ARNOŠT VAŠÍ EK

SETKÁNÍ S TAJEMNEM

Vydalo nakladatelství Littera Bohemica (1994)

Redaktor Jind ich Ma an

© Arnošt Vaší ek
© Kw ty eské, a. s.

ISBN 80-85916-01-0
 Úvod
Tém každý z nás se alespo jednou ve svém život st etl s n ím
neobvyklým a záhadným. Setkání s tajemnem nejsou tak zcela výjime ným
jevem, jak by se zdálo. P ímo na prazích našich poklidných domácností se
mnohdy odehrávají nevysv tlitelné události, které nazna ují, že do našich
osud zasahují neznámé síly a dob e skrytá moc. N kte í lidé prožili
kontakt s mrtvými, zahlédli p ízraky a sledovali podivné úkazy ve svých
domovech. Jiní byli ve snu varováni p ed blížící se tragédií, dokázali
naprosto p esn vytušit budoucí události anebo i na obrovskou vzdálenost
navázali pouhou myšlenkou spojení se svými bližními. Tato kniha je
výb rem nejpr kazn jších z více než dvou tisíc takovýchto p ípad .
Vznikla zásluhou n kolika stovek osob, které se nebály p iznat, že se
setkaly s n ím, co sice nejsme schopni pochopit, ale co p esto nem žeme
pop ít a p ehlížet. Jejich sv decké výpov di dokazují, že nejen sv t okolo
nás, ale p edevším my sami v sob skrýváme etná nerozlušt ná tajemství.
 I. OZV NY ZÁHROBÍ
Již od dávnov ku panuje p esv d ení, že smrt není pro lov ka
kone nou stanicí, ale pouze bránou do jiného sv ta. Jak dokazují nes etné
archeologické nálezy, tém všechny staré civilizace vytvo ily rozsáhlou
škálu p edpis , které bylo nutno dodržet, aby se duše zem elého spolehliv
dostala do podsv tí. A na mnoha místech zem koule jsou dodnes
provozovány rituály, jejichž prost ednictvím lze proniknout za oponu smrti
a rozmlouvat s mrtvými. M žeme ale v bec p ipustit možnost kontaktu se
záhrobím, anebo je to pouhý výplod fantazie a nesplnitelné zbožné p ání?
N které podivuhodné p ípady nazna ují, že mnozí lidé dostali skute n
spolehlivé zprávy z íše zesnulých. V roce 1991 byla na h bitov
v Moravském Beroun za velmi podivných okolností poh bena Rozálie
Beš áková. Osud této bezesporu zvláštní ženy byl protkán nezlomnou vírou
v Boha, ale zárove i pevným p esv d ením o existenci duch a tajemných
sil. Narodila se slovenským osadník m v Rumunsku. Do svých 45 let žila
na samot v hlubokých lesích, ušet ena jakýchkoli vymožeností civilizace.
Neum la íst ani psát a také po p est hování k jedné ze svých dcer, která se
vdala na Moravu, žila dále svým jednoduchým životem. Když umírala,
slíbila svým d tem, že jim d kaz o posmrtném život podá na vlastním
poh bu. A své slovo dodržela.
„Onoho dne bylo krásné letní po así. Obloha byla jasná a svítilo
slunce,“ vzpomíná jeden z vnuk - Martin Schon. „Sotva jsme ale všichni
vešli do kostela, rozpoutala se prudká bou e, a zu ila po celou mši. Sv tla
sama od sebe zhasínala a znovu se rozsv cela, obrazy na st nách se za aly
hýbat, ozývalo se jakési klepání a bouchání. Mikrofon vypov d l službu,
a tak se sloužící fará musel obejít bez n j. S ukon ením ob adu náhle
ustalo i ád ní hrom a blesk . O ekávali jsme, že vyjdeme do dešt
a nepohody, ale venku bylo vše tak jako p ed poh bem. Nevid li jsme
žádné mraky, obloha zá ila. Vzduch byl istý, ale nabitý podivným
nap tím.“
Jak se pozd ji ukázalo, bou ka se skute n projevila pouze v kostele.
Obyvatelé Moravského Berouna ji v bec nezaznamenali a ani dodávka
elekt iny nebyla v m st p erušena. Spušt ní rakve do hrobu, smute ní
proslovy a poslední chvíle rozlou ení prob hly již v klidu. Další
p ekvapení však p išlo za týden. Když Jaroslav Schon ml. vyvolával
fotografie z poh bu, udivilo ho, že na n kolika z nich se objevuje zvláštní
sv telný efekt. Vypadá to, jako kdyby kolem ú astník poh bu prolétával
podlouhlý jasný oblá ek. Na jiném snímku má maminka Jaroslava Schona
ml. na ele pruh a v n m miniaturní, ale dostate n z etelnou postavu na
k íži. A na dalším záb ru nad hlavou fará e zá í podivný kruhový útvar.
áste n je pr hledný a z jedné strany mlhovit rozt epený, zatímco jeho
druhý okraj tvo í pravidelný ornament p ipomínající egyptské hieroglyfy.
P edložili jsme tyto fotografie odborník m. Jejich názory se lišily. Zdá se,
že sv telné pruhy i obrysy uk ižované postavy mohla zp sobit vada
materiálu anebo poškození p i zpracování filmu. Ale úkaz nad hlavou
fará e nelze takto rozhodn vysv tlit. Co se však pod ním skrývá, nevíme.
Je to aura duchovního, sv telný jev vyvolaný ionizací ovzduší, anebo duše
zem elé? Stejn nezodpov zena z stává i otázka, pro byla bou ka
pozorována jen v kostele, zatímco v jeho okolí se v bec neprojevila. Podala
Rozálie Beš áková svým p íbuzným skute n d kaz o posmrtném život ,
anebo to byla pouze neuv itelná souhra náhod?
Podobnou otázku si musíme položit i p i zkoumání sv decké výpov di
Old icha Klevety z Post elmova.
„Manžel ina teta byla velmi veselá žena. P i r zných rodinných
oslavách nám n kolikrát ekla, že až zem e, dá nám v kostele pravou nohou
dvakrát znamení, jestliže posmrtný život existuje. Pochopiteln jsme to
všichni brali jako žert. Když jednoho dne skute n odešla, shromáždili
jsme se všichni p íbuzní v kostele. P i krásné melodii její nejmilejší písn
se udála tato p íhoda. Svícen, který byl umíst n u pravé nohy zesnulé, se
bez jakékoli p í iny p evrátil a svíce zhasla. Tetin ze svícen zase postavil
a zapálil novou sví ku. Sotva dosedl zp t do lavice, svícen se p evrhl
podruhé. Nikdo z p ítomných jej již nešel znovu postavit. Všichni, kte í
jsme tetino proroctví znali, jsme z stali jako p imražení a o smute ní
hostin jsme svorn konstatovali, že teta sv j slib opravdu splnila.“
Tuto událost pozorovalo n kolik desítek osob. O jejich v rohodnosti
nelze pochybovat. P esto z stává jeden nevy ešený otazník.
Shodily svícen u pravé nohy zesnulé opravdu síly z onoho sv ta, anebo
to byla uvoln ná psychická energie ú astník poh bu, kte í dob e v d li
o proroctví své mrtvé tety a usilovn na n mysleli?

D dictví z onoho sv ta
D kazy o komunikaci s mrtvými se hledají jen velmi obtížn . Za
nejpr kazn jší lze považovat ty p ípady, kdy se zesnulí pokusili
poz stalým p edat d ležité informace o d dictví, které by jinak z stalo
navždy ztraceno. Jaroslav Kretnauer z Bohumína žil sám se svou matkou.
Když zem ela, nalezl v jejích v cech vkladní knížku se slušným obnosem.
Výb r byl ovšem vázán na heslo a to Jaroslav Kretnauer neznal.
Následující noc se mu jeho zesnulá maminka zjevila ve snu a sd lila mu, že
heslo zní Londýn. V it se tomuto snu nedalo. Stará paní nikdy v Londýn
nebyla, nem la tam žádné p íbuzné, ani jiným zp sobem nebyla svázána
s tímto m stem. Nehovo ila o n m a nebyl tedy jediný rozumný d vod,
pro by zvolila práv toto heslo. Jenže sen s naléhavou výzvou se opakoval.
A tak Jaroslav Kretnauer do spo itelny p ece jen šel a tam mu pokladní bez
zaváhání na heslo Londýn celý obnos vyplatila.
Podobnou zkušenost má i Daniel Zigo z Prahy. Jako chlapec jezdil asto
navšt vovat svého strýce, který žil sám v rodinném domku. Byli
opravdovými kamarády a strý ek asto sliboval, že pro Daniela n co má,
ale nikdy se nezmínil, co to je. A pak p išla neobvyklá noc: „Probudila m
zá e, která vystupovala ze zrcadla. Poznal jsem v n m tvá svého strýce
a slyšel, jak mi íká: ,Jdi a hledej. Je to ukryto v mé ložnici za obrázkem mé
matky.’
Ráno volali z nemocnice, že strý ek zem el. Jeli jsme pak s rodi i do
jeho domku. Když jsem se šel podívat do ložnice, velice jsem se podivil,
protože za zmín ným obrázkem jsem našel vkladní knížku, na níž bylo
uloženo 50 000 korun. Pro mne, patnáctiletého kluka, to byl objev století
a celé bohatství sv ta.“
Zdá se, jako kdyby si mrtví necht li nechat to, co p ipravili pro jiné.
N kdy ovšem p icházejí se zprávou o d dictví s po ádným zpožd ním.
Roku 1930 zem el v jedné z jihomoravských vesnic zednický mistr, který
slušn vyd lával na preferovaných stavbách východního Slovenska
a Podkarpatské Rusi. Jeho žena postupn utratila spole né úspory, pobírala
jen malý d chod, a tak za ala trp t bídou. Její nouze se zvýšila p edevším
za druhé sv tové války a tehdy, jedenáct let po smrti, se jí zem elý manžel
zjevil ve snu a prozradil, že v rohu stodoly, naho e pod nosným trámem
jsou ukryty peníze. Sen se n kolikrát opakoval. Zena se sv ila p íbuzným
a požádala je, aby ze v ur itém míst prohledali. Po rozebrání n kolika
cihel se objevila plechová krabice a v ní slušná ástka pen z na dožití.
Jan Št pán z Opo na vzpomíná na svou tetu, která jako mladé d v e
sloužila na velkém statku. Hospodá , vdovec, se znovu oženil. Vzal si ženu,
s níž se stýkal již za života své bývalé manželky. Teta obývala malou
kom rku bez sv tla. Jednou pozd ve er, když se chystala ulehnout,
zaklepal n kdo na dve e. Venku v dešti a ve tm stála schoulená ženská
postava. Teta ji pozvala dovnit , nabídla suché šaty a uložila do postele.
Sama ulehla vedle. V noci se jí zdál podivný sen. Její no ní návšt va se
p edstavila jako bývalá hospodyn a ekla, že má na tajném míst na p d
uschované st íbrné p íbory a jiné cenné v ci. V d la, že ji hospodá
podvádí a když již byla t žce nemocná, necht la, aby toto bohatství padlo
do rukou nové manželky. „Vezmi si je,“ p ikázala a zmizela.
 Ráno byla kom rka prázdná, p estože dve e z staly zav eny na petlici
zevnit . Teta dala výpov a p iznal také pro . Hospodá se jejímu strachu
vysmál. Zavedl ji na p du, aby získala jistotu, že to vše je jen výmysl
a no ní p elud. Oba byli v šoku, když na udaném míst skrýš skute n
objevili a v ní st íbrný poklad. Samoz ejm , že si teta neodnesla ani lži ku.
Navzdory p ání no ního zjevení vše p ipadlo nové paní statku.
Vždy se ale nemusí jednat o obrovské bohatství, které nutí zesnulé, aby
se alespo ve snu zjevili poz stalým.
Na Plze sku se p i likvidaci stodoly plné slámy jeden hasi nadýchal
kou e a po p evozu do nemocnice zem el. Jeho matce se onu noc zdál
nesmírn živý sen. Vid la svého syna, jak jí íká: „Maminko, dnes ráno
jsem si koupil boty. Jsou v garáži, tak je dej tátovi, já už je nebudu
pot ebovat.“ Byla z toho celá vyd šená. Ráno vstala a boty v garáži
opravdu našla, byly ješt zabaleny v krabici.

Nespokojení zem elí

íká se, že po smrti nám bude všechno jedno, ale jisté indicie nazna ují,
že i nebožtíci jsou n kdy nespokojení s tím, jak se s nimi zachází,
a dovedou sv j protest dát najevo.
Jedné noci ze soboty na ned li roku 1951 v Oravské Veselé spala sama
ve svém pokoji tehdy patnáctiletá Marie Nováková. Najednou ucítila
výrazný zápach, jako by se pálila k že a vlasy. Probudila se a u své postele
uvid la stát souseda Michala Balcar íka, kterému všichni ve vsi p ezdívali
Oštoba. Byl oble en pouze v podvlékacích kalhotách a v bílé plát né košili.
Na pravé stran hlavy m l spálené vlasy a obo í. Jeho tvá byla nezvykle
šedá. Vylekanému d v eti ekl: „To tys m la být mrtvá, ne já.“
„Dostala jsem hrozný strach. Vysko ila jsem z postele a p eb hla do
vedlejšího pokoje a lehla si mezi rodi e. Maminka m ut šovala, že se mi
n co zdálo. Ráno jsem šla do kostela na mši a sv ila se svým
kamarádkám, co jsem v noci vid la. Byla jsem p esv d ena, že soused
Balcar ík je mrtvý. Také maminka vypráv la lidem o mém neobvyklém
prožitku. Nikdo tomu nev il. Balcar ík byl všeum l, opravoval, co se dalo.
Po mši, které se nezú astnil, na n j n kte í zákazníci bouchali, aby si
vyzvedli hotové ná adí. Klepali na dve e, bouchali na okno, ale nikdo
neotvíral. O kousek dál bydlely jeho dv sestry, ty m ly klí . P išly
a chalupu odemkly. Soused ležel uvnit na l žku, byl oble ený p esn tak,
jak jsem jej vid la v noci. A na pravé stran m l spálené vlasy a obo í.“
Pro se již nežijící muž zjevil d v átku ze sousedství a obvinil ji, že
m la být mrtvá místo n j? Následné vyšet ování ukázalo, že tato vý itka
byla oprávn ná. Policie zjistila, že do rodného domku Marie Novákové
ude il kulový blesk. Podle z etelné stopy, lemované spáleninou
a vyštípanými t ískami, se jeho dráha dala naprosto p esn ur it. Blesk
nejprve prolétl t sn nad postelí Marušky a jako zázrakem ji nezranil. Pak
p es p du prošel do t sn p istav né sousední chalupy, kde se komínem
dostal dol , rozbil kamna a Michala Balcar íka, sedícího na l žku naproti,
zabil.
Jak mohlo spící d v e v d t, že soused již nežije, a s takovou zarážející
p esností popsat jeho oble ení i smrtelné zran ní, nevíme. Leda že bychom
byli ochotni p ipustit, že mrtví skute n ve výjime ných p ípadech mohou
vstoupit do osud živých a hlásit se o svá práva. Výstražným dokladem této
zneklid ující hypotézy je vzpomínka Evy Laziš anové z Haví ova.
„Moje maminka m la v mládí dobrou kamarádku, nerozlu nou družku.
Ta se již chystala na svatbu, ale nedo kala se jí. Týden p ed odchodem
k oltá i zem ela. Její hoch, když umírala, slíbil, že se rok po žádném
d v eti ani nepodívá. Ale jak už to bývá, mládí rychle zapomíná. Mladík se
zakoukal do mé maminky. Ta o žádné p ísaze nev d la, a tak s ním za ala
chodit. Jenže se za aly dít v ci, které novou lásku rychle rozehnaly. Po pár
sch zkách se maminka za ala pravideln okolo p lnoci budit, a jak mi
vypráv la, zd šen pozorovala, jak se dve e pomalu otevíraly a k posteli se
blížila bílá postava její zem elé p ítelkyn . Nic ne íkala, jenom se smutn
dívala a usedala mamince k nohám. Vylekaná maminka cht la zavolat
rodi e, ale nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Když bílá postava po ase
tiše odešla, pak teprve mohla promluvit a volat o pomoc. Nohy m la vždy
jako kusy ledu. Otec jí je musel masírovat, aby se do nich vrátil život.
Trvalo to skoro celý týden. Až si mamin in otec za chlapcem došel
a dozv d l se o p ísaze v rnosti složené u smrtelné postele. Maminka se
s tímto mládencem rychle rozešla a od té doby se jí p ítelkyn již
neukázala.“
Tento p íb h má smutnou dohru. V nohách, u nichž sedával p ízrak, se
usadila nemoc. Maminka paní Laziš anové m la ob dolní kon etiny
churavé a ve svých pouhých 41 letech zem ela. Zvláštní je, že i ona se po
své smrti vrátila alespo ve snu na náš sv t, aby varovala svou dceru p ed
blížící se tragédií. Ale k tomuto p ípadu se vrátíme až v 5. kapitole.

***

Krutou da zesnulému p íbuznému zaplatila i Ludmila Št rbová

z Prahy. Mladá, moderní, racionáln uvažující žena. Její jediné setkání se
záhrobím ji p ipravilo o to nejcenn jší, co m la.
 „Byla jsem vdaná již p t let, když jsem kone n ot hotn la. M li jsme
velkou radost ze zjišt ní, že se nám narodí dvoj ata. Jedna z našich
nejbližších procházek s manželem vedla také na h bitov k hrobu jeho otce,
kde se muž nezdržel radostné poznámky: ,Tatínku, budeme mít miminka.’
Dva dny nato jsem vážn onemocn la. Za ala jsem kašlat krev, a koli
z pohledu léka k tomu nebyl žádný d vod. Byla jsem p evezena na
interní odd lení Vinohradské nemocnice. M j zdravotní stav se
stabilizoval, cítila jsem pohyby miminek a t šila se dom . Jednoho
podve era se stala neuv itelná v c. Dve e pokoje se otev ely a dovnit
vstoupil m j tchán. M l na sob nemocni ní oble ení, z stal stát u dve í,
jednu ruku položenou na klice. Uv domovala jsem si, že je již mrtvý.
Shodou okolností zem el o rok d íve ve stejné budov této nemocnice.
Udiven jsem se sta ila pouze zeptat: ,Co tady d láš? Vždy tohle není tv j
pokoj?’ A dostalo se mi odpov di: ,P išel jsem si pro ty d ti!’ Nechápala
jsem v tu chvíli, co tím myslí. Jen jsem se dívala, jak tam stojí - a pak se
zjevení rozplynulo. Teprve druhý den jsem pochopila. P estala jsem cítit
pohyby a po p evozu na gynekologii léka i konstatovali, že oba plody
odum ely a že je pot eba co nejrychleji vyvolat porod. Zvláštní na tom je,
že p i pozorování ducha zem elého jsem si jasn uv domovala, že nespím.
Byla jsem dokonale vzh ru s o ima otev enýma. Navíc setkání s mrtvým
tchánem nebylo v tom okamžiku hr zné nebo tíživé. Bylo to prost
oznámení, o n mž se nediskutuje. Léka i mi dodnes nedokázali vysv tlit,
pro k odum ení obou plod došlo, a tak jsem p esv d ena, že tchán si
opravdu odvedl svá ješt nenarozená vnou ata tam, kde se nyní nachází.“

***

Jeden evangelický kn z mi popsal p íb h zaznamenaný starším

duchovním, po n mž p ebíral farnost. Událo se to v malém m ste ku poblíž
Prahy. Mezi leny tamní církve pat ila i jedna stará zbožná žena, která jako
n kte í jiní k es ané m la výhrady proti poh bu žehem. A tato zbožná
babi ka si na místním h bitov udržovala pro sebe p edplacený hrob. Svého
kn ze nezapomn la d sledn zavázat k tomu, aby ji, až zem e, nenechal
poh bít jinak než do zem a jinam než do jejího hrobu.
Po ase babi ka skute n zem ela. Nastal však problém. Za izování
poh bu se ujala její jediná žijící p íbuzná z okolí. Ta však s p edplaceným
hrobem m la zcela jiné zám ry, a tak rozhodla, že babi ka bude navzdory
poslední v li zpopeln na a poh bena v urnovém háji. Kn z se jí to snažil
vymluvit a p ipomínal p ání zesnulé i slib, který jí dal. Ale bylo to marné.
Poh eb se m l konat v pražském krematoriu.
 ,,Na ten den,“ vypráv l mi kn z, „nikdy nezapomenu. Jako by se
záporná v le zesnulé sta enky postavila mezi mne a ten ob ad.“
Za alo to hned ráno. Vlakový spoj, který po léta jezdil vždy na as, m l
zpožd ní jako nikdy. Když kn z kone n dorazil do Prahy, bylo již tak
pozd , že hromadnou dopravou nem l žádnou šanci stihnout ob ad v as.
Vzal si tedy rychle taxi. Sotva však projeli n kolik ulic, v z dostal defekt.
Zoufalému kn zi se poda ilo zastavit jiné auto a p esv d it idi e, aby jej
do krematoria dovezl. B hem jízdy se p itom p evlékal do taláru, aby
zpožd ní ob adu bylo co nejmenší. V krematoriích se vyhrazený as
posledního rozlou ení neprodlužuje a tím mén v krematoriích pražských.
Kone n dorazili na místo. Udýchaný duchovní vešel do smute ní sín , kde
p ed katafalkem již sed li smute ní hosté. Když dozn la úvodní hudební
skladba a kn z vystoupil na kazatelnu, sta il pouze oslovit poz stalé.
Mechanismus katafalku se náhle z nevysv tlitelných d vod dal do
pohybu. Rakev zajela, opona se zatáhla a bylo po poh bu. Zmatený kn z
a zd šení poz stalí strnuli v rozpacích.
V kancelá i krematoria se strhla bou e. Neš astní z ízenci se zap ísahali,
že nev dí, co se mohlo stát. Bylo kolem toho dost zmatku a zlé krve, ale
zjistit p í inu p ed asného odjezdu rakve ze scény se nepoda ilo. Celá série
podivných okolností však nazna uje, že nebožka o zpopeln ní rozhodn
nestála.

***

S šokujícím p íb hem p ichází J. H. z Ro ova. „P ed poh bem mého

strýce m la moje maminka velmi živý sen. Zesnulý k ní p išel a na íkal, že
ho velice bolí kolena. Maminka nám o tom vypráv la a od té chvíle nem la
stání. Odjeli jsme na poh eb a tam maminka s hr zou spat ila, že rakev je
velmi malá. D razn trvala na jejím otev ení. Z ízenci se bránili, ale pak
v márnici truhlu otev eli. Naskytl se nám ne zrovna vábný pohled.
Nebožtík, který m il tém dva metry, byl do schránky posledního
odpo inku opravdu na-t snán. Hlavu musel mít oto enou na stranu
a pokr ená kolena. Navíc jak poh ební z ízenci p ipev ovali víko, p ibili
mu h ebíky i do kolen. Stížnost mrtvého byla naprosto oprávn ná.“

***

Také Milad Svr inové z Ostravy se poda ilo nahlédnout za oponu

smrti. „Ke konci druhé sv tové války jsem onemocn la na zápal plic a byla
p evezena do M stské nemocnice v Ostrav . Interní l žkové odd lení bylo
p epln né, proto m nechali na lehátku v nemocni ní chodb , než se pro m
uvolní místo. Po n kolikahodinovém ekání jsem byla p emíst na do
velkého pokoje, kde jsem dostala l žko doslova p ilepené ke zdi.
Spolupacientky si šeptaly, ale já brzy usnula. Noc byla plná úzkostí
a záhad. M j spánek byl každou chvíli p erušován n ím nevysv tlitelným.
Kdykoliv jsem procitla, byla jsem t sn p imknutá ke studené zdi, jako
kdyby m n kdo cht l vytla it z l žka. Když jsem otev ela o i, uvid la
jsem vedle sebe sed t paní v bílém. Myslela jsem si, že je to sest i ka, a tak
jsem ji šeptem poprosila o vodu. Tém pr hledná postava se nato záhadn
rozplynula. Vysv tlovala jsem si sama sob , že z hore ky za ínám
blouznit. Jenže druhý den, když se m j zdravotní stav již pon kud zlepšil,
se situace opakovala. Ráno poté se na náš pokoj dostavila cizí žena od ná
v erném a s plá em sbírala z no ního stolku r zné v ci. Jak jsem se
dozv d la od vedle ležící pacientky, byla to dcera ženy, která po p lro ním
trápení skonala t sn p ed mým p íchodem do nemocnice zrovna na mém
l žku. Její duše se z ejm nemohla odpoutat od místa svého posledního
pobytu a necht la m vpustit do svého bývalého království.“

***

Iva Sedlá ová z Prahy popírá možnost komunikace s mrtvými. Domnívá

se, že to, co nazýváme kontaktem se záhrobím, je ve skute nosti náhodné
zachycení myšlenek živých. „Na ja e roku 1966 jsem m la sen. Vid la
jsem h bitov, který je od mého bydlišt vzdálen pouze šest set metr a kam
jsem pravideln chodívala k hrob m mého bratra a otce. Zdálo se mi, že na
tomto h bitov se pracuje. Živ jsem sledovala lžíci bagru, jak hrábla do
zem , zdvihla zetlelou rakev vysoko nad zem a dol padaly kusy shnilých
prken spolu s ástmi kostry. Sen jsem si pamatovala velmi podrobn . Ráno
jsem si jako realistka ekla, že tento nezvyklý no ní výjev vyvolalo špatné
sv domí, protože jsem na h bitov nebyla již n kolik dní, a slíbila jsem si,
že se tam stavím hned odpoledne, až p jdu z práce. A tak se i stalo.
Vystoupila jsem na stanici U Mat je v Praze 6 a šla sm rem ke h bitovu.
Asi sto metr p ed vchodem jsem zahlédla v trávníku lidskou lebku. To je
z toho bagrování, ekla jsem si v duchu a hned jsem si uv domila, že
vybagrovaný hrob byl sen a toto je nezvratná skute nost. Lebka byla
šedivá, nazelenalá, kolem o ních d lk a na temeni ješt nesla stopy
pobytu v zemi. B žela jsem za hrobníkem panem Vycpálkem, který lebku
odnesl do márnice
Na vysv tlenou mi sd lil, že v noci n jací chuligáni p elezli h bitovní
ze a vlámali se do jedné ze starých hrobek, snad aby našli n co cenného.
P i této p íležitosti se ztratily i ásti koster. Lebku bu odhodili, anebo jim
cestou ze h bitova vypadla. Nyní bych mohla tvrdit, že m ten chudák
zneuct ný nebožtík p išel ve snu požádat, abych se postarala o jeho ostatky.
Ale myslím si, že pravda je jinde. Pachatelé hanobící hroby jist mysleli na
to, co d lají, možná m li i strach, a jejich myšlenky a emoce se p enesly na
vzdálenost on ch šesti set metr do mého podv domí a vyústily v sen
o bagrování - tedy vyhlubování, otevírání hrob a padání koster.“

***

Podivné je, že k t mto protest m zem elých, dochází n kdy i mnoho

desítek let po jejich smrti. Jednoho letního ve era sed la u táboráku poblíž
rodinné chaty Dagmar Coufalová z Olomouce spolu s manželem
a patnáctiletým synem. Vypráv li si, byli veselí, a když se ozvala únava, šli
spát.
„Po ur ité dob m vzbudil dost hlasitý hovor dvou žen. A já se náhle
ocitla mezi nimi. Byly oble eny v historických kostýmech tmavé barvy
a jedna z nich držela v ruce košík s proviantem. Stály p ed velkými
d ev nými vraty, od nichž stoupalo široké mohutné schodišt . Hovo ily
podivn jazykem. Jejich rozhovor p erušil p íchod další ženy. D stojným
krokem se po schodech blížila postava jeptišky. Její eholní hábit byl
nezvyklý. Místo aby p evzala p ipravený košík, obrátila se ke mn
a podávala mi ruku. Zcela zblízka jsem vid la její velké, temné, smutné
a p itom jakoby prosící o i. Cht la jsem uchopit nabízenou ruku, ale ona se
mi náhle ztratila p ed o ima. Byla jsem vzh ru. Podívala jsem se na
hodinky, práv bila p lnoc.
Hned ráno jsem sv j podivný zážitek vypráv la manželovi. ekl mi, že
onu jeptišku mám práv nad sebou. Zprvu jsem jeho narážku nepochopila,
až když zavolal syna, který spal v podkroví, aby mi ukázal sv j nález. Syn
p inesl na chatu v sá ku ást lebky a kus holen . Tyto lidské kosti nalezl ve
výkopu plynovodu v historické ásti m sta na území bývalého kláštera.
Sv j úlovek za adil mezi sbírku zví ecích a rybích kostí a ekl o n m jen
tátovi. Usoudila jsem, že podivné znamení jeptišky mi cht lo nazna it,
abych kosti vrátila, což jsme také ud lali.“

Volání o pomoc
Setkání s mrtvými ale nemusí mít vždy jen d sivou p íchu . V n kolika
málo p ípadech se jejich zjevení postaralo o záchranu lidských život .
Eva Ji i ná z Prahy trávila Vánoce v malém m st na severovýchod
 ech. Krutá zima s sebou p inesla i nedostatek elekt iny. Proud byl
pravideln vypínán. „V jednom z takových p edem avizovaných výpadk
jsme sed li v hale p i sví ce, když se najednou sestra podívala do
neosv tleného koutu haly a ekla: ,Tam stojí n jaký mladý muž a ukazuje
nahoru.’ Maminka bydlela celá léta v sousedství jedné jasnovidné ženy
a byla na ledacos zvyklá. Proto se jen zeptala: ,A íká, co chce?’ - ,Ne,’
odpov d la sestra, ,on jen tak n jak netrp liv p ešlapuje, p es ruku drží
n jaké prádlo a po ád ukazuje nahoru.’ V tu chvíli maminka vysko ila
a b žela do kuchyn , která byla v pat e nad halou. M la tam na elektrickém
sporáku p ipravenou ve e i, a protože op t nešla elektrika, nevšimla si, že
sporák není vypnutý. Elektrárna mimo ádn zapnula proud, ve e e na
rozpálené plotýnce ho ela plamenem a vedle na stole p ipravené prádlo na
žehlení už také chytal ohe . Nebýt p ízraku zem elého majitele domu,
ur it jsme vyho eli.“

***

Podobný p íb h vypráví i paní M. L. z Valašského Mezi í í. Nebožtík

zachránil p ed ohn m nejen své t lo, ale pravd podobn i celý d m.
„P ed první sv tovou válkou sloužila moje maminka u pana rady ve
Vsetín . Milostpán byl stižen mozkovou mrtvicí, sotva chodil, nemohl
mluvit a když n co pot eboval, vydával jen táhlé volání: Úúúúú. Po ur itém
ase neunesl tíhu své choroby a zem el. Paní doma nechala ud lat katafalk
v nejzazším pokoji a sama se rozhodla nocovat v kuchyni. A protože se
nebožtíka hrozn bála, p izvala na noc krom maminky ješt
i posluhova ku. Všechny t i sed ly v kuchyni, když najednou uslyšely
známé pánovo sípavé úúúúú. Pani ka se strašn vyd sila, posluhova ka se
také t epala hr zou, ale moje maminka, p esv d ená, že ublížit jí m že jen
živý a ne neš astník v rakvi, se šla podívat do pokoje k mrtvému. Co
vid la, jí vyrazilo dech. Milostpaní dala rozžatou sví ku na stolek p ikrytý
papírem, aby vosk nepokapal de ku. Sví ka již doho ívala a papír jejím
žárem doutnal a za ínal chytat plamenem. Bez tohoto nezvyklého alarmu
a p ivolání pomoci by záhy ho el zem elý a s ním i za ízení pokoje.“

