evropa-_nas_domov-garton_ashtimothy-Palmknihy (1)

TIMOTHY GARTON ASH: EVROPA, NÁŠ DOMOV
1
Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.
Kupující: Martin Matouš

ID 2126305206
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího. Kniha jako

celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále
zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského
práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v ČR. Tak
nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k nakladatelům,
k autorům a také k nám fér.
print-9rngzz3-margin-0
2
3
4
Evropa,
náš domov
5
6
Timothy Garton Ash
Od vylodění v Normandii
po válku na Ukrajině
Evropa,
náš domov
přeložili Veronika Maxová
a Jaroslav Veis
Praha, 2023
7
© Timothy Garton Ash 2023

Czech edition © PROSTOR 2023
Translation © Veronika Maxová, Jaroslav Veis 2023
Cover photo © ČTK (AP)
ISBN 978-80-7260-583-5
8
Pro D, T & A
9
Obsah
PROLOG. NÁŠ ČAS17
V TROSKÁCH (1945) 23
Westen 25
Peklo 30
Východ 32
Od nuly, znovu a znovu 35
O otcích a otčinách 38
Stroj paměti 41
ROZDĚLENÁ (1961–1979) 45
Zákaz vycházení 47
Evropy 55
Být tam 60
Kaleidotapiserie 64
Hamlet a Žlutá ponorka 68
Řím 75
Západ za studené války 84
Friedrichstrasse, východ 92
NA VZESTUPU (1980–1989) 103

Boj za svobodu 105
1984 115
Osmašedesátníci a postosmašedesátníci 121
Angelo Gotti 132
Británie podle Spectatoru 141
Obrat vzhůru 147
10
Joachim 159
Pád zdi 163
TRIUMFUJÍCÍ (1990–2007) 169

Svět po zdi 171
Rozšířený Západ 176
Integrace a dezintegrace 181
Good King Wenceslas 185
Opět genocida 194
Rybí polévka 206
Nespokojenost se svobodou 212
Jedna mince vládne všem 220
Od 9/11 do 9/11 228
Muslimové v Evropě 234
Cool Británie 242
Pýcha 253
OCHABUJÍCÍ (2008–2022) 261

Zweig a obrat dolů 263
Krize eura 266
Střet impérií 274
Charlie Hebdo 284
„Vetřelci“ 290
Brexit 296
Demolice 312
Nová železná opona 326
Válka na Ukrajině 339
Delfy 354
EPILOG. NA PLÁŽI V NORMANDII367
Poznámka autora 373
Poznámka překladatelů 375

Jmenný a místní rejstřík 376
11
Oslo ŠVÉDSKO
0 600 km
NORSKO Stockholm
Ř
S E V E R N Í
O
DÁNSKO
M
M O Ř E É
Kodaň SK
LT
BA
Gdaňsk
Dublin
Westen Przysieczyn
IRSKO Berlín
NIZOZEMSKO Var
B R I TÁ N I E
Londýn Haag VÝCH.
P OL SKO
Brusel Cáchy NĚMECKO
BELGIE Bonn Praha
LUC. Z ÁP. ČE
Ž ele
Ver-sur-Mer NĚMECKO SK
OSL
zn
op
OV
á
on
a ENS
Paříž
Vídeň Buda
F R A N C I E Bern RAKOUSKO
ŠVÝCARSKO MAĎ ARSK
AT L A N T SKÝ
O C E Á N Běleh
JA
E JUGO SL ÁV
D
R
SK
É
I TÁ L I E M
O
ŘE
Řím Tir
Š PA N Ě L S K O
ALBÁN
PORTUGALSKO Madrid
Lisabon
S T Ř E
D O
Z
E
M
N
Í
Ceuta M O
Ř E
TUNISKO
M AROKO ALŽÍRSKO
Státy a hranice v roce 1972. Místa psaná kurzívou hrají v této knize zvláštní roli.
12
F I N S K O TIMOTHY GARTON ASH: EVROPA, NÁŠ DOMOV
Helsinky
KO
holm
Evropa během
studené války
E
Ř
O
M
Moskva
É
SK
T
Gdaňsk S O V Ě T S K Ý
zyn
S V A Z
Varšava
VÝCHODNÍ
P OL SKO BERLÍN
ZÁPADNÍ
BERLÍN
Lvov
B e rlí
nská zeď
LOV ENSKO
Budapešť
MAĎ ARSKO
RUMUNSKO
Bělehrad
Bukurešť
UG O SL ÁVI E
BULHARSKO RNÉ MOŘE
ČE
ŘE Sofie
Tirana
ALBÁNIE
Ankara
ŘECKO T U R E C K O
Atény
ÍRÁN
Ř E Knósos
IRÁK
SÝRIE
KYPR
13
14
Sepsat opravdovou historii současné Evropy,

to je cíl na celý život.
– Lev Nikolajevič Tolstoj, Deníky, 22. září 1852
Je naprostá pravda, co nás učí filozofie, že život se dá pochopit

jen pohledem nazpět, ale prožívat se musí směrem kupředu.
– Søren Kierkegaard, Deníky
15
16
PROLOG. NÁŠ ČAS
Prolog
Náš čas
Sedím v nevelkém obývacím pokoji, voní tu gauloisky a silná černá

káva, na což nejsem zvyklý, a s rodinou mých francouzských hosti-
telů se díváme na obrazovku malé černobílé televize. Je mi čtrnáct,
jsem na výměnném studijním pobytu a pomáhám překládat: „Arm
strong il dit: un petit pas pour moi, un grand pas pour l’humanité!“
Krátce nato těžko rozeznatelná postava v kosmickém skafandru bez-
tížně poskakuje po povrchu Měsíce, což dobře znám z Tintinových
dobrodružství První kroky na Měsíci.
Jen těžko si lze dnes představit, jak vzdálená byla kontinentál-
ní Evropa v roce 1969 školákovi z Anglie. Tím nechci říct, že Fran-
cie by pro něj byla tak odlehlá jako Měsíc, ale patřila do toho, čemu
Angličané odjakživa říkají „cizina“. To je tam, kde se jedí žáby, jezdí
na skútrech a pořád souloží. Za žádných okolností tam nepijte vodu.
Když se měl člověk dostat do města La Rochelle na pobřeží Atlanti-
ku, znamenalo to podniknout zdánlivě nekonečnou pouť autobusem,
metrem, vlakem, trajektem (s pořádnou mořskou nemocí) a znovu
vlakem a autobusem. Můj zbrusu nový, ještě tuhý a velmi tmavo-
modrý britský pas na obou hranicích pečlivě prozkoumali a orazít-
kovali. V kapse jsem si nervózně pohrával s několika čisťounkými
a hrozně velkými francouzskými bankovkami. Zatelefonovat domů
byla složitá procedura, při níž bylo mimo jiné nutno bojovat špatnou
francouzštinou se spojovatelkou na druhém konci praskající tele-
fonní linky („Peut on reverser les charges?“).
O dvacet let později jsem byl v Budapešti na shromáždění pořá-
daném disentem a podepisoval jsem maďarské vydání svých esejů
17
o střední Evropě. Psal se rok 1989, rok zázraků. Svoboda a Evro-

pa – dvě politická témata mému srdci nejbližší – kráčely za zvuků
Beethovenovy Deváté symfonie ruku v ruce a zvěstovaly mírumi-
lovnou revoluci otevírající novou kapitolu evropských a světových
dějin. Ani kousek kontinentu už pro mě nebyl „cizina“. Stal jsem se
součástí paradoxu vystihujícího to, co v současnosti znamená být
Evropanem – i v cizině jsem byl doma.
Byl jsem v ní doma tak moc, že když jsme pak šli teplými
a smysly jitřícími ulicemi města zpátky, jeden z mých maďarských
přátel zvolal: „Ty musíš být potomek Šaloma Aše!“
„To nejsem,“ odpověděl jsem mu poněkud překvapeně.
„Proč tě tedy tolik zajímá střední Evropa?“
Jako kdyby k tomu, aby se člověk emočně angažoval v jiné části
Evropy, byly zapotřebí genetické důvody.
Naše identity jsou předem dané a jsou také utvářené. Nemůže-
me si zvolit rodiče, můžeme si však zvolit, kým se staneme. „V pod-
statě jsem Číňan,“ napsal Franz Kafka na pohlednici své snouben-
ce. Když řeknu, že „jsem v podstatě Středoevropan“, neznamená
to, že bych se fakticky prohlašoval za potomka středoevropského
spisovatele Aše, který psal v jidiš, ale deklaruju tím mnou zvole-
nou spřízněnost.
Vzhledem k tomu, že mým rodištěm je Wimbledon v Anglii,
narodil jsem se nepochybně v Evropě, a elementárně vzato jsem tu-
díž rodem Evropan. Všichni tvůrci map, od Eratosthena z Kyrény
před 2200 roky, vždy umisťovali Anglii do Evropy, do regionu, kte-
rý v pravděpodobně nejstarším nepřetržitém mentálním rozděle-
ní světa vyvažoval Afriku a Asii. Od chvíle, kdy existuje geografická
představa Evropy, je naše souostroví ve tvaru přibližného trojúhel-
níku chápáno jako její součást. Nebyl jsem však „Evropanem rodem“
v onom silnějším slova smyslu, abych se za něj považoval.
Má matka o sobě jako o Evropance mluvila, když vzpomínala na
mládí v Brity ovládané Indii, kde se narodila do rodiny patřící k vlád-
noucí vrstvě. „My Evropané jsme časně zrána vyráželi na projížďku
na koni,“ vzpomínala s potěšením na několik romantických měsíců,
které jako mladá strávila koncem druhé světové války v Dillí. V Indii
18
PROLOG. NÁŠ ČAS
se Angličané za Evropany označovali. To jen doma tuto pravdu, zce-

la samozřejmou pro každého, kdo je pozoruje třeba z Washingtonu,
Pekingu, ze Sibiře nebo z Tasmánie, dosud často popírají.
Nikdy jsem nezaslechl, že by o sobě jako o Evropanovi mlu-
vil můj otec, a to přesto, že jeho formativní životní zkušeností bylo
vylodění na normandské pláži v den D v první vlně britských vojá-
ků, účastnil se bojů při osvobozování severu Evropy a nakonec vy-
čerpaný a bez jásotu přivítal Den vítězství v Evropě ve svém tanku
kdesi na severoněmeckých pláních. Harold Macmillan, jeden z je-
ho oblíbených konzervativních premiérů, měl údajně o legendár-
ním francouzském prezidentovi Charlesi de Gaullovi poznamenat,
že „když říká Evropa, myslí tím Francii“. Ale totéž platilo o Angli-
čanech stejného ražení, jako byl můj otec. Když řekli Evropa, měli
na mysli především Francii a dělali to nejméně šest set let od časů
stoleté války, v níž se utvářely národní identity Anglie i Francie, ob-
rácené jedna proti druhé.
Evropa byla pro mého otce rozhodně cosi cizího a Evropská
unie patřila k těm „darebným podfukům“, jež mají vlastenečtí Bri-
tové mařit, jak je k tomu vyzývá jejich hymna. Jednou jsem mu dal
k Vánocům velkou čokoládovou eurominci a on ji okamžitě snědl,
což doprovázel teatrálním skřípěním zubů. Byl po celý život horli-
vým konzervativcem, ale na sklonku života přeběhl k mému zděšení
ke Straně nezávislosti Spojeného království (UKIP). Kdyby se dožil
roku 2016, hlasoval by nepochybně pro brexit.
To, že jsem vyrůstal v Anglii, kterou miluju, považuju za požeh-
nání, toto zeměpisné určení však ze mě Evropana neudělalo. Vědo-
mým Evropanem jsem se stal někdy mezi oním prvním závanem
kouře z gauloisek v roce 1969 a podepisováním své knihy v revoluční
Budapešti v roce 1989. V pátek 12. srpna 1977 jsem si do deníku za-
psal, že jsem večer byl v Západním Berlíně v pizzerii s Karlem, ra-
kouským „elektrikářem, filmovým fajnšmekrem a taxikářem“, kte-
rého mé tehdejší já, dvaadvacetiletý absolvent Oxfordu s frňákem
nahoru, označilo „za jednoznačně civilizovaného Evropana“. (Jít na
pizzu s necivilizovaným člověkem by asi nebylo to pravé, že?) Kaž-
dopádně to byl Evropan jako já.
19
Tato kniha je osobní historií Evropy. Není to autobiografie. Je to spíš

historie ilustrovaná vzpomínkami. Čerpám v ní ze svých deníků, zá-
pisníků, fotografií, vzpomínek, četby, toho, co jsem viděl a slyšel bě-
hem posledního půlstoletí, ale také ze vzpomínek dalších lidí. Když
tedy říkám, že je to „osobní“ historie, nemám tím na mysli jen tu
„moji“; mám na mysli historii, jak ji prožívali jednotlivci, a doklá-
dám to jejich zážitky. Tam, kde to pomáhá příběh vysvětlit, cituju
ze svých rozhovorů s evropskými předáky i z mnoha setkání s tak-
zvanými obyčejnými lidmi, kteří jsou často pozoruhodnějšími by-
tostmi než jejich lídři.
Některá místa jsem navštívil a znovu se na ně vracel, abych je
spatřil na vlastní oči, tak jak to dělají novináři. Jako historikové jsem
čerpal z těch nejlepších primárních zdrojů a nejnovějších vědeckých
poznatků. Na rozdíl od reportáží a komentářů, které jsem psal v ča-
se, kdy se věci odehrávaly, tady plně využívám výhod, které mi ský-
tá zpětný pohled. Říká se, že zpětný pohled umožňuje vidět napros-
to ostře, a i když pohled z počátku dvacátých let tohoto století není
zdaleka perfektní, některé věci jasnější jsou.
Vždy se snažím být přesný, pravdivý a poctivý, ale nečiním si
nárok na úplnost, nestrannost či objektivitu. Mladý řecký autor by ur-
čitě zpodobnil jinou Evropu než stárnoucí Fin, skotský nacionalista,
švýcarský environmentalista nebo portugalská feministka. Evropa-
né mají spoustu vlastí, ale nikdo není stejně doma po celé Evropě.
Jestliže se liší naše místa, liší se i naše prožívání času. Například
v Polsku v dobách nejsilnějších represí počátkem osmdesátých let mi-
nulého století pracovali někteří z mých tamních přátel „v ilegalitě“,
používali smyšlená jména, v noci se tajně přemísťovali na jiné adresy
a vyměňovali si šifrované zprávy stejně jako za druhé světové války
účastníci polského podzemního odboje proti nacistické okupaci. Když
jsem jednou jel za nimi do Polska, do deníku jsem si poznamenal:
„Odlet z Heathrow v roce 1984, přílet v roce 1945.“ Rozdílné genera-
ce mohou žít v rozdílných dobách, i když žijí na témž místě. Můj rok
2023 není rok 2023 mých studentů. Každý máme svou „naši dobu“.
Pokud dnes žije asi 850 milionů Evropanů – tedy když si země-
pisnou Evropu definujeme v širokém slova smyslu, včetně Ruska,
20
PROLOG. NÁŠ ČAS
Turecka a Kavkazu – existuje i 850 milionů jednotlivých Evrop. Řekni

mi, která je tvoje Evropa, a já ti řeknu, kdo jsi. Avšak ani tento rámec
není dost široký. Naši identitu utvářejí karty, které nám byly roz-
dány, a to, jak s nimi naložíme. Je to i směsice toho, jak vidíme sebe
a jak nás vidí jiní. Protože Evropané mají velký sklon k sebechvále,
musejí se dokázat sami na sebe podívat i očima Neevropanů, zejmé-
na těch z velké části světa, která zakusila jejich koloniální nadvládu.
A přece se naše vlastní časy a vlastní Evropy nacházejí uvnitř
sdílených časových rámců a prostorů. Současnou Evropu není možné
pochopit bez toho, abychom se vrátili k době, kterou historik Tony
Judt výstižně shrnul do titulu svých dějin Evropy po roce 1945 – Po
válečné období. Tento poválečný rámec však překrývá a v některých
důležitých ohledech vytlačuje Evropa po zdi, zrozená po pádu Ber-
línské zdi 9. listopadu 1989, po rozpadu Sovětského svazu v prosinci
1991 a s koncem studené války, jež dělila náš svět na dva nepřátelské
bloky. Text, který následuje, je mou osobní výpovědí, ale i interpre-
tací evropských dějin těchto překrývajících se rámců poválečného
období a období po pádu zdi.
S pádem zdi nenastal trvalý mír. Narušil ho krvavý rozpad Ju-
goslávie v devadesátých letech, brutální teroristické útoky v mnoha
evropských městech, ruská agrese proti Gruzii v roce 2008, ruská
anexe Krymu v roce 2014 a následný, stále probíhající ruský válečný
konflikt na východě Ukrajiny. Většina Evropanů by nicméně mohla
toto období nazvat třicetiletým mírem. Ten však definitivně skon-
čil 24. února 2022, když Rusko napadlo celou Ukrajinu a rozpoutalo
tam válku tak rozsáhlou a hrůznou, jakou Evropa od roku 1945 ne-
zažila. Právě v roce 1945 musí náš příběh začínat.
21
22
V TROSKÁCH (1945)
V troskách
(1945)
23
24
V TROSKÁCH (1945)
Westen
„Jo, ten Angličan, ten přijel pozdě odpoledne,“ říká Heinrich Röpe,
statný dolnosaský sedlák s obličejem zbarveným jak rebarbora. Jde-
me po mírném travnatém břehu řeky Aller a on mi ukazuje místo
hned vedle hrázděného domu jeho rodiny, kde jednoho dubnového
dne v roce 1945 postavily britské jednotky přes řeku provizorní oce-
lový most. „Montgomery přes něj přejel!“ zvolá a ozývá se v tom tro-
chu víc než náznak pýchy místních. Heinimu bylo pět, stál na špič-
kách u okna a pozoroval vojáky v khaki uniformách, jak dům míjejí.
Do dnes prosperující vsi Westen (Západ) uprostřed severoně-
mecké nížiny mě přivedly tři zrnité černobílé fotografie. Je na nich
několik britských důstojníků, jak sledují kriketový zápas, a jedním
z nich je můj tehdy šestadvacetiletý otec. Na zadní straně si písmem
s charakteristickým sklonem poznamenal, že fotografie byly poříze-
ny v červnu 1945 ve Westenu, který jejich střelecká jednotka obsadila
v samém závěru druhé světové války. Pro mého tátu, který většinu
roku ode dne D strávil na bojištích ve Francii, v Belgii, Nizozemsku
a Německu a viděl, jak kamarádi byli v boji zranění nebo padli, musel
být obyčejný kriket něčím neobyčejným. Prohlížím si tvář mladého
muže, kterého jsem neznal a který se teprve stane starým mužem,
jehož jsem měl tak rád. Co se mu asi honilo hlavou?
Když se na fotografie podívám pozorněji, všimnu si, že v po-
zadí je žena s batoletem na klíně. Je tam ještě několik dalších vše-
lijak oblečených dětí. Blonďatému chlapci přidržují kalhoty vysoko
nad pasem kšandy. Němci. Jak si připadali, když se proplétali mezi
25
podivnými cizími vojáky hrajícími podivnou cizí hru? Dal by se ve

Westenu najít někdo, kdo si z té doby pamatuje nějaké podrobnosti?
Tak jsem tady – je prosluněný jarní den a sedím v krásné bu-
dově z červených cihel z 18. století, která dnes slouží jako komunit-
ní muzeum a prostor, kam se svolávají obecní shromáždění. Kolem
velkého dřevěného stolu se mnou sedí dvanáct starších mužů a žen
a vzpomínají … na všechno. Na všechno a možná ještě na něco navíc.
„Jako člen Hitlerjugend jsem ani na chvíli nezapochyboval, že
Adolf Hitler válku vyhraje,“ začíná poutavě Albert Gödecke. Věřil to-
mu do chvíle, kdy potkal svého prvního Tommyho. (Všichni obyvate-
lé Westenu, kteří si váží sami sebe, mluví o britských vojácích v jed-
notném čísle, jsou pro ně „Angličan“ nebo „Tommy“.) Albert naštěstí
uměl pár slov anglicky, takže Angličanovi řekl: „Prosím, pane…“
Heinrich Müller, podsaditý starý sedlák s hlavou jako obří dý-
ně, bojoval do doby, než byl zraněn, jako voják wehrmachtu na vý-
chodní frontě. A najednou se na jeho rodinném statku objevil něja-
ký Tommy a ptal se: „Warum du nicht Soldat?“ (Proč ty ne voják?)
Veterán wehrmachtu vyhrnul nohavici a ukázal mu zranění.
Asi třicet mladých Němců zahynulo během zoufalé obrany Hit-
lerovy frontové linie na břehu řeky Aller. Na vesnickém hřbitově pro-
cházím řadami malých obdélníkových náhrobků a čtu jména a da-
ta narození: Gerd Estemberger, věk sedmnáct, Wilhelm Braitsch,
sedmnáct, Paul Jungblut, sedmnáct. Vybaví se mi Kiplingův epitaf
čerstvého rekruta:
V první hodinu prvního dne

v prvním zákopu padl jsem.
(Děti to od hry pozvedne,
stojí a hledí se zájmem.)
Němečtí uprchlíci mezitím počet obyvatel Westenu zdvojnásobili

asi ze 600 lidí na 1200. Část z nich přišla z Hamburku po děsivých
angloamerických náletech, známých jako operace Gomora, které do-
nutily alespoň 900 000 lidí, aby uprchli z města srovnaného se zemí.
Další byli přesunuti – jak říká Albert „za Adolfa“ – do Pomořanska
z Besarábie a odtud pak „se 140 koňmi“ utekli před Rudou armádou.
26
V TROSKÁCH (1945)
Líbí se mi statkářská důkladnost, která započte i koně. Následoval

další, ještě mohutnější proud Němců prchajících v obavách o život
ze Slezska, které mělo podle Stalinova, Churchillova a Rooseveltova
rozhodnutí připadnout Polsku.
K uprchlíkům ze Slezska patří i Helga Allerheiligenová. Drobná
upravená žena, která vypadá mnohem mladší než na osmdesát, po-
kračuje ve vyprávění a pomáhá jí s ním manžel Wilhelm. Ano, při-
jeli z Breslau (dnes Vratislav) „na potahu taženém dobytkem, jen se
třemi kufry“. Jejich rodinu ubytovali v sousední vsi Hülsenu v tábo-
ře, který předtím sloužil jako ubytovna pro totálně nasazené Poláky.
„Měl byste vidět, v jak hrozném nepořádku Poláci ty baráky opusti-
li,“ svěřuje se mi po chvíli se slabým nádechem starých předsudků.
Uprchlíky místní vůbec nevítali, a už vůbec ne jako partner-
ky svých synů: „Muži z Westenu by si měli brát dívky z Westenu.“
Naštěstí britští vojáci pořádali večery s tancem. „Vojáci se chtě-
li ‚setkávat s německými dívkami‘,“ vysvětluje Helga. Na jednom
z bálů v Hülsenu se seznámila s příjemným mladíkem z Westenu,
který se jmenoval Wilhelm Allerheiligen. Wilhelmův otec byl zdě-
šený: ‚Přišla sem s holým zadkem!‘ Ale láska si nedala říct. Vydr-
žela jim na celý život, jsou pořád spolu a teď vzpomínají na staré
dobré i špatné časy.
Její zmínka, že britští vojáci pořádali taneční zábavy proto, aby
se mohli ‚setkávat s německými dívkami‘, vyvolává další otázku, zda
z toho mezi nimi někdy vznikal nějaký vztah. Chvíli bylo ticho, pak
se jeden z mužů pobaveně zeptá: „Hledáte ve Westenu příbuzné?“
Když se zvedneme od stolu, abychom si dali kávu a domácí ko-
láče, ukazuju oběma Heinrichům otcovy fotografie z kriketu. Tuší,
kde asi byly pořízené? Dají své hlavy dohromady. No jasně, zvolají
pak, to je silnice do Wahnebergenu, a koukněte, tohle je telegrafní
sloup v Nocke.
Mohl by mi někdo ukázat, kde to je? Jan Osmers, nejmladší ze
skupiny, se nabídne, že mi pomůže. Sedneme do mého volkswagenu
z půjčovny a za chvíli jsme na místě – je to nepochybně stejná lou-
ka jako na fotografiích, i s tím telegrafním sloupem. Stojím v trávě,
která mi sahá po kotníky a nasládle voní, a jako bych v duchu slyšel
27
zvuky toho kriketového zápasu odehrávajícího se jednoho teplého

letního dne před mnoha lety: „Dobrá rána, pane! Platí?“
Jan, štíhlý, s rozcuchanými stříbrnými vlasy a brýlemi s tóno-
vanými skly, je místní historik. Je také hrdý dědic větrného mlýna,
který jeho rodina vlastní už pět generací, a sepsal detailní a důklad-
ně rešeršovanou kroniku Westenu. Je mu jen o pár let víc než mně
a rázem jsme si padli do oka.
Z louky, kde se odehrál kriketový zápas, jedeme do Steinlageru,
tábora v sousední vesnici Döverdenu, kde byli za války ubytováni
totálně nasazení. Dnes se tomu místu říká Steinsiedlung (na místě
tábora vyrostlo po válce sídliště) a solidně zbudované baráky byly
přestavěny na skromné rodinné bungalovy s upravenými trávníky
kolem a malými auty před nimi. Na vysokém stožáru před jedním
z domů se třepotá americká vlajka.
Mnoho totálně nasazených dělníků žilo a pracovalo u sedláků,
zatímco synové těchto sedláků šli do Hitlerovy války zabíjet jejich
příbuzné. Poláci, Rusové, Francouzi a Belgičané ubytovaní v Stein
lageru pracovali v nedaleké továrně na střelný prach Eibia, kde se
kromě jiného vyráběly i primitivní chemické zbraně. Zajeli jsme
s Janem do hustého jehličnatého lesa v Barne, kde lze pozůstatky
téhle továrny na smrt mezi jedlemi a borovicemi pořád zahlédnout.
Opuštěná vlečka dosud vede až k továrně a poblíž se táhne regionál-
ní trať. Železniční tratě – to byly křečové žíly nacistického zla, kte-
ré rozvážely jed, otroctví a smrt do všech koutů okupované Evropy.
V barnském lese už jste blízko srdce temnoty, ale ještě víc se mu
přiblížíte, když odbočíte z hlavní silnice na Hannover a pojede podél
ukazatelů do Bergen-Belsenu. Tady jen pár dnů poté, co překročili
řeku Aller, stál můj otec a jeho spolubojovníci před hrůzami, které
si málokterý Brit dokázal jen matně představit. Všude kolem viděli
„živé kostry s nažloutlými tvářemi, ve kterých se zračilo vyčerpání“,
a cítili „pach zahnívajícího masa“.
Kruté zacházení, hlad a nemoci připravily ty, kteří přežili, o po-
slední zbytky lidské důstojnosti. Student medicíny Alan MacAuslan,
který přišel s britskými jednotkami, na to vzpomíná:
28
V TROSKÁCH (1945)
Podíval jsem se v pološeru dolů a spatřil ženu, která se mi kr-

čila u nohou. Měla slepené černé vlasy, v nichž se hemžily vši,
a mezi trčícími žebry jako by nebylo už nic. . . Vyprazdňovala
se, avšak byla tak slabá, že nedokázala zvednout hýždě z pod-
lahy, a žlutá průjmovitá stolice jí protékala mezi stehny. Bledé
nohy měla oteklé od hladu. Krčila se tam a škrábala na genitá
liích, kde rovněž měla vyrážku.
Český vězeň tábora Jan Bělunek osvoboditelům vyprávěl, že viděl

mrtvá těla s vyřezanými srdci a jiného vězně, který „seděl vedle jed-
noho z těch těl … jedl maso, a mně bylo jasné, že je to lidské maso“.
Jiný britský důstojník si zase poznamenal, že mrtvoly byly na-
házené přes sebe a bylo vidět „všemožné věci, které rigor mortis
provádí s obličejem, a ty nejpodivnější polohy, které mohou poho-
zené lidské kostry zaujmout“. Když navštívíte památník v Bergen-
-Belsenu dnes, můžete se podívat na původní filmový dokument
zachycující zajaté táborové dozorce, jak vykládají z nákladních aut
nahá a už ztuhlá mrtvá těla, vlečou je do hromadných hrobů a věz-
ňové, kteří tábor přežili, na ně chrlí nadávky ve všech evropských
jazycích.
Během jediného dne cesty autem po místech, která dnes jsou
prosperujícím a poklidným koutem severozápadní Evropy, jsem
se přenesl do nejtemnější hodiny našeho světadílu. Ty přízraky
tam na vás čekají, připravené promluvit. Za každou Helgu, Alber-
ta a Heinricha, za každého britského vojáka, jako byl můj otec, za
každého francouzského, polského nebo ruského totálně nasaze-
ného dělníka ze Steinlageru, za každého vězně z Bergen-Belsenu,
a jsou jich miliony.
29
Peklo
Nebe na zemi lidé nikdy nedokázali vybudovat, a dokonce ani teh-

dy, když se o to snažili – možná právě proto. Opakovaně však do-
kázali vytvořit na zemi peklo. V první půli dvacátého století to Ev-
ropané způsobili vlastnímu kontinentu, ve stoletích předchozích
to působili kontinentům, kde žili jiní lidé. Nikdo to neudělal za nás.
Bylo to evropské barbarství, uplatňované Evropany proti Evro-
panům – a dokonce často ve jménu Evropy. Nemůžete ani začít
chápat, o co se Evropa od roku 1945 pokouší, pokud o tomto pek-
le nevíte.
‚Jedna smrt je tragédie, milion smrtí je statistika.‘ I když od-
hlédneme od toho, jak obtížné je stanovit přesný počet, čísla naše
vnímání brzy otupí. Mám vám vyprávět o tom, že v Bergen-Belsenu
zahynulo v březnu 1945 během čtyř týdnů kolem 18 000 lidí? Nebo
že na konci války bylo v Německu skoro osm milionů totálně nasa-
zených? Nebo že po spojeneckém bombardování Düsseldorfu zůstalo
třiadevadesát procent obytné plochy neobyvatelných? Nebo že Bě-
lorusko přišlo o asi dva miliony lidí z předválečných devíti milionů
a další tři a možná víc milionů bylo přemístěno? V knize s titulem
chytlavě označujícím Evropu ve dvacátém století jako Temný světa
díl – tak evropští imperialisté ve století devatenáctém říkali Afri-
ce – britský historik Mark Mazower odhaduje, že „mezi roky 1939
a 1948 bylo v Evropě zabito nebo přemístěno téměř 90 milionů lidí“.
To znamená, že o život přišel nebo byl přemístěn zhruba každý šes-
tý Evropan. A to jsme ještě nemluvili o dalších milionech lidí, kteří
hladověli, trpěli nemocemi, byli znásilňováni, mučeni, mrzačeni,
ožebračováni, umrzli, byli nuceni k prostituci, osiřeli, byli ponižo-
váni, hanobeni, osiřeli, ovdověli, byli celoživotně psychicky pozna-
menaní – a nezmiňujeme se ani o dlouholetých následcích, které
nesly jejich děti a děti jejich dětí.
Už Starý zákon si všímá toho, že nepravost otců se trestá na sy-
nech „do třetího i čtvrtého pokolení“. Když jsem se snažil dozvědět se
něco o životech příslušníků Stasi, kteří mě ve Východním Německu
30
V TROSKÁCH (1945)
špehovali, pročetl jsem si nejdřív jejich osobní spisy a pak jsem se

jich i dopodrobna vyptával. Nemohl jsem si přitom nevšimnout, že
všichni až na jednoho vyrůstali bez otce. Jejich otcové během války
zemřeli nebo zmizeli. Čím víc jsem s nimi o tom mluvil, tím jasnější
mi bylo, jak psychicky bezbranní proto byli vůči otcovské roli státu.
V celé Evropě vyrůstaly po roce 1945 desítky milionů dětí bez otce
a jejich matkám chyběl manžel.
To peklo tvořily různé kruhy. Bohatí většinou hlady netrpěli,
avšak aristokratický původ už obranou proti nouzi nebyl. V závis-
losti na letopočtu bylo lepší být Němec nebo Maďar než Francouz
nebo Holanďan, případně naopak, avšak být Slovan bylo obvykle
horší a ještě horší bylo být Rom nebo Žid. Inferno mělo i zřetelnou
geografickou podobu. Největším hrůzám jste se vyhnuli, pokud jste
žili v některé neutrální zemi jako Švýcarsko, Švédsko nebo Irsko.
Vojenské ztráty na životech, bombardování a poválečné uskrov-
ňování přinesly velké utrpení Británii – druhé jméno mého brat-
ra Brian upomíná na otcova nejlepšího přítele, který padl ve válce.
Největší hrůzy se ale odehrávaly ve východní polovici kontinentu,
té, kterou Timothy Snyder pojmenoval nezapomenutelnými slovy:
krvavé země.
Na vesnickém hřbitově ve Westenu, hned vedle malých čtyř-
hranných pomníků německých dětských vojáků, kteří zahynuli
v dubnu 1945 na březích řeky Aller, je pamětní deska se slovy:
Ihr findet sie

wo ihr nach ihnen fragt:
im Osten gefallen,
im Westen beklagt.
(Najdete je,
kde se po nich budete ptát:
padli na východě,
oplakává je západ.)
Oplakává je západ – i vesnice Westen. Zemědělství se tu dařilo a ko-

lem bylo i dost dřeva na topení, takže tu nepanoval hlad ani zima,
které sužovaly většinu velkých měst zejména na východě. Během
31
osvobozování západní Evropy se někteří britští vojáci provinili po-

řádáním hromadných poprav i krutým násilím, ale nic z toho se
zdaleka nevyrovnalo masovému znásilňování a brutalitě páchané na
německých civilistech Rudou armádou. Někdejší člen Hitlerjugend
Albert mě dobrosrdečně ujišťuje, že ve Westenu se Angličané cho-
vali „velmi klidně a věcně“. Britové však nezažili z německé strany
stejné utrpení jako Rusové, Ukrajinci, Bělorusové a další obyvatelé
východní Evropy, kteří sloužili v Rudé armádě.
Východ
Poté, co mě má osobní historie zavedla řízením náhody do vsi Wes-

tenu, začalo mě zajímat, zda existuje také vesnice Osten s význa-
mem východ. V německé říši byly před rokem 1914 hned tři a jedna
z nich se dnes jmenuje Przysieczyn a leží v západním Polsku. Tak-
že teď sedím v Przysieczyně u jiného dřevěného stolu s jinou skupi-
nou starších mužů a žen, kteří si stejně jako ti ve Westenu pamatují
všechno (a možná ještě něco víc).
Polský učitel na penzi v dramatickém gestu zvedá otlučenou ko-
vovou polní láhev francouzské armády, kterou mu jako spoluvězni
věnoval za války v německém zajateckém táboře francouzský voják.
Starý sedlák vzpomíná, jak viděl počátkem roku 1945 těla mrtvých
Němců poházená v lese. Jezdecká jednotka Rudé armády tam na ně
pořádala hon. Ještě předtím však v září 1939, hned po německém
vpádu do Polska, v témž lese zavraždili esesáci 103 Poláků. A probí-
haly tu i masové deportace Poláků na východ.
Za nacistické okupace byla v nažluto natřené nízké budově, kde
v Przysieczyně sedíme, Polenschule (polská škola). Do normální zá-
kladní i střední školy v nejbližším městě Wągrovieci mohly chodit
jen německé děti. Malí Poláci museli dojíždět do nevybavených škol,
jako byla tato, kde se nesmělo mluvit polsky a kde se jim dostalo jen
32
V TROSKÁCH (1945)
naprosto základního vzdělání; od dvanácti museli začít pracovat.

Konec konců byli předurčeni žít jako poddanská rasa.
Potkávám se se Zbigniewem Orywalem, devadesátiletým býva-
lým olympionikem kypícím zdravím, který do téhle nacistické „ško-
ly pro Poláky“ chodil. Vybavuje si, že za nacistické okupace nesměli
jít spolu po ulici víc než dva Poláci najednou. Navzdory stannému
právu vycházel jeho otec v noci ven, aby u místních farmářů koupil
jídlo. Kdyby ho chytili Němci, na místě by ho zastřelili. Když se po-
čátkem roku 1945 blížila Rudá armáda, nasedla většina Němců do
povozů s koňmi a vzali nohy na ramena. (Také tady, stejně jako ve
Westenu, hrají koně v rozhovoru důležitou roli.) I on vzpomíná na
to, že rudoarmějci těch několik Němců, kteří zůstali, pobili.
Wągroviec a jeho okolí ilustruje šílenství oněch časů, kdy byly
nejen miliony mužů, žen a dětí, ale celé země hnány sem a tam pro-
ti své vůli jako dobytek. Region byl celá staletí polský, dokud se ho
v roce 1772 při prvním dělení Polska nezmocnilo Prusko. Následně
se v roce 1871 stal součástí sjednoceného Německa. Po první světové
válce se stal opět Polskem, v roce 1939 opět Německem a po roce 1945
opět Polskem. Když se naše posezení u stolu v Przysieczynu chýlí
ke konci, dává mi bývalý starosta Jan Kaniewski, příjemný hřmot-
ný venkovan, lepenkový tubus. Otevírám ho a uvnitř najdu němec-
kou mapu regionu z dob války, kterou si schoval jeho otec. Všechny
názvy jsou německé – Wągroviec je Eichenbrück a Przysieczyn je
Osten. Říká mi, že otec se mu o mapě zmínil, až když v roce 1989
padla vláda komunistů.
Za německé okupace byla téměř polovina obyvatel Wągroviece
deportována, převážně na východní polská území obsazená nacisty,
někteří byli totálně nasazeni v místech, jako je Westen. Polské pod-
niky a hospodářství dostali Němci, většinou z východních částí Říše.
Výřečný potomek jednoho takového sedláka, Adam Mesjasz, vzpo-
míná, že 11. února 1942, když mu byly tři roky, vyhnali celou rodinu
z rodného statku a naložili je do vymrzlého vlaku, aby je transporto-
vali na východ. Jejich hospodářství převzal „Němec z Pobaltí“. Když
se pak rodina o Velikonocích 1945 vrátila, pobaltští Němci už utekli
na západ, a jak zdůrazňuje, koně s sebou vzali všechny.
33
Také Mesjasz mi má co ukázat – velkou knihu zabalenou do

hnědého papíru. Vyklube se z ní fotoalbum nazvané „Adolf Hitler –
fotografie z vůdcova života“: vůdce čte noviny, vůdce hladí po hlavič-
kách rozkošné blonďaté děti, vůdce v davu žen plných obdivu – něja-
ký místní farmář každý snímek pečlivě vybral z nějaké předplacené
série a na určené místo ho do alba nalepil. Adam se sousedy ho ob-
jevili v sedmdesátých let pod podlahovými prkny jednoho statku,
když se pustili do renovace. Domácí strašidlo.
Počátkem roku 1945 uprchli i zdejší Němci, jejichž rodiny tu
žily po generace. Většina z nich se usadila u Lüneburgu v severním
Německu nedaleko Westenu. Jejich hospodářství tady kolem, kde už
se to zase jmenovalo Wągroviec, obsadili Poláci, pro změnu násilně
odsunutí z východních částí Polska, které se teď staly součástí Stali-
nova Sovětského svazu. Takže někteří z Poláků, kteří vyhnali starou
paní Helgu Allerheiligenovou z Breslau (Vratislavi) do Westenu, byli
sami vyhnáni „jen s třemi kufry“ z míst, kde rovněž žili po generace
a která dnes patří Ukrajině nebo Bělorusku. Zběsilý evropský kolo-
toč nedobrovolného přesidlování se roztáčel právě tady.
Msta postupujících ruských vojáků na Němcích, vinných i ne-
vinných, se neomezovala jen na masové popravy a rabování. Podle
očitého svědka poté, co Rudá armáda vstoupila do přístavu Danzi-
gu (dnes Gdaňsk), „byly téměř všechny tamní ženy znásilněny, při-
čemž oběťmi byly šedesátileté i pětasedmdesátileté stařeny, i pat-
náctileté, a dokonce dvanáctileté dívky. Řada jich byla znásilňována
opakovaně, dvacetkrát i třicetkrát.“ Muže často nutili, aby se na to
dívali. „Vypadají dnes, jako by se scvrkli,“ říká Marie ve filmu Wer-
nera Fassbindera Manželství Marie Braunové. Němečtí muži, po-
chopitelně.
V Královci, ve městě, kde se narodil Immanuel Kant a které pak
Sověti násilím proměnili v Kaliningrad, slyšel mladý lékař Hans
von Lehndorff, jak ženy brutálně znásilňované vojáky Rudé armá-
dy křičí: „Zastřelte mě! Prostě mě zastřelte!“ Lehndorff jen vykři-
kl: „Jak je jen možné závidět mrtvému!“ Po celé Evropě docházelo
k nespočtu sebevražd.
Když pak nové polské úřady vyhnaly Lehndorffa a zbývající
34
V TROSKÁCH (1945)
Němce z vlasti nedaleko ve východním Prusku, tento uznávaný lé-

kař svým krajanům řekl: „Jeden zdejší člen městské rady říká, že je
mu líto, že musíme právě takhle opustit svou vlast. Ale on s tím ne-
může nic dělat, protože naši lidé předtím udělali Polákům totéž –
a to je bohužel pravda.“
Nemá smysl porovnávat utrpení na obou stranách, jako kdyby
šlo o nějakou obdobu morálního podvojného účetnictví. Hlubokou
pravdu má básník W. H Auden:
Vím to já i všichni kolem,

děti to znají ze školy.
Kdo byli oběťmi zla,
zlo také vrátili.
V tomto panoramatu hrůzy s nekonečnými variacemi muk, jež ze

všeho nejvíc připomínají obrazy pekla, jak ho maloval Hieronymus
Bosch, rvou srdce nejvíc osudy dětí – osiřelých, opuštěných, zneu-
žívaných, traumatizovaných. V okolí Westenu byly za války děti to-
tálně nasazeným matkám odebírány a umisťovány v drsných sirot-
čincích – dva byly v přestavěných prasečích chlévech a další byl ve
stáji. Hodně dětí v nich zemřelo. Ty, které přežily, to poznamenalo
na celý život. Těsně po válce byly anglické zdravotní sestry překva-
pené chováním židovských dětí, které přežily koncentrační tábor.
Když někdo ze skupiny chyběl, ostatní nevzrušeně řekly: „Aha, je
mrtvý.“ Bylo to pro ně něco zcela normálního.
Od nuly, znovu a znovu
Tvrzení, že rok 1945 je rokem nula, má v sobě kromě pravdivos-

ti i dvě úskalí. Důležitá pravda je, že pro většinu Evropanů to byla
chvíle, kdy si řekli: „Hrůzy jsou za námi, začneme teď ze sutin bu-
dovat něco lepšího.“
35
První úskalí spočívá v tom, že výchozí bod stanovíme bez ohle-

du na rok minus 1 nebo minus 10, na roky, které nás sem dovedly.
Nelze pochopit hrůzy, které museli prožívat nevinní Němci v ro-
ce 1945, pokud nevíme, co předtím prováděli od roku 1933 jedni
Němci jiným Němcům, potom dalším Evropanům počínaje an-
šlusem Rakouska a zabráním částí Československa v roce 1938.
Národy Sovětského svazu trpěly brutalitou od samého počátku
sovětské vlády už v roce 1917. Za občanské války, která tam trvala
až do počátku dvacátých let, zahynulo nejméně osm milionů lidí
a skoro další čtyři miliony zahynuly během hladomoru na Ukra-
jině na počátku let třicátých. Chceme-li však vývoj pochopit zcela,
musíme se vrátit nejméně do roku 1914 k příčinám první světové
války, jejímu průběhu a dědictví. Část sporů mezi státy a národy,
které znovu vyvřely po roce 1989, lze vystopovat zpět k rozkladu
Osmanské říše a Rakousko-Uherska, ke kterému došlo ještě před
rokem 1914, a k poválečnému uspořádání nastolenému vítězný-
mi Spojenci.
Druhým úskalím je předpoklad, že všichni Evropané mají stej-
ný rok nula – tedy rok 1945. Pro obyvatele jižní Itálie je však rokem
nula rok 1943 po spojenecké invazi. Pro značnou část východní Ev-
ropy začíná rokem 1944, kdy se Rudá armáda začala valit na západ,
ale určitě nekončí rokem 1945. Na Ukrajině a v Polsku spolu nelítost-
ně bojovaly komunistické síly s protikomunistickými a také Poláci
s Ukrajinci až do konce čtyřicátých let. Stejně zuřivé boje probíhaly
v Jugoslávii a v Řecku, a zatímco v Jugoslávii britské jednotky komu-
nistické partyzány podporovaly, v Řecku je potlačovaly.
Žádná jasná hranice dělící horkou a studenou válku neexisto-
vala. Rakousko se bezpečně stalo součástí Západu až se státní smlou-
vou v roce 1955. V Estonsku pozoruhodné „lesní bratrstvo“ pokra-
čovalo v boji se sovětskými okupanty z maskovaných úkrytů až do
padesátých let. Poslední přežívající lesní bratr August Sabbe zemřel
v roce 1978, když se ho pokoušela zatknout KGB. V celém Sovětském
svazu byli lidé dál mučeni v rozsáhlé síti táborů, pro něž se vžilo
označení gulag (z ruské zkratky pro „hlavní správu táborů“), což po-
psal Alexandr Solženicyn v Souostroví Gulag. Gulagy byly oficiálně
36
V TROSKÁCH (1945)
uzavřeny v roce 1960, ale zvláštní vězeňská zařízení pro politické

vězně existovala až do osmdesátých let.
Od poloviny padesátých let byly útlak a brutalita, jimž byla vět-
šina obyvatel sovětského bloku vystavena, mírnější než v třicátých
a čtyřicátých letech v Sovětském svazu. Jak ovšem vždycky zdůraz-
ňoval český dramatik a disident Václav Havel, „mír“, jak ho prožívali
lidé v zemích, jako bylo Československo, se nedal srovnávat s mírem,
kterému se těšili občané Francie, Nizozemska či Belgie. Narušila ho
sovětská invaze do Maďarska v roce 1956, do Československa v roce
1968, vyhlášení „výjimečného stavu“ v Polsku v roce 1981 a patřila
k němu také každodenní policejní represe.
Nešlo ani o jednoduché rozdělení na Východ a Západ. Portu
galsko a Španělsko dál ovládaly fašistické diktatury a tamní rok
nula nastal až poté, co v půli sedmdesátých let tyto diktatury skon-
čily. Přesněji řečeno měly roky nula dva. Řecko upadlo pod vojen-
skou nadvládu plukovníků v roce 1967 a vymanilo se z ní až v ro-
ce 1974.
Pár dnů po 9. listopadu 1989, kdy byla Berlínská zeď prolome-
na, jsem šel po východoněmecké části Friedrichstrasse a narazil na
člověka, který plný euforie volal: „Osmadvacet let a 91 dnů!“ Přesně
takovou dobu vězela jeho rodina za zdí. Řekl mi také, že právě za-
hlédl rukou psaný plakát, který tvrdil: „Doopravdy skončila válka až
dnes.“ Pro lidi žijící ve východní části Evropy, ovládané Sověty, byl
druhým rokem nula rok 1989.
A sotva jsme tomu všemu stačili říct sbohem, vrátilo se to s pl-
nou silou v bývalé Jugoslávii. Válka. Etnické čistky. Znásilňování ja-
ko zbraň. Koncentrační tábory. Teror a lži. Nikdy nezapomenu, jak
jsem v roce 1995 seděl v Sarajevu u jednoho časopiseckého redaktora,
který povídal o době „po válce“ a občas vhodil do jednoduchých ka-
men kus rozřezaného nábytku. Chvíli jsem myslel, že mluví o době
po roce 1945, a pak mi došlo, že má na mysli rok 1995.
Ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky, krutá územní válka na Ukrajině
stále trvá. Rozpoutal ji Vladimir Putin, který Ukrajinu s plným na-
sazením v únoru 2022 napadl, a ruské ozbrojené síly ji vedou s ne-
vybíravou brutalitou. Až tam budou lidé mluvit o době „po válce“,
37
budou mít na mysli po roce 2023, či kdy tato válka skončí. Bude to
další rok nula. V Evropě rok nula nastává stále znovu.
O otcích a otčinách
Jedeme z louky, kde se ve Westenu hrál kriket, do lesa u Barne a vy-

právíme si s Janem o otcích. Janův sloužil u Waffen-SS, které byly
bojovou složkou této obávané nacistické organizace. O válce Helmut
Osmers utrousil slovo jen velmi zřídka, a když už, tak pouze říkal, že
to byly „těžké časy“. Brity, kteří ho po roce 1945 zavřeli na víc než dva
roky do internačního tábora a tam se k němu moc vlídně nechovali,
z duše nesnášel. Jeho antipatie ke všemu britskému se tragikomic-
ky promítla dokonce i do jeho postoje k Beatles. O řadu let později,
když německý kancléř Willy Brandt udělal jedno z největších gest
poválečné Evropy a ve Varšavě poklekl u pomníku hrdinů povstání
ve varšavském ghettu, se úplně zděsil. „Klaní se před Poláky,“ vy-
křikl starý bojovník Waffen-SS.
Helmut Osmers zprvu bojoval na východní frontě a pak byl na-
sazen v Normandii, kde s 10. tankovou divizí SS urputně bránil po-
stupu britských jednotek po vylodění v den D. Synovi jednou řekl,
že ze 120 mužů jeho roty přežilo jen třicet. Janův otec mohl klidně
zabít toho mého nebo můj jeho. Jeden veterán zuřivých bojů, které
probíhaly v tamní mírné krajině pastvin a lesíků s hustými živými
ploty, vzpomíná, jak viděl mrtvého britského vojáka,
jehož tělem projel bajonet německé pušky a přišpendlil ho ke

