Zdroje:

Morton Hunt, Dějiny psychologie, Portál, Praha 2006

Alena Plháková, Dějiny psychologie, Grada Publishing , Praha 2006
Říčan, Psychologie, Portál, Praha 2008
Atkinsonová, Psychologie, Portál, Praha 2003
Gross, Psychology, Hodder, London 2009
Cooper, Cognitive Dissonance, London: Sage, 2007
Kahneman, Dnaiel, Myšlení rychlé a pomalé, Jan Melvil Publishing, Brno, 2011

Doporučuji přečíst si vše. Otázky v testu se budou týkat pouze žlutě zvýrazněného.

PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE
Psychologii lze vymezit jako vědní obor, který se zabývá prožíváním (psychickými jevy) a chováním.

METODY PSYCHOLOGIE

Příklady psychologických výzkumů – Milgram a Zimbardo

Stanley Milgram experimentálně zkoumal lidskou poslušnost (mj. mu šlo o vysvětlení poslušnosti pachatelů a spolupachatelů nacistického
holocaustu).
Původního experimentu v r. 1963 se účastnili 20-50 letí muži, kteří odpověděli na inzerát univerzity v Yale (ten hledal dobrovolníky
ochotné účastnit se výzkumu týkajícího se učení). Když účastníci dorazili na univerzitu, přivítal je mladý muž v šedém laboratorním plášti, který se
představil jako experimentátor. Přítomen byl i další muž, který byl účastníkům představen jako další účastník, pan Wallace (tento muž i
experimentátor v plášti byli ve skutečnosti spolupracovníky opravdového experimentátora, Stanley Milgrama). Účastníkovi a panu Wallaceovi bylo
řečeno, že se experiment týká vlivu trestání na učení, že jeden z nich má být učitelem a druhý žákem a že jejich role budou určeny losem. Los byl
ovšem zfalšován a role učitele vždy připadla skutečnému účastníkovi. Po vylosování přešli všichni do vedlejší místnosti, kde byl pan Wallace
připoután k židli (s rukama na elektrodách). Experimentátor a účastník (učitel) pak přešli do místnosti s generátorem elektrických šoků. Učitel
dostal zkušební šok o síle 45 V. A bylo mu řečeno, aby nahlas četl sérii slovních dvojic (např. modrá-dívka, pěkný-den, tlustý-krk) a pak první slovo
z dvojice s nabídkou pěti dalších slov, z nichž jedno bylo slovo původně přítomné v páru. Pan Wallace (žák) měl zvolit správné slovo stisknutím
tlačítka a účastník (učitel) mu měl dát za každou chybu elektrický šok v rozmezí od 15 do 450 V (při každé chybě se mělo napětí zvýšit o 15 V).
Milgram při experimentu prováděl různé změny vstupních podmínek. Obecně však lze říci, že ochota poslechnout a trestat pana Wallace
byla u účastníků velice vysoká; mnozí ovšem jevili známky psychické nepohody a úzkosti (potili se, třásli se, sténali), verbálně útočili na
experimentátora, nervózně se smáli (projevil se konflikt vnější autority učitele a vnitřní autority svědomí).
Základní výsledky u jednotlivých variací shrnuje následující přehled:
• „Vzdálená oběť“ (při 300 V bušení na zeď, po 315 V ticho a žádné odpovědi): Všichni účastníci do 300 V, 65% do 450 V.
• „Slovní zpětná vazba“ (při 75, 90 a 105 V zabručení, při 120 V výkřik, že šoky začínají bolet, při 135 V bolestné sténání, při 150 výkřik
„Experimentátore, dostaňte mne odtud! Už v tom experimentu nebudu! Odmítám pokračovat“, při 180 V „Tu bolest nemohu vydržet!“, posléze
další výkřiky a odmítání pokračovat, od 330 V ticho /žádná odpověď měla být chápána jako špatná/). 62,5% do 450 V.
Další variace s procentem účastníků ochotných pokračovat do 450 V:
• Zchátralá kancelář (variace 10): 47,5%
• Stejná místnost (variace 3): 40%
• Nutnost tlačit ruku na desku dávající šoky (variace 4): 30%
• Instrukce po telefonu (variace 7): 20,5%
• Dva „kolegové“ učitele (jeden přestane po 150, druhý po 210): 10%
Největší efekt (většina přestala zároveň s kolegou – ukázal totiž, (a) že je možné neposlechnout, (b) jak neposlechnout)).
• Šoky dává „kolega“ učitele, učitel jen čte slova: 92,5%.
• Ženy (ovšem celkem jen 40): 65% (tj. stejně jako muži).

Stanfordský vězeňský experiment provedl v r. 1971 Philip Zimbardo. Zimbardo získal účastníky (muže) pomocí novinových inzerátů, hledajících
dobrovolníky z řad studentů pro dvoutýdenní výzkum života ve vězení. Ze 75 dobrovolníků bylo vybráno 24 účastníků (považovaných za emočně
stabilní, tělesně zdravé a osobnostně normální; šlo o poměrně stejnorodou skupinu bílých studentů ze střední třídy), z nichž byli posléze vylosování
studenti hrající dozorce a studenti hrající vězně. Sklep Stanfordské univerzity byl proměněn na falešné vězení – byly v něm cely, vězni byli
oslovováni čísly, dozorci měli oblečení uniformy a kontrolovali plně vězně (nesměli jim nicméně tělesně ubližovat).
Základním výsledkem Zimbardova experimentu bylo, že přizpůsobení s rolí dozorců i vězňů bylo u účastníků neočekávaně velké.
Konkrétněji:
• Nejprve vzpoura, pak pasivita vězňů a stoupající agresivita dozorců (například počítání vězňů uprostřed noci, jen kvůli rušení spánku).
Každý dozorce někdy zneužíval svou moc a choval se autoritativně. Mnoho z nich si zdálo užívat naprostou kontrolu nad vězni.
• Po 36 hodinách musel být propuštěn jeden vězeň (pláč, zuřivost, deprese). Další tři se stejnými symptomy v následujících dnech. Další
vyrážka na celém těle [příklad psychosomatického projevu].
• Experiment musel být ukončen již šestý den.

Etika psychologického výzkumu

1
Otázka etiky psychologického výzkumu je velmi složitá. I s ohledem na Zimbardův a Milgramův experiment ale platí, že je dnes za etický standard
mj. považován:
• Informovaný souhlas účastníků (klamat, jen je-li to nezbytně nutné /tj. byly určeny a zváženy alternativy/ a je-li pro to mimořádně silné
vědecké a lékařské opodstatnění /a pak musí „za účastníky“ souhlasit nezávislí pozorovatelé/).
• Debriefing po experimentu
• Pakliže klamání, musí následovat co nejdříve (a pak – všechny informace, diskuse o experimentu).
• Je-li třeba, terapeutická intervence (třeba i delší než experiment).
• Výsledek: Účastník opouští experiment přinejmenším tak zdravý, jako když do něj vstupoval.