***

Existence posmrtného života spolu s možností kontaktu s mrtvými je

snad v bec nejstarší a nejvzrušiv jší záhadou, kterou se lidstvo zabývá.
O její rozlušt ní se pokoušeli a pokoušejí nejen etní teologové, ale i mnozí
špi koví v dci a badatelé. „Existuje-li osobnost i po tom, co nazýváme
smrtí, pak je nasnad u init záv r, že ti, kte í opoušt jí Zemi, by rádi
p icházeli do styku s t mi, které zde zanechali,“ ekl v rozhovoru pro
noviny Scientific American roku 1920 Thomas Alva Edison a zárove
p iznal, že se pokouší sestrojit p ístroj pro komunikaci s mrtvými. Jemu
samotnému se sice vývoj takového za ízení nezda il, ale zato z jiných kout
sv ta p išly v druhé polovin našeho století zajímavé zprávy. Švédský
hudebník a filmový producent Friedrich Jürgenson p i natá ení pta ího
zp vu zachytil na magnetofon hlasy, které tvrdily, že pat í jeho zem elým
p íbuzným a p átel m. editel Státního ústavu pro parapsychologii ve
Freiburgu profesor Hans Bender sestavil tým renomovaných v dc , s nímž
u inil podivný objev. Na nové pásce, p icházející p ímo z továrny, kterou
nechal prob hnout b žnou snímací hlavou bez ozvu ení, byla slyšet
srozumitelná slova, pronášená lidskými hlasy. P vod t chto hlas se
nepoda ilo vysv tlit. V jednom z nich však Bender poznal hlas své zem elé
matky. Další lovci zvuk ze sv ta v ného ticha tvrdí, že úsp šnou
nahrávku lze docílit p edevším tím, když p ed každým zaznamenáváním
namluvíme na pásek datum, p esný as a otázky pro n který z hlas . Rádio
se pak nastaví na takzvaný bílý šum, tedy mezifrekvenci. V posledních
letech se objevila nová senzace. N kte í lidé zahlédli své zesnulé p íbuzné
na televizní obrazovce. Navíc se proslýchá, že na vývoji p ístroje pro
komunikaci s mrtvými usilovn pracují proslulí japonští specialisté na
elektroniku. Osobn se však domnívám, že tudy cesti ka k úsp chu nevede.
P íb hy lidí, kte í tvrdí, že p išli do styku se zem elými, jasn nazna ují, že
definitivní rozlušt ní problému spojení se záhrobím musíme hledat
p edevším sami v sob a v dosud neznámých a spíše jen tušených
schopnostech lidského organismu a rozhodn ne v prost edcích
supermoderní techniky.
 II. V ZAJETÍ P ÍZRAK
Když se na v ži hradu Elsinor zjeví duch Hamletova otce a z mlžného
oparu záhrobním hlasem alespo v náznacích oznámí jméno svého vraha,
je to velmi p sobivá scéna. Ale mnozí si jist eknou, že práv zde
pov stný Shakespeare až p íliš popustil uzdu své fantazii. Zdá se být
nemožné, aby z takzvaného onoho sv ta byla vznesena obžaloba
a p edloženy usv d ující d kazy o zlo inu. A p esto se to ob as stává.
V roce 1993 byl v echách jeden mladý Rom zahnán skupinkou
výrostk do eky. Chlapec neum l plavat a v ledové vod zahynul. Jeho
bratr m l dv následující noci sen, v n mž se mu utonulý zjevil a tvrdil, že
byl nejd íve siln ude en klackem do hlavy a teprve potom shozen do eky.
Zárove udal, kde se klacek i se stopami krve nachází. Této stop ze
záhrobí nebyla v nována žádná pozornost. Vyšet ující policisté se nešli
podívat, zda na udaném míst je zbra skute n ukrytá, i když v p ípad
nálezu by se zcela zm nil charakter celého p ípadu. Nejednalo by se totiž
o klukovinu s tragickým koncem, ale o surovou vraždu.
Také neuv itelná událost, která se odehrála v H ensku, nazna uje, že
jedna ze t í zde zavražd ných ob tí se alespo v podob p ízraku hlásí
o spravedlnost a pokouší se p isp t k odhalení vrah .
Na po átku tohoto podivného p ípadu byl šokující zážitek dvou žen
z Prahy. Jedna již nežije, druhá, Ludmila Kubí ková, vzpomíná na onu noc
dodnes s pohnutím v hlase: „Roku 1987 jsem se zú astnila zájezdu do
tehdejší NDR. První noc jsme p espali ješt na eském území v hotelu
Mezní louka v H ensku. Po ve e i jsem byla poslední, kdo p išel do pokoje.
Moje dv spolucestující už spaly. Rozsvítila jsem lampi ku u postele, šla
zp t ke vchodu, zamkla dve e a zhasla hlavní sv tlo. Když jsem se chystala
zhasnout i lampi ku, podívala jsem se mimod k ke dve ím a vid la v nich
šedozelenou postavu muže, který m l místo hlavy lebku. Byla jsem tak
unavená, že jsem se ani nelekla. Myslela jsem si, že se zde za války musela
stát n jaká tragédie a to mé vid ní je jejím odrazem. Lehla jsem si
a kupodivu rychle usnula. Spala jsem opravdu dob e, ale má sousedka
v bec ne. Neustále se jí zdál sen, jak u stolu sedí mladý muž se
sv tlovlasou dívkou a pak vid la pouze t lo téhož muže, jak leží na zemi,
zatímco jeho u íznutá hlava je uložena vedle v krabici od margarínu. Tato
no ní vize se jí opakovan vracela do snu. Ráno, když jsme si vzájemn
sv ily, co jsme prožily, nám to nedalo a vyptávaly jsme se v recepci, zda
se v hotelu nep ihodilo n jaké nešt stí. Zam stnanec, kterého jsme
oslovily, se sice velice lekl, ale pop el, že by o n em takovém v d l.“
Jenže k brutálnímu zlo inu na Mezní louce skute n došlo. V dob
pobytu Ludmily Kubí kové se o tom ovšem ješt nev d lo. Teprve pozd ji
byly poblíž hotelu nalezeny kosterní zbytky t í mladých lidí. Hlavy dvou
z ob tí byly opravdu násiln odd leny od t la. Superprojekcí se poda ilo
zjistit totožnost, byli to dva muži a jedna dívka.
A zde p ichází ke slovu další neuv itelná náhoda.
Popis místa nálezu a fotografie ob tí byly otišt ny v místních novinách,
vycházejících pouze na D ínsku. Ludmila Kubí ková žije v Praze. P esto
jednou p i nákupu dostala zeleninu zabalenou do jediného listu t chto
novin, a to práv do toho, na n mž byla otišt na policejní výzva ke
spolupráci na ešení tohoto zlo inu. P ítelkyn Ludmily Kubí kové na
jedné z fotografií ob tí poznala onoho mladého muže, který se jí zjevoval
ve snu. Byl to jistý Milan Havel. Podoba dívky, kterou vid la spolu s ním,
ale v bec neodpovídala vzhledu zavražd né. Pro se tedy objevovala spolu
s p ízrakem Milana Havla? Neznamená to, že tato ob brutálního zlo inu
se alespo takto pokouší p isp t k odhalení vraha i vrah ? P ípad je stále
otev ený, pachatel z stává neznámý. Nem la by policie za ít pátrat po této
záhadné dívce, kterou si zavražd ný p ivedl s sebou do snu? Není práv
ona tou významnou stopou, která m že kriminalisty p ivést k roz ešení celé
záhady?
Policie samoz ejm nebere vážn sv dectví ze záhrobí. P ízraky se zdají
být až p íliš neskute né, než abychom jim mohli p i ítat n jakou váhu, ale
tento názor je z ejm mylný. Ukazuje se totiž, že práv tam, kde dojde
k násilí a ohromnému výronu záporné energie, jsou p ízraky pozorovány
nej ast ji. Jako kdyby k jejich vzniku p ispívaly negativní vibrace, které na
míst inu setrvávají po staletí.
Nasv d ují tomu i další p ípady, jejichž popis se nám poda ilo získat.
První z nich zaznamenala Darja ezaninová z Brna. „Tatínek mé známé
sloužil u vysokého šlechtického hodnostá e a ten mu za jeho práci v noval
myslivnu v Beskydech. Byla to letitá, dobrých 300 let stará hájenka s pecí,
za níž se d ly prapodivné v ci. Kdykoli se setm lo, v zim t eba již v p t
odpoledne, objevoval se zde sedící chlape ek v krásném hn dém oble ku
s krajkovým límcem, jaký d íve nosily d ti zámožných rodi . Zjevení ale
nem lo hlavu. V rodin ho vídávali všichni, i služebnictvo a pomocníci,
více než deset lidí. Ze za átku se báli, ale protože zjevení jen sed lo
a nikomu neškodilo, zvykli si. Pokud si ovšem n kdo na chlapce cht l
sáhnout, jeho ruka mí ila do prázdna. Trvalo to n kolik let. Pak byla
myslivna modernizována a p i rekonstrukci došlo i k bourání pece. V jejích
troskách našli mrtvolku, lépe e eno kosti a zbytky zetlelé látky. P ivolaní
odborníci zjistili, že se jedná o poz statky dít te mužského pohlaví. Hlava
však chyb la a lebka se nenašla ani p i dalších pracích v okolí pece.
 Veškeré ostatky byly poh beny do vysv ceného hrobu a od té doby se
již zjevení v myslivn neukázalo. Pravd podobn se jednalo o šlechtického
synka, který byl zavražd n. Snad jako ob únosu a jeho hlava byla
dopravena jinam jako d kaz. Jiné vysv tlení se zatím neobjevilo.“
Také p ízrak, který trápil obyvatele jedné staré vily v Brn , m l
prokazateln sv j p vod v zlo inu. Jedna z místností se stala d jišt m
tragického konce lásky. Negativní vibrace zde dostávaly zcela konkrétní
podobu a ohrožovaly i život nových nájemník .
„Tvrd na to doplatila i moje maminka,“ íká Lubomíra Veselá z Prahy.
„Její bratr studoval v Brn a m l podnájem práv v oné prokleté vile.
Maminka jej jednou p ijela navštívit a byla ubytována v malém pokojíku.
Když se uložila do postele, zdálo se jí, že n kdo bere za kliku. Dve e se
otev ely a dovnit vkro il zrzavý mládenec. P iblížil se k mamince, odhrnul
pe inu a za al ji osahávat. Maminka za ala hrozn k i et. Mládenec jí sáhl
po krku, za al ji škrtit, ale když se blížily kroky a hlasy, oto il se a zmizel.
To už dorazila majitelka vily a ptala se, co se stalo. Pak p iznala, že
maminka není první ob tí tajemného p ízraku. Vila kdysi pat ila bohatému
léka i, jehož mladá dcera se zamilovala do zahradníka. Otec o tomto vztahu
necht l ani slyšet, a tak zahradník zabil nejd íve svou milou a pak i sebe.
Údajn byl zrzavý - stejn jako p ízrak, který se v dom asto zjevuje.“

***

V roce 1972 sloužila na železni ní stanici Hn v eves u Sadové Božena

Fialová. Byl horký letní den, poledne se hlásilo o slovo p ívalem žhavého
vzduchu a podivn ospalým klidem. Podle jízdního ádu m ly vlaky
dlouhou p estávku, stanice byla osi elá. Božena Fialová sed la sama
v p íjemn studené služební místnosti s knihou v ruce. „Byla jsem zabraná
do tení, když slyším, že se otev ely dve e do ekárny, n kdo vešel, došel
doprost ed místnosti, vysunul zpod stolu židli a posadil se. Do p íjezdu
nejbližšího vlaku scházelo ješt asi t i tvrt hodiny, tedy dost asu na
prodej jízdenky. V klidu jsem do etla kapitolu. Potom jsem si ekla, že
obzvlášt starší venkovští lidé si rádi p ed odjezdem popovídají o všem
možném, došla jsem tedy k pokladnímu okénku, rozhrnula záv s a chystala
se pozdravit. V ekárn nikdo nebyl. Zprvu jsem si myslela, že jsem p i
tení nepost ehla, že doty ný z místnosti odešel. V tu chvíli se však p ed
mýma o ima t žká, zelenou koženkou aloun ná židle zasunula se
sk ípotem po erné, kdysi naolejované podlaze sama zp t ke stolu, ísi
kroky došly ke dve ím, ty se otev ely a po malé chvilce zase zav ely.
Vyb hla jsem ze služební místnosti ven v jakési nad ji, že tam n koho
uvidím, že jsem se stala ob tí chvilkového zrakového klamu. Peron však
byl liduprázdný, jen pod n ími vzdalujícími se volnými kroky chrupaly
drobné oblázky a št rk...“
Kdo byl tento neviditelný návšt vník osam lé železni ní ekárny?
Odpov není možná tak složitá, jak by se zdálo. P ipustíme-li, že p ízraky
se nej ast ji objevují na místech, kde došlo doslova k erupci sil zla
a záporné energie, pak i zde se nabízí ešení. Železni ní stanice Hn v eves
u Sadové se totiž nachází na dohled lesa Svíb na samém okraji bojišt
pov stné prusko-rakouské bitvy u Hradce Králové. Nesmírné utrpení,
p emíra bolesti a hektolitry prolité krve mohly vyvolat negativní vibrace,
s jejichž dozvuky se setkáváme dodnes.
Poz statkem vále ných útrap byl i p ízrak, který spat ila Miluše
Sommerová z Prahy. „Když mi bylo 18 let, p ihodila se mi v noci podivná
událost. Byla jsem vzh ru a blížila se p lnoc. Náhle jsem zaslechla, jak
v p edsíni, která m la podlahu z dlaždic, n kdo jde. Z eteln se ozývaly
kroky a zdálo se, že doty ný má obuty d eváky. Dve e mého pokoje se
otev ely a v jejich rámu se objevil lov k. M l jen polovinu t la i obli eje,
pravá p lka byla jakoby d ev ná. V hr ze jsem se zeptala, co si p eje. ekl
mi, že v tomto dom bydlel, a p edstavil se mi jménem. Prosila jsem ho,
aby odešel. On se oto il a já op t slyšela kroky v p edsíni. Druhý den jsem
se sv ila sousedce a ta mi ekla, že až u p dy bydlí velice stará paní, která
se jmenuje stejn jako m j no ní host. Nakonec jsme se spolu do podkroví
vypravily. Jeho obyvatelka m pozorn vyslechla a ukázala mi vojenské
tablo s asi ty iceti vojáky, mezi nimiž jsem bezpe n poznala svého
p íšerného hosta. Stará paní mi pak vypráv la, že se jedná o jejího muže,
který padl v první sv tové válce. Granát mu utrhl polovinu t la. Šokovalo
m to. Uv domila jsem si, že mé no ní vid ní nemohl být sen. Narodila
jsem se více než tvrt století po první sv tové válce. Onoho lov ka neznali
ani moji rodi e, v dom bydleli teprve krátce. P esto jsem ho na tablu ihned
našla a poznala.“

***

P ízraky však nemusí mít své ko eny jen na úrodném poli zlo inu.
Ob as se v této podob zjevují i zem elí, kte í vedli poklidný spokojený
život a také tak skonali. P esto, z nám neznámých d vod , setrvává jejich
astrální t lo stále v p vodním domov . V tšinou je mohou zahlédnout
pouze lidé, s nimiž byli úzce citov svázáni.
„Když zem ela manželova matka, s níž jsem žila v jednom dom
v dobré shod mnoho let, moc mi chyb la,“ vzpomíná na sv j neobvyklý
zážitek Ví a Barchanková z Turnova. „Za n kolik týdn po poh bu jsem ji
ale ne ekan m la možnost op t vid t. V noci jsem se probudila a šla do
koupelny. Musela jsem projít ložnicí, d tským pokojem, jídelnou
a kuchyní. Teprve tam jsem rozsvítila. P i zpáte ní cest jsem se chystala
v kuchyni zhasnout. Sáhla jsem po vypína i a vtom mé o i padly na
prot jší k eslo v jídeln . Ztuhla jsem, celým t lem mi proudilo zvláštní
brn ní. V k esle totiž sed la moje mrtvá tchyn v no ní košili
a v kostkovaných ba korách, které stále nosila. Obli ej nehmotný. M la
jsem pocit, že kdybych na ni sáhla, ruka se mi probo í. Stála jsem jako
solný sloup, s husí k ží po celém t le.“
Podobné sv dectví p ináší i Marie Králová. „Manžel v otec zem el po
operaci v nemocnici. Za dva m síce po jeho smrti, zrovna na Josefa, což
byl jeho svátek, jsem d lala nudle. Má ty letá dcerka kle ela u stolu na
židli a najednou povídá: ,Maminko, d de ek byl dnes v noci legra ní.’
P ipomenula jsem jí, že už d de ka nemáme, a ona za ala tvrdit, že
d de ek se byl na nás podívat. Vedla m do pokoje a ukazovala, kudy šel
d de ek k posteli, jak se díval na mne s manželem a malým synem. Byla
jsem p esv d ena, že se jí n co zdálo. Jenže ona trvala na svém
a opakovala, že d de ek byl legra ní, protože m l na sob takovou košili -
ukazovala na bíle povle enou postýlku - a koukaly mu z ní ponožky. Tehdy
m zamrazilo. Dcera d du znala jen v barevných kostkovaných košilích,
které neustále nosil, a v nezbytné placaté epici. V rakvi jej nevid la, a tak
nemohla v d t, že byl poh ben v rubáši a bez bot, jak jej na poslední cestu
vypravili v nemocnici.“
Toto je velmi zajímavá okolnost, která podporuje v rohodnost
pozorování. Zjevení lze totiž opravdu nej ast ji zahlédnout v šatech,
v nichž byli zesnulí uloženi do rakve, anebo je m li v okamžiku smrti na
sob . Mnozí lidé pak po setkání s p ízraky dovedou toto oble ení p esn
popsat, p estože nem li ani tušení, co m l doty ný na sob , protože na
poh bu nebyli nebo nem li možnost si nebožtíka prohlédnout.
Paní M. P. z Litom ic vypráví: „Moje teta se svým prvním manželem
bydlela nejd íve u jeho rodi . Ti m li ješt dceru. I když byla již v letech,
dosud se nevdala. Tetu nem la p íliš v lásce a asto ji trápila a p sobila jí
r zná p íko í. Po ase teta s manželem dostali vlastní byt a odst hovali se.
Nep íjemná švagrová zatím t žce onemocn la a zem ela. Teta jí necht la jít
ani na poh eb, ale po domluv p ece jen šla, ovšem jen na samotné
rozlou ení. Když se kn z nad otev eným hrobem modlil a žádal poz stalé
a známé, aby zem elé odpustili, jestli jim n kdy ublížila, teta si v duchu
íkala: ,Ne, tob neodpustím, za to vše, cos mi provedla.’
Tu noc po poh bu spala teta spolu se svou malou dcerkou, když ji
probudila zá e v pokoji. U postele se zjevila mrtvá švagrová. Vzala za roh
pe inu a tetu i s dít tem odkryla. Teta se za ala modlit a hlasit volala, že
zesnulé odpouští, a spí v pokoji. Švagrová pomalu odcházela, u dve í se
ješt oto ila, zvedla ruku a zmizela. Teta si všimla, že m la na sob dlouhé
bílé šaty s ozdobným všitým sedlem. Pak vzbudila manžela a vše mu
vypráv la. Moc jí nev il. Teprve popis šat jej p esv d il. A fotografie
z poh bu pozd ji dokázaly, že teta m la pravdu. Šaty byly ušity pouze pro
tuto smutnou p íležitost a teta je nikdy nevid la, ani v rakvi ne. Na nebožku
se totiž v bec nebyla podívat.“
Trpkou zkušenost zaznamenala Božena Slezáková ze Svitav. „Po druhé
sv tové válce v roce 1947 onemocn la moje sest enice tuberkulózou. Léky
tehdy nebyly, a tak byla odsouzena k smrti. Zem ela ve v ku 24 let. Ješt
p ed tím ji opustil manžel. Zanechala po sob chlape ka, který m l p t let.
Když již v d la, co ji eká, napsala mi dopis, abych si jejího syna vzala
k sob . Žila jsem mimo domov v internát a bylo mi pouhých 18 let.
Odepsala jsem, že to není možné, snad až Pozd ji. A možná práv pro toto
své odmítnutí jsem se stala ob tí neuv itelného útoku. Asi t i týdny po
smrti této sest enice jsem si etla v posteli jako každý jiný ve er.
Schylovalo se k p lnoci. Náhle zhaslo sv tlo. Chvíli jsem ekala, až se op t
rozsvítí, ale bylo to marné. Vtom jsem uslyšela v rohu pokoje šramot a poté
kroky. Hrozn jsem se vyd sila a snažila se ve tm rozpoznat, co to je.
A pak jsem uvid la postavu své zem elé sest enice, jak se p ibližuje
k mému l žku. Cht la jsem vysko it, ale cosi m tla ilo zp t. Nemohla
jsem vstát. P ízrak se blížil až ke mn a já z eteln vid la, co má sest enice
na sob . Byly to zelené šaty s hn dými pruhy. Její ruce se natáhly ke mn ,
cítila jsem je na krku. Sev ely m , až jsem se za ala dusit. Náhle jsem se
dokázala posadit, vysko ila z postele a hnala se k vypína i jako k místu
poslední nad je. A jsem s ním otá ela jak cht la, stále panovala tma.
Šramot a p echázení po pokoji se op t ozvaly. Nev d la jsem, co mám
d lat, byla jsem zoufalá, když se sv tlo najednou op t rozsvítilo. Bála jsem
se a do rána neusnula. I když to zní šílen , nepochybuji, že to bylo setkám
se zem elou. Mohu odp ísáhnout, že to nebyl sen, ale skute nost. Dodnes
ten živý obraz mám p ed o ima.“

Návšt vnici beze stop

Jaký impuls je pot eba k tomu, aby se zvedla t žká neprostupná opona
mezi námi a tajemným královstvím p ízrak , z stává záhadou. Zdá se, jako
kdyby v n kterých p ípadech sehrála hlavní roli pouhá náhoda. V ur ité
chvíli na prchavý okamžik dochází k pr niku a mísení dvou jinak
spolehliv odd lených sv t .
„Stal jsem se sv dkem podivuhodného jevu, z ejm jen díky tomu, že
jsem se nacházel ve správný as na správném míst ,“ míní Petr Novák
z P elou e. „Ale sta ilo to k tomu, abych zcela zm nil názor na život. Po
svatb jsem se p est hoval z rodného Náchoda do P elou e. Do p vodního
bydlišt jsem ale ob as ve er dojížd l za maminkou a p áteli. P i jedné
z t chto no ních jízd jsem se zpo átku v aut dost nudil. Chvíli jsem si
zpíval a pak upadl do melancholického stavu a otup le se v noval ízení.
To, co se odehrálo, mi v danou chvíli p ipadalo samoz ejmé. Najednou
vedle mne sed l muž a ile mi vypráv l o jednom fotbalovém mužstvu,
kterému hrozil sestup do nižší sout že. Zdálo se, že se známe nesmírn
dlouho a že si dob e rozumíme. Muž byl oble en v dlouhém koženém
kabát a na hlav m l klobouk, který již dávno vyšel z módy. Mne to ale
nep ekvapovalo. Bavili jsme se o fotbale, o ženách a dokonce i o mód .
Cesta rychle ubíhala. Blížili jsme se k m stu. Najednou muž zmizel a já byl
op t v aut sám. Vzáp tí jsem musel zastavit, pon vadž jsem se celý
rozklepal, t ásla se mnou zimnice, nebyl jsem schopen uspo ádat jedinou
myšlenku, natož ídit. Trvalo dost dlouho, než jsem se uklidnil a mohl
pokra ovat v jízd . Neustále jsem se ovšem ohlížel, zda vedle mne n kdo
nesedí. Vím, že oné noci jsem zažil n co, za by mne mnoho lidí s chutí
poslalo do blázince. Pro mne je to ovšem dodnes naprosto reálný zážitek.“

***

S návšt vníkem, který mizí beze stop, se setkala i Milada Dzindzielová

z Orlové. „Byl krásný zimní ve er. Krajina zá ila erstv napadlým
sn hem. Maminka odešla s naší podnájemnicí na divadelní p edstavení.
Doma jsme z stali s malým bratrem a s tatínkem. Najednou se ozvalo silné
zabouchání na domovní dve e. Bydleli jsme v rodinném domku, zvonek
jsme nem li. Byla jsem zvyklá otevírat host m a nikdy by m nenapadlo,
že by nám zven í mohlo hrozit nebezpe í. Prošla jsem verandou a p edsíní
a chystala se oto it klí em, když m cosi zarazilo. Oproti svým zvyklostem
jsem se zeptala: ,Kdo je?’ Odpov dí bylo ticho. Zeptala jsem se ješt
jednou, a když nikdo neodpovídal, cht la jsem se vrátit do kuchyn . Ale
zarazilo m nové výrazné bouchání a podivný táhlý hlas, kterému nebylo
p íliš rozum t. V malém kulatém okénku v horní t etin dve í se p itom
objevila tvá , ale velmi nejasných obrys , jako n jaká mlhovina, bez vlas ,
místo o í erné d lky a nos a ústa byly rozmazány. Hrozn jsem se lekla,
vyk ikla, vte inu strnula a pak se vrátila do kuchyn . Musela jsem vypadat
strašn vyd šen , protože vždy klidný otec znervózn l a vyb hl ven, aby se
podíval, co m tak vystrašilo. Prošel celou cestu až k domovní brance, ale
v zahrad nikdo nebyl. Co ho zmátlo nejvíce, byla skute nost, že v erstv
napadlém sn hu byly jen jeho stopy. Jiné u domu ani na zaváté cest
nevid l. Prohlédli jsme celý d m od sklepa po p du, ale záhadného
návšt vníka jsme nenašli. Jen bratr potvrdil, že také slyšel bouchám na
dve e.“

***

Neostré, jakoby rozmazané rysy obli eje jsou velmi charakteristickým

rysem. Popisuje je mnoho pozorovatel p ízrak .
„Když se otev ely hranice, m j syn s manželkou vyrazili za nákupy do
N mecka,“ íká Iva Gašková z Prahy. „Na hotel nebylo, a tak se rozhodli
p espat v aut . Našli si p kné odpo ívadlo u potoka na kraji lesa. Na
jednom konci sál k íž s n jakým textem. O p lnoci se snacha probudila. Ze
spánku ji vyrušil podivný hluk. Nejd íve si myslela, že siln zur í potok,
ale pak rozeznala smích. A zárove zahlédla venku za okny automobilu
ty i rozmazané obli eje. Auto se za alo najednou houpat. To už byl
vzh ru i m j syn a i on s hr zou pozoroval ty ty i tvá e z mlhoviny.
Okamžit nastartoval v z a se sklopenými sedadly odjížd l pry . Teprve po
ujetí n kolika kilometr si uv domil, že ídí bos. Boty z staly na zemi p ed
autem, kde je ponechal, když šli spát. Nezbylo než se vrátit. Na
odpo ívadle nikdo nebyl, boty stály na míst . Sebrali je a odjeli o kus dál.
Ráno sv j zážitek vypráv li idi i eského nákla áku. Ten odpo ívadlo
hr zy dob e znal. P ed asem prý na n m zahynula rodina s dv ma d tmi.“

Právo na domov
Velkým otazníkem z stává vytrvalé lp ní p ízrak na mnoha zdánliv
všedních a malicherných zvyklostech, které tvo ily kulisy jejich života.
Miloš Koupený z Prahy p sobil jako montér v Záporoží na Ukrajin .
„Byl jsem ubytován na tam jší pom ry v celkem slušném hotelu.
Nevýhodou mého pokoje však bylo, že byl situován na východ a v lét , kdy
slunce vychází brzy, jsem byl ráno buzen prudkým sv tlem. ídké záv sy
na oknech nedokázaly zastavit jeho p íliv. Rozhodl jsem se obrátit stlaní
polštá em k oknu, aby mi slunce nesvítilo rovnou do tvá e. Jenže po
návratu z práce jsem m l polštá znovu proti oknu. Zašel jsem za
pokojskou a ekl jí, že nemusí stlaní obracet. Tvrdila, že mé p ání
pochopila a že se polštá e ani nedotkla. Když i v dalších dnech jsem m l
polštá ustlán vždy tak, jak jsem si nep ál, bral jsem to jako místní legrácku
personálu a ve er co ve er stlaní sve ep vracel zp t. Pak p išly dny volna,
kdy se neuklízelo ani nestlalo. Byl jsem p ekvapen, že u mne platilo jen to
první. Polštá se stále p es den st hoval. Nevydržel jsem to a šel si za
službou st žovat. Byl jsem však ujišt n, že uklíze ky to rozhodn ned lají
a je vylou eno, aby se do pokoje dostal n kdo cizí.
Byla ned le ve er. Na ulici se dalo do prudkého letního dešt , a proto se
i d íve setm lo. Po návratu do pokoje jsem zapnul televizor. Najednou jsem
za sebou uslyšel šustot a m kký pád. Polštá , p vodn spo ívající na
nesprávném míst , ležel na podlaze. Vstal jsem a šel do koupelny, kde jsem
se úpln iracionáln za al esat, myl si ruce a podobn . Cítil jsem, že mám
husí k ži jako pralinky. Vím také, že dve e koupelny jsem za sebou
nezavíral, proto bych musel slyšet vrznutí vchodových dve í, na které bylo
navíc od umyvadla vid t. Nic se ned lo.
Vrátil jsem se do pokoje. V malém k esílku sed l velice podivný muž.
Pozdravil, nep edstavil se, neomluvil, jen za al hovo it o tom, že tento
pokoj byl jeho bydlišt m od za átku roku do konce jara. Ale i pozd ji že
sem chodil a že až do mého p íchodu bylo vše na svém míst jak má být.
Teprve já jsem p inesl nežádoucí zm ny. Když mluvil, všiml jsem si
nápadn šedivé k že v jeho obli eji. A co m zvláš d silo, že hovo il jako
ve špatn dabovaném filmu. Nemyslím jazykov , problém spo íval v tom,
že n kdy jsem ho slyšel, aniž pohnul ústy, a jindy se rty pohybovaly, ale
žádný hlas z nich nevycházel. Z této podívané jsem se t ásl, ale jaksi
vnit n . Musel jsem být bílý jako st na. Návšt vník na m j vzhled v bec
nereagoval, jen mi naléhav doporu il, abych se z pokoje odst hoval. ekl
jsem, že se pokusím okamžit to za ídit, a p iznám se, že jsem ho co
nejmírn ji vyzval, aby šel se mnou. Došel jsem ke dve ím a tam z stal stát
a vy kával. Muž se zvedl a neslyšn dorazil ke mn . Sáhl jsem po klice,
abych mu otev el, on m v té jak nudle úzké p edsí ce minul bez
sebemenšího doteku a vyšel dve mi, které jsem sta il otev ít sotva na ší ku
ruky. Vyšel jsem prakticky okamžit za ním, ale na dlouhé chodb nikdo
nebyl. V té nenormální situaci bych se spíš divil, kdybych tam svého
neznámého hosta uvid l.
Ješt ten ve er jsem se odst hoval o dv patra níž. Ale teprve pozd ji
jsem se dozv d l, že v mém p vodním pokoji bydlel asi p t m síc muž,
který byl koncem kv tna stižen t žkým infarktem a po dvou dnech
v nemocnici zem el. Dežurná, která sloužila na tomto pat e, byla jeho milá
a to byl z ejm d vod, pro se tak vytrvale vracel do svého pokoje.“

***
 Podobný vracející se p ízrak byl k vid ní ve Varnsdorfu. „V roce 1980
jsme se s rodi i p est hovali do nového bytu,“ vypráví V. V. „Hned od
za átku se mi v n m špatn spalo. Ve snech se mi stále zjevovala mladá
žena, která mi sd lovala lavinu nep íjemných v cí nastražených na mne
osudem. Nep ikládal jsem tomu velkou váhu, ale p íjemné mi to nebylo.
Asi za p l roku jsem se seznámil se starším sousedem. Prozradil mi, že
v pokoji, kde nyní spím, bydlela hezká mladá dívka. Bohužel zem ela na
leukémii. Kupodivu jsem to nebyl jen já, kdo ji mohl spat it, mí rodi e ji
dokonce zahlédli v bd lém stavu. A navíc se proroctví této mlžné krasavice
za ala napl ovat. Po uzav ení manželství p išla záhadná smrt dcerky, jejíž
p í inu nedokázala vysv tlit ani léka ská komise. Byl jsem na ty i roky
uv zn n a málem p itom p išel o život a samoz ejm se také rozvedl.
Dodnes nechápu, pro jsem se tomu všemu nedokázal vyhnout, i když jsem
sv j osud p edem znal.“

***

Pozoruhodnou kategorii tvo í p ízraky pozorované v lesích. Jsou i ony

ozv nou dávných zlo in , nehmotným poz statkem osob, které v p írod
zahynuly? Odpov na tuto otázku není jednoduchá. V tšinou se totiž
nepoda ilo zjistit žádná d ležitá fakta. V p ehršli sv dectví jsou nejcenn jší
ta, která podávají lidé zvyklí pracovat v lese. Ti rozhodn nepodléhají
p elud m.
František Žamberský z Krnova vzpomíná na svého otce, který byl
hajným na velkostatku hrab te Haugwitze v Nám šti nad Oslavou. Velmi
dob e znal sv j revír a zdálo se, že jej v n m nic nem že p ekvapit. Ale
byla to mylná domn nka.
„V ervnu roku 1932 m j otec procházel tak jako každý jiný den celý
úsek jemu sv eného lesa. Když v poledních hodinách vyšel na nov
zalesn nou paseku v úseku nazývaném Babí hora, zahlédl slunící se dívku
v r žových šatech a kolem ní poválenou trávu i malé sazenice stromk .
Roz ililo ho to: ,Co se tady válíte a ni íte stromky?’ Po tomto zavolání
dívka zmizela, aniž povstala. Stromky i tráva se narovnaly a v bec nebylo
patrné, že by na tomto míst n kdo byl. Otec se celý zpotil rozrušením, ale
bohužel to nebylo jeho poslední shledání s neznámou kráskou. Onoho léta
ji zahlédl na pasece ješt n kolikrát. Pak se sv il fará i z nedalekých
Hartvikovic. Ten místo, kde se p ízrak zjevoval, vykropil sv cenou vodou
a nakou il kadidlem. Od té doby se již nic mimo ádného nestalo, i když
otec služebn procházel pasekou dost asto až do roku 1956, kdy šel do
d chodu.“
 ***

Šokující setkání s neznámem prožila i Marie Martínková z P erova.

Bylo jí šestat icet let a vedla provozovnu umíst nou uprost ed krásných
les . K závodu pat il i byt, odkud její manžel musel dojížd t do zam stnání
autobusem.
„Jednou v noci m probudil telefon, byl to manžel. Služební cesta se
protáhla a jemu ujel poslední spoj. Volal z nádraží, abych pro n j dojela,
jinak by se tam musel potloukat až do rána. Dcera, kterou telefon také
vytrhl ze spánku, navrhla, že pojede se mnou. Do p lnoci zbývalo pár
minut, když jsme sedaly do auta. Ve snaze ušet it šestikilometrovou
zajíž ku po hlavní cest , namí ila jsem si to p ímo p es les. Ten byl pustý
a opušt ný, na pokraji vojenského pásma. Jediní živí tvorové, které jsem
v n m kdy spat ila, byli jeleni, mufloni nebo divo áci. Jela jsem pom rn
rychle. Na této lesní cest jsem znala každý výmol a každou kaluž vody.
M ly jsme za sebou více než polovinu zkrácené trasy, když mi najednou
dcera zaryla prsty do stehna v silném stisku. Já však bolest ani nesta ila
vnímat. N kolik metr p ed námi na lesním rozcestí n co stálo. Velmi
vysoká postava bez obli eje, celá v bílém se ty ila na pozadí tmy. Jak jsme
se blížily, rubáš se zavlnil, v tev borovice silná jako mužská noha se lehce
zhoupla a záhadné stvo ení se p emístilo asi o metr hloub ji do boroví. To
jsem již ale ujížd la p ímo sebevražedným tempem, co v z dal. Zbytek
cesty si nepamatuje ani jedna z nás. Najednou jsem zastavila p ed
m stským nádražím a manžel krá el p ímo k nám. Náš zjev jej dost vyvedl
z míry. Tri ka a džíny jsme m ly promá ené potem a v obli eji zd šení.
Nazp t jsme zkratkou pochopiteln nejeli. Druhý den ráno jsme šli
s manželem místo obhlédnout. V m kké zemin jsme našli pouze pta í
a zví ecí stopy a ta silná v tev, kterou neznámá bytost tak lehce odstr ila,
se ty ila dobré t i metry nad zemí. Mod iny, jimiž m v úleku vyzdobily
dce iny prsty, m krášlily p kných pár dn . I když p vodní hr za se léty
vytratila, stále na ni nemohu zapomenout. Tajemný úkaz z stal obrovským
otazníkem.“

***

Mén d sivé, ale stejn záhadné bylo také zjevení malého d v átka,
které pozorovalo n kolik sv dk v zalesn ných pahorcích poblíž Lomnice
nad Popelkou. Jedním z nich je Ivan Rutkovský. Tvrdý chlap, horal
a sportovec, kterého rozhodn nelze podezírat, že by byl náchylný
podlehnout pouhým p elud m. Jednoho listopadového podve era se spolu
se svým psem vydal na dlouhou projíž ku na kole.
„Stmívalo se, krajina byla lehce poprášená sn hem. Sjížd l jsem po
namrzlé p d do m lkého lesního úvalu. Psa, v té dob to bylo ješt št n ,
a tak b halo bez vodítka, jsem vid l n kolik desítek metr p ed sebou.
Najednou z lesa p ímo proti nám vyšlo d v átko, mohlo jí být tak osm
rok . P ekvapilo mne, jak jde nalehko oble ená do starodávných sváte ních
modrých šati ek s krátkými rukávy, m la kabelku a bílé boti ky. Cht l
jsem na ni zavolat, ale cosi mi íkalo, nech ji být. Také pes se choval divn .
Byl nesmírn hravý, hned b hal ke každému dít ti, ale toto d v átko jako
kdyby pro n j neexistovalo, minul je a rychle se stáhl do ústraní.
Uv domoval jsem si, že z míst, odkud se vyno ila, žádná cesta nevede.
Nejbližší domy jsou daleko a také na druhé stran , kam mí ila, se nacházejí
jen louky a lesy. Než jsem se ale sta il vzpamatovat, zmizela mi z o í.“
Naprosto stejné d v átko zahlédl na asi dva kilometry vzdáleném
polním rozcestí i Jan Bor vka. „Vracel jsem se tehdy autem od kamaráda,
byla p lnoc. Náhle jsem daleko p ed sebou zahlédl, jak z lesa vyšlo
d v átko, od né jako na svatbu. P ešlo cestu a pustilo se do polí. íkal
jsem si, že se snad ztratila a nyní bloudí. Zastavil jsem v z, vysko il ven
a volal za ní, kam jde. Ani se neoto ila, krá ela nap í zasn ženým polem
pry . Zavolal jsem znovu, ale to už jsem ji nevid l. Domníval jsem se, že
zmizela v remízku na kraji lánu. Dojel jsem dom a vše vypráv l manželce.
Ta m p inutila, abychom se pro d v átko vrátili. Nem žeme ji p ece
nechat jen v letním oble ení v zim p es noc venku. Byli jsme p esv d eni,
že nemohla být daleko. Vrátili jsme se k poli, volali, hledali, ale bylo to
marné. Navíc m znepokojilo, že v erstvém sn hu nevidíme žádné stopy,
jako kdyby t mito místy v bec nešla. Teprve pozd ji jsem se dozv d l, že
naprosto stejn od né malé d v átko vid li poblíž i další lidé.“

***

Na záv r této kapitoly vám chci nabídnout p íb h jako vyst ižený

z Karla Jaromíra Erbena. Odehrál se roku 1916 v Zakšov . Byl Št drý den.
Z asi kilometr vzdálené Horní Lomnice se jedna žena vydala na p lno ní
mši. Aby si zkrátila cestu, odbo ila z hlavní silnice a pustila se p šinou
okolo h bitova rovnou ke kostelu. Náhle uslyšela, jak se z márnice line
zp v. Udivilo ji, že pan fará tentokrát slouží mši v h bitovní kapli spojené
s márnicí. V oknech se ale svítilo, a tak pokra ovala v cest , až p išla blíž
a zahlédla uvnit stojící postavy. Nesmírn se lekla, když mezi nimi
poznala i své známé, kte í už byli adu let po smrti. Náhle ji n kdo zezadu
oslovil. Oto ila se a spat ila svou již dva roky mrtvou tetu. Ta se na ni jen
dlouze zadívala a pak ekla: „B ž dom a cestou se neotá ej, svlékni si
kabát a nech ho tu ležet.“
Vyd šená žena nebyla schopna cokoli namítnout. Ud lala, co jí bylo
p ikázáno, a b žela honem dom . Do rána s nikým nemluvila, teprve
u ob da se sv ila, co se jí p ihodilo. Nikdo z rodiny tomu nev il. Všichni
se dohodli, že odpoledne p jdou hledat ztracený kabát - a opravdu ho našli.
Ležel nedaleko márnice, roztrhaný na malé kousky. Pravdivost tohoto
p íb hu potvrzuje Bed ich Stark z Ostrova nad Oh í a další osoby, které
aktérku p lno ního dramatu dob e znali.

***

Musím se p iznat, že p vodn jsem se p ízraky v bec necht l zabývat.

