skutečně - ze tmy mezi stromy ho pozorovala dvojice svítících
žlutých očí.
V nehybném tichu zaslechl zlověstné temné vrčení. Pak se šelma
vyplížila z přítmí do chabě osvětleného prostoru mezi lesem a
jezerem. Byla obrovská - možná dvakrát tak velká jako vlk, měla
mohutnou hruď a býčí šíji.
Opatrně krok za krokem postupovala kupředu, s hlavou
skloněnou nízko k zemi, a zářící oči nespouštěla z Friedricha.
Šelma plížící se ke své kořisti.
Friedrich se s výkřikem vyškrabal na nohy a rozběhl se tak rychle,
jak jen dokázal. Jeho vysoký věk nic neznamenal, když ho poháněla
taková hrůza. Krátký pohled přes rameno mu prozradil, že se šelma
rozběhla za ním a rychle zkracuje vzdálenost.
A co bylo ještě horší, Friedrich zaregistroval další páry žlutých
očí, jak se vynořují z lesa a přidávají se ke štvanici.
Vybíhaly na noční lov.
A jejich kořistí byl on.
Vyjící šelma mu vrazila do zad takovou silou, že mu to vyrazilo
dech. Sletěl po hlavě na zem, dopadl s heknutím a sklouzl po blátě.
Zatímco se snažil drápat pryč, šelma se na něj vrhla. Se zuřivým
vrčením skočila, zakousla se mu do batohu a v šíleném úsilí dostat se
mu na kosti a svaly batoh rozervala.
Friedrich si živě představil, jak je on sám trhán na kusy.
Uvědomil si, že každou chvíli zemře.

Kapitola dvacátá pátá
Friedrich ječel hrůzou a horečně se snažil uniknout. Obluda mu

řvala hned za ramenem a zuřivě trhala zuby jeho batoh. Ten byl teď
jedinou překážkou mezi Friedrichem a obrovskými ostrými tesáky.
Váha divoké šelmy ho pevně přimáčkla k zemi a její přední nohy mu
bránily, aby se odplazil pryč, natož aby vstal a utekl.
V zoufalé nouzi Friedrich s námahou vtlačil ruku pod sebe a
snažil se dosáhnout na svůj nůž. Konečně prsty nahmatal rukojeť a
podařilo se mu nůž vytáhnout z pochvy. Okamžitě zaútočil a vší silou
jej vrazil do šelmy. Zasáhl pod kůží skrytou ramenní kost a způsobil
bestii jen malou škodu. Bodl znovu, ale tentokrát cíl vůbec nezasáhl.
Bojoval ze všech sil, převalil se a přitom sekl, minul, pokusil se dostat
z dosahu šelmy, když před jeho nožem uhnula.
Zrovna když se chystal odvalit stranou, aby alespoň na chvíli
unikl záhubě, vložily se do bitky další šelmy. Friedrich znovu vykřikl,
sekal nožem, zároveň se snažil chránit si tvář druhou rukou. Podařilo
se mu částečně vstát na kolena a ruce, ale vrhla se na něj jiná z bestií a
srazila ho na zem, kde zůstal ležet.
Friedrich si všiml, že z vnitřní kapsy batohu vypadla ta kniha.
Zuby šelem zřejmě rozervaly zašitou přihrádku. Bestie se po knize
okamžitě vrhly. Jedna z nich ji popadla do čelistí, vrčela a škubala
hlavou jako pes, jenž chytil zajíce.
Právě když se proti němu vyřítila další ze stvůr s vlhkými tesáky a
čelistmi široce rozevřenými, zkroutila se jí náhle nějak podivně hlava.
Ze strany na Friedrichovu tvář a krk stříkl proud horké krve. Bylo to
naprosto neočekávané a podivné.
„Do vody!“ křikl na něj nějaký muž. „Skočte do vody!“
Všechno, co mohl Friedrich v tu chvíli dělat, bylo převalovat se a
kroutit ve snaze vyhnout se tesákům. Ani ho nenapadlo jít do vody.
Vždyť to byl nejoblíbenější trik šelem v bažině - jak zahnaly člověka
do vody, už jim neunikl. Jít do vody byla ta poslední věc, jakou by
Friedrich v tu chvíli chtěl.
Zdálo se mu, že okolní svět zešílel; přes obličejem se mu blýskala
ocel, přímo nad hlavou, pak zas těsně vedle těla, hvízdala vzduchem,
mocným švihem sekala šelmy na kusy, bránila ho těsně předtím, než
se k němu dostaly. Po zemi všude kolem byly rozesety zapáchající
kluzké vnitřnosti a přelévaly se mu přes nohy.
Muž s mečem stál rozkročený nad ním. Friedricha fascinovala
rychlost a elegance, s jakou meč ovládá. Zdálo se, že bestií neubývá,
byly jich celé tucty, ale muž si přesto poradil; bodal je a sekal přímo
ve skoku.
Friedrich však viděl, jak se další velkými skoky řítí z lesa. Vrhaly
se na muže hrozivě rychle a odhodlaně, jako zbavené smyslů, zábran i
pudu sebezáchovy. Pak si všiml, že se ze strany do chumlu prosekává
další postava, a kdesi vzadu zahlédl ještě jinou osobu, avšak nebyl si
jistý. Pronikavé kňučení, zvučné vytí a chrčivé vrčení, všechno tak
blízko něj, ho ohlušovalo. Jedna z bestií se zhroutila vedle a on do ní
bodl nožem, ale pak si všiml, že je už bez hlavy.
Když se druhá osoba prosekala tak blízko, že se mohla zapojit do
boje po boku první, muž stojící nad Friedrichem ukročil stranou,
popadl Friedricha za košili, zvedl ho na nohy, pak ho s heknutím
zdvihl a - hodil do jezera. Friedrich neměl čas znovu získat rovnováhu
a zbyla mu jen chvilička na to, aby se rychle nadechl, než dopadl do
vody. Potopil se a v tu chvíli nedokázal rozeznat, kde je v té temné
vodě dole a kde nahoře.
Vynořil se nad hladinu, lapal po dechu a plácal rukama ve snaze
dostat se ke břehu. Když nakonec v bahnitém dnu našel oporu pro
nohy, zbývalo mu jen tolik sil, aby udržel hlavu nad hladinou. K jeho
překvapení za ním žádná z bestií neskočila. Několik se jich rozběhlo
ke břehu, ale prudce se zastavily; přestože tak silně dychtily ho dostat,
do vody se jim nechtělo. Když viděly, že je z jejich dosahu, vrátily se

k útoku a byly zabity prakticky ihned, jakmile se přidaly k ostatním
šelmám vrhajícím se na velkého muže.
Bestie na něj skákaly po trojicích ze všech stran a divoká bitva
zuřila dál. Stejně rychle, jak zvířata útočila, byla rázně pobíjena -
mocným máchnutím meče jim muž stínal hlavy, sekal jejich těla na
kusy, bodal je.
S konečnou platností se temná postava rozmáchla a oddělila od
těla hlavu poslední šelmy v okamžiku, kdy útočila na druhou osobu.
Noc konečně ztichla, až na prudké oddechování tří osob na cestě.
Pak odstoupili od hromady nehybných zdechlin a posadili se na
břeh, vyčerpaní, s hlavami svěšenými, a lapali po dechu.
„Jste v pořádku?“ zeptal se první z nich, ten, který Friedrichovi
zachránil život. V hlase mu stále ještě zněla hrozivá zuřivost bitvy.
Jeho meč, kluzký od krve, který držel pořád v ruce, se ve světle hvězd
leskl.
Friedrich, dosud ještě v šoku, pocítil náhlou úlevnou slabost.
Udělal několik kroků ke břehu, zcela promáčený, a zastavil se před
mužem, stále po pás ve vodě.
„Ano, díky vám. Proč jste mě hodil do té vody?“
Muž si prohrábl husté vlasy. „Protože,“ řekl mezi dvěma
hlubokými nádechy, „srdcoví psi do vody nikdy nevlezou. Bylo to pro
vás to nejbezpečnější místo.“
Friedrich nasucho polkl, když zrakem přejížděl temné hromady
mrtvých psů. „Nevím, jak vám poděkovat. Zachránil jste mi život.“
„No,“ řekl muž a pořád ještě prudce oddechoval, „já srdcové psy
náhodou nemám moc v lásce. Už mě několikrát k smrti vyděsili.“
Friedricha by zajímalo, kde se muž mohl s tak strašlivými
stvořeními setkat, ale bál se zeptat.
„Když jsme viděli, jak vybíhají z lesa a jdou po vás, byli jsme
ještě dost daleko odtud.“ Byl to ženský hlas. Friedrich zíral na postavu
uprostřed, rovněž zadýchanou. Rozeznal jen dlouhé volně splývající
vlasy. „Báli jsme se, že k vám nedoběhneme dřív, než vás dostanou,“
dodala.
„Ale... kdo jsou srdcoví psi?“
Tři postavy na něj udiveně zíraly.

„Mnohem důležitější otázka,“ řekl nakonec Friedrichův zachránce
tichým, rozvážným, avšak velitelským hlasem, „zní, proč se tu vůbec
objevili. Máte ponětí, proč po vás vlastně tak šli?“
„Ne, pane. Nikdy předtím jsem se s takovými stvořeními
nesetkal.“
„Už je to dost dávno, co jsem se s nimi setkal poprvé,“ řekl muž a
v jeho hlase bylo znát znepokojení. Friedrich měl pocit, že se mu
chystá ještě něco říct, ale místo toho se ho zeptal: „Jak se jmenujete?“
„Friedrich Gilder, pane, a vám patří moje nehynoucí vděčnost -
vám všem. Nebyl jsem tak k smrti vyděšený od té doby, co - no, ani
nevím.“ Snažil se rozeznat detaily tváří, bylo však již příliš velké šero,
aby viděl více než jen temné obrysy.
Neznámý objal ženu kolem pasu a šeptem se jí zeptal, jestli je v
pořádku. Odpověděla mu kývnutím, které, jak Friedrich cítil,
vyjadřovalo opravdovou účast a důvěrnou nenucenost. Když pak
natáhl ruku a dotkl se ramene postavy vedle ní, ta také přikývla.
Ti tři rozhodně nepatřili k vojákům Císařského řádu. Přesto, v té
cizí, podivné zemi číhala i jiná nebezpečí. Friedrich se rozhodl, že
bude riskovat.
„Můžu se vás zeptat, jak se jmenujete, pane?“
„Richard.“
Friedrich opatrně popošel o krok blíž, ale z nějakého důvodu,
snad kvůli tomu, jak se na něj dívala ta nemluvná třetí osoba, se bál
vylézt z vody blíž.
Richard v podřepu několikrát švihl svým mečem ve vodě, aby ho
očistil, a pak vstal. Obě strany čepele otřel o kalhoty do sucha a
zasunul meč do pochvy u boku. Ve sporém světle si Friedrich všiml,
že třpytivou pochvu z tepaného stříbra a zlata zajišťuje ještě bandalír
přes pravé rameno. Friedrich si byl naprosto jistý, že si na tenhle
bandalír a pochvu vzpomíná. Skoro celý svůj život se věnoval řezbám
a rytinám, a také uměl hned poznat jistou nenucenou eleganci při práci
s čepelí - a bylo jedno, s jakým druhem čepele. Zacházet mistrně s
ostrou ocelí vyžaduje obratnost a sebeovládání. Když ji měl Richard v
rukou, zdálo se, že je skutečně ve svém živlu. Friedrich si velice dobře
pamatoval meč, který měl jistého dne jistý muž. Moc rád by věděl,
jestli to není právě ta stejná pozoruhodná zbraň.
Richard odsouval holínkou kusy mršin srdcových psů a něco
hledal. Pak se sehnul a zvedl useknutou psí hlavu. Friedrich si všiml,
že bestie něco svírá v zaťatých zubech. Richard za to zatáhl, ale bylo
to napíchnuté na tesácích. Když se to snažil ze psí tlamy uvolnit,
vytrhnout z tesáků, vyvalil Friedrich oči, protože poznal, že je to jeho
kniha. To ten pes mu ji vyrval z batohu.
„Prosím vás,“ natáhl Friedrich ruku, „je ta kniha. ..je v pořádku?“
Richard odhodil těžkou psí hlavu stranou, až žuchla na zem a
odkutálela se mezi stromy. V chabém světle mžoural zblízka na knihu.
Pak jeho ruka s knihou sklesla a zadíval se na Friedricha, stojícího po
pás ve vodě.
„Myslím, že byste mi raději měl říct, kdo jste a proč jste tady,“
řekl Richard. Když žena slyšela temný tón Richardova hlasu, vstala.
Friedrich si odkašlal a potlačil své obavy.
„Jak jsem řekl, jmenuji se Friedrich Gilder.“ Rozhodl se, že bude
nesmírně riskovat. „Hledám jednoho muže, příbuzného jednoho velmi
starého člověka, kterého znám, Nathana.“
Richard se na něj chvilku upřeně díval. „Nathan. Vysoký muž? S
dlouhými bílými vlasy až po ramena? Má o sobě vysoké mínění?“
Neznělo to jen překvapeně, ale také podezíravě. „Rozený uličník
Nathan?“
Friedrich se po poslední větě usmál úlevou. Jeho d'hařanská vazba
mu posloužila dobře. Uklonil se, jak to po pás ve vodě nejlíp šlo.
„Naš pán Rahl nás vede. Náš pán Rahl nás učí. Náš pán Rahl nás
ochraňuje. Ve tvém světle vzkvétáme. Ve tvém milosrdenství
nacházíme útočiště. Koříme se před tvou moudrostí. Žijeme, abychom
ti sloužili. Naše životy patří jen tobě.“
Lord Rahl se díval, jak se Friedrich konečně narovnal, a pak k
němu dolů napřáhl ruku. „Pojďte z té vody, mistře Gildere,“ řekl pak
laskavě.
Friedricha poněkud vyvedlo z míry, že mu pomocnou ruku nabízí
sám lord Rahl, ale nedovedl si představit, že by mohl odmítnout něco,
co také mohlo být rozkazem. Sevřel nabízenou ruku a s její pomocí se
vytáhl z vody.
Friedrich pak padl na kolena a uklonil se. „Lorde Rahle, můj život
patří vám.“
„Děkuji vám, mistře Gildere. Vaším gestem jsem poctěn a vážím
si vaší upřímnosti, ale váš život patří vám a nikomu jinému. Mě
nevyjímaje.“
Friedrich jen udiveně zíral. Nikdy neslyšel někoho říct něco tak
pozoruhodného, tak nepředstavitelného, a ze všeho nejmíň by to čekal
od lorda Rahla. „Prosím vás, pane, nechtěl byste mi říkat prostě
Friedrich?“
Lord Rahl se zasmál. Byl to ten nejpřirozenější a nejpříjemnější
smích, jaký kdy Friedrich slyšel. Vyvolal úsměv i u něj.
„Jen když mi budete tykat a říkat mi Richarde.“
„Promiňte, lorde Rahle, ale... obávám se, že bych se prostě
nedokázal přinutit to udělat. Celý život jsem prožil s lordem Rahlem a
teď už jsem příliš starý na to, abych to měnil.“
Lord Rahl si zaklesl palec za svůj široký opasek. „Já vás chápu,
Friedrichu, ale teď jsme hluboko ve Starém světě. Jestli řeknete „lord
Rahl“ a někdo vás uslyší, dostaneme se pravděpodobně do pěkných
potíží, takže bych velmi ocenil, kdybyste se ze všech sil snažil naučit
se říkat mi prostě Richard.“
„Pokusím se, lorde Rahle.“
Lord Rahl vztáhl ruku, aby představil svou společnici. „Tohle je
matka zpovědnice, Kahlan, moje manželka.“
Friedrich znovu padl na kolena a sklonil hlavu. „Matko
zpovědnice.“ Nebyl si jistý, jak se má taková žena správně pozdravit.
„No tak, Friedrichu,“ řekla se stejnou dávkou káravého tónu jako
lord Rahl, její hlas však podle Friedrichova mínění prozrazoval, že je
to žena vzácně důstojná, velitelská a že má dobré srdce. „Tenhle titul
nám tady taky neposlouží k ničemu dobrému.“ Byl to ten
nejpříjemnější hlas, jaký kdy Friedrich slyšel, jeho nezkalená krása
Friedricha očarovala. Už tu ženu jednou viděl, v paláci; ten hlas
dokonale odpovídal jeho vzpomínce na ni.
Friedrich přikývl. „Ano, paní.“ Pomyslel si, že by se snad mohl
naučit říkat lordu Rahlovi Richarde, ale byl si téměř jistý, že by tuhle
ženu nikdy nedokázal oslovit jinak než matko zpovědnice. To důvěrné
jméno Kahlan se mu zdálo být výsadou, jež bude vždycky nad jeho
možnosti.