Metody psychologického výzkumu

Následující přehled stručně shrnuje základní metody psychologie, s výčtem jejich kladů a záporů:

Experiment (laboratorní, terénní)

+ kontrola, objektivita
- nemožnost naprosté kontroly, u laboratorního chybí tzv. ekologická validita, etické problémy

Pozorování (přirozené, kontrolované, zúčastněné,…)

+ vysoká ekologická validita (při pozorování mimo laboratoř), možnost inspirace pro experimenty či ověření experimentů, mimořádně podrobné a
hluboké poznatky (zejména při zúčastněném pozorování)
- nelze vyvozovat úsudky o kauzálních vztazích (nedostatečná kontrola proměnných), nižší objektivita (zejména u zúčastněného pozorování), etické
problémy (zejména při utajeném zúčastněném pozorování)

Dotazování (strukturované, nestrukturované a klinické rozhovory, dotazníky – průzkumy mínění a psychometrické testy)
+ Velké množství informací o vnitřních stavech (rozhovory), vysoká opakovatelnost a snadné zpracování odpovědí (dotazníky)
- Výpovědi mohou být nepravdivé

Případové studie
+ Značně podrobné a do hloubky jdoucí údaje
- Nedostatečná zobecnitelnost, obtížné opakování, nízká spolehlivost

Psychometrické testy

Měří určité rysy psychického fungování člověka a poskytuje výsledky (skóry), které umožňují (a) porovnání s výsledky druhých lidí, (b) předvídání
budoucího chování nebo výkonu
Např. testy schopností a dovedností, osobnostní testy, motivační testy, testy na duševní poruchy,…

Výhody testů
•Snadné, rychlé a levné provedení
•Dobře sestavené testy mohou být objektivnější než subjektivní dojem
•Užitek, zejména pro zaměstnavatele, zaměstnance a osoby trpící problémy

Rizika
•Výkon jednou ≠ výkon vždy
•Výsledky v testu ≠ chování v životě

PSYCHOLOGICKÉ TRADICE (ANEB PŘEHLED DĚJIN PSYCHOLOGIE A PSYCHOLOGICKÝCH SMĚRŮ)

POČÁTKY PSYCHOLOGIE V 19. STOLETÍ

Dle většiny autorů se vědecká psychologie zrodila v r. 1879, kdy na Lipské univerzitě provedl profesor Wilhelm Wundt psychologický experiment,
kterým uvedl do chodu svá systematická, laboratorní, experimentální bádání v oblasti vědomých duševních pochodů (nejenom tedy reflexivních či
jinak v omezeném smyslu „psychických“ jevů).
Wundt se stal hlavním zastáncem názoru, že se psychický život dá zkoumat experimentálně.
Sám provozoval přesně řízené, zapisované a analyzované pokusy používající introspekci (pozorování svého vnitřního života), které se snažil dát
vědecký ráz.
Ve Wundtově laboratoři trávili například Wundt a jeho studenti hodiny posloucháním metronomu. Uváděli jej do chodu v různých rychlostech od
velmi pomalé k velmi rychlé, někdy jej zastavili jen po několika úderech, jindy jej nechali tikat mnoho minut. Posluchači pokaždé důkladně zkoumali
své pocity a potom zaznamenali své vědomé reakce. Zjistili, že některé stavy jsou příjemné a jiné nepříjemné, že rychlé údery vyvolávají pocit
vzrušení a pomalé navozují náladu uklidnění, že prožívají mírné pocity napětí před každým ťuknutím a mírné pocity úlevy po něm.
Wundtovská introspekce byla přesná, vymezená a kontrolovaná: omezovala se na základní prvky psychického života – bezprostřední, jednoduché
vjemy a pocity vyvolané zvuky, světlem, barvami a dalšími podněty. Experimentátor obstarával tyto podněty a pozoroval viditelné reakce subjektu,
zatímco subjekt soustředil svou pozornost na vjemy a pocity těmito podněty v něm vyvolané. Z toho důvodu bývá tento přístup označován i jako
elementarismus.

ZÁKLADNÍ PSYCHOLOGICKÉ TRADICE 20. STOLETÍ

GESTALTISMUS – TVAROVÁ PSYCHOLOGIE

2
Základní informace –
Název školy je odvozen od německého pojmu Gestalt, který lze přeložit jako tvar, útvar, konfigurace, vzorec nebo struktura, z nichž každé vystihuje
část jeho významu, ale ne zcela přesně.
Zakladatelé gestaltismu se kriticky stavěli k Wundtově psychologii, především ke snaze najít psychické prvky, z nichž se skládají složité duševní jevy.
Základní názor tvarové psychologie lze shrnout těmito slovy: Celek ( = Gestalt, a tedy také psychika) je něco jiného než suma částí, z nichž je složen.
Gestalt má primát nad částmi. Psychické děje vystupují jako celky, což je nejvíce patrné na vnímání, ale platí to i pro jiné psychické procesy,
zejména pro myšlení a učení.
Bezprostředním předchůdcem tvarové psychologie byl Christian von Ehrenfells (1859-1932), který pracoval s pojmem Gestalt. Podle něj je
typickým příkladem pro Gestalt melodie, kterou rozpoznáme i po převedení do jiné tóniny (tedy v situaci, v níž ani jeden z původních prvků není
stejný).
Terminologii tvarové psychologie obohatil dánský psycholog Edgar Rubin (1886-1951), který v r. 1915 popsal členění vjemového pole na figuru a
pozadí. Figura, na kterou zaměřujeme svoji pozornost, je ohraničena konturou, zdá se být zřetelnější a bližší než pozadí, které je ve srovnání
s figurou jednotnější či chaotičtější.
Jakkoliv je dnes akademická tvarová psychologie spíše historickým směrem, celostní uvažování se stalo trvalou součástí oboru psychologie.

Příklady konkrétních výzkumů –

A. Wertheimerova práce při odhalování tvarových zákonů (zákon blízkosti, podle něhož v celky spojujeme prvky, které jsou u sebe relativně
blízko, zákon podobnosti, podle nějž do celku spojujeme prvky, které jsou podobné, zákon společného osudu neboli návaznosti, podle
nějž v celek spojujeme podněty, které na sebe plynule navazují).
B. Köhlerovo zkoumání zvířecího myšlení – pokusy se šimpanzy, které dokazují, že myšlení může být u vývojově vyšších druhů věcí dosažení
vhledu – jednorázového, spontánního vyřešení situace, které následuje po různě dlouhé přípravě. Köhler zdůrazňuje, že o vhledu lze
mluvit pouze tehdy, když je jednání zvířat výsledkem úvah o celkových charakteristikách dané situace.
C. Koffkovy texty o paměti – na základě soudobých poznatků Koffka dokazoval, že paměť není pouhým skladištěm uložených poznatků, ale
že zapamatované údaje člověk organizuje na základě působení tvarových zákonů: jde o smysluplnou organizaci minulé zkušenosti (jiné
výzkumy vykonané gestaltistickými psychology ukázali, že si lépe pamatujeme nedokončené úkoly – patrně proto, že ještě není uvolněno
vnitřní napětí, které nás při vykonávání úkolu naplňuje; úkol ještě není dokončen v hotový celek)

BEHAVIORISMUS

Základní informace –
Behaviorismus je velkým směrem americké psychologie 20. století. Inspirován pozitivistickým ideálem vědy odmítl metodu introspekce jako
nevědeckou a předmět studia psychologie omezil na objektivně pozorovatelná fakta, tedy především na studium chování. Z hlediska behaviorismu
je lidská mysl černá skříňka (black box), k níž objektivními metodami vědeckého zkoumání nelze proniknout.