P ipadaly mi až p íliš ned v ryhodné, ale pod pádností výpov dí lidí, kte í
se s p ízraky setkali, jsem byl nucen zm nit názor. P isp la k tomu také
možnost hovo it o této záhad s asijskými a africkými duchovními, mágy
a šamany. Podle jejich názoru je nutno p ízraky považovat za nezvratnou
realitu. Nejsou to ovšem žádná strašidla, ale projev ur ité energie a p íznak
porušení vazeb dobra a zla. Až na výjimky nejde tedy o halucinace anebo
zhutn ní našich vlastních p edstav. Osobn se domnívám, že se v podob
p ízrak setkáváme se z etelným otiskem minulosti, s jakousi energetickou
stopou, kterou ovšem m žeme spat it jen za ur itých okolností. P ipomíná
to neviditelné otisky prst , které dostanou z etelnou podobu teprve tehdy,
když je kriminalisté posypou speciálním práškem a sejmou na fólii. Také
my m žeme pozorovat p ízraky pouze v p ípad , že jsme ve správný as na
správném míst a náhodou tomu nahrávají i další nezbytné podmínky.
 III. STRAŠIDELNÉ DOMY
Nevysv tlitelné t ískání dve mi, tajemné zvuky, hlasité klepání, záhadné
hlasy, nenadálý pr van a záchv vy zimy, st hování nábytku - to jsou jen
n které projevy zaznamenávané v takzvaných strašidelných domech. Na
celém sv t jsou jich známy stovky a možná tisíce. Také u nás existuje
n kolik budov, v jejichž zdech se odehrávají nepochopitelné události,
ozývají se zde neobvyklé zvuky a bývají pozorovány podivné sv telné
úkazy.
Jedním z nejtajemn jších je starý d m naproti zámku v Letohradu. Dnes
je v n m restaurace U Hybš . Bývalí i sou asní nájemníci se svorn
shodují: „Zde zaru en straší!“
„Když jsme se do tohoto domu p ed n kolika desítkami let nast hovali,“
vzpomíná Marie Neková ová, „byli jsme obyvateli nedalekého k ídla
zámku upozorn ni, že se zde m žeme setkat s jevy nahán jícími strach.
A nebylo to plané varování. Již krátce po našem p íchodu jsme asto
slýchávali kroky neviditelné bytosti, jak p echází okolo nás. Dve e se samy
otevíraly a zavíraly, maminka ob as ve svém pokoji zahlédla podivného
malého erného tvora s tvá í staženou do p íšerného šklebu. Pravdou je, že
nikomu neublížil, ale setkání s ním nebylo p íjemné a vždy nás naplnilo
podivnými pocity. Stejn jako další projevy strašidel. V ložnici cosi
ustavi n šustilo a škrábalo, záv s nad výklenkem se vlnil, p estože
v místnosti nebyl pr van, a zpoza n j se ozývaly dlouhé utrápené vzdechy.
Nejh na tom byl náš bratr Jaroslav. Jednou za as, a to vždy v noci, když
usnul, mu cosi za alo ohmatávat t lo od nohou až k hlav a nakonec za alo
Jardu škrtit. Síp l, chropt l, ani promluvit nemohl, natož volat o pomoc, jen
zoufale t ískal rukama na všechny strany. Když maminka zaslechla tento
hluk, p išla se do pokoje podívat a rozsvítila. Sev ení povolilo. To se
opakovalo tém každý m síc. Pokoj byl n kolikrát vykropen sv cenou
vodou, ale ani to nepomohlo.“
S úto ícím duchem se zde setkal i rodinný p ítel Arnošt Št pánek.
Jednou v lét hráli letohradští divadelní ochotníci na zámku Noc na
Karlštejn . Arnošt Št pánek se byl na hru podívat, p edstavení se protáhlo
a jemu ujel poslední vlak dom . Rád p ijal nabídku, aby p espal v Jardov
pokoji.
„Nevím, kolik asu uplynulo od p lnoci, ale kurop ní bylo ješt daleko.
V sladkém spánku jsem najednou dostal n kolik po ádných švihanc , jako
kdyby m n kdo siln uhodil p es hlavu kšiltovkou. Neviditelný úto ník
m bil jak žito. Vyjekl jsem a posadil se, Jardova maminka m zaslechla ve
vedlejším pokoji a volala: ,Ani vám ta potvora nedá pokoj?’“
 Pokusili jsme se vypátrat další podrobnosti. Strašení v tomto dom má
z ejm sv j p vod v dávné minulosti. Budova se totiž rozkládá na území
bývalého h bitova. Ten byl p ed více než sto padesáti lety zrušen a na jeho
míst byly postaveny byty pro zámecké služebnictvo. Nadp irozené úkazy
byly pozorovány mnohými z nájemník , kte í se zde vyst ídali, a strašení
p isp lo k tomu, že d m z stal po adu let neobýván. Ani jeho nyn jší
majitelé nejsou ušet eni projev neznámých sil. „Krom restaurace v pat e
jsme v p ízemí z ídili prodejnu kv tin,“ íká Vlasta Hybšová, „a práv
v jejích letitých prostorách s nádhern klenutými stropy až podez ele asto
dochází k pádu nejr zn jších p edm t . Tabule s nabídkou se zni ehonic
skácí k zemi. Manžel ji již n kolikrát velmi pevn zajistil, ale vždy to bylo
marné. Duch, jako kdyby nás cht l pozlobit, ji zase srazil. Ve er lze
zaslechnout plá malého dít te, p estože u nás ani v okolí žádné dít není.“
V tšinu obdobných projev strašení mají prý na sv domí takzvaní ádící
duchové. Jejich výskyt je znám po tisíciletí. Teprve od roku 1599 byl však
tento jev podrobn zkoumán a od sklonku minulého století mu v nují
pozornost i parapsychologové. V dci se shodli na pojmu vracející se
spontánní psychoenergie. Práv ta prý vyvolává jinými fyzikálními silami
nezd vodnitelné úkazy. Pro a za jakých podmínek se psychoenergie do
ur itých míst vrací a ím je její p íliv vyvoláván, z stává zatím záhadou.
P ípad strašidelného domu v Letohradu se dá vysv tlit desítkami
poh bených v jeho základech. A podobné ko eny m ly i další p ípady.
Prababi ka Ludmily Reslerové z Bartošovic se za první sv tové války
p est hovala do hájovny, o níž se tradovalo, že v ní straší. A skute n -
jakmile nastala noc, odehrávaly se tam divné v ci. Z p dy doléhal rámus,
jako když klusají kon , na schodech se ozývaly zvuky p ipomínající
padající et zy, neviditelná ruka zmá kla kliku u dve í a tichounce je
otev ela doko án, aby s nimi vzáp tí bouchla. Police s nádobím se
p evracela a op t sama postavila. D ti i dosp lí z toho m li velkou hr zu.
Když už to trvalo n kolik týdn , šli za fará em, ale ten si nev d l rady.
Nakonec problém pomohla vy ešit mladá cikánka, která jezdívala po
okolních m stech a vesnicích a byla známou v dmou a arod jkou.
Prababi ka se jí sv ila, co ji v hájovn trápí. Cikánka si vyžádala bílý
hrní ek. Když ho postavili na st l, ekla: „A te všichni dejte jednu ruku na
hrní ek.“ Sama tu svou položila až nahoru. Potom všichni od íkávali
ot enáš za duše zem elých. Teprve pak mohli sundat ruce. K p ekvapení
všech p ítomných byla v hrní ku rudá krev. Cikánka si ji prohlédla a ekla:
„Pod oborou je zakopán lov k a vy denn chodíte p es jeho t lo. Duše
toho mrtvého nenalezla klid. Dejte to t lo vykopat a poh bít, potom budete
mít klid vy i on.“
 Nikdo tomu nev il, ale na ozna eném míst skute n vykopali t lo
vojáka. Dali ho poh bít na místní h bitov. Projevy strašení v hájence pak
ustaly.

***

Strašit však nemusí jen ve starých budovách, i v pom rn nových

moderních staveních se m žeme setkat s vracející se spontánní energií.
V Haví ov poblíž Hlavní t ídy se nachází rozm rný panelový d m, jakých
jsou v tomto mladém m st desítky. Obyvatele jednoho z tamních byt
navšt vuje neviditelný host. Poda ilo se mu tém k smrti vyd sit Dagmar
Karlíkovou.
„Poprvé jsem se s tímto záhadným úkazem setkala roku 1982. P išla
jsem do tohoto bytu na návšt vu za kamarádem Zby kem. Byli jsme v byt
sami, sed li jsme v pokoji, drnkali na kytaru a povídali si, a najednou si
m j p ítel vzpomn l, že m l cosi odnést do sousedství. Omluvil se, že hned
bude zpátky, a odešel. Z stala jsem sama s kytarou v ruce. Po pár minutách
jsem slyšela jasné otev ení dve í a jakési harašení - jako když si n kdo zuje
a pohodí boty. Zvuky byly z etelné a v rohodné. Ani na okamžik jsem
nepochybovala, že se Zbyn k již vrátil. ekala jsem, kdy se objeví ve
dve ích pokoje, ale marn . Zavolala jsem v domn ní, že se t eba vrátili jeho
rodi e: ,Zby ku, to jsi ty?’ Nikdo mi neodpovídal. P esv d ena, že se
ur it n kde schváln schoval, jsem vyšla z pokoje a za ala prohledávat
byt. Nikde nikdo. Pon kud vyplašená jsem se vrátila na místo, sotva jsem
ale vzala kytaru op t do ruky, p es sklen nou výpl dve í m náhle ude ilo
sv tlo, které se bez cvaknutí vypína e rozsvítilo v sousedním obýváku.
Polomrtvá strachy jsem pádila pry . Bydlela jsem ve vedlejším vchod ,
takže p íliš nevadilo, že jsem p ib hla dom v ponožkách. Asi za p l
hodiny p išel Zbyn k, udivený tím, že jsem nepo kala a hlavn že jsem
odešla bez bot. Bylo mi to trapné. Vymluvila jsem se, že m zavolala matka
k pilnému telefonu, a nep iznala, co jsem zažila. Po ase jsem se u Zby ka
stavila na kávu. Otev ít mi p išel s ru níkem kolem pasu, práv se koupal
a musel vylézt z vany. Omluvil se, že bude hned oble ený, vrátil se do
koupelny a já zatím šla postavit vodu na sporák. Najednou Zbyn k vypálil
jako pominutý a volal: ,Kam jdeš?’ Pak vyklopil, že zcela z eteln slyšel,
jak se obouvám, otevírám dve e a pak s nimi po ádn práskám. P ipadal si
jako cvok, když jsem mu tvrdila, že jsem se z kuchyn ani nehnula. No
a v té chvíli jsem si vzpomn la na svou obdobnou p íhodu. Pokoušeli jsme
se vypátrat, co mohlo být p í inou on ch tajemných, a p esto konkrétních
zvuk , ale na nic kloudného jsme nep išli. Teprve po ase jsme se
doslechli, že byt p vodn obývali sta í manželé, kte í se na sklonku svého
života odst hovali. Starý pán p vodní byt opoušt l nerad a stále cht l
zpátky, a ješt když umíral, ekl: ,Já se tam stejn jednou vrátím.’ Takhle
nám to vypráv la jeho vdova. I když jsem na duchy nikdy nev ila, p esto
jsem nyní náchylná v it, že do bytu ob as zachází onen starý pán, p vodní
nájemník.“

P ípad nev domého ducha

Snaha o návrat na místo p vodního bydlišt není ojedin lou p í inou
objevování se spontánní psychoenergie.
Paní J. A. ze Semilska vypráví podivuhodný p íb h.
„Po p ta ty icátém roce se jedna z mých dvou tet p est hovala do
Liberce. Bydlela s rodinou ve staré vile, jejíž majitelé za války zem eli
a jejich jediný syn kamsi zmizel. Ve vile byla krásná d evem obložená hala,
ze které vedly d ev né schody do prvního patra. Ve dne d evo vrzalo, jak
bývá b žné, ale v noci bylo jasn slyšet, jak po schodech kdosi chodí
a bloudí celou vilou. Teta ani strýc na duchy nev ili, ale vytrvalé no ní
procházky neviditelného spolubydlícího je napl ovaly nep íjemnými
pocity. Situace se stále zhoršovala, až se rozhodli byt vym nit.
Moje druhá teta byla sice malé, drobné postavy, ale zato energická silná
osobnost. Pochopila, že to, co se d je v dom její sestry, není asi záležitost
našeho sv ta a rozhodla se záhadu rozluštit. P ijela do Liberce na návšt vu
s odhodláním spojit se s neznámými silami vyvolávajícími hr zostrašné
zvuky. ekala tém celou noc, než se ozvaly z etelné kroky na schodech,
které pak p echázely po celém dom . Teta je sledovala a oslovila
neznámého chodce nejprve esky, a když neusp la, tak n mecky. Kupodivu
v tomto jazyce byla její komunikace úsp šná. Dozv d la se, že se jedná
o chlapce, kterému je hrozná zima a který hledá svou maminku. Pochopila,
že je to syn bývalých majitel vily. Vysv tlila mu, že již není mezi živými
a že nežijí ani jeho rodi e. D m nyní obývají úpln cizí lidé.
Od té noci podivné zvuky p estaly, nikdo už vilou nebloudil. Teta se pak
pokusila vypátrat další podrobnosti o rodin p vodních majitel a kupodivu
se jí to poda ilo. Zjistila, že syn byl odvelen na ruskou frontu a tam umrzl.“

***

V mnoha ohledech tém totožný zážitek zaznamenala i Jana Rulfová ze

Slaného.
„Roku 1993 jsme jedné noci spolu s manželem zaslechli ze spánku
d tský plá . Vstali jsme a šli se podívat do d tského pokoje. Náš t íletý syn
klidn spal. Když jsme se vraceli do ložnice, zaslechli jsme za sebou cupot
malého d cka a lehký závan, jako by kolem nás prob hlo a pak zmizelo.
Ráno, jako kdybychom se domluvily, jsme otev ely dve e na chodbu
zárove se sousedkou a p ítelkyní a ob jednohlasn spustily, co se nám
p ihodilo. Ukázalo se, že i ona m la v noci naprosto stejný zážitek. Hledaly
jsme marn vysv tlení. Naši potomci to nebyli a nikdo jiný v dom d ti
nem l.“
ešení celé záhady je z ejm ukryto v minulosti. V budov totiž p ed
asem tragicky zem elo malé dít a zdá se, jako by cht lo navázat kontakt
s matkami, které zde nyní žijí.

Kroky z neznáma
Jedním z nej ast jších projev ádících duch jsou z etelné kroky anebo
podivné tajemné zvuky. Tak tomu bylo i v jedné z dnes již zbouraných
budov na Rolnické ulici v Opav .
„Já spolu s rodi i obýval p ízemí,“ íká Jaroslav Štencl, „a v prvním
pat e žila sestra s rodinou. Ob as jsme já nebo maminka chodívali nahoru
pohlídat sest iny d ti. Tém vždy kolem p lnoci jsme byli vzbuzeni
hlukem, který p icházel stropem z p dního prostoru. Zn lo to, jako když se
po podlaze valí koule nebo t žké kovové sudy. Jelikož t sn nad podlahou
p dy vedly d ev né trámy, bylo naprosto nemožné, aby se tam cokoli
mohlo kutálet. D m stál osamocen a nebyl do n j žádný p ístup z okolních
stavení. Myši ani ko ky na p d nebyly, p esto se odtamtud ozýval
neuv itelný rachot. Tajemné zvuky navíc p echázely do ozv n zcela
z etelných krok , které sestupovaly po schodech a p es p edsí mí ily na
verandu. Nemohla to být halucinace ani sen. Slýchávali jsme to všichni,
kte í jsme tam p espávali.“
Výpov Jaroslava Štencla potvrzuje i jeho sestra Eliška Martínková.
„Strašení na p d bylo vytrvalé. Když jsme se pozd ji p est hovali na
druhý konec m sta, p išla za námi nová majitelka tohoto domu a vyjeven
se nás vyptávala, zda víme o tom, co se tam d je. Maminka ji uklid ovala,
že tyto jevy nikomu neublíží, ale myslím, že nové nájemníky p íliš
nep esv d ila. Záhy se odst hovali a horní poschodí z stalo neobýváno až
do zbourání domu.“

***

P da, jak se zdá, je velice oblíbené místo ádících duch . Jan Holek
z eské Lípy bydlí ve velkém rodinném domku postaveném v roce 1907.
V podkroví jsou dva vestav né pokojíky a dv p dy. P vodn tyto prostory
obýval d de ek, po jeho smrti se do nich odváží jen málokdo. „Od té doby
jsem se pokoušel spát v podkroví jen párkrát a vždy jsem byl donucen to
vzdát a st hovat se dol . Paleta hr zostrašných d sivých zvuk , které zde
m žete slyšet, je zvláš pestrá. Hluk a šramot se ozývá z r zných míst,
n kdy na st eše, jindy z chodby. Dunivé kroky chvílemi p echázejí do
dusotu. Zdi se ot ásají klepáním.“
Dalo by se namítnout, že v tšina t chto zvukových efekt má velmi
racionální jádro. Staré domy „pracují“. D evo v krovech i p dních
podlahách vysychá, zdi reagují na zm ny v podloží. Takovéto vysv tlení
ovšem neobstojí, objeví-li se po p íchodu ádících duch zcela z etelné
stopy, jejichž vznik nelze od vodnit žádnou p irozenou p í inou.
Roman Januška dnes žije ve Starém Kolín . Na sklonku osmdesátých let
pracoval na Bruntálsku v podh í Jeseník . A práv tam byl sv dkem
ojedin lého projevu vracející se spontánní psychoenergie.
„Na jedné klidné no ní sm n mi vedoucí Karel vypráv l t žko
uv itelný p íb h. Poté, co se oženil, p ist hoval se do chalupy rodi své
vyvolené. Bylo to p kn staré selské stavení s dvoupodlažní p dou. V její
spodní ásti byla z ízena obytná místnost pro hosty a zbytek tvo ilo
skladišt všeho nepot ebného, co se v dom nacházelo. Na ho ejší p d ,
kde od podlahy k h ebenu byly sotva dva metry, nebylo v bec nic. Již první
p esídlenci po válce, d m totiž kdysi pat il n mecké rodin , zjistili, že
v t chto prostorách není n co v po ádku, a tak je v bec nepoužívali.
Tvrdilo se, že tam straší duch jednoho z p edešlých majitel , který na p d
spáchal sebevraždu. Karlova vyžen ná rodina podivné jevy potvrzovala.
Lidé, kte í spali v onom hostinském pokojíku, prý v noci, když bylo po
bou ce, slyšeli, jak na horní p d n kdo chodí. Když vystoupili nahoru,
mohli na podlaze pozorovat stopy bosých nohou, ale jinak byla p da vždy
prázdná. Karel se p iznal, že i on se byl na ty záhadné šlápoty podívat, ale
zachvátil ho p itom jakýsi svíravý tísnivý pocit, a tak od té doby již tuto
ást domu nenavštívil. Jeho historka m zaujala a dohodl jsem se s ním, že
až se bude n kdy schylovat k bou ce, p ijedu se na ten p dní zázrak
podívat. Docela jsem se t šil, co p ipraví, aby m vystrašil. Asi za týden
byla ve erní obloha zatažená t žkými chmurnými mraky a nad obzorem se
objevily první záblesky. Sedl jsem na kolo a jel za Karlem. Ve er jsem
strávil s ním a s jeho tchánem. Asi v deset m zavedli do p dního pokojíku,
ironicky mi pop áli dobrou noc a zabouchli za sebou dve e.
Lehl jsem si do postele, byl jsem unavený. Blesky a údery hromu mi
p íliš nevadily, a tak jsem rychle usnul. Probudilo m nezvyklé ticho. Cítil
jsem jakési nap tí a nejistotu. Pak se ozvaly zvuky, na n ž se budu
pamatovat do konce života. Nad hlavou mi dun ly kroky, našlapování
t žkého t la po vrzající podlaze. Zažil jsem už hodn strachu, ale tenhle byl
n ím výjime ný. Teprve poté, co kroky ustaly, seb hl jsem dol pro
Karla. S petrolejkou v ruce m zavedl pod úzké d ev né sch dky vedoucí
na horní p du. Byly zaneseny prachem, jist po nich dlouho nikdo nešel.
Vyšlapal jsem nahoru, nadzvedl padací dve e a vystoupil do nejho ejší ásti
domu. Všude se táhly mnohaleté nánosy pavu in, prachu a špíny. Jen na
podlaze v silné vrstv usazených ne istot se rýsovaly z etelné otisky
bosých chodidel. Nejvíce m fascinovalo, že vedly odnikud nikam. Byly
vyšlapány do kole ka o pr m ru n kolika metr a vedly i v míst , kde již
st echa byla velmi nízko. Jediné okénko bylo zav ené a jiná cesta, krom
té, kterou jsme použili my, na p du nevedla. M j materialismus, do té doby
nezlomný, se rozplynul.“

St hováci ze záhrobí
Zdá se, že energie projevující se v strašidelných domech m že
zanechávat nejen z etelný dojem v lidech, ale ob as projevit i udivující sílu.
V srpnu roku 1977 v anglickém Enfildu dokázali ádící duchové v jednom
z dom vytrhnout plynová kamna ze záv s , vyhodit do vzduchu pohovku
a zp sobit další etné škody. Záhadné st hování nábytku, jako doklad
jistého neklidu zem elých, bylo zaznamenáno i u nás.
O prvním z p ípad podává sv dectví Gabriela Voleská z Valašského
Mezi í í. „Moje bývalá spoluža ka bydlí v prvním pat e vily, jejíž p ízemí
obývá syn s rodinou. P ed asem, po létech spokojeného manželství, jí dost
ne ekan zem el muž - akademický malí . Necelých trnáct dní po jeho
smrti se ve er z obývacího pokoje ozývaly divné zvuky. Zdálo se, že kdosi
st huje t žký nábytek a za ohromného sk ípání a vrzání demoluje za ízení
bytu. Když kamarádka vešla do dve í tohoto pokoje, nastalo náhle ticho.
Ale busta manžela, jeho malí ský stojan, paleta a další v ci byly rozházeny
po podlaze; v zav eném pokoji však zaru en nikdo nebyl. O tom, že to
nebyla halucinace, sv d í dotaz snachy, která se p išla nahoru zeptat, zda
není t eba pomocí p i st hování. U nás na Valašsku se v í, že v podobných
p ípadech se duše nebožtíka lou í a prosí o motlitbu, a když se jí vyhoví,
nastane v dom op t klid.“

***

Daleko podivn jší st hování se událo v Kopistech u Mostu. V jednom

z tamních dol se již net žilo a jáma byla používána jen k doprav
materiálu. Na povrchu se zachoval d m, který sloužil p vodn jako
cechovní. Scházeli se vn m haví i p ed fáráním, a když se na dole stalo
nešt stí, byli zde ukládáni mrtví horníci. V budov se d ly podivné v ci.
asto bylo slyšet kroky neviditelných osob, dve e se otvíraly a zase samy
zavíraly. Jediný pes v dom p i takovéto p íležitosti vždy strnul, jako
kdyby pošel, a probral se, až když vše ustalo. Projevy neznámých sil
vyvrcholily opravdu podivnou akcí. Jeden z tehdejších nájemník Václav
Petrlík lí í celou p íhodu takto: „V byt vedle nás zem ela sousedka.
Krásná a zdravá žena, jejíž skon nás p ekvapil. Její manžel ale dlouho
netruchlil a zakrátko se znovu oženil. Nová cho , jako každá žena, za ala
hned v byt provád t zm ny podle svého vkusu. P estav la nábytek,
p erovnala skleni ky v kredenci, zkrátka zm nila co se dalo. Potom
novomanželé odjeli na svatební cestu. Jednou v noci jsme z jejich bytu
slyšeli h mot jako p i st hování nábytku. Sk ín se t žce šoupaly po
podlaze. Hluk trval dlouho do noci. Rodi e si mysleli, že se sousedé již
vrátili, a nev novali tomu pozornost. Jen nadávali, že kv li kraválu
nemohou spát. Jenže sousedé p ijeli ze svatební cesty až o pár dn pozd ji
a onu hlu nou noc rozhodn nebyli doma. Když otev eli dve e, málem
zkamen li. Nábytek, sklo v kredenci i ostatní v ci v byt stály jako za as
nebožky. Soused svolal všechny lidi v dom , aby se na to šli podívat,
a prohlásil, že to mohla ud lat jen jeho mrtvá žena, protože nikdo jiný by
tak p esn nedokázal rozmístit v ci zp t na p vodní místo. Záhy se spolu
s novou manželkou z tohoto strašidelného koutu odst hoval a také noví
nájemníci, kte í zde trvale zažívali hrozné chvilky, dlouho v dom
nevydrželi.“

P íliš temné jasno

„V mém bývalém bydlišti nás sužovaly nevysv tlitelné poruchy
elekt iny. Sv tlo v ložnici svítilo bez p estání po t i dny a nešlo zhasnout.
Opravá i žádnou záhadu nezjistili. Vypína byl v naprostém po ádku
a vedení také. Pak jsme se p est hovali do paneláku. Vše je zde nové, ale
naše staré problémy z staly. Sv tlo se samo rozsv cuje a zhasíná, jako
kdyby m lo svou vlastní v li. N kolikrát se stalo, že z kohoutku za ala
tryskat voda, aniž jím kdokoli z rodiny oto il. Jednoho ve era ve 21.30
za al vyzván t již n kolik m síc nepoužívaný a tedy nenatažený budík.
Ru i ky p itom ukazovaly p l tvrté a buzení bylo nastaveno na šestou.
Rádio se v noci hlasit roze ve, a když vstaneme, op t se samo vypne. Také
další v ci a za ízení naší domácnosti si vyložen d lají co cht jí.“ Tato
výpov Jany Brožkové z M lníka je nesmírn zajímavá. Sd luje nám, že
záhadné úkazy pokra ovaly i poté, co se rodina p est hovala do nového
bytu. Zdroje potíží tedy nelze hledat v jakýchsi strašidelných tajemných
silách, ale p ímo v lidech, kte í dané místo obývají. Tuto hypotézu
podporují i další úsp šn roz ešené p ípady strašení. Neobvyklé zvuky i
pohyby p edm t vyvolávala neusm rn ná psychická energie d tí v pubert
anebo zvláš citlivých jedinc . Jenže jak zd vodnit strašení v domech, kde
podobn psychicky nevyrovnané osoby nebyly p ítomny? Máme p ipustit,
že vracející se spontánní energie k nám skute n m že p icházet
z minulosti a že jejími p vodci jsou již dávno zem elí lidé?
Všeobecn p evažuje mín ní, že projevy strašidel jsou spíše p irozeného
a nikoli nadp irozeného p vodu. Zní to uspokojiv - až na jednu mali kost.
Zatím se nám nepoda ilo zjistit zhola nic o podstat této p irozené p í iny
strašení. P ijatelné vysv tlení totiž ješt nikdo nenašel.
 IV. TUŠENÍ SMRTI
Dne 20. íjna roku 1960 vypráv la devítiletá Eryl Mai Jonesová své
matce sen, v n mž se jí zdálo, že již nenašla svou školu na obvyklém míst .
„N co erného ji zahalilo,“ tvrdilo d v e znepokojen . Když následujícího
dne usedla do své školní lavice, varovný hlas snu se za al trpce napl ovat.
P t set tisíc tun uhelné hlušiny se sesunulo ze svahu a poh bilo nejen školu,
ale tém celou vesnici Aterfan. Katastrofa si vyžádala 140 ob tí a mezi
nimi byla také Eryl. Jak se pozd ji ukázalo, tragédii tušilo nejen toto
d v átko, ale i mnoho dalších lidí. Londýnský psychiatr John Barker jich
p i svém výzkumu napo ítal na šedesát.
P ípad až neuv iteln p esn napln ného prorockého snu malé Eryl
není ojedin lý. etná sv dectví nazna ují, že mnozí lidé dovedou tém
neomyln vytušit blízkost smrti. A již ve snu i p i plném v domí,
dostávají náhle jakési avízo o nebezpe í, které hrozí jim samým, jejich
blízkým a zcela výjime n i zcela cizím lidem. N kdy to jsou jen letmé
obavy a pocity strachu, jindy naléhavé nutkání vyhnout se ur itému místu
nebo innosti.
V druhé polovin dubna roku 1991 se obytný v z Avia opavské
cestovní kancelá e Museon vracel z krátké turistické výpravy po Dánsku
a SRN. ást klient vystoupila v Praze, zbývající zákazník a idi Jaroslav
Stoklasa pokra ovali v cest dom . Vozovku zahalovala hustá mlha, mžilo
a šofér byl po stovkách ujetých kilometr p íšern unavený. Pokra ovat
dále s padajícími ví ky bylo riziko, a tak zastavil na opušt ném prostranství
u silnice v blízkosti obce Boršov u Moravské T ebové. Oba muži se uložili
ke krátkému spánku.
„Ráno jsem se probudil plný tísn , nervozity a neuv iteln intenzivního
pocitu strachu,“ vzpomíná Jaroslav Stoklasa. „P i ítal jsem to nevyspání
a únav p edchozích dn . M j spole ník p ipravil snídani a uva il kávu, ale
já nebyl schopen ani ochutnat. Byl jsem v šoku. T ásly se mi ruce, celý
jsem zbledl a t žce se mi dýchalo. Tušil jsem, že jestli pojedeme dále,
zabijeme se. Bylo to, jako kdyby n kde t sn blízko nás íhala smrt. A ten
pocit m l nezam nitelnou podobu jistoty.“ Jaroslav Stoklasa je znám jako
veskrze praktický lov k s v cné chladným logickým uvažováním.
Podobnou indispozici zažil poprvé. Zvláštní je, že druhý z muž ve voze
necítil zhola nic. Sp chal do Ostravy, ale nem l oprávn ní k ízení vozidla
tohoto typu, a tak mu nezbylo než ekat.
„Asi po tvrthodin m neobvykle silný stres náhle opustil,“ pokra uje
Jaroslav Stoklasa. „Uklidnil jsem se, za al pravideln dýchat. Ješt chvíli
jsem odpo íval a pak vyjel na vozovku, kterou pokrývala kluzká vrstva
 erstv napadaného sn hu. Nejeli jsme daleko. Po dvou stech metrech,
v klesající levoto ivé zatá ce nás ekal ot esný pohled. Na boku ležela
vojenská Tatra 815, dva sani áci vynášeli z její korby bezvládné t lo a další
sanitky zrovna p ijížd ly. Kalný sníh barvily velké kaluže krve.“
Byla to pouze nesmírn podivná náhoda, anebo intenzivní pocit strachu
a náhlá t lesná indispozice Jaroslava Stoklasy skute n avizovaly blízkost
smrti, íhající v nedaleké zatá ce na své ob ti? P i této nehod zahynulo
osm voják . Vyvolalo jejich utrpení jakousi psychickou vlnu, která zcela
ochromila organismus šoféra nedaleko stojící avie, anebo tento stav byl
výstražným znamením osudu? Kdyby jej Jaroslav Stoklasa neposlechl
a pokra oval v cest , mohl to být práv on, kdo by zaplatil krvavou da .
Podobnou zkušenost zaznamenal i inženýr Jan Lejsek z Hradce Králové.
„Poslední srpnovou sobotu roku 1990 jsme jeli s manželkou do
Tanvaldu, v jehož blízkosti máme chalupu. Cestou jsme se zastavili
u p íbuzných v Semilech, kde nás m la ekat naše dcera. Pospíchali jsme,
a protože dcera ve stanovenou dobu nep išla, nechali jsme jí vzkaz, aby za
námi p ijela posledním vlakem, a odjeli jsme sami. P i výjezdu ze Semil se
mi ale stala podivná v c. Podv dom se mi vybavil úsek železni ní trat
p ed zastávkou Spálov s mostem p es Jizeru a zárove jsem uslyšel hlas
svého zem elého otce, jak svým charakteristicky nabádavým zp sobem
íká: ,Ty, nenechávej jet tu holku vlakem, mohlo by se jí n co stát.’ Otec
byl železni á a na této trati jezdil dlouhá léta jako strojvedoucí. Vjem trval
chvíli, ale byl tak silný, že jsem oto il auto. Vrátili jsme se k p íbuzným,
kam mezitím dorazila naše dcera, a všichni t i jsme odjeli na chalupu.
Ve er u televizního zpravodajství jsem dostal šok. Poslední vlak, kterým
m la p ijet naše dcera, vykolejil a vrazil do cisteren s naftou. P i této
nehod zahynulo celkem patnáct lidí.“
Ke srážce nedošlo ovšem na most p es Jizeru, který se ing. Lejskovi
podv dom vybavil, ale asi o kilometr dál na most p es Kamenici.
Nicmén ostatní okolnosti zlov stné p edtuchy se p esn naplnily. A to
nám dává ur itou nad ji. Uposlechneme-li varovného hlasu své intuice,
m žeme se zachránit. Již zmín ný doktor Barker pod dojmem zna ného
po tu prokazateln vypln ných p edtuch nešt stí v Aterfanu se zasadil
o z ízení orgánu pro dokumentaci a vyhodnocování takovýchto událostí.
Jeho cílem je záchrana lidských život na základ organizovaných
p edb žných výstrah. To ale rozhodn není snadné. Dokonce ani tehdy ne,
když varování p ijde dostate n v as. Jeho adresát totiž asto sklízí
ned v ru a ob as i posm ch.
Dokazuje to i p ípad, který se udál na Dole Doubrava poblíž starobylé
Orlové. V tamní hornické kolonii bydlí i Old ich Mláde ek. Dnes je
v d chodu, ale v roce 1966, kdy se náš p íb h odehrál, pracoval jako
záme ník v d lní doprav . Dne 26. íjna odcházel na ranní sm nu. Byla
ned le, na dole však byla výluka, a tak se intenzivn pracovalo na opravách
t žního za ízení. Oproti jiným dn m se Old ichu Mláde kovi nešlo do
práce zrovna lehce. Trápila ho m ra p edcházející noci. Oprava t žního
lana a skipové nádoby m la vyústit v tragédii.
„Onu ned li jsme m li m nit plech na klap skipu. Naho e nad námi
pracovali ková i na vým n starého lana za nové. V noci jsem m l
neuv iteln živý sen. Zdálo se mi, že ková m uteklo sto metr lana a t i
z nich to ve strojovn zabilo. Lano se pak namotalo na skipovou nádobu
a záme níky Glince a Molinka shodilo do šachty. Mn se nestalo nic,
protože jsem v tom okamžiku strhával šrouby jinde. Byl jsem z toho snu
siln nesv j a p i nástupu na sm nu se sv il mistrovi se svými obavami.
Chlapi se za ali smát, že je to pitomost, a astovali m posm šnými
poznámkami. Mistr se ale zamyslel a nakonec rozhodl, že nám dá náhradní
práci a že skip dod lá no ní parta, až již ková i naho e nebudou.“
A práv toto rozhodnutí zachránilo part Old icha Mláde ka život.
Varovný hlas snu se totiž osudov naplnil. V 8.55 se t žní lano ne ekan
uvolnilo a spadlo na skip, kde zcela zni ilo p ipravené pracovišt pro
opravu klapy. Ješt p edtím však sta ilo mohutnými švihy rozsekat prostor
u t žního stroje. Údery namíst zabily dva ková e. Upozorn ní d lní
záme níci byli nasazeni jinde, a tak nehodu ve zdraví p e kali.

