Mec Pravdy 06-1 - Zuřivost Mord-Sithy

FAITH OF THE FALLEN
SWORD OF TRUTH
Copyright © 2000 by Terry Goodkind
All rights reserved, which includes

to reproduce this book or portions
any form whatsoever.
CLASSIC, 1998
Translation © Vincent Šinský, 2001
Copyright 2001 © for the Czech edition by CLASSIC
Cover Art © by Michael Whelan
ISBN: (Classic) 80-86139-67-0
Distribuce - tel: (02)838 82490

e-mail: classic-book@volny.cz
Vytiskla Akcent Tiskárna Vimperk s. r. o.

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 1
TERRY GOODKIND
VÍRA
PORAŽENÝCH
ZUŘIVOST
MORD-SITHY
MEČ PRAVDY

Kapitola první
Nepamatovala se, jak umírala.

S nejasně pociťovanou obavou uvažovala, jestli vzdálené a
rozčilené hlasy, které k ní doléhají, neznamenají, že se opět chystá k
nadsmyslovému ukončení života, jímž je smrt.
Pokud by přišla, nemohla vůbec nic dělat.
I když si nepamatovala, jak umírala, matně si připomínala, že
později slyšela pochmurné šeptání, že umřela, a že si ji vzala smrt.
Pak někdo přitiskl svá ústa na její rty a naplnil utichlé plíce svým
dechem, svým životem, a tak opět rozžehl život v ní. Neměla ponětí,
kdo vyprávěl o tak nepředstavitelném činu, nebo kdo to udělal.
První noc, ve které začala vnímat nezřetelné a netělesné hlasy víc
než jen jako nejasné pocity, pochopila, že jsou u ní lidé, kteří nevěří,
že přežije zbytek noci. Teď však věděla, že ji přežila, a že zůstala
naživu ještě mnoho dalších nocí. Možná jako odpověď na zoufalé
modlitby a upřímná zapřísahávání, která nad ní první noc někdo
šeptal.
Přestože si nepamatovala umírání, pamatovala si bolest před
odchodem do onoho velkého neznáma. Na tu bolest nikdy
nezapomene. Vzpomínala, jak divoce bojovala s muži, kteří na ni
cenili zuby jako smečka divokých psů na zajíce. Pamatovala si, jak ji
na zem srazila záplava brutálních úderů, jak do ní kopaly těžké boty, a
jak jí praskaly kosti. Pamatovala si krev, spoustu krve, kterou měli na
pěstech a na botách. Pamatovala se na pronikavou hrůzu, že nemá
dech, po němž by při té mučivé bolesti zalapala. Neměla dech, aby
vykřikla na protest proti trýznivému břemenu svých zranění.
Někdy později - nevěděla, jestli za několik hodin nebo dnů - když
ležela pod čistou přikrývkou v neznámé posteli a dívala se do jeho
šedých očí, pochopila, že pro někoho si svět vyhradil ještě větší bolest.
Neznala jeho jméno. Hluboká muka tak jasně viditelná v jeho
očích nade všechnu pochybnost říkala, že by ho znát měla. Věděla, že
by jeho jméno měla znát lépe než své vlastní a lépe než život sám.
Nebylo to tak. Styděla se jako ještě nikdy v životě.
Když někdy později přivřela víčka, viděla v duchu jeho oči a
viděla v nich nejen bezmocné utrpení, ale i světlo tak prudké naděje,
jaké dokáže zapálit jen opravdová láska. I když jí později mysl
zahalovala nejhlubší temnota, nechtěla, aby v těchto očích světlo
vyhaslo, protože by se nedokázala přinutit k životu.
Později si na jeho jméno vzpomněla. Většinou si ho pamatovala,
ale někdy ne.
Když Kahlan uslyšela, jak muži vrčí jeho jméno, připomněla si je
a poznala, komu patří. S houževnatým odhodláním se teď upínala ke
jménu Richard a ke vzpomínkám, které v ní vyvolávalo. Věděla, kdo
to je, a že pro ni znamená všechno.
Přestože se i později lidé obávali, že zemře, byla si jistá, že bude
žít. Musela žít pro Richarda, pro svého manžela. A pro dítě, které
nosila ve svém lůně. Pro jeho dítě. Pro jejich dítě.
Hlasy rozhněvaných mužů, oslovujících Richarda jménem,
nakonec Kahlan donutily otevřít oči. Přimhouřila je mučivou bolestí,
která byla mírnější, když byla pod ochranou spánku, ale nikdy úplně
nezmizela. Pozdravil ji ruměnec jantarového světla, které naplňovalo
malou místnost, v níž ležela. Jelikož světlo nebylo pronikavé,
usoudila, že okno je buď něčím zastřené, nebo že je venku šero.
Kdykoliv se probudila, stejně jako nyní neměla žádný pojem o čase a
neměla ani žádný pojem o tom, jak dlouho spala.
Jazykem se dotýkala nechutně suchého vnitřku úst. Tělo měla
ztěžklé olovem hluboké a nekončící dřímoty. Od žaludku jí bylo
stejně zle jako tehdy, když jako malá holka jednoho horkého a
větrného dne snědla před vyjížďkou na loďce tři kandovaná jablka.
Teď bylo stejné horko: bylo to letní horko. Snažila se probrat k
plnému vědomí, ale její probouzející se vnímám se nechtělo ustálit a
jakoby poskakovalo po obrovském stinném moři. Žaludek měla
podrážděný. Znenadání se musela celou sílou své vůle přemáhat, aby
se nepozvracela. Příliš dobře si uvědomovala, že v jejím nynějším
stavu je jen málo věcí, které jsou bolestivější než zvracení. Víčka jí
opět poklesla. Zavřela oči a ponořila se do místa, které bylo úplně
černé.
Vzpamatovala se a přinutila myšlenky, aby se vzmohly, a
přesvědčila oči, aby se opět otevřely. Pamatovala si, že dostává
bylinky na otupení bolesti a aby mohla spát. Richard věděl o bylinách
spoustu věcí. Aspoň že jí bylinky pomáhaly vklouznout do
milosrdného spánku. Bolest, ačkoliv už ne tak prudká, ji ale nalézala i
tam.
Hlouběji se nadechla, ale dělala to pomalu a opatrně, aby
nezkroutila ostré dvoubřité dýky, které měla zabodnuté mezi žebry.
Plíce jí naplnila vůně pryskyřice a borovic, pomohla jí uklidnit
žaludek. Nebyla to vůně stromů vystupující z různých vůní lesa, z
vlhké hlíny, z hřibů a skořicově zbarveného kapradí, ale vůně čerstvě
poražených a odvětvených stromů. Soustředila se, aby zaostřila svůj
pohled. Za nohama postele uviděla stěnu z bledého, nedávno kůry
zbaveného dřeva. Z čerstvých záseků od sekery vytékala na několika
místech míza. Bylo vidět, že dřevo někdo osekával a štípal ve spěchu,
ale těsné spárování prozrazovalo zručnost, kterou propůjčují pouze
znalosti a zkušenost.
Místnost byla maličká. V Paláci zpovědnic, kde vyrůstala, by tak
malý pokoj nebyl považován za vhodný ani na komoru pro prádlo.
Kromě toho by byl z kamene, popřípadě z mramoru. Malinký dřevěný
pokojík se jí ale líbil. Předpokládala, že ho na její ochranu vystavěl
Richard. Měla z něj téměř pocit, jako by kolem sebe cítila ochrannou
náruč. Mramor se svojí chladnou důstojností ji tak neuklidňoval.
Za nohama postele uviděla řezbu letícího ptáka, vytvořenou
několika jistými řezy nože do rovného místa kmene tvořícího stěnu,
které bylo sotva větší než dlaň. Richard jí daroval něco, na co se
mohla dívat. Někdy, když seděli u táborového ohně, pozorovala, jak z
malého kousku dřeva zničehonic vyřezal obličej nebo zvíře. Pták,
který se vznášel na široce rozepjatých křídlech, na ni dával pozor a
dodával jí pocit volnosti.
Když otočila oči doprava, uviděla hnědou vlněnou přikrývku
visící na vchodu do místnosti. Zpoza ní přicházely útržky
rozhněvaných a výhružných hlasů.
„Richarde, nemáme na vybranou... Musíme myslet na naše
rodiny... ženy a děti...“
Kahlan se chtěla dozvědět, co se děje, tak se pokusila zvednout.
Opřela se o levý loket. Její paže však nefungovala. Jako úder blesku
vystřelila bolest morkem jejích kostí a výbuchem jí prorazila rameno.
Mučivou bolestí z pokusu o pohyb zalapala po dechu a klesla
zpátky na postel; nezvedla se z ní ani o centimetr. Přerývaný dech
zatočil dýkami, které jí probodávaly boky. Silou vůle zpomalovala
dech, aby dostala pronikavou bolest pod kontrolu. Až když pominula
nejhorší muka v rameni a v žebrech, vyrazila ze sebe tichý sten.
S předstíraným klidem se podívala na celou délku své levé paže.
Měla ji v dlaze. Ihned jak ji uviděla, tak si pochopitelně vzpomněla.
Vyčetla si, že na to nepomyslela dřív, než se pokusila o ni opřít.
Věděla, že jí bylinky zamlžují mysl. V obavě, aby neudělala další
neopatrný pohyb, a proto, že se nedokázala posadit, soustředila své
úsilí na srovnání myšlenek.
Opatrně natáhla pravou ruku a otřela si prsty pot, který jí
zábleskem bolesti vyrazil na čele. Kloub pravého ramene bolel, ale
rameno fungovalo docela dobře. Alespoň toto vítězství ji potěšilo.
Dotkla se opuchlých očí a pochopila, proč ji bolely, když se podívala
ke vchodu. Prsty opatrně prozkoumávala neznámou krajinu oteklého
masa. Představovala si, jak je zabarvená na příšerný modročerný
odstín. Když se prsty letmo dotkly škrábanců na tvářích, připadalo jí,
jako by rozpálené uhlíky spalovaly obnažené konečky nervů.
Nepotřebovala žádné zrcadlo, aby pochopila, že pohled na ni je
strašný. Uvědomovala si to, kdykoliv se podívala do očí Richardovi.
Přála si, aby vypadala lépe už jen proto, aby mu z očí vyhnala utrpení.
On by jí ale četl myšlenky a řekl by: „Mám se dobře. Přestaň si o mě
dělat starosti a soustřeď se na to, aby ses uzdravila.“
Kahlan s hořkosladkou touhou vzpomínala, jak ležela s
Richardem a jejich údy byly v nádherném vyčerpání propletené, jak
cítila jeho horkou kůži na své a jeho velká ruka jí ležela na břiše, když
oba popadali dech. Trpěla, když ho chtěla opět držet v náručí a
nemohla to udělat. Uvědomovala si, že to je záležitost času a jisté
míry uzdravení. Byli spolu a na ničem jiném nezáleželo. Posilovala ji
jeho pouhá přítomnost.
Uslyšela Richarda, jak za přikrývkou na vstupním otvoru se
značným sebeovládáním v hlase hovoří a zdůrazňuje svá slova, jako
by ho každé stálo celé jmění: „Potřebujeme pouze trochu času...“
Hlasy mužů byly vzrušené a neústupné. Všichni začali mluvit
naráz. „Není to proto, že bychom chtěli - Richarde, to bys měl vědět,
vždyť nás znáš... Co když sem přivolá potíže?... My jsme o bojích
slyšeli. Sám jsi řekl, že je ze Středozemí. Nemůžeme dovolit...
nechceme...“
Kahlan poslouchala a čekala na zvuk meče vytahovaného z
pochvy. Richard měl téměř nekonečnou trpělivost, ale velmi malou
shovívavost. Jeho tělesná strážkyně a zároveň přítelkyně Cara tam
jistě byla taky. A Cara neměla ani trpělivost ani shovívavost.
Richard netasil meč, jen řekl: „Nežádám od nikoho, aby mi
cokoliv dával. Chci jenom, abyste mě nechali na pokoji na osamělém
místě, kde o ni mohu pečovat. Chtěl jsem zůstat nedaleko Hartlandu
pro případ, že by něco potřebovala.“ Odmlčel se. „Prosím... jenom tak
dlouho, aby měla šanci se uzdravit.“
Kahlan na něj chtěla zakřičet: „Ne! Richarde, neodvažuj se jich
doprošovat! Nemají právo nutit tě k tomu! Nemají žádné právo! Nikdy
by nedokázali pochopit oběť, kterou jsi přinesl!“
Nedokázala však udělat nic než lítostivě zašeptat jeho jméno.
„Nezkoušej to na nás... Vypálíme to tady, když budeme muset!
Nemůžeš s námi všemi bojovat - právo je na naší straně.“
Muži vykřikovali a zlověstně kleli. Čekala, že konečně uslyší
zvuk taseného meče. Richard místo toho mužům tichým hlasem
odpověděl něco slovy, kterým Kahlan úplně nerozuměla. Zavládlo
hrůzu nahánějící ticho.
„Richarde, neděláme to proto, že bychom z toho měli radost,“ řekl
nakonec někdo provinilým hlasem. „Nemáme na vybranou. Musíme
brát ohled na naše rodiny a na ostatní.“
S upřímným rozhořčením promluvil další muž. „Kromě toho to
vypadá, že z tebe najednou vyrostl příliš velký pán s drahým
oblečením a s mečem. Už nejsi takový, jako když jsi byl průvodcem
po lesích.“
„To je pravda,“ připojil se druhý. „Jen to, že jsi odešel a viděl
kousek světa, neznamená, že se můžeš vrátit a myslet si, že jsi lepší
než my.“
„Rozhodli jste, že jsem se dostal příliš daleko od místa, kam
skutečně patřím,“ řekl Richard. „Tohle jste mi chtěli říct?“
„Já to vidím tak, že ses obrátil zády k lidem ze svého okolí,
odvrátil ses od svých kořenů. Myslíš si, že naše ženy nejsou dost
dobré pro vynikajícího Richarda Cyphera. Ne, ty sis musel vzít
nějakou ženskou zdaleka. Pak se vrátíš a myslíš si, že se nad námi
budeš vytahovat.“
„Jak? Tím, že si vezmu ženu, kterou mám rád? To považujete za
nafoukanost? To ruší mé právo klidně žít? Tím ztratila práva vyléčit
se a žít?“
Tito muži ho znali jako Richarda Cyphera, prostého průvodce po
lesích a ne jako člověka, který zjistil, kým doopravdy je. Byl stejným
člověkem jako předtím, ale oni ho v tak mnoha ohledech nikdy
nepoznali.
„Měl bys klečet na kolenou a modlit se ke stvořiteli, aby ti vyléčil
ženu,“ dodal další. „Celé lidské pokolení se skládá z ničemných a
nehodných lidí. Měl by ses modlit a prosit stvořitele, aby ti odpustil
špatné skutky a hříšnost - to přineslo neštěstí tobě i tvojí ženě. Místo
toho chceš své potíže zanést mezi počestné pracující lidi. Nemáš
právo vnucovat nám své hříšné starosti. To si stvořitel nepřeje. Měl
bys myslet na nás. Stvořitel od tebe chce, abys byl pokorný a pomáhal
jiným - ji potrestal, aby se vám oběma dostalo ponaučení.“
„Alberte, to ti řekl?“ zeptal se Richard. „To ten tvůj stvořitel za
tebou chodí a mluví s tebou o svých úmyslech? Svěřuje se ti se svými
přáními?“
„Mluví ke každému, kdo má patřičně skromné způsoby, aby mu
naslouchal,“ rozzuřil se Albert.
„Kromě toho,“ ozval se další muž, „ve prospěch Císařského řádu,
před kterým nás varuješ, se dá říct pár dobrých věcí. Richarde, kdybys
nebyl tvrdohlavý, pochopil bys to. Není nic špatného, když někdo
chce, aby se každému dostalo slušného zacházení. Je to pouze poctivé,
je to pouze správné. Musíš uznat, že Císařský řád hlásá to, co je i
stvořitelovým přáním. Pokud nedokážeš v Císařském řádu nalézt
alespoň tolik dobra - tak by bylo nejlepší, abys odešel, a to co
nejdřív.“
Kahlan zatajila dech.
Richard řekl zlověstným hlasem: „To se stane.“
Richard tyto muže znal, oslovoval je jmény a připomínal jim
společné roky a všechno, co spolu prožili. Byl velmi trpělivý. Když
nakonec vyčerpal všechnu trpělivost, zareagoval nesnášenlivě.
Koně zafrkali, zadupali a jejich kožené postroje zavrzaly, když na
ně muži nasedali. „Ráno se vrátíme, abychom toto místo spálili. Bylo
by lepší, kdybychom tady nenašli ani tebe ani ty, co jsou s tebou, jinak
shoříte spolu s ním.“ Ještě několik posledních kleteb a muži se rozjeli
pryč. Zvuk vzdalujících se kopyt dopadajících na zem projel Kahlan
páteří. Dokonce i to jí působilo bolest.
Když někdo odhodil přikrývku na vchodu, rozlilo se po stěně
světlo. Podle směru a povahy světla Kahlan odhadovala, že lehce
zamračený den je přibližně ve své polovině. Vedle ní se objevil
Richard. Jeho vysoká postava se nad ní tyčila a vrhala stín, který jí
uprostřed zakrýval tělo.
Měl na sobě jen černý nátělník bez rukávů. Byl bez košile a skvěle
vypadající zlatočerné blůzy, a svalnaté paže měl obnažené. U levého
boku se záblesk světla odrazil od hrušky jílce neobyčejného meče.
Jeho široká ramena vyvolávala dojem, že pokoj je menší než chvíli
předtím. Hladce oholený obličej, energická čelist a ostrá linie úst
dokonale doplňovaly jeho statnou postavu. Vlasy měly barvu někde
mezi plavou a hnědou a dotýkaly se zátylku. Byla to však inteligence,
tak jasně viditelná v jeho pronikavých šedých očích, která hned na
počátku upoutala její pozornost.
„Richarde,“ zašeptala Kahlan. „Nechci, aby ses kvůli mně někoho
doprošoval.“
Koutky úst se mu napjaly náznakem úsměvu. „Když se budu chtít
doprošovat, tak to udělám.“ Trochu povytáhl přikrývku, aby byla
pořádně přikrytá, přestože se potila. „Nevěděl jsem, že jsi vzhůru.“
„Jak dlouho jsem spala?“
„Chvíli.“
Dospěla k závěru, že to byla pořádně dlouhá chvíle.
Nepamatovala se, jak se sem dostala, ani jak stavěl domek, ve kterém
teď ležela.
Kahlan se cítila jako člověk, kterému je spíše osmdesát let než
dvacet. Nikdy předtím nebyla zraněná, tedy tak vážně, aby se ocitla na
prahu smrti, a aby byla tak dlouho naprosto bezmocná. Nesnášela ten
pocit a nesnášela taky, že sama pro sebe nedokázala naprosto nic
udělat. Většinu času to nenáviděla ještě více než bolest.
Nečekaně ji úžasem naplnilo pochopení, jak křehký je život, jak
křehká a smrtelná je ona sama. V minulosti riskovala život a
mnohokrát se dostala do nebezpečí, ale když se ohlédla nazpět,
nevzpomínala si, že by si někdy opravdu uvědomovala, že by se jí
mohlo stát něco podobného. Když byla postavená před tuto
skutečnost, zdrtilo ji to.
Tu noc se v ní zjevně něco zlomilo - co si o sobě myslela a jak si
důvěřovala. Tak lehce mohla zemřít. Jejich dítě mohlo zemřít, ještě
než by dostalo šanci dostat se na svět.
„Už je ti lépe,“ řekl Richard, jako by odpovídal na její myšlenky.
„Nevymýšlím si. Vidím, že se uzdravuješ.“
Zahleděla se mu do očí a sbírala odvahu, aby se ho nakonec
zeptala: „Jak vědí o Řádu tak daleko od něj?“
„Krajem procházeli lidé utíkající před boji. Muži, kteří šíří učení
Císařského řádu, byli dokonce i tam, kde jsem se narodil. Jejich slova
mohou znít dobře - skoro dávají smysl - pokud o nich nepřemýšlíš.“
Nakonec dodal: „Zdá se, že pravda není příliš důležitá.“ Odpověděl na
nevyslovenou otázku v jejích očích. „Muži Řádu odešli. Hlupáci tam
venku pouze blábolili věci, které slyšeli. Nic víc.“
„Chtějí však od nás, abychom odešli. Vypadají jako lidé, kteří
dodržují sliby.“
Přikývl, ale pak se mu do tváře vrátil náznak úsměvu. „Víš, že
jsme velmi blízko místa, kde jsem tě minulý podzim poprvé uviděl?
Pamatuješ se?“
„Jak bych mohla zapomenout na den, kdy jsem tě potkala?“
„Naše životy byly tehdy ve velkém nebezpečí a museli jsme
odsud odejít. Nikdy jsem toho nelitoval. Začal tím náš společný život.
Dokud jsme spolu, na ničem jiném moc nezáleží.“
Cara vběhla dovnitř, zastavila se vedle Richarda a přidala svůj stín
na modrou bavlněnou přikrývku, která Kahlan zakrývala až k podpaží.
Cařino tělo, oblečené do přiléhavé rudé kůže, mělo uhlazenou
eleganci sokola: byla impozantní, rychlá a smrtelně nebezpečná.
Mord-Sithy nosívaly rudou kůži vždy, když si myslely, že budou
potíže. Cařiny dlouhé plavé vlasy, které byly vzadu sepnuté do
jednoho silného copu, byly další známkou její příslušnosti k Mord-
Sithám, elitnímu bezpečnostnímu sboru samotného lorda Rahla.
Richard Mord-Sithy svým způsobem zdědil, když zdědil vládu
nad D'Harou. Když vyrůstal, nevěděl o této říši vůbec nic. Po vládnutí
netoužil, přesto mu připadlo. Teď na něm záviselo velké množství lidí.
Závisel na něm celý Nový svět - Západozemí, Středozemí a D'Hara.
„Jak se cítíš?“ zeptala se Cara s upřímným zájmem.
Kahlan dokázala sebrat trochu víc hlasu, aby nebylo slyšet jen
ochraptělé zašeptání. „Je mi lépe.“
„Když se tedy cítíš lépe,“ zabručela Cara, „tak řekni lordu
Rahlovi, že by mi měl dovolit, abych jisté lidi přiměla k náležitému
respektu.“ Její hrozivé modré oči se na chvíli stočily k místu, kde
muži stáli a vyhrožovali. „Vlastně jen lidi, které bych nechala naživu.“
„Caro, přemýšlej,“ řekl Richard. „Nemůžeme toto místo změnit na
pevnost, kde se budeme celé dny bránit. Mají strach. Bez ohledu na to,
že nemají pravdu, považují nás za ohrožení jejich životů i životů jejich
rodin. My víme, že je lepší nepouštět se do nesmyslného boje, pokud
se mu dá vyhnout.“
„Richarde,“ řekla Kahlan a v bezvládném gestu ukázala pravou
rukou na stěnu před sebou. „To jsi postavil -“
„Pouze tuto místnost. Chtěl jsem pro tebe mít nějaké přístřeší.
Nezabralo to až tak moc času - jen porazit a rozštípat pár stromů.
Zbytek jsme zatím ještě nepostavili. Nemá smysl kvůli tomu prolévat
krev.“
Zatímco Richard vypadal klidný, Cara připomínala ženu, která
bude kousat ocel a vyplivovat hřebíky. „Nemohla bys říct svému
tvrdohlavému manželovi, aby mi dovolil někoho zabít, než zešílím?
Nemohu tady jenom tak postávat a dovolovat lidem, aby vám dvěma
beztrestně vyhrožovali! Jsem přece Mord-Sitha!“
Svůj úkol ochraňovat Richarda - Mistra Rahla D'Hary - a Kahlan
brala Cara velmi vážně. Pokud šlo o Richardův život, byla Cara
ochotná nejdřív zabíjet a rozhodovat až pak, jestli to bylo nutné. Něco
takového Richard absolutně nesnášel.
Jedinou odpovědí Kahlan byl její úsměv.
„Matko zpovědnice, nemůžeš přece dovolit, aby se lord Rahl
sklonil před vůlí takových hlupáků. Řekni mu to.“
Kahlan by asi mohla na prstech jedné ruky spočítat lidi, kteří ji v
životě oslovovali jménem „Kahlan“ bez toho, aby před ně nepřidali
alespoň „zpovědnice“. Svůj celý titul - matka zpovědnice - slyšela
vyslovovat nesčetněkrát. Tón se pohyboval od úcty plné bázně až k
záchvatu hrůzy. Když před ní mnozí lidé poklekali, nebyli schopni
zašeptat třesoucími se rty ani dvě slova její hodnosti. Druzí její jméno
vyslovovali o samotě a s vražednými úmysly.
Kahlan ustanovili matkou zpovědnicí, když jí bylo něco málo přes
dvacet let - byla nejmladší zpovědnicí, která kdy byla jmenována do
tak významného postavení. To se však odehrálo před několika lety.
Teď zůstala jedinou žijící zpovědnicí.
Kahlan vždy snášela postavení, uklánění a padání na kolena, úctu,
bázeň, strach a vražedné záměry, protože neměla na vybranou. Nadto
byla matkou zpovědnicí - na základě následnictví a výběru, podle
práva, po přísaze a z povinnosti.
Cara vždy oslovovala Kahlan jako „matku zpovědnici“. Ze rtů
Cary však tato slova zněla trochu odlišně. Byla to téměř výzva, byl to
vzdor v podobě úzkostlivé poslušnosti, měl však v sobě náznak
oddaného úsměvu. Když oslovení přicházelo od Cary, Kahlan
neslyšela „matko zpovědnice“, ale spíš „sestro“. Cara pocházela z
daleké D'Hary. Pokud šlo o Caru, s výjimkou lorda Rahla neměl nikdo
vyšší postavení. Nanejvýš dokázala akceptovat, že se jí Kahlan rovná
v povinnostech vůči Richardovi. Ale velkou pochvalou od Cary bylo,
že někoho považuje za sobě rovného.
Když Cara oslovovala Richarda jako lorda Rahla, nemyslela
„bratře“. Myslela a říkala stejnou věc: Lorde Rahle.
Muži s rozezlenými hlasy bylo postavení lorda Rahla stejně cizí
jako jeho daleká země. Kahlan byla ze Středozemí, které oddělovalo
D'Haru od Západozemí. Lidé v Západozemí nevěděli nic ani o
Středozemí ani o matce zpovědnici. Tři části Nového světa celá
desetiletí oddělovaly od sebe nepropustné hranice, které zanechávaly
pod závojem tajemství všechno, co bylo za nimi. O loňském podzimu
tyto hranice padly.
A potom byla v zimě prolomena společná hranice na jihu třech
zemí, která tři tisíce let neprodyšně uzavírala velké nebezpečí Starého
světa, a otevřela cestu Císařskému řádu. V minulém roce byl svět
uvržen do zmatku; změnilo se všechno, co se předtím každý naučil.
„Nedovolím ti ubližovat lidem jenom proto, že nám nechtějí
pomoct,“ řekl Richard Caře. „Nic by se nevyřešilo a způsobilo by to
pouze další potíže. Všechno, co jsme tady začali, nám zabralo jen
krátkou dobu. Myslel jsem, že tady budeme v bezpečí. Není to pravda,
tak prostě půjdeme někam jinam.“
Obrátil se ke Kahlan a z hlasu se mu ztratila nevole.
„Doufal jsem, že tě přivedu domů, kde bude klid a mír. Zdá se, že
doma nechtějí ani mně. Promiň mi to.“
„Jenom někteří lidé, Richarde.“ Těsně předtím, než byla Kahlan
přepadena, lidé v zemi Anderit odmítli Richardovu nabídku připojit se
ke vznikající D'Hařanské říši, ve které vládl v zájmu svobody.
Obyvatelé Anderitu se ochotně postavili na stranu Císařského řádu.
Richard vzal Kahlan a odešel. Zdálo se, že všeho nechal. „A co
opravdoví přátelé, které tady máš?“
„Neměl jsem čas... Chtěl jsem nejdříve postavit přístřešek. Teď už
nemáme čas. Možná později.“
Kahlan se natáhla, aby ho chytila za ruku, která mu visela podél
těla. Prsty měl příliš daleko. „Richarde, ale -“
„Podívej, tady zůstat nemůžeme. O nic jiného nejde. Přivedl jsem
tě sem, protože jsem si myslel, že zde naleznu bezpečné místo na
vyléčení a na rekonvalescenci. Mýlil jsem se. Nemůžeme tady zůstat,
rozumíš?“
„Ano, Richarde.“
„Musíme dál.“
„Ano, Richarde.“
Věděla, že má ještě jiný důvod - něco podstatně důležitějšího než
bezprostřední muka, která pro ni bude znamenat cestování. V očích
měl nepřítomný a ustaraný výraz.
„Co ale s válkou? Každý spoléhá na nás - na tebe. Dokud se
neuzdravím, nemohu ti příliš pomáhat. Lidé tě potřebují už teď.
Potřebuje tě D'Hařanská říše. Jsi lord Rahl a jsi jejich vládcem. Co
děláme tady? Richarde...“ Počkala, až se na ni podívá. „Proč utíkáme,
když na nás každý spoléhá?“
„Dělám, co musím.“
„Co musíš? Co to znamená?“
Když uhýbal očima, obličejem mu proběhl stín.
„Měl... měl jsem vidění.“

Kapitola druhá
„Vidění?“ řekla Kahlan s neskrývaným úžasem.

Richard nenáviděl proroctví, protože mu způsobovala nikdy
nekončící potíže.
Proroctví bylo vždy mnohoznačné a obvykle záhadné. Nezáleželo,
jak srozumitelné se jevilo na povrchu. Neškolení lidé byli povrchní a
zjednodušující interpretací proroctví lehce svedeni na nesprávnou
cestu. Bezmyšlenkovité lpění na doslovném výkladu proroctví
způsobilo v minulosti velké zmatky začínající vražděním a končící
válkou. Všichni, co se zabývali proroctvími, dělali proto všechno, aby
je uchovali v tajnosti.
Proroctví bylo na první pohled předurčením. Richard věřil, že si
člověk vytváří svůj vlastní osud. Jednou jí řekl: „Proroctví může
pouze říct, že zítra vyjde slunce. Nemůže říct, co zítra uděláš. Když se
ten den nějakým způsobem chováš, nenaplňuješ proroctví, ale
uskutečňuješ vlastní záměry.“
Kouzelnice Šota předpověděla, že Richard a Kahlan zplodí
neblaze proslulého syna. Richard již víckrát prokázal, že i když Šotin
pohled do budoucnosti není osudově chybný, je přinejmenším
podstatně složitější, než si ho Šota představuje. Kahlan, stejně jako
Richard, Šotino proroctví neuznávala.
Při mnoha příležitostech se ukázalo, že Richardův pohled na
proroctví je správný. Richard proroctví jednoduše ignoroval a dělal,
co považoval za správné. Tím, co udělal, se proroctví často naplnilo.
Bylo to ale způsobem, který nešlo předpovědět. Proroctví bylo
současně prokázáno i vyvráceno. Nevyřešilo se nic, jen se prokázalo,
jak velkou záhadu vlastně představuje.
Richardův dědeček Zedd, který ho pomáhal vychovávat nedaleko
od místa, kde byli teď, utajoval nejen vlastní totožnost čaroděje, ale
aby ochránil Richarda, tajil, že Richardovým otcem byl Darken Rahl a
ne George Cypher, který ho s láskou vychoval. Darken Rahl, čaroděj
nadán velkou magickou mocí, byl nebezpečným a násilnickým
vládcem vzdálené D'Hary. Richard podědil nadání pro magii z dvou
různých rodů. Když zabil Darkena Rahla, zdědil vládu nad D'Harou,
která byla pro něj v mnoha směrech stejnou záhadou jako jeho
schopnosti.
Kahlan pocházela ze Středozemí, kde vyrůstala mezi čaroději.
Richardovy schopnosti se odlišovaly od schopností všech ostatních
čarodějů, které v životě poznala. Neovládal pouze jeden aspekt
čarodějnického talentu. Bylo jich moc a nebyly jednostranné, protože
byl válečným čarodějem. Některé části jeho oblečení pocházely z
Čarodějnické tvrze a tři tisíce let je nikdo nenosil - od doby, co žil
poslední válečný čaroděj.
Čarodějnický talent v lidstvu vymíral a čarodějové byli vzácní;
Kahlan jich znala méně než tucet. Mezi čaroději byli proroci nanejvýš
vzácní. Věděla, že existovali pouze dva. Jedním z nich byl Richardův
předek, což do jisté míry zařazovalo vize do oblasti záběru
Richardova talentu. Richard se však k proroctví choval vždy jako ke
zmiji ve vlastní posteli.
Richard zvedl její ruku tak něžně a opatrně, jako kdyby na celém
světě nebylo vzácnější věci. „Říkal jsem ti o hezkých místech daleko v
horách, která jsou na západ od místa, kde jsem se narodil? Jsou
neobyčejná a vždy jsem ti je chtěl ukázat. Vezmu tě tam a budeme v
bezpečí.“
„D'Hařané jsou k tobě připoutaní, lorde Rahle,“ připomněla mu
Cara. „Najdou tě s pomocí toho pouta.“
„Dobře, ale naši nepřátelé ke mně připoutaní nejsou. Nebudou
vědět, kde jsme.“
Cara vypadala, že ji to potěšilo. „Pokud tam nejsou lidé, nebudou
tam cesty. Jak tam dostaneme kočár? Matka zpovědnice není schopna
chůze.“
„Udělám nosítka. Poneseme ji.“
Cara zamyšleně přikývla. „To bychom dokázat mohli. Pokud tam
nikdo nebude, vy dva byste konečně mohli být v bezpečí.“
„Ve větším než tady. Myslel jsem, že nám zdejší lidé dají pokoj.
Nečekal jsem, že Řád rozdmýchá nepokoje tak daleko - nečekal jsem
je tak rychle. Lidé nejsou obvykle špatní, ale převládly v nich
nebezpečné postoje.“
„Zbabělci odešli, aby se schovali za sukně svých žen. Před ránem
se nevrátí. Můžeme nechat matku zpovědnici odpočívat a před
úsvitem vyrazíme.“
Richard hodil po Caře významný pohled. „Jeden z nich - Albert -
má syna Lestera. Lester a jeho kumpán Tommy Lancaster se do mne
kdysi strefovali šípy, protože jsem Tommymu zkazil radost, když
chtěl někomu ublížit. Tommymu a Lesterovi teď chybí spousta zubů.
Když Albert řekne Lesterovi, že jsme tady, za chvíli to bude vědět i
Tommy Lancaster.
Když jim teď Císařský řád naplnil hlavy slovy o šlechetné válce
za dobro, budou si myslet, že by se mohli stát válečnými hrdiny.
Obvykle nejsou násilníci, ale dnes byli nerozumní více než kdykoliv
předtím.
Půjdou se napít na posilnění kuráže a s nimi budou Tommy s
Lesterem. Každého rozpálí jejich vyprávění, jak jsem jim ublížil, a jak
jsem nebezpečný pro slušné lidi. Protože mají velkou početní převahu,
začnou myslet na zásluhy, které získají, když nás zabijí - budou se
považovat za ochránce rodin a budou dělat, co je správné pro ostatní
občany a pro stvořitele. Budou plni pálenky a pýchy a nebudou chtít
čekat až do rána. Vrátí se ještě dnes večer. Musíme odejít teď.“
Cara vypadala, že si nedělá žádné starosti. „Říkám, abychom
počkali, a když se vrátí, skoncujeme s jejich hrozbou.“
„Někteří z nich si přivedou další přátele. Až se dostanou sem,
bude jich spousta. Musíme myslet na Kahlan. Nechtěl bych riskovat,
že se jeden z nás zraní. Když s nimi budeme bojovat, nic nezískáme.“
Richard si přes hlavu přetáhl starý bandalír ze zlatem zdobené
kůže a stříbrem tepanou pochvu s mečem a pověsil je na pahýl větve,
který trčel z klády. Cara si s nešťastným výrazem zkřížila ruce na
prsou. Nejraději by nebezpečí zlikvidovala. Richard si vzal
poskládanou černou košili ze země vedle Kahlan, tam na ni neviděla.
Vsunul paži do rukávu a natahoval si ji na sebe.
„Vidění?“ zeptala se Kahlan ještě jednou. Přestože teď měli velký
problém, nebyl její největší starostí. „Ty jsi měl vidění?“
„Z jeho neobvyklé jasnosti jsem měl pocit vidění, přestože to
spíše bylo zjevení.“
„Zjevení.“ Přála si, aby se zmohla na víc než jen na chraptivý
šepot. „A jakou formu mělo vidění, které bylo zjevením?“
„Formu pochopení.“
Kahlan se na něj upřeně zahleděla. „Pochopení čeho?“
Začal si zapínat košili. „Prostřednictvím vidění jsem se dostal k
pochopení větších souvislostí. Dospěl jsem k tomu, že vím, co musím
udělat.“
„Ano,“ zamumlala Cara. „Čekal jsi na to. Pokračuj a řekni jí to.“
Richard se pohledem zabodl do Cary, ona mu odpověděla stejně.
Po chvíli se obrátil ke Kahlan.
„Pokud nás povedu do této války, prohrajeme ji. Spousta lidí
zemře zbytečně. Jejím výsledkem bude svět zotročený Císařským
řádem. Pokud naši stranu do bitev nepovedu, Řád si svět podrobí
stejně, ale zemře podstatně méně lidí. Pouze tímto způsobem si
můžeme zachovat nějakou šanci.“
„Tím, že prohrajeme? Ty chceš nejdřív prohrát a pak bojovat?...
Jak můžeme uvažovat, že se vzdáme boje za svobodu?“
„Anderit mi pomohl. Dal mi ponaučení,“ řekl. Hlas si držel pod
kontrolou, jako by litoval, co musí říkat. „Nemohu do války nikoho
nutit. Svoboda se nedá získat bez úsilí a udržet bez bdělosti. Lidé si
svobody začnou vážit, až když je o ni někdo připraví.“
„Ale mnozí si svobody váží,“ namítla Kahlan.
„Vždy jich pár najdeš, ale většina ani nechápe, co svoboda je,
nebo jim je lhostejná - stejně je na tom magie. Lidé se i od ní
bezmyšlenkovitě odtahují, aniž by pochopili pravdu. Řád jim nabízí
svět bez magie a má hotové odpovědi na všechno. Být v područí je
prosté. Myslel jsem si, že dokáži lidi přesvědčit o hodnotě jejich
životů a o ceně svobody. V Anderitu mi ukázali, jaký jsem byl
hlupák.“
„Anderit je jenom jedno místo -“
„Anderit nebyl ničím zvlášť mimořádným. Podívej se na potíže,
které všude máme. Potíže máme dokonce i v mém rodišti.“ Richard si
začal zastrkovat košili. „Nutit lidi do boje za svobodu je nejhorším
druhem protiřečení.
Nedokáži říct nic, co by lidi přimělo, aby jim na svobodě záleželo
- už jsem to zkusil. Lidé, kterým na svobodě záleží, budou muset
utíkat a skrývat se. Budou se pokoušet přežít a vydržet. Nemohu tomu
zabránit. Nemohu jim pomoci. Teď to vím.“
„Ale Richarde, jak jen můžeš myslet na -“
„Musím dělat, co je pro nás nejlepší. Musím být sobecký: život je
příliš vzácný, aby se bezstarostně promrhal na neuskutečnitelné
záměry. Není většího zla. Lidé se mohou zachránit před přicházejícím
temným obdobím útisku a zotročení, jen když dospějí k pochopení
hodnoty vlastních životů a svobody, a když budou ochotni konat ve
svém vlastním zájmu. Musíme se pokusit zůstat naživu a doufat, že
takový den jednou přijde.“
„Ale my ve válce můžeme zvítězit. My musíme vyhrát.“
„Myslíš si, že se dokáži jen tak vydat na cestu a vést muže do
války, kterou vyhrajeme jen proto, že si to přeji? Nevyhrajeme. K
tomu je třeba víc než pouhé přání. Vyžaduje to obrovské počty lidí
plně oddaných naší věci. My je nemáme. Pokud naše vojska vrhneme
proti Řádu, budou zničena a veškeré šance na získání svobody v
budoucnosti budou navždy ztraceny.“ Prohrábl si vlasy. „Nesmíme
vést naše vojska proti armádě Řádu.“
Obrátil se, aby si přes hlavu na sebe natáhl černou, na bocích
rozstřiženou blůzu. Kahlan se snažila do hlasu vložit přesvědčivost a
velikost svého znepokojení.
„Ale co se stane se všemi lidmi ochotnými bojovat - se všemi
armádami, které již jsou na válečném poli? Jsou tam dobří a schopní
vojáci, kteří chtějí bojovat s Jagangem, zastavit Císařský řád a zahnat
ho nazpět do Starého světa. Kdo povede naše muže?“
„Kam je mám vést? Na smrt? Nemůžeme zvítězit.“
Kahlan popadla hrůza. Natáhla ruku a chytila ho za rukáv, ještě
než se stačil sklonit pro široký svrchní opasek. „Richarde, ty říkáš, že
nechceš bojovat, jen kvůli tomu, co se přihodilo mně.“
„Ne. Rozhodl jsem se ve stejnou noc, ale před tvým přepadením.
Po hlasování jsem se šel projít. Moc jsem přemýšlel a pak jsem se
rozhodl. Co se stalo tobě, nemělo významný vliv, jen potvrdilo, že
mám pravdu, a že mě to mohlo napadnout dřív. Kdybych to udělal
dřív, nebyla bys přepadená.“
„Ale kdyby matku zpovědnici nikdo nepřepadl, ráno by ses cítil
lépe a změnil bys názor.“
Světlo přicházející vchodem zapálilo zlatým odleskem starodávné
znaky lemující čtvercové okraje blůzy. „Caro, co by se stalo, kdybych
byl napaden spolu s Kahlan a oba bychom zemřeli? Co byste vy
všichni dělali?“
„Já nevím.“
„Odcházím právě proto. Vy všichni bojujete se mnou, ale
nebojujete za vlastní budoucnost. Měla jsi odpovědět, že byste všichni
pokračovali v boji za svobodu. Pochopil jsem, jakou chybu jsem dělal
a dospěl jsem k názoru, že zvítězit nemůžeme. Řád je příliš silný
protivník.“
Kahlanin otec, král Wyborg, ji učil bojovat proti velké početní
převaze a v tom měla i praktické zkušenosti. „Jejich armáda může mít
početnější, ale naše vítězství nevylučuje. Musíme nad nimi zvítězit
přemýšlením. Richarde, budu ti pomáhat. Máme zkušené důstojníky.
Dokážeme to. Musíme to dokázat.“
„Vidíš, jak se učení Řádu rozšiřuje prostřednictvím dobře
znějících slov.“ Richard se rozmáchl paží. „Dokonce i do těchto
odlehlých míst. Bez nejmenších pochybností víme, že Řád je špatný.
Lidé se však všude nadšeně staví na jeho stranu bez ohledu na
úděsnou pravdu, kterou Císařský řád symbolizuje.“
„Richarde,“ zašeptala Kahlan a snažila se, aby neztratila i poslední
zbytky hlasu. „Velela jsem mladým rekrutům z Galey v boji proti
zkušeným vojákům Řádu. Bylo jich podstatně víc, a my zvítězili.“
„O to právě jde. Nedlouho předtím viděli rodné město, jak ho
zanechal Řád. Vyvraždil všechny, které milovali a zničil všechno, co
měli rádi. Mladí muži bojovali a chápali, proč bojují. Vrhli by se na
nepřítele, i kdybys jim nevelela. Byli však jediní a přestože zvítězili,
většina z nich v boji padla.“
Kahlan tomu nedokázala uvěřit. „Takže ty necháš Řád, aby řádil
dál a tak dal lidem důvod k boji? Chceš stát opodál a dovolit Řádu,
aby zmasakroval statisíce nevinných lidí?
Chceš přestat kvůli mně. Dobrotiví duchové! Richarde, já tě
miluji, ale nedělej mi to. Jsem matkou zpovědnicí a jsem zodpovědná
za životy lidí Středozemí. Nedělej to jen kvůli tomu, co mě postihlo.“
Richard si zapnul stříbrné náramky, které měly vnitřní stranu
vypodloženou kůží. „Nedělám to kvůli tobě. Pomáhám zachránit
lidské životy jediným způsobem, který má nějakou naději na úspěch.
Dělám jen to, co udělat musím.“
„Ulehčuješ si život,“ řekla Cara.
Richard čelil její výzvě s tichou upřímností. „Caro, je to nejtěžší
věc, kterou jsem kdy udělal.“
Kahlan teď měla jistotu, že odmítnutí obyvateli Anderitu ho
zasáhlo silněji, než dával na sobě vidět. Chytila ho za dva prsty a
soucitně je stiskla. Vložil srdce, aby je zachránil před zotročením
Řádu. Pokoušel se jim ukázat cenu svobody: dovolil jim svobodně si
zvolit svůj osud. Vlastní víru vložil do jejich rukou.
Obrovská většina lidí v drtivé porážce zavrhla všechno, co jim
nabízel, a tím zničila jeho víru.
Kahlan napadlo, že bolest v něm po jisté době zeslábne, stejně
jako ona potřebuje jistou dobu na vyléčení z poranění. „Richarde, pád
Anderitu si za vinu dávat nemůžeš. Udělal jsi všechno. Nebyla to
tvoje chyba.“
Zvedl široký kožený opasek se zlatem vyšívanými váčky a utáhl si
ho přes nádherně vypadající blůzu.
„Když jsi vůdcem, všechno je tvoje chyba.“
Kahlan věděla, že má pravdu. Myslela si ale, že změní jeho názor,
když to zkusí z jiné strany.
„Jakou podobu mělo tvé vidění?“
Richardovy šedé oči se do ní zabodly téměř jako varování.
„Vidění, zjevení, uvědomění si, požadavek, proroctví... pochopení
- říkej tomu, jak chceš, protože v tomto ohledu jsou všechny stejné a
jednoznačné. Nedokáži ho popsat, mohu pouze říct, že mám pocit,
jako bych si ho vždy uvědomoval. Možná ano. Nejde o slova, ale spíš
o souhrnné pojetí, závěr a pravdu, které se mi naprosto jasně
vyjevily.“
Věděla, že chce, aby přestala. „Když se ti vyjevilo naprosto jasně
a jednoznačně, tak musíš být schopen popsat ho,“ naléhala na něj.
Richard si přes hlavu převlékl bandalír a položil si ho přes pravé
rameno. Když si upravoval meč u levého boku, světlo se odráželo od
vypuklého zlatého drátu na jílci, který vytvářel slovo PRAVDA.
Čelo měl hladké a obličej klidný. Věděla, že ho konečně donutila
promluvit. Jeho jistota mu nedovolí, aby něco zatajil, když ho bude
poslouchat. A ona byla ochotna poslouchat. Slova z něj vycházela s
poklidnou silou, při které proroctví ožívalo.
„Vůdcem jsem se stal příliš brzy. Já se před lidmi osvědčit
nepotřebuji, ale lidi se musí osvědčit přede mnou. Dokud k tomu
nedojde, nesmím být jejich vůdcem, nebo bude po všech nadějích.“
Jak vzpřímeně stál ve svém černém čarodějnickém oděvu, byl
plný energie a odhodlání. Vypadal, že pózuje pro vlastní sochu: pro
postavu hledače pravdy, kterého právoplatně ustanovil Zeddicus Zu'l
Zorander, velký čaroděj - a Richardův dědeček. Když to Zedd dělal,
málem mu puklo srdce. Hledači moc často umírají mladí a násilnou
smrtí.
Za svého života je hledač ztělesněním zákona. S podporou děsivé
moci meče by hledač dokázal způsobit pád království. Proto bylo
velmi důležité ustanovit hledačem správného člověka - morálního
člověka. Zedd tvrdil, že hledač se svým způsobem ustanovuje sám, že
to dělá charakterem vlastní mysli a svými činy. Úkolem velkého
čaroděje je, aby ho na základě vlastního pozorování oficiálně
ustanovil a předal mu zbraň, která ho bude celý život doprovázet.
Tolik různých schopností a vlastností se spojilo v muži, kterého
milovala, že se někdy divila, jak je všechny dokáže vzájemně sladit.
„Richarde, máš v tom jistotu?“
Vzhledem k významu hledače Kahlan a později i Zedd odpřísáhli,
že položí své životy na ochranu Richarda - nově ustanoveného hledače
pravdy. K ustanovení došlo zanedlouho poté, co ho Kahlan potkala.
Jako hledač se Richard naučil akceptovat, co na něj dopadalo a co se
od něj očekávalo.
Když jí odpovídal, jeho šedé oči jasně zářily jistotou.
„Rozum je jediný, komu můžu dovolit, aby nade mnou vládl.
Prvním pravidlem rozumného uvažování je: co existuje, to existuje; co
je, to je. Na tomto neredukovatelném zásadním principu je postaveno
všechno vědění. To je základna, ze které přijímáme život.
Rozum je volba. Přání a představy nejsou fakta, nejsou ani
prostředkem k jejich objevení. Rozum je jediným prostředkem k
pochopení skutečnosti - hlavní nástroj k přežití. Máme svobodu
vyhýbat se námaze spojené s myšlením a k popření rozumu, nemáme
však svobodu vyhnout se následkům hrozivé situace, kterou odmítáme
vidět.
Pokud v tomto boji neumím používat rozum, pokud budu zavírat
oči před skutečností a dávat přednost svým přáním, pak oba v boji
zbytečně zahyneme. Budeme dvě další mrtvoly mezi nesčetnými
miliony bezejmenných těl označujících šedivou a ponurou zkázu
lidstva. V následné temnotě se naše kosti stanou nic neznamenajícím
prachem.
Jednou, možná za tisíc a možná za víc let, opět povstane světlo
svobody, aby zářilo nad svobodnými lidmi. Mezi přítomností a
budoucností se miliony a miliony lidí budou rodit do beznadějné bídy
a budou muset snášet tíhu jařma otroctví Řádu. Tím, že nebudeme
akceptovat rozum, zapříčiníme spousty zabitých lidí a zkažených
životů, které lidé protrpí, ale nebudou ve skutečnosti žít.“
Kahlan zjistila, že nemá odvahu promluvit a ještě méně odvahy
má k námitkám. Kdyby něco namítala teď, žádala by od něj, aby
odvrhl své přesvědčení. Cenou by ale bylo moře krve. Ale když se
zachovají, jak chce on, její národy se bez pomoci zřítí do chřtánu
smrti.
Kahlan odvrátila pohled, přes slzy viděla všechno rozmazaně.
„Caro,“ řekl Richard. „Zapřáhni koně do kočáru. Já prozkoumám
okolí, abychom se vyhnuli nepříjemným překvapením.“
„Okolí prozkoumám já a ty zapřahej. Jsem tvá osobní strážkyně.“
„Patříš k mým přátelům. Znám to tady lépe než ty. Zapřahej koně
a nedělej mi potíže.“
Cara zakoulela očima a něco zamumlala, ale odkráčela splnit jeho
rozkaz.
V místnosti zavládlo ticho. Richardův stín sklouzl z přikrývky.
Když mu Kahlan zašeptala, že ho miluje, zastavil se a ohlédl. Svěšená
ramena prozrazovala tíhu, kterou nesl.
„Přál bych si to, ale já nedokáži lidi přimět k pochopení, o čem
svoboda vlastně je. Je mi to líto.“
Kahlan někde vevnitř dokázala najít úsměv a darovala mu ho.
„Možná to není až tak těžké.“ Ukázala na ptáka, kterého vyřezal do
stěny. „Jen jim ho ukaž a lidé pochopí, co svoboda znamená: volně se
vznášet na vlastních křídlech.“
Byla Richardovi vděčná, že se usmál, dřív než zmizel za otvorem
ponechaným pro dveře.

Kapitola třetí
Všechny znepokojující myšlenky se Kahlan proháněly myslí a

bránily jí usnout. Snažila se nemyslet na Richardovu vizi budoucnosti.
Byla zesláblá bolestí a jeho slova byla příliš znepokojivá, než aby si
nad nimi lámala hlavu právě teď. Kromě toho se s tím teď nedalo
vůbec nic dělat. Rozhodla se, že mu bude pomáhat vyrovnat se se
ztrátou Anderitu a věnovat se zastavení Císařského řádu.
Nedařilo se jí uspořádat si myšlenky na lidi venku, se kterými
Richard vyrůstal. Neustále se k ní vracela vzpomínka na jejich
rozezlené hlasy. Věděla, že obyčejní lidé, kteří nikdy předtím
neudělali nic násilnického, jsou za některých okolností schopni
mimořádné brutality. Když někdo považuje lidstvo za hříšné a špatné,
stačí jen málo, aby se dopustil skutečného zla. Koneckonců lze zlo,
které by mohl spáchat, již předem odůvodnit jako nevyhnutelnou
součást lidské přirozenosti.
Deptalo ji, že má plnou hlavu útoku těchto lidí a přitom musí ležet
v posteli a čekat, až ji zabijí. Kahlan si představovala rozšklebeného
bezzubého Tommyho Lancastera, jak se nad ní sklání, aby jí podřízl
hrdlo, a ona se na něj jen bezmocně dívá. V boji měla často strach, ale
mohla ze všech sil bojovat za své přežití. Tak se dá strach zvládnout.
Něco jiného je bezmocně ležet a nemít možnost se bránit; strach byl
teď jiný.
V případě nouze mohla vždy sáhnout ke své zpovědnické
schopnosti, ale v jejím nynějším stavu to bylo dost riskantní. Nikdy
nemusela použít tuto schopnost ve stavu, v jakém je teď. Připomněla
si pak, že všichni tři budou pryč mnohem dřív, než se muži vrátí.
Kromě toho, Richard a Cara by nikdy nedovolili, aby se k ní někdo
přiblížil.
Kahlan měla jednu mnohem bezprostřednější obavu, která byla až
příliš skutečná. Dlouho ji však cítit nebude, protože ztratí vědomí.
Doufala v to.
Nepokoušela se dál přemítat. Místo toho si jemně položila ruku na
břicho, na jejich dítě, a zaposlouchala se do šplouchání a zurčení
nedalekého potoka. Zvuk vody jí připomněl, jak silně touží po
koupeli. Obvazy na ranách mokvajících na jejím boku páchly a bylo je
třeba často vyměňovat. Prostěradlo bylo propocené. Hlava ji svrběla.
Vrstva trávy, která pod prostěradlem sloužila jako matrace, byla tvrdá
a rozdírala jí záda. Richard asi vyrobil palandu ve spěchu a chtěl ji
zdokonalit později.
Protože den byl horký, přivítala by chladnou vodu potoka. Toužila
po koupeli, toužila být čistá a vonět svěžestí. Toužila, aby jí bylo lépe,
aby se mohla o sebe postarat, aby už byla zdravá. Doufala, že se
Richard postupně zotaví z ran, které jsou neviditelné, ale přesto
skutečné.
Cara se konečně vrátila a mumlala o koních, kteří jsou dnes
neposlušní. Rozhlédla se po místnosti a zjistila, že je prázdná. „Raději
se po něm půjdu podívat. Chci mít jistotu, že je v bezpečí.“
„Je v pořádku a ví, co dělá, Caro. Raději počkej, nebo se po tobě
bude muset podívat on.“
Cara si povzdechla a neochotně souhlasila. Vzala studený mokrý
hadřík a začala Kahlan otírat čelo a spánky. Kahlan si nerada
stěžovala, takže neříkala, jak jí bolí natržené svaly na krku, když jí
Cara měnila polohu hlavy. Cara si nikdy na nic nestěžovala. Cara si
stěžovala jen tehdy, když měla pocit, že se její svěřenci vystavují
zbytečnému nebezpečí - a když jí Richard nedovoloval zabíjet
všechny, které považovala za nebezpečné.
Venku vysokým hláskem zatrylkoval nějaký pták. Únavné
opakování zpěvu jí začínalo připadat drásavé. Kahlan uslyšela
veverku, jak brebentí své protesty, nebo se možná dohaduje o svých
územních nárocích s jinou veverkou. Kahlan připadalo, že to trvá celé
hodiny. Potok nepřestával bublat.
To byl klid podle Richardových představ.
„Nenávidím to,“ zamumlala.
„Měla bys být šťastná - jen tak poleháváš a nemusíš nic dělat.“
„Vsaď se, že nebudeš šťastná, když si se mnou vyměníš místo.“
„Jsem Mord-Sitha. Pro Mord-Sithu není nic horšího než zemřít v
posteli.“ Její modré oči se otočily ke Kahlan. „Stará a bezzubá,“
dodala. „Nemyslela jsem tím, že ty -“
„Vím, co tím myslíš.“
Caře se zjevně ulehčilo. „Stejně bys nemohla umřít - měla bys to
příliš lehké. Ale ty nikdy neděláš nic nejlehčím možným způsobem.“
„Vdala jsem se za Richarda.“
„Vidíš, na to právě myslím.“
Kahlan se usmála.
Cara namočila hadřík do kbelíku stojícího na zemi, vyždímala ho
a narovnala se. „Není špatné jen tak polehávat, co?“
„Jak by se ti líbilo, kdyby ti někdo cpal pod zadek dřevěnou mísu,
když máš plný měchýř?“
Cara opatrně otírala vlhkým hadříkem Kahlanin krk. „Pokud se
jedná o sestru Agielu, nevadí mi to.“
Agiel byla zbraň, kterou Mord-Sithy vždy nosily s sebou. Vypadal
jako krátký rudý prut, který na tenkém řetízku visí z pravého zápěstí.
Mord-Sitha nikdy neměla Agiel tak daleko, aby se nedal uchopit
jediným prudkým pohybem. Fungoval na základě zvláštního druhu
magie založené na poutu mezi Mord-Sithami a lordem Rahlem.
Kahlan kdysi pocítila letmý dotek Agielu. V jednom oslepujícím
okamžiku dokázal vyvolat bolest srovnatelnou s bolestí, kterou jí
způsobila celá banda mužů. Dotek Mord-Sithina Agielu bez problémů
vyvolával mučivou bolest, která lámala kosti, a pokud si to Mord-
Sitha přála, bez problémů zabíjel.
Richard daroval Kahlan Agiel, který kdysi patřil Denně. Tato
Mord-Sitha ho zajala na příkaz Darkena Rahla. Richard jako jediný
dospěl k pochopení Agielu a dokázal se vcítit do bolesti, kterou cítí
Mord-Sitha, když ho drží v ruce. Než byl Richard donucen Dennu
zabít, aby mohl utéct, dala mu Agiel a požádala ho, aby na ni
vzpomínal jako na Dennu, na ženu nespojovanou s Mord-Sithami,
protože nikdo s výjimkou Richarda se na ni předtím nedíval jako na
ženu.
Pro druhou Mord-Sithu mělo velký význam, že to Kahlan chápe, a
že si ponechala Agiel jako symbol úcty k ženám, jimž byly mladé
životy ukradeny, aby byly zlovolně znetvořené a přinucené k plnění
strašlivých povinností. Kvůli tomuto porozumění - které nebylo
poskvrněné soucitem - a kvůli dalším věcem Cara nazývala Kahlan
sestrou Agielu. Byla to neformální, ale upřímná pochvala.
„Za lordem Rahlem přišli poslové,“ řekla Cara. „Spala jsi a lord
Rahl neviděl důvod, proč by tě měl budit.“ Tím odpověděla na tázavý
Kahlanin pohled. Poslové byli D'Hařané a dokázali ho najít s pomocí
pouta k lordovi Rahlovi. Kahlan tato schopnost znepokojovala.
„Co mu měli vyřídit?“
Cara pokrčila rameny. „Nic moc. Jagangova armáda Císařského
řádu prozatím zůstává v Anderitu a Reibischovi vojáci se drží v
bezpečí na severu, sledují situaci a jsou připraveni pro případ, že se
Řád rozhodne ohrožovat zbytek Středozemí. O situaci uvnitř Anderitu
okupovaného Řádem toho moc nevíme. Řeky tečou k moři směrem od
našich vojsk k Anderitu, a nebyly tedy vidět žádné mrtvoly, které by
naznačovaly masová úmrtí. Několika lidem se podařilo uniknout.
Hlásí, že došlo k náhlým úmrtím následkem jedu, který byl vypuštěn,
ale nevědí, kolik jich bylo. Generál Reibisch vyslal průzkumníky a
zvědy, aby zjistili, co se děje.“
„Jaké rozkazy jim dal Richard na zpáteční cestu?“
„Žádné.“
„Žádné? Neposlal po nich žádné rozkazy?“
Cara zavrtěla hlavou a naklonila se, aby ještě jednou namočila
hadřík. „Generálovi napsal nějaké dopisy.“
Sundala přikrývku a odmotala obvazy, které měla Kahlan na
boku. Prohlédla si slabé krvavé skvrny a pak je hodila na podlahu.
Jemnými dotyky se dala do čištění ran.
Když Kahlan mohla opět dýchat, zeptala se: „Viděla jsi ty
dopisy?“
„Ano. Říká v nich skoro totéž, co řekl tobě - že měl vidění, které
ho přimělo pochopit, co má dělat. Vysvětlil generálovi, že mu nemůže
dávat rozkazy, protože se obává, že tím způsobí konec našich nadějí.“
„Odpověděl generál Reibisch?“
„Lord Rahl měl vidění. D'Hařané vědí, že lord Rahl se musí
zabývat strašnými tajemstvími magie. D'Hařané nečekají, že budou
rozumět svému lordu Rahlovi a nebudou pochybovat o jeho chování:
on je lordem Rahlem. Generál k tomu neměl žádné poznámky a
odkázal, že bude používat vlastní úsudek.“
Richard jim právě z tohoto důvodu řekl, že to bylo vidění a neřekl
jim, že prostě začal chápat situaci. Kahlan se nad tím chvíli zamýšlela
a zvažovala různé možnosti.
„Máme alespoň štěstí, že generál Reibisch je schopný člověk,
který ví, co má dělat. Zanedlouho budu v pořádku. Pak se bude možná
lépe cítit i Richard.“
Cara hodila hadřík do kbelíku. Když se k ní naklonila, čelo měla
svraštěné úzkostí a obavami.
„Matko zpovědnice, lord Rahl řekl, že nebude jejich vůdcem,
dokud se před ním neosvědčí, že si ho zasluhují.“
„Uzdravuji se. Doufám, že mu pomohu vyrovnat se s tím, co se
stalo - že mu pomohu pochopit nutnost boje.“
„To ale zahrnuje magii.“ Cara cupovala roztřepený okraj modré
přikrývky. „Lord Rahl řekl, že měl vidění. Pokud je to magie, pak se v
ní vyzná jenom on a musí se s tím vypořádat svým vlastním
způsobem.“
„Musíme mít pochopem pro všechno, čím prošel – ztráty Řád
způsobil nám všem - a pamatovat rovněž, že Richard nevyrůstal s
magií ani nevelel armádám.“
Cara si dřepla a vymáchala hadřík v kbelíku. Když ho vyždímala,
vrátila se k čištění rány, kterou měla Kahlan na boku. „On je ale lord
Rahl. Neosvědčil již mnohokrát, že je mistrem magie?“
Kahlan nemohla nic namítat, ale ještě nemá dost zkušeností, které
jsou velmi cenné. Cara se magie bála a lehce na ni působil jakýkoliv
projev čarodějnictví. Stejně jako většina lidí nedokázala rozlišovat
mezi prostým kouzelnictvím a magií, která je s to pozměnit podstatu
světa. Kahlan teď napadlo, že u Richarda nešlo ani tak o vize, ale
spíše o závěr, ke kterému na jejím základě dospěl.
Většinou dávalo smysl všechno, co říkal, ale Kahlan věřila, že mu
rozum zamlžují emoce.
Cara zvedla hlavu od práce. V hlase jí zazněl podtón nejistoty,
který prozrazoval přímo beznadějný zmatek. „Matko zpovědnice, jak
se vlastně lidé mohou osvědčit před lordem Rahlem?“
„Nemám ponětí.“
Cara odložila hadřík a podívala se Kahlan do očí. Trvalo
nepříjemně dlouho, než se konečně odhodlala promluvit.
„Matko zpovědnice, já si myslím, že lord Rahl možná zešílel.“
Kahlan napadlo, jestli si něco podobného nemyslí generál
Reibisch.
„Myslela jsem, že D'Hařané nečekají, že budou chápat lorda
Rahla, a že nezpochybňují jeho chování.“
„Lord Rahl mi ale říkal, abych přemýšlela.“
Kahlan přikryla ruku Cary svou dlaní. „Kolikrát jsme o něm
předtím pochybovaly? Pamatuješ se na kuře, které nebylo kuřetem?
Obě jsme myslely, že se zbláznil.“
„Teď to není nějaká nestvůra, která nás honí. Teď je to něco
mnohem většího.“
„Caro, ty se vždy řídíš podle Richardových rozkazů?“
„Samozřejmě že ne. Musí být pod ochranou a já si nemohu
dovolit, aby mi jeho nerozum překážel v povinnostech. Jeho rozkazy
dodržuji, pokud ho neohrožují, nebo když mi řekne, abych udělala, co
bych stejně udělala, a když se to týká jeho mužské hrdosti.“
„Rozkazy Darkena Rahla ses řídila vždy?“
Cara ztuhla při nečekaném setkání s tímto jménem, jako by jen
pouhé vyslovení mohlo přivolat člověka ze světa mrtvých. „Rozkazy
Darkena Rahla jsem se řídila bez ohledu, jak nerozumné byly, jinak
by mě nechal umučit k smrti.“
„Kterého lorda Rahla si vážíš?“
„Za lorda Rahla bych položila život.“ Cara zaváhala a pak se
konečky prstů dotkla rudé kůže nad srdcem. „Ale nikdy bych nemohla
mít stejné pocity k někomu jinému. Já... lorda Rahla miluji. Ne jak ho
miluješ ty, ne jak žena miluje muže, ale přesto je to láska. Někdy mám
sny, jak jsem pyšná, že mu sloužím a že ho chráním, někdy mám
noční můry, že jsem zklamala.“
Cara svraštila čelo náhlou úzkostí. „Neřekneš mu, že jsem řekla,
že ho miluji, prosím? Nesmí se to dozvědět.“
Kahlan se usmála. „Caro, myslím si, že to již ví, protože má k
tobě podobné pocity, ale pokud si nepřeješ, já mu nic neřeknu.“
Cara si ulehčením povzdechla. „Dobře.“
„A co tě přimělo, že k němu cítíš něco takového?“
„Moc věcí... Přeje si, abychom samy myslely. Dovoluje nám,
abychom mu sloužily z vlastní vůle. Žádný lord Rahl něco podobného
nikdy předtím neudělal. Kdybych mu řekla, že chci odejít, tak vím, že
by mi to dovolil. Nenechal by mě kvůli tomu umučit k smrti. Popřál
by mi šťastný život.“
„Ceníš si na něm ještě další věci: nikdy nepředstíral, že mu vaše
životy patří. Věří, že žádný takový nárok nemůže existovat. Poprvé od
doby, co jsi byla polapena a vycvičena za Mord-Sithu, jsi pocítila
opravdovou svobodu.
Caro, Richard to chce pro každého.“
Mávla rukou, jako by nechtěla myslet na závažnost této věty.
„Bylo by bláznivé, kdyby mi daroval svobodu, pokud bych ho
požádala. Příliš mě potřebuje.“
„Nepotřebovala bys ho o svobodu žádat. Caro, ty již svobodu máš
a uvědomuješ si to. Dělá to z něj vůdce, kterého ochotně následuješ.
Zasloužil si tvou oddanost.“
Cara nad tím dlouho přemýšlela.
„Přesto si myslím, že přišel o rozum.“
„Richard v minulosti několikrát vyslovil přesvědčení, že lidé
udělají správnou věc, když k ní dostanou příležitost. Dal ji Mord-
Sithám. Dal ji též lidem Anderitu. Ale teď...“
Kahlan polkla své emoce. „Caro, on rozum neztratil, ale možná
ztratil naději.“
Když Cara uviděla výraz, který se Kahlan objevil na obličeji,
zlehčila závažnost situace pokrčením ramen a úsměvem. „Myslím, že
ho prostě potřebujeme přesvědčit - nějak ho přimět k rozumu.“
Cara vysušila zbytek slzy, která se Kahlan skutálela po tváři.
„Co kdybys mi podala tu pitomou dřevěnou mísu, ještě než se
vrátí?“
Cara přikývla a sehnula se, aby ji vytáhla. Kahlan se už předem
třásla, protože věděla, jak moc ji to bude bolet. Vyhnout se tomu však
nedalo.
Cara jí podala mělkou mísu. „Předtím než přišli ti lidé, chtěla jsem
udělat oheň a ohřát trochu vody. Chtěla jsem tě na posteli umýt - víš,
měla bych namydlený hadřík a kbelík teplé vody. Myslím, že to
udělám, když se dostaneme na nové místo.“
Kahlan napůl zavřela oči v zasněné myšlence, že bude alespoň
zčásti čistá a svěží. Koupel potřebuje ještě více než dřevěnou mísu.
„Caro, pokud bys to pro mě udělala, zlíbám ti nohy, jen co mi
bude lépe, a jmenuji tě na nejdůležitější místo, na které si vzpomenu.“
„Jsem Mord-Sitha.“ Cara vypadala v rozpacích. Po chvíli stáhla
přikrývku. „Místo, co mám, je nejdůležitější místo, které existuje -
možná s výjimkou manželky lorda Rahla. Jelikož již manželku má a já
jsem Mord-Sitha, musím se spokojit s tím, že mi někdo zlíbá nohy.“
Kahlan se zachichotala, ale náhlý pocit bolesti v žaludku a v
žebrech ji okamžitě přinutil přestat.
*****
Richardovi trvalo dlouho, než se vrátil. Cara přinutila Kahlan na

utišení bolestí vypít dva šálky studeného čaje, ve kterém byla značná
dávka bylinek. Zanedlouho bude omámená, nebo bude rovnou spát.
Kahlan už málem podléhala naléhání Cary, aby jí dovolila jít Richarda
hledat, když se z dálky ozval, aby věděly, že přichází.
„Viděl jsi někoho z těch lidí?“ zeptala se Cara, když se objevil ve
vchodu.
Richard si nataženým prstem z čela setřel lesknoucí se kapičky
potu. Vlhké vlasy se mu lepily na krk. „Ne. Bezpochyby odešli do
Hartlandu, aby se trochu napili a postěžovali si. Když se sem vrátí,
budeme už dávno pryč.“
„Stále si myslím, že bychom na ně měli počkat v záloze a hrozbu
zkrátka odstranit,“ zamumlala Cara. Richard si jí nevšímal.
„Nařezal jsem a oloupal nějaké silné stromky, použil jsem
plachtovinu, abych z nich udělal nosítka.“ Přiblížil se ke Kahlan a
kotníkem prstu jí šťouchnul do brady, svou hravostí jí chtěl zvednout
náladu. „Necháme tě ležet na nosítkách, abychom tě mohli nakládat
do kočáru nebo vytahovat z něj bez...“ V očích měl výraz - výraz,
který ji bolel, když ho zahlédla. Ukázal jí úsměv. „Bude to pro Caru i
pro mne lehčí.“
Kahlan se tomuto nápadu snažila čelit s klidnou myslí. „Už jsme
připraveni?“
Sklopil oči, když přikyvoval na souhlas.
„Dobře,“ řekla vesele Kahlan. „Mám chuť na hezkou projížďku.
Ráda bych z okolí něco viděla.“
Usmál se a zdálo se jí, že teď má úsměv poněkud přesvědčivější.
„Budeš ji mít. Skončíme ji na hezkém místě. Chvíli nám potrvá, než
se tam dostaneme, protože musíme cestovat pomalu, ale uvidíš, že se
cesta vyplatila.“
Kahlan se snažila o vyrovnaný dech. V mysli neustále opakovala
jeho jméno a říkala si, že ho tentokrát nezapomene, že nezapomene
ani vlastní jméno. Nesnášela, když zapomínala věci. Připadala si jako
blázen, když se musela učit věci, které by měla znát. Tentokrát si je
zapamatuje.
„Tak to mám vstát a jít? Nebo budeš gentlemanem a odneseš
mě?“
Sehnul se a políbil ji na čelo - jedinou část jejího obličeje, kterou
nezabolí něžný dotek jeho rtů. Podíval se na Caru a sklonil hlavu, aby
jí naznačil, že má jít Kahlan k nohám.
„Budou ti muži ještě dlouho popíjet?“ zeptala se Kahlan.
„Je kolem poledne. Nedělej si starosti, budeme dávno pryč, až se
sem dostanou.“
„Richarde, je mi to líto. Vím, že sis o lidech ze své mateřské země
myslel -“
„Jsou to lidé jako všude jinde.“
Přikývla a láskyplně mu pohladila hřbet velké ruky. „Cara mi dala
něco z tvých bylinek. Budu dlouho spát, takže kvůli mně
nezpomalujte - nebudu to cítit. Nechci, abyste museli bojovat.“
„Já nebudu bojovat - budu jen cestovat po svých lesích.“
„To je dobře.“ Kahlan cítila, jak se dýky v jejím boku kroutí a jak
se její dech prudce zrychlil. „Víš, že tě miluji. Pro případ, že bych ti to
zapomněla říct, miluji tě.“
Úsměv nezahnal z jeho šedých očích bolest. „Já tě taky miluji.
Snaž se uvolnit. Cara a já budeme velmi opatrní. Půjdeme zvolna, není
proč spěchat. Nepokoušej se nám pomáhat. Jen se uvolni. Už jsi na
tom lépe, bude to lehčí.“
Byla zraněná již dříve a věděla, že je vždy lepší, když se člověk
dokáže hýbat sám. Sám totiž nejlépe ví, co může dělat. Ale tentokrát
se hýbat nedokázala. Zjistila, že když je někdo zraněný, nejhorší je, že
s ním musí hýbat někdo druhý.
Když se nad ní sklonil, vzala ho pravou paží kolem krku, zatímco
on opatrně dával levou paži pod její ramena. Přestože ji zvedl jen
málo, vyvolal prudký náraz bolesti. Kahlan se snažila nevšímat si
pálivého píchání v boku a pokoušela se uvolnit. V duchu si neustále
opakovala jeho jméno.
Najednou si vzpomněla na něco důležitého. Byla to poslední
příležitost, aby mu to připomněla.
„Richarde,“ zašeptala naléhavě, než jí pod zadek vsunul pravou
paži, aby ji zvedl. „Prosím... nezapomeň být opatrný, abys neporanil
dítě.“
Vyplašila se, když uviděla, jak ho její slova ohromila. Chvíli
trvalo, než se jí podíval do očí. Co v nich uviděla, jí málem zastavilo
srdce.
„Kahlan... ty se nepamatuješ?“
„Na co si mám pamatovat?“
Oči se mu zatřpytily. „Že jsi dítě potratila, když tě přepadli.“
Vzpomínka do ní vrazila jako pěst a málem ji připravila o dech.
„...Ach...“
„Jsi v pořádku?“
„Ano. Na chvíli jsem na to zapomněla. Jenom jsem pořádně
nemyslela. Už si vzpomínám. Vzpomínám si, že jsi mi o tom říkal.“
Teď si vzpomněla. Jejich dítě, které v ní sotva začalo růst, bylo už
dávno mrtvé a zapomenuté. Bestie, které ji napadly, jí vzaly též dítě.
Připadalo jí, že svět zešedivěl a vyprchal z něj život.
„Kahlan, je mi to moc líto,“ zašeptal.
Pohladila ho po vlasech. „Nic se neděje, Richarde. Měla jsem si
vzpomenout. Je mi líto, že jsem zapomněla. Nechtěla jsem...“
Přikývl.
Cítila, jak jí do jamky v hrdle nedaleko náhrdelníku padla teplá
slza. Byl to náhrdelník s malým tmavým kamenem - svatební dar od
kouzelnice Šoty. Dárek byl nabídkou příměří. Šota řekla, že jim
dovolí spolu žít a dělit se o svou lásku, jak si to vždy přáli, ale Kahlan
nesmí otěhotnět. Richard s Kahlan se rozhodli, že Šotin dar na znak
příměří přijmou, i když moc chuti neměli. Měli již na svých bedrech
dost jiných starostí.
Když se chiméry dostaly na svět, tak nakrátko magie náhrdelníku
neúčinkovala, Richard s Kahlan o tom nevěděli. Jediným malým, ale
zázračným napravením hrůz, které přinesly chiméry, byla příležitost,
aby jejich láska přivedla k životu dítě.
Ten život byl zmařen.
„Richarde, pojďme prosím.“ Opět přikývl.
„Dobrotiví duchové,“ zašeptal k sobě tak tiše, že ho sotva slyšela.
„Odpusť mi, co se chystám udělat.“
Držela ho kolem krku. Teď toužila po tmě, která přijde - chtěla
zapomenout.
Jemněji ji zvednout nemohl. Měla pocit, že se všichni divocí
hřebci, které měla přivázané ke končetinám, najednou dali do cvalu. Z
hloubi duše se na svobodu vyrvala bolest. Náraz ji donutil zhluboka
vdechnout a doširoka otevřít oči. Pak se rozkřičela.
Temnota ji zasáhla, byla jako bouchnutí vězeňskými dveřmi.

Kapitola čtvrtá
Náhle ji probudil zvuk, který se podobal tlesknutí dlaní. Kahlan

ležela na zádech nehybná jako smrt a poslouchala s očima dokořán.
Ne že by zvuk byl nějak silný, ale měl v sobě něco znepokojivého a
důvěrně známého. Něco nebezpečného.
Celé tělo jí pulsovalo bolestí, ale teď se jí zdálo, že je při
smyslech více než celé týdny předtím. Nevěděla, jak dlouho spala -
nebo byla v bezvědomí. Probrala se natolik, aby si připomněla, že by
udělala velkou chybu, kdyby se pokusila posadit. Asi jedinou
nezraněnou částí jejího těla byla pravá paže. Jeden z velkých
kaštanově hnědých valachů nervózně zafrkal a zadupal, přitom strčil
do kočáru dost silně, aby Kahlan připomněl polámaná žebra.
Dusný vzduch byl cítit blížícím se deštěm, ačkoliv poryvy větru jí
ještě do nosu vháněly prach. Husté tmavé listí nad hlavou se trhavě
pohupovalo sem a tam, vrzající větve dávaly vědět o svém trápení.
Tmavě purpurová a fialová oblaka se tiše hnala nebem. Za stromy a
oblaky na velké ploše modročerného nebe visela osamělá hvězda.
Vznášela se vysoko nad hlavou. Nebyla si jistá, jestli je ráno nebo
večer, ale zdálo se jí, že den spíš končí.
Vítr šlehal Kahlan prameny špinavých vlasů do obličeje, když se
ze všech sil snažila uslyšet zvuk, který sem nepatřil. Nepřestávala
doufat, že ho zařadí do souvislostí s něčím neškodným. Jelikož ho
zaslechla pouze z hloubky svého spánku, rozčilovalo ji, že se jí ho
nedaří nikam zařadit.
Snažila se uslyšet zvuky, které by vydávali Richard s Carou, ale
neslyšela nic. Jistě jsou někde nablízku. Nenechávali by ji samotnou -
na tomto světě by to za žádných okolností neudělali. Nedokázala si to
představit. Moc si přála přivolat Richarda a dokázat si, že nezvané
myšlenky jsou pouze pošetilou obavou, ale instinkt ji okřikl, aby
zůstala zticha. Nepotřebovala si připomínat, že se nemá hýbat.
Z dálky se ozvalo kovové zařinčení a po něm výkřik. Řekla si, že
to asi bylo nějaké zvíře. Havrani někdy vydávají nejpodivnější skřeky.
Jejich pronikavé kvílení se mohlo podobat lidskému natolik, až to
bylo děsivé. Pokud ale věděla, havrani nevydávají kovové zvuky.
Najednou se kočár naklonil na pravou stranu. Zalapala po dechu,
protože nečekaný pohyb zavinil, že vzadu mezi žebry pocítila
bolestivé bodnutí. Někdo se postavil na schůdek kočáru. Protože
vůbec nedával pozor, že v kočáru je někdo zraněný, věděla, že to
nemůže být ani Richard ani Cara. Ale když to není Richard, kdo to
tedy je? Vzadu na šíji jí naskočila husí kůže. Když to není Richard,
tak kde vlastně trčí?
Krátké a tlusté prsty popadly horní konec ochranného provazu
držadla na boku kočáru. Tupé konečky prstů se kulatily kolem
špinavých, až do masa okousaných nehtů, které se podobaly půlkám
knoflíků. Kahlan zadržela dech v naději, že si neznámý nevšimne, že v
kočáru je.
Náhle se před ní objevil obličej. Lstivé černé oči se na ni
přimhouřeně zadívaly. Muži chyběly uprostřed nahoře čtyři zuby a
když se šklebil, jeho špičáky vypadaly jako tesáky.
„No tohle! Snad to není žena nebožtíka Richarda Cyphera?“
Kahlan ležela jako ztuhlá mrazem. Podobalo se to jejím snům.
Malý okamžik se nedokázala rozhodnout, jestli bdí nebo sní.
Košili pokrývala patina špíny, asi si ji nikdy a za žádným účelem
nesundával. Řídké chlupy na jeho tlustých tvářích a bradě se podobaly
hřebíkům a připomínaly vzcházející plevel na rozoraném poli jeho
poďobaného obličeje. Z nosu mu teklo a měl mokrý horní ret. Vpředu
mu chyběly i spodní zuby. Špička jazyka mu částečně vyčnívala z
mezery v jeho úšklebku.
Zvedl nůž, aby ho viděla. Převracel ho ze strany na stranu.
Vypadal, jako by se něčím vzácným chlubil stydlivé dívce, které se
dvoří. Oči přeskakovaly mezi nožem a Kahlan. Nůž byl broušen
lajdáckým způsobem spíše na drsné žule než na pořádném brousku.
Černé skvrny a rez znečišťovaly nevalně udržovanou lacinou ocel.
Rýhami poseté rozpraskané ostří však kvůli tomu nebylo méně
vražedné. Ošklivý bezzubý úšklebek se potěšením prohloubil, když
Kahlan pohledem sledovala čepel a pozorovala, jak mezi nimi krájí
vzduch.
Přinutila se podívat do jeho zapadlých černých očí, které na ni
civěly z opuchlých štěrbin. „Kde je Richard?“ zeptala se vyrovnaným
hlasem.
„Tančí s duchy v podsvětí.“ Naklonil hlavu na stranu. „Kde je ta
plavovlasá mrcha? Mí přátelé ji předtím tady viděli. Má prořízlou
hubu a potřebuje zkrátit jazyk, ještě než ji vykuchám.“
Kahlan se do něj zabodla pohledem, který říkal, že nemá v úmyslu
odpovídat. Když se k ní přiblížil neohrabaný nůž, zasáhl ji odporný
puch.
„Ty bys mohl být Tommy Lancaster.“
Nůž se zastavil. „Jak to můžeš vědět?“
Z jejího vnitra se vyvalila zlost. „Řekl mi o tobě Richard.“
Oči se mu hrozivě zaleskly a ještě více se zašklebil. „Opravdu? A
co ti řekl?“
„Že jsi odporné bezzubé prase, které se pochčije, kdykoliv se
zašklebí. Smrad prozrazuje, že měl pravdu.“
Samolibý škleb se proměnil na zamračený pohled. Vytáhl se na
schůdku a naklonil k ní nůž. Kahlan si přála, aby udělal právě to - aby
se k ní dostal tak blízko, že se ho bude moct dotknout.
Se sebeovládáním, které vyrostlo ze zkušenosti nahromaděné za
celý její život, potlačila v mysli zlost a zahalila se do rozvážného klidu
zpovědnice připravené zaútočit. Jakmile se zpovědnice pevně
rozhodne dát průchod své schopnosti, zdá se, že se mění podstata
samotného času.
Jenom se ho potřebuje dotknout.
Účinek moci zpovědnice závisel do značné míry na jejím
fyzickém stavu. Kahlan nevěděla, jestli po utrpěných zraněních bude
schopná moc v sobě vyvolat v potřebné velikosti, a pokud ano, jestli
přežije její explozivní uvolnění. Věděla však, že nemá na vybranou.
Jeden z nich za chvíli zemře. Možná oba.
Opřel se loktem o boční držadlo. Nůž v zaťaté pěsti zamířil na její
odhalené hrdlo. Spíše než na nůž se Kahlan dívala na malé jizvy, které
vypadaly jako zaprášená bílá pavučina zachycená na kotnících jeho
prstů. Když byla pěst dost blízko, začala se hýbat, aby ho popadla za
zápěstí.
Tehdy zjistila, že je důkladně zabalená do modré přikrývky.
Neuvědomila si, že Richard ji již přenesl na nosítka, která udělal.
Přikrývku ovinul kolem ní a její konce pevně zastrčil pod žerdi
nosítek, aby se nehýbala a neměla bolesti, když bude kočár v pohybu.
Paži měla uvězněnou v dece, která se pro ni za chvíli stane pohřebním
rubášem.
V záchvatu paniky se snažila uvolnit pravou paži. Zoufale
závodila s čepelí, která jí mířila na hrdlo. Bolest jí probodávala
poraněná žebra, když bojovala s přikrývkou. Neměla čas, aby vykřikla
nebo bezmocně nadávala, že se nevědomky ocitla v pasti. Prsty
shrnovala přikrývku do záhybů. Trhala za ni a pokoušela se ji alespoň
trochu vytáhnout zpod nosítek, na nichž ležela, a uvolnit si paži.
Kahlan by stačilo, aby se ho jen dotkla, ale nešlo to udělat.
Jediným kontaktem mezi nimi bude nůž. Poslední nadějí bylo, že se jí
možná dotkne klouby prstů, nebo že se jí povede přitisknout bradu k
jeho ruce, když ji bude podřezávat. Jen aby ještě byla naživu, jen aby
do ní napoprvé neřízl příliš hluboko. Pak by ještě dokázala uvolnit
energii zpovědnice.
Zdálo se jí, že se celou věčnost kroutí, tahá za přikrývku a dívá se
na nůž vznášející se nad jejím holým hrdlem. Další věčnost bude
muset čekat, než bude mít alespoň nějakou naději použít svou
schopnosti - věčnost, v níž ještě bude žít. Věděla však, že jí zbývá jen
poslední okamžik, než ji začne řezat tupá čepel a než pocítí prudkou
bolest.
Nedošlo k tomu.
Tommy Lancaster se s pronikavým skřekem vrhl dozadu. Svět
kolem Kahlan se zhroutil do směsice zvuků a pohybů, když najednou
musela přestat se svým záměrem. Kahlan uviděla Caru, která se
zaťatými zuby odhodlaně dokončovala svůj záměr. Ve svém
úpravném rudém oblečení se podobala vzácnému rubínu za hroudou
hlíny.
Tommy Lancaster, zkroucený dozadu s Agielem vmáčknutým do
zad, měl menší šanci dostat ze z dosahu Cary, než kdyby byl naražen
na řeznický hák. Na něm by důkazy jeho muk nebyly méně kruté a
bolest v jeho křiku by nebyla silnější.
Cara pohybovala Agielem po jeho žebrech nahoru a dolů. Sesunul
se na kolena. Každé žebro, nad které se Agiel dostal, se s hlasitým
zapraskáním zlomilo. Připomínalo to odlamování větví od stromu.
Jasná červeň, která ladila s jejím koženým oděním, se přelévala přes
klouby a stékala mu po prstech. Nůž zařinčel na kamenité zemi. Na
boku košile se mu šířila tmavá skvrna krve, která později začala
odkapávat z vytažených cípů košile.
Cara stála nad ním. Jako chladný popravčí sledovala, jak prosí o
slitování. Nesmilovala se, ale tlačila mu Agiel k hrdlu, když se hroutil
k zemi. Dusil se s vytřeštěnýma očima.
Cesta k smrti byla pomalá a trýznivá. Tommy Lancaster křečovitě
trhal rukama a nohama, když se začal topit ve vlastní krvi. Cara by
mohla všechno rychle skončit, ale nezdálo se, že by o to měla zájem.
Měl v úmyslu zabít Kahlan, a Cara chtěla takový zločin těžce
potrestat.
„Caro!“ Kahlan překvapilo, že do výkřiku dokázala dát tolik síly.
Cara se ohlédla. Tommy Lancaster si přitiskl ruce na hrdlo a
přerývaně dýchal, když se zvedla a zůstala nad ním stát. „Caro,
přestaň s tím. Kde je Richard? Richard možná potřebuje pomoc.“
Cara se sklonila nad Tommyho Lancastera, přitlačila mu Agiel k
prsům a zakroužila. Naposled zakopal nohama, rozhodil paže a
znehybněl.
Ještě než Cara nebo Kahlan stačily cokoliv říct, vystartoval ke
kočáru Richard. Obličej měl zkřivený chladnou zuřivostí a v ruce
držel meč. Jeho čepel byla tmavá a mokrá.
Když Kahlan uviděla meč, pochopila, co ji vzbudilo. Zvuk vydal
meč pravdy oznamující do večerního vzduchu svůj příchod. Její
podvědomí ve spánku poznalo nezaměnitelné řinčení ocele vydávané
taseným mečem pravdy a instinktivně pochopilo, že představuje
nebezpečí.
Jen jediný pohled věnoval Richard cestou ke Kahlan mrtvému tělo
u nohou Cary.
„Jsi v pořádku?“
Kahlan přikývla. „Je mi dobře.“ Pozdě, ale přesto s pocitem
vítězství si uvolnila paži z přikrývky.
Richard se otočil ke Caře. „Přišel po cestě ještě někdo jiný?“
„Ne, jenom on.“ Ukázala Agielem na nůž ležící na zemi. „Chtěl
matce zpovědnici podříznout hrdlo.“
Kdyby Tommy Lancaster nebyl již mrtvý, Richardův pohled by
ho odrovnal. „Doufám, že jsi mu to neulehčila.“
„Ne, lorde Rahle. Olitoval svůj poslední odporný čin - vynasnažila
jsem se.“
Richard mečem ukázal po okolí. „Zůstaňte tady a dávejte pozor.
Jsem si jistý, že jsme je dostali všechny, ale zkontroluji to kolem,
jestli se nedrží někde vzadu a nepokusí se nás překvapit z jiného
směru.“
„Nikdo se k matce zpovědnici nepřiblíží, lorde Rahle.“
Prach zavířil v ponurém světle, když povzbudivě poplácal po pleci
jednoho ze dvou koní. „Chci se vydat na cestu hned, jak se vrátím.
Budeme mít dostatek měsíčního světla - přinejmenším na několik
hodin. Znám bezpečné místo, kde se asi po čtyřech hodinách můžeme
utábořit. Je odsud dostatečně daleko.“
Ukázal mečem: „Odtáhni jeho mrtvolu skrz tamto křoví a překul
ho přes okraj do rokle. Nechtěl bych, aby těla našli, než budeme
dávno pryč. Je možné, že je najdou jen zvířata, ale nechtěl bych nic
riskovat.“
Cara popadla Tommyho Lancastera za vlasy. „S radostí.“ Byl
podsaditý, ale s jeho váhou neměla žádné problémy.
Richard nehlučně odkráčel do narůstající tmy. Kahlan poslouchala
zvuky těla drhnoucího o zem. Slyšela, jak se lámou malé větvičky,
když Cara tahala mrtvolu skrz křoví, a pak tlumené nárazy a padající
kamení, když se tělo Tommyho Lancastera kutálelo a poskakovalo po
příkrém srázu. Dlouho trvalo, než Kahlan uslyšela poslední žuchnutí
na dno strže.
Cara se přiloudala ke kočáru. „Je s tebou všechno v pořádku?“
Nenuceně si sundávala silné rukavice.
Kahlan na ni překvapeně zamrkala. „Caro, on mě málem dostal.“
Cara si přehodila dlouhý plavý vrkoč přes rameno a zkoumavě se
podívala kolem sebe. „Ne, nedostal by tě. Celou dobu jsem stála
rovnou za ním. Téměř jsem mu dýchala na zátylek. Nikdy jsem se
nepřestala dívat na nůž. Neměl žádnou šanci ublížit ti.“ Podívala se
Kahlan do očí. „Jistě jsi mě viděla.“
„Ne, neviděla.“
„Bohové, a já myslela, že mě vidíš.“ Když si zastrkovala konce
rukavic za opasek, vypadala trochu zaraženě. „Řekla bych, že jsi v
kočáru ležela příliš nízko, abys mohla vidět, že jsem za ním.
Soustředila jsem se na něj. Neměla jsem v úmyslu připustit, aby tě
vystrašil.“
„Když jsi byla celou dobu za ním, proč jsi dovolila, aby mě
málem zabil?“
„On tě málem nezabil.“ Cara se nevesele usmála. „Chtěla jsem,
aby si to myslel. Je to větší šok a větší hrůza, když někoho necháš, aby
si myslel, že vyhrál. Chlapovi to zlomí ducha, když ho dostaneš přímo
u činu.“
Kahlan se zmatkem zavlnilo před očima. Rozhodla se proto, že
nebude dál naléhat na vysvětlení. „Co se děje? Co se stalo? Jak dlouho
jsem spala?“
„Na cestě jsme dva dny. Chvílemi jsi spala, jindy ne, ale když jsi
byla vzhůru, nic jsi nevnímala. Lord Rahl si dělal starosti, že tě zranil,
když tě dával do kočáru, a že ti řekl... co jsi zapomněla.“
Kahlan věděla, že Cara má na mysli jejich mrtvé dítě. „A co ti
muži?“
„Pronásledovali nás. Tentokrát se s nimi lord Rahl nebavil.“ Zdálo
se, že jí to dělá obzvlášť velkou radost. „Věděl dostatečně včas, že se
blíží, takže nás nepřekvapili. Když na nás zaútočili, někdo měl šíp
nasazený na tětivě a někdo meč nebo sekeru. Zakřičel na ně - jednou -
a dal jim příležitost, aby si to rozmysleli.“
„Pokoušel se je přesvědčovat? Dokonce i teď?“
„Ne tak docela. Řekl jim, aby v míru odešli, jinak všichni
zemřou.“
„A co se stalo pak?“
„Pak se všichni rozesmáli. Vypadali, že jim to dodalo ještě více
odvahy, a zaútočili. Začaly létat šípy, zvedli nad hlavy meče a sekery.
Lord Rahl se rozběhl do lesa.“
„Co udělal?“
„Řekl mi, ještě než přišli, že se bude snažit, aby všichni běželi za
ním. Když se lord Rahl rozběhl, ten, co ti chtěl proříznout hrdlo,
zaječel na ostatní, aby 'Richarda dostali a tentokrát s ním skoncovali'.
Lord Rahl doufal, že je všechny odláká od tebe, ale když se jeden z
nich vydal za tebou, lord Rahl se na mě podíval a já věděla, co ode
mne chce.“
Cara sepjala ruce za zády, když se pozorně dívala do houstnoucí
tmy a dávala pozor, aby je nikdo nepřekvapil. Kahlaniny myšlenky se
vrátily k Richardovi a jaké to muselo být, když ho všichni
pronásledovali.
„Kolik jich bylo?“
„Nepočítala jsem je,“ pokrčila Cara rameny. „Možná dva tucty.“
„A ty jsi nechala Richarda samotného, když ho pronásledovaly
dva tucty mužů? Dva tucty mužů, kteří ho chtěli zabít?“
Cara vrhla po Kahlan nevěřícný pohled. „To jsem tě měla nechat
bez ochrany? Když jsem věděla, že to bezzubé zvíře jde po tobě? Lord
Rahl by ze mě zaživa stáhl kůži, kdybych tě opustila.“
Vysoká a štíhlá Cara s rovnými rameny a vztyčenou hlavou
vypadala spokojeně jako kočka, která snědla myš a teď se po ní
olizuje. Kahlan najednou došlo: Richard svěřil Caře Kahlanin život a
Mord-Sitha prokázala, že si jeho důvěru zaslouží.
Kahlan pocítila, jak jí úsměv napíná ještě úplně nezahojené rány
na rtech. „Jen bych si přála vědět, že tam celou dobu stojíš. Díky tobě
teď nebudu potřebovat dřevěnou mísu.“
Cara se nezasmála. „Matko zpovědnice, jistě víš, že bych nikdy
nedopustila, aby se někomu z vás něco stalo.“
Richard se ze stínů vynořil stejně náhle, jak v nich předtím zmizel.
Na uklidnění poplácal koně. Když kolem nich šel, rychle zkontroloval
chomouty, postraňky a rozpěry, aby měl jistotu, zeje všechno v
pořádku.
„Dělo se něco?“
„Ne, lorde Rahle. Ticho a klid.“
Nahnul se do kočáru a usmál se. „Když jsi vzhůru, co bys řekla na
romantickou vyjížďku za měsíčního svitu?“
Opřela si ruku o jeho předloktí. „Jsi v pořádku?“
„Je mi dobře. Nemám ani škrábnutí.“
„To jsem nemyslela.“
Úsměv mu zmizel z obličeje. „Pokoušeli se nás zabít. Západozemí
právě utrpělo první ztráty zaviněné Císařským řádem.“
„Ty jsi je ale znal.“
„To jim nedává nárok, abych k nim měl soucit, který si
nezaslouží. Kolik tisíců zabitých lidí jsem viděl od doby, co jsem
odsud odešel? O pravdě se mi nepodařilo přesvědčit ani lidi, se
kterými jsem vyrůstal. Nedokázal jsem je ani přesvědčit, aby mě
alespoň pořádně vyslechli. Všechno umírání a utrpení, co jsem viděl,
koneckonců vzniklo kvůli lidem jako oni - lidem, kteří odmítají
chápat.
Jejich umíněná neochota jim nedává nárok na mou krev ani na
život. Vybrali si svou cestu a doplatili na ni.“
Nepřipadal jí jako člověk, který by z boje utíkal. Ještě měl v ruce
meč a v moci ho měla zuřivost. Kahlan ho pohladila po paži, aby mu
ukázala, že ho chápe. Přestože se plným právem bránil a byl ještě plný
zuřivosti meče, jasně viděla, že toho, co musel udělat, hluboce lituje.
Kdyby se naopak jim podařilo Richarda zabít, ničeho by nelitovali.
Jeho smrt by slavili jako velké vítězství.
„Přesto bylo nebezpečné vylákat je všechny k pronásledování.“
„Ne, nebylo. Z volného prostoru jsem je vylákal mezi stromy.
Museli sesednout z koní. Je tady kamenitá půda a zle se po ní chodí,
takže se na mě nemohli vrhnout všichni najednou a tak rychle jako na
silnici.
Stmívalo se. Považovali to za svou výhodu. Nebyla to pravda.
Mezi stromy bylo ještě méně světla a já mám na sobě převážně tmavé
oblečení. Je teplo, takže jsem zlatou svrchní blůzu nechal v kočáru.
Trocha zlata na mé zbylé výstroji sloužila k narušení obrysů lidské
postavy v téměř úplné tmě, takže jsem byl ještě méně zřetelný.
Když jsem sejmul Alberta, zastavili se a bojovali úplně rozzuření -
až dokud nezačali vidět krev a smrt. Ti muži jsou zvyklí na rvačky a
ne na bitvy. Mysleli si, že bude hračkou mě zabít - nebyli připravení
bojovat o vlastní životy. Když pochopili, co se vlastně děje, začali
utíkat, aby si zachránili život. Alespoň ti, kteří ještě zbyli. Okolní lesy
jsou moje. Zpanikařili a ve zmatku zabloudili. Odděloval jsem je od
sebe a pozabíjel je.“
„Dostal jsi je všechny?“ Cara se ptala v obavě, zda někdo z nich
neunikl a nemohl by za nimi přivést další pronásledovatele.
„Ano. Většinu z nich jsem znal a kromě toho jsem věděl, kolik
jich je. Spočítal jsem mrtvá těla, abych se ujistil, že jsem je dostal
všechny.“
„Kolik jich bylo?“ zeptala se Cara.
Richard se otočil, aby do ruky vzal otěže. „Nebylo jich dost, aby
dosáhli toho, co chtěli.“ Zamlaskal a koně se dali do pohybu.

Kapitola pátá
Richard se zvedl a tasil meč. Když se do noci ozval

charakteristický zvuk, byla Kahlan vzhůru. Instinktivně ji napadlo
posadit se. Ještě než si to mohla rozmyslet, Richard se přikrčil a jemně
ji přidržel rukou. Zvedla hlavu jenom natolik, aby uviděla, jak Cara do
světla jasně plápolajícího táborového ohně přivádí nějakého muže.
Když Richard uviděl, koho má Cara u sebe, zasunul meč do pochvy.
Byl to kapitán Meiffert, d'hařanský důstojník, který s nimi byl v
Anderitu.
Dříve než voják pozdravil, padl na kolena a naklonil se dopředu,
až se čelem dotkl měkké půdy, po níž bylo roztroušeno borovicové
jehličí.
„Mistře Rahle, veď nás. Mistře Rahle, uč nás. Mistře Rahle,
ochraňuj nás,“ pronášel kapitán Meiffert v upřímném uctívání. „V
Tvém světle vzkvétáme. Jsme chráněni Tvým slitováním. Koříme se
Tvé moudrosti. Žijeme pouze proto, abychom Ti sloužili. Naše životy
patří Tobě.“
Když klekal, aby přednesl modlitbu, jak se říkalo tomuto
proslovu, Kahlan si všimla, že se Cara takřka reflexivně vrhla na
kolena s ním - tak hluboce se v ní zakořenil tento rituál. K prosební
modlitbě k lordovi Rahlovi se uchylovali všichni D'Hařané. Na bojišti
ji pronášeli jednou nebo dvakrát, občas i třikrát. V Paláci lidu v
D'Haře se k rozvláčnému prozpěvování modlitby shromažďovali lidé
dvakrát denně.
Když byl Richard zajatcem Darkena Rahla a byl v podobné situaci
jako Tommy Lancaster těsně před svou smrtí, Mord-Sitha ho často
nutila pokleknout a celé hodiny recitovat modlitbu. Stejný hold teď
Mord-Sithy spolu s ostatními D'Hařany vzdávali Richardovi. Pokud
Mord-Sithy považovaly změnu za neuvěřitelnou nebo dokonce
ironickou, nikdy nic neřekly. Mnohé z nich však považovaly za
neuvěřitelné, že je Richard nenechal všechny popravit, když se stal
jejich lordem Rahlem.
Richard zjistil, že pokorná modlitba k Mistru Rahlovi je ve
skutečnosti přežívajícím pozůstatkem pouta, zbytkem pradávné magie
vytvořené jedním z jeho předků, aby chránila lid D'Hary před snovými
cestovateli. Všichni dlouho věřili, že snoví cestovatelé - stvoření
čaroději jako zbraně v jedné prastaré a skoro zapomenuté velké válce -
zmizeli ze světa. Přičarování neobvyklých a různorodých schopností -
vkládání nepřirozených vlastností do lidí - s jejich souhlasem nebo i
bez něj bylo kdysi temným uměním s výsledky přinejmenším
nepředvídatelnými. Někdy byly vlastnosti nebezpečně nestálé. Malá
jiskřička této zhoubné manipulace se neznámým způsobem předávala
z generace na generaci a nepozorována číhala tři tisíce let - aby se
znovu rozhořela v osobě císaře Jaganga.
Kahlan něco věděla o pozměňování živých bytostí, aby
vyhovovaly určitému účelu - v tomto se zpovědnice podobaly snovým
cestovatelům. Kahlan viděla v Jagangovi zrůdu vytvořenou magií.
Věděla, že si moc lidí o ní myslí totéž. Stejně jak někdo má světlé
vlasy nebo hnědé oči, ona se narodila a vyrostla vysoká s hnědými
vlasy a zelenýma očima - a s nadáním zpovědnice. Milovala, smála se
a toužila stejně jako lidé, kteří se narodili s plavými vlasy nebo
hnědýma očima a bez zvláštních schopností zpovědnic.
Kahlan používala svou moc v opodstatněných případech a z
morálních důvodů. Jagang si nepochybně myslel něco podobného.
Kdyby si to nemyslel on, věřila by tomu určitě většina jeho stoupenců.
Richard se narodil se skrytými schopnostmi. Starobylá ochrana
pouta byla přenášena na každého Rahla spolu s čarodějnickým
talentem. Bez ochrany pouta k Richardovi - lordovi Rahlovi - buď
formálně pronášeného nahlas nebo tichého, upřímného pocitu
příbuznosti, nebyl nikdo chráněn před Jagangovou schopností snového
cestovatele.
Na rozdíl od většiny ostatních změn vykouzlených kdysi čaroději
zůstalo nadání zpovědnic životně důležité alespoň do doby, než byly
na rozkaz Darkena Rahla všechny ostatní zpovědnice povražděny.
Protože dnes neexistovali takoví čarodějové jako předtím, ani jejich
specializovaná kouzla, magie zpovědnic bude pokračovat, jen když
bude mít Kahlan děti.
Zpovědnice obvykle rodily děvčátka, ne však pokaždé. Schopnost
zpovědnic byla původně vytvořená pro ženy a byla určena, aby ji
používaly jen ony. Jako všechna ostatní kouzla, která lidem přidávala
nepřirozené schopnosti, i tady došlo k nepředvídaným důsledkům:
ukázalo se, že i synové zpovědnic mají jejich schopnosti. Když se
zjistilo, jak nebezpečné by se mohly stát v mužích, všechny mužské
děti zpovědnic byly velmi důsledně zabíjeny.
Kouzelnice Šota se obávala, že se Kahlan narodí chlapeček. Šota
velmi dobře věděla, že by Richard nikdy nedovolil, aby byl kvůli
dřívějším zločinům mužských zpovědníků jeho syn zabit. Ani Kahlan
by nikdy nedokázala souhlasit se zabitím Richardova dítěte. V
minulosti zvyk zpovědnice vdávat se bez lásky umožňoval citově
zvládat praktiku zabíjení novorozeňat. Richard pozměnil i tento zvyk,
když objevil způsob, jak může být s Kahlan.
Šota se však nebála jen možnosti, že by Kahlan porodila syna.
Měla strach z něčeho podstatně většího - z mužského zpovědníka,
který by měl Richardovy schopnosti. Šota předpověděla, že Kahlan a
Richard zplodí syna. Šota takové dítě považovala za ďábelskou a
nepředstavitelně nebezpečnou zrůdu, a proto přísahala, že jejich
potomka zabije. Aby to nemusela dělat, dala jim náhrdelník, který
zabraňoval Kahlan otěhotnět. Neochotně si ho vzali. Alternativou byla
válka s kouzelnicí.
Její důvody se podobaly důvodům, pro které se Richard hrozil
věšteb.
Kahlan pozorovala kapitána, jak modlitbu opakuje potřetí. Cara
pohybovala rty ve stejném rytmu jako kapitán. Tiché prozpěvování
Kahlan uspávalo.
Pro Kahlan bylo přepychem dostat se z kočáru a být s Richardem
a Carou na zemi v chráněném táboře u tepla ohně. Noc se ukázala být
studená a sychravá. S nosítky se dokázali pohybovat lépe a
nezpůsobovali jí velkou bolest. Richard by nosítka mohl udělat již
dříve, ale nepočítal s tím, že bude muset opustit dům, který začal
stavět.
Byli daleko od úzké opuštěné silnice a tábořili na malé pasece
ukryté za houštinou borovic a smrků, ve štěrbině příkré skalní stěny.
Malá louka nedaleko nabízela bezpečnou pastvu pro koně. Richard a
Cara odtáhli kočár z cesty za hromadu popadaných stromů a přikryli
ho smrkovými a borovicovými větvemi. Nikdo s výjimkou D'Hařana
připoutaného k lordovi Rahlovi neměl příliš velkou šanci najít je v
obrovském lese, v němž nebyly žádné stezky.
Odlehlé místo mělo ohniště, které Richard vykopal a obložil
kameny, když tudy téměř před rokem procházel. Nikdo ho od té doby
nepoužil. Skalní římsa, vyčnívající více než dva metry nad nimi,
bránila světlu táborového ohně dopadat na skalní stěnu a pomáhala
udržovat tábor v tajnosti. Převis je udržoval v pohodě a v suchu před
mrholícím deštěm. Spouštěla se rovněž mlha, čímž se stal tábor
dvojnásob bezpečný. Richard dodržel slovo.
Do tábora se dostali až po šesti hodinách, ne po čtyřech. S
ohledem na Kahlan postupoval Richard pomalu. Bylo pozdě a všichni
byli z dlouhého dne na cestách unaveni, ani nemluvě o přepadení.
Richard jí řekl, že déšť bude trvat několik dní, takže zůstanou v táboře
a budou odpočívat, až dokud se počasí nezlepší. K cíli své cesty
spěchat nemusí.
Po třetí modlitbě se kapitán Meiffert váhavě postavil na nohy.
Zasalutoval tím, že pravou pěstí udeřil do kůže nad svým srdcem.
Richard se usmál a oba muži se v neformálnějším pozdravu vzájemně
chytili za předloktí.
„Jak se máte, kapitáne?“ Richard popadl muže za loket. „Co se
děje? Spadl jste z koně, nebo se vám stalo něco horšího?“
Kapitán se podíval na Caru, která stála vedle něj. „Ach, no - mám
se dobře, lorde Rahle. Opravdu.“
„Nejste zraněn?“
„Před chvíli mi žebra... polechtala vaše Mord-Sitha, to je
všechno.“
„Nepolámala jsem je,“ řekla posměšně Cara.
„Kapitáne, je mi to opravdu líto. Dnes jsme již nějaké problémy
měli. Cara se nepochybně obávala o naši bezpečnost, když uviděla,
jak se ve tmě přibližujete.“ Richard se podíval na Caru. „Přesto by
měla být opatrnější, aby nevznikalo nebezpečí, že někoho poraní.
Jsem si jistý, že toho lituje, a že se chce omluvit.“
Cara se zatvářila kysele. „Byla tma. Nebudu hloupě riskovat život
lorda Rahla jenom proto -“
„To bych nechtěl.“ Kapitán Meiffert to dodal dřív, než Richard
stačil Caru napomenout. Usmál se na ni. „Jednou mě kopl statný
válečný kůň. Vy jste mě srazila lépe, paní Caro. Jsem potěšen, že život
lorda Rahla nacházím ve schopných rukou. Pokud jsou cenou bolavá
žebra, ochotně to přijímám.“
Obličej Cary se rozjasnil. Kapitán jasným ústupkem zklidnil
případnou konfliktní situaci.
„Takže pokud by vám žebra dělala potíže, řekněte mi,“ řekla Cara
suše, „a já je políbím a uzdravím je.“ V tichu, ve kterém se na ni
Richard zlostně zahleděl, se poškrábala na uchu a nakonec dodala:
„Přesto žádám o prominutí. Nechtěla jsem však nic riskovat.“
„Jak jsem již řekl, takovou cenu rád zaplatím. Děkuji vám za
ostražitost.“
„Co tady děláte, kapitáne?“ zeptal se Richard. „Generál Reibisch
vás vyslal, abyste zjistil, jestli lord Rahl nezešílel?“
Ačkoli ve světle ohně nebylo dobře vidět, Kahlan si byla jistá, že
mužův obličej zrudl. „Ne, lorde Rahle, to samozřejmě ne. Jsem tady
pouze proto, že generál chce, abyste byl o situaci plně informován.“
„Rozumím.“ Richard se podíval na kotlík, v němž se vařila jejich
večeře. „Kapitáne, kdy jste naposled jedl? Kromě bolavých žeber je na
vás vidět vyčerpání.“
„Víte, jel jsem rychle, lorde Rahle. Myslím, že jsem jedl někdy
včera. Přesto se cítím dobře. Mohu si něco dát po -“
„Tak si sedněte,“ ukázal mu Richard. „Připravím vám něco
teplého k snědku. Udělá vám to dobře.“
Když si muž neochotně sedal vedle Kahlan a Cary na mechem
porostlou zem, Richard nabral do misky rýži a fazole. Z bochníku,
který vychládal na ploténce odložené vedle ohně, uřízl velký kus
kukuřičného chleba.
Přidržel misku před mužem. Kapitán Meiffert nevěděl, jak se
tomu vyhnout a byl teď na smrt překvapen, že jej neobsluhuje nikdo
jiný než samotný lord Rahl.
Richard mu musel jídlo přistrčit ještě jednou, než si ho vzal. „Je to
jen trocha rýže a fazolí, kapitáne. Nenabízím vám ruku Cary, nechci,
abyste se oženil.“
Cara vybuchla smíchy. „Mord-Sithy se nevdávají. Když se jim
zachce, vyberou si za partnera nějakého muže - a on v tom nemá
žádné slovo.“
Richard se na ni podíval. Kahlan z Richardova hlasu poznala, že
touto poznámkou neměl na mysli nic zvláštního - ale on se nerozesmál
spolu s Carou. Příliš dobře si uvědomoval pravdivosti jejích slov.
Mord-Sithy to nedělaly z lásky, ale na důkaz něčeho úplně opačného.
V trapném tichu si Cara uvědomila, co řekla. Rozhodla se rozlámat
několik větví a dát je do ohně.
Kahlan věděla, že Denna, Mord-Sitha, která Richarda zajala, si ho
vzala za partnera. Cara to věděla též. Když se Richard někdy v noci s
vylekaným trhnutím vzbudil a přitiskl se k ní, Kahlan často
přemýšlela, jestli jeho noční můry jsou pouze jeho představami, nebo
se zakládaly na skutečnosti. Když ho políbila na zpocené čelo a
zeptala se, co se mu zdálo, nikdy si to nepamatoval. Alespoň za to
byla vděčná.
Richard vzal dlouhý klacek, který se opíral o jeden z kamenů
ohniště. Prstem z klacku sesunul do kapitánovy misky několik
škvařících se kousků slaniny a na ně položil velký kousek chleba.
Měli s sebou rozmanité jídlo. Kahlan se o kočár dělila se všemi
zásobami, které Richard posbíral cestou na sever do Hartlandu.
Základních potravin měli dostatek na velmi dlouhou dobu.
„Děkuji,“ zakoktal kapitán Meiffert a shrnul si dozadu záplavu
blond vlasů. „Vypadá to skvěle.“
„Je to skvělé,“ řekl Richard. „Máte štěstí, dnes jsem večeři dělal já
a ne Cara.“
Cara, která byla pyšná, jak ubohá je z ní kuchařka, se usmála, jako
by to byl pozoruhodný úspěch.
Kahlan si byla jistá, že když se tento příběh bude vyprávět, vyvolá
vytřeštěné oči a ohromenou nevíru: samotný lord Rahl podával jídlo
jednomu ze svých mužů. Ze způsobu, jak kapitán jedl, usoudila, že od
posledního jídla uplynulo spíš několik dnů, a s tak velkou postavou
potřebuje mnoho jídla.
Polkl a zvedl hlavu. „Můj kůň.“ Chystal se vstát. „Kdyby paní
Cara... zapomněl jsem na koně. Potřebuji -“
„Jen se najezte.“ Richard vstal a poplácal kapitána Meifferta po
rameni, aby zůstal sedět. „Stejně jsem chtěl koně zkontrolovat.
Postarám se též o vašeho. Řekl bych, že bude chtít trochu vody a
ovsa.“
„Lorde Rahle. Nemohu připustit, abyste -“
„Jezte. Ušetří nám to čas. Až se vrátím, budete po jídle a podáte
hlášení.“ Obrys Richardovy postavy ztrácel na zřetelnosti, rozplýval
se v stínech a zanechával za sebou pouze hlas bez těla. „Obávám se,
že ani teď nebudu mít pro generála Reibische žádné rozkazy.“
V nastalém tichu se cvrčci opět pustili do rytmického cvrlikání.
Kahlan uslyšela, jak o kousek dál vykřikl nějaký noční pták. Za
nedalekými stromy spokojeně zaržáli koně, asi Richardovi odpovídali
pozdrav. Pod převis se občas zatoulal chuchvalec mlhy, aby jí ochladil
tváře. Přála si, aby se mohla obrátit na bok a zavřít oči. Richard jí dal
bylinkový čaj a teď se začala cítit ospalá. Alespoň že čaj mírnil
bolesti.
„Jak se cítíte, matko zpovědnice?“ zeptal se kapitán Meiffert.
„Každý si kvůli vám dělá velké starosti.“ Zpovědnice se často
nesetkávala s tak otevřeným a hřejivým zájmem. Prostý dotaz
mladého muže byl tak upřímný, že se Kahlan málem rozplakala.
„Je mi stále lépe, kapitáne. Řekněte každému, že potřebuji nějaký
čas na uzdravení, ale že budu v pořádku. Pojedeme na nějaké tiché
místečko, kde se budu těšit z čerstvého vzduchu přicházejícího léta a v
klidu se zotavím. Jsem si jistá, že do příchodu podzimu budu zdravá.
V té době Richard... bude mít o mne menší strach a soustředí se na
válčení.“
Kapitán se usmál. „Všem se uleví, až se dozví, že se zotavujete.
Ani nevím, kolik lidí mi řeklo, že jim po návratu mám vyprávět, jak se
vám vede.“
„Řekněte jim, že budu v pořádku a mým jménem je požádejte, aby
si kvůli mně nedělali starosti a dávali na sebe pozor.“
Snědl další lžíci. Kahlan mu v očích viděla, že znepokojení má
ještě další příčinu. Trvalo ještě další chvíli, než se k ní dostal.
„Starosti nám rovněž dělá, že vy a lord Rahl nemáte ochranu.“
Přestože Cara seděla vzpřímeně, podařilo se jí narovnat ještě více
a současně své držení těla změnit, aby vypadalo výhružně. „Kapitáne,
lord Rahl a matka zpovědnice nejsou bez ochrany, jsem tady já.
Ochrana větší než od jedné Mord-Sithy je pouze bezcennou sbírkou
hezkých mosazných knoflíků.“
Tentokrát neustoupil a v jeho hlasu jasně zazněla autorita. „Není
to otázka neúcty, paní Caro, ani nejsem domýšlivý. Spolu s vámi jsem
vázán přísahou, že budu pečovat o jejich bezpečnost. Větší starost
nemám. Mosazné knoflíky se již dříve utkaly s nepřítelem při obraně
lorda Rahla a já nedokážu uvěřit, že by mi Mord-Sitha chtěla jen z
malicherné pýchy bránit v plnění povinnosti.“
„Budeme na odlehlém a skrytém místě,“ řekla Kahlan ještě dříve,
než stačila odpovědět Cara. „Myslím si, že naše samota a Cara budou
dostatečnou ochranou. Pokud by si Richard přál něco jiného, řekne
to.“
Její odpověď akceptoval neochotným přikývnutím. V každém
případě alespoň uklidnila situaci.
Když Richard vzal Kahlan na sever, nechal ochranné oddíly za
sebou. Věděla, že to udělal úmyslně, asi byl přesvědčen, že to udělat
musí. Richard nebyl proti myšlence ochrany a v minulosti souhlasil,
aby je vojáci doprovázeli. Cara neměla nic proti vojenské ochraně.
Něco jiného bylo přiznat to přímo kapitánovi Meiffertovi.
V Anderitu strávili dosti dlouhou dobu s kapitánem a jeho elitními
vojáky. Kahlan věděla, že je vynikající důstojník. Domnívala se, že se
blíží k pětadvacítce. Vojákem je již celou desítku let, a je veteránem
mnoha tažení, malých rebelií i velkých válek. Ostré a neporušené rysy
jeho obličeje právě nyní začínaly nabývat vyzrálý výraz.
V průběhu tisíciletí se s D'Hařany ve válkách, stěhováních národů
a okupacích smísily jiné kultury a zanechaly po sobě směsici lidských
typů. Kapitán Meiffert byl vysoký a měl široká ramena. Jako Cara byl
s blond vlasy a s modrýma očima už na první pohled čistokrevným
D'Hařanem. Pouto bylo nejsilnější u čistokrevných D'Hařanů.
Když snědl asi polovinu rýže, ohlédl se do tmy, do které odešel
Richard. Jeho vážné modré oči se zahleděla jak na Caru, tak na
Kahlan.
„Nechtěl bych být kritický ani osobní a doufám též, že nemluvím
nepatřičně, ale mohl bych se vás obou zeptat ... na něco citlivého?“
„To můžete, kapitáne,“ řekla Kahlan. „Nemohu ale slíbit, že vám
odpovím.“
Poslední věta ho přinutila, aby se na chvíli odmlčel, pak ale
pokračoval: „Generál Reibisch a několik dalších důstojníků... víte,
došlo k znepokojeným diskusím kolem lorda Rahla. My mu
samozřejmě věříme,“ dodal rychle. „Opravdu v něj máme důvěru.
Jedná se ale...“
„Kapitáne, jaké obavy vlastně máte?“ poznamenala Cara a
zamračila se. „Když mu tolik věříte.“
Dřevěnou lžící zakroužil po misce. „Byl jsem v Anderitu od
začátku do konce. Vím, jak usilovně pracoval - spolu s vámi, matko
zpovědnice. Před ním si žádný lord Rahl nikdy nedělal starosti, co lidé
chtějí. V minulosti záleželo jedině na přání lorda Rahla. A nakonec
lidé Anderitu odmítli jeho nabídku - vlastně odmítli jeho. Poslal nás
zpět k hlavní armádě a jednoduše nás opustil,“ ukázal na sebe, „a žil
na místě, kde lišky dávají dobrou noc. Aby se stal poustevníkem nebo
tak.“ Odmlčel se a hledal správná slova. „My... tomu dobře
nerozumíme.“
Zvedl hlavu od ohně a opět se jim podíval do očí, pak pokračoval:
„Máme obavy, že lord Rahl ztratil odhodlání bojovat - že ztratil
zájem. Nebo má možná... strach před bojem?“
Výraz jeho obličeje Kahlan prozradil, že se obává trestu za svá
slova a za otázku, kterou položil. Odpověď potřeboval tak naléhavě,
že riziko podstoupil. Hlášení přijel podat místo obyčejného kurýra on,
aby se mohl osobně zeptat.
„Asi šest hodin předtím, než lord Rahl uvařil k večeři kotlík
chutné rýže s fazolemi,“ řekla Cara nenuceně, „zabil vlastní rukou
několik tuctů mužů. Rozsekal je na kousky způsobem, který překvapil
i mne. Jeho prudkost mě šokovala. K zabití mi přenechal pouze
jednoho. Myslím, že to od něj nebylo příliš spravedlivé.“
Kapitán Meiffert dlouze vydechoval a vypadal, že mu ze srdce
spadl pořádný balvan. Odvrátil oči od pevného pohledu Cary a začal si
míchat směs v misce.
„Taková zpráva se bude líbit všem. Děkuji, že jste mi ji řekla, paní
Caro.“
„Nemůže vydávat rozkazy,“ řekla Kahlan, „protože zatím
neochvějně věří, že kdyby se postavil do čela našich vojsk ve válce
proti Císařskému řádu, přivedl by je k porážce. Věří, že když se do
války zapojí příliš brzy, nikdy nezískáme šanci zvítězit. Věří, že musí
počkat na správný okamžik a to je všechno. Nic jiného.“
Kahlan se cítila poněkud rozporuplně, když pomáhala odůvodnit
Richardovo počínání a přitom za ním plně nestála. Cítila, že postup
Císařského řádu se musí zastavit teď, aby neměl příležitost beztrestně
olupovat a vraždit národy Nového světa.
Kapitán dlouho přemýšlel, a přežvykoval přitom kukuřičný chléb.
Svraštil čelo a zamával zbylým kouskem chleba. „Tato strategie se
zakládá na správné válečné teorii. Pokud máte na vybranou, útočíte,
jen když se to hodí vám, a ne nepříteli.“ Jak přemýšlel dál, ožil ještě
víc. „Je lepší odložit útok na správný okamžik bez ohledu na škody,
které může nepřítel mezitím napáchat, než se bezhlavě pustit do boje.
Byl by špatným vojevůdcem.“
„Máte pravdu.“ Kahlan si položila hřbet pravé ruky na čelo. „Snad
byste mohl ostatním důstojníkům vysvětlit, že je předčasné vydávat
rozkazy, a že čeká na příhodnou dobu. Nemyslím, že by se to
podstatně lišilo od Richardova vysvětlení, a je to srozumitelnější.“
Kapitán dojedl poslední kousek chleba a zamyslel se. „Já pro
lorda Rahla obětuji život. Víra, že druzí udělají to stejné, ale myslím
si, že je uklidní vysvětlení, proč odmítá velet. Už chápu, proč nás
musel opustit - aby odolal pokušení vrhnout se do boje dřív, než
nadejde ta správná chvíle.“
Kahlan by si přála, aby ji odůvodnění přesvědčilo stejně silně jako
kapitána. Připomněla si dotaz Cary a přemýšlela, jak by se lidé měli
před Richardem osvědčit. Věděla, že nebude příznivcem opakované
zkoušky hlasováním, ale nenacházela jiný způsob, kterým by se lidé
mohli před ním osvědčit.
„Raději bych to před Richardem neříkala,“ řekla.
„Je pro něj těžké, že nesmí vydávat rozkazy. Pokouší se dělat, co
považuje za správné, ale ta cesta je velmi obtížná.“
„Rozumím, matko zpovědnice. ,Koříme se Jeho moudrosti.
Žijeme pouze proto, abychom sloužili. Naše životy patří Jemu.'„
Kahlan si v plápolavém světle táborového ohně pozorně
prohlížela hladké linie a jednoduché rysy mladého obličeje. Rozeznala
v nich to, co se jí předtím pokoušel říct Richard. „Kapitáne, Richard
nevěří, že mu patří vaše životy; jsou nesmírně cenné a patří jen vám.
Kvůli tomu bojuje.“
Slova odpovědi vybíral velmi pečlivě. Přestože neměl obavy z
matky zpovědnice, protože nevyrůstal v strachu ze schopností a z
moci takové ženy, byla nicméně ženou lorda Rahla.
„Většina z nás ví, že je jiný než předchozí lord Rahl. Netvrdím, že
někdo z nás chápe všechno, co dělá. Všichni ale víme, že se spíš brání,
než aby útočil. Jako voják vím, jaký je rozdíl věřit, za co bojuji,
protože...“
Kapitán odvrátil pohled. Zvedl krátkou větev palivového dříví a
chvíli s ní ťukal do země. Hlas se mu zastřel bolestí. „Protože když
člověk zabíjí lidi, kteří mu nikdy nechtěli ublížit, ztrácí něco
drahocenného.“
Oheň praskal a syčel, když pomalu prohrabával řeřavé uhlíky.
Jiskry rychle kroužily nahoru, aby se rozsypaly kolem spodní části
skalního převisu.
Cara se podívala na Agiel, kterým kroutila mezi prsty. „Vy... to
cítíte též?“
Kapitán se jí podíval do očí. „Předtím jsem si nikdy
neuvědomoval, co se děje v mém nitru. Nevěděl jsem o tom. Díky
lordu Rahlovi jsem pyšný, že jsem D'Hařan. Přiměl mě, abych se
postavil za něco správného... Nikdy předtím jsem pyšný nebyl. Myslel
jsem si, že všechno je, jak má být, a že se nic nedá změnit.“
Cara uhnula očima, když v duchu přikyvovala na souhlas. Kahlan
se mohla pouze domýšlet, jaký život měli pod předchozím
panovníkem a co s lidmi dělal.
„Jsem ráda, že to chápete, kapitáne,“ zašeptala Kahlan. „Proto si
dělá tolik starostí, kvůli vám všem. Chce, abyste žili životy, na které
budete pyšní. Životy, které patří jen vám.“
Hodil klacek do ohně. „A on chtěl, aby se všichni lidé Anderitu
starali o sebe, stejně jako chce od nás, abychom si vážili vlastních
životů. Hlasování ve skutečnosti nebylo hlasováním pro něj, ale
hlasováním pro ně samotné. Proto mu na hlasování tak moc záleželo.“
„Ano,“ potvrdila Kahlan, nechtěla si již více namáhat hlas.
Lžičkou si míchal večeři v misce, aby mu vystydla. Byla si jistá,
že už chladnout nepotřebuje. Předpokládala, že jeho myšlenky jsou
teď promíchané lépe než jeho večeře.
„Víte,“ řekl, „slyšel jsem, jak lidé v Anderitu říkají, že když je
jeho otcem Darken Rahl, musí být Richard špatný člověk. Říkali, že
když jeho otec dělal zločinné věci, Richard Rahl by občas mohl udělat
dobrý skutek, ale nikdy nedokáže být dobrým člověkem.“
„To jsem slyšela,“ řekla Cara. „Nejen v Anderitu, ale na mnoha
dalších místech.“
„To není správné. Proč by si lidé měli myslet, že když jeden z
jeho rodičů byl krutovládce, jeho zločiny přecházejí na něj, přestože je
nespáchal? Proč musí celý život trávit jejich nápravou? Doufám, že
když někdy budu mít štěstí, abych měl děti, že ani tyto děti, ani děti
jejich dětí nebudou muset donekonečna trpět za činy, které jsem ve
službě Darkenovi Rahlovi spáchal já.“ Podíval se na Kahlan a na
Caru. „Taková zaujatost není spravedlivá.“
V tichu, které nastalo, se Cara upřeně dívala do ohně.
„Sloužil jsem pod Darkenem Rahlem a vím, jaký je mezi oběma
vládci rozdíl. Hlas se mu ztišil překypující zlostí. „Je špatné, když se
vina za zločiny Darkena Rahla přenáší na jeho syna.
„V tom máte pravdu,“ zamumlala Cara. „Ti dva si mohou být
trochu podobní, ale kdo se - stejně jako já - někdy podíval do očí obou
mužů, nezapochybuje, že každý z nich je jiný.“