Lord Rahl ukázal na postavu vedle matky zpovědnice. „A tohle je
naše přítelkyně, Cara. Nenechte se od ní vylekat - jistě se o to pokusí.
Kromě toho, že je to především dobrá přítelkyně, je to také naše
drahocenná ochránkyně, která má vždycky především starost o naši
bezpečnost.“ Letmo na ni pohlédl. „I když v poslední době působí víc
starostí než užitku.“
„Lorde Rahle,“ zabručela Cara, „už jsem ti řekla, že to nebyla
moje chyba. Nemám s tím nic společného.“
„Dotkla ses toho ty.“
„No... jak jsem to mohla vědět!“
„Říkal jsem ti, abys to nechala být, ale ty ses toho musela
dotknout.“
„Nemohla jsem to tam jen tak nechat, nebo ano?“
Friedrich z toho rozhovoru nerozuměl jedinému slovu. Ale i když
byla skoro úplná tma, všiml si, že se matka zpovědnice usmívá a
poplácává Caru po rameni.
„To je v pořádku, Caro,“ zašeptala konejšivě.
„Na něco přijdeme, Caro,“ dodal lord Rahl s povzdechem. „Pořád
máme dost času.“ Najednou zvážněl a tok svých myšlenek převedl
jinam tak hbitě, jako před chvílí měnil polohu svého meče. Zamával
knihou. „Ti psi šli po tomhle.“
Friedrichovi se překvapením zdvihlo obočí. „Vážně?“
„Ano. Vy jste měl být jen pochoutka odměnou za dobře
vykonanou práci.“
„Jak to můžete vědět?“
„Srdcoví psi by nikdy nezaútočili na knihu. Nejdřív by se poprali
na život a na smrt o vaše srdce, kdyby za vámi nebyli posláni z jiného
důvodu.“
„Tak proto se jim říká srdcoví psi,“ řekl Friedrich.
„To je jedna teorie. Jiná tvrdí, že s těma jejich velkýma ušima
dokáží najít svou oběť podle tlukotu srdce. V každém případě jsem
ještě neslyšel, že by srdcový pes šel po knize, když si může vzít lidské
srdce.“
Friedrich ukázal na knihu. „Lorde - promiňte, Richarde - s tou
knihou mě poslal Nathan. Myslí si, že je moc důležitá. Řekl bych, že
má pravdu.“
Lord Rahl se přestal dívat na mršiny psů rozházené po zemi a
otočil se. Kdyby nebyla taková tma, byl by si Friedrich jistý, že
zahlédl, jak se zamračil, ale určitě slyšel v jeho hlase potlačený hněv.
„Nathan si myslí, že důležitá je spousta věcí - obvykle proroctví.“
„Ale Nathan si tím byl naprosto jistý.“
„To on je vždycky. Už mi kdysi pomohl, to nepopírám.“ Lord
Rahl zakroutil rozhodně hlavou. „Ale od samého počátku nám
proroctví způsobila víc problémů, než jsem ochotný pomyslet. Ti
srdcoví psi znamenají, že najednou máme na krku bezprostřední, smr-
telné nebezpečí. Nepotřebuju, aby Nathanova proroctví znásobovala
moje problémy. Vím, že někteří lidé považují proroctví za dar, já se na
ně však dívám jako na prokletí, kterému je nejlepší se vyhnout.“
„Chápu,“ řekl Friedrich s vědoucím úsměvem. „Moje žena byla
čarodějka. Jejím darem bylo prorokování. Občas říkala, že je to její
prokletí.“ Úsměv se z jeho tváře vytratil. „Několikrát jsem ji držel v
náručí, když plakala nad nějakou předpovědí, kterou viděla, ale
nemohla změnit.“
V rozpačitém tichu po jeho slovech ho lord Rahl chvilku
pozoroval. „Ona tedy skonala?“
Friedrich se shrbil pod tíhou bolestných vzpomínek a dokázal jen
přikývnout.
„To je mi líto, Friedrichu,“ řekl lord Rahl tiše.
„Mně také,“ zašeptala matka zpovědnice smutně na výraz
upřímné soustrasti. Pak se otočila ke svému manželovi a sevřela jeho
paži. „Richarde, vím, že nemáme čas na Nathanova proroctví, ale
sotva můžeme ignorovat, co znamenají ti srdcoví psi.“
V povzdechu lorda Rahl silně zaznělo vyčerpání. „Já vím.“
„Co uděláme?“
Friedrich viděl, jak v polotmě kroutí hlavou. „Musíme doufat, že
to tentokrát zvládnou. Tohle je naléhavější. Musíme najít Nicci, a to
rychle. Doufejme, že bude mít nějaké nápady.“
Zdálo se, že matka zpovědnice uznává, že to, co řekl, je rozumné.
Dokonce i Cara beze slov přikývla na souhlas.
„Povím vám, co uděláme, Friedrichu,“ řekla matka zpovědnice
klidným rozhodným hlasem. „Chystali jsme se utábořit na noc. Když
byli vypuštěni srdcoví psi, měl byste raději zůstat s námi, dokud
během jednoho či dvou dnů nepotkáme některé z našich přátel a
nezískáme lepší ochranu. V táboře nám budete moci říct, oč se jedná.“
„Poslechnu si, co Nathan chce,“ řekl lord Rahl, „ale víc vám slíbit
nemůžu. Nathan je čaroděj; vlastní problémy si bude muset vyřešit
sám; my máme dost svých. Pojďme se však nejdřív utábořit, na
nějakém bezpečném místě. Aspoň si lépe prohlédnu tu knihu - pokud
se ještě dá číst. Pak mi můžete říct, proč ji Nathan považuje za tak
důležitou. Jenom mě ušetřete proroctví.“
„Žádná proroctví, lorde Rahle. Totiž... hlavní problém je v tom,
že proroctví tentokrát chybí.“
Lord Rahl máchl rukou nad mršinami. „Tohle je náš
bezprostřední problém. Raději bychom měli najít vhodné místo někde
v bažině, obklopené vodou, pokud se chceme dožít rána. Tam, odkud
tihle přišli, jich bude mnohem víc.“
Friedrich nervózně mžoural do tmy kolem. „Odkud přišli?“
„Z podsvětí,“ řekl lord Rahl.
Friedrichovi poklesla čelist. „Z podsvětí? Ale jak je taková věc
možná?“
„Je jen jedno vysvětlení,“ řekl lord Rahl tichým hlasem. „Srdcoví
psi jsou svým způsobem strážci podsvětí - jsou to Strážcovi psi. Tady
mohou být jen proto, že byla protržena opona mezi světy života a
smrti.“

Kapitola dvacátá šestá
Když všichni čtyři vyrazili po cestě směrem k temné hmotě nízko

položeného lesa, přemýšlel Friedrich o ohromujícím významu toho, že
opona mezi světem živých a světem mrtvých byla protržena. Protože
Althea k věštění používala Milost, Friedrich o oponě mezi světy dobře
věděl. Během těch roků mu o ní Althea často vyprávěla. Zvlášť před
svou smrtí, kdy ho seznámila s většinou toho, co se o vzájemném
působení obou světů dozvěděla.
„Lorde Rahle,“ řekl Friedrich, „myslím, že to, co jste řekl o
protržení opony mezi světem živých a mrtvých, může mít jistou
spojitost s tím, proč byl Nathan přesvědčený, že je životně důležité,
abych se k vám s tou knihou dostal. On nechce, abyste mu pomohl -
proto mě za vámi neposlal - on to udělal, aby pomohl vám.“
Lord Rahl se pohrdlivě zasmál. „Pravda. Tak on to vždycky
prezentuje - že jen chce člověku pomoci.“
„Já si ale myslím, že se to týká vaší sestry.“
Všichni ztuhli.
Lord Rahl a matka zpovědnice se prudce otočili. I v té tmě
Friedrich viděl, jak široce mají rozevřené oči.
„Já mám sestru?“ zašeptal lord Rahl.
„Ano, lorde Rahle,“ řekl Friedrich, překvapený, že to neví. „No,
ve skutečnosti je to vaše nevlastní sestra. Je také potomkem Darkena
Rahla.“
Lord Rahl ho popadl za paži. „Já mám sestru? Víte o ní něco?“
„Ano, lorde Rahle. Vlastně dost málo. Setkal jsem se s ní.“
„Setkal se s ní! Friedrichu, to je úžasné! Jaká je? Kolik je jí let?“
„Není o moc mladší než vy, lorde Rahle. Něco přes dvacet, řekl
bych.“
„Je chytrá?“ zeptal se lord Rahl s úsměvem.
„Obávám se, že je chytřejší, než je pro ni zdrávo.“
Lord Rahl se radostně rozesmál. „Nemůžu tomu uvěřit! Kahlan,
není to báječné? Já mám sestru!“
„Mně to tak báječné nepřipadá,“ zabručela Cara dřív, než mohla
matka zpovědnice odpovědět. „Vůbec to není báječné!“
„Caro, jak můžeš něco takového říkat?“ zeptala se matka
zpovědnice.
Cara se k nim zlověstně naklonila. „To vám oběma musím
připomínat, do jakých potíží jsme se dostali, když se objevil ten
nevlastní bratr lorda Rahla, Drefan?“
„Ne...“ řekl lord Rahl, tou zmínkou očividně znepokojený.
Všichni zmlkli. „Co se stalo?“ odvážil se nakonec zeptat
Friedrich.
Zalapal po dechu, když ho Cara popadla za límec a škubnutím si
ho přitáhla blíž k sobě. „Tenhle nevlastní syn Darkena Rahla málem
zabil matku zpovědnici! A lorda Rahla! Málem zabil i mne! Podařilo
se mu zabít spoustu lidí. Málem každého. Doufám, že ho Strážce
mrtvých zavřel na věky věků do nějaké studené temné díry. Kdybyste
jen věděl, co udělal matce zpovědnici...“
„To stačí, Caro,“ přikázala matka zpovědnice klidným
velitelským hlasem, položila ruku na ženinu paži a jemně ji tak
donutila, aby pustila Friedrichův límec.
Cara ji poslechla, ale v návalu hněvu jen velmi neochotně.
Friedrich teď jasně chápal, proč je ta žena osobní strážkyní lorda
Rahla a matky zpovědnice. I když jí do očí neviděl, cítil, že se na něj
její ostříží zrak upírá i ve tmě. Je to žena, jejíž pronikavý úsudek
dokáže člověku zhodnotit i duši a rozhodnout o jeho osudu. Je to žena
nejen s autoritou, ale i schopností jednat tak, jak je podle ní nezbytné.
To Friedrich dobře věděl, protože takové ženy často potkával v
Paláci lidu. Když její ruka vylétla zpod pláště, aby ho popadla za
límec, všiml si Agielu, visícího jí na řetízku ze zápěstí. Je to Mord-
Sitha.

„To s vaším nevlastním bratrem je mi líto,“ řekl Friedrich, „ale
nemyslím si, že by vám Jennsen chtěla nějak ublížit.“
„Jennsen,“ zašeptal Richard Rahl, zkoušeje své první setkání se
jménem sestry, o které neměl ani tušení.
„Ve skutečnosti z vás má Jennsen hrůzu, lorde Rahle.“
„Hrůzu ze mne? Proč by se mě měla bát?“
„Myslí si, že ji pronásledujete, že ji chcete zabít.“
Lord Rahl jen nevěřícně zíral. „Že ji pronásleduju? Jak bych ji
mohl pronásledovat? Vždyť jsem byl až doteď upoutaný tady ve
Starém světě.“
„Myslí si, že ji chcete zabít, a proto jste za ní poslal své muže,
aby po ní pátrali.“
Lorda Rahla to tak ohromilo, že na chvíli oněměl, jako kdyby
každá nová věc, jakou se dozvídá, byla ještě neuvěřitelnější než ta
předchozí. „Ale... vždyť já ji ani neznám. Proč bych ji měl chtít zabít?'
„Protože nemá dar magie.“
Lord Rahl o krok ustoupil a snažil se pochopit, co mu chtěl
Friedrich říci. „Co je na tom zvláštního? Spousta lidí ten dar nemá.“
Friedrich ukázal na knihu, kterou držel lord Rahl v ruce.
„Myslím, že Nathan vám poslal tu knihu, abyste v ní našel
vysvětlení.“
„Proroctví nemůže pomoct nic vysvětlit.“
„Ne, lorde Rahle. Nemyslím si, že by to mělo s proroctvími tolik
společného jako se svobodnou vůlí. Víte, já o proroctvích od své ženy
něco vím. Nathan mi vysvětlil, že proroctví potřebuje svobodnou vůli
a že vy vystupujete tak silně proti proroctví proto, že jste člověk, který
přináší svobodnou vůli, aby magii proroctví vyvážila. Řekl také, že
proroctví neříká, že to budu já, kdo vám má tuhle knihu přinést, ale že
vám ji mám donést z vlastní vůle.“
Lord Rahl pohlédl na knihu. Tón jeho hlasu se zmírnil. „I když
Nathan občas umí být pořádný problém, já dobře vím, že je to přítel,
který mi už několikrát pomohl. Jeho pomoc mi někdy způsobí značné
trable, ale i když pokaždé nesouhlasím s tím, co dělá, vím, že k tomu
má vždycky dobrý důvod.“

„Většinu svého života jsem miloval čarodějku, lorde Rahle.
Dobře vím, jak mohou být podobné věci složité. Nepřišel bych sem z
takové dálky, kdybych Nathanovi nevěřil.“
Lord Rahl si ho chvilku měřil. „Řekl vám Nathan, co v té knize
je?“
„Řekl mi, že ta kniha pochází z dob velké války před tisíci lety.
Řekl, že ji objevil v Paláci lidu po horečném hledám mezi tisíci
svazky, co tam jsou, a že hned, jak ji našel, pospíchal za mnou,
požádat mě, abych vám ji zanesl. Řekl, že je tak málo času, že se ani
neodvážil tu knihu přeložit. A proto nevěděl, co v ní je.“
Lord Rahl se na knihu podíval s mnohem větším zájmem. „No,
nevím, zda nám ještě bude k užitku. Ti psi ji dost poničili. Začínám se
obávat, proč.“
„Richarde, víš alespoň, co je napsáno na vazbě?“ zeptala se matka
zpovědnice.
„Když bylo ještě dost světla, stačil jsem si jen všimnout, že je to
ve staré d'hařanštině. Nepokoušel jsem se to přeložit. Je tam něco o
pilířích.“
„Máte pravdu, lorde Rahle. Nathan mi titul knihy prozradil.“
Friedrich lehce poklepal na knihu. „Tady, na obálce, je pozlacenými
písmeny napsáno Pilíře světa.“
„Skvělé,“ zabručel lord Rahl, zřejmě nešťastný z toho, že mu titul
knihy nic neříká. „No, pojďme najít nějaké bezpečné místo, kde se
utáboříme. Nechci, aby nás srdcoví psi překvapili ve tmě pod širým
nebem. Uděláme malý ohníček a pak možná uvidím, jestli pro nás v té
knize bude něco užitečného.“
„Víte něco o pilířích světa?“ zeptal se Friedrich, když ti tři znovu
vyrazili po cestě a on šel za nimi.
„Ano,“ odpověděl mu lord Rahl přes rameno hlasem, v němž bylo
znát znepokojení. „Slyšel jsem o nich. Nathan pochází ze Starého
světa, takže si myslím, že o nich ví také.“
Friedrich se zmateně škrábal na bradě. Zrovna došli na vrchol
krátkého stoupání cesty. „Co mají pilíře světa společného se Starým
světem?“
„Pilíře světa jsou ve Starém světě, uprostřed pustiny.“

Lord Rahl ukázal vpřed, k jihu. „Není to tak daleko odsud, tímhle
směrem. Nedávno jsme šli prakticky kolem. Míjeli jsme okraj území;
honili nás dost nepříjemní lidé.“
„Jejich krvavé kosti teď schnou v té pustině,“ řekla Cara s
očividným uspokojením.
„Naneštěstí,“ řekl lord Rahl, „nás to stálo také naše koně; proto
teď jdeme pěšky. Aspoň že jsme vyvázli živí.“
„Pustina... ale, lorde Rahle, pilíře světa jsou také, jak říkala moje
žena...“
Friedrich se odmlčel, když jeho pozornost upoutalo něco na cestě.
I v tom slabém osvětlení ho okamžitě zarazil důvěrně známý tvar,
rýsující se proti světlejší prašné cestě.
Podřepl a dotkl se toho. K jeho překvapení to bylo na omak
přesně takové, jak si myslel. Když to zvedl, byl si už naprosto jistý.
Mělo to ten samý otvor pro šňůrku, tentýž zářez v hebké kůži v místě,
kde se jí kdysi nešťastně dotkl ostrým dutým dlátkem, když pospíchal.
„Co se stalo?“ zeptal se lord Rahl tónem prozrazujícím podezření
a nepřestával zrakem přejíždět skoro temnou krajinu. „Proč jste se
zastavil?“
„Co jste našel?“ zeptala se matka zpovědnice. „Neviděla jsem nic,
když jsem šla okolo.“
„Ani já ne,“ řekl lord Rahl.
Friedrich nasucho polkl a položil si kožený váček do otevřené
dlaně. Podle pohmatu byly uvnitř mince a podle váhy byly zlaté.
„Je můj,“ šeptal zcela ohromený Friedrich. „Jak se sem mohl
dostat?“
Nemohl tvrdit, že mu zlato patří, i když to tak jistě mohlo být; ten
kožený váček však měl v rukou desítky let skoro každodenně.
Používal ho na úschovu jednoho ze svých nástrojů - malého dutého
dlátka, které často používal.
„Co se to tam děje?“ zeptala se Cara a její pohled přejížděl po
okolní krajině. Svůj Agiel svírala pevně v sevřené pěsti.
Friedrich vstal; pořád ještě nevěřícně zíral na svůj váček na
nářadí. „Tohle mi ukradl člověk, o kterém jsem přesvědčený, že
způsobil smrt mé ženy.“

Kapitola dvacátá sedmá

Oba nechtěl uvěřit tomu, že ztratil svůj váček s penězi. Je přece
vždycky tak opatrný! Prskal vzteky. To bylo pořád něco - všichni šli
neustále po jeho penězích, ať už to byl prohnaný bezvýznamný kapsář
nebo nějaká zlodějská děvka. Je to skutečně to jediné, na čem těm
malicherným lidičkám záleží? Na penězích? Po všech nesnázích, které
musel přestát, když se ho závistiví, chamtiví, potměšilí lidé neustále
pokoušeli připravit o jeho těžce nabyté jmění, se Oba naučil, že člověk
jeho postavení musí být neustále opatrný. Nemohl uvěřit, že by
tentokrát za tu ztrátu mohl sám.
Chvatně si prohledal všechny kapsy, úkryty pod košilí i v
kalhotách. Všechny váčky naplněné jeho značným jměním byly na
svém místě, přesně tam, kde být měly. Možná že ten na cestě není
jeho, ale jaká byla pravděpodobnost, že by zrovna tady ztratil váček
někdo jiný?
Když prohledával horní část svých holínek, zjistil, že jeden z jeho
váčků s penězi skutečně chybí. Soptě zlostí Oba zkontroloval tenký
řemínek, který si vždycky uvazoval kolem kotníku, a zjistil, že je
odvázaný.
Někdo mu váček odvázal.
Vykukoval mezi stromy a pozoroval tu dojemnou scénu. Jeho
bratr Richard a Richardova předrahá žena se otočili k muži, jenž váček
našel - Obův váček, plný jeho peněz.
„Tohle mi ukradl člověk, o kterém jsem přesvědčený, že způsobil
smrt mé ženy,“ slyšel Oba promluvit toho muže.
Obovi překvapením poklesla čelist. Byl to manžel čarodějky z
bažiny, odporné sobecké čarodějnice, která Obovi nechtěla odpovědět
na jeho otázky.
Oba měl dost rozumu na to, aby si nemyslel, že se tu jedná o
pouhou komickou shodu okolností. To rozhodně ne.
„Nedotýkejte se toho!“ vykřikli současně Richard Rahl i matka
zpovědnice.
„Utíkejte!“ zařvala ta druhá žena.
Oba se díval, jak vyrazili jak vyplašená vysoká. Uvědomil si, že
ten hlas má něco za lubem. Věděl, že hlas používá osobní věci lidí,
aby na ně mohl. Podíval se na obě strany do žhnoucích žlutých očí,
které ho pozorovaly, a zašklebil se.
Samotný vzduch se zatřásl, jako kdyby do země, kam váček s
penězi dopadl, udeřil blesk. Psi kňučeli a couvali. Oba si zacpal uši a
přimhouřenýma očima se díval, jak se fialový výbuch kruhově rozpíná
jak kola na hladině rybníka.
V okamžiku rychlejším než myšlenka byli ti lidé sraženi k zemi.
Kruh fialového světla je dostihl mnohem dříve, než Oba dokázal
rozeznat. Když zvlněný kruh přešel přes něj, jen mu odfoukl vlasy
dozadu. Zem za kruhem zůstávala pokrytá nehybnou, bavlnu
připomínající vrstvou strašidelného fialového kouře.
Obovo podezření se potvrdilo - ten hlas má v plánu něco velkého.
S rozkoší přemýšlel o tom, co by to mohlo být.
Celá scéna znehybněla, Oba však chvíli vyčkával, aby se ujistil,
že ti čtyři lidé nevstanou. Teprve když si byl jistý, že je to bezpečné,
vstal ze svého úkrytu, z místa, kde mu hlas před jistou dobou přikázal
čekat.
Teď na něj hlas naléhal. Psi zůstávali vzadu a pozorovali, jak se
Oba brodí dýmem. Byl to ten nejpodivnější kouř, jaký kdy viděl -
slabě zářící, modrofialový, ale nejpodivnější bylo, že když skrz něj
Oba běžel, nezvířil ho. Jeho nohy jím procházely, aniž by ho
rozčeřily, jako by byl z docela jiného světa.
Ti čtyři leželi s roztaženýma nohama i rukama na zemi přesně
tam, kde padli. Oba se v bezpečné vzdálenosti zastavil a opatrně se
nahnul blíž. Zjistil, že všichni dýchají, i když pomalu. Oči neměli