Raný behaviorismus – J. B. Watson

Vlastním zakladatelem behaviorismu a po dlouhou dobu jeho charismatickým vůdcem byl John Broadus Watson (1878-1958). V zakladatelském
článku z r. 1913 „Psychologie z hlediska behavioristy“ napsal: „Z hlediska behavioristy je psychologie čistě objektivní experimentální odvětví přírodní
vědy. Jejím teoretickým cílem je předvídání a řízení chování. Introspekce není základní součástí jejích metod. Data získaná touto metodou nemají
žádnou vědeckou hodnotu, protože snadno vedou k interpretaci v termínech vědomí. Behaviorista ve snaze najít jednotící schéma živočišné reakce
nevidí žádnou dělicí čáru mezi člověkem a zvířaty. Lidské chování s celou jeho rafinovaností a složitostí představuje pouze část celkového schématu,
které behaviorismus zkoumá.“.
Watson tedy nově vymezil předmět psychologie: bylo jím studium chování, které je rozložitelné do reakcí, jež lze zkoumat v závislosti na
působících podnětech. Watson rovněž odmítal pojem vědomí (považoval ho za stejně neověřitelný a pochybný jako pojem duše). Základními
metodami podle něj měly být pozorování, experiment, slovní výpověď a výkonové testy.
Lidská osobnost se podle Watsona utváří prostředím. V r. 1924 napsal: „Dejte mi tucet zdravých dětí, dobře formovaných, a můj vlastní specifický
svět k jejich výchově, a garantuji, že náhodně vyberu jedno z nich, y vycvičím je k tomu, aby se stalo libovolným typem specialisty, jaký si mohu
vybrat – doktorem, právníkem, umělcem, vedoucím obchodu a ano, dokonce i žebrákem a zlodějem, bez ohledu na jeho nadání, sklony, tendence,
schopnosti a rasu jeho předků.“

PSYCHODYNAMICKÁ (HLUBINNÁ) PSYCHOLOGIE

Obecný úvod
K psychodynamické psychologii řadíme ty psychologické směry, které jdou pod povrch vědomí a pokoušejí se analyzovat podvědomé či nevědomé
aktivity psychického života. Tyto hlubinné vrstvy přitom považují za jádro lidské psychiky, zatímco vědomí je pro ně mnohdy pouze vedlejším
projevem. Kromě zájmu o nevědomé procesy jednotlivé tradice psychodynamické psychologie spojuje předpoklad, že zkušenosti v raném dětství
zásadním způsobem ovlivňují další vývoj jedince. Psychodynamická psychologie zprvu vznikla na základě potřeb terapeutické praxe, ale postupně
se rozrostla na obecnou koncepci lidské psychiky a duševního vývoje.

Psychoanalýza
Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856-1939) považoval za základní dynamické síly psychického dění nevědomé pudy sexuální (eros či
libido – pud usilující o slast) a agresivní (thanatos, pud smrti, destruktivní pud), které se společnost pokouší potlačovat či ovládat. Zvnitřnění
sociálních norem vede k tomu, že jsou pudové impulzy odsunuty do nevědomí, odkud nadále ovlivňují chování a prožívání.
Freud se narodil v Příboře na Moravě v rodině židovského obchodníka. Když mu byly tři roky, odstěhovala se rodina nejprve do Lipska a posléze do
Vídně. Tam Sigmund Freud vystudoval medicínu. Vzdělával se také během pobytu u slavného francouzského psychiatra Charcota, u nějž se mj.
naučil používat hypnózu jako léčebnou metodu (později nahradil hypnózu psychoanalýzou – rozborem klientova nevědomí založeném na metodě
volné asociace myšlenek či rozboru snů). Freudův duchovní vývoj v tomto ohledu výrazně ovlivnil jeho přítel Josef Breuer – spolu vydali knihu, v níž
se říká, že původ řady neuróz spočívá v dramatických, dávno zapomenutých zážitcích. Když se tyto zážitky přivedou zpět do nevědomí, člověk je
3
znovu emocionálně prožije, pochopí a přijme, základní příčina nemoci i nemoc sama zmizí. V r. 1938 emigroval Sigmund Freud kvůli nástupu
nacistů do Londýna. Následujícího roku zemřel (od r. 1923 trpěl rakovinou) poté, co mu osobní lékař na jeho žádost dal injekci morfia.

EXISTENCIÁLNÍ A HUMANISTICKÁ PSYCHOLOGIE

Existenciální a humanistická psychologie jsou filozoficky a duchovně laděné směry psychologie 20. století, které se zabývají problematikou lidského
bytí v jeho smyslu, otázkami lidského svědomí, hodnot, zodpovědnosti, osamělosti a intimity. Jde jim o pochopení lidské existence tváří v tvář
nevyhnutelné smrti. Zaměřují se na specificky lidské vlastnosti a motivy, kterými se člověk liší od zvířat. Představitelé existenciální a humanistické
psychologie předpokládají u člověka schopnost svobodné volby. Oproti psychoanalýze, vůči níž se kriticky vymezují, nepátrají po dřívějších
určujících motivech aktuálního duševního stavu, ale zdůrazňují lidskou orientaci na budoucnost; každý člověk si plánuje, „rozvrhuje“ svou
budoucnost, a to s vědomím blížící se smrti. Jedinec má však možnost volit mezi různými alternativami a cíli. Za svá rozhodnutí tudíž nese
odpovědnost. Existenciální i humanistická psychologie studují především lidské prožívání. Hlavní metodou je zde fenomenologie, tj. introspektivní
přezkoumávání vnitřní zkušenosti a jejího smyslu. Psychoterapii chápou představitelé těchto směrů jako setkání s druhým člověkem, při němž se
snaží vcítit do jeho „spolubytí“, případně mu porozumět v kontextu mezilidských vztahů či dané kultury.
Existenciální terapie, která navazuje na fenomenologickou a existenciální filozofii (S. Kierkegaarda nebo Martina Heideggera), se rozvíjela
především v Evropě. Důležitými tématy jsou zde smysl života, osamělost, úzkost, utrpení či strach ze smrti. Terapeutickými odnožemi existenciální
psychologie jsou daseinanalýze (= analýza existence) a logoterapie (= analýza duchovna, smyslu /tj. především smyslu života/). Americká
humanistická psychologie zdůrazňuje spíše pozitivní aspekty lidské existence včetně altruismu a lásky, zabývá se vrcholnými zážitky, seberealizací,
mezilidskými setkáními a potenciálem každého jedince k osobnímu růstu. Celkově se jeví poněkud optimističtější a radostnější než evropský směr.
Zakladatelé americké humanistické psychologie ji označili za „třetí sílu“ v psychologii, jež měla být protiváhou psychoanalýzy i behaviorismu. Jedná
se o nedeterministický směr, který staví na předpokladu, že člověk je schopen svobodné volby, cílevědomého, účelného a tvořivého jednání. Svým
způsobem je návratem ke klasickému chápání psychologie jako vědy o prožívání, včetně návratu k introspektivní metodě. Základním pojmem
humanistické psychologie je seberealizace, či sebeaktualizace, kterou její vůdčí osobnost Abraham Maslow definuje jako tendenci uskutečnit to, co
je možné.

KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE

OBECNÉ INFORMACE
Kognitivní psychologie se zrodila v 50. a 60. letech v USA a posléze zdomácněla také v Evropě. V první polovině 20. století v USA dominoval
behaviorismus, který odrazoval psychology od zkoumání „nepozorovatelných“ poznávacích procesů. Během 50. a 60. let se situace postupně začala
měnit. Zakladatelé kognitivní psychologie zdůrazňovali, že chtějí-li psychologové pochopit chování, musí zkoumat subjektivní mentální události.
Vnitřní manipulace s psychickými obsahy má na chování výrazný vliv, takže výlučné zaměření na vnější projevy poskytuje pouze neúplný obraz o
tom, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.
Klasická kognitivní psychologie považuje lidskou mysl za systém zpracování informací. Obnovený zájem o zkoumání mentálních, především
poznávacích procesů vedl k tomu, že kognitivní psychologie na akademické půdě úspěšně nahradila behaviorismus. I když tato změna proběhla
postupně a bez větších dramatických zvratů, bývá označována jako kognitivní revoluce v psychologii.
O vznik kognitivní psychologie se zasloužili především George A. Miller, Jerome S. Bruner a Ulric Neisser (Neisserova kniha Kognitivní psychologie
z r. 1967 je považována za oficiální začátek nového psychologického směru, kterému dala název).

Příklad:
Jerome Seymour Bruner v proslulé studii spolu se Cecilem C. Goodmanem zkoumal vliv hodnot a potřeb na vnímání: „Desetileté děti z chudých a
bohatých rodin měly s pomocí jednoduchého světelného zařízení nastavit velikost mincí různé nominální hodnoty. Zkoumaný vzorek nebyl příliš
velký – celkem 20 dětí. Podle očekávání se ukázalo, že chudé děti vnímají mince jako podstatně větší než děti vyrůstající v blahobytu, a to i tehdy,
když měly možnost mince vidět. Autoři dospěli k závěru, že čím větší je individuální potřeba sociálně hodnotného objektu, tím více se při vnímání
prosazuje jako organizující faktor.“

PSYCHOLOGICKÉ OBORY/DISCIPLÍNY

Základní psychologické obory 1 Aplikované psychologické obory 2

• Obecná psychologie • Pedagogická psychologie
• Sociální psychologie • Klinická psychologie
• Interkulturní psychologie • Zdravotnická psychologie
• Vývojová psychologie • Psychologie organizací
• Evoluční psychologie • Psychologie sportu
• Psychologie osobnosti ….
• Psychopatologie
• Pozitivní psychologie

VNÍMÁNÍ (=PERCEPCE)
- kognitivní (=poznávací) proces, při kterém objekty, které jsou mimo naši mysl, působí v dané chvíli na naše smysly 3, a vytváří tak vjem- psychický
jev

1 Zkoumají jevy a fakta obecného charakteru, vytvářejí systém základních psychologických poznatků, ze kterých další disciplíny čerpají.
2 Psychologie použitá v praxi.
4
- vjem můžeme rozdělit:
 zrakový
 sluchový
 hmatový
 chuťový
 čichový
-k tomu ovšem doplňujeme vjemy polohy, vjemy bolesti a další druhy vjemů nitrotělních, např.: čidlo na hladinu cukru v těle

- vnímání má dvě, těžko od sebe oddělující se, stádia:

 stadium senzorické-->přijetí informací z okolí prostřednictvím smysl.orgánů, jež jsou stimulovány různými podněty (světlo,teplo,...). Tento
stimul je veden do mozku, kde pokračují fyziologické procesy, kde se přimísí psychologická kvalita a to ústí v nejjednodušší vjemy nazývané
počitky
 stadium syntetické-->počitky zpracovávány do větších celků; uvědomění si předmětu a pohybu; např.:melodie hraná na saxofon
 Specifickým případem vnímání je synesthezie – při působení jednoho smyslového vjemu se spontánně objevuje i vjem další (barvu nejen
vidím, ale má i chuť).

ZPRACOVÁNÍ SENZORICKÉHO MATERIÁLU – ORGANIZACE VJEMOVÉHO POLE

- vnímání je tvořivý proces příjmu, výběru a zpracování informací, kombinuje údaje, z dojmů konstruuje vjemy a vzniká při něm něco víc než kopie
reality
- figura na pozadí - vyčleňujeme jen některé z mnoha předmětů na pozadí

-->bílá váza, nebo dva černé profily

Tvarové zákony, jimiž se automaticky řídíme:

 zákon blízkosti v prostoru - ve vjem sdružujeme elementy navzájem blízké

 zákon uzavřenosti - ve vjem sdružujeme elementy, jež dávají uzavřený tvar

 zákon podobnosti - ve vjem sdružujeme objekty, které jsou si vzájemně podobné

 zákon plynulého pokračování – ve vjem sdružujeme prvky, které na sebe navazují

 zákon společného osudu – náhodně pohybující se části vnímáme, jako když se současně mění a pohybují
 zákon obeznámenosti - z vjemu vyčlením obraz známého předmětu, i když není dobře vidět (v prezentaci např. dalmatin).
 zákon doplnění dobrého tvaru - jsou-li v zorném poli náznaky pravidelných útvaru, oko si je doplní

DALŠÍ PRINCIPY, JIMIŽ SE ŘÍDÍ NAŠE VNÍMÁNÍ

3 Na hodině jsme si uváděli, že pro zkoumání vnímání je relevantní i stavy, kdy se nám zdá, že vnější předměty působí na naše smysly. Pro
zjednodušení však tyto případy ponechám stranou.
5
 percepční konstanty - je třeba zajistit, abychom vnímali předměty stejně, i když jejich smyslový obraz je jiný (jako melodie, ukazovali jsme si
příklad, kdy melodii transponuji do jiné tóniny. Tato melodie je stejná, i když tóny jsou zcela jiné.)
 u konstantnosti viděného tvaru se projevuje znalost věcí, působí zde paměť
př.: dveře vidíme jako pravoúhlé, i když to neodpovídá sítnicovému obrazu

 Velikost neznámých předmětů - vzdálený obraz se zdá být malý, korigujeme to různými automatickými náznaky jako je např. srovnávání s
nám dobře známými věcmi, třeba plotem. Důležité jsou i přímky, které se v dálce sbíhají (ulice, chodby, koleje), chápeme je jako označení
prostoru. Tam, kde se přímky sbíhají, máme dojem, že jsou předměty větší.

 zvýraznění rozdílů mezi podněty - je důležité, abychom vnímali i rozdíly mezi objekty. Percepční proces zvýrazňuje rozdíly, klame nás.
(Ebbinghuasova iluze)

 vliv kontextu na vnímání víceznačných předmětů - kontext často určujte, co vnímáme a automaticky nám pomáhá rozeznat předměty (platí i
pro mluvený projev)

 spontánní vnímání vjemů při neměnném podnětu-tam, kde je více možností chápání obrazů, střídáme možnosti. Málokdy se dokážeme
soustředit na obě varianty naráz.