Kapitola šestá
Kapitán Meiffert bez dalších slov dojedl zbytek rýže a fazolí. Cara
mu nabídla svůj kožený měch na vodu. Vzal si ho s úsměvem a
kývnutím hlavy poděkoval. Podruhé naplnila misku z kotlíku a uřízla
mu další krajíc kukuřičného chleba. Vypadal jen trochu méně nesvůj,
když ho místo lorda Rahla obsluhovala Mord-Sitha. Caře připadal
jeho výraz zábavný. Nazvala ho „mosazný knoflík“ a řekla mu, ať to
všechno sní. Dělal, co mu řekla a poslouchal zvuky praskajícího ohně
a vody odkapávající z borovicového jehličí na koberec z listí a
suchých větviček ležící na půdě lesa.
Když se Richard vrátil, měl přes sebe přehozené kapitánovy
stočené pokrývky na spaní a sedlové brašny. Nechal je sklouznout na
zem vedle důstojníka, pak ze sebe setřásl vodu a sedl si vedle Kahlan.
Nabídl jí, aby se napila z plného měchu na vodu, který přinesl. Kahlan
si jenom usrkla. Měla větší zájem, aby mohla mít ruku položenou na
jeho noze.
Richard zazíval. „Kapitáne Meifferte, vy říkáte, že generál chtěl,
abyste mě o situaci zevrubně informoval?“
„Ano, pane.“ Kapitán se pustil do dlouhého a podrobného popisu
stavu armády na jihu, informoval, kde je rozmístěna po planinách,
které horské průsmyky jsou hlídány, a jak plánují využívat terén,
kdyby Císařský řád vyrazil z Anderitu a vydal se na sever do
Středozemí. Mluvil o zdravotním stavu vojáků a o situaci v
zásobování - v obou případech byly dobré. Druhá polovina
ďhařanských vojsk generála Reibische byla zpátky v Aydindrilu a
ochraňovala město. Kahlan se ulevilo, když uslyšela, že i tam je
všechno v pořádku.
Kapitán Meiffert předal všechny zprávy, které došly z celého
Středozemí včetně hlášení z Keltonu a Galey, dvou největších zemí
Středozemí. Obě teď byly ve spojeneckém svazku s novou
D'Hařanskou říší. Spojenecké země kromě jiných úkolů pomáhaly při
zásobování vojsk a poskytovaly vojáky na střídání hlídek při
průzkumu krajiny, kterou lépe znali.
Harold, nevlastní bratr Kahlan, přinesl zprávu, že stav Cyrilly,
Kahlaniny nevlastní sestry, se zlepšil. Cyrilla bývala královnou Galey.
Když ji surově ztýrali nepřátelé, ztratila duševní rovnováhu a nemohla
vykonávat povinnosti královny. Ve vzácných okamžicích, kdy si
všechno uvědomovala, si dělala starosti o svůj národ a prosila Kahlan,
aby se stala královnou místo ní. Kahlan neochotně souhlasila, ale
řekla, že jen do té doby než se Cyrilla opět uzdraví. Málo lidí věřilo,
že se jí rozum někdy vrátí. Teď se zdá, že by se ještě mohla zotavit.
Aby Richard uhladil načepýřené peří Keltonu, země sousedící s
Galeou, jmenoval Kahlan královnou Keltonu. Když Kahlan poprvé
uslyšela, co Richard udělal, považovala to za šílenství. Přestože
uspořádání bylo neobvyklé, vyhovovalo oběma zemím a nastolilo mír
nejen mezi nimi, ale i mezi skupinou dalších zemí bojujících proti
Císařskému řádu.
Cara byla velice příjemně překvapená, když uslyšela, že do Paláce
zpovědnic v Aydindrilu dorazilo několik Mord-Sith pro případ, že by
je lord Rahl potřeboval. Berdine měla nepochybně radost, že s ní v
Aydindrilu bude několik žen ze sesterství Mord-Sith.
Kahlan se po Aydindrilu stýskalo. Místo, kde člověk vyroste, se
mu nikdy ze srdce nevytratí. Tato myšlenka vyvolala bodavou lítost k
Richardovi.
„Měla by tam být i Rikka,“ řekla Cara s úsměvem. „Jen počkejte,
až potká nového lorda Rahla,“ dodala šeptem a přistihla se, že má
ještě větší důvod k úsměvu.
Kahlan se v myšlenkách obrátila k lidem, které ponechali
Císařskému řádu napospas - nebo přesněji řečeno k lidem, kteří si
Císařský řád zvolili. „Máte nějaké zprávy z Anderitu?“
„Ano, od většího počtu zvědů, které jsme tam poslali. Obávám se,
že jsme jich několik ztratili. Po návratu nám hlásili, že z otrávené
vody zemřelo méně nepřátel, než jsme doufali. Když Císařský řád
zjistil, že vojáci umírají nebo jim je špatně, všechno nejdřív zkoušeli
na místních lidech. Dost jich zemřelo nebo onemocnělo. Když na
vyzkoušení jídla a vody použili lidi, byli schopni oddělit otrávené
jídlo a zničit ho. Armáda rekvírovala všechno - potřebuje mnoho
zásob.“
Říká se, že Císařský řád je nepochybně větší než každá armáda,
která byla doposud shromážděna. Kahlan věděla, že mnohé zprávy
byly pravdivé. Řád převyšoval vojska D'Hary a Středozemí spojená v
boji proti němu v poměru deset nebo dvacet ku jedné - podle
některých zpráv to bylo ještě více. Některé informace tvrdily, že
početní převaha nad vojsky Nového světa byla sto ku jedné, ale
Kahlan jim nevěřila, protože z nich čišela naprostá panika. Nevěděla,
jak dlouho bude Řád vyjídat Anderit, než se vydá dál, ani jestli není
zásobován ze Starého světa. Do jisté míry však musel být.
„Kolik průzkumníků a zvědů jsme ztratili?“ zeptal se Richard.
Kapitán Meiffert zvedl hlavu. Byl to první dotaz, který Richard
položil. „Několik z nich se ještě může objevit, ale zdá se, že jsme
ztratili padesát až šedesát mužů.“
Richard si povzdechl. „A generál Reibisch si myslí, že všechno,
co jste mi řekl, stálo za ztracené životy?“
Kapitán Meiffert hledal slova na odpověď. „Nevěděli jsme, co
zjistíme, lorde Rahle. Proto jsem je vysílali. Přejete si říct generálovi,
aby přestal vysílat další muže?“
Richard vyřezával nějaký obličej do kousku palivového dříví a
občas házel hobliny do ohně. Vzdychl si.
„Ne. Musí dělat, co považuje za správné. Již jsem mu vysvětlil, že
nemohu vydávat rozkazy.“
Kapitán se díval, jak si Richard z klína vybírá malé úlomky dřeva
a hází je do ohně. Potom do ohně hodil malou hrst borovicového
jehličí, které na krátkou dobu jásavě vzplálo. Richardova dřevořezba
se pozoruhodně podobala na kapitána.
Kahlan čas od času viděla Richarda vyřezávat zvířata nebo lidi.
Jednou mu důrazně naznačila, že tato schopnost doprovází jeho
čarodějnické nadání. Vysmál se jí a řekl, že vyřezávání měl rád, ještě
když byl malé dítě. Připomněla mu, že umění se používá i pro
zaklínání, a že jednou se za pomoci kresleného zaklínadla dostal do
zajetí.
Neústupně tvrdil, že nemá pravdu. Jako průvodce trávil mnohé
večery sám u táborového ohně a něco vyřezával. Protože s sebou
nechtěl nosit větší váhu, odhazoval vyřezanou figurku do ohně. Říkal,
že potěšení mu dělá vyřezávání, a že si kdykoliv může vyřezat jinou.
Kahlan považovala řezby za nápadité a rozčilovalo ji, když viděla, jak
je ničí.
„Co zamýšlíte dělat, lorde Rahle? Pokud se smím zeptat.“
Richard udělal hladký a jistý řez, který oddělil linii ucha a přivedl
ji k životu spolu s linií čelistí, která již byla vyřezána. Zvedl hlavu a
zadíval se do noci.
„Půjdeme na jedno místo hluboko v horách, kam jiní lidé nechodí;
tam můžeme být sami a v bezpečí. Matka zpovědnice se bude moci
vyléčit a získat nazpět svou sílu. Když tam budeme, je možné, že se
mi podaří přimět Caru, aby začala nosit ženské šaty.“
Cara vyskočila na nohy. „Cože!“ Když uviděla, že se Richard
usmívá, došlo jí, že jen žertuje. Přesto se vztekala.
„Kdybych byl vámi, kapitáne, tak bych tuto část generálovi
nehlásil,“ řekl Richard.
Cara si opět sedla. „To by mosazný knoflík neměl dělat, pokud si
cení žeber.“
Kahlan se snažila nerozesmát ze strachu, že by se v ní zkroutily
vždy přítomné nože. Někdy si myslela, že chápe pocity dřeva, které
Richard vyřezává. Bylo dobře, že opět vidí Richarda, jak získal nad
Carou převahu. Richarda z míry obvykle vyváděla ona.
„Prozatím vám nemohu pomoci,“ řekl Richard opět vážným
tónem. Vrátil se k práci s nožem. „Doufám, že to všichni dokážete
akceptovat.“
„Samozřejmě, lorde Rahle. Víme, že nás do války povedete, když
nastane ten správný okamžik.“
„Doufám, že ten den přijde, kapitáne. Opravdu doufám. Nechci
bojovat jen tak, doufám, že bude pro co bojovat.“ Richard se zahleděl
do ohně a výraz jeho obličeje byl mrazivým ztělesněním zoufalství.
„Právě teď nic takového neexistuje.“
„Ano, lorde Rahle,“ řekl kapitán Meiffert a narušil nepříjemné
ticho. „Budeme dělat, co budeme považovat za nejlepší, až dokud se
matka zpovědnice neuzdraví, a vy se pak připojíte k nám.“
Richard k časovému rozvrhu kapitána nic nenamítal. Kahlan v něj
chtěla věřit, ale Richard nikdy neřekl, že k tomu dojde tak brzy. Ve
skutečnosti jim jasně řekl, že tento den možná nikdy nenastane.
Položil si dřevo do klína a studoval svůj výtvor.
Sáhl palcem na čerstvě vyřezanou linii nosu a zeptal se: „Říkali
vracející se zvědové... jak dopadli lidé v Anderitu... když tam mají
Císařský řád?“
Kahlan věděla, že se touto otázkou zbytečně týrá. Přála si, aby ji
nevyslovil, protože mu odpověď bolest nezmenší.
Kapitán Meiffert si odkašlal. „Ano, řekli nám, jak to tam vypadá.“
„A co...?“
Mladý důstojník se pustil do neosobního hlášení faktů, které se
dozvěděli. „Jagang umístil velení vojsk v hlavním městě, ve
Fairfieldu. Pro sebe si zabral sídlo ministra kultury. Jejich armáda je
tak obrovská, že polkla město a rozlila se do kopců všude kolem.
Anderitská armáda kladla jen malý odpor. Shromáždili všechny
vojáky a hromadně je popravili. Vláda Anderitu přestala z velké části
existovat již v několika prvních hodinách. Nevládne tam žádné právo.
Řád první týden strávil nespoutanými oslavami.
Většina obyvatel Fairfieldu byla vystěhována a ztratila všechen
majetek. Silnice v okolí byly všude přecpané lidmi, pokoušejícími se
uniknout před hrůzami ve městě. Lidé utíkali, aby se stali kořistí
vojáků v okolních kopcích, kteří se nevešli do města. Pouze hrstka z
nich - většinou velmi starých a neduživých - se dostala ze sevření
ven.“
Neosobní tón se z jeho hlasu ztratil už před chvílí. Mezi těmito
lidmi jistou dobu žil. „Lorde Rahle, obávám se, že špatně dopadli
všichni. Masově byli zabíjeni. Především to byli muži - desítky tisíc,
možná více.“
„Dostali, co si přáli.“ Cařin hlas byl studený jako zimní noc.
„Osud si zvolili sami.“ Kahlan souhlasila, ale nic neříkala. Věděla, že
souhlasí i Richard. Ani jeden z nich však neměl radost.
„A co venkov?“ zeptal se Richard. „Ví se něco o místech mimo
Fairfield? Daří se lidem lépe?“
„Není to lepší, lorde Rahle. Císařský řád postupuje při 'pacifikaci'
země metodicky. Vojáky doprovází čarodějové a sestry. Zdaleka
nejhorší zprávy se týkají ženy, které se říká 'paní Smrt'.“
„Koho?“ zeptala se Cara.
„Říkají jí 'paní Smrt'.“
„Je to žena. Musí to být některá ze sester,“ řekl Richard.
„Která by to podle tebe mohla být?“ zeptala se Cara.
Richard, který do dřevěného obličeje vyřezával ústa, pokrčil
rameny. „Jagang má jako zajatkyně sestry světla i sestry temnot. Jako
snový cestovatel dokáže oba druhy sester donutit, aby se chovaly
podle jeho rozkazů. Je jedno, jestli je sestrou světla nebo temnot, je
pouze jeho nástrojem.“
„Já nevím,“ řekl kapitán Meiffert. „Dostali jsme spoustu hlášení o
sestrách a víme, jak jsou nebezpečné. Používají se ale, jak jste již řekl,
jako nástroje armády - v podstatě jako zbraně - a ne jako Jagangovi
zástupci. Jagang jim nedovoluje samostatně myslet ani něco nařizovat.
Ze zpráv vyplývá, že tato sestra se chová velmi odlišně. Chová se,
jako by Jaganga zastupovala, ale říká, že se rozhoduje sama a dělá, co
se jí zlíbí. Muži, kteří se vrátili, hlásili, že lidé mají před ní větší strach
než před samotným Jagangem.
Když obyvatelé jednoho městečka uslyšeli, že k nim přichází,
všichni se shromáždili na jeho náměstí. Nejdříve smrtelnou dávku
jedu vypily děti a pak ji požili dospělí. Když tam žena dorazila,
obyvatelé městečka byli mrtvi do posledního - skoro pět set lidí.“
Richard přestal vyřezávat a poslouchal. Kahlan věděla, že
nepodložené zvěsti mohou být natolik odpudivé, že obavy změní na
naprostou paniku a vybičují do takového stupně, že lidé raději umírají,
než by se postavili před ztělesnění své hrůzy. Strach byl silným
nástrojem vedení války.
Richard se vrátil k dřevořezbě ve svém klíně. Držel nůž nedaleko
špičky jako pero a pečlivě se snažil do očí vyřezat nějaký výraz.
„Jméno jí vymysleli zvědové, je to tak? Že je paní Smrt?“
„Je mi to líto, ale nebyli to oni, lorde Rahle. Tvrdili, že jí 'paní
Smrt' říkají vlastně všichni.“
„Není to nějaká odporná ježibaba?“ zeptala se Cara.
„Právě naopak. Má modré oči a dlouhé plavé vlasy. Prý to je
jedna z nejhezčích žen, kterou lze spatřit. Říká se, že vypadá jako
zjevení dobrého ducha.“
Kahlan si nemohla nevšimnout kradmého pohledu, který kapitán
vrhl na Caru. Mord-Sitha měla modré oči, dlouhé světlé vlasy a byla
jednou z nejhezčích žen, které bylo možno spatřit. A byla rovněž
stejně nebezpečná.
Richard se zamračil. „Světlé vlasy... modré oči... mohla by to být
jedna z několika... Je politováníhodné, že nepostřehli, jak se jmenuje.“
„Je mi líto, ale nemluvili o žádném jiném jméně, lorde Rahle, měli
jen její popis... ach, vždy se obléká do černého.“
„Dobrotiví duchové,“ zašeptal Richard, postavil se v celé své
výšce a popadl vyřezanou figurku za krk.
„Lorde Rahle, podle jejich vyprávění by z ní měli strach i samotní
dobří duchové, přestože vypadá jako zjevení jednoho z nich.“
„Měli by k tomu dobrý důvod,“ řekl Richard a zahleděl se do
dálky, jako by se díval přes černou hradbu mlhy na nějaké místo, které
může vidět jenom on.
„Vy ji znáte, lorde Rahle?“
Kahlan s ostatními čekala na jeho odpověď a poslouchala praskání
ohně. Zdálo se jí, že se Richard pokouší naleznout ztracený hlas.
Sklonil hlavu a podíval se do očí plastiky, kterou držel v ruce.
„Já ji znám,“ řekl nakonec. „Já ji znám až příliš dobře. V Paláci
proroků patřila mezi mé učitelky.“
Richard hodil figurku do ohně.
„Kapitáne, modlete se, abyste se Nicci nikdy nemusel podívat do
očí.“

Kapitola sedmá
Nicci vzala holčičku za bradu a řekla tichým hedvábným hlasem:

„Podívej se mi do očí, dítě.“
Nicci zvedla nahoru vyhublý obličejík. Oči, černé a posazené
daleko od sebe, zamrkaly v otupělém zmatku. Nespatřila v nich nic.
Děvčátko bylo prostoduché.
Nicci se s pocitem prázdného zklamání narovnala. Ten pocit měla
vždy. Někdy se přistihla, že se lidem upřeně dívá do očí a pak se diví,
proč to dělá. Pokud něco hledala, nevěděla, co to má být.
Pokračovala v pomalé chůzi podél řady obyvatel městečka, kteří
se shromáždili u jedné strany zaprášeného tržiště. Lidé z odlehlých
statků a menších obcí přicházeli do města několikrát do měsíce v den
trhu a někteří z nich zůstávali přes noc, když byli zdaleka. Dnes nebyl
den, kdy se koná trh, ale jejímu záměru se bude hodit stejně.
Některé z těsně vedle sebe stojících budov měly druhé patro,
obvykle jednu nebo dvě místnosti nad malým obchůdkem určené pro
bydlení rodiny. Nicci viděla pekařství, ševcovskou dílnu, obchod
prodávající hrnčířské zboží, kováře, kořenářku a obchod nabízející
výrobky z kůže - nic neobvyklého. Městečka se podobala jedno
druhému. Mnoho z obyvatel města pracovalo na nedalekých polích s
pšenicí nebo čirokem, ošetřovalo zvířata a pečovalo o rozsáhlé
zeleninové záhony. Protože byl dostatek trusu, slámy a hlíny, bydleli v
domech z lepenice. Několik málo obchodů s druhým patrem se
vychloubalo kostrou z trámů pobitou z vnější strany prkny.
Za jejími zády byla větší část náměstí zaplněna mrzutými vojáky
ověšenými zbraněmi. Byli utaháni z jízdy v horku a ještě horší bylo,
že se nudili. Nicci věděla, že chybí jen vlásek, aby začali rozběsněně
řádit. Město bylo vítaným rozptýlením, přestože nabízelo jen chudou
kořist. Nezáleželo příliš na kořisti, ale na tom, že vojáci mohli rozbíjet
a ničit. Někdy šlo stejně spíš o kořistění. Nervózní ženy se jen zřídka
odvažovaly podívat do nestoudných vojenských očí.
Jak Nicci kráčela podél otrhaných lidí, dívala se do očí, které ji
pozorovaly. Většinou byly vytřeštěné hrůzou a nedívaly se na vojáky,
ale na ztělesnění jejich hrůzy: na Nicci - nebo jak jí říkali - na „paní
Smrt“. Jméno ji ani netěšilo, ani nezlobilo, byl to prostě fakt. Vzala ho
na vědomí, ale nemělo pro ni větší význam, než kdyby jí někdo řekl,
že má spravené punčochy.
Věděla, že někteří z nich civí na zlatý kroužek v jejím spodním
rtu. Fámy je jistě informovaly, že takto označená žena je osobní
otrokyní císaře Jaganga - něco ještě bezvýznamnějšího než obyčejní
sedláci, jakými jsou oni. Pohledy na zlatý kroužek, nebo jejich
myšlenky, měly pro ni ještě menší význam, než že jí říkají „paní
Smrt“.
Jagang v tomto světě vlastnil pouze její tělo, Strážce podsvětí
bude na onom světě věčně vlastnit její duši. Existence jejího těla v
tomto světě byla trýzní, existence jejího ducha na onom světě její
bolest nezmenší. Existence a trýzeň byly pouze dvě strany stejné
mince - nemohlo existovat nic jiného.
Kouř, který se valil z ohniště za jejím levým ramenem, odplouval
s větrem a vytvářel černou šikmou čáru na jasně modré odpolední
obloze. Na sebe naskládané kameny po obou stranách obecního
ohniště podpíraly rožeň. Naráz šlo rožnit dvě nebo tři selata nebo
ovce. Asi tam měli i přenosné stěny, aby v případě potřeby ohniště
změnili na udírnu.
Jindy se ohniště pod širým nebem používalo ve spojení s
porážením dobytka na výrobu mýdla, protože mýdlo se obvykle
nevyrábělo v domech. Nicci viděla na okraji volného prostranství
dřevěný sud na louh; stál vedle velkého železného kotle na škvaření
sádla. Louh a tuk jsou hlavní složky mýdla. Některé ženy dodávaly
mýdlu vůni bylinkami a tak podobně, například levandulí a
rozmarýnem.
Když byla Nicci malá, matka ji nutila, aby každý podzim chodila
v době zabijaček pomáhat lidem při výrobě mýdla. Matka říkala, že
pomoc jiným lidem posiluje správný charakter. Nicci ještě teď měla
malé ďubky jizviček na hřbetech rukou a na předloktích, kde ji
poprskal horký tuk a udělal jí puchýře. Niccina matka vždy trvala na
tom, aby nosila hezké šaty - ne proto, aby udělala dojem na lidi, kteří
na takové šaty neměli, ale proto, aby Nicci byla nápadná a cítila se
trapně. Pozornost, kterou přitahovaly její růžové šaty, nebyla
obdivem. Když stála s dlouhou dřevěnou vařečkou a míchala bublající
kotel, některé děti se při nalévání louhu do kotle snažily pocákat šaty a
zničit je. Často přitom popálily i Nicci. Matka říkala, že popáleniny
jsou trestem stvořitele.
Když Nicci procházela kolem lidí a prohlížela si je, jediné zvuky
vydávali koně za budovami. Kromě toho občas lidé zakašlali a
plameny v ohništi praskaly a třepetaly se ve větru. Vojáci si již vzali
dvě selata, která se opékala na rožni. Vůně pečeného masa se už z
větší části rozplynula ve větru a zanechala za sebou kyselý zápach
potu a puch lidského sídla. Lidská špína páchne stejně, ať je to
bojovná armáda nebo mírumilovné městečko.
„Vy všichni víte, proč jsem tady,“ prohlásila Nicci. „Lidi, proč mě
nutíte, abych se takovou cestu obtěžovala?“ Podívala se na zástup asi
dvou set lidí stojících v čtyřstupech a pětistupech. Vojáků, kteří je
vyhnali z domů a dohnali z polí, bylo podstatně víc. Zastavila se před
jedním mužem, protože si všimla, že se na něj ostatní lidé dívají.
„Tak co?“
Vítr pohazoval řídkými šedivými vlasy po plešatící skloněné
hlavě, když se upřeně zadíval na zem u jejích nohou. „Nemáme nic,
co bychom vám mohli dát, paní. My jsme chudí lidé. My nic
nemáme.“
„Jsi lhář, měli jste dvě selata. Vy jste považovali za vhodné
uspořádat žranici namísto toho, abyste pomohli lidem v nouzi.“
„Ale my též musíme jíst.“ Nebylo to zdůvodňování, spíš prosba.
„To musí i ostatní, ale oni nemají tolik štěstí jako vy. Každý večer
znají pouze hladovou bolest v břiše. Co je to za ošklivou tragédii,
když každý den umírají tisíce dětí z nedostatku jídla a milióny dalších
znají hryzavou bolest hladu - zatímco v zemi hojnosti lidé jako vy
nedávají nic než sobecké výmluvy. Mají též právo mít, co potřebují k
životu a toto právo musí respektovat všichni, kteří mají z čeho
pomáhat.
Naši vojáci též potřebují jíst. Myslíte si, že boj jménem lidu je
lehký? Tito muži denně riskují životy, abyste mohli děti vychovávat v
normální civilizované společnosti. Jak se jen dokážete dívat těmto
mužům do očí? Jak můžeme nakrmit alespoň naše vojska, když nikdo
nebude podporovat naše záměry?“
Třesoucí se muž byl zticha.
„Co musím udělat, abych vás přesvědčila, jak důležitá je vaše
povinnosti ve vztahu k životům ostatních lidí? Váš příspěvek
potřebným lidem je naléhavou morální povinností - musíte se dělit ve
vyšším zájmu.“
Nicci před očima náhle všechno zbělalo. S bolestí, která se
podobala mukám způsobeným řeřavými jehličkami zatloukanými do
uší, naplnil její mysl Jagangův hlas.
Proč si musíš takto hrát? Dej lidem odstrašující příklad! Ať si
zapamatují, že mne nesmí ignorovat!
Nicci se zapotácela. Bolest vybuchující uvnitř hlavy ji zbavila
schopnosti vidět. Nechala se jí prostoupit. Připadalo jí, že bolest patří
někomu cizímu. Břišní svaly se jí škubaly a křečovitě svíjely. Rezavé,
ozubcem opatřené kopí probodávající její vnitřnosti by nemohlo bolet
víc. Paže jí bezvládně visely podél těla. Čekala, až skončí Jagangova
nespokojenost, nebo až přijde smrt.
Nedokázala říct, jak dlouho muka trvala. Když ji trestal, nikdy
necítila, jak ubíhá čas - bolest byla příliš velká. Z toho, co jí řekly
ostatní, když viděly, co s ní provádí a co viděla u jiných, bolest někdy
trvala zlomek vteřiny, jindy celé hodiny.
Pokud trvala hodiny, bylo to mrhání Jagangových sil - ona
nedokázala zjistit žádný rozdíl a řekla mu to.
Teď se nedokázala nadechnout. Měla pocit, jako by jí čísi ruka
sevřela srdce, aby ho zastavila. Myslela si, že jí prasknou plíce a
málem padla na kolena.
Přestaň být neposlušná!
S bolestným vzdechem se nadechla. Jagangův trest skončil. Jako
vždy jí na jazyku zůstala neskutečně trpkokyselá pachuť podobající se
neočekávanému doušku čerstvě vymačkané citrónové šťávy, a bolest
spalující nervy u čelistních kloubů pod ušními lalůčky. Potom jí vždy
hučelo v hlavě a v zubech jí pulsovala bolest. Když otevřela oči, byla
jako vždy překvapená, že nestojí v louži krve. Dotkla se koutku úst a
pak si prsty pohladila ucho. Nenašla žádnou krev.
Jen tak mimochodem se podivila, proč se jí Jagang dokázal dostat
do mysli právě teď. Někdy mu to nešlo. To se nestávalo žádné z
ostatních sester - do jejich myslí se dostal vždy.
Když se jí zrak vrátil, všimla si, jak na ni lidé civí. Nevěděli, proč
se odmlčela. Mladí muži - a také několik starších - se kradmo dívali na
její tělo. Byli zvyklí vídat ženy v šedivých a beztvarých šatech, jejichž
těla nesla stopy nikdy nekončící těžké práce a skoro nepřetržitého
těhotenství od věku, kdy mohly přijít do jiného stavu. Nikdy předtím
neviděli ženu jako Nicci. Vysokou a vzpřímenou ženu, která se jim
dívala do očí, měla na sobě drahé černé šaty obepínající téměř
bezchybnou postavu neponičenou těžkou prací ani porodními
bolestmi. Černá látka byla v kontrastu s rýhou mezi ňadry odhalenými
výstřihem živůtku lemovaného krajkou. Nicci nebyla na podobné
pohledy citlivá. Občas byly dobré pro její záměry, ale většinou byly k
ničemu, takže si jich nevšímala.
Zase se vydala podél zástupu lidí a rozkazy císaře Jaganga
ignorovala. Jeho příkazy plnila zřídka. Většinou byla k jeho trestům
lhostejná, dalo by se říct, že je vítala.
Nicci, promiň mi to. Víš, že jsem ti nechtěl způsobit bolest.
Teď si prohlížela oči, co na ni zíraly, a jeho hlas ignorovala.
Nezíral na ni každý. Ráda se dívala do očí lidí, kteří měli dost odvahy,
aby riskovali krátký pohled. Většina očí však byla naplněna naprostou
hrůzou.
Zanedlouho se jejich zlé předtuchy splní.
Nicci, musíš dělat, co ti řeknu, nebo nakonec dopadneš tak, že mě
donutíš udělat něco strašného. To nechce ani jeden z nás. Jednoho dne
udělám něco, z čeho se nevzpamatuješ.
Pokud to chceš udělat, udělej to, zformulovala pro něj v
myšlenkách odpověď.
Nebylo to zpochybnění, prostě jí na tom nezáleželo.
Nicci, víš, že to udělat nechci.
Bez doprovodu bolesti byl jeho hlas jen o trochu více otravný než
bzučení mouchy. Nevěnovala mu pozornost a oslovila dav.
„Chápete vlastně, jaké úsilí vkládáme do boje za vaši budoucnost?
Nebo si myslíte, že z ní budete mít prospěch, aniž byste něčím
přispěli? Mnoho našich statečných vojáků obětovalo životy v boji
proti utlačovatelům lidu, v boji za náš nový začátek. Bojujeme, aby se
všichni lidé mohli rovným dílem podílet na nadcházejícím blahobytu.
Musíte nám v našem úsilí pomáhat, je ve váš prospěch. Je to vaše
povinnost, stejně jako má každý morální povinnost pomáhat lidem,
kteří se octli v nouzi.“
Komandant Kardeef byl přesvědčen o své služební nadřazenosti.
On ji také týral. Všechno, co jí Kadar Kardeef dělal, snášela se stejnou
netečností, se kterou snášela Jaganga.
Až když byla v nejhlubších propastech bolesti, začínala v sobě
něco cítit. Takové bolesti dávala přednost před nicotou, kterou cítila
obvykle.
Kadar Kardeef pravděpodobně nevěděl o Jagangově trestu ani o
jeho rozkazech. Jeho Excelence nepoužívala mysl komandanta
Kardeefa. Pro Jaganga bylo namáhavé kontrolovat člověka bez
magických schopností - dokázal to, ale nestálo to za námahu. Na
ovládání obyčejných lidí měl sestry a čaroděje. Snový cestovatel
zneužil magické schopnosti svých obětí, aby mu samy pomohly
dokončit propojení na vlastní mozky. Lidé s čarodějnickými
schopnostmi vlastně sami umožňovali Jagangovi, aby je lehce ovládl.
Když se podívala do silně opáleného vrásčitého obličeje Kadara
Kardeefa, odpověděl jí zlostným pohledem. Měl impozantní postavu,
na mohutné hrudi se mu křižovaly cvočky pobité kožené řemeny a
ramena mu pokrýval kožený pancíř. Měl na sobě náprsní krunýř,
drátěnou košili a byl ověšený celou sbírkou často používaných zbraní.
Nicci jednou viděla, jak velkýma silnýma rukama drtil vojákům
hrtany. Němými svědky jeho odvahy v boji byl velký počet jizev,
které měl po celém těle. Všechny už viděla.
Málo důstojníků mělo vyšší hodnost než Kadar Kardeef, nebo
větší důvěru císaře. Byl s Řádem od mládí. Sloužil od píky, aby
nakonec bojoval po boku Jaganga, když se impérium Císařského řádu
rozpínalo z jejich vlasti Altur'Rang, aby si nakonec podrobilo zbytek
Starého světa. Kadar Kardeef byl hrdinou tažení do Malé průrvy, který
téměř bez cizí pomoci změnil průběh bitvy. Prorazil nepřátelské linie
a vlastnoručně zabil tři velké krále, kteří spojili své síly, aby dostali do
pasti a rozdrtili Císařský řád, ještě než se zmocní představ miliónů lidí
žijících uprostřed mozaiky království, lenních panství, klanů,
městských států a obrovských oblastí kontrolovaných aliancemi
válečných náčelníků.
Starý svět byl soudkem prachu čekajícím na jiskru revoluce.
Takovou rozbuškou se stalo učení Řádu. Pokud byli veleknězi duší
Řádu, byl Jagang jeho kostrou a svaly. Jen málo lidí chápalo
Jagangovo geniální nadání - viděli pouze snového cestovatele nebo
zuřivého válečníka. On však byl daleko víc.
Jagangovi trvalo celá desetiletí, než si definitivně podrobil zbytek
Starého světa - než dovedl Císařský řád na cestu největší slávy, z níž
se už nedalo sejít. V průběhu let plných zápasu za cíle Řádu byl
Jagang téměř nepřetržitě ve válce a mořil se s výstavbou soustavy
silnic, která mu umožňovala bleskovou rychlostí přesouvat na velké
vzdálenosti vojska a zásoby. Čím víc zemí a lidí připojil ke své říši,
tím víc dělníků zapojil do výstavby dalších cest, aby mohl dobývat
další území. Dokázal udržovat spojení a reagovat na nastalou situaci
rychleji, než si mysleli jeho nepřátelé. Původně izolované země se
najednou staly součástí Starého světa. Jagang je mezi sebou
pospojoval sítí cest, po kterých postupovaly národy Starého světa, aby
ho následovaly při prosazování záměrů Řádu.
Kadar Kardeef byl součástí všeho snažení. Několikrát byl zraněn
při zachraňování Jagangova života. Jagang jednou zachytil střelu z
kuše a zachránil Kadara. Pokud by se dalo říct, že má Jagang přítele,
Kadar Kardeef měl k němu nejblíž.
Nicci se s Kardeefem poprvé setkala, když se přišel pomodlit do
Paláce proroků v Tanimuře. Starý král Gregory, který vládl zemi
zahrnující Tanimuru, beze stopy zmizel. Kadar Kardeef byl hluboce
zbožný muž: před bitvou se modlil ke stvořiteli a prosil o nepřátelskou
krev, a po bitvě se modlil za duše vojáků, které zabil. Říká se, že
jednoho dne se modlil za duši krále Gregoryho. Novým vládcem v
Tanimuře se znenadání stal Císařský řád. Lidé to celé dny oslavovali v
ulicích.
V průběhu třech tisíciletí viděly sestry ze svého domova v Paláci
proroků, jak vlády přicházejí a odcházejí. Sestry pod vedením matky
představené považovaly otázku, kdo vládne, za malichernou
pošetilost, kterou je nejlépe ignorovat. Věřily ve své vyšší poslání.
Sestry si myslely, že zůstanou v Paláci proroků a budou nerušené
pracovat dlouho potom, co Císařský řád zmizí v prachu dějin.
Revoluce mnohokrát přišly a odešly. Poslední revoluce je doběhla.
Kadar Kardeef byl tehdy skoro o dvacet let mladší - pohledný
dobyvatel vjíždějící do města. Mnohé Sestry světla jím byly
fascinovány, Nicci nikdy. Naopak, ona fascinovala jeho.
Císař Jagang přirozeně neposílá tak neocenitelné muže, jakým byl
komandant Kardeef, aby zpacifikovali dobyté země. Kardeefovi svěřil
o mnoho důležitější úkol: ochraňovat jeho nejcennější majetek - Nicci.
Nicci se přestala věnovat Kadarovi Kardeefovi a otočila se k
lidem.
Spočinula pohledem na muži, který předtím promluvil.
„Nemůžeme nikomu dovolit, aby se vyhýbal svým povinnostem vůči
ostatním a vůči našemu novému začátku.“
„Paní, prosím... Nic nemáme -“
„Opomíjení naší věci je zradou.“
Dával si pozor, aby neprojevil nesouhlas s jejím prohlášením.
„Myslím si, že nikdo z vás nechápe, že důstojník za mnou chce,
abyste si uvědomili, jak je Císařský řád nemilosrdný ve své oddanosti
správné věci - pokud nebudete plnit své povinnosti. Vím, že jste o
něm už něco slyšeli. On ale chce, abyste zažili nemilosrdnou
skutečnost. Pokud si ji jen představujete, není to úplně stejné. Nikdy
není tak hrozná.“
Upřeně se na muže zadívala a čekala na jeho odpověď. Olízl si
větrem rozpraskané rty.
„Potřebujeme jen více času... Naše plodiny vypadají dobře. Když
přijdou žně... mohli bychom přispět naším spravedlivým podílem k
boji za... za...“
„Nový začátek.“
„Ano, paní,“ řekl a zakýval hlavou, „Nový začátek.“ Když se jeho
pohled vrátil k ušlapané hlíně u nohou, šla dál podél zástupu lidí.
Jejím skutečným úmyslem nebylo vybírat kontribuci, ale
zastrašovat.
Nadešel čas.
Děvčátko, které se na Nicci podívalo, ji donutilo zastavit a změnit
její úmysly. Velké černé oči holčičky se třpytily nevinným údivem.
Všechno bylo pro ni nové a celá se chvěla nedočkavostí, aby všechno
uviděla. V černých očích zářila vzácná, křehká a nanejvýš pomíjivá
vlastnost: naivní pohled na život, který ještě nebyl poznamenán
bolestí, smrtí nebo zlem.
Nicci vzala holčičku za bradu a zadívala se do hlubin dychtivých
očí.
Jednou z nejranějších vzpomínek Nicci byla její matka, jak nad ní
stojí, drží ji za bradu a dívá se dolů na ni. Matka Nicci měla magický
talent. Říkala, že je prokletím i zkouškou. Byl prokletím, protože jí
dával schopnosti, které jiní nemají, a byl zkouškou, která měla zjistit,
zda tuto nadřazenost nebude se zlými úmysly prosazovat. Matka Nicci
svůj talent skoro nikdy nepoužívala. Všechny domácí práce dělalo
služebnictvo a ona většinu času trávila v hloučku svých přítelkyň. S
nimi se věnovala ušlechtilým zájmům.
„Drahý stvořiteli, jaké zvíře se stalo z otce Nicci,“ stěžovala si a
lomila rukama. Některé z přítelkyň začaly s pochopením mumlat.
„Proč mi musí dělat takové problémy! Obávám se, že jeho nesmrtelná
duše je již mimo veškeré naděje nebo modlitby.“ Ostatní ženy pak
mlaskaly v pochmurném souhlasu.
Matčiny oči měly stejně kalnou hnědou barvu jako hřbety švábů.
Nicci měla pocit, že jsou příliš blízko u sebe. Ústa měla tenká, jako by
byla trvale sevřená nesouhlasem se světem. I když Nicci svou matku
nikdy nepovažovala za příjemnou ženu a nemyslela si o ní, že je
hezká, její přítelkyně opakovaně prohlašovaly, že je opravdu hezká a
příjemná.
Matka často Nicci říkala, že krása je prokletím citlivé ženy, a
požehnáním je pouze pro poběhlice.
Nicci byla v rozpacích nad matčinou nespokojeností s otcem, tak
se jednou zeptala, co udělal.
„Nicci,“ řekla jí matka a vzala ji za maličkou bradu. Nicci
dychtivě čekala na matčina slova. „Máš krásné oči, ale ještě jimi
nevidíš. Všichni lidé jsou ubozí nešťastníci - takový je lidský úděl.
Máš tušení, jak pohled na tvůj hezký obličej bolí lidi bez tvé výhody?
Ostatním přinášíš jen nesnesitelnou bolest. Stvořitel nás přivedl na
svět z jediného důvodu, a to zmírňovat utrpení ostatních: Ty do něj ale
vnášíš jen bolest.“ Matčiny přítelkyně popíjely čaj, přikyvovaly a
šeptem si vyměňovaly slova tesklivého a přesvědčeného souhlasu.
Tehdy se Nicci poprvé dozvěděla, že nosí nesmazatelnou pečeť
nějakého tajemného, bezejmenného a nepřiznaného zla.
Nicci se zadívala do neobyčejného obličeje dítěte. Černé oči
děvčátka dnes uvidí věci, které si zatím nedokáží představit. Velké oči
se dychtivě dívaly, ale neviděly. Holčička jistě nedokáže pochopit, co
se stane a proč.
Jaký život by mohla mít před sebou?
Bude to pro ni lepší.
Nadešel čas.

Kapitola osmá
Ještě než Nicci mohla začít, rozhořčila se. Rychle se otočila k

jedné z žen.
„Kde máte nějaké necky?“
Ženu dotaz překvapil, ale ukázala roztřeseným prstem k nedaleké
dvoupatrové budově. „Tam, paní. Na dvorku za obchodem s hrnci
jsou kádě, kde pereme prádlo,“
Nicci popadla ženu za krk. „Sežeň nůžky a přines je tam.“ Žena
na ni civěla s očima navrch hlavy, které byly plné strachu. Nicci ji
postrčila. „Hned! Nebo bys raději zemřela na místě?“
Nicci urvala jeden ze svazku roztřepených a cvočky pobitých
náhradních řemínků, které měl komandant Kardeef připevněné na
rameni. Nesnažil se ji zastavit, ale když měla řemínek v ruce, pevně jí
sevřel nadloktí.
„Bylo by lepší, kdybys toho malého spratka utopila - nebo z něj
spíš stahuj po kousku kůži a pak mu vypíchni oči.“ Dech mu páchl
cibulí a pivem. Samolibě se zašklebil. „Když začneš a bude řvát a
žadonit o svůj život, já začnu vybírat pár mladíků, nebo si jako
odstrašující příklad vyberu několik žen. Čemu bys dnes dala
přednost?“
Nicci obrátila zlostný pohled na prsty na své paži. Varovně
zavrčel, ale dal je pryč. Otočila se k děvčátku a rychle mu nadvakrát
obtočila řemínek kolem krku. Poslouží jí jako obojek. Konce zkroutila
vzadu na krku, aby jím děvčátko mohla ovládat. Holčička překvapeně
vypískla přiškrceným hlasem. Doposud s ní asi nikdo nezacházel tak
hrubě. Nicci ji přinutila jít k budově, na kterou žena ukázala.
Když všichni viděli, jak se Nicci najednou rozzlobila, nešli za ní.
Nedaleko začala jedna žena, nepochybně matka děvčátka, nesouhlasně
naříkat, ale ztichla, když si jí začali všímat Kardeefovi vojáci. Nicci se
zmateným děvčátkem za chvíli zmizela za rohem.
Šedivé prádlo, vytahané a zmuchlané martýriem na valše a pak
povytahované a připevněné na šňůrách, se kroutilo ve větru, jako by
se snažilo utéct. Dým z ohniště vykukoval ponad střechu budovy.
Nervózní žena s velkými nůžkami tam již čekala.
Nicci dovedla děvčátko ke kádi s vodou, přinutila ho pokleknout a
strčila mu hlavu pod vodu. Holčička se vzpírala a Nicci vytrhla ženě
nůžky z ruky. Když měla žena nepříjemnou povinnost za sebou,
přitlačila si zástěru k ústům, aby ztlumila svůj nářek a v slzách se
rozběhla pryč. Nechtěla se koukat, jak bude Nicci děvčátko vraždit.
Nicci vytáhla holčičce hlavu z vody. Prskala a lapala po vzduchu,
když ji začala stříhat mokré černé vlasy těsně u kůže. Když Nicci
skončila stříhám promočených chomáčů, ještě jednou děvčátko
namočila. Pak se nad ně naklonila a vzala kus bledě žlutého mýdla z
valchy ležící vedle kádě. Nicci jí vytáhla hlavu nad vodu a začala
drhnout. Děvčátko ječelo a mlátilo tenounkými pažemi kolem sebe a
drápalo za řemínek kolem krku, pomocí kterého ji Nicci ovládala.
Nicci si uvědomovala, že děvčátku asi ubližuje, ale v zajetí zuřivosti si
to uvědomovala jenom nejasně.
„Co se s tebou děje!“ Nicci zatřásla děvčátkem lapajícím po
dechu. „Nevíš, že máš hlavu plnou vší?“
„Ale, ale -“
Mýdlo bylo ostré a drsné jako rašple. Děvčátko zaječelo, když se
Nicci opět naklonila a drhla ho ještě silněji.
„Líbí se ti, že máš hlavu plnou vší?“
„Ne -“
„Musí se ti to líbit. Proč bys je jinak měla?“
„Prosím! Já se polepším! Slibuji, že se budu mýt!“
Nicci si pamatovala, jak strašně nesnášela, když na místech, kam
ji posílala matka, dostala vši. Pamatovala si, jak se drhla a jak
používala nejostřejší mýdlo, které dokázala najít. Matka ji ale zase
poslala tam, kde ta nenáviděná stvoření dostala.
Když Nicci děvčátko tucetkrát vydrhla a vymáchala ve vodě,
přitáhla ho ke kádi s čistou vodou a prudce mu v ní pohybovala
hlavou, aby ji opláchla. Děvčátko zuřivě mrkalo, jak se snažilo dostat
z očí pálivou mýdlovou vodu, která mu stékala po obličeji.
Nicci ho pevně popadla za bradu a podívala se do jeho zarudlých
očí. „Šaty se ti nepochybně hemží hnidami. Musíš si oblečení drhnout
každý den - především spodní prádlo - nebo vši za chvilku zase
dostaneš.“ Nicci zmáčkla děvčátku tváře, až mu do očí vyhrkly slzy.
„Jsi příliš dobrá, abys byla zavšivená! To nevíš?“
Děvčátko se snažilo přikyvovat, když mu Nicci silnými prsty
mačkala obličej. Přestože velké, černé a inteligentní oči byly zarudlé
od vody a strachem otevřené dokořán, ještě stále byly plné vzácného
výrazu údivu. Jeho nynější zážitek byl sice bolestivý a naháněl mu
hrůzu, ale údiv ještě nezaplašil.
„Spal matraci, prostěradlo i přikrývku a sežeň si nové.“ Pokud se
vezme v úvahu, jak tito lidé žijí a pracují, věděla, že její výzva je
marná. „Spálit je musí celá rodina. A musí si vyprat oblečení.“
Děvčátko přikývlo na důkaz svého vážně míněného souhlasu.
Jelikož svou práci skončila, Nicci vedla děvčátko zpět ke
shromážděnému davu. Tahala ho za sebou za cvočky pobitý řemínek,
který používala jako obojek. Nicci si najednou na něco vzpomněla.
Byla to vzpomínka, jak poprvé uviděla Richarda.
Skoro všechny sestry v Paláci proroků se shromáždily ve velké
síni, aby uviděly nového hocha, kterého přivedla sestra Verna. Nicci
se opírala o mahagonové zábradlí, navíjela si na prst tkaničku, která jí
visela ze živůtku a hned nato ji natáhla a narovnala a opět začala
navíjet, když se otevřely velké a masivní dvoukřídlé dveře z
ořechového dřeva. Bručivý zvuk hovoru okořeněný veselým smíchem
se ztišil do netrpělivého mlčení, když pod bílými sloupy ukončenými
zlatými hlavicemi vešla pod klenbu síně skupina lidí vedená sestrou
Phoebe.
Hoši s čarodějnickými schopnostmi se rodili velmi zřídka. Když
je sestry hledaly, aby je dovedly do paláce, tam se na ně ostatní sestry
nedočkavě těšily. Večer v den příchodu se vždy konala velká hostina.
Většina sester oblečených do slavnostních šatů stála dole v síni a
netrpělivě čekala na setkání s hochem. Nicci zůstala uprostřed
spodního balkónu. Bylo jí jedno, jestli se s hochem setká nebo ne.
Šokovalo ji, jak sestra Verna na svých cestách zestárla. Tyto cesty
obvykle trvaly nanejvýš rok, ale její cesta vedla přes velkou bariéru do
Nového světa a trvala skoro dvacet let. Protože se události za bariérou
nedaly přesně předvídat, Verna zřejmě odešla docela brzy.
Život v Paláci proroků byl dlouhý a poklidný. Nikdo tam v tak
směšně krátké době, jakou byla dvě desetiletí, nezestárl. Verna naopak
ano, protože byla mimo dosah kouzla, které palác obklopovalo. Verně
pravděpodobně táhlo na stošedesátý rok. Musela tedy být asi o dvacet
let mladší než Nicci, ale teď vypadala dvakrát starší. Lidé vně paláce
pochopitelně stárli normální rychlostí, ale když tak rychle zestárne
sestra...
Síní se rozlehl ohlušující potlesk a mnohé sestry se rozplakaly
dojetím z tak významné události. Nicci jen zažívala. Sestra Phoebe
zvedla ruku a držela ji zvednutou, dokud se síň neutišila.
„Sestry,“ řekla Phoebe roztřeseným hlasem. „Přivítejte prosím
sestru Vernu doma.“ Musela ruku zvednout ještě jednou, aby zastavila
hlasitý potlesk.
Když se síň utišila, řekla: „A dovolte mi představit našeho
nejnovějšího žáka, naše nejnovější dítě stvořitele, našeho nejnovějšího
svěřence.“ Otočila se, na uvítanou natáhla paži a zakývala prstem, aby
k sobě přivolala jistě vyplašeného hocha, a pokračovala: „Přivítejte v
Paláci proroků Richarda Cyphera.“
Některé ženy mu musely ustoupit z cesty. Nicci vytřeštila oči a
napřímila se. Nebyl to malý hoch. Byl to dospělý muž.
Shromáždění přes svůj šok tleskalo a volalo. Nicci neslyšela vřelé
vítání, visela na jeho šedých očích, když byl představován několika
nedalekým sestrám. Přivedla k němu novicku Pašu, která ho dostala
na starost.
Richard Pašu odstrčil, jako když jelen od sebe odhání myš, a
postavil se do středu síně. Držení těla prozrazovalo schopnosti, které
mu Nicci viděla v očích.
„Chci vám něco říct.“
Obrovská síň překvapením zmlkla.
Prohlížel si celou síň. Nicci zatajila dech, když se jí na jediný
okamžik podíval do očí. Jeho pohled pokračoval v kontaktu s
nesčetnýma dalšíma očima.
Aby neupadla, musela roztřesenými prsty sevřít zábradlí.
Nicci si přísahala, že udělá všechno, aby se stala jednou z jeho
učitelek.
Prsty si zaťukal na rada'han kolem krku.
„Dokud mě budete držet pod obojkem, jste mými věznitelkami a
já jsem váš vězeň.“
Do vzduchu se vzneslo mumlání. Rada'han se hochům dával
kolem krku nejen, aby se dali ovládat, ale aby je též chránil. Chlapce
nikdo nepovažoval za zajatce. Byli chráněnci sester, kteří potřebují
bezpečí, péči a výcvik. Richard se na to díval jinak.
„Třebaže jsem na vás před zajetím nezaútočil, jsme nepřátelé.
Jsme spolu ve válce.“
Několik starších sester zavrávoralo a téměř ztratilo vědomí.
Obličeje poloviny žen v síni zrudly, druhá polovina zbledla. Nicci si
nedokázala představit, že by se někdo choval tímto způsobem. Ani
nemrkla ze strachu, že by jí něco ušlo. Nadechovala se pomalu, ale
bušení srdce ovládnout nedokázala.
„Sestra Verna mi slíbila, že mě zde naučíte ovládat talent
čaroděje, a že když se naučím všechno potřebné, dostanu se na
svobodu. Dokud tento slib neporušíte, bude mezi námi příměří. Mám
však podmínky.“
Richard zvedl rudý kožený bičík, který mu na tenkém zlatém
řetízku visel kolem krku. Tehdy Nicci nevěděla, že to je zbraň Mord-
Sith.
„Už jednou jsem měl obojek. Žena, která mi ho nasadila, mě
týrala. Chtěla mě potrestat a zlomit.“
Nicci věděla, že se musí podrobit svému osudu.
„Použití obojku jiný smysl nemá. Obojek se nasazuje zvířeti a
nepříteli. Udělal jsem jí stejnou nabídku, jakou teď činím vám.
Úpěnlivě jsem ji prosil, aby mě pustila. Nechtěla, tak jsem ji musel
zabít.
Žádná z vás nemůže doufat, že by někdy byla dost dobrá, aby jí
lízala boty. Dělala, co dělat musela, protože předtím mučili a zlomili
ji. Zešílela a používala obojek na mučení lidí. Dělala to proti své
přirozenosti.
Vy...“ Jeho pohled zahrnul všechny oči, které se na něj dívaly.
„Vy si myslíte, že na to máte právo. Zotročujete jménem svého
stvořitele. Já vašeho stvořitele neznám. Jediná bytost, kterou znám, a
která by dělala, co vy, je na onom světě Strážce podsvětí.“ Dav se
zajíkl. „Pro mě za mě můžete být strážcovy učednice.“
Ještě nevěděl, že některé z nich jimi opravdu jsou.
„Pokud budete jako ona a použijete obojek, abyste mě mučily,
příměří skončí. Můžete si myslet, že držíte vodítko k obojku, já vám
však slibuji, že když příměří skončí, budete držet blesk.“
V síni se zavládlo mrtvé ticho.
Byl sám uprostřed stovek čarodějnic, které věděly, jak spoutat a
využít každý aspekt magických schopností, se kterými se narodily, a
provokoval je. O svém čarodějnickém talentu skoro nic nevěděl a
kromě toho měl na sobě obojek rada'hanu. Možná byl opravdu
jelenem, ale provokoval shromáždění lvic. Hladových lvic.
Richard si vyhrnul levý rukáv. Vytáhl meč - meč! - navzdory
ohromné převaze, která stála před ním. Když byl meč venku, zvláštní
řinčivý hlas jeho oceli naplnil tichou síň.
Nicci stála jako očarovaná, když jmenoval své podmínky.
Nakonec svým mečem ukázal dozadu. „Chytila mě sestra Verna.
Bojoval jsem s ní na každém kroku naší cesty. Aby mě dostala sem,
udělala všechno kromě toho, že by mě zabila a přehodila přes koně.
Jsem jí zavázán, přestože je mou věznitelkou. Když na ni některá z
vás kvůli mně položí prst, tak ji zabiji a příměří skončí.“
Nicci nedokázala pochopit jeho smysl pro čest, ale chápala, že je v
souladu s tím, co mu viděla v očích.
Shromáždění slyšitelně zalapalo po dechu, když si Richard řízl
mečem do vnitřní strany paže. Otočil jím, aby v krvi smáčel obě ostří.
Ze špičky začala odkapávat krev. Nicci jako jediná ze sester jasně
viděla, že se meč spojil s magií, kterou měl v sobě, a doplnil ji - stejně
jako v jeho očích jako jediná uviděla schopnosti, které jiné sestry
neviděly.
Klouby prstů byly na jílci meče bílé, když do vzduchu zvedl
lesklou rudou čepel.
„Toto vám přísahám na svou krev!“ vykřikl. „Ubližte Baka Ban
Manům, ubližte sestře Verně, ubližte mně a příměří skončí! Slibuji, že
budeme ve válce a zpustoším Palác proroků!“
Z horního balkónu, kde Richard nemohl Jedidiaha vidět, se dolů
na shromáždění snesl jeho výsměšný hlas: „To uděláš sám?“
„Pochybuj o tom na vlastní nebezpečí. Jsem vězeň, nemám pro co
žít. Jsem ztělesněným proroctvím. Jsem přivolávačem smrti.“
Z ohromeného ticha se nevynořila žádná odpověď. Patrně každá
žena v síni znala proroctví o přivolávači smrti, přestože si žádná z
nich nebyla jistá jeho významem. Slova tohoto proroctví, stejně jako
mnoha dalších, se uchovávala v podzemních kryptách hluboko pod
Palácem proroků. Skutečnost, že o něm Richard věděl, a že se ho v
jejich společnosti odvážil připomenout, potvrzovala nejhorší možný
výklad proroctví. Richard zasunul meč do pochvy a udělal tečku za
svou hrozbou.
Nicci věděla, že ji bude věčně pronásledovat nesmírný význam
výrazu v jeho očích a způsobu jeho vystupování.
Věděla, že ho bude muset zničit.
Nicci musela podlézat a zavazovat se k věcem, o kterých by si
nikdy nepomyslela, že by je byla schopná udělat, ale na oplátku se
stala jednou z Richardových šesti učitelek. Nelitovala ani jeden
závazek, který kvůli tomuto privilegiu přijala, když s ním byla v jeho
pokoji sama a jemně ho přes stůl držela za ruce - pokud se držení
blesku dalo nazvat jemným - a snažila se ho naučit, jak se dotkne
vlastního hanu, podstaty života a ducha. Han má v sobě každý člověk
s čarodějnickým talentem. Ať se snažil sebevíce, necítil nic. Bylo to
zvláštní. Pocity, které z něj měla, byly často příčinou, že ze sebe
nedokázala dostat víc než několik nesouvislých slov. Nenápadně se
vyptávala ostatních učitelek a zjistila, že ony si ničeho nevšimly.
Ačkoliv Nicci nedokázala přesně popsat, co prozrazují jeho oči a
charakter, cítila, že narušuje otupělé bezpečí její netečnosti. Toužila
mu porozumět předtím, než ho bude muset zabít, a zároveň prahla po
tom, aby ho zničila dřív, než ho bude chápat.
Kdykoliv si začínala myslet, že přichází na záhadu jeho výjimečné
povahy a dokáže předpovědět, co v dané situaci udělá, zmátl ji tím, že
udělal něco naprosto neočekávaného, nebo dokonce nemyslitelného.
Znovu a znovu proměňoval na popel všechno, co považovala za
základ pochopení jeho povahy. Celé hodiny proseděla v samotě a
hrozně se trápila, protože měla pocit, že to zřetelně vidí, ale nikdy to
nebyla schopna popsat. Věděla však, že to je něco životně důležitého,
a že k pochopení se ještě nedopracovala.
Richard, který nikdy nebyl spokojen se svou situací, byl postupem
času stále odměřenější. Nicci ztratila veškeré naděje a rozhodla se s
ním skoncovat.
Když přišla do jeho pokoje s úmyslem, že to bude jeho poslední
lekce a jeho konec, překvapil ji. Nabídl jí vzácnou bílou růži. A co
bylo ještě horší, růži jí nabídl s úsměvem a bez vysvětlení. Když ji
nabízel, byla natolik zmatená, že dokázala říct pouze: „Ach, Richarde,
děkuji ti.“ Bílé růže rostly pouze na jednom místě: na nebezpečném a
zakázaném území, na které by žádný student neměl získat přístup.
Nesmírně ji překvapilo, že to dokázal, a že jí tak směle nabízí důkaz
svého přestupku. Opatrně držela bílou růži mezi ukazováčkem a
palcem a nevěděla, jestli ji podarováním zakázané květiny nevaruje,
že je poslem smrti a odevzdává ji smrti, nebo jestli se jedná pouze o
gesto prosté, i když podivné laskavosti. Byla velmi opatrná a
přiklonila se k horší variantě. Richardova povaha zase zastavila její
ruku.
Ostatní Sestry temnoty měly své vlastní plány. Pokud šlo o Nicci,
Richardův talent byl jeho nejméně pozoruhodnou a nesporně nejméně
důležitou vlastností, ale Liliana, jedna z jeho dalších učitelek, byla
ženou s bezmeznou chtivostí a omezenou prozíravostí a měla v
úmyslu ukrást si jeho han. Liliana tím vyvolala konflikt na život a na
smrt, ve kterém podlehla. Všech šest sester - jejich vůdkyně Ulicie a
pět zbývajících Richardových učitelek - bylo odhaleno, zachránilo si
jen holé životy a nakonec skončilo ve spárech Jaganga.
Výsledkem všeho je, že teď Nicci nechápe vlastnost v jeho očích
o nic lépe, než když ji uviděla poprvé.
Všechno jí proklouzlo mezi prsty.
*****
Děvčátko se rozběhlo k mámě hned, jak Nicci povolila cvočky

pobitý řemínek kolem jeho krku.
„Tak co?“ vykřikl komandant Kardeef a založil si ruce v bok. „Už
jsi skončila svoje hrátky? Je načase, aby tito lidé poznali skutečný
význam slova nemilosrdný!“
Nicci se zahleděla do hloubky jeho černých očí. Byly vyzývavé,
zlostné a odhodlané - ale vůbec se nepodobaly očím Richarda.
Nicci se obrátila k vojákům.
Pokynula dvěma z nich: „Vy dva, chopte se komandanta.“
Muži tupě zamžikali. Obličej komandanta Kardeefa zrudl
zuřivostí. „Už je to tady! Nakonec jsi zašla příliš daleko!“ Prudce se
otočil ke svým vojákům, měl jich tam dost - dva tisíce. Přes rameno
ukázal palcem na Nicci. „Popadněte tu bláznivou čarodějnici!“
Půltucet mužů, kteří byli u ní nejblíže, se k ní hrnul a vytahoval
zbraně. Vojáci byli velcí, silní a rychlí stejně jako všichni ostatní
vojáci v bojových jednotkách Řádu. Byli též zkušení.
Nicci napřáhla pěst směrem k nejbližšímu, který zvedal bič, aby
jím švihl a omotal ho kolem ní. Když uvolnila úzký svazek energie,
aditivní a subtraktivní magie se rychlostí myšlenky propletly do
vražedné směsi. Vytvořil se záblesk světla tak bílého a horkého, že na
okamžik se sluneční světlo zdálo matné a studené.
Exploze vytvořila v prsou vojáka díru velikosti malého melounu.
Malou chvilku, dokud vnitřní tlak nepřinutil jeho vnitřnosti vyplnit
náhle vzniklou prázdnotu, viděla skrz zející díru vojáky stojící za ním.
V jejím vědomí ještě přetrvával vjem světla, který se podobal
obloukové dráze blesku. Štiplavý pach sežehnutého vzduchu ji pálil v
očích. Hřmění vyvolané uvolněnou energií se převalovalo po okolních
polích s nedozrálou pšenicí.
Dříve než voják stačil dopadnout na zem, Nicci uvolnila energii
na tři další útočníky. Jednomu z nich utrhla celé rameno; silný náraz
ho roztočil kolem vlastní osy a oddělená paže dopadla mezi lidi.
Druhého muže téměř rozpůlila. Pocítila otřesy dalšího úderu hluboko
ve svých prsou a v oslepujícím záblesku se hlava čtvrtého muže
rozpadla na oblak rudé mlhy a roztříštěných kostí.
Varovně se zadívala do očí dvou mužů s noži. Zastavili se. Mnoho
dalších o krok ustoupilo, když se čtyři rány začaly odrážet od budov.
Byly samostatné, ale tak blízko u sebe, že se téměř spojily do jednoho
zaburácení.
„Vojáci,“ řekla tichým a klidným hlasem plným sebeovládání,
jehož mírnost prozrazovala, jak smrtelně vážná je její výhrůžka, „když
neuposlechnete můj rozkaz chopit se komandanta Kardeefa, dostanu si
ho sama. Samozřejmě vás předtím do posledního pozabíjím.“
Bylo slyšet pouze sténání větru mezi budovami.
„Udělejte, co vám říkám, nebo zemřete. Dále čekat nebudu.“
Velcí muži, kteří ji znali, se rozhodli v tom okamžiku, protože
věděli, že už další nedostanou. Vyskočili, aby popadli komandanta.
Podařilo se mu tasit meč. Pro Kadara Kardeefa nebylo válčení ničím
novým. Vykřikoval rozkazy a odrážel útoky. V potyčce zabil několik
vojáků a další vykřikovali, když je poranil. Vojáci však nakonec
zezadu zachytili jeho paži s mečem. Další muži se nahrnuli na
komandanta, dokud neležel na zemi odzbrojen a pod kontrolou.
„Co si myslíš, že děláš?“ zařval na ni Kadar Kardeef, když ho
vojáci postavili na nohy.
Nicci se přiblížila těsně k němu. Vojáci mu drželi paže zkroucené
za zády. Podívala se do jeho rozzuřených očí.
„Komandante, já pouze plním tvé rozkazy.“
„O čem to mluvíš?“
Usmála se bez náznaku veselosti, protože věděla, že ho tím
rozzuří ještě víc.
Jeden z mužů se ohlédl. „Co s ním máme udělat?“
„Neubližte mu - Chci, aby byl plně při vědomí. Svlékněte ho a
přivažte ho na tyč.“
„Tyč? Jakou tyč?“
„Tu, na níž byla selata, která jste snědli.“
Nicci luskla prsty a oni začali ze svého velitele strhávat oblečení.
Dívala se bez pohnutí, dokud nebyl úplně nahý. Jeho výstroj a
obdivované zbraně se staly kořistí a rychle zmizely v rukou mužů,
kterým velel. Namáhavě odfukovali, když se snažili přivázat
vzpírajícího se nahého a chlupatého komandanta k tyči, co mu drželi
za zády.
Nicci se obrátila k užaslému davu. „Komandant Kardeef si přeje,
abyste zjistili, jak nemilosrdní můžeme být. Já jeho rozkaz splním a
předvedu vám to.“ Obrátila se k vojákům. „Dejte ho na oheň, ať se
opéká jako sele.“
Vojáci k ohništi odnášeli zápasícího Kadara Kardeefa, hrdinu od
Malé průrvy. Věděli, že se na to jejíma očima dívá Jagang. Oprávněně
se domnívali, že kdyby císař chtěl, zastavil by ji. Koneckonců byl
snovým cestovatelem a nespočetněkrát předtím viděli, jak donutil ji i
druhé sestry splnit jeho přání bez ohledu, jak ponižující to přání bylo.
Nemohli vědět, že z neznámého důvodu právě teď nemůže Jagang
do její mysli vstoupit. Konce dřevěné tyče s rachotem zapadly do
zářezů kamenných podpěr po obou stranách ohniště. Zatížená tyč
poskakovala nahoru a dolů, pak se uklidnila a Kardeef zůstal viset
obličejem dolů. Nemohl dělat nic jiného, než se dívat na žhavé uhlíky
pod sebou.
Přestože oheň už dohoříval, netrvalo dlouho a žár míhajících se
malých plaménků mu začal být na obtíž. Vyděšení lidé se v tichosti
dívali, jak se komandant kroutí, vykřikuje rozkazy svým mužům, aby
ho sundali, a slibuje jim tresty, když budou otálet. Jeho tirády
skončily, když se s přerývaným dechem snažil ovládnout stále silnější
hrůzu.
Nicci se podívala do očí obyvatel městečka a ukázala za sebe.
„Takto nemilosrdný dokáže být Císařský řád: pomalu a v
strašných bolestech upálí velkého velitele, válečného hrdinu, člověka
známého a váženého široko daleko, člověka, který Řádu dobře sloužil.
Chce vám, obyvatelům bezvýznamného městečka dokázat, že když
bude třeba někoho zabít, nezaváhá, ať je to kdokoli. Naším cílem je
všeobecné blaho a tento cíl je považován za důležitější než pouhý
jedinec. Tady je důkaz. Máte teď ještě důvod myslet si, že se budeme
zdráhat ublížit komukoli z vás, když nebudete přispívat ke
všeobecnému blahu?“
Téměř každý vrtěl hlavou, když mumlal: „Ne, paní.“
Za jejími zády se komandant Kardeef kroutil bolestí. Zase začal
vykřikovat na své vojáky a rozkazovat jim, aby ho sundali a zabili tu
„bláznivou čarodějnici“. Nikdo z vojáku se ani nehnul, aby jeho
rozkazy splnil. Předstírali, že ho vůbec neslyší. Muži neměli o soucitu
ani ponětí. Pro ně existoval pouze život nebo smrt. Vybrali si život a
jejich rozhodnutí si vyžadovalo jeho smrt.
Nicci stála a pozorovala oči lidí, zatímco ubíhaly minuty.
Komandant byl dost daleko od nízkých plamenů, ale plocha pokrytá
žhavými uhlíky byla velká. Věděla, že poryv větru občas odkloní
prudký žár a poskytne mu prchavou úlevu. Jeho utrpení se prodlouží,
ale žár je neúprosný. Stejně to ještě chvíli potrvá. Nepožádala o další
dřevo, nikam nespěchala.
Lidé krčili nosy, každý cítil zápach hořících chlupů. Nikdo se
neodvážil promluvit. Jak Kardeefovo utrpení pokračovalo, kůže na
jeho prsou a břiše zrudla a pak ztmavla. Trvalo ještě dalších patnáct
minut, než konečně začala praskat a otvírat se. Téměř celou dobu
křičel bolestí. Zápach se změnil na překvapivě příjemnou vůni
opékajícího se masa.
Konečně to vzdal a začal naříkat, prosil ji o slitování. Volal ji
jménem a prosil, aby to skončila, aby ho buď vysvobodila nebo rychle
zabila. Když poslouchala, jak vzlykavě vyslovuje její jméno, hladila
zlatý kroužek propichující její spodní ret. Jeho hlas byl pouhým
bzučením mouchy.
Začala se rozpouštět tenká vrstva tuku, která ležela na jeho
mohutných svalech. Hlas už měl ochraptělý. Plameny přikrmované
tukem se zvedly a sežehly mu obličej.
„Nicci!“ Kardeef věděl, že jeho úpěnlivé prosby o slitování padají
na hluché uši a prozradil své pravé pocity. „Ty nevděčná svině!
Zasloužila sis všechno, co jsem ti dělal!“
Lhostejně se mu podívala do rozzuřených očí. „Ano, zasloužila
jsem si to. Pozdravuj ode mě Strážce podsvětí, Kadare.“
„Pozdrav si ho sama! Když to zjistí Jagang, roztrhá tě na kousky!
Za chvíli budeš v podsvětí v rukou jeho strážce ty!“
Jeho slova nebyla ničím jiným než bezvýznamným bzučením.
Lidem se na čelech objevovaly krůpěje potu, když podívaná
pokračovala dál. Nepotřebovali, aby jim někdo něco přikazoval.
Věděli, že od nich chce, aby tady zůstali a na všechno se dívali. Jejich
vlastní představy vykouzlí tresty za porušení jejího nevyřčeného
příkazu, jaké by si ona vymyslet nedokázala. Pouze kluci byli
fascinovaní touto pozoruhodnou podívanou. Mezi sebou si
vyměňovali znalecké pohledy, mučení bylo pochoutkou v myslích
malých tvorů neznajících smrt. Jednoho dne by se z nich mohli stát
dobří vojáci Řádu - pokud z toho nevyrostou.
Nicci opětovala zlostný pohled děvčátka. Nenávist v jejích očích
zastavovala dech. Ačkoliv děvčátko mělo strach z namáčení do vody a
drhnutí hlavy, jeho oči tehdy ještě ukazovaly, že svět je stále nádherné
místo a že ono je něco zvláštního. Teď prozrazovaly ztracenou
naivitu.
Po celou dobu se Nicci držela vzpřímeně jako svíčka, s
narovnanými rameny. Přijímala plnou sílu úderu prudké, nové
nenávisti děvčátka a měla vzácný dojem, že něco cítí.
Děvčátko nemělo potuchy, že komandant Kardeef je v plamenech
místo něj.
Když komandant konečně utichl, Nicci od něj odvrátila pohled a
promluvila k obyvatelům městečka.
„Minulost je za vámi. Jste součástí Císařského řádu. Pokud
nebudete dělat něco morálního a nepřispějete k blahu ostatních
spoluobčanů Řádu, já se vrátím.“
O tom nepochybovali. Přáli se jen jedno, aby ji nikdy víc neviděli.
Jeden z vojáků k ní váhavě přiklusal. Oči měl dokořán od
nečekané bolesti. „Chci tě zpátky, miláčku,“ zavrčel hlasem, jenž se k
překvapenému výrazu jeho očí vůbec nehodil. Hlas smrtelně zvážněl.
„A chci tě nazpět hned.“
Byl to nepochybně hlas Jaganga a byla z něj slyšet zuřivost.
Bylo pro něj obtížné ovládat někoho bez čarodějnických
schopností, teď ale vojáka ovládal spolehlivě. Jagang by nevyužíval
vojáka a nepoukazoval tak na vlastní neschopnost, kdyby měl možnost
navázat kontakt s myslí Nicci a ovládnout ji.
Vůbec netušila, proč s ní předtím najednou ztratil spojení. Stávalo
se to. Věděla, že po jisté době znovu získá svou schopnost působit jí
bolest. Stačilo jen chvíli čekat.
„Vaše Excelence, vy se na mě zlobíte?“
„Co si myslíš?“
Pokrčila rameny. „Protože Kadar byl v posteli lepší než vy, řekla
bych, že byste měl mít radost.“
„Vydej se na cestu sem, a to hned!“ zařval voják Jagangovým
hlasem. „Rozumíš? Ihned!“
Nicci se uklonila. „Ale samozřejmě, Vaše Excelence.“
Když se narovnávala, vytrhla vojákovi z pouzdra u pasu dlouhou
dýku a zapíchla ji až po jílec do svalnatého břicha. Skřípěla zuby,
když se ze všech sil snažila otočit rukojeť doprava a ve smrtícím
oblouku řezat čepelí vnitřnosti vojáka.
Pochybovala, že muž, který se svíjí na zemi u jejích nohou, cítí
svou nechutnou smrt. Čekala, až kočár objede náměstí. Voják zemřel s
Jagangovým přidušeným smíchem na rtech. Jelikož snový cestovatel
může být pouze v živé mysli, dočasně nastal klid.
Když se její kočár zahoupal a zastavil, jeden z vojáků natáhl ruku
a otevřel dvířka. Naklonila se ze schůdku a otočila se k davu. Držela
se přitom vnějšího zábradlí, aby mohla stát vzpřímeně, a aby ji všichni
viděli. Její plavé vlasy poletovaly v prosluněném větříku.
„Nikdy nezapomeňte na tento den! Nezapomeňte, jak vaše životy
ušetřil Jagang Spravedlivý! Komandant by vás vyvraždil, ale císař
vám mým prostřednictvím prokázal slitování. Rozšiřte zprávu o
milosrdenství a moudrosti Jaganga Spravedlivého a já se nebudu
muset vrátit.“
Dav zamumlal, že to udělá.
„Chcete, abychom komandanta vzali s sebou?“ zeptal se jeden z
vojáků. Muž, který býval věrným zástupcem Kadara Kardeefa, měl
teď opásaný jeho meč. Čerstvá svěžest věrnosti byla pomíjivá stejně
jako svěžest zeleniny, neodvratným osudem obou byly zápach a
hniloba.
„Nechte ho, ať se na výstrahu opéká. Všichni ostatní se se mnou
vrátí do Fairfieldu.“
„Rozkaz, paní,“ řekl a uklonil se. Zakroužil paží a přikázal
vojákům, aby nasedli na koně a vydali se na cestu.
Nicci se naklonila ještě víc a podívala se na kočího. „Jeho
Excelence mě chce vidět. Ačkoliv to neřekl přímo, jsem si dost jistá,
že si přeje, aby sis pospíšil.“
Nicci se usadila na tvrdé, kůží vypolstrované sedadlo a
vzpřímenými zády se opřela o opěradlo. Kočí mezitím pronikavě
zahvízdal a zapráskal bičem. Spřežení vyrazilo a s trhnutím za sebou
začalo táhnout kočár. Jednou rukou se přidržovala rámu okénka, když
železem pobitá kola poskakovala na tvrdém a hrbolatém povrchu
náměstí. Když se kočár dostal na silnici, ustálil se do důvěrně
známého rytmu kodrcavé jízdy. Sluneční světlo dopadalo šikmo přes
okénko na prázdné sedadlo proti ní. Výrazná světlá skvrna sklouzla ze
sedadla, když kočár projížděl zákrutem silnice, aby pak vylezla
nahoru a usadila se jí v klíně jako kočka, černě oblečení jezdci po
obou stranách kočáru, před ním i za ním, se natahovali přes kohoutky
cválajících koní. Zpod rachotících kopyt s valícími se oblaky prachu
stoupalo do vzduchu burácivé dunění.
Nicci se na chvíli zbavila Jaganga. Cítila se osamělá, přestože
kolem ní byly dva tisíce vojáků. Za chvíli bude toužit, aby se děsivá
prázdnota něčím naplnila.
Necítila žádnou radost ani strach. Někdy přemýšlela, proč kromě
potřeby ubližovat necítí nic.
Jak kočár uháněl k Jagangovi, její myšlenky se soustřeďovaly na
jiného muže. Snažila se připomenout každou příležitost, kdy ho
viděla. V hlavě si přehrávala každičkou chvíli, kterou strávila s
Richardem Cypherem, nebo jak byl teď známý - a jak ho znal Jagang -
s Richardem Rahlem.
Myslela na jeho šedé oči.
Předtím, než ho poznala, by nevěřila, že člověk jako on může
existovat.
Vždy, když jako teď myslela na Richarda, hořela v ní jediná a
stále se vracející potřeba: zničit ho.

Kapitola devátá
Obrovské křiklavé stany zdobily nejvyšší kopec u města

Fairfieldu. Přes slavnostní barvy soustředěné uprostřed zasmušilosti,
přes smích, výkřiky, obhroublé popěvky a prostopášné výstřelky,
nepřijela do města pouť, ale okupační armáda. Císařovy stany a stany
jeho doprovodu měly tvary podle stanů používaných některými
nomádskými kmeny z Jagangovy vlasti, z Altur'Rangu, byl však
vyzdobené bez ohledu na všechny skutečné tradice. Císař byl člověk,
který svou představivostí nesmírně převyšoval jakéhokoliv
nomádského náčelníka, a když to považoval za potřebné, vytvářel
vlastní kulturní dědictví.
Kolem stanů, které pokrývaly kopce a údolí až kam Nicci
dohlédla, si vojáci postavili své malé umouněné plátěné přístřešky.
Některé byly z olejovaného nepromokavého plátna, ale mnohem více
jich bylo ze zvířecích kůží. Kromě toho, že všechny plnily své
základní funkce, byly jednotné pouze svým nedostatkem souladu s
jakýmkoliv stylem.
Před některými malými a ošoupanými stany stála stejně velká
zdobená křesla, získaná z města jako kořist. Jejich vzájemné srovnání
navozovalo dojem, že byly vedle sebe postaveny jen kvůli komickému
účinku. Nicci ale věděla, že skutečnost vůbec nebyla spřízněna s
humorem. Když se armáda jednou dá do pohybu, velké a velmi
pečlivě vyrobené předměty budou příliš nešikovné, aby je vojáci táhli
s sebou. Nechají je tady, aby pod širým nebem shnily.
Koně byli uvázaní bez jakéhokoliv pořádku. Na několika místech
byla v padocích shromážděna malá stáda. V jiných ohradách byly
zásoby živého masa. Jednotlivé vozy byly roztroušené bez ladu a
skladu. Zdálo se, že vyrostly tam, kde se našlo volné místo, jinde stály
jeden vedle druhého. Mnoho z nich patřilo markytánkám a děvkám,
jiné vozy patřily armádě a byly naložené vším možným, od zásob
základních potravin, až ke kovářskému nářadí. Armáda s sebou měla
jen velmi málo obléhacích prostředků, jako „zbraně“ používala se
stejným účinkem čaroděje.
Zachmuřená oblaka uháněla nízko nad zemí. Vlhký vzduch čpěl
výkaly zvířat a lidí. Zelená pole všude kolem byla rozdupaná na
bažinu. Dva tisíce mužů, kteří se vrátili s Nicci, zapadlo do rozlehlého
tábora jako pár kapek deště do močálu.
Tábořiště armády Císařského řádu bylo místem plným hluku a
zdánlivého zmatku, nebylo však natolik nepořádné, jak by se na první
pohled mohlo zdát. Existovala hierarchie pravomocí, jakož i prací a
povinností, které bylo třeba udělat. Osamělí muži si sem a tam
opravovali výstroj, olejem natírali zbraně a kůži, nebo v sudech
plných písku a octa máchali kroužková brnění, aby z nich odstranili
rez. Další si u ohňů něco vařili. Podkováři se věnovali koním,
řemeslníci pečovali o všechno: od opravy zbraní přes výrobu nových
holínek až k trhání zubů. Okultní mistři všech druhů se plížili táborem
a věnovali se zbědovaným duším, nebo zažehnávali nepříjemné
démony. Po skončení svých povinností se muži v divokých skupinách
shromažďovali za zábavou, obvykle k popíjení a k hazardu. Někdy
hledali rozptýlení u děvek, někdy u zajatkyň.
Nicci se cítila sama, přestože kolem sebe měla takovou spoustu
lidí. Nepřítomnost Jaganga v její mysli vyvolávala pocit ohromujícího
odloučení - nebyl to pocit, že je opuštěná, ale osamělost jako něco
nečekaného. Když v mysli měla snového cestovatele, nedokázala si
uchovat soukromí ani v nejintimnějších podrobnostech vlastního
života - ani v myšlenkách, ani ve skutcích. Byl v temných zákoutích
její mysli a číhal. Mohl pozorovat všechno: každé pronesené slovo,
každou myšlenku, která ji napadla, každé sousto, které polkla a každý
okamžik, když si odkašlala nebo zakašlala a když šla na záchod.
Nikdy nebyla sama. Nikdy. Znesvěcení bylo ubíjející a útok cizí mysli
dokonalý.
Většinu sester zlomila brutální totalita, která je obklopovala.
Uvědomovaly si, že je trvale v jejich myslích, a že všechno pozoruje.
Ještě horší bylo, že kořeny snového cestovatele člověkem prorůstají,
ale nikdy neví, kdy se na něj pozornost chodce soustřeďuje. Může mu
ošklivě vynadat, a když se soustředil na něco jiného, nic nezpozoruje.
Ale jindy jí hlavou proběhne krátká důvěrná myšlenka zaměřená proti
němu a ve stejném okamžiku o ní ví.
Nicci se naučila tyto kořeny cítit stejně jako většina ostatních
sester. Naučila se zjišťovat, kdy jsou pryč, jako například teď.
Ostatním se nikdy nestalo, že by kořeny alespoň na chvíli zmizely.
Jagang se k ní vždy vrátil, aby kořeny opět zapustil. Teď byla sama,
ale nevěděla proč.
Propletenec vojáků a táborových ohňů nedovoloval spřežení volný
průjezd, tak Nicci vystoupila z kočáru a zbytek cesty do kopce vyšla
pěšky. Vystavovala se chlípným pohledům a oplzlým výkřikům
vojáků, kteří se tísnili na svahu. Domnívala se, že dřív, než s ní Jagang
skončí, bude možná muset od těchto mužů vytrpět něco podstatně
horšího. Většinu sester občas posílal do stanů, aby je muži měli ke
svému potěšení. Stávalo se to buď za trest, nebo někdy jen proto, aby
si uvědomily, že jim to může nařídit z pouhého rozmaru - aby jim
připomněl, že jsou jen kus majetku.
Nicci byla vyhrazena výlučnému potěšení císaře a těch, kterých si
obzvlášť cenil - jako například Kadara Kardeefa. Mnoho sester jí toto
zvláštní postavení závidělo, ale ať si myslely cokoliv, osud osobní
otrokyně Jaganga nebyl žádnou milostí. Ženy posílal do stanů na
jistou dobu, na týden nebo dva, a jindy měly méně namáhavé
povinnosti. Jejich cena byla především v tom, že měly čarodějnické
schopnosti. Pro Nicci žádný volný čas neexistoval. Jednou strávila v
izolaci Jagangových komnat několik měsíců, aby mu byla k potěšení v
kteroukoliv denní nebo noční dobu. Vojáci si ve společnosti žen
užívali, ale na druhé straně museli dodržovat jistá omezení, nemohli s
nimi dělat všechno; Jagang a jeho přátelé se však v ničem
neomezovali.
Někdy se na ni Jagang rozzuřil, občas důvod měl a jindy ne. Pak
rozčileně nařizoval, aby ji mezi stany poslali na celé měsíce - říkával,
že jí chce dát za vyučenou. Nicci se poslušně uklonila a slíbila, že
udělá, co si přeje. Věděl, že neblufuje. Její trápení by se zmenšilo. Ale
dříve než prošla dveřmi a vydala se ke stanům, změnil náladu a
nařídil, aby se k němu vrátila a zlostně odvolal svůj předchozí rozkaz.
Nicci se hned od začátku dařilo kousek po kousku získávat jisté
výhody a volnost, které neměly ostatní sestry. Jagang se jí svěřil, že
může číst myšlenky sester, a že o ní důvěrně mluví jako o královně
otrokyň. Domnívala se, že jí to Jagang řekl, aby jí svým zvláštním
způsobem prokázal čest, ale „královna otrokyň“ pro ni znamenala
stejné nic, jako „paní Smrt“.
V černém močálu vojáků se vznášela jako zářivý leknín. Ostatní
sestry se vždy snažily vypadat stejně šedivě jako muži, aby si jich
nikdo nevšímal a aby nikoho nepřitahovaly. Tím klamaly pouze samy
sebe. Žily v neustálé hrůze, co by jim Jagang mohl udělat. Ale co se
mělo stát, se stejně stane. Neměly na vybranou a neměly na to žádný
vliv.
Nicci prostě na ničem nezáleželo. Nosila hezké černé šaty a
neskrývala své dlouhé světlé vlasy. Všichni je mohli vidět. Většinou si
dělala, co chtěla. Bylo jí jedno, co s ní Jagang dělá a on to věděl. Pro
ni byl záhadou Richard, pro Jaganga byla záhadou ona.
Jaganga ještě k tomu fascinovala. I když se k ní choval krutě, do
krutosti se míchala jiskérka opatrnosti. Když jí ubližoval, ona to
vítala; věděla, že si brutalitu zaslouží. Bolesti se někdy podařilo
dosáhnout až do temné prázdnoty jejího nitra. Tehdy se zdráhal
pokračovat. Když vyhrožoval, že ji zabije, trpělivě čekala, že to udělá,
protože věděla, že si nezaslouží žít. On pak rozsudek smrti odvolal.
Upřímnost byla její spásou - a rizikem. Byla ovečkou mezi vlky.
Ve svém plášti z lhostejnosti byla v bezpečí. Ovečka je v nebezpečí,
pouze když utíká. Své zajetí nepovažovala za něco, co by bylo v
rozporu s jejími zájmy, protože žádné zájmy neměla. Občas se jí
naskytla příležitost utéct, ale nevyužila ji. Jaganga to možná poutalo
víc než cokoliv jiného.
Někdy se zdálo, že se jí dvoří. Nevěděla pravou příčinu jeho
zájmu o sebe a nikdy se ji nepokoušela objevit. Občas se přiznal, že
má o ni starost a několikrát ukázal cosi, co se vzdáleně podobalo
náklonnosti. Když měla jindy odejít za nějakou povinností, vypadal
potěšen, že se jí zbavuje.
V důsledku jeho chování ji napadlo, jestli do ní není zamilován. I
když tento nápad vypadal absurdní, nerozvíjela ho. Nemyslela si, že je
schopen lásky. Vážně pochybovala, jestli Jagang zná význam tohoto
slova, a ještě více, jestli někdy lásku pocítil.
Nicci až příliš dobře věděla, co je láska.
Nedaleko Jagangova stanu jí cestu zastoupil nějaký voják.
Přihlouple se usmíval a výhružně jí dělal jisté návrhy. Mohla ho
odradit, kdyby řekla, že na ni čeká Jagang, mohla by dokonce použít
své čarodějnické schopnosti a srazit ho na místě k zemi. Ona jen stála
a koukala. Nebyla to reakce, kterou chtěl vyvolat. Mnoho mužů polklo
návnadu, jen když se kroutila. Když nic nedělala, na obličeji se mu
objevil kyselý výraz, zavrčel na ni nějakou kletbu a odešel.
Nicci pokračovala směrem k císařovu stanu. Kočovnické stany z
Altur'Rangu byly vlastně docela malé a praktické, protože byly
vyrobené z prosté nezdobené jehněčí kůže. Jagang je vytvořil znovu,
ale ve stylu značně parádnějším než originály. Jeho vlastní stan byl
spíše oválného půdorysu. Střechu s mnohými špičkami držely tři tyče
místo jedné, jak bývalo zvykem. Vnější stěny stanu byly vyzdobené
barevně vyšívanými dílci. Kolem horních okrajů stěn, kterých se
dotýkala střecha, visely jako pěst velké mnohobarevné střapce a stuhy
označující putovní sídlo císaře. Praporce a vlajky v jasně žlutých a
rudých barvách na střeše obrovského stanu zplihle visely v dusném
vzduchu pozdního odpoledne.
Před stanem nějaká žena klepala malé koberce, které visely přes
jednu z bočních šňůr stanu. Nicci odsunula na stranu těžkou dveřní
záclonu dekorovanou zlatými štítky a tepanými stříbrnými
medailónky, na nichž byly výjevy z bitev. Uvnitř pracovali otroci a
otrokyně: zametali velké koberce, oprašovali jemnou keramiku
vystavenou na vyřezávaném nábytku a značnou pozornost věnovali
stovkám barevných polštářů, které zevnitř lemovaly podlahu stanu.
Drapérie, bohatě zdobené tradičními vzory Altur'Rangu, rozdělovaly
vnitřek do několika místností. Otvory, pokryté průsvitnou látkou,
pouštěly dovnitř trochu světla. Všechny těžké látky a koberce
vytvářely uprostřed hluku tiché místo. Lampy a svíce přinášely do
tiché místnosti uspávající světlo.
Nicci nepokynula na pozdrav strážím po obou stranách vchodu,
ani otrokyním, které uklízely. Uprostřed první místnosti stálo
Jagangovo křeslo potažené rudým hedvábím. Někdy na něm seděl při
audiencích, teď však bylo prázdné. Neznejistěla jako ostatní ženy
předvolané Jeho Excelencí, ale energicky vykračovala k ložnici v
zadní části stanu.
Jeden z otroků, skoro nahý hoch, kterému podle vzhledu ještě
nebylo dvacet, byl na všech čtyřech a malým smetáčkem zametal
koberec před vchodem do ložnice. Nepodíval se Nicci do očí a řekl, že
Jeho Excelence ve svých stanech není. Mladý muž jménem Irwin měl
čarodějnické nadání. Předtím žil v Paláci proroků a učil se na
čaroděje. Teď se věnoval střapcům koberců a vyléval nočníky. Nicci
věděla, že její matka by to schvalovala.
Jagang mohl být na několika místech. Mohl někde hrát hazardní
hry, nebo mohl popíjet se svými muži. Mohl být na kontrole vojsk
nebo řemeslníků, kteří jeho armádu doprovázeli. Mohl také mluvit s
nástupcem Kadara Kardeefa.
Nicci uviděla, jak se v koutě krčí několik sester. Stejně jako ona
byly otrokyněmi Jaganga. Když šla ke třem ženám, všimla si, že
usilovně šijí - opravovaly nějaké stanové dílce.
„Sestro Nicci!“ Sestra Georgie vyskočila na nohy a na obličeji se
jí objevil ulehčený výraz. „Nevěděly jsme, jestli žiješ nebo jsi mrtvá.
Dlouho jsme tě neviděly. Myslely jsme si, že jsi možná utekla.“
Vzhledem k tomu, že Nicci byla sestrou temnot, která přísahala
věrnost Strážci podsvětí, zdály se jí obavy třech sester světla dosti
pokrytecké. Nicci se domnívala, že sestry své zajetí považují za
nejdůležitější věc na světě. Snažily se nemyslet na podstatně
důležitější rozdíly mezi sestrami světla a temnot. Věděly rovněž, že se
k ní Jagang chová jinak, a proto zřejmě chtěly ukázat, že jsou k ní
přátelské.
„Byla jsem pryč, plnila jsem úkoly Jeho Excelence.“
„Přirozeně,“ řekla sestra Georgie, zamnula si ruce a sklonila
hlavu.
Další dvě sestry, Rochelle a Aubrey, odložily stranou pytel s
kostěnými knoflíky a stanovými nitěmi, vyhrabaly se zpod pásů
plachtoviny a postavily se k sestře Georgii. Obě Nicci pozdravily
mírným úklonem hlavy. Všechny tři měly strach z pro ně
nepochopitelného postavení u Jaganga.
„Sestro Nicci... Jeho Excelence se velmi zlobí,“ řekla sestra
Rochelle.
„Zuří,“ potvrdila sestra Aubrey. „Skákal... skákal do stropu a
říkal, že tentokrát jsi to přehnala.“
Nicci se na ně dívala a neodpovídala.
Sestra Aubrey si olízla rty. „Myslely jsme si, že bys to měla vědět.
Abys byla opatrná.“
Nicci si pomyslela, že by to byl špatný okamžik, kdy by si
najednou měla dávat pozor. Zjistila, že ji otravuje podlézavost žen,
které jsou od ní o celá staletí starší. „Kde je Jagang?“
„Za sídlo si vybral ohromnou budovu nedaleko od okraje města,“
řekla sestra Aubrey.
„Předtím to bylo sídlo ministra kultury,“ doplnila sestra Rochelle.
Nicci svraštila čelo. „Proč? Má přece stany.“
„Od té doby, co jsi odešla, došel k závěru, že císař potřebuje
odpovídající sídlo,“ řekla sestra Rochelle.
„Odpovídající? Čemu odpovídající?“
„Domnívám se, že by světu mělo vypovídat o jeho důležitosti.“
Sestra Aubrey přikývla. „Nechá si v Altur'Rangu stavět palác. Je
to jeho nová vize.“ Udělala do vzduchu půlkruh, pohybem ruky asi
naznačovala velkolepost paláce. „Přikázal vybudovat nádherný palác.“
„Předtím zamýšlel využít Paláce proroků,“ řekla sestra Rochelle,
„ale protože byl zničen, rozhodl se vybudovat druhý a ještě lepší -
nejvelkolepější palác, který kdy stál.“
Nicci se na tři ženy zamračila. „Chtěl Palác proroků, protože v
něm je kouzlo zpomalující stárnutí. Nezajímalo ho nic jiného.“
Všechny tři ženy pokrčily rameny. Nicci začínala pomalu chápat,
co by Jagang mohl mít v úmyslu. „Takže teď je na kraji města? Co
tam dělá? Učí se jíst něčím jiným než prsty? Zjišťuje, jak se mu líbí
krásný život pod střechou?“
„Nám pouze řekl, že tam bude prozatím sídlit,“ řekla sestra
Georgie. „Vzal si sebou většinu... mladších žen. Řekl nám, abychom
tady zůstaly a udržovaly pořádek pro případ, že by se chtěl vrátit do
stanu.“
Nezdálo se jí, že by šlo o tak velkou změnu, změnilo by se pouze
jeviště.
Nicci si povzdechla. Kočár už byl pryč. Bude muset jít pěšky.
„V pořádku. Jak to místo najdu?“
Když jí sestra Aubrey cestu podrobně vysvětlila, Nicci
poděkovala a otočila se k odchodu.
„Sestra Alessandra zmizela,“ řekla sestra Georgie hlasem, který se
nápadně snažil být nenucený.
Nicci se zarazila.
Otočila se k sestře Georgii. Byla ve středním věku a Nicci
připadalo, že pokaždé vypadá hůř, než když ji viděla předtím. Za
chvíli se z jejích šatů stanou pouhé hadry, nosila je však s hrdostí,
hodící se pro slavnostní uniformu. Mezi řídkými vlasy měla víc bílých
než černých. Kdysi dokonce mohly vypadat elegantně, ale nyní celé
týdny neviděly hřeben, natož mýdlo. Pravděpodobně v nich měla vši.
Někteří lidé se těšili na stáří, aby měli záminku stát se
neupravenými hastroši. Jejich největší touhou v životě bylo vypadat
nenápadně a odpudivě. Zdálo se, že sestra Georgie se v ošuntělosti
vyžívá.
„Co myslíš tím, že sestra Alessandra zmizela?“
Nicci zachytila lehké trhnutí prozrazující spokojenost. Georgie s
nevinným výrazem rozhodila ruce. „Nevíme, co se stalo. Najednou
byla pryč.“
Nicci ani teď nezareagovala. „Aha.“
Sestra Georgie rozhodila ruce ještě jednou a předstírala
prostoduchost. „Víš, asi ve stejné době, co zmizela matka
představená.“
Nicci jim odepřela potěšení z překvapení.
„Co tady dělala Verna?“
„Ne Verna,“ řekla sestra Rochelle a naklonila se k ní. „Anna.“
Sestra Georgie dala Rochelle zamračením najevo nelibost, že jí
pokazila překvapení - a překvapení to opravdu bylo. Stará matka
představená zemřela - alespoň tak to Nicci někdo řekl. Po odchodu z
Paláce proroků Nicci slyšela, že všechny ostatní sestry, novicky a
mladí muži strávili celou noc u pohřební hranice a modlili se za Annu
a proroka Nathana. Jelikož Annu znala, muselo jít o nějaký předem
připravený trik. Mimořádný výkon to ale byl i na Annu.
Tři sestry se usmívaly jako kočky nad myší. Vypadaly, že se těší
na dlouhou hru pravdy a drbů.
„Řekněte mi jen to nejdůležitější. Nemám čas na dlouhé
vyprávění. Jeho Excelence si mě přeje vidět.“ Nicci zaznamenala tři
vadnoucí úsměvy a nezvýšila hlas: „Pokud nechcete riskovat, že sem
rozzuřený a netrpělivý vtrhne, aby se se mnou setkal.“
Sestry Rochelle a Aubrey zbledly.
Georgie se vzdala předstírání a začala si znovu mnout ruce.
„Matka představená přišla do tábora - když jsi byla pryč - a byla
zajata.“
„Proč by chodila až přímo k Jagangovi?“
„Pokoušela se nás přesvědčit, abychom s ní utekly,“ vyhrkla sestra
Rochelle. Vyrazila ze sebe ostré zachichotání - spíše nervózní než
pobavené. „Vyprávěla nám nějakou hloupou historku, že chiméry jsou
na svobodě, a jak magie selhává. Jen si představ! Byla to opravdu
fantastická historka. Čekala, že jí uvěříme -“
„To ovšem...“ zašeptala Nicci a zamyšleně se zahleděla do dálky.
Ihned jí došlo, že se nejedná o žádnou fantastickou historku. Kousky
skládačky začaly do sebe zapadat. Nicci používala svoje čarodějnické
schopnosti, ale ostatní sestry nesměly - nemusely proto vědět, jestli
magie na chvíli selhala.
„Tvrdila to,“ řekla sestra Georgie.
„Takže magie selhala,“ uvažovala Nicci nahlas, „a ona si myslela,
že zabránila snovému cestovateli kontrolovat vaše myšlenky.“
Vysvětlilo by se tím, čemu Nicci nerozuměla: Proč se někdy
Jagangovi nedaří vstoupit do jejích myšlenek.
„Ale když jsou chiméry na svobodě -“
„Byly na svobodě,“ řekla sestra Georgie. „Teď jsou opět zahnány.
Jsem šťastná, že mohu říci, že Jeho Excelence má do našich myslí
plný přístup a všechno ostatní ve vztahu k magii se vrátilo do
normálního stavu.“
Nicci viděla, jak ostatní přemítají, jestli Jagang jejich slova
poslouchá. Pokud se ale magie vrátila do normálního stavu, Jagang by
měl ovládat myšlenky Nicci. On v nich ale nebyl. Cítila, jak jiskřička
možného pochopení zaprskala a zhasla. „Takže matka představená
udělala chybu a Jagang ji dostal.“
„Tedy... bylo to trochu jinak,“ řekla sestra Rochelle. „Sestra
Georgie šla zavolat stráže. A my jsme Annu udaly, jak bylo naší
povinností.“
Nicci vybuchla smíchem. „Udaly ji vlastní sestry světla? Jaký to
výsměch! Když se chiméry dostanou na svobodu, ona riskuje život,
aby přišla a zachránila vaše bezcenné kůže. Neutečete a udáte ji.
Výborně!“
„My jsme to musely udělat,“ namítla sestra Georgie, „podle přání
Jeho Excelence. Naším úkolem je sloužit. Víme, že je lepší
nepokoušet se o útěk. Víme, kde je naše místo.“
Nicci si prohlížela nervózní obličeje žen, které přísahaly věrnost
stvořitelovu světlu - na sestry světla, které jeho jménem pracovaly
stovky let. „Ano! to víte.“
„Ty bys neudělala nic jiného,“ odsekla sestra Aubrey. „My
musely, nebo by si Jeho Excelence vylévala zlost na ostatních.
Přispěly jsme ku prospěchu ostatních - a chtěla bych dodat, že to
zahrnuje i tebe. Nemohly jsme myslet jenom na sebe, nebo na Annu,
ale musely jsme přemýšlet, co je dobré pro všechny.“
Nicci cítila, jak se v ní zvedá otupělá netečnost. „V pořádku, takže
jste zradily matku představenou.“ Zůstala v ní ještě poslední jiskra
zvědavosti. „Proč si však myslela, že s vámi uprchne a Jagang vás
nedostane? Jistě musela mít nějaký plán. Co se mělo stát, kdyby
Jagang zase získal přístup k vašim myslím?“ - A k její mysli.
„Jeho Excelence je s námi vždy,“ trvala na svém sestra Aubrey.
„Anna se nám jenom pokoušela poplést hlavy nesmysly. My však
víme svoje. Zbytek byl obyčejný trik. Nenaletěly jsme jí na to.“
„Zbytek? Jaký byl zbytek jejího plánu?“
Sestra Georgie dala najevo svou nevoli. „Pokoušela se nám
namluvit nějakou hloupost o poutu k Richardu Rahlovi.“
Nicci překvapením zamrkala. Dala si pozor, aby se jí nezrychlil
dech. „Pouto? O jakém nesmyslu teď mluvíš ty?“
Sestra Georgie se Nicci podívala rovnou do očí.
„Tvrdila nám, že když odpřísáhneme věrnost Richardovi, bude
nás pouto věrnosti chránit. Tvrdila, že něco z jeho magie ochrání naše
myšlenky před Jagangem.“
„Jak?“
Sestra Georgie pokrčila rameny. „Tvrdila, že pouta chránila mysli
lidí před snovými cestovateli. My ale tak naivní nejsme.“
Aby si Nicci uklidnila prsty, přitiskla si ruce ke stehnům. „Tomu
nerozumím. Jak by to mělo fungovat?“
„Říkala něco o tom, že ho zdědil od svých předků. Tvrdila, že
stačí, abychom mu přísahaly věrnost a byly mu v srdci věrné - nebo
podobný nesmysl. Abych řekla pravdu, byl to takový nesmysl, že jsem
nedávala pozor. Tvrdila, že právě kvůli tomu nemůže do její mysli
vstoupit Jagang.“
Nicci byla ohromená. Přirozeně...
Vždy se divila, proč Jagang nedokázal pochytat zbytek sester. Na
svobodě jich bylo ještě dost. Ochraňovalo je tedy pouto s Richardem.
Musela to být pravda. Sestra Ulicie, která je vedla, a ostatní
Richardovy učitelky, rovněž unikly. To však nedávalo smysl, ony byly
sestry temnot, a - stejně jako Nicci - nemohly odpřísáhnout věrnost
Richardovi. Nicci si něco takového nedokázala představit.
Jagang však byl dosti často neschopen vstoupit Nicci do mysli.
„Říkala jsi, že zmizela sestra Alessandra.“
Sestra Georgie si nervózně pohrávala s límcem svých špinavých
šatů. „Zmizela spolu s Annou.“
„Jagang vám neříká, co dělá. Možná je prostě nechal popravit.“
Georgie se podívala na své společnice. „No... možná. Ale sestra
Alessandra byla jedna z tvých... byla sestrou temnot. Pečovala o Annu
-“
„Proč jste o ni nepečovaly vy? Vy jste její sestry.“
Sestra Georgia si odkašlala. „Kvůli nám tak šíleně vyváděla, že
Jeho Excelence rozhodla, aby o ni pečovala Alessandra.“
Nicci si dokázala představit, že vyváděla jako pominutá. Ale po
tom, co jí provedly vlastní sestry... Jagang jistě považoval Annu za
užitečnou natolik, aby ji udržoval při životě.
„Když jsme vkročily do města, neobjevil se vůz s klecí, ve které
byla Anna,“ pokračovala sestra Georgie. „Po chvíli se objevil jeden z
vozků se zkrvavenou hlavou a oznámil, že sestra Alessandra byla
posledním člověkem, kterého uviděl, než svět kolem něj zahalila tma.
Obě jsou pryč.“
Nicci cítila, jak se jí nehty zarývají do dlaní. Přinutila se uvolnit
pěsti. „Takže Anna vám všem nabídla svobodu a vy jste si místo toho
vybraly další život v otroctví.“
Tři ženy ohrnuly nosy. „Udělaly jsme, co bylo pro všechny
nejlepší,“ řekla sestra Georgia. „My jsme sestry světla a naší
povinností není, abychom pomáhaly samy sobě, ale abychom
zmírňovaly utrpení ostatních - nevyvoláváme ho.“
„Kromě toho jsme neviděly utíkat tebe,“ dodala sestra Aubrey.
„Zdálo se nám, že ses občas na chvíli Jeho Excelence zbavila, ale ty
jsi neutíkala.“
Nicci se zamračila. „Jak to víte?“
„Víš, já... si myslím...“ koktala sestra Aubrey.
Nicci ji popadla za krk. „Něco jsem se tě zeptala. Odpověz.“
Obličej sestry Aubrey zrudl, když Nicci doplnila stisk tlakem
magie. Šlachy v zápěstí jí naběhly námahou. Aubrey obrátila oči v
sloup. Magie Nicci z ní začala vymačkávat život. Protože jim narozdíl
od Nicci mozky ovládal Jagang, magii směly používat, jen když jim to
přikázal.
Sestra Georgia jemně položila Nicci ruku na předloktí. „Sestro,
Jeho Excelence nás kvůli tomu vyslýchala, to je všechno. Pusť ji,
prosím.“
Nicci ženu pustila, ale pohledem plným zlosti se otočila na sestru
Georgii. „Vyslýchal vás? Co tím myslíš? Co říkal?“
„Chtěl jen vědět, jestli nevíme, proč má občas do tvých myšlenek
zablokován přístup.“
„Ubližoval nám,“ řekla sestra Rochelle. „Svými otázkami nás
zraňoval, protože jsme nedokázaly odpovědět. My to nechápeme.“
Nicci konečně pochopila.
Sestra Aubrey si hladila hrdlo. „Co se s tebou děje, sestro Nicci?
Proč je Jeho Excelence na tebe tak zvědavá? Jak se před ním dokážeš
bránit?“
Nicci se otočila a šla pryč. „Sestry, děkuji vám za pomoc.“
„Když se od něj dokážeš osvobodit, proč neodejdeš?“ vykřikla
sestra Georgie.
Nicci se vrátila ode dveří. „Protože mi dělá radost, když vidím
Jaganga, jak vás mučí, vy čarodějnice světla. Zůstávám tady, abych se
na to mohla dívat.“
Tato nestydatost se jich nedotkla - byly na ni zvyklé.
„Sestro Nicci,“ řekla Rochelle a uhladila si nakadeřené vlasy. „Co
jsi udělala, že se Jeho Excelence tak rozzuřila?“
„Co? Ach to? Nic důležitého. Jen jsem dala komandanta Kardeefa
přivázat k tyči a nechala ho opékat nad ohněm.“
Všechny tři vyjekly a jako jedna se narovnaly. Nicci připadaly
jako tři sovy na větvi.
Sestra Georgie se na Nicci upřeně a chmurně zadívala ve
zřídkavém záchvěvu autority zrozené tím, že byla starší.
„Zasluhuješ si všechno, co ti Jagang dělá, sestro - a co s tebou
udělá Strážce podsvětí.“
Nicci se usmála a řekla: „Ano, patří mi to.“ Pak se sehnula a vyšla
ze stanu.