stromu. [Probodený britský voják] však současně máchl ru-
kou a zarazil protivníkovi do zad svou dýku. Oba zemřeli někdy
v noci, ale za bílého dne se zdálo, že se navzájem podpírají.
Klidně se to mohlo stát našim otcům. Jedna z válečných historek

mého otce byla o tom, jak se někde v tom kraji octl na jedné straně
38
V TROSKÁCH (1945)
hustého živého plotu a německý tank na druhé. Jasně slyšel, jak velitel
tanku za plotem štěká německy rozkazy, ale naštěstí se skrz plot ne-
viděli. Často připomínal, že to byla chvíle, kdy málem přišel o život.
Můj otec prožil to, čemu se za mého dětství říkalo v Británii
„dobrá válka“. (Existuje nějaká jiná evropská země, kde by lidé mlu-
vili o „dobré válce“?) V den D 6. června 1944 se kapitán John Garton
Ash vylodil s první útočnou vlnou yorkshirského pluku Green Ho-
wards na pláži Gold v sekci King a dral se nahoru do normandského
městečka Ver-sur-Mer k domu, který byl orientačním bodem a podle
tvaru příjezdové cesty na leteckých průzkumných snímcích mu ří-
kali „záchodová mísa“, a pak ještě dál, kde měli dobýt německá dě-
lostřelecká postavení. Následovaly dlouhé měsíce těžkých bojů. Pole
kolem byla posetá těly padlých vojáků a mrtvých krav.
Jako předsunutý dělostřelecký pozorovatel postupoval s čelní-
mi jednotkami pěchoty, aby vyhledal nejvyšší pozorovatelnu – ob-
vykle věž kostela –, odkud by mohl rádiem vysílat pro děla hned za
útočnou linií co nejpřesnější pokyny k palbě. Nepříteli také obvykle
brzy došlo, že na věži někdo je. V listopadu 1944 po zvlášť urputných
bojích napsal domů rodičům:
Vím, že na dovolené jsme si vždycky prohlíželi spoustu koste-

lů. Pro příště ale po mně už nikdy nechtějte jednu věc, nikdy
mi neříkejte, abych si prohlédl kostelní věž. Mají ten nešťastný
zvyk, že často a násilně padají k zemi.
Tento neblahý zvyk kostelních věží byl dokonce zmíněn v odůvod-

nění, když mu byl udělen Válečný kříž.
Válka byla v otcově životě rozhodně určující životní zkušeností.
Podobně jako veteráni od Agincourtu, připomínaní Shakespearem
v dramatu Jindřich V. („a otcové nás budou chválit synům“), i on často
líčil své válečné zážitky – třeba už zmíněnou historku s německým
tankem nebo další o tom, jak jeho jednotka dostala při obsazování
Westenu rozkaz pátrat po všech uniformách a ty pak zabavit. Dru-
hý den ráno mu na dveře klepala vesnická delegace: Mohli by místní
hasiči dostat své uniformy zpátky? Dost možná, že právě můj otec
byl onen důstojník, který nařídil, aby Janova otce Helmuta Osmerse,
39
jenž se v létě 1945 skrýval v rodinném mlýně ve Westenu – kyse-

linou solnou si odstranil tetování SS z paže – zadrželi a poslali do
britského internačního tábora, což z něj udělalo celoživotního ang-
lofoba. Ale takovou historku mi táta nikdy nevyprávěl.
Britští dělostřelci si během dlouhých měsíců, které trávili ve
Westenu netrpělivým čekáním na zbývající kus života před nimi,
krátili dlouhou chvíli vyráběním popelníků z pětadvacetilibrových
nábojnic dělostřeleckých granátů. Táta ten svůj pečlivě uchovával
a teď je na čestném místě na krbové římse v mé pracovně. „Vyrob-
me z dělostřeleckých nábojnic popelníky“ zní nejspíš méně vzneše-
ně než „Překovejme meče v pluhy“, ale tenhle popelník je rozhodně
mnohem reálnější.
Otcovo vyprávění se neslo přísně v duchu zpola humorného
anglického understatementu. Stejně jako mnoho jiných Angličanů
té generace o spoustě věcí prostě nemluvil, dokonce i když jsem se
s ním v závěru jeho života posadil, abych ho vyzpovídal o jeho vá-
lečných zážitcích. Jen občas se ke konci života, kdy už mu táhlo na
devadesátku, zmínil, že se mu špatně spalo.
Proč?
„Víš, přemýšlel jsem o těch věcech, které jsem viděl za války.“
Co přesně to bylo za „věci“? Protože byl Angličan ze staré školy,
nedal na sobě nic znát a mlčel o nich. Avšak když v roce 2014 zemřel,
našel jsem mezi jeho osobními dokumenty útlý svazek průklepových
papírů, jednu z mnoha vzpomínek na společné akce, které sepsali
jeho spolubojovníci. „Sníh – krvavý, rudý sníh“ – začíná zápis jed-
noho irského důstojníka, „rota a polovina 13. výsadkového praporu
byla pobita už na startovní čáře…“ Mrtví přátelé. Mrtvá těla v po-
lích. Znetvořené části těl v keřích živých plotů. Byla to snad nějaká
rozhodnutí ve zlomku vteřiny, co si otec do smrti vyčítal? Proč jsem
tomu člověku nešel pomoc? Možná kdyby… Ve stejné složce si ná-
božně ukládal korespondenci s vdovami a matkami vojáků padlých
v době, kdy sloužili v jeho dělostřelecké jednotce.
Ani po téměř sedmdesáti letech, v druhém desetiletí jedenadva-
cátého století, mu ty vzpomínky nedávaly spát. A stejně jako v noci
nemohl spát můj táta v Roehamptonu, v zeleném cípu jihozápadního
40
V TROSKÁCH (1945)
Londýna, bezpochyby ani jiní staří muži jiných národností nedoká-

zali usnout v Neapoli, Marseilli, Krakově a Drážďanech, sužovaní
podobnými vzpomínkami a podobnými děsy. Tak jako radioaktivní
záření má i zlo dlouhatánský poločas rozpadu.
Stroj paměti
Osobní vzpomínky, počínaje vzpomínkami na peklo, které si Evro-

pané způsobili už na zemi, jsou jednou z nejmocnějších hnacích sil
všeho, co od roku 1945 Evropa dokázala a čím se stala. Říkám tomu
stroj paměti. Vezměme třeba Bronisłava Geremka, v posledních de-
setiletích dvacátého století klíčovou postavu polského boje za svo-
bodu a jednoho z největších Evropanů našich časů. Nosil hluboko
v sobě tolik vzpomínek, že by vydaly na tři životy, včetně těch raných
z největších hlubin pekla. Na sklonku života mi Bronek – jak mu ří-
kali přátelé – popisoval scénu z dětství s téměř filmovými detaily.
Píše se rok 1942. Varšavou, okupovanou nacisty, se kodrcá tram-
vaj, ve které sedí vychrtlý desetiletý kluk Bronek a napůl umírá hla-
dy. Má na sobě čtyři svetry, ale přestože je srpnové horko, celý se
chvěje. Lidé si ho zvědavě prohlížejí. Určitě na něm všichni poznají,
že je židovský kluk, který dírou ve zdi vyklouzl z varšavského ghet
ta, myslí si. Nikdo ho ale naštěstí neudá a jeden z polských spolu-
cestujících ho varuje, aby si dal pozor na Němce, který sedí v části
tramvaje označené „Nur für Deutsche“ (Pouze pro Němce). Obklo-
pen péčí rodinných přátel se uzdraví a překvapivě se vrací zpátky
do ghetta, aby utekl podruhé, tentokrát z pohřebního průvodu na
židovský hřbitov. Bronek tedy přežil, na rozdíl od otce, který byl za-
vražděn v nacistickém vyhlazovacím táboře, a bratra, jehož poslali
do koncentračního tábora Bergen-Belsenu, osvobozeného posléze
britskými vojáky.
Když uprchl z ghetta a jeho hrůz („před mýma očima tam hořel
41
svět“), vychovávala ho matka, které se také podařilo utéct, a nevlastní

otec, polský katolík, jehož příjmení přijal – Geremek místo židov-
ského Lewertow. Jako mladík ministroval v kostele a chuť se vzdě-
lávat mu dodával kněz z náboženského společenství Svaté Panny
Marie. Tak do sebe také vstřebal i hluboký a jasně vymezený evrop-
ský křesťanský odkaz. Když mu bylo osmnáct, vstoupil do komunis-
tické strany, které uvěřil, že vybuduje lepší svět. O dalších osmnáct
let později ho o poslední iluze připravil v roce 1968 sovětský vpád
do Československa. Na protest ze strany vystoupil a vrátil se ke své
profesi historika středověku. Avšak politika ho nepustila.
Poprvé jsem se s ním setkal v srpnu roku 1980, za historické
okupační stávky v Loděnicích V. I. Lenina v Gdaňsku, když ho vůd-
ce stávkujících dělníků Lech Wałęsa požádal, aby se stal poradcem
protestního hnutí, které bylo právě pojmenováno Solidarita. Během
následujících deseti let jsem ho navštěvoval vždy, kdy k tomu byla
příležitost. Bafal ze své profesorské dýmky a dělil se se mnou o svou
historicky podloženou analýzu úpadku sovětského impéria, přičemž
právě on a jeho druzi ze Solidarity napomohli tomu, aby se úpadek
v roce 1989 proměnil v pád.
O deset let později byl Geremek ministrem zahraničí a pode-
psal smlouvu, na jejímž základě se Polsko stalo členem NATO. Když
jsem za ním přišel na návštěvu na ministerstvo, zahlédl jsem na kr-
bové římse láhev české vodky s etiketou Stalinovy slzy. „Tu si musíš
odnést!“ zvolal. „Polský ministr zahraničí Stalina ve své pracovně
mít nemůže!“
Pak sehrál zásadní roli při směřování své milované vlasti do Ev-
ropské unie a stal se poslancem Evropského parlamentu. Tragicky,
ale svým způsobem symbolicky zahynul při autonehodě, když jel do
Bruselu. Bronisław Geremek žil projektem budování lepší Evropy
každým coulem svého těla.
Jeho příběh je jedinečný, avšak v základu je jeho evropanství
typické pro několik generací budovatelů Evropy, kteří našemu kon-
tinentu dali dnešní podobu z počátku jedenadvacátého století. Po-
rovnáte-li argumenty, jimiž se od čtyřicátých do devadesátých let
minulého století evropská integrace v různých zemích prosazovala,
42
V TROSKÁCH (1945)
vypadá na první pohled každý národní příběh jinak. Když se však

ponoříte hloub, všimnete si stejné základní myšlenky: „Tohle místo
není pěkné, chceme žít v lepším, a to lepší místo se jmenuje Evropa.“
Zlých snů, z nichž se národy Evropy pokoušely probudit, bylo
mnoho a různily se. V Německu to byl pocit hanby a studu za zločinný
režim, který zavraždil Bronkova otce. Ve Francii ponížení z porážky
a okupace, v Británii hospodářský a politický propad, ve Španělsku
fašistická diktatura, v Polsku zas ta komunistická. O noční můry
Evropa nouzi neměla. Ale pro lidi ze všech evropských zemí byl zá-
kladní tvar proevropských argumentů týž. Měl podobu energické-
ho, tužkou vyvedeného zatržítka: strmý pokles, zhoupnutí a dlouhá
čára stoupající k lepší budoucnosti. K budoucnosti jménem Evropa.
Mezi otci-zakladateli uskupení, které je dnes Evropskou unií,
byli lidé, které bychom mohli nazvat generací 14, kteří si živě pa-
matovali hrůzy první světové války. Ke generaci 14 patřil britský
ministerský předseda Harold Macmillan, jenž zlomeným hlasem
mluvil o „ztracené generaci“ svých současníků. Potom přišla gene-
race 39, k níž patřil Geremek a jež byla nesmazatelně poznamenána
traumaty války, gulagů, okupace a holocaustu. Neplatilo právě tohle
také o francouzské političce Simone Veilové, která přežila Osvětim
a Bergen-Belsen?
A pak se objevila generace 68, která revoltovala proti generaci
svých rodičů poznamenané válkou, někteří její příslušníci však už
měli vlastní zkušenost s diktaturami v jižní a ve východní Evropě.
Každá z těch generací měla své přesahy – ke generaci 39 patřil třeba
Helmut Kohl, příliš mladý, aby mohl bojovat ve druhé světové válce,
avšak přesto jí byl definován, nebo generace post68, k níž patřím já.
Následovala generace 89; zažila těsně před dvacítkou i po ní same-
tové revoluce roku 1989, které skoncovaly s komunismem v Polsku,
Maďarsku a Československu, pád Berlínské zdi a následný rozpad
Sovětského svazu.
Rozhodně si musíme dávat pozor, abychom si dějiny poválečné
Evropy nezačali vyprávět jako pohádku, v níž se moudří a ctnost-
ní hrdinové poučí ze zkušeností, které mají s peklem, aby vybudo-
vali nebe. Ty opravdové dějiny jsou zabydleny státy, jež sledují své
43
národní zájmy, rozkládajícími se impérii, úskočnými mocenskými

hrami, lobbingem s ostrými lokty, výměnnými obchody, osobními
ambicemi a konečně, avšak nikoli v poslední řadě historickým štěs-
tím. To podle Machiavelliho stojí za většinou věcí, které se v politice
přihodí. A přece tam někde přes čtyři generace je stroj paměti a pilně
pracuje v myslích i srdcích milionů Evropanů. A tak jsme plni nadějí
vykročili vstříc lepší budoucnosti jménem „Evropa“. Problémy však
nastanou, jakmile do zaslíbené země dorazíte. V druhém desetile-
tí jedenadvacátého století tu byla úplně poprvé generace Evropanů,
kteří nemají jinou zkušenost než s mírumilovnou a svobodnou Ev-
ropou, tvořenou převážně liberálními demokraciemi. Není překva-
pivé, že mají sklon považovat to za samozřejmost. (Podstatné výjim-
ky tvoří ti, kdo vyrůstali v bývalé Jugoslávii nebo v zemích, jako je
Ukrajina, Bělorusko a Rusko.) Tuto novou generaci můžeme nazývat
buď postdevětaosmdesátníci, nebo výstižným termínem, který se
po skončení apartheidu zrodil v Jihoafrické republice – Born-Free,
narození ve svobodě.
Vzpomínky na to, co jste osobně viděli a slyšeli, co jste si užili
nebo přetrpěli, jsou mimořádně silnou motivací. Ale přímé osobní
vzpomínky nejsou jediným způsobem, jak k nám může doputovat
povědomí o tom, co se v minulosti odehrálo. Například den D pro
mě byl důležitým momentem, i když se odehrál o jedenáct let dřív,
než jsem se narodil. I jediné setkání s pamětníkem či veteránem
takových okamžiků může proměnit život. Je tu také úsilí historiků,
spisovatelů, žurnalistů a filmařů v zájmu živých oživovat mrtvé.
Elie Wiesel, který přežil Osvětim, nazývá tento proces „paměťovou
transfuzí“. Nejistá sázka civilizace spočívá v tom, že se můžeme po-
učit z minulosti, aniž bychom si vším museli znovu projít.
44
ROZDĚLENÁ (1961–1979)
Rozdělená
(1961 — 1979)
45
46
Zákaz vycházení
Evropa, ve které jsem na počátku sedmdesátých let dospíval, už nebyla

v troskách. V ulicích jejích měst zaplnily místa po starých vybombar-
dovaných domech nehezké nové betonové budovy – jako když starý
boxer vycení ústa plná špatně vymodelovaných falešných zubů. Kon-
tinent už necharakterizovalo, že byl zničený, nýbrž to, že byl rozděle-
ný na „Východ“ a „Západ“, na dva bloky v čele se supervelmocemi, se
Sovětským svazem a Spojenými státy. I když na evropské půdě me-
zi sebou tyto dva tábory fakticky nebojovaly, byly v sobě zaklesnuty
v čemsi, čemu se výstižně říkalo studená válka. Dělící linie pocházely
převážně z let po konci druhé světové války, nejznámějším symbolem
studené války však byla Berlínská zeď. Ta ovšem oddělila Západní Ber-
lín od Východního Německa až 13. srpna 1961. Když původní nahrubo
zbudovanou bariéru z tvárnic a ostnatého drátu nahradila masivní
zeď, bylo rozdělení Východu a Západu doslova zabetonováno. Lidé,
kteří za ní vyrůstali, se většinou domnívali, že tomu tak bude navěky.
Pln zaujetí jsem začal rozdělenou Evropu zkoumat, hned jak
jsem vychodil školu. Začal jsem Západem. Na podzim roku 1973,
to mi bylo osmnáct, jsem pracoval na přestavěné transportní lodi
SS Nevasa, na které se britští školáci plavili po Středozemním mo-
ři. V sobotu 17. listopadu jsme zakotvili na Krétě. Do deníku jsem si
zapsal, že jsem během prohlídky archeologického naleziště z doby
bronzové v Knósu „uvažoval o diktatuře. Potom ve 4 hodiny odpo-
ledne všichni náhle museli zpátky na palubu. Kvůli studentským
nepokojům v Aténách. To je přece diktatura!“
47
Dnes bych to „studentskými nepokoji“ nenazval. Okupace

aténské polytechniky studenty byla ve skutečnosti klíčovým mo-
mentem příběhu vojenské diktatury nastolené o šest let dříve po
převratu provedeném skupinou důstojníků, jimž se po celém svě-
tě začalo říkat „plukovníci“. Zatímco z improvizované krátkovlnné
rozhlasové stanice (nazývala se „Rozhlasová stanice svobodných
a bojujících studentů a svobodných a bojujících Řeků“) zněly tóny
písně „The Bells Will Ring“ (Zpívá zvon) a další strhující osvobo-
zenecké písně Mikise Theodorakise, studenti okupující polytech-
niku požadovali „Chléb–vzdělání–svobodu“ a zdi pomalovali hesly
„Všechnu moc lidu!“, „Pryč s armádou!“ a „Sexuální svobodu!“. Dal-
ší graffiti hlásalo jednoduše „Květen ’68“ a bylo lehce zpožděným
řeckým projevem výrazné generace 68, která proměnila evropský
sociální i kulturní život. Jeden z čelných protestujících anarchis-
tů, známý jako Aretoula, prý naškrábal na zeď „Ať žijí orgie!“. „Ale
kde? Byl bych rád, kdyby se to stalo!“ posmutněle se o mnoho let
později svěřil naslouchajícímu historikovi zestárlý studentský ak-
tivista té doby.
V noci z 16. na 17. listopadu však výtrysk osvobozeneckého nad-
šení náhle a drsně skončil. Ostřelovači režimních sil postříleli v uli-
cích kolem polytechniky čtyřiadvacet civilistů. Do hlavní brány školy
vjel tank, který rozdrtil studentce Pepi Rigopoulouové nohy, a tak se
zrodila určující fotografická podoba událostí. Plukovníci vzápětí na-
řídili po celé zemi zákaz vycházení, dokonce na skoro 500 kilometrů
vzdáleném ostrově Krétě, kde naprosto zaskočili loď plnou britských
školáků. Mé osmnáctileté já se tehdy nemýlilo, když z něj vylétlo: „To
je přece diktatura!“ O pět dnů později jsme pak na největších atén-
ských náměstích spatřili autobusy plné vojáků.
Kniha Europe of the Dictators (Evropa diktátorů) se zabývá tři-
cátými léty 20. století, avšak velká část našeho kontinentu Evropou
diktátorů byla ještě v roce 1973. Pokud započítáme i evropské re-
publiky Sovětského svazu, žilo v diktaturách asi 389 milionů Evro-
panů, zatímco v demokraciích jen 289 milionů. (Turecko s dalšími
sedmatřiceti miliony obyvateli mělo formu vlády na pomezí mezi
oběma systémy.) Ve většině diktatur vládli komunisté a ležely za tím,
48
co Winston Churchill už v roce 1946 nazval železnou oponou, která

odřízla východní půli našeho kontinentu.
Třicátým létům se duchem i dějinnou kontinuitou nejvíc blí-
žily pravicové diktatury v jižní Evropě. Řečtí plukovníci zakazovali
dlouhé vlasy, minisukně a studium sociologie. Portugalsko ovlá-
dal od roku 1932 do své smrti v roce 1970 bývalý učitel účetnictví
a hluboce konzervativní katolík Antonio Salazar. Ve třicátých letech
20. století dával najevo obdiv k italskému fašistickému diktátorovi
Benitu Mussolinimu. Jeho všudypřítomnou politickou policii při-
rovnal jeden historik k organizaci „podobné německému gestapu,
pokud jím nebyla dokonce vycvičena“, s informátory v každé vsi
a na každém úřadě.
Ve Španělsku vládl až do smrti v roce 1975 generál Francis-
co Franco, který v roce 1939 vyšel vítězně z dlouhé občanské války.
Z války se zachoval jeho snímek se zarámovanou fotografií Adolfa
Hitlera na psacím stole. Ještě počátkem sedmdesátých let zdvíhali
lidé z Francova nejbližšího okolí, včetně jeho manželky Carmen Po-
lové a osobního lékaře Vicenteho Gila Garcíi, ruku k fašistickému
pozdravu, který zpopularizovali Hitler s Mussolinim. Když naše loď
SS Nevasa směřovala 20. listopadu 1973 z Kréty do Atén, účastnil
se právě Franco zádušní mše za fašistického hrdinu a zakladatele
strany Falanga Josého Antonia Prima de Rivery. Novinové fotogra-
fie ukazují generalissima – tak se Francovi skromně říkalo – jak
v polovojenské uniformě Národního hnutí sestupuje po schodech
do monumentálního Údolí padlých. Kolem dokola vlají frankistické
prapory a zástup zpívá falangistickou hymnu „Cara al Sol“ (Slunci
vstříc). Stačí se jen zastavit v čase a představit si Itálii ovládanou do
roku 1975 zestárlým Mussolinim.
Salazar i Franco se přizpůsobili změněným vnějším podmín-
kám, a když bylo jasné, že Hitler a státy Osy směřují k porážce, při-
mknuli se k západním spojencům. Fašisté koneckonců také nená-
viděli komunisty. Portugalsko patřilo v roce 1949 dokonce mezi
zakládající členy NATO. Počátkem sedmdesátých let byly tyto auto-
ritářské režimy sice oslabené, ale pořád dostatečně odporné.
Jonathanu Keatesovi, absolventu jedné britské univerzity, bylo
49
třiadvacet, když odjel v roce 1970 do portugalského Porta učit ang-

ličtinu a anglickou literaturu. K jeho úžasu ho jednou skupina stu-
dentů pozvala na piknik mezi vinice a olivové háje do údolí Douro
a nedala si to vymluvit. Jonathan, dnes oceňovaný spisovatel a váš-
nivý Evropan, na to vzpomíná:
Sotva jsme se stačili pustit do jídla, začali mi jeden přes druhého

anglicky popisovat nejrůznější zločiny a odpornosti spáchané re-
žimem. Přátelé či příbuzní některých z nich se dostali do spárů
policie, jiní znali lidi, kteří byli mučeni nebo posláni do táborů
na Kapverdských ostrovech, a další zase věděli o těžkostech, kte-
ré se snesly na lidi podezřelé z podvratných názorů, či dokonce
z podvratné činnosti. Co chvíli někdo vstal, došel na okraj pole
a pozorně se rozhlédl, co se děje za kamennou zídkou – jeden ni-
kdy neví, kdo může poslouchat, třeba i uprostřed olivovníků. Má
britská nevšímavost tam začala poněkud oprýskávat.
Dokonce i poté, co portugalský diktátor zemřel, získala v roce 1973

postsalazarovská Lidová národní akce v Národním shromáždění
150 ze 150 možných křesel. Represe zesílily, když v předchozím ro-
ce zavraždila tajná policie jednoho studenta. V Portugalsku bylo 476
politických vězňů, z toho 187 studentů. Jestliže muž zabil nevěrnou
manželku nebo jejího milence, případně oba dva, byl obvykle po-
trestán vyhoštěním z okresu na šest měsíců.
A pak tu bylo Řecko. Několik měsíců poté, co jsem zažil plu-
kovnický zákaz vycházení, jsem bydlel na pokoji s mladým Řekem,
o kterém jsem věděl, jen že se jmenuje Giorgos. Bylo to v bavorském
městečku Prien am Chiemsee, kam jsme se oba přijeli zdokonalit
v němčině. Rodiče Giorgovi pravidelně posílali velké krabice pistácio
vých oříšků, snad se obávali, že by mu strava skládající se z bavorské-
ho piva a bílých klobás mohla nenávratně poškodit zdraví. Giorgos
vyrůstal v rodinné vile v Kifisii, bohatém severním předměstí Athén,
avšak jeden jeho strýc byl za války partyzánským velitelem a stal se
komunistou. „Proč?“ zeptal se ho jednou malý Giorgos a strýc mu
odpověděl, že nebojoval v horách pět let proto, aby vyčistil Řecko od
Němců a to se pak stalo „americkou kolonií“.
50
Další jeho strýc byl komunistickým aktivistou v přístavu Pireus.

Když vypukl v roce 1967 plukovnický puč a v noci mu u domovních
dveří zazněl zvonek, podařilo se mu zadem utéct. Dva roky se skrý-
val, stěhoval se z místa na místo, podobně jako moji polští přátelé
během stanného práva. Jeho žena zatím žila s Giorgovou rodinou
v jejich pohodlné buržoazní vile. Občas, když večer seděli na terase,
zahlédli mezi stromy na okraji zahrady světla baterek, jak policie
pátrala v květinových záhonech po rudých. „Nepozveme přátele na
kafe?“ vtipkovali přitom.
Giorgos tyhle historky barvitě vyprávěl k bavorskému pivu
a řeckým pistáciím, ale politika ho moc nezajímala. Zatímco já jsem
horlivě pročítal Friedricha Nietzscheho a Thomase Manna, on po
večerech sváděl děvčata na místní diskotéce za zvuků tehdy popu-
lárního hitu „Černá madona“. Song, ze kterého ukapával sentiment,
pojednával o krásné dívce, jak s očima plnýma slz sedí pod hvězdami.
Pokud tu se mnou zůstaneš, vysvětloval jí jugoslávsko-německý
zpěvák Bata Illic a kalhoty se na něm přitom neodolatelným způso-
bem vlnily, „zítra vyjde slunce pro nás dva“. Donekonečna se opa-
kující refrén mi navždy uvízl v hlavě jak zbloudilá rybí kost v krku:
„Es ist nie zu spät … Schwarze Madonna“. (Nikdy není pozdě … černá
madono). V té době, kdy jsem se po městečku potuloval v příšerných
hnědých džínách do zvonu, mě to ještě nenapadlo, ale ta všudypří-
tomná písnička ilustrovala, jak sekularizace rapidně postupuje zá-
padní Evropou. Dokonce i v konzervativním, katolickém Bavorsku
mohl diskotékový hit zpívat o muži, který se snaží přemluvit „čer-
nou madonu“ – postavu symbolizující Matku Boží, kterou křesťanští
Evropané po staletí uctívali jako „tu nejčistší pannu“ – k předman-
želskému sexu, jen co se poprvé uvidí.
V Salazarově Portugalsku nebo ve Francově Španělsku a nejspíš
ani v konzervativním, církví ovládaném Irsku by ve státem kontro-
lovaném rozhlase a televizi něco tak rouhačského nikdy vysílat ne-
mohli. Počátkem sedmdesátých let zakázala cenzura ve Francově
Španělsku písně jako „Good Vibrations“ („vyjadřuje naprosto erotické
pocity vyvolávající sexuální vzrušení,“ napsal cenzor), „Rock Steady“
Arethy Franklinové („text i rytmus písně podněcují k pohybu boků“),
51
„Tiny Dancer“ Eltona Johna („znevažující názory“) a „Imagine“ Joh-

na Lennona. Španělská studentka historie Sonia Cuestová Maniaro-
vá, která mi pomáhala s vyhledáváním pramenů, však nenašla nic
o tom, že by byla zakázaná i „Černá madona“. Vyprávěla mi však, že
její prarodiče Richardo a Julia Cuestovi vzpomínali, jak byli nervózní,
když se vraceli Západního Německa, kde pracovali jako gastarbeite-
ři, a právě na španělských hranicích zněla tahle písnička z autorá-
dia. Nervózní byli proto, že se vraceli ze svobodné země do diktatury.
Giorgos si s plukovníky hlavu příliš nelámal, ale pro mnoho mla-
dých Řeků, Španělů a Portugalců byla zkušenost s těmito diktatura-
mi i boj, který s nimi sváděli, politickým předurčením na celý život.
Bylo to palivo jejich strojů paměti. Někteří z nich ovlivňují evropskou
politiku ještě v jedenadvacátém století. Například Maria Damanaki-
ová, během protestů na athénské polytechnice hlavní hlasatelka stu-
dentského rádia, byla v letech 2010–2014 řeckou eurokomisařkou.
V době, kdy byla Maria členkou Evropské komise, byl jejím
předsedou portugalský politik José Manuel Barroso. Na stěně kan-
celáře v bruselském sídle Evropské komise v budově Berlaymontu
měl zarámovanou barevnou fotografii z francouzského časopisu
Paris Match z června 1970. Je na ní mrtvý Salazar v rakvi ozářené
svícemi, po jedné straně stojí bílý trpaslík z Angoly, tehdy portu-
galské kolonie, a po druhé černý obr z další kolonie, Mosambiku.
Popisek sděloval: „Toto foto není z Buñuelova filmu [španělského
filmového režiséra Luise Buñuela].“ Barroso vzpomíná, že když ve
čtrnácti letech tu fotografii v Paris Match spatřil poprvé, politic-
ky ho to probudilo. Došlo mu, jak groteskní a zaostalá je jeho ze-
mě ve srovnání s moderní Evropou na druhé straně Pyrenejí. Rok
nebo dva nato přišel jeho oblíbený středoškolský učitel s náplastí
na hlavě – policie ho během demonstrace zbila. V osmnácti se Jo-
sé Manuel stal na lisabonské univerzitě maoistickým aktivistou –
měl přezdívku „soudruh Veiga“ – být maoistou bylo tehdy v Por-
tugalsku oblíbeným způsobem, jak projevovat antiautoritářské
levičáctví. Později označil 25. duben 1974, kdy byla během „karafi-
átové revoluce“ svržena postsalazarovská diktatura, za „nejdůle-
žitější den svého života“.
52
Javier Solana, který se v roce 1999 stal prvním vysokým před-

stavitelem Evropské unie pro společnou zahraniční a bezpečnostní
politiku, nikdy nezapomene, jak když mu bylo sedmnáct, chodil na-
vštěvovat staršího bratra Luise do nechvalně známé španělské věz-
nice Carabanchel – „chodili jsme tam vždycky ve čtvrtek a v neděli“,
vzpomíná. Luis aktivně pracoval ve skupině studentů napojených
na zakázanou socialistickou stranu. Za svou odvahu zaplatil dvěma
roky vězení, k nimž byl odsouzen poté, co byl vyslýchán a zmlácen
Francovou politickou policií. Luisův příklad inspiroval jeho mladší-
ho bratra k tomu, aby se přidal k ilegálnímu socialistickému hnutí,
za což byl v roce 1963 vyloučen z madridské univerzity Compluten-
se. Několik dalších let strávil ve Spojených státech, kde ho nadchlo
hnutí za občanská práva a protestní akce proti vietnamské válce.
Po návratu do Španělska na počátku sedmdesátých let se stal vůdčí
osobností pořád ještě ilegální socialistické strany.
Dění ve Španělsku, v Portugalsku a v Řecku v sedmdesátých le-
tech zpopularizovalo pojem, který se bude ozývat po celých příštích
padesát let: transition. Tohle slovo se začalo používat pro označení
„přechodu od diktatury k demokracii“, což byl proces, který v dal-
ších letech probíhal v mnoha zemích Latinské Ameriky, v části Asie
a Afriky, po roce 1989 i v zemích střední, východní a jihovýchodní
Evropy. Liberální Evropané, jako jsem já, doufali (převážně marně),
že bude pokračovat i v jiných částech světa, například v severní Af-
rice a po arabském jaru v letech 2011–2012 i na Blízkém východě.
V jižní Evropě souvisel tento přechod s dalším procesem – se
směřováním k členství v uskupení, jemuž se tehdy jednoduše říkalo
Evropské společenství. Řecko bylo do Společenství narychlo přijato
v roce 1981, necelých sedm let po pádu plukovnického režimu. Roz-
hodlo o tom to, že Řecko bylo tehdejší generací stále ještě klasicky
vzdělaných evropských lídrů považováno za kolébku evropské civi-
lizace. „Platónovi se neříká ne,“ poučil francouzský prezident Valéry
Giscard d’Estaing povýšenecky jednoho úředníka Evropské komise.
Španělsko s Portugalskem bez Platóna musely pracovat na vylepšení
přes deset let, než byly konečně přijaty v roce 1986.
Pro Evropany z jihu jako Barroso a Solana byl boj za svobodu,
53
demokracii a za Evropu jedním a týmž usilováním. Vstup do „Evro-

py“, tedy do Evropského společenství, byl završením přechodu k de-
mokracii. Svoboda znamenala Evropu a Evropa znamenala svobodu.
Takový způsob uvažování je většině Britů s jejich rozdílnou histo-
rickou zkušeností naprosto cizí. Pro Angličana, jako byl můj otec,
znamenala svobodu Anglie a Evropa byla jejím ohrožením. Mnoha
jiným Evropanům je však tento pocit důvěrně známý.
Tak třeba většina obyvatel Irské republiky, která do Evropské-
ho společenství vstoupila stejně jako Velká Británie v roce 1973, vní-
mala vstup jako posílení své svobody a nezávislosti. Irský spisovatel
Fintan O’Toole vzpomíná, že počátkem sedmdesátých let se součástí
irské angličtiny stal nový obrat „we’re into Europe“, jsme v Evropě,
s významem „dobře to dopadlo“.
„Jak se vede,“ zeptali jste se a odpověď zněla: „Jo, dobře, jsme

v Evropě.“ Nebo někdo řekl: „To je dneska ale pěkný den,“ a vy
jste odpověděli: „Jasně, jsme v Evropě.“
Totéž platilo pro většinu obyvatel střední a východní Evropy po pádu

Berlínské zdi. Polsko vědomě následovalo španělský příklad, když
se vydalo na cestu dvojího přechodu – jednak k demokracii, jednak
k Evropě. Španělsko i Polsko byly v šestnáctém a sedmnáctém století
imperiálními mocnostmi a nesou si s sebou dědictví aristokratické
hrdosti, hodně je formuje katolická církev a jejich vztah k Evropě
je složitý. Až do nedávné minulosti, třebaže v různých fázích svých
dějin, obě země vzdorovitě trvaly na tom, že do Evropy patří – vždy
patřily a patřit budou, Evropa bez nich je nepředstavitelná –, avšak
zároveň trvaly na tom, že se do Evropy musejí vrátit. Jenže jak se
můžete vracet někam, kde už jste? Tento zjevný paradox se rozplyne,
jakmile si uvědomíme, že Evropané užívají slovo Evropa nejrozma-
nitějšími způsoby a matou tím cizince a často i sebe.
54
Evropy
Možná jen Francie nikdy nepochybovala o tom, že je v Evropě. Ve

skutečnosti má Francie tendenci myslet si, že to ona je Evropa. V nor-
mandském městečku Courseulles-sur-Mer, které leží poblíž pláží,
kde se v roce 1944 vylodili Spojenci, mají památník s textem, který
praví: „Le 6 Juin 1944 les forces alliées libèrent l’Europe“ (6. června
1944 osvobozují spojenecké síly Evropu; je tu použit historický pré-
zens) a ještě tu stojí, že Charles de Gaulle se tu vylodil 14. června.
Tím, že Spojenci osvobodili Francii, zřejmě tedy osvobodili Evropu.
Také Belgičané, Nizozemci a Lucemburčané jen málokdy po-
chybují o tom, že patří do Evropy. Někteří Němci ale o tom měli po
dvou světových válkách a nacistické diktatuře vážné pochybnosti.
Když v roce 1953 řekl Thomas Mann publiku hamburských studen-
tů, že by měli usilovat o evropské Německo, a ne o německou Evro-
pu – což po sjednocení Německa v roce 1990 často zaznělo – jasně
tím dal najevo, že Německo za Hitlera skutečně evropské nebylo.
Dějiny Evropy si rovněž nelze představit bez Itálie, počínaje staro-
věkým Římem a konče Římskou smlouvou, jejímž uzavřením v roce
1957 vzniklo Evropské hospodářské společenství. Přesto na počátku
jedenadvacátého století, poté, co uběhlo období plné nadějí, během
něhož začali někteří Italové používat výraz Italianieuropei, italští po-
pulisté „Evropě“ spílají, přičemž na mysli mají EU a zejména euro
zónu, za to, že italský lid uvrhla do zbytečného utrpení.
Všechny ostatní evropské země za sebou mají dlouhou historii
existenciálních pochyb, zda jsou zcela součástí Evropy. Polský his-
torik Jerzy Jedlicki nazval svou práci o Polsku v devatenáctém sto-
letí Předměstí Evropy. Ve skvělém románu italského spisovatele An-
tonia Tabucchiho odehrávajícím se v Portugalsku za Salazarových
dob Jak tvrdí Pereira narazíme na následující dialog mezi Pereirou,
který je redaktorem lisabonského večerníku, a jeho přítelem Silvou:
Silva si objednal pstruha na mandlích a Pereira biftek à la Stro-

ganoff se sázeným vejcem. Pustili se do jídla mlčky, potom se
55
Pereira zeptal Silvy, co si o tom všem myslí. „O čem všem?“

zeptal se Silva. „O tom, co se děje v Evropě,“ řekl Pereira. „Ále
s tím si hlavu nelam,“ odpověděl Silva, „tady nejsme v Evropě,
tady jsme v Portugalsku.“
Na počátku roku 1991 jsem seděl v hotelu uprostřed moderního a pro-

sperujícího Stockholmu a hovořil s Carlem Bildtem, předsedou švéd-
ské liberálně-konzervativní strany Umírněných, který se měl brzy
stát premiérem. Když mi tenhle vysoký a rozhodný muž s postavou
i nosem trochu připomínajícími de Gaulla řekl, že chce, aby se Švéd-
sko „vrátilo do Evropy“, poněkud mě tím překvapil. Cože, Švédsko se
musí vracet do Evropy? Začal mi vysvětlovat, že socialistické vlády se
příliš dlouho domnívaly, že jejich neutrální a neangažovaná země má
blíž k „třetímu světu“ než k Německu nebo Francii. Teď se ale Švéd-
sko musí vrátit ke svým evropským kořenům a připojit se k tomu, co
se brzy začne nazývat Evropskou unií. A to také v roce 1995 učinilo.
Většina z nás asi zná ty rozpaky při hovoru v malé skupince li-
dí, kde někdo jiný má totéž vlastní jméno jako vy. „O tom určitě ně-
co ví Lucie,“ řekne někdo, a sotva Lucie otevře pusu, uvědomí si, že
jde o tu druhou Lucii. S Evropou se to má trochu podobně, ba hůř,
protože u stolu sedí nejméně čtyři různé Evropy.
Otto von Bismarck, státník, který v roce 1871 sjednotil Němec-
ko, napsal kdysi na okraj dopisu od jednoho ruského politika: „Qui
parle Europe à tort. Notion géographique.“ (Kdo mluví o Evropě, ten
se plete. Zeměpisný pojem.) Jenže ani jako zeměpisný pojem nemá
Evropa na východě nebo na jihu jasné hranice. Většina geografů se
shoduje na tom, že obecně přijímaná je její hranice táhnoucí se po-
dél Uralu v západní části Ruska, dál přes Kavkaz (ale kde přesně?)
a pak přes Černé moře, Bospor a klikatě Středozemním mořem až
k Atlantskému oceánu. Přestože toto kartografické dělení Evropy,
Asie a Afriky je geograficky jedním z nejstarších určení, svévolnost
této zdánlivě zřetelné hranice dobře ilustruje turecká politoložka
Ayşe Kadioğluová, která bydlí v Istanbulu na evropské straně a pra-
cuje na univerzitě na asijském břehu Bosporu: „Každý den dojíždím
mezi Evropou a Asií.“
56
Evropa na východě a na jihu nekončí, spíše se vytrácí někde

mezi Moskvou a Vladivostokem a mezi Istanbulem a Irbílem, přes
Maghreb a Levantu. Řekům i Římanům ve starověku by hledat dělící
čáru mezi severním a jižním pobřežím Středozemního moře připa-
dalo směšné. Cesta kolem toho, čemu Římané říkali Mare Nostrum
(naše moře), tak, jako jsem to učinil já v roce 1973 na lodi SS Nevasa,
z Dubrovníku do Tangeru, ze Santorini do Palmy a z Istanbulu do
Ceuty, přinášela setkání s evropskými dějinami na každém kousku
pobřeží, na každém ostrově. Přesto však, když v roce 1987 požádalo
Maroko o členství v Evropském společenství, byla mu bleskově ode-
přena možnost stát se byť jen kandidátem. Římská smlouva v článku
237 praví, že požádat o členství může „každý evropský stát“, ale jak
vysvětlil příslušný evropský komisař v Bruselu Claude Cheysson,
Maroko „není geografickou součástí Evropy“. Avšak Turecko, které
je většinově islámské a vůči kterému se křesťanská Evropa identitár-
ně vymezovala po několik století, se v roce 1999 kandidátskou zemí
EU stalo. Nemohl by mi někdo vysvětlil, proč Turecko jednoznačně
evropské je a Maroko jednoznačně není?
Další Evropa u stolu je historické jádro Evropy, což zhruba od-
povídá území, jemuž kdysi vládl Karel Veliký. Kdybyste většině Evro-
panů píchli sérum pravdy, asi by se přiznali k instinktivnímu pocitu,
že Řím, Paříž nebo sídelní město Karla Velikého Cáchy (pro Němce
Aachen, pro Francouze Aix-la-Chapelle, pro Španěly Aquisgrán, pro
Poláky Akwizgran) jsou jaksi intenzivněji, úplněji a jednoznačněji
evropské než třeba Užhorod nebo Tirana. Vyslovit to nahlas můžete
jen na vlastní nebezpečí, protože v ostatních Evropanech tak oka-
mžitě vyvoláte nervozitu, copak my (doplňte svou národnost) snad
nejsme stoprocentní Evropané? Co tím myslíte, nebýt tak docela Ev-
ropan? Ve skutečnosti jsme víc evropští než ti nafoukaní Francouzi!
Ta urážlivost má své opodstatněné důvody. Západoevropané se
hodně dlouho chovali k východní části kontinentu jako k exotické,
zaostalé, tak trochu barbarské a ne zcela evropské. Je to jakási vnit-
roevropská verze orientalismu. Tato civilizační povýšenost dosahuje
parodického vrcholu v díle švýcarského konzervativního historika
Gonzague de Reynolda, který otevřeně prohlásil, že „západní Evropa
57
a východní Evropa … nejsou stejně civilizované“ a „evropská civili-

zace je dílem západní Evropy“. Západní Evropu popsal jako l’Euro
pe europeénne, čímž naznačil, že zbytek Evropy je jaksi neevropský.
Dokonce i v současné době se mlčky předpokládá, že být evropský
se rovná být civilizovaný.
A pak je tu třetí Evropa, Evropa kultury hodnot, dobře oble-
čená, avšak také Evropa dvou tváří. Jednu tvář po staletí nastavuje
zbytku světa a zračí se v ní zjevná a sebevědomá kulturní nadřaze-
nost – bílá, křesťanská, obvykle mužská, Bohem povolaná, aby při-
nesla civilizaci „divochům“ a tu správnou víru „bezvěrcům“. Francie
v padesátých letech minulého století hrála vůdčí roli ve vytváření
Evropského hospodářského společenství, a přece vedla brutální vál-
ky, aby si udržela své zámořské kolonie. Většina Evropanů dnes ko-
loniální minulost vnímá jako matnou a dávnou, avšak pořád tu je,
dokonce ještě v roce 1970 na oné groteskní fotografii Salazara leží-
cího v rakvi s bílým angolským trpaslíkem po jednom boku a čer-
ným mosambickým obrem po druhém. Angola i Mosambik získaly
nezávislost na Portugalsku teprve v roce 1975.
Dodnes může dítě, které si rádo čte obrázkové příběhy s Tin-
tinem, narazit na tyto kolonialistické postoje v knize Tintin v Kon
gu. Jedním kliknutím myši si můžete na Amazonu objednat verzi,
ve které náš mrňavý žurnalistický hrdina navštíví třídu v misijní
škole v Belgickém Kongu a několikrát po sobě se mu od evidentně
zmatených malých černoušků nedostane odpovědi na otázku: „Ko-
lik se rovná 2+2?“ V originální verzi scény ve třídě z třicátých let,
kterou autor komiksu Hergé později přepracoval, Tintin říká: „Teď
vám budu vyprávět o vaší vlasti – Belgii!“
Avšak i z druhé tváře téhle třetí Evropy vyzařuje snaha o dosa-
žení těch nejvyšších ideálů. Jednoho dne v devadesátých letech jsme
s Bronisławem Geremkem kráčeli dlouhými chodbami parlamentu
nově nezávislého Polska, kde se od bělostných stěn odráží každé slo-
vo, když se najednou zastavil, pohladil si vousy a tiše, avšak s důra-
zem pronesl: „Pro mě je Evropa cosi jako esence platónství.“ V tomto
smyslu je Evropa totožná se souborem hodnot, jako jsou svoboda,
demokracie, mír, důstojnost a lidská práva. Můžeme ji taky chápat
58
jako vyšší konečný stav nebo cíl, to, čemu staří Řekové říkali telos,
k němuž směřujeme a jímž poměřujeme, čeho jsme dosáhli. Když
jsme s francouzským filozofem Pierrem Hassnerem, který se zamě-
řuje na mezinárodní vztahy, při jednom obědě krátce po roce 2000
debatovali o budoucnosti Evropy, povzdechl si: „Jo, myslím, že máš
pravdu, Evropa se nám nepřihodí.“ („Ale Pierre,“ opáčil jsem, „vždyť
v ní jsi.“) V idealistickém, vlastně normativním slova smyslu lze po-
važovat Hitlera, holocaust a genocidní masakr Bosňanů v Srebrenici
za „neevropské“, i když v popisném a empirickém smyslu evropské
nepochybně jsou.
Čtvrtou Evropou u tohoto už tak ukřičeného stolu je institucio-
nální uspořádání evropských států. Pro většinu Evropanů je to dnes
Evropská unie, avšak vždy tomu tak nebylo. Z původního ustavují-
cího setkání na kongresu, svolaném v roce 1948 do Haagu s cílem
dosáhnout poválečného sjednocení Evropy, vzešla instituce, která se
jmenuje Rada Evropy. Rada Evropy je přímo ztělesněním poválečné
snahy budovat lepší Evropu, „evropštější Evropu“ svobody, demokra-
cie, vlády práva, úcty k lidské důstojnosti a lidským právům. Přines-
la nám Evropskou úmluvu o lidských právech, o jejímž uplatňování
rozhoduje Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Pokud se
jako občan některé z víc než pětačtyřiceti zemí, které jsou členy Rady
Evropy, nemůžete domoct u soudu ve vlastní zemi některého práva,
jak jsou definována touto úmluvou, můžete se obrátit na štrasbur-
ský soud. Je to skvělá věc. Přesto dnes o Radě Evropy téměř nikdo
nemluví. Je jako zdvořilý starší bratr v lehce obnošeném tvídovém
saku, který ze svého venkovského domu přihlíží, jak se mladší sou-
rozenec, Evropská unie, snaží prosadit ve velkém městě a bez uzar-
dění si přivlastňuje část jeho nejlepších nápadů. A drzý sourozenec
mu dokonce ukradl i vlajku, dvanáct žlutých hvězd v modrém poli,
která byla původně určena Radě Evropy.
Tím ale komplikace nekončí. Americká ministryně zahraničí
za vlády Billa Clintona, česká rodačka Madeleine Albrightová, mi
jednou dala schéma, které připravili její lidé a na kterém byly za-
neseny všechny překrývající se evropské organizace a jejich nesro-
zumitelné zkratky.
59
„Říkáme tomu eurobinec,“ dodala s úsměvem.

