Mec Pravdy 08-1 - Temný Závoj Hněvu

NAKED EMPIRE
SWORD OF TRUTH
Copyright © 2003 by Terry Goodkind
All rights reserved, which includes

to reproduce this book or portions
any form whatsoever.
Translation © Daniel Biderman, 2004
Copyright 2004 © for the Czech edition by CLASSIC
Cover Art © by Dave Sarter, 2004
ISBN: 80-86707-17-02
Distribuce - tel: 283 882 490
e-mail : classic-books@volny.cz
Vytiskla Akcent Tiskárna Vimperk s. r. o.
Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 1

TERRY GOODKIND
TEMNÝ ZÁVOJ HNĚVU
NAHÉ
CÍSAŘSTVÍ
MEČ PRAVDY

Kapitola první
„Tys věděl, že tam jsou, vid?“ zeptala se Kahlan klidným hlasem a naklonila se k němu blíž.
Proti stmívajícímu se nebi zahlédla pouze siluety tří černozobých pernatců, kteří plachtíce na
rozepjatých křídlech začínali svůj noční lov. Oni byli důvodem, proč přestal. Oni byli tím, na co se díval,
zatímco ticho kolem znatelně těžklo.
„Ano,“ odpověděl Richard. Kývl hlavou kamsi za své rameno, aniž by se ohlédl. „Je jich tam dvakrát
tolik.“
Kahlan přejela rychlým pohledem hromady kamenů, ale nespatřila už žádné další pernatce.
Richard lehce uchopil stříbrnou hrušku na konci svého meče a povytáhl ho o několik palců z pochvy.
Letmý záblesk měkké jantarové záře přejel po jeho zlatém plášti, než nechal meč znovu zajet na své
místo. V narůstajícím šeru soumraku se zdálo, že jeho známá vysoká a mohutná kontura není ničím více
než pouhou hrou stínů. Právě v tom okamžiku se nad jeho hlavou mihli dva obrovští ptáci. Jeden z nich,
křídla široce rozepjatá, vydal bodavý skřek a provedl hladký, klouzavý obrat, aby si ještě jednou prohlédl
pětici lidí pod sebou, a pak mávl silnými křídly a zamířil za svými vzdalujícími se druhy, kteří rychle
mizeli k západu.
Tuto noc by mohli mít bohatou hostinu.
Kahlan předpokládala, že Richard při pohledu na pernatce myslí na svého nevlastního bratra, o jehož
existenci neměl ještě donedávna ani tušení. Na bratra, který teď leží den cesty západně, na místě
vystaveném pálícímu slunci, kam se dosud odvážilo jen velmi málo lidí. A ještě méně se jich odtud
vrátilo zpět. Ono nemilosrdné horko totiž nebylo tou nejhorší věcí, která zde čekala.
Za touto pustou nížinou vykreslovalo slábnoucí světlo siluetu vzdáleného hřebenu hor, které
vypadaly, jako by byly dočerna vypáleny v peci samotného podsvětí. Stejně temně jako tyto hory, stejně
nesmiřitelně a hrůzně pronásledoval let pernatců ono vzdálené světlo.
Jennsen, která stála opodál, vše sledovala v úžasu. „Co to jen, pro všechno na světě...?“
„Černozobí pernatci,“ řekl Richard.
Jennsen si pro sebe to neznámé pojmenování několikrát zamumlala. „Často jsem se dívala na
jestřáby, sokoly a tak,“ řekla nakonec, „ale ještě nikdy jsem neviděla žádné dravé ptáky, kteří by lovili za
noci, tedy kromě sov, samozřejmě - a tohle nebyly sovy.“
Richard, nespouštěje z pernatců zrak, zamyšleně sebral několik kamínků, které se odrolily ze
zvětralého skalního výstupku nad ním, a pohrával si s nimi v otevřené dlani. „Ani já ne, dokud jsem
nepřišel sem dolů. Lidé, se kterými jsme mluvili, říkali, že se pernatci začali objevovat až v posledním
roce, nebo možná v posledních dvou letech, podle toho, kdo o tom vypráví. Ale všichni se shodují, že
nikdy předtím pernatce neviděli.“
„V posledních dvou letech...“ přemýšlela Jennsen nahlas.
Kahlan se přistihla, že vlastně proti své vůli vzpomíná na všechny ty příběhy, které vyslechli,
všechny pověsti a šeptem šířené zkazky.
Richard zahodil kamínky za sebe na ušlapanou cestu. „Jsem zcela přesvědčen, že jsou to příbuzní
sokolů.“
Jennsen se konečně sklonila, aby uklidnila svou hnědou kozu Betty. „Nemohou to být sokoli.“
Bettyina malá bílá kůzlátka, která obvykle jen skotačila, sála mléko nebo spala, se teď tiše krčila pod
matčiným kulatým břichem. „Jsou moc velcí na sokoly - jsou větší než jestřábi, větší než zlatí orlové.
Žádný sokol není takhle velký.“
Richard konečně odtrhl oči od ptáků a také on se sklonil, aby utěšil chvějící se kůzlata. Jedno z nich
na něj úzkostlivě hledělo, vyplazujíce růžový jazyk, a nakonec se rozhodlo položit si drobnou černou
tlamičku do jeho dlaně. Richard palcem pohladil jeho vytáhlou světlou nohu.
Úsměv změkčil jeho rysy i hlas. „Rozhodla ses tedy, žes neviděla to, co jsi právě viděla?“
Jennsen pohladila Bettyiny splývavé uši. „Myslím, že moje hlava, na které vstávají vlasy hrůzou,
musí uvěřit tomu, co jsem viděla.“
Richard si položil ruku na koleno a zadíval se k temnému obzoru. „Pernatci mají hladká elegantní
těla, kulaté hlavy a dlouhá zašpičatělá křídla podobná všem sokolům, které jsem kdy viděl. Když
vzlétávají, jejich ocasy jsou roztažené, ale v letu jsou vždycky úzké.“
Jennsen přikývla, aby Richardovi dala za pravdu. Pro Kahlan byl pták zkrátka ptákem. Ačkoliv tihle
měli červené pruhy na hrudi a karmínové u kořenů křídlových per, jak si zatím stačila všimnout.
„Jsou rychlí, silní a agresivní,“ pokračoval Richard. „Viděl jsem, jak jeden bez problémů uštval
stepního sokola; chytil ho ve vzduchu přímo do drápů.“
Jennsen jako by po jeho slovech na chvíli oněměla.
Richard vyrostl v nesmírných lesích Západozemí a stal se lesním průvodcem. Věděl mnoho o pobytu
pod širým nebem, kde člověk musí bojovat se živly a divokými zvířaty. Taková výchova musela být pro
Kahlan, která vyrostla v paláci Středozemí, exotická. Ráda se od Richarda učila znát přírodu, bavilo ji
sdílet jeho vzrušení nad zázraky světa a života. Samozřejmě že Richard musel urazit velký kus cesty, než
se stal něčím víc než jen lesním průvodcem. Zdálo se, jako by to bylo kdesi v minulém životě, když ho
poprvé potkala v jeho lesích, ale ve skutečnosti od té doby uplynulo pouze o něco více než dva a půl roku.
Teď už byli daleko od Richardova prostého dětství stráveného uprostřed přírody, i od jejích
nedospělých let ve velkolepých palácích. Kdyby si mohli vybrat, rádi by se byli vrátili do jednoho z
těchto míst, nebo kamkoli jinam, než kde byli právě teď. Ale aspoň byli spolu.
Koneckonců, ona i Richard už spolu zažili mnoho. Nebezpečí, smutek, bolest ze ztráty přátel a svých
blízkých. Kahlan se úzkostlivě snažila vychutnat každičký moment s ním, i kdyby to mělo být třeba v sa-
mém srdci nepřátelského území. Kromě zjištění, že Richard má nevlastního bratra, se také dozvěděli o
existenci jeho nevlastní sestry: Jennsen. Potkali ji teprve včera, ale zjistili, že také ona vyrostla v lesích.
Hřálo je u srdce, když viděli její prostou a upřímnou radost z toho, že je blízká příbuzná někoho, s kým
toho má tolik společného. Pouze její okouzlení nově nalezeným velkým bratrem překonalo náruživou
zvědavost, se kterou se zajímala o Kahlan a její tajemnou výchovu v Paláci zpovědnic v dalekém městě
Aydindril.
Jennsen měla jinou matku nežli Richard, ale jejich společným otcem byl brutální tyran Darken Rahl.
Jennsen byla mladší, sotva překročila dvacet let, měla nebesky modré oči a prstýnky rudých vlasů jí
padaly na ramena. Po Darkenu Rahlovi zdědila některé nelidsky dokonalé vlastnosti, ale bezelstná
povaha, kterou měla po své matce, je převedla v okouzlující ženskost.
Zatímco Richardův dravčí pohled naprosto jasně svědčil o tom, kdo je jeho otec, tak výraz jeho
obličeje, držení těla i laskavost jeho šedých očích byly jednoznačně jen jeho, zcela unikátní.
„Vídávala jsem sokoly trhat na kusy malá zvířata,“ řekla Jennsen. „Nemyslím, že by se mi moc líbilo
uvažovat o takhle velkých sokolech, a tím méně o pěti najednou.“
Koza Betty evidentně sdílela tento její názor.
„Budeme se střídat v držení nočních hlídek,“ prohlásila Kahlan, odpovídajíce na Jennsenin nevyslo-
vený strach. I když byli pernatci stěží jediným důvodem pro držení hlídek, byli určitě sami o sobě důvo-
dem dostatečným.
Ve strašidelném tichu se vlnil jen horký vzduch, ohřívaný holými skalami, které je obklopovaly. Měli
za sebou namáhavou celodenní cestu ze středu pustého údolí a dále přes navazující nekonečné planiny,
ale nikdo z nich si nestěžoval. Mučivé horko ovšem přivodilo Kahlan bolest hlavy. Byla k smrti unavená,
ale věděla, že se Richard v posledních dnech vyspal mnohem méně než ostatní. Viděla vyčerpám v jeho
očích, stejně tak jako předtím v jeho chůzi.
Kahlan si konečně uvědomila, co napíná její nervy k prasknutí: ticho. Nebylo slyšet kvílení kojotů,
žádné, ani vzdálené vytí vlků, šelestění netopýřích křídel, šustění mývalích kroků ani měkké škrabám
hrabošů - dokonce ani bzučení a cvrkání hmyzu.
Vždycky, když všechny tyto zvuky ztichly, to znamenalo jediné: blížící se nebezpečí.
Tady toto ticho ovšem znamenalo něco jiného. To, že v těchto místech nic nežije. Žádní vlci, kojoti,
netopýři, myši a dokonce ani brouci. Jen několik málo živých tvorů kdy vůbec vstoupilo na tuto
vyprahlou zem. Tady byla noc tichá jako její hvězdy.

Přes trvající horko přeběhl Kahlan z tísnivého ticha mráz po zádech. Ještě jednou se zahleděla za per-
natci, kteří již na pozadí fialových červánků západního nebe téměř nebyli vidět. Ani oni nezůstali dlouho
v této pustině, kam ostatně nepatřili.
„Jak deptající je setkat se s tak hrozivým stvořením, když jste dosud netušili, že by něco takového vů-
bec mohlo existovat,“ řekla Jennsen. Utřela si rukávem pot z tváří a změnila téma hovoru: „Slyšela jsem,
že když nad vámi krouží dravci na začátku nějaké cesty, je to varování.“
Cara, která až dosud mlčela, se naklonila ke Kahlan: „Dostat se k nim dostatečně blízko, pořádně
bych jim pocuchala to jejich prašivý peří.“ Výraz odhodlání a hněvu byl orámován leskem jejích
dlouhých blond vlasů, stažených do jediného copu, který prozrazoval její profesi. „Pak by se vidělo, čeho
jsou znamením.“
Cařin planoucí pohled ztemněl jako peří pernatců, kdykoliv jen tyto obří ptáky zahlédla. Jejímu
hrozivému vzezření ještě přispíval tenký černý šat, který těsně obepínal její postavu od hlavy až k patě.
Takové oblečení tu měli všichni kromě Richarda. Když Richard nečekaně zdědil vládu, byl ještě více
překvapen, když zjistil, že Cara a její sestry z rodu Mord-Sith také patří k dědictví.
Richard vrátil malé bílé kůzlátko do péče jeho starostlivé matky a povstal, palce zaháknuty za svůj
vícevrstvý kožený pás. Na každém zápěstí měl široký stříbrný náramek s vyrytými kroužky a podivnými
symboly, které jako by shromažďovaly a vyzařovaly slábnoucí světlo dne. „Jednou nade mnou kroužil
jestřáb, když jsem začínal cestu.“
„A co se stalo?“ zeptala se Jennsen naléhavě, jako by jeho prohlášení mohlo jednou provždy odhalit
pravost té staré pověry.
Richardův úsměv se protáhl do zašklebení: „Skončilo to tím, že jsem se oženil s Kahlan.“
Cara si založila ruce na prsou. „To pouze znamená, že to bylo varování pro matku zpovědnici, ne pro
tebe, lorde Rahle.“
Richardova paže něžně ovinula Kahlanin pas. Ta se na něj usmála a spočinula v jeho objetí v
odpověď na jeho bezeslovné gesto. To, že je ona pouť nakonec svedla dohromady, aby se stali manžely,
se zdálo podivuhodnější a krásnější než všechno, o čem si kdy troufla snít. Ženy jako ona - zpovědnice -
si netroufaly snít o lásce. Kvůli Richardovi si to však Kahlan troufla a nakonec lásku také dostala.
Kahlan se zachvěla při pomyšlení na ty strašlivé časy, kdy se bála, že zemřel nebo ještě něco horšího.
Tolikrát plakala touhou být s ním, jednoduše cítit jeho vřelý dotek, nebo být alespoň obdařena milostí
vědět, že je v bezpečí.
Jennsen se podívala na Richarda a Kahlan a seznala, že ani jeden neshledává Cařin výstup jako příliš
vhodný. Kahlan si uvědomila, že by cizinec, zvláště pokud pocházel ze země D'Hara jako Jennsen, potře-
boval vysvětlení. Vždyť stráže neškádlí svého pána, zvláště když tím pánem je sám lord Rahl, pán
D'Hary.
Chránit lorda Rahla i za cenu vlastního života bylo vždy slepou povinností žen rodu Mord-Sith.
Svým zvrhlým způsobem byl Cařin výstup pouze manifestem její svobody, jímž vzdala hold tomu, kdo jí
tuto svobodu dal.
Bylo svobodnou volbou sester Mord-Sith, že se rozhodly být Richardovými tělesnými strážkyněmi.
Nenechaly Richarda, aby jim do toho mluvil. Většinou ani příliš nedbaly jeho rozkazů, tedy pokud je
samy nepovažovaly za důležité. Byly teď svobodné a mohly si vybrat, co je pro ně důležité. A
nejdůležitější pro ně bylo Richardovo bezpečí.
Časem se Cara, jeho vždy přítomná strážkyně, stala vlastně součástí rodiny. Rodiny, která se teď
nečekaně rozrostla.
Jennsen celkem překvapilo, když zjistila, že je v rodině vítána. Jak dosud zjistili, Jennsen vyrostla ve
stálém skrývání a strachu, že ji bývalý lord Rahl, její otec, nakonec najde a zabije, stejně tak jako zabil
všechny ostatní nenadané potomky, na které narazil.
Richard dal signál Tomovi a Friedrichovi ke koním, že mohou zastavit na noc. Tom zvedl paži na
znamení, že rozumí, a pak začal vypřahat své spřežení.
Jennsen už nebyla schopna rozeznat pernatce v černé dálavě západního nebe, a tak se obrátila zpát ky
k Richardovi: „Také špičky jejich per jsou zabarveny černě.“
Ještě než Richard stačil odpovědět, promluvila Cara tichým hlasem, v němž však zaznívala pouze
čistá hrozba: „Vypadají, jako by jim z černých křídel odkapávala samotná smrt, jako by sám Strážce
podsvětí těmi jejich brky psal své rozsudky smrti.“
V blízkosti Richarda nebo Kahlan Cara neviděla pernatce ráda. A Kahlan na tom byla úplně stejně.
Jennsen zachytila Cařin napjatý výraz, ale obrátila se s podezřením, které náhle pojala, na Richarda:
„Znamenají pro nás nějaký... problém?“
Kahlan si přitiskla dlaň na břicho, jako by se snažila utišit bolest, rozvířenou v útrobách touto nepří-
jemnou otázkou.
Richard starostlivě pohlédl do Jennseniných ustrašených očí. „Ti pernatci nás sledují.“

Kapitola druhá
Jennsen se zamračila. „Cože?“

Richard a Kahlan pohlédli jeden na druhého. „Ti pernatci nás prostě sledují,“ zopakoval Richard.
„Tím chceš říci, že za námi přiletěli do téhle pustiny, dívají se na nás a čekají, jestli třeba nezemřeme
žízní nebo co, aby mohli obrat naše kosti do běla?“
Richard zvolna zavrtěl hlavou. „Ne, tím chci říci, že nás pronásledují; chtějí vědět, kde jsme.“
„Já nechápu, jak si jen můžeš být tak jistý...“
„Prostě to víme,“ vyštěkla Cara. Její dobře formovaná postava byla stejně tak elegantní a zároveň
hrůzu nahánějící a budící dojem agresivity jako samotní pernatci. Jejímu zlověstnému vzezření ještě
dodával její černý šat.
Richard položil ruku na Cařino rameno a když se uklidnila, jemně ji odstrčil za sebe a pokračoval:
„Zjistili jsme to, když nás našel Friedrich a řekl nám o tobě.“
Jennsen se ohlédla přes rameno po dvou mužích u vozu. Ostré stříbrné světlo měsíce, které se
rozzářilo nad černou siluetou vzdálených hor, jí umožnilo vidět, že Tom právě vypřahá své těžké tažné
koně, zatímco Friedrich odsedlává ostatní zvířata.
Jennsenin pohled se teď snažil najít Richardovy oči. „Co se vám zatím podařilo zjistit?“
„Zatím nic moc. Náš nový nevlastní bratr, který tam někde leží mrtvý, trochu rozptýlil naši
pozornost, když se nás pokusil zabít.“ Richard vyhákl ze svého opasku měch na vodu. „Ale pernatci nás
stále pozorují.“
Podal měch Kahlan, která si svůj nechala pověšený na sedle. Už uplynuly celé hodiny od chvíle, kdy
se naposledy zastavili. Kahlan byla unavená z jízdy i z chůze ve chvílích, kdy museli nechat odpočinout
koně.
Pozvedla měch ke rtům jen proto, aby se znovu ujistila, jak odporně chutná teplá voda. Alespoň že
nějakou vodu měli. Bez vody by si pro ně v tom bezcitném horku zdánlivě nekonečného, vyprahlého
prostoru kolem onoho opuštěného místa zvaného Pilíře světa, rychle přišla smrt.
Jennsen si sundala řemen svého vodního měchu z ramene a pak váhavě začala znovu: „Vím, že se
může velmi lehce stát, že si věci vyložíme špatně. Když si jen uvědomím, jak snadno jsem byla pomocí
intrik přesvědčena o tom, že se mě pokoušíš zabít, tak jako se o to pokoušel Darken Rahl... Opravdu jsem
tomu věřila a bylo tolik věcí, které to, jak se zdálo, dokazovaly, ale ve skutečnosti jsem se ve všem
mýlila. Myslím, že jsem se tolik bála, že je to pravda, až jsem tomu uvěřila.“
Richard i Kahlan věděli, že to nebyla Jennsenina chyba - ona byla zkrátka jenom prostředkem pro
ostatní, jak se dostat k Richardovi - ale ztratili kvůli tomu spoustu drahocenného času.
Jennsen se dlouze napila. Ještě se šklebíce nad odpornou chutí vody pozvedla měch a ukázala jím
kamsi za ně, směrem do pusté pouště: „Myslím, že tam není mnoho života - může to prostě jen znamenat,
že pernatci mají hlad, a tak prostě čekají, jestli zemřeme, a proto se na nás dívají a čekají a my si začali
myslet, že je v tom něco víc.“
Stydlivě pohlédla na Richarda a trochu se usmála, aby skryla rozpaky: „Možná, že to tak opravdu je.“
„Oni nečekají, jestli tady venku náhodou neumřeme,“ řekla Kahlan ve snaze ukončit diskuzi, aby se
mohli najíst a aby se Richard konečně mohl trochu vyspat. „Oni nás sledovali ještě dříve, než jsme přišli
do téhle pustiny. Sledují nás již od doby, kdy jsme byli v lesích na severovýchodě. Pojďme si teď dát
večeři a...“
„Ale proč? Takhle se přece ptáci obvykle nechovají. Proč by to dělali?“
„Myslím, že se snaží stopovat nás, nebo někoho jiného,“ řekl Richard. „Přesněji řečeno, někdo je
využívá k tomu, aby nás pro něj vyslídili.“

Kahlan poznala ve Středozemí různé lidi, od prosťáčků žijících v divočině až po šlechtu z velkých
měst, která používala k lovu sokoly. Ale tohle bylo jiné. Přestože zcela nerozuměla tomu, co řekl Richard,
a tím méně důvodům pro jeho podezření, věděla, že to nemyslel v tomto tradičním slova smyslu.
Jennsen náhle pochopila a zarazila se uprostřed dalšího loku. „Tak proto jsi začal rozhazovat
kamínky na cestu!“
Richard se usmál a přikývl. Vzal si měch, který mu Kahlan podávala zpět. Cara se na něj zamračila,
zatímco si dopřál pořádný doušek.
„Ty jsi rozhazoval kamínky po cestě? Proč?“
Jennsen dychtivě odpověděla za něj: „Volné kamínky a písek byly z cesty odfoukány větrem. A Ri-
chard si chce být jistý, že kdyby se k nám někdo ve tmě chtěl připlížit, rozházené kamínky mu budou křu-
pat pod nohama a varují nás.“
Cara chmurně nakrčila čelo a obrátila se na Richarda: „Opravdu?“
Pokrčil rameny a podal jí svůj měch, aby nemusela hledat svůj kdesi v hlubinách svého cestovního
vaku. „Je to jen malé preventivní opatření, kdyby se náhodou vyskytoval blízko někdo trochu neopatrný.
Někdy lidé nepočítají se zcela jednoduchými věcmi a nachytají se.“
„Ale ty ne,“ řekla Jennsen a znovu si natáhla řemen svého vodního měchu na rameno. „Ty myslíš i
na jednoduché věci.“
Richard se tiše zasmál. „Pokud si myslíš, že nedělám chyby, Jennsen, mýlíš se. Ale protože je nebez-
pečné předpokládat, že ti, kteří ti chtějí ublížit, jsou hloupí, nemůže uškodit nasypat kolem trochu štěrku
pro případ, že by si někdo myslel, že se může přiblížit po větrem do hladka vyfoukané skále, aniž bychom
ho slyšeli.“
Všechny náznaky veselosti v Richardově tváři zvadly, když se zahleděl k západnímu obzoru, kde se
již začaly objevovat první hvězdy. „Ale obávám se, že ty kamínky nám nijak nepomohou proti očím,
které nás sledují z temného nebe.“
Obrátil se znovu k Jennsen a jeho tvář se poněkud rozjasnila, jako by si vzpomněl, že vlastně mluví k
ní. „Nicméně, každý chybuje.“
Cara si otřela kapičky vody ze svých prohnaně se usmívajících rtů a podala Richardovi zpět jeho
měch. „Lord Rahl pořád dělá nějaké chyby. Hlavně ty úplně prosté. Proto mě pořád potřebuje mít u sebe.“
„Opravdu, slečno dokonalá?“ opáčil Richard přísně a vytrhl jí měch z ruky. „Možná, že kdyby ses
nepokoušela ,pomáhat' mi z potíží, neměli jsme teď na krku černozobé pernatce.“
„Co jsem měla dělat?“ vyhrkla Cara. „Snažila jsem se pomoci - chránit vás oba.“ Její úsměv pohasl.
„Je mi to líto, lorde Rahle.“
Richard si povzdechl. „Já vím,“ připustil a povzbudivě jí stiskl rameno. „Brzy zjistíme, o co tady
jde.“
Richard se otočil zpátky k Jennsen: „Všichni dělají chyby. Známkou charakteru však je, jak se s nimi
dokážeme vypořádat.“
Jennsen přikývla a na chvilku se zamyslela. „Moje matka se vždycky bála toho, že udělá chybu, která
nás bude stát život. Byla zvyklá dělat věci, které děláš ty; vždyť muži mého otce pořád slídili kolem.
Vždycky jsme žili v lesích, takže to byly spíše uschlé větvičky než kamínky, co kolem nás vždycky
nastražila.“
Jennsen vzala do prstů prstýnek svých vlasů a zahleděla se kamsi do temných vzpomínek: „Tu noc,
kdy přišli, pršelo. Kdyby ti chlapi stoupli na větvičku, neslyšela by to.“ Třesoucí se prsty jí sjely na
rukověť stříbrného nože za opaskem. „Byli velcí a překvapili ji, ale stejně jednoho z nich dostala, dříve
než...“
Darken Rahl chtěl, aby Jennsen zemřela, protože se narodila neobdařena. Každý vládce z tohoto rodu
zabíjel potomky, jako byla ona. Richard a Kahlan věřili, že život člověka patří jen jemu samotnému, aby
byl žit, a že okolnosti narození na tomto právu nemohou nic změnit.
Jennseniny utrápené oči se obrátily na Richarda: „Dostala jednoho z nich, než ji zabili.“
Richard Jennsen něžně objal. Všichni chápali, jak hrozná to pro ni byla ztráta. Muž, který láskyplně
vychoval Richarda, byl zabit Darkenem Rahlem osobně. Darken Rahl nechal zabít všechny Jennseniny
sestry zpovědnice. Muži, kteří zabili Jennseninu matku, dostali císařský rozkaz zabít ji tak, aby Jennsen
věřila, že to byl Richard, kdo po ní šel.

Kahlan cítila závan bezmoci ve všem, čemu čelili. Věděla, co to znamená být sama, vystrašená a
obklopená mocnými muži, plnými slepé víry a chtíče po krvi, muži, kteří skálopevně věří tomu, že
vykoupení lidské rasy vyžaduje vraždění.
„Dala bych cokoliv na světě za to, aby se matka byla dozvěděla, žes to nebyl ty, kdo poslal ony
muže.“ Jennsenin slabý hlas měl v sobě zřetelné množství smutku, který vypovídal o tom, jak strašné
muselo být utrpět takovou ztrátu a jak těžké muselo být snášet drtivou samotu, která pro ni po této ztrátě
nastala. „Přála bych si, aby má matka tenkrát znala pravdu, aby věděla, jací vy dva opravdu jste.“
„Dobří duchové jsou při ní a konečně našla mír,“ zašeptala Kahlan soucitně, i když teď měla dobrý
důvod pochybovat o trvalé platnosti těchto věcí.
Jennsen přikývla a otřela si dlaněmi tváře. „Jakou chybu jsi to vlastně udělala, Caro?“ zeptala se
nakonec.
Místo toho, aby Caru tato otázka rozzlobila, a zřejmě proto, že byla položena s takovou nevinností s
takovým vcítěním se, odpověděla klidně a zcela upřímně: „Mělo to co do činění s oním malým
problémem, který jsme tu zmínili před chvílí.“
„Máš na mysli tu věc, které jsem se měla podle tebe dotknout?“
Ve světle úzkého měsíčního srpku si Kahlan stačila všimnout, že se Caře vrátil zamračený výraz. „A
čím dříve, tím lépe.“
Richard se podrbal na obočí: „Tím si nejsem tak jistý.“
Také Kahlan se domnívala, že Cařina poznámka byla příliš zjednodušující.
Cara rozhodila rukama: „Ale lorde Rahle, nemůžeme to přece nechat jen tak...“
„Pojďme rozbít tábor, než bude úplná tma,“ řekl Richard tiše, ale důrazně. „Teď se potřebujeme
hlavně najíst a vyspat.“
Cara pro tentokrát shledala jeho rozkaz smysluplným a nic nenamítala. Když byl Richard odpoledne
sám na průzkumu, svěřila se Kahlan, že ji děsí, jak unaveně vypadá, a navrhla, že - když je tu dost jiných
lidí - nebudou ho budit na jeho noční hlídku.
„Podívám se po okolí,“ řekla Cara. „A přesvědčím se, že tu nikde na skalách nesedí ti mizerní ptáci a
nesledují nás svýma proklatýma černýma očima.“
Jennsen se rozhlédla kolem, jako by se bála, že by na ni nějaký černozobý pernatec mohl vyskočit ze
tmy.
Richard však zamítl Cařin plán přezíravým zavrtěním hlavy. „Ti už jsou pryč.“
„Říkal jsi, že nás sledují.“ Jennsen pohladila Betty, která se k ní přitulila, po krku. Dvojčátka se stále
schovávala pod kulaťoučkým břichem své matky. „Ještě nikdy jsem je neviděla, až nyní. Nebyli nikde
kolem včera ani dnes. Ani se neukázali, až do dnešního večera. Kdyby nás skutečně sledovali, tak by
neodletěli na tak dlouhou dobu. Museli by se stále držet blízko nás.“
„Mohou nás na čas opustit, aby si něco ulovili - a nebo proto, abychom začali pochybovat o jejich
skutečném záměru - a pak, i kdybychom pokračovali v cestě, nás mohou snadno zase najít. To je jedna z
výhod, kterou černozobí pernatci mají: nemusejí nás sledovat nepřetržitě.“
Jennsen si opřela ruce v bok: „Jak si potom, pro všechno na světě, můžeš být tak jistý, že nás
sledují?“ Mávla rukou směrem ke ztemnělému nebi. „Obvykle vidíš ty samé druhy ptáků. Vidíš havrany,
vlaštovky, pěnkavy, kolibříky, holuby - jak víš, že tě žádný z nich nesleduje, ale černozobí pernatci ano?“
„Vím to,“ řekl Richard, otočil se a vykročil směrem k vozu. „Teď pojďte vyložit naše věci a rozbít
tábor.“
Když Kahlan viděla, že se ho Jennsen chystá následovat, aby pokračovala ve svých námitkách,
chytila ji za ruku. „Už ho nech pro dnešek být, Jennsen.“ Kahlan pozdvihla obočí. „Prosím. Alespoň co se
týče tohoto tématu.“
Kahlan byla naprosto přesvědčena, že je černozobí pernatci skutečně pronásledují, i když ji o tom
nepřesvědčily ani tak okolnosti, jako spíše věřila Richardovu slovu, zvláště v podobných věcech.
Kahlan se dobře orientovala ve státnických záležitostech, protokolu, obřadech a etiketě, znala různé
kultury, věděla o příčinách prastarých sporů mezi národy a historii válek, dovedla hovořit několika
jazyky, včetně licoměrné diplomatické mluvy. V těchto oblastech věřil Richard zase jejímu slovu, pokud
si jím byla sama dostatečně jistá.
Ale v záležitostech tak podivných, jakou byli ptáci, kteří je sledovali, však věděla, že není moudré
Richardovo slovo zpochybňovat.

Kahlan také věděla, že ani Richard ještě nezná odpovědi na všechny otázky. Už ho takto viděla dříve,
uzavřeného, staženého do sebe, když se ze všech sil snažil pochopit důležité souvislosti jen z nemnohých
detailů, kterých si všiml. Věděla, že v takovém případě potřebuje být s problémem sám. Obtěžovat ho
otázkami dříve, než on sám znal odpovědi, znamenalo zdržovat ho od toho, co potřeboval dělat.
Jennsen se dívala za odcházejícím Richardem a nakonec na své tváři vynutila smířlivý úsměv. Ale
pak, jako by ji zase něco napadlo, se její oči znovu široce otevřely. Naklonila se ke Kahlan a zašeptala:
„Jde o magii?“
„Ještě nevíme, o co tady jde.“
Jennsen kývla. „Pomůžu vám. Cokoliv budu mocí udělat, udělám to. Chci vám pomoci.“
Kahlan si své obavy zatím nechala pro sebe, objala Jennsen kolem ramen na znamení vděku a
pomalu se s ní vydala směrem k vozu.

Kapitola třetí
V nezměrné, tiché prázdnotě noci Kahlan zřetelně zaslechla Friedricha, jak tiše promlouvá ke koním.
Poplácával je po plecích a hladil je dlouhými tahy po bocích pokaždé, když kolem nich procházel, nebo
když je šel vyhřebelcovat či připravit na noc. Díky těmto známým, uklidňujícím zvukům, které provázely
péči o zvířata, byla temnota, rozprostírající nad nimi své prázdné hlubiny, o poznání útulnější.
Friedrich byl starší, nenáročný muž průměrného vzrůstu. Přes svůj věk podstoupil dlouhou a
náročnou cestu do Starého světa, aby našel Richarda. Učinil tak proto, aby předal Richardovi důležité
informace, nedlouho po tom, co zemřela jeho žena. Strašlivý smutek z této ztráty byl stále velmi zřetelný
v jeho jemných rysech. Kahlan předpokládala, že tomu tak bude už navždy.
Ve slabém světle zahlédla Jennsenin úsměv, který následoval poté, co se jejím směrem podíval Tom.
Ve tváři velkého blonďatého D'Harana se na chvilku objevil klukovský škleb, ale pak se Tom zase otočil
ke své práci - vytahování srolovaných přikrývek zpod sedaček vozu. Překročil zásoby na voze a podal
náklad dolů Richardovi.
„Není tu žádné dřevo na podpal, lorde Rahle.“ Tom položil nohu na odřené zábradlí vozu a opřel se
předloktím o koleno. „Ale jestli chcete, mám nějaké dřevěné uhlí.“
„Co bych opravdu chtěl, je, abys mi přestal říkat lorde Rahle. Kdekoliv se můžeme ocitnout blízko
nesprávných lidí a když ti to před nimi ujede a řekneš mi tak, mohli bychom se dostat do velkých potíží.“
Tom se ušklíbl a poklepal na stříbrné ozdobné písmeno R na rukověti dýky za svým pasem. „Není se
čeho obávat, lorde Rahle. Ocel proti oceli.“
Richard si povzdychl nad pevností svazku, který pojil ďharanský lid s lordem Rahlem a lorda Rahla s
ďharanským lidem. Tom a Friedrich přísahali, že nebudou používat Richardův a Kahlanin titul před
ostatními lidmi. Ale je těžké změnit celoživotní zvyky a Kahlan věděla, že je pro ně nepřirozené
nepoužívat tituly, i když jsou zjevně sami.
„Takže,“ zeptal se Tom, když podal Richardovi poslední přikrývku, „mám rozdělat malý oheň na
vaření?“
„V tomhle vedru se mi nechce se zabývat něčím horkým.“ Richard si rozložil svou deku. „Navíc
bych se tím nerad zdržoval. Chtěl bych, abychom s úsvitem vyrazili, a potřebujeme se pořádně vyspat.“
„Ano, proti tomu nelze nic namítnout,“ řekl Tom a narovnal se. „Nejsem rád, že jsme na tak
otevřeném místě, kde nás každý může snadno spatřit.“
Richard mávl rukou kamsi do černé noci.
Tom vrhl rychlý ostražitý pohled k nebi. Pak neochotně přikývl a otočil se zpátky k práci; začal
dolovat nářadí na opravu dřevěných věder, ze kterých se napájeli koně.
Richard stoupl na kolo nákladního vozu a vyšplhal se nahoru, aby mu pomohl.
Tom, stydlivý, ale veselý chlapec, který se objevil teprve včera, právě poté, když se setkali s Jennsen,
vypadal jako obchodník, který se vlekl přes pustiny za obchodem. Jak se Kahlan a Richard dozvěděli,
byla přeprava zboží v jeho voze zástěrkou pro tajnou cestu, jejímž účelem bylo chránit lorda Rahla před
skrytými nástrahami a nebezpečími.
Jennsen se naklonila ke Kahlan a promluvila tichým hlasem: „Třeba takoví supi mohou i z velké dál-
ky prozradit, kde leží někdo zabitý. Pozná se to podle toho, že krouží a shromažďují se nad tím místem ve
vzduchu. Docela bych rozuměla tomu, že s pernatci by to mohlo být podobné - někdo by je mohl z dálky
pozorovat a podle jejich chování by zjistil, že pod nimi něco je.“
Kahlan neodpověděla. Bolela ji hlava, byla hladová a ze všeho nejvíc se jí chtělo spát a ne diskutovat
o otázkách, na které nezná odpovědi. Přemýšlela, kolikrát asi Richard vnímal stejným způsobem její
vlastní otázky, kterými ho obtěžovala. Kahlan si tiše povzdychla a pokusila se být alespoň z poloviny tak
trpělivá, jak byl obvykle Richard.
„Otázka je,“ pokračovala Jennsen, „jak by někdo mohl pernatce donutit, aby... no, zkrátka aby nad
námi kroužili jako supi nad mršinami, aby se dozvěděl, kde jsme?“ Jennsen se znovu naklonila ke Kahlan
a opět ztišila hlas do šepotu, jako by si chtěla být jistá, že ji Richard neuslyší. „Možná, že jsou posláni
prostřednictvím magie, aby sledovali určité lidi.“
Cara spočinula na Jennsen vražedným pohledem. Kahlan lhostejně přemýšlela o tom, jestli by Mord-
Sitha mohla udeřit Richardovu sestru, nebo jestli ji naopak zahrne pod svou ochranu, protože patří do
rodiny. Diskuze o magii, zvláště v souvislosti její nebezpečnosti pro Richarda nebo Kahlan, Caru
dráždily. Mord-Sithy se nebály ani samotné smrti, ale neměly rády magii a neváhaly to dát jasně najevo.
Svým způsobem toto nepřátelství vůči magii charakterizovalo povahu Mord-Sith. Byly totiž schopny
jedinečně použít sílu, která jim byla dána, tak, aby magii zničily. Mord-Sithy byly nemilosrdně
vycvičeny, aby byly stejně tvrdé, jako byl jejich úkol. Bylo to nutné pro šílenost jejich povinnosti, které je
Richard zbavil.
Kahlan se zdálo být jasné, že pokud je pernatci skutečně sledují, mohly by v tom být nějaké čáry.
Tato domněnka v ní vzbudila obavy.
Nahlas však Kahlan své myšlenky nerozvíjela, a tak pokračovala Jennsen: „Proč si myslíš, že by ně -
kdo používal pernatce, aby vás stopovali?“
Kahlan pozdvihla obočí. „Jennsen, jsme uprostřed Starého světa. To, že nás na nepřátelském území
bude někdo pronásledovat, je docela pravděpodobné, nemyslíš?“
„Ano, myslím, že máš pravdu,“ připustila Jennsen. Navzdory horku se zatřásla, jako by ji zamrazilo.
„Nemáš ani ponětí, jak moc vás císař Jagang chce dostat.“
Kahlan se pro sebe pousmála: „Ale ano, myslím, že mám.“
Jennsen se na chvilku zadívala na Richarda, který právě plnil vědra vodou ze sudů přepravovaných
na vozech. Richard se naklonil dolů a podal jedno vědro Friedrichovi. Koně již byli žízniví a sledovali
napjatě jejich počínání, uši pozorně nastražené. Také Betty se dívala a dychtivě mečela, zatímco její
dvojčata už sála mléko. Když naplnil všechna vědra, ponořil Richard do sudu také svůj měch.
Jennsen zavrtěla hlavou a podívala se Kahlan do očí: „Císař Jagang mě oklamal. Kvůli němu jsem se
domnívala, že mě chce Richard zabít.“ Rychle se podívala po mužích, kteří byli stále zaneprázdněni prací,
a pokračovala: „Byla jsem s Jagangem, když zaútočil na Aydindril.“
Kahlan měla pocit, že jí srdce skočilo až do krku, když uslyšela z první ruky potvrzení, že místo
jejího mládí bylo skutečně napadeno. Pak položila otázku, byť se bála, že neunese odpověď, kterou by
mohla uslyšet.
„Zničil město?“
Poté, co byl Richard zajat, vedla Kahlan s Carou po svém boku d'haranskou armádu proti
Jagangovým nájezdným hordám ze Starého světa. Měsíc po měsíci bojovala Kahlan a její armáda s
beznadějnými vyhlídkami, a nakonec se stáhla až do Středozemí.
V době, kdy prohráli bitvu o Středozemí, to byl už rok, co naposledy viděla Richarda, který tou
dobou už zdánlivě upadl v zapomnění. Když se nakonec dozvěděla, kde je Richard držen, vydala se s
Carou k jihu, do Starého světa, aby, stejně jako Richard, přijela přímo do středu revolučních bouří, které
vypukly v samém srdci Jagangovy domoviny.
Ještě než odjela, vyklidila Kahlan Aydindril a zanechala Palác zpovědnic prázdný, nezbyl zde již
nikdo, pro koho toto místo bylo domovem. Život, a ne domov, byl v tu chvíli důležitý.
„Příležitost, aby zničil město, nikdy nedostal,“ řekla Jennsen. „Když jsme přijeli do Paláce
zpovědnic, myslel si císař Jagang, že už tebe a Richarda má. Ale místo toho na něj před palácem čekalo
jen kopí, na kterém byla napíchnuta hlava císařova uctívaného duchovního vůdce bratra Nareva.“
Jennsenin hlas se významně ztišil. „Jagang našel vzkaz, který tam byl zanechán spolu s hlavou.“
Kahlan si dobře pamatovala den, kdy Richard poslal hlavu toho zlého muže spolu se vzkazem pro
Jaganga na dlouhou cestu k severu. „Pozdrav od Richarda Rahla.“
„Ano, přesně tak,“ přisvědčila Jennsen. „Ani si nedovedeš představit Jagangův hněv.“ Jennsen se
odmlčela, aby se ujistila, že Kahlan bude věnovat dostatečnou pozornost jejímu varování. „Udělá cokoliv,
aby dostal tebe a Richarda.“
Kahlan to však moc dobře věděla i bez Jennsen.
„To je jen další důvod se odsud dostat a někde se schovat,“ řekla Cara.
„A pernatci?“ připomněla jí Kahlan.

Cara se významně podívala na Jennsen a pak tiše promluvila směrem ke Kahlan: „Když se postaráme
o to ostatní, možná, že se tenhle problém vyřeší sám.“
Cařiným úkolem bylo chránit lorda Rahla. Byla by dokonale šťastná, kdyby ho mohla dát někam do
díry a přiklopit ho, a být si pak jistá, že se mu nic nestane.
Jennsen čekala a dívala se na obě ženy. Kahlan trochu pochybovala, že by jim Jennsen mohla nějak
pomoci. Richard všechno promyslel a nakonec byl nucen mít oprávněné obavy. Kahlan by sama byla po-
řádně skeptická i bez Richardových obav. Ale přesto...
„Možná,“ řekla jen.
„Pokud je něco, co mohu udělat, chtěla bych to zkusit.“ Jennsen si úzkostlivě hrála s knoflíkem na
svých šatech. „Richard si myslí, že nemohu pomoci. Pokud je v tom magie, tak by to Richard přece věděl.
Richard je přece čaroděj, musel by poznat magii.“
Kahlan vzdychla. Bylo to daleko složitější. „Richard byl vychován v Západozemí - daleko od Středo-
zemí a ještě dále od D'Hary. Byl vychován v odloučení od zbytku Nového světa a nevěděl nic o svém
daru. Přes to všechno se již naučil několik pozoruhodných věcí, ale stále ví málo o svém právu
prvorozeného.
Tohle už Jennsen sice říkali, ale zdálo se, že tomu moc nevěří a podezřívá je, že Richardovy nevšední
schopnosti přes jeho vrozený dar poněkud podceňují. Její starší bratr ji však před časem zachránil před ži-
votem v úzkosti a strachu. Tak významný čin se mohl někomu, kdo nemá s magií žádné zkušenosti, zdát
nutně spojený s něčím nadpřirozeným. Možná, že tomu tak skutečně bylo.
„Dobrá, pokud je Richard kouzly nedotčený, jak říkáš,“ pokračovala Jennsen, „tak bychom se
nemuseli možná tolik bát toho, co si myslí. Možná bychom mu nemuseli nic říkat a rovnou udělat to, co
navrhuje Cara, abychom se těch pernatců jednoduše zbavili.“
Betty poblíž něžně olizovala do čista svá bílá dvojčátka. Neproniknutelná temnota a nekonečná tíže
okolního ticha se zdály stejně věčné a neměnné jako samotná smrt.
Kahlan něžně objala Jennsen kolem krku. „Vyrostla jsem v dlouhých chodbách Pevnosti čarodějů a
Paláce zpovědnic. Vím toho o kouzlech skutečně hodně.“
Přitáhla si mladou ženu ještě blíže k sobě. „Můžu ti říci, že tak naivní představy, aplikované na takhle
závažné věci, mohou snadno způsobit smrt. Vždycky je možné, že věci jsou tak prosté, jak doufáš, ale
většinou se jedná o záležitosti, jejichž složitost daleko přesahuje schopnosti tvé představivosti, a každý
povrchní soud o nich vedoucí k unáhlenému rozhodnutí by mohl uvést do chodu mašinérii, která by nás
všechny pohltila. Jsou samozřejmě chvíle, kdy nezbývá nic jiného než jednat okamžitě, ale i tehdy musíš
použít nejlepší úsudek, jakého jsi v tu chvíli schopna, i tehdy musíš jednat na základě všech svých
zkušeností a všeho, co znáš. Ale pokud máš tu možnost, nikdy v záležitostech čar a kouzel nejednej dříve,
nežli zcela bezpečně víš, jaké tvé jednání může mít následky. Nikdy nesekej mečem do tmy.“
Kahlan až moc dobře znala strašlivou pravdu, která se skrývala za tímto poučením. Ale Jennsen stále
nebyla přesvědčena. „Ale když toho tedy o kouzlech příliš neví, tak by jeho strach mohl být pouze...“
„Procházela jsem mrtvými městy, procházela jsem kolem zmasakrovaných těl mužů, žen i dětí, které
měl na svědomí Císařský řád. Viděla jsem mladé ženy, dívky mladší, než jsi ty, jak skončily přikovány ke
kůlům, u nichž byly zneužívány celými jednotkami vojáků po dlouhé dny, nežli v mukách zemřely, jen
pro zvrácené potěšení mužů, kteří se vyžívali ve znásilňování žen až k smrti.“
Kahlan pevně stiskla zuby, když jí hlavou nemilosrdně letěly všechny ty hrůzostrašné vzpomínky.
Ještě pevněji k sobě přitiskla Jennsen a pokračovala: „Všechny mé Sestry zpovědnice zemřely tímto
způsobem, přestože znaly magii a věděly, jak ji použít. Ale muži, kteří je chytili, to věděli také a použili
toto vědění proti nim. Moje nejlepší přítelkyně mi zemřela v náručí poté, co s ní tito muži skončili. Život
pro tyto lidi nic neznamená, oni vyznávají smrt. Je to tentýž druh lidí, který popravil tvou matku. A jsou
to ti samí lidé, kteří dostanou i nás, jestli nebudeme dost opatrní, jestli uděláme chybu. Tito lidé nám
kladou do cesty pasti - včetně pastí, které byly nastraženy pomocí kouzel.
A co se týče Richardových znalostí magie, jsou chvíle, kdy ignoruje ty nejprostší věci, že tomu já
sama mohu jen těžko uvěřit a musím si uvědomit, že vyrostl, aniž by ho kdo jakkoliv poučil o jeho daru.
V takových případech se snažím být trpělivá a vést ho nejlépe, jak dovedu. A on bere vše, co mu říkám,
velmi vážně.
Ale jsou také chvíle, kdy se zdá, že vládne tak složitými kouzly, že o nich ani já, ani nikdo jiný nemá
ani ponětí. V těchto případech musí být on sám svým průvodcem.

Životy mnoha lidí závisí na nás a na tom, zda neuděláme chybu z neopatrnosti, zvláště chybu v ob -
lasti magie. A já jako matka zpovědnice nedovolím, abychom si s těmito životy jen tak zahrávali. Teď už
mi rozumíš?“
Kahlan měla často noční můry z věcí, jež viděla, zdálo se jí o všech těch, kteří byli chyceni, o všech,
kteří udělali prostou chybu a zaplatili za ni svými životy. Nebyla o mnoho starší než Jennsen, ale v tu
chvíli byl mezi nimi ve zkušenostech rozdíl mnoha a mnoha let.
Kahlan zatřásla Jennseniným tělem a znovu se zeptala: „Rozumíš mi?“
Jennsen, s očima do široka otevřenýma, polkla. „Ano, matko zpovědnice.“ Její pohled se konečně
sklonil k zemi.
Teprve teď ji Kahlan pustila.

Kapitola čtvrtá
„Tak kdo má hlad?“ zavolal Tom ke trojici žen.

Richard vytáhl z vozu lucernu, a když se mu ji podařilo za pomoci křesadla rozsvítit, umístil ji na
plochý kámen. Podezřívavě se podíval na přicházející ženy, ale nakonec shledal nejvhodnějším nic neříci.
Kahlan si přisedla k Richardovi, jemuž Tom mezitím nabídl první kousek, který ukrojil z dlouhé klo-
básy. Richard odmítl, a tak si ho vzala Kahlan. Tom odřízl další kus a podal ho Caře, další dal Friedricho-
vi.
Jennsen se odebrala k vozu a něco hledala ve svém vaku. Kahlan se domnívala, že si Jennsen jen
přeje zůstat na chvilku sama, aby se sebrala. Kahlan moc dobře věděla, jak nevybíravá její slova byla, ale
nemohla dovolit, aby se Jennsen utěšovala nebezpečnými iluzemi.
V Jennsenině bezpečné přítomnosti se Betty přitulila k Rezce, zrzavé kobylce své paničky. Koza a
kobylka se rychle spřátelily. Ostatní koně se zdáli být potěšeni nově příchozími a projevovali živý zájem
o obě malá kůzlátka, udělujíce jim přátelské šťouchnutí čumákem, kdykoliv se zatoulala do jejich
blízkosti.
Když Jennsen procházela kolem s mrkví v ruce, Betty rychle vstala. Její ocas se začal bleskově komí-
hat sem a tam v očekávání sladkého sousta. Také koně zbystřili pozornost a zvedli hlavy v naději, že ani
oni nezůstanou stranou. Nakonec každý dostal sousto a bylo mu dopřáno poškrábání za ušima.
Když měli oheň, mohli si uvařit rýži, fazole nebo si udělat polévku. Přestože byla Kahlan velmi
hladová, pomyslela si, že nemá sílu na to, aby vařila, a tak byla odkázána na studenou kuchyni. Jennsen
přinesla ze svého vaku proužky sušeného masa a nabídla je všem okolo. Richard odmítl i maso a místo
toho jedl tvrdé cestovní suchary, ořechy a sušené ovoce.
„Nechceš přece jen nějaké maso?“ zeptala se Jennsen, když si sedla naproti němu. „Měl bys sníst
něco sytějšího než tohle.“
„Nemůžu jíst maso. Alespoň do doby, než se ve mně probudí můj dar.“
Jennsen se zamračila a nakrčila nos. „Proč by ti tvůj dar neměl dovolit jíst maso?“
Richard se naklonil ke straně, opřel se pohodlně o loket a na chvilku zvedl svůj zrak ke hvězdám na
temném nebi, zatímco hledal slova, jimiž by co nejlépe odpověděl Jennsen na její otázku.
„Rovnováha je v podstatě výsledkem vzájemného působení všech existujících věcí,“ řekl nakonec.
„Zjednodušeně řečeno, uvědom si, v jaké rovnováze jsou dravci a jejich kořist. Kdyby bylo moc dravců a
všechna jejich kořist by byla snědena, tak by nakonec také dravci zemřeli hlady.
Nerovnováha by byla smrtelná jak pro dravce, tak pro jejich kořist. Rovnováha mezi nimi existuje
proto, že důsledky jejich přirozeného jednání jsou v rovnováze. Rovnováha ale není jejich vědomým
záměrem.
Lidé jsou jiní. Bez našeho vědomého záměru bychom nutně nemuseli dosáhnout rovnováhy, kterou
naše přežití často vyžaduje.
Musíme se učit používat naši mysl, abychom přežili. Pěstujeme obilniny, zeleninu a ovoce, lovíme
pro kožešiny, abychom se udrželi v teple, chováme ovce, abychom mohli použít jejich vlnu, a učíme se,
jak z ní utkat látku. Musíme se učit, jak budovat příbytky, úkryty. Snažíme se vyvážit hodnotu jedné věci
hodnotou věci jiné, obchodujeme se zbožím, které jsme vyrobili, abychom získali jiné, které vypěstoval,
ulovil, utkal nebo postavil někdo jiný.
Vyvažujeme to, co potřebujeme, něčím, co známe a víme o přirozenosti světa. Vyvažujeme to, co
pocitově chceme, s našimi racionálními osobními zájmy a neřídíme se vždy momentálním impulsem,
protože víme, že náš dlouhodobý zájem je jiný. Používáme dřevo, abychom rozdělali oheň v kamnech,
abychom se chránili před mrazem, ale bez ohledu na to, jaká nám je zima, neděláme nikdy oheň moc
velký, protože víme, že by nám mohl shořet dům, až se zahřejeme a usneme.“
„Ale lidé mnohokrát jednají unáhleně a krátkozrace, sobecky. A ničí tak mnohé životy,“ namítla
Jennsen a ukázala rukou kamsi do temnoty: „Podívej se, co dělá Císařský řád, a jak je v tom úspěšný.
Nezajímá je tkaní vlny nebo stavění domů, ani obchodování. Masakru-jí lidi, aby něco dobyli. Když něco
potřebují, prostě si to vezmou.“
„A my stojíme proti nim. Naučili jsme se ctít hodnotu života a tak bojujeme, abychom znovu nastolili
vládu rozumu. My jsme ta rovnováha.“
Jennsen si shrnula pramen vlasů za ucho. „A co má tohle všechno do činění s tím, že nejíš maso?“
„Bylo mi řečeno, že také kouzelníci se musí vyvážit, musí dostat svůj dar do rovnováhy s tím, co
dělají. Bojuji proti těm, kteří, podobně jako Císařský řád, klidně zničí život, protože pro ně nemá žádnou
cenu. A to vyžaduje, abych dělal stejnou hroznou věc, abych ničil to, co pro mě má tu nejvyšší cenu:
život. Tedy jejich život. A pokud má můj dar být použit k tomuto cíli, může nejedení masa vyvážit to, co
jsem nucen udělat.“
„A co by se stalo, kdybys maso jedl?“
Kahlan věděla, že Richard má příklad, co by se mohlo stát, kdyby jedl maso, rovnou ze včerejška.
„Už z pouhé myšlenky, že bych jedl maso, se mi dělá špatně. Udělal jsem to, když jsem musel, ale
vyhnu se tomu, když je to možné. Kouzla, která jsou zbavena rovnováhy, mohou mít smrtonosné
následky, stejně jako oheň, který se vymkne kontrole v příbytku.“
Kahlan napadlo, že meč pravdy, který Richard nosí za pasem, má možná také potřebu rovnováhy.
Richard byl jmenován hledačem pravdy přímo samotným čarodějem prvního řádu Zeddicusem Zu'lem
Zoranderem - Zeddem, tedy svým vlastním dědečkem, mužem, který pomohl Richardovi uchopit vládu a
po kterém Richard zdědil dar.
Richardův dar totiž nepocházel pouze z linie krve Rahlů, ale také Zoranderů. Tedy skutečná rovnová-
ha.
Přímo jmenovaní hledači nosili tentýž meč už téměř po tři tisíce let. Možná, že Richardovo
porozumění pro záležitosti rovnováhy mu pomohlo přežít věci, kterým musel čelit.
Jennsen žvýkala proužek masa a stále přemýšlela o Richardových slovech: „Takže protože bojuješ a
občas musíš zabíjet lidi, nesmíš jíst maso, abys vyvážil ty strašné činy?“
Richard přikývl a vložil si do úst sušenou meruňku.
„To musí být hrozné, mít dar,“ řekla Jennsen tiše. „Mít něco tak destruktivního, co vyžaduje, abys to
nějak vyvažoval.“
Uhnula před pohledem Richardových šedých očí. Kahlan věděla, jak obtížné někdy je snést jeho
přímý, pronikavý pohled.
„Také jsem se tak dříve cítíval,“ řekl, „když jsem byl jmenován hledačem pravdy a byl mi dán meč, a
ještě později, když jsem dostal ještě mnohem více a zjistil jsem, že mám dar. Nechtěl jsem mít dar, ne-
chtěl jsem nic, co s sebou dar přinášel, a stejně tak jsem nechtěl meč, kvůli věcem ve mně, kterým jsem
nechtěl nikdy dovolit, aby vyšly ven.“
„Ale teď ti už tak nevadí, že máš meč a dar?“
„Máš meč a použila jsi ho,“ řekl Richard, naklonil se k ní a zdvihl ruce: „Máš ruce. Budeš nenávidět
svůj nůž nebo své ruce?“
„Samozřejmě že nebudu. Ale co to má společného s darem?“
„Mít dar, to je prostě to, jak jsem se narodil. Je to stejné, jako že jsem se narodil jako muž a ne žena,
je to stejné, jako když jsem se narodil s šedýma očima a ne s modrýma, hnědýma nebo černýma, je to
stejné, jako když jsem se narodil se dvěma rukama. Nebudu přece nenávidět svoje ruce jen proto, že by
teoreticky mohly někoho uškrtit. Je to má mysl, co řídí ruce. Mé ruce nejednají o své vlastní vůli. Myslet
si to by bylo ignorováním pravdy. Musíš poznat pravdivou podstatu věcí, pokud chceš dosáhnout
rovnováhy - nebo pravdivě porozumět čemukoliv.“
Kahlan přemýšlela, proč se ona sama nesnaží najít rovnováhu jako Richard. Bylo to tak důležité a
nezbytné pro něj, ale pro ni ne? Ačkoliv se jí už strašně chtělo spát, nemohla se nezapojit od debaty:
„Často používám svou sílu zpovědnice k zabíjení a nemusím se snažit udržovat rovnováhu tím, že bych
nejedla maso.“
„Sestry světla prohlašují, že závoj, clona, která odděluje svět živých od světa mrtvých, je tvořena
kouzly. Přesněji řečeno, prohlašují, že ta clona je zde,“ poklepal si rukou na spánek, „v těch z nás, kteří
mají dar - v čarodějích a kouzelnících. Prohlašují, že rovnováha je pro nás, kteří máme dar, životně
důležitá, protože v nás je clona a to nás činí strážci této clony a strážci rovnováhy mezi světy.
Možná, že mají pravdu. Já mám oba druhy daru: aditivní i subtraktivní. Možná, že to je to, v čem
jsem jiný. Možná, že když mám oba druhy, je pro mě důležitější, abych udržoval rovnováhu.“
Kahlan přemýšlela, kolik z toho může být pravda. Bála se uvažovat, do jaké míry může její vlastní
počínání ovlivnit rovnováhu kouzel. Svět se dal vykládat mnoha způsoby. Ale nevěděla, jaký si vybrat.
Cara, nevzrušeně žvýkající kus sušeného masa, se vmísila do hovoru: „Celá tahle záležitost
rovnováhou je vzkazem od dobrých duchů - z onoho druhého světa - který nám říká, že lord Rahl má
nechat boj na nás. Kdyby to udělal, nemusel by se teď starat o rovnováhu, ani o to, co smí a co nesmí jíst.
Kdyby se přestal vystavovat smrtelnému nebezpečí, byla by jeho rovnováha výborná a on by mohl sníst
klidně celou kozu.“
Jennsen pozdvihla obočí.
„Však víš, co tím myslím,“ zavrčela Cara.
Tom se k nim naklonil: „Možná že má slečna Cara pravdu, lorde Rahle. Máte lidi na to, aby vás
ochránili. Měl byste je nechat dělat jejich práci a pak byste své schopnosti mohl zaměřit jen na své
povinnosti lorda Rahla.“
Richard zavřel oči a prsty si promnul spánky. „Kdybych měl pokaždé čekat, až mě Cara zachrání, tak
bych na to asi čekal bez hlavy.“
Cara zakoulela očima a vrátila se ke své klobáse.
Kahlan se v šeru zadívala na Richardovu tvář a usoudila, že nevypadá dobře a že je to zřejmě horší
než pouhé vyčerpání. Měkké světlo lampy osvětlovalo pouze polovinu jeho obličeje, zatímco ta druhá
zůstávala ve tmě, jako by ho tu byla jen polovina. A jako by druhá polovina byla kdesi v světě temnot a
on byl onou clonou mezi světy.
Naklonila se k němu a odhrnula mu z čela vlasy. Byla to záminka, aby se mohla přesvědčit, zda nemá
horečku. Byl horký, ale to byli vlastně všichni, takže nedokázala posoudit, zda má horečku, ale spíše se
domnívala, že ne.
Její ruka sklouzla níž a pohladila Richardovu tvář, a ta zněžněla úsměvem. Kahlan by byla schopna
se ztratit v rozkoši, kterou jí působil pouhý pohled do jeho očí. Její srdce se naplnilo radostí, když viděla,
že se usmívá. I ona se něj usmála způsobem, kterým se neusmívala na nikoho jiného, pouze na něj.
Kahlan měla obrovskou chuť ho políbit, ale ostatní byli blízko a způsob, jakým měla Kahlan chuť se
líbat, nebyl vhodný způsob pro případ, že nejste sami.
„Je velmi těžké si to představit,“ řekl Friedrich. „Myslím to, že samotný lord Rahl nevěděl o daru,
který mu byl dán.“ Friedrich znovu zavrtěl hlavou. „Je to neuvěřitelné.“
„Můj dědeček Zedd měl dar,“ řekl Richard. „Chtěl mě vychovat bez kontaktu s kouzly, podobně jako
byla vychována Jennsen - ukrytého někde, kam by se nedostal Darken Rahl. Proto mě odvezl do
Západozemí na druhé straně hranice, po kterou dosahovala kouzla.“
„Takže dokonce ani váš dědeček - sám čaroděj - vás nepustil k tomu, čím byl sám obdařen?“ zeptal
se Tom.
„Ne, alespoň ne do té doby, než Kahlan přišla do Západozemí. Když se teď ohlížím zpátky, vidím, že
bylo mnoho drobností, které naznačovaly, že je něčím více, než se zdálo, ale když jsem vyrůstal, neměl
jsem o ničem ani tušení. Jen se mi zdál být čarodějem v tom smyslu, že věděl všechno o světě kolem nás.
Ukazoval mi ten svět a já díky němu chtěl o světě vědět pořád víc a víc, ale nikdy mi neprozradil nic o
kouzlech, nic o daru. To, co mi ukazoval, byl život.“
„Takže je to pravda,“ řekl Friedrich, „že Západozemí leží stranou a je místem, kde nejsou kouzla.“
Richard se při hovoru o svém domovu, o Západozemí, začal usmívat. „Ano, je. Vyrostl jsem v lesích
Hartlandu, přímo u hranice. Nikdy jsem žádná kouzla neviděl. Snad kromě Hona.“
„Hona?“ zeptal se Tom.
„Můj přítel, hraničář. Chlapík asi tvého vzrůstu, Tome. Stejně jako ty chráníš lorda Rahla, Hon měl
za úkol chránit hranici, nebo spíše držet lidi v dostatečné vzdálenosti od ní. Říkali, že jeho úkolem je
držet kořist - lidi - daleko od hranice, aby se věci, které leží za ní, nemohly stát silnějšími. Pracoval na
tom, aby zachoval rovnováhu.“ Richard se pro sebe usmál. „Neměl dar, ale já si vždycky myslel, že věci,
které by tenhle muž mohl použít, jsou kouzelné.“
Také Friedrich se Richardovu příběhu usmál. „Celý život jsem žil ve D'Haře. Když jsem byl mladý,
byli mými hrdiny právě tihle muži, kteří chránili hranici, a já jsem se chtěl stát jedním z nich.“
„A proč ses nestal?“ zeptal se Richard.

„Když hranice padla, byl jsem ještě příliš mladý.“ Friedrich se na chvíli ztratil v dávných
vzpomínkách a pak usoudil, že by bylo dobré změnit téma: „Jak dlouho ještě budeme cestovat touhle
pustinou, lorde Rahle?“
Richard se podíval k východu, jako by mohl prohlédnout temnotu za světlým kruhem záře lucerny.
„Když udržíme stejné tempo, budeme za několik dní z nejhoršího venku, řekl bych. Půda teď bude čím
dál kamenitější a stále budeme stoupat k těm vzdáleným horám. Cesta bude těžší, ale až se dostaneme
výš, tak snad nebude takové horko.“
„A co ta věc, která... o které si Cara myslí, že bych měla udělat?“ zeptala se Jennsen.
Richard se na chvíli zadíval do jejího obličeje. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
„Ale jedeme tam, ne?“
„Ano, jedeme.“
Jennsen se natáhla pro další proužek sušeného masa. „O čem to vlastně. Cara mluvila? Cara a Kahlan
nevypadaly, že mi to chtějí říci.“
„Poprosil jsem je, aby ti to neříkaly,“ odpověděl Richard.
„Ale proč? Když tam stejně jedeme, uvidíme to, tak proč bych nemohla vědět, co to je?“
„Protože nemáš dar,“ řekl Richard. „A já nechci ovlivnit to, co uvidíš.“
Jennsen zamrkala: „Jaký v tom může být rozdíl?“
„Zatím jsem neměl čas toho mnoho přeložit, ale podle toho, co jsem se dozvěděl z knihy, kterou mi
dal Friedrich, mohou dokonce i lidé bez daru něco zahlédnout. A tímto způsobem jsou pak schopni
pracovat s kouzly. Je to, jako když ses narodila s očima, které jsou schopny vidět barvy. Pak můžeš vidět
a pochopit malby velkých umělců, i když nejsi schopna takové malby sama vytvořit.
Lord Rahl, který má dar, může mít jen jednoho potomka s darem. Může mít samozřejmě více dětí, ale
jen velmi zřídka má některé z nich také dar. Ale přece jen mají v sobě malou jiskřičku daru, která jim
umožní některá kouzla alespoň zahlédnout. Zkrátka, mohou vidět barvy.
Kniha ale také říká, že lord Rahl s darem může mít výjimečně také potomky, jako jsi ty, kteří v sobě
nemají po daru ani stopy. Kniha je nazývá pilíře světa. Stejně tak jako ti, kteří se narodí bez očí, nemohou
vnímat barvy, ti, kteří se narodí jako ty, nemohou vnímat kouzla.
Ale stále ještě to není úplně přesné, protože u tebe nejde jen o to, že nemůžeš vnímat kouzla. Pro
někoho, kdo se narodil slepý, barvy existují, ale on je pouze nemůže vidět. Ale ty nejen že kouzla nevidíš,
pro tebe vůbec neexistují, nejsou realitou.“
„Jak je něco takového vůbec možné?“ zeptala se Jennsen.
„To nevím,“ odpověděl Richard. „Když naši předkové spojili linii lordů Rahlů s d'haranským lidem,
vytvořili zvláštní schopnost mít potomky s darem. Ale kouzla potřebují rovnováhu. Možná, že to takhle
museli udělat, aby těmi, kteří se narodí jako ty, vyvážili ty, jež se narodí s darem. A možná si jen
neuvědomili, že se tak stane samovolně, aby byla nastolena rovnováha.“
Jennsen polkla. „A co se stane, když... no vždyť víš, když budu mít děti?“
Richard znovu pohlédl do Jennseniných očí a chvíle, než promluvil, se zdála být bolestivě dlouhá.
„Tví potomci zřejmě budou jako ty.“
Jennsen seděla jako opařená. „I když si vezmu někoho s jiskřičkou daru? Někoho, kdo je schopen
vidět barvy, jak říkáš? I přesto budou moje děti jako já?“
„Ano, i přesto,“ odpověděl Richard tiše, ale neúprosně. „Ty jsi zlomený článek v řetězu darů. Podle
knihy se tenhle řetěz přeruší navždy. Kdyby byl článek zlomen před tisíci lety, ani dnes nebudou potomci
mít dar; řetěz bude přerušen napořád. A nemůže být opraven. Když se tvé děti ožení, nebo vdají, budou
na tom stejně jako ty - přeruší řetěz v rodu těch, s nimiž se ožení, nebo za něž se vdají. Jejich děti na tom
budou zase stejně a tak dále.
To je také důvod, proč lord Rahl vždycky zabíjel děti, které neměly dar. Ty můžeš být počátkem ně-
čeho, co na světě ještě nikdy nebylo - rodu nedotčeného darem. Svět a lidstvo by mohli být navždy změ-
něni. Proto kniha nazývá všechny, kteří jsou jako ty, pilíři světa.“
Zavládlo strnulé ticho.
„A proto je to místo tak nazýváno,“ řekl Tom a ukázal kamsi přes své rameno. Zdálo se, že chtěl jen
přerušit tísnivé mlčení. „Pilíře světa.“ Podíval se do tváří lidí okolo, ozářených jen slabým světlem
lucerny. „Je to zvláštní shoda okolností, že ti, kteří se narodili jako Jennsen, a tohle místo se nazývají
stejně.“

Richard zíral kamsi do tmy, k onomu strašnému místu, kde mohla Kahlan zemřít, kdyby udělal chybu
v kouzlech. „Nemyslím si, že jde o shodu okolností. Všichni ti jedinci jsou s tím místem nějak spojeni.“
Kniha - Pilíře světa - která popisovala ty, jež se narodili jako Jennsen, byla napsána prastarým jazy-
kem horní d'haranštiny. Jen několik ještě žijících lidí umělo horní d'haranštinu. Richard se ji začal učit,
aby mohl rozluštit důležité informace v dalších knihách, které našli a které pocházely z časů velké války.
Tahle válka skončila před třemi tisíci lety, jen aby byla znovu rozpoutána a rozrostla se
nekontrolovatelně po celém světě. Kahlan se bála přemýšlet o klíčové - byť nechtěné - roli, kterou s
Richardem sehráli, aby se to mohlo stát.
Jennsen se naklonila vpřed, jako by hledala alespoň zrnko naděje. „Jak si myslíš, že místo a lidé jako
já mohou být spojeni?“
Richard si dlouze a unaveně povzdychl. „To ještě nevím.“
Jennsen prstem kreslila do štěrku malé kroužky: „Kvůli všem řečem o tom, že jsem pilířem světa a že
jsem přerušením řetězce daru, se cítím jaksi... nečistá.“
„Nečistá?“ zeptal se Tom a vypadal, jako by ho ranilo jen to, že si něco takového vůbec mohla
pomyslet. „Jennsen, proč se tak cítíš?“
„Lidé jako já jsou též nazýváni ,dírami ve světě'. Myslím, že teď už vím proč.“
Richard se předklonil a opřel si lokty o kolena. „Vím, jaké to je, litovat toho, jak se člověk narodil,
litovat, že člověk něco má nebo nemá. Nenáviděl jsem, že jsem se narodil tím, kým jsem; že mám dar.
Ale pak jsem pochopil, jak nesmyslné takové pocity jsou a že to byl zcela špatný způsob myšlení.“
„Ale to je něco jiného než u mě,“ řekla Jennsen a dlaní nahrnula písek přes nakreslené kroužky.
„Všichni ostatní alespoň mohou vidět barvy, jak říkáš. Ale já jsem jediná taková.“
Richard hleděl na svou sestru, krásnou, mladou nevlastní sestru bez daru, kterou by každý předchozí
lord Rahl okamžitě zavraždil, a nakonec ho přemohl úsměv. „Jennsen, přemýšlel jsem o tobě a o tom, jak
ses narodila, a myslím si, že ses narodila čistá. Jsi jako čerstvá vločka sněhu, jiná než všechny ostatní a
neobyčejně krásná.“
Jennsen k němu vzhlížela a nakonec se i ona musela usmát. „Takhle jsem o tom nepřemýšlela.“ Její
úsměv se však opět začal vytrácet: „Ale stejně, vždyť ničím...“
„Ne, budeš tvořit a ne ničit,“ řekl Richard. „Kouzla existují. Ale nemohou mít univerzální právo na
existenci. Kdyby si to někdo chtěl myslet, popíral by pravou přirozenost věcí. Lidé, pokud nezabíjejí,
mají právo žít své životy. Ale nemůžeš říci, že když ses narodila třeba se zrzavými vlasy, máš právo na to,
aby byly nahrazeny hnědými.“
Jennsen se této myšlence zachichotala. Bylo hezké vidět, že jí úsměv tentokrát vydržel déle. Při
pohledu do Tomovy tváře bylo jasné, že i on souhlasí.
„Takže,“ zeptala se Jennsen nakonec, „co je to vlastně za věc, na niž se jedeme podívat?“
„Pokud ta věc, o které se Cara zmínila, byla změněna někým, kdo má dar, tak, protože nemůžeš vidět
kouzla, budeš snad schopna spatřit něco, co je za kouzly.“
„A myslíš, že z té věci poznáme něco důležitého?“
„To nevím. Může to být užitečné, ale ani nemusí. Ale chtěl bych vědět, co uvidíš. Tedy co skutečně
uvidíš ty sama, bez jakékoliv nápovědy od nás.“
„Když se o tu věc bojíš, proč jsi ji tam nechal? Nebojíš se, že by ji někdo mohl najít a vzít?“
„Bojím se o hodně věcí,“ odpověděl Richard.
„Dokonce i když to skutečně je něco, co bylo změněno kouzly a ona v tom uvidí to, co to skutečně
je,“ řekla Cara, „tak to ještě neznamená, že to není to, co se to zdá být nám, a už vůbec ne, že to není
nebezpečné.“
Richard přikývl. „Alespoň že tohle už víme. Všechno, co se dozvíme navíc, nám může pomoci.“
Cara se zamračila. „Chci jen, ať to obrátí vzhůru nohama.“
Richard se na ni přísně podíval, čímž jí naznačil, že už nemá nic dalšího prozrazovat. Cara
nesouhlasně zafuněla, natáhla se a vzala si jednu Richardovu sušenou meruňku. Zamračila se na něj a
cvrnkla si meruňku do úst.
Když dojedli, Jennsen navrhla, aby všechno jídlo zase uložili do bezpečí vozu, protože jinak by si
Betty mohla v noci bez dovolení posloužit. Betty byla vždycky hladová. A teď, když měla kůzlátka, byla
přímo nenažraná.

Kahlan si říkala, že na Friedricha musí brát ohledy vzhledem k jeho věku, a tak se ho zeptala, jestli
vezme první hlídku. První hlídka byla lehčí, protože jste nebyli probuzeni uprostřed noci, abyste bděli
mezi dvěma úseky spánku. Friedrich se usmál a přikývl.
Když Richard rozvinul svou a Kahlaninu přikrývku, zhasl lucernu. Noc byla celkem jasná, proto
když si Kahlaniny oči přivykly tmě, mohla dobře vidět hvězdy. Jedno z kůzlátek si usmyslelo, že je
rozvinutá přikrývka skvělé místo pro ulehnutí. Kahlan je vzala do náruče a vrátila je k jeho matce, která
to přijala radostným vrtěním ocásku.
Když si lehla po Richardově boku, uviděla Kahlan Jennseninu siluetu, jak se sklání ke kůzlátkům a
bere je do náruče, kde se obě brzy uvelebila a usnula.
Richard se naklonil a něžně políbil Kahlaniny rty. „Miluji tě.“
„Kdybychom tu byli sami, lorde Rahle,“ zašeptala Kahlan, „tak bych chtěla víc než jen jeden rychlý
polibek.“
Richard se tiše zasmál a políbil ji na čelo. Pak si lehl na svou přikrývku. Kahlan však čekala na
příslib intimního prožitku, nebo na něco hezkého od srdce.
Proto se k němu přitulila a položila mu ruku na rameno: „Richarde,“ zašeptala, „jsi v pořádku?“
Chvíli mu trvalo, než odpověděl, a to se jí vůbec nelíbilo. „Trochu mě bolí hlava,“ řekl.
Chtěla se zeptat, o jaký druh bolesti se jedná, ale nechtěla, aby její podezření nahlas potvrdil.
„Je to jiné než ta bolest hlavy, kterou jsem měl předtím,“ řekl Richard, jako by odpovídal na její myš-
lenky. „Předpokládám, že je to z toho horka, snad z nevyspání.“
„Předpokládáš... Taky mě začíná z toho horka bolet hlava.“ Něžně ho pohladila po rameni. „Dobře se
vyspi.“
Byla vyčerpaná a všechno ji bolelo. Bylo příjemné se natáhnout. S rukou položenou na Richardově
rameni a vnímajíce jeho pomalý dech brzy usnula.

Kapitola pátá
Vzhledem k tomu, jak byla unavená, připadalo jí naprosto senzační, že může být po Richardově boku
a nechat na chvíli všechno být, zapomenout na všechny starosti a bez jakéhokoliv úsilí se propadat do
spánku. Ale zdálo se, že teprve před chvilkou usnula, když se vzbudila a zjistila, že Cara jemně třese
jejím ramenem.
Kahlan zamrkala a rozpoznala nad sebou její známou siluetu. Zoufale si přála, aby mohla znovu
usnout.
„Moje hlídka?“ zeptala se místo toho.
Cara přikývla. „Budu ji držet za tebe, jestli chceš.“
Kahlan se posadila a podívala se přes rameno. Richard tvrdě spal. „Ne,“ zašeptala, „trochu se prospi,
také si potřebuješ odpočinout.“
Kahlan zívla a protáhla se. Pak vzala Caru za loket o odvedla ji opodál, z doslechu. Naklonila se k ní
a zašeptala: „Myslím, že máš pravdu, je nás dost, abychom se vystřídali při hlídkách a ještě si dostatečně
odpočinuli. Pojďme nechat Richarda spát až do rána.“
Cara se usmála na souhlas a pak se odebrala na kutě. Malá konspirace, jejímž účelem bylo chránit Ri-
charda, Mord-Sithe vyhovovala. Kahlan zívla a znovu se protáhla. Donutila se setřást ze sebe plíživou
potřebu spánku a snažila se být ve střehu. Odhrnula si vlasy z tváře a hodila si je přes rameno, a pak se
začala rozhlížet po pustině kolem, snažíce se rozpoznat, zda není něco v nepořádku. Vše kolem jejich
tábora bylo tiché jako smrt. Hory, coby zubatá čára na obzoru, stínily zářivý jas hvězd.
Kahlan pohledem zkontrolovala všechny své druhy, aby se ujistila, že jsou tu všichni a že
bezstarostně odpočívají. Cara se už pohodlně uvelebila, Tom spal nedaleko koní. Friedrich spal z druhé
strany, aby měli koně s Tomem mezi sebou. Jennsen byla schoulená u Betty, ale její pohyby a způsob,
kterým se otáčela ze strany na stranu, nevypovídaly o tom, že spí. Kůzlátka ležela natažená u břicha své
matky.
Kahlan byla vždycky nejvíce ostražitá hned při výměně hlídek. Věděla totiž, že střídání hlídek je
nejlepším momentem k přepadem. Ti, kteří svou hlídku končili, byli již obvykle velmi unavení a už
mysleli na jiné věci, a přenechávali povinnosti hlídky na ty, kteří hlídku nastupovali. Ti ovšem ještě
nebyli připraveni na náhlý útok. Měli sklony si myslet, že nepřítel nezaútočí, dokud končící hlídka neusne
a vše v táboře se opět nezklidní. Vítězství však přeje připraveným. A poražen je ten, kdo zůstane třeba jen
chvilku neopatrný.
Kahlan došla ke skalní formaci nedaleko Richarda a usadila se nahoře, aby měla lepší přehled o tom,
co se děje v okolí. Dokonce ještě uprostřed noci vyzařovaly hrubé kameny teplo nashromážděné během
dne. Kahlan si odhrnula vlhké vlasy z krku a přála si, aby zafoukalo. V zimě se již několikrát ocitla na
pokraji umrznutí. Teď se ze všech sil snažila si vzpomenout, jaké to bylo, když jí byla opravdová zima.
Zanedlouho po tom, co se usadila na kamenech, uviděla, jak Jennsen vstala a tiše, aby nevzbudila
ostatní, procházela táborem.
„Nebude ti vadit, když se posadím k tobě?“ zeptala se, když došla ke Kahlan.
„Samozřejmě že ne,“ odpověděla Kahlan.
Jennsen se vyhoupla na jeden z kamenů vedle ní, přitáhla si kolena k bradě a objala je koleny.
Dlouhou chvíli jen zírala do noci.
„Kahlan, nezlob se na mě za to, jak jsem se předtím chovala,“ řekla nakonec. Kahlan se zdálo, že na-
vzdory tmě dokáže rozpoznat, že Jennsen nevypadá vůbec dobře. „Nechtěla jsem vypadat jako blázen,
který jedná bez přemýšlení. Nikdy bych neudělala nic, co by někomu z vás mohlo ublížit.“
„Vím, že bys nikdy nic takového neudělala schválně. Ale tentokrát bys nám mohla ublížit i
nevědomky.“
Jennsen přikývla. „Myslím, že tomu již rozumím o něco lépe. Už vím, že je všechno velmi složité, a
že o tom vím velmi málo. Slibuju, že neudělám nic, kromě toho, co mi ty nebo Richard sami řeknete.“
Kahlan se usmála, pohladila Jennsen po vlasech a pak ji objala kolem ramen. „Řekla jsem ti to
všechno jen proto, že mi na tobě záleží, Jennsen.“ Stiskla jí něžně rameno a pokračovala: „Myslím, že se
o tebe bojím stejně, jako se Betty bojí o svá malá kůzlátka, protože ví, jaké nebezpečí na ně může číhat
všude kolem.
Musíš pochopit, že když se pouštíš na tenký led, nezáleží na tom, jestli jezero zamrzlo mrazem nebo
kouzly. Tak jako tak bys mohla spadnout do temné náruče smrti. Nezáleží na tom, co vytvořilo led, smrt
je smrt. Chci říct, abys nikdy nevstupovala na tenký led, pokud nebudeš mít dobrý důvod, protože by tě to
mohlo stát život.“
„Ale já jsem nedotčená kouzly. Jak řekl Richard, jsem někdo, kdo se narodil bez očí a nemůže vidět
barvy. Jsem přerušený článek v řetězu kouzel. Neznamená to, že mi vlastně kouzla nemohou ublížit?“
„Když někdo shodí ze skály balvan, který tě rozdrtí, záleží na tom, jestli ho někdo shodil dolů
pomocí sochoru nebo pomocí kouzla?“
Jennsenina odpověď zněla ustaraně: „Chápu, co chceš říct. Takhle jsem se na to nikdy nedívala.“
„Jen se ti snažím pomoci, protože vím, jak snadné je udělat chybu.“
Jennsen se ve tmě na Kahlan na chvilku zadívala. „Ty znáš kouzla. Jakou chybu vlastně můžeš
udělat?“
„Můžeš udělat různé chyby.“
„Jako například?“
Kahlan zavzpomínala. „Jednou jsem na zlomek sekundy zaváhala, když jsem se snažila někoho
zabít.“
„Ale říkala jsi, že je špatné, když člověk příliš spěchá...“
„Ale někdy je tou nejnerozumnější věcí zdržení.
Ona byla čarodějka. Když jsem kouzlo provedla, bylo již pozdě. Kvůli mé chybě zajala Richarda a
odvedla ho pryč. Skoro rok jsem nevěděla, co se s ním stalo. Myslela jsem si, že ho už nikdy neuvidím a
že umřu steskem.“
Jennsen otevřela ústa úžasem. „Kdy jsi ho znovu našla?“
„Před nedávnem. Právě proto jsme tady, ve Starém světě. Ona ho odvedla sem. Alespoň že jsem ho
našla. Udělala jsem i jiné chyby, které neskončily tak šťastně. Stejně tak Richard. Jak řekl, všichni děláme
chyby. Kdybych mohla, ráda bych tě uchránila alespoň od toho, abys dělala zbytečné chyby.“
Jennsen odvrátila pohled.
„Jako když jsem věřila muži, se kterým jsem byla včera - Sebastianovi. Kvůli němu byla moje matka
zavražděna a já málem způsobila i vaši smrt. Cítím se jako úplný blázen.“
„Tuhle chybu jsi neudělala z neopatrnosti, Jennsen. Podvedli tě, využili. Ale mnohem důležitější je,
že jsi nakonec použila vlastní rozum a byla jsi ochotna se podívat pravdě do očí.“
Jennsen přikývla.
„Jak bychom měli pojmenovat kůzlátka?“ zeptala se nakonec.
Kahlan si myslela, že je k tomu už nejvyšší čas, ale nechtělo se jí to říkat.
„Nevím. O jakých jménech jsi už přemýšlela?“
Jennsen si zhluboka povzdechla. Byl to šok, mít najednou Betty zase u sebe. A ještě mnohem větší
překvapení bylo, že má dvojčátka. „Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že by se to mohlo stát. Proto
jsem o jménech zatím vůbec nepřemýšlela, neměla jsem na to čas.“
„Teďko mít budeš.“
Jennsen se usmála. A její úsměv rostl, jako by ji napadlo ještě něco dalšího.
„Víš,“ řekla, „myslím, že rozumím tomu, proč Richard smýšlel o svém dědečkovi jako o čaroději, i
když ho kouzlit nikdy neviděl.“
„Jak to myslíš?“
„No, já nemůžu vidět kouzla a Richard dnes žádná nedělal - alespoň ne taková, o kterých bych
věděla.“ Lehce se zasmála, radostněji, než Kahlan kdy slyšela, plná radosti života.
„A přesto,“ pokračovala Jennsen, „věci, které říkal, mě přiměly smýšlet o něm jako o čaroději.
Přesně tak, jak on smýšlel o Zeddovi. Když to říkal, věděla jsem, co tím myslí a jak se cítil, protože
Richard pro mě otevřel svět, i když to nebyl dar, co mi ukázal. Ale ukázal mi život, ukázal mi, že můj
život je můj a že stojí za to ho žít.“
Kahlan se pro sebe usmála, protože Jennsen právě poměrně přesně popsala její vlastní pocity z toho,
co Richard udělal pro ni samotnou. Jak jí ukázal cenu života a naučil ji věřit nejen jiným, ale zejména
sobě samé.
Chvíli jen tiše seděly a sledovaly prázdnou pustinu. Kahlan pohlédla na spícího Richarda.
Také Jennsen se na něj podívala. „Vypadá, jako by s ním nebylo něco v pořádku,“ zašeptala.
„Má noční můru.“
Kahlan se jako už tolikrát předtím dívala, jak Richard ve spánku zatíná pěsti.
„Je hrůzostrašné vidět ho takhle,“ řekla Jennsen. „Vypadá úplně jinak. Když je vzhůru, vždycky
působí tak... přemýšlivě.“
„Nemůžeš přemýšlet o noční můře,“ odvětila smutně a tiše Kahlan.