Kapitola desátá
Do města Fairfieldu se zdánlivě vrátil pořádek - pořádek

vojenských táborů. Nezůstalo skoro nic, o čem by se dalo tvrdit, že
vytváří město. Mnoho budov stálo, ale chyběla většina lidí, kteří v
nich předtím bydleli a pracovali. Z některých budov zůstaly jen
zuhelnatělé trámy a zčernalá rumiště, z jiných byly ruiny s
vytlučenými okny a dveřmi. Většina z nich vypadala jako předtím,
samozřejmě s tím rozdílem, že všechny byly bezohledně a do
posledního kousku vypleněné. Budovy byly jako prázdné lusky a byly
pouze stínem minulého života.
Tu i tam sedělo několik bezzubých starých lidí s roztaženýma
nohama, opírali se o zeď a dívali se prázdnýma očima na spousty
ozbrojených mužů, kteří chodili po jejich ulicích. Osiřelé děti
bloumaly jako ve snách, nebo vykukovaly z temných průchodů.
Když Nicci kráčela po ulicích města, zdálo se jí, že chápe pocity,
jaké by mohly mít mnohé budovy, kdyby cítit mohly: prázdnotu a
smrt, žádný důvod k životu a marné čekání, až budou moci někomu
sloužit. Jejich jedinou skutečnou hodnotou je totiž služba živým
lidem.
Ulice byly plné zamračených vojáků, vychrtlých žebráků, na kost
vyhublých starců a nemocných, kňourajících dětí. Ulice s hromadami
trosek a odpadků se jen málo podobaly ulicím, jaké si Nicci
pamatovala z doby, když byla malá. Matka ji často posílala do
podobných ulic, aby se postarala o trpící lidi.
„Je to vina lidí, jako je tvůj otec,“ říkávala jí matka. „Je stejný,
jako byl můj otec. Nemá žádný cit, nestará se o nikoho jiného než o
sebe. Nemá srdce.“
Nicci stála, měla na sobě čistě vyprané nabírané modré šaty, vlasy
měla učesané a sepnuté v týle, ruce spuštěné podél boků. Poslouchala,
jak jí matka dělá kázání o dobru a zlu, o cestách k hříchu a ke spasení.
Nicci z toho moc nechápala, ale v dalších létech se to bude neustále
opakovat, až bude znát nazpaměť každé slovo, každý pojem a každou
skličující pravdu.
Otec Nicci byl bohatý. Podle matčina názoru bylo ještě horší, že z
toho nebyl vůbec zkroušený. Matka jí vysvětlovala, že zájem o vlastní
dobro a chamtivost se podobají očím nestvůrného zla, které vždy touží
po další moci a zlatu, aby zasytily svůj neukojitelný hlad.
„Nicci, musíš se naučit, že v tomto životě je morální pomáhat
druhým, ne sama sobě,“ říkávala matka. „Stvořitelovo požehnání se za
peníze koupit nedá.“
„Jak ale můžeme stvořiteli ukázat, že jsme hodné?“ zeptala se
Nicci.
„Lidé jsou špatní, nehodní, hanební a oškliví. Musíme bojovat s
naší zvrácenou povahou. Jediný způsob, jak lze dokázat, že tvoje duše
za něco stojí, je pomáhat lidem. Je to jediné skutečné dobro, které
člověk může dělat.“
Otec Nicci se narodil jako šlechtic, ale když dospěl, pracoval jako
zbrojíř. Matka si myslela, že se narodil dostatečně bohatý, ale
nespokojil se s tím, co má, a snažil se ze svého dědictví vytvořit
nestoudně velký majetek. Říkala, že bohatství lze tak či onak získat
jen odíráním chudých. Jiní aristokrati byli spokojení a nevymačkávali
nezasloužený podíl na bohatství z potu chudých. Mezi ně se počítala
její matka a mnoho dalších.
Nicci měla silný pocit viny za otcovo ošklivé chování, za jeho
nečestně získané bohatství. Matka říkala, že dělá co může, aby
zachránila jeho zbloudilou duši. Nicci se nikdy nebála o duši své
matky, protože všichni říkali, jak je laskavá, vlídná a lidumilná.
Někdy se ale v noci vzbudila a nedokázala usnout, protože si dělala
starosti o otce. Bála se, aby ho stvořitel nepotrestal dřív, než se
polepší.
Zatímco se matka scházela se svými významnými přítelkyněmi,
chůva cestou do tržnice často brala Nicci s sebou do otcovy dílny, aby
se zeptala, co chce k obědu. Nicci se s velkým potěšením dívala, jak
otec pracuje a učila se nové věci. Bylo to okouzlující místo. Když byla
ještě velmi malá, myslela si, že až vyroste, bude též zbrojířem. Doma
seděla na podlaze a hrála si, jak kladivem vykovává kousek plátna,
který měl představovat brnění. Obrácená bota jí sloužila jako
kovadlina. Vzpomínky na tuto nevinnou dobu patřily mezi nejmilejší
vzpomínky na její dětství.
Pro otce Nicci pracovalo mnoho lidí. Vozy přivážely čtyřhranné
ingoty a jiné zásoby ze vzdálených míst. Říční čluny přivážely těžké
litinové slitky. Jiné vozy pod ochranou stráží odvážely zboží
vzdáleným zákazníkům. Byli tam muži, kteří kuli kovy, muži, kteří
jim kladivy dodávali tvar a ještě další, kteří ze žhnoucího kovu
vyráběli zbraně. Některé čepele se vyráběly z drahocenné 'jedovaté
oceli', o které se říkalo, že i pouhé škrábnutí způsobuje smrtelné rány.
Další muži brousili čepele, leštili brnění a gravírovali nádherné rytiny
a obrázky na štíty, brnění a meče. Pro otce pracovaly dokonce i ženy.
Pomáhaly dělat drátěné košile. Nicci se dívala, jak sedí na lavicích u
dlouhých dřevěných stolů, trochu mezi sebou klábosí, chichotají se
nad historkami a přitom pracují se svými malými kleštičkami a
vkládají nýtky do zploštělých konců mnohatisíců malých ocelových
kroužků, ze kterých později vznikne kroužkové brnění. Nicci
považovala za pozoruhodné, že lidská vynalézavost dokázala změnit
tvrdý kov na oblečení.
Lidé přicházeli ze všech stran, zblízka i z dalekých míst, aby si od
jejího otce koupili brnění. Otec říkal, vyrábí nejlepší brnění na světě.
Jeho oči barvy modrého nebe za nádherného letního dne nádherně
zářily, když o brnění mluvil. Některé brnění bylo tak krásné, že z
velké dálky přijížděli králové, aby si ho objednali a vyzkoušeli.
Některé brnění bylo natolik složité, že jeho výroba trvala lidem,
hrbícím se na lavicích, i několik měsíců.
Zdaleka přicházeli kováři, jejich pomocníci u měchů, pancíři,
střihači, platnéři, zbrojíři, brusiči, kožaři, nýtovači, ornamentáři,
stříbrotepci, pozlacovači, rytci, jakož i švadleny na výrobu
prošívaných vložek a vycpávek, a doufali, že budou moci pro jejího
otce pracovat. Mnozí z nich byli vyučeni a přinášeli vzorky svých
nejlepších prací, aby mu je ukázali. Otec z nich daleko víc odmítl než
zaměstnal.
Otec Nicci měl impozantní postavu, byl vysoký, kostnatý a měl
sílu. Když pracoval, jeho modré oči vypadaly, že dokáží vidět
mnohem více než oči jiných lidí. Zdálo se, že když kov pohladí prsty,
začne k němu promlouvat. Pohyboval se velmi úsporně, jen co bylo
zapotřebí a nic víc. Pro Nicci byl ztělesněním schopností, síly a
cílevědomosti.
Důstojníci, úředníci a šlechtici přicházeli, aby si s ním pohovořili,
stejně jako dodavatelé a jeho dělníci.
Když Nicci přišla za otcem do práce, vždy ji překvapilo, že ho
vidí mluvit s tolika lidmi. Matka říkala, že je arogantní, a proto nutí
své dělníky, aby mu podlézali.
Nicci ráda pozorovala složitý tanec pracujících lidí. Dělníci se na
chvíli zastavili, aby se na ni usmáli, odpověděli na její dotaz a někdy jí
dokonce dovolili udeřit kladivem do kovu. Bylo vidět, že otec se
všemi lidmi mluví rád. Doma většinou mluvila matka. Otec moc
nemluvil a jeho obličej měl výraz oceli, do které buší kladivo.
Pokud doma něco řekl, tak skoro vždy o práci. Nicci poslouchala
každé slovo. Chtěla se naučit všechno o něm a o jeho práci. Matka se
jí svěřila, že odporná povaha nahlodává v jeho vnitru neviditelnou
duši. Nicci vždy doufala, že se jednou otcova duše spasí a bude tak
zdravá, jak otec vypadá navenek.
Zbožňoval ji, ale zřejmě si myslel, že její výchova je úkol příliš
křehký pro jeho drsné ruce. Přenechával ji matce. I když s něčím
nesouhlasil, stejně se podřizoval přáním matky. Říkal, že ona se v
těchto rodinných povinnostech vyzná nejlépe.
Práce mu zabírala většinu času. Matka říkala, že je znamením
prázdné duše, když tráví tak moc času hromaděním bohatství - často
říkala, že ho druhým lidem bere - než aby se jim věnoval. Podle
stvořitele by to měli dělat všichni lidé. Mnohokrát se stalo, že když
otec přišel domů na večeři a služebnictvo běhalo sem a tam s
připraveným jídlem, matka s bolestným hlasem nepřestávala mluvit,
jak je na světě špatně. Nicci často slyšela druhé lidi říkat, že matka je
šlechetná žena, protože je velmi soucitná. Otec se po večeři vracel do
práce, často neřekl ani slovo. Matka se zlobila, protože mu o jeho duši
chtěla říct víc, ale on byl příliš zaměstnán, než aby ji poslouchal.
Nicci si pamatovala okamžiky, kdy matka stála u okna a dívala se
ven na setmělé město; nepochybně si dělala starosti se vším, co
narušovalo její klid. V těchto klidných večerech otec někdy tiše přišel
za matkou, položil jí ruku na záda tak jemně, jako by byla něco
nesmírně vzácného. V těchto okamžicích vypadal klidný a spokojený.
Když jí něco šeptal do ucha, hladil ji po zadku.
Plná naděje zvedla hlavu a požádala ho, aby přispěl k úsilí jejího
spolku. On se pak zeptal kolik. Upřeně se mu podívala do očí, jako by
v nich hledala zbytky slušného vychování, a řekla číslo. Povzdechl si
a souhlasil. Pak si jeho ruce našly místo na matčině pasu a řekl, že je
už pozdě a že by měli jít do postele.
Když se jednou zeptal, kolik by měl přispět, pokrčila rameny a
řekla: „Nevím. Co ti říká svědomí, Howarde? Řekla bych, že člověk
se svědomím by tentokrát přispěl víc než obvykle, protože má více
než spravedlivý podíl na bohatství a bída je velká.“
Zavzdychal. „Kolik potřebuješ ty a tvé přítelkyně?“
„Howarde, já ani mé přítelkyně nepotřebujeme nic. Po pomoci
volají zástupy lidí. Naše bratrství se prostě snaží splnit jejich potřeby.“
„Kolik?“ opakoval.
„Pět set zlatých.“ Řekla to, jako by číslo bylo holí, kterou ukrývá
a čeká na vhodnou chvílí, aby ji vytáhla a zahnala ho.
Otec zalapal po dechu a o krok ustoupil. „Víš vlastně, kolik práce
je třeba, aby se vydělala taková částka peněz?“
„Ty nepracuješ, Howarde - za tebe pracují otroci.“
„Otroci! Jsou to nejlepší řemeslníci!“
„Měli by být. Kradeš nejlepší dělníky z celé země.“
„Platím nejlepší mzdy v zemi! Nemohou se dočkat toho, až pro
mne budou pracovat!“
„Jsou to ubohé oběti tvých triků. Ty je vykořisťuješ. Účtuješ si
víc, než kdokoliv jiný. Máš kontakty a děláš kšefty tak, abys vyloučil
ostatní zbrojíře. Kradeš jídlo z úst pracujícího lidu, aby sis namazal
vlastní kapsy.“
„Nabízím to nejlepší zpracování. Lidé kupují ode mne, protože
chtějí to nejlepší. Účtuji si poctivou cenu.“
„Nikdo si tolik neúčtuje a to je prostá pravda. Vždy chceš víc.
Tvým jediným cílem je zlato.“
„Lidé ke mně chodí ochotně, protože mám nejvyšší měřítka. To je
můj cíl! Jiné dílny vyrábí s proměnlivou kvalitou, která není průkazná.
Moje kalení a popouštění je nepřekonatelné. Moje práce má
prokazatelně kvalitu dvojitého punce. Nebudu prodávat podřadnou
práci. Lidé mi věří. Vědí, že vyrábím ty nejlepší kousky.“
„Dělají je tvoji dělníci. Ty jen hrabeš peníze.“
„Zisky jdou na mzdy a do dílny - právě jsem utopil celé bohatství
v novém bucharu!“
„Dílna, dílna a ještě jednou dílna! Když tě požádám, abys
společnosti vrátil alespoň trochu a přispěl lidem v nouzi, děláš, jako
bych ti chtěla vyškrábat oči. Raději bys viděl lidi umírat, než abys jim
dal almužnu a zachránil je? Howarde, peníze pro tebe znamenají víc
než životy lidí? Co jsi to za krutého a necitlivého člověka?“
Otec na chvíli svěsil hlavu a pak souhlasil, že pošle někoho s
penězi. Hlas měl opět něžný. Řekl, že nechce, aby lidé umírali, a že
doufá, že peníze pomohou. Řekl jí, že je čas jít do postele.
„Howarde, znechutil jsi mne tím dohadováním. Nikdy nedokážeš
něco darovat sám od sebe, vždy to musím z tebe tahat - přestože to je
správné. Teď souhlasíš, protože máš chlípnou náladu. Upřímně
řečeno, myslíš, že já nemám zásady?“
Otec se otočil a zamířil ke dveřím. Zastavil se, když na podlaze
uviděl Nicci, jak se na něj dívá. Polekala se výrazu v jeho obličeji.
Nebyl zlostný ani zuřivý, ale v očích měl zděšení, že nemůže nic říct.
Výchova Nicci byla matčina práce a on slíbil, že se jí do ní nebude
míchat.
Shrnul si blond vlasy z čela, pak se otočil a vzal si plášť.
Vyrovnaným hlasem řekl matce, že se jde na něco podívat do práce.
Až když odešel, matka si všimla Nicci na podlaze, jak si na
prkýnku na výrobu drátěné košile hraje s korálky. Se založenýma
rukama nad Nicci dlouho stála.
„Víš, tvůj otec teď jde za děvkami. Jsem si jistá, že se vydal právě
tam: za děvkami. Asi jsi příliš malá, abys to chápala, ale chci, abys to
věděla a abys mu nikdy nevěřila. Je to špatný člověk. Já jeho děvkou
nebudu.
A teď všechno odlož a pojď s matkou, půjdeme navštívit přátele.
Už je načase, aby ses začala učit o nouzi a nestarala se jen, co chceš
ty.“
V domě její přítelkyně bylo několik mužů a větší počet žen. Seděli
a vážnými hlasy mezi sebou mluvili. Když se zdvořile zeptali na otce,
matka Nicci jim oznámila, že je pryč a „buď pracuje nebo je za
děvkami, nevím kam šel a ani ho nemohu kontrolovat“. Některé ženy
jí položily ruku na paži a utěšovaly ji. Říkaly, že nosí strašlivé
břemeno.
Na druhé straně pokoje seděl muž, který Nicci připadal
pochmurný jako samotná smrt.
Když se matka zapojila do diskuse, na otce rychle zapomněla. Její
přátelé mluvili o strašných podmínkách, v jakých žijí lidé ve městě.
Lidé trpí hladem, různými zraněními, nemocemi a epidemiemi,
nedostatkem řemeslných dovedností, nezaměstnaností, příliš velkým
počtem dětí, které je nutno krmit, nutností pečovat o přestárlé. Mají
nedostatek oblečení, nemají střechu nad hlavou a chybí jim ještě moc
dalších věcí, které se jen stěží dají popsat. Všechno jí nahánělo velkou
hrůzu.
Nicci měla strach vždy, když matka mluvila, jak to už dlouho
nemůže jít dál, a že se musí něco udělat. Nicci si přála, aby si někdo
pospíšil a udělal to.
Nicci poslouchala, jak matčini přátelé ze spolku mluví o
nesnášenlivých lidech, kteří v sobě chovají nenávist. Nicci se bála,
aby neskončila jako jeden z těchto strašných lidí. Nechtěla, aby ji
stvořitel potrestal za bezcitné srdce.
Matka a její přátelé velmi rozvláčně pokračovali v rozhovoru o
svém hlubokém porozumění pro všechny problémy všude kolem.
Když každý řekl své, úkradkem se podíval na muže, který důstojně
seděl v židli s rovným opěradlem a pozorně se černýma očima díval,
jak mezi sebou mluví.
„Ceny všeho zboží jsou prostě strašné,“ řekl muž s pokleslými
víčky. Na své židli seděl schoulený a připomínal hromadu špinavého
prádla. „To není spravedlivé. Lidem by se nemělo dovolovat, aby
ceny zvyšovali, jak se jim zachce. Vévoda by s tím měl něco udělat.
Král na něj dá.“
„Vévoda...“ řekla matka a usrkla si z čaje. „Ano, vévodu jsem
vždy považovala za člověka, který má kladný vztah k spravedlivým
věcem. Myslím, že by se dal přesvědčit, aby zavedl rozumné zákony.“
Matka se přes pozlacený okraj šálku podívala na muže na rovné židli.
Jedna z žen řekla, že přesvědčí manžela, aby podporoval vévodu.
Další mluvila o tom, že by měli napsat dopis doporučující tuto
myšlenku.
„Lidé hladoví,“ řekla vrásčitá žena v přestávce v konverzaci. Lidé
dychtivě začali mumlat na souhlas, jako by to byl deštník, pod který se
běží schovat, aby je nezmáčelo ticho. „Vidím to každý den.
Kdybychom mohli pomoci alespoň některým z těchto nešťastníků.“
Jedna z ostatních žen se načechrala, jako slepice chystající se
snést vejce. „Je to prostě strašné, že jim nikdo nedá práci a přitom je
práce dost, jen kdyby se rovnoměrně rozdělila.“
„Já vím,“ řekla matka. „Hučela jsem do Howarda, až jsem z toho
byla úplně hloupá. On ale najímá lidi, kteří se mu líbí, a ne ty, kteří
práci potřebují nejvíc. Je to hanba.“
Ostatní cítili s jejím těžkým osudem.
„Není správné, že hrstka lidí může mít podstatně víc, než
potřebuje, když tolik lidí nemá skoro nic,“ řekl muž s převislými
víčky. „Je to nemorální.“
„Člověk nemá žádné právo existovat jen tak pro sebe,“ rychle
dodala matka a ukousla si malý kousek krémového dortíčku. Pak se
opět podívala na zachmuřeně mlčícího muže. „Celou dobu říkám
Howardovi, že sebeobětování ve službě druhým lidem je nejvyšší
morální povinností člověka a jeho jediný důvod, proč mu byl dán
tento život.“
Matka pak oznámila: „Rozhodla jsem se, že za tímto účelem
přispěju k naší věci částkou pěti set zlatých.“ Ostatní nadšením
zalapali po dechu a blahopřáli matce k její lidumilné povaze. Kradmo
se dívali na druhou stranu pokoje a shodovali se, že ji stvořitel odmění
v příštím životě a mluvili o všem, co budou dělat, aby pomohli méně
šťastným duším.
Matka se nakonec otočila, chvíli si prohlížela Nicci a pak řekla:
„Myslím si, že moje dcera je dost stará, aby se naučila pomáhat
ostatním.“
Nicci si poposedla na krajíček židle celá rozechvělá myšlenkou,
že nakonec přiloží ruku k šlechetné práci, jak tomu říkala matka a její
přátelé. Zdálo se jí, že cestu ke spasení jí nabídl sám stvořitel. „Matko,
strašně ráda bych konala dobro.“
Matka hodila tázavým po muži na židli. „Bratře Nareve?“
Hluboké vrásky jeho obličeje se naskládaly na sebe, když se tenká
linie jeho úst roztáhla do úsměvu. Nebyla v něm žádná radost, a
nebyla ani v černých očích schovaných pod obočím z propletených
bílých a černých chlupů. Měl na hlavě pomačkanou čapku a těžkou
tmavou řízu barvy zaschlé krve. Pramínky vlasů jako hřebíky se mu
nad ušima kroutily nahoru kolem okraje čepice, kterou měl staženou
do půl čela.
Hladil si čelist, když promluvil hlasem, který málem rozdrnčel
šálky s čajem. „Dítě, chceš být malým vojákem?“
„Víte... to ne, pane.“ Nicci nevěděla, co má voják společného s
konáním dobra. Matka vždy říkala, že otec se podbízí mužům se
špatným povoláním - vojákům. Říkala, že vojáci se zajímají jen o
zabíjení. „Chci pomáhat všem, co jsou v nouzi.“
„Dítě, to se pokoušíme dělat všichni.“ Jeho strašidelný úsměv mu
zmrzl na obličeji, když pokračoval: „Všichni tady jsme vojáci
bratrství, Bratrství řádu - tak říkáme naší malé skupince. Všichni jsme
vojáci bojující za spravedlnost.“
Všichni vypadali příliš bázliví, aby se na něj podívali přímo. Na
chvíli na něj pohlédli, odvrátili pohled a pak se podívali ještě jednou,
jako by se jeho obličej nedal zachytit jedním pohledem, ale šlo ho jen
usrkávat po doušcích jako vřelý a ošklivě chutnající lék.
Matčiny hnědé oči poskakovaly jako šváb, který hledá štěrbinu.
„Ale samozřejmě, bratře Nareve. To je jediný mravní druh vojáka -
lidumilný voják.“ Pobídla Nicci, aby vstala, a postrčila ji dopředu.
„Nicci, tady bratr Narev je velký muž. Bratr Narev je velekněz
Bratrství řádu - velmi dlouho existujícího náboženského společenství,
které se s velkým úsilím snaží na tomto světě prosadit vůli stvořitele.
Bratr Narev je čaroděj.“ Usmála se na něj. „Bratře Nareve, toto je
moje dcera Nicci.“
Matčiny ruce ji tlačily k muži jako oběť stvořiteli. Nicci narozdíl
od všech ostatních nedokázala odtrhnout pohled od jeho přivřených
očí. Nikdy podobné oči neviděla.
Nebylo v nich nic než černá studená prázdnota.
Natáhl k ní ruku. „Těší mě, že tě poznávám, Nicci.“
„Ukloň se a polib mu ruku, drahoušku,“ napovídala jí matka.
Nicci si klekla na jedno koleno a políbila klouby, aby se rty
nemusela dotknout vystouplé pavučiny tlustých žil, které mu
pokrývaly hřbet chlupaté ruky, co se jí vznášela před obličejem.
Bělavé kotníky prstů byly studené, ale nebyly ledové, jak se obávala.
„Vítáme tě v našem bratrství, Nicci,“ řekl hlubokým drnčivým
hlasem. „Vím, že s výchovou matčiny laskavé ruky budeš jistě dělat
stvořitelovu práci.“
Nicci si pomyslela, že samotný stvořitel musí být tomuto muži
velmi podobný.
Ze všech věcí, o kterých jí matka vyprávěla, se Nicci nejvíce bála
stvořitelova hněvu. Byla dost stará, aby pochopila, že pokud chce mít
alespoň nějakou naději na spásu, musí začít s dobročinnou prací, o
které vždy mluvila její matka. Každý říkal, že matka je soucitný a
morální člověk. Nicci taky chtěla být dobrým člověkem.
Dobročinnost se však zdála velmi těžká a nepříjemná - vůbec se
nepodobala práci otce, kde se lidé usmívali a rozhazovali rukama.
„Děkuji, bratře Nareve,“ řekla Nicci. „Udělám všechno pro dobro
na tomto světě.“
„S pomocí hodných mladých lidí jako ty jednoho dne změníme
svět. Nedělám si iluze a vím, že když je mezi lidmi tolik lhostejnosti,
potrvá jistou dobu, než získáme dost přívrženců, ale v této místnosti
jsme zárodkem naděje spolu s ostatními stejně smýšlejícími lidmi po
celé zemi.“
„Je bratrství tajné?“ zeptala se šeptem Nicci.
Každý se potichu zasmál. Bratr Narev se neusmál, do úsměvu se
mu roztáhla jen ústa. „Dítě, to ne. Naopak, naší nejvroucnější touhou a
povinností je rozšiřovat slovo pravdy o zkaženosti lidstva. Stvořitel je
perfektní, my smrtelníci jsme pouhými ubohými nešťastníky. Pokud
chceme doufat, že se vyhneme jeho spravedlivému hněvu a získáme
na onom světě vykoupení, musíme uznat, že naše povaha je špatná.
Sebeobětování pro dobro ostatních je jedinou cestou ke spáse.
Naše bratrství je otevřeno pro všechny lidi ochotné obětovat se a žít v
mravnosti. Většina lidí nás nebere vážně, ale jednoho dne bude
muset.“
Zářící a bázlivé oči se na něj bez mrkání dívaly ze všech stran
místnosti a jeho hluboký a přesvědčivý hlas stoupal jako hněv
samotného stvořitele.
„Jednou přijde den, kdy palčivé plameny změny zachvátí celou
zemi a spálí všechno staré, zahnívající a zkažené, aby ze zčernalých
zbytků špatnosti umožnily vyrůst novému řádu. Když ohněm očistíme
svět, nebudou žádní králové, ale svět bude mít řád, prosazovaný rukou
prostého člověka pro prostého člověka. Pak už nebude bezmocný
hlad, lidé se nebudou třást zimou a nebude žádné utrpení. Dobro lidu
bude povzneseno nad sobecké touhy jednotlivců.“
Nicci chtěla činit dobro - opravdu chtěla. Ale jeho hlas jí připadal
jako skřípění zrezivělých dveří vězení, které se za ní zavírají.
Všechny oči v místnosti se zahleděly na ni, aby zjistily, jestli je
stejně hodná jako její máma. „Bratře Nareve, to zní nádherně.“
Přikývl. „Dojde k tomu, dítě. Přispěješ i ty. Ať se ti rádcem stane
cit. Budeš vojákem, který pochoduje k novému řádu světa. Pochod
bude dlouhý a namáhavý. Tvá víra musí být pevná. My ostatní, co
jsme tady, asi nový řád vzkvétat neuvidíme, ale ty možná budeš žít,
abys jednoho dne uviděla, jak se úžasný řád stává skutečností.“
Nicci polkla. „Budu se za to modlit, bratře Nareve.“

Kapitola jedenáctá
Když Nicci příští den vystupovala z kočáru spolu s houfem

dalších lidí z bratrství, prohýbala se pod velkým košíkem chleba.
Všichni se vějířovitě rozestoupili a rozdávali chudým chléb. Matka ji
pro tuto příležitost oblékla do nabíraných červených šatiček, které si
jindy oblékala jen o svátcích. Na bílých podkolenkách měla červenou
nití vyšité ornamenty. Nicci plná hrdosti, že koná dobro, šla s košíkem
chleba po ulici zasypané odpadky a myslela na den, kdy se naděje
nového řádu rozšíří mezi všechny lidi, kteří se konečně povznesou z
nouze a zoufalství.
Někteří lidé se usmívali a za chléb poděkovali. Jiní si chléb brali
bez slova a bez úsměvu. Většina se tvářila kysele a stěžovala si, že
chléb přinesli pozdě a že bochníky jsou příliš malé, nebo že to není ten
pravý druh chleba. Nicci se nenechala odradit. Říkala jim, co říkávala
její matka: vinen je pekař, protože peče chléb jen pro zisk, a protože
za chléb pro dobročinné účely dostává méně, peče jej až nakonec.
Nicci jim říkala, že jí bolí srdce, když se k nim špatní lidé chovají jako
k méněcenným, ale že jednoho dne přijde do země Bratrství řádu a
postará se, aby se s každým jednalo stejně.
Jak Nicci kráčela po ulici a rozdávala chléb, nějaký muž ji popadl
za paži a zatáhl ji do zápachu úzké tmavé uličky. Nabídla mu bochník
chleba. Vyrazil jí košík z ruky a řekl, že chce stříbro nebo zlato. Nicci
mu řekla, že žádné peníze nemá. V panice se zajíkla, když ji muž
přitáhl k sobě. Špinavé prsty pátraly všude po jejím těle, dokonce i na
nejintimnějších místech, ale nenašly žádné ukryté peníze. Sundal jí
boty a zahodil je, když zjistil, že ani v nich nemá schované žádné
mince.
Pěstí ji dvakrát uhodil do břicha a Nicci se zhroutila na zem.
Vyprskl na ni nadávku a odplížil se mezi hromadami odpadků do
stínu.
Nicci se opřela o roztřesené paže a zvracela do olejem zašpiněné
vody, která vytékala zpod hromad smetí. Lidé procházející kolem
uličky viděli, jak tam na zemi zvrací, ale odvrátili oči a pospíchali
pryč. Někteří z nich rychle vběhli do uličky, aby se sehnuli, sebrali
chléb z převrženého košíku a pak zase odběhli. Nicci vzlykala, v očích
ji pálily slzy a snažila se popadnout dech. Z kolen jí tekla krev a šaty
měla pocákané bahnem.
Když se vrátila domů, měla slzy v očích. Matka se usmála, když ji
uviděla. „Jejich neutěšená situace často vžene slzy do očí i mně.“
Nicci zavrtěla hlavou a její zlaté lokny přitom poletovaly ze strany
na stranu. Pak řekla matce, že ji nějaký muž popadl, uhodil a chtěl na
ní peníze. Nicci se natáhla po matce a nešťastně kvílela, že to je
špatný, opravdu špatný člověk.
Matka ji plácla přes ústa. „Neodvažuj se soudit lidi. Jsi ještě dítě.
Jak si můžeš dovolovat někoho soudit?“
Zaražená Nicci byla vyvedena z míry fackou, která byla spíše
překvapující než bolestivá. Pokárání ji bolelo víc. „Matko, ale on se ke
mně choval surově - všude mě osahával a pak mě uhodil.“
Matka ji ještě jednou uhodila přes ústa, teď už silněji. „Poslyš, já
nechci, abys mi necitlivými slovy dělala hanbu před bratrem Narevem
a před přáteli. Nevíš, co ho k tomu přimělo. Možná má doma nemocné
děti a potřebuje peníze, aby za ně nakoupil léky. Najednou uvidí
nějaké rozmazlené bohaté děcko a něco se v něm zlomí, protože ví, že
jeho dítě bylo ve svém životě okradeno dětmi jako ty, co mají hezké
věci.
Ty nevíš, jaké potíže tomuto muži přináší život. Neodvažuj se
soudit lidi za jejich činy jenom proto, že jsi příliš lhostejná a necitlivá,
aby sis našla čas pochopit je.“
„Ale já si myslím -“
Matka ji přes ústa uhodila potřetí, teď tak silně, že se zapotácela.
„Ty si myslíš? Myšlení je nechutná kyselina, která rozežírá víru! Tvojí
povinností je věřit a ne myslet. Mozek člověka je ve srovnání se
stvořitelem podřadný. Tvé myšlenky - myšlenky kohokoliv - jsou
bezcenné, protože celé lidstvo nemá žádnou cenu. Musíš mít víru, že
stvořitel vložil do duší ubožáků svou dobrotivost.
Tvým rádcem musí být cit a ne myšlení. Víra musí být tvou
jedinou cestou, ne myšlení.“
Nicci polykala slzy. „Co mám tedy dělat?“
„Máš se stydět, že se svět k chudákům chová krutě, a oni
politováníhodným způsobem útočí na všechno kolem sebe. V
budoucnosti budeš muset hledat cestu, jak jim pomáhat, protože ty víš
jak a oni ne - víš, že to je tvoje povinnost.“
Když otec večer přišel domů a po špičkách vešel do jejího pokoje,
aby se podíval, jestli je dobře přikrytá, Nicci popadla dva z jeho
velkých prstů a silně si je přitiskla k tváři. Přestože matka říkala, že je
špatným člověkem, nikdy se necítila lépe, než když klečel vedle ní a
beze slova jí hladil čelo.
Nicci se při své práci na ulicích naučila chápat potřeby mnoha
lidí, kteří tam žili. Jejich problémy vypadaly neřešitelné. Zdálo se jí,
že ať dělá cokoli, nikdy nic nevyřeší. Bratr Narev to považoval za
důkaz, že do práce nevkládá srdce. Pokaždé, když Nicci selhala, se na
nabádání bratra Nareva nebo matky snažila dvojnásobně.
Pracovala v bratrství již několik let, když jednou u večeře řekla:
„Otče, snažím se pomoct jednomu člověku. Má deset dětí a žádnou
práci. Zaměstnáš ho, prosím?“
Otec zvedl hlavu od polévky. „Proč?“
„Řekla jsem ti, že má deset dětí.“
„Ale jakou práci umí? Proč bych ho měl zaměstnat?“
„Protože práci potřebuje.“
Otec odložil lžíci. „Nicci, miláčku, já zaměstnávám kvalifikované
dělníky. Deset dětí nepomůže při ohýbání oceli, nemyslíš? Co ten
člověk umí dělat? Jakou má kvalifikaci?“
„Otče, kdyby něco uměl, tak by si práci našel. Je spravedlivé, aby
jeho děti hladověly, protože mu nikdo nedá příležitost?“
Otec se na ni díval, jako by si prohlížel nákladní vůz s nějakým
podezřelým novým kovem. Na matčiných sevřených ústech se objevil
malý úsměv, neřekla však nic.
„Příležitost? V čem? Nic neumí.“
„V tak velké dílně, jakou máš ty, bys mu jistě mohl práci najít.“
Klepal prstem po rukojeti lžíce a díval se na její odhodlaný výraz.
Odkašlal si. „Tak dobře, možná bych toho člověka mohl potřebovat na
nakládání vozů.“
„Vozy nakládat nemůže. Má nemocná záda. Dlouhá léta nemůže
pracovat, protože má velké potíže se zády.“
Otec svraštil čelo. „Záda mu nezabránila zplodit deset dětí.“
Nicci chtěla konat dobro a tak se do jeho upřených očí podívala
svým vyrovnaným pohledem. „Otče, proč musíš být tak nesnášenlivý?
Ty někomu můžeš dát práci a on práci potřebuje. Má hladové děti,
které musí krmit a oblékat. Odepřeš mu živobytí jen proto, že v životě
nikdy nedostal příležitost? Jsi bohatý a všechno zlato ti zaslepilo oči,
že nevidíš, co potřebují prostí lidé?“
„Já ale potřebuji -“
„Musíš se na všechno dívat, jestli to potřebuješ ty? Nemohl bys
zohlednit, co potřebují jiní? Musí všechno být jenom podle tebe?“
„Je to podnikání -“
„A co je účelem podnikání? Není jím zaměstnávat lidi, kteří
potřebují práci? Nebylo by lepší, kdyby ten člověk měl práci a
nemusel se ponižovat a žebrat? Ty chceš, aby raději žebral než
pracoval? Nemluvíš s velkým uznáním o tvrdé práci?“
Nicci na něj vystřelovala dotazy, jako by to byly šípy. Vylétaly
tak rychle, že přes jejich množství nedokázal prorazit jediným slovem
odpovědi. Matka se usmívala, když Nicci ze sebe sypala slova, která
měla naučená nazpaměť.
„Proč si musíš největší krutost nechávat pro lidi, kteří mají
nejméně štěstí? Proč jednou nedokážeš zapřemýšlet, co bys mohl
udělat, abys někomu pomohl a nemyslel stále na peníze a ještě jednou
na peníze? Ublížilo by ti, kdybys zaměstnal člověka, který práci
potřebuje? Ublížilo by ti to, otče? Způsobilo by to konec tvému
podnikání? Zruinovalo by tě to?“
V pokoji zůstávala ozvěna jejích ušlechtilých dotazů. Otec se na
ni upřeně zadíval, jako by ji viděl poprvé. Vypadal, jako by ho
zasahovaly skutečné šípy. Ústa se mu pohybovala, ale nevyšlo z nich
ani slovo.
Zdálo se, že zkameněl a dokázal na ni pouze hledět s otevřenými
ústy.
Matka zářila.
„Tak dobře...“ řekl nakonec. „Myslím...“ Zvedl lžíci a zadíval se
do polévky. „Pošli ho za mnou a já mu práci dám.“
Nicci překypovala novým pocitem hrdosti - a moci. Nikdy by ji
nenapadlo, že otce tak lehce vyvede z míry. Dokázala jeho sobeckou
povahu překonat pouhou dobrotou.
Otec vstal od stolu. „Musím... musím se vrátit do práce.“ Očima
prohledával stůl, na Nicci ani na matku se ale nepodíval. „Právě jsem
si vzpomněl... Je tam nějaká práce, na kterou musím dohlédnout.“
Potom, co odešel, matka řekla: „Nicci, jsem ráda, že sis vybrala
cestu spravedlivých a nenásleduješ jeho špatný příklad. Nikdy
nebudeš litovat, že tvé city ovládá láska k lidem. Stvořitel se bude na
tebe usmívat v nebi.“
Nicci věděla, že udělala správnou a morální věc, ale vzpomínka
na noc, když jí tiše hladil čelo a ona si tiskla jeho dva prsty k tváři, jí
vítězství kazila. Ten člověk začal pro otce pracovat a on o něm nikdy
nevyprávěl. Práce ho zcela pohlcovala a nedovolovala mu chodit
domů. Práce zabírala stále víc času také Nicci. Nepřestával jí chybět
výraz v jeho očích. Domnívala se, že už dospívá.
Příští jaro, když Nicci bylo třináct, přišla jednoho dne domů z
práce pro bratrstvo a našla v obývacím pokoji matku s nějakou cizí
ženou. Něco na jejím chování způsobilo, že se Nicci zježily vlasy na
zátylku. Obě ženy vstaly, když Nicci odložila seznam se jmény lidí,
kteří něco potřebovali.
„Nicci, miláčku, to je sestra Alessandra, která přijela z Paláce
proroků v Tanimuře.“
Žena byla starší než matka. Dlouhý cop z jemných hnědých vlasů
měla omotaný kolem hlavy a vzadu přišpendlený. Vypadal jako
bochník spletený z chlebového těsta. Její nos byl příliš velký na
obličej - všední, ale ne ošklivý. Její oči pozorovaly Nicci se
znepokojujícím soustředěním a nepoletovaly sem a tam, jak to vždy
dělaly matčiny oči.
„Sestro Alessandro, byla to namáhavá cesta?“ zeptala se Nicci
potom, co se uklonila. „Myslím tu dálku až z Tanimury.“
„Trvala pouhé tři dny,“ řekla sestra Alessandra. Když si prohlížela
kostnatou postavu Nicci, po obličeji se jí rozlil úsměv, „Ach, ach, jsi
ještě malá pro tak dospělou práci.“ Ukázala rukou k židli. „Nesedneš
si s námi, drahoušku?“
„Vy jste sestra z našeho bratrství?“ zeptala se Nicci, které
nedošlo, kdo ta žena je.
„Co?“
„Nicci,“ řekla její matka. „Sestra Alessandra je sestra světla.“
Užaslá Nicci dopadla na židli. Sestry světla měly čarodějnické
schopnosti jako ona a její matka. Nicci toho o sestrách moc nevěděla,
jen že slouží stvořiteli. Ale ani to neuklidnilo její žaludek. Naháněla jí
strach - stejně jako když stála před bratrem Narevem. Měla
nevysvětlitelný pocit beznaděje.
Nicci byla netrpělivá, protože na ni čekaly další povinnosti. Bylo
třeba sbírat dary. Měla starší průvodce, kteří ji na některá místa
doprovázeli. Říkali, že jinde bude mít mladá dívka lepší výsledky,
když bude sama. Bude tím zahanbovat lidi, kteří mají víc, než si
zaslouží. Všichni z podnikatelů věděli, kdo je. Vždy koktali a
vyptávali se, jak se má otec. Nicci jim naučeným způsobem říkala, jak
bude otec potěšen, až se dozví, jak mysleli na chudé. Většina z nich se
nakonec zachovala jako odpovědní občané.
Dále měla léky, které potřebovala zanést ženě s nemocnými
dětmi. Nicci neměla ani dost oblečení pro děti. Snažila se přesvědčit
některé lidi, aby darovali plátno, a druhé, aby ušili oblečení. Někteří
lidé neměli kde bydlet, další žili namačkáni v malých pokojích.
Snažila se některé bohaté lidi přesvědčit, aby přispěli budovou. Nicci
měla za úkol shánět pro ženy džbány, aby v nich mohly nosit vodu ze
studny. Potřebovala navštívit hrnčíře. Několik starších dětí bylo
přichyceno při krádeži. Jiné se praly a několik z nich zbilo do krve své
mladší vrstevníky. Nicci se za ně omlouvala a snažila se vysvětlit, že
nikdy neměly pořádnou příležitost být hodné, a že pouze reagovaly na
kruté podmínky, ve kterých žijí. Doufala, že otce přesvědčí, aby
zaměstnal alespoň pár z nich.
Problémů bylo stále víc a v dohledu nebyl žádný konec. Vypadalo
to, že čím víc lidí bratrstvu pomáhá, tím víc je těch, kteří pomoc
potřebují. Nicci si kdysi myslela, že problémy světa vyřeší, ale teď
začínala mít pocit, že je beznadějně neschopná. Věděla, že to je její
chyba. Potřebovala pracovat ještě usilovněji.
„Drahoušku, umíš číst a psát?“ zeptala se sestra.
„Příliš dobře ne, sestro. Jen jména. Mám příliš mnoho práce s
těmi, co mají méně štěstí než já. Jejich potřeby mají přednost před
mými sobeckými touhami.“
Matka se usmála a pokývala hlavou.
„Jsi vlastně ztělesněním dobrého ducha.“ Sestra zaslzela. „Slyšela
jsem o tvé práci.“
„Opravdu?“ Nicci pocítila záchvěv hrdosti, ale pak ji napadlo, že
přes všechno její úsilí se nic nezlepšuje, a vrátil se jí pocit nezdaru.
Kromě toho matka říkala, že pýcha je špatná. „Nevidím, co je
zvláštního na tom, co dělám. Zvláštní jsou lidé na ulicích, jak trpí ve
strašných podmínkách. Jsou mi opravdovým vzorem.“
Matka se spokojeně usmívala. Sestra Alessandra se naklonila
dopředu a vážným hlasem řekla: „Dítě, už ses učila používat svůj
čarodějnický talent?“
„Matka mě učí nějaké maličkosti, jak odstraňovat drobné bolesti.
Já však vím, že by bylo nečestné, kdybych se předváděla před lidmi
bez magických schopností. Proto se je ze všech sil snažím
nepoužívat.“
Sestra si zkřížila ruce na klíně. „Mluvila jsem s tvou matkou,
zatímco jsme na tebe čekaly. Udělala velmi dobře, že tě nasměrovala
správným směrem. Cítíme však, že bys dokázala udělat mnohem víc,
kdybys sloužila vyšším záměrům.“
Nicci si povzdechla. „Víte, to je v pořádku. Možná bych mohla
vstávat o něco dřív. Mám však povinnosti vůči chudým a vynasnažím
se mezi ně zařadit i vyšší záměry. Doufám, sestro, že chápete, že se
nepokouším získat nezasloužené sympatie. Otevřeně říkám, že vyšší
záměry nemám, ale doufám, že nepotřebujete, abych se jim příliš
věnovala, protože už teď jsem v jednom kole.“
Sestra Alessandra se útrpně usmála. „Ty to nechápeš, Nicci.
Chtěly bychom, abys ve své práci pokračovala s námi v Paláci
proroků. Zpočátku budeš přirozeně novičkou, ale jednoho dne se
staneš sestrou světla a budeš pokračovat s tím, co jsi začala.“
Panika zaplavila Nicci jako stoupající povodeň. Bylo příliš mnoho
lidí, co se života drželi jen tenkým vlákenkem, o které pečovala ona.
Měla v bratrstvu přátele, které se naučila mít ráda. Měla spoustu
práce. Nechtěla opustit matku a dokonce ani otce. Věděla, že je zlý,
ale k ní nikdy zlý nebyl. Věděla, že je sobecký a chamtivý, ale stále ji
chodil pečlivě přikrývat a někdy ji poplácal po rameni. Byla si jistá, že
jednou v jeho modrých očích opět něco uvidí, jen mu musí dopřát dost
času. Nechtěla od něj odejít. Z neznámých důvodů si zoufale přála v
jeho očích opět uvidět tu jiskru. Věděla, že je sobecká.
„Mám chudé lidi zde, sestro Alessandro.“ Nicci zamrkala, aby
zahnala slzy. „Mám za ně morální odpovědnost. Je mi líto, ale
nemohu je opustit.“
V tom okamžiku do dveří vešel otec. Rozpačitě se zastavil, nohy
mu ztuhly v půli kroku a ruku měl na klice, jak zíral na sestru.
„Co se děje?“
Matka se postavila. „Howarde, to je Alessandra. Je sestrou světla.
Přišla, aby -“
„Ne! To nedovolím, slyšíš? Je to naše dcera a sestry si ji nemohou
vzít.“
Sestra Alessandra se postavila na stranu a podívala se na matku.
„Požádejte prosím vašeho manžela, aby odešel. Jeho se to netýká.“
„Co se mě netýká? Je to moje dcera! Vy si ji nevezmete!“
Najednou se naklonil dopředu, aby Nicci popadl za nataženou
paži. Sestra zvedla prst a užaslá Nicci viděla, jak otce odhodil oslnivý
záblesk světla dozadu. Narazil zády na zeď a sesunul se dolů. Držel se
za hruď a lapal po dechu. Nicci vytryskly slzy a rozběhla se k němu,
ale sestra Alessandra ji popadla za paži a zadržela ji.
„Howarde, výchova dítěte je moje věc,“ řekla matka a měla
přitom zaťaté zuby. „Stvořitel mě obdařil jistými schopnostmi. Když
se připravoval náš manželský svazek, slíbil jsi mi, že pokud budeme
mít děvče a bude mít čarodějnické schopnosti, budu mít výlučné právo
vychovávat ho, jak uznám za vhodné. Já věřím, že dělám správnou
věc - že si to přeje stvořitel. U sester bude mít čas naučit se číst. Bude
mít čas, aby se naučila používat svůj dar a lidem pomáhala, jak to
dovedou jen sestry. Postarám se, abys slovo dodržel. Jsem si jistá, že
máš nějakou práci, ke které se musíš neprodleně vrátit.“
Dlaní si masíroval hruď. Pak mu paže klesly podél těla. Se
svěšenou hlavou se vlekl ke dveřím. Než za sebou zavřel dveře,
podíval se Nicci do očí. Přes slzy viděla v jeho očích jiskru, jako by jí
toho chtěl spoustu říct - pak ale jiskra pohasla a on za sebou zavřel
dveře.
Sestra Alessandra řekla, že by bylo nejlepší, kdyby odešly hned a
Nicci ho již neuviděla. Slíbila, že pokud Nicci bude poslouchat a
zvykne si na nové místo, naučí se číst a používat svůj dar, tak otce
opět uvidí.
Nicci se naučila číst, používat čarodějnické schopnosti a zvládla
všechno ostatní, co se od ní chtělo. Plnila všechny požadavky. Dělala
všechno, co se od ní očekávalo. Život novicky, která se měla stát
sestrou světla, byl až do otupěni nesobecký. Sestra Alessandra na svůj
slib zapomněla. Nebyla ráda, když jí ho připomínala a nacházela pro
Nicci další a další úkoly, které musela plnit.
Několik let po tom, co Nicci přivedli do paláce, opět uviděla
bratra Nareva. Narazila na něj docela náhodou - pracoval v Paláci
proroků u koní. Usmál se svým chladným úsměvem a upřeně ji
pozoroval. Řekl jí, že po jejím příkladu dostal nápad přijít do paláce.
Říkal, že si přeje žít dostatečně dlouho, aby viděl, jak na svět sestoupí
Řád.
Myslela si, že má divné zaměstnání. Řekl jí, že práci pro sestry
považuje za morálnější, než aby svou prací přispíval k hromadění
zisků. Řekl, že mu nezáleží, jestli bude někomu v paláci vyprávět o
něm nebo o jeho práci pro bratrstvo, ale požádal ji, aby sestrám
neříkala, že má čarodějnické schopnosti. Kdyby se to dozvěděly,
nedovolily by mu pracovat ve stájích. Pak by jim musel odmítnout
sloužit, protože - jak říkal - chtěl stvořiteli sloužit svým vlastním
nenápadným způsobem.
Nicci jeho tajemství respektovala nejen ze smyslu pro loajalitu,
ale především proto, že byla neustále příliš zaměstnána studiem a
prací. Neměla čas zabývat se bratrem Narevem a jeho bratrstvím.
Příležitostně viděla, jak čistí stáje od hnoje. Jeho význam zmizel spolu
s dětstvím v minulosti. Už na něj pořádně nepomyslela. V paláci byla
práce, které se měla věnovat - většinu z ní by bratr Narev schvaloval.
Až po mnoha letech jí došlo, jaké byly pravé důvody pro jeho pobyt v
Paláci proroků.
Sestra Alessandra se starala, aby Nicci byla neustále zaměstnaná a
nezbýval jí čas na takové sobecké slabosti, jako jít domů na návštěvu.
Dvacet sedm let poté, co ji odvedli, aby se stala sestrou světla, Nicci
opět uviděla svého otce. Byla ještě novičkou a byl to jeho pohřeb.
Matka poslala Nicci vzkaz, aby se vrátila domů a navštívila otce,
protože se mu zhoršuje zdraví. Nicci se v doprovodu sestry
Alessandry okamžitě vydala domů. Dorazila až po otcově smrti.
Matka řekla, že ji několik posledních týdnů prosil, aby pro dceru
poslala. Zavzdychala a řekla, že to odkládala, protože si myslela, že se
jeho stav zlepší. Řekla, že kvůli tak banální záležitosti nechtěla Nicci
rušit v důležité práci. Řekla, že po celou dobu si přál jen jednu věc:
uvidět Nicci. Matka si myslela, že to je hloupost, protože jemu na
lidech nezáleželo. Proč by právě teď měl mít potřebu někoho vidět?
Zemřel sám, zatímco matka pomáhala obětem bezcitného světa.
Nicci bylo čtyřicet, ale matka ji stále považovala za dívku, protože
pod vlivem kouzla v paláci zestárla pouze do té míry, že vypadala na
patnáct nebo na šestnáct let. Řekla jí, aby si oblékla hezké
pestrobarevné šaty, protože vlastně nemá důvod k smutku.
Nicci dlouho stála a dívala se na otcovo tělo. Její šance ještě
jednou uvidět modré oči byla navždy pryč. Bolest poprvé po mnoha
letech způsobila, že někde hluboko v sobě něco pocítila. Bylo dobře,
že něco zase cítí, přestože to je bolest.
Když Nicci stála a dívala se na otcův propadlý obličej,
poslouchala, jak sestra Alessandra říká, že lituje, že ji musela odvést,
ale že se nikdy předtím nesetkala se ženou, která má tak silný talent
jako Nicci, a že s darem od stvořitele se nemá plýtvat.
Nicci řekla, že to chápe. Protože má čarodějnické schopnosti, je
správné, aby je používala k pomoci těm, co pomoc potřebují.
V Paláci proroků se o Nicci říkalo, že je nejobětavější a
nejochotnější novicka, která se dostala pod jeho střechu. Každý ji
chválil a říkal mladším novickám, aby si z Nicci braly příklad.
Chválila ji dokonce matka představená.
Chvála byla pouhým bzučením v jejích uších. Bylo nespravedlivé,
že je lepší než ostatní. Ať se Nicci snažila sebevíc, nemohla uniknout
dědictví po otci. Jeho špatnost jí kolovala v žilách, vyzařovala z jejího
každého póru a zamořovala všechno, co dělala. Čím obětavější byla,
tím víc potvrzovala svou nadřazenost, a tudíž svou špatnost.
Věděla, že to může znamenat jenom jedinou věc: je zlá.
„Nesnaž se na něj vzpomínat, jak ho vidíš teď,“ řekla sestra
Alessandra, když stály před jeho tělem a dlouho mlčely. „Pokus si ho
pamatovat, jaký byl, když ještě žil.“
„To nedokážu,“ řekla Nicci. „Já ho nikdy živého neviděla.“
Matka začala podnikat spolu s přáteli z bratrství. Psávala Nicci
radostné dopisy, ve kterých říkala, že ve zbrojařské dílně zaměstnala
mnoho chudých. Říkala, že si to s nahromaděným bohatstvím může
dovolit. Matka byla hrdá, že bohatství se teď může používat k
morálním účelům. Prohlašovala, že otcova smrt byla skrytým
dobrodiním, protože konečně může pomáhat lidem, kteří si to vždy
nejvíc zasluhovali. Říkala, že všechno je součástí stvořitelova plánu.
Matka musela zvýšit ceny, aby mohla platit mzdy všech, jimž dala
práci. Hodně starých dělníků odešlo. Matka říkala, že je ráda, že jsou
pryč, protože nebyli vstřícní.
Objednávky přestaly přicházet. Dodavatelé začali požadovat, aby
se jim platilo dřív, než zboží dodají. Matka přestala brnění
kontrolovat, protože si noví dělníci stěžovali, že musí dodržovat
nespravedlivé normy. Říkali, že se snaží ze všech sil, a že záleží
především na snaze. Matka s nimi měla pochopení.
Musela prodat buchar. Někteří zákazníci přestali objednávat další
brnění a zbraně. Matka říkala, že se bude bez těchto nesnášenlivých
lidí lépe žít. Požádala vévodu, aby vydal nové zákony, které by
vyžadovaly rovnoměrné rozložení práce. Nové zákony však
přicházely pomalu. Několik zbývajících zákazníků dosti dlouho
neplatilo své dluhy, ale slíbilo, že to doženou. Zboží jim pak poslala.
Šest měsíců po otcově smrti podnik zkrachoval. Obrovské
bohatství, které za celý život vybudoval, bylo pryč.
Někteří z kvalifikovaných dělníků, které kdysi najal otec, odešlo
za prací do vzdálených zbrojnic. Většina z těch, co zůstali, si dokázala
najít jen podřadnou práci. Museli být rádi, že nějakou mají. Mnozí z
nových dělníků chtěli od matky, aby něco udělala. Spolu s bratrstvím
se tedy obrátila na jiné podnikatele, aby je zaměstnali. Některé
podniky se pokusily pomoct, ale většina si nemohla nové dělníky
dovolit.
Zbrojnice byla největším zaměstnavatelem v okolí a přitahovala
mnoho dalších lidí, kteří byli zaměstnáni všude kolem. Další
podnikatelé, jako například obchodníci, malí dodavatelé a přepravci,
kteří záviseli na zbrojnici, krachovali, protože od ní nedostávali žádné
zakázky. Pekaři, řezníci a další obchody ve městě ztrácely zákazníky a
musely propouštět lidi, i když to nedělaly rády.
Matka požádala vévodu, aby promluvil s králem. Vévoda řekl, že
král nad tímto problémem uvažuje.
Podobně jako otcova zbrojnice zpustly i další budovy, protože z
nich lidé odešli, aby si našli práci v jiných prosperujících městech. Na
podnět bratrství se lidé neoprávněně nastěhovali do mnoha opuštěných
budov. Opuštěná místa se stávala svědky loupeží a někdy dokonce
vražd. Když se k těmto místům přiblížila nějaká žena, rychle toho
litovala. Matka nemohla ze své zavřené zbrojnice prodávat zbraně, tak
je rozdala chudým, aby se mohli bránit. Zločinnost však stoupala dál.
Král matce udělil malou penzi na počest její dobročinné práce a za
zásluhy jejího otce o stát. Penze matce dovolovala zůstat v domě i s
omezeným počtem služebnictva. Pro bratrstvo pracovala dál a snažila
se napravit všechny křivdy, které byly podle jejího názoru odpovědné
za krach podniku. Doufala, že jednoho dne dílnu opět otevře a bude
zaměstnávat lidi. Za její zásluhy o spravedlnost ji král vyznamenal
stříbrnou medailí. Matka jí napsala, že král ji prohlásil za ztělesnění
dobrého ducha, jaké ještě neviděl. Nicci pravidelně dostávala zprávy o
vyznamenáních, která matka dostávala za svou obětavou prácí.
Když matka po osmnácti letech zemřela, Nicci vypadala jako
sedmnáctiletá dívka. Na pohřbu chtěla mít krásné černé šaty -
nejhezčí, které se daly sehnat. Palác ale řekl, že se pro novicku nehodí,
aby měla sobecké požadavky, a že to nepřichází v úvahu. Řekly jí, že
dostane jednoduché nezdobené šaty.
Když Nicci dorazila domů, šla za královským krejčím a řekla mu,
že na pohřeb matky potřebuje nejhezčí černé šaty, které dokáže ušít.
Řekl jí cenu a ona odpověděla, že peníze nemá, ale šaty přesto
potřebuje.
Krejčí měl tři brady, z uší mu vyrůstaly mazem pokryté chlupy,
měl mimořádně dlouhé žluté nehty a neustále se chlípně šklebil. Řekl
jí, že on též něco potřebuje. Naklonil se až k ní, jemně držel její
hladkou paži v pokřivených prstech a naznačil, že když se postará o
jeho potřeby, on by se mohl postarat o šaty.
Nicci měla na matčině pohřbu nejhezčí černé šaty.
Matka se celý život věnovala potřebám druhých lidí. Nicci už
nikdy nebude mít potěšení, že se podívá do očí hnědých jako šváb. Na
rozdíl od pohřbu otce, Nicci nepocítila žádnou bolest, která by se
napřahovala, aby se dotkla něčeho hluboko v jejím nitru. Nicci si
uvědomila, jak je zlá.
Poprvé si uvědomila, že jí z neznámých důvodů na ničem
nezáleží.
Od toho dne Nicci nikdy neměla na sobě jiné šaty než černé.
Když Nicci po sto dvaceti sedmi letech stála u zábradlí balkónu
nad velkou síní, uviděla oči, které ji ohromily stejným pocitem vnitřní
hodnoty, jenž si uchovávala v srdci. Co bylo v očích jejího otce
blikavým žhavým uhlíkem, v Richardových očích prudce plápolalo.
Ani teď nevěděla, co by to mohlo být.
Věděla však, že to je rozdíl mezi životem a smrtí, a že ho musí
zničit.
Teď už konečně věděla, jak.
Jen kdyby někdo prokázal jejímu otci stejné milosrdenství, když
byla ještě dítě.

Kapitola dvanáctá
Nicci se trmácela po silnici od předměstí Fairfieldu ke statku, kde

si podle tří sester zařídil císař Jagang sídlo. Prohlížela si ležení
Císařského řádu, chaoticky rozložené po obou stranách, a hledala
zvláštní skupinu stanů. Věděla, že by měly být někde nablízku, Jagang
je měl rád u sebe. Kam až dohlédla, vojenské ubytovací stany, vozy a
lidé pokrývali pole a pahorky jako černé saze. Obloha a země byly
pocákané stejnou tmavou barvou. Táborové ohně rozeseté na
ztemnělých polích mrkaly jako nebe plné hvězd.
Den se stával skličujícím a dusným. Nebylo to jen příchodem
večera, ale též zataženým nebem, po kterém vířila šedivá oblaka. Vítr
byl slabý, ale nárazový, stany a oblečení se v něm třepetaly, plameny
táborových ohňů poskakovaly a dým se rozlétal do všech stran.
Poryvy větru přinášely pronikavý zápach lidských a zvířecích výkalů,
který překrýval příjemnou, ale nevýraznou vůni vaření. Čím déle
zůstane armáda na jednom místě, tím horší je zápach.
Před ní se z černé špíny u svých základů zvedaly elegantní budovy
usedlosti. Protože měl Jagang přístup k myslím sester Georgie,
Rochelle a Aubrey, měl by vědět, že je Nicci zpátky, a čekat na ni.
Císař bude muset počkat, předtím musí udělat ještě něco jiného.
Bez Jaganga v hlavě to dokáže.
V dálce Nicci uviděla, jak se nad menšími stany tyčí, co hledala.
Sešla ze silnice a zamířila skrz davy vojáků tím směrem. Zdaleka
dokázala rozeznat typické zvuky vycházející ze skupiny zvláštních
stanů - slyšela je přes smích a zpěv, přes praskání ohně, prskání masa
na rožních, skřípění brousků o kov, zvonění kladiv na oceli a přes
rytmický zvuk pil.
Když procházela kolem rozdivočelých vojáků a vybírala si cestu
tímto chaosem, chytali ji za paže nebo za nohy, pokoušeli se zachytit
její šaty. Neurvalí vojáci nestáli za velkou pozornost, prostě se jim
vytrhla, nevšímala si jejich výkřiků o lásce a dál procházela jejich
zástupy. Když ji mohutný voják popadl za zápěstí, silně jí sevřel ruku
a s trhnutím ji otočil a přinutil zastavit, stála pouze okamžik, ve
kterém uvolnila svou magickou sílu a rozdrtila mu srdce bušící v
hrudi. Ostatní muži se zasmáli, když uviděli, jak se zhroutil k zemi, až
zaduněla. Neuvědomili si, že ho zabila. Nikdo se však nepokoušel
vznést nárok na jeho zamýšlenou kořist. Uslyšela, jak mezi vojáky
šeptem kolují slova „paní Smrt“.
Konečně se dostala, kam chtěla. Vojáci hráli karty, jedli fazole
nebo chrápali zamotaní v přikrývkách vedle stanů, kde křičeli mučení
zajatci. Dva muži z velkého stanu vytahovali mrtvolu, za níž se vlekla
část jejích vnitřností. Bezvládné tělo hodili do vozu na hromadu
dalších mrtvol.
Nicci luskla prsty na neoholeného vojáka, který přicházel od
vzdálenějšího stanu. „Ukažte mi seznam, kapitáne.“ Podle modrého
obalu registrační knihy, kterou nesl, věděla, že je velícím důstojníkem.
Chvíli se na ni mračil, ale když pohledem sklouzl po jejích
černých šatech, na obličeji se mu objevil výraz poznání. Podal jí
umouněnou a zmuchlanou knihu. Uprostřed měla hluboký ohyb, jako
by ji někdo náhodou rozsedl. Stránky, které z ní vypadaly, naskládal
zpátky, ale nebyly pořádně vložené a jejich okraje místy čouhaly.
Byly celé roztřepené a ušpiněné.
„Nemám co hlásit, paní, oznamte ale prosím Jeho Excelenci, že
jsme vyzkoušeli skoro všechno a ona nevypovídá.“
Nicci otevřela knihu a začala si prohlížet poslední zapsaná jména
a další údaje o nich.
„Ona? Koho máte na mysli, kapitáne?“ zamumlala při čtení.
„Samozřejmě Mord-Sithu.“
Nicci se podívala na kapitána. „Mord-Sithu. Ach tak. Kde je?“
Ukázal na stan, který stál úplně vzadu. „Vím, že Jeho Excelence
řekla, že od čarodějnice s takovými zlověstnými schopnostmi
neočekává, že by nám dala informaci o lordovi Rahlovi, ale já jsem
doufal, že jej překvapím dobrou zprávou.“ Zahákl si prsty za opasek a
zklamaně si povzdechl. „Neměl jsem štěstí.“
Nicci si chvíli pozorně prohlížela stan. Neslyšela žádný křik. Ještě
nikdy neviděla žádnou Mord-Sithu, ale něco o nich věděla. Věděla, že
by bylo smrtelně nebezpečné použít proti nim magii.
Vrátila se ke čtení zápisů v knize. Nebylo v ní nic zajímavého.
Většina lidí byla z okolí. Představovali pouhý vzorek, který by sebrán,
aby se zkusilo, co by mohli vědět. Ti nebudou mít informace, které by
potřebovala.
Nicci zaťukala na řádek u konce popsané části knihy, kde bylo
„kurýr“.
„Kde je?“
Kapitán sklonil hlavu a ukázal na stan za sebou.
„Přidělil jsem k němu nejlepšího vyšetřovatele. Když jsem tam
byl naposled na kontrole, ještě z něj nic nevytáhl - ale to bylo brzy
zrána.“
Od poslední kontroly uplynul celý den. Když někoho mučí, tak se
mu celý den zdá věčností. Stejně jako všechny další stany používané
na vyslýchání vězňů byl i ten s kurýrem vyšší než okolní polní stany,
které byly velké jen natolik, aby si do nich vojáci mohli lehnout. Nicci
přistrčila knihu až k tlustému břichu důstojníka.
„Děkuji. To bude všechno.“
„Budete tedy informovat Jeho Excelenci?“
Nicci na jeho dotaz nepřítomně přikývla, protože byla
myšlenkami už někde jinde.
„Řeknete mu, že se z nich dalo vytáhnout jen málo?“
Nikdo netoužil postavit se před Jaganga a přiznat se mu, že
nedokázal splnit úkol, i když se tady nic plnit nemělo. Jagang neměl
porozumění pro výmluvy. Nicci přikývla a šla pryč. Mířila ke stanu,
ve kterém byl kurýr. „Zanedlouho ho uvidím. Oznámím mu to za vás,
kapitáne.“
Zjistila, že přišla příliš pozdě, jen co odsunula stanový dílec a
vešla dovnitř. Nechutně zřízené pozůstatky kurýra ležely na úzkém
dřevěném stole, ke kterému byly připevněné lesknoucími se mučícími
nástroji. Kurýrovy paže visely po stranách dolů a kapala z nich ještě
teplá krev.
Nicci viděla, že vyšetřovatel drží poskládaný kousek papíru. „Co
tam máš?“
Zvedl ruku s papírkem a zazubil se na ni. „Jeho Excelenci to moc
potěší. Mám mapu.“
„Mapu čeho?“
„Místa, kde ten chlap předtím byl. Nakreslil jsem ji celou podle
toho, co mi zcela dobrovolně řekl.“ Nad svým žertem se zasmál jen
on.
„Vážně?“ řekla Nicci. Vojákův široký úsměv upoutal její
pozornost. Člověk jako on se šklebí jen tehdy, když najde, co hledal, a
ví, že si v očích nadřízených polepší. „A kde byl?“
„Byl za svým vládcem.“
Mával papírkem, jako by mapa označovala místo s pokladem.
Nicci už měla té hry dost a vytrhla mu kořist z ruky. Rozložila
pomačkaný žlutý papír a opravdu uviděla mapu s řekami, s linií
pobřeží a s horami. Všechno bylo velmi pečlivě zakresleno. Uviděla
dokonce horské průsmyky.
Nicci poznala, že mapa je pravá. Když žila v Paláci proroků,
Nový svět byl vzdáleným a tajemným místem, kam kromě několika
sester chodil málokdo. Každá sestra, která se tam odvážila, si vždy
dělala přesné poznámky, které se v paláci zaznamenávaly do map.
Všechny novicky si v průběhu své výuky ukládaly mapy do paměti
spolu s mnoha jinými nesrozumitelnými věcmi. Přestože tehdy
nepředpokládala, že by někdy cestovala do Nového světa, dobře
věděla, jak vypadá. Nicci si pozorně prohlížela papír, který měla v
rukou, a důkladně studovala zeměpisné podrobnosti. Všechno, co bylo
pro ni nové, si ukládala do mapy ve své paměti.
Voják tlustým prstem ukázal na jediný krvavý otisk prstu na
mapě. „To je místo, kde se ukrývá samotný lord Rahl - přesně
uprostřed těchto hor.“
Nicci se zastavil dech. Zírala na papír a vrývala si do paměti tok
každého potoka a každé řeky, každou horu, cestu, stezku a horský
průsmyk, každou vesnici, každé městečko a město.
„K čemu se přiznal, než zemřel?“ Zvedla hlavu. „Jeho Excelence
čeká na moje hlášení. Jsem na cestě k němu.“ Netrpělivě luskla prsty.
„Řekni mi všechno.“
Muž se poškrábal na vousech. Na nehtech měl zaschlou krev.
„Opravdu mu to řeknete? Povíte Jeho Excelenci, že z kurýra dostal
tyto informace seržant Wetzel?“
„Samozřejmě,“ ujistila ho Nicci. „Všechny zásluhy budou tvoje.
Já další uznání nepotřebuji.“ Poklepala na zlatý kroužek ve svém
spodním rtu. „Císař je stále v mé mysli - každou vteřinu každého dne.
Nepochybně se právě teď mýma očima dívá, že se informaci podařilo
získat tobě a ne mně. A teď řekni, k čemu se ten muž přiznal?“
Seržant Wetzel si opět poškrábal vous, zřejmě se snažil
rozhodnout, jestli jí může věřit, že zásluhy nechá připsat jemu, nebo
jestli by neměl vsadit na jistotu a informaci přinést Jagangovi sám.
Uvnitř Císařského řádu nebyla příliš velká vzájemná důvěra a bylo
moc důvodů nedůvěřovat nikomu. Jak si škrábal vous, šupinky
zaschlé krve mu zůstávaly v kudrnatých chlupech.
Nicci se upřeně podívala do jeho krví podlitých očí. Páchl
pálenkou. „Pokud všechno nenahlásíš mně, seržante Wetzeli, a to
ihned, položím tě na vedlejší stůl a svoje hlášení budeš přerušovat
výkřiky. Až skončím, hodím tě do vozu k ostatním mrtvolám.“
Nadvakrát přikývl, že souhlasí. „Samozřejmě. Já pouze chtěl mít
jistotu, že se Jeho Excelence o mém úspěchu doví.“ Když Nicci
přikývla, pokračoval: „Byl to pouhý kurýr. Poslali jsme malou
jednotku o šesti mužích na předsunutý průzkum. Obloukem daleko na
severu objeli nepřátelská vojska. Měli s sebou jednu ženu s
čarodějnickými schopnostmi, která jim pomáhala držet se daleko od
nepřítele, aby je neobjevil. Byli někde na severozápad od
nepřátelských sil, když náhodou narazili na toho muže. Přivedli ho ke
mně na výslech. Zjistil jsem, že patří mezi pravidelné kurýry, kteří
jsou posíláni, aby podávali hlášení lordovi Rahlovi.“
Nicci zahrozila prstem na papír. „Ale nepřátelská vojska jsou tady
dole. Chceš říct, že Rich... lord Rahl není se svými muži? Není se
svou armádou?“
„To je pravda, ale kurýr nevěděl proč. Jeho jedinou povinností
bylo nosit svému pánovi zprávy o rozmístění vojsk a pravidelně
informovat o jejich stavu.“ Poklepal na mapu v její ruce. „Právě tady
je místo, kde se lord Rahl skrývá i se svojí chotí.“
Nicci zvedla hlavu a překvapením jí poklesla čelist. „Chotí?“
Seržant Wetzel přikývl. „Muž řekl, že se lord Rahl oženil s
nějakou ženou, které se říká matka zpovědnice. Je zraněná a proto se
ukrývají až v těchto odlehlých horách.“
Nicci si vzpomněla na Richardovy city k té ženě, a že se
jmenovala Kahlan. Richardova svatba stavěla všechno do nového
světla. Mohlo to mít nepříznivý vliv na její plány. Anebo...
„Ještě něco, seržante?“
„Ten muž řekl, že lord Rahl a jeho manželka mají s sebou jako
ochranu jednu z těch žen, jednu Mord-Sithu.“
„Proč jsou tam? Proč nejsou lord Rahl a matka zpovědnice s
armádou? Nebo v Aydindrilu? Nebo když na to přijde, v D'Haře?“
Zavrtěl hlavou. „Kurýr byl jenom voják s malou hodností, který
uměl rychle jezdit na koni a orientovat se v terénu. Věděl jen to, že
jsou nahoře a jsou sami.“
Nicci byla tímto vývojem událostí zmatena.
„Ještě něco? Je tam ještě něco dalšího?“
Zavrtěl hlavou. Položila muži ruku na záda doprostřed mezi
lopatky. „Děkuji, seržante Wetzeli. Ani nevíš, jak jsi mi pomohl.“
Když se zašklebil, Nicci uvolnila proud své magické síly, který
vyrazil po jeho páteři a v okamžiku mu v lebce spálil mozek. Prudce
dopadl na zem a v posledním zasténání mu z plic vyrazil vzduch.
Nicci zvedla mapu, kterou už měla v paměti, a s pomocí svého
daru ji zapálila. Papír praskal a černal, když plamen postupoval přes
pečlivě zakreslené řeky, města a hory, až se dostal ke krvavému otisku
prstu nad jedním bodem v horách. Nechala papír, aby se vznesl z její
ruky. Dohořel s posledním obláčkem kouře a popel se jako černý sníh
sypal na mrtvé tělo u jejích nohou.
Před stanem, ve kterém byla uvězněná Mord-Sitha, se Nicci
nenápadně rozhlédla kolem sebe, aby zjistila, jestli ji někdo
nepozoruje. Stanům, ve kterých se mučilo, nikdo nevěnoval ani
nejmenší pozorost. Vklouzla dovnitř.
Nicci sebou trhla, když uviděla ženu, která ležela na stole. Až po
chvíli se dokázala přinutit k nadechnutí.
Voják, který měl z práce, kterou dělal, rudé ruce, se na Nicci
zamračeně podíval. Nečekala, až začne něco namítat, pouze přikázala:
„Podej hlášení.“
„Nedostal jsem z ní ani slovo,“ zavrčel.
Nicci přikývla a položila ruku na vojákova široká záda. Obával se
její ruky a chtěl udělat krok stranou, bylo však příliš pozdě. Muž padl
mrtvý k zemi dřív, než si stačil uvědomit, že má nějaký problém.
Kdyby měla čas, nechala by ho trpět.
Nicci se přinutila přistoupit ke stolu a podívat se do modrých očí.
Ženina hlava se jemně chvěla.
„Jen na mě použij svou moc, čarodějnice... ubliž mi.“
Nicci se na rtech objevil slabý úsměv. „Chtěla bys bojovat až do
trpkého konce, co?“
„Použij svou magii, mrcho.“
„Nemám to v úmyslu. Pochop, já už o ženách jako ty něco vím.“
V modrých očích zaplál vzdor. „Nic nevíš.“
„Ale ano. Řekl mi to Richard. Ty ho znáš jako lorda Rahla, ale
jistou dobu byl mým žákem. Vím, že ženy jako ty mají schopnost
zmocnit se síly lidí s magickým nadáním, pokud se proti nim použije.
Pak ji dokážete obrátit proti nám. Jistě chápeš, že si rozmyslím použít
na tebe čarodějnické umění.“
Žena uhnula očima. „Pak mě muč dál, pokud jsi přišla kvůli tomu.
Nic se nedovíš.“
„Nepřišla jsem tě mučit,“ ujistila ji Nicci.
„Co tedy chceš?“
„Dovol, abych se ti představila,“ řekla Nicci. „Jsem paní Smrt.“
Ženiny modré oči se k ní vrátily a poprvé prozradily záblesk
naděje. „Tak mě zabij.“
„Potřebuji, abys mi něco řekla.“
„Já ti... neřeknu... nic.“ Bylo pro ni utrpením mluvit. „Vůbec nic.
Zabij mě.“
Nicci zvedla ze stolu zakrvácený nůž a přidržela ho před
modrýma očima. „Myslím, že mi něco řekneš.“
Žena se usmála. „Zkus to. Jen urychlíš mou smrt. Já vím, kolik
člověk vydrží. Už nejsem daleko od světa duchů. Ale ať uděláš
cokoliv, umřu dřív, než promluvím.“
„Ty mi nerozumíš. Já nechci, abys zradila svého lorda Rahla.
Neslyšela jsi, jak se tvůj mučitel svalil na zem? Když hlavu otočíš o
trochu víc, možná uvidíš, že člověk, který tě mučil, je už mrtvý.
Nechci, abys mi vyprávěla nějaká tajemství.“
Žena se s potížemi podívala k tělu na podlaze. V čele jí zaškubalo.
„Co tím myslíš?“
Nicci si všimla, že nežádá, aby ji pustila na svobodu. Mord-Sitha
věděla, že už nemá žádnou naději žít. Mohla jen doufat, že Nicci
ukončí její agónii.
„Richard byl mým žákem. Řekl mi, že kdysi byl v zajetí Mord-
Sith. To ale není tajemství, je to tak?“
„Není.“
„Chci se o tom něco dozvědět. Jak se jmenuješ?“
Žena odvrátila obličej.
Nicci přiložila prst z ženině bradě a otočila obličej k sobě. „Chci ti
něco nabídnout. Nebudu se ptát na nic tajného, na nic, o čem bys
neměla mluvit. Nebudu od tebe žádat, abys zradila lorda Rahla - to od
tebe nechci. Nezajímá mě to. Pokud budeš spolupracovat, slibuji ti, že
budeš mít rychlou smrt.“ Nicci opět zvedla nůž, aby ho žena viděla.
„Už nebude žádné mučení. Žádná bolest. Jen uzavírající objetí smrti,
kterým všechno skončí.“
Ženě se začaly třást rty. „Prosím,“ zašeptala a do očí se jí vrátila
naděje. „Prosím... zabiješ mě?“
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Nicci.
Nicci byla většinou lhostejná, když se dívala na mučení, ale to
dnešní ji vyvedlo z míry. Vyhýbala se pohledu jinam než na její
obličej, nedívala se na její nahé tělo, aby se nemusela domýšlet, co s
ní dělali. Nicci nedokázala pochopit, jak dokázala nekřičet, nebo
vlastně ani to, jak dokázala mluvit.
„Hania.“ Ženiny ruce a kotníky byly připoutané ke stolu, takže
kromě hlavy nemohla ničím hýbat. Zahleděla se Nicci do očí. „Zabiješ
mě?... Prosím?“
„Udělám to, Hanio. To ti slibuji. Rychle a bez trápení - pokud mi
řekneš, co chci vědět.“
„Nemohu ti říct nic.“ Hania vypadala, že se v zoufalství ochable
tiskne ke stolu, protože její utrpení bude pokračovat. „Neřeknu nic.“
„Chci se něco dozvědět z doby, když byl Richard zajatcem.
Věděla jsi, že kdysi byl zajatcem Mord-Sith?“
„Samozřejmě.“
„Chci o tom slyšet.“
„Proč?“
„Protože ho chci pochopit.“
Hania převalovala hlavu ze strany na stranu. Dokonce se usmála.
„Žádná z nás nechápe lorda Rahla. Byl mučen, ale nikdy... se
nepomstil. My mu nerozumíme.“
„Stejně jako já, ale doufám, že ho pochopím. Jmenuji se Nicci.
Chci, abys věděla mé jméno. Vyprávěj mi o tom, prosím. Potřebuji to
vědět. Znáš ženu, která ho zajala? Jak se jmenuje?“
Než žena promluvila, na chvíli se zamyslela, jako by v mysli
hodnotila, jestli informace není nějakým způsobem tajná a jestli by
mu nemohla nějakým způsobem uškodit.
„Denna,“ zašeptala nakonec Hania.
„Denna. Richard ji zabil, aby se dostal na svobodu - to mi už řekl.
Znala jsi Dennu, než zemřela?“
„Ano.“
„Nevyptávám se tě zatím na nic, co by bylo vojenským
tajemstvím, je to tak?“
Hania zaváhala a nakonec zavrtěla hlavou.
„Takže jsi Dennu znala. Znala jsi v té době i Richarda? Když byl
mezi vámi a byl v její moci? Věděla jsi, že je jejím zajatcem?“
„Všechny jsme to věděly.“
„Jak se to stalo?“
„Lord Rahl - tehdejší lord Rahl-“
„Richardův otec.“
„Ano. Chtěl, aby Richarda cvičila Denna a naučila ho bez
zaváhání odpovídat na všechny otázky, které na něj bude mít Darken
Rahl. Byla z nás nejlepší.“
„Dobře. A teď mi o tom řekni všechno. Všechno, co víš.“
Hania se roztřeseně nadechla. Chvíli trvalo, než opět promluvila.
„Já ho nezradím. Mám zkušenosti a vím, co mě čeká. Nemůžeš mě
obelstít. Já lorda Rahla nezradím jenom proto, abych se vyhnula další
bolesti. Netrpěla jsem předtím, abych ho teď jen tak zradila.“
„Slibuji, že se nebudu ptát na nic z přítomnosti - ani na válku - co
bych pak prozradila Jagangovi.“
„Když ti budu vyprávět jen o době, kdy ho měla Denna v zajetí a
ne o přítomnosti ani o válce, ani nic dalšího, dáš mi svoje slovo, že se
mnou skoncuješ - že mě zabiješ?“
„Hanio, na to ti dávám své slovo. Nechci, abys zradila svého pána,
lorda Rahla - já ho znám a příliš si ho vážím, než abych to chtěla. Přeji
si ho pochopit jen kvůli sobě samé. Minulou zimu jsem byla jeho
učitelkou. Učila jsem ho, jak má používat svůj čarodějnický talent.
Chci ho lépe chápat. Potřebuji mu rozumět a věřím, že mu budu
schopna pomoct, když to budu vědět.“
„A pak pomůžeš ty mně?“ Spolu se slzami se v jejím hlase objevil
náznak naděje.
Hania věděla, že nemůže chtít víc. Všechno, co jí v tomto životě
zbývalo, byla rychlá smrt a konec utrpení.
„Hned, jak mi o něm všechno povíš, skončím tvé trápení.“
„Přísaháš při své víře na věčnost na druhém světě v teple
stvořitelova světla?“
Nicci ucítila palčivou bolest, která vyrůstala přímo z její duše.
Skoro před sto sedmdesáti lety začínala tím, že nechtěla nic jiného než
pomáhat, a dnes nemohla uniknout osudu, který jí připravila její
špatná povaha. Byla paní Smrt.
Byla ženou, která propadla podsvětí.
Prstem pohladila Haniu po jemné tváři. Obě ženy si vyměnily
dlouhé a důvěrné pohledy. „Slibuji ti smrt,“ zašeptala Nicci. „Bude
rychlá a bez trápení. Tvé utrpení skončí.“
Hania slabě přikývla a oči se jí zalily slzami.

Kapitola třináctá
Usedlost byla opravdu tak velkolepá, jak Nicci čekala. Takovou

nádheru již ale viděla a viděla i mnohem větší a majestátnější budovy.
Skoro jedno a tři čtvrtiny století žila uprostřed podobné nádhery mezi
impozantními sloupy a oblouky dokonale tvarovaných síní se spletitě
do kamene tesanou vinnou révou a mezi naleštěnými dřevěnými
obklady. Byly tam péřové postele s hedvábným povlečením, vzácné
koberce a těžké závěsy, zlaté a stříbrné ozdoby a jasný třpyt oken
vykládaných barevným sklem sestaveným do výpravných scén.
Sestry, které tam žily, nabízely Nicci zářivé úsměvy a duchaplnou
konverzaci.
Marnotratnost pro ni neznamenala nic víc a nic míň než odpadky
na ulicích, studené a mokré přikrývky rozložené na nerovné zemi,
postele rozesílané v blátě uprostřed olejovitých potůčků v bahně
úzkých průchodů, které nad sebou neměly nic jiného než mrazivé
nebe. Lidé, kteří se tam choulili, se nikdy neusmívali, ale civěli na ni
prázdnýma očima. Každý byl holub vrkající po almužně.
Část života strávila uprostřed nádhery a část mezi odpadky.
Někteří lidé byli předurčeni strávit život v nádheře, druzí ve špíně; ona
žila v obou.
Nicci se natáhla po stříbrné klice na jednom křídle zdobených
dvojitých dveří. Stáli u nich dva mohutní vojáci, kteří asi vyrůstali v
chlívku spolu s prasaty. Všimla si, že má ruku pokrytou krví, tak se
otočila a nenuceně si ji utřela do špinavé a krví potřísněné vesty z ovčí
vlny, kterou měl na sobě jeden z mužů. Bicepsy jeho svalnatých paží
byly málem stejně silné jako její pas. Přestože se na ni mračil, když si
o něj čistila ruku, neudělal nic, aby ji zastavil. Koneckonců ho již víc
znečistit nemohla.
Hania splnila svou část dohody. Nicci se málokdy uchylovala k
použití zbraně, obvykle používala své nadání. V tomto případě by to
mohla být chyba. Když jí držela nůž u krku, Hania šeptem Nicci
děkovala za to, co se chystá udělat. Bylo to poprvé, co někdo Nicci
poděkoval, než ho zabila. Jen málo lidí Nicci děkovalo za pomoc.
Schopnost pomáhat měla ona, takže měla povinnost sloužit jejich
potřebám.
Když si dočistila ruku o němého strážce, hodila po jeho zlověstně
zamračeném obličeji prázdným úsměvem a prošla dveřmi majestátní
audienční síně. Řada vysokých oken v jedné stěně byla zahalená
záclonami barvy pšenice. Střapce zdobící okraje záclon se třpytily ve
světle lamp, jako by byly protkávané zlatými nitěmi. Déšť
odcházejícího léta pleskal do skleněných tabulek pečlivě pozavíraných
oken. Skrz ně nebylo venku vidět nic než tmu, ale odráželo se v nich
všechno, co se dělo uvnitř. Na světlých vlněných kobercích s
květinovými vzory byly blátivé stopy.
Zvědové přicházeli a odcházeli spolu s kurýry a vojáky, kteří
podávali hlášení různým důstojníkům. Další důstojníci štěkavě
vydávali rozkazy. Vojáci se svinutými mapami chodili za důstojníky s
nejvyššími hodnostmi. Proplétali se špatně větranou síní.
Jedna z map ležela rozvinutá na úzkém stole. Stříbrný svícen
někdo odložil ze stolu na podlahu. Když Nicci šla kolem, podívala se
a všimla si, že na mapě chybí mnoho z podrobností, které byly pečlivě
vyznačené na mapě podle d'hařanského kurýra. Na mapě rozložené na
úzkém stole nebylo v jejím severovýchodním rohu nic kromě černých
fleků z rozlitého piva. Na mapě, kterou si Nicci vryla do paměti, byly
hory, řeky, vysokohorské průsmyky a říčky; byl tam i bod označující
místo, kde je Richard spolu se svou nevěstou - matkou zpovědnicí, a s
Mord-Sithou.
Důstojníci se bavili mezi sebou. Někteří postávali, jiní napůl
seděli na stolcích se železnými nohami a mramorovým deskami, další
polehávali na kožených čalouněných křeslech a brali si lahůdky ze
stříbrných táců, které v třesoucích se rukou drželi strachem zpocení
sluhové. Ostatní do sebe lili pivo z vysokých korbelů nebo pili víno z
elegantních sklenic. Všichni předstírali, že jsou na takovou nádheru
zvyklí. Všichni se sem hodili jako žáby na čaj o páté.
Starší žena, která se nápadně pokoušela být nenápadná tím, jak se
krčila ve stínu u záclon, vyskočila na nohy, když uviděla Nicci, jak jde
přes síň. Byla to sestra Lidmila. Vystoupila ze stínu a na chvíli se
zastavila, aby si upravila ušmudlané sukně. Tímto ale nemohla přispět
k viditelnému zlepšení jejich stavu. Sestra Lidmila jednou Nicci řekla,
že se člověk nikdy nedá zbavit návyků, které se naučí v mládí, a že
často si na ně vzpomene lehčeji než na včerejší večeři. Povídalo se, že
stará sestra byla zběhlá v tajemných kouzlech, o nichž věděly jen
nejsilnější kouzelnice. Kromě toho mohla vzpomínat na moc
zajímavých věcí ze svého mládí.
Kůže sestry Lidmily byla na lebce napnutá tak silně, že Nicci
připomínala vykopanou mrtvolu. Přestože postarší sestra vypadala
vychrtle, přes síň se pohybovala svižnými a říznými pohyby.
Když byla od Nicci asi na tři metry, zamávala, jako by si nebyla
jistá, jestli ji Nicci vidí. „Sestro Nicci, konečně jsi tady.“ Popadla
Nicci za zápěstí. „Pojď se mnou, drahoušku. Jen pojď. Jeho Excelence
na tebe čeká. Tudy. Pojď se mnou.“
Nicci stiskla popotahující sestře ruku. „Veď mě, sestro Lidmilo.
Půjdu hned za tebou.“
Starší žena se přes rameno usmála. Úsměv nebyl ani veselý ani
příjemný, byla v něm pouze úleva. Jagang trestal každého, kdo se mu
znelíbil, a nebral ohled na jeho magické schopnosti.
„Co ti zabralo takovou dobu, sestro Nicci? Jeho Excelence je z
tebe celá bez sebe. Opravdu. Kde jsi byla?“
„Měla jsem... nějakou práci, kterou jsem musela udělat.“
Žena musela udělat dva až tři kroky za každý krok Nicci. „To ale
musela být práce! Kdyby bylo po mém, šla bys drhnout hrnce do
kuchyně, že jsi byla za zábavou, když jsi měla být tady.“
Sestra Lidmila byla křehká a zapomětlivá, někdy si nedokázala
uvědomit, že už není v Paláci proroků. Jagang ji používal k
pochůzkám, chodila pro lidi, nebo na ně počkala a ukázala jim cestu -
obvykle do jeho stanů. Pokud by zapomněla cestu, mohl ji vždy
navést správným směrem. Bavilo ho využívat jako poslíčka tuto
ctihodnou sestru světla - údajně měla znalosti o nejtajemnějších
kouzlech. Když byla sestra Lidmila pryč z paláce a mimo vliv kouzla
zpomalujícího stárnutí, jako by střemhlavým spěchem mířila k hrobu.
Mířily tam ale všechny sestry.
Sestra se shrbenými zády a kývajícími se pažemi klopýtala před
Nicci, tahala ji za ruku a vedla přes majestátné místnosti nahoru do
schodů a po chodbách. U dveří olemovaných pozlacenými lištami se
konečně zastavila a jak popadala dech, přidržela si prst u spodního rtu.
Vážně vypadající vojáci potulující se chodbou do Nicci opírali
pohledy, které byly černé jako její šaty. Ve vojácích poznala císařskou
gardu.
„Tady to je.“ Sestra Lidmila zamžourala na Nicci. „Jeho
Excelence je ve svých komnatách. Tak si pospěš. Vejdi dovnitř. Tak
už jdi.“ Zamávala pažemi, jako by zaháněla dobytek. „Tak už vejdi
dovnitř.“
Ještě než Nicci vešla, sundala ruku z kliky a obrátila se nazpět ke
staré ženě. „Sestro Lidmilo, jednou jsi mi řekla, že mě považuješ za
jednu z nejlepších kandidátek pro některé vědomosti, které budeš
muset předat dál.“
Obličej sestry Lidmily se rozzářil lstivým úsměvem. „Konečně tě
začala víc zajímat okultní magie, sestro Nicci?“
Nicci nikdy předtím nezajímalo, s čím na ni občas sestra Lidmila
dotírá, aby se naučila. Magie byla zaměřená v podstatě sobecky. Nicci
se učila jen co musela, ale nikdy se neusilovala dostat dál k méně
běžným kouzlům.
„Ano, vlastně až teď vím, že jsem na ni připravená.“
„Vždy jsem matce představené říkala, že jsi v paláci jediná, v níž
je dost síly na kouzlení, které umím já.“ Žena se k ní naklonila. „Ale
je nebezpečné.“
„Měla bys ho předat dál, dokud ještě můžeš.“
Sestra Lidmila spokojeně přikývla. „Myslím, že stará jsi už dost.
Už bych ti ho mohla ukázat. Kdy?“
„Přijdu za tebou... zítra.“ Nicci se podívala ke dveřím. „Nevěřím,
že bych na hodinu mohla přijít dnes večer.“
„Tak tedy zítra.“
„Pokud... za tebou zítra přijdu, budu se nanejvýš usilovně učit.
Chtěla bych se dozvědět především o mateřském kouzlu.“
Nicci věděla, že divně pojmenované mateřské kouzlo by mohlo
být přesně to, co potřebuje. Mělo jednu další výhodu, že když už bylo
jednou vyvoláno, nedalo se zrušit.
Sestra Lidmila se narovnala a opět si sáhla prsty na spodní ret. Na
obličeji se jí objevil ustaraný výraz.
„Ach, ach. Zajímáš se právě o toto kouzlo? Tak dobře, mohla
bych tě ho naučit. Schopnosti k němu máš - a takových jako ty je
málo. Věřím, že nikdo kromě tebe ho není schopen přivést k životu,
neboť vyžaduje obrovskou dávku magického nadání. Ty ho máš.
Pokud kouzlo pochopíš a budeš ochotna akceptovat všechno, s čím je
spojené, naučíš se ho.“
Nicci přikývla. „Tak přijdu, jen co budu moct.“
Stará sestra se hluboce zamyšlená loudala po chodbě, zřejmě
začínala myslet na lekci. Nicci nevěděla, jestli se zítřka dožije v
takovém stavu, aby se mohla učit.
Když se Nicci podívala na starou sestru, jak mizí za rohem, vešla
do tiché místnosti osvětlené nesčetnými svícemi a lampami. Vysoký
strop byl na okrajích pomalován motivy listů a žaludů. Přepychové
divany a křesla potažené tlumenými odstíny hnědi stály na huňatých
kobercích se sytě žlutou, oranžovou a červenou barvou. Vyvolávaly
dojem půdy podzimního lesa. Přes celou šířku oken byly zatažené
těžké záclony. Dvě sestry, které seděly na pohovce, vyskočily na
nohy.
„Sestro Nicci!“ vykřikla jedna z nich s ulehčením.
Druhá se rozběhla ke dvojitým dveřím na opačné straně místnosti
a bez zaklepání otevřela jedno křídlo, zřejmě k tomu měla rozkaz.
Strčila hlavu do komnaty a promluvila tichým hlasem, takže Nicci nic
neslyšela.
Sestra uskočila dozadu, když z vnitřní komnaty Jagang zařval:
„Vypadni! Všichni vypadněte! Všichni odsud zmizte!“
Dvě další mladé sestry vystřelily zevnitř, nepochybně to byly
osobní služebnice Jaganga. Nicci musela ustoupit z cesty, když
všechny čtyři ženy s čarodějnickým talentem vyrazily ke dveřím
vedoucím ven. Mladý muž v koutě, kterého si Nicci předtím nevšimla,
se k ženám připojil. Ani jeden se směrem k Nicci nepodíval. Všichni
pospíchali, aby splnili rozkaz, který dostali. Každý, kdo se stal
Jagangovým otrokem, se jako první lekci naučil, že když mu Jagang
něco přikáže udělat, myslí tím, že se to má udělat okamžitě. Máloco
ho provokovalo víc než opak.
Ze dveří do vnitřní komnaty jako poslední vybíhala žena, kterou
Nicci neznala. Byla mladá a hezká, měla černé vlasy a oči. Asi to byla
zajatkyně, kterou sebral někde na dlouhém pochodu. Nepochybně
sloužila Jagangovi k potěšení. V očích se jí odrážel svět, který
považovala za šílený.
Pokud se svět měl dostat do pořádku, byly nevyhnutelné oběti.
Velcí vůdci již ve své podstatě měli charakterové nedostatky, jež oni
sami považovali za pouhé malé poklesky. Dalekosáhlé výhody, které
Jagang přinese ubohému trpícímu lidu, zdaleka převažovaly nad
necitlivým ukájením vlastních choutek, a do značné míry i zbytečnou
spouští, kterou působil. Nicci byla často cílem jeho prohřešků. Cena,
kterou platila, stála za pomoc, jíž se nakonec dostane bezmocným -
jediná věc, která měla nějakou váhu.
Vnější dveře se zavřely a konečně tady nebyl nikdo kromě Nicci a
císaře. Stála rovně jako svíčka, se vztyčenou hlavou, paže u boků, a
vychutnávala ticho, které nastalo. Nádhera pro ni znamenala jen velmi
málo, ale ticho bylo luxusem, který vychutnávala, přestože to bylo
sobecké. Ve stanech ji vždy tísnil hluk armády, která tábořila všude
kolem. Tady bylo ticho. Podívala se po rozlehlé a bohatě zdobené
vstupní místnosti a hloubala nad tím, jak Jagang získal zálibu pro
přepych. Možná i on prostě zatoužil po tichu.
Obrátila se nazpět k vnitřní komnatě. Stál hned na jejím začátku a
zuřivě se na ni díval. Představoval svalnatou masu zběsilé zuřivosti
připravené vyšlehnout.
Šla rovnou k němu. „Excelence, chtěl jsi mě vidět?“
Nicci pocítila omračující bolest, když ji hřbet silné ruky šlehnul
přes obličej. Úder ji otočil na druhou stranu. Dopadla koleny na
podlahu. Trhnutím za vlasy ji postavil na nohy. Podruhé narazila na
zeď, než se zase zhroutila na podlahu. V obličeji jí pulsovala
ochromující bolest. Když se zorientovala, skrčila nohy pod sebe a opět
se před něj postavila. Potřetí sletěl spolu s ní velký přenosný svícen.
Svíce vypadly a kutálely se po podlaze. Dlouhý pás průsvitného
závěsu, o který se zachytila, když hledala oporu, se utrhl a snášel se
dolů na ni, jak ležela na podlaze vedle převráceného stolu. Slyšela
zvuky rozbíjejícího se skla a řinčení, jak drobné předměty
poskakovaly pryč.
Točila se jí hlava, byla napůl omráčená a selhával jí zrak. Měla
pocit, že jí asi praskly oči, že má roztříštěnou čelist a na krku natržené
svaly. Nicci ležela roztažená na podlaze a vychutnávala pronikavé
vlny bolesti, které se přes ní převalovaly ve zvláštní náhražce pocitů.
Viděla cákance krve na světlém okraji koberce pod sebou a na
dřevěné podlaze. Slyšela, jak na ni Jagang něco ječí, ale přes hučení v
uších slovům nerozuměla. S pomocí třesoucí se paže se opřela o jeden
bok. Když se dotkla úst, ucítila krev. Vychutnávala bolest, protože
bylo dávno, co něco pocítila. Výjimkou byl možná jen krátký okamžik
s Mord-Sithou. Teď ji zaplavila překrásně mučivá bolest.
Jagangova brutalita dokázala dosáhnout až na dno propasti v její
duši. Bylo to nejen kvůli krutosti samotné, ale proto, že by trpět
nemusela. Věděl, že je tady z vlastní vůle a ne, že to chce on. To ještě
zesilovalo jeho zuřivost a hloubku jejích pocitů.
Jeho zuřivost měla smrtelný charakter. Vzala na vědomí, že
možná z této komnaty nevyjde živá. Asi se již nenaučí kouzla sestry
Lidmily. Nicci čekala, jak místo ní rozhodne osud.
Komnata konečně zpomalila své kroužení, aby se ještě jednou
dokázala postavit na nohy. Napřímila se před tichou podsaditou
postavou císaře Jaganga. Vyholená hlava odrážela světlo z několika
lamp. Jediným ochlupením obličeje byly dva cůpky kníru, které mu
rostly nad oběma koutky úst, uprostřed pod spodním rtem je
doplňoval třetí. Zlatý kroužek v levé nosní dírce a tenký zlatý řetízek,
který od něj vedl do dalšího kroužku v levém uchu, se v měkkém
světle lamp leskly. Neměl na sobě nic z ukradené kolekce královských
řetězů a klenotů, kterou kolem krku obvykle nosil, jen na každém
prstě měl prsten. Prsteny se leskly její krví.
Byl do pasu nahý, ale na rozdíl od hlavy měl hruď pokrytou
tvrdými chlupy. Svaly se mu nadouvaly a šlachy vystupovaly, když
zatínal pěsti. Měl krk jako býk a povahu ještě horší.
O půl hlavy menší Nicci stála před ním a čekala. Dívala se do očí,
které vídala ve svých nočních můrách. Byly šedivé a kalné, neměly
bělma a byly zahalené zasmušilými a temnými skvrnami, které
klouzaly povrchem inkoustově černého neznáma. Přestože v nich
nebylo vidět duhovku a zornici, tam, kde má normální člověk oči, měl
na první pohled jen tmavou prázdnotu - nikdy neměla žádné
pochybnosti, že ji vidí.
Byly to oči snového cestovatele, kterému byl odepřen přístup do
její mysli. Teď už věděla proč.
„Tak co?“ zavrčel a zvedl ruce nahoru. „Plač! Křič! Pros! Hádej
se - Vymlouvej se! Ale nestůj tam jen tak!“
Nicci polykala palčivou chuť krve a flegmaticky se dívala do jeho
vzteklého pohledu.
„Excelence, buď prosím přesnější a řekni, čemu bys dal přednost,
jak dlouho bych to měla dělat a jestli mám skončit sama nebo počkat,
až mě ztlučeš do bezvědomí.“
Vrhl se na ni se zuřivým zavytím. Jednou masivní rukou ji popadl
za hrdlo, aby zůstala na nohou, když do ní bude bušit. Kolena se jí
podlomila, ale držel ji nahoře, až dokud se opět nepostavila.
Pustil její krk a odstrčil ji od sebe. „Chci vědět, proč jsi to
Kadarovi udělala!“
Jeho zlosti nabídla pouze zakrvácený úsměv.
Zkroutil jí paži za zády a silně ji přitiskl k sobě. „Proč to vlastně
děláš? Proč?“
Začal smrtelně nebezpečný tanec s Jagangem. Neurčitě se
zamýšlela nad tím, jestli tentokrát svůj život neprohraje.
Jagang již zabil několik sester, které se mu znelíbily. Nicci byla
před ním bezpečná, protože se nestarala o vlastní bezpečnost.
Naprostý nezájem o vlastní život Jaganga fascinoval, věděl totiž, že ho
nepředstírá.
„Někdy je z tebe hlupák,“ řekla s upřímným pohrdáním. „Jsi příliš
arogantní a nevidíš, co máš přímo před nosem.“
Zkroutil jí paži tak vysoko, až si začala myslet, že ji zlomí. Cítila
jeho přerývaný dech na bolestně pulsující tváři. „Už jsem zabil lidi, co
mi řekli mnohem méně než ty.“
Vysmívala se mu ve své bolesti. „To mě chceš unudit k smrti?
Pokud mě chceš zabít, popadni mě za hrdlo a uškrť mě, nebo mě
rozsekej na krvavou kaši, abych ti vykrvácela u nohou - nemysli si, že
mě zadusíš jen vahou opakovaných hrozeb. Když mě chceš zabít, buď
chlapem a udělej to, nebo drž hubu.“
Většina lidí se ve vztahu k Jagangovi dopouštěla chyby, že si v
důsledku jeho sklonu k naprosté brutalitě myslela, že je nevzdělaný a
hloupý surovec. On ale patřil mezi nejinteligentnější lidi, se kterými se
Nicci setkala. Brutalita byla pouhou zástěrkou. Důsledkem přístupu k
myšlenkám tolika rozdílných lidí bylo, že se k jejich znalostem,
moudrosti a názorům dostával přímo, což zvyšovalo jeho inteligenci.
Jagang věděl, čeho se lidé bojí nejvíc. Pokud něco z něj nahánělo
strach Nicci, nebyla to jeho brutalita, ale inteligence. Věděla, že
inteligence se může stát bezednou studnou velmi vynalézavé krutosti.
„Nicci, proč jsi ho zabila?“ zeptal se ještě jednou. Hlas ztratil něco
ze své zuřivosti.
Myšlenka na Richarda posloužila jejím myšlenkám jako ochranná
kamenná zeď. Věděla, že jeho zuřivost se částečně opírala o
neschopnost dostat se jí do mysli a ovládnout ji, jak to dokázal u
mnoha jiných lidí. Chápavě se ušklíbala, v pobavení nad tím, že ji
nemůže mít.
„Dělalo mi potěšení, když jsem slyšela velkého Kadara Kardeefa
prosit o milost, kterou jsem mu pak odmítla.“
Jagang opět zařval. Zvířecí zvuk se nehodil do tak noblesně
zařízené ložnice. Rozmazaně uviděla paži, která se k ní řítila.
Komnata se kolem ní prudce roztočila. Očekávala, že do něčeho
narazí a poláme si kosti. Místo toho se převrátila a nečekaně dopadla
na něco měkkého. Uvědomila si, že to je postel. Měla štěstí a vyhnula
se mramorovým a mahagonovým sloupkům v rozích - jistě by ji
zabily. Zdálo se, že si s ní osud pohrává. Pak na ni dopadl Jagang.
Očekávala, že ji teď utluče k smrti. Místo toho si zblízka důkladně
prohlížel její oči. Posadil se, pak se nadzvedl a obkročmo se jí posadil
na boky. Silné ruce potahovaly za tkaničky na živůtku jejích šatů.
Rychlým trhnutím za látku jí obnažil prsa. Prsty mačkal obnažené
tělo, až se jí oči zalily slzami.
Nicci se na něj nedívala a nebránila se. Když jí kolem boků začal
vyhrnovat šaty nahoru, úplně ochabla. Její mysl se vydala do končin,
kam se mohla dostat jen ona. Padl na ni a vyrazil z ní dech.
Nicci upřeně pozorovala záhyby hedvábí na baldachýnu postele,
paže měla podél boků, prsty natažené a uvolněné, ani nemrkla.
Nedotčená mysl se nacházela na vzdáleném a tichém místě. I bolest
cítila jenom vzdáleně. Bylo nepodstatné, že nemohla pořádně dýchat.
Jak ji dál znásilňoval, soustředila své myšlenky, aby se rozhodla,
co udělá. Nikdy předtím nepovažovala své plány za uskutečnitelné.
Teď ale věděla, že šanci má. Musela se jen rozhodnout.
Jagang jí dal facku a donutil ji tím, aby se soustředila na něj. „Jsi
příliš hloupá i na to, aby ses rozplakala!“
Uvědomila si, že už skončil. Neměl radost, že si toho ani
nevšimla. Musela se přemáhat, aby si nehladila čelist, která ji pálila z
úderu, jenž Jagang považoval za políček, ale který byl natolik silný, že
ji mohl zmrzačit. Pot z jeho brady jí kapal do obličeje. Jeho mohutné
tělo se lesklo z úsilí, které ona ani nezaznamenala.
Hruď se mu zvedala, když se na ni zlostně díval. Přirozeně, že
pohled byl plný zlosti, ale Nicci se zdálo, že v něm vidí nádech
něčeho jiného: lítosti, nebo možná sklíčenosti, nebo dokonce i bolesti.
„Excelence si přeje, abych plakala?“
Hlas se mu naplnil trpkostí, když sebou praštil na postel vedle ní a
převrátil se na bok. „Ne, přeji si, abys reagovala.“
„Ale já jsem reagovala,“ řekla a upřeně se zadívala na baldachýn.
„Byla to jen reakce, kterou si nepřeješ.“
Posadil se. „Ženská, co je s tebou?“
Chvíli se na něj dívala a pak odvrátila pohled.
„Nemám ponětí,“ odpověděla otevřeně. „Ale myslím, že na to
jednou přijdu.“

Kapitola čtrnáctá
Jagang jí pokynul rukou: „Svlékni si šaty. Strávíš tady noc. Už je

to příliš dlouho.“ Na chvilku se odmlčel. „Nicci, v posteli se mi po
tobě stýskalo.“
Neodpověděla. Nevěřila, že se mu stýská. Nedokázala si to
představit. Myslela si, že stesku není schopen.
Nicci se posadila, přehodila nohy přes okraj postele a začala se
svlékat z černých šatů. Přetáhla si je přes hlavu a položila je přes
opěradlo čalouněného koženého křesla. Povytahovala spodní prádlo z
přehozu zmuchlaného na posteli a hodila ho na židli. Stáhla si
punčochy a položila je rovněž na sedadlo židle. Po celou dobu si její
tělo prohlížel. Díval se, jak se věnuje šatům, srovnává je, uhlazuje, a
zjišťuje, co s nimi provedl. Vnímal tajemné kouzlo ženy, když se
chová jako žena.
Když skončila, otočila se k němu. Stála pyšně - ať se dívá na to,
co může mít jen násilím, ale nikdy ne jako dobrovolný dar. V jeho
obličeji rozeznávala náznaky zoufalství. Čím víc si ji bral násilím, tím
víc mu bylo jasné, že jiným způsobem ji nedostane - a to bylo její
vítěztví. Zoufalství přecházelo v čím dál věší zuřivost. Nicci by raději
zemřela, než by se mu dobrovolně vzdala, a on si tuto krutou pravdu
uvědomoval.
Jagang se silou vůle dostal z roztrpčeného zamyšlení a podíval se
jí do očí. „Proč jsi zabila Kadara?“
Seděla na kraji postele, takže na ni nemohl bez námahy
dosáhnout. Byla ale v jeho dosahu, kdyby se na ni vrhl. Pokrčila
rameny.
„Ty nejsi Řád. Řád není jediný člověk, je ideálem rovnosti. Řád
přežije každého člověka. Teď sloužíš ideálům Řádu jen jako brutální
tyran. Řád by mohl využít jakoukoliv bestii, aby posloužila jeho
účelům. Tebe, Kadara, nebo někoho jiného. Já jsem prostě jen
zlikvidovala člověka, který by tě mohl ohrozit dřív, než se povzneseš
nad svou dnešní úlohu.“
Zašklebil se. „Myslíš, že ti budu věřit? To snad žertuješ!“
„Jak myslíš.“
Jeho světlé tělo jasně kontrastovalo s těžkým tmavě zeleným
přehozem. Ležel na zádech, opíral se o několik zmačkaných polštářů a
nestydatě se před ní převaloval. Oči měl tmavší než obvykle.
„Co je to za řeči o ,Jagangovi spravedlivém', které teď neustále
slyším?“
„Tvoje nové oslovení a jméno. Zachrání tě a přinese ti vítězství a
více slávy než všechno ostatní. Odstranila jsem budoucí hrozbu tvému
postavení a v očích lidí jsem z tebe udělala hrdinu. Za odměnu jsi mě
ztloukl do krve.“
Založil si paži za hlavu. „Někdy mě nutíš věřit, že lidé o tobě
říkají pravdu - že jsi šílená.“
„Co bude, až každého zabiješ?“
„Budou všichni mrtví.“
„Nedávno jsem prošla městy, která navštívili tvoji vojáci. Zdálo se
mi, že lidem neubližovali - přinejmenším nepovraždili každého, kdo
se jim dostal na oči, což dělávali, když začali pochodovat do Nového
světa.“
Vrhl se po ní a popadl ji za vlasy. Se zavrčením ji strhnul k sobě,
aby ležela na zádech vedle něj. Prudce dýchal, když se opřel o loket a
zahleděl se jí svým zneklidňujícím pohledem do očí.
„Ty máš za úkol lidi exemplárně trestat a ukazovat jim, že musí
přispívat naší věci. Musíš v nich vyvolat strach před spravedlivým
hněvem Císařského řádu. To je úkol, který jsem ti dal.“
„Opravdu? Pročpak exemplárně netrestají vojáci? Proč nechali ta
města na pokoji? Proč v srdcích lidí nevyvolávají strach? Proč
nezničili každé velké i malé město, které jim stálo v cestě?“
„Komu bych potom kromě svých vojáků vládl? Kdo by pracoval?
Kdo by vyráběl věci? Kdo by pěstoval plodiny? Kdo by platil daně?
Komu bych pak přinášel naději Řádu? Kdo by zůstal, aby oslavoval
velkého císaře Jaganga?“
Převalil se na záda. „Mohou ti říkat paní Smrt. Ale nelze zabít
všechny - jak chceš ty. Na tomto světě jsi zavázána sloužit účelům
Řádu. Když lidé budou cítit, že příchod Řádu neznamená nic než smrt,
odpor klást nepřestanou. Musí si uvědomit, že rychlou a jistou smrt
jim přináší jejich odpor. Jakmile si uvědomí, že náš příchod jim
přináší morální život, přiblíží je ke stvořiteli, a blaho člověka se jim
stane vším, přijmou nás.“
„Tomuto městu jsi zasadil smrtelnou ránu, ačkoli si vybralo Řád,“
popíchla ho a tím ho nevědomky donutila, aby potvrdil správnost
jejího činu.
„Vydal jsem rozkazy, že se všichni žijící obyvatelé města mohou
vrátit do svých domovů. Řádění skončilo. Zdejší lidé se zpronevěřili
svým slibům a tím na sebe přivolali krutost. Poznali ji, ale teď
skončila, a nadešel den nového uspořádání světa. Staré pojmy
samostatných zemí přestaly platit stejně jako ve Starém světě. Všichni
lidé budou mít jednotnou vládu a přijde nový věk společného
blahobytu - pod Císařským řádem. Likvidovat budeme jen ty, kteří se
postaví na odpor - ne kvůli jejich odporu. Musí být zničeni proto, že
zradili ideál blahobytu svých spoluobčanů.
V Anderitu došlo v našem boji k obratu. Richard Rahl byl
nakonec odvržen samotným lidem, který pochopil klady naší nabídky.
Rahl už nemůže tvrdit, že je zastupuje.“
„Ty jsi sem ale vtrhl a vyvraždil -“
„Zdejší vůdci se zpronevěřili jistým slibům, které mi dali - a nikdo
neví, kolik prostých lidí s nimi mohlo spolupracovat - takže pykali i
oni. Jako celek si však zaslouží místo v Řádu za odvahu, se kterou
rozhodně odmítli lorda Rahla a zastaralé, sobecké morální zásady,
které jim nabízel.
Došlo k obratu. Lidé už nevěří v lorda Rahla a on teď nemůže
věřit jim. Richard Rahl je poražený vůdce.“
Nicci se v duchu smutně usmála. Byla poraženou ženou a Richard
byl poražený vůdce. Jejich osud byl zpečetěn.
„Možná je poražen v tomto státečku, ale ani zdaleka jsi nad ním
nezvítězil,“ řekla. „Ještě stále je nebezpečný. Koneckonců byl Richard
Rahl příčinou, že se ti v Anderitu nepodařilo získat všechno, o co jsi
usiloval. Nejenže zničil obrovské zásoby a zanechal výrobu zboží v
absolutním nepořádku, čímž ti odepřel jasné vítězství, ale proklouzl
přímo tvými prsty, přestože jsi ho zoufale potřeboval dostat.“
„Dostanu ho!“
„Opravdu? To bych se divila.“ Dívala se na jeho pěst a čekala, až
se uvolní, než bude pokračovat. „Kdy přesuneš naše síly na sever do
Středozemí?“
Jagang se rukou uhodil do chlupatých prsou. „Brzy. Chci jim
nejdříve dát dost času, aby si přestali dělat starosti. Až budou ještě
spokojenější sami se sebou, pak udeřím na sever.
Velký vůdce musí chápat podstatu zápasu, aby dokázal změnit
taktiku. Když se do Středozemí vydáme pak, budeme osvoboditelé,
kteří lidu přinášejí slávu stvořitele. Musíme získat srdce a mysli
nepřesvědčených.“
„O této změně jsi rozhodl ty? Sám o sobě? Na svém tažení
nebereš v úvahu vůli stvořitele?“
Za tuto drzost na ni nevraživě pohlédl. Chtěl jí tím naznačit, že
vůbec není dobré, když klade takovou otázku.
„Jsem císař a nepotřebuji se obracet na naše duchovní rádce.
Jejich rady jsou však vždy vítány, takže jsem již s knězi mluvil. K
mým plánům se vyjádřili kladně. Bratr Narev myslí, že to je moudré a
dal své požehnání. Ty se raději drž své práce, kterou je vymýtit
každou myšlenku na odpor. Když nebudeš plnit mé rozkazy, nikomu
nebude jedna sestra chybět. Mám ještě další.“
Jeho hrozby ji nedojímaly, přestože byly myšleny vážně. Z jeho
podezíravého výrazu bylo vidět, že začíná chápat její vizi.
„Děláš správnou věc, ale musí být pokrájená na malé kousky, aby
ji lidé dokázali polknout,“ řekla. „Nemají moudrost Řádu, aby
pochopili, co je pro ně nejlepší - veřejnost něco takového chápe jen
zřídka. I někdo tak umíněný jako ty musí pochopit, že jsem tvoje
plány předvídala. Lidem, které si nemůžeš dovolit zabít, jsem
pomohla pochopit, že jsi je ušetřil na základě svého smyslu pro
spravedlnost. Slova o takových činech získávají srdce.“
Úkosem se na ni podíval. „Já jsem očistným ohněm Řádu. Oheň
nevyhnutně potřebuje hořet, sám o sobě ale není důležitým cílem - je
to pouze prostředek k dosažení cíle. Z popela, který vytvářím já,
Jagang, vyklíčí a vyroste nový řád. Nový cíl, jímž je slavný nový věk
lidstva, opravňuje k použití všech prostředků. Je mojí odpovědností - a
ne tvojí - abych rozhodoval o spravedlnosti a o jejím uplatňování.“
Ztrácela s jeho ješitností trpělivost. Do hlasu se jí vkradlo
pohrdání. „Když se naskytla příležitost, dala jsem obratu jméno -
Jagang Spravedlivý - a začala za tebe nové jméno šířit. Ze stejných
důvodů, které jsi uváděl ty, jsem obětovala Kadara. Muselo to být teď,
aby bylo dost času na jeho rozšíření a posílení, jinak by se Nový svět
proti Řádu nezvratně zatvrdil. Vybrala jsem dobu a místo; tím, že
jsem použila život Kadara - život válečného hrdiny jsem prokázala, že
tvá oddanost myšlence Řádu je nade vše ostatní. Budeš z toho mít
užitek.
Každý tyran dokáže vznítit velký plamen, ale tvoje nové jméno
ukazuje, že máš morální vizi - další projev velikosti, převyšující
všechny ostatní. Zasadila jsem důležité semínko, které z tebe udělá
hrdinu u obyčejných lidí, a co je ještě důležitější, mezi knězi. Chceš
ještě předstírat, že nové jméno považuješ za nevhodné? Nebo že by ti
snad dobře neposloužilo?
Dokázala jsem získat, co se tvé mohutné armádě nepovedlo:
dobrovolnou poslušnost bez boje, která nic nestojí. Za cenu Kadarova
života jsem tě udělala větším, než bys to dokázal ty sám. Já, Nicci,
jsem ti dala pověst člověka, který je čestný. Já, Nicci, jsem z tebe
udělala vůdce, kterému budou lidé věřit, protože jsou přesvědčeni o
jeho spravedlivosti.“
Na chvíli se hluboce zamyslel a přestal se dívat do jejích
zlostných očí. Pak mu paže padla podél těla a prsty začal hladit linii
jejího stehna. Dotek byl pro něj přiznáním - přiznáním, že měla
pravdu, i když by to nikdy neřekl nahlas.
Zanedlouho zazíval a pak se mu oči zavřely. Dech se mu vyrovnal
a začal dřímat, jak měl ve zvyku, když byl s ní. Očekával, že zůstane
tam, kde je, aby mu byla po vůli, až se vzbudí. Domnívala se, že by
dokázala odejít, ale ještě nebyl ten správný okamžik. Zatím nebyl.
Asi po hodině se vzbudil. Nicci se nepřestala dívat vzhůru na
baldachýn a celou dobu myslela na Richarda. Zdálo se jí, že v jejím
plánu něco malého chybí. Měla pocit, že ještě jedna věc musí
zapadnout na své místo ve skládačce.
Jagang se ve spánku převalil na bok a byl k ní zády. Teď se otočil
nazpět a jeho černé oči se na ni zadívaly. Byly plné znovu vzníceného
chtíče. Přitáhl ji k sobě. Jeho tělo bylo teplé jako kámen na slunci a
jen o málo měkčí.
„Dej mi rozkoš,“ přikázal chraptivým hlasem. Bylo to zavrčení,
které by každou jinou ženu vystrašilo natolik, že by udělala, co jí
přikázal.
„Nebo co? Zabiješ mě? Kdybych měla strach, nezůstala bych
tady. Děláš to násilím bez mého souhlasu. Dobrovolně to dělat
nebudu, nechci, aby sis nalhával, že tě chci.“
Praštil ji hřbetem ruky, až se svalila přes postel. „Půjdeš do toho
ochotně!“ Popadl ji za zápěstí a zase ji přitáhl k sobě. „Proč bys tady
jinak byla?“
„Přikázal jsi, abych přišla.“
Domýšlivě se zašklebil. „A ty jsi přišla, přestože jsi mohla utéct.“
Otevřela ústa, ale nenašla slova na odpověď, kterou by pochopil.
S vítězným úsměvem se na ni svalil a přitiskl rty na její ústa.
Bolelo to, ale na Jaganga to bylo něžné chování. Několikrát jí řekl, že
je jediná žena, kterou má chuť líbat. Myslel si, že když jí vysvětlí, co
k ní cítí, nebude mít jinou možnost, než mu podobné city opětovat -
jako by city, o nichž mluví, byly penězi, za které lze na požádání
koupit náklonnost.
Věděla, že dlouhá noc jen začíná - martyrium bude dlouhé. Do
rána ji znásilní ještě několikrát. Vzdálenými zákoutími mysli se
neustále proháněl jeho dotaz.
Ráno přišlo v doprovodu tupě pulsující bolesti hlavy vyvolané
opakovaným bitím. Tělo ji bolelo silněji na místech, která zasáhl,
když zjistil, že její ochotné přivolení bylo pouze jeho falešnou
představou. Tak rozzuřeného ho ještě neviděla. Polštáře byly
zamazané její krví. Byla to dlouhá noc plná pocitů, které pro ni byly
vzácností.
Věděla, že je zlá, a proto si zaslouží, aby byla zneuctívaná tak
brutálním způsobem. Z morálního hlediska proti tomu nemohla nic
namítat, ale i přes hrozné věci, které jí Jagang dělal, nebyl ani zdaleka
tak zkažený jako ona. Jagang chyboval jen ve věcech tělesných, ale to
se dalo očekávat - všichni lidé byli ve věcech těla zkažení - ale protože
byla lhostejná k utrpení kolem sebe, selhávala ve věcech duchovních.
Věděla, že to je znamení její naprosté zkaženosti. Proto si zasluhovala
všechno utrpení, které jí způsoboval. Na chvíli bylo hluboké černé
místo v jejím nitru téměř přesyceno.
Nicci se dotkla úst a zjistila, že rány se již zavřely, ale jsou stále
ještě velmi bolestivé. Hojení ran jí nenabízelo stejně hluboké pocity,
jaké zaručovalo jejich přijímání. Proto se rozhodla, že se nechá vyléčit
některou z ostatních sester, než aby mu poskytla potěšení pozorovat,
jak následky jeho zranění trpí.
Pak se její myšlenky zaměřily na sestru Lidmilu.
Nicci si uvědomila, že Jagang již není vedle ní v posteli. Posadila
se a uviděla, že sedí nepříliš daleko v křesle a pozoruje ji.
Zvedla nahoru přikrývku, aby si zakryla ňadra pokrytá kapkami
zaschlé krve. „Jsi prase.“
„Ty mě nikdy nemáš dost, Nicci. Bez ohledu na to, co říkáš, chceš
být se mnou. Proč bys jinak zůstávala?“
Jeho hrozné oči se na ni dívaly a snažily se najít cestu do její
mysli. Žádná cesta ale neexistovala. Už pro ni nebude noční můrou,
mysl jí ochraňoval Richard.
„Nejedná se o důvody, kterým věříš ty. Zůstávám proto, že hlavní
cíl Řádu je morální. Chci, aby se naplnil, a aby skončilo utrpení
bezmocných obětí. Chci, aby si konečně všichni byli rovni a aby
konečně žili se vším, co k tomu potřebují. Pro tyto cíle jsem pracovala
téměř celý život. Řád se může postarat, aby se spravedlivý svět stal
skutkem. Pokud musím snášet utrpení od tebe - nebo ti dokonce
pomáhat - ve srovnání s tímto cílem je to pouhé nepatrné sousto, které
musím spolknout.“
„Zní to velmi vznešeně, ale já si myslím, že za vším je něco
podstatně přízemnějšího. Myslím, že bys odešla, kdybys mohla... nebo
kdybys mohla, tak bys odešla, pokud bys to opravdu chtěla...“ usmál
se, „Nicci, co z toho platí?“
Nechtěla se nad touto otázkou zamýšlet. Bolela ji hlava.
„Slyšela jsem, že stavíš palác?“
„Ty jsi to už slyšela?“ Zhluboka se nadechl a melancholicky
zavzdychal. „Bude to nejvelkolepější palác, který byl kdy postaven.
Vhodné místo pro císaře Císařského řádu, pro člověka, který vládne
Starému i Novému světu.“
„Pro člověka, který chce vládnout. V cestě ti stojí lord Rahl.
Kolikrát tě již porazil?“
Jagangovi v očích zaplál vztek, o němž věděla, že se lehce může
změnit na běsnící zuřivost. Richard již Jagangovy plány mnohokrát
zmařil. Přestože Richard nad Jagangem nezvítězil, neustále na něj
dotíral. To byl docela slušný výkon pro malou armádu stojící proti
nesčetným houfům Císařského řádu. Člověk jako Jagang nesnášel
ponížení stejně, jako by nenáviděl býka, který ho nabral na rohy.
„Nedělej si starosti, já Richarda Rahla zničím,“ zavrčel Jagang
tiše.
Změnila předmět hovoru, aby se něco dozvěděla.
„Odkdy velký císař - dobyvatel zpohodlněl a chce bydlet v
přepychu?“
„Ach, vždyť jsem teď Jagang Spravedlivý, to si jistě
uvědomuješ.“ Vrátil se k posteli a opět se na ni svalil. „Nicci, lituji, že
jsem ti ubližoval. Já ti vlastně nikdy ublížit nechci, ale ty mě k tomu
donutíš. Víš, že mi na tobě záleží.“
„Záleží ti na mně, a proto mě biješ. Záleží ti na mně, ale nikdy ne
natolik, abys mi řekl o obrovském záměru, jakým je postavení paláce?
Jsem pro tebe ničím.“
„Řekl jsem již, že lituji, že jsem ti ublížil - ale víš, že sis to
zavinila sama.“ Tato slova pronášel téměř s láskou. Když přišla řeč na
palác, obličej mu změkl a dostal vizionářský výraz. „Je jen správné a
vhodné, že konečně budu proslulý též nějakou monumentální
stavbou.“
„Voják, který byl na válečném tažení spokojen se stany, chce žít v
přepychové budově, proč?“
„Protože když Nový svět přivedu pod vedení Řádu, bude mou
povinností, abych byl jako vůdce všeho lidstva viděn v majestátním
prostředí... V sobě však bude mít víc než prostou nádheru.“
„To je samozřejmé,“ odsekla.
Vzal ji za ruku. „Nicci, budu hrdě nosit jméno Jagang
Spravedlivý. Máš pravdu, čas již dozrál. Nerozzlobil jsem se, protože
jsi postupovala nesprávně, ale že jsi ten krok udělala bez předchozího
projednání se mnou. Máme to za sebou.“
Nic neříkala. Sevřel její ruku pevněji, domnívala se, že tím dává
najevo svou upřímnost.
„Až bude palác hotový, zamiluješ si ho.“ Prsty volné ruky jí něžně
pohladil tvář. „Budeme tam žít velmi dlouhou dobu.“
Ta slova jí něco připomněla. „Velmi dlouhou dobu?“
Poprvé si uvědomila, že když ho Richard připravil o Palác
proroků, v přání mít palác je něco víc než pouhá ješitnost. Toužil po
další věci, kterou mu Richard odepřel. Mohla by to být...
Podívala se mu do obličeje a hledala v něm odpověď. Na otázky v
jejích očích se jen usmál.
„Stavba už začala,“ řekl a těmito slovy odbočil od jejích otázek.
„Architekti a velcí stavitelé z celého Starého světa se shromáždili, aby
na ní pracovali. Každý se chce zúčastnit tak ohromného projektu.“
„A co bratr Narev?“ hledala slabé místo. „Co si myslí o stavbě
zbytečného pomníku jednomu člověku, když je všude kolem tolik
lidské bídy?“
„Bratr Narev a jeho učedníci projekt velmi podporují.“ Jagang po
ní vrhl lišácký úsměv. „Je samozřejmé, že v paláci budou bydlet i
oni.“
Teď pochopila.
„On nový palác začaruje,“ překvapeně zašeptala jen tak pro sebe.
Jagang se pouze usmíval, když ji pozoroval. Její reakce ho
očividně potěšila.
Bratr Narev byl v Paláci proroků přibližně stejnou dobu jako ona,
málem sto padesát let, ale za celou dobu navenek zestárl jenom o
deset až patnáct let - stejně jako ona. Nikdo kromě Nicci se nedověděl,
že by mohl být něčím víc než štolba ve stájích - nikdo nevěděl, že má
dar magie.
Celou dobu si ho spolu s ostatními příliš nevšímala, on ale musel
studovat kouzlo, které palác obklopovalo. Věděla, že většinu žáků
bratra Nareva tvořili mladí čarodějové z Paláce proroků, kteří měli
přístup k podzemním sklepením. Mohli též mít dodatečné informace,
které mu pomohly. Ale dokázal by opravdu něco podobného?
„Vyprávěj mi o paláci,“ řekla. Dala přednost jeho hlasu před
tichem zkoumavého pohledu jeho strašných očí.
Nejdřív ji políbil způsobem, jakým muž ženu líbá; nebyl teď
násilníkem líbajícím svou oběť. Snášela to trpně jako všechno ostatní.
Zdálo se, že to nezjistil, a podle úsměvu byl potěšen.
„Pokud lidé projdou všemi chodbami, bude to procházka dlouhá
na patnáct mil.“ Rozmáchl se a začal ve vzduchu kreslit tvary
velkolepého paláce. Když pokračoval, upřeně hleděl na svůj
imaginární náčrt, visící v prostoru před ním.
„Svět ještě neviděl nic, co by se mu mohlo vyrovnat. Zatímco já
budu pokračovat v naší práci a přinášet naději Řádu do Nového světa,
budu přinášet pravé slovo stvořitele špatným a chamtivým lidem a
nabádat je, aby zavrhli sobecké ideály starého náboženství magie, v
mé vlasti budou pokračovat práce na výstavbě paláce.
Kamenolomy budou celá léta plně vytíženy lámáním kamene pro
stavbu. Různé druhy kamene nenechají nikoho na pochybách o její
vznešenosti. Mramor bude prvotřídní, dřevo jen to nejlepší. Každý
materiál na stavbu paláce bude něčím výjimečný. Nejlepší řemeslníci
ho přetvoří do nádherné stavby.“
„Přestože tam kromě tebe bude bydlet ještě někdo jiný, bude to
jen pompézní památník jedinému člověku: velkému a mocnému císaři
Jagangovi,“ vysmála se mu v chladném opovržení.
„Ne, bude věnován slávě stvořitele.“
„Ach tak? Usadí se v něm také stvořitel?“
Jagang se na její rouhání zamračil. „Bratr Narev si přeje, aby
palác na lid působil výchovně. Přispívá k jeho výstavbě duchovními
radami a osobně na ni bude dohlížet, zatímco já budu čistit cestu pro
Řád.“
Přesně to se chtěla dozvědět.
Upřeně zíral na neviditelné obrysy, které před nimi visely ve
vzduchu. Jeho hlas měl teď uctivý tón.
„Bratr Narev sdílí mou vizi. Vždy mi byl otcem a povzbuzoval
mě. Jeho duchovní vedení se stalo mou celoživotní inspirací.
Umožňuje mi stát v popředí a vychutnávat slávu z našich vítězství, ale
bez jeho učení o morálce bych nebyl. Když vyhrávám, jsem jako pěst
Řádu, ale pěst je jen jedna část těla. My všichni jsme pouze
bezvýznamným zlomkem společnosti jako celku. Máš pravdu: mnoho
dalších by mě v práci pro Řád mohlo zastoupit. Ale mým úkolem je
být vůdcem. Nikdy bych nezradil důvěru, kterou do mě vložil bratr
Narev - podobalo by se to zradě samotného stvořitele, který ukazuje
cestu nám všem.
Zamýšlel jsem postavit palác vhodný pro nás všechny jako místo,
odkud by se vládlo v zájmu lidu. Byl to bratr Narev, který sen vzal a
dal mu mravní poselství. Představil si, jak každý, kdo uvidí tuto
obrovskou stavbu, uvidí též místo člověka v novém řádu - člověk
nikdy nemůže dosáhnout slávy stvořitele a jako jedinec je jen
bezvýznamnou součástí velkého bratrství všech lidí. Nemá větší úlohu
než pozvednout všechny chudé bratry, aby pospolu žili v blahobytu.
Bude to i místo, které pokoří každého člověka, jenž bude před ním
stát. Pokoří ho tím, že mu ukáže jeho naprostou bezvýznamnost před
slávou stvořitele, že ukáže lidskou zkaženost, jeho bolestnou,
znetvořenou a podřadnou přirozenost, která je vlastní všem lidem na
tomto světě.“
Když o paláci mluvil tímto způsobem, Nicci ho málem viděla. Pro
lid bude skutečnou výzvou k pokoře. Jagang na ni slovy zapůsobil tak
silně, jako kdysi bratr Narev.
„Zůstala jsem proto, že věc Řádu je spravedlivá,“ zašeptala.
Teď našla poslední kousek skládačky, který jí chyběl.
V nastalém tichu ji Jagang ještě jednou políbil. Dovolila mu to,
ale pak se mu vyvinula z náručí. S nepřítomným úsměvem se díval,
jak vstává a začíná se oblékat.
„Nicci, bude se ti to tam velmi líbit. Je to místo pro tebe.“
„Ano? Jako královna-otrokyně?“
„Jako královna, když si budeš přát. Zamýšlím ti dát postavení,
jaké jsi nikdy předtím neměla. Budeme šťastní, ty a já. Opravdu
šťastní. Budeme tam dlouho, velmi dlouho.“
Natahovala si na nohu punčochu. „Když sestra Ulicie spolu se
čtyřmi dalšími sestrami našla způsob, jak od tebe odejít, rozhodla jsem
se, že nevyužiji jejich objev a zůstanu, protože vím, že Řád je jediná
mravní cesta pro lidstvo. Teď ale -“
„Zůstala jsi proto, že bez Řádu bys nebyla ničím.“
Pokrčila rameny a odvrátila se. Stáhla si šaty přes hlavu, prostrčila
paže skrz rukávy a stáhla si šaty přes boky. „Nejsem ničím bez Řádu a
nejsem ničím s ním. Nikdo není ničím. Všichni jsme nedokonalá
bídná stvoření, jak učí stvořitel. Taková je přirozenost člověka. Řád
člověku ukazuje, že má povinnost dělat život lepším pro blaho všech.“
„A já jsem císařem Císařského řádu!“ Jeho zrudlý obličej se
uklidňoval pomaleji, než se rozčiloval. Neurčitě zamával rukou a
pokračoval měkčím hlasem: „Svět se pod Císařským řádem sjednotí.
Když bude palác dokončen, budeme v něm šťastní, uvidíš. Já a ty pod
duchovním vedením našich knězů. V době, kdy -“
„Odcházím.“ Nazula si vysokou botu.
„Já to nedovolím.“
Nicci si na chvíli přestala obouvat druhou botu a podívala se do
jeho černých očí. Rychle ukázala prstem směrem ke kamenné váze na
stole u vzdálenější zdi. Zablesklo se světlo. Váza vybuchla v oblaku
prachu a střepin se zvukem, který otřásl komnatou. Závěsy se
zachvěly a okenní tabulky zadrnčely.
Když se prach usadil, řekla: „Ty mi to nedovolíš?“ Sklonila se a
začala, si zavazovat tkaničky bot.
Jagang přišel ke stolu a udělal prstem čáru do prachu, který byl
vším, co z kamenné vázy zůstalo. Obrátil se k ní v celé své nahé,
chlupaté a císařské nádheře.
„Ty mi vyhrožuješ? Opravdu si myslíš, že bys proti mně mohla
použít svou magickou moc?“
„Já si to nemyslím,“ zatahala za tkaničky. „Já to vím. Pravdou ale
je, že jsem se rozhodla, že to neudělám.“
Zaujal vyzývavý postoj. „Pročpak?“
Nicci vstala a otočila se k němu. „Jak jsi už řekl sám, Řád tě
potřebuje, nebo spíš potřebuje násilníka jako ty. Sloužíš záměrům
Řádu - jsi jeho pěstí. Přinášíš očistný oheň a tento úkol plníš velmi
dobře. Dalo by se dokonce říct, že svou službu vykonáváš s
mimořádným talentem a zaujetím.
Jsi Jagang Spravedlivý. Ve jménu, které jsem ti dala, nacházíš
moudrost a budeš ho používat na prosazování cílů Řádu. Proto jsem se
rozhodla, že nevystoupím proti tobě. Bylo by to, jako bych svou moc
použila proti Řádu, a byla v rozporu s vlastní službou světlé
budoucnosti lidstva.“
„Tak proč chceš odejít?“
„Protože musím.“ Podívala se na něj s chladným odhodláním
plným smrtelné hrozby. „Ještě než odejdu, strávím nějakou dobu se
sestrou Lidmilou. Okamžitě a úplně se stáhneš z její mysli a zůstaneš
pryč po celou dobu, co s ní budu v tvých stanech, protože je teď
nepoužíváš. Postaráš se, aby nám všichni dali pokoj tak dlouho, jak
bude zapotřebí. Každý, kdo vejde bez mého výslovného dovolení,
zemře. To platí i pro tebe. Na to přísahám, jako sestra temnot. Až
skončím a odejdu, můžeš se sestrou Lidmilou dělat, co chceš - zabij ji,
pokud si to budeš přát. Nemyslím však, že by sis s tím měl lámat
hlavu, jelikož ti prokáže velkou službu.“
„Chápu.“ Jeho obrovská hruď se zvedla. Pomalu a zhluboka
vydechl. „Nicci, jak dlouho budeš pryč tentokrát?“
„Tentokrát není jako jindy. Tentokrát to je něco jiného.“
„Jak dlouho?“
„Možná jenom krátkou dobu. Možná velmi dlouho. To ještě
nevím. Nech mě na pokoji, abych udělala, co udělat musím. Když to
půjde, tak se jednoho dne k tobě vrátím.“
Díval se jí do očí, ale do její mysli nahlédnout nemohl. Její
myšlenky ochraňoval jiný muž a umožňoval, aby si je ponechala jen
pro sebe.
Za celou dobu, kterou Nicci s Richardem strávila, se jí nepodařilo
zjistit, po čem nejvíc toužila, svým způsobem však zjistila až příliš
moc. Většinu času se jí dařilo udržovat nechtěné znalosti pohřbené
pod nehybnou vahou lhostejnosti. Ale občas, jako například teď,
neočekávaně vystoupily ze svého hrobu a zmocnily se jí. Když se
dostaly ven, byla v jejich zajetí bezmocná a nemohla dělat nic jiného
než čekat, až je opět pohřbí zapomnění otupující netečnosti.
Nicci se podívala do propastně hluboké noci Jagangových
nelidských očí, které kromě pustiny v jeho duši neprozrazovaly vůbec
nic. Poté se prstem dotkla zlatého kroužku, který jí na jeho rozkaz
propichoval spodní ret na znamení, že je jeho osobní otrokyní.
Uvolnila jako nit tenký proud subtraktivní magie a kroužek přestal
existovat.
„Kam jdeš, Nicci?“
„Jdu ti zničit Richarda Rahla.“