- podnětová deprivace - deprivace = ochuzení o něco, co je potřebné, zde omezení podnětů na minimum.
- Při pokusech s podnětovou deprivací mohou být zkoumané osoby umístěny v tiché místnosti, kde je co nejméně předmětů poutajících pozornost.
Silnější deprivaci docílíme dokonalou zvukovou izolací. K čemu vede deprivace? Někteří usnou, jiní se oddají dennímu snění, přemýšlejí o svých
osobních problémech; k tomu jim dává zvláštní příležitost jakýsi odstup ve vztahu k běžné realitě. Jiní se ocitnou v proudu barvitých představ, jež

6
mohou přejít až v pseudohalucinace nebo i v pravé halucinace. Objevily se i zprávy o léčivém vlivu v podnětové deprivace při obezitě a vysokém
krevním tlaku.

Vnímat se učíme, podobně jako se učíme chodit nebo mluvit. Ale nezačínáme od nuly, mozek je pro to "předprogramován". Nicméně, čím ve
výzkumu postupujeme dál, tím více nových otázek se před námi otevírá.
Vnímání úzce souvisí s myšlením, jemuž slouží a jež naopak slouží jemu. Obdobně je vnímání propojeno s představivostí a s city. City naše vnímání
zbystřují, např.: to k čemu máme kladný citový vztah, snadněji postřehneme, nicméně také můžou naše vnímání zkreslovat. Například zamilovaný z
dálky "vidí" svou milovanou i tam, kde není. Tento jev nazýváme iluze.
Citovými faktory se vysvětlují i halucinace, jež vznikají projekcí něčeho, co máme v nitru, do vnějšího světa.
Pro člověka je typické jednání, jímž dosahuje svých cílů. Nutně potřebuje stálou zpětnou vazbu, informaci o tom, jak se jeho jednání daří, čeho
dosáhl, jak se věci mění,...Předmětem našeho vnímání je z velké části naše jednání, průběh a následky.
Osobnost vnímajícího se při vnímání uplatní mnoha způsoby - někdo vnímá detaily, jiní intuitivně vycítí náladu nebo někdo je schopný vidět nové
věci a odpoutat se od těch starých. Podstatný je také vliv kultury.

U některých iluzí nemáme jasné vysvětlení. U Müller-Leyerovi iluze jsou všechny úsečky stejně dlouhé, ale i přes naší snahu se nám zdá jedna delší
než ostatní:

Zde je vidět vliv kultury. Přírodní národy, které žijí jako lovci a sběrači nemají problém vnímat všechny 3 úsečky jako stejné. Jedno z vysvětlení zní,
že my žijeme ve světě pravých úhlů.

PŘEDSTAVY
Představou rozumíme obraz předmětu, který není přítomen, pokud vůbec existuje či existoval.

Předmětem nemusí být jen předmět hmatatelný, nýbrž i něco abstraktního, popřípadě i pohyb nebo situace.
V lidských představách přitom často hraje důležitou (nejdůležitější) roli sám představovaný. Platí to zejména o takzvaném denním snění.

V denním snění se zabýváme tím, co bude (co by mohlo být, co bychom si přáli, aby bylo). Podstatným znakem snění je projekce
přání a očekávání něčeho, obecně splnění tohoto přání.
Nejvíce sníme v průběhu dospívání, ve stáří naopak převažují vzpomínky.
Denní snění je zpravidla příjemné a obsahuje často témata poukazující na narcistické sklony (záliba v sobě samém): snící vystupuje
jako hrdina, zbožňovaný a uctívaný jedinec; pokud je to muž, jako silák a krasavec, idol žen, obdivovaný a milovaný tribun lidu,
jedinec nevšedních schopností atd.
Modely pro denní snění lze čerpat z určitého druhu literatury, filmu apod.
V krajních případech může snění vést až k odtržení od reality.
Podle Singera jsou nejčastější témata v denním snění sexuální, hrdinská, o agresi, úspěchu a nevině (sebeobranná tematizace
komplexu viny).

Vjemy a představy jsou si navzájem velmi blízké. Například ve snu nemusíme někdy hned poznat, že to, co vidíme / slyšíme / cítíme, je představa,
můžeme si myslet, že jde o reálný vjem. Někdy si naopak přejeme, aby se nám aktuální vjem jen zdál, pokud jde o něco nepříjemného.

Představy mohou být spontánní (vznikající bez vědomé kontroly) nebo navozené – ať už vlastním úsilím nebo vsugerované okolím.
Představy můžeme do značné míry ovládat vůlí. Máme tedy za své představy určitou odpovědnost – přinejmenším za to, zda u nich zálibně
setrváme nebo zda je odsoudíme a pokusíme se je potlačit vůlí (např. představu kruté pomsty někomu, kdo nás ztrapnil). Proto se lidé za některé
představy stydí nebo mají pocit viny. Schopnost jejich ovládání je však omezená, například silnému strachu nebo naopak silné touze se
neubráníme.

Představy jsou většinou vzpomínkové.

I v představách fantazijních (fantazie = imaginace), jsou často užity zlomky vzpomínek. Charakteristické však pro ně je, že v nich vniká něco nového,
neodvoditelného z předchozí zkušenosti.

Představy se liší mírou v živosti. V živých představách je vše barevné, reálné, obrazy v nás vyvolávají silné emoce. Při denním snění se o to obvykle
snažíme cíleně, proto například zavíráme oči. Mohou se však také objevit trýznivě živé představy, které vznikají z nepříjemných zážitků, a ty se
naopak snažíme potlačit. Lidé, kteří jimi trpí, se dostávají do úzkostí, protože nejsou schopni je ovládat. Jejich představy mohou být tak živé, že jsou
těžko rozpoznatelné od vjemu – tomu se říká pseudohalucinace. Živost představ se obecně ztrácí s věkem, lze ji však také trénovat (četbou,
uměleckou činností).

7
Funkce představ spočívá v přípravě činnosti. V průběhu představ můžeme přijít na skvělé nápady, naši činnost dovést k dokonalosti a zvýšit naši
touhu po naplnění této činnosti. Pokud jde o činnost, která je zakázána, představami roste naše touha po porušení zákazu (to se týká například
sexuálních deviací; pro devianty je charakteristické, že procházejí přípravným stádiem, během něhož si své činy pouze představují).

Druhou funkcí představ je vyrovnávání vnitřního napětí, zvládání citových problémů. Nepříjemné vzpomínky ztrácejí na své síle, pokud
přemýšlíme, co se ještě může v životě obrátit k lepšímu, polemizujeme o negativních dopadech události a představujeme si splnění některých svých
tužeb. Jde o náhradní (ač nedokonalé) uspokojení potřeb, v některých případech o únik před realitou (to platí obzvláště tehdy, když nepodnikáme
nic pro uskutečnění svých cílů a pouze sníme, i když by uskutečnění bylo pro nás i pro druhé prospěšné).

Poslední funkcí je tvorba vnitřního světa, který má pro nás velkou hodnotu. Na podobu našeho vnitřního světa mají vliv naše zájmy, naše setkávání
s „opravdovou kulturou“ (umělecké výstavy apod.), ale i komunikace s okolím. Pokud jsme jen figurkou ve světě médií bez vlastní tvořivosti a
vlastního názoru, pak náš vnitřní svět pravděpodobně moc tvořivý nebude. Každá činnost, ať už se nám to líbí nebo ne, nás v tomto směru
ovlivňuje. Bohatý a kultivovaný vnitřní svět nám může v mnohém zjednodušit cestu tím reálným světem.