Kapitola šestá
Richard se náhle probudil.

Byli zpátky.
Měl zlý sen. Nepamatoval si ho, jako všechny své sny. Věděl jen, že to byl zlý sen, protože po sobě
zanechal beztvarý pocit bezdeché, nedefinovatelné a šílené hrůzy. Rychle ze sebe setřásl přetrvávající
závoj noční můry stejně, jak by ze sebe shodil těžkou pokrývku. Přesto cítil, že temné zbytky snu se ho
stále drží a snaží se ho stáhnout zpátky do svého světa. Nedovolil jim to a čím více se probíral, tím
rychleji mizely hořké pocity, jako mlha, která se rozplývá v horkém slunečním dni.
Stále však měl problém zklidnit dech.
Nejdůležitější však bylo, že byli zpátky. Nepoznal vždycky, že se vrátili, ale tentokrát si tím byl z
nějakého neznámého důvodu jist.
Navíc se někdy uprostřed noci zvedl vítr. Zacloumalo jím to, zatahalo to za jeho šaty a rozcuchalo
mu to vlasy. Ale nepřineslo to žádnou úlevu od úmorného horka. Vítr totiž nebyl osvěžující, ale tak
horký, jako by vanul přímo z pece.
Zašátral po svém vaku na vodu, ale nemohl ho najít. Snažil se rozvzpomenout, kam ho položil, ale do
hlavy se mu hrnulo tolik myšlenek, že se mu to vůbec nedařilo.
Kahlan, která ležela po jeho boku, se obrátila k němu. Vítr jí pocuchal vlasy a tak je chytla do dlaně a
spojila si je pod bradou. Dlouhé prameny těsně orámovaly její tváře. Richard miloval se jen dívat na její
krásný obličej, ale tentokrát si to dopřál jen na chviličku. Vypadalo to, že usnula.
Když se rozhlížel po táboře, postřehl na východním nebi slabý lesk. Svítalo.
Uvědomil si, že zaspal svou hlídku. Cara a Kahlan se určitě rozhodly, že ho nechají vyspat, protože
to potřebuje mnohem více než držet hlídku, a tak se za jeho zády dohodly, že ho nevzbudí. Možná že
měly pravdu. Byl tak vyčerpaný, že celou noc prospal, ani nevěděl jak. Teď však už byl dokonale vzhůru.
Bolest hlavy zmizela.
Tiše a opatrně se Richard odtáhl od Kahlan, aby ji nevzbudil. Instinktivně sáhl po svém meči, který
ležel na druhé straně jeho provizorního lůžka. Kov zbraně byl na dotek teplý. Richardovy prsty obemkly
důvěrně známou, stříbrem a zlatem vykládanou rukověť. Bylo uklidňující mít meč připraven k akci,
tentokrát ho to však upokojilo dvojnásob. Vstal, přehodil přes sebe svůj kožený kabátec a zasunul meč do
pochvy.
Přes uklidňující pocit z meče za pasem se mu po masakru, který se odehrál v místě zvaném Pilíře
světa, dělalo špatně při pomyslem, že by ho měl vytáhnout. Radši zapudil myšlenky na věci, které
spáchal. Kdyby je však nespáchal, tak by tu Kahlan pokojně neodpočívala vedle něj, ale byla by mrtvá,
nebo ještě něco horšího.
A ještě něco dobrého z toho povstalo. Jennsen byla na poslední chvíli zachráněna. Podíval se na ni,
jak spí stočená do klubíčka a rukou objímá Bettyina kůzlátka. Usmál se, když se tak na ni díval, a říkal si,
jak je to skvělé mít sestru, usmíval se nad tím, jak je chytrá, a nad tím, že všechny divy světa jí leží u
nohou. Byl šťastný, že Jennsen dychtivě touží být s ním, ale zároveň se kvůli tomu o ni bál. Nebylo žádné
bezpečné místo, kde by se daly porazit, nebo alespoň zastavit hordy Císařského řádu.
Jejich táborem se prohnal další prudký závan větru a zvedl velký mrak prachu. Richard zamrkal, jak
se snažil zabránit poletujícím zrnkům písku vniknout mu do očí. Zvuk větru ho rozčiloval, protože mohl
snadno přehlušit ostatní zvuky. Přestože usilovně naslouchal, neslyšel nic jiného než vítr.
Mhouře oči do vířícího písku, zahlédl, že Tom sedí nahoře na voze a rozhlíží se všemi směry. Drží
hlídku, pomyslel si Richard. Friedrich spal na druhé straně od koní, Cara ležela nedaleko Kahlan, dále od
středu tábora, tedy mezi nimi a jakýmkoliv potenciálním nebezpečím, které by mohlo přijít z pustiny.

Tom v šeru Richarda dosud nezpozoroval. Když začal pozorovat opačnou stranu, vytratil se Richard z
tábora a zanechal ostatní pod Tomovým dohledem.
V náručí temnoty se Richard cítil pohodlně. Léta praxe ho učinily mistrem v nenápadném a tichém
pohybu temnotou v úkrytu stínů. Vzdaloval se od tábora směrem k tomu, co ho vzbudilo a co ostatní
nemohli postřehnout.
Na rozdíl od Toma, pernatcům Richardův pohyb neunikl. Kroužili vysoko nad jeho hlavou a
sledovali ho, jak se pohybuje po rozpraskané zemi. Sami téměř nebyli proti černému nebi vidět, ale
Richard je dokázal rozeznat, protože jejich siluety stínily hvězdy jako stíny, které mohl přinejmenším
stejně dobře cítit jako vidět.
To, že zmizela jeho bolest hlavy, bylo způsobeno úlevou, ale zároveň se tak vynořil důvod k novým
obavám. Bolest se totiž obvykle vytrácela, když jeho mysl vyrušilo něco důležitého. Něco nebezpečného.
Bolest sice zmizela, ale zdálo se, jako by jen číhala kdesi v temných zákoutích jeho mysli, aby ho mohla
zase přepadnout, až uvolní pozornost.
Když migréna udeřila, zachvátila nepopsatelná bolest každou buňku jeho bytosti. I když mu tato
bolest téměř znemožňovala stát a položit jednu nohu před druhou, věděl, že zůstat v takovém případě na
místě by znamenalo jistou smrt.
Richard nikdy neměl obavy ze samotné bolesti, jako spíše z její příčiny.
Tentokrát to nebyla stejná bolest, jakou znal z dřívějška a která měla co dělat s darem, ale nebyla to
ani obyčejná bolest hlavy. Během svého života měl občas běžnou migrénu, stejnou, jakou mívala jeho
matka. Říkala jí „má chmurná migréna“. Richard perfektně rozuměl tomu, co tím myslela.
Tentokrát však bolest, jakkoliv ponurá, nebyla tohoto druhu. Obával se, že má spíše něco společného
s darem.
Bolest z daru dříve míval. Bylo mu řečeno, že až bude vyrůstat, až se budou rozvíjet jeho schopnosti,
až bude získávat porozumění více věcem, bude mít bolesti hlavy způsobené darem. Lék na to byl velmi
jednoduchý.
Musel jen vyhledat pomoc jiného čaroděje, aby mu asistoval při přechodu na další úroveň
porozumění daru. Toto porozumění mu umožní kontrolovat a eliminovat bolest. Alespoň mu to takhle
bylo řečeno.
Samozřejmě že při absenci jiného čaroděje tu byly Sestry světla, aby mu pomocí límce pomohly
kontrolovat prchavou sílu daru.
Bylo mu řečeno, že když se mu při této bolesti nedostane péče, může zemřít. Věděl, že přinejmenším
tohle je pravda. Nemohl si dovolit se zabývat tímto problémem nyní, kdy ho trápila celá řada dalších věcí.
Teď s tím nemohl nic dělat, na blízku nebyl nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Žádný čaroděj, ani - i když
by to asi nikdy nedovolil - žádná Sestra světla, aby mu nasadila límec.
Richard si znovu připomněl, že tentokrát to nebyla stejná bolest jako minule, kdy byla způsobena
darem. Rozhodl se, že si nebude přidělávat starosti.
Stačily ty, které už měl. Zaslechl zašumění křídel, jak mu jeden z ptáků přeletěl těsně nad hlavou.
Pernatec se otočil v letu a zaplachtil v závanu větru. Stále ho sledoval.
A za ním následoval v závěsu další a pak třetí, čtvrtý a pátý. Tiše letěli pryč, nad otevřenou planinou,
v řadě jeden za druhým. Jejich křídla se kolébala, jak se snažili udržet rovnováhu v poryvech větru. Náhle
se vznesli do výšky a klouzavě se obrátili zpět k Richardovi.
Ještě než k němu doletěli, zformovali se ptáci do kruhu. Obvykle, když zamávali svými obrovskými
křídly, mohl Richard slyšet, jak jejich pera šelestí, ale tentokrát, kvůli šumění větru, se mu to nedařilo.
Jejich černé oči se dívaly, jak je sleduje. Chtěl jim dát najevo, že si na ně dává pozor a že jejich brzký
ranní návrat nezaspal.
Kdyby si nebyl tak jistý tím, co jejich přítomnost znamená, možná by si pomyslel, že jsou krásní.
Jejich černé elegantní siluety se majestátně skvěly na pozadí nachového nádechu na nebi.
Ale přestože je Richard sledoval, nedokázal říci, co vlastně přesně dělají. Pozoroval jejich chování už
nějakou dobu, ale příliš mu nerozuměl. Náhle si uvědomil, že vždycky, když se takhle vraceli v kruhu,
jím byli sledováni. Ale vždycky je nesledoval, alespoň ne vždy, když se právě vraceli. Ale vždycky, když
měl migrénu, bolest ustala, jakmile se vrátili.
Když se rozhlížel po okolní pustině, zahalené do ranního šera, horký závan větru mu rozcuchal vlasy.
Nelíbilo se mu tohle mrtvé místo. Svítání zde neznamenalo, že se vše v širém okolí probouzí k životu.

Přál by si být s Kahlan zpátky v jejich lesích. Neubránil se úsměvu, když si vzpomněl na krásné místo v
horách, kde s Kahlan strávili loňské léto. Místo to bylo tak úžasné, že se tam dokonce zklidnila i Cara.
Ve mdlém, ale stále sílícím světle kroužili černozobí pernatci tak jako vždycky, ne přímo nad ním,
ale nedaleko, byť tentokrát to bylo nad otevřenou pouští, z níž poryvy větru zvedaly oblaka prachu a
písku. Jindy podobně kroužívali nad zalesněnými kopci nebo nad loukami. Rozdíl byl jen v tom, že si
tentokrát při jejich sledování musel chránit oči, aby mu do nich nevnikl písek.
Pernatci náhle natáhli křídla, zúžili svůj kruh a přiblížili se k zemi. Věděl, že to obvykle dělávají těs -
ně předtím, než zruší svou formaci a vrátí se k normálnímu letu. Občas létali v párech a předváděli akro-
batické prvky, jeden dokonale napodobuje pohyby druhého, tak jako to někdy dělávají havrani, ale jinak
nikdy nelétali v kompaktním uskupení.
A potom, když jejich inkoustově černá těla zakroužila v úzkém víru, si Richard uvědomil, že zrnka
písku pod nimi se netočí bezcílně ve větru, ale že se vznáší nad něčím, co tam není.
Richardovi přeběhl mráz po zádech.
Zamrkal a mhouřil oči do větru, jak se snažil lépe vidět v přívalech polétavého písku. Do vzduchu se
s dalším poryvem větru zvedlo ještě více písku a prachu. Stejně jako víry písku, točící se nad plochou
zemí, kroužili nad čímsi dole na zemi i pernatci a tvar jejich formace byl teď ještě zřetelnější.
Vypadal teď jako silueta lidské postavy.
Prach vířil kolem prázdného prostoru a dával mu tak tvar, definoval ho, ukazoval, co je vlastně
uvnitř, ale ne zcela.
Pokaždé, když nápor větru zvedl ze země další dávku prachu a písku a navál ji na okraj točícího se
víru, vypadal celý útvar jako silueta muže, zahaleného do roucha s kápí.
Richardova pravá ruka našla rukověť meče.
Silueta nevěstila vůbec nic dobrého. Zdálo se, že v klidu stojí a pozoruje ho.
Samozřejmě, že v jamkách ohraničených točícím se pískem, neviděl žádné oči, ale Richard na sobě
jejich pohled cítil.
„Co je to?“ zeptala se ustrašeným tichým hlasem Jennsen, která se náhle objevila po jeho boku. „Co
se děje? Vidíš něco?“
Richard ji levou rukou odstrčil zpátky, dál od víru. Situace mu připadala tak nebezpečná, že
zapomněl na ohleduplnost. Uchopil jílec meče tak pevně, že v dlani ucítil písmena slova PRAVDA,
vetkané do stříbra zlatým drátem.
Richard vyvolával z meče sílu účelu jeho existence, vlastní jádro jeho vytvoření. Jako odpověď na
jeho vyvolávání se síla meče probudila.
Za závojem hněvu, ve stínech své mysli a přes hřmění síly meče Richard matně cítil nečekanou ode-
zvu na straně protivníka, který zřejmě také shromažďoval kouzelné síly.
Bylo to, jako kdyby vyhlížel ze dveří a předkláněl se proti náporu vichřice, ale náhle klopýtl a
přepadl vpřed, neboť odpor větru nebyl takový, jaký čekal.
Ještě než stačil tento svůj vjem jakkoliv analyzovat, projela jím vlna rozhořčení a vzteku a rozběsnila
ho chladnou zuřivostí, která pocházela ze síly meče.
Pernatci stále kroužili kolem a jejich kruh se zmenšoval. Tohle už také dělali dříve, ale tentokrát byla
jejich formace jiná díky písečnému víru. Vypadalo to, že onen neurčitý zakuklený muž je černozobými
pernatci přitahován blíže. Charakteristický zvonivý zvuk oceli byl neklamnou známkou toho, že meč
pravdy byl vytažen z pochvy.
Jennsen vykřikla a uskočila zpět.
Pernatci na to odpověděli pronikavým výsměšným skřehotáním, které se neslo ve skučícím větru.
Nezaměnitelný zvuk Richardova meče vytahovaného z pochvy sem přilákal Kahlan a Caru. Cara by
za normálních okolností skočila před Richarda, aby ho chránila, ale věděla, že by to nebyl nejlepší nápad,
když je meč pravdy připraven k akci. Proto raději sevřela v pěsti dýku, skočila stranou a zaujala postavení
po Richardově boku, krčíce se jako kočka připravená ke skoku.
„Co je to?“ zeptala se Kahlan, když doběhla k Richardovi a uviděla větrnou siluetu.
„To ti pernatci,“ odpověděla Jennsen. „Vrátili se.“
Kahlan se na ni nedůvěřivě podívala. „Tohle je ale ještě něco horšího.“
Richard s mečem v ruce pozoroval siluetu pod pernatci. Byť cítil meč ve své dlani a jeho síla mu
pronikala až do samotného morku kostí, pocítil Richard slabý záblesk zaváhání nebo pochybností. Neměl
však příliš času na rozmyšlenou, a tak se ohlédl na Toma, který právě přerušil uvazování svých velkých
tažných koní. Richard mu gesty naznačil vystřelení šípu. Tom vyskočil na jeden z vozů. Friedrich rychle
uvázal ostatní koně a snažil se je uklidnit. Tom se předklonil a hledal ve voze Richardův luk a toulec se
šípy.
Jennsen se dívala na jejich zasmušilé tváře. „Co je tu horšího než pernatci?“
Cara mávla svou dýkou: „Ta... postava, ten muž.“
Jennsen se zmateně zamračila a podívala se na Caru a pak na písečný vír.
„Co vidíš?“ zeptal se Richard. Jennsen zklamaně rozhodila rukama. „Černozobé pernatce. Je jich pět.
To, a ještě oslepující víření písku. Nic víc. Je tam snad ještě něco jiného? Vidíte přicházet nějaké lidi?“
Neviděla to.
Tom vzal luk a toulec a doběhl k nim. Dva z pernatců, jako by ho zahlédli, mávli křídly a rozšířili
kruh. Ještě jednou proletěli kolem a pak zmizeli v blednoucím šeru. Zbylí tři však pokračovali v krou žení,
držíce onu vznášející se formu pod sebou. A stále se přibližovali a silueta s nimi. Richard neměl tušení, co
to je, ale hrůzný dojem z té věci mohl hravě konkurovat jakékoliv noční můře. Síla meče, která jím
prostupovala, neměla o povaze zjevem žádné pochybnosti. Proč je tedy měl on? Síla kouzel v něm bouřila
podobně jako skutečná bouře zuřící v pustině. Richard zaměřil své úsilí na to, aby nebyla uvolněna bez
jeho vědomého příkazu. On byl pánem meče a stále musel uplatňovat svou vědomou nadvládu nad ním.
Podle reakce meče neměl Richard žádné pochybnosti o tom, co stojí před ním. Co tedy bylo to, co
Richard cítil z meče?
Kdesi vzadu, za vozem, řehtali koně. Když se rychle ohlédl přes rameno, uviděl, že se je Friedrich
snaží uklidnit. Všichni tři koně couvali a cloumali za provaz, na němž je Friedrich držel. Dupali kopyty a
frkali. Koutkem oka Richard zahlédl jedno kůzlátko, jak se snaží uniknout jakémusi stínu klouzajícímu
těsně nad zemí. Betty zoufale zanaříkala.
„Ne!“ vykřikla Jennsen a rozběhla se ke zvířatům. Tom se natáhl, aby ji zadržel, ale ona se mu
vytrhla a běžela dál. Richard se na chvilku lekl, že by Tom mohl běžet za ní, ale nestalo se, Tom zůstal s
Richardem.
Z šera se najednou zjevili dva pernatci tak blízko, že Richard dokázal rozeznat jednotlivá pera na
jejich černých křídlech. Každý z nich nesl v silných pařátech cosi malého, bílého, bezvládného.
Tom přispěchal s lukem a toulcem. Richard se náhle rozhodl, zastrčil meč do pochvy a popadl luk. Z
toulce, který Tom svíral ve své mohutné pěsti, vytáhl šíp.
Vložil šíp do tětivy a jediným elegantním pohybem luk napnul. Zamířil na cíl. Bylo příjemné cítit,
jak se jeho svaly napínají proti odporu tětivy a luku a jak do šípu vkládají sílu, kterou brzy uvolní. Bylo
příjemné cítit, že se může spolehnout na svou vlastní sílu, své schopnosti a dovednosti, vydobyté
nekonečnými hodinami tréninku, a že se nemusí spoléhat jen na kouzla.
Zdálo se, že je nehybná silueta muže pozoruje. Zvířený písek stále ohraničoval postavu. Richard se
díval na hlavu siluety přes ostrý hrot šípu. Jako všechny čepele a ostří, i tohle bylo Richardovi důvěrně
známé. Se zbraní v ruce se cítil v svém živlu a bylo mu jedno, jestli zasáhne písek nebo živé maso. Hrot
šípu mířil na střed temné skvrny, která představovala hlavu siluety.
Pronikavé skřeky pernatců se nesly v závanech větru.
S tětivou u tváře vychutnával Richard napětí svých svalů, napětí luku, pírka dotýkající se jeho kůže,
vzdálenost mezi hrotem a siluetou, nápor větru do jeho napnuté paže, luk a šíp. S každým z těchto faktorů
a se stovkami dalších pracoval ve vnitřní kalkulaci, která po letech praxe již nevyžadovala vědomý výpo -
čet, ale automaticky mu napověděla, kam mířit, aby trefil cíl.
Silueta před ním stála a dívala se.
Richard zvedl luk výš a zamířil.
Svět pro něj na chvíli zcela utichl a vzdálenost k cíli jako by se zkrátila. Jeho tělo bylo napjaté a pev-
né jako luk v jeho rukou. Jeho vědomí se snažilo propojit šíp s cílem.
Zdálo se, že víření písku se zpomalilo, stejně jako kroužení pernatců. Ti, s křídly doširoka
roztaženými, viseli v hustém vzduchu. V Richardově mysli nebylo žádných pochyb o tom, co jeho šíp
potká na konci své cesty, která právě začala. Ucítil, jak ho tětiva udeřila do zápěstí. Viděl, jak se peříčka
na konci šípu otřela o tělo luku nad jeho sevřenou pěstí. Šíp se trochu prohnul a vyrazil vpřed.
Richard už vytahoval druhý šíp z toulce v Tomově ruce, když první šíp zasáhl cíl. Černá pera se
rozletěla. Pták neohrabaně padal vzduchem a nakonec s těžkým, tupým žuchnutím dopadl na zem
nedaleko od siluety. Zkrvavený bílý předmět byl osvobozen z jeho drápů, ale bylo příliš pozdě.

Čtyři zbývající pernatci se vztekle rozeřvali. Mávali křídly a stoupali do výšky, a jeden se vzteklým
řevem zamířil k Richardovi. Richard pozvedl luk.
Druhý šíp byl vystřelen.
Šíp přesně zasáhl pernatcův rozevřený zobák a vylétl vzadu za hlavou, čímž přerušil pernatcův
zlostný řev. Černé tělo padlo bezvládně k zemi.
Tři ostatní ptáci, jako by ztratili velení, kroužili kolem a nalétávali na Richarda se zlostnými skřeky.
Klidně je pozoroval zpoza pírek na konci šípů. Třetí šíp vylétl k cíli. Pernatec, na nějž Richard mířil, mávl
jedním křídlem, jak se snažil změnit směr, ale pozdě, šíp mu proklál srdce. S křídly bezvládně rotujícími
podél těla padal skrz zvířený písek a dopadl na zem daleko před Richardem.
Na Richarda se se vzdorovitým řevem vrhli zbývající dva ptáci.
Richard ale rychle natáhl tětivu ke tváři a zamířil na svůj čtvrtý cíl. Vzdálenost k němu se rychle
zkracovala. Ale šíp již vyletěl. A vzápětí proklál černozobého pernatce, který ve svých spárech stále
třímal tělíčko nebohého kůzlátka.
Křídla napjatá vzad, poslední pernatec se střemhlav řítil na Richarda. Ve stejné chvíli, kdy Richard
vytáhl šíp z toulce, vyňal netrpělivý Tom velký nůž. Richard ještě nestačil natáhnout tětivu, když velký
D'Haran rozpáral ptáka napřaženým ostřím. Richard ustoupil stranou a obrovský pták dopadl bezvládně
na zem těsně za místo, kde původně stál. Hned při dopadu se po kamenité zemi rozstříkla krev a všude
poletovala černá pera.
Svítání, ještě před chvilkou plné hrůzostrašného skřeku, bylo náhle tiché, až na občasný nářek poryvů
větru. Větru, v němž se vznášela černá pera, kontrastující s oranžových nádechem ranního nebe.
Slunce právě vyšlo nad horizont a rozprostřelo po planině dlouhé stíny.
Jennsen objala jedno z bílých tělíček a přivinula si je k hrudi. Betty naříkavě bečela a z tržné rány na
boku jí tekla krev. Snažila se postavit se na zadní a tlamičkou vyzvednout své kůzlátko z Jennsenina náru-
čí.
Jennsen se sklonila ke druhému mrtvému tělíčku a položila první vedle něj. Betty horlivě lízala obě
zmasakrované mrtvolky. Jennsen ji objala kolem krku a snažila se ji odtáhnout pryč. Betty se zapřela
kopyty do země a odmítala se od svých zabitých dětí vzdálit. Jennsen nemohla svojí zvířecí přítelkyni
nabídnout nic jiného než slova útěchy, pronášená mezi polykáním slz.
Když se narovnala a zanechala Betty s jejími ubohými potomky, Richard ji objal kolem ramen.
„Proč jen to najednou museli pernatci udělat?“ zeptala se.
„Nevím,“ řekl Richard. „Takže jsi neviděla nic jiného než pernatce?“
Jennsen se sklonila a ukryla tvář do dlaní, aby mohla dát průchod slzám. „Viděla jsem jen ty ptáky,“
řekla a utřela si tváře rukávem.
„A co tvar, který měl zvířený písek?“ zeptala se Kahlan a také ona Jennsen účastně objala.
„Tvar?“ Jennsen pohlédla z Richarda na Kahlan. „Jaký tvar?“
„Vypadalo to jako silueta muže.“ Kahlan vykreslila obrysy oné postavu rukou do vzduchu. „Jako
silueta muže s kápí.“
„Neviděla jsem nic jiného než černozobé pernatce a mraky zvířeného písku,“ odpověděla Jennsen.
„Ani jsi neviděla, že by písek ve větru něco obtékal?“ zeptal se Richard. „Neviděla jsi žádný tvar,
který by tím byl tvořen?“
Jennsen zavrtěla rozhodně hlavou, než se opět otočila k Betty.
„Pokud byl tvar vytvořen kouzly, tak ho nemohla vidět,“ řekla Kahlan Richardovi. „Ale proč by
nemohla vidět písek?“
„Pro ni tam žádná kouzla nebyla.“
„Ale písek tam přece byl.“
„Barvy na obrazu také jsou, ale slepý člověk je nemůže vidět, stejně tak, jako nemůže vidět tvary,
které tyto barvy pomáhají utvářet,“ zavrtěl Richard hlavou a podíval se na Jennsen. „Nevíme, do jaké
míry je člověk, který nevnímá kouzla, ovlivněn věcmi, které s nimi souvisejí, se skutečnými věcmi, která
kouzla vyvolávají. Je možné, že jejich smysly zkrátka nedovedou rozpoznat věci, která způsobila kouzla,
a tak je vnímají jen jako mraky zvířeného písku. Je to možná také tak, že my vidíme jen ten písek, který je
ovlivněn kouzly, zatímco Jennsen vidí všechen vířící písek a vzor je v něm vlastně ukryt.“
Kahlan přikývla, zatímco si Richard klekl na jedno koleno, aby si prohlédl tržné rány v Bettyině srsti.
„Měli bychom to raději zašít,“ řekl Jennsen. „Není to smrtelné, ale nemůžeme to nechat jen tak.“
Jennsen polkla slzy: „Takže to byla kouzla, to, co jste viděli?“
Richard se zahleděl před sebe, do míst, kde se objevila silueta.
„Bylo to něco zlého.“
Kdesi za nimi zvedla Rezka hlavu a zařehtala, aby projevila soustrast Betty.
Když Tom položil ruku na Jennsenino rameno, popadla ji a přiložila si ji ke tváři. Pak si zaclonila oči
a zahleděla se k horizontu: „Alespoň jsme se zbavili těch proklatých pernatců.“
„Ne na dlouho,“ řekl Richard.
Bolest hlavy se mu vrátila s takovou silou, že málem padl na zem. Naučil se hodně o tom, jak
kontrolovat bolest, jak jí nevěnovat pozornost. Teď těchto znalostí a zkušeností využíval.
Měl totiž mnohem větší starosti.

Kapitola sedmá
Kolem poledne, když kráčeli vyprahlou pouští, si Kahlan všimla, že Richard bedlivě pozoruje svůj
vlastní stín rozprostřený před ním.
„Co je?“ zeptala se. „Co se děje?“
Ukázal na stín před sebou. „Pernatci. Deset nebo dvanáct. Jsou někde za námi. Schovávají se ve
slunci.“
„Schovávají ve slunci?“
„Letí vysoko, v místě, odkud jejich stín dopadá přímo na nás. Kdybychom se podívali vzhůru,
neviděli bychom je, protože bychom se museli dívat přímo do slunce.“
Kahlan se otočila a s rukou stínící si oči se pokoušela něco zahlédnout proti pronikavému slunci.
Když se odvrátila zpět, ukázal Richard, který se pokoušel něco zahlédnout na nebi spolu s ní, znovu na
stín před sebou.
„Když se pořádně podíváš na zem kolem svého stínu, uvidíš ve světle jakési kazy. To jsou oni.“
Kahlan by si mohla myslet, že si Richard dělá legraci, kdyby se však nejednalo o něco tak závažného.
Proto pečlivě prohledávala zem před sebou, kolem svého stínu, dokud skutečně nezahlédla to, o čem mlu-
vil. Z takové vzdálenosti nebyli pernatci ničím více než jen malými nepravidelnostmi ve světle.
Kahlan se ohlédla zpátky k vozu. Řídil Tom, Friedrich seděl vedle něj. Richard s Kahlan nechali své
koně odpočívat od toho, aby je museli nést, a tak byli přivázáni k vozu.
Jennsen seděla vzadu na voze na přikrývkách spolu s Betty, která na tom nebyla dobře. Kahlan si ří-
kala, že koza nebyla za celý den zticha víc než minutu. Rána nebyla zlá, Bettyina bolest pocházela
odjinud. Alespoň, že měla útěchu od Jennsen.
Kahlan se dozvěděla, že Jennsen měla Betty půl svého života. Neustále se musela pohybovat z místa
a ukrývat se s matkou před Darkenem Rahlem, být daleko od lidí, a tak Jennsen nikdy neměla možnost se
přátelit se svými dětskými vrstevníky. Proto dostala od své matky kozu, což bylo to nejlepší, co jí matka v
dané situaci mohla nabídnout.
Kahlan si otřela oči od štiplavého potu. Pohlédla na čtyři černá pera, která Richard svázal dohromady
a upevnil si je na nadloktí pravé ruky. Pera si vzal, když z pernatců vytahoval šípy. Páté pero dal Richard
Tomovi za to, že posledního pernatce zabil nožem. Tom si připevnil své pero stejným způsobem jako
Richard.
Byla to pro něj svým způsobem trofej a vyznamenání, které dostal od lorda Rahla.
Kahlan dobře věděla, že Richard nosí svá pera z jiného důvodu: jako varování pro všechny, kdo je
uvidí.
Kahlan si odhrnula vlasy přes rameno. „Myslíš, že to pod pernatci byl muž? Muž, který nás
sledoval?“
Richard pokrčil rameny. „Víš toho o kouzlech víc než já. Raději mi řekni, co si myslíš ty.“
„Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla,“ zamračila se. „Jestli to byl muž, proč si myslíš, že se
rozhodl se nám ukázat?“
„Nemyslím si, že se rozhodl se nám ukázat.“ Richardovy šedé oči se obrátily ke Kahlan. „Myslím si,
že to byla náhoda.“
„Jak by to mohla být náhoda?“
„Jestli někdo používá pernatce, aby nás stopoval, a nějak nás může vidět...“
„Jak nás vidět?“
„To nevím. Třeba nás vidí prostřednictvím očí pernatců.“
„Něco takového není možné ani pomocí kouzel.“
Richard se na Kahlan pronikavě zadíval. „Dobrá. Tak co to tedy bylo?“
Kahlan pohlédla na stíny na kamenité zemi i na malé tečky vysoko na obloze kdesi za nimi. „To
nevím. Co jsi to říkal? Že někdo používá pernatce k tomu, aby nás stopoval?“
„Ano, myslím si, že nás někdo sleduje, buď přímo očima pernatců, nebo alespoň s jejich pomocí, ale
že nemůže vidět úplně všechno. Nemůže vidět jasně.“
„Takže?“
„Takže když nemůže vidět úplně jasně, tak si třeba nevšiml, že je tu písečná bouře. Nemohl
předvídat, co zvířený písek ukáže. Rozhodně si nemyslím, že se ukázal schválně.“ Richard se znovu
podíval na Kahlan. „Myslím, že udělal chybu. Ukázal se nám jen pro něj nešťastnou náhodou.“
Kahlan si rozvážně, ale zároveň podrážděně povzdechla. Neměla žádné argumenty, kterými by mohla
Richardově teorii oponovat. Richard jí zřejmě navíc neodhalil svou teorii celou. Když řekl, že je pernatci
sledují, myslela si, že se zřejmě již chytili do sítě a pak už jen něco spustilo následující události, možná
Cařiny nevinné řeči a kouzla spojená s tím vším způsobila, že pernatci následovali onu siluetu v písku.
Někdo zřejmě sledoval, kde jsou pernatci, aby se dozvěděl, kde jsou také oni. Kahlan si to myslela
proto, že Richarda už jednou Darken Rahl sledoval pomocí stopovacího mraku. Ale Richard nepřemýšlel
o tom, co bylo, Richard nahlížel věci z úhlu pohledu hledače.
Mnoho věcí, které Richard řekl, jí stále ještě nedávalo smysl, ale určitě nechtěla shazovat jeho názory
jen proto, že o něčem takovém ještě nikdy neslyšela.
„Možná, že to není ,on', možná je to ,ona',“ řekla nakonec. „Možná, že je to Sestra temnoty.“
Richard jí věnoval další pohled, ale tenhle měl v sobě obavy. „Ať už je to kdokoliv nebo cokoliv,
určitě to není nic dobrého.“
Kahlan s ním nemohla nijak polemizovat, ale stále nebyla touto teorií uspokojena. „Dobrá, řekněme,
že je to tak, jak říkáš. Zahlédli jsme ho, jak nás sleduje, jen náhodou. Proč nás pak pernatci napadli?“
Richard nakopl malý kamínek, až se mu od boty rozletěl prach. „To nevím. Možná, že byl jenom
naštvaný, že se dal spatřit.“
„Byl naštvaný, takže poslal pernatce zabít Bettyina kůzlata? A pak napadnout tebe?“
Richard pokrčil rameny. „Jen hádám, protože se ptáš. Neříkám, že to tak opravdu bylo.“ Dlouhá pera,
dole krvavě červená, přecházející v šedou a inkoustově černá na koncích, se zavlnila ve větru.
„Mohlo to být také tak, že ten, kdo používá pernatce k našemu sledování, neměl nic společného s
jejich útokem na nás. Možná, že se pernatci rozhodli zaútočit sami.“
„Sami? Myslíš, že náhle přestali poslouchat toho, kdo nás pozoruje?“
„Možná. Možná, že je může poslat, aby nás sledovali, ale nemá nad nimi úplnou moc.“
Kahlan zklamaně vydechla. „Richarde,“ řekla, aniž by dokázala potlačit své pochyby. „Vím toho o
kouzlech skutečně hodně a nikdy jsem neslyšela nic podobného.“
Richard se k ní naklonil blíž a znovu na ni pohlédl svýma šedýma očima. „Znáš kouzla všeho druhu,
která se provozují ve Středozemí. Možná, že tady dole znají něco, o čem jsi nikdy neslyšela. Nakonec,
slyšela jsi někdy o snovém cestovateli, než jsi poznala Jaganga? Myslela sis předtím, že je něco takového
možné?“
Kahlan se kousla do rtu a dlouho studovala jeho ponurý výraz. Richard nebyl vychován v prostředí
kouzel - to všechno pro něj bylo nové. Ale někdy to pro něj byla výhoda, protože jeho myšlení
neomezovaly předsudky o tom, co je možné a co ne. A někdy se skutečně setkávali s věcmi, se kterými
předem nepočítali.
Pro Richarda byla nepředvídatelná skoro všechna kouzla.
„Takže co si myslíš, že bychom měli udělat?“ zeptala se nakonec rozhodným hlasem.
„To, co jsme si naplánovali.“
Ohlédl se přes rameno, aby zjistil, že Cara je na průzkumu poměrně daleko po jejich levé straně.
„Cara se nás jen snažila chránit,“ prohlásila Kahlan.
„Já vím. A kdo ví, možná že by všechno bylo horší, kdyby se toho nedotkla. Možná že tím, co
udělala, pro nás získala čas.“
Kahlan spolkla obavu, která se jí vynořila v hlavě. „Myslíš, že ještě máme dost času?“
„Zatím jen o něčem přemýšlíme. Zatím ještě jistě nevíme, co to všechno znamená.“
„Když se písek v přesýpacích hodinách přesype, obvykle to znamená, že je husa už pečená.“
„Nakonec najdeme odpověď.“
„Slibuješ?“
Richard ji něžně objal kolem krku.
„Slibuji.“
Kahlan milovala jeho úsměv, způsob, jakým mu jiskřily oči. Kdesi v hloubi mysli měla jistotu, že Ri-
chard vždycky dodrží své sliby. V jeho očích však bylo ještě něco navíc, něco, co jí zabránilo se zeptat,
zda ona slíbená odpověď přijde včas a zda jim vůbec bude k něčemu dobrá.
„Bolí tě hlava, vid?“ řekla.
„Ano.“ Jeho úsměv zmizel. „Je to jiné než předtím, ale jsem si jist, že to pochází od stejné věci.“
Dar. To byla ta věc, kterou měl na mysli.
„Jak to myslíš, že je to tentokrát jiné? A pokud je to jiné, proč si myslíš, že to má stejnou příčinu?“
Chvíli přemýšlel. „Vzpomínáš si, jak jsem Jennsen vyprávěl, že dar musí být nějak vyvážen, jak
musím uvádět do rovnováhy svůj boj tím, že nejím maso?“ Když přikývla, pokračoval: „Od té doby se to
zhoršilo.“
Bolest hlavy, i tohoto druhu, se může lišit.“
„Ne...“ řekl a zamračil se, jak se snažil najít slova. „Ne, to bylo skoro, jako kdyby mluvení - a
přemýšlení - o nutnosti nejíst maso dostalo ten problém do popředí a zhoršilo bolest.“
Kahlan se taková myšlenka vůbec nezamlouvala. „Myslíš, že se dar v tobě snaží upřít tvou pozornost
na rovnováhu, kterou vyžaduje?“
Richard si prohrábl prsty vlasy. „To nevím. Myslím, že je na tom ještě něco víc. Někdy, když se
snažím rozumově přemýšlet o nutnosti rovnováhy, se bolest stane tak krutou, že toho musím zanechat.
A ještě něco,“ dodal. „Možná, že je nějaký problém s mým napojením na kouzelnou moc meče.“
„Cože? Jak by se to mohlo stát?“
„Nemám tušení.“
Kahlan se snažila, aby v jejím hlase nezazněla panika. „Jsi si jistý?“
Nešťastně zavrtěl hlavou. „Ne, nejsem si jistý. Jen to bylo nějak jiné, když jsem ráno cítil potřebu
jeho kouzelné moci a vytáhl meč ven z pochvy. Bylo to, jako by síla meče přicházela nějak neochotně.“
Kahlan se na chvilku zamyslela. „Možná proto je bolest hlavy tentokrát trochu jiná. Možná, že není
způsobena darem.“
„I když je to jiné, domnívám se, že to je způsobeno darem,“ řekl. „S poslední bolestí to mělo
společné to, že se to postupně zhoršovalo.“
„Co chceš dělat?“
Rozhodil rukama. „Právě teď nemáme moc na výběr - musíme pokračovat v tom, co jsme si napláno-
vali.“
„Mohli bychom jít za Zeddem. Pokud je to darem, jak se domníváš, Zedd by mohl vědět, co dělat.
Mohl by ti pomoci.“
„Kahlan, upřímně, myslíš si, že máme šanci dostat se do Aydindrillu včas? Dokonce i kdyby bolest
pocházela od daru, byl bych mrtvý týdny předtím, než bychom tam dorazili. A to nemluvím o tom, jak
těžké by bylo dostat se přes Jagangovu armádu, zvláště přes jednotky kolem Aydindrillu.“
„Možná, že tam právě teď není.“
Richard nakopl další kamínek na cestě. „Myslíš, že Jagang hodlá opustit Pevnost čarodějů a vše, co
se tam nachází, abychom to mohli použít proti němu?“
Zedd byl čaroděj prvního řádu. Vzhledem k jeho některým schopnostem by pro něj nemělo být příliš
těžké ubránit Pevnost čarodějů. Navíc měl při sobě na pomoc Adie. Starý čaroděj by pravděpodobně
ubránil místo, jakým byla Pevnost, úplně sám. Zedd věděl, co by Pevnost znamenala pro Jaganga, kdyby
ji dostal. Zedd by Pevnost bránil, i kdyby pro Jaganga neznamenala nic.
„Jagang nemá šanci dostat se za tamní bariéry,“ řekla Kahlan. Alespoň tuhle obavu mohli tedy
odložit stranou. „Jagang to ví, a tak je mu jasné, že je zbytečné ztrácet čas a držet tam armádu pro nic za
nic.“
„Možná máš pravdu, ale stejně je nám to na nic, je to přece jen moc daleko.“
Daleko. Kahlan popadla Richarda za ruku a zadržela ho.
„Průchod. Kdybychom našli jednu ze studní, mohli bychom cestovat průchodem. Víme přece, že
jedna ze studní průchodu je tady dole ve Starém světě - v Tanimuře. Je to daleko blíž, než cestovat do
Aydindrillu přes celou zem.“
Richard se zamyšleně podíval k severu. „To by šlo. Nemuseli bychom pak jít přes Jagangovu
armádu. Objevili bychom se přímo v Pevnosti.“ Vzal ji za ramena. „Ale nejprve musíme porozumět tomu
problému tady.“
Kahlan se ušklíbla. „Dobrá. Nejprve se postaráme o mě a pak o tebe.“
Pocítila úlevu, když našla alespoň nějaké řešení. Kromě nich nemohl průchodem cestovat nikdo jiný,
ostatní totiž neovládali potřebná kouzla, ale Kahlan, Richard a Cara ano. Oni se mohli objevit přímo upro-
střed Pevnosti.
Pevnost byla obrovská a tisíc let stará. Kahlan tam strávila většinu svého života, ale poznala z tohoto
místa jen nepatrnou část. Dokonce ani Zedd neznal celou Pevnost, protože některé z jejích ochran sem
byly vloženy již před lety těmi, kdo měli oba aspekty daru, kdežto Zedd měl jen aditivní aspekt.
Od věčnosti zde byla uložena unikátní a nebezpečná kouzla spolu se záznamy o nich a nesčetnými
knihami. Právě teď bylo dost dobře možné, že Zedd a Adie našli v Pevnosti něco, co by mohlo
Císařskému řádu pomoci zpět do Starého světa.
Cesta do Pevnosti tak mohla Richardovi pomoci nejen vyřešit jeho problémy, ale také mu mohla po-
skytnout něco, co by zvrátilo vývoj války v jeho prospěch.
Náhle se zdálo, že je od návštěvy Zedda, Aydindrillu a Pevnosti dělí jen krátký čas.
Kahlan stiskla Richardovu ruku silou znovunalezeného optimismu. Věděla, že Richard chce pokračo-
vat ve sledování okolí. „Jdu dozadu, podívám se, jak se daří Jennsen.“
Ve chvíli, kdy Kahlan zpomalila a dojel ji vůz, nad nimi přelétl další tucet pernatců. Zůstávali vysoko
na obloze, poblíž slunečního kotouče a z dostřelu Richardových šípů, ale na dohled.
Když vůz kodrcal kolem Kahlan, podal jí Tom dolů měch na vodu. Měla takovou žízeň, že hltala
horkou vodu bez ohledu na to, jak odporně chutnala. Když ji vůz předjel, chytila se za postranici a
vyhoupla se nahoru.
Jennsen vypadala, že ji Kahlanina přítomnost potěšila. Kahlan jí oplatila úsměv a pak si sedla vedle
ní a pohladila Betty.
„Jak jí je?“ zeptala se Kahlan a něžně kozu drbala za ušima.
Jennsen zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem ji ještě takhle neviděla. Trhá mi to srdce. Připomíná mi to, jak
těžké bylo pro mě, když jsem ztratila matku.“
Kahlan soucitně stiskla Jennseninu ruku. „Vím, že je to těžké, ale pořád je lehčí se s tím vypořádat
pro zvíře než pro člověka. Nesrovnávej to se sebou a svou matkou. Je to smutné, ale jiné. Betty může mít
jiná kůzlátka a na tahle zapomene. Ty nebo já však novou matku mít nemůžeme.“
Ještě než domluvila, pocítila Kahlan náhlý záchvat smutku a bolesti kvůli nenarozenému dítěti, o něž
přišla. Jak by se jen někdy mohla vypořádat ze ztráty jejího a Richardova dítěte? I když jednou budou mít
jiné děti, nikdy nezapomene na dítě, které ztratila.
Roztržitě otáčela malý tmavý kamínek na svém náhrdelníku a přemýšlela, jestli ještě někdy vůbec
bude mít dítě, jestli bude někdy svět pro jejich děti bezpečný.
„Jsi v pořádku?“
Kahlan si uvědomila, že jí Jennsen hledí do tváře.
Přinutila se k úsměvu. „Jsem jenom smutná kvůli Betty.“
Jennsen něžně objala kozu kolem krku. „Já také.“
„Ale jsem si jistá, že bude v pořádku.“
Kahlan se dívala na nekonečnou rozlehlost pusté země, která vedle vozu pomalu klouzala do pozadí.
Vlnění horkého vzduchu způsobovalo, že obzor vypadal jako tekutý, jako by kusy země plavaly na
vlnách. Ale stále neviděli hory. Země se však pomalu zvedala, jako by se přece jen ke vzdáleným horám
blížili. Kahlan věděla, že je jen otázkou času, než se z této pustiny opět dostanou do oblastí, které více
přejí životu, ale v tuto chvíli se zdálo, že se toho snad nikdy nedočkají.
„Něčemu nerozumím,“ řekla Jennsen. „Řekla jsi, že nemám v oblasti kouzel dělat nic zbrkle a
ukvapeně, nebo když si nejsem jistá všemi následky svého jednání. Říkala jsi, že je to nebezpečné.“
Kahlan věděla, kam Jennsen míří. „To je pravda.“
„Dobře, ale to, co se dnes stalo, docela dost vypadalo jako to, před čím jsi mě varovala.“
„Také jsem ti řekla, že někdy nemáš jinou možnost než jednat okamžitě. A to právě Richard musel.
Znám ho. Rozhodl se dle svého nejlepšího uvážení.“
Zdálo se, že Jennsen je s touto odpovědí spokojena. „Neříkám, že jednal špatně. Jen říkám, že tomu
nerozumím. Vypadalo to dost lehkomyslně. Jak mám potom rozumět tomu, když mi říkáš, že nemám v
oblasti kouzel dělat nic lehkomyslného?“

Kahlan se usmála. „Vítej v životě s Richardem. Z poloviny nevím, co se mu honí v hlavě. Často jsem
si už myslela, že jedná zbrkle, ale pak se ukázalo, že to, co udělal, bylo správné, že to byla ta jediná
správná věc, kterou měl udělat. To je částečně také důvod, proč byl jmenován hledačem. Jsem si jistá, že
při svém rozhodování počítal s věcmi, které nemohu cítit dokonce ani já.“
„Ale jak o těchto věcech může vědět? Jak může vědět, co má udělat?“
„Ve většině případů je stejně zmatený jako ty nebo já. Ale v něčem je to s ním přece jen jiné a má
jistotu tam, kde my tápeme.“
„Jiné?“
Kahlan se na mladou ženu podívala, na její rudé vlasy zářící v odpoledním slunci. „Narodil se s
oběma aspekty daru. Všichni ti, kteří se za poslední tři tisíce let narodili s darem, se narodili pouze s
aditivním aspektem. Někteří, jako například Darken Rahl nebo Sestry temnoty, byli schopni použít
substraktivní aspekt, ale jen s pomocí držitele, ne sami. Ale Richard se se substraktivním aspektem
narodil.“
„O tom ses zmínila už včera, ale já nevím o kouzlech nic, takže nevím, co to znamená.“
„Ani my sami si nejsme úplně jistí tím, co to znamená. Aditivní kouzla používají to, co existuje, a
něco k tomu přidávají nebo to nějak mění. Například kouzlo meče pravdy používá hněv a znásobuje ho,
bere si z něho sílu a mění ho na něco jiného. S aditivním aspektem může ten, kdo má dar, třeba léčit.
Substraktivní aspekt věci ničí. Může věci proměnit v nic. Substraktivní kouzla jsou opakem
aditivních, jsou jako den a noc. Ale přesto jsou součástí jednoho.
Používat substraktivní aspekt, jako Darken Rahl, je odlišné od toho, než když se s ním někdo narodí.
Kdysi, na rozdíl od současnosti, bylo běžné se narodit s oběma aspekty daru. Ale velká válka vedla k
tomu, že se vytvořila bariéra mezi Starým a Novým světem. Díky tomu byl nastolen a po celou dobu i
uchován mír, ale od té doby se leccos změnilo. Nejen že se stalo výjimkou, když se někdo narodil s
darem, ale navíc ti, kteří se s ním narodili, neměli jeho substraktivní aspekt.
Richard je potomkem dvou čarodějných rodů, Darkena Rahla a jeho pradědečka Zedda. Je prvním po
tisících letech, kdo se narodil s oběma aspekty daru.
Všechny naše schopnosti přispívají tomu, jak se dokážeme rozhodovat v určitých situacích. Nevíme,
jak to, že má oba aspekty, ovlivňuje Richarda a jeho schopnost vyhodnotit situaci a udělat to, co je
nezbytné. Domnívám se, že je veden darem, možná víc než sám věří.“
Jennsen si ztrápeně povzdychla. „Ale jak mohla být ona bariéra po tolika letech prolomena?“
„Richard ji zničil.“
Jennsen překvapeně vzhlédla. „Takže je to pravda! Sebastian mi říkal, že lord Rahl - Richard -
bariéru strhl. Sebastian říkal, že by Richard mohl vniknout do Starého světa a dobýt ho.“
Kahlan se tak grandiózní lži musela usmát. „Ale téhle části přece nevěříš, viď?“
„Ne, teď už ne.“
„Teď, když je bariéra stržena, vniká Císařský řád do Nového světa a ničí a zotročuje všechno, na co
narazí.“
„Kde mohou lidé žít v bezpečí? Kde budeme v bezpečí my?“
„Dokud nebudou zastaveni nebo zatlačeni zpátky, není žádné bezpečné místo pro život.“
Jennsen se nad tím na chvíli zamyslela. „Ale když stržení bariéry umožnilo Císařskému řádu
proniknout do Nového světa, proč ji Richard bořil?“
Kahlan se přidržovala postranice, neboť vůz kodrcal přes kameny. Dívala se vpřed, na Richarda, jak
kráčí oslňující pustinou.
„Kvůli mně,“ řekla tiše. „Byla to jedna z těch chyb, o kterých jsem ti říkala.“ Unaveně si povzdechla.
„Jeden z těch úderů do tmy.“

Kapitola osmá
Richard si dřepl, opřel si předloktí pohodlně o stehno a pozorně si prohlížel zajímavé uskupení
kamenů. Hlava mu třeštila bolestí, ale ze všech sil se to snažil ignorovat. Bolest přicházela a zase
odcházela zdánlivě bez důvodu. Pomalu si začínal myslet, že je to z horka a že to nemá co dělat s darem.
Když prozkoumal kameny na zemi, zapomněl na bolest.
Něco na těch kamenech se mu zdálo známé. Znepokojivě známé.
Těsně za ním zastavila hnědá kopýtka, lemovaná hnědou srstí. Betty ho něžně šťouchla do ramene v
naději, že dostane sousto něčeho dobrého, nebo že se alespoň dočká podrbám.
Richard se zadíval na její odhodlaný výraz, lemovaný schlíplýma ušima. Když si Betty všimla, že se
na ni Richard dívá, začala vrtět ocáskem. Richard se usmál a podrbal ji mezi ušima. Betty dala
zamečením najevo radost, ale Richardovi se zdálo, že by dala přednost soustu.
Po dvou dnech, kdy koza vůbec nežrala a jen smutně ležela na voze, se zdálo, že se ze ztráty svých
dvou kůzlátek začíná vzpamatovávat. Spolu s chutí k jídlu se jí vrátila i zvědavost. Obzvláště ji bavilo se
spolu s Richardem věnovat průzkumu, tedy když ji nechal, aby šla s ním.
Jennsen se musela smát, když viděla, jak se za ním batolí jako štěně. Ale co ji asi opravdu přinutilo k
úsměvu, bylo, že se Betty pomalu navrací k normálnímu životu.
V posledních dnech se změnila i okolní krajina. Začali vnímat návrat života. Zpočátku šlo jen o
rezavé zbarvení na kamenech, způsobené lišejníkem. Brzy se ale objevily i nízké tuhé keříky, jež ocenila
zejména Betty, která si na nich pochutnávala, jako by to byl nejkřehčí salát. Příležitostně je ochutnali také
koně, ale většinou se odvrátili, aniž by je shledali chutnými.
Lišejník vypadal, jako kdyby kameny někdo potřísnil barvou. Na některých místech byl tmavý a
tlustý, jinde vypadal jen jako tenký film zelené barvy.
Drobný hmyz s dlouhými tykadly přelétával z kamene na kámen, nebo se schovával v dírách
vymletých do balvanů erozí. Kameny tu byly rozesety tak, že vypadaly jako bubliny, které náhle
zkameněly.
Tu a tam se objevil zelený brouk, s kusadly bojovně vystrčenými vpřed, jindy zase byli k vidění
červení mravenci, jak přenášejí kousky potravy kolem svých děr. Byly tu i hedvábné pavučiny,
rozprostřené mezi větvičkami oněch drobných keříků. Občas zahlédli i nazelenalý lesk ještěrčích těl,
lesknoucích se v uctivé vzdálenosti ve slunci a čekajících, až lidé přejdou. Kdyby se k nim lidští vetřelci
přiblížili, zmizely by ještěrky rychlostí blesku pod kameny.
Tyto známky života, které zatím objevili, ještě nestačily na to, aby zde mohli žít lidé, ale pro
Richarda i ostatní bylo příjemné vidět zase po dlouhé době něco živého. Richard věděl, že už za první
hradbou hor je čeká hojnost života a že tam budou moci potkat i lidi.
Nad pustinou byli už k vidění i ptáci. Většinou se jednalo o malé, červeně zbarvené pěnkavy,
popelavé drozdy, skalní střízlíky a vlaštovky. Ptáci občas přistávali na větvích malých keříků a pátrali zde
po hmyzu. Ale kdykoliv se poblíž objevili černozobí pernatci, ptáci zmizeli.
Richard vstal, nespouštěje z očí kamenitou formaci před sebou. Náhle si s hrůzou uvědomil, proč mu
připadá znepokojivě povědomá. Ave stejnou chvíli si všiml, že bolest hlavy zmizela.
Po své pravici uviděl Richard Kahlan s Carou; pomalu se k němu blížily. Vůz s Friedrichem a
Tomem se vzdaloval k jihu. Za vozem se zvedal prach, který musel být vidět na míle daleko. Richard
však předpokládal, že když je sledují pernatci, nemusí ho prach nijak znepokojovat. Přesto se však těšil,
až dorazí na pevnou zem, kde by přece jen měli šanci zůstat trochu méně nápadní.
„Našel jsi něco zajímavého?“ zeptala se Kahlan a utřela si čelo rukávem.
Richard hodil hrst kamínků dolů na formaci kamenů, kterou předtím studoval. „Řekni mi svůj názor.“

„Myslím, že vypadáš lépe,“ řekla Kahlan a věnovala mu svůj zvláštní úsměv, úsměv, který měla jen
pro něj. Ani on se nemohl ubránit úsměvu.
Cara však jejich úsměvy ignorovala a sklonila se k zemi. „Myslím, že si lord Rahl prohlížel tyhle
kameny. Jejich tu hodně a jsou stejné jako všechny ostatní.“
„Opravdu?“ zeptal se Richard. „A jsou stejné jako tyhle?“
Cara se podívala na druhou formaci kamenů, na niž Richard ukazoval, a pak rozhodila rukama.
„Támhlety kameny jsou jen o něco vybledlejší než tyhle, to je všechno.“
Kahlan pokrčila rameny. „Myslím, že má pravdu, Richarde. Vypadá to jako stejný druh kamenů, jen
tyhle jsou trochu světlejší.“ Chvilku přemýšlela a prohlížela si zem, a pak dodala: „Zdá se mi, že vypadají
jako kameny, po kterých jsme několik dní šli, ještě než se začaly objevovat keře a traviny.“
Richard si založil ruce v bok a zadíval se znovu na výraznou formaci kamenů. „Řekni mi, co
charakterizovalo ty kameny v místech, kudy jsme šli před několika dny, v místech blíže k Pilířům světa.“
Kahlan se podívala na Caru, ale její výraz neprozrazoval naprosto nic. Pak se zamračila na Richarda.
„Co je charakterizovalo? Nic. Bylo to mrtvé místo. Nic tam nerostlo.“
Richard opsal rukou oblouk kolem dokola, maje na mysli krajinu, kterou putovali nyní. „A tohle?“
„Tady už něco roste,“ řekla Cara s minimálním zájmem o okolní faunu a floru.
Richard mávl rukou vzad. „A tam?“
„Tam nerostlo nic,“ řekla Cara a vyčerpaně si povzdychla. „Jsou tam místa, kde nikdy nic neporoste,
je to pustina. Měj trpělivost, lorde Rahle, brzy dorazíme do polí a lesů.“
Kahlan nevěnovala tomu, co říká Cara, pozornost. Mračila se a skláněla se ke kamenům.
„Místa, kde začalo něco růst, se objevila takřka najednou,“ řekla nakonec, jakoby pro sebe. „Není to
zajímavé?“
„Určitě ano,“ řekl Richard.
„Myslím, že by lord Rahl měl pít více vody,“ vyštěkla Cara.
Richard se usmál. „Pojď,“ řekl jí. „Stoupni si tady, jak stojím já, a podívej se znovu.“
Cara učinila, o co ji žádal, a její zájem o věc začal stoupat. Zamračila se, podívala se na zem a pak na
místa, kde ,něco rostlo'.
„Matka zpovědnice měla pravdu,“ řekla. „Myslíš, že je to důležité? Nebo nějak nebezpečné?“
„Ano, alespoň to první určitě,“ řekl Richard.
Pak si dřepl vedle Kahlan. ,A teď se podívejte na tohle.“
Když si Kahlan s Carou klekly k němu a sklonily se k zemi, musel Richard odstrčit stranou dotěrnou
Betty. Pak ukázal na žlutě zbarvený lišejník.
„Podívejte se sem,“ řekl. „Vidíte ten medailónek z lišejníku? Je nesouměrný. Tahle strana je kulatá,
ale tahle, směrem k pustině, rovná.“
Kahlan k němu vzhlédla. „Lišejník přece roste na kamenech ve všech možných tvarech.“
„Ano, ale podívejte se, jak na ostatních kamenech roste lišejník všude, kdežto tady u té rovné strany
medailónku není vůbec žádný. Kámen tu skoro vypadá, jako by ho někdo očistil.
Když se podíváte zblízka, je tu jen trocha malých rostlin, které začaly růst teprve v posledních
několika letech, ale už se docela uchytily.“
„Ano,“ řekla Kahlan ospale. „Je to trochu divné, ale nejsem si jistá, kam tím vším míříš.“
„Podívej se, kde něco roste a kde ne.“
„Dobrá, na téhle straně neroste nic a na téhle ano.“
„Nedívej se jen na zem.“ Richard zvedl obočí. „Podívej se na hranici mezi těmi dvěma světy a
vnímej celkový obraz.“
Kahlan se zamračila a zahleděla se do dálky. Náhle se jí z tváře vytratila barva.
„Dobří duchové...“ zašeptala.
Richard se usmál, když konečně sama uviděla to, o čem celou dobu mluvil.
„Nad čím to tady pořád naříkáte?“ zeptala se Cara. Richard uchopil Caru zezadu za krk a otočil ji tak,
aby viděla to samé co on a Kahlan.
„To je divné,“ řekla, zírajíc do dálky. „Prostor, kde něco roste, najednou končí v úplně jasné rovné
linii. Jako by někdo vztyčil neviditelný plot, směřující k východu.“
„Správně,“ řekl Richard, vstal a oprášil si ruce.
„A teď pojďme dál,“ vyzval je a zamířil k severu. Kahlan a Cara vyskočily na nohy a následovaly ho
mezi holými kameny do krajiny bez života. Betty s mečením klopýtala za nimi.
„Kam jdeme?“ zeptala se Cara, když s ním srovnaly krok.
„Jen pojďte,“ řekl Richard.
Půl hodiny musely držet jeho svižné tempo, směřujíce přímo k severu, kamenitou zemí bez porostu.
Byl opět parný den, ale Richard horko nevnímal, tak byl soustředěný na každý detail mrtvé krajiny kolem.
Na místě, kam směřovali, se předem podívat nebyl, ale byl si jistý, co tam najdou. Obě ženy se potily
úsilím, jak se snažily nezůstat pozadu. Betty pospíchala za nimi a jen občas zamečela.
Když konečně dorazili na místo, které hledal, porostlé lišejníky i malými křovinami, dal Richard
pokyn k zastavení. Betty se vecpala mezi Kahlan a Caru, aby viděla, co se bude dít.
„Teď se podívejte na tohle,“ řekl Richard. „Už chápete, co vám chci říct?“
Kahlan po namáhavé chůzi v horku zrychleně dýchala. Sundala z ramene svůj měch na vodu a napila
se. Pak podala měch Richardovi. Ten se díval na Caru, která, zatímco pil, zkoumala kus země, který jim
ukázal.
„Tady zase začíná něco růst,“ řekla Cara. Nepřítomně drbala Betty za ušima, neboť koza se jí připo-
menula tím, že si začala třít hlavu o Cařino stehno. „Rostliny se začínají objevovat ve stejné linii jako na
druhé straně, kde jsme byli před půl hodinou.“
„Přesně tak,“ potvrdil Richard a podal Caře měch. „A teď pojďte za mnou.“
Cara rozhodila rukama: „Ale odtud jsme přece právě přišli!“
„Pojďte,“ houkl Richard přes rameno.
Opět směřoval k jihu, znovu směrem do mrtvé pustiny, a obě ženy a koza ho následovaly. Betty proti
tempu této horké a prašné procházky protestovala mečením. Cara a Kahlan možná sdílely Bettyin názor,
ale nedávaly to nahlas najevo.
Když Richard usoudil, že jsou někde uprostřed pustého pásu země, zastavil se a rozkročený s rukama
v bok se zahleděl směrem k východu. Z místa, kde stál, nebylo ke krajům pásu, kde začínaly živé oblasti
vidět.
Ale když se díval k východu, byl tento pás jasně patrný, táhl se, jasně ohraničený a míle široký, kam
až dohlédl.
V tomto pásu nerostlo nic, ať už probíhal přes kameny nebo přes písčitou půdu. Po obou stranách
byly vidět tmavší pásy území, kde rostly keře a lišejníky.
Mrtvý pruh se táhl až ke vzdáleným horám.
„Myslíš si to, co si myslím já?“ zeptala se Kahlan tichým hlasem plným obav.
„Co?“ zeptala se Cara. „Co si myslíte?“
Richard sledoval zmatené obavy ve tváři Mord-Sithy.
„Co udrželo armády Darkena Rahla v D'Haře? Co mu po tolik let bránilo vniknout do Středozemí a
zabrat je, i když po tom tolik toužil?“
„Nemohl překročit hranici,“ řekla Cara hlasem, který napovídal, že podle ní musel lord Rahl dostat
úpal.
„A co tvořilo tuto hranici?“
Cařina tvář, lemovaná černým pouštním hávem, náhle zbledla. „Hranicí bylo podsvětí?“
Richard přikývl. „Bylo to něco jako trhlina v závoji, místo, kde podsvětí existuje i na tomto světě.
Zedd nám o tom vyprávěl. Vytvořil tuto hranici pomocí zaříkadla, které našel v Pevnosti. Zaříkadlo
pochází z pradávných časů velké války. Od té doby byla hranice místem, kde na tomhle světě existoval i
svět mrtvých. V těchto místech, kde se oba světy střetávají, nemohlo nic růst.“
„Ale jsi si jistý, že to stále platí? Že tam stále nemůže nic růst?“ zeptala se Cara. „Pořád to přece bylo
v našem světě, ve světě živých.“
„Je nemožné, aby tam cokoliv rostlo. Svět živých tam byl také, byla tam země, ale nic na ní nemohlo
růst, protože ta země sdílela stejný prostor se světem mrtvých. Cokoliv by tam bylo dotčeno smrtí.“
Cara se dívala na široký mrtvý pás, táhnoucí se do mihotající se dálky. „Takže si myslíš co? Že tohle
je ta hranice?“
„Byla.“
Cara pohlédla na Richarda, pak na Kahlan a nakonec se znovu zahleděla do dálky.
„A co rozdělovala?“
Vysoko nad nimi se objevili černozobí pernatci, líně vykružující široké oblouky.
„Nevím,“ připustil Richard.

Znovu pohlédl k západu, dolů z pozvolného kopce, směrem, odkud přišli. „Ale podívej se,“ řekl
Richard a mávl rukou k horoucí pustině. „Směřuje to zpátky k Pilířům světa.“
Stejně, jako se tím směrem postupně vytrácely rostliny, až postupně zmizely docela, mizelo i ohrani-
čení mrtvého pruhu, protože nebylo nic, co by ho zvýrazňovalo.
„Nic nám neříká, jak daleko se ten pruh táhne. Podle všeho,“ řekl Richard, „je možné, že vede až do
samotného údolí.“
„To mi ale nedává žádný smysl,“ řekla Kahlan. „Chceš asi říci, že je to jako jedna z hranic nahoře v
Novém světě, jako hranice mezi Západozemím, Středozemím a D'Harou. Tomu bych ještě rozuměla. Ale
ať mě vezme ďas, nechápu, proč by taková hranice měla směřovat k Pilířům světa. To mi připadá divné.“
Richard se otočil a hleděl k východu, kam celá jejich výprava směřovala, ke krabatým šedým stěnám
hor, strmě se zdvihajícím z ploché pustiny, studujíce malý výstupek, nacházející se trochu severně od
místa, kde do hor vstupovala hranice.
Podíval se k jihu na vůz, který pomalu směřoval k horám.
„Raději bychom měli dohnat ostatní,“ řekl nakonec. „Musím pokračovat v překládání knihy.“

Kapitola devátá
Okolo Richarda se v paprscích zapadajícího slunce leskla zrnka zvířeného prachu. V matném světle
pozoroval vzdálené vrcholky hor a prohlížel si prodloužené tmavé stíny. Vrcholky z červeného kamene
vypadaly jako kamenní strážci nižších pustých kopců.
Richard chtěl být chvíli sám, aby mohl v klidu přemýšlet, a tak se vydal na průzkum bez ostatních.
Bylo těžké uvažovat, když se ho ostatní pořád na něco vyptávali.
Zklamalo ho, že mu kniha zatím nepřinesla informaci, která by mu nějak mohla pomoci vysvětlit onu
podivnou hraniční čáru nebo spojení mezi ní, Pilíři světa a lidmi bez daru, jako byla Jennsen. Kniha se,
alespoň v úvodních pasážích, které dosud překládal, jevila spíše jako historický záznam, zabývající se
objevením jedinců nazývaných „pilíře světa“, právě jako byla Jennsen, a neúspěšnými pokusy o ,léčení'
těchto jedinců.
Richard pomalu získával jasný pocit, že kniha snáší informace o zjištění prvních detailů, které
svědčily o tom, že se chystá něco katastrofálního.
Téměř rozechvělý způsob líčení každého možného vývoje situace přiměl Richarda myslet si, že ten,
kdo knihu psal, byl snaživý z důvodů možných důsledků.
Bez ohledu na to, že zpomalí tempo výpravy, překládal teď Richard při jízdě na voze. Nářečí knihy
bylo trochu odlišné od horní d'haranštiny, kterou ovládal, takže postupoval pomalu, zvláště když vůz
neustále nadskakoval na kamenech. Nevěděl, jestli kniha vůbec nakonec poskytne požadované informace.
Mohl přeskočit dopředu, ale neměl s tím dobré zkušenosti, spíše by to bylo ztrátou času nežli úsporou,
neboť to bránilo získání celkového obrazu o dané problematice, a to zase obvykle vedlo k nebezpečně
chybným rozhodnutím. Musel prostě trpělivě pokračovat v překladu.
Po celodenním překládám, kdy se soustředil pouze na knihu, ho silně bolela hlava. Několik dní ho to
netrápilo, ale jako pokaždé, když se bolest vrátila, byla horší než minule. Neřekl Kahlan, že je přesvědčen
o tom, že se asi ke studni průchodu v Tanimuře nedostane. Kromě práce na překladu mučil svůj mozek
tím, že se snažil najít řešení.
Neměl ani tušení, proč tyto bolesti přicházejí, ale měl hlodavé tušení, že to má co dělat s ním
samotným. Byl přesvědčen, že to souvisí s rovnováhou, kterou se mu kvůli nějaké chybě nepodařilo
udržet.
Dokonce se pokusil si sednout a meditovat, jak ho to kdysi naučily Sestry, aby se soustředil jen a
pouze na dar, ale ani to k ničemu nevedlo.
Blížila se noc a bylo třeba zastavit a rozbít tábor. Od doby, kdy se okolní terén změnil, nebylo už tak
snadné zjistit, zda je prostor kolem tábora bezpečný. Teď byla všude kolem místa, kde by se schovala i
celá armáda. A s pernatci, neustále se držícími poblíž, nemohli nikdy s jistotou říci, kdo všechno ví o
jejich poloze. Také proto se Richard - tedy kromě toho, že chtěl na chvilku uniknout myšlenkám na knihu
- rozhodl, že bude lepší, když okolí prohledá osobně.
Teď se na chvilku zastavil a sledoval rodinu křepelek s plně odrostlými mláďaty, jak spěchá přes
pláň ve snaze vypátrat něco k jídlu.
Úpatí hor porůstaly malé pokroucené borovičky. Nad nimi na úbočích rostly hojněji větší jehličnany.
Otevřené planiny pokrývala tu a tam sporá tráva.
Richard si otřel pot z očí. Doufal, že až slunce zapadne, trochu se ochladí. Právě procházel údolí mezi
dvěma kopci, kam nemohlo být z tábora vidět, a sahal po popruhu od měchu na vodu, aby se napil, když
na vzdálené straně svahu zaznamenal pohyb.
Ukryl se za dlouhý kamenitý výběžek a pak opatrně vyhlédl. Spatřil muže sestupujícího dolů po ka-
menité suti na úbočí kopce. Zvuk kamínků, které se sesouvaly pod jeho nohama, zněl ozvěnou v
kaňonech mezi ostatními kopci.
Richard očekával, že teď, když opustili mrtvou pustinu, by na lidi mohli narazit. Proto se už dříve na
jeho pokyn všichni převlékli z černých šatů pouštních nomádů do jednoduchého cestovního oblečení. Ale
i když měl černé kalhoty a obyčejnou plátěnou košili, jeho meč by asi těžko unikl pozornosti. Také
Kahlan se oblékla do prostých šatů, které nosí chudina ve Starém světě, ale ani u ní to nebylo příliš
platné. Bylo těžké ukrýt její vzpřímenou, hrdou postavu a pěstěné vlasy a hlavně její silnou osobnost.
Ten, na koho upřela své zelené oči, měl tendenci padnout na kolena a sklonit hlavu. Šaty na tom mohly
pramálo změnit.
Nebylo pochyb o tom, že císař Jagang rozeslal široko daleko jejich popis a nabídl za ně odměnu tak
vysokou, že by jí i jeho nepřátelé měli problém odolat.
Ale pro mnohé zase bylo neúnosné žít celý život pod krutou nadvládou Císařského řádu. Přes
vysokou odměnu byli mnozí, kteří prahli po svobodném životě a byli ochotni jednat, aby ho dosáhli.
Také tu byl problém svazku, který měl lord Rahl s d'haranským lidem. Tento svazek uzavřeli Richar-
dovi předci a D'Haranští díky němu mohli vycítit, kde se lord Rahl nachází. A pak by se to ovšem mohlo
donést i Císařskému řádu.
Stačilo to jen z D'Haranských dostat mučením. Pokud by při mučení nepromluvil jeden, nemuseli by
váhat zkusit to s ostatními, dokud by se nedozvěděli, co potřebují.
Richard sledoval onoho osamělého muže, jak sbíhá z kopce a pokračuje podél štěrkových polí,
lemujících dno kamenných struh.
Po Richardově pravici byl vidět oblak prachu, který se zvedal za jejich vozem. Zdálo se, že muž
směřuje právě tím směrem.
Na takovou vzdálenost si nemohl být jist, ale Richard pochyboval, že ten muž je voják.
Pravděpodobně to nebyl ani zvěd, vždyť byli daleko od všech ohnisek nepokojů a vzpour proti nadvládě
Císařského řádu. Richard si říkal, že není žádný důvod, aby právě těmito neobydlenými oblastmi
procházeli vojáci. Koneckonců právě proto vybral Richard právě tuto cestu, směřující k východu do stínu
hor, místo severní cesty.
Byla tu samozřejmě možnost, že svazek s D'Haranskými prozradil polohu Richarda a jeho společníků
a že je tu armáda proto, aby ho našla. Pokud to tak bylo a ten muž byl voják, brzy by se jich tu objevilo
daleko více, jako mravenců, rojících se dolů z okolních kopců.
Richard se vyhoupl na skalní výstupek, odkud měl dobrý výhled po okolí, a lehl si na břicho. Muž se
přiblížil a Richard si všiml, že vypadá mladě, pod třicet let, poněkud vychrtle, a že v žádném případě není
oblečen jako voják. Tu a tam klopýtl, jako by nebyl zvyklý na takovýto terén, nebo na cestování. Chůze
přes suť a ostré rozeklané kameny nebyla jednoduchá, zvláště ve svahu, kde téměř nebylo možno udržet
přímý směr.
Muž se zastavil a natahoval krk, aby zahlédl vůz. Těžce oddechoval, sestup byl pro něj zřejmě dost
náročný, neustále si prsty prohraboval blonďaté vlasy, pak se předklonil a opřel si ruku o koleno, jak se
snažil nabrat dech.
Když se narovnal a zase se vydal vpřed, sklouzl Richard z kamene dolů. Využil nerovností krajiny a
skupinek zakrslých borovic jako úkrytu a vydal se rychle stejným směrem. Občas se zastavil, aby se
zaposlouchal do těžkých kročejů a ztrhaného dechu, a díky svému dokonalému odhadu zjistil, kde se muž
nachází.
Richard opatrně vykoukl zpoza osamoceně stojící skály, měřící dobrých dvacet metrů. Podařilo se
mu se značně přiblížit, aniž by vzbudil pozornost. Richard tiše klouzal za stromy a kameny, až se mu
podařilo dostat se před muže do míst, kudy bude muset projít.
Sám tichý jako kámen, naslouchal Richard, skrytý za načervenalou skálou, blížícím se krokům a
sípavému dechu vetřelce.
Když byl muž asi dva metry od něj, vystoupil Richard z úkrytu přímo před něj.
Muž zalapal po dechu, bezděčně si přitáhl svůj cestovní kabát k bradě a o krok couvl.
Richard si ho prohlížel, aniž by dával najevo jakékoliv emoce, ale uvnitř meče vřela síla ovládané
zlosti. Ale náhle Richard ucítil, jak tato síla slábne. Kouzelná moc meče převzala vyhodnocení situace
svého pána; tenhle menší muž nemohl znamenat okamžitou hrozbu.
Oblečení muže, hnědé kalhoty, lněná košile a světlý, odřený manšestrový kabát, už zažilo lepší časy.
Vypadal, že po cestě zažil krušné chvíle, ale vždyť i Richard si na sebe vzal prosté šaty, aby nevzbudil
podezření. Také mužova zavazadla neskrývala zřejmě nic světoborného. Dva měchy na vodu, jejichž

popruhy se mu křížily na prsou, byly splasklé a prázdné. Neměl u sebe žádnou zbraň, alespoň Richard
žádnou neviděl, dokonce ani nůž.
Muž mlčky čekal, jako by se bál promluvit první.
„Zdá se, že směřuješ k mým přátelům,“ řekl Richard a kývl hlavou směrem k nazlátlému oblaku zví-
řeného prachu, dávaje muži šanci vysvětlit jeho přítomnost a záměry.
Muž, s očima široce otevřenýma a se svěšenými rameny, si několikrát prohrábl vlasy. Richard před
ním stál jako kamenný pilíř, bránící mu v cestě. Modré oči muže teď těkaly ze strany na stranu, zjevně
hledajíce možnou únikovou cestu.
„Nehodlám ti nijak ublížit,“ řekl Richard. „Jen mě zajímá, proč jsi tady.“ „Proč?“
„Proč směřuješ k vozu?“
Muž pohlédl tím směrem, vůz však právě zakrývaly skalní útvary, pak pohlédl na Richardův meč a
nakonec se mu podíval do očí. „Já... hledám pomoc.“
„Pomoc?“
Muž přikývl. „Ano. Hledám někoho, kdo dovede bojovat.“
Richard vztyčil hlavu. „Hledáš něco jako vojáka?“
Když muž spatřil Richardův zamračený výraz, naprázdno polkl. „Ano, tak to je.“
Richard pokrčil rameny. „Císařský řád má mnoho vojáků. Jsem si jist, že když budeš hledat dál, jistě
na nějaké narazíš.“
Muž zavrtěl hlavou. „Ne. Já hledám muže z daleka, z dalekého severu. Muže, který přišel, aby
přinesl svobodu všem utiskovaným lidem Starého světa. Muže, který nám všem dá naději, že Císařský řád
- ať mi Stvořitel odpustí mé hříchy - bude svržena a my budeme opět moci žít v míru.“
„Je mi líto,“ řekl Richard. „Nikoho takového neznám.“
Muž se však po Richardových slovech nezdál být zklamaný. Vypadalo to spíše, že jim prostě nevěří.
Jeho uhlazené vystupování působilo příjemně, dokonce i když byl tak nerozhodný.
„Myslíte, že byste mohl...“ zdvihl váhavě ruku, „dát mi alespoň trochu napít?“
Richard se trochu uvolnil. „Ovšem.“
Sejmul popruh z ramene a hodil muži svůj měch. Muž ho chytil s takovou opatrností, jako by to bylo
vzácné sklo a on se bál, aby se nerozbilo. Chvíli zápolil se zátkou, až ji konečně vytáhl a začal hltat vodu.
Pak náhle přestal. „Promiňte, nechci vám vypít všechnu vodu.“
„To je v pořádku,“ řekl mu Richard. „Mám vodu ve voze. A ty vypadáš, že se potřebuješ napít.“
Když si Richard zahákl palce za široký kožený opasek, sklonil muž mírně hlavu na znamení díků a
pak se dlouze napil.
„Kde jsi vlastně slyšel o tom muži, který bojuje za svobodu?“ zeptal se Richard.
Muž opět odtrhl měch od úst a nespouštěje Richarda z očí se zhluboka nadechl. „Mluví o tom mnozí.
Svoboda, kterou ten muž přináší sem, do Starého světa, dává naději nám všem.“
Richard se v duchu usmál tomu, jak jasně zaplál plamen naděje a svobody dokonce i tady, v ponurém
srdci Starého světa. Všude jsou zřejmě lidé, kteří prahnou po tom samém - po svobodném životě.
Vysoko nad nimi se zjevil jeden pernatec; s křídly široce rozevřenými klouzal podél svažitých skal.
Richard u sebe neměl luk, ale pták se stejně držel z dostřelu.
Když muž uviděl pernatce, ustrašeně se nakrčil, podobně jako se krčí králík, když uvidí jestřába.
„Je mi líto, ale nemohu ti pomoci,“ řekl Richard, když pták zmizel. Podíval se za sebe, směrem k
vozu, který se kodrcal za nedalekým kopcem. „Cestuji se svou ženou a svou rodinou, hledám práci a
místo, kde bych si mohl naplnit své plány.“
Richardovým plánem byla revoluce a v tomto ohledu na něj jistě čekalo mnoho lidí. Ale ještě předtím
měl mnoho jiných problémů, které musel vyřešit.
„Ale lorde Rahle, moji lidé potřebují...“
Richard se rychle rozhlédl kolem. „Proč mi tak říkáš?“
„Já... já se omlouvám.“ Muž naprázdno polkl. „Nechtěl jsem vás rozzlobit.“
„Proč si myslíš, že jsem lord Rahl?“
Muž zvedl ruku, zase ji nechal klesnout a otevíral naprázdno ústa, jak nemohl najít slova. „Vy, vy...
vy prostě jste lord Rahl. Nevím, jak jinak byste chtěl, abych vám říkal. Promiňte, jestli jsem vás urazil
tím, že jsem si dovolil přistoupit kvám tak blízko, lorde Rahle.“
Zpoza vysokého kamene náhle vystoupila Cara. „Copak to tu máme?“

Když ji muž uviděl, překvapeně zalapal po dechu, ustoupil o krok dozadu a přitiskl si měch na prsa,
jako by to byl štít.
V tu chvíli vystoupil z úkrytu za mužovými zády i Tom s rukou na rukověti svého nože a stoupl si
tak, že blokoval případnou ústupovou cestu. Muž se otočil a stanul přímo tváří v tvář obrovité Tomově
postavě. Když se zase obrátil zpátky a uviděl po Richardově boku stát Kahlan, znovu těžce zalapal po
dechu. Přestože byli všichni oděni do prostých a zaprášených cestovních šatů, Richard si nemyslel, že
právě teď vypadají jako běžní cestující, kteří hledají práci.
„Prosím,“ řekl muž. „Nemám zlé úmysly.“
„Neboj se, nic se neděje,“ řekl Richard a po straně se podíval na Caru, jíž byla jeho slova také určena.
„Jsi sám?“
„Ano, lorde Rahle. Jsem na výpravě za všechny naše lidi, jak už jsem vám řekl. Samozřejmě, že vám
musí být odpuštěna vaše bojovná přirozenost, ani jsem nic jiného nečekal. Rozhodně vám chci říci, že k
vám ani v nejmenším necítím žádnou zášť.“
„Jak to, že si myslí, že jsi lord Rahl?“ zeptala se Cara Richarda tónem, který zněl spíše jako obvinění
než pouhá otázka.
„Slyšel jsem popis,“ vpadl do toho muž. Stále si tisknouce měch na hruď, ukázal druhou rukou k Ri-
chardovu pasu. „A meč. Slyšel jsem o meči lorda Rahla.“ Jeho pohled se opatrně přesunul ke Kahlan. „A
samozřejmě o matce zpovědnici,“ doplnil a sklonil hlavu.
„Samozřejmě,“ vzdychl Richard.
Předpokládal, že bude muset svůj meč skrývat před cizinci, ale teprve teď si uvědomil, jak důležité to
bude, až se dostanou do obydlených oblastí. Meč nebude zase tak těžké skrýt. Horší to bude s Kahlan. Po-
myslel si, že by bylo nejlepší ji zabalit do hadrů a předstírat, že je malomocná.
Muž se opatrně naklonil dopředu a natáhl obě ruce vpřed, aby Richardovi podal jeho měch. „Děkuji
vám, lorde Rahle.“
Richard se dlouze napil odporně chutnající vody a pak nabídl Kahlan. Ta však zvedla svůj měch a
krátkým zavrtěním hlavy jeho nabídku odmítla. Richard si ještě jednou lokl a pak měch uzavřel a přehodil
si ho přes rameno.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Owen.“
„Dobrá, Owene, proč bys s námi nešel do tábora a nepřenocoval tam? Můžeš si alespoň naplnit svoje
měchy na vodu, než se ráno vydáš dál svou cestou.“
Cara neměla daleko k vybuchnutí: „Proč mě nenecháš se podívat, jestli...“
„Myslím, že Owen má problém, kterému všichni dobře rozumíme. Jedná v zájmu svých přátel a své
rodiny. Ráno může jít svou cestou a my také svou.“
Richard nechtěl, aby muž zůstal kdesi ve tmě, kde by ho nemohli hlídat tak snadno, jako když bude s
nimi v táboře. Ráno se pak budou moci snadněji přesvědčit, že je nesleduje. Cara konečně pochopila Ri-
chardův záměr a uklidnila se. Richard věděl, že jí vadí jakýkoliv cizinec v dosahu, když on a Kahlan spí.
Richard se s Kahlan po boku vydal k vozu. Muž je následoval a těkal pohledem z jednoho na
druhého, včetně Toma a Cary.
Cestou k vozu Richard dopil všechnu vodu, která mu v měchu zbyla. Owen mu mezitím děkoval za
pozvání do tábora a sliboval mu, že s ním nebudou žádné problémy.
Richard zamýšlel dát si dobrý pozor, zda Owen svůj slib dodrží.