Kapitola patnáctá
Zeddicus Zu'l Zorander se už s pomocí svého šarmu a své

výřečnosti dokázal dostat přes několik hlídek, ale tyto muže jeho
vysvětlování, že je Richardův dědeček, nedojímalo. Až teď ho
napadlo, že měl do tábora vejít za denního světla - vyhnul by se tím
spoustě podezřívání; byl ale unaven a nemyslel si, že to bude natolik
obtížné.
Vojáci byli patřičně podezřívaví, což ho na jedné straně těšilo, ale
na straně druhé byl unaven a měl na práci mnohem důležitější věci než
odpovídat na otázky. Otázky raději dával sám.
„Proč ho chcete vidět?“ zopakoval větší gardista.
„Už jsem ti řekl, že jsem Richardův dědeček.“
„Ten, o kom mluvíte, je Richard Cypher, který je podle toho, co
říkáte -“
„Ano, ano, tak se jmenoval, když vyrůstal, a tímto jménem jsem
ho zvyklý oslovovat, myslel jsem však Richarda Rahla. Jistě znáte
lorda Rahla, vašeho vůdce? Řekl bych, že když jsem dědečkem
někoho tak významného, jako je lord Rahl, mohli byste mít nějaký
respekt. Možná i teplé jídlo.“
„Mohl bych tvrdit, že jsem bratr lorda Rahla,“ řekl muž pevně
svírající udidlo, které měl v hubě Zeddův kůň, „to mě ale jeho bratrem
neudělá.“
Zedd si povzdechl. „Naprostá pravda.“
Ačkoliv ho to rozčilovalo, byl Zedd potěšen, že vojáci nejsou tak
hloupí a že se nedají podvést.
„Já jsem kromě toho ještě čarodějem,“ dodal Zedd a zamračil se,
aby zvýšil dramatický účinek svých slov. „Kdybych neměl přátelskou
povahu, mohl bych vás oba usmažit. Zůstali byste za mými zády a já
bych byl na cestě dál.“
„A kdybych neměl přátelskou povahu já,“ řekl ten muž, „mohl
bych dát znamení. Dostal jste se až sem, kde jste úplně obklíčen; a ten
tucet lukostřelců ukrytých ve tmě kolem vás vystřelí šípy, kterými na
vás míří od chvíle, co jste se přiblížil k našemu táboru.“
„Aha,“ řekl Zedd a zvedl nadšeně prst. „To je velmi dobře, ale -“
„A i kdybych měl zemřít ohněm ve službách lordovi Rahlovi, šípy
by vyletěly bez toho, abych dal nějaký signál.“
Zedd udělal hmmm a dal prst dolů, ale v duchu se usmíval. Tady
stál on, čaroděj první třídy, a kdyby se nesnažil vstoupit do
přátelského tábora, v tomto přetahování by nad ním vyhrál prostý
voják.
Nebo možná ne.
„Seržante, jak jsem již řekl, jsem v první řadě čaroděj, takže jsem
o lukostřelcích věděl a s jejich hrozbou se vypořádal: očaroval jsem
jejich šípy. Nepoletí přesněji a nebudou mít smrtelnější účinky než
hadry na nádobí. Nemusím z nich mít strach. V řadě druhé, i kdybych
lhal - což si právě teď myslíš - udělal jsi chybu, že jsi mi řekl o
hrozbě. Umožnil jsi věhlasnému čaroději, aby použil magii na její
odstranění.“
Vojákovi se na obličeji začal objevovat úsměv. „To je
pozoruhodné.“ Poškrábal se na hlavě. Podíval se na svého společníka
a pak zase na Zedda. „Máte pravdu, přesně to jsem si myslel: že
můžete lhát, že víte o lukostřelcích ve tmě.“
„Tak vidíš, mladý muži. Koneckonců nejsi až tak chytrý.“
„Máte pravdu, pane. To nejsem. Stojím tady zcela zaujatý
rozhovorem s vámi a jsem tak zastrašený vašimi čarodějnickými
schopnostmi a vším ostatním, že jsem vám docela zapomněl říct, co
dalšího je ve tmě a dívá se na vás...“ voják přimhouřil oči, „a troufám
si tvrdit, že by to mohlo být trošku víc na obtíž než pouhé šípy.“
Zedd se na vojáka zamračil. „Tak pochop-“
„Proč neuděláte, co od vás chci a nepřijedete sem za denního
světla, kdy na vás budu lépe vidět?“
Zedd rezignovaně zavzdychal a seskočil z koně. Na uklidnění
poplácal Pavoučnatku po krku. Pavoučnatka byla kaštanově zbarvená
klisna, která měla na zadku černou skvrnu podobnou pavouku, podle
níž dostala jméno. Byla mladá, silná a měla sympatickou a energickou
povahu. Dělalo to z ní příjemného společníka na cestách. Oba již
spolu dost prožili.
Zedd vstoupil do úzkého kruhu světla ze strážného ohně. Otočil
ruku dlaní nahoru a vyvolal k životu žhavě bílý plamen, který se
vznášel jen kousek nad ní. Oba vojáci vytřeštili oči a Zedd se
zamračil.
„Ale já mám vlastní světlo, pokud potřebuješ lépe vidět. Seržante,
pomůže ti to, abys věci viděl lépe?“
„Hmm... To ano, pane,“ zakoktal voják.
„Ano, to opravdu pomůže,“ řekla žena a vkročila do světla. „Proč
jste prostě nepoužil svůj Han a hned na začátku nepředvedl ukázku
svého umění?“ Ukázala do tmy, jako by signalizovala ostatním, aby
ustoupili. Obrátila se k němu s úsměvem, který byl jen zdvořilý.
„Buďte vítán, čaroději.“
Zedd se hluboce uklonil. „Zeddicus Zu'l Zorander, čaroděj
prvního řádu k vašim službám, paní...?“
„Sestra Philippa, čaroději Zorandere. Jsem pomocnicí matky
představené.“
Pokynula rukou. Seržant vzal Zeddovi z ruky otěže a odváděl
koně pryč. Zedd poplácal muže po zádech, aby mu dal najevo, že se
na něj nezlobí, a pak podobným způsobem poplácal Pavoučnatku, aby
klisna věděla, že je v pořádku, když půjde s tímto mužem.
„Seržante, pečuj o ni obzvlášť dobře. Pavoučnatka je moje
přítelkyně.“
Seržant zasalutoval tím, že se udeřil pěstí na srdce. „Budu se k ní
tedy chovat jako k přítelkyni, pane.“
Když voják odvedl Pavoučnatku, Zedd řekl: „Matka představená?
Která z nich?“
Sestra se špičatou bradou si zamnula dlaně. „Samozřejmě, že
matka představená Verna.“
„Ach, ano. Matka představená Verna.“
Sestry světla nevěděly, že Anna ještě žije. Přinejmenším ještě žila
před několika měsíci, když ji Zedd naposled viděl. Anna napsala do
cestovního deníku, že Verna žije též, ale zároveň ho žádala, aby
prozatím tuto informaci považoval za důvěrnou. Zedd doufal, že se
Anna spolu se svými sestrami světla objeví v ležení d'hařanské
armády. Bylo mu líto, když zjistil, že tu není ona. To pro ni nevěstilo
nic dobrého.
Zedd neměl sestry světla v oblibě - celoživotní nesouhlas se jen
tak nezapomíná - ale začal uznávat Annu, jako ženu se sebeovládáním
a odhodláním, přestože se pesimisticky díval na některé její názory a
na minulé snahy. Teď již věděl, že on a Anna sdílejí mnohé důležité
hodnoty. O zbytku sester to ale nevěděl.
Sestra Philippa vypadala na střední věk, ale to u sester znamenalo
málo. V Paláci proroků mohla žít rok nebo několik staletí. S černýma
očima a vysokými lícními kostmi z ní byla žena exotického vzhledu.
Stejně jako ve Středozemí, byla i ve Starém světě místa, kde se lidé
vyznačovali specifickými fyzickými vlastnostmi. Sestra Philippa se
pohybovala způsobem obvyklým pro pyšné ženy, byla jako labuť v
lidské podobě.
„Jak vám mohu být k službám, čaroději Zorandere?“
„Stačí Zedd. Je vaše matka představená vzhůru?“
„Je. Tudy prosím, Zedde.“
Následoval ženu k temným obrysům stanů. „Našlo by se tady
něco k jídlu?“
Ohlédla se na něj. „Tak pozdě?“
„Mám za sebou namáhavou cestu... A ještě není tak pozdě,
nemyslíš?“
Ve tmě si ho chvíli měřila pohledem. „Nemyslím, že podle učení
stvořitele může někdy být pozdě. A navíc jsi z toho cestování
vyzáblý.“ Usmála se trochu přívětivěji. „Nějaké jídlo je po ruce vždy.
Jsou tady vojáci, kteří mají noční služby a potřebují nakrmit. Myslím,
že pro tebe něco najdu.“ Pohledem se vrátila na nerozeznatelnou
stezku.
„To by od tebe bylo laskavé,“ řekl Zedd bodrým hlasem a
zachmuřil se. „Nejsem ale vyzáblý, jsem šlachovitý. Většina žen
považuje štíhlé muže za přitažlivé.“
„Opravdu? To by mě nikdy nenapadlo.“
Sestry světla jsou naduté ženské, pomyslel si lítostivě Zedd. Tisíce
let pro ně platil trest smrti za pouhé vstoupení do Nového světa. Zedd
byl vždy trochu mírnější - ale jen trochu. V minulosti sestry chodily
do Nového světa jenom proto, aby kradly chlapce s magickými
schopnostmi - tvrdily, že je zachraňují. Vycvičit čaroděje, to je ale
práce pro čaroděje. Když přicházely, aby odvedly chlapce za velkou
bariéru do paláce, Zedd to považoval za nejtěžší zločin.
Minulou zimu sestry přišly z naprosto stejného důvodu za
Richardem. Sestra Verna ho zajala a odvedla do Starého světa. Pod
vlivem kouzla jejich paláce by tam mohl žít celá staletí. Richardovi by
nezbylo nic jiného než se sestrami vydržet.
Zedd se domníval, že má se sestrami účty vyrovnané - měly mu
též co vyčítat. Koneckonců kouzlo, které Richard použil ke zničení
jejich paláce, vytvořil on. Anna mu pomáhala, protože věděla, že jinak
nelze Jagangovi zabránit v obsazení paláce. Proroctví uložená v Paláci
by pak mohl využívat k nekalým účelům.
Všude po táboře se procházeli mohutní gardisté. V kroužkových
košilích a brnění byl na ně impozantní pohled. Tábor samotný byl na
svou velikost docela tichý. Hluk by mohl nepříteli všelicos prozradit.
Nebylo lehké dosáhnout toho, aby se tak velký počet vojáků choval
tiše.
„Ulevilo se mi, když se ukázalo, že první nájezd čaroděje je
příchodem přítele,“ řekla sestra.
„A já jsem rád, že někdo s talentem pomáhá hlídat. Existují
některé typy nepřátelských přepadení, která by obyčejné hlídky
rozpoznat nedokázaly.“ Zedd uvažoval, jestli jsou sestry opravdu
připravené na potíže tohoto typu.
„Pokud by používali magii, zjistíme ji.“
„Předpokládám, že jste mě pozorovaly celou dobu.“
„Pozorovala jsem tě já,“ řekla sestra Philippa. „Od okamžiku, kdy
jsi tam vzadu překročil řetěz pahorků.“
Zedd se poškrábal po čelisti. „Opravdu až z takové dálky?“
S domýšlivým úsměvem řekla: „Z takové dálky.“
Přes rameno se ohlédl do tmy. „Obě? To je velmi dobré.“
Zastavila se a obrátila se k němu. „Obě? Ty jsi věděl, že jsme tě
pozorovaly dvě?“
Zedd se nevinně usmál. „Samozřejmě, že ano. Ty jsi jen
pozorovala, ale ta druhá, co tě zpovzdálí sledovala, kouzlila něco
nepříjemného pro případ, že bych byl nepřítel.“
Sestra Philippa překvapením zamrkala. „To je pozoruhodné.
Dokázal jsi vycítit, že se dotýká svého Hanu? A z takové dálky?“
Zedd spokojeně přikývl. „Neudělali ze mě čaroděje první třídy jen
proto, že jsem byl šlachovitý.“
Úsměv sestry Philippy se zdál konečně upřímný. „Ulevilo se mi,
že jsi přišel jako přítel a ne jako někdo se zlými úmysly.“
Bylo v tom víc pravdy, než si žena uvědomovala. Zedd měl
zkušenosti s nepříjemnými a nemorálními úkoly magie při vedení
války. Když se přibližoval k jejich táboru, zjistil, kde jsou v jejich
obranných liniích mezery a kde mají slabá místa v uplatňování magie.
Nenapadlo je, že jejich nepřítel bude též myslet. Kdyby měl v úmyslu
jim uškodit, v celém táboře by teď byl velký rozruch bez ohledu na
jejich přípravy na podobný útok.
Sestra Philippa se otočila do noci, aby ho vedla dál. Zedd byl
trochu znepokojen, když kráčel d'hařanským táborem - přestože věděl,
že teď bojují na stejné straně. Značnou část života strávil tím, že se k
nim choval jako k úhlavním nepřátelům. Richard všechno změnil.
Zedd si povzdechl. Někdy měl dojem, že by se Richard dokázal
spřátelit i s bleskem a hromem a pozvat je oba na večeři.
Všude kolem se nezřetelně objevovaly černé obrysy stanů a vozů.
Dřevcové zbraně byly úhledně naskládané, aby je v případě náhlé
potřeby bylo možno okamžitě použít. Někteří vojáci spali, jiní
posedávali ve tmě a tiše mezi sebou mluvili nebo se smáli, jiní
patrolovali v inkoustově černých stínech. Hlídky procházely kolem
Zedda tak blízko, že cítil jejich dech, ale jejich obličeje ve tmě
nerozeznával.
Hlídky byly rozestavěné na všech myslitelných přístupových
cestách. V táboře hořelo jen velmi málo ohňů, většinou to byly strážné
ohně umístěné daleko od hlavních sil. Většina tábora byla po celou
noc temná. V některých armádách se přes noc dělalo značné množství
prací, opravovaly se nebo vyráběly věci, které bylo potřeba. Tady byli
muži zticha celou noc - a případní zvědové tak nemohli získat téměř
žádné informace, které by mohly nějak pomoci útočící armádě. Byli
zde samí dobře vycvičení, disciplinovaní a profesionální vojáci. Z
dálky se dalo jen velmi těžko zjistit, jak je tábor velký. Ve skutečnosti
byl obrovský.
Sestra Philippa přivedla Zedda k rozměrnému stanu, který byl
dost vysoký, aby bylo lze uvnitř vzpřímeně stát. Světlo z lamp visících
uvnitř způsobovalo, že plátěné stěny a střecha tlumeně zářily. Sehnula
se pod stanovou šňůrou a strčila hlavu pod stanový dílec.
„Mám tady čaroděje, který si přeje vidět matku představenou.“
Zedd uslyšel tlumený a překvapený souhlas.
„Vejdi dovnitř.“ Sestra Philippa se usmála a přitom ho jemně
strčila do zad. „Podívám se, jestli ti najdu něco k večeři.“
„Byl bych nejen vděčný, ale i mimořádně zavázaný,“ řekl jí Zedd.
Když vešel do stanu, lidé právě vstávali, aby jej přivítali.
„Zedde, ty starý blázne! Ty žiješ!“
Zedd se zašklebil na Adie a stará kouzelnice známá v
Západozemí, v jejich adoptivní vlasti, jako kostní žena, se mu vrhla do
náruče. Zabručel, hladil ji po rovně zastřižených, po ramena sahajících
prošedivělých černých vlasech, a tiskl si její hlavu k hrudi.
„Slíbil jsem ti, že mě ještě uvidíš, je to tak?“
„Ano, to jsi slíbil,“ zašeptala do jeho tlusté řízy.
Odtáhla se od něj, držela ho za paže a prohlížela si ho. Natáhla
ruku a uhladila mu rozcuchané a kučeravé bílé vlasy.
„Vypadáš stejně půvabně jako dřív,“ řekl jí.
Upřeně ho pozorovala svýma úplně bílýma očima, Přišla o zrak,
když byla ještě mladá dívka. Adie se teď dívala s pomocí svého
magického talentu. V některých ohledech viděla dokonce lépe.
„Kde je tvůj klobouk?“
„Klobouk?“
„Koupila jsem ti skvělý klobouk a tys ho ztratil. Vidím, že sis
ještě nepořídil náhradní. Řekl jsi mi, že si pořídíš nový. Myslím, že jsi
mi to slíbil.“
Zedd nenáviděl klobouk s dlouhými péry, který mu koupila, když
dávali dohromady jeho převlek. Raději by měl na sobě prostou řízu,
která se k čaroději s jeho postavením a pravomocemi hodí, ale Adie ji
„ztratila“ ihned nato, co si koupil přepychovou kaštanově hnědou řízu
s černými rukávy a vzadu s kápí, kterou teď nosil. Na manžetách byly
tři řady stříbrného vyšívání. Silnější zlatem vyšívané proužky byly
kolem krku a zdobily taky její předek. Rudý pásek ze saténu se zlatou
přezkou držel řízu nabranou kolem jeho tenkého pasu. Takové šaty
označovaly někoho s magickým talentem za novice. Když někdo
magický talent neměl, hodily se pro šlechtice, nebo na většině míst i
pro bohatého kupce. Ačkoliv Zedd neměl rád okázalé oblečení,
několikrát posloužilo jako drahocenný převlek. Kromě toho se v
kaštanové říze líbil Adie. Ale klobouk byl na něj příliš moc. Někde ho
„zapomněl“.
Všiml si, že Adie i teď upřednostňuje jednoduché šaty. Žluté a
červené korálky kolem výstřihu všité do podoby prastarých symbolů
jejího povolání kouzelnice byly jedinou ozdobou, kterou na sobě
měla.
„Měl jsem moc práce,“ řekl a rychle máchnul rukou. Doufal, že
tím převede řeč na něco jiného. „Jinak bych si náhradní klobouk
opatřil.“
„Pchá,“ zamračila se. „Dělal jsi jen neplechu.“
„To ne. Byl jsem-“
„Teď buď zticha,“ řekla Adie. Držela ho pevně za paži a natáhla
před sebe dlouhé prsty druhé ruky. „Zedde, toť Verna, matka
představená sester světla.“
Žena vypadala tak na čtyřicet let. Zedd však věděl, že je mnohem
starší. Anna, Vernina předchůdkyně, mu jednou řekla, kolik let Verně
je. Přestože ho teď nenapadalo přesné číslo, bylo to někde kolem sto
šedesáti - na sestru světla byla ještě mladá. Měla prosté, ale přitažlivé
rysy obličeje; a hnědé vlasy, dost husté a kadeřavé, jí dodávaly nádech
elegance. Podle linií rozhodného výrazu, které se jí trvale vryly do
obličeje, působila jako žena s krunýřem stejně přiléhavým jako u
brouka, a stejně tak pevným. Zedd sklonil hlavu. „Čaroděj prvního
řádu Zeddicus Zu'l Zorander k vašim službám.“ Tón, kterým jí to řekl,
oznamoval, že to je pouze zdvořilostní fráze.
To je žena, která odvedla Richarda do Nového světa. Ačkoli ona
se domnívala, že mu zachraňuje život, Zedd jako čaroděj prvního řádu
považoval její čin za odporný. Sestry - všechny byly kouzelnice -
věřily, že dokáží vycvičit mladé muže s magickým talentem na
čaroděje. Neměly pravdu, takový úkol dokáže pořádně splnit jen
druhý čaroděj.
Nabídla mu ruku se zlatým prstenem ve tvaru slunce s paprsky.
Sklonil se k němu a políbil ho, protože to považoval za jejich zvyk.
Když skončil, přitáhla k sobě jeho ruku a na oplátku ji také políbila.
„Skláním se v úctě, že potkávám člověka, který pomáhal
vychovávat našeho Richarda. Jistě jste stejně výjimečný člověk jako
on. O jeho výjimečnosti jsme se přesvědčily, když jsme mu pomáhaly
s výcvikem.“ Donutila se pousmát. „Zjistily jsme, že pokus o výcvik
vašeho vnuka je nevděčná práce.“
Teď na tuto ženu poněkud změnil názor a rozhodl se, že se k ní
bude chovat s větší opatrností. Vzduch ve stanu byl dusný a
nepříjemný.
„Je to kvůli tomu, že vy všechny jste jako krávy, které se snaží
učit běhat koně. Máte se držet práce, která se k vaší přirozenosti hodí
lépe.“
„Ano, ano, Zedde, ty vynikající člověče,“ začala se mu posmívat
Adie. „Jednoduše vynikající.“ Zatahala ho za rukáv a otočila ho pryč
od zrudlého Vernina obličeje. „A toto jest Warren,“ dodala Adie.
Zedd sklonil hlavu směrem k Warrenovi, ale chlapec již klekal na
kolena a skláněl plavovlasou hlavu k zemi.
„Čaroději Zorandere! Je mi opravdu ctí.“ Vyskočil na nohy,
popadl Zeddovu ruku do svých dlaní a začal mu jí potřásat, že se Zedd
bál, jestli mu paže neupadne od ramena. „Velmi mě těší, že vás
poznávám. Richard mi o vás pověděl všechno. Moc mě těší, že
poznávám čaroděje vaší pověsti a vašich schopností. Byl bych velmi
šťastný, kdybych se od vás mohl učit.“
Čím šťastnější vypadal, tím víc se Verna mračila.
„Mě taky těší, že tě poznávám, chlapče.“ Zedd Warrenovi neřekl,
že o něm se Richard nikdy nezmínil. Nemuselo se to stát z neúcty
nebo zapomnětlivosti. Richard neměl možnost říct Zeddovi o velkém
počtu velmi důležitých záležitostí. Zedd při stisku ruky s Warrenem
pocítil, že mladík je čarodějem s mimořádnými schopnostmi.
Do popředí se postavil obrovitý muž s kučeravým, rezavě
zbarveným vousem, bílou jizvou od levého spánku až k čelisti a s
hustým obočím. V jeho šedozelených očích viděl Zedd sílu, ale jinak
se na něj šklebil jako voják po dlouhém pochodu, když uvidí opuštěný
soudek piva.
„Generál Reibisch, velitel d'hařanských vojsk tady na jihu,“ řekl
muž a podal Zeddovi ruku, když mu ji konečně pustil Warren - ten se
vrátil k Verně a postavil se vedle ní. „Dědeček lorda Rahla! Pane,
jsem opravdu šťastný, že vás poznávám.“ Jeho stisk byl silný, ale ne
bolestivý. Stále zesiloval. „Opravdu velmi, velmi šťastný.“
„Opravdu,“ zamumlal Zedd. „Přestože okolnosti nejsou příliš
šťastné, generále Reibischi.“
„Nejsou příliš šťastné...?“
„Zatím to ještě jde,“ řekl Zedd a mávl nad otázkou rukou. Místo
toho se zeptal něco jiného: „Řekněte mi, generále, začal jste už kopat
hromadné hroby? Nebo chcete, aby těch pár, co z vás zůstane naživu,
nechalo mrtvoly jen tak hnít?“
„Mrtvoly?“
„Pro všechny bohy... ano, mrtvá těla všech vašich vojáků, kteří
zemřou.“

Kapitola šestnáctá
Když sestra Philippa vklouzla do stanu s talířem, nadhodila:

„Doufám, že máš rád vejce.“
Zedd si zamnul ruce. „To je nádhera!“
Všichni ostatní stáli ve ztrnulém a napjatém tichu. Sestra Philippa
si jejich překvapených obličejů zřejmě vůbec nevšimla.
„Řekla jsem kuchaři, ať tam přidá trochu šunky a všechno, co má
po ruce.“ Podívala se na Zeddovu postavu. „Myslím, že bys
potřeboval trochu vydatné stravy.“
„Skvělé!“ Když si Zedd od ní bral talíř vrchovatě naložený
míchanými vejci se šunkou, zubil se na všechny kolem.
„Ehm...“ začal generál, který zjevně nevěděl, jak má zformulovat
svůj dotaz. „Mohl byste laskavě vysvětlit... co tím myslíte, čaroději
Zorandere?“
„Stačí, když mi budeš říkat Zedd.“ Zedd zvedl hlavu a na chvilku
se neochotně oprostil od omamné vůně jídla. „Budou mrtví.“
Vidličkou si přejel po krku. „Víš, budou mrtví. Skoro všichni vaši
vojáci zemřou.“ Otočil se nazpět k sestře Philippě. „Voní to nádherně
- prostě nádherně. Jsi žena, která má laskavé srdce a pohotovou mysl,
když jsi zařídila, aby kuchař přidal tak skvělé přísady. Je to prostě
nádhera.“
Sestra zazářila radostí.
Generál zvedl ruku. „Čaroději Zorandere, kdybych mohl -“
Adie urostlého generála zarazila. „Nemůžete konkurovat dobrému
jídlu. Buďte trpělivý.“
Zedd si nabral plnou vidličku a s pocitem maximálního potěšení si
ji vložil do úst. Když si nabral druhou, Adie ho přivedla k jednoduché
lavici u stěny. Na stole stojícím uprostřed bylo několik džbánků a
lampa, která útulnému stanu nedodávala jen světlo, ale i zápach
petroleje.
Bez ohledu na Adie vybízející k trpělivosti začali všichni mluvit
jeden přes druhého, kladli otázky a uplatňovali námitky. Zedd je
ignoroval a spokojeně se ládoval. Velké kousky šunky byly výborné.
Když narazil na obzvlášť velký kousek, rozzářeně se usmál na
zmatené diváky, aby jim ukázal, jaké potěšení z něj má. Koření,
cibule, pepř a kousky sýra... Koulel očima a blaženě vzdychal.
Bylo to nejlepší jídlo, ke kterému se v posledních dnech dostal.
Proviant na cestu byl skromný a jednotvárný. Často bručel, že
Pavoučnatka má lepší krmení než on jídlo. Zdálo se mu, že se
Pavoučnatka tváří povýšeně, když to slyší, a vždy se zlobil. Není
dobré, když se kůň chová k člověku povýšeně.
„Philippo,“ zavrčela Verna, „musíš se tak rozplývat nad talířem
vajec?“
„Když je ten chudák opravdu vyhladovělý.“ Zmatena tím, že se
Verna mračí, máchla rukou k Zeddovi. „Jen se na něj podívej. Jsem
šťastná, když vidím, jak mu chutná, a těší mě, že jsem mohla pomoct
někomu s talentem od stvořitele.“
Zedd zpomalil, když se dostal na konec jídla, a posledních pár
soust si odložil na později. Zvládl by ještě jeden takový talíř. Generál
Reibisch, který seděl na lavičce na druhé straně malého stanu, si
zuřivě kroutil kníry. Teď se naklonil dopředu a upřeně se na Zedda
zahleděl.
„Čaroději Zorandere, potřebuji-“
„Zedde, vzpomínáš?“
„Ano - promiňte - Zedde, jsem odpovědný za životy těchto
vojáků. Mohl byste mi, prosím, říct, proč si myslíte, že jsou v
nebezpečí?“
Zedd s plnými ústy odpověděl: „Už jsem to řekl.“
„Ale... jaký je charakter toho nebezpečí?“
„Nadpřirozený. Víš, je to magie.“
Generál se s vážným výrazem narovnal. Prsty se mu zaryly do
svalnatých stehen. „Nadpřirozený?“
„Ano. Nepřítel má ve svých řadách lidi s magickým talentem.
Myslel jsem, že to víte.“
Několikrát zamrkal, jak si slova opakoval v mysli, a pokoušel se v
prostém Zeddově prohlášení objevit zlatý valoun neviditelného
nebezpečí.
„Samozřejmě, že to víme.“
„Aha. Tak proč jste ještě nezačali s kopáním hromadných hrobů?“
Verna vyskočila na nohy. „Ve jménu stvoření! Myslíš si, že jsme
děvčata na posluhování? Že jsme tady, abychom ti nosily večeři? Jsme
sestry s talentem kouzelnic a jsme tady, abychom bránily armádu před
sestrami, které drží v zajetí Jagang!“
Adie kradmo naznačila Verně, aby si sedla a byla zticha. Její hlas
zněl jako med. „Zedde, proč nám nepovíš, na co jsi přišel? Jsem si
jistá, že generál a matka představená by rádi slyšeli, jak naši obranu
zdokonalit.“
Zedd seškraboval zbytky jídla na jedno místo na talíři, aby z nich
udělal poslední žalostně malou hromádku pro vidličku. „Matko
představená, neměl jsem na mysli úmyslnou neschopnost z tvé
strany.“
„Tak tedy jsi jistě-“
„Jste všechny příliš hodné, tak to je.“
„Promiň, ale nerozumím.“
„Příliš hodné. Ty a tvé sestry jste se po celý život pokoušely
pomáhat lidem.“
„No... já, my... samozřejmě, že pomáháme lidem. K tomu jsme
povolány.“
„Ale k zabíjení nejste. Jagang vás bude chtít všechny zabít.“
„Zedde, to my víme.“ Generál se poškrábal ve vousech a jeho
pohled přeskakoval mezi Zeddem a Vernou. „Matka představená a její
sestry nám pomohly objevit velký počet nepřátelských zvědů a
podobně. Stejným způsobem, jako tady sestra Philippa objevila tebe,
když ses přibližoval k našemu táboru, ony našly nepřátele, kteří nám
chtěli škodit. Zedde, ony svou část práce udělaly a nestěžovaly si na
ni. Každý voják v tomto táboře je rád, že je tady máme.“
„Velmi dobře, ale když zaútočí armáda Císařského řádu, změní se
to. Oni budou ke zničení vašich vojsk používat lidi s magickým
talentem.“
„Budou se o to pokoušet,“ namítla Verna a snažila se být
přesvědčivá a nekřičet, ale bylo jasně vidět, že má chuť na něj zařvat.
„My však budeme připravené něčemu takovému zabránit.“
„To je pravda,“ řekl Warren a s přesvědčením přikývl. „Máme lidi
s talentem připravené v každou dobu.“
„To je dobře, to je dobře,“ pronesl unylým hlasem Zedd, jako
kdyby se nad tím ještě jednou zamýšlel. „Takže jste se již vypořádali s
jednoduchými hrozbami. S bílými komáry a tak?“
Husté obočí generála Reibische se spojilo. „S čím?“
Zedd zamával vidličkou. „Řekni mi tedy - jen proto, abys ukojil
mou zvědavost - co udělají sestry a čaroděj, až naše vojska napadne
nepřítel?“
„Položí palební přehradu před jejich jízdu,“ řekl Warren bez
zaváhání. „Když na nás začnou útočit, spálíme je dřív, než budou
moct vrhnout jediné kopí.“
„Aha,“ řekl Zedd. „Oheň.“ Vložil vidličku s posledním soustem
do úst. Každý se tiše díval, jak žvýká. Přestal žvýkat a podíval se po
nich. „Mohu se domnívat, že oheň bude velký? Budou to obrovské
proudy ohně se vším všudy?“
„O jakých komárech to mluví,“ zamumlal generál Reibisch
směrem k Verně a Warrenovi, kteří teď na lavičce seděli vedle něj a
proti Zeddovi s Adie.
„To je pravda,“ řekla Verna, a generála si nevšímala. Ten
zavzdychal a zkřížil si paže na mohutných prsou. „Pořádná linie
ohně.“ Verna počkala, až Zedd polkne. „První čaroději, nacházíš na
tom něco nedostatečného?“
Zedd pokrčil rameny. „Tedy...“ Odmlčel se a pak se zamračil.
Naklonil se ke generálovi a pozorně si ho prohlížel. Zedd ukázal
prstem na mužovy zkřížené paže.
„Teď tam právě jeden je. Jeden komár se právě chystá pít tvou
krev, generále.“
„Cože? Aha.“ Zaplácl ho. „Tohle léto jich je všude plno. Myslím
si ale, že jejich období pomalu končí. Řekl bych, že budeme rádi, když
se této malé havěti zbavíme.“
Zedd ještě jednou ukázal prstem. „Byli všichni jako tento?“
Generál Reibisch zvedl předloktí a podíval se na rozmačkaný
hmyz. „Ano, krvelační malí...“ Hlas se mu ztrácel. Podíval se ještě
pozorněji. Mezi palec a ukazováček opatrně chytil malý hmyz za
křídlo a zvedl ho nahoru, aby se mohl lépe podívat.
„Tedy ať mě... tenhle je bílý.“ Obličej mu pobledl a jeho
šedozelené oči se obrátily k Zeddovi. „Co jsi říkal o...?“
„O bílých komárech,“ potvrdil Zedd, když pokládal prázdný talíř
na zem. „Generále, už jsi někdy viděl bílou horečku? Viděl ji někdo z
ostatních? Bílá horečka je strašná věc.“
„Co je to bílá horečka?“ zeptal se Warren. „Nikdy jsem o ní
neslyšel ani nečetl, v tom jsem si jistý.“
„Opravdu? Tak se musí vyskytovat jen ve Středozemí.“
Generál si pozorněji prohlédl malý bílý hmyz, který držel ve
zvednuté ruce. „Co člověku udělá bílá horečka?“
„Maso dostane příšernou bílou barvu.“ Zedd zamával vidličkou.
„Víte,“ řekl a zamyšleně svraštil čelo, jako by jeho pozornost upoutalo
něco na stropě stanu, „že jsem jednou viděl čaroděje, jak pokládá
opravdu ohromný oheň před řady útočící jízdy?“
„Tady to máme,“ řekla Verna. „Dobře víš, jakou má cenu. Viděl
jsi, jak se používá.“
„Ano...“ řekl protáhle Zedd. „Problém byl v tom, že nepřítel byl
na tak naivní trik připraven.“
„Naivní!“ Verna vyskočila na nohy. „Nechápu, jak jen můžeš
považovat-“
„Nepřítel vykouzlil právě pro tento případ zakřivené štíty.“
„Zakřivené štíty?“ Warren si prudce přehodil dozadu kadeř
plavých vlasů. „Nikdy jsem o nich neslyšel. Co jsou zakřivené-“
„Čaroděj, který vykouzlil oheň, samozřejmě štíty očekával a oheň
udělal odolným proti předpokládané obraně. Tyto štíty však nebyly
určené k tomu, aby oheň zastavily,“ Zedd přesunul pohled z
vytřeštěných očí Warrena na zachmuřenou Vernu, „ale aby ho
donutily kutálet.“
„Bílá horečka?“ Generál zamával komárem. „Kdybys mi mohl
vysvětlit-“
„Kutálet oheň?“ zeptal se Warren a naklonil se dopředu.
„Ano,“ řekl Zedd. „Kutálet oheň před útočící jízdou - takže místo
prostého jezdeckého útoku měli obránci před sebou ještě vražedný
oheň, který se kutálel zpět na ně.“
„Dobrotivý stvořiteli...“ zašeptal Warren. „To je důmyslné - ale
štíty by měly oheň uhasit.“
Zedd vrtěl vidličkou, když mluvil, jako by chtěl předvést štít,
který kutálí plameny. „Oheň byl vykouzlený jejich vlastním
čarodějem s ohledem na předpokládanou obranu, a byl tedy proti
štítům posílen. Nevyhasl, ale hořel dál. To přirozeně umožnilo
zakřiveným štítům kutálet oheň nazpět bez toho, aby vyhasl. A
samozřejmě, že když byl oheň posílen proti štítům, čarodějem chvatně
vytvořené obranné štíty nedokázaly vracející se vlastní oheň zastavit.“
„On ho ale mohl uhasit!“ Warren začal panikařit, jako by viděl,
jak se na něj valí jeho vlastní čarodějnický oheň. „Čaroděj, který ho
vytvořil, ho mohl zastavit a zhasnout.“
„Mohl?“ usmál se Zedd. „Myslel si to, ale nebyl připraven na
neobvyklou vlastnost nepřátelských štítů, chápeš to? Ony nejenže
kutálely oheň nazpět, ale kutálely se i kolem pohybujícího se ohně, a
chránily ho před všemi vlivy magie.“
„Tak proto...“ zašeptal si Warren sám pro sebe. „Štíty byly kromě
toho naplněné kouzlem hledajícím původce, takže oheň kutálely
nazpět k čaroději, který ho vytvořil. Zemřel vlastním ohněm - poté, co
se k němu oheň propálil přes stovky jeho vlastních vojáků.
Ve stanu zavládlo ticho. Dokonce i generál, který stále držel
bílého komára, seděl jako přimražený.
„Chápeš,“ pokračoval po chvíli Zedd a hodil vidličku na talíř.
„Použití magie ve válce není prostým použitím tvého talentu, ale taky
použitím vlastní inteligence.“
Zedd ukázal před sebe. „Zamysleme se například nad bílým
komárem, kterého drží generál Reibisch. Pod pláštíkem noci, jako je
dnešní, se desítky tisíc komárů vykouzlených nepřítelem mohou
nepozorovaně dostat do tábora, aby nakazily vaše vojáky horečkou.
Nikdo si vůbec neuvědomí, že k nějakému útoku došlo. Ráno nepřítel
udeří na tábor plný slabých a nemocných vojáků a všechny
zmasakruje.“
Sestra Philippa, která stála Adie po druhém boku, se po drobném
bzučícím komárovi polekaně rozmáchla rukou. „Ale my s magickým
talentem bychom mohli takový útok odrazit.“ Bylo to spíše přání než
argument.
„Opravdu? Je těžké objevit tak nepatrný kousek magie. Nikdo z
vás tyto drobné vetřelce neobjevil, je to tak?“
„To ne, ale...“
Zedd upřel svůj nelítostný pohled na sestru Philippu. „Je noc. V
noci zkrátka vypadají jako obyčejní komáři, jsou otravní, ale neliší se
od nich. Vždyť ani tady generál si jich nevšiml. Nepovšiml si jich ani
nikdo s magickým talentem. Kromě toho nemůžete objevit ani
horečku, kterou roznášejí, protože je to tak drobounký kousek magie,
že se po něm nedíváte - hledáte něco obrovského, silného a
hrůzostrašného. Většinu sester štípnou ve spánku bez toho, aby si
uvědomily, že se něco děje. Pak se do naprosté tmy probudí celé
roztřesené zimnicí ze strašlivé horečky a pocítí první doopravdy
zničující příznak: slepotu. Pak zjistí, že je neposlouchají nohy. V uších
jim bude rezonovat zvuk podobný nekonečnému řezavému kvílení.“
Generálův pohled poskakoval sem a tam, jak zkoušel svůj zrak,
zatímco Zedd pokračoval. Zakroužil prstem v uchu, jako by je chtěl
vyčistit.
„Teď jsou všichni pokousaní příliš slabí, aby se mohli postavit.
Ztrácejí kontrolu nad svými tělesnými funkcemi a bezmocně leží ve
vlastních výkalech. Za několik hodin budou po smrti... ale poslední
hodiny se jim budou zdát dlouhé jako celý rok.“
„Jak bychom se proti ní mohli bránit?“ Warren sedící na kraji
lavičky si olízl rty. „Jaký je lék?“
„Lék? Žádný lék není! Teď se k táboru začíná plížit mlha.
Tentokrát hrstka lidí s magickým talentem ucítí, že obrovská masa
převalující se tmy je poskvrněná temnou dusivou magií. Budou
každého varovat. Rozlehne se kvílení těch, co jsou příliš nemocní, aby
se postavili. Ztratili zrak, ale slyší vzdálený válečný pokřik
přibližujícího se nepřítele. Všichni, kteří ještě mohou, vstávají z
přikrývek rozložených po zemi v panické snaze vyhnout se dotyku
vražedné mlhy. Z blouznících se jen několik dokáže plazit. Všichni
utíkají, aby si před postupující mlhou zachránili život.
Je to poslední chyba, kterou v životě udělají,“ zašeptal Zedd. Mávl
rukou před jejich bledými obličeji. „Střemhlav vběhnou do hrůzy,
která je ve vražedné pasti očekává.“
Teď všichni seděli na okraji lavic s vytřeštěnýma očima a
otevřenými ústy.
„Generále, co bude s těmi hromadnými hroby?“ zašeptal Zedd
nadějným a až přehnaně veselým tónem, když se opět posadil. „Nebo
máte v plánu, že ti z vás, co zůstanou naživu, nechají ostatní hnít? To
není tak špatný nápad. Budete mít dost starostí i bez obtížného úkolu
pokoušet se pečovat o umírající a pohřbívat všechny, co zemřeli -
obzvlášť proto, že pouhý dotek jejich bílých těl nakazí zdravé touto
nebezpečnou nemocí a pak -“
Verna vyskočila na nohy. „Co máme dělat?“ Jasně si
uvědomovala možnost vzniku všeobecného chaosu. „Jak se můžeme
bránit tak děsivé magii?“ Rozhodila pažemi. „Co je třeba udělat?“
Zedd pokrčil rameny. „Myslel jsem si, že jsi spolu se sestrami
přišla na všechno. Myslel jsem si, že víte, co dělat.“ Ukázal rukou
směrem na jih, kde je nepřítel. „Myslel jsem si, že máte situaci pevně
v rukou.“
Verna si beze slova sedla vedle Warrena na lavici.
„Ehm, Zedde...“ Generál Reibisch rozčilením polykal. Zvedl
komára. „Zedde, myslím si, že začínám cítit závrať. Nemůžeš něco
dělat?“
„S čím?“
„S horečkou. Myslím si, že přestávám vidět. Můžeš s tím něco
udělat?“
„Ne, nemůžu dělat nic.“
„Nic.“
„Nic, protože ti nic není. Pouze jsem vyčaroval několik bílých
komárů, abych své tvrzení názorně předvedl. Pravdou je, že když jsem
přijížděl do tábora, na smrt mě vystrašilo, co jsem uviděl. Pokud jsou
všichni nositelé magického talentu u nepřátel podobní ďáblu - u
Jaganga máme dostatečný důvod domnívat se, že takoví jsou - pak je
tato armáda na skutečnou hrozbu špatně připravená.“
Sestra Philippa váhavě jako školačka zvedla ruku a zeptala se:
„Ale když nás je zde tolik s talentem, jistě bychom... měli vědět...
nebo nějak tak.“
„To se vám právě pokouším říct: v nynější situaci to vědět
nebudete. O věcech, které se na vás hrnou, jste nikdy předtím
neslyšeli, nikdy předtím jste je neviděli, neočekáváte je a nedokážete
si je vůbec představit. Nepřítel bude jistě používat obyčejnou magii a
to bude dostatečně velká potíž, ale vy se musíte bát i bílých komárů.“
„Jak jste ale řekl, vyčaroval jste je pouze proto, abyste nám to
názorně předvedl,“ řekl Warren. „Nepřítel možná není tak chytrý jako
vy a na něco podobného nepomyslí.“
„Řád nedobyl celý Starý svět tím, že byl hloupý, ale proto, že byl
nemilosrdný.“ Zedd stáhl obočí dolů a na zdůraznění svých slov zvedl
prst nahoru k nebi. „Kromě toho, oni již na tyto věci mysleli. Právě
minulé jaro jedna ze sester zajatá nepřítelem použila magii, aby
rozpoutala vražednou epidemii, kterou nedokázal objevit nikdo s
magickým talentem. Strašlivou smrtí zemřely desetitisíce lidí od
novorozeňat až po starce.“
Sestry v rukou nepřítele byly vážnou a trvalou hrozbou. Anna se
vydala sama s úkolem tyto sestry buď vysvobodit nebo zlikvidovat. Z
toho, co Zedd viděl v Anderitu, se dalo usuzovat, že se Anně úkol
splnit nepodařilo. Nevěděl, co se s ní stalo, ale Jagang dál držel sestry
v zajetí.
„Epidemii jsme ale zastavili,“ řekl Warren.
„Zastavil ji Richard způsobem, kterým to dokáže jen on.“ Zedd se
podíval do očí mladého čaroděje. „Věděl jsi, že aby nás zachránil před
strašným osudem, musel se odvážit do Chrámu větrů ukrytého za
oponou života v samotném podsvětí? Ani ty ani já si nedovedeme
představit, jakou oběť ho taková zkušenost musela stát. Viděl jsem
stín té hrůzy v jeho očích, když o tom mluvil.
Neodvážím se ani odhadnout, jak mizivou šanci na úspěch na
začátku beznadějné cesty měl. Kdyby se mu v rozporu s očekáváním
nepodařilo zvítězit, byli bychom teď všichni mrtví následkem
neviditelné smrti vyvolané magií, kterou jsme nedokázali objevit, ani
se proti ní bránit. Už nikdy bych se nechtěl spoléhat na tak šťastné
vysvobození.“
Nikdo mu neodporoval. Každý buď lehce přikývl anebo odvrátil
pohled.
Verna si prsty masírovala čelo. „Mrtvému je hrdost k ničemu.
Uznávám, že lidé mezi námi, co mají magický talent, vědí málo o tom,
co je třeba dělat, když dojde na použití kouzel ve válce. O boji něco
víme, možná je toho i dost, ale uznávám, že by nám žalostně mohly
chybět dostatečně hluboké znalosti.
Když chceš, můžeš nás považovat za hlupáky, ale ať tě ani
nenapadne, že jsme proti tobě. Zedde, všichni stojíme na stejné
straně.“ Její hnědé oči prozrazovaly naprostou upřímnost. „Nejenže
bychom tvojí pomoc potřebovali, my bychom ji vděčně přivítali.“
„Jistěže nám pomůže,“ odsekla Adie a výhružně se na Zedda
podívala.
„No, začátek jste měli dobrý. Přiznání, že něco nevíte, je prvním
krokem k výuce.“ Zedd se poškrábal na bradě. „Každý den překvapuji
sám sebe, co všechno nevím.“
„To by bylo báječné,“ řekl Warren. „Myslím vaše pomoc.“ Jeho
hlas byl váhavý, ale pokračoval: „Opravdu bych si přál mít možnost
využívat zkušenosti opravdového čaroděje.“
Zedd, kterého tížilo břemeno dalších potíží, zavrtěl hlavou. „Rád
bych - a abych měl jistotu, tak vám všem poradím s bezprostředními
úkoly. Já ale jsem na dlouhé a velmi obtížné cestě a obávám se, že pro
mě ještě neskončila. Nemohu zde zůstat. Zanedlouho musím opět
vyrazit.“

Kapitola sedmnáctá
Warren si shrnul dlouhé kudrnaté světlé vlasy dozadu. „O jaké

cestě mluvíte, Zedde?“
Zedd ukázal kostnatým prstem. „Generále, už nemusíš držet toho
rozpláclého komára.“
Generál Reibisch si uvědomil, že komára stále ještě drží mezi
prstem a palcem, tak ho odhodil. Každý čekal na Zeddova slova. On si
hladil hrubou kaštanově hnědou řízu na stehnech a pohledem
nepřítomně zkoumal hliněnou podlahu.
Pak ze sebe vyrazil nesmírně sklíčený povzdech. „Zotavil jsem se
ze šťastného vysvobození z potyčky s pozoruhodnou magií, se kterou
jsem se nikdy předtím nesetkal. Když jsem byl opět při smyslech,
strávil jsem celé měsíce pečlivým hledáním. Byl jsem až v Anderitu a
viděl, co se stalo poté, co se zemí přehnal Řád. Pro lidi to byla zlá
doba. Nejen kvůli řádícím vojákům, ale taky kvůli jedné z tvých
sester, Verno. Říkali jí paní Smrt.“
„Víš, která z nich to byla?“ zeptala se Verna hlasem, který zhořkl,
když uslyšela, že jedna ze sester lidem škodí.
„Ne. Viděl jsem ji jen jednou a to ještě ze značné vzdálenosti.
Kdybych byl při plném zdraví, možná bych se pokusil situaci napravit,
ale ještě jsem nebyl fit a neodvažoval jsem se proti ní postavit. Měla u
sebe několik tisíc vojáků. Pohled na všechny vojáky, kterým velela
žena, o níž lidé slyšeli a měli z ní strach, vyvolával všude paniku.
Sestra byla mladá, měla světlé vlasy a nosila černé šaty.“
„Dobrotivý stvořiteli,“ zašeptala Verna. „Není to jedna z mých
sester, patří Strážci podsvětí. Jen málo žen se narodilo s větším
magickým talentem než ona. Má též sílu, kterou získala hanebným
způsobem: Nicci je sestrou temnot.“
„Dostal jsem nějaká hlášení,“ řekl generál Reibisch. Z jeho
pochmurného tónu se Zedd dozvěděl, že hlášení mluvila pravdu.
„Taky jsem slyšel, že se všechno značně uklidnilo.“
Zedd přikývl. „Řád byl zpočátku brutální, ale teď ,Jagang
Spravedlivý' - jak mu začali říkat - ušetřil lidi před dalším zlem. Na
většině míst mimo hlavního města Fairfieldu, kde se odehrálo největší
zabíjení, ho lidé začínají podporovat jako osvoboditele, který jim
přináší lepší život. Udávají sousedy nebo pocestné - každého, kdo je
podezřelý, že není přívržencem ušlechtilých ideálů Řádu.
V Anderitu jsem byl všude a strávil jsem značnou dobu hledáním
za nepřátelskými liniemi - ale bez úspěchu. Pak jsem putoval do
divočiny a později na sever do několika městeček i větších měst, ale
nikdy jsem nenašel ani stopu po tom, co hledám. Myslím, že jsem
čarodějnické schopnosti získával nazpět velmi dlouho. Jen před
nedávnem jsem zjistil, kde jste vy. Generále, musím tě pochválit, že
přítomnost svých vojsk skrýváš velmi dobře - trvalo mi celou věčnost,
než jsem vaši armádu našel. Hocha jsem však nenašel a vypadá to, že
zmizel beze stopy.“ Zedd sevřel v klíně ruce do pěstí. „Musím ho
najít.“
„Myslíš Richarda?“ zeptala se Adie. „Ty jsi hledal svého vnuka?“
„Ano, hledal jsem oba, Richarda i Kahlan.“ Zedd v bezmocném
gestu zvedl ruce. „Musím však přiznat, že bez nejmenšího úspěchu.
Nemluvil jsem s nikým, kdo by po nich viděl alespoň stopu. Použil
jsem všechno, co znám, ale zbytečně. Kdybych o tom nevěděl svoje,
řekl bych, že už nežijí.“
Všichni ostatní si navzájem vyměňovali pohledy. Zedd udiveně
zíral z jednoho překvapeného obličeje na druhý. Poprvé po mnoha
měsících se v Zeddovi probudila naděje. „Co? Co se děje? Vy něco
víte?“
Verna ukázala pod lavici. „Generále, ukažte mu to.“
Na její žádost generál zvedl svinutou mapu. Roztáhl ji svýma
mozolnatýma rukama a položil ji na zem u svých nohou. Mapa byla
otočená tak, aby ji Zedd mohl číst. Generál Reibisch poklepal na hory
na západ od Hartlandu.
„Zedde, přímo tady.“
„Přímo tady... co tam je?“
„Richard a Kahlan,“ řekla Verna.
Zedd se s otevřenou pusou zadíval na její obličej a pak na mapu.
Prst generála Reibische se vznášel nad divokým horským pásmem.
Zedd tyto hory znal, bylo to nehostinné místo.
„Tam? Dobrotiví duchové, proč by Richard a Kahlan byli na tak
opuštěném místě? Co tam dělají?“
„Kahlan jest zraněná,“ řekla Adie utěšujícím tónem.
„Zraněná?“
„Téměř odešla do světa duchů. Podle toho, co jsme se dozvěděli,
možná svět na druhé straně opony uviděla.“ Adie ukázala na mapu.
„Richard ji tam vzal uzdravit se.“
„Ale... proč by to dělal?“ Zedd si rukou přitlačil kudrnaté bílé
vlasy na temeno. Myšlenky se mu točily ve zmateném propletenci,
když se snažil všechno pochopit najednou. „Šlo by ji vyléčit-“
„Nešlo. Ona být očarovaná. Kdyby na její vyléčení magie použita
byla, děsivé skryté kouzlo by se uvolnilo a ona by zemřela.“
Zaplavilo ho pochopení. „Dobrotiví duchové... děkuji vám, že to
hoch zjistil včas.“ Dřív než se hrozné vzpomínky na výkřiky mohly
probít do popředí jeho myšlenek, Zedd před nimi ve své mysli přirazil
dveře. Polknul bolestí nad vzpomínkami, kterým se podařilo
proklouznout. „Ale stejně, proč by tam chtěl jít? Je ho zapotřebí tady.“
„Jistě ho je třeba tady,“ odsekla Verna. Z tónu jejího hlasu bylo
jasné, že to je choulostivá záležitost.
„Nemůže sem přijít,“ řekl Warren. Když na něj Zedd jen beze
slova zíral, vysvětloval to: „Všemu nerozumíme, ale myslíme si, že
Richard se drží nějakého proroctví.“
„Proroctví!“ Zedd odmítavě zamával rukama. „Richard nemá rád
rébusy. Nenávidí je a nebere je v úvahu. Občas bych si přál, aby to
dělal, ale on to nechce.“
„Dobře, ale toto v úvahu bere.“ Warren na chvíli pevně stiskl rty.
„Je to jeho vlastní.“
„Jeho vlastní... co?“
Warren si odkašlal. „Proroctví.“
Zedd vyskočil na nohy. „Co? Richard? Nesmysl!“
„Je to válečný čaroděj,“ řekla Verna s tichým přesvědčením.
Zedd se zachmuřeně díval na obličeje, které najednou zvážněly.
Zatvářil se kysele a s rozmáchlým pohybem řízy se vrátil na místo
vedle Adie.
„Co to je za proroctví?“
Warren začal žmolit svoji fialovou řízu. „To přesně neřekl.“
„Tady je něco.“ Generál Reibisch vytáhl z kapsy nějaké
poskládané papíry. Šel ke stolu a rozložil je. Všichni ostatní tiše seděli
a dívali se na Zedda, který se sklonil nad stůl a četl Richardova slova.
S velkou rozhodností se Richard paradoxně vzdával svého práva
rozhodovat. Říkal, že po dlouhém rozvažování dospěl k pochopení,
které se zjevilo s přesvědčivostí vize. Teď bez nejmenších
pochybností ví, že jeho zasahování do běhu věcí by nepřineslo nic
jiného než jistou katastrofu.
V dalších dopisech Richard říkal, že jsou s Kahlan v bezpečí, a že
ona se pomalu uzdravuje. Je s nimi i Cara. V odpovědích na dopisy,
které mu napsali generál Reibisch a ostatní lidé, Richard neoblomně
trval na svém stanovisku. Varoval, že věc svobody bude navždy
ztracena, kdyby se odchýlil ze správné cesty. Říkal dál, že ať
jakékoliv rozhodnutí udělá generál Reibisch a všichni ostatní, nebude
proti nim, ani je nebude kritizovat. Řekl jim, že svým srdcem je s
nimi, ale že v dohledné budoucnosti jsou odkázáni sami na sebe. Řekl
ještě, že to možná bude navždy.
Jeho dopisy v podstatě pouze naznačovaly jeho chápání vize a
oznamovaly, že od něj nemohou čekat žádné rady. Zedd přesto
dokázal dobře přečíst to, co slova neříkala.
Zedd zíral na dopisy ještě dlouho potom, co je přečetl. Plamen
lampy se pomalu kýval ze strany na stranu, občas se zatřepetal a
vystoupil z něj zkroucený pramínek mastného kouře. Venku slyšel
tlumené hlasy, jak si vojáci na stráži předávali informace. Uvnitř byl
každý zticha. Všichni ty dopisy četli.
Výraz Verny byl plný úzkosti. Déle už mlčet nedokázala. „Půjdeš
za ním, Zedde? Přesvědčíš ho, aby se vrátil a bojoval?“
Zedd prstem lehce pohladil slova na papíře. „Nemohu. Toto je
jediná chvíle, kdy mu nedokáži pomoct.“
„On nás ale musí v našem boji vést.“ Měkké světlo lampy
ozařovalo ženskou eleganci jejích štíhlých prstů, když si je přitiskla k
čelu v marném pokusu zmírnit své obavy. Ruce jí pak spadly do klína.
„Bez něj...“
Zedd jí neodpovídal. Nedokázal si představit, jak by na tento
vývoj událostí reagovala Anna. Celá staletí se probírala proroctvími v
očekávání válečného čaroděje, který se narodí, aby je vedl v boji za
samotnou existenci magie. Richard byl válečným čarodějem zrozeným
do tohoto boje, který se najednou vedení vzdává.
„V čem jest podle tebe problém?“ zeptala se Adie svým tichým a
chraptivým hlasem.
Zedd se naposled podíval na dopisy. Odtrhl zrak od papírů a
narovnal se. Všechny oči v matně osvětleném stanu visely na něm,
jako by doufaly, že je snad zachrání před osudem, který nechápou, ale
instinktivně se ho bojí.
„Nastala doba těžké zkoušky, jak hluboká je Richardova duše.“
Zedd vsunul ruce do opačných rukávů řízy, až se stříbrná vyšívání na
jejich manžetách setkala. „Nějaký konflikt, který mu byl vnucen,
protože pochopil, co dokáže vidět pouze on.“
Warren si odkašlal. „Co je to za zkoušku, Zedde? Můžete nám to
říct?“
Zedd neurčitě zagestikuloval, když jeho myslí probleskly
vzpomínky na strašné časy. „Boj... usmíření...“
„Jaké usmíření?“ naléhavě se zeptal Warren.
Zedd se zahleděl do modrých očí mladého muže a přál si, aby se
tolik nevyptával. „Jaký je smysl tvého talentu?“
„Smysl? No, já... myslím... no, ten prostě existuje. Talent je prostě
jistá schopnost.“
„Je určen k pomoci ostatním,“ prohlásila rozhodně Verna. Sevřela
svůj modrý plášť kolem ramen ještě pevněji, jako by to bylo brnění,
které ji mělo bránit před vším, co by po ní mohl Zedd hodit jako
odpověď.
„Aha. Tak co děláš tady?“
Otázka ji překvapila. „Tady?“
„Ano.“ Zedd máchl paží a neurčitě ukázal někam daleko. „Pokud
je talent k tomu, aby pomáhal ostatním, tak proč nejsi někde jinde a
nepomáháš? Jsou tam nemocní, kteří potřebují vyléčit, nevědoucí,
které je třeba poučit, a hladoví, které je třeba nakrmit. Proč tady jen
tak sedíš, když jsi zdravá, chytrá a dobře živená?“
Verna si upravila plášť, když ramena narovnávala do postoje
pevného odhodlání. „Když v boji opustíš bránu, abys pomohl padlému
spolubojovníkovi, tak jsi podlehl slabosti: jsi neschopen obrnit se před
bezprostředním utrpením a tím zabránit utrpení podstatně většího
rozsahu. Když se rozběhnu, abych pomohla několika lidem, musím
opustit pozici u armády, která se snaží zabránit nepříteli, aby nevtrhl
přes tento průchod do Nového světa.“
Zeddovo mínění o této ženě stouplo ještě víc. Dostala se nečekaně
blízko k vyjádření podstaty životně důležité pravdy. Nabídl ji slabý
úsměv respektu a ihned nato přikývl. Vypadala, že je teď překvapena
víc než předtím jeho otázkou.
„Teď už chápu, proč jsou sestry světla považovány za opravdové
služebnice lidí v nouzi.“ Zedd si hladil bradu. „Takže jsi přesvědčena,
že my s magickým talentem - s nadáním - se do tohoto světa rodíme,
abychom byli otroky všech, co nás potřebují?“
„Tedy, to ne... ale když nás opravdu potřebují-“
„Pak budeme ještě silněji připoutání řetězy otroctví k těm, jejichž
potřeba je ještě větší,“ dokončil za ni Zedd. „Takže kdokoliv tě
potřebuje, se stane po právu - podle tebe - tvým pánem? Jsme
nevolníky jedné věci nebo nějaké ještě větší věci, pokud existuje, ale
otroky jsme nepřestali být. Je to tak?“
Verna se tentokrát rozhodla, že už s ním dál nebude tancovat na
pohyblivém písku. Alespoň se na něj zamračila.
Zedd zastával názor, že na tuto otázku je jen jedna filozoficky
platná odpověď. Pokud ji Verna věděla, neříkala ji.
„Richard se zřejmě dostal na místo v životě, kde musí kriticky
přehodnotit své možnosti a určit nejsprávnější směr svého dalšího
žití,“ vysvětloval Zedd. „Je možné, že jej okolnosti donutily
pochybovat o správnosti používání svých schopností a z pohledu jeho
hodnot možná i o skutečném smyslu vlastního života.“
Verna v bezmocném gestu převrátila ruce dlaněmi nahoru.
„Nechápu, který smysl života je vyšší, než aby byl tady a pomáhal
armádě v boji - jsou ohroženy životy všech svobodných lidí.“
Zedd si opět sedl na lavici. „Nechápeš to ty ani já, ale Richard
ano.“
„To ale neznamená, že má pravdu,“ řekl Warren.
Zedd si chvíli pozorně prohlížel mladíkův obličej. Warren měl
příjemné rysy, ale v očích měl chápavý výraz, který prozrazoval víc
než pouhé mládí. Zedd přemýšlel, jak starý asi Warren může být.
„Ne, to neznamená, že má Richard pravdu. Možná dělá obrovskou
chybu, která zničí naši šanci na přežití.“
„Kahlan si myslí, že to asi jest chyba,“ nakonec dodala Adie, jako
by litovala, že to musí říct. „Poslala mi pár řádek - myslím, že bez
Richardova vědomí, Cara těch pár slov napsala za Kahlan - a dala je
kurýrovi. Kahlan se obává, že Richard se rozhodl zčásti kvůli tomu, co
se stalo jí. Matka zpovědnice se mi svěřila s obavou, že Richard
následkem odmítnutí lidmi v Anderitu ztratil v lidi víru. Richard se na
sebe může dívat jako na poraženého vůdce.“
„Pchá,“ zamával Zedd pohrdavě rukou. „Vůdce nemůže chodit
vzadu za lidmi celý schlíplý a snažit se vytušit jejich chvilkové
nápady a přání. Nemůže si naříkat a chodit za nimi sem a tam v jejich
kodrcání životem. Takoví lidé nehledají vůdce - ti hledají pána, a
jednou si je nějaký najde.
Pravý vůdce proráží v morální džungli jasnou stezku a lidé tuto
cestu dokáží vidět. Richard byl průvodcem po lesích, protože to má v
povaze. Možná se v černém lese ztratil. Pokud ano, tak musí najít
cestu ven a cesta musí mít správný směr, pokud má být skutečným
vůdcem svobodných lidí.“
Každý se nad těmito vývody v tichu zamýšlel. Generál byl
mužem, který poslouchá lorda Rahla a v podstatě jen čeká na jeho
rozkazy. Sestry měly své vlastní názory. Zedd a Adie věděli, že cesta
před nimi není tak jednoduchá, jak by se někomu mohlo zdát.
„Richard pro mě udělal právě toto,“ řekl Warren tichým hlasem,
jak byl zahleděn do vlastních vzpomínek. „Ukázal mi cestu - přiměl
mě, abych s ním vyšel z podzemních krypt, ve kterých jsem se začal
cítil pohodlně, a kde jsem byl spokojen mezi knihami. A kde jsem se
smířil se svým osudem. Byl jsem ale vězněm podzemí a žil
prostřednictvím snažení a činů jiných lidí. Nikdy jsem přesně
nepochopil, čím mě podnítil k tomu, abych s ním vyšel nahoru.“
Warren se Zeddovi podíval do očí. „Možná stejnou pomoc potřebuje
on sám. Zedde, můžete mu pomoct?“
„Vstoupil do období, které je zlé pro každého člověka a ještě víc
pro čaroděje. Musí z něj vystoupit bez cizí pomoci. Když ho vezmu za
ruku a vyvedu ven, dá-li se to tak říct, možná ho vyvedu na cestu,
kterou by si on sám nevybral. Pak by mohl být navěky zmrzačen tím,
co jsem pro něj vybral...
Horší je ale, kdyby měl pravdu. Kdybych jej nevědomky donutil
vydat se jiným směrem, mohlo by nás to všechny zahubit a mohlo by
to vést ke světu zotročenému Císařským řádem.“ Zedd zavrtěl hlavou.
„Ne. Vím jen, že musíme Richarda nechat, aby udělal, co udělat musí.
Pokud nás opravdu má vést do války za budoucnost magie a lidstva,
může to být jen část jeho cesty. On ji ale musí projít celou.“
I když neochotně, skoro každý na Zeddova slova souhlasně
přikývl.
Warren mezi ně nepatřil. Žmoulal látku fialové řízy.
„Nepřemýšleli jsme nad jednou věcí.“ Když každý čekal, jeho modré
oči se otočily, aby se setkaly se Zeddovým pohledem. Zedd v těchto
očích uviděl neobyčejnou moudrost, která mu napověděla, že mladík
se dokáže podívat věcem na kloub, zatímco většina lidí vidí jen lesk
na jejich povrchu.
„Je možné,“ řekl Warren tichým, ale přesvědčeným hlasem, „že
Richard, který má magický talent a je válečným čarodějem, byl
konfrontován se skutečným proroctvím. Váleční čarodějové jsou jiní
než my ostatní. Jejich talent není úzce specializován, ale je všestranný.
Proroctví je, alespoň teoreticky, v rozsahu jeho schopností. Richard
má kromě toho jak subtraktivní, tak i aditivní magii. Žádný čaroděj
narozený za posledních tři tisíce let nevládl oběma magiemi. Zatímco
si možná dokážeme představit jeho potenciál, pravděpodobně ho
nedokážeme pochopit. Proroctví něco takového naznačovala.
Je docela možné, že Richard má platné proroctví a jasně mu
rozumí. Pokud ano, pak dělá přesně to, co se musí udělat. Je dokonce
možné, že proroctví jasně rozumí, ale je tak strašné, že nám dělá
největší laskavost, kterou může udělat - že nám ho neříká.“
Verna mu přikryla ruce svými dlaněmi. „Tomu ale doopravdy
nevěříš, Warrene?“ Zedd si všimnul, že Verna má velkou důvěru ve
všechno, co Warren říká.
Anna Zeddovi řekla, že Warren začíná projevovat svoje nadání
pro proroctví. Čarodějové-proroci byli tak vzácní, že se rodili jenom
jednou nebo dvakrát za tisíciletí. Eventuální důležitost takového
čaroděje se nedala odhadnout. Zedd nevěděl, jak daleko se Warren
dostal cestě k čaroději - prorokovi. Asi to nevěděl ani sám Warren.
„Proroctví může být hroznou zátěží.“ Warren si uhladil řízu kolem
stehen. „Možná proroctví Richardovi řeklo, že pokud chce mít alespoň
nějakou šanci zvítězit, nesmí zemřít s ostatními v boji proti armádě
Císařského řádu.“
Generál Reibisch, i když se do záležitostí kolem čarování
nemíchal, všechno pozorně poslouchal a sledoval. Sestra Philippa
palcem točila sem a tam knoflíkem na svých šatech. Přestože teď měl
Warren své ruce uklidňujícím způsobem přikryté dlaněmi Verny,
vypadal naprosto zoufale.
„Warrene-“ Zedd počkal, až se jejich oči setkaly, „všichni si
někdy představujeme budoucnost v těch nejčernějších barvách. Je to
prostě proto, že si představujeme to nejstrašnější, co se může stát.
Nemarni své myšlenky nejméně pravděpodobným důvodem pro
Richardovo počínání jen proto, že se ho nejvíc bojíš. Pamatuj, že
vyrostl jako průvodce po lesích. Musí se srovnat nejen se svými
schopnostmi, ale i s břemenem vládnutí.“
„Ano, ale-“
Zedd zvedl prst, aby zdůraznil, co říká: „V jakékoli situaci je
nejčastěji pravdivá možnost ta s nejjednodušším vysvětlením.“
Skleslost ve Warrenově obličeji se postupně rozpouštěla pod
rozšiřující se září radostného úsměvu. „Na tuto jednoduchou a starou
pravdu jsem pozapomněl. Děkuji vám, Zedde.“
Generál Reibisch si prsty pročísl kudrnatý vous, natáhl před sebe
ruku a sevřel ji v pěst. „Kromě toho není lehké vyhrát nad D'Hařany.
Můžeme povolat ještě další vojska a máme ve Středozemí spojence,
kteří nám přijdou na pomoc. Všichni jsme slyšeli hlášení o velikosti
Řádu, ale jsou to jen lidi a ne zlí duchové. Mají s sebou čaroděje, ale
my je máme též. Ještě nečelili síle d'hařanských vojáků.“
Warren zvedl malý kámen, který nedosahoval ani velikosti jeho
pěsti. Držel ho na dlani, když promluvil. „Generále, nechci vás urazit
a nechci vás zrazovat od naší spravedlivé věci, ale Řád byl pro mne
koníčkem. Studoval jsem ho celé roky. Já též pocházím ze Starého
světa.“
„To je pravda, ale co mi tím chceš říct?“
„No, řekněme, že tento stůl je Starý svět - oblast, ze které si
Jagang bere vojsko. Jsou tam místa, kde na obrovských prostorech žije
málo lidí. Je tam ale mnoho míst, kde je obyvatelstvo početné.“
„Je to velmi podobné jako v Novém světě,“ řekl generál. „D'Hara
má lidnatá místa i neosídlené oblasti.“
Warren zavrtěl hlavou. Máchl rukou nad stolem. „Řekněme, že
celý povrch stolu je celý Starý svět.“ Zvedl kámen, aby ho generálovi
ukázal, a položil ho na okraj stolu. „A to je Nový svět. Tento kámen
představuje jeho velikost ve srovnání se Starým světem.“
„To ale nezahrnuje D'Haru,“ zadrmolil generál Reibisch.
„Jistěže... s D'Harou-“
„D'Hara je v tom kameni zahrnutá.“
„Obávám se, že Warren má pravdu,“ řekla Verna.
Sestra Philippa též pochmurně přikývla na souhlas. „Možná...“
řekla a dívala se na ruce, které měla přeložené v klíně, „možná má
Warren pravdu a Richard měl vizi naší porážky. Ví, že zde nesmí být,
jinak bude ztracen spolu s námi.“
„Já si nemyslím, že je to tak,“ vyjádřil se Zedd tichým hlasem. „Já
Richarda znám. Kdyby si Richard myslel, že budeme poraženi, řekl by
to, aby dal lidem šanci zvážit si to při svém rozhodování.“
Generál si odkašlal. „No, v té hromádce vlastně jeden dopis chybí.
Byl to první - kde mi lord Rahl řekl o své vizi. V něm lord Rahl řekl,
že nemáme vyhlídku na vítězství.“
Zedd pocítil, jak mu mizí krev z obličeje. Pokusil se chovat, jako
by se nic nestalo. „Aha? Kde je ten dopis?“
Generál se úkosem podíval na Vernu.
„No... vlastně,“ řekla Verna, „když jsem ho přečetla, tak jsem se
rozzlobila a....“
„Zmačkala ho a hodila do ohně,“ dokončil za ni Warren.
Verně zrudl obličej, ale neomlouvala se. Zedd chápal její mínění,
ale raději by si ten dopis přečetl sám. Přinutil se k úsměvu.
„Byla to přesně jeho slova - že nemáme vyhlídku na vítězství?“
zeptal se Zedd a snažil se, aby to neznělo polekaně. Cítil, jak mu po
zátylku stéká pot.
„Ne...“ řekl generál Reibisch a zahýbal rameny v uniformě, jak se
snažil důkladně zamyslet nad otázkou. „Slova lorda Rahla byla, že
nesmíme naše vojska použít k přímému útoku proti armádě
Císařského řádu, protože naše strana bude zničena a jakákoli šance na
vítězství v budoucnosti bude navždy ztracena.“
Zedd začal opět cítit konečky prstů. Utřel si kapky potu ze spánků.
Dokázal se už nadechnout. „Dobře, teď už rozumím. Pokud jsou jejich
vojska tak velká, jak říká Warren, pak by byl každý přímý útok
šílenstvím.“
Opravdu to dávalo smysl. Zedd ale přemýšlel, proč by to Richard
považoval za velmi důležité pro člověka se zkušenostmi generála
Reibische. Richard byl možná jenom opatrný. Na opatrnosti není nic
špatného.
Adie vklouzla rukou pod Zeddovu dlaň a přitiskla volně sevřenou
pěst k jeho dlani. „Pokud si myslíš, že Richarda v tom musíš nechat
samotného, zůstaneš s námi? Pomůžeš lidem s magickým talentem
naučit se, co musí vědět?“
Jak se na něj dívali, každý obličej byl poznamenán starostí, se
kterou čekali na jeho rozhodnutí. Generál si prstem zvolna hladil bílou
jizvu na tváři. Sestra Philippa si propletla prsty. Verna a Warren si je
propletli navzájem.
Zedd se usmál a objal Adie kolem ramen. „Samozřejmě, že vás
neopustím.“ Tři lidé, kteří seděli na lavici naproti němu, si ulehčením
oddechli. Jejich držení těla se uvolnilo, jako kdyby povolila lana, která
měli kolem krků.
Zedd se na všechny přísně podíval. „Válka je odporná věc. Jde o
to zabíjet lidi dřív, než stačí zabít vás. Magie ve válce je jenom další
zbraň, i když je to zbraň strašlivá. Musíte si taky uvědomit, že se musí
používat jen s jedním konečným cílem, kterým je zabíjet.“
„Co máme dělat?“ zeptala se Verna, které se zjevně ulevilo, když
souhlasil, že zůstane. Na generálovi Reibischovi, na Warrenovi a
sestře Philippě bylo ulehčení vidět ještě silněji.
Zedd zatahal za řízu po obou stranách nohou a shrnul si ji
uprostřed mezi nimi, jak se zamýšlel nad otázkou. Nebylo to
vyučování, které by mu dělalo radost.
„Začneme zítra ráno. Musíte se naučit spoustu o tom, jak se bránit
magii ve válce. Každého, kdo má magické schopnosti, naučím něco o
smrtících schopnostech, které jsem vždy chtěl používat pro dobro a ne
ke škodě. Lekce nebudou příjemné, ale příjemná není ani jejich
alternativa.“
Myšlenka na lekce byla zlá a ještě horší bylo myslet na použití
vědomostí z těchto lekcí. Adie, která již o hrozném charakteru
takového válčení něco věděla, ho s pochopením pohladila po zádech.
Hrubá říza se mu lepila na kůži. Přál si, aby měl svou obyčejnou,
čarodějnickou.
„Všichni uděláme, co budeme muset, abychom zabránili našim
lidem propadnout obludné magii Císařského řádu,“ řekla Verna. „Máš
na to mé slovo jako matky představené.“
Zedd přikývl. „Takže začneme zítra.“
„Mám strach myslet na magii, která se připojuje k válčení,“ řekl
generál Reibisch, když vstával.
Zedd pokrčil rameny. „Abych řekl pravdu, nejvyšším cílem magie
ve válce je čelit magii nepřátelské. Pokud naši práci provedeme
pořádně, tak obě magie přivedeme do rovnováhy. V tom případě by
všechna magie byla zneutralizovaná a vojáci by bojovali bez toho, aby
v bitvě rozhodovala magie. Stanete se ocelí proti oceli, zatímco my
budeme magií proti magii.“
„Chcete tím říct, že vaše magie nám nebude pomáhat přímo?“
Zedd pokrčil rameny. „Pokusíme se magii používat, abychom jim
škodili, jak to jen půjde. Když se však pokusíme použít magii jako
zbraň, nepřítel se proti ní bude bránit. Kdyby se pokusil použít magii
proti nám, pokusíme se ji zneškodnit. Pokud se magie používá ve
válce řádně a zručně, vypadá to pak, že magie vůbec neexistuje.“
„Když nedokážeme tento problém vyřešit, pak bude energie,
kterou po nás vrhnou, příliš strašlivá, aby se na ni dalo dívat. Když
budeme lepší než oni, uvidíte takové ničení jejich vojsk, jaké si ani
nedokážete představit. Mám několik zkušeností, že magie má tendenci
se vyrovnávat, takže se jen zřídka dá uvidět něco mimořádného.“
„Naším cílem je tedy nerozhodný výsledek?“ zeptala se sestra
Philippa.
Zedd otočil ruce dlaněmi nahoru a pohyboval jimi protisměrně
nahoru a dolů, jako by to byly váhy odvažující velké břemeno.
„Magické schopnosti na obou stranách budou pracovat tak usilovně
jako nikdy předtím. Mohu vám říct, že je to namáhavé. S výjimkou
malých posunů ve výhodách bude výsledkem to, že budeme vypadat,
jako bychom nedělali nic, za co bychom si zasloužili večeři.“
Zedd spustil ruce. „Boj bude přerušován krátkými okamžiky
naprosté hrůzy a nefalšované paniky, když se nade vší pochybnost
bude zdát, že samotný svět se chystá zaniknout v posledním záchvatu
naprostého šílenství.“
Generál Reibisch se zašklebil podivně chápavým způsobem.
„Dovolte mi, pane, abych řekl, že když držíte v ruce meč, tak válka
vypadá stejně tak.“ Zvedl ruku v předstírané obraně. „Ale myslím si,
že mám raději boj, než se ohánět mečem po každém kouzelném
komárovi, který se objeví. Já jsem muž oceli určený proti oceli. Máme
lorda Rahla, aby byl magií proti magii. Uklidňuje mě, když máme též
dědečka lorda Rahla, čaroděje prvního řádu, aby nám pomáhal. Děkuji
ti, Zedde. Všechno, co budeš potřebovat, máš mít. Stačí jen říct.“
Verna a Warren se tichým přikývnutím připojili. Generál šel k
východu ze stanu. Když Zedd promluvil, generál Reibisch se otočil a
chytil se jednou rukou stanového dílce, který sloužil jako dveře.
„Říkal jsi, že jste k Richardovi nepřestali posílat kurýry?“
Generál potvrdil, že ano. „Kapitán Meiffert byl též u něj. Mohl by
ti o lordovi Rahlovi říct ještě víc.“
„Vrátili se všichni kurýři v pořádku?“
„Většina.“ Zamnul si plnovous na bradě. „Doposud jsme ztratili
dva. Jeden kurýr byl náhodou nalezen na úpatí kamenné laviny. Druhý
se nikdy nevrátil a jeho tělo nebylo nalezeno - to však není nic
neobvyklého. Na cestě na ně čeká nebezpečí na mnoha místech a
musíme počítat s tím, že můžeme pár mužů ztratit.“
„Přál bych si, abys přestal za Richardem vojáky vysílat.“
„Ale lord Rahl musí být informován.“
„Co kdyby se nepříteli podařilo zajmout jednoho z kurýrů a zjistit,
kde Richard je? Pokud někdo nemá žádné zábrany, tak většinu lidí
donutí, aby mluvili. Takové riziko je příliš velké.“
Generál hladil dlaní jílec meče, když zvažoval Zeddovu žádost.
„Řád je daleko na jih od nás - až v Anderitu. Kontrolujeme celé území
odsud až k horám, kde se zdržuje lord Rahl.“ Odevzdaně zavrtěl
hlavou nad Zeddovým neústupným pohledem. „Když si ale myslíš, že
je to nebezpečné, dalšího už nepošlu. Ale nevím, jestli se lord Rahl
nebude divit, co s námi je.“
„Co se děje s námi, není teď pro něj důležité. Dělá, co dělat musí
a nesmí dovolit, aby ho ovlivňovalo, co se děje s námi. Neřekl ti už, že
nebude dávat žádné rozkazy a nemůže se zapojit?“
Zedd si popotáhl rukávy a zavzdychal, když nad tím přemýšlel.
„Snad se půjdu podívat, jak se jim vede, až skončí léto a ještě než nás
zima plně popadne do spárů, a je zavalí sníh,“
Generál Reibisch se na rozloučenou usmál. „Zedde, nám všem by
se ulehčilo, kdybys mohl promluvit s lordem Rahlem, tvým slovům
bude věřit. Dobrou noc.“
Tím právě Zeddovi prozradil, co si opravdu myslí. Nikdo z lidí ve
stanu neměl v Richardovo jednání důvěru. Snad byl výjimkou on sám,
ale měl též nějaké pochybnosti. Kahlan řekla, že se Richard považuje
za poraženého vůdce. Tito lidé tvrdili, že nechápou, jak si něco takové
může myslet, zároveň ale nevěřili tomu, co dělá.
Richard byl úplně sám a podporovala ho jen síla jeho víry.
Když generál odešel, Warren dychtivě vyskočil. „Zedde, mohl
bych za Richardem jít spolu s vámi? Mohli bychom ho přesvědčit, aby
nám všechno řekl a pak bychom mohli říct, zda je to skutečné
proroctví, nebo jak tomu říká on, jenom pochopení, k němuž se dostal.
Pokud to není opravdové proroctví, mohli bychom ho přimět, aby se
na všechno díval jinak.
Co je ještě důležitější, mohli bychom ho začít učit - nebo byste to
mohl vlastně udělat vy - jaké schopnosti má a jak magii používat.
Potřebuje vědět, jak používat svůj talent.“
Zedd přecházel sem a tam, Verna nad Warrenovými návrhy tiše
bručela pochybností. „Pokoušela jsem se Richarda naučit, jak se má
dotýkat svého Hanu. Pokoušela se o to celá řada sester. Žádná z nich
nedokázala zaznamenat nějaký pokrok.“
„Zedd si ale myslí, že je k tomu zapotřebí čaroděj. Není to tak,
Zedde?“
Zedd se zastavil, chvíli se na ně díval, jako by uvažoval, jak
myšlenky vyjádřit slovy. „Jak jsem již říkal předtím, výuka čaroděje
není opravdu práce pro kouzelnici, ale pro druhého čaroděje-“
„Myslím, že s Richardem nebudeš mít víc štěstí, než jsme měly
my,“ pronesla Verna ostře.
Warren byl neústupný. „Ale Zedd si myslí-“
Zedd si odkašlal, aby ztichli. „Máš pravdu, chlapče, učit čaroděje,
který se narodil s magickým talentem, je práce pro jiného čaroděje.“
Verna rozzlobeně zvedla ruku se vztyčeným prstem, ale Zedd ihned
pokračoval: „Myslím si však, že v tomto případě má pravdu Verna.“
„Ona?“ zeptal se Warren.
„Já?“ zeptala se Verna.
Zedd chlácholivě mávl rukou. „Ano, myslím si to, Verno.
Myslím, že sestry přece jen dokáží něco naučit. Koneckonců se
podívej tady na Warrena. Sestrám se podařilo naučit ho něco o
magických schopnostech, přestože to trvalo strašně dlouho. Naučily
jste něco i druhé čaroděje – i když podle mého názoru jen v
omezeném rozsahu - ale Richarda jste nedokázaly naučit ani
nejjednodušší věci. Nemám pravdu?“
Verna zkroutila ústa v nelibosti. „Žádná z nás ho nedokázala
naučit tak jednoduchou věc, jakou je vycítit vlastní Han. Seděla jsem s
ním pokaždé celé hodiny a pokoušela se ho k tomu přivést.“ Založila
si paže a uhnula očima před jeho pronikavým pohledem. „Prostě to
nefungovalo, jak by mělo.“
Warren se prstem dotkl brady. Mračil se, jak se snažil na něco
vzpomenout. „Víte, Nathan mi jednou něco řekl. Říkal jsem mu, že se
chci od něj učit - že chci, aby mě naučil, jak být prorokem. Nathan
řekl, že prorokem se člověk nemůže naučit, ale že se proroci rodí.
Tehdy jsem si uvědomil, že všechno, co o proroctvích vím a čemu v
nich rozumím - co z nich doopravdy zcela novým způsobem chápu -
jsem se naučil sám a ne od někoho jiného. Mohlo by to u Richarda být
nějak podobně? Zedde, jaký je váš názor?“
„Je to pravda.“ Zedd se opět posadil na tvrdou dřevěnou lavici
vedle Adie. „Velmi rád bych Richarda naučil, nejen jako jeho
dědeček, ale i jako čaroděj prvního řádu, co potřebuje vědět o
používání svých schopnosti. Začínám však pochybovat, že je něco
takového možné. Richard se odlišuje od všech ostatních čarodějů v
mnoha dalších věcech a nejen v tom, že má talent pro obvyklou
aditivní magii a nadto i pro magii subtraktivní.“
„Ty jsi ale čaroděj prvního řádu,“ řekla sestra Philippa. „Jistě bys
ho mohl mnohému naučit.“
Zedd vytahoval záhyb řízy z prostoru mezi kostnatým zadkem a
tvrdou lavicí, když přemýšlel, jak to má vysvětlit.
„Richard udělal věci, kterým nerozumím dokonce ani já. Bez
mého výcviku dokázal víc, než si dokáži představit. Richard se docela
sám dostal do Chrámu větrů v podsvětí, splnil úkol zastavit epidemii a
vrátil se zpoza opony do světa živých. Dokáže někdo z vás něco
takového pochopit? Vždyť on je vlastně čarodějem bez výcviku.
Zahnal chiméry ze světa živých - vůbec nevím jak. Pracoval s magií, o
které jsem nikdy neslyšel, nemluvě o tom, že bych ji viděl nebo
chápal.
Obávám se, že mé vědomosti by ho spíš rušily, než by mu
pomáhaly. Mezi Richardovy schopnosti a jeho výhody patří způsob,
jakým se dívá na svět - nejen neotřelým pohledem, ale též pohledem
Hledače pravdy. On neví, že něco není možné, a tak se to pokouší
uskutečnit. Obávám se mu říkat, jak má věci dělat, jak používat magii,
protože takové ponaučení by mu mohlo naznačit hranice pro jeho
schopnosti a tím je vlastně uvést ve skutečnost. Co bych měl naučit
válečného čaroděje? O subtraktivní stránce magie nevím nic, a ještě
méně vím o schopnostech tak velkého řádu.“
„Když nám chybí další válečný čaroděj se subtraktivní magii,
nemyslíte, že by možná bylo zapotřebí sestry temnot, aby ho učila?“
zeptal se Warren.
„Tedy,“ zauvažoval Zedd, „to by nemusel být tak špatný nápad.“
Unaveně zavzdychal a pak zvážněl. „Začínám si uvědomovat, že
snaha naučit Richarda využívat své schopnosti by nejenže asi byla
zbytečná, ale mohla by být i nebezpečná - pro svět.
Rád bych ho navštívil a nabídl mu svou podporu, zkušenosti a
pochopení, ale pomoc?“ Zedd zavrtěl hlavou. „To se neodvážím.“
Nikdo nic nenamítal. Pokud šlo o Vernu, měla bezprostřední
zkušenosti, které s velkou pravděpodobností potvrzovaly pravdivost
jeho slov. Ostatní Richarda znali natolik, že to chápali stejně.
„Zedde, mohu ti pomoct s hledáním volného stanu?“ zeptala se po
chvíli Verna. „Vypadáš, že by sis potřeboval trochu odpočinout. Když
si v noci pořádně odpočineš a my si to všechno srovnáme v hlavách,
můžeme si o tom ráno ještě popovídat.“
Warren se právě chystal položit další otázku, ale Verna ho
předběhla. Vypadal zklamaně, ale na souhlas přikývl.
Zedd si protáhl nohy a přitom zíval. „To by bylo nejlepší.“
Skličovala ho myšlenka na práci, kterou měl před sebou. Toužil
navštívit Richarda, aby mu mohl pomáhat. Někdy bylo velmi těžké
nechat lidi samotné, i když to velmi potřebovali. „To by bylo
nejlepší,“ opakoval, „jsem unaven.“
„Léto nám za chvíli odejde. Noci začnou být studené,“ řekla Adie
a přitlačila se Zeddovi k boku. Podívala se na něj svýma bílýma
očima, které ve světle lampy dostaly měkký jantarový odstín.
„Zůstaneš se mnou a budeš ohřívat moje kosti, starče?“
Zedd se usmíval, když ji objímal. Když byl teď s ní, měl stejně
dobrý pocit jako předtím ve svých představách. Kdyby mu v tomto
okamžiku dala druhý klobouk s pérem, s úsměvem by si ho nasadil.
Obava ho však bolela v kostech, podobala se přicházející bouři.
„Zedde,“ řekla Verna, která mu asi v očích uviděla tíhu myšlenek.
„Richard je válečný čaroděj, který v minulosti prokázal mimořádné
schopnosti. Je to velmi důvtipný mladý muž. Kromě toho není nikým
jiným než Hledačem a má na svou ochranu meč pravdy - mohu
dosvědčit, že s tímto mečem umí zacházet. Kahlan je zpovědnicí -
matkou zpovědnicí - a má zkušenosti v používání svého talentu. Je s
nimi i Mord-Sitha. Mord-Sitha nic neriskuje.“
„Já vím,“ zašeptal Zedd, který byl zahleděn do přízračného víru
svých myšlenek. „Stejně si o ně dělám velké starosti.“
„Co vás tak znepokojuje?“ zeptal se Warren.
„Bílí komáři.“