***

P ehlížení obdobných varovných signál se nevyplácí. Dokazuje to

i sv dectví Vlasty Kolkové. „M j manžel pracoval jako d lní technik na
jám Žofinka. Byl to veselý, milý lov k praktického založení a ani já v té
dob nebyla ochotná pop át sluchu p edtuchám nebo sn m. Jednoho dne
v srpnu roku 1964 ale bylo vše jinak. Manžel se probudil celý vyd šený,
v noci ho trápil jakýsi ošklivý sen a také dopoledne ho pronásledovaly
chmurné myšlenky. Žertoval se mnou, že brzy budu mladá vdova, ale místo
smíchu v tom zn ly až p íliš obavy a smutek. Jeho podivný pocit neklidu
nar stal, necítil se dob e, cht l, abych došla k léka i pro prášky na
uklidn ní, a p emýšlel, že nep jde na odpolední sm nu. Jenže v našem
hornickém kraji nebylo zvykem jen tak vynechat šichtu, a tak nakonec
p ekonal nechu a šel. K ve eru se náhle neklid p enesl i na mne
a najednou jsem i já s jistotou v d la, že se n co hrozného stane. Se svým
strachem jsem se sv ila sousedce, ale to již bylo pozd . O p l deváté ve er
p i fárání po odst elu se ve sloji utrhl strop a manžel z stal pod ním.“
 Šokující p esnost
V mí e detail zlov stných p edtuch jsou zna né rozdíly. N kte í lidé
nadcházející tragédii jen mlhav tuší, jiní ji dovedou popsat naprosto
p esn .
„D tství jsem strávila ve Spišské Nové Vsi,“ vzpomíná Eva Sta ová
z Karviné. „V páté t íd jsme v pololetí dostali novou spoluža ku. Bydlela
nedaleko, a tak jsme ze školy chodily spolu. Jmenovala se Mariena a m la
ty i sourozence. Nejmladší z nich, teprve p tiletý Alfonz, byl malý génius.
P estože ješt nechodil do školy, um l velmi dob e po ítat. Dokonce
Marien d lal úkoly z po t a nikdy se nemýlil. Asi po t ech m sících se
stalo cosi neuv itelného. Alfonz oznámil své matce, a si koupí erný
kabát a sourozenc m a také obstará smute ní šaty. Zdál se mu prý sen, že
si pro n j p ijdou and lé. Zárove dodal, že si nep eje, aby pro n j n kdo
truchlil a plakal. Rodina byla vyplašená, ale vše brala jako d tský výmysl.
Jenže Alfonz za n kolik dn skute n zem el. Mariena se mi s podivným
sv dectvím sv ila ješt za Alfonzova života, a tak mohu dosv d it jeho
pravdivost.“

***

Doktor Vladislav Pindroch z Doudleb nad Orlicí vypráví: „Událo se to

na Št drý den roku 1937. Má prababi ka slavila zrovna své 86. narozeniny.
Bydlela se snachou a nete í v malém domku a toho dne byly všechny doma.
Snaše s nete í se zdálo, že babi ka je n jaká jiná než obvykle. P ipisovaly
to jejímu zhoršenému zdravotnímu stavu. K jejich p ekvapení se
prababi ka za ala k ve eru sváte n oblékat. Snaše to nedalo a zeptala se jí,
kam se te potm a v nepohod chystá. Prababi ka odpov d la, že nikam,
o ekává ovšem návšt vu. P ijde prý její sestra Žofka. Ta ovšem byla již
ty icet rok mrtvá. Na to babi ka dodala, že se tak stane, až hodiny odbijí
p lnoc. V domn ní, že prababi ka trpí halucinacemi, rozhodla se snacha
hned ráno zajít za léka em a požádat o pomoc. O t iadvacáté hodin
prababi ka pronesla: ,Tak ješt hodinu.’ Nedala se p esv d it, že Žofie k ní
p ijít nem že, protože již dávno zem ela, a necht la poslechnout radu, aby
si šla lehnout. Když pak hodiny odbily p lnoc, prababi ka se podívala ke
dve ím a celá š astná hlasit zvolala: ,Vítám t , Žofie!’ Byla to její
poslední slova. Po nich se skácela a p ivolaný léka mohl už jen
konstatovat smrt.“
 ***

Ve svém archivu mám tém desítku spolehlivých zpráv

o p edpov zených úmrtích. Pat í k nim i výpov Ludmily Klvánkové ze
Vsetína.
„Psal se rok 1950. Bylo mi šestnáct a d lala jsem odpolední sm ny.
Dom jsem se vracela vlakem a cestou z nádraží musela kolem sousedního
domu. Bydlela v n m velmi stará vdova Apolenka.
Jednou v úterý jsem si p i návratu z práce všimla, že dve e Apolen ina
domku jsou doko án. M sí ek p kn svítil, a tak když jsem zv dav
nahlédla dovnit , vid la jsem Apolenku, jak sedí na posteli, šátek na hlav ,
a up en hledí p ed sebe, jako by n koho vid la. Byla to malá chaloupka,
celá ze d eva a ze sín bylo vid t až do sednice. Obešla m tíse , cosi
d sivého m sev elo a já celá ve strachu pospíchala dom . Vzbudila jsem
maminku a vše jí vypráv la. Ona na to, že se hned ráno k Apolence
podíváme; a tak jsme šly. Dve e byly zav ené, nemocná vdova polehávala
v posteli, a když jsme se jí zeptaly, pro m la o p lnoci všechny dve e
otev ené doko án, tak klidn ekla: ,To nic. To m j starý mi p išel íct, že si
pro mne p ijde v sobotu ve t i odpoledne, že mám být p ipravena. A pak za
sebou dve e zav el.’
P edstavila jsem si, že jsem nakukovala dovnit , práv když byl
v chaloupce duch, a byla jsem strachy bez sebe. Od toho dne jsem odmítala
chodit v noci sama a k vlaku pro mne musel vždy n kdo p ijít. To ovšem
jen do soboty. Tehdy jsem se vrátila z práce již p ed osmou ve er. A sestra
mi hned na nádraží zv stovala, že Apolenka skute n ve t i odpoledne
zem ela. O avizovaném p íchodu její smrti v d lo dost lidí, kte í to také
mohou dosv d it.“

***

Tragickým hrdinou jednoho z dalších p ípad je František Škába

z í an u Prahy. V roce 1971 mu bylo pouhých sedmadvacet let. Byl
idi em dálkových tras, sportoval a zdánliv p ekypoval zdravím. P esto si
na sklonku listopadu za p ítomnosti n kolika len vlastní rodiny p esn
p edpov d l svou smrt.
Alena Škábová k tomu vypovídá: „Ve st edu za mnou p išel manžel do
práce, že mu není dob e a že si vezme pár dní volna. V pátek se mu ud lalo
lépe. Ve er p išla na návšt vu sestra, a tak jsme sed li u stolu a hráli karty.
Manžel m najednou požádal o blok a n co v n m máral. Když mi ho
vrátil, vid la jsem, že sestavil text vlastního parte a na další list sepsal
poslední v li. To, co jsem v tu chvíli považovala za nemístný žert, se ale
zm nilo v krutou realitu.“
František Škába sepsal své parte v pátek 19. listopadu, smrt si
p edpov d l na 21. listopad a poh eb na 25. listopad. Dva dny nato
skute n zem el. Jediný volný termín v ob adní síni pražského krematoria
byl opravdu jen 25. listopadu, pouze v hodin došlo k malému omylu.
Poh eb se konal v 8 hodin ráno, místo v p edpov zených 11 hodin. D sivé
proroctví se tak vyplnilo beze zbytku.

Osudu neunikneš
Zatímco uposlechnutí n kterých varovných signál mnoha lidem
zachránilo život, jiným, jak se zdá, není tato výsada dop ána a osud
neúprosn trvá na svém. Blažena Vacková z Humpolce p ipomíná tuto
událost: „Strýc mého známého byl haví a ob as si chodíval p ivyd lat i ve
sváte ní dny. Jednou v sobotu se své manželce sv il, že by v ned li
nejrad ji na sm nu nešel. Má prý divný pocit, že se stane nešt stí, n co na
n j v dole spadne, zabije ho to a on se pond lka nedo ká. Ned lní šichta
nebyla povinná, a tak ho manželka p emluvila, aby nikam nechodil a z stal
doma. Na druhý den ráno vstala, p ipravila snídani a šla vzbudit muže, ale
ten byl mrtvý. Zjistilo se, že obraz upevn ný na zdi nad postelí se uvolnil,
rohem rámu ude il nebohého muže rovnou do spánku a zabil ho. I když se
vyhnul sm n v dole, tušená smrt jej našla v jeho vlastní posteli.“

***

O podivných hrách osudu vypráví i nezvyklá zkušenost pana F. F.

„Po skon ení druhé sv tové války se mi ve snu ozval hlas: ,I tvoje
rodina bude válkou postižena, rozhodni, kdo má zem ít.’ Poté následovalo
vyjmenovávání jednotlivých sourozenc , m l jsem jich p t. U každého
jsem íkal jen prosebné NE. Když jsem takhle sta il odmítat, ozvalo se
jméno otce a já už nedokázal rychle pronést NE. Hlas byl pry a já se
probral k plnému v domí. Ráno jsem se ut šoval, že to všechno byl jen zlý
sen. Válka už p ece skon ila, a tak si st ží m že vybrat další ob . Jenže
17. ervna onoho roku 1945 jsem s kamarádem odjížd l do Prahy a k vlaku
m doprovázel otec. Rozlou ili jsme se a on šel na procházku do p írody.
Tehdy jsem ho vid l naposledy. Na druhý den p išel telegram s textem:
Vra se, táta zem el. Doma jsem se dozv d l, že tajemný hlas avizující
další ob války nelhal. Otce p ejel opilý rudoarmejec ve vojenském aut .“
 ***

Ješt pozoruhodn jší je p ípad tradovaný v rodin Jaroslavy Svobodové

z Kolína.
„Moje maminka byla ze sedmi d tí. Po smrti prvního bratra mluvila ve
snu se svou zesnulou matkou a ta jí sd lila, v jakém po adí za sebou budou
ostatní sourozenci umírat. Když zem ela mat ina sestra R žena a po ní
Anna, matka prohlásila: ,A nyní jsem na ad já.’ A to se také stalo.
Všichni sourozenci zem eli p esn v po adí, jak to moje babi ka ve snu
p edpov d la. Poznamenávám, že mezi nejstarším a nejmladším byl rozdíl
dvaceti let.“

Varující p ízraky
Má smrt svou tvá ? M žeme ji vid t, anebo to jsou jen pov ry, které
vypráv jí o kmot i ce s kosou? N která sv dectví nazna ují, že konec
života m že být za ur itých tajemných okolností provázen pozorováním
zvláštních úkaz a záhadných bytostí.
„Jednoho mrazivého únorového rána roku 1985 jsem byla ve velmi
špatném zdravotním stavu p evezena do nemocnice,“ vypovídá Eva
Zapletalová z Brna. „Jediná volná postel byla ve velkém pokoji, kde ležely
samé staré ženy, krom asi ty icetileté pacientky. Byly jsme p ibližn
stejn staré, a tak jsme spolu sporadicky prohodily pár slov a ob as se na
sebe mdle usmály.
Jednoho ve era se za hlavou mé vrstevnice objevilo N CO. Podobalo se
to bílému pr svitnému oblá ku - nebo snad závoji - a vlnilo se to. Úkaz
jsem pozorovala n kolik sekund. Pak zmizel zrovna tak nenápadn , jak se
objevil. Myslela jsem si, že to bylo vid ní zp sobené mou vysokou
teplotou. V noci pak tato pacientka velmi dlouze a t žce umírala. Na
ve erní p elud v souvislosti s její smrtí jsem si ale tehdy nevzpomn la.
Jenže za necelé dva týdny jsem stejný jev uvid la nad jinou pacientkou
a také ta zem ela. A pak nad jinou ženou, která byla nesmírn ilá, ale ani
ona neunikla smrti. Ležela jsem v tom nemocni ním pokoji další dva
m síce. Sv telný jev jsem již nepozorovala, ale ani z pacientek žádná
neskonala.
Po šesti letech jsem musela nastoupit znovu do nemocnice. Jednalo se
o menší operaci, kterou jsem delší as odkládala. Byla jsem p esv d ena,
že do dvou týdn budu doma, a na p ízrak smrti jsem v bec nepomyslela.
Zákrok však byl mnohem t žší, než jsem ekala, nastaly komplikace,
probrala jsem se ješt p ed koncem operace a pak sužovaná bolestí trp la
na l žku. Najednou jsem uvid la v prot jším rohu pokoje po tolika letech
známý bílý oblá ek. Dal se do pohybu svým charakteristickým vln ním
a plul rovnou k mé posteli. Cht la jsem k i et, ale slabostí jsem nedokázala
vydat ani hlásku. V d la jsem, že se ke mn nesmí dostat. Sebrala jsem
veškerou energii, kterou jsem ješt m la, a vší silou v duchu k i ela: ,Jdi
pry , ješt ne, te ješt ne!’ Stále jsem to opakovala. A ono se to odvinilo
zp t do rohu pokoje, chvíli vy kávalo a pak op t zamí ilo ke mn . T žko
íci, kolikrát se tento útok opakoval. Byla jsem u konce se silami. Pak se
náhle k mé velké úlev sv tlo ztratilo. Vylé ila jsem se, ale vím, že tehdy
jsem byla na dosah smrti.“

***

Sv telný oblak je astým p íznakem p íchodu smrti. N kdy na sebe bere

podobu již zem elých osob. Františka Sýkorová z Plzn píše:
„M j manžel stonal. M l rakovinu, t žce nesl pobyt v nemocnici, a tak
p ivítal, že ho ošet ující léka pustil na krátkou dovolenou. M l však stále
silné bolesti a já jsem byla zoufalá. Prášky, které užíval, mu došly a já
musela pozd ve er dojít do lékárny pro jiné. Byly asi ú inn jší, protože po
nich se manžel uklidnil. Myslela jsem, že usnul, a tak jsem tiše pustila
televizi.
Byl za átek srpna, v pokoji bylo dusno k nedýcháni, i když bylo okno
doko án. Byla jsem tak unavená, že jsem program televize v bec
nevnímala a pomalu usínala. Najednou se mi zdálo, že m ovanul chlad,
jako by v pokoji nastal pr van, a z eteln jsem vid la, jak dovnit vešla má
tchyn , která byla již sedm rok po smrti. Prošla kolem mne a postavila se
k manželov posteli. S hr zou jsem se probírala k v domí. Zvedla jsem se
z k esla a zamí ila k manželovi. Díval se na mne a ekl: ,Byla tady máti,
p išla si pro mne.’
V tu chvíli jsem strachem nemohla ani promluvit. To dusno, d sivé
vid ní a v bec celá atmosféra v pokoji, plná zoufalství a beznad je, m
úpln ochromily. Ihned jsem volala synovi, aby p ijel. Manžel skute n
krátce nato zem el. asto na tu noc vzpomínám. Byla jsem sv dkyní
zjevení, anebo se na mne p enesly myšlenky manžela, který si ve svých
posledních chvílích vzpomn l na maminku?“

***

Zvláštní p edzv stí nebezpe í smrti jsou vidiny poh ebního vozu.
Bohuslav Harašta z Karlových Var se 28. íjna 1933 vracel ze sokolské
akademie. Z dáli vid l v šeru, jak p ed jeho domem stojí bílý poh ební v z
s párem bílých koní. Když p išel blíž, p elud zmizel. Ve stejný okamžik
otec Bohuslava Harašty zem el.
Také editelka jedné z ostravských škol m la podobnou vizi. Na
Silvestra roku 1986 dopoledne spolu se svým mužem a dalším manželským
párem jeli autem do Frenštátu. Cesta byla zasn žená, kluzká, tak museli jet
pomalu. Najednou editelka uvid la p ed sebou poh ební v z v celé parád ,
tažený dv ma páry koní. Když ho spat ila, ekla ostatním: „Podívejte na ten
poh ební v z, to už jsem dlouho nevid la.“ Ostatní propukli v smích. „Jaký
v z, prosím t , vždy nic nejede. Ješt jsme neza ali oslavovat a už jsi
opilá.“
Vzáp tí vjeli do zatá ky, proti nim se vy ítilo auto, dostalo smyk a eln
do nich narazilo. Nikomu se celkem nic nestalo, jen editelka prolet la
p edním sklem a byla zle pohmožd ná. Lé ení trvalo n kolik týdn . Celý
život je realisticky založená, ale nyní je p esv d ená, že ji vidina
poh ebního vozu varovala p ed nebezpe ím a možná i smrtí.

***

Zní to jako pohádka, ale p esto se v mém archivu nachází n kolik

pozoruhodných výpov dí lidí, kte í jsou p esv d eni, že vid li smrt v její
tradi ní podob a dokonce s kosou v ruce. Jedna t ináctiletá dívka, která
ležela na odd lení intenzivní pé e, p ivolala léka e a tvrdila, že u hlavy
jednoho pacienta vidí kostru s kosou. Cht la ji odehnat, ale smrt jen vztekle
zasy ela a sklán la se nad pacientem, který skute n v následujících
minutách zem el.
O zvláštním prožitku vypráví také Marcela Doležalová z Kostelce nad
Labem.
„M j prad de ek byl forman. Vlastnil bytelný v z a poslušné silné
kon , na n ž nikdy nemusel použít bi . Jednou se brzy ráno vydal
s nákladem do Plzn . Musel jet lesními cestami a velmi opušt nými místy.
Byl to ale opravdový vazoun a ni eho se nebál. Když p ijel ke k ížku,
o n mž se vypráv lo, že tam kdysi dávno lupi i zabili mladého ezníka,
všiml si ženské postavy. Byla celá zahalená do n eho šedivého a v ruce
držela dlouhý, do plátna zabalený p edm t. Prad de ek zastavil a ženské
nabídl, že ji sveze. Sotva dosedla, zavanul prý z ní zvláštní chlad. Ale co
bylo horší, kon za ali nespokojen frkat, hrabali nohama a za nic na sv t
necht li pokra ovat v cest . Prad de ek musel sáhnout po bi i. Dalo mu to
práci, než se v z rozjel. Kon však stále byli zd šení, jeli neklidn a jen
hrozba bi e, který dosud neznali, je pobízela k pohybu.
 Prad de ek cht l navázat hovor, vytáhl chleba se slaninou a nabídl
spolucestující. Ta ale ne ekla ani slovo, jen tak divn zachr ela a odtáhla
se. Prad de ek pocítil úlevu, když na rozcestí u myslivny ukázala, že chce
vystoupit. Slezla, neoto ila se a zmizela. Kon se uklidnili a sami se s chutí
rozjeli. Když se prad de ek ve er vrátil dom , dozv d l se zlou novinu.
Hajný z myslivny, u níž vysadil tu podivnou ženu, zem el. Padl prý k zemi
jako pod atý. Prad de ek byl p esv d en, že mu p ivezl smrt.“

***

S p edzv stí smrti v lidské podob se setkala i Alena Kuklová z Prahy:

„V kv tnu roku 1981 se mi zdál podivný sen. V d tském pokoji na posteli
starší dcery ležela sta ena, jejíž podoba mi byla známá, a umírala. Stála
jsem u ní, když jsem najednou uvid la ve dve ích smr áka. Byl to velice
p kný muž, oble ený do tmavého obleku s bílou košilí. ekl, že si jde pro
tu starou paní. Požádala jsem ho, aby ji ješt chvíli nechal žít. On souhlasil,
že prý si ješt n co vy ídí a vrátí se. Zeptala jsem se ho, jestli neví, kdy
um u já. Odpov d l, že to neví, ale že se podívá. Poté odešel. Když se
vrátil, sd lil mi, že zem u, až mi bude ty icet šest a p l roku.
Krátce nato jsem dostala zprávu, že oné noci zem ela v nemocnici
babi ka. První ást snu se splnila. Jak to bude s p edpov dí mé smrti, na to
si musím po kat do podzimu roku 1996.“

***

Pro jsou n kte í lidé varováni p ed smrtí a jak vznikají zlov stné
p edtuchy, nevíme. Pochopitelné by byly pouze ty p ípady nemocných,
jejichž mozek upozor uje na hrozící kolaps organismu, jenže skute nost je
zcela jiná. V tém devadesáti procentech p ípad , které jsme zaznamenali,
se jednalo o zcela zdravé lidi. To považuji za velmi pozoruhodný fakt. Jak
je možné, že tito lidé byli p ed tragédií varováni daleko d íve, než léka i
dokázali zaznamenat jakékoli jiné výstražné signály? Neznamená to, že
naše p edstavy o prostoru a asu jsou pon kud falešné a že informace
o budoucích událostech m žeme za jistých okolností získat se zna ným
p edstihem? Hledejme odpov na tyto otázky a pak roz ešíme nejen
záhadu tušení smrti, ale možná poodhalíme i roušku tajemství samé
podstaty života.
 V. VAROVNÝ HLAS SN
Vidiny ve spánku provázejí lov ka odnepam ti a z ejm stejn dlouhou
dobu se lidé pokoušejí rozluštit jejich poselství. Jak dokazuje Bible, první
kniha Mojžíšova, i samotné Boží zaslíbení bylo Jákobovi zv stováno ve
snu prost ednictvím symbolu žeb íku sahajícího až do nebes. A Jákob v
syn Josef byl tak dovedným vyklada em událostí zjevených ve spánku, že
jej již v sedmnácti letech nazývali mistrem sn . Prorockými sny se zabývali
sta í Egyp ané, Babylo ané i Chaldejci. Výklad závisel nejen na místních
zvyklostech, ale asto i na p ání žadatele o rozlušt ní. Alexandru
Makedonskému se jednou ve spánku zjevil b žek - satyr. P ivolaní v štci
dob e v d li, o em pov stný vojev dce v posledních dnech p emýšlí, a tak
pronesli toto proroctví: Jméno b žka - Satyros - lze rozd lit do dvou slov
Sa Tyros a to v p ekladu znamená Tv j je Tyros. To bylo p esn to, co
Alexandr pot eboval slyšet. Ihned vytáhl do boje a vytoužené m sto Tyros
zahrnul do svého panství.
S profesí vyklada sn se dodnes setkáme v mnoha zemích a ruku na
srdce, alespo jeden sná se ur it najde i u vás doma. M žete se v n m
do íst, že t eba vypadlý zub míti znamená smrt n koho blízkého a brýle
vid ti zase nazna uje, že chodíte kolem št stí, ale nevidíte je. Ponechme
však tuto symboliku stranou. Daleko zajímav jší jsou p ípady lidí, kte í
byli ve svých snech naprosto jasn a konkrétn varováni p ed nebezpe ím,
jež jim hrozí, anebo jasn upozorn ni, co se stane.
V mém archivu se nachází více než t i sta takovýchto sv dectví.
Následující výpov di jsou pouze malým výb rem.

Ni ivé výbuchy
V obci Sv tec poblíž Teplic dnes žije Václav Waldmann. Pozoruhodný
muž, písmák a badatel, který sbírá historky o záhadných událostech. Na
po átku této záliby stála vlastní nevšední prorocká vize.
„Po átkem padesátých let se v okolí Kašperských Hor stav ly triangu-
la ní body. Jedna parta zam ova bydlela v místním hotelu Skála. Nem l
jsem s nimi nic spole ného, a p esto se mi o nich jedné noci zdálo. Vid l
jsem n kolik stavba , jak nakládají do rakve chuchvalce roztrhaného
lidského t la. Pak se mi do toho promítl otev ený trezor, v n mž byly
peníze, n jaké výbušniny a také povalená krabi ka s rozbuškami. Ty byly
rozsypané po celém dn trezoru. Náhle se ozval výbuch a já vid l nesmírn
jasný záblesk a slyšel inkot skla. Tím sen skon il. Ale o ty i dny pozd ji
se stal skute ností. Byla ned le a já si po ob d dop ával trochu odpo inku
na kanapi. Probudila m hrozná detonace a in ení nádobí. Z okna svého
bytu jsem nic nevid l. Teprve když jsem vyb hl ven, zahlédl jsem
v prostoru mezi muzeem, kostelem a hotelem Skála velký zmatek. Po
dlažb se povalovaly rozházené bankovky, n kolik z nich ješt poletovalo
vzduchem, budova m la t i vyražená okna, sklo se t pytilo po celém
prostranství. Co se p esn p ihodilo, není dosud známo. Podle
vyšet ovatel se celé nešt stí seb hlo asi takto.
Vedoucí inženýr stavba m l v trezoru ukryty výbušniny pro práci
v terénu a také peníze na pond lní výplatu. Jedna žena pot ebovala
mimo ádnou zálohu. Inženýr byl z ejm opilý. Otev el trezor a p i výb ru
pen z si položil zapálenou cigaretu rovnou mezi rozsypané rozbušky.
Nastal výbuch, který zdemoloval ást hotelu, peníze lítaly vzduchem
a samotný viník m l v sob dobrých tisíc st epin. Jeho t lo se zalilo krví.
Tedy vše se stalo p esn tak, jak jsem vid l ve snu.“

***

Obdobný p íb h se udál v Mezibo í, ale tentokrát se š astn jším

koncem. Ivan Reinl o tom píše:
„Ráno 26. února roku 1993 mi manželka vypráv la sv j p íliš živý sen.
Zdálo se jí, že se chystá va it, ale p ed kamny stáli její dva zem elí brat i
a také již mrtvá matka a bránili jí v p ístupu ke sporáku.
O dva dny pozd ji va ila ob d a jedno z jídel p ipravovala v tlakovém
hrnci. Stála u kamen, ohlédla se a za oknem zahlédla sousedku, jak se
plaho í sn hem s ko árkem. Poodešla od sporáku, aby lépe vid la, a jak se
p iblížila k oknu, tlakový hrnec v d sledku ucpání pojistky explodoval.
Výbuch zni il celý sporák. Horní plát byl zkroucen, litinové podložky
u ho ák p elomené, jedna z nich hluboce p iškva ená do koberce a jídlo
i se zbytky hrnce rozházeno po st nách a stropu celé kuchyn . Kdyby moje
žena v tu chvíli stála u plotny, t žké zran ní a možná i smrt by ji z ejm
neminuly.“

***

Št stí m l i otec Zdeny Mold íkové z Orlové. Byl sice ve snu varován
p ed nebezpe ím, které mu hrozí, ale byla to jen obecná výstraha. Osud se
však sám postaral o jeho záchranu.
„Tatínek pracoval na Dole Nová jáma v Lazích. V noci na 19. kv tna
1921 se mu zdálo, že na n j v dole padl veliký kámen. Probudil se celý
zpocený a ješt cítil tíhu toho balvanu na prsou. Toho dne odpoledne p išel
za ním jeho kamarád a poprosil ho, aby mu vym nil sm nu a šel místo n j
na no ní. Tatínkovi se moc necht lo, m l stále ranní šichty a na ve er
domluvený n jaký program, ale nakonec vým nu p islíbil a ješt tu noc
fáral místo kamaráda do dolu. Ráno pak místo šichty šel spát. Krátce po
poledni ho probudil silný ot es, vstal a p es okno vid l, jak se z v trné
jámy, od níž nedaleko bydlel, valí kou . Honem se oblékl a utíkal na
šachtu. Všichni na n j koukali jako na zjevení a divili se, že je živý.
Ukázalo se, že práv v jeho revíru na pátém pat e ve sloji Kazimír došlo
k výbuchu t askavých plyn a krátce nato k explozi uhelného prachu.
Katastrofa si vyžádala 92 lidských život . Tatínek nešt stí ve snu vytušil,
díky vým n sm ny se zachránil a dožil se 89 let.“

No ní výstrahy
Sny, jak se zdá, nás dovedou naprosto p esn varovat p ed nebezpe ím,
které nám hrozí. Ji í Jandura z Vrchlabí se sv uje se svým nezvyklým
prožitkem: „Na po átku srpna roku 1971 zem ela moje teta. Asi tak m síc
po její smrti se mi zdál velmi živý sen. Zdálo se mi, že se dívám na televizi,
když najednou se program vytratil a na obrazovce se objevila tvá mé tety
a íkala mi: ,Jirko, ráno vypni elekt inu, a se n co nestane s barákem.’ Já
se ptal pro , a ona, že budou n co zkoušet, tak a poslechnu a zbyte n se
nevyptávám. Probudil jsem se, bylo asi p l jedné, šel jsem se napít a znovu
ulehl a usnul. Celá záležitost se opakovala, teta m znovu z obrazovky
d razn vyzývala, abych vše vypnul a odpojil všechny spot ebi e. Navíc
ekla, že ji posílá Pepa, to byl m j již také mrtvý bratr, že on to k nám již
nestihne. P ipomn la, že se už vícekrát nebude moci vrátit, tak abych ur it
poslechl. Vstal jsem celý rozrušený a odpojil ze zásuvek vše, co se jen dalo.
Elektrický sporák, bojler, televizor, ledni ku, erpadlo, rádio, troubu
i stolní lampy. Rodi e nebyli doma, m li se vrátit, až když už budu na
sm n . Na stole jsem jim zanechal vzkaz: ,Mami, vypnul jsem elektriku,
nic zatím nezapojujte a po kejte, až p ijdu dom , vše Vám pak vysv tlím.
Jirka’
Když jsem se vrátil z práce, byli již v našem domku elektriká i
z rozvodného závodu v Jablonci nad Nisou a prom ovali elektroinstalaci
a hromosvod. V dopoledních hodinách uhodil do našeho domu blesk, a to
velmi razantn , protože vytrhal ze zdí zásuvky i s celým vedením, od
stropu odst ihl všechna svítidla. Elektromonté i nám sd lili, že šlo o kulový
blesk. V ten den nebyla nikde bou e, jen nad Mšenem, kde se náš d m
nacházel, p ístroje zaznamenaly elektromagnetickou bou i, která
vyvrcholila již zmín ným bleskem. Kdyby nás teta nevarovala, p išli
bychom nejen o všechny zapojené elektrospot ebi e, ale pokud by t eba
výbuchem televizoru vznikl požár, možná i o d m. Má matka má dodnes
m j vzkaz, který jsem jí zanechal na stole, schovaný jako d kaz o tomto
nezvykle vypln ném snu.“

***

„Za druhé sv tové války jsem byl nasazen do fabriky na výrobu beden
na munici ve Vídni-Florisdorfu. Dne 4. ledna 1943 jsem ráno p ed
nástupem na sm nu vypráv l svým kamarád m sen uplynulé noci,“
vzpomíná Lubomír Mach z Chebu.
„P es velkou a hlubokou jámu bylo položeno prkno a já jsem po n m
p echázel. Asi v polovin cesty jsem však ztratil rovnováhu a do té jámy
spadl. M li jsme v kolektivu kamaráda, jemuž jsme pro jeho vysokou
postavu íkali agoun. Ten m v tom snu z té hrozné díry vytáhl a zjiš oval
zran ní. Byl studentem medicíny.
Mé vypráv ní nikoho nerozesmutnilo, padlo pár vtip a šlo se pracovat.
V poledních hodinách mn a již zmín nému agounovi na ídili vyložit
vagón d eva. agoun z stal na zemi a já vylezl nahoru na vagón do asi
t ímetrové výšky. Prkna byla pokryta zledovat lým sn hem. A pak se to
stalo. P i podávání d eva dol jsem uklouzl a slet l agounovi pod nohy na
zmrzlou zem. Kamarád m v bezv domí odnesl do kancelá e, kde jsem se
probral po notné dávce samohonky. V ústech plno písku a bolest po celém
t le. Dodnes mám památku na záp stí pravé ruky a nesmazatelnou
vzpomínku na no ní vizi nehody.“

***

Milada Falá ová z eských Bud jovic vypovídá: „Moje teta bydlela za
války v Praze poblíž místa, kde byl proveden atentát na zastupujícího
íšského protektora. Tu noc po osudném dni, kdy byl atentát spáchán, m la
teta šokující sen. Zdálo se jí, že se v pokoji objevil otec celý v bílém
a s vážnou, dokonce p ísnou tvá í jí prstem ukazoval na velkou sk í
s šatstvem. Teta se probudila a šla se do té sk ín podívat. Mezi jinými
od vy tam visela uniforma d stojníka sl. armády.
Strýc byl totiž záložním d stojníkem v hodnosti kapitána. Teta navlékla
na uniformu dlouhý zimní pláš a celý jej zapnula. Vzbudila strýce a sen
mu vypráv la. Strýc vstal, vzal z kapsy uniformy pistoli, zabalil ji do hadru
a odnesl do sklepa, kde ji zahrabal pod hromadu uhlí. Potom zase ulehli.
Krátce nato se ozvaly v dom rány, povely a ev. Údery pažbami pušek
dolehly i na dve e tetina bytu. Ta honem otev ela, do bytu vb hla skupina
n meckých voják s p ilbami na hlavách. Prohledali celý byt, dívali se i do
postele, otev eli všechny sk ín . Nic zvláštního ale nenašli. Uniformy pod
plášt m si nevšimli. Nebýt varujícího snu, mohli ovšem teta se strýcem
skon it na popravišti v Kobylisích.“

***

Paní M. B. ze Znojma p idává toto sv dectví: „M li jsme porouchaný

elektrický oh íva vody v koupeln . Než p išel opravá , bylo nutné
vytáhnout š ru ze zásuvky, aby nedošlo k p eh átí topného t lesa. V té
dob k nám p ijela na prázdniny moje nete . Spolu s mou sestrou šly do
kina. Ob d v ata jsem upozornila, aby ve er, než p jdou spát,
nezapomn la oh íva vypnout, ale holky z ejm ješt plné dojm na to
zapomn ly.
N kdy po p lnoci se mi zdál sen. Byla jsem v lese a slyšela volání, že
ho í. To se n kolikrát opakovalo. Navíc jsem cítila divný zápach, nemohla
jsem se probrat, ale volání jakoby zd raz ovalo: ,Vzbu se, nebo bude
pozd !’ Ale já stále b hala dokola, až m ozá il jas, který vycházel
z obrazu Srdce Ježíše, a já se probrala. Místnost byla skute n plná
podivného zápachu. B žela jsem k otev enému oknu, abych se podívala,
odkud p ichází. Byly žn , domnívala jsem se, že n kdo pálí slámu na poli,
ale dusivý moud se valil od nás zdola. V tu chvíli se m zmocnila hr za.
Jen tak v no ním prádle jsem b žela po schodech, prob hla kuchyní
a otev ela dve e do koupelny. Proti mn se vyvalil kou . Byla jsem rázem
erná jako kominík. Ozá il m plamen. Popadla jsem hadr a vytáhla š ru
ze zásuvky, která byla t sn u dve í. Koupelna byla jako udírna, umyvadlo
leželo rozbité na podlaze a na n m roztavený oh íva . Lišty d ev ných
zárubní ho ely. Nebýt výstrahy ve snu, mohla uho et celá naše rodina. Patro
domu je ze d eva, a kdyby chytlo plamenem, nem li bychom nad ji.“

***

„Jsem voly ská eška, do eskoslovenska jsem p ijela jako mladá

holka v roce 1947, ale to, co vám chci vypráv t, se odehrálo v jedné eské
vesnici, ješt za cara v bývalé Voly ské gubernii,“ napsala Nad žda
Smetanová z Brodc nad Jizerou. „V té dob bylo zvykem pást kon
v noci. A protože v okolí ádili zlod ji, kte í jednoho osam le pasoucího
hospodá e zast elili, hoši z vesnice se vždy p edem domlouvali, kde budou
pást spole n . Jednou se ovšem stalo, že m j d de ek, tehdy šestnáctiletý
kluk, p ihnal kon na pastvu a nikdo tam mimo n j nebyl. Hoši se na
poslední chvíli rozhodli jinak a ten, co to m l d de kovi vy ídit, zapomn l
vzkaz p edat. Bylo již pozd , d de ek nev d l, kde jeho kamarádi jsou,
a tak z stal na míst . Louka ležela u lesa, na jehož okraji stál mohutný dub,
na n mž se p ed asem ob sil z neš astné lásky jeden mládenec. D de ek
ho znal, a tak mu tam vždy dával malou kyti ku. A nezapomn l ani
tentokrát. Pak si sedl pod dub, chvíli hlídal kon a pak usnul. Náhle se mu
zdálo, že ten ob šený mládenec mu t ese ramenem, budí ho a íká: ,Ji í ku,
vstávej, jsou tady zlod ji. B ž honem ke koním a ujížd j dom . Ale pozor,
musíš ke stádu z pravé strany, na levé jsou zlod ji.’ D de ek se probudil,
doplazil se ke koním zprava, jak mu sen napov d l, a když je rozvázal,
vyšvihl se na jednoho z nich a hnal kon k vesnici. Zlod ji ho
pronásledovali a st íleli po n m, byli však skute n na levé stran a našt stí
se netrefili.“

***

Libor Lakosil z Havlí kova Brodu lí í p íhodu, kterou zažil na sklonku

padesátých let.
„M j spolužák Honza byl sympatický kluk, který se líbil d v at m, ale
život nem l lehký. O tatínka p išel v útlém d tství, a když chodil do osmé
t ídy, zem ela mu i maminka. Z stal sám s mladší sestrou a babi kou, která
se o n starala. Jednou o prázdninách jsme se s partou domluvili, že
pojedeme na kolech na výlet. Honza m l tehdy velmi moderní kolo
s berany a p ehazova kou, my ostatní v tšinou takové staré rachotiny.
ekali jsme na dohodnutém míst , a když Honza dorazil, hned povídá: ,Já
m l dnes v noci pitomý sen. Zdálo se mi, že za mnou p išla maminka a íká
mi: Jendo, p išla jsem si pro tebe, já t tady nenechám.’
Dost nás to zarazilo, ale nakonec jsme prohodili n co v tom smyslu, že
sen je sen, a když se vzbudíš, je den, a vyjeli jsme. Cesta z m sta vedla
z kopce, tak jsme to rozjeli. Honza jel první a pak se to stalo. Najednou na
kole divn zabalancoval, p elétl p es ídítka a hlavou narazil na patník
u krajnice. Praskla mu vidlice p edního kola a následující pád byl smrtelný.
Maminka si pro n j opravdu p išla.“

***

Již zmín ná Eva Laziš anová z Haví ova zaznamenala asi rok po smrti
své maminky podivnou no ní vizi.
„Šla jsem s d tmi do obchodu a najednou vidím naproti sob jít
maminku. D ti se k ní vrhly a objímaly ji, ale já nebyla schopná pohybu,
jako by m n co p imrazilo. Ona se na mne zadívala a sd lila mi, že ji
vidím naposled. P išla se rozlou it, ale že se jí nechce jít samotné, a tak si
s sebou vezme mého manžela. Za ala jsem plakat a prosit, a to ned lá.
D ti jsou dosud malé, bylo jim p t a t i, a otce pot ebují. Chvíli m
poslouchala a potom slíbila, že se tedy manželovi nic nestane. Tím sen
skon il. Manžel v té dob jezdil jako idi dálkové p epravy a byl pry .
Když se po týdnu vrátil dom , vypráv l mi, co se mu p ihodilo v noci
z pond lka na úterý, kdy se mi zdál sen o mamince. Jel mimo ádn
náro nou trasu v Itálii. V tšinou to byly samé serpentiny v horách. Byl
unavený, a tak jej p emohl mikrospánek. Probral se s pocitem, že jej n kdo
siln drží za rameno, táhne dozadu a íká: ,St j! Neje už dál!’ Zastavil
a p i pohledu ven z kamionu zjistil, že p ední kola stojí jen kousek od
propasti.“

***

Václav Petrlík z Mostu p ináší další p íklad zlov stné p edtuchy

promítnuté do snu.
„Moje teta se svou matkou bydlely v rodinném domku ve Stalingradské
tvrti. Tenkrát v roce 1961 to byla okrajová ást Mostu. Pro všechno se
muselo jezdit dol prudkým kopcem do m sta tramvají. Byly to staré vozy
s klasickými plošinami. Onoho dne se teta rozhodla jít cosi vy ídit na
ú adech. Byla již oble ená, když p ib hla její matka a celá zadýchaná jí
ekla: ,Anno, nejezdi dneska do m sta, m la jsem hrozný sen. Vid la jsem
p evrácenou tramvaj a plno krve. Mám strach, aby se n co nestalo.’ Teta
ale m la pozvání na ur itou hodinu, a tak cht la jít. Její matka ji zdržovala,
ale nepoda ilo se jí to. Teta docházela k zastávce, když vid la, jak se
z kopce ítí velkou rychlostí tramvaj. Lidé na plošinách k i eli hr zou
a vyskakovali ven. Brzdy selhaly a vozy nabíraly stále v tší zrychlení. Dole
v prudké zatá ce se tramvaj p evrátila, rozbila dva obchody. P t lidí na
míst zem elo, dalších patnáct bylo t žce zran no a dva z nich úraz
nep ežili.“
Teta Václava Petrlíka sice prorocký sen nerespektovala, ale p išla pozd
na zastávku, a tak osudnou tramvají nejela.