Kapitola desátá
Richard vylezl nahoru na vůz a ponořil oba Owenovy měchy do sudu s vodou. Owen seděl opřen
zády okolo a občas k Richardovi vzhlédl, zatímco sám byl terčem ostrých Cařiných pohledů. Cara své
antipatie k tomuto muži nijak neskrývala, ale - jak už to u Mord-Sith bývá - to ještě neznamenalo, že jsou
tyto antipatie oprávněné.
Ale z nějakého důvodu nebyl klidný ani Richard. Ne že by se mu Owen přímo nelíbil, ale nějak se k
němu nedokázal chovat vřele. Muž byl zdvořilý a určitě nevypadal nebezpečně, ale v jeho chování bylo
něco, co Richarda znervózňovalo.
Tom s Friedrichem zpracovávali suché dřevo, které předtím nasbírali, a přikládali do malého ohně.
Příjemné aroma borové smůly překrylo zápach nedaleko stojících koní.
Owen se stále ustrašeně rozhlížel. Ale dosud se zdálo, že nejvíc nesvůj se cítí v přítomnosti Jennsen.
Snažil se vyhýbat jejímu pohledu a pozoroval ji jen po očku, ale přesto se zdálo, že je jeho pohled
přitahován jejími rudými vlasy, zářícími ve svitu plamenů.
Když se k Owenovi přiblížila Betty, aby ho očichala, cizinec téměř omdlel. Richard mu řekl, že si
koza jen říká o pozornost. Owen nesměle poplácal temeno Bettyiny hlavy, jako by to nebyla koza, ale
krokodýl, který by mu při sebemenší neopatrnosti mohl ukousnout ruku.
Jennsen, ignorujíce jeho upřený pohled, nabídla Owenovi s úsměvem něco ze svého sušeného masa.
Owen však jen beze slova zíral, jak se k němu sklání.
„Nejsem čarodějnice,“ řekla mu. „Lidé si myslí, že mé rudé vlasy jsou znakem čarodějnictví. Ale já
nejsem čarodějnice. Můžu tě ujistit, že neovládám žádná kouzla.“
Pevnost jejího hlasu Richarda překvapila; uvědomil si, že pod ženským půvabem se může skrývat na-
broušená ocel.
Owen, s očima pořád široce rozevřenýma, řekl: „Samozřejmě, že nejsi čarodějnice. Já, já... já jsem
jen ještě nikdy neviděl tak... krásné vlasy, to je všechno.“
„Děkuji,“ řekla Jennsen a znovu se usmála. Znovu mu nabídla maso.
„Promiňte,“ řekl Owen zdvořile. „Ale dávám přednost nejedení masa, pokud vám to nevadí.“
Rychle sáhl do kapsy a vytáhl plátěný sáček se sušenkami. Rozpačitě se usmál na Jennsen: „Mohu
vám nabídnout?“
Tom sebou trhl, nespouštěje Owena z očí.
„Ne, děkuji,“ řekla Jennsen, stáhla nataženou ruku a posadila se zpátky na plochý kámen. Pohladila
Betty po uších a přitáhla si ji k sobě.
„Raději jez sušenky sám, pokud nechceš maso. Obávám se, že většinu našich zásob totiž tvoří právě
maso.“
„Proč nejíš maso?“ zeptal se Richard.
Owen přes rameno vzhlédl k Richardovi, který stál na voze nad ním. „Nelíbí se mi myšlenka, že se
musí ubližovat zvířatům jen proto, aby byla uspokojena má chuť k jídlu.“
Jennsen se zdvořile usmála: „To je velmi soucitné smýšlení.“
Owen se znovu nuceně usmál a opět se podíval na její vlasy. „Já to tak zkrátka cítím,“ řekl a konečně
odtrhl pohled.
„Darken Rahl to cítil podobně,“ řekla Cara a obrátila se k Jennsen. „Viděla jsem, jak zbičoval jednu
ženu k smrti, protože ji přistihl, jak jí klobásu v halách Paláce lidu. Považoval to za urážku svého cítění.“
Jennsen překvapeně vzhlédla.
„A jindy zase,“ pokračovala Cara a žvýkala přitom kus klobásy, „jsem s ním byla, když míjel roh
Paláce lidu poblíž zahrad. Uviděl kavaleristu, jak sedí na koni a jí masový piroh. Darken Rahl švihl
magickým bleskem a setnul koni hlavu. Muž dopadl na nohy, vedle těla svého koně. Darken Rahl vytrhl z
pochvy jeho meč a bez sebe vzteky rozpáral koni břicho. Pak popadl muže za krk, ponořil jeho hlavu do
koňských střev a řval na něj, ať žere. Ten kavalerista se nakonec udusil v teplých koňských vnitřnostech.“
Owen si přikryl rukama obličej a zavřel oči.
Cara mávala klobásou, aby naznačila Darkena Rahla, stojícího před ní. „Pak se ke mně otočil, oheň
mu sršel z očí, a zeptal se mě, jak mohou lidé být tak krutí a jíst maso.“
Jennsen zapomněla zavřít ústa. Vzápětí se vzpamatovala a zeptala se: „Co jsi mu na to řekla?“
Cara pokrčila rameny. „Co jsem mohla říci? Řekla jsem, že nevím.“
„Ale proč tedy lidé jedli maso, když byl takový?“
„On takový většinou nebyl. Řezníci často prodávali maso před Palácem a on si toho nevšímal. Někdy
jen vrtěl znechuceně hlavou, nebo říkal, že jsou krutí, ale obvykle si toho nevšímal.“
Friedrich přikývl. „To byla jeho charakteristická vlastnost. Nikdy jste předem nevěděli, co udělá.
Mohl se na někoho usmívat nebo ho nechat umučit k smrti. Nikdy jste nevěděli, na čem jste.“
Cara zírala do nízkých plamenů před sebou. „Nešlo odhadnout, jak bude na něco reagovat.“ Její hlas
se ztišil. „Mnoho lidí usoudilo, že je jen otázkou času, než je dá zabít, a tak žili své životy jako
odsouzenci, čekající, až na jejich krk dopadne sekera. Neměli ze života žádnou radost, neměli žádnou
budoucnost.“
Tom přikývl na souhlas a pak hodil do ohně kus dřeva.
„Žila jsi tak i ty, Caro?“ zeptala se Jennsen.
Cara vzhlédla a zamračila se. „Já jsem Mord-Sitha. Mord-Sithy jsou vždy připravené na objetí smrti.
My nechceme zemřít staré a bezzubé.“
Owen, uždibuje ze svých sušenek, jako by ani neměl hlad, byl Cařiným vyprávěním zjevně pohnut.
„Nedovedu si představit život v přítomnosti takové zuřivé síly, život, jaký jste vy všichni museli žít. Byl
ten Darken Rahl s vámi nějak spřízněn, lorde Rahle?“
Owen si zřejmě náhle uvědomil, že asi udělal chybu, a pospíšil si, aby ji napravil: „Měl stejné
jméno... tak jsem si myslel, že... no, že... ale nechtěl jsem říci, že byste snad byl jako on...“
Richard seskočil z vozu a podal Owenovi jeho naplněné měchy. „Byl to můj otec.“
„Promiňte. Nikdy bych nechtěl urazit něčího otce, zvláště někoho, kdo...“
„Zabil jsem ho,“ řekl Richard.
Richard necítil potřebu to dále rozvádět. Dokonce se zalekl samotných hrůzných vzpomínek.
Owen se rozhlížel kolem sebe jako kolouch obklopený vlky.
„Byl zrůda,“ prohlásila Cara, která zřejmě naopak cítila potřebu říci něco na Richardovu obranu.
„Teď má lid D'Hary konečně možnost hledět do budoucna s nadějí, že budou moci žít své životy tak, jak
sami chtějí.“
Richard si sedl vedle Kahlan. „Ano, budou, pokud se dokáží vymanit z područí Císařského řádu.“
Owen se sklopenou hlavou uždiboval ze sušenek a po očku sledoval ostatní.
Nastalo ticho a pak promluvila Kahlan. „Co kdybys nám pověděl, proč jsi sem přišel, Owene?“
Richard shledal její tón stejný, jaký používala jako matka zpovědnice, když se pokoušela uklidnit
nervózního prosebníka.
Owen uctivě sklonil hlavu. „Ano, matko zpovědnice.“
„Ty víš, že je to matka zpovědnice?“ zeptal se Richard.
„Ano, lorde Rahle,“ přikývl Owen.
„Jak to?“
Owenův pohled těkal z Richarda ke Kahlan a zpátky.
„Lidé si o vás a matce zpovědnici teď povídají všude. Široko daleko se vypráví, jak jste osvobodil
lidi z Altur'Rangu od nadvlády Císařského řádu. Ti, kteří touží po svobodě, vědí, že vy jste ten, kdo jim ji
přinese.“
Richard se zamračil. „Co tím myslíš, že já jsem ten, kdo jim ji přinese?“
„No, dosud vládl Císařský řád. A ten je brutální a odpusťte mi, nespravedlivý a nevědomý. Proto je
jeho vláda tak krvavá. Možná, že za to nemůže. Nedovedu to posoudit.“
Owen se zahleděl do dálky a hledal slova. „A teď přijdete vy a dáte lidem svobodu. Tak, jako jste to
udělal v Altur'Rangu.“
Richard si přejel rukou po tváři. Potřeboval překládat knihu, potřeboval zjistit, co je za tím, čeho se
dotkla Cara, a proč je sledují černozobí pernatci, potřeboval se dostat k Viktorovi a ostatním, kteří byli

obklíčeni Císařským řádem, potřeboval se setkat s Nicci a navíc musel zápolit s bolestmi hlavy. Nicci
mohla pomoci s většinou těchto problémů.
„Owene, já lidem nepřináším svobodu.“
„Ano, lorde Rahle.“
Owen zjevně bral Richardova slova jako něco, čemu nemůže odporovat, ale jeho oči jasně
prozrazovaly, že jim v tomto případě nevěří.
„Owene, co máš na mysli, když říkáš, že přináším lidem svobodu?“
Owen si ukousl kousíček sušenky a rozhlížel se po ostatních. Nakonec se osmělil.
„No, vy... vy děláte to, co dělá Císařský řád - zabíjíte lidi.“
Owen rozpačitě mával sušenkou, jako by to byl meč. „Zabíjíte ty, kteří zotročují jiné lidi, a tak
vracíte svobodu zotročeným, ke kterým se tak může vrátit mír.“
Richard se zhluboka nadechl. Nebyl si jistý, zda to Owen myslel právě tak, jak to řekl, nebo to tak
vyznělo jen proto, že měl problémy vyjádřit své myšlenky před lidmi, ze kterých byl nervózní.
„Není to úplně tak, jak říkáš,“ řekl nakonec.
„Ale proto jste přece přišel sem dolů. Všichni to vědí. Přišel jste do Starého světa, abyste dal lidem
svobodu.“
Richard se naklonil dopředu a třel si dlaně o sebe, přemýšleje, kolik toho vlastně chce vysvětlovat.
Pocítil vlnu upokojení, když mu Kahlan něžně položila ruku na rameno.
Nechtěl vzpomínat na hrůzu, kdy byl vězněn, daleko od Kahlan, a myslel si, že ji už nikdy neuvidí.
Richard ze sebe setřásl tíhu myšlenek na ony nepříjemné události a rozhodl se vše vysvětlit trochu z
jiného pohledu.
„Owene, jsem z Nového světa...“
„Ano, já vím,“ řekl Owen a přikývl. „A přišel jste sem, abyste lidi osvobodil od...“
„Ne, tak to není. Žili jsme v Novém světě. Žili jsme konečně v míru, asi jako lidé tady. Císař
Jagang...“
„Snový cestovatel.“
„Ano, císař Jagang, snový cestovatel, poslal své armády, aby dobyly Nový svět, aby zotročily náš
lid...“
„Můj lid také.“
Richard přikývl. „Ano, rozumím. Vím, jak hrozná je to zkušenost. Jeho vojáci rabovali Nový svět,
vraždili, zotročovali lidi.“
Owen odvrátil pohled a díval se kamsi do temnoty. Pomalu přikyvoval. „S mým lidem to bylo úplně
stejné.“
„Snažili jsme se proti němu bojovat,“ řekla Kahlan, „ale bylo jich strašně moc. Jejich armády byly
obrovské, nemohli jsme je vytlačit z naší země.“
Owen zase uždiboval sušenku a vyhnul se jejímu pohledu. „Mí muži se bojí Císařského řádu - ať jim
Stvořitel odpustí jejich jednání.“
„Ať řvou v agónii po celou věčnost v nejtemnějším stínu Strážce podsvětí,“ zavrčela Cara.
Owen jen vytřeštil oči v údivu, že tak krutá kletba byla vyslovena nahlas.
„Nemohli jsme s nimi bojovat tak, že bychom je jednoduše zatlačili zpátky do Starého světa,“ řekl
Richard. „Proto jsem tady, v Jagangově vlasti, abych pomohl lidem, kteří touží po svobodě, zpřetrhat
pouta, která představuje nadvláda Císařského řádu. Dobývá teď mou zem a svou vlastní nechal bez
dozoru, což je šance pro všechny, kteří prahnou po svobodě. Když jsou Jagangovy armády v Novém
světě, můžeme udeřit v jeho týle a zasadit mu citelnou ránu.
Dělám to proto, že je to jediná možnost, jak bojovat proti Císařskému řádu, naše jediná šance, jak
uspět. Když udeřím na jeho základnu a oslabím tak zdroj jeho vojáků a jeho síly, bude muset stáhnout své
armády z naší země a vrátit se na jih, aby bránil svou vlastní zem.
Tyranie nemůže trvat věčně. Kvůli své povaze ničí všechno, čemu vládne, včetně sebe samé. Ale to
může trvat celá léta. Snažím se ten proces urychlit, aby k tomu došlo ještě za mého života, abychom
mohli já i ti, které miluji, svobodně žít. Pokud proti Císařskému řádu povstane dostatek lidí, mohlo by to
vést až ke svržení císaře Jaganga a nadvlády Řádu.
Takhle proti němu bojuji, takhle se ho snažím porazit, takhle se ho snažím dostat ze své země.“

Owen přikývl. „Ano, to je přesně to, co potřebujeme i my. Jsme oběti osudu. Potřebujeme vás, abyste
přišel a dostal odtud jeho muže, abyste vytáhl svůj meč a bojoval svůj boj, abychom mohli zase klidně žít.
Potřebujeme vás, abyste nám dal svobodu.“
Oheň zapraskal a vyprskl směrem k černému nebi roj jisker. Richard si zamnul tvář. Pomyslel si, že
Owen asi nepochopil nic z toho, co mu řekl. Potřebovali si odpočinout. Potřeboval překládat knihu.
Potřebovali se konečně dostat k cíli své cesty. Alespoň že ho nebolí hlava.
„Promiň, Owene,“ řekl nakonec tichým hlasem. „Nemohu ti pomoci tak, jak si představuješ. Ale byl
bych rád, kdybys pochopil, že mé konání bude určitě k užitku i tobě a že by mělo vést k tomu, že Jagang
stáhne své oddíly z tvé země, nebo alespoň v tvé zemi oslabí a tak je budete moci svrhnout sami.“
„Ne,“ řekl Owen. „Jeho muži neopustí mou zem, dokud nepřijdete vy a...“ Owen sebou trhl, „a
nezlikvidujete je.“
Zdálo se, že je tím úplně posedlý.
„Zítra,“ řekl Richard a už se neobtěžoval být zdvořilý, „musíme pokračovat v cestě. A ty také. Přeji
ti, ať se ti daří vést svůj lid proti císaři Jagangovi a Císařskému řádu.“
„To nemůžeme,“ protestoval Owen a narovnal se. „Nejsme divoši. Vy a takoví, jako jste vy -
neosvícení... Vy to musíte udělat, vy nám musíte dát svobodu. Já jsem jediný, kdo vás může přivést. Vy
musíte přijít a udělat to, co takoví jako vy dělají. Musíte dát našemu císařství svobodu.“
Richard si třel dlaněmi čelo. Cara chtěla už už vybuchnout, ale Richardův pohled ji usadil.
„Dal jsem ti vodu,“ prohlásil Richard a vstal. „Nemůžu ti dát svobodu.“
„Ale vy musíte...“
„Zdvojnásobte dnes v noci hlídky,“ přikázal Richard Caře.
Cara přikývla a její ústa se sevřela železnou rozhodností.
„Ráno,“ řekl Richard, „půjde Owen svou cestou.“
„Ano,“ řekla a její modré oči sjely k Owenovi, „to určitě půjde.“

Kapitola jedenáctá
„Co se děje?“ zeptala se Kahlan, když přijela k vozu.

Richard vypadal, že ho něco velmi rozzlobilo. Všimla si, že v jedné ruce pevně svírá knihu a druhou
zatíná v pěst. Už otvíral ústa, aby Kahlan odpověděl, ale v tom se k němu obrátila Jennsen, která seděla
na kozlíku vedle Toma, aby zjistila, co se stalo. A tak Richard místo odpovědi řekl: „Půjdeme s Kahlan
prozkoumat cestu před námi. Dávej prosím pozor na Betty, aby za námi nevyskočila, dobře, Jenn?“
Jennsen se usmála a přikývla.
„Pokud by Betty dělala nějaké potíže,“ řekl Tom, „dejte mi vědět, já ji vezmu k jedné známé, která
dělá výborné kozí klobásy.“
Jennsen se ušklíbla a uštědřila Tomovi pořádný šťouchanec do žeber. Když Richard seskočil z vozu,
musela kozu chytit, aby jí zabránila ho následovat.
„Betty! Zůstaň tady! Richard rozhodně nepotřebuje, abys ho pokaždé obtěžovala.“
Betty, přední kopýtka již zapřená o postranici vozu, zamečela a obrátila se k Jennsen, zda si to ještě
nerozmyslí.
„Pojď dolů,“ řekla Jennsen přísně, „lehni si.“
Betty mečela a neochotně si lehla na svůj pelech na podlaze vozu.
Kahlan se naklonila ze sedla a odvázala od vozu uzdu Richardova koně. Richard dal nohu do třmenu
a elegantně se vyhoupl do sedla. Kahlan viděla, že je vyvedený z míry, ale stejně se jí při pohledu na jeho
pružné pohyby rozezpívalo srdce.
Mírně přenesl váhu vpřed, uděluje koni pobídku k chodu. Kahlan stiskla stehna a její kůň se přidal po
bok Richardovu. Richard směřoval vpřed a udělal jen několik svižných manévrů, aby se vyhnul
ojedinělým skalním útvarům. Brzy dojeli k Caře s Friedrichem, kteří hlídkovali vpředu.
„Jedeme to trochu zkontrolovat dopředu,“ řekl jim Richard. „Nevzali byste si to pro změnu na starost
vzadu?“
Kahlan věděla, že kdyby zůstali vzadu, jela by se Cara dříve nebo později podívat, zda se jim něco
nestalo. Kdežto když budou vpředu, nebude se Cara obávat, že by zůstali vzadu bez pomoci, takže je
nebude rušit.
Cara přitáhla otěže a obrátila se vzad. Pot přilepil Kahlan košili k zádům, když se přitiskla ke
kohoutku koně ve snaze udržet Richardovo tempo. Přestože tu už rostla poměrně vysoká tráva, pořád bylo
nesnesitelné horko. Noci tu již byly o něco chladnější, ale dny zůstávaly stále stejně horké, jen se
postupně zvyšovala vlhkost vzduchu a nad obrysy blížících se hor se objevovaly mraky.
Hory se tyčily majestátně k nebi do výšky tisíců stop a bylo zjevně nemyslitelné pokoušet se šplhat
přes jejich strmé stěny. Pokud tu jsou kaňony, kterými se dá projít, bude jich jistě málo a budou se těžko
hledat.
Ale brzy zjistili, že dostat se přes tuto šedou hradbu nebude jejich největším problémem.
Hory se táhly severně i jižně od nich a jen těžko se dalo říci, co je na jejich druhé straně. Nahoře se
zvedaly zasněžené čepice vrcholků, mezi nimiž nebyla žádná trhlina, kudy by se snad dalo projít.
Takhle impozantní hory Kahlan ještě nikdy neviděla. Dokonce ani kamenité hory Rang'Šada se jim
nemohly rovnat. Tyhle hory vypadaly jako zástup obrů. Kolmé kamenné stěny se tyčily do výše tisíců
stop. Rozeklaná úbočí se táhla do dálky bez jakékoliv průrvy a byla tak nehostinná a holá, že si tu jen pár
stromků našlo půdu, v níž by se mohly zachytit. Vznešené vrcholy pokryté sněhem dosahovaly až k
mrakům a byly tak nahuštěny na sebe, že připomínaly spíše zubaté ostří pily než jednotlivé útvary.
Den předtím, než Kahlan přistihla Richarda, jak tyto majestátní hory studuje, se ho zeptala, jestli
podle jeho názoru existuje nějaký způsob, jak je přejít. Řekl, že ne, že jedinou možnost snad skýtá onen

stupínek, kterého si všiml, když si před několika dny prohlíželi podivnou hranici, a že ten stupínek je ještě
dál na sever.
Zatím tedy procházeli vyprahlou krajinou pod blízkými horami a směřovali k severu.
Na úpatí mírného kopce pokrytého trsy hnědé trávy Richard konečně zpomalil svého koně. Obrátil se
v sedle, aby zkontroloval, zda se k nim již blíží i ostatní. Pak pobídl koně, aby šel blíž ke Kahlan.
„Přeskočil jsem v knize dopředu.“
Kahlan se vůbec nelíbil tón, jakým to řekl. „Když jsem se tě dříve ptala, proč něco nepřeskočíš, říkal
jsi, že by to nebylo moudré.“
„Já vím, ale nemohl jsem se nikam dostat a už jsme potřebovali odpovědi.“
Jejich koně přešli do kroku a Richard si začal dlaněmi třít paže a ramena. „Po všem tom horku
nemůžu uvěřit, jak se ochladilo.“
„Ochladilo? Co jsi...“
„Víš, jak jsem hovořil o těch výjimečných lidech, jako je třeba Jennsen?“ Kůže jeho sedla zavrzala,
když se k ní naklonil. „O těch, kteří se narodili zcela bez daru - dokonce bez sebemenší jiskřičky daru? O
pilířích světa? Tak v těch dobách, kdy byla ta kniha napsána, nebyli tito lidé tak výjimeční.“
„Chceš říci, že bylo běžnější, když se takoví lidé rodili?“
„Ne, ale ti, kteří se tak narodili, také vyrostli, vdali se nebo oženili a měli děti - děti bez daru.“
Kahlan k němu překvapeně vzhlédla: „Ti, kteří byli přerušením v řetězu daru, o kterých jsi mluvil
předtím?“
Richard přikývl. „Byli dětmi lorda Rahla. Tenkrát to nebylo stejné jako ještě nedávno s Darkenem
Rahlem nebo jeho otcem. Podle toho, co jsem se zatím dočetl, byly všechny děti lorda Rahla a jeho
manželky členy jeho rodiny a bylo s nimi podle toho zacházeno, dokonce i když se narodili s tímto
problémem. Zdá se, že se jim čarodějové snažili pomoci - jim, i jejich potomkům a potomkům jejich
potomků. Snažili se je léčit.“
„Léčit je? Z čeho?“
Richard netrpělivě rozhodil rukama. „Z toho, že se narodili i bez sebemenší jiskřičky daru, na rozdíl
od všech ostatních. Čarodějové se tenkrát snažili znovu spojit přerušený řetěz.“
„Jak bylo podle nich možné, aby vyléčili někoho, kdo neměl ani jiskřičku daru?“
Richard semkl rty a přemýšlel, jak by co nejlépe odpověděl. „Pamatuješ na čaroděje, kteří tě poslali
přes hranici najít Zedda?“
„Ano,“ řekla Kahlan podezřívavým tónem.
„Oni sami se nenarodili s darem, nenarodili se jako čarodějové. Čím byli? Čaroději druhého, nebo
třetího řádu? Jednou jsi mi o nich vyprávěla.“ Luskl prsty, jak si náhle vzpomněl. „Čarodějové třetího
řádu. Je to tak?“
„Ano. Jen jeden, Giller, byl čarodějem druhého řádu. Nikdo z nich ale nebyl schopen složit zkoušky
na čaroděje prvního řádu, jako je Zedd, protože neměli dar. Ale měli alespoň jiskřičku daru, tak jako
všichni.“
„A o tom právě mluvím,“ řekl Richard. „Nenarodili se s darem stát se čaroději - jen s jiskřičkou daru
jako každý jiný. Ale přesto z nich Zedd prostřednictvím kouzel nějak udělal čaroděje.“
„Ale Richarde, to byla celoživotní práce.“
„Já vím, ale jde o to, že Zedd byl schopen jim pomoci stát se čaroději - alespoň takovými, kteří
budou schopni složit zkoušky a čarovat.“
„Ano, myslím, že to tak bylo. Když jsem byla mladá, učila jsem se o umění čarovat a o Pevnosti
čarodějů, o lidech a stvořeních Středozemí, jež se nenarodili s darem a přesto byli schopni se díky
celoživotnímu úsilí stát čaroději. Byli to čarodějové,“ připustila.
Richard se usmál na znamení, že se konečně dostala k jádru jeho argumentů. „Ale nenarodili se s
žádným aspektem daru.“ Naklonil se k ní. „Zedd, kromě toho, že je cvičil, musel také použít kouzel, aby
jim pomohl stát se čaroději, je to tak?“
Kahlan se nad tou myšlenkou zamračila. „To nevím. Nikdy mi o svém výcviku na čaroděje
nevyprávěli. Nebylo to podstatné pro naše vztahy ani pro můj vlastní výcvik.“
„Ale Zedd má aditivní kouzla,“ zdůraznil Richard. „A aditivní kouzla mohou měnit věci, něco k nim
přidávat a dělat z nich něco více, nežli jsou.“
„Dobrá,“ souhlasila opatrně Kahlan. „Kam tím tedy míříš?“

„Chci říci, že Zedd vzal lidi, kteří se narodili bez daru stát se čaroději, a použil svou sílu k tomu, aby
to změnil. Musel něco přidat k jejich daru, aby z nich udělal něco víc, než jak se narodili.“ Richard k ní
pohlédl. „Zedd prostřednictvím kouzel mění lidi.“
Kahlan si zhluboka vzdychla a zahleděla se vpřed, na mírné travnaté kopce po obou stranách, a
snažila se plně porozumět tomu, co právě vyslechla.
„Tohle jsem si nikdy neuvědomila, ale dobrá, může to tak být,“ řekla nakonec. „Ale co z toho vlastně
plyne?'
„Mysleli jsme si, že toho byli schopni jen čarodějové dávných časů, ale zjevně se nejedná o ztracené
umění, nebo alespoň ne zcela ztracené. Mluvím o umění změnit něco, co existuje, na něco, co by podle
jejich názoru mělo existovat. A chci tím říci, že stejně jako Zedd měnil lidi bez daru na čaroděje,
pokoušeli se čarodějové starověku dát lidem, zrozeným jako pilíře světa, alespoň jiskřičku daru.“
Kahlan náhle pochopila. Bylo to pro ni šokující zjištění. Nejen čarodějové dávných časů, ale i
samotný Zedd používal kouzla, aby měnil přirozenost lidí.
Dosud se domnívala, že jim jen pomáhal dosáhnout jejich nejvyšších životních ambicí tím, že v nich
rozvíjel vrozený potenciál. Ale to dělal jen s lidmi, kteří tento potenciál skutečně měli. Čarodějové
starověku však zřejmě občas užívali svou sílu k méně bohulibým účelům.
„Takže,“ řekl, „čarodějové starověku, kteří uměli měnit schopnosti lidí, byli přesvědčeni, že lidé
nazývaní pilíře světa mohou být vyléčeni.“
„Vyléčeni z toho, že se narodili bez daru,“ řekla Kahlan dutým hlasem.
„To není přesné. Oni se nesnažili přeměnit tyto lidi na čaroděje, ale snažili se jim jen pomoci, aby
měli alespoň onu jiskřičku daru, která by jim umožnila vzájemnou interakci s kouzly.“
Kahlan se zhluboka nadechla. „A co se dělo dál?“
„Tahle kniha byla napsána poté, co skončila velká válka - poté, co vznikla bariéra, která izolovala
Starý svět. Byla napsána, když byl Novém světě mír.
Ale pamatuješ si, co jsme se dříve dočetli? Mysleli jsme si přece, že během války podnikl čaroděj
Ricker a jeho lidé něco, co zapříčinilo, že se substraktivní dar již nešířil na potomky čarodějů. A po válce
se ti, kteří se narodili s darem, stali náhle vzácností, a ti, kteří měli dar, postrádali jeho substraktivní
stránku.“
„Takže po válce,“ řekla Kahlan, „už skoro nebyl nikdo, kdo se narodil s oběma aspekty daru. To jsme
už věděli.“
„Správně,“ řekl Richard. „Ale potom, když se rodilo stále méně čarodějů, si ti zbývající náhle
uvědomili, že je celý problém s lidmi zrozenými bez jiskřičky daru na nich.“
Kahlan se pohodlně zaklonila v sedle a snažila se představit si situaci dávných čarodějů. „Myslím, že
museli být pořádně znepokojeni.“
„Byli zoufalí.“
Kahlan přitáhla otěže a zařadila se na svém koni za Richarda, když objížděl padlý strom.
„Domnívám se,“ řekla Kahlan, když mu znovu stanula po boku, „že tenkrát čarodějové začali dělat to
samé, co dělá Zedd. Začali pomáhat těm, kteří neměli dar, ale chtěli se stát čaroději.“
„Ano,“ řekl Richard, „ale tenkrát cvičili ty, kteří měli aditivní aspekt, k tomu, aby byli schopni
používat také substraktivní aspekt jako běžní čarodějové těch časů. Ale časem se tato schopnost ztratila a
tak dělali jen to, co dělá Zedd - cvičili lidi na čaroděje, kteří byli schopni vládnout pouze aditivním
aspektem kouzel.“
„Ale o tomhle vlastně ta kniha není,“ řekl Richard a mávl rukou. „Tohle bylo jen vedlejší téma, které
mělo za cíl zaznamenat, čeho tehdejší čarodějové dosáhli.
Začalo to sebevědomím - věřili, že pilíře světa mohou být léčeni, a nakonec se to podařilo.“
Způsob, jakým hýbal rukama, když mluvil, jí připomněl způsob gestikulace Zedda, když pracoval.
„Pokoušeli se změnit přirozenost, s jakou se tito lidé narodili. Nesnažili se něco přidat nebo změnit,
snažili se vytvořit něco úplně nového z ničeho. Záblesk daru, tam, kde nebylo vůbec nic.“
Kahlan se to celé nechtělo líbit. Věděli, že v oněch dávných dobách měli čarodějové velkou moc, že
měnili lidi s darem, měnili povahu jejich daru ke specifickým účelům.
Vytvářeli z lidí zbraně.
Jagangovi předkové jednu takovou zbraň ve velké válce měli: snové cestovatele.
Snoví cestovatelé byli vytvořeni tak, aby dokázali obsadit mysl lidí v Novém světě a ovládat ji. Ze
zoufalství byl pak stvořen lord Rahl jako protizbraň, aby lidi před nimi chránil.
Těmi, kdo měli dar, mohl být vytvořen jakýkoliv počet lidských zbraní. Tato změna člověka byla
zásadní a nevratná. Taková stvoření pak byla nesmírně krutými monstry. Sám Jagang se pak narodil jako
jejich potomek.
Během velké války se konal proces s jedním z čarodějů, který byl souzen za zradu a odmítl prozradit,
co přesně s lidmi dělal. Když selhalo i mučení, poslechli čarodějové, kteří proces vedli, velmi schopného
čaroděje jménem Merritt a poručili dle jeho doporučení přivést zpovědnici. Magda Searus, první
zpovědnice, nakonec mužovu výpověď získala. Tribunál byl natolik spokojen s vedením čaroděje
Merritta, že přikázal, aby byla procesům vždy přítomna zpovědnice a aby za tímto účelem byly pomocí
kouzel vytvořeny nové zpovědnice.
Kahlan se cítila stejně jako ostatní lidé, nebyla o nic méně člověkem než oni, nebyla o nic méně
ženou, stejně milovala život, ale její síla zpovědnice byla také výsledkem těchto kouzel. Také ona byla
potomkem ženy, která byla změněna ve zbraň - i když v tomto případě se jednalo o zbraň, která měla za
úkol nalézt pravdu.
„Co se děje?“
Vzhlédla k němu a všimla si výrazu znepokojení v jeho tváři. Přinutila se k úsměvu a zavrtěla hlavou
na znamení, že je vše v pořádku.
„Tak co jsi vlastně zjistil, když jsi v knize přeskočil vpřed?“
Richard se zhluboka nadechl a zkřížil ruce na hrušce svého sedla. „V podstatě to, že se pokoušeli po -
moci lidem, kteří se narodili bez očí, vidět za pomoci barev.“
Z Kahlanina pohledu na kouzla a historii bylo něco takového zcela odlišné od všeho, co zatím
poznala, dokonce i od zlovolného měnění lidí v lidské zbraně.
„Ale neuspěli, že?“ řekla Kahlan.
Richard přikývl. „Takže, dlouho potom, co skončila velká válka, byl Starý svět - a všichni, kdo chtěli
skoncovat s kouzly, jako například Císařský řád - neprodyšně uzavřen za bariérou, která byla za tímto
účelem vytvořena. A pak zjistili, že počet těch, kteří se rodí s darem, klesá, a že kouzla, tvořená Domem
Rahlů spojených s vlastním lidem za účelem zastavit snové cestovatele, přinášejí neočekávané následky –
dávají zrodit se těm, kteří jsou zcela bez daru a jsou nevratnými přerušeními v linii kouzel.“
„Takže vlastně měli dva problémy,“ řekla Kahlan. „Měli méně čarodějů, kteří by se mohli zabývat
problematikou kouzel, a navíc tu byli lidé, kteří se rodili od kouzel zcela odděleni.“
„Ano, tak to bylo. A druhý problém narůstal rychleji než první. Zpočátku si mysleli, že by mohli najít
řešení, lék. Ale to se jim nepodařilo. Neboť ti, kteří se narodili zcela bez daru, jako například Jennsen,
budou mít už provždy děti, které na tom budou stejně jako oni sami. V několika málo generacích narostl
počet lidí zcela bez daru mnohem rychleji, než by kdokoliv čekal.“
Kahlan si zhluboka povzdechla. „To je skutečně zoufalé.“
„Nastal chaos.“
Odhrnula si z obličeje pramen vlasů. „Co nakonec udělali?“
Richard se na ni podíval tak, že pochopila, jak se ho pořádně dotklo to, co zjistil.
„Postavili kouzla nad lidský život. Bylo by však příliš mnoho těch, které by museli popravit, takže
všechny bez daru vyhnali.“
Kahlan pozvedla obočí. „Vyhnali? Kam?“
Richard se kní naklonil a v očích mu zablýsklo: „Do Starého světa.“
„Cože?!?“
Richard pokrčil rameny, jako by mluvil jménem těch dávných čarodějů, ironizuje jejich smýšlení:
„Co měli dělat? Těžko je mohli všechny popravit, vždyť se často jednalo o jejich přátele a rodiny. Mnoho
z těch, kteří měli jen záblesk daru, avšak nebyli čaroději a nesmýšleli o sobě jako o obdarovaných, měli
syny, dcery, bratry, sestry a jiné příbuzné, sousedy a přátele, kteří si vzali někoho zcela bez daru, pilíře
světa. Byli součástí společnosti - společnosti, která měla stále méně skutečně obdarovaných členů.
Společnosti, ve které byli čarodějové stále více v menšině, stále méně se jim věřilo a vládnoucí kou -
zelníci nemohli všechny ty pošpiněné lidi vybít.“
„Myslíš, že skutečně uvažovali takhle?“
Richardův pohled jí prozradil, že ano, i to, co si o tom on sám myslí. „Poté, co zjistili, že se jim
nepodaří opravit přerušenou linii kouzel, si uvědomili, že počet lidí bez daru bude neuvěřitelně rychle
narůstat. A to znamenalo, že jejich svět byl ohrožen stejně jako válkou. Koneckonců to bylo přece to, co
se snažil Starý svět válkou vybojovat - zničení kouzel. A náhle to tu bylo; to, čeho se nejvíce obávali, se
začalo skutečně dít. Neměli čas. A tak se uchýlili k tomu, co se jim zdálo být jediným řešením - posílali
lidi do vyhnanství.
„A oni mohli přejít skrz bariéru?“ zeptala se Kahlan.
„Ti s darem nemohli. Ale pro pilíře světa, pro které kouzla neexistovala, nepředstavovala bariéra
žádný problém.“
„Jak si mohli být ti, kteří byli u moci, jisti, že se zbavili všech pilířů světa? Kdyby jim někteří unikli,
vyhnanství by vlastně nic nevyřešilo.“
„Ti s darem - kouzelníci a čarodějové - nějak dokázali poznat všechny neobdarované. Mohli je vidět,
nejen je cítit prostřednictvím daru. Zjevně nebyl vůbec problém určit, kdo je pilířem světa.“
„A ty sám je dokážeš poznat?“ zeptala se Kahlan. „Vidíš, že je Jennsen jiná?“
„Ne. Ale mě nikdo neučil rozvíjet mé schopnosti. Co ty?“
Kahlan zavrtěla hlavou. „Já nejsem čaroděj, takže myslím, že takovou schopnost nemám. Co se tedy
s těmi lidmi stalo pak?“
„Lid Nového světa shromáždil všechny neobdarované potomky Domu Rahlů a všechny najednou je
poslal přes velkou bariéru do Starého světa, kde místní vyhlašovali, že chtějí osvobodit lidstvo od
kouzel.“
Richard se ironicky pousmál, přestože se jednalo o tak temnou událost. „Čarodějové Nového světa
dali svému nepříteli přesně to, co potřeboval, to, o co bojoval - lidi bez kouzel.“
Jeho úsměv se vytratil. „Dovedeš si představit, že bychom se rozhodli vyhnat Jennsen a poslat ji do
strach nahánějícího neznáma jen proto, že nemůže vidět kouzla?“
Kahlan zavrtěla hlavou. „Jaká hrůza, být vykořeněn a poslán pryč, navíc k nepřátelům svého
vlastního lidu.“
Richard chvilku mlčel. Potom pokračoval v příběhu. „Byla to hrůzná zkušenost, ale nejen pro
vyhnané, ale ještě více pro ty opuštěné. Dovedeš si představit být opuštěna svými blízkými, svou
rodinou? Jen proto, že nějaká vlastnost byla shledána cennější než lidský život?“
Kahlan jen díky poslechu tohoto příběhu připadalo, že tím vším sama prošla. Podívala se na Richar-
da, který jel po jejím boku a zíral dopředu, ztracený ve svých vlastních myšlenkách.
„A co bylo potom?“ zeptala se nakonec. „Dostali ještě někdy zprávu od těch vyhnaných?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, nic. Byli za velkou bariérou. Nenávratně pryč.“
Kahlan pohladila svého koně po krku, jen proto, aby cítila něco živého. „Co udělali s těmi, kteří se
narodili bez daru potom?“
Richard stále hleděl upřeně před sebe. „Zabili je.“
Kahlan zhnuseně polkla.
„Nechápu, jak to mohli udělat.“
„Dokázali rozpoznat, jestli narozené dítě má dar. Pokud ne, bylo jednodušší je zabít ještě před
křtem.“
Kahlan chvíli nebyla schopna slova. „To si nedovedu představit,“ řekla nakonec slabým hlasem.
„Není to nic jiného než to, co dělají zpovědnice, když se narodí muž zpovědník.“
Jeho slova ji ranila. Nenáviděla tuhle historii týkající se zpovědnic, kdy byl muž, narozený
zpovědnici, na příkaz matky zpovědnice zabit.
Říkalo se, že není jiná možnost. Muž zpovědník by tenkrát neměl kontrolu nad svými silami. Stávaly
se z nich zrůdy, které začínaly války a způsobovaly nepředstavitelné utrpení.
Kahlan se nedokázala přimět k tomu, aby pohlédla Richardovi do očí. Čarodějka Šota předpověděla,
že Kahlan a Richard spolu budou mít chlapce. Ani jeden z nich si nedovedl představit, že by měli dítěti,
vzešlému z jejich lásky, ublížit jen proto, že bude synem matky zpovědnice, nebo neobdarovaným
potomkem lorda Rahla.
„Někdy po napsání knihy se to změnilo,“ řekl Richard tiše. „V době psaní knihy se lord Rahl ženil,
kdy chtěl a s kým chtěl, a když měl neobdarované potomky, zabili je co nemilosrdnějším způsobem. Pak
se vládnoucí čarodějové Domu Rahlů začali chovat jako Darken Rahl. Zabíjeli všechny své potomky,
kromě právoplatného obdarovaného následníka.“
„Ale vždyť to byli čarodějové! Mohli přece snadno poznat, kteří z jejich potomků jsou zcela bez
daru, a nemuseli alespoň zabíjet ty ostatní!“
„Myslím, že kdyby chtěli, tak by to určitě poznali, ale jejich zájmem - a tak tomu bylo i u Darkena
Rahla - byl jen jeden právoplatný potomek. A tak ty ostatní jednoduše zabili.“
„Takže se takoví potomci skrývali ze strachu o svůj život a jednomu z nich se podařilo ze spárů
Darkena Rahla uniknout, dokud jsi otce nezabil. A tak máš sestřičku Jennsen.“
Richardovi se vrátil do tváře úsměv. „Ano, to mám.“
Kahlan se podívala směrem, jímž se zahleděl Richard, a uviděla vzdálené malé tečky, černozobé
pernatce, kteří je stále sledovali, vznášejíce se nad skalními útesy nedalekých hor.
Kahlan se zhluboka nadechla těžkého, vlhkého vzduchu. „Richarde, myslíš si, že všichni ti
neobdarovaní potomci, vyhnaní do Starého světa, přežili?“
„Pokud je čarodějové Starého světa nezabili...“
„Ale všichni tady dole ve Starém světě jsou úplně stejní jako v Novém světě. Bojovala jsem proti
vojákům odsud - spolu se Zeddem a Sestrami světla. Používali jsme všechny druhy kouzel, abychom
zastavili postup Císařského řádu. A můžu ti říct z první ruky, že všichni ze Starého světa jsou ovlivnitelní
kouzly, což znamená, že se všichni museli narodit alespoň s jiskřičkou daru. Nezaregistrovala jsem tu
žádné přerušené linie kouzel.“
„Podle všeho, s čím jsem se tady dole setkal já, s tebou musím souhlasit.“
Kahlan si otřela pot z čela.
„Tak co se tedy stalo se všemi těmi vyhnanými lidmi?“
Richard pohlédl k horám, nad nimiž se vznášeli pernatci. „To opravdu netuším. Ale muselo to pro ně
být strašlivé.“
„Takže si myslíš, že mohou být po smrti?“
„Nevím. Ale co bych rád věděl, je, proč se to místo tam za námi jmenuje stejně, jako jsou nazýváni
lidé bez daru v knize: Pilíře světa.“ V očích se mu hrozivě zablesklo. „A ještě radši bych věděl, proč, jak
nám řekla Jennsen, patří kopie této knihy mezi nejvíce ceněný majetek císaře Jaganga.“
Touto otázkou se Kahlan také zaobírala.
Podívala se na Richarda se zamračeným výrazem. „Možná, že jste při čtení knihy neměl přeskakovat,
lorde Rahle.“
Richard se trochu usmál. „Jestli je tohle ta největší chyba, kterou jsme v poslední době udělali, tak se
mi uleví.“
„Jak to myslíš?“
Richard si prohrábl vlasy. „Nemění se nějak tvoje síla zpovědnice?“
„Jestli se mění?“ Kvůli Richardově otázce se Kahlan téměř bezděčně vrátila v myšlenkách zpět do
několika uplynulých dnů a zaměřila se na svou sílu, kterou neustále vnímala. „Ne. Cítím ji pořád stejně.“
Síla dřímala stočená v samém jádru její bytosti a pokud potřebovala její pomoc, nemusela ji
vyvolávat. Stačilo pouze, aby v sobě Kahlan uvolnila vnitřní bariéru a síla začala působit sama.
„Něco se děje s mečem,“ řekl Richard. „Něco není v pořádku s jeho silou.“
Kahlan nebyla chvíli překvapením schopna slova.
„Jak to poznáš? Co je jiné?“
Richard si bezmyšlenkovitě omotával otěže kolem prstů. „Je těžké přesně říci, co je jiné. Jsem zvyklý
na určitý pocit, že je mi jeho síla k dispozici. Reaguje, když potřebuji, ale v poslední době se mi zdá, jako
by s tím váhal.“
Kahlan cítila, teď ještě více než kdykoliv předtím, že se musí rozhodně vrátit do Aydindrilu a
navštívit Zedda. Zedd byl držitel meče. I když meč nemohli vzít průchodem, mohl by jim Zedd o chování
jeho síly něco říci. Mohl by vědět, co dělat. A mohl by Richardovi pomoci s jeho bolestmi hlavy.
Kahlan si byla jistá, že Richard potřebuje pomoc. Viděla, že není ve své kůži. V jeho šedých očích, a
stejně tak i v jeho výrazu a pohybech, se odrážela bolest.
Jako by překládám knihy a to, co se z ní dozvěděl, vysávalo jeho sílu.
Začala si myslet, že to není ona, komu utíká čas, ale Richard. Tahle myšlenka ji přes žhavé odpolední
slunce zamrazila.
Richard se přes rameno ohlédl po ostatních. „Pojďme se vrátit k vozu. Potřebuji si vzít něco
teplejšího na sebe. Dneska je chladno.“

Kapitola dvanáctá
Zedd sledoval prašnou cestu. Přísahal by, že někoho zahlédl. Použil svůj dar k tomu, aby rozpoznal
jakoukoliv známku života v okolí. Sám zůstával zcela bez pohybu a díval se před sebe.
Horký závan větru mu přitiskl róbu na kostnatou postavu a lehce rozčepýřil jeho šedé vlasy. Potrhané
modré šaty, které někdo pověsil sušit na balkón ve druhém patře, se třepotaly ve větru jako vlajka. Tyhle
šaty i celé město plné různých osobních věcí tu po sobě kdosi zanechal.
Budovy s různobarevné pomalovanými zdmi a okenicemi v kontrastních odstínech se k sobě nakřivo
krčily po obou stranách úzkých dlážděných uliček. Všechny dveře byly zavřené, stejně tak jako většina
okenic. Světle zelená brána do ulice byla otevřená a pohupovala se na pantech v poryvech větru sem a
tam.
Zedd si nakonec řekl, že to, co viděl, musela být jen hra světel, možná odlesk slunce v okenní
tabulce.
Když se ujistil, že nablízku skutečně nikdo není, vydal se dolů ulicí. Držel se blízko zdí a snažil se jít
co nejtišeji.
Císařský řád se do města nevrátil od doby, kdy Zedd vypustil světelnou síť, která zabila obrovské
množství vojáků, ale to neznamenalo, že je tu v bezpečí.
Nebylo pochyb o tom, že císař Jagang chce stále získat město a hlavně Pevnost, ale nebyl blázen a
věděl, že by ještě několik takových světelných sítí mnoho zredukovat počty jeho - byť obrovské - armády
do takové míry, že by to mohlo zvrátit průběh války. Jagang bojoval proti Středozemí a D'Haře už rok a
ve všech bitvách dohromady neztratil tolik mužů jako v onom jednom oslepujícím momentu, kdy byla
vržena síť. Nemohl riskovat další takový moment.
Po takovéhle porážce začal Jagang toužit po Pevnosti ještě mnohem více než kdy předtím. A také
mnohem více chtěl dostat Zedda.
Kdyby měl Zedd více takových světelných sítí, vypustil by je všechny na Císařský řád už dávno.
Zedd si povzdechl. Kdyby tak měl více sítí!
Alespoň že Jagang neví, že Zedd nemá takových kouzel více. Dokud si bude myslet, že Zedd
podobnými kouzly disponuje, bude se držet daleko od Aydindrilu i Pevnosti čarodějů.
Při použití světelné sítě proti Jagangovi byl sice poněkud poškozen Palác zpovědnic, ale Zedd si
říkal, že to za tu škodu stálo. Poškození může být vždycky opraveno. Zedd si slíbil, že se tak stane.
Zaťal pěsti, když si vzpomněl, jak blízko byl ten den od zabití Jaganga. Alespoň že uštědřil tak drtivý
úder jeho armádě. Dostal by i Jaganga, kdyby nebylo té podivné mladé ženy. Zavrtěl hlavou při
vzpomínce na kohosi, kdo nemůže být dotčen kouzlem. Teoreticky věděl, že takoví lidé mohou existovat,
ale nikdy si nebyl úplně jistý, že je to pravda. Neurčité zprávy ze starých knih o tom sice spekulovaly, ale
vidět to na vlastní oči bylo něco zcela jiného.
Byl to znepokojující zážitek. Adie jím byla otřesena ještě víc než Zedd. Byla slepá, ale s pomocí daru
mohla vidět dokonce lépe než on sám. Tentokrát však onu mladou ženu neviděla. Pro Zeddovy oči, když
ne pro jeho dar, to však byla překrásná podívaná. Měla v sobě něco z Darkena Rahla, ale přesto vypadala
jinak a zcela úchvatně. Na první pohled poznal, že je nevlastní sestrou Richarda, měla některé jeho rysy,
zvláště podobné byly oči. Kdyby ji Zedd mohl zastavit, udržet ji stranou a přesvědčit ji, že dělá velkou
chybu, když je na straně Císařského řádu, nebo kdyby ji alespoň mohl zabít, Jagang by nikdy neunikl
spravedlnosti.
Přesto si Zedd nedělal sebemenší iluze o tom, že by se mu podařilo zastavit hrozbu ze strany
Císařského řádu pouhým zabitím císaře Jaganga. Jagang byl pouze bestie, která vedla další bestie a
vynucovala si slepou poslušnost Císařskému řádu, slepou poslušnost, jež vítala smrt jako spásu a kvůli
které neměl samotný život žádnou hodnotu.
I když byl císař Jagang ve své brutalitě velmi efektivní, bylo by chybou se domnívat, že jeho zabitím
by okamžitě skončil teror Císařského řádu. Byly to totiž ideje Císařského řádu, které byly skutečně
nebezpečné, a kněží Řádu by snadno našli jiného tyrana, který by Řád vedl.
Jediný možný způsob, jak ukončit nadvládu teroru Císařského řádu, bylo vystavit čisté zlo jeho učení
na světlo pravdy a sejmout tak z těch, kteří trpí pod nadvládou Řádu, jejich přetěžké břemeno. Než se tak
stane, budou muset bojovat proti Císařskému řádu nejlépe, jak dovedou, a doufat, že ho nakonec rozloží.
Zedd opatrně vykoukl za roh, napínal oči, bedlivě naslouchal a dokonce i větřil ve snaze odhalit
jakoukoliv známku přítomnosti někoho, kdo by tu někde mohl být ukryt. Město bylo opuštěné, ale klidně
sem mohla náhodně zabloudit hlídka Císařského řádu.
Po rozvinutí světelné sítě, zavládla mezi jednotkami Císařského řádu panika. Mnoho vojáků uprchlo
do kopců. Armáda se pak znovu zformovala, ale mnoho z uprchlíků se raději rozhodlo do svých jednotek
nevrátit. Desetitisíce těchto dezertérů bylo nakonec pochytáno a popraveno a jejich těla byla ponechána
ležet na místě, aby sloužila jako varování pro ty, kteří by v budoucnu chtěli udělat něco podobného.
Většina z těch, kteří do té doby nebyli chyceni, se pak dobrovolně vrátila do svých táborů.
Přesto však byli i tací, jež se nevrátili a kteří se, poté, co se Jagangova armáda přesunula jinam, vydá-
vali do města, někdy sami a jindy v malých skupinkách, vyhladovělí, aby tu drancovali a hledali něco k
jídlu. Zedd už ani nevěděl, kolik takových mužů zabil.
Odhadoval, že jsou teď už všichni tito uprchlíci mrtví. Císařský řád byl složen téměř výhradně z
mužů z měst. Tito muži nebyli zvyklí na život v divoké přírodě. Jejich prací bylo zdolat nepřítele, zabíjet,
znásilňovat, terorizovat a rabovat. Celé zásobovací oddíly jim dodávaly vše, co na válečných taženích
potřebovali. Byli to násilníci, ale zároveň muži, kteří potřebovali, aby se o ně někdo postaral, závislí na
těch, kteří je zásobovali a podporovali. Sami v zalesněných horách Aydindrillu nemohli dlouho přežít.
Zedd už dlouho nikoho z nich neviděl. Proto byl přesvědčen, že uprchlíci buď pomřeli hlady, byli
pozabíjeni a nebo se už před časem vydali na cestu k jihu, do Starého světa.
Také bylo dost dobře možné, že Jagang vyslal do Aydindrilu vrahy, kterými mohly být Sestry světla,
nebo, v horším případě, Sestry temnoty. Právě proto Zedd zřídka opouštěl bezpečí Pevnosti, a když už tak
učinil, byl velice opatrný.
Také se do města nerad vydával, když teď bylo zcela bez života. Pamatoval na dny, kdy byla Pevnost
středem všeho dění a plná nejrůznějších lidí. Přistihl se, jak se při té vzpomínce usmívá.
Jeho úsměv se však rychle vytratil. Teď byl totiž na město neutěšený pohled. Bylo špinavé, opuštěné,
bez lidí v ulicích a na četných balkónech, lidí mačkajících se na tržištích a v hospodách. Zedd si
povzdychl.
Alespoň byli všichni ti lidé, kteří ještě nedávno plnili ulice města, v bezpečí, i když daleko od
domova. Přestože měl se Sestrami světla mnoho zásadních rozepří, věděl, že jejich představená, Verna, a
ostatní svobodné sestry se o ně postarají.
Jediným problémem bylo, že teď, když Jagang už v Aydindrilu nemá kromě Pevnosti žádný zájem,
přesunul svou armádu na východ ke zbytkům středozemních sil. D'haranská armáda čekala za horami na
východě. Zedd věděl, jak ohromná armáda to je, ale nebyl blázen, aby si myslel, že má nějakou šanci
proti nezměrným silám Císařského řádu.
Jagang opustil město právě proto, aby udeřil na tyto d'haranské síly. Císařský řád by těžko vyhrál vál-
ku díky tomu, že by okupoval prázdné město; potřeboval nejprve zlomit jakýkoliv odpor, aby už nezbyli
žádní lidé, kteří by mohli odhalit lživost učení Císařského řádu.
Tím, že Jagang podnikl dlouhou cestu do Středozemí, rozdělil Nový svět na dvě poloviny. Všude po
cestě zanechával oddíly, které měly za úkol obsadit města. Teď mohla jeho hlavní armáda uspokojit svou
touhu po krvi na východě, v odříznuté D'Haře. Tím, že rozdělil Nový svět na dvě poloviny, mohl Jagang
daleko snadněji zlomit odpor nepřítele.
Zedd věděl, že nebylo nedostatkem snahy, že Nový svět dovolil nepříteli obsadit část svého území.
On i Kahlan se po celé měsíce zoufale snažili najít způsob, jak Jagangovy síly zastavit.
Zedd si při té bolestné vzpomínce přitáhl róbu ke krku. Proti Jagangovi nic nepomáhalo, přestože
umíralo mnoho jeho přátel a známých. Bylo jen otázkou času, než do rukou hord ze Starého světa padne
všechno.
Kdyby se to nakonec stalo, Richard a Kahlan by určitě nepřežili. Zedd si hubenými prsty sáhl na
chvějící se rty, když si vzpomněl, že také oni byli ztraceni. Byli jeho jedinou rodinou, byli pro něj vším.

Zedd cítil prudký nával beznaděje a musel si sednout na hromadu klád před obchodem s obuví, na
němž byla cedule oznamující, že je zavřeno.
Až Císařský řád zlikviduje všechen odpor, vrátí se Jagang sem, aby dobyl město a začal obléhat
Pevnost. Dříve nebo později mu padne do rukou opravdu všechno.
Budoucnost byla v Zeddových představách zahalena šedým mrakem nadvlády Císařského řádu.
Pokud se tak skutečně stane, bude zřejmě trvat velmi dlouhou dobu, než bude lidstvo znovu svobodné.
Když se svoboda jednou vzdá tyranii, bude dušena po celá staletí, než její plameny konečně znovu
problesknou na povrch a ozáří svět.
Zedd neseděl dlouho, přiměl se vstát. Byl čarodějem prvního řádu. Už zažil mnoho beznadějných
situací a nakonec viděl nepřítele, jak se obrací zpět. Stále tu byla možnost, že on a Adie najdou v Pevnosti
něco, co by jim mohlo pomoci.
Dokud žijí, budou bojovat za svůj cíl. Stále měli schopnosti na to, aby zvítězili. Dodal si odvahy.
Může zvítězit.
Zedd byl rád, že tu teď s ním není Adie, a že ho nevidí takhle smutného, ve stavu, kdy si - byť jen na
chvíli - připustil porážku.
Zhluboka se nadechl a znovu si vnitřně dodal odvahy. Vždyť měl mnoho zkušeností i prostředků k
tomu, aby se s výzvami, které před ním vyvstávaly, vypořádal. I kdyby tu byli vrazi, ať už s darem nebo
bez daru, vždycky by se jim dostalo jednoho z malých překvapení, která pro ně měl připravena. A byla to
velmi nepříjemná překvapení.
Zedd zdvihl hlavu, usmál se sám pro sebe a vydal se úzkou uličkou podél ohrádek pro kuřata,
krocany, kachny a holuby. Byly tu také četné zeleninové zahrádky, rostl tu salát, špenát, zelená rajská
jablíčka, hrách, cibule, fazole a tuříny. Zedd si utrhl pár kousků do plátěného sáčku, který si přehodil přes
rameno.
Přestože zelenina nebyla nijak bujná, neboť neměla potřebnou péči, rostla všude po městě, takže
Zedd a Adie mohli mít dostatek jídla a dokonce si mohli udělat i zásoby na příští zimu.
Zedd náhle zahlédl na rohu před sebou křoví, které přerůstalo přes malý plůtek mezi dvěma domy.
Bylo to ostružiní obsypané černými, zralými plody. Zastavil se a rozhlédl se na všechny strany. Pak začal
plnit svůj plátěný sáček měkkými ostružinami, které ukládal navrch, na těžší a tvrdší zeleninu.
Bylo tu mnohem více ostružin, než mohl unést, a jemu bylo líto nechat je tu shnít. Proto si začal plnit
kapsy. Nebál se, že by se mohl před večeří přejíst, protože do Pevnosti čarodějů nahoře v horách to bylo
ještě pořádný kus cesty, a tak začal ostružiny rovnou konzumovat. Adie mu připravila k večeři kus
výtečné šunky. Nehrozilo, že by si ostružinami zkazil chuť. Adie byla výtečná kuchařka, přestože před ní
by to nikdy nepřiznal, aby nenosila nos příliš nahoru.
Před kamenným mostem se Zedd zastavil a zadíval se dolů širokou ulicí, která vedla směrem k
horám. Jediným zvukem bylo šumění větru v korunách stromů. Kromě třepotajícího listí se nikde nic
nehýbalo. Zedd se přesto neukvapil a dlouho prázdnou ulici pozoroval.
Nakonec se otočil k mostu, který se klenul nad propastí širokou nejméně tři sta kroků a hlubokou
tisíce stop. Dole pod mostem visely mezi kolmými stěnami mraky. Přestože kráčel přes tento most už
mnohokrát, udělalo se mu trochu špatně, když na něj vstoupil. Byla to však jediná možná cesta do
Pevnosti, tedy pokud jste neměli křídla. Existovala ještě jedna cesta, kterou používal, když byl ještě
chlapec - jednalo se o malý kouzelný průchod. Vzhledem ke strategické roli mostu nastražil Zedd u mostu
a na cestách, které vedly nahoru do Pevnosti, mnoho pastí, takže kdokoliv, kdo by se chtěl přiblížit, by
přežil jen několik kroků. Dokonce ani Sestry temnoty by tudy nedokázaly projít. Několik Sester se o to už
pokusilo a všechny za to zaplatily svými životy.
Určitě měly podezření, že čaroděj prvního řádu přístup k Pevnosti zabezpečil, a možná dokázaly
některé z nástrah rozpoznat, ale nebylo pochyb o tom, že jim Jagang nedal na vybranou a poručil jim
dostat se k Pevnosti, čímž obětoval jejich životy pro větší slávu Císařského řádu.
Verna byla jednou krátce chycena snovým cestovatelem a vyprávěla Zeddovi vše o této zkušenosti v
naději, že by jim to mohlo pomoci najít proti nim obranu, jinou než přísahu věrnosti lordu Rahlovi v
srdci.
Zedd se sice snažil, ale protikouzlo se mu najít nepodařilo. Už za velké války se daleko schopnější
čarodějové než on, navíc s oběma aspekty daru, pokoušeli nalézt kouzlo proti snovým cestovatelům. Ale

když už jednou snový cestovatel získal kontrolu nad myslí své oběti, nedalo se nic dělat. Musel se pak
oslepit, bez ohledu na cenu, i když tou cenou byl život jeho oběti.
Zedd se domníval, že smrt byla kýženým vysvobozením z agónie posedlosti snovým cestovatelem.
Sebevražda byla ovšem v takovém případě zablokována, bylo nutné přizvat na pomoc schopnosti Sester a
ostatních obdarovaných.
Před ním se podél skalní stěny tyčila Pevnost čarodějů. Stěny z tmavého kamene se vypínaly až k
nebesům. Pohled na ni naháněl hrůzu většině smrtelníků, ale v Zeddovi vyvolával hřejivý pocit domova.
Jeho oči klouzaly po ochranných valech a on vzpomínal, jak se po nich před mnoha lety procházel se
svou ženou. Bylo to už celou věčnost, zdálo se, že to snad ani nebylo v tomto životě. Z věží Pevnosti se
často díval dolů na nádhernou krajinu Aydindrilu. Kdysi tudy kráčel přes mosty a průchody doručit
rozkazy bránícímu se Středozemí, které napadla D'Hara, vedená otcem Darkena Rahla.
Také tohle se zdálo být už celou věčnost. Teď byl lordem Rahlem Richard, a uspěl při sjednocení
většiny Středozemí pod nadvládu D'Haranské říše. Zedd zavrtěl hlavou nad tím divem, jak Richard
dokázal všechno změnit. Díky Richardovi patřil teď Zedd k D'Haranské říši. Skutečně, jaký div!
Ještě než došel na druhou stranu mostu, nahlédl Zedd dolů do propasti. Jeho pozornosti neunikl
jakýsi pohyb. Položil hubené prsty na hrubý kámen a naklonil se, aby lépe viděl dolů. Pod sebou, avšak
nad úrovní mraků, spatřil dva obrovské ptáky, černé jako bezměsíčná půlnoc, klouzající podél skalní
stěny k horské průrvě. Zedd nikdy žádného podobného ptáka neviděl. A vůbec si nedovedl představit, co
jejich přítomnost tady znamená.
Když se obrátil zpátky k Pevnosti, zdálo se mu, že vidí další tři stejné, velké černé ptáky, jak krouží
ve formaci nahoře nad Pevností. Pomyslel si, že to musí být havrani. Havrani byli velcí. Asi dobře
neodhadl jejich vzdálenost, zřejmě z hladu. Když sám sebe ujistil, že musí jít o havrany, snažil se upřesnit
svůj odhad, jak jsou daleko. Ale ptáci už odletěli. Podíval se dolů, ale nespatřil už ani ony první dva.
Když se zastavil pod železnou padací mříží, ucítil vřelé objetí moci Pevnosti. Zároveň však pocítil
vlnu opuštěnosti. Tolik mu chyběla Erilyn, jeho dávno zesnulá manželka, stejně tak jako jeho dávno
ztracená dcera, Richardova matka a, u všech dobrých duchů, chyběl mu i Richard. Usmál se, když si
uvědomil, že Richard je nyní se svou vlastní manželkou. Stále pro něj bylo někdy těžké smýšlet o
Richardovi jako o dospělém muži. Byly to skvělé časy, když pomáhal s Richardovou výchovou. Daleko
odtud, v Západozemí, daleko od Středozemí, daleko od kouzel a odpovědnosti, se stále zvědavým
chlapcem a s celým světem zázraků, které pro něj mohl objevovat. Opravdu, jak skvělé to byly časy!
Uvnitř Pevnosti se poslušně začaly rozsvěcet lampy na stěně, když kolem nich čaroděj prvního řádu
Zeddicus Zu'l Zorander prošel. Stejné to bylo i v obrovských pokojích v hlubinách horské pevnosti.
Když míjel pavučiny, které tu nastražil, zkontroloval texty jejich zaříkávání, aby se přesvědčil, že
jsou neporušeny. Ulehčeně si oddechl. Nepředpokládal, že by někdo byl takový blázen, aby se pokoušel
vniknout do Pevnosti, ale na druhou stranu, na světě bylo bláznů až až. Neměl příliš velkou radost z toho,
že tu všude kolem zanechává tak nebezpečná zaříkání, která ještě znásobovala obrannou sílu již tak
nebezpečných běžných štítů Pevnosti, ale neodvážil se při ochraně tohoto místa ponechat něco náhodě.
Když procházel kolem dlouhého stolu v nebetyčném shromažďovacím sále, přejel Zedd, stejně tak,
jak to dělal od doby, kdy byl ještě malým chlapcem, prstem po žlábku ve hraně pestrobarevné mramorové
vrchní desky stolu. Náhle se zarazil a zamračil se. Uvědomil si, že narazil na klubko na konci černé šňůry,
která sem byla umístěna už před lety, aby držela pohromadě ozdobné stuhy a další dekorace na držácích
lamp, používaných při sklizňovém festivalu.
Byl si jistý, že narazil na klubko na konci této šňůry. Zedd ji popadl a vsunul si ji do kapsy, z níž již
před chvílí vyprázdnil náklad ostružin. Z držáku na stěně sejmul hůlku se šesti malými zvonečky. Hůlka,
jedna ze stovek, ne-li tisíců tady v Pevnosti, sloužila ke svolávání služebnictva. Zedd si tiše vzdychl. Bylo
to už desítky let od doby, kdy jeho rodina žila se služebnictvem tady v Pevnosti čarodějů. Pamatoval si,
jak tady v hale pobíhaly děti a hrály si. Pamatoval si na jejich radost a smích, znějící ozvěnou celou
Pevností a naplňující celé tohle místo životem.
Zedd si řekl, že by tady zase někdy mohly pobíhat děti a smát se. Richardovy a Kahlaniny děti. Zedd
se široce usmál.
Byla tu okna a otvory ve skále, které dovolovaly světlu vlévat se do četných sálů a místností, ale byla
tu také místa, která byla osvětlena podstatně méně. Zedd našel jedno takové místo. Natáhl kus černé šňůry
mezi dveřní zárubně a přivázal na něj jeden ze zvonečků z hůlky. Pak se vydal ještě hlouběji do labyrintu

sálů a chodeb, znovu se zastavil a napnul další kousky šňůry se zvonečky na místa, kam nemohlo světlo.
Musel si vzít ještě více hůlek na svolávám služebnictva, aby měl dost zvonečků.
Přestože tu byla všude nastražena ochranná kouzla, nedalo se říci, jak se s nimi Sestry temnoty
vyrovnají. Určitě budou pátrat po ochranných kouzlech a nebudou si dávat pozor na zvonečky. Nemohlo
škodit mít tu další preventivní ochranu.
Zedd si vrýval do paměti, kam všude zvonečky nastražil - musí o tom říci Adie. I když pochyboval,
že by s jejím rozvinutým darem skutečně jeho varování potřebovala. Byl si jist, že přes své slepé oči
dokáže vidět lépe než kdokoliv jiný.
Zedd se podél dlouhých polic s knihami, které nejvíce používal, vydal do obývacího pokoje, kam ho
lákala nádherná chuť šunky. Adie sušila koření nad krbem, před kterým stál kožený gauč a pohodlná
křesla kolem stříbrem vykládaného stolu. Vedle bylo okno s výhledem na Aydindril, který bral dech.
Slunce zapadalo a zaplavovalo město dole teplým světlem. Vypadalo to skoro normálně, jako
kdykoliv předtím, až na to, že z žádného z komínů nestoupal dým.
Zedd položil režný pytel se svou kořistí na hromadu knih na mahagonovém stole za gaučem. Přiblížil
se k ohni a zhluboka nasával opojnou vůni šunky.
„Adie,“ zavolal. „Voní to výtečně! Dívala ses dnes ven? Viděl jsem podivné ptáky.“
Znovu nasál vůni jídla a blaženě se usmál.
„Adie, myslím, že už to bude hotové!“ zavolal do dveří spižírny. „Myslím, že bychom to měli
alespoň ochutnat.“
Zedd se ohlédl přes rameno. „Adie? Slyšíš mě?“
Prošel do spižírny a rozhlédl se. Nikdo tu nebyl.
„Adie?“ zavolal dolů ze schodů vzadu ve spižírně. „Jsi tam dole?“
Zeddova tvář se stáhla netrpělivostí, když ani teď Adie neodpověděla.
„Adie?“ zavolal znovu. „Sakra, ženská, kde jsi?“
Otočil se a hleděl na šunku, z níž se nad ohněm už kouřilo. Zedd popadl z kredence ve spižírně nůž a
vidličku.
„Nehoň se, Adie, jsem tady nahoře.“
Zedd se zašklebil a vrhl se na šunku.