Kapitola osmnáctá
Kahlan popadala vyčerpáním dech, když se musela vyhýbat

máchajícímu meči a pozpátku uskakovat přes spleť větviček kaliny,
která byla propletená pichlavou ostružinou. Jeho špička zasvištěla a
minula její žebra jen o palec. V šíleném spěchu nedbala, že jí trny
trhají kalhoty. Cítila, jak jí krev tepe v uších jako o závod.
Vytrvale pokračoval v útoku, nutil ji ustupovat přes nízko se
zvedající okraj skalní římsy a po bažinaté louce za ním. Svými
vysokými botami rozkopával hromádky spadaného listí, které
poletovalo ve vzduchu pozdního odpoledne jako barevná bouřková
mračna. Jasně žluté, třpytivě oranžové a svítivě červené listy padaly
na skály vyčnívající ze země, zavinuté do pichlavých prstenců jalovce.
Byl to souboj uprostřed duhy spadlé na zem.
Richard se na ni opět vrhl. Kahlan prudce vydechla, ale
odblokovala jeho meč. S nesmiřitelným odhodláním pokračoval ve
svém nemilosrdném útoku. Ustupovala a vysoko přitom zvedala nohy,
aby nešlápla do pasti vzniklé z kořenů kolem obrovského bílého
smrku. Kdyby ztratila rovnováhu, byl by konec. Kdyby upadla,
Richard by ji okamžitě probodl.
Podívala se doleva. Tyčil se tam strmý skalní výstupek, pokrytý
dlouhými pásy huňatého mechu. Na druhé straně byl okraj srázu, který
se táhl dozadu a později se setkával se skalnatou stěnou. Když se
rovná země na konci slepé uličky zúží a zmizí, jedinou možností bude
vyšplhat rovnou nahoru, nebo se spustit rovnou dolů.
Odrazila rychlý úder meče a on odrazil její útok. V záchvatu
divokosti prudce zaútočila a donutila ho o tucet kroků ustoupit. Bez
námahy vykrýval její údery a pak jí stejnou mincí útok oplatil. Rychle
ztratila dvojnásobek území, které předtím získala. Zase se zoufale
bránila a vyměňovala území za svůj život.
Na nízké suché větvi balzámové jedle, vzdálené asi tři kroky,
seděla malá rudá veverka, zimní štětečky chlupů na uších jí už
vyrostly. Vytrhávala houževnaté hnědé kousky lišejníku, které rostly z
kůry. Veverka seděla s vystrčeným bílým břichem na zadních nohách
u ulomeného konce větve, huňatý ocas měla vztyčený, v drobných
prackách držela zkroucený kousek lišejníku a ohlodávala jeho okraje.
Byla jako divák na turnaji, který jí koblížky a dívá se, jak soupeři
bojují.
Kahlan se zhluboka nadechovala, když kolem sebe vrhala rychlé
pohledy, kterými hledala pevnou půdu mezi majestátními kmeny
vysokohorského lesa a současně hledala příležitost, která by jí mohla
zachránit. Kdyby nějak mohla Richarda obejít, vyhnout se nebezpečí z
jeho meče, mohla by získat volnou únikovou cestu. Nakonec ji
doběhne, ale přesto tím získá trochu času. Vyhnula se rychlému
bodnutí mečem, skloněná oběhla mladý javor a dostala se do porostu
hnědých a žlutých kapradin ozářených sluncem.
Richard vyrazil dopředu v náhlém zuřivém náporu, kterým chtěl
všechno skončit, a zvedl meč, aby ji rozsekal.
Teď se jí naskytla vhodná příležitost - byla to její poslední šance.
V tom okamžiku přestala Kahlan ustupovat, skočila o krok
dopředu a sehnula se přitom pod jeho paží. Zabořila mu meč rovnou
do měkkého břicha.
Richard si ránu přikryl oběma rukama. Chvíli vrávoral a pak se
svalil do porostu kapradin, kde ležel na zádech s rozhozenýma rukama
a nohama. Listí, které zlehka leželo na vyšších stoncích kapradí, se
následkem pádu vzneslo do vzduchu. Třepetavě v něm poletovalo a po
chvíli se začalo snášet dolů, aby pestrými barvami vyzdobilo jeho tělo.
Pronikavá červeň javorových listů byla tak živá, že ve srovnání s ní by
se krev zdála hnědá.
Kahlan stála nad Richardem a přerývaně lapala po dechu. Byla
úplně vyčerpaná. Poklesla na kolena a pak se vrhla přes jeho natažené
tělo. Všude kolem nich měly listy kapradí barvu karamelových
bonbónů a byly zkroucené do malých pěstiček, jako by se bránily
tomu, že s nastupující zimou musí zemřít. Několik světlejších
nažloutlých kapradin patřících k druhu vydávajícího vůni sena
dodávalo odpolednímu vzduchu čisté a nasládlé aroma. Je málo věcí,
které se mohou vyrovnat vůni lesa v období pozdního podzimu.
Efektní hrou náhody nedaleký vysoký javor, který byl chráněný
výběžkem skalní stěny, ještě neztratil listy, ale vystavoval na odiv
velké množství listů, křiklavě oranžových na pozadí bleděmodrého
nebe.
„Caro!“ Kahlan se levou rukou opřela Richardovi o prsa, zvedla
se na jedné paži a zvolala: „Caro! Zabila jsem Richarda!“
Cara, která nedaleko ležela na břiše na okraji hřebenu a dívala se,
co je za ním, neřekla nic.
„Zabila jsem ho! Slyšela jsi? Caro - viděla jsi to?“
„Ano,“ zamumlala. „Slyšela jsem to. Zabila jsi lorda Rahla.“
„Ne, nezabila jsi ho,“ řekl Richard, který ještě stále popadal dech.
Sekla ho do ramene mečem z vrbového prutu. „Ano, zabila.
Tentokrát jsem tě zabila. Jsi mrtvý.“
„Jen jsi mne škrábla.“ Přitlačil jí konec svého vrbového prutu k
boku. „Vběhla jsi mi do pasti. Teď tě mám na hrotu svého meče.
Ženská, vzdej se, nebo zemřeš.“
„Nikdy,“ řekla, a když se smála, ještě stále lapala po dechu.
„Raději zemřu, než bych se stala kořistí takového lotra jako ty.“
Opakovaně jej bodala do žeber vrbovým tréninkovým mečem, on
se chechtal a převaloval se z boku na bok.
„Caro! Viděla jsi to? Tentokrát jsem ho zabila! Konečně jsem ho
dostala!“
„Ano, to je v pořádku,“ bručela Cara a soustředěně se dívala za
hřeben. „Zabila jsi lorda Rahla. To ti gratuluji.“ Ohlédla se přes
rameno. „Tento je můj, je to tak, lorde Rahle? Slíbil jsi mi, že tento
bude můj.“
„Ano,“ řekl Richard, který též popadal dech. „Patří tobě, Caro.“
„Dobře,“ spokojeně se usmála Cara. „Je velký.“
Richard se zašklebil na Kahlan. „Víš, já ti dovolil, abys mě
zabila.“
„Ne, to jsi neudělal! Já jsem vyhrála. Tentokrát jsem tě dostala.“
Praštila ho ještě jednou vrbovým mečem. Pak se zastavila a svraštila
čelo. „Myslela jsem, že říkáš, že nejsi mrtvý. Že to je jenom škrábnutí.
Hej! Přiznej se, že jsem tě tentokrát dostala.“
Richard se jen tak pro sebe zasmál. „Já jsem ti-“
Kahlan ho políbila, aby ho umlčela. Když to Cara uviděla, obrátila
oči v sloup.
Když se Cara zase podívala přes hřeben, ihned vyskočila na nohy.
„Právě odběhli! Rychle pojďte, nebo je dostane někdo jiný!“
„Caro. Nikdo jiný je nedostane,“ řekl Richard. „Tak rychle to
nejde.“
„Dělejte! Slíbil jsi mi, že tento bude můj. Nechci všechno dělat
zbytečně. No tak dělejte.“
„Dobře, dobře,“ řekl Richard, když z něj začala slézat Kahlan.
„Už jdeme.“
Natáhl ruku ke Kahlan, aby mu pomohla vstát. Ta ho místo toho
bodla mezi žebra. „Opět jsem tě dostala, lorde Rahle. Začínáš být
nedbalý.“
Richard se jen usmál, když mu Kahlan konečně nabídla ruku.
Když stál, rychle ji objal a předtím, než se otočil, aby šel za Carou,
řekl: „Byla to dobrá práce, matko zpovědnice, opravdu dobrá práce.
Dočista jsi mě zabila. Jsem na tebe pyšný.“
Kahlan se chtěla poklidně usmát, ale obávala se, že by z toho byl
široký přešťastný úsměv. Richard zvedl svůj tlumok a dal si ho na
záda. Dál se nezdržoval a začal sestupovat po příkrém, rozeklaném
úbočí hory. Kahlan si přehodila dlouhou pelerínu z vlčí kůže přes
ramena a následovala ho hlubokým stínem smrků na okraji srázu,
který ji kryl. Šlapala spíše na holé vyčnívající kameny než do
prohlubní.
„Dej si pozor,“ zavolal Richard na Caru, která již byla daleko před
nimi. „Je tady na zemi tolik listí, že není vidět díry ve skále ani
mezery mezi kameny.“
„Já vím, já vím,“ zabručela. „Co myslíš, kolikrát to mám ještě
slyšet?“
Richard neustále dával pozor na ně obě. Učil je, jak se chodí v
takovém terénu, a na co si mají dávat pozor. Když začali s
procházkami po lesích a horách, Kahlan si na začátku všimla, že se
Richard pohybuje s tichou lehkostí, zatímco Cara se vlekla a skákala
na kamenné římsy a dolů z nich jako rozpustilá dívenka. Protože Cara
strávila většinu života pod střechou, nevěděla, že je důležité, jak se v
takovém terénu chodí.
Richard jí to trpělivě vysvětloval: „Místo, kam položíš nohu, si
vybírej tak, aby tvoje kroky byly přibližně ve stejné výši. Pokud
nemusíš, nešlapej na nižší místo, nebo budeš muset šlapat výš, když
budeš pokračovat nahoru po stezce. Zbytečně nevystupuj ani nahoru,
protože pak budeš muset opět sejít dolů. Když musíš na něco šlápnout,
nepotřebuješ vždy zvedat celé tělo - pokrč jen nohy.“
Cara si stěžovala, že je příliš namáhavé pokaždé myslet, kam
šlápnout. Řekl jí, že když nepřestane chodit tímto způsobem, ve
skutečnosti na každý kopec vyjde dvakrát, zatímco on jen jednou.
Vybízel ji, aby při chůzi myslela. Zanedlouho to bude dělat
instinktivně a nebude se muset soustřeďovat. Když Cara zjistila, že
když se drží jeho rad, její holenní a stehenní svaly se tak rychle
neunavují a nebolí, stala se jeho horlivou žačkou. Teď kladla otázky
místo toho, aby měla námitky. Tedy většinu času.
Kahlan viděla, že když Cara sestupuje příkrou stezkou, jde, jak ji
to naučil Richard, a používá klacek jako improvizovanou hůl. Dřív
než na nějaké místo šlápla, prozkoumala každé podezřelé místo, ve
kterém se nahromadilo listí. Tady nebylo záhodno zlomit si kotník.
Richard nic neříkal, ale usmál se, když díru objevila s pomocí hole a
ne vlastní nohy, jak to dělávala předtím.
Prošlapávání nové stezky na tak příkrém svahu, jakým teď
sestupovali, je nebezpečná práce. Možné trasy se často změnily ve
slepé uličky a donutily je k návratu. Na méně strmých svazích, na
stráních a obzvlášť na rovnější půdě dobré stezky často dělala zvířata.
Když se stezka ztratila v údolí, neměli problém, protože se křovím
dalo prorazit na otevřenější prostranství. Prošlapávání vlastní stezky
na skalnatém srázu stovky metrů vysokém je vždy obtížné a často
otravné. V takových podmínkách, a zvláště, když se připozdívalo,
přání nevracet se stejnou cestou a zase obtížně šplhat svádělo lidi k
riskování.
Richard říkal, že je těžké dát přednost rozumu před přáním dostat
se dolů, domů nebo na místo, kde lze tábořit. „Přání člověka zabíjí,“
říkal často. „Když použiješ hlavu, zvládneš to.“
Cara dloubla klacíkem do hromady listí mezi holými žulovými
kameny. „Tady na listí nestoupejte,“ řekla přes rameno a skočila na
vzdálenější kámen. „Je tam díra.“
„Děkuji, Caro,“ řekl Richard s předstíranou vděčností, jako by
tam šlápl, kdyby ho nevarovala.
Čelo srázu, na kterém byli, mělo několik větších říms s
pokřivenými malými stromy a keři, které poskytovaly oporu pro nohy
a bezpečná místa na držení. Před nimi svah hory padal do bujně
porostlé rokle. Za soutěskou opět stoupal příkrým srázem pokrytým
zimostrázem a šedohnědými kostrami dubů, javorů a bříz.
Divoce zbarvené podzimní listí bylo oslnivé, pokud bylo na
stromech - teď ale většina z něj ležela na zemi a rychle ztrácela barvu.
Duby si obvykle držely listy až do počátku zimy a některé z nich až do
jara, ale prudké horské větry svlékly z houževnatých hnědých listů do
nahá dokonce i duby.
Cara se postavila na převis římsy, který vyčníval nad propast.
„Tam,“ řekla a ukázala na protější svah. „Tam nahoře. Vidíš?“
Richard si zaclonil oči proti slunečnímu světlu, když se
přimhouřenýma očima díval nahoru do protilehlého srázu. Vydal ze
sebe hluboký hrdelní zvuk, aby potvrdil, že to vidí. „Nepříjemné místo
na umírání.“
Kahlan si přitáhla teplou vlčí kožešinu k uším, aby je chránila
před studeným větrem. „Je to přístupné místo?“
Richard spustil ruku z čela. „To si nemyslím.“
Dále na svahu, vzhůru od bodu, kam ukazovala Cara, normální les
končil a začínala kosodřevina - pokřivený les. Výš, kde už nemohly
růst žádné stromy, byly jen holé skalní hřebeny a hromady kamení.
Ještě o kousek výš se v šikmých paprscích slunce třpytil sníh, bílý
jako cukr. Pod sněhem a holou skálou byl les vystaven ostrým větrům
a mrazivému počasí, pod jejichž vlivem stromy rostly ve zkřivených
tvarech. Kosodřevina tvořila hranici mezi pustinou, kde v
nehostinném počasí nemohlo přežít nic jiného než lišejníky, a lesem
schouleným dole.
Richard ukázal napravo. „Neztrácejme čas. Nechci, aby nás tady
přepadla tma.“
Kahlan se podívala tam, kde hora otvírala majestátní vyhlídku na
vrcholy se sněhovými čepicemi, na údolí a vlnící se zeleň zdánlivě
nekonečného lesa bez cest a stezek. Vířící pokrývka mraků zaplavila
údolí, vkrádala se mezi hory a plížila se stále blíž. V dálce byly
některé zasněžené vrcholy od sebe oddělené šedivým mořem. Na úpatí
hor pod těžkými černými oblaky musí být mizerné počasí.
Richard i Cara čekali, co Kahlan řekne. Nelíbil se jí nápad zůstat v
pokrouceném lese bez ochrany, když s ledovou mlhou přitáhne
mrholení. „Jsem v pořádku, pojďme a dokončeme to. Pak můžeme
sejít dolů, kde najdeme borovici poutníků, a večer budeme v suchu.
Nebudu mít nic proti posezení u malého teplého ohně a popíjení
horkého čaje.“
Cara si dýchala do dlaní. „To zní dobře.“
Uplynul víc než rok, co Kahlan potkala Richarda, který ji k
borovici poutníků zavedl hned v první den. Kahlan až do té doby
nevěděla, že v hlubokých lesích Západozemí takové stromy jsou.
Borovice poutníků se pro ni i teď vyznačovaly stejně záhadnými
vlastnostmi, jako když proti potemnělému nebi uviděla první z nich.
Byla vyšší než všechny okolní stromy. Vzrostlé velikány byly
přítelem každého pocestného, který se vzdálil od svého přístřešku.
Velké větve borovic poutníků visely dokola až k zemi. Jehličí na
nich rostlo většinou zvenčí, vnitřní větve byly holé. Uvnitř pod hustou
zelenou sukní stromy nabízely výborný úkryt před nevlídným
počasím. Něco v míze dělalo strom odolný proti ohni, takže opatrný
člověk mohl uvnitř zapálit příjemný táborový oheň, zatímco venku
pršelo a bouřilo.
Když byli v horách, Richard, Kahlan a Cara se pod borovicemi
poutníků často zdržovali. Noci, kdy se ohřívali kolem malého ohně v
uzavřeném prostoru pod stromem, je sblížily a daly jim čas přemýšlet,
mluvit mezi sebou a vyprávět si příběhy. Některé z historek je
rozesmály. Z jiných se jim svíralo hrdlo.
Když je Kahlan ujistila, že vydrží, Richard a Cara přikývli a
vydali se po srázu dolů. Ze svých hrozných poranění se již zotavila,
ale přesto ji nechávali rozhodnout, jestli je připravená na námahu
spojenou s prudkým sestupem, následným výstupem a opětovným
sestupem, po nichž najdou chráněné tábořiště - doufali, že to bude
borovice poutníků.
Kahlan trvalo dlouho, než vyzdravěla. Pochopitelně věděla, že
rány, které utrpěla, se budou hojit dlouho. Protože byla na lůžko
upoutaná velmi dlouhou dobu, svaly jí zakrněly, byly ochablé a skoro
nepoužitelné. Dlouho nedokázala pořádně jíst. Byla jako kost a kůže.
Uvědomovala si, jak je slabá a bezmocná, přestože se uzdravuje.
Udržovalo ji to ve stavu hluboké deprese.
Kahlan nepomyslela, jak bolestivé úsilí bude zapotřebí, aby se
opět stala sama sebou. Richard a Cara se ji snažili povzbuzovat, ale
jejich úsilí se od ní odráželo, protože oni nemohli chápat, jak se cítí.
Nohy jí slábly, až se z nich staly kostnaté hůlky se sukovitými koleny.
Cítila se nejen bezmocná, ale i ošklivá. Richard pro ni vyřezával
zvířátka: sokoly, lišky, vydry, kachny a dokonce i čipmanky.
Nedokázala se z nich radovat, připadala jí divná. Když bylo Kahlan
nejhůř, přála si, aby tehdy zemřela spolu s dítětem.
Život jí připomínal kaši bez chuti. Všechno, co den za dnem a
týden za týdnem viděla, byly čtyři stěny pokoje pro nemocnou. Bolest
ji vyčerpávala a stereotyp otupoval. Začala nenávidět hořký čaj z
řebříčku, který ji nutili pít, a pach obkladu z pětilistu a řebříčku. Když
po jisté době nechtěla pít řebříček, někdy ho nahrazovali lipovým
květem, který nebyl tak hořký ani účinný, ale přesto jí pomáhal spát.
Když ji bolela hlava, často pomohl čaj ze šišáku, i když byl tak hořce
svíravý, že jí kroutil ústa ještě dlouho potom, co ho vypila. Aby mohli
utišit bolest, dali jí někdy tinkturu z kopretiny řimbaby. Kahlan začala
nenávidět bylinky a často říkala, že ji nic nebolí, jen aby se vyhnula
nějakému nechutnému lektvaru.
Richard neudělal v místnosti, kde ležela, nijak velká okna. V létě
v ní často bylo horko na omdlení. Kahlan skrz okno viděla pouze
kousek nebe, vršky několika stromů a zubatou modrošedou siluetu
dalekých hor.
Richard chtěl Kahlan vynést ven, ale ona ho prosila, aby se o to
nepokoušel, protože to za způsobenou bolest nestojí. Nebylo ho třeba
dlouho přesvědčovat, aby mu vymluvila všechno, co by jí působilo
bolest. Dny přicházely a odcházely: Byly různé, slunečné a jasné,
nebo šedé a pochmurné. Když Kahlan ležela ve svém malém pokoji a
pomalu se uzdravovala, čas kolem ní plynul a léto si pro sebe nazvala
„ztracené“.
Jednoho dne měla pořádnou žízeň a Richard zapomněl nalít
hrníček a postavit ho tak, aby na něj mohla dosáhnout - na prostý
stolek vedle postele. Když požádala o vodu, Richard se vrátil s
hrníčkem a plným koženým měchem na vodu. Postavil je oba na
okenní parapet, zatímco volal na Caru. Běžel ven a přitom řekl
Kahlan, že musí s Carou zkontrolovat vlasce, a že se vrátí tak rychle,
jak to jen bude možné. Byl pryč dřív, než ho Kahlan stačila požádat,
aby vodu postavil blíž.
Kahlan ležela a tiše se vztekala. Nemohla uvěřit, že Richard byl
tak bezohledný a nechal vodu mimo její dosah. Na pozdní léto bylo
neobyčejně teplo. Cítila, jak má napuchlý jazyk. Bezmocně zírala na
dřevěný hrníček položený na parapetu.
Plná sebelítosti zavzdychala a na pokraji slz plácla pěstí do
postele. Převalila hlavu napravo, aby neviděla okno a zavřela oči.
Rozhodla se, že si zdřímne, aby na žízeň nemusela myslet. Když se
vzbudí, Richard s Carou budou nazpět a vodu jí podají a ona Richarda
vyplísní.
Po krku jí stékal pot. Venku zpíval nějaký pták. Jeho opakující se
zpěv připomínal malé děvčátko, které pronikavým hláskem říkalo:
„Umím?“ Když pták „umím“ jednou začal, bylo to dlouhé
představení. Kahlan nedokázala myslet na nic jiného, než jak se jí
chce pít.
Nemohla se přinutit k spánku. Otravný pták si dále opakovaně
kladl stejnou otázku. Víc než jednou zjistila, že šeptá odpověď:
„Umíš.“ Začala na Richarda nadávat. Tiskla víčka k sobě a snažila se
zapomenout na žízeň, na horko i na ptáka, aby usnula. Očí se jí
neustále otvíraly.
Kahlan si zvedla noční košili z prsou a mávala s ní nahoru a dolů,
aby se ochladila. Uvědomila si, že se upřeně dívá na vodu na okně.
Byla mimo její dosah - daleko na druhé straně pokoje. Pokoj nebyl
příliš velký, nicméně ona nemohla chodit a Richard o tom věděl.
Pomyslela si, že možná by mohla dosáhnout na hrníček, kdyby se
posadila a přesunula se k nohám postele. V mrzuté náladě odhodila z
kostnatých nohou lehkou přikrývku. Strašně nerada se na ně dívala.
Proč je Richard tak bezohledný? Co se to s ním děje? Měla v úmyslu
pořádně mu vyčinit, až se vrátí. Spustila nohy přes okraj postele.
Jako matraci měla poddajnou pletenou rohož, naplněnou trávou,
peřím a vycpávkou z koudele. Byla docela pohodlná a Kahlan měla
svou komfortní postel ráda.
S velkou námahou se zvedla. Dlouho seděla na okraji postele,
držela si oběma rukama hlavu a lapala po dechu. Celé tělo jí pulsovalo
bolestí.
Poprvé se posadila bez cizí pomoci.
Velmi dobře chápala, co Richard dělá. Přesto mu nebyla vděčná
za způsob, jakým ji nutil vstát. Bylo to kruté! Nebyla na to připravená.
Ještě byla vážně poraněná. Potřebovala odpočívat v posteli, aby se
uzdravila. Její mokvající rány se konečně zavřely a zacelily, ale ona si
byla jistá, že je ještě příliš vážně zraněná, aby vstala. Obávala se
polámané kostí zatížit.
Za doprovodu četných vzdechů a stenů se propracovala k nohám
postele. Seděla a jednou rukou se držela nožní podpěry, aby udržela
rovnováhu, přesto byla ještě příliš daleko od okna, aby na vodu
dosáhla. Bude se muset postavit.
Udělala si krátkou přestávku na černé myšlenky o svém
manželovi.
Když jednou před mnoha týdny dlouho volala a Richard neslyšel
její slabý hlas, nechal vedle ní lehkou tyč, aby ji mohla použít a
dosáhnout na zeď nebo na dveře, pokud bude naléhavě potřebovat
jejich pomoc. Teď Kahlan sevřela prsty kolem žerdi ležící podél
postele a postavila ji. Položila silnější konec na podlahu a opírala se o
ni, když opatrně sklouzla z postele. Nohama se dotkla chladné hliněné
podlahy. Když se na ně postavila, vykřikla bolestí.
Napůl stála, napůl se opírala o postel a byla připravená křičet.
Překvapeně si uvědomila, že sténá spíš z očekávání kruté bolesti než z
bolesti skutečné. Bolelo to, ale ne příliš. Trochu ji zklamalo, když
zjistila, že to není až tak zlé; měla v úmyslu dohnat Richarda k slzám
nad mučivým utrpením, ke kterému ji tak přezíravě donutil.
Přenesla na nohy ještě víc váhy a za pomoci žerdi se vytáhla
nahoru. Nakonec kymácivě stála a měla velkou radost. Byla skutečně
na nohou a dokázala to bez cizí pomoci.
Kahlan se zdálo, že nedokáže přinutit nohy, aby kráčely směrem,
kterým chce jít. Aby se dostala k vodě, musí je donutit, aby ji
poslouchaly - alespoň než se dostane k oknu. Pak se bude moct složit
na podlahu, kde ji najde Richard. Vychutnávala tuto představu. Pak už
nebude plán, jak ji vyhnat z postele, považovat za příliš chytrý.
S pomocí pevné hůlky jako opory a jazyka vystrčeného z koutku
úst pro udržení rovnováhy, se pomalu šourala k oknu. Kahlan si říkala,
že když upadne, zůstane ležet zhroucená a bez vody, až dokud se
nevrátí Richard a nenajde ji sténat přes rozpraskané rty a umírat žízní.
Bude litovat, že na ni vůbec použil tak bezcitný trik. Celý zbytek
života bude cítit vinu za to, co jí provedl - o to se mu postará.
U každého obtížného kroku si málem přála, aby upadla, ale
nakonec se přemohla a k oknu se dostala. Kahlan přehodila paži přes
parapet, aby měla oporu a zavřela oči. Lapala po dechu jen mělce, aby
ji nebolela žebra. Když začala dýchat normálně, přitáhla se k oknu.
Popadla hrníček a rychle do sebe hodila vodu.
Kahlan mrskla prázdným hrníčkem na parapet, podívala se z okna
a opět zalapala po dechu.
Venku hned u zdi seděl na zemi Richard, pažemi si objímal
kolena a prsty měl propletené.
„Ahoj, ty tam,“ řekl s úsměvem.
Cara, která seděla hned vedle něj, zvedla pohled, ale žádné city
najevo nedala. „Vidím, že jsi vzhůru.“
Kahlan na ně chtěla zaječet, ale místo toho se přistihla, jak se ze
všech sil snaží potlačit smích. Najednou se cítila jako naprostý hlupák,
že se již dřív nepokusila vstát z postele sama.
Slzy ji pálily v očích, když se dívala na množství stromů, na živé
barvy, majestátní hory a obrovskou klenbu modrého nebe posetou
nadýchanými bílými obláčky, které odplouvaly do dálky. Velikost
hor, jejich impozantní svahy a jejich syté barvy překonávaly všechno,
co kdy předtím viděla. Jak je možné, že ze všeho na světě nejvíc
nechtěla vstát z postele a uvidět svět kolem sebe?
„Jistě víš, že jsi udělala vážnou chybu,“ řekl Richard.
„Co tím myslíš?“ zeptala se Kahlan.
„No, pokud bys nevstala, obsluhovali bychom tě dál -
přinejmenším ještě jistou dobu. Když jsi nám teď ukázala, že dokážeš
vstát a pohybovat se bez pomoci, budeme všechny věci stavět, abys na
ně nedosáhla a musela se pohybovat a starat se sama o sebe.“
Zatímco mu v duchu děkovala, ještě nebyla schopna říct nahlas,
že měl pravdu. Ale uvnitř ho měla ráda ještě víc, že aby jí pomohl,
odvážil se čelit jejímu hněvu.
Cara se otočila k Richardovi. „Neměli bychom jí teď ukázat, kde
se dá najít stůl?“
Richard pokrčil rameny. „Když dostane hlad, vyjde z ložnice a
najde ho.“
Kahlan po něm hodila hrníček a doufala, že mu tím z obličeje
zažene domýšlivý úsměv. On hrníček chytil.
„To jsem rád, že tvoje paže funguje,“ řekl. „Můžeš si teď chléb
krájet sama.“ Když začala protestovat, řekl: „To je přece spravedlivé,
pekla ho Cara. Nejmenší, co můžeš udělat, je chléb nakrájet.“
Kahlan překvapením otevřela ústa. „Cara upekla chléb?“
„Naučil mě to lord Rahl,“ řekla Cara. „Chtěla jsem ke guláši
chléb, skutečný chléb, a on mi řekl, že pokud chléb chci, budu se ho
muset naučit péct. Ve skutečnosti to bylo lehké. Trochu se to
podobalo tvé vycházce k oknu. Já jsem však byla hodnější a nic jsem
po něm neházela.“
Kahlan se neubránila úsměvu, protože věděla, že pro Caru muselo
být mnohem těžší válet těsto než pro ni vstát a chodit. Měla své
pochybnosti o tom, že Cara byla přitom „hodná“. Kahlan by ráda
viděla souboj obou vůlí.
„Vrať mi hrníček. Pak běž k večeři nachytat nějaké ryby. Mám
hlad. Chci pstruha, velkého pstruha. A k němu chléb.“
Richard se usmál. „To mohu udělat, ale musíš najít stůl.“
Kahlan stůl našla. Už nikdy nejedla v posteli.
Zpočátku se stávalo, že někdy byla bolest při chůzi větší, než
dokázala snést, a tak se uchýlila do postele. Pak k ní chodila Cara a
kartáčovala jí vlasy, aby Kahlan nebyla sama. Ve svalech neměla
žádnou sílu a mohla se sotva hýbat. Vykartáčovat si vlasy byl pro
Kahlan kolosální úkol. Vyčerpávala ji i chůze ke stolu a zpočátku
nedokázala nic dalšího. Richard a Cara k ní měli soucit a neustále ji
povzbuzovali, ale nezapomínali na ni tlačit.
Kahlan měla radost, že je pryč z postele, což jí pomáhalo nevšímat
si bolesti. Ze světa se opět stalo úžasné místo. Byla radostí bez sebe,
že konečně může jít ven na záchod. Přestože to Cara nikdy neřekla,
Kahlan si byla si jistá, že má stejnou radost.
I když měla moc ráda útulný domek, venku měla pocit, že se
vysvobodila z vězení. Richard ji předtím často nabízel, že ji přes den
vynese ven, ona však nikdy nechtěla opustit postel, protože se obávala
bolesti. Uvědomovala si, že když byla tak vážně nemocná, její
myšlení se postupně otupovalo a zamlžovalo. Spolu s létem ztratila na
jistou dobu sebe sama. Nyní po dlouhé době cítila, že má jasnou
hlavu.
Přišla na to, že výhled z jejího okna byl ze všech okolních pohledů
nejméně působivý. Nad malým domkem, který Richard s Carou
postavili v klíně úžasných hor, se tyčily sněžné vrcholy. Prostý dům
s ložnicemi na obou koncích, jedna byla pro Richarda a Kahlan a ta
druhá pro Caru, stál na okraji louky se sametově zelenou trávou,
posetou polními květinami. Přestože bylo dost pozdě, když sem přišli,
Richardovi se podařilo na prosluněném místě u Cařina okna založit
malou zahrádku, ve které rostla čerstvá zelenina pro jejich stůl a
bylinky, které dodávaly jídlu chuť. Hned za domem se do výše tyčily
obrovské staré borovice vejmutovky, které je chránily před nárazy
větru.
Richard pokračoval ve vyřezávání, aby si krátil čas, když sedával
u Kahlaniny postele, mluvil s ní a vyprávěl jí historky. Když konečně
vstala z postele, jeho dřevořezby se změnily. Místo zvířat začal
Richard vyřezávat lidi.
Jednoho dne ji překvapil s nejnádhernější dřevořezbou - řekl jí, že
je na oslavu toho, že se uzdravila natolik, aby vykročila do světa.
Žasla nad naprostým realismem a sílou malé sošky a zašeptala, že mu
při vyřezávání muselo vést ruku magické nadání. Richard to
považoval za nesmysl.
„Lidé bez magického nadání neustále vytvářejí nádherné sochy,“
řekl. „Není v tom žádná magie.“
Ona ale věděla, že někteří umělci magické nadání měli, nebo byli
schopni svým uměním magii vyvolávat.
Richard občas toužebně mluvil o uměleckých dílech, které viděl v
Paláci lidu v D'Haře, když tam byl zajatcem. Vyrůstal v Hartlandu a
nikdy předtím neviděl sochy vytesané do mramoru, natož sochy
vytesané v tak majestátních velikostech nebo velmi talentovanýma
rukama. Sochy mu svým způsobem otevřely oči pro velký svět kolem
něj a měly na něj trvalý vliv. Kdo jiný než Richard by mohl s radostí
vzpomínat na krásu, kterou viděl v době, kdy byl zajatcem a kdy ho
mučili?
Je pravdou, že umění může existovat nezávisle na magii, ale
Richard byl zajat v prvé řadě s pomocí kouzla vyvolaného k životu
uměním. Umění bylo univerzálním jazykem a tudíž neocenitelným
nástrojem pro uplatňování magie.
Kahlan se s ním nakonec přestala hádat, jestli mu magické
schopnosti pomáhají vyřezávat nebo ne. On tomu prostě nevěřil.
Přesto měla pocit, že když jeho talent nedostává jinou příležitost k
vyjádření, může se projevovat takto. Magie si vždy najde způsob, jak
prosáknout na povrch a dřevořezby lidí jí připadaly opravdu magické.
Soška ženy, kterou pro ni vyřezal jako dar, v ní vyvolávala
hluboké emoce. Byla přes půl metru vysoká a vyřezal ji z hladkého,
hutného a voňavého ořechového dřeva. Richard jí dal jméno Socha
statečnosti. Ženskost jejího těla, dokonalé tvary a křivky, kosti a svaly
byly jasně viditelné pod splývavými šaty. Vypadala jako živá.
Kahlan si nedokázala představit, jak se Richardovi podařilo
vytvořit takové dílo. Prostřednictvím ženy, jejíž šaty vlály ve větru,
která vzpřímeně stála se zakloněnou hlavou, vypnutým poprsím a s
rukama podél těla sevřenýma v pěst, aby vzdorovala neviditelnému
nepříteli, jenž se nad ní bezúspěšně snaží zvítězit, vyjádřil pocit...
statečnosti.
Sochu zjevně vytvářel tak, aby se nepodobala na Kahlan, přesto v
ní vyvolávala jistou vnitřní odezvu - napětí, které k vlastnímu
překvapení důvěrně znala. Něco na té vyřezané ženě, nějaká vlastnost,
kterou vyjadřovala, vyvolávalo v Kahlan touhu vyzdravět a opět žít
plným životem, touhu být silná a nezávislá.
Pokud socha není magií, tak neví, co vlastně magie je.
Kahlan se celý život pohybovala po velkých palácích a viděla
velké množství uměleckých děl od proslulých umělců. Žádné z nich jí
však nevyrazilo dech náporem vnitřní vize a smyslem pro ušlechtilost
jednotlivce tak, jak to udělala hrdá žena ve vlajících šatech plná
života. Z její síly a vitality se Kahlan sevřelo hrdlo. Dokázala udělat
jen to, že se Richardovi v němém citovém pohnutí vrhla kolem krku.
Kapitola devatenáctá
Kahlan teď chodila ven při každé příležitosti. Sošku položila na

okenní parapet, aby ji mohla vidět nejen z postele, ale i když byla
venku. Natočila ji tak, že se vždy dívala ven. Měla pocit, že se vždy
musí dívat na svět.
Lesy kolem domku byly záhadné a lákavé. Velmi zajímavé stezky
vedly do tajemných dálek a na konci mírně zakřivených tunelů ve
stromech slabě viděla světlo. Toužila prozkoumat úzké pěšiny, byly to
původně stezky zvířat, které Richard a Cara prošlapali na svých
krátkých cestách, když šli zkontrolovat rybářské udice, nebo když
hledali ořechy a bobule. Kahlan se s pomocí hole belhala kolem domu
a po louce, aby jí zesílily nohy. Chtěla na těchto výpravách
doprovázet Richarda a procházet se slunečním světlem, padajícím přes
listy, cítit příjemný větřík, chodit po otevřených místech skalnaté
římsy a stát pod klenutými větvemi obrovských dubů, které zakrývaly
nebe.
Jedno z prvních míst, kam ji Richard vzal, když tvrdila, že už
dokáže chodit na krátké vzdálenosti, bylo světlé místo na druhém
konci tunelu v hustém černém lese, kudy dolů do strže odtékala říčka.
Potok byl nahoře na stráni chráněn hustým lesním porostem. Velké
množství vody se neustále řítilo po stupňovitém skalnatém srázu,
vzdouvalo se kolem balvanů a v hladkých a lesklých proudech padalo
po převisech. Mnohé z balvanů velikosti medvěda ležících ve stinných
tůních byly pokryté zeleným sametem mechu a posypané dlouhým
žlutohnědým jehličím z vejmutovek, rostoucích především na
skalnatých svazích. Skvrny slunečního světla, které mrkaly přes
hustou klenbu korun stromů, se odrážely v průzračných tůních.
Na dně strže, na slunečné horské louce hned za jejich domem, kde
z lesa vycházela stezka, se říčka rozšiřovala a zpomalovala, aby se pak
klikatila rozšiřujícím se údolím obklopeným vysokými horami,
vzbuzujícími bázeň. Kahlan někdy z břehu klátila vyhublýma nohama
a nechala chladnou vodu, aby jí hladila chodidla. Mohla sedět na teplé
trávě, hřát se v slunečních paprscích a pozorovat ryby v křišťálově
čisté vodě tekoucí kamenitých korytem. Richard měl pravdu, když jí
řekl, že pstruzi mají rádi pěkná místa.
Ráda pozorovala ryby, žáby, raky a dokonce i salamandry.
Častokrát si lehla na nízký travnatý břeh na břicho, opřela si bradu o
hřbety rukou a celé hodiny se dívala, jak ryby vyplouvají zpod
potopených klád a zpod kamenů, nebo z temných hlubin větších tůní,
aby z vodní hladiny chvatně popadly nějaký hmyz. Kahlan chytala
cvrčky, kobylky a červy a pravidelně je rybám házela. Richard se
smál, když na ryby mluvila a lákala je, aby ze svých tmavých úkrytů
vypluly pro chutný hmyz. V nedalekém mělkém močálu někdy na
tenkých nohách stála elegantní šedá volavka a občas do zobáku chytila
rybu nebo žábu.
Kahlan si nedokázala vzpomenout, jestli někdy byla na místě, kde
by život byl plnější a okolí majestátnější. Richard si z ní utahoval a
říkal, že ještě nic neviděla. Vzbuzoval v ní zvědavost a co víc,
dychtivost, aby nabrala sil a mohla zkoumat nové pozoruhodnosti.
Cítila se jako malé děvčátko v kouzelném království, jež patřilo jen
jim a nikomu jinému. Kahlan, která vyrůstala jako zpovědnice, nikdy
nestrávila moc času pod volným nebem a nepozorovala zvířata.
Neviděla vodu, jak se valí dolů po skalách, nebo oblaka či západ
slunce. Viděla moc nádherných věcí, ale ty souvisely s cestováním, s
městy, budovami a s lidmi. Na venkově nikdy nezůstala delší dobu,
aby na ni stačil silněji zapůsobit.
Někde v podvědomí se jí proháněly znepokojivé myšlenky -
věděla, že by s Richardem měli být někde jinde. Měli své povinnosti.
Richard se vždy vyhýbal odpovědi, kdykoliv o nich promluvila,
protože jí už jednou vysvětlil své důvody a věřil, že dělá správnou
věc.
Už dlouho je nenavštívil žádný kurýr. Nepřestávala na to myslet,
ale Richard říkal, že si nemůže dovolit ovlivňovat armádu, takže bylo
vlastně dobře, že generál Reibisch přestal posílat hlášení. Kromě toho
se jen zbytečně riskovaly životy kurýrů, kteří cestovali sem a tam.
Kahlan věděla, že se potřebuje zotavovat, a samotářský život v
horách jí každý den dodával další sílu - nic jiného by asi nebylo lepší.
Až se jednou vrátí do války - pokud Richarda přesvědčí, že se mají
vrátit - stane se poklidný život příjemnou vzpomínkou. Rozhodla se,
že dokud potrvá, tak se z něj bude těšit; stejně ho nedokáže změnit.
Jednou několik dní pršelo, a Kahlan vycházky k říčce a
pozorování ryb chyběly. Richard udělal něco neslýchaného - začal jí
ve sklenici přinášet ryby. Živé ryby. Ryby jen na koukání.
Vyčistil prázdnou nádobu na petrolej a několik sklenic se širokým
hrdlem, ve kterých dřív byly zavařeniny, bylinky, masti na ošetřování
jejích zranění a ještě další věci, jež nakoupil na cestě z Anderitu. Dal
na jejich dno trochu štěrku a naplnil je říční vodou. Pak chytil několik
drobných jelců a vpustil je do skleněných nádob. Na hřbetech byli
žlutavě olivoví s černými skvrnkami, měli bílá bříška a široké černé
pruhy po stranách. Z říčky jim také přinesl trochu vodních rostlinek,
aby měli místo, kde se mohou ukrývat a cítit se v bezpečí.
Kahlan byla užaslá, když Richard přinesl první sklenici se živými
rybičkami. Postavila nádoby - nakonec to byly čtyři sklenice a jeden
džbán - na okenní parapet největší místnosti, hned vedle několika
Richardových dřevořezů. Když Richard, Kahlan a Cara jedli, sedávali
u malého dřevěného stolu a rybičky ve sklenici obdivovali.
„Jen jim nedávej jména,“ řekl Richard, „protože pak uhynou.“
Zpočátku považovala jeho nápad za ztřeštěný, ale zanedlouho se
rybičky staly středem jejího zájmu. Dokonce i Cara, která uváděla
rybičky ve sklenici jako příklad pominutí smyslů, začala mít malé
rybky docela ráda. Zdálo se, že každý den s Richardem v horách měl v
sobě nový div, který odvracel její mysl od bolesti a potíží.
Když si rybičky zvykly na lidi, chovaly se, jako by život ve
sklenici byl naprosto přirozený. Čas od času Richard část vody vylil a
přidal čerstvou z říčky. Kahlan a Cara krmily rybičky chlebovými
drobky, nebo maličkými kousky z večeře a hmyzem. Rybičky
dychtivě žraly a většinu času trávily tím, že zobaly do štěrku na dně,
nebo plavaly a dívaly se na svět. Po chvíli se rybičky naučily, kdy je
doba krmení. Nedočkavě se vrtěly na opačné straně sklenice, kdykoliv
se někdo přiblížil, byly jako štěňata, překypující radostí, že vidí svého
pána.
V obývacím pokoji byl malý krb. Richard ho postavil z hlíny
nasbírané na březích říčky, kterou zformoval do cihel, vysušil na
slunci a pak v ohni vypálil. Ztloukl stůl a z propletených větví, které
ještě posvazoval, vyrobil židle. Sedadla a opěradla židlí vypletl
houževnatou vnitřní kůrou stromů.
V rohu pokoje byly dřevěné dveře, které zakrývaly sklep
vykopaný pod domem. Na zadní zdi visely jednoduché poličky a
velká kredenc plné zásob. Cestou jich dost nakoupili a vezli je buď v
kočáře s Kahlan, nebo je přivázali vzadu a po stranách. Na posledním
úseku jejich putování Richard a Cara natahali všechno dovnitř,
protože kočár by úzkými horskými průsmyky, kde nebyly žádné cesty,
nemohl projet. Richard musel průchod prorážet.
Cara měla pro sebe vlastní pokoj. Byl na opačné straně domku.
Když byla Kahlan opět zdravá, s překvapením zjistila, že Cara má
sbírku různých kamenů. Cara se nesmírně naježila, když někdo použil
slovo „sbírka“, a tvrdila, že je má jako obranné zbraně pro případ, že
by je někdo napadl a uvěznil v domě. Kahlan si všimla, že kameny -
každý měl jinou barvu - jsou podezřele hezké. Cara tvrdila, že slouží
jako smrtící zbraně.
Když byla Kahlan upoutaná na lůžko, Richard spával v obývacím
pokoji na pryčně, nebo někdy venku pod hvězdami. Kahlan měla
zpočátku velké bolesti a budila se. Častokrát viděla Richarda sedět na
podlaze vedle postele, jak se opírá zády o zeď a podřimuje. Byl vždy
připraven vyskočit, kdyby něco potřebovala, aby jí nabídl léky a
bylinné čaje. Nechtěl s ní spávat v jedné posteli z obavy, aby jí
neublížil. Ona ale toužila po uklidnění, které cítila, když byl vedle ní.
Jen co byla konečně v pořádku, mohl ležet vedle ní. První noc, co byl
v její posteli, držela si jeho velkou teplou ruku na břiše a dívala se na
Statečnost, jak se rýsuje v měsíčním světle. Poslouchala noční zpěv
ptáků, bzučení hmyzu a vytí vlků, až dokud se jí nezavřely oči a
neupadla do poklidné dřímoty.
Následující den ji Richard poprvé zabil.
Byli u říčky zkontrolovat rybářské vlasce, když uřízl dva rovné
vrbové pruty a jeden hodil na zem vedle místa, kde seděla. Řekl, že to
je meč pro ni.
Vypadal, že má hravou náladu a vyzval ji, aby se bránila. Kahlan
si též chtěla hrát a přijala jeho výzvu tím, že se ho nečekaně pokusila
bodnout - ať tolik nevyskakuje. Probodl ji však první a prohlásil ji za
mrtvou. Bojovala s ním ještě jednou, podruhé to bylo již vážnější, ale
vypořádal se s ní velmi rychle přesvědčivě sehraným setnutím hlavy.
Když na něj zaútočila potřetí, již se trochu zlobila. Do útoku
vložila celou duši, ale on její nápor hladce zmařil a pak jí přitlačil hrot
vrbového meče mezi ňadra. Prohlásil ji za mrtvou třikrát v třech
soubojích.
Hra se opakovala a Kahlan ji chtěla vyhrát. Richard ji nikdy
vyhrát nenechal. Neudělal to ani tehdy, když byla skleslá, jak pomalu
se dává do pořádku. Opakovaně ji ponižoval i před Carou. Kahlan
věděla, že ji chce přinutit, aby používala svaly, zapomněla na bolest,
protáhla si a posílila tělo. Kahlan jednoduše chtěla vyhrát.
Oba nosili vrbové meče zasunuté za opaskem a bylí vždy
připraveni k souboji. Každý den na něj buď zaútočila ona, nebo se na
ni vrhl on a rozpoutal se boj. Zpočátku pro něj nebyla těžkým
protivníkem a on jí to nikdy nezapomněl připomenout. Odhodlání
ukázat mu, že není nováčkem, se v ní ještě prohloubilo. Věděla, že v
tomto boji nerozhoduje síla, ale obratnost, schopnost využít výhodu a
rychlost. Povzbuzoval ji, ale nikdy ji bezdůvodně nechválil. Jak týdny
ubíhaly, musel se začít namáhat, aby ji zabil.
Kahlan naučil používat meč její otec, král Wyborn. Králem byl
předtím, než si ho matka Kahlan vybrala za partnera. Královský titul
nebyl ve srovnání se zpovědnicí ničím. Wyborn, král Galey, měl se
svou královnou dvě děti, takže Kahlan měla nevlastního staršího
bratra a sestru.
Kahlan si velmi přála dokázat, jak dobrý výcvik jejího otce byl.
Byla znechucená, protože věděla, že se zbraní je mnohem lepší, než
teď předvádí Richardovi. Věděla, co má dělat, ale nedokázala to;
neměla ještě dost silné svaly, které nadto nereagovaly tak rychle, jak
by si přála.
Ještě něco ji znepokojovalo: Richard bojoval způsobem, se kterým
se Kahlan ve svém výcviku ještě nesetkala, a neviděla ho ani ve
skutečné bitvě. Nedokázala rozdíl popsat ani zanalyzovat, ale cítila ho
a nevěděla, jak se s ním vyrovnat.
Richard a Kahlan zpočátku většinu soubojů vybojovali na louce u
domku a nebylo moc pravděpodobné, že by o něco klopýtla. Kdyby se
to stalo, tak by hlavou nenarazila na žádný kámen. Cara byla jejich
trvalým obecenstvem. Jak šel čas, zápasy byly delší a náročnější,
zuřivější a více vyčerpávající.
Kahlan Richardův nesmiřitelný přístup k soubojům několikrát
rozčilil natolik, že po skončení s ním několik hodin nemluvila, aby jí
nevyklouzla slova, která ve skutečnosti nemyslela vážně, a později by
jich litovala.
Richard jí říkal: „Schovej si hněv pro nepřítele. Tady ti k ničemu
není, tam ti pomůže překonat strach. Čas využij, abys meč naučila
dělat, co má, později nebudeš muset přemýšlet, co máš dělat.“
Kahlan dobře věděla, že nepřítel nikdy nemá slitování. Kdyby se
Richard nechal laskavostí přemoct - vzbuzoval by v ní falešné
sebevědomí - se špatnými následky. I když byly lekce někdy protivné,
nedokázala se na Richarda zlobit příliš dlouho. Velmi dobře věděla, že
ve skutečnosti se zlobí sama na sebe.
Kahlan se celý život pohybovala mezi zbraněmi, a muži, kteří je
uměli používat. Několik z těch nejlepších se kromě otce občas stávalo
jejími učiteli. Žádný z nich nebojoval jako Richard. Richard bojoval s
mečem, jako by boj byl uměním. Přinášel do zabíjení krásu. Přivádělo
ji to do vytržení, ale nechápala, jak to dělá.
Jednou, dřív než byla poraněná, jí Richard řekl, že dospěl k
názoru, že magie samotná by mohla být jistým druhem umění. Tehdy
mu řekla, že má dojem, že zešílel. Teď si tak jistá nebyla. Z útržků
příběhu, které od něj slyšela, Richarda podezírala, že magii použil k
porážce chimér obdobným způsobem: vytvořil řešení tam, kde nikdy
předtím neexistovalo a kde si ho nikdo nedokázal představit.
Při jednom z nelítostných soubojů s meči byla přesvědčená, že ho
dostala a že stačí bodnout, aby zvítězila. Úderu, který měl být podle ní
smrtelný, se snadno vyhnul, a namísto toho zabil on ji. U něj vypadaly
přirozeně i nemožné věci.
Právě v tom okamžiku pochopila, o co se jedná. Na všechno se
dívala ze špatného úhlu.
Důvodem nebylo, že Richard se umí dobře ohánět mečem, nebo
dokáže nožem a dlátem udělat ze dřeva krásné sošky. Bylo to tím, že
Richard byl s čepelí zajedno - s čepelí v každé podobě - meč, nůž,
dláto, nebo vrbový prut. Byl mistrem - ale nebyl mistrem šermířem
nebo mistrem řezbářství. Byl v té nejelementárnější podobě mistrem
samotné čepele.
Boj byl pouze jedním ze způsobů použití čepele. Jako kompenzaci
za používání meče k zabíjení - magie vždy vyhledávala rovnovážnost
- používal čepel na vyřezávaní krásných věcí. Ona viděla jen
jednotlivé aspekty jeho činnosti a pokoušela se je pochopit
samostatně. Richard viděl jednotný celek.
Všechno, co dělal: způsob, jakým vystřelil šíp, jak vyřezával, jak
používal meč a dokonce i způsob, kterým s graciézní a cílevědomou
důsledností chodil - nebyly oddělené vlastnosti a samostatné
schopnosti... Všechny vytvářely jednotu.
Richard se zastavil. „Co se děje? Bledneš v obličeji.“
Kahlan stála se sklopeným vrbovým mečem. „Ty tančíš se smrtí.
Tančíš se svým mečem.“
Richard překvapením zamrkal, jako by mu právě oznámila, že
déšť je mokrý. „To je ale samozřejmé.“ Dotkl se amuletu, který mu
visel na prsou. Uprostřed měl rubín ve tvaru slzy velký jako nehet na
palci, kolem něhož byly spletité zlaté a stříbrné linie. „To jsem říkal
už kdysi dávno. Začínáš mi věřit až teď?“
Stála a dívala se na něj s otevřenými ústy. „Myslím, že už ti
věřím.“
Kahlan si až příliš jasně připomínala jeho mrazivá slova, když
amulet na jeho krku uviděla poprvé, a zeptala se, co to je.
„Rubín má představovat kapku krve. Je to symbolické znázornění
prvotního záměru. Znamená pouze jedno a všechno: sekej. Když se
jednou rozhodneš pro boj, sekej. Všechno ostatní je druhořadé. Sekej.
To je tvoje povinnost, tvůj cíl a tvoje touha. Žádné jiné pravidlo není
důležitější, není závazku, který by tuto povinnost zrušil. Sekej.
Linie znázorňují tanec. Sekej chladnokrevně a nesekej ve zmatku.
Sekej nepřítele tak rychle a přímo, jak je možné. Sekej najisto. Sekej
rozhodně a rázně. Zasekni se do jeho silných stránek. Propluj
mezerami v jeho obraně. Sekni ho. Úplně ho rozsekej. Nedopřej mu
vydechnout. Rozdrť ho. Nemilosrdně se zařízni do hlubin jeho duše.
Vyrovnávací položkou k životu je smrt. Já tančím se smrtí.
Válečný čaroděj žije jen podle tohoto zákona, jinak zemře.“
Tanec se smrtí je umění. Ve skutečnosti se neliší od řezbářství.
Umění je v něm vyjádřené prostřednictvím čepele. V jeho nitru tvořily
všechny činnosti jeden celek. Neviděl v nich rozdíly, protože uvnitř
žádné necítil.
*****
O louku se dělili s liškou. Většinou lovila hlodavce, ale nebyla

proti tomu sežvýkat každého šťavnatého brouka, kterého se jí podařilo
chytit. Koním liška příliš nevadila, ale když se na louku zatoulali
kojoti, nelíbilo se jim to. Kahlan je viděla jen zřídka, ale když koně
nespokojeně frkali, věděla, že nejsou daleko. V noci často slyšela, jak
štěkají někde na výše položených svazích. Vydávali ze sebe dlouhé
monotónní vytí ukončené několika zaštěknutími. Někdy v noci se
horami rozléhalo vytí vlků. Kahlan jednou uviděla v dálce mezi
stromy medvěda černého, který se na ni jen zběžně podíval. Jindy
nedaleko od jejich domku prošel rys a koně se v panice rozutekli.
Richardovi zabralo větší část dne, než je nalezl.
U dveří žebrali čipmankové a pravidelně bez pozvání navštěvovali
domek, aby si ho prohlédli. Kahlan se často přistihla, jak k nim mluví
a na něco se ptá, jako by jejím slovům rozuměli. Způsob, jakým se
zastavovali a nakláněli hlavu, v ní vzbuzoval podezření, že je to
pravda. Časně ráno navštěvovala louku malá stáda jelenů. Někteří z
nich zanechávali čerstvé stopy srdcovitého tvaru u dveří. Později se
začali ukazovat agresivní samci v říji s obrovskými parohy. Jedna z
kůží, které Kahlan nosila, byla z vlka zraněného jedním z těchto
samců v nedalekém dubovém lesíku. Richard zachránil zraněné zvíře
před vleklým a bolestným umíráním.
Kromě šermířských soubojů chodili na vycházky do hor, aby
Kahlan pomohli posílit nohy. Procházky namáhaly svaly na jejích
nohou, které ji někdy bolely tak, že nemohla usnout. Richard jí tehdy
vtíral do chodidel, lýtek a stehen olej. Obvykle se jí ulevilo, uvolnila
se a začala být ospalá. Pak už nebyl problém usnout.
Jasně si vzpomínala na jednu deštivou noc, když se domů vrátili
prochladlí a mokří. Ležela na zádech se zavřenýma očima a Richard jí
do svalů na nohou vtíral teplý olej. Zašeptal, že její nohy už konečně
mají původní tvary a barvu. Kahlan se na něj podívala a v očích mu
uviděla touhu. Když zjistila, že po ní touží, pocítila téměř zapomenuté
rozechvění. Byla natolik překvapená, že jí po tvářích začaly stékat
slzy radosti, že se opět cítí jako žena - žádoucí žena.
Richard zvedl nohu k ústům a něžně líbal její odhalený kotník. V
okamžiku, když se jeho jemné a horké polibky dostaly ke stehnům,
začal přerývaně dýchat náhle probuzenou žádostivostí. Rozepnul jí
noční košili a vtíral teplý olej do obnaženého břicha. Velké ruce se
klouzaly nahoru po jejím těle, aby se polaskaly s ňadry. Dýchal
otevřenými ústy, když se zabýval jejími bradavkami, až dokud mu
neztvrdly mezi prsty.
„Ale, ale, lorde Rahle,“ zašeptala svůdně. „Začínám si opravdu
myslet, že se necháváš strhnout.“
Zastavil se a vypadal, že se snaží ovládnout. Uvědomil si, co dělá,
a odtáhl se od ní.
„Richarde, já se nerozbiju,“ řekla, když mu zachytila ruku a
přitáhla ji nazpět. „Už jsem v pořádku. Byla bych ráda, kdyby ses
nechal strhnout.“
Držela ho oběma rukama za vlasy, když jí polibky zasypával
ňadra, ramena a po nich pokračoval nahoru k hrdlu. Jeho přerývaný
dech jí zahřál ucho. Zkoumavé prsty ji rozpálily touhou. Cítila, jak
divoce smyslné je jeho tělo tisknoucí se k ní, a přestala cítit únavu.
Nakonec ji něžně políbil na rty. Způsobem, kterým polibek opětovala,
mu dala najevo, že tak jemný být nemusí.
Na střechu bubnoval déšť a blesky osvětlovaly linie a údernou sílu
sošky. Kahlan se pevně tiskla k Richardovi bez strachu, bez obav a
bez uvažování, jestli už smí, když se tiše, něžně a vášnivě milovali.
Nikdy předtím jeden druhého nepotřeboval tak silně. Všechny obavy a
starosti se vypařily v žáru neodolatelné touhy, která v ní stoupala.
Plakala z intenzity rozkoše a slastného uvolnění.
Když jí pak Richard ležel v náručí, pocítila, jak se mu z tváře
kutálí slza, a zeptala se ho, jestli něco není v pořádku. Zavrtěl hlavou a
neochotně řekl, že se tak dlouho bál, že ji ztratí, že se mu někdy zdálo,
jako by ztrácel rozum. Teď se konečně mohl zbavit své vnitřní hrůzy,
a konečně zmizela i bolest, kterou kdysi Kahlan v jeho očích viděla.
*****
Horské túry byly stále delší. Někdy si vzali batohy a noc strávili v
lesích, pokud možno u borovic poutníků. Členitý terén nabízel
nekonečnou pestrost pohledů a vyhlídek. Na některých místech se nad
nimi tyčily příkré skalní útesy. Jinde stáli na okraji strmých srázů a
dívali se, jak slunce zapadá a nebe je stále víc oranžové a purpurové,
zatímco dole klidnými zelenými údolími proplouvaly nadýchané
obláčky. Chodili k nebetyčným vodopádům. Vysoko v horách plavali
v průzračných, sluncem zalitých jezírkách. Jedli na balvanech čnících
nad rozeklanými stráněmi, které před nimi ještě nikdo neviděl. Drželi
se zvířecích stezek procházejících rozlehlými lesy sukovitých stromů,
nebo stezek, kolem nichž rostly stromy s kmeny tak mohutnými, že by
je nedokázalo obejmout ani dvacet lidí.
Richard přesvědčil Kahlan, aby pro posílení paží cvičila s lukem.
Lovili malou zvěř na guláš, nebo na pečení. Něco z kořisti vyudili a
vysušili spolu s rybami, které nachytali. Richard obvykle maso nejedl,
teď ale občas kousek snědl. Když maso nejedl, bylo to součástí
vyrovnávání, které si vyžadovalo jeho magické nadání, když byl
donucen zabíjet. Potřeba vyrovnávání slábla, protože teď nezabíjel.
Byl se vším smířen. Rovnováha se teď možná udržovala tím, že
vyřezával. Postupem času mohl jíst víc masa. Když byli venku na
cestách, kromě ulovené zvěře obvykle jedli rýži a fazole, placky
ovesného chleba a všechny bobule, co cestou nasbírali.
Kahlan pomáhala čistit ryby, solit je a spolu s jinou kořistí udit do
zásoby na zimu. Tuto práci nikdy předtím nedělala. Sbírali bobule,
oříšky a planá jablka, měli jich ve sklepě slušnou zásobu spolu s
kořenovou zeleninou, kterou nakoupili předtím, než vyjeli do hor.
Richard vykopal malé jabloně a přesadil je na louku u domku, aby
měli v budoucnu jablka po ruce.
Kahlan přemýšlela, jak dlouho je všechny zamýšlí držet daleko od
míst, kde je potřebují. Tato nevyslovená otázka vždy visela ve
vzduchu. Všichni ji viděli, ale nemluvili o ní. Cara se Richarda nikdy
nezeptala, ale někdy, když byly samy, zmínila se o ní před Kahlan.
Jako ochránkyně lorda Rahla byla ráda, že mu je nablízku, a tak moc
nenamítala. O všem rozhoduje lord Rahl a kromě toho je teď v
bezpečí.
Kahlan nedokázala zapomenout na břemeno odpovědnosti. Stejně
jako nešlo zapomenout na nebetyčné hory, které se zvedaly všude
kolem nich, a vždy na ně vrhaly stín, nedokázala zcela pustit z hlavy
tuto odpovědnost. Přestože milovala domek, který Richard na okraji
louky postavil, a výzkumné výpravy do nehostinných, ale nádherně
majestátních a neustále se měnících hor, s každým uplynulým dnem
břemeno cítila silněji a narůstala v ní úzkostlivá touha vrátit se tam,
kde ji potřebují nejvíc. Dělala si starosti, protože nevěděla, co se tam
děje. Císařský řád jistě nezůstal na jednom místě. Tak velké armády se
rády přesouvají. Vojáci, obzvlášť vojáci takového druhu jako oni, se
při dlouhém táboření stávají nepokojnými a dříve nebo později
začínají dělat problémy. Měla obavy o všechny, kteří potřebovali
útěchu Richardovy přítomnosti a jeho rady - a také rady zpovědnice.
Tito lidé celý život záviseli na tom, že s nimi matka zpovědnice je a
chrání jejich práva.
K nadcházející zimě udělal Richard pro Kahlan teplou pelerínu.
Byla většinou z vlčích kožešin, dvě byly z kojotů. Richard jednoho
kojota našel se zlomenou nohou, pravděpodobně spadl z velké výšky,
a ukončil jeho trápení. Druhý byl samotář, kterého místní smečka
odehnala. Začal krást jídlo z malé udírny a Richard vychytralého
drancovníka dostal jediným šípem.
Většinu vlčích kožešin získali ze zraněných nebo starých zvířat.
Richard, Kahlan a Cara často stopovali vlčí smečky. Pomáhali tím
Kahlan získat nazpět bývalou sílu. Kahlan začala rozeznávat jejich
stopy a pokud byly v blátě nebo vlhké hlíně, naučila se dokonce
jediným pohledem odlišit přední pracky od zadních. Richard jí ukázal,
jak jsou drápy předních tlap narozdíl od zadních víc rozložené a mají
lépe vykreslené bříško. V horách vypátral několik smeček a všichni tři
často stopovali nějakou vlčí rodinu, aby zjistili, jestli je přitom vlci
neobjeví. Richard říkal, že tak si hrají průvodci po lesích, aby nevyšli
z cviku - a nezakrněly jim smysly.
Když byla pelerína pro Kahlan hotová, pustili se do sběru kožešin
pro zimní kožich Cary. Caře, která vždy nosila oblečení své profese,
se nápad lorda Rahla, že na zimu pro ni něco udělá - podobně, jak to
udělal pro Kahlan - líbil. I když o tom Cara moc nemluvila, Kahlan
měla pocit, že považuje pelerínu přislíbenou Richardem za známku
jeho přátelství a respektu - za důkaz, že je pro něj víc než pouhá
osobní strážkyně.
Cara byla dneska velmi aktivní, protože to byla výprava za
kožešinami na její zimní plášť.
Když Kahlan scházela ze svahu, na kterém konečně porazila
Richarda v souboji s meči, měla dobrou náladu. Poslední dva dny v
horách na západ od jejich domku stopovali vlčí smečku. Nebyl to jen
pouhý lov a jen prostá výprava za kožešinami pro Caru, byla to i
součást nepřestávajícího tlaku Richarda na Kahlan, aby se jim
vyrovnala.
Za poslední dva měsíce Richard skoro každý den procházel tím
nejtěžším terénem, který ji nutil namáhat každý sval v těle. Jak byla
Kahlan silnější a silnější, túry se prodlužovaly. Zpočátku chodila po
domku, teď chodila po horách. Nadto na ni často útočil vrbovým
mečem a dělal si z ní legraci, pokud se nebránila s největším
soustředěním.
Do jisté míry ji mátlo, že v jednom předstíraném šermířském
souboji konečně Richarda porazila. Možná byl unaven, protože nesl
nejtěžší batoh, prozkoumával příkřejší stezky a pak se pro ně vracel,
ale jinak v ničem nepolevil, a ona ho přesto zabila. Nemohla si
pomoct, ale byla spokojena sama se sebou, přestože o svém vítězství
trochu pochybovala. Kahlan koutkem oka viděla Richarda, jak se
usmívá. Věděla, že Richard je hrdý, že ho porazila. Porážka byla pro
něj svým způsobem vítězství.
Kahlan měla pocit, že po všem, čemu ji Richard podrobil, musí
být silnější než kdykoliv předtím. Nebylo to lehké, ale teď se konečně
cítila stejně jako soška z okna ložnice. Za ten pocit to stálo.
Jak Richard sestupoval za Carou po rozpraskaných žulových
blocích, náhodně rozmístěných do podoby velkých nepravidelných
stupňů, Kahlan mu položila ruku na rameno. „Richarde, jak jsem tě
porazila?“
Uviděl jí v očích, jak je pro ni otázka důležitá. „Zabila jsi mě,
protože jsem udělal chybu.“
„Chybu? Myslíš tím, že jsi byl příliš sebevědomý? Možná jsi byl
jen unavený, nebo jsi myslel na něco jiného.“
„Na tom ale vůbec nezáleží, nemyslíš? Ať to bylo cokoli, stálo mě
to život. Nezáleží, že to byla jen hra, v opravdovém souboji bych
zemřel. Dostal jsem cenné poučení, že mám zdvojnásobit úsilí a vždy
se do všeho pouštět s maximální snahou. Poznal jsem, že chybu bych
mohl udělat i já, a prohrát.“
Kahlan si nemohla pomoct, ale napadla ji zřejmá otázka: dělal
chybu, když se nezúčastňoval boje za svobodu Středozemí před tyranií
Císařského řádu? Nemohla se zbavit pocitu, že svým národům musí
pomoct, přestože si Richard nepřestával myslet, že ho lidé za vůdce
nechtějí a jeho snahy by tedy k ničemu nevedly. Jako matka
zpovědnice si Kahlan uvědomovala, že i když lidé nemusí vždy
chápat, že vůdce něco dělá v jejich nejlepším zájmu, není to důvodem,
aby je opustil.
Doufala, že se Císařský řád rozhodne zůstat v Anderitu a přečkat
tam nadcházející zimu. Kahlan potřebovala čas, aby Richarda k
návratu do Středozemí přesvědčila, ale nevěděla, jak to udělat. Jeho
důvody byly neochvějné a v hradbě jeho logiky nedokázala najít
mezeru. Její emoce Richarda nepřesvědčí.
Cara je vedla dolů z příkrého skalnatého svahu a jen dvakrát se
musela vracet. Sestup byl obtížný a Cara byla ráda, že ji Richard
nechal vybírat cestu. Kožešiny, za kterými teď šli, byly pro ni a tak
souhlasil, aby je vedla - přes změť podrostu na dně rokle, a pak nahoru
po okraji záseku, ve kterém se stromy pařáty z kořenů přidržovaly
kamenitého svahu.
Ze strže začal foukat ostrý vítr. Oblaka houstla, až nakonec zcela
zakryla zlaté sluneční paprsky. Vstoupili do pochmurného černého
lesa vysokánských jehličnatých stromů. Vysoko nad hlavami se
vrcholky kývaly ve větru, ale tady dole na zemi vítr nefoukal. Zvuky
kroků tlumil koberec z hnědého jehličí.
Výstup byl strmý, ale ne příliš obtížný. Jak se dostávali nahoru,
velké stromy rostly čím dál od sebe. Větve rostly řidčeji a
umožňovaly, aby dolů padalo víc zasmušilého světla. Skály tady
nahoře byly většinou holé, bez listí i mechu. Kahlan zhluboka dýchala
chladný vzduch a byla ráda, že může procvičovat svaly.
Z lesa vyšli do ocelově šedého světla pozdního odpoledne, a do
skučícího větru. Byli v kosodřevině, v pokrouceném lese.
Hromady kamenů a skály pokrývaly žlutozelené a černě
orámované skvrny lišejníku. V prohlubních se místy udrželo trochu
řídkého křovinatého porostu. Byly to stromy, které měly velmi
neobvyklé tvary a daly místu nad linií lesa své jméno. Všechny byly
zakrslé - málo z nich bylo vyšších než Kahlan nebo Richard. Většina
větví rostla kvůli převládajícím větrům jen po jedné straně, takže
stromy vypadaly jako groteskní běžící kostry, které v mukách ztuhly.
Nad kosodřevinou rostlo nerostlo s výjimkou ostřice a lišejníku
skoro nic. A výš zůstaly jen zasněžené vrcholy.
Vlka našli roztaženého na hromadě kamení vedle malého balvanu,
na jehož ostré hraně byla černá skvrna zaschlé krve. Vlčí smečka se
kousek výš pokoušela skolit lesního soba. Starý samec nešťastnou
vlčici lehce nakopl. Samo o sobě by to zřejmě mělo za následek jen
nějakou bolest, ale sklouzla z horní římsy a zabila se. Kahlan prsty
prohrábla hustou žlutošedou kožešinou s černými konečky chlupů.
Byla v dobrém stavu a Caře přispěje k zimní peleríně.
Richard s Carou se pustili do stahování dobře rostlé samice a
Kahlan šla k okraji převisu. Na ochranu před ostrým větrem si kožich
vyhrnula přes uši a pozorovala přibližující se mraky. Překvapilo ji, co
uviděla.
„Richarde, k nám se neblíží mrholení,“ řekla Kahlan. „Je to sníh.“
Zvedl hlavu od krvavé práce. „Nevidíš někde v údolí borovice
poutníků?“
Přimhouřila oči a rozhlížela se po celém údolí, které se rozevíralo
před ní.
„Ano. Několik jich vidím. Sníh přijde až za chvíli. Pokud se
nebudete párat, snad se dostaneme dolů a nasbíráme nějaké dřevo
dřív, než zvlhne.
„Už jsme skoro hotoví,“ řekla Cara.
Richard se postavil, aby se rychle podíval sám. Zkrvavenou rukou
si roztržitě o několik centimetrů nadzvedl meč a pak ho nechal
spadnout nazpět. Dělal to ze zvyku, kontroloval, jestli lze zbraň
vytáhnout z pochvy. Bylo to znepokojující gesto. Od chvíle, co byl
donucen zabít všechny muže, kteří na něj zaútočili nedaleko
Hartlandu, meč tasit nemusel.
„Něco není v pořádku?“
„Cože?“ Richard uviděl, kam směřují její oči a podíval se na meč
u svého boku. „Ach, ne. To nic. Šlo jen o zvyk.“
Kahlan ukázala dolů. „Podívej, tam je borovice poutníků. Je
nejbližší a je také dosti velká.“
Richard si otřel hřbetem ruky čelo a odhrnul si vlasy z očí. Prsty
se mu leskly od krve. „Ještě před setměním budeme tam dole sedět u
příjemného ohně a popíjet čaj pod ochranou borovice poutníků. Kůži
mohu oškrabat a natáhnout na větve až dole. Sníh na větvích stromu
nás bude dobře izolovat. Pořádně si odpočineme a pak se ráno vydáme
na cestu zpět. O něco níže bude jen pršet.“
Kahlan přitiskla obličej na vlčí kožešinu a po krku a ramenech jí
proběhl mráz. Připlížila se k nim zima.

Kapitola dvacátá
Když za dva dny dorazili domů, všechny malé rybičky ve

sklenicích byly mrtvé.
Použili stejnou cestu přes průsmyk, kterou se před měsíci na
koních dostali do údolí. Kahlan si ji ovšem nepamatovala, tehdy byla
v bezvědomí. Všem se to zdálo být strašně dávno.
K jejich domu existovala i kratší trasa, prorazili ji z průsmyku
rovnou dolů. Mohli ji použít, ale byla úzká a obtížná a ušetřila by jim
jen deset nebo patnáct minut. Byli pryč několik dní a když unaveni
stáli na větrem ošlehaném záseku na vrcholu průsmyku a dívali se
dolů na útulný domek hluboko pod nimi na okraji louky, rozhodli se
pro lehčí cestu, přestože jim bude trvat trochu déle. Těšili se na
příjemný pocit, když budou konečně v domku chráněni před větrem a
odhodí všechnu výstroj.
Zatímco Richard nosil dříví a Cara došla pro vodu, Kahlan vytáhla
malý čtvercový kousek plátna s několika malými muškami, které ráno
nachytala. Chtěla dát rybkám něco chutného, protože měly jistě hlad.
Potichu zasténala, když uviděla, že uhynuly.
„Co se děje?“ zeptala se Cara, která právě vcházela dovnitř s
plným vědrem. Přišla k ní, aby se podívala na rybičky.
„Zdá se, že pošly hladem,“ řekla jí Kahlan.
„Malé rybičky nevydrží ve sklenicích dlouho,“ řekl Richard, který
si klekl a začal pokládat březová polena na třísky v krbu.
„Žily v nich však dlouho,“ řekla Kahlan, jako by mu chtěla
dokázat, že se mýlí, a nějak mu to vymluvit.
„Doufám, že jsi jim nedala jména. Říkal jsem ti, ať jim jména
nedáváš, protože pak za chvíli uhynou. Varoval jsem tě, aby sis k nim
nevytvářela citový vztah, protože to jistě nedopadne dobře.“
„Jednu z nich pojmenovala Cara.“
„To jsem neudělala,“ namítla Cara. „Jen jsem se ti pokoušela
ukázat, o které mluvím, to bylo všechno.“
Když Richard vykřesal plamen, zvedl hlavu a usmál se. „Tak
dobře, přinesu ti jiné.“
Kahlan zazívala. „Ale tyto byly nejlepší. A potřebovaly mě.“
Richard si se smíchem odfrkl. „Ty máš ale představivost. Byly na
nás závislé jen proto, že jsme jim nepřirozeným způsobem změnili
život. Stejně jako když čipmankové přestanou sbírat na zimu semínka,
protože je neustále krmíme. Rybičky ovšemže neměly na vybranou,
protože jsme je měli ve sklenicích. Kdyby se o sebe mohly postarat,
nepotřebovaly by od nás žádnou pomoc. Chytil jsem je do síťky.
Chytím ti jiné, které tě budou potřebovat stejně jako ty předchozí.“
O dva dny později bylo nebe jen lehce zatažené a po pořádném
obědě z dušeného králíka v husté omáčce s tuřínem a cibulí, s
chlebem, který upekla Cara, Richard odešel, aby zkontroloval
rybářské vlasce a chytil další jelce.
Cara po jeho odchodu sebrala lžíce a dala je do škopku s vodou,
který byl na stoličce.
„Víš,“ řekla a ohlédla se ke dveřím, „líbí se mi tady, opravdu se
mi tady moc líbí, ale začínám být nervózní.“
Kahlan seškrabovala z talířů zbytky do dřevěné mísy na
kuchyňské odpadky, aby je pak vyhodila na smetiště. „Nervózní?“
Přinesla talíře k stoličce. „Co tím myslíš?“
„Matko zpovědnice, je tady hezky, ale začínám šílet. Jsem Mord-
Sitha. Dobrotiví duchové, vždyť já začínám dávat jména rybičkám ve
sklenicích!“ Cara se obrátila ke škopku, sklonila se a začala žínkou
mýt lžíce. „Neměly bychom začít přesvědčovat lorda Rahla, že se
potřebujeme vrátit?“
Kahlan si povzdechla. Měla ráda domek v horách, měla ráda ticho
a samotu. Nejvíc ze všeho si cenila času, který mohla strávit s
Richardem bez toho, aby od nich někdo něco chtěl. Chyběl jí ale
činorodý život v Aydindrilu a společnost lidí, pohled na města a tlačící
se davy v nich.
Po celý život si musela zvykat, že lidé někdy nechtějí její pomoc,
nebo ji nechápou. Postupovala však rázně, protože věděla, že je to v
jejich zájmu. Richard se nikdy nemusel učit čelit neosobní
lhostejnosti, a konat dál svou povinnost.
„Samozřejmě, že si to myslím, Caro.“ Kahlan položila mísu s
odpadky na polici a v duchu si připomněla, aby ji později vysypala.
Přemýšlela, jestli se z ní nestane matka zpovědnice, která bude navěky
žít v lesích daleko od svých lidí bojujících za svobodu. „Ty však víš,
co Richard cítí. Myslí si, že by bylo špatné - víc než to - on si myslí,
že by bylo nezodpovědné podlehnout podobnému přání, když mu
rozum říká, že to nesmí.“
Modré oči Cary se odhodlaně zableskly. „Jsi matka zpovědnice.
Zlom kouzlo tohoto místa. Řekni mu, že tě potřebují, a že se vrátíš. Co
udělá? Přiváže tě ke stromu? Když odejdeš, půjde za tebou. Bude se
muset vrátit.“
Kahlan důrazně zavrtěla hlavou. „Ne, to udělat nemohu. Ne po
všem, co nám řekl. Pokud si někoho vážíš, neuděláš mu to. Já s ním
nemusím ve všem souhlasit, ale chápu jeho důvody a znám ho natolik
dobře, abych se bála, že nemá pravdu.“
„Když se vrátí, nemusí vést náš boj. Ty ho jen přinutíš, aby se
vrátil, ale nebudeš ho nutit, aby se opět stal vůdcem.“ Cara se začala
culit. „Ale je možné, že přijde k rozumu, když uvidí, jakou dělá
chybu.“
„Jedním z důvodů, proč nás přivedl tak daleko do hor, je, že se
přiblížil bojišti. Až po návratu uvidí, co se děje, zapojí se do války.
Nemohu zneužít jeho pocity a tímto způsobem ho zahnat do kouta. I
kdybychom se vrátili a on by překonal pokušení pomáhat lidem, a
nenechal by se zatáhnout do boje proti brutalitě Císařského řádu,
zjevný akt donucení z mé strany by mezi námi vytvořil stálou trhlinu.“
Kahlan ještě jednou zavrtěla hlavou. „On tomu věří až přespříliš.
Nebudu ho k návratu nutit.“
Cara ukázala kapajícím hadříkem na nádobí. „Možná tomu ve
skutečnosti nevěří, nebo ne až tak upřímně, možná nevěří vnitřně.
Možná se nechce vrátit, neboť o sobě pochybuje - po tom, co se stalo
v Anderitu - a tak si myslí, že je pro něj lehčí být pryč.“
„Nevěřím, že Richard ztratil víru. V tomto ne. Neuvěřím ani na
okamžik. Ani na zlomek vteřiny. Myslím si, že kdyby nějakou
pochybnost měl, vrátil by se, protože by to byla lehčí cesta. Je těžší
být pryč - potvrzujeme to my dvě.
Caro, ty však můžeš kdykoli odejít, pokud budeš skálopevně
přesvědčená, že se musíš vrátit. Richard nemá nárok na tvůj život.
Nemusíš zůstat, když si to nepřeješ.“
„Já jsem přísahala, že půjdu za ním bez ohledu na hlouposti, které
udělá.“
„Hlouposti? Jdeš za ním, protože v něj věříš. Stejně jako já. Proto
bych nikdy nemohla odejít, ani ho nutit, aby šel za mnou.“
Cara pevně stiskla rty. Z modrých očí se ztratil oheň, když se
otočila a hodila žínku do škopku s vodou. „Pak tady zůstaneme trčet
odsouzeni dožít naše životy v ráji.“
Kahlan se chápavě usmívala, když viděla, jak je Cara roztrpčená. I
když se nepokusí Richarda nutit do ničeho, proti čemu by se
bezvýhradně postavil, nelze vyloučit, že se ho pokusí přemluvit.
Vylila hrníček a prudce ho postavila stoličku. To by bylo něco jiného.
„Možná ne. Víš, myslela jsem na stejnou věc - my se potřebujeme
dostat nazpět.“
Cara se na ni podezřívavě podívala. „Co by se podle tebe mělo
udělat, abychom ho přesvědčily?“
„Richard bude chvíli pryč. Když tady nepřekáží, co bys řekla
koupeli?“
„Koupeli?“
„Ano, koupeli. Už delší dobu myslím jen na to, jak strašně ráda
bych byla čistá. Už nechci vypadat jako cestovatel na poušti. Chci si
umýt vlasy a obléct si bílé šaty matky zpovědnice.“
„Bílé šaty matky zpovědnice...“ Cara se spiklenecky usmála.
„Aha. Teď to bude bitva, k níž je žena vybavena lépe.“ Kahlan se
koutkem oka podívala na Statečnost, jak stojí na okně ložnice a dívá
se na svět s šaty povlávajícími ve větru. Hlavu měla zakloněnou, záda
vzpřímená a ruce podél boků byly sevřené v pěst na znak odporu proti
všemu, co by ji chtělo zkrotit.
„No, nebude to přesně ten druh bitvy, který si představuješ, ale
věřím, že když budu patřičně oblečená, dokáži naši záležitost lépe
obhájit. To nebude nečestné jednání. Problém mu předložím jako
matka zpovědnice. Věřím, že jeho úsudek je nějakým způsobem
zatemněn a vím, jak je těžké myslet na něco jiného, když churavíš
úzkostí kvůli milovanému člověku.“
Kahlan sevřela pěsti podél těla ještě silněji, když pomyslela na
nebezpečí, které se vznáší nad Středozemím. „Musí pochopit, že to
všechno se stalo minulostí, že jsem teď zdravá, a že přišel čas,
abychom se vrátili k povinnostem, co máme k lidem.“
Cara se uculovala, když si urovnávala kadeř plavých vlasů. „On to
pochopí a když tě uvidí v bílých šatech, jistě pochopí i další věci.“
„Chci, aby viděl ženu, která byla dost dobrá, aby nad ním vyhrála
na meče. Chci, aby si všiml šatů a viděl ve mně matku zpovědnici.“
Cara koutkem úst odfoukla další pramínek vlasů z obličeje.
„Abych řekla pravdu, ani já proti koupeli nic nemám. Myslím si, že
když budu stát vedle tebe s umytými vlasy a nanovo spleteným
copem, oblečená jako Mord-Sitha, a budu souhlasit s tebou, lehčeji
přesvědčíme lorda Rahla, že máme pravdu, a že přišel čas, abychom
se vrátili.“
Kahlan ponořila talíře do škopku s vodou. „Takže dohodnuto. Než
se vrátí, máme času dost.“
Richard jim udělal malou dřevěnou káď, dosti velkou, aby se v ní
dalo sedět a pořádně se vykoupat. Nebyla velká natolik, aby v ní bylo
lze ležet a libovat si, ale pro jejich horský domek představovala docela
slušný přepych.
Cara přitáhla káď z kouta, na hliněné podlaze zůstaly stopy po
vlečení. „Dám ji do svého pokoje. Pro případ, že by se tvůj zvědavý
manžel vrátil dřív, běž raději první. Zabavíš ho, aby mi nevjel do
vlasů, zatímco si je budu mýt.“
Kahlan s Carou nanosily kbelíky vody z nedalekého pramene a
část z ní ohřály v kotlíku nad plápolajícími plameny. Když se Kahlan
konečně ponořila do kouřící vody, táhle zavzdychala. Vzduch byl
mrazivý a horká koupel byla proto ještě lepší. Ráda by v ní byla
dlouho, ale neměla čas.
Usmála se, když si připomněla všechny problémy, které měl
Richard s ženami při koupeli. Je dobře, že tam nebyl. Uvažovala o
tom, že ho po rozhovoru požádá, aby se před spaním vykoupal. Měla
ráda vůni jeho potu, když to byl pot čistého těla.
Při vědomí, že bude proti Richardovi stát s umytými a jiskřivými
vlasy, v bílých šatech, byla o pravděpodobnosti jejich návratu
přesvědčena víc než kdykoli předtím. Vysušila si vlasy teplem z ohně
a vykartáčovala si je, zatímco Cara ohřívala další vodu. Když se Cara
odešla koupat, Kahlan se odešla obléct do svého pokoje. Většina lidí
se jejího oděvu bála, protože se bála ženy, která ho nosila. Richardovi
se v těch šatech vždy líbila.
Když házela ručník na postel, pohledem zavadila o sošku v okně.
Kahlan sevřela ruce v pěst podél těla, nahá se vypjala a zaklonila
hlavu dozadu, aby napodobila Sochu statečnosti. Nechala se pohltit
pocitem, který se v ní najednou objevil, ztotožnila se s ním a dovolila,
aby pronikl celou její bytostí.
Na okamžik se stala duchem sošky ona sama.
Dnes je den velkých změn. Cítila to.
Po dlouhé době, co byla zálesačkou, jí šaty matky zpovědnice
připadaly trochu nezvyklé, stejně nezvyklý byl dotek sametově hladké
látky na kůži. Převažoval však pocit uspokojení z něčeho důvěrně
známého.
Kahlan se jako matka zpovědnice vždy cítila jistá. Šaty pro ni
byly jistým způsobem válečné brnění. Když je Kahlan měla oblečené,
měla pocit důležitosti, protože nesla břemeno historie, odkaz
výjimečných žen, které žily před ní. Matka zpovědnice měla
nesmírnou odpovědnost, patřilo jí však též uspokojení z toho, že může
mít značný vliv na zlepšení lidských životů.
Mnoho lidí na ní záviselo. Kahlan měla poslání a musela Richarda
přesvědčit, že v něm musí pokračovat. Lidé potřebují též jeho, ale i
kdyby nechtěl vydávat rozkazy, alespoň by se s ní měl vrátit. Všichni,
co bojovali za dobrou věc, si zaslouží vědět, že s nimi je matka
zpovědnice, a že neztrácí vírů ani v ně, ani v jejich věc. Musí Richarda
přesvědčit, aby to pochopil.
Když se Kahlan vrátila do světnice, slyšela, jak se Cara cáká v
kádi a zavolala: „Caro, nepotřebuješ něco?“
„Ne, jsem v pořádku,“ zavolal Cara ze svého pokoje. „Cítím se
tak dobře! Myslím si, že ve vodě je tolik špíny, že by se do ní daly
sázet brambory.“
Kahlan se chápavě zasmála. Viděla, jak se kolem domku potuluje
čipmank a něco hledá. „Jdu Čipyho nakrmit jablečnými ohryzky.
Zavolej, kdybys něco potřebovala.“
Všem čipmankům říkaly „Čipy“ a všichni na to jméno reagovali.
Věděli, že je předzvěstí přídělu dobrot.
„Dobře,“ řekla Cara z kádě. „Když se vrátí lord Rahl, tak ho líbej,
nebo ho zaměstnej jinak, ale nezačínej s ním mluvit a počkej, až budu
hotova. Chci být s tebou a pomáhat ti při jeho přesvědčování. Chci mít
jistotu, že ho přemluvíme a otevřeme mu oči.“
Kahlan se usmála. „To slibuji.“
Sebrala jeden jablečný ohryzek z dřevěného vědra plného
pochoutek pro zvířata, který nechávali viset na provázku, aby se k
němu čipmankové nemohli dostat. Jádřince z jablek měly rády i
veverky. Koně dávali přednost celým jablkům.
„Tady máš, Čipy,“ lákala Kahlan přes dveře hlasem, kterým na ně
pokaždé mluvila. Zdvihla vědro opět ke stropu a provázek zachytila za
kolík na zdi. „Čipy, čipy, chceš jablko?“
Kahlan uviděla čipmanka, jak kousek dál shání v trávě něco k
snědku. Chladný větřík jí při chůzi dlouhými záhyby šatů hladil nohy.
Bylo už dost chladno. Holé větve dubů za domkem vrzaly a sténaly,
jak se třely o sebe. Borovice sahající k nebi, kde byl vítr silnější, se
hluboko ukláněly. Slunce se uchýlilo za ocelově šedou vrstvu mraků,
takže její bílé šaty byly v šeru ještě nápadnější.
Nedaleko okna, ve kterém stála Statečnost a dívala se ven,
zavolala Kahlan na čipmanka ještě jednou. Čipmankové byli
okouzleni jemným hlasem, kterým na ně Kahlan mluvila. Když ji
malé zvířátko s pruhovanou srstí uslyšelo, postavilo se na zadní nohy
a chvíli se nehýbalo; kontrolovalo, jestli je všude klid. Když mělo
jistotu, že ano, cupitalo k ní. Kahlan si dřepla a jádřinec nechala z
ruky skutálet na zem.
„Tady máš, drahoušku,“ zavrkala. „Hezké jablíčko pro tebe.“
Čipy neztrácel čas a hned se do pochoutky pustil. Kahlan bolely
tváře od toho, jak se usmívala nad tím, jak čipmank ze všech stran
ohryzával jádřinec, kutálející se po zemi. Postavila se na nohy a
oprašovala si ruce, přitom se dívala na malé zvířátko, jak se horečnatě
činí.
Najednou sebou trhlo a vykviklo, pak znehybnělo.
Kahlan zvedla hlavu. Dívala se do modrých očí nějaké ženy.
Žena, která nestála ani deset kroků od ní, si ji pozorně a odměřeně
prohlížela. Stažené hrdlo nedovolilo Kahlan vydechnout. Zdálo se jí,
že žena se zničehonic objevila odnikud. Ledová husí kůže zasvědila
Kahlan na pažích.
Dlouhé světlé vlasy splývaly ženě přes ramena nádherných
černých šatů. Měla krásnou postavu a její obličej se vyznačoval
naprostou dokonalostí, ale především její oči byly průzračně
inteligentními důkazy její krásy, že mohla být jen výtvorem neskonalé
dokonalosti... nebo nevýslovného zla.
Kahlan nade vší pochybnost věděla, kdo ta žena je.
Vedle ní měla pocit, že je ošklivá jako hrouda bláta, a tušila, že je
bezmocná jako dítě. Nejvíce si přála někam se ztratit. Místo toho
zírala do ženiných modrých očí a doba, která nemohla být delší než
pár vteřin, jí připadala jako celá věčnost. Inteligentní oči byly plné
skličujícího a strašlivého hloubání.
Kahlan si vzpomněla, jak tuto ženu popisoval kapitán Meiffert.
Ani za všechny bohy si však nedokázala vzpomenout na její jméno.
Jméno teď bylo nepodstatné. Záleželo pouze na tom, že je sestrou
temnot.
Aniž by řekla jediné slovo, žena natáhla ruce s dlaněmi nahoru
trochu před sebe, jako by něco pokorně nabízela. Ruce byly prázdné.
Kahlan se rozhodla ke skoku, aby je od sebe nic nedělilo.
Rozhodla se uvolnit svou sílu. Jejím rozhodnutím se síla začala
uvolňovat. Zoufale se však k ženě potřebovala dostat blíž, aby její
snaha měla smysl a účinek.
Když se dala do pohybu, aby skočila do nebezpečí, svět kolem
zbělal v záblesku bolesti.

Kapitola dvacátá první
Richard uslyšel divný zvuk a překvapeně se zastavil. Pocítil, jak

zaduněla země a další zvuk ucítil hluboko v sobě. Zdálo se mu, že ve
vrcholcích stromů uviděl záblesk, ale byl tak krátký, že si nebyl jistý.
Zvuk se podobal úderu obrovského kladiva do vrcholu hory a
stydla z něj krev v žilách.
Přes les nebyl dům daleko. Pustil šňůru se pstruhy i sklenici s jelci
a rozběhl se.
Na okraji lesa, který se otvíral do louky, se prudce zastavil. Měl
pocit, jako by mu bušící srdce vystoupilo do krku.
Richard viděl před domem nedaleko od sebe dvě ženy, jedna byla
oblečená do bílého a druhá do černého. Spojovala je klikatá, vlnící se
a praskající linie mléčně bílého světla. Nicci měla paže mírně
zvednuté a ruce otočené dlaněmi nahoru, mezera mezi nimi byla
trochu větší než šířka jejích boků.
Mléčné světlo vycházelo Nicci z prsou a vedlo vzduchem ke
Kahlan, které pronikalo do srdce. Pak změnilo barvu na oslnivě bílou,
a Kahlan se počala svíjet v mučivé bolesti, jíž nemohla uniknout.
Když Richard uviděl, jak se Kahlan zásahem světelného oštěpu,
který ji připíchl ke zdi, chvěje, strachem o ni zkameněl. Měl strach, že
Kahlan je na pokraji smrti. Blesk probodl srdce i Nicci a obě ženy
propojil. Richard nerozuměl magii, kterou Nicci používala, ale
instinktivně poznal, že je mimořádně nebezpečná nejen pro Kahlan,
ale i pro Nicci. Vyděsilo ho, že se Nicci odhodlala podstoupit tak
velké riziko.
Richard věděl, že musí zůstat klidný a být připraven na všechno,
aby Kahlan měla alespoň nějakou naději. Cítil vnitřní nutkání něco
udělat a Nicci přemoct, ale byl si jistý, že to není jednoduché. Fráze,
kterou tak často opakoval Zedd - nic není nikdy lehké - bleskla
Richardovou myslí v novém významu.
V zoufalé touze po řešení se v Richardových myšlenkách valily
bouřlivé vodopády všeho, co věděl o magii. Nic z nich mu neříkalo,
co by měl udělat, ale hlavu měl plnou všeho, co udělat nesmí. Život
Kahlan visel na vlásku.
V tom okamžiku vyletěla z domku Cara. Byla úplně nahá, ale teď
to vůbec nevypadalo neobvykle. Richard byl zvyklý na tvary jejího
těla v těsném koženém oblečení. S výjimkou barvy teď nevypadala
příliš odlišně, byla jen celá mokrá. Vlasy neměla upravené, což mu
kupodivu připadalo nemravnější než její nahé tělo. Byl zvyklý vidět ji
vždy s copem.
Cara se přikrčila a držela v sevřené ruce rudý kožený prut - Agiel.
Svaly jejích nohou, paží a ramen se chvěly napětím, které se
dožadovalo uvolnění.
„Caro! Ne!“ vykřikl Richard.
Řítil se přes louku, když Cara vyskočila a Agielem praštila Nicci
ze strany do krku.
Nicci vykřikla bolestí, která ji srazila na kolena. Kahlan vykřikla
stejnou bolestí a rovněž se zhroutila na kolena; její pohyby se velmi
podobaly pohybům Nicci.
Cara sevřela do pěsti vlasy a trhla hlavou Nicci dozadu. „Je čas
zemřít, čarodějnice!“
Nicci nedělala nic, aby Caru zastavila, přestože se Agiel vznášel
jen několik centimetrů od jejího hrdla.
Richard se řítil k Mord-Sithe a strašně si přitom přál, aby nepřišel
pozdě.
Cařin Agiel se právě otíral Nicci o hrdlo, když Richard zezadu
chytil Caru kolem pasu a strhl ji k sobě. Dotek s ní byl překvapivý -
hedvábná kůže na svalech tvrdých jako ocel. Když dopadli na zem,
náraz jí vyrazil dech.
Cara byla natolik rozzuřená, že Agielem šlehla po Richardovi,
aniž si stačila uvědomit, že to je on. Uvědomovala si pouze to, že jí
někdo znemožňuje ochraňovat Kahlan.
Prudký účinek zbraně, která zasáhla jeho tvář, byl jako úder
železnou tyčí spojený s úderem blesku. Výbuch bolesti v hlavě ho na
chvíli oslepil. V uších mu hučelo. Rána mu vyrazila dech a v jediné
vteřině přivolala celou lavinu děsivých vzpomínek.
Cara byla posedlá touhou zabíjet a zuřila, že jí v tom někdo brání.
Richard přišel ke smyslům právě včas, aby ji chytil za zápěstí a
přitiskl ji k zemi, takže se nemohla na Nicci vrhnout ještě jednou.
Mord-Sitha byla jistě strašný protivník, ale byla naučená čelit magii a
ne svalům. Proto se snažila vyprovokovat Nicci k použití magických
schopností, protože jen tak se mohla zmocnit její magie a vyhrát nad
ní.
Richard nevnímal nahé tělo Cary, které se svíjelo pod ním. V
ústech cítil krev. Soustředil se na její Agiel, aby ho nemohla použít
proti němu. Hlava mu duněla bolestí a musel bojovat nejen proti Caře,
ale i proti hrozícímu bezvědomí. Sotva dokázal udržet Caru na zemi.
Právě teď život Kahlan víc než Nicci ohrožovala Mord-Sitha.
Kdyby Nicci chtěla Kahlan zabít, už by byla dávno mrtvá. Richard
nemusel přesně pochopit, co Nicci dělá, ale z toho, co viděl, si dokázal
zhruba představit, o co se jedná.
Krev kapala Caře na nahá ňadra a na její bílé kůži byla svítivě
rudá.
„Caro, přestaň!“ Čelist se mu hýbala, i když bolela, takže
předpokládal, že není zlomená. „To jsem já. Přestaň, nebo zabiješ
Kahlan.“ Cara se pod ním přestala hýbat a zírala na něj se zuřivým
neporozuměním. „Co uděláš Nicci, postihne Kahlan.“
„Raději ho poslechni,“ řekla za jeho zády sametovým hlasem
Nicci.
Když jí Richard pustil zápěstí, Cara zvedla ruku a dotkla se mu z
boku čelisti. „Promiň,“ zašeptala, když si uvědomila, co udělala. Tón
jejího hlasu mu řekl, že její lítost je upřímná. Richard přikývl, postavil
se a za ruku ji vytáhl na nohy. Až potom se obrátil k Nicci.
Nicci stála vzpřímeně, držení těla měla hrdé a půvabné. Její
pozornost a magie byly zaměřené na Kahlan. Klidná, ale divoká síla v
jeho nitru se vzbudila a čekala na rozkazy. Richard nevěděl, jak ji
použít na zastavení Nicci. Držel se zpátky ze strachu, aby nezvýšil
riziko pro Kahlan.
Kahlan se též zvedla, ale mléčný provaz spletený ze světla ji
přišpendlil ke zdi domku. Zelené oči měla otevřené dokořán a chvěla
se bolestí.
Nicci zvedla ruce, dlaně si přiložila na srdce a na světlo. Byla k
Richardovi zády, ale světlo skrz ni prosvítalo, jako když se oheň
propaluje středem listu papíru. Bíle zářící skvrna se na okrajích
rozšiřovala, zdálo se, že ji pohlcuje. Kahlan na tom byla stejně, ale
Richard viděl, že ji oheň nezabíjí. Dýchala a hýbala se, ještě byla
naživu - vůbec se nechovala jako člověk, kterým se naskrz propaluje
ohnivá díra. U magie není radno věřit vlastním očím.
Pak světlo na hrudi a zádech Nicci postupně sláblo, jako by
vychládalo, až záře konečně pohasla. Kahlan s rukama opřenýma o
zeď za zády se s ulehčením uvolnila. Zavřela oči, jako by pohled na
ženu, která stála před ní, byl nad její síly.
Richard byl plný potlačované zuřivosti. Svaly křičely, aby je
uvolnil. Magie v jeho nitru byla stočená jako zmije připravená
zaútočit. Nemyslel na nic jiného, než jak Nicci porazit. Jen jednu věc
si přál ještě víc: Kahlan v bezpečí.
Než se Nicci otočila k Richardovi, usmála se mile na Kahlan. Její
klidné modré oči se na chvilku zastavily na jeho pěsti s bílými klouby
prstů na jílci meče.
„Richarde, dlouho jsem tě neviděla. Vypadáš dobře.“
„Co jsi udělala?“ zavrčel přes zaťaté zuby.
Usmála se. Byl to úsměv, který používá matka k dítěti - úsměv
plný shovívavosti. Nadechla se, jako by se zotavovala z těžké práce,
zvedla ruku a ukázala na Kahlan.
„Očarovala jsem ti ženu, Richarde.“
Richard slyšel Caru, jak mu funí těsně za levým ramenem. Držela
se z dosahu paže, kterou ovládal meč.
„Za jakým účelem?“ zeptal se.
„Jakže? No přece, abych tě zajala.“
„Co se jí stane? Jak jsi jí ublížila?“
„Ublížila? Vůbec nijak. Ublížit jí můžeš jen ty.“
Richard se zamračil, protože ji pochopil, ale přál si, aby se mýlil.
„Myslíš tím, že když ublížím tobě, bude trpět i Kahlan?“
Nicci se usmála stejným okouzlujícím úsměvem, který používala,
když ho chodívala učit. Teď nemohl věřit, že si kdysi o Nicci myslel,
že se podobá ztělesnění dobrého ducha.
Richard cítil magii, která se kolem ní vznášela. Většinou dokázal
pomocí vlastního magického talentu zjistit, jestli má tyto schopnosti
někdo druhý. Viděl, co ostatní vidět nedokázali. Viděl to v jejich očích
a někdy kolem nich cítil auru. Zřídka potkal ženu s magickými
schopnostmi, kolem nichž by vzduch praskal výboji její síly tak
mohutně jako u Nicci. A co bylo ještě horší, Nicci byla sestrou
temnot.
„Ano a ještě něco. Bude trpět mnohem víc. Jak vidíš, jsme teď
spojené mateřským kouzlem. Nemyslíš, že je to divné jméno pro
kouzlo? Zčásti se však váže na způsob udržování kouzla. Jako u
matky, dárkyně života - váže se na způsob, jakým matka pečuje o dítě
a udržuje ho naživu.
Světlo, které jsi viděl, je magická pupeční šňůra. Zkroucením
podstaty tohoto světa šňůra spojuje naše životy bez ohledu na
vzdálenost mezi námi. Jsem dcerou své matky a to nikdy nemohu
změnit, stejně není možné pozměnit ani toto kouzlo.“
Mluvila jako učitelka, stejně k němu promlouvala v Paláci
proroků, kde byla jednou z jeho učitelek. Vždy hovořila s tichou
úsporností slov, o které si kdysi myslel, že přidává jejímu chování
nádech ušlechtilosti. Tehdy si Richard nedokázal představit, že by z
úst Nicci mohla vycházet hrubá slova, ale slova, která říkala teď, byla
odporná.
Vždy se pohybovala s nenapodobitelnou a neuspěchanou elegancí.
Způsob, jakým se pohybovala, považoval kdysi za svůdný. Teď v něm
viděl vlnité pohyby hada.
Magie meče v něm burácela a řvala, aby ji vypustil. Meč měl v
sobě magii, která byla vytvořena speciálně k boji proti všemu, co jeho
nositel považuje za zlo. Přímo teď Nicci pro něj představovala tak
velké zlo, že ho magie meče málem přemohla, aby se na hrozbu vrhla
a zničila ji. Hlava mu nepřestávala bušit bolestí z Agielu a jen s
velkým úsilím dokázal nutkání meče ovládnout. Richard cítil, jak ho
do dlaně tlačí vypouklá zlatá písmena slova PRAVDA na jílci.
V tomto okamžiku si jako nikdy předtím uvědomoval, že se musí
podívat pravdě do očí a nepodléhat nepromyšleným přáním. Život a
smrt se navzájem rušily.
„Richarde,“ řekla Kahlan vyrovnaným hlasem a počkala, až se
jejich oči setkají. „Zabij ji.“ Mluvila se zdrženlivou autoritou, která
požadovala poslušnost. V bílých šatech matky zpovědnice měla její
slova jednoznačnou váhu rozkazu. „Udělej to a nečekej ani okamžik.
Zabij ji. Nemysli na nic, jen to udělej.“
Nicci se na něj s klidem dívala, aby viděla, co udělá. Vypadala, že
není vůbec zvědavá, jak se nakonec rozhodne. Richard nepotřeboval
ani přemýšlet, ani se rozhodovat.
„Nemohu,“ řekl. „Zabil bych i tebe.“
Nicci povytáhla obočí. „Velmi dobře, Richarde. Velmi dobře.“
„Udělej to!“ vykřikla Kahlan. „Udělej to ihned, dokud máš ještě
příležitost!“
„Buď zticha,“ řekl rozvážným hlasem a ohlédl se na Nicci. „Tak
mluv.“
Sepjala ruce způsobem obvyklým pro sestry světla. Ona však
sestrou světla nebyla. V hloubce modrookého pohledu probleskoval
silný cit. Nevěděl, jaký to je cit, ale neodvážil se na něj myslet. Měla
jeden z těch pronikavých pohledů, které obsahují spousty emocí.
Viděl v něm všechno od touhy až po nenávist. Byl si jistý, že jednou z
emocí bylo smrtelně vážné odhodlání, na kterém jí záleželo víc než na
vlastním životě.
„Richarde, odejdeš se mnou. Pokud budu žít, bude žít i Kahlan.
Když zemřu, zemře též. Je to jednoduché.“
„Co dalšího?“ naléhal na ni.
„Co dalšího?“ Nicci zamrkala. „Není nic dalšího.“
„Co když se tě rozhodnu zabít?“
„Pak zemřu. Ale Kahlan zemře se mnou - naše životy jsou teď
spojené.“
„Tak jsem to nemyslel. Myslím, že musíš mít nějaký důvod. Co
dalšího se stane, když se tě rozhodnu zabít?“
Nicci pokrčila rameny. „Nic. Záleží jen na tvém rozhodnutí. Naše
životy jsou v tvých rukou. Když se rozhodneš, že chceš Kahlan
zachránit, budeš se mnou muset odejít.“
„Co s ním chceš udělat?“ zeptala se Kahlan, která přicházela, aby
se postavila vedle Richarda. „Mučením na něm vynutíš lživé přiznání,
aby ho Jagang mohl v ukázkovém procesu postavit před soud a pak
veřejně popravit?“
Nicci dokázala vypadat překvapeně, jako by ji tato myšlenka
nikdy nenapadla a jako by ji dokonce považovala za odpornou. „Ne,
nic takového. Já mu nemíním škodit. Alespoň prozatím. Nakonec ho
ale s největší pravděpodobností budu muset zabít.“
Richard se na ni zlostně podíval. „Samozřejmě.“
Když se Kahlan pohnula dopředu, chytil ji za paži a zastavil.
Věděl, co má v úmyslu. Nevěděl přesně, co by se stalo, kdyby Kahlan
zaměřila svou zpovědnickou sílu na Nicci, když jsou teď propojené
kouzlem, ale nechtěl riskovat, protože věděl, že všechno špatně
skončí. Kahlan by velmi ráda obětovala život, aby ho zachránila.
„Jen chvíli vydrž,“ zašeptal jí.
Kahlan napřáhla paži a ukázala na Nicci. „Právě se přiznala, že tě
chce zabít.“
Nicci se konejšivě usmála. „Teď si s tím nelámej hlavu. Stane se
to, ale za velmi dlouhou dobu. Možná potrvá celou věčnost.“
„A co bude mezitím?“ zeptala se Kahlan. „Jaké s ním máš plány
předtím, než pro tebe ztratí cenu a zabiješ ho?“
„Ztratí cenu...?“ Nicci jí v nevinném gestu ukázala ruce. „Nemám
žádné plány. Chci ho jen odvést pryč.“
Richard si zpočátku myslel, že ví, o co jde, ale s každým dalším
slovem, které Nicci řekla, ztrácel jistotu. „Chceš mě odvést pryč,
abych nemohl bojovat proti Císařskému řádu?“
Svraštila čelo. „Když to teď říkáš, je pravdou, že tvoje období
vládce D'Hařanské říše skončilo. O to však nejde. Skončilo totiž
všechno, co až doposud představovalo tvůj život.“ Nicci se jedovatě
podívala na Kahlan.
Zdálo se, že její slova zmrazila vzduch. Koho jistě zmrazila, byl
Richard.
„Co je ještě za tím?“ Věděl, že tam něco musí být, jinak by to
nedávalo smysl. „Jaké další podmínky musím splnit, aby Kahlan
zůstala naživu?“
„No, samozřejmě, že za námi nikdo nepůjde.“
„Co se stane, kdybychom to udělaly?“ odsekla Kahlan. „Mohla
bych tě sledovat a zabít, i kdyby to znamenalo konec mého života.“
Zelené oči Kahlan planuly ledovým odhodláním, když se na ženu
výhružně zadívala.
Nicci úmyslně svraštila obočí a nepatrně se ke Kahlan naklonila,
jako když matka napomíná dítě. „Pak všechno skončí - pokud ti v tom
nezabrání Richard. O všem musí rozhodnout on. Počítáš však špatně,
když si myslíš, že mi záleží, jak se rozhodne. Pochop, že mi na tom
nezáleží. Vůbec nezáleží.“
„Co budu podle tebe dělat?“ řekl Richard, aby odvedl znepokojivě
klidný pohled Nicci od Kahlan. „Když se dostaneme na místo, kam jsi
mě chtěla vzít a já nebudu dělat, co si přeješ, co se stane?“
„Ty jsi mě nepochopil, Richarde, když si myslíš, že mám nějakou
předem vytvořenou představu, co si od tebe budu přát. Domnívám se,
že budeš dělat, co budeš chtít.“
„Co budu chtít?“
„Přirozeně nepřipustím, aby ses vrátil ke svým lidem.“ Pohodila
hlavou, aby dostala nazpět prameny dlouhých plavých vlasů, které jí
vítr nafoukal před modré oči. Její pohled se od jeho očí ani na
okamžik neodvrátil. „A předpokládám, že pokud by ses choval nějak
nemožně a vzdorovitě bys všechno odmítal, bude odpověď
samozřejmá. Byla by to přirozeně škoda, ale nebyl bys mi k ničemu a
já bych tě zabila.“
„Tobě bych k ničemu nebyl? Myslíš tím, že bych nebyl k ničemu
Jagangovi.“
„Ne.“ Nicci opět vypadala překvapeně. „Já nejednám jménem
Jeho Excelence.“ Poklepala si na spodní ret. „Vidíš? Odstranila jsem
si ze rtu kroužek, který mě označoval za otrokyni. Dělám to sama pro
sebe.“
Napadla ho myšlenka, která ho znepokojila ještě víc. „Jak se stalo,
že nemůže vstoupit do tvé mysli? Že tě nemůže kontrolovat?“
„Richarde Rahle, na tento dotaz nepotřebuješ odpověď.“
Nedávalo mu to smysl. Pouto k lordovi Rahlovi účinkovalo jen na
lidi, co mu byli oddáni. Co mu prováděla Nicci, se žádným způsobem
nedalo chápat jako akt oddanosti. Byl to jednoznačně akt agrese a on
ho neschvaloval. Pouto by u ní nemělo účinkovat. Uvažoval, jestli
nemá v mysli Jaganga ukrytého a neuvědomuje si to. Napadlo ho též,
jestli z Jaganga ve svých myšlenkách nezešílela.
„Podívej,“ řekl Richard, který měl pocit, že každý z nich mluví
jinou řečí. „Nevím, co myslíš -“
„Dost bylo řečí. Půjdeme.“
Její modré oči se na něj dívaly bez hněvu. Richardovi se zdálo, že
pro Nicci neexistuje ani Kahlan ani Cara.
„To nemá žádný smysl. Chceš, abych s tebou odešel, ale neděláš
to pro Jaganga. Pokud mluvíš pravdu, tak -“
„Myslím, že jsem to vysvětlila dostatečně a docela srozumitelně.
Pokud budeš chtít svobodu, můžeš mě při jakékoliv příležitosti zabít.
Když zemřu já, zemře i Kahlan. Máš jen dvě možnosti. Přestože si
myslím, že vím, jakou si vybereš, nejsem si úplně jistá. Máš teď před
sebou dvě cesty a jednou z nich se musíš vydat.“
Richard slyšel, jak mu Cara za zády zlostně odfukuje. Byla jako
svinutá pružina připravená se vymrštit. Z obavy, že by udělala něco s
nenapravitelnými důsledky, zvedl ruku, aby pochopila, že má zůstat za
ním.
„Ach, a ještě něco. Kdyby sis myslel, že se můžeš uchýlit k
nějakému podrazu nebo zradě, nebo když budeš odmítat udělat něco
jednoduchého: kouzlem, které nás spojuje, mohu Kahlan kdykoli
zabít. Stačí, abych si to přála a já s ní zemřít nemusím. Od dnešního
dne bude každý den žít jen z mé milosti, a tedy vlastně z tvé.
Já jí nechci ublížit a nemám žádný vyhraněný názor, jestli má žít
nebo zemřít. Docela ráda bych jí přála dlouhý život. Přinesla ti štěstí a
doufám, že na oplátku nebude muset život ztratit. Záležet bude
především na tvém chování.“
Nicci se přes Richardovo rameno významně podívala na Caru.
Pak natáhla ruku a prsty mu jemně setřela krev z úst. Palcem setřela
zbytek krve u brady. „Tvoje Mord-Sitha tě poranila. Když budeš chtít,
zahojím to.“
„Ne.“
„Tak dobře.“ Krev z prstů si otřela do sukně černých šatů. „Pokud
nechceš riskovat, že někdo jiný zapříčiní Kahlan smrt bez tvého
vědomí, doporučuji, aby ses postaral, že nikdo bez tvého souhlasu nic
neudělá. Mord-Sithy jsou vynalézavé a odhodlané ženy. Když nás
bude tvoje Mord-Sitha sledovat - a moje magie mi řekne, že to dělá -
Kahlan zemře.“
„Jak ale budu vědět, že je Kahlan v pořádku? Můžeme odejít na
kilometr a přes magické spojení ji zabiješ. A já bych o tom vůbec
nemusel vědět.“
Nicci svraštila obočí a vypadala upřímně zmatená.
„Proč bych to měla udělat?“
Bouře zuřivosti a paniky vrhla jeho emoce nejdříve na jednou
stranu a pak na druhou. „Nicci, proč to všechno děláš?“
Chvilku se na něj zvědavě dívala a mlčela. „Mám své důvody,
Richarde. Je mi líto, že musíš trpět, není to ale mým úmyslem. Dávám
ti své slovo, že Kahlan nic neudělám, aniž bych ti to řekla.“
„Čekáš, že budu věřit tvému slovu?“
„Řekla jsem ti pravdu. Nemám žádný důvod lhát. Za nějakou
dobu budeš všechno chápat lépe. Kahlan nic neudělám, pokud budu v
bezpečí a ty půjdeš se mnou.“
Z důvodů, které nechápal, jí Richard věřil. Zdála se mu naprosto
čestná a byla si naprosto jistá sama sebou, jako by si předtím všechno
již tisíckrát zdůvodnila.
Nemyslel si, že mu Nicci řekla všechno. Podávala to
zjednodušeně, aby pochopil důležité věci a lépe se mu rozhodovalo,
co udělat. Ať byl zbytek jakýkoliv, nemohl být horší než všechno, co
se už stalo. Strašně ho bolela myšlenka, že bude odloučen od Kahlan,
ale udělá všechno, aby jí zachránil život. Nicci to věděla.
Tajemství opět vyplavalo na povrch. Bylo se vším nějak spojené.
„Kouzlo, které chrání mysl člověka před snovým cestovatelem,
účinkuje pouze na lidi, kteří jsou mi oddáni. Nemůžeš čekat, že když
mě odvedeš, budeš před Jagangem v bezpečí. To je zrada.“
„Jagang mi strach nenahání. Richarde, o moji mysl se neboj. Před
Jeho Excelencí jsem docela bezpečná. Časem možná pochopíš, jak
moc ses v něčem mýlil.“
„Nicci, klameš sama sebe.“
„Richarde, ty vidíš jen část celku, ale ne všechno.“ Tajemně
svraštila obočí. „Tvé touhy a záměry Řádu jsou si velmi blízké. Jsi
příliš šlechetným člověkem, aby tomu bylo jinak.“
„Mohu zemřít tvou rukou, ale i v umírání budu nenávidět
všechno, za čím stojíš ty a Řád.“ Richard sevřel pěsti ještě pevněji.
„Nicci, nedám ti, co chceš. Ať to je cokoliv, nedostaneš to.“
Prohlížela si ho s hlubokým soucitem. „Richarde, všechno dělám
jen s nejlepšími úmysly.“
Nic, co říkal, nemělo na ni sebemenší vliv a on zase nedokázal
najít smysl v jejích slovech. Zuřivost v jeho nitru překypovala. Magie
meče s ním bojovala o kontrolu a on ji stěží zadržoval. „To si opravdu
myslíš, že ti někdy uvěřím?“
Zdálo se, že modré oči Nicci se dívají někam za něj.
„Rozhodně ne.“
Její pohled se opět obrátil k němu. Vložila dva prsty do úst,
otočila se a zahvízdala. V dálce zaržál kůň a vyklusal z lesa.
„Mám pro tebe dalšího koně, čeká na druhé straně průsmyku.“
Do kostí se mu zakousl panický strach. Kahlan mu zaťala prsty do
paže. Cara se mu dotkla zad. Vzpomínky, jak byl v minulosti zajat, co
pro něj zajetí znamenalo a co všechno musel vytrpět, mu prudce
zrychlily puls a dech. Cítil, že se dostal do pasti. Všechno mu klouzalo
přes prsty a věděl, že neexistuje nic, co by s tím mohl udělat.
Nic na světě si nepřál víc než bojovat, ale nevěděl jak. Přál si najít
způsob, jak na ni udeřit. Nesměl zapomínat, že jeho jedinou šancí je
rozum a ne přání. Sáhl na klidné místo ve svém nitru a použil ho, aby
utišil zvedající se bouři paniky.
Nicci stála vzpřímeně s narovnanými rameny a vztyčenou hlavou.
Vypadala jako člověk, který s odvahou čeká na popravu. Uvědomil si,
že je opravdu připravena na obě možnosti.
„Richarde, dala jsem ti vybrat. Jinou možnost už nemáš, tak
vybírej.“
„Já si nemám co vybírat. Nedovolím, aby Kahlan zemřela.“
„Samozřejmě, že ne.“ Nicci sotva znatelně změnila držení těla.
Malý uklidňující úsměv jí změkčil oči. „Bude v pořádku.“
Kůň zpomaloval klus, když se k nim přibližoval. Nicci ho chytila
za uzdu. Šedou hřívu čechral studený větřík. Klisna zafrkala a začala
pohazovat hlavou; neznámí lidé ji zneklidňovali a byla celá nedočkavá
běžet pryč.
„Ale... ale,“ zakoktal Richard, když Nicci dala nohu do třmenu.
„Co si smím vzít s sebou?“
Nicci přehodila nohu přes zadek koně a usadila se v sedle.
Zavrtěla se, aby našla lepší polohu a srovnala ramena. Její černé šaty a
světlé vlasy ostře kontrastovaly s ocelovým nebem.
„Můžeš si vzít co chceš, pokud to nebude člověk.“ Mlaskla a
pobídla koně, aby se otočil a ona se mohla na Richarda podívat.
„Doporučuji něco na oblečení a podobně. Můžeš si vzít, co chceš a
kolik uneseš.“
Zvýšila hlas. „Ale meč nech tady, už ho nebudeš potřebovat.“
Naklonila se a její výraz se poprvé stal chladným a výhružným. „Už
nejsi hledačem ani lordem Rahlem, hlavou D'Hařanské říše, a ostatně
už nejsi ani manželem matky zpovědnice. Od této chvíle jsi jen
Richard.“
Cara se postavila vedle něj, podobala se bouřkovému mračnu
plnému černé zuřivosti. „Já jsem Mord-Sitha. Pokud si myslíš, že ti
dovolím odvést lorda Rahla, tak jsi zešílela. Matka zpovědnice už své
přání vyslovila. Mojí prvořadou povinností je zabít tě.“
Nicci ohnula tři prsty kolem otěží a přidržovala je palci. „Dělej, co
musíš. Víš, jaké budou následky.“
Richard natáhl paži, aby Caru udržel na uzdě a zabránil jí vrhnout
se na Nicci a strhnout ji z koně. „Jen klid,“ zašeptal jí. „Čas je na naší
straně. Dokud jsme všichni naživu, máme možnost něco si vymyslet.“
Tlak Cary na jeho paži polevil. Neochotně o krok ustoupila.
„Musím si sebrat nějaké věci,“ řek Richard Nicci. Pokoušel se tím
získat čas. „Počkej alespoň do té doby, než se sbalím.“
Nicci povolila otěže a krokem přivedla koně nazpět k Richardovi.
Levé zápěstí si opřela o hrušku sedla.
„Odjíždím.“ Dlouhým graciézním prstem druhé ruky ukázala
nahoru. „Vidíš tamten průsmyk? Budeš-li u mne, když se dostanu
nahoru, Kahlan bude žít. Když projedu průsmykem a ty nebudeš se
mnou, Kahlan zemře. Na to dávám slovo.“
Všechno se dělo příliš rychle. Nenapadalo ho nic, jak to zpomalit.
„K čemu by pak všechno bylo?“
„Dovím se, co pro tebe znamená víc.“ Narovnala se v sedle.
„Když se nad tím zamyslíš, je to docela důmyslná otázka. Ještě na ni
nemám odpověď. V době, když se dostanu na nejvyšší místo
průsmyku, odpověď budu znát.“
Nicci zavrtěla v sedle boky a pobídla tím koně do kroku.
„Nezapomeň, nejvyšší bod průsmyku. Pokud chceš, aby Kahlan žila,
do té doby se můžeš rozloučit, sbalit všechno, co si chceš vzít, a pak
mě doběhnout. Když se však rozhodneš zůstat, můžeš se s ní do té
doby loučit, pak zemře. Pochop ale, že když se rozhodneš, první
možnost je stejně definitivní, jako ta druhá.“
Kahlan se horečně snažila rozběhnout za koněm, ale Richard ji
držel kolem pasu.
„Kam ho vedeš?“ dožadovala se.
Nicci na chvilku zastavila koně a očima plnýma děsivé a
neodvolatelné jistoty se zahleděla dolů na Kahlan.
„Kam jinam než do zapomnění.“

Kapitola dvacátá druhá
Když se Kahlan dívala na Nicci, jak obrací grošovanou klisnu k

průsmyku a ke vzdáleným modrým horám za ním, ještě stále se
snažila překonat závrať ze všeho, co jí ta žena způsobila. U
vzdálených stromů stála ve střehu se vztyčenýma ušima laň s téměř
vzrostlým kolouchem a pozorovala Nicci, jestli nepředstavuje
nebezpečí. Patřili do malého jeleního stáda, které často chodilo na
louku. Když se Nicci otočila jejich směrem, oba jeleni se vystrašili,
šlehli ohony a rozběhli se ke stromům.
Kahlan nechtěla, aby ji přemohl zmatek. Kdyby neměla
Richardovy železné paže kolem pasu, na sestru temnot by se vrhla.
Kahlan si zoufale přála uvolnit svou zpovědnickou sílu. Nikdo si její
úder nezasloužil víc než Nicci.
Kdyby ještě nebyla napůl omámená, možná by dokázala použít
svou sílu prostřednictvím Con Daru - vražedného běsnění. Touto
vzácně se vyskytující magií by mohla překlenout relativně krátkou
vzdálenost. Protože ještě vrávorala z následků čarování Nicci, pokus
by byl jistě marný. Kahlan dokázala pouze stát na nohou a udržet si v
žaludku poslední jídlo.
Byla rozčilená a nesnesitelně ponížená, že ji Nicci překvapila, a s
magií stejně rychlou, jako je magie zpovědnice, Kahlan zneškodnila,
bez toho, aby stačila zareagovat. Když ji Nicci měla ve spárech, byla
Kahlan bezmocná.
Když vyrůstala, neustále jí připomínali, že se nesmí nechat
překvapit. Zpovědnice měly vždy nějaké nepřátele, o tom věděla
svoje. V mnoha podobných situacích dokázala v minulosti zvítězit.
Kahlan, ukonejšená měsíci klidu, ztratila soustředěnost. Přísahala si,
že nedovolí, aby se to ještě jednou opakovalo... ale teď jí to vůbec
nepomůže.
Ještě stále cítila, jak v ní kypí a přežívá magie Nicci, zdálo se jí,
že záře utrpení se vpálila přímo do její duše. Žaludek protestoval,
protože vlny vyvolané útokem se ještě nezklidnily. Studený vzduch,
který se hnal loukou a ohýbal hnědou trávu, ochlazoval její rozpálený
obličej. Vítr přinášel do údolí neobvyklou vůni, již její popletené
smysly označovaly za zlověstnou. Velké borovice za domem se
ohýbaly a kroutily, ale tyčily se dál k nebi. Vítr se o ně rozbíjel se
zvukem, který připomínal vlny narážející na skalnatý útes.
Bez ohledu na to, jakou magii Nicci proti ní použila, Kahlan byla
přesvědčená, že říkala pravdu o jejím působení. Bez ohledu, jak silně
Kahlan sestru temnot za mateřské kouzlo nenáviděla, cítila, že je s ní
spojená a spojení se dá vyložit jedině jako... náklonnost. Pocit byl
matoucí, protože byl na jedné straně jednoznačně znepokojivý, ale
propojení s touto ženou ji svým způsobem uklidňovalo - přes její
odpornou magii a zvrácené úmysly. Něco hluboko uvnitř Nicci stálo
za to, aby ji měla ráda.
Přes tyto za vlasy přitažené pocity si Kahlan říkala: takový pocit
je pouhá iluze. Kdyby ještě jednou dostala příležitost, ani na okamžik
by neváhala a Nicci by zabila.
„Caro,“ řekl Richard a pohledem se zabodával do zad Nicci, která
jela krokem přes louku. „Přeji si, aby tě ani nenapadlo zastavit ji.“
„Já nedovolím-“
„Myslím to vážně. Myslím to vážněji než jakýkoliv rozkaz, který
jsem ti předtím dal. Pokud bys někdy uškodila Kahlan tímto
způsobem... Já ti věřím, že nikdy tak špatnou věc neuděláš. Měla by
ses obléct.“
Cara potichu zaklela. Když Mord-Sitha odkráčela k domku,
Richard se obrátil ke Kahlan, která si vlastně až tehdy uvědomila, že
je Cara nahá. Musela se ještě koupat. Magie, kterou použila Nicci,
zamlžila Kahlan mozek a rozmazala vzpomínky na poslední události.
Kahlan si ale docela jasně vzpomínala na dotyk Agielu. Zdrcující
mučivá bolest zbraně Mord-Sithy prorazila magii Nicci, jako když
kopí proráží balík slámy. Přestože Cara použila Agiel proti Nicci,
Kahlan měla pocit, že ho ze strany přitiskla k hrdlu přímo jí.
Kahlan se soucitně a něžně dotkla Richardovy čelisti. Chytla ho za
rameno, když jí pohledem dal najevo, že žádný soucit nepotřebuje.
Velké ruce se sevřely kolem jejího pasu. Vklouzla mu do objetí a
čelem se opřela o jeho hruď.
„To není možné,“ zašeptala. „To vůbec není možné.“
„Ale je.“
„Je mi to tak líto.“
„Líto?“
„Že jsem se nechala překvapit.“ Kahlan se celá třásla, jak byla na
sebe rozzuřená. „Měla jsem být ostražitá. Kdybych udělala, co jsem
udělat měla, zabila bych ji hned na začátku a k ničemu by nedošlo.“
Richard si ji přitiskl k rameni a pohladil ji zezadu po hlavě.
„Pamatuješ si, jak jsi mě nedávno zabila v šermířském souboji?“
Přikývla mu do ramene. „Všichni děláme chyby a necháme se
zaskočit nepřipravení. Nevyčítej si to, nikdo není dokonalý. Je možné,
že tě očarovala, aby otupila tvou všímavost a mohla se k tobě
nepozorovaně dostat jako... jako nějaký tichý a neviditelný komár.“
Kahlan se na to dívala jinak. Zuřila na sebe bez ohledu, jestli byla
zaskočena nebo ne. Kdyby jen tolik pozornosti nevěnovala hloupému
čipmankovi. Kdyby jen dřív zvedla hlavu. Kdyby jen konala ihned a
nečekala zlomek vteřiny, ve kterém zjišťovala skutečnou povahu
ohrožení, aby se pak rozhodla, jestli má použít svou ničivou magii.
Téměř od narození Kahlan učili, jak má svou sílu používat, a že
musí mít jistotu, jestli je její použití nutné. Magie zpovědnice člověka
zničí stejně, jako kdyby ho někdo zabil. Po jejím použití člověk dělá
jen to, co chce zpovědnice a pouze, když mu to přikáže. Je stejně
neodvratná jako smrt.
Kahlan se podívala do Richardových šedých očí. Na pozadí
šedého nebe za jeho zády vypadaly ještě šedivější.
„Vlastní život je pro mne drahá a posvátná věc,“ řekla. „To stejné
platí pro tebe. Nezahazuj svůj život a nestaň se kvůli mně otrokem.
Nemohla bych s tím žít.“
„K tomu ještě nedošlo a něco mě napadne. Prozatím však musím
jít s ní.“
„Půjdeme za vámi, ale budeme se držet pořádně zpátky.“
Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Ale ona o nás nebude vědět -“
„Ne. Nemůžeme vědět, jestli s ní není někdo další. Mohl by čekat
v záloze, aby tě chytil, když nás budeš sledovat. Nevydržel bych
myslet na tebe a vědět, že by Nicci mohla proti tobě v každém
okamžiku použít magii, kdyby nějakým způsobem zjistila, že nás
stopuješ. Pak bys zemřela nadarmo.“
„Myslíš si, že by tě mohla... mučit, abys jí řekl, že vás chci
sledovat.“
„Nedovolme, aby nad námi vládla naše představivost.“
„Ale měla bych být nedaleko... pro případ, že něco podnikneš -
když tě napadne, jak ji zastavit.“
Richard vzal něžně do dlaní její obličej. V očích měl neobvyklý
výraz, který se jí nelíbil.
„Poslouchej. Nevím, co se děje, ale nesmíš zemřít jen kvůli tomu,
abys mě vysvobodila.“
V očích ji začaly pálit slzy zoufalství. Zamrkala, aby je odehnala.
Snažila se ovládnout, aby z jejího hlas nebyl slyšet pláč.
„Richarde, neodcházej. Je jedno, co bude se mnou, jen když budeš
svobodný. Zemřu šťastná, protože tě zachráním před krutým
nepřítelem. Nemohu připustit, aby se tě zmocnil Řád. Nemohu
připustit, abys výměnou za můj život snášel pomalou a beznadějnou
smrt otroka. Nemohu jim dovolit, aby -“
Zarazila se před slovy, kterých se bále nejvíc: nesnesla myšlenku,
že ho budou mučit. Bylo jí ještě hůř a hlava se jí točila ještě víc, když
si představila, jak je mrzačen a zohavován, jak trpí v nějakém dalekém
páchnoucím žaláři v samotě a zapomenutí bez naděje na pomoc.
Ale Nicci říkala, že mu neublíží, říkala si v duchu Kahlan. Aby se
nezbláznila, musela Nicci na slovo věřit.
Kahlan si uvědomila, že se Richard tiše usmívá, jak se pokouší si
vrýt do paměti každý detail jejího obličeje a současně myslí na tisíc
dalších věcí.
„Nemám na vybranou,“ zašeptal. „Musím to udělat.“
Sevřela v hrsti jeho košili. „Děláš přesně to, co chce Nicci - ona
ví, že mě budeš chtít zachránit. Nemohu dovolit, abys přinesl tak
velkou oběť!“
Richard na okamžik zvedl hlavu a prohlížel si stromy a hory za
jejich domkem, všechno si vrýval do paměti, byl jako odsouzenec při
posledním jídle. Pohled mu zvážněl a opět se otočil k ní.
„Ty to nechápeš? Já nedělám žádnou oběť. Já dělám poctivou
výměnu. Skutečnost, že žiješ, je základem mé radosti a štěstí.
Nedělám žádnou oběť,“ opakoval a zdůrazňoval přitom každé
slovo. „Mám dvě volby: že budu otrokem, ale budu vědět, že žiješ, a
nebo budu svobodný ve světě, v kterém nejsi. S první volbou dokážu
žít, s druhou ne. První je bolestivá a ta druhá... nesnesitelná.“
Kahlan mu bouchla pěstí do prsou. „Ale budeš otrok, nebo ještě
něco horšího a to nedokážu snášet já!“
„Poslouchej, Kahlan. Ve svém srdci budu vždy svobodný, protože
vím, co je svoboda. Protože ji chápu, mohu o ni usilovat. Já cestu k
svobodě najdu.
Nedokážu ale najít cestu, jak ti vrátit život.
Duchové vědí, že v minulosti jsem byl pro správnou věc ochoten
obětovat vlastní život, pokud by byl zapotřebí. V minulosti jsem
vědomě vystavoval nebezpečí životy nás obou, a byl jsem oba ochoten
obětovat - ale ne promarnit. To nechápeš? Byla by to hloupá výměna a
já ji neudělám.“
Kahlan přerývaně dýchala, pokoušela se zadržet slzy a ovládnout
sílící pocit panického strachu. „Ty jsi hledač a cestu k svobodě najít
musíš. Samozřejmě ji najdeš. Já vím, že ano.“ Donutila stažené hrdlo
polknout a snažila se ujistit Richarda, nebo spíš sebe sama. „Ty tu
cestu najdeš. Najdeš cestu a vrátíš se mi. Už jsi to udělal předtím a
uděláš to i tentokrát.“
Stíny v Richardově obličeji byly v masce rezignace černé a strohé.
„Kahlan, musíš být připravená pokračovat.“
„Co tím myslíš?“
„Musíš najít radost v tom, že žiji. Musíš být připravená žít dál s
tímto vědomím a s ničím jiným.“
„Co tím myslíš - s ničím jiným?“
V jeho pohledu bylo něco strašného - bylo tam smutné, hrozné a
tragické odevzdání. Nechtěla se mu dívat do očí, ale když stála s
rukou na jeho prsou a cítila teplo jeho těla a život v něm, nedokázala
se přinutit a odtrhnout oči od něj, když promluvil.
„Myslím, že tentokrát je to jiné.“
Kahlan si shrnula dozadu vlasy, které jí vítr nafoukal do očí.
„Jiné?“
„Nedává to smysl jako v minulosti. Na Nicci je něco smrtelně
vážného, něco neobyčejného. Všechno naplánovala a je kvůli tomu
připravená zemřít. Nemohu ti lhát. Něco mi říká, že tentokrát
nemusím najít způsob, jak se dostat nazpět.“
„To neříkej.“ Slabými prsty, třesoucími se hrůzou mu Kahlan
mačkala černou košili. „Richarde, neříkej to, prosím. Musíš se o to
pokusit. Musíš najít způsob, jak se ke mně vrátit.“
„Ať tě ani nenapadne si myslet, že se nebudu ze všech sil snažit.“
Hlas měl vzrušený, málem mu zněl rozzlobeně. „Kahlan, přísahám, že
dokud je v mých prsou dech, nikdy se nevzdám a vždy se budu
pokoušet cestu najít. Nemůžeme však ignorovat nějakou možnost jen
proto, že je na ni bolestivé myslet: Možná se nikdy nevrátím.
Musíš se vyrovnat se skutečností, že možná budeš muset žít beze
mne, ale s vědomím, že jsem naživu. Já budu mít stejný pocit v srdci a
tam se ho nikdo nemůže dotknout. V našich srdcích máme jeden
druhého a vždy budeme k sobě patřit. To jsme si přísahali, když jsme
se brali - vždy se milovat a ctít se navzájem. Není nic, co by to
dokázalo změnit. Nedokáže to změnit ani vzdálenost, ani čas.“
„Richarde...“ Polkla zakvílení, ale nemohla zabránit slzám, aby se
jí nekutálely dolů po tvářích. „Nedokáži snést myšlenku, že jsem
příčinou tvého otroctví.
Ty to nechápeš? Ty nechápeš, co to udělá se mnou? Jsem ochotna
zabít se, abych tomu zabránila. To musím udělat.“
Zavrtěl hlavou a vítr mu cuchal vlasy. „Pak nebudu mít důvod,
abych od ní utíkal. Nebude nic, za čím bych utíkal.“
„Nebudeš potřebovat utíkat - neudrží tě u sebe.“
„Je to sestra temnot.“ Rozhodil rukama. „Prostě použije jiný
prostředek, proti kterému se neubráním - a když budeš mrtvá, nebudu
se bránit.“
„Ale -“
„Nechápeš to?“ Chytil ji za ramena. „Kahlan, ty musíš žít, abych
měl důvod utíkat od ní.“
„Důvodem je tvůj život,“ řekla. „Důvodem je, abys byl na
svobodě a pomáhal svým lidem.“
„Ať jsou lidé prokleti.“
Pustil ji a rozzlobeně zagestikuloval. „Proti mně se postavili
dokonce lidé, se kterými jsem vyrůstal. Pokusili se nás zavraždit.
Pamatuješ se? Ani země, které se podvolily k unii s D'Harou,
nezůstanou loajální, když na vlastní oči uvidí armádu Císařského řádu,
jak se hrne Středozemím. D'Hara zůstane osamocena.
Lidé nechápou svobodu, neváží si jí a zdá se, že pro ni nebudou
bojovat. Prokázali to v Anderitu a v Hartlandu, kde jsem vyrůstal.
Jaký jasnější důkaz bys chtěla mít? Nedělám si žádné falešné naděje.
Většina ze zbytku Středozemí dostane strach, když přijde čas bojovat
proti Císařskému řádu. Když uvidí velikost armády Řádu a jak
brutálně drtí všechen odpor, vzdají se své svobody.“
Odvrátil od ní pohled, litoval výbuchu hněvu v posledních
chvílích, co jsou ještě spolu. Jeho vysoká postava, tak silná na pozadí
horského masivu a nebe, se trochu nahrbila a schoulila k ní v hledání
útěchy.
„Musím doufat v jedinou věc - že uteču a vrátím se k tobě.“ Z
hlasu se mu vytratily všechny stopy rozezlení, když skoro šeptem
promluvil: „Kahlan, prosím tě, neber mi tuto naději - je vším, co mi
zůstalo.“
V dálce viděla, jak přes louku běží liška. Tlustý ocas s bílou
špičkou měla natažený rovně za sebou a pátrala po hlodavcích, kteří
by na louce mohli být. Když Kahlan zrakem sledovala její pohyby,
koutkem oka zahlédla Statečnost, jak hrdě a nepoddajně stojí v okně.
Jak jen může ztratit muže, který ji pro ni vyřezal v okamžiku, když ji
potřebovala jako nic jiného na světě?
Když se opět podívala do jeho planoucích očí, uvědomila si, že v
této situaci nemůže nesplnit jeho nejvroucnější přání a jedinou prosbu.
„V pořádku, Richarde. Neudělám nic neuváženého, abych tě
vysvobodila. Budu na tebe čekat. Vydržím to.
Znám tě. Vím, že se nikdy nevzdáš a ty víš, že nic jiného od tebe
nečekám. Když uprchneš - a já vím, že ano - budu na tebe čekat, až
budeme opět spolu. V našich srdcích nebudeme nikdy od sebe daleko.
Jak jsi řekl, naše přísaha lásky je věčná.“
Richard úlevou zavřel oči a něžně ji políbil na čelo. Zvedl její
ruku ze svých prsou a jemně jí líbal klouby prstů. Teď viděla, jak
důležitý byl pro něj její slib.
Kahlan odtáhla ruku a rychle si sundala náhrdelník, který jí dala
Šota jako svatební dar. Měl zabránit jejímu otěhotnění. Otočila
Richardovu ruku dlaní nahoru a náhrdelník do ní vložila. Zmateně
svraštil čelo nad malým černým kamenem, který visel ze zlatého
řetízku přehozeného přes prsty.
„Co to má znamenat?“
„Chci, aby sis ho vzal.“ Kahlan si odkašlala, aby mohla mluvit.
Dokázala jen šeptat. „Vím, co od tebe chce - co tě donutí udělat.“
„Ne, to není...“ Zavrtěl hlavou a řekl: „Já si ho nevezmu,“ jako by
odmítnutí mohlo popřít tuto možnost.
Kahlan přiložila ruku k tváři. Jeho obličej se před ní vlnil v
rozmazané vodnaté skvrně.
„Richarde, prosím. Prosím, vezmi si ho. Nedokázala bych snést
myšlenku, že nějaká jiná žena je matkou tvého dítěte.“ Ani myšlenku
na pokus o jeho zplození - ale tuto část neřekla. „Obzvlášť potom, co
moje...“
Odvrátil pohled. „Kahlan...“ Ztratil řeč.
„Udělej to kvůli mně. Vezmi si ho. Richarde, prosím tě o to.
Splnila jsem tvou žádost a budu snášet tvé zajetí. Splň na oplátku mou
prosbu. Nedokázala bych snést myšlenku, že ta čarodějnicka mrcha
má s tebou dítě - dítě, které by mělo být moje. Nechápeš to? Jak bych
někdy mohla milovat to, co nenávidím? A jak bych někdy mohla
nenávidět to, co bylo součástí tebe? Richarde, prosím, nedovol, aby k
tomu došlo.“
Studený vítr jí zvedal a kroutil vlasy. Zdálo se jí, že nad životem
úplně ztratila kontrolu. Jen stěží byla schopná uvěřit, že by se místo
plné radosti, míru a spásy, kde znovu začala žít, mohlo stát místem,
kde všechno ztratí.
Richard k ní natáhl ruku s náhrdelníkem, jako by držel hada, který
by jej mohl kousnout. Černý kámen se kýval a zářil v šeru.
„Kahlan, já si nemyslím, že půjde o něco takového, opravdu si to
nemyslím. Ona ho ale může odmítnout nosit a vyhrožovat, že tě
zabije, pokud bych...“
Kahlan mu vytáhla zlatý řetízek z prstů, úhledně ho smotala a
vložila mu ho do dlaně. Černý kámen se slabě třpytil z vězení z
drobných zlatých článků. Zavřela mu prsty kolem náhrdelníku a
oběma rukama mu držela pěst zavřenou.
„Byl jsi to ty, kdo říkal, abychom neignorovali věci jenom kvůli
tomu, že pomyšlení na ně bolí.“
„A co když odmítne...“
Kahlan jeho pěst ještě pevněji sevřela svými roztřesenými prsty.
„Pokud to bude od tebe požadovat, musíš ji přesvědčit, aby měla
náhrdelník na sobě. Zkrátka musíš. Kvůli mně. Je už dost špatné, že
musím myslet, jak mi jen tak pro nic za nic sebrala milence a manžela,
ale abych se ještě bála...“
Richardova velká ruka jí připadala tak teplá, důvěrně známá a
uklidňující. Její slova byla plná zoufalých slz. Nedokázala dělat nic
jiného než úpěnlivě naléhat: „Richarde, prosím.“
Stiskl rty, pak přikývl a strčil náhrdelník do kapsy. „Nevěřím, že
má takové úmysly, ale kdyby ano, máš mé slovo: Bude mít na sobě
náhrdelník.“
Kahlan vzlykla a pověsila se na něj.
Vzal ji za paži. „Pojď, musíme si pospíšit, abych si mohl vzít
všechno, co potřebuji. Zbylo nám jen pár minut, pak bude všechno
ztraceno. Mohu jít kratší cestou a ještě ji na vrcholu průsmyku
zastihnout, ale moc času už nemám.“