zavřené. Uvažoval o tom, jestli ho nemohou vidět. Když zamával ru-
kama, nikdo ze čtveřice na to nezareagoval.
Oba se sehnul nad Richardem Rahlem a prohlížel si jeho nehybný
obličej. Pak těsně nad nemrkajícíma očima zamával rukou. Žádná
reakce.
Ve světle hvězd nebylo moc vidět, ale Oba si byl jistý, že v těch
očích rozpoznává jistou fascinující rodinnou podobu. Byl to pro něj
dost strašidelný pocit, vidět člověka, který má shodné rysy tváře. I
když - Oba si uvědomoval, že on se spíš podobá své matce. To jí bylo
podobné, chtít, aby její syn vypadal spíš jako ona než jako jeho otec.
Ta ženská byla naprostý sobec. Všemožně se pokoušela odepřít mu
jeho právoplatné postavení, dokonce i pokud jde o vzhled. Ta sobecká
děvka!
Ale Richard je člověk, který Obu podvodně připravil o jeho
právoplatné postavení, o pozici, na které by jejich otec chtěl Obu mít.
Koneckonců, Oba a Darken Rahl měli společné speciální schopnosti,
které, jak byl Oba přesvědčený, jeho bratr nemá.
Rychlé ověření mu potvrdilo, že starý manžel čarodějky z bažiny
také dýchá. Oba sebral svůj váček s penězi ležící opodál a zatřásl jím
muži před upřeně civícíma očima, avšak ani on nereagoval. Pak si
Oba váček přivázal ke kotníku - teď, když ho hlas už nepotřeboval.
Oba nebyl nijak nadšený, že hlas použil jeho peníze k takovým
trikům, ale když toho hlas pro něj tolik udělal - učinil ho
nepřemožitelným a vůbec - řekl si, že mu nemůže sem tam nějakou
službu odepřít. Pokud se z toho ovšem nestane zvyk.
Žena, která je doprovázela, měla vlasy spletené do jediného
dlouhého copu. Na řetízku kolem zápěstí jí visela jedna z těch
podivných tyček, podle níž poznal, že je to Mord-Sitha. Zmáčkl jí
prsy. Nereagovala. Zašklebil se a udělal to znovu a znovu. Uvažoval,
co by s ní ještě mohl podniknout, když je tak povolná. Bylo to
překvapivě vzrušující.
Pak si Oba uvědomil, že je po ruce někdo dokonce ještě mnohem
lepší než Mord-Sitha. Zamžoural na ni. Hned vedle ležela bezmocná
manželka jeho bratra, žena, které říkali matka zpovědnice. Existuje
snad lepší spravedlnost, než vzít si ji?

Oba se k ní plazil a jeho úšklebek se vytrácel, jak rostl jeho obdiv
a úcta, když viděl, jak je krásná. Ležela na zádech, jednu ruku měla
pohozenou stranou, prsty volně natažené, jako kdyby ukazovala
někam na jih. Druhou ruku měla volně položenou na břiše. Očima ta-
ké zírala do prázdna.
Oba opatrně napřáhl ruku a přejel jí hřbetem prstu po tváři. Byla
hebká jako hedvábný lístek růže. Odhrnul jí z tváře dlouhý pramen
vlasů, aby si mohl lépe prohlédnout její rysy. Rty měla mírně
rozevřené.
Oba se nad ní nahnul, přitiskl rty k jejím, přejel jí dlaní vzhůru po
těle a vychutnával její přitažlivé tvary. Sklouzl jí rukou k vyvýšenině
prsu. Jemně jej hladil svou velkou dlaní, jen aby jí ukázal, že dovede
být něžný. Pak sáhl dál a sevřel druhý prs, ona však pořád nechtěla
přiznat, jak je jeho něžným, dráždivým dotykem vzrušená.
Rychle jako blesk jí Oba foukl do rozevřených úst. Vůbec
nereagovala. Napadlo ho, že si s ním jen hraje, že ho škádlí. Ta
nafoukaná děvka!
Teď už nikam nepůjde. Už mu nemůže utéct. Ten hlas mu ji
zřejmě věnoval jako dárek. Oba prudce zaklonil hlavu a zachechtal se.
Zatímco ho psi z dálky pozorovali, smál se na plné kolo.
Se smíchem na rtech se nad ženou lorda Rahla znovu sklonil a
podíval se jí do očí. Patrně ji teď už její manžel nudí a tak bude
nejspíš zralá pro trochu dobrodružného nezávazného sexu. Čím víc o
tom Oba přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že tahle žena by měla být
jeho. Patří lordu Rahlovi. Plným právem by si ji měl Oba vzít za ženu,
až se stane lordem Rahlem.
A on by měl lordem Rahlem být; hlas mu řekl, že takové věci v
jeho moci jsou.
Oba si ji stále prohlížel, ladné křivky jejího těla. Chtěl ženu. Už
dlouho sloužil hlasu a celou věčnost neměl čas být s ženou. Hlas ho v
poslední době popoháněl pořád dál, strašlivým tempem. Už byl
nejvyšší čas, aby si Oba znovu vychutnal rozkoš z ženy. Představoval
si své budoucí uspokojení a jeho ruka lehce bloudila po těle matky
zpovědnice.
Nelíbilo se mu však, že se ostatní dívají. Jeden jak druhý odmítali
zavřít oči a poskytnout jemu a dámě trochu soukromí. Do všeho by
strkali nos, ti všetečkové - všichni. Oba se zašklebil. Řekl si, že by
mohlo být vzrušující nechat jejího manžela, aby se díval na výkon
nového pána své ženy. Pak jeho úsměv zvolna vymizel. Co je
Richardovi do toho, že jeho bývalá žena chce jiného - lepšího muže?
Oba se nahnul nad bratrem a zatlačil mu oči. To samé udělal
starci. Pak se zastavil a rozhodoval se, jestli má druhou ženu nechat,
aby se dívala. Nepochybně by ji vzrušovalo, kdyby viděla Obu v akci.
Pro něj by to byla laskavost - a ty on přitažlivým ženám dělal rád.
Třásl se dychtivým očekáváním; věděl, že jí může poskytnout
vzrušení, po kterém tak toužila. Sehnul se, aby matce zpovědnici
roztrhl šaty. Než se jí ale mohl dotknout, srazil ho zpět mohutný
záblesk fialového světla. Posadil se, zcela omráčený a zmatený. Hlas
mu drtil mozek mučivou bolestí, nesnesitelným vřískavým zvukem, až
Oba myslel, že se mu rozskočí hlava.
Couval od matky zpovědnice tak rychle, že vyryl patou do země
brázdu. Konečně bolest polevila. Shrbil se a po krátkém záchvatu
vyčerpaně supěl. Byl celý sklíčený a deprimovaný, že ho hlas takhle
krutě potrestal a odepřel mu potěšení - po tom všem, co pro něj Oba
udělal.
Hlas se pak změnil, promluvil k němu laskavě, šeptal o důležitém
poslání, které pro něj má - závažný úkol, ke kterému je způsobilý jen
on, Oba. Přes svůj smutek ho Oba poslouchal.
Oba je významný člověk, jinak by se na něj hlas nespoléhal. Kdo
kromě Oby by mohl vykonat věci, o které hlas žádá? Na koho jiného
by se hlas mohl spolehnout, že dá věci do pořádku?
Teď, v tichu noci, mu hlas objasnil, co má učinit. Když udělá, co
po něm chce, odmění se mu. Oba se při jeho závazném slibu usmíval.
Nejdřív musí udělat, co hlas chce; pak bude matka zpovědnice jeho.
To nebude tak těžké. Jakmile bude jeho, může si s ní dělat, co bude
chtít; bude mít požehnání hlasu a nikdo mu nebude bránit. Do jeho
mysli náhle vstoupily živé obrazy - spolu s vůněmi, dotyky a křikem
její rozkoše - až Oba z příslibu té extáze málem dostal závrať. Jestli
má být to setkání takové, už se ho nemohl dočkat.
Vrhl kradmý pohled na Mord-Sithu. Mezitím by mu mohla trochu
zábavy poskytnout ona. Člověk jako on, muž činu, bystrého rozumu a
tíživé zodpovědnosti, musí mít možnost ulevit potlačovanému napětí.
Pro člověka Obova významu jsou taková rozptýlení nezbytným
ventilem.
Sehnul se nad Mord-Sithou a zašklebil se do jejích otevřených
očí. Bude to pro ni pocta, že bude první, která ho dostane. Matka
zpovědnice bude muset počkat, až přijde na řadu. Natáhl ruku, aby jí
sundal šaty.
Hlava mu najednou znovu vzplála divokou oslepující bolestí.
Přitiskl si dlaně k uším a tlačil, dokud bolest nepřestala - až potom, co
souhlasil.
Hlas má pravdu. Samozřejmě má pravdu; teď to bylo Obovi
jasné. Oba může na své legitimní místo nastoupit až poté, co Richard
Rahl zemře. To dává smysl. Nejlepší bude dělat všechno správně, jak
se má. Bylo by opravdu nesprávné těmhle ženám poskytnout rozkoš
dřív, než udělá to, co je třeba. Co si jen myslel? Ještě si ho nezaslouží.
Měly by se s ním nejdřív setkat jako s významným mužem, kterým se
brzo stane, a pak budou dokonce prosit, aby ho mohly mít. Dokud
nebudou o jeho přízeň žadonit, nezaslouží si ho.
Musel teď jednat rychle. Hlas mu řekl, že se brzo probudí - že
lord Rahl brzo přijde na to, jak překonat uspávací kouzlo.
Oba vytáhl nůž a plazil se k bratrovi. Lord Rahl pořád nehybně
ležel tváří ke hvězdám.
„Kdo je teď trouba, co?“ zeptal se bratra.
Lord Rahl neodpověděl. Oba přitiskl nůž k Richardovu hrdlu, ale
hlas ho od toho odradil a místo toho naplnil jeho mysl přesnými
pokyny, co musí udělat. Musí to udělat správně. Musí si pospíšit.
Takový obyčejný trest není na místě. Existují mnohem lepší způsoby,
jak věc provést - jak toho člověka potrestat za všechny ty roky, po
které Obovi bránil zaujmout jeho právoplatné postavení. Ano, přesně
to si Richard Rahl zaslouží - patřičný trest.
Oba odložil nůž a běžel tak rychle, jak jen mohl, zpátky za blízký
kopec. Když se vrátil se svým koněm, byli všichni stále ještě v
bezvědomí.
Oba udělal to, co hlas požadoval, a vzal matku zpovědnici do
náruče. Teď mu byla závazně přislíbena. Bude jeho, až mu ji hlas
vrátí. Oba může počkat. Hlas mu slíbil rozkoše, o jakých se Obovi
nikdy ani nesnilo. Tohle partnerství se stávalo velice prospěšným. Za
drobnou prácičku a krátký odklad Oba dostane všechno, co mu
právem patří: vládu nad D'Harou a ženu, která se stane jeho
královnou.
Královna. Oba trochu znejistěl, když zdvihal její nehybné tělo a
pokládal ho za sedlo. Královna. Jestli je ona královnou, pak on musí
být králem. Určitě to bude lepší než „lord“ Rahl. Král Oba Rahl. Ano,
to zní mnohem líp. Rychle ji uvázal k sedlu.
Než nasedl, pohlédl ještě na bratra. Nemůže ho zabít. Ještě ne.
Hlas s ním má jisté plány. Když nic jiného, byl Oba vždycky úslužný;
poslechne ten hlas. Vložil botu do třmenu. Vtom ho hlas na něco
upozornil. Oba se otočil a rozhlédl se.
Copak asi...
Opatrně se vrátil k Richardovi. Pak stejně opatrně natáhl ruku a
zkušebně se dotkl jeho meče. Hlas k němu shovívavě promlouval.
Král by měl mít náležitý meč. Oba se široce zašklebil. Za všechnu
tu těžkou práci si zaslouží malou odměnu.
Přetáhl bandalír přes Richardovu hlavu. Zvedl si pochvu k očím a
prohlížel si svůj nový zářící meč. Jílec, ovinutý stříbrným drátem, měl
na obou stranách vetkané nějaké slovo.
„PRAVDA“.
No, to je tedy věc!
Přetáhl si bandalír přes hlavu a pochvu si upravil u boku. Než se
vyšvihl do sedla, poplácal svou novou manželku po zadku. Zasmál se.
Otočil koně dokola, dokud mu hlas neukázal správný směr.
Honem, honem, než se lord Rahl probudí. Honem, honem, než by
ho mohl chytit. Honem, honem, pryč se svou nevěstou.
Kopal patami svému koni do slabin a uháněl pryč. Z lesa vyběhli
psi - králova věrná eskorta.

Kapitola dvacátá osmá
Jennsen stála před přičaplými budovami z nepálených cihel a

nečinně pozorovala pustou krajinu pražící se pod sytě modrou
oblohou. Skály, zdánlivě nekonečná rozloha tvrdé půdy po její pravici
i rozeklaný horský hřeben prudce spadající do mihotavého údolí v dál-
ce nalevo, všechno bylo zbarveno různými odstíny stejné narudlé šedi
jako skupinka nedaleko od sebe rozložených staveb krčících se
opodál.
Vzduch nesnesitelně žhnul a ze skal, budov i země sálal žár jako z
vysoké pece. Dotknout se holýma rukama čehokoli kolem sebe
působilo bolest. Dokonce i rukojeť Jennsenina nože, ač stíněná tělem,
byla jak rozpálená horečkou.
Znaveně se opřela bokem o nízkou zídku, unavená z dlouhé a
obtížné cesty. Poplácala Rezku po krku a když kobylka něžně zaržála
a přitulila k ní hlavu, pohladila jí ucho. Aspoň že teď už byli skoro u
cíle. Skoro si už ani nedokázala vzpomenout, jak to všechno začalo,
toho dne, kdy našla na dně rokle mrtvého vojáka a Sebastian byl
náhodou nablízku.
Tehdy by ji ani ve snu nenapadlo, jak dlouhou a trýznivou cestu jí
osud určil. Už stěží poznávala sama sebe. Koho by napadlo, jak moc
se její život změní a jak se změní ona sama.
Sebastian táhnoucí za sebou Péťu napřáhl ruku a sevřel
Jennseninu paži. „Jsi v pořádku, Jenn?“ Péťa dloubnul hlavou Rezku
do boku, jako by klisně kladl stejnou otázku.
„Ano,“ řekla Jennsen. Usmála se a pak ukázala na hlouček černě
oděných mužů u dveří nejbližší budovy. „Nic nového?“
„Teď se ptá dalších.“ Sebastian si utrápeně povzdechl. „Jsou to
divní lidé.“
Přestože byli ve Starém světě a zdejší kraj patřil do sféry vlivu
Císařského řádu, kupci křižující touto rozsáhlou pustinou a občas
používající tuto opuštěnou obchodní stanici, kde je Sebastian našel,
byli nezávislí lidé. Zřejmě jich nebylo tolik, aby si s nimi Řád dělal
starosti, a proto je nechával být.
Sebastian se opřel o zeď vedle Jennsen a pozoroval tichou poušť.
Z dlouhé cesty zpátky do své vlasti ve Starém světě byl i on unavený.
Hlavní však bylo, že se již uzdravil, přesně jak sestra Perdita slíbila.
Putování však rozhodně neprobíhalo tak, jak si Jennsen
představovala. Myslela, že budou se Sebastianem znovu sami jako
dřív. Místo toho je následovala tisícihlavá kolona vojáků Řádu. Menší
eskorta, říkal jim Sebastian. Jennsen mu řekla, že chtěla cestovat
sama, on však tvrdil, že bylo třeba vzít v úvahu důležitější věci.
Jennsen pozorovala postavy v černém a nehtem na palci pomalu
rýpala do kožené uzdy. „Ti muži se bojí našich vojáků,“ řekla
Sebastianovi. „Proto s námi nechtějí mluvit.“
„Proč si to myslíš?“
„Prostě podle toho, jak po nás pořád pokukují. Nevědí, jestli se
nějak nemohou dostat do problémů, ať už něco řeknou nebo ne.“
Chápala, jak musí být malé skupince kočujících obchodníků pod
zkoumavými pohledy tolika hrubých vojáků sedících na velkých
válečných koních - dobře věděla, co člověk cítí, když ho pozorují
drsní muži v kůži a drátěných košilích ověšení zbraněmi. Muži v čer-
ném, se svými nákladními mulami, byli obchodníci; nebyli ani zvyklí
s vojáky jednat. Báli se o svou bezpečnost, báli se, že když řeknou
něco nepatřičného, mohou za to zaplatit životem. Zároveň však
nechtěli ustoupit tak snadno, aby nevzbudili dojem ponížených
ustrašenců, s nimiž si vojáci mohou cvičit, jak se jim zlíbí, i když je
armáda počtem značně převyšuje. Teď se spolu dohadovali a snažili se
přijít na kompromis chování přijatelný oběma stranami.
Sebastian se odstrčil od zídky. „Možná máš pravdu. Půjdu tam a
promluvím si s nimi sám - uvnitř v domě, a ne tady před očima
vojáků.“
„Půjdu s tebou,“ řekla Jennsen.
„Tak jak to vypadá?“ zeptala se Sebastiana sestra Perdita, jež
mezitím rázně přišla z druhé strany.
Sebastian ji odbyl nedbalým mávnutím ruky. „Myslím, že jen
chtějí smlouvat. Jsou to obchodníci. To dělají celý život - smlouvají.
Silou tu ničeho nedosáhneme.“
„Půjdu dovnitř a uvidíme,“ řekla zlověstně sestra Perdita.
„Ne,“ řekl Sebastian. „Není čas komplikovat tak prostou věc.
Když bude potřeba, vždycky na ně můžeme přitlačit. Jen nás, Jennsen
a mě, nejdřív nechte jít dovnitř a pohovořit si s nimi.“
Odvrátili se od zamračené sestry Perdity a koně táhli za sebou.
To, že se sestra rozhodla jet na dlouhou cestu s nimi, bylo zvláštní.
Tvrdila, že je to nutné, pro případ, že by Jennsen potřebovala nějakou
pomoc, aby se dostala blíž k lordu Rahlovi.
Jennsen mu prostě jen chtěla vrazit nůž do srdce a se vším
skoncovat. Už dávno se vzdala naděje, že jí to přinese svobodu, že
bude žít svůj vlastní, plnohodnotný život. Po nočním rituálu se
sestrami se všechno změnilo. Jennsen si uvědomovala, že uzavřela
dohodu, z níž plyne, že až konečně zabije Richarda Rahla, přijde o
život i ona sama. Ale aspoň dostanou všichni ostatní svou svobodu
zpátky. Svět se jejího nevlastního bratra a jeho ďábelské krutovlády
konečně zbaví.
A ona se pomstí. Její matka, které byl odepřen dokonce i řádný
pohřeb, bude moci odpočívat v pokoji, když bude vědět, že jejího
vraha dostihla spravedlnost. To je všechno, co Jennsen pro svou
matku může udělat.
Jennsen a Sebastian vedli Rezku a Péťu tam, kde čekal kůň sestry
Perdity, do malého výběhu vedle domu. Rezka i Péťa měli radost ze
stínu a z koryta s vodou.
Když zavřeli viklavá dvířka výběhu, šli oba do stínu mezi dveřmi
nízkého stavení. Brebentění mužů rozléhající se uvnitř jediné
místnosti náhle utichlo. Všichni byli zahaleni v tradičních černých
hábitech kočovných obchodníků žijících v této části světa.
„Tak dobře, můžete jít,“ řekl jejich vůdce, když uviděl vcházet
Sebastiana a Jennsen, a gestem ruky své druhy vyprovodil.
Muži, kteří na Jennsen pokukovali štěrbinami mezi pruhy černé
látky omotanými přes obličej, kývli při odchodu jeden po druhém na
pozdrav. Podle toho, jak mhouřili oči, se jí zdálo, že se na ni pod
maskou sympaticky usmívají, ale nebyla si jistá. Pro každý případ - a
když uvážila, co je v sázce - každému z nich úsměv i kývnutí
opětovala.
Vzduch uvnitř byl nehybný a dusný; stín však přinášel úlevu.
Jediný muž, jenž zůstal uvnitř, měl látku odmotanou a shrnutou pod
krkem a odhaloval tak větrem ošlehanou usměvavou tvář.
„Prosím,“ řekl Jennsen, „pojďte dál. Jste celá rudá.“
„Rudá?“ zeptala se.
„Je vám horko,“ řekl. „Nejste oblečená pro tohle místo.“ Odšoural
se k policím z hrubých prken u zdi a vrátil se s jedním z černých
ranců, které tam byly uložené. „Noste, prosím, tohle.“ Jennsen se
zdráhala a muž balík několikrát pozvedl a naléhal, aby jej převzala. „V
tomhle vám bude líp. Skryje vás před sluncem a udrží pot, takže
nevyschnete jako troud.“
Jennsen se mu uklonila a usmála se na něj na znamení díků.
„Děkuji vám.“
„Nuže?“ zeptal se Sebastian, když se muž odvrátil od Jennsen.
Znaveně si sundal batoh z ramen a dál jej držel v rukou. „Měl jste
štěstí? Dozvěděl jste se od ostatních něco?“
Muž v černém zřejmě zaváhal a odkašlal si. „No, říkají, že
možná...“
Když Sebastianovi došel skrytý význam jeho slov, netrpělivě
obrátil oči v sloup a zašátral v kapse, až konečně našel stříbrnou
minci. „Prosím, přijměte tuhle maličkost jako výraz mé vděčnosti za
úsilí vašich lidí.“
Muž ji zdvořile přijal, bylo však vidět, že původně doufal ve větší
odměnu, než je stříbrná mince. Evidentně se však ostýchal říci, že se
mu ta částka zdá nepřiměřená. Jennsen nemohla uvěřit, že Sebastian v
takové chvíli skrblí penězi. Vytáhla z kapsy těžkou zlatou minci a aniž
by se obtěžovala Sebastiana zeptat, jestli je to správné, jednoduše ji
muži hodila. Ten ji chytil v letu a pak rozevřel hrst jen natolik, aby se
přesvědčil. Pak se na Jennsen z vděčnosti usmál. Sebastian se na ni
naopak nesouhlasně zamračil.