Kapitola třináctá
Richard rychle vstal, neboť uviděl Caru, jak pochoduje roklí směrem k táboru a strká před sebou
muže, který byl Richardovi povědomý. V začínajícím šeru však nedokázal rozpoznat mužovu tvář.
Richard se rozhlédl kolem po kamenitých kopcích a jejich zarostlých úpatích, ale nikoho jiného už
neviděl.
Friedrich byl na průzkumu jižně od tábora, Tom se vydal na sever a také Cara se byla porozhlédnout
okolím tábora, aby se ujistili, že nikdo není na blízku a že je tady bezpečné místo pro táborem. Cařin
prostor na průzkum se nacházel na sever od tábora - tedy ve směru, kterým putovali a který Richard
shledával potenciálně nejvíc nebezpečným. Jennsen se odvrátila od zvířat, aby se podívala, koho že to
Mord-Sitha přivádí.
Richard zalitoval, že vyskočil na nohy tak prudce, protože se mu trochu zatočila hlava. Teď se mu
nedařilo setřást pocit, že se sám na sebe dívá jako na někoho jiného, jak mluví, jak reaguje, jak se hýbe.
Když se soustředil a zaměřil svou pozornost požadovaným směrem, odezněl někdy alespoň částečně
tento pocit a on pak vždy doufal, že se mu to jen zdálo.
Kahlanina ruka mu přejela po paži a uchopila ho, jako by se bála, že by mohl upadnout.
„Jsi v pořádku?“ zašeptala.
Přikývl a díval se na Caru, jak přivádí onoho muže, a znovu se rozhlížel po okolní krajině. Ke konci
jejich dnešního putování toho dne odpoledne znovu s Kahlan diskutoval o knize a jeho žena se o něj
začala ještě více obávat. Oba si dělali starosti z toho, co se Richard dočetl, ale Kahlan se teď daleko víc
bála o něj.
Richard měl podezření, že by ho brzy mohla sklátit mírná horečka. To by vysvětlovalo, proč mu byla
zima, když všem ostatním bylo horko. Čas od času mu Kahlan položila ruku na čelo nebo na tvář. Její
dotek vždy potěšil jeho srdce, ale ona jeho úsměvy ignorovala a jeho stav ji stále trápil. Také jí připadalo,
že má poněkud zvýšenou teplotu. Dokonce požádala Jennsen, aby také ona Richarda zkontrolovala.
Jennsen si rovněž myslela, že Richard hřeje o malinko více, než by měl. Cara se spokojila s Kahlaniným
tvrzením, že se Richard necítí dobře, a nepovažovala za nutné, aby se o tom sama přesvědčila.
Horečka byla poslední věcí, kterou by Richard potřeboval. Bylo přece důležité... bylo tu něco
důležitého, ale nemohl si vzpomenout co. Snažil si vybavit jméno mladého muže, nebo aspoň odkud ho
zná.
Poslední paprsky zapadajícího slunce zbarvily hory na východě do růžova. Bližší kopce už temněly v
odstínech šedé. Tma pomalu houstla a paprsky nízkého ohně začaly brzy osvětlovat kruh kolem ohniště
příjemnou žlutooranžovou září.
Richard udržoval oheň na vaření malý, aby zbytečně neprozrazoval jejich přítomnost na větší
vzdálenost, než bylo nezbytně nutné.
„Lorde Rahle,“ řekl muž uctivým hlasem, když dorazili do tábora. Váhavě uklonil hlavu mírně vpřed,
zjevně si nebyl jistý, jestli se to patří nebo ne. „Je mi ctí vás znovu vidět.“
Byl možná o několik let mladší než Richard, měl vlnité černé vlasy, které mu splývaly až na široká
ramena. Na sobě měl jelenicovou tuniku a za pasem dlouhý nůž, ale neměl u sebe meč. Uši mu trčely v
pravém úhlu od hlavy, působilo to dojmem, jako by se snažil zaslechnout každý sebemenší zvuk. Richard
si pomyslel, že jako chlapec musel tenhle muž vytrpět kvůli svým uším mnoho posměšků, ale nyní, jako
muži, mu uši dodávají spíše odhodlaného a seriózního výrazu. A vzhledem k tomu, jak byl ten muž
svalnatý, Richard pochyboval, že by ještě musel nějaké posměšky snášet.
„Promiň, ale nějak si nemohu vzpomenout...“
„Ne, to je v pořádku, nemůžete si mě pamatovat, lorde Rahle. Já jsem jen...“

„Sabar,“ řekl Richard, který si náhle vzpomněl. „Sabar. Ty jsi plnil vysoké pece v Priskově slévárně
v Altur'Rangu.“
Sabar se rozzářil. „Ano, přesně tak. Nemohu uvěřit, že si na mě vzpomínáte.“
Sabar byl jedním z mužů v Priskově slévárně, kam Richard přišel a nabídl se jako zásobovač, v době,
kdy nikdo jiný nemohl. Sabar věděl, jak tvrdě Priska pracuje, aby udržel slévárnu pod tyranskou
nadvládou Císařského řádu. Sabar byl přítomen tomu, když byla odhalena socha, kterou Richard vysekal,
než byla zničena. Byl přítomen, když v Altur'Rangu začala revoluce, bojoval po boku Viktora, Prisky a
mnoha dalších, kteří se chytili své šance. Sabar bojoval za svobodu pro sebe, své přátele a své město.
Byla to doba, kdy se všechno změnilo.
Přestože tento muž, tak jako mnozí další, podléhal Císařskému řádu a byl vlastně jedním z nepřátel,
chtěl žít svůj vlastní život a dodržovat rozumné zákony raději, než žít v diktatuře despotických vládců,
kteří dusili v člověku jakoukoliv naději na lepší časy, kromě kruté iluzorní vize velkého dobra.
Richard si všiml, že všichni jsou v jakémsi napětí, jako by očekávali, že budou potíže.
Richard se usmál na Caru. „To je v pořádku. Znám toho muže.“
„To tvrdil,“ odpověděla Cara. Položila ruku na Sabarovo rameno a lehce ho postrčila dolů.
„Posaď se.“
„Ano,“ řekl Richard, potěšen tím, že se Cara snaží být milá. „Sedni si a pověz nám, proč jsi tady.“
„Poslala mě Nicci.“
Richard znovu znepokojeně vyskočil a vedle něj stejně rychle vstala také Kahlan.
„Nicci? My za ní právě jedeme!“
Sabar přikývl, také napůl povstal a nahrbil se, jako by si nebyl jist, zda se hodí, aby také úplně vstal,
nebo zda má spíše zůstat sedět.
Cara neseděla, stála za Sabarem jako kat. Také Cara byla v Altur'Rangu, když tam začala revoluce, a
možná si Sabara pamatovala, ale na tom nezáleželo. Když se jednalo o Richardovu a Kahlaninu
bezpečnost, nevěřila Cara nikomu.
Richard naznačil Sabarovi, aby zůstal sedět.
„Kde je?“ zeptal se Richard, když se i on s Kahlan znovu posadili. „Přijde sem brzo?“
„Nicci vám vzkazuje, že čekala tak dlouho, jak to jen bylo možné, ale objevily se nějaké naléhavé
záležitosti, takže déle už čekat nemohla.“
Richard zklamaně vydechl. „Před námi také vyvstaly jisté naléhavé záležitosti.“ Měl na mysli zajetí
Kahlan, která byla přivlečena k Pilířům světa jako návnada, jež měla vlákat Richarda do pasti. Ale místo
toho, aby vyprávěl celý ten dlouhý příběh, šel Richard rovnou k věci. „Snažili jsme se k Nicci dostat, ale
teď musíme jinam. Je to nevyhnutelné.“
Sabar přikývl. „Měl jsem obavy, když se k nám vrátila a řekla, že jste se na místě srazu neobjevili,
ale ona nám řekla, že si je jistá, že vás zdrželo něco důležitého, a že to byl právě důvod, proč jste nepřišli.
Velmi znepokojený byl také Viktor Cascella, kovář. Myslel si, že přijdete s Nicci. Říkal, že ví o
dalších místech, o místech, kam on a Priska dodávají, která jsou na pokraji revoluce. Lidé tam slyšeli o
Altur'Rangu a o tom, jak tu byla svržena nadvláda Císařského řádu a jak se lidem začalo dařit. Říkal, že
zná svobodomyslné muže v těchto místech, kteří bojují o přežití pod nadvládou Císařského řádu a hladoví
po svobodě. Potřebují Viktorovu pomoc.
Někteří z bratrů Řádu, kteří utekli z Altur'Rangu, odešli do těchto míst, aby se postarali o to, že se
tam revoluce nerozšíří. Jejich krutost, se kterou potírali každý náznak revolty, stála život mnoho i
nevinných lidí.
Aby si zajistili kontrolu nad situací, rozšířili se bratři Rádu do všech důležitých měst. A někteří z nich
se určitě vydali zpravit císaře Jaganga o tom, že Altur'Rang padl, že přitom ztratili mnoho oficiálních
představitelů a že zemřel také bratr Narev a mnoho jeho nejbližších učedníků.“
„Jagang už ví, že bratr Narev zemřel,“ řekla Jennsen a podala Sabarovi pohárek s vodou.
Sabar se při té zprávě spokojeně usmál. Poděkoval za vodu a obrátil se znovu k Richardovi a Kahlan,
aby pokračoval ve svém vyprávění.
„Priska si myslí, že Císařský řád hodlá smést Altur'Rang - nemohou si dovolit nechat ho existovat.
Říká, že místo toho, abychom se zabývali šířením revolty, měli bychom se připravit na obranu, protože
Císařský řád se vrátí s úmyslem vyhladit Altur'Rang.“
Sabar se zarazil, zjevně se obávaje Priskova varování. „Viktor si přesto myslí, že bychom měli kout
železo, dokud je žhavé, a snažit se zajistit si bezpečnou budoucnost raději, než jen čekat, až přijde
Císařský řád a o budoucnost nás připraví. Říká, že pokud se revolta rozšíří na více míst, Císařský řád ji
nebude moci tak lehce potlačit.“
Richard si dlaní promnul tvář. „Viktor má pravdu. Pokud lidé v Altur'Rangu zůstanou sedět s rukama
v klíně v jediném svobodném místě v srdci nepřátelského území, kde vládne nelítostný teror, Císařský řád
přijde, vytrhne tohle srdce a zničí ho. Císařský řád nemůže stavět na svých zvrhlých ideálech a dobře to
ví. Proto si musí následování své víry vynucovat. Bez zastrašování by se Císařský řád rozpadl.
Jagang strávil dvacet let tvořením systému cest, kterými sjednotil rozvrácený Starý svět dohromady
pod nadvládu Císařského řádu. Byl to jen jeden z prostředků, díky kterým uspěl. Mnozí se vzpírali
kázáním jeho kněží. Díky cestám mohl rychle zareagovat na jakýkoliv nesouhlas tím, že zabil všechny,
kdo Císařskému řádu otevřeně oponovali.
Ještě důležitější však je, že poté, co pobil všechny, kteří se vzpírali, zaútočil na mysli dětí, které se
nenaučily nic lepšího, než slepě věřit jeho učení, a staly se fanatiky ochotnými za toto učení zemřít -
obětovat se ve jménu velkého dobra.
Mladí muži, kteří z těchto dětí vyrostli, jsou teď na severu, dobývají Nový svět a masakrují přitom
každého, kdo neuzná jejich dogmatické učení.
Ale když je Jagang a jeho obrovská armáda na severu, je síla Císařského řádu tady ve Starém světě
oslabena. A toto oslabení je naší příležitostí a my ji musíme využít. Teď, když je Jagang se svými silami
na severu, budou všechny ty cesty, které zbudoval, sloužit nám a my jejich prostřednictvím budeme šířit
revoluci a boj za svobodu všude tam, kam to půjde.
Pochodeň svobody byla zapálena takovými, jako jsi ty, lidmi v Altur'Rangu, kteří sami nastolili ve
svém městě svobodu. Teď se musíme postarat o to, aby plameny svobody šlehaly co nejvýše, aby všichni
měli možnost je spatřit. Protože kdyby tyto plameny zůstaly skryty a izolovány, byly by Císařským řádem
snadno zadušeny. Možná, že by pak v našem životě, ani v životě našich dětí, už nemusela přijít další
šance žít tak, jak chceme. Musíme nést pochodeň na další místa.“
Sabar se usmál a nadmul se pýchou, že i on je součástí těch velkých věcí, které mají přijít. „Vím, že
se Viktor snaží, aby si ostatní, jako třeba Priska, uvědomili tyto věci, aby si uvědomili, co by jim v této
situaci řekl lord Rahl o tom, co je třeba učinit. Viktor by s vámi rád mluvil, než se vydá na cestu, aby
promlouval k ostatním, než bude kout železo, jak říká. Viktor prý čeká na to, co řeknete vy, jaký bude váš
další postup a jak je podle vás nejlepší vypálit do mas cejch žhavým železem, to jsou opět jeho slova.“
„Takže tě Nicci poslala, abys mě vyhledal.“
„Ano. Byl jsem šťastný, že za vámi můžu jít, když mě o to požádala. Také Viktor bude šťastný -
nejen proto, že je lord Rahl v pořádku, ale také pro to, co mu řeknete.“
Viktor sice čekal na jeho slova, ale Richard věděl, že by Viktor jednal i beze slov. Revoluce nestojí a
nepadá s Richardem - to by nemohla být úspěšná - ale že stojí na hladu lidí po svobodném životě. Richard
navíc potřeboval pomoc při koordinaci revoluce, aby se ujistil, že bude tak účinná, jak to jen půjde, a
nejenže přinese svobodu těm, kdo ji hledají, ale že také zcela podkope zřízení Císařského řádu ve Starém
světě. Jen když budou úspěšní v oslabení nebo dokonce zničení moci Císařského řádu ve Starém světě,
přitáhne to Jagangovu pozornost i jeho muže zpátky z Nového světa.
Jagang zamýšlel dobýt Nový svět tak, že ho nejprve rozdělí. Richard hodlal postupovat stejně. Chtěl
využít toho, že síly Císařského řádu budou rozděleny.
Richard věděl, že Císařský řád stahuje své jednotky z Aydindrilu, aby udeřil na D'Haru. Přestože
d'haranská armáda byla silná, byla by rozdrcena mnohonásobnou přesilou Jagangových mužů. Pokud
nebude Císařský řád od svého záměru odveden, nebo alespoň rozdělen na menší jednotky, padne D'Hara
pod Jagangovu nadvládu. D'Haranská říše, která se přidala ke společenství Nového světa, skončí svou
existenci dříve, než vlastně pořádně začala.
Richard se teď musí dostat k Viktorovi a Nicci, aby mohli společně pokračovat v tom, co začali - ve
vymýšlení co nejúčinnější strategie, jak svrhnout Císařský řád.
Mají však velmi málo času na to, aby vyřešili další problém, kterému nerozuměli.
„Jsem rád, že jsi nás našel, Sabare. Můžeš říct Viktorovi, že nejprve musíme vyřešit něco jiného, ale
jakmile se nám to podaří, přijdeme jim pomoci s jejich plány.“
Sabarovi se viditelně ulevilo. „Tahle zpráva všechny potěší.“
Pak Sabar váhavě ukázal hlavou k severu. „Lorde Rahle, když jsem šel za vámi, sleduje směr, který
mi udala Nicci, míjel jsem místo, kde jste se měli původně setkat, a pak jsem pokračoval k jihu.“ V jeho

výrazu se objevily obavy. „Před několika dny jsem přišel na místo, které bylo míle široké a bylo úplně
mrtvé.“
Richard vzhlédl. Uvědomil si, že bolest hlavy náhle zmizela. „Co tím myslíš, mrtvé?“
Sabar mávl rukou kamsi do tmy. „V té oblasti, kudy jsem cestoval, to bylo velmi podobné jako tady.
Byly tam nějaké stromy, chomáče trávy a sporé křoviny.“ Sabar ztišil hlas. „Ale pak jsem přišel na místo,
kde všechno živé náhle končilo. Úplně naráz. Dál už byly jen kameny. Nicci mi o tom nic neřekla.
Přiznám se, že jsem se trochu bál.“
Richard se podíval doprava - k východu - na blízké hory. „Jak dlouho jsi tím mrtvým místem prochá-
zel?“
„Šel jsem dál, nechávaje vše živé za sebou, a myslel jsem si, že snad jdu do samotného podsvětí.“
Sabar se vyhnul pohledu Richardových očí. „Nebo do čelistí nějaké nové zbraně Císařského řádu, která
byla vyrobena, aby nás všechny zničila.
Dostal jsem strach a už jsem se chystal, že se otočím a půjdu zpátky. Ale pak jsem si vzpomněl, jak
se mi celý život snaží Císařský řád nahnat strach, a tahle vzpomínka se mi vůbec nelíbila. Navíc jsem si
představil, jak bych vysvětloval Nicci, že jsem se otočil a nevyhledal lorda Rahla, jak mě žádala. Byla by
to velká hanba, a tak jsem šel dál. Po několika mílích jsem opět přišel do míst, kde byly rostliny.“ Sabar si
povzdechl. „Velmi se mi ulevilo a cítil jsem se trochu jako blázen, že jsem se předtím bál.“
Dvě. Takže tu byly dvě podivné hranice.
„Už jsem na takových místech byl, Sabare, a můžu ti říci, že jsem se také bál.“
Sabar se ušklíbl. „Takže jsem nebyl takový blázen, když jsem se bál.“
„Ne, vůbec jsi nebyl blázen. Mohl bys říci, jak přesně ta mrtvá oblast byla široká? Mohl bys říci, zda
utvořila linii, která směřovala nějakým směrem?“
„Bylo to, jak říkáte, jako linie.“ Sabar mávl rukou k východu. „Šla dolů k úpatí vzdálených hor,
severně od téhle prohlubně.“ Držel ruku kolmo jako sekáček
a jako by jím ukrajoval jednotlivé plátky v různých směrech: „Směřovala dál na jihozápad do
pustiny.“
K Pilířům světa.
Kahlan se k nim naklonila a tiše promluvila. „Takže může být téměř rovnoběžná s hranicí, kterou
jsme přešli my. Proč by tu ale měly být dvě hranice, tak blízko u sebe? To nedává smysl.“
„To nevím,“ zašeptal k ní Richard. „Možná, že to, co hranice hlídá, je tak nebezpečné, že se ten, kdo
hranici vytvořil, domníval, že jedna by nestačila.“
Kahlan si zamnula ruce, ale neřekla nic. Richardovi však stačilo se podívat do její tváře, aby poznal,
na co myslí. Že obě hranice padly.
„Stejně jsem rád,“ řekl Sabar s pokrčením ramen, „že jsem se neobrátil. Jinak bych se musel
zodpovídat Nicci, až by se mě zeptala, zda jsem vyhledal pomoc lorda Rahla - jejího přítele.“
Richard se usmál. „Já jsem také rád, Sabare. Myslím, že to místo, kterým jsi prošel, již není
nebezpečné, alespoň ne tak, jak bývalo dřív.“
Jennsen už nedokázala udržet svou zvědavost na uzdě. „Kdo je Nicci?“
„Nicci je čarodějka,“ řekl Richard. „Kdysi bývala Sestrou temnoty.“
Jennsen povytáhla obočí. „Bývala?“
Richard přikývl. „Pracovala pro císaře Jaganga, ale nakonec pochopila, že byla na špatné straně, a
přidala se k nám.“ Byl to dlouhý příběh, do kterého se Richardovi moc nechtělo. „Teď bojuje za nás. Její
dosavadní pomoc byla neocenitelná.“
Jennsen vypadala ohromeně. „Ale můžeš věřit někomu, kdo spolupracoval s Jagangem? Když to
navíc bývala Sestra temnoty? Richarde, byla jsem s těmi ženami a vím, jak jsou kruté. A jsou oddané
Strážci podsvětí. Jsi si jistý, že jí můžeš věřit v životně důležitých otázkách? Víš, že tě nezradí?“
Richard se podíval Jennsen do očí.
„Věřím jí stejně jako tobě.“
Jennsen se posadila a zahanbeně se usmála.
„Co ještě Nicci říkala?“ zeptala se Kahlan, která by se byla ráda vrátila k předchozímu tématu
hovoru.
„Jen to, že mám jít na místo, kde jste se měli původně setkat, a najít vás,“ řekl Sabar.
Richard věděl, že Nicci je opatrná. Nechtěla mladému muži říci zbytečně mnoho pro případ, že by
byl chycen.
„Jak věděla, kde jsme?“
„Říkala, že dokáže určit vaši polohu pomocí kouzel. Nicci je v kouzlech stejně silná, jako je krásná.“
Tón, kterým to pronesl, prozrazoval respekt. A to přesto, že co se týkalo Nicciiných čarovných
schopností, věděl sotva polovinu pravdy. Nicci byla jednou z nejmocnějších čarodějek, které kdy žily.
Sabar nevěděl, že když Nicci ještě pracovala pro Jaganga, byla známa jako ,paní Smrt'.
Richard předpokládal, že Nicci nějak použila svazku s lordem Rahlem, aby ho našla. Tento svazek
byl vytvořen přísahou, která vycházela ze srdce, a jeho síla chránila všechny, kteří přísahali, před
snovými cestovateli. Čistokrevní D'Harané, jako byla například Cara, mohli díky svazku poznat, kde se
lord Rahl právě nachází. Kahlan se Richardovi svěřila, že ji deptá, že Cara vždycky ví, kde Richard je.
Nicci nebyla D'Haranka, ale byla čarodějka, a navíc svázána s Richardem, takže byla také díky tomuto
svazku schopna zjistit, kde Richard je.
„Sabare, Nicci tě za námi musela poslat z nějakého důvodu,“ řekl Richard. „Ještě z jiného důvodu,
než nám pouze říci, že na nás nemůže počkat na domluveném místě.“
„Ano, samozřejmě,“ řekl Sabar a horlivě přikývl, jako by byl rozladěný, že mu to museli
připomenout. „Když jsem se jí ptal, co vám mám říci, odpověděla, že to všechno napsala do dopisu.“
Sabar otevřel sponu na kožené kapse na svém opasku. „Říkala, že když si uvědomila, jak daleko jste, bála
se, že se nestihnete sejít. Takže mi řekla, že je důležité, abych vás našel a předal vám dopis. Dopis vám
prý objasní, proč nemohla přijít.“
Sabar vytáhl dopis, svíraje ho mezi palcem a ukazovákem a zacházeje s ním, jako by to byla zmije a
ne malá rulička zapečetěná červeným voskem.
„Nicci mi řekla, že je nebezpečný,“ vysvětlil a podíval se Richardovi do očí. „Říkala, že kdyby ho
otevřel kdokoliv jiný než vy, nemám stát moc blízko, abych nezemřel s ním.“
Sabar opatrně položil svitek do Richardovy dlaně. Dopis Richarda do dlaně zřetelně zahřál. Červený
vosk zjasněl, jako by byl ozářen sluncem, přestože se již setmělo. Záře vosku zahalila celý dopis. Ve
vosku se objevily drobné trhlinky, jako když led na podzimním rybníku praská pod neopatrnou nohou.
Náhle vosk praskl docela a odpadl.
Sabar polkl. „Nechci ani pomyslet, co by se stalo komukoliv jinému nežli vám, kdyby se pokusil
dopis otevřít.“
Jennsen se naklonila dopředu. „Nějaká magie?“
„Ano, nejspíš ano,“ odpověděl Richard a začal rozmotávat dopis.
„Ale já jsem viděla, jak se vosk rozpadl,“ řekla rozhodným hlasem.
„Viděla jsi ještě něco jiného?“
„Ne, jen praskl a náhle odpadl.“
Richard vzal do prstů kousek oddroleného vosku a položil si ho na dlaň. „Zřejmě vytvořila kolem
dopisu síť kouzel a zařídila, aby se dopis otevřel jen po mém dotyku. Kdyby se dopis pokoušel otevřít
někdo jiný, tak by se ve chvíli, kdy by na něj sáhl, kouzla spustila. Můj dotek odemkl pečeť. Ty jsi viděla
jen výsledek kouzel - rozlomení pečeti - ne kouzla samotná.“
„Ach, počkejte!“ plácl se Sabar dlaní do čela. „Na co to myslím? Měl jsem vám předat ještě tohle.“
Přetáhl popruh svého vaku přes rameno a položil si ho do klína. Rychle rozvázal kožené zdrhovadlo a
sáhl dovnitř. Pak opatrně vytáhl nějaký předmět zabalený do černé prošívané látky. Předmět byl asi stopu
vysoký, ale jinak nebyl nijak velký. Podle toho, jak ho Sabar zvedal, se zdálo, že je poměrně těžký.
Sabar postavil zabalený předmět na zem k ohni. „Nicci mi řekla, abych vám dal tohle, dopis to prý
vysvětlí.“
Jennsen se natáhla dopředu, fascinována tajemným zabaleným předmětem: „Co je to?“
Sabar pokrčil rameny. „To mi Nicci neřekla.“ Zatvářil se poněkud nespokojeně, asi kvůli tomu, jak
málo toho ví o poslání, které má vykonat. „Když se na vás Nicci dívá a říká vám, co máte udělat, ani vás
nenapadne, abyste kladli otázky.“
Richard se pro sebe usmál a začal pomalu rozbalovat dopis. Moc dobře věděl, o čem Sabar mluví.
„Řekla Nicci něco o tom, kdo může rozbalit tu věc?“
„Ne, lorde Rahle. Řekla jen, abych to dal vám, že dopis vše objasní.“
„Kdyby to mělo kolem sebe kouzelnou pavučinu, tak by tě varovala.“ Richard vzhlédl. „Caro,“ řekl a
pokynul směrem k tajemnému balíčku u ohně. „Co kdybys to rozbalila, zatímco já a Kahlan budeme číst
dopis?“

Cara se posadila se zkříženýma nohama k balíčku a začala rozmotávat provázky obepínající černou
prošívanou látku. Richard zvedl dopis a naklonil ho trochu stranou, aby s ním mohla potichu číst i
Kahlan.
Drazí Richarde a Kahlan,

je mi líto, že vám nemohu všechno sdělit osobně, ale jsou zde jisté naléhavé záležitosti, kterým se
musím věnovat a které nesnesou odkladu. Jagang spustil něco, co jsem pokládala za nemožné. Díky své
schopnosti snového cestovatele donutil Sestry temnoty, aby se pokusily vytvářet lidské zbraně, tak jako se
to dělo za časů velké války.
Je to dost nebezpečné už samo sobě, ale teď je to ještě horší, protože Jagang nemá dar a rozumí
kouzlům jen velmi povrchně. Je jako rozzuřený býk, který se pokouší svými rohy háčkovat. Používají k
těmto svým experimentům živé čaroděje. Zatím ještě nevím, do jaké míry se jim podařilo uspět, ale bojím
se dne, kdy to zjistím. Ještě se k tomuto tématu vrátím později.
Nejprve k předmětu, který ti, Richarde, posílám. Když jsem našla tvou stopu a šla jsem po ní k
místu,kde jsme se měli setkat, narazila jsem na tohle. Věřím, že jsi na to také narazil, protože to bylo
dotčeno něčím, co má co dělat s naší záležitostí nebo se to nějak týká přímo tebe.
Ten předmět je výstražné světlo. Bylo aktivováno - ne oním dotykem, ale během událostí. Nechci
nějak zveličovat jeho nebezpečnost.
Takové předměty mohly být vyrobeny pouze čaroději dávných věků. Vytvoření tohoto předmětu
vyžadovalo oba aspekty daru - aditivní i substraktivní. Proto jsou tak vzácné, že jsem až dosud žádný
neviděla.
Četla jsem však o nich dole v kryptách v Paláci proroků. Tato výstražná světla se dají vyrobit pomocí
spojení s mrtvými čaroději, kteří je vyráběli kdysi.
Richard se posadil a ustaraně si povzdechl.

„Jak by bylo možné uskutečnit takové spojení?“ zeptala se Kahlan.
Ani nemusel číst mezi řádky, aby poznal, že se ho Nicci snaží co nejvážněji varovat.
„Asi to má co dělat s podsvětím,“ zašeptal Richard. Malé světelné tečky odlesku ohně zatančily
Kahlan v očích, když se na něj podívala.
Pak obrátila pohled k Caře, která stále bojovala s provázky, jimiž byl předmět spojený s mrtvými
čaroději v podsvětí omotán. Kahlan si přidržela okraj dopisu a pokračovala spolu s Richardem ve čtení.
Podle toho, co jsem se o těchto výstražných světlech dozvěděla, vyhledávají živé a silné ochranné
štíty, vytvořené k uzavření něčeho nesmírně nebezpečného. Vždycky jsou v párech. První světlo je vždycky
jantarové. Má varovat každého, kdo by porušil štít. Když se štítu dotkne ten, kdo ho vytvořil, nebo někdo s
ním spřízněný, světlo se rozsvítí, aby ho varovalo. Teprve pak může být zničeno. Posílám ti je, protože
jsem si absolutně jistá, že jsi ho už viděl.
Přesná povaha druhého světla mi není zcela známa, ale jeho účelem je umožnit výměnu štítu. Nevím
ani, jaká je přesná povaha štítu a co chrání. Ale bezpochyby vím, že jeden štít byl porušen.
Původce tohoto porušení, když už ne samotné aktivace tohoto světla, je zřejmý.
„Ale ne, počkejte,“ řekla Cara, postavila se a couvla, jako by předmět v černém prošívaném balíčku
byl nakažený smrtícím morem. „Tentokrát to není moje chyba.“ Ukázala dolů na předmět. „Přikázali jste
mi, abych to udělala.“
Průsvitná soška, které se Cara dotkla tenkrát, teď stála rovněž uprostřed rozbalené černé látky.
Byla to ta samá soška: soška Kahlan.
Její levá ruka byla přitisknuta k boku, pravá byla zvednuta, jako by varovala. Soška měla tvar a
funkci přesýpacích hodin a vzhledem k tomu, že byla vyrobena z průhledného jantaru, bylo vidět dovnitř.
Písek z horní poloviny přesýpacích hodin stékal tenkým pramínkem skrz úzký pas na dno do
širokých sukní matky zpovědnice.
Písek se stále sypal dolů, stejně jako posledně, kdy Richard sošku viděl. Tenkrát byla horní polovina
plnější než spodní. Nyní tomu však bylo obráceně.
Kahlanina tvář zbledla.

Už když tu věc viděl Richard poprvé, nepotřeboval Nicci, aby mu řekla, jak je nebezpečná. Nechtěl,
aby se jí někdo dotýkal. Když ji míjeli poprvé, skrytou ve skalním výklenku u cesty, vypadala jako
součást skály, byla neprůhledná, s tmavým povrchem, ale přesto bylo patrné, že je to Kahlan. Tehdy
ležela na boku.
Cara neměla radost z toho, že našli něco takového, a nechtěla tam nechat Kahlaninu podobu jen tak
ležet, aby ji mohl najít někdo, kdo by s ní mohl mít nekalé úmysly.
Proto sošku popadla, přestože na ni Richard křičel, aby se takové věci ani nedotýkala.
Když ji zvedla, začala soška svítit.
Cara ji v panice postavila zpátky. V tu chvíli se pravá ruka sošky zvedla a ukázala k východu.
Zároveň soška zprůsvitněla a oni uvnitř uviděli přesýpací hodiny.
Jasný symbol proudícího písku v hodinách je rozrušil. Cara chtěla sošku znovu vzít a obrátit ji vzhůru
nohama, aby zastavila přesýpání písku. Richard, který o ničem podobném vůbec nic nevěděl, ale byl si
jist, že takhle jednoduše písek zastavit nepůjde, jí v tom zabránil. Navršil kolem sošky kameny, aby ji
nikdo další nenašel. Zjevně to však nepomohlo.
Teď už věděl, že Cařin dotek neměl co dělat s tím, co se stalo, kromě toho, že spustil varování, takže
se jen potvrdilo jeho původní podezření. „Caro, polož to na zem.“
„Položit?“
„Ano, polož to na bok, tak jak to leželo, když jsme to tenkrát našli. Uvidíme, jestli to zastaví písek.“
Cara na něj chvíli nechápavě hleděla a pak špičkou boty sošku svalila a převrátila na bok.
Písek se pořád přesýpal, jako když soška stála.
„Jak to, že se ten písek sype?“ zeptala se Jennsen ustrašeným hlasem. „Jak to, že padá... na stranu?“
„Ty to vidíš?“ zeptala se Kahlan. „Ty vidíš ten padající písek?“
Jennsen přikývla. „Samozřejmě. Vidím a vůbec se mi to nelíbí.“
Richard na ni beze slova zíral. Písek padající na stranu - to muselo být kouzlo. Jennsen byla pilíř svě -
ta, potomek Darkena Rahla zcela bez daru. Neměla by přece být schopna vidět kouzla.
Přesto je zřejmě viděla.
„Musím souhlasit s mladou dámou,“ řekl Sabar. „To je ještě děsivější než ti velcí černí ptáci, kteří
nade mnou kroužili minulý týden.“
Kahlan se napřímila: „Ty jsi viděl...“
Vtom se náhle ozval Tomův varovný výkřik. Richard vyskočil a bleskově vytrhl meč z pochvy.
Nezaměnitelný zvuk zvonící oceli naplnil noční ticho.
Magická síla meče se neprobudila.

Kapitola čtrnáctá
Když Richard tasil meč, Kahlan uhnula stranou. Charakteristický zvuk taseného meče splynul s
Tomovým výkřikem. Kahlan se rozhlížela do tmy kolem sebe a instinktivně sáhla po svém meči, jenže
ten měla uložený ve voze, aby zbytečně nebudila pozornost a podezření - ženy ve Starém světě zbraně
nenosily.
Ve světle ohně viděla Kahlan dobře Richardovu tvář. Už mnohokrát viděla Richarda, jak tasí meč
pravdy v nejrůznějších situacích, již od chvíle, kdy mu Zedd meč dal a poprvé ho vyzval, aby ho vytasil.
Richard tenkrát dosti nejistě vytáhl meč z pochvy, ale Kahlan Richarda také viděla tasit meč uprostřed bi-
tevní vřavy, i v situacích, jako byla tato, když se náhle objevilo nějaké nebezpečí.
Když Richard tasil meč, vytahoval s ním i související kouzla. V tom spočívala funkce této zbraně:
kouzla neměla majitele meče jen chránit, ale měla být jakousi projekcí jeho záměru. Meč pravdy nebyl
jen talismanem, ale spíše nástrojem hledače pravdy. Vlastní zbraní byl pak samotný hledač, který meč
třímal. Kouzla meče mu odpovídala. Pokaždé, když Richard vytáhl meč, viděla Kahlan v jeho očích
záblesky kouzel.
Tentokrát to bylo poprvé, co kouzla neviděla; dravčí lesk v Richardových očích vycházel z něj
samotného.
Jestliže ji absence kouzel při vytasení meče udivila, Richarda to doslova šokovalo. Na chvilku
zaváhal.
Ještě než mohli začít vůbec přemýšlet o tom, co zapříčinilo Tomův varovný výkřik, vyhrnulo se z
okolních křovin a zpoza krytu nízkých stromů množství temných stínů. Noc naplnil zběsilý řev, při
kterém stydla krev v žilách, a do prostoru osvětleného ohněm se vřítili cizí muži.
Zdálo se, že to nejsou vojáci - neměli uniformy a navíc ani žádné zbraně. Kahlan neviděla meče nebo
sekery a dokonce ani nože.
Ale zbraně nezbraně, mužů bylo mnoho a řvali tak zběsile, jako by se nechystali k ničemu menšímu
než ke krvavému masakru. Kahlan věděla, že náhlý šok z ohlušujícího řevu je záměrem útočníků, kteří
chtějí vyvolat u napadených strach, aby je pak mohli mnohem snáze přemoci. Věděla to, protože stejnou
taktiku používala i ona sama.
Richard byl se zbraní v ruce ve svém živlu. Soustředěný, rozhodný, pevný jako skála, dokonce i bez
kouzelné síly meče.
Když se útočníci nahrnuli do tábora, mávl Richard hněvivě mečem, na jehož čepeli se odrážely
plameny ohně. Meč za sebou ve tmě na chvilku zanechal rudou skvrnu. Kahlan se v tu chvíli lekla, že bez
kouzelné síly meče se situace nemůže vyvíjet dobře.
V okamžiku nastala v táboře mela. Přestože útočníci neměli zbraně, byli všichni mohutní a po jejich
vpádu nebylo pochyb o tom, že mají nepřátelské úmysly. Jeden z mužů skočil k Richardovi a zvedl ruce,
aby ho chytil dříve, než napřáhne meč.
Jenže ostří meče se bleskově mihlo vzduchem, uťalo jednu z mužových zvednutých rukou a pak se
mu zaseklo do lebky. Kolem se rozprskla krev, úlomky kostí a změť mozkové tkáně. Další muž skočil k
Richardovi, ale ten mu bleskovým pohybem probodl hruď. V okamžiku zemřel.
Zdálo se, že kouzla vstoupila alespoň do Richardových očí.
Kahlan nedokázala pochopit, o co mužům jde. Zaútočili na ně beze zbraní, ale nevypadali proto o nic
méně divoce a krvelačně. Jejich rychlost, velikost, počet a zlostné výrazy by asi každému nahnaly strach.
Ze tmy proudili do kruhu ozářeného ohněm stále další. Cara jim zastoupila cestu rozháněje se svým
Agielem. Muži, kteří s ním přišli do kontaktu, řvali bolestí, což způsobilo, že ostatní s útočením poněkud
váhali. Sabar s nožem v ruce padl na zem v objetí s jedním z mužů, který na něj skočil zezadu. Jennsen

uhýbala dalšímu vetřelci, který se ji snažil chytit za vlasy. Vyhnula se jeho výpadu a řízla ho do tváře
svým nožem. Jeho nářek se přidal k nářku jeho spolubojovníků.
Kahlan si uvědomila, že se neozývá jen řev mužů, ale že také koně řičí strachy. Muži křičeli úsilím a
volali na sebe rozkazy, které Richard utínal svým mečem. Všechen řev se zdál být cílen jen na to, aby za-
strašil bránící se čtveřici.
Kahlan nakonec pochopila, o co tu jde. Nebyl to pokus je pobít, ale zajmout. Pro tyhle muže by zabití
bylo velkou milostí ve srovnání s tím, o co se pokoušeli.
Dva urostlí muži skočili přes oheň s rukama široce roztaženýma, jako by chtěli Richarda s Kahlan
obejmout. Cara se natáhla, chytila jednoho z nich za košili a smýkla jím stranou. Bodla ho Agielem do
břicha, čímž ho srazila na kolena. Druhý muž nečekaně naskočil na Richardův meč. Smrtelný výkřik trval
jen chvilku, protože mu meč vzápětí projel krkem. Cara se vypořádala s druhým mužem, který před ní
klečel na kolenou, když mu vrazila Agiel do hrudi a otočila jím, což ho okamžitě složilo.
Richard přeskočil oheň, aby se dostal do hlavního náporu vetřelců. Ve stejné chvíli, kdy jeho boty
dopadly na zem, rozťal mečem muže, který se skláněl nad Sabarem, téměř vedví.
Muž, kterého Jennsen řízla do obličeje, vstal, jen aby byl zasažen ranou jejího meče, která byla
štědřena ze zoufalého strachu. Jennsen odskočila dozadu a její oběť padla bezvládně vpřed. Cara s
výrazem divokého odhodlání zasáhla Agielem krk muže, který šel na Jennsen zezadu. Muž zavrávoral a
po chvíli padl do kaluže své vlastní krve.
A pak si Kahlan všimla, jak muži, mezi které se vrhl Richard, vytahují nože. Muži opustili záměr pře-
moci ho holýma rukama a vrhli se na něj s noži. Ale jestli to mělo nějaký efekt, tak pouze ten, že
Richarda ještě víc rozběsnili. Kdyby měla Kahlan soudit jen podle letmého pohledu do jeho očí, bylo
kouzlo meče plně zapojeno do bitvy.
Kahlan se náhle přistihla, že při pohledu na Richardův elegantní způsob boje stojí jako přikovaná. Ja-
ko by povýšil zabíjení na umění, jakýsi tanec se smrtí. Ve srovnání s Richardovými graciézními pohyby
vypadali útočníci jako nemotorní býci. Bez jakéhokoliv nadbytečného pohybu mezi nimi Richard klouzal,
jako by to byly sochy, a jeho meč štědře rozdával smrt. Každá rána byla smrtící. Každé seknutí porcovalo
maso a kosti. Útoky přicházely ze všech stran. Ale on se vždy stačil otočit proti nim čelem, odvrátit je a
útočníka zlikvidovat. Nepromeškal jedinou šanci, žádné seknutí, kterým by minul cíl, a on sám přitom
zůstával zcela nezraněn.
Kahlan rozlítilo, že nemá svůj meč při sobě. Nedalo se říci, kolik mužů ze tmy ještě přijde. Zato moc
dobře věděla, jaké to je být přemožen přesilou mužů. Začala se zvolna přibližovat k vozu.
Jennsen a Sabar byli přemoženi několika hromotluky. Když se útočníkům podařilo dostat je zem,
sedli si jim na prsa a drželi mohutnýma rukama jejich zápěstí jako přibitá k zemi, čímž vyřadili z boje i
jejich nože.
Čepel Richardova meče se vnořila do zad jednoho z nich a přeťala mu páteř. Richard klesl na koleno,
neboť se snažil rychle meč vytáhnout a odvrátit útok muže, který se na něj řítil zezadu. Pohled do jeho
tváře prozrazoval zděšené překvapení, když naběhl na Richardův meč, který mu projel do těla až po
rukověť. Sabarovi se podařilo osvobodit, když shodil těžkého muže ze své hrudi na zem. Richard opět
vyprostil svůj meč a nechal muže, který se na něj předtím napíchl, padnout mrtvého k zemi.
Dalšího muže, který vtrhl do tábora a snažil se zorientovat, zasáhla Cara Agielem do krku. Když
padl, vystrčila loket a udeřila jím do tváře dalšího muže, který k ní běžel zezadu a snažil se ji překvapit.
Muž zařval a rukama se chytil za zlomený nos, který silně krvácel. Cara se otočila a kopla ho do
rozkroku. Jak padal a chytal se přitom za nově zasažené místo, zlomila mu kolenem čelist. Okamžitě se
otočila a vrazila Agiel do prsou dalšího muže.
Další útočník skočil na Sabara a odhodil ho vzad. Sabar se rozehnal nožem a zasadil nepříteli solidní
ránu. Další muž se vrhl na zem a sebral volně ležící dopis od Nicci. Kahlan k němu přiskočila a chňapla
po dopise v jeho ruce, ale minula. Muž však prudce ucukl rukou dozadu, otočil se a utíkal pryč.
Jennsen mu zastoupila cestu. Muž ji odstrčil, až Jennsen upadla a odkutálela se, ale hned vyskočila na
nohy a vrazila mu nůž mezi lopatky.
Jennsen vytáhla nůž z rány, muž se otočil, ale náhle mu z úst vytryskla krev a zavrávoral. Jennsen ho
zasáhla přímo do srdce. Muž padl přímo do ohně, jehož plameny jasněji zazářily, když vzplanuly mužovy
šaty. Kahlan se chtěla pokusit vyprostit dopis z jeho pěsti, kterou sevřel ve smrtelné bolesti, ale kvůli
nesnesitelnému horku plamenů se nemohla dostatečně přiblížit.

Bylo stejně už příliš pozdě - dopis, který s Richardem ještě nestačili dočíst, vzplanul a proměnil se v
černý popel. Ten se díky šlehajícím plamenům rozptýlil do okolí.
Kahlan si zacpala nos, aby unikla zápachu hořících vlasů a masa, a ucouvla před horkem ohně. Přes-
tože se zdálo, že bojují už hodiny, útok teprve začal. Všude ležely mrtvoly útočících mužů, mnohem větší
množství vetřelců však stále přicházelo ze tmy.
Kahlan se vzdálila z horka plamenů a zamířila k vozu, k meči. Vzhlédla a spatřila muže jako hora,
jak se na ni řítí, blokuje jí cestu. Ušklíbl se, když zjistil, že není ozbrojena. Za mužem zahlédla Kahlan
Richarda. Jejich oči se potkaly. Richard se rozháněl mečem, snažíce se zastavit příval útočníků. Nemohl
být všude najednou.
Nebyl dost blízko, aby se k ní dostal včas. Ale přesto se o to pokusil. Kahlan však s jeho pomocí ne-
počítala. Byl moc daleko od ní. Jeho snaha byla marná.
Dívat se do očí svého muže milovala Kahlan více než vlastní život. Teď v nich viděla čistou zlost.
Věděla, že Richard v jejích očích zpovědnice nevidí nic. Tak ji to učila matka. Běžící útočník se dostal
mezi ně a zastínil jim výhled.
Kahlanina pozornost se soustředila na něj. Zvedal ruce jako šílený medvěd. Divoce cenil zuby. Jeho
tvář byla zkřivena úsilím dostat se k ní dříve, než stačí uskočit stranou, dříve, než se stačí dát na útěk.
Věděla, že už je příliš blízko k ní na to, aby se jí něco takového mohlo podařit, tak neplýtvala energií
na zbytečný pokus.
Tenhle muž se dokázal vyhnout zabíjení. Vyhnul se Jennsen a Sabarovi, dokázal obejít Richardův
vražedný meč i Cařin Agiel. Nevpadl do tábora bezhlavě jako ostatní, schválně si počkal dost dlouho na
to, aby mohl bezchybně provést svůj úkol.
Věděl, že už má na dosah to, pro co přišel.
Už byl těsně u ní. Kahlan uslyšela Richardův výkřik a v tu chvíli se její oči střetly s tmavýma očima
útočníka.
Muž vydal divoký výkřik a skočil. Jeho nohy se odlepily od země a on plachtil vzduchem přímo na
Kahlan. Ta viděla každý detail jeho obličeje a všimla si toho, že má v horním okraji ucha vyříznutý kus
ve tvaru písmene V. Připomnělo jí to způsob, jakým farmáři značkují svá prasata.
V jeho temných očích viděla svůj vlastní odraz i to, jak se zvedá její pravá ruka.
Napadalo ji, zda má ten muž manželku, ženu, která se o něj stará a které se po něm stýská.
Přemýšlela, zda má děti, a pokud ano, jak může muž jako on děti vychovávat. Na chvilku se jí udělalo
špatně z představy, jak odporné asi je mít takového muže na sobě, když jeho strniště drásá její tváře, jeho
rozpraskané rty ji líbají na ústa a žluté zuby ji koušou do krku.
Čas se pohnul vpřed.
Zvedla ruku. Muž na ni narazil. Ucítila drsnou látku jeho hnědé košile, když její natažená dlaň
zasáhla střed jeho hrudi. Ta chvíle, kterou si představovala předtím, ještě nenastala. Richard ještě nestihl
udělat ani jeden krok. Váha muže působící na její ruku jí připadala jen jako dech dítěte. Kahlan to
vnímala tak, jako by zamrzl v čase i prostoru těsně před ní.
Čas byl její.
I on byl její.
Ruch boje, křik, nářek, zápach potu a krve, masa a oceli, nárazy těl, strach, teror, vztek... nic z toho tu
už pro ni nebylo. Byla ve svém vlastním tichém světě. Přestože se s tím už narodila a vždycky to v sobě
cítila, v samotné podstatě svého bytí, zdála se jí být ta ohromná síla, kterou měla, nepředstavitelná, nesku-
tečná, nepochopitelná, vzdálená. Věděla, že jí taková musela připadat, dokud neuvolnila její vnitřní
potlačování, že tuto sílu nikdy nemohla plně pochopit, dokud nezažila její působení. A přestože ji
uvolnila už nesčetněkrát, vždy ji znovu překvapila její prudkost, byť na ni byla připravená.
Dívala se na muže před sebou a chladně kalkulovala, připravena na tuto prudkost.
Když se na ni řítil, patřil čas jemu.
Teď však čas patřil jí.
Cítila každé vlákno jeho košile i chlupatou hruď pod ní.
Šok z náhlého útoku a jeho násilnost byly pryč. Teď tu byl jen tenhle muž a ona, navždy spojeni tím,
co se mělo stát. Tento muž si vědomě zvolil svůj vlastní osud, když se rozhodl je napadnout. Ona teď
díky tomu necítila žádné emoce, žádnou radost ani úlevu, žádnou nenávist ani averzi, dokonce ani
smutek.
Kahlan se vyvarovala těchto emocí, aby udělala místo pro průchod své síly.
Teď už neměl žádnou šanci.
Byl její.
V mužově tváři se zračila čistá radost z toho, že bude určitě hrdinou, že dostane Kahlan a že bude
moci rozhodnout, co se stane s jejím životem, že je jen jeho a on si s ní může dělat, co chce.
Kahlan zcela uvolnila svou sílu.
V mužových očích se objevil záblesk podezření, že se začíná dít něco, čemu nerozumí. A pak mu
došlo, že jeho život a všechno s ním spojené je u konce. Všechno, co chtěl, o čem přemýšlel, pro co
pracoval, v co doufal, o co se modlil, co miloval a co nenáviděl skončilo.
Její oči byly nemilosrdné a to mu nahánělo hrůzu ze všeho nejvíc. Hrom bez zvuku otřásl vzduchem.
Ten zlomek času, který si před chvílí vybavila Kahlan, stále ještě nenastal.
Dívala se do mužových očí a viděla, že pro něj už je příliš pozdě o tom začít i jen přemýšlet. Jeho
vnímám bylo zastřeno brutální kouzelnou silou, která mu trhala mysl na kusy a navždy ničila všechno,
čím tento muž byl.
Síla otřesu mozku rozechvěla vzduch.
I hvězdy se zachvěly.
Jiskry z ohně bičovaly zem a otřes se šířil v kruhu a zvedal za sebou prach. Stromy se zatřásly, když
byly zasaženy touto vlnou, a odpadalo z nich jehličí a listí.
Byl její.
Kahlan ustoupila z dráhy jeho skoku a on proletěl kolem ní a rozplácl se o zem, dopadnuvše na tvář.
Bez jakéhokoliv zaváhání se zvedl na kolena. Sepnul ruce k modlitbě. Slzy mu tekly z očí. Jeho ústa,
ještě před chvílí zkřivená zvráceným očekáváním, se teď stáhla v agónii čisté sklíčenosti.
„Paní, prosím,“ naříkal. „Bud'te mou velitelkou!“
Kahlan mu dala najevo první emoci v jeho novém životě: pohrdání.

Kapitola patnáctá
Nad tichým táborem se neslo jen Bettyino ustrašené mečení. Všude po zemi se válela mrtvá těla.
Zdálo se, že útok skončil. Richard, ještě s mečem v ruce, spěchal mezi mrtvolami ke Kahlan. Jennsen
stála na kraji kruhu ozářeného ohněm a Cara kontrolovala těla, zda nějaké ještě nejeví známky života.
Kahlan nechala muže, kterého právě začarovala, klečet ve špíně a kráčela směrem k Jennsen. Richard
se s ní setkal na půli cesty a ulehčeně ji objal volnou rukou.
„Jsi v pořádku?“
Kahlan přikývla a rychle přelétla tábor a okolí pohledem, zda se někde nevynoří další útočníci, ale
viděla jen muže, kteří už byli mrtví.
„A ty?“ zeptala se.
Zdálo se, že Richard její otázku neslyšel. Jeho ruka sklouzla z jejích ramen. „Dobří duchové,“ řekl a
spěchal k jednomu z ležících těl.
Byl to Sabar.
Jennsen stála opodál, třásla se hrůzou, v pěsti svírala nůž a široce otevřenýma očima hleděla před
sebe. Kahlan ji přivinula k sobě a šeptem chlácholila a ujišťovala, že už je po všem a že vše bude zase v
pořádku.
Jennsen mačkala Kahlaninu ruku. „Sabar mě chránil a...“
„Já vím, já vím,“ šeptala Kahlan.
Viděla, jak Richard obrací Sabara na záda a jak ruka mladého muže padla bezvládně na stranu. Srdce
jí stouplo do krku.
Do tábora přiběhl Tom, sotva popadaje dech. Byl skropen potem a krví. Jennsen zanaříkala a vrhla se
mu do náručí. Objal ji, její hlavu položenou na svém rameni, a snažil se popadnout dech. Betty pod
vozem mečela hrůzou a váhavě vykukovala jen tehdy, když ji Jennsen několikrát zavolala, aby jí dodala
odvahu. Naříkající koza se nakonec odhodlala přiběhnout k Jennsen a schoulila se u ní. Tom se ostražitě
rozhlížel okolní temnotou.
Cara stále klidně procházela mezi ležícími těly a pátrala po známkách života. U většiny z nich nebylo
pochyb, že to mají za sebou. Tu a tam otočila nějaké tělo špičkou boty, nebo špičkou Agielu. Zůstávala
klidná a její pohyby byly až líné; bylo jasné, že zatím nenašla ani jednoho živého.
Kahlan se něžně dotkla Richardových zad a sklonila se nad Sabarovým tělem.
„Kolik lidí musí zemřít,“ zeptal se tichým, trpkým tónem. „Kolik jich musí zaplatit životem za zločin
touhy po svobodě, za hřích, že chtěli žít své životy po svém?“
Všimla si, že stále ještě drží meč pravdy v zaťaté pěsti. Kouzelná síla meče, která se projevila tak
váhavě a neochotně, pořád vířila v jeho očích.
„Kolik?!?“ opakoval.
„To já nevím, Richarde,“ zašeptala.
Richard obrátil pozornost k muži, který stále klečel na druhém konci tábora se sepnutýma rukama v
úpěnlivém gestu prosby, aby mu bylo poroučeno, bojíce se promluvit.
Koho se jednou dotkla síla zpovědnice, byl už navždy někým jiným než předtím. Část mysli
takového člověka byla nenávratně pryč.
Na její místo umístila kouzelná síla bezvýhradnou oddanost přáním a vůli zpovědnice. Na ničem
jiném nezáleželo. Jediným smyslem mužova života teď bylo plnit její rozkazy a vyhovět všem jejím
přáním.
Takový člověk nemohl zamlčet žádný svůj předchozí zločin, pokud by na něj byl zpovědnicí dotázán.
To byl vlastně původní záměr, s nímž byly zpovědnice stvořeny. Jejich úkol byl vlastně stejný jako úkol
hledačů - najít pravdu. Ve válce - a ostatně nejen v ní - nebyla žádná cennější komodita než právě pravda.
Tento muž, který klečel nedaleko, plakal v bídném trápení, protože Kahlan od něj nic nechtěla. A pro
něj nemohla existovat hrůznější agónie než nevědět, jaké je její přání. Život bez jejích přání pro něj neměl
smysl.
Cokoliv, co by po něm teď žádala, ať už by to bylo prozradit své jméno, jméno své lásky, nebo zabití
své vlastní matky, by mu způsobilo nezměrnou radost, že má konečně úkol, který pro ni může splnit.
„Pojďme zjistit, o co tu vlastně šlo,“ řekl Richard. Kahlan vyčerpaně hleděla na klečícího muže. Byla
tak unavená, že se sotva udržela na nohou. Pot jí stékal dolů mezi ňadry. Potřebovala si odpočinout, ale
tahle záležitost byla naléhavá a žádala okamžitou pozornost.
Když kráčeli ke klečícímu muži, Richard Kahlan náhle zastavil a s očekáváním se na ni zahleděl. Ve
špíně u jejich nohou ležely zbytky sošky, kterou přinesl Sabar. Soška byla rozbitá na stovky kousků, které
už samy o sobě nebyly rozpoznatelné, až na to, že stále měly průsvitnou jantarovou barvu.
Nicciin dopis říkal, že sošku nepotřebují, když už vydala své varování, varování, že Kahlan nějak
porušila ochranný štít, který uzavíral cosi nesmírně nebezpečného.
Kahlan nevěděla, co štít skrýval, ale obávala se, že ví až moc dobře, čím štít porušila.
A ještě více se bála, že kvůli ní začala ochabovat síla Richardova meče.
Jak tak stála a dívala se na úlomky jantarové sošky, zaplavilo ji zoufalství.
Richardova ruka ji objala kolem pasu. „Nenech se unášet představivostí. Zatím nevíme, o co tu
vlastně šlo. Možná, že se jen stala nějaká chyba nebo nedorozumění.“
Kahlan si přála, aby tomu mohla věřit.
Richard konečně zasunul meč zpátky do pochvy. „Chceš si nejdříve odpočinout, třeba se posadit?“
Starostlivost o Kahlan měla u Richarda přednost před vším ostatním. Bylo tomu tak od prvního dne,
kdy ho potkala. Jeho klid ji však znepokojil.
Použití kouzelné síly zpovědnici vysilovalo. Kahlan se teď cítila nejen slabá, ale navíc jí bylo špatně
od žaludku. Částečně byla jmenována matkou zpovědnicí proto, že její síla byla tak mocná, že byla
schopna ji obnovit v několika hodinách. Jiným to trvalo den nebo i dva. Při vzpomínce na tyto
zpovědnice, z nichž některé, jež hluboce milovala, byly už dávno mrtvé, pocítila Kahlan tíhu beznaděje,
která ji ještě víc vyčerpávala.
Pro úplné obnovení sil tentokrát potřebovala celonoční odpočinek. Ale teď tu byly důležitější
záležitosti.
„Ne,“ řekla. „Jsem úplně v pořádku. Odpočinout si mohu později. Pojďme od něj zjistit, co
potřebuješ vědět.“
Richard se rozhlédl po táboře. Všude se válela těla, končetiny a vnitřnosti. Zem byla nasáklá krví.
Kahlan se ze zápachu toho všeho a navíc z doutnajícího těla u ohně dělalo stále hůř. Odvrátila se od
klečícího muže k Richardovi a opřela se o něj. Byla zcela vyčerpaná.
„A pak odsud rychle zmizíme,“ řekla. „Musíme pryč. Mohli by přijít další muži.“ Kahlan se obávala,
že kdyby znovu vytáhl meč, nemuselo by se mu už dostat od jeho kouzelné síly žádné pomoci. „Musíme
najít bezpečnější místo k táboření.“
Richard souhlasně přikývl. Přitiskl si její hlavu na hruď a zadíval se kamsi do dálky. Navzdory
všemu, co se stalo, nebo spíš právě proto, jí bylo velmi příjemné, když ji jen takhle držel. Slyšela
Friedricha, jak přibíhá do tábora a těžce oddychuje. Zakopl, zastavil se a pak vykřikl úžasem i odporem
nad tím, co uviděl.
„Tome, Friedrichu,“ zavolal Richard. „Máte představu o tom, jestli jsou tu někde ještě další muži?“
„Myslím, že ne,“ řekl Tom. „Myslím, že byli všichni pohromadě. Uviděl jsem je, jak procházejí
roklinou. Snažil jsem se dostat co nejrychleji do tábora, abych vás varoval, ale čtyři z nich mě překvapili
zezadu, zatímco ostatní spěchali k našemu táboru.“
„Já neviděl nikoho, lorde Rahle,“ řekl Friedrich, který stále popadal dech. „Přiběhl jsem, když jsem
slyšel ten řev.“
Richard poplácal Friedricha po rameni. „Pomoz Tomovi zapřáhnout koně, nechci tady zůstat na noc.“
Když oba muži odchvátali splnit to, co po nich žádal, obrátil se Richard k Jennsen.
„Dej prosím dozadu do vozu nějaké deky, ano? Byl bych rád, kdyby si Kahlan mohla lehnout a
trochu si odpočinout, až vyrazíme.“
Jennsen podrbala po zádech Betty, aby ji upozornila, že ji má následovat. „Samozřejmě, Richarde.“
Spěchala k vozu a Betty se kolébala stejným směrem, co nejtěsněji u ní.

Zatímco se všichni činili, aby vykonali své povinnosti, poodešel Richard stranou na otevřené
prostranství, aby vykopal mělký hrob. Nebyl čas dělat pohřební hranici. Opuštěný hrob byl tím nejlepším,
co pro něj mohli udělat, ale Sabarův duch už byl pryč a určitě by se nezlobil pro jejich spěšnou péči o
jeho tělo.
Kahlan se znovu zamyslela. Po tom, co se dozvěděla z Nicciina dopisu o smyslu varovného světla,
měla důvod pochybovat o mnoha věcech, a duchové byli jednou z nich. Svět mrtvých byl spojen se
světem živých poutem kouzel. Samotná clona mezi oběma světy byla kouzlem a říkalo se, že je tu díky
takovým, jako je Richard. Poučili se, že bez kouzel by tato spojem padla, a že bez světa živých by ani
ostatní světy nemohly existovat, stejně tak jako bez slunce by nemohl existovat život na zemi.
Teď už bylo Kahlan jasné, že světy, závisející na kouzlech, jsou na ústupu. A je tomu tak už po léta.
Věděla, proč tomu tak je.
Duchové, dobří i špatní, stejně tak jako existence všeho, co je závislé na kouzlech, by brzy mohlo být
ztraceno. To by znamenalo, že smrt bude definitivním koncem. To by také znamenalo, že už nebude po
smrti možnost být s tím, koho milujeme, ani být ve společnosti dobrých duchů. Dobří duchové a dokonce
i samotné podsvětí by se změnilo v nicotu.
Když byl Richard hotov, pomohl mu Tom opatrně uložit Sabarovo tělo do země. Když Tom odříkal
modlitbu k dobrým duchům a poprosil je, aby dávali pozor na jejich druha, hrob s Richardem zasypali.
„Lorde Rahle,“ hlásil Tom přeskakujícím hlasem, když skončili, „zatímco většina mužů útočila na
tábor, několik dalších podřezalo naše koně, než se také přidali k útoku.“
„Všechny koně?“
„Kromě mých. Moji tažní koně jsou pořádně velcí. Muži se patrně báli, aby je neušlapali. Možná si
řekli, že se o ně postarají později, až se vypořádají s námi.“ Tom pokrčil svá široká ramena. „Nebo
plánovali, že vás jen zajmou, svážou a odvezou na voze.“
Richard přikývl. Zamnul si prsty čelo. Kahlan si pomyslela, že vypadá hůře, než se ona cítí. Bylo
vidět, že se mu vrátila bolest hlavy.
Tom se rozhlédl po táboře. „Co uděláme s ostatními těly?“
„Pernatci se o to postarají za nás,“ řekl Richard bez zaváhání.
Nezdálo se, že by to Tomovi nějak vadilo. „Raději půjdu pomoci Friedrichovi zapřáhnout koně.
Budou asi trochu neklidní v tom pachu krve.“
Když Tom odešel, zavolal si Richard Caru. „Spočítej těla,“ řekl jí. „Potřebujeme vědět, kolik jich
vlastně bylo.“
„Richarde,“ řekla Kahlan rozhodným hlasem, když osaměli, „co se stalo, když jsi vytáhl meč?“
Nezeptal se jí, jak to myslí, ani se nesnažil rozptýlit její obavy.
„Něco není v pořádku s jeho kouzelnou silou. Když jsem meč vytasil, síla neodpověděla na mé
volání. Vetřelci se na nás valili a já jsem neměl čas přemýšlet, co s tím dělat. Když jsem začal bojovat,
síla nakonec přišla.
Možná, že to má co dělat s bolestmi hlavy z daru - možná nějakým způsobem ruší kouzelnou sílu
meče. Vždyť jsem ti říkal, ať se nenecháš unášet představivostí. Začalo to od té doby, co přišly bolesti.
Musí to být ten důvod.“
Kahlan nevěděla, jestli tomu má věřit, ani jestli tomu vůbec věří on sám. Ale v něčem měl pravdu.
Problém s kouzelnou silou meče se objevil teprve nedávno - poté, co začal mít bolesti hlavy.
„Bolesti jsou pořád horší, viď?“
Lehce přikývl. „Pojďme, chci vědět, co nám řekne ten muž.“
Kahlan si unaveně povzdechla a přestala se dál vyptávat. Museli využít tuto příležitost, aby získali in-
formace, které jsou jim nyní dostupné.
Kahlan se obrátila k muži, který stále ještě klečel na kolenou.

Kapitola šestnáctá
Mužovy oči plné slz prosebně vzhlédly ke Kahlan, která si stoupla před něj. Čekal tady dost dlouho,
aniž by znal její přání a proto se cítil velmi zle.
„Půjdeš s námi,“ řekla mu Kahlan chladně. „Půjdeš před vozem, abychom tě měli na očích. Budeš
poslouchat mé rozkazy a rozkazy všech, kteří jsou tady se mnou. A odpovíš na všechny naše otázky.“
Muž padl v slzách na břicho, líbal její nohy a horoucně jí děkoval, že mu konečně dala rozkaz. Když
se tak plazil po zemi, navíc s vyříznutým ,véčkem' na uchu, připadal jí jako prase.
S rukama v bok, Kahlan přikázala: „Nech toto!“ Nechtěla, aby se jí tohle vraždící prase dotýkalo.
Okamžitě ucouvl, zděšený ze zlosti v jejím hlase, zděšený, že s ním je nespokojená. Zůstal bez
pohybu ležet u jejích nohou, s očima široce otevřenýma, vystrašený, že by mohl udělat něco, co by ji
nepotěšilo.
„Nejsi v uniformě,“ řekl mu Richard. „Ty a ti ostatní nejste vojáci?“
„Jsme vojáci, ale ne obyčejní vojáci,“ odpověděl horlivě muž. „Jsme zvláštní jednotka, sloužící
Císařskému řádu.“
„Zvláštní? Jak zvláštní?“
„Naším úkolem je brát do zajetí nepřátele Císařského řádu. Musíme skládat zkoušky, abychom
prokázali, že jsme dostatečně schopní a loajální, a že zvládneme mise, na které jsme vysíláni...“
„Zpomal trochu,“ řekl Richard. „Mluvíš moc rychle.“
Muž znepokojeně mrkl po Kahlan a jeho oči se naplnily slzami, že by se jí mohl znovu znelíbit.
„Pokračuj,“ vybídla ho Kahlan.
„Nenosíme uniformy a snažíme se, aby nikdo neznal naše záměry. Pracujeme ve městech a hledáme
ohniska nepokojů. Pohybujeme se mezi lidmi a snažíme se mezi ně zapadnout, aby nás brali jako jednoho
ze svých. Když intrikují proti Císařskému řádu, přidáme se k nim, dokud nezjistíme jména všech, kteří
jsou do spiknutí zapojeni a pak je sebereme a odevzdáme k výslechům.“
Richard se dlouho díval dolů na muže, aniž by jeho tvář prozrazovala cokoliv o tom, co si právě
myslí. Richard kdysi byl v moci Císařského řádu a podstoupil zmíněné výslechy. Kahlan jen tušila, co si
teď asi myslí.
„A předávali jste pouze ty, o kterých jste si byli jistí, že intrikují proti Císařskému řádu, nebo i ty, o
nichž jste měli jen podezření a všechny, se kterými se znali?“
„Pokud jsme měli podezření, že by mohli intrikovat, například když se stýkali jen s uzavřenou skupi-
nou lidí a stranili se ostatních občanů, tak jsme je také posílali k výslechu, aby se zjistilo, zda skutečně
mají co skrývat.“ Muž si olízl rty a dychtivě pokračoval v popisu všech metod zvláštní jednotky
Císařského řádu. „Mluvili jsme se všemi, se kterými pracovali, s jejich sousedy a zjišťovali jména lidí,
kteří s nimi byli nějak spojeni; někdy to byli přátelé, jindy třeba i členové rodiny. Obvykle jsme zajali
alespoň některé z nich a předali je k výslechu. Když byli vyslýchám, všichni své zločiny proti Císařskému
řádu přiznali, takže se potvrdilo, že naše podezření byla oprávněná.“
Kahlan si pomyslela, že Richard teď nejspíš vytáhne meč a na místě tomu muži usekne hlavu.
Richard věděl až moc dobře, co dělali lidem, kteří byli posláni k výslechu a jak beznadějná byla jejich
situace.
Přiznání získané krutým mučením obvykle obsahovalo jména všech, kteří mohli být z jakéhokoliv
důvodu shledáni podezřelými. Mučení bylo běžnou praktikou. Lidé ve Starém světě žili v neustálém
strachu, že budou odvedeni do jednoho z četných míst, kde výslechy probíhaly.
Ti, kteří byli skutečně odvedeni, byli jen velmi zřídka skutečně vinni z intrik proti Císařskému řádu,
vždyť většina lidí měla co dělat, aby vůbec přežila a nakrmila svou rodinu a jen těžko jim zbýval čas na
snahu o svržení nadvlády Císařského řádu. Mnoho lidí sice mluvilo o lepším životě, o tom, co by rádi
dělali, co by chtěli vytvořit, vlastnit, a doufalo, že jejich děti budou mít lepší život než oni sami.
Vzhledem k tomu, že povinností lidstva bylo obětovat se pro dobro druhého a ne své vlastní dobro, byly
pro Císařský řád takové řeči rouháním. Ve Starém světě byla bída masově rozšířenou ctností a
podmínkou pro povznesení k něčemu vyššímu.
Byli tu však i lidé, kteří nesnili o lepším životě, ale o tom, že pomohou Císařskému řádu tím, že
nahlásí jména všech, kteří by o zřízení mluvili nevhodně, nebo ukrývali jídlo nebo peníze, nebo mluvili o
lepším životě.
Nahlášení těchto neloajálních občanů je chránilo od toho, aby byli označeni jako informátoři. A
donášení se stalo známkou svatosti.
Místo toho, aby vytáhl meč, změnil Richard téma hovoru: „Kolik vás tu dnes večer bylo?“
„Včetně mě tady bylo dvacet osm mužů,“ řekl muž bez zaváhání.
„Zaútočili jste všichni společně?“
Muž přikývl, horlivě prozrazujíce vše o jejich plánu, aby si tak vysloužil Kahlanin souhlas se svým
počínáním. „Chtěli jsme mít jistotu, že vy a... a...“ Jeho oči se obrátily ke Kahlan, když si uvědomil
neslučitelnost svého předchozího záměru s krutou realitou.
Propukl v pláč a prosebně sepnul ruce: „Odpusťte mi, Paní! Prosím, odpusťte mi!“
Jeho hlas byl plný emocí, její právě naopak.
„Odpověz na otázku.“
Donutil se přestat vzlykat, aby mohl vyplnit rozkaz a odpovědět, ale po špinavých tvářích mu stále
stékaly slzy.
„Zůstali jsme pohromadě, chtěli jsme všechny síly soustředit do jediného mohutného útoku, aby se
nám podařilo zajmout lorda Rahla a... a Vás, matko zpovědnice. Když se chystáme zajmout početnější
skupinu, tak se obvykle rozdělíme na dvě skupiny, jedna se drží zpátky a hlídá, kdyby se někdo pokusil
uniknout, ale ve vašem případě jsem řekl mužům, že vás chceme oba, a že se obvykle držíte při sobě,
čehož musíme využít. Nechtěl jsem vám dát žádnou šanci, že byste nás mohli přemoci, takže jsem vydal
rozkaz, aby útočili všichni muži, a aby nejprve podřízli vaše jezdecké koně a tím vám zabránili v
případném útěku.“
Jeho tvář se poněkud rozjasnila. „Nikdy jsem si nepomyslel, že by se nám to nepodařilo.“
„Kdo vás poslal?“ zeptala se Kahlan.
Muž se na kolenou sunul dopředu, zvedl ruku a váhavě se pokusil dotknout její nohy. Kahlan zůstala
bez hnutí, ale z jejího kamenného výrazu pochopil, že by se jí to vůbec nelíbilo. Proto ruku stáhl.
„Nicholas,“ řekl.
Kahlan pozdvihla obočí. Čekala, že uslyší, že je poslal Jagang.
Obávala se, že by se na ni očima toho muže mohl dívat snový cestovatel. Jagang totiž už dříve posílal
vrahy, do jejichž myslí předtím pronikl. Když byl Jagang v něčí mysli, a ovládal ji, nemohla s tím nic
udělat ani Cara. A dokonce ani Kahlan.
„Ty mi lžeš. Poslal tě Jagang.“
Muž se dal do usedavého pláče. „Ne, Paní, já nikdy neměl s Jeho Jasností nic společného. Armáda je
ohromná. Já dostávám rozkazy od velitelů naší sekce. Myslím, že i oni a dokonce i jejich velitelé a
velitelé jejich velitelů nejsou hodni pozornosti Jeho Excelence. Jeho Excelence je daleko na severu, kde
šíří ideu velkého dobra mezi pohany a divochy. On se o nás teď nemůže starat, ani kdyby chtěl.
My jsme jen malá jednotka silných mužů, která má za úkol věznit lidi podle nařízení Císařského
řádu, vyslýchat je, nebo je naopak navždy umlčet. Všichni pocházíme z této části Císařství a tak jsme
dostali tento rozkaz, protože jsme byli nejblíže. Já nejsem hoden pozornosti Jeho Excelence.“
„Ale Jagang tě přece navštívil - v tvých snech. Navštívil tvou mysl.“
„Paní?“ Muž se vyděsil, že odpověděl na její otázku otázkou. „Tomu nerozumím.“
Kahlan ho upřeně pozorovala. „Jagang vstoupil do tvé mysli. Mluvil s tebou.“
Když zavrtěl hlavou, vypadal opravdu zmateně a nechápavě. „Ne, paní. Nikdy jsem se nesetkal s
Jeho Excelencí. Ani se mi o Jeho Excelenci nikdy nezdálo - vlastně o ní ani nic nevím, kromě toho, že
Altur'Rang měl tu velikou čest, že se tam Jeho Excelence narodila.
Chcete, abych ho pro Vás zabil, Paní? Prosím, jestli je to vaše přání, dovolte mi ho pro vás zabít.“
Ten muž nevěděl, jak nesmyslná byla nabídka, kterou vyslovil, ale tolik toužil po tom ji uspokojit, že
by pro něj bylo štěstím, kdyby se o Jagangovo zabití mohl alespoň pokusit. Kahlan se k muži otočila
zády, ale Richard ho stále sledoval.
Kahlan se naklonila k Richardovi a promluvila tak tiše, aby to muž nemohl zaslechnout. „Nevím,
jestli lidé, které navštíví snový cestovatel, o tom vždycky musí vědět, ale myslím, že ano. Ti, se kterými
jsem se dosud setkala, věděli o Jagangově přítomnosti ve své mysli.“
„Takže snový cestovatel nemůže tajně vklouznout do něčí mysli, aniž by o tom ten člověk nevěděl a
pak nás jejím prostřednictvím sledovat?“
„Domnívám se, že to možné je,“ řekla. „Ale když přemýšlím o všech těch milionech lidí ve Starém
světě - nemůže přece vědět, do čí mysli má právě vstoupit, aby se mohl dívat. I když je to snový
cestovatel, je to pořád jenom člověk.“
„Máš dar?“ zeptal se Richard muže.
„Ne.“
„Dobrá,“ zašeptal Richard ke Kahlan. „Nicci mi říkala, že se Jagang jen zřídkakdy obtěžuje s
neobdarovanými. Prý je pro něj obtížné vniknout do mysli někoho bez daru, takže raději používá
obdarované, které ovládá, a ti pro něj zase ovládají neobdarované. Má všechny Sestry, které zajal, a se
kterými se musí zabývat. Musí nad nimi získat kontrolu a řídit jejich počínání - včetně toho, o čem jsme
četli v Nicciině dopisu - snahy o přeměnu lidí ve zbraně. Kromě toho velí armádě a vymýšlí strategii.
Musí zvládnout mnoho věcí, takže obvykle raději navštěvuje mysli obdarovaných, když je to pro něj
jednodušší.“
„Ale ne vždy. Když musí, když potřebuje, nebo když chce, tak může vstoupit i do mysli
neobdarovaného. Kdybychom byli rozumný,“ šeptala Kahlan, „tak bychom toho muže okamžitě zabili.“
Zatímco mluvila, Richard nespouštěl muže z očí. Věděla, že by neváhal, pokud by zjistil, že ten muž
je pro ně už bezcenný.
„Stačí mi jen rozkázat,“ připomněla mu Kahlan, „a on padne mrtev.“
Richard jí krátce pohlédl do očí, pak se opět zadíval na muže a zamračil se. „Řekl jsi, že tě poslal
někdo jménem Nicholas. Kdo je Nicholas?“
„Nicholas je strašný čaroděj, který slouží Císařskému řádu.
„Viděl jsi ho? On ti dával rozkazy?“
„Ne. My jsme příliš bezvýznamní na to, aby se s námi někdo jako on vůbec zabýval. On jen vydal
rozkazy, které nám byly předány.“
„Jak jste věděli, kde jsme?“ zeptal se Richard.
„Rozkaz obsahoval přibližnou oblast, kde byste se mohli nacházet. Řekli nám, že bychom vás měli
hledat na východním konci pouště, že pravděpodobně směřujete k severu, a že vás máme zajmout.“
„Jak Nicholas věděl, kde jsme?“
Muž zamrkal, jako by kdesi v hlubinách své mysli pátral po odpovědi. „To nevím. Nebylo nám
řečeno, jak to vědí. Řekli nám jen, že máme hledat v této oblasti, a pokud vás najdeme, ať vás oba
přivedeme živé. Velitel, který nám rozkazy předával, mi řekl, že jestli selže, bude s námi Slide velmi
nespokojen.“
„Kdo že bude nespokojen? Slide?“
„Nicholas Slide. Tak mu říkají. Někteří mu říkají jenom Slide.“
Kahlan se k muži zamračeně otočila. „Cože?“
Muž se při pohledu do její zamračené tváře roztřásl. „Slide, Paní.“
„Co to znamená? Slide?“
Muž padl na břicho, vzpínal ruce a prosil za prominutí: „Nevím, Paní. Nevím. Ptali jste se, kdo nás
poslal. A tohle je jeho jméno. Nicholas. A lidé mu říkají Slide.“
„Kde je?“
„To nevím,“ vyhrkl muž mezi dvěma vzlyky. „Dostal jsem rozkazy od svého velitele. Ten mi řekl, že
bratr řádu předal takové rozkazy jeho veliteli.“
Richard se zhluboka nadechl a promnul si dlaní zezadu krk. „Co ještě víš o tom Nicholasovi, kromě
toho, že je čaroděj a říká se mu Slide?“
„Jen vím, že se ho bojím, stejně jako moji velitelé.“
„Proč? Co by se stalo, kdyby s tebou nebyl spokojen?“
„Každého, s kým je nespokojen, probodne.“
Kahlan bylo špatně ze zápachu krve a spáleného masa, i z toho, co slyšela. Nevěděla, jak dlouho na
tomto místě ještě její žaludek vydrží v klidu a jestli tento muž prozradí něco dalšího.

Vzala Richarda něžně za ruku. „Richarde, prosím tě,“ zašeptala. „Tohle pro nás není moc užitečné.
Prosím, pojeďme už odtud. Jestli nás ještě něco napadne, můžeme se ho na to zeptat později.“
„Vypadni před vůz,“ řekl Richard bez zaváhání. „Nechci, aby se na tebe musela dívat.“
Muž sklonil hlavu a odšoural se pryč.
„Nemyslím si, že by byl Jagang v jeho mysli,“ prohlásila Kahlan. „Ale co když se mýlím?“
„Myslím, že zatím bychom ho měli nechat naživu. Před vozem ho bude mít Tom pěkně na očích.
Pokud se pleteme, nevadí, Tom je s nožem dostatečně rychlý.“ Richard si povzdechl. „Už jsem se něco
důležitého dozvěděl.“
„Co?“
Ruka na jejích zádech ji jemně pobídla k pohybu. „Pojďme vyrazit, povím ti to potom.“
Kahlan ve tmě rozeznávala čekající vůz. Tomovy oči sledovaly muže, který proběhl kolem velkých
tažných koní a pak se zastavil a čekal. Jennsen a Cara byly vzadu na voze. Friedrich seděl na kozlíku
vedle Toma.
„Kolik?“ zavolal Richard na Caru, když dorazili k vozu.
„S těmi čtyřmi v kopcích, o které se postaral Tom, a s tímhle, dvacet osm.“
„Tak to jsou všichni,“ prohlásil Richard s ulehčením.
Kahlan cítila, jak jeho ruka sklouzla z jejích zad. Zavrávoral a zastavil se. Kahlan se také zastavila,
byť nevěděla, proč se zastavil. Richard klesnul na jedno koleno. Kahlan si rychle kleknula vedle něj a
položila mu ruku kolem ramen, aby ho podepřela. Mhouřil oči bolestí.
S rukou přitisknutou na břicho se nakonec sesunul na zem.
Cara seskočila z vozu a běžela k nim. Ať byla Kahlan jakkoliv vyčerpaná, panika, která ji zachvátila,
jí dodala nové síly. „Musíme projít průchodem,“ řekla Caře i Richardovi.
„Musíme k Zeddovi, aby nám poradil - a pomohl. Zedd nám pomůže.“
Richard těžce dýchal a nebyl schopen mluvit. Kahlan se cítila bezmocná, nevěděla, co má dělat, aby
mu pomohla.
„Lorde Rahle,“ řekla Cara a klekla si vedle něj. „Učili tě, jak kontrolovat bolest. Musíš to teď
použít.“ Uchopila ho za vlasy a zvedla hlavu, aby se mu mohla podívat do očí. „Přemýšlej,“ poručila mu.
„Vzpomínej. Pošli bolest tam, kam patří. Udělej to!“
Richard jí stiskl předloktí na znamení díků za její radu.
„Nemůžu,“ vypravil nakonec přes velké utrpení. Pak zašeptal směrem ke Kahlan: „Nemůžeme jít
skrz průchod.“
„Musíme,“ trvala na svém Kahlan. „Průchod je nejrychlejší cesta.“
„A co když vejdu dolů do průchodu a moje kouzla selžou?“
Kahlan byla zoufalá. „Ale my musíme jít průchodem, abychom rychle dorazili k Zeddovi.“ Bála se
říci ,včas'.
„Ale když se něco pokazí, zemřu.“ Zalapal po dechu. „Bez kouzel se nedá v průchodu dýchat. Meč
selhal.“ Polkl, zakašlal a znovu zalapal po dechu. „Pokud ty bolesti hlavy způsobuje můj dar a jestli díky
tomu nefungují moje kouzla, tak zemřu, jakmile se v průchodu poprvé nadechnu. Neexistuje žádný
způsob, jak to ověřit.“
Studená vlna hrůzy jí projela žilami. Dostat se k Zeddovi byla Richardova jediná naděje. To byl její
plán. Bez pomoci ho bolesti hlavy mohly zabít.
Navíc se obávala, že ví, proč nefunguje kouzlo meče, a že to nezpůsobují bolesti hlavy. Obávala se,
že to způsobuje stejná věc, která poškodila pečeť. Varovné světlo dokázalo, že ona sama je tou příčinou.
Jestli je to skutečně pravda, tak ona byla příčinou těch problémů a ještě mnoha dalšího.
A pokud je to pravda, pak Richard skutečně nemůže projít skrz průchod. Pokud měla pravdu, tak ne-
dokáže průchod ani přivolat, natož jím projít.
„Richarde Rahle, pokud musíš házet bahno na každou moji myšlenku, pak raději přijď se svým
vlastním nápadem, jak se z toho dostat.“ V sevření kruté bolesti stále lapal po dechu. A pak, když
zakašlal, spatřila Kahlan krev.
„Richarde!“
Tom k nim rychle přispěchal. Když uviděl krev na Richardově bradě, zesinal.
„Pomoz mu do vozu,“ řekla mu Kahlan, snažíce se udržet klidný tón.
Cara si přehodila Richardovu ruku přes rameno a spolu s Tomem a Kahlan ho postavila na nohy.
„Nicci,“ řekl Richard.
„Cože?“ zeptala se Kahlan.
„Chtěla jsi vědět, jestli mám nějaký nápad. Nicci.“ Zalapal po dechu a zakašlal. Z úst mu vytrysklo
ještě více krve. Tekla mu po bradě a kapala na zem.
„Ale Zedd by mohl lépe...“
„Zedd je příliš daleko,“ prohlásil. „Musíme se dostat k Nicci. Ona umí používat oba aspekty daru.“
To si Kahlan neuvědomila. Možná, že by skutečně dokázala pomoci i Nicci. Na půl cesty k vozu
Richard zkolaboval. Jediné co teď mohli dělat, bylo odnést ho do vozu.
Tom ho nakonec sám bez pomoci dokázal vyzdvihnout na vůz. Jennsen rychle rozbalila další deku.
Opatrně na ni Richarda položili. Kahlan si připadala jako nějaký pozorovatel, který sleduje, jak se
pohybuje, reaguje, mluví. Nedovolila si však propadnout panice.
Kahlan a Jennsen se chtěly sklonit k Richardovi, ale Cara je předešla. Skláněla se nad Richardem,
tiskla mu ucho na ústa a poslouchala. Prsty nahmátla na jeho krku tep. Druhou rukou mu podepřela hlavu,
zjevně se připravujíce k umělému dýchání, kdyby to potřeboval. Mord-Sithy se v takových věcech
vyznaly. Věděly, jak udržet lidi naživu, aby mohly prodloužit jejich mučení. Cara také věděla, jak použít
tyto vědomosti k záchraně lidského života.
„Dýchá,“ řekla Cara, když se narovnala. Položila ruku na Kahlanino rameno, aby ji uklidnila. „Zdá
se, že se mu teď už dýchá lépe.“
Kahlan přikývla na znamení díků, ale neměla sílu mluvit. Přistoupila blíž k Richardovi, zatímco mu
Cara utírala z brady a úst krev. Kahlan se cítila bezmocná. Nevěděla, co má dělat.
„Pojedeme co nejrychleji celou noc,“ řekl Tom, sedící na kozlíku, přes rameno.
Kahlan se přinutila přemýšlet. Musejí se dostat k Nicci.
„Ne,“ řekla. „Do Altur'Rangu je to moc daleko. Nejsou tu poblíž žádné cesty a jet za tmy přes nezná -
mou krajinu je šílenství. Kdybychom chtěli jet rychle, mohli bychom přijít o koně - mohli by si snadno
zlomit nohu. A když přijdeme o koně, nedokážeme Richarda celou cestu nést, a navíc to nestihneme.
Nejmoudřejší bude jet tak rychle, jak to půjde, a také se někde utáboříme, abychom si odpočinuli a
byli připraveni, kdyby nás někdo znovu napadnul. Musíme používat hlavu, jinak to nedokážeme.“
Jennsen držela Richardovu ruku ve svých dlaních. „Bolí ho hlava a přesto bojoval s tolika muži.
Možná, že když se teď trochu prospí, bude se cítit lépe.“
Kahlan se téhle myšlenky chytila, i když si nemyslela, že to je tak jednoduché. Postavila se na voze a
vyhlédla ven na muže, který čekal na její rozkazy. „Jsou tu někde ještě další vaši muži? Poslali ještě
někoho, aby nás zabil nebo zajal? Poslal ten Nicholas ještě někoho?“
„O nikom nevím, Paní.“
Kahlan se obrátila k Tomovi a ztišila hlas: „Pokud ti bude jenom připadat, že se chystá způsobit
nějaký problém, neváhej. Zabij ho.“
Tom ochotně souhlasil. Kahlan si zase sedla dozadu do vozu a sáhla Richardovi na čelo. Bylo
studené a vlhké.
„Raději pojedeme tak dlouho, dokud nenajdeme místo, které by bylo snadné bránit. Myslím, že
Jennsen má pravdu. Richard se potřebuje vyspat a drncání vozu mu určitě nedělá dobře. Musíme si
všichni odpočinout a za rozbřesku vyrazit.“
„Potřebovali bychom najít koně,“ řekla Cara. „Vůz je příliš pomalý. Pokud najdeme koně, pojedu
jako vítr, najdu Nicci a přivedu ji. Pak by Richard nemusel absolvovat celou cestu na voze.“
„To je dobrý nápad,“ řekla Kahlan a obrátila se k Tomovi: „Zatím pokračujme v jízdě a snažme se
najít nějaké vhodné místo k přenocování.“
Tom přikývl a uvolnil brzdu. Pak koně pobídl a vůz se dal pomalu do pohybu.
Betty, tiše pofňukávajíc, ulehla vedle Richarda a položila si hlavu na jeho rameno. Jennsen ji lehce
pohladila.
Kahlan si všimla, že po Jennsenině tváři stékají slzy. „Je mi líto Rezky.“
Betty zvedla hlavu a smutně zamečela.
Jennsen přikývla. „Richard bude v pořádku,“ řekla skrz slzy a uchopila Kahlan za ruku. „Vím, že
bude.“