Nejrozsáhlejší sítí tohohle eurobince je Organizace pro bezpeč-
nost a spolupráci v Evropě, mezi jejímiž členy jsou Rusko, Kazach-
stán (pyšní se kouskem území na západ od Uralu), Turkmenistán,
Tádžikistán, Kanada a Spojené státy. I když vezmeme v potaz všech-
ny tyto zapeklitosti, většina lidí má na mysli, když mluví o této čtvr-
té, institucionální Evropě, Evropskou unii, které bude v roce 2027
sedmdesát.
Všechny ty Evropy sedí u jednoho stolu, stejně jako lidé se stej-
ným vlastním jménem, a přesto se o nich často mluví jedním de-
chem, jako by existovala jen jedna Lucie, a ne čtyři, nebo dokonce
čtrnáct. Je to sice trochu nudné, ale aby se věci nepletly, měl by se
člověk vlastně zastavit pokaždé, když se to slovo zmíní, a specifiko-
vat Evropu (ve smyslu 1a) nebo Evropu (ve smyslu 3b). Jenže bychom
se tak jako tak minuli s Evropou, která pro většinu z nás znamená
nejvíc – s kontinentem osobní zkušenosti.
Být tam
Evropa naší doby se od všech předcházejících Evrop liší díky jedné

revoluční změně – počínaje šedesátými léty 20. století exponenciálně
roste masový turismus a masová komunikace. Jistě, mladí Angličané
z vyšších vrstev se v osmnáctém století vydávali na Grand Tour, při
které cestou do Říma navštívili vybrané kulturní klenoty. Středosta-
vovští turisté z bohatších zemí začali koncem devatenáctého století
vyjíždět do sousedních evropských států, často po nově zbudovaných
železničních tratích. Britský turista se na kontinentě stal populární
směšnou postavičkou karikaturistů. Počátkem dvacátého století se
evropští džentlmeni – někdy v doprovodu svých dam – společensky
potkávali v lázních, ve venkovských sídlech a na dostihových závodi-
štích, aby se pak opět potkali v boji na život a na smrt podobně jako
60
aristokratičtí němečtí a francouzští důstojníci ve skvostném filmu

Jeana Renoira o první světové válce Velká iluze. Nejdřív spolu stříleli
bažanty, poté se postříleli navzájem.
A přece po větší část evropských dějin hluboko do dvacátého
století většina Evropanů cizí zemi nikdy nenavštívila, pokud nešlo
o vojenskou službu za války, o emigraci zapříčiněnou tím, že na hos-
podářství rodičů nebylo co jíst, nebo o vyhnání z domova v důsled-
ku pogromu či jiné etnické čistky. Pro mnohé lidi žijící na venkově
netvořil jejich mentální horizont dokonce ani národ či stát, nýbrž
jejich nejbližší sousedství, případně region. Když se rolníků žijících
na pomezí Polska, Ukrajiny a Běloruska ptali na jejich identitu, od-
povídali někdy, že jsou tutejszy, prostě „zdejší“. Cestovat znamena-
lo jet povozem taženým koňmi na trh do nejbližšího města. Když
vzpomínali na první poválečné desetiletí dolnosaští sedláci ze vsi
Westenu, říkali: „Na Evropu tehdy nikdo nemyslel. Evropa přišla
mnohem později.“
Pak začaly náhle miliony Evropanů do zemí těch druhých cesto-
vat – vlakem, trajektem, autobusem, autem a pak letadlem, nejdřív
dvoumotorovým vrtulovým, od šedesátých let tryskovým. Od půle
sedmdesátých let si lépe placený dělník v západní polovině kontinen-
tu mohl pravděpodobně dovolit Fiat 500, Mini, Volkswagen Brouka
nebo Golf (ten se začal vyrábět v roce 1974) nebo Citroën deux che
vaux (doslova „dvoukoňový“, což odkazovalo pro daňové účely na je-
ho deklarovaný výkon). Většina těch aut existovala v modernizované
verzi ještě padesát let poté.
Španělsko navštívilo v roce 1973 přes 34 milionů turistů ze za-
hraničí, což znamenalo zhruba jednoho turistu na každého stálého
obyvatele. Vůbec poprvé se „Evropa“ stala pro většinu Evropanů
čímsi, s čím měli osobní a přímou zkušenost, svázanou s reálný-
mi místy a tvářemi, zajímavými novými zvuky, pohledy, chutěmi
a vůněmi, vyhlídkami, přímořskou restaurací, krásnou dívkou ne-
bo hezkým chlapcem, které potkáte jednou a už nikdy na ně neza-
pomenete. Pro případ, že by paměť přece jen vybledla, tu byly nové
a levné fotoaparáty jako Kodak Instamatic, filmové kamery a videore-
kordéry, takže jste si mohli natáčet domácí kino. S tím přišly i levné
61
a dostupné audiokazety, na kterých jste si s sebou mohli v příruč-

ním zavazadle odvézt hlas Mikise Theodorakise, Beatles, jedinečné
Julie Gréco, nebo dokonce, Bůh vás ochraňuj, píseň „Černá mado-
na“. Když jste se s někým z cizí země spřátelili, mohli jste udržovat
kontakt prostřednictvím letecké pošty (na tenkém modrém papíře,
který se zvláštním způsobem skládal skoro jako origami) nebo stá-
le zlevňujících telefonátů a brzy i prostřednictvím samého vrcholu
technologické vynalézavosti, faxu.
V roce 1948 pronesl velký španělský intelektuál Salvador de Ma-
dariaga na Evropském kongresu v Haagu tato slova: „Až Španělé za-
čnou říkat ‚naše Chartres‘, Angličané ‚náš Krakov‘, Italové ‚naše Ko-
daň‘ a Němci ‚naše Bruggy‘, … pak Evropa ožije.“ Tehdy to byl jen sen.
Avšak masová turistika proměnila ten sen ve skutečnost mnohem
hmotnějším a obyčejnějším způsobem, než měl de Madariaga patr-
ně na mysli. Lidé mohli mluvit o „svých Chartres“ nebo o „své Ko-
dani“, protože tam byli a odnesli si odtamtud své osobní vzpomínky.
Ještě předtím, než jsem v La Rochelle prožil své přistání na Mě-
síci, vyrazili jsme jednou na rodinnou dovolenou, abychom se podí-
vali na normandské pláže, kde se v roce 1944 vylodil náš otec. Náš
zelenobílý Hillman Super Minx (tohle auto se nikdy žádnou popkul-
turní ikonou nestalo) jsme naložili do útrob přidřeplého nákladního
letadla a s autem jsme odletěli do Cherbourgu. Odtamtud jsme pak
jeli podél francouzského pobřeží na východ a táta se neobyčejně vy-
žíval v co nejvěrnějším napodobování veškerých útrap vojenského
tažení. Na malém petrolejovém vařiči uprostřed polí, kterými se pro-
háněl chladný vítr, se čaj vařil neobyčejně dlouho. Pokud si s bratrem
Christopherem pamatujeme, náš kontakt s místními obyvateli byl
zcela minimální a spočíval hlavně ve vzájemném přátelském nepo-
chopení. Doma v Roehamptonu jsme pak po neobyčejně složitých
přípravách zatemnili jeden pokoj a připravili promítačku a plátno,
na kterém jsme s hojnými technickými přestávkami sledovali roz-
mazané a poškrábané záběry, jak si ve větru vaříme čaj.
V létě roku 1973 jsem jel s jedním spolužákem podél Rýna až do
samého nitra Bavorska, kde jsme tábořili v blátivých polích, živili
se chlebem a klobásami, prohlíželi si historické pamětihodnosti od
62
osmiúhelníkového kostela Karla Velikého v Cáchách, který jsem po-

prvé spatřil v den svých osmnáctých narozenin, a pokračovali jsme
přes mohutné katedrály v Kolíně, Wormsu a Speyeru do univerzitního
města Heidelbergu, kde jsem si všiml sprejem nastříkaného graffiti
odsuzujícího „reakčního profesora Brücknera“. Zastávky jsme dě-
lali, jen abychom mohli poslat domů telegram – ano, telegram, jako
postavy z černobílého filmu z třicátých let. Posilován kempingovou
dietou, skládající se z jelit a ze čtení Buddenbrookových od Thoma-
se Manna, jsem vychutnával estetické rozkoše, včetně pohádkového
zámku šíleného krále Ludvíka v Neuschwansteinu, až jsme téměř na
samotný závěr dorazili do bývalého koncentračního tábora Dachau.
„Drastické fotografie podmínek, mučení atd. včetně dopadu na jed-
notlivce,“ poznamenal jsem si školáckým písmem, „ale bez ohledu
na Santayanův citát (‚Ti, kdo si nepamatují svou minulost, jsou od-
souzeni k tomu, aby si ji zopakovali‘), na ponurost a hrůznost toho
všeho, na strohá slova na památníku před vstupem (‚Nikdy víc‘) tou
nejběžnější reakcí, která byla v tvářích turistů vidět, bylo nepochope-
ní.“ Pak jsem si poněkud zamoralizoval, že by bylo třeba, aby se nějaký
spisovatel nebo televizní program přičinil o to, že se nás „stejně do
tknou i ukrutnosti páchané v naší době“. Moralita, nikoli však chybná.
Na podzim onoho roku jsem se pak přesunul na zmiňovanou
přestavěnou vojenskou transportní loď SS Nevasa. Blyštila se ve stře-
domořském slunci a měla britským školákům otevřít oči a představit
jim krásu Evropy. Pokaždé to tak úplně nevyšlo. Jeden z dopisů vy-
věšených na webové stránce lodi, plných nostalgických vzpomínek,
začíná větou: „Milá maminko, kdybys tu tak mohla být místo mě.“
Některým dětem však tato zkušenost oči otevřela, a dokonce
i změnila život. Helen Buchananová, které bylo třináct, když se ta-
ké v roce 1973 jako žákyně střední školy z Falmouthu v Cornwallu
vydala na podobnou plavbu, mi řekla, že díky tomu má celý život
chuť cestovat. Když se tehdy vrátila domů, vyprávěla matce o vo-
jácích v athénských ulicích. Vzpomíná i na „hrůzný“ zážitek, když
na ni v ulicích tureckého města Mersinu „zírali“ tamní, jak říkala,
„pánové“. Ale Santorini i Kréta byly tak nádherné, že se nemohla
dočkat, až se tam vrátí.
63
Kaleidotapiserie
Bylo to těsně předtím, než plukovníci vyhlásili zákaz vycházení, a my

jsme se právě skrývali před sluncem na jednom z rekonstruova-
ných nádvoří krétského paláce Knóssu. Psal se rok 1973 po Kristu,
archeologické nálezy však dokládají, že palác tu stál už v roce 1973
před Kristem. Evropanům se často podlomí kolena, když jsou kon-
frontováni s úctyhodnými „4000 lety“ čínských dějin, ale i my má-
me své 4000 let.
V půli druhého tisíciletí před Kristem byl Knósos spletitou měst-
skou aglomerací, ve které žilo kolem paláce možná až 100 000 lidí
a v divadle se jich mohlo posadit na čtyři sta. Místnosti v samotném
paláci byly světlé a zdobené freskami, byl tam labyrint sálů, cho-
deb a předpokojů, také koupelny, toalety, systém kanalizace a skla-
dy, kde byly ve velkých amforách uchovávány olej, vlna, víno a zrní.
Obyvatelé Knóssu obchodovali s celým Středomořím od Egypta po
Španělsko. Jedním z jazyků vyrytých na hliněných tabulkách je ra-
ná forma řečtiny.
Knósos byl „prvním městem Evropy“. Byl i údajně sídlem mytic-
ké ženy, po níž nese náš kontinent jméno. Evropa byla krásná prin-
cezna, žijící tam, kde dnes leží Libanon, která se vyhoupla na hezké-
ho a zjevně i jemného sněhobílého býka. Jak se ukázalo, byl to omyl,
protože z býka se vyklubal Zeus, chlípný náčelník řeckého božstva,
který ji unesl přes východní Středomoří na ostrov Krétu. Tam po-
rodila tři syny, včetně Mínóse, pozdějšího krále, po kterém britský
archeolog Arthur Evans, jenž podnikl první vykopávky v Knóssu, dal
jméno minojské civilizaci. Nádherné fresky, které během svých vy-
kopávek nalezl a na kterých jsou vyobrazení býci a kolem nich a nad
nimi baletně se vznášející postavy, můžete obdivovat v nedalekém
heraklionském muzeu.
Mě však tehdy nefascinovali ti skotačící býci, ale malá freska
elegantně oblečené a učesané mladé ženy se světlou pletí, výrazně
červenými rty a velkýma tmavýma oválnýma očima, nad nimiž se
klenulo výrazné obočí. Když teď píšu tento text, mám před sebou
64
její obrázek v barvě a je v původním průvodci po Knóssu, který jsem

si tam v roce 1973 koupil. Ne nadarmo se té ženě přezdívá „la Pari
sienne“. S tmavýma oválnýma očima vypadá, jako by vystoupila z ob-
razu Marca Chagalla z počátku dvacátého století.
I tohle je pro evropskou zkušenost charakteristické. Nejde v ní
jen o to, že žijeme v nejsvrchnější z mnoha historických vrstev, ja-
koby na archeologickém nalezišti, a krétská vrstva je z nejspodněj-
ších. Jako Evropané žijeme v hustě zalidněném multiversu opakování
a anticipací, s vědomými křížovými odkazy a nevědomými ozvěna-
mi, takže kromě toho, co německý filozof Ernst Bloch nazývá „ne-
souběžností“ (odjíždíte z Anglie v roce 1984 a přijíždíte do Polska
v roce 1945), existuje i souběžnost protichůdná, přibližující staletí,
a dokonce i tisíciletí. V kolínské katedrále je k vidění nádherný malý
dřevěný krucifix. Těžké prsty Kristových rukou přibitých ke kříži,
ostře řezané rysy melancholického obličeje, stylizované linie jeho
rovných vlasů a bederní roušky – to vše naznačuje, že to je moder-
ní umění, snad nějakého žáka německého sochaře Ernsta Barlacha
z počátku dvacátého století. Krucifix však pochází z desátého století
po Kristu. Je starý deset století.
Šrafovaný čas je však ještě spletitější, když si uvědomíme, že
v důsledku proměn vkusu, rozvoje obchodu a zkázy způsobené dru-
hou světovou válkou je mnoho toho starého ve skutečnosti nové.
Ve Varšavě jsem navštívil Bronisława Geremka v jeho malém bytě
v Pivní ulici v srdci Starého Města. Posadili jsme se v jeho nevelké
pracovně mezi tmavé regály, zaplněné díly věnovanými dějinám
středověku, a oknem dovnitř padal tenký paprsek slunce, který pro-
fesorovi nasvítil vousy a dýmku. Připadal jsem si trochu jako na ná-
vštěvě u doktora Fausta v jeho „úzké komnatě“. Avšak zcela zjevně nic
v tomto starém domě nemohlo být staré. Německá vojska ho v roce
1944, když potlačila Varšavské povstání nekomunistických Poláků,
kteří chtěli své hlavní město osvobodit sami, srovnala na Hitlerův
rozkaz se zemí. Byl to akt kulturního barbarství. Polští architekti,
umělci a šikovní dělníci se ve vzmachu kulturního vzdoru rozhodli
celé Staré Město rekonstruovat podle historických maleb a kreseb,
cihlu po cihle, trám po trámu, včetně tohoto domu v Pivní ulici. Staré
65
se stalo novým a nové starým. Kohosi v lehké poetické nadsázce na-

padlo, že to nejstarší jsou ve Varšavě nejspíš stromy v parku Łazienki.
Moje deníky z desetiletí následujícího po návštěvě Knóssu ob-
sahují ohromující seznam míst, která jsem navštívil – dnes Mykény,
zítra Florencie, týden nato Paříž – vše doplněné komentáři hodnotící-
mi bezpočet kostelů, paláců, soch a obrazů, které jsem tam obdivoval,
knih, které jsem přečetl, divadelních her, oper a filmů, které jsem viděl.
Jo, kulturu jsem hltal. A přesto i dnes, po padesáti letech neustálého
cestování a studia, vím, že jsem obrátil jen několik stránek tlustého
svazku. Evropa, tedy skutečná Evropa, nikoli ta dvourozměrná, černo-
-bílá „Evropa“ z britské politické debaty, je Gesamstkunstwerk, všeob-
jímající umění, kterýžto pojem jsem si vypůjčil od Richarda Wagnera.
Tohle umělecké dílo nevytvořil jeden megalomanský skladatel, nýbrž
miliony rukou během tisíců let, a je stále dotvářeno. Patří do něj nejen
důvěrné známé prvky tradiční vysoké kultury, ale také móda, jídlo,
pití, sport, populární hudba a místní zvyky, typické vůně ostrova ve
Středomoří, skandinávský fjord, větrem bičované pobřeží Atlantiku
a narvaná italská restaurace, padesát rafinovaně odlišných způsobů,
jak být mužem nebo ženou, nebo přijetí jiné sexuální či genderové
identity, spletité a barvité místní historie až do posledního domu. Na
úvod téhle knihy o skutečné Evropě by sotva stačilo deset tisíc stran.
Každé místo během každé návštěvy píše novou kapitolu.
Existuje nějaká metafora, která by dokázala tu rozmanitost vy-
stihnout? Rukopis psaný na pergamenu? Žloutkové řezy millefeuille?
Mozaika? Nejvýstižnější, co mě napadá, je kombinace kaleidoskopu
a tapiserie. Tapiserií je Evropa v tom smyslu, že mnoho rukou pra-
covalo na tom, aby vznikl jeden jedinečný obraz – ať už je to poulič-
ní výjev, nebo snad krajina, nebo událost, jako je třeba Palio, koňské
dostihy dodnes každoročně pořádané na největším náměstí v Sieně
a poprvé zaznamenané v roce 1239. Stejně tak je to kaleidoskop, kde
se bez ustání objevují tytéž barevné dílky v nových kombinacích –
vizuální pravidla toho, jak vypadá kostel, zámek, hrad, tržiště nebo
radnice, odkazy k Římu, prvky gotiky, baroka, secese nebo brutalis-
mu šedesátých let, leitmotivy jako Mínótaurus, Sirény nebo Madona
s děckem, kavárny nejrůznějších stylů i podob, řecká káva, která se
66
tak zvláštním způsobem podobá turecké, zelí a bezpočet jeho gastro-

nomických úprav. Všude se setkáváte s něčím, co je jedinečné nebo
co je v mnoha evropských jazycích označováno za „typické“, vedle
něčeho dalšího, co je vám nápadně povědomé. Povstanete, když hra-
jí lichtenštejnskou hymnu, a zjistíte, že posloucháte tóny podobné
melodii „God Save the King“. Jsou stejné, avšak jiné, jiné, avšak stej-
né. Tohle všechno dohromady vytváří onu charakteristickou evrop-
skou zkušenost, kterou moje francouzsko-řecko-britská přítelkyně
Kalypso Nicolaïdisová perfektně shrnula slovy „být doma v cizině“.
Když Thomas Mann promlouval v roce 1953 ke studentům
v Hamburku o „evropském Německu“, vysvětloval jim, že právě bo-
hatá tapiserie evropských dějin byla jedním z hlavních důvodů, proč
se ve svých osmasedmdesáti letech rozhodl po patnácti letech života
ve Spojených státech vrátit do „staré země“. Život v Evropě je, jak ří-
kal, „užší, pokud jde o prostor, širší, pokud jde o čas“. Mannovo tvr-
zení je elegantní, avšak vychází ze sporného předpokladu, který za
jeho časů málokdo zpochybňoval, že v Americe začal historický „čas“
až s příchodem usedlíků a kolonizátorů. Kdykoli vzýváme mnohovrs-
tevnost evropského odkazu, hrozí nám, že upadneme do paušalizují-
cích tvrzení o jedinečné a nedílné nadřazenosti evropské civilizace.
Čína i Indie se mohou chlubit pamětihodnostmi, které jsou stej-
ně staré a mnohovrstevné jako ty evropské. Stačí navštívit Konfuciův
chrám v Pekingu s jeho kamennými tabulkami, na nichž stojí jména
více než 50 000 úspěšných kandidátů císařských úřednických zkou-
šek za posledních sedm století. Nebo si prohlédněte výnosy indického
krále Ašóky ze třetího století před Kristem, které jsou dnes vyryty na
kovové desce na mohutném balvanu před Národním muzeem v Dillí.
Samozřejmě že tu jsou dějinné rysy, které Evropu odlišují od Číny
nebo Indie – míra rozložení politických a právních pravomocí me-
zi víc center nebo nadnárodní církev nezávislá na státu. Je důležité
to rozpoznat. Trvat na jedinečnosti, natož přirozené nadřazenosti
našeho podílu na lidské civilizaci však naprosto není třeba. Musíme
se pouze rozhodnout, čeho konkrétně si na našem dějinném odkazu
ceníme – co odvrhnout, čeho si vážit, co zachovat a co posílit – stej-
ně jako se svým odkazem nakládají Číňané a Indové.
67
Hamlet a Žlutá ponorka
Evropané mluví různými jazyky. Mnoha různými jazyky. Podle jed-

noho z předních odborníků se počet jazyků, jimiž se v Evropě mlu-
ví, odhaduje v rozmezí čtyřiašedesáti až dvou set třiceti čtyř. Nikdo
z nás nemluví všemi, ale abychom Evropě porozuměli, je lepší mlu-
vit víc než jedním.
V našem světadíle vládne silný jazykový nacionalismus. Ně-
mecký filozof Gottfried Wilhelm Leibniz už v roce 1682 zjistil, že
v němčině „je zakořeněn náš způsob života, mluvy, psaní, ba do-
konce i myšlení“. Jeho ideje rozvíjeli další němečtí myslitelé, napří-
klad Johann Gottfried Herder, který v tom kterém jazyce rozezná-
val Volksgeist, ducha národa. Na něj pak navázali slovanští učenci,
kteří z celého vějíře slovanských dialektů vypreparovali a kodifiko-
vali různé jazyky a pak pro ně vytvořili základní slovníky a sepsali
jimi literární díla. Později pod vlivem dalších německých filozofů
začali jazykoví nacionalisté uplatňovat právo na sebeurčení a nako-
nec i na vlastní suverénní stát. Tento proces politického a územní-
ho oddělování, který byl zahájen počátkem devatenáctého století,
trvá až do naší doby.
V obleženém Sarajevu jsem se v roce 1995 setkal se spisovate-
lem Alijou Isakovićem, který deset let pracoval na Slovníku výrazů
charakteristických pro bosenský jazyk. Slovník poprvé vyšel v roce
1992, když se rozpadala Jugoslávie. „Náš jazyk je naší morálkou,“
stojí v předmluvě, „a vysvětlit myšlenku bosenského jazyka nevyža-
duje nikterak velké úsilí.“ Úmyslně použil citát chorvatského vědce,
který dokazoval, že „pojmenovat jazyk podle národa, který se jím
dorozumívá, je něco zcela jednoduchého a zjevného: prostě existuje
národ a ten národ mluví svým jazykem“. Pak následuje lexikon asi
7000 slov s odkazy na bosenskou literaturu. Některá jsou skutečně
specifická, často osmanského původu, jiná jsou pouze variantami
běžných pojmů (Europa/Evropa, ethos/etos). Na rozdíl od těch, kdo
tvrdí, že bosenština je pouhým dialektem srbochorvatštiny, trvá
Isaković na tom, že jde o jazyk. V čem že je rozdíl? Ruský židovský
68
lingvista Max Weinreich s oblibou říkal, že „jazyk je dialekt s armá-

dou a válečným loďstvem“.
S rozpadem Jugoslávie se na počátku jedenadvacátého století pů-
vodní logika jazykového nacionalismu obrátila téměř naruby. O dvě
století dřív tato logika tvrdila, že „mluvíme jiným jazykem, a tak po-
třebujeme jiný stát“. Ve chvíli, kdy Černá Hora vyhlásila v roce 2006
nezávislost, se začalo ozývat: „Máme jiný stát, a tak musíme mluvit
jiným jazykem.“ Z toho, co po většinu dvacátého století bylo známo
jako srbochorvatština, vznikly čtyři údajně rozdílné národní jazy-
ky – chorvatština, bosenština, srbština a černohorština. (Podle stejné
logiky by měly existovat jazyky zvané kanadština a novozélandšti-
na.) Ačkoli srbštinu a černohorštinu lze psát cyrilicí i latinkou, po-
řád jsou všechny čtyři jazyky variantami téhož jihoslovanského ja-
zyka. Jeden můj přítel na to konto vtipně poznamenal: „Nikdy jsem
netušil, že mluvím čtyřmi jazyky!“ Úřední tlumočník ze srbštiny do
černohorštiny by mohl klidně být postavou v nějaké absurdní hře.
Když se lidé z těchto čtyř částí bývalé Jugoslávie potkají, dokonale
si rozumějí, všichni mluví tím, čemu jednoduše říkají „náš jazyk“.
Co však je ekvivalentem „našeho jazyka“ pro ostatní Evropa-
ny, z nichž většina používá mateřštiny, které jsou naprosto odlišné
a vzájemně nesrozumitelné? První odpověď, připisovaná italskému
vědci a spisovateli Umbertu Ecovi, zní, že „jazykem Evropy je pře-
klad“. Není tím míněn pouze překlad typu, jaký poskytuje tlumoč-
nická služba EU mezi jednotlivými oficiálními jazyky. Existuje také
něco hlubšího, sdílený slovník symbolů, mýtů, archetypů a citací.
Nejlepším příkladem takového překladu je Shakespearův Ham-
let. Dánský princ figuruje v literatuře i imaginaci každého evropské-
ho jazyka – týž, avšak odlišný, odlišný, avšak týž. V polštině existuje
sloveso hamletyzować (mohli bychom říct hamletovat) s významem
trýznit se neschopností učinit důležité rozhodnutí a také od něj od-
vozené podstatné jméno hamletyzowanie. A polský literární kritik
napsal o Hamletech v polské literatuře celou knihu.
Car Pavel I. zdědil ruský trůn poté, co jeho otce zavraždil mile-
nec jeho matky, což je prazvláštní ozvěnou Shakespearovy zápletky.
Když byl car Pavel na návštěvě u Josefa II., císaře Svaté říše římské,
69
ohleduplný hostitel zrušil plánované představení Hamleta, dost mož-

ná proto, že představitel hlavní role naznačil, že toho večera budou
v divadle Hamleti dva. Ruský básník Maximilian Vološin napsal, že
„Hamlet je prototypem tragédií, jež zakouší ‚slovanská duše‘, když
prochází rozpadem vůle, smyslů i vědomí“.
„Německo je Hamlet!“ napsal v roce 1844 německý liberální
básník Ferdinand Freiligrath. Měl tím na mysli to, že stejně jako
Shakespearův princ i jeho krajané bez ustání pochybují a váhají,
místo aby se vzbouřili a pomstili ducha zavražděného otce, kterého
Freiligrath ztotožňoval se „svobodou uloženou do hrobu“. Thomas
Mann v roce 1949 tvrdil, že podle Goetha „nejen Německo, ale celá
Evropa je Hamlet“ a Fortinbras, cizí vůdce, který v závěru hry při-
chází vyřešit krvavý chaos, „je Amerika“. Mám dojem, že Hamlet by
mohl docela dobře být i avatarem Evropské unie, kterou charakteri-
zuje dlouhé váhání, když se rozhoduje, aby se na konci pro žádnou
z alternativ nerozhodla. Zkrátka hamletuje.
Vedle překladu je další možností, jak čelit jazykové rozmanitos-
ti, když budou Evropané mluvit více cizími jazyky – vícejazyčnost je
protilátkou proti mnohohlasosti. Ze šetření veřejného mínění Eu-
robarometr z počátku tohoto století vyplynulo, že víc než polovina
obyvatel členských států EU uvádí znalost alespoň jednoho jiného
jazyka, než je jejich mateřština, „na takové úrovni, aby se dokázali
domluvit“. Přesně čtvrtina Evropanů v roce 2012 prohlásila, že do-
kážou hovořit alespoň dvěma cizími jazyky. Na špici jsou Lucembur-
čané, Lotyši a Holanďané, zatímco Britové jsou, jak se dalo očekávat,
v oslovské lavici. Jenže tito jazykoví omezenci se mohou spolehnout
na to, že čtyři z deseti občanů EU, kteří nejsou Brity, se domluví an-
glicky. Takhle na tom není žádný jiný jazyk.
Od časů starověkého Říma byla po dvě tisíciletí základním spo-
lečným jazykem evropských vzdělanců latina. Její znalost však byla
velmi proměnlivá a mnozí latinsky psali špatně a mluvili ještě hů-
ře. Ale latina tady byla i hluboko ve dvacátém století. V roce 1939 se
předseda britské Labouristické strany Clement Attlee zaručil za ně-
meckého židovského chlapce Paula Willera, aby mohl s matkou přijet
do Anglie, a vzal ho k sobě domů. Willer nemluvil anglicky a Attlee
70
německy, takže jeho dcera Felicity se stala rodinným tlumočníkem.

S Paulem se dorozumívali latinsky.
Nejspíš patřím k poslední generaci Evropanů, která považova-
la latinu za nezbytnou součást základního vzdělání. V zoufalé snaze
přiblížit jedenáctiletým dětem starobylý jazyk evropské civilizace
nám učitelé v roce 1966 předkládali komiksové seriály, kde se na
motorkách projížděli módně vyhlížející mladí lidé v kožených bun-
dách a povídali si latinsky. Zdálo se nám to směšné.
Své základní znalosti latiny jsem využil k promluvě pouze je-
dinkrát. Když jsem v roce 1979 přijel poprvé do Varšavy, narazil jsem
v křížové chodbě kostela svatého Antonína na pamětní desku, kde
bylo jako místo a datum úmrtí uvedeno „Katyň, 1940“. Ten nápis
vypadá zcela nevinně, ale ve skutečnosti byl výbušný. Všechny ko-
munistické režimy sovětského bloku tehdy oficiálně trvaly na tom,
že tisíce polských důstojníků zavražděných Stalinovými katy v roce
1940 v Katyni byly ve skutečnosti pozabíjeny v roce 1941 německou
invazní armádou. V Rusku nebo Polsku byste mohli přijít o práci,
kdybyste jako novinář nebo učitel říkal něco jiného. Je ostuda, že
i britská vláda v té době oficiálně prohlašovala, že ve faktech týka-
jících se této věci je nejasno, byť žádný z renomovaných historiků
nepochyboval, kdo má ty vraždy na svědomí. Ten prostý nápis beze
slov poukazoval na obrovskou lež. Když jsem u něj stál, přistoupil
ke mně polský mnich a já ukázal na datum. Celý rozčilený mě vzal
za loket a odvedl k pamětní desce Poláka, který tam měl taky na-
psáno „Katyň, 1940“. Já v té době polsky ještě neuměl a mnich za-
se nereagoval na angličtinu, francouzštinu a němčinu, které jsem
v rychlém sledu vyzkoušel. Pak jsem dostal nápad. „Fortis est veri
tas,“ řekl jsem, „et praevalebit!“ („Pravda je silná a zvítězí!“) Oči se
mu rozzářily nadšením.
Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem latinu použil v konver-
zaci. Latinou dneška je angličtina. Když si Bulhar objednává cap
puccino ve francouzské kavárně v Helsinkách, řekne to euroang
licky. Angličtina byla původně, jak ostatně samo slovo napovídá,
jazykem, kterým se dorozumívali Angličané. Z ostrova se však roz-
šířila po celém Britském impériu a stala se jazykem velmoci, která
71
ho vystřídala – Spojených států. To byl důvod, vedle toho, že zákla-

dy angličtiny si lze relativně snadno osvojit, proč je její redukovaná
verze dnes nerozšířenějším světovým jazykem. Někdy se jí také říká
„Globish“, (globálština) nebo také „Worldspeak“ (světová řeč). Nejvíc
rodilých mluvčích sice mluví čínsky, avšak anglicky mluví víc lidí,
pro které není angličtina mateřským jazykem.
Pro nás Angličany to má jeden pozoruhodný důsledek, a to že
naše angličtina se sama stala dialektem. Český disident a dramatik
Václav Havel, pozdější prezident, mi jednou řekl: „Víš, existují tři
druhy angličtiny. Jednou angličtinou mluví Češi s Italy nebo Brazil-
ci s Maďary – tam si rozumějí stoprocentně. Pak je americká ang-
ličtina, které člověk rozumí tak z padesáti procent. A do třetice je
tu angličtina, kterou mluví Angličané, a té člověk nerozumí vůbec.“
Vzhledem k tomu, že pro Angličany je typické, že v závěru věty ob-
vykle ztlumí hlas a spoustu toho buď nedořeknou, nebo neřeknou
vůbec, chápal jsem, co má na mysli. Takže jsem mlčky souhlasil.
Evropská směs jazyků dodává dnešní Evropě jisté nenápadné kouz-

lo. Koho by napadlo, že si televizní drama o dánské koaliční politi-
ce získá popularitu po celém kontinentu? Přesto na sebe televizní
seriál Vláda (v originále Borgen podle paláce v centru Kodaně, kde
sídlí dánský parlament, kabinet i Nejvyšší soud) strhl všude v Ev-
ropě pozornost. Jeho přitažlivost zčásti spočívá v tom, že můžete
naslouchat jemně drsné kadenci dánštiny – „Tak!“, „Undskyld!“ –
a z titulků pochopíte, co říkají.
Dalším kulturním referenčním bodem v Evropě je pro největší
počet Evropanů, vedle jmen legendárních fotbalistů Cristiana Ro-
nalda, Zinedina Zidana a několika dalších, pravděpodobně anglický
pop. Jednoho chladného pošmourného večera jsme se octli s britským
filmovým štábem v malém, pochmurně vyhlížejícím městě Bruntá-
le v české části Slezska a rozhlíželi se, kam bychom si mohli zajít na
skleničku. Zdálo se, že otevřeno tu nemají nikde. I v příslovečném
městě duchů by snad bylo živěji. Pak na nás z betonového nákupní-
ho centra s řadou prodejen zablikal skrz špinavé okno neon malého
baru. U viklajícího se stolu s umělohmotnou deskou seděli tři Češi
72
a zjevně povzbuzení spoustou piv zpívali z plných pivních pupků.

Jeden hrál na kytaru. Protože neměli buben, klepal si další velkou
ohnutou kovovou lžící do rytmu na plešatou hlavu. Snad měl lebku
úplně dutou, protože zněla překvapivě hlasitě. Objednali jsme si taky
velká piva. S rozveseleným triem jsem prohodil pár slov česky. Jen-
že jak navázat větší kontakt? Beatles, samozřejmě. Náš britsko-ra-
kouský režisér Fred Baker se zdvořile chopil kytary, profesionálně
kývl na bubeníka a spustil Žlutou ponorku. „We all live in a yellow
submarine…“ vyřvávali jsme unisono. Buch, buch, buch, ozývala se
hlasitě z pleše bubeníkova lžíce. „… yellow submarine, yellow sub-
marine. We all live in a yellow submarine, yelow submarine…“ Byla
to chvíle dokonalé panevropské solidarity.
V duchu britské školní tradice byla prvním jazykem, který jsem
se začal učit, francouzština. Dodnes ji považuju za nejkrásněji zně-
jící jazyk na světě. Pak jsem se, fascinován nejnovějšími německý-
mi dějinami a Thomasem Mannem, začal po boku svého řeckého
přítele Giorga, který tolik miloval zábavu, učit německy, a to velmi
systematicky v Goethe-Institutu v Prien am Chiemsee. Na rozdíl
od francouzštiny nebo italštiny nemá němčina ve světě pověst ele-
gantního jazyka, ale dokáže být krásná i hlubokomyslná. Od té doby
mám tento jazyk také rád. Když mi bylo dvacet, přidal jsem inspi-
rován polským disidentským hnutím polštinu. S každým jazykem,
který jsem se naučil, jsem se stával o něco víc Evropanem, schop-
ným vidět sebe samého jako někoho jiného – abych použil skvělou
formulaci francouzského filozofa Paula Ricoeura – a víc a víc jsem
se odpoutával od nehybných jednojazyčných jistot Anglie mého otce.
S francouzštinou, němčinou a polštinou jsem pronikl do tří
hlavních skupin evropských jazyků – románských, germánských
a slovanských –, a tak jsem mohl postoupit alespoň k dovednosti číst
noviny v italštině a ve španělštině, v holandštině, češtině a sloven-
štině. Naše malé synky Toma a Aleca (Tomka a Alika polsky) jsem
při rodinných cestách po Evropě uváděl do rozpaků, když jsem se,
s pomocí patřičné gestikulace, radostně vrhal do místního jazyka.
Určitě jsem ze sebe mnohokrát udělal hlupáka, ale už odhodlání to
zkusit, i když někdy slova jazyka toho druhého nechtěně komolíte,
73
je samo o sobě gestem vzájemného uznání a dokladem evropanství

a jako takové to bývá i oceněno.
Třebaže jazykovou diverzitu vítáme, musíme si zároveň uvědo-
mit, že Evropany také rozděluje, a to jak geograficky, tak sociálně. Ve
druhém desetiletí jedenadvacátého století, v éře národoveckého po-
pulismu, jsme si uvědomili, že jedna z hlubokých propastí dělících
evropské společnosti se zhruba shodovala s propastí mezi polovinou
lidí, kteří mluví víc než jedním jazykem, a tou druhou, která mluví
jen jedním. Ta první polovina nejspíš studovala na univerzitě, žila
ve městech nebo v prosperujících malých sídlech, cestovala po ce-
lém kontinentu a vesele konverzovala v jiné řeči, ta druhá však ne.
Političtí podnikatelé s populismem, jako je Nigel Farage v Británii,
ty druhé proti těm prvním poštvávali, když jim v podstatě říkali:
„To oni, příslušníci liberálních kosmopolitních elit, vlastní Evropu.
Evropa je dobrá pro ně, ne pro vás. Pro vás je tu národ.“ Vládnoucí
populistická strana použila v prezidentských volbách v Polsku v roce
2020 jako propagandistický argument proti liberálnímu proverop-
skému opozičnímu kandidátovi Rafału Trzaskowskému, že mluví
pěti jazyky. Což je zjevně naprosto nevlastenecké.
Možnost žít, studovat a pracovat ve vlastním jazykovém pro-
středí je pro lidský rozvoj tak základní, že je všeobecně považována
za lidské právo. Poezie je, jak se říká, to, co se ztratí v překladu. Po-
litika je na tom do jisté míry podobně. Václav Havel poté, co za sebou
měl desetiletou zkušenost ve vysoké politice, nejprve jako prezident
Československé a potom České republiky, rád připomínal svou teo-
rii, že politika je jako divadlo. Oboje je koncentrovaný a intenzivněji
prožívaný život, vysvětloval.
Měl nepochybně pravdu. Nejnadanější politici jsou zároveň her-
ci, inscipienty i autory. Jak by dopadla pro Británii druhá světová
válka, kdyby se v ní neozýval jazyk Winstona Churchilla, který také
zasloužené získal Nobelovu cenu za literaturu? Poválečnou Francii
si nelze představit bez rétoriky Charlese de Gaulla. Nebýt inspira-
tivních vět Willyho Brandta, které psal, jak jsem zjistil při studiu
jeho soukromých dokumentů, většinou zeleným fixem, pohnula by
západoněmecká Ostpolitik jen málokterým srdcem. I Havel měl
74
zelený fix obzvlášť rád – zelená byla podle něho barva naděje – a jeho
projevy zase formovaly naše představy o postkomunistické Evropě.
Nikde neplatí víc, že politika je divadlo, než ve Washingtonu.
Evropané sledují nekonečný televizní seriál americké politiky po-
zorněji než naši údajně celoevropskou politiku v Bruselu, o politi-
kách jiných evropských zemí nemluvě. Ve skutečnosti je Amerika
vedle pop music a fotbalu jedno z mála, co mají společné všichni
Evropané. Politický proces v Bruselu shledává většina Evropanů
ve srovnání s tím napínavý asi tak jako návod k obsluze myčky na
nádobí. Ve zmíněném seriálu Vláda jedna postava říká: „V Bruselu
nikdo neslyší, že křičíte.“ Já k tomu dodávám: „Brusel neumí zpí-
vat.“ Význam Evropské unie nejvíc proniká do našich srdcí i myslí
při pohledu na evropské vlajky třepotající se vedle vlajek národních
a díky Beethovenovi také při poslechu evropské hymny. Není však
náhoda, že k té hymně neexistuje oficiální text. Hudba a vlajka nás
možná spojují, jazyk však nás zarputile rozděluje.
Řím
E pluribus unum – z mnohých jediné – je dobře známé latinské motto

ze státní pečeti Spojených států. In varietate concordia je málo zná-
mé latinské motto Evropské unie, původně překládané jako „jednota
v rozmanitosti“, dnes se používají slova „jednotná v rozmanitosti“. I ten
Unii nejvíce nakloněný pozorovatel by mohl namítnout – rozmanitost
vidím, ale kde je ta jednota? Lingvisticky lze poukázat na mnohojazyč-
nost a překlad. Politicky závisí odpověď na kolísavosti vůle Evropanů
ke společnému jednání. Historicky to začíná jedním slovem – Řím.
„Všechny cesty vedou do Říma,“ tvrdí pořekadlo, které lze vy-
stopovat k francouzskému mnichovi z dvanáctého století. Doslo-
va odkazuje k silničnímu systému starořímského impéria, kde se
vzdálenosti vždy stanovovaly od jediného bodu na Foru Romanu,
75
označeného památným sloupem, jemuž se říkalo zlatý milník. O tom,

jak ta mimořádná síť vypadala, si můžeme udělat představu z mapy
známé jako Peutingerova. Je to téměř sedmimetrový pás pergame-
nu, na který jiný mnich ve třináctém století okopíroval z originálu
pocházejícího ze čtvrtého století 112 000 kilometrů silnic propoju-
jících římský svět. Podobně jako na moderních mapách jsou i na
téhle stylizovaně zdůrazněné vybrané prvky: řeky jsou tmavomod-
ré, silnice jsou zakreslené jako červené čáry a kolem jsou vyobraze-
né miniaturní domečky se vzdálenostmi vyznačenými v římských
mílích, přičemž některé z těch největších jsou lázně. Aquis Sestis
je dnešní Aix-en-Provence, Aquinco je Budapešť, Aquas Aureanas
je Kirşehir v dnešním Turecku a tak dál. Podobně jako moderní tu-
rista si i cestovatel ve čtvrtém století mohl dopředu naplánovat, ve
kterém hotelu nebo Aquibnb složí na noc hlavu.
V metaforickém slova smyslu znamená rčení „všechny cesty ve-
dou do Říma“, že „ať uděláš, co uděláš, stejně skončíš v Římě“. Pro
Evropu je nejdůležitější význam někde mezi doslovným a metaforic-
kým. Thomas Mann řekl po válce hamburským studentům, že když
se po delším čase vrátil do Říma, uvědomil si „tisíciletou perspektivu“
Evropy a jeho srdce to naplnilo „trudnomyslností nápadně podob-
nou pýše“. Goethe zase přátelům napsal, že den, kdy vkročil v roce
1786 do Říma, se „podruhé narodil, bylo to skutečné znovuzrození“,
protože „k tomu místu se přimykají dějiny celého světa“.
„Dějiny celého světa“ jsou evropocentrická nadsázka, ale G oethe
nalezl dokonalá slova, jak popsat vztah evropských dějin k Římu –
„přimykají se k němu“. Nejde pouze o to, že větší část toho, co tvo-
ří historicky Evropu, tu byla už v pozdním římském impériu. Ani
o to, že Řím nikdy úplně nevymizel z území, která kdysi ovládal.
Jde o to, že i národy žijící na územích, jež nikdy nebyla součástí Říše
římské, jsou Římem fascinovány, studují ho, hlásí se k jeho dědictví
a pokoušejí se ho reprodukovat, a to ve všech významech, které slovo
reprodukce má. Historie a mytologie, tradice a vynalezení tradice
se neoddělitelně propojují.
Obvyklá verze tohoto příběhu praví, že řecko-římskou a židov-
sko-křesťanskou civilizaci nám zprostředkoval Řím, a je na tom
76
hodně pravdy, stejně jako na tom, že jde o nevyhnutelné zjednodu-

šení. (Dnes je užitečné připomenout multikulturnímu kontinentu
s velkou a rostoucí islámskou populací, že klasické texty řecké filo-
zofie pro nás zachránili arabští učenci a knihovníci.) V době, kdy byl
Bronisław Geremek internován polským režimem dosazeným So-
věty, dělil svůj čas mezi uvažování o strategii polské demokratické
opozice a přemítání o tom, jak se ze středověku rodila Evropa. Jako
učenec nepochyboval o tom, že to byl právě sňatek Říma s křesťan-
stvím, Romanitas et Christianitas, z čeho se vytvářela pozdně stře-
dověká idea Evropy, z níž ta naše pochází.
V dalším vývoji sehrálo klíčovou roli to, že tato římskokatolická
církev (sám její název je klíčem) zasahovala na území, na nichž by-
la alespoň teoreticky nezávislá na místní sekulární moci. Katolická
církev byla první mezinárodní nezisková organizace na světě. Do
velké části východní a jihovýchodní Evropy však křesťanské posel-
ství přicházelo prostřednictvím Východořímské říše – tu známe jako
Byzanc s centrem Konstantinopolí, která se stylizovala jako „druhý
Řím“. Měl jsem jednou příležitost setkat se s ekumenickým patriar-
chou Bartolomějem I., konstantinopolským arcibiskupem, obvykle
považovaným za nejvyššího pravoslavného duchovního, v jeho po-
temnělé a staromódně vyhlížející kanceláři v Istanbulu. Naše malá
skupinka opatrně upíjela nápoj, který byl snad jen tekutý bílý cukr,
a postarší obrýlený patriarcha s bílým vousem nás přivítal na místě,
„kde už jsme nějakých 1700 let“. I když v Istanbulu je dnes jen pár
tisíc pravoslavných křesťanů, octli jsme se na hodinku, po kterou
naše setkání trvalo, v Konstantinopoli.
Po mnoho staletí bylo křesťanství nejvýznamnějším prvkem,
který Evropu v její rozmanitosti sceloval. Mám před sebou mapu zva-
nou Europa Polyglotta, kterou v roce 1741 vytvořil německý kartograf.
Vizuálně je to naprostý zmatek, drobné nápisy v nejrůznějších jazy-
cích pokrývají celou evropskou pevninu i většinu moří kolem a celé
to vypadá jako čmáranice šíleného profesora. Avšak když se na ma-
pu podíváte pozorněji, uvědomíte si, že vidíte jednu a tutéž větu ve
třiceti třech jazycích napsanou latinkou, cyrilicí, alfabetou a dalšími
abecedami: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé.“
77
Když počátkem jedenadvacátého století Evropská unie ustavila

shromáždění, které mělo sepsat „Evropskou ústavu“, vedla se živá
debata o tom, zda se má preambule ústavy zmiňovat o křesťanství.
Nakonec se ústava odkazuje pouze k „inspiraci kulturním, nábožen-
ským a humanistickým dědictvím Evropy“. Podíl obyvatel mnoha
zemí západní Evropy, kteří nevěří, je dnes dost velký – je to napří-
klad téměř polovina Holanďanů nebo víc než třetina Švédů. Někte-
ří nejvíce zapálení „Proevropané“ jsou zároveň přesvědčení ateisté.
Zatímco v padesátých letech minulého století se otcové zakladatelé
evropského projektu na křesťanství často odvolávali, byla tato nová
generace nezvratně přesvědčena, že by se hodnoty Evropské unie
neměly odvozovat od křesťanství, ale že jí cestu vydláždilo dědictví
evropského osvícenství sedmnáctého a osmnáctého století a vědecká
revoluce. Pravdy, na nichž tato Evropa stojí, měly být empirické, vě-
decky ověřitelné, založené na faktech, ne zjevené pravdy náboženské.
Humanistické pravdy, ne články víry, ale rozumové principy. Motto
na mapě téhle nové Evropy, přeložené do všech jazyků, nebude „Ot-
če náš, jenž jsi na nebesích“, nýbrž spíše rada, kterou dal v osmnác-
tém století německý filozof Immanuel Kant ve svém zásadním eseji
o osvícenství: Sampere aude! (Odvaž se vědět!)
Avšak i hluboce přesvědčený ateista musí uznat historický fakt,
že bez křesťanství by Evropa, tak jak ji dnes známe, nebyla. Příznač-
né je, že i tato základní shoda je protkána rozpory. Křesťanskou Ev-
ropu dělí západní a východní rituál, římskokatolický a pravoslav-
ný. Jeden pravoslavný teolog nesměle naznačil, že římské katolictví
je protimluv, protože být katolický znamená být univerzální. Stej-
ně je Evropa od reformace rozštěpena na církev katolickou a vícero
druhů protestantství. Skotská zdravotní sestra, která doprovázela
v šedesátých letech 19. století spisovatele Roberta Louise Steven-
sona na cestách po Evropě, shledala, že Francouzi jsou „milí lidé“,
a odsuzovala skutečnost, že žijí pod vládou „hříšného člověka“. Měla
tím na mysli papeže. V mé velice protestantské škole v Sherborne
jsem v šedesátých letech 20. století dostával věrohodné informace,
že chlapce z konkurenční katolické školy v Downside hnali k co nej-
zuřivějším sportovním výkonům mniši v kapucích, kteří na konci
78
ragbyového hřiště bušili do bubnů. Je ještě v živé paměti, že v něko-

lika evropských zemích bylo za „smíšené“ považováno i manželství
mezi příslušníky katolické a protestantské církve.
Způsob uvažování starých náboženství mají stejně jako doktríny
mrtvých ekonomů vliv i na ty, kteří jim už dávno nevěří. Jak si všiml
izraelský filozof a politolog Šlomo Avineri, židovský ateista, katolic-
ký ateista a islámský ateista nevěří každý v jiného Boha. Když mluví
Němci o dluhu, používají výraz Schuld, jehož významem je také vi-
na a je zatížený luteránskou konotací hříšnosti. I současná Evropa
je poznamenaná znepokojivým a provinilým vztahem křesťanských
církví k evropským Židům a dlouhým a hluboce zakořeněným ne-
přátelstvím k islámu.
Je tedy Evropa jednotná ve své rozmanitosti? Ano, ale je také roz-

dělená ve svých nejhlubších jednotách. Totéž platí i o jejím napo-
dobování Říma. Tento zvyk, který Evropu definuje, pochází z časů
bezprostředně poté, co došlo k tomu, co obvykle nazýváme pádem
Říše římské. Gótský válečnický král Theodorich Veliký, sídlící ve
městě Ravenně, kde předtím bývala římská posádka, vtáhl v roce
500 triumfálně do hlavního města Říma. Nejprve se zastavil v chrá-
mu svatého Petra s hrobem prvního Kristova apoštola, poté oslovil
stále ještě existující římský Senát a „slíbil, že s Boží pomocí dodrží
bezvýhradně vše, co vyhlásili předchozí římští císaři“. Následoval
tradiční imperiální postup – pro lid zápasy v cirku a rozdávání po-
travin, ono pověstné „chléb a hry“.
O tři sta let později vložil v roce 800 papež franckému válečnic-
kému králi Karlu Velikému na hlavu císařskou korunu a stvrdil tím,
že skutečný „druhý Řím“ je na Západě, a ne v Konstantinopoli. Karel
Veliký pak si nechal do své pečeti vepsat slova „obnovená Říše řím-
ská“. Tak se zrodila Svatá říše římská, zvaná německy Reich, prav-
děpodobně nejpodceňovanější státní útvar v evropských dějinách.
Adolf Hitler se chlubil, že jeho Reich bude „tisíciletý“, třetí říše však
trvala pouhých dvanáct let na rozdíl od té první, která skutečně tisíc
let vydržela. Definitivně skončila až v roce 1806, kdy poslední císař
Svaté říše římské František II. abdikoval a stal se pouhým rakouským
79
císařem Františkem I. Voltaire s erudicí novinového sloupkaře vtip-