***

Také Daniela Mašková z Chvalenic nedbala výstrahy snu a nevyplatilo

se jí to.
 „V roce 1972 mi zem ela maminka. Asi tak za t i týdny po jejím poh bu
jsem m la sen: Lezla jsem po starých d ev ných schodech na p du
králík m pro seno. Když jsem vystoupila asi do t í tvrtin, vid la jsem, že
p ede mnou je na p d p kná hromádka vajec. Ihned jsem volala na
chlapce, aby mi p inesli košík. ekala jsem dlouho, už jsem cht la kluky
znovu zavolat, když jsem si všimla, že pod schody stojí moje maminka
oble ená v šatech, v nichž jsme ji poh bili. Od hlavy k pasu byla vid t
normáln a od pasu dol se rozplývala jako v mlze. Zdvihla ukazová ek
a ekla: ,Danielo, dej si pozor, a nespadneš.’ A rozplynula se.
Ráno jsem se probudila, vypravila chlapce do školy a školky a na sen
jsem si ani nevzpomn la. Pak jsem vzala n ši na seno a lezla na p du.
Zrovna jsem se chystala zpátky, když tu najednou jako když do mne n co
str í a já spadla dol pod schody, kde jsem z stala ležet víc jak dv hodiny.
Doma nikdo nebyl. Když jsem se probrala, byla mi hrozná zima a zárove
jsem celá ho ela. Byl to sice jen ot es mozku, ale sta ilo to. Varování jsem
neuposlechla a to se mi vymstilo. Od té doby vím, že když se mi zdá
o n kom z rodi , jak na mne mluví, mám si dát pozor, co p inesou p íští
dny.“

***

Ve zcela výjime ných p ípadech lov k nedokáže zabránit katastrof ,

i když je na ni p edem upozorn n. Božena Herbergová z Hradce Králové
byla za války totáln nasazena v Brn u firmy Klockner v p ekladišti na
jatkách. Dne 20. listopadu roku 1944 se jí kolega sv il, že m l d sivý sen.
Vid l, jak se jeho manželka s t íletým synem stali ob mi náletu. Brnu sice
bombardování nehrozilo, ale vidina byla až p íliš živá.
„Poslouchali jsme p i práci víde ský rozhlas. Když se objevily nad
územím rajchu angloamerické bombardovací svazy, kukala do hudby
i mluveného slova kuka ka. Ten den se ozvala brzy. Ješt nebyl ohlášen ani
sm r a cíl útoku a ozvaly se první detonace. Bylo krátce po 11. hodin , nad
Brnem se rozpoutalo peklo. Rozprchli jsme se do kryt . Hala dostala p ímý
zásah. Když kone n utichl ev motor a svišt ní padajících bomb, ptala
jsem se po svém kolegovi. Ukázalo se, že v nejv tší v av opustil kryt,
doma ale své drahé nenašel. ekli mu, že paní nesla chlape ka do krytu
pod nedalekou školou. Ta však dostala dva zásahy a zcela vyho ela.
V jejích troskách oba spolu s ostatními zahynuli. Nikdy tam nechodila, ale
varována manželovým snem hledala jist jší úkryt, než byla jejich vilka,
která i tentokrát z stala nepoškozená.“
 Poslové špatných zpráv
Sny ovšem nemusejí vždy jen varovat. asto nás pouze p edem
upozor ují na události, které se teprve stanou, anebo se již odehrály, ale my
o nich dosud nevíme. Bohužel v tšina z nich má také tragickou p íchu .
Milada Bezd ková z Nového Ji ína se ve snu stala p ímým ú astníkem
posledních chvil svého nemocného otce.
„Vid la jsem obraz domova jakoby od stropu v rohu kuchyn . Tatínek
ležel na kanapi, maminka stála u sporáku vedle léka e, který tatínka chodil
ošet ovat. Otev ely se dve e a vešel m j starší bratr v železni á ské
uniform s taškou p es rameno. Doktor mu podal ruku a oznámil, že tatínek
práv zem el. Bratr se podíval ke kanapi a ekl: ,To není pravda, vždy se
hýbá.’ Doktor namítl, že je to poslední zachv ní.
Probudila jsem se, bylo krátce po šesté ráno. Pak p išel telegram, že
tatínek opravdu onoho rána zem el. Na poh bu jsem se dozv d la, že vše se
událo p esn tak, jak jsem vid la. Bratr se vrátil z práce ve stejnokroji
a s doktorem si vym nili ony v ty, které jsem ve snu slyšela. K smrti otce
došlo ve stejnou dobu, kdy se mi o tom zdálo. M j sen byl vlastn p ímým
p enosem.“

***

V roce 1937 m la Milada Horá ková z Brna p ed svatbou, když ji

za aly trápit tíživé sny. Vid la v nich, jak její nastávající se náhle ztrácí
z tohoto sv ta, a potom zahlédla estnou stráž s nablýskanými bodly.
Nep íjemné no ní vidiny vyvrcholily v pátek 13. íjna, kdy snoubenec
nep ijel na smluvenou sch zku.
„Byl vždy velmi p esný, ale jako voják m l etné povinnosti, a tak jsem
si íkala, že se asi musel zdržet ve služb . Toho ve era jsme m li jít na
sokolskou akademii, ekala jsem dlouho a pak šla spát. Zdálo se mi, že ke
mn p išel muž v uniform a íká mi: ,Sle no, vy jste v era ve er ekala
pana poru íka, ale on už nep ijde. Už se nikdy nevrátí.’ A pak jsem vid la
op t ta nablýskaná bodla. Ráno druhého dne za mnou p išel etník
z vedlejší etnické stanice a íká: ,Sle no, vy jste ekala pana poru íka, ale
on už nep ijde. Havaroval v Ostrav na motorce p i pronásledování zb ha.’
M j snoubenec zran ní nep ežil. Poh eb se konal v mrazivý slunný den.
P ed kostelem stála estná rota s jasn zá ícími nablýskanými bodly.“

***
 Vladimír Pacula je železni á em t lem i duší. Slouží na brn nském
hlavním nádraží, a jak se zdá, je s ním p ímo bytostn spjat.
„Jednoho rána v zá í 1989 jsem se vrátil z no ní služby a šel si lehnout.
Normáln spím tak do 13 hodin, ale tentokrát m tížila m ra železni ní
katastrofy. Vid l jsem, jak se p ímo na nádraží srazily vlaky. Tato vidina se
mi stále vracela p ed o i a nedala mi spát. Vstal jsem již v jedenáct a sv j
sen vypráv l žen . Smála se, že jsem p epracovaný. Po poledni nás smích
p ešel. V televizním zpravodajství hlásili, že na tvrté koleji brn nského
hlavního nádraží došlo k nehod . Špatn navedený vlak vrazil do soupravy
ekající u peronu. Škoda byla zna ná, neobešlo se to bez zran ných, ale
našt stí nikdo nezem el.“

***

Doktorka Ivana Hefková z Prahy je senzibilní žena. Ze sn se ob as

dozvídá, co p inese zít ejší den.
„Za alo to p ed 24 lety, kdy jsem jako mladá dívka pracovala u firmy
zabývající se dovozem tisku. V kancelá i jsem se sp átelila s více než
šedesátiletou vzd lanou ženou, které všichni íkali R ženka. V mládí
bývala vážn nemocná, neprovdala se a žila nedaleko sídla firmy u svého
bratra. Na pracovišti bývala vždy jako první. Chodila jsem také asn
a ráda si s ní povídala. Neklamným znamením, že R ženka je již na svém
míst , byl prázdný v šá ek ve vrátnici, na n mž p es noc visel velký
ozdobný klí od kancelá e.
Jednou k ránu se mi zdálo, že paní R ženka p išla ke mn a ekla: ,Dnes
ne ekej, já jsem um ela.’ Vzpomínám si, že jsem tu zprávu p ijal klidn
a bez vzrušení. Do práce jsem jela v pevném p esv d ení, že klí bude
poprvé viset ve vrátnici. A bylo tomu tak. Vrátný se podivoval, že se ješt
nestalo, aby se R ženka opozdila. Kolegyn p icházely a divily se také. Já
ml ela a ekala netrp liv na telefon. Zazn l p esn na po átku pracovní
doby a bratr R ženky nám jeho prost ednictvím oznámil, že jeho sestra již
nikdy nep ijde. V noci zem ela.“

***

Sny dovedou pozoruhodn p esn informovat nejen o osobních

tragédiích, ale také o zcela oby ejných, i když v tšinou také ne zrovna
p íjemných budoucích událostech. Jedné žen z Krom íže se zdálo, že jí
na h bitov bude ukradena taška. Dva dny nato se tak opravdu stalo. Marie
Šalpachtová se chystala na h bitov uložit urnu. Noc p edtím vid la ve snu,
že p ipravený pomník je poškozený, a váza i velká keramická mísa s kv ty
jsou rozbité. Na druhý den našla skute n vše zni ené. Paní
H. P. z Olomouce se ve snu zjevila zem elá maminka a st žovala si, že
s jejím t lem v krematoriu zacházejí bez úcty a že stále ješt eká na
poslední ob ad. Provedená kontrola tuto skute nost potvrdila. Jsou známy
i dva p ípady, kdy zesnulí ve snu radili svým vdovám, jak je nutno
postupovat p i výpo tu d chodu.
Paní N. I. z elákovic se zdálo, že její muž má milenku. Vid la je ve
snu, jak se milují v aut . Po manželov návratu z údajné služební cesty na
n j uhodila. K nev e se p iznal. Domníval se, že byl sledován a žena
všechno vid la na vlastní o i. Podobným kuriózním p ípadem m že sloužit
i Irena T mová z Rož alovic.
„Manžel dostal prémie. Dal mi n jakou ástku a tvrdil, že to je všechno.
Tu noc se mi zdálo, že slyším hlas, který íká: ,Nedal ti všechno, lže ti.
V garáži naho e je škatulka, podívej se tam.’ A uvid la jsem sv télko
v rohu regálu. Pak jsem to zaspala.
Ráno jsem se nasnídala a i když do garáže skoro v bec nechodím,
vzpomn la jsem si na sen a šla se tam podívat. V rohu regálu opravdu
ležela malá škatulka se sví kami do auta a v ní 3 000 korun. Manžel doma
nebyl, ekla jsem mu to až ve er. Od té doby si netroufl obelhávat m .“

P edzv st krutého konce

Za v bec nejpodivn jší ze stovek sv dectví o napln ných snech, která
mám ve svém archivu, považuji výpov di paní M. E. z Jihlavy a Drahomíry
Matouškové z Mnichova Hradišt . V tšinou se výstraha objeví ve spánku
krátce p ed nadcházející nehodou, t mto ženám se však o budoucích
smutných událostech zdálo o n kolik desítek let d íve, než k nim došlo.
M. E. vypráví: „Když jsem ekala první dít , týden co týden jsem ve
spánku vid la lidské ucho, ovšem bez otvoru. Strašn m to vyd silo. Když
se dcerka narodila, bála jsem sejí podívat na uši. Naléhala jsem na manžela,
nebo jsem rodila doma, a si naše d v átko dob e prohlédne, jestli je
v po ádku. On o mém snu nev d l, a tak se jen divil, pro jsem tak
vystrašená. Všechno bylo v po ádku. Léta ubíhala a já na sen zapomn la.
Dcerka se vdala a narodil se jí syn. Jaké však bylo naše zd šení, když se
zjistilo, že je nedoslýchavý.“

***

„N kdy v roce 1967 m trápil hrozný sen. Vid la jsem jakýsi velký stroj
pono ený do tmy, cosi do n j narazilo, ozvala se strašná rána provázená
zábleskem sv tla, které ozá ilo krajinu. Bylo to na neznámém míst poblíž
jakéhosi objektu, snad statku, a já naprosto jist v d la, že práv p i této
nehod umírá m j syn. Cht la jsem b žet za ním, ale nešlo to, a tak jsem
jen k i ela,“ vzpomíná Drahomíra Matoušková. „Pak jsem se probudila,
celá vy erpaná a zpocená. Snad hodinu mi trvalo, než jsem se
vzpamatovala, uklidnila se a uv domila si, že máme sedmiletou dceru
a žádného syna. N jaký as jsem si ten živý sen pamatovala a pak se mi
z pam ti vytratil. V roce 1969 se nám narodil syn Roman. Rostl a dospíval,
m li jsme z n ho radost. Byl nesmírn hodný, citov založený
a dobrosrde ný. Pak se zamiloval, oženil a sám m l syna. V ervenci roku
1990 se u nás zastavil, když jel za svou manželkou. Ale k cíli už nedojel.
St etl se v noci poblíž statku s kombajnem. Jak jsem se pozd ji dozv d la,
nehoda se odehrála tak, jak jsem ji p ed 23 lety vid la ve snu. Jaká síla mi
oznámila smrt syna ješt p edtím, než se v bec narodil? Byla to smy ka
v ase, anebo varování osudu?“

***

O tom, že sny dovedou skute n p esn varovat p ed nebezpe ím, které

nám hrozí, nelze pochybovat. D kazy najdeme v historických análech
i sou asných zprávách. Jak víme z Bible, i Josef byl ve snu varován, aby
uprchl do Egypta s Marií a malým Ježíškem. Mudrci z východu byli ve
spánku upozorn ni, aby se z Betléma nevraceli p es Herodesovo sídlo.
Mnoha panovník m a mág m byly zv stovány budoucí události. Ale
abychom nez stávali jen v dávné minulosti - až podez ele mnoho
geniálních objev , které rozhodujícím zp sobem posunuly v decký
výzkum, bylo u in no následkem inspirace zjevené ve snu.
„Stál jsem na slunci z planoucího plynu. Planety míjely se svistotem
kolem. Byly spojeny s tímto sluncem tenkými nitkami a kroužily kolem
n ho. Najednou plyn ztuhl. Slunce a planety se zmenšily,“ lí í slavný
atomový v dec Niels Bohr sv j podivný sen, který m l jako student. Po
probuzení si uv domil, že práv objevil tak dlouho hledaný model atomu.
Na tomto snu stojí dodnes moderní atomová fyzika. Také objev struktury
molekul, základ kybernetiky a mnoho dalších poznatk m lo své ko eny
v podivných, a p esto tak konkrétních no ních vidinách.
Pracovníci amerického Gallupova ústavu provedli v roce 1990 výzkum,
podle n hož se s prokazatelným napln ním sn setkalo více než dvacet
procent populace. Fenomén p edvídání budoucnosti ve stavu spánku tedy
bezesporu existuje, ale doposud o n m víme velmi málo. asto nejsme
schopni rozlišit skute nou informaci od pouhých fantazií, které nám sny
p inášejí. A už v bec nejsou prozkoumány podmínky, za nichž
k prorockým vizím ve spánku dochází. ím jsou v štecké sny vyvolávány
a jakému typu lidí se nej ast ji zdávají? Jak íkal Lovecraft, jisté je zatím
jen jedno - titánský význam sn rozhodn nesmíme podce ovat.
 VI. V ŠTBY A PROROCTVÍ
Jednoho rána roku 1952 se ve washingtonské katedrále St. Matthew
jedné z v ících žen dostalo neobvyklého vid ní. Když se vroucn modlila
p ed sochou Panny Marie, jako ve snu vid la náhle Bílý d m, nad ním
v pozadí tmavý mrak a íslice 1-9-6-0. Mladý muž s modrýma o ima stál
ve dve ích budovy a slyšela hlas, který jí sd loval, že demokrat, který bude
v roce 1960 zvolen za prezidenta, se stane v období svého p sobení ob tí
atentátu. O jedenáct let pozd ji se tato chmurná vize do puntíku naplnila.
V Dallasu zazn ly výst ely, které ukon ily život J. F. Kennedyho.
Žena, jež tak p esn p edpov d la skon amerického prezidenta, se
jmenuje Jeane Dixonová a je považována za jednu z nejlepších
a nejúsp šn jších jasnovidky sv ta. I když i ona se ob as mýlí, sedmdesát
procent jejích p edpov dí se plní. Tak tomu bylo i v pokra ování tragédie
rodu Kennedy . Když v roce 1968 Jeane Dixonová na shromážd ní
v hotelu Ambassador v Los Angeles odpovídala na dotazy poslucha ,
kdosi se jí zeptal, zda se Robert Kennedy stane prezidentem Spojených
stát . Dixonová prý v tom okamžiku uvid la padat ernou oponu mezi
sebou a publikem, a proto odpov d la: „Ne, nikdy se nestane prezidentem,
protože v tomto hotelu dojde k tragédii.“
O týden pozd ji se její proroctví prom nilo v realitu. Robert Kennedy
byl práv v hotelu Ambassador zast elen.
Um ní p edvídat budoucnost je staré snad jako lidstvo samo. Již na
samém úsvitu nám známých d jin se objevují v štci a mágové, aby
mocným tohoto sv ta zv stovali, kterými e išti se pravd podobn bude
ubírat tok nadcházejících událostí. Jejich proroctví se až podez ele asto
vyplnila. Ne vždy to byl ovšem d kaz jasnovidných schopností. N kdy šlo
pouze o prognózu vycházející z d kladných znalostí pom r . Navíc v tšina
v šteb byla vyslovována pouze v náznacích a postrádala konkrétní údaje.
Fascinující výjimkou jsou proroctví, p i nichž v štec riskoval nelibost
a mnohdy i vlastní život a p edpov d l žadateli o v štbu tragickou smrt.

P edpov zené vraždy

Na po átku b ezna 44 p . n. 1. ob toval doživotní diktátor ímské íše
Gaius Julius Caesar tu ného býka, aby v štci z jeho t la vy etli blížící se
události. Ob ad od samého po átku provázely t žkosti. Nejd íve ohledáva
vnit ností p i rituální pitv zví ete nemohl najít srdce. Haruspik Spurinna
Vesticius usoudil, že to nev stí nic dobrého a že Caesar záhy p ijde o život.
A když pak na játrech ob tovaného býka nebyl nalezen pyramidální lalok,
bylo z ejmé, že p jde o úkladnou, p edem naplánovanou smrt. Mocnému
diktátorovi hrozil atentát. Sebev domý Caesar ale nedbal na toto varování,
neopustil ím, jak mu bylo v štci doporu eno, a zú astnil se jednání
senátu, v jehož budov byl 15. b ezna zavražd n ty iadvaceti bodnými
ranami.
Také ímský konzul Germanicus se stal ob tí p esn p edpov zené
vraždy. Roku 18 tento muž, který byl vnukem Marka Aurelia, bratrem
Claudia a otcem pozd jšího císa e Caliguly, navštívil proslulou v štírnu
Klaros na území dnešního Turecka. Tamní v štec Germanicovi, jemuž bylo
tehdy pouhých 35 let, p edpov d l, že mu zbývá pouhý rok života, než
zhyne p i in ním nep átel. Germanicus se rozhodl vyhýbat všem boj m
a p tkám, stáhl se do ústraní a hodn cestoval, aby zmátl stopy. Ale ani to
ho nezachránilo. Desátého íjna následujícího roku byl v Antiochii otráven
svým úhlavním nep ítelem Pisem a jeho ženou.
Také z našich d jin známe podobný p ípad. Podle legendárního
horoskopu, jehož první verzi sestavil již v roce 1608 proslulý Johannes
Kepler pro Albrechta z Valdštejna, hrozila pozd ji tak slavnému vojev dci
násilná smrt. Za zvláš nebezpe né považoval Kepler první m síce roku
1634. Konstelace hv zd na toto období byla pro vévodu tak nep íznivá, že
Kepler navzdory letité dobré spolupráci odmítl vypracovat podrobný
Valdštejn v horoskop na dobu po roce 1634. Nevíme, zda tím cht l
definitivn nazna it, že je to zbyte né, protože Albrecht z Valdštejna bude
již mrtev. Pravdou však je, že v únoru roku 1634 byl vojev dce skute n
zavražd n.
Novodobé p ípady p esn p edpov zených vražd se hledají jen velmi
obtížn . P esto se v mém archivu nachází n kolik sv dectví potvrzujících,
že proroctví o násilné smrti se beze zbytku vyplnilo. Jedno z nich podává
Jaroslava Drdová z Libušina.
„P ed válkou se do naší vesnice p ist hovala rodina s babi kou, která
vykládala karty. I když jsem na obdobné v štby rozhodn nev ila, nechala
jsem si jednou karty také vyložit. Kartá ka po nahlédnutí do ertových
obrázk nejd íve odmítla v štbu vyslovit a pak mi p edpov d la, že v dob ,
kdy budu nejvíce pot ebovat svou maminku, p ijdu o ni strašným násilným
zp sobem. A bohužel, vše se naprosto p esn vyplnilo. Po ad let jsem
t žce onemocn la. Maminka mi moc pomáhala, starala se o ob moje d ti
po dobu mého pobytu v sanatoriu, i pak, když jsem se lé ila doma. A práv
tehdy, když jsem na její pomoci byla p ímo životn závislá, p išla ta hrozná
rána.“
Psal se rok 1956. Maminka Jaroslavy Drdové, paní Alžb ta Beranová
bydlela v té dob v malém domku v obci Svina ov. Osmého listopadu ve er
odešel její manžel na obvyklou no ní sm nu a paní Alžb ta se spolu se
svou desetiletou vnu kou Jarmilkou uložily ke spánku. Hodinu po p lnoci
se osi elými uli kami spící vesnice za ala blížit skute ná zr da v lidském
t le. Jmenoval se Václav Mrázek. Do policejních anál vstoupil jako
sedminásobný vrah sadista. Když byl v roce 1957 dopaden, doznal se
celkem k 127 trestným in m. Prokázáno mu bylo sedm vražd a ty i
pokusy o vraždu, navíc šest dokonaných znásiln ní a osm pokus
sexuálního násilí na nezletilých dívkách. A také oné pošmourné listopadové
noci, kdy zamí il k domku Alžb ty Beranové, hodlal popustit uzdu své
brutality.
Podplukovník Josef Van ek, který se podílel na Mrázkov dopadení,
o tom pozd ji pro tisk ekl: „Mrázek odemkl venkovní vrata paklí em, ze
špalku na dvo e sebral sekeru a p es verandu se dostal do bytu. Chvíli
hledal v kuchyni, než vstoupil do ložnice. Podez elý šramot probudil
Alžb tu Beranovou, která náhle rozsvítila lampi ku na no ním stolku.
Zlod je poznala, Mrázek se ve Svina ov narodil a prožil tady celé mládí,
vyk ikla nahlas jeho jméno a to jí bylo osudné. Vrah jí zasadil n kolik ran
sekerou do hlavy.“
Alžb ta Beranová zahynula krutou násilnou smrtí v okamžiku, kdy ji
její t žce nemocná dcera nejvíce pot ebovala, p esn tak, jak p ed léty
v štila neznámá kartá ka. I náš další p ípad je d kazem d sivého
napln ného proroctví. Udál se ve vesnici Stará B lá, která je dnes sou ástí
Ostravy. Vnu ka ob ti Hana Rakušanová vypráví:
„Po átek celé tragédie má ko eny v t icátých letech. Znám jej
z vypráv ní maminky, která byla tehdy o itým sv dkem. Moje babi ka
tehdy ve svém rodinném domku p istihla cikánku p i krádeži slepice.
Nastala hádka, v níž cikánka proklela celý d m i s jeho hospodyní
a p edpov d la, že v tomto obydlí dojde k vražd , jehož ob tí bude práv
majitelka domu. O varujícím proroctví v d lo mnoho osob, ale dlouhá léta
se nic ned lo.“
V štba se však neuv itelným zp sobem naplnila až po více než
padesáti letech. Babi ka Hany Rakušanov byla surovým zp sobem
zavražd na. P ípad i p es rozsáhlé pátrání a výslechy mnohých sv dk
z stal neobjasn n. O loupež však nešlo, peníze z staly na míst a také se
neztratilo nic jiného. Podle rekonstrukce onoho hr zného ve era se dá
usoudit, že ob m la možnost úniku, ale ona naopak jakoby krá ela vst íc
své smrti.
K podivným p ípad m p edpov zených vražd se ojedin lým zp sobem
adí událost zaznamenaná v rodin paní Boženy Miškové z Horní B ízy.
Tajemná výstraha p ed hrozící tragédií byla signalizována prost ednictvím
zjevení ve snu a díky uposlechnutí tohoto varujícího avíza se poda ilo
vrahovu niku v as zastavit.
„Je mi dvaaosmdesát let. P íb h se týká mé babi ky, která žila
v P íbrami. Jedné noci m la podivný sen. Zjevila se jí Panenka Maria
svatohorská a p ikázala jí, aby hned ráno odjela za nejmladším synem
Karlem na Slovensko, že tak zabrání velkému nešt stí a krveprolití.
Babi ka se probudila celá zpocená a vylekaná, nev d la, co si po ít.
Pomodlila se, po delší dob op t usnula, ale snu se nezbavila, znovu se
opakoval. Ráno se vydala na hlubošskou faru pro radu. Pan fará se
zamyslil a potom babi ce ekl, aby na Slovensko jela. A tak se tehdy už
více než sedmdesátiletá babi ka vydala na Oravu do Tvrdošína, kde byl její
syn správcem pily. S pomocí dobrých lidí se tam po ase š astn dostala.
Dve e správcovy kancelá e otev ela práv ve chvíli, kdy její syn Karel mí il
revolverem na majitele pily a cht l ho zast elit.
Babi ka vyk ikla: ,Karlíku, co to d láš?’ a dala se do plá e. Synovi
vypadla zbra z ruky, rozb hl se k mamince, objal ji a také se rozplakal.
Potom se vše vysv tlilo. Karel m l hezkou mladou ženou a ta se majiteli
pily velmi líbila. Ani jí nebyly pozornosti a dárky nového nápadníka
nep íjemné. N jaká dobrá duše to Karlovi prozradila a on v návalu hn vu
cht l celý problém vy ešit se zbraní v ruce. Díky varujícímu zjevení se
nestal vrahem.“

Orákulum v podob ortelu smrti

V tšina v štc se vyhýbá tomu, aby svým klient m byli nuceni
prozradit, jaký nep íjemný konec je eká, a nemusí jít jen o vraždu.
Ne ekané úmrtí v mladém v ku, úrazy, ztráta majetku a další tragédie,
které se objeví v orakulu, jsou úmysln zaml ovány. N kdy je však žadatel
o v štbu neústupný. Tak tomu bylo i v p ípad vynikajícího šachového
velmistra Richarda Rettiho. Ten se v roce 1926 oženil s mladi kou dcerou
ruského spisovatele Nad ždou Gorodeckou. Novomanželé ihned po svatb
opustili Sov tský svaz a jak bylo b žné, cestovali z turnaje na turnaj.
V roce 1928 se šli pobavit na jednu vesnickou pou poblíž Pardubic.
Doprovázeli je dva p átelé; jméno prvního není známo, druhým byl
Jaroslav Dubský, majitel pražské továrny na toaletní mýdlo Evona, jinak
také šachový noviná a mecenáš.
Na pouti vystupovala stará cikánka, která v štila z ruky. Mladá paní
Rettiová neodolala a byl jí p edpov zen dramatický, ale dlouhý život. Muži
se v št ní smáli, ale na d raznou žádost paní Rettiové se i oni vydali
k cikánce. Ta však zásadn odmítla hovo it o jejich osudu. Pánové se však
domnívali, že d vodem je malá odm na, a tak zvýšili svou nabídku. Jenže
cikánka otev en p iznala, že jim nechce v štit, protože nemají p ed sebou
hezkou budoucnost. To muže natolik zaujalo, že trvali na proroctví.
Cikánka nakonec povolila a její p edpov zn la: „Prvý z vás zem e za
n kolik dní, druhý, Retti, do jednoho roku a J. Dubský sice prožije ješt
více než deset let, ale potom zem e strašlivou smrtí.“
Jak zaznamenal šachový noviná Václav Bedná , který se o životopis
Richarda Rettiho zajímal, v štba se za ala rychle napl ovat. Po týdnu se
Retti dozv d l, že prvého z p átel p ejelo auto a zem el. Retti za al
uvažovat o pravdivosti p edpov dí. Díky tomu, že o svých obavách napsal
také holandskému velmistrovi a pozd jšímu šachovému velmistru sv ta
dr. Euwemu, dr. Mandlerovi a dalším osobnostem tehdejšího šachového
sv ta, zachovalo se sv dectví o v štb dodnes.
Necelý rok po v štb se zcela zdravý a tehdy teprve ty icetiletý Retti
nakazil infekcí d tské spály a onemocn ní podlehl. J. Dubský prožil ješt
více než deset let a pak byl i s celou rodinou brutáln utýrán v Osv timi.
O napln né v štb staré cikánky máme sv dectví ze ty r zných pramen ,
od velmi vážených osob, o jejichž serióznosti nelze pochybovat.

***

T i spolehliví sv dci sledovali i další podivuhodný p ípad proroctví.

Jedním z nich byla i MUDr. Zde ka Forejtková z Olomouce.
„Jako mladá léka ka jsem v roce 1954 ošet ovala trnáctiletého chlapce
na d tském odd lení krajské nemocnice v Banské Bystrici. Umíral na
leukémii. Denn jej ve ve erních hodinách navšt voval jeho otec. M l to
výjime n povoleno, p estože tenkrát nebyly návšt vy d tí p ípustné.
Poslední ve er se hochovo utrpení schylovalo ke konci, otec kle el
u postele, hlavu položenou na pelesti. Umírající chlapec se náhle vzty il,
hrábl otci do vlas , n kolik jich vytrhl a zvolal: ,Ocko, tolko rokov budeš
žit, kolko vlasov som ti teraz vytrhol.’ V ruce mu p itom t epotalo p t
vlas , jak p ítomná sestra pak spo ítala. Téže noci chlapec zem el. Jeho
matka o dva roky pozd ji porodila hol i ku a chodívala s ní k nám na
kontroly. Roku 1959 jsem ji zastihla pla ící. ,Paní doktorko, pamatujete si
na onen ve er, kdy umíral náš syn a vytrhl manželovi t ch p t vlas ?’
zeptala se mne. ,Je to práv p t let a m j muž umírá na rakovinu.’
Samoz ejm , že jsem si to pamatovala a bylo mi z toho moc smutno, když
jsem se po pár dnech dozv d la, že chlapc v otec nemoci podlehl.“

***
 Paní E. R. z Krom íže vypráví o své tet z Prahy-Karlína, která um la
tak dob e vykládat karty, že v nich etla jako v knize osudu.
„Jednoho horkého letního dne za první sv tové války žehlila a otev ela
si dve e na chodbu, aby se alespo trochu ochladila v pr vanu. Toho
využila sousedka a poprosila tetu, aby jí, než se žehli ka zah eje, vyložila
karty na syna, který byl na front a o n mž nem la už dlouho žádnou
zprávu. Teta prosb vyhov la. Karty ukázaly, že syn se po nemoci
a velkém utrpení vrátí v uniform a s bohatou manželkou. Ta ,bohatá
manželka’ se sousedce sice nezamlouvala, ale jak se pozd ji ukázalo, vše
se vyplnilo. Syn se vrátil jako legioná s p vabnou ruskou šlechti nou,
která na út ku zachránila všechny své šperky zna né ceny...
Onoho horkého dne to ale ješt nikdo, krom tety, netušil. K rozhovoru
nad kartami se p idala mladá paní z téhož domu. Ta dostala o svém muži
zprávu, že je nezv stný, a propadla trudomyslnosti. Když vid la tetu
s p ipravenou žehli kou, požádala ji o p ežehlení líme ku, který m la na
šatech p ipevn ný granátovou broží. Teta jí ráda vyhov la a ptala se, kam
se tak nastrojená chystá. Mladá paní odpov d la, že na cestu, a když vid la
odložené karty, cht la také vyložit, co ji eká v nejbližší budoucnosti.
Sejmula balí ek a teta s hr zou vid la, že žena velmi brzy zem e. Necht la
jí to pochopiteln íct, a tak se vymluvila, že musí nejprve dožehlit a pak že
jí karty vyloží, nejd íve že si dají kávu. Mladá paní se ale nedala zdržet
a odešla. Ve er byla celá ulice rozrušená zprávou, že práv tato žena
sko ila do Vltavy. Teta usoudila, že se jist na sebevraždu p ipravovala
a jako po ádná žena cht la mít vyžehlený líme ek i na tu poslední cestu.
Karty, ostatn jako vždy, i v tomto p ípad ekly pravdu a ukázaly, že
žadatelka o v štbu nebude již dlouho mezi živými.“

***

„Ve t icátých letech si moje babi ka nechala od cikánky hádat z ruky.

Sn dá v dma se ale za ala kroutit a na íkat, k i ela, že rodinu eká nešt stí
v podob hrozného ohn , který si vyžádá lidský život,“ vypráví Miloslava
Brázdová. „Vyd šená babi ka dostala vynadáno od rodiny, ale nikdo
údajnou hrozbu nebral vážn . V té dob byl babi in mladší bratr bez práce
a m l se stát otcem druhého dít te. Proto p ijal službu no ního hlída e na
stavb vilek v Praze Na šmuký ce. Jedné noci zde vypukl nevysv tlitelný
požár. Z t la babi ina bratra zbylo jen oho elé torzo. P í inu požáru se
nepoda ilo vypátrat. P edpov nešt stí v podob ohn se však vyplnila.“

***
 Bolestnou vzpomínku na proroctví z karet má Ludmila Cernštejnová
z Prahy. „V roce 1969 za mnou p išla kolegyn s otázkou, jestli si nechci
nechat jen tak z legrace vyložit karty. V štkyn pocházela z Ukrajiny,
mluvila špatn esky a já jí moc nerozum la, jen to, že velmi brzy ztratím
milovanou osobu mužského pohlaví. I když jsem se tomu navenek smála,
v nitru mi to nedalo a v noci jsem ob as s hr zou naslouchala, jestli manžel
dýchá. Asi týden po této v štb m zachvátil pocit neklidu a úzkosti,
nem la jsem v práci stání, cosi m hnalo dom k mé matce. Šéf mi vyšel
vst íc a pustil m d ív. V nezvyklém chvatu jsem dorazila k mamin in
bytu. Na schodech m zastavila sousedka a íká: ,Nezvo te, stalo se
nešt stí, váš bratr Pavel zem el.’ Bylo mu ty iadvacet let. P i
ecko ímském zápase si poškodil míchu a zran ní nep ežil. O milovanou
bytost jsem tak skute n p išla.“

***

Za války žila na Kladn kartá ka, která naprosto p esn p edpov d la

vypálení Lidic. Tato jasnovidná žena vid la po n kolik nocí vypálenou
vesnici a mrtvá nahá t la, jak se vznášejí k obloze, odkud se zp t sypou
lístky r žových kv t . Podobné sv dectví má ve svém archivu
i parapsycholog Milan Ryzí. Jednalo se op t o ženu, kterou v no ních
vizích trápila p edstava rozbo ených dom v Lidicích a mnoha
zavražd ných muž . Proroctví t chto žen, jak víme, se až p íliš krutým
zp sobem zm nilo v realitu.