Kapitola sedmnáctá
Zeddovi se zdálo, že cosi zaslechl. Sousto šunky, které si právě ukrojil, zůstalo na půl cesty k ústům.
Nehýbal se a naslouchal.
Pevnost mu často připadala živá, vydávala mnoho zvuků, jako kdyby dýchala. Někdy to dokonce
znělo tak, jako by vzdychala.
Už od doby, kdy byl ještě malým chlapcem, tady slýchával podivné cvakání, jehož původ se mu
nikdy nepodařilo vystopovat. Domníval se, že to způsobuje sedání kamenných bloků, z nichž byla
Pevnost vystavěna. V základech Pevnosti byly obrovské kamenné bloky, zvící velikosti menších paláců.
Jednou, to Zeddovi nebylo více než dvanáct, se celou Pevností rozlehl hlasitý praskavý zvuk, jako
kdyby do ní udeřilo obří kladivo. Zedd vyběhl z knihovny, kde se učil, a viděl, jak ze všech pokojů a sálů
vybíhají lidé, dívají se jeden na druhého a ustrašeně si cosi šeptají. Otec Zeddovi později prozradil, že to
způsobil jeden z obrovských kamenných bloků v základech, který si náhle sedl do pozice, která naštěstí
nezpůsobila žádný problém ve statice celé Pevnosti. Přestože takový jev byl vzácný, rozhodně to nebylo
naposledy, kdy v Pevnosti slyšel podobný, neškodný, ale přesto hrozivě znějící zvuk.
Kromě toho tu také žila zvířata. Částmi Pevnosti nerušené prolétávali netopýři. Byly tu závratně
vysoké věže, některé úplně prázdné, až na točitá schodiště, která se vinula vzhůru k malým místnostem
pod střechami nebo k pozorovacím plošinám. Uvnitř těchto věží poletovaly stovky nejrůznějších brouků.
Netopýři takové věže milovali.
Řádily zde samozřejmě krysy. Cupitaly sem a tam a pískaly a někdy dokázaly nahnat strach. Také
myši, které tu byly běžné, vydávaly nejrůznější, nejčastěji škrabavé zvuky. Když tu byly myši, nemohly
tu chybět kočky, potomci někdejších domácích mazlíčků, ale dnes výhradně divoké. Kromě myší a krys
lovily kočky také ptáky, kteří prolétávali do Pevnosti a ven nezakrytými okny, aby tu lovili brouky nebo
si někde vysoko v temném koutě postavili hnízdo.
Občas se ozval strašlivý zvuk, když některé zvíře vešlo někam, kam byl vstup zapovězen. Ochranné
štíty tu byly proto, aby nevpustily dovnitř lidské vetřelce, ale fungovaly tak, že zlikvidovaly všechno živé,
co se pokoušelo přes ně dostat. Nedělaly rozdíl mezi člověkem a zvířetem.
Vždyť například pes, který by se náhodou dostal přes štít, mohl ze zakázané oblasti vynést
nebezpečný talisman a hrdě ho přinést svému dětskému páníčkovi. A toho by to mohlo stát život. Ti, kteří
sem štíty umístili, měli na mysli také možnost, že by si někdo mohl vycvičit zvíře k tomu, aby se dostalo
do zakázané oblasti, něco tam vzalo a doneslo to svému majiteli. Proto byly štíty uzpůsobeny k tomu, aby
ničily veškerý život. Pokud takovým štítem například proletěl netopýr, spálilo ho to.
V Pevnosti byly dokonce i štíty, kterými nemohl projít ani sám Zedd, protože vyžadovaly oba
aspekty daru a on měl pouze aditivní aspekt.
Některé štíty byly pouze jakousi kouzelnou bariérou, která fyzicky bránila projít, nebo způsobovala
tak nepříjemné pocity, že se nikdo nedokázal přinutit projít. Tyto štíty byly myšleny jako ochrana proti
přístupu neobdarovaných a dětí a nebylo třeba, aby takové štíty zabíjely.
Jinde však byly štíty, které bránily přístupu každému, kromě těch, kteří měli nejen patřičné schop-
nosti, ale také patřičné pravomoci. Pravomoc musela být doložena zaříkadlem, které bylo určeno k odem-
knutí štítu, někdy se čaroděj dokonce musel dotknout železného plátu. Když se tak nestalo, byl každý,
kdo se pokusil přes štít projít, zabit.
Takto nebezpečné štíty vydávaly varovné signály v podobě tepla, světla, nebo zvuku, aby se k nim
nikdo nepřiblížil pouhou náhodou a nezaplatil za to životem. Tato varování fungovala také na zvířata, ale
někdy - například když hladová kočka honila vystrašenou myš - přesto do štítu nějaké zvíře vběhlo.
Zedd čekal, naslouchal, ale všude bylo ticho. Jestli skutečně něco slyšel, tak nejspíš zvuk
doprovázející sedání kamenných bloků, šramocení nějakého zvířete nebo jen hučení větru v některém ze
stovek otevřených okenních otvorů. Ať už to bylo cokoliv, teď to ztichlo. Vidlička se šunkou mohla
dokončit svoji pouť.
„Hmmm,“ zamručel spokojeně Zedd sám pro sebe.
Ale ke svému velkému zklamání vzápětí zjistil, že se unáhlil, protože šunka ještě nebyla úplně
hotová. Než aby ji dokončil pomocí kouzel a přivolal tak Adiin hněv nad tím, že se jí plete do vaření,
raději si sedl rezignovaně na gauč a rozhodl se, že si trochu počte.
Čtení nikdy nekončilo. Knihy nabízely nepřeberné množství hodnotných informací, které jim mohly
pomoci v záležitostech, které nedokázali předpovědět. Čas od času vzhlédl, aby se přesvědčil, jak
pokračuje příprava šunky, ale rozhodl se, že tentokrát bude raději trpělivý.
Když ji znovu ochutnal, byla už hotová. Úplně se mu rozplývala na jazyku. Ke své velké nelibosti si
Zedd již před hodnou chvílí všiml, že Adie nepřipravila žádné keksy. Měly by tu být sušenky. Hodily by
se k šunce. Rozhodl se, že mu šunka neuteče, a že si nějaké připraví sám.
Nevěděl, kde Adie je. Domníval se, že zřejmě šla do jedné z velkých knihoven, aby v knihách hledala
něco užitečného. Velmi mu pomáhala vyhledáváním významných knih, které on pak četl.
Vzhledem k tomu, že Adie byla z Nicobarese, hledala hlavně knihy ve svém jazyce. Knihy byly po
celé Pevnosti, takže se nedalo říci, kde přesně se Adie nachází.
Byly tu také sklady, které byly plné tisíců regálů s kostmi. V jiných místnostech se nacházely vysoké
skříně, každá se stovkami zásuvek. Zedd tam našel kosti tvorů, které ve svém životě nikdy neviděl. Adie
byla na kosti expert. Velkou část svého života prožila v ústraní ve stínu hranice. Lidé v té oblasti se jí báli
- říkali jí žena kostí, protože sbírala kosti. Některé z jejích kostí ji chránily před zvířaty, která tam přišla
zpoza hranice.
Zedd si vzdychl. Knihy nebo kosti, nedalo se říci, kde je. Kromě toho byly v Pevnosti ještě další věci,
které vyvolávaly velký zájem čaroděje. Možná, že se jen rozhodla se trochu projít, nebo šla nahoru na
hradby, aby se podívala na hvězdy a přemýšlela.
Bylo daleko jednodušší počkat na ni, až se vrátí k rozdělané šunce, než jít ji hledat. Možná, že jí měl
jeden z těch zvonečků pověsit na krk.
Když si nandával šunku na talíř, Zedd si pro sebe mručel veselou písničku. S prázdným žaludkem
nemá cenu cokoliv dělat, jak říkával. Bylo rozhodně lepší něco sníst a mít hned lepší náladu, než jen čekat
a cítit se mizerně.
Když si přidával osmý kus šunky, zaslechl zvuk.
Jeho ruce nad horkým kotlíkem strnuly.
Zedd se domníval, že slyšel zvoneček.
Zedd se nenechával unášet fantazií, ani nebýval bezdůvodně nervózní a nepropadal panice, ale teď
mu přejel mráz po zádech. Stál bez hnutí, jen se částečně natočil k hale a poslouchal.
Mohla to být kočka. Možná, že šňůru se zvonkem nepřivázal dostatečně vysoko a když pod ní
probíhala kočka, vztyčeným ocasem o ni zavadila.
Nebo možná na šňůře přistál pták, aby tu na noc hřadoval. Člověk nemohl projít přes ochranné štíty.
Zedd přece umístil ještě nějaké další. Muselo to být zvíře - kočka, nebo pták.
A jestli ne, jestli někdo přece jen prošel přes původní štíty i přes ty, které nastražil, proč by tahal za
šňůru?
Navzdory vysvětlení se mu ježily vlasy na hlavě. Nelíbil se mu zvuk zvonku. Na tom zvuku bylo
něco, co mu říkalo, že ho nezpůsobilo zvíře. Zvuk byl příliš ostrý, silný, a příliš rychle ztichl.
Uvědomil si, že zvonek skutečně zazvonil. Nebyla to jen představa. Snažil se vyvolat ten zvuk znovu
v mysli, aby byl schopen dodat tvar bytosti, která na zvonek zazvonila.
Zedd tiše položil talíř na žulovou krbovou římsu. Vstal a bedlivě poslouchal, otáčejíce se směrem k
průchodu, odkud zvuk zaslechl. Jeho mysl kreslila mapu rozmístění všech zvonků, které po Pevnosti
rozvěsil.
Musel si být jistý.
Proklouzl dveřmi do chodby a ramenem se třel o špinavou zeď za svými zády, ve snaze dostat se
dolů do na první křižovatku po své pravé ruce a díval se nejen vpřed, ale také zpátky. Nikde se nic
nehýbalo. Zastavil se a naklonil, aby rychle nakoukl do sálu vpravo. Když zjistil, že tam nikdo není,
otočil se. Zedd se rychle pohyboval skrz zavřené dveře, přes tapisérie vinic, skrz otevřené dveře do
místnosti s oknem, z něhož byl výhled do hluboké šachty mezi dvěma věžemi, a pak ještě přes další tři
křižovatky, než se dostal k prvním schodům.
Zahnul doprava za roh a stoupal po schodech, které se stáčely doleva. Tudy směřoval k místnostem, v
nichž nastražil celou síť šňůr se zvonečky.
Zedd měl v paměti celou mapu spletitých průchodů a chodeb, sálů a místností a také slepých uliček,
neboť se s nimi za celý život, který strávil v Pevnosti, důvěrně seznámil. Jako čaroděj prvního řádu měl
přístup do všech koutů Pevnosti, kromě míst, která vyžadovala substraktivní aspekt daru. Bylo tu také
několik míst, kde by si nebyl cestou příliš jistý, ale tohle k nim rozhodně nepatřilo.
Věděl, že pokud by vetřelec nešel v jeho stopách, musel by se buď vrátit ven z Pevnosti, nebo projít
místem, kde nastražil složitou kouzelnou ochranu i prosté šňůry se zvonky. A pak, pokud si šňůry
nevšimne, rozezvučí další zvonek. Pak bude mít Zedd jistotu.
Možná, že to byla Adie. Možná si jen nevšimla inkoustově černé šňůry natažené mezi dveřmi.
Možná, že byla naštvaná, že tu bez jejího vědomí natáhl další šňůry a tak schválně zacinkala na zvonek,
aby ho pozlobila.
Ba ne, Adie taková nebyla. Zahrozila by mu prstem a vynadala, ale nikdy by nežertovala v závažné
věci, jakou byl průnik cizí osoby do Pevnosti. Ne, Adie by mohla o šňůru zavadit omylem, ale určitě by
nezvonila na zvonek schválně.
Zazvonil další zvonek. Zedd se otočil za zvukem a ztuhl.
Zvonek se ozval ze špatného směru - z druhé strany zimní zahrady. Bylo to příliš daleko od místa
prvního zazvonění, nikdo by se tam nemohl dostat tak rychle. Musel by vystoupat schody ve věži, přejít
most na hradby, sestoupit úzkou temnou chodbou a přejít několik křižovatek, pak se dát tou pravou
odbočkou po nakloněné rampě a další chodbou, aby nakonec narazil na šňůru.
Pokud tu nebylo víc vetřelců.
Zvonek se ozval krátkým pronikavým zvukem, a pak zarachotil, jako by narazil do kamene. Někdo
musel přetrhnout šňůru, až zvonek spadl na kamennou podlahu.
Zedd změnil plán. Otočil se a spěchal dolů úzkou chodbou doleva, vyběhl hned prvními schody
vzhůru, překonávaje dubové stupně po třech najednou. Potom se dal odbočkou vpravo a běžel k dalším
točitým schodům, tentokrát z lámaného kamene, a stoupal tak rychle, jak ho nohy nesly. Na jednom
stupni uklouzl a narazil si holeň, ale zastavil se jen na vteřinku, aby si ulevil bolestným zasyknutím.
Využil ten čas k tomu, aby si zkontroloval svou mentální mapu Pevnosti, pak znovu vyrazil.
Když vyběhl nahoru, uháněl hned dál krátkým dlaždicovým sálem, který za sebou zanechal
sklouznutím po podlaze z leštěného javoru. Narazil ramenem do malých otáčivých dvířek, které se
otevřely a pustily ho ven pod nebe plné hvězd. Zhluboka vdechoval studený noční vzduch a spěchal na
úzkou hradbu. Dvakrát se zastavil, aby se podíval skrz průzory dolů. Nikoho neviděl. To bylo dobré
znamení - věděl, kde musí být vetřelec, když nepřichází zvenku.
Přeběhl přes zavěšený most mezi oběma věžemi vysoko nad sekcí Pevnosti, kde zvonily oba zvonky,
aby se dostal do zad tomu, kdo je rozezvučel. Jestliže vetřelec rozezněl zvonky na opačných koncích
zimní zahrady, musí projít tímto křídlem - tohle věděl jistě.
Hodlal se dostat vetřelci do zad a překvapit ho dříve, než se dostane do nechráněných koutů Pevnosti,
kde by narazil na nepřehlednou změť chodeb. Kdyby se mu to podařilo a schoval se tam, trvalo by celou
věčnost ho odtud vypudit.
Jeho mysl pádila stejně rychle jako jeho nohy, snažil se přemýšlet, vybavit si všechny štíty, snažil se
přijít na to, jak se někdo mohl dostat přes ochranné nástrahy do tohoto křídla Pevnosti. Byly tam štíty,
které by neměly průnik nikoho cizího umožnit. Musel vzít v úvahu tisíce chodeb a promyslet
mnohonásobně více možných kombinací pro cestu na místo, kde zazvonily zvonky. Přestože byl Zedd se
všemi těmito chodbami velmi dobře obeznámen, bylo možné, že mu něco uniklo. Určitě mu muselo něco
uniknout.
V Pevnosti byly místnosti a dokonce celé sekce, které byly chráněny štíty a nemělo by být možné se
do nich dostat, ale většinou se dalo nástrahy nějak obejít. I když byl některý sál chráněn štíty z obou stran,
bylo možné ho obejít jinou cestou a dostat se tak k něčemu, co bylo za ním. Tak to bylo záměrně, protože
i když některé místnosti mohly obsahovat nebezpečné kouzelné předměty, musel existovat způsob, jak se
k nim v případě potřeby dostat, a také způsob, jak se dostat kolem nich, aniž by štít musel, být
deaktivován. Celá Pevnost tak byla konstruována - jako třírozměrné bludiště s téměř nekonečným počtem
možných cest.
Pro neopatrné to zároveň mohlo být místo plné smrtonosných pastí. Byla tu místa uzavřená výstraž-
nými bariérami a dalšími zařízeními, která měla nevinného člověka odradit od vstupu. Za těmito výstraž-
nými bariérami už byly štíty, které zabíjely bez jakéhokoliv varování. Ti, kteří tudy procházeli, netušili,
že štíty jsou zapuštěny v podlaze přímo pod jejich nohama a že vstupují do smrtící pasti. Tyto štíty měly
za úkol zabít vetřelce, kteří by se dostali až takhle hluboko do Pevnosti. To, že u nich nebyla žádná
výstraha, bylo záměrné.
Zedd připouštěl, že je možné dostat se přes všechny štíty a vstoupit do míst, kde se rozezněly zvonky,
ale nepotřeboval sledovat každý krok vetřelce. Stejně se dříve nebo později chytí v labyrintu chodeb, a
jestli ho nezabije štít, bude s ním Zedd moci vyjednávat.
Zedd se rozhlížel po věžích, hradbách, můstcích a zahleděl se i směrem k městu Aydindril, které bylo
teď zcela temné a mrtvé. Jak se někdo mohl dostat přes kamenný most k Pevnosti?
Možná, že to byla Sestra temnoty. Možná, že některá z nic přišla na to, jak použít substraktivní
kouzla k tomu, aby vyřadila štít. Ale i kdyby jeden štít vyřadila, nic by to neznamenalo, protože štíty v
Pevnosti byly jiné. Většina z nich byla vytvořena čaroději dávných věků, čaroději s oběma aspekty daru.
Sestry temnoty by nedokázaly vyřadit štíty, které byly konstruovány tak, aby odolaly nepřátelským
čarodějům dávných časů. A ti byli mnohem mocnější než nějaké Sestry temnoty.
Ale kde byla Adie? Už by měla být zpátky. Teď si přál, aby ji předtím místo konzumování šunky šel
hledat. Měla by vědět, že se někdo dostal do Pevnosti. Pokud to už neví. A pokud jí ten někdo už
neublížil.
Zedd se otočil a spěchal po hradbách. Pak se dal dolů temnými schody, které sbíhal v předklonu, jako
by to byl kopec. Díky svému daru mohl vycítit, že nablízku nikdo není. A když tu nikdo nebyl,
znamenalo to, že se dostal za vetřelce. Byl teď jeho, byl v pasti. Pod schody rozrazil dveře a vlétl do sálu
za nimi.
A vrazil do muže, který tam stál a čekal.
Díky tomu, že byl Zedd v pohybu, srazil velkého muže na zem. Upadl však s ním a chvíli se v
jednom klubku váleli a klouzali po naleštěné mramorové podlaze, snažíce se jeden druhého přeprat.
Zedd byl nesmírně zaskočen. Jeho smysly vedené darem nezjistily mužovu přítomnost. Musely se
očividně mýlit. Vetřelcova přítomnost za dveřmi ho rozčílila víc než následný pád.
Přestože se válel po podlaze, rozhazoval Zedd kouzelné pavučiny, do kterých se snažil muže zaplést.
Muž se zase vrhl vpřed a pokoušel se Zedda uchopit svalnatýma rukama.
Zedd zoufale nedbal na malou vzdálenost od soupeře a vytáhl z okolního vzduchu dost tepla na to,
aby se mu podařilo odpálit přímo na muže hrom s bleskem. Oslepující záblesk vypálil hlubokou rýhu do
kamenného bloku za ním.
Příliš pozdě si Zedd uvědomil, že blesk mužem prošel, aniž by mu ublížil. Sál se naplnil úlomky
kamenů, které jim hvízdaly kolem uší, odrážely se od zdí a stropu a poskakovaly po podlaze.
Muž přistál na Zeddovi, který sotva lapal po dechu. Zedd předstíral chabou obranu, aby muže uchlá-
cholil a pak se mu podařilo prudce vykopnout koleno a zasáhnout muže do hrudníku. Muž zakřičel spíše
překvapením než bolestí a odskočil zpět, aby se mohl nadechnout.
Vzhledem k tomu, že Zedd vytáhl ze vzduchu skoro všechno teplo, bylo tu teď chladno jako v zimní
noci. Obláčky dechu obou mužů stoupaly ke stropu.
Muž znovu zakřičel, tentokrát však volal na pomoc své kumpány. Zedd předpokládal, že by se nikdo
neodvážil zaútočit na čaroděje pouze silou svalů. Ale tenhle muž se kouzel zjevně nebál. I kdyby to už
nezažil dříve, bylo mu to zcela jasné. Ale přestože muž vážil dvakrát tolik co Zedd, byl třikrát mladší a
zjevně imunní proti kouzlům, Zedd si pomyslel, že bojuje nějak... choulostivě.
Ale jakkoliv plaše muž působil, byl zjevně rozhodnutý bojovat. Znovu se vrhl do boje. Pokud zlomí
Zeddovi vaz, nebude záležet na tom, že to udělal plaše.
Když muž opět zaútočil, Zedd rychle couvl a vyslal další blesk, ale tentokrát už neplýtval úsilím na
to, aby se snažil zasáhnout muže, který byl před kouzly imunní. Místo toho bombardoval blesky podlahu
před mužovýma nohama. Z mramoru se odlamovaly celé bloky, a kusy kamenů létaly místností.
Jeden takový kus, velký jako pěst a letící neuvěřitelnou rychlostí trefil muže do ramene. I přes rachot
hromu uslyšel Zedd zapraskání kostí. Náraz otočil muže kolem osy a hodil jím zpět na zeď.
Zedd zjistil, co na muže platí, a tak naplnil sál ohlušujícím řevem hromu, aby ho celý rozložil na kusy
a zaplnil smrtícími kamennými projektily.
Muž se znovu zvedl ze země a vrhl se směrem k Zeddovi. Přivítala ho však sprška kamenných úlom-
ků. Krev se rozstříkla na zdi za mužem, kterého kamenná smršť doslova roztrhala na kusy.

Z kouře a prachu, který zaplnil sál, se náhle vynořili další dva muži a řítili se na Zedda. I tentokrát
Zedda zklamaly smysly obdařené darem, podle nich tady nikdo nebyl.
Zedd vyslal další blesky, jimiž rozdrtil podlahu a vrhl na muže další kameny, ale ti už byli příliš blíz-
ko. Zedd padl na záda a muži přistáli na něm. Spoutali jeho ruce.
Zedd bojoval ze všech sil, aby mohl vyslat blesk, který by strhl strop. Začal vířit vzduch, aby roztrhal
celý sál na kusy a muže s ním.
Svalnatá paže připlácla Zeddovi na tvář odporný špinavý hadr. Nadechl se a ucítil silný zápach.
Všechno se s ním zatočilo.
Kolem se rozprostřela měkká, tichá prázdnota a Zedd ztratil vědomí.

Kapitola osmnáctá
Zedd se probudil. Točila se mu hlava a zvedal se mu žaludek. Uvědomil si, že nikdy za celý život mu
nebylo tak špatně. Nikdy by si nepomyslel, že někdo může mít tak intenzivní potřebu zvracet, aniž by se
skutečně nepozvracel. Nedokázal zvednout hlavu. Kdyby mohl na místě zemřít, byla by to pro něj vítaná
úleva od utrpení.
Pokusil se zakrýt rukama obličej, aby mu nepadalo světlo do očí, ale zjistil, že ruce má spoutané za
zády.
„Myslím, že se probouzí,“ poznamenal muž podřízeným hlasem.
Přes nevolnost se Zedd pokusil použít svůj dar k tomu, aby zjistil, kolik lidí kolem je. Z nějakého dů-
vodu byl jeho dar, který obvykle fungoval se stejnou lehkostí, s jakou myslel a s jakou používal oči k
vidění a uši k slyšení, nějak pomalý a zastřený. Říkal si, že je to účinkem odporné substance, do které byl
namočený hadr, který mu přitiskli na obličej. Přesto se mu podařilo zjistit, že je nablízku jen jedna osoba.
Silné ruce ho chytily za róbu a trhnutím ho postavily na nohy. Zedd se přestal bránit nutkání zvracet.
Ale kupodivu se nepozvracel. Místo toho se mu rozmazaně vrátil zrak. Proti nebesům viděl stromy,
hvězdy a černou siluetu Pevnosti.
Náhle vzduchem probleskl plamen. Zedd zamrkal a hledal jeho zdroj. Plamen šlehal z dlaně ženy se
šedivými vlasy. Pak Zedd uviděl v přítmí kolem i další lidi - jeho smysly používající dar se předtím
mýlily. Stejně tak jako muži, kteří na něj zaútočili, museli být i tito lidé zcela neteční na působení kouzel.
Žena stála před ním a upřeně ho pozorovala. Její výraz byl zdeformován odporem.
„Dobrá, dobrá, dobrá,“ řekla s povýšenou radostí. „Samotný velký čaroděj se nám probudil.“
Zedd neřekl nic. Zdálo se, že ji to pobavilo. Její zachmuřená tvář a hrbolatý nos ozářený světlem pla-
mene na její dlani, se k němu přiblížily.
„Teď jsi náš,“ zasyčela.
Až dosud Zedd trpělivě čekal na svou chvíli. Teď bleskově soustředil síly svého daru a nasávajíc
teplo z okolního vzduchu začal vyvolávat blesk, kterým by tu ženu rozpůlil vedví. Čekal, že se noc
rozzáří jasným světlem síly, kterou právě uvolnil.
Nic se nestalo.
Neztrácel čas tím, aby přemýšlel, co je špatně, a rozpálil v sobě čarodějnický oheň, aby ji spálil.
Nic se nestalo.
Nejen, že se nic nestalo, ale vypadalo to, jako by jeho pokus byl jen malým kamínkem, vrženým do
bezedné, temné studny.
Zedd se cítil, jako by nedokázal zapálit malý plamínek na své dlani, aby se vyrovnal té ženě, ani
kdyby na tom závisel jeho život. Zdálo se mu, že byl odříznut od svých schopností, které teď dokáže
použít jen k tomu, aby si uvědomil svou zoufalou situaci. Možná, že to byl přetrvávající důsledek
substance, kterou mu spolu s hadrem přitiskli k obličeji.
Když Zedd nedokázal vyvinout žádnou sílu, udělal jedinou věc, kterou mohl udělat: plivl jí do tváře.
Rychlostí blesku ho udeřila do tváře takovou silou, že ho vyrazila z rukou mužům, kteří ho drželi.
Vzhledem k tomu, že nemohl použít ruce, aby svůj pád zbrzdil, dopadl až nečekaně tvrdě.
Chvíli ležel na zemi, od úderu mu v uších zvonilo a on trpělivě čekal, až se k němu někdo sehne a
zabije ho.
Místo toho ho znovu postavili na nohy. Jeden z mužů ho vzal za vlasy a donutil ho zvednout hlavu,
aby se musel dívat ženě do očí.
Teď plivla do tváře ona jemu.
Zedd se usmál. „Tak takhle hraje zkažené dítě hru oko za oko.“

Zedd vzápětí odfrkl překvapením, neboť mu břichem projela ostrá bolest. Kdyby ho muži nedrželi,
zřejmě by omdlel a padl na zem. Nebyl si úplně jistý, jak to udělala - zřejmě pomocí vzduchové pěsti,
kterou vyslala proti jeho břichu silou svého daru. Nechala zformovaný vzduch poněkud volnější, místo
aby ho přeměnila v ostrou špičku, protože ta by ho rozťala vedví. Takhle bude mít na břiše jen černou
modřinu.
Byla to zoufale dlouhá chvíle, než se konečně dokázal znovu nadechnout.
Muži, jejichž přítomnost mu jeho dar předtím neukázal, ho postrčili dopředu. „Jsem zklamaný z
vědomí, že jsem v rukou čarodějky, která neumí být vynalézavější,“ vysmíval se Zedd.
Vyvolal tím jen úsměv v její zamračené tváři. „Neměj strach, čaroději Zorandere, Jeho Excelence
velice stojí o vaši vychrtlou tělesnou schránku. Bude s ní hrát hru oko za oko a já věřím, že ji shledáte
velmi vynalézavou. Zjistila jsem, že když jde o ovládání krutosti, je Jeho Excelence jedinečná. „Jsem si
jistá, že vás nezklame.“
„V tom případě nechápu na co čekáme? Nemůžu se dočkat, až si popovídám s Jeho Excelencí.“
Muž za ním ho stále držel za vlasy a ona mu přejela nehtem po tváři a přes krk, ne tak tvrdě, aby vy-
tryskla krev, ale jen tak, aby mu ukázala svou zatím potlačovanou krutost. S jedním obočím pozvednutým
způsobem, že mu přejel mráz po zádech, se kněmu naklonila.
„Dovedu si představit, jakou máš představu o vašem shledání a o tom, co budeš dělat a říkat.“
Natáhla k němu ruku a zahákla prst kolem čehosi kolem jeho krku. Když za to prudce zatáhla,
uvědomil si, že má jakýsi obojek. Podle toho, jak mu obojek narazil zezadu na krk, poznal, že je nejspíš
kovový.
„Hádej, co je tohle,“ řekla. „Jen hádej.“
Zedd si povzdechl. „Ty jsi vážně nudná ženská. Ale to už jsi asi slyšela mnohokrát.“
Ignorujíc jeho posměšky vychutnávala si radost nad tím, že může být jeho poslem zlých zpráv. Její
úsměv se rozjasnil: „Je to Rada'Han.“
Zeddovy obavy narůstaly, ale navenek na sobě nedal nic znát.
„Opravdu?“ řekl a pak dlouze a znuděně zívl. „No, ani jsem od ženy tak nízkého intelektu nečekal
něco chytrého.“
Kopla ho kolenem do rozkroku. Zedd zavrávoral bolestí a nedokázal potlačit zasténání. Nečekal něco
tak krutého. Muži ho znovu postrčili vpřed, aniž mu dopřáli čas vzpamatovat se. Zedd zatínal zuby, viděl
rozmazaně a podlamovaly se mu kolena, ale muži ho drželi zpříma.
Její úsměv mu přišel otravný. „Vidíš, čaroději Zorandere? Být chytrý se někdy nevyplácí.“
Zedd věděl, co tím chce říci, ale nesouhlasil s ní.
Už kdysi se připravoval na odemčení toho proklatého obojku, který měl kolem krku. Byl ,zajat'
samotnou matkou představenou a měl na krku Rada'Han, jako chlapec narozený s darem, kterého bylo
třeba vycvičit. Sestry světla dávali obojek na krk takovým chlapcům, aby jim dar nemohl ublížit dříve,
než se ho naučí ovládat. Také Richard měl Rada'Han na krku poté, co se u něj dar probudil k životu.
Obojek byl také používán na mladé čaroděje, kterým působil bolest, když to Sestry světla uznaly za
potřebné. Zedd chápal důvody matky představené, proč chtěla Richardovu pomoc, když věděli, že se
narodil s oběma aspekty daru a když ho navíc následovaly temné síly, ale nikdy jí neodpustil, že
Richardovi navlékla obojek. Čaroděj by měl být vychováván a cvičen čarodějem a ne pochybným stádem,
jakým byly Sestry světla.
Matka představená však neměla v úmyslu bránit Richardově výchově v čaroděje, nasadila mu obojek
pouze proto, aby odstranila z vlastních řad zrádkyně - Sestry temnoty.
Na rozdíl od Richarda však Zedd věděl, jak dostat tohle nechutné zařízení ze svého krku. Už si
obojek dokonce jednou sám sundal, když mu jej matka představená nasadila, aby si vynutila jeho
spolupráci.
Zedd použil paprsek síly, aby zkusil zámek, ale jen nenápadně, aby si toho žena nevšimla. Jen tak,
aby našel zápletku zaříkávání, které drželo zámek zavřený.
Až přijde vhodná chvíle, až bude stát pevně na nohách, až se mu na dost dlouho přestane točit hlava,
otevře zámek obojku. A vzápětí, než si žena uvědomí, co se stalo, rozpoutá čarodějnický oheň a spálí ji na
popel.
Žena znovu zahákla prst za obojek a opět jím trhla. „Důležité je, můj milý čaroději, že bych měla být
připravená na to, že muž tak proslulého talentu, jako jsi ty, by mohl vědět, jak si tuhle věc sundat.“
„Vážně? Já jsem proslulý? To je velice radostné zjištění.“
Na naprosté opovržení, které jí dával najevo, reagovala povýšeným úsměvem. Přitáhla si ho za
obojek blíž a pokračovala: „Vzhledem k tomu, že by Jeho Excelence byla extrémně zklamána, kdyby sis
obojek sundal, učinila jsem opatření, která něčemu takovému spolehlivě zabrání. Použila jsem
substraktivní kouzlo, abych ho svařila.“
Tak teď už to byl problém.
Kývla na muže. Zedd se na oba podíval a poprvé si uvědomil, že jejich oči jsou vlhké. Zarazilo ho
zjištění, že zřejmě plakali.
Ale ať plakali nebo ne, plnili její rozkazy. Bez zaváhání ho zvedli a naložili do vozu, jako by byl kus
dřeva. Zedd přistál vedle někoho dalšího.
„Jsem ráda, že tě vidím na živu, staříku,“ zasípal slabý hlas.
Byla to Adie. Jedna strana jejího obličeje byla oteklá a krvácela. Vypadalo to, že ji zmlátili skoro k
smrti. Také ona měla spoutané ruce za zády. Také na jejích tvářích uviděl slzy.
Krvácelo mu srdce, když viděl, že jí ublížili. „Adie, co ti udělali?“
Usmála se. „Ještě ne všechno, co mi zamýšlejí udělat, obávám se.“
V tlumeném světle lampy si Zedd všiml, že také Adie má obojek.
„Tvoje šunka byla vynikající,“ prohlásil.
Adie zavrčela. „Prosím, staříku, nemluv mi právě teď o jídle.“
Zedd opatrně otočil hlavu a uviděl další muže, čekající ve tmě vedle vozu. Jeho dar mu jejich
přítomnost neprozradil.
„Myslím, že jsme v pěkné bryndě,“ zašeptal.
„Vážně?“ zasípala Adie. „Jaký jest tvůj první nápad?“
Zedd věděl, že se jen snaží ho rozesmát, ale nepodařilo se mu vyloudit na tváři ani ten nejmenší
úsměv.
„Promiň, Zedde.“
Přikývl, jak nejlépe dovedl v leže na boku s rukama svázanýma za zády. „Myslel jsem si, kdovíjak
nejsem chytrý, když jsem nastražil všechny ty pasti. Bohužel nefungují na ty, kteří jsou na kouzla
imunní.“
„To jsi nemohl vědět,“ řekla Adie ve snaze ho utěšit.
Jeho nálada se proměnila do hořké lítosti. „Měl jsem to vzít v úvahu poté, co jsme na jaře našli toho
člověka v Paláci zpovědnic. Měl jsem si uvědomit možné nebezpečí.“ Zahleděl se do tmy. „Nesloužil
jsem naší věci lépe než blázen.“
„Ale odkud se vzali?“ Zdálo se, že Adie každou chvíli propadne panice. „Nikdy jsem nepotkala žád-
ného takového člověka po celý svůj život a teď jich tu venku stojí celá banda.“
Zedda bolelo vidět Adie takhle rozrušenou. Addie odhadla počet mužů jen podle zvuků, které
vydávali. Alespoň že on může vidět ty muže očima, když už ne prostřednictvím daru.
Muži stáli venku se svěšenými hlavami a čekali na rozkazy. Zdálo se, že je nijak netěší, co se tu děje.
Všichni vypadali mladě, tak kolem dvaceti let. Někteří plakali. Bylo podivné vidět tak velké chlapy
plakat. Zedd skoro zalitoval, že jednoho z nich zabil. Skoro.
„Vy tři,“ zakřičela žena na další muže čekající kdesi ve tmě. „Běžte dovnitř a začněte hledat.“
Adiiny zcela bílé oči se obrátily k Zeddovi. Její výraz byl smrtelně vážný.
„Sestry temnoty,“ zašeptala.
Pevnost teď byla jejich.

Kapitola devatenáctá
„A jak si můžeš být jistá, že jsi viděla zrovna Sestru temnoty?“ zeptala se Verna nepřítomně a znovu
namočila pero.
Naškrábala své iniciály pod žádost jedné ze Sester, aby odcestovala dolů na jih a podívala se na plány
místního čaroděje na obranu jejich území. Dokonce ani v terénu se nemohla vyhnout papírování, které
bylo předepsané pro kancelář matky představené. Jejich paláce byly zničeny, prorok byl bůhvíkde a pravá
matka představená se ho vydala hledat, některé Sestry světla zaslíbily svou duši Strážci podsvětí a tím
posunuly Strážce o krůček blíže k tomu, aby je všechny mohl držet ve věčné temnotě, mnoho Sester - jak
Sester světla, tak Sester temnoty - bylo v krutých rukách nepřítele a poslouchaly jeho rozkazy, hranice
oddělující Starý a Nový svět padla, celý svět byl vzhůru nohama, a jediný muž - Richard Rahl - který byl
proroctvím určen jako jediný, kdo by mohl odvrátit hrozbu Císařského řádu, byl bůhvíkde a dělal
bůhvíco, ale papírování to všechno přežilo a bylo tady, aby ji mohlo ničit.
Část práce sice přebírali její pomocnice, ale stejně, jako nesnášela papírování, měla také smysl pro
povinnost, který jí velel, aby na všechno osobně dohlížela.
Navíc papírování zaměstnávalo její mysl, takže se nemohla zabývat chmurnými představami o tom,
co všechno se za současné situace může stát.
„Koneckonců,“ pokračovala Verna. „Mohla to také klidně být Sestra světla. Jagang využívá oba
druhy jejich kouzelných schopností. Nemůžeš si být jista, že to byla Sestra světla. V jednom kuse posílá
Sestry, aby provázely jeho zvědy.“
Mord-Sitha položila zaťatou pěst na desku stolu a naklonila se vpřed: „Říkám vám, matko
představená, že to byla Sestra temnoty.“
Verna neviděla důvod se hádat, vždyť na tom vlastně tak moc nezáleželo. „Když to říkáš, Rikko.“
Rikka se přestala opírat o stůl. „Věděla jsem, že vás přesvědčím.“
„Dobrá, tak tedy běž,“ zamumlala Verna, zabraná už zase do dalšího papíru, tentokrát se jednalo o
zprávu Sester světla týkající se průchodů horami, a možnostmi, jak je uzavřít.
„Počkejte tady,“ vyhrkla Rikka a vyběhla ze stanu.
„Vždyť nikam nejdu,“ zabručela si Verna spíše pro sebe, neboť ohnivá blonďatá žena už byla stejně
pryč.
Pak zaslechla venku před stanem jakýsi rozruch. Rikka tam někomu dávala co proto. Mord-Sitha
byla nenapravitelná. A asi právě proto ji Verna měla přese všechno tak ráda.
I když od doby, kdy zemřel Warren, bylo Vernino srdce spíše uzavřené. Dělala to, co musela, plnila
své povinnosti, ale nedokázala se přimět cítit cokoliv jiného než zoufalství. Muž, kterého milovala, muž
kterého si vzala, nejlepší muž na světě... byl pryč.
Na ničem jiném příliš nezáleželo.
Protože na ní bylo závislých mnoho lidí, Verna se snažila plnit své poslání, ale skutečný důvod, proč
dřela jako mezek, byl spíše ten, že se snažila zaměstnat svou mysl, aby musela myslet na něco jiného než
na Warrena. Příliš to sice nefungovalo, ale ona v tom pokračovala. Věděla, že lidé na ni spoléhají, ale
nedokázala se přimět k tomu, aby jí na tom opravdu záleželo.
Warren tu už nebyl. Život byl prázdný, přišla o to, na čem jí záleželo nejvíc. To byl konec, teď už jí
na ničem příliš nezáleželo.
Verna líně vytáhla z opasku svou cestovní knihu. Nevěděla, proč to vlastně udělala, snad proto, že už
dlouho nečetla vzkazy od pravé matky představené. Také Anna procházela krizí, neboť si příliš brala, že
ji Kahlan vinila z většiny špatného, co se stalo. Verna si myslela, že se Kahlan mýlí, ale velmi dobře
chápala, proč se domnívá, že je Anna zodpovědná za to, že se jejich životy tak zkomplikovaly. Sama
Verna totiž jeden čas smýšlela podobně.
Verna listovala knihou a najednou jí jeden ze vzkazů zaujal.
V tu chvíli do stanu vpadla Rikka. Hodila na stůl přímo na zprávy těžký pytel.
„Tady,“ vykřikla vztekle.
Teprve teď, když vzhlédla, si Verna všimla, že Rikka je nějak podivně oblečená. Verna překvapením
otevřela ústa. Rikka neměla tradiční červený, kožený a přiléhavý oděv Mord-Sith. Verna ji vlastně nikdy
v ničem jiném neviděla.
Teď však měla Rikka na sobě šaty.
Verna si nepamatovala, kdy byla naposledy takhle vyvedena z míry.
Nejen, že to byly šaty, ale navíc byly růžové a vůbec se nehodily k jejímu věku - vždyť jí bylo už
kolem třiceti let. Výstřih byl hluboký a odhaloval její bujné poprsí, které bylo pevně sešněrováno a přesto
to vypadalo, že jí každou chvilku vyskočí ven. Verna nechápala, jak to Rikka dělá, že se jí neodhalí
bradavky, zvláště, když se její hruď mocně pnula těžkým oddychováním.
„Vy taky?“ vyštěkla Rikka.
Verna se konečně podívala do Ricčiných modrých očí. „Co já taky?“
„Vy se taky nemůžete vynadívat na moje prsa?“
Verna se přistihla, že se červená. Raději rychle na Rikku pohrozila prstem: „Co tě to jen napadlo
takhle se oblékat v ležení armády? Vypadáš jako děvka!“
Přestože běžný kožený úbor Mord-Sith byl upnut až nahoru ke krku, jen málo toho ponechával na
fantazii. Ale přesto byla odhalená ženská pokožka něčím docela jiným a dost šokujícím.
Verna si uvědomila, že Rikka nemá spletený svůj cop. Její dlouhé blonďaté vlasy byly rozhozené
jako koňská hříva. Verna na veřejnosti nikdy neviděla Mord-Sithu, která by neměla vlasy stažené do
copu. Mít rozpuštěné vlasy se Verně zdálo být skoro jako svatokrádež. Dokonce ani Ricčino téměř
odhalené poprsí Vernu tak nešokovalo, jako rozpuštěné vlasy. Vernu to pohoršovalo dokonce i u Mord-
Sith, tedy u profese, která byla zasvěcena mučení.
Verna si vzpomněla, jak jednou požádala jednu Mord-Sithu, Caru, aby udělala to nejhorší, čeho je
schopna, mladému muži, téměř ještě chlapci, který zabil Warrena. Verna celou noc poslouchala, jak křičí
bolestí. Jeho utrpení muselo být obrovské, ale ani zdaleka ji nemohlo uspokojit.
Verna přemýšlela, jestli pro ni v příštím životě bude Strážce podsvětí vůbec mít něco tak hrozného,
aby ji potrestal za to, co udělala. Ale bylo jí to celkem jedno. Stálo to zato, ať bude muset zaplatit
jakoukoliv cenu.
Kromě toho, pokud má trpět za to, že se pomstila odsouzením toho muže k smrti, znamenalo by to,
že spravedlnost je slepá a není žádný rozdíl mezi životem pro dobro a pro zlo.
S rukama opřenýma o boky a se zaťatými pěstmi, vtrhl do stanu generál Meiffert a zastavil se vedle
Rikky. Bezděčně prohrábl své světlé vlasy a když viděl Vernu, jak sedí za svým malým stolem, viditelně
se uklidnil.
On sám jí ten stůl stloukl tesařskými hřeby z kusů rozbitého nábytku, který našli na opuštěné farmě.
Nebyl samozřejmě takový, jako její stůl v Paláci proroků, ale měl pro ni větší význam než ten největší
stůl se zlatou horní deskou, který kdy v životě viděla. Generál Meiffert byl pyšný, když viděl, jak je ten
stůl pro Vernu užitečný.
Rychlým pohledem zhodnotil Ricčiny šaty a vlasy. „Co to má znamenat?“
„Dobrá,“ řekla Rikka. „To je něco jako moje propustka jedné z Jagangových Sester - průzkumnic.“
Rikka položila své obnažené ruce na své téměř obnažené poprsí. „A nejen Sester, ale Sester
temnoty.“
„Jagang posílal Sestry na průzkumy do horských průchodů celou zimu,“ řekl mladý generál. „Matka
představená na ně ale nastražila pasti a štíty. Chceš říci, že některá z nich přece jen prošla?“
„Ne, chci říci, že se chystám je lovit.“
Verna se zamračila. „O čem to mluvíš? Už jsme přišli o půl tuctu Mord-Sith, když jsme se o něco
takového pokoušeli. Poté, co jste našli dvě hlavy svých sester Mord-Sith napíchnuté na kopí, nařídila vám
samotná matka zpovědnice, abyste zastavily takové plýtvání lidskými životy na tak zbytečné úkoly.“
Rikka se nakonec usmála. Byl to úsměv plný uspokojení a zadostiučinění, který od Mord-Sithy, která
obvykle spíše naháněla lidem strach, vyzněl poněkud zvláštně.
„Vypadá tohle jako zbytečné?“

Rikka sáhla do pytle a vytáhla ven lidskou hlavu. Držela ji za vlasy a mávala s ní před Verninou
tváří. Pak se otočila, zatřásla s ní také před generálem Meiffertem a pak ji hodila na stůl. Na zprávy, které
tam ležely, vytekla krev.
„Jak jsem říkala, Sestra temnoty.“
Verna poznala tvář, znetvořenou smrtelným šklebem. Rikka měla pravdu, byla to Sestra temnoty.
Otázkou jen bylo, jak Rikka poznala, že jde o Sestru temnoty a ne o Sestru světla.
Verna zvenku zaslechla klapot koňských kopyt. Někteří vojáci zdravili muže, kteří se vraceli z prů -
zkumů. Byl slyšet hovor a udílení rozkazů. Zdálky se ozývaly ocelové údery kladiv, jimiž muži bušili do
žhavého železa a opravovali poškozené zbraně. Když muži procházeli kolem stanu, Verna slyšela, jak jim
zvoní výstroj.
„Použila jsi na ni svůj Agiel?“ zeptala se Verna tiše. „Tvůj Agiel přece nefunguje na ty, kteří jsou
ovládáni snovým cestovatelem.“ Rikka se vychytrale usmála a rozpažila: „Agiel? Vidíte snad nějaký
Agiel?“
Verna věděla, že žádná Mord-Sitha by nikdy svůj Agiel neodložila. A když se podívala do Ricčina
výstřihu, začalo jí být jasné, kam asi Agiel ukryla.
„Dobrá,“ prohlásil generál Meiffert poněkud netrpělivě. „Rád bych věděl, co se tady děje, a chci to
vědět hned teď.“
„Byla jsem dole u Dobinnského pasu a narazila tam na hlídku Císařského řádu.“
Generál Meiffert přikývl a ustaraně si povzdechl: „Ano, občas tudy přicházejí. Ale jak to, že jsi na ně
narazila? Proč je některá z našich Sester nechytila do pasti?“
Rikka pokrčila rameny. „No, tahle hlídka byla pořád ještě na druhé straně pasu. Vzadu u opuštěné
farmy.“ Poklepala na Vernin stůl. „Tam, odkud jste vzali dřevo na tenhle stůl.“
Verna se zamračila. Rikka by neměla chodit až na druhou stranu pasu. Ale Mord-Sithy neuznávaly
žádné rozkazy, pouze ty od lorda Rahla osobně. Rikka také poslouchala rozkazy Kahlan, protože v době
Richardovy nepřítomnosti jednala Kahlan jeho jménem.
„Ta Sestra tam byla sama,“ pokračovala Rikka, „a měla zřejmě silné bolesti hlavy.“
„Jagang,“ prohlásila Verna. „Jagang jí dával rozkazy a nebo ji za něco trestal. Občas to dělá. A není
to nic příjemného.“
Rikka šťouchla do hlavy, ležící na Vernině stole a ještě více tím rozházela zprávy a papíry.
„Zatracená věc,“ zavrčela. „Zatímco se tahle čubka modlila se sepjatýma rukama stranou v borovém
háji, její doprovod, muži Císařského řádu, byli v domě a rozdávali si to se dvěma mladými ženami, které
tam našli. Ty ženy křičely a plakaly, ale muži nepřestali a bylo jim to úplně jedno.“
Verna si ztěžka vzdychla. Někteří lidé prostě neberou dostatečně vážně varování, že mají utéct ze
svých domovů dříve, než tam dorazí Císařský řád.
Někdy, když lidé odmítají uvěřit v existenci zla, stane se jim, že se ocitnou zlu tváří v tvář.
Do Ricčiny tváře se vrátil spokojený úsměv, „šla jsem dovnitř a postarala jsem se o statečné vojáky
Císařského řádu. Byli tak vzrušení, že si ani nevšimli, že jsem se jim objevila v zádech. Ty ženy byly tak
trýzněné, že řvaly dál, i když jsem je zachránila. Sestra nedbala na řev předtím a nedbala na něj ani teď.
Jedna z těch žen byla blonďatá a byla asi tak velká jako já a tak jsem dostala nápad. Oblékla jsem si
její šaty, aby si Sestra myslela, že jsem ona. Jí jsem dala oblečení jednoho z mužů a oběma jim řekla, ať
běží do hor a neotáčejí se zpátky. To jsem jim nemusela říkat dvakrát. Pak jsem si sedla na lavičku u
stodoly.
Za chvíli přišla ta Sestra. Uviděla mě, jak tam sedím se skloněnou hlavou. Předstírala jsem, že pláču.
Myslela si, že druhá žena je ještě s muži uvnitř. Řekla: ,Je čas, aby ti blázniví bastardi s tebou a tvou
přítelkyní skoncovali. Jeho Excelence chce podat zprávu a to hned. Je připraven se přesunout.'„
Verna se zvedla ze židle. „Slyšela jsi ji, jak tohle říká?“
„Ano.“
„Co bylo pak?“ zeptal se generál Meiffert.
„Sestra pokračovala směrem k domu a když mě míjela, vyskočila jsem a podřízla jí hrdlo nožem jed-
noho z mužů.“
Generál Meiffert se naklonil k Ricce: „Podřízla jsi jí hrdlo? Nepoužila jsi Agiel?“
Rikka se na něj podívala jako na nepozorného žáčka, který nedával pozor. „Jak už řekla matka
představená, Agiel moc dobře nefunguje na ty, kteří jsou ovládáni snovým cestovatelem. Proto jsem
použila nůž. A fungoval bezvadně.“
Rikka znovu zvedla hlavu před Verninu tvář. Jedna ze zpráv se přilepila zespoda na krk. „Propíchla
jsem jí nožem krk a prořízla ho dokola. Ještě sebou chvíli cukala a pak vypustila duši. Pak celý svět na
chvíli zčernal. A když říkám, že zčernal, tak to myslím doopravdy - všechno bylo černé jako srdce
Strážce podsvětí. Vypadlo to, jako by podsvětí náhle všechno pohltilo.“
Verna odvrátila hlavu stranou, aby se nemusela dívat na hlavu sestry, kterou velmi dlouho znala a by-
la přesvědčena, že je oddána Stvořiteli světla života. Ve skutečnosti byla oddána smrti.
„Strážce si přišel pro jednu ze svých,“ vysvětlila Verna tichým hlasem.
„Dobrá,“ řekla Rikka, podle Vernina mínění trochu sarkasticky. „Říkala jsem si, že když umře Sestra
světla, tak se sotva stane něco takového. Vždyť jsem vám říkala, že to byla Sestra temnoty.“
Verna přikývla. „To jsi říkala.“
Generál Meiífert zaklepal Ricce spěšně na rameno. „Díky, Rikko. Řeknu o tom raději ostatním.
Pokud se Jagang hodlá přesouvat, nebude to dlouho trvat a bude tady. Musíme se ujistit, že průchody a
pasy budou připravené, až se tam jeho oddíly dostanou.“
„Pasy je zadrží,“ řekla Verna. „Alespoň na chvíli.“
Císařský řád musí projít přes hory, pokud chce dobýt D'Haru. Přes pohoří se dalo projít jen několika
málo cestami.
Verna spolu se Sestrami do těchto průchodů umístila štíty a učinila je tak neprůchodnými, jak to jen
šlo. Ke stržení skalních stěn do úzkých míst průchodů použily kouzla. Na jiných místech napřely svou
sílu k tomu, aby rozdrtily cesty vtesané do strmých skalních stěn, takže tudy nešlo projet, dalo se jen
šplhat přes kamenná rumiště. Aby ani tohle nebylo možné, pracovali muži generála Meifferta celou zimu
na tom, aby vybudovali zdi napříč průchody. Nahoře na zdech byla opevnění, odkud mohli obránci házet
na Císařský řád v úzkém průchodu smrtící kameny. A navíc na každé takové místo nastražily Sestry
smrtící kouzla, která měla útočníky zasáhnout ještě dříve, než narazí na opevnění.
Jagang měl k dispozici Sestry světla, které se určitě pokusí svrhnout oba druhy obrany - jak
kamennou, tak kouzelnou, ale Verna byla silnější než ony, v aditivních kouzlech určitě. Navíc spojila
svou sílu se silou ostatních Sester a tak vybudovaly v průchodech skutečně mocnou obranu.
Přesto by se Jagang mohl přes hory dostat a přijít sem. Verna a její Sestry nemohly udělat nic, co by
navždy zastavilo ohromné množství Jagangových mužů. Když jim rozkáže, aby pochodovali průsmykem,
který bude do výšky stovek stop zaplněn těly jejich mrtvých kamarádů, poslechnou ho. A jemu by
nevadilo, i kdyby byl zaplněn do výšky tisíců stop.
„Za chvíli se vrátím, Verno,“ řekl generál. „Musíme svolat důstojníky a některé sestry, abychom se
ujistili, že je všechno připraveno.“
„Samozřejmě,“ souhlasila Verna.
Oba, generál Meiffert i Rikka, se začali sbírat k odchodu.
„Rikko,“ zavolala Verna a prstem ukázala na stůl. „Mohla by sis s sebou vzít tady zesnulou Sestru,
prosím?“
Rikka vzdychla, že jí málem vyskočila prsa z šatů. Zatvářila se útrpně, popadla hlavu a vyšla ze stanu
za generálem.
Verna si sedla a položila si hlavu do dlaní. Začínalo to znovu. Byla to dlouhá klidná zima, byť krutě
mrazivá. Jagang si zbudoval zimní tábor na druhé straně hor, moc daleko na to, aby ve sněhu a mrazu šlo
podnikat proti jeho oddílům jakékoliv výpady. Stejně tak jako tomu bylo minulé léto, to léto, kdy zemřel
Warren, teď, když bude počasí příznivé, začne se Císařský řád hýbat. Začínalo to tak zas a znovu.
Vraždění, teror, boj, útěky, hlad, vyčerpání.
Ale co jiného jim zbývalo - už jen dát se zabít. V mnoha ohledech se život zdál horší nežli smrt.
Verna si náhle vzpomněla na cestovní knihu. Vytáhla ji z kapsy na svém opasku a přitáhla si blíž
lampu. Zajímalo ji, kde jsou Richard a Kahlan, jestli jsou v bezpečí, a přemýšlela také o Zeddovi a Addii,
kteří úplně sami hájili Pevnost čarodějů. Na rozdíl od ostatních byli Zedd a Adie v bezpečí, alespoň
prozatím. Dříve nebo později D'Hara padne a pak se Jagang vrátí do Aydindrilu.
Verna položila malou černou knihu na stůl, uhladila si šaty na stehnech a upravila si vlasy. Přejela
prsty po kůži malého kouzleného předmětu, který byl přes tři tisíce let starý. Cestovní kniha byla
vytvořena stejnými dávnými čaroději, kteří postavili Palác proroků. Existovaly dvě cestovní knihy a měly
nezměrnou cenu. Co bylo napsáno do jedné, objevilo se ve stejný okamžik v druhé. Sestry mohly tímto
způsobem komunikovat na nezměrné vzdálenosti a informovat se o důležitých událostech, hned po tom,
co se staly. Jinak by se o nich dozvídaly až po týdnech nebo měsících.
Druhou knížku měla matka představená Anna.
Právě Anna vyslala Vernu na téměř dvacet let trvající cestu, aby našla Richarda. Anna vždycky
věděla, kde se Richard nachází. Právě proto chápala Verna Kahlanin vztek nad tím, že Anna způsobila
obrat v jejich životech. Ale Verna pochopila, že ji matka představená vyslala na misi životní důležitosti,
misi, která mohla změnit svět a přinést naději pro budoucnost.
Verna otevřela cestovní knížku a naklonila ji trochu na stranu, aby ve slabém světle lampy dobře vi-
děla na slova.
Verno, psala Anna, mám za to, že jsem objevila, kde se skrývá prorok.
Verna vyskočila překvapením. Poté, co byl Palác zničen, prorok Nathan utekl a volně se od té doby
toulal, představujíce obrovské nebezpečí.
V posledních několika letech věřily ostatní Sestry světla, že matka představená a prorok jsou mrtví.
Anna předstírala jejich smrt, když s Nathanem vyrazila na důležitou misi, a jmenovala Vernu prozatímní
matkou představenou. Jen velmi málo lidí kromě Verny, Zedda, Richarda a Kahlan znalo pravdu.
Během mise se však Nathanovi podařilo sundat si obojek a uprchnout. Nebylo pochyb o tom, jakou
katastrofu mohl způsobit.
Verna se opět naklonila nad cestovní knihou.
Mohla bych Nathana dostat během několika dní. Ani nemohu uvěřit tomu, že po tak dlouhé době mám
toho muže zase skoro v rukou. Brzy ti dám vědět, jak to dopadlo.
Jak se máš, Verno? Jak se cítíš? A jak se mají Sestry a jak vypadají záležitosti armády? Napiš, až
budeš moci. Budu kontrolovat svou cestovní knihu každou noc. Moc mi tu chybíš.
Verna se zase posadila. To bylo všechno, co tam stálo. Ale to stačilo. Zmínka o tom, že Anna snad již
brzy dostane proroka Nathana, znamenala pro Vernu velkou úlevu. Přesto jí to nijak zvlášť náladu
nezvedlo.
Vždyť Jagang se chystal zaútočit na D'Haru a Richard byl kdesi na východě, neznámo kde. Anna se
snažila už pět set let připravit vše tak, aby je Richard mohl vést do bitvy za budoucnost lidstva, a teď, kdy
se rozhodující bitva zdá být za dveřmi, tu s nimi není.
Verna vytáhla pero a začala psát zprávu pro Annu. Má nejdražší Anno, obávám se, že se zdejší
situace bude vyvíjet velmi nepříznivě.
Obléhání průsmyků do D'Hary brzy začne.

Kapitola dvacátá
Rozlehlé chodby Paláce lidu, centra ďharanské síly, zněly šepotem kroků na kamenných podlahách.
Anna se poposunula na mramorovém sedátku, na němž seděla mezi třemi ženami na jedné straně a
starším párem na druhé, trochu dozadu. Bavili se o tom, co mají na sobě lidé, kteří procházejí velkými
halami, nebo o tom, co tu zažili nějací jiní lidé, anebo o tom, co by tu rádi viděli. Anna si myslela, že
takové drby jsou neškodné a navíc odvádějí mysl lidí od starostí a myšlenek na válku. Přesto bylo těžké
uvěřit, že v tak pozdní hodinu budou lidé raději drbat, než spát v teplých postelích.
Anna předstírala, že cosi hledá ve svém cestovním vaku, ale současně se po očku dívala po vojácích,
kteří procházeli kolem. Nevěděla, jestli je její opatrnost nezbytná, ale raději dávala pozor, než aby příliš
pozdě zjistila, že nezbytná skutečně byla.
„Přicházíte z daleka?“ zeptala se žena, která seděla hned vedle ní.
Anna vzhlédla a uvědomila si, že žena hovoří k ní. „No, ano, mám za sebou slušný kus cesty.“
Anna se opět ponořila do svého vaku a se vší vážností v něm šátrala v naději, že ji žena už nechá na
pokoji.
Ale žena ve středních letech, se šedivými pramínky v hnědých vlnitých vlasech, se usmála. „Já
nejsem tak daleko od domova, ale jsem tak tráda, že mohu strávit noc v paláci, abych pozvedla svého
ducha!“
Anna se rozhlédla kolem sebe, po naleštěných mramorových podlahách a lesklých červených slou-
pech držících klenbu, ozdobených točící se vinnou révou. Otevřenou střechou, která za dne umožňovala
osvětlení paláce denním světlem vzhlédla vzhůru k nebesům a podívala se také na obří sochy na
piedestalech všude okolo i na fontánu se sochami koní v životní velikosti, navždy cválajícími skrz masy
stříkající vody.
„Ano, chápu,“ zamumlala Anna.
Tohle místo jejího ducha nepozvedalo. Spíše tu byla nervózní jako kočka, zavřená ve psí boudě.
Cítila, že její síla tu povážlivě slábne.
Palác lidu byl něčím víc než jiná podobná místa. Bylo to vlastně takové velké město pod jednou stře-
chou, umístěné na náhorní plošině. Desetitisíce lidí tu žily a další tisíce denně přicházely toto místo
navštívit. Samotný palác měl několik pater a na každém se dělo něco jiného. Někde byly obchody a lidé
prodávali zboží, jinde měli své kanceláře úředníci, někde byly obytné čtvrti. Mnoho částí nebylo těm, kdo
přišli Palác lidu navštívit, vůbec přístupných.
Kolem úpatí náhorní plošiny byly neoficiální trhy, kde se lidé shromažďovali, aby prodávali a
nakupovali, ale také směňovali zboží. Také cestou vzhůru do samotného paláce, která vedla útrobami
náhorní plošiny, míjela Anna mnoho obchůdků. Palác byl vlastně obchodním centrem, které přitahovalo
lidi z celé D'Hary.
A navíc, Palác lidu byl tradičním sídlem Domu Rahlů. A proto byl svým způsobem tajemný a
přitahoval lidi ještě více. Palác lidu byl kouzlem. Nebyl místem chráněným kouzlem, jako býval Palác
proroků, kde Anna strávila většinu svého života. Tohle místo bylo samo o sobě kouzlo.
Celé místo bylo vybudováno tak, aby mělo přesné a dokonalé formy jako kouzlo, které někdo
namaloval na tvář země. Jeho silné hradby obsahovaly skutečná ochranná kouzla a místo s největší
koncentrací sálů tvořilo důležitý střed, do něhož sváděly sílu obrovské přímé chodby - které byly
samotnou esencí kouzla.
Takhle je postavit muselo být neuvěřitelně drahé, bez ohledu, na běžné konstrukční zvyklosti, ale jen
takhle mohlo kouzlo fungovat, a ono skutečně fungovalo.
Kouzlo bylo zvláštní. Bylo to místo bezpečí pro každého z rodu Rahlů. Rahl tu měl být silnější a
mocnější, což se dělo díky tomu, že místo vysávalo sílu z každého, kdo sem přišel. Anna ještě nikdy
nebyla na místě, kde by jí tolik ubýval její Han - esence života a daru dohromady. Pochybovala, že by na
tomhle místě zůstal její Han vitální alespoň tak, aby jím mohla zapálit svíčku.
Když náhle poznala další prvek kouzla Anna překvapením otevřela ústa. Dívala se do sálů a chodeb,
které byly součástí silových přímek magie, a které byly zaplněny lidmi.
Kouzla, při jejichž vytvoření byla použita krev, byla vždycky mocnější a silnější. Ale když pak krev z
kouzelných obrazců vsákla do země, vytratila se obvykle také síla kouzla. Ale tohle kouzlo a jeho linie -
chodby - bylo stále plné živé krve - krve lidí, kteří tudy neustále procházeli. Anna zůstala jako opařená
bázní před tak dokonalým pojetím kouzla.
„Takže si tu pronajmete pokoj?“
Anna skoro zapomněla na ženu vedle sebe, která se na ni stále dívala, a její namalované rty se usmí -
valy. Anna se přiměla zavřít pusu.
„No...“ řekla nakonec. „Vlastně jsem si ještě nestačila nocleh zařídit.“
Žena se stále usmívala, ale zdálo se, že jí to dá stále více práce. „Nemůžete si ustlat tady na lavičce,
to víte, to by stráže nedovolily. Buď si musíte pronajmout pokoj, nebo vás na noc vyvedou ven.“
Anna konečně pochopila, o co té ženě jde. Pro většinu těchto lidí, kteří si na návštěvu paláce oblékli
své nejlepší šaty, musela Anna vypadat jako nějaký žebrák. Po všech těch drbech o tom, co má kdo v
paláci na sobě, nemohla mít ta žena radost z toho, že vedle ní sedí právě Anna.
„Mám na pronájem pokoje,“ ujistila ji Anna. „Jen jsem zatím nestačila zjistit, kde tu pokoje jsou, to
je všechno. Po tak dlouhé cestě jsem tam chtěla hned jít
a umýt se, ale potřebuji si nejdřív trochu odpočinout, bolí mě nohy. Mohla byste mi říci, kde najdu
pokoje k pronajmutí?“
Ženin úsměv se zdál trochu uvolněnější. „Právě chci jít do svého pokoje, můžete jít se mnou. Není to
daleko.“
„To by od vás bylo velmi milé,“ řekla Anna a vstala. Stráže právě směřovaly chodbou dolů.
Také žena se zvedla a popřála svým přítelkyním na lavičce dobrou noc. Pokud byla Anna unavená,
bylo to pouze z toho, že si dělala starosti o lorda Rahla. Na otevřeném náměstí se ozval zvon a všichni se
začali zvedat, aby se tam shromáždili a poklonili. Straže procházely mezi lidmi a sledovaly, jak se
shromažďují. Cítila se jako myš, kterou sledují jestřábi, a tak se přidala k ostatním lidem, směřujícím na
náměstí.
Pak strávila skoro dvě hodiny na kolenou na tvrdých jílových dlaždicích, ohnutá dolů s čelem
dotýkajícím se země, stejně jako všichni ostatní, opakujíce chmurnými hlasy modlitbu.
Pane Rahle, veď nás. Pane Rahle, uč nás. Pane Rahle, ochraňuj nás. Ve tvém světle vzkvétáme. Ve
tvé milosti jsme chráněni. Před tvou moudrostí se skláníme. Žijeme, abychom ti sloužili. Naše životy jsou
tvé.
Ti, kteří byli v paláci, se měli této modlitby zúčastnit dvakrát denně. Anna nechápala, jak mohou lidé
taková muka vydržet.
Pak si však vzpomněla na svazek mezi lordem Rahlem a jeho lidem, který bránil snovým cestovate-
lům dostat se do jejich myslí a pochopila, proč to lidé vydrží. I ona sama byla nakrátko vězněm císaře
Jaganga. Jen tak před jejíma očima zabil jednu ze Sester.
Když si uvědomila hrůznost té brutality a mučení, začala chápat, jak mohou lidé modlitby vydržet.
Pro ni však odříkávání modliteb k lordu Rahlovi, k Richardovi, bylo nedůležité. Byla Richardovi
oddána už pět set let předtím, než se narodil.
Proroctví jim sdělilo, že Richard je jejich jedinou nadějí, jak se mohou vyhnout zkáze. Anna se
opatrně rozhlédla sálem. Teď potřebovala najít proroka.
„Tudy,“ řekla žena a zatahala Annu za rukáv.
Žena kývla na Annu, aby ji následovala do jedné z chodeb. Anna si přitáhla svůj cestovní vak k tělu a
zakryla ho šátkem. Pak vykročila za ženou. Přemýšlela, kolik asi lidí sedících na lavičkách a nízkých
mramorových zídkách kolem fontán ji teď pomlouvá.
Některé z obchůdků, které míjely, mělo ještě otevřeno, vždyť kromě návštěvníků tu byli také lidé,
kteří tu v noci pracovali a tak služeb těchto obchůdků využívali. Obchody, které slibovaly udělat zázrak s
ženskými účesy, nehty, nebo kouzelně namalovat jejich tváře, byly zavřené až do rána. Anna
pochybovala, že by se jim podařilo udělat nějaký zázrak s ní.
Žena, rozhlížející se po obchodech po obou stranách chodby, se znovu ozvala: „A odkud jste vlastně
přicestovala?“
„Z daleka na jihu. Velmi zdaleka.“ Anna si všimla, že žena zbystřila pozornost, když se k ní
naklonila.
„Žije tu má sestra,“ řekla Anna, aby dala ženě nějaké téma, o kterém by mohla mlít. „Jsem tu vlastně
na návštěvě sestry. Je rádkyní lorda Rahla v důležitých záležitostech.“
Žena zvedla obočí. „Vážně?!? Poradkyně samotného lorda Rahla! Jaká čest pro vaši rodinu!“
„Ano,“ protáhla Anna. „Jsme na ni všichni moc hrdí.“
„A v jakých záležitostech mu radí?“
„V jakých záležitostech? No, vlastně v záležitostech války.“
Žena překvapením otevřela ústa. „Žena? Radí lordu Rahlovi v otázkách válečnictví?“
„Ano,“ přisvědčila Anna. Naklonila se k ženě a zašeptala: „Je čarodějka. Vidí do budoucnosti, znáte
to. Představte si, že mi napsala dopis, že mě vidí, jak cestuji do paláce a jak ji jdu navštívit. Není to
úžasné?“
Žena se trochu zamračila.
„Ano, to je skutečně pozoruhodné, když jste teď opravdu tady, že?“
„Ano, a dokonce mi napsala, že potkám ochotnou ženu, která mi pomůže.“
Žena se znovu usmála a znovu to vypadalo nuceně. „Zdá se, že má skutečně neobyčejné schopnosti.“
„O, o tom nemáte ani představu. „Je ve svých předpovědích budoucnosti neobyčejně přesná!“
„Vážně? Napsala snad o vaší návštěvě ještě něco dalšího? Podrobnějšího?“
„Ano, samozřejmě. Víte, že mi napsala, že potkám muže, až sem přijdu?“
Ženin pohled těkal po chodbě kolem. „Je tady spousta mužů. To není příliš přesné. Určitě musela
napsat více... tedy myslím, že když je tak schopná a je poradkyní lorda Rahla, musela napsat něco
přesnějšího.“
Anna si položila prst na ústa a předstírala, že si teprve teď na něco vzpomněla.
„Ano, to skutečně udělala, teď, když o tom mluvíte, jsem si na to vzpomněla. Počkejte, jestli si
vybavím, jak to přesně bylo...“ Anna položila ruku na ženinu paži v důvěrném gestu. „Pořád mi něco
sděluje o mé budoucnosti. Někdy mám pocit, že nestíhám svůj vlastní život. A někdy se mi nedaří na
všechno vzpomenout.“
„Ach, prosím, pokuste se o to,“ řekla žena, rozrušená z toho, že bude mít o čem drbat. „Je to tak
fascinující.“
Anna znovu položila prst na svůj spodní ret a dívala se do stropu, předstírajíc, že je ponořena hluboko
do myšlenek, a poprvé si všimla, že strop je vytvořen jako nebe, s mraky a vším, co k němu patří. Efekt
byl skutečně promyšlený.
„Dobrá,“ řekla nakonec Anna, když si byla jistá, že jí žena plně věnuje pozornost. „Sestra mi řekla,
že ten muž, kterého tu potkám, bude starý.“ Znovu položila ruku na ženinu paži. „Ale velmi významný.
Ne starý a sešlý, ale vysoký, velmi vysoký, s hustými šedými vlasy, které mu budou sahat až na široká
ramena.
Říkala, že bude hladce oholený a mužně hezký, s pronikavýma tmavě modrýma očima.“
„Tmavě modré oči, hm, hm...“ mumlala žena. „Ale rozhodně to zní tak, že bude hezký.“
„A říkala, že když se ten muž podívá těma svýma jestřábíma pronikavýma očima na ženu, tak se jí
rozklepou kolena.“
„To je dokonalé,“ řekla žena a její obličej zrudl. „Je jen škoda, že ta žena neznala jméno toho muže.“
„Ale ano, znala jeho jméno. Jakým by byla rádcem lorda Rahla, kdyby neznala jeho jméno?“
„Ona vám napsala jméno? Ona skutečně dokáže předvídat budoucnost až takhle dokonale?“
„Ó, ano,“ ujistila ji Anna.
Chvilku mlčeli a Anna si za chůze prohlížela lidi, kteří je míjeli, a nahlížela do obchůdků, které byly
ještě otevřené.
„A?“ zeptala se žena. „Jaké jméno sestra předpověděla? Jméno toho významného muže?“
Anna se znovu zamračila a zadívala se na strop. „Začínalo to na N. Nigel nebo Norris nebo tak nějak.
Ne, počkejte, tak to nebylo.“ Anna luskla prsty. „To jméno bylo Nathan.“
„Nathan,“ opakovala žena, která doslova visela na Anniných rtech. „Nathan.“
„Ano, tak to bylo. Nathan. Znáte snad tady v paláci někoho, kdo se takhle jmenuje? Nathan? Vysoký
chlapík, starší, s dlouhými šedými vlasy, širokými rameny a modrýma očima?“
Teď se na strop v zamyšlení podívala žena. Tentokrát to byla Anna, kdo zvědavě a netrpělivě čekal
na odpověď.
Náhle se však Annina ramena dotkla čísi ruka. Anna i žena se otočily.
Za nimi stála přísně se tvářící vysoká žena s velmi dlouhým blonďatým copem a modrýma očima,
oblečená do červené kůže.
Žena po boku Anny zbledla jako vanilkový pudink a otevřela pusu. Anna se přinutila, aby zavřela
svou.
„Čekali jsme vás,“ řekla žena v rudém.
Za ní, opodál v chodbě, stál tucet pořádně urostlých stráží v kožených bojových zbrojích s dokonale
vyleštěnými meči, noži a štíty.
„Proč? Museli jste si mě splést s...“
„Já se nepletu.“
Anna byla o hodně nižší než blonďatá žena v rudé kůži. Sotva dosahovala k žlutému půlměsíci a
hvězdám na jejím břiše.
„Ne, to asi ne. O co jde?“ zeptala se Anna, teď už bez plachého a nevinného tónu.
„Čaroděj Rahl chce, abychom vás k němu přivedli.“
„Čaroděj Rahl?“
„Ano, čaroděj Nathan Rahl.“
Anna zaslechla vedle sebe zalapání po dechu. Vypadalo to, že žena snad omdlí a tak ji chytila za
ruku.
„Jste v pořádku?“
Žena zírala s očima široce rozevřenýma na postavu v rudé kůži. „Ano. Musím už jít. Mám zpoždění.
Musím jít. Můžu jít?“
„Ano, raději běžte,“ přikázala vysoká blondýna.
Žena se rychle uklonila, zamumlala „dobrou noc“ a odkvačila dolů chodbou, přičemž se jen jednou
ohlédla přes rameno.
Anna se otočila zpátky k ženě v rudé kůži. „Dobrá, jsem ráda, že jste mě našli. Pojďme už odtud za
Nathanem. Promiňte... čarodějem Rahlem.“
„Vy ale nepůjdete navštívit čaroděje Rahla.“
„Myslíte teď hned, že? Nepůjdu ho navštívit dnes v noci.“
Anna byla tak zdvořilá, jak jen dokázala, ale toužila tomu problémovému muži namlátit, nebo mu za-
kroutit krkem, a čím dříve, tím lépe.
„Mé jméno je Nyda,“ řekla žena.
„Ráda vás...“
„Víte, kdo jsem?“ nečekala na Anninu odpověď. „Já jsem Mord-Sitha. Dávám vám jedno varování
jako zdvořilost. Je to jediné varování a jediná zdvořilost, které se vám dostane, tak poslouchejte pozorně.
Přišla jste sem s nepřátelským záměrem vůči čaroději Rahlovi. Teď jste mým vězněm. Pokud použijete
kouzla proti Mord-Sithe, budou vám veškerá kouzla odebrána mnou, nebo některou z mých sester Mord-
Sith a budou použita jako zbraň proti vám. Jako velmi, velmi nepříjemná zbraň.“
„Dobrá,“ řekla Anna. „Tady mi moje kouzla stejně nejsou moc platná. Vlastně jsou úplně k ničemu.
Takže jsem docela neškodná.“
„Je mi jedno, jestli jste neškodná nebo ne. Jestli se pokusíte třeba jen zapálit prostřednictvím kouzel
svíčku, seberu vám vaši kouzelnou sílu.“
„Chápu,“ řekla Anna.
„Nevěříte mi?“ naklonila se Nyda až k ní. „Tak na mě zkuste zaútočit. Už nějakou dobu jsem nevzala
žádné čarodějce její sílu. Mohla by to být... legrace.“
„Díky, ale jsem moc unavená - z cesty a podobně - na to, abych na kohokoli útočila. Snad později.“
Nyda se usmála. A Anna z jejího úsměvu poznala, proč jsou Mord-Sithy tak obávané. „Dobrá, tak
tedy později.“
„Takže co se mnou zatím zamýšlíte udělat, Nydo? Zavřete mě nahoru, do jednoho z těch luxusních
palácových pokojů?“
Nyda otázku ignorovala a jen kývla směrem k Anně hlavou. Dva z mužů, kteří zatím stáli opodál,
přispěchali k oběma ženám. Tyčili se nad Annou jako duby. Každý z nich ji chytil za paži.
„Pojďme,“ řekla Nyda a první vykročila chodbou dolů.
Muži ji následovali, táhnouce Annu s sebou. Její nohy se dotýkaly země jen při každém třetím až
čtvrtém kroku. Lidé v chodbě uhýbali. Někteří se tiskli na stěny, jiní se vmáčkli do otevřených obchůdků,
odkud se zvědavě dívali okny ven. Všichni zírali na tu nepřiměřeně oblečenou ženu, kterou táhli dva
urostlí strážci v kožených úborech a s nablýskanými zbrojemi. Anna za sebou slyšela zvonění oceli -
ostatní muži je následovali.
Zahnuli do menšího postranního sálu a pochodovali mezi sloupy, které podpírali vysutý balkón.
Jeden z mužů pospíchal napřed, aby odemkl dveře. Než stačila mrknout okem, proklouzli malými dveřmi
jako víno trychtýřem. Chodba za dveřmi byla tmavá a zcela obyčejná - žádný mramor ani ozdobné malby.
Po chvíli zahnuli ke schodišti a pustili se jím dolů. Pod nohama jim skřípaly dubové stupně. Někteří z
mužů nesli lucerny, aby viděli na cestu. Ozvěna kroků se vracela ze tmy vpředu pod nimi.
Když dorazili pod schody, vedla je Nyda bludištěm kamenných chodeb. Zřídkakdy užívané sály,
jimiž procházeli, páchly plesnivinou a bylo tu vlhko. Pokračovali dolů dalším točitým schodištěm, které
mělo za každou zákrutou odpočívadla a klesalo kamsi do hlubin Paláce lidu. Anna přemýšlela, kolik asi
lidí tudy bylo v minulosti vedeno, aby je už nikdo nikdy nespatřil. Darken Rahl a jeho otec, Panis, se
velmi vyžívali v mučení. Pro muže, jako byli oni, neznamenal život vůbec nic.
Richard to všechno změnil.
Ale Richard nyní v paláci nebyl. Byl tu Nathan.
Anna Nathana znala velmi dlouho, už skoro tisíc let. Většinu této doby - coby matka představená -
držela Nathana pod zámkem v jeho pokojích. Proroci neměli dovoleno se volně pohybovat. Ale prorok
Nathan teď volný byl. A navíc si začal tady, v Paláci lidu, nárokovat nejvyšší pravomoci. Palác lidu byl
sídlem předků rodu Rahlů a Nathan byl Richardovým předkem. Nathan byl Rahl. Nathan byl čaroděj.
Annin plán se najednou začal jevit jako velmi bláznivý. Chytím proroka, až bude sám, říkala si Anna.
Chytím ho, až nebude dávat pozor a nasadím mu obojek. Zcela jistě se naskytne příležitost, a on bude
zase můj...
Ještě před chvílí to dávalo smysl.
Po dlouhém klesám zahnula Nyda doprava, do úzké uličky, na jejíž pravé straně se tyčila vysokánská
kamenná zeď a na levé bylo železné zábradlí. Anna přes něj vyhlédla dolů, ale neviděla nic, slabý svit
lamp nesahal příliš daleko a ztrácel se v temnotě. Raději ani nepřemýšlela, jaká hlubina se za zábradlím
nachází. Nejen, že neměla ani pomyšlení na souboj se svými vězniteli, ale teď se navíc začala, bát, aby ji
nehodili přes zábradlí.
Určitě je poslal Nathan. A Nathan, přestože byl velmi popudlivý, by snad takovou věc nerozkázal.
Anna vzpomínala, jak toho muže po celá staletí věznila a jaká extremní opatření někdy vyžadovalo, aby
ho udržela pod kontrolou. Pak znovu nahlédla přes zábradlí do inkoustově černé hlubiny.
„Bude na nás Nathan čekat?“ zeptala se. „Opravdu bych s ním ráda mluvila. Je tu jistá záležitost,
kterou bychom spolu měli probrat.“
Nyda se krátce ohlédla přes rameno. „Nathan s vámi nemá o čem mluvit.“
Mord-Sitha je vedla uzounkou chodbou vyhloubenou ve skále kamsi do tmy. Její spěch dodával už
tak strašidelné cestě hrozivý aspekt.
Nakonec Anna zahlédla vepředu světlo. Chodba ústila do malého sálku, kde se sbíhalo ještě několik
dalších tunelů. Pak zahnuli doprava a znovu klesali dolů po točitých schodech. Když ji jeden ze strážců
strčil na strmé schody, chytila se Anna instinktivně železného zábradlí, přestože ji držela silná ruka, která
by ji pravděpodobně nenechala upadnout.
V chodbě pod schody se Nyda, Anna a strážci zastavili pod nízkým stropem. Třepotavý svit pochodní
v podlahových držácích dodával prostoru neskutečný nádech. Páchlo to tu spáleninou, kouřem, zatuchlým
potem a močí. Anna pochybovala, že by se sem vůbec někdy dostal čerstvý vzduch.
Z temné chodby po pravé straně zaslechla suché zakašlání. Snažila se rozeznat něco ve tmě a
nakonec se jí podařilo zahlédnout dveře po obou stranách chodby. V některých z nich byly malé otvory s
mřížemi, kolem nichž byly ovinuty čísi prsty. Kromě kašlání se z cel zoufalých vězňů neozýval vůbec
žádný zvuk.
Před jedněmi dveřmi se železnou závorou stál statný muž v uniformě. Vypadal, jako by byl vytesán
ze stejného kamene, z něhož byly okolní skály.
„Á, Nyda,“ řekl ten muž místo pozdravu. A když se mírně uklonil, zeptal se hlubokým hlasem:
„Copak to tu máme?“
„Vězně pro vás, kapitáne Lernere.“ Nyda popadla Annu za rameno a smýkla jí vpřed.
„Nebezpečného vězně.“
Kapitán Lerner si Annu změřil pohledem. „Takže to bude jedna z bezpečnostních komor, že?“
Nyda přikývla. „Čaroděj Rahl si nepřeje, aby se odtud dostala. Říkal, že jsou s ní jen potíže.“
Annu napadl nejméně půltucet peprných odpovědí, ale mlčela.
„Bude možná lepší, když půjdete s námi,“ řekl kapitán Lerner. „A podíváte se, jak ji zavřeme za
štíty.“
Nyda pokynula hlavou. Dva z mužů se naklonili a vytáhli pochodně z držáků. Kapitán konečně našel
správný klíč a pomalu odemkl dveře. V dlouhé chodbě za nimi spatřila Anna jen několik svíček, které po
obou stranách ozařovaly řady dveří s malými otvory.
Vězni za nimi začali hučet a výt jako zvířata, někteří na příchozí vykřikovali ostré kletby a nadávky.
Z otvorů se vysunuly ruce a chňapaly ve vzduchu v naději, že zachytí někoho z procházejících.
Nyda však vytáhla svůj Agiel a ruce rychle zmizely zpátky v otvorech. Dokonce i hlasy utichly.
Anna slyšela, jak muži zalézají do nejvzdálenějších koutů cel.
Když se Nyda ujistila, že už bude klid, pokračovala v pochodu. Silné ruce postrkovaly Annu
kupředu. Za ní chrastil svými klíči kapitán Lerner. Anna si přetáhla roh svého šátku přes ústa a nos, aby
necítila odporný zápach.
Kapitán odkudsi vytáhl malou lampu, zapálil ji od plamene svíčky a pak je předešel, aby odemkl
další dveře. V úzké chodbě za nimi byly vchody do jednotlivých cel namačkány blíže u sebe. Zastavili se
u dalších malých dvířek. Chodba za nimi nebyla o nic širší než Annina ramena. Matka představená se
snažila uklidnit své divoce bijící srdce, když procházela tou drsnou křivolakou chodbou. Nyda i strážní se
museli nahrbit, aby vůbec mohli projít.
„Tady,“ řekl kapitán Lerner a všichni se zastavili.
Kapitán zvedl lucernu a nahlédl do otvoru v jedněch dveřích. Na druhý pokus k nim našel ten
správný klíč a odemkl je. Pak předal lampu Nydě, aby se mohl oběma rukama opřít do páky, která dveře
otevírala. Pověsil se na páku celou vahou a zabíral, dokud se dveře částečně neotevřely. Pak se protáhl
otvorem dovnitř a rozhlédl se.
Nyda mu dovnitř podala lampu a vešla za ním. Pak se ze dveří natáhla její paže v červené kůži, po-
padla Annu a vtáhla ji dovnitř.
Kapitán zrovna odemykal další dveře na druhé straně stísněné místnosti. Anna cítila, že to je již míst-
nost, která je chráněna štítem. Druhé dveře se otevřely. Za nimi byla místnost vytesaná do tvrdého ka-
mene. Jediná cesta odtud ven vedla přes dveře, místnost se štítem a druhé dveře.
Dům Rahlů věděl, jak vybudovat bezpečný žalář.
Nyda chytila Annu za loket a strčila ji do zadní místnosti. Dokonce i drobná Anna se musela shýb-
nout, aby prošla dveřmi. Jediným kusem ,nábytku' tu byla lavice, rovněž vytesaná do kamene, která
sloužila jak k sezení, tak jako postel ke spánku. Na jednom jejím konci stál malý džber plný vody. Na
druhém konci lavice byla složena tenká hnědá deka. V rohu stál nočník. Alespoň byl prázdný, když už ne
čistý.
Nyda postavila lampu na postel. „Nathan mi řekl, abych vám tu nechala tohle.“
Zjevně to byl luxus, kterého se ostatním vězňům nedostalo.
Nyda už překročila jednou nohou práh, když ji Anna zastavila, oslovujíc ji jménem.
„Mohla byste prosím ode mne předat Nathanovi vzkaz? Řekněte mu, že bych ho ráda viděla. Řekněte
mu, že je to důležité.“
Nyda se pro sebe usmála. „Myslel si, že tohle řeknete. Nathan je prorok, takže by asi měl vědět, co
budete říkat.“
„A vyřídíte mu to?“
Nydiiny studené modré oči vypadaly, jako by vážily Anninu duši. „Nathan mě pověřil, abych vám
řekla, že má teď na starosti celý palác a nemá čas chodit sem dolů, kdykoliv se ho budete dožadovat.“
To byla téměř stejná slova, která nesčetněkrát posílala ona jemu dolů do jeho pokojů, když za ní
přišly Sestry s tím, že Nathan chce vidět matku představenou.
Řekněte Nathanovi, že mám na starosti celý palác a nemůžu dolů za Nathanem, kdykoliv si o to
řekne. Pokud má proroctví, ať ho napíše a já se na to podívám, až budu mít čas.
Až doteď si Anna nikdy neuvědomila, jak krutá tato její slova byla.
Nyda za sebou zavřela dveře. Anna osaměla ve vězení, o kterém věděla, že z něj pro ni není úniku.
Alespoň, že už je u konce svého života, a nebude tedy vězněna celý život, tak jako byl vězněn
Nathan.
Anna přispěchala k malému okénku ve dveřích. „Nydo!“
Mord-Sitha se otočila od druhých dveří, zpoza štítu, který Anna nemohla přejít. „Ano?“
„Řekněte Nathanovi... že je mi to líto.“
Nyda se krátce zasmála. „Myslím, že Nathan ví, že litujete.“
Anna prostrčila ruce skrz otvor a natáhla je k ženě v rudém.
„Nydo, prosím. Řekněte Nathanovi... řekněte mu, že ho miluji.“
Nyda se na Annu ještě hodnou chvíli dívala a pak za sebou zavřela vnější dveře.