koval, že ta říše nebyla ani svatá, ani římská a ani říše. Pro většinu
jejích poddaných však tím vším po většinu staletí byla.
Když zajdete v Cáchách na mši do kostela Karla Velikého, jako
jsem to v roce 2017 udělal poprvé já, možná také pocítíte něco z my-
stiky Svaté říše římské. Cestou úzkým nádvořím ke katedrále si
nemůžete nevšimnout starých římských kamenů, které byly znovu
zabudovány do vysoké zdi po vaší levici. Majestátními bronzovými
dveřmi, pocházejícími z doby kolem roku 800, vkročíte dovnitř a po-
myslíte si, že jimi musel procházet i sám Karel Veliký. Projdete ko-
lem sochy vlčice ze třetího století před Kristem, té, která mohla kojit
Romula a Rema, než myticky založili Řím, a jste uvnitř původního
kostela, dokončeného rovněž kolem roku 800. Má osmiboký půdo-
rys, jsou v něm na sebe navazující galerie, klenba s barevnými pásy
a zlatavá mozaika a působí stejně byzantsky jako římskokatolicky.
Velký vliv na podobu katedrály měl kostel San Vitale v Ravenně, pa-
třící do byzantského „exarchátu“, která se po Theodorichově smr-
ti stala byzantskou metropolí. Při stavbě byly tehdy patrně použity
kameny a mramor z Ravenny.
Jak už to v Evropě bývá, část toho starého je ve skutečnosti no-
vá – od devatenáctého století je buď obnovená, nebo upravená. Na
galerii v prvním patře je však ke spatření skutečný trůn z desek
z římského mramoru, na němž byli „římskoněmečtí“ králové koru-
nováni od desátého do šestnáctého století. (Císařem se král stal až
poté, co to v Římě vyhlásil papež.) Nad hlavou vám sem skrze dým
kadidla mihotá záře svící z obrovského kruhového svícnu, zhotove-
ného ve dvanáctém století na příkaz krále a císaře Fridricha Barba-
rossy – ano, toho, který stále podřimuje uvnitř kopce Kyffhäuseru
v Duryňsku a čeká, až ho Evropská rada povolá, protože se nedoká-
že dohodnout na příštím rozpočtu EU.
Když se obrátíte k vysoké gotické chórové části na východní stra-
ně, spatříte za zlaceným oltářem vyvýšené a krásně zlatem zdobené
místo, kde mají být (a nejspíš je to pravda) uloženy kosti Karla Veliké-
ho. Po straně oltáře přitáhne váš pohled nádherný kříž zhotovený pro
jeho syna Lothara, vykládaný drahými kameny a polodrahokamy, ve
80
středu s původní římskou kamejí císaře Augusta. Kadidelnice se hou-

pají, kolem zlata a drahých kamenů se vznáší dým kadidla. Z ochozu
nahoře je slyšet sborový zpěv, samozřejmě latinsky „Agnus Dei, qui
tollis peccata mundi, miserere nobis“ („Beránku Boží, který snímáš
hříchy pozemské, smiluj se nad námi“). Jste v roce 2017 i v roce 1217.
Jste v Římě, v Ravenně, v Byzanci – a v Severním Porýní-Vestfálsku.
Královská cesta evropské historie vede z Říma přes Ravennu
a Cáchy k tisíciletému období Svaté říše římské a odtud k jejím ná-
sledovatelům. Po konci studené války, která Evropu dělila, mi v de-
vadesátých letech minulého století Bronisław Geremek řekl, že se
snažil přesvědčit Francouze, Němce a Italy – jsou přece, volně řeče-
no, dědici území vytvořených pro tři syny Karla Velikého –, že dneš-
ní Evropa má být spíš otonská než karolinská. Jinými slovy, měla
by, podobně jako se o to snažila dynastie založená Otou I., císařem
Svaté říše římské z desátého století, zahrnovat východ střední Ev-
ropy. Setkání císaře Oty III. s polským králem Boleslavem u hrobu
umučeného svatého Vojtěcha v Hnězdně v roce 1000 je „významným
datem evropských dějin“, vysvětlil Geremek v roce 1998 většinově
německému publiku při přebírání Ceny Karla Velikého v Cáchách.
Není náhodou, že polské slovo król a české slovo král je odvozeno
od Karla, konkrétně Karla Velikého. Německý výraz „kaiser“ a bul-
harský či ruský „car“ jsou zase verzemi „Caesara“.
V roce 1027 se vydal král Knut, tehdy vládce většiny dnešní
Skandinávie a navíc i Anglie, do Říma, aby se zúčastnil císařské ko-
runovace krále Konráda II. papežem Janem XIX. „Rád bych, abyste
věděli,“ psal cestou zpátky do Dánska svým anglickým poddaným,
„že tam na oslavách Velikonoc bylo velké množství šlechticů v čele
s naším pánem Janem a císařem Konrádem … všichni mě s úctou
uvítali a poctili nádhernými dary.“ Člověk okamžitě rozpozná lehce
nejisté chvástání typické pro lídry z částí Evropy, které nejsou tak
zcela v centru. „V Bruselu, Berlíně a Paříži se k nám chovali s ne-
smírnou úctou,“ oznamují dodnes tito politici domů. Jakže to rád ří-
kal v devadesátých letech britský premiér John Major, náš novodobý
Knut? Ale jistě, Británie „je v srdci Evropy“.
Ještě odvážnější historický nárok zazněl z Ruska. Krátce poté,
81
co se v roce 1453 Konstantinopole zmocnili osmanští Turci, se rus-

ký panovník Ivan III. oženil s neteří posledního byzantského císaře
Sofií Palaiologovnou a v Moskvě si podle byzantského vzoru zřídil
honosný dvůr. Jeho pravoslavní ideologové poté přišli s teorií, že
Moskva je „třetí Řím“ – jakožto náboženský a imperiální následník
byzantského „druhého Říma“. Mnich Filofej ze Pskova Ivanovi III.
napsal: „Jsi jediným císařem křesťanů v celém všehomíru… Neboť
dva Římy padly, třetí vyvstal a čtvrtý nebude.“
Jak moc se mýlil. Byly už nejméně tři Římy a čtvrtý, pátý a šestý
měly přijít. Remaků filmového hitu Řím nebude nikdy dost. Když se
Napoleon v roce 1804 sám korunoval na francouzského císaře, po-
užil dvě koruny – vavřínový věnec ze zlata připomínající starý Řím
a repliku koruny Karla Velikého. Obřadu v katedrále Notre Dame
se zúčastnil papež Pius VII. a přečetl stejný text, který četl papež
Lev III. o tisíc let dříve při investituře Karla Velikého. Následujícího
roku se Napoleon korunoval králem Itálie a použil přitom železnou
lombardskou korunu, kterou počínaje Fridrichem Barbarossou no-
sili všichni císaři Svaté říše římské. Když tedy v roce 1806 Svatá říše
římská formálně zanikla, byl už nový rádoby římský šéf připraven
ve startovním bloku.
A tak to šlo dál. Mussolini použil pro symbol svého fašistické-
ho hnutí starořímské pruty (fasces). Jeho „il Duce“ bylo odvozeno od
latinského dux, jak se v šestém století v Itálii říkalo oblastním vo-
jenským velitelům. I Mussolini označoval italský fašismus za dědice
„univerzální civilizace“ starověkého Říma. Adolf Hitler řekl během
večeře ve válečném štábu svým spolustolovníkům, že římské im-
périum bylo „jediným skutečně velkým státním a politickým útva-
rem v dějinách“. Kdyby Řím sám sebe neoslabil tím, že přijal křes-
ťanství, pokračoval inspirován zlidovělou verzí Nietzscheho, mohl
Huny porazit a mohli jsme mít zcela jinou Evropu. Jak byli němečtí
císaři jako Karel Veliký a jeho následníci troufalí, vám dojde, „když
pomyslíte na to, jak často tito muži táhli přes Alpy“. Jejich impéria
vždycky hleděla na jih, ne na východ. V březnu 1942, kdy jeho armá-
dy podobně jako Napoleonovy uvízly v ruské zimě, mudroval Hitler
nad tím, že za tisíc let možná nějaký zmatený učitel žákům řekne:
82
„To, co dělal Hitler na východě, bylo dozajista dobře míněno, ale

venkoncem úplně hloupé – měl se vydat na jih.“
Když se po válce demokratičtí političtí vůdci rozhodli založit Ev-
ropské hospodářské společenství, kam se vydali podepsat zakládající
smlouvu? Samozřejmě do Říma. Při podpisu smlouvy onoho dešti-
vého březnového pondělí v roce 1957 to odkazy na starověký Řím jen
dunělo. „Není vhodnější místo než Věčné město, které by se mělo stát
svědkem naší naděje,“ prohlásil belgický politik Paul-Henri S paak,
považovaný za jednoho z otců zakladatelů Evropské unie. „Právě v Ří-
mě, kdysi hlavním městě antického světa, byly brilantně položeny
politické, právní i sociální základy naší dnešní civilizace,“ řekl ni-
zozemský ministr zahraničí Joseph Luns. „Dnes stejně i my v tom
samém Římě pokládáme základy nové Evropy v naději, že bude jed-
notná, silná a prosperující, jako byla kdysi ta v dobách římských cí-
sařů.“ První kancléř Spolkové republiky Německo Konrad Adenauer
poněkud opatrněji poznamenal, že „velké společné dědictví, jehož je
město Řím navždy svědkem, je zároveň varováním i nadějí“.
Koncem šedesátých let minulého století, když jsem poprvé přijel na

kontinent, bylo Evropské společenství stále víceméně totožné s im-
périem Karla Velikého z roku 800. Teprve v roce 1973, když k tomuto
šestému nebo sedmému Římu přistoupily Británie, Irsko a Dánsko,
začali do hájemství Karla Velikého pronikat nekarolinští barbaři.
Jenže i my barbaři jsme svým vlastním osobitým způsobem poku-
kovali po Římu a snažili se ho napodobovat.
Otázka Říma je dodnes stěžejním politickým problémem Ev-
ropy. Je to otázka, zda jednota, či rozmanitost. Každá další generace
se ptá: „Jak se Evropě povede nejlépe?“ Někdo říká: „Víc jednoty, víc
Říma.“ Takhle zní tisíce tónů bruselských projevů. „Nikoli, více roz-
manitosti a méně Říma,“ oponují jiní. Ne jeho nápodoba, ale naopak
to, co historik Walter Scheidel nazývá „útěkem od Říma“, dodávalo
našemu kontinentu dynamiku. Scheidel rozšiřuje starou tezi, podle
níž je historickým klíčem vysvětlujícím nebývalý hospodářský vze-
stup Evropy právě její rozmanitost, a tvrdí, že zejména „postřímský
polycentrismus“ kontrastující s centralizovanou jednotou asijských
83
impérií proměnil Evropu v prostor, kde se zrodila modernita: „Bez

polycentrismu by modernita neexistovala.“ Scheidel si však zároveň
klade otázku, zda by to platilo i v případě, kdyby předtím neexisto-
val Řím. Řím, před nímž nelze uniknout, avšak o němž lze také snít.
Jednota a rozmanitost jsou jin a jang Evropy, její teze a antiteze,
věčně se snažící polapit svou prchavou syntézu. Když příliš tlačíte
na jednotu, začne se vnucovaný svazek rozpadat. Když příliš prosa-
zujete rozmanitost, začnou mezi sebou Evropané bojovat. Nakonec
někdo napochoduje a začne tu spoušť uklízet, stejně jako Fortinbras
ve finále Hamleta. (Fortinbrasem by se mohli stát Číňané.) Svatá ří-
še římská vytrvala tak dlouho právě proto, že v sobě spojovala hlu-
bokou sjednocující mystiku s tím, co historik Peter Wilson nazývá
„rámcem zachovávajícím lokální a zvláštní svobody … respektují-
cím rozmanitost, autonomii a odlišnost“. Při vyjednávání o odliš-
nostech, píše Wilson dál, „závisel úspěch obvykle na kompromisech
a zamlžování. Ačkoli navenek císařství zdůrazňovalo jednotu a řád,
ve skutečnosti fungovalo proto, že přijalo neshody i nespokojenost
jako trvalé prvky vnitřní politiky.“ Jestli vám to zní povědomě, po-
važuju to za známku naděje, a nikoli zoufání, pokud nám jde o bu-
doucnost dnešní Evropské unie.
Západ za studené války
V sedmdesátých letech se pořád ještě zdálo, že jednotná Evropa je

nesplnitelný sen, protože se ve svém středu štěpila. V roce 1975, to
mi bylo dvacet, jsem jel do Berlína, rozděleného centra rozdělené-
ho kontinentu. Za peníze, které jsem si vydělal jako zahradník prací
v obecním parku, jsem se vydal na dlouhou celonoční cestu vlakem
napříč severoněmeckou rovinou, tou, kterou před třemi desetiletím
překonával za zcela odlišných podmínek můj otec. V deníku mám zá-
znam o „naštvaném Turkovi“, měl na sobě něco oranžového a modré
84
džíny a dlouho do noci pronášel zlostnou řeč proti imperialismu

obecně a anglickým imperialistům zvlášť, a taky o Polákovi milost-
ně dorážejícím na „neuvěřitelně nevinně vypadající“ sedmnáctile-
tou anglickou školačku, která se chtěla stát baletkou. Pak jsem zcela
vyčerpaný usnul.
Spánek je pravděpodobně důvodem, proč nemám zápis o svém
prvním přejezdu železné opony – v mém případě to byla hranice me-
zi Západním a Východním Německem – a ani o tom druhém, z Vý-
chodního Německa do prazvláštní enklávy Západního Berlína, tehdy
zcela obehnaného Berlínskou zdí. Ačkoli zeď měla oficiální označení
„ochranná zeď proti fašismu“, všichni věděli, že byla vybudována ni-
koli proto, aby zabránila západoberlínským fašistům vnikat do Vý-
chodního Německa, které ho obklopovalo, nýbrž proto, aby zabra-
ňovala obyvatelům Východního Německa uprchnout do Západního
Berlína. Tento „ostrov v rudém moři“ byl uzavřen o čtrnáct let dříve,
13. srpna 1961, takže teď už to bylo impozantní opevnění sestávají-
cí z několika zdí za sebou, strážních věží, plotů, příkopů bránících
přejezdu aut a uhrabaných pískových „pásů smrti“.
Historie dělení Evropy je dlouhá a často šlo o dělení na „Západ“
a „Východ“. Poslední rozdělení však neměly na svědomí evropské
mocnosti bojující o nadvládu nad srdcem kontinentu, jak tomu by-
lo vždy od doby Caesarovy až po éru Adolfa Hitlera, nýbrž dvě su-
pervelmoci, které mezi sebou vedly studenou válku – tento pojem
použil George Orwell už v roce 1945. Mezi roky 1914 a 1945 Evropa
sama sebe rozervala na kusy tím, co Winston Churchill nazval no-
vou třicetiletou válkou. O roli Fortinbrase se podělily Sovětský svaz
a Spojené státy, které začaly rozervané kusy sbírat. Ruské impérium
hrálo v evropských záležitostech významnou roli už dlouho. Spojené
státy byly v důsledku toho, jak vznikly, i díky kultuře čímsi jako zá-
mořskou novou Evropou. Ani Sovětský svaz, ani Spojené státy však
nelze jednoznačně označit za evropskou zemi.
Evropané po celá staletí diktovali lidem ve vzdálených zemích
podmínky, za jakých mají žít. Jenže teď se karty obrátily. Nebo spíše
byly rozdány zčásti jinak – v roce 1945 byly zámořské državy Bri-
tů, Francouzů, Holanďanů a Portugalců pořád nedotčené. Francie
85
v den, kdy se v Evropě vyhlašovalo vítězství, krvavě potlačovala li-

dové protesty v Alžírsku. Evropa se tak octla v podivně dvojznačné
situaci – byla současně kolonizátorem i kolonizovaným. Pořád ješ-
tě někoho držela v hrsti, avšak někdo jiný držel v hrsti ji. Nejstarší
z evropských zámořských říší, ta, která patřila Portugalsku, se v An-
gole a Mosambiku definitivně rozpadla zhruba v té době, kdy jsem
poprvé přijížděl do Berlína.
Hranice, které byly na mapě Evropy svévolně nakresleny, změ-
nily zásadním způsobem životy mnoha lidem jen proto, že se octli na
jejich špatné straně. Podívejme se například na místo jménem Stein-
stücken. V roce 1787 získala vesnice Stolpe, ležící ve venkovské krajině
na jihozápad od Berlína, zemědělskou parcelu mimo vlastní obec. Na
konci devatenáctého století se Stolpe i s částí tohoto pozemku s něko-
lika domy – říkalo se jí už Steinstücken – staly součástí lesnaté obce
Wannsee, která byla v roce 1920 připojena k Velkému Berlínu. Když
se v létě 1945 Spojené státy, Sovětský svaz, Velká Británie a Francie
dohodly na definitivním rozdělení Hitlerova hlavního města na oku-
pační sektory, byly hranice narýsovány podle hranic městských čás-
tí Velkého Berlína. Všech dvanáct hektarů Steinstückenu se tak stalo
součástí amerického sektoru a také tím, co se po faktickém sloučení
tří západních sektorů stane Západním Berlínem.
Potom v srpnu 1961 Východní Německo Západní Berlín nepro-
dyšně uzavřelo a Steinstücken se stal samostatným miniaturním
Západním Berlínem, malým ostrůvkem „Západu“ uprostřed „Vý-
chodu“. Přestože od Západního Berlína dělil Steinstücken necelý kilo-
metr, postavila tu americká armáda přistávací plochu pro vrtulníky,
aby sem mohla dopravovat vojáky. Na jejím místě je dnes památník
v podobě vrtulníku a děti tu mají na hřišti dokonce vrtulníkovou
prolézačku. Ale nešlo o americké vojáky – ti, když odtud odstarto-
vali, mohli být den nato v Texasu. Šlo o lidi, kteří tu žili. O tom, v ja-
kém světě jste se octli, rozhodlo, na které straně ulice stál váš dům.
Tudy se táhla nová frontová linie mezi Západem a Východem.
Když jsem poprvé přijel do Berlína, byl jsem nadšený, že jsem na
místě, kde se tvoří světové dějiny. Mé vzrušení z velké části prame-
nilo z toho, že jsem nevěděl, jakým směrem se ty dějiny ubírají. Byl
86
jsem jako člověk, který skočí do zátoky proslulé silným a zrádným

dmutím moře a nepodívá se předtím do tabulek, jestli bude příliv,
nebo odliv. Plave, cítí sílu slapových proudů, ale netuší, zda ho ne-
sou k pevnině, nebo naopak unášejí na moře.
Ohlédneme-li se zpět – což je schopnost, která může jak osvětlovat,

tak zatemňovat – zdá se být zřejmé, že nás proud unášel směrem
k demokracii, k Západu, ke svobodě a k většímu sjednocení Evropy.
Řecko, Španělsko a Portugalsko zahájily přechod od diktatury k de-
mokracii. Británie předvedla svůj slavný zdravý rozum a v roce 1975
v referendu odhlasovala, že setrvá v Evropském společenství. Nej-
větší podporu mělo setrvání v Anglii a u konzervativců, nejostřeji
se stavěli proti labouristé a Skotsko. Dokonce i můj euroskeptický
otec hlasoval pro setrvání ve „společném trhu“.
V témž roce předložil belgický premiér Leo Tindemans Evrop-
ské radě, jak se tehdy začalo říkat shromáždění devíti premiérů člen-
ských států společenství, kde padala zásadní rozhodnutí, „Zprávu
o Evropské unii“. Doporučil, aby se společenství proměnilo v unii
se společnými volbami do Evropského parlamentu, společnou mě-
novou a hospodářskou politikou, volným pohybem lidí bez hranič-
ních kontrol a koordinovanější zahraniční politikou, čímž předjímal
mnohé z toho, co se mělo v následujících pětačtyřiceti letech usku-
tečnit. Mezitím se političtí představitelé šesti největších průmyslo-
vých demokratických zemí – Spojených států, Francie, Západního
Německa, Itálie, Británie a Japonska (Japonsko pro tyto účely patří
k „Západu“) – sešli na neformálním summitu na zámku Rambouillet
jihozápadně od Paříže. O rok později se k tomuto úzkému uskupení
přidala Kanada, čímž vznikla skupina, kterou dnes známe jako G-7.
Liberální hospodářské reformy zároveň vnesly do západoevropských
ekonomik novou dynamiku.
Na druhé straně železné opony se sovětský blok naopak začal
propadat do období hospodářské a politické stagnace. Pár dnů před-
tím, než jsem tehdy nasedl na vlak do Berlína, byla v hlavním měs-
tě Finska podepsána mezinárodní „politická deklarace“, která ve-
šla ve známost jako Helsinský závěrečný akt. Předcházelo jí dlouhé
87
dohadování mezi sovětskou stranou, toužící po formálním uzná-

ní dominantního postavení ve východní Evropě (jaltskou dohodou
z února 1945 bylo Sovětům přiznáno jen nejednoznačně), a americ-
kou politikou détente a její německou variantou zvanou Ostpolitk,
jež bude navždy spojena se jménem kancléře Willyho Brandta.
Dohoda z roku 1975 odstartovala „Helsinský proces“ kontrol-
ních konferencí, které přinesly vznik nové politické dynamiky v ze-
mích, jako bylo Polsko, Maďarsko a Československo. Disidenti citovali
zmínky Závěrečného aktu o podpoře lidských práv a zvlášť o podpoře
kontaktů mezi lidmi, aby zdůvodnili své požadavky adresované ko-
munistickým vládcům, kteří úmluvu podepsali. Při zpětném pohledu
vidíme přímou linku od Helsinek k pádu komunismu v zemích, jež
následně vstoupí do NATO a do Evropské unie a rozšíří tak klíčové
instituce Západu z časů studené války. Z toho, co se dosud nazývalo
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, se následně stane
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jak ji známe dnes.
Nějak takhle by se ten příběh dal shrnout v učebnici dějepisu.
Jenže tento vývoj rozhodně nebyl nevyhnutelný. Metafora s příli-
vem a odlivem je vlastně zavádějící, protože naznačuje přirozený
a nezastavitelný proces. Celá řada inteligentních a dobře informo-
vaných lidí se však v době, kdy se tento proces odehrával, domníva-
la, že vývoj jde opačným směrem. Když tehdy seděli státníci, jako
byl Helmut Schmidt, západoněmecký kancléř po Willym Brandtovi,
a francouzský prezident Giscard d’Estaing na zámku Rambouillet,
hleděli zasmušile do talířů s předkrmem a báli se, že doznívající
následky dramatického zvýšení cen ropy (tzv. ropného šoku) z do-
by před dvěma roky oslabí Západ hospodářsky stejně, jako už byl
oslabený politicky.
Zdálo se, že Spojené státy jsou naprosto zkompromitované osud-
nou kombinací vietnamské války a aféry Watergate. New York, sym-
bol kapitalismu, téměř zbankrotoval. Americký ministr zahraničí
Henry Kissinger se obával, že v Portugalsku, které se zbavilo pravi-
cové diktatury, zvítězí komunismus. Nového portugalského ministra
zahraničí Maria Soarese varoval, že je velké riziko, že dopadne jako
socialistický vůdce první fáze ruské revoluce Kerenskij, kterého brzy
88
smetli radikálnější Leninovi bolševici. Soares nevzrušeně odpověděl,

že Kerenským rozhodně být nechce, na což Kissinger drsně opáčil:
„Ale to nechtěl ani Kerenskij.“ V bývalé portugalské kolonii Angole
se silám podporovaným Kubou a Sovětským svazem podařilo pře-
vážit nad silami, za nimiž stály Spojené státy. Italská komunistická
strana získala v roce 1976 ve volbách víc než třetinu hlasů, skonči-
la těsně za křesťanskými demokraty a zdálo se, že je na vzestupu.
Itálií a Německem otřásaly útoky levicových teroristů a dochá-
zelo i k vraždám významných průmyslníků a politiků. V Itálii Rudé
brigády unesly a zabily bývalého křesťanskodemokratického předse-
du vlády Alda Mora. Když jsem v Západním Berlíně zašel do jakéhosi
klubu u jezera, jeden můj nový kamarád mi řekl: „Víš, nedávno tady
vybuchla bomba RAF.“ V prvním okamžiku mi přišlo divné, proč by
to Britské královské letectvo dělalo, ale pak mi došlo, že měl na mysli
Frakci rudé armády, extrémně levicovou teroristickou organizaci,
které se říkalo také skupina Baader-Meinhofová. Pravicoví Němci
se obávali, že jejich demokracii trvající necelých třicet let ohrožuje
revoluční levice. Levicoví Němci se zase domnívali, že demokracii
ohrožují příliš silné represe zprava. Jednoho dne jsem seděl v soudní
síni, kde probíhal proces s jedním z teroristů z RAF. Den nato jsem
viděl film Německo na podzim, působivou pochmurnou koláž nato-
čenou předními německými filmaři, vyjadřující obavy, že Spolko-
vá republika Německo je na pokraji čehosi, co připomíná fašismus.
V dubnu 1978 jsem s jedním starým fašistou i obědval. Nemám
na mysli fašistu ve volném slova smyslu, jak ho užívali tvůrci filmu,
ale fašistu s velkým F, protože sir Oswald Mosley byl ve třicátých
letech skutečně vůdcem Britského svazu fašistů. V jeho malém, ale
velkolepém sídle z napoleonské éry ve francouzském Orsay, skromně
pojmenovaném Temple de la Gloire, mě přivítala jeho žena Diana,
jedna ze slavných sester Mitfordových. Připadala mi ledově chladná.
Společnost tvořil katolický monsignore v nejčernější černi, několik
neurčitých Britů z vyšší třídy a někdo, koho jsem v deníku popsal ja-
ko „trochu ošuntělého, avšak zdvořilého jediného Francouze“. V jed-
nu chvíli se Mosleyho zeptal, o čem se na našem konci stolu bavíme.
V mém deníku o tom stojí:
89
„Nous disons,“ zaburácí O. M. přes celý stůl francouzštinou

stejně anglickou, jako byla Churchillova. „Nous disons que le
Marxisme est totalement fini!“ (Říkáme, že marxismus je totál-
ně vyřízený.)
Dál pak komentuju „zvláštní představení tohoto osamělého krále,

který se pořád drží nad vodou, obklopený svým dvorem, hlásající
sebejistě smrt této konfese, která momentálně ovládá dvě pětiny
světové populace“. Ne komunismus, ale fašismus je totalement fini,
pomyslel jsem si. (O čtyřicet let později jsme zjistili, že fašismus je
tu zpátky, v neposlední řadě právě v Rusku Vladimira Putina. Ka-
leidoskop se nikdy nezastaví.)
Helsinský závěrečný akt, oslavovaný následující generací jako
dějinný katalyzátor osvobození východní Evropy, byl naopak Alexan-
drem Solženicynem, krátce předtím vypovězeným autorem Souos
troví Gulag, ostře zkritizován jako akt hanebné kapitulace Západu.
Řada středoevropských a východoevropských disidentů s jeho názo-
rem souhlasila. Sovětští vůdcové považovali Helsinky za triumf, kte-
rý jim zajistil formální uznání uspořádání Evropy po roce 1945, po
němž dlouho toužili. Alarmisté prohlašovali, že tím Východ vyhrál
studenou válku. Dokonce i opatrný a uvážlivý historik J. M. Roberts
napsal v prvním vydání svých Dějin světa z roku 1976, že Sovětský
svaz dosáhl nyní „průmyslové a vědecké základny, která se vyrovná
základně Spojených států“ a Spojené státy „nejsou nadále tím svě-
tovým lídrem, jímž ještě před deseti lety byly“. Atlas Světové banky
v roce 1975 zcela vážně evidoval ve Východním Německu vyšší příjem
na hlavu než ve Velké Británii. O několik let později vydal francouzský
filozof a novinář Jean-François Revel knihu Jak zanikají demokracie.
Z bezpečného přístavu následující generace nás to svádí zvo-
lat: „Jak absurdně se všichni pletli!“ a v určitém smyslu by to byla
i pravda. Takhle se věci nevyvinuly. Ale v jiném a možná důležitěj-
ším smyslu by to byl velký omyl. Právě to, jak moc západní politici
i intelektuálové v sedmdesátých letech viděli, a dokonce přeceňovali
slabiny západních demokracií a sílu soupeřícího východního bloku,
vedlo Západ k tomu, aby pod tímto tlakem své úsilí doma i v zahraničí
90
vystupňoval. Dalo by se dokonce říct, že Západ studenou válku vy-

hrál, protože se tolik bál, že ji prohraje. Je to ve srovnání s počát-
kem jedenadvacátého století poučný kontrast. Od přelomu tisíciletí
se Západ, opojený úspěchem a neschopný si připustit žádného vý-
znamného systémového rivala, oddal samolibosti a pýše. Podívejme
se však, co se dělo poté.
Počátkem osmdesátých let 20. století, po této studené sprše strachu,

nabyla studená válka na intenzitě. V té době lidé mluvili o konci poli-
tiky „détente“ a o „druhé studené válce“, a tenhle termín se dokonce
propracoval i do knih o historii. Jenže původní studená válka nikdy
neskončila. Pro obě strany bylo détente pokračováním studené vál-
ky jinými prostředky.
Ne že by se většina lidí den co den probouzela s myšlenkou, že
jsou ve válce. Mnozí Západoevropané mé generace považovali dě-
lící čáru železné opony za cosi stejně přirozeného jako fyzické geo-
grafické hranice. Svět tvořený dvěma bloky dvou jaderných velmoci
pro ně byl cosi zcela normálního. Když jste na ně trochu zatlačili,
uznali, že frontová linie „Západu“ je nahodilá a že pro ty, kdo uvízli
na druhé straně, to není nic pěkného. Přesto se ledacos zlepšilo –
například ze Steinstückenu vedl přímo do Západního Berlína kus
silnice. Většina obyvatel západní Evropy stejně na Východ nejezdila.
Když jsem se v létě 1978 přestěhoval do Západního Berlína natrva-
lo, překvapilo mě, kolik jeho obyvatel nikdy nepřešlo do východní
části vlastního města. Žili zády ke zdi. Na jejich duševní mapě bylo
Toskánsko nebo Provence blíž než Sasko nebo Duryňsko. Sibiř za-
čínala na Checkpoint Charlie.
Také politicky byla spousta Západoevropanů s tímto stavem
věcí spokojená. Jeden francouzský spisovatel o tom poznamenal:
„Tak moc milujeme Německo, že jsme rádi, že jsou dvě.“ Když jsem
asi dva měsíce po pádu Berlínské zdi dělal interview s britským mi-
nistrem zahraničí Douglasem Hurdem, žoviálně pohovořil o systé-
mu, „ve kterém jsme čtyřicet let docela spokojeně žili“. Musel jsem
mu připomenout, že lidem na druhé straně systému se tak docela
spokojeně nežilo.
91
Proč zrovna moje dvacetileté já odmítalo považovat toto rozdě-

lení za normální? Co mě tak neodvratně táhlo na Východ? Zvýšená
intenzita studené války? Typicky anglická chuť cestovat a touha po
dobrodružství? Četl jsem moc špionážních románů? Johna le Carré
jsem zrovna nečetl, ale zhltl jsem všechno, co napsal Graham Greene.
O pár let později, když mi bylo dvacet pryč, jsem se málem stal anglic-
kým špiónem, ale (bohudík) jsem se rozhodl zachovat si nezávislost,
abych mohl psát o politice, nebo jak jsem přemrštěně tvrdil, „stát
se špiónem pravdy“. Byl příčinou pocit, že oba, můj otec i dědeček,
bojovali ve válkách a tohle byla ta moje? Samozřejmě přijatelnější,
protože nebylo pravděpodobné, že v ní budu zraněný nebo zmrza-
čený. Součástí toho koktejlu pohnutek mládí byla i silná touha, aby
lidé, kteří měli méně štěstí než já, mohli získat víc ze svobod, které
jsem si užíval. Když se ohlížím zpět, dochází mi, že jsem se tehdy
díval na Británii skrz růžové brýle, jaké mohl mít nasazeny jen pri-
vilegovaný bílý Angličan, který tráví většinu času v zahraničí. Dnes
se na zemi, kde jsem se narodil, dívám kritičtěji.
Lidé jsou vždycky vedeni smíšenými motivy. Podvědomě v so-
bě odrážíme ducha doby i místa, kde jsme vyrůstali. Trvá roky, než
odhalíme skryté důvody, které zapříčily naše jednání. Ale nakonec
záleží jen na tom, co uděláme.
Friedrichstrasse, východ
Koncem srpna 1975 jsem poprvé přešel přes hranice do Východního

Berlína, když jsem předtím zdolal betonový labyrint (tak trochu Knó-
sos) podzemního hraničního přechodu ve stanici Friedrichstrasse.
Zapsal jsem si každý detail: „trochu zmatený dav visel na hrdelním
pokřiku, který se linul z reproduktorů“, povinná výměna pěti tvr-
dých západoněmeckých marek za pět měkkých marek východoně-
meckých, které vám vydali v zalepeném igelitovém pytlíku. K mému
92
zděšení a zároveň potěšení si mě vyhlédl „zachmuřený úředník“, kte-

rý mě vedl „kolem zamřížovaného vchodu zamčeného na řetěz, pak
oprýskanou okrově vymalovanou chodbou do stejně okrové míst-
nosti – tam stál stůl, dvě židle, nad tím holá žárovka…“ Následovala
„fantasticky důkladná a opravdová prohlídka“ všeho, co jsem měl
v kufru a v kapsách včetně kapesního diáře, šekové knížky, bankovní
karty Barclays a lístečků z knihovny. „Jste student?“ „Kde?“ „Co stu-
dujete?“ „Dějiny,“ řekl jsem. Odvedl mě k východu a dveře za mnou
dal opět na řetěz. Mínótauros mě vpustil na Východ.
Byl jsem naivní a hlavu jsem měl plnou studenoválečných klišé,
ale pořád jsem si zachovával dostatečný odstup, abych zaregistroval,
jak moc se tahle zkušenost „komicky“ podobá všem nadsazeným
očekáváním toho, co se děje, když člověk překročí železnou oponu.
Následujících pět let jsem se v přestávkách mezi studiem historie
v Oxfordu a v Berlíně sám školil v tom, jak se žije pod vládou komu-
nistů. Procestoval jsem Jugoslávii a pak se přihlásil na „pokrokový
zájezd“ do stále ještě stalinistické Albánie – byl to jediný způsob, jak
se tam dostat. Před odjezdem nás instruovali, že na tomto pokro-
kovém výletu musíme mít vlasy ostříhané nakrátko. V naší skupi-
ně bylo sedm marx-leninských učitelů z Leedsu a bývalý policista
sloužící v Indii, kterého všichni oslovovali Mr Godsave, tedy Pan
Božechraň; říkal o sobě, že jede „poznat nepřítele“. Když se autobus
vracel do hotelu pouze pro cizince, obehnaného vysokým drátěným
plotem jako nějaký koncentrační tábor, náš průvodce pronesl: „Jak se
u vás říká: ‚Východ, nebo Západ, nejlepší je domů návrat!‘“ Později
jsem se vydal na sedm týdnů trvající cestu přes celý sovětský blok
z východního Berlína do Sofie, kde jsem na hrbolatých silnicích de-
moloval citlivé italsky naladěné odpružení beznadějně nepraktické
tmavomodré Alfy Romeo.
Od roku 1978 jsem žil v Západním Berlíně, odkud jsem neustále
vyjížděl dál na Východ. Když jsem pak od roku 1980 bydlel ve východ-
ním Berlíně, procestoval jsem celé Východní Německo. Často jsem
profrčel přes zeď do Západního Berlína, abych se sešel s přáteli –
a vždycky jsem si přitom moc dobře uvědomoval, že kdyby se mo-
je východoněmecká přítelkyně pokusila udělat totéž, skončila by ve
93
vězení, nebo by ji dokonce mohli zastřelit. Jako britský občan cestující

autem jsem musel používat hraniční přechod na Friedrichstrasse,
kterému jsme všichni říkali Checkpoint Charlie. Vlastně se tak jme-
novalo americké kontrolní stanoviště, v té době malá budka, kolem
které člověk obvykle přejel bez jakýchkoli formalit. Na východoně-
mecké straně stála uprostřed opevnění, jemuž jsme říkali Zeď, sou-
stava ponurých stavebních buněk, kde jsem často strávil „kontrolou“
půl hodiny. Když teď píšu tento text, mám vedle sebe štůsek starých
tmavomodrých britských pasů, jejichž stránky jsou plné východo-
německých hraničních razítek a vstupních víz do zemí sovětské-
ho bloku. Bylo jich tolik, že jsem si musel pořizovat stále nové pasy.
Když zavřu oči, v mé čichové paměti se vynoří pach kabiny pa-
sové kontroly – plast předstírající, že je dřevo, laciný mycí prostře-
dek, vlhké boty a zpocená podpaží. Určitě jsem v té buňce strávil celé
hodiny a zíral přitom na jedinou dekoraci na stěně, tlustou plexisklo-
vou desku, kde vyvedeno velkým rudým písmem stálo:
Bertolt Brecht:
Velké Kartágo
vedlo tři války.
Bylo stále mocné
po té první,
stále obyvatelné
po té druhé.
Nebylo však k nalezení
po té třetí.
Časem mě pohraničníci už poznávali. „Vypadáte pobledle,“ řekl mi

jednou jeden bodře. „Měl byste trávit víc času na slunci jako já.“ Jiná
mladá pohraničnice se zase nedokázala ubránit a pravidelně pro-
nášela narážky na „Frau Tatscha“, která ji něčím očividně temně
fascinovala.
O hodně později jsem se s tou paní Thatcherovou a dalšími pro-
minentními osobnostmi oné doby setkal – s Helmutem Schmidtem,
Valérym Giscardem d’Estaingem i Erichem Honeckerem. Tolstoj ve
Vojně a míru tvrdí, že to nejsou vládci, kdo fakticky tvoří dějiny, jak
94
si oni i historici myslí. Jsou jen loutky a jsou až směšní tím, jak jim
nedochází, že je někdo vodí na šňůrce. Myslím, že se plete. Jak uka-
zuje příklad jeho krajana Michaila Gorbačova, důležití lidé někdy
prostě důležití jsou – i když ani z poloviny tak důležití, jak si sami
obecně rádi myslí. Má učňovská léta mi však přinesla velký dar: po-
znání „té druhé Evropy“ očima mužů a žen, kteří se do učebnic dě-
jepisu nedostanou.
V té době uplynulo od roku 1945 stejně dlouho jako dnes od ro-
ku 1989. V hotelové restauraci v rumunském Brašově jsem zaslechl
dvojici, která mezi sebou rozmlouvala v jidiš. Dal jsem se s nimi
do řeči banální, avšak vždycky užitečnou otázkou: „Odkud jste?“
„Původem z Polska, potom z Melbourne a teď z Izraele.“ Herman
byl polský Žid, kterému se nějak podařilo přežít čtyři roky v naci-
stickém koncentráku. Nikdy nezapomene datum 15. dubna 1945,
kdy ho v Bergen-Belsenu osvobodily britské jednotky. Protože to
souviselo s tématem mého doktorandského výzkumu, zeptal jsem
se ho, jestli v koncentračních táborech zažil solidaritu, nebo do-
konce projev odporu. „Podívejte, my jsme nebyli lidé. My jsme byli
čísla,“ odpověděl.
Ve východním Berlíně jsem v jedné umělecké galerii potkal ve-
lice kultivovanou německou Židovku, která se ve třicátých letech
minulého století stala komunistkou. S manželem, taky členem ko-
munistické strany, se jim podařilo z třetí říše uniknout a najít úto-
čiště v Sovětském svazu. Manžel se stal obětí jedné stalinské čistky
a strávil roky v gulagu, kde si zničil zdraví, zatímco ona byla nasaze-
na do pracovního oddílu. „Matka Kuráž intelektuálka,“ zapsal jsem
si do deníku. O řadu let později jsem se s hlubokou lítostí dozvěděl,
že na mě donášela Stasi.
Jeden z mechaniků, kteří se snažili, aby moje Alfa Romeo ne-
ztroskotala na hrbolatých východních silnicích, pocházel z Memel
landu, dnes litevské Klajpedy. Jeho matka, podobně jako mnoho dal-
ších německých uprchlíků, přišla o život během dlouhého a zoufalého
útěku před Rudou armádou postupující na západ. Neznal své jméno,
neznal jméno rodičů, a dokonce ani nevěděl, kdy se narodil. V sirot-
činci mu datum narození přidělili – 12. dubna.
95
V mé oblíbené hospůdce na rohu v tehdy bezútěšném, drsném,

dnes však gentrifikovaném východoberlínském Prenzlauer Bergu
jsem se jednou dal do řeči s urostlým mládencem v tričku s logem
University of California. Když se ujistil, že jsem skutečně anglický
student historie, a ne špicl od Stasi, odvyprávěl mi svůj příběh. Jeho
rodiče žili v Západním Berlíně, ale on, tehdy tříletý, v noci, kdy by-
la v roce 1961 uzavřena hranice, přespával u prarodičů ve východní
části města. Komunistické úřady mu nedovolily, aby se připojil k ro-
dičům. Čas od času přijížděl na návštěvu jeho otec v nablýskaném
mercedesu a přivezl mu dárky ze skvělého Západu. Taky to tričko.
Ke svému překvapení jsem zjistil, že v údajně revolučních ko-
munistických režimech přežívá víc starší předválečné Evropy než
v údajně reakčních demokraciích v Západní Evropě. Komunismus,
v neposlední řadě i v důsledku pomalejšího hospodářského vývo-
je, paradoxně mnoho věcí zakonzervoval. Na první pohled to bylo
vidět ve zchátralých grandhotelech střední Evropě, ve varšavském
Bristolu, v pražské Paříži, budapešťském Gellértu, kde neobyčejně
podrobné jídelní lístky obsahovaly položky jako „Želví polévka dle
lady Curzonové“. (Proč zrovna želví polévka dle „lady Curzonové“?
ptá se absurdně můj diář.) Ne že by se většina těch lahůdek skuteč-
ně dala objednat. Když mi jednou v rumunském Temešváru podával
číšník jídelní lístek, rovnou se mi svěřil: „Es sagt sehr viel aber gibt
sehr wenig“ (Namluví toho spoustu, ale máme z toho jen maličko.)
Ve starých městech a vsích zbudovaných Němci v Banátu a Sed-
mihradsku, kde v sedmdesátých letech ještě žila spousta německých
obyvatel, jsem si připadal, jako kdybych se procházel obrázkovou
knížkou o Německu, vysoké gotické štíty a ulice dlážděné kočičími
hlavami, kde úrodnou půdu okolních polí obdělávaly pluhy taže-
né koňmi. „Grüss Gott,“ pozdravil mě okouzlující farář v městečku
Sackelhausen (dnes Săcălaz) a zeptal se, odkud jsem. „Ach, Oxford,“
zvolal jemnou a libozvučnou němčinou. „Znáte Newmana?“ Vzhle-
dem k tomu, že kardinál John Henry Newman zemřel v roce 1890,
to byl poněkud nečekaný dotaz.
Postřehy to byly povrchní, ale časem jsem pronikl hloub. S no-
vými známými, jako byl například východoberlínský farář Werner
96
Krätschell, se kterým jsem se spřátelil na celý život, či vytříbený lite-

rární badatel z Výmaru Eberhard Haufe a další intelektuálové, s nimiž
jsem trávil dlouhé hodiny debatami v kavárnách ve Varšavě, v Praze
a v Budapešti, jsem objevoval kvality kulturního života, jaké na Zápa-
dě buď jako by chyběly, nebo jen vegetovaly. Podobalo se to království,
kde, jak řekl básník Paul Celan o svých rodných Černovicích z časů
před holocaustem, „žili lidé a knihy“. Myšlenky se braly stejně vážně
jako armády. Na náboženství stále záleželo. V obývacích pokojích se
muzicírovalo u piana jako v románech z devatenáctého století. Existo-
valy tu čas i prostor pro přátelství. Západ byl snad bohatší, co se týče
peněz, ale pokud šlo o čas, zdálo se, že bohatší je Východ. Rozhovory
tu byly zvláštním způsobem intenzivnější. Na Západ jsem se vracel
se stejným dojmem, který dobře vystihl americký spisovatel Philip
Roth: „Já pracuju ve společnosti, kde jako spisovatel můžu všecko,
avšak na ničem nezáleží, zatímco čeští spisovatelé, které jsem potkal
v Praze, nemůžou nic, avšak záleží u nich na všem.“
Nic z toho, na co jsem narazil, nemá smysl si idealizovat. Vždyc-
ky jsem chápal, že nejde o nic jiného než o Shakespearovo „sladké
jsou mnohdy plody protivenství“; tato slova jsem později použil ja-
ko titul knihy esejů založených na mých zkušenostech. Copak bych
mohl ignorovat všechny ty stesky a stížnosti, které mi lidé prozra-
zovali, když se ujistili, že nepracuju pro tajnou policii? I já jsem si
samozřejmě uvědomoval, že tajná policie sleduje taky mě. Po před-
stavení Goethova Fausta ve východoněmeckém Schwerinu mi kdosi
pošeptal: „Pozor, Faust pracuje pro Stasi.“ Když mě pak představitel
Fausta pozval domů na skleničku, pokoušel se ze mě vydolovat, co
doopravdy ve Východním Německu dělám. Pak jsem si jednou ve vý-
chodním Berlíně sedl na skleničku s kamarádem Markem Woodem,
který tu pracoval jako dopisovatel Reuters, a do rána jsme popíjeli
a klábosili. V jednu chvíli zazvonil telefon a ozvalo se: „Koukám, že
jste si dali přídavek.“ Odposlouchávači Stasi se už evidentně chtělo
do postele, aby se pořádně vyspal. (Když Východní Německo zkola-
bovalo, měl jsem možnost přečíst si svazek, který si na mě Stasi ved-
la, a následně vypátrat informátory a důstojníky tajné policie, kteří
mě sledovali, a promluvit si s nimi. Napsal jsem o tom knihu Spis.)
97
Nicméně člověk, který čerpá své představy z filmu Životy těch

druhých, by mohl nabýt dojmu, že život za zdí byl jen policejní útlak
a lidé toužebně očekávali osvobození. Tak to nebylo. Většina lidí si
dokonce nedokázala představit, jak by k nějakému osvobození mohlo
dojít. Všichni ještě měli v čerstvé paměti sovětskou invazi do Česko-
slovenska v roce 1968, která zadusila naděje pražského jara. Copak
probůh je možné zbavit se supervelmoci s jadernými zbraněmi, která
byla ochotná poslat tanky, aby nás rozdrtily? Vypadalo to, že v roce
1975 se Západ v Helsinkách smířil s trvalým rozdílením Evropy na
západní a východní. Komunistická propaganda začala pro způsob,
jímž se po sovětské invazi Československo vrátilo k normám sovět-
ského typu, používat výraz „normalizace“. Většina lidí vzala tuto
nenormální normálnost jako dlouhodobou realitu a snažila se s ní
co nejlépe vyrovnat.
V porovnání s tím, jak vypadal život před deseti či patnácti le-
ty, se situace skutečně trochu vylepšila. Bylo možné se dostat k bytu
v novém paneláku, pořídit si hi-fi soupravu a barevnou televizi, a do-
konce, když jste si pár let počkali, koupit malé auto, třeba polski fiat
(v Polsku licenčně vyráběná verze Fiatu 500), chrastící východoně-
mecký trabant, krabicovitou sovětskou ladu nebo plechovou rumun-
skou dacii. Na Východ se dostávalo víc západního spotřebního zboží,
hudby, filmů a televizních programů. Rozdělení Evropy sice bylo na
oko zpečetěno a dořešeno, avšak dělící linie byla stále průchodnější
a Helsinská dohoda i západoněmecká Ostpolitik, prosazující mezilid-
ské kontakty mezi Východem a Západem, tento proces usnadňovaly.
Většina východních Němců směla cestovat pouze uvnitř sovět-
ského bloku. V mém tehdejším východoněmeckém „autoatlase“ ani
jiné mapy nebyly. Poláci, Maďaři, Češi a Slováci však mohli na Západ
cestovat stále víc. V Praze jeden člověk, kterého jsem si v deníku za-
znamenal pouze jako Jiřího, strávil spoustu hodin opravami mého
auta. Vyprávěl mi přitom, že mu trvalo sedm let, než získal nezbyt-
ná povolení a peníze, aby mohl jet na čtrnáct dnů do Paříže. Proto-
že českoslovenští občané nemohli legálně získat víc než 12 dolarů
na den, vezli s manželkou jídlo v konzervách a spali v autě. I tak to
pro ně byl skvělý způsob, jak oslavit desáté výročí svatby. Když jsme
98
se loučili, Jiří mi řekl: „Až zas přijedete do střední Evropy, zavolej-