Ve vědecké psychologii bylo představami dlouho opovrhováno v závislosti na vlivu behaviorismu, který odsuzoval něco, co nelze objektivně
dokázat. Představy mají nicméně ve vztahu k naší psychice důležitou roli, a tak je štěstí, že se od tohoto názoru upustilo. Představy byly zkoumány
například formou představované rotace („Které předměty jsou po otočení stejné?“). Výzkum dokázal, že při práci s představami probíhá v našem
mozku promítání představ na imaginární plátno.

Představy jsou hojně využívány v testech inteligence – jde zejména o složky testující tzv. prostorovou představivost. Lze je využít také jako
tréninkový prostředek. Příkladem může být tenista, který pozoruje svého předchůdce a učí se od něj osvědčené pohyby napodobováním.4 Tímto
způsobem se získávají a zlepšují důležité dovednosti. Představy využíváme také při výchově dětí. Chlapci si představují sami sebe v roli udatného a
galantního rytíře a vštěpují si jeho ušlechtilé vlastnosti. To samé platí o dívkách a princeznách.

Představy jsou hojně využívány v psychoterapii. Dochází k tzv. řízené imaginaci, kdy jsou pacienti vedeni ke spontánnímu rozvíjení představ,
přičemž jsou směřování ke klasickým životním situacím (láska, zrada, smrt, nemoc...). Toto vede k hlubšímu sebepoznání a celkovému psychickému
uvolnění.

Myšlení
Myšlení je psychická (vnitřní) manipulace se symboly, s představami i vjemy jakéhokoli druhu.

Tato manipulace umožňuje analyzovat vztahy mezi jevy a na základě toho předpovídat jevy, jež nastanou – buď bez našeho přičinění, nebo
v důsledku naší činnosti. To znamená, že myšlení nám také pomáhá účelně jednat.
Myšlení je jeden ze způsobů zpracovávání informací. Můžeme jej definovat také jeho funkcí. Je to řešení problémů. Problém vzniká tak, že při
jednání, jímž chceme dosáhnout nějakého cíle, nevíme, jak dál, protože ani instinkt, ani nacvičené jednání nevedou k cíli. Dobrým příkladem
psychické činnosti, u které se shodneme na tom, že jde o myšlení, je řešení úsudkové matematické úlohy – pokud ovšem nejde pro řešícího o
naprosto rutinní záležitost, kdy můžeme postupovat mechanicky, skoro doslova bezmyšlenkovitě. Jsou to nové situace, kdy je myšlení zapotřebí.

Myšlenkový proces
Prvním stádiem je počáteční orientace v problému – seznamujeme se všemi informacemi, jež o problému máme. Upřesňujeme si cíl, jehož chceme
dosáhnout, možné způsoby, jak ho dosáhnout, a prostředky, které máme k dispozici. Často postupujeme zkusmo, metodou pokus-omyl.
Zaměřujeme střídavě pozornost na všechny elementy problémové situace a upevňujeme si je v poli vědomí (v tzv. operační paměti). Většinou
zjišťujeme, že dovedeme na základě introspekce popsat výsledky jednotlivých kroků myšlenkového procesu, ale vlastní proces myšlení, „jak jsme na
to přišli“, nám uniká. Můžeme dokonce říct, že vlastní myšlení je nevědomý proces.

Vhled
Prožitek náhlého vhledu bývá vrcholem myšlenkového procesu, kdy „spadnou slupky z očí“, „rozsvítí se“ nám: „No jasně!“ Tento aha-zážitek bývá
doprovázen radostí.
Vhled proráží fixaci čili ulpění na určitém chápání problému, na hledání řešení nějakou navyklou cestou, za pomoci rutiny.
1. Máme za úkol spojit devět bodů jedním tahem čtyřmi přímkami. (řešení obr. 1.)
2. Složte ze šesti zápalek čtyři rovnostranné trojúhelníky (není dovoleno je lámat, ani klást přes sebe). (řešení obr. 2.)

Myšlenkové postupy
a) Kategorizace (třídění)
Kategorizace je zařazování nejrůznějších objektů do skupin zvaných třídy nebo kategorie. Kategorie je třída objektů, které spadají pod jeden pojem.
Pojem je základní stavební kámen myšlení užívajícího slov. Je to nenázorné myšlenkové zachycení třídy objektů nebo jevů, jež mají společné
vlastnosti, jež lze proto podobným způsobem užívat (např. potravina) nebo něco podobného od nich očekávat (např. dravec). Jakmile dokážeme

4 Zde spolupůsobí i tzv. zrcadlové neurony.

8
nějaký objekt kategorizovat (např. toto je potravina) víme o něm řadu věcí. Pojmy jsou uspořádány podle obecnosti, a toto uspořádání je u každého
z nás trochu jiné, což je dáno především vzděláním a osobní zkušeností. (Např. konkrétní zvíře označíme obecným pojmem pes, nadřazený pojem
může pro nás být šelma psovitá, tomu je nalezen savec, nad ním je možná obratlovec, poté živočich atd.)
Jednoznačnost pojmů znamená, že u každého objektu, činnosti, postoje atd. můžeme říct, zda spadá pod daný pojem, jinými slovy zda patří do třídy
předmětů, činností apod., jež tento pojem zahrnuje (např. můžeme říct, že je nebo není psem, počítačem, květinou atd.). Ve skutečnosti jsou
jednoznačné jen některé pojmy, hlavně matematické (např. pojem trojúhelník).
Pojmy úzce spjaté s osobní zkušeností má každý z nás spojené s poněkud jinými doprovodnými představami, což ovlivňuje naše myšlení. Slyšíme-li
např. slovo otec, vybaví se nám i představa, jež bude pravděpodobně dána nejvíce zkušeností s vlastním otcem. Tato představa bude působit na
naše city a očekávání, kdykoliv se setkáme s pojmem otec.

b) Dedukce
Dedukce je usuzování, při němž odvozujeme pravdivé výroky z jiných výroků. Logika stanoví přesná pravidla rozhodující o tom, který odvozený
výrok je pravdivý. Dvojice výroků, zvaných premisy (předpoklady), spolu se z nich odvozeným výrokem, zvaným závěr, se nazývá sylogismus.
Všichni lidé jsou smrtelní.
Sokrates je člověk.
Sokrates je smrtelný.

c) Indukce
Způsob úsudku od konkrétních případů k obecnému zákonu. Jestliže formulujeme závěr jako zcela obecný (např. všichni havrani jsou černí),
nemůže být náš úsudek plně odůvodněn předchozí zkušeností (nemohu vidět všechny havrany). Obecné výroky získané indukcí proto nejsou nikdy
zcela jisté. A často se při nich dopouštíme vyložených omylů (např. Tereza říká: Ráda tančím. Moji spolužáci rádi tančí. Tedy všichni mladí lidé
pravděpodobně rádi tančí.)