Byly to krvavé peníze lorda Rahla, peníze, co dal mužům, kteří
měli Jennsen a její matku zabít. Lepší použití si pro ně Jennsen
nedokázala představit.
„Nepotřebuju ji,“ řekla dřív, než jí to mohl vytknout.
„Mimochodem, nebyl jsi to ty, kdo mi řekl, že je vaším zvykem použít
něco, co patřilo nepříteli, k vyrovnání účtů?“
Sebastian se zdržel komentáře a otočil se k muži. „Takže co?“
„Včera pozdě večer,“ řekl kočovník, nyní již daleko vstřícněji,
„několik našich mužů vidělo dvě osoby mířící k Pilířům světa.“
Poodešel k malému otevřenému oknu za policemi přeplněnými
běžnými zásobami a množstvím černých šatů. Ukázal ven. „Tamtudy.
Je tam něco jako stezka.“
„Mluvili s nimi vaši muži?“ zeptala se Jennsen a netrpělivě
vykročila. „Vědí vaši muži, kdo to byl?“
Muž se díval střídavě na ni a na Sebastiana a očividně váhal.
Necítil se zřejmě ve své kůži v situaci, kdy by měl odpovídat na tak
přímé otázky ženě, i když to byla ona, kdo mu náležitě zaplatil.
Sebastian Jennsen pohledem naznačil, že by měla vyjednávání nechat
na něm. Jennsen tedy ustoupila zpátky ke dveřím, vykoukla ven a
snažila se předstírat nezájem.
Rozbušilo se jí srdce, když si v duchu živě představila, jak bodá
lorda Rahla. Nad scénou činu se jí však v mysli vznášel stín strašlivé
ceny, kterou bude muset zaplatit.
Sebastian si setřel pot z čela a hodil svůj těžký batoh na podlahu.
Batoh dopadl s hlasitým zařinčením a převrhl se. Několik věcí se z něj
vysypalo. Otráveně se je chystal sebrat, avšak Jennsen ho zarazila.
„Já se o to postarám,“ zašeptala a gestem ruky ho odstrčila.
Sebastian se opřel o těžký starobylý stůl a zkřížil ruce na prsou.
„Takže, měli vaši lidé možnost si s těmi dvěma promluvit?“
„Ne, pane. Nebyli dost blízko; stáli na kraji srázu a pozorovali,
jak dole projíždí kůň.“
Jennsen zdvihla kus draselného mýdla a vrátila ho do batohu. Pak
složila břitvu a vrátila ji zpátky spolu s rezervní pláštěnkou, která také
vypadla ven. Posbírala drobné předměty - pazourek, pruhy sušeného
masa zabalené v plátně, brousek. Z batohu se také vykutálela plechová

krabička, kterou Jennsen nikdy předtím neviděla, a zapadla pod
nízkou polici.
„Jak ti dva lidé na koni vypadali?“ zeptal se Sebastian a nervózně
přitom poklepával prstem do desky stolu.
Když Jennsen sahala pod polici, pozorně naslouchala, jestli z
odpovědi nevyplyne, že by to mohl být Richard Rahl. Vůbec
nepředpokládala, že by mohlo jít o někoho úplně cizího. Nevěřila
takovým náhodám.
„Byli to nějaký muž a žena. Ale jeli na jediném koni.“
Jennsen si pomyslela, že je to dost divné. Patrně šlo opravdu o
lorda Rahla a jeho ženu, matku zpovědnici. Že by se druhému koni
něco stalo? V téhle nebezpečné zemi nebylo těžké si to představit.
„Ta žena, ona vlastně...“ Muž se zatvářil nešťastně, zřejmě mu
bylo nepříjemné, co musel říci. „Ona neseděla na koni, ale ležela“ -
gestem naznačil, jako když něco přehazuje koni přes hřbet - „za
sedlem. Byla svázaná provazem.“
Jennsen zrovna vytahovala krabičku ven a překvapením sebou
trhla. Víčko se zachytilo za hranu dřevěné police a odskočilo. Obsah
se rozsypal na podlahu před ní.
„Jak ten muž vypadal?“ zeptal se Sebastian.
Z krabičky vypadl motouzem ovinutý krátký kus dřeva se
zapíchnutými rybářskými háčky. Jennsen udiveně zírala na tmavou
hromádku usušených růží horské horečky, které se vysypaly za
motouzem. Vypadaly jako kupa malých Milostí.
„Ten muž byl velký a mladý. Moji lidé říkali, že měl veliký meč v
zářivé pochvě, zavěšené na bandalíru přes rameno.“
„To opravdu vypadá na Richarda Rahla,“ ozvala se k Jennseninu
překvapení od vchodu sestra Perdita.
„I jiní muži používají k uchycení meče bandalír,“ řekl Sebastian.
Přestože si Jennsen neuměla představit, proč by měl mít svou
manželku přivázanou za sedlem, při opojné představě, že ti muži
skutečně spatřili Richarda Rahla, chvatně posbírala třesoucími se prsty
usušené růže, nacpala je zpátky do plechové krabičky a navrch ještě
přidala motouz. Uzavřela víčko a rychle krabičku strčila zpátky do
batohu spolu s několika dalšími věcmi, které z něj předtím vypadly.

Rychle se postavila vedle Sebastiana a zkontrolovala si nůž v
pochvě u opasku. Netrpělivě čekala, co od kočovníka ještě uslyší.
Sestra Perdita již mezitím vyšla ven a ovinovala se pruhem černé
látky.
„Honem,“ zavolala na ně. „Musíme tam hned jet.“
Jennsen chtěla vyjít ven za ní, ale Sebastian ještě pokračoval ve
výslechu. Jennsen nechtěla opustit Sebastiana a jít sama se sestrou;
žena však už mířila pryč, stezkou, kterou jim muž ukázal.
Zvenčí, z druhé strany budov, se ozývalo vzrušené brebentění
ostatních obchodníků. Jennsen vykoukla za roh a viděla, že ukazují
kamsi do dálky do ploché vyprahlé krajiny.
„Co se děje?' zeptal se Sebastian, když vyšel s vůdcem
obchodníků ze dveří.
„Někdo se sem blíží,“ řekl muž.
„Kdo by to mohl být?“ šeptla Jennsen Sebastianovi, když k ní
přišel.
„Nevím. Mohl by to být další kupec mířící sem do stanice.“
Mužík, který podle svého mínění odpověděl na všechny otázky,
se uklonil a chtěl odejít ke svým společníkům, kteří se těsnali ve stínu
dalšího stavení. Sebastian mu řekl, aby počkal, odešel zpátky dovnitř a
vzal z police černý ranec.
„Nejlíp uděláme, když doženeme sestru Perditu,“ řekl, když viděl,
jak žena mizí v záhybu cesty dolů směrem k mihotavé pustině Pilířů
světa. „Ochrání tě před magií Richarda Rahla a pomůže ti udělat, co je
třeba.“
Jennsen chtěla říct, že ochranu sestry Perdity nepotřebuje, že jí
magie lorda Rahla nemůže ublížit, ale nebyl čas s ním celou věc
probírat, všechno mu vysvětlovat. Zvláštní věc - nikdy na to nebyl čas.
Ale vlastně to ani vědět nepotřeboval. Důležité bylo, aby Jennsen
uspěla a dostala se do blízkosti Richarda Rahla; na ničem jiném
nezáleželo.
Zastavili se ještě na chvíli pod žhnoucím sluncem a pozorovali
drobnou tečku, pospíchající nekonečnou plochou krajinou. V tom
zničujícím vedru se rozlehlá zem vlnila jako zčeřená hladina
vzdáleného jezera. Za osamělým jezdcem se zvedal oblak prachu.
Tisícihlavá eskorta si nedočkavě kontrolovala zbraně.
„Je to jeden z vašich lidí?“ zeptal se Sebastian vůdce obchodníků.
„Země tady dokáže člověku pořádně ošálit oči,“ odpověděl
mužík. „Je ještě hodně daleko; to jenom to vedro může za to, že se
nám zdá, že je blíž. Bude to chvíli trvat, než se jezdec dostane dost
blízko, abychom mohli říct, kdo to je.“ Usmál se na Jennsen a
povzbudivě gestikuloval. „Oblečte si to, ochrání vás to před sluncem.“
Jennsen ho poslechla a přehodila si vzdušný oděv, podobný
pláštěnce, přes ramena. Obtočila si dlouhý šál kolem krku a hlavy, jak
to viděla u mužů, přes nos i ústa, a jeho konec pak zastrčila po straně.
Překvapilo ji, jak ta černá látka okamžitě zmenšila horko z pražícího
slunce. Ulevilo se jí, skoro jako kdyby stála ve stínu.
Mužovy oči ve štěrbině šálu se na ni usmály, když si všiml jejího
výrazu. „Dobré, co?“ zeptal se skrz svou vlastní černou masku.
„Ano,“ řekla Jennsen. „Děkuju vám, že jste mi pomohl. Za ty
věci, co jste nám dal, vám však musíme zaplatit.“
Mrkl na ni jedním okem a řekl: „Už se stalo.“
Pak se otočil k Sebastianovi, který si ještě pořád upravoval černý
šál na hlavě. „Řekl jsem vám všechno, co jsem mohl, všechno, co
víme. Moji muži a já teď odejdeme.“
Než mu stačil Sebastian odpovědět, pospíchal už mužík přes
vyprahlý dvůr k tmavému hloučku svých společníků, čekajících u
zaprášených mul. Všichni okamžitě vyrazili pryč, muly táhli za sebou
na provazech; zřejmě se už nemohli dočkat, až budou od vojáků co
nejdál.
Mířili na jih, opačným směrem, než odkud přijížděl ten jezdec.
„Pokud by to byl někdo z jejich mužů,“ řekl Sebastian napůl pro
sebe, „proč by odcházeli?“
Podíval se netrpělivě k úzké stezce, do míst, kde zmizela sestra
Perdita, a pak dal znamení koloně jezdců. Hrozivě vyhlížející
vojenská jednotka se pohnula a z tvrdého terénu za ní se zvedl líný
opar prachu.
„Musíme se podívat tam dolů,“ řekl Sebastian a ukázal směrem k
údolí s Pilíři světa. „Čekejte tady, dokud se nevrátíme.“
Velící důstojník v čele kolony složil dlaně na hrušce svého sedla.
„Co chcete, abychom udělali s tamtím?“ zeptal se. Pohnul bradou

směrem k ještě dosti vzdálenému jezdci a mastné prameny vlasů mu
přepadly přes rameno.
Sebastian se otočil a chvíli pozoroval vzdáleného koně, pádícího
k nim. „Jestli se z jakéhokoli důvodu ukáže, že je podezřelý, zabijte
ho. Teď je velice důležité, abychom nic neriskovali.“
Důstojník Sebastianovi přikývl. V hladových očích a neveselých
úšklebcích vojáků za ním Jennsen viděla, že je tenhle rozkaz těší.
„Pojďme,“ řekl Sebastian. „Chci sestru Perditu dohnat dřív, než
bude příliš daleko před námi.“
„Neměj obavy,“ řekla Jennsen. „Já chci lorda Rahla mnohem víc
než sestra Perdita.“

Kapitola dvacátá devátá
Nahoře na vyprahlé pláni bylo naprosto nesnesitelné vedro, avšak

troufnout si dolů stezkou bylo jako sestupovat do nitra vysoké pece. S
každým žhnoucím vdechnutím měla Jennsen pocit, jako kdyby se
pekla nejenom zvenčí, ale také zevnitř. Vzduch stoupající podél
příkrých stěn se líně mihotal jako žár nad ohněm.
Na některých místech stezka jednoduše zmizela - když překřížila
drobivou skálu, nebo snad pokračovala pod ní. Několikrát narazili na
vrub vyrytý do měkkého pískovce, ukazující směr. Jinde šli
přirozenými průchody a nemohli se splést. Občas museli přelézt sesuté
hromady kamení, které pohřbily veškeré stopy po stezce, a museli
doufat, že se jim ji někde dál podaří najít. Jennsen toho o stezkách
věděla dost na to, aby poznala, že tato je starobylá a nepoužívaná.
I když bylo vedro čím dál větší, černé oblečení, které jim dali
kočovní obchodníci, jim velmi ulehčilo. Černá látka přes oči
absorbovala jasné světlo a ulehčovala vidění. Mít tvář zastíněnou
tmavým závojem bylo úlevné. Místo toho, aby tenká látka zahřívala,
jak si původně Jennsen myslela, chránila kůži na pažích a na krku
před spálením a dokonce se zdálo, že i částečně brání v přístupu teplu.
Jak se Sebastianem pospíchali dolů, Jennsen brzo s úlekem
zjistila, že znovu stoupají vzhůru, přes jeden z výběžků horského
hřebene. Skalnatá půda zde byla tak rozeklaná, že bylo obtížné, ne-li
zhola nemožné, jít prostě rovnou dolů; proto stezka protínala hřeben,
aby nemusela klesat příliš prudce. Museli tak nejdřív sestoupit ze
strmého horského hřebene, jen aby dál opět stoupali na jiný jeho