te mi.“ Bylo to poprvé, kdy jsem někoho slyšel říct „střední Evropa“
s odkazem na přítomnost.
Mnohé bylo možná lepší než před deseti lety, avšak horší než
„na Západě“. Lidé jako Jiří se o tom nyní mohli přesvědčit a propast
se dál prohlubovala. Ti, které jsem potkával, mi dopodrobna vyprá-
věli o nekonečném nedostatku všeho, špatné kvalitě spotřebního
zboží, nejrůznějších malicherných omezeních, byrokracii, která je
připravuje o čas, o indoktrinaci marxismem-leninismem ve školách
a na univerzitách, lhaní a cenzuře. Mám doma na stěně pořád plakát
grafika Manfreda Schütze k Heineho básni Německo: Zimní pohádka
ve východoberlínském Deutsches Theater. Manfred chtěl, aby okraje
plakátu lemovaly, samozřejmě že ironicky, německé národní barvy
z časů před rokem 1914, tedy červená, bílá a černá. Cenzoři postrá-
dající smysl pro humor nařídili černou odstranit. Napravil jsem to
tím, že jsem plakát nechal černě zarámovat.
Obecnou nespokojenost nejlépe zachycovaly politické vtipy –
téhle komodity nebyl nikdy nedostatek. „Jaký je rozdíl mezi kapita-
lismem a komunismem? V kapitalismu je člověk vykořisťován člo-
věkem, zatímco v komunismu je tomu naopak.“ „Co se stane, když
komunisté ovládnou Saharu? Během týdne bude nedostatek písku.“
„Co je to smyčcové kvarteto? Východoněmecký orchestr po návratu
z turné na Západ.“
Skvělí statistici ze Světové banky sice došli k závěru, že příjem
na hlavu ve Východním Německu předstihl příjem na hlavu v Britá-
nii, ale protože jsem tam žil, věděl jsem, že je to nesmysl. Rozhodně
jsem nevěřil všemu, co mi bylo řečeno. Opakoval jsem si Herodoto-
va slova: „Mým úkolem je zaznamenávat, co lidé říkají, avšak nijak
mě to nezavazuje jim věřit.“ Kdykoli to tedy bylo možné, ověřoval
jsem si to. Přiznávám, že jsem nebyl vždycky zcela objektivní. Ne-
spokojenost jsem vyhlížel a po nesouhlasu pátral. Ale nakonec, když
jsem si sedl ke psaní, popisoval jsem skutečnosti, které jsem zjistil,
co nejpoctivěji a nejpřesněji. Součástí té skutečnosti většinou nebyl
otevřený, natož široce rozšířený odpor proti komunistické vládě.
Výjimkou bylo Polsko.
99
Když jsem v červenci 1979 poprvé přijel do Polska, ubytoval jsem se

na tři noci v bytě u jednoho dělníka z oceláren v Nové Huti, čtvrti vy-
budované komunistickým režimem kolem obrovských oceláren na
předměstí Krakova. Měla být proletářským protipólem katolického,
konzervativního a bolestně krásného města Krakova, kdysi hlavní-
ho města království. Ve dveřích mě uvítal veselý obtloustlý chlapík,
od pasu nahoru nahý, a udělal mi hrnek velice horké a velice sladké
kávy. Víc rukama než slovy mi vysvětlil, že jeho žena – což znázor-
nil gestem naznačujícím obrovská prsa – je pořád ještě v práci. Pak
se s pivem v ruce usadil před televizi a dál sledoval svůj western.
„Byt se dá srovnat s těmi, které jsem viděl ve Wandsworthu,“ po-
znamenal jsem si s odkazem na zchátralé betonové bloky obecních
bytů, páchnoucích odpadky a močí, do kterých jsem docházel bě-
hem prázdninové brigády na bytovém odboru této zcela neoslnivé
čtvrti na jihu Londýna. Malý, příjemně vytopený byt s tekoucí vodou
a vlastním záchodem byl nepochybně výrazným zlepšením životních
podmínek oproti těm, v nichž žili předci mého hostitele. Co však mu
může systém nabídnout jiného, uvažoval jsem, kromě větší televize,
ve které uvidí víc westernů, nebo snad výlet na opravdový Západ?
Ze všeho nejvíc překvapoval uprostřed této vzorové socialistické
zástavby pohled na nový kostel ve tvaru Noemovy archy s velkým
křížem na přídi. Postavili ho během posledního desetiletí a finanč-
ně i dobrovolnou prací na něj přispěli i přes odpor komunistických
úřadů obyvatelé města. Slavnosti zasvěcení „Nejsvětější Panně Marii,
královně Polska“ arcibiskupem krakovským kardinálem Karolem
Wojtyłou se zúčastnilo na 50 000 lidí – zhruba čtvrtina obyvatel Nové
Hutě. Když jsem do Polska přijel já, byl už Wojtyła papežem Janem
Pavlem II. a celé Polsko vzrušila jeho první, zcela bezprecedentní
návštěva rodné země. Obrovskou louku Błoniu, táhnoucí se až do
centra Krakova, zaplnily dva miliony lidí, kteří viseli na každičkém
papežově slově, modlili se s ním, zpívali s ním a hlasitě se na něj
obraceli. Na Vítězném náměstí ve Varšavě lidé skandovali: „Chceme
Boha v knihách, ve školách, chceme Boha v nařízeních vlády…“ De-
vět dnů, po které papežova návštěva trvala, to vypadalo, jako kdyby
se vláda komunistů vypařila. Existovala jen polská společnost. Muži,
100
ženy i děti si poprvé uvědomili, že miliony jiných cítí totéž, a okusili

sílu, která pramení ze solidarity.
Víc jsem se o tom, v čem duchovní síla polského papeže spočívá,
dozvěděl během večeře v malé, krátce předtím otevřené soukromé
restauraci v lesích nedaleko Krakova. (Menu bylo mnohem kratší
než v prázdných grandhotelech, jídlo však bylo mnohem chutnější.)
Otec Róży Woźniakowské, historik umění Jacek Woźniakowski, byl
potomek šlechtické rodiny a blízký Wojtyłův přítel. Ne zrovna štíhlá
Róza s krátkými světlými vlasy se pořád nakažlivě smála, když mi
vyprávěla o jídle, jehož název mi přeložila jako „Nelsonova střeva“ –
tedy „dršťky à la Nelson“. Vyrůstala v oáze kultivované a vlastenec-
ky orientované rodiny a přátel, kteří se dokázali od komunistického
režimu, jímž pohrdali, zcela odpoutat. Když se v roce 1976 chystala
na cestu do Paříže, dozvěděla se o brutálním potlačení dělnických
protestů ve městech Radomi a Ursusu, a přišlo jí, že ve vnitřní emi-
graci už nechce žít.
Strávila několik úžasných měsíců v Paříži a ve Vídni, užívala si
Západu, učila se německy (shodou okolností v Goethe-Institutu, do
jehož pobočky v Prien am Chiemsee jsem chodil i já) a pak se vráti-
la na univerzitu do Krakova. Záhadná smrt jednoho ze spolužáků ji
přivedla k tomu, aby se podílela na založení Výboru studentské so-
lidarity. Uspořádali přednášku s názvem „George Orwell: co všech-
no z knihy 1984 je dnes skutečností?“. Policie účastníky rozehnala.
Obrátila se na místního kněze, který patřil k rodinným přátelům,
a ten zařídil, že se přednáška konala u něj v kostele. Tam už policie
nevnikla. Po další protestní akci byla zadržena na osmačtyřicet ho-
din s místními prostitutkami. „Mělo to pro mě velký smysl,“ řekla.
„Víte, jak ty ženy žijí?“
O čtyřicet let později se Róża Thunová – tak se jmenuje provda-
ná – stane členkou Evropského parlamentu, kde všemi silami bude
bojovat proti plíživému autoritářství, které nastupuje v její vlasti, a za
jednotnou a svobodnou Evropu. Stejně jako Barrosa a Solanu, kteří
pocházejí z jižní Evropy, ji k vášnivému odhodlání pohánějí zážitky
z mládí, kdy musela žít v diktatuře. Stroj paměti.
V deníku, který jsem si za své návštěvy Polska v roce 1979 psal,
101
používám pro nové přátele, jako je Róża, zkratku PLO – Polská libe-
rální opozice. Ve Varšavě jsem se tehdy setkal s jedním z nejodváž-
nějších lidí, spisovatelem a aktivistou Władysławem Bartoszewským.
Vysoký, šlachovitý a trochu nahrbený muž s nosem jako orlí zoban –
na jeho velice realistickou sochu dnes můžete narazit v Sopotech na
pobřeží Baltu – se vyznačoval tím, že chodil, jedl a mluvil rychleji
než kdokoli, koho jsem kdy potkal. Jako vězeň s číslem 4427 přežil
víc než šest měsíců v Osvětimi a víc než šest let ve stalinských vězni-
cích, když se postavil na odpor další diktatuře. Při obědě v restaura-
ci odporného stalinského Paláce kultury mi zplna hrdla a s kadencí
kulometu sdělil: „Počítáme s tím, že ruské impérium se v jedena-
dvacátém století zhroutí!“
102
NA VZESTUPU (1980–1989)
Na vzestupu
(1980 — 1989)
103
104
Boj za svobodu
V Gdaňsku jsem v úterý 19. srpna 1980 prošel modrošedou kovovou

branou Leninových loděnic do nové kapitoly evropských dějin. Ob-
rovské a rozlehlé loděnice na břehu Baltského moře, někdejší pýchu
polského komunistického režimu, teď okupovali dělníci, kteří stávko-
vali proti údajnému „dělnicko-rolnickému státu“. Z Gdaňska se stalo
koordinační centrum stávek šířících se po celé zemi, dokud režim
neuznal vytvoření nezávislých odborů, tedy něčeho v komunistic-
kém světě naprosto nebývalého. Nový odborový svaz dostal jméno
Solidarność – Solidarita – a rychle se proměnil v národněosvobo-
zenecké hnutí. Na svém vrcholu měla Solidarita asi deset milionů
členů a vydržela šestnáct měsíců, než byla vyhlášením stanného
práva potlačena, nikoli však zlikvidována.
Dnes už víme, že stávka v gdaňských loděnicích zahájila dekádu
politické transformace, která vyvrcholila v roce 1989 pádem komu-
nistické nadvlády v celé střední Evropě. Při jednání u převratného
kulatého stolu na jaře 1989 vyjednali představitelé znovuobnovené
Solidarity ukončení vlády komunismu v Polsku. Brzy následovalo
Maďarsko. Pak přišlo na řadu Východní Německo, když 9. listopa-
du toho roku padla Berlínská zeď, a Československo, kde o osm dnů
později začala sametová revoluce Václava Havla. Právě tyto událos-
ti vedly k ukončení studené války rozdělující Východ a Západ, které
tolik Evropanů považovalo za téměř přirozenou věc.
O této budoucnosti jsem však tehdy, když jsem jako pětadvace-
tiletý vzrušeně stál před šedomodrou branou loděnic, ozdobenou teď
105
květinami, vlajkami a velkou fotografií polského papeže, nic nevěděl.

Nad hlavami se nám jako gigantické kobylky tiše vznášely mohutné
jeřáby. Bylo horko a mladý dělník, který držel po levé straně brány
hlídku, byl od pasu nahoru nahý a na paži měl pásku v polských ná-
rodních barvách, červené a bílé. Zkontroloval můj pas, potom pasy
rakouských a brazilských novinářů, kteří přijeli se mnou, oznámil,
odkud pocházíme, a brána se nám otevřela. Když nás odváděl po pří-
jezdové cestě k velké budově z červených cihel, dvojitý špalír dělní-
ků v modrých kombinézách a botách s kovovými špičkami tleskal,
jako kdybychom osobně přiváželi podporu svých zemí. „Brazílie!
Rakousko! Anglie!“ volali. Když o tom teď píšu, uplynulo už čtyřicet
let, ale nikdy nezapomenu na výraz ve vrásčitých, neoholených tvá-
řích, pach loděnic, hřející slunce, napětí a odhodlání. Byla to jedna
z oněch chvil, kdy se sejdou naděje i dějiny.
Z reproduktorů se nesla stávková hlášení, vlastenecké písně
a taky „Yellow Submarine“ od Beatles. Stávkující nejrůznějšího vě-
ku posedávali na slunci, pokuřovali, pili však jen vodu nebo čaj.
Jedním z prvních opatření stávkového výboru byl zákaz alkoho-
lu. Velké koše s jídlem, které přinášeli spřátelení farmáři, se pro-
měňovaly v housky se salámem a se šunkou, položené mezi zpola
vypitými sklenicemi čaje na třech úzkých řadách zasedacích stolů
uprostřed velkého sálu. Seděli u nich muži a ženy z víc než dvou set
továren z celého baltského pobřeží a brzy k nim měli přibýt další
z ještě vzdálenějších míst. Probíhal historický okamžik vytvoření
mezipodnikového stávkového výboru. Na stole před každou dele-
gací bylo na přeložených arších papíru rukou napsáno jméno to-
várny, kterou zastupovala.
Všude kolem jsem viděl podomácku vyrobené plakáty, letáky
a samizdatové časopisy, většinou tištěné na jednoduchých ručně
ovládaných reprodukčních strojích – tahle technologie měla blíž ke
Gutenbergovi než k dnešku. Nejmodernějším komunikačním zaří-
zením v místnosti byly malé kazetové magnetofony. Delegáti z jiných
továren si na ně nahrávali klíčové okamžiky z dění v Leninových lo-
děnicích a pak je doma přehrávali kolegům, někdy přes reproduk-
tory „závodního rozhlasu“.
106
„Proletáři všech továren, spojte se!“ hlásal velký červený trans-

parent vyvěšený nad branou loděnic a parafrázoval provolání Karla
Marxe „Proletáři všech zemí, spojte se!“ tak, aby mířilo proti komu-
nistickému státu. Po celou dobu stávky stála v průčelí sálu Lenino-
va socha a její sokl sloužil jako místo příhodné k odložení sklenic
s čajem a nedojedených obložených housek. Nad předsednickým
stolem, kde seděl stávkový výbor, však teď visel krucifix. Dělnická
revoluce ve znamení kříže! Západní levičáci byli zmatení. „Jak mů-
že vůdce dělníků věřit v Boha?“ vykřikoval španělský režisér Luis
Buñuel. „To je protimluv.“ Pozdě odpoledne se před provizorním
oltářem postaveným v jedné z bran sloužila mše a reproduktory ji
přenášely do okolí. Nad jinou branou visela cedule s ručně psanými
slovy: „Madona taky stávkuje.“
Všude se míhal, skoro tančil a poskakoval hubený muž s mo-
hutným knírem, jaký nosili v sedmnáctém století polští šlechtici.
Výraz v tváři měl živý a rychle se mu proměňoval, stejně jako Cha-
plinovi. Jediná chvíle, kdy se zdálo, že si sedmatřicetiletý nezaměst-
naný elektrikář Lech Wałęsa v klidu sedne, bylo svaté přijímání. Na
jedné fotografii místní kněz otec Henryk Jankowski Wałęsovi vklá-
dá do úst hostii a za jeho hlavou je vidět místo pozlaceného barok-
ního oltářního obrazu s anděly a archanděly baterie fotoaparátů, na
něž se reportéři snaží zachytit to, čemu se říká „fotka za milion“. Po
mši měl Lech – všichni stávkující mu říkali jen křestním jménem –
pronést večerní modlitbu. Vylezl na střechu dodávky, aby ho přes
bránu s girlandami květin bylo vidět, a rychle, vtipně a nespisovně,
ale velmi působivě promluvil k zástupu lidí venku. Každou chvíli
je rozesmál. Nikdo by si tehdy nedokázal představit, že z něj bude
vůdce celonárodního hnutí, v roce 1983 dostane Nobelovu cenu mí-
ru a v roce 1990 se stane prvním prezidentem svobodného Polska.
Lidé často citují spisovatele Williama Faulknera: „Minulost není
nikdy mrtvá. Dokonce ani neminula.“ V jednom, avšak velmi důleži-
tém smyslu je tohle tvrzení hluboce nepravdivé. Minulost je nevrat-
ná, což spočívá v tom, že nikdy znovu nenabudeme, co jsme tehdy
pociťovali – i když okamžik, o který jde, je tak zásadní a formativ-
ní, že z paměti nikdy nevymizí. Důvod, proč nejdou obnovit pocity,
107
jaké to bylo tehdy, když jsme tam stáli, spočívá v tom, že dnes víte
a nemůžete nevědět, co následovalo. Většina dramat našeho života
však pramení z toho, že nevíme, co přijde dál. Zkuste se podívat na
záznam fotbalového zápasu, jehož výsledek už znáte. Že to není to-
též? S revolucí, se zamilováním, s dětstvím i s životem je to stejné.
V neděli před mým příjezdem byl před branou do loděnic na
místě, kde bylo v prosinci 1970 bezpečnostními silami zastřeleno ně-
kolik dělníků, kteří vyšli na protest do ulic, vztyčen prostý dřevěný
kříž. (V srpnu 1980 bylo jedním z prvních požadavků stávkujících
vybudování trvalého pomníku; dnes se tam tyčí památník s třemi
kříži.) Na provizorní kříž někdo připíchl list papíru s několika verši
z Byronovy básně „Džaur“, kterou přeložil polský Byron Adam Mic-
kiewicz a učí se ji žáci ve školách:
Boj za svobodu kdysi začal,

krvácející otec jej odkáže synovi,
často beznadějný, je vždy vítězný.
Ten, kdo na kříži zanechal toto poselství, slovo „krvácející“ vynechal.

Tady už k žádnému krveprolití dojít nemělo.
Ty verše se pro mě staly osobním mottem. Evropa – ta moje Evro-

pa – byla a pořád je bojem za svobodu. Cítil jsem se vždy nejšťast-
něji tam, kde evropské téma kráčelo ruku v ruce s tématem svobo-
dy, a tam, kde se Evropa dostávala se svobodou do střetu nebo kde
jí svoboda byla lhostejná, jsem byl nejvíc zdrcený. Třebaže dokonalé
svobody se nikdy dosáhnout nedá, je něčím mnohem víc než pouhou
absenci diktatury. Té je ovšem nutno se vždycky zbavit hned zkraje,
tak jako to nedávno dokázali Španělé, Portugalci a Řekové.
„Mým Španělskem je Polsko,“ poznamenal jsem si prosinci 1980
do zápisníku. „Jako G. O. a italský člen domobrany.“ Narážel jsem na
pasáž z knihy Pocta Katalánsku, kde George Orwell popisuje krátké
setkání s italským dobrovolníkem, který stejně jako on bojoval během
španělské občanské války na straně republikánů, a o něco obecně-
ji na to, že Orwellovou formativní politickou zkušeností bylo právě
108
Španělsko. Polsko bylo zase mojí formativní zkušeností. K politic-

kému romantismu se navíc připojila romantika osobní. Seznámil
jsem se v té době s krásnou polskou dívkou Danutou, která se poz-
ději stala mou ženou. Takže moje polské angažmá bylo dvojnásob
romantické. A proč ne? I tohle je Evropa.
Pro člověka, který píše, přináší však tento typ politické angažo-
vanosti jistá nebezpečí. Jedním z nich je, že si lidi, jejichž věc podpo-
rujete, idealizujete. Ačkoli jsem se vždy usilovně snažil řídit Orwello-
vým přikázáním být k vlastní straně nejkritičtější, nepochybně jsem
některá varovná znamení přehlédl. Například z otce Jankowského,
onoho kněze, který vkládal Wałęsovi do úst hostii, se vyklubal nabu-
břelý antisemitský nacionalista, navíc obviněný z pedofilie.
Dalším nebezpečím, kterým se vyznačují všechny memoáry, je
přeceňování historického významu událostí, kterých jste se náho-
dou účastnili. Svou knihu očitého svědka dějin hnutí Solidarita, kte-
rou jsem dokončil v roce 1983, jsem pojmenoval Polská revoluce. Ale
byla to skutečně revoluce? Rozhodně jako revoluce vypadala a měla
mnohé rysy, které nacházíme u dřívějších revolucí. Tahle zkušenost
se nejvíc podobala šestnáct měsíců trvající jízdě na raftu divokými
peřejemi. Nikdo netušil, co se stane. Byla to opravdová, spontánní,
lidová akce. Dlouhé hodiny jsem trávil v davu, který a capella na čty-
ři doby skandoval: „So-li-dar-ność! Lech-Wa-lę-sa! De-mo-kra-cja!“
Třetí z jedenadvaceti požadavků gdaňských stávkujících se tý-
kal svobody slova a nezávislosti médií a byl oslavou svobody proje-
vu. Zemi zaplavily plakáty, letáky, karikatury a graffiti plné patosu,
ale i vtipu. Ukázkovým příkladem této revoluční kreativity je logo
Solidarity, kde červená písmena Solidarność poskakují jako mladý
Lech a druhá svislice písmena „n“ je protažena vzhůru, takže tvoří
žerď pro červenobílou polskou vlajku. Skvělá revoluční ikonografie.
Všechny tyto události však měly především jednu vlastnost,
kterou filozofka Hannah Arendtová na revoluci oceňovala nejvíc.
Tvrdila, že ve svých nejlepších projevech představuje v kreativních
činech jednotlivců lidskou schopnost pouštět se do skutečně nových
věcí. Stává se tak nejzjevnějším politickým projevem lidské svobody
a vyvrací dehumanizující tvrzení, že chod dějin určují automatické
109
procesy a síly, jimž nelze vzdorovat. Solidarita byla něco skutečně

nového, nejen dělnická revoluce ve znamení kříže proti takzvané-
mu státu dělníků, ale také spojení společenských tříd (inteligence,
dělníci a rolníci) a politických sil (jako byla katolická církev a seku-
lární levice), které se nikdy předtím takto dohromady nedaly. Ideo
logicky vzato byla to nevídaná všehochuť socialismu, křesťanství,
nacionalismu a liberalismu.
„K revoluci ale násilí patří!“ namítne revolucionář-tradicionali-
sta. „Revoluce není žádný večírek s přáteli,“ řekl zase Mao Ce-tung.
Jen dva roky předtím, než Solidarita vyletěla prudce vzhůru, zahá-
jil historik A. J. P. Taylor seriál přednášek o revolucích slovy: „Od
té doby, co existují politická společenství, existují i násilné politic-
ké převraty.“ Je zcela zřejmé, že „násilí“ chápal jako definiční znak:
není násilí, není revoluce. Bylo tomu tak v roce 1789, znovu v roce
1917 a stejně tak i v roce 1979 v Íránu.
Přesto byly polské události z let 1980–1981 součástí většího nad-
národního pokusu přijít s novou formou revoluce jako nenásilné-
ho procesu změny režimu. Programové úsilí Solidarity vyhnout se
násilí vycházelo částečně z neúspěchu předcházejících revolt proti
komunistickým vládám v zemích sovětského bloku: jak maďarskou
revoluci v roce 1956, tak pražské jaro v roce 1968 rozdrtila sovětská
invaze a byla tu i zkušenost polských dělníků z loděnic s tím, co se
stalo v zimě 1970/1971. Vyšli tehdy do ulic Gdaňska, Gdyně a Štětí-
na, zapalovali budovy komunistických výborů a policisté s vojáky do
nich začali střílet. („Nezapalujte stranické výbory,“ usoudil disident
Jacek Kuroń. „Založte si svoje.“) Byl to ale také jeden článek z dlou-
hého řetězce zkušeností, táhnoucího se přinejmenším od průkop-
nického způsobu občanského odporu Mahátmy Gándhího v Brity
ovládané Indii přes americké hnutí za občanská práva v šedesátých
letech minulého století, které sledoval celý svět, a převážně pokojná
svržení diktatur v Portugalsku, Španělsku a Řecku.
„Poučili jsme se z dějin,“ vysvětloval později disident Adam
Michnik, „a došlo nám, že když k útoku na stávající Bastily použije-
me sílu, vybudujme mimoděk nové.“ Když ve městě Otwocku roz-
zuřený dav hrozil, že zlynčuje policistu, vložil se do toho Michnik,
110
popsal své vlastní zkušenosti s tím, jak ho policisté bili, a přesvědčil

shromážděné, aby neudělali osudový krok, jímž se pokojný zástup
promění v lynčující smečku. Během šestnácti měsíců od zahájení
stávky v Gdaňsku po vyhlášení stanného práva 13. prosince 1981
nebyl nikdo zabit. Když se o čtvrt století později Bronisław Gere-
mek ohlížel zpět, mohl hrdě prohlásit, že „v evropských dějinách
byla Solidarita největším hnutím usilujícím o změnu, které se obe-
šlo bez násilí“.
Solidarita tak přispěla k rozvoji terminologie pokojných protes-
tů, které byly posléze vidět po celém světě. V roce 1986 se během od-
straňování Marcosovy diktatury na Filipínách zrodil pojem „ people
power“, mobilizace mas v roce 1988 v Chile zase svrhla generála
Pinocheta pomocí plebiscitu. Po sametových revolucích ve střední
Evropě v roce 1989 se novým standardem stal model revoluce ne-
násilné a vyjednané, která ostře kontrastovala s násilným modelem
z roku 1789. Koncem devadesátých let bylo mnoho stejných prvků
vidět na Slovensku, v roce 2000 v Srbsku při převážně pokojném
svržení Slobodana Miloševiče, v roce 2004 během oranžové revolu-
ce na Ukrajině a mimo Evropu pak během zelené vlny v Íránu, za
arabského jara v roce 2011 a při lidových protestech v Myanmaru.
Některá hnutí uspěla, jiná prohrála. Některá byla násilně potlačena,
jiná se sama uchýlila k násilí. Všechna však přispěla k rozšiřující se
zásobárně zkušeností s nenásilnými projevy lidové moci.
V srpnu 2020, téměř na den čtyřicet let poté, kdy se ve stávce
zrodila Solidarita, vypukly v Bělorusku pokojné masové protesty
proti výsledku nestydatě ukradených voleb. Bělorusko bylo nejso-
větštějším z postsovětských států, takže paralela s rokem 1980 byla
nabíledni. V zemi stále fungovaly obrovské státní podniky sovětské-
ho typu s tisíci dělníků, připomínající Leninovy loděnice. Některé
tyto podniky začaly stávkovat. Když jsem se dozvěděl, že ve městě
Hrodně – leží na území, které bylo před druhou světovou válkou
součástí Polska a dnes je jen dvacet kilometrů od polských hranic –
se dělníci dvaadvaceti podniků snaží založit Mezipodnikový stáv-
kový výbor, připadal jsem si, jako by mě přenesli o čtyři desetiletí
zpět. Dokonce i barvy měli stejné, protože stávkující začali znovu
111
používat červenobílou vlajku krátce existující Běloruské lidové re-

publiky z roku 1918.
V Bělorusku jsme mohli po čtyřiceti letech opět pozorovat, jak
mimořádnou kreativitu dokáže vyvinout pokojně protestující dav.
I tady byla táž letniční zkušenost dlouho umlčovaných mužů a žen,
kteří se chopili příležitosti svobodně se ozvat. „Lidé už jsou vším tím
lhaním a nemožností svobodně promluvit unaveni,“ řekl mi Alek
sandr, jedenačtyřicetiletý dělník ze státního energetického podniku.
„Chceme jen žít v civilizované společnosti, kde vládne právo.“ A čty-
řiadvacetiletá anestezioložka Lesja řekla: „Změnilo se všechno. Pro-
budil se nový kolektivní duch, kterého už nikdo nevrátí zpátky do
lahve. Ukradli nám hlasy, ale ne našeho ducha.“
Také v hudbě lze vysledovat štafetu předávanou mezi národy.
V roce 1968 napsal katalánský zpěvák Lluís Llach píseň „L’Estaca“
(kůl) s neodbytným refrénem, který trvá na tom, že „kůl, k němuž
jsme všichni připoutáni“, jednou „spadne, spadne, spadne“ (tomba,
tomba, tomba). Píseň se v posledních letech vlády generála Franca
stala neoficiální hymnou protifašistického odboje. Na polského zpě-
váka Jacka Kaczmarského udělala „L’Estaca“ takový dojem, že v roce
1978 napsal na stejnou melodii její polskou verzi, kterou nazval „Mu-
ry“ (Zdi). Ta se v časech Solidarity stala neoficiální hymnou polské
opozice. V roce 2020 převzala štafetu běloruská verze písně, která
tam přes polskou antikomunistickou verzi doputovala ze španělské-
ho antifašistického originálu.
Každé nové hnutí zároveň přichází s vlastním obohacením le-
xikonu pokojného protestu. V Bělorusku to byla vůdčí role žen. Ne-
jenže opoziční kandidátkou na prezidentku se stala Svjatlana Cicha-
nouská. Nejenže ji podporovaly další dvě ženy, Maria Kalesnikavová
a Veronika Cepkalová, čímž vzniklo ženské prodemokratické trio.
Někdy se protestního pochodu účastnily výhradně ženy, mnoho ob-
lečených v bílém. Bezpečnostním jednotkám prezidenta Lukašen-
ka v kuklách to nebránilo v jejich zatýkání. Pak odvážné ženy zača-
ly hrdlořezům strhávat z obličejů kukly, a než se zmatení násilníci
vzpamatovali, chytrým telefonem je vyfotografovaly. Z krátkodobého
hlediska byly „ženy v bílém“ poraženy stejně jako Solidarita v roce
112
1981. Jak věděl už Byron, boj za svobodu je „často beznadějný“. Pla-

tí to zejména tehdy, když zůstanete neoblomně pokojní, přestože
držitelé moci jsou připraveni použít na vás sílu. Tím, že se zdržíte
násilí, budete mít v závěru lepší pozici. Jak učil Gándhí a jak chápal
Michnik, prostředky, které používáte, určují cíl, k němuž dospějete.
V případě Polska tomu tak v osmdesátých letech bylo. Poláci
rádi říkají, že první díru do Berlínské zdi udělala Solidarita. Než
však zeď padla, muselo dojít k mnoha dalším zásadním změnám,
především pak k příchodu nového vůdce do Kremlu. Pro vyjednané
revoluce v roce 1989 byla Solidarita sice nutnou, v žádném případě
však postačující podmínkou. Koncem roku 1981 to vypadalo, že So-
lidarita bude jen další z dlouhé řady poražených hnutí a bude sdí-
let osud s těmi, kdo protestovali v roce 1953 ve východním Berlíně,
v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 v Československu.
Když 13. prosince 1981 vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski
stanné právo, vjely do zasněžených ulic tanky. Při potlačování stáv-
ky v jednom z uhelných dolů bylo zabito několik horníků. Mnoho
mých přátel se octlo za ostnatým drátem v internačních táborech.
V jednom z nich byl Władysław Bartoszewski, který přežil Osvětim
i stalinistická vězení, neformálně vyhlášen čestným „velitelem“ věz-
ňů, zatímco Bronisław Geremek, který přežil varšavské ghetto, tam
pracoval na eseji o pojetí Evropy v díle polského teologa 15. století
Jakuba z Paradyže. Další přátelé se ukrývali, působili v „podzemní“
Solidaritě nebo odešli do exilu. Řada Poláků ztratila naději. Průzku-
my veřejného mínění naznačovaly, že zpočátku podporovala vyhlá-
šení stanného práva téměř polovina obyvatel země. Osmiletá dcer-
ka jednoho z mých nejbližších přátel mi ukázala pohádku o „Zemi
upírů“, kterou sama nakreslila. V této bájné zemi král bil své pod-
dané, mezi lidmi a „mocí“ zela nepřekonatelná propast, obchod byl
převážně výměnný a lidé prodávali svá srdce za americké dolary.
Tuto porážku bylo možno považovat za vítězství pouze v duchu
úžasného výroku maršála Józefa Piłsudského, který dovedl Polsko
na konci první světové války k nezávislosti: „Zvítězit a usnout na
vavřínech, to je porážka. Avšak prohrát a nevzdat se, to je skutečné
vítězství.“ Po šestnácti měsících svobody se Polsko stalo jinou zemi.
113
To, co mi jeden dělník popsal jako „revoluci duší“, proměnilo v li-

dech svědomí. Tuto společnost nebylo možné „normalizovat“, jako
se tomu stalo v Maďarsku po roce 1956 nebo v Československu po
roce 1968. V červnu 1983 jsem přijel do Polska v době, kdy se vydal
na druhou pouť do rodné země polský papež. Ve Varšavě ho vítaly
obrovské davy lidí, kteří mávali transparenty Solidarity a skando-
vali: „Svoboda slova! Demokracie! Lech Wałęsa!“ Poznamenal jsem
si to a také nové heslo: „Am-ne-sti-a!“ (Měli na mysli amnestii pro
politické vězně.) „Pojďte s námi,“ volali účastníci pochodu Solidarity
na přihlížející, kteří váhali. „Dnes vás bít nebudou.“
Před vysokou červenou zdí opevnění kláštera Jasná Hora v Čen-
stochové využil Jan Pavel II. veškerých schopností přednesu, které
měl – herec John Gielgud říkal o jeho dramatickém projevu, že je
„dokonalý“ – a oslovil napjaté, a dokonce i zoufalé zástupy lidí. „Jdu,
abych vám byl blíž,“ řekl a začal sestupovat po dlouhých bílých scho-
dech směrem k nim. „Křeslo pro papeže, křeslo pro papeže,“ volal
dav. Ten se potom obrátil k Černé madoně čenstochovské a poprosil
ji, aby „nám pomohla vytrvat v naději“. (Jak z jiného světa ve srovná-
ní se západoněmeckým pop-songem „Černá madona“.)
„Dě-ku-jem, dě-ku-jem, dě-ku-jem!“ volali lidé.
Když se však papež vrátil do Říma, řekl mi jeden účastník pro-
testu: „Tohle byl náš poslední svobodný den.“
Na podzim toho roku jsem ve Varšavě mluvil s jedním z nejo-
tevřenějších žáků Jana Pavla II., otcem Jerzym Popiełuszkem, kte-
rý se stal jakýmsi knězem Solidarity v ocelárnách Varšavská huť.
„Království Satanovo musí padnout,“ řekl mi. „Dělám to, co se pa-
tří, nespáchal jsem žádný zločin, tak čeho bych se měl bát?“ Netr-
valo ani dvanáct měsíců a byl po smrti, tajná policie ho zavraždila.
Přece jen se psal rok 1984.
114
1984
Byl jasný, prohřátý den roku 1984 a jeden můj přítel byl právě vy-
zmizíkován z fotografie na titulní straně sovětských komunistic-
kých dějin Pravda. Byli jsme tu všichni, v zrnité černobílé, hlouček
britských novinářů v Kremlu, a jak se patří, všichni s připravenými
bloky jsme zírali na dlouhý dřevěný stůl. Za stolem seděl sovětský
vůdce Konstantin Černěnko, strnulý jako vosková figurína v muzeu
Madame Tussauds, a proti němu britský ministr zahraničí Geoffrey
Howe. Mark Wood, se kterým jsem se přátelil v době, kdy jsem žil
ve východním Berlíně, byl teď korespondentem agentury Reuters
v Moskvě a ze snímku jednoduše zmizel. Na místě, kde stál, byla
přimalovaná zeď s obložením.
Moc by se mi líbilo, kdybych mohl napsat, že Marka vyzmizí-
kovali z politických důvodů, tak jako zmizel Lev Trockij ze snímků
pořízených těsně po ruské revoluci. Ale téměř jistě to bylo proto,
že bez něj vypadala fotografie úhledněji. Mark mi řekl, že se mu to
přihodilo víckrát. Ve skutečném roce 1984 byli lidé retušováni z fo-
tografií v sovětských novinách stejně běžně, jako Orwellův Winston
Smith expedoval „neosoby“ v rámci pracovní rutiny v oddělení zá-
znamů na Ministerstvu pravdy do paměťové díry – satirická smyš-
lenka byla zčásti inspirovaná listem Pravda.
Několik důležitých příkladů systematického falšování dějin však
pořád přetrvávalo. Když jsem byl v Moskvě, byl do komunistické stra-
ny opět přijat Stalinův ministr zahraničí Vjačeslav Molotov. Právě
on podepsal v roce 1939 společně s Hitlerovým ministrem zahraničí
Joachimem von Ribbentropem nacisticko-sovětský pakt o neútoče-
ní s tajným protokolem, jímž bylo Polsko rozděleno mezi nacistické
Německo a Sovětský svaz. Ještě v roce 1984 nesměli sovětští historici
přiznat, že tento protokol existuje. K cynickému dělení nedošlo. Ni-
kdy se to nestalo. Protože „kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost,
kdo ovládá současnost, ovládá minulost“.
Nebyl to jediný z momentů Orwellova románu 1984, který oby-
vatelé střední a východní Evropy považovali za jasnozřivý. Patřily
115
k nim šeď a ošuntělost, pach vařeného zelí na schodištích panelá-

ků, věčný nedostatek zboží základní potřeby, který lidi nutil, aby se
uchylovali na černý trh. Nebo, jak ho nazýval Orwell, „volný“ trh:
Jednou chyběly knoflíky, podruhé látací příze, potřetí zas tka-

ničky do bot; momentálně se sháněly žiletky. Opatřit se daly,
pokud to vůbec šlo, jedině tak, že se člověk víceméně potajmu
pídil na „volném“ trhu.
„Jak to věděl?“ zeptala se mě ruská básnířka Natalia Gorbaněvská,

která odešla do exilu. Jak mohl anglický spisovatel předvídat, jak bude
vypadat život v Moskvě, Bratislavě nebo Sofii v osmdesátých letech
20. století? Překvapivá odpověď zní, že mnoho detailů Orwell čerpal
z pochmurného, vyčerpaného, potravinami na příděl poznamena-
ného poválečného Londýna v roce 1948, jen datum pootočil na 1984.
Orwellova trojice supervelmocenských bloků Oceánie, Eurasie
a Eastasie byla v permanentním válečném stavu, přičemž spoje-
nectví se dennodenně měnilo, aniž se o tom neúnavná propaganda
Ministerstva pravdy zmiňovala: „K výměně stran totiž oficiálně ni-
kdy nedošlo. Oceánie válčila s Eurasií: tudíž Oceánie vždycky válčila
s Eurasií.“ Orwell měl samozřejmě na mysli bleskovou proměnu so-
větské i nacistické propagandy po uzavření paktu Molotov-Ribben
trop a následnou invazi a okupaci Polska oběma stranami v září
1939. V pracovně mi na stěně visí skvělá karikatura Davida Lowa:
Nad tělem mrtvého Poláka se Adolf Hitler a Josef Stalin zdraví zdvi-
žením klobouku a zdvořilou úklonou. Hitler říká: „Lidská spodina,
že?“ Stalin odpovídá: „Krvavý vrah dělníků, či snad ne?“
Teď, kdy byl na kalendáři skutečný rok 1984, hrála Eastasie jen
okrajovou roli, ale Oceánie a Eurasie si šly po krku. V době, o níž ně-
kteří mluví jako o druhé studené válce, se nebezpečí vzplanutí jader-
ného konfliktu zdálo být znovu stejně reálné jako v časech kubánské
krize v roce 1962. Když jsem o několik let později pročítal své deníky,
skoro mě šokoval zápis z posledního dne roku 1980. „V příštím dese-
tiletí dojde k jaderné válce,“ poznamenal jsem si. A pak, jako kdyby
to nebylo dost důrazné, jsem myšlenku přeformuloval a zapsal vel-
kými písmeny. „V TÉTO DEKÁDĚ ZAŽIJEME JADERNOU VÁLKU.“
116
Americký spisovatel Jonathan Schell krátce nato vydá knihu

The Fate of the Earth (Osud Země), kde tvrdí, že lidstvu hrozí úplné
vyhynutí. Tyto obavy vedly k tomu, že se západoevropské mírové
hnutí široce mobilizovalo proti tomu, aby NATO rozmístilo rake-
ty středního doletu, které měly čelit sovětskému rozmístění raket
SS-20. Na blatnících kol byly ke spatření nálepky: „Za pět minut
dvanáct.“ Západoněmecký kancléř musel svést ve Spolkovém sněmu
tuhý politický boj, aby se mu rozmístění raket podařilo v listopadu
1983 prosadit. Získal tak ve Washingtonu kredit, který o pouhých
šest let později, když se naskytla příležitost ke znovusjednocení Ně-
mecka, mohl využít.
V myšlení mnoha obyvatel západní Evropy mé generace hrálo
mírové hnutí významnou politickou roli. Můj případ to nebyl. Přesto
však podrobný pohled do materiálů, které se dosud podařilo bada-
telům získat, prozrazuje, že opravdu existovalo reálné nebezpečí, že
v důsledku chybných vyhodnocení situace mohlo k jaderné válce sku-
tečně dojít. Například krátce po půlnoci na 26. září 1983 v reakci na
falešný poplach nedošlo k vypuštění sovětské bojové rakety jen díky
tomu, že se důstojník ve službě podplukovník Stanislav Petrov řídil
instinktem a nepotvrdil sovětskému vrchnímu velení, že to je ame-
rický jaderný útok. Gordon Barrass, britský zpravodajský důstojník,
který se později stal historikem, zaznamenal, co následovalo poté:
O pár měsíců později sovětští vyšetřovatelé zjistili, že počítač

satelitu chybně vyhodnotil odraz slunečního světla od mraků
nad Montanou a ohlásil odpálení rakety. Dalších 15 let zůstal
incident v tajnosti.
Cvičení NATO s názvem Able Archer v listopadu 1983, zaměřené

na záměrnou eskalaci včetně použití jaderných zbraní k odraže-
ní konvenčního útoku Rudé armády, vyvolalo v Moskvě opravdové
znepokojení. Náčelník sovětského generálního štábu se přemístil do
velitelského bunkru hluboko pod Moskvou. Následná zpráva ame-
rického Poradního výboru pro zahraniční zpravodajství konstatova-
la, že „jsme možná neúmyslně posunuli naše vztahy se Sovětským
svazem do bodu, kdy visely na vlásku“. Když jsem se ještě řadu let
117
později setkal v Moskvě s tehdejším šéfem zahraničního zpravodaj-

ství KGB Vladimirem Krjučkovem, potvrdil mi, že to byl „moment
nejvyššího znepokojení“.
Ohlédneme-li se zpět, víme, že to všechno se změnilo, když se
v březnu 1985 chopil moci Michail Gorbačov. Další zpětný pohled
jako by napovídal, že Sovětský svaz mele z posledního. To jediné, co
jsme však s přítelem Markem Woodem viděli, když jsme v červen-
ci 1984 stáli v onom kremelském sále, bylo, že sovětský vůdce sedí-
cí proti Geoffrey Howeovi sám mele z posledního. Podle informací
Howeova tlumočníka lapal Konstantin Černěnko celou dobu po de-
chu. Byl „mimo realitu a zmatený“. Předem připravený text četl „ka-
tastrofálně špatně“, a když potom došlo na debatu, reagoval „zcela
nepřesvědčivě a někdy jako by ani nechápal, o co jde.“
Většina obyvatel Ruska ani ostatních zemí sovětského bloku
žádnou lepší budoucnost nečekala. Ruský disident Andrej Amalrik
vydal v roce 1970 knihu Přežije Sovětský svaz rok 1984?, načež byl na
pět let uvězněn, pak vyhnán do exilu a v cizině zemřel při automo-
bilové nehodě. Když v roce 1984 vyslýchali důstojníci KGB dalšího
disidenta Anatolije (později Natana) Ščaranského, posmívali se mu:
„Amalrik nepřežil, a KGB tu pořád je!“ Ruský satirik Alexandr Zino-
věv ohlásil vznik nového typu člověka: Homo sovieticus.
V Československu byl Orwell obohacen o špetku Franze Kaf-
ky. Jednoho chladného února roku 1984 jsem se vydal na Olšanské
hřbitovy v Praze, které leží hned přes ulici od Nového židovského
hřbitova, kde je pochován Franz Kafka. Hledal jsem tam hrob ženy
jménem Marie Jedličková. Lidé na tom hrobě často zapalovali svíčky
a nechávali květiny se vzkazem „Nezapomeneme“. Vzápětí to vždyc-
ky jacísi „neznámí lidé“ odklidili. Kdo byla ta Marie Jedličková? To
mi nikdo říct nedokázal. Všichni truchlící však věděli, že před ní měl
na tomto místě hrob muž, který se jmenoval Jan Palach.
Tento český student se ve dvaceti letech v roce 1969 na Václav-
ském náměstí zapálil na protest proti sovětské invazi a okupaci své
vlasti. Na následky zranění zemřel a jeho hrob se stal poutním mís-
tem. Úřady tedy jednoho dne nechaly jeho tělo vykopat, spálit a urnu
s popelem doručily jeho matce do městečka, kde žila. Místo něj pak
118
byla do hrobu na pražském hřbitově uložena stařenka Marie Jedlič-

ková, která zemřela v domově důchodců. Ti, kdo chtěli Palachovu
památku uctít, se však oklamat nenechali a dál pokládali na stařen-
čin hrob své vzkazy. Cože to docela nedávno napsal vyhnaný český
romanopisec Milan Kundera ve své Knize smíchu a zapomnění? „Boj
člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění.“
Poté, co mi v němčině vyšla kritická kniha o orwellovském vý-
chodoněmeckém státě, mi tam na nějakou dobu zakázali vstup, avšak
v říjnu roku 1984 jsem směl přijet, abych mohl obdivovat oslavy pěta-
třicátého výročí jeho vzniku. Nepochybně dobře instruovaný pohra-
ničník na Checkpoint Charlie mi řekl: „Vy jste tu byl už na oslavách
třicátého výročí.“ Zeptal jsem se ho, jestli se od té doby něco změnilo.
Ano, odpověděl, zejména v ekonomice. „Míra růstu je u nás zcela jistě
stejně dobrá jako v těch nejprůmyslovějších zemích.“ Na slavnostním
ceremoniálu stranický vůdce Erich Honecker dokola vytruboval, že
Německou demokratickou republiku nyní uznává 132 zemí (nejnověji
Pobřeží slonoviny), a vyhlašoval, že „na německé půdě už nikdo nedo-
káže otočit kola dějin zpět“. Nejvyššího představitele Moskvy, ministra
zahraničí Andreje Gromyka, který v mých poznámkách figuruje jako
Grim-Grom, zasmušilý Gromyko, uvítaly trojnásobné ovace. Když
jsem se pak zastavil na návštěvu u svého přítele Wernera Krätsche-
lla na jeho faře v Pankowě, objevilo se tam vzápětí v zelené ladě pět
mužů v civilu. Stát profízlovaný Stasi se zřejmě cítil docela v bezpečí.
Ještě orwellovštější a rozhodně mnohem brutálnější byl režim
Nicolae Ceauşesca v Rumunsku. Spisovatelka Herta Müllerová, poz-
dější nositelka Nobelovy ceny, byla jednou zatčena jen proto, že si
na „soukromém trhu“ v Temešváru koupila ořechy za „přemrště-
nou cenu“. Za mřížemi se setkala s lidmi, kteří byli zatčeni za krá-
dež svíček. (Den co den nešla několik hodin elektřina.) Byla si jistá
i tím, že tajná policie Securitate zinscenovala její nehodu, když jela
na kole. Od roku 1983 podléhal každý psací stroj registrační povin-
nosti. Pozdější výzkum ukázal, že pro Securitate pracoval každý tři-
cátý dospělý člověk v zemi. Z půl milionu lidí, kteří se za vlády ko-
munistů dostali v Rumunsku z politických důvodů do vězení, jich
tam zemřelo na sto tisíc.
119
Situace v Polsku byla jiná, avšak i tam panovaly temné časy. Oba
jsme s Danutou ostře vnímali kontrast mezi naším životem v klid-
ném a prosperujícím Oxfordu a tím, jak žili naši polští přátelé. Vět-
šina z nich byla buď v exilu, ve vězení, nebo pracovali v podzemí. Ve
Varšavě jsem tajně navštívil Jana Lityńského, drobného neúnavného
aktivistu z řad osmašedesátníků, který se skrýval v neoznačeném
bytě, používal falešné jméno, na něž měl padělané dokumenty – kaž-
dým coulem polský odbojář z let druhé světové války. Povídali jsme
si a praskal nám k tomu krátkovlnný rozhlasový přijímač naladěný
na policejní frekvenci. „Byla to strašná doba, opravdu nesnesitelná,“
vzpomíná Helena Łuczywová, která po celá osmdesátá léta držela
při životě podzemí týdeník Solidarity v Mazovské oblasti.
Převážel jsem vzkazy od exilových uskupení, které jsem si za-
pisoval drobounkými písmeny tužkou na rubovou stranu cestov-
ních šeků, a od nejrůznějších nadací a nevládních organizací pa-
šoval svazky amerických dolarových bankovek s nízkou nominální
hodnotou, určené na podporu podzemního vydávání tiskovin a So-
lidarity. Když jsem se ve Vratislavi jednou setkal na předem určené
lavičce s undergroundovou aktivistkou Barbarou Labudovou, opa-
trně se rozhlédla a pak vytáhla z kapsy cigaretový papírek, kde měla
zapsáno několik důležitých požadavků. Poznamenal jsem si je, opět
tužkou a krypticky drobounkým písmem, ona strčila papírek do úst,
chvíli ho žvýkala a pak spolkla. Bylo to jedinkrát v životě, kdy jsem
někoho viděl doopravdy svá slova polykat. Když potom později boj
za svobodu skončil vítězstvím, stala se Barbara političkou a význam-
nou zastánkyní ženských práv.
A pak došlo k vraždě duchovního Solidarity Jerzyho Popiełusz-
ka. Na podzim roku 1984 ho unesli tři tajní policisté, nacpali do kuf-
ru u auta, několikrát ho vytáhli a zbili a pak ho zatíženého pytlem
kamení hodili do vodní nádrže, aby se utopil. Pohřeb měl v kostele,
ve kterém kázal. Byla to vrcholná ukázka polského propojení nábo-
ženství, vlastenectví a politiky, při níž nebylo možné nevzpomenout
na představu „Krista mezi národy“, kterou o sobě země v devatenác-
tém století vytvářela. Po straně oltáře jsem si všiml olejomalby, kde
byl Popiełuszko zpodobněn jako svatý Jiří (polsky Jerzy), jak zabíjí
120
rudého draka. Lech Wałęsa ve smutečním proslovu řekl, že „solida-

rita žije, protože jsi za ni položil život“. Jeden inženýr z Nové Huti
ukázal rukou na zvony hlaholící mu nad hlavou a oslovil umučené-
ho kaplana domáckým jménem: „Jurku! Slyšíš ty zvony svobody?“
Svoboda však pořád ještě byla vzdálenou budoucností. Dokon-
ce i v Maďarsku, v „nejveselejších kasárnách v sovětském bloku“,
s nejtolerantnějším a reformám nejvíc nakloněným komunistickým
režimem, psal disidentský spisovatel György Konrád, že „sovětské
impérium je přes veškeré vnitřní potíže v dobré kondici a nesměřuje
ke kolapsu“. Nejnadějnějším scénářem, který jsem si dokázal před-
stavit, byla „osmanizace“ sovětského impéria. Podobně, jako tomu
bylo v posledním údobí existence upadající Osmanské říše, i nyní
s tím, jak slábl stisk imperiálního centra, získávala vzdálenější úze-
mí periferie postupně během desetiletí větší autonomii. Emancipace
rozkladem. Mnozí mí přátelé to však považovali za příliš optimistic-
ké. Odkazovali přitom na příznačný vtip ze zemí sovětského bloku:
Potkají se dva na ulici.