Kapitola dvacátá třetí
Kahlan věděla, že Cara, oblečená do krvavě rudé kůže, stojí ve

dveřích do jejich ložnice a dívá se na Richarda, jak cpe věci do
batohu. Kahlan přikyvovala, když si s Richardem vyměňovala krátké,
bezobsažné pokyny. Už se smířili se životem a se smrtí. Oba se báli
říct cokoliv podstatnějšího z obavy, že by porušili křehkou a zoufalou
dohodu, které tak obtížně dosáhli.
Skrovné světlo, přicházející malým oknem, nepřispívalo k
rozjasnění pochmurnosti. Cara ve dveřích bránila části světla, aby se
dostalo dovnitř. V pokoji byla atmosféra vězeňské cely. Richard
vypadal v tmavém oblečení jako nějaký stín. Když Kahlan ležela v
posteli a zotavovala se, často měla stejný dojem - že je ve vězení.
Dojem byl velmi jasný, ale měl svěží vůní borovicových stěn namísto
zápachu kamenné cely, ze které na smrt odcházejí třesoucí se a
zpocení vězni.
Cara v jednom okamžiku vypadala nešťastně a ve druhém se
podobala blesku, který hledá zemi. Kahlan věděla, že pocity Mord-
Sithy musí být rozpolcené stejně jako její emoce, a že balancují na
ostří nože, na jehož jedné straně je zoufalství a zármutek a na druhé
zuřivost. Mord-Sithy nejsou zvyklé na takové situace, ale Cara teď
byla něco víc než pouhá Mord-Sitha.
Kahlan pozorovala Richarda, jak si balí černé kalhoty, černý
nátělník, černozlatý kabátec, stříbrné náramky, svrchní opasek s váčky
a zlatý plášť do batohu, ve kterém zaberou většinu místa. Měl na sobě
tmavé oblečení do lesa, neměl čas se převléct. Kahlan doufala, že
jednou přijde doba, kdy uteče, oblékne si oděv válečného čaroděje a
povede boj proti Řádu. Všichni ho potřebovali, aby vedl D'Hařanskou
říši proti útočící hordě ze Starého světa.
Z důvodů, které nikdy nebyly úplně jasné, se Richard stal základní
oporou jejich zápasu. Kahlan věděla, že jeho názor - že lidé musí chtít
bojovat především sami za sebe a nejen za něj - je správný. Pokud je
nějaká idea správná, musí mít život přesahující vůdčí osobnost, která
ji představuje, jinak vůdce nedokázal nic.
Když Richard do batohu házel další oblečení a nějaké drobnosti,
řekl Kahlan, aby vyhledala Zedda, který by mohl na něco přijít.
Přikývla a řekla, že ho najde, ačkoliv byla přesvědčená, že Zedd
nebude schopen udělat nic. Tento strašlivý trojúhelník nešlo jen tak
snadno ovlivnit zvenčí - o to se Nicci postarala. Zůstala jen naděje,
kterou jí dával Richard, byla jedinou květinou v deprimující prázdnotě
reality.
Kahlan nevěděla, co má dělat s rukama. Stála a proplétala si prsty,
zatímco jí z brady kapaly slzy. Musí něco říct, něco důležitého,
několik posledních slov, dokud ještě má příležitost, ale nedokázala nic
vymyslet. Řekla si, že Richard ví, co cítí a co má v srdci, a že slova
jsou zbytečná, protože mu víc neřeknou. Přitiskla si pěst k bolavému
místu úzkosti, které měla místo žaludku.
Pokoj naplňoval pocit záhuby. Stál v něm jako člověk, jako
zachmuřený strážce, čekající, aby si Richarda odvedl. Podstatou hrůzy
bylo, že nad člověkem vládne něco neviditelného, neochotného k
diskusi a co není schopna přesvědčit a proti čemu se nedá bojovat.
Záhuba čekala a byla nesmiřitelná, lhostejná a netečná.
Když Cara zmizela ze dveří, Richard vytáhl z vnitřního váčku
svého koženého batohu hrst zlata a stříbra. Uspěchaně vhodil asi
polovinu nazpět do batohu a nabídl jí zbytek.
„Vezmi si to. Mohla bys ho potřebovat.“
„Jsem matka zpovědnice. Nepotřebuji zlato.“
Peníze i tak hodil na postel, zřejmě se s ní v posledních
společných chvilkách nechtěl dohadovat.
„Chceš si vzít některou z dřevořezeb?“ zeptala se ho. Věděla, že je
to hloupá otázka, ale musela nějak vyplnit to strašné ticho, a kromě
beznadějných úpěnlivých proseb ji nic jiného nenapadalo.
„Ne. Nepotřebuji je. Když se na ně budeš dívat, mysli na mě a
nezapomínej, že tě mám rád.“ Pevně svinul přikrývku, zabalil ji do
malého kousku nepromokavého plátna a přivázal ji koženými
šňůrkami ke spodku batohu. „Myslím, že pokud budu nějakou
potřebovat, mohu si ji vždy vyřezat.“
Kahlan mu podala kostku mýdla. „Tvou lásku mi nemusí
připomínat vyřezané kousky dřeva. Já na ni nezapomenu. Udělej
sošku, která by Nicci přesvědčila, že tě má pustit na svobodu.“
Richard se na ni podíval a pochmurně se usmál. „Zamýšlím ji
přivést k pochopení, že se nikdy nepodrobím ani jí, ani Řádu. K tomu
nebudu potřebovat dřevořezby. Myslí si, že má všechno naplánované,
ale zjistí, že jsem špatný společník.“ Richard vrazil pěstí do batohu,
aby v něm udělal víc místa. „Velmi špatný společník.“
Cara vběhla dovnitř. Přinesla malé balíčky s rohy svázanými
nahoře do uzlíku. Jeden po druhém jimi plácla o postel.
„Dala jsem dohromady trochu jídla, lorde Rahle. Takového, co na
cestách vydrží - sušené maso, ryby a tak dál. Trochu rýže a fazolí. Já...
navrch jsem dala pecen chleba, který jsem upekla. Sněz ho jako první,
dokud je ještě čerstvý.“
Poděkoval jí a naskládal dovnitř balíčky s jídlem, Chléb si přiložil
k nosu a zhluboka vdechl jeho vůni, až pak ho zabalil. Vděčně se na
Caru usmál.
Richard se narovnal. Jeho úsměv zmizel tak rychle, až Kahlan
ztuhla v žilách krev. Richard se zatvářil, jako by se ve velkých
bolestech odhodlával k nějakému hroznému činu, a přes hlavu si
přetáhl bandalír. Držel zlatem a stříbrem tepanou pochvu v levé ruce a
pravou pěstí s bílými klouby prstů z ní vytáhl meč pravdy.
Čepel zazvonila charakteristickým kovovým zvukem, který světu
oznamoval, že je na svobodě.
Richard si vyhrnul rukáv a opřel si meč o předloktí. Kahlan sebou
trhla, když se na něj dívala. Nevěděla, jestli se hluboko řízl náhodou
nebo úmyslně, ale s mrazivým pocitem si vzpomněla, že Richard
každým ocelovým ostřím řezal velmi přesně.
Otočil čepel a obě strany otřel v kapkách jasně rudé krve. Koupal
v ní čepel a dovolil, aby si na ní pochutnala a dostala chuť na další.
Kahlan nevěděla, co dělá, ani proč to dělá právě teď, ale rituál byl
strašný na pohled. Přála si, aby meč tasil dřív a zabil jím Nicci.
Kahlan by nevadilo dívat se na její krev.
Richard zvedl pochvu a meč pravdy do ní vrazil. Krev
zanechávala na pochvě olejovité čmouhy, když rukou klouzal po celé
její délce až ke špičce. Pak zasunutou zbraň uchopil v její polovině.
Sklonil hlavu a pozoroval matné odlesky stříbra a zlata, které
prosvítaly skrz jeho krev.
Richard zvedl hlavu a Kahlan v jeho očích uviděla tančit smrtící
zuřivost magie. Přivolal strašlivý hněv meče a pak ho potlačil. Nikdy
předtím to nedělal.
Zvedl meč v pochvě a nabídl jí ho. Šlachy mu na hřbetu pěsti
vystupovaly námahou. Bílá barva kloubů prstů prostupovala krví.
„Vezmi si ho,“ řekl chraptivým hlasem, který prozrazoval boj,
který se odehrával v jeho nitru.
Kahlan fascinovaně zvedla pochvu v dlaních. Na malý okamžik,
ještě než odtáhl zkrvavenou ruku, pocítila prudký otřes zuřivosti
spojené se zbraní. Nepodobala se ničemu, co doposud zažila. Cítila, že
ze studené oceli vyzařuje běsnění, které ji málem srazilo na kolena.
Kdyby dokázala povolit prsty, v prvním okamžiku by možná zbraň i
upustila. Nešlo jí to.
Hned, jak Richard odtáhl ruku, zasunutý meč ztratil svou vášnivou
zuřivost a na dotek byl stejný jako každá jiná zbraň.
Richard varovně zvedl ukazováček. Nebezpečná magie mu ještě
podlévala oči. Svaly na čelisti se mu napínaly a bylo vidět, jak mu
vystupují až ke spánkům.
„Meč nevytahuj,“ varoval ji hrůzu nahánějícím chraptivým
šeptáním, „dokud ti nepůjde o život. Víš, co strašného meč dokáže
udělat člověku. Nejen tomu, kdo ucítí moc jeho čepele, ale i tomu, kdo
ucítí moc jeho jílce.“
Kahlan, kterou spoutala intenzita jeho pohledu, dokázala jen
přikývnout. Jasně si vzpomínala, když tím mečem Richard poprvé
zabil člověka a poprvé zjistil, jak strašnou věcí je zabíjení - bylo to na
její obranu.
První použití meče, první uvolnění jeho magie málem zabilo i
Richarda. Bylo pro něj velmi těžké naučit se ovládnout bouři magie,
kterou ze sebe meč pravdy uvolňoval.
I bez magie meče dokázaly Richardovy oči vyjádřit hrozbu.
Kahlan si vzpomínala, jak několikrát pouhým pohledem, plný dravčí
síly, dokázal umlčet všechny lidi v místnosti. Bylo málo věcí, které by
překonaly touhu vyhnout se strašnému pohledu jeho očí. Oči teď
prahly po zabíjení.
„Když ho budeš muset použít, buď rozzlobená,“ zavrčel. „Buď
velmi rozzlobená. To bude tvá jediná spása.“
Kahlan polkla. „Rozumím.“ Přikývla. „Budu si to pamatovat.“
Spravedlivé rozhořčení bylo jedinou obranou proti ochromující
bolesti, kterou meč vyžadoval oplátkou za své služby.
„Když půjde o otázku života nebo smrti, ze žádného jiného
důvodu. Nevím, co se stane a byl bych raději, kdybys ses to nemusela
dozvědět ani ty. Ale raději bolest, než abys v případě potřeby byla bez
této hrozné zbraně. Dal jsem jí ochutnat krev a když ji tasíš, bude po
ní dychtit. Když bude meč venku, bude strašně rozzuřen.“
„Rozumím.“
Oči mu konečně vychladly. „Lituji, že ti musím svěřit strašnou
zbraň, a ještě víc, že ti ji musím dát takovým způsobem. Je to jediná
ochrana, kterou ti mohu nabídnout.“
Kahlan mu položila ruku na rameno, aby ho uklidnila a řekla:
„Nebudu ho muset použít.“
„Dobrotiví duchové, to doufám i já.“ Ohlédl se, naposled se
podíval na jejich pokoj a pak na Caru. „Už budu muset jít.“
Mord-Sitha ignorovala jeho slova. „Podej mi nejdřív paži.“
Uviděl, že má obvazy, které zbyly z doby, když se Kahlan
uzdravovala. Nic nenamítal a natáhl k ní zkrvavenou paži. Cara ji
vlhkým hadříkem rychle očistila a pak omotala čistým obvazem.
Richard jí začal děkovat, až když končila. Roztrhla konec obvazu po
délce, ovinula mu obě části kolem zápěstí a zavázala je narychlo na
uzel. „Část cesty půjdeme s tebou.“
„Ne. Zůstanete tady.“ Richard si stáhl rukáv. „Nechci to riskovat.“
„Ale -“
„Caro, já chci, abys ochraňovala Kahlan. Odevzdávám ji do tvých
rukou. Vím, že mě nezklameš.“
Velké hezké oči Cary se leskly slzami a zrcadlily bolest, kterou by
nedovolila uvidět nikomu jinému. V tom měla Kahlan jistotu.
„Přísahám, že ji budu ochraňovat, jak bych ochraňovala tebe,
lorde Rahle, pokud odpřísáhneš, že utečeš a vrátíš se.“
Richard se na ni krátce usmál ve snaze zmírnit její utrpení. „Jsem
lord Rahl - nepotřebuji ti připomínat, že jsem vyklouzl z prekérnějších
situací než je tato.“ Políbil ji na tvář. „Caro, přísahám, že se nikdy
nepřestanu pokoušet o útěk - dávám ti své slovo.“
Kahlan si uvědomila, že na slova Cary nepřísahal jen tak. Věděla,
že by nikdy nesliboval nic, co by nebyl schopen splnit.
Sklonil se k posteli a přitáhl si blíž batoh. „Musím jít.“ Křečovitě
sevřel jeho popruh. „Nesmím se opozdit.“
Kahlan prsty pevněji sevřela Richardovu paži. Cara mu položila
ruku na rameno. Richard se obrátil a chytil Kahlan za ramena.
„Teď mě poslouchej. Přál bych si, abyste zůstaly tady v domku, v
horách, kde je to pro vás bezpečné, ale myslím si, že by vás
přesvědčilo, jen kdybych vás o to žádal na smrtelné posteli. Zůstaňte
přinejmenším čtyři nebo pět dní pro případ, že mě něco napadne a
podaří se mi od Nicci utéct. Může být sestrou temnot, ale ani pro mě
není magie něčím novým. Mocným lidem jsem unikl už předtím.
Darkena Rahla jsem poslal nazpět do podsvětí. Šel jsem do Chrámu
větrů na onom světě, abych zastavil epidemii. Unikl jsem horším
věcem. Kdo ví - může to být jednodušší, než se zdá. Pokud jí uteču,
vrátím se sem, abych tady počkal. Tedy alespoň na jistou dobu.
Pokud se mi nepovede Nicci utéct teď, pokuste se najít Zedda.
Jeho by mohlo napadnout, co udělat. Když jsme ho naposled viděli,
byla s ním Anna. Je matkou představenou sester světla a Nicci velmi
dlouho zná. Možná něco ví a spolu s tím, co napadne Zedda, by mohla
pomoct.“
„Richarde, o mne se starosti nedělej, ale dávej pozor na sebe.
Budu čekat, až utečeš, takže si se mnou nelámej hlavu a soustřeďuj se
na útěk. Chvíli tady počkáme - to ti slibuji.“
„Budu na ni dávat pozor, lorde Rahle. Kvůli matce zpovědnici se
netrap.“
Richard přikývl. Otočil se nazpět ke Kahlan. Prsty pevněji sevřel
její paži a svraštil obočí.
„Znám tě a vím, co cítíš, ale musíš poslechnout. Ještě nepřišel ten
správný čas. Možná nikdy nepřijde. Můžeš si myslet, že se mýlím, ale
když budeš před skutečností zavírat oči a dávat přednost svým přáním
jen proto, že jsi matka zpovědnice a cítíš zodpovědnost za lidi v
Středozemí, nemůžeme doufat, že se opět sejdeme, protože k tomu
nikdy nedojde. Budeme mrtví a mrtvá bude i věc svobody.“
Přiblížil k ní obličej. „Není nic důležitější než to, že naše vojska
nesmí napadnout hlavní síly armády Řádu. Když přímo napadnou -
když napadneš - jádro Řádu v domněnce, že můžeš vyhrát, bude to
konec všech našich vojsk a všech našich nadějí. Všechna naděje
vložená do věci svobody a jakákoliv šance na porážku Řádu budou
pohřbeny pro mnoho příštích generací.
Musíš bojovat stejným způsobem jako proti Nicci. Musíme
používat hlavy a nebojovat s ní přímo, protože zemřeme oba. Slíbila
jsi, že se nezabiješ, abys mě vysvobodila. Neporuš ten slib tím, že
nedodržíš, co jsem ti řekl.“
V tomto okamžiku vypadalo všechno bezvýznamné, jedinou
důležitou věcí bylo, že ho ztrácí. Celý zbytek světa by předhodila
vlkům, jen kdyby jí mohl zůstat.
„V pořádku, Richarde.“
„Slib mi to.“ Prsty jí bolestivě sevřel paže. Zatřásl s ní. „Myslím
to vážně. Mohla bys všechno zmařit, když nebudeš dbát na mé
varování. Mohla bys zničit naděje lidí na příštích padesát generací.
Mohla bys zničit svobodu a přinést světu temný věk. Slib mi, že to
neuděláš.“
Kahlan se v mysli v chaotickém víru rojily tisíce myšlenek.
Upřeně se mu podívala do očí a slyšela se, jak říká: „Slibuji ti to,
Richarde. Dokud neřekneš, tak přímo nezaútočíme.“
Vypadal, jako by mu z ramen spadla velká tíha. Když ji přitahoval
k sobě, aby ji objal, na obličeji se mu objevil úsměv. Prsty jí pročísl
vlasy a podepřel hlavu, když se nadzvedla, aby ho políbila. Její ruce
mu klouzaly po zádech, když ho tiskla k sobě. Trvalo to jen krátce, ale
v tomto okamžiku ukradené blaženosti si rozdělili celý svět emocí.
Polibek a objetí skončily až příliš brzy. Teplo jeho těla se od ní
vzdálilo a dovolilo obrovské váze zlého osudu, aby se na ní pevně
usadila. Richard krátce objal Caru, pak si přes rameno přehodil batoh
a otočil se ke dveřím ložnice.
„Kahlan, miluji tě. Nikoho jsem nemiloval před tebou a nikoho
nebudu milovat po tobě. Jsi pouze ty.“ Jeho oči to říkaly ještě lépe.
„Richarde, jsi mi vším a ty to víš.“
„Caro, tebe mám taky rád.“ Zamrkal na ni. „Než se vrátím, tak
dávej pozor na vás obě.“
„Budu, lorde Rahle. Máš mé slovo Mord-Sithy.“
Lstivě se na ni usmál. „Mám tvé slovo Cary.“
Pak byl pryč.
„Mám tě též ráda, lorde Rahle,“ zašeptala Cara prázdným dveřím.
Kahlan a Cara proběhly do hlavní místnosti, postavily se do dveří
a dívaly se, jak běží po louce.
Cara si přiložila ruce k ústům. „Mám tě též ráda, lorde Rahle,“
zakřičela.
Richard se v běhu otočil a kývnutím ruky dal najevo, že její slova
uslyšel.
Spolu se dívaly, jak Richardova tmavá postava letí po suché hnědé
trávě, jak ho plynulé kroky odnášejí pryč. Těsně předtím, než zmizel
mezi stromy, se zastavil a otočil. Kahlan si s ním vyměnila poslední
pohled, který říkal všechno. Otočil se a hned se ztratil v lese. V
oblečení, co měl, se nedal rozeznat od stromů a podrostu.
Kahlan padla na kolena, sedla si na paty a ztratila kontrolu nad
svými city. S hlavou v dlaních bezmocně plakala nad svým osobním
koncem světa.
Cara si dřepla vedle a položila jí ruku kolem ramen. Kahlan byla
strašně nerada, že ji Cara vidí takto plakat, protože to byl pláč ze
slabosti. Pociťovala nejasnou vděčnost, když si Cara přitiskla její
hlavu k rameni a nic neříkala.
Kahlan nevěděla, jak dlouho ve svých zpovědnických šatech
seděla na hliněné podlaze a vzlykala, ale za nějaký čas dokázala
přestat plakat. Srdce jí spirálou neustále padalo do beznadějné
skleslosti. Každý okamžik se jí zdál nesnesitelný. Před sebou měla
pochmurnou budoucnost podobnou pustině plné mučivé bolesti.
Nakonec zvedla hlavu a rozhlédla se po domě. Richard mu
vdechoval život a bez něj byl prázdným, mrtvým místem.
„Co chceš udělat, matko zpovědnice?“
Začalo se stmívat. Kahlan nevěděla, jestli už zapadá slunce, nebo
jen zhoustla oblaka. Otřela si slzy.
„Dejme si do pořádku věci. Zůstaneme tady ještě několik dní, jak
nás žádal Richard. Pak raději zahrabeme všechno, co neodnesou koně,
nebo co by se zkazilo. Měly bychom zatlouct okna a dům pečlivě
uzavřít.“
„Pro případ, že bychom se jednoho dne do ráje vrátily?“
Kahlan přikývla a rozhlédla se kolem sebe. Zoufale se snažila
soustředit myšlenky na to, co by měla dělat, aby nemusela myslet na
Richarda. Věděla, že ze všeho nejhorší bude noc, když bude v posteli
sama a on nebude s ní.
Údolí se teď spíše podobalo ztracenému ráji. Stěží dokázala
uvěřit, že Richard je opravdu pryč. Připadalo jí, že jen odešel, aby
nachytal nějaké ryby, nasbíral lesní plody, nebo prozkoumával hory.
Zdálo se jí, že se hned vrátí.
„Ano, když se vrátí, bude tu opět ráj. Myslím si, že když se
Richard vrátí, bude rájem každé místo, na kterém budeme.“
Kahlan si všimla, že Cara její odpověď neslyšela. Mord-Sitha se
upřeně dívala do dveří.
„Caro, co je?“
„Lord Rahl je pryč.“
Kahlan pro povzbuzení položila ruku Caře na rameno. „Vím, že to
bolí, ale musíme začít myslet na-“
„Ne.“ Cara se otočila. Její modré oči byly plné podivného neklidu.
„Ne, myslela jsem něco jiného. Už ho nemohu cítit na dálku. Necítím
pouto k lordovi Rahlovi. Vím, kde je - jde po stezce k průsmyku - ale
já to necítím.“ Zdálo se, že propadá panice. „Dobrotiví duchové, je to
jako bych oslepla. Nevím, jak ho najít. Nedokážu najít lorda Rahla.“
V prvním záblesku strachu si Kahlan pomyslela, že upadl a zabil
se, nebo že ho o život připravila Nicci. Pak ale strach zahnala.
„Nicci o poutu ví. Pravděpodobně použila magii, aby ho zakryla
nebo přerušila.“
„Nějak ho zakryla.“ Cara otáčela Agiel v prstech. „Musí to být
ono. Agiel stále cítím, tedy vím, že lord Rahl musí být naživu. Pouto
ještě existuje... ale já ho necítím a tak nevím, kde je.“
Kahlan si ulehčením oddechla. „Nicci zajisté nechce, abychom ji
sledovaly, tak magií zakryla pouto.“
Kahlan si uvědomila, že když lidé chtějí zůstat pod ochranou
pouta k Richardovi, budou muset v Richarda věřit bez jistoty, kterou
jim předtím dával pocit pouta. Spojení k němu bude muset být
udržováno v jejich srdcích, pokud chtějí přežít.
Dokáží to? Dokáží v něj věřit tímto způsobem?
Cara zírala přes dveře a přes louku na hory, v nichž Richard
zmizel. Modrofialové nebe za modrošedými horami bylo rozsekáno
jasnými oranžovými šrámy. Sníh na vrcholech hor byl níže než
předtím. Hnala se k nim zima. Pokud Richard brzy neuteče a nevrátí
se, Kahlan s Carou budou muset odejít ještě před jejím příchodem.
Záchvaty závratné bolesti hrozily, že se Kahlan utopí v záplavě
slz. Protože potřebovala něco dělat, odešla do svého pokoje, aby si
svlékla zpovědnické šaty. Bude se připravovat na uzavření domu a na
odchod.
Když si Kahlan svlékala šaty, ve dveřích se objevila Cara.
„Kam půjdeme, matko zpovědnice? Řekla jsi, že odejdeme, ale
neřekla jsi, kam půjdeme.“
Kahlan uviděla na okně Statečnost s rukama sevřenýma v pěst
spuštěnýma podél těla, jak se dívá ven na svět. Zvedla sošku z
parapetu a prstem sledovala její hladké tvary.
Jak se dívala na sošku, dotýkala se jí a cítila její moc, dostala chuť
sáhnout hluboko do sebe pro nové odhodlání. Už jednou byla v
zoufalé situaci a Richard pro ni vyřezal sošku. Druhá ruka jí padla k
boku a prsty našly Richardův meč, ležící na jejich posteli. Kahlan
soustředila své myšlenky a přinutila bouřlivý vír zoufalství, aby se
změnil na zuřivost.
„Zničit Řád.“
„Zničit Řád?“
„Ty bestie mě připravily o nenarozené dítě a teď mi vzaly
Richarda. Přinutím je tisíckrát všeho litovat a pak znovu tisíckrát.
Jednou jsem již Řádu přísahala nemilosrdnou smrt. Ten čas nadešel.
Pokud bych Richarda mohla dostat nazpět jedině tím, že bych je
pozabíjela do posledního, udělám to.“
„Ty jsi něco odpřísáhla lordovi Rahlovi.“„Richard neříkal, že je
nemám zabíjet, říkal jen, jak to nemám dělat. Má přísaha byla, že se
nebudu pokoušet probodnout jejich srdce mečem. Nic neříkal o tom,
že by nemohli na smrt vykrvácet z tisíců ran. Přísahu neporuším, ale
mám je v úmyslu do posledního pozabíjet.“
„Matko zpovědnice, to nesmíš udělat.“
„Proč?“
Modré oči Cary se hrozivě zablýskaly. „Musíš jich polovinu
nechat mně.“

Kapitola dvacátá čtvrtá
Richard pospíchal bez ohlížení, ale než vběhl do lesa, bez

zastavení se otočil ještě jednou. Stála ve dveřích, v bílých šatech
zpovědnice, dlouhé husté vlasy jí splývaly na ramena a její postava
byla ztělesněním ženské elegance. Vypadala stejně krásně, jako když
ji uviděl poprvé. Byl příliš daleko, aby viděl zeleň jejích očí. Takovou
barvu neviděl u nikoho jiného, její dokonalost se vrývala do srdce tak
hluboko, že mu to dech někdy zastavovalo a jindy zrychlovalo.
Ve skutečnosti ho poutala především mysl ženy s těma očima.
Richard nepotkal nikoho, kdo by se jí vyrovnal.
Věděl, že už nemá moc času. Přestože nenáviděl myšlenku, že
bude muset odtrhnout oči od Kahlan, závisel na tom její život. Jeho cíl
byl jasný. Richard se skokem vrhl do lesa.
Po této stezce chodil dost často a tak věděl, kde může utíkat, a na
kterých místech si musí dát pozor. Ale když mu zbývalo jen málo
času, nemohl si dovolit přílišnou opatrnost. Už se nepokoušel
zahlédnout dům.
Jak osaměle běžel lesem, jeho myšlenky byly jako sůl do otevřené
rány. Najednou měl pocit, že do lesa nepatří - byl bezmocný,
bezvýznamný a zoufalý. Některé holé větve ve větru do sebe narážely,
zatímco jiné vrzaly a sténaly, jako by předstíraly smutek, že ho vidí
odcházet. Běžel dál a snažil se nemyslet.
Když les počal stoupat z údolí, převládly v něm borovice a smrky.
Richard dýchal rychle a přerývaně. Kdesi vysoko nad jeho hlavou
hvízdal vítr; byl jako pronásledovatel, který se hnal za ním, vyháněl
ho pryč, a štval ho z nejšťastnějšího místa, kde kdy v životě byl. V
prohlubeninách, kde rostly převážně cedry, se dařilo mechu. Jeho
kolonie vypadaly jako svatební koláče s jasně zelenou polevou,
posypané drobným čokoládově hnědým cedrovým jehličím
podobajícím se šupinám.
Richard po kamenech přešel přes menší potok. Řítil se ze svahu a
občas se ztrácel pod balvany. Zvuk bubnu, který přitom vydával, se
ozvěnou odrážel od skal, a jakoby ohlašoval - tak to Richardovi
připadalo - že je Richard na cestě do vězení. Ten si v nevýrazném
šedivém světle nevšiml narudlé smyčky cedrového kořenu. Chytila ho
za nohu a shodila obličejem dolů na stezku. Bylo to poslední pokoření
po odsouzení k trestu vyhnanství.
Richard ležel ve studeném a vlhkém spadaném listí, v suchých
větvích a jiném lesním smetí a vážně přemýšlel, že už nikdy nevstane.
Může zůstat ležet a nechat všemu konec, ať mu lhostejný vítr zmrazí
končetiny na kámen, ať ho potměšilí pavouci, hadi a vlci chodí kousat
a on na smrt vykrvácí, aby ho nakonec přikryly bezcitné stromy.
Téměř nikomu nebude chybět a pro většinu ostatních bude jeho
zmizení úlevou.
Je poslem se zprávou, na kterou nikdo nedbá.
Je vůdcem, který se objevil příliš brzy...
Proč s tím neskončit a nenechat tichou smrt, aby jim oběma
přinesla klid? Měli by to za sebou.
Všechny stromy se pohrdlivě dívaly, co ten ubohý človíček ještě
dokáže a dívaly se, jestli najde dost odvahy zvednout se na nohy a
vypořádat se s tím, co ho čeká. Nevěděl, jestli má odvahy dost.
Méně bolí, když myslí na smrt a na její nikdy nekončící platnost.
Dokonce i Kahlan, kterou tak strašně miloval, vyžadovala od něj
lež, a tu jí nikdy nemůže dát. Chtěla, aby zapřel, že existuje něco, o
čem byl přesvědčený. Udělal by pro ni všechno, ale nemohl změnit, co
se již stalo. Měla v něj alespoň tolik víry, že se nechala vyvést ze stínů
tyranie, která zatemňovala svět. Přestože mu nevěřila, byla asi
jediným člověkem, který ho následoval o své svobodné vůli.
Ve skutečnosti ležel na zemi jen několik vteřin, ve kterých po
pádu opět přicházel ke smyslům a lapal po dechu, mezitím mu mysl
zaplavily tyto myšlenky - jen krátký okamžik, v němž si dovolil být
slabým výměnou za to, že si uvědomoval, jak těžká bude pro něj
budoucnost.
Slabost pocítil, aby se v něm vyrovnala se sílou, kterou bude
potřebovat. Pochybnost, aby se vyrovnala s jeho odhodláním. Strach,
aby se vyrovnal s odvahou, kterou bude muset mít.
Ještě přemýšlel, jestli dokáže vstát, ale věděl, že to udělá. Záchvat
sebelítosti najednou skončil. Pro ni udělá všechno, dokonce i toto. A
dokonce i tisíckrát víc.
S novým odhodláním Richard přinutil svou mysl, aby se zbavila
černých myšlenek. Teď už věděl, že situace není úplně beznadějná.
Nakonec už přestál zkoušky, které byly těžší než jedna sestra temnot.
Jednou dostal Kahlan ze spárů pěti sester temnot. Zde byla jenom
jedna. Ji taky přemůže. Vzplanula v něm zlost, když pomyslel na
Nicci, která si myslí, že je nechá tančit jako loutky na konci jejích
sobeckých nití.
Zmizelo zoufalství a zaplavila ho zuřivost.
Zase se rozběhl a vyhýbal se stromům, když si zatáčky stezky
zkracoval tím, že běžel přímo. Překonával spadlé stromy a
přeskakoval trhliny mezi skalními římsami, než aby si vybíral
bezpečnou trasu, kterou by seběhl dolů a pak nahoru. Každá zkratka
nebo skok mu ušetřila několik drahocenných vteřin.
Jedna zlomená větev zachytila za batoh a strhla mu ho z ramene.
Pokusil se ho udržet, když kolem větve prolétl, ale vyklouzl mu a
rozsypal se po zemi.
Richard zuřivostí vybuchl, jako by to strom udělal schválně, aby
se vysmál jeho spěchu. Kopl do provinilé větve a vylomil ji z
vyschlého místa, odkud vyrůstala. Padl na kolena a hrnul věci nazpět
do batohu; spolu se zlatem a stříbrem do něj cpal seškrábaný mech, a s
mýdlem, které mu dala Kahlan, sebral borovicové semenáčky. Když
to všechno cpal dovnitř, neměl čas, aby mu to vadilo. Tentokrát si dal
batoh na záda a nenechal ho viset z ramene. Předtím se pokusil ušetřit
čas a vymstilo se mu to.
Stezka, která místy byla jen stopou po zvířatech, začala prudce
stoupat a občas ho nutila použít obě ruce, aby se při lezení udržel na
skalách nebo kořenech. Byl na ní už tolikrát, že věděl, kde se dá
bezpečně zachytit. Přestože byl den studený, musel si Richard utírat
pot z čela. Sedřel si kůži z kloubů prstů na drsné žule, když do štěrbin
rval prsty, aby se udržel.
V jeho představách jela Nicci příliš rychle, urazila již příliš velký
kus cesty a byla příliš vpředu. Věděl, že zbytečně riskoval, když otálel
s odchodem a když si myslel, že to dožene na stezce. Přesto si myslel,
že měl víc času strávit s Kahlan v náručí.
Žaludek se mu svíral bolestí při myšlence, jak je Kahlan zničená
žalem. Měl pocit, že ona je na tom hůř. Přestože byla na svobodě a on
ne, horší to bylo pro ni. Ona se na svobodě musela ovládat a
nerozběhnout se za ním, přestože si nepřála nic jiného. Richard to v
nevolnickém vztahu ke své paní měl lehké, stačilo poslouchat
rozkazy.
Vyrazil ven ze stromů na stezku, která se na vrcholu průsmyku
rozšiřovala. Nicci nikde neviděl. Na východ se díval se zatajeným
dechem. Obával se, že ji na odvrácené straně průsmyku uvidí sjíždět
dolů. Stál na vyvýšeném místě, odkud viděl, jak se do dálky táhnou
lesy lemované po obou stranách horami, které koberec lesů zvedaly do
výše. V dálce pak ještě vyšší hory prudce stoupaly do závratných
výšek, jejich vrcholy a větší část úbočí byly kontrastně bílé ve
srovnání s pochmurným šerem šedivého nebe.
Richard neviděl žádného koně s jezdcem, ale protože se stezka
kroutila dolů mezi stromy nedaleko od místa, kde stál, ve skutečnosti
to nic nedokazovalo. Vrchol průsmyku byl otevřeným kusem holé
skalnaté půdy a zbytek stezky se klikatil hustým lesem. Rychle
prohledal zem a pátral po stopách. Doufal, že Nicci nemá příliš velký
náskok, a že ji dokáže dostihnout dřív, než udělá něco strašného. Pocit
beznaděje se zmírnil, když žádné stopy nenašel.
Přes údolí hluboko pod ním a přes nahnědlou louku upřeně
pozoroval jejich dům. Byl příliš daleko, aby někoho uviděl. Doufal, že
Kahlan v něm několik dní zůstane, jak ji požádal. Nechtěl, aby se
připojila k armádě, aby šla bojovat prohranou válku a zbytečně
riskovala život.
Richard chápal přání Kahlan být u svých lidí a bránit svou vlast.
Věřila, že tím změní jejich situaci. Nezmění ji. Ještě ne. Možná ji
nezmění nikdy. Richardova vize nebyla nic jiného než smíření s touto
skutečností. Když člověk bude hrozit nebi mečem, nezabrání slunci
zapadnout.
Richard přimhouřil oči a zkoumavě se podíval na zatažené nebe.
Poslední dva dny měl z mnoha příznaků dojem, že jejich domek v
údolí zanedlouho zasype první sníh letošní zimy. Podle toho, jak
vypadalo nebe a jakou vůni měl vítr, usoudil, že se nemýlí.
Věděl, že neuteče Nicci tak lehce, aby se ke Kahlan mohl vrátit za
pár dní. Vymyslel si to z jiného důvodu. Když se jednou počasí změní
a do hornaté vysočiny přijde sníh, obvykle dorazí v prudkém náporu.
Pokud by bouře byla tak silná, jak odhaduje podle příznaků, Kahlan s
Carou zůstanou v domě uvězněné až do jara. Se spoustou jídla, co
nashromáždily, a spolu se zásobami, které nanosil on, měly dost pro
obě. Palivové dříví, které nařezal, jim bude dávat teplo.
Tam bude v bezpečí. S armádou by byla v nebezpečí stále.
Zpoza nepříliš vzdálených stromů vyšla grošovaná klisna a blížila
se ohybem stezky. Nicci nespouštěla z Richarda modré oči od prvního
okamžiku, co se objevila.
V době, když sestry světla Richarda přivedly do Paláce proroků ve
Starém světě, se mylně domníval, že Kahlan chtěla, aby si ho vzaly.
Nevěděl ani nechápal, že ho poslala pryč, aby mu zachránila život.
Richard si tehdy myslel, že ho už nechce vidět.
V zajetí paláce si Richard myslel, že Nicci je ztělesněním
smyslnosti. Když byl u ní, sotva dokázal mluvit. Nebyl téměř schopen
uvěřit, že stvoření tak fyzicky dokonalé může existovat někde jinde
než v představách.
Když se teď díval, jak se mírně pohupuje v sedle a krokem vede
koně nahoru po stezce, její pronikavé modré oči nepřestávaly hledat
jeho pohled. Zdálo se mu, že svou krásu nosí s jistým druhem
pochmurného odevzdání. Její omračující vzezření pro něj ztratilo
přitažlivost tak dokonale, že si teď nedokázal představit žádný důvod
pro své tehdejší pocity.
Richard se od té doby naučil poznat skutečnou hloubku, kterou má
pravá žena. Teď ví, co je opravdová láska a pravá rozkoš. V tomto
světle Nicci vybledla a stala se bezvýznamnou. Když se díval, jak se
přibližuje, překvapilo ho, že vypadá smutně, jako by litovala, že ho
zde nachází. Zřetelnější byl stín ulehčení, který se jí na chvilku objevil
v obličeji.
„Richarde, ty jsi nezklamal mou důvěru.“ Hlasem naznačovala, že
důvěra byla dosti slabá. „Jsi zpocený, nechceš si odpočinout?“
Z předstírané dobrosrdečnosti se mu nahrnula krev do hlavy.
Odtrhl nenávistný pohled od jejího milého úsměvu, otočil se ke stezce
a šel před koněm. Myslel, že bude nejlepší, když nebude říkat nic až
do doby, než ovládne svou zuřivost.
Kousek dolů po stezce přišli k černému hřebci s bílou lysinou na
čele. Velký kůň byl uvázán ke kůlu na malém travnatém kousku
uprostřed nebetyčných borovic.
„Tvůj kůň, jak jsem slíbila,“ řekla. „Doufám, že bude podle tvého
vkusu. Usoudila jsem, že je dost velký a silný, aby tě pohodlně unesl.“
Richard zkontroloval hladké stíhlové udidlo a byl s ním spokojen.
Netýrala zvířata udidly používanými k surovému ovládání. Věděl, že
některé sestry to dělají. Zbytek jezdecké výstroje se též zdál být v
pořádku a kůň vypadal zdravě.
Richard využil krátký okamžik, aby se s koněm seznámil.
Připomínal si, že kůň není původcem jeho potíží, a že by se jeho
postoj k Nicci neměl projevovat v tom, jak se chová k tomuto
krásnému zvířeti. Nezeptal se, jaké má kůň jméno. Nechal ho, aby mu
čenichem s ohrnutými pysky očichal dlaň, až pak hřebci pohladil
štíhlý černý krk. Poplácal ho po pleci a vyjádřil tím beze slov, že patří
k němu. Mohutný černý hřebec zadupal předními kopyty. Nebyl příliš
nadšený tím, že poznává Richarda.
Zatím se trasa vybírat nedala. Dolů vedla jen jedna stezka, která
od domku, ve kterém zůstala Kahlan, směřovala na východ. Richard
šel první, aby se na Nicci nemusel dívat.
Nechtěl na koně naskočit hned v prvním okamžiku a udělat tím
zlý dojem, který se dost obtížně odstraňuje. Je lepší nechat koně, aby
si na něj nejdřív zvykl, i kdyby to měla být jen jedna nebo dvě míle.
Otěže držel hřebci volně pod hubou a kráčel před ním, aby si kůň
zvykl, že ho vede nový neznámý člověk. Když se soustředil na práci s
koněm, nemusel se věnovat myšlenkám, které by ho stáhly pod
hladinu moře zármutku. Po chvíli se zdálo, že se hřebec z přítomnosti
svého nového pána zklidnil a Richard na něj bez velkých ceremonií
nasedl.
Úzká stezka znemožňovala Nicci, aby se svým koněm jela vedle
něj. Její grošovaná klisna nespokojeně frkala, že se musí nechat vést
hřebcem. Richard byl potěšen, když zjistil, že tak rychle narušil
předchozí uspořádání věcí.
Nicci se nesnažila o navázání hovoru. Domníval se, chápe jeho
náladu. Šel s ní, ale v žádném případě nemohla očekávat, že z toho
bude šťastný.
Když se začalo stmívat, Richard mlčky sesedl z koně vedle malé
říčky, ze které se koně mohli napít, a hodil své věci na zem. Nicci
beze slova přijala jeho výběr tábořiště a odvázala svoji přikrývku od
sedla, které sundala z koně. Posadila se na přikrývku a vypadala jen
trochu sklesle, nic jiného. Pustila se do klobásy a do sucharů, které
zapíjela vodou. Po prvním soustu zvedla klobásu směrem k němu a
tázavě se mu podívala do očí. Její nabídku nevzal na vědomí. Nicci se
domnívala, že ji odmítl, a pokračovala v jídle.
Když skončila a umyla se v říčce, zašla na chvíli za hustý podrost.
Když se vrátila, mlčky vlezla pod přikrývku, otočila se na druhou
stranu a usnula.
Richard seděl na mechem porostlé zemi s rukama zkříženýma na
hrudi a zády se opíral o sedlo. Nespal celou noc. Seděl a díval se na
Nicci, jak spí ve světle zataženého nebe, kterým prosvítal měsíc téměř
v úplňku, pozoroval její pomalý rovnoměrný dech, trochu pootevřené
rty, pomalý puls v boční žíle jejího krku, a celou dobu myslel, jak by
se dalo změnit všechno, co jim provedla. Napadlo ho, že ji zaškrtí, ale
rozmyslel si to.
Věděl, jak se používá magie. V minulosti nejen cítil neuvěřitelné
síly, ale s pomocí svého magického nadání je i rozpoutal. Čelil
mimořádně nebezpečným situacím, do kterých byly zapleteny
nejrůznější druhy magie. Richard se ke svému talentu obracel, aby
vykouzlil síly, které ještě žádná živá bytost neviděla, a díval se, jak se
tyto síly probouzí k životu na jeho vědomý popud.
Jeho magii k životu vyvolávala většinou zuřivost nebo potřeba.
Obě měl ve více než dostatečném množství. Nevěděl ale, jak by mu to
mohlo pomoct. Moc nechápal, co Nicci udělala, a nemohl proto začít
přemýšlet, jak její magii čelit. Kahlan byla na opačném konci šňůry z
neviditelné magie vyslané Nicci, se kterou se neodvažoval dělat nic,
dokud nebude mít absolutní jistotu. Jednou se k jistotě dopracuje,
potřebuje k ní však nalézt cestu. Zkušenosti mu říkaly, že to je docela
rozumný předpoklad. Říkal si, že to je pouze otázka času. Věděl, že
pokud se nechce zbláznit, tak tomu musí věřit.
Následující ráno osedlal koně, aniž by s Nicci promluvil jediné
slovo. Dívala se, jak utahuje sedlové řemeny a přesvědčuje se, že koně
netlačí. V malých douškách popíjela vodu z koženého měchu. Vytáhla
chléb ze sedlové brašny ležící vedle ní, a zeptala se, jestli kousek
nechce. Richard ji ignoroval.
Měl by být unavený, protože celou studenou noc nespal, ale zlost
ho udržovala docela čilého. Pod nebem z olova jeli celý den
neuspěchaným, ale vytrvalým tempem přes lesy, které neměly konce.
Měl dobrý pocit, že má pod sebou teplé koňské tělo. Z vysočiny, na
které byl dům, po celý den zvolna sestupovali do nížiny.
Před setměním začalo sněžit.
Zpočátku to bylo jen pár nenápadných vloček kroužících ve
vzduchu. Jak postupně přibývaly, barvy stromů i země bledly, až se
celý svět přebarvil na bílo. Sníh houstl do nezvyklé, pohyblivé a
nenarušené zdi a viditelnost se neustále zmenšovala. Musel mrkat, aby
sněhové vločky dostal z očí.
Poprvé od doby, co odešel s Nicci, pocítil Richard ulehčení.
Vysoko v horách se Kahlan a Cara ráno probudí do několika
desítek centimetrů sněhu. Jistě se rozhodnou, že by bylo pošetilé
vyrazit na cestu, protože to budou považovat za první sníh, který za
pár dní roztaje a pak se jim bude cestovat lépe. Tak vysoko to však
bude chyba. Zima zůstane a sněhu je v patách bouře; za chvíli budou
mít sníh až po okenice. Z čekání budou nervózní, ale rozhodnou se
počkat na změnu v počasí - koneckonců nebude kam spěchat.
Se vší pravděpodobností budou v domku bezpečně uvězněné po
celou zimu. Když se Richardovi nakonec povede uniknout Nicci ze
spárů, najde Kahlan v pohodlí jejich domu.
Dospěl k názoru, že by bylo hloupé, kdyby svému hněvu dovolil,
aby mu diktoval, že mají spát na holé zemi. Mohli by zmrznout. Příliš
dobře si pamatoval, že kdyby Nicci zemřela, zemře též Kahlan. Když
uviděl velkou borovici poutníků, odvedl koně ze stezky. Větve, o
které se otíral, na něj shazovaly mokrý sníh. Richard si ho smetal z
ramen a setřásal z vlasů.
Nicci se zmateně dívala kolem sebe, ale nic nenamítala. Sesedla z
koně a vyčkávala, co udělá. Když přidržel velkou větev na straně, aby
jí uvolnil cestu, zamračila se a až pak strčila hlavu dovnitř, aby se
podívala, co tam je. Narovnávala se s výrazem dětinského potěšení.
Richard její široký úsměv neopětoval.
Pod tlustými větvemi slepenými sněhem byl tichý mrazivý svět.
Pod sněhovou kůrou, která pokrývala celý strom, byla uvnitř tma. V
pološeru Richard vyhloubil místo na ohniště a za chvíli začaly hořet
suché větve, které opatrně naskládal na hobliny.
Když praskající plameny začaly vydávat teplou záři, Nicci si
udiveně prohlížela vnitřek borovice poutníků. Paprskovitě uspořádané
větve nad hlavami byly ozářené měkkým, oranžovým ruměncem
třepetajících se plamenů. Spodní část kmene neměla větve, takže pod
stromem byl kuželovitý prázdný prostor, na jehož spodku bylo pro ně
místa dost.
Nicci si beze slova ohřívala ruce nad ohněm a vypadala spokojeně
- neměla škodolibou radost z toho, že ustoupil, našel pro ně přístřeší a
zapálil oheň, ale spokojená jistě byla. Vypadala, jako by za sebou
měla velké utrpení a teď má konečně klid. Vypadala jako žena, která
nic nečeká, ale je vděčná za všechno, co přijde.
Richard nesnídal jako ona a nejedl nic ani den předtím. Jeho
nenávistné odhodlání ustoupilo hladu, takže přivedl vodu z
roztopeného sněhu do varu a hodil do ní rýži a fazole. Hladovění
nepřinese nic dobrého ani jemu ani Kahlan. Bez slova nabídl Nicci
polovinu rýže a fazolí nabranou do kůrky z jedné poloviny bochníku
chleba. Vzala si od něj chlebovou misku a poděkovala.
Nabídla mu plátek sušeného masa. Richard zíral na štíhlé jemné
prsty, které mu nabízely kus masa. Připomínala mu člověka krmícího
čipmanka. Vytrhl jí maso z ruky a zuby z něj část utrhl. Aby se vyhnul
jejímu pohledu, díval se do ohně, když z patky chleba vyjídal rýži s
fazolemi. Jediným zvukem kromě praskání ohně byl sníh padající v
kusech z větví, které nebyly dost silné, aby unesly jeho váhu. Napadlý
sníh často změnil les na místo tajuplného ticha.
Když se najedl, seděl u nízkých plamenů a hřál si v jejich teple
obličej. Vyčerpání z dlouhé jízdy po předchozím celonočním bdění ho
konečně dostihlo. Richard naskládal silnější dřevo na zmenšující se
oheň a nahrnul kolem něj uhlíky. Rozmotal si přikrývku na místě na
opačné straně ohně proti Nicci, která se na něj tiše dívala. Pak myslel
na Kahlan v bezpečí jejich domku a tvrdě usnul.
Následující den byli vzhůru brzy. Nicci nic neříkala, ale když
seděli na koních, rázně zajela s grošovanou klisnou před černého
hřebce a ujala se vedení. Sníh se změnil na studený mrholící opar.
Zbytky sněhu na zemi roztály na šedivou břečku. Nížina nebyla ještě
úplně připravená podrobit se sevření zimy. Nahoře, kde byla Kahlan,
bylo chladněji a sněžilo tam se vší vážností.
Když opatrně jeli po úzké cestě podél pohoří, Richard se snažil
pozorovat lesy, aby nemusel myslet na jiné věci, ale nemohl jinak a
občas se podíval na Nicci, jedoucí hned před ním. Bylo chladno a
sychravo. Na černých šatech měla těžký černý plášť. S rovnými zády,
vztyčenou hlavou a s plavými vlasy vějířovitě rozloženými po plášti
vypadala jako královna. On měl na sobě černý zálesácký oděv a nebyl
oholen.
Grošovaná klisna Nicci byla tmavě šedá, nebo téměř černá se
světlejšími šedivými prstenci po těle. Hřívu měla tmavě šedou, stejnou
barvu měly její lehké a pružné nohy. Oháňku měla mléčně bílou. Byl
to jeden z nejhezčích koní, které kdy Richard viděl. Klisnu ale
nenáviděl, protože patřila Nicci.
Před polednem se dostali ke stezce, která se křižovala s jejich a
vedla k jihu. Nicci, která byla vepředu, pokračovala na východ. Než
den skončí, narazí ještě na několik dalších stezek, používaných
především občasnými lovci. Hory byly nehostinné. I když člověk
vyčistil budoucí pole od stromů, půda byla mělká a kamenitá. Na
několika místech blíže k Hartlandu, nebo k ostatním osídleným
místům na sever nebo na jih, byly travnaté svahy, které mohly uživit
malá stáda ovcí nebo koz.
Richard cítil, jak se pod ním pohybují hřebcovy svaly, když se
rozhlížel po zemi, kterou znal a miloval. Nevěděl, za jak dlouho se
opět dostane domů - ani jestli se ještě někdy domů dostane. Neptal se,
kam mají namířeno. Vycházel z toho, že by mu Nicci tak brzy stejně
nic neřekla. Mířili k východu, ale to ještě moc neznamenalo, přestože
se možnosti výběru trasy značně omezily.
V pasivním rytmu jízdy se Richardovy myšlenky vracely k meči a
k okamžiku, když ho předal Kahlan. Tehdy mu to připadalo jako
jediné možné řešení. Byl strašně nerad, že jí ho musel dát, ale
nenapadal ho žádný jiný způsob, který by jí poskytoval alespoň
nějakou pomoc. Modlil se, aby meč nemusela nikdy použít. Pro
případ, že by to musela udělat, předal mu část své zuřivosti.
Za opaskem měl dobrý nůž, ale bez meče se cítil jako nahý. Měl
odpor k prastaré zbrani, nenáviděl způsob, jakým z jeho nitra
vytahovala všechno černé, ale na druhé straně mu chyběla. Často si
připomínal Zeddova slova, že meč je pouhý nástroj.
Meč byl víc než nástroj. Byl zrcadlem, třebaže spoutaným magií,
které bylo schopno způsobit strašlivou zkázu. Meč pravdy byl schopen
zničit všechno, co se mu postavilo na odpor - živé nebo neživé -
pokud bylo nepřátelské, ale nedokázal uškodit příteli. V tom byl
paradox tohoto druhu magie, zlo bylo definováno pouze vnímáním
osoby, která meč držela v ruce, tím, co považovala za pravdu.
Richard byl opravdový hledač a dědic moci meče, který vytvořili
čarodějové ve velké válce. Měl by být s ním. Měl by meč ochraňovat.
Moc věcí by „mělo být“, řekl si v duchu.
Pozdě odpoledne opustili stezku směřující k východu a vydali se
jinou, která se točila na jihovýchod. Richard ji znal, za den povede
kolem vesnice a pak se z ní stane úzká silnice. Protože se Nicci novou
stezkou vydala záměrně, musela o tom vědět.
Před soumrakem objížděli severní břeh dosti velkého jezera. Malé
hejno racků plovalo téměř uprostřed deštěm bičované vody. Racci
nebyli v těchto končinách běžní, nebyli však ani neznámí. Připomněli
mu spousty mořských ptáků, které viděl, když byl ve Starém světě.
Moře ho fascinovalo.
V zátoce na vzdáleném břehu jezera Richard rozeznal dva rybáře,
a stezka zde na jejich břehu byla mnoha generacemi lidí z malé
vesničky na jihu přicházejících rybařit vyšlapaná do hluboké brázdy.
Dva muži sedící na vysoké ploché skále vybíhající do jezera jim
zamávali na pozdrav. Nebylo často, že tady člověk potkal jezdce.
Richard a Nicci byli příliš daleko, aby je lidé mohli poznat. Rybáři
pravděpodobně předpokládali, že jsou lovci kožešin.
Nicci zamávání opětovala.
Zamířili stranou a pak se mužům ztratili z očí. Richard si z čela
shrnoval mokré vlasy a poslouchal, jak malé vlnky šplouchají o
bahnitý břeh. Když měli jezero za sebou, vjeli do lesa. Stezka stoupala
po mírném svahu. Nicci si na ochranu před občasnými dešťovými
kapkami, tiše padajícími přes stromy, dala přes hlavu kapuci. Lesy se
halily do tmavnoucí beznaděje.
Richard nechtěl udělat nic, co by Kahlan zabilo, takže musel přijít
čas, kdy s ní začne mluvit.
„Co mám říkat, když na někoho narazíme? Nemyslím si, že chceš,
abych lidem říkal, že jsi sestra temnot na lovu obětí. Nebo si přeješ,
abych hrál roli němého?“
Nicci se na něj úkosem podívala.
„Co se týče všech ostatních, budeš mým manželem,“ řekla bez
zaváhání. „Čekám, že se za všech okolností budeš držet této
smyšlenky. Podle všech praktických hledisek jsi od této chvíle mým
manželem a já jsem tvoje žena.“
Richard sevřel otěže v pěstích. „Já ženu mám. Ty mou ženou
nejsi. Nebudu předstírat, že jsi to ty.“
Nicci se jemně pohupovala v sedle a byla lhostejná k jeho slovům
i k citům, které byly za nimi. Podívala se do smrákajícího se nebe.
Tady v nížině bylo na sníh příliš teplo. Richard mohl přes občasné
mezery v oblacích letmo zahlédnout větrem ošlehané horské stráně,
pokryté vysokými bílými závěji. Kahlan je teď jistě v suchu, teple a v
zajetí sněhu.
„Myslíš si, že bys pro nás dokázal najít další strom s úkrytem, kde
by bylo sucho jako včera?“ zeptala se Nicci. „Strašně ráda bych byla v
suchu a teple.“
Richard si prohlížel úbočí, které se před nimi svažovalo, díval se
přes změť holých větví olší a jasanů na ojedinělé mýtiny v moři
borovic.
„Ano.“
„Dobře, potřebujeme si promluvit.“

Kapitola dvacátá pátá
Richard seskočil z koně u borovice poutníků na okraji malého,

mírně se svažujícího otevřeného kousku travnaté země. Nicci vzala za
otěže i jeho koně. Když oba koně přivazovala k silným větvím olše
plné jehněd, cítila v zádech jeho nenávistný pohled. Koně byli hladoví
a okamžitě začali spásat mokrou trávu. Richard bez slova začal chodit
po okolí a hledat suché větve v houštině smrků, kde by mohlo být
alespoň trochu suché.
Dívala se na něj. Nepozorovala ho otevřeně, ale jen tak
mimochodem a skrytě koutkem oka se dívala, jak sbírá dříví. Měl
všechno, co si pamatovala a ještě víc. Nejen to, že má velkou
postavou, ale má dominantní chování, které ještě vyzrálo od doby, co
ho viděla naposledy. Předtím ho považovala jen za poněkud
odrostlejšího kluka.
Teď z něj byl silný divoký hřebec uvězněný v ohradě, kterou si
postavil sám. Držela se od něj dál a nechala ho do ohrady kopat. Nic
by nezískala, kdyby divoké zvíře popichovala. Popichovat ho a mučit
sklíčeného Richarda byla poslední věcí na světě, kterou by udělala.
Nicci chápala jeho doutnající zlost, která se dala čekat. Jasně
viděla, jaké jsou jeho city k matce zpovědnici a jaké jsou její city k
němu. Pevnost stěn jeho ohrady byla právě v pavučinově tenkých
vláknech jeho citů k ní. Přestože Nicci měla pochopení pro jeho
bolest, věděla, že ze všech lidí na světě se hodí nejméně na její
zmírnění. Jeho rána bude potřebovat čas, aby se zhojila. Časem, se
jeho ohrada vymění za jinou.
Jednoho dne se smíří s tím, co musí být. Jednou začne chápat, že
bylo nutností všechno, co udělala, a že to není až tak špatné.
Nicci se na okraji mýtiny posadila na kus šedivé žuly, který podle
zvláštního sklonu lomové strany kdysi patřil k římse vyčnívající z
tmavé zeleně balzámových jedlí a smrků za jejími zády, ale pak ho od
ní oddělily neúprosné přírodní síly. Zanechaly mezeru ve tvaru
zubatého blesku, oddělující kdysi spojené okraje.
Nicci seděla se vzpřímenými zády, jak jí od útlého věku učila
matka, a dívala se na Richarda, jak odsedlává koně. Dal jim nažrat
trochu ovsa z plátěných obročnic a pak na mýtině sbíral kameny.
Zpočátku nevěděla, proč to dělá. Když je vzal spolu s nasbíraným
dřevem pod větve stromu, uvědomila si, že kameny použije na okraje
ohniště. Byl dlouho uvnitř, takže věděla, že se snaží rozdělat oheň z
mokrého dřeva. Mohla by použít magii, aby mu pomohla, kdyby z ní
zůstalo dost na zapálení dřeva. Nezůstalo.
Zdálo se, že Richard nakonec svůj úkol zvládl. Včera večer se
dívala, jak zapaluje oheň. Začal březovou kůrou, hoblinami a tenkými
větvičkami. Nicci nikdy předtím nebyla přítelkyní aktivit pod širým
nebem. Nechala ho a sama se dala do opravování sedlového řemenu
svého koně. Déšť na chvíli polevil a zanechal za sebou mlžný opar,
který ji lechtal na tvářích.
Když se zabývala přivazováním uvolněných pramenů silné
smyčky sedlového řemenu k přezce, uslyšela, jak zpod stromu
přichází tiché praskání. Richardovi se oheň konečně rozhořel.
Uslyšela klepnutí kotlíku o kámen a usoudila, že nechává vařit vodu,
když teď oheň vydává dost tepla.
Nicci seděla na žulovém balvanu a v klidu rozmotávala spletené
prameny sedlového řemenu, když vyšel ven, aby se postaral o koně.
Sundal jim obročnice, aby se mohli napít z louže v prohlubni hladké
skály. Přestože měl Richard na sobě tmavé šaty vhodné do lesa,
nemohly zakrýt držení jeho těla. Pohledem šedých očí přelétl přes ni a
uviděl, co dělá. Nechal ji zápolit s uzly a šel hřebelcovat koně. Velké
ruce pracovaly hladce a jistě. Byla si jistá, že koním se bude líbit,
když jim nohy zbaví zaschlého bláta. Kdyby koněm byla ona, jistě by
se jí to líbilo.
„Říkala jsi, že si potřebujeme promluvit,“ řekl nakonec Richard a
přejel hřeblem klisně po trupu. Odstraňoval poslední cákanec bláta.
„Domnívám se, že se náš rozhovor bude skládat z toho, že mi
nadiktuješ podmínky mého uvěznění. Řekl bych, že máš pro své vězně
připravená nějaká pravidla.“
Podle ledové barvy hlasu se zdálo, že se rozhodl ji trochu
vyprovokovat, aby vyzkoušel, jak se zachová. Nicci odložila sedlový
řemen na stranu. Na jeho vyzývavý tón odpověděla hlasem plným
soucitu.
„Richarde, když se něco jednou stalo, neznamená to, že se to musí
stát ještě jednou. Osud nerodí opakovaně stejné dítě. Každé je jiné. Je
to jiné než dvakrát předtím.“
Její reakce, stejně jako soucit v očích, ho zřejmě vyvedly z
rovnováhy. Chvíli na ni upřeně hleděl, pak se sehnul, aby hřeblo
schoval do kapsy sedlové brašny a vytáhl čistící bodec.
„Dvakrát předtím?“ Narážka se nedala přeslechnout. Jeho
bezvýrazný obličej neprozrazoval, co si myslí, když zvedal hřebcovu
přední nohu, aby mu vyčistil kopyto. „Nevím, o čem mluvíš.“
Když zkoumal kopyto bodcem, věděla, že zkoumá též ji, a že se
chce dozvědět, co všechno ví o dvou předchozích případech, a v čem
by měl být rozdíl. Jistě by chtěl vědět, jak se chce vyhnout chybám
jeho předchozích věznitelek. To by udělal každý voják.
Ještě nebyl schopen přijmout skutečnost, že situace je podstatně
jiná.
Richard postupně obcházel velkého černého koně a čistil mu
kopyta. Skončil u levého předního, které k ní bylo nejblíže. Když
skončil a pustil hřebci nohu, Nicci se postavila. Obrátil se k ní a zjistil,
že je tak blízko, aby na tváři ucítil její teplý dech. Upřel na ni zlostný
pohled, ale ten ji znepokojoval méně než na začátku.
Neustupovala, ale dívala se do jeho pronikavě hledících očí a
přemýšlela, jestli ho už zaujala. Ano, konečně ho dostala. Pro ni
nemohlo být úžasnější ani to, kdyby se jí podařilo do láhve dostat
měsíc a hvězdy.
„Jsi vězněm,“ řekla Nicci. „Tvá zlost a odpor jsou naprosto
pochopitelné. Richarde, nikdy bych nečekala, že z toho budeš mít
radost. Ale není to stejné jako předtím.“ Jemně ho chytila za hrdlo.
Byl překvapen, ale cítil, že mu bezprostřední nebezpečí nehrozí.
„Předtím jsi měl kolem krku obojek,“ řekla v tiché útěše. „V obou
případech.“
„Byla jsi v Paláci proroků, kam jsem byl přiveden.“ Cítila, jak
polkl. „Ale v druhém...“
Pustila mu hrdlo. „Já nepoužívám obojek, jako to dělají sestry
světla, abych tě kontrolovala, abych ti působila bolest a tak tě nutila k
poslušnosti a k těm směšným zkouškám. Nemám v úmyslu nic
takového.“
Přetáhla si plášť přes ramena a nepřítomně se usmála. „Pamatuješ
se, když jsi byl poprvé v Paláci proroků? Pamatuješ si na řeč, kterou
jsi tam měl?“
Richardova slova zkřehla opatrností. „Ne... tedy ne přesně.“
Ještě stále byla zahleděna do svých vzpomínek. „Já ano. Tehdy
jsem tě viděla poprvé. Pamatuji si každé slovo.“
Richard neřekl nic, ale v jeho očích viděla odraz jeho horečnatě
pracujícího mozku.
„Byl jsi rozzuřen - stejně jako teď. Zvedl jsi rudý prut z kůže,
který ti visel na krku. Pamatuješ se, Richarde?“
„Myslím, že jsem to udělal.“ Přestal se na ni nedůvěřivě dívat.
„Od té doby se mnohé přihodilo. Myslím, že jsem na to zapomněl.“
„Řekl jsi, že obojek jsi už jednou měl. Řekl jsi, že člověk, který ti
dal obojek kolem krku, tě mučil za trest, a aby tě učil.“
Držení jeho těla se změnilo, teď vyjadřovalo odměřenou
ostražitost. „Co s tím?“
Ještě jednou se soustředila na jeho šedivé oči - na oči, které
pozorovaly každé její mrknutí, každý její dech, zatímco on uvažoval
nad každým jejím slovem. Věděla, že vše v něm vstupovalo do
nějakého vnitřního uvažování - do nějaké vnitřní všestranné analýzy,
jak vysoko je plot ohrady a jestli ho dokáže přeskočit. Věděla, že
nedokáže.
„Vždy jsem si s tím lámala hlavu,“ řekla. „Přemýšlela jsem o tom,
že jsi obojek už jednou měl. Před několika měsíci jsme zajali ženu v
rudém koženém oděvu. Byla to Mord-Sitha.“ Mírně zbledl. „Řekla, že
hledá lorda Rahla, aby ho ochraňovala. Přesvědčila jsem ji, aby mi
řekla všechno, co o tobě ví.“
„Nepocházím z D'Hary.“ Hlas mu zněl sebejistě, přesto pod jeho
povrchem pocítila proud obavy. „Mord-Sithy o mně nevědí skoro
nic.“
Nicci sáhla pod plášť a vytáhla, co nosila s sebou. Dovolila, aby
se malý rudý kožený prut skutálel z prstů na zem u jeho nohou. Ztuhl.
„Ale věděla, Richarde. Věděla toho dost.“ Trochu se pousmála,
nebyla to radost ani výsměch, ale nádech smutku nad vzpomínkou na
odvážnou ženu. „Znala Dennu. Byla v Paláci lidu v D'Haře, kam tě
přivedli, když tě Denna chytila. Věděla o tom všechno.“
Richard odvrátil pohled. Poklekl a uctivě zvedl rudý kožený prut z
promáčené země. Otřel ho dočista o kalhoty, jak by měl nesmírnou
cenu.
„Mord-Sitha by ti nikdy nic neřekla.“ Postavil se a směle se setkal
s jejím pohledem. „Mord-Sitha je výtvorem mučení. Řekla by pouze
tolik, aby sis myslela, že spolupracuje. Nakrmila by tě důmyslnou lží,
jen aby tě oklamala. Raději by zemřela, než by řekla nějaké slovo,
které by mohlo uškodit jejímu lordovi Rahlovi.“
Nicci si dlouhým prstem odhrnula kadeř mokrých plavých vlasů z
tváře. „Richarde, ty mě podceňuješ. Ta žena byla velmi statečná.
Velmi jsem ji litovala, ale potřebovala jsem se dozvědět některé věci.
Všechny mi řekla. Řekla mi všechno, co jsem chtěla vědět.“
Nicci viděla, jak se v něm probouzí zuřivost a jak mu z ní rudnou
tváře. To ale neměla v úmyslu a nepřála si to. Říkala mu pravdu, ale
on ji odmítal a pokoušel se pravdu překrýt mylnými domněnkami.
Uplynula chvíle a pravda si konečně našla cestu do jeho očí.
Zuřivost neochotně odcházela a nahrazovala ji tíha smutku, která ho
přiměla smířit se s žalem za Mord-Sithu. Nicci od něj neočekávala nic
menšího.
„Denna,“ zašeptala Nicci, „byla zřejmě velký talent na mučení -“
„Já nepotřebuji ani nechci tvůj soucit.“
„Ale já s tebou mám soucit, Richarde, za všechno, čemu jsi byl
podrobován jen za účelem působení bolesti. Ta je nejhorší, souhlasíš?
Bolest, kvůli ničemu, když nejde ani o přiznání. Její nesmyslnost ji
ještě stupňuje. Strašně si trpěl.“
Nicci ukázala na rudý kožený prut v jeho pěsti.
„Ona netrpěla tímto druhem bolesti. Chci, abys to věděl.“
Ještě pevněji stiskl nedůvěřivě rty, odvrátil od ní pohled a zahleděl
se do narůstající tmy.
„Ty jsi zabil Mord-Sithu jménem Denna, ale nestalo se to dřív,
než ti provedla tyto příšernosti.“
„Ano, udělal jsem to.“ Richardův výraz se zatvrdil ještě víc.
„Vyhrožoval jsi sestrám světla, protože ti též nasadily obojek.
Řekl jsi jim, že nejsou dost dobré, aby lízaly boty ženě jménem
Denna, a ani tak dobré nebyly. Řekl jsi sestrám, že si mohou myslet,
že drží vodítko k tvému obojku, ale ty jsi jim slíbil, že přijdou na to,
že drží blesk. Ani na chvíli si nepřestaň myslet, že v tomto ohledu
nechápu tvé pocity, nebo tvé odhodlání.“
Nicci se natáhla a poklepala ho uprostřed hrudi.
„Richarde, tentokrát je však obojek kolem tvého srdce a je jím
Kahlan, o kterou přijdeš, když uděláš chybu.“
Pěsti jeho ztrnule natažených paží se sevřely ještě pevněji.
„Kahlan by raději zemřela, než by mě na vlastní úkor nechala být
otrokem. Úpěnlivě mě žádala, abych kvůli své svobodě obětoval její
život. Jednou může přijít den, když se pro mne splnění jejího
požadavku stane nezbytností.“
Nicci při jeho hrozbách pocítila únavnou nudu. Lidé se tak často
uchylovali k výhrůžkám.
„Richarde, to ale záleží jenom na tobě. Děláš ale velkou chybu,
pokud si myslíš, že mi na tom záleží.“
Nedokázala si vzpomenout, kolikrát jí Jagang se vší vážností
vyhrožoval ztrátou života, nebo kolikrát sevřel ruce kolem jejího
hrdla, aby z ní rdoušením vyhnal život poté, co ji ztloukl do
bezvědomí. Kadar Kardeef nebyl někdy o moc lepší. Ztratila přehled,
kolikrát už nezvratně očekávala, že zemře. Začalo to tehdy, když byla
malá a jeden muž ji zatáhl do boční uličky, aby ji oloupil.
Takoví muži však nebyli jediní, kdo jí sliboval utrpení.
„Nebudu ti vyprávět o slibech, které mi ve snech dal vládce
podsvětí. Jsou to sliby nekonečného utrpení. To je moje předurčení.
Richarde, takže si nemysli, že mě vystrašíš svými malichernými
hrozbami. Podstatně brutálnější muži než ty mi docela věrohodně
slibovali záhubu. Už dávno jsem se smířila se svým osudem a přestala
si dělat starosti.“
Paže u boků jí připadaly jako těžká závaží. Cítila, že z jejího nitra
zmizely všechny pocity. Myšlenky na Jaganga a na vládce podsvětí jí
připomněly, jak její život ztratil veškerý smysl. Jenom to, co viděla v
Richardových očích, naznačovalo, že by mohlo existovat ještě něco
jiného, co musí ještě objevit a pochopit.
„Co tedy chceš?“ dožadoval se odpovědi Richard.
Nicci se myšlenkami vrátila zpět a do přítomnosti. „To jsem ti už
řekla. Máš teď v životě úlohu mého manžela. Tak se stane - pokud si
budeš přát, aby Kahlan žila. O všem jsem ti říkala pravdu. Pokud
půjdeš se mnou a budeš dělat prosté věci, o které tě požádám, jako je
přijmout úlohu mého manžela, pak bude mít Kahlan dlouhý život.
Nemohu samozřejmě říct, že to bude naprosto šťastný život, protože
vím, že tě miluje.“
„Jak dlouho si myslíš, že mě dokážeš udržet, Nicci?“ Richard si
zuřivě prsty prohrábl mokré vlasy. „Nepovede se ti to, i když se budeš
sebevíc snažit. Za jak dlouho tě ta absurdní přetvářka přestane bavit?“
Přimhouřila oči a pozorně zkoumala jeho naprostou naivitu, nebo
spíše nevědomost.
„Drahý chlapče, do tohoto bídného světa jsem se narodila před sto
osmdesát jedním rokem. To víš. Domníváš se, že jsem se za celou
dobu nenaučila být velmi trpělivá? Přestože naše těla mohou vypadat
stejně stará a v mnoha věcech nejsem starší než ty, opravdu i myslíš,
že budeš mít větší trpělivost než já? Považuješ mě za nějakou hloupou
husu, kterou můžeš přelstít nebo přečkat?“
Jeho chování se zklidnilo. „Nicci, já -“
„A nemysli si, že se se mnou spřátelíš, nebo že si mě získáš.
Nejsem Denna ani Verna nebo Warren, a ostatně ani Paša. Já se
nechci přátelit s nikým.“
Otočil se a přejel rukou hřebci po pleci, kůň zafrkal a zahrabal
kopytem na zápach dýmu z hořícího dřeva kroutícího se z nejvyšších
větví borovice poutníků.
„Chci vědět, co za ohavnosti jsi provedla té ubohé ženě, abys ji
donutila mluvit o Denně.“
„Mord-Sitha mi všechno řekla na oplátku za laskavost.“
S nevěřícně svraštěným čelem se k ní ještě jednou otočil. „Jakou
laskavost jsi mohla udělat pro Mord-Sithu?“
„Podřízla jsem ji.“
Richard zavřel oči a sklonil hlavu v žalu za neznámou ženu, která
kvůli němu zemřela. Přitiskl na prsa sevřenou pěst s její zbraní.
Z hlasu se mu vytratilo podráždění. „Její jméno zřejmě neznáš?“
Byla to jeho schopnost vcítit se do duševního stavu jiných lidí,
dokonce i těch, co neznal, která z něj udělala výjimečného člověka.
Na druhé straně ho též spoutávala. Jeho zájem o jiné se nakonec stane
katalyzátorem, který ho jednou přivede k pochopení dobra ve všem,
co dělá ona. Pak bude i on ochotně pracovat ve prospěch spravedlivé
věci Řádu.
„Znám,“ řekla Nicci. „Hania.“
„Hania.“ Vypadal zarmouceně. „A já ji ani neznal.“
„Richarde.“ Prstem pod bradou mu zvedla hlavu. „Chci, abys
věděl, že já jsem ji nemučila. Mučili ji, když jsem k ní přišla. Neměla
jsem radost z toho, co jsem viděla. Zabila jsem člověka, který jí to
dělal. Hanii se už nedalo pomoct. Nabídla jsem, že ji zbavím bolestí,
nabidla jsem jí rychlou smrt, když mi řekne o tobě. Ani jednou jsem
od ní nežádala, aby tě zradila způsobem, který by přinesl užitek Řádu.
Vyptávala jsem se jen na tvou minulost, na tvé první zajetí. Chtěla
jsem pochopit, co jsi řekl, když jsi byl první den v Paláci proroků, to
je všechno.“
Předpokládala, že se Richardovi ulehčí, ale nevypadal na to.
„Odpírala jsi jí rychlé vysvobození z bolesti, až dokud ti nedala to,
co jsi chtěla. To z tebe dělá podílnici na mučení.“
Nicci v šeru odvrátila pohled. Při vzpomínce na svůj krvavý
skutek cítila bolest a sklíčenost. Už velmi dávno takový skutek ztratil
schopnost vyvolat v ní něco víc než pouhý slabý náznak emoce.
Bylo tolik lidí, které bylo třeba zbavit utrpení - pousty starých a
nemocných, mnoho naříkajících dětí, tisíce zoufalců a chudáků. Mord-
Sitha byla jen další z těch, které si život vybral za oběť, a která
potřebovala vysvobození. Pro ni lepší řešení neexistovalo.
Nicci se zřekla stvořitele, aby mohla dělat práci místo něj, a svou
duši přísahou zaprodala strážci podsvětí. Musela to udělat. Pouze jako
někdo páchající zlo nebude cítit, co by cítit měla, nebude mít patřičný
soucit se vším utrpením a zoufalou bídou. Byl to hrozný výsměch -
muset tímto způsobem věrně sloužit ubohým lidem.
„Richarde, ty to možná vidíš takto,“ řekla Nicci ochraptěle a
dívala se přitom do ztrnulé hrůzy svých vzpomínek. „Nic podobného
jsem neudělala. Necítila to tak ani Hania. Předtím než jsem jí prořízla
hrdlo, poděkovala mi.“
Richardovy oči jí ale žádné smilování nenabídly. „Proč jsi ji
nutila, aby vyprávěla o mně - a o Denně?“
Nicci si těsněji ovinula plášť kolem ramen. „Není to
samozřejmé?“
„Ty bys rozhodně neudělala stejnou chybu jako Denna. Nicci, ty
nejsi jako ona.“
Byla unavená. Věděla, že první noc nespal a jak silně ho to bolí.
Cítila jeho oči v zádech a tiše prolévala hořké slzy nad nenávistí,
kterou měl v očích, nad tím, že právě ona musí dělat, co je nejlepší.
Svět je místo plné zla.
„Richarde,“ řekla tiše. „Možná mě jednoho dne naučíš, v čem
jsem jiná.“
Byla velmi unavená. Minulou noc, když podlehl únavě a otočil se
od ní, aby spal, zůstala celou noc vzhůru. Dívala se na něj, jak hluboce
spí a cítila magické spojení s matkou zpovědnicí. V Nicci vyvolávalo
spojení velký soucit k ní.
Všechno dělala s nejlepšími úmysly.
,A teď,“ řekla Nicci, „pojďme dovnitř, ať nejsme v tom ošklivém
počasí venku. Je mi zima a mám hlad. Potřebujeme si též trochu
oddechnout. A jak jsem řekla, musíme si nejdříve o něčem
promluvit.“
Věděla, že by mu nedokázala lhát. Samozřejmě, že mu nemůže
říct všechno, ale když už mu něco řekne, neodváží se mu lhát.
Tanec už začal.

Kapitola dvacátá šestá
Richard rozlámal na kousky klobásu, co mu podala Nicci, poté, co

ji vytáhla ze sedlové brašny, a hodil ji do kotlíku s vařící se rýží. V
myšlenkách mu nepřestávalo vířit, co mu řekla. Snažil se všechno
uspořádat do nějakého celku.
Nevěděl, čemu může věřit z toho, co mu řekla. Obával se, že
pravdou je všechno. Nepřipadalo mu, že by Nicci potřebovala lhát -
přinejmenším v tom, co mu až doposud řekla. Nepřipadala mu...
nepřátelská, jak očekával. Možná by se dalo říct, že vypadala smutně z
toho, co musela udělat - i když nemohl uvěřit, že by pocitem viny
trpěla žena, o které je známo, že je sestrou temnot. Asi to byla bizarní
součást jejího předstírání, nějaký trik, který měl pomoct jejím
záměrům.
Rýži v kotlíku míchal klacíkem, ze kterého sloupal kůru. „Řekla
jsi, že si o něčem promluvíme.“ Očistil klacík o okraj kotlíku.
„Domnívám se, že půjde o rozkazy, které mi dáš.“
Nicci zamrkala, jako by ji přichytil při myšlence na něco jiného.
Nehodila se sem, jak upjatě a rovně seděla v borovici poutníků, ve
svých tradičně hezkých černých šatech. Richard by si dřív nedokázal
představit Nicci v přírodě, a ještě méně, jak sedí na zemi. Jen
pomyšlení na to mu připadalo neskutečně směšné. Neustále však
musel myslet na Kahlan, a velmi jasně si uvědomoval, že Nicci je s
Kahlan spojená strašlivým magickým poutem.
Tato vzpomínka ho nutila kroutit se mučivou bolestí.
„Rozkazy?“ Nicci si zkřížila ruce na klíně a podívala se mu do
očí. „Ach ano, mám několik požadavků, u kterých bych si přála, abys
je dodržoval. První je, nesmíš používat magii. Nesmíš ji nikdy použít.
Žádným způsobem. Je ti to jasné? Pokud si vzpomínám, svůj talent
nemáš příliš v lásce, takže by splnění tohoto požadavku nemělo být
pro tebe těžké, zvlášť když víš, že někdo, koho miluješ, by tuto zradu
nepřežil. To chápeš, ne?“
Její studené modré oči vyjadřovaly hrozbu možná ještě dokonaleji
než slova. Richard jednoduše přikývl a zavázal se tím, i když si nebyl
úplně jistý, k čemu se to vlastně zavázal.
Nalil kouřící večeři do mělké dřevěné misky a spolu se lžící ji
podal Nicci. Úsměvem mu poděkovala. Položil si kotlík na zem mezi
nohy, nabral si na lžíci rýži a foukal na ni, až dokud nezchladla a mohl
jíst. Díval se na Nicci koutkem oka, jak si elegantně bere první sousto.
Kromě své tělesné dokonalosti měla Nicci i výjimečně výmluvný
obličej. Vypadal studeně a bezvýrazně, když chtěla vyjádřit hněv,
hrozbu, nebo nelibost. Ve skutečnosti se nemračila jako jiní lidé, když
mají tyto pocity, spíš nasadila výraz studené netečnosti. Ten výraz byl
svým způsobem mnohem víc zneklidňující. Tvořil její
neproniknutelné brnění.
Na druhé straně mimořádně oživla, když měla radost, nebo když
byla za něco vděčná. Radost ještě k tomu vypadala upřímně.
Pamatoval si ji jako odměřenou ženu. I když stále měla vznešené
držení těla, dojem rezervovanosti do jisté míry zmizel, aby odhalil
nevinnou radost nad každou laskavostí nebo nad pouhým projevem
zdvořilosti.
Richard ještě stále měl chléb, který mu upekla Cara. Strašně nerad
by se o něj dělil s touto zlou ženou, ale teď mu takové uvažování
připadalo poněkud dětské. Odlomil kus a nabídl ho Nicci. Vzala si ho
s úctou patřící něčemu většímu než pouhému chlebu.
„Očekávám též, že přede mnou nebudeš mít tajnosti,“ řekla po
dalším soustu. „Nechtěj, abych na nějaké přišla. Manželé nemají mít
před sebou tajnosti.“
Richard si myslel to samé, ale oni se stěží dali nazvat manželé.
Než aby to řekl, ozval se: „Zdá se, že víš hodně o tom, jak by se
manželé měli chovat.“
Nenechala se vyprovokovat, ale ukázala chlebem na misku. „Je to
velmi dobré, Richarde. Opravdu velmi dobré.“
„Nicci, co vlastně chceš? Jaký je důvod tohoto absurdního
předstírání?“
Světlo ohně si pohrávalo s jejím alabastrovým obličejem a
dodávalo jejím vlasům nový žhavý odstín. „Odvedla jsem tě, protože
potřebuji odpověď na jednu otázku a domnívám se, že mi ji můžeš dát
ty.“
Richard přelomil silnou větev přes koleno. „Řekla jsi, že manželé
nemají mít před sebou tajnosti.“ Jednu půlku větve použil ke shrnutí
hořícího dřeva na hromadu a pak obě části položil na oheň. „Neměly
by upřímné být i manželky?“
„Samozřejmě.“ Ruka s chlebem jí poklesla. Opřela si zápěstí o
koleno. „Richarde, já k tobě budu upřímná.“
„Co je to tedy za otázku? Řekla jsi, že jsi mě odvedla, protože
potřebuješ odpověď, o které si myslíš, že ti ji můžu dát já. Jaká je
otázka?“
Nicci se opět zahleděla do prázdna a teď vůbec nevypadala jako
krutá věznitelka. Vypadala, jako kdyby ji pronásledovaly vzpomínky,
nebo spíš obavy. To jej znepokojovalo víc než jízlivý úšklebek
ozbrojeného dozorce před mřížemi cely.
Déšť venku zesílil do temného hučení. Utábořili se právě včas.
Richard si nemohl nevzpomenout na příjemné chvíle, které strávil v
borovicích poutníků schoulený vedle Kahlan. Při myšlence na Kahlan
ho zabolelo srdce.
„Nevím,“ řekla po chvíli Nicci. „Opravdu to nevím, Richarde.
Hledám něco, ale poznám to až tehdy, když to najdu. Skoro sto
osmdesát jeden rok jsem nevěděla, že něco takového existuje. První
náznak jsem uviděla nedávno...“ Zdálo se, že se znovu dívá přes něj
někam dozadu. Její hlas též směroval do dalekého místa, na které se
dívala. „Stalo se to, když jsi s obojkem stál před všemi sestrami a
stavěl ses jim na odpor. Odpověď snad najdu, když pochopím, co jsem
tehdy v té síni viděla. Nebyl jsi tam jen ty, ale byl jsi středem
pozornosti...“
Její oči se opět zaměřily Richardovi do obličeje. Mluvila s
nenápadnou jistotou. „Až do té doby budeš žít. Nemám ti v úmyslu
ubližovat. Ode mě se nemusíš bát mučení. Nejsem jako ony - jako
Denna ani jako sestry světla, abych tě používala k hrátkám.“
„Nechovej se ke mně blahosklonně. Používáš mě ke stejným
hrátkám jako ony.“
Zavrtěla hlavou. „Richarde, chci, abys věděl, že k tobě cítím jen
úctu. Možná mám k tobě víc úcty než všichni, co se s tebou v životě
potkali. Proto jsem tě odvedla. Richarde, jsi neobyčejný člověk.“
„Jsem válečný čaroděj. Ty jsi ještě nikdy neviděla žádného z
nich.“
Odmítla jeho slova pohrdavým mávnutím ruky. „Prosím,
nepokoušej se na mě udělat dojem svou ,magií'. Nemám náladu na
takové hlouposti.“
Richard věděl, že to od ní nebylo prázdné vychloubání. Byla
kouzelnicí s pozoruhodnými schopnostmi. Pochyboval, že by měl
nějakou naději vyzrát na její znalosti magie.
Nechovala se, jak by se dalo očekávat od sestry temnot. Richard
na chvíli odložil stranou svou zlost, utrpení a zármutek, protože věděl,
že musí čelit skutečnosti a nevkládat naděje do svých přání. Promluvil
proto k Nicci stejně klidným způsobem, jak to dělala ona.
„Nicci, nechápu, co ode mě chceš.“
Pokrčila rameny v mimovolném gestu pocitu marnosti. „Ani já.
Dokud to nepochopím, budeš dělat, co budu chtít a všechno bude v
pořádku. Neudělám ti nic.“
„Opravdu si myslíš, že tě vzhledem k okolnostem vezmu za
slovo?“
„Říkám ti pravdu, Richarde. Kdyby sis vymknul kotník, jako
dobrá žena bych si dala tvou paži kolem ramen a pomáhala ti jít. Od
této chvíle jsem oddaná tobě a ty jsi oddán mně.“
Překvapením jen mrkal nad takovým šílenstvím. Málem si začal
myslet, že se zbláznila. Málem. Věděl ale, že by to byla příliš lehká
odpověď. Jak říkával Zedd, nic není nikdy lehké.
„A když se rozhodnu, že nebudu dělat, co chceš?“
Opět pokrčila rameny. „Pak Kahlan zemře.“
„To chápu, ale když zemře, ztratí se obojek, který mám kolem
srdce.“
Upřela na ňěj lhostejné modré oči. „O co ti jde?“
„Pak bys nedostala, co ode mě chceš. Neměla bys mě čím
ovládat.“
„Když ještě nevím, co chci, nic bych neztratila. Kromě toho,
pokud bys to udělal, císař Jagang by měl radost z tvé hlavy jako dárek.
Nepochybně by mě zahrnul dary a bohatstvím.“
Richard si nemyslel, že by Nicci chtěla být zahrnována dary a
bohatstvím. Byla koneckonců sestrou temnot a domníval se, že kdyby
si to opravdu přála, tak by si to zařídila.
Přesto měl jistotu, že jeho hlava má svou cenu a kdyby se ukázal
nezvládnutelným, získala by za ni všechno. Nemusí se zajímat o dary
a bohatství, moc byla jedinou věcí, po které toužila. Byl si docela
jistý, že by získala značnou moc, kdyby zabila nepřítele Císařského
řádu.
Sklonil se nad kotlík mezi nohama a vrátil se k večeři a k
neradostným myšlenkám. Bylo zbytečné s ní mluvit, jen se stále točili
dokola.
„Richarde,“ řekla tichým hlasem a přitáhla tím na sebe jeho
pohled. „Ty si myslíš, že to dělám, abych ti působila bolest, nebo
abych nad tebou měla navrch jen kvůli tomu, že jsi nepřítel Řádu?
Není tomu tak a mé skutečné důvody jsem ti už řekla.“
„Takže když nakonec nalezneš hledanou odpověď, pak mě na
oplátku za ,pomoc' pustíš?“ Nebylo to ve skutečnosti myšleno jako
otázka, ale jako výstižné obvinění.
„Pustit?“ Upřeně hleděla do misky s rýží a klobásou. Míchala
rýži, jako by očekávala, že by mohla odkrýt nějaké tajemství. Zvedla
hlavu. „Richarde, to ne. Pak tě zabiji.“
„Už chápu.“ Pomyslel si, že to sotva může být lepší způsob, jak
ho povzbudit ke spolupráci při hledání, ale neřekl to. „A Kahlan?
Tedy potom, co mě zabiješ.“
„Máš mé slovo, že když se tě rozhodnu zabít, bude žít stejně
dlouho jako já. Necítím vůči ní nepřátelství.“
Pokoušel se najít útěchu alespoň v tom. Z neznámých důvodů
Nicci věřil. Dodalo mu odvahu, když se dozvěděl, že Kahlan bude v
pořádku. Dokáže snášet všechno, co se s ním stane, jen aby byla v
pořádku ona. Tuto cenu byl ochoten zaplatit.
,“Ženo moje', kampak máme namířeno? Kam mě chceš odvést?“
Nicci se na něj nepodívala, ale namočila kousek chleba do jídla.
Když z něj ukusovala, přemýšlela nad jeho otázkou.
„Richarde, proti komu bojuješ? Kdo je tvým nepřítelem?“
„Jagang. Jagang a jeho Císařský řád.“
Jako učitelka, která ho opravuje, Nicci pomalu vrtěla hlavou. „Ne.
Mýlíš se. Myslím, že bys též potřeboval nějaké odpovědi.“
Byla to hra. Hrála s ním hloupé hry. Richard zaskřípěl zuby, ale
ovládl se.
„Pak kdo? Proti komu nebo proti čemu bojuji, když to není
Jagang?“
„Doufám, že ti to ukážu.“ Dívala se mu do očí způsobem, který ho
znepokojoval. „Odvedu tě do Starého světa, do samotného srdce
Řádu, abych ti ukázala, proti čemu bojuješ - uvidíš skutečnou podstatu
toho, co považuješ za svého nepřítele.“
Richard svraštil čelo. „Proč?“
Nicci se usmála. „Řekněme, že se tím bavím.“
„Myslíš tím, že se vrátíme do Tanimury? Tam, kde jsi celou dobu
žila jako sestra?“
„Ne. Půjdeme tam, kde leží tělo i srdce Starého světa: do
Altur'Rangu. Do Jagangovy vlasti. To jméno znamená něco
jako ,Stvořitelem vyvolený'.“
Richard pocítil, jak mu po zádech běží mráz. „Ty chceš vzít mne,
Richarda Rahla, přímo doprostřed nepřátelského území? Vůbec
nepochybuji o tom, že tam jako ,manželé' dlouho žít nebudeme.“
„Kromě toho, že nebudeš používat magii, nebudeš používat ani
jméno s touto magií spojené - Rahl - ale jméno, se kterým jsi vyrůstal:
Richard Cypher. Bez magie a bez jména nebude nikdo vědět, že jsi
někdo jiný než prostý člověk se svou ženou. Přesně tím budeš - tím
budeme my oba.“
Richard si povzdechl. „Dobře, ale když nepřítel zjistí, že jsem
něco víc, domnívám se, že sestra temnot... uplatní svou moc.“ „Ne, to
nemohu.“
Richard zvedl oči k nebi. „Co tím myslíš?“
„Nemohu svůj talent používat.“
Na pažích ho zasvědila husí kůže. „Cože?“
„Je zasvěcen spojení s Kahlan a tomu, aby ji udržel naživu. Tak
působí mateřské kouzlo. Vytvoření tak složitého kouzla vyžaduje
nesmírné množství magické síly a jeho udržování též. Má síla musí
být věnována snaze udržet propojení při životě. Mateřské kouzlo
nenechává nic nazbyt. Pochybuji, že bych dokázala vykouzlit jedinou
jiskřičku.
Pokud budeme mít potíže, budeš je muset zvládnout ty. Já mohu
přivolat své čarodějnické schopnosti kdykoliv, ale abych to mohla
udělat, musela bych odebrat magickou sílu z našeho spojení. Kdybych
to udělala.... Kahlan zemře.“
Zachvátil ho nepokoj. „Ale co, kdybys náhodou -“
„Já nedělám nic náhodou. Pokud budeš o mě dobře pečovat,
Kahlan bude v dostatečném bezpečí. Kdybych ale spadla z koně a
zlomila si krk, její krk se též zlomí. Dokud se tedy budeš o mě dobře
starat, budeš se dobře starat o ni. Proto je tak důležité, abychom žili
jako manželé - abys mi byl nablízku a abych tě mohla vést a pomáhat
ti. Pro nás oba bude těžké žít bez magické síly jako obyčejný
manželský pár, ale myslím si, že to je nutné, pokud mám najít to, co
od tebe chci. Chápeš to?“
Nebyl si jistý, jestli ji chápe, ale přesto řekl: „Ano.“
Pořádně ho to zdrtilo. Nikdy by nevěřil, že tato žena se
dobrovolně vzdá magie, aby získala nějaké blíže neurčené znalosti.
Když na to jenom pomyslel, do žil se mu vléval mrazivý panický
strach.
Richardovi to nedávalo smysl. Zatímco jeho mysl tápala ve světě,
který zešílel, řekl bez toho, aby se nad svými slovy zamyslel: „Jsem
už ženatý. Nebudu s tebou spát jako manžel.“
Nicci překvapením zamrkala, pak se roztomile zachichotala a ústa
si přitom schovala za hřbetem ruky. Nebylo to ze stydlivosti, ale spíše
z jeho domněnky.
„Richarde, já tě nechci mít tímto způsobem.“
Richard si odkašlal. „To je dobře.“
V tichu borovice poutníků byly jedinými zvuky déšť tiše padající
venku a syčení hořícího dřeva. Soustředěný a rozhodný výraz Nicci se
stal velmi neosobní a nehybný.
„Richarde, ale kdybych se rozhodla, že tě budu chtít, budeš muset
splnit i to.“
Nicci byla hezká žena. Patřila k tomu typu žen, kterou by si
dychtivě přál skoro každý muž. Nechtěl tomu uvěřit, ale v očích měla
divný výraz. Mlhavá možnost pohlavního aktu mu nikdy nepřipadala
tak odpudivá.
Z hlasu se jí vytratila nezávaznost obyčejného rozhovoru.
Monotónním neživým mumláním, které mu nepřipadalo lidské,
pokračovala ve vyhlašování rozsudku nad jeho životem. Ten rozsudek
bude prosazovat i on sám, jinak Kahlan zemře.
„Budeš se chovat jako můj manžel. Budeš nás oba živit, jako by to
dělal každý manžel. Budeš se starat o mne a já se budu starat o tebe.
Budu ti zašívat košile, vařit jídlo a prát na tebe. Ty pro nás oba
zabezpečíš živobytí.“
Slova Nicci, těžká jako olovo, narážela do Richarda s dobře
promyšlenou metodickou sílou úderů železné tyče.
„Kahlan už nikdy neuvidíš - to musíš pochopit - ale dokud budeš
dělat všechno, co chci, budeš vědět, že žije. Tímto způsobem jí budeš
prokazovat svou lásku. Když se probudí do nového dne, bude vědět,
že ji ještě máš rád a udržuješ při životě. Neexistuje jiný způsob,
kterým bys jí svou lásku ukázal.“
Byl z toho sklíčený. Ve vzpomínkách se zahleděl na jiné místo a
do jiné doby.
„A co když se rozhodnu, že s tím skoncuji?“ Tíha této šílenosti
byla tak drtivá, že se nad touto možností vážně zamyslel. „Než abych
byl tvým otrokem?“
„Pak to možná bude poznáním, které hledám. Je možné, že
všechno, co se dovím, bude tento nesmyslný konec.“ Přiložila k sobě
ukazováček a prostředník a naznačila stříhání. Tím symbolizovala
proříznutí pupeční šňůry magie, která udržovala Kahlan při životě.
„Poslední zlověstná křeč, která definitivně potvrdí nesmyslnost
života.“
Richardovi teď došlo, že jí nemůže vyhrožovat, protože je bytostí,
která by přivítala konec bez ohledu, jak je hrozný.
„Ze všeho, co na tomto světě mám, je nenahraditelná pouze
Kahlan,“ zašeptal v beznadějné agónii spíše k sobě a ke Kahlan, než
ke své nesmiřitelné únoskyni. „Pokud musím být otrokem, aby Kahlan
žila, tak budu otrokem.“
Richard si uvědomil, že Nicci si nenápadně, ale pozorně prohlíží
jeho obličej. Krátce se setkal s jejím pohledem, ale oči odvrátil,
protože nedokázal snést děsivě zkoumavý pohled krásných modrých
očí a zároveň mít v mysli obraz Kahlaniny lásky.
„Všechno, co jste spolu prožili, všechno štěstí, radost a rozkoš ti
navždy zůstanou, Richarde.“ Zdálo se, že Nicci do něj vidí, a že čte
stránky z jeho minulosti, které má zapsané v mysli. „Važ si těchto
vzpomínek, budou ti muset pomáhat. Už ji nikdy neuvidíš a ona nikdy
neuvidí tebe. Tato kapitola tvého života skončila. Každý z vás má
nový život. Měl by sis na novou skutečnost rychle zvyknout.“
Skutečnost, a ne svět, jaký by si přál. Sám řekl Kahlan, že se musí
chovat podle skutečnosti a nepromarňovat život myšlenkami na
nesplnitelná přání.
Richard si přejel špičkami prstů po čele a soustředil se, aby se mu
netřásl hlas. „Doufám, že ode mě neočekáváš, že se naučím mít
potěšení, že jsem s tebou?“
„Richarde, já očekávám, že se něco od tebe naučím.“
Richard vyskočil na nohy a zaťal pěsti. „K čemu chceš získat
takové poznání?“ dožadoval se v nespoutané a divoké hořkosti. „Proč
je to pro tebe tak důležité?“
„Je to trest.“
Richard na ni zíral v nevěřícném ohromení. „Cože?“
„Chci cítit bolest, Richarde.“
Richard si opět sedl na zem.
„Proč?“ zašeptal.
Nicci si zkřížila ruce v klíně. „Richarde, jedině bolest dokáže
dosáhnout na mrazivé mrtvé místo v mém nitru, co je mým životem.
Bolest je jedinou věcí, pro kterou žiji.“
Němě na ni hleděl a myslel na svou vizi. Není nic, čím by mohl
bojovat proti útoku Císařského řádu. Nenapadalo ho nic, čím by mohl
bojovat proti osudu, který ho s touto ženou čeká.
Kdyby nebylo Kahlan, tak by se okamžitě vrhl do boje s Nicci,
který by jednou provždy rozhodl. Dobrovolně by šel na smrt v zápasu
s tímto krutým šílenstvím, ale rozum mu to zakazoval.
Musí žít, aby Kahlan mohla žít. Kvůli tomu a jenom kvůli tomu
musí hýbat nohama a pochodovat do zapomnění.

Kapitola dvacátá sedmá
Kahlan si zamnula oči a zažívala. Přimhouřila je, prohnula záda

do oblouku a protáhla si bolavé svaly. Zoufalé vzpomínky se slétaly
ze všech spánkem ztemnělých koutů její mysli a nechávaly každé jiné
myšlence jen velmi malou šanci přežít delší dobu.
Opustila již říši nemilosrdně kruté bolesti a pláče a vstoupila do
svrchovaného království nespoutané zloby.
Prsty nahmatala studenou ocelovou pochvu jeho meče, který ležel
vedle ní. Měla pocit, že žije ledovou zuřivostí. Meč, soška jménem
Statečnost a vzpomínky byly všechno, co jí po něm zůstalo.
Dřeva moc nezbývalo, ale protože ho stejně moc dlouho
potřebovat nebudou, položila Kahlan jeden ze zbylých kusů dřeva do
ohně. Dřepla si a držela ruce nízko nad malými plameny, aby se jí do
ledových prstů rychleji vrátil cit. Vítr trochu změnil směr, štiplavý
dým se jí vyvalil do obličeje a donutil ji ke kašli. Dým se protáhl
kolem jejího obličeje a stoupal podél skalního převisu ven z úkrytu.
Cara byla pryč. Kahlan přistrčila malý kotlík s vodou zpět nad
oheň, aby ji ohřála na čaj, než se Mord-Sitha vrátí. Cara byla asi na
jejich provizorní toaletě, nebo kontrolovala pasti, které na králíky
nastražily předchozí večer. Kahlan si nedělala velké naděje, že se k
snídani podaří chytit králíka. V tomto počasí asi ne, v každém případě
ale měly zásob dostatek.
Skulinami mezi oblaky procházelo karmínové světlo studeného
svěžího úsvitu, prosvítalo skrz zasněžené větve a padalo šikmo pod
skalní převis, kde zalévalo všechno v jejich malém tábořišti narudlou
září. Marně se pokoušely najít borovici poutníků. Zástěna stromů
spolu s krátkou zídkou z větví, které s Carou nařezaly a postavily na
ochranu před větrem včera večer, jak je to naučil Richard,
ochraňovaly skryté místo. S tímto vylepšením byl úkryt docela
ucházející. Měly štěstí, že ho ve sněhové vánici vůbec našly. Venku
byl sníh dosti hluboký. V úkrytu strávily relativně suchou, i když
studenou noc. Kahlan a Cara se pod přikrývkami a tlustými kožichy z
vlčích kožešin choulily k sobě, aby se navzájem hřály.
Kahlan přemýšlela, kde je asi Richard, a jestli mu též není zima.
Doufala, že není. Protože vyrazil o několik dní dřív, měl jistě štěstí a
dostal se do nížiny před sněhem.
Cara a Kahlan zůstaly v domě, jak slíbily. Zůstaly v něm tři dny.
Sníh přišel hned druhé ráno po odchodu Richarda. Kahlan lákalo
vyčkat na změnu počasí a vyrazit až pak, ale od sestry Nicci se naučila
trpkou pravdu: nečekej a jednej.
Zpočátku to šlo ztěžka. Probíjely se závějí a koně někdy vedly,
někdy na nich jely. Nebylo vidět daleko a většinu času se musely držet
tak, aby jim západní vítr foukal na pravé rameno, protože to bylo
jejich jediné vodítko, kterým směrem postupují. Cestovat přes
průsmyky v tomto počasí bylo nebezpečné. Chvíli se obávaly, že
udělaly hroznou chybu tím, že opustily bezpečí domku.
Když včera těsně před setměním sbíraly větve na úkryt, uviděly
mezerou v oblacích nižší hory, které nebyly bílé, ale zelené a hnědé.
Zanedlouho se dostanou pod sněžnou čáru. Kahlan si byla jistá, že
nejhorší už mají za sebou.
Když Kahlan cpala paži do rukávu, jak si natahovala další košili
na dvě, které už měla na sobě, uslyšela chrupání sněhu pod nohama.
Když si uvědomila, že slyší víc než jeden pár nohou, prudce se
postavila.
Cara se prodrala skrz větve stromů, které je ochraňovaly. „Máme
společnost,“ oznámila příkře. Kahlan uviděla, že Cara drží v sevřené
ruce Agiel.
Teple oblečená zavalitá žena vyšla ze stromů hned za Carou. Pod
vrstvami plášťů, přehozů a dalších kousků silného plátna poznala
překvapená Kahlan Annu, starou matku představenou sester světla.
Za Annou šla vyšší žena, měla přehozy shrnuté dozadu a bylo
vidět šedivějící hnědé vlasy, které měla rozpuštěné na ramena. Měla
ostrý, pevný a přemýšlivý pohled, jenž byl příčinou trvalé sítě
jemných vrásek, které se paprskovitě rozbíhaly z koutků hluboko
posazených očí. Čelo neměla příliš hladké. Sestupovalo k výraznému
nosu a na několika místech se křivilo hlubokými vráskami. Vypadala
na ženu, která při učení používá na děti rákosku.
„Kahlan!“ Anna se rozběhla k ní a popadla Kahlan za paže. „Ach,
drahoušku, jsem tak ráda, že tě vidím!“ Otočila hlavu, když se Kahlan
podívala za její záda. „To je Alessandra, jedna ze sester. Alessandro,
dovol, abych ti představila matku zpovědnici - a Richardovu
manželku.“
Žena přišla k nim a usmála se. Příjemný úsměv úplně změnil její
obličej, dobrosrdečnost z něj okamžitě vygumovala přísnost. Změna to
byla do jisté míry matoucí, zdálo se totiž, jako by se o jeden obličej
dělili dva různí lidé. Nebo měl jeden člověk dva obličeje, napadlo
Kahlan.
„Matko zpovědnice, jsem ráda, že tě poznávám. Anna mi o tobě
všechno povyprávěla, vím, jak jsi skvělá.“ Rychle si prohlédla
tábořiště. „Mám opravdu velkou radost z tebe a z Richarda.“
Anniny oči se při hledání dívaly napravo i nalevo. Pohled se jí
zachytil o meč.
„Kde je Richard? Cara mi nechtěla říct ani slovo.“ Podívala se
Kahlan do očí. „Dobrotivý stvořiteli,“ zašeptala. „Co se děje? Co se
stalo? Kde je Richard?“
Kahlan se konečně podařilo uvolnit zaťaté zuby. „Odvedla si ho
jedna z tvých sester.“
Anna si shrnula přehoz z šedivých vlasů a opět se dotkla paže
Kahlan. Temeno Anniny hlavy sahalo Kahlan jen po prsa, ale musela
být aspoň dvakrát tak široká.
„O čem to mluvíš? Co má znamenat, že si ho odvedla sestra?
Která sestra?“
„Nicci,“ zavrčela Kahlan.
Anna se odtáhla. „Nicci...“
Sestra Alessandra zalapala po dechu. „Sestra Nicci?“ Zkřížila si
ruce na srdci. „Sestra Nicci nepatří mezi Anniny sestry. Nicci je
sestrou temnot.“
„To si velmi dobře uvědomuji,“ řekla Kahlan.
„Musíme ho dostat nazpět,“ řekla Anna. „Ihned. S ní není v
bezpečí.“
„Nedá se říct, co by Nicci mohla - „ Sestra Alessandra zaklapla
ústa.
Vítr jim do očí foukl třpytivý sníh a na chvilku nabarvil na bílo
rudý úsvit. Kahlan zamrkala, aby dostala sníh z očí. Cara v rudé kůži,
v plášti a těžkém kožešinovém kabátě sníh ignorovala. Druhé dvě
ženy si sníh setřely tlustými palčáky.
„Kahlan, všechno bude v pořádku,“ řekla Anna uklidňujícím
hlasem. „Řekla bys nám teď, co se stalo? Řekni nám všechno. Je
zraněný?“
Kahlan ještě jednou polkla narůstající zuřivost. „Nicci na mě
použila kouzlo, kterému říkala mateřské.“
Anně se otevřela ústa. Sestra Alessandra ještě jednou zalapala po
dechu.
„Jsi si jistá?“ zeptala se Anna opatrně. „Opravdu to bylo mateřské
kouzlo? Víš to jistě?“
„Zasáhla do mě nějakou zvláštní magií. O takovém kouzlu jsem
ještě nikdy neslyšela. Vím však s jistotou, že to je silná magie a ona jí
říkala mateřské kouzlo. Řekla, že my dvě jsme touto magií spojené.“
Alessandra udělala krok dopředu. „To samotné nedělá mateřské
kouzlo.“
„Když Cara použila na Nicci Agiel, srazilo mě to na kolena
stejným způsobem, jako kdyby ho použila na mne.“
Anna a Alessandra se na sebe zadívaly, ale neřekly ani slovo.
„Ale... ale kdyby chtěla...“ vykoktala ze sebe Anna.
Kahlan vyjádřila myšlenku, kterou se Anna marně snažila říct.
„Kdyby Nicci chtěla, mohla kouzelné pouto rozseknout a já bych
zemřela. Tím dostala Richarda. Slíbila mu, že když s ní odejde, budu
žít. Richard se podvolil otroctví, aby mi zachránil život.“
„K tomu nemělo dojít,“ řekla Anna a dotkla se prsty v rukavici
brady. „Nicci by neměla vědět, jak použít tak neobvyklé kouzlo - je
příliš mladá. Kromě toho je k tak vzácnému kouzlu zapotřebí velká
magická síla. Musela udělat něco jiného a předstírat, že to je mateřské
kouzlo. Nicci nemohla vytvořit mateřské kouzlo.“
„Ale mohla,“ řekla sestra Alessandra v neochotném souhlasu.
„Má sílu a má i schopnost. Jen by potřebovala, aby se kouzlo naučila
od někoho, kdo ho umí. Nicci nemá mimořádné zaujetí pro magii, ale
je stejně dobrá jako ostatní.“
„Lidmila...“ zašeptala Anna Alessandře, když si to znenadání
uvědomila. „Jagang má Lidmilu.“
Kahlan se podezřívavě podívala na sestru Alessandru. „Jak je
možné, že o schopnostech Nicci víš víc než samotná matka
představená?“
Sestra Alessandra se opět zachumlala do pláště, který se jí předtím
rozevřel. Její obličej ztratil přívětivost a opět se zakabonil - tentokrát s
výrazem trpkosti.
„Přivedla jsem Nicci do Paláce proroků, když ještě byla dítětem.
Měla jsem odpovědnost za její výchovu a vedla jsem ji při výcviku v
používání magického talentu. Znám ji lépe než kdokoliv jiný. Znám
její temnou magickou sílu, protože jsem byla sestrou temnot. Byla
jsem to já, kdo ji přivedl k strážci podsvětí.“
Kahlan cítila, jak s ní otřásá síla bušícího srdce. „Takže jsi sestra
temnot jako ona.“
„Byla jsem,“ řekla Anna a zvedla výstražně před Kahlan ruku.
„Matka představená přišla do Jagangova tábora a zachránila mě.
Nejen před Jagangem, ale též před strážcem podsvětí. Opět sloužím
světlu.“ Oslnivý úsměv opět proměnil obličej Alessandry. „Anna mě
přivedla nazpět ke stvořiteli.“
Pokud šlo o Kahlan, její prohlášení nestálo za nic a nechtěla
zjišťovat jeho pravdivost. „Jak jste nás našly?“
Anna ignorovala přerušení. „Musíme si pospíšit. Musíme
Richarda vzít Nicci dřív, než ho předá Jagangovi.“
Kahlan se nepřestala zlostně dívat na Alessandru, i když
odpovídala Anně. „Nevede ho k Jagangovi. Řekla, že nejedná na
rozkaz Jeho Excelence, ale o své vlastní vůli. To byla její slova.
Řekla, že si ze rtu odstranila Jagangův kroužek a už se ho nebojí.“
„Řekla také, proč si odvádí Richarda?“ zeptala se Anna. „Nebo
alespoň kam?“
Kahlan přenesla zkoumavý pohled na Annu. „Řekla, že ho odvádí
do zapomnění.“
„Zapomnění!“ bolestně si povzdechla Anna.
„Něco jsem se tě zeptala,“ řekla Kahlan a do hlasu jí pronikla
zlost. „Jak jste nás našly?“
Anna si poklepala na pás. „Mám cestovní deník. Použila jsem ho a
spojila se s Vernou, která je u tvé armády. Verna mi řekla o kurýrech,
kteří za vámi chodí. Tak jsem se dozvěděla, kde vás mám hledat.
Štěstí, že jsem vyrazila tak brzy, málem jsme vás nenašly. Kahlan,
můžu tě ujistit, že jsem velmi ráda, když tě vidím uzdravenou. Dělaly
jsem si velké starosti.“
Kahlan viděla, že Cara, která stála za oběma ženami, stále drží
Agiel v pěsti. Kahlan nepotřebovala Agiel a její zpovědnická síla
překypovala, stačilo jen, aby se jí podvolila. Teď už neudělá chybu,
aby se o něčem předem přesvědčovala.
„Cestovní deník. Jak samozřejmé. Pak ti Verna jistě řekla o
Richardově vizi, že nesmí proti Řádu vést naše vojska.“
Anna zdráhavě přikývla, ale zjevně nebyla ochotna se o ní bavit.
„Pak mi před několika dny, to už jsme byly skoro tady, Verna poslala
zprávu, že D'Hařané jsou celí bez sebe, protože najednou ztratili
smysl, který jim říkal, kde je Richard. Řekla, že jsou poutem k lordovi
Rahlovi i nadále chránění před snovým cestovatelem, ale najednou
ztratili povědomí, kde se nachází.“
„Nicci nám to pouto odstínila,“ zavrčela Cara.
„Takže ho budeme muset hledat,“ řekla Anna. „Musíme ho dostat
pryč od Nicci. Je naší jedinou šancí. Ať si myslí co chce, je to nesmysl
a budeme mu muset napravit hlavu. Napřed ho ale musíme dostat
zpět. Musí vést naše vojska proti Císařskému řádu. Byl k tomu
předurčen proroctvím.“
„Tak proto jsi tady,“ zašeptala Kahlan jen tak pro sebe. „Od
Verny víš, že odmítl vést armádu a nechce ani vydávat rozkazy.
Putovala jsi sem v naději, že ho donutíš bojovat.“
„Musí bojovat,“ trvala na svém Anna.
„On nemusí,“ řekla Kahlan. „Uvědomil si, že když nás povede do
války, věc svobody prohrajeme na mnoho příštích generací. Řekl, že
si uvědomuje, že lidé ještě svobodu nepochopili a nechtějí za ni
bojovat.“
„Prostě se musí projevit před svými lidmi.“ Zachmuřená Anna
zrudla. „Musí se osvědčit jako jejich vůdce, jak to už udělal předtím, a
oni půjdou za ním.“
„Richard říká, že pochopil, že lidem se nemusí osvědčovat on, ale
lidi se musí osvědčit jemu.“
Anna překvapením zamrkala. „Ale to je nesmysl.“
„Opravdu?“
„Samozřejmě, že ano. O chlapci se v proroctví mluvilo již před
staletími. Staletí jsem čekala, až se narodí a povede nás v tomto boji.“
„Vážně? Tak proč se snažíš zrušit Richardovo rozhodnutí - pokud
jsi odhodlána následovat ho? Dospěl ke svému rozhodnutí. Pokud má
být vůdcem, kterého chceš mít, pak se musíš podřídit jeho vedení a
tudíž i jeho rozhodnutí.“
„Ale proroctví nic takového nevyžaduje!“
„Richard nevěří na proroctví. Věří, že si člověk vytváří vlastní
osud sám. Začínám chápat důvody jeho tvrzení, že víra v proroctví
nepřirozeným způsobem mění události. Je to nesprávná víra v samotná
proroctví, která záhadným způsobem ohrožuje lidské životy.“
Anna ohromeně vytřeštila oči, ale pak je přimhouřila. „Richard
byl ustanoven proroctvím, aby nás vedl proti Císařskému řádu. Ty
nechápeš, že to je boj za existenci magie v tomto světě! Richard se
narodil, aby tento zápas vybojoval. Musíme ho dostat nazpět!“
„Všechno se stalo tvojí vinou,“ zašeptala Kahlan.
„Co?“ Annin zamračený obličej se změnil na shovívavý úsměv.
„Kahlan, o čem to mluvíš?“ Její hlas se vrátil k vlídnému tónu. „Znáš
mě a znáš náš boj za udržení svobody magie. Když nás nebude vést
Richard, nemáme žádnou šanci.“
Kahlan vymrštila paži a popadla překvapenou sestru Alessandru
za hrdlo. Ta vytřeštila oči.
„Ani se nehni,“ řekla Kahlan přes zaťaté zuby, „nebo uvolním
zpovědnickou magii.“
Anna prosebně zvedla ruku. „Kahlan, to jsi ztratila rozum? Pusť ji
a uklidni se.“
Kahlan druhou rukou ukázala dolů na oheň. „Cestovní deník. Hoď
ho do ohně.“
„Co? Nic takového neudělám!“
„Okamžitě, nebo sestra Alessandra bude navždy patřit mně,“
zasyčela Kahlan. „Když s ní skončím, Cara se postará, abys ten
cestovní deník hodila do ohně, i kdybys to měla udělat polámanými
prsty.“
Anna podívala na Mord-Sithu, která se jí tyčila za zády.
„Kahlan, já vím, že jsi rozrušená a naprosto tě chápu, ale v této
záležitosti jsme na stejné straně. My též milujeme Richarda a přejeme
si zastavit Císařský řád, aby nemohl dobýt celý svět. My -“
„My? Kdyby nebylo tebe a tvých sester, k ničemu by nedošlo.
Všechno je tvá vina. Není to vina Jaganga, ani Císařského řádu, ale
tvoje.“
„To jsi ztratila -“
„Ty jediná neseš odpovědnost za všechno, co postihlo svět. Stejně
jako Jagang dává kroužek do rtu svým otrokům, ty ho dáváš do nosu
svému otrokovi - Richardovi. Jen ty neseš odpovědnost za životy,
které již byly ztraceny i za životy ztracené v krvavých bitvách, které
se přeženou zemí v budoucnu. Všechno jsi způsobila ty a ne Jagang!“
Navzdory chladnu se Anně objevily na čele krůpěje potu. „O čem
to ve jménu stvořitele mluvíš? Kahlan, vždyť mě znáš, byla jsem na
tvé svatbě. Vždy jsem stála na tvé straně. Já jsem se proroctvími
nechávala vést, abych lidem pomáhala.“
„Ty proroctví vytváříš! Bez tvé pomoci by se nenaplnila!
Uskutečňují se jen proto, že jsi je naplnila! Ty taháš za kroužek v
Richardově nosu!“
Annin obličej klidem čelil náporu Kahlaniny zlosti. „Kahlan,
dokáži si představit, co asi musíš cítit, ale teď naprosto ztrácíš rozum.“
„Ztrácím? Opravdu, matko představená? Proč má tedy sestra
Nicci mého muže? Odpověz mi! Proč?“
Annin výraz začal tuhnout v zachmuřeném ruměnci. „Protože je
zlá.“
„Ne.“ Kahlan stiskla Alessandře hrdlo ještě silněji. „Je to kvůli
tobě. Kdybys v první řadě neposlala Vernu do Starého světa a
nepřikázala jí dostat Richarda přes bariéru do Starého světa -“
„Ale proroctví říkají, že Řád povstane, ovládne svět a zničí magii,
pokud ho nedokážeme zastavit! Proroctví říkají, že Richard je jediný,
kdo nás může vést! Richard je jediný, kdo má alespoň nějakou šanci!“
„Ty jsi přivedla k životu mrtvé proroctví. Ty jediná. Všechno se
stalo jen kvůli tomu, že věříš víc v bezkrevná slova než v rozhodnutí
učiněná po zralé úvaze. Dnes tady nejsi, abys podpořila rozhodnutí
vůdce, kterého jsi vyhlásila, ani abys ho přemlouvala. Jsi tady, abys
mu vnutila proroctví - abys za ten kroužek zatahala. Kdybys neposlala
Vernu pro Richarda, co by se stalo, matko představená?“
„Co, co, Řád -“
„Řád? Řád by byl uvězněn za bariérou ve Starém světě. Je to tak?
Tři tisíce let byla bariéra vytvořená dávnými čaroději nepřekonatelnou
překážkou tlaku Řádu - nebo těch, co se Řádu podobali - a
nedovolovala vtrhnout do Nového světa s dobyvatelskými úmysly.
Nechala jsi zajmout Richarda a přikázala ho proti jeho vůli přivést
do Starého světa v otrockém holdováni mrtvým slovům v starých
zaprášených knihách. Richard byl pak donucen zničit bariéru a Řád
teď může zaplavit Nový svět, může zaplavit Středozemí, moje
Středozemí, a vyvraždit mé lidi, vzít mi mého muže! To všechno jen
kvůli tomu, že jsi do všeho začala zasahovat!
Bez tebe by se nestalo nic! Nedošlo by k válce, nebyly by
hromady zmasakrovaných lidí ve městech Nového světa, neexistovaly
by tisíce mrtvých mužů, žen a dětí pobitých bandity Řádu - nic z toho!
Kvůli tobě a tvým drahocenným proroctvím se narušila opona
mezi světem a podsvětím a na celém světě byl rozpoután mor. To by
se nikdy nestalo, kdybys nedělala hlouposti, kterými jsi nás chtěla
„zachránit“ před proroctvím. Neodvážím se vzpomenout na všechny
děti, které jsem viděla tvým přičiněním trpět a umírat na černou smrt.
Děti, které se mi dívaly do očí a ptaly se, jestli budou v pořádku a já
jim musela říkat ano, přestože jsem věděla, že nepřežijí noc.
Nikdy nikdo neudělá seznam všech mrtvých. Nezůstal nikdo, aby
vzpomínal na všechny malé vesničky, které mor vyhladil. Bez tvého
zasahování by všechny děti byly naživu, jejich matky by se v duchu
usmívaly při pohledu, jak si hrají, a otcové by je učili poznávat svět -
svět, který jsi jim odepřela ty kvůli slepé víře v proroctví!
Ty se na to díváš jako na boj za existenci magie na tomto světě -
všechno, co jsi doposud pro splnění proroctví udělala, již možná
odsoudilo magii k zániku. Bez tvého zasahování by se chiméry nikdy
nedostaly na tento svět. Ano, Richardovi se je podařilo zahnat, ale k
jakým nezvratným škodám muselo dojít? Můžeme mít zpět své
magické síly, ale když chiméry z tohoto světa odebraly všechnu magii,
vymřely kouzelné bytosti - zmizela stvoření, která závisela na magii
celou svou existencí. Magie potřebuje ke své existenci vyváženost.
Vyváženost magie v tomto světě byla narušena.
Nezvratné ničení magie už možná začalo a došlo k němu kvůli
tvému otrockému posluhování proroctví.
Kdyby nebylo tebe, matko představená, tak by Jagang, armáda
Císařského řádu a všechny tvé sestry zůstaly za bariérou a tady
bychom byli v bezpečí a v míru. Vinu připisuješ každému, jenom ne
sobě. Pokud bude zahubena svoboda a magie, pokud bude zničen i
celý svět, bude to tvojí rukou, matko představená.“
Když skončila, bylo slyšet jen tiché sténání větru, ve kterém bylo
náhlé ticho ještě trýznivější. Anna zvedla ke Kahlan oči plné slz. V
paprscích studeného rána se zatřpytil sníh.
„Kahlan, je to jinak. Zaslepila tě bolest.“
„Je to tak,“ řekla Kahlan s konečnou platností.
Anna pohybovala ústy, ale tentokrát z nich nevyšla žádná slova.
Kahlan natáhla ruku s otevřenou dlaní.
„Dej sem cestovní deník. Pokud si myslíš, že nezničím život této
ženy, pak o mně nevíš vůbec nic. Je to jedna z tvých sester, která ve
jménu dobra pomáhá zničit můj svět, nebo je dokonce ještě jedna ze
sester strážce podsvětí, která pomáhá zničit svět ve jménu zla. Když
mi nedáš cestovní deník, přijde o život z jednoho nebo z druhého
důvodu.“
„Co tím chceš dokázat?“ zoufale zašeptala Anna.
„Bude to začátek konce tvého zasahování do života lidí
Středozemí a zbytku Nového světa - do mého života, do Richardova
života. Začátek všeho, co zamýšlím udělat, i když nemám v úmyslu
vás dvě zabít. Raději nechtějte vědět, jak blízká je mi tato možnost.
Dej mi cestovní deník.“
Anna se upřeně dívala na otevřenou dlaň Kahlan. Mrkala, aby
zahnala slzy. Nakonec si stáhla vlněné palčáky a zpod opasku
vyprostila malou knížečku. Na chvíli se zastavila, s úctou se na ni
dívala, ale nakonec ji položila Kahlan do dlaně.
„Dobrotivý stvořiteli,“ zašeptala Anna, „odpusť tomuto
zraněnému dítěti, co zamýšlí udělat.“
Kahlan hodila deník do ohně.
Anna a sestra Alessandra stály bledé jako stěna a dívaly se na
deník v syčících plamenech.
Kahlan popadla Richardův meč. „Půjdeme, Caro.“
„Koně jsou připravené. Sedlala jsem je, když se tady ukázaly.“
Kahlan vylila horkou vodu stranou, zatímco Cara začala rychle
sbírat jejich věci. Pak nacpaly věci do sedlových brašen. Ostatní
výstroj si přehodily přes rameno a nesly ke koním, kde ji přivážou za
sedla.
Kahlan se vyhoupla do studeného sedla, aniž by se na Annu nebo
Alessandru ohlédla. Se zachmuřenou Carou po boku otočila koně a
odklusala do vířícího sněhu.

Kapitola dvacátá osmá
Když Anna uviděla Kahlan a Caru, jak mizí v bílém závoji sněhu
jako pomstychtiví duchové, padla na kolena a strčila ruce do ohně,
aby z něj vytáhla hořící cestovní deník - do běla rozžhavené uhlíky mu
byly pohřební hranicí.
„Matko představená!“ vykřikla Alessandra. „Spálíš se!“
Anna ucukla zpátky v pronikavé bolesti. Nedbala na zápach
pálícího se masa a opět strčila ruce přímo do plápolajícího ohně. Spíše
viděla než cítila, že drahocennou knížečku drží mezi prsty.
Celá záchrana hořícího deníku trvala pouze vteřinu, ale přes
prizma bolesti jí to připadalo jako věčnost.
Anna se bolestí kousla do spodního rtu a odkulila se na stranu.
Alessandra k ní přiběhla s rukama plnýma sněhu. Hodila ho na
zčernalé krvácející prsty a na knížečku sevřenou mezi nimi.
Anna ze sebe vydala tiché bolestné zakvílení, když se mokrý sníh
dostal do styku s popáleninami. Alessandra si klekla vedle Anny,
vzala ji za zápěstí a křečovitě polykala hrůzou vyvolané slzy.
„Matko představená! To jsi neměla dělat!“
Anna byla v šoku a pronikavý hlas Alessandry jí připadal jako
vzdálené mumlání.
„Ach, Anno! Proč jsi nepoužila magii, nebo alespoň klacek!“
Annu otázka překvapila. V panickém strachu, že neocenitelný
cestovní deník shoří v ohni, měla v hlavě jenom jedinou myšlenku:
musí ho dostat ven dřív, než bude pozdě. Věděla, že její nepromyšlené
jednání bylo následkem trpké sklíčenosti z Kahlaniných obvinění.
„Nehýbej se,“ varovala ji Alessandra přes slzy. „Nehýbej se a
nech mě, abych se postarala o vyléčení. Jen se nehýbej.“
Anna seděla na zasněžené zemi omráčená bolestí a slovy, která jí
ještě stále bušila uvnitř hlavy. Dovolila Alessandře, aby jí léčila ruce.
Její srdce sestra vyléčit nemohla.
„Neměla pravdu,“ řekla Alessandra, jako by Anně četla myšlenky.
„Matko představená, ona pravdu neměla.“
„Opravdu ji neměla?“ zeptala se Anna otupělým hlasem, když
palčivá bolest v prstech konečně začala polevovat a nahradilo ji
bolavě nepříjemné brnění magie, proudící do jejího těla, aby tam
udělalo svou práci. „Opravdu neměla pravdu, Alessandro?“
„Neměla. Neví tolik, jak si myslí. Je to dítě - ještě nemá za sebou
ani mizerné tři desetiletí. Lidé se za tuto dobu nedokáží naučit, jak si
mají utírat nos.“ Alessandra tlachala. Anna věděla, že její tlachání je
reakcí na starosti o cestovní deník a starosti, které jí svými slovy
způsobila Kahlan. „Je to pouze hloupé dítě, které nic neví. Je v tom
ještě mnoho dalších věcí. Velmi mnoho. Představuje si to příliš
jednoduše. Vůbec to není jednoduché.“
Anna si tak jistá nebyla. Všechno jí připadalo odepsané. Pět set let
práce - nebylo všechno pouze ztřeštěný úkol prosazovaný sobeckými
záměry a bláznivou vírou? Kdyby byla na místě Kahlan, neměla by
stejný názor?
Nekonečné řady mrtvol ležely před ní u soudu, který se odehrával
v její mysli. Co se tady dalo říct na její obranu? Na obvinění matky
zpovědnice měla tisíce odpovědí, ale v této chvíli všechny vypadaly,
že nemají žádnou váhu. Jak se Anna může omluvit mrtvým?
„Jsi matkou představenou sester světla,“ řekla bez souvislosti v
přestávce ve své práci Alessandra. „Měla by víc brát ohled, ke komu
mluví. Měla by mít víc úcty. Nezná všechno. Je v tom mnoho dalších
věcí. Velmi mnoho. Sestry světla si koneckonců matku představenou
nevybírají jen tak zbůhdarma.“
Ale ani zpovědnice si jen tak zbůhdarma nevybírají matku
zpovědnici.
Uplynula hodina a po ní ještě jedna, než Alessandra konečně
dokončila obtížnou a jednotvárnou práci spojenou se zahojením
Anniných popálenin. Popáleniny se léčily velmi těžce. Unavovalo ji,
že je bezmocná a prochladlá, zatímco jí v těle prskala magie a přímo
do duše se jí zařezávala Kahlanina slova.
Když Alessandra skončila, Anna skrčila a narovnala prsty. Slabá
bolest v nich přetrvávala - věděla, že ji bude cítit ještě dosti dlouhou
dobu. Byly však vyléčené a ruce mohla opět používat.
Když si všechno rozvážila, obávala se, že ztratila podstatně víc,
než získala.
Vyčerpaná a zimou se třesoucí Anna si k znepokojení Alessandry
lehla vedle prskajících zbytků ohně, který ji tak bolestivě zranil. V
této chvíli vůbec neměla chuť vstávat - jako by ji najednou dostihla
všechna její léta. A bylo jich téměř tisíc.
Právě teď jí strašně chyběl Nathan. Prorok by nepochybně řekl
něco moudrého, nebo pošetilého. Povzbudilo by ji cokoliv. Nathan
měl vždy co říct. Chyběl jí jeho chlubivý hlas a milé, dětské a chápavé
oči. Chyběl jí dotek jeho ruky.
Anna tiše plakala, dokud neusnula. Sny nedovolovaly spánku, aby
byl hluboký a klidný. Ráno se probudila pozdě a cítila povzbudivou
ruku Alessandry na rameni. Sestra přidala dřevo na oheň, aby vydával
víc tepla.
„Matko představená, cítíš se lépe?“
Anna přikývla, ale lhala. Její první myšlenka patřila cestovnímu
deníku. Podívala se na něj, jak leží pod ochranou Alessandřina klína.
Anna se posadila a opatrně zvedla zčernalou knihu ze záhybu jejích
šatů.
„Matko představená, mám o tebe velkou starost.“
Anna odmítla její námitku nevrlým mávnutím ruky.
„Když jsi spala, podívala jsem se na deník.“
Anna zabručela: „Vypadá špatně.“
Alessandra přikývla. „Též si to myslím. Asi se nedá zachránit.“
Anna použila jemný proud svého Hanu, aby udržela stránky
pohromadě - byly skoro všude zuhelnatělé - když v deníku opatrně
listovala.
„Přečkal tři tisíce let. Kdyby to byl obyčejný papír, už by se nedal
zachránit - byl by konec - ale je to magický předmět, Alessandro,
který byl vykován v ohni magie čaroději se sílou, kterou nebylo vidět
po celé tři tisíciletí... až dokud nepřišel Richard.“
„Co můžeme udělat? Znáš způsob, jak ho dát do původního
stavu?“
Anna vrtěla hlavou, když si zkroucený ohořelý deník prohlížela.
„Nevím, jestli půjde obnovit. Říkám jenom, že to je magický předmět.
Kde je magie, je i naděje.“
Z kapsy hluboko pod vrstvami oblečení Anna vytáhla kapesník.
Položila zčernalou knížečku do jeho středu a přeložila přes něj cípy
kapesníku, aby ji držel pohromadě. Upletla kolem ní kouzlo, které ji
mělo jistou dobu ochraňovat a uchovávat v nynějším stavu.
„Pokusím se najít způsob, jak ji dostat do původního stavu - jestli
to půjde. Pokud může být obnoven.“
Alessandra si zamnula ruce. „Až do té doby budou naše oči u
armády ztracené.“
Anna přikývla. „Nedozvíme se, jestli se Císařský řád konečně
rozhodl opustit tábory na jihu a vydal se nahoru do Středozemí.
Nepovedu Vernu.“
„Matko představená, co se podle tebe stane, když se Řád nakonec
rozhodne zaútočit - a Richard tam s nimi nebude? Co udělají? Nebude
tam lord Rahl, aby je vedl...“
Anna se snažila ze všech sil odsunout stranou strašlivou tíhu
Kahlaniných slov, když se zamýšlela nad bezprostředním stavem
událostí.
„Teď je matkou představenou Verna - přinejmenším co se týče
sester u armády. Bude je vést moudře. Je s nimi Zedd, který sestrám
pomůže připravit se na válku. Nemohou mít lepšího rádce, než jakým
je čaroděj se zkušenostmi, které má Zedd. Jako čaroděj prvního řádu
se již jedné velké války zúčastnil.
Budeme muset věřit stvořiteli, že je bude ochraňovat. Nebudu jim
moct radit, dokud se mi nepovede napravit cestovní deník. Dokud to
neudělám, nebudu vědět, v jaké jsou situaci.“
„Matko představená, mohla bys tam zajít.“
Anna si smetla sníh z ramene, na kterém ležela na zemi, a
zapřemýšlela nad touto možností.
„Sestry světla si myslí, že jsem mrtvá. Teď daly svou důvěru
Verně, jako nové matce představené. Pro Vernu by bylo strašné - a
ještě víc pro ostatní sestry - kdybych ožila uprostřed tak nepříjemných
okolností. Mnohým by se jistě ulevilo, že jsem zpátky, ale zaselo by to
semena chaosu a pochybností. Válka je velmi dobrý čas na vzklíčení
těchto semen.“
„Ale všem dodá odvahu, když tě -“
Anna zavrtěla hlavou. „Jejich vůdkyní je Verna. Mohlo by to
navždy zničit důvěru v její autoritu. Sestry nesmí ztratit víru v její
vůdcovské schopnosti. Dobro sester světla musím stavět nade vše
ostatní. Teď musím mít na srdci jejich nejlepší zájmy.“
„Anno, ale matkou představenou jsi ty.“
Anna se na ni upřeně zadívala. „Co dobrého to přineslo?“
Alessandra sklopila oči. Vítr žalostně sténal mezi stromy, jeho
poryvy vydouvaly do vzduchu modrošedá oblaka sněhu a hnaly je
přes tábořiště. Sluneční světlo zmizelo za ponurými mraky. Anna si
utřela nos do cípu zledovatělého pláště.
Alessandra soucitně položila Anně ruku na rameno. „Přivedla jsi
mě od strážce podsvětí zpět ke světlu stvořitele. Byla jsem v
Jagangových rukou a když tě chytili, chovala jsem se k tobě ohavně.
Ty jsi ve mě nikdy nepřestala doufat, komu jinému by na mně
záleželo? Bez tebe by byla má duše navěky ztracena. Matko
představená, nevím, jestli dokážeš pochopit, jak jsem ti za všechno
vděčná.“
Přes Alessandřin zřejmý návrat ke světlu stvořitele ji tato sestra již
jednou podvedla. Před lety přešla Alessandra ke strážci podsvětí, stala
se sestrou temnot a Anna o tom vůbec nevěděla. Jak může člověk po
takové zradě někomu věřit?
Anna zvedla hlavu a pohlédla Alessandře do očí. „To doufám,
sestro. Modlím se, aby to skutečně byla pravda.“
„Matko představená, to pravda je.“
Anna zvedla ruku směrem k zakrytému slunci. „Když se dostanu
na onen svět ke světlu stvořitele, je možné, aby tento dobrý skutek
odčinil tisíce životů ztracených kvůli mně?“
Alessandra odvrátila pohled a přes vrstvy oblečení si masírovala
paže. Otočila se a dala dva kousky dřeva do ohně.
„Měly bychom si dát něco teplého k jídlu. Pak se budeš cítit lépe,
matko představená. Obě se budeme cítit lépe.“
Anna seděla na zemi a dívala se, jak Alessandra připravuje silnou
tábornickou polévku. Cítila, jak se jí díky příjemné vůni aspoň trochu
zlepšuje nálada.
„Co myslíš, proč Nicci odvedla Richarda?“ zeptala se Alessandra,
když z váčku vytáhla sušené houby a hodila je do polévky.
Anna se podívala do zmateného obličeje Alessandry. „Neumím si
představit nic jiného, než že lhala a vede ho k Jagangovi.“
Alessandra rozlámala sušené maso na kousky a hodila je do
kotlíku s vroucí polévkou. „Proč? Když ho už měla v rukou a přinutila
ho dělat, co chce - proč by lhala? Z jakého důvodu?“
„Je sestrou oddanou strážci podsvětí.“ Anna zvedla ruce a nechala
je spadnout do klína. „To je dostatečná výmluva pro lež, nemyslíš?
Lhát je špatné. Je to zlé. To je dostatečný důvod.“
Alessandra káravě zavrtěla hlavou. „Matko představená, byla jsem
sestrou temnot, na to nezapomínej. Já o tom vím svoje. Tak tomu
vůbec není. Ty vždy říkáš pravdu jen proto, že jsi oddána světlu
stvořitele? Ne, někdo bude lhát pro strážce podsvětí, jako bys ty lhala
pro stvořitele - kvůli němu, pokud by lhaní bylo nutné. Proč by ale
Nicci lhala? Měla situaci pod kontrolou a nepotřebovala lhát.“
„Nemám tušení.“ Anna se nechtěla zamýšlet nad touto otázkou.
Její mysl se nacházela v bažině jiných beznadějných myšlenek. Její
chybou se stalo, že je Richard v rukou nepřítele, nebyla to chyba
Nicci.
„Myslím si, že všechno udělala o své vůli.“
Anna se na ni podívala. „Co tím myslíš?“
„Myslím si, že Nicci ještě stále něco hledá.“
„Něco hledá? O čem to mluvíš?“
Alessandra rozbalila voskovaný papír a smetla z něj do kotlíku
trochu koření. „Již od prvního dne, co jsem Nicci odvedla z domova a
vzala ji do Paláce proroků, stávala se víc a víc... osamělou. Vždy
dělala všechno, aby pomáhala lidem, ale vždy byla dítětem, které ve
mně vyvolávalo pocit, že jeho potřeby neuspokojuji dostatečně.“
„Jako například?“
Alessandra zavrtěla hlavou. „To přesně nevím. Vždy mi připadala,
že něco hledá. Myslela jsem si, že potřebuje najít světlo stvořitele.
Nemilosrdně jsem ji popoháněla a doufala jsem, že jí to otevře oči pro
cestu k Němu a naplní její vnitřní potřebu. Nedávala jsem jí žádný
prostor, aby mohla myslet na něco jiného. Dokonce jsem jí bránila
stýkat se s rodinou. Její otec byl sobecký milovník peněz a její
matka... tedy její matka měla dobré úmysly, ale vždy ve mně
vyvolávala nepříjemný pocit. Myslela jsem si, že stvořitel naplní
prázdnotu, kterou Nicci cítila ve svém nitru.“ Alessandra zaváhala. „A
pak mě napadlo, že potřebuje strážce podsvětí.“
„Takže si myslíš, že Richarda odvedla, aby naplnila nějakou...
vnitřní potřebu? V jakém smyslu?“
„Nevím.“ Alessandra nespokojeně zafuněla. Nasypala do polévky
špetku soli a zamíchala ji. „Matko představená, myslím si, že jsem
nesplnila očekávání, které Nicci měla.“
„V jakém ohledu?“
„Nevím. Možná se mi nepovedlo zatáhnout ji do potřeb ostatních
lidí - nechala jsem jí příliš mnoho času, aby myslela na sebe. Vždy
vypadala, že se věnuje potřebám lidí kolem sebe, ale možná jsem ji
měla víc vtahovat do problému ostatních lidí, abych ji naučila, že
stvořitelova cesta k ctnosti vede přes upřednostnění snahy pečovat o
potřeby ostatních lidí před vlastními sobeckými požadavky.“
„Sestro, nemyslím, že by se jednalo o něco podobného. Jednou
požádala o drahé černé šaty, aby je měla oblečené na matčině pohřbu.
Já jsem tuto rozmařilost samozřejmě odmítla, protože nebyly vhodné
pro novicku, která se potřebovala naučit upřednostňovat ostatní lidi.
To se stalo jenom jednou. Nikdy jsem nezjistila, že by Nicci požádala
o něco pro sebe. Alessandro, tvá práce s ní byla obdivuhodná.“
Anna si teď vzpomněla, že pak Nicci začala nosit černé šaty.
„Pamatuji si to.“ Alessandra nezvedla hlavu. „Když jí zemřel otec,
šla jsem na pohřeb s ní. Vždy mi bylo líto, že jsem ji odloučila od
rodiny, ale vysvětlila jsem jí, že má velké magické nadání a velké
možnosti pro pomoc ostatním, které nesmí vyplýtvat.“
„Je vždy těžké přivést dítě do paláce. Je těžké odloučit ho od
milujících rodičů. Některé to snáší lépe, některé hůř.“
„Řekla mi, že to chápe. Nicci byla v tomto ohledu vždy dobrá.
Nikdy proti ničemu nenamítala, nebyla proti žádné povinnosti. Možná
jsem si namýšlela příliš moc, protože se vždy vrhala pomáhat jiným a
nikdy si nestěžovala.
Na otcově pohřbu jsem jí chtěla ulehčit v žalu. Přestože se
navenek tvářila odměřeně jako vždy, věděla jsem, že jí to uvnitř bolí.
Pokoušela jsem se ji utěšit a řekla jsem, ať si otce snaží připomínat,
jaký byl za života.“
„Sestro, pro každého s velkým žalem to byla laskavá slova.
Nabídla jsi jí moudrou radu.“
Alessandra zvedla hlavu a podívala se na ni. „Matko představená,
to ji neutěšilo. Podívala se na mne svýma modrýma očima - jistě se
pamatuješ na ty modré oči.“
Anna přikývla. „Pamatuji.“
„Podívala se na mne těma pronikavýma modrýma očima, jako by
mě chtěla nenávidět, ale i to bylo na ni příliš. Řekla mdlým hlasem, že
si nepamatuje, jaký byl za života, protože ho nikdy živého neviděla.
Není to ta nejdivnější věc, kterou jsi slyšela?“
Anna zavzdychala. „To na Nicci vypadá. Vždy říkala velmi divné
věci v nejneobvyklejší době. Měla jsem jí nabízet víc poučení do
života. Měla jsem se o ni víc zajímat... ale bylo tolik dalších věcí,
které si vyžadovaly mou pozornost.“
„Matko představená, to ne. Měla jsem to dělat já a zanedbala jsem
ji. Nicci jsem zklamala já.“
Anna se před ostrým poryvem větru těsněji zachumlala do pláště.
Vzala si misku s polévkou, kterou jí podávala Alessandra.
„Matko představená, udělala jsem něco ještě horšího. Já jsem ji
přivedla do stínu strážce podsvětí.“
Anna se na ni podívala přes okraj misky, když si z ní usrkovala.
Opatrně si položila kouřící misku do klína.
„Co se stalo, stalo se, Alessandro.“
Zatímco Alessandra usrkávala polévku, Anniny myšlenky se
zatoulaly ke slovům, která řekla Kahlan. Byla to slova pronesená v
hněvu a jako taková se dala odpustit a zapomenout. Neměla by se ale
nad nimi raději upřímně zamyslet?
Anna se bála jen tak bez ničeho říct, že slova Kahlan jsou
nesprávná. Obávala se, že má Kahlan pravdu. Po staletí pracovala s
Nathanem a s proroctvími, snažila se vyhnout katastrofám, které
uviděla ona, a jakož i těm, které jí ukázal on. Co když jí Nathan
ukazoval jen mrtvá slova, jak řekla Kahlan? Co když jí ta slova
ukazoval jen proto, aby si připravil útěk?
Vždyť nakonec všechno, co Anna uvedla do pohybu spolu s
Richardem, mělo jako jeden z následků prorokův útěk. Co když ji
podvedl a ona se stala člověkem, který zapříčiní všechny hrůzy světa?
Mohla by to být pravda? Hrozilo, že ji přemůže zármutek.
Začala se hrozně bát, že ji myšlenka, jak všechno ovládá, pohltila
natolik, že konala na základě nesprávných předpokladů.
Kahlan by mohla mít pravdu. Matka představená sester světla by
mohla být osobně zodpovědná za víc utrpení než kterýkoli netvor, co
kdy po tomto světě chodil.
„Alessandro, musíme najít Nathana,“ řekla Anna tichým hlasem,
když dojedla svou misku polévky. „Pro proroka je nebezpečné
potulovat se po světě, který je proti němu bezbranný.“
„Kde ho máme hledat?“
Anna nad nesmírností úkolu rozmrzele zavrtěla hlavou. „Člověk
jako Nathan nechodí po světě, aniž by vzbudil nějakou pozornost.
Musíme věřit, že ho najdeme, když se na něj soustředíme.“
Alessandra se Anně podívala do obličeje. „Takže jak říkáš, pro
proroka je nebezpečné, když volně pobíhá po světě.“
„To opravdu je. Musíme ho najít.“
„Verně trvalo dvacet let, aby našla Richarda.“
„Tak to trvalo dvacet let. Ale částečně to bylo mým záměrem,
protože jsem před Vernou skrývala některé skutečnosti. Nathan bude
na druhé straně nepochybně něco skrývat před námi. Je to naše
povinnost. Verna je se sestrami a s armádou, udělá tam všechno, co
bude v jejich silách. My musíme za Nathanem. Tento úkol zůstal
nám.“
Alessandra odložila misku. „Matko představená, chápu, proč si
myslíš, že prorok musí být nalezen, ale stejně jak si myslíš ty, že
musíme vědět, kde je prorok, já si myslím, že musíme zjistit, kde je
Nicci. Nesu odpovědnost, že jsem ji přivedla ke strážci podsvětí a
jsem možná jediný člověk, který by ji dokázal přivést nazpět k světlu.
Mám výjimečné pochopení pro cesty jejího srdce. Bojím se, co se
stane Richardovi, když Nicci nezastavím. A co je ještě horší,“ dodala
Alessandra, „bojím se, co se stane se světem, když Richard zemře.
Věřím všemu, o co jsi celá léta usilovala. Kahlan tvrdí, že složitá věc
vypadá jednoduše, protože má zlomené srdce, ale bez tvého přičinění
by Richarda nikdy nepotkala.“
Anna se zamyslela nad slovy Alessandry. Lákadlo zbavit se viny
bylo nepopiratelné.
„Alessandro, my ale nemáme ani nejmenší tušení, kam šli. Nicci
je velmi chytrá. Pokud je pravda, že to dělá z vlastní iniciativy, bude
se snažit, aby ji nikdo nenašel. Jak se vlastně začíná takové hledání?
Nathan je prorok, který volně pobíhá po světě. Jistě se pamatuješ
na problémy, které způsobil v minulosti. Sám bez cizí pomoci by
mohl vyvolat katastrofu, jakou svět ještě neviděl. Nathan se mezi
lidmi vychloubá a jistě bude zanechávat stopy všude, kudy projde. U
Nathana máme přinejmenším nějakou šanci na úspěch. Ale pátrat po
Nicci...“
Alessandra odrazila její pohled s neochvějnou rozhodností.
„Matko představená, když Richard zemře, jakou šanci máme my
ostatní?“
Anna se vyhnula jejímu pohledu. Co když má Alessandra pravdu?
Co když má Kahlan pravdu? Musí chytit Nathana, to byl jediný
způsob, jak to zjistí.
„Alessandro...“
„Matko představená, ty mi ještě zcela nevěříš?“
Anna se setkala s pohledem druhé ženy, tentokrát to bylo s
autoritou. „Ne, Alessandro. Přiznávám, že ti nevěřím. Jak bych
mohla? Ty jsi mě podváděla a lhalas mi. Zavrhla jsi stvořitele a
odevzdala ses strážci podsvětí.“
„Ale pak jsem se vrátila k světlu, matko představená.“
„Opravdu? Nelhal by v prospěch strážce podsvětí jeho přívrženec,
jak jsi sama před krátkou chvíli říkala?“
Oči Alessandry se naplnily slzami. „Proto musím hledat Nicci,
matko představená. Musím prokázat, že je oprávněná důvěra, kterou
jsi mi dala. Musím to udělat, abych se osvědčila před tebou.“
„Nechceš pomáhat Nicci a strážci podsvětí?“
„Vím, že si důvěru nezasloužím. Opravdu to vím. Řekla jsi, že
musíme najít Nathana - ale musíme též pomoct Richardovi.“
„Dva úkoly nejvyšší možné důležitosti a žádný cestovní deník,
kterým by šlo požádat o pomoc,“ řekla Anna.
Alessandra si utřela oči. „Matko představená, dovol mi pomoct. Je
mou vinou, že Nicci přešla ke strážci podsvětí. Dovol, abych se to
pokusila napravit. Dovol mi ji přivést nazpět. Já vím, jaká je cesta
zpátky a mohu jí pomoct. Dovolíš mi zachránit její nesmrtelnou duši,
prosím?“
Anna se zahleděla do země. Kdo jí dal oprávnění pochybovat,
jakou cenu má někdo druhý? K čemu je vlastně její život? Nebyla ona
samotná nejlepším spojencem strážce podsvětí?
Anna si odkašlala. „Sestro Alessandro, teď mě poslouchej a
poslouchej pozorně. Jsem matkou představenou sester světla a tvou
povinností je dělat, co ti přikážu.“ Anna ženě pohrozila prstem.
„Nechci poslouchat žádné námitky, slyšíš? Musím najít proroka
předtím, než udělá něco strašně hloupého.
Richard je pro naši věc nanejvýš důležitý. Stárnu a jen bych
zpomalovala pátrání po něm a po ženě, která ho unesla. Chci, aby ses
vydala za ním. Teď nechci slyšet žádné námitky. Máš za úkol najít
Richarda Rahla a do naší odpadlé sestry Nicci opět vnést bázeň před
stvořitelem.“
Alessandra objala Annu a se vzlykáním jí děkovala. Anna
poplácala sestru po zádech. Cítila se bídně, že ztrácí společnici na
cestách, a bála se, že ztratí víru ve všechno, za čím až doposud stála.
Alessandra se odtáhla. „Matko představená, dokážeš cestovat
samotná? Máš na to dost sil?“
„Přestaň. Možná jsem stará, ale ještě nejsem úplně k ničemu. Co
myslíš, kdo přišel doprostřed Jagangovy armády a zachránil tě, dítě
moje?“
Alessandra se přes slzy rozesmála. „Ty, matko představená, a byla
jsi sama. Nikdo kromě tebe by něco podobného nedokázal. Doufám,
že když Nicci najdu, budu pro ni schopna udělat alespoň polovinu.“
„Tak se stane, sestro. Dokážeš to. Kéž celou cestu drží stvořitel
nad tebou ochrannou ruku.“
Anna věděla, že obě se vydávají na obtížnou pouť, která může
trvat celé roky.
„Máme před sebou těžké časy,“ řekla Alessandra. „Ale stvořitel
má dvě ruce, je to tak? Jednu pro mě a druhou pro tebe, matko
představená.“
Anna se nedokázala ubránit úsměvu při této představě.

Kapitola dvacátá devátá
Na vytrvalé pokašlávání před stanem Zedd zabručel: „Vejděte.“

Z konve nalil vodu do promáčknutého kovového kotlíku stojícího
na odřezku klády, který mu sloužil jako umyvadlo. Když si šplíchnul
trochu vody na obličej, nahlas vyjekl. Byl překvapen, že tak studená
voda je ještě tekutá.
„Dobré ráno, Zedde.“
Když si Zedd vytíral ledovou vodu z očí, ještě popadal dech.
Přivřenýma očima se podíval na Warrena. „Dobré ráno, chlapče.“
Warren zrudl. Zedd si připomněl, že by asi neměl říkat „chlapče“
někomu, kdo je dvakrát tak starý jako on. Byla to ale Warrenova
chyba. Jen kdyby ten kluk přestal vypadat tak mladě! Zedd
zavzdychal, když se sehnul a zašmátral po ručníku v hromadě, na
které byly mapy, špinavé talíře, rezavá odpichovací kružítka, prázdné
hrnečky, přikrývky, kuřecí kost, provaz, vejce, které před týdny ztratil
uprostřed vyučovací hodiny a další věci, které se časem nasbíraly v
rohu malého polního stanu.
Warren si na boku žmoulal purpurovou řízu. „Přicházím rovnou
ze stanu Verny.“
Zedd přerušil hledání a ohlédl se na něj přes rameno.
„Nějaké zprávy?“
Warren zavrtěl hlavou s plavými kučeravými vlasy. „Je mi líto,
Zedde.“
„Nevadí, to nic neznamená,“ zasmál se Zedd. „Ta stará žena má
víc životů než kočka, kterou jsem kdysi měl. Zasáhl ji blesk a stejný
den spadla do studny. Vyprávěl jsem ti někdy té o kočce, chlapče?“
„No vlastně ano.“ Warren se usmál. „Ale pokud chcete, nebude
mi vadit, když si to vyslechnu ještě jednou.“
Zedd chabým mávnutím ruky odmítl vyprávět a vrátil se k
vážnějším věcem. „Jsem si jistý, že Anna je v pořádku. Verna zná
Annu lépe než já, ale já vím, že té stařeně jde velmi těžko ublížit.“
„Verna řekla něco podobného.“ Warren se v duchu zasmál. „Anna
byla pokaždé schopna zahnat bouřku za obzor.“
Zedd zabručel na souhlas a vrátil se k přehrabování hromady. „Je
opravdu tužší než staré maso.“ Dvě zastaralé mapy hodil přes rameno.
Warren se naklonil trochu dopředu. „Co hledáte, jestli se smím
zeptat?“
„Můj ručník. Vím, že jsem -“
„Je tam,“ řekl Warren.
Zedd zvedl hlavu. „Cože?“
„Váš ručník.“ Warren ještě jednou ukázal. „Je tam přes opěradlo
židle.“
„Aha.“ Zedd popadl zatoulaný ručník a osušil si mezitím oschlý
obličej. Zamračil se na Warrena. „Máš oči zloděje.“ Hodil ručník na
hromadu k ostatním věcem, jako by tam patřil.
Warrenovi se na obličej vrátil úsměv. „Předpokládám, že to je
kompliment.“
Zedd naklonil hlavu. „Slyšíš to?“
Warrenův úsměv se vytratil, když se připojil k Zeddovi a
poslouchal zvuky přicházející zvenčí. Koně dupali po tvrdé zemi a
muži hovořili, když projížděli kolem stanu, další vykřikovali rozkazy,
ohně praskaly, vozy skřípěly a postroje cinkaly a chrastily.
„Co mám slyšet?“
Zedd zkřivil obličej v nejasném znepokojení. „Nevím. Možná
něco jako hvízdání.“
Warren ukázal prstem za záda. „Vojáci občas hvízdají, aby
upoutali pozornost koní a tak podobně. Někdy je to nutné.“
Všichni se snažili ze všech sil omezovat hvízdání a další zvuky. V
tak otevřené krajině se hvízdání neslo obzvlášť daleko. Něco tak
velkého jako d'hařanský tábor se samozřejmě dalo těžko přehlédnout,
takže z času na čas tábor přemístili, aby si nepřítel nebyl příliš jistý
jeho polohou. Zvuk by mohl prozradit víc, než by si přáli.
Zedd zavrtěl hlavou. „Muselo to být ono. Někdo táhle zahvízdal.“
„Ale stejně, Zedde,“ pokračoval Warren, „už dávno uplynula
doba, po které by Anna normálně poslala Verně zprávu.“
„Byly časy, když jsem byl s Annou a zprávy posílat nemohla.“
Zedd velkoryse máchl rukou. „Do pytle, jednou jsem jí dokonce
nedovolil použít ten zatracený cestovní deník. Běhal mi z něj mráz po
zádech. Nevím, proč nemůže posílat dopisy jako normální lidé.“
Věděl však, že jeho obličej prozrazuje znepokojení. „Zatracené
cestovní deníky. Jsou pro lenochy. Stal jsem se čarodějem prvního
řádu a cestovní deník jsem nikdy nepotřeboval.“
„Mohla ho ztratit. To alespoň předpokládá Verna.“
Zedd zvedl ukazováček. „To je pravda. Klidně se to mohlo stát. Je
malý - mohl jí vypadnout z opasku a ona to mohla zjistit, až když se s
Alessandrou utábořily. Za těchto okolností deník nikdy nenajde.“
Pohrozil prstem. „To dokazuje, co jsem říkal. Neměl bys záviset na
malých kouzelných věcičkách jako tato. Zlenivíš.“
„Verna má stejný názor. Myslí si, že jí vypadl zpoza opasku.“
Warren se sám pro sebe zasmál. „Je dokonce možné, že ho sežrala
kočka.“
Zpod svraštěného čela Zedd zamžoural na Warrena. „Kočka? Jaká
kočka?“
„Jakákoliv kočka.“ Warren si odkašlal. „Já tím myslel... ale to
nevadí. Nikdy jsem nevynikal ve vyprávění vtipů.“
Zedd povytáhl obočí. „Aha, chápu. Mohla ho sežrat kočka. Ano,
ano, chápu.“ Zedd to nechápal, ale donutil se kvůli chlapci zasmát.
„Warrene, to bylo velmi dobré.“
„Stejně ho asi ztratila. Je v tom patrně jen něco podobného.“
„Pokud je tomu tak,“ uvažoval Zedd, „asi přijde sem, aby nám
řekla, že je v pořádku, pošle dopis, nebo nějaký vzkaz. I když je
pravděpodobnější, že nám nemá co říct a prostě nepotřebuje posílat
zprávy cestovním deníkem.“
Warren se zatvářil pochybovačně. Ale nemáme od ní zprávu skoro
celý měsíc.“
Zedd odmítavě mávl rukou. „Víš, ona byla severu, skoro na místě,
kde by podle toho, jak jsme naposled slyšeli, měli být Richard s
Kahlan. Když ztratila deník a hned vyrazila, aby se dostala sem,
neukáže se ještě jeden nebo dva týdny. Pokud ještě navštívila
Richarda, řekl bych, že bude pryč ještě déle. Víš, že Anna moc rychle
necestuje.“
„To vím,“ řekl Warren. „Začíná být v letech. To je další důvod,
proč si dělám starosti.“
Zedda opravdu znepokojovalo, že cestovní deník zmlkl, právě
když Anna byla skoro na dosah Richarda a Kahlan. Zedd dychtivě
očekával zprávu, že Richard i Kahlan jsou v bezpečí, a že Kahlan se
úplně uzdravila. V podvědomí čekal na zprávu, že Richard je
připraven vrátit se. Anna věděla, že se nemohou dočkat a jistě by něco
oznámila. Zeddovi se nelíbilo, že se cestovní deník náhodou odmlčel
právě teď. Ani trochu se mu to nelíbilo.
Z nejistoty by se škrábal, jako by ho kousl bílý komár.
„Warrene, podívej se, měsíc není až tak dlouhá doba. V minulosti
se stalo, že mezi jednotlivými zprávami uplynuly dlouhé týdny. Je
příliš brzy, abychom se začali užírat starostmi. Kromě toho máme jiné
starosti, kterým se musíme věnovat.“
Zedd nevěděl, co by měli dělat, kdyby Anna měla problémy.
Neměli ponětí, kde ji hledat.
Warren se omluvně usmál. „Máte pravdu, Zedde.“
Zedd odsunul mapu a našel půl bochníku chleba, který zbyl ze
včerejšího večera. Odkousl si z něj pořádné sousto a měl tak důvod
žvýkat a nemluvit. Když mluvil, nepřestával mít strach, že prozradí,
jak velké má obavy nejen o Annu, ale též o Richarda s Kahlan.
Warren byl schopný čaroděj a byl chytřejší než kdokoli, koho
Zedd v životě potkal. Zedd zřídka našel téma k rozhovoru, o kterém
by Warren alespoň nečetl, když ho už důvěrně neznal. Povzbuzovalo
ho, že se o vědomosti může dělit s člověkem, který s pochopením
přikývne na esoterické aspekty magie, které by nepochopil nikdo jiný,
nebo kdo doplní chybějící kousky v neobvyklých kouzlech, nebo kdo
by měl radost, že Zedd doplní podle vlastních poznatků chybějící
kousky v jeho kouzlech. Warren si z proroctví pamatoval víc, než měl
podle Zedda vůbec právo vědět.
Warren představoval fantastickou směs tvrdohlavého starce a
nezralého mladíka. Ve svých zvycích byl zkostnatělý a současně byl
nepokrytě, nekonečně a nevinně zvídavý.
Warren ztrácel výřečnost jedině tehdy, když se mluvilo o
Richardových „vizích“. Jeho obličej ztratil výraz a seděl bez
poznámky, zatímco se ostatní dohadovali, co Richard ve svých
dopisech říká, a jestli to má nějaké opodstatnění. Kdykoliv byl Zedd s
Warrenem sám a zeptal se, co si o tom myslí, Warren řekl pouze
„následuji Richarda - je to můj přítel a je to lord Rahl.“ Warren
nedebatoval o Richardových pokynech pro armádu - nebo přesněji:
nebavil se o Richardově odmítání pokyny dávat. Pokud se jednalo o
Warrena, Richard své rozkazy vydal a měly se spolknout a ne
přežvykovat.
Zedd si všiml, že si Warren opět žmoulá řízu.
Zedd mávl rukou. „Vypadáš jako čaroděj, který má plné kalhoty
svědivých kouzel. Warrene, nechceš mi něco prozradit?“
Warren se rozpačitě zašklebil. „Je to na mně vidět?“
Zedd poplácal hocha po zádech. „Není, Warrene. Jen jsem tak
dobrý.“
Warren se zasmál Zeddovu žertu. Zedd chlebem ukázal ke
skládací plátěné židličce. Warren se otočil a podíval na židli, ale
zavrtěl hlavou. Zedd došel k závěru, že když má Warren potřebu stát,
musí to být důležité.
„Zedde, když teď máme zimu za dveřmi, domníváte se, že
Císařský řád zaútočí, nebo počká do jara?“
„Víš, čekání je vždy problém. Když nevíš, co se stane, svírá se ti
žaludek. Ale ty jsi vždy tvrdě pracoval, všechno jsi nacvičil a
odzkoušel. Warrene, děláš to dobře a sestry též.“
Zdálo se, že Warrena nezajímá, co Zedd říká. Škrábal se na
spánku a čekal, až se dostane ke slovu.
„Ano, a děkuji, Zedde. Pracovali jsme. Těžce jsme pracovali.
Ehm, generál Leiden si myslí, že zima je právě teď naším nejlepším
přítelem. On, jeho keltonští důstojníci a někteří z D'Hařanů si myslí,
že Jagang by byl hloupý, kdyby válečné tažení začal s nastupující
zimou. Kelton není až tak daleko na sever, takže generál Leiden dobře
zná potíže zimního válčení v terénu, kam bychom ustoupili. Je
přesvědčený, že Řád počká na jaro.“
„Generál Leiden je dobrý voják a může být zástupcem velícího
generála Reibische,“ řekl Zedd vyrovnaným hlasem a díval se přitom
do modrých očí Warrena. „Ale já s ním nesouhlasím.“
Warren schlíple řekl: „Aha.“
Generál před několika měsíci přivedl na požádání generála
Reibische svou keltonskou divizi na jih, aby posílil d'hařanskou
armádu. I když keltonská armáda považovala Kahlan za svou
královnu, protože ji za ni vyhlásil Richard, měla sklony k nezávislosti,
přestože teď byl Kelton součástí „D'Hařanské říše“, jak novému státu
začali všichni říkat.
Zedd nedělal nic, aby od toho odrazoval. Pro každého bylo lepší,
když byl Nový svět sjednocenou mocností a ne sbírkou kmenů. Pokud
šlo o Zedda, Richard měl v tomto ohledu správné instinkty. Válka
těchto rozměrů by nebyla zvládnutelná, pokud Nový svět nebyl
jednotný. Mohlo jen pomoct, když se každý považoval v první řadě za
část D'Hařanské říše.
Zedd si odkašlal. „Ale to je jen předpoklad. Mohu se mýlit.
Generál Leiden je zkušený voják a není hloupý. Mohl bych se mýlit.“
„Ale stejně by se mohl mýlit Leiden. Domnívám se, že máte
stejný názor jako generál Reibisch. Ten poslední dva měsíce
pochoduje každou noc ve svém stanu.“
Zedd pokrčil rameny. „Warrene, je něco důležitého, co závisí od
postupu Císařského řádu? Čekáš na ně, aby ti pomohli v nějakém
rozhodnutí?“
Warren zvedl ruce, jako by se bránil této představě. „Ne - ne,
samozřejmě, že ne, ale právě... jde o to, že by právě teď nemusela být
vhodná doba myslet na takové věci, to je všechno... Ale kdyby zůstali
v ležení celou zimu...“ Warren se teď věnoval svému rukávu. „To je
všechno, co jsem tím myslel... Kdybyste si myslel, že budou čekat až
do jara, nebo něco takového...“ Jeho hlas slábl až ztichl.
„A co by se stalo pak?“
Warren se upřeně díval na zem, zatímco si řízu na břiše žmoulal
do purpurového uzlu. „Pokud si myslíte, že by se mohli rozhodnout
vytáhnout ještě v zimě, nebylo by správné pro mě - pro nás - abychom
na něco takového mysleli.“
Zedd se poškrábal na bradě a změnil přístup. „Řekněme, že věřím,
že Řád zůstane sedět celou zimu na zadku. Co bys v tom případě mohl
udělat?“
Warren zvedl ruce nad hlavu. „Zedde, sezdáte Vernu a mě?“
Zedd svraštil čelo, jak zakláněl hlavu dozadu. „Safra, chlapče, to
je ale velké sousto, které musím polknout hned po ránu.“
Warren udělal dva velké kroky. „Uděláte to, Zedde? Myslím,
pokud byste si opravdu myslel, že Řád zůstane v Anderitu celou zimu.
Pokud ano, bylo by to možné. Myslím, že bychom mohli též -“
„Warrene, miluješ Vernu?
„Samozřejmě, že ano!“
„A miluje Verna tebe?“
„No samozřejmě, že ano.“
Zedd pokrčil rameny. „Pak vás sezdám.“
„Uděláte to? Ach, Zedde, to by bylo nádherné.“ Warren se otočil a
sahal jednou rukou k východu ze stanu, zatímco druhou ukazoval na
Zedda. „Počkejte chvíli.“
„Dobře, právě jsem se chystal zamávat pažemi a odletět na měsíc,
ale pokud chceš, abych zůstal -“
Warren již byl venku ze stanu. Zedd venku slyšel tlumené hlasy.
Warren se vrátil - hned za patami Verny.
Verna se usmívala od ucha k uchu a Zedd zjistil, že je do jisté
míry nervózní, protože na to nebyl u ní zvyklý.
„Zedde, děkuji za nabídku, že nás sezdáš. Mockrát děkuji! Já i
Warren jsme chtěli, abys obřad udělal ty. Řekla jsem mu, že to uděláš,
ale Warren se chtěl zeptat a dát ti šanci odmítnout. Nedokáži si
představit nic důležitějšího než být oddána čarodějem prvního řádu.“
Zedd ji považoval za příjemnou ženu. Někdy byla ve vztahu k
pravidlům trochu puntičkářská, ale vždy měla dobré úmysly.
Pracovala usilovně a nevyhýbala se ničemu, o co jí Zedd požádal.
Kromě toho se zjevně dívala na Warrena s hlubokou úctou a vážila si
ho.
„Kdy?“ zeptala se Verna. „Kdy je podle tebe vhodný čas?“
Zedd se zašklebil. „Myslíte, že vydržíte, až se pořádně
nasnídám?“
Oba se zazubili.
„My jsme měli na mysli svatbu večer,“ řekla Verna. „Možná
bychom mohli mít oslavu s hudbou a tancem.“
Warren nonšalantně zagestikuloval. „Mysleli jsem na něco, co by
znamenalo příjemnou přestávku ve výcviku.“
„Přestávku? Co si myslíte, jak dlouho budete muset být uvolněni
ze svých povinností -“
„Ach, to ne, Zedde!“ Warren byl stejně purpurový jako jeho říza.
„Nemysleli jsme, že bychom - myslím tím, že bychom dále - my
bychom chtěli pouze -“
„My nechceme žádné volno, Zedde,“ prohodila Verna a ukončila
tím Warrenovo upejpavé blábolení. „Jenom jsme si mysleli, že by
každý dostal příležitost jeden večer zaslouženě oslavovat. Neopustíme
naše místa.“
Zedd položil Verně kolem ramen kostnatou paži. „Vy dva můžete
mít tolik volna, kolik budete chtít. My to chápeme. Jsem s vámi
spokojen.“
„To je ohromné, Zedde,“ nadšeně vzdychl Warren. „My opravdu“
Důstojník se zrudlým obličejem vpadl bez ohlášení do stanu.
„Čaroději Zorandere!“
Dvě sestry vrazily dovnitř ihned za ním.
„Matko představená!“ zvolala sestra Philippa.
„Přicházejí!“ vykřikla sestra Phoebe.
Obě ženy byly bledé; sestra Phoebe se třásla jako mokrý pes v
zimě. Zedd si všiml, že vlasy sestry Philippy jsou po jedné straně
sežehlé. Byla na předsunuté hlídce - proti nepřátelům s magickým
talentem.
Teď Zedd věděl, co znamenal hvízdavý zvuk, který předtím
slyšel. Byl to velmi vzdálený křik.
Z dálky zazněly polnice jako potvrzení poplachu z druhé linie.
Zedd ucítil, jak se skrz ně proplétá jemně pulzující předivo magie, a
dokládá tak, že jsou nefalšované. Tlumené zvuky před stanem zesílily.
Zbraně řinčely, vytrhávané ze stojanů, plameny ohňů syčely, jak je
někdo zaléval vodou. Vojáci se opásávali meči a koně za nastalého
zmatku řehtali.
Warren popadl sestru Philippu za paži a začal vydávat rozkazy.
„Uspořádejte obrannou linii. Ať je není vidět - držte se za třetím
hřebenem. Průzkum dělejte jen na krátkou vzdálenost - v nepříteli
musíme vzbudit sebedůvěru. A co jízda?“
Žena přikývla.
„Přibližují se ve dvou proudech,“ poznamenal důstojník. „Ale
zatím neútočí - nechtějí se dostat příliš daleko od vlastních pěšáků.“
„Začněte s ohni za nimi - až když budou na určeném místě -
přesně, jak jsme to nacvičovali,“ řekl Warren sestře Philippě a ona
pozorně přikyvovala na jeho instrukce. Jejich úmyslem bylo dostat
jízdu do pasti mezi dvě stěny silné magie. Musela být správně
soustředěná, aby měli naději, že prorazí nepřátelské štíty. „Matko
představená, nedokážeš si představit, kolik jich je,“ řekla ještě
udýchaná sestra Phoebe. „Dobrotivý stvořiteli, vypadá to, jako by se
pohybovala samotná země, jako by proti nám vojáky vypouštěly
všechny hory.“
Verna konejšivě položila ruku na rameno mladé sestry. „Já vím,
Phoebe, já vím. Ale všichni víme, co máme dělat.“
Verna ihned vyvedla obě sestry ze stanu a přivolávala své další
pomocnice, zatímco další důstojníci a vracející se zvědové
seskakovali z koní.
Velký vousatý voják, kterému pot stékal po obličeji, vrazil do
stanu a lapal po dechu. „Jejich celá zatracená armáda. Blíží se
všichni.“
„Jízda s kopími - je jich tolik, aby prorazili a ještě jich dost
zbylo,“ zakřičel do stanu ze zpěněného koně další voják, který se
zastavil jen proto, aby tuto zprávu řekl Zeddovi, a hned pádil dál.
„Lučištníci?“ zeptal se Zedd dvou vojáků, kteří ještě byli ve stanu.
Důstojník s plnovousem zavrtěl hlavou. „Jsou příliš daleko, aby se
to dalo říct.“ Zhluboka se nadechl. „Ale vsadil bych život, že jsou
hned za štíty kopiníků.“
„Nepochybně,“ řekl Zedd. „Až se dostatečně přiblíží, ukáží se.“
Warren popadl vousatého důstojníka za rukáv a táhl ho za sebou.
„Nedělejte si starosti. Až se ukáží, máme něco, abychom jim vytřeli
oči.“
Druhý muž se rozběhl za svými povinnostmi. Za okamžik zůstal
ve stanu, který byl zvenku osvětlen časným ranním zimním sluncem,
jen Zedd. Ráno bylo studené a den bude krvavý.
Randál před stanem se změnil v naprostý - ale organizovaný -
blázinec. Každý měl svou práci a dobře ji znal. Většinou zde byli
ostřílení D'Hařané. Zedd se již dřív k vojskům Císařského řádu
připlížil a viděl, jak hrůzostrašně vypadají, ale D'Hařané se jim
charakterem vyrovnali. Celé generace se D'Hařané vychloubali, že
jsou nejzuřivější vojáci pod sluncem. Zedd většinu života bojoval
proti D'Hařanům, kteří prokazovali, že jejich vychloubání je pravdivé.
Zedd uslyšel, jak někdo křičí: „Pohyb, pohyb, pohyb.“ Znělo to
jako hlas generále Reibische. Zedd vyběhl k východu ze stanu a
zastavil se na břehu řeky vojáků, která tekla ve velkých vířících
masách.
Generál Reibisch se zastavil těsně před stanem.
„Zedde, měli jsme pravdu.“
Zedd zklamaně přikývl, že odhadl plán nepřítele. Stalo se poprvé,
že se chtěl mýlit.
„Rušíme tábor a přesouváme se jinam,“ řekl generál Reibisch.
„Nemáme moc času. Už jsem přikázal předsunutým oddílům, aby
změnily svou pozici směrem k severu a ochraňovaly vozy se
zásobami.“
„Jsou v plné síle, nebo jen útočí, aby nás vyzkoušeli?“
„Zatraceně, jsou tam všichni.“
„Dobrotiví duchové,“ zašeptal Zedd. Alespoň že měl plány i pro
tuto eventualitu, pravda, jen do té míry, nakolik se daly připravit.
Cvičil lidi s magickým talentem, aby očekávali frontální útok, aby pak
nebyli vyvedeni z rovnováhy. Dopadne to přesně podle Zeddovy
předpovědi. Podpoří se tím jejich sebevědomí a dodá jim to odvahu.
Den závisel na magii.
Když se generál Reibisch díval na jih směrem k nepříteli, kterého
ještě nebylo vidět, hladil si velkou rukou ústa a čelist. V paprscích
časného slunce vypadaly jeho rezavě zbarvené vlasy rudě, a jizva
táhnoucí se mu od levého spánku až k čelisti se podobala zmrzlému
bílému blesku.
„Naše hlídky se stáhly spolu s vnějšími liniemi. Nemá smysl, aby
se jim stavěly na odpor, protože to je celý Císařský řád.“
Zedd rychle přikývl na souhlas. „Generále, budeme pro vás magií
proti magii.“
Muž měl v šedozelených očích energický lesk. „My budeme pro
tebe ocel proti oceli, Zedde. Dnes to těm parchantům pořádně
ukážeme.“
„Jen jim toho neukaž příliš brzy příliš moc,“ varoval ho Zedd.
„Nechystám se teď měnit plány,“ řekl generál přes hluk vřavy.
„Dobře.“ Zedd popadl za paži vojáka, který běžel kolem. „Hej,
potřebuji tvou pomoc. Sbal mi tam uvnitř věci, chlapče, buď tak
hodný. Potřebuji se dostat k sestrám.“
Generál Reibisch pokynem ruky poslal mladého vojáka do
Zeddova stanu a ten skočil dovnitř.
„Zvědi říkají, že zůstávají na této straně řeky Drun, jak jsme
doufali.“
„Dobře. Nebudeme si muset dělat starosti, že nás obejdou po
křídle přinejmenším ze západu.“ Zedd přeletěl pohledem po rušeném
táboře, kde se vojáci rychle pustili do práce. Opět se podíval na
generálův větrem ošlehaný obličej. „Generále, jen dostaň včas
všechny vojáky na sever do údolí, aby nás nemohli obklíčit. Magie ti
bude krýt záda.“
„My ta údolí zacpeme, neměj strach.“
„Řeka ještě není zamrzlá, je to tak?“
Generál Reibisch zavrtěl hlavou. „Možná by to stačilo kryse, aby
se klouzala, ale ne vlkovi, který ji honí.“
„To by jim mělo zabránit v překročení řeky.“ Zedd se
přimhouřenýma očima podíval na jih. „Musím se jít podívat na Adie a
na sestry. Kéž jsou dobří duchové s tebou, generále. Na tvé zadní
oddíly dohlížet nemusí - to uděláme my.“
Generál Reibisch chytil Zedda za paži. „Zedde, je jich víc, než
jsme mysleli. Je jich možná dvakrát víc, snad třikrát. Myslíš, že
dokážete tak velké množství zpomalit, a přitom zabránit tomu, aby se
mi zakousli do zad?“
Jejich plánem bylo vylákat nepřítele na sever a držet se neustále z
jeho dosahu - být dostatečně blízko, aby slintali, ale dost daleko, aby
se nemohli pořádně zakousnout. Překročení řeky nebylo pro armádu
jejich velikosti v této roční době možné. Ačkoli měla obrovská
armáda Císařského řádu nad vojsky D'Hařanské říše převahu dvacet
ku jedné, s řekou na jedné straně a s horami na druhé je nemohla
obklíčit a přemoct tak snadno.
Plán též bral v úvahu Richardovo varování, aby Císařský řád
nenapadali přímo. Zedd si nebyl jistý, jestli je Richardova výstraha
oprávněná, ale nechtěl otevřeně vyvolávat roztržky.
Je třeba doufat, že když se jim povede nepřítele vylákat do
horského terénu, který lze lépe bránit, Řád ztratí něco ze své převahy a
jeho postup se zastaví. Když bude Císařský řád stát, D'Hařané budou
moci začít patřičným způsobem snižovat počet nepřátel. D'Hařané si z
početní převahy nic nedělali, byla to pro ně jen lepší příležitost ukázat,
jak jsou dobří.
Zedd hleděl do dálky a představoval si svahy kopců zcela pokryté
nepřítelem, který se valí kupředu. Už měl před očima vražedné síly,
které uvolní.
Věděl, že ve válce jen zřídka jdou věci podle plánu.
„Generále, nedělej si starosti, dnes začne Císařský řád za svou
agresi platit strašlivou cenu.“
Generál se rozesmál na celé kolo a poklepal Zedda po rameni. „Jsi
dobrý.“
Generál Reibisch vyrazil, svolával pobočníky a žádal o koně. Jak
šel, shromažďovalo se kolem něj stále větší množství vojáků.
Už to začalo.

Kapitola třicátá
S pažemi na stehnech se Richard krčil v břiše nestvůry.

„Tak co?“ zeptala se Nicci, která seděla na svém koni.
Richard se postavil vedle žeberní kosti, která se nad ním tyčila na
vzdálenost víc než dvou délek jeho postavy. Zaclonil si oči před
zlatým slunečním světlem, když krátce zkoumal prázdný obzor za
sebou. Podíval se nazpět na Nicci, její vlasy měly v zapadajícím slunci
barvu medu.
„Řekl bych, že to byl drak.“
Když její klisna začala tančit na stranu, aby mezi ní a velkými
kostmi byla větší vzdálenost, Nicci přitáhla otěže.
„Drak,“ opakovala bezvýrazným hlasem.
Místy se na kostech držely vysušené zbytky masa. Richard švihl
rukou po mračnu much, které bzučely kolem něj. Nad celým místem
se vznášel mdlý zápach rozkladu. Když vystoupil z klece obrovských
žeber, které stály břichem nahoru, ukázal směrem k hlavě, která se
pohodlně rozvalovala v loži z hnědé trávy. Mezi žebry bylo dost
místa, aby se dalo vyjít, aniž by se jich dotýkal rameny.
„Poznám to podle zubů. Jednou jsem měl dračí zub.“
Nicci vypadala skepticky. „Dobře, je jedno, co to je. Pokud jsi
viděl dost, dejme se na cestu.“
Richard si do čista utřel ruce. Hřebec zafrkal a udělal krok
směrem od něj, když se k němu přiblížil. Koni se nelíbil pach smrti a
nevěřil Richardovi, který byl blízko u ní. Richard pohladil lesklou
černou šíji.
„Klid, Chlapče,“ řekl uklidňujícím hlasem. „Uklidni se.“
Když Nicci viděla, že Richard konečně nasedl, otočila grošovanou
klisnu a znovu se dala do pohybu. Světlo pozdního odpoledne vrhalo
směrem k němu dlouhé rozeklané stíny žeber. Ohlédl se přes rameno,
aby uviděl celou délku kosterních pozůstatků, a pak pobídl koně do
klusu, aby Nicci dohnal. Jeho kůň nepotřeboval příliš pobízet, aby byl
pryč z místa smrti, a šťastně se pustil do lehkého klusu.
Zhruba za měsíc, co Richard s koněm strávil, si oba na sebe
zvykli. Kůň byl docela ochotný, ale nikdy nebyl opravdu přátelský.
Richard neměl dostatečný zájem, aby se snažil udělat víc. Spřátelit se
s koněm byla jedna z jeho posledních starostí. Nicci nevěděla, jestli
koně mají jména a neměla zájem jim jména dávat, takže Richard
prostě začal říkat svému černému hřebci „Chlapče“ a grošovaná klisna
Nicci byla „Holka“, a u toho zůstal. Nicci se nezdála být ani
spokojená ani rozzlobená tím, že koním dal jména, jen se k jeho
zvyklosti bez slova připojila.
„Doopravdy si myslíš, že to jsou tělesné pozůstatky draka?“
zeptala se Nicci, když k ní dorazil.
Hřebec zpomalil a byl rád, že je opět s klisnou. Dotknul se jí
slabin a přitulil se k ní. Holka k němu jen natočila bližší ucho, aby
ukázala, že ho poznala.
„Pokud se pamatuji, má tu správnou velikost.“
Nicci pohodila hlavou, aby si přehodila vlasy přes rameno. „To
myslíš vážně, co?“
Richard v rozpacích svraštil čelo. „Viděla jsi to. Co jiného by to
mohlo být?“
S povzdechem připustila: „Já jsem si myslela, že to jsou kosti
nějakého dávno vyhynulého zvířete.“
„Když kolem ještě poletovaly mouchy a na kostech zbyly zaschlé
kousky šlach? To není nic prastarého. Nemělo by to být starší než šest
měsíců - možná méně.“
Opět ho koutkem oka pozorovala. „Takže v Novém světě opravdu
mají draky?“
„Pokud se týče Středozemí... Tam, kde jsem vyrostl, nebyli žádní.
Pokud tomu správně rozumím, draci mají něco společného s magií. V
Západozemí žádná magie nebyla. Když jsem přišel sem... uviděl jsem
rudého draka. Slyšel jsem, že jsou velmi vzácní.“
A teď bylo o jednoho méně.
Nicci si nedělala velké starosti s pozůstatky nějakého zvířete, i
kdyby to měl být drak. Richard se už dávno rozhodl, že přes touhu
prorazit jí lebku bude mít větší naději zjistit, jak se z této situace
dostat, když si ji neznepřátelí. Když člověk bojuje s jiným člověkem,
ubírá mu to na vlastní síle a hůř hledá, jak se z problému dostat.
Soustřeďoval se tedy na to nejdůležitější.
Nedokázal se přinutit, aby předstíral k Nicci přátelství, ale pokusil
se nedávat jí žádné důvody, aby se rozzlobila natolik, že by chtěla
ublížit Kahlan. Zatím byl úspěšný. Nicci naštěstí neměla sklony rychle
se rozzlobit. Když se jí něco nelíbilo, ponořila se do lhostejnosti, která
zjevně potlačovala její neosobní zlobu.
Konečně se dostali zpátky na silnici, ze které předtím uviděli bílý
flíček, z něhož se vyklubaly pozůstatky draka.
„Jaké to je vyrůstat na místě, kde není magie?“
Richard pokrčil rameny. „Nevím. Tam to bylo normální.“
„Byl jsi šťasten? Myslím - tím, že jsi vyrůstal bez magie?“
„Ano. Byl jsem velmi šťasten.“ Zamračil se. „Proč?“
„Přesto bojuješ, abys zachoval na světě magii, aby s ní musely
vyrůstat všechny ostatní děti. Nemám pravdu?“
„Ano.“
„Řád si přeje zbavit svět magie, aby lidé mohli vyrůstat šťastni a
aby jedovatá mlha magie nestála vždy za jejich dveřmi.“ Podívala se
na něj. „Chce, aby děti vyrůstaly podobně jako ty. Ale ty proti němu
bojuješ.“
Jeli na východojihovýchod po silnici, kde čas od času potkali
nějakého kupce. Dnes potkali dva. Protože si silnice vybírala nejlehčí
trasu mezi zvlněnými pahorky, začala se odpoledne stáčet více k jihu.
Když se dostávali přes vrchol stoupání, Richard v dálce uviděl stádo
ovcí. Lidé jim řekli, že nedaleko před nimi je město - byla to dobrá
příležitost získat potřebné zásoby. Koně by také trochu zrní přivítali.
Přes levé rameno směrem k severovýchodu se z předhůří zvedaly
hory se sněžnými vrcholy, které ve světle pozdního odpoledního
slunce vypadaly růžové. Napravo země stoupala a měnila se na
divočinu. Kousek za městem překročí řeku Kern. Nebyli příliš daleko
od území, které bylo pustinou, když stála velká bariéra.
Zanedlouho je silnice povede na jih do Starého světa.
Přestože už neexistovala bariéra, která by mu bránila vrátit se z
druhé strany, byl sklíčený, že opouští Nový svět. Bylo mu, jako by
odcházel z Kahlanina světa. Jako by ji opouštěl ještě o stupínek víc. I
když ji prudce miloval, cítil, že se mu stále více vzdaluje.
Plavé vlasy Nicci poletovaly ve větru, když se k němu otočila.
„Říká se, že kdysi byli draci i ve Starém světě.“
Richard se donutil myslet na něco jiného.
„Už nejsou?“ zeptal se. Zavrtěla hlavou. „Jak dávno to bylo?“
„Velmi dávno. Nikdo ze živých žádného neviděl - a to zahrnuje i
sestry žijící v paláci.“
Přemýšlel o tom za jízdy a poslouchal rytmické klapání kopyt.
Nicci se zdála být vstřícná, tak se zeptal: „Nevíš proč?“
„Mohu ti jenom říct, co mě učili, pokud budeš mít chuť
poslouchat.“ Když Richard přikývl, pokračovala: „Ve velké válce,
tedy v době, kdy vznikala velká bariéra mezi Starým a Novým
světem, usilovali čarodějové ze Starého světa o zrušení magie v něm.
Draci nemohli bez magie žít, tak vymřeli.“
„Ale tady přesto žili.“
„Byli na druhé straně bariéry. Omezení magie starými čaroději
mělo možná pouze místní, nebo dokonce jen dočasný účinek.
Koneckonců magie stále existuje, takže se jim to evidentně
nepovedlo.“
Když se Richard zamýšlel na slovy Nicci a nad kostmi, které
viděl, začínal mít nepříjemný pocit.
„Nicci, smím ti položit důležitou otázku, týkající se magie?“
Podívala se na něj a zpomalila koně do pohodlné chůze. „Co
chceš vědět?“
„Nicci, co myslíš, jak dlouho by drak mohl žít bez magie?“
Nicci se nad jeho otázkou na chvíli zamyslela a nakonec si
povzdechla: „Já vím o historii draků ve Starém světě jen to, co jsem se
naučila. Ty víš, že na slova napsaná tak dávno se nedá vždy spoléhat.
Vždy to bude jen kvalifikovaný odhad. Řekla bych, že pouze chvíli,
možná několik dní - nebo i déle, ale ne o moc. Je to jen velmi
zjednodušená otázka podobná té, jak dlouho dokáže žít ryba vytažená
z vody. Proč se ptáš?“
Richard si prsty začesal vlasy dozadu. „Když na tomto světě byly
chiméry, odebraly z něj magii. Na chvíli zmizela ze světa živých
všechna magie, tedy vlastně skoro všechna.“
Otočila pohled nazpět k silnici. „Odhaduji, že alespoň na chvíli
byla pryč všechna magie.“
Toho se Richard obával. Uvažoval nad jejími slovy ve světle
svých znalostí. „Na magii nezávisí všechny bytosti. Například my:
svým způsobem jsme magickými stvořeními, ale dokážeme žít i bez
ní. Přemýšlím, jestli bytosti, jejichž život závisel na magii, mohly
přežít až do chvíle, kdy byly chiméry zahnány a magie se opět vrátila
do světa živých.“
„Magie se nevrátila.“
Richard přitáhl otěže svého koně. „Cože?“
„Ne způsobem, jaký máš na mysli ty.“ Nicci obrátila koně, aby na
něj viděla. „Richarde, přestože konkrétně nevím, co se stalo, taková
událost nemohla proběhnout bez důsledků.“
„Řekni mi, co víš.“
Zvědavě svraštila čelo. „Proč vypadáš tak ustaraně?“
„Nicci, jen mi prosím tě řekni, co víš.“
Překřížila si zápěstí přes hrušku sedla.
„Richarde, magie je komplikovaná záležitost, takže u ní nemůže
platit žádná jistota.“ Zvedla ruku, aby předešla záplavě otázek. „Jisté
je však jedno: svět není stálý a neustále se mění.
Magie není jen součástí tohoto světa. Magie je propojením mezi
světy. Chápeš to?“
Myslel si, že ano. „Náhodně jsem vyvolal ducha svého otce z
podsvětí. S pomocí magie jsem ho vykázal nazpět. Například Bahenní
lid používá magii, aby se spojil s duchy svých předků, kteří jsou za
oponou v podsvětí. Musel jsem jít do Chrámu větrů na onom světě.
Jagang poslal jednu sestru, aby z onoho světa přinesla mor, který tady
pak rozpoutala.“
„A co mají všechny tyto věci společné?“
„Použití magie na přemostění propasti mezi světy.“
„Ano, ale nejen to. Jiné světy existují, ale jsou závislé na našem
světě, aby se daly definovat, nemyslíš?“
„Máš na mysli to, že život vzniká na tomto světě a po smrti si
duše bere strážce do podsvětí?“
„Ano. Jdi dál, to nevidíš souvislost?“
Richard se v tom přestával orientovat. Vyrůstal bez toho, aby
věděl něco o magii. „Jsme zachyceni mezi dvěmi oblastmi?“
„Ne, to není přesné.“ Její modré oči se prudce zablýskaly.
Počkala, až se jí do nich podívá, a pak zvedla prst, aby zdůraznila
význam svých slov.
„Magie je spojením mezi světy. Když magie ubývá, ostatní světy
se tomu našemu nejen vzdalují, ale moc ostatních světů na tomto světě
slábne. Chápeš to?“
Richardovi naběhla husí kůže. „Myslíš tím, že ostatní světy mají
méně vlivu... něco jako když rodiče mají menší vliv na dítě, které
vyrostlo.“
„Ano.“ V slábnoucím světle vypadaly její oči ještě modřejší než
obvykle. „Když se světy od sebe stále víc oddělují, podobají se dítěti,
které dospívá a opouští dům. Jde ale o víc.“
Naklonila se ještě víc dopředu. „Víš, dá se říct, že ty ostatní světy
existují pouze ve vztahu k životu - k tomuto světu.“ V tom okamžiku
mu připadala přesně na to, čím opravdu byla: sto osmdesát let starou
čarodějnicí. „Dokonce by se dalo říct,“ zašeptala hlasem, který byl
hlasem mluvícího stínu, „že bez magie propojující jiné světy s naším
by jiné světy přestaly existovat.“
Richard polkl. „Myslíš tím, že stejně jako když dospívá dítě a
opouští domov, rodiče jsou pro jeho život stále méně důležití. Když
nakonec zestárnou a zemřou, bez ohledu, že kdysi byli pro dítě
životně důležití a silně s ním svázáni, když teď přestanou existovat,
žije dítě bez nich dál.“
„Přesně tak,“ zasyčela.
„Svět se mění,“ řekl jakoby jen pro sebe. „Svět nezůstává stejný.
To co chce Jagang. Chce, aby přestaly existovat magie a ostatní světy,
takže bude mít náš svět jen pro sebe.“
„Ne,“ řekla tichým hlasem. „Nechce to pro sebe, ale pro celé
lidstvo.“ Richard začal oponovat, ale přerušila ho. „Já Jaganga znám.
Říkám ti, čemu věří. Může mít radost ze zkázy, ale ve svém srdci věří,
že ji působí pro lidstvo a ne pro své potěšení.“
Richard jí nevěřil, ale věděl, že nemá smysl se s ní hádat. V
každém případě však již v důsledku nastalých změn draci možná
vyhynuli. Bílé kosti mohly docela dobře být pozůstatky posledního
rudého draka.
„V důsledku události, jakou byly chiméry, svět již možná
nenávratně postoupil za bod, kdy všechny magické bytosti vymřely,“
řekla a zadívala se do prázdného soumraku.
„Ve světě, který se vyvíjí, jak ho popisuji já, magie zanedlouho
vyhyne, včetně magie, kterou máme my. Teď to chápeš? Bez
propojení k jiným světům, ke světům, které již možná neexistují,
nevznikne magie, i když se narodí děti lidem s magickým talentem.“
Jedna věc byla pro něj jistá: když nadejde ten správný okamžik,
postará se, aby vyhynula i Nicci.
Když se rozjeli dál, Richard se ohlédl přes rameno na kosti, které
ale již nebylo vidět.
*****
Bylo dost dlouho po setmění, když vjeli do města. Když se

Richard zeptal jednoho kolemjdoucího, ten mu řekl, že město Vlnov
získalo svůj název po vlnícím se předhůří. Bylo to tiché místo v
zapadlém koutě Středozemí, předtím mělo za zády pustinu, ze které se
nikdy nikdo nevrátil. Mnoho lidí pěstovalo pšenici a chovalo ovce,
aby měli zboží na obchodování, zatímco drobné zvířectvo a zahrady
měli pro vlastní potřebu.
Od jihozápadu přicházela silnice, která vedla od Renwoldu, a další
silnice vedly na sever. Vlnov byl křižovatkou pro obchodování mezi
Renwoldem, obyvateli divočiny, pro které byl základnou pro obchody,
a vesnicemi na severu a východě. Renwold byl teď samozřejmě
zničen, Císařský řád město vyplenil. Když teď ulice Renwoldu
obývali pouze duchové, lidé z divočiny, kteří tam předtím prodávali
své výrobky, na to budou doplácet. Lidé z městeček a vesnic, kteří
přicházeli do Vlnova, budou doplácet taky. Pro Vlnov nastala těžká
doba.
Richard a Nicci vzbudili malou senzaci. Cizinci procházející
městem se po zničení Renwoldu stali ojedinělou událostí. Oba byli
unavení, ale v hospodě, kterou uviděli, se bouřlivě popíjelo, a Richard
se nechtěl zabývat problémy, které by z toho mohly vzniknout. Na
druhém konci města stála dobře udržovaná stáj, a člověk, kterému
patřila, jim nabídl, že za stříbrný šesťák za osobu mohou přespat v
podkrovním seníku. Noc byla studená a v seníku bude tepleji, takže
Richard za ně zaplatil po šesťáku a tři další dal za koně, aby se o ně
postarali a nakrmili je. Mlčenlivý majitel stáje byl tak rád třetímu
šesťáku za dva koně, že slíbil Richardovi, že koním bude ošetřovat
kopyta, dokud tam budou.
Když mu Richard poděkoval a řekl mu, že jsou unaveni, muž se
poprvé usmál a řekl: „Postarám se tedy o vaše koně. Doufám, že se
vám i vaší ženě bude dobře spát. Dobrou noc.“
Richard vyšel za Nicci po hrubě ztlučeném žebříku v zadní části
stodoly. Dali si studenou večeři. Seděli v seně a slyšeli, jak majitel
stáje přináší jejich koním zrní a vodu. Richard a Nicci prohodili mezi
sebou jen pár nejnutnějších slov, zabalili se do plášťů a usnuli. Když
se chvíli po úsvitu probudili, objevili malé shromáždění vyzáblých
dětí a dospělých s propadlými tvářemi, kteří se přišli podívat na
„bohaté“ lidi, co projíždějí městem. Zřejmě byli jejich koně lepší než
všechny, co tu byli ustájeni za dlouhou dobu, a to bylo zdrojem řečí a
spekulací.
Když Richard lidi pozdravil, jako odpověď dostal pouze
nepřítomné pohledy. Když pak spolu s Nicci šli kolem šedivých
budov nakoupit zásoby na cestu do nedalekého obchodu, všichni lidé
šli za nimi, jako by do města přišli král s královnou, a oni chtěli vidět,
jak takoví urození lidé tráví svůj den. Kozy a slepice pobíhající po
hlavní ulici Vlnova se před zástupem rozprchly. Dojná kráva spásající
vyschlou trávu za obchodem s kůžemi se na chvíli zastavila, aby se na
ně podívala. Kohout na pahýlu rozmrzele zamával křídly.
Když se odvážnější děti zeptaly, kdo jsou, Nicci jim řekla, že jsou
obyčejnými pocestnými, že jsou manželé, a že hledají práci. Tyto
zprávy byly přijímané s nedůvěřivým chichotáním. Lidé považovali
Nicci v drahých černých šatech za královnu hledající království.
Jenom o něco slabší mínění měli o Richardovi.
Když se starší chlapec zeptal, kam si jdou hledat práci, když se ve
Vlnově žádná najít nedá, Nicci mu řekla, že jdou do Starého světa.
Někteří z dospělých popadli děti a spěchali pryč. Většina z nich
zůstala Richardovi a Nicci těsně v patách.
Postarší člověk, který vlastnil obchod, vlídně odehnal lidi od
svých dveří, když Richard vešel dovnitř. Jen co byl Richard uvnitř,
lidé dostali odvahu a začali na Nicci sahat a žebrat o peníze, o léky a o
jídlo. Nicci zůstala s nimi venku a vyptávala se na jejich problémy a
potřeby. Procházela zástupem a prohlížela děti. Měla v obličeji
neosobní výraz, který se Richardovi nikdy nelíbil.
„Čím vám mohu posloužit?“ zeptal se majitel.
„Hele, co jsou to za lidi?“ zeptal se místo odpovědi Richard.
Podíval se ven přes jiskřivě čisté okénko a viděl Nicci, jak stojí
uprostřed skupiny otrhaných lidí a mluví s nimi, jak je má stvořitel
rád. Všichni poslouchali, jako by byla dobrým duchem, který je přišel
utěšit.
„Víte, jsou různí,“ řekl majitel obchodu. „Většina přivandrovala
ze Starého světa, když zmizela bariéra. Jiní jsou místní povaleči -
opilci a podobně - kteří budou raději žebrat nebo krást, než pracovat.
Když přišli cizinci ze Starého světa, někteří ze zdejších začali žít jako
oni. Kupci a jiní lidé projíždějící městem se zbožím, které potřebují
chránit, zjistili, že mají menší starosti, když jsou k nim štědří. Někteří
lidé, co jsou venku, mají problémy - vdovy s dětmi, které si nedokáží
najít muže a podobně. Pár z nich pro mě pracuje, když práci mám, ale
většina ne.“
Richard se chystal dát muži seznam potřebných věcí, když do
dveří vklouzla Nicci.
„Richarde, potřebuji nějaké peníze.“
Než aby se s ní dohadoval, podal jí sedlovou brašnu s penězi.
Sáhla dovnitř a vytáhla hrst zlata a stříbra. Majitel obchodu vytřeštil
oči, když uviděl, kolik peněz drží v ruce. Nedbala na něj. Richard stál
s pokleslou čelistí a díval se, jak jde Nicci nazpět a uprostřed zástupu
všechny peníze rozdává. Paže na ni mávaly a natahovaly se k ní. Lidé
vykřikovali stále hlasitěji. Několik z nich odběhlo s tím, co dostali.
Richard otevřel sedlovou brašnu a podíval se dovnitř, aby zjistil,
kolik jim zůstalo. Moc toho nebylo. Nedokázal uvěřit tomu, co Nicci
právě udělala. Nedávalo to žádný smysl.
„Co tak trochu ječmenné mouky, ovesné mouky, rýže, slaniny,
čočky, sucharů a soli?“ zeptal se čekajícího majitele.
„Ovesná mouka není, ale všechno ostatní mám. Kolik chcete?“
Richard v hlavě počítal. Měli před sebou dlouhou cestu a Nicci
právě rozdala většinu jejich peněz. A spotřebovali už většinu zásob,
které měli.
Položil na pult šest stříbrných šesťáků. „Právě tolik, kolik
koupíme za ně.“ Sundal si batoh ze zad a položil ho na pult vedle
peněz.
Muž shrnul peníze a zavzdychal nad ostatními penězi, které mohl
vydělat. Začal sundávat věci z police a ukládat je do batohu. Jak to
dělal, Richard ho požádal ještě o pár maličkostí, které ho napadly.
Rozloučil se s dalším šesťákem.
Richardovi zbylo jen několik stříbrných šesťáků, dvě stříbrné
koruny a žádné zlaťáky. Nicci rozdala víc peněz, než většina z těch
lidí viděla za celý život. Richard si v obavách, jak budou shánět
zásoby v budoucnosti, hodil batoh na záda hned, jak majitel obchodu
skončil. Pak vyběhl ven, aby Nicci zpomalila.
Poučovala o stvořitelově lásce ke každému člověku a žádala lidi,
aby odpustili nemilosrdným a bezcitným lidem jejich krutost, když
podávala poslední zlaťák neoholenému muži bez zubů. Jako dík se
zazubil a olízl si vyschlé rty. Richard věděl, jak si je zavlaží.
Natahovaly se k ní další prosebné ruce.
Ustaraný Richard popadl Nicci za paži a odtáhl ji dozadu. Otočila
se k němu.
„Musíme se vrátit do stáje,“ řekla.
„Na to právě myslím,“ řekl Richard a ovládl svůj hněv.
„Doufejme, že stájník je už hotov, abychom mohli odsud pryč.“
„Ne,“ řekla s výrazem neochvějné rozhodnosti. „Potřebujeme
koně prodat.“
„Cože?“ Richard zamrkal v zlostném údivu. „Mohl bych se zeptat
proč?“
„Abychom se mohli podělit s tím, co máme, s těmi, co nic
nemají.“
Richard ztratil řeč a jen na ni zíral. Jak budou cestovat? Krátce se
nad touto otázkou zamyslel, a dospěl k přesvědčení, že mu vlastně
nezáleží, jak rychle se dostanou na místo, kam si ho odváděla. Budou
ale muset všechno nést. Byl průvodcem po lesích a byl zvyklý nosit
batoh, mohl pokračovat pěšky. Vydechl a otočil se směrem ke stáji.
„Potřebujeme prodat koně,“ řekl Richard majiteli stáje.
Muž se zamračil, podíval se na koně stojící v boxech a opět se na
Richarda zamračil. Vypadal ohromeně.
„Jsou to velmi hezké koně, pane. Tady kolem nejsou tak hezké
koně.“
„Teď už jsou,“ řekla Nicci.
Znepokojeně se na ni podíval. Většina lidí byla neklidná, když se
dívala na Nicci. Buď to bylo kvůli její překvapivé kráse, nebo kvůli
jejímu studenému a často výhružnému chování.
„Nemohu je zaplatit.“
„To jsme od tebe nechtěli,“ řekla Nicci bezvýrazným hlasem.
„Chtěli jsme ti je pouze prodat. My je prodat potřebujeme. Vezmeme
si, co nám budeš schopen dát.“
Oči muže se z Richarda přesunuly na Nicci a pak zpět. Richard
věděl, že muž byl zneklidněn, že by je měl v podstatě podvést, ale
nedokázal najít důvod, jak by nabídku mohl odmítnout.
„Všechno, co mohu zaplatit, jsou čtyři stříbrné marky za oba.“
Richard věděl, že jejich cena je desetkrát větší.
„A postroje,“ řekla Nicci.
Muž se poškrábal po tváři. „Myslím, že bych mohl přihodit další
stříbrňák, ale to je všechno, co mám. Je mi líto. Vím, že jejich hodnota
je větší, ale když je prodat potřebujete a rozhodli jste se, že je od vás
mám koupit já, dám všechno, co mám.“
„Je ve městě někdo jiný, který by je mohl koupit za víc?“ zeptal se
Richard.
„To nemyslím, ale abych ti řekl pravdu, synku, nezranilo by mé
city, kdyby ses šel pozeptat. Nerad podvádím lidi a vím, že pět
stříbrných marek za koně a postroje se nedá nazvat jinak než podvod.“
Muž neustále házel pohledy na Nicci, zdálo se, že má podezření,
že tento obchod je mimo Richardovu kontrolu. Pevný pohled jejích
modrých očí by dokázal znervóznit každého muže.
„Přijímáme tvou nabídku,“ řekla Nicci bez zaváhání nebo
nejistoty. „Jsem si jistá, že je docela slušná.“
Muž nad nečekaným výdělkem nešťastně zavzdychal. „Nemám
tolik peněz u sebe. Musím do domu,“ ukázal palcem za záda, „tam za
stájí a donesu je, pokud budete tak hodní a chvíli počkáte.“
Nicci přikývla a on se rychle vydal na cestu. Richard si myslel, že
jeho touha udělat obchod byla menší, než jeho touha nebýt Nicci na
očích.
Richard se k ní otočil a cítil, jak mu rudne obličej. „Co to má
znamenat?“ Přes pootevřené dveře stáje viděl, že dav lidí, který je
sledoval až sem, tam ještě stojí.
Ignorovala jeho otázku. „Seber si věci - všechno, co dokážeš
unést. Vydáme se na cestu hned, jak se vrátí.“
Richard od ní odtrhl zlostný pohled. Dopochodoval k svým
věcem, které ležely před boxem Chlapce, a začal všechno cpát do
svého batohu. Kožené měchy na vodu si uvázal kolem pásu a sedlové
vaky si přehodil přes rameno. Byl si jistý, že majitel stáje si nebude
stěžovat, že nemá sedlové vaky se zbytky postroje. Richard
předpokládal, že až se dostanou do bohatšího města, sedlové vaky
prodají. Zatímco pracoval, Nicci skládala své věci do batohu, který by
mohla nosit s sebou.
Když se muž vrátil s penězi a nabídl je Richardovi, Nicci natáhla
ruku a řekla: „Vezmu si je já.“
Ještě jednou se podíval Richardovi do očí a pak dal peníze Nicci.
„Přihodil jsem stříbrné šesťáky, které jste mi včera zaplatili. Přísahám,
že víc nemám.“
„Děkuji,“ řekla Nicci. „Bylo to od vás velmi šlechetné, že jste se
podělil o všechno, co máte. Je to po způsobu stvořitele.“
Nicci se bez dalšího slova otočila, prošla matně osvětlenou stájí a
vyšla před dveře.
„Je to po mém způsobu,“ zamumlal muž potichu k jejím zádům.
„Stvořitel do toho nemá co mluvit.“
Venku v slunečním světle začala Nicci rozdávat peníze, které
právě dostala za koně. Lidé soupeřili o její přízeň, když chodila mezi
nimi, mluvila k nim a vyptávala se jich, až zmizela za okrajem dveří
od stodoly.
Richard rychle pohladil Chlapce po lysině na čele, přehodil si
vaky přes rameno a otočil se k vyjevenému obličeji majitele stáje. Oba
si vyměnili bezmocné pohledy.
„Doufám, že ti je dobrou ženou,“ řekl muž nakonec.
Richard chtěl říct, že Nicci je sestra temnot, a že on je jejím
vězněm, ale pak se rozhodl, že by to k ničemu nebylo. Nicci mu dala
dostatečně jasně najevo, že je Richardem Cypherem, jejím manželem,
a ona je Nicci Cypherová, jeho manželka. Řekla mu, aby se držel této
pohádky - kvůli Kahlan.
„Je jen štědrá,“ řekl Richard. „Proto jsem si ji vzal. Je na lidi
hodná.“
Richard uslyšel ženský výkřik a pak halas. Vyběhl otevřenými
dveřmi do jasného ranního slunce. Nikoho neviděl. Rozběhl se kolem
rohu stodoly, odkud byly slyšet zvuky šarvátky.
Půl tuctu mužů drželo Nicci na zemi a někteří z nich jí hrozili
pěstmi, když se je snažila holýma rukama zastavit. Druzí ji osahávali a
hledali váček s penězi. Prali se mezi sebou o bezpracný výdělek ještě
dřív, než ho měli v rukou. Skupina žen, dětí a dalších mužů stála v
kruhu kolem místa přepadení. Byli jako supi čekající na obírání kostí.
Richard prorazil kruh lidí, popadl nejbližšího muže za límec a
odhodil ho dozadu. Byl vyzáblý, tak proletěl vzduchem a narazil na
zeď stodoly. Celá budova se otřásla. Richard kopl druhého do žeber a
srazil ho z Nicci na zem. Třetí muž se otočil a mohutně se na Richarda
rozehnal. Richard zachytil pěst a ohýbal ji dolů, až dokud neuslyšel
prasknout kost a muže vykřiknout. Pak se muži rozprchli na všechny
strany.
Richard se za jedním rozběhl, ale Nicci se na něj najednou vrhla a
bránila mu v tom.
„Richarde! To ne!“
V zuřivé snaze dostat se k mužům ji Richard málem udeřil do
obličeje, ale když si uvědomil, že to je ona, spustil pěsti k bokům a
zlověstně se zadíval na dav.
„Prosím, pane, prosím, paní,“ zakvílela jedna z žen, „slitujte se
nad ubohými lidmi jako my. Jsme jen stvořitelovi bídní nešťastníci.
Slitujte se nad námi.“
„Jste banda zlodějů!“ vykřikl Richard. „Okrádáte člověka, který
vám chce pomoct!“
Chtěl se na ně rozehnat, ale Nicci mu držela ruce za zápěstí.
„Richarde, ne!“
Lidé zmizeli jako myši před prskající kočkou.
Nicci nechala Richardovy pěsti klesnout. Pak uviděl, že má krev
na ústech.
„Co je to s tebou? Rozdáváš peníze lidem, kteří by tě raději
oloupili, než aby počkali, že jim je dáš dobrovolně? Proč rozdáváš
peníze takové chamradi?“
„To stačí. Nebudu stát a poslouchat, jak urážíš stvořitelova dítka.
Kdo jsi, že je soudíš? Jak můžeš ty s plným břichem říkat, co je
správné? Nemáš ani potuchy, čím tito ubozí lidé prošli, ale odsoudil
bys je velmi rychle.“
Richard se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Opět si připomněl,
co je nejdůležitější. Žena, kterou chránil, nebyla ve skutečnosti Nicci.
Vytáhl z batohu malý hadřík, polil ho vodou z měchu, který mu
visel u pasu, a opatrně jí otřel zkrvavená ústa a bradu. Cukalo jí
přitom v obličeji, ale bez protestu ho nechala prozkoumat zranění.
„Není to zlé,“ řekl jí. „Jen řezná rána v koutku úst. A teď se
nehýbej.“
Stála nehybně, když jí jednou rukou držel hlavu a druhou jí otíral
krev ze zbytku obličeje.
„Děkuji, Richarde.“ Zaváhala. „Byla jsem si jistá, že jeden z nich
se mi chystá podříznout krk.“
„Proč jsi nepoužila ke své obraně Han?“
„To jsi už zapomněl? Abych to mohla udělat, musela bych odebrat
magickou sílu z propojení, které udržuje Kahlan naživu.“
Podíval se jí do modrých očí. „Myslím, že jsem na to zapomněl.
Děkuji, že ses ovládla.“
Když odcházeli z Vlnova a na zádech nesli všechno, co měli,
Nicci neříkala nic. Přestože byl den chladný, zanedlouho měl Richard
na čele krůpěje potu.
Po chvíli to už nevydržel. „Mohla bys mi říct, k čemu to všechno
bylo?“
Cukla obočím. „Ti lidé byli chudí.“
Richard si přitlačil prsty na kořen nosu a zastavil se v úsilí, aby jí
nezačal nadávat. „Takže jsi jim dala všechny naše peníze?“
„To jsi natolik sobecký, že se o svůj majetek nepodělíš? Jsi
natolik sobecký, že budeš od hladových vyžadovat, aby umřeli hlady,
od neoblečených, aby zmrzli a od nemocných, aby zemřeli? To pro
tebe peníze znamenají víc než lidské životy?“
Richard se kousl do jazyka, aby se držel na uzdě. „A co koně?
Vlastně jsi je darovala.“
„Nemohli jsme udělat víc. Ti lidé potřebovali pomoc. Za těch
okolností se nic lepšího udělat nedalo. Učinili jsme to z
nejšlechetnějších pohnutek. Naší povinností je nebýt sobečtí a s
potěšením dát těm lidem, co potřebují.“
Žádná cesta nevedla jejich směrem; procházeli totiž oblastí, která
ještě nedávno byla pustinou, z níž se nikdo nevracel.
„Všechno, co jsme měli, jsme potřebovali,“ řekl.
Nicci se mu podívala do očí. „Jsou věci, které se potřebuješ
naučit, Richarde.“
„To skutečně ano.“
„Ty jsi měl v životě štěstí. Měl jsi možnosti, které jiní lidé neměli.
Chci, abys pochopil, jak musí žít obyčejní lidé, jak se musí namáhat,
jen aby přežili. Když budeš žít jako oni, pochopíš, proč je Řád tak
potřebný, a proč je Řád jedinou nadějí lidstva.
Když se dostaneme k našemu cíli, nebudeme mít nic. Budeme
přesně jako všichni ubozí lidé na tomto bídném světě. Ty vůbec nevíš,
jaké to je. Chci, aby ses naučil, jak soucit Řádu pomáhá obyčejným
lidem žít s důstojností, na kterou mají nárok.“
Richard stočil pohled k pusté zemi, která se před nimi
rozprostírala. Sestra temnot, která nemohla používat svou magickou
sílu, a čaroděj, kterému bylo její použití zakázáno. Domníval se, že už
obyčejnější nemohou být.
„Myslel jsem, že se něco chceš naučit ty,“ řekl.
„Jsem tvá učitelka. Učitelé se někdy naučí víc než jejich žáci.“

Kapitola třicátá první
Zedd zvedl hlavu, když uslyšel vzdálený zvuk lesních rohů.

Namáhavě se snažil probrat k životu. Hrůzu měl už dávno za sebou a
teď byl ve světě, v němž kromě otupělého uvědomění nastalé situace
neexistovalo nic. Rohy ohlašovaly, že se blíží přátelská vojska. Asi se
vracela nějaká patrola zvědů, nebo přinášeli další raněné.
Zedd si uvědomil, že leží na zemi s rozhozenýma nohama. Uviděl,
že spal s hlavou opřenou o mohutnou hruď vychladlé mrtvoly. Plný
beznaděje si připomněl, že zkoušel všechno, co umí, aby zachránil
strašlivě zraněného člověka. V truchlivém odporu se odtáhl od
studeného těla a posadil se.
Otřel si oči proti tmě, kterou cítil zevnitř, aby lépe viděl do noci.
Byl ve stavu, kdy už bolest necítil. Štiplavý kouř, který se válel kolem
něj, byl hustý jako mlha. Vzduch byl cítit těžkým pachem krve. Viděl,
jak vítr z různých míst žene kolem něj opar, který v okolí oranžových
táborových ohňů světélkoval. Vzdechy raněných stoupaly ze země
prosáklé krví a vznášely se v mrazivém nočním vzduchu. Když si
Zedd otřel čelo, uvědomil si, že má na rukou rukavice ze zaschlé krve
těch, kterým se pokoušel vyléčit rány. Byla to snaha bez konce.
Nedaleko od něj byly po zemi poházené kmeny stromů roztrhané
na kusy nepřátelskými magickými silami. Vojáci leželi na zemi
roztrháni na kusy, nebo naraženi na obrovských pahýlech z těchto
stromů. Udělaly to dvě z Jagangových sester těsně před setměním,
když se všechna d'hařanská vojska shromažďovala do údolí, a myslela
si, že bitva už skončila. Zedd a Warren to skončili tím, že obě sestry
sejmuli čarodějnickým ohněm.
Z tupé bolesti hlavy Zedd usuzoval, že nespal víc než několik
hodin. Muselo být kolem půlnoci. Lidé, kteří chodili kolem něj, ho
nechali spát - možná si mysleli, že je jeden z mrtvých.
První den proběhl podle očekávání. Bitva se táhla celou noc
občasnými relativně malými šarvátkami, aby na úsvitu druhého dne
vypukla v plné síle. Když po druhém dnu přišla noc, boje konečně
utichly. Zedd se podíval kolem sebe a pomyslel si, že to vypadá na
konec - alespoň prozatím.
Dostali se do údolí a podařilo se jim za sebou přitáhnout Řád. Tím
se vzdálil od ostatních bran do Středozemí, ale bylo to za strašlivou
cenu. Pokud chtěli zaměstnávat nepřítele aspoň s nějakou nadějí na
úspěch a nedovolit mu volný přístup do Středozemí, nic jiného dělat
nemohli. Nakonec se podařilo Řád dočasně zastavit, ale Zedd nevěděl,
jak dlouho to vydrží.
Naneštěstí Řád z bitvy vyzískal daleko víc.
Zedd se rozhlížel kolem sebe. Co viděl, nebyl vojenský tábor, ale
prostě oblast, ve které se každý v úplném vyčerpání někam svalil.
Místy ze země trčely šípy a oštěpy. Když Zedd pracoval minulou noc
a noc předtím a snažil se léčit zraněné vojáky, padaly kolem jako déšť.
Přes den spotřeboval v bitvě všechnu sílu. Co začalo jako dovedné,
promyšlené a soustředěné využívání magických schopností, se
nakonec zvrhlo na čarodějnický ekvivalent rvačky.
Zedd se potácivě postavil na nohy. Vzdálený dusot koní ho
znepokojoval. Rohy, které se k táboru přiblížily, opakovaly varování
nepoužívat šípy a oštěpy, protože se blíží přátelská vojska. Koní bylo
příliš mnoho, aby se jednalo o nějakou vracející se hlídku. Zedd se
neustále snažil si vzpomenout, jestli pocítil bodnutí magie, které by
mu řeklo, že zvuk rohů je pravý. Ve zmatení smyslů způsobeném
únavou na to zapomněl dávat pozor. Věděl, že lidé umírají právě kvůli
tomu, že nedávají pozor na detaily.
Všude pobíhali vojáci, nosili zásoby, vodu a plátno na obvazy,
nebo zprávy a hlášení. Sem tam viděl Zedd nějakou sestru při léčení.
Další muži se snažili opravit vozy a postroje pro případ, že by se
museli ve spěchu přesouvat. Někteří jen tak posedávali a dívali se do
prázdna. Několik se jich toulalo po táboře jako v tranzu.
Ve slabém světle nebylo dobře vidět, ale Zedd viděl dost, aby
dokázal říct, že země je posetá mrtvými, raněnými a těmi, co byli
jednoduše úplně vyčerpáni. Ohně, jak obyčejné oranžové a žluté
plameny hořících vozů, tak i nepřirozeně zelené plameny, které byly
pozůstatkem použití magie, byly ponechány, aby volně dohořely.
Koně a vojáci leželi všude se strašlivými tržnými ranami bez pohybu a
bez života. Bojiště se měnila, ale bitvy ne. Teď byl čas na bezmocný
šok. Z mládí znal zápach krve a smrti smíchaný s mastným kouřem.
Nic se nezměnilo. Vzpomínal na dávné bitvy, kdy si myslel, že svět
zešílel. Ten pocit se nezměnil.
Burácení koní se stále blížilo. Docela dobře slyšel nějaký rozruch,
ale nedokázal zjistit, kvůli čemu vzniká. Napravo od sebe spatřil
nahrbenou ženu, jak se šourá směrem k němu. Poznal důvěrně známé
kulhání Adie. Zezadu k Adie dobíhala z dálky jiná žena, asi to byla
Verna. O kousek dál viděl Zedd kapitána Meifferta, kterému něco
vytýkal generál Leiden. Oba muži se otočili a dívali se směrem, odkud
přicházel dusot kopyt.
Zedd přimhouřil oči do tmy a v dálce uviděl vojáky, jak se před
množstvím blížících se jezdců rozbíhají na obě strany. Muži mávali
pažemi na pozdrav. Někteří z nich slabě provolávali slávu. Mnozí
ukazovali směrem k Zeddovi a posílali jezdce k němu. Jako čaroděj
prvního řádu se stal středem důležitosti pro každého. V Richardově
nepřítomnosti D'Hařané spoléhali na Zedda, že bude jejich magií proti
magii. Sestry se spoléhaly na jeho zkušenost s nechutným uměním
používání magie ve válčení.
V mihotavých plamenech ohňů, které nikdo nehasil, Zedd viděl,
jak kolona jezdců vytrvale postupuje dopředu. Když jeli kolem
hořících vozů a barikád, světélka se odrážela od jedné řady brnění za
druhou, a od zbraní, nebo se blýskala v kroužkové zbroji a na
vyleštěných botách. Hřmící kavalkáda se nezastavovala a očekávala,
že jí všichni uhnou z cesty. V jejím čele povívaly dlouhé praporce na
koncích dokonale kolmo vztyčených kopí. Standardy a vlajky se
třepetaly ve studeném nočním vzduchu. Krví prosáklá země sténala a
chvěla se, když se po ní hnaly tisíce koní. Valili se kupředu jako
zástupy duchů vycházejících z hrobu.
Oranžový a zelený dým, osvícený zezadu strašidelným světlem
ohňů, se kroutil do stran, když se kolona jezdců pohodlným cvalem
hrnula prostředkem tábora.
Zedd konečně uviděl, kdo je vede.
„Dobrotiví duchové...“ zašeptal hlasitě.
Na obrovském koni na čele kolony seděla vzpřímeně žena,
oblečená do koženého brnění a s kožešinou, která za ní vlála jako
rozezlený prapor.
Byla to Kahlan.
I z této vzdálenosti Zedd viděl, jak se světlo odráží od stříbrného a
zlatého jílce meče pravdy, který jí vyčnívá zpoza levého ramene.
Po zádech mu prudkou obavou přeběhl mráz.
Když na paži ucítil čísi ruku, otočil se a uviděl Adie. Její naprosto
bílé oči na kavalkádu s pomocí magie upřeně hleděly. Verna se ještě
proplétala mezi raněnými. Kapitán Meiffert a generál Leiden spěchali
Verně v patách.
Kolona se za Kahlan táhla, kam až Zedd dohlédl. Hnala se
kupředu a připojovali se k ní nadšením křičící vojáci. Zedd zamával
pažemi, když se na něj hrnuli, aby si ho Kahlan všimla, ale bylo vidět,
že ho celou dobu měla na očích.
Koně se před ním prudce zastavili, frkali, dupali a pohazovali
obrněnými hlavami. Oblaka páry jim vystupovala z nozder, když se
jejich horký dech srážel s ledovým vzduchem. Mohutné svaly se
protahovaly pod lesklou srstí, když kopyty hrabali do země.
Nedočkaví koně byli připraveni, jejich ohony se vrtěly ze strany na
stranu a narážely jim do slabin jako biče.
Kahlan si pozorným pohledem prohlížela okolí. Ze všech stran se
sbíhali vojáci a ti, kteří již stáli kolem, na ni s obdivem zírali. Jezdci
byli Galeané.
Kahlan dočasně převzala postavení své nevlastní sestry Cyrilly a
stala se královnou Galey do doby, než se Cyrilla uzdraví - pokud k
tomu dojde. Harold, nevlastní bratr Kahlan, byl vrchním velitelem
galeanské armády a korunu nechtěl, protože chtěl své zemi lépe
sloužit jako voják. Kahlan měla v žilách galeanskou krev. I když pro
zpovědnici byly otázky původu nepodstatné, nebyly nepodstatné pro
Galeany.
Kahlan přehodila pravou nohu koni přes šíji a seskočila na zem.
Její boty zazvonily jako úder kladiva ohlašujícího příjezd matky
zpovědnice. Cara v rudé kůži a v obdobném kožichu seskočila z koně
po ní.
Bitvou unavení vojáci stáli všude kolem nich. Nebyla jen matkou
zpovědnicí, byla i manželkou lorda Rahla.
Když se Zedd podíval do jejích zelených očí, na malý okamžik
měl dojem, že se mu vrhne do náručí a bezmocně se rozpláče. Mýlil
se.
Kahlan si sundala rukavice. „Podej hlášení.“
Měla matně černý lehký kožený krunýř, u levého boku královský
galeanský meč a dlouhý nůž u pravého. Vodopád hustých vlasů směle
přepadával přes kožich na černý vlněný plášť. Ve Středozemí
označovala délka ženských vlasů její společenské postavení. Žádná
žena Středozemí nenosila vlasy tak dlouhé jako Kahlan. Zeddův
pohled však přitahoval jílec meče, který vyčníval zpoza jejího ramene.
„Kahlan, kde je Richard?“ zašeptal, když k němu přistoupila.
Všechna bolest, kterou na okamžik viděl, zmizela. Krátce
pohlédla směrem k Verně - mladá matka představená k nim ještě stále
pospíchala mezi raněnými - a pak se Zeddův pohled setkal s očima
plnýma zeleného ohně.
„Dostal ho nepřítel. Podej hlášení.“
„Nepřítel? Jaký nepřítel?“
Zlověstný pohled opět sklouzl k Verně a jeho síla donutila Vernu
vyrovnat držení těla a zpomalit krok.
Kahlan se opět začala věnovat Zeddovi. Pohled jí změkl
náznakem soucitu s bolestí, kterou mu viděla v obličeji. „Odvedla si
ho sestra temnot, Zedde.“ Laskavost z hlasu a z očí zmizela a na její
obličej se vrátila prázdná maska zpovědnice. „Chtěla bych hlášení,
prosím.“
„Odvedla ho? Ale on je - je v pořádku? Myslíš, že ho má jako
vězně? Chtějí výkupné? Je v pořádku?“
Ze strany se dotkla úst a Zedd uviděl, že tam má nateklou řeznou
ránu. „Pokud vím, je v pořádku.“
„Co se vlastně děje?“ Zedd zamával hubenými pažemi. „Co to má
znamenat? Co má v úmyslu?“
Verna konečně dorazila a postavila se zleva vedle Zedda. Kapitán
Meiffert a generál Leiden se zastavili vedle Adie, která mu stála po
pravém boku.
„Která sestra?“ zeptala se ještě zadýchaně Verna. „Řekla jsi, že ho
odvedla sestra. Která sestra?“
„Nicci.“
„Nicci...“ zalapal po dechu kapitán Meiffert. „Paní Smrt?“
Kahlan opětovala jeho pohled. „To je ona. Podá mi konečně
někdo hlášení?“
Nedalo se pochybovat o zlosti v jejím hlase, ani o rozkazu.
Kapitán Meiffert ukázal paží na jih.
„Matko zpovědnice, vojska Císařského řádu v plné síle začala
opouštět Anderit.“ Zamnul si čelo, jak se pokoušel myslet. „Myslím,
že včera ráno.“
„Chtěli jsme je přilákat sem nahoru do krajiny plné údolí,“
poznamenal Zedd. „Naším úmyslem bylo odlákat je z travnatých
nížin, kde bychom je nemohli zadržovat, do terénu, kde na to máme
větší šanci.“
„Věděli jsme,“ pokračoval kapitán Meiffert, „že by bylo osudovou
chybou nechat je projít kolem nás a dovolit, aby bez odporu vpadli do
Středozemí. Museli jsme je vyprovokovat k akci, abychom jim
zabránili vrhnout se plnou silou na obyvatelstvo. Museli jsme je
napadnout a donutit je, aby se zastavili. Jedinou cestou bylo přinutit
je, aby nás pronásledovali do terénu, který by nám pomohl srovnat
šance, a opustili otevřenou krajinu, kde byli ve výhodě.“
Kahlan přikývla a prohlížela si neveselý obraz kolem sebe. „Kolik
mužů jsme ztratili?“
„Řekl bych, že asi patnáct tisíc,“ řekl kapitán Meiffert. „Ale je to
jenom odhad. Možná jich bylo víc.“
„Obklíčili vás, je to tak?“
„Ano, matko zpovědnice.“
„V čem byla chyba?“
Galeanská vojska za ní vytvářela zachmuřený val kůže, kroužkové
zbroje a oceli. Důstojníci se pozorně dívali a poslouchali.
„V čem nebyla?“ zabručel Zedd.
„Nějak zjistili, co plánujeme,“ vysvětloval kapitán. „I když si
myslím, že to nebylo těžké. Každý věděl, že při jejich početní převaze
nemáme jinou šanci. Byli přesvědčeni, že nás stejně mohou porazit, a
přijali náš plán.“
„Už jsem se jednou ptala, v čem byla chyba?“
„V čem byla chyba!“ rozčileně se zapojil generál Leiden. „Měli
nad námi beznadějnou početní převahu!“
Kahlan se na vojáka chladně zahleděla. Vzpamatoval se a poklekl
na jedno koleno.
„Královno,“ přidal formální oslovení a odmlčel se.
Kahlanin pohled ztratil trochu ze své ostrosti, když se opět
obrátila ke kapitánovi Meiffertovi.
Zedd si všiml, jak kapitán zatíná pěsti, když pokračuje v hlášení.
„Matko zpovědnice, víme jen, že se jim nějakým způsobem podařilo
dostat jednu divizi přes řeku. Jsme si docela jisti, že nepoužili
otevřenou krajinu na východě - tam jsme připraveni, protože jsme se
toho obávali.“
„Takže,“ řekla Kahlan, „usoudili, že to budete považovat za
nemožné a poslali přes řeku jednu divizi - možná jich bylo víc, a byli
ochotni utrpět při jejím překračování ztráty - a přešli na severu přes
hory. Nikdo neměl podezření, nikdo je neviděl a nikdo je neobjevil.
Pak se přes řeku dostali nazpět na tento břeh. Když jste dorazili, čekali
na vás a měli obsazenou oblast, kde jste se chtěli bránit. S Řádem
těsně v patách jste neměli kam jít, měl v úmyslu rozdrtit vás mezi
divizí, která ovládla hájitelné území, a armádou za vašimi zády.“
„V kostce to tak je,“ potvrdil kapitán Meiffert.
„Co se stalo s divizí, která tady čekala?“ zeptala se.
„Úplně jsme ji vyhladili,“ řekl kapitán se studenou zuřivostí.
„Když jsme si uvědomili, že to je naše jediná naděje.“
Kahlan přikývla. Věděla, jak velké úsilí se skrývalo za těmito
prostými slovy.
„Když jsme divizi likvidovali, tak nás zezadu sekali na cucky!“
Sebeovládání generála Leidena se otřásalo v základech. „Neměli jsme
žádnou šanci.“
„Zřejmě jste nějakou měli,“ odpověděla. „Získali jste údolí.“
„Co z toho? S tak početnou armádou nemůžeme bojovat. Bylo
šílenstvím vrhat vojáky do toho mlýnku na maso. K čemu? Údolí jsme
získali, ale za strašnou cenu. Tak obrovské vojsko nezadržíme - budou
si až do konce s námi dělat, co chtějí. Nezastavili jsme je, pouze jednu
noc odpočívají, jak se unavili.“
Někteří vojáci odvraceli pohledy, jiní se dívali do země. Mrazivý
noční vzduch plnilo jen praskání ohňů a sténání raněných.
Kahlan se ještě jednou rozhlédla kolem sebe. „Proč teď jen tak
posedáváte?“
Zedd povytáhl obočí, které se zvedalo spolu s jeho hněvem. „Dva
dny jsme bojovali, Kahlan.“
„Dobře. Ale já nepříteli nedovolím, aby šel spát s vítězstvím. Je to
jasné?“
Kapitán Meiffert v pozdravu přitiskl pěst na srdce. „Jasné, matko
zpovědnice.“
Ohlédl se za sebe. Pěsti pozorně naslouchajících vojáků blízko i
daleko se tiskly na srdce jako jeho pěst.
„Matko zpovědnice,“ řekl generál Leiden a vynechal její titul
královny, „muži byli po dva dny vzhůru.“
„To chápu,“ řekla Kahlan. „My jsme jeli tři dny bez přestávky.
Něco udělat musíme.“
V krvavém odrazu od ohňů vypadaly vrásky v obličeji generála
Leidena jako zanícené šrámy. Stiskl rty a uklonil se své královně, ale
když se narovnal, opět promluvil.
„Moje královno, matko zpovědnice, nemůžete vážně očekávat, že
podnikneme noční útok. Měsíc nesvítí a oblaka zakrývají většinu
hvězd. Ve tmě by byl útok katastrofou. Je to šílenství!“
Kahlan po chvíli odvrátila pohled od keltonského generála a
prohlížela si všechny kolem sebe. „Kde je generál Reibisch?“
Zedd polkl. „Obávám se, že je tam.“
Podívala se, kam ukazoval Zedd. Na jeho těle usnul, když se ho
snažil vyléčit. Rezavě zbarvený vous generála byl slepený zaschlou
krví. Šedozelené oči hleděly do prázdna a už v nich nebylo vidět
bolest. Byl to pošetilý pokus, ale Zedd nedokázal přestat, a pokoušel
se uzdravit, co již uzdravit nešlo. Vložil do pokusu zbytek své
magické energie, ale ani ten nestačil.
„Kdo je další v pořadí na vrchního velitele?“ zeptala se Kahlan.
„To bych měl být já, má královno,“ řekl generál Leiden a udělal
krok dopředu. „Ale jako důstojník s nejvyšší hodností nemohu
dovolit, aby mí vojáci -“
Kahlan zvedla ruku. „Stačí, poručíku Leidene.“
Odkašlal si. „Jsem generál, má královno.“
Změřila si ho nemilosrdným pohledem. „Poručíku, když o mně
zapochybujete jednou, je to chyba. Když to uděláte dvakrát, je to
zrada a zrádce popravujeme.“
Agiel skočil Caře do ruky. „Odchod, poručíku.“
Dokonce i v strašidelném oranžovém a zeleném světle ohňů Zedd
viděl, jak mužův obličej zbledl. Udělal krok dozadu a moudře, i když
opožděně ztichl.
„Kdo je další v pořadí na velení?“ zeptala se ještě jednou Kahlan.
Kapitán Meiffert se rozhlédl kolem sebe a zvedl ruku.
„Nejsem si úplně jist, matko zpovědnice, ale myslím si, že bych to
měl být já.“
„Dobře, generále Meifferte.“
Sklonil hlavu. „Matko zpovědnice, to není nutné,“ řekl tichým, ale
přesvědčivým hlasem.
„Nikdo neříká, že je, generále.“
Nový generál se udeřil pěstí na srdce. Zedd uviděl, jak se Cara na
souhlas zachmuřeně usmívá. Z tisíců obličejů se úsměv objevil jen na
tom jejím. Vojáci nebyli proti, naopak cítili úlevu, že teď mají velitele
s pevnou rukou. Železnou pravomoc uznávají především D'Hařané.
Když nemohou mít lorda Rahla, postačí jim jeho žena, která železnou
vůli má. Možná se neusmívali, ale Zedd věděl, že mají radost.
„Jak jsem řekla, nedovolím nepříteli, aby uléhal s vítězstvím.“
Kahlan si zběžně prohlédla obličeje kolem sebe. „Chci, abyste do
hodiny připravili jezdecký přepad.“
„Koho chcete vyslat na takový útok, má královno?“
Každý věděl, co tímto dotazem bývalý generál Leiden myslel. Ptal
se, koho posílá na smrt.
„Utočit budeme po křídlech. Jedno nepozorovaně objede tábor
Řádu, aby se k němu blížilo od jihu, odkud ho budou nejméně
očekávat, a druhé křídlo bude vyčkávat tady, dokud to první nebude
na místě, a pak na ně vyrazí ze severu. Chci prolévat jejich krev, ještě
než půjdou spát.“
Podívala se novopečenému poručíkovi Leidenovi do očí a
odpověděla na jeho dotaz: „Budu velet jižnímu křídlu.“
Každý začal hlasitě projevovat námitky, výjimkou byl nový
generál. Leiden se vyslovil nejhlasitěji: „Má královno, proč chcete,
abychom na jezdecký přepad shromáždili naše muže, když máme tyto
vojáky?“ Ukázal na hradbu vojáků za jejími zády, z nichž byli všichni
na koních. Byli to Galeané - tradiční nepřátelé Leidenovy vlasti,
Keltonu.
„Tito vojáci budou pomáhat armádě, aby se vzchopila. Vystřídají
vojáky na stráži, kteří si potřebují odpočinout, pomohou vykopat
obranné zákopy a zaskočí všude, kde to bude potřebné. Vojáci, kteří
krváceli, potřebují usínat se sladkou příchutí pomsty. Neodvážila bych
se odepřít D'Hařanům jejich právo.“
Zaznělo volání na slávu.
Zedd si pomyslel, že pokud je válka šílenstvím, právě si našla
svou paní.
Generál Meiffert se k ní o krok přiblížil. „Budu mít nejlepší muže
připravené do hodiny, matko zpovědnice. Budu muset zklamat mnoho
dobrovolníků, protože bude chtít každý.“
Kahlan přikývla a obličej jí změkl. „Generále, vyberte vojáky pro
severní křídlo.“
„Severnímu křídlu budu velet já, matko zpovědnice.“
Kahlan se usmála. „Dobře.“
Přikázala galeanským vojákům, aby se rozešli za povinnostmi.
Pohybem prstu dala rozchod každému kromě těch, co stáli těsně u ní.
Celé skupině řekla, ať se přiblíží ještě víc.
„Co bude s Richardovým varováním, že nemáme Řád napadat
přímo?“ zeptala se Verna.
„Dobře si pamatuji, co Richard řekl. Nebudu přímo napadat jejich
hlavní síly.“
Zedd nadhodil choulostivý problém: „Hlavní síla bude uprostřed a
bude dobře chráněna. Na okrajích, kde budeš útočit, budou jistě
obranné linie, ale většinou tam budou jen lidé doprovázející armádu -
řemeslníci, hokynáři a markytánky.“
„Na tom mi vůbec nezáleží,“ odpověděla s ledovou zuřivostí.
„Pokud jsou s Řádem, jsou našimi nepřáteli. Nedostane se jim
žádného slitování.“ Jak vydávala rozkazy, dívala se na nového
generála. „Nezáleží, jestli pozabíjíme jejich děvky nebo jejich
generály. Chci, aby zemřel každý pekař a kuchař, a stejně chci, aby
zemřel každý důstojník a lučištník. Každý zabitý člověk je připraví o
pohodlí, které si užívají. Chci je připravit o všechno, a nakonec i o
život. Je to jasné?“
Generál Meiffert přikývl. „Žádné slitování. My nic nenamítáme,
matko zpovědnice. Tak se vede válka po d'hařansku.“
Zedd věděl, že ve válce obvykle vyhrává ten, kdo bojuje po
způsobu Kahlan. Nepřítel nikomu milost nedá. Na druhou by nepřítel
žádnou milost nepotřeboval, kdyby nezaútočil. Každá děvka a každý
překupník se rozhodli zúčastnit válečného tažení, aby zbohatli z
krveprolévání a drancování Řádu.
Verna se ozvala: „Matko zpovědnice, Anna šla hledat tebe a
Richarda. Naposled jsme o ní slyšely před víc než měsícem. Viděla jsi
ji?“
„Ano.“
Když Verna uviděla ocelový pohled Kahlan, opatrně si olízla rty.
„Byla v pořádku?“
Když jsem ji viděla naposled, tak ano.“
„Nevíš náhodou, proč nám neposlala žádnou zprávu?“
„Hodila jsem do ohně její cestovní deník.“
Verna vykročila dopředu a snažila se popadnout Kahlan za
rameno. Cara bleskově zvedla Agiel a zahradila jí cestu.
„Nikdo se nedotkne matky zpovědnice.“ Modré oči Cary byly
stejně vražedné jako její hlas. „Je to jasné? Nikdo.“
„Máš tady jednu Mord-Sithu a jednu matku zpovědnici, a obě
mají velmi špatnou náladu,“ řekla Kahlan vyrovnaným hlasem.
„Radila bych ti, abys nám nedávala příčinu ke ztrátě sebeovládání,
protože bychom ho mohly najít až po tvé smrti.“
Zeddovy prsty našly paži Verny a jemně ji nutily ustoupit dozadu.
„Všichni jsme unaveni,“ řekl. „Máme dost problémů s Řádem.“
Hodil po Kahlan zamračeným pohledem. „Bez ohledu na únavu nebo
rozrušení bychom neměli zapomenout, že jsme všichni na stejné
straně.“
Oči Kahlan mu napovídaly, že o jeho slovech pochybuje, ale nic
neříkala.
Verna změnila téma hovoru. „Dám dohromady několik sester, aby
tě doprovázely při přepadení.“
„Díky, ale nebudeme brát nikoho s magickým nadáním.“
„Budeš je potřebovat, aby ti pomohly nalézt ve tmě cestu.“
„Cestu nám budou ukazovat táborové ohně nepřítele.“
„Kahlan,“ řekl Zedd a doufal, že ji alespoň zčásti přivede k
rozumu, „Řád bude mít lidi s magickými silami - včetně sester temnot.
Budeš před nimi potřebovat ochranu.“
„Ne. Nechci, aby s námi byl někdo s magickým nadáním. Nepřítel
očekává, že náš útok bude doprovázet magie. Jejich čarodějníci a
sestry budou vyhlížet magické štíty. Asi se nebudou starat o každého
jezdce, kterého uvidí, pokud u něj neobjeví magii. Podaří se nám
dostat hlouběji a prolít víc krve, když s námi magie nebude.“
Verna nad touto hloupostí zavzdychala, ale dál se nedohadovala.
Generálovi Meiffertovi se její plán líbil. Zedd věděl, že s postupem do
větší hloubky má Kahlan pravdu. Ale věděl též, že návrat s nepřítelem
v zádech bude těžší.
„Zedde, trochu magie bych si ale přála.“
Odevzdaně se poškrábal na čele. „Co si přeješ udělat?“
Kahlan ukázala na zem. „Zařiď, aby prach zářil. Chci, aby byl ve
tmě vidět a aby byl lepkavý.“
„Na jak dlouho?“
Pokrčila rameny. „Postačil by zbytek noci.“
Když Zedd upletl síť kouzel nad zaprášeným kouskem země a
přidal k prachu zelenou zář, Kahlan se sehnula a zahrabala v něm
rukou. Obešla svého koně a plácla ho rukou po obou stranách zadku.
Na zadních stehnech zůstaly zářící otisky dlaně.
„Co to děláš?“ zeptal se Zedd.
„Je tma. Chci, aby mě viděli. Nemohli by mě sledovat, kdyby mě
ve tmě nemohli najít.“
Zedd si jen povzdechl nad jejím šílenstvím.
Generál Meiffert si dřepl a otíral si dlaně o zářící prach. „Taky
bych byl nerad, kdyby mě ve tmě nenašli.“
„Ale nezapomeňte si před odjezdem umýt ruce,“ řekla.
Když svůj plán vysvětlila novému generálovi, Kahlan, Cara a
generál Meiffert se pustili do práce.
Dřív než Kahlan stačila odejít, zastavil ji Zedd tiše vyslovenou
otázkou: „Kahlan, máš nějaký nápad, jak bychom Richarda mohli
dostat zpět?“
Vyzývavě se mu podívala do očí. „Ano, mám jistý plán.“
„Nevadilo by ti, kdybys mi ho řekla?“
„Je prostý. Mám v úmyslu zabíjet každého muže, ženu a dítě
Řádu, dokud se nedostanu k tomu poslednímu člověku, co zůstane
naživu. A kdyby mi ho nevrátil, zabiji ho také.“

Kapitola třicátá druhá
Kahlan se zahleděla přes černou prázdnotu a soustředila se na

zářící tečky ohňů. Naklonila se přes kohoutek cválajícího koně a
pobízela ho vpřed, rychleji a stále rychleji. Svaly stehen měla napnuté,
jak se celou vahou opírala do třmenů a tiskla nohy na horké masivní
tělo. Rytmicky a bez přerušování je natahovala a uvolňovala, přitom
cítila každý náraz kopyt o zem. Uši měla plné tlukotu vlastního srdce
a hřmění dalších kopyt za zády. Jen vzdáleně si uvědomovala váhu
meče pravdy zasunutého do pochvy na zádech, který jí neustále
připomínal Richarda.
V jedné ruce držela otěže a druhou vysoko nad hlavu zvedla
královský galeanský meč. Světélka se přibližovala. První se konečně
vynořilo z černé prázdnoty a vybuchlo jí před očima.
Uháněla kolem světla, které vypadalo, jako by ho vydávala jediná
svíčka, a konečně byla na místě. Vykřikla pod náporem citů, které již
v sobě nedokázala udržet, a udeřila mečem do tmavé siluety člověka.
Náraz čepele o kost jí prudce zavibroval zápěstím. Jílec jí zabolel v
dlani.
Muži za ní zuřivě napadali ostatní hlídky předsunutého stanoviště.
Kahlan se držela, protože věděla, že její potřeba zabíjet najde ještě
větší ukojení. Nikdo ji o to nepřipraví.
Ohně z vnějších okrajů tábora letěly k ní. Svaly měla ztrnulé
očekáváním a cítila, že nad sebou začíná ztrácet kontrolu. Konečně
byla mezi nimi. Konečně. Do srážky s nepřítelem vložila všechnu sílu.
Její čepel švihala dolů, zvedala se a opět sjížděla dolů, bušila do jejich
těl a rozsekávala každého, kdo se jí dostal na dosah. Vnější ohně se
přehnaly kolem boků jejího koně s omračující rychlostí. Dýchala těžce
a přerývaně.
Kahlan přitáhla otěže a otáčela velkého válečného koně v malém
kruhu. Byla by raději, kdyby byl mrštnější, ale byl dobře vycvičený na
práci, kterou teď bude dělat. Kůň začal ržát vzrušením ze začínající
bitvy.
Stany a vozy byly rozesety bez viditelnějšího uspořádání. Kahlan
slyšela veselý smích lidí, kteří si ještě neuvědomovali nepřítele ve
svém středu. Přivedla malou údernou sílu a udržovala ji celou cestu
těsně při sobě, aby nevzbudila velký poplach, jaký by vyvolal
všeobecný útok. Vyšlo jí to. Viděla vojáky kolem ohňů, kteří si k
ústům přikládali láhve, nebo ujídali maso z rožňů. Uviděla spící
vojáky, jak jim ze stanů trčí nohy. Uviděla muže, jak kráčí s nějakou
ženou a má ruku kolem jejího pasu. V slabém světle viděla muže ve
stanech mezi ženskými stehny.
Jeden pár se nedaleko držel za ruce - jistě to nebylo zadarmo. Muž
byl po pravé straně ženy, když se k nim Kahlan zezadu přihnala, takže
mohutným rozmachem usekla místo něj hlavu ženě. Ohromený muž
zachytil padající bezhlavé tělo. Jezdec, který byl hned za Kahlan,
překvapeného muže zabil.
Kahlan pobídla velkého válečného koně a vrhla se k neuspořádané
řadě stanů s muži a ženami uvnitř. Cítila, jak obrovská kopyta drtí
kosti. Všude kolem sílil křik.
Voják s kopím stojící s rozkročenýma nohama již zareagoval na
nenadálý poplach. Když Kahlan kolem něj projížděla, vytrhla mu kopí
z ruky a zapíchla ho do malého stanu. Zakroutila jím, aby na jeho
bodcích zachytila plachtovinu, pak s koněm couvla a stáhla stan z
muže a ženy. Její vojáci, kteří byli za ní, bodali do odkrytého páru,
zatímco Kahlan protahovala zbytky stanu plameny. Když plachtovina
začala hořet, přiložila ji k vozu a zapálila jeho krycí plachtu. Hořící
zbytek pak hodila do dalšího vozu plného zásob.
Obrácenou stranou meče sekla Kahlan do obličeje urostlého muže,
který k ní přiběhl a chtěl ji stáhnout z koně. Čepel musela z jeho lebky
vysvobodit silným trhnutím. Dřív než ji stačili chytit ostatní muži,
opět pobídla koně a vyrazila k dalšímu ohni, u kterého již vojáci
vyskakovali na nohy. Kůň několik z nich porazil, a její meč jednoho z
nich setnul. Ženský křik vyvolal poplach. Muži začali vybíhat ze stanů
a vozů se zbraněmi v rukou. Celé okolí bylo obrazem vybuchujícího
pekla.
Kahlan otočila koně a bodala do každého člověka v dosahu.
Mnozí z nich nebyli vojáci. Její meč kosil sedláře, brašnáře, vozky,
děvky a vojáky. Kůň na její pokyn začal vysoko zvedat nohy a dupat
po řadě velkých stanů, kde ošetřovali raněné. Kahlan u lampy uviděla
felčara s jehlou a nití, jak jednomu muži zašívá ránu na noze. Zahnula
s koněm, aby podupala felčara i s vojákem, kterého ošetřoval. Felčar
si rukama chránil obličej, ale paže ho nedokázaly zachránit před
váhou těžkého koně.
Kahlan k sobě přivolala vojáky. Armádní felčaři byli velmi cenní.
D'Hařané zabili každého, kterého uviděli. Kahlan věděla, že zabití
jednoho felčara je stejně dobré, jako zabití velkého počtu
nepřátelských vojáků.
Kahlan spolu s vojáky působili zkázu a zmatek mezi stany děvek,
převraceli vozy s kuchyněmi a stínali bez rozdílu vojáky i civilisty.
Když její muži uviděli lampy, seskočili z koní, popadli je a vzali s
sebou, aby mohli všechno podpalovat. Kahlan rozsekala rozzuřeného
kuchaře, který se na ni vrhl s řeznickým nožem. Aby se ho zbavila,
musela ho seknout třikrát.
Cařin kůň vlevo od ní porazil muže, který se právě připravoval
hodit oštěp. Cara ho pak nezúčastněně dorazila a pokračovala v dalším
zabíjení všech, na které dosáhla. Dotekem Agielu a jeho zkroucením
obvykle zastavila srdce. Když neprasklo srdce, slyšela Kahlan
prasknutí kosti. Výkřiky umírajících plné bolesti byly natolik strašlivé,
že by v zádech zamrazily i mrtvého. Přispívaly k všeobecnému
zmatku a panice a v uších Kahlan zněly jako nádherná hudba.
Agiel má účinek, pouze když existuje pouto s lordem Rahlem.
Jelikož fungoval, Cara i Kahlan věděly, že Richard žije. Kahlan to
dodávalo naději a měla pocit, že je s ní. Meč pravdy připevněný na
zádech byl jako jeho ruka; dotýkal se jí a povzbuzoval, aby se vrhala
do potyček a sekala.
Nevybíravé zabíjení lidí mátlo nepřátelské vojáky a nahánělo
hrůzu lidem, kteří si mysleli, že se jich násilí, na němž se přiživují,
netýká. Najednou již nebyli supy obírajícími mrtvoly, stali se
bezmocnou kořistí. Život v táboře Císařského řádu již nikdy nebude
jako předtím - Kahlan se o to postarala. Nepřátelští vojáci se už
nebudou tolik těšit z pohodlí, které jim tito lidé poskytovali. Uvědomí
si, že jako cíle útoku nejsou méně významní než důstojníci. Teď si
uvědomují cenu svého podílnictví. Cenou byla nemilosrdná smrt, a
právě teď nadešel čas na její zaplacení.
Kahlan si prosekávala cestu přes pobíhající zástupy křičících lidí a
pozorně sledovala větší skupinu koní Císařského řádu, kteří byli
přivázaní nedaleko. Viděla, jak na ně vojáci házejí sedla. Hnala svého
koně přes stany a lidi a přibližovala se, dokud neměla jistotu, že je na
doslech jezdců sedlajících koně.
Kahlan se postavila v třmenech a mávala mečem vysoko nad
hlavou. Muži se zastavili a zírali na ni.
„Jsem matka zpovědnice! Za zločin invaze do Středozemí vás
všechny odsuzuji k smrti! Zemřete do posledního!“
Sto vojáků, kteří byli s ní, vypuklo v jásot. Jejich hlasy začaly
skandovat s ní: „Smrt Řádu! Smrt Řádu! Smrt Řádu!“
Kahlan a její vojáci útočili na všechno ve stále se rozšiřujícím
kruhu, zašlapávali každého, koho mohli, sekali do každého, koho měli
na dosah, bodali do každého, kdo se na ně vrhal, a zapalovali všechno,
co bylo hořlavé. Vojáci D'Hary byli v této práci nejlepší a dělali ji s
úžasnou účinností. Když našli vůz s olejem, rozbili sudy a vhodili do
nich hořící dřeva, která kopími povytahovali z ohně. Noc zafičela a
změnila se na den. Všichni teď zřetelně viděli Kahlan, jak se prohání
mezi nimi a výkřiky jim vyhlašuje smrt.
Kahlan viděla, jak jízda Řádu nasedá na koně, vytahuje kopí ze
svazků zapíchnutých do země a tasí meče. Postavila koně na zadní a
zvedla meč nad hlavu.
„Všichni jste zbabělci! Nikdy mě nedostanete, nejste lepší než já!
Všichni zemřete rukou matky zpovědnice! Zemřete jako zbabělci,
kterými jste!“
Když se její kůň postavil na všechny čtyři, kopla ho botami do
žeber. Kůň vyrazil rovnou dopředu, Cara byla hned po jejím boku a
sto mužů měly v patách. Několik tisíc kavaleristů Císařského řádu
bylo hned za nimi a další neustále na koně naskakovali.
Protože byli na okraji tábora Řádu, nemuseli jet dlouho, aby se
dostali do otevřené krajiny. Když uháněli pryč, Kahlan se snažila zabít
každého, kdo se jí postavil do cesty. Byla příliš tma, aby se dalo
rozeznat, jestli to jsou muži nebo ženy, ale na tom vlastně nezáleželo.
Smrt přála všem. Nádherné uvolnění pocítila pokaždé, když meč
někoho zasáhl, když rozsekl maso nebo prorazil nějakou kost.
Procválali plnou rychlostí kolem posledních ohňů a najednou se
octli v černé prázdnotě noci. Kahlan se nakláněla nad svalnatou
koňskou šíji a doufala, že v zemi nejsou díry. Pokud by na nějakou
narazila, byl by konec nejen s jejím koněm, ale s největší
pravděpodobností i s ní.
Okolí znala dost dobře, po stranách měla mírné kopce a před
sebou sráz. I ve tmě věděla, kde asi je a kam jede. Počítala s tím, že
nepřátelé to neví. V temnotě, která bránila v orientaci, se upnou na
zářící otisky dlaně na trupu jejího koně, budou si myslet, že některý z
jejich čarodějů se dostal k ní a koně označil. Budou plni škodolibého
potěšení z jasného očekávání, že ji roznesou na hrotech svých mečů.
Kahlan plácla koně plochou stranu meče po slabinách a ještě víc
ho rozdivočila. Vzdálili se od vzrušení bitvy a dostali se do otevřené
neobydlené krajiny. Koně mají strach před dravci a nejvíc před těmi,
kteří se jim ve tmě zakusují do slabin. Pomáhala mu, aby si myslel, že
mu u zadních nohou cvakají zuby.
Vlastní vojáky měla těsně za sebou, ale předtím jim řekla, aby jeli
po stranách a dovolili nepříteli vidět zářící znaky na jejím koni.
Kahlan zapískala, když si začala myslet, že je k srázu dostatečně
blízko. Přes rameno se podívala na vojáky, jak se stahují do tmy.
Setká se s nimi až po návratu do d'hařanského tábora.
Měla výhodu, že za nepřátelskými vojáky viděla vzdálené
táborové ohně Řádu, takže viděla jejich siluety, jak se v plném cvalu
přibližují a nepochybně mají oči přilepené na zářící otisky dlaně na
bocích jejího koně. Byla to jediná věc, kterou za bezměsíční noci
mohli vidět v otevřené krajině.
„Jak daleko ještě?“ zavolala Cara z místa hned vedle ní.
„Mělo by to být -“
Kahlan přestala mluvit, když zpozorovala, co je před ní.
„Teď, Caro!“
Kahlan zvedla nohu přesně v okamžiku, když k jejímu koni Cara
přirazila svého. Dvě obrovská zvířata do sebe nebezpečně narazila.
Kahlan se chytila Cary kolem ramen, Cara zase objala Kahlan kolem
pasu, trhla s ní k sobě a stáhla ji z jejího koně. Kahlan ještě naposled
plácla koně plochou stranou meče. Kůň v panice zafrkal a plnou
rychlostí vyrazil do tmy.
Kahlan přehodila nohu přes zadek Cařina koně, zasunula meč do
pochvy a už jen pevně držela Caru kolem pasu. Mord-Sitha mezitím
prudce stáčela koni hlavu nalevo a nutila ho v plném cvalu prudce
odbočit.
Mezera v mracích umožnila Kahlan na okamžik vidět matný
náznak hvězd, které se hluboko pod nimi odrážely od vířících
ledových vod řeky Drun.
Pocítila bodnutí lítosti nad překvapeným, zmateným a
vystrašeným koněm, který bude za chvíli plachtit nad srázem. Ztratí
život, aby si s ním vzal mnoho dalších životů. Zvíře si asi vůbec
neuvědomí, co se s ním děje.
Nebude to vědět ani kavalerie Císařského řádu, která tmou
pronásleduje zářící otisky dlaní. Kahlan věděla, co tam je, protože
jsou v jejím Středozemí, a oni jsou vetřelci a nic neví. I kdyby v
posledním okamžiku svých životů uviděli, jak se ke srázu v černé tmě
blíží plným cvalem, nebudou mít šanci, aby odvrátili záhubu.
Doufala ale, že tito muži si narozdíl od koně uvědomí, co se děje -
předtím, než naposled vydechnou do ledové černé vody, nebo předtím,
než jejich plíce začnou praskat touhou po vzduchu, zatímco je
nemilosrdná řeka bude stahovat do svého inkoustově černého objetí.
Doufala, že každý z nich si v temných hlubinách zrádného toku vytrpí
strašlivou smrt.
Kahlan oprostila myšlenky od žáru bitvy. Vojska D'Hařanské říše
teď mohou spát s vědomím vítězství nad nepřítelem a se sladkou chutí
pomsty na rtech. Kahlan však zjistila, že to nestačí na utišení plamenů
jejího zuřivého hněvu.
Zanedlouho Cařin kůň zpomalil do klusu a ještě později do chůze.
Za sebou neslyšely žádné dusání kopyt, rozléhalo se tam jen hluboké
ticho zimy. Po lidské tlačenici a po vření tábora Císařského řádu jim
opuštěnost otevřené savany připadala poněkud skličující. Kahlan měla
pocit, že je pouhé nepatrné smítko nicoty uprostřed pustiny.
Začala se třást zimou a vyčerpáním, a přitáhla si proto kožich k
ramenům. Nohy se jí třásly od námahy - měla pocit, že v ní již
nezůstala ani špetka energie. Hlava jí padla dopředu a opřela se Caře
do zad. Na svých zádech cítila Kahlan tíhu Richardova meče.
„Řekla bych,“ řekla Cara přes rameno, když už delší dobu jely
poklidnou prázdnotou travnaté stepi, „že kdybychom to opakovaly
každý večer nějaký ten rok, tak je všechny pozabíjíme.“
Kahlan málem rozesmála, bylo to poprvé za dobu, která se jí zdála
věčností. Málem.

Kapitola třicátá třetí
Do úsvitu chybělo ještě pár hodin, když Kahlan s Carou projížděly

mezi raněnými, vyčerpanými a spícími d'hařanskými vojáky. Kahlan
si zpočátku myslela, že si budou muset najít nějaké bezpečné místo
venku na rovině, aby se vyspaly a počkaly na denní světlo, ale měly
štěstí. Trhlina v mracích, pokrývajících celé nebe, umožnila hvězdám,
aby jim posvítily na cestu. S jejich pomocí se dokázaly dostat hluboko
do otevřené a prázdné krajiny, aby pak bezpečně objely Císařský řád a
vrátily se na sever k vlastním vojskům.
Očekávala je oslava na přivítanou. Vojáci přibíhali, aby jim
vytvořili jásající špalír. Kahlan cítila slabý pocit hrdosti nad tím, že
těmto mužům dala možnost se pomstít. Právě teď potřebovali pomstu
nejvíc. Z hřbetu Cařina koně zvedla Kahlan ruku, aby zamávala
mužům, kolem nichž projížděli. Usmívala se jen kvůli nim.
Nedaleko místa, kde byli uvázaní koně, netrpělivě čekal generál
Meiffert, kterému již o jejich příjezdu někdo řekl. Klusal jim naproti,
aby byl u nich dřív. Vedle brány do dočasné ohrady vzal jeden z
vojáků koně za otěže. Když Kahlan seskočila na zem, trhla sebou, jak
ji zabolely svaly z dnů tvrdé jízdy a z noci plné boje. Kloub pravého
ramene ji bolel od úderů, které rozdala. Napadlo ji, že paže, kterou
drží meč, ji po předstíraných soubojích s Richardem nikdy nebolela
tak silně. Aby zlepšila náladu všem, co se na ni dívali, donutila se
chodit, jako by celé tři dny odpočívala.
Generál Meiffert, který vůbec nevypadal špatně z celonoční bitvy,
si přitiskl pěst k srdci. „Matko zpovědnice, nedokážete si představit,
jak se mi ulevilo, když jsem vás uviděl.“
„Mně též, generále.“
Naklonil se dopředu. „Matko zpovědnice, prosím, abyste už nikdy
neudělala něco tak bláznivého.“
„Nebyla až tak bláznivá,“ řekla Cara. „Byla jsem s ní a dávala na
ni pozor.“
Zamračil se na Caru, ale nedohadoval se s ní. Kahlan přemýšlela,
jak se dá bojovat ve válce, aniž se něco bláznivého neudělá. Bláznivá
je válka samotná.
„Kolik mužů jsme ztratili?“ zeptala se Kahlan místo toho.
Obličej generála Meifferta se rozzářil širokým úsměvem. „Ani
jednoho, matko zpovědnice. Dokážete si to představit? S pomocí
stvořitele se vrátili všichni.“
„Nepamatuji se, že by stvořitel spolu s námi mával mečem,“ řekla
Cara.
Kahlan byla ohromená. „To je to nejlepší hlášení, které jsem
mohla dostat, generále.“
„Matko zpovědnice, nedokáži říct, jak to pozvedlo náladu
mužstva. Ale prosím, nedělejte už nic takového, ano?“
„Generále, nejsem tady proto, abych se usmívala na vojáky,
mávala na ně a zdála se jim hezká. Jsem tady, abych jim pomohla
poslat všechny vraždící pancharty do věčné náruče strážce podsvětí.“
Rezignovaně si povzdechl. „Máme pro vás stan, jistě jste
unavená.“
Kahlan přikývla a generál ji spolu s Carou vedl teď již ztichlým
táborem. Muži, kteří nespali, se stavěli na nohy a tiše salutovali
přiložením pěsti k srdci. Kahlan se na ně pokoušela usmívat. Viděla
jim na očích, že si moc cení, co udělala, aby špatný výsledek bitvy
aspoň trochu obrátila v jejich prospěch. Asi si myslí, že to dělala pro
ně. Pravdou to však bylo jen částečně.
Když generál Meiffert dorazil k dobře strážené skupince asi
půltuctu stanů, ukázal na ten prostřední.
„Býval to stan generála Reibische, matko zpovědnice. Nechal
jsem dovnitř donést vaše věci. Myslel jsem si, že byste měla mít
nejlepší stan. Pokud by vám ale vadilo spát v jeho stanu, nechám vaše
věci přenést, kam budete chtít.“
„To bude v pořádku, generále.“ Kahlan si důkladně prohlížela
vojákův mladý obličej a uviděla v něm stín žalu. Připomněla si, že je
asi stejně starý jako ona. „Všem nám chybí.“
Jeho výraz ukazoval jen malou část z bolesti, o níž věděla, že cítí
uvnitř. „Nemohu nahradit člověka jako on, matko zpovědnice. Byl to
nejen velký generál, ale též velký člověk. Moc mě naučil a poctil mě
svou důvěrou. Byl to nejlepší důstojník, pod kterým jsem kdy sloužil.
Nechci, abyste měla iluzi, že ho nahradím. Já vím, že nemohu.“
„O to vás nikdo nežádal. Všechno, co od vás všichni očekáváme,
je, abyste se snažil ze všech sil. Jsem si jistá, že nám to bude stačit.“
Usmál se nad její velkorysostí. „To bude, matko zpovědnice.
Slibuji vám, že to bude stačit.“ Otočil se k Caře a změnil téma. „Paní
Caro, vaše věci jsem dal přenést do tohoto stanu.“ Byl hned vedle
stanu Kahlan.
Cara si prohlížela okolí a všimla si patrolujících stráží. Když jí
Kahlan řekla, že půjde hned do postele, a že by se ona též měla trochu
vyspat, Cara souhlasila a předtím, než zmizela ve svém stanu, popřála
oběma dobrou noc.
„Generále, opravdu oceňuji vaši pomoc dnes v noci. Měl byste se
též vyspat.“
Sklonil hlavu a otočil se, že odejde, ale pak se obrátil nazpět.
„Víte, vždy jsem doufal, že se jednoho dne stanu generálem. Snil jsem
o tom už jako malý kluk. Představoval jsem si...“ Odvrátil pohled od
Kahlan. „Představoval jsem si, že z toho budu pyšný a šťastný.“
Zahákl se palci do kapes a podíval se přes tmavý tábor - možná v
dálce viděl všechny sny ze své minulosti, nebo možná viděl všechny
své nové povinnosti.
„Nejsem z toho vůbec šťastný,“ řekl nakonec.
„Já vím,“ odpověděla v upřímném pochopení. „Není to způsob,
jakým by každý dobrý člověk chtěl získat hodnost, ale někdy se
naskytne příležitost a my se k ní musíme nějak postavit.“ Potichu si
vzdychla a pokusila představit si, jak se musí cítit. „Generále, jednoho
dne přijde i hrdost a spokojenost. Přijdou z dobře vykonané práce a z
toho, že máte na věci velký vliv.“
Přikývl. „Matko zpovědnice, měl jsem dnes večer velmi dobrý
pocit, když jsem vás uviděl na hřbetu Cařina koně, jak se v pořádku
vracíte do tábora. Těším se na den, kdy uvidím do tábora vjíždět lorda
Rahla.“ Dal se na odchod. „Dobrou noc, úsvit je za pár hodin.
Uvidíme, co nám přinese nový den. Budu mít pro vás připraveno
hlášení.“
*****
Ve stanu seděl Zedd a čekal na ni. Kahlan v duchu zavrčela.

Byla na smrt unavená a neměla chuť nechat se vyslýchat starým
čarodějem. Jeho rozčilující otázky mohly jít na nervy, nejen když byl
člověk unaven. Věděla, že to myslí dobře, ale vůbec neměla náladu.
Kdyby se vydal na cestu tisíce otázek, asi by nedokázala být zdvořilá.
Bylo příliš pozdě a ona byla strašně unavená. Nepřála si nic jiného,
než aby jí dal pokoj.
Stála ve stanu, nic neříkala a čekala, až vstane. Zvlněné bílé vlasy
měl rozcuchané víc než obvykle. Zimní říza byla špinavá a pocákaná
krví. Kolem kolen mu zčernala od zaschlé krve.
Dlouho se na ni díval a pak ji uzamknul do své kostnaté náruče.
Kahlan myslela jen na spánek. Nic neříkal a držel její hlavu u ramene.
Možná si myslel, že se rozpláče, ale jí už žádné slzy nezbyly. Cítila se
otupělá a domnívala se, že příčinou je přetrvávající zuřivost, kvůli
které nedokáže plakat. Dokáže cítit pouze zlost.
Zedd ji konečně odtáhl od sebe na délku paže a zmáčkl jí ramena
překvapivě silnými prsty. „Chtěl jsem jen počkat, jestli se vrátíš v
pořádku, abych mohl spát. Chtěl jsem tě vidět.“ Smutně se usmál.
„Moc se mi ulevilo, když vidím, že jsi v bezpečí. Dobře se vyspi,
Kahlan.“
Její cestovní přikrývka ležela smotaná na pryčně s matrací
vycpanou slámou. Sedlové brašny byly v koutě přehozené přes její
batoh. Naproti pryčně byl malý skládací stolek se židlí. Vedle nich stál
košík se svitky map. Na dalším skládacím stolku byl džber a lavor.
Poskládaný čistý ručník visel přes tyč spojující nohy stolku.
Stan byl na armádní poměry vcelku prostorný. Plachtovina
vypadala dosti silná, aby za špatného počasí nepustila dovnitř skoro
nic. Lampy, které visely na obou koncích tyče tvořící hřeben stanové
střechy, vrhaly dovnitř teplé světlo. Kahlan si snažila představit
urostlého generála Reibische, jak po stanu chodí, potahuje se za
rezavý vous a trápí se problémy armády, která byla větší než mnohá
města.
Zedd vypadal vyčerpaně. Vrásky vrývaly do jeho obličeje známky
vnitřní bolesti. Připomněla si, že se jen před chvílí dozvěděl, že jeho
vnuk je v rukou nemilosrdného nepřítele. Richard byl jediný člověk,
který mu na tomto světě z rodiny zbyl.
Zedd kromě toho dva dny bojoval a po nocích uzdravoval vojáky.
Když poprvé přijela do tábora, viděla, jak se potácivě staví na nohy
vedle mrtvého těla, které se ukázalo být tělem generála Reibische.
Věděla, že když jej nedokázal zachránit Zedd, tak mu nebylo pomoci.
Kahlan si prsty začesala vlasy dozadu a pak ukázala na židli.
„Zedde, neposadíš se na chvilku? Mohl bys?“
Podíval se na židli a pak na smotanou přikrývku. „Myslím, že
bych mohl, než si připravíš postel. Potřebuješ si odpočinout.“
Proti tomu nemohla Kahlan nic namítat. Uvědomila si, že jí hlava
třeští bolestí. Slámou vycpaná matrace jí teď připadala stejně dobrá
jako postel s prachovým peřím. Hodila vlčí kožich a plášť na postel,
budou ji udržovat v teple.
Zedd bez slova pozoroval, jak si ze zad sundává meč pravdy.
Kdysi ho dal Richardovi. Kahlan u toho byla a prosila tehdy Zedda,
aby to nedělal. On ale prohlásil, že nemá na vybranou, a že Richard je
ten pravý. Zedd měl pravdu, Richard ten pravý člověk rozhodně byl.
Těsně předtím, než meč odložila, políbila konec jílce meče, o
který se Richardova ruka tak často opírala. Pak pocítila, jak jí rudne
obličej, protože si uvědomila, že to udělala před Zeddem. Pokud si
toho všiml, nic neříkal. Položila lesknoucí se pochvu s mečem, aby
ležely vedle matrace.
V rozpačitém tichu si Kahlan sundala královský galeanský meč.
Uviděla, že po pochvě stéká krev. Uvolnila řemeny lehkého koženého
pancíře, sundala ho a položila vedle batohu. Když opřela královský
meč a pochvu o kožený pancíř, všimla si, že je postříkaný krví.
Zpozorovala také, že na koženém chrániči nohy jsou místy krvavé
otisky rukou a dlouhé škrábance vyryté lidskými nehty. Vzpomněla si
na vojáky, kteří se po ní sápali a pokoušeli se ji strhnout z koně, ale
nepamatovala se, že by se po ní natahovaly nějaké ruce. Obrazy, které
jí teď začaly zaplavovat mysl, nebyly dobré pro její žaludek, tak se
donutila myslet na něco jiného.
„Pohoří Rang'Šada jsme s Carou překročily na sever od
Agadenské pustiny a sem dolů jsem přijely přes Galeu,“ řekla do
trapného ticha.
„To jsem si myslel,“ řekl.
Neurčitě ukázala rukou na tábor kolem nich. „Myslela jsem si, že
bych měla přivést nějaké vojsko.“
„Hodí se nám.“
Kahlan se podívala do jeho oříškově hnědých očí. „Přivedla jsem
všechny, které šlo přivést bez čekání, a čekat jsem nechtěla.“
Zedd přikývl. „To bylo moudré.“
„Princ Harold chtěl přijet, ale požádala jsem ho, aby shromáždil
větší síly a pak je přivedl sem dolů. Pokud máme bránit Středozemí,
budeme potřebovat ještě víc vojáků. Myslel si, že to je dobrý nápad.“
„Vypadá to tak.“
„Princ Harold tady bude hned, jak z obranných postavení posbírá
armádu.“
Zedd jen přikývl.
Odkašlala si. „Přála bych si, abychom sem dorazili dřív.“
Zedd pokrčil rameny. „Přijela jsi tak rychle, jak to bylo možné.
Teď jsi tady.“
Kahlan se od něj otočila k přikrývce. Klekla si a pustila se do
rozvazování kožených šňůrek, které ji držely srolovanou. Z
neznámého důvodu vypadaly uzly rozmazaně - domnívala se, že
příčinou je její únava.
V slabém světle svíčky se na něj přes rameno letmo podívala a
vrátila se k rozvazování uzlů. „Mám za to, že bys rád věděl, jak se
podařilo sestře temnot zajmout Richarda.“
Chvíli byl zticha. Když nakonec zazněl jeho hlas, byl tichý a
vlídný. „Kahlan, na to je dost času později. Nemusí to být dnes večer.“
Jak tahala za neposlušný uzel, vlasy jí přepadly dopředu. Musela
je shrnout nazpět, aby viděla, co dělá. Hloupá kožená šňůrka byla
pevně zavázaná. Chtělo se jí zaječet na člověka, který ji tak zavázal,
ale protože uzel udělala ona, musela být zticha.
„Použila na mě mateřské kouzlo a to nás spojuje. Řekla, že by - že
by mě mohla zabít, pokud Richard nebude dělat, co bude chtít a pokud
neodejde s ní.“
Při této zprávě Zedd jenom zkormouceně zavzdychal.
„Richard ji nemůže zabít, protože pak zemřu i já.“
Čekala, až za zády uslyší jeho hlas. Nakonec se ozval.
„O takových kouzlech jsem jen četl, ale z toho, co vím, říkala
pravdu.“
„Mám poraněná ústa. Neudělala jsem si to. Přišla jsem k tomu
nedávno - přes to propojení. Co se stane jí, stane se i mně. Doufám, že
ji praštil Richard. Stálo by to za to.“
„Nemyslím, že to byl Richard.“
Věděla, že by to neudělal, ale přála si to.
Jedna z lampiček zablikala a způsobila, že se stíny zakymácely.
Druhá tiše syčela. Kahlan si utřela nos do rukávu.
„Richard obětoval svobodu, aby mě udržel naživu. Přála jsem si
zemřít, abych ho vysvobodila, ale přinutil mě slíbit, že to neudělám.“
Kahlan pocítila na rameni utěšující ruku. Zedd neřekl nic. Nyní k
ní nemohl být laskavější než tím, že její srdce nepohřbil pod lavinou
otázek.
Uklidnění vycházející z jeho ruky pomohlo a konečně se jí
podařilo uzel rozvázat. Zedd se zase posadil na židli a ona rozbalovala
přikrývku, v níž byla zabalená soška Statečnosti. Kahlan ji zvedla a na
chvíli si ji přitiskla k srdci. Pak se otočila a postavila ji na stolek.
Zedd pomalu vstal, pod kaštanově hnědou řízou byl samá kost a
kůže. S otevřenými ústy natáhl paži a ukázal na Statečnost, která hrdě
stála stolku. Jeho hubené tělo vypadalo stejně ztrnule jako štíhlý strom
v zimě.
„Kde ses zastavila cestou sem?“ Podezřívavě se podíval jejím
směrem. „Drancovala jsi poklady z paláců?“
Uvědomila si, že jeho pohled nebyl podezřívavý, ale spíše
škádlivý. Kahlan prstem pohladila vlající šaty Statečnosti a dovolila
jeho pohledu, aby sledoval linie ženina rozhodného postoje. Způsob,
jakým měla zakloněnou hlavu, pěsti sevřené po stranách těla, a jak
vzpřímeně držela záda a vzdorovala neviditelné síle, která se jí snažila
pokořit, vyvolával pocit opravdovosti.
„Ne, vyřezal ji Richard,“ řekla Kahlan a polkla.
Zedd svraštil čelo, chvíli se na sošku pozorně díval, pak natáhl
prst podobný špejli, aby se jí opatrně dotkl, jako by to byla nesmírně
cenná starožitnost.
„Dobrotiví duchové...“
Kahlan předstírala úsměv. „Téměř si uhodl. Richard mi řekl, že jí
bude říkat Socha statečnosti. Vyřezal ji pro mne, když jsem měla
pocit, že se neuzdravím. Pomohla mi...“
V ohromeném tichu se Zedd nakonec odvrátil od ženy s pěstmi u
boků a zakloněnou hlavou, aby se zahleděl do očí Kahlan. Velmi
zvláštním způsobem svraštil čelo.
„Jsi to ty,“ řekl napůl pro sebe. „Dobrotiví duchové... kluk vyřezal
sochu tvého ducha. Poznávám ho. Je to nad slunce jasnější.“
Zedd byl nejen dědeček Richarda - teď byl i jejím. Nebyl pouhým
čarodějem prvního řádu, ale též člověkem, který pomáhal při
Richardově výchově. Zeddovi kromě Richarda nezůstal z rodiny
nikdo.
Ona už také neměla rodinu s výjimkou nevlastního bratra a sestry,
kteří pro ni byli cizí. Byla ve světě stejně sama jako Zedd.
Zedd byl její rodinou přes Richarda a ona věděla, že i bez
Richarda by pro ni byl jediným blízkým člověkem.
„Drahá moje, my ho nazpět dostaneme,“ zašeptal v něžném
soucitu. Oddaně vzal její obličej do rukou, tenkých jako sirka. „My ho
nazpět dostaneme.“
Všechno jí před očima začalo kroužit. Kahlan se schoulila do jeho
ochranné náruče a srdceryvně se rozplakala.

Kapitola třicátá čtvrtá
Warren odsunul na stranu sněhem pokrytou větev borovice, aby

lépe viděla. Kahlan se podívala do mezery.
„Tam,“ řekl tiše. „Vidíš?“
Kahlan přikývla a přimhouřenýma očima se dívala do úzkého
údolí hluboko pod nimi. Pohled byl celý ojíněný - bílé stromy, bílé
skály a bílé louky. Nepřátelská vojska, pohybující se odlehlým
údolím, se podobala černé linii mravenců, pochodujících práškovým
cukrem.
„Warrene, nemyslím, že musíš šeptat,“ řekla Cara zpoza druhého
ramene Kahlan. „Neuslyší tě. Z tak velké dálky nemohou.“
Warrenovy modré oči se otočily k Mord-Sithe. Rudý kožený oděv
Cary by byl nápadný jako signální oheň, kdyby nebyla oblečená do
vlčích kožešin, ve kterých splývala s pozadím sněhem zasypané
houštiny. Kahlanin kožich byl měkký a hřál na tvářích. Protože jí ho
udělal Richard, někdy jeho dotek vyvolával pocit, že ji něžně hladí,
ochraňuje a zahřívá sám Richard.
„Caro, ale jejich lidé s magickým talentem nás mohou slyšet i z
tak velké vzdálenosti, pokud budeme příliš neukáznění.“
Cara pokrčila nosem. „Co to znamená?“
„Hluční,“ zašeptala Kahlan způsobem, který naznačoval, že Cara
by měla být trochu opatrnější a být víc zticha.
Obličej Cary se zkřivil nelibostí z pomyšlení na magii. Přestoupila
na druhou nohu, ztichla a vrátila se k pozorování řady vojáků, která
pomalu plynula nahoru údolím.
Když Kahlan viděla dost, pokynula rukou a všichni tři se vraceli
sněhem, který jim sahal po kotníky. Byli vysoko, hned pod spodní
linií těžkých šedivých oblaků. Měla pocit, že se dolů dívají z nějakého
jiného světa, a vůbec se jí nelíbil svět, na který hledí.
Vlekli se svahem hustě porostlým borovicemi a osikami bez listí
až k zalesněnému hřebenu, kde skalní podloží sem a tam vyrůstalo ze
sněhu jako napůl pohřbené kosti. Jejich koně čekali daleko vzadu za
skalnatým úbočím. Na místě ještě dál za hřebenem, o kterém Kahlan a
Warren měli jistotu, že je tam nenajdou čarodějové nebo sestry
ochraňující Řád, čekal doprovodný oddíl d'hařanské gardy. Vojáky k
ochraně Kahlan a dvou lidí, co byli s ní, osobně vybral generál
Meiffert. Kahlan ochraňovali ještě Cara s Warrenem.
„Vidíš to?“ zeptal se Warren hlasitým šepotem. „Stále to dělají -
přesunují sem stále víc vojáků a pokoušejí se nás obejít, abychom o
tom nevěděli.“
Kahlan zvedla kožešinu, aby si zakryla obličej před lehkým
větříkem, který kolem nich táhl sněhový závoj. Ještě že nezačalo
znovu sněžit.
„To si nemyslím, Warrene.“
Jeho tázavý hezký obličej se otočil k ní. „Co tedy dělají?“
„Myslím, že chtějí, abychom si mysleli, že posílají vojska, která
nás obkličují, a vyslali za nimi naše vojáky.“
„Klamný manévr?“
„Myslím, že ano. Místo je dostatečně blízko nás, abychom to
zjistili, ale přitom dost daleko a v obtížném terénu, že si to vyžádá
rozdělení našich vojsk, pokud s tím budeme chtít něco udělat. Kromě
toho se vrátili všichni naši zvědové.“
„A to není dobré?“
„To jistě je. Ale pokud jsou s nimi sestry a čarodějové, jak je
možné, že se vrátili všichni zvědové a všichni mají zprávy o velkých
přesunech vojsk?“
Warren nad tím chvíli přemýšlel, zatímco všichni tři opatrně
překročili nejvyšší místo a pak po zadku sjeli po odvrácené straně
kluzkého skalnatého svahu.
„Myslím, že teď rozhazují sítě,“ řekla Cara, když zadupala o
pevnou zem. „Jejich čarodějové a sestry nechtějí do sítě dostat malé
rybky. Doufají, že se jim podaří přilákat větší rybu.“
Kahlan si střásala ze zad sníh. „Stejně jako my.“
Warren se tvářil, že o tom pochybuje. „Myslíš, že to je pouze
nějaká promyšlená past, jak pochytat důstojníky nebo lidi s magickým
talentem?“
„To asi ne,“ řekla Kahlan. „To by pro ně byla jen mimořádná
odměna. Myslím si, že jejich hlavním úmyslem je donutit nás,
abychom rozdělili vojska a vypořádali se s hrozbou, o jejíž existenci
nás přesvědčili.“
Warren se poškrábal na hlavě plné kučeravých světlých vlasů.
Modré oči se mu stočily směrem, odkud přes hřeben přišli, jako by se
snažily uvidět, co vidět nejde.
„Ale když posílají velké množství vojáků na sever - i kdyby jen
proto, aby odlákali část našich vojsk - neměli bychom si s tím dělat
starosti?“
„Samozřejmě, že ano,“ řekla Kahlan. „Pokud by to byla pravda.“
Warren se ohlédl. Teď se brodili hlubším sněhem navátým pod
převislé skály, pod které se dostali nahoru do příkrého, i když malého
kopce. Z námahy Kahlan bolely nohy. Warren natáhl ruku, aby jí
pomohl. To stejné udělal pro Caru, ale ta rukou ukázala, že jeho
pomoc nepotřebuje. Přitom se na něj nezamračila. Kahlan vždy
udělalo radost, když viděla důkaz, jak se Cara učí pochopit, že
nabídka malé pomoci je prostě zdvořilost a nemusí být obviněním ze
slabosti.
„Tomu nerozumím,“ řekl zadýchaně Warren. Kahlan se zastavila,
aby si všichni mohli vydechnout. Ukázala paží dozadu směrem k
nepřátelským oddílům na opačné straně horského hřebenu.
„Ano, bylo by povážlivé, pokud by bylo pravdou, že velké
množství nepřátelských vojáků prochází kolem nás na sever. Ale já
tomu nevěřím.“
Warren si z čela odhrnul kadeř světlých vlasů. „Ty si nemyslíš, že
všichni vojáci směřují na sever? Kam tedy jdou?“
„Nikam,“ řekla Kahlan.
„Tolik vojáků? Musíš žertovat.“
Usmála se nad výrazem jeho obličeje. „Myslím, že to je lest.
Myslím, že tam je pouze malý počet vojáků.“
„Ale zvědové poslední tři dny hlásili velké počty vojáků
přesouvajících se na sever!“
„Pst,“ upozornila ho Cara a oplatila mu jeho předchozí pokárání
výrazem předstíraného pokárání.
Warren si zakryl ústa oběma rukama, když si uvědomil, že
vykřikl.
Už nebyli zadýchaní a Kahlan se opět dala na cestu. Vedla je přes
vrcholek malého kopce do ploché krajiny. Teď na cestě zpátky
sledovali vlastní stopy, které udělali, když přicházeli.
„Pamatuješ si, co zvědové říkali včera?“ zeptala se ho. „Pokusili
se dostat přes hory na druhou stranu, aby se podívali, jak tudy
postupují nepřátelská vojska dál na sever, a že průsmyky byly příliš
dobře strážené?“
„Pamatuji.“
„Myslím, že jsem na to právě přišla.“ Udělala rukou kolem sebe
smyčku a pokračovala: „Myslím, že vidíme jen poměrně malou
skupinu stejných vojáků, kteří ve velkém kruhu chodí kolem dokola.
My je vidíme jen tehdy, když procházejí tímto údolím. Vidíme vojska
celé dny nepřetržitě pochodovat a domníváme se, že pochodují velké
počty vojáků, ale já si myslím, že to je jen řetěz stejných vojáků, který
se neustále točí dokola.“
Warren na ni přestal zírat. Obličej mu zvážněl, když mu došlo, co
to znamená. „Takže kdyby nás přelstili a my bychom si mysleli, že
tudy postupuje na sever celá armáda, rozdělili bychom naši armádu a
část poslali za neexistujícími vojáky.“
„Už teď mají nad námi velkou početní převahu, ale máme výhodu,
že bráníme terén, který našim záměrům vyhovuje,“ řekla Cara a kývla
hlavou na souhlas. „Kdyby se jim ale podařilo náš počet ještě dál
podstatně snížit tím, že bychom z něj hned na začátku poslali značnou
část někam jinam, jejich celá armáda by ještě s menší námahou
převálcovala snížený počet obránců.“
„To dává smysl.“ Warren si zamyšleně hladil bradu a podíval se
nazpět. „Ale co když se mýlíš?“
Kahlan se též otočila směrem k horskému hřebenu. „No, když se
mýlím, tak...“
Kahlan se zamračila na hrubý starý javor, který nebyl ani tři kroky
od ní. Zdálo se jí, že se jeho kůra pohybuje. Sněhový poprašek na
šedivé šupinaté a vrásčité kůře mizel, tál ve stále se zvětšujícím kruhu.
Kůra se hýbala jako pěna na povrchu vřícího kotle.
Kahlan zalapala po dechu, když Warren popadl ji i Caru za límce
a shodil je na zem. Obě upadly na záda. Pád Kahlan vyrazil dech z
plic. Pokusila se posadit, ale Warren si lehl na zem mezi ně a obě
přitlačil k zemi.
Dřív než se Kahlan stačila nadechnout a zeptat se, co se děje,
tichým lesem proletěl oslepující blesk. Ohlušující zahřmění rozervalo
vzduch a otřáslo zemí pod ní. Roztříštěné dřevo od úlomků velikosti
párátka až pokusy velké jako kůly do plotu zasvištělo jen několik
centimetrů nad jejím obličejem. Obrovské kusy dřeva duněly, jak
odskakovaly od balvanů a kmenů stromů. Jiné se převalovaly po zemi
a vířily sníh s kousky hlíny. Vzduch zbělal, jak třesk exploze vymrštil
do vzduchu sněhovou stěnu.
Kdyby někdo z nich zůstal stát, byl by roztrhán na kousky.
Warren se k ní převrátil ihned, jak na zem popadaly poslední
kousky dřeva, které za sebou zanechávaly stopy kouře. „Někdo s
magickými schopnostmi,“ zašeptal.
Kahlan svraštila čelo. „Co?“
„Magická energie,“ zašeptal ještě jednou. „Soustředil ji, aby
přivedl k varu vodu uvnitř zmrzlého stromu, a donutil ho vybuchnout.
Takto jsme ztratili spoustu vojáků, když jsme se shromáždili v údolí k
první bitvě těsně předtím, než jste k nám přijely. Překvapili nás.“
Kahlan přikývla. Zvedla hlavu, ale nikoho neviděla. Podívala se
vedle sebe, aby zjistila, jestli je Cara v pořádku.
„Kde je Cara?“ zeptala se naléhavým šepotem.
Warren se opatrně podíval a zkontroloval prázdnou krajinu kolem
nich.
„Dobrotivý stvořiteli,“ řekl Warren. „Co myslíš, dostali ji?“
Kahlan uviděla šlépěje vedoucí stranou. „Myslím-“
Výkřik, ze kterého by zbledl i statečný voják, se odrážel mezi
stromy, a pak odezněl v bolestné ozvěně.
„Cara?“ zeptal se Warren.
„To bych neřekla.“
Kahlan se opatrně posadila. Ve vrcholu hustého stromového
porostu zela obrovská díra, skrz kterou pronikalo ostré světlo do stínu
lesnaté krajiny pod nimi. Všude kolem nich ležely roztříštěné kusy
kmenů, polámané větve a odštěpky a třísky. Z prohlubně, kde dříve
stál strom, vedly přes bílý příkrov sněhu hluboké šrámy, a zarývaly se
až do černé lesní půdy. Úlomky dřeva a kořenů ležely všude po zemi a
byly též zachyceny ve větvích okolních stromů.
Warren jí položil ruku na rameno a nutil ji, aby zůstala ležet.
Překulil se a zůstal přikrčený. Kahlan se převrátila na břicho a pomalu
se zvedala na ruce a kolena. Pak vyskočila a ukázala před sebe.
„Tam.“
Skrz stromy uviděla, jak se Cara vrací. Mord-Sitha hnala před
sebou malého muže, který byl zjevně v bolestech. Pokaždé, když
zakopl a upadl, kopala ho do žeber a válela ho sněhem před sebou.
Něco vykřikoval, ale protože byl daleko, jeho slova se slévala do
kvílivého křiku, kterému Kahlan nerozuměla. Slova si ale mohla lehce
představit.
Cara chytila jednoho z čarodějů. Mord-Sithy byly cvičené
především pro tyto účely. Pro někoho s magickými schopnostmi byl
pokus o jejich použití proti Mord-Sithe velkou chybou, která ho stála
kontrolu nad sebou samým.
Kahlan ze sebe pečlivě oprašovala sníh. Warren v říze rovněž
obalené sněhem se postavil vedle ní a narosto fascinovaně zíral.
Dostali jednoho z čarodějů, odovědných za smrt značného počtu
D'Hařanů shromážděných v údolí, když se Řád začal přesouvat na
sever. Měli v rukou zákeřnou bestii, která posluhovala Jagangovi. Teď
ale jako zákeřná bestie nevypadal, plakal a prosil nemilosrdnou Mord-
Sithu, která ho hnala před sebou.
Byl z něj vlastně jen balík hadrů, které kolem něj vlály, když se
převaloval po sněhu po posledním silném kopanci, který ho dopravil
až k nohám Kahlan a Warrena. Ležel tváří ve sněhu a fňukal jako dítě.
Cara se sehnula, popadla ho za rozcuchanou kštici černých vlasů a
trhnutím ho postavila na nohy.
Bylo to dítě.
„Lyle?“ nevěřícně na něj zíral Warren. „Lyle? To jsi byl ty?“
Slzy mu tekly z prochladlých očí. Utřel si nos do roztrhaného
rukávu a podíval se na Warrena. Lyle vypadal jako kluk mezi deseti a
dvanácti lety, ale když ho Warren znal, Kahlan si uvědomila, že je asi
z Paláce proroků. Lyle byl mladý čaroděj.
Warren natáhl ruku, aby do ní vzal chlapcovu zkrvavenou bradu.
Kahlan Warrena rychle chytila za zápěstí. Kluk se vrhnul dopředu,
aby Warrena do ruky kousl, ale Cara byla rychlejší. Chňapla ho
zezadu za vlasy a vrazila mu Agiel do zad.
Vykřikl bolestí a zhroutil se na zem. Zraněného chlapce kopla
ještě do žeber.
Warren prosebně zvedl ruce. „Caro, ne -“
Její ledové modré oči se k němu vyzývavě otočily. „Pokusil se nás
zabít. Pokusil se zabít matku zpovědnici.“
Zaskřípěla zuby a nepřestala se Warrenovi dívat do očí, když
kňourajícího chlapce ještě jednou nakopla.
Warren si olízl rty. „Já vím... ale...“
„Jaké ale?“
„Je tak mladý. To není správné.“
„Takže bude lepší, když mu dovolíme, aby nás zabil? To je podle
tebe správné?“
Kahlan věděla, že Cara má pravdu. Kdyby zemřeli, kolik dalších
mužů, žen a dětí by ještě pozabíjel Císařský řád? I když byl dítětem,
byl nástrojem Rádu.
Kahlan přesto pokynula Caře, aby přestala. Když to Cara uviděla,
opět popadla hrst jeho špinavých vlasů a postavila ho na nohy. Opíral
se zády o Caru a třásl se. Po obličeji mu stékala krev, zatímco
přerývaně dýchal.
Když se Kahlan zahleděla do vystrašených a uslzených hnědých
očí, nasadila svůj zpovědnický výraz. Naučila se ho od matky, ještě
když byla malé děvče. Dobře zakrýval její vnitřní pohnutí.
„Vím, že tam jsi, Jagangu,“ řekla tichým hlasem prostým všech
emocí.
Chlapcova zkrvavená ústa se zkřivila do úsměvu, který nebyl
jeho.
„Jagangu, udělal jsi chybu. Za chvíli sem vyrazí armáda, která je
zastaví.“
Chlapec se nepřítomně usmál, ale neřekl nic.
„Lyle,“ řekl Warren hlasem plným sklíčenosti, „snového
cestovatele se můžeš zbavit. Musíš jen odpřísáhnout věrnost
Richardovi, potom budeš volný. Věř mi, Lyle, a pokus se o to. Já vím,
jaké to je. Pokus se o to, a já přísahám, že ti pomůžu.“
Kahlan si myslela, že když je tady Warren, kterého zná, mohl by
se chlapec vrhnout k nečekanému světlu vycházejícímu z otevřených
dveří vězení. Chlapec s úsměvem, co nebyl jeho, upřeně hleděl na
Warrena, jeho touha se pomalu měnila v odpor. Jako dítě viděl, že boj
za svobodu přináší hrůzu a smrt, a že podlézavá poslušnost přináší
odměnu a život. Nebyl ještě dost starý, aby pochopil, co dalšího
svoboda představuje.
Kahlan jemným dotekem prstů nutila Warrena, aby ustoupil, a on
se neochotně podvolil.
„Není prvním Jagangovým čarodějem, kterého jsme chytili,“ řekla
Warrenovi s předstíranou ledabylostí. Její slova však nebyla určena
Warrenovi.
Kahlan se podívala Caře do nemilosrdných očí, pak uhnula
pohledem na stranu a doufala, že Mord-Sitha narážku pochopila.
„Marlin Pickard,“ řekla Kahlan, jako by Warrenovi připomínala
jméno, ale její slova byla opět určena pro Caru. „Byl už dospělý a
nepomohlo mu ani to, že ho řídil nafoukanec, co si hraje na císaře. S
Marlinem jsme příliš velké problémy neměli.“
Ve skutečnosti měli s Marlinem nesmírně velké problémy. Téměř
se mu podařilo Caru i Kahlan zabít. Kahlan doufala, že si Cara
uvědomuje, jak nejistá je její kontrola nad člověkem, kterého ovládá
snový chodec.
Atmosféra v tichém lese byla nehybná a napjatá, když se chlapec
na Kahlan nevraživě podíval.
„Tvůj úmysl jsme objevili včas, Jagangu. Udělal jsi chybu, když
sis myslel, že obejdeš naše zvědy. Doufám, že jsi se svými vojáky,
abych tě mohla podříznout, až se s nimi vypořádáme.“
Krvavý úsměv se ještě víc roztáhl. „Žena jako ty by neměla být na
straně slabších,“ řekl chlapec výhružným hlasem dospělého muže.
Bylo by ti podstatně lépe, kdybys sloužila síle a Řádu.“
„Obávám se, že svému manželovi se líbím právě tam, kde jsem
teď.“
„A kde máš toho svého manžílka, drahoušku? Doufal jsem, že ho
budu mít možnost pozdravit.“
„Je někde tady,“ řekla Kahlan stejným nevzrušeným hlasem.
Když ta slova říkala, podívala se na Warrena a ten sebou pohnul
způsobem, který příliš připomínal překvapení.
„Opravdu je tady?“ Oči chlapce se otočily k Warrenovi a pak se
vrátily ke Kahlan. „Proč ti tedy nevěřím?“
Když uviděla ten krutý úsměv, chtěla chlapce kopnout do zubů.
Kahlan se v hlavě honily myšlenky, jak se snažila domyslet, co už
Jagang ví, a co se pokouší zjistit.
„Uvidíš ho dost brzy, jen co toto ubohé dítě přivedeme do tábora.
Jsem si jistá, že Richard Rahl se bude chtít vysmát do tvého zbabělého
ksichtu, až mu řeknu, jak jsme přišli na plán velkého císaře propašovat
na sever vojska. Osobně ti řekne, jaký jsi hlupák.“
Chlapec chtěl udělat krok k ní, ale Cara ho za vlasy zastavila. Byl
jako puma na vodítku, která zkouší pevnost svých pout. Krvavý
úsměv bylo vidět dál, ale nebyl tak samolibý jako předtím. Kahlan se
zdálo, že v hnědých očích vidí rozpaky.
„Já ti stejně nevěřím,“ řekl, jako by ztrácel zájem. „Oba víme, že
tam není. Není tomu tak, miláčku?“
Kahlan se rozhodla zariskovat. „Uvidíš ho sám, a to zanedlouho.“
Předstírala, že se chce od něj odvrátit, ale namísto toho se otočila k
němu.
Se sarkastickým úsměvem na rtech řekla: „Ach - to jistě myslíš
Nicci, ne?“
Z chlapcova obličeje zmizel úsměv. Zamračil se, ale dokázal z
hlasu zahnat zlost.
„Nicci? Nevím, o čem mluvíš, miláčku.“
„Nevíš o sestře temnot? Není snad hezká? Plavé vlasy? Modré
oči? Černé šaty? Ty si nepamatuješ ženu, která je tak strašně krásná?
Nebo jsi kromě jiných nedostatků ještě eunuch?“
Oči se na ni dívaly a Kahlan v nich viděla pečlivé zvažování
každého slova, které řekla. Byla to slova Nicci o Jagangovi, která si
Kahlan zapamatovala.
„Já vím, kdo je Nicci. Velmi dobře znám každičký kousek jejího
těla. Jednoho dne budu znát tebe stejně důkladně, jako znám Nicci.“
Taková sprostá hrozba byla svým způsobem ještě mrazivější,
protože vycházela z úst chlapce. Zvedal se jí žaludek, když slyšela dítě
vyslovovat odporné Jagangovy myšlenky.
Chlapec místo svého pána pokynul rukou. „Je to jedna z mých
krasavic a je kromě toho smrtelně nebezpečná.“ Kahlan se zdálo, že v
chraplavém hlase Jaganga slyší náznak prázdného chvástání, které
něco zakrývalo. Jako by ho to právě teď napadlo, dodal: „Ty jsi ji
stejně neviděla.“
Kahlan v jeho tvrzení uslyšela podtón otázky, kterou se
neodvažoval položit, a podle toho věděla, že je v něm ještě něco
jiného. Přála si vědět, co to je.
Opět pokrčila rameny. „Smrtelně nebezpečná. To by mě
nenapadlo.“
Slízl si krev ze rtu. „To jsem si mohl myslet.“
„To by mě nenapadlo, protože mi až tak smrtelně nebezpečná
nepřipadala. Nedokázala ublížit nikomu z nás.“
Úsměv se opět objevil. „Lžeš, miláčku. Pokud jsi opravdu Nicci
viděla, tak by jistě zabila aspoň někoho z vás, i kdyby se jí možná
nepovedlo zabít vás oba. Ji nelze přemoct, aniž by alespoň někomu
nevyškrábala oči.“
„Opravdu? To je ale jistota!“
Chlapec se od plic zasmál. „Miláčku, já Nicci opravdu dobře
znám.“
Kahlan úsměvem poslala své pohrdání do chlapcových hnědých
očí. „Ty víš, že říkám pravdu.“
„Opravdu?“ řekl a přitom se ještě pochechtával. „Jak to mám
vědět?“
„Ty víš, že mluvím pravdu, protože je jednou z tvých otrokyň a
měl by ses dostat do její mysli. Ty do ní ale nemůžeš, a já vím proč. I
když nejsi příliš chytrý, nedomnívám se, že budeš muset příliš dlouho
přemýšlet, abys přišel na to, proč.“
V očích chlapce se rozhořela prudká zlost. „Nevěřím ti.“
Kahlan pokrčila rameny. „Jak chceš.“
„Když jsi ji viděla, tak kde je teď?“
Jak se Kahlan k němu otáčela zády, řekla mu krutou trpkou
pravdu a nechala ho, aby si ji vysvětlil po svém. „Když jsem ji viděla
naposled, byla na cestě do zapomnění.“
Kahlan za sebou uslyšela řev. Prudce se otočila a uviděla Caru,
jak se chlapce snaží zastavit s pomocí Agielu. Kahlan uslyšela, jak mu
v paži praskla kost. Ani nezpomalil. Hoch se v divoké zuřivosti vrhl
na Kahlan s prsty jako pařáty a s vyceněnými zuby.
Kahlan byla k němu napůl otočena zády. Na obranu zvedla proti
plné váze chlapce, který se řítil proti ní, aby jí skočil po krku, ruku.
Dotkl se jí útlou hrudí.
Jeho nohy se při tom nedotýkaly země. Vůbec neměla pocit, že se
na ni vrhl, spíše byl jako chmýří pampelišky, které na ni slétlo se
závanem větru.
Čas patřil jen jí.
Kahlan nepotřebovala vyvolávat sílu danou jí narozením, stačilo
pouze uvolnit zábrany. Bezpečné útočiště jí nemohly dát emoce, teď jí
poslouží pravda.
To nebyl malý chlapec, poraněný, osamělý a bojácný.
Byl to nepřítel.
Vnitřní prudkost její do pružiny stočené síly brala dech, když se
dostávala ven z pout. Vytryskla z hlubokého temného jádra v jejím
vnitru a poslušně zaplavila každičké vlákno jejího bytí.
Pod prsty mohla spočítat všechna malá žebra.
Neudržovala v sobě žádnou nenávist, žádnou zuřivost ani hrůzu...
V té nekonečně malé jiskřičce času se její mysl stala prázdnotou, kde
nebyly žádné emoce, pouze vše pohlcující proud pozastaveného času.
Neměl žádnou naději. Patřil jí.
Kahlan nezaváhala.
Uvolnila svou sílu.
Z nehmotně nadpozemského stavu jedné části nejvnitrnější
podstaty její bytosti se síla stala vším.
Vzduch rozvlnil zvuk hromu.
Obličej chlapce byl pokřiven nenávistí muže, který ho
kontroloval. V jediném okamžiku, ve kterém ona neměla žádné
emoce, byl jejich ztělesněním on. Kahlan se upřeně dívala do obličeje
ztraceného chlapce a byla si jistá, že vidí jen její nemilosrdnou tvář.
Najednou zmizela jeho mysl a všechno, kdo byl a čím byl.
Okolní stromy se třásly mohutností otřesu. Sníh padal z větví.
Hrozivý otřes vzduchu zvedl prstenec sněhu, který kolem nich
narůstal ve stále se zvětšujícím kruhu.
Kahlan věděla, že Jagang mohl vklouznout do mysli člověka a
vyklouznout z ní rychlostí myšlenky, a v tom ohledu pro něj čas
neexistoval. Neměla na vybranou, musela ihned použít svou sílu,
nemohla si dovolit zaváhání. Když byl Jagang v mysli člověka,
nedokázala ho kontrolovat ani Cara.
Když Jagang utíkal z mozku dítěte, spálil za sebou všechny
mosty.
Mrtvý chlapec padl Kahlan k nohám.

Kapitola třicátá pátá
Kahlan stála nad zhrouceným tělem chlapce, pohupovala se v

nohou a cítila, jak se k ní navracejí emoce. Cítila se unavená a
vyčerpaná, jako ostatně vždy po použití zpovědnické síly. Les byl
tichý a zamyšlený. Čistý sníh kolem těla zrudl.
Až teď si Kahlan uvědomila, že mohla zabít i Caru.
Mord-Sitha by dotek zpovědnice dlouho nepřežila. Kahlan však
neměla na vybranou. Udělala, co mohla, aby Caru varovala, že se
musí vzdálit, ale Kahlan si nakonec nemohla dovolit, aby její
rozhodnutí bylo ovlivněno zvažováním něčeho jiného než nutnosti
okamžité akce. Zaváhání by mohlo znamenat pohromu.
Když teď bylo po všem, zachvátil ji strach.
Kahlan se podívala kolem sebe a vpravo uviděla Caru roztaženou
na sněhu. Pokud se dotýkala chlapce, když Kahlan uvolnila svou
sílu...
Cara zasténala. Kahlan se dopotácela k ní a klekla si na jedno
koleno. Vzala ji za límec a s velkým vynaložením sil ji převrátila.
„Caro - jsi v pořádku?“
Cara se na ni podívala přimhouřenýma očima s výrazem
nesouhlasu, který se pomalu vynořoval nad hladinu bolesti.
„Samozřejmě, že jsem v pořádku. Snad sis nemyslela, že jsem tak
hloupá a budu se ho držet?“
Kahlan se s pocitem vděčného ulehčení usmála. „Ne, samozřejmě
že ne. Jen jsem si myslela, že sis zlomila vaz, jak jsi odskakovala.“
Cara začala plivat sníh a hlínu. „Víš, že málem ano?“
Warren jim oběma pomohl na nohy. Zašklebil se, začal si třít
ramena a po nich lokty. Kahlan často vyprávěli, jakou zkušenost získá
člověk, když se nachází blízko uvolňování energie zpovědnice.
Naštěstí nedocházelo k trvalému postižení a bolesti rychle utichaly.
Když se Warren podíval na mrtvého hocha, Kahlan mu v obličeji
uviděla další bolest, která ale tak rychle nezmizí.
„Dobrotivý stvořiteli,“ zašeptal Warren sám pro sebe a ohlédl se
na Kahlan a Caru. „Byl to jen kluk. Bylo to opravdu nutné -“
„Ano,“ řekla Kahlan rozhodným hlasem. „V tom mám jistotu.
Cara a já jsme už v podobné situaci byly - s Marlinem.“
,Ale Mariin byl dospělý. Lyle byl tak malý... tak mladý. Jakou
škodu by vlastně -“
„Warrene, nezačínej s tím, co by bylo kdyby. Jagang ovládal jeho
mysl stejně, jako ovládal Marlinovu. To víme. Byl smrtelnou
hrozbou.“
„Když jsem ho nedokázala udržet já, nezadrželo by ho nic,“ řekla
Cara.
Warren nešťastně zavzdychal a poklekl na kolena vedle chlapce.
Šeptal modlitbu a jeho prsty hladily chlapci spánky.
„Řekl bych, že vina leží výlučně na Jagangovi.“ Warren vstal a
oprášil si sníh z kolen. „Koneckonců to byl on, kdo všechno
způsobil.“
Kahlan uviděla vzdálené postavičky lidí, kteří běželi nahoru do
svahu, aby ji zachránili. Pustila se jim naproti.
„Pokud tě to utěší, můžeš si to myslet.“
Cara se držela těsně za ní. Warren se probíjel sněhem, aby je
doběhl. Popadl Kahlan za rukáv a zatahal za něj, aby se zastavila.
„Ty myslíš, že vinna je Anna, je to tak?“
Kahlan se snažila ovládnout hněv, když se upřeně dívala
Warrenovi do modrých očí.
„Warrene, ty jsi též obětí té ženy. Sestry tě odvedly do Paláce
proroků, když jsi byl malý, je to tak?“
„Řekl bych, že ano, ale -“
„Ale nic. Přišly a odvedly tě. Přišly a odvedly to ubohé dítě, to
mrtvé dítě, co leží tam.“ Kahlan se zasekly nehty do dlaní. „Přišly a
odvedly Richarda.“
Warren jemně zmáčkl rukou Kahlaninu paži. „Vím, jak to někdy
vypadá. Proroctví je často -“
„Tam!“ Kahlan rozzlobeně ukázala dozadu na mrtvé tělo. „Tam je
proroctví! Smrt a mizérie - to všechno ve svatém jménu proroctví!“
Warren se nesnažil na její zuřivost reagovat.
Kahlan se přinutila ovládnout hlas, ale s emocemi, které bouřily v
ní, se jí to příliš nedařilo. „Kolik dalších lidí zbytečně zemře ve
zvrácené snaze o naplnění proroctví? Kdyby Anna neposlala Vernu
pro Richarda, nic by se nestalo.“
„Jak to víš? Kahlan, já chápu, jak se cítíš, ale jak si můžeš být tak
jistá?“
„Bariéra stála tři tisíce let. Zbořit ji mohl pouze čaroděj, který se
narodil s oběma stránkami magie. Před Richardem žádný nebyl a
Anna poslala Vernu, aby ho odvedla. Kdyby to neudělala, bariéra by
tam ještě stála. Jagang a Řád by byli na její druhé straně. Středozemí
by bylo v bezpečí a ten kluk by si někde hrál s míčem.“
„Kahlan, není to tak jednoduché, jak říkáš.“ Warren rozevřel ruce
dlaněmi vzhůru na znamení frustrace. „Nechci se s tebou dohadovat,
ale chci, abys pochopila, že proroctví se naplňují mnohými způsoby, a
často si hledají svá vlastní naplnění. Kdyby Anna neposlala pro
Richarda, do Starého světa by se odvážil z nějakého jiného důvodu a
bariéru by zbořil. Kdo může vědět, z jakého důvodu? Nechápeš to?
Zřejmě k tomu dojít muselo a Anna byla jen nástrojem. Kdyby to
nebyla ona, našel by se někdo jiný.“
Kahlan se přes zaťaté zuby zlostně nadechla. „Kolik krve, mrtvol
a žalu bude ještě potřeba, než pochopíš škodu, kterou proroctví tomuto
světu přineslo?“
Warren se smutně usmál. „Já jsem prorok. Prorokem jsem vždy
chtěl být proto, abych pomáhal lidem. Nevložil bych svou důvěru do
proroctví, kdybych byl přesvědčen, že je příčinou zla.“ Usmál se
veseleji, když si na něco vzpomněl. „A nezapomínej, že bez proroctví
by ses nikdy nepotkala s Richardem. Není lepší, že ti vstoupil do
života? Já si to myslím.“
Kahlanin výraz chladné zuřivosti mu smazal úsměv z obličeje.
„Raději bych byla odsouzená k osamělému životu bez lásky.
Nevěděla bych, že trpí, protože mi vstoupil do života. Raději bych ho
nikdy nebyla potkala, než abych poznala, jak vzácným člověkem je, a
pak zjistila, že jeho lidské kvality drtí skála šílené víry v proroctví.“
Warren si strčil ruce do opačných rukávu purpurové řízy a pohled
mu padl k zemi. „Chápu, že to můžeš cítit tímto způsobem. Kahlan,
ale promluv si s Vernou, prosím tě.“
„Proč? Je jednou z těch, co plnily Anniny rozkazy.“
„Jen si s ní promluv. Málem jsem Vernu ztratil, protože měla
stejné pocity, jaké máš teď ty.“
„Verna?“
Warren přikývl. „Začala věřit, že byla Annou zákeřně zneužívaná.
Dvacet let strávila marným hledáním Richarda, zatímco Anna celou
dobu věděla, kde je. Umíš si představit, jak se Verna cítila, když na to
přišla? A ještě něco jiného, Anna nás lstí přiměla věřit, že je mrtvá.
Vmanévrovala Vernu do pozice, že se stala matkou představenou.“
Warren vytáhl ruku z rukávu a držel palec a ukazováček od sebe na
šířku palce. „Jednou byla jen tak malý kousek od toho, aby nehodila
svůj cestovní deník do ohně.“
„Měla to udělat.“
Warren se znovu smutně usmál. „Jenom říkám, že by ti možná
udělalo dobře, kdyby sis s ní promluvila. Bude chápat, jak se cítíš.“
„K čemu to bude dobré?“
Warren pokrčil rameny. „I kdybys měla pravdu, tak co? Co se
stalo, stalo se. Richarda má Nicci. Císařský řád je tady v Novém světě.
Ať ty události způsobilo cokoliv, jsou teď tady a my se musíme s
jejich realitou vypořádat.“
Kahlan se zkoumavě zahleděla do modrých očí. „To ses naučil,
když jsi studoval proroctví?“
Z jeho úsměvu se vyvinulo chlapecké zašklebení. „Ne, naučil mě
to Richard. A jedna opravdu chytrá žena mi právě řekla, že bych
neměl začínat s tím, co by bylo, kdyby...“
Ať se Kahlan sebevíc snažila zůstat rozzlobená, zlost ji opouštěla.
„Nejsem si jistá, že je až tak chytrá.“
Warren zamával dolů na vojáky, kteří běželi do svahu s tasenými
meči a ukázal jim, že je všechno v pořádku. Muži zpomalili do rychlé
chůze, ale zbraně neschovali.
„Tak dobře,“ řekl Warren, „byla dost chytrá, aby přišla na kloub
Jagangovu plánu a uprostřed útoku jeho čarodějnického posluhovače
byla natolik duchapřítomná, že ho donutila myslet si, že na jeho plán
naletěla.“
Kahlan se nevlídně zašklebila. „Kolik ti je let, Warrene?“
Vypadal, že ho otázka překvapila. „Nedávno jsem měl sto padesát
osm.“
„Tím se všechno vysvětluje,“ zažehrala Cara a dala se dolů z
kopce. „Přestaň vypadat tak mladě a nevinně, Warrene. To člověka
přímo dráždí.“
*****
Když se Kahlan, Cara, Warren a jejich vojenský doprovod vrátili

po několika hodinách do tábora, zjistili, že zde zatím zavládl zmatek.
Nakládaly se vozy, zapřahaly koně a připravovaly zbraně. Stany se
ještě nerozebíraly, ale vojáci v koženém a kroužkovém brnění žvýkali
zbytky jídla, shromažďovali se kolem důstojníků a poslouchali jejich
pokyny, protože byl vydán rozkaz vyslat vojska, aby zastavila
nepřítele postupujícího na sever. Ve stanech, které Kahlan míjela, byli
další důstojníci skloněni nad mapami.
Vůně guláše v odpoledním vzduchu jí připomněla, jak je hladová.
V zimě přichází brzy tma a zatažené nebe vyvolávalo pocit, že už byl
večer. Nekonečné zamračené dny začínaly být únavné. Šance uvidět
slunce byla velmi malá, zanedlouho se vydatnější sněžení vydá
směrem na jih.
Kahlan seskočila z koně a nechala mladého vojáka, ať ho odvede.
Velkého válečného koně už nepoužívala. Spolu s většinou kavaleristů
přesedlala na menší a pohyblivější. Ve srážkách větších jednotek
váleční koně dodávali útoku na průraznosti, ale protože vojska
D'Hařanské říše měla proti sobě příliš velkou početní převahu, bylo
rozhodnuto vyměnit váhu za rychlost a manévrovací schopnost.
Změnu taktiky provedli nejen u jízdy, ale v celé armádě. Kahlan a
generál Meiffert tím dokázali Řád vyvést z rovnováhy. Nechávali
nepřítele, aby se s velkým úsilím rozvinul do drtivého útoku, a pak se
mu obloukem vyhnuli; nechávali Řád dotírající až příliš blízko nich
unavit. Když Řád přestal útočit ve velkém a zastavil se, tu generál
Meiffert organizoval bleskové přepady, kterými nepříteli šlapal na
paty. Ve chvíli, kdy si Řád udělal zákopy a očekával větší útok,
Kahlan stáhla vojska do větší vzdálenosti a tím se úsilí Řádu o
vybudování obrany stalo zbytečným.
Když Řád zkusil stejnou věc ještě jednou, D'Hařané na něj
neustále doráželi ve dne i v noci - jako rozzuření sršni, ale drželi se z
dosahu pořádně silného plácnutí. Když Řád měl plné zuby toho, že se
do nepřítele nemohl zakousnout, a zamířil se svými vojsky k oblastem
s větším soustředěním obyvatelstva, pak Kahlan přikázala svým
vojákům, aby je obešli, a ostřelovali je zezadu šípy. Řádu tak nakonec
nezbylo, než přestat myslet na drancování, a obrátit se čelem k hrozbě.
Císařský řád byl doháněn k šílenství d'hařanskou taktikou
nepřetržitého dotírání. Jagangovi vojáci považovali tento způsob boje
za urážející: věřili, že skuteční muži se setkávají na bitevním poli tváří
v tvář a vyměňují si úder za úderem. Samozřejmě, že jejich důstojnost
neurážela jejich obrovská početní převaha nad D'Hařany. Kahlan
věděla, že takové setkání by bylo krvavé a přineslo by výhodu jenom
Řádu. Mohli si myslet, co chtěli, hlavně že umírali.
Čím byl Císařský řád rozzlobenější a znechucenější, tím méně
byly jeho reakce promyšlené. Podnikal zbrklé útoky na dobře
připravená obranná postavení, nebo bezohledně nutil vojáky do
předem ztracených útoků ve snaze získat území, které se tímto
způsobem získat nedalo. Někdy Kahlan ohromilo, když viděla, kolik
nepřátelských vojáků pochoduje až na dostřel jejích lukostřelců, padá
mrtvých, jenom aby za nimi připochodovali další, kteří budou
nepřetržitě přidávat svá mrtvá těla na bojiště již přecpané mrtvými a
umírajícími. Bylo to šílenství.
Ztráty D'Hařanů dosahovaly několik tisíc mrtvých a vážně
raněných. Kahlan s generálem Meiffertem odhadovali, že nepřátelské
straně zabili nebo zranili víc než padesát tisíc vojáků. Ztráty se ale
daly srovnat jen s tím, jako kdyby někdo šlápl na jednoho mravence z
celé kolonie, která opouští mraveniště. Nenapadalo ji nic jiného než
pokračovat. Neměli na vybranou.
Kahlan s Carou po boku přebrodily řeku vojáků na druhou stranu,
aby se dostaly k velitelským stanům, které na odiv ukazovaly modré
plátěné pruhy. Pokud člověk neznal denní barevný kód, bylo téměř
nemožné najít velitelské stany. Z obavy, že by nějaký tajný agent nebo
čaroděj mohl nalézt a pozabíjet skupinu vysokých důstojníků
shromážděných na jednom místě, setkávali se v nenápadných stanech.
Barevné pruhy látky označovaly mnoho stanů, vojáci je používali jako
pomůcku k nalezení vlastní jednotky, když se měli přesouvat rychle a
často - takže Kahlan napadlo, že budou stejný systém používat k
označování velitelských stanů. Barvy se často měnily, aby se o žádné
z nich nerozneslo, že je důstojnická.
Uvnitř přecpaného stanu zvedl generál Meiffert hlavu od stolku,
kde se skláněl nad nakřivo rozloženou mapou. Byl tam poručík Leiden
z Keltonu a dále kapitán Abernathy, velitel galeanského vojska, které
před několika týdny přivedla Kahlan.
Adie, která tiše seděla v koutě, byla zástupkyní lidí s magickými
schopnosti. Úplně bílýma očima pozorovala, co se děje. Adie jako
dívka oslepla a naučila se vidět s pomocí své magie. Byla
pozoruhodně talentovanou kouzelnicí. Adie byla velmi zběhlá v
používání svých schopností ke škodě nepřítele. Teď koordinovala
magii sester s potřebami armády.
Když se jí Kahlan zeptala na Zedda, Adie řekla: „Zedd jest někde
dole na jižních obranných liniích a zjišťuje tam nějaké podrobnosti.“
Kahlan poděkovala kývnutím hlavy. „Warren tam odjel také, aby
mu pomohl.“
Kahlan pohybovala zmrzlými prsty ve vysokých botách a snažila
se v nich opět získat cit. Foukla si teplý vzduch do dlaní a pak svou
pozornost začala věnovat čekajícímu generálovi.
„Potřebujeme dát dohromady slušně velké vojsko - asi tak dvacet
tisíc mužů.“
Generál Meiffert sklíčeně zavzdychal. „Takže postupují k severu,
aby nás obešli?“
„Ne,“ řekla. „To je lest.“
Tři důstojníci zmateně svraštili čela a čekali na vysvětlení.
„Narazila jsem na Jaganga –
„Na co?“ vykřikl generál Meiffert v neřízené panice.
Kahlan mávla rukou, aby zahnala jeho obavy. „Jinak než si
myslíte, bylo to přes tělo jednoho z jeho otroků.“ Strčila ruce do
podpaždí, aby si je zahřála. „Důležité je, že jsem se chovala podle
Jagangova plánu a on si myslí, že jsme na něj naletěli.“
Kahlan vysvětlila, jak měl Jagangův trik s přesuny vojsk fungovat,
a že jeho skutečným záměrem je odlákat značně velké vojsko pryč a
oslabit tábor. Muži poslouchali její vysvětlování a ona jim všechno
ukazovala na mapě.
„Kdybychom měli poslat tak velký počet vojáků pryč,“ zeptal se
poručík Leiden, „nebylo by to přesně podle záměru císaře Jaganga?“
„Ano, ale my uděláme něco jiného,“ řekla mu. „Chci, aby vojáci
vyjeli z tábora. Bude se zdát, že postupujeme podle jeho očekávání.“
Sklonila se nad mapu a kouskem uhlu kreslila v nedalekých
horách, přes které nedávno přijela, a ukázala jim též nížinu, která s
některými sousedila.
Ozval se kapitán Abernathy. „Naše galeanské vojsko - jeho počet
se blíží množství, které potřebujete jako návnadu.“
„Právě jsem na to myslel,“ řekl generál Meiffert.
„Ujednáno,“ řekla Kahlan a opět ukázala na mapu. „Pohybujte se
kolem těchto hor, kapitáne. Když nás Řád napadne a bude si myslet,
že nás převálcuje, vaši muži jim mohou vrazit do nechráněného křídla
právě tady - zde nebudou nic očekávat.“
Kapitán Abernathy, muž s velkým prošedivělým knírem, který
ladil s barvou jeho obočí, přikyvoval a díval se, jak Kahlan ukazuje na
mapě cestu. „Matko zpovědnice, nemějte obavy, Řád si bude myslet,
že jsme pryč, ale my budeme připraveni vrazit jim nůž rovnou mezi
žebra, když se pustí za vámi.“
Kahlan se opět začala věnovat generálovi. „Budeme též
potřebovat tajně vyslat z tábora další oddíly, aby čekaly na opačné
straně údolí, než bude kapitán Abernathy. Když bude Řád postupovat
středem údolí, budeme mu moct vrazit do žeber z obou stran
současně. Nemohou si dovolit, abychom je rozřezali na dvě části a
jednu z nich dostali do pasti. Začnou utíkat a naše hlavní síly jim vrazí
ocel do zranitelných zad.“
Tři důstojníci v tichosti zvažovali její plán, zatímco venku
pokračovala hlučná aktivita. Kolem cválali koně, vozy poskakovaly
po nerovné zemi, sníh křupal pod nohama procházejících vojáků a
důstojníci křičeli rozkazy.
Oči poručíka Leidena se otočily ke Kahlan. „Matko zpovědnice,
mí Keltonci by mohli být tím druhým sborem. Všichni spolu dlouho
slouží a pod mým velením dobře spolupracují v samostatných
jednotkách. Mohli bychom začít mizet z tábora ihned a shromažďovat
se dole, kde budeme čekat na signál k útoku. Můžete s námi poslat
sestru, aby potvrdila pravost předem domluveného signálu, a já bych
pak zaútočil v okamžiku, když z druhé začne kapitán Abernathy.“
Kahlan věděla, že tento člověk si chce v jejích očích napravit
pověst. Kromě toho chtěl pro Kelton získat jistou míru autonomie v
rámci D'Hařanské říše.
„Poručíku, bude to nebezpečné místo. Pokud něco nevyjde,
nemůžeme vám přijít na pomoc.“
Přikývl. „Ale mí vojáci znají terén a jsou zvyklí překračovat hory
v zimě. Císařský řád je z teplejších krajů. Budeme mít výhodu počasí
a terénu. Matko zpovědnice, my tu práci dokážeme udělat.“
Kahlan se narovnala, pomalu vydechovala a přitom si ho
prohlížela. Věděla, že generálovi Meiffertovi se tento nápad bude líbit
a kapitán Abernathy ho bude milovat. Galea a Kelton jsou tradiční
rivalové, takže obě země budou raději bojovat po svém a odděleně.
Richard tyto země spojil a všechny by se měly začít považovat za
jeden stát. To bylo životně důležité, pokud chtějí přežít. Domnívala se,
že teď bojují za stejný cíl, takže svým způsobem spolupracují - a své
útoky budou muset koordinovat. Poručík Leiden měl pravdu i vtom,
že jeho jednotky byly dobré pro boj horách.
„V pořádku, poručíku.“
„Děkuji vám, matko zpovědnice.“
Kahlan napadlo připojit ještě další zabezpečení. „Pokud se
osvědčíte, poručíku Leidene, mohlo by to znamenat váš postup.“
Poručík Leiden zasalutoval přitisknutím pěsti na srdce. „Na mé
muže bude královna hrdá.“
Kahlan potvrdila pozdrav přikývnutím s výrazem matky
zpovědnice. Pak oslovila všechny: „Teď bychom se do toho měli
pustit všichni.“
Generál Meiffert zabručel na souhlas. „Bude to dobrá příležitost,
jak snížit jejich počet. Když se nám to tentokrát podaří alespoň napůl,
pořádně jim pustíme žilou.“ Otočil se k ostatním důstojníkům. „Dejme
se do toho. Potřebujeme, aby vaši muži vyrazili ihned a měli dost času
zaujmout do rána pozice. Nedá se říct, jak dlouho budou čekat na
útok, ale kdyby k němu došlo už ráno, chci vás mít připravené.“
„Řád dává přednost útokům za úsvitu,“ řekl kapitán Abernathy.
„Na pochod se můžeme vydat do hodiny. Budeme na místě a
připraveni, kdyby se objevili.“
„My rovněž vyrazíme,“ řekl poručík Leiden.
Oba důstojníci se uklonili a dali se na odchod.
„Kapitáne,“ zavolala Kahlan. Muži se obrátili.
„Matko zpovědnice?“
„Nemáte představu, co by mohlo zdržet prince Harolda a zbytek
armády? Už tady měl dávno být. Zbytek vašich vojáků by se nám
opravdu hodil.“
Kapitán Abernathy si pohrával s knoflíkem na svém černém
plášti. „Je mi to líto, matko zpovědnice, ale já si rovněž myslím, že by
už tady měli být. Nedokážu si představit, co by mohlo prince
zdržovat.“
„Už by tady měl být,“ zopakovala potichu. Podívala se na
kapitána. „Počasí?“
„Asi ano, matko zpovědnice. Pokud byly nějaké bouře, zdržely by
ho, ale... Naši vojáci v takových podmínkách v horách cvičí.“
Kahlan si povzdechla. „Doufejme, že se tady brzy objeví.“
Kapitán Abernathy s přesvědčením opětoval její pohled. „Vím
jistě, že princ byl celý nedočkavý shromáždit vojáky a dostat se sem,
aby vám pomohl. Galea zahrnuje údolí řeky Callisidrin. Princ mi
osobně řekl, že zadržet Císařský řád tady a nepustit ho nahoru dál do
Středozemí, kde by se naše země a naše rodiny dostaly do moci
nepřítele, je v našem nejlepším zájmu.“
Kahlan viděla v očích poručíka Leidena, že si myslí, že kdyby se
princ Harold místo toho rozhodl postavit se na odpor v údolí
Callisidrin, aby sobecky ochraňoval svou rodnou Galeu, mohl by
docela dobře donutit Řád, aby se místo toho vydal na postup
severovýchodním směrem kolem hor, které leží uprostřed, a zamířil
do Kernské planiny - rovnou do Keltonu, rodné země Leidena. Pokud
poručík Leiden takovou zradu považoval za možnou, byl natolik
moudrý, že o ní nahlas nemluvil.
„Vím, že když jsem sjížděla dolů, bylo počasí špatné,“ řekla
Kahlan. „Je koneckonců zima. Jsem si jistá, že princ Harold
zanedlouho dorazí, aby své královně a spoluobčanům z D'Hařanské
říše pomohl.“
Kahlan jim nabídla úsměv, aby změkčila skrytou hrozbu. „Děkuji
vám, pánové. Pusťte se hned do práce. Kéž vás ochraňují dobří
duchové.“
Když muži zasalutovali a odspěchali za svými úkoly, Adie si dala
ruce na kolena a s jejich pomocí se postavila.
„Pokud mě nepotřebuješ, půjdu o vašem plánu informovat sestry,
Zedda a Warrena.“
Kahlan unaveně přikývla. „Děkuji, Adie.“
Adie s úplně bílýma očima viděla s pomocí své magie. Kahlan na
sobě ucítila její pohled.
„Ty jsi použila svou sílu,“ řekla stará kouzelnice. „Vidím ti to v
obličeji. Musíš si odpočinout.“
„Já vím,“ řekla Kahlan. „Ale musím udělat ještě spoustu věcí.“
„Neuděláš, když onemocníš, nebo když se stane něco horšího - a
to by se stát mohlo.“ Adie pevně sevřela paži Cary. „Postarej se, aby
matka zpovědnice byla chvíli sama, a když nechce udělat nic jiného,
aby si alespoň položila hlavu na stůl.“
Cara otočila skládací židli a postavila ji ke stolku. Ukázala na ni a
přísně se podívala na Kahlan.
„Sedni si. Budu na stráži.“
Kahlan byla vyčerpaná. Použití zpovědnické schopnosti jí
odčerpalo značnou energii. Na zotavení bude potřebovat jistou dobu.
Namáhavá jízda nazpět všechno ještě zhoršila. Obešla stolek a ztěžka
dosedla na skládací židli. Rozepjala si kožich a shrnula si ho na
ramena. Richardův meč měla přivázaný na záda, jílec jí vyčuhoval nad
ramenem. Neobtěžovala se s jeho sundáváním.
Když Adie viděla, že Kahlan se bez námitek podřídila, slabě se
usmála a odešla. Cara držela stráž u vchodu a Kahlan klesla hlava na
zkřížené paže jako na polštáře. Pokoušela se zabránit záplavě
vzpomínek na strašné události dnešního dne a soustředila se Richarda:
vzpomínala na jeho hezký úsměv, na jeho pronikavé oči a jemné
dotyky. Oči se jí zavřely a únavou se jí zdálo, že se s ní židle i stůl točí
dokola. Nepřestávala myslet na Richarda, a za několik okamžiků
cítila, že usíná.
Kapitola třicátá šestá
„Matko zpovědnice?“
Kahlan zamžourala na černý stín, který stál nad ní. Zamrkala, aby
lépe viděla, a poznala Vernu. Zlatý prsten matky představené sester
světla v podobě slunce s paprsky se leskl ve světle lampy. Za ní v
pološeru pokrývala stěny stanu slabá narezlá záře.
Kahlan si promnula oči, aby z nich zahnala spánek. Verna měla na
sobě dlouhé šedivé šaty z vlny a tmavě hnědý plášť. Na hrdle
lemovala šaty bílá krajka, která změkčovala strohý dojem oblečení.
Hnědé vlasy Verny byly upravené do vzdušných vln. V očích měla
ustaraný výraz.
„Co se děje, Verno?“
„Pokud bys měla chvilku času, chtěla bych si s tebou promluvit.“
Verna nepochybně mluvila s Warrenem. Když je Kahlan viděla
spolu, vždy si vyměňovali důvěrné pohledy. Náhodné kradmé dotyky
jí připomínaly, co k sobě cítí Richard a ona. Když teď Kahlan věděla,
že Verna je zamilovaná, zmírnila svůj názor na její strohý zevnějšek -
věděla teď už, že Verna je schopna něžnosti. Kahlan věděla, že když
se jedná o něžné city, musí se na Vernu dívat ostatní lidé se stejnou
zvědavostí jako ona, ne-li s údivem.
Vzdychla si a přemýšlela, jestli to nebude „rozhovor“ o Anně a
proroctví. Na něj Kahlan náladu neměla.
„Caro, jak dlouho jsem spala?“
„Jen pár hodin. Zanedlouho se setmí.“
Kahlan měla krk a ramena ztuhlá a bolavá z toho, že spala s
hlavou na stole. Nebyla příliš překvapená, že už je večer. Natáhla se
stranou a až pak uviděla křehce vypadající kouzelnici, jak sedí na
krátké lavičce. Na klíně měla tmavou deku.
„Jak se cítíš?“ zeptala se Adie.
„Je mi dobře.“ Kahlan uviděla v mrazivém vzduchu svůj dech.
„Vojáci odešli?“
„Obě skupiny jsou už přes hodinu na cestě,“ řekla Adie. „V první
skupině jsou Galeani, ti odešli všichni najednou ve velkých kolonách.
Keltonci se vytráceli v malých skupinkách, aby nebyli nápadní
žádným špiónům, kteří by se dívali.“
Kahlan zažívala. „Dobře.“
Věděla, že útok Císařského řádu lze očekávat časně zrána. Její
vojáci by měli mít dost času přesunout se na své pozice a připravit se.
Z čekání na útok měla divný pocit v žaludku. Věděla, že vojáci budou
také nervózní a asi se moc nevyspí.
Adie pomalu přejížděla prstem červené a žluté korálky ve výstřihu
svých skromných šatů. „Když vyrazili Galeané, vrátila jsem se
pomoct Caře s odháněním lidí, aby tě při odpočinku nikdo nerušil.“
Kahlan kývnutím hlavy poděkovala. Adie si buď myslela, že si
Kahlan už dost odpočinula, nebo považovala Verninu návštěvu za
důležitou.
„Co se děje, Verno?“
„Něco... jsme objevily. Nebo jsme to vlastně neobjevily, spíše nás
to napadlo.“
„Kdo to je ,my'?“
Verna si odkašlala. Dřív než pokračovala, šeptem poprosila
stvořitele o odpuštění.
„Matko zpovědnice, je to vlastně můj nápad. Některé z mých
sester mi s ním pomohly, ale všechno jsem vymyslela já. Vina padá na
mne.“
Kahlan si pomyslela, že svůj návrh předkládá zvláštním
způsobem. Nezdálo se, že by Verna byla svým nápadem nějak
nadšená. Kahlan tiše čekala, až bude pokračovat.
„Víš, měly jsem problémy dostat věci kolem nepřátel s
magickými schopnostmi. Mají sestry světla, ale též sestry temnot, a
my nemáme moc, jakou mají ony. Kdybychom se pokusily posílat
věci -“
„Posílat věci?“
Verna sešpulila rty. „Zbraně.“
Když Kahlan povytáhla obočí a tázavě se na ni podívala, Verna se
sehnula a sebrala něco z podlahy. Natáhla před sebe otevřenou dlaň a
ukázala Kahlan směs malých kamínků.
„Zedd nám ukázal, jak lze obyčejné věci proměnit na ničivé
zbraně. Můžeme naše síly použít na jejich vrhání, nebo dechem
odfoukneme některé malé věci, jako jsou tyto kamínky, a pak
použijeme magii, abychom je poslaly rychleji než jakýkoliv šíp,
dokonce rychleji než šipku ze samostřílu. Kamínky, které jsme tímto
způsobem poslaly na cestu, zkosily celé řady útočících vojáků.
Kamínky letěly tak rychle, že některý dokázal proletět skrz těla půl
tuctu vojáků.“
„Pamatuji se na ta hlášení,“ řekla Kahlan. „Ale přestaly jste,
protože jejich magie trik odhalila a našla proti němu obranu.“
Kahlan zpozorovala unavený výraz břemene odpovědnosti ve
Verniných hnědých očích. „To je pravda.
Řád se naučil, jak hledat magické věci, nebo věci poháněné magií.
Většina z našeho čarování je teď nepoužitelná.“
„To mi už řekl Zedd - že ve válce často není magii vůbec vidět,
protože každá ze stran se dokáže jen vyrovnat s magií protivníka.“
Verna přikývla. „Přesně tak. My jim děláme to stejné. Víme, jak
čelit všemu, co zpočátku používali, takže dokážeme chránit naše
vojáky. Například naše signální rohy. Naučily jsme se je kódovat
špetkou magie, abychom věděly, že jsou pravé.“
Kahlan si přitáhla kožich ke krku. Byla na kost promrzlá a zdálo
se jí, že se nemůže ohřát. Nelze se divit, když se vezme v úvahu, že
tráví všechen svůj čas pod volným nebem. Je šílenstvím vést válku v
takových podmínkách. Domnívala se ale, že vést válku za hezkého
počasí není o nic méně šílené. Přesto strašně toužila být uvnitř
nějakého stavení u útulného krbu.
„Tak co jsi vymyslela?“
Jako kdyby tím Kahlan připomněla, že je zima, Verna si též
přitáhla plášť těsněji kolem ramen. „No, napadlo mě, že když
nepřátelské sestry a čarodějové svým způsobem oddělují všechno, co
je magické, nebo je magií poháněno, tak potřebujeme něco bez
magie.“
Kahlan se na Vernu pochmurně usmála. „Ano, a říká se tomu
vojáci.“
Verna se neusmála. „Ne. Měla jsem na mysli způsob, který naší
magii umožní zneškodnit nepřátelské vojáky bez nebezpečí pro naše
muže.“
Adie se došourala ke Kahlan a zůstala jí stát za levým ramenem,
když Verna sáhla pod plášť a vytáhla malý kožený váček zavázaný
šňůrkou. Hodila ho na stolek před Kahlan a pak vedle něj položila kus
papíru.
„Prosím, nasyp trochu na papír.“ Verna se držela za žaludek, jako
by trpěla nevolností. „Buď ale opatrná a nedotýkej se ho prstem,
nesmí se ti dostat ani na kůži - a ať budeš dělat cokoliv, nefoukej na
něj. Dej pozor, abys na něj ani nedýchla.“
Adie se naklonila a pozorovala Kahlan, jak na čtvercový list
papíru opatrně sype malé množství třpytivého prášku. Bylo vidět
odlesky vybledlých barev, ale většinou byl bledý, jiskřivý a nazelenale
šedivý.
„Co to je? Nějaký druh čarodějnického prášku?“
„Sklo.“
Kahlan převrátila oči. „Sklo? To jsi vymyslela sklo?“
Verna si odfrkla, jak hloupě asi musí znít její odpověď. „Ne,
matko zpovědnice. Napadlo mě rozbít sklo na prášek. Co vidíš, je
obyčejné sklo, které jsme rozbily a pak rozdrtily na drobné kousíčky -
téměř jako prach. Když jsme sklo drtily paličkami v hmoždířích,
používaly jsme Han. Bez pomoci magie by se nám sklo nepovedlo
rozbít na tak malé kousky.“
Verna se naklonila dopředu a její prst se vznášel nad malou
zelenošedou hromádkou. Cara se naklonila vedle ní, aby se podívala
na papír s nebezpečnou hromádkou.
„Každý kousek skla je ostrý a zubatý, i když je tak malý. Žádný z
nich není větší než zrnko prachu. Takže neváží skoro nic, stejně jako
prach.“
„Dobrotiví duchové,“ řekla Adie a pak začala šeptat modlitbu v
rodné řeči.
Kahlan si odkašlala. „Nechápu.“
„Matko zpovědnice, nemůžeme se dostat s naší magií přes
čarodějnou obranu Řádu. Ti jsou na magii připravení, i kdyby to byl
malý kamínek, a magie by byla použitá k tomu, abychom ho vrhly na
jeho vojska.
Toto sklo však nemá magické vlastnosti, i když jsme při jeho
rozbíjení magii použily - nemá vůbec žádné vlastnosti. Je to pouze
mrtvá hmota. Je stejná jako prach, který víří jejich nohy. Nemohou ho
objevit jako magický prach, protože v něm magie není.
Prostřednictvím jejich magie ho ucítí jako obyčejný prach, opar, nebo
možná mlhu v závislosti na atmosférických podmínkách
převládajících v té době.“
„Ale my jsme na ně oblaka prachu posílaly už předtím,“ řekla
Kahlan. „Prachu, ze kterého měli onemocnět a tak. Většinou se mu
ubránili.“
Verna zvedla prst, aby zdůraznila, co bude říkat, a pochmurně se
usmála. „To ale byla oblaka prachu obsahujícího magii. Matko
zpovědnice, tento prach ji neobsahuje. Nechápeš? Je tak lehký, že se
ve vzduchu vznáší dlouhou dobu. Mohly bychom použít jednoduchou
magii, abychom ho vyhodily do vzduchu a pak ji stáhly, nebo bychom
ho vlastně mohly jen tak vyhodit do větru. V obou případech postačí,
aby přes něj pochodovala jejich vojska.“
„V pořádku.“ Kahlan se poškrábala na obočí. „Co jim způsobí?“
„Dostane se jim do očí,“ řekla Adie chraptivým hlasem za zády
Kahlan.
„Má pravdu,“ řekla Verna. „Dostane se jim do očí jako každý jiný
prach. Zpočátku ho v očích budou cítit jako obyčejný prach a pokusí
se ho zbavit mrkáním. Ale protože kousky jsou všude zubaté a ostré
jako břitva, zaryjí se do tělesných tkání. Zůstanou jim v očích a
začnou se shromažďovat pod víčky. Při každém mrknutí jim do očí
budou dělat tisíce drobounkých rýh, a čím víc budou mrkat, tím víc se
jim budou zarývat do citlivých očí.“ Verna se narovnala a pevněji se
zabalila do pláště. „Prach je oslepí.“
Kahlan seděla celá otupělá ze šíleného nápadu.
„Jste si jisté?“ zeptala se Cara. „Nebude jen dráždit, jako obyčejný
prach?“
„Jsme si jisté,“ řekla Verna. „Měly... měly jsme nehodu a teď
příliš dobře víme, co dokáže. Může uškodit ještě víc, pokud se dostane
do hrdla, do plic a do žaludku - ale to zatím nevíme - víme ale jistě, že
pokud sklo roztlučeme na částečky o správné velikosti, bude se
vznášet ve vzduchu. Když lidé projdou oblakem z takto upraveného
skla, oslepnou za pozoruhodně krátkou dobu. Slepý voják nemůže
bojovat. Skleněný prach ho nemusí zabít, ale když bude slepý, nemůže
nás zabíjet a nemůže se bránit, když ho budeme zabíjet my.“
Cara, která se obvykle radovala nad vyhlídkou na zabíjení
nepřítele, teď nijak nezářila. „Budeme je pouze stavět do řady a
zabíjet.“
Kahlan si dala hlavu do dlaní a zakryla si oči.
„Chceš ode mě, abych schválila jeho nasazení, je to tak? Přišla jsi
kvůli tomu?“
Verna nic neříkala, tak Kahlan po chvíli zvedla hlavu.
„To chceš ode mne, nebo ne?“
„Matko zpovědnice, nemusím ti říkat, že sestry světla se hrozí
ubližovat lidem. Avšak tato válka se vede za naši existenci a za
existenci všech svobodných lidí. Víme, že to musíme udělat. Kdyby
tady byl Richard... Jenom jsem myslela, že bys o tom měla vědět, a že
bys možná rozkaz chtěla vydat ty.“
Kahlan se na ni upřeně dívala a teď chápala, proč si drží ruce na
břiše, jako by ji bolel žaludek.
„Víš, matko představená, že jsem dnes zabila dítě?“ řekla Kahlan
téměř šeptem. „Nezabila jsem ho náhodou, ale úmyslně. Udělala bych
to opět a bez zaváhání. Přesto nebudu dobře spát.“
„Dítě? Bylo nezbytné... zabít dítě?“
„Jmenoval se Lyle. Myslím, že ho znáš. Byl další obětí Anniných
sester světla.“
Verna zbledla a zavřela oči.
„Myslím, že když dokážu zabít dítě,“ řekla Kahlan, „bez
problémů dokážu dát rozkaz, abyste speciálně upravené sklo použily
proti zrůdám, které zneužívají děti jako zbraň. Přísahala jsem, že budu
nemilosrdná, a myslela jsem to vážně.“
Adie položila zkroucenou ruku Kahlan na rameno.
„Kahlan, chápu tvé pocity,“ řekla Verna tichým hlasem. „Anna
zneužila také mne a já nechápala proč. Myslím, že k svým sobeckým
záměrům zneužívala každého. Jistou dobu jsem ji považovala za
opovrženíhodnou osobu. Máš plné právo na stejný názor.“
„Ale budu se mýlit, co? Verno, nechtěla jsi dodat právě toto?
Kdybych byla na tvém místě, nebyla bych si příliš jistá. Ty jsi dnes
nemusela zabít malého kluka.“
Verna s pochopením přikývla, ale neodporovala.
„Adie,“ zeptala se Kahlan, „myslíš, že bys mohla něco udělat pro
sestru, která byla náhodně oslepena? Nemohla bys jí pomoct?“
Adie přikývla. „Jest to dobrý nápad. Verno, doveď mě k ní a já se
podívám, co mohu udělat.“
Když se obě ženy vydaly k východu ze stanu, Kahlan naklonila
hlavu na stranu. „Slyšely jste to?“
„Roh?“
„Ano. Zdálo se mi, že rohy troubí na poplach.“
Verna soustředěním přivřela oči. Otočila hlavu na stranu a
pozorně poslouchala.
„Ano, znějí jako poplašné rohy, ale nemají v sobě tu správnou
špetku magie,“ prohlásila nakonec. „Nepřítel to dělá často - pokouší se
nás vyprovokovat k akcím, založeným na falešném poplachu. V
poslední době jich je stále víc.“
Kahlan svraštila čelo. „Opravdu? Proč?“
„Proč... proč?“
Kahlan se postavila. „Když víme, že jsou falešné a nic se jimi
nedosáhne, tak proč by Řád zvyšoval jejich počet? To nedává smysl.“
Vernin pohled poletoval sem a tam, jak marně hledal odpověď.
„To nevím. Neumím si představit žádný důvod. Nejsem expert na
válečnou taktiku.“
Cara se otočila, aby se šla podívat. „Možná, že se jen vrací nějací
zvědové.“
Kahlan otočila hlavu a poslouchala. Slyšela běžící koně, ale to
nebylo nic neobvyklého. Je možné, jak předpokládala Cara, že se
nějací zvědové vracejí s hlášením. Ale zvuk koňských kopyt zněl jak u
velkých koní.
Uslyšela křik vojáků. Zazněl třesk oceli - a spolu s ním výkřiky
bolesti.
Když Kahlan obcházela stolek, tasila svůj galeanský meč. Ještě
než některá z nich stačila udělat víc než jeden krok, stan se prudce
zatřásl, protože na jeho stěny cosi narazilo. Na okamžik se všechno
naklonilo v nemožném úhlu a pak stanové plátno prorazily ocelové
hroty kopí. Stan se jako prudkým závanem větru zhroutil.
Jak těžké plátno klesalo, přimáčklo Kahlan k zemi. Nemohla se
chytit ničeho pevného - stan ji porazil a začal vláčet s sebou. Kolem
duněla kopyta a narážela do země těsně u její hlavy.
Ucítila olej z převržené lampy, který se rozléval po plátně. Téměř
vzápětí se s prudkým zafičením vzňal. Kahlan se dusila kouřem a
kašlala. Slyšela hučení plamenů, ale neviděla nic. Byla zamotaná do
stanu, který klouzal po zemi.
Byla v pasti.

Mec Pravdy 06-1 - Zuřivost Mord-Sithy

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Mec Pravdy 06-1 - Zuřivost Mord-Sithy

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

FAITH OF THE FALLEN

Copyright © 2000 by Terry Goodkind

All rights reserved, which includes

Translation © Vincent Šinský, 2001

Copyright 2001 © for the Czech edition by CLASSIC

Cover Art © by Michael Whelan

ISBN: (Classic) 80-86139-67-0

Distribuce - tel: (02)838 82490

Vytiskla Akcent Tiskárna Vimperk s. r. o.

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 2

Nepamatovala se, jak umírala.

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 16

„Vidění?“ řekla Kahlan s neskrývaným úžasem.

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 26

Všechny znepokojující myšlenky se Kahlan proháněly myslí a

Richardovi trvalo dlouho, než se vrátil. Cara přinutila Kahlan na

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 37

Náhle ji probudil zvuk, který se podobal tlesknutí dlaní. Kahlan

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 47

Richard se zvedl a tasil meč. Když se do noci ozval

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 59

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 66

Nicci vzala holčičku za bradu a řekla tichým hedvábným hlasem:

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 76

Ještě než Nicci mohla začít, rozhořčila se. Rychle se otočila k

Děvčátko se rozběhlo k mámě hned, jak Nicci povolila cvočky

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 91

Obrovské křiklavé stany zdobily nejvyšší kopec u města

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 104

Do města Fairfieldu se zdánlivě vrátil pořádek - pořádek

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 115

Když Nicci příští den vystupovala z kočáru spolu s houfem

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 128

Nicci se trmácela po silnici od předměstí Fairfieldu ke statku, kde

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 138

Usedlost byla opravdu tak velkolepá, jak Nicci čekala. Takovou

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 148

Jagang jí pokynul rukou: „Svlékni si šaty. Strávíš tady noc. Už je

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 161

Zeddicus Zu'l Zorander se už s pomocí svého šarmu a své

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 171

Když sestra Philippa vklouzla do stanu s talířem, nadhodila:

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 181

Warren si shrnul dlouhé kudrnaté světlé vlasy dozadu. „O jaké

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 198

Kahlan popadala vyčerpáním dech, když se musela vyhýbat

Kahlan teď chodila ven při každé příležitosti. Sošku položila na

O louku se dělili s liškou. Většinou lovila hlodavce, ale nebyla

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 227

Když za dva dny dorazili domů, všechny malé rybičky ve

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 235

Richard uslyšel divný zvuk a překvapeně se zastavil. Pocítil, jak

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 248

Když se Kahlan dívala na Nicci, jak obrací grošovanou klisnu k

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 257

Kahlan věděla, že Cara, oblečená do krvavě rudé kůže, stojí ve

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 268

Richard pospíchal bez ohlížení, ale než vběhl do lesa, bez

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 280

Richard seskočil z koně u borovice poutníků na okraji malého,

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 289

Richard rozlámal na kousky klobásu, co mu podala Nicci, poté, co

Terry Goodkind – ZUŘIVOST MORTD-SITHY 298

Kahlan si zamnula oči a zažívala. Přimhouřila je, prohnula záda