Jak cvičit myšlení

1. Především se učíme vydržet u problému, který řešíme.
2. Osvojujeme si nástroje myšlení. Nejdůležitější sadou těchto nástrojů je jazyk. Měli bychom se zajímat o přesný význam slov, kterých
užíváme, nepřeskakovat při četbě neznámá slova. Výborným tréninkem je studium gramatiky, a to mateřského i cizího jazyka.
3. Opíráme se o myšlení při zvládání školního učiva. Kdo při přípravě látku mechanicky „šprtá“, ten trénuje jen paměť. Může být hotov dříve
a s menší námahou, ale neučí se myslet. (Navíc je mechanická paměť méně trvalá než logická)
4. Navykněte si hrát s nápady, které se vám vynořují v mysli, když řešíte nějaký problém. K originálnímu řešení někdy dospějeme právě přes
ty nesmyslné nápady.
5. Organizovanou hrou s nápady je brainstorming. Provádí se ve skupině lidí, přičemž společně uvažují o určitém problému. Důležitým
pravidlem je říkat všechny nápady, i ty nepraktické, směšné a nesmyslné.

Myšlení v celku prožívání a osobnosti

Myšlení ve skutečnosti nelze oddělit od celku osobnosti, patří k jejímu jádru.
Myšlení silně podléhá vlivu citů. Smutek vede, jak to krásně vystihuje český jazyk, k těžkomyslnosti, napadají nás černé myšlenky. Naopak
v chorobně povznesené náladě se pacient lehkomyslně rozhoduje k nerozumným činům. Úzkost vede k tomu, že se v myšlení držíme
osvědčených postupů, lekáme se našich neobvyklých nápadů a naše tvořivost je omezena.
U psychiatrických pacientů se mnohdy vyskytují nápadné poruchy myšlení, kdy nechápou nenormálnost svého jednání, jímž si zřejmě škodí,
nebo jeho následků – např. extrémní vyhublost při mentální anorexii. Nejtěžší poruchou myšlení je blud. Vyskytuje se u vážných psychických
poruch, jež se nazývají psychózy. Blud znamená pevné přesvědčení pacienta, které je v hrubém rozporu se skutečností. Nejčastěji jsou bludy
paranoidní: pacient je přesvědčen, že ho někdo chce otrávit, že je tajně ozařován, že ho pronásledují Marťané apod.

Myšlení zvířat

„Hladová kočka je umístěna do klece, jejíž dveře jsou zavřené pomocí jednoduché západy, a před klec je položen kus ryby.
Zpočátku kočka prostrkuje tlapky mřížemi a snaží se dosáhnout na jídlo tímto způsobem. Poté co tento způsob selže, se kočka
začne pohybovat po kleci a chová se různým způsobem. V určitém okamžiku se neúmyslně dotkne západky, dveře se otevřou a
kočka rybu sní. Experimentátor poté kočku znovu umístí do klece a ven dá další kousek ryby. Kočka se chová přibližně stejným
způsobem do té doby, dokud se jí znovu nepodaří dotknout se
západy. Tento postup se znovu a znovu opakuje. V průběhu
velkého počtu pokusů vyřadí kočka mnoho druhů svého
irelevantního chování a nakonec účinným způsobem otevírá
západku a dostává se z klece ihned poté, co do ní byla
umístěna.“

Je kočka inteligentní? Thorndike tvrdil, že se v chování účastní

málo inteligence: „V průběhu pokusu nedokážeme určit
okamžik, kdy kočka porozuměla řešení problému.“ Jde o
posilování určitých reakcí vytvářených způsobem pokus-omyl.

„Sultan (Köhlerův nejinteligentnější šimpanz) sedí u mříží, ale

nemůže pomocí jediné krátké tyče, kterou má k dispozici,
dosáhnout na ovoce, které leží venku. Delší tyč je umístěna vně
mříží, asi dva metry na druhé straně od objektu rovnoběžně
s mřížemi. Není možné na ni dosáhnout rukou, ale je možné ji
9
pomocí krátké tyče přitáhnout na dosah. Sultan se pokouší dosáhnout na ovoce pomocí kratší ze dvou tyčí. Když neuspěl, cloumá
kusem drátu, který trčí z mříží jeho klece, ale to k ničemu nevede. Poté se rozhlíží kolem (v průběhu těchto testů jsou vždy dlouhé
pauzy, kdy si zvíře prohlíží celou viditelnou oblast). Náhle znovu uchopí krátkou tyč, přistrčí ji k sobě s využitím „pomocné“ tyče,
uchopí ji a jde s ní na druhou stranu k cíli (ovoce), které se snaží získat. Od okamžiku, kdy jeho zrak padne na dlouhou tyč, tvoří jeho
postup celistvou posloupnost, bez přerušení, a přestože lovení delší tyče pomocí kratší je činem, který může být ukončený a
zřetelný sám o sobě, pozorování přesto ukazuje, že následuje, dosti náhle, po intervalu váhání a pochybností (rozhlížení se), který
má nepochybně vztah ke konečnému cíli a ihned ústí do závěrečné akce s dosažením konečného cíle. (…) Köhlerovi šimpanzi navíc
dokáží přenášet to, čemu se naučili do nové situace. Například v jednom problému nebyl Sultan v kleci, ale banány byly umístěny
tak vysoko, že na ně nemohl dosáhnout. Aby tento problém vyřešil, Sultan postavil na sebe bedny, které byly poházené kolem něj,
vylezl na „plošinu“ a banánů se zmocnil. V následném problému, kdy bylo ovoce opět vysoko na to, aby na ně dosáhl, nalezl Sultan
k tomu, aby postavil plošinu, jiné předměty. V některých případech použil stolu a malého žebříku, v jiném případě přitáhl Köhlera
samotného a jako žebříku použil jeho.“

Je šimpanz inteligentní?
Oproti kočce ano – řešení je náhlé, není výsledkem postupného procesu pokusů a omylů; jakmile navíc šimpanz jednou problém
vyřeší, později ho bude řešit jen s malým počtem neodpovídajících pohybů.
Tři podstatné znaky šimpanzova řešení: náhlost vzniku, dostupnost již jednou objeveného řešení, schopnost přenést řešení do
jiné situace.
Je tedy pravděpodobné, že šimpanz některé pokusy provádí jen v mysli, má mentální reprezentace problému, manipuluje
s nějakými představami, když ne s pojmy.

Pokud byste si chtěli připomenout na hodinách pouštěné video: http://www.youtube.com/watch?v=ySMh1mBi3cI

Shrnutí
Myšlení je poznávání pomocí psychické manipulace s vjemy, představami, pojmy a symboly. V jednoduché formě se vyskytuje i u zvířat. Myšlenkový
proces někdy vrcholí prožitkem náhlého vhledu. Základní myšlenkové postupy jsou kategorizace, dedukce a indukce. Nejdůležitějším nástrojem
myšlení je jazyk se svou zásobou pojmů a gramatických pravidel. Myšlení lze cvičit především jeho používání s důrazem na přesnost, kritičnost a
spontaneitu. Myšlení probíhá v souvislosti celkového prožívání, osobnosti a kultury.

KOGNITIVNÍ ZKRESLENÍ A HEURISTIKY

Pojem pocházející z řečtiny (eúrískó, sledovat, hledat něco, snažit se nalézt) a znamenající v přeneseném smyslu „umění objevovat“.
Metoda, pomocí které se řeší problémy neobvyklým způsobem. Využívá se především jako technika, při které se často velice rychle
najde velké množství řešení, z nichž je vybráno to nejlepší možné.