„Jak se vám vede?“
„Díky. Líp než zítra!“
Osmašedesátníci
a postosmašedesátníci
Tmavá košile rozepnutá u krku, řídnoucí vlasy mu pořád ještě pa-

dají přes krk, strniště zvýrazňuje mohutnou bradu, zestárlý osma-
šedesátník pozvedá nad bílý ubrus sklenku dobrého červeného ví-
na. Oslovuje důvěrnějším tykáním „ty“, „du“, „tu“, „te“– podle toho,
v kterém jazyce se mluví. V tváři se mu mihne ironický úsměv, když
mluvíme o jeho dávných revolučních názorech. Je už to víc než pade-
sát let a jeho názory jsou dnes zcela jiné. Možná s výjimkou názorů
121
na sex, kterého si užívá – alespoň v principu – stejně nadšeně jako

červeného vína. Tedy hodně.
Mohl bych být v Paříži, Berlíně, Miláně, Lisabonu, Praze, Sara-
jevu – nebo, kdyby na to přišlo, v Berkeley, Kapském Městě, Sydney
nebo Riu de Janeiro. On by mohl být právník, člověk z akademického
prostředí, novinář, vydavatel, učitel nebo politik, aktivista z nevládky
nebo umělec. Tyhle detaily hodně prozradí, všimnu si jich dokonce
ještě dřív, než si v bistru přitáhneme židle ke stolku.
Osmašedesátníci – nebo Soixante-huitards, Achtundsechziger,
Sesantottini – jsou hned po devětatřicátnících nejvýraznější a nej-
vlivnější evropskou generací. Podobně jako devětatřicátníci i oni se
vymezují účastí na událostech, jež je ovlivnily na celý život, přičemž
jsou zároveň součástí širší demografické kohorty. Jádrem skupiny
devětatřicátníků byli lidé jako můj otec nebo Bronisław Geremek,
kteří za sebou měli přímou osobní zkušenost s druhou světovou
válkou, včetně násilí, jež jí předcházelo, i jejích dozvuků. Vlastně
bychom měli mluvit o dlouhém roce 1939, který se táhl od počátku
třicátých let do pozdních let čtyřicátých. Existovala však ještě širší
kohorta od starších rodičů těch, kteří padli na frontě, až po mladého
Helmuta Kohla, jemuž bylo v roce 1945 teprve patnáct – jeho slova
„milost pozdního narození“ jsou pověstná – nicméně i on ve válce
přišel o staršího bratra a byl očitým svědkem fyzické i morální de-
vastace své vlasti. Kohl často – hodně často – mluvil o tom, jak to
formovalo jeho úsilí o budování lepší Evropy.
Jádro skupiny osmašedesátníků tvoří účastníci dlouhého roku
1968, který trval od časných šedesátých let do pozdních let sedmde-
sátých, s jeho halucinogenním kaleidoskopem politického, kultur-
ního, sociálního a environmentálního radikalismu. „Buďte realisté,
žádejte nemožné!“ „Je zakázáno zakazovat!“ „Pod dlažbou je pláž!“
Oblouk této duhy se prostíral od provokativního hnutí „Provos“, de-
monstrujícího na svatbě nizozemské princezny Beatrix, po ideolo-
gicky pokřivené portugalské maoisty, od studentských protestů ve
Varšavě v březnu 1968 přes les événements v Paříži v květnu 1968
k pražskému jaru, od západoberlínské Komuny 1 ke komuně Žlutá
ponorka v Leningradu (dnešním Petrohradu), od nahého veselí na
122
festivalu ve Woodstocku ve státě New York po britskou Pedofilskou

informační burzu, od odpíračů účasti ve válce z důvodů svědomí po
krvavý terorismus gangu Baader-Meinhofová za „německého pod-
zimu“ a italských Rudých brigád během anni di piombo (roků olo-
va). Plátno oněch let ze všeho nejvíce připomíná Breughelovu mal-
bu holandských přísloví, kde je každičký čtvereční centimetr obrazu
zaplněn nejrůznějšími ději: z otvoru v dřevěné stěně trčí dva holé
zadky („serou z téže díry“), dva muži mačkají jeden druhému nos
(„vodí se za nos“), krajinou běží muž, kterému šlehají ze zadku pla-
meny („kdo polyká oheň, sere jiskry“).
Hybnou silou toho všeho byla nová a početná generace baby boo
mers, která se právě objevila na scéně a projevovala svůj vkus, touhy
i ideály v široko daleko se rozléhajícím antiautoritářském vícehlasu
prise de parole. Mládí se dralo k mikrofonu. „Chceme svět a chce-
me ho teď,“ zpíval Jim Morrison z rockové skupiny The Doors. Pryč
se starci v oblecích a s kravatami! Ve Spojených státech existovalo
uskupení s názvem Youth International Party (Mezinárodní strana
mládí), a když se někde v Evropě tihle staří muži v oblecích objevi-
li, hned tam mládež nějakou mezinárodní party opravdu udělala.
Výstižně to zachytil francouzský novinář Bernard Guetta. Jako
sedmnáctiletého školáka ho zadržela policie při zátahu na studenty –
hodně z nich, jak poznamenává, pořád nosilo kravaty –, kteří 3. května
1968 protestovali na nádvoří Sorbonny. Když policejní dodávka, kterou
je odváželi, zastavila na červenou na rohu Gay-Lussacovy ulice, jeden
ze studentů náhle zavolal „On y va!“ (Jdeme!), všichni z dodávky vys-
kákali a s hlasitým smíchem se rozprchli. Překvapený Guetta zůstal
sedět a se dvěma stejně vyjevenými policisty na sebe jen překvapeně
zírali. Na té červené, píše, se odhalila propast mezi dvěma generace-
mi: na jedné straně ta stará, vyčerpaná válkou, okupací a poválečnou
obnovou země, která už nemá co nabídnout, a na druhé straně
nová generace baby boomers, zvyklých na to, že se jim nikdo

nestaví na odpor, vychovaných jako bůžci spásy, sebevědomých,
radujících se, drzých, svrhávajících autority, odhodlaných pře-
vzít svět do svých rukou, zpřetrhat staré vazby, vzepřít se všem
123
a zopakovat revoluce z let 1789 a 1848 i hnutí odporu a připrave-

ných s hlasitými výbuchy smíchu vyrazit k novým obzorům.
Jak už to bývá, statistické kohorty sestavované demografy (baby

boomeři, generace X, mileniálové) se přesně nekryjí s generacemi
danými historickou zkušeností. Někteří čelní osmašedesátníci se
ve skutečnosti narodili za druhé světové války – například klíčová
postava západoněmeckých protestů v roce 1968 Rudi Dutschke je
ročník 1940. Guetta, ročník 1951, patří k nejmladším, kdo se aktiv-
ně kalendářního roku 1968 zúčastnili. Pak zbýváme my ostatní bo-
omeři většinou narození během poválečného rozmachu zhruba až
do roku 1965. Od počátku tu bylo i spousta těch, kdo se za osmaše-
desátníky nepovažovali, nebo dokonce vystupovali proti nim. S při-
bývajícími roky počet i hlasitost odpůrců osmašedesátého narůs-
taly. V podstatě lze pod „antiosmašedesátnictví“ zařadit značnou
část dnešní pravicové populistické agendy v mnoha západních de-
mokraciích. To samo však svědčí o tom, jak silný byl transformač-
ní vliv osmašedesátníků.
Narodil jsem se v roce 1955, patřím tedy mezi postosmašede-
sátníky. Jako teenager jsem v Londýně zachytil už jen neradostný
dojezd hnutí hippies. Když jsem se v roce 1978 přestěhoval do Zá-
padního Berlína, připomínalo „osmašedesátý“ vyšisované graffiti na
zdech budov Svobodné univerzity a pár spolubydlících z komunit-
ních bytů, kteří vedli dlouhé, žargonem prošpikované hovory o své
sexualitě a o politice. S Rudim Dutschkem jsem se nikdy nesetkal,
ale v lednu 1980 jsem mu byl na pohřbu. Stál jsem mezi spoustou lidí
před kostelem svaté Anny na západoberlínském předměstí Dahle-
mu, plném zeleně. „Pohřeb studentské levice,“ stojí v mém deníku.
„nečekaně dojemné. Velká zima.“ (Za nic na světě si nemůžu vzpo-
menout, proč jsem byl tak dojatý. Zato tu zimu si pamatuju přesně.
Vyprávěj, paměti, ale ne zrovna o těchhle prkotinách.) Pohřeb byl
zároveň koncem i začátkem. Poté, co se breughelovské extravagan-
ce dlouhého roku 1968 dopracovaly ke konci, ti, kteří se nezvratně
neuchýlili k teroru nebo neskončili na drogách, zvolili pro svůj další
život mnohem konvenčnější směr.
124
Živě si vybavuju rozhovor s jedním dobrým novinářem ze Süd

deutsche Zeitungu, který mi vyprávěl, že na počátku sedmdesátých
let chyběl jen krůček, aby se sám stal teroristou. V roce 1973 byli
ve Frankfurtu vyfotografováni při útoku na policistu členové re-
voluční skupiny, která si říkala Putzgruppe (zhruba Čističi). Jeden
z pouličních rváčů, Hans-Joachim Klein, se později podílel na te-
roristickém útoku ve Vídni, při němž byli tři lidé zabiti. Další se
jmenoval Joschka Fischer. O pouhých deset let později, v roce 1983,
se Fischer stal poslancem západoněmeckého parlamentu za nově
vzniklou politickou stranu Zelených. V roce 1999 už byl němec-
kým ministrem zahraničí a tvrdil, že právě kvůli vlastní hluboké
historické zodpovědnosti za holocaust – pro osmašedesátníky to
bylo zásadní téma – by se jednotky Bundeswehru měly zapojit do
intervence sil NATO, která měla zabránit další genocidě v Kosovu
ovládaném Srby. Od nakopnutí policisty na ulici k vykopnutí dik-
tátora z Kosova.
V roce 1988 mohl sociolog Jürgen Habermas, který sám patří
mezi postdevětatřicátníky a svou generaci intelektuálně silně ovliv-
nil, prohlásit, že to, co Dutschke slavně nazval „dlouhým pochodem
institucemi“, zasáhlo i křesťanské demokraty. Osmašedesátý rok
podle něho vedl k hluboké liberalizaci západoněmecké společnosti.
V posledních dvou dekádách minulého století, a dokonce i v první
dekádě století jedenadvacátého obsazovali osmašedesátníci a post
osmašedesátníci nejvyšší místa ve většině evropských společností.
Stáli v čele vlád (Lionel Jospin, Gerhard Schröder, Massimo d‘Alema),
ministerstev vnitra (Jack Straw, Otto Schily), byli soudci, vysokými
vládními úředníky, dostali se do čela univerzit, redakcí, nakladatel-
ství, proslavili se jako spisovatelé.
Jejich velký vliv nebyl dán pouze nevyhnutelnými biologický-
mi faktory – generace boomerů se posouvala desetiletími, jak koza
trávicím ustrojím krajty. Byli výrazným sociálním a kulturním fe-
noménem. Teprve koncem druhé dekády tohoto století mohla nová
generace, narozená po roce 1989 a stejně jako Guettovi francouzští
boomeři tvořená dětmi dvou desetiletí relativního míru, prosperity
a optimismu, začít sesazovat staré osmašedesátníky z jejich pozic
125
a přitom je plísnit za sexismus, urážlivé slovní projevy, environ-

mentálně bezohledný kapitalismus a další hříchy. Osmašedesátní-
ci už zestárli.
V dopisu filozofovi Karlu Jaspersovi z června 1968 uvažovala
Hannah Arendtová o tom, že „děti v příštím století se budou o ro-
ce 1968 učit stejně, jako my jsme se učili o roce 1848“. Arendtová by
nejspíš byla překvapená, kdyby se dozvěděla, jak málo se evropské
děti dnes učí o čemkoli, co se stalo ve dvacátém století, avšak je-
jí srovnání s rokem 1848 je poučné. Historik Lewis Namier popsal
události v roce 1848 jako „revoluci intelektuálů“ a do značné míry
platí to i o roce 1968. Stejně jako v roce 1848 v řadě evropských zemí
vypukly v rychlém sledu lidové protesty.
Platí to do té míry, že cosi významného se stalo v roce 1968
současně v Paříži a Praze, Západním Berlíně a Varšavě a hlavní roli
v tom dění hrála generace boomerů. Poprvé od roku 1945, kdy kon-
tinent rozdělila železná opona, se stalo něco společného pro celou
Evropu. Politicky se však panevropský rys roku 1968 projevoval jen
na povrchu. Tony Judt, autor knihy Poválečná Evropa, patřil sám
mezi osmašedesátníky. Narodil se v roce 1948, ve svých formativ-
ních letech patřil k frankofonní levici a účastnil se protestů v Pa-
říži i v ospalé Cambridgi. V závěru svého tragicky krátkého života
se nad tím Tony zamýšlel: „Co vypovídá o zklamání z května 1968
víc než to, že si ani v těch nejradikálnějších z našich debat nedove-
du vybavit jedinou zmínku o pražském jaru, a tím méně o vzpouře
polských studentů?“ Stejně tak se studenti ve Varšavě a v Praze jen
minimálně zajímali o to, co se děje v Paříži.
Když se pak Rudi Dutschke přece jen vydal do Prahy nalézt sou-
druhy, zjistil, že vede dialog hluchých. Stejný pocit měl Adam Mich-
nik, když o pár let později dorazil do Paříže. Francouzští a němečtí
osmašedesátníci se vyjadřovali jazykem revolučního marxismu, kte-
rý byl pro Poláky, Čechy a Slováky zcela zdiskreditován newspeakem
režimů, proti kterým se bouřili. Politické cíle Východu a Západu by-
ly v roce 1968 odlišné, ba dokonce protichůdné. Jedno však bylo na
obou stranách společné: pokud cílem byla změna politického systé-
mu, pak se jim to nepodařilo. V očích zastánce liberální demokracie
126
to v Praze a ve Varšavě byl politováníhodný nezdar, avšak v Paříži,

Římě a Západním Berlíně požehnání.
Když se Daniel Cohn-Bendit, který byl jako „Rudý Dany“ symbolic-

kou figurou roku 1968 ve Francii i v Německu, po čtyřiceti letech
ohlédl zpět, shrnul to slovy: „Zvítězili jsme kulturně a společensky,
politicky jsme naštěstí prohráli.“ Třebaže kulturní a společenská
transformace nezměnila společenský systém na žádné straně že-
lezné opony, hluboké politické důsledky přinesla. Koncem dvacá-
tého a počátkem jedenadvacátého století vyrůstala většina mladých
Evropanů ovlivňována normami a postoji, které zavedli osmašede-
sátníci a postosmašedesátníci.
V širším rozmachu lze konstatovat, že to jsou postoje antiim-
perialistické, antifašistické, protiválečné, internacionalistické, za-
měřené na vzdělání a ekologii, agnostické, ne-li rovnou ateistické,
sexuálně osvobozené a sociálně liberální. V padesátých a šedesátých
letech některé západoevropské země stále vlastnily už několik set let
existující zámořská impéria a o jejich udržení vedly koloniální války.
Některá ta území, jako například francouzské državy v Maghrebu,
byla považována za nedílnou součást evropské vlasti. V půli sedm-
desátých let minulého století byla dekolonizace zámořských území
z velké části dokončena. V Portugalsku odstartovaly přechod k de-
mokracii snahy ukončit zbytečné koloniální války v Angole a v Mo-
sambiku. Pak už zbývalo jen pár teritorií, jako byl Hongkong nebo
francouzský Martinik. Evropa si nyní mohla jen s mírnou kognitiv-
ní disonancí připadat příjemně jako antiimperialistický kontinent.
Evropa osmašedesátníků, která se postavila pozdně fašistickým
diktaturám v Řecku, Portugalsku a Španělsku a nakonec je svrhla,
však nebyla pouze antifašistická. Zejména v Německu se význam-
ně zaměřila na fašistickou minulost, kterou starší generace Němců
zametala pod koberec. („Jak uklidňující je jednou či dvakrát za rok/
sejít se všichni a zapomenout na staré časy,“ napsal James Fenton
v básni „Německé rekviem“ v době, kdy byli jsme spolu v Berlíně.)
Opět to byl zásadní posun. Zapomenout po válce nebo po revoluci
bylo po staletí evropskou normou. I Churchill vyzýval v roce 1945
127
k „požehnanému aktu zapomnění“. V šedesátých a sedmdesátých le-

tech se však ujala nová norma: nikdy nezapomenout! Obtížnou mi-
nulost je třeba zdokumentovat, prozkoumat, psychologicky, mrav-
ně a politicky „zpracovat“ a přiznat si ji v soukromí i na veřejnosti.
Tato nová Evropa, ostře kontrastující s tou starou, byla proti-
válečná. Původním historickým impulzem byly hrůzy druhé evrop-
ské třicetileté války, která skončila v pekle roku 1945, avšak země
západní Evropy přesto pokračovaly dalších třicet let ve vedení válek
v koloniích. V šedesátých letech byl bezprostředním katalyzátorem
protiválečných protestů Vietnam – nejprve francouzská válka, ze
které se potom stala válka americká. Protiválečné a protiimperiali-
stické cítění bylo úzce propojené. Velkým tématem osmašedesátní-
ků v celé západní Evropě bylo odmítání vietnamské války. Několik
mých západoberlínských známých se do města původně přestěho-
valo proto, že se chtěli vyhnout povinné vojenské službě v západoně-
mecké armádě. (Obyvatelé Západního Berlína byli díky zvláštnímu
statutu města čtyř mocností od této povinnosti osvobozeni.) Osma-
šedesátníci existující trend nejen reflektovali, ale také urychlovali.
Historik Michael Howard napsal: „Na smrt se přestalo pohlížet jako
na součást společenské smlouvy.“
Protiimperialističtí, protifašističtí a protiváleční osmašedesát-
níci byli zároveň internacionalisté. Význam, který byl vietnamské
válce přikládán, byl svým způsobem poctou měkké síle Spojených
států – tamní protiválečné hnutí a hnutí za občanská práva mělo
po celé Evropě obrovský vliv. Martin Luther King fascinoval mladé
Němce víc než Martin Luther. Studenty ve Frankfurtu a v Amstero-
damu inspirovaly protesty na newyorské Columbia University nebo
v Berkeley víc než to, co se dělo na varšavské univerzitě nebo v Praze.
Bylo tu však i mnoho dalších vlivů. Ještě jako školák jsem si pořídil
výtisk Rudé knížky předsedy Maa. Nad postelí-letištěm v mém zápa-
doberlínském bytě visel na zdi obrovský plakát, kde na černém papí-
ru stálo rudým písmem „Smrt šáhovi!“ (V bytě přede mnou bydleli
uprchlíci z Íránu.) Mnozí studenti měli na stěně nad postelí plakát
s Che Guevarou. Jiní se vydávali po stopách hippies do Indie a Af-
ghánistánu. Takové výpravy do poněkud divočejšího světa, ať už jako
128
opravdové cesty, nebo jen jako podpora nějaké ideologie z domova,

byly možná poněkud povrchní a – zejména v případě fascinace re-
volučním násilím v bezpečné vzdálenosti – mravně frivolní. Přesto
však se i tyto odkazy promítaly do šíře vnímaného internacionalis-
mu. Někdy se mladický zájem o místa, kterým se tehdy říkalo třetí
svět, přetavil do celoživotní práce pro humanitární charitativní or-
ganizace a mezinárodní rozvojovou pomoc. Tam všude narazíte na
zestárlé osmašedesátníky.
Díky rozmachu vysokoškolského vzdělání v padesátých a še-
desátých letech byli osmašedesátníci často první z rodiny, kdo se
dostal na univerzitu, takže by je bylo možné označovat za průkop-
níky vzdělání. Mnozí se také stali učiteli na nejrůznějších stupních
škol i na univerzitách. Soudili, že příležitosti získat lepší vzdělání,
včetně vysokoškolského, by se mělo dostat co nejširším vrstvám
společnosti. Právo na vzdělání je podle liberálního myslitele Ralfa
Dahrendorfa občanským právem. Teprve o řadu let později během
populistické vlny kolem roku 2010 jsme si uvědomili, že tento libe-
rální, rovnostářský projekt nechtěně zapříčinil vznik nové sociální
propasti: mezi polovinou společnosti, která studovala na univerzitě,
a tou druhou, která nestudovala.
Výrazný, i když ne dominantní, byl rostoucí zájem o životní
prostředí. Jedním ze směrů, kam se dlouhý rok 1968 nakonec přelil,
byly strany Zelených a zelená hnutí. Na počátku šedesátých let byl
ekologický aktivismus něco prakticky neznámého, v osmdesátých
letech to už byla důležitá součást většiny společností, na Západě i na
Východě. Maria Damanakiová, která promlouvala ze studentské roz-
hlasové stanice v době okupační stávky na athénské polytechnice,
následně věnovala značnou část svého času úsilí o záchranu oceánů
a mořského života. V poznámkovém bloku z října 1984 mám záznam
interní debaty parlamentního klubu západoněmeckých Zelených.
Dnešek by se měl stát symbolickým datem zřeknutí se masa, pa-
dalo tam. Poslanci Zelených by se zásadně neměli po Německu po-
hybovat letadlem. Měli by místo toho jezdit vlakem. „Protestujeme
proti nové západní ranveji na frankfurtském letišti a pak z ní sami
odlétáme!“ Rychle psané řádky prozrazují, že mé mladší já se tomu
129
smálo. Kdybychom však tenkrát v před čtyřiceti lety udělali to, co

zelení doporučovali, nemuseli bychom dnes čelit klimatické krizi.
Když v roce 2016 konzervativní národovecký ministr zahraničí Polska
odsuzoval svět „cyklistů a vegetariánů, kteří chtějí jen obnovitelnou
energii“, měl patrně na mysli německého učitele-osmašedesátníka.
Osmašedesátníci nebyli obvykle praktikující křesťané. Mno-
zí byli ateisté nebo agnostici, třebaže přibylo zájmu i o jiná nábo-
ženství, jako byl buddhismus. Změny, které to pro Západ obecně
a Evropu zvlášť znamenalo, jsou zásadní. Značné části Evropy byly
křesťanské už na sklonku římské říše a většina Evropy je křesťanská
téměř tisíc let. (K velkému potěšení básníka Czesława Miłosze byla
Litva pohanskou zemí až do čtrnáctého století.) Středověká Evropa
je spjatá s křesťanstvím, tvrdil Geremek. Otcové zakladatelé Evrop-
ské unie neváhali stavět na hodnotách křesťanské civilizace. Britský
autor historických knih Tom Holland jde v knize Panství kříže (Do-
minion) ještě dál. Píše o křesťanství jako o „nejvlivnějším rámci pro
pochopení smyslu lidské existence, jaký jsme kdy měli,“ a o „zhrou-
cení světového řádu trvajícího 1900 let“. Většina západní Evropy se
po roce 1968 stala postkřesťanskou.
Rozvolnění tradiční křesťanské zdrženlivosti zrychlilo jak se-
xuální osvobozování, tak společenský liberalismus. V témže roce,
kdy se vzbouřili studenti, potvrdila papežská encyklika Humanae
Vitae tradiční učení katolické církve, podle něhož se sex měl ode-
hrávat pouze v rámci sezdaného páru a s božským cílem zplodit
potomstvo. Osmašedesátníci oproti tomu soudili, že muži i ženy
mají právo si svobodně vyhledávat sexuální potěšení s partnery,
které si sami zvolí. Protože antikoncepční pilulky pro ženy už byly
široce dostupné, mohli si této svobody navíc užívat bez tradičních
důsledků. Mladí Evropané si tak mohli dopřát víc sexu a méně dě-
tí – a přesně to dělali.
V roce 1972 vydal britský spisovatel Alex Comfort knihu, která
se rychle stala bestsellerem, Potěšení ze sexu (The Joy of Sex). Titul
byl parafrází titulu populární americké kuchařky Potěšení z vaření
(The Joy of Cooking) a kniha byla i stejně uspořádána, včetně názvů
jednotlivých částí: „Suroviny“, „Předkrmy“, „Hlavní jídla“, „Dušená
130
a naložená zelenina“. Je důležité si připomenout, že to potěšení neby-

lo mezi obě pohlaví rozděleno rovnoměrně. Kdyby se dnešní mladá
Evropanka přenesla strojem času do některé komuny v Západním
Berlíně nebo ve Frankfurtu v roce 1968, byla by nejspíš šokována
chováním mužů, které by považovala za sexistické nebo ještě horší.
Jeden tehdejší slogan zněl: „Kdo se vyspí dvakrát s jednou ženou, pa-
tří k establishmentu.“ Patrick Viveret, student-trockista z Nanterre,
vzpomíná na rok 1968: „Zaráželo mě, kolik mužů využívalo revoluč-
ní ideologie k tomu, aby přesvědčili ženy, že se s nimi mají vyspat,
a když odmítly, dozvěděly se, že to je tím, že jsou duší maloměšťač-
ky.“ Profesorka dějin médií Jean Seatonová, koncem šedesátých let
studentka, říká, že ženy její generace by měly nosit tričko s nápisem
„Přežily jsme roky osahávání“. Když ve druhém desetiletí 21. století
propuklo hnutí #MeToo, upozornilo také na sexuální moresy zestár-
lých osmašedesátníků, kterým nedošlo, co každý ví, že časy se mění.
Rok 1968 zároveň vedl k tomu, co se nazývá hnutí za osvobození
žen nebo také „druhá vlna feminismu“. První vlna se soustředila na
volební právo žen. Toto právo, které dnes považujeme za základní
součást rovných politických svobod i společných evropských hod-
not, získaly ženy ve Švýcarsku – této mateřské zemi demokracie –,
pro volby na celostátní úrovni až po referendu v roce 1971, ač se to
dnes zdá naprosto neuvěřitelné. (V kryptofeudálním Lichtenštejn-
sku k tomu došlo až v roce 1984.) Druhá vlna feminismu se zamě-
řila na práva a rovné příležitosti žen v dalších sférách, od zaměst-
nanecké po domácnost, od rozvodu, který Španělsko legalizovalo
až v roce 1981, až po právo ženy rozhodovat, zda, kdy a jak chce mít
děti. Nikdo nemůže tvrdit, že vítězství této vlny bylo úplné, avšak
postavení žen ve většině evropských společností se od padesátých
let minulého století do prvního desetiletí století našeho nesmírně
proměnilo, a to výrazně k lepšímu. Vedle toho došlo i k dalším zá-
sadním krokům v oblasti liberalizace společnosti. Počínaje legaliza-
cí homosexuality se výrazně posunulo i úplné uznání identit, které
dnes známe pod zkratkou LGBTQ+. Jestliže si lidé mohli svobodně
vybírat své sexuální partnery i orientaci, měli možnost volby i u dal-
ších aspektů životního stylu.
131
Pořád bylo ještě mnoho rodin, komunit, a dokonce celých zemí,

které se tomuto obecnému pohledu vymykaly. Je také těžké oddělo-
vat specifický vliv osmašedesátníků od působení širších společen-
ských a kulturních změn. Od počátku druhé dekády 21. století jsou
tyto hodnoty a postoje v zemích, jako je Polsko nebo Maďarsko, tvrdě
zpochybňovány – o Spojených státech nemluvě. Jedno je však jasné:
co většina teenagerů v roce 2015 považovala za naprosto „normál-
ní“, by pro teenagera v roce 1955 bylo něco zcela neznámého. Tato
nová normalita vznikala na základě souboru vzájemně se prolína-
jících jednotlivých norem, jež se objevily v průběhu dlouhého roku
1968 a byly upevněny nástupem postosmašedesátnických boomerů,
k nimž patřím i já. Takže nakonec to přece jen byla revoluce; sice ne
taková, jakou si představovali studenti na barikádách v Paříži, ale
taková, které trvalo půl života, než zvítězila.
Angelo Gotti
„Měli jste ve Westenu někdy nějakého gastarbeitera?“

„Ale jo, v Hoffmannově pekařství máme Angela Gottiho.“
Angelo Gotti byl patrně první cizinec, který do této malé severo
německé vsi přišel poté, co roku 1946 z Westenu odjel můj otec a je-
ho britští spolubojovníci a odešli poslední totálně nasazení dělníci,
aby se buď ve staré, nebo nějaké nové vlasti pokusili, jak jen to půjde,
obnovit své předchozí životy. Do práce v pekárně nastoupil 13. srp-
na 1961, tedy v den, kdy vyrostla Berlínská zeď, a stejně jako mnoho
dalších „hostujících dělníků“ tu už celý život zůstal.
Teď tu se mnou sedí v čisťounké kuchyni pro hosty na statku
rodiny Sielingových, statný veselý sedmdesátník se širokými líce-
mi, a vypráví pořád ještě drhnoucí němčinou svůj příběh. Narodil
se v roce 1943 nedaleko jezera Como. Jeho otec byl povolán do ital-
ské armády a padl v roce 1944. Matka se o čtyři roky později znovu
132
provdala. Nevlastní otec nebyl žádný sympaťák. Když se v italském

hotelu, kde tehdy sedmnáctiletý Angelo pracoval, ubytoval německý
pekař, kterému říkali Herr Hoffmann, a nabídl mu práci ve Weste-
nu, Angelo ji rád přijal.
„Potřebovali mě, abych to tu trochu oživil!“
Místní mu říkali „Ital“. Zapadnout mezi ně nebylo jednoduché.
Naštěstí hrál dobře fotbal. Vstoupil do místního sportovního klubu
a nakonec se stal jeho místopředsedou. To pomohlo.
Nejtěžší chvíle přišla, když se začal vážně ucházet o jednu místní
dívku. „Její rodiče byli proti.“ Potíže trvaly několik let. (Už mi o tom
vyprávělo několik zdejších obyvatel, takže ve vsi to nepochybně byla
slavná historka.) Nakonec se ale se svou Hannelore v místním kos-
tele v roce 1970 oženil.
Konvertoval k protestanství?
„Ano, má žena si to přála,“ usměje se. „Ale tady jsem katolík,“
poklepe si na srdce.
Občas si zajedou na dovolenou k jezeru Como. Ale nerad tráví
v Itálii víc než pár týdnů. „Ta mentalita je úplně jiná.“
Angelův příběh je jedním z milionů – každý by vydal na román –
o masové migraci, která v době před pádem Berlínské zdi promě-
ňovala společnosti severozápadní Evropy. V britském filmu Frieda
z roku 1947 si britský stíhací pilot přiváží z Německa krásnou mla-
dou ženu, která mu pomohla utéct ze zajateckého tábora, domů do
místa, které se jmenuje Denfield. „Je to úplně obyčejné město,“ říká
jí, „jako všechna ostatní v Anglii. Většina rodin tu žije od nepamě-
ti. Naše taky.“ V roce 1989 by se něco takového dalo už jen stěží říct
o kterémkoli větším městě v severozápadní Evropě. Všude tu teď ži-
ly rodiny, které přišly odjinud: z jihu a z východu Evropy, ze všech
čtyř koutů světa, který i tady začal být multikulturní.
Tento masový přesun lidí uvedl do chodu jednak „tlačný“ faktor
dekolonizace, jednak „tažný“ faktor hospodářského rozmachu. Do-
ba, které Francouzi říkají trente glorieuses, třicet slavných let hos-
podářského růstu mezi rokem 1945 a obrovským propadem v dů-
sledku ropného cenového šoku v roce 1973, byla zároveň třiceti lety,
během nichž země západní Evropy přišly o svá impéria. Konjunktura
133
jen zvýraznila už existující nedostatek pracovních sil, daný velkým

počtem mužů ve válce zabitých a zmrzačených. Příliv mužů a žen
z bývalých kolonií však nebyl pouhou reakcí na poptávku rostoucích
ekonomik po pracovních silách; vzájemně se tu překrývaly a posi-
lovaly dva různé jevy.
Víc než pět set let předtím vyplouvali Evropané na moře, aby
objevovali zeměkouli a následně ji kolonizovali. Prvními moderní-
mi evropskými koloniemi v zámoří byly Kanárské ostrovy a dnešní
španělská enkláva Ceuta v severní Africe na pobřeží Středozemního
moře, kterou původně dobylo v roce 1415 Portugalsko. Evropa teh-
dy vykročila do světa; dnes, kdy se koloniální říše v druhé polovině
dvacátého století rozpadly, se svět vydal do Evropy. Bývalí kolonisté
se nedobrovolně usazovali v Lisabonu, v Marseille nebo v Tunbridge
Wells a přiváželi si s sebou budoucí nabídku provinčních aukčních
síní – skvostné kousky, jako je nádherně vyřezávaný trůn barmské-
ho opata, který dnes stojí ve vstupní hale našeho domu. Vždycky mě
překvapí, kolik lidí v Británii má v rodině koloniální zázemí, ať jde
o to, že člověk vyrůstal v Africe, nebo jako v mém případě, proto-
že dědeček sloužil v indické koloniální správě. V Portugalsku tvoří
800 tisíc retornados, navrátilců z Angoly, Mosambiku a dalších ko-
lonií, asi patnáct procent populace. Do Itálie se vraceli lidé z Libye,
Etiopie, Eritrey a Somálska, do Nizozemska z Holandské východní
Indie a ze Surinamu. Do Francie přišlo jen z Alžírska na milion tzv.
pieds-noirs, potomků tamních koloniálních osadníků.
Spolu s kolonizátory přicházeli také bývalí kolonizovaní, často
na základě nejednoznačně definovaných práv na občanství, která by-
la udělována v dobách, kdy se koloniální mocnosti snažily pohlížet
na svá zámořská území jako na širší součást vlastní země: la France
d’Outre-Mer, Africa Orientale Italiana, British Commonwealth of
Nations and Empire. Do Francie přišlo spolu s pieds-noirs na 200
tisíc harkiů, alžírských muslimských vojáků sloužících ve francouz-
ské armádě. Do řadových domků z červených cihel v Boltonu nebo
v Leicesteru se přesunuli nikoli pouze Paňdžábané, ale obyvatelé
specifických komunit Paňdžábu, nikoli pouze Kašmířané, ale spe-
cificky Mirpúrové. Jedna čtvrť španělského města je marocká, jiná
134
čtvrť nizozemského města zase molucká. Lidé z místních radnic se

museli seznámit s původními kulturami stejně jako s lidmi, kteří
k nim přicházeli. Etnografie dalekých krajů se měnila v etnografii
evropských předměstí.
Když jsme v osmdesátých letech se ženou bydleli ve východní
části Oxfordu, bydleli v domech po obou stranách našeho domu děl-
níci z nedaleké automobilky v Cowley: nalevo Len a jeho žena Mollie,
kteří se narodili v Anglii v bílých dělnických rodinách, napravo pak
Laurie se svou ženou Jeanette, kteří byli první generací imigrantů
z Karibiku. Stará a nová Británie. „Na Cowley Road je spousta cizin-
ců,“ informoval mě a mou polskou ženu náš velmi anglický stavitel.
„Podvodníků a cizinců.“
Ve většině evropských zemí, kterým zámořské državy patřily,
se na nějaké morální závazky vůči těm, kdo byli kolonizováni a utla-
čováni, příliš nehledělo. Ohlížím-li se zpět, pak musím konstatovat,
že můj dědeček z matčiny strany sice strávil život ve službách Brit-
skému impériu v Indii, ale mé tehdejší uvažování to téměř neovliv-
nilo. Všechno se to zdálo jako prastará historie. Budoucnost byla
Evropa. Zbylo na generaci našich dětí, kterou formoval rok 1989,
aby nám připomněla, že se s naší koloniální minulostí pořád ještě
musíme vyrovnávat.
V německy mluvící Evropě byla situace poněkud odlišná. Ně-
mecké i rakouské císařství byly převážně celistvé územní celky, kte-
ré se po staletí pomalu rozrůstaly. Rakouské císařství se s koncem
první světové války naráz rozpadlo. Německá území v Evropě byla
mezi roky 1937 a 1945 nejprve brutálním způsobem rozšířena a po-
té v jediné strašlivé křeči za trest opět osekána. Západní i Východní
Německo musely, když skončila Hitlerova válka, přijmout nejméně
dvanáct milionů Němců z bývalých východních území Říše. Další
dva miliony etnických Němců – přesně řečeno lidí, kteří se k tomu
podle svérázné národnostní legislativy kvalifikovali – pak přišlo do
Západního Německa mezi roky 1950 až 1989 ze zemí sovětského blo-
ku. Za Němce ze staletí existujících německých osad v Ceauşesco-
vě Rumunsku, jako byl například onen okouzlující pastor, který se
mě zeptal, zda znám kardinála Newmana, platila bonnská vláda
135
rumunskému režimu výkupné, aby je do Západního Německa do-

stala. V roce 1984 činil poplatek za osobu 8000 marek (v dnešních
cenách asi 5500 eur).
Ačkoli tito etničtí Němci nebyli nikterak homogenní skupinou,
rozhodně neproměňovali německy mluvící země Evropy v multi-
kulturní společnosti. Spíš to bylo tak, že v Německu, Rakousku a ve
Švýcarsku potřebovali řešit nedostatek pracovních sil, a tak se roz-
hlíželi po Středomoří, odkud by mohli pozvat pracovníky, jako byl
Angelo Gotti. Už v roce 1956 nabídl kancléř Konrad Adenauer ital-
ským dělníkům jízdenky na vlak zdarma. Západní Německo po-
depsalo dohody s Řeckem, se Španělskem, s Tureckem, Marokem,
Portugalskem, Tuniskem a Jugoslávií. Podobné dohody, byť v men-
ším rozsahu, podepsalo Švýcarsko, Rakousko a Nizozemsko. Žádná
země dovážející pracovní sílu však o nově příchozích neuvažovala
jako o lidech, kteří se stanou trvalou součástí jejich společnosti, na-
tož aby byli rovnoprávnými občany, krajany a stejnými Evropany
jako oni. V roce 1965 si toho všiml švýcarský spisovatel Max Frisch:
„Man hat Arbeitskräfte gerufen, und es kommen Menschen.“ („Pozvá-
na byla pracovní síla, jenže přišli lidé.“)
Pokud šlo o přijetí přistěhovalců hostitelskou společností, neexis-
tovala žádná jasná dělící čára mezi přicházejícími krajany, kterým
by mělo jít vše snadno, a cizinci, pro které by mělo vše být obtížné.
Topografie předsudků původních Evropanů byla mnohem kompliko-
vanější. Ve Westenu to poznala mladá německá uprchlice ze Slezska
Helga Allerheiligenová, když se chtěla provdat za chlapce z tamního
statku Wilhelma. I bílé křesťanské Němce, Holanďany, Francouze
nebo Brity přijímali místní jen s obtížemi. „Němečtí Rusové“, etničtí
Němci, kteří se přistěhovali ze Sovětského svazu, se ve Westenu do-
dnes drží stranou ve své části obce s úhlednými moderními domy.
Před předsudky člověka neuchránilo ano to, že byl Evropan. Pří-
ručka pro francouzské domácnosti zaměstnávající španělské služky
z roku 1964 nápomocně informovala:
Většinou si na nic nestěžují a svůj osud přijímají jako následek

toho, že jejich země byla okupována Araby.
136
Hned dva etnické stereotypy v jediné větě! Sicilián nebo Albánec

s tmavší pletí nejspíš na ulici narazili na stejný typ nahodilého ra-
sismu jako Egypťan nebo Turek se světlejší pletí. Počátkem osmde-
sátých let stačilo německému novináři Günteru Wallraffovi vzít si
paruku, nasadit zbarvené kontaktní čočky a předstírat, že mluví lá-
manou němčinou, aby se mohl vydávat za tureckého „gastarbeitera“
a vychutnat si urážky, které pak zaznamenal ve své knižní reportáži
Až na dně (Ganz Unten).
Jakákoli odlišnost, počínaje barvou pleti přes oblékání až po
jídlo, svátky, náboženství a způsoby chování, se může stát spouš-
těčem předsudků a diskriminace. Celá generace britských školáků
původem z jižní Asie vyrůstala v obavách, že je cestou ze školy ně-
kdo zmlátí a pozuráží. Místní grázlové příliš nerozlišovali mezi in-
dickým buddhistou nebo pákistánským křesťanem. Předsudky však
panovaly i mezi jednotlivými komunitami přistěhovalců. Majitel
několika trafik a nemovitostí ve východním Oxfordu, pan Patel, mě
několikrát poučil, že nikdy, ale opravdu nikdy nemám pronajímat
byt Nigerijcům.
Není pochyb, že bílá křesťanská krajanka, jako byla například
Helga Allerheiligenová, měla k okraji spektra, kde šlo všechno snáz,
mnohem blíž, stejně jako muslim s tmavou pletí a ze země mimo
Evropu měl blíž k tomu opačnému. Islám byl v Evropě po staletí de-
finičním znakem jinakosti. První zmínka o Evropanech (europenses)
pochází z kroniky bitvy u Tours z roku 732, kde král Karel Martel (ve
staré francouzštině „kladivo“) porazil útočící Araby. Když v 15. století
papež Pius II. zpopularizoval název Evropa, činil tak ve snaze bránit
křesťanství proti náporu osmanských Turků. Počínaje Shakespearo-
vými dramaty a konče polským obrazem zpodobňujícím bitvu před
Vídní v roce 1683, namalovaným v 19. století a dodnes visícím na ne-
přehlédnutelném místě ve Vatikánu, byl „Turek“ symbolem exotic-
ké hrozby. Když jednou Charles de Gaulle rozmlouval se svým blíz-
kým spolupracovníkem, vzpomínal na děsivý sen, ve kterém se jeho
milovaná vesnice Colombey-les-deux-Églises (Colombey se dvěma
kostely) jednoho dne promění v Colombey-les-deux-mosquées (Co-
lombey se dvěma mešitami). V roce 2021 bylo ve správním okrese
137
Haute-Marne, který má necelých 180 000 obyvatel a kde Colombey

leží, osm mešit, i když přímo v této vsi ještě žádná mešita nestála.
Integrace byla dvojnásob obtížná, pokud se přistěhovalci zachá-
zelo doslova jako s „hostujícími dělníky“, tedy gastarbeitery, o nichž
se nepředpokládalo, že v zemi zůstanou delší dobu. V roce 1964 uspo-
řádali v Německu oficiální ceremonii na uvítanou miliontého „hos-
tujícího dělníka“, portugalského tesaře Armanda Rodriguese de Sá,
který při té příležitosti dostal kytici karafiátů a moped. V roce 1969
předal šéf Německého sdružení zaměstnavatelů miliontému turec-
kému „gastarbeiterovi“ Ismailu Babaderovi televizor. V roce 1972
přišla na řadu dvoumiliontá „hostující pracovní síla“ Vera Rimská
z Jugoslávie a obdržela poděkování zahraničním pracovníkům „za
významný přínos hrubému národnímu produktu“ a přenosný te-
levizor. Časem bylo umožněno, aby se k těmto pracovníkům připo-
jily i manželky a děti. Někteří měli velmi pozitivní zkušenosti. To
je i případ Richarda a Julie Cuestových, prarodičů mé rešeršérky,
španělské studentky Sonii. „Přijali nás s otevřenou náručí,“ vyprá-
věl Ricardo vnučce. „Pracoval jsem tvrdě a vysloužil si tím respekt.
A vnímal jsem hluboce i solidaritu.“ Nikdy nezapomene na to, jak
pár desítek jeho spolupracovníků, aniž by mu o tom řekli, potvrdilo
imigračnímu úřadu ve Wupertalu jeho osobnostní kvality.
Když však po ropném šoku v roce 1973 ekonomika zpomalila
a třicet úžasných let růstu skončilo, začali být „hostující pracující“
povzbuzováni v tom, aby se vrátili domů. Mnozí, zejména z jižní Ev-
ropy, to také udělali. Miliony dalších však zůstaly. V roce 1977 bylo
oficiálně vyhlášeno, že „Spolková republika Německo není přistě-
hovaleckou zemí“, a stejná formulace se opakuje v koaliční smlouvě
mezi křesťanskými a svobodnými demokraty při sestavování vlády
v roce 1982. Znamenalo to výslovně, že „nechceme být přistěhova-
leckou zemí jako USA nebo Kanada“. Stačilo však jen letmo nahléd-
nout do frankfurtského telefonního seznamu, aby člověk poznal, že
Německo už přistěhovaleckou zemí je.
Co víc, zatímco ve většině domácích populací porodnost od
sedmdesátých let prudce klesala v procesu tzv. druhého evropské-
ho demografického přechodu, míra porodnosti imigrační populace
138
zůstávala setrvale vyšší. V roce 1974 bylo každé šesté dítě narozené
v Západním Německu potomkem někoho, kdo se narodil v cizině.
Většina těchto dětí však byla označována za „cizince“ a neměly právo
získat od narození německé občanství. V roce 1989 tvořili tito tak-
zvaní cizinci – někteří z nich se narodili a celý život žili v Němec-
ku – osm procent obyvatelstva Západního Německa.
Během osmdesátých let 20. století si obyvatelé západní Evro-
py, zejména ti, kteří žili ve velkoměstech s rozsáhlými populacemi
imigrantů, začali uvědomovat, že dochází k významné a dlouhodo-
bé proměně evropské kaleidotapiserie. Začali se ohlížet po nových
způsobech, jak tyto minority zapojit do života tolerantní, moderní
a urbánní evropské společnosti. V roce 1989 byl slavný osmašede-
sátník Daniel Cohn-Bendit jmenován do čela nového „Úřadu pro
multikulturní záležitosti“ ve Frankfurtu, kde v té době žilo už dva-
cet procent obyvatel cizího původu. „Multikulturalismus“ se vyvinul
v beznadějně rozplizlou ideologii. V nejlepším případě prosazoval
užitečnou myšlenku, že by lidé měli něco vědět o náboženství a kul-
tuře svých nejbližších sousedů. V tom nejhorším však zaštiťoval ve
jménu „kulturní odlišnosti“ hodně neliberální praktiky, například
v některých menšinových komunitách stále pokračující útlak žen.
Přinejmenším však tyto iniciativy alespoň reflektovaly skutečnost,
že západní Evropa začínala být multikulturní.
Vývoj druhé poloviny kontinentu byl naopak pozoruhodně kon-
trastní, jak se ukázalo během uprchlické krize v roce 2015. Obě polo-
viny Evropy připomínaly během „krátkého dvacátého století“ mezi
roky 1914 a 1989 dvě lodi, které se v temné noci potkaly a pak se vy-
daly opačným směrem. V roce 1914 byla střední a východní Evropa
výrazně multikulturnější částí, v rozrůstajících se impériích regio
nu se mísila etnika, kultury i náboženství. Město, které dnes nese
slovenské jméno Bratislava, bylo pro své německy mluvící obyvatele
Pressburg, pro Maďary Pozsony a místní Židé mu říkali všemi tře-
mi způsoby. Mám černobílou fotografii starého městského centra,
kde vedle sebe stojí katolický kostel, evangelická kaple a synagoga.
V dnešní Bratislavě jsem jednou narazil na starého pána, muzikolo-
ga, který se jmenoval Jan, Hans, či „Hansi“ Albrecht a který v dobách
139
před rokem 1914 stihl během dopoledne mluvit všemi třemi jazyky.
Když německo-český spisovatel a pražský rodák Johannes Urzidil
popisoval tenhle všední kosmopolitismus střední Evropy, vytvořil
pro něj nové slovo: hinternational, tedy pozanárodní.
Během krátkého dvacátého století pak šla jedna vlna vyčleňo-
vání za druhou, počínaje vznikem mozaiky více či méně národních
států po roce 1918 přes výměny obyvatelstva po první světové válce,
stvrzené mezinárodními dohodami, po nichž následovaly genocidní
etnické čistky nařízené Hitlerem a Stalinem, až po vyhánění a pogro-
my bezprostředně po druhé světové válce. Můžeme si vypůjčit při-
rovnání poprvé použité antropologem Ernestem Gellnerem: malba
Oskara Kokoschky s mnoha odstíny a nádechy barev, se proměnila
v obraz Pieta Mondriana s ostře ohraničenými, pevnými barevnými
bloky. Tím se však separace nezastavila. V padesátých letech Bulhar-
sko vyhostilo na 140 000 Turků a Romů. V Polsku vedla antisemit-
ská kampaň v roce 1968 k odchodu velké části už tak malé komuni-
ty polských Židů, kteří přežili holocaust. Podle odhadů z roku 1989
byla populace v Polsku z devadesáti osmi procent etnicky polská.
Některé velké menšiny odsunuty nebyly, například miliony Ma-
ďarů v sousedním Rumunsku a na Slovensku. Československo a Ju-
goslávie stále byly multietnické státy. Šlo však o usazené a zděděné
menšiny, které tu žily celá staletí. Netvořili je nedávní imigranti.
Poněkud ohrožené bylo ve státech sovětského bloku postavení niž-
ších počtů migrantů ze zemí jako Vietnam nebo Angola. (Když jsem
v roce 1980 studoval ve východním Berlíně, bydlel v jednom pokoji
mého sdíleného bytu angolský preparátor zvířat.) Naráželi však na
široce hodně rozšířený rasismus a museli hodně usilovat o to, aby
je širší společnost přijala.
Evropa se blížila ke chvíli, kdy padnou fyzické hranice, které
ji dělily, a její dvě poloviny za sebou měly odlišný vývoj. Zatímco
téměř každý desátý obyvatel Francie nebo Belgie se narodil v cizi-
ně, v Československu či Rumunsku to byl méně než každý stý. Zá-
pad směřoval od Mondriana ke Kokoschkovi, Východ od Kokoschky
k Mondrianovi. Tento proces etnického dělení pak s nemilosrdnou
krutostí pokračoval v zemi, které se začne říkat bývalá Jugoslávie.
140
Británie podle Spectatoru
V nevelké místnosti v nejvyšším patře domu číslo 56 v Doughty Street