Kapitola dvacátá první
Kahlan zvedla hlavu. Něžně položila ruku na Richardovu hruď a natočila se směrem ke zvuku, který
zaslechla odkudsi z temnoty. Pod rukou se jí zvedala a zase klesala Richardova hruď, dýchal těžce, ale
ona přesto cítila značnou úlevu - ještě žil. A dokud bude naživu ona, bude se ho snažit zachránit, najít
nějaké řešení. Nevzdá boj o jeho život. Musejí se dostat k Nicci. Nějak to musí jít.
Rychlý pohled na měsíční srpek jí prozradil, že nespala ani hodinu. Ze severu sem po nebi pluly
stříbřité mraky. A pod nimi viděla i křídla černozobých pernatců, kteří je stále ještě neopustili.
Nenáviděla ty ptáky. Pronásledovali je od chvíle, kdy se Cara dotkla sochy, o které jim Nicci
prozradila, že je to výstražné světlo. Jako stín smrti jim od té doby byla černá křídla vždycky nablízku.
Kahlan si moc dobře pamatovala, jak se písek v soše přesýpal. Její čas se pomalu, ale jistě naplňoval.
Neobjevila sice nic, co by naznačovalo k čemu dojde, až se její čas, zobrazený pískem v soše, vyprší, ale
dovedla si to docela dobře představit.
Místo, kde si postavili tábor - s vysokou skálou na jedné straně a skupinou borovic a trnitých keřů na
druhé - nebylo tak dobře chráněné a udržitelné, jak by si přáli, ale Cara prohlásila, že jestli nezastaví, tak
se podle ní Richard nedožije rána.
Po téhle šeptem vyřčené obavě se Kahlan prudce rozbušilo srdce a skráně jí skropil studený pot.
Téměř zpanikařila.
Věděla, že noční jízda po kamenité zemi, kdy vůz nadskakuje a drncá, příliš neprospívá Richardovu
dýchání. Byli na cestě dvě hodiny, když na Cařinu radu vydala pokyn k zastavení. Ulevilo se jim, když si
všimli, že Richard začal dýchat pravidelněji - a soudě podle zvuku - i méně namáhavě.
Potřebovali se dostat na nějakou cestu, aby cestování nebylo pro Richarda tak namáhavé. Možná, že
když si po zbytek noci odpočinou, budou moci jet rychleji, také proto, že uvidí na cestu. Musela neustále
bojovat sama se sebou, aby se přesvědčila, že dokáže dostat Richarda k cíli včas, že mají šanci, a že
důvod téhle cesty není jen pouhou prázdnou nadějí.
Naposledy, když se Kahlan cítila takhle bezmocná, když cítila, jak z Richarda uniká život, měla
alespoň jednu slušnou možnost, jak ho zachránit. Nevěděla však, že když tuto možnost využije, spustí tím
celý řetězec událostí, které budou začátkem konce magie jako takové.
Ona byla tím, kdo se rozhodl využít takovou možnost a byla zodpovědná za všechno, čím teď
procházeli. Kdyby tenkrát věděla, co ví teď, bývala by se rozhodla stejně - aby zachránila Richardův život
- a určitě by ji to neudělalo méně zodpovědnou za následky.
Byla matka zpovědnice a jako taková zodpovídala za ochranu životů těch, kteří měli co dělat s
kouzly, těch, jejichž životy byly kouzly ovlivněny. A místo toho se teď mohla stát příčinou jejich zkázy.
Kahlan vyskočila na nohy a tasila meč, protože zaslechla Cařin pískot, napodobující ptačí švitoření,
který je měl upozornit, že se vrací. Tohle ptačí švitoření ji naučil Richard.
Kahlan úplně otevřela kryt lampy, aby více svítila. Uviděla Toma s rukou na stříbrném jílci nože za
pasem, jak vyšel zpoza velkého kamene, kde skryt hlídal tábor i muže, kterého Kahlan kouzlem
přetvořila.
Muž stále ležel na zemi u jeho nohou, kde mu Kahlan poručila zůstat.
„Co je to?“ zašeptala Jennsen, která se objevila po Kahlanině boku a mnula si ospalé oči.
„Ještě nevím. Cara nám dávala signál, takže s sebou asi někoho má. Cara přicházela z temnoty a
Kahlan si všimla, že před sebou skutečně strká nějakého muže. Kahlan se zamračila a snažila se
vzpomenout, kde ho už viděla. Pak překvapeně zamrkala, neboť si uvědomila, že je to ten mladý muž,
kterého potkali asi před týdnem - Owen.
„Snažil jsem se k vám dostat dřív,“ volal Owen, když uviděl Kahlan. „Přísahám, že jsem se snažil.“
Cara ho držela za rameno a trhnutím ho postavila před Kahlan.
„O čem to mluvíš?“ zeptala se Kahlan. Když si Owen všiml Jennsen stojící po Kahlanině boku,
zarazil se a na chvíli se na ni díval s otevřenou pusou.
„Snažil jsem se k vám dostat dřív, přísahám,“ řekl Kahlan a jeho hlas zněl, jako by měl slzy na
krajíčku. „Šel jsem do vašeho tábora.“ Přitáhl si svůj tenký kabát přes prsa a začal se trochu třást. „Viděl
jsem, viděl jsem všechny ty... zbytky. U Stvořitele, jak jste mohli být tak krutí?“ Kahlan se zdálo, že
Owen bude zvracet. Zakryl si ústa dlaní, zavřel oči a třásl se.
„Ti muži nás chtěli chytit, chtěli nás povraždit. My jsme je nenutili, aby šli ze svých domovů do téhle
pustiny, abychom je tu mohli zmasakrovat. Oni nás přepadli a my se bránili.“
„Ale u Stvořitele, jak jste mohli...“ Owen před ní stál a nemohl ovládnout svůj třas. Zavřel oči. „Nic
není pravda, nic není pravda, nic není pravda...“ Opakoval to pořád dokola, jako by to bylo zaříkávání,
které ho mělo ochránit před zlem.
Cara škubla Owenem vzad a posadila ho na plochý kámen. On však ani neotevřel oči a stále
opakoval ,nic není pravda'. Cara si stoupla vedle Kahlan.
„Řekni nám, co tady děláš,“ poručila mu Cara hlubokým hlasem.
„A řekni to rychle,“ přikázala Kahlan. „Máme dost svých starostí a nepotřebujeme se zdržovat
dalšími.“
Owen otevřel oči. „Šel jsem do vašeho tábora, abych vám to řekl, ale viděl jsem všechna ta těla...“
„Lord Rahl,“ zvolal nakonec Owen a z očí mu vytryskly slzy.
„Co lord Rahl?“ zeptala se Kahlan se zaťatými zuby.
„Lord Rahl byl otráven,“ vyhrkl mezi vzlyky.
Kahlan naskočila po celém těle husí kůže. „Jak bys mohl něco takového vědět?“
Owen mačkal v dlaních cípy svého kabátu. „Vím to,“ zavzlykal. „Protože já jsem ten, kdo ho
otrávil.“
Mohla to být vůbec pravda? Mohl to být jed, co Richarda zabíjelo a ne odcházející síla daru? Mohla
být pravda, že se všichni mýlili? Mohla být pravda, že to všechno způsobil zrovna tenhle muž?
Kahlan cítila, jak jí z ruky vyklouzla rukověť meče. Beze slova se dívala na Owena.
A Owen sledoval, jak jde k němu, jako se kolouch dívá na horského lva, chystajícího se ke skoku.
Kahlan věděla, že na tomhle muži je něco divného. Také Richard to cítil, něco ho na Owenovi
znepokojovalo.
A tenhle chvějící se cizinec Richarda otrávil.
Richard se teď sotva držel při životě. Měl velké bolesti. A tenhle muž byl příčinou. Kahlan by měla
vědět proč.
Kahlan se rychle blížila k Owenovi. Nemohla riskovat, že by utekl. Nemohla riskovat, že by jí lhal.
Potřebovala jeho přiznání.
Napřáhla k němu ruku. Její síla byla zpět. Cítila ji, v samém jádru své bytosti, byla připravena.
Ten muž se pokusil zabít Richarda. Měla v úmyslu zjistit, zda existuje způsob, jak Richarda
zachránit. Tenhle muž by jí to mohl říci.
Byla rozhodnuta si ho vzít.
Kahlan se nemusela dovolávat svého vrozeného práva, stačilo jí přestat síle bránit, aby se projevila.
Pocity z toho, co Owen udělal, odezněly. V samotném procesu už nebyly důležité. Teď jí sloužila jen
pravda. Její bytost byla pravdě zcela oddána.
Neměl žádnou šanci. Byl její.
Viděla, jak před ní stojí jako zkamenělý, dívá se, jak se k němu blíží, modré oči měl široce rozevřené
a po tvářích mu tekly slzy. Kahlan cítila studenou spirálu síly, jejíž tlak vzrůstal, drala se ven. Když namí-
řila svou ruku přímo na muže, který ublížil Richardovi, nechtěla nic víc než to, čeho by se jí mělo dostat.
Byl její.
Cara mezi ně neočekávaně skočila.
Kahlanin pohled na muže byl zakrytý Mord-Sithou. Kahlan se pokusila odstrčit Caru stranou, ale ta
byla připravená a zůstala stát. Cara chytila Kahlan za ramena a donutila ji couvnout o tři kroky.
„Ne, matko zpovědnice, ne.“
Kahlan byla stále soustředěna na Owena, i když ho neviděla.
„Jdi mi z cesty.“
„Ne. Zastav to.“

„Uhni!“ Kahlan se znovu pokusila Caru odstrčit, ale ta se zapřela rozkročenýma nohama, ani se
nehnula.
„Caro!“
„Ne, poslouchej mě!“
„Caro, jdi mi z cesty!“
Ale Cara zatřásla Kahlan tak silně, že jí málem zlomila vaz.
„Poslouchej mě!“
Kahlan vzteky zalapala po dechu. „Co!?“
„Počkej, dokud neuslyšíš, co ti chce říct. Měl důvod k tomu, aby sem přišel. Až skončí, můžeš použít
svou sílu, když budeš chtít, ale nejprve si pojďme poslechnout, co chce říci.“
„Já už brzy zjistím, co říká, a poznám pravdu. Až se ho dotknu, prozradí mi všechno do posledního
detailu.“
„A co když lord Rahl kvůli tomu zemře? Jeho život přece závisí na rovnováze. Na to musíme myslet
především.“
„Já na to myslím. Proč si myslíš, že to chci udělat?“
Cara si Kahlan přitáhla blíž a ztlumila hlas v šepot: „A co když použití tvé síly způsobí Richardovu
smrt? Co když to nějakým způsobem, který zatím neznáme, souvisí? Vzpomeň si, jaké to bylo, když nám
chyběly důležité informace. Vzpomeň si, jak nám Marlin Pickard předem ohlásil, že přijde zabít
Richarda. I tenkrát se to zdálo příliš lehké, a příliš lehké se to zdá i nyní.
Co když někdo poslal tohoto muže proto, aby ses ho dotkla svou silou, co když je to návnada, léčka?
Co když někdo z nějakého důvodu chce, abys svou sílu použila? Pokud tomu tak je, nebude to jen malá
chyba, kterou lze snadno napravit. Pokud lord Rahl zemře, už to nepůjde vrátit zpátky.“
Cařiny divoké modré oči zvlhly. Její silné prsty se zaryly do Kahlaniných ramen. „Co můžeme
zkazit, když si Owena nejdřív poslechneme, než se ho dotkneš svou silou? Pak to můžeš udělat, když to
ještě budeš považovat za nutné, ale pojď si ho nejprve poslechnout. Matko zpovědnice, jako sestra Agielu
tě prosím, ve jménu života lorda Rahla, počkej s tím ještě.“
Nejvíce ze všeho to byla Cařina zdrženlivost pro použití násilí, co přimělo Kahlan přestat. Pokud
existoval někdo, kdo by měl blíže k použití násilí pro záchranu Richardova života než Kahlan, byla to
právě Cara.
V matném světle lampy studovala Kahlan výraz v Cařině tváři. Přese všechno, co Cara řekla, si
Kahlan nebyla jistá, zda si může dovolit s použitím síly váhat.
„Co když to bude bodnutí do tmy?“ ozvala se Jennsen za jejími zády.
Kahlan se ohlédla přes rameno po Richardově sestře a spatřila v její tváři obavy.
Kahlan už dříve udělala chybu tím, že nejednala dost rychle a výsledkem bylo Richardovo zajetí.
Tenkrát chybu napravila a Richard se dostal na svobodu. Teď však byl v sázce jeho život.
Věděla však, že když bylo chybou pomalé jednání, neznamená to ještě, že teď je správné jednat
unáhleně.
Znovu se podívala do Cařiných očí. „Dobrá. Poslechneme si tedy, co nám chce říci.“ Setřela palcem
slzu z Cařiny tváře, slzu strachu, že by mohli Richarda ztratit.
„Díky,“ zašeptala Kahlan.
Cara přikývla a pustila ji. Otočila se, podívala se na Owena a založila si ruce na prsou.
„A snaž se, ať nemusím litovat, že jsem ji zastavila.“
Owen zíral na všechny tváře, které ho pozorovaly - Tom, Friedrich, Jennsen, Cara, Kahlan a dokonce
i muž, kterého se Kahlan dotkla svou silou, a který ležel opodál na zemi.
„Tak předně, jak jsi vůbec mohl Richarda otrávit?“ zeptala se Kahlan.
Owen si olízl rty, zjevně ze strachu o tom mluvit, i když kvůli tomu vlastně přišel. Nakonec sklopil
oči k zemi.
„Když jsem poprvé uviděl prašný oblak za vaším povozem a tak zjistil, že jste už blízko, vylil jsem
všechnu svou vodu, aby to vypadalo, že mi došla. Když mě pak lord Rahl objevil, požádal jsem ho, aby
mi dal napít. Půjčil mi svůj vak na vodu a než jsem mu ho vrátil, dal jsem do něj jed. Byl jsem rád, že jste
se také objevila, měl jsem totiž v úmyslu vás otrávit oba. Ale vy jste měla svůj vlastní vak na vodu a
nenapila jste se, když jsem vám nabízel. Ale myslím, že na tom nezáleží. O to už je také postaráno.“
Kahlan nechápala smysl jeho slov. „Takže jsi nás chtěl zabít oba, ale podařilo se ti otrávit jen
Richarda.“
„Zabít...?“ Owen zvedl hlavu jako opařený jen tou myšlenkou. Pak důrazně zavrtěl hlavou. „Ne, ne,
nic takového. Snažil jsem se k vám dostat dříve, ale ti muži vtrhli do vašeho tábora ještě přede mnou.
Potřeboval jsem dát lordu Rahlovi protijed.“
„Chápu. Chtěl jsi ho zachránit - poté co jsi ho otrávil - ale dostal ses do tábora, až když jsme
odtamtud odešli.“
Jeho oči se znovu zaplnily slzami. „Bylo to tak hrozné. Všechna ta těla, krev. Ještě nikdy jsem
neviděl následky tak brutálního vraždění.“ Zakryl si ústa.
„Kdybychom se nebránili, leželi bychom tam stejně zmasakrovaní my,“ řekla Kahlan.
Zdálo se, že ji Owen neslyšel. ,A vy jste už byli pryč. Nevěděl jsem, kam jste šli. Ve tmě bylo těžké
sledovat stopy vašeho vozu, ale nic jiného mi nezbývalo. Musel jsem běžet, abych vás dohonil. Bál jsem
se, že mě napadnou pernatci, ale musel jsem se k vám dostat ještě tuto noc. Nemohl jsem čekat. Bál jsem
se, ale musel jsem přijít.“
Celý příběh se Kahlan zdál být nesmyslný.
„Takže patříš k lidem, kteří založí požár, pak začnou křičet na poplach, pomáhají hasit a jsou za hr-
diny?“
Owen poplašeně zavrtěl hlavou. Ne, ne, nic takového. Nic takového, přísahám. Dělal jsem to nerad.
Udělal jsem to, ale nenáviděl jsem to.“
„Tak proč jsi ho tedy otrávil?“
Owen mačkal v dlaních cípy svého kabátu, a po tvářích mu tekly slzy. „Matko zpovědnice, musíme
mu podat protijed, hned, nebo zemře. Už teď je dost pozdě.“ Sepnul zbožně ruce a podíval se k nebi.
„Drahý Stvořiteli, ať ještě není příliš pozdě, prosím.“
Natáhl ruce ke Kahlan, jako by naléhavě prosil také ji, jako by se ji snažil ujistit o své upřímnosti, ale
když pohlédl do její tváře, zase se stáhl. „Už není čas, matko zpovědnice. Snažil jsem se k vám dostat
mnohem dříve, přísahám. Jestli mu okamžitě nepodáme lék, zemře.
Kahlan nevěděla, jestli může tomu muži věřit. Nedávalo to žádný smysl, otrávit někoho a pak ho chtít
zachránit.
„Co je tím protijedem?“ zeptala se.
„Tohle.“ Owen vytáhl z vnitřní kapsy svého kabátu malou ampulku. „Tady to je. Prosím, matko
zpovědnice. Musí to dostat okamžitě. Prosím, pospěšte si, nebo zemře.“
„Nebo ho tohle dorazí,“ řekla Kahlan.
„Kdybych ho chtěl zabít, mohl jsem to udělat, už když jsem nasypal jed do jeho vodního vaku. Mohl
jsem ho tam dát víc, nebo jsem jednoduše nemusel přijít s protijedem. Já nejsem vrah, přísahám - proto
jsem přece přišel.“
Owenova slova stále nedávala smysl. A Kahlan pořád nebyla přesvědčena. Pokud se rozhodne
špatně, přijde o Richardův život.
„Jsem pro to, abychom Richardovi dali Owenův protijed,“ zašeptala Jennsen.
„Bodnutí do tmy?“ zeptala se Kahlan.
„Říkala jsi, že jsou situace, kdy nezbývá nic jiného, než okamžitě jednat, ale i tehdy to musí být po
důkladné úvaze, podložené všemi zkušenostmi a dostupnými informacemi. Před chvílí jsem slyšela, jak ti
Cara říká, že Richard možná nepřežije noc. Owen říká, že má protijed. Domnívám se, že jsme v jedné z
těch situací, kdy je třeba okamžitě jednat.“
„Pokud někoho zajímá můj názor,“ ozval se Tom rozhodným hlasem, „souhlasím s tím, co říká
Jennsen. Domnívám se, že nemáme jinou možnost. Ale jestli znáte nějaké jiné řešení, které by zachránilo
lorda Rahla, je teď ten pravý čas, abyste nám ho prozradila.“
Kahlan však žádné řešení neměla, snad jen dostat se k Nicci, a to se stále více jevilo jen jako planá
naděje.
„Matko zpovědnice,“ ozval se rovněž Friedrich klidným hlasem, „také já souhlasím. Myslím, že
byste měla vědět, že jestli dáte lordu Rahlovi protijed, máte náš souhlas, že je to nejlepší věc, jakou jsme
mohli pro jeho záchranu udělat.“
Pokud protijed Richarda zabije, nebudou jí to vyčítat. To byl pravý smysl jeho slov.
Jennsen přistoupila k Owenovi, táhnouce Betty za sebou. „Jestli lžeš, a není to protijed, budeš se z
toho zodpovídat mně, Caře a matce zpovědnici. Tedy pokud z tebe ještě něco zbyde. Rozumíš tomu?“
Owen se před ní ustrašeně přikrčil a odvrátil zrak, ale energicky přikývl. Kahlan napadlo, že Jennsen
se Owen bojí více než kohokoliv jiného z nich.
Cara se naklonila ke Kahlan a zašeptala: „Musí to být protijed. Proč by se jinak vystavoval nebezpečí
toho, co s ním uděláme, až bychom zjistili, že lhal? Proč by se sem vracel, kdyby chtěl lorda Rahla
otrávit? Už ho přece jednou otrávil a zmizel. Matko zpovědnice, pojďme dát lordu Rahlovi ten protijed a
pojďme to udělat rychle.“
„Ale proč ho tedy vůbec nejdřív otrávil?“ zašeptala Kahlan. „Když mu teď chce dát protijed?“
Cara si povzdechla. „To nevím. Ale jestli teď lord Rahl zemře...“
Kahlan se podívala na Richarda, který ležel v bezvědomí. Udělalo se jí nesmírně slabo, když si
představila, že už by se nikdy neprobudil. Jak by mohla bez něj žít?
„Kolik mu toho máme dát?“ zeptala se Owena.
Owen pokročil kolem Jennsen vpřed. „Všechno. Ať to vypije do dna.“ Vtiskl malou čtverhrannou
lahvičku do Kahlaniny dlaně. „Rychle, prosím, rychle.“
„Ublížil jsi mu,“ řekla Kahlan s neskrývanou záští. „Tvůj jed mu ublížil. Kašlal krev a bolestí ztrácel
vědomí. Jestli si myslíš, že na tohle všechno zapomenu, když mu teď zachráníš život, tak se pleteš.“
Owen si nervózně olízl rty. „Ale já se snažil k vám dostat. Chtěl jsem vám přinést protijed, aby to
nezašlo tak daleko. Nikdy jsem mu nechtěl způsobit takové bolesti. Snažil jsem se k vám dostat - ale vy
jste povraždili všechny ty muže.“
„Takže nakonec je to snad naše chyba?“
Owen se maličko usmál a přikývl. Byl to úsměv zadostiučinění, že Kahlan konečně pochopila, že za
to nemůže on, ale oni.
Kahlan s Carou zvedly Richarda, aby mu mohly podat protijed. Cara mu podepřela záda a Kahlan
vzala jeho hlavu do dlaní.
Zuby vytáhla z ampulky s protijedem zátku a vyplivla ji na zem. Opatrně, aby nevylila ani kapku
tekutiny, přiložila lahvičku kjeho rtům a naklonila ji. Dívala se, jak kapalina stéká po jeho rtech.
Zaklonila mu trochu více hlavu, aby se mu lépe polykalo, a naklonila lahvičku o trochu víc.
Kahlan nevěděla, jestli se skutečně jedná o protijed. Kapalina byla bezbarvá a vypadala jako voda.
Když Richard polkl, co mu nalila do úst, přičichla si Kahlan k lahvičce. Tekutina voněla po skořici.
Nalila Richardovi do úst další doušek. Zakašlal, ale pak ho spolkl. Cara setřela prstem kapku, která
mu přistála na bradě a vrátila mu ji na jazyk.
Kahlan mu s bušícím srdcem nalila do úst zbytek tekutiny. Pak Richardovi zavřela ústa a ještě více
mu zaklonila hlavu, aby ho donutila polknout.
Ulehčeně si oddechla, když skutečně několikrát polkl.
Potom s Carou opatrně uložily Richarda zpátky. Když se Cara postavila, přispěchal k nim Owen.
„Dali jste mu to všechno? Spolkl to?“
V Cařině ruce se objevil Agiel. Jak se Owen bujně hnal vpřed, zasáhla ho Agielem do ramene.
Owen o krok couvl. „Promiňte.“ Třel si bolavé rameno. „Chtěl jsem se jen podívat, jak mu je.
Nechtěl jsem mu nijak ublížit. Chtěl bych, aby byl v pořádku, přísahám.“
Kahlan se na ně udiveně dívala. Cara se podívala na svůj Agiel a pak na Owena.
Její Agiel na něj nefungoval. Byl vůči magii imunní.
Dokonce i Jennsen na Owena zírala. Byl jako ona - pilíř světa, narozený zcela bez daru a kouzly
nedotknutelný. Zatímco však Jennsen chápala, o co tu jde, Owen zřejmě ne. Nevěděl, že mu Cara chtěla
udělat něco víc, než do něj jen varovně dloubnout.
Agiel by ho správně měl srazit na kolena.
„Richard vypil všechen protijed. Teď musíme počkat, až zabere. Mezitím bychom se asi měli trochu
vyspat,“ řekla Kahlan. „Mohla by sis vzít na starost hlídky, Caro? Já zůstanu u Richarda.“
Cara přikývla. Podívala se na Toma a on jí naznačil, že rozumí.
„Owene,“ řekl Tom, „pojď sem ke mně, strávíme noc spolu s tímhle chlapíkem.“
Owen při pohledu do tváře obrovitého D'Harana zbledl. Pochopil, že nemá jinou možnost než
poslechnout. „Dobrá,“ řekl a ještě se obrátil ke Kahlan. „Modlím se, abychom protijed podali včas.
Modlím se za něj.“
„Modli se za sebe,“ řekla mu.
Když všichni odešli, lehla si Kahlan vedle Richarda. Teď, když s ním byla sama, vytryskly jí z očí
slzy strachu o jeho život. Richard se třásl zimnicí, přestože byla horká noc. Přikryla ho dekou, pak
položila ruku na jeho rameno a přitiskla se k němu. Nevěděla, jestli tu s ní ještě bude, až se ráno probudí.

Kapitola dvacátá druhá
Richard otevřel oči, jen aby zamrkal do ostrého světla, přestože rozhodně nebylo slunečné počasí. Jen
fialové odstíny na ocelově šedém nebi prozrazovaly, že bude brzy svítat. Přímo nad nimi bylo zataženo.
Mohl to být také západ slunce - nebyl si jistý. Cítil se podivně dezorientován.
Tlumený hukot v hlavě mu klesal dolů do krku. Hruď mu při každém nádechu hořela. Také ho pálilo
v krku a nemohl polykat.
Ale krutá bolest, která ho svírala tak silně, že mu brala dech a zastírala zrak temnotou, slábla. Také
zimnice, která mu pronikala až do kostí, už nebyla tak zlá.
Richard se cítil, jako by na nějaký čas ztratil veškeré spojení se světem - na jak dlouho to bylo,
netušil. Zdálo se mu, že to byla celá věčnost, jako by svět živých byl jen velmi vzdálenou vzpomínkou.
Zdálo se mu také, že se dostal blízko k tomu, aby se už nikdy neprobudil. Na čele mu z toho naskočil
studený pot.
Okolí bylo jiné, než jak si je pamatoval. Byla tu žlutá, kolmá skalní stěna a na druhé straně
pokroucené borovice. Když se zahleděl do dálky, zjistil, že majestátní hory jsou blíže, než si je
pamatoval.
Jennsen ležela zachumlaná do deky hned vedle Betty, zády přitisknutá k zadnímu kolu vozu. Tom
spal u svých tažných koní. Friedrich seděl na kameni a držel hlídku. Richard jen nevěděl, kdo jsou ti dva
muži u Friedrichových nohou. Vzpomněl si, že jeden z nich by mohl být muž, kterého Kahlan změnila
svou kouzelnou silou. Nevěděl však, kdo je ten druhý muž, i když mu připadal nějak povědomý.
Kahlan ležela vedle něj a spala. Na druhé straně ležel jeho meč, pěkně po ruce. Také Kahlan měla po
boku svůj meč, v pochvě, ale připravený.
Všichni hledači, dobří i zlí, kteří používali meč pravdy před Richardem, zanechali kouzelné moci
meče něco ze svých dovedností. Když Richard vládl meči coby pravý hledač, pro kterého byl meč
vyroben a pro kterého byla určena kouzelná síla, dokázal z něj vyvolat všechno, co do něj vložili jeho
předchůdci.
Kahlan naučil zacházet s mečem její otec, král Wyborn Amnell, někdejší král Galey, než si ho
vybrala za manžela Kahlanina matka. Kahlanin trénink dokončil Richard, který jí ukázal, jak používat
meč odlišnými způsoby, které nikdy předtím neviděla, způsoby, které učinily z nižší tělesné hmotnosti a
velikosti výhodu.
Přes hučení v hlavě a bolest, která doprovázela každý nádech, u něj Kahlanino teplo, které cítil na
svém boku, vyvolalo úsměv. Vypadala tak nádherně, dokonce i s rozcuchanými vlasy! Jeho srdce po ní
dychtilo. Vždycky se mu líbily její krásné dlouhé vlasy. Miloval pozorovat, jak spí, skoro stejně, jako
dívat se do jejích kouzelných zelených očí. Miloval cuchat její krásné vlasy.
Vzpomněl si, jak ji poprvé spatřil - právě spala na podlaze doma u Adie a on se díval, jak jí na krku
pulsuje tepna. Díval se a byl zasažen její krásou. Byla tak vášnivě plná života. Když se na ni díval,
nedokázal se přestat usmívat.
Naklonil se a něžně ji políbil na vlasy. Zavrtěla se a ještě pevněji se k němu přimkla.
Ale náhle se prudce napřímila a široce rozevřenýma očima se na něj podívala.
„Richarde!“
Vrhla se na něj, objala ho a položila mu hlavu na rameno. Divže z něj nevymáčkla duši. Jedinkrát
srdceryvně zaštkala, což ho vyděsilo.
„Jsem v pořádku,“ konejšil ji a hladil po vlasech.
Kahlan se znovu zvedla a dívala se na něj, jako by ho neviděla celou věčnost. Zvláštní úsměv, ten,
který měla jen pro něj, rozjasnil její tvář.
„Richarde...“ Zdálo se, že je schopna se na něj jen dívat a usmívat se.
Stále ještě v leže, pokoušel se Richard udělat si jasno. „Kdo je to,“ ukázal kamsi za Kahlan. Ta se
podívala přes rameno a pak se k němu otočila zpátky a vzala ho za ruku.
„Pamatuješ si na muže, kterého jsme před nedávnem potkali? Na Owena? To je on.“
„Myslel jsem si, že ho znám.“
„Lorde Rahle!“ Z druhé strany, než kde seděla Kahlan, padla na zem vedle Richarda Cara. „Lorde
Rahle...“
Také ona zjevně nemohla najít slova. Místo toho ho vzala za druhou ruku. To bylo gesto, které bylo
hodnotnější než všechna slova na světě.
Richard vytáhl ruku z jejích dlaní, políbil si bříška dvou prstů a přitiskl jí je na tvář.
„Díky, že jsi na všechny dávala pozor!“
V tu chvíli se tu objevila i Jennsen, s dekou ještě omotanou kolem nohou.
„Richarde! Protijed zabral! Zabral, dobří duchové, zabral!“
Richard zdvihl obočí. „Protijed?“ Zamračil se na ženy kolem sebe. „Jaký protijed?“
„Byl jsi otráven,“ řekla mu Kahlan. Pak ukázala palcem přes rameno. „Owen. Když k nám poprvé
přišel, dal jsi mu napít. Svou vděčnost projevil tím, že ti nasypal jed do vodního vaku. Chtěl otrávit také
mě, ale napil ses jen ty.“
Richardův zrak spočinul na mužích u Friedrichových nohou.
„Jedna z těch malých chybiček,“ řekla Jennsen.
Richard se na ni zmateně podíval. „Cože?“
„Říkal jsi, že dokonce i ty děláš chyby a že i malá chybička může způsobit velké problémy. Už se na
to nepamatuješ? Cara řekla, že pořád děláš chyby, a zejména úplně obyčejné, malé chyby, a že to je
hlavní důvod, proč potřebuješ, aby byla stále s tebou.“ Jennsen se na něj zlomyslně usmála. „Myslím, že
měla pravdu.“
Richard ji neopravil, ale napřímil se a řekl: „Ukazuje to, jak snadno tě může překvapit něco tak pros -
tého, jako je támhleten chlapík.“
Kahlan se na Owena zadívala. „Obávám se, že není tak prostý, jak se jeví.“
Cara pomohla Richardovi vstát.
„Caro,“ řekl Richard, který si vzápětí musel zase sednout, „mohla bys ho, prosím, přivést sem?“
„Ráda,“ řekla Cara a vydala se přes tábor směrem k Owenovi. „Nezapomeň mu o Owenovi
povyprávět,“ pronesla směrem ke Kahlan.
„Povyprávět co?“
Kahlan se k němu naklonila blíž. „Owen je zcela imunní ke kouzlům - jako Jennsen.“
Richard si v zamyšlení prohrábl vlasy. „Chceš tím říci, že je také mým nevlastním bratrem?“
Kahlan pokrčila rameny. „To nevíme. Víme jen, že na něho kouzla nepůsobí. Mimochodem, ještě ve
starém táboře, kde nás napadli ti muži, jsi mi chtěl říci něco velmi důležitého, co jsi zjistil, když jsme
vyslýchali muže, jehož jsem se dotkla svou silou.“
„Ano,“ zamračil se Richard a snažil se vybavit si všechny podrobnosti. „Bylo to o tom muži, který
jim vydal rozkaz nás napadnout. O Nicholasovi... Nicholasovi něco.“
„Slide,“ řekla Kahlan. „Nicholas Slide.“
„Správně. Nicholas jim řekl, kde nás mají hledat - na východním okraji pustiny, a že směřujeme k
severu. Jak to mohl vědět?“
Kahlan dlouho zvažovala odpověď. „Když o tom tak přemýšlím, nechápu, jak to mohl vědět. My
jsme přece nikoho neviděli, alespoň ne nikoho, na koho bychom si museli dávat pozor, nebo někoho, kdo
by mohl prozradit, kde se nacházíme. I kdyby nás někdo viděl, tak než by se dostal k Nicholasovi, a ten
než by poslal muže, byli bychom dávno pryč. Tedy pokud Nicholas není někde blízko.“
„Pernatci,“ řekl Richard. „Musí to být tak, že Nicholas nás sleduje prostřednictvím pernatců. Nikoho
jiného jsme opravdu nepotkali. Musí to tak být, díky pernatcům byl Nicholas schopen určit naši polohu a
udat ji spolu s rozkazy.“
Když přišel Owen, Richard se zvedl.
„Lorde Rahle,“ řekl muž a rozhodil rukama, jsem tak rád, že je vám lépe. Nikdy jsem neměl v
úmyslu vám prostřednictvím jedu ublížit tak, jak se to nakonec stalo. A také by se to nikdy nestalo,
kdybyste dostal protijed dříve. Snažil jsem se k vám dostat, přísahám, ale všichni ti muži, které jste
povraždili... nebyla to moje chyba.“ Trochu se pousmál. „Matka zpovědnice to už ví a chápe to.“

Kahlan si založila ruce na prsou a zpod zamračeného obočí vzhlédla k Richardovi. „Je to naše chyba,
to víš. Můžeme za to my, že se k nám Owen nedostal s protijedem dříve. Owen přišel do našeho
předešlého tábora, aby ti podal protijed, ale našel tam všechny ty muže, které jsme zavraždili, takže to
přece není jeho chyba, ale naše! Jeho záměry byly přece dobré - jak k němu můžeme být tak
bezohlední?!?“
Richard se zmateně rozhlížel a nebyl si jistý, zda mu Kahlan podává ironický popis událostí, nebo se
opravdu snaží omluvit Owena, nebo zda to snad ještě nemá v hlavě v pořádku.
Jeho nálada se náhle zcela změnila.
„Tys mě otrávil,“ řekl Owenovi, jako by se chtěl ujistit, že vše správně pochopil. „A pak jsi přinesl
protijed do našeho posledního ležení, ale když jsi tam dorazil, našel jsi tam jen mrtvoly mužů, kteří nás
napadli a zjistil jsi, že jsme už odešli.“
„Ano.“ Jeho radost, že Richard vše správně pochopil, se vzápětí vytratila. „Takový masakr by se
samozřejmě dal očekávat od neosvícených.“ Owenovy modré oči se zalily slzami. „Ale stejně to bylo
tak...“ Celý se schoulil do sebe, zavřel oči a kolíbal se ze strany na stranu. „Nic není pravda. Nic není
pravda. Nic není pravda.“
Richard ho uchopil za klopy a přitáhl si ho blíže.
„Jak to myslíš, že nic není pravda?“
Owen před Richardovým pohledem zbledl. „Nic není pravda. Nemůžeme vědět, jestli to, co vidíme,
je pravda, nebo ne. Jak bychom to mohli vědět.“
„Když jsi to viděl, tak jak si můžeš myslet, že to není pravda?“
„Protože naše smysly neustále překrucují realitu a klamou nás. Naše smysly nás odsuzují k
nevyhnutelné iluzi. Nevidíme v noci - naše smysly nám říkají, že noc je prázdná - ale sova dokáže chytit
myš, kterou bychom my nikdy nedokázali ani zahlédnout. Naše realita říká, že tam myš není - a my přesto
víme, že tam je, navzdory tomu, co nám říká náš pohled. Mimo naše smysly existuje jiná realita. Naše
smysly však spíše pravdu skrývají, než aby nám ji odhalovaly. Ba co hůře, ony nám podávají zkreslený
obraz reality.
Naše smysly nás podvádějí. Psi dokáží cítit to, co my ne, protože naše smysly jsou velmi omezené.
Jak by mohl pes vystopovat něco, co my ne, kdyby nám naše smysly přesně hlásily, co je pravé a co ne?
Naše porozumění realitě je spíše než odkrýváno, našimi smysly omezováno.
A naše vlastní předpojatost způsobuje, že si zcela chybně myslíme, že víme něco, co vlastně nelze
vědět. Copak to nevidíte? Nejsme vybaveni poslušnými smysly na to, abychom poznali pravou povahu
reality. Známe pouze nepatrné střípky pravé reality. Téměř celý svět je našim smyslům skryt, velký svět
mystérií, který nevidíme, ale je tam a stejně existuje. Existuje, i když my nejsme ochotni uznat vlastní
nedokonalost a neschopnost ho vidět. To, co si myslíme, že víme, je vlastně rozumem neuchopitelné. Nic
není pravda.“
Richard se k němu naklonil. „Viděl jsi ta těla, protože byla skutečná.“
„To, co vidíme, je jen zdánlivá realita, založená na vjemech nedokonalých smyslů. Nic není
skutečné.“
„Nelíbilo se ti, cos viděl, a tak ses raději rozhodl, že to nebylo skutečné?“
„Nedokážu posoudit, co je skutečné. Ani vy to nedokážete. Tvrdit opak je neosvícenou arogancí.
Pravý osvícenec uznává svou nedokonalost, když se podívá tváří v tvář své existenci.“
Richard si přitáhl Owena ještě blíž. „Takové hlouposti způsobí, že žiješ mizerný život a neustále se
třeseš strachy. Plýtváš tak životem a vlastně ani skutečně nežiješ. Radši začni používat hlavu na to, na co
ji máš - na poznávání světa kolem sebe. Pokud hovoříš se mnou, omez se, prosím, na fakta tohoto světa,
ve kterém žijeme, a vynechej své divné fantazie.“
Jennsen zatahala Richarda za rukáv a přitáhla si ho k sobě, aby slyšel její šepot. „Richarde, co když
má Owen pravdu? Tedy ne s těmi těly, ale obecně.“
„Myslíš, že jeho závěry jsou nesprávné, ale přesto je myšlenková konstrukce za nimi správná?“
„No, totiž, ne - ale co když to, co říká, je pravda?“ Nakonec, vezmi si nás dva. Vzpomeň si na
rozhovor, který jsme nedávno vedli, jak jsi mi vysvětloval, jak jsem se narodila jakoby bez očí a že kvůli
tomu vlastně nevidím,“ rychle se podívala po Owenovi a zjevně kvůli němu zestručnila další slova, jisté
věci. Vzpomeň si, jak jsi říkal, že pro mě jisté věci vlastně neexistují. Není snad pro mě realita jiná než
pro tebe?“

„Vykládáš si to, co jsem ti řekl, poněkud nesprávně, Jennsen. Když se většina lidí otráví
břečťanovým jedem, dostane puchýře. Ale jsou výjimky, kterým břečťan nijak neublíží. To ale
neznamená, že břečťanový jed neexistuje, nebo, a to je hlavní, že jeho existence závisí na tom, jestli si
myslíme, že existuje.“
Jennsen si přitáhla Richarda blíž. „Jsi si tím tak jistý? Richarde, ty nevíš, jaké to je, být úplně jiný než
ostatní lidé, a nevidět a necítit to, co oni vidí a cítí. Ty říkáš, že existují kouzla, ale já je ani nevidím, ani
necítím. Mám ti věřit, když mé smysly říkají, že nic takového neexistuje? Možná, že díky tomu trochu
lépe chápu to, co Owen říká. Možná, že se ve všem nemýlí. Člověka zajímá, co je pravda a co ne, ale
závisí to jen na jeho vlastním úhlu pohledu.“
„Informace, které dostáváme od našich smyslů, musíme dát do spojitosti. Když zavřu oči, nepřestane
svítit slunce. Když usnu, nevím vědomě o ničem. Ale to neznamená, že svět přestal existovat. Musíš
užívat informace svých smyslů v závislosti s tím, o čem jsi zjistila, že je pravdivou podstatou věcí. Věci
se nemění podle toho, jak o nich přemýšlíme. Co je, je.“
„Ale jak on říká, když něco nepoznáme prostřednictvím svých smyslů, jak poznáme, že to existuje?“
Richard si založil ruce na prsou. „Já nemůžu otěhotnět. Takže bys mohla říci, že pro mě neexistují
ženy.“
Jennsen couvla a zatvářila se poněkud zmateně. „To asi ne.“
„Tak,“ řekl Richard a otočil se zpátky k Owenovi, „ty jsi mě otrávil - to připouštíš.“ Zaklepal si
rukou na prsa. „Bolí to, tady. A je to skutečné. A způsobil jsi to ty.
A já chci vědět proč. A chci vědět proč jsi přinesl protijed. Nezajímá mě, co si myslíš o táboře, kde
nás napadli muži, kteří tam teď leží mrtví. Soustřeď se na podstatné věci. Přinesl jsi lék proti tomu, čím
jsi mě otrávil. Ale to nestačí. Pověz nám celý příběh.“
„Dobrá,“ řekl Owen. „Nechtěl jsem, abyste zemřel, proto jsem vás zachránil.“
„Neříkej mi o svých pocitech z toho, co jsi udělal a co ne. Raději mi řekni, co jsi vlastně udělal a
proč. Proč jsi mě otrávil a pak zachránil. Chci na to odpověď a chci pravdu.“
Owen se rozhlédl po zachmuřených tvářích kolem sebe. Pak se zhluboka nadechl, aby si dodal
odvahy.
„Potřeboval jsem vaší pomoc. Potřeboval jsem vás přesvědčit, abyste mi pomohl. Žádal jsem vás o
pomoc a vy jste odmítl, přestože moji lidé pomoc zoufale potřebovali. Prosil jsem a škemral. Řekl jsem
vám, jak důležité pro mé lidi vaše pomoc je. Ale vy jste stejně řekl ne.“
„Mám své vlastní problémy, které musím řešit,“ řekl Richard. „Je mi líto, že Císařský řád vtrhl do
vaší země - vím, jak hrozné to je - ale jak jsem ti už řekl, snažím se proti nim bojovat a to je způsob, jak
vám mohu pomoci. Nejste jediní, do jejichž domovů tito tyrani vtrhli. Také naše blízké zabíjeli a zabíjejí
vojáci Císařského řádu.“
„Musíte pomoci nejdřív nám,“ trval Owen na svém. „Vy a takoví jako jste vy - neosvícení - musíte
osvobodit náš lid. My to nemůžeme udělat sami - nejsme divoši. Slyšel jsem, co všechno jste musel
vysvětlovat o nejedení masa. Z takových řečí je mi na nic. Naši lidé jsou jiní - nemůžeme být takoví, jako
vy, protože jsme osvícení. Viděl jsem, jak jste zavraždili všechny ty muže. Potřebuji, abyste to samé
udělali Císařskému řádu.“
„Já myslel, že to nebylo skutečné?“
Owen Richardovu narážku ignoroval. „Musíte osvobodit můj lid.“
„Už jsem ti řekl, že nemohu!“
„Teď už musíte.“ Owen se postupně podíval na Caru, Jennsen, Toma a Friedricha. Nakonec se jeho
pohled zastavil u Kahlan. „Musíte pochopit, že lord Rahl to udělat musí - nebo zemře. Otrávil jsem ho.“
Kahlan popadla Owena za košili. „Přinesl jsi mu přece protijed.“
Owen přikývl. „Tu první noc, kdy jsem vám řekl o tom, že potřebuji vaší pomoc, jsem mu dal jed.“
Jeho pohled se vrátil k Richardovi. „Vy jste ho vypil. Kdybyste souhlasil, že pomůžete mému lidu, a že
mu vrátíte svobodu, dal bych vám protijed hned. Vyléčil by vás.
Ale vy jste odmítl jít se mnou a pomoci těm, kteří si nedovedou pomoci sami, jak vám velí povinnost
ke každému v nouzi. Poslal jste mě pryč. A tak jsem vám protijed nenabídl. Jed už ve vašem těle působil.
Kdybyste nebyl tak sobecký, mohl jste být obratem vyléčen.
Místo toho začal jed ve vás působit. Vzhledem k tomu, že působil tak dlouho, nestačí protijed, který
jsem vám dal, aby vás zcela vyléčil. Uleví vám jen na chvilku.“
„A co mě tedy vyléčí?“ zeptal se Richard.
„Musíte dostat víc protijedu, abyste se zcela uzdravil.“
„Předpokládám, že víc protijedu nemáš.“
Owen zavrtěl hlavou. „Musíte osvobodit můj lid. A potom dostanete další protijed.“
Richard by nejraději z Owena odpovědi vytřásl. Místo toho se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a
mohl přemýšlet o tom, co vlastně Owen způsobil, a pokusil se najít nějaké řešení.
„Proč pouze tehdy?“ zeptal se.
„Protože,“ řekl Owen, „protijed je jen na místě, které okupuje Císařský řád. Musíte nás zbavit
uchvatitelů, abyste byl schopen se k protijedu dostat. Pokud chcete žít, musíte nám dát svobodu. Jestli to
neuděláte, zemřete.“

Kapitola dvacátá třetí
Kahlan vyskočila a chytila Owena pod krkem. Nejradši by ho zaškrtila, aby pocítil tu zoufalou
potřebu dýchat, která trápila Richarda. Chtěla, aby trpěl, aby poznal, jaké to je. Také Cara přiskočila k
Owenovi, zjevně s podobnými myšlenkami, jako měla Kahlan. Richard však mezi ně a Owena natáhl
ruku a odstrčil je zpět.
Druhou rukou uchopil Owena za košili a zatřásl jím. „A kolik mi zbývá času, než mi zase začne být
zle? Jak dlouho budu žít, než mě tvůj jed zabije?“
Owenův vyplašený pohled přeskakoval z jedné rozzlobené tváře na druhou. „Ale když uděláte to, o
co vás žádám, bude vám zase dobře. Slibuji. Vždyť jsem vám přinesl protijed. Nechci vám ublížit.
Přísahám.“
Kahlan dokázala myslet jen na to, jak Richarda ničí strašná bolest, a jak nemůže dýchat. Bylo to
hrozné pomyšlení. Nedokázala se soustředit na nic jiného než na to, jak Richard znovu prochází
strašlivými muky, z nichž se však tentokrát už nikdy neprobere.
„Jak dlouho?“ opakoval Richard.
„Ale když...“
„Jak dlouho?!?“
Owen si olízl rty. „Ani ne měsíc. Skoro měsíc, ale ne celý. Doufám.“
Kahlan zkusila odstrčit Richardovu ruku. „Pusť mě na něj. Zjistím...“
„Ne.“ Cara zatlačila Kahlan zpět. „Matko zpovědnice,“ zašeptala, „nech lorda Rahla dělat, co musí.
Nevíš, co by tvůj dotek mohl udělat s takovým, jako je on.“
„Nemusí na něho působit,“ odvětila Kahlan, „ale kdyby působil, mohli bychom se od něj všechno po-
třebné dozvědět.“
Cara jí ovinula ruku kolem ramen. „A co kdyby fungoval pouze substraktivní aspekt a zabilo by ho
to?“
Kahlan se zamračila. „A kdypak jsi začala se studiem kouzel?“
„Od té doby, kdy jsem zjistila, že by kouzla mohla ublížit lordu Rahlovi. Také já mám mozek. I já
dokážu o věcech přemýšlet. Teď musíme používat hlavu. Kde je Owenovo město? Kde v něm je protijed?
Co budeme dělat, když tvá síla toho muže zabije a ty budeš ta, kdo odsoudí lorda Rahla k smrti, protože
nám budou chybět informace, které od toho muže potřebujeme?
Pokud chceš, zlomím mu ruce. Zmlátím ho do krve. Donutím ho řvát bolestí. Ale nezabiju ho.
Nechám ho naživu, abychom z něj dostali informace, které nám pomohou zbavit lorda Rahla toho jedu.“
Kahlan se chvěla zlostí.
„Chtěla bych slyšet všechno, celou pravdu.“
„To já také,“ řekl Richard. Zvedl muže za košili do výše a praštil jím o podlahu vozu. „Dobrá,
Owene, už žádné výmluvy. Začni od začátku a řekni nám, co se stalo a co jste ty a tvoji lidé podnikli.“
Owen se začal třást jako list. Jennsen zaklepala Richardovi na rameno.
„Děsíš ho,“ zašeptala. „Trochu ho uklidni, nebo se nikdy nevymáčkne.“
Richard o několik kroků poodstoupil, spojil ruce za zády a zahleděl se k západu, k horám, které ho
Kahlan viděla tak často pozorovat. Před těmito majestátními horami bylo ještě jedno nižší pohoří, skryté
ve stínu masivních štítů. Právě tam našli výstražné světlo a poprvé si všimli černozobých pernatců.
Mraky, které se nebem táhly od hor až k nim, náhle zčernaly. Poprvé za dobu jejich putování
pustinou to vypadalo, že by mohla vypuknout bouřka. Ve vzduchu bylo cítit vodu.
„Odkud jsi?“ zeptal se Richard klidným hlasem.
Owen polkl, narovnal si košili a kabát, jako by tím chtěl znovu získat důstojnost. Zůstal sedět na
voze.
„Žil jsem na osvíceném místě, v centru civilizace s vyspělou kulturou... ve velkém císařství.“
„A kde je to tvé skvělé císařství?“ zeptal se Richard, stále zahleděný do dálky.
Owen se napřímil a pohlédl k východu. Pak ukázal na vzdálené vysoké štíty hor, kam se právě díval i
Richard.
„Tam. Vidíte ten vykousnutý zub nahoře v horách? Žil jsem na druhé straně, v císařství za těmi
horami.“
Kahlan si vzpomněla, jak se Richarda ptala, zda si myslí, že se mohou přes ty hory dostat. Richard o
tom tenkrát pochyboval.
Teď se lord Rahl ohlédl přes rameno. „Jak se to císařství jmenuje?“
„Bandakar,“ řekl Owen. Uhladil si své blonďaté vlasy ke straně, jako by se chtěl přesvědčit, že je dů -
stojným vyslancem své vlasti. „Byl jsem občanem Bandakaru, bandakarského císařství.“
Richard se otočil a zadíval se na Owena, jako by ho něco náhle zaujalo. „Bandlakar. Víš, co to jméno
znamená?“
Owen přikývl. „Ano. Bandakar je prastaré slovo, slovo z časů, který je dávno zapomenut.
Znamená ,vyvolení', císařství Bandakar je vlastně ,vyvolené císařství'.“
Richard poněkud zbledl. Když se jeho pohled setkal s Kahlaniným, poznala matka zpovědnice, že Ri-
chard velmi dobře ví, co to slovo znamená, a že Owen ho vykládá nesprávně.
Richard si mnul čelo a přemýšlel. „Znáš ty, nebo někdo z vašich lidí, prastarý jazyk, ze kterého slovo
Bandakar pochází?“
Owen pohrdavě mávl rukou. „Neznáme ten jazyk. Je dávno zapomenut. Zachoval se pouze význam
tohoto slova, protože je pro náš lid tak důležité - nese totiž dědictví svého významu. Vyvolené císařství.
My jsme vyvolení.“
Richardovo chování se náhle změnilo. Zdálo se, že jeho hněv definitivně odezněl. Přistoupil
k Owenovci a promluvil mírným hlasem: „To Bandakarské císařství - proč o něm nikdo neví? Jak to, že
nikdo nezná váš lid?“
Owen se znovu podíval k východu, ke své domovině. „Říká se, že naši dávní předkové, kteří našemu
císařství jméno odkázali, nás chtěli chránit - protože jsme výjimeční lidé. Proto vyhledali pro císařství
místo, kam by se díky horám kolem nemohl nikdo dostat. Okolní hory by dokázal překonat snad jen sám
Stvořitel.“
„Kromě jednoho místa,“ ukázal Richard směrem k východu. „Toho zubu v horském pásmu. To je
průchod k vašemu císařství.“
„Ano,“ připustil Owen, stále pohlížeje k východu. „Tudy se naši předkové dostali do naší země, ale
bohužel tudy mohl projít kdokoli. Bylo to jediné místo, kde jsme byli zranitelní. To víte, my jsme
osvícení lidé, kteří jsou povzneseni nad násilí, ale svět je stále plný divochů a násilníků. Proto starověcí
lidé, kteří chtěli ochránit naši vyspělou kulturu, aby vzkvétala i v tomto krutém světě, průchod zapečetili.“
„A vaši lidé byli díky tomu izolováni po tisíce let.“
„Ano. Máme dokonalou zemi, místo vyspělé kultury, která je uchráněna před vším násilím a krutostí
okolního světa.“
„A jak byl ten průchod zapečetěn?“
Owen se podíval na Richarda, zjevně rozladěný takovou otázkou. Chvíli přemýšlel. „No... průchod
byl zapečetěn tak, aby nikdo nemohl projít. Protože kdyby někdo překročil hranici, zemřel by.“
Kahlan zamrazilo, když pochopila, v čem spočívá zapečetění toho císařství.
„No, totiž,“ zakoktal Owen, „muselo to tak být, abychom zabránili cizincům vstoupit na naše území.
My bezpodmínečně odmítáme násilí, protože násilí plodí jen další násilí, a tenhle řetěz by pak nikdy ne-
skončil. Jsme velice vyspělá rasa, povznesená nad násilí našich předků, kteří průchod pečlivě zapečetili,
ale bez ochranné hranice, která zapečeťuje průchod, by se naši lidé mohli stát snadnou kořistí
neosvícených divochů.“
„Ale teď je pečeť zlomená, hranice padla.“
Owen sklopil zrak k zemi a polkl. „Ano.“
„Jak dlouho to je, co hranice padla?“
„To nevíme přesně. Je to nebezpečná oblast. Nikdo poblíž ní nežije, takže to nedokážeme určit, ale
domníváme se, že se to stalo asi před dvěma lety.“
Kahlanino srdce ztěžklo. Právě slyšela potvrzení svých obav.

Když Owen vzhlédl, všimla si, jak nešťastně vypadá. „Naše císařství je teď zcela nahé před
neosvícenými divochy.“
„Takže krátce poté, co hranice padla, k vám vtrhl Císařský řád.“
„Ano.“
„Země za těmi sněhem pokrytými vrcholky, Císařství Bandakar, je také místem, odkud pocházejí
černozobí pernatci, že?“ řekl Richard.
„Ano. Tahle příšerná - i když nevinná - stvoření terorizují lid mé vlasti. Nesmíme přes noc, když loví,
zůstávat venku. Ale přesto jsou občas někteří, zejména děti, těmito strašlivými ptáky chyceni.“
„Proč je nezabijete?“ zeptala se rozhořčeně Cara. „Proč s nimi nebojujete a nezaženete je pryč? Proč
na ně nestřílíte z luků? Proboha, proč jim nesrazíte hlavy kamenem, když musíte?“
Owen byl takovými myšlenkami zcela pobouřen. „Říkal jsem vám, že my jsme povzneseni nad
násilí. Bylo by ještě horší, kdybychom používali násilí proti těmto nevinným stvořením. Naší povinností
je chránit ty tvory, vždyť jsme to byli my, kdo přišel do jejich země. My jsme ti, kdo nesou vinu, protože
my jsme je donutili k tomu, co dělají. Chovají se tak, jak je to pro ně přirozené. Chráníme ctnost tím, že
se ke všemu na světě stavíme bez předsudků a zaujatostí, způsobených omezenou schopností našich
smyslů.“
Richard Caře nenápadně naznačil, ať zůstane zticha. „Byl úplně každý ve vašem císařství takhle
mírumilovný?“ zeptal se Owena.
„Ano.“
„Neobjevili se čas od času jedinci, kteří... kteří se, řekněme, zapomněli a chovali se nesprávně? Třeba
děti. Tam, odkud pocházím já, jsou děti občas zlobivé a neurvalé. Také děti u vás přece musí někdy
zlobit.“
Owen malinko pokrčil rameno. „No, ano, myslím. Děti skutečně někdy nebyly ukázněné.“
„A co jste dělali s takovými dětmi?“
Owen polkl - otázka mu byla zjevně nepříjemná. „No... na nějaký čas jsme je poslali z domu.“
„Poslali jste je ven z domu?“ opakoval Richard a rozhodil ruce. „Děti, které znám já, jsou obvykle
šťastné, když nemusí být doma. Jdou si jednoduše hrát.“
Owen však rozhodně zavrtěl hlavou. „My jsme jiní. Již od narození žijeme ve společnosti ostatních.
Všichni jsme si velmi blízcí. Jsme jeden na druhém závislí. Vážíme si jeden druhého. Trávíme spolu
veškerý čas, vaříme spolu, pereme spolu, uklízíme a pracujeme spolu. Všichni spíme pohromadě v
jednom domě. Žijeme v osvíceném kontaktu s lidmi. Neexistuje žádná vyšší hodnota než pospolitost.“
„Takže,“ řekl Richard a zvídavě se na Owena podíval, „když jeden z vás, řekněme dítě, je posláno
pryč, je to důvod k tomu, aby bylo nešťastné?“
Owen polkl a po tváři se mu skutálela slza. „Nemůže být nic horšího. Být poslán pryč, být odříznut
od ostatních, to je největší utrpení, jaké můžeme zažít. Být vyhnán do kruté reality světa je nejhorší noční
můra.“
Jen mluvení o takové hrůze a přemýšlení o ní vyvolalo u Owena nekontrolovatelný třas.
„A to jsou právě případy, kdy pernatci chytí takové děti,“ řekl Richard soucitným tónem. „Když jsou
samotné a zranitelné.“
Owen si hřbetem ruky setřel slzy z tváří.
„Když musí být dítě posláno pryč, uděláme všechna dostupná opatření. Nikdy je neposíláme ven v
noci, kdy pernatci loví. Posíláme je ven pouze ve dne. Ale i tak, když jsme sami, jsme zranitelní,
vystaveni krutosti okolního světa. Být sám je noční můra.
Udělali bychom cokoliv, abychom se vyhnuli tomuto trestu. Žádné dítě, které je na chvíli posláno
pryč, protože zlobilo, už určitě dlouho znovu zlobit nebude. Není větší radost, než být znovu přijat zpátky
mezi ostatní, mezi své přátele a rodinu.“
„Takže pro tvůj lid je největším trestem vyhnanství.“
Owen nepřítomně hleděl před sebe. „Ano, samozřejmě.“
„Tam, odkud pocházím já, je to celkem podobné. Máme rádi společnost druhých a máme radost,
když se sejde hodně lidí. Vážíme si toho, že můžeme žít pohromadě. Když jsme nějaký čas pryč, snažíme
se dozvědět něco o lidech, které známe, a které jsme nějaký čas neviděli.“
Owen se usmál. „Takže mi rozumíte.“
Richard přikývl a úsměv Owenovi oplatil. „Ale někdy se vyskytnou jedinci, kteří se nechovají
správně, dokonce i když jsou už dospělí. Ať se snažíme, jak chceme, někdy někdo z nich provede něco
špatného - něco, o čem sám ví, že je to špatné. Třeba lžou, nebo kradou. Nebo dokonce někomu ublíží -
někoho zmlátí, když ho okrádají, znásilní ženu, nebo dokonce někoho zabijí.“
Owen se díval do země.
Zatímco mluvil, Richard před ním pomalu přecházel sem a tam. „Když někdo provede něco takového
tam u vás, Owene, co udělají vaši lidé? Jak se osvícení vypořádávají s tak hroznými zločiny, které spáchá
někdo z vás na svém spoluobčanovi?“
„My se snažíme potřít takové chování už v zárodku. Vlastně se snažíme zlikvidovat příčiny takového
chovám. Dělíme se o všechno, co máme, aby každý měl vše, co potřebuje a nemusel krást. Lidé kradou,
protože cítí nějakou křivdu, že je někdo jiný nad nimi, že má víc majetku, větší moc. My se takovým
lidem snažíme ukázat, že nejsme ničím víc nežli oni sami. Učíme je, aby byli osvícení a odmítali takové
špatné chování.“
Richard lhostejně pokrčil rameny. Kahlan se domnívala, že se bude snažit z Owena vyždímat odpo-
vědi, ale on byl místo toho klidný a chápavý. Už ho viděla takhle se chovat. Byl hledačem pravdy
jmenovaným samotným čarodějem prvního řádu. A Richard dělal to, co hledači dělávají: hledal pravdu.
Někdy k tomu používal meč, jindy slova.
Tímhle způsobem Richard obvykle lidi při výslechu odzbrojil, a Kahlan napadlo, že je to způsob,
který je na Owena nejvhodnější. Tenhle jemný způsob výslechu dostával z toho muže odpovědi a
informace, na které by Kahlan ani nenapadlo se ptát.
Už se například dozvěděla, že ona je příčinou neštěstí, které postihlo Owenův lid.
„Oba víme, Owene, že ať se budeme snažit, jak chceme, ty způsoby, jak lidi změnit, pokaždé
nefungují. Někteří lidé se zkrátka nezmění. Někdy prostě lidé dělají zlé věci. Dokonce i mezi
civilizovanými lidmi jsou takoví, kteří se přes všechno naše úsilí civilizovaně nechovají. Horší ale je, že
když je necháme v tom pokračovat, tak obvykle nakonec ohrozí celou svou komunitu.
Kdyby mezi vámi byl násilník, nemohli byste ho nechat, aby dál znásilňoval ženy. Kdyby někdo
spáchal vraždu, nemohli byste ho nechat, aby v tom pokračoval a ohrožoval celé císařství, že? Zvláště
vyspělé kultuře nemůže nikdo vyčítat, že chce zastavit taková nebezpečí, hrozící osvíceným.
Ale vy se vyhýbáte jakékoliv formě násilí, takže těžko můžete zločince potrestat fyzicky. Nemůžete
vraha odsoudit k smrti. Co s takovým člověkem uděláte? Jak osvícení lidé řeší takové věci, jako je
například vražda?“
Owen se potil. Zdálo se, že ho nenapadlo, aby popřel existenci vrahů - Richard ho vlastně zavedl tak
daleko, že to nešlo, neboť nepřipustil pochyby o tom, že by se v Owenově císařství takoví zločinci
vyskytovali. Ještě než mohl Owen něco namítnout, byl Richard o krok dále.
„Dobrá,“ řekl Owen a polkl. „Jak říkáte, my jsme osvícení lidé. Pokud někdo udělá něco, čím ublíží
druhému, je za to veřejně odsouzen.“
„Odsouzen? Chceš říci, že odsoudíte jeho čin, ale ne jeho samotného? Dáte mu druhou šanci?“
„Ano, přesně tak,“ řekl Owen, setřel si pot z čela a vzhlédl k Richardovi. „Pracujeme velmi usilovně
na tom, abychom převychovali lidi, kteří takové chyby dělají a jsou odsouzeni. Poznali jsme totiž, že
jejich činy nejsou ničím jiným než voláním o pomoc, takže se jim snažíme pomoci, aby oni sami zjistili,
že když ublíží jednomu, ubližují vlastně všem našim lidem, a vzhledem k tomu, že i oni patří k našim
lidem, ubližují vlastně i sami sobě. Ukazujeme takovým lidem soucit a pochopení.“
Kahlan chytila Caru za ruku a nenápadně jí dala pokyn, aby nic neříkala.
Richard neustále zvolna kráčel před Owenem sem a tam a přikyvoval, jako by to shledával
rozumným. „Chápu. Zkrátka se ze všech sil snažíte, aby už to nikdy neudělali.“
Owen přikývl a bylo vidět, jak se mu ulevilo, že mu Richard rozumí.
„Ale pak se určitě občas stane, že někdo z těch, kteří byli odsouzeni a snažili jste se je převychovat,
jde a udělá znovu to samé, nebo ještě horší.
Pak je zřejmé, že takový člověk odmítl být převychován, a že je hrozbou pro veřejný pořádek,
bezpečnost a sebeurčení. Vždyť takový člověk šíří násilí a někdo se může snadno přiučit jeho způsobům.“
Začala padat světlá mlha. Osamělý Owen seděl na voze a třásl se strachy. Ještě před chvíli nebyl
ochotný odpovědět ani na základní otázky a teď ho Richard přiměl mluvit zcela otevřeně.
Friedrich drbal čumák jednomu z tažných koní a vše tiše pozoroval. Jennsen seděla na kameni, Betty
ležela u jejích nohou. Tom stál za Jennsen, ruku položenou na jejím rameni, ale pohledem si stále hlídal
muže, kterého se Kahlan dotkla svou silou. Muž seděl stranou a bez zájmu poslouchal. Čekal, až dostane

nějaké rozkazy. Cara stála vedle Kahlan, ostražitá jako vždy, ale přesto zaujatá vyprávěním o Owenově
vlasti, i když občas se držela, aby zůstala zticha.
Domnívala se, že také Kahlan je zcela zaujatá vyprávěním o záhadném císařství, které Richard vytáhl
z muže, jenž ho otrávil. Nevěděla, kam Richard svým vyptáváním míří. Co měl společného způsob,
kterým lidé v císařství trestali zločince, s Richardovým otrávením? Bylo jí však jasné, že Richard moc
dobře ví, kam svými otázkami směruje.
Richard se před Owenem zastavil. „Co děláte v takových případech? V případech, kdy nedokážete
někoho převychovat, a on se stane nebezpečným pro všechny? Co osvícení lidé udělají s takovým
člověkem?“
Owen promluvil mírným hlasem, který se zřetelně nesl v ranní mlze. „Vyženeme je.“
„Vyženete? Chceš říci, že je pošlete přes hranici?“
Owen přikývl.
„Ale ty jsi říkal, že jít přes hranici znamená jistou smrt. Nemůžete je přece poslat přes hranici, to
byste je vlastně popravili. Musíte mít nějaké místo, kam je posíláte. Zvláštní místo. Místo, kam je můžete
vyhnat, aniž byste je zabili, ale odkud se nikdy nemohou vrátit, aby znovu ublížili někomu z vašich lidí.“
Owen znovu přikývl. „Ano. Takové místo existuje. Průchod, který je zablokován hranicí, je strmý a
zrádný. Ale je v něm stezka, která vede dolů k hranici. Pradávní, kteří umístili ochranu, tam vytvořili i
stezku. Říká se, že po stezce lze průchodem projít. Kvůli tomu, jak strmě tam hory klesají, je to velmi
neschůdná stezka, ale dá se projít.“
„A jenom proto, jak je stezka strmá, není možné ji použít také k výstupu vzhůru a dostat se do
Císařství Bandakar?“
Owen se kousl do rtu. „Vede dolů přes velmi nebezpečná místa, úzké strže, zemi bez života, říká se,
že tam na obou stranách stezky čeká smrt. Vyhnanému člověku nedáváme žádné jídlo ani vodu. Musí si je
na druhé straně najít sám, nebo zahyne. Navíc ke vstupu na stezku stavíme hlídky, abychom se
přesvědčili, že vyhnanec prošel na druhou stranu a nezdržuje se kolem hranice, aby se později mohl vrátit.
Hlídky čekají a dávají pozor několik týdnů, aby se ujistily, že vyhnanci přešli na druhou stranu, aby si
našli jídlo, pití a nový život daleko od našich lidí.
Za hranicí je navíc les, který je velmi hrůzostrašný. Po zemi se tam plazí mohutné kořeny stromů,
vypadá to tam jako v zemi hadů. Stezka vede dolů přes kaskády kořenů, po nichž stéká voda. Ještě níže se
ocitnete v podivné zemi, kde jsou velmi vysoké stromy, ale vy vidíte jen jejich kořeny, jak se kroutí
zavrtávají se do země. Říká se, že jakmile se dostanete do míst, kde se kořeny kolem vás tyčí jako sloupy,
dostali jste se z průchodu horami a za hranici.
Říká se, že neexistuje způsob, jak se dostat touto cestou do naší země z druhé strany. Když je někdo
vyhnán, není pro něj vykoupení.
Richard přistoupil k Owenovi a položil mu ruku na rameno.
„Co jsi udělal, že tě poslali do vyhnanství, Owene?“
Owen se zhroutil, položil si tvář do dlaní a dal se do pláče.

Kapitola dvacátá čtvrtá
Richard nechal ruku na Owenově rameni a soucitně pokračoval: „Řekni mi, co se stalo, Owene.
Řekni mi, jak jsi to viděl ty.“
Kahlan byla po všem, co právě slyšela, naprosto vyděšena, když si uvědomila, že Owen byl jedním z
těch, kteří byli vyhnáni. Všimla si, že také Jennsen otevřela překvapením ústa. Cara jen zdvihla obočí.
Kahlan si uvědomila, že Richardova ruka na Owenově rameni je pro toho muže čímsi jako stéblem
pro tonoucího. Polykaje slzy, Owen se nakonec narovnal a utřel si nos do rukávu.
Pak vzhlédl k Richardovi. „Mám vám vyprávět celý svůj příběh?“
„Ano, rád bych si poslechl vše od začátku.“
Kahlan si pomyslela, že teď jí Richard velmi připomíná svého dědečka, Zedda. Také on chtěl
vždycky slyšet celý příběh.
„Dobrá. Býval jsem mezi svými lidmi šťastný. Starali se o mě, když jsem byl malý. Cítil jsem se v
jejich milé společnosti naprosto v bezpečí. Věděl jsem o některých dětech, které zlobily a byly poslány
ven, proto jsem nikdy neudělal nic, aby se to stalo i mně. Toužil jsem po tom, abych byl stejný jako lidé,
kteří se o mě starali. Učili mě být osvíceným. Po nějaký čas jsem sloužil svému lidu jako Mudrc.
Později jsem dělal svým lidem radost tím, jak osvícený jsem byl, a tak mě jmenovali mluvčím našeho
města. Putoval jsem po okolních městech a vyprávěl o tom, v co jsme u nás věřili jako jeden muž. Putoval
jsem i do velkých měst císařství. Ale nejšťastnější jsem byl vždy doma, se svými nejbližšími.
Zamiloval jsem se do ženy z našeho města. Jmenovala se Marilee.“
Owen se zahleděl kamsi do vlastních vzpomínek. Richard na něj nijak nespěchal, naopak, trpělivě
čekal, až znovu sám začne vyprávět.
„Bylo jaro, je to asi dva roky, začali jsme spolu chodit. Trávili jsme spolu všechen čas, povídali si,
drželi se za ruce a seděli vedle sebe, když jsme byli mezi ostatními. Tehdy jsem měl oči jen pro ni a ona
zase jen pro mě.
I když jsme byli mezi jinými lidmi, připadalo mi to, že na světě jsme jen my dva, že svět nám patří, a
že jen my dva máme oči k tomu, abychom viděli jeho skryté krásy. Nebylo to správné, nemyslet na
ostatní a chovat se tak sobecky, ale nemohli jsme si pomoci.
Stromy kvetly jen pro nás. Bublání pramenů nám skládalo symfonie. Měsíc vycházel jen kvůli nám.“
Owen pomalu zavrtěl hlavou. „Nemůžete pochopit, jaké to bylo... jak jsme se cítili.“
„Rozumím tomu velice dobře,“ ujistil ho Richard tichým hlasem.
Owen pohlédnul k Richardovi a pak jeho pohled sklouzl ke Kahlan. Ta jen přikývla. Owenovo obočí
se zvědavě zdvihlo. Pak se však podíval stranou, a Kahlan se zdálo, že tak učinil nějak provinile.
„Dobrá,“ řekl Owen. „Byl jsem mluvčím našeho města - tím, kdo hovoří o důležitých společných
rozhodnutích. Někdy jsem také radil lidem, jak se mají chovat, aby to bylo v souladu s principy naší
vyspělé společnosti.“ Owen si zamnul ruce. „Jak už jsem řekl, sloužil jsem svým lidem jako Mudrc, takže
jsem měl jejich důvěru.“
Richard pouze přikývl a nepřerušoval ho, i když Kahlan věděla, že všem detailům, o kterých Owen
hovoří, tak úplně přesně nerozumí. Stejně tak jako jim nerozuměla ani ona sama. Podstata příběhu se však
zatím zdála být zcela jasná.
„Zeptal jsem se Marilee, jestli by se chtěla stát mou ženou, jestli by si chtěla vzít mě a nikoho jiného.
Řekla, že je to nejšťastnější den jejího života, když jsem ji požádal o ruku, a když jsem řekl, že bych ne-
chtěl žádnou jinou, jen ji. Byl to i nejšťastnější den mého života, protože řekla, že by chtěla, abych se stal
jejím manželem.

Lidé z toho měli velkou radost. Každý nás měl rád a všichni nás objímali a dávali nám najevo, jak
jsou z naší lásky šťastní. Když jsme tak všichni seděli pospolu, mluvilo se jen o naší svatbě. Všichni se
těšili, že Marilee a já dáme naší komunitě děti.“
Owen se náhle zarazil. Zdálo se, že další události by raději zapomněl.
„Takže se konala velká svatba?“ zeptal se nakonec Richard.
Owen stále nepřítomně zíral před sebe. „Přišli muži Císařského řádu. Tehdy jsme si poprvé
uvědomili, že hranice, která od počátku věků chránila náš lid, padla. Už jsme nebyli v bezpečí.
Naše císařství bylo jako nahé, vydané napospas divochům.“
Kahlan věděla, že prolomení hranice způsobila ona, a že tito lidé byli teď zranitelní. Tenkrát neměla
jinou volbu, ale stejně nebylo příjemné o tom slyšet.
„Přišli do našeho města, kde jsem byl mluvčím. Naše město, stejně jako ostatní, mělo kolem sebe
hradby - ti, kteří nám dali jméno Bandakar, stanovili, že takhle máme města stavět. Bylo od nich moudré,
že to chtěli. Hradby nás chránily před divokými zvířaty.
Muži Císařského řádu si postavili za hradbami tábor. Ve městě jsme pro ně skutečně neměli místo -
nebylo kde ubytovat takové množství lidí, protože k nám nikdy mnoho návštěvníků nejezdilo. Navíc jsem
se bál mít takové lidi na noc pod střechou. Bylo však chybou mít takové obavy. Byla to moje chyba a ne
jejich. Vím to, ale bál jsem se.
Jelikož jsem byl mluvčím, vypravil jsem se do jejich ležení s jídlem a nějakými věcmi. Měl jsem
špatné svědomí z toho, že jsem se jich bál. Byli velcí, někteří s dlouhými, tmavými, mastnými a
zacuchanými vlasy, jiní s oholenými hlavami, nebo zarostlí špinavými vousy - nikdo neměl zářivé zlatavé
vlasy jako naši lidé. Bylo strašné vidět je oblečené ve zvířecích kůžích, ověšené řetězy a pásy probitými
ostrými kovovými cvočky. U opasků se jim houpaly hrozivě vyhlížející nástroje, které jsem ještě nikdy
předtím neviděl, a o kterých jsem se později dozvěděl, že to jsou zbraně.
Řekl jsem těm cizincům, že jsou vítáni, a že se s nimi podělíme o všechno, co máme. Řekl jsem, že
jsou zváni, aby s námi poseděli a popovídali si.“
Všichni tiše čekali a netroufali si pronést ani slovo, zatímco po Owenových tvářích se kutálely slzy a
kapaly z jeho brady dolů na zem.
„Muži Císařského řádu s námi neposeděli. Ani si s námi nepovídali. Přestože jsem na ně mluvil,
chovali se tak, jako bych ani nestál za pozornost. Někteří se na mě šklebili, jako by mě chtěli sníst.
Snažil jsem se rozptýlit jejich obavy, protože právě obavy a strach z ostatních vyvolávají nepřátelství.
Ujistil jsem je, že jsme mírumilovní a nemáme vůči nim žádné zlé úmysly. Řekl jsem jim, že je rádi
přijmeme mezi sebe.
Nakonec se mnou promluvil jejich mluvčí, který si říkal velitel. Řekl mi, že se jmenuje Luchan. Jeho
ramena byla dvakrát širší než moje, přestože nebyl vyšší než já. Ten muž, Luchan, mi řekl, že mi nevěří.
Když jsem to slyšel, byl jsem vyděšen. Řekl, že si myslí, že mu moji lidé chtějí ublížit. Obvinil nás ze
záměru pobít jeho muže. Byl jsem skutečně vyvedený z míry, že si může něco takového myslet, navíc
poté, co jsem ho ujistil, že jsou vítáni. Byl jsem tak vyvedený z míry, že jsem zřejmě udělal něco, kvůli
čemu si myslel, že pro něho a pro jeho muže představujeme hrozbu. Znovu jsem ho ujistil, že s nimi
toužíme setrvat v naprostém míru.
Luchan se na mě poté usmál, ale nebyl to radostný úsměv, takový, na jaké jsem byl zvyklý od našich
lidí. Řekl, že se chystají vypálit naše město a vyvraždit všechny jeho obyvatele, aby nám zabránili
zaútočit na ně, až budou v noci spát. Prosil jsem ho, aby uvěřil v naši mírumilovnost a aby si s námi sedl a
popovídal. Řekl jsem mu, že pak sám uvidí, že jeho obavy jsou liché a že ho mezi nás přijmeme jako
milovaného druha.
Luchan potom prohlásil, že naše město nevypálí a nevyvraždí jeho obyvatele pod jednou podmínkou,
jak tomu říkal. Prohlásil, že když mu postoupím svou ženu jako důkaz své upřímnosti a dobré vůle, uvěří
mým slovům. Když to ale neudělám, když ji za ním nepošlu, bude to, co se stane, moje chyba.
Šel jsem zpátky, abych vyslechl, co tomu řeknou moji lidé. Všichni se shodli, že to musím udělat. Že
musím poslat Marilee tomu veliteli Císařského řádu, aby město nevypálili a všechny nevyvraždili. Prosil
jsem je, aby se nerozhodovali tak ukvapeně, a přišel jsem s nápadem, že bychom mohli uzavřít městské
brány, abychom mužům zabránili přijít a ublížit nám. Moji lidé ale prohlásili, že lidé, jako jsou tito, by
určitě našli způsob, jak hradby prorazit, a pak by nás všechny pobili za to, že jsme před nimi brány
zavřeli. Všichni na mě skoro křičeli, že musím ukázat Luchanovi dobrou vůli a rozptýlit jeho obavy.

Ještě nikdy jsem se mezi svými lidmi necítil tak osamělý. Nemohl jsem se protivit názoru všech,
protože jsem byl vychován, že pouze hlasy lidí, spojené v jeden shodný hlas, mohou být dost moudré na
to, aby nalezly správné řešení.
Když jsem stál před Marilee, třásla se mi kolena. Slyšel jsem sám sebe, jak se jí ptám, jestli chce,
abych udělal, co si přeje lid. Řekl jsem jí, že s ní uteču, pokud si to přeje. Plakala a řekla mi, že by ode mě
nečekala tak hříšné řeči, protože útěk by znamenal smrt všech ostatních.
Řekla, že musí jít k mužům Císařského řádu, aby je uklidnila, jinak že dojde k násilí. Prohlásila, že
jim musí říci o našich mírumilovných úmyslech a naklonit je na naši stranu.
Byl jsem na Marilee pyšný, že obhajuje nejvyšší zájmy našeho lidu. Klidně bych zemřel, jen abych
mohl být pyšný na něco, co mě o ni mohlo navždy připravit.
Naposledy jsem Marilee políbil, ale nedokázal jsem zadržet slzy. Objal jsem ji a plakali jsme spolu.
Pak jsem ji zavedl k tomu muži, Luchanovi. Měl husté černé vousy, oholenou hlavu a náušnici v
uchu a v nosní dírce. Řekl, že jsem se rozhodl moudře.
Jeho opálené paže byly skoro stejně silné jako Marileein pas. Vzal Marilee špinavou rukou za paži a
táhl ji pryč. Ještě se otočil a řekl, ať se klidím zpátky do města a ke svým lidem. Jeho muži se mi smáli,
když viděli, jak se vracím zpátky.
Muži nechali naše město i lidi na pokoji. Měli jsme mír, který jsem vyměnil za Marilee.
V mém srdci ale mír nebyl.
Na nějaký čas muži Císařského řádu od našeho města odtáhli. Ale jednoho odpoledne se vrátili a po-
žadovali, abych vyšel ven. Zeptal jsem se Luchana, jak se má Marilee, jestli je šťastná. Luchan si odplivl
a prohlásil, že neví, že se jí na to nikdy neptal. Dostal jsem strach a zeptal jsem se ho, jestli s ním mluvila
o naší mírumilovnosti a ujistila ho, že vůči nim nemáme špatné úmysly. Řekl, že když je se ženou, nestará
se o to, co říká.
Zamrkal na mě. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho mrkat takovým způsobem, přesto jsem okamžitě
věděl, co tím chce vyjádřit.
Strašně jsem se o Marilee bál, ale připomněl jsem si, že nic není pravda, a že nemůžu něco usuzovat
z toho, co jsem slyšel. Poslouchal jsem toho muže, jak mluví věcech, které vidí on. Věděl jsem, že
vnímám jen zlomek skutečného světa. Nemohl jsem rozpoznat pravou realitu pouze prostřednictvím
svých očí a uší.
Luchan řekl, že máme otevřít městské brány, nebo si budou myslet, že vůči nim máme nepřátelské
úmysly. Luchan řekl, že když to neuděláme, spustíme tím celý řetězec násilí.
Šel jsem zpátky a řekl o tom svým lidem. Všichni se shodli, že musíme otevřít městské brány a
pozvat je dovnitř, abychom dokázali, že vůči nim nechováme žádné nepřátelství ani žádné předsudky.
Muži Císařského řádu prošli otevřenými branami dovnitř a zmocnili se skoro všech žen, od mladých
dívek po zralé matky. Přišli jsem s ostatními muži za nimi a prosili je, aby nechali naše ženy být. Řekl
jsem jim, že jsme vyhověli jejich požadavkům, abychom jim dokázali, že nemáme nepřátelské úmysly,
ale nepomohlo to. Neposlouchali mě.
Řekl jsem tedy Luchanovi, že jsem mu poslal Marilee jako jeho podmínku míru. Řekl jsem mu, že
musí naší dohodu dodržet. Luchan a jeho muži se smáli.
Nemůžu říci, jestli to, co jsem viděl potom, byla pravda. Realita spadá do říše osudu a my tady, na
tomto světě, nemůžeme poznat celou pravdu. Ten den dolehl osud na náš lid a my s tím nemohli nic dělat.
Víme, že nemůžeme bojovat proti osudu, protože ten je dán předem.
Díval jsem se, jak odvlékají pryč naše ženy. Díval jsem se na to a nemohl nic dělat. Ženy křičely naše
jména, když po nich sahaly mohutné ruce těch mužů a vlekly je pryč. Ještě nikdy jsem neslyšel takový
řev jako ten den.“
Zdálo se, že zatažená obloha každou chvíli spadne na koruny stromů. V těžkém tichu zaslechla
Kahlan v borovicích pípání ptáků. Owen byl v duchu stále ve svém světě strašlivých vzpomínek. Richard
stál před ním, ruce založené na prsou a mlčel.
„Šel jsem do jiných měst,“ řekl Owen nakonec. „Na několika místech mě Císařský řád předešel. Jeho
muži v nich většinou dělali to samé, co udělali našemu - odvlekli ženy. Někde dokonce odvedli i několik
mužů.
Na jiná místa, kam jsem přišel, Císařský řád ještě nedorazil. Jako mluvčí našeho města jsem všem
vyprávěl, co se stalo a vyzýval jsem je, ať něco udělají. Zlobili se na mě a říkali, že není moudré
odporovat, že odpor je začátkem násilí, a že kdybychom odporovali, nebyli bychom o nic lepší než divoši.
Vyzvali mě, abych se zřekl svých radikálních názorů a raději dbal na moudrost, kterou zaručuje hlas lidu,
který přinesl osvícení a tisíce let míru. Řekli mi, že události posuzuji jen na základě svých omezených
smyslů.
Šel jsem do jednoho z našich nejdůležitějších měst a znovu jim oznámil, že hranice padla, že průchod
už není zapečetěn, že se blíží Císařský řád, a že je třeba něco dělat. Vyzval jsem je, aby mě vyslechli a
zvážili, co bychom mohli udělat, abychom ochránili náš lid.
Byl jsem tak neodbytný a rozhodný, že mě shromáždění mluvčích zavedlo za Mudrcem, aby mě vy-
slechl a rozhodl. Je velkou ctí mít audienci u Mudrce. Mudrc mi řekl, že musím odpustit těm, kdo udělali
všechny ty věci mým lidem, aby násilí skončilo.
Mudrc řekl, že vztek a nepřátelství mužů Císařského řádu jsou známkou jejich vnitřního utrpení, vo-
láním o pomoc, a že jim musíme ukázat soucit a porozumění. Měl jsem se tváří v tvář takové moudrosti,
která mohla pocházet pouze od Mudrce, stydět, ale místo toho jsem Mudrci řekl, že bych si přál, aby se
Marilee a všichni ostatní lidé vrátili zpátky domů, a že doufám, že mi v tom ostatní mluvčí pomohou.
Mudrc mi řekl, že Marilee si najde své vlastní štěstí sama, beze mne, a že jsem se provinil tím, že si ji
sobecky přeji jen pro sebe. Řekl, že na ostatní naše lidi jen dopadl osud a já nemám žádné právo osud
měnit.
Argumentoval jsem Mudrci a mluvčím tím, že Luchan a jeho lidé nedodrželi naši dohodu. Mudrc
řekl, že Marilee se zachovala správně, když v míru odešla k mužům Císařského řádu, takže nedovolila
vypuknout řetězci násilí. Řekl, že je ode mě velmi sobecké a hříšné stavět osobní zájmy nad zájmy lidu a
míru, a že mé chování zřejmě bylo příčinou toho, že se muži Císařského řádu rozhněvali.
Zeptal jsem se, co mám dělat - vždyť já jsem jednal čestně a oni ne. Mudrc řekl, že jsem jednal
špatně, když jsem vnitřně odsoudil a odmítl muže, které jsem neznal a ani se je nesnažil pochopit. Řekl,
že musím muže přivést k tomu, aby zachovali mír, tím, že se před ně mám vrhnout a prosit za prominutí,
že jsem se k nim nechoval laskavě a připomněl jim jejich vnitřní bolest a příkoří, kterých se jim v
minulosti dostalo.
Řekl jsem před všemi ostatními mluvčími, že rozhodně nehodlám těm mužům odpouštět, ale že se
jich chci zbavit, aby nám nadále nezasahovali do života.
Dostalo se mi veřejného odsouzení.“
Richard podal Owenovi pohár s vodou, ale nic neřekl. Owen nepřítomně srkal vodu, ani se na ni
nepodíval.
„Shromáždění mluvčích mi přikázalo, že se mám vrátit do svého města a poprosit své lidi, aby mi po-
mohli napravit se. Šel jsem tedy zpátky a skutečně jsem se chtěl napravit, ale když jsem dorazil domů,
zjistil jsem, že situace je ještě horší než dříve.
Císařský řád se vrátil a bral si ve městě všechno, co potřeboval - hlavně jídlo a různé zboží. Dali
bychom jim, co by chtěli, ale oni se nikdy neptali a prostě brali. Odvlekli další naše muže - i některé
chlapce, většinou takové, kteří byli silní a zdatní. Jim muži - ti, kteří nějak zpochybnili důstojnost
Císařského řádu - byli zabiti.
Lidé, které jsem znal, prázdnýma očima sledovali krev na místech, kde zemřeli jejich přátelé a bližní.
Jinde se lidé shromažďovali, aby na mrtvé nad jejich krví vzpomínali. Tato místa se vlastně stala
svatyněmi a lidé tu poklekali a modlili se. Děti neustále usedavě plakaly. Nikdo mi rozhodně nehodlal
pomoci napravit se.
Všichni v mém městě se jen třásli strachy za zavřenými dveřmi, ale když na jejich dveře zabouchali
muži Císařského řádu, otevřeli jim z obavy, že by je mohli urazit, kdyby neotevřeli.
Nemohl jsem v našem městě déle zůstat. Utekl jsem do přírody, i když jsem se bál samoty. V kopcích
jsem našel další muže, stejně sobecké, jako jsem byl já sám, skrývající se ve strachu o svůj život.
Společně jsme se rozhodli, že se pokusíme něco podniknout, abychom ukončili utrpení naší země.
Rozhodli jsme se znovu nastolit mír.
Nejprve jsme vyslali mluvčí k mužům Císařského řádu, abychom je informovali, že jim rozhodně
nehodláme ublížit a že s nimi chceme žít v míru, a aby se jich zeptali, co bychom měli udělat, abychom je
uspokojili. Muži Císařského řádu pověsili tyto vyslance za nohy z hradeb našeho města a zaživa je stáhli
z kůže.
Znal jsem ty muže celý život, byli to mí přátelé. Císařský řád je nechal viset z hradeb, křičící bolestí
v horkém letním slunci, dokud je nenašli černozobí pernatci.