výběžek. Jinou možnost neměli. Svaly je však bolely ze samotného
sestupu, a lézt ještě vzhůru bylo opravdu mučivé.
Jennsen si dobře pamatovala, jak jí Sebastian kdysi řekl, že se jen
málokdo odvážil jít do údolí s Pilíři světa. Chápala proč. A
přinejmenším v těchto místech nebyla stezka evidentně již dlouho
používaná. Také si vzpomněla, že jí říkal něco v tom smyslu, že
pokud někdo do středu údolí přesto došel, nikdy se nevrátil zpátky,
aby o tom vyprávěl. Usoudila, že s tím si ona starosti dělat nemusí.
Jak sestupovali níž, terén se měnil a mezi skalami zely propasti a
hluboké pukliny, z nichž se tyčily osamělé kamenné sloupy. Když šli
podél hrany srázu, některé z rozpraskaných skalních věží se zvedaly
téměř až na úroveň okolní krajiny. Při pohledu dolů se Jennsen točila
hlava. Dívat se směrem, kudy budou za chvíli muset projít, bylo
utrpením.
Na jednom z nápadných vrcholků křivolaké stezky stála sestra
Perdita a čekala. Shlížela na ně mlčky a s výrazem nelibosti a
neoblomnosti, zřejmě trvale vrytým v rysech její tváře. Prodlužující se
stíny táhnoucí se krajinou místu dodávaly podivnou novou dimenzi.
Rozeklané tvary osvětlovalo klesající slunce a Jennsen si teprve teď
začala uvědomovat, jak skutečně úžasná ta krajina je. Sebastian jí
položil ruku na záda a pobízel ji dál. Tajuplné kamenné sloupy stály
všude kolem nich jako impozantní uschlé kmeny stromů zbavených
korun a všech větví.
Od té doby, co odešli od kočovných obchodníků, se Jennsen
zdálo, že něco není v pořádku, ale protože ji Sebastian neustále
popoháněl, neměla čas uvažovat, co jí dělá takové starosti. Sestra
Perdita na ně čekala a mračila se.
Jennsen se opět přesvědčila, stejně jako mnohokrát předtím, že je
nůž na svém místě. Někdy prostě jen přejela konečky prstů po stříbrné
rukojeti. Tentokrát ho povytáhla, aby se ujistila, že je v pochvě volně
uložený; pak ho zatlačila zpátky, až se v pochvě usadil se známým
uklidňujícím kovovým cvaknutím.
Když ten nůž viděla poprvé, když ho našla u mrtvého
d'hařanského vojáka, považovala ho za pozoruhodnou zbraň. Pořád si
to myslela. Tehdy ji pohled na ozdobné R poděsil - měla k tomu dobrý
důvod - teď ji však dotyk ryté rukojeti uklidňoval, dodával jí naději,
že se hrozby konečně zbaví. Nastal den, kdy bude moci konečně
vykonat to, co jí oné noci řekl Sebastian. Chystala se použít věc patřící
jejímu nepříteli, aby se mu pomstila.
Sebastian také prošel od té první noci, kdy musel - i když byl
nemocný - bojovat s vrahy, těžkým obdobím svého života. Jennsen
vzpomínala, jak statečný byl, jak zuřivě bojoval, i když měl horečku.
Mnohem horší než horečka však bylo, když ho srazila magie
čarodějky Adie a málem umřel. Jennsen byla vděčná, že se uzdravil,
že je teď v pořádku a že bude žít, i když to mělo být bez ní.
„Sebastiane...“ řekla, když si najednou uvědomila, že se s ním
ještě nerozloučila. Nechtěla to udělat před sestrou Perditou. Zastavila
se, otočila a odtáhla si od úst černý šál. „Sebastiane, chtěla bych ti
poděkovat za všechno, co jsi udělal, abys mi pomohl.“
Krátce se přes černou látkovou roušku zasmál. „Jenn, zní to, jako
kdybys měla umřít.“
Jak mu mohla říct, že je to pravda? „Nemůžeme vědět, co se
stane.“
„Neměj obavy,“ řekl bezstarostně. „Dobře to dopadne. Když mě
sestry léčily, pomohly ti svou magií. Navíc je tu s tebou sestra Perdita.
A já. Konečně pomstíš svou matku.“
Netušil, jakou cenu musela sestrám za jejich pomoc a za svou
pomstu zaplatit. Jennsen mu to říci nemohla, musela však najít
způsob, jak prozradit aspoň něco.
„Sebastiane, kdyby se mi něco stalo...“
„Jenn,“ řekl, vzal ji za ruce a podíval se jí do očí, „nemluv
takhle.“ Najednou byl rozladěný. „Jenn, neříkej takové věci. Nesnesu
pomyšlení, že bych měl žít bez tebe. Miluju tě. Jen tebe. Nedovedeš si
představit, co pro mne znamenáš, jak jsi mi změnila život; ani jsem
nedoufal, že by takový mohl být - mnohem lepší, než jsem si kdy
dokázal vysnít. Bez tebe bych nemohl žít. Život bez tebe bych nemohl
snést. Dokud tě mám, děláš pro mne svět dobrým. Jsem do tebe
naprosto zamilovaný. Prosím tě, nemuč mě myšlenkami, že bych měl
být navždy bez tebe.“
Jennsen se mu upřeně dívala do modrých očí - tak modré prý byly
i oči jejího vražedného otce - a nebyla schopná ze sebe vydat jediné
slůvko na vysvětlenou, říci mu, co cítí, prozradit mu, že mu ji už brzo
vezmou a on bude muset čelit životu sám. Dobře věděla, jak hrozné je
být sám. A tak jen přikývla a otočila se znovu na cestu a přes obličej si
ovinula černý závoj.
„Pospěšme si,“ řekla, „sestra Perdita na nás čeká.“
Žena stála ve větru na vrcholku široké ploché skály a mračila se.
Jennsen si všimla, že stezka za sestrou prudce klesá do pološera, dolů
k vlastním Pilířům světa. Když přišli blíž k ní, poznala Jennsen, že se
sestra Perdita nemračí na ni, ale někam přes ni. Pak si uvědomila, že
se upřeně dívá směrem, odkud přišli.
Ještě než se k ní dostali, nahoru na plochou skálu, také se oba
otočili, aby viděli, co tak upřeně pozoruje. Jennsen z vysoko
položeného místa s dobrou vyhlídkou zjistila, že se usilovným
pochodem dostali na vrchol zlomu, odkud stezka prudce spadala dolů
podél stěny skalního hřebene až na dno údolí. Když se však podívala
zpátky přes ty široké rokliny a skalnaté hřebeny, které překonali,
viděla, že teď jsou znovu skoro na úrovni okraje údolí. Viděla
skupinku budov obchodní stanice; na tu dálku vypadaly malinké.
Ten neznámý jezdec byl skoro u stanice, pádil na svém koni
nejkratší cestou ke stezce do údolí. Na počátku stezky na něj čekal
tisícihlavý oddíl jezdců, seřazený do husté linie. Za tryskem se řítícím
zvířetem se zvedal dlouhý oblak prachu.
Jak se zpěněný kůň hnal plnou rychlostí, Jennsen si všimla, že
dříve, než doběhl k vojákům, jeho krok znejistěl. Najednou mu přední
nohy podivně podklesly. Pak se ubohé zvíře skácelo na skalnatou zem
mrtvé vysílením.
Jezdec z něj hladce seskočil ještě dřív, než kůň padl. Aniž by
ztratil hybnost nebo zakolísal, pokračoval ke stezce pěšky. Byl
oblečený do tmavých šatů, avšak jiných, než měli kočovní kupci. Za
ním vlála zlatá kápě. A také byl mnohem větší než místní obchodníci.
Mířil přímo ke stezce a velitel jízdního oddílu na něj křičel, aby
zastavil. Muž neprotestoval, zdálo se, že dokonce neřekl ani slovo.
Prostě si jich nevšímal a energicky kráčel kolem budov. Pak tisíc
jezdců vyrazilo pronikavý válečný pokřik a rozjelo se proti němu.
Muž nezamával žádnou zbraní, neudělal žádný výhružný pohyb
směrem k vojákům. Když se proti němu kavalérie Císařského řádu
vyřítila, zvedl proti nim paži jako varování, aby zastavili. Jennsen
věděla, podle Sebastianova rozkazu a podle toho, jak se na osamělého
muže hnali, že zastavit nemají v úmyslu.
S hrůzou sledovala, jak bude muž každou chvíli zabit.
Náhle okraj údolí ozářil hromový výbuch. I přes temný závoj na
hlavě si Jennsen zastínila oči a překvapením zalapala po dechu. Nad
údolím se propletla silná těla dvou blesků, prskající bílá a černá linie,
spojila se, jejich strašlivá energie se sečetla a v jediném explozivním
okamžiku vybila.
V momentě kratším než přestávka mezi dvěma údery srdce se
zdálo, jako kdyby se všechna oslňující záře pustých plání a všechno
nelítostné horko Pilířů světa shromáždily v jediném bodě a pak
uvolnily. Výbuch v mžiku rozprášil tisícovku jezdců v jasně zářící
rudý oblak. Pak světlo pohaslo, hromový rachot utichl a zem se
přestala třást. A jedinou připomínkou exploze zůstala tisícihlavá
armáda, děsivě zmasakrovaná na zemi.
Mezi pozůstatky koní a jezdců, z nichž se ještě kouřilo, kráčel
osamělý muž stále vstříc stezce; zdálo se, že incidentem neztratil ani
krok.
Z jeho odhodlaného pohybu, dokonce ještě víc než z toho, jakým
způsobem rozpoutal tu spoušť, Jennsen poznala skutečnou hloubku
jeho strašlivé zuřivosti.
„Dobrotiví duchové,“ zašeptala Jennsen. „Co se to tam stalo?“
„Spasení dojdeme jen sebeobětováním,“ prohlásila sestra Perdita.
„Ti muži položili své životy ve službě Řádu a tedy Stvořiteli. To je
Stvořitelova nejvyšší výzva. Není pro ně třeba truchlit - došli spasení
tím, že věrně splnili svou povinnost.“
Jennsen na ni jen dokázala nevěřícně zírat.
„Kdo to je?“ zeptal se Sebastian a sledoval, jak muž zdolává okraj
údolí Pilířů světa a bez zastávky schází dolů. „Máte o tom nějakou
představu?“
„Na tom nezáleží.“ Sestra Perdita se otočila zpátky na cestu.
„Máme poslání.“
„Tak si raději pospěšme,“ řekl Sebastian znepokojeným tónem a
znovu se zadíval na vzdálenou postavu, postupující vytrvale rychlým,
pravidelným tempem dolů po stezce.

Kapitola třicátá
Jennsen a Sebastian pospíchali za sestrou Perditou, která už

mezitím zmizela za vrcholkem hřebenu. Když vyšli vzhůru, zjistili, že
už je znovu daleko pod nimi. Jennsen se ohlédla, ale osamělého muže
neviděla. Všimla si však, že se k nim nad pustou plamnou valí hradba
temných mraků.
„Pospěšte si!“ zavolala na ně sestra Perdita.
Se Sebastianovou rukou v kříži, pohánějící ji ke spěchu, se
Jennsen řítila dolů prudce se svažující stezkou. Sestra se pohybovala
rychle jak vítr, až za ní její černé šaty vlály. Jennsen se nikdy
nemusela tak namáhat, aby s někým udržela krok. Podezřívala ji, že si
pomáhá užitím magie.
Vždy když Jennsen ztrácela rovnováhu a pomohla si rukou,
poškrábaly jí ostré hrany kamenů kůži na prstech a dlaních. Sestup
stezkou byl nejnáročnější ze všech, jaké kdy Jennsen absolvovala.
Vrstva uvolněné suti na pevné skalní římse jí neustále klouzala pod
nohama a Jennsen dobře věděla, že kdyby se nějakého záchytu
podržela na nesprávném místě, jako střep ostrá skála by jí rozřízla
ruku.
Jennsen brzo supěla a lapala po dechu stejně jako sestra Perdita
daleko vpředu. Sebastian, těsně za Jennsen, také dýchal namáhavě a
přerývaně. I on mnohokrát ztratil půdu pod nohama a jednou Jennsen
vykřikla a zachytila ho za ruku těsně předtím, než by se zřítil do příkré
strže snad tisíce stop hluboké.
Výraz jeho očí vyjadřoval úlevu, kterou ani nemohl vyjádřit
slovy, jak byl zadýchaný.
Po zdánlivě nekonečném namáhavém sestupu Jennsen konečně
zjistila, že už se blíží ke dnu údolí. Ulevilo se jí, když si všimla, že
jsou skalní stěny zastíněny. Vzhlédla k obloze - to potěšení si už dost
dlouho nemohla dovolit - a uvědomila si, že šero zde dole nezpůsobují
jen stíny vrhané skalami. Nebe, ještě před pár hodinami jako
vymetené a jasně modré, zastřešila vířící šedá mračna, jako kdyby celé
údolí Pilířů světa bylo od zbytku světa neprodyšně odděleno.
Jennsen rázně spěchala dál, aby dohnala sestru Perditu. Na to, aby
si dělala starosti s nějakými mraky, nebyl čas. I když byla nesmírně
vyčerpaná, věděla, že až přijde ta chvíle, aby do Richarda Rahla
vrazila svůj nůž, sílu najde. A ta chvíle už byla nadosah. Věděla, že
její matka, s dobrými duchy, ji v tom povzbudí a dodá jí sílu. Věděla
také, že jí byla přislíbena i další pomoc.
Její život se chýlil ke konci, ale místo toho, aby ji to naplnilo
hrůzou, byla jen podivně otupělá a klidná. Příslib konce jejího zápasu,
konce strachu, konce potřeby starat se o cokoli, jí připadal lákavý,
téměř příjemný. Brzo nebude existovat žádné nesnesitelné vedro,
žádná bolest, žádné utrpení, žádný žal.
Vtom, současně s tím, jak si najednou plně uvědomila šokující
skutečnost, že zanedlouho zemře, se jí mysl zatemnila zdrcující
hrůzou. Je to přece její život, její jediný, drahocenný život, a ten se
teď neúprosně vytrácí a brzo skončí v chladném objetí smrti.
Potemnělou oblohou přeskočil prchavý výboj blesku. Pak vzplály
znovu další vzdálené záblesky a rozzářily mraky nazelenalým
světlem. Někde v dálce zaduněl hrom a rachotil dál rozlehlým pustým
údolím. Zdálo se, že ten váhavě se valící zvuk hromu ladí s tím, jak se
krajina v horku chvěje.
Jak sestupovali, byly skalní sloupy stále větší a větší; nejdřív
vyrůstaly ze skalních rozsedlin na okraji horského hřebene, ale zde
dole vypadaly jako vrostlé do samotného dna údolí. Teď, když už
dosáhli vnitřní části kotliny, se sloupy tyčily všude kolem nich jako
starobylý kamenný les. Jennsen si mezi nimi připadala jako mravenec.
Mezi skalními stěnami, dómy a hradbami se k nim vracela ozvěna
kroků. Jennsen musela obdivovat hladký zvlněný povrch pilířů, budící
dojem, že je skála jemně opracovaná. Různé vrstvy svislých skal měly

zřejmě odlišnou hustotu, a proto zvětrávaly různými rychlostmi. Místy
byly obrovské části těchto sloupů usazené jen na úzkých hrdlech.
Po celou dobu pociťovala Jennsen horko jako velkou zátěž, tlačící
ji při každém kroku ostrým štěrkem k zemi. Světlo mezi sloupy vrhalo
strašidelné stíny a dál mezi věžemi zůstávalo šero. Jinde se jí zdálo, že
světlo vychází z vnitřku kamene. Když zvedla oči, bylo jí, jako kdyby
se dívala z hlubin světa; viděla jen skály, blesky křižujícími mezi
mraky občas zbarvené do zelena, a vypínající se vzhůru, jako kdyby
naléhavě prosily o spasení.
Sestra Perdita se ve skalním labyrintu pohybovala lehce jako
přízrak smrti a její černé šaty vlály za ní. Mezi mlčenlivými
kamennými strážci Stvořitelova díla Jennsen neutěšoval ani fakt, že
těsně za ní jde Sebastian.
Nahoře nad vrcholky sloupů se znovu zablesklo. Údolím zaduněl
hrom a neurvale je roztřásl, a dolů na ně se řítily kusy drolících se skal
a oni museli utíkat a uskakovat, aby je nezasáhly. Tu a tam Jennsen
viděla, že se některé z ohromných pilířů před časem zřítily. Ležely teď
svalené na dně údolí jako padlí obři. Na několika místech museli
takové bloky ležící přes stezku podlézt. Většinou se protáhli
skulinami, kde byla skála více zvětralá a umožňovala průchod.
Jennsen jen doufala, že se některý z blesků křižujících oblohu neroz-
hodne udeřit do pilíře přímo nad nimi a nepředstavitelnou hmotu
kamene jim nesrazí na hlavy.
Právě když už si Jennsen myslela, že budou navěky ztraceni v
úzkých mezerách skalního bludiště, zahlédla vpředu mezi kamennými
věžemi průhled otevírající se do rozlehlého zbytku údolí. Klikatou
stezkou se blížili ven do volnějšího terénu, kde stály pilíře jako
osamělé monumenty a nebyly tak namačkány blízko sebe.
Dno údolí, které seshora vypadalo tak ploché, bylo jednou
hromadou nízkých balvanů a sutě, přerušenou občas rozeklanými
skalními formacemi a vystouplými hladkými bloky, táhnoucí se na
míle daleko. Kromě klesajících a zužujících se výběžků skalních
hřebenů zde byly i pilíře, jak osamělé, tak v malých skupinkách.
Kamenným lesem téměř nepřetržitě dunělo hromobití. Mračna
ještě více poklesla a hnala se teď samotnou kotlinou. V dálce na

protější straně údolí se blýskalo téměř neustále, mnohé výboje byly
překvapivě jasné, doprovázené nervy drásajícím hřměním.
Jennsen právě obešla jednu z širokých věží, když si ke svému
úžasu všimla, že v dálce dnem údolí jede nějaký vůz.
Otočila se, aby o tom řekla Sebastianovi, a vtom za nimi uviděla
toho cizince.
Zaznamenala pohledem jeho černou košili, černou tuniku s
širokými rukávy zdobenými starobylými symboly, vlnícími se podél
širokého zlatého pruhu na jejich okraji. Tuniku měl v pase staženou
širokým mnohovrstvým koženým opaskem s koženými váčky po obou
stranách. Na malých, zlatem zdobených přihrádkách v opasku byly
stříbrné emblémy spojených kruhů, stejné jako na širokých, kůží
podložených stříbrných kruzích na obou zápěstích. I kalhoty a boty
měl černé. S tím kontrastovala kápě na jeho širokých ramenou, jež
vypadala jako utkaná z ryzího zlata.
Neměl žádnou zbraň kromě nože u pasu, ale i tak vypadal jako
ztělesněná hrozba.
Když se mu Jennsen zadívala do šedých očí, okamžitě a
jednoznačně poznala, že se střetla s dravčím pohledem Richarda
Rahla.
Měla pocit, jako kdyby jí srdce popadla a stiskla ledová ruka
strachu. Tasila nůž. Jeho stříbrnou rukojeť svírala tak silně, až jí
zbělely klouby. Cítila, jak se jí vyryté ozdobné písmeno R, symbol
rodu Rahlů, zařezává do dlaně a do prstů.
Sebastian se rychle otočil a když ho uviděl, přesunul se za ni.
Jennsen stála celá ochromená, zmatená směsicí emocí.
„Jenn,“ šeptal jí za zády Sebastian, „neboj se. Dokážeš to. Tvoje
matka se dívá. Nesmíš ji zklamat.“
Richard Rahl si Jennsen pečlivě prohlížel; zdálo se, že si nevšímá
ani Sebastiana ani sestry Perdity dál za ním. Jennsen na něj upřeně
zírala a stejně jako on ty dva nevnímala.
„Kde je Kahlan?“ řekl Richard.
Měl jiný hlas, než Jennsen čekala. Byl velitelský, to jistě, ale
nejen to; byl plný všech možných emocí, od potlačované zuřivosti
přes neochvějné odhodlání až po zoufalství. Stejně upřímná a strašlivá
odhodlanost se mu odrážela i v očích.
Jennsen od něj nedokázala odtrhnout zrak. „Kdo je Kahlan?“
„Matka zpovědnice. Moje žena.“
Jennsen se nemohla ani pohnout, tak silný emoční konflikt
zakoušela z toho, co viděla a slyšela. Tohle nebyl člověk vyhledávající
bestiální komplice, brutální tyran vládnoucí Středozemí železnou vůlí
a ďábelskou pěstí. Před ní stál muž motivovaný láskou ke své ženě.
Jennsen zřetelně vycítila, že mu vedle toho záleží jen na málo věcech.
Když mu neustoupí z cesty, projde přes ně stejně, jako prošel přes
tisícihlavou armádu.
Až na to, že na rozdíl od té tisícovky mužů je Jennsen
nepřemožitelná.
„Kde je Kahlan?“ opakoval Richard, zjevně u konce s trpělivostí.
„Zabil jsi mi bratra,“ řekla Jennsen, skoro jako na svou obranu.
Zacukalo mu obočí. Zdálo se, že je skutečně v rozpacích. „Teprve
nedávno jsem se dozvěděl, že mám sestru. Řekl mi to Friedrich
Gilder, a také mi řekl, že se jmenuješ Jennsen.“
Jennsen si uvědomila, že mu přikývla; nedokázala od něj
odtrhnout oči, v jeho pohledu viděla sebe sama.
„Zabij ho, Jenn!“ zašeptal jí horečně Sebastian do ucha. „Zabij
ho! Můžeš to udělat! Jeho magie ti nemůže ublížit! Udělej to!“
Jennsen cítila, jak jí vzhůru po nohou stoupá cosi jako brnivá,
pálivá hrůza. Něco nebylo v pořádku. Sevřela nůž a sbírala odvahu,
zatímco jí ten hlas plnil hlavu, až už tam nezbývalo místo pro nic
jiného.
„Lord Rahl se mě celý můj život snažil zabít. Když jsi zabil svého
otce, tak jsi ho v tom vystřídal. Poslal jsi na mne své muže.
Pronásledoval jsi mne stejně jako tvůj otec. Poslal jsi na nás Čtyřky.
Ty bastarde, poslal jsi ty vojáky, co zabili mou matku!“
Richard ji vyslechl, aniž by jí odporoval, a pak klidným,
rozvážným hlasem řekl: „Neklaď plášť viny na má ramena, protože
zlo představují jiní.“
To Jennsen šokovalo, protože si uvědomila, že něco podobného
pronesla její matka té noci, než umřela: „Nikdy nenos plášť viny,
protože představuje zlo.“
Stiskl zuby. „Co jste udělali s Kahlan?“