V procesech kognitivního zkreslení je nejvhodnější definicí, že heuristika je jednoduchá procedura, která pomáhá najít adekvátní, i
když často nepřesné odpovědi na obtížné otázky. Tím se zabýval především Daniel Kahneman (Nobelova cena 2002 za ekonomii -
„nikdy jsem se ekonomií nezabýval“ - za prospektivní teorii optimalizace rozhodování v riskantních situacích) a jeho kolega Amos
Taversky (zemřel v roce 1996)

V rámci uvažování dochází k různým zkreslením a chybám. Důležitá je zde působnost dvou kognitivních systémů:

Systém 1 funguje automaticky a rychle, s malým nebo žádným úsilím a bez pocitu úmyslné kontroly. Systém 2 přiděluje pozornost
vědomým duševním činnostem, které ji vyžadují, včetně složitých výpočtů. Činnost Systému 2 bývá často spojována se subjektivním
prožitkem jednání, volby a soustředění.

Aktivit, na nichž se podílí Systém 1

• Zjištění, že jedna věc je vzdálenější než druhá.
• Orientace na zdroj náhlého zvuku.
• Dokončení věty „chleba s ...".
• Udělání grimasy při pohledu na něco ohavného.
• Registrace nepřátelského tónu v hlase druhé osoby.
• Odpověď na otázku „2 a 2 je ?".
• Řízení auta na prázdné silnici.

Aktivit, na nichž se podílí Systém 1

• Příprava na startovací výstřel při závodě.
• Soustředění na hlas určité osoby v přeplněné hlučné místnosti.
• Udržování rychlejšího tempa chůze, než je pro vás obvyklé.
• Sledování vhodnosti svého chování v sociálních situacích.
• Počítání, kolikrát se na stránce textu vyskytuje písmeno a.
• Zaparkování na úzkém parkovacím místě.
• Porovnáni dvou praček, co se týče jejich celkové hodnoty.
• Vyplnění formuláře daňového přiznání.
10
 • Kontrola správnosti použitého logického argumentu.

Priming
• Myšlenka nebo stimul asociuje jinou myšlenku, představu, emoci – tento proces probíhá často nevědomě a mnohačetně.
Příklady:
• Florida efekt – „stará slova“ ovlivňují naší motoriku
• Vliv na volební rozhodnutí – lidé volící ve škole podporují více školní iniciativy
• Přítomnost peněz – jsou-li někde přítomny peníze, chováme se vytrvaleji, individualističtěji, nezávisleji a sobečtěji

Koherence, kauzalita, nadnost, WYSIATI (what you se eis all there is)
• Máme tendenci vytvářet ucelené příběhy.
• Hledáme mezi jevy příčinnost.
• Pracujeme pouze s informacemi, které máme k dispozici.
• Vybavují se nám jasněji informace, které slýchám častěji, které nám jsou opakovány, které se nám vybavují s větší
snadností.

(1) heuristika reprezentativnosti

- určování pravděpodobnosti na základě podobnosti vlastností vzorku s tím, co nám připadá typické. Na základě popisu si vytvářím
stereotyp, který určím jako reprezentativní, i přestože odporuje statistickým poměrům.

házení mincí: událost P O P P O O P přijde lidem typičtější a tedy i více pravděpodobná než událost P P P P P P P, která je ovšem
stejně pravděpodobná; lidé v loterii sázejí „náhodně vypadající“ kombinace čísel (zhruba stejný počet sudých i lichých čísel nebo
čísla, která se v poslední době méně vyskytovala); vysvětluje se tak přesvědčení některých hazardních hráčů, že některé výsledky
jsou pravděpodobnější než jiné a že krátká série smůly musí být vystřídána sérií šťastných případů.

Linda má 31 let, je svobodná, přímočará a velmi chytrá. Vystudovala filozofii. Jako studentka se intenzivně zabývala otázkami
diskriminace a sociální spravedlnosti a také se účastnila protijaderných demonstrací.
Která alternativa je pravděpodobnější:
Linda je bankovní úřednice.
Linda je bankovní úřednice a je aktivní ve feministickém hnutí.

Z čistě logického hlediska je pravděpodobnější, že Linda je bankovní úřednice.

(2) heuristika dostupnosti

- určování pravděpodobnosti na základě snadnosti vzpomenutí si na předchozí případy této události (to, na co myslím, je důležité);
známé nebo nedávné se mohou snáze vybavovat a jevit se tak jako pravděpodobnější
- pokud je ale událost náhodná nebo naše zkušenost není typická, naše předpověď není většinou správná

nedávná ošklivá nehoda nebo tendence médií informovat o nehodách zvyšují odhady pravděpodobnosti nehod; stejně tak
posuzování bezpečnosti letadel vzhledem k autům; nedávno zveřejněná výhra zvyšuje určování pravděpodobnosti výhry; lidé říkají,
že častější jsou úmrtí v důsledku vraždy, pětkrát četnější rakovinu žaludku spíše neuvádí
někteří lidé odmítají nebezpečnost cigaret, protože „můj děda kouřil tři krabičky denně a dožil se sta let“
úkol (řešený v angličtině): je více slov, která mají K a R na začátku nebo na třetí pozici? Lidé si nedokážou snadno vybavit slova s K a R
na třetí pozici, takže řeknou, že na začátku, přestože jich je třikrát méně.

(3) heuristika zakotvení a přizpůsobení

- určování pravděpodobnosti na základě zvnějšku poskytnutého odhadu nebo zvnějšku poskytnuté informace
- tendence upřednostňovat nebo se příliš spoléhat na jeden aspekt z mnoha

výběr ojetého vozu podle najetých kilometrů a roku výroby vozidla)

Američané odpovídají na dotaz, zdali jsou šťastnější Kaliforňané nebo obyvatelé Středozápadu častěji, že obyvatelé Kalifornie
(zakotvení na slunečné počasí a pohodlný způsob života), přestože mezi nimi není v pocitu štěstí měřen rozdíl. Podhodnocují např.
četnost trestných činů, bezpečí před přírodními katastrofami apod.
když se lidí zeptáte, jestli je více jak 10% afrických zemí členy OSN, tipnou si cca 25%. Když se ale zeptáte, jestli je to více než 65%,
budou si tipovat cca 45%. Tento efekt zakotvení na poskytnutou informaci byl sledován v celé řadě dalších oblastí. (My jsme si
ukazovali příklad s nejvyšším stromem v ČR a s věkem, v němž umřel Gándhí).

Další zmiňované chyby v úsudcích:

11
Rámování

Podání informace může ovlivnit naši ochotu s něčím souhlasit, nebo nesouhlasit.
Příklad: Některé země mají v řidičských průkazech uvedeny pokyny ohledně dárcovství. Podle dat v následujících zemích dané
procento souhlasilo v řidičském průkazu s dárcovstvím orgánů: Rakousko téměř 100%, Švédsko 86%, Německo 12%, Dánsko 4%. V
Rakousku a Švédsku je ve formuláři potřeba zaškrtnout údaj „nechci být dárcem orgánů“.

Klam plánování

Často děláme přehnaně optimistické předpovědi – nadhodnocujeme přínosy, podhodnocujeme náklady, nebereme v potaz rizik.
Jsme příliš optimističtí s ohledem na úspěch v případě riskantních projektů. Místo realistického zvážení situace uvažujeme o
optimálních podmínkách. Posuzujeme pouze dostupné informace.

12