sedí kolem naleštěného jídelního stolu deset mužů v oblecích, tváře
už mají zbarveny do růžova. Elegantní stavba z počátku devatenácté-
ho století stojí jen pár vchodů od domu číslo 48, kde Charles Dickens
psal Kroniku Pickwickova klubu a kde sídlí i nejstarší anglický týde-
ník The Spectator. I když na hodinkách mám už půl čtvrté odpoledne,
oběd, který nám podává dobře stavěná a optimistická dáma jménem
Jennifer Patersonová a který zapíjíme štědře dolévaným klaretem,
pořád není u konce. Nejdůležitější host u stolu, Kingman Brewster
junior, americký velvyslanec u dvora svatého Jakuba, se právě roz-
loučil a konverzace přechází v klábosení u skleničky.
Proč se tolik Američanů jmenuje tak, že jméno a příjmení se dají
zaměnit, dumá komentátor Spectatoru Patrick Marnham.
Kingman Brewster.
Winston Lord.
Clark Clifford.
„No jo, ale není už mrtvý?“ zeptá se někdo.
Ticho. Je slyšet jen usrkávání klaretu.
Pak šéfredaktor Alexander Chancellor řekne s lehkým zadrhává-
ním, jak se na člověka z vyšší třídy patří: „Neřekl bych, že … úplně.“
To bylo v létě roku 1980. Týden předtím jsem se krčil v příšeří
omšelého zadního traktu průchodu ve východním Berlíně, kde mi
kamarád nervózně šeptal, jak byl na výslechu na Stasi. A týden nato
jsem stál na nádvoří bývalého berlínského velitelství wehrmachtu
při slavnostním ceremoniálu k výročí pumového atentátu na Hit-
lera z 20. července 1944, kolem mě potomci pruské důstojnické tří-
dy – von Hammerstein, von Weizsäcker, von dem Bussche a další
von a zu. Někde mezi tíhami těchto dvou německých diktatur ležela
lehkost Anglie, téhle Anglie.
Patřilo už k mému zvláštnímu osudu – jak se to v životě čas-
to stává, byl to i výsledek šťastných náhod –, že jsem víc než deset
let strávil psaním o Evropě pro toto vůbec nejskeptičtější britské
141
periodikum. Byl jsem proevropská ryba v cizích vodách, podobně jako

dva mí nástupci v roli zahraničního redaktora Ian Buruma a Anne
Applebaumová. Ian vzpomíná, jak ho u téhož nablýskaného jídel-
ního stolu zaskočil jeho šéfredaktor Charles Moore otázkou: „Iane,
jakou ty vlastně používáš bibli?“ Anne píše, že byla ve Spectatoru
„užitečným protikladem, seriózní cizinkou, která se pořád pokouše-
la přesvědčit své anglické kolegy, aby přestali vtipkovat a začali psát
o složitých cizích zemích, jako je Rusko nebo Čína.“ („Potřebujeme
do čísla něco seriózního; ať to Anne napíše.“)
Přímo to svádí pohlížet na tehdejší Spectator pouze jako na ka-
rikaturu jistého typu anachronického ostrovního anglického posto-
je a vést přímou linku od thatcherovského euroskepticismu osmde-
sátých let k brexitu v roce 2016. Pravda je ovšem o něco složitější,
a tím pádem i zajímavější.
Jistě, některé dialogy, které jsem během obědů u onoho stolu
vyslechl, mohly pocházet přímo z kapitoly „Podsnapoviny“ Dicken-
sova Našeho společného přítele, kde je čtenář seznámen s ryzím ztě-
lesněním anglické ostrovní pýchy panem Podsnapem. Přestože jeho
podnik žije z obchodu s cizími zeměmi, pan Podsnap
„byť připouštěl, že se možná mýlí, považoval způsoby a zvyky

jiných zemí za tak neanglické, až se člověk zarděl, ale pak stejně
jen mávl rukou a pustil to hlavy.“
Avšak šéfredaktor Alexander Chancellor, třebaže mluvil trochu ja-

ko Bertie Wooster z románů P. G. Wodehouse, byl předtím evrop-
ským zpravodajem agentury Reuters, mluvil plynně italsky a do-
konale chápal, co je pro ostatní obyvatele Evropy podstatné. I když
jeho nástupce Charles Moore měl s kontinentem méně osobních
zkušeností, spektrum jeho zájmů bylo široké a později napsal skvě-
lý životopis Margaret Thatcherové. Oba, ale i ti, kdo přišli po nich,
nejen dávali najevo velkorysou vůli nechat pravidelně psát do ča-
sopisu eurofily, jako jsme byli já, Ian a Anne, ale také aktivně usi-
lovali o střet různých názorů na Evropu. S něčím podobným jste
se tehdy v západoevropském tisku setkávali jen zřídka, protože
142
„Evropa“ byla, zejména ve zpravodajství z Bruselu, pojímána jed-

noduše jako dobrá věc.
Mám doma pověšenou sadu vtipných map imaginárních Evrop,
které vymysleli a vytiskli jako novoročenky v pražské samizdatové
revue Střední Evropa a já jsem je dostal od jednoho z redaktorů. Na
mapě pro rok 1988 jsou evropské země zobrazené jako místnosti
v tom, co Michail Gorbačov, který navštívil Prahu rok předtím, po-
jmenoval „společný evropský dům“. Východní Německo je televiz-
ní místnost, Západní Německo je semknutý šik koupelen, Itálie je
„Výkladní skříň Extravaganza“ a Francie „Le Grand Salon“. Velká
Británie je označena jako „Velká observatoř“.
Británie oddělená mořským průlivem byla – a pořád je – vel-
kou observatoří nejen proto, že vzhledem ke své zeměpisné polo-
ze je čímsi jako částí dvojdomku, ale také díky tradici skeptického,
empirického zkoumání témat a přímočarých debat. To znamená,
že časopisy jako Spectator kladly tvrdé a zásadní otázky po povaze
evropského projektu dřív a zřetelněji, než byly kladeny jinde v Ev-
ropě. Padaly neúprosné otázky historika Noela Malcolma týkající se
demokracie a suverenity nebo předního bankéře Martina Jacomba
o pravděpodobných důsledcích zavedení Evropské měnové unie bez
významných fiskálních transferů mezi členskými státy. Bohatší re-
giony zbohatnou, tvrdil Jacomb ve Spectatoru v roce 1989, zatímco
chudé zchudnou. O dvacet let později zněly napříč kontinentem přes-
ně takové obavy, protože obyvatelé severní Evropy trpěli následky
krize eurozóny nesrovnatelně méně než Jihoevropané a solidarita
mezi severem a jihem byla jen chabá.
Daly se tu nalézt i řádky směřující přímo k brexitu. Když jsem
si dělal přípravu k této kapitole, vypravil jsem se do viktoriánských
gotických sálů studentského debatního spolku Oxford Union, kde si
Boris Johnson, Michael Gove, Jacob Rees-Mogg a další procvičovali
své rétorické schopnosti, které úspěšně uplatnili v roce 2016 v deba-
tě před referendem o brexitu. V Gladstonově debatní místnosti, ob-
klopen leštěným dřevem z devatenáctého století a mezi hlubokými
koženými křesly, jsem listoval svázanými ročníky Spectatoru z osm-
desátých let. Téměř okamžitě jsem našel článek konzervativního
143
komentátora Ferdinanda Mounta z dubna 1980 o tom, že o vystou-

pení z Evropského společenství „politici všech směrů nyní poprvé
vedou vážnou debatu jakožto o reálné možnosti“. V říjnu téhož roku
jistý J. Enoch Powell (ano, ten, který pronesl projev o imigraci a „po-
tocích krve“) psal o tom, že labouristé „mluví ve jménu Anglie“, když
vyzývají Velkou Británii, aby vystoupila z Evropského společenství –
tuto stranickou linii prosazoval i mladý ambiciózní labouristický
politik jménem Tony Blair – a radil konzervativcům, aby se přidali.
Pokud to neudělají, upozorňoval Powell, budou konzervativci pova-
žování za „protinárodní stranu“ a Spojené království se stane „jen
provincií v evropském státu“.
V roce 1988 Spectator nepřekvapivě vítá projev Margaret Thatche
rové v Evropském kolegiu v Bruggách. O třicet let později bude jeden
z jejích tehdejších akolytů, David Willetts, tvrdit, že projev v Bruggách
„nasměroval Británii na cestu k brexitu“. Něco pravdy na tom je, ale
jen něco. Když to dnes probírám s Charlesem Moorem, říká, že v době
od referenda v roce 1975 – ve kterém se dvě třetiny účastníků, včet-
ně mého otce a tehdy osmnáctiletého Moora, vyslovili pro setrvání
v Evropském společenství – až do projevu v Bruggách v roce 1988
se euroskepticismus v Konzervativní straně projevoval stejně, jako
kdyby v padesátých letech byl člověk gay. Bylo to něco soukromého
a pouze pro dospělé. Teprve po ostrém slovním útoku Thatcherové
udělali euroskeptici coming out. Bruggské uskupení, pojmenované
podle jejího projevu a založené jen tři měsíce po něm, se v následu-
jícím desetiletí stalo předvojem konzervativního euroskepticismu.
V projevu v Bruggách dala paní Thatcherová najevo rostou-
cí hněv nad tím, že rázný francouzský předseda Evropské komise
Jacques Delors prosazuje federalistické a socialistické směřování; to
údajné socialistické dokládala jeho vystoupením na kongresu odbo-
rových svazů. Zásadní však byl způsob, jakým její tiskový tajemník
Bernard Ingham informoval o projevu britské novináře – v podstatě
je dovedl k titulkům složeným ze tří slov a dvou vztyčených prstů:
„Up Yours Delors“ (Trhni si, Delorsi), jaký přinesl například deník
Sun. Ingham byl první z dlouhé řady tiskových tajemníků konzerva-
tivních premiérů od Margaret Thatcherové až po Davida Camerona,
144
kteří každý evropský summit interpretovali britským novinářům

jako opakování bitvy u Waterloo.
Skutečný bod obratu však nastal o víc než rok později, když
se sjednotilo Německo a Francie s Německem se pevně zavázaly
směřovat k evropské měnové unii. Obojí příčinně souviselo a paní
Thatcherová obojí rovněž nesnášela. Projekt měnové unie byl v roce
1992 jádrem Maastrichtské smlouvy, z níž se teprve zrodila Evrop-
ská unie. Nad ratifikací Maastrichtské smlouvy se uvnitř Konzer-
vativní strany rozpoutala parlamentní občanská válka, která vyslala
konzervativní euroskepticismus na dráhu, na jejímž konci byl brexit.
V roce 1988 bylo ještě možné číst projev z Brugg jako alterna-
tivní vizi Evropského společenství. Jistě, Margaret Thatcherová tu
brojí proti „evropskému superstátu, který všemu vládne z Bruselu“
(trhni si, Delorsi). Ale také v něm zaznělo:
Británie nesní svůj sen o jakési útulné izolované existenci na

okraji Evropského společenství. Náš osud je s Evropou a s Ev-
ropským společenstvím spojený.
Její vize byla doma gaullistická a venku atlantická. Stála o to, co Char-
les de Gaulle nazýval spíš mezivládní než federalistickou „Evropou
států“. Zdůrazňovala, že lidé, kteří uvízli za železnou oponou ve „vý-
znamných evropských městech“, jako je Varšava, Praha či Budapešť,
jsou rovněž Evropané. Krátce nato navštívila Varšavu a Gdaňsk, kde
se setkala s Lechem Wałesou a dalšími lídry Solidarity. (Byl jsem
u té návštěvy osobně a pamatuju si, jak úžasně populární tam byla;
na jednom rukou psaném plakátu stálo: „Paní Thatcherová, kupte
Polsko!“) Na její podporu demokratické opozice ve střední Evropě
pak v devadesátých letech naváže silná britská podpora rozšíření
Evropské unie na východ.
„V mnoha důležitých tématech,“ pokračovala v Bruggách, „by
měly evropské země znít jedním hlasem.“ Jejich spolupráce v oblasti
obchodu, obrany a vztahů s ostatním světem by měla být těsnější.
I když ty řádky psal původně některý pracovník ministerstva zahra-
ničí, paní Thatcherová rozhodně nebyla osoba, která by říkala něco,
145
co by nemyslela vážně. Obhajoba nutnosti dosáhnout jednotného ev-

ropského trhu do roku 1992 byla rozhodná a její.
Poradce Tonyho Blaira pro Evropu Stephen Wall vzpomíná, že
někdy počátkem roku 2000 ho Blair požádal o kopii projevu z Brugg,
aby si ho mohl znovu přečíst. „Když ho dočetl, nahlas řekl, co jsem si
po přečtení projevu taky pomyslel: byl to dobrý a vůbec ne extrémní
projev.“ A pak, z perspektivy roku 2020, Wall uvažoval dál, že i „dnes
to je názor na Evropskou unii, který by pravděpodobně mohly pod-
pořit všechny členské státy“. Tohle tvrzení je poněkud přehnané,
ale nepochybně by počátkem roku 2020 mnozí Evropané, včetně
Francouzů a Němců, souzněli víc s vizí Evropy, jakou představila
v Bruggách Margaret Thatcherová, než s federalistickou vizí, kterou
narýsoval ve svém bruggském projevu Jacques Delors v roce 1989.
Totéž by mohlo platit i pro další železnou dámu, Angelu Mer-
kelovou. Ta ve své přednášce v Evropském kolegiu v Bruggách v ro-
ce 2010 zvolila tón mnohem smířlivější i proevropštější než paní
Thatcherová. Podstatou její argumentace bylo, že je nutné prosazovat
mezivládní složky Unie, představované především Evropskou radou
složenou z lídrů členských zemí, jakožto přinejmenším rovnocenné
s „komunitní metodou“, představovanou Evropskou komisí a Ev-
ropským parlamentem. Zastávala názor, že spojení obojího by bylo
možno označit za „unijní metodu“. Jako ve všem ostatním i v tomto
centristická Angela Merkelová přicházela s představou Evropy ně-
kde mezi Thatcherovou a Delorsem.
Projev Margaret Thatcherové v Bruggách nebyl jen vyjádřením
alternativního názoru z pozice pozorovatele evropské scény. Několik
dalších let poté, co v roce 1984 na summitu ve Fontainebleau britská
premiérka definitivně zajistila pro svou zemi rabat z členských pří-
spěvků – její poznámka „vraťte mi mé peníze“ se proslavila –, bylo
Spojené království jedním z hlavních tahounů evropské integrace.
Když jsem v roce 1986 přijel do Bruselu, řekl mi stálý britský zá-
stupce (tedy velvyslanec) u Evropského společenství David Hannay,
že Fontainebleau bylo „počátkem konce“ a že Británie se postupně
poevropšťuje. Jeden francouzský úředník k tomu s víc než pouhým
náznakem lítosti zamumlal, že se Evropa čím dál víc pobritšťuje.
146
Veškeré integrační úsilí se točilo kolem vytvoření jednotného trhu

do roku 1992, který měl vést k odstranění nejrůznějších ochranných
bariér mezi státy a ke vzniku rovných podmínek pro všechny. S bul-
dočím odhodláním se do čela tohoto úsilí postavil britský evropský
komisař lord Cockfield a úzce přitom spolupracoval s Delorsem.
Aby bylo možné přehlasovat vzpurné ochranářské státy, bylo nutné
výrazně rozšířit většinové hlasování uvnitř Společenství, což pre
miérka Thatcherová plně akceptovala. Výsledný jednotný trh dodnes
tvoří jádro Evropské unie.
Jako každý dobrý komik i historie si dává načas, než uplatní své
nejlepší žerty. Jedním z nich, plným ironie, je to, že o tři desetiletí
později patřilo k největším potížím postbrexitovské Británie při vy-
jednávání obchodní dohody s EU zajištění rovných podmínek pro
přístup na jednotný trh. Británie se teď vyhazovala do povětří vlast-
ní náloží. Nicméně zůstává faktem, že k nejdůležitějšímu pozitivní-
mu obratu v nejnovějších evropských dějinách významně přispěla.
Obrat vzhůru
Pokud někdy hvězdy přály evropské svobodě, pak to bylo ve druhé

půli osmdesátých let dvacátého století. Propojily se tu výjimečné
osobnosti, řada historických procesů a šťastných náhod a výsledkem
byla mírumilovná transformace našeho kontinentu. Byla to kombi-
nace tak výjimečná, že ji bylo možné považovat za zázrak. Evropané
ji však začali brzy mylně považovat za přirozenou podobu vývoje.
Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy si cestu, kterou se dějiny ubíraly
předtím, promítli do trasy, po které se musejí ubírat dál.
Máme-li zvolit nějaké datum, kdy jsme na tuto vzestupnou tra-
jektorii nastoupili, pak to je pondělí 11. března 1985. Večer předtím
sovětský vůdce Konstantin Černěnko, který vypadal zpola mrtvý
už v roce 1984, kdy jsem ho spatřil v Kremlu, zemřel úplně, abych
147
připomněl slova Alexandera Chancellora. V Ořechovém sále budo-

vy starého carského senátu se sešlo politbyro a zvolilo si za nového
vůdce čtyřiapadesátiletého Michaila Gorbačova. Kdyby se rozhodli
pro jiného člena, například dvaašedesátiletého Grigorije Romano-
va, který o tu práci rozhodně stál a měl i pro cara vhodné příjmení,
světové dějiny by se ubíraly jiným směrem. Rozhodující roli osob-
nosti v dějinách teď demonstroval systém, jehož ideologie trvala na
tom, že dějiny vytvářejí mohutné neosobní síly.
A tenhle muž osobnost byl. Jen se zeptejte Margaret Thatche-
rové. Pár měsíců předtím ho v prosinci 1984 hostila na obědě v Che-
quers, ve venkovském sídle britských premiérů. Gorbačov vstupními
dveřmi prošel, „jako kdyby jimi proskočil“, jak řekl jeden z očitých
svědků, a energie i cílevědomost z něj vyzařovaly na všechny stra-
ny. Během oběda se s paní Thatcherovou nediplomaticky, vášnivě
a upřímně přeli o relativní výhody komunismu a západní demo-
kracie. Po obědě se pustili do diskuse o kontrole zbrojení. Britský
tlumočník si povšiml, že je mezi nimi „patrná mezilidská chemie“,
a dospěl k závěru, že byl svědkem čehosi podobného flirtu. Jeden
z blízkých poradců premiérky pak pronesl větu, která se proslavila.
Gorbačov je člověk, se kterým „se dá domluvit“.
Když jsem o dvanáct let později předsedal shromáždění ve West-
minster Central Hall, kde Gorbačov před víc než 2400 lidmi předsta-
voval své memoáry, stále z něj ta osobní vřelost, energie a bezpro-
střednost vyzařovaly, teď navíc ještě umocněné gloriolou světodějné
osobnosti. Glasnosť i perestrojka se mezitím dostaly do slovníku
mnoha světových jazyků.
Zeptal jsem se ho, co považuje za své tři největší úspěchy.
„Svobodu, otevřenost mezi národy a konec závodů ve zbrojení.“
Nadšený potlesk zaplavoval superhrdinu v jedné vlně za dru-
hou (i když pro svůj národ už žádný hrdina nebyl).
Později při večeři měla jeho žena Raisa nejspíš pocit, že se s ve-
likánem bavíme až příliš familiárně. Svým lehce školometským
způsobem nás všechny poučila, že žádný z předchozích sovětských
vůdců by se s námi tak neformálně nebavil.
„Ne, Lenin rozhodně ne,“ řekla.
148
„Stalin taky ne.“ Kolem stolu zazněl nervózní smích.

„Ani Chruščov. Nebo Andropov. Nebo Černěnko.“
„No, Andropov možná ano,“ mrkl na nás Gorbačov, aby vyzdvi-
hl svého bývalého mentora.
Nezamýšlenými důsledky Gorbačovův příběh přímo oplývá.
Sovětský vlastenec, který svou politikou zničil Sovětský svaz. Re-
formátor, který rozpoutal revoluci. Komunista, který otevřel cestu
k demokracii. Nebýt jeho, svoboda by nepochybně do poloviny Ev-
ropy nedorazila tak rychle a pokojně a studená válka by rozhodně
po celém světě neskončila tak rychle.
Ve čtyřech dalších státech nebo uskupeních států, z nichž každý
měl své výjimečné osobnosti a různé politické procesy, došlo ve spo-
jení s Gorbačovovými reformami a následným rozpadem Sovětské-
ho svazu k významným proměnám: ve Spojených státech, v západní
Evropě, ve východní Evropě a v Německu. Jedním ze způsobů, jak
pochopit, co se odehrálo, je sledovat, jak se vyvíjela interakce těchto
států a uskupení s tímto klíčovým mužem.
První na řadě byla druhá supervelmoc. Gorbačov se naštěs-
tí dostal k moci ve chvíli, kdy se i Spojené státy octly na vzestupné
trajektorii. O deset let dříve, ve stínu Vietnamu a Watergate, byla
mezinárodní pověst i vliv Spojených států na dně. Mnoho lidí po-
řád považovalo Sovětský svaz za vážného ekonomického a techno-
logického konkurenta. Teď, po překonání hluboké recese, americké
hospodářství vzkvétalo. Technologický sektor, nastartovaný během
studené války federálním financováním vojenského výzkumu, smě-
řoval k vytvoření internetu. Prezident Ronald Reagan přesvědčil řa-
du Američanů, že „v Americe opět svítá“, jak zaznělo v jeho předvo-
lební reklamě z roku 1984. Zkušený filmový herec dobře věděl, že
měkká síla vyprávění může být stejně důležitá jako síla hospodářská
a vojenská. Hollywood se přidal k Pentagonu a Wall Streetu a dodal
americké moci třetí rozměr.
Mnozí Západoevropané se Reaganovi vysmívali, že je „kovboj“
a „herec béčkových filmů“. (Možná i já jsem se mu trochu posmí-
val.) Když však došlo na ukončování studené války, byla jeho osob-
ní role téměř stejně důležitá jako Gorbačovova. Na rozdíl od většiny
149
washingtonských profesionálů byl přesvědčen, že Spojené státy mo-

hou studenou válku se Sovětským svazem vyhrát tím, že závody ve
zbrojení ještě urychlí a otevřeně se politicky, technologicky i ideolo-
gicky postaví proti tomu, co v roce 1983 nazval „říší zla“. Začal tedy
zvyšovat výdaje na armádu, zejména pak na Strategickou obrannou
iniciativu, známou též pod názvem „Hvězdné války“.
Během Reaganova prvního funkčního období se svět přiblížil
jaderné válce nejblíž od počátku šedesátých let, ale jeho sázka na-
konec vyšla. Když se Gorbačov pustil do transformace Sovětského
svazu prostřednictvím „revoluce shora“, uvědomil si brzy, že nemů-
že zároveň modernizovat zemi a držet se Spojenými státy krok v zá-
vodech ve zbrojení. Se Západem potřeboval víc spolupracovat než
se s ním konfrontovat. Katastrofa černobylské jaderné elektrárny
v roce 1986 mu přinesla poznání, jak moc se sovětský systém rozpa-
dá a jak strašlivé by byly lidské náklady jakéhokoli jaderného střetu.
Když se čtyřiapadesátiletý dynamický sovětský vůdce poprvé
setkal se čtyřiasedmdesátiletým americkým prezidentem – Reagan
se narodil stejně jako Černěnko v roce 1911 – usoudil, že je to „poli-
tický dinosaurus“. Na rozdíl od většiny lidí nad sedmdesát se však
tento „dinosaurus“ dokázal učit a přizpůsobovat se. Během několika
let a po sobě následujících setkání a výměn názorů, v čemž mu byli
nápomocni obratní kolegové jako George Schultz, provedl Reagan
dramatický obrat od závodů ve zbrojení a konfrontace s „říší zla“
z prvního funkčního období k jadernému odzbrojování a snaze ukon-
čit studenou válku v druhém funkčním období. Na moskevském su-
mmitu v roce 1988 se oba už oslovovali „Michaile“ a „Ronnie“. Není
třeba dodávat, že s neformálností v americkém stylu přišel Ronnie.
Když se ho teď jeden moskevský novinář zeptal, zda stále považuje So-
větský svaz za „říši zla“, odpověděl: „Ne, to byla jiná doba a jiná éra.“
Psal jsem pro Spectator o prvním setkání lídrů obou supervel-
mocí v Ženevě v roce 1985 a o summitu ve Washingtonu v roce 1987,
kde podepsali svou první významnou dohodu o kontrole zbrojení
(INF, smlouvu o likvidaci nukleárních zbraní středního a krátkého
doletu). Jak moc byla tato setkání dramatická, si lze jen stěží zno-
vu vybavit a není ani pravděpodobné, že by se něco takového mělo
150
někdy opakovat. Možná se tomu v dobách po roce 2020 přiblíží su-

mmity prezidentů USA a Číny. Avšak i když se tyto dvě supervelmoci
jedenadvacátého století do sebe zaklíní způsobem připomínajícím
novou studenou válku, budou kolem další giganti: Evropská unie,
Indie, Rusko. Bude to multipolární nebo nepolární svět, zatímco svět
po roce 1980 byl pořád bipolární: Západ v čele s Amerikou, Východ
v čele se Sovětským svazem. Sovětsko-americké summity připomí-
naly impozantní mytické střety mezi řekněme Diem a Krónem zá-
pasícími kdesi nad námi, zatímco my smrtelníci se dole chvějeme.
V zápisnících se mi mísí triviality, které vždy podobná setkání
provázejí a novináři je zaznamenávají, protože se snaží něčím vypl-
nit prázdné hodiny vysílacího času, a skutečné historické události.
„Myslím, že pan prezident na sobě měl své obvyklé spodní prádlo,“
zapsal jsem si reakci Reaganova mluvčího na novinářský dotaz –
listopad roku 1985 byl v Ženevě chladný – a poté následují záznamy
každičkého detailu z rozhovoru obou mužů před plápolajícím ohněm
v luxusní bazénové přístavbě v zámečku Fleur d’Eau. Pak ale, jen
o pár stran dál, Gorbačov říká: „V takovémto zlomovém okamžiku
dějin je pravda nutná jako vzduch, abychom mohli dýchat“ – což je
věta připomínající víc Alexandra Solženicyna než Leonida Brežněva,
o Josefu Stalinovi nemluvě. Uprostřed narychlo načmáraných pozná-
mek ze závěrečné tiskové konference sovětského vůdce na washing-
tonském summitu v prosinci 1987 nacházím tučně podtržená slova
„konec studené války“. V oficiálním přepisu Gorbačovova prohlášení
tato slova přesně nestojí, ale nebyl jsem sám, kdo právě tohle vytušil.
Se sebedůvěrou typickou pro velmoci připisují někdy Američané
zásluhy na ukončení studené války téměř výhradně Americe. Když
je posloucháte, mohli byste si klidně myslet, že Reagan všechno za-
řídil vlastnoručně svým projevem z roku 1987 před Braniborskou
branou, ve kterém vyzval Gorbačova, aby „zboural tu zeď“. Jistě, ke
zlepšení vztahů se Spojenými státy díky summitům v Ženevě, Reyk
javíku, Washingtonu a Moskvě muselo nezbytně dojít a umožnil je
pouze Reaganův pozoruhodný osobní obrat od konfrontace k uvol-
ňování napětí. Na posledním summitu Reaganovy prezidentské éry
se v New Yorku sešla v prosinci roku 1988 trojice Gorbačov, Reagan
151
a jeho viceprezident, v té době už zvolený prezident George H. W.

Bush. Přechod moci mezi oběma velmi rozdílnými americkými pre-
zidenty byl příznivou souhrou okolností. Bushova zdrženlivá pro-
fesionalita se Gorbačovovi zamlouvala, a když v letech 1989–1990
došlo na jednání o sjednocení Německa, ukázala se být velkou vý-
hodou. „Nebudeme teď vítězně křepčit na zdi!“ řekl Bush svému
týmu po pádu Berlínské zdi. Reagan by možná triumfalistickému
pokušení neodolal.
Gorbačov sám však trval na tom, že velké tání je také zásluhou
„Evropy“, čímž měl na mysli Evropu západní. „Jak už jsem říkal
paní Thatcherové, úloha Spojeného království, Spolkové republiky
Německo a dalších evropských zemí byla a bude zásadní,“ vysvětlil
na své závěrečné tiskové konferenci na washingtonském summi-
tu. „Dalo by se dokonce říct, že právě tohle podnítilo Sovětský svaz
jednat konstruktivněji.“ Jeden z jeho nejbližších spolupracovníků,
Anatolij Černajev, zaznamenal Gorbačovovu reakci po povzbudivé
výměně názorů s Margaret Thatcherovou: „Myslím, že jsme se Ev-
ropou dost nezabývali a moc dobře ji neznáme. Musíme to dohnat
a naše lidi s ní seznámit…“ A dále:
Je to, soudruzi, velice složité. Je evidentní, že bez Evropy nelze

rozhodnout jedinou otázku. … Neobejdeme se bez ní, ani po-
kud jde o naše vnitřní záležitosti, o perestrojku. V zahranič-
ní politice je pak Evropa zcela nenahraditelná. Jejich buržoazie
je nejsilnější, nejen ekonomicky, ale i politicky. Vypadalo to, že
Japonsko předehnalo celý svět, ale SRN (Spolková republika Ně-
mecko) najednou udělala ve vědě a technologii obrovský skok.
Evropské společenství, konstatoval, „je obr, který nám vyrůstá v sou-

sedství“.
Západní Evropa k této vzestupné trajektorii přispěla několika
způsoby. Gorbačovovy hovory se západoevropskými lídry, jako byl
například architekt západoněmecké Ostpolitiky Willy Brandt nebo
francouzský prezident François Mitterand, ho pomohly přesvědčit,
že existuje přijatelná alternativa k závodům ve zbrojení. Vlastně do-
šlo k jakési neplánované dělbě práce mezi Spojenými státy a západní
152
Evropou: zlý policajt, hodný policajt. Gorbačovova první zahranič-

ní cesta v roli sovětského vůdce vedla do Francie a tam také poprvé
pronesl: „Evropa je náš společný dům.“ Dynamika Evropského spo-
lečenství a mohutný projekt na vytvoření jednotného trhu do roku
1992 ho přesvědčily, že v modernizaci Sovětského svazu nemůže
doufat bez těsné spolupráce se státy západní Evropy a jejich „nej-
silnější buržoazií“. Jeho původně spontánní představa „společného
evropského domu“ proto dostala podobu ustálené ideologické for-
mulace budoucnosti, v níž dynamická kapitalistická západní Evro-
pa a zreformovaná socialistická východní Evropa budou šťastně žít
ve dvou polovinách moderního dvojdomku. Západní Evropa měla
také významný přímý vliv na východoevropské společnosti, které se
mentálně připravovaly na sametové revoluce roku 1989. V rozporu
s veškerou logikou dějin bychom mohli dokonce říct, že rok 1992 byl
jednou z příčin „roku 1989“.
Tady musím vzdát hold další výjimečné osobnosti: Jacquesi De-
lorsovi, který v letech 1985–1995 předsedal Evropské komisi a byl
architektem roku 1992. Když se v roce 1984 připravoval k převzetí
předsednictví a hledal „velkou ideu“, jak restartovat evropský projekt,
poradil mu Nizozemec Max Kohnstamm, který vedl tým asistentů
Jeana Monneta, aby se soustředil na jednotný trh. Když Delors ob-
jížděl desítku hlavních měst tehdejšího společenství, zjistil, že jed-
notný trh je jediná významná myšlenka, na jejíž podpoře se všichni
shodnou – v neposlední řadě i s číslem 10 v Downing Street. Právě
neobvyklé partnerství francouzského socialisty Delorse s britským
toryovským evropským komisařem lordem Cockfieldem a svolení
železné dámy umožnily dotáhnout projekt do konce.
Delors i Thatcherová však měli na mysli každý jiný cíl. Pro
Thatcherovou to byl samotný jednotný trh. Pro Delorse byl tento
trh prostředkem k dosažení něčeho ještě většího: federalizované
Evropské unie. Divákům francouzské televize řekl v roce 1990, že
v posledním roce milénia by měla Evropa být „opravdovou federa-
cí“. Dalším krokem na cestě k federaci, který plánoval už o čtyřicet
let dříve Jean Monnet, měla být měnová unie. Delors, podporovaný
Helmutem Kohlem, předsedal výboru guvernérů centrálních bank,
153
který plán měnové unie připravoval. Jeho plán pak byl v půli roku
1989 vedoucími představiteli Společenství schválen.
Delors neopomíjel ani měkkou sílu. Postavil se za to, aby se
pasáž Óda na radost z Beethovenovy Deváté symfonie (ovšem beze
slov) stala v roce 1985 oficiální evropskou hymnou. Prakticky sám
rozhodl, že se vlajka Rady Evropy – dvanáct žlutých hvězd na mod-
rém pozadí – stala i vlajkou Evropského společenství. Dnes se tato
vlajka, vztyčovaná vedle vlajek členských států, stala nejrozšířeněj-
ším a emocionálně nejsilnějším symbolem evropského projektu.
Srdce se mi skoro svíralo, když byly po brexitu svěšovány na brit-
ských státních budovách evropské vlajky a místo toho jsme museli
sledovat nepovedeného Churchilla Borise Johnsona, jak se chvástá,
že napravo i nalevo má jen britský Union Jack. Přišli jsme o něco vět-
šího než jen svobodu pohybu nebo jednotný trh: o ambici vnímat jak
svou národní identitu, tak současně ještě něco většího než jen národ.
Dynamismus Delorsova desetiletého předsednictví vedl k tomu,

co německý historik Andreas Rödder nazývá přechodem od Evro-
py I k Evropě II. V televizi sice neběžely reaganovské soft reklamy
na „Evropu, kde už zas svítá“, ale koncem osmdesátých let tento po-
cit převládal. Západní Evropa stejně jako Spojené státy vyzařovaly
historický optimismus. Třebaže se Delors o Východ zajímal poměr-
ně málo, tento vývoj měl nesmírný vliv i v zemích za železnou opo-
nou, o kterých se opět začínalo mluvit jako o střední Evropě. Jedním
z příznaků této nenápadné, ale velice výmluvné metamorfózy byla
proměna toho, co Maďaři, Poláci a Češi považovali za „normální“.
V roce 1984 mi jeden z mých pražských přátel řekl: „Když ně-
kdo veřejně vystoupí s vlastním názorem, kolegové řeknou – ‚on
není normální‘.“ Sovětský pokus o normalizaci – vlastně návrat ev-
ropské společnosti k sovětským normám – si mohl připsat takovéto
nepatrné úspěchy. Ale když mi koncem osmdesátých let lidé po celé
střední Evropě říkali, „my jen chceme být normální země“, měli na
mysli Francii, Británii, Západní Německo a podobně. Rozvoj těžkého
průmyslu přinášel až do sedmdesátých let východní Evropě význam-
ný hospodářský rozvoj, když se však západní ekonomiky zaměřily
154
na služby a technologie, nedokázaly s nimi držet krok. Místo toho

se některé východoevropské režimy, včetně Polska, Maďarska a Vý-
chodního Německa, začaly na Západě těžce zadlužovat, a to v obtížně
dostupné tvrdé měně. Polský taxikář mi v roce 1985 řekl: „Komu-
nismus, to je systém pro anděly.“ Demokratický kapitalismus lidem
svědčí víc. V Budapešti se vyprávěl vtip, že „socialismus je nejdelší
a nejbolestivější cesta od kapitalismu ke kapitalismu“. V jednom ze
svých poznámkových bloků jsem dospěl k závěru, že Západ vyhrál
„bitvu o to, co je normou“. Ukazovalo se, že to, co první západoně-
mecký kancléř Konrad Adenauer nazval magnet Evropy, má moc-
nou přitažlivou sílu.
Gorbačov hrál v této proměně východní Evropy klíčovou, avšak
také komplikovanou úlohu. Jeho glasnosť a perestrojka inspirovaly
mnoho lidí. Kamkoli přijel, do Prahy, do východního Berlína nebo do
Varšavy, znělo tam skandovaně: „Gorbi!“ Ale i když sám stále vyzná-
val základní víru pražského jara 1968, že socialismus s lidskou tváří
lze vytvořit shora reformou existujícího komunistického systému,
málokdo ve východní Evropě tuto naději sdílel. Doma poukazoval
Gorbačov na nezbytnost reformních změn, avšak reformátory v čele
východoevropských komunistických stran nijak zásadně nepodporo-
val. Jeho životopisec William Taubman si všímá, že evropským sate-
litům Sovětského svazu věnoval poměrně málo pozornosti. Zkostna-
tělé, nudné a arogantní staré soudruhy, jako byli Erich Honecker ve
východním Berlíně, Gustáv Husák v Praze nebo ten nejhorší z nich,
Nicolae Ceauşescu v neototalitním Rumunsku, nesnášel. Oč zajíma-
vější bylo bavit se s Willym Brandtem a se španělským socialistou
Felipem Gonzálezem (byli to jeho nejoblíbenější zahraniční lídři)
nebo se přít s Margaret Thatcherovou a kamarádit se s Ronniem.
Jeho klíčový spolupracovník Andrej Gračov říká, že Gorbačov
sice formuloval obecnou zásadu „svobody volby“, avšak nezabýval
se tím, k čemu to může ve východní Evropě vést. Protože sám byl
opravdový sovětský vlastenec, nedokázal si představit, že pro vět-
šinu Litevců, Estonců a Lotyšů Sovětský svaz nebyl celistvá země,
patria neboli vlast, k níž může člověk cítit vlastenectví. Pro ně to
bylo ruské utlačovatelské vnitřní impérium. V čase, kdy ve vnějším
155
impériu ve východní Evropě akcelerovalo hnutí za osvobození, za-

býval se už Gorbačov projevy nespokojenosti neruských národností
uvnitř Sovětského svazu. Jeho velikost nakonec spočívala především
v tom, že svolil, aby se stalo něco, co ani nepředpokládal, ani si pů-
vodně nepřál. Básník a esejista Hans Magnus Enzensberger ho ne-
zapomenutelně označil za „hrdinu ústupu“.
Východní Evropě mezitím Gorbačov rozsvítil na semaforu oran-
žovou, která se mohla, ale také nemusela změnit na zelenou. V tom
okamžiku se rozhodujícím způsobem vrátily do hry klíčové osobnosti
polského hnutí Solidarita. V politickém ekvivalentu judistického ho-
du soupeře na záda využili návrhu generála Wojciecha Jaruzelského
na rozhovory všech sil polské společnosti u „kulatého stolu“ a pro-
měnili je ve vyjednávání mezi Jaruzelského režimem a Solidaritou
o podmínkách politické transformace. Jedním z těch, kdo vymyslel,
jak soupeřem hodit o zem, byl Bronisław Geremek.
V prvních zpola svobodných polských volbách po čtyřiceti le-
tech, které se konaly 4. června 1989, v den masakru na pekingském
náměstí Nebeského klidu, Solidarita zvítězila a zbavila tím režim
posledních zbytků legitimity. V jedné z varšavských volebních míst-
ností jsem měl možnost sdílet tichou satisfakci mého undergroun-
dového vydavatele Andrzeje Rosnera a jeho ženy Ani, když v dlou-
hém seznamu oficiálních režimních kandidátů škrtali jedno jméno
za druhým. Netrvalo ani tři měsíce a Tadeusz Mazowiecki, liberál-
ní katolický intelektuál a stejně jako Geremek od stávky v Lenino-
vě loděnici v srpnu 1980 jeden z poradců Solidarity, se stal prvním
nekomunistickým premiérem v sovětském bloku. Přít se, zda si
zásluhy za vyjednanou revoluci má připsat Gorbačov, nebo polská
demokratická opozice, je zbytečné. Zapotřebí bylo obojí. Pokud by
sovětský vůdce neotevřel dveře, nic z toho by se přihodit nemohlo,
zároveň však bylo třeba, aby ten, kdo dveřmi prošel, směřoval na
Západ, k „normální“ zemi.
V Maďarsku se stalo 16. června 1989 velkou symbolickou udá-
lostí ceremoniální ukládání reformního komunistického vůdce re-
voluce z roku 1956 Imreho Nagye do hrobu. V poznámkovém blo-
ku jsem popsal působivou scénu na náměstí Hrdinů, zahaleném do
156
černého sukna, kde úchvatně promlouval tehdy neznámý mladý muž

jménem Viktor Orbán a bez ohledu na neformální dohodu opozič-
ních řečníků vyvarovat se provokací žádal stažení ruských jedno-
tek. Stejně jako v Polsku i tady následovala jakási dojednaná trans-
formace moci, kterou jsem sám pro sebe nazval „refolucí“, protože
šlo o kombinací reformy a revoluce. Pro Evropu jako takovou však
mělo největší následky to, že maďarské vedení začalo zvedat želez-
nou oponu na hranici s Rakouskem, které bylo až do konce první
světové války ústavním dvojčetem Maďarska v Rakousko-Uhersku.
Ministři zahraničí Maďarska a Rakouska se nechali vyfotografovat,
jak symbolicky přestřihávají obrovskými nůžkami kus plotu z ost-
natého drátu. Na titulních stránkách západních novin to vyhlíželo
skvěle, avšak maďarští pohraničníci měli pořád příkaz stavět vý-
chodní Němce, kteří se pokusí hranice překročit.
Ještě jednu z hvězd bylo nutno posunout do patřičného postave-
ní. Po Sovětském svazu, Spojených státech, Polsku, Maďarsku, Fran-
cii, Británii a Evropském společenství zbývalo Německo – rozděle-
ný střed rozděleného kontinentu. Západoněmecká vláda Helmuta
Kohla to měla se sovětským lídrem zpočátku obtížné, v neposlední
řadě i proto, že ho Kohl v jednom lehkomyslném rozhovoru přirovnal
k šéfovi Hitlerovy propagandy Josephu Goebbelsovi. Pak ale navštívil
Kohl na podzim roku 1988 Moskvu a oba muži, kteří byli téměř stej-
ně staří, navázali dobrý vztah, k čemuž přispěla i početná delegace
předních německých podnikatelů a půjčka ve výši tří miliard marek.
Všechno se srovnalo při Gorbačovově reciproční návštěvě Zá-
padního Berlína v červnu 1989. Po přelomových volbách v Polsku
a před pohřbem v Maďarsku jsem se vrátil do hlavního města Západ-
ního Německa Bonnu, kde jsem zažil něco, čemu se právem říkalo
„gorbasmus“. Výbuch emocí na Radničním náměstí v Bonnu se dal
srovnat s čímkoli, co jsem zažil ve Varšavě nebo v Budapešti. Kam-
koli se hnul, byl sovětský vůdce vítán jako rocková hvězda, vítězný
hrdina i světec dohromady: „Gorby! Gorby! Gorby!“ Můj poznám-
kový blok prozrazuje, že v průzkumu veřejného mínění označilo
devadesát procent západoněmeckých respondentů za „nejvěro-
hodnějšího“ lídra Gorbačova, přičemž prezidentu Bushovi věřilo
157
osmapadesát procent dotázaných a kancléři Kohlovi dokonce jen

padesát procent.
Neméně pozoruhodné bylo to, co se dělo za kulisami. O dva
roky později mi Kohl vyprávěl o svém nočním rozhovoru s Gorba-
čovem. Po večeři jen ve dvou v takzvaném kancléřském bungalovu
(ano, oficiální rezidencí západoněmeckého kancléře byl bungalov)
se oba muži vydali na procházku po zahradě a pak se usadili na zíd-
ce s výhledem na Rýn. Během trochu těžkopádně zadumané roz-
mluvy Němce s Rusem Kohl Gorbačovovi řekl, že dějiny, tak jako
řeka pod nimi, plynou ke sjednocení Německa. Když se nad ránem
rozcházeli, poprvé se objali. Byl to, jak Kohl říká, „ten rozhodující
okamžik“ a ve svých memoárech historku rozvláčně popisuje. Lze
si snadno představit, že právě takové těžké filozofování o dějinách
by se Gorbačovovi zamlouvalo, jenže sovětský vůdce se o žádném
„rozhodujícím“ rozhovoru ve svých vzpomínkách nezmiňuje. Místo
toho vyzdvihuje nadšené přijetí davy na bonnském Radničním ná-
městí a zejména dělníky v Hoeschových železárnách v Dortmundu.
Nelze pochybovat o tom, že navázání důvěrného vztahu mezi
oběma lídry bylo významné, stejně jako to, jak veřejnost Gorbačova
bombardovala svou přízní. Nejdůležitější však byl závazek obsaže-
ný ve společném dokumentu s názvem Bonnská deklarace, který
se týkal všech stran partnerství obou zemí. Pro Gorbačova to byl
příslib západoněmecké hospodářské, technologické a politické po-
moci v jeho snaze prosadit projekt modernizace Sovětského svazu,
který doma čelil útokům. Fakticky tak Moskva dala přednost vzta-
hu se Západním Německem před vztahem se svým východoněmec-
kým satelitem.
Když se Gorbačovův spolupracovník Černajev ohlíží zpět, kon-
statuje, že návštěva v Bonnu „de facto zahájila proces sjednocení Ně-
mecka“. Naši potomci to tak skutečně mohou vidět. O měsíc později
přijel na návštěvu Západního Německa americký prezident George
H. W. Bush. Západním Němcům řekl, že by se měli „spolupodílet
na vůdčí roli“ a že se těší na „jednotnou a svobodnou Evropu“. Tuto
dobře znějící větu vepsal Bushovi do jeho hlavního projevu v Mo-
huči dávno zapomenutý úředník ministerstva zahraničí Harvey
158
Sicherman. Já jeho slova považuju za nejjednodušší i nejvýmluvnější

shrnutí toho, o co moje generace na evropském kontinentu usilova-
la. Mezi třemi klíčovými státníky Gorbačovem, Bushem a Kohlem
panovaly vynikající vztahy a koncem června byly všechny významné
díly skládanky pohromadě, aby daly smysl tomu, co mělo následo-
vat. Skutečně to musíme vnímat tak, že sjednocení Německa bylo
v té době už nevyhnutelné?
Nevyhnutelné není v životě s výjimkou smrti nic. V té době jsme
nevěděli, jestli se dějiny budou ubírat právě tímto směrem, v obla-
ku nevědoucnosti jsme však ten směr odhadovali patrně lépe než
příští generace, ač bude vědět vše. Na počátku července jsem na své
okružní cestě po evropských hlavních městech, plné tolika nadějí,
dorazil do východního Berlína, kde jsem vedl několik absurdních
hovorů s tamními aparátčíky a vykladači oficiálních názorů. Jeden
dokonce odmítal mluvit o „Němcích“ a místo toho používal výraz
„obyvatelé SRN“ a „obyvatelé NDR“, i když směle dodával, že když
se „osoba z NDR potká s osobou ze SRN, nějak si rozumějí“. Ale ani
malá skupinku disidentů, se kterou jsem se potkal v bytě Gerda a Ul-
rike Poppeových v zadním traktu jednoho domu, neměla potuchy,
co se blíží. Úžasně dobře se poslouchá, co všechno se děje v Polsku
a v Maďarsku, říkali mi, ale tady se to stát nemůže.
Joachim
Byl čtvrtek 6. července 1989, seděl jsem pod jasným letním slun-
cem na verandě staré fary v Pankowě a mluvil jsem s Joachimem,
jedenadvacetiletým synem svých nejlepších východoněmeckých
přátel, Wernera a Annegret Krätschellových. Už to nebyl ten malý
chlapec, kterého jsem pamatoval, ale vysoký, silný a rozhněvaný
mladý muž, který si mi teď vyléval srdce. Před měsícem uspořá-
dal s několika kamarády z teologické fakulty protestní demonstraci
159
proti falšování výsledků komunálních voleb. Byli zatčeni a pak za

vlasy vláčeni po ulici, zatímco – a to Joachima rozčílilo nejvíc –
obyvatelé okolních domů policejní akci ze svých balkonů hlasitě
podporovali. Následovala noc v cele Stasi a poté nechutný výslech.
Východní Německo se nijak nezmění, soptil mladý Joachim. Na-
konec za zdí nezůstane nikdo, jen „tupí ignoranti a pár idealistů“.
Měl toho dost. Chtěl žít. Možná existoval způsob, jak se svobodně
nadechnout.
Uteklo víc než třicet let, Joachim je dnes pastorem v Západním
Berlíně a vypráví mi, co se dělo dál. Pár týdnů po našem rozhovo-
ru na verandě se s přítelkyní Sirkou vydal na dlouho plánovanou
dovolenou do Maďarska. Tam se rozhodli, že se pokusí proniknout
přes zpola otevřenou železnou oponu do Rakouska. Přátelé ze Zá-
padního Německa – budiž jim vzdána čest – prověřili únikovou tra-
su poblíž krásného maďarského města Šoproně. Na uprchlíky měli
počkat hned za hranicemi, u kostela v rakouské vsi Deutschkreutz.
Jedné horké srpnové noci, s měsícem v úplňku nad hlavami, se vy-
dali na cestu, proplížili se kolem maďarské strážní věže, překročili
nějaké koleje, podlezli ostnatý drát a od svobody je dělila jen lou-
ka zalitá měsíčním svitem. V tu chvíli se rozezněly sirény, psi po-
hraničníků se rozštěkali a rozeřval se pohraničnický džíp. „Ruce
vzhůru! Lehněte si na zem!“ Druhý den mladý pár kdesi hluboko
v lese propustili. Protože se báli, že po návratu do Východního Ně-
mecka budou zatčeni, ještě týž večer se pokusili překročit hranici
podruhé, tentokrát jinou cestou, kterou rovněž přátelé ze Západ-
ního Německa otestovali. Strach měli tentokrát ještě větší.
Znovu překonat ostnatý drát. Pole s kukuřicí. Železniční trať.
V dálce se objeví dvě postavy, které kolem sebe svítí baterkou. Jo-
achim se Sirkou se přitisknou mezi koleje a modlí se, aby nejel žádný
vlak. Postavy s baterkami zmizí a oni pokračují dál k lesíku, přesně
jak jim řekli přátelé. Lesík je už řadu let v hraničním pásmu a zarostl
hustým ostružiním. Je tma jako v pytli a navíc nemají jediný nástroj,
kterým by se mohli prosekat trnitým houštím. Vyčerpaní a celí od
krve se nakonec dostanou přes les, aby zjistili, že pole před nimi,
na němž má stát po ramena vysoká kukuřice, právě sklidili. Je holé
160
jako mlat a z blízkého strážního stanoviště přes ně září reflektory.