„Teď je z ní moje královna!“ ozval se odněkud mezi kamennými
sloupy hlas, odrážející se ozvěnou.
Jennsen byl nějak povědomý. Rozhlédla se kolem. Všimla si, že
sestra Perdita někam zmizela.
Richard přešel kolem ní směrem, odkud se hlas ozval; minul ji
jako stín a vzápětí zmizel. Jennsen zmeškala příležitost ho bodnout.
Nemohla uvěřit, že před chvílí stál přímo před ní a ona nic neudělala.
„Jenn!“ křičel Sebastian a tahal ji za paži. „Co je to s tebou?
Rychle! Ještě ho můžeš dostat!“
Nechápala, co není v pořádku. Něco dozajista nebylo. Ve snaze
umlčet monotónní mumlání hlasu si přitiskla dlaně k hlavě, ale nebylo
jí to k ničemu. Uzavřela s ním smlouvu a hlas teď trval neúprosně na
tom, aby ji dodržela. Drtil jí mysl bolestí, jakou dosud nepoznala.
Když Jennsen zaslechla smích, vracející se ozvěnou lesem
kamenných pilířů, zapomněla na vedro i vyčerpání a rychle vyrazila, a
Sebastian ji následoval. Už nevnímala, kde je, a ztratila pojem o
směru. Řítila se kamennými průchody vedoucími k dalším a dalším,
zákrutami pod kamennými oblouky, mezi sloupy, střídavě stíny i
světlem. Bylo to jako pohybovat se podivnou změtí chodeb a lesního
porostu, s tím rozdílem, že stěny nebyly zdmi a kmeny stromů tvořila
masa kamene.
Minuli poslední pilíř bludiště a ocitli se na okraji otevřeného
zvlněného prostranství, kde stály pilíře po obvodu jako strážci a
několik menších sloupů i uvnitř plochy.
K jednomu z nich byla přivázána nějaká žena.
Jennsen ani na chvilku nezapochybovala o tom, že je to
Richardova manželka Kahlan, matka zpovědnice.
Odněkud zezadu z jiného směru se ozýval smích, posměch
odvádějící Richardovu pozornost pryč od ženy, kterou hledal.
Matka zpovědnice zdaleka nevypadala jako bestie, kterou si
Jennsen představovala. Byla zjevně ve špatném stavu, bezvládně
visela v provazech kolem pilíře.
Nebyla svázána nijak rafinovaně, jen jednoduše kolem pasu, tak
jak by dítě přivázalo kamaráda ke stromu při nějaké hře.
Byla zřejmě v bezvědomí; část dlouhých vlasů jí splývala přes
svěšenou hlavu, ruce se jí volně klátily. Měla na sobě prosté cestovní
šaty, avšak ani ty ani závoj vlasů nemohly zakrýt, jak je krásná.
Vypadala jen o několik roků starší než Jennsen. Podle jejího
současného stavu se však nezdálo, že by se mohla dožít vyššího věku.
Vtom se vedle ní najednou objevila sestra Perdita, popadla matku
zpovědnici za vlasy, zvedla jí hlavu, podívala se a pak ji nechala
znovu bezvládně sklesnout.
Sebastian v běhu ukazoval: „To je ona. Honem!“
Jennsen běžela za ním. Nepotřebovala, aby jí hlas v hlavě
vysvětloval, že tohle je návnada, kterou jí poskytl, aby vylákal
Richarda Rahla na místo, kde bude zabit. Hlas svou část dohody
splnil.
Jennsen pevně sevřela nůž, připravená dostát svému rozhodnutí, a
běžela se postavit vedle sestry Perdity. K té bezvládné ženě se otočila
zády; nechtěla na ni myslet, nechtěla se na ni dívat, soustředila se na
svůj bezprostřední úkol. Tohle byla její šance se vším skoncovat.
Smějící se muž se najednou vynořil ze stínu za jedním ze sloupů
nedaleko Jennsen, bezpochyby aby pomohl přilákat oběť. Jennsen ho
poznala podle hnusného úšklebku. Byl to člověk, kterého potkala toho
večera, kdy byla zavražděna čarodějka Lathea. Muž z jejích
nejhorších nočních můr.
„Vidím, že jste našli moji královnu,“ řekl.
„Cože?“ zeptal se Sebastian.
„Moji královnu,“ řekl muž, pořád s tím strašlivým úšklebkem.
„Jsem král Oba Rahl. Ona se stane mou královnou.“
Vtom si Jennsen v jeho očích všimla jisté podobnosti s Nathanem
Rahlem, s Richardem i s ní. Nebyla to tak výrazná podoba jako mezi
ní a Richardem, viděla však dost na to, aby jí bylo jasné, že nelže - i
on je syn Darkena Rahla.
„Támhle jde,“ řekl, otočil se a napřáhl ruku v seznamovacím
gestu, „můj bratr, bývalý lord Rahl.“ Ze stínů vyšel dlouhými kroky
Richard. „Ničeho se neboj, Jenn,“ pošeptal jí Sebastian do ucha,
„nemůže ti ublížit. Teď ho dostaneš.“
Ano, konečně přišla její šance; podruhé už ji nepromarní.
Vtom v dálce trochu stranou mezi shlukem sloupů zahlédla blížící
se vůz. Zdálo se jí, že poznává koně - oba byli šedí s černou hřívou a

ohonem. Byli to ti největší koně, jaké kdy viděla. Nejasně zahlédla, že
na kozlíku sedí mohutný světlovlasý muž.
Jennsen se otočila a nevěřícně zírala směrem k vozu, protože
zaslechla důvěrně známé Bettino zamečení. Kozička stála na zadních
a přední nohy měla na sedadle vedle kočího. Ten vysoký blonďák ji
krátce láskyplně pohladil po uších. Vypadal jako Tom... byl to Tom.
„Jennsen,“ řekl Richard, „odstup od Kahlan.“
„Nedělej to, sestro!“ zařval Oba. Hlasitě se rozchechtal.
Jennsen s nožem v ruce couvla blíž k ženě, visící v bezvědomí u
sloupu za ní. Aby se Richard dostal ke Kahlan, bude muset Jennsen
přemoci - přitom ho zabije.
„Jennsen,“ řekl Richard, „proč se spolčuješ se sestrou temnot?“
Vrhla krátký udivený pohled na sestru Perditu. „Sestrou světla,“
opravila ho.
Richard pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Je to sestra tmy. Jagang má
sestry světla, ty druhé však má také. Všechny jsou otrokyně snového
cestovatele; proto mají ten kruh ve spodním rtu.“
Jennsen už někde to jméno - snový cestovatel - slyšela. Horečně
se snažila vzpomenout si kde. Také si připomněla, co vyvolaly sestry
té hrozné noci v lese. Všechno se jí šíleným tempem valilo myslí. To,
že tam byl také hlas, který na ni neúnavně naléhal, všechno ještě
zhoršovalo. Kdesi uvnitř cítila zoufalou potřebu toho muže zabít, cosi
ji však odrazovalo, zabraňovalo jí v pohybu. Věděla, že jeho magie to
není.
„Jestli chcete Kahlan zachránit, budete se muset dostat přes
Jennsen,“ prohlásila sestra Perdita chladným pohrdavým hlasem.
„Vyčerpal jste všechen čas i možnosti, lorde Rahle. Měl byste raději
zachránit alespoň svou manželku, než vyprší také její čas.“
V dálce Jennsen zahlédla hnědou kozu, uhánějící velkými skoky
kamenným lesem. V tu chvíli už nechávala Toma daleko za sebou.
„Betty?“ zvolala Jennsen s očima plnýma slz a odmotala si černý
závoj z hlavy, aby ji kozička poznala.
Když ta zaslechla své jméno, radostně zamečela a krátký
zvednutý ocásek se jí v běhu komíhal tak rychle, že z něj byla jen
rozmazaná skvrna. Od zadní části vozu k Tomovi přicházelo ještě
nějaké jiné zvíře, menší. Než se kozička mohla dostat k Jennsen,
musela kolem Oby. Když vyběhla zpoza sloupu a uviděla ho, Betty
plačtivě zamečela a uskočila stranou. Jennsen dobře znala Bettin křik,
když se cítila ohrožená, vystrašená, když ji úpěnlivě prosila o pomoc a
utěšení.
Bouře navíc zuřila čím dál divočeji.
„Betty?“ volala Jennsen. Nemohla uvěřit tomu, co vidí, bála se, že
je to jen iluze, nějaký krutý trik. Věděla však, že to nemohla způsobit
magie lorda Rahla, neboť vůči ní byla imunní.
Kozička běžela za jejím hlasem, řítila se k ní dlouhými skoky. Ve
vzdálenosti necelého tuctu kroků se však zastavila - a ztuhla na místě.
Kmitající ocásek se zastavil. Znepokojeně zamečela. A pak její
mečení přešlo v křik hrůzy.
„Betty,“ vykřikla Jennsen, „to je v pořádku. Pojď sem - to jsem
já.“
Betty couvala, třásla se přitom strachy a upřeně se na Jennsen
dívala. Reagovala na ni stejným způsobem jako před chvilkou na Obu
a stejně jako tu noc, kdy ho poprvé uviděla.
Pak se Betty otočila a utíkala pryč.
Rovnou k Richardovi.
Sehnul se k ní. A ona k němu přiběhla, očividně vystrašená,
hledala u něj útěchu a také ji pod jeho ochrannou dlaní našla.
Vtom konsternovaná Jennsen zaslechla další tiché mečení. Mezi
účastníky konfliktu skotačivě vběhla dvojice malých bílých kůzlátek.
Vylekala se, když uviděla muže, a když spatřila Jennsen, stáhla se
zpátky a volala svou mámu.
Betty zamečela, aby je přivolala k sobě. Kůzlátka se rychle
otočila na místě a pospíchala pod její ochranu. Když byla u matky,
cítila se v bezpečí a skákala na Richarda, aby se jim také dostalo
stejného uklidňujícího pohlazení jako jejich matce.
Tom zastavil povoz dost daleko vzadu, čekal u jednoho z pilířů a
pozoroval scénu, zjevně ve snaze držet se stranou.
Jennsen si pomyslela, že svět se musel zbláznit.

Kapitola třicátá první
„Betty, co to děláš?“ zeptala se zmateně Jennsen.

„Magie,“ šeptla jí za zády sestra Perdita. „To vše jsou jeho čáry.“
Bylo možné, že Richard Rahl očaroval dokonce i její kozu - a
obrátil ji proti ní?
Richard popošel o krok k Jennsen. Betty a její dvojčátka se mu
motala pod nohama; neměla ani ponětí o zápasu na život a na smrt,
který se před nimi právě odehrával.
„Jennsen, použij hlavu,“ řekl Richard. „Přemýšlej. Musíš mi teď
pomoci. Odstup od Kahlan.“
„Zabij ho!“ šeptal Sebastian s krutou rozhodností. „Udělej to,
Jenn! Magie ti nemůže ublížit! Udělej to!“
Jennsen zvedla nůž; Richard ji klidně pozoroval.
Jako ve snách vykročila proti němu. Až ho zabije, jeho magie
zemře s ním a Betty se k ní vrátí.
Vtom se Jennsen zarazila. Něco skutečně nebylo v pořádku.
Otočila se k Sebastianovi.
„Jak to, že to víš? Jak to můžeš vědět? Nikdy jsem ti neřekla, že
mi magie nemůže ublížit.“
„Tobě také?“ zvolal Oba. Popošel blíž. „Tak to jsme oba
nepřemožitelní! Můžeme D'Haře vládnout spolu - ale král budu
samozřejmě já. Král Oba Rahl. Ale nejsem lakomý. Mohla bys být
princeznou, možná. Ano, mohl bych tě udělat princeznou, když budeš
hodná.“
Jennsen stočila zrak zpátky k Sebastianovu překvapenému
obličeji. „Jak to, že to víš?“
„Jenn... já jen... já jsem myslel...“ zakoktal se, jak se horečně
snažil najít odpověď.
„Richarde...“ ozvala se Kahlan; probouzela se, ale byla velmi
zesláblá, nejistá v nohou. „Richarde, kde to jsme?“ Zapotácela se
bolestí a vykřikla, ačkoli se jí nikdo nedotknul.
Když k ní Richard postoupil o další krok, Jennsen couvla až před
Kahlan a napřáhla nůž.
„Když ji chcete, musíte se dostat přes Jennsen,“ řekla sestra
Perdita.
Richard si ji dlouho nevzrušeně prohlížel. „Ne.“
„Musíte!“ zavrčela sestra Perdita. „Musíte Jennsen zabít, jinak
Kahlan zemře!“
„Zbláznila jste se?!“ zaječel Sebastian na sestru.
„Ovládejte se, Sebastiane,“ odsekla sestra Perdita. „Spasení
dojdeme jen obětí. Celé lidstvo je zkažené. Jednotlivec není důležitý -
jeden život je naprosto bezvýznamný. Nezáleží na tom, co se s ní
stane - důležitá je jen její oběť.“
Sebastian na ni zíral, neschopný odpovědět, neschopný na
záchranu Jennsenina života najít argument.
„Budete ji muset zabít!“ zaječela sestra Perdita, když se znovu
otočila k Richardovi. „Nebo zabiju Kahlan!“
„Richarde...“ zamumlala Kahlan, která evidentně vůbec nevěděla,
kde je ani co se kolem ní děje.
„Kahlan,“ řekl klidně Richard, „buď klidná.“
„Poslední šance!“ ječela sestra Perdita. „Poslední šance zachránit
život předrahé matce zpovědnici! Poslední šance, než ji dostane
Strážce! Zastavte ho, Jennsen, zatímco já zabiju jeho ženu!“
Jennsen ohromilo, že sestra Perdita Richarda povzbuzuje, aby ji
zabil. Nedávalo jí to žádný smysl. Je to přece lord Rahl, koho chce
sestra vidět mrtvého, koho chtějí zabít všichni.
Jennsen věděla, že je na ní, aby s tím skoncovala. Jeho magie jí
neublíží, i když nechápala, jak to Sebastian ví. Ukončí to - teď hned,
dokud má příležitost. Ale byla rozpačitá ze sestry Perdity, jejímuž
chování nerozuměla.

Možná se sestra snažila Richarda vyprovokovat, aby uvolnil svou
magii, udeřil s ní na Jennsen a tím jí poskytl příležitost, na kterou
čeká.
Ano, tak to určitě je. Jennsen už se neodvážila dál čekat.
Se zuřivým výkřikem, v němž se spojila všechna ta léta nenávisti
a palčivá muka vzpomínek na matčinu smrt spolu s ozvěnou vzteklého
vytí hlasu v její hlavě, se na Richarda vrhla.
Věděla, že na ni okamžitě vrhne svou magii, aby se zachránil,
stejně smrtící, jako použil proti armádě u obchodní stanice. Bude
šokován, že na ni nepůsobí, ohromený, až jeho vražedným kouzlem
proskočí a zcela nezraněná pohrouží do jeho ďábelského srdce čepel
svého nože. Příliš pozdě pochopí, že je Jennsen nepřemožitelná.
Se zuřivým křikem Jennsen zaútočila.
Očekávala strašlivý výbuch, nápor žáru, hromu a kouře, nic z
toho však nepřišlo. Místo toho ji chytil za zápěstí. Prostě chytil.
Nepoužil žádnou magii. Žádné kouzlo. Neuplatnil žádnou čarodějnou
moc.
Jennsen nebyla nijak imunní vůči síle svalů - a té měl požehnaně.
„Uklidni se,“ řekl Richard.
Zuřivě s ním zápasila, do útoku vložila všechnu svou nenávist a
bolest. Když Richard bezpečně držel zápěstí její ruky s nožem, bušila
mu druhou pěstí do prsou. Byl by ji mohl holýma rukama roztrhnout
vedví, nechal ji však křičet a bezvýsledně útočit; pak ji nechal, aby se
sama vyškubla a odskočila zpátky. Stála uprostřed všech, lapala po
dechu, nůž držela napřažený a po tváři jí stékaly slzy hněvu a
nenávisti.
„Zabij ji, nebo Kahlan zemře!“ zaječela znovu sestra Perdita.
Sebastian ji odstrčil stranou. „Zbláznila jste se? Ona to může
udělat! Vždyť on ani není ozbrojený!“
Richard vytáhl z jednoho z váčků u opasku nějakou knížku a
pozvedl ji.
„Omyl, jsem.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Jennsen.
Jeho dravčí pohled se usadil na ní. „Tohle je starobylý text
nazvaný Pilíře světa. Sepsal ho jeden z našich předků, Jennsen - jeden
z prvních lordů Rahlů, jeden z prvních, kteří pochopili plný význam
toho, co zplodil zakladatel rodové linie, Alric Rahl, který kromě
jiného vytvořil vazbu s lidmi D'Hary. Je to velice zajímavá četba.“
„Předpokládám, že je tam napsáno, že jako lord Rahl byste měl
takové, jako jsem já, zabít,“ řekla Jennsen.
Richard se usmál. „Máš pravdu. Je.“
„Cože?“ Nemohla uvěřit, že to tak jednoduše připouští. „Skutečně
to tam je?“
Přikývl. „Je tam vysvětleno, proč musí být všichni magicky
nenadaní potomci lorda Rahla - toho lorda Rahla, který zdědil dar
vazby ke svému lidu - zabiti.“
„Věděla jsem to!“ vykřikla Jennsen. „Pokusil ses mě obelhat! Ale
je to pravda! Je to tam!“
„Neřekl jsem, že se tou radou budu řídit. Jen jsem řekl, že v té
knize se píše, že takové, jako jsi ty, je třeba zabít.“
„Ale proč?“ zeptala se Jennsen.
„Jenn, na tom nesejde,“ zašeptal Sebastian. „Neposlouchej ho.“
Richard ukázal na Sebastiana. „On dobře ví, proč. Proto taky
věděl, že ti moje magie nemůže ublížit. Věděl to, protože tu knihu
zná.“
Jennsen se k Sebastianovi rychle otočila a oči se jí rozšířily
náhlým pochopením. „Císař Jagang má tu knihu také.“
„Jenn, teď plácáš nesmysly.“
„Sama jsem ji viděla, Sebastiane. Pilíře světa. Viděla jsem ji v
jeho stanu. Je to starobylá kniha, v jazyce jeho předků. Je to jedna z
jeho nejcennějších knih. Určitě věděl, co v ní je. A ty jsi jeden z jeho
hlavních stratégů. Řekl ti to. Celou dobu jsi věděl, co v ní je.“
„Jenn... já...“
„Byl jsi to ty...“ zašeptala.
„Jak o mně můžeš pochybovat? Miluju tě!“
A pak, přes horečnou snahu hlasu, se jí náhle rozbřesklo v hlavě.
Zároveň s poznáním na ni plnou silou dolehla drtivá bolest. Skutečné
rozměry zrady začaly být strašlivě jasné.
„Dobrotiví duchové! Od začátku jsi to byl ty!“
Sebastianova tvář zbledla; najednou byla skoro tak bílá jako jeho
vlasy. „Jenn, to na věci nic nemění.“