Připomněl jsem si, že to, co jsem ten den viděl, nebylo skutečné, a že nemohu věřit svým očím, které
mě nejspíš klamaly, a že jsem si to nejspíš sám zasloužil tím, že jsem měl nesprávné myšlenky, a že ani
moje mysl nemůže vědět, zda to, co jsem viděl, je iluze, nebo realita.
Císařský řád však nezabil všechny muže, které jsme za ním poslali. Někteří byli posláni zpět se vzka-
zem. Císařský řád nám vzkázal, že jestli se nevrátíme z kopců dolů do města pod jejich nadvládu,
abychom jim dokázali, že nemáme v úmyslu na ně zaútočit, stáhnou z kůže tucet lidí denně a pověsí je z
hradeb jako potravu pro pernatce. Tak tomu bude, dokud se nevratíme, abychom dokázali naši
mírumilovnost, nebo dokud ve městě zbude alespoň jeden živý člověk.
Mnoho z mužů se rozplakalo. Nedokázali se vyrovnat s faktem, že se stanou příčinou řetězce násilí, a
vrátili se do města, aby ukázali, že nemají nepřátelské úmysly.
Ale nevrátili jsme se všichni, několik nás zůstalo v kopcích. Vzhledem k tomu, že se většina vrátila a
Císařský řád neměl ponětí, kolik lidí vlastně v kopcích je, myslel si, že už tam nikdo nezůstal.
My, kteří jsme zůstali, jsme se živili ořechy, lesním ovocem, nebo tím, co jsme ukradli.
Řekl jsem mužům, že bychom měli zjistit, co Císařský řád dělá s lidmi, které odvlekl z našich měst.
Vzhledem k tomu, že nás muži Císařského řádu neznali, podařilo se nám zamíchat se mezi lidi, kteří
obdělávali pole nebo dohlíželi na zvířata, a proklouznout mezi nimi do našeho města, aniž by o nás někdo
věděl. Několik měsíců jsme sledovali muže Císařského řádu.
Děti byly obvykle posílány pryč, ale všechny naše ženy shromáždil Císařský řád na místě, které za
tímto účelem zřídil. Byl to tábor - tak tomu říkali - který byl opevněn proti případnému útoku.“
Owen znovu schoval obličej do dlaní a vzlykajíc pokračoval.
„Používali naše ženy na chov. Chtěli, aby měly děti, co nejvíce dětí - dětí s jejich vojáky. Některé
ženy už byly těhotné. Většina ostatních záhy otěhotněla. Během následujícího roku a půl porodily spoustu
dětí. Děti byly po krátkém čase, kdy o ně bylo pečováno, posílány pryč. Jejich matky pak byly znovu
přiváděny do jiného stavu.
Nevím, kam všechny ty děti posílali. Bylo to někam za hranice našeho císařství. Také odvlečené
muže odváděli někam za hranice.
Muži Císařského řádu moc velký pozor na zajatce nedávali, protože věděli, že naši lidé odmítají
násilí. Proto se několika mužům podařilo uprchnout do kopců, kde nás našli. Řekli nám, že je Císařský
řád vzal k ženám a že tam museli plnit rozkazy, které jim dal. Kdyby neposlechli, všechny ženy by prý
zemřely - byly by zaživa staženy z kůže. Ani tito muži však nevěděli, kam je chtěl Císařský řád nakonec
odvést a co s nimi vlastně zamýšlel. Věděli jen, že kdyby neplnili rozkazy, trpěli by kvůli tomu naše ženy.
Po roce a půl skrývám v kopcích, kdy se k nám přidávali někteří další uprchlíci, jsme zjistili, že
Císařský řád zabral nová území našeho císařství včetně dalších měst. Mudrc a mluvčí se rovněž začali
skrývat. Zjistili jsme, že některá města pozvala Císařský řád dovnitř, aby ho uklidnila a nezavdala mu
sebemenší příčinu k násilí.
Ale tento záměr selhal, nic nedokázalo uklidnit agresivitu mužů Císařského řádu. Nedokázali jsme
pochopit, proč tomu tak je.
V některých větších městech to však přece jen bylo jiné. Jejich obyvatelé poslouchali mluvčí
Císařského řádu a uvěřili jim, že jejich záměry jsou ve shodě s jejich vlastními - skoncovat s násilím a
nespravedlností. Věřili, že se Císařskému řádu také příčí násilí, že je osvícený, stejně jako naši lidé, ale že
se musí k násilí uchylovat, aby skoncoval s těmi, kdo nás všechny utlačují. Naši lidé uvěřili, že jsou
konečně v rukou spasitelů, kteří budou šířit naši víru a osvícení mezi divochy za hranicemi našeho
císařství. Mezi divochy, kteří dosud nežijí v míru.“
Richard se třásl vzteky a už nedokázal mlčet. „To po vší té brutalitě vaši lidé uvěřili slovům
Císařského řádu?“
Owen rozhodil rukama. „Lidé se nechali oklamat, uvěřili, že Císařský řád bojuje za stejné ideály, v
jaké věří a pro jaké žijí také oni sami. V těch větších městech řekli našim lidem, že jednali tak, jak
jednali, proto, že se moje město a některá další místa spojila s divochy ze severu - s D'Harany.
Už jsem to jméno dříve slyšel - říše D'Hara. Během roku a půl, co jsem se skrýval v kopcích, jsem
občas cestoval mimo zemi, na okolní místa, zda bych tam nevypátral něco, co by mohlo pomoci svrhnout
nadvládu Císařského řádu a vyhnat uchvatitele z Bandakaru. Když jsem byl na cestách, navštívil jsem i
některá města ve Starém světě, jak jsem zjistil, že se ta země jmenuje. V jednom z těchto míst, v
Altur'Rangu, jsem zaslechl zkazky o velkém muži ze severu, z D'Haranské říše, který má přinést svobodu.

Také moji druhové z kopců cestovali. Když jsme se pak zase setkali, vyprávěli jsme si o tom, co jsme
kde viděli a slyšeli. Všichni ti, kdo se odněkud vrátili, slyšeli to samé - slyšeli o muži řečeném lord Rahl a
o jeho manželce, matce zpovědnici, kteří spolu bojují proti Císařskému řádu.
Pak jsme zjistili, kde se skrývá Mudrc a většina našich mluvčích. Byli v našem největším městě, kam
Císařský řád ještě nedorazil. Císařský řád totiž měl práci na dalších místech a nijak nespěchal. Muži, kteří
byli se mnou, chtěli, abych se stal jejich mluvčím a šel za ostatními mluvčími a za Mudrcem, a abych je
přesvědčil, že musíme udělat něco, co by zastavilo Císařský řád a vyhnalo ho z Bandakaru.
Cestoval jsem tedy do velkého města, kde jsem nikdy předtím nebyl a musím říci, že mě povzbudilo,
když jsem spatřil tak velkolepé město, které vybudovala naše vyspělá kultura. Věděl jsem však, že je to
kultura, které hrozí zkáza, pokud se mi nepodaří přesvědčit všechny mluvčí a Mudrce o tom, že je třeba
proti Císařskému řádu něco podniknout.
Promluvil jsem k nim s velkou naléhavostí. Řekl jsem jim o všem, co udělal Císařský řád. Řekl jsem
jim o svých mužích, kteří se skrývají v lesích a čekají na jejich vyjádření.
Mluvčí mi však odpověděli, že jsem nemohl poznat pravou povahu Císařského řádu pouze z toho, co
jsem se svými muži viděl - že Císařský řád patří k velkému národu a my jsme viděli jen zlomek jeho lidu.
Řekli mi, že není možné, aby lidé dělali tak hrůzné věci, jaké jsem jim popsal, protože by přece museli
omdlít hrůzou dříve, než by je vůbec stačili dokončit. Aby to dokázali, navrhli mi, abych stáhl z kůže
jednoho z nich. Připustil jsem, že to nemohu udělat, ale řekl jsem jim, že jsem viděl, jak to Císařský řád
provádí.
Když jsem trval na tom, že to byla skutečně pravda, mluvčí mnou opovrhovali. Říkali mi, že musím
mít stále na paměti, že realita pro nás není poznatelná. Říkali, že muži Císařského řádu byli patrně
vystrašení že bychom mohli být krutí a násilničtí lidé, a tak jednoduše chtěli vyzkoušet naši reakci tím, že
nás zkusili oklamat, abychom uvěřili, že věci, které popisuji, jsou pravdivé a oni uvidí, jestli je
napadneme, nebo ne.
Mluvčí nakonec prohlásili, že nemohu vědět, jestli věci, které jsem viděl, byly skutečné, a i kdyby
byly, tak nemohu posoudit, zda byly pro zlo, nebo pro dobro. Nejsem ten, kdo by měl soudit jednání
mužů, které ani neznám, a že když to dělám, tak se asi cítím být nad nimi, a že to je předpojaté a
nepřátelské jednám.
Mohl jsem jen myslet na všechny ty věci, které jsem viděl se svými muži z kopců, kteří souhlasili, že
musíme přesvědčit mluvčí a Mudrce, aby jednali pro záchranu našeho císařství. Mohl jsem si jen předsta -
vovat Luchanovu tvář. Myslel jsem na Marilee v rukou toho muže. Myslel jsem na její oběť, na její život,
který pro nic za nic zahodila.
Stál jsem před mluvčími a křičel jsem na ně, že jsou zlo.“
Cara vyprskla smíchy. „Zdá se, že dokážeš poznat, co je pravda, když trochu přemýšlíš.“
Richard po ní blýskl očima.
Owen vzhlédl a zamrkal. Když vyprávěl, byl myšlenkami tak daleko, že Caru vlastně ani neslyšel.
Podíval se na Richarda.
„Právě tehdy mě poslali do vyhnanství,“ řekl.
„Ale hranice už přece byla dávno průchozí,“ řekl Richard. „Ty sám jsi přece předtím procházel
průchodem. Jak tě mohli donutit k vyhnanství, když hranice padla?“
Owen mávl rukou. „Nepotřebovali hranici smrti. Vyhnanství je samo o sobě rozsudkem smrti - smrti
jako občana Bandakaru. Mé jméno znali všichni v celé zemi, nebo alespoň v tom, co z ní zbylo, a i
kdybych zůstal, každý by se mě stranil. Odehnali by mě ode všech dveří. Nikdo by se mnou nechtěl nic
mít. Stal jsem se vyvrhelem. Nezáleželo na tom, jestli mě mohou vyhnat za nějakou fyzickou bariéru.
Vytvořili totiž pomyslnou bariéru mezi mnou a mými lidmi. A to je mnohem horší.
Šel jsem zpátky k mým mužům v kopcích, abych si sbalil věci a svěřil jsem se jim, že jsem byl
vyhnán. Chystal jsem se opustit svou vlast, jak mi bylo přikázáno vůlí lidu, vyřčenou ústy mluvčích.
Ale moji muži z kopců mě nechtěli nechat jít. Řekli, že poslat mě do vyhnanství je chyba. Tihle muži
viděli věci, které jsem viděl i já. Ženy, matky, dcery a sestry těchto mužů byly odvlečeny. Jejich přátelé
byli zabiti - staženi zaživa z kůže a ponecháni zemřít v neuvěřitelných mukách. Tihle muži viděli, jak si
pro jejich umírající druhy přilétají černozobí pernatci. Nakonec prohlásili, že když jsme všichni na vlastní
oči viděli to samé, musí to být pravda.

Řekli, že jsme všichni odešli do kopců, protože milujeme svoji zem a rádi bychom znovu nastolili
mír, který jsme už jednou měli. Řekli, že velcí mluvčí jsou těmi, jejichž oči nevidí pravdu a kdo odsuzují
naše lidi k smrti nebo k otroctví v područí divochů.
Byl jsem překvapený, že mě muži z kopců neodmítli, když jsem byl vyhnancem, a že chtěli, abych s
nimi zůstal.
Tak se stalo, že jsme se rozhodli sami něco dělat, vymyslet plán, který jsme původně žádali po našich
mluvčích, jak se zbavit Císařského řádu. Když jsem se mužů zeptal, jaký to tedy bude plán, všichni říkali
to samé.
Všichni říkali, že musíme přivést lorda Rahla, aby nám přinesl svobodu. Všichni se na tom shodli.
Nakonec jsme se rozhodli, co přesně uděláme. Někteří muži říkali, že takový muž, jako je lord Rahl,
určitě neodmítne přijít a pomoci nám, když ho o to požádáme. Jiní si mysleli, že byste nemusel být
ochotný přijít, když jste neosvícený a určitě jste jiný než naši lidé. Když jsme zvážili tuto možnost,
rozhodli jsme se, že musíme mít v záloze řešení takové situace. Chtěli jsme se ujistit, že budete muset
přijít, i když třeba nebudete chtít.
Vzhledem k tomu, že jsem byl vyhnán, nabídnul jsem se, že je provedení tohoto plánu na mně. Stejně
bych kromě svých přátel v kopcích nemohl mezi naše lidi, pokud by se nám nepodařilo svrhnout
nadvládu Císařského řádu. Řekl jsem svým mužům, že sice nevím, kde mám lorda Rahla hledat, ale že to
nevzdám, dokud ho nenajdu.
Pak jeden starší muž, který celý život sbíral byliny a vyráběl z nich léky, namíchal jed, který jsem
později nasypal do vašeho vodního vaku. Také mi připravil protijed. Řekl mi, jak jed pracuje a jak má být
použit protijed, protože nikdo z nás nechtěl, abychom se dopustili vraždy, i když by se jednalo jen o
vraždu neosvíceného.“
Richard nenápadně mrkl na Kahlan, aby mlčela, protože dobře věděl, že by velmi ráda něco řekla.
„Měl jsem obavy, jestli vás najdu, nevěděl jsem, jak to udělám,“ řekl Owen Richardovi. „Ale věděl
jsem, že to musím zvládnout. Ještě než jsem se však vydal na cestu, musel jsem podle plánu ukrýt zbytek
protijedu.
Ve městě, kde si Císařský řád naklonil lidi na svou stranu, jsem zaslechl, jak si lidé na tržišti říkají, že
je to velká čest, když do jejich města přicestuje nejdůležitější muž Císařského řádu v Bandakaru. Blesklo
mi hlavou, že ten muž musí vědět o někom, koho Císařský řád nenávidí ze všeho nejvíce - o lordu
Rahlovi.
Zůstal jsem tam několik dní a sledoval místo, kde se ten muž měl nacházet. Viděl jsem, jak tam
vcházejí a vycházejí vojáci. Někdy dovnitř přivedli nějaké lidi, kteří později zase vyšli ven.
Jednou jsem viděl nějaké lidi, jak vycházejí ven a nevypadalo to, že by jim uvnitř někdo nějak
ublížil, a tak jsem se k nim přiblížil, abych slyšel, co si povídají. Slyšel jsem, že se prý setkali s tím
velkým mužem osobně. Moc jsem toho neslyšel, ale nikdo z nich neřekl, že by uvnitř snad došel k nějaké
úhoně.
A pak jsem uviděl, jak odtamtud odcházejí vojáci, a napadlo mě, že možná hledají nějaké další lidi,
aby je přivedli k tomu důležitému muži z Císařského řádu. Proto jsem je rychle předešel a zamířil na
hlavní náměstí. Počkal jsem, až tam dorazí vojáci a mezitím jsem se zamíchal mezi procházející se
občany. Vojáci rychle shromáždili skupinu lidí a mě se podařilo se do ní dostat.
Bál jsem se, že by se mi mohlo něco stát, ale říkal jsem si, že tohle je moje jediná šance, jak se dostat
do budovy, kde je ten důležitý muž, jediná naděje, jak ho spatřit a poznat budovu v níž sídlí, a tak zjistit,
kudy by se do ní dalo později proklouznout a špehovat, což jsem se naučil, když jsem žil s ostatními muži
v kopcích. Rozhodl jsem se tohle všechno podniknout, abych získal nějaké informace o lordu Rahlovi.
Přesto jsem se však třásl strachy, když nás zavedli do budovy a v ní nejprve halou dolů a pak zase po
schodech nahoru, až do posledního patra.
Bál jsem se, že mě vedou na popravu a měl jsem silné nutkání utéci, ale vzpomněl jsem si na své
muže v kopcích, kteří na mě spoléhají a jsou závislí na tom, zda najdu lorda Rahla a přivedu ho do
Bandakaru, aby nám vrátil svobodu.
Prošli jsme mohutnými těžkými dveřmi do potemnělé místnosti, jejíž prostředí mě naplnilo strachem,
protože to tam páchlo po krvi. Na oknech byly zavřené okenice. V místnosti byl velký stůl a na něm
široká mísa. Poblíž byla řada tlustých, zašpičatělých dřevných tyčí, dosahujících asi po mou hruď. Byly
zborcené zaschlou krví.

Dvě ženy a jeden muž, které přivedli s námi, omdleli. Vojáci je vztekle kopali do hlav. Když ti tři ne-
vstali, odtáhli je vojáci za ruce pryč. Za nimi zůstala na podlaze krvavá stopa. Nechtěl jsem se blíže
seznámit s botami některého z těch krutých mužů, a tak jsem rozhodl raději neomdlít.
Ten muž se v místnosti objevil náhle, jako závan studeného větru. Ještě nikdy jsem neměl z žádného
muže, dokonce ani z Luchana, takový strach, jako z něho. Byl oblečen do šatů nastříhaných na proužky,
které za ním vlály, když se pohyboval. Měl černé vlasy, stažené do copánku a namazané olejem, takže se
leskly. Nos mu trčel dopředu více, než by se jevilo, kdyby si vlasy nestanoval do copánku. Malé černé oči
měl podmalovány rudou barvou. Když se na mě ty trnkové oči upřely, musel jsem si usilovně připomínat,
že nesmím omdlít.
Když nás pomalu míjel, zíral postupně na každého z nás - jako by si vybíral tuřín k večeři. Pak
vystrčil ze svých hábitů prsty a ukázal na jednoho z příchozích a pak na dalšího a dalšího, až si vybral
celkem pět lidí. Všiml jsem si přitom, že má nehty na prstech nabarveny na černo.
Pak mávl rukou na znamení, že my ostatní máme odejít. Vojáci se postavili mezi nás a pět
vybraných. Pak nás začali vytlačovat ze dveří, ale ještě než se jim to podařilo, vtrhl dovnitř jakýsi velitel s
nosem zploštělým do strany, jako by mu ho někdo opakovaně zlomil a řekl, že přišel posel. Muž s
černými nehty si uhladil naolejované vlasy a přikázal veliteli, aby poslovi řekl, že má počkat, protože
nejnovější informaci bude mít až ráno.
Pak mě spolu s ostatními vyvedli ven. Bylo nám řečeno, že máme jít pryč, že o naše služby není
zájem. Když to říkali, vojáci se smáli. Odešel jsem s ostatními, abych vojáky zbytečně neprovokoval.
Všichni si šeptali o tom, že viděli toho slavného muže na vlastní oči. Já dokázal myslet jen na to, jaká asi
bude ta nejnovější informace.
Později, když padla tma, připlížil jsem se zezadu k budově a za brankou v dřevěném plotě jsem
objevil úzkou chodbu. Prošel jsem jí a skryl se ve tmě v zadních dveřích do vstupní haly. Ve svitu svíčky
jsem rozpoznal jednu z chodeb, kterou jsem odpoledne procházel.
Bylo pozdě a v halách a na chodbách nikdo nebyl. Šel jsem známou chodbou dále dovnitř. Po jejích
stranách byly dveře do pokojů. Plížil jsem se podél nich a pak nahoru po schodech, až jsem došel k
mohutným těžkým dveřím do místnosti, kam nás odpoledne zavedli.
A právě tam, v temné chodbě před těmi dveřmi, jsem uslyšel nejstrašlivější řev ve svém životě. Lidé
naříkali a prosili o své životy, volali o milost. Nějaká žena pořád dokola prosila, aby ji zabili a ukončili
tak její utrpení.
Myslel jsem, že budu zvracet, nebo že omdlím, ale jedna myšlenka mě udržela v klidu a při vědomí a
zabránila mi utíkat tak rychle, jak by mi jen nohy stačily. Byla to myšlenka na osud všech mých lidí,
který přijde, pokud nepřivedu lorda Rahla.
Zůstal jsem tam celou noc, v temném zákoutí chodby za těžkými dveřmi a poslouchal, jak ti ubozí
lidé křičí v nepředstavitelném utrpení. Nevím, co jim ten muž dělal, ale myslel jsem, že při pomyšlení na
jejich pomalé utrpení zemřu. Křik za celou noc nezeslábl.
Třásl jsem se ve svém temném výklenku, plakal a říkal si, že to nebylo skutečné, a že bych si neměl
dělat starosti s něčím, co není pravda. Vzpomínal jsem na Marilee - na časy, kdy jsme byli spolu a snažil
jsem se křik ignorovat.
Brzy ráno se vrátil velitel s placatým nosem. Opatrně jsem vyhlédl ze svého výklenku. Muž s
černými vlasy mu otevřel. Vím, že to byl on, protože když vystrčil ruku ze dveří, aby převzal pergamen,
všiml jsem si černých nehtů.
Řekl veliteli s placatým nosem, kterého oslovoval Najati, že už je našel. Tak to řekl:,je'. Pak
dodal: ,Došli k východnímu konci pustiny a teď směřují k severu.' Řekl, aby Najari ihned dal poslovi
příslušné příkazy. Najari odpověděl: ,Takže to už nebude trvat dlouho, Nicholasi, a dostaneš je. A my
budeme moci stanovit cenu.'„

Kapitola dvacátá pátá
Richard se otočil: „Nicholas? Slyšel jsi, jak řekl právě tohle jméno?“
Owen překvapením zamrkal. „Ano. Jsem si tím naprosto jistý. Řekl Nicholas.“
Kahlan pocítila silnou vlnu zoufalství, která se na ni snesla jako studená a vlhká mlha.
Richard nedočkavě zamával rukou: „Pokračuj.“
„Dobrá. Nebyl jsem si jistý, jestli mluví o vás - o lordu Rahlovi a matce zpovědnici - když velitel řekl
,je', ale podle hrozivého vzrušení v jejich hlasech jsem měl dojem, že tomu tak je. Jejich hlas mi
připomněl chvíli, kdy jsem poprvé viděl Luchana a on se usmíval tak, jak jsem to ještě nikdy předtím
neviděl, jako by mě chtěl sníst.
Pomyslel jsem si, že ta informace je pro mě nejlepší vodítko, podle kterého vás mohu najít. Proto
jsem okamžitě vyrazil.“
Závan větru nadzvedl ranní mlhu. Kahlan si uvědomila, že se třese chladem.
Richard ukázal na muže, který seděl na zemi opodál, na muže s vykousnutým uchem, na muže,
kterého Kahlan zasáhla svou magií. Něco v Richardovi vyvřelo na povrch.
„Támhleto je muž, který dostal Nicholasovy rozkazy. Přivedl s sebou muže, které jsi viděl v našem
bývalém táboře. Kdybychom se jim nebránili, kdybychom nadřadili naši nelibost k násilí nad podstatu
skutečnosti, byli bychom teď ztraceni jako Marilee.“
Owen si muže prohlížel. „Jak se jmenuje?“
„To nevím a je mi to úplně jedno. Bojoval za Císařský řád - podporoval vnímání života jako něčeho
zcela bezcenného. Bojoval za dogma, které vyžaduje, aby se člověk obětoval za ostatní, až z něj
samotného nezbude vůbec nic.
Podle dogmat Císařského řádu nemáš právo milovat Marilee, protože všichni jsou stejní, a tak tvou
povinností je vzít si někoho, kdo nejlépe využije tvou pomoc. Jedině takovým způsobem -
prostřednictvím nesobeckého obětování se - můžeš správně sloužit svým spoluobčanům. Přesto, jak moc
se snažíš nevidět vše, co je přímo před tvýma očima, Owene, myslím si, že někde za všemi těmi
filozofickými řečmi dobře víš, že tohle je ta největší hrůza, kterou Císařský řád šíří. Ne její brutalita a
násilí, ale její ideje. Jejich víra opravňuje brutalitu a tvoje víra ji vítá s otevřenou náručí.
Tenhle muž si nevážil vlastního života, nevážil si toho, kým byl, proč bych se měl starat, jak se
jmenoval? Dali jsme mu to, co bylo jeho největší ctižádostí - nicotnost.“
Když si Richard všiml, že se Kahlan chvěje ve studených závanech větru, vybalil z jejího cestovního
vaku ve voze plášť. S největší možnou něžností jí ho přehodil přes ramena. Podle výrazu jeho tváře
Kahlan odhadovala, že už od Owena slyšel všechno, co chtěl.
Proto ho vzala za ruku a na chvíli si ji přitiskla na tvář. Něco bylo na Owenově vyprávění přece jen k
něčemu.
„Takže to není dar, co tě zabíjí, Richarde,“ řekla Kahlan rozhodným hlasem. „Byl to jed.“
Ulevilo se jí, že jim ještě nevypršel čas, kdy mu mohou sehnat pomoc, jak se bála po celou dobu
jízdy povozem, během které byl Richard v bezvědomí.
„Měl jsem bolesti hlavy už předtím, než jsem se setkal s Owenem. Pořád mě trochu bolí hlava. Stejně
tak meč pravdy začal ochabovat už předtím, než jsem byl otráven.“
„Ale alespoň máme více času najít řešení tvých problémů, než jsme si původně mysleli.“
Richard si prohrábl vlasy. „Obávám se, že teď máme ještě horší problémy, a času nám příliš
nezbývá.“
„Horší problémy?“
Richard přikývl. „Znáš Císařství, ze kterého pochází Owen? Bandakar? Hádej, co slovo Bandakar
znamená.“
Kahlan pohlédla na Owena, který seděl skrčený na bedně, duchem zcela nepřítomný. Zavrtěla hlavou
a znovu se zadívala do Richardových šedých očí, ve kterých četla potlačovaný vztek.
„To nevím, co to znamená?“
„V horní d'haranštině to znamená ,vyhnaní'. Vzpomeň si, jak jsem ti vyprávěl, že jsem se v knize
Pilíře světa dočetl, že se rozhodli vyhnat všechny lidi bez daru do Starého světa. Vzpomínáš, že jsem ti
říkal, že nikdo neví, co se s nimi stalo?
Právě jsme to zjistili.
Před lidmi Císařství Bandakar je teď svět nechráněný.“
Kahlan se zamračila. „Jak můžeš s jistotou vědět, že Owen je potomkem těch lidí?“
„Podívej se na něj. Má světlé vlasy a vypadá mnohem víc jako čistokrevný D'Haran než lidé ze
Starého světa. A co je ještě důležitější, je imunní vůči magii.“
„Ale to může být jen on.“
Richard se k ní naklonil blíže. „Na uzavřeném místě, z něhož pochází, v místě, které bylo od
okolního světa po tisíce let odříznuto, by i jeden pilíř světa dokázal rozšířit své vlastnosti na celou
populaci.
Ale on tam nebyl sám, imunní vůči magii byli všichni. Právě proto byli vyhnáni do Starého světa, a
tam, když se pokoušeli začít nový život, byli znovu shromážděni a vyhnáni na místo v horách - na místo,
které, jak jim řekli, bylo pro Bandakar, vyhnance.“
„Ale jak se o nich lidé ve Starém světě dozvěděli? Jak se jim podařilo je všechny znovu shromáždit,
aniž by jim byť jen jediný unikl a během tisíciletí rozšířil svou nedotčenost kouzly mezi celou populaci
Starého světa? A jak se jim podařilo dostat je všechny na to místo, vyhnat je tam?“
„To jsou všechno určitě zajímavé otázky, ale právě teď nejsou důležité.
Owene,“ zavolal Richard. „Zůstaň prosím tam kde jsi. My ostatní se teď musíme poradit a najít
společnou řeč ohledně toho, co podnikneme dál.“
Owen se zatvářil spokojeně - tenhle způsob jednání - hledání společného hlasu - se mu zjevně
zamlouval. Na rozdíl od Kahlan zjevně nepostřehl ironický tón v Richardově hlase.
„Ty,“ řekl Richard muži, kterého zasáhla Kahlan svou silou. „Běž, sedni si vedle něj a dohlédni na to,
ať tu čeká s tebou.“
Když muž odkvačil, aby vyplnil příkaz, pokynul Richard hlavou ostatním, aby s ním poodešli.
„Musíme si promluvit.“
Friedrich, Tom, Jennsen, Cara a Kahlan následovali Richarda stranou. Richard se opřel opostranici
povozu a založil si ruce na prsou. Ostatní se shromáždili kolem něho. Přesvědčil se, že ho všichni sledují
a pak vážně promluvil.
„Máme velké problémy,“ začal. „A nejen s jedem, který mi podal Owen. Owen nemá ani náznak
daru. Je jako ty, Jennsen. Kouzla na něj nepůsobí.“ Richardův pohled spočinul na Jennsen. „A jeho lid je
na tom stejně jako on, jako ty.“
Jennsen vytřeštila oči překvapením. Vypadala skutečně zmateně, asi si to všechno nedokázala tak
rychle dát dohromady. Friedrich a Tom vypadli podobně. Cařino obočí pokleslo v temném zamračení.
„Richarde,“ řekla konečně Jennsen. „To přece není možné. Vždyť jich je tam tolik... všichni přece
nemůžou být naši nevlastní bratři a sestry.“
„Nejsou nevlastními bratry a sestrami,“ prohlásil Richard. „Všichni jsou potomky Domu Rahlů - lidé,
jako ty. Nemám čas ti to právě teď všechno vysvětlovat, ale vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že pokud bys
měla děti, byly by všechny jako ty, zcela bez daru, a i ony by pak šířily tuto vlastnost na své potomky po
všechny budoucí generace? Tak se kdysi dávno takoví lidé, jako jsi ty, začali šířit ve D'Haře. Místní lidé
je nakonec všechny shromáždili a poslali do Starého světa. Zdejší lidé je pak uklidili támhle za ty hory.
Jméno jejich císařství, Bandakar, znamená vyhnanci.“
Jennseniny velké modré oči se zaplnily slzami. Také patřila k takovým lidem. Nenáviděným lidem,
vyhnaným ostatními z jejich vlastního domova.
Kahlan ji objala kolem ramen. „Vzpomínáš, jak jsi říkala, že se cítíš na tomto světě osamoceně?“
usmála se vřele. „Už se tak nemusíš cítit. Jsou i jiní jako jsi ty.“
Kahlan se nezdálo, že by její slova nějak zvlášť pomohla, spíše pomohlo laskavé objetí. Jennsen
náhle vzhlédla zpátky k Richardovi. „To nemůže být pravda. Měli přece hranici, která je uzavírala v jejich
císařství. Kdyby byli jako já, nemohla by jim přece hranice zkonstruovaná pomocí kouzel, nijak ublížit.

Mohli by vycházet a vcházet dovnitř, kdy by se jim zlíbilo. Za celý ten dlouhý čas by určitě alespoň
někteří pronikli do okolního světa - magická hranice by je nemohla zastavit.“
„Nemyslím, že je to pravda,“ řekl Richard. „Vzpomeň si, jak jsi viděla písek, který se ve výstražném
majáku sypal vodorovně. Byla to magie, a tys to viděla.“
„To je pravda,“ řekla Kahlan. „Pokud je Jennsen pilířem světa, jak je taková věc vůbec možná?“
„Ano, jak to?“ opakovala Jennsen. „Jak se to mohlo stát, když jsem bez sebemenší jiskřičky daru?“
Zdvihla obočí. „Richarde, možná, že to tak opravdu nebude. Možná, že mám alespoň záblesk daru.“
Richard se usmál. „Jennsen, ty jsi čistá jako sněhová vločka. To kouzlo jsi viděla z jiného důvodu.
Nicci nám ve svém dopise napsala, že výstražné světlo je spojeno s čarodějem, který ho stvořil. Že je s
ním spojeno do podsvětí. Podsvětí je světem mrtvých. To znamená, že soška částečně fungovala díky
substraktivnímu kouzlu - kouzlu, které je spojeno s podsvětím. Ty jsi sice imunní vůči kouzlům, ale nejsi
imunní vůči smrti. S darem nebo bez něj, přesto jsi spojena se životem a tím pádem také se smrtí.
Právě proto jsi viděla část kouzel sošky - část, která souvisí s blížící se smrtí.
Hranice byla místem, kde se nalézala smrt. Vstoupit do prostoru hranice znamenalo vejít do světa
mrtvých. A odtud se ještě nikdo živý nevrátil. Pokud by jakýkoli člověk z Bandakaru, který by byl zcela
bez daru, do prostoru hranice vešel, zemřel by. Tímto způsobem byli lidé Bandakaru uzavřeni ve své
zemi.
„Ale nějak přece museli ty lidi dostat přes hranici dovnitř,“ trvala na svém Jennsen. „To by mohlo
znamenat, že na ně kouzlo hranice nepůsobí.“
Richard zavrtěl hlavou. „Ne. V hranici byl ponechán průchod, podobný jako v hranici, která kdysi
rozdělovala tři země Nového světa. Touto hranicí jsem kdysi prošel, aniž se mě její kouzla dotkla. V
hranici byl skrytý. V případě Bandakaru je to stejné.“
Jennsen nakrčila nos. „To nedává smysl. Pokud to tak bylo a všichni průchod znali, když jím museli
projít dovnitř, tak proč by jím zase neprošli ven, kdyby chtěli?“
Richard vzdychl a podrbal se na tváři. Kahlan to připadalo, jako by Richard nechtěl, aby se na to ze-
ptala.
„Vzpomínáš si na oblast, kterou jsme před nedávnem přešli? Myslím tu, kde nic nerostlo.“
Jennsen přikývla. „Ano, pamatuji si.“
„Dobrá. Sabar přece říkal, že on přešel přes jinou takovou oblast, severně odtud.“
„Ano, to je pravda,“ řekla Kahlan. „A ta linie směřovala do nitra pustiny k místu zvanému Pilíře
světa - stejně jako ta, kterou jsme viděli my. Musely být zhruba rovnoběžné.“
Richard přikyvoval na souhlas s tím, co se Kahlan chystala vysvětlit. „A nacházely se na obou
stranách horského stupínku, kde je průchod do Bandakaru. Obě linie nejsou příliš daleko od sebe a my se
nyní nacházíme mezi nimi.“
Náhle se ozval Friedrich: „Ale lorde Rahle, to by znamenalo, že když byl někdo vyhnán z Císařství
Bandakar, byl vlastně v pasti mezi těmito dvěma hranicemi a nemohl jít nikam jinam, než...“ Friedrich si
zakryl ústa, otočil se k západu a zahleděl se do šera.
„K Pilířům světa,“ doplnil je Richard tiše.
„Ale, ale,“ koktala Jennsen. „Chceš říci, že to takhle někdo zařídil? Že vybudoval tyhle dvě hranice
proto, aby každý, kdo byl vyhnán z Císařství Bandakar, šel na to místo - k Pilířům světa? Proč?“
Richard se jí chvíli pronikavě díval do očí. „Aby je zabil.“
Jennsen polkla. „Chceš říci, že ten, kdo je uzavřel do Císařství Bandakar chtěl, aby každý, koho se
rozhodnou vyhnat, zemřel?“
„Ano,“ potvrdil Richard.
Kahlan se ještě více zachumlala do svého pláště. Tak dlouho bylo horko, že ani nemohla uvěřit tomu,
že se náhle udělalo chladno.
Richard si odhrnul z čela pramen mokrých vlasů a pokračoval: „Podle toho, co mi kdysi řekla Adie,
hranice vždy musejí mít průchody, aby byla zachována rovnováha na obou jejich stranách. Mám za to, že
lidé Starého světa, kteří sem vyhnali lid Císařství Bandakar, chtěli, aby bandakarští měli nějakou
možnost, jak se zbavit kriminálníků, a tak jim řekli o existenci průchodu. Ale zároveň nechtěli, aby se tito
kriminálníci volně potulovali po okolním světě. Nešlo ani tak o to, že to byli kriminálníci, jako o to, že
byli bez daru. Nebylo možné, aby byli svobodní.“
Kahlan si náhle uvědomila, že v jeho teorii je přece jen háček. „Ale všechny tři hranice přece musejí
mít průchod,“ řekla. „A i když průchody v těch dvou hranicích zůstaly tajné, přece jen existovala
možnost, že někdo, kdo byl vyhnán a poslán průchodem v první hranici, mohl najít jeden z průchodů v
těchto dvou hranicích a mohl se pokusit uniknout smrti u Pilířů světa. To znamená, že někomu z nich se
mohlo podařit projít do Starého světa.“
„Pokud by tu byly tři hranice, pak by se to skutečně mohlo stát,“ řeklo Richard. „Ale já si nemyslím,
že byly tři. Mám za to, že tu ve skutečnosti byla jen jedna.“
„Tak teď to už vážně nedává smysl,“ řekla Cara. „Řekl jsi, že existuje jedna severojižní, blokující
průchod v horách, a pak tyhle dvě rovnoběžné, směřující z východu na západ, jejichž účelem je zavést
každého, kdo by prošel první hranicí, k Pilířům světa, aby tam zemřel.“
Kahlan s tím musela souhlasit. Zdálo se, že existuje možnost, že někdo mohl projít jednou z
rovnoběžných hranic.
„Já si nemyslím, že tu byly tři hranice,“ opakoval Richard. „Domnívám se, že tu byla pouze jedna.
Hranice ovšem nebyla rovná - uprostřed se lomila.“ Richard zvedl dva prsty, rovnoběžně vedle sebe.
Dole, na spodku jejího oblouku, byl průchod v horách. A tahle dvě ramena hranice,“ ukázal Richard na
vzpřímené prsty, „vedla k Pilířům světa.“
„Proč?' zeptala se Jennsen.
„Podle toho, jak složitě je vše vymyšlené a zkonstruované, zdá se mi, že ti, kteří uzavřeli vyhnance
do hor, chtěli, aby se mohli zbavit nebezpečných lidí a věděli, že by to kvůli své víře sami nedokázali. Už
když byli vyhnáni sem, do Starého světa, mohli mít základy své dnešní víry. Ta je činí zcela bezmocnými
proti komukoliv zlému. Pokud měla být jejich víra zachována, znamenalo to vyhnat všechny zlé lidi z
jejich komunity.
Vyhnanství tak daleko od D'Hary a Nového světa, vyhnanství za jejich hranici kamsi do Starého
světa je muselo děsit. Proto drželi spolu, aby přežili, a navíc se mezi nimi vytvořila silná pouta.
Ti, kteří ty nešťastníky uvrhli za hranici, je museli přesvědčit, že ta je tu proto, aby je chránila, aby
zabránila ostatním ublížit jim. Museli všechny přesvědčit, že vzhledem ke své výjimečnosti tuto ochranu
potřebují. To spolu s jejich vzájemnými silnými svazky uvnitř komunity vyvolalo obrovský strach opustit
chráněné území. Vyhnanství se pro ně stalo největší hrůzou.
Při pomyšlení, že je zbytek světa vyhnal, protože neměli dar, museli cítit hotová muka, ale když byli
všichni spolu, cítili se na svém novém území za hranicí bezpečně.
Teď, když hranice padla, máme velké problémy.“
Jennsen si založila ruce na prsou. „Teď, když je nás víc, víc sněhových vloček, máš strach ze
sněhové bouře?“
Richard se na ni vyčítavě zahleděl. „Proč si myslíš, že Císařský řád vnikl do Císařství Bandakar a
odvedl některé tamní lidi?“
„Zjevně proto,“ řekla Jennsen, „aby přivedl na svět víc takových dětí.“
„Ne,“ řekl Richard, „myslím, proč odvedli muže?“
„Ze stejného důvodu,“ řekla Jennsen. „Aby je spojil s jejich ženami a aby tak získali děti bez daru.“
Richard se zhluboka nadechl a pomalu pokračoval. „Co říkal Owen? Vzali ty muže za ženami a řekli
jim, že když nebudou poslouchat rozkazy, budou ženy staženy zaživa z kůže.“
„Jennsen zaváhala. „Jaké rozkazy?“
Richard se k ní naklonil. „Ano, jaké rozkazy. Přemýšlej,“ vybídl ji a rozhlédl se po ostatních. „Jaké
rozkazy? K čemu by jim byli neobdarovaní muži? Co by pro ně takoví muži mohli udělat?“
Kahlan zalapala po dechu: „Pevnost!“
„Přesně tak.“ Richard se postupně podíval na každého z nich. „Jak jsem už řekl, máme velké
problémy.
Zedd chrání Pevnost. S jeho schopnostmi a s magickou ochranou toho místa může Zedd Pevnost
klidně ubránit proti celé Jagangově armádě.
Ale jak by se ten dobrý stařík mohl ubránit byť jen jedinému mladému muži bez daru, který by ho
chytil pod krkem?“
Jennsen si odkryla ústa. „Máš pravdu Richarde. Také Jagang má knihu - Pilíře světa. Ví o tom, že
tihle lidé jsou k magii imunní. Také mě se tak pokoušel zneužít. Proto se tak horlivě snažil mě přesvědčit,
že se mě pokoušíš zabít - abych si myslela, že moje jediná šance, jak přežít, je zabít tě první. Věděl, že
jsem bez daru a nemohu být zastavena kouzly.“

„A Jagang je ze Starého světa,“ dodal Richard. „Se vší pravděpodobností věděl o císařství, které bylo
uzavřeno kouzelnou hranicí. Podle všeho, co víme, byl Bandakar v Starém světě legendární, zatímco za
velkou bariérou, v Novém světě, o něm - a o událostech s ním spojených - lidé vůbec nic nevěděli.
Teď odtud začal odvádět muže, a pod hrozbou, že ublíží jejich ženám, je přinutil, aby poslouchali
rozkazy. Domnívám se, že zcela prvním rozkazem bylo dostat se do Pevnosti čarodějů a zabrat ji pro
Císařský řád.“
Kahlan se rozklepala kolena. Pokud Pevnost padne, přijdou o podstatnou výhodu. Pokud bude
Pevnost v rukou Císařského řádu, bude mít Jagang přístup ke všem prastarým kouzlům. Nedalo by se
vůbec předpovědět, co všechno by pak císař mohl rozpoutat. Pevnost skrývala tajemství, které by mohly
zabít všechny lidi, včetně samotného Jaganga. A Jagang už dokázal, že je schopen zabít jakýkoliv počet
lidí, jen aby bylo po jeho, že je schopen použít jakoukoliv zbraň, přestože současně likvidovala i jeho
vlastní vojáky.
I kdyby Jagang nevyužil ani jediné kouzlo, které Pevnost ukrývala, získal by obrovskou výhodu,
protože by znemožnil D'Haranům najít v ní cokoliv, co by v boji proti Jagangovi mohlo pomoci. O to se
zde již dlouho pokoušel Zedd - hledal něco, co by jim pomohlo vyhrát válku, nebo alespoň pomohlo
zatlačit Císařský řád za velkou bariéru, zpátky do Starého světa.
Bez Pevnosti by tenhle úmysl neměl naději na úspěch. Odpor by nebyl ničím více než oddalováním
nevyhnutelného. Bez Pevnosti by jakýkoliv odpor vůči Jagangovi byl nakonec stejně zlomen. Jeho
jednotky by pronikly do všech koutů Nového světa. Nic by ho nedokázalo zastavit.
Kahlan se třesoucími prsty zabalila do kabátu ještě těsněji. Věděla, co by čekalo její lid, věděla, jaké
to je, když někam vtrhne Císařský řád. Skoro rok byla v armádě a bojovala proti němu. Ten byl jako
banda divokých psů. S takovým nepřítelem neměli chvilku klidu. Řád byl spokojen až ve chvíli, kdy vás
trhal na kusy.
Kahlan se dostala do měst, jako byla například Ebinissia, která byla obsazena Císařským řádem. Ná-
sledovaly týdny divokého rabování, mučení, znásilňování a vraždění, které za sebou nechalo jen pusté
město plné lidských mrtvol. Nikdo, bez ohledu na věk, nebyl ušetřen.
A přesně tohle by čekalo i města a lidi Nového světa, pokud je obsadí Císařský řád.
Kdyby do Nového světa vtrhly jednotky Císařského řádu, znamenalo by to také konec všeho
obchodu. Spousta lidí by ztratila obživu. Jídlo by se rychle stalo vzácností a někde by se nedalo sehnat
vůbec. Lidé by ztratili všechno, kvůli čemu celý život pracovali.
V městech by nastala panika ještě dřív, než by jednotky Císařského řádu dorazily. Až by se tak stalo,
byla by většina lidí vyhnána ze svých domovů, ze svých měst a ze své země. Jagang by ukradl veškeré
zásoby jídla pro své oddíly a dobytou zem by věnoval svým oblíbencům. Skuteční majitelé země by buď
byli zabiti, nebo by na své půdě dřeli jako otroci. Každý, kdo by před přicházejícími armádami uprchl, by
žil v neobydlených končinách jako divoké zvíře.
Většina zbylé populace by živořila na útěku. Stovky tisíc lidí by byly vystaveny živlům, bez střechy
nad hlavou. Celé rodiny, které by přišly o živitele, by byly odsouzeny k pomalému umírání. Děti a slabí
jedinci by zůstali osamělí, vydáni napospas ostatním, a často by posoužili jako jídlo pro hladovějící.
Kahlan dobře věděla, co dokáží rychle se šířící nemoci. Lidé by umírali po tisících. Viděla to na
vlastní oči, když se v Aydindrilu rozšířil mor.
Také Richard se tam nakazil. Na rozdíl od ostatních však o své nákaze věděl. Schválně se nakazil, jen
aby se mohl dostat zpátky k ní. Vyměnil svůj život za to, aby ji před svou smrtí ještě spatřil.
Byly to strašlivé časy.
Kahlan znala z vlastní zkušenosti to bezmocné zoufalství. Bylo to tehdy, kdy využila jedinou
možnost, jak zachránit Richardův život. A právě tím spustila řetěz událostí. Její čin zachránil Richardovi
život. Tenkrát ještě nevěděla, že její čin uvedl do pohybu neviditelné záležitosti.
Díky jejímu zoufalém činu ztratila hranice Císařství Bandakar svou sílu. Díky ní mohla ztratit sílu
veškerá magie.
A teď, díky tomu, že padla hranice, se poslední bašta, kde se mohlo nalézat řešení pro boj s
Císařským řádem, Pevnost čarodějů, ocitla v obrovském nebezpečí.
Kahlan připadalo, že je to všechno jen její chyba.
Svět byl na pokraji zkázy. Civilizace stanula na prahu zapomnění ve jménu nesmyslné ideje
Císařského řádu o velkém dobru. Demagogie vyžadovala, aby se každý obětoval ve jménu velkého dobra.
Stín šílenství padl na celý svět a mohl všechno zničit. Nastal předvečer konce věku.
Kahlan to však nemohla ostatním říci. Nemohla jim říci, jak se cítí. Netroufala si odkrýt své
zoufalství.
„Richarde, my prostě nesmíme Císařskému řádu dovolit obsadit Pevnost.“ Kahlan nedokázala
pochopit, jak klidně a rozhodně její hlas zní. Přemýšlela, jestli někdo další věří, že si skutečně myslí, že
ještě mají šanci. „Musíme je zastavit.“
„Souhlasím,“ řekl Richard.
Také jeho hlas zněl naprosto rozhodně. Zajímalo by ji, jestli v jejích očí dokáže rozeznat hloubku
jejího zoufalství.
„Nejprve,“ řekl, „to lehčí. Nicci a Viktor. Musíme jim dát zprávu, že nemůžeme přijít. Viktor musí
vědět, že souhlasíme s jeho plány, které je třeba uskutečnit, aniž by na nás čekal. Už jsme s ním o všem
mluvili, takže ví, co má dělat. Teď se čas naplnil, a Priska mu musí pomoci.
Nicci se zase musí dozvědět, kam se vydáváme, a že jsme asi našli příčinu, proč se rozsvítilo varovné
světlo. Také ji uvědomíme, kde jsme.“
Nechal nevyřčeno, že se Nicci musí dostat k nim, aby mu pomohla, protože jeho dar ho pomalu
zabíjí.
„Také je třeba, aby se dozvěděla,“ řekl Richard, „že jsme si mohli přečíst jen část jejího varování o
tom, že Jagang a Sestry temnoty dělají z lidí zbraně.“
Všichni zpozorněli. Vždyť dopis četli jen Richard a Kahlan.
„Dobrá,“ řekla Kahlan. „Tímhle problémem se alespoň nemusíme zabývat osobně.“
„Ano, alespoň to,“ souhlasil Richard. Pak ukázal na muže, který čekal na Kahlaniny rozkazy.
„Pošleme ho k Viktorovi a k Nicci, takže se o všem dozvědí.“
„A potom?“ zeptala se Cara.
„Chtěl bych, aby mu Kahlan rozkázala, ať jde na sever a vyhledá armádu Císařského řádu. Chtěl
bych, aby předstíral, že je jedním z nich, aby se dostal blízko k císaři Jagangovi a pokusil se ho zabít.“
Kahlan věděla, jak je nepravděpodobné, že by se muži mohlo podařit ten úkol splnit.
„Jagang má kolem sebe spousty lidí, kteří ho chrání před útoky na jeho osobu,“ řekla Jennsen. „Je
obklopen speciálními jednotkami. Běžní vojáci nemají šanci dostat se do jeho blízkosti.“
„Myslíš, že má nějakou naději něco takového dokázat?“ zeptala se Kahlan.
„Ne,“ připustil Richard. „Vojáci Císařského řádu ho pravděpodobně zabijí mnohem dříve, než se mu
podaří k Jagangovi dostat. Ale věřím, že se o zabití Jaganga alespoň pokusí. A já chci, aby si Jagang dělal
starosti, že někteří z jeho mužů mohou být zrádci, kteří ho dokonce chtějí zabít. Chci, aby se bál, aby
nikdy s jistotou nevěděl, kdo se ho může pokusit zabít. Chci, aby už nemohl klidně spát. Chci, aby ho
pronásledovaly noční můry z toho, co se může stát druhý den ráno, z toho, kdo z jeho mužů čeká na jeho
chybu a neopatrnost.“
Kahlan přikývla na souhlas. Richard pohlédl do zasmušilých tváří ostatních, kteří čekali, co jim ještě
řekne.
„A teď to nejdůležitější, co musíme udělat. Je nezbytné, abychom se dostali do Pevnosti a varovali
Zedda. Nesmíme otálet. Jagang má před námi náskok - plánoval a jednal, aniž jsme věděli, co má v
úmyslu. Nevíme, jak brzy pošle své muže bez daru na sever. Nesmíme už promeškat ani chvíli.“
„Lorde Rahle,“ připomněla se Cara, „ty hlavně musíš dostat protijed, než ti vyprší čas. Nemůžeš s
námi jít do Pevnosti... Ale ne. Počkej - nemůžeš mě znovu poslat do Pevnosti. Já tě teď neopustím, vždyť
jsi téměř bez jakékoli ochrany. Neposlechnu tě, nikam nepůjdu.“
Richard jí položil ruku na rameno. „Caro, nikam tě neposílám, ale díky za nabídku.“
Cara si založila ruce na prsou a zamračila se na něho.
„Nedostaneme vůz do Bandakaru, protože tam není žádná cesta...“
„Lorde Rahle,“ vpadl mu do řeči Tom. „Bez kouzel budete potřebovat všechny zbraně, které máte.“
Richard se usmál. „Já vím, Tome, a souhlasím. Je to Friedrich, který podle mého názoru musí jít.“
Richard se otočil k Friedrichovi. „Můžeš si vzít vůz. Osamocený starší muž bude méně podezřelý, než by
byl kdokoliv jiný z nás. Nebudou tě považovat za hrozbu. Císařský řád tě nebude chtít naverbovat. Uděláš
to, Friedrichu?“
Friedrich se podrbal ve svém strništi. Pak se do jeho vrásčité tváře vloudil úsměv. „Myslím, že jsem
byl nakonec přece jen povolán do čehosi jako je pohraniční stráž.“
Richard se také usmál. „Friedrichu, hranice padla. Jako lord Rahl tě jmenuji strážcem hranice, a
žádám tě, abys každého varoval před nebezpečím, které z jejího prolomení povstalo.“
Když si položil zaťatou pěst na hruď jako slavnostní stvrzení úkolu, Friedrichův úsměv se vytratil.

Kapitola dvacátá šestá
Kdesi ve vzdálené místnosti za sebou, tam kde odpočívalo jeho tělo, zaslechl Nicholas neustávající
zvuk. Byl něčím velice zaměstnán, takže zvuk ignoroval. Světla ubývalo, ale oči, které právě používal,
nepotřebovaly světlo.
Znovu zaslechl zvuk. Pobouřený, že ho něco stále ruší, vrátil se zpět do svého těla.
Někdo bušil pěstí na dveře.
Nicholas vstal z podlahy, kde zanechal tělo sedět se zkříženýma nohama. Vždycky byl chvíli trochu
dezorientován. Když se vrátil do těla, cítil se omezený. Bylo to trapné, používat k pohybu svaly, dýchat,
dívat se a poslouchat prostřednictvím fyzických smyslů.
Někdo znovu zabouchal. Nicholas však nešel ke dveřím, ale k oknu. Zavřel okenice. Pak popadl
pochodeň, zapálil ji a konečně zamířil ke dveřím. Pruhy jeho šatů za ním vlály jako závoj z černých per.
„Co je?“ otevřel těžké dveře a vyhlédl ven.
Venku v chodbě stál Najari, váhu měl na jedné noze, palce zaháknuté za opasek. Jeho svalnatá
ramena se skoro dotýkala zdí po obou stranách chodby. Nicholas si všiml, že se za ním mačká skupina
lidí.
Najariho zpolštělý nos, zkřivený k jedné straně, jako památka na nějakou z četných rvaček, do
kterých ho dostala divoká povaha, vrhal podivný stín na jeho tvář. Každý, kdo se s Najarim dostal do
bitky, to obvykle odnesl daleko hůře než jen nalomeným nosem.
Najari ukázal prstem dozadu přes rameno. „Chtěl jsi nějaké hosty, Nicholasi.“
Nicholas si prohrábl naolejované vlasy. Byl tak zabraný do své činnosti, že úplně zapomněl na příkaz
Najarimu, aby mu přivedl nějaká těla.
„Velmi dobře, Najari. Vezmi je dovnitř. Podíváme se na ně.“
Nicholas sledoval, jak je velitel přivádí dovnitř místnosti osvětlené jen mihotavým plamenem
pochodně. Vzadu vojáci postrkovali opozdilce do dveří. Lidé se rozhlíželi po podivném interiéru
místnosti s dřevěnými stěnami, pochodněmi v držácích, prkennou podlahou, bez nábytku, jen s velkým
stolem. Jejich nosy se krčily a nasávaly pach krve.
Nicholas pozorně sledoval, jak si jednotliví lidé všímají ostrých kopí, stojících v řadě po jejich pravé
straně, kopí silných jako Najariho předloktí.
Zatímco se lidé postavili do řady podél zdi vedle dveří, Nicholas je studoval a pátral po známkách
strachu. Jejich oči těkaly sem a tam, plné hrůzy, ale zároveň dychtivé postřehnout všechny detaily, aby o
nich jejich majitelé mohli později vyprávět přátelům. Nicholas věděl, že je středem velké zvědavosti.
Vzácná bytost.
Slide.
Nikdo nevěděl, co to jméno znamená. Dnes se to někteří dozvědí.
Nicholas si prohlížel své hosty. Byli to zvědaví lidé, tahle podivná stvoření bez daru, zvědaví jako
opice, ale zdaleka ne tak drzí. Protože neměli ani jiskřičku daru, musel s nimi Nicholas nakládat
zvláštním způsobem, aby mu vůbec byli k užitku. Obtěžovalo ho to, ale neslo to své ovoce.
Někteří natahovali krky dopředu, aby na něho lépe viděli.
Nicholas si znovu prohrábl vlasy, jen aby na dlani a prstech ucítil kluzký olej. Naklonil se blíže ke
každému, koho míjel. Jedna žena před ním zavřela oči a odvrátila tvář. Nicholas k ní natáhl ruku a ukázal
prstem. Pak se podíval na Najariho, aby se ujistil, že Najari viděl, koho právě vybral.
Najari mu pohledem dal najevo, že všechno pozorně sleduje.
Jeden z mužů stál strnule vzpřímený a široce rozevřenýma očima zíral přímo před sebe. Nicholas na
něj ukázal prstem. Jiný muž podivně zkroutil rty. Nicholas se podíval dolů a všiml si, že se ten muž,

zřejmě šílený strachy, pomočil. Nicholas znovu ukázal prstem. Už vybral tři. Nicholasovi to však ještě
nestačilo.
Ženě přímo před ním uklouzl vystrašený vzlyk. Usmál se na ni. Dívala se na Nicholase a nebyla
schopna odtrhnout zrak od jeho tváře, od jeho červeně podmalovaných očí a nedokázala zastavit vzlykání,
vycházející z jejího hrdla. Ještě nikdy podobnou lidskou bytost neviděla. Nicholas jí prstem s dlouhým
nehtem poklepal na rameno. Odmění její zvědavost službou velkému dobru. Svému velkému dobru.
Jagang zamýšlel vytvořit něco... neobvyklého. Jistou drobnost z masa a krve. Kouzelnou tretku
vytvořenou čarodějem. Pejska s ostrými zuby.
Jeho Excelence dostala, co chtěla, ba ještě mnohem více. Ó, mnohem více!
Nicholas by rád viděl, jak se císaři líbí loutka bez provázků, speciálně vyrobené stvoření se svou
vlastní myslí, ale s touhou splnit císařova přání.
Muž vzadu u zdi se mu zdál být bez zájmu, jako by se už nemohl dočkat, až návštěva skončí, aby se
mohl vrátit ke svým záležitostem. Přestože se nedalo říci, že by někdo z místních lidí o sobě smýšlel jako
o důležité osobě s nějakým výraznějším vlivem na dění v císařství, někteří občas vykazovali známky jisté
sebestřednosti. Nicholas znovu ukázal prstem. Muž brzy bude mít důvod, aby věnoval plnou pozornost
dění v téhle místnosti, a zároveň zjistí, že není lepší nežli ostatní. Nikam odtud neodejde. Alespoň ne ve
svém současném těle.
Všichni jen tiše přihlíželi, jak se Nicholas chechtá svému vtipu.
Jeho smích však vzápětí utichl. Nicholas jediným kývnutím hlavy ukázal na dveře. Vojáci začali
vyklízet místnost.
„Dobrá, dobrá,“ vrčel Najari. „Pohněte se. Honem, honem, všichni ven.“
Lidé poslušně vykročili ke dveřím, jak jim bylo rozkázáno. Pěti vybraným však bylo pokynuto, aby
zůstali. Prst namířený na prsa je zastavil stejně spolehlivě, jako napřažený meč.
„Nedělejte potíže,“ varoval je Najari. „Působili byste je totiž ostatním.“
Pětice tedy zůstala na místě a semkla se k sobě. Když vojáci vytlačili ostatní lidi z místnosti, zavřel
Najari dveře a s rukama založenýma za zády si stoupl před ně.
Nicholas se vrátil k oknu v západní stěně a otevřel okenice. Slunce již zapadlo, zbyl po něm jen rudý
šrám na nebi.
Už brzy poletí okřídlení, už brzy vyrazí na lov.
A Nicholas s nimi.
Mávl rukou za sebe, aniž by se musel dívat a zapálil pochodeň. Světlo bude potřebovat, ale zatím
chtěl pozorovat nebe.
„Myslíte, že budeme moci brzy odejít?“ zeptal se jeden z těch pěti nesmělým hlasem.
Nicholas se otočil. Najariho pohled mu prozradil, kdo z pětice promluvil. Byl to jeden z mužů,
samozřejmě ten, který byl netrpělivý.
„Jít?“ zeptal se Nicholas a přiblížil se k muži. „Tak ty bys chtěl jít?“
Muž se nakláněl dozadu, dál od Nicholase.
„No víte, pane, jen mě zajímalo, kdy asi budeme moci odejít.“
Nicholas si k němu stoupl ještě blíže a zadíval se mu dlouze do očí.
„Čekej tiše,“ zasyčel.
Vrátil se k oknu a opřel se o parapet. Pak se zhluboka nadechl začínající noci, která se zvolna
vkrádala pod krvavé nebe.
I on již brzy bude tam pod ním, volný.
Již brzy se bude vznášet tak, jak to nedokáže nikdo jiný, jen on.
Podvědomě po nich pátral.
Namáhal oči úsilím, zatímco jeho smysly putovaly tam, kam se nemohou dostat smysly nikoho
jiného, jen jeho.
„Támhle!“ zavřeštěl a ukázal kamsi rukou, napínaje dlouhý četný nehet k něčemu, co nikdo kromě
něj nemohl vidět. „Támhle! Jeden už přilétá!“
Nicholas se otočil a třásně jeho oblečení zavířily okolo. Vzrušeně se díval do očí skupince lidí, kteří
ho zvědavě pozorovali. Nevědí. Nemohou pochopit někoho, jako je on. Nemohou pochopit, jak se cítí a
co potřebuje. Prahl po tom, aby byl na lovu, s nimi, už od doby, kdy si uvědomil tento způsob využití
svých schopností.

Sbíral zkušenosti, celý se do toho ponořil a zjišťoval vše o svých nových schopnostech. Vyrážel ven
s těmi vznešenými stvořeními kdykoliv to jen bylo možné, už od chvíle, kdy sem přišel a objevil je.
Jak ironické se teď zdálo, že kdysi odporoval. Jak podivné bylo, že se kdysi bál, co by mu mohly
udělat ty kruté ženy, Sestry temnoty. Jak se mohl bát věcí, které mu udělaly.
Říkaly, že je to jeho povinnost.
Jejich hanebná kouzla jím projela jako do ruda rozžhavená čepel. Myslel si, že mu oči bolestí vyskočí
z hlavy. Přikovaný ke kládám zapuštěným do země, s rukama roztaženýma jako orel, uprostřed jejich kru-
hu se bál, co s ním udělají.
Bál se toho.
Nicholas se usmál.
Dokonce to nenáviděl.
Bál se bolesti, bolesti kterou mu působily, a ještě více se bál toho, že neví, co s ním vlastně
zamýšlejí. Jeho povinnost, jak říkaly, ve jménu většího dobra. Jeho schopnosti přinášejí také
odpovědnost, na tom trvaly.
Zastřenýma očima se díval, jak Najari svazuje každému z těch pěti ruce za zády.
„Díky, Najari,“ řekl, když muž skončil.
Najari k němu přistoupil. Moji muži je už dostali, Nicholasi. Nařídil jsem, aby vyrazilo dost mužů,
aby nám nemohli uniknout.“ Najari se krátce zašklebil. „Není důvod se něčeho obávat. Teď už budou na
cestě k nám.“
Nicholas přimhouřil oči. „Uvidíme, uvidíme.“
Chtěl to vidět na vlastní oči. Nebo alespoň vlastním zrakem, i když prostřednictvím očí někoho
jiného.
Najari se obrátil ke dveřím a zívl. „Uvidíme se zítra, Nicholasi.“
Nicholas otevřel ústa, jako by i on zíval, i když ve skutečnosti tomu tak nebylo. Ale bylo příjemné si
pořádně protáhnout čelisti. Někdy se cítil uvězněn sám v sobě a chtěl ven.
Nicholas zavřel za Najarim dveře a opatřil je závorou. Udělal to spíše kvůli efektu atmosféry strachu
než proto, že by to bylo nutné.
I s rukama spoutanýma za zády by ho tihle lidé možná mohli přemoci - srazit ho na zem a kopnout do
hlavy, například. Ale to by nejprve museli přemýšlet, rozhodnout se, co mají dělat, proč a poté ještě
konat.
Snazší bylo nepřemýšlet. Snazší bylo nejednat. Snazší je dělat to, co někdo řekne.
Snazší je zemřít než žít.
Žít vyžaduje úsilí. Boj. Bolest.
To Nicholas nenáviděl.
„Nenávidět život a žít pro nenávist,“ řekl přímo do ztichlých a mrtvolně bledých tváří, které se na něj
dívaly.
Za oknem se na nebi zbarvily cáry mraků do šeda. Slunce už dávno zmizelo. Objala je noc. Brzy, už
brzy bude mezi nimi.
Otočil se od okna zpátky ke ztichlým tvářím. Brzy už budou všichni venku, mezi nimi.

Kapitola dvacátá sedmá
Nicholas se podíval na jednoho z mužů. Díky svalům, kterými ho obdařilo umění Sester temnoty, ho
zdvihl do vzduchu. Muž zakřičel překvapením. Váhavě se pokusil vzepřít svalům, kterým by nedokázal
vzdorovat, i kdyby se k tomu odvážil. Tihle lidé byli imunní vůči kouzlům, jinak by Nicholas použil svou
kouzelnou moc, aby je lehce zvednul. Bez jakéhokoliv záblesku daru však museli být tito lidé zvednuti
fyzicky.
Pro Nicholase to však prakticky neznamenalo žádný rozdíl. Jak se dostali k zaostřeným kůlům nebylo
důležité. Co se jim stalo potom, to bylo jediné, na čem záleželo.
Když ho Nicholas nesl přes místnost, muž v jeho rukou křičel hrůzou, zatímco ostatní se stáhli do
nejzazšího rohu. Vždycky se tam stahovali, jako kuřata, která skončí k večeři.
Nicholas, držící muže kolem hrudi, ho zdvihl ještě výše a v pohybu si vyměřoval vzdálenost a úhel.
Muž otevřel doširoka ústa i oči. Pak v šoku zalapal po dechu a zařval, když ho Nicholasovy silné ruce
nabodly na kůl.
Mužův dech se změnil v krátká ostrá zalapání po vzduchu, když mu zaostřený kůl projel vnitřnostmi.
Stále zůstával v sevření Nicholasových silných paží, bál se pohnout a bál se uvěřit, co se děje, bál se
uvěřit, že je to pravda. Zkoušel se přesvědčit, že to není skutečné.
Nicholas se před mužem napřímil. Také muž byl napřímený, neboť byl nabodnutý na ostrý kůl. Svíjel
se v agónii a nohama se snažil dosáhnout na zem, která však byla příliš daleko.
V tu chvíli napřáhl Nicholas k ubohému muži pěsti sevřené úsilím a jeho mysl vystoupila ven a spolu
s jeho celou bytostí a s jeho duchem vklouzla do samotné podstaty téhle živé bytosti, vklouzla do
otevřené mysli tohoto muže, vnikla do trhlin mezi jeho přerušenými myšlenkami, kde byla jen agónie a
strach. Tady se skrývalo pravé místo pro převzetí kontroly. Jakmile Nicholas vklouzl do muže a pronikl
jeho vědomím, vtáhl jeho podstatu do sebe.
Pomocí závratné ničivé a tvořivé síly, kterou kdysi získal, zrodil se Nicholas do nové bytosti,
částečně to byl on a částečně byl něčím více. Zrodil se v to, čím ještě nikdy žádný muž nebyl - tím, co z
něj chtěli udělat jiní.
Všechno, co v něm Sestry temnoty rozpoutaly silou, kterou se nikdy samotné neodvážily vyvolat, vše
v něm zůstalo. Vytvořily se v něm schopnosti, které si jiní jen těžko dokázali představit. Měl moc
vklouznout do myšlenek jiné živé bytosti a vyrvat z ní jejího ducha.
Stáhl sevřené pěsti zase zpátky ke svému břichu a spolu s nimi díky vnitřnímu úsilí vytáhl z muže na
pokraji života a smrti jeho ducha. Nicholas pocítil teplo, jak do něj duch vstoupil.
Tělo muže nechal Nicholas napíchnuté na první kládě a spěchal k oknu, pohazujíce hlavou v první
vlně rozrušení a radosti z toho, že cesta právě začala, z toho, co přijde a jakou silou teď bude vládnout.
Znovu otevřel ústa k zívnutí, které nebylo zívnutím, ale voláním, v němž se neslo mnohem více než
jen jeho tichý hlas.
Před očima se mu míhaly vlnící se obrazy. Nasál první závan vůně vzdálených lesů, ke kterým byla
jeho mysl zaměřena.
Přispěchal zpátky ke svým zajatcům a popadl jednu z žen. Když ji nesl ke kůlu, prosila a plakala,
škemrala, aby byla ušetřena.
„Ale tohle je nic,“ řekl jí. „Nic proti tomu, co jsem prožil já. Ó, ty si neumíš představit, co všechno
jsem prožil.“
Byl přikován nahý k zemi, uprostřed kruhu samolibých žen. Nebyl pro ně ničím. Nebyl pro ně
mužem, ani čarodějem. Nebyl ničím, jen surovým materiálem, masem a krví, protkaný darem.
Měl schopnosti, takže povinnost vyžadovala, aby se obětoval.

Nicholas byl první, kdo přežil jejich pokusy. Ne proto, že se o to nějak snažily, ale proto, že už
zjistily, co nefunguje a toho se u něj vyvarovaly.
„Jen si křič, má drahá. Křič si jak chceš. Nepomůže ti to o nic víc, než to pomohlo mně.“
„Proč,“ křičela žena. „Proč?“
„Prostě musím, abych pomohl tvé duši vznášet se na křídlech mých vzdálených přátel. Čeká tě
velkolepá cesta, tebe i mě.“
„Prosím,“ naříkala. „Drahý Stvořiteli, prosím, ne!“
„Ale ano, drahý Stvořiteli,“ zamumlal. „Přijď a zachraň ji, tak jako jsi zachránil mě.“
Její nářek jí nepomohl. Stejně tak jako jemu nepomohl ten jeho. Nedovedla si představit, jak
nezměrně horší byla jeho agónie. Na rozdíl od něj však ona byla odsouzena k smrti.
„Nenávidět život a žít pro nenávist,“ mumlal uklidňujícím šeptem. „Dostane se ti slávy a odměny,
kterou bude smrt.“
Nabodl ji na kůl. Nepodařilo se mu ji napíchnout dostatečně hluboko, proto ji ještě stáhl o nějakých
šest palců níže, aby měl jistotu, že to způsobí dostatečnou bolest a hrůzu, ale že to není tak hluboko, aby
ihned zemřela. Mlátila sebou a s rukama svázanýma za zády se zoufala snažila dostat se z kůlu.
Její nářek a zbytečná slova ho nezajímaly. Myslela si, že by nářkem mohla něco změnit.
Ale jeho cílem byla bolest.
Řev jeho obětí mu jen potvrzoval, že cíle dosáhl.
Nicholas stál před ženou, ruce napřažené a zaťaté v pěst a jeho duše vklouzla do ženy skrz její
roztříštěné myšlenky. Dostal se až k samému jádru její bytosti. Svou mentální silou, která byla mnohem,
mnohem větší než jeho síla fyzická, ji vytáhl zpět. Nadechl se, když ucítil, jak do něj její duše přechází.
Obě duše, které do sebe zatím vtáhl, byly odděleny od zmučených umírajících těl a existovaly v
podsvětí, kdesi mezi tělesnou formou, o níž věděly, že je pro ně již ztracena a světem mrtvých, který na
ně volal. Život už je nemohl dál zdržovat, ale smrt je ještě nemohla dostat. V tomto stavu duševní
přeměny byly jeho, a on je mohl použít pro záležitosti, které si uměl vymyslet právě jen on.
A on ještě ani nezačal přemýšlet.
Schopnost, kterou měl, nebyla něčím, co by se dalo naučit. Nebyl nikdo další, kdo ji měl - jen on.
Stále ještě se učil, stále poznával rozsah svých sil, stále zkoumal, co všechno může dělat s dušemi jiných
lidí. Zatím jen tápal po povrchu.
Císař Jagang chtěl, aby vytvořil něco podobného, jako byl on sám - snového cestovatele, jakéhosi
bratra. Někoho, kdo může vstoupit do cizí mysli. Dostal však mnohem více, než si dokázal představit.
Nicholas jen prostě nevklouzl do něčí mysli, jako Jagang, Nicholas mohl vklouznout do samotné duše a
vytáhnout ji z člověka ven, do sebe.
Ani Sestry temnoty nepočítali s něčím tak neuvěřitelným, když experimentovaly s jeho schopnostmi.
Když spěchal k oknu, znovu otevřel doširoka ústa, jako by zíval, ale ani teď to nebylo zívnutí. Pokoj
za ním se zavlnil. Přicházelo to jen částečně. Konečně začal vidět jiná místa. Velkolepá místa. Viděl je
novým zrakem, prostřednictvím duší, které již nebyly připoutané ke svým tělům.
Spěchal k dalšímu člověku a už ho nezajímalo, jestli je to muž, nebo žena. Jejich duše byla vším, na
čem mu záleželo.
V horečném spěchu ho narazil na kůl, vklouzl do jeho mysli a vtáhl do sebe jeho duši.
Znovu spěchal k oknu, doširoka otevřel ústa a vrtěl hlavou ze strany na stranu vzrušením, potěšen
hladkou, klouzavou extází ze ztráty fyzické orientace, z pozvedání se nad svou smrtelnou existenci, nad
bývalá pouta tělesné schránky, unášen vzhůru nejen vlastním úsilím, ale také prostřednictvím duší
ostatních, které osvobodil od jejich těl.
Jak velkolepé to bylo!
Bylo to skoro jako radost, která v jeho představách doprovázela smrt.
Znovu popadl naříkající osobu a nedočkavě s ní běžel přes místnost ke kůlům, ke čtvrtému kůlu, a
nabodl ji na něj.
Když se opět narovnal, natlačil se do jejích divoce vířících, zmatených myšlenek a vzal tam, co se
tam vzít dalo. Vzal si pro sebe její duši.
Když ovládal něčí duši, ovládal samotnou jeho existenci. Stal se pro něj životem a smrtí. Byl jejich
spasitelem i zatratitelem.

V mnohém se duším, které ukradl, podobal. I on byl uvězněn v pasti těla, nenáviděl život, snášel
bolest a utrpení, které život přinášel, ale stále se ještě bál smrti, i když zároveň toužil po jejím sladkém
objetí.
Se čtyřmi novými dušemi přistoupil Nicholas k páté osobě, krčící se v rohu.
„Prosím,“ naříkal muž. „Prosím, ne!“
Nicholase napadlo, že kůly jsou vlastně na obtíž - jejich použití vyžadovalo, aby se tu tahal s lidmi
jako s ovcemi, aby se mu podařilo dostat jejich duše. Ano, teprve se učil, co může udělat, a jak to, co
udělá, může ovládat a využít, ale už pochopil, že použití kůlů je svým způsobem omezující. Když o tom
tak přemýšlel, napadlo ho, že pro čaroděje jeho schopností je vlastně urážející, když musí používat tak
krutý prostředek.
Jediné co chtěl, bylo vklouznout do něčí duše a bez varování si ji vzít. Možná, že by kvůli tomu
nemusel lidi nabodávat na kůl.
Kdyby to byl schopen dokázat - jednoduše vstoupit do někoho jen tak na potkání, vniknout až do
jeho duše a vytáhnout ji do sebe, byl by nepřemožitelný.
Kdyby to dokázal, nikdo by se mu nemohl postavit. Nikdo by mu nemohl nic odepřít.
Jak se poslední muž před ním krčil, napřáhl Nicholas ruce před sebe a aniž si plně uvědomoval, co
dělá, poháněn divokou touhou a nenávistí, vrhl svou mysl do muže, do prostoru mezi jeho myšlenky.
Muž ztuhl, stejně jako ztuhli ti na kůlech, když do nich Nicholas vnikl.
Čaroděj si k sobě přitáhl sevřenou pěst a současně do něj vstoupila mužova duše. Jasně v sobě
rozeznal ten kluzký hřejivý pocit.
Dívali se na sebe, oba v šoku, oba si uvědomujíc, co to pro ně znamená.
Muž padl zpět na zeď a bezhlesně se sesunul k zemi v příšerném prázdném utrpení.
Nicholas si uvědomil, že udělal něco, co se mu ještě nikdy předtím nepodařilo. Ukradl duši jen
prostřednictvím své vlastní vůle.
Teď si mohl vzít, co chtěl, kdy chtěl a kde chtěl.

Kapitola dvacátá osmá
Navzdory tomu, že viděl poněkud rozmazaně, přistoupil Nicholas k oknu.

Všech pět duší bylo teď jeho.
Tentokrát, když doširoka otevřel ústa, ozvalo se volání, jejich nářek, když se přidaly k té jeho. Jen
svou vlastní vůlí je všechny spojil v jednu sílu. Pozemské utrpení pro ně teď bylo velmi vzdálené. Pět
duší spolu s ním hledělo z okna, pět duší, které čekalo na to, až se rozlétnou do noci, tam, kam se
rozhodne je poslat.
Sestry temnoty netušily, co tu noc rozpoutaly. Nemohly znát sílu, kterou v něm stvořily, schopnosti,
které do něj vypálily.
Dosáhly toho, čeho nikdo nedosáhl po tisíce let - přeměnily čaroděje v něco víc, v neuvěřitelně
mocnou zbraň. Naplnily ho silou, kterou nevládlo nic živého. Daly mu moc nad dušemi ostatních.
Většina uprchla, ale pět jich zabil.
Pět byl dostatečný počet. Když vklouzl do jejich duší a přivlastnil si je, získal také jejich Han, jejich
životní sílu, jejich energii.
Dokonale mu to vyhovovalo, protože jejich Han pro ně nebyl přirozený - byl to mužský Han, který
ukradly mladým čarodějům, aby získaly síly, které neměly a nemohly mít. Mnoho bezejmenných lidí bylo
obětováno jen proto, že někdo potřeboval, nebo prostě jen chtěl jejich schopnosti.
To všechno si Nicholas vzal z jejich třesoucích se těl zpátky, když jim předtím rozpáral vnitřnosti.
Litovaly, že splnily Jagangův příkaz, že ho přeměnily na něco, co Stvoření nikdy nezamýšlelo vytvořit.
Nejen, že ho proměnily ve Slide, ale navíc mu postoupily svůj Han, a to ho učinilo ještě mnohem
mocnějším.
Když každá z těch pěti žen umírala, svět na chvilku zcela potemněl, to když je Strážce podsvětí vítal
do své říše.
Sestry ho ten den zničily i stvořily.
Měl celý život na to, aby prozkoumal a objevil, co všechno může konat se svými novými
schopnostmi.
A navíc, byl si jistý, že Jagang mu za tu noc zaplatí. Zaplatí, a rád, protože Nicholas mu dá něco, co
mu nemůže dát nikdo jiný než Nicholas Slide.
Nicholas bude štědře odměněn za to, co mu udělali. Ještě se sice nerozhodl, jaká přesně bude jeho
odměna, ale určitě to bude odpovídající.
Použije svých schopností k tomu, aby ovládal životy - důležité životy. Už nemusí narážet lidi na kůl.
Už ví, jak dostat to, co chce.
Už ví, jak se dostat do cizích myslí, kdykoliv se mu zachce a jak získat cizí duše.
Může ty životy vyměnit za bohatství a vznešenost. Něco dostačujícího.
Mohl by být císařem.
Ale měl by být císařem něčeho většího než jen tohohle malého bezvýznamného císařství ovcí. Kdyby
byl vládcem, tak by se vyřádil. Každý jeho rozmar by musel být splněn, hned, jak by získal nadvládu
nad... nad něčím důležitým. Ještě se nerozhodl, co by to mělo být. Bylo to důležité rozhodnutí a nebyl
důvod ho uspěchat. Přijde to samo.
Odvrátil se od okna i s pěti dušemi, které se v něm vznášely.
Bylo načase použít vše, co získal a spojil dohromady.
Bylo načase vrátit se k práci, jestli má získat to, co chce.
Tentokrát by se měl dostat blíž. Byl zklamaný z toho, že nepostupuje vpřed, že nevidí lépe. Byla tma.
Měl by se tentokrát dostat blíž, skrytý ve tmě.