„Připadal jsem si jako Frodo,“ říká mi Joachim. Má na mysli Froda
Pytlíka z Pána prstenů, který překonává Mordor a Sauronovo oko
se ho přitom snaží zahlédnout.
Otočit se, nebo pokračovat? Strašlivá nutnost se rozhodnout.
Pekelný strach. Ale už jsme se dostali tak daleko, máme za sebou ty
zatracené ostružiny. Riskneme to! Vyrážejí a co nejrychleji pádí přes
jasně osvětlené pole. Joachim koutkem oka zahlédne, jak se od stráž-
ního stanoviště rozjíždí džíp. „Mohli nás snadno dojet.“ Ale pak se
auto zastaví. Utíkej, králíku, utíkej; běž jako o život. Náhle zahléd-
nou hraniční tabuli: Rakouská republika. Svoboda. Nádherný pocit.
„Vůbec to nedokážu popsat.“
O welche Lust, in freier
Luft Den Atem leicht zu
heben!
(Jaká to radost, moci se svobodně nadechnout na čerstvém
vzduchu.) Sbor vězňů z Beethovenova Fidelia
Netrvalo ani týden a východní Němci, kteří dorazili na „pan
evropský piknik“ zrovna do stejných míst nedaleko Šoproně, mohli
hranici hromadně překonat, aniž by se je někdo pokoušel zadržet.
O dalších pár dnů později se na zámku Gymnich nedaleko Bonnu
maďarské vedení diskrétně sešlo s Helmutem Kohlem a jeho maza-
ným ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem. Pro-
běhlo vzrušené jednání, během něhož Maďaři oznámili, že vypovědí
dohodu se soudruhy z východního Berlína a nechají východní Něm-
ce, jako byl Joachim, přejít volně na Západ. Na oplátku dostal těžce
zadlužený maďarský stát půjčku ve výši 500 milionů západoněmec-
kých marek a příslib podpory svého přání připojit se k Evropské-
mu společenství. Maďarsko obratně načasovalo, kdy přejít na dru-
hou stranu, a dalo přednost Západnímu Německu před Východním
a západní Evropě před východní Evropou.
V září dorazil Joachim do Západního Berlína, kde se dočkal
u svých západoněmeckých příbuzných chladného a nevlídného při-
jetí. Chudí příbuzní z Východu mají zůstat, kde jsou, a ne se zjevit
na prahu a očekávat rodinnou solidaritu. Joachim si byl zcela jistý,
161
že Berlínská zeď bude stát ještě spoustu let a on nebude nikdy smět
navštívit své sourozence. Mohl si s nimi ale telefonovat – hovor ze
Západního Berlína do východního stál stejně jako každý jiný místní
hovor, zatímco z východního Berlína do Západního bylo účtováno
drahé mezistátní spojení.
„Chtěl bych tě vidět,“ řekl mu jeho čtrnáctiletý bratr Johannes.
Nebo tě alespoň zahlédnout. Vymysleli plán jak na to. Vždycky mě
udivovalo, kolik má rozdělený Berlín prapodivností, a tahle k nim
patřila. Bylo to jedno z míst, kde část nadzemní dráhy užívané pou-
ze Západoberlíňany nejenže vedla nad východním Berlínem, ale na
druhé straně Schulzestrasse, vedoucí souběžně s tratí, se dalo za-
hlédnout za hraniční hlídkovou věží i vyvýšené nástupiště S-Bah-
nu a na něm šťastné obyvatele Západu. Jen o pár metrů dál, a přece
v jiném světě. Joachim kolem místa, kterému říkal „stanice jménem
touha“, dřív často chodíval a díval se nahoru na „lidi v ráji, zatímco
my dole jsme v temnotách“.
A taky vymysleli, že se Johannes se sedmiletou sestřičkou Ka-
roline vypraví právě na toto místo na Schulzestrasse a stoupnou
si na betonový květinový truhlík. Ve chvíli, na kterou se domluvili,
stál na druhé straně, v západním nebi nad nimi, jejich starší bratr.
Mávali na sebe a volali, hlasy plné emocí.
„Ahóój! Jak se máš?“
„Achime! Achime!“ křičela malá Karoline tak nahlas, jak jen to
dokázala. Joachim nikdy na její hlásek ozývající z dáli nezapomene.
„Achime! Achime!“
Tu noc proplakala a vůbec nemohla usnout. Proč za ní nemů-
že bratr přijít?
Dobrá otázka, na kterou neexistovala dobrá odpověď.
162
Pád zdi
Tolstoj věnuje ve Vojně a míru celou kapitolu nesčetným příčinám,

velkým i malým, které vedly k tomu, že Napoleonova armáda pře-
kročila v červnu 1812 ruské hranice. „Všechny tyto příčiny – miliar-
dy příčin – se tedy spojily, aby způsobily to, co se stalo. Z toho plyne,
že nic nebylo výhradní příčinou té události, nýbrž že k této události
došlo prostě proto, že k ní dojít muselo,“ píše Tolstoj. Ve skutečnosti
byla „od věků předurčena“. Když se snažíme vysvětlit, proč se v noci
ze čtvrtka na pátek 9. listopadu 1989 otevřela Berlínská zeď, může-
me mít stejný pocit mnohosti příčin sbíhajících se do jediného zá-
sadního bodu zvratu. A přece musíme dojít k tomu, že správný zá-
věr je zcela opačný než ten, ke kterému dospěl Tolstoj: tohle nebylo
předurčeno, to byla výjimka, historické štěstí s pravděpodobností
jedna ku milionu.
Význam toho, co se oné listopadové noci stalo, je neoddělitelný
od toho, jak k tomu došlo. Kdyby se to odehrálo jako plánované a ří-
zené otevření hranic, jak to zamýšlely východoněmecké úřady, kdy
by všichni spořádaně ve frontě čekali, až dostanou propustku na zí-
třek, byl by to sice také důležitý milník, ale nebyl by to „pád zdi“ – to
spontánní radostné ztělesnění síly lidu.
Dostat se až do tohoto bodu by nebylo možné bez oné pozitiv-
ní trajektorie na konci osmdesátých let, bez dlouhodobých procesů
i příkladů jednotlivých lídrů v Sovětském svazu, ve Spojených stá-
tech, v západní Evropě, ve východní Evropě i v Německu. Stejně to-
mu bylo i s pokojnými protesty východních Němců. Berlínskému
9. listopadu předcházel lipský 9. říjen. Onoho večera málem došlo
k tomu, co mí východoněmečtí přátelé nazývali „čínským řešením“ –
k násilným represím jako během masakru na náměstí Tiananmen
jen o čtyři měsíce dříve 4. června, v den polských voleb. Působivý
nenásilný přístup protestujících v Lipsku, vyjednávání představi-
telů občanů ve spojení s nerozhodností a zdrženlivostí komunistic-
kých úřadů umožnily pokojný průběh pondělní demonstrace, které
se účastnilo na 70 000 lidí. Vnitropoliticky to byl zlomový okamžik.
163
Bariéra strachu byla prolomena. Poté, co se 4. listopadu uskutečni-

la ve východním Berlíně ještě mohutnější demonstrace, získali vý-
chodní Němci konečně vzpurné sebevědomí a zabušili na hranice.
V den D však osvobození podala nápomocnou ruku i neschopnost,
zmatkování a špatná komunikace. Pod silným tlakem z Českosloven-
ska, které už mělo dost tisíců východních Němců snažících se prch-
nout přes jeho území na Západ, připravily východoněmecké úřady
narychlo novou směrnici, která lidem dovolovala odejít přímo z Vý-
chodního do Západního Německa. To důležité bylo, že v ní byl zmí-
něn Západní Berlín a účinná měla být „s okamžitou platností“. Mělo
k tomu dojít řádným způsobem druhý den ráno, ale dosti neschop-
ný člen politbyra Günther Schabowski ji přečetl ještě na podvečerní
tiskové konferenci a na dotaz jednoho novináře řekl, že v platnost
vstupuje „okamžitě, hned“. Můj někdejší spolubydlící ze Západního
Berlína Daniel Johnson, který byl tehdy dopisovatelem deníku Dai
ly Telegraph, se v 18 hodin a 58 minut zapsal do světových dějin po-
slední otázkou: „Pane Schabowski, co se teď stane s Berlínskou zdí?“
Novináři vzápětí to, co už samo o sobě bylo pozoruhodné a pře-
kvapivé oznámení, proměnili v senzaci. Hlavní bod večerních zpráv
západoněmecké televize ve 20 hodin uváděl slogan „NDR otevírá hra-
nice“. Reportér ve zprávě informoval, že „zeď by měla být průchodná
už v průběhu noci“. Vrcholné novinářské nadsázky dosáhl krátce po
22:40 bělovlasý a všeobecně respektovaný západoněmecký televiz-
ní moderátor Hanns Joachim Friedrichs, když prohlásil: „Brána ve
zdi je otevřená dokořán.“ Nebyla to ale pravda. Slovníkem dvacátých
let našeho století by bylo možné říct, že to byla „fake news“, dezin-
formace. Západoněmeckou televizi sledoval ve východním Berlíně
kdekdo a lidé jí věřili, a tak se nepřesná zpráva stala sebenaplňují-
cím proroctvím. Tisíce obyvatel východního Berlína vyrazily k hra-
ničním přechodům.
Byl mezi nimi i Joachimův otec, můj starý přítel Werner Krät-
schell. Na bohoslužbě se už počátkem večera o nové výjezdní směr-
nici dozvěděl od jednoho francouzského novináře, a když pak kolem
deváté dorazil na faru do Pankowa, zeptal se dcery Tanji a její kama-
rádky Astrid, jestli v západoněmecké televizi neříkali něco o otevření
164
hranic. Jo, něco takového tam padlo. Všichni tři nasedli do Wernero-
va žlutého wartburgu a odjeli na hraniční přechod na Bornholmer
Strasse, aby zjistili, co se děje.
„To je snad sen?“ zeptal se Werner pohraničníka, který jim zvedl
závoru první bariéry.
„Jo, to je sen,“ řekl pohraničník.
„Ale můžu se vrátit?“
„Ne. Právě jste emigroval a návrat není dovolen.“
Werner se vyděsil. Johannes a malá Karoline zůstali na faře sa-
mi a spali. Začal na přechodu otáčet auto, aby se vrátil domů. Pak ale
zaslechl, jak jiný pohraničník kolegovi říká, že už platí jiné rozkazy:
„Smějí se vrátit.“ Znovu tedy wartburg otočil a zamířil na Západ.
Vzápětí je potleskem uvítali jásající obyvatelé Západního Berlí-
na a ze zadního sedadla se ozvala Astrid: „Zastavte prosím na chví-
li.“ Werner zastavil a mladá žena, která v životě nebyla na Západě,
udělala něco nečekaného. Otevřela dveře a jen položila jednu nohu
na zem, nic víc. Západ! Jak později Werner napsal, bylo to, jako když
Neil Armstrong udělal první krok na Měsíci. Jen malý krok pro As-
trid, avšak velký krok pro lidstvo.
Wernerova historka ilustruje zmatek, k němuž v samém jádru
významných dějů dochází. Jak už dnes víme, důstojník Stasi jménem
Harald Jäger, který velel přechodu na Bornholmer Strasse, uplatnil
to, co nazýval „řešení pojistného ventilu“ – zvlášť neodbytné jedince
pouštěl s razítkem „neplatný“ v občanském průkazu, což znamenalo
vyhoštění navždy. Pohraničníci však poté některým občanům včetně
Wernera, Tanji a Astrid dovolili, aby se vrátili. Když Werner zaslechl
jednoho pohraničníka, jak říká „Smějí se vrátit“, byla to možná prá-
vě chvíle, kdy se rozkazy změnily. Ale mohlo jít i o nedorozumění,
které se později stalo skutečností.
Světodějný okamžik nastal vzápětí. Kolem půl deváté v noci,
když už stále mohutnější dav na východní straně přechodu na Born-
holmer Strasse skandoval „Otevřete bránu! Otevřete bránu!“, vydal
Jäger bezprecedentní rozkaz: Nechte všechny projít! Další hranič-
ní přechody následovaly. V časných ranních hodinách v pátek 10.
listopadu položily desítky tisíc východních Němců nohu na Měsíc.
165
Když jsem den nato dorazil do Berlína, připadal jsem si jako

o Svatodušní neděli. Celé město bylo na nohou. Obyčejní lidé se cho-
vali jako očarovaní. „Podle mě to i marody zvedne z postele,“ řekl mi
jeden Východoberlíňan. Jako ve snu jsem chodil sem a tam po býva-
lém pásmu smrti na Postupimském náměstí, zastavil jsem se, abych
sebral malý červeně posprejovaný úlomek zdi, který teď, když píšu,
leží přede mnou. O něco později jsme se s Wernerem usadili v ho-
telovém pokoji s vyhlídkou na hraniční přechod na Friedrichstrasse
a jeho prosklenou vstupní halu, které se lidově říkalo „palác slzí“.
Pozorovali jsme zástupy vzrušených lidí procházejících sem a tam,
z Východu na Západ, ze Západu na Východ, a v tu chvíli se zdálo, že
všechno už bude v pořádku a všechno to dobře dopadne.
V den desátého výročí pádu zdi v listopadu 1999 jsem předsedal
retrospektivnímu „vrcholnému setkání“ Michaila Gorbačova, Hel-
muta Kohla a George H. W. Bushe, které se konalo v horním patře
výškové budovy, kde sídlilo vydavatelství Axel Springer a odkud byl
dobrý výhled na dělicí čáru, po které se před lety táhla zeď. Zahájil
jsem tím, že jsem se Gorbačova zeptal, co dělal a na co myslel oné his-
torické noci. Odpověď byla typicky rozvláčná a zřetelně tolstojovská,
ale asi po dvaceti minutách diskuse, která následovala, jsem dostal
odpověď: celou noc tvrdě spal. Jak víme z jiných zdrojů, jeho poradci
nepovažovali za nutné ho budit. Když mu ráno 10. listopadu zatele-
fonoval sovětský velvyslanec ve východním Berlíně, jeho reakce byla
„udělali dobře“. Dokonce ani nesvolal mimořádnou schůzi politbyra.
Když se ti tři respektovaní státníci ohlíželi zpět, zdůrazňovali,
jak křehká, nejistá, a dokonce nebezpečná situace ve dnech a týdnech,
jež následovaly, byla. V Moskvě pořád ještě byli zastánci tvrdé linie,
kteří chtěli, jako už tolikrát předtím, znovu uvalit sovětskou norma-
litu násilím. Gorbačov byl v tu chvíli naštěstí v plné síle, byl zároveň
hlavou státu i generálním tajemníkem strany. Mezi trojicí světových
vůdců panovala důvěra a cítili svou odpovědnost před dějinami.
„Všichni tři jsme věděli, co obnáší válka,“ řekl Kohl. „Jeho otec
byl těžce zraněný,“ ukázal na Gorbačova, „strýc mu padl, mně padl
bratr… George Bush byl námořním pilotem v Tichém oceánu.“ Zas
ten stroj paměti.
166
Bývalý americký prezident vysvětlil, proč odolal výzvám, aby

hned následujícího dne odletěl do Berlína (což by Reagan nejspíš
udělal) a oslavil tam triumf Západu. Všichni musejí jednat opatr-
ně a zdrženlivě. Vždycky se taky obával o Gorbačovovo postavení.
„Myslel jsem, že by se neslušelo, aby mu prezident Spojených států
píchal prsty do očí, arogantně mu je tam přímo strkal“ – obvykle
zdrženlivý Bush s chováním patricije udělal levou ruku živé gesto
s dvěma vytrčenými prsty. Ano, odpověděl Gorbačov a připomněl,
že když se v prosinci s Bushem sešli na Maltě, „George mi řekl: ‚Ne-
měl jsem v úmyslu na Berlínské zdi vítězně křepčit.‘“
A přitom právě na fotografiích, které si všichni pamatujeme a mé-
dia je budou do skonání světa přetiskovat, lidé na pestře pomalovaných
úsecích zdi tančí. To je však pohled ze Západu. Vnější strana východo-
německého pohraničního komplexu je pokreslená graffiti a také vět-
šina těch, kdo na ní stojí, jsou ze Západu. Té noci tam byl i Joachim,
na západní straně Braniborské brány, ale vylézt na zeď se neodvážil.
Byl z Východu a strach z hranice měl stále hluboko v kostech.
Nenaplánovaný a spontánní charakter otevření hranic, v němž
hráli zásadní roli obyvatelé východního Berlína dožadující se prů-
chodu na druhou stranu, nám umožňuje, abychom vše, co se událo,
považovali za pokračování projevů síly lidu, které začaly 9. říjnem
v Lipsku a vyvrcholily 9. listopadem v Berlíně. Byla to „mírumilov-
ná revoluce“ východních Němců, avšak zároveň i okamžik, který ji
proměňoval v cosi jiného. Jen o deset dnů později jsem v prochlad-
lém a mlhavém Lipsku pozoroval početný dav skandující: „Němec-
ko! Sjednocená vlast!“ Nový směr vystihoval jeden z transparentů:
„Jsme lid a žádáme znovusjednocení.“
„Zeď“ bylo slovo ze Západu. Většina východních Němců mluvila
o „hranicích“. Ale z „otevření hranic“ se rychle stalo „otevření zdi“,
až pak to někdo někde – nějaký mediální archeolog by měl vypát-
rat kdo a kde – proměnil v „pád zdi“. Vnitřní rým v angličtině (the
fall of the Wall) znějící jak echo biblických trub, jejichž hlas povalil
hradby Jericha, způsobil, že se z fráze stal standardní popis událos-
ti. A do němčiny se pojem vrátil v jednoslovné podobě: Mauerfall.
167
Pád Berlínské zdi jako zlomový bod evropských dějin se brzy stal re-
ferenčním bodem i mimo Evropu. Večer 4. listopadu 2008 jsem byl
ve Washingtonu svědkem další chvíle vzbuzující velké naděje: zástu-
py před Bílým domem tančily, aby oslavily zvolení Baracka Obamy,
prvního černošského prezidenta Spojených států. Zněly klaksony
aut. Mladý muž bubnoval kovovou lžicí na kastrol. Z okénka zářivě
červeného pickupu vřískal saxofon. Když jsem pozdě v noci dorazil
do hotelového pokoje, pořád jsem slyšel extázi skandování „Yes, we
can! Ano, my můžeme“, jež znělo zvenčí i přes těžké závěsy. Zapnul
jsem televizi, abych si poslechl Obamův vítězný projev v Chicagu.
Obama popisoval, co zažila 106 let stará žena z Atlanty Ann Nixo-
nová Cooperová. Byl to dlouhý životní oblouk, zdvíhající se v časech,
kdy „někdo jako ona nemohl volit hned ze dvou důvodů – protože by-
la žena a protože měla barevnou kůži“. Pokračoval dál a připomněl,
že zažila „autobusové protesty v Montgomery, rozehnání pokojné-
ho pochodu vodními děly v Birminghamu, krvavou neděli u mos-
tu v alabamské Selmě, kazatele z Atlanty, který lidem řekl We shall
overcome, jednou budem dál. Yes, we can.“ A pak Obama prohlásil:
„Člověk přistál na Měsíci, v Berlíně padla zeď a propojili jsme svět
díky vědě i imaginaci.“
Stejně jako přistání na Měsíci se i pád Berlínské zdi stal sou-
částí společné historické mytologie celého lidstva.
168
TRIUMFUJÍCÍ (1990–2007)
Triumfující
(1990 — 2007)
169
170
Svět po zdi
„Uvědomujete si, že sedíte proti přímému nástupci Adolfa Hitlera?“

zeptal se mě Helmut Kohl. Kancléř, kterému se právě podařilo mí-
rovou cestou sjednotit Německo, byl obrovitý chlap, jak výškou, tak
obvodem pasu. I z nízkého křesla, kde seděl, mě převyšoval. „Nelíbí
se mi to, ale je to tak,“ pokračoval. Jeho předchůdci v úřadu byli jen
západoněmečtí kancléři. On, Kohl, byl od Hitlerových časů prvním
kancléřem sjednoceného Německa.
Zmínil tuto nepříjemnou skutečnost jen proto, aby zdůraznil,
jak silně cítí svou historickou odpovědnost. Copak smlouva, kterou
podepsal s Gorbačovem při prvním výročí pádu Berlínské zdi, ne-
deklarovala, že Německo i Sovětský svaz si přejí „nadobro skonco-
vat s minulostí“? Hitler usiloval o to, aby Německo vládlo nad Ev-
ropou. On však oproti tomu chce rozprostřít evropskou střechu nad
Německem. Proto uvítal plán na vznik evropské hospodářské a pe-
něžní unie, který byl v zásadě schválen summitem evropských lídrů
ve Štrasburku v prosinci 1989 a nyní – náš rozhovor se odehrával
na podzim roku 1991 v jeho pracovně v Bonnu – měl být zakotven
v Maastrichtské smlouvě. Trval na tom, že hospodářskou unii brzy
nahradí evropská politická unie.
V oněch opojných měsících po pádu Berlínské zdi cítil na svých
bedrech ruku dějin každý. Řekla to i Margaret Thatcherová, když
mě a pět dalších historiků pozvala v březnu 1990 do venkovského
sídla v Chequers, kde při obědě sváděla bitvu s Gorbačovem, na se-
minář o sjednocení Německa. Změnilo se Německo? chtěla vědět.
171
Nebo: „Máme pořád co do činění s těmi stejnými starými Huny?“

jak jsme to barvitě formulovali v našich informačních podkladech.
Paní Thatcherová tenkrát při setkáních s ostatními lídry, jako byl
například François Mitterrand, vždycky vytahovala z kabelky mapu
střední Evropy, kde měla tlustým fixem vyznačené hranice Německa
před rokem 1939 a tehdejší německá území na východě, která byla
v roce 1945 na Postupimské konferenci dočasně do doby, než bude
uzavřena konečná mírová dohoda, předána Polsku a Sovětskému
svazu. „Ta zatracená mapa,“ nazýval ji Thatcherové osobní tajemník.
Skoro pět hodin jsme ji tehdy v Chequers všichni – včetně tak
významných znalců německých dějin, jako jsou Fritz Stern a Gor-
don Craig – přesvědčovali, že je to docela jiné Německo, které chce
hrát v Evropě docela jinou roli. Přesně tohle se mi snažil svým odka-
zem na Adolfa Hitlera vysvětlit Kohl. Překvapivě však právě Helmut
Kohl pro byl paní Thatcherovou skoro stejný problém jako nacistická
minulost. „Vůbec nevíte, jak nás Helmut ve Štrasburku šikanoval!“
zvolala a na mysli měla summit v prosinci 1989, který otevřel dveře
jak sjednocení Německa, tak Evropské měnové unii. Železná dáma
tam okusila od gargantuovského kancléře svou vlastní medicínu, a to
jen těžko odpouštěla. Respektovaný historik Hugh Trevor-Roper se
jí však zjevně trefil do noty, když jí odvyprávěl, jak v roce 1945 zpo-
vídal v Německu přeživší nacistické pohlaváry, „a kdyby nám tehdy
někdo řekl, že sjednocené Německo bude součástí Západu, nevěřili
bychom svému štěstí.“ Když jsme končili, zdálo se, že náš názor vzala
za svůj. „Dobrá, budu na Němce hodná,“ řekla na závěr.
Bývalý východoněmecký vůdce Erich Honecker cítil ruku dě-
jin na svých bedrech ještě bezprostředněji. Navštívil jsem ho v roce
1992 v západoberlínské věznici Moabit, kde čekal na soudní proces,
v němž byl obviněn z odpovědnosti za smrt řady východních Něm-
ců, kteří byli zastřeleni při pokusu dostat se přes Berlínskou zeď.
Drobný vzdorovitý stařec s bledými tvářemi mě přivítal strnule a ob-
řadně, jako kdybych přicházel k hlavě státu, přestože byl právě ve
vězení a měl na sobě vězeňský mundúr v barvě khaki. Přiznal, že
i kdyby se umožnilo cestovat na Západ více lidem, rozhodně by je
to s jejich východním údělem nesmířilo („ne, to samozřejmě ne“),
172
ale přesvědčoval mě, že teď dostává stovky dopisů od občanů bývalé

Německé demokratické republiky, kteří mu píší, že za starých časů
bylo lépe: „Žili klidněji.“
Dlouze se rozpovídal o svých výborných vztazích s mnoha zá-
padoněmeckými politiky a o „soudružských“ vazbách na západoně-
mecké sociální demokraty. I s Helmutem Kohlem na tom byl dobře.
Vždyť kancléři do Bonnu osobně volal. K mému úžasu pak vytáhl
z kapsy vězeňského mundúru kartičku s lehce zohýbanými rohy,
na kterou mu sekretářka napsala telefonní číslo. Položil ji přede mě
a vyzval mě, abych si zapsal: 0649 (západní Německo), 228 (Bonn)
562001. Když jsem ho potom zkusil vytočit, dovolal jsem se přímo
do kancléřovy kanceláře.
Byly to roky, kdy jsme byli svědky přechodu z poválečné éry do
éry po pádu zdi. Po druhé světové válce na Postupimská konferenci
v roce 1945 Evropa nedospěla ke konečnému mírovému uspořádá-
ní, protože do toho přišla studená válka. Nekonala se ale ani žádná
velkolepá mírová konference, která by zpečetila konec studené vál-
ky, jako tomu bylo po skončení první světové války, kdy vítězní zá-
padní Spojenci nadiktovali ve Versailleské smlouvě z roku 1919 po-
raženému Německu značně represivní podmínky, přičemž podobně
dopadly i další poražené mocnosti – Osmanská říše ve smlouvě ze
Sèvres z roku 1920 nebo Maďarsko, které bylo Trianonskou smlou-
vou z téhož roku připraveno o dvě třetiny své rozlohy. Události z let
1990–1991 byly ve všech ohledech závěrem mírového urovnání, které
zůstalo v roce 1945 nedokončené, jen se tomu tak neříkalo. Ostatně,
když padla zeď, právě tak to napsal neznámý Berlíňan na doma vy-
robený plakát: „Doopravdy skončila válka až dnes.“ Studená válka
i druhá světová válka tak skončily společně.
Smlouva „2+4“ o sjednocení Německa, podepsaná v září 1990
v Moskvě, byla vyjednána mezi oběma německými státy a čtyřmi
okupačními mocnostmi z roku 1945 (Sovětským svazem, Spojený-
mi státy, Francií a Velkou Británií), které nikdy nepřestaly, zejmé-
na v Berlíně, uplatňovat zbytky svých okupačních práv. Výslovně se
odvolávala na „válečné a poválečné dohody a rozhodnutí čtyř moc-
ností“. Krátce po sjednocení Německa 3. října 1990 byla v listopadu
173
„prozatímní“ polsko-německá hranice na mapě z kabelky paní

Thatcherové formálně přijata sjednoceným Německem jako trva-
lá a nedotknutelná.
Jednoho srpnového dne roku 1990 George H. W. Bush se svým
poradcem pro národní bezpečnost Brentem Scowcroftem přišli na
rybářském výletě podél pobřeží Maine s pojmem „nový světový
řád“ – uvažovali o modelu sovětsko-americké spolupráce, ve který
doufal v roce 1945 Franklin D. Roosevelt. Bush později napsal dopis
Gorbačovovi, kde navrhoval „nový světový řád sovětsko-americ-
ké spolupráce proti agresím“. Agrese v tomto případě byla reálná
a bezprostřední: invaze Saddáma Husajna do Kuvajtu, ze které se
stala válka v Zálivu. Spojené státy a Sovětský svaz se rovněž dohod-
ly na dvou významných smlouvách o snížení zbrojení: o konven
čních zbraních v Evropě a dále o strategických nukleárních zbra-
ních. Druhá ze smluv byla podepsána jen pět měsíců před zánikem
Sovětského svazu.
A co osud „Deklarace o svobodné Evropě“, která na konferenci
v Jaltě v únoru 1945 slibovala svobodné volby v celé Sověty okupované
Evropě? Začalo to helsinskou Konferencí o bezpečnosti a spolupráci
v Evropě v roce 1975, pokračovalo dlouhou řadou následných kontrol-
ních konferencí a nakonec „helsinský proces“ kulminoval Pařížskou
chartou pro novou Evropu, vyhlášenou v listopadu 1990. Na rozdíl
od vágních závazků deklarace z Jalty, kterou krátce nato Churchill
označil za „podvodný reklamní leták“, předepisovala Pařížská char-
ta podrobně a konkrétně nové uspořádání celého kontinentu včetně
Sovětského svazu podle měřítek západní liberální demokracie. Gor
bačov ji podepsal a na rozdíl od Stalina vzal svůj podpis vážně. Bo-
hužel si ale nevšiml, že Sovětský svaz tvoří různé národy a některé
z nich nestojí o to, být v jednom svazku s Ruskem, a tak byl demo-
kratický Sovětský svaz stejným protimluvem jako pečený sněhulák.
„Zavazujeme se budovat, upevňovat a posilovat demokracii jako
jediný politický systém našich národů,“ stojí v tomto pozoruhodném
dokumentu. Dále Pařížská charta jasně definuje liberální demokracii,
jejíž součástí jsou nejen „svobodné a nestranné volby“, ale také úcta
k člověku a právnímu státu, svoboda projevu, sdružování a pohybu
174
a politická pluralita. Vedle nového Centra pro předcházení konflik-

tům, sídlícího ve Vídni, zřídila i Úřad pro svobodné volby se sídlem
ve Varšavě. Následně byl přejmenován na Úřad pro demokratické
instituce a lidská práva a nakonec se nejdéle trvající konference svě-
ta stala Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, známou
pod zkratkou OBSE. Volební pozorovatelé této organizace měli a stále
mají do detailu popsáno, co je třeba splnit, aby volby byly svobodné
a nestranné. Vše podpořil Gorbačov spolu s představiteli Spojených
států, Kanady a většiny evropských zemí.
Je těžké si představit úplnější deklaraci vítězství Západu, a to
v té nerozsáhlejší „Evropě“ vůbec – od Vancouveru po Vladivostok.
„Utvářeli jsme ji tak, aby v ní nebyli žádní poražení, nýbrž jen vítě-
zové,“ hodnotil to o několik let později Bush. S odkazem na smlouvu
uvalenou na Německo po skončení první světové války jako trest
ještě dodal: „Vyhnuli jsme se stínu dalších Versailles.“ Jenže za dal-
ších pár let začali mnozí Rusové považovat uspořádání po skon-
čení studené války právě za opakování Versailles. V soukromí byl
Bush méně patetický. Během vzrušené diskuse v létě 1990 Kohlovi
vysvětlil, že „Sověti“ členství sjednoceného Německa v NATO ne-
můžou vetovat. „Ať jdou někam!“ zvolal americký prezident. „My
jsme vyhráli, ne oni.“
V roce 1991 se Sovětský svaz, který Gorbačov považoval za jed-
notnou zemi a sovětskou vlast, vzpamatovával z bojů pobaltských
národů za nezávislost, které byly stejně dramatické a podnětné ja-
ko sametové revoluce, jichž jsem byl svědkem ve Varšavě, v Praze
a v Budapešti. Když se sovětské republiky Ukrajina, Bělorusko, a co
bylo rozhodující, i samo Rusko pod vedením Gorbačovova mocen-
ského rivala Borise Jelcina rozhodly vytvořit Společenství nezávis-
lých států, přestal Sovětský svaz koncem téhož roku existovat. Byla
to závěrečná scéna posledního dějství studené války.
175
Rozšířený Západ
To, co následovalo v prvních dvou desetiletích po pádu zdi, bylo vel-

mi zřetelným rozšířením Západu. Od nejistých počátků, kdy se za
války západní demokracie spojily proti „Ose“ nacistického Němec-
ka, fašistické Itálie a Japonska, se geopolitický Západ během stude-
né války rozrostl v těsné partnerství většiny demokracií západní,
severní a jižní Evropy s demokraciemi Severní Ameriky. Jeho stě-
žejními institucemi byly NATO a Evropské společenství, ze kterého
se brzy měla stát Evropská unie.
Kdyby Sněhurka, která se zajímá o politiku, usnula na Nový rok
1989 a probudila se na Nový rok 2007, jen by si nevěřícně mnula oči.
Země jako Estonsko, Litva a Lotyšsko, které v roce 1989 většina po-
litických map Evropy jako suverénní státy vůbec nezaznamenávala,
i když v srdcích národů, které je obývaly, nikdy existovat nepřesta-
ly, byly nyní součástí Evropské unie – a čemu oko studenoválečníka
mohlo uvěřit ještě méně – byly i členy NATO. Stejně jako dva další
nové státy, Česká republika a Slovensko (rozdělené části bývalého
Československa), a také Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Bulharsko
plus – jako první ze států bývalé Jugoslávie – Slovinsko. Při pohledu
z okna Kremlu směrem na západ nebo jihozápad, přes území nových
postsovětských států, jako byly Ukrajina, Bělorusko a Moldavsko, by
ruský vládce spatřil oblouk západních spojenců od nejsevernějšího
cípu Estonska po jižní okraj Bulharska, kde se spojoval se stávají-
cími členy NATO Řeckem a Tureckem. Všechny ty země vyjma Tu-
recka byly také členy EU.
Rozšíření klíčového bezpečnostního společenství Západu i stě-
žejního evropského politického společenství východním směrem ne-
mělo na Západě zdaleka jednoznačnou podporu. Když jsem v lednu
1990 přišel na francouzsko-německo-britské konferenci s myšlen-
kou, že by nově svobodné země Polsko, Maďarsko a Československo
měly být přijaty do Evropského společenství a do NATO, většina
shromážděných politiků, úředních představitelů a diplomatů mě
považovala za nebezpečného extremistu. Na setkání na Pražském
176
hradě v roce 1991, kterého jsem se také zúčastnil, se předpokládalo,

že na něm bude vyhlášen projekt Evropské konfederace, navržený
Françoisem Mitterrandem a zpočátku podpořený Václavem Hav-
lem. Havel si až pozdě uvědomil, že se nechal nachytat mazaným
francouzským prezidentem, jemuž šlo především o to, aby udržel
nové demokracie ve střední a východní Evropě co nejdéle v same-
tem vytapetované čekárně, a Francie si tak udržela vedoucí posta-
vení v uskupení, které se mělo brzy stát Evropskou unií. Tomuto
manévru, který měl za cíl jen odvést pozornost, se naštěstí podařilo
zbránit, takže na konci setkání Mitterrandovu emisarovi Robertu Ba-
dinterovi nezbylo než pouze žádat une structure, légère, trés légère
(jen velmi, ale velmi nenáročné uspořádání). V květnu 2004 se pak
Evropská unie významně rozšířila východním směrem a počátkem
roku 2007 následovalo ještě Rumunsko a Bulharsko.
Rozšíření NATO bylo ještě kontroverznější. Řada západních
politiků se stavěla proti němu. Rusové donekonečna opakovali, že
Západ slíbil, že to neudělá. Vladimir Putin, který se v roce 2000
stal ruským prezidentem, na tiskové konferenci v prosinci 2021 –
pouhé dva měsíce předtím, než svým armádám nařídil napadnout
Ukrajinu – rozlíceně prohlásil, že NATO Rusko „nehorázně pod-
vedlo“, neboť v devadesátých letech slíbilo, že „na východ se nepo-
sune ani o píď“. Tahle věta pochází z rozhovoru, který vedl ame-
rický ministr zahraničí James Baker s Gorbačovem 9. února 1990.
Baker tehdy dělal, co mohl, aby získal souhlas sovětského lídra se
sjednocením Německa, takže by se v NATO octla celá země, a ze-
ptal se Gorbačova:
Dali byste přednost sjednocenému Německu, které by stálo mi-

mo NATO, bylo nezávislé a nebyly by v něm americké jednot-
ky, nebo by vám vyhovovalo sjednocené Německo s vazbami
k NATO, přičemž byste dostali záruky, že se jurisdikce NATO
neposune ani o píď na východ ze své současné pozice?
Hned následujícího dne Helmut Kohl, kterého Baker o všem infor-

moval, sovětskému vůdci řekl, že „NATO se přirozeně nemůže rozší-
řit na dnešní území NDR“. Kohlův ministr zahraničí Hans-Dietrich
177
Genscher šel ještě dál. Svému sovětskému partnerovi, ministru za-

hraničí Eduardu Ševarnadzemu, řekl, že „pro nás je to jasné: NATO
se na východ nerozšíří“.
Tyto rozhovory se však týkaly výhradně východního Německa,
nikoli dalších zemí střední a východní Evropy. I od Bakerova nápadu,
že by se „jurisdikce NATO neměla vztahovat na území východního
Německa“, Spojené státy brzy ustoupily. Žádný formální, písemný
závazek, který by vyloučil rozšiřování NATO na východ výměnou za
případný zdráhavý souhlas s tím, že uvnitř NATO bude celé sjedno-
cené Německo, Gorbačov nedostal. Ve 3. odstavci 5. článku smlou-
vy „2+4“ o sjednocení Německa ze září 1990 se uvádí, že „v této [tj.
východní] části Německa nebudou rozmístěny cizí ozbrojené síly
ani jaderné zbraně nebo jejich nosiče“. Američané si v té době už
uvědomovali, že nové demokracie v Československu a v Polsku by
jednoho dne mohly chtít do NATO vstoupit. Během dramatického
nočního diplomatického vyjednávání v Moskvě jen pár hodin před
podpisem smlouvy trvaly Spojené státy na tom, aby ke smlouvě byl
připojen „dohodnutý protokol“, který stanoví, že o významu slova
„rozmístěny“ bude
rozhodovat vláda sjednoceného Německa uvážlivě a zodpověd-

ně s přihlédnutím k bezpečnostním zájmům každé smluvní
strany, jak je uvedeno v preambuli.
Autor této diplomatické finesy Robert Zoellick vzpomíná, že cílem

formulace bylo umožnit, aby Spojené státy mohly někdy v budoucnu
v případě potřeby přesunout své síly přes východ Německa do Polska.
Gorbačov a Ševarnadze, jejichž vyjednávací pozice byla slabá a navíc
se snažili získat od Západu ekonomickou podporu pro moderniza-
ci Sovětského svazu, vězícího až po uši v potížích, to odsouhlasili.
S rozpadem Sovětského svazu na konci roku 1991 nastala nová
situace. V Budapešťském memorandu z roku 1994, podle něhož se
Ukrajina vzdala rozsáhlého arzenálu jaderných zbraní, se Ruská fe-
derace zavázala, že bude respektovat její územní celistvost. Závazek
se znovu opakuje ve dvoustranné smlouvě o přátelství s Ukrajinou
178
z roku 1997. V témže roce podepsaly NATO a Ruská federace doku-

ment nazvaný Zakládající akt o vzájemných vztazích, přičemž z ně-
ho bylo plně zřejmé, že se NATO bude rozšiřovat na Východ a jeho
součástí se stanou některé země ležící mezi Německem a Ruskem.
„NATO a Rusko se navzájem nepovažují za protivníky,“ praví se v do-
kumentu. Mezi principy, na nichž se obě strany shodly, patří „re-
spektování suverenity, nezávislosti a územní celistvosti všech stá-
tů a jejich přirozeného práva zvolit si prostředky k zajištění vlastní
bezpečnosti.“ Stávající členové NATO potvrdili, že „nemají v úmyslu,
neplánují a neuvažují o rozmisťování jaderných zbraní na území no-
vých členů“, čímž dali jasně najevo, že noví členové budou přibývat.
Také Vladimir Putin se jako ruský prezident této linie v prvních
letech držel. V rozhovoru s britským novinářem Davidem Frostem
v březnu 2000 řekl: „Je pro mě těžké přestavit si NATO jako nepří-
tele.“ A když Frost navázal otázkou „Je možné, že by Rusko vstoupilo
do NATO?“, Putin odpověděl:
Nevím, proč ne. Já bych takovou možnost nevylučoval – avšak

opakuji – pokud budou názory Ruska brány v úvahu jako názo-
ry rovnocenného partnera.
Na tiskové konferenci na závěr jednání ustavující schůze nové Rady

NATO–Rusko v květnu 2002 v Římě stál Putin vedle generálního ta-
jemníka NATO George Robertsona a prohlásil: „Ukrajina je nezávis-
lý a suverénní národní stát a sama si bude volit vlastní cestu k míru
a bezpečnosti.“ Robertson vzpomíná, že během devíti vzájemných
setkání Putin ani jednou nevznesl proti připravovanému rozšíření
NATO o sedm zemí námitky. Poradkyně prezidenta George W. Bushe
pro národní bezpečnost a poté i ministryně zahraničí USA Condo-
leezza Riceová říká, že ruský vůdce nikdy nedal najevo nějaké zne-
pokojení – až do roku 2007, kdy se postavil jak proti zamýšlenému
rozmístění systému protiraketové obrany v Polsku, tak proti návrhu
nabídnout členství v NATO Ukrajině.
Třebaže představitelé Západu při jednání se sovětskými lídry
na počátku roku 1990 vyslovili několik obšírných verbálních příslibů,
179
v dohodě o sjednocení Německa tyto sliby zopakovány nebyly – a pak

Sovětský svaz přestal existovat. Stát, v jehož čele Putin fakticky stál,
tedy Ruská federace, rozšíření NATO uznal a Ukrajině formálně za-
ručil územní celistvost.
V květnu 2001 jsem byl spolu se čtyřmi dalšími experty pozván do

Bílého domu, abychom prezidenta George W. Bushe nabrífovali před
jeho první oficiální cestou do Evropy a prvním setkáním s Putinem.
Naléhal jsem na prezidenta, aby podpořil členství v NATO pro všech-
ny země střední a východní Evropy, které k tomu splňují podmínky.
„Včetně států Pobaltí?“ zeptal se Bush stroze a zostra, jak to
dělával.
„Ano, určitě.“
Stejně to viděl i Michael McFaul, který se později stal velvyslan-
cem Baracka Obamy v Moskvě, i Lionel Barber, posléze šéfredaktor
Financial Times.
„Hmm,“ uzavřel Bush. „Velmi zajímavé … Uvážím to.“
Nedělám si iluze, že bychom byli víc než tři malé hlasy mezi
mnoha o hodně důležitějšími, které se snažily prosadit totéž. Vzhle-
dem k revanšistickému obratu, který Putinovo Rusko nabralo o pár
let později a který vyvrcholil totální invazí na Ukrajinu v únoru 2022,
říkám chvála bohu, že jsme na toto směřování naléhali. Představ-
me si, jak smrtelně ohrožený, ne-li už zaškrcený by dnes byl mír
a svoboda Estonska, Lotyšska a Litvy, kdyby nebyly součástí NATO.
Mnozí Rusové považují stejně jako Putin dvojí rozšíření Západu,
a zejména pak rozšíření NATO, za krok namířený proti Rusku. A ne-
pochybně většina středoevropských a východoevropských zemi si
stále cení především toho, že je brání před Ruskem. Část Středoevro-
panů vnímá stejně i Evropskou unii. Když jsem v roce 1994 navštívil
jednoho litevského poslance v jeho pracovně v budově parlamentu,
pouhé tři roky předtím zabarikádovaným v očekávání sovětského
útoku, všiml jsem si, že na dveřích skříně má modro-žlutou samo-
lepku s nápisem „Moje vlast je Evropa“.
Co je to Evropa? zeptal jsem se ho.
„Europa ist nicht-Russland,“ odpověděl. Evropa je ne-Rusko.
180
Takový pohled na Evropu – a na Západ – jsem vždycky odmítal.

Správně pochopené rozšíření Západu neznamená zmenšení Ruska.
Právě naopak. Když se tehdy při rozhovoru v Bílém domě stočila řeč
přímo na Rusko, Michael McFaul i já jsme na George W. Bushe na-
léhali, aby možnost, že se demokratické Rusko jednoho dne samo
stane členem NATO, nechal otevřenou. McFaul argumentoval, že
právě teď Rusko zoufale hledá odpověď na otázku, jestli se má i na-
dále orientovat na Západ a na Evropu, jako tomu bylo po větší část
devadesátých let, nebo se od nich odvrátit.
To, co Gorbačovovi slíbili Helmut Kohl a prezident Bush star-
ší, byla pomoc Západu při modernizaci Ruska. Do značné míry se
snažilo v devadesátých letech pomáhat také sjednocené Německo
a Clintonova administrativa ve Spojených státech, kdy v Rusku vlá-
dl prezident Boris Jelcin. Západ urazil velký kus cesty ve snaze vyjít
Rusku vstříc, anebo (podle úhlu pohledu) ho začlenit do Západem
budovaných struktur liberálního mezinárodního řádu. Nešlo jen o to,
že Zakládající akt o vzájemných vztazích NATO s Ruskou federací
z roku 1997 předpokládal dalekosáhlou budoucí spolupráci a ta pak
dostala konkrétní podobu v Radě NATO–Rusko, slavnostně uvádě-
né do života Putinem osobně. V roce 1998 bylo Rusko přizváno do
skupiny G7, tedy k nejvyššímu jednacímu stolu Západu, ze které se
tak stala G8. Stačilo jen několik let Putinova prezidentství, aby se
v druhé půli první dekády nového století vztahy Ruska se Západem
rázně posunuly směrem ke konfrontaci.
Integrace a dezintegrace
„Společný evropský dům“ tak prošel nejzásadnější rekonstrukcí od

roku 1945. Ve větší části domu bylo předěláno potrubí, elektroin-
stalace, bylo vymalováno a přestavěn nábytek, tak aby se všechno
co nejvíc podobalo jeho západnímu křídlu. Většina obyvatel nyní
181
platila nájem západnímu domácímu (EU, NATO a spol.), nikoli sta-

rému pronajímateli východního křídla. Noví domácí za to zajišťo-
vali opravy, okenní zámky a bezpečnostní alarm. I šaty, které lidé
z východního křídla nosili, výrobky, které používali, způsob práce,
komunikace a života se proměnily tak, aby se co nejvíc podobaly zá-
padnímu křídlu. Kromě toho byly stěny mezi místnostmi v západní
části domu probourány, takže mohla vzniknout společná technic-
ká infrastruktura, společné jídelny, a dokonce i společné příbory.
Všichni se octli v novém typu domu.
Při popisu této rekonstrukce se začala užívat nová dvojice pojmů:
„rozšíření a prohloubení“. Základní směr byl vytyčen už počátkem
devadesátých let, ale stavební práce trvaly téměř stejně dlouho jako
výstavba nového letiště v Berlíně. Vytahuju ze starého zaprášeného
pořadače text projevu, který pronesl kancléř Kohl 11. listopadu 1992
v Oxfordu – k návštěvě se zavázal, když jsem s ním rok předtím mlu-
vil v Berlíně – a zjišťuju, že tu je předkládán celkový plán budovy.
Pokud se nechceme vrátit k politice neustále se proměňujících
koalic a evropských bratrovražedných válek, soudí v projevu Kohl,
na které myslíme zvlášť 11. listopadu (Den příměří nebo také Den
válečných veteránů, kdy si připomínáme konec první světové války),
musíme ve snaze dosáhnout evropské jednoty postupovat stejně roz-
hodně, jako postupoval on, když usiloval o sjednocení Německa. Je
třeba ratifikovat Maastrichtskou smlouvu. Společná měna vyžaduje
nezávislou evropskou centrální banku zajišťující měnovou stabilitu
a musí být začleněna v hospodářské unii. Hospodářská a měnová
unie však budou udržitelné jen tehdy, když budou fungovat na zá-
kladě pevné politické unie. Evropská unie, která vznikne po ratifika-
ci Maastrichtské smlouvy, bude vyžadovat větší vnitřní bezpečnost.
Také demokratická kontrola bude nezbytně nutná, a proto by mě-
la být posílena pravomoc Evropského parlamentu. Válka zuřící v té
době v bývalé Jugoslávii by nám měla naléhavě připomínat, jak moc
potřebujeme společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, komple-
mentární se stále nezbytnou Severoatlantickou aliancí.
Tolik k „prohloubení“. Pokud jde o „rozšíření“, Kohl řekl: Mě-
la by být co nejdřív zahájena přístupová jednání s Rakouskem, se
182
Švédskem, s Finskem a se Švýcarskem „a pravděpodobně i s Nor-

skem“. Bude však třeba probourat i východní dělicí zeď. „Jako pro
Němce je pro mě nepřijatelné, aby východní hranice Německa byla
východní hranicí Evropské unie.“ Koneckonců Polsko neleží – „jak
leckdo netaktně říká“ – ve východní, nýbrž ve střední Evropě. Jedi-
né, s čím kancléř sjednoceného Německa v roce 1992 nepočítal, bylo
začlenění pobaltských republik. Rázně prohlásil, že členství býva-
lých sovětských států v budoucí EU je „vyloučené“. Projev uzavřel
lyrickou pasáží o tom, jak na Nový rok 1993 budou odstraněny veš-
keré hraniční kontroly mezi Francií a Německem a jak jen před pár
měsíci seděl v Praze v letním slunci na Karlově mostě mezi mladý-
mi Italy, Němci, Brity a Rusy, kteří si užívali Evropy, o čemž jeho
generace pouze snila.
Považoval jsem tehdy jeho projev za dost nudný. Tohle všechno
jsem už slyšel a Kohlův rétorický styl byl podobný jako jeho oblíbe-