„Byl jsi to ty,“ zašeptala s očima rozšířenýma hrůzou. „Vzal sis
jedinou růži horské horečky...“
„Cože! Vždyť nic takového ani nemám!“
„Viděla jsem je v krabičce ve tvém batohu. Nad nimi byl motouz,
který je měl skrýt. Vysypaly se.“
„Ach, tyhle. Já... dostal jsem je od léčitele, od toho, co jsme u něj
byli spolu.“
„Lháři! Měl jsi je celou dobu! Jednu sis vzal, abys dostal
horečku.“
„Jenn, teď se prostě chováš jako pomatená.“
Jennsen se nekontrolované třásla. Ukázala na něj nožem. „Byl jsi
to ty, celou dobu. Té první noci jsi mi řekl: 'Tam, odkud pocházím,
věříme, že je nejlepší použít to, co je nepříteli blízké, nebo to, co od
něj pochází, jako zbraň proti němu.' Chtěl jsi, abych si vzala tenhle
nůž. Chtěl jsi mě, protože jsem tvému nepříteli nejbližší. Chtěl jsi mě
zneužít. Jak jsi ten nůž podstrčil tomu vojákovi?“
„Jenn...“
„Tvrdíš, že mě miluješ. Dokaž to! Nelži mi! Pověz mi pravdu!“
Sebastian se chvíli díval do země a pak konečně zvedl hlavu a
odpověděl jí. „Jenom jsem chtěl získat tvoji důvěru. Myslel jsem, že
když budu mít horečku, vezmeš mě dovnitř.“
„A ten mrtvý voják, kterého jsem našla?“
„Byl to jeden z mých mužů. Chytili jsme člověka, který měl ten
nůž u sebe. Dal jsem ho jednomu z mých lidí, nechal ho obléci do
d'hařanské uniformy a pak, když jsme tě viděli přicházet, jsem ho
srazil dolů.“
„Ty jsi zabil jednoho ze svých mužů?“
„Ve vyšším zájmu je někdy oběť nezbytná. Obětí dosáhneme
spasení,“ dodal vzdorně na svou obranu.
„Jak jsi mohl vědět, kde se skrývám?“
„Císař Jagang je snový cestovatel. O takových, jako jsi ty, se
dozvěděl už před lety, z té knihy. Svou schopnost použil k tomu, aby
našel někoho, kdo by o tobě mohl vědět. Za nějaký čas poskládal
dostatek indicií, aby tě mohl vystopovat.“
„A ten lístek, který jsem tehdy našla?“

„Ten jsem tam podstrčil já. Jagang pomocí své schopnosti zjistil,
že jsi to jméno kdysi používala.“
„Vazba snovému cestovateli zabraňuje, aby pronikl do mysli
našich lidí,“ řekl Richard. „Musel pátrat hodně dlouho a vyhledávat
ty, kdo nejsou vazbou s lordem Rahlem propojeni.“
Sebastian spokojeně přikývl. „To je pravda. A nám se to také
podařilo.“
Jennsen hořela spravedlivým hněvem a zároveň nesmírně trpěla
nebetyčnou zradou. Nasucho polkla a řekla: „A zbytek? Moje...
matka? To byla taky jedna z tvých nezbytných obětí?“
Sebastian si olízl rty. „Jenn, ty to nechápeš. Tehdy jsem tě ještě
neznal...“
„Byli to tvoji lidé. Proto bylo pro tebe tak lehké je zabít.
Nečekali, že na ně zaútočíš - mysleli si, že budeš bojovat po jejich
boku. A proto jsi byl tak zmatený, když jsem ti řekla o Čtyřkách, o
tom, že si myslím, že jich tam bude mnohem víc. Ve skutečnosti k
žádným Čtyřkám nepatřili. Během naší cesty jsi musel zabít několik
nevinných lidí, abys mě donutil si myslet, že to byli další příslušníci
Čtyřek. Pokaždé, když jsi vyšel v noci ven na výzvědy a vracel ses se
zprávou, že nám jsou v patách, a my jsme pak utíkali celou noc -
všechno sis to vymyslel!“
„Pro dobrou věc,“ řekl tiše Sebastian.
Jennsen zavzlykala, zalitá slzami, zrudlá hněvem. „Pro dobrou
věc! Zabil jsi mou matku! Celou dobu jsi to byl ty! Dobrotiví
duchové... když si pomyslím, že já... dobrotiví duchové, spala jsem s
vrahem své matky! Ty hnusný...“
„Jenn, ovládej se. Bylo to nezbytné.“ Ukázal na Richarda.
„Támhle je příčina toho všeho! Teď ho máme! Všechno to bylo
nezbytné! Jen nesobecká oběť přinese spasení. Tvoje oběť - obětování
tvé matky - nám pomohla polapit Richarda Rahla, člověka, který tě
celý život pronásledoval.“
Po tváři se jí koulely slzy zuřivosti. „Nemůžu uvěřit, že jsi mi
mohl provést takové věci a ještě tvrdit, že mě miluješ.“
„Ale já tě miluju, Jenn. Tehdy jsem tě ještě neznal. Už jsem ti to
řekl - neměl jsem v úmyslu se do tebe zamilovat, ale stalo se. Teď jsi
celý můj život. Teď tě miluju.“
Přitiskla si dlaně k uším, aby umlčela křik hlasu v hlavě. „Jsi
špatný člověk! Nikdy tě nebudu moci milovat!“
„Bratr Narev učí, že je špatné celé lidstvo. Nemůžeme mít žádný
mravný život, protože lidstvo je jen poskvrnou světa živých. Aspoň že
je bratr Narev konečně na lepším místě. Teď je se Stvořitelem.“
„Chceš říct, že dokonce i bratr Narev byl špatný? Protože byl
částí lidstva? Dokonce i tvůj drahocenný, svatý bratr Narev byl špatný
člověk?“
Sebastian se do ní zabodával pohledem. „Ten, kdo je skutečně
špatný, stojí zrovna tady“ - ukázal - „Richard Rahl, protože zabil
velkého člověka. Richard Rahl musí za své zločiny zaplatit smrtí.“
„Pokud je lidstvo špatné a bratr Narev je teď na lepším místě - se
Stvořitelem - pak Richard udělal bratru Narevovi laskavost, když ho
zabil a tak poslal do Stvořitelovy náruče, nebo ne? A když je lidstvo
špatné, jak může Richard Rahl udělat špatnou věc, když zabije
příslušníky Řádu?“
Sebastianova tvář zrudla. „Všichni jsme špatní, ale někteří z nás
jsou horší než ostatní! Máme v sobě alespoň tolik pokory před
Stvořitelem, abychom rozeznali naši vlastní špatnost a velebili jen
Stvořitele.“ Odmlčel se a viditelně se uklidnil. „Vím, že je to projev
slabosti, ale miluju tě.“ Usmál se na ni. „Stala ses mým jediným
důvodem, proč žít, Jenn.“
Dokázala na něj jen zírat. „Nemiluješ mě, Sebastiane. Nemáš ani
ponětí, co je skutečná láska. Nelze mít někoho nebo něco rád, pokud
nemáš rád především svůj vlastní život. Láska může vyrůst jen z
respektu k vlastnímu životu. Teprve když máš rád sebe, svůj vlastní
život, můžeš mít rád někoho, kdo tvůj život obohatí, pozvedne, bude
ho s tebou sdílet a učiní tě radostnějším. Když nenávidíš sám sebe a
myslíš si, že jsi špatný, dokážeš jenom nenávidět. Z lásky prožíváš jen
slupku, tu touhu po něčem dobrém, nemáš však nic, na čem bys ji
založil, kromě nenávisti. Svou narušenou touhou po lásce poskvrňuješ
její samotnou podstatu, Sebastiane. Chceš mě jenom proto, abys
ospravedlnil svou nenávist, abych byla tvou partnerkou v tvojí ne-
návisti k sobě samému.
Abys měl někoho skutečně rád, Sebastiane, musíš se radovat z
jeho života, protože to dělá tvůj život ještě nádhernějším. Když si
myslíš, že život je a priori špatný, pak se sám zbavuješ radosti z
takového vztahu, zbavuješ se poznání, co láska ve skutečnosti je.“
„Ty se mýlíš! Ty to nechápeš!“
„Chápu to všechno až moc dobře. Kéž bych to jen pochopila
dřív!“
„Ale já tě miluju, Jenn. Ty se hrozně mýlíš. Já tě miluju!“
„To si jenom namlouváš. Jsou to prázdná slova prázdné slupky
člověka. Není na tobě nic, co bych mohla milovat - nic, co by stálo za
lásku. Je v tobě tak málo lidství, že je pro mne dokonce těžké tě
nenávidět, Sebastiane, snad kromě toho, jak může člověk nenávidět
otevřený kanál.“
Do několika pilířů nedaleko udeřil blesk. Hlas v Jennsenině hlavě
zuřil tak, až měla pocit, že ji roztrhá na kusy.
„Jenn - to nemůžeš myslet vážně, nic z toho, co jsi řekla.
Nemůžeš. Já bez tebe nemůžu žít.“
Jennsen zavrtěla opovržlivě hlavou. „Jediná věc na celém světě,
jakou bys pro mne mohl udělat a která by mě potěšila, Sebastiane, by
bylo, kdybys zemřel.“
„Už tuhle dojemnou mileneckou roztržku poslouchám dost
dlouho,“ zavrčela sestra Perdita. „Sebastiane, buďte chlap a zavřete
hubu, nebo to udělám za vás. Váš život má menší význam než
kohokoli jiného. Richarde, můžete si vybrat. Jennsen nebo matka
zpovědnice.“
„Nemusíte sloužit Strážci podsvětí, sestro,“ řekl Richard.
„Nemusíte sloužit ani snovému cestovateli. Vyberte si.“
Sestra Perdita na něj ukázala. „Vy si vyberte! Tuhle nabídku vám
dávám jen jednou! Váš čas vypršel! Kahlanin čas vypršel! Jennsen
nebo Kahlan - vyberte si!“
„Vaše pravidla se mi nelíbí,“ řekl Richard. „Nevybral jsem si ani
jedno ani druhé.“
„Tak já rozhodnu za vás! Vaše drahocenná manželka zemře!“
V okamžiku, kdy sestra Perdita popadla Kahlan za vlasy a
trhnutím jí zvedla hlavu, Jennsen k sestře přiskočila, aby ji zastavila.
Tvář matky zpovědnice postrádala jakýkoli výraz.
Jennsen sestru popadla za paži a švihla nožem s ozdobným R -
nejrychleji, jak jen mohla, s maximální silou, jakou dokázala
vyvinout. I když už v té chvíli věděla, že je asi příliš pozdě, navzdory
všemu doufala, že bude dost rychlá na to, aby Kahlan zachránila.
V jediném křišťálově jasném okamžiku jí připadalo, že se svět
zastavil, že na místě zamrznul.
A pak ucítila nápor tlakové vlny, jako úder hromu, ale bez
zahřmění.
Matka zpovědnice se stala středem rozpínajícího se kruhu, který
při otřesu vznikl a hnal do všech stran prstenec prachu a kamení. Když
vlna narazila do blízkých pilířů, některé z nich se roztřásly, a ty
nejméně stabilní se s hukotem řítily k zemi.
Ve svém pádu narážely do jiných a strhávaly je také. Zdálo se, že
parným vzduchem letí celou věčnost. Když dopadaly na zem a tříštily
se, celé údolí se otřásalo strašlivými údery. Prach vířil vysoko ve
vzduchu.
Svět zčernal a v děsivém okamžiku, v té naprosté tmě se Jennsen
zdálo, že už neexistuje žádný svět, že už neexistuje nic.
Pak se svět pomalu vracel, jako když blednou stíny.
Jennsen zjistila, že drží bezvládnou ženskou ruku. Sestra Perdita
se skácela k zemi. Z ženiny hrudi trčel Jennsenin nůž.
To už byl Richard u sloupu a držel Kahlan v náručí. Hned
přeřezal provaz a opatrně ji položil na zem. Kahlan vypadala
vyčerpaně, ale jinak byla zřejmě v pořádku.
„Co se stalo?“ ptala se udivená Jennsen.
Richard se na ni usmál. „Sestra udělala chybu. Já jsem ji varoval.
Matka zpovědnice do ní uvolnila svou magickou sílu.“
„Musel jsi ji varovat?“ zeptala se Kahlan, nyní již zcela při
smyslech. „Mohla tě poslechnout.“
„Ne, jen ji to ještě více povzbudilo.“
Jennsen si náhle uvědomila, že ten hlas je pryč. „Co se stalo? Já
jsem ji zabila?“
„Ne. Byla mrtvá ještě předtím, než se jí tvůj nůž dotknul,“ řekla
Kahlan. „Richard odvedl její pozornost, abych mohla použít svou
moc. Pokusila ses, ale byla jsi o chloupek pomalejší. Už byla moje.“
Richard položil Jennsen ruku na rameno, aby ji utěšil. „Nezabila
jsi ji, ale rozhodla ses správně a to ti zachránilo život. Stín, který přes
nás přeletěl, byl Strážce podsvětí. Bral si k sobě ženu, která se mu za-
vázala strašlivou přísahou. Kdyby ses rozhodla nesprávně, byl by si
kromě ní vzal také tebe.“
Jennsen se roztřásla kolena. „Ten hlas je pryč,“ zašeptala nahlas.
„Je pryč.“
„Strážce nechtěně prozradil svůj záměr,“ řekl Richard. „Protože
se tu objevili srdcoví psi, bylo jasné, že byla protržena opona - bylo
otevřeno spojení mezi světy.“
„Tomu nerozumím.“
Richard významně potřásl knihou a pak ji uložil zpátky do váčku
u opasku. „Víš, neměl jsem čas ji přečíst celou, ale přečetl jsem z ní
dost, abych toho trochu pochopil. Jsi potomek lorda Rahla bez daru
magie. To z tebe dělá protipól magicky nadaného lorda Rahla - něco,
co udržuje rovnováhu, co vyvažuje jeho magii. Nejen že v sobě nemáš
žádnou magii, ale dokonce jsi a zůstaneš magií nedotčená. Rod Rahlů
vznikl v době velkých válek, aby zplodil linii mocných mágů, ale
zároveň rozséval semena konce magie ve světě. I když je to dnes
Císařský řád, kdo bojuje za svět bez magie, nakonec to možná bude
rod Rahlů, kdo něco takového způsobí.
Ty, Jennsen Rahlová, jsi potenciálně nejnebezpečnější osoba na
celém světě, protože jako skutečně k magii nenadaný potomek Rahlů
jsi tím semínkem, ze kterého se může zrodit nový svět, svět bez
magie.“
Jennsen se mu upřeně dívala do šedých očí. „Tak proč mě
nechceš zabít, tak jako každý lord Rahl před tebou?“
Richard se usmál. „Máš stejné právo na život jako každý jiný -
stejné, jaké kdy měl každý lord Rahl. Neexistuje správné uspořádání
světa. Jediná správná věc je nechat lidi žít vlastní životy.“
Kahlan vytáhla sestře Perditě z hrudi nůž, otřela jej o její černé
šaty a podala ho Jennsen. „Sestra Perdita se mýlila. Oběti nepřinášejí
spasení. Každý je zodpovědný sám za sebe.“
„Tvůj život patří tobě,“ řekl Richard, „a nikomu jinému. Když
jsem slyšel, co jsi říkala Sebastianovi, byl jsem na tebe hrdý.“
Jennsen se upřeně se sklopenou hlavou dívala na nůž ve své ruce,
pořád ještě jako omámená a zmatená tím vším, co se stalo. Rozhlédla
se kolem sebe, ale Sebastian zmizel. Také po Obovi jako by se slehla
zem.
Jak se tak rozhlížela, ke svému úžasu uviděla nedaleko stát Mord-
Sithu. „To je tedy ohromné,“ stěžovala si žena matce zpovědnici s
rukama nad hlavou. „Ta dívka je docela jako lord Rahl. Teď budu
muset poslouchat oba dva.“
Kahlan se rozesmála. Posadila se, opřela se zády o pilíř, u něhož
byla ještě před chvílí uvázána, pozorovala Richarda, poslouchala a
přitom hladila Bettina dvojčata za ušima.
Betty pozorovala své dva potomky a pak, když viděla, že jsou v
bezpečí, vzhlédla s nadějí k Jennsen. Její krátký ocásek začal rychle
kmitat.
„Betty?“
Betty na ni vyskočila, nedočkavá, šťastná ze shledání. Jennsen, s
očima plnýma slz, k sobě kozičku přivinula. Pak přistoupila k
bratrovi.
„Ale proč by ses neměl zachovat stejně jako tvoji předkové?
Proč? Jak můžeš riskovat všechno, co je v té knize?“
Richard si zahákl palce za opasek a zhluboka se nadechl. „Život
je budoucnost, ne minulost. Z minulosti se můžeme poučit, využít
zkušeností k tomu, jak něco uskutečnit v budoucnosti; v našich
uchovávaných vzpomínkách můžeme nalézt útěchu a opodstatnění
toho, co již bylo vykonáno. Ale jen budoucnost má v sobě život. Žít
minulostí znamená přebírat to, co už je mrtvé. Prožívat život naplno
znamená každý svůj den vytvářet nanovo. Jako racionální, myslící
bytosti musíme používat svůj intelekt, a ne být slepě oddaní tomu, co
bylo dřív. Jen tak je možné se racionálně rozhodovat.“
„Život je v budoucnosti, ne v minulosti,“ šeptala si Jennsen pro
sebe a uvažovala nad vším, co jí teď život nabízí. „Odkud máš tohle?“
Richard se zakřenil. „Je to sedmé čarodějovo pravidlo.“
Jennsen se mu skrz závoj slz zadívala do očí. „Daroval jsi mi
budoucnost, život. Děkuju ti.“
Objal ji a Jennsen se najednou už necítila na světě tak osamělá.
Znovu měla rodinu. Plakala, a byly to jednak slzy pro matku i šťastné
slzy pro budoucnost, pro radost ze života - a bylo jí v jeho náručí
dobře.
Kahlan Jennsen pohladila po zádech. „Vítej do rodiny.“