Varování s nádechem nad je

V štby ale nemusí mít vždy jen tragickou p íchu . M že se v nich
objevit i sv tlo nad je. V rodin Aleny Hladké z Prahy se traduje nezvyklý
p íb h.
„Když bylo mému zeti Hubertovi dvacet t i let, vydal se spolu se svým
bratrem do Indie a Nepálu. Cestovali v obytném voze a výprava byla
naplánována na p l roku. P i návšt v jednoho z indických m st zastavil
Huberta v davu lidí starý muž a nabídl mu v štbu budoucnosti. Ze , aby se
ho zbavil, mu zaplatil n jakou malou ástku a oplátku mu bylo sd leno:
,Varujte se dívky s dlouhými vlasy. Potkáte ji v horách. Usiluje vám o život
a není sama. Nenecháte-li se ovlivnit jejími svody, vrátíte se dom , ale i tak
to bude o hodn pozd ji, než ekáte.’
Hubert mávl rukou nad proroctvím i vydanými pen zi. Asi za t i týdny
se spolu s bratrem utábo ili na noc ve vysokých horách. P ipravovali si
ve e i daleko od posledních obydlí, v míst , kde ne ekali, že by mohli
potkat pocestného. A p ece p išla návšt va. Mladá, velmi hezká dívka
s dlouhými ernými vlasy. Pokoušela se posu ky a n kolika anglickými
slovy odlákat jednoho z bratr na sch zku o samot . Líbila se ob ma,
Hubert si ale náhle vzpomn l na proroctví o setkání s dívkou, které
p edstavuje nebezpe í. Intuice mu íkala, že starý v štec se nemýlil. Rychle
sbalili v ci, nasedli do auta a odjeli. Nedaleko místa svého tábo išt
zahlédli za skálou ukryté t i muže, kterým dívka z ejm pomáhala v jejich
lupi ském emesle. Aby byli brat i snadn ji p emoženi, m la je rozd lit.
V štba se vyplnila i v p edpov di pozdního návratu. Hubert dostal
salmonelózu, byl upoután na l žko, život mu zachránil až léka , kterého
museli p ivézt ze vzdálenosti více než 400 km. Lé ba spolu
s rekonvalescencí se protáhla, a tak se Hubert vrátil dom až o tvrt roku
pozd ji, než p edpokládal.

***

„V polovin t icátých let jsem spolu s manželkou v Mladé Boleslavi

zhlédl vystoupení jasnovidce,“ napsal ing. Ladislav Dostál z Prahy. „Moje
žena se známými navštívila druhý den tohoto jasnovidného muže, aby se
dozv d la, co ji eká. A on mé manželce tehdy p edpov d l, že v den, kdy
bude slavit své t icáté sedmé narozeniny, bude jednou nohou v hrob .
Narodila se 14. února 1908. Od v štby uplynulo deset let. Nastal 14. únor
1945. Manželka slavila 37. narozeniny. A práv ten den p išel zni ující
americký nálet na Prahu. Pracoval jsem tehdy v továrn Aero ve
Vyso anech. B želi jsme do krytu, a když bombardování ustalo, dozv d l
jsem se, že byly zasaženy Emauzy a celý pruh Vinohrad. Vzpomn l jsem si
na staré proroctví, do fabriky se nevrátil a utíkal dom . Když jsem se blížil
k Machov ulici, ada dom kolem byla v jednom plameni. Zastavil jsem se
na rohu Varšavské a chvíli otálel, než jsem se odvážil podívat na náš d m.
Vše okolo bylo rozbité. Náš d m ale stál, jen všechna okna m l vybitá
a záclony mávaly na pozdrav. Manželka v šoku, ale ve zdraví nálet
p e kala. Sta ilo, aby bomby, které zni ily okolí, mí ily o pár metr jinam,
a už jsem se s ní nesetkal.“

***

„V roce 1918 jsme se ubytovali ve vile s dv ma jinými partajemi,“

p ichází s dalším sv dectvím R žena Vondrejová z Hradce Králové.
„V pat e nad námi bydlela paní s dcerkou - její manžel byl v té dob
nezv stný, nevrátil se z ruské fronty. Nikdo jí nedokázal íct, zda padl
anebo co se s ním stalo. A tak se na radu známých odebrala k jasnovidce.
Vrátila se pot šena. V dma jí v transu ekla, že vidí jejího muže ve velikém
p ístavu v zástupu voják , jak nastupuje na palubu zámo ského parníku.
Ujistila ji, že manžel se zcela ur it vrátí dom . V dom tomu nikdo
nev il, ale byli jsme rádi, že jí to vneslo trochu klidu do duše. Uplynuly asi
t i ned le, když se najednou pan R ži ka - tolik postrádaný manžel - vrátil
v legioná ské uniform . V den, kdy byla jeho žena u jasnovidky, opravdu
nastupoval ve Vladivostoku na lo , která jej p ivezla do Evropy.“

***
Anna Laštovi ková z Hradce Králové vzpomíná na jasnovidnou babi ku
svého manžela, za níž jednou p išla mladá žena s plá em, že již rok nemá
žádnou zprávu o svém muži, který byl ve válce. Babi ka nahlédla do karet
a udiven se ptala, pro plá e, když její manžel je již v po ádku doma. Žena
tomu necht la uv it, ale když se vrátila do svého bytu, zjistila, že se její
muž skute n práv vrátil z fronty.

***

Jako utišující lék p sobila i v štba zaznamenaná v rodin Jana Mastníka

z Jablonce nad Nisou.
„M j d de ek byl na sklonku dvacátých let na vojenském cvi ení
a narukoval na Slovensko k ma arským hranicím. Situace tam byla tehdy
velmi vážná a babi ka žila v neustálém strachu o d du. M la tetu, která
bydlela na samot ve starém mlýn a byla po okolí známá tím, že um la
p edvídat budoucnost.
Jednoho dne babi ka za ala marodit. Nave er n kolikrát dokonce
upadla do mdlob. P ivolaný léka si nev d l rady. Najednou se v dom
objevila jasnovidná teta. ,Já vím, Ma enko,’ povídala už ve dve ích, ,že
máš strach o toho svýho, a proto ti není dob e. Ale neboj se. Hrozí mu sice
velké nebezpe í, ale dob e to pro n j dopadne. Kulka jej t sn mine. Za pár
dní dostaneš dopis, kde ti všechno vylí í sám.’
Po t chto slovech babi ku pohladila, té se ulevilo a rychle se ze své
záhadné choroby vzpamatovala. Asi za týden p išel od d dy dopis, v n mž
popsal neuv itelnou p íhodu. Oddíl pochodoval vesnicí, kde žili jen
Ma a i. Byl jasný slune ný podve er. Kdosi tiše poznamenal, že na obzoru
je duha. D da zvedl hlavu, aby se podíval, pod nohy se mu p ipletl kámen,
o který zakopl tak, že skoro upadl. Jak vyrovnával rovnováhu v hlubokém
p edklonu, zazn l z prot jšího domu výst el a kulka trefila vojáka
pochodujícího t sn za d dou rovnou do ela. Zasažený na míst zem el.
D dovi se, jak teta p edpov d la, v bec nic nestalo.“

***

O p íliš rychle vypln ném proroctví vypovídá i Dagmar Dvo áková

z Prahy. „V první polovin padesátých let se moje sest enice Zdena
z Horních T šic vracela z Prahy ze svatby a svým malým d tem vezla
velkou výslužku. Cestovala p es Rakovník, kde p esedala na motorá ek
sm r Žlutíce. Ve vagónu cestovaly též cikánky. Jedna z nich cht la Zden
v štit. Sest enka zprvu byla proti, ale když samozvaná v dma byla
neodbytná, nakonec svolila. Cikánka jí sd lila, že na ni íhá velké
nebezpe í, z n hož sice vyvázne životem, ale m la by si dát veliký pozor,
protože nadcházející katastrofa je velmi blízko. Nešt stí ji m že p epadnout
již v následujících hodinách. Pak cikánka sebrala dvacetikorunu jako
honorá a vystoupila. Její proroctví se vyplnilo ne ekan rychle. Asi po
dvou hodinách vlak vykolejil a n kolik vagón se rozbilo. Zden se nic
nestalo, jen byla v šoku. Když kone n dorazila dom , d ti jí b žely
naproti s otázkou, co dobrého jim p ivezla. ,Jen sebe,’ ekla. Výslužka ze
svatby z stala ve zcela zni eném vlaku.“

Osud na dlani
Chiromantici jsou p esv d eni, že dla je v rným obrazem našeho
organismu. Je v ní prý zakódován nejen charakter, ale i zdravotní stav,
psychické dispozice a další t lesné a duchovní vlastnosti. Sta í í ané
dokázali íst v dlani jako v otev ené knize. V dci v Singapuru spojili toto
více než 4 000 let staré um ní s nejmodern jší technikou a sv ili tení
z ruky po íta i. V praxi to vypadá tak, že nejprve speciální stroj
vyfotografuje ob dlan . Ze snímk jsou pak idlem sejmuty všechny
jednotlivé rýhy, k ížky a áry, prost všechny znaky, které se na dlani
vyskytují. Takto získané informace po íta vyhodnotí a zpracuje z nich
podrobnou zprávu. Rozbor našeho charakteru a odhad naší budoucnosti pro
nejbližší léta bývá velmi d kladný. Po íta na n j pot ebuje okolo t iceti
stran textu. Cílem je p edevším odhalit slabiny anebo i schopnosti, o nichž
lov k v tšinou nemá ani tušení. Program lze zam it také na n které
speciální otázky a problémy. ada velkých firem posílá do singapurského
chiromantického centra uchaze e o místa pokladník , aby se p esv d ila,
zda nemají ve dlani zapsány sklony k podvod m. Snoubenci zase žádají,
aby po íta srovnal hlavní rysy jejich povah a sd lil, zda se k sob hodí.
Služeb elektronického v štce velmi asto využívají léka i. Po íta ze znak
na dlani nemocného vy te slabá místa organismu a pomáhá tak p i
stanovení diagnózy. Ve své dlani máme, jak se zdá, zapsanou nejen svou
povahu a zdraví, ale i blížící se smrt.
Jeden z nejpozoruhodn jších d kaz o neomylnosti informací
vy tených z dlan p ináší Miroslav Lunga ze Skoronic.
„Po válce jsem n kolik let pracoval v cukrovaru v Kel anech jako
kampa ový d lník. Spolu s námi tam p sobila i jedna veselá a e ná paní,
která um la hádat z ruky. Každému, kdo m l zájem, ekla, co ho eká
a nemine. Prozrazovala však vždy jen ty lepší stránky osudu a ty špatné si
nechával pro sebe. Necht la nikoho zarmoutit a p id lávat mu starosti.
Jednou si nechala íst z ruky i naše uklíze ka, velmi mladá žena ze
sousední vesnice. V dma vzala její ruku, dlouho si ji prohlížela a pak
ekla:, Já vám nemohu nic hádat. Vy nemáte na rukou žádné áry života,
jako byste p ed sebou nem la již v bec žádnou budoucnost.’
A tak jí nic nep edpov d la. Uklíze ka z toho m la legraci, že se jí áry
života kamsi zatoulaly. Jenže ješt ono odpoledne se její osud smutn
naplnil. Když po sm n ekala na autobus, upadla náhle a byla na míst
mrtvá. Skolil ji infarkt. Takže skute n nem la žádné áry života, protože
za pouhých pár hodin po v štb m l její život skon it.“

***

P ípady napln ných proroctví jsou podivuhodnými d kazy ojedin lé

lidské schopnosti nahlížet do budoucna. Nelze pop ít, že n kterým v štc m
se skute n p esn poda ilo poodhalit blížící se události. Jak asto jsou
jejich údaje spolehlivé a na jakém principu jasnovidecké schopnosti
pracují, nevíme. Stejn nezodpov zena z stává i otázka, zda jsme schopni
hrozící tragédie odvrátit, anebo musíme pouze trpn o ekávat jejich
p íchod. Otázek, jak se zdá, máme po ruce více než odpov dí.
 VII. UTÍKEJ, NEBO ZEM EŠ
O Winstonu Churchillovi se traduje, že byl schopen naprosto neomyln
p edvídat budoucí události. Za druhé sv tové války p i jedné ve e i
s n kolika dalšími významnými osobnostmi nechal náhle vynést veškeré
jídlo z kuchyn a sám se i s hosty sp šn odebral do jiné ásti domu. Krátce
nato kuchy i p ilehlá jídelna byly zasaženy bombou. Obdobné p edtuchy
blížícího se nebezpe í nejsou tak vzácné, jak by se zdálo. P edevším za
války anebo v jiných krizových situacích dostávají mnozí lidé záhadné
a notn nepochopitelné p íkazy, které je nutí ud lat n co neobvyklého.
Nap íklad rozb hnout se, vysko it z okna anebo padnout k zemi.
K takovýmto ne ekaným reakcím není zdánliv sebemenší d vod, a p esto
se vzáp tí ukáže, že to byla jediná cesta k záchran života. Sv d í o tom
i neobvyklý p íb h Jany Faitové z Prahy.
„Blížil se konec války. Jaro roku 1945 svým krásným po asím
nahrávalo spojeneckým letc m a umož ovalo jim hojn navšt vovat
protektorát. Pracovala jsem tehdy v Óst-marwerke v Kbelích a tém denn
jsme m li hlášený nálet. Pokud se na sv telné tabuli v díln objevila íslice
5, byl to signál k p íprav , a jak se íslice snižovaly, v d li jsme, že je
nutné továrnu opustit a odebrat se bu do krytu, anebo, což se d lo ast ji,
na p ilehlá pole.
Tu osudnou ned li 25. b ezna však as na p ípravu nezbyl. Na tabuli se
objevilo všech p t ísel najednou a my museli pry . Vyb hli jsme ven, to
už nad námi h m la letka bombardér . Já ješt s p ítelkyní Mirkou a jejím
mládencem jsme utíkali do polí, kde ti dva m li již svoje místo
v nedalekém stohu. Zvali m , abych se tam ukryla, ale já, nevím pro , jsem
tentokrát odmítla a prchala dál. Dob hla jsem k jakémusi ke i. Pod ním
leželo sedm lidí a všichni na m volali, zvlášt jeden n mecký voják
doslova k i el, abych si ihned lehla na zem, protože letadla již dun la nad
námi. Upadla jsem mezi n a rozpoutalo se peklo. Uprost ed nejv tšího
rámusu jsem slyšela jasný hlas: ,Odejdi, rychle odejdi, neboj se, utíkej,
honem utíkej!’ Neváhala jsem ani na chvilku. Vstala jsem a prchala dál do
polí. Kolem padaly malé bomby, které se svistotem rozrývaly pole. Vrhla
jsem se k zemi a s rukama na hlav ekala, až se ohnivá smrš p ežene.
Nedaleko mne spadl nosi bomb, pot ísnil m blátem, ale jinak jsem
nem la ani škrábnutí, Když kone n nastal klid, vstala jsem a potácela se
zpátky. Pod oním ke em, kde jsem p vodn ležela, se válely mrtvoly všech
sedmi lidí, rozhozeny hv zdicovit na všechny strany, jak p ímo mezi nimi
vybuchla bomba. Také stoh, v n mž se ukrývali moji p átelé, dostal zásah.
Mirka dodnes špatn chodí a její mládenec na následky zran ní zem el.
Teprve když jsem se v pozdním ve eru dostala dom , uv domila jsem si,
že mi záhadný hlas zachránil život.“

***

S podobným p íb hem p ichází i Ji ina Lukešová z Ostravy:

„Když mi bylo jedenáct let, trávila jsem léto u svého d de ka v malé
vesnici u Pardubic. Po n jakém ase m li za mnou p ijet rodi e
s brat í kem. Celá nedo kavá jsem šla ten den s mladším bratrancem na
nádraží. Tam jsme se setkali s výprav ím, který byl spolužákem mého otce
a také se na setkání s ním t šil. Netrp liv jsme poposedávali a vyhlíželi
vlak, když tu náhle za aly houkat sirény. Všichni lidé sp chali do krytu, jen
já, vedená náhle jakýmsi varovným hlasem, popadla bratrance za ruku
a utíkala k východu. V polovin cesty m zastavil náš známý výprav í
a táhl nás do krytu. Vyškubla jsem se mu, k i ela, že nikam nep jdu,
kousla ho do ruky, a když stisk povolil, i s bratrancem utíkala pry . Za zády
nám zn ly pohr žky, že se máme na co t šit, až p ijede táta. P íliš jsem to
nevnímala, utíkali jsme do polí. Pak jsme zaslechli detonaci. Z dálky byly
vid t plameny, to ho ely rafinérie, letišt a nádraží, nálet byl zni ující.
Když bylo po všem, vrátili jsme se na nádraží a tam nás ekala hr za, na
niž nikdy nezapomenu. Nástupišt bylo rozbité, všude plno mrtvol, mezi
nimi výprav í bez kon etin, s vyh ezlými vnit nostmi. Bylo to n co
strašného. Kryt dostal p ímý zásah.
Pozd ji jsem se v po ádku sešla se svými rodi i. Když se m s radostí
ptali, co m p inutilo utéci z nádraží, p iznala jsem, že to byl varovný hlas,
který m zahnal do polí, a ne do zdánlivého bezpe í nádražního krytu.“

***

Místem neuv itelné záchrany lidského života se stal i pravoslavný

kostel ve Frýdlantu v echách. Na celkové obnov jeho vnit ní výzdoby
pracoval akademický malí Ji í Toro . P i restauraci stropu ho jen n kolik
sekund d lilo od smrti. Náhlé neodbytné nutkání jej p im lo k v asnému
úniku.
„V polovin osmdesátých let jsem v tomto kostele obnovoval fresky. Na
práci jsem pot eboval dost vody, kterou jsem si nosil v kanystrech z potoka.
Onoho dne v lét p išla silná bou ka doprovázená lijákem. Tmelil jsem na
strop poškozená místa v omítce. Pode mnou bylo celoplošné trubkové
lešení. Najednou mi cosi íkalo: ,Sestup rychle dol a nachytej si vodu
z okapu.’ Bylo po bou ce, už jen pršelo. Nikdy jsem vodu takto nenabíral
a nevím, co m p inutilo, abych náhle v jakémsi chvatu sestoupil z lešení
a rychle vyšel ven. Byl jsem ješt ve dve ích, když se ozvala hromová rána
a celé lešení za alo zá it jako modrobílý neon. Z v že kostelíku se vyvalil
kou . Vznikající ohe uhasili nedaleko sídlící celníci. Dlouhou chvíli
trvalo, než jsem se odvážil znovu pohnout a vrátit se k dílu. Když jsem
kone n vylezl nahoru, nad lešením jsem napo ítal tém t icet
poškozených míst v omítce stropu. Vždy nad trubkami, které p e nívaly
nad podlážkou. Ukázalo se, že opožd ný blesk, který uhodil do kostela,
sledoval dráty, jimiž bylo vázáno rákosové podbití pod omítkou. Kdyby m
varovný hlas osudu nep im l v as slézt dol a já z stal na lešení, byl bych
popraven jako na elektrickém k esle.“

***

N kte í lidé jsou p ed blížícím se nebezpe ím nuceni uprchnout i proti

své v li. asto p itom neslyší jen naléhavý hlas, ale poci ují i jakousi
neviditelnou sílu, která je sráží k zemi, anebo jim naopak prop j uje k ídla.
„Vracela jsem se k ve eru z práce a mí ila na stanici autobusu,“ za íná
své vypráv ní Marie B. z Plzn . „Najednou slyším, jako by mi n kdo íkal:
,Utíkej!’ Sou asn jsem ucítila velký tlak v zátylku. A znovu a naléhav ji:
,Utíkej!’ A p i tom varování jako by mne n kdo postr il a já se navzdory
blížící se šedesátce proti své v li rozb hla. V ten moment m napadlo, že
na stará kolena blázním, ale nem la jsem as tuto smutnou úvahu domyslet.
Za mnou se ozvala hrozná rána. Oto ila jsem se a na chodníku, na n mž
jsem ješt p ed n kolika sekundami stála, spat ila chlapce, který havaroval
na motorce. Nezvládl zatá ku a sekl sebou na zem. Celkem se mu nic
nestalo, ale kdybych z stala na míst , mohla jsem pod motorkou skon it
h .“

***

S dalším d kazem o existenci tajemného hlasu p ichází Helena Slívová

z Ostravy:
„M j d de ek v mladém v ku ovdov l a z staly mu na starost t i malé
d ti. Za n jaký as po poh bu pot eboval na opravu svého domu trochu
písku. Vydal se proto do blízké opušt né pískovny. Vlezl do staré, již
nepoužívané sloje a za al kopat. Najednou slyší, jak ho n kdo volá:
,Adolfe, Adolfe!’ Vylezl ven, ale tam nikdo nebyl. Pomyslel si, že se mu to
asi jen zdálo, a vrátil se zp t do sloje. Po chvíli slyšel znovu to naléhavé
volání: ,Adolfe, Adolfe!’ Nedalo mu to a šel se op t podívat. Sotva vylezl
ven, sloj se za jeho zády sesypala. Až do konce svého života tvrdil, že ten
hlas pat il jeho nebožce, která ho p išla varovat, aby se jejich t i d ti
nestaly úplnými sirotky.“

***

Také Bed ich Stark z Ostrova nad Oh í je p esv d en, že jeho

p íbuzného poctilo svou návšt vou nadp irozeno.
„Za první sv tové války bojoval m j d de ek v Bosn a Hercegovin .
V p edních liniích hlídkovali strážní, aby v as varovali p ed nástupem
nep ítele. Jejich stanovišt bylo chrán no p ed st elami bedn ním ze
silných prken. Když m l stráž m j d da, nep átelská strana zahájila silnou
palbu. Granáty padaly tak hust , že se d da pomalu lou il se životem.
Najednou za sebou slyšel jasný hlas: ,B ž k druhému stanovišti a pus m
sem.’ D da m l radost, že jej kone n p išli vyst ídat, ale když se oto il,
široko daleko nikoho nevid l. Jenže po chvíli se hlas ozval znovu -
tentokrát s v tším d razem a naléhavostí. I když d da nev il, že se mu
poda í dob hnout k druhému bedn ní bez zran ní, p esto se o to pokusil.
Sotva dorazil k vedlejšímu stanovišti, na p vodní místo dopadl granát
a bedn ní vylet lo do pov t í. D da se dom vrátil živ a zdráv.“

Zachra své d ti
Záhadný hlas nám velí, abychom ihned opustili ur itý prostor, chceme-li
se sami zachránit, nebo naopak sp chali tam, kde je pot ebná naše pomoc.
Zvlášt matky mají toto vnit ní varování velmi siln vyvinuto a dovedou
i na dálku poznat, kdy je jejich dít v nebezpe í.
Dvoj ata Boženy Krulišové jsou dnes již dosp lá. P ed mnoha desítkami
let však mohly její d ti zem ít pod z íceným zdivem.
„Jednou v lét jsem svá dvoj ata vyvezla v ko árku na zahrádku.
Postavila jsem je do stínu t sn ke zdi, aby na n nepražilo slunce, a dala se
do uklízení. Najednou mi cosi íkalo: ,Jdi se na ty d ti podívat, nenechávej
je tam.’ Šla jsem a ko árek odtáhla kousek dál. Netrvalo ani p t minut
a utrhl se kus ímsy a celá obrovská masa cihel a kamene padla zrovna na
místo, kde ješt p ed chvíli stál ko árek. I po tolika letech stále cítím hr zu,
která m tenkrát obešla, i údiv nad tím, jak jsem byla na blížící se
katastrofu upozorn na.“

***
 Také v dom Na kampeli ce ve Slove i mohlo dojít k tragédii. Dv ma
d tem hrozila smrt udušením, ale neviditelná síla našt stí v as p ivolala
pomoc. Jednou z ob tí mohla být i Lenka Vrabelová.
„Toho dne jsme z stali s bratrem doma sami. Rodi e odjeli k babi ce,
která bydlela asi deset kilometr od nás. Bylo to v dob , kdy po así bylo
chladné a muselo se již topit. P ed odjezdem dali rodi e bratrovi instrukce,
jak má postupovat, kdyby z stali na návšt v p es noc. Ve er jsme se dívali
na televizi a já šla brzy spát. Bratr ješt chvíli ekal, zda se rodi e p ece jen
nevrátí, pak p iložil do kamen a také ulehl.“
Tento okamžik mohl být pro ob d ti osudný. Chlapec omylem uzav el
kou ovod a zplodiny se vracely do místnosti a záhy ji celou zaplnily.
O deset kilometr dál se zatím odehrávalo drama. Otec obou d tí Jaroslav
Beneš o tom vypráví: „Cht li jsme u babi ky z stat p es noc, ale najednou
m cosi neodbytn hnalo dom . V d l jsem, že se musím vrátit, nebo bude
zle. Manželka byla proti, navrhovala, že pojedeme až ráno. Nemohl jsem si
pomoci. Pohádali jsme se a vyrazili. Dom jsme p ijeli v pravý as. Už na
chodb jsme ucítili kou , a když jsem otev el dve e bytu, vyvalil se hustý
dým. Trvalo to dlouho, než se nám d ti poda ilo p ivést zp t k životu.“

***

Podobné št stí m l i syn MUDr. Aleny Fricové z Pod brad. Matka mu

p ib hla na pomoc, aniž sama tušila, co se vlastn d je. V d la pouze
jediné - její dít je v nebezpe í.
„Pracuji jako obvodní léka ka, a tak k mým povinnostem pat í také
návšt vy pacient . Jednoho jarního dne roku 1978 mi do bytu telefonovala
pacientka z mého obvodu a prosila m , abych k ní ihned p ijela, že se necítí
dob e. Vzala jsem si auto, rezervní pohotovostní brašnu a také svého
t íletého syna a vyjeli jsme. Cestou jsem na ulici zahlédla zdravotní sestru,
sniž jsem v té dob ordinovala. Vedla svého syna ze školky. Nabídla jsem
jí, že vezmu oba kluky s sebou na výlet. P ijeli jsme k pacientce, která
bydlela ve velkém starém mlýn . Kluci šli do zahrady a já p ímo do velké
kuchyn vyšet it paní mlyná ku. Po n kolika minutách mi náhle cosi
prudce sev elo hru . M la jsem pocit, jaký popisují pacienti p i infarktu
srdce. Cosi m nutilo vyb hnout na dv r a najít chlapce. Na zahrad jsem
však uvid la pouze dít své zdravotní sestry. Pak jsem zahlédla Honzíkovu
barevnou epici, jak plave po mlýnském náhonu. Sko ila jsem tam
i v kabát a v temné vod nahmátla jeho t lo. Ani nevím, jak jsem svého
syna na b ehu rozdýchala.“
 Záhadné výzvy
Výstraha nemusí mít jen podobu varujícího hlasu. Ob as se projeví
v jiných, stejn divných formách. Božena Marešová z Rožnova pod
Radhošt m to dokládá zajímavým p íb hem.
„Tatínek šel na nákup. Pršelo, do obchodu to bylo dobré p l hodiny
cesty, ale pro zboží se muselo zajít. P i p echodu mokré lávky uklouzl,
spadl do potoka a uhodil se do hlavy. Z stal ležet v nebezpe né poloze
hrozící utonutím. Ve stejný okamžik byla maminka v kuchyni a va ila
ob d. Najednou uslyšela zven í usedavý plá . Vyb hla z domu za tím
plá em, který p ed ní utíkal, až ji dovedl k místu, kde ležel zran ný tatínek.
Pomohla mu rychle z vody a tím mu z ejm zachránila život. Co
napodobilo m j plá , aby tatínek mohl žít?“

***

Oby ejný, a p esto tajemný zvuk sehrál hlavní roli i v p ípad

zaznamenaném ing. Miladou Novákovou z Plzn .
„M j strýc byl doma sám, a tak se uložil k odpo inku na gau
v kuchyni. Chvíli poslouchal rádio, pak pil pivo a usnul. Probudilo ho silné
zvon ní, které se n kolikrát za sebou opakovalo. Vstávat se strýci moc
necht lo, celý malátný a unavený, ale když zvon ní nep estávalo, rozespalý
vyšel z kuchyn do p edsín . Podíval se kukátkem ve dve ích, ale nikoho
nevid l. Vyšel na chodbu, ale tam také nikdo. Mezitím se už probral
a po ádn naštvaný se vrátil zpátky do kuchyn . Ucítil plyn. P ívodní
hadice ke sporáku se b hem jeho spánku uvolnila a plyn unikal do
místnosti. Nebýt toho, že vyšel až na chodbu a pak plyn ucítil, možná by se
ráno v bec neprobral.“

***

Skute nou kliku s klikou m l prad de ek V ry Cajhanové z Prahy.

„Prad de ek m l nad postelí veliký obraz v t žkém vy ezávaném rámu.
Jednou ve er si šel lehnout o n co d íve. Jak tak leží, vidí, že kdosi bere za
kliku, ale nikdo nevchází. ,Poj te dál,’ zavolal a ono nic. A znovu klika
klesla dol a ani na další zavolání se nikdo neozval. Tak prad de ek vstal
a šel otev ít dve e. Za nimi jen tma, ale v tu chvíli se obraz nad postelí utrhl
a spadl p ímo tam, kde míval d de ek hlavu. Neviditelný za dve mi ho
zachránil p ed zran ním a možná i smrtí.“
 ***

Jestliže je lov k varován p ed nebezpe ím, které hrozí jemu

samotnému anebo n komu z jeho blízkých, dá se to ješt pochopit. Ale nad
tím, co se událo v Ra icích na Znojemsku, z stává rozum opravdu stát.
Když bylo Iren Pa ízkové p t let, hrála si spolu s dalšími d tmi na
zamrzlém rybníku. V té dob se jistá paní Ludvíková doma chystala
k odchodu na poštu. Pojednou jako kdyby jí n kdo p ikázal: „D lej rychle,
utíkej, utíkej.“ Nic jiného pro ni neexistovalo, jen myšlenka: „Rychle,
rychle, nebo p ijdeš pozd .“ Hodila na sebe kabát a vyb hla ven, kde bylo
plno sn hu a zmrazk . P estože jí bylo hodn p es šedesát, co nejrychleji
klopýtala až k rybníku, který byl vzdálený od jejího domu p es kilometr.
Tam zahlédla houf k i ících d tí utíkat z ledu. A u stavidla uvid la n co
erveného mihotat se ve vysekané dí e.
Paní Ludvíková ani dost dob e nev d la, jak rychle se dostala p es
ledovou plochu a s velikou námahou v poslední chvíli zachytila malou
Irenku za kabátek a vytáhla ji z vody ven. Sama netušilo, co se d je,
neum la vysv tlit pocit, který ji, starou nemocnou ženu, nutil b žet zimní
krajinou. Pamatovala si jen, že se jí zdálo, že ani nejde po zemi, jako by ji
n co nadnášelo. Obyvatelé vesnice, kte í se vzáp tí sešli u rybníka,
konstatovali, že Iren Pa ízkové nezachránila život jen paní Ludvíková, ale
jejím prost ednictvím vyšší moc.
 VIII. SPOJENÍ NA DÁLKU
Telepatie neboli p enos myšlenek na dálku byla jedním z prvních
problém , kterými se již p ed sto lety za ala zabývat parapsychologie.
Prokazateln bylo zjišt no, že p edevším obyvatelé odlehlých horských
krajin, džunglí a pouští dovedou mezi sebou komunikovat pouhou
myšlenkou. S touto podivuhodnou vlastností lidského mozku byla pozd ji
provedena ada úsp šných experiment . P edevším vojáci usilovali
o navázání telepatického spojení na obrovské vzdálenosti a dokonce se
pokusili takto rozmlouvat s médiem uzav eným v ponorce plující ve zna né
hloubce. Pracovníci amerického Gallupova ústavu uskute nili v roce 1990
výzkum, z n hož vyplývá, že telepatické schopnosti má tém tvrtina
populace. Projevuje se to p edevším v mimo ádn krizových situacích, kdy
ohrožený lov k vysílá poplašné signály i na vzdálenost mnoha tisíc
kilometr .
Sv d í o tom neobvyklý zážitek Evy Malé z en tic.
„S manželem a známými jsme v roce 1986 uskute nili výstup na horu
Triglav v tehdejší Jugoslávii. Bylo to 12. srpna. Stoupali jsme vzh ru
úzkou stezkou, když m p epadl dosud nepoznaný strach ze smrti. V d la
jsem naprosto jasn , že se n co stalo. Kdosi z mých blízkých zem el.
Za aly se mi t ást ruce i nohy. Nebyla jsem schopna pokra ovat ve
výstupu. Celá vyd šená jsem se vrátila do chaty. P íval úzkosti a obav
pominul a já vystoupila nahoru bez jakýchkoli potíží. Ale stále jsem byla
p esv d ena, že v rodin došlo k úmrtí. Sv ila jsem se s tím manželovi
i našim známým. Jakmile jsem se dostala zp t do civilizace, volala jsem
ihned dom , ale rodi e m uklidnili, že je vše v po ádku. Teprve za n kolik
dn , když už jsme se z Jugoslávie vrátili, p išla zpráva, že onoho 12. srpna,
kdy jsem tak jasn cítila blízkost smrti, se v Pamíru zabil m j bratranec
Svatopluk, s nímž jsme si byli dost blízcí a s nímž jsem také asto jezdila
na hory. Z ítil se p i horolezeckém výstupu. Dodnes je nezv stný.“

***

Hr zným d kazem telepatického p enosu je šokující událost, prožitá

rodinou ing. Josefa Majera z Prahy.
„Sest enice mé prababi ky sn dla zkažené jídlo, po n mž dostala otravu
a p i tehdejších možnostech lé by krátce nato zem ela. Manžel ji vroucn
miloval a její odchod ho nesmírn ranil. První noc po poh bu se mu ve snu
zdálo, že jeho mrtvá žena volá o pomoc, dusí se a umírá v p íšerných
mukách. Vzbudil se celý zpocený. Brzy ráno b žel na faru poradit se
o tomto nezvyklém vjemu s místním kn zem. Oba se nakonec rozhodli
znovu vykopat ješt erstvý hrob a vyzdvihnout rakev. Po otev ení víka
nalezli nebožku obrácenou na b iše, zkroucenou v k e i. Zjevn se v truhle
probrala z pouze zdánlivé smrti, snažila se dostat ven a úp nliv volala
svého muže o pomoc. Nesmírným psychickým vyp tím se s ním dokázala
na dálku spojit a upozornit ho na nebezpe í, které jí hrozí. Pomoc však
p išla p íliš pozd . Po vydýchání vzduchu v rakvi neš astná žena znovu -
tentokrát už navždy - zem ela.“

***

O své smrti dokázal svému dít ti podat telepatickou zprávu jeden muž
z Brna. Jeho teta Ji ina Sp šná lí í celou událost takto:
„Za války byl m j synovec zat en a odvezen do Osv timi.
V roce 1940 byl jeho syn Jaroslav p tiletý. Jednoho dne požádal svou
maminku, aby mu dala sví ky, že je chce zapálit za tatínka, za jeho duši.
Maminka mu je necht la dát a vysv tlovala, že se svítí jen za zem elé
a tatínek p ece žije. Za t i dny dostala strohý telegram s textem: Ehemann
Jaroslav P. tot.“

Jsme stále spolu

Sta í indi tí mudrci tvrdili, že hluboce zamilované osoby jsou natolik
citov spojeny, že dokáží i na dálku p esn odhadnout, co jejich partner
v dané chvíli d lá a na co práv myslí. I p i odlou ení jsou tak zamilovaní
vlastn neustál spolu.
Tento prastarý poznatek potvrzuje i nevšední událost, která se p ihodila
v Písku. Manželská dvojice, žijící spolu více než padesát let, se musela na
krátký as rozlou it. Manžel se lé il v nemocnici. Jedné noci vstal a žádal
sloužící léka ku, aby ihned poslala sanitku do jeho domu. Manželka má prý
záchvat a nutn pot ebuje pomoc. Léka ka se domnívala, že tuto depresi
vyvolaly útrapy nemoci, dala muži prášky na uklidn ní a celou záležitost
pustila z hlavy. Jenže na druhý den se ukázalo, že žena tohoto pacienta
m la skute n onu noc velmi silný záchvat, svíjela se na podlaze, sama
nebyla schopna p ivolat léka e, a tak vzpomínala na svého muže.

***

Podobný zážitek má i Rudolf Vorá ek z Ostravy.