Nicholas vzal ze stolu širokou mísu a postavil ji na zem, před těch pět. Svíjeli se ve smrtelném
utrpení, dokonce i muž, který nebyl nabodnutý na kůlu.
Nicholas si sedl na zem k míse a zkřížil nohy. S rukama na kolenou zaklonil hlavu, zavřel oči a
připravoval v sobě sílu, kterou získal od těch zkažených žen, těch úžasných zkažených žen.
Braly ho jako ubohého čaroděje, který pro ně měl cenu pouze jako materiál, maso, krev a dar, jako
hračka - kterou bylo třeba obětovat ve jménu velkého dobra.
Až bude mít čas, půjde i po ostatních Sestrách.
Ale teď měl na práci něco důležitějšího, a tak zaplašil myšlenky na Sestry temnoty ze své hlavy.
Dnes v noci se nebude jen dívat prostřednictvím cizích očí. Dnes v noci znovu vyrazí spolu s dušemi.
Dnes v noci se nebude jen dívat prostřednictvím cizích očí. Dnes v noci k nim přijde osobně.
Nicholas otevřel mohutně ústa, tak do široka, jak to jen šlo a začal házet hlavou ze strany na stranu.
Část spojených duší se uvolnila a vyšla do mísy jako tenký stříbřitý přísvit spojení se životem za ním,
jako stehy, které drží uzel na vláknu jejich cesty.
Také kousek jeho vlastní duše se uvolnila a smíchala s ostatními v míse.
Pak Nicholas vyvrhl svou vlastní duši ven, nechávajíce za sebou slupku svého těla, sedící na zemi, a
vylétl ven do temného nebe, nesený na křídlech moci.
Žádný čaroděj před ním nic takového nedokázal - opustit své tělo a nechat duši letět tam, kam ji pošle
mysl. Spěchal nocí, rychlý jako myšlenka, aby našel to, co chtěl ulovit.
Cítil, jak mu skrz peří proudí vzduch. Stejně rychle jako vzduch letěl i on sám nocí, a pět duší, které
právě získal, putovalo s ním.
Svolal temné formy do kruhu a když se shromáždily, vrhl mezi ně pět duší. Jeho ústa byla stále
otevřená v zívnutí, které zívnutím nebylo, a které kdesi tam vzadu, ve vzdáleném pokoji, vypustilo pět
ukradených duší ven.
Jak kroužili, cítil víření vzduchu pod křídly, cítil, jak jeho perutě pracují a vytvářejí vítr, aby ho
nasměrovaly vpřed, stejně tak snadno a bez námahy, jako jeho myšlenky řídily nejen jeho vlastní duši, ale
i ty ostatní.
Nasměroval je na let nocí, na místo, kam předtím poslal muže. Letěli přes kopce a sledovali pustou
krajinu pod sebou. Plášť temnoty byl studený a skrýval ho do neznámé černé noci, do cizích černých per.
Zachytil zápach mršiny, ostrý, nasládlý, dráždivý i svůdný. Jeho pět druhů se začalo ve spirálách
snášet dolů. Prostřednictvím jejich očí, které viděly i ve tmě, spatřil Nicholas scénu pod sebou, místo
pokryté mrtvolami. Jejich ostatní druhové se vrhli dolů a začali se krmit. Zuřivě trhali a hltali maso
mrtvých.
Ne. Něco bylo špatně. Nikde je neviděl.
Musí je najít.
Nicholas pocítil svíravý pocit naléhavosti. Byla to jeho budoucnost, která mu tady unikala mezi prsty,
jeho poklad. Musí je najít. Musí.
Vyrazil vpřed.
Tudy, tam tudy, támhle. Dívat se, dívat se, dívat se. Najít je, najít je. Dívat se. Musí je najít. Dívat se.
Takhle se to nemělo stát. Poslal přece dost mužů. Nikdo nedokázal uniknou tolika zkušeným,
vycvičeným mužům. Už vůbec ne, pokud se přiblížili potají a překvapivě zaútočili. Byli vybráni pro své
schopnosti. Uměli svou práci.
Jejich těla teď ležela všude kolem. Zobáky a spáry z nich rvaly kusy masa. Ozývaly se skřeky
vzrušení. Hlad.
Ne. Musí je najít.
Vzhůru, vzhůru, vzhůru. Najít je. Musí je najít.
Neuvěřitelně trpěl při svém znovuzrození v těch strašných lesích, s těmi strašnými ženami. Musí
získat svou odměnu. Nesmí mu uniknout. Už ne. Ne po tom všem.
Najít je. Dívat se, dívat se, dívat se. Najít je.
Na silných křídlech plachtil nocí. Jeho oči, které viděly i ve tmě, neúnavně pátraly. Se stvořeními,
která dokázala zachytit pach kořisti na velkou vzdálenost, se snažil najít sebemenší známku jejich
přítomnosti.
Letěli nocí, byli na lovu. Na lovu.
Támhle, támhle zahlédl jejich povoz. Poznal i jejich velké koně. Už je viděl. Jeho přisluhovači
kroužili na tichých křídlech a blížili se, aby zjistili, co Nicholas zamýšlí.
Nebyli tam. Trik. Musí to být trik. Snaží se odvrátit pozornost. Nebyli tu. Musela to být lest, poslali
povoz jinam, aby ho zmátli, aby ho setřásli ze své stopy.
Vznesl se na křídlech posílených hněvem, vzhůru, vzhůru, vzhůru, aby dál pátral v krajině. Lovit,
lovit. Najít je. Letěl se svými pěti druhy ve stále širší formaci a pátral, pátral. Jeho hlad byl jejich hladem.
Jejich křídla začínala umdlévat. Hnal je nemilosrdně vpřed. Musí je najít. Nemůže si dovolit odpoči-
nek. Nemůže si dovolit selhání. Hledali ve stále širší formaci, se stále větším záběrem. Hledali, lovili,
lovili.
Tam, mezi stromy zahlédl pohyb.
Byla naprostá tma. Nemohli spatřit své pronásledovatele, ale on mohl vidět je. Řídil pětici dolů a blíž
k sobě. Tentokrát nemohl selhat, musel se dostat dost blízko a nesměli je spatřit. Kroužili, kroužili, dívali
se, kroužili, dívali se a viděli je.
Byla to ona! Matka zpovědnice! Viděli i ostatní.
Ženu s rudými vlasy a jejího malého čtyřnohého miláčka. A také další. Musel tu být. Měl by tu být a
putovat s nimi na západ.
Západ. Oni směřovali k západu. Byli západně od místa, kde je viděl naposledy.
Nicholas se zasmál. Směřovali na západ.
Muži, které poslal, aby je zajali, byli mrtví, ale oni stejně přicházeli tam, kde je chtěl mít. Přicházeli
na západ.
Na místo, kde je čekal.
Dostane je.
Dostane lorda Rahla i matku zpovědnici.
Jagang je dostane.
Takže nakonec uspěl. Jeho odměna byla zasloužená.
Náhle ho napadalo, co bude chtít.
D'Haru.
Odměnou za ty dva ubohé lidi bude vládnout D'Haranské říši. Pokud chce ty dva, Jagang ho odmění
tím, že mu svěří vládu nad D'Harou. Netroufne si odmítnout Nicholasovi Slide to, co bude požadovat. Ne,
když má něco, co chce Jagang ze všeho nejvíc, co chce získat za každou cenu. Jagang za ty dva zaplatí
cokoli.
Bolest. Výkřik. Pocítil šok, hrůzu a zmatený hněv. Cítil vítr, vítr, který ho předtím lehce unášel
vpřed. Teď s ním škubal a narážel do něj jako sevřená pěst, vyškubával z něho pera a on se řítil bezmocně
dolů, ochromen bolestí.
Jeden z těch pěti také padal závratnou rychlostí a nakonec se rozplácl o zem.
Nicholas zařval. Jedna z pěti duší byla ztracena i se svým hostitelem. Kdesi vzadu v dálce,
v místnosti za zavřenými dveřmi, v místnosti se zkrvavenými kůly, zpět, zpět, zpět, na místě, na jehož
existenci téměř zapomněl, zpět, zpět, zpět, daleko, se duše vymkla jeho kontrole.
Ve stejnou chvíli, kdy se pernatec rozplácl o zem, jeden z těch pěti v té místnosti zemřel.
Výkřik. Další z nich padal nekontrolovatelně k zemi. Druhá duše unikla z jeho moci do čekající
náruče smrti.
Nicholas se snažil rozpoznat, co se děje, snažil se donutit zbylé tři, aby mu stále poskytovali svůj
zrak. Lovit, lovit, lovit. Kde je? Kde? Viděl ostatní. Kde ale je lord Rahl?
Třetí výkřik.
Kde je? I přes utrpení a divoký pád se Nicholas ze všech sil snažil nepřijít o zrak.
Bolest zasáhla čtvrtého.
Ještě než stačil navrátit své smysly a přinutit je silou vůle, aby plnily jeho příkazy, další dvě duše
byly vytrženy z tohoto světa a poslány do podsvětí.
Kde je?
Nicholas pátral s připravenými pařáty.
Támhle, támhle!
Zuřivým úsilím donutil pernatce řítit se dolů volným pádem. Támhle je! Támhle! Nahoře. Výše nežli
ostatní. Na skalní římse, vysoko nad ostatními. Nebyl s nimi dole. Byl tady.
Řítil se na něho.
Řítil se dolů přímo na něho.
Támhle stojí, s napjatým lukem.
Ostrá bolest zasáhla posledního pernatce.
Země se k němu rychle přibližovala.
Nicholas vykřikl. Zoufale se snažil zastavit otáčení kolem osy a prudký pád. Cítil, jak pernatec v
závratné rychlosti narazil na kamenitou zem. Ale cítil to jen na okamžik.
Nicholas zoufale zalapal po dechu. Hlava se mu točila a cítil palčivou bolest. Způsobil to ten náhlý
návrat bez jeho vlastní vůle a přičinění.
Zamrkal a otevřel ústa, aby vykřikl, ale nedostal ze sebe žádný zvuk. Úsilím mu oči vylézaly z důlků,
ale neozvalo se nic. Byl zpátky. Bez ohledu na to, zda to chtěl nebo ne, byl zpátky.
Rozhlédl se po místnosti. Dostal se zpět a to byl důvod, proč se neozval žádný výkřik. Skřek pernatce
se už ozvat nemohl. Pernatci byli mrtví. Všech pět.
Nicholas se otočil k čtyřem tělům, nabodnutým na kůlech. Všichni teď bezvládně viseli. Pátý muž
ležel skrčený v rohu. Zůstali zcela bezvládní a nehybní. Mrtví. Jejich duše odešly.
V místnosti vládlo ticho jako v kryptě. Mísa před ním svítila jen svitem zlomku jeho vlastní duše.
Vtáhl ho zpátky do sebe.
Dlouho nehybně seděl a čekal, až se mu přestane točit hlava. Bylo šokující, nacházet se v bytosti,
která je zabita. Mít v ní vlastní duši v okamžiku smrti. V okamžiku smrti těch pěti. Bylo to překvapující.
Lord Rahl byl nevyzpytatelný muž. Nicholase ani poprvé nenapadlo, že se mu podaří dostat všech
pět. Myslel si, že měl štěstí. Ale podařilo se mu to podruhé, a to už nebylo štěstí. Lord Rahl pro něho byl
obrovské překvapení.
Nicholas mohl svou duši vyslat znovu, kdyby chtěl. Mohl by pátrat po dalších očích, jejichž
prostřednictvím by se díval, ale bolela ho hlava a necítil se na takový úkol. Stejně na tom nezáleželo.
Lord Rahl směřoval k západu. Směřoval do Císařství Bandakar.
Bandakar patřil Nicholasovi.
Lidé ho uctívali.
Nicholas se usmál. Lord Rahl přicházel. Až dorazí, bude překvapen, jakého muže tu najde. Lord Rahl
si zřejmě myslí, že zná své protivníky.
Ale nezná Nicholase Slide.
Nicholas Slide, který se stane vládcem D'Hary, až Jagang dostane to, co chce ze všeho nejvíce. Až
mu předá mrtvé tělo lorda Rahla a živou matku zpovědnici.
Jagang je dostane oba.
A Nicholas na oplátku získá jejich říši.

Kapitola dvacátá devátá
Anna zaslechla vzdálenou ozvěnu kroků, které se blížily dlouhou, prázdnou, temnou chodbou za
dveřmi její zapomenuté cely kdesi pod Palácem lidu, pod sídlem vlády v D'Haře. Nebyla si jistá, jestli je
den nebo noc. V tiché temnotě ztratila pojem o čase. Svítilnu si šetřila na dobu, kdy přinesli jídlo, nebo
pro chvíle, kdy prostřednictvím cestovní knížky psala Verně. Anebo na okamžiky, kdy se cítila tak
osamělá, že potřebovala alespoň společnost malého plamínku.
Na tomto místě, chráněném zaříkáním, byla její kouzelná síla tak nepatrná, že to bylo také to jediné,
co dokázala - zapálit svítilnu.
Bála se svítit příliš často, aby jí nedošel olej - nevěděla, zda by jí dali další. Nechtěla, aby jí došel, a
pak zjistila, že další nedostane. Nechtěla přijít o možnost rozdělat si alespoň ten malý plamínek, malý dar
světla.
V temnotě jí nezbývalo nic jiného, než přemýšlet o svém životě a přitom shledávala všechno, pro co
žila a o co se snažila jako velmi těžko naplnitelné. Po staletí vedla Sestry světla v boji za to, aby na světě
zvítězilo světlo Stvořitele, a aby Strážce podsvětí navěky zůstal tam, kam patří, ve své vlastní říši, ve
světě mrtvých.
Celá staletí čekala ve strachu, až přijde čas, který předpovědělo proroctví a který právě nastal.
Pět set let čekala na narození člověka, který bude mít předpoklady vést je v boji proti všem, kteří
chtějí světu vzít světlo. Pět set let pracovala, aby měl šanci udělat to, co musí, aby zastavil síly, které se
snažily zadusit magii.
Proroctví zjevilo, že pouze Richard dostane šanci vést je k vítězství, jen on dokáže zabránit
nepřátelům naplnit úmysl vrhnout na lidstvo závoj šedi, že jen on bude mít šanci zachránit pro lidstvo
požehnání daru. Proroctví však neříkalo, zda zvítězí, ukázalo pouze, že bude jediný, kdo dostane šanci.
Bez Richarda zůstávaly všechny naděje liché - alespoň to bylo jisté. Z toho důvodu mu byla Anna
oddaná už dlouho předtím, než se narodil, dříve, než se stal vůdcem.
Kahlan vnímala Annino úsilí jako zasahování do životů jiných. Kahlan se domnívala, že Annino
konání bylo příčinou věcí, kterých se nejvíce bála. Anna nenáviděla pomyšlení, že v něčem měla Kahlan
možná pravdu. Možná, že proroctví znamenalo, že Richard dokáže bojovat proti nepříteli sám, bez cizí
pomoci, díky své vlastní mysli a vůli. Zedd se domníval, že to bude Richardova mysl a jeho svobodná
vůle, která je povede k vítězství bez jakéhokoli vědomého záměru.
Možná, že to byla pravda, a Anna je ve snaze násilně věci řídit vlastně přivedla na pokraj zkázy.
Kroky se přiblížily. Možná, že byl čas na jídlo, snad přinášejí oběd. Neměla hlad.
Když jí přinesli jídlo, dali ho na konec dlouhé tyče a pak prostrčili skrz otvor ve vnějších dveřích,
přes místnost chráněnou štítem, a skrz otvor ve vnitřních dveřích až k Anně. Nathan nechtěl riskovat její
útěk a tak strážím nařídil, aby její celu v žádném případě neotevírali.
K jídlu dostávala chléb, maso a zeleninu a k tomu měch s vodou. Přestože jídlo bylo dobré, příliš ji
neuspokojovalo. Ani nejlepší jídlo nemohlo uspokojit někoho, kdo je nucen jíst v žaláři.
V době, kdy byla matkou představenou, se cítila být vězněm svého postavem. Jen zřídka docházela
do jídelny, kde se stravovaly ostatní Sestry světla - zvláště v posledních letech. Když s nimi jedla matka
představená, všichni začali být nervózní. Navíc to snižovalo její autoritu.
Anna věřila, že určitý odstup a respekt byl nezbytný k tomu, aby se udržela disciplína. Na místě,
které bylo začarované tak, aby zpomalovalo čas pro ty, kteří tu žili, to bylo nevyhnutelné. Anna vypadala
na sedmdesát, ale jen díky procesu zpomalování stárnutí v paláci proroků, protože jinak jí bylo už kolem
tisíce let.
Samozřejmě, že hodně pomáhala také její disciplína. V době, kdy byla matkou představenou,
zamořily jejich řady Sestry temnoty. V paláci byly stovky Sester a nebylo jednoduché poznat, kolik z nich
se upsalo Strážci podsvětí. Lákadla jeho slibů byla zjevně velmi účinná. Sliby byly sice iluzorní, ale
říkejte to někomu, kdo touží po jejich naplnění. Nesmrtelnost byla velmi vábnou představou pro ženy,
které žily v paláci a viděly všechny v jeho okolí stárnout a umírat, zatímco ony samy zůstávaly mladé.
Sestry, které měly děti, viděly, jak jsou vychovávány mimo palác, jak stárnou a umírají, viděly jejich
děti stárnout a umírat, a viděly stárnout a umírat děti jejich dětí.
Stárnutí bylo posledním stádiem, koncem života. A stárnutí v Paláci proroků byl velmi dlouhý
proces. Anna byla stará už mnoho staletí. Být mladý velmi dlouhý čas, byla nádherná zkušenost, ale být
dlouho starý, bylo něco jiného. Rozhodně to nebylo pro každého. Anně připadal úžasný už sám život a
vše, co se během něj naučila. Ale ne každý to takhle viděl.
Teď, když byl Palác proroků zničen, budou Sestry stárnout stejně rychle, jako všichni ostatní.
Budoucnost, která ještě nedávno představovala pro Annu možná další stovky let, se teď smrskla na velice
krátký čas - určitě ne víc než desetiletí.
Anna však pochybovala, že v téhle temné díře, izolována od světla a života, tak dlouho vydrží.
Nějak jí nepřišlo, že Nathana zná už tisíc let. Nevěděla, jak vnímá čas člověk, jehož stárnutí
neovlivnila magie, ale domnívala se, že její vnímání času je poněkud odlišné. Věřila, že kouzlo, které
zpomalilo její stárnutí, také nějak ovlivnilo její vnímání času.
Kroky se ještě více přiblížily. Anna se netěšila na další jídlo v tomto prostředí. Začínala si přát, aby
na ni zapomněli a nechali ji zemřít hlady.
K čemu jí tady byl život? Co dobrého ve skutečnosti dokázala? Stvořitel věděl, jak se snažila udělat
pro Richarda vše, co bylo třeba, a nasměrovat ho, ale nakonec se zdálo, že vše, co Richard udělal, bylo
výsledkem jeho vlastní svobodné vůle, většinou to nebylo ve shodě s tím, co dělala ona, a nakonec se jeho
činy ukázaly být správné. Kdyby se nesnažila ovlivnit události, kdyby ho nepřivedla do Paláce proroků ve
Starém světě, možná, by se nic nezměnilo a události by probíhaly tak, aby je mohl všechny zachránit.
Třeba by pak Jagang a Císařský řád zůstali ve Starém světě, kde by zestárli a zemřeli a nebyli by schopni
šířit svoji zvrácenou ideologii přes hranici. Možná, že všechno zkazila ona svým dobře míněným úsilím.
Zaslechla, jak se otevírají vnější dveře. Rozhodla se, že nebude jíst. Nebude jíst, dokud Nathan
nepřijde a nepromluví s ní, jak žádala.
Někdy jí s jídlem poslali také víno. Nathan to určitě zařídil proto, aby ji tím trápil, o tom byla
přesvědčena. Když byl ještě vězněn v Paláci proroků, občas o víno sám žádal. Anna se o jeho žádosti
vždy dozvěděla, ale pokaždé ji zamítla.
Čarodějové byli velmi nebezpeční, a prorokové - což byli čarodějové s nadáním prorokovat, byli
potenciálně ještě mnohem, mnohem nebezpečnější. A opilí prorokové byli ze všech nejnebezpečnější.
Proroctví učiněné ve stavu opilosti bylo pozvánkou ke katastrofě. Dokonce i zdánlivě nedůležitá
proroctví, která se dostala za zdi Paláce proroků, byla příčinou válek.
Nathan také občas požadoval společnost žen. Tyto žádosti nenáviděla Anna ze všeho nejvíc, protože
jim občas vyhověla. Cítila, že musí. Nathan z života moc neměl, byl zavřený ve svých komnatách a
přitom jediným jeho zločinem bylo, že se narodil takový, jaký se narodil, se všemi svými schopnostmi.
Palác si lehce mohl dovolit zaplatit ženu, která ho občas navštívila.
On se tomu však vysmíval. Často ženě sdělil proroctví, které ji vyděsilo natolik, že utekla dříve, než s
ní mohly Sestry promluvit, než ji mohly umlčet.
Lidé bez patřičné přípravy nesměli znát proroctví. Proroctví se totiž velmi snadno dalo chybně
vykládat. Sdělit proroctví nepovolanému, bylo stejné, jako odhodit hořící zápalku do suché trávy.
Proroctví nebylo pro nezasvěcené.
Při pomyšlení, že by mohl být prorok volný, se Anně dělalo nevolno. Dokonce i přesto brala občas
Nathanna ven na tajné cesty - většinou se týkaly Richarda, nebo lépe řečeno, zajištění toho, že se Richard
narodí a bude žít.
Kromě toho, že byl Nathan chodící pohromou, měl však také neobyčejný zájem na tom, aby jejich
strana zvítězila. A navíc, v jeho proroctvích se vždy našla řešení problémů, a když už Nathan nějaké
proroctví měl, viděl v něm události v celé jejich nahotě.
Nathan neustále nosil Rada'Han - obojek - který umožňoval Anně, nebo kterékoli další Sestře, aby ho
ovládala, takže jeho přítomnost na cestách neznamenala prakticky žádné ohrožení. Musel dělat to, co mu
Sestra řekla, jít tam, kam mu řekla. Když ho s sebou brala na cesty, stejně nebyl volný, protože nosil
Rada'Han.
Teď ho však už nemělo. Byl skutečně svobodný.
Anna nechtěla jídlo. Až jí ho strčí na tyči do cely, rozhodla se ho odmítnout. Jen ať si Nathan dělá
starosti, že Anna nejí a mohla by jako jeho zajatkyně zemřít. Anna si založila ruce na prsou. Jen ať to má
na svědomí. Možná, že její hladovka nakonec Nathana donutí sejít dolů a promluvit s ní.
Kroky se zastavily za vnějšími dveřmi. Dolehly k ní tlumené hlasy. Kdyby měla přístup ke svému
Hanu, dokázala by soustředit svůj sluch až k jejich zdroji, a poslechnout si, co říkají. Vzdechla. Tahle
schopnost jí tady nebyla k ničemu. Asi by nemělo smysl použít zaříkávání, které by umožňovalo, aby
vězeň slyšel, co si povídají jeho věznitelé.
Vnější dveře zavrzaly a otevřely se. To byla novinka. Nikdo je neotevřel ode dne, kdy byla Anna
uvězněna.
Anna přistoupila k vnitřním dveřím, k slabému odlesku světla, který se objevil v jejich otvoru. Ucho-
pila mříže, přitiskla tvář k průzoru a snažila se zahlédnout, kdo přichází.
Světlo ji oslepilo. O několik krůčků couvla a promnula si oči. Byla tak zvyklá na tmu, že ji světlo
velké lampy zcela oslnilo.
Když uslyšela klíč v zámku vnitřních dveří, Anna ještě trochu ustoupila. Dveře se otevřely. Dovnitř
vnikl čerstvější, studenější vzduch. Jak někdo vnesl lampu dovnitř, zaplavilo celou místnost žluté světlo.
Anna rozeznala, že svítilnu drží ruka v červené kůži.
Mord-Sitha.

Kapitola třicátá
Anna mhouřila oči do světla, zatímco Mord-Sitha se sehnula a vstoupila dovnitř. Oslněna ostrým
jasem, dokázala Anna rozeznat jen rudý oblek a blonďatý cop. Nechtělo se jí přemýšlet, proč za ní přišla
až sem dolů jedna z elitních strážkyň lorda Rahla. Znala Richarda. Nedovedla si představit, že by dovolil,
aby s ní takhle zacházeli. Ale Richard tady nebyl. Zřejmě tu místo něj vládne Nathan.
Anna zamrkala a podařilo se jí rozeznat, že přišla Mord-Sitha, kterou už předtím viděla - Nyda.
Nyda si změřila Annu chladným pohledem. Neřekla nic, jen ustoupila stranou. Za ní vstoupila do
místnosti další osoba. Přes práh se přehoupla dlouhá noha v hnědých kalhotách, následovaná sehnutým
trupem v nízkých dveřích. Když se příchozí napřímil, překvapená Anna ho poznala.
„Anno!“ Nathan rozpřáhl ruce, jako by očekával objetí. „Jak se máš? Nyda mi předala tvůj vzkaz.
Chovají se k tobě dobře, doufám?“
Anna zachovala klid a zamračila se do šklebící se Nathanovy tváře: „Ještě žiju, díky za optání,
Nathanne.“
Samozřejmě si pamatovala, jak je Nathan vysoký a jak široká jsou jeho ramena. Ale teď, když tu stál
před ní v nízké místnosti a jeho hlava se téměř dotýkala stropu, zdál se jí ještě mnohem vyšší. Jeho ra-
mena zabírala téměř celou místnost. Vypadaly ještě širší, než jak si je pamatovala. Měl na sobě vysoké
boty, hnědé kalhoty, košili a vestu. K pravému rameni měl připevněnou elegantní zelenou pláštěnku. U
levého boku se mu houpala zdobená pochva s mečem.
Výraz jeho tváře, velmi pohledné tváře, tak výrazné a neobvyklé, dodal Anninu srdci naději.
Nathan se usmíval tak, jak se kromě lorda Rahla neusmíval nikdo. Byl to úsměv plný radosti, hladu a
síly dohromady. Vypadal, jako by toužil uchvátit svými silnými pažemi nějakou dívku a políbit ji bez
jejího svolení.
Rukou opsal oblouk po místnůstce a zeptal se: „Ale tady jsi v bezpečí, má drahá. Když jsi v naší péči,
nikdo ti nemůže ublížit. Nikdo tě nemůže obtěžovat. Máš dobré jídlo - dokonce i víno. Co víc by sis
mohla přát?“
Anna sevřela pěsti a reagovala tak prudce, že Mord-Sitha vytáhla Agiel, přestože Anna zůstala stát na
místě. Nathan zachoval klid, stále se usmíval a díval se na ni.
„Co víc si můžu přát?“ křičela Anna. „Co víc si můžu přát? Chci svobodu! To je to, co si přeji!“
Nathanův vědoucí úsměv ji zasáhl až do samého jádra její bytosti. „Jak jinak,“ řekl pouze s
nevyřčeným obviněním.
Stála tam v kamenném tichu cely a dívala se na něho, neschopna najít argument, který by jí nemohl
vrátit.
Pak se otočila k Mord-Sithe. „Co jsi mu vlastně vyřídila?“
„Nyda mi řekla, že mě chceš vidět,“ odpověděl Nathan místo Mord-Sithy. Pak rozhodil rukama. „Tak
tady mě máš, jak sis přála. Proč jsi mě tedy chtěla vidět, drahá?“
„Nejednej se mnou povýšeně, Nathane. Víš moc dobře, proč jsem tě chtěla vidět. Víš, proč jsem tady,
ve D'Haře - proč jsem přišla do Paláce lidu.“
Nathan si sepnul ruce za zády. Úsměv z tváře se mu vytratil.
„Nydo,“ obrátil se k ženě v rudém. „Mohla bys nás, prosím, nechat na chvíli o samotě? Ona určitě
bude hodná.“
Nyda si krátkým pohledem změřila Annu. Více nebylo třeba - Anna pro Nathana nepředstavovala
žádnou hrozbu. On byl přece čaroděj - a nebylo pochyb, že přesvědčil Annu o tom, že je největším
čarodějem všech dob. Navíc byl v Domě Rahlů a byl spojen s jeho silou. Téhle staré čarodějky se
nemusel v žádném případě obávat - už nikdy a za žádných okolností.

Nyda se na Nathana podívala pohledem ,pokud-mě-budeš-potřebovat-jsem-hned-za-dveřmi' a opus-
tila místnost.
Nathan zůstal uprostřed místnosti s rukama spojenýma za zády a čekal, až Anna promluví.
Anna přistoupila ke svému vaku, který ležel na konci kamenné lavice, která teď byla její postelí, její
židlí i jejím křeslem. Zalovila uvnitř něho a její prsty po chvíli nahmátly cosi kovového. Anna ten
předmět vytáhla a schovala do stínu, který vrhalo její tělo.
Pak se konečně otočila. „Nathane, něco tu pro tebe mám.“
Zdvihla Rada'Han, který původně zamýšlela nasadit na jeho krk. Teď se ptala sama sebe, jak by se jí
něco takového vlastně mohlo povést. Ale nějak by to jít muselo - byla přece Annalina Aldurren, matka
představená Sester světla. Nebo alespoň jí bývala, než tu funkci svěřila Verně, zatímco předstírala svou a
Nathannovu smrt.
„Ty chceš, abych si tenhle obojek nasadil na krk?“ zeptal se Nathan klidně. „To jsi skutečně
očekávala?“
Anna zavrtěla hlavou. „Ne, Nathane. Chci ti ho dát. Dost jsem tady dole přemýšlela. Přemýšlela jsem
o tom, že pravděpodobně nikdy neopustím své vězení živá.“
„Jaká náhoda,“ řekl Nathan. „Sám jsem strávil spoustu času úplně stejnými myšlenkami.“
„Ano,“ řekla Anna a přikývla. „Vím, že ano.“ Podala mu Rada'Han. „Tumáš. Vezmi si ho. Už nikdy
nechci žádný vidět. Dělala jsem jen to, co jsem považovala za nejlepší, ale nenáviděla jsem každou
minutu, Nathane. Nenáviděla jsem hlavně to, co jsem musela dělat tobě. Nakonec jsem dospěla k závěru,
že celý můj život byl jen zmatek a omyly. Je mi líto, že jsem tě zavřela za všechny ty ochranné štíty a
udělala z tebe vězně. Kdybych mohla žít svůj život znovu, už bych to neudělala.“
„Neočekávám žádnou shovívavost, ani já jsem žádnou neprojevila.“
„Ne, řekl Nathan. „To tedy ne.“ Zdálo se, že se jeho azurové oči dívají skrz ni. Občas se tak díval.
Richard zdědil úplně stejně pronikavý pohled Rahlů.
„Takže lituješ, že jsi mě po celý můj život věznila. A víš, proč to byla chyba, Anno? Jsi si vědoma té
ironie?“
Proti své vlastní vůli se slyšela, jak se ptá: „Jaké ironie?“
„Dobrá,“ řekl a pokrčil rameny. „Co to je, za co bojujeme?“
„Nathane, ty přece moc dobře víš, za co bojujeme.“
„Ano, vím. Ale víš to ty? Řekni mi tedy, co se snažíme chránit, co se snažíme zachovat?“
„Samozřejmě, že Stvořitelův dar magie,“ odpověděla Anna. Bojujeme za to, aby jeho existence na
světě pokračovala. Snažíme se, aby ti, kteří se s ním narodili, přežili, aby se naučili používat své
dovednosti v celém jejich rozsahu. Bojujeme za každého, aby mohl mít a rozvíjet své schopnosti.“
„A právě to je trochu ironické, nemyslíš? To, za co si myslíš, že stojí bojovat, je zároveň to, čeho se
bojíš. Císařský řád tvrdí, že v zájmu lidstva není to, aby nadaní jedinci ovládali kouzla, takže tato
schopnost jim musí být odepřena. Císařský řád tvrdí, že když tuhle schopnost nemá ve stejné míře každý,
je nebezpečné, aby ji měli jen někteří - ti by se totiž museli zříci víry, že jejich život patří jen jim, a že si
ho mohou žít tak, jak chtějí. Lidé s darem podle Císařského řádu musí být ze světa vymazáni, aby se ze
světa stalo lepší místo pro ty, kteří dar nemají.
A ty přesto jednáš na základě tohoto závěru, jednáš na základě stejně zvrácené víry. Zavřeš mě a
uvězníš jen kvůli mým schopnostem. Víš, že umím něco, co ostatní neumí, a to je podle tebe zlo, které
nemůže být vpuštěno mezi lidi.
A přesto bojuješ, abys ochránila to, čeho se ve mně bojíš - neobyčejné schopnosti. Bojuješ za to, aby
se každý mohl narodit s kouzelnými schopnostmi, a aby měl neoddiskutovatelné právo žít svůj vlastní
život, aby mohl své schopnosti rozvíjet... a přesto mě zavřeš do izolace a to samé právo mi upíráš.“
„Ale přece se nestanu večeří Stvořitelových vlků jen proto, že chci, aby volně lovili.“
Nathan se k ní naklonil. „Já nejsem vlk. Jsem lidská bytost. Ty jsi mě odsoudila k životu ve vězení
jen kvůli tomu, jaký jsem se narodil, jen proto, že ses bála, co bych mohl udělat, prostě jen proto, že jsem
měl určité schopnosti. Pak jsi umlčela vlastní výčitky tím, že jsi z mého vězení udělala zlatou klícku, abys
sama sebe přesvědčila, že jsi vlastně dobrá. A zatím jsi tvrdila, že musíme bojovat za to, aby v budoucnu
měli lidé právo být sami sebou.
Když jsi mě zavřela jen kvůli schopnostem, které se ti nelíbily, udělala jsi to samé, co Císařský řád.
Rozhodla jsi, že někteří, kvůli jejich velkému potenciálu, musí být obětováni ve jménu většího dobra. Bez

ohledu na to, jak jsi své vězení vyšperkovala, vypadalo zevnitř přesně takhle,“ Nathan opsal rukou oblouk
po malé kamenné cele.
Než promluvila, Anna chvíli přemýšlela.
„Když jsem tu dole seděla zavřená, myslela jsem si, že jsem něco pochopila, ale teď vidím, že to tak
ve skutečnosti nebylo. Kvůli tomu, že tě vězním, jsem se celá léta cítila mizerně, ale nikdy jsem se
pořádně nezamýšlela nad tím, proč to vlastně dělám.
Máš pravdu, Nathane. Věřila jsem, že tvůj potenciál by mohl napáchat mnoho škod. Měla jsem ti po-
moci porozumět tomu, co je správné, abys jednal rozumně, a ne od tebe očekávat to nejhorší a zavřít tě. Je
mi líto, Nathane.“
Nathan si opřel ruce v bok. „Myslíš to vážně, Anno?“
Anna přikývla a sklopila hlavu, protože se jí oči zalily slzami. Vždycky očekávala od všech upřímné
jednání, ale teď zjistila, že sama k sobě upřímná nebyla. „Ano, Nathane, myslím to úplně vážně.“
Když její zpověď skončila, zhroutila se na kamennou lavici. „Díky, že jsi za mnou přišel, Nathane.
Nebudu tě už obtěžovat, už sem za mnou dolů nemusíš. Budu svůj trest snášet bez stížností. Pokud by ti
nevadilo, byla bych teď ráda sama, abych se mohla modlit a přemýšlet o vině, která tíží mé srdce.“
„To můžeš udělat později,“ řekl Nathan. „Teď se zvedni a vezmi si věci. Musíme něco vyřídit.“
Anna vzhlédla a zamračila se. „Cože?“
„Musíme udělat něco důležitého. Pojď už, ženská. Ztrácíme čas. Už musíme jít. V tomhle boji jsme
na stejné straně, Anno. Musíme se podle toho chovat, musíme spolupracovat.“ Naklonil se k ní. „Tedy
pokud se nerozhodneš jít raději na odpočinek a sedět po zbytek svého života na zadku. Pokud ne, tak už
pojď. Máme problém.“
Anna seskočila z kamenné lavice. „Problém? Jaký problém?“
„Problém s proroctvím.“
„Proroctvím? Máme problémy s proroctvím? Jaký problém? Jaké proroctví?“
Nathan, stále s rukama v bok, se na ni zamračil. „O tom ti nemůžu nic říci. Proroctví nejsou určena
pro nezasvěcené.“
Anna sevřela rty a už už se mu chystala pořádně vynadat, když si všimla, že mu koutky úst škubá po -
tlačovaný smích. Sama se musela usmát.
„Co se stalo?“ zeptala se tónem, který užívají staří přátelé, když chtějí dát najevo, že všechna minulá
příkoří jsou zapomenuta.
„Anno, až ti to řeknu, nebudeš tomu věřit,“ zavrtěl Nathan hlavou. „Zase jde o toho chlapce.“
„Richarda?“
„Znáš snad ještě nějakého jiného chlapce, který by se dokázal dostat do stejných potíží jako
Richard?“
„Ne, ale o Richardovi už nepřemýšlím jako o chlapci.“
Nathan si povzdychl. „Chápu, ale pro někoho v mém věku je těžké přemýšlet o někom tak mladém,
jako o dospělém muži.“
„On je dospělý muž,“ ujistila ho Anna.
„Ano, jistě,“ zašklebil se Nathan. „A je to Rahl.“
„Do jakých problémů se Richard dostal tentokrát?“
Nathanův humor se vytratil. „Dostal se za hranici proroctví.“
Annina tvář se zkřivila. „O čem to mluvíš? Co udělal?“
„Vždyť to říkám, Anno, ten hoch se dostal za hranici samotného proroctví. Dostal se na místo, kde
proroctví neexistuje.“
Anna poznala, že je Nathan skutečně znepokojený, ale nedávalo to žádný smysl. To byl také důvod,
proč se Nathana někteří lidé báli. Když totiž hovořil o věcech, kterým rozuměl jen on sám, vyvolával
často dojem, že plácá nesmysly. Tomu, co se mu podařilo nazřít, mohl často plně porozumět jen sám
prorok. Svýma očima, očima proroka, mohl vidět věci, které ostatní neviděli.
Anna však strávila celý život tím, že se zabývala proroctvími, takže dokázala pochopit většinu, nebo
alespoň část toho, co nazřel.
„Jak můžeš vědět o proroctví, které neexistuje, Nathane? Tomu nerozumím. Vysvětli mi to.“
„Tady, v Paláci lidu, jsou knihovny, které obsahují některé vzácné knihy proroctví, které se mi dosud
nedostaly do rukou. I když jsem měl důvod se domnívat, že by taková proroctví mohla existovat, neměl
jsem nikdy jistotu, že skutečně existují a nevěděl jsem, co znamenají. Tady jsem však tyto knihy proroctví
studoval a našel odkazy na některá známá proroctví, která máme uschována v trezorech v Paláci proroků.
Proroctví ve zdejších knihách zaplňují některé mezery na důležitých místech v proroctvích, která již
známe.
Co je však ještě důležitější, našel jsem tu zcela novou větev proroctví, kterou jsem ještě nikdy
neviděl, a která vysvětluje, jak a proč jsem byl doposud slepý k některým událostem, které se staly. Když
jsem je studoval, zjistil jsem, že se Richard vydal po několika liniích proroctví, které sledují jistou cestu,
končící v naprostém neznámu, v něčem, o čem zatím mohu říci, že to s největší pravděpodobností vůbec
neexistuje.“
Jednu ruku stále opřenou o bok, kreslil druhou Nathan ve vzduchu neviditelné linie a přecházel při-
tom po cele. „Tahle nová linie se dotýká věcí, které jsem ještě nikdy neviděl, větví, o nichž jsem tušil, že
tam někde musí být, ale které byly ztraceny. Tyto větve jsou nepředstavitelně nebezpečná proroctví, která
byla držena tady, v Paláci lidu, v naprosté tajnosti. Chápu proč. Kdybych je viděl jen o několik let dříve,
dokonce i já, bych je mohl špatně vyložit. Tato proroctví vyprávějí o jistém druhu prázdnoty. A podstata
prázdnoty nemůže být známa, když je prázdná, to by byl rozpor.
Richard se dostal do oblasti prázdnoty, kde ho proroctví již nedokáže sledovat, nemůže mu pomoci a
co je ještě horší, nemůže pomoci ani nám. Ale nejen, že ho nevidíme prostřednictvím proroctví, navíc to,
co dělá, a kde je, vůbec neexistuje.
Richard je zapleten do něčeho, co by mohlo znamenat konec všeho, co známe.“
Anna věděla, že by Nathan nepřeháněl, když jde o tak závažné věci. Vzhledem k tomu, že teď dost
času strávila v temnotě skoro tak prázdné, jako věci, o nichž mluvil Nathan, polil ji studený pot.
„Co s tím můžeme dělat?“
Nathan rozhodil rukama. „Musíme se k němu dostat. Musíme ho dostat zpátky do světa, který
existuje.“
„Máš na mysli svět, o kterém tvrdí proroctví, že existuje.“
Nathan se zamračil. „Ano, to je to, co jsem vlastně řekl, ne? Musíme ho nějak dostat zpátky na cestu
původního proroctví.“
Anna zakašlala. „Nebo?“
Nathan uchopil lampu a její vak. „Nebo přestane být živoucím pokračováním proroctví a nebude již
nikdy mít co do činění se záležitostmi tohoto světa.“
„Chceš říci, že když ho nedostaneme zpátky z míst, kde se nachází, tak zemře?“
Nathan se na ni zvědavě podíval. „Mluvím snad do zdi? Samozřejmě, že zemře. Pokud ten chlapec
nebude součástí proroctví, pokud poruší všechna spojem s proroctvím, v nichž hraje nějakou roli, vymaže
tím všechny linie proroctví, v nichž existuje. Pokud to udělá, stanou se tyto větve falešnými proroctvími a
nikdy se nestanou. Žádná z ostatních linií o něm nebude pojednávat - protože v původu těchto linií
nejprve zemře.“
„A co se stane s liniemi, ve kterých není?“
Nathan ji vzal za ruku a táhl ji ke dveřím. „V těchto liniích padne na všechny stín. Na všechny, kdo
žijí. Nastane velmi dlouhý a velmi temný věk.“
„Počkej,“ řekla Anna a zastavila ho.
Vrátila se do cely a položila Rada'Han na střed kamenné lavice. „Nemám sílu, abych ho zničila.
Myslím, že by to tedy raději mělo být někde zamčené.“
Nathan kývl na souhlas. „Zamkneme dveře a řekneme strážím, že to má zůstat tady, za štíty, už na-
vždy.“
Anna zvedla ukazovák: „Ale nemysli si, že když teď nemáš obojek, budu ti trpět nějaké výstřelky.“
Nathan se jen zašklebil. Ale ještě než zavřel dveře, obrátil se k ní: „Mimochodem, hovořila si s
Vernou prostřednictvím své cestovní knihy?“
„Ano, trochu. Je u armády a je dost zaneprázdněná. Brání průchody do D'Hary. Jagang začínal s
obléháním.“
„Z toho, co jsem se dozvěděl od vojenských velitelů tady, průchody by měly nějaký čas vydržet.“
Naklonil se k ní. „Měla bys poslat Verně vzkaz. Napiš jí, že se k jejich linii blíží prázdný vůz. Ať ho
nechají projet.“
Anna se zamračila. „Co to znamená?“
„Proroctví není určeno pro neosvícené. Prostě jí to napiš.“

„Dobrá,“ řekla Anna, když ji Nathan vystrčil ze dveří. „Ale raději jí nenapíšu, že jsi to řekl ty, nebo
to bude nejspíš ignorovat. Myslí si, že jsi hlupák, vždyť víš.“
„Nikdy neměla šanci mě pořádně poznat. To je všechno.“ Podíval se za sebe. „Taky jsem byl nespra-
vedlivě vězněný a to všechno...“
Anna chtěla říci, že Verna možná Nathana poznala až moc dobře, ale rozhodla se raději mlčet. Když
se Nathan obrátil k vnějším dveřím, chytila ho Anna za rukáv. Nathane, co jsi ještě zjistil o tom proroctví
a neřekl jsi mi? Myslím proroctví, které říká, že Richard skončí v neznámu.“
Znala Nathana příliš dobře, takže věděla, že jí neřekl všechno, aby zbytečně nenásobil její obavy. Na-
than se jí rozvážně podíval do očí a pak promluvil: „Na rozcestí linií proroctví je Slide.“
Anna se zamyslela. „Slide. Slide,“ mumlala a snažila si vzpomenout, kde už to slyšela. Znělo to
povědomě. „Slide...“ její oči se rozšířily. „Dobrý Stvořiteli!“
„Nemyslím si, že by s tím měl Stvořitel něco společného.“
Anna netrpělivě mávla rukou. „To není možné. S tím proroctvím, které jsi našel, není něco v
pořádku. Musí se mýlit. Slideové byli stvořeni během velké války. V této linii proroctví nemůže Slide
existovat, chápeš? To proroctví musí být zastaralé.“ Jak se jí hlavou honily myšlenky, Anna si okusovala
spodní ret.
„Není zastaralé. To víš, že mě to také napadlo. Myslíš si, že jsem nějaký amatér? Pracuji s
chronologií stovky let. Udělal jsem všechny tabulky a výpočty, které jsem se naučil. Dokonce i některé,
které jsem pro podobný účel sám vymyslel. Všechny měly stejný výsledek. Všechny linie vyšly ve
stejném pořadí. Proroctví je platné, souhlasí chronologie i všechno ostatní.“
„V tom případě je to proroctví falešné,“ trvala Anna na svém. „Slideové byli kouzelná stvoření. Byli
neplodní. Nemohli se reprodukovat.“
„Říkám ti,“ zavrčel Nathan, „že na rozcestí Richardova proroctví je Slide a že je to živoucí spojem
proroctví.“
„Nemohli přežít do dnešních dob.“ Anna si byla jistá tím, co říkala. Nathan věděl o proroctvích více
nežli ona, o tom nebylo pochyb, ale tohle byla oblast, které rozuměla. „Slideové nemohli mít děti.“
Podíval se na ni jedním z těch pohledů, které vůbec neměla ráda. „Říkám ti, že po světě zase chodí
Slide.“
Anna zavrtěla hlavou. „Nathane, zloději duší se nemohou rozmnožovat.“
„Proroctví říká, že se nenarodil, ale že se znovuzrodil jako Slide.“
Anna se roztřásla po celém těle. Zírala na Nathana a hodnou chvíli nebyla schopna slova. „Po tři
tisíce letse nenarodil žádný čaroděj s oběma aspekty daru, kromě Richarda. Není možné, aby někdo...“
Anna se zarazila. Nathan se na ni díval a přikývl. Konečně si uvědomila, co se stalo. „Dobrý
Stvořiteli,“ zašeptala.
„Už jsem ti říkal, že Stvořitel s tím nemá nic společného. Přivedly ho na svět Sestry temnoty.“
Anna se stále chvěla a nemohla přijít na nic, co by dodala.
Nebyla žádná horší zpráva, kterou by se mohla dozvědět.
Proti Slideovi nebylo žádné obrany.
Proti Slideově útoku byla každá duše bezbranná, naprosto nahá.
Za venkovními dveřmi čekala Nyda a tvářila se jako vždy pochmurně, ale ne tak pochmurně, jako
Anna. Chodba byla tmavá, ozařovalo ji jen slabé světlo několika svíček. Sebemenší závan větru nikdy
nepronikl až sem dolů. Jedinou barvou, která se kromě černi kamenných stěn dala rozeznat byla Nydina
krvavě červená kůže.
Anna se k ní naklonila a dala volný průchod své zlobě: „Řekla jsi mu to, co jsem chtěla, abys mu
řekla, že?“
„Samozřejmě,“ odpověděla Nyda, kráčející krok za nimi.
Anna se částečně obrátila zpět a zdvihla prst. „Budeš litovat toho, co jsi mu řekla.“
Nyda se usmála. „Ach, to si nemyslím.“
Anna se opět otočila k Nathanovi. „Mimochodem, proč nosíš ten meč? Ty, čaroděj?“
Zdálo se, že se to Nathana dotklo.
„Nyda si myslí, že s ním vypadám mužně.“ Anna se zadívala do temné chodby před sebou. „To se
vsadím, že si to myslí.“

Kapitola třicátá první
Richard stál na okraji vysoké štíhlé skály a díval se dolů na potrhané šedé cáry mraků. Kolem něho
vál studený vlhký vítr, který sem přinášel aromatickou vůni stromů, mechu a mokré země. Zhluboka
vdechoval - připomínalo mu to domov. Skály, většinou žulové, rozpukané větry a dešti do jednotlivých
bloků, vypadaly stejně jako ty v lesích Hartlandu. Ale hory byly daleko vyšší. Úbočí, která se za ním
tyčila, byla závratná.
Západně pod ním se rozprostíral rozsáhlý pruh popraskané země a rozpukaných skal pokrytých lesy.
Po své levici i pravici rozeznal - jen díky tomu, že věděl co hledá - pás země beze stromů a rostlin - tudy
vedla hranice.
Ještě dál na západě se zdvihaly menší hory, z větší části holé. Za nimi již ležela pustina. Pustinu a
místo zvané Pilíře světa už nebylo vidět. Richard byl rád, že je mají za sebou.
Na nebi nebylo vidět žádné černokřídlé pernatce. Ale obrovští ptáci nejspíš dobře věděli, že Richard,
Kahlan, Cara, Jennsen, Tom a Owen směřují na západ.
Když se nad nimi začali shromažďovat a kroužit, Richard jich pět sestřelil - překvapil je tím, že stál
vysoko na skále, stejně vysoko, jako pernatci. Poté co zabil pernatce, odvedl Richard malou skupinu do
hustých lesů. Nepředpokládal, že by je další pernatci, kteří se mezitím objevili, od té doby spatřili. Teď,
když cestovali lesem vysokých sloupovitých stromů si Richard myslel, že když budou opatrní, mohli by
se svých pronásledovatelů zbavit.
Pokud je ten muž, Nicholas, viděl prostřednictvím pernatců, tak zjistil, že směřují na západ. Ale
pokud zůstanou ve skrytu lesa a pernatci je nenajdou, nebude si moci být jistý, jestli tím směrem stále
pokračovali. Pokud se Richard z místa, kde ho naposledy pernatci viděli ztratí a neobjeví se na místě, kde
ho Nicholas očekává, pomyslí si, že asi změnil směr, buď k severu anebo k jihu. Nicholas by dospěl k
závěru, že využili čas, kdy o nich nevěděl a unikli jinam, aby se ho zbavili.
Byla tu šance zůstat ve skrytu stromů a zabránit tak Nicholasovi, aby je našel. Richard nechtěl, aby se
dozvěděl, kam směřují, nebo aby tušil, kde v danou dobu jsou. Těžko si mohl být jistý, že se mu podaří
tímto způsobem Nicholase oklamat, ale Richard to chtěl alespoň zkusit.
Stíně si oči rukou, pozoroval Richard zvedající se les před sebou, aby si přesně zapamatoval profil te-
rénu, než se vrátí k ostatním, čekajícím dole pod hustou vegetací.
Richard si prohlížel skálu, úbočí i stromy a nakonec našel to, co hledal. Ještě naposledy zhodnotil
stoupám hor a podíval se na nebe, aby se ujistil, že je čisté. Nespatřil žádné pernatce ani jiné ptáky a tak
zamířil k ostatním.
Věděl, že i když žádné neviděl, neznamená to, že oni neviděli jeho. Mohl by tu být třeba tucet
pernatců, sedících v hustých korunách stromů, kde by se mu je nikdy nepodařilo zahlédnout. Ale zatím
byl stejně na místě, kde by ho tak jako tak očekávali, takže mu to příliš nevadilo.
Chystal se udělat něco, co nebudou čekat.
Richard začal šplhat zpátky vzhůru po kluzkých polštářích mechu, nánosech listů a mokrých
kořenech. Kdyby spadl, měl jedinou šanci, zachytit se na úzké římse, na které před chvílí stál, jinak by
skončil přímo v propasti hluboké několik tisíc stop. Myšlenka na takový pád ho přiměla pevněji se chytit
jednoho z kořenů, které mu usnadňovaly výstup. Zároveň ještě pozorněji prohlížel každou mezeru mezi
kameny, do které vkládal nohy a opatrně zkoušel její pevnost, než na ni přenesl váhu.
Na vrcholku se sehnul pod svěšené větve sporého horského javoru, který se vypínal mezi vysokými
štíhlými borovicemi, aby si zajistil trochu světla. Pomohl si tím, že větev trochu odtáhl a když ji pustil,
skropila ho deštěm kapek z mokrých listů.

Sestupuje pod větvemi nízkých jedlí sledoval Richard svou vlastní stopu zpět přes houštiny borůvčí
na otevřenější prostranství vysokého lesa, pod tlustý baldachýn věčné zeleně. Na uzavřeném místě mezi
kameny, pod několika silnými jehličnatými stromy na něho čekali ostatní.
Když Kahlan Richarda uviděla, vstala. Vzápětí si ho všimli i ostatní a také vyskočili na nohy.
Richard se sklonil a vstoupil pod ohnuté zelené větve.
„Viděl jste nějaké pernatce, lorde Rahle?“ zeptal se Owen, který se ptáků zjevně bál.
„Ne,“ odpověděl Richard, shýbl se pro vak a hodil si ho na záda. „Ale to neznamená, že oni neviděli
mě.“
Richard si přehodil přes rameno měch na vodu.
„No,“ řekl Owen a zalomil rukama. „Pořád můžeme doufat, že nevědí, kde jsme.“
Richard se zarazil a pohlédl na Owena: „Doufání není strategie.“
Zatímco ostatní sbírali své věci a chystali se na cestu, vzal Richard za paži Caru a odvedl ji stranou.
„Vidíš támhle to stoupání?“ zeptal se a přitáhl si ji k sobě, aby přesně viděla, kam ukazuje. „Tam,
kde je pás otevřeného prostranství, který se táhne před tím mladým dubem s visící odumřelou větví?“
Cara přikývla. „Hned tam, kde se pak země zvedá, jak je ten pramínek vody na zeleném kameni?“
„Ano, to je to místo. Chtěl bych, abys tudy šla nahoru a pak zahnula ostře doprava, tou rozsedlinou
mezi kameny a pokusila se najít nějakou cestu nahoru na skálu nad těmi stromy.“
Cara přikývla. „A kde budeš ty?“
„Já vezmu ostatní až k prvnímu zlomu v tomhle kopci. Tam počkáme. Pak nám řekneš, co jsi
objevila.“
Cara zvedla vak, hodila si ho na záda a pak uchopila silný klacek, který jí Richard uřízl.
„Nevěděl jsem, že Mord-Sithy umějí stopovat,“ ozval se Tom.
„Mord-Sithy to neumějí,“ řekla Cara. „Ale já ano. Lord Rahl mě to naučil.“
Než zmizela v lese, Richard sledoval její pohyb. Byl úsporný, elegantní, tichý. Nebylo tomu tak
vždy. Viděl, že se od něj skutečně něco naučila. Richard z toho měl radost.
Owen přistoupil k Richardovi a zdál se vyvedený z míry. „Ale lorde Rahle, tudy nemůžeme jít.“
Ukázal palcem přes rameno. „Stezka vede tudy. To je jediná možná cesta k průchodu. Tou jsem šel dolů a
jedině tam tudy se dá jít nahoru, i teď, když hranice padla. Není to snadné, ale je to jediná možnost.“
„Je to jediná cesta, o které víš. A podle toho, jak schůdně stezka vypadá, je to taky jediná cesta,
kterou zná Nicholas. Zdá se, že tudy procházejí do Bandakaru oddíly Císařského řádu.
Pokud tudy půjdeme i my, budou nás pernatci snadno sledovat. Pokud se ale na stezce neobjevíme,
nebude Nicholas vědět, kam jsme vlastně šli. A proto chci jít tudy. Jsem moc unavený na to, abych dělal
hraboše jeho sovám.“
Richard nechal Kahlan, aby je vedla lesem, po přirozené cestě v krajině, kudy se dalo postupovat
vpřed. Když byla na pochybách pohlédla dozadu na něj, aby určil další směr.
Podle zvlnění krajiny si byl Richard naprosto jistý, že musí existovat ještě jedna prastará stezka
horským průsmykem. Průchod, který zdálky vypadal jako zub v horách, byl ve skutečnosti široký pás,
který se stáčel mezi horami dozadu. Richard si nemyslel, že by cesta, kterou lidé Bandakaru posílali své
vyhnance pryč, byla jedinou možnou cestou horským průsmykem. Pokud by stále fungovala hranice, tak
by to tak mohlo být, ale hranice padla.
Z toho, co zatím zjistil a viděl, byl Richard přesvědčen, že kdysi, v prastarých dobách, existovala
ještě jiná cesta, která byla hlavní cestou do Císařství Bandakar.
Tu a tam byl schopen rozeznat propadliny, které podle něj byly zbytky prastaré, opuštěné cesty.
I když bylo možné, že byla opuštěna z dobrých důvodů, například kvůli sesuvům půdy, které ji
učinily neschůdnou, chtěl se přesvědčit na vlastní kůži, jestli je možné touto cestou projít. Když nic
jiného, alespoň se díky tomu dostanou z dohledu černozobých pernatců.
Když byl prostor mezi vysokými borovicemi dostatečně široký, kráčela Jennsen po Richardově boku.
Betty táhla na provaze za sebou a nedovolovala jí zastavit se ochutnávat rostliny podél cesty.
„Dříve nebo později nás pernatci stejně najdou, nemyslíš?“ zeptala se. „Když se neobjevíme tam, kde
nás budou čekat, tak nás vyrazí hledat, ne? Sám jsi říkal, že z oblohy mohou prozkoumat rozlehlé oblasti
a snadno nás najít.“
„Možná,“ řekl Richard. „Ale my budeme skryti v lese pod korunami stromů, pokud budeme pozorní
a dobře využijeme jejich ochranu. V lese nemohou tak rychle prozkoumat stejně velký prostor, jako mohli

v pustině. V otevřené krajině by nás zahlédli na míle daleko. V lese to budou mít mnohem těžší, museli
by se k nám dostat velmi blízko a my bychom museli být velmi neopatrní.
Až uplyne čas, kdy bychom se měli objevit na místě, kde nás budou čekat, budou muset rychle
prozkoumat velmi rozsáhlou oblast lesa a nebudou ani přibližně tušit, kterým směrem se dát. Určitě
budou mít velké problémy nás najít.
Myslím si, že Nicholas jejich prostřednictvím nevidí nijak zvlášť dobře, protože jinak by je pokaždé
nemusel shromažďovat do kruhu. Když se nám podaří zůstat ve skrytu dost dlouho, dostaneme se
nepozorovaně do Bandakru a tam bude pro Nicholase velmi těžké, ne-li nemožné, aby nás s pomocí
pernatců mezi lidmi našel.“
Jennsen o tom přemýšlela a mezitím dorazili do březového hájku. Betty se obtočila za provaz kolem
stromu a Jennsen se musela zastavit, aby ji pomohla. Když zafoukal vítr a spustil spršku ze stromů,
všichni hrbili záda pod přívalem kapek.
„Richarde,“ zeptala se Jennsen skoro šeptem. „Co uděláš, až se tam dostaneme?“
„Získám protijed, abych nezemřel.“
„To vím.“ Jennsen si z tváře odhrnula neposlušný prstýnek rudých vlasů. „Ale já myslím co uděláš s
Owenovými lidmi?“
Zatím mu každý nádech působil mírnou, ale palčivou bolest v plicích. „Nejsem si jistý, co vlastně
můžu udělat.“
Jennsen chvíli kráčela mlčky.
„Ale pokusíš se jim pomoci, ne?“ zeptala se nakonec.
Richard se podíval na svou sestru. „Jennsen, oni mi vyhrožují smrtí. A dokázali, že to není jenom
planá hrozba.“
Jennsen neochotně pokrčila rameny. „Já vím, ale oni jsou zoufalí.“ Vzhlédla, aby se přesvědčila, že
je Owen nemůže slyšet. „Nevědí, co mají udělat, aby se zachránili. Oni nejsou jako ty. Ještě nikdy s
nikým nebojovali.“
Richard se zhluboka nadechl a uvnitř mu projela svíravá bolest. „Ani ty jsi ještě s nikým nebojovala.
A když jsi byla přesvědčena, že tě chci zabít, a že jsem zodpovědný za smrt tvé matky, co jsi udělala? Co
ses rozhodla s tím udělat?“
„Řekla jsem si, že pokud chci žít, musím tě zabít dříve než zabiješ ty mě.“
„Přesně tak. Nikoho jsi neotrávila a neřekla mu, aby mě zabil, nebo že sám zemře. Řekla sis, že chceš
žít svůj život a nikdo jiný nemá právo ti ho vzít.
Pokud bys byla ochotna klidně obětovat svůj život, jediný, který máš, prvnímu ničemovi, který se jen
tak z rozmaru rozhodne ti ho vzít, pak by ti nebylo pomoci. Možná, že by tě někdo napoprvé zachránil,
ale podruhé bys o život stejně přišla. Nadřadila bys hodnotu života svého vraha nad hodnotu vlastního
života.
Pokud bys někomu, kdo by to vyžadoval, svěřila moc nad svým životem a smrtí, staneš se
bezmocným otrokem, který si sám říká o to, aby ho někdo zabil.“
Jennsen opět chvíli šla mlčky a přemýšlela o tom, co Richard řekl. Richard si všiml, že se pohybuje
lesem tak, jako by napodobovala Cařiny pohyby. Byla v lese téměř stejně doma, jako on.
„Richarde,“ polkla Jennsen. „Nechci, aby těm lidem někdo dál ubližoval. Už trpěli dost.“
„To pověz Kahlan, až zemřu na otravu jejich jedem.“
Když dorazili na místo, kde se měli sejít, Cara tam ještě nebyla. Všichni potřebovali alespoň malý
odpočinek. Místo bylo dostatečně chráněné obrovskými borovicemi. Po tak dlouhé době strávené na
horké poušti si nikdo z nich ještě nezvykl na vlhký chlad. Začali si hledat kameny na sezení, aby se
nezmáčeli od vlhkého listí, a Betty konečně začala ochutnávat místní byliny. Owen si sedl na druhou
stranu, daleko od Betty.
Kahlan se posadila na kus kamene vedle Richarda. „Jak ti je? Vypadáš, jako by tě bolela hlava.“
„Teď s tím stejně nejde nic dělat,“ řekl.
Kahlan se naklonila blíž. Její teplo mu dělalo dobře.
„Richarde,“ šeptala. „Vzpomínáš na Nicciin dopis?“
„Co je s ním?“
„No, předpokládali jsme, že pád hranice Bandakaru byl důvodem zažehnutí prvního výstražného
světla. Možná, že jsme se mýlili.“
„Proč si to myslíš?“
„Nebylo žádné druhé světlo.“ Ukázala bradou k severozápadu. „První jsme uviděli dole. Teď jsme
mnohem blíže místu, kde byla hranice a druhé světlo jsme neviděli.“
„Ale ano,“ prohlásil. „Bylo tam, kde na nás čekali pernatci.“
Pamatoval si dobře, jak našli malou sošku. Všude kolem seděli na stromech pernatci. Richard tenkrát
nevěděl, co jsou zač, kromě toho, že jsou to velcí ptáci, které předtím nikdy neviděl. Ve chvíli, kdy Cara
vzala sošku, vzlétly jich do vzduchu stovky.
„Ano,“ řekla Kahlan. „Ale bez druhého světla zřejmě neexistuje problém, který jsme si mysleli, že
způsobilo to první.“
„Předpokládáš, že druhé světlo je určeno mně, takže jsme ho měli vidět. Nicci psala, že druhé světlo
je pro toho, kdo má sílu opravit průchod. Možná, že to nejsem já.“
Kahlan byla nejprve touto možností překvapená, ale pak o ní začala přemýšlet. „Nejsem si jistá, jestli
z toho mám mít radost, nebo ne.“ Naklonila se k němu blíž a položila mu ruku na stehno. „Ale ať už je to
kdokoli, pro koho je určeno, a dokáže spravit štít a obnovit hranici, nemyslím si, že se mu to povede.“
Richard si prohrábl mokré vlasy. „Pokud jsem to já, o kom si mrtvý čaroděj myslel, že to dokáže, pak
se mýlil. Nevím, jak bych to měl udělat.“
„Ale Richarde, já říkám, že i kdybys to věděl, myslím, že by se ti to nepovedlo.“
Richard na ni nesouhlasně pohlédl. „Zase děláš ukvapené závěry? Zase se necháváš unášet fantazií?“
„Richarde, přiznej si to, hranice padla kvůli tomu, co jsem udělala já. Proto bylo výstražné světlo
určeno mně - protože já jsem způsobila, že štít selhal. To přece nepopřeš, že?“
„Ne, ale než budeme skutečně vědět, co se tady vlastně děje, musíme se ještě hodně naučit.“
„Já jsem rozezněla zvony,“ řekla Kahlan. „Nepomůže nám, když budeme tento fakt přehlížet.“
Kahlan použila prastará kouzla, aby mu zachránila život. Rozezněla zvony, aby ho uzdravila. Neměla
čas váhat, protože by zemřel, kdyby nejednala okamžitě.
Navíc netušila, že zvony spustí celosvětovou zkázu. Nevěděla, že byly vytvořeny před třemi tisíci
lety silami podsvětí, jako zbraň, která měla zničit magii. Bylo jí řečeno, že je musí použít, aby zachránila
Richardův život.
Richard věděl, jaké to je, být o něčem přesvědčen a nemít nikoho, kdo by mu věřil. Ona se teď cítila
podobně.
„Máš pravdu, že to nesmíme přehlížet - fakt je fakt. Ale ještě přesně nevíme, o co tady jde. Víme
však, že zvony jsou zpátky v podsvětí.“
„Nicméně, Zedd řekl, že když ničivá kaskáda kouzel jednou vypukne - a to se stalo - nedá se říci, zda
ji bude možné zastavit, i když jsou zvony zpátky v podsvětí. S takovouhle událostí nemá nikdo
zkušenosti, aby mohl dělat předpovědi.“
Richard neměl odpověď - byl v nevýhodě, protože v oblasti kouzel se příliš nevyznal. Zachránila ho
však Cara, která se náhle objevila mezi stromy. Shodila vak z ramene na zem a sedla si na kámen proti
Richardovi.
„Měl jsi pravdu. Projdeme tudy. Zdá se mi, že jsem rozeznala cestu, která pokračuje nahoře po
římse.“
„Výborně,“ řekl Richard a postavil se. „Pojďme tedy. Stmívá se. Měli bychom najít místo na
nocleh.“
„Viděla jsem jedno vhodné pod římsou, lorde Rahle. Myslím, že bychom tam byli v suchu.“
„Dobře,“ souhlasil Richard a zvedl její vak. „Na chvíli ti to vezmu, ať si trochu odpočineš.“
Cara vděčně přikývla. Vydali se na cestu hustým porostem stromů. Bylo tu mnoho trčících kamenů a
kořenů. Tam, kde museli překonávat náročnější terén, nabízel Richard Kahlan pomocnou ruku.
Tom zase pomáhal Jennsen a několikrát přenášel Betty, přestože se zdálo, že koza šplhá po kamenech
lépe než oni. Richard si pomyslel, že to Tom dělá spíše pro klid Jennseniny mysli než pro samotnou
Betty. Nakonec Jennsen Tomovi řekla, že Betty umí šplhat sama.
Betty to záhy dokázala a mečela dolů na Toma z vysokého kamene, kam právě bez většího úsilí
vyskočila.
„Proč tedy nepomůžeš nahoru ty mně?“ zeptal se Tom zvířete.
Jennsen se usmála, stejně jako Richard s Kahlan. Owen se nesmál a obešel kámen spodem. Bál se
Betty. Cara si nakonec řekla o svůj vak, protože se už cítila odpočinutá a nechtěla, aby si o ní někdo
myslel, že nic nevydrží.

Brzy po tom, co začalo pršet, našli nízký otvor pod velkou římsou, přesně jak říkala Cara. Nebyla to
jeskyně, spíše jakýsi výklenek, vzniklý sesuvem hory nad nimi. Strop výklenku podpíraly obrovské
balvany. Nebyl velký, ale Richard usoudil, že v něm všichni pohodlně přenocují.
Na zemi ve výklenku bylo listí, úlomky kůry, mech a spousta brouků. Tom s Richardem si uřízli
větve a vymetli jimi špínu pryč. Pak si všichni vyrobili vysoké postele z chvojí, které je měly chránit před
chladem od země a případnou vodou, kdyby náhodou natekla do výklenku.
Déšť zesílil, takže se do něho všichni stáhli. Nebylo to tu příliš pohodlné, protože byl moc nízký na
to, aby se mohli postavit, ale bylo tu sucho.
Teď, když změnili cestu, netroufl si Richard rozdělat oheň, aby je pernatci neobjevili podle kouře.
Pojedli něco studeného masa, sucharů a sušeného ovoce. Všichni se cítili z celodenního šplhám
vyčerpaní, takže při jídle téměř nemluvili. Betty byla jediná, kdo tu měl dost místa, aby se mohl postavit.
Strkala do Richarda tak dlouho, dokud se nedočkala jeho pozornosti a podrbání.
Temnota pomalu zahalovala lesy a oni se ze svého útulného úkrytu dívali, jak prší, poslouchali
měkké zvuky kapek a přemýšleli o tom, co je čeká na druhé straně hor, v podivném císařství, které bylo
po tři tisíce let izolováno od okolního světa. Kromě jiného tam rozhodně budou i oddíly Císařského řádu.
Jak se tak Richard díval do temného deště a naslouchal vzdáleným zvukům různých zvířat, přitulila
se k němu Kahlan a položila hlavu do jeho klína. Betty zalezla hlouběji do výklenku a lehla si vedle
Jennsen.
S Richardovou rukou něžně spočívající na jejím rameni, Kahlan ve chvilce usnula. Richard však přes
veškerou únavu ospalý nebyl.
Bolela ho hlava a jed uvnitř něho činil muka z každého nadechnutí. Přemýšlel, co ho dostane jako
první - zda to bude síla jeho daru, nebo Owenův jed.
Přemýšlel také nad tím, jak se mu asi podaří uspokojit Owenovy požadavky, aby osvobodil jeho
císařství a mohl tak dostat protijed. On, Kahlan, Cara, Jennsen a Tom měli daleko k armádě, která by byla
zapotřebí k vyhnání Císařského řádu z Bandakaru.
Pokud se mu to nepodaří a pokud nedostane protijed, jeho život brzo skončí. Tohle mohla dost dobře
být jeho poslední cesta.
Už se zdálo, že se konečně navždy dostal zpátky ke Kahlan. Předtím od sebe byli odtrženi velkou
část jeho života. Chtěl být s ní. Chtěl, aby spolu mohli být sami.
Pokud něco nevymyslí, tak zmizí všechno, čím jsou jeden pro druhého, i všechno, co mají před
sebou. A to ani raději nemyslel na bolesti hlavy způsobené darem.
Ani na to, že Císařský řád obsadil Pevnost čarodějů.

Kapitola třicátá druhá
Richard uchopil hranu kamene na kraji výklenku a vyhoupl se ven z temné díry v úpatí strmé žulové
skály. Oprášil si z rukou drobné úlomky kamenů a otočil se k ostatním.
„Jde to skrz. Není to lehké, ale jde to.“
Všiml si nedůvěřivého výrazu v Tomově tváři i zděšeného v Owenově obličeji. Betty s vytrčenými
slechy zírala dolů do úzké strže a mečela.
„Ale já myslím, že to nedokážeme,“ stěžoval si Owen. „Co kdybychom...“
„Zůstali trčet tady?“ zeptal se Richard.
Owen přikývl.
„Ale ty máš oproti mně a Tomovi výhodu,“ řekl Richard a zvedl ze země jeho vak. „Nejsi tak velký.
Když jsem dokázal já projít tam a zpátky, musíš to dokázat také, Owene.“
Owen ukázal rukou na strmé stoupání po své pravé straně. „A co tudy? Nemohli bychom to obejít?“
„Já také nemám rád temná a úzká místa,“ řekl Richard. „Ale pokud bychom to chtěli obejít tudy,
museli bychom jít po římsách. A slyšel jsi, co říkala Cara. Jsou úzké a nebezpečné. Kdyby to byla jediná
cesta, to by bylo něco jiného. Ale jediná cesta to není.
Navíc by nás tam mohli spatřit pernatci. A co je horší, pokud by chtěli, mohli by na nás zaútočit a
srazit nás z římsy dolů. Na místa, jako je tohle, chodím nerad, ale ještě horší by bylo být na římse, ne širší
než podrážka mojí boty, ve větru, nad propastí hlubokou tisíce stop, kdy by k pádu stačilo jediné
uklouznutí, a kde by se náhle mohli objevit pernatci a zaútočit na nás svými ostrými drápy a pařáty. Tomu
bys dal přednost?“
Owen si olízl rty a naklonil se, aby se podíval do průrvy. „Myslím, že máte pravdu.“
„Richarde,“ zašeptala Kahlan, když si ostatní začali sbírat své věci a chystat se na cestu. „Pokud tohle
byla kdysi cesta, jak to, že se nedá někudy jít snáze?“
„Domnívám se, že tenhle skalní masiv se sem sesunul teprve v posledním tisíciletí a zanechal jen
tuhle úzkou průrvu.“ Ukázal nahoru. „Vidíš? Myslím, že celá tahle část skály bývala kdysi támhle nahoře.
A teď podle mého leží přímo na místě, kudy dříve vedla cesta.“
„A jiná cesta než tahle průrva nebo římsy tu není?“
„To netvrdím. Věřím tomu, že jsou i jiné staré cesty, ale my bychom se museli vracet nejméně den
pochodu, nebo si hodně zajít a stejně bychom neměli jistotu, že další cesta bude schůdná. Ale jestli
opravdu chceš, můžeme se vrátit a zkusit to.“
Kahlan zavrtěla hlavou. „Nemůžeme si dovolit ztrácet čas. Musíme získat protijed.“
Richard přikývl. Ještě sice nevěděl, jak by mohl celý Bandakar zbavit nájezdníků, ale už měl několik
nápadů. Potřeboval dostat protijed a neviděl žádný důvod, proč by přitom měl postupovat podle
Owenových pravidel - nebo podle pravidel Císařského řádu.
Kahlan znovu pohlédla do temné úzké strže. „Jsi si jistý, že tam nejsou žádní hadi?“
„Žádné jsem neviděl.“
Tom podal Richardovi jeho meč. „Půjdu poslední,“ prohlásil. „Když jste prošel vy, projdu taky.“
Richard přikývl a přitiskl si pochvu k tělu. Pak začal sestupovat do strže. Vak měl připevněný na
břiše. Zmáčkl ho, aby zabíral co nejméně místa. Kámen nad ním byl našikmo, takže Richard nemohl
zůstat vzpřímený, ale musel se otočit na stranu a vzad. Za chvíli zmizel ve tmě. Čím dále postupoval, tím
větší byla tma. Když začali sestupovat i ostatní, zastínili vchod do strže a tak ještě zhoustla.
Deště posledních dnů konečně ustaly, ale vláha stále ještě stékala z hor dolů. U dna průrvy se museli
brodit po kotníky ve studené vodě. Vlnky vrhaly slabé mihotavé odlesky na mokré stěny skalní stěny.
Napadlo ho, že kdyby byl hadem, bylo by pro něj tohle místo jako stvořené. Také ho napadlo, že
pokud Kahlan, šplhající hned za ním, narazí na hada, bude se na Richarda asi zlobit, že ji sem vzal.
Věci, které venku nahánějí strach, tady, kde se nelze příliš hýbat, natož utíkat, připadaly mnohem
horší. Vždycky se mu zdálo, že ve stísněných prostorách číhá panika.
Richard se ve tmě snažil nalézt cestu pouze hmatem. Místa, kde po skále stékala voda, byla slizká.
Někde bylo dokonce bahno. Dala se však najít i suchá skála, po které bylo možné postupovat vpřed.
Podle zápachu bylo jasné, že tu zemřelo nějaké zvíře a někde se tu rozkládalo. Za sebou slyšel reptání
a stížnosti. Betty nešťastně mečela. Jennsenin šepot, znějící ozvěnou, kozu uklidňoval.
Když se dostali dále, ztratila se dokonce i nelibost ze zápachu zdechliny. Nebyla to pravá jeskyně, ale
jen zlom mezi dvěma skalními bloky, takže nebylo třeba se obávat, že se ztratí v různých chodbách a
zákoutích. Byla tu jen jedna přímá úzká prasklina ve skále, takže nevadil ani nedostatek světla. Prasklina
dokonce nebyla příliš dlouhá, to se jen tak zdálo ve tmě.
Richard se dostal k místu, kde cesta pokračovala dosti strmě vzhůru. Hmatal po stěně kolem sebe,
aby našel místo, kde by se mohl chytit. Začal náročný výstup. Někdy se musel zapřít zády o jednu stěnu a
nohama o protější a soukat se vzhůru, s vakem na klíně. Meč musel držet tak, aby se nevzpříčil mezi
stěny. Šlo to pomalu.
Konečně se dostal na plošinu, kde skála zase začínala klesat. Před sebou i nad sebou odtud Richard
uviděl světlo. Byli už blízko ke konci průrvy, ale museli ještě překonat místo, kde se budou muset plazit
pod nízkým stropem.
Richard taková místa neměl rád. Ale věděl, že nemají jinou možnost. Tohoto úseku se bál nejvíce.
Byl velmi úzký a těsný, ale naštěstí již blízko konce průrvy.
„Odtud se musíme plazit po břiše,“ řekl Kahlan. „Drž se mého kotníku. Ať to udělají i ostatní, každý
se chytí kotníku toho před sebou.“
Kahlan se dívala ke světlu, které bylo vidět na konci průrvy. Jeho záře znemožňovala vidět do stran.
„Richarde, zdá se, že to není dost prostorné. Je to jen prasklina.“
Napřed strčil Richard do průrvy svůj vak. Dá se tudy projít. Brzy budeme venku.“
Kahlan se zhluboka nadechla. „Dobrá. Čím dříve, tím lépe.“
„Poslouchejte mě,“ zavolal do temnoty. „Jsme skoro venku.“
„Jestli nás budeš nutit jít ještě přes další shnilá zvířata, tak tě zmlátím,“ ozvala se Jennsen. Všichni se
zasmáli.
„Ne, to už máme za sebou,“ prohlásil Richard. „Ale čeká nás ještě jedno obtížné místo. Už jsem přes
něj prošel, takže víme, že se tudy lze dostat. Teď mě ale musíte dobře poslouchat a pak udělat, co vám
řeknu. Plazte se po břiše a vaky strkejte před sebou. Držte se kotníku toho, kdo leze před vámi. Tak
budete všichni udržovat správný směr.
Před sebou vidíte světlo. Ale nemůžete směřovat přímo k němu. Tam není východ. Strop tam klesá
příliš nízko a svah začíná směřovat strmě doleva. Kdybyste sklouzli dolů, bylo by vám ještě těsněji, asi
byste se vůbec nemohli dostat ven. To místo, kde je strop nejnižší, musíme obejít. Musíme se držet
vpravo, kde je sice tma, ale strop není tak nízký. Rozumíte tomu?“
Všichni tiše přikyvovali na souhlas.
„Richarde,“ ozvala se Jennsen nesměle. „Mně se tady nelíbí. Já bych chtěla pryč.“
V jejím hlase bylo znát známky strachu a paniky.
„Já také, Jennsen,“ uklidňoval jí Richard. „Už jsem tam na druhé straně byl a dostal se ven. Prošel
jsem tam i zpátky. Všechno bude v pořádku. Prostě pojď za mnou a bude to bez problémů.“
Ze tmy se znovu ozval Jennsenin hlas. „Já chci jít zpátky.“
To jí Richard nemohl dovolit. Římsy, na kterých by byli vystaveni pernatcům, byly příliš
nebezpečné.
„Pojď,“ řekla Kahlan. „Půjdeš přede mnou. Chytíš se Richardova kotníku a budeš venku hned po
Richardovi, dřív než my.“
„Betty je připravena jít za tebou,“ přidal se Tom.
Zdálo se, že právě to Jennsen přesvědčilo. Sebrala svůj batoh a přistoupila ke vstupu do úzké
praskliny. Richard jí podal ruku, aby jí pomohl dovnitř.
Ale když si Jennsen proti vzdálenému světlu pořádně prohlédla, jak nízký a těsný je průchod, začala
se chvět po celém těle. Richard, ležící na břiše v prasklině, si všiml slz v jejích očích.
„Richarde, prosím, bojím se. Nechci tudy jít.“
Richard přikývl. „Já vím, ale není to daleko. Nenechám tě tady. Postarám se, aby ses dostala rychle
ven.“ Pohladil ji po tváři. „Slibuji.“
„Jak mám vědět, že slib dodržíš?“
Richard se usmál. „Čarodějové vždycky drží slovo.“
„Ale ty jsi říkal, že toho příliš nevíš o tom, jaké je to být čarodějem.“
„Ale vím, jak dodržet sliby.“
Jennsen nakonec souhlasila a dovolila mu, aby jí pomohl vlézt do škvíry. Když na vlastní kůži
poznala, jak těsná je, že se vůbec nemůže nadzvednout a že musí ležet zmáčknutá pod mohutným
stropem, přešlo její chvění v silný třas.
„Vím, jak se cítíš,“ řekl jí Richard. „Opravdu, Jennsen. štve mě to, ale nemáme jinou možnost. Když
mě však budeš následovat, není to nebezpečné. Pojď za mnou a budeme venku dřív, než se naděješ.“
„A co když se strop zřítí a rozmáčkne nás? Nebo jen o kus klesne a přimáčkne nás tak, že se
nebudeme moci hýbat a dýchat?“
„To se nestane,“ řekl Richard. „Takhle už to tady vydrželo celé věky. Nespadne to.“
Přikývla, ale Richard si nebyl jistý, zda ho slyšela. Když se otočil, aby ji mohl vyvést ven, začala
naříkat.
„Chyť se mého kotníku. Podej mi vak, vezmu ti ho. Ty se starej jen o to, aby ses držela mého kotníku
a následovala mě.“
„Co když se to tu příliš zúží a já nebudu moci dýchat,“ Richarde?“
Richard zachovával klidný a přesvědčivý tón. „Já jsem větší než ty, a když se vejdu já, tak se sem
vejdeš také.“
Jennsen přikývla, ale nepřestávala se třást. Natáhl ruku za sebe a znovu jí vybídl, ať mu podá vak.
Když se tak stalo, přivázal jeho popruhy k popruhům svého vaku a obě zavazadla postrčil před sebe.
Jennsen se chytila jeho kotníku a držela ho tak pevně, jako by to byla jediná věc, která by ji mohla
zachránit před spáry samotného Strážce podsvětí.
Richard si však nestěžoval, věděl, jak moc se bojí.
Začali se pomalu sunout vpřed. Snažil se nemyslet na kamenný strop, od kterého ho dělila jen šířka
dlaně. Věděl, že než se dostanou ven, prostor se ještě zúží. Prasklina vpravo se zvedala do tmy. Světlo
zůstávalo vlevo dole.
Zdálo se, že nejsnazší cestou ven by bylo směřovat přímo ke světlu nedaleko. Ale místo toho bylo
třeba sunout se doleva, do tmy, protože přímá cesta nebyla průchodná. Snažil se směřovat doleva, kde se
prostor ještě zužoval. Nebylo to příjemné, ale on už tu cestu předtím prozkoumal a věděl, že musí své
pocity překonat.
Dostali se na místo, kde strop klesl a tlačil je do zad. Takhle bylo nutné překonat vzdálenost dvanácti
stop, kde kvůli tlaku stropu nebylo možné se úplně nadechnout.
Richard postrčil vaky před sebe a snažil se trochu si vyčistit cestu. Musel se teď odrážet špičkami
nohou a prsty pátrat po výstupcích, kterých by se mohl zachytit.
Jennsen se stále držela jako klíště jeho kotníku. To bylo dobře, protože tak ji Richard mohl trošku
táhnout. Snažil se jí co nejvíce pomoci dostat se skrz, až se dostala na místo, kde jí strop zmáčkl hruď.
A tam se náhle jeho kotníku pustila.

Mec Pravdy 08-1 - Temný Závoj Hněvu

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

You might also like

Mec Pravdy 08-1 - Temný Závoj Hněvu

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Mec Pravdy 08-1 - Temný Závoj Hněvu

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

NAKED EMPIRE

Copyright © 2003 by Terry Goodkind

All rights reserved, which includes

Translation © Daniel Biderman, 2004

Copyright 2004 © for the Czech edition by CLASSIC

Cover Art © by Dave Sarter, 2004

Vytiskla Akcent Tiskárna Vimperk s. r. o.

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 1

TEMNÝ ZÁVOJ HNĚVU

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 2

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 6

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 8

Jennsen se zamračila. „Cože?“

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 9

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 10

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 11

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 12

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 14

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 15

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 16

„Tak kdo má hlad?“ zavolal Tom ke trojici žen.

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 19

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 20

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 21

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 22

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 25

Richard se náhle probudil.

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 26

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 27

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 29

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 31

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 35

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 36

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 37

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 39

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 40

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 42

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 43

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 44

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 46

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 47

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 48

„Co se děje?“ zeptala se Kahlan, když přijela k vozu.

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 49

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 50

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 54

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 56

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 57

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 58

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 59

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 60

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 62

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 64

Drazí Richarde a Kahlan,

Richard se posadil a ustaraně si povzdechl.

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 65

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 66

Meč Pravdy 8 – Nahé Císarství 1 - Temný závoj hněvu 67