Když si Jennsen jednou rukou vytírala oči, usmívala se a druhou
rukou drbala Betty za ušima, najednou si všimla, že vedle stojí Tom.
Jennsen se k němu rozběhla a padla mu do náruče. „Ach, Tome.
Ani nevíte, jak jsem ráda, že vás zase vidím! Děkuju vám, že jste mi
přivedl Betty.“
„To jsem celý já. Doručování koz, s.r.o. - jak jsem slíbil. Ukázalo
se, že Irma, prodavačka klobás, vaši kozičku chtěla jen k tomu, aby od
ní získala kůzle. Má kozla a chtěla kůzle. Jedno si nechala a zbylé dvě
vám posílá.“
„Betty měla tři?“
Tom přikývl. „Obávám se, že jsem si Betty a ty její dva drobečky
zamiloval.“
„Nemůžu uvěřit, že jste to pro mne udělal. Tome, vy jste úžasný!“
„Moje máma to taky pořád říkala. Nezapomeňte, že jste mi
slíbila, že to také řeknete lordu Rahlovi.“
Jennsen se radostně rozesmála. „Slibuju! Ale jak jste mě vůbec
dokázal najít?“
Tom se usmál a vytáhl nůž schovaný vzadu za opaskem. Jennsen
s úžasem zjistila, že je stejný jako ten její.
„Vidíte,“ vysvětloval, „tenhle nůž nosím ve službě lordu
Rahlovi.“
„Vážně?“ ozval se Richard. „Nikdy jsem se s vámi nesetkal.“
„Ach,“ řekla Mord-Sitha, „tady Tom je v pořádku, lorde Rahle.
Můžu se za něj zaručit.“
„No ne, díky, Caro,“ řekl Tom a v očích mu zajiskřilo.
„Tak vy jste celou dobu věděl,“ řekla Jennsen, „že to všechno jen
hraju?“
Tom pokrčil rameny. „Byl bych špatným ochráncem lorda Rahla,
kdybych nechal tak podezřelou osobu jako vás potulovat se - možná s
nekalými úmysly - kolem, a kdybych se ze všech sil nesnažil přijít na
to, co máte za lubem. Dával jsem na vás pozor, sledoval jsem vás dost
velkou část vašich cest.“
Jennsen ho plácla dlaní do ramene. „Tak vy jste mě špehoval!“
„Jako ochránce lorda Rahla jsem musel zjistit, co máte za lubem,
a ujistit se, že nechcete lordu Rahlovi ublížit.“

„No,“ řekla Jennsen, „nemyslím si, že byste tuhle svou práci
odvedl moc dobře.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Tom s hraným rozhořčením.
„Mohla jsem ho skutečně probodnout. A vy jste celou dobu stál
stranou, tak daleko, že byste tomu nemohl zabránit.“
Tom se uličnicky usmál.
„Ach, já bych vás nenechal lordu Rahlovi ublížit.“
Pak otočil v ruce svůj nůž a potěžkal ho. S oslňující rychlostí,
Jennsen ani nepostřehla jak, přelétla čepel údolím a zabodla se s
klapnutím do jednoho z dosti vzdálených povalených pískovcových
pilířů. Jennsen trochu zamžourala a všimla si, že prolétla něčím
tmavým.
Pak spolu s Tomem, Richardem, Kahlan a Mord-Sithou šla mezi
sloupy a kamennou sutí až k místu, kde se nůž zabodl. K jejímu
překvapení proletěl koženým váčkem - přímo jeho středem - který
držela ruka vyčnívající zpod obrovského kusu povaleného pilíře.
„Prosím,“ ozval se ztlumený hlas, „prosím vás, vytáhněte mě ven.
Zaplatím vám. Můžu zaplatit. Mám vlastní peníze.“
Byl to Oba. Skála na něj spadla, když utíkal pryč. Přistála na
balvanech dost velkých, aby zabránily hlavní části pilíře, široké, že by
ji ani dvacet mužů rozepjatými pažemi neobjalo, roztříštit se o zem.
Dole zůstal uzoučký prostor, ve kterém byl Oba zaživa polapen pod
tunami skály.
Tom z měkkého kamene vytáhl svůj nůž a sebral kožený váček.
Zamával jím ve vzduchu.
„Friedrichu!“ křikl směrem k vozu. „Friedrichu! Je to tvoje?“
Jennsen znovu překvapilo - v tom dnu plném překvapení - když
uviděla Friedricha Gildera, Altheina manžela, jak slézá z vozu a míří k
nim.
„Ano, je můj,“ řekl. Podíval se pod skálu. „Má toho víc.“
Po chvíli začala ruka podávat další kožené a plátěné váčky.
„Tumáte, vezměte si všechny moje peníze. A teď mě vytáhněte ven.“
„Ach,“ řekl Friedrich, „nemyslím, že bych dokázal zvednout tu
skálu. Zvlášť ne kvůli muži, který je zodpovědný za smrt mé
manželky.“
„Althea zemřela?“ zeptala se šokovaná Jennsen.
„Bohužel ano. Moje sluníčko odešlo z mého života.“
„To je mi líto,“ zašeptala. „Byla to dobrá žena.“
Friedrich se smutně usmál. „Ano, byla.“ Pak vytáhl z kapsy malý
hladký kámen. „Ale nechala mi tohle a alespoň to mě těší.“
„To je ale zvláštní,“ podivil se Tom. Zalovil rukou v kapse a
nakonec něco vytáhl. Rozevřel pěst a v jeho dlani se objevil podobný
hladký kamínek. „Já mám také takový. Pořád ho s sebou nosím pro
štěstí.“
Friedrich si ho podezíravě změřil. Pak se usmál. „Takže ona se na
vás také usmála.“
„Nemůžu dýchat,“ ozval se tlumený hlas pod skálou. „Prosím vás,
to bolí. Nemůžu se ani pohnout. Dostaňte mě nějak ven!“
Richard směrem ke skále napřáhl ruku. Ozval se skřípavý zvuk a
zpod skály vylétl meč. Richard se sehnul a vytáhl ven pochvu a za ní
ještě bandalír. Vyklepal z něj prach, přehodil si ho přes rameno a
pochvu si upravil u boku. Byl to nádherný meč, pravá zbraň pro lorda
Rahla.
Jennsen si všimla zářícího zlatého slova „PRAVDA“ na jílci.
„Postavil ses všem těm vojákům a ani jsi neměl svůj meč,“ řekla
Jennsen. „Řekla bych, že tvoje magie byla v tu chvíli lepší zbraní.“
Richard se usmál a zavrtěl hlavou. „Moje schopnost je podmíněna
potřebou a hněvem. Když mi vzali Kahlan, měl jsem silnou potřebu i
pořádný vztek.“ Povytáhl jílec z pochvy, až Jennsen znovu uviděla
slovo vyvedené ve zlatě. „Tahle zbraň funguje pořád.“
„Jak jsi mohl vědět, kde budeme?“ zeptala se ho Jennsen. „Jak jsi
věděl, kde je Kahlan?“
Richard přejel palcem po zlatém slovu na jílci meče. „Ten meč mi
dal můj děd. Tady král Oba mi ho ukradl, když se Strážcovou pomocí
polapil Kahlan. Ten meč je dost zvláštní. Jsem s ním pořád ve spojení;
vycítím, kde je. Strážce Obu určitě navedl, aby si ho vzal, jen proto,
aby mě sem vylákal.“
„Prosím,“ křičel Oba, „nemůžu dýchat.“
„Tvůj děd?“ zeptala se Jennsen překvapeně. Obova utrpení ani
pláče si nevšímala. „Myslíš čaroděj Zorander?“
Celá Richardova tvář zjihla v nádherném úsměvu. „Ty ho tedy
znáš. Je skvělý, viď?“
„Pokusil se mě zabít,“ zabručela Jennsen.
„Zedd?“ posmíval se Richard. „Zedd je neškodný.“
„Neškodný? Vždyť on...“
Mord-Sitha Cara dloubla do Jennsen svou rudou tyčkou -
Agielem.
„Co to děláš?“ zeptala se Jennsen. „Nech toho!“
„Nic ti to nedělá?“
„Ne,“ řekla zamračená Jennsen. „Nic víc, než když mi totéž dělala
Nyda.“
Cařino obočí vylétlo vzhůru. „Ty ses setkala s Nydou?“ Podívala
se na Richarda. „A pořád ještě může chodit. To na mne udělalo
dojem.“
„Je imunní k magii,“ řekl Richard. „Proto na ni tvůj Agiel
nepůsobí.“
Cara se s prohnaným úsměvem podívala na Kahlan.
„Myslíš na to samé co já?“ zeptala se jí Kahlan.
„Možná že by mohla vyřešit náš malý problém,“ řekla Cara a její
uličnický úsměv se prohluboval.
„Teď, řekl bych,“ řekl Richard rozmrzele, „nejspíš budete chtít,
aby se toho také dotkla.“
„No,“ bránila se Cara, „někdo to udělat musí. A ty přece nechceš,
abych to znovu udělala já, že ne?“
„Ne!“
„O čem to vy tři mluvíte?“ zeptala se Jennsen.
„Máme jisté naléhavé problémy,“ řekl Richard. „Kdybys nám
chtěla pomoci... myslím, že bys mohla mít jistou zvláštní schopnost,
potřebnou k tomu, abys nás dostala z pěkné bryndy.“
„Skutečně? Myslíš tím, že chceš, abych šla s vámi?“
„Jen jestli chceš,“ řekla Kahlan. Opřela se o Richarda tak, až to
vypadalo, že je na konci svých sil.
„Tome,“ řekl Richard, „mohli bychom...“
„Samozřejmě!“ řekl Tom a pospíchal nabídnout Kahlan rámě.
„Pojďte. Mám vzadu několik pěkných přikrývek, můžete si tam
lehnout - jen se zeptejte Jennsen, je tam skutečně útulno. Odvezu vás
zpátky nahoru tou pohodlnější cestou.“

„To bychom velmi ocenili,“ řekl Richard. „Už je skoro tma.
Raději tu přes noc zůstaneme a vyrazíme ihned, jakmile bude vidět na
cestu. Doufejme že dřív, než bude příliš horko.“
„Myslím, že všichni budou určitě chtít sedět vzadu u matky
zpovědnice,“ pošeptal Tom Jennsen. „Jestli chcete, mohla byste sedět
nahoře na sedátku vedle mne.“
„Nejdřív ale chci, abyste mi něco řekl - ale pravdu, a hned!“ řekla
Jennsen. „Když jste ochránce lorda Rahla, co byste udělal, když jste
tam stál, kdybych lordu Rahlovi ublížila?“
Tom se na ni podíval s vážným výrazem ve tváři. „Jennsen,
kdybych si skutečně myslel, že mu ublížit chcete, nebo můžete, vrazil
bych do vás ten nůž ještě dřív, než byste k tomu měla příležitost.“
Jennsen se usmála. „Dobrá. Tak já s vámi pojedu. Můj kůň je tam
nahoře,“ řekla a ukázala za Pilíře světa. „Staly jsme se s Rezkou
dobrými přítelkyněmi.“
Když Betty zaslechla to jméno, zamečela. Jennsen se zasmála a
podrbala ji na kulatém bříšku. „Tak ty si na Rezku pamatuješ?“
Betty zamečela, že ano. Její děti skotačily nedaleko od ní.
V dálce Jennsen slyšela, jak se ten vrah Oba Rahl dožaduje, aby
ho někdo vytáhl. Když si uvědomila, že i on je její nevlastní bratr,
zastavila se a ohlédla se zpátky. Nevlastní bratr, ale moc zlý člověk.
Podívala se na Richarda a řekla: „Je mi líto, že jsem si o tobě
myslela takové hrozné věci.“
Usmál se. Jednou rukou podpíral Kahlan a druhou si Jennsen
přitáhl k sobě. „Když jsi čelila pravdě, použila jsi svou hlavu. Nemohl
bych chtít víc.“
Váha zřícené skály pomalu drtila pískovcové balvany podpírající
pilíř, který polapil Obu. Bylo jen otázkou času, než bude Oba ve svém
vězení, z něhož nebylo úniku, rozdrcen, a kdyby to trvalo příliš
dlouho, jistě umře žízní.
Po takovém debaklu mohl Oba jen těžko očekávat, že by mu
Strážce podsvětí pomohl. Strážce bude mít celou věčnost na to, aby
nechal Obu trpět za jeho selhání. Oba je vrah. Jennsen měla pocit, že
Richard Rahl nemá pro někoho takového, nebo někoho, kdo ublížil
Kahlan, ani trochu slitování. Nad Obou se neslitoval.
Oba Rahl bude navěky pohřben pod Pilíři světa.
Kapitola třicátá druhá
Ráno je Tom vezl mezi impozantními Pilíři světa ven z údolí. Tak
časně zrána, když slunce vrhalo dlouhé stíny a krajině propůjčilo
kouzelné barvy, byl výhled z vozu úchvatný. A byli jedinými, kdo jej
mohl popsat, protože se dosud nikdo jiný živý z údolí nevrátil.
Rezka měla radost, když znovu spatřila Jennsen, a znatelně ožila,
když uviděla Betty a její dvě kůzlata.
Jennsen, s Richardem a Kahlan po obou stranách, vešla do
budovy stanice a zjistila, že Sebastian, neschopný uvést v soulad svou
víru se svými city, splnil Jennsen její poslední přání.
Vzal si všechny růže horské horečky ze své krabičky. Seděl mrtvý
za stolem.
***
Jennsen seděla vedle Toma a poslouchala vyprávění Richarda a

Kahlan o tom, jak se seznámili. Jennsen pořád nemohla uvěřit tomu,
jak úplně jiný, než si dřív myslela, Richard je. Jeho matka, když ji
Darken Rahl znásilnil, utekla se Zeddem, aby Richarda zachránila.
Richard vyrůstal daleko v Západozemí a nevěděl vůbec nic o D'Haře,
o rodu Rahlů ani o magii. Nakonec skoncoval s hrůzovládou Darkena
Rahla. Kahlan, kterou pronásledovaly skutečné Čtyřky, zabila jejich
velitele. Když se stal Richard lordem Rahlem, nebyly už žádné
Čtyřky.
Jennsen byla hrdá a považovala za čest, když ji Richard požádal,
aby si nůž s ozdobným R ponechala. Řekl jí, že si právo jej nosit plně
zaslouží. Rozhodla se, že si ho nechá a jeho skutečný účel jí bude
svatý. Teď byla skutečným ochráncem, jako Tom.
Za jízdy stála Betty ve voze hned vedle Friedricha a přední
kopýtka měla na lavici mezi Tomem a Jennsen. Ti drželi v náručí
každý jedno spící kůzlátko. Rezka byla uvázaná za vozem a Betty ji
často navštěvovala. Richard, Kahlan a Cara jeli na koních vedle vozu.
Když Jennsen chvíli přemýšlela o tom, co jí před chvílí její bratr
řekl, otočila se k němu. „Takže ty sis to tedy nevymyslel? Skutečně je
to tam o mně napsáno, v té knize Pilíře světa?“
„O takových, jako jsi ty, je tam napsáno: 'Nejnebezpečnější
stvoření světa živých je dítě lorda Rahla, které nemá dar magie,
protože ty jsou vůči magii úplně imunní. Magie jim nemůže ublížit,
nemůže je nijak ovlivnit a proroctví jsou vůči nim slepá.' Já si ale
myslím, že ty jsi výjimkou potvrzující pravidlo.“
Přemýšlela o tom. Něco z toho jí však pořád nedávalo smysl.
„Nechápu, proč mě Strážce podsvětí zneužíval. Proč mi jeho hlas zněl
pořád v hlavě?“
„No, měl jsem čas přeložit jen malý kousek knihy a její velká část
je poškozená. Ale z toho mála, co jsem přečetl, bych řekl, že dítě bez
nadání k magii je totéž, co je v knize nazváno díra ve světě,“
vysvětloval Richard. „Takže je zároveň i dírou v oponě mezi světy a
může eventuálně fungovat jako průchod mezi světem živých a světem
mrtvých. Takovou bránu Strážce podsvětí potřeboval k tomu, aby
mohl zničit svět živých. Posledním klíčem pak byla touha po pomstě.
Měla ses mu odevzdat - když jsi šla se sestrami temnot do lesa - a to
odevzdání mělo být dovršeno tím, že budeš zabita, že svou smlouvu se
smrtí splníš tím, že zemřeš.“
„Takže kdyby mě někdo zabil - například sestra Perdita - hned po
tom, co jsem byla se sestrami v lese, neotevřelo by to takovou bránu?“
„Ne. Strážce potřeboval nějakého ochránce světa živých. To u
tebe vyvažuje skutečnost, že nemáš dar magie. A zabít by tě musel
magicky nadaný Rahl - lord Rahl,“ vysvětloval Richard. „Kdybych tě
zabil, abych zachránil sebe nebo Kahlan, pak by se Strážce podsvětí
dostal tím vzniklou trhlinou do tohoto světa. Musel jsem tě donutit,
aby sis vybrala život a ne smrt, pokud jsme všichni měli zůstat naživu
a Strážce zavřený v podsvětí.“
„Mohla jsem... zničit veškerý život,“ řekla Jennsen, otřesená
poznáním, jak blízko měla k tomu, aby rozpoutala kataklyzmatické
ničení.
„Já bych vám to nedovolil,“ řekl bodře Tom.
Jennsen mu položila ruku na paži. Uvědomila si, že nikdy předtím
nepoznala cit, jaký k němu chová.
Jeho úsměv dělal z jejího života něco, co stojí za to prožít. Betty
prostrčila hlavu mezi nimi, zřejmě vyžadovala pozornost a také chtěla
vidět svá spící mláďata.
„Neexistuje horší zrada života, než odevzdat nevinnou bytost
Strážci podsvětí,“ řekla Cara.
„Ona to však neudělala,“ řekl Richard. „Použila svůj rozum, aby
zjistila pravdu, a pravdu, aby hájila život.“
„Ty toho o magii jistě víš hodně,“ pronesla Jennsen k Richardovi.
Kahlan a Cara se najednou tak mohutně rozesmály, že se Jennsen
bála, že by mohly spadnout z koně.
„Nechápu, co je na tom k smíchu,“ zabručel Richard. Ale ty dvě
se smály čím dál tím víc.

Mec Pravdy 07-2 - Srdce Starého Světa

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Mec Pravdy 07-2 - Srdce Starého Světa

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

PILLARS OF CREATION

Copyright © 2001 by Terry Goodkind

All rights reserved, which includes

Translation © Jiří Dolanský, 2003

Copyright 2003 © for the Czech edition by CLASSIC

Cover Art © by Jan Patrik Krásný

Distribuce - tel: 283 882 490

Vytiskla Akcent Tiskárna Vimperk s. r. o.

SRDCE STARÉHO SVĚTA

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 2

- přeloženo z Koloblicinova Deníku

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 4

Jennsen a Sebastian jeli na sever a pak na západ Azrithskými

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 5

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 6

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 10

Jennsen se probudila, celá ztuhlá a bolavá po chladné noci

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 15

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 16

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 21

Otevřenější území sousedící s Azrithskými planinami měli brzy

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 22

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 28

Většinu pravé stěny srubu zabíral velký krb zbudovaný ze

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 31

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 35

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 36

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 37

Jennsen seděla sama ve srubu na podlaze u mohutného ohně,

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 46

Oba se opřel ramenem o červeně natřenou stěnu vozu,

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 54

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 55

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 57

Oba mhouřil oči do šera pod hustým porostem. Bylo až

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 60

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 61

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 62

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 65

Oba zdálky skrz závoj deště pozoroval dům z cedrových klád,

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 67

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 69

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 72

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 73

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 74

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 78

Oba, utahaný málem k smrti a sotva popadající dech, těžce

Oba se mrtvoly ani nedotkl.

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 82

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 84

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 85

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 86

Oba se konečně dovlekl k vnějšímu okraji tržiště pod Palácem. Po

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 92

Friedrich se opřel o násadu lopaty, ale hned sklesl na kolena. Sedl

Můj milovaný Friedrichu,

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 95

Věčně tvá Althea.

Friedrich si setřel slzy s tváří a pak si Althein dopis přečetl znovu.

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 96

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 97

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 99

Terry Goodkind – SRDCE STARÉHO SVĚTA 101