„V roce 1958 se moje manželka lé ila na Slovensku ve Vyšných
Hágách. Já spolu s naším desetiletým synem odjel na rekreaci do
Mariánských Lázní. V ned li jsme byli v kostele. Když jsme vyšli ven,
slyšel jsem náhle zcela z eteln hlas své manželky jak volá: ,Rudo, pomoz
mi!’ Zeptal jsem se syna, zda také slyšel maminku. ekl, že ne. Ale já jsem
o tom nepochyboval. Ur it to nebyla halucinace.
V té dob jsme si s manželkou denn psali. Po pár dnech jsem dostal
dopis, v n mž mi lí ila, co se jí onu ned li p ihodilo. Upadla na chodb
a t žce se zranila. Nikdo dlouho nešel, myslela si, že je s ní zle, a proto m
alespo v duchu volala a prosila o pomoc.
Od té doby jsem pln p esv d en, že jakási telepatie mezi sp ízn nými
lidmi existuje a m že nastat zcela spontánn .“

***

„M j manžel pracoval se svým podnikem n jakou dobu v N mecku.

Dom jezdil jen ob as,“ p ichází se svým telepatickým zážitkem Ji ina
Brazdovi ová z Bruntálu.
„Jednou v ned li op t odjel s tím, že se uvidíme až za t i týdny. První
dny plynuly pomalu. Ve tvrtek ve er jsem nemohla dlouho usnout. Když
se mi to kone n povedlo, m la jsem nep íjemný sen. Neustále jsem se
budila a v myšlenkách stále vid la svého manžela, jak má v N mecku
n jaké problémy s doklady. Byl na n jakém ú ad a všude okolo samé
uniformy. Poté následovala další pronikavá vize. Duchovním zrakem jsem
vid la manžela. Byl celý špinavý, ruce m l od šmíru a sd loval mi, že
spravoval pokažené auto. Pak jsem kone n usnula. Krátce nato n kdo
zvonil. Ned v iv jsem šla ke dve ím. Byl to manžel. Ruce m l erné
a šaty umazané. Pomáhal prý cestou spravovat nepojízdného golfa. Pak mi
vysv tlil, pro p ijel o více než dva týdny d íve. M li problémy s ú ady.
Podnik ješt nem l vy ízeny všechny pot ebné doklady a tak jim policie
prov ila pasy a vrátila je dom . Když jsem manželovi ekla, že to všechno
již vím, necht l tomu v it.“

***

Ženy, jak se zdá, jsou daleko citliv jší média než muži a dovedou
p ijímat signály, které mimod k vysílají jejich manželé. Zuzana
Navrátilová o tom vypovídá:
„S manželem si velice dob e rozumíme a asto se nám stává, že
myslíme ve stejný okamžik na stejnou v c, nebo sou asn ekneme totéž.
Už se nad tím ani nepozastavujeme. Ze za átku jsme z toho m li radost,
nyní už jsme si na to zvykli a p ipadá nám to b žné.
Jednou manžel odjel autem služebn do Bratislavy. Jezdí asto, sám ídí
a tentokrát vezl ješt jednoho kolegu. Kolem 14. hodiny mi ješt
telefonoval z Bratislavy, že už se pomalu chystá na cestu dom , že ješt
nakoupí a kolem 19. hodiny že bude doma.
Já jsem p išla z práce dom , ud lala ve e i, uklidila a vytáhla si žehlení.
Žehlívám oby ejn v obýváku u televize, kde byl i syn a díval se se mnou.
Byla docela fajn atmosféra, cítila jsem se úpln dob e.
Asi tak kolem p l sedmé mi najednou za alo d sn bušit srdce a ud lalo
se mi hrozn slabo. Necht la jsem syna znervóz ovat, tak jsem se šla napít
studené vody a opláchnout se, ale srdce mi bušilo po ád dál. Musela jsem
nechat žehlení a jen tak jsem si sedla a odpo ívala. Za ala jsem si p át, aby
už manžel p ijel, m la jsem zni ehonic o n j strach, p estože jsem k tomu
zatím nem la d vod.
Když zazvonil zvonek, b žela jsem se podívat z okna, zda tam stojí naše
auto a manžel už p ijel. Ale auto jsem nevid la. Když jsem však otev ela
dve e a stál v nich manžel, hrozn se mi ulevilo. Ptala jsem se ho, kde má
auto, a on mi ekl, že na dálnici mu vb hl pod kola zajíc, a protože jel
rychle, úpln mu utrhl chladi . Manžel nemohl autem pokra ovat, našt stí
blízko bydlel známý, se kterým auto odtáhli k n mu a on mu p j il svoje,
aby mohl dojet dom .
Zjistili jsme, že mn se ud lalo tak zle práv v okamžiku, kdy on
havaroval. Našt stí se nikomu nic nestalo, odnesl to jen ten zajíc.“

***

Spojení mezi citov svázanými osobami sílí v okamžicích ohrožení

života. V takových chvílích, kdy jeden z dvojice je v nebezpe í anebo
dokonce umírá, je ten druhý asto postižen nejen t žkou depresí, ale
mnohdy i ne ekanou nemocí nebo nevysv tlitelnou reakcí organismu.
V ra Vodová z Prahy i p es vzdálenost mnoha stovek kilometr byla
v posledních hodinách života své matky sužována neod vodn nými
zdravotními potížemi a o její smrti informována zjevením ve snu.
„S maminkou jsme si nejen dob e rozum ly, ale m ly i spole nou
schopnost p edvídat budoucí události. asto jsme vytušily, co se v naší
rodin p ihodí - a byly to p edevším nep íliš dobré události, které nás takto
na sv j p íchod upozor ovaly. Jednou v lét , když jsme se s manželem
chystali na dovolenou do hor, maminka dostala infarkt. Z stali jsme s ní na
chalup a nejeli nikam. O rok pozd ji byl mamin in zdravotní stav stále
vážný, ale tentokrát trvala na tom, že musíme odjet na již jednou odloženou
rekreaci. A tak jsme tedy jeli a zanechali ji v pé i mé sestry. T etí den
pobytu mi náhle opuchly rty, vyrazily se opary a trápila m nezvládnutelná
migréna. Léka se domníval, že to je alergie na píchnutí hmyzem. K ránu,
umo ena bolestí hlavy a otupená prášky, jsem krátce usnula. Zdálo se mi,
že držím v náru í maminku, oble enou do no ní košile, ona se tulí ke mn
jako malé dít a já si uv domuji, že je lehounká jako pírko. Najednou se
p itiskla ješt víc a íká: ,Te už je mi dob e.’ A sen se rozplynul.
Probudila jsem se a otoky, opar i migréna byly pry .
Odpoledne jsme dostali zprávu, že tu noc maminka zem ela.“

***

Také Dana echová z áslavi prožívala zvláštním zp sobem agónii

svého otce.
„Roku 1980 jsem první pracovní den po Vánocích p išla do kulturního
st ediska, kde jsem d lala vedoucí propagace. Nebyl mazut na topení,
v celé budov bylo nesmírn chladno. editelka nás soust edila do jedné
místnosti, ale ani v té se netopilo. Všechny ženy byly kožiších, a p esto se
chv ly zimou. Byla jsem na tom stejn . P l hodiny po poledni mi za alo
být velké teplo, a tak jsem k podivu všech ostatních kožich odložila. Horko
se stup ovalo, celá jsem ho ela. V malé chvilce jsem byla nucena odložit
i další šatstvo, až jsem z stala jen ve spodním prádle. editelka po dobu
mého nezvyklého po ínání stála u dve í a držela ruku na klice, aby nikdo
nevstoupil. Nesmírn siln jsem se potila a stále se musela otírat ru níkem.
Ve 13 hodin pocení rázem ustalo a já se za ala rychle oblékat, protože mi
náhle byla strašná zima.
K ve eru p išel m j bratr se zprávou, že nám zem el otec. Na moji
otázku, v kolik hodin se to stalo, odv til, že ve 12.30 nastala agónie a ve
13 hodin otec skonal.“

***

Eva Dlabajová ze Zlína p ichází s tímto sv dectvím: „M j tatínek krátce

po svatb žil s maminkou v pohrani í, kde dostal u itelské místo. Jednou
ve er byli v kin . Tatínkovi se ale náhle ud lalo tak špatn , že museli odejít
dom . Svíjel se v k e ích a íkal: ,Jestli tuhle bolest p ežiji, budu v d t, jak
se umírá.’
Když se druhý den probudili, p išel telegram z tatínkovy rodné vesnice,
který sd loval, že jeho otec p edchozího ve era po úrazu doma umíral
v kruhu svých blízkých a moc myslel na svého vzdáleného nejmladšího
syna.“

Volání o pomoc
Dokladem o neuv itelném spojení na dálku vyvolaném stavem nejvyšší
nouze je i p íhoda zaznamenaná ve vesnici poblíž Zlína.
Jedna stará žena, žijící v domku na samot , dostala v noci záchvat.
Sama nebyla schopna dojít pro léka e, a tak za ala hlasit volat jménem
svou sestru. Ta bydlela ve st edu vesnice. Hluboko po p lnoci vstala,
v myšlenkách z eteln a jasn slyšela volání o pomoc, oblékla se a vydala
se na cestu.
Telepatické p edávání informací mezi citov svázanými osobami je
pom rn asté. Ojedin le však mohou myšlenky jiných zachytit i zcela cizí
lidé.

***

Do ú adovny policejní stanice v Barcelon vpadla jednoho dne vdova

Isabel Casaová a žádala o vyhlášení pátrání po svém sousedovi Rolandu
Perezovi. Byla p esv d ena, že je s ním zle a že nutn pot ebuje pomoc.
Policie odmítla hledat muže, který byl nezv stný pouhý den, ale protože
energická vdova byla neodbytná, alespo formáln za ali policisté
prohledávat d m, kde Perez bydlel. P itom ho objevili spoutaného, zcela
vy erpaného a roubíkem nap l udušeného v p íst nku na st eše. Ukázalo
se, že do jeho bytu vnikli dva muži a donutili ho podepsat 28 šek , aby
mohli postupn vybrat všechny jeho úspory. Neš astníka pak odvlekli na
st echu, kam b žn nikdo nechodil, a nechali ho svázaného pomalu umírat.
Paní Casaová zachytila v myšlenkách jeho zoufalé volání o pomoc. Díky
tomu byl Perez zachrán n a oba lupi i p i vybírání jednoho z šek zat eni.

***

Obdobn kuriózní p ípad, který byl korunován záchranou lidského

života, se udál v Sezimov Ústí. Jeho hrdinou je Luboš Büml z Kop an;
tehdy mu bylo patnáct let. Byl na návšt v u sestry, prohlížel si m sto
a náhle telepaticky zachytil volání o pomoc zcela neznámého lov ka.
„Procházel jsem se m stem a byl už na zpáte ní cest , když jsem
najednou ucítil velkou úzkost a nutkání jít p es eku Lužnici. Cosi m
neodvratn hnalo po p šin p es les, až jsem asi po kilometru došel ke staré
z ícenin , v níž jsem nikdy nebyl. Nevím, co m nutilo otev ít drát né
oplocení a jít po starých schodech nahoru do jedné z místností, kde jsem
zaslechl sténání. S ješt v tším strachem, p ipravený na út k, jsem nahlédl
dovnit . Na zemi se svíjel asi ty icetiletý pán v žlu níkovém záchvatu.
P edstavil se mi jako inženýr z Prahy-Kr e, který m l za úkol zm it
hloubku studny a provést ješt n jaký pr zkum. Utíkal jsem do hospody
volat pohotovost a dvakrát musel svou žádost urgovat, protože mi nikdo
necht l v it, že v té staré opušt né stavb opravdu n kdo je.“
 IX. P ÍLIŠ PODIVNÉ SHODY
P ed více než sedmdesáti lety se v jednom pražském dom tém ve
stejný okamžik narodila dv d v átka. Ob dostala jméno Marie a zdálo se,
že vícemén shodou okolností nosí stejné p íjmení apková. Jejich rodiny
nem ly nic spole ného a jedna z nich se asem odst hovala do Posázaví.
Marušky dospívaly a po dvaadvaceti letech se op t ob ve stejný den
i hodinu vdávaly, i když každá v jiném m st . Muž každé z nich se
jmenoval Jan Zajíc. Uplynuly další desítky let. Jedna z Marií trp la vleklou
chorobou a lé ila se v nemocnici v míst bydlišt . Druhá Marie p ijela do
téhož m sta na návšt vu k dce i a postihl ji akutní záchvat. Byla p evezena
do místní nemocnice a uložena na stejné interní odd lení jako její
jmenovkyn . A zde po n kolika dnech ob ženy ve stejný den pouhých pár
minut po sob zem ely. Zní to neuv iteln . Dv ženy, které se krom
krátkého d tství za celý sv j život nikdy nevid ly, a p esto m ly tolik
spole ného. Jejich p íb h je pravdivý a není ojedin lý. Zdá se, že sv t je
plný podivných shod.

***

V rodin Marie Weinertové z Prahy již po t i generace dochází

k záhadným náhlým úmrtím. Vždy, když prvorozené dít nastoupí do první
t ídy, jeho otec zem e.
„Tu neuv itelnou shodu okolností anebo možná prokletí, které
pronásleduje naši rodinu, jsem si poprvé uv domila až po smrti svého syna.
Bylo mu pouhých 28 let, když se neš astnou náhodou otrávil plynem.
Z stala jsem sama a noci byly neskute n dlouhé. P emýšlela jsem o všech
tragédiích, které m postihly, a tehdy mi to došlo. M j otec zem el v roce
1939 a já šla zrovna do první t ídy. P esn po 21 letech skolil mého
manžela infarkt a náš syn zrovna za ínal chodit do školy. Uplynulo dalších
21 let a syn zahynul. Jeho dcera nastupovala školní docházku. Všichni t i
zem eli poslední pond lí m síce mezi 21. a 23. hodinou.“

***

Ojedin lé spojení lidských osud s ísly zaznamenala i jedna rodina

z Ostravy. D de ek se narodil 28. íjna 1918, jeho syn 15. b ezna 1939,
vnu ka 21. srpna 1968 a pravnuk v den vzniku eské republiky.
Podivuhodnými shodami se zabývá i soukromý badatel Miroslav
Ne uka z Teplic. Podle jeho záv r i ke ztrátám na životech za války
dochází podle jistých pravidel.
„Za první sv tové války m la moje babi ka velký strach o svého
nejmladšího syna, který byl nasazen na front . Jednou v noci sejí zdálo, že
se na trhu v eském Brod setkala se svou dcerou, která zem ela krátce
p ed válkou. Babi ka se jí sv ila se svými starostmi o benjamínka rodiny
a dcera ji ut šovala: ,Maminko, nem jte strach, my jsme zem ely, abychom
dávaly na své drahé pozor a ochránily je p ed nebezpe ím.’
V období n kolika let p ed válkou skute n v obci, odkud pocházeli oba
moji rodi e, zem elo v ad rodin mladé d v e. Shodou okolností se tak
stalo v rodinách mého otce i mé matky. A jako zázrakem byly pak všechny
tyto rodiny ušet eny smrti muž ve válce. Ani v jedné rodin , kde zem elo
d v e, nikdo nepadl, p estože v jiných rodinách zahynulo hned n kolik
syn nebo otec.“

***

T žko vysv tlitelná shoda dat provází i zážitek Anny Mikulové

z Tábora. Ta bohužel nikdy nemohla poznat rodinu svého p ítele. Jeho otec
byl totiž již mrtvý. P esto se s ním za podivných okolností setkala.
„Jedné noci roku 1992 se mi zdál velmi živý sen. Ocitla jsem se na
oslav narozenin otce mého p ítele. Tatínek byl v té dob již n kolik let
mrtvý. P estože jsme se nikdy nesetkali, na oslav m velmi p kn p ivítal
a dob e jsme si popovídali. Pamatuji si až neuv itelné detaily, t eba jak mi
lí il své finty p i lovu úho . Ráno po tom snu mi to nedalo a zavolala jsem
svému p íteli, abych se ho mimo jiné p eptala, kdy se vlastn jeho tatínek
narodil. Neumíte si p edstavit, jaký jsem m la pocit, ješt te cítím tu husí
k ži, když mi klidn odv til, že jeho otec m l zrovna v era výro í
narození.“

***

K umírající mamince Ireny Molínové z Hradce Králové p ijel pozd

v noci léka pohotovostní služby, p estože jej nikdo nevolal. Byla to pouze
náhoda, nebo další d kaz o existenci utajených zákonitostí osudu?
„Moje maminka trp la rakovinou slinivky. Poslední týdny svého života
bydlela u nás. Jednou v noci, bylo krátce po jedné hodin , jsem se
probudila a šla se na maminku podívat. Bylo z ejmé, že se blíží konec.
Držela jsem ji za ruku, hladila ji po vlasech, aby v d la, že není sama, ale
myslím, že už nic nevnímala. Nevydala ani hlásku, ale neustále pohybovala
jazykem, jako když mluví. P emýšlela jsem, co mám d lat. Byla jsem doma
sama a telefon jsme nem li. Nev d la jsem jak p ivolat pomoc, když vtom
se dole ozval zvonek. Vyhlédla jsem z okna a venku p ed bránou uvid la
sanitku. Byla jsem ráda, že pohotovost p ijela, a v bec jsem v tu chvíli
neuvažovala o tom, kdo ji p ivolal. Léka se podíval na maminku, dal jí
n co na zmírn ní bolesti a ekl: ,Už nás nevolejte, mamince už
nepom žeme. Smrt bude pro ni vysvobozením.’
,Ale já jsem vás nevolala,’ namítla jsem a teprve tehdy si uv domila, že
nenadálý p íjezd pohotovosti je vlastn záhadou.
,Musela jste volat,’ ekl léka . ,Vracel jsem se od pacienta a p evzal
z úst edí váš vzkaz. Nezdržovali jsme se a jeli rovnou k vám.’
V bec necht l v it, že jsem pohotovost opravdu nevolala.“

***

Pozoruhodnou shodu zaznamenala také paní Miroslava z Pardubic.

„Bylo mi trnáct a mému bratrovi Františkovi o p t let více. Chodil
s d v etem jménem Marie. Jedné noci se mi zdálo, že jsem byla v rodin
Ma enky a ona se chystala na svatbu. M la na sob dlouhé svatební šaty,
celé špinavé. Já byla po ádn hladová a nikdo mi nedal najíst. Když jsem
ten sen ráno vypráv la, maminka mi hned íkala, že je to špatné znamení.
Byla st eda a v sobotu František i Ma enka zahynuli. Byla to hrozná
tragédie. Maminka stále plakala a nemohla se z té rány vzpamatovat. Po ád
na íkala: ,Takový mladý, zdravý hoch a musel odejít.’ Pak nás jedna paní,
která se zabývala spiritismem, pozvala na seanci. František prý totiž na
jednom ducha ském sezení promluvil a st žoval si, že je mu t žko, protože
maminka neustále plá e.
Atak jsme šly ke spiritist m. Jedna žena jako médium promluvila
Františkovým hlasem, který íkal, aby maminka již nena íkala, že byl
zdravý a odešel. Své zdraví prý nyní p enechá tatínkovi.
A tehdy se stal zázrak. Náš tatínek byl vytrvale nemocný, nesl následky
svého nasazení v první sv tové válce a léka i mu p íliš šancí nedávali.
Málokdy jsme ho vid li chodit, stále ležel a ekalo se, že každou chvíli
zem e. Jenže najednou, n jaký as po Františkov smrti, za al být ilý jako
rybi ka a již nikdy nestonal. Dožil se požehnaných 92 let.“

***

Paní L. L. z Plánice m la babi ku, které se asto zdávalo, že se ocitá na

h bitov , který byl asi kilometr od jejího bydlišt . Nikdy tam však
nechodila, rodina byla poh bena jinde. Ona však naprosto p esn vid la
jeden hrob. Nakonec se ob ženy na tento h bitov vypravily. Našly hrob,
který se tak asto babi ce zjevoval, a s údivem etly, že je v n m poh bena
žena, jejíž jméno je shodné se jménem, jaké m la babi ka za svobodna.

***

„Narodila jsem se v Praze jako necht né dít . Od pe inky jsem vyr stala
v r zných rodinách, které o mne pe ovaly p edevším proto, aby si vylepšily
svou finan ní situaci. D tské domovy nebyly, a tak obec p stoun m platila
výživné,“ vypráví V ra Pavlí ková.
„P esto se mi poda ilo vystudovat ekonomickou školu a najít si
zam stnání v Praze. asto jsem v duchu snila o matce, jak asi vypadala.
Neuv itelná shoda okolností mi splnila mé p ání. Vycházela jsem
z budovy, kde jsem pracovala, a zahlédla muže, na jehož klop se t pytil
velký odznak. Zaujalo m to, protože ob dcery odznaky sbíraly a tenkrát
jich bylo pomálu. Muž se ovsem domníval, že se dívám za ním, a oslovil
mne. Pozval mne do blízké kavárny, kde se mi p edstavil. P ekvapilo mne,
že má stejné p íjmení jako já. Za ali jsme si povídat a zjistili, že i naši
rodi e se jmenovali stejn . Nakonec se ukázalo, že jde o mého bratra. Od
n j jsem získala fotografii své matky, na niž jsem se poprvé mohla podívat
ve svých tém 25 letech. Pro mne necht la, to jsem se ale nikdy
nedozv d la.“

***

N které shody mají tém hororovou p íchu . Marie Šimonová

z Nového Bydžova vzpomíná na svého d de ka a jeho v rného kamaráda.
„M j d de ek bydlel uprost ed vesnice a jeho p ítel na okraji, takže
když spolu chodili do školy, do kostela a pozd ji i na plesy, musel vždy
projít kolem d de kova domu. Když se rozcházeli a domlouvali si další
sch zku, m j d de ek se s ním vždy lou il slovy: ,Až p jdeš okolo, tak se
stav.’ Tak to šlo celý život. Když jim bylo 76 let, kamarád se t žce
roznemohl. Jeho rodina poslala pro d de ka, aby se s ním p išel rozlou it.
D de ek plný života šel. Kamarádovi bylo již na o ích vid t, že se blíží
konec. D da m l vždycky rád šibeni ní humor, a tak se rozlou il svými
obvyklými slovy: ,Až p jdeš okolo, tak se stav.’ Za pár hodin jeho kamarád
um el. D de ek si šel onen ve er lehnout zcela zdráv, v noci se mu ud lalo
špatn a ráno skonal. Poh eb m li oba ve stejný den.“

***
 Neuv itelná náhoda vyrazila dech i I. H. z Teplic.
„V roce 1975 jsem byl majitelem nového moskvi e, když mi zem ela
v Poštorné teta. Jeli jsme s tatínkem na poh eb, jak se sluší a pat í. Ze
severních ech jsme cestovali bez zastávky. Když jsme v Brn míjeli
h bitov, na n mž m la být teta pochována, tatínek prohodil: ,Tak tady
budeš, Ani ko, odpo ívat.’ V tom okamžiku se sama od sebe otev ela
p ední kapota a zastínila mi výhled. Trochu m to vyvedlo z míry, ale íkal
jsem si, že se jedná o náhodu, a p ipoušt l také možnost, že jsem p i
odjezdu špatn zav el víko.
Po dvou dnech jsme se z Poštorné vraceli zpátky dom a ve schránce na
doklady si vezli po tet na památku budík. Nebyl natažený. Zase jsme jeli
kolem h bitova a tatínek pronesl: ,Tak sbohem, Ani ko.’ Málem mi vstaly
vlasy na hlav , protože vzáp tí se budík rozezvonil. Vzpomn l jsem si na
okolnosti, které provázely náš pr jezd okolo h bitova p i cest na poh eb,
a dodnes mám pocit, že se nám na okamžik otev ely dve e do neznámé íše
záhrobí.“

***

Se zdánliv humorným, a p esto šokujícím sv dectvím se p idává K. M.

z Brna.
„Po mém návratu z vojny jsem chodil s dívkou, která bydlela ve vsi
nedaleko Brna. Jednou jsem nestihl poslední autobus, a tak když jsem se
rozlou il se svou láskou, vracel jsem se k m stu p šky. Jako ku ák jsem byl
dost mrzutý, že si nemám ím zapálit cigaretu.
Na místním kostele práv bila p lnoc a já šel kolem h bitova. áste n
z fraje iny a snahy dokázat svou odvahu a p edevším z pot eby zapálit si
jsem dostal zb silý nápad. P esko il jsem h bitovní ze a hledal n jakou
plápolající sví ku. Pon vadž bylo naprosté bezv t í, m l jsem št stí a záhy
se sklán l nad malým plamínkem u hrobu. Vtom m ohromující rachot
vyd sil tak, že jsem podv dom usko il zp t ke zdi. Krve by se vemne
nedo ezal, byl jsem bledý jako skute ný duch. Z nedalekého stromu se totiž
ulomila silná v tev a dopadla p esn na sví ku, od níž jsem si cht l p ipálit.
Ze sklen ného chránítka kryjícího sví ku p ed v trem zbylo jen pár st ep .
Když jsem se po chvíli vzpamatoval, p esko il jsem ze a uhán l pry .
Cht la m tehdy n jaká vyšší moc ochránit p ed neblahým d sledkem
kou ení? Nebo to m l být trest za zneuct ní h bitova? Byla to jen velká
náhoda? Jisté je, že tu noc jsem si cigaretu už nezapálil.“

***
 Pomstou z jiného sv ta zavání náhoda, jejíž ob tí se stal Vladimír
Rampír z eských Bud jovic.
„Nejsem pov r ivý a na n které tajemné p íb hy jsem dlouho pohlížel
jako na produkty lidské hlouposti. Ovšem jen do dne, kdy jsem se stal ob tí
podivné náhody.
P ihodilo se to v ned li 22. listopadu 1992. Spolu s dcerou jsme
sledovali televizi na tehdejší F1, a když zde byl po ad nudný, p epnuli jsme
na TV, kde vysílali po ad Ned lní ráno. Pan moderátor Hrubeš vedl
rozhovor s jistou paní Pourovou, která vypráv la o tom, jak k ní p ilet l
létající talí a n jaká postava chodila nebo se vznášela po místnosti, v níž
byla paní Pourová s malým dít tem. V duchu jsem se tomu smál. Pak paní
Pourová p iznala, že tento p íb h vypráví až po dlouhé dob , protože jí
manžel ekl, že když se se svým zážitkem n komu sv í, pošlou ji do
Bohnic. Zcela jsem s tím názorem souhlasil a nahlas ekl, že tam ta doty ná
paní pat í.
Vtom se však stala neuv itelná a pro mne dosud nevysv tlitelná v c.
Televize zavr ela a na obrazovce se objevily létající talí e. S dcerou jsme
na sebe nechápav koukali a mysleli si, že je to jakási filmová ukázka
k práv probíhajícímu rozhovoru. Po chvilce si však dcerka všimla, že
v rohu obrazovky je zna ka ORF 2. P epnul jsem tedy na TV, kde po ad
pana Hrubeše normáln pokra oval. Z novin jsme zjistili, že na ORF 2
práv b ží seriál Vesmírná lo Enterprise. Pozd ji jsem se ptal soused
i známých, zda se ješt n komu televizor sám p epnul, ale nikomu se nic
podobného nestalo. Podotýkám, že za celou dobu, co máme tento televizor,
jsem až na onu výjimku podobnou poruchu nezažil.
Zdá se, že se zde sešlo až p íliš náhod najednou. Pro program p esko il
práv v okamžiku, kdy jsem paní Pourovou posílal do Bohnic (za což se jí
hluboce omlouvám)? Pro se to stalo jen jednou a jen mn ? A pro zrovna
v okamžiku, kdy ORF 2 dávala film o UFO? M lo to být upozorn ní,
abych se k v cem, do nichž nevidím, nevyjad oval pohrdav , i abych pod
tíhou tohoto d kazu uv il, že na p íb hu paní Pourové je p ece jen hodn
pravdy?“

***

D kaz, že i náhody mohou být š astné, p edkládá dr. J. ehá ek

z Bratislavy.
„Moje profese v deckého pracovníka m asto zavede do ciziny, a tak
jsem také jeden rok pracoval v Austrálii a p itom využíval každou
p íležitost k poznání této zem . Váno ní svátky jsem trávil v Queenslandu.
Jednoho dne jsem podnikl exkurzi menší výletní lodí na Magnetický
ostrov, který leží na jižním konci et zu korálových ostrov a jak jeho
jméno napovídá, je vulkanického p vodu. Lo vyjížd la ráno a ve er se
zase vracela. Po vylod ní na ostrov všichni cestující odešli na p ekrásnou
píse nou pláž. Mne ale koupání p estalo brzy bavit, a tak jsem se vydal na
cestu podél b ehu, kde mne lákala pravá divo ina. Pob eží tvo ily vysoké
skalní útesy, úzké zátoky s malými plážemi pokrytými obrovským
množstvím mušlí a úlomk korál . Byl jsem tím fascinován.
Asi po dvou hodinách mé výzkumné cesty, p i zdolávání ostrého
skalního p evisu, se mi na pravé noze roztrhl sandál. Bylo to práv v dob ,
kdy jsem pomýšlel na návrat. Cesta zp t pouze s jednou botou p es
sluncem rozpálené skalní útesy s ostrými hroty byla prakticky nemožná.
ekání, až mne najdou v otev eném terénu, v n mž se s nadcházejícím
ve erem množila hejna komár a kde se to hemžilo hady a škorpióny, také
nep icházelo v úvahu. Tak jsem sed l na skále a p emítal, jak se z této na
první pohled ne ešitelné situace dostat. Roztržený sandál se spravit nedal.
Jediným ešením bylo zhotovit improvizovanou onuci z plavek a košile, ale
ta by asi zpáte ní cestu do p ístavu st ží vydržela. A tu najednou jsem
uvid l dole mezi skálami malou rozkošnou zátoku a v ní se u b ehu na
vlnách houpal sandál podobný tomu, co se mi roztrhl. Napadlo mne, že je
to n jaký p ízrak, vyvolaný tíživou situací a žhavým sluncem, ale nakonec
jsem se spustil skalní úžlabinou do zátoky. Fata morgána to nebyla.
U b ehu mne ekal sandál vyrobený stejnou firmou jako m j p vodní, na
pravou nohu, moje íslo a dokonce stejné barvy! Byl sice trochu vybledlý
a mírn popraskaný, ale zpáte ní cestu k lodi vydržel, a tak mi možná
zachránil i život.
Po této p íhod jsem byl v Austrálii ješt n kolik m síc a mo e
s p ekrásnými zátokami navštívil mnohokrát. Neustále jsem p itom
sledoval, co vlny p inesly na b eh, ale žádný sandál tam už nikdy nebyl.
asto na tu epizodu vzpomínám, ale vysv tlení nenacházím. Byla to
neuv iteln š astná náhoda, nebo zásah mého and la strážného?“

***

Na za átku jsme hovo ili o p íb hu dvou žen, jejichž osudy šly r znými
sm ry, a p esto se podivuhodným zp sobem setkávaly. Náš poslední p ípad
je obdobný. Za al za zdmi kláštera a vypráví o muži, který se se svou
matkou setkal jen dvakrát v život . V okamžiku svého narození a své smrti.
I když byli od sebe vzdáleni stovky kilometr , zem eli matka i její syn ve
stejný okamžik. Prost edníkem jejich podivného posledního shledání byla
Ludmila Voznicová z Ostravy.
„Ve t iceti letech jsem se podruhé provdala, a to za muže, který byl
vychováván adoptivními rodi i. O svých p stounech hovo il vždy velmi
hezky, ale když nedlouho po našem seznámení oba zem eli, za al se náhle
více zajímat o svou skute nou matku. V dokladech našel její jméno
a datum narození. Za al po ní pátrat a zjistil, že byla eholní sestrou. Po
narození syna musela klášter opustit a dít dát k adopci. Poda ilo se mu
zjistit i bydlišt a dát jí o sob zprávu.
Dva roky poté jsme se v lét , cestou na dovolenou, ubytovali v hotelu
Slovan v Brn . Manželovi se po ulehnutí ud lalo nevolno a cht l, abych
více otev ela okno. Vstala jsem, rozhrnula záv sy a projel mnou mráz,
takový neznámý pocit hr zy. P es okno jsem vid la rovnou do klášterní
místnosti, kde byly za stolem dv ádové sestry. Jedna oble ená, i s erným
epcem na hlav , druhá prostovlasá, jen v bílé íze, listovala ve velké knize.
Stála jsem jako p imražená, protože mne napadlo, že je to p ece nemožné,
aby se uprost ed m sta, pouhého p l metru od hotelového okna, nacházel
klášter, a p esto jsem ty sestry vid la jako na dlani.
Manžel v výk ik mne p inutil obrátit se zp t k posteli. Muž se t ásl
v záchvatu, byla to mozková mrtvice. Bylo to v pond lí ve er, kdy upadl do
bezv domí, a ve st edu zem el.
Po manželov poh bu jsem probírala poštu a mezi kondolen ními listy
našla i obálku a v ní parte. Z n j jsem vy etla, že manželova vlastní matka
zem ela ve stejný den jako on. Na parte bylo p ipsáno, že se netrápila.
Upadla do bezv domí v pond lí ve er a ve st edu pak v nemocnici skonala.
Pozd ji jsem m la možnost se p esv d it, že u hotelu, v n mž jsme
naposledy spolu bydleli, žádný klášter nestojí. Dodnes si myslím, že na
za átku agónie mého manžela a jeho matky jsem byla mezi nimi jakýmsi
prost edníkem.“

***

Nechceme-li p ipustit, že jsme ob tí neuv itelných náhod, pak všechny

tyto p ípady signalizují, že osud s námi hraje jakousi hru podle pouze jemu
známých pravidel a že podivné shody jsou zcela zákonitým vyúst ním
d j , jejichž logika nám z stává utajena. Je to stejné, jako když ve vod
plave dlouhá gumová hadice a jen ob as se kousek vyno í nad hladinu. My
ten kousek z eteln vidíme, ale nevíme nic o tom, jak je hadice dlouhá,
odkud a kam vede a kdy se objeví její další ást.
Když Ludmile Voznicové umíral manžel, zahlédla v okn hotelu, za
nímž se prokazateln nachází pouze prázdný dv r, místnost s jeptiškami.
Nebyla to halucinace ani náhoda. Byl to pohled jinam. Byla to výse z jiné
reality, která jen na pouhý okamžik vplula do našeho sv ta a jejíž v tší díl
nám z stává bohužel utajen.
 X. MAGICKÁ MOC M SÍCE
Již odpradávna se našemu nejbližšímu vesmírnému sousedovi p ipisuje
tajemná moc. Zvlášt o úpl ku a novoluní se prý na Zemi d jí podivné
v ci. Mo ská hladina se vzpíná do nebývalé výše, hlubiny zem se ot ásají
ne ekanými záchv vy a zví ata poci ují zvláštní neklid. Ušet eni nejsou ani
lidé. Mnozí jsou daleko nervózn jší a agresivn jší než obvykle a snadno se
rozzu í. Zdá se, že M síc má na naši planetu a na lov ka p ímo magický
vliv.

***

V noci na 30. zá í roku 1993 zasáhlo jihoindické státy Maháraštra,

Madhjapradéš a Andhrapradéš ni ivé zem t esení o síle 6,4 stupn
Richterovy stupnice. M sta se zm nila v rozvaliny, více než padesát vesnic
bylo zcela srovnáno se zemí a v troskách dom a na sutinami zavalených
ulicích zahynulo na 45 tisíc lidí. Úd sná tragédie se odehrála na samém
sklonku noci ozá ené úpl kem. Dne 21. ervna roku 1990 postihly
severozápadní oblasti Íránu obrovské ot esy, které si vyžádaly 35 tisíc
ob tí. V hávu nadcházející temné noci se skrýval práv v ten den zrozený
nový m síc.
Také dosud nejrozsáhlejší zem t esení, které 24. ledna 1556 ude ilo
v ín a p ineslo smrt 830 tisíc m lidí, se událo v den novu.
Je to pouze neuv itelná shoda náhod, nebo m li pravdu sta í
astrologové, kte í tvrdili, že podzemní bou e úto í nej ast ji za úpl ku
nebo novoluní? Za zvláš nebezpe né považovali také den p ed a dva dny
po t chto m sí ních fázích. V da tuto domn nku pom rn úsp šn p ehlíží,
ale statistika nejv tších zem t esení dvacátého století dává starým
hv zdá m dost výmluvn za pravdu.
Katastrofální ot esy zabily 31. kv tna roku 1935 v Pákistánu 70 tisíc
lidí. Nov byl o den pozd ji. T sn p ed novem 28. prosince roku 1940 se
ni iv zachv la p da v turecké Anatolii. A den po novoluní 28. srpna 1976
zahynulo p i zem t esení v ín tém tvrt milionu lidí.
Také v Arménii v prosinci roku 1988 se masy zem vzedmuly v období
nadcházejícího novu.
Z celkem dvaceti velkých zem t esení tohoto století se jich více než
polovina udála v období úpl ku nebo novu. Nechceme-li v it ve skute n
podivnou souhru okolností, musíme p iznat, že sta í astrologové a hv zdá i
m li pravdu. Zem se za úpl ku a novu vzdouvá daleko siln ji než jindy.
Odpov na otázku pro není tak složitá, jak by se zdálo.
 Ú inky nebeských t les na naši planetu jsou závislé na jejich hmotnosti
a vzdálenosti od Zem . Slunce je tém 333krát t žší než Zem , od níž jej
d lí p ibližn 150 milion kilometr . Luna má hmotnost pouze jedné
osmdesátiny Zem , ale její pr m rná vzdálenost od naší planety iní pouze
344 tisíc km. Práv tato pom rná blízkost M síce zp sobuje, že jeho
ú inky jsou daleko výrazn jší než vliv sice nesmírn hmotného, ale tak
vzdáleného Slunce.
V období první a poslední m sí ní tvrti procházejí Slunce a M síc
poledníkem daného místa šest hodin po sob . Gravita ní síly obou t les
p sobí proti sob a jejich ú inek na Zemi se zna n snižuje. Ovšem
naprosto jiná situace nastává o novoluní a úpl ku, kdy Slunce a M síc
procházejí poledníkem daného místa sou asn a jejich p itažlivost se s ítá.
Jedním z prvních, kdo se podrobn zabýval podzemními p ílivy, byl
Francouz Perey. V polovin minulého století za svého p sobení na
Akademii v Dijonu sestavil statistiku všech známých zem t esení a pod ídil
ji d slednému chronologickému rozboru. Ukázalo se, že Zem se skute n
ot ásá daleko více p i novoluní než p i jiných m sí ních fázích.
K podobným záv r m došli nedávno i ameri tí seizmologové p i analýze
všech siln jších zem t esení v jižní Kalifornii od roku 1933.
J. F. Savarenskij však oponuje, že m že jít o prostou shodu okolností.
Argumentuje p itom p ípadem ni ivé série zem t esení v Taškentu, kdy se
ást opakovaných ot es shodovala s novoluním a úpl kem, ale další ást
nikoli.
Aby se vše ješt více zamotalo, vyskytly se domn nky, že podzemní
bou e mohou vyvolávat i další nebeská t lesa, p edevším komety. Jako
potenciální pachatel p ichází prý v úvahu i p es svou velkou vzdálenost
Uran. Názory se r zní. V jednom se však odborníci p ece jen za ínají
shodovat. M sí ní gravitace vyvolává dvakrát denn zvedání a pokles
celých zemských pevnin a v období úpl ku a novoluní nabývá zvláš na
intenzit .
M síc navíc ovliv uje i psychiku lov ka. V období úpl ku a novu jako
kdyby byla popoušt na stavidla surovým zlo in m.

***

„Najednou jsem m l v ruce n ž,“ vypov d l mladý vrah, „a bodal jsem

jako šílený. V bec nechápu pro , vždy to byl m j p ítel.“ Tato vražda se
stala za temné noci novu v ervnu roku 1990, kdy se zpo átku nevinná
hádka mezi p ekupníky zm nila v neuv itelné krveprolití. Na jejím konci
z stal v jednom z ostravských park ležet mrtvý mladý muž. V jeho t le
pitva zjistila sedmadvacet bodných ran. Mezi pošmournými domy starých
Vítkovic došlo pak za srpnového úpl ku stejného roku k celé sérii
vražedných útok .
Šestadvacetiletý mladík se po krátké - a prý docela bezd vodné -
pouli ní tahanici tak rozzu il, že zatáhl svého protivníka do jednoho
z dvork , kde ho mlátil do hlavy lahví piva, t ikrát ho bodl do srdce
a nakonec mu po vzoru japonských samuraj rozpáral b icho.
Bezprost edn po tomto vražedném útoku mladík p epadl starší paní na
procházce. Nožem ji bodl do krku a pak se ji pokusil znásilnit. Žen se
poda ilo uprchnout, vrah však vyhledal další ob a sv j pokus zopakoval.
Ani tentokrát se mu našt stí neda ilo.
Ve svitu bledého úpl ku propadl podobnému záchvatu neovladatelné
zu ivosti také další vrah. P i ešení spor o vyrovnání ú tu z kšeftování
s valutami se roz ilil a vyst ílel do svého spole níka celý zásobník pistole.
Za úpl ku a novu však nevraždí jen p íslušníci podsv tí. I mírní
a poklidní lidé se dovedou zm nit v nelítostné bestie. Oby ejné hádky se
pod kulatou lunou mnohem ast ji zm ní ve rva ku, p ibývá násilí
a sebevražd. Podle statistik francouzské policie stoupá v této dob po et
mravnostních delikt o 74 % a p epadení až o 150 %. Výsledky rozboru
ty tisíc vražd spáchaných na Florid a v Ohiu v období za posledních
patnáct let potvrdily zlov stný vliv M síce. V obou státech zaznamenali
policisté nejv tší po et vražd vždy v ase úpl ku
Statistika násilných trestných in spáchaných na území severní Moravy
v roce 1990 jasn ukazuje, že v období novu a úpl ku je pravd podobnost
spáchání vraždy oproti jiným dn m vyšší tém desetkrát. V samotné
Ostrav bylo v daném roce zavražd no dvacet lidí. Plná polovina z nich
zem ela v období kritických m sí ních fází.
Když jsem na konci listopadu roku 1990 poprvé zve ejnil údaje o tom,
že za úpl ku a novu stoupá kriminalita, byly tyto záv ry n kterými
policejními d stojníky p ík e odmítnuty. Do konce roku zbývaly ješt dva
úpl ky a oba se osudov naplnily.

***

O prvním z nich - v ned li 2. prosince - byla na b ehu Opavice nalezena

erstv u íznutá hlava staršího muže a nedaleko i kus jeho nohy. Tak
úd sným zp sobem vy ešil oné úpl kové noci jeden mladík spor
s nevlastním otcem. Také poslední noc roku zalévaná jasem kulaté luny
vyvrcholila orgiemi brutality a krutosti. P ed asn propušt ný sexuální
deviant p epadl ve Frýdku-Místku mladou ženu. Lahví od vína ji mlátil do
hlavy, po ezal ji st epy a nakonec do ní odpálil petardu. Vražedná moc
úpl ku se tak op t stoprocentn potvrdila.

***

Záchvaty agresivity a zu ivosti za úpl ku a novu nejsou dosud léka sky

probádány. M síc, který jednozna n ovliv uje oceány, p sobí z ejm i na
lov ka, jehož t lo se p ece z osmdesáti procent skládá z vody. Není ovšem
známo, jakým zp sobem luna lidskou psychiku ovliv uje. Jisté pouze je, že
za úpl ku a novu dochází n kdy v lidském organismu k neuv itelným
zm nám. Sv d í o tom i pozoruhodný p ípad zaznamenaný Aloisem
Pudilem z Bouzova.
„Asi p ed deseti lety jsem se p est hoval do sousední obce Bouzov, kde
jsem po dobu opravy svého rodinného domku bydlel v podnájmu.
S domácími jsme se velmi asto navšt vovali a p i jedné z našich besed
jsem byl po astován i tímto p íb hem:
Když bylo mamince paní domácí n co kolem sedmdesáti rok , velmi
vážn onemocn la a ochrnula. Vše od pasu dol až po chodidla bylo
nehybné. Byla bezmocná, trvale p ipoutána na l žko a odkázána na cizí
pomoc. Rodina jí p inášela jídlo do postele, musela ji obsluhovat, umývat,
nosit na toaletu a provád t veškerou osobní hygienu.
Pak však za alo docházet k neuv itelnému jevu. as od asu si ráno
všimli, že jejich ochrnutá maminka má nohy od bláta. Sama však nemohla
ud lat ani krok. Aby p išli záhad na kloub, za ali ji sledovat i v noci a byli
sv dky podivného výjevu. Za jasné noci úpl ku nemocná v hlubokém
spánku vstala z postele, p isunula si židli k okennímu parapetu a vysko ila
do zahrady, kde se procházela. V jiném p ípad si otev ela bránu a vyšla až
na náves. Po ur ité dob se vrátila, vše za sebou uklidila a ulehla do
postele. Když p i jedné z t chto no ních potulek na nám sí nou promluvili,
ta se probudila a v okamžiku se zhroutila k zemi. Nohy, které tak dovedn
šplhaly na okno a seskakovaly do zahrady, vypov d ly službu. Nebylo
pochyb, že zázra né chvilkové uzdravení m l na sv domí jasný svit
M síce. V jeho zá i docházelo k odblokování ochrnutých ástí t la.“
„Dnes m žeme s jistotou íci,“ tvrdí kosmolog dr. Heberlein, „že Slunce
je udržovatelem, M síc regulátorem života na vesmírné lodi zvané Zem .“
S jeho názorem jist mnoho v dc nesouhlasí - teorie o neznámých
vlivech M síce dosud nejsou zcela prozkoumány a potvrzeny. Již nyní je
ale z ejmé, že luna sehrává v život lov ka daleko v tší roli, než jsme si
byli až donedávna ochotni p iznat.
 XI. ZVÍ ATA V ROLÍCH PROROK
V roce 1963 se ve Skopji na území bývalé Jugoslávie stala neuv itelná
v c. V noci z 25. na 26. ervence vypukla v tamní zoologické zahrad
panika. Jak pozd ji vypov d l jeden z no ních hlída Bor e Trojamovski,
krátce po p lnoci za ala být zví ata neobvykle vzrušená. Sloni pod šen
troubili a vztekle naráželi do ocelových vrat svého výb hu, šelmy teskn
vyly anebo se za ohlušujícího evu pokoušely dostat z klecí a i jindy tak
hravé opice zachvátila podivná k e . Zu ily a zoufale se snažily prokousat
drát né pletivo, bránící jim v út ku. Pak jako na povel zví ata náhle ztichla
a schoulila se do kout svých klecí. Podivný klid netrval dlouho. V p t
hodin šest minut ude ila na Skopji první vlna mocných ot es zem , které
toto p vabné m sto tém celé zni ily. Zatímco nic netušící lidi zastihla
smrt ve spánku, zví ata vycítila blížící se katastrofu a již n kolik hodin p ed
prvním ot esem se snažila uniknout z ohrožené oblasti.
Událost zaznamenaná ve skopijské zoo v noci p ed zni ením m sta je
jednou z mnoha obdobných p íhod, jež dokazují, že zví ata jakýmsi
podivuhodným zp sobem dovedou s p edstihem vycítit nadcházející
nebezpe í. Hadi vylézající uprost ed zimy ze svých d r, krysy opoušt jící
náhle sklepení dom a ko ky a psi prchající na otev ená prostranství jsou
pro obyvatele seizmicky neklidných oblastí neklamným znamením
blížících se ot es zem . Tato ojedin lá schopnost zví at p edvídat
zem t esení byla dlouho považována za náhodu, než se objevilo n kolik
pr kazných sv dectví.
Jedno z prvních podal japonský ichtyolog Jasua Suehira. V roce
1933 mu jeden rybá p inesl sv j nezvyklý úlovek. Byl to úho , který pat í
k hlubinným druh m ryb. Téhož dne mohutný podzemní ot es zasáhl celé
pacifické pob eží Japonska. Suehiru p ípad natolik zaujal, že za al pátrat
mezi rybá i a záhy sestavil výmluvnou statistiku podivných úlovk ryze
hlubinných ryb, které vyplouvaly k hladin vždy den i dva p ed
zem t esením. Na jejím základ pak ve spolupráci s obyvateli rybá ských
vesnic dokázal úsp šn p edpov d t zem t esení na ostrov Niišima
v listopadu roku 1963 a další podmo ské ot esy.
Zárove se potvrdila stará japonská báje, podle níž je prý p í inou
zem t esení obrovská sumcovitá ryba namadžu, která svými vousy lechtá
mo ské dno. Jistý druh zvláštní „vousaté“ tresky, žijící jen ve velkých
hloubkách, se totiž p ed zem t esením ukrývá v m l inách v t sné blízkosti
b ehu. V sou asné dob je za jednoho z nejspolehliv jších prorok
zem t esení považován amurský sumec druhu Parasilurus azotus. Nepokoj
této rybky dokáže upozornit na hrozící nebezpe í až dvacet hodin p edem.
 Znamená to, že amurský sumec je úsp šn jším prognostikem než stovky
seizmických stanic, hlídajících neklidné hlubiny zem po celém sv t .
Dosud žádné z nich se nepoda ilo p esn ur it, kdy a kde k zem t esení
dojde. A p itom v asné varování a evakuace obyvatelstva ze zastav ných
míst je jedinou možností, jak zabránit velkým ztrátám na životech, které si
každé silné zem t esení vyžádá.
Šanci proto za ínají dostávat i živé seizmografy. Poté, co v roce 1975
byli obyvatelé ínské provincie Liao-ning svými domácími zví aty v as
upozorn ni na p íchod ni ivých záchv v p dy, byl výzkum
prognostických schopností živo ich rozší en.
V USA, v místech, kde jsou o ekávány silné ot esy, byly vybudovány
laborato e, v nichž se sleduje chování myší a dalších zví at. Snahou je
up esnit zprávy podávané moderními seizmologickými p ístroji
a z neobvyklých projev zví at v as dedukovat hrozbu zem t esení v dané
oblasti. Obdobná seizmická zoo byla z ízena i v Japonsku.

***

Zví ata, jak se zdá, nedokáží p edvídat pouze zem t esení, ale také
velmi intenzivn dovedou vytušit i jiná nebezpe í.
V srpnu roku 1968 v moravské vesnici Václavovice stanovali na
zahrad domku svých rodi dva chlapci. Bylo krátce po p lnoci, když do
jejich plát ného p íst ešku vtrhl jejich pes. Jindy pokojné a p átelské zví e
náhle výhružn št kalo, ch apalo chlapc m po teplácích a doslova je
vytáhlo ven.
Zatímco hoši utíkali k domku, aby se chránili p ed psím útokem, ude il
do jablon nad stanem blesk a rozštípnutý a ho ící kmen stromu zcela zni il
tábo išt .

***

V Podbanském v Tatrách v roce 1992 vypov d l pár koní svážejících

d evo náhle poslušnost. Zví ata odmítla p ejít p es d ev ný m stek, který
znala celá léta. Ko í je nedokázal p inutit ani opakovanými ranami bi em.
Teprve pozd ji se zjistilo, že prudké jarní vody uvolnily jeden z nosných
pilí a m stek se mohl p i plném zatížení z ítit.

***

Podivuhodnou p edvídavostí ovšem neoplývají jen kon a psi, ale

i živo ichové, které rozhodn nepovažujeme za výkv t inteligence.
Jeden z pozoruhodných p ípad se udál v Brn . Ladislav Rozsypal na to
vzpomíná:
„Za války jsme v našem rodinném domku v Brn -Židenicích chovali asi
dvanáct slepic. Na podzim, kdy již nemohly nad lat škodu se pohybovaly
i v zahrádce a ke dve ím domku se nau ily chodit, jen když jim hospodyn
šla ráno nasypat zrní. Rok 1944 se chýlil ke konci a skoro obden byl hlášen
letecký poplach. Slepice byly na sirény již zvyklé, a tak na n ani na
p ípadný vzdálený hukot letadel v bec nereagovaly. V pond lí 20.
listopadu nás z u ovské školy propustili dom . P edb žn byl ohlášen
další poplach. Vrátil jsem se dom , kde nikdo nebyl. Co m však
p ekvapilo, byly slepice. Stály nama kány u dve í na chodbu a byly velice
potichu. Když jsem dve e otev el, tla ily se dovnit a nenechaly se vyhnat
ani k ikem a máváním rukama. Nechal jsem je být á odešel za otcem do
jeho malé živnosti. Sotva jsem tam dorazil, za aly houkat sirény a po chvíli
dopadly na Brno první bomby. Útok jsem spolu s otcem a n kolika dalšími
lidmi p e kal ve sklep . Dostali jsme zásah a ást budovy byla
zdemolována. Slepice bombardování p ežily. Jak vytušily, kam bude mí it
smrtelný útok, si vysv tlit nedovedu.“

***

Podivuhodný p íb h vypráví i paní V ra Matoušková z Hodonína.

„Moje maminka byla selská dcera z Hané. M la ty i sourozence a ti
všichni m li spole nou lásku - p tiletého valacha Bone ka. Byl to
neoby ejn hravý k , od d tí si nechal všechno líbit a zdálo se, že rozumí
lidské e i. Jednou dokázal, že i zví ata mohou mít zlé p edtuchy a cítit
blízkost smrti. P ihodilo se to, když vypukla první sv tová válka. Ruko-vat
museli nejen všichni zdraví muži, ale na vyzvání bylo nutné p edvést p ed
komisi v p erovských kasárnách i kon . Atak p išla ada i na Bone ka.
Hospodá byl z takového rozkazu zoufalý, d ti na íkaly, necht ly se
s kon m rozlou it, ale vyhnout se tomu nedalo. D de ek se vyšvihl na
Bone ka a cválal k P erovu. Tam kon vedl po ulici, laskal se s ním
a plakal. Když p išli na adu a museli p edstoupit p ed komisi, d de ek
nev il svým o ím. Bone ek sv sil hlavu tém až k zemi a zadní levou
nohu vlekl za sebou. Hospodá se nezmohl ani na slovo, když na n j
d stojník val, a takovou starou nemocnou hajtru p ed komisi netahá,
a vyrazil je i s Bone kem ven. Sotva se odpotáceli za kasárna, k ožil.
Pot ásal mocn hlavou a s d de kem na zádech uhán l k domovu. Na
hospodá ství se pak dožil plných 29 let.“
 ***

Podivuhodný p ípad spojení se živo ichy za branami smrti popisuje paní

A. Š. z Prahy: „Osm let jsme m li s manželem krásnou žlutohn dou
andulku. Muž ji moc miloval, když ráno otev el klec, ihned let la k n mu
a sedla na jeho rameno. U ob da sed la poblíž jeho talí e a ekala, co jí
p isune ke kraji a hned to sezobla. Pak manžel musel do nemocnice, byl
tam trnáct dn . V sobotu ve er jsem si šla lehnout, ale v p l jedenácté
jsem zaslechla šramot v kuchyni. Tak jsem vstala a rozsvítila. Klec byla
prázdná, i když jsem ji ve er zav ela. Zvuky se ozývaly za sk íní, kde jsem
našla naši andulku a vid la, jak se marn snaží vzlétnout. Vzala jsem ji do
ruky a cítila, jak moc jí tlu e srdí ko. Mluvila jsem na ni, a když se
uklidnila, dala jsem ji op t do klece. Ráno jsem našla andulku mrtvou. Byla
ned le, a tak jsem šla za manželem do nemocnice, sestra už na mne ekala
a sd lila mi, že m j manžel zem el o p l jedenácté ve er. Nikdy jsem na
nic nev ila, ale spole ná smrt manžela a jeho oblíbené andulky je jist víc
než pouhá shoda okolností.“

***

Historky o psech, kte í teskným vytím ohlašovali smrt svého pána, by se

daly po ítat na tisíce. Jedna je však skute n neoby ejná.
Zaznamenala ji rodina lorda Carnarvona. Tento pozoruhodný
a nesmírn bohatý muž se proslavil p edevším tím, že se podílel na
objevení hrobu faraóna Tutanchamona. Vykopání této jediné nevyloupené
hrobky v Údolí král p ineslo nejen poklady nesmírné ceny, ale svým
objevitel m i pov stnou kletbu faraón . Tém dvacet archeolog , badatel
a v dc , kte í se zabývali výzkumem Tutanchamonova hrobu anebo jeho
mumie, zem elo náhle na nevysv tlitelné zdravotní potíže anebo za
záhadných okolností. Prvním z nich byl práv lord Carnarvon. Když
4. dubna 1923 v káhirském hotelu Continental-Savoy upadl do komatu,
nep estával opakovat v tu: „Pták mi drásá obli ej.“ Toto zdánliv bláznivé
konstatování pozoruhodn p esn odpovídá staré egyptské zaklínací
formuli, v níž se íká, že supice Nechbet, ochránkyn král , rozškrábe
obli ej každému, kdo znesv tí n jaký hrob.
Lord skonal v jednu hodinu a padesát minut. Ve stejný okamžik -
s p ihlédnutím k asovému posunu - za ala na zámku Higsdere v Anglii výt
Carnarvonova fenka Susan a pak se znenadání svalila jako zasažená
bleskem. Milovaný foxteriér zem el spole n se svým pánem, p estože je
v okamžiku smrti d lily tisíce kilometr .
 ***

Psi však dovedou reagovat nejen na skon svých pán , ale asto vytuší
i vlastní tragédii. S pozoruhodným post ehem p ichází František Šilk
z Krnova.
„V roce 1930 byl m j otec zam stnán jako hajný na velkostatku hrab te
Haugwitze v Nám šti nad Oslavou. S p íchodem podzimu za ala sezóna
lovu drobné zv e. N kolik hon již prob hlo a na další se otec vypravoval
v asném sobotním ránu. Stejn jako jindy zavolal na psy, aby je nakrmil
a v as s nimi vyrazil. Psi vždy na pouhé zavolání p ib hli s hlasitým
št kotem, nedo kav pobíhali a ani nejevili zájem o krmení. Instinkt jim
napovídal, že se mohou t šit na lov. Tentokrát však p ib hli pouze dva.
Fenka jezev íka nep ib hla a nebyla k nalezení. Vydal jsem se ji hledat
a asi po dvaceti minutách jsem ji objevil zalezlou pod hromadou slámy
v rohu stodoly. Na moje volání v bec nereagovala a snažila se ukrýt pod
slámou. Nakonec jsem ji p ece jen chytil a odnesl na dv r. Bylo to práv ve
chvíli, kdy už otec odcházel. Fenku zavolal a ta se neochotn p idala
k ostatním ps m. Asi dv st metr od hájovny se na cest zastavila
a odmítla jít dál. Po dlouhém váhání kone n poslechla. Ve er se však otec
vrátil dom pouze se dv ma psy. Jezev ici na honu zast elil nešikovný
lovec. Bylo nám jasné, že pes, který byl náruživým pronásledovatelem
zv e a nikdy nabízenou loveckou p íležitost neodmítl, tentokrát tušil n co
zlého, a proto se cht l honu vyhnout.“

***

V dc m se doposud poda ilo odhalit jen ást p í in vyvolávajících

nezvyklé chování zví at p ed blížícími se katastrofami. Podle jedné
z hypotéz dovedou živo ichové p ed nadcházejícím zem t esením p ijímat
ze zemských hlubin signály, související s deformacemi uvnit Zem . Jiná
slibná teorie p edpokládá, že p ed zem t esením se ozývají zvuky, které
lidské ucho neslyší. etné druhy zví at mají však mnohem v tší sluchový
rozsah než lov k a zaznamenávají i zvuky o velmi vysokých nebo nízkých
kmito tech. Ryby zase jsou citlivé i na malé zm ny zemského
magnetického pole a vnímají jeho prom ny p ed zem t esením. Pro nás
ale zví ata dokáží varovat i p ed zdánliv zcela nepostižitelnými událostmi
a jakým zp sobem získávají informace o hrozícím nebezpe í, z stává
nadále zahaleno tajemstvím.
 XII. NA K ÍDLECH AND L
„On svým and l m vydal o tob p íkaz, aby t chránili na tvých cestách.
Na rukou t budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil,“ píše se Bibli
v devadesátém prvním žalmu. A skute n , n kte í lidé jako kdyby byli
v trvalé pé i and l strážných, p ežijí i nehody, které by jiným byly zcela
jist osudné.
V úterý 26. b ezna 1992 se na dálnici mezi Prahou a Brnem ženili
všichni erti. Obloha byla zatažená chmurnými mraky, hust sn žilo.
Vozovka pokrytá vysokou vrstvou rozježd né b e ky p ipomínala
klouza ku. V ra Hyršová z Humpolce spolu se svým synem cestovala do
Jihlavy. Jeli opatrn , ale nebylo jim to nic platné. Na 99. kilometru do
jejich vozu narazilo zezadu osobní auto z Brna. Ob vozidla z stala stát.
idi i vystoupili, aby zjistili škodu. V ra Hyršová se cht la dostat mimo
vozovku. V okamžiku, kdy se nacházela v úzkém prostoru mezi svodidly
a poškozeným vozem svého syna, se p i ítil turecký kamion a v plné
rychlosti narazil do vozu a p imá kl jej ke svodidl m. V ra Hyršová byla
nárazem vymršt na do výšky. Let la vzduchem dobrých 30 metr .
„Najednou se mi zdálo, že m nadnášejí n jaké neviditelné ruce. Ctila jsem
jejich sílu, s níž brzdí m j dramatický pád.“ Z ítila se na plochou louku asi
o 4 m pod úrovní dálnice. Léka z okolo jedoucí sanitky, když vid l dráhu
a výšku letu, nedával V e Hyršové žádnou nad ji. V nemocnici zjistili, že
má zlomenou nohu, žebra a poran né plíce. Dopravní policie dokázala, že
kamion jel v okamžiku nárazu rychlostí 78 km v hodin . Jak je možné, že
osobní automobil i svodidla byly tímto nárazem zcela zni eny, zatímco
V ra Hyršová stojící mezi nimi, tedy v samém st edu destruktivních sil,
nebyla p imá knuta, ale doslova vyst elena na záchrannou dráhu? Co to
bylo za sílu, která tak ú inn ztlumila její smrtonosný let? V ra Hyršová je
p esv d ena, že to byly ruce jejích p edk . Ti ji ochránili v nešt stí, které
podle mín ní odborník m lo být zcela jist smrtelné.

***

Také Irena Brandová z Jáchymova pocítila p íze nadp irozena.

V listopadu roku 1953 musel její and l strážný zasahovat dokonce dvakrát
po sob .
„Maminka byla v Mariánských Lázních a já se švagrem jsme ji jeli
navštívit. Po así bylo docela p kné, ale když jsme se ve er vraceli, silnici
již pokrývala námraza. Najednou jsem v d la, že nás ekají problémy.
Vlevo se objevil osamocený strom a já nahlas ekla: ,O ten strom budeme
bourat.’ A tak se také stalo. Dostali jsme smyk, ud lali hodiny a p edkem
vozu narazili do stromu. Já si zranila nohu, ale jinak jsem byla celkem
v pohod . Za chvíli p ijelo nákladní auto, šofér zastavil a nabídl se, že m
vezme do Karlových Var do nemocnice. Byla jsem ráda, protože noha
za ala povážliv bolet a krvácet. Nasedla jsem do kabiny vozu a vtom se
za aly dít neuv itelné v ci. Bylo to, jako když m n kdo mlátí, cítila jsem
bolest a naléhavou výzvu: ,Ven z vozu!’ Bylo to nesnesitelné, nemohla
jsem pochopit, co to je. Bylo mi sice trapn , ale musela jsem požádat
idi e, aby zastavil, vystoupila jsem a omluvila se, že nemohu nechat
švagra samotného, a že tedy nebudu pokra ovat v jízd . Nákla ák odjel.
Asi za p t minut m míjelo osobní auto, v n mž sed l m j známý a ochotn
m vzal s sebou. Ujeli jsme sotva pár stovek metr , když jsme zahládli
nákladní v z, v n mž jsem ješt p ed okamžikem sed la. Z ítil se ze strán ,
p evrátil koly vzh ru a v otlu ené kabin leželi dva muži, šofér a závozník,
bez života. Dostala jsem šok, t ásla se po celém t le a nebyla schopna
slova. Teprve když m j známý zastavil u hospody a poru il mi vodku,
trochu jsem se vzpamatovala a uv domila si, že m j and l strážný odvedl
ten den opravdu stoprocentní výkon.“

***

„M j manžel byl velký neznaboh, ale po šokující p íhod , kterou zažil

za války, zm nil názor,“ vypovídá Božena Kafková z Domažlic. „Jezdil
tehdy jako topi na lokomotiv . Onoho ve era vyjeli spolu se strojv dcem
z Chlumce nad Cidlinou sm rem k Pardubicím. Na jednom úseku
strojv dce najednou za al náhle brzdit, až létaly jiskry. Manžel k i el, co
blázní. Z stali stát a strojv dce se p iznal, že vid l and la, jak letí proti nim
a ukazuje, že mají ihned zastavit. Sestoupil z lokomotivy a šel se podívat na
tra . O kousek dál koleje chyb ly. Partyzáni je vyhodili do pov t í
i s mostem. And l jim ob ma zachránil život.“

Neuv itelné pády

P i dopravních nehodách zahyne každý rok na celém sv t okolo dvou
a p l milionu lidí. Pády z výšky si za stejnou dobu vyžádají dalšího p l
milionu život , ale i p i z ícení z velké výšky se lze zachránit. N kdy sta í
trocha duchap ítomnosti a št stí, jindy zasahují neznámé síly, které zabrání
tragédii.
Polský horník Franciszek Pluto spadl z montážní plošiny do nov
budované jámy. Prolet l celkem 810 m. P i pádu se mu ovšem poda ilo
zachytit se vodícího lana a postupn brzdit. Na dno dojel pouze s od rkami
a sám šel zatelefonovat pro pomoc.
V Domažlicích vypadlo z pátého patra t íleté d v átko. P ivolaný léka
našel jen pár malých mod in a žádné zran ní. Maminka hol i ky je v ící
ženou, která se v mládí starala o postiženou dívenku. „B h mi takto oplatil
a poslal svého and la, aby dceru zachránil.“
V dánském m st Broendbyoester si devatenáctiletý n mecký turista
vyšel na balkon v patnáctém pat e jedné z místních budov. Jak se snažil
získat lepší výhled na nedalekou Koda , náraz v tru ho shodil
z balkónového zábradlí. Mladík let l plných padesát metr . Jeho pád
ztlumily ty i dráty elektrického vedení a strom. Dopadl na udusanou
zeminu o rozloze pouhých t í metr tvere ních. Bylo to jediné
nevyasfaltované místo v nejbližším okolí. Je to pouze náhoda, že vyvázl
s od eninou na hlav a n kolika škrábanci na nohou?

***

Bruno Henke z eské Kamenice nalezl ženu, která p ežila pád z výšky
10 000 metr . Dne 26. ledna vybuchla na palub letadla DC 9 jugoslávské
letecké spole nosti bomba ustašovských terorist . Trup se rozpadl na
n kolik kus a ítil se k zemi.
„Bylo to hrozné,“ vzpomíná Henke. „Slyšeli jsme obrovský rachot.
Zbytky letounu p ilet ly zpoza kopce a rozt íštily se na obrovské ploše.
První mrtvý ležel kousek od mé chalupy. T la byla napadr , celkem jich
bylo sedmadvacet. Neexistovala nad je, že by n kdo tu hr zu mohl p ežít.
Zadní ást trupu se zapíchla do prot jší strmé zalesn né strán . Šli jsme se
podívat, zda nehrozí nebezpe í požáru, když jsem ji zaslechl. Cosi
nez eteln volala a sténala. Ležela zaklín ná mezi vozíkem s ob erstvením
a pultem pro p ípravu jídel. T ásla se šokem a chladem. Byla v halence
s krátkým rukávem. Zabalil jsem ji do kabátu a vynesl ven.“
Zachrán ná letuška se jmenovala Vesna Vulevi ová, bylo jí 23 let.
V bezv domí z stala 27 dn , z nešt stí si na nic nevzpomíná. Probrala se
až v nemocnici. Utrp la t žký ot es mozku a zlomeninu obratle, následky
jsou velmi nepatrné. Jako žena, která p ežila pád z 10 000 metr , se dostala
o Guinnessovy knihy rekord . Podle mín ní odborník k její záchran
p isp lo to, že zadní ást trupu, v níž byla uv zn na, pon kud plachtila. Jak
ale vysv tlit, že další lidé, kte í se zde také nacházeli, byli na míst mrtví?

***
 Galerie zázra n zachrán ných jedinc není tak malá, jak by se mohlo
zdát. Mnohé p ípady z staly tém nepovšimnuty, p estože nesly punc
senzace. Dne 16. ervna roku 1966 odstartoval z letišt v Prievidzi letoun
L 60 p ezdívaný Brigadýr. Na jeho palub krom pilota byli dva parašutisté
- za áte níci a ing. Vladimír Záme ník. Sportovec, který se zrovna
p ipravoval na mezinárodní sout ž, nejd íve dohlížel na seskok obou elév .
Když pak letoun vystoupal do výše 2 000 metr , vysko il on sám.
„Let l jsem volným pádem a nacvi oval figury. Asi 800 metr nad zemí
jsem zatáhl za uvol ovací lano. Nemohl jsem ho vytrhnout, rval jsem ho
vší silou, ale marn . Mezitím jsem vid l, jak se ítím k zemi. Bohužel, jak
jsem silou tahal uvol ova , dostal jsem se do polohy hlavou dol . Když
jsem došel k záv ru, že musím použít záložní padák, nemohl jsem na jeho
uvol ova dosáhnout. Zbývalo 200 metr , když se mi to kone n poda ilo,
ale to už jsem byl v takové poloze, že mi proud vzduchu p ehodil padák
tak, že vrchlík z stal obrácený. V tu chvíli jsem m l rychlost asi 15 až
18 metr za sekundu. To se za normálních okolností p ežít nedá.“
Obrácený vrchlík p ece jen nabral trochu vzduchu, ale p íliš to
nepomohlo, Vladimír Záme ník se p ed zd šenými pohledy všech lidí
z celého letišt zabo il do promoklé erstvé oranice a tém v ní zmizel.
M l št stí, kdyby dopadl o kousek dál, rozt íštil by se o betonovou plochu.
Oba za áte níci, kte í byli k místu dopadu nejblíž, dostali šok, když na n
promluvil a žádal pomoc. M l zlomené ob nohy a páte , ale žil. Dnes,
i když je mu tém šedesát, stále ská e a v nuje se paraglidingu.

***

O pár let pozd ji prožil naprosto stejné drama dvaadvacetiletý Marc

Mongillo. P i nácviku volného pádu se ve výši 900 metr dostal do polohy
hlavou dol . Š ry otevírajícího se padáku se mu zapletly kolem nohou
a rezervní padák selhal stejným zp sobem. Mongillo se po dopadu na
mokrou louku dvakrát p ekulil a sklouzl do vodního p ikopu. M l
zlomenou stehenní kost, poškozená játra a odražené ledviny. P ípad byl
považován za prvo adou senzaci nejen na Florid , kde k zázra nému p ežití
došlo, ale i na celém sv t . O Vladimíru Záme níkovi se tém neví.
 Záv r
Zázraky se d jí - tak zn l název filmového p íb hu o dramatickém
p ežití katastrofy letadla, které se z ítilo v jihoamerické džungli. Ano,
zázraky se d jí. Jsme jejich sv dky tém na každém kroku. N kte í z nás
dovedou p edvídat budoucnost, vytuší hrozící nebezpe í a p íchod smrti,
mohou pouhou myšlenkou p edávat zprávy na obrovské vzdálenosti, nebo
jsou schopni navázat kontakt s jinými sv ty. Co se však skrývá v pozadí
t chto fascinujících schopností? Jsou to utajené a dosud jen málo využívané
vlastnosti lidského organismu, nebo nepoznané a z ejm i nepoznatelné
záhadné síly?
P íb hy uvedené v této knize nazna ují, že život je plný podivuhodných
událostí a nevysv tlitelných jev . Jak se zdá, my se s tajemnem
nesetkáváme, jsme jím p ímo obklopeni.
 OBSAH

Úvod ........................................................................................................2
I. OZV NY ZÁHROBÍ...........................................................................3
D dictví z onoho sv ta ........................................................................4
Nespokojení zem elí............................................................................6
Volání o pomoc .................................................................................11
II. V ZAJETÍ P ÍZRAK ....................................................................14
Návšt vnici beze stop ........................................................................19
Právo na domov.................................................................................21
III. STRAŠIDELNÉ DOMY .................................................................27
P ípad nev domého ducha.................................................................30
Kroky z neznáma...............................................................................31
St hováci ze záhrobí..........................................................................33
P íliš temné jasno ..............................................................................34
IV. TUŠENÍ SMRTI .............................................................................36
Šokující p esnost ...............................................................................39
Osudu neunikneš ...............................................................................41
Varující p ízraky................................................................................42
V. VAROVNÝ HLAS SN ..................................................................46
Ni ivé výbuchy..................................................................................46
No ní výstrahy...................................................................................48
Poslové špatných zpráv .....................................................................54
P edzv st krutého konce....................................................................56
VI. V ŠTBY A PROROCTVÍ..............................................................59
P edpov zené vraždy.........................................................................59
Orákulum v podob ortelu smrti........................................................62
Varování s nádechem nad je .............................................................65
Osud na dlani.....................................................................................68
VII. UTÍKEJ, NEBO ZEM EŠ ............................................................70
Zachra své d ti.................................................................................73
Záhadné výzvy...................................................................................75
VIII. SPOJENÍ NA DÁLKU.................................................................77
Jsme stále spolu .................................................................................78
Volání o pomoc .................................................................................82
IX. P ÍLIŠ PODIVNÉ SHODY ...........................................................84
X. MAGICKÁ MOC M SÍCE .............................................................93
XI. ZVÍ ATA V ROLÍCH PROROK ................................................97
XII. NA K ÍDLECH AND L .........................................................102
Neuv itelné pády............................................................................103
Záv r....................................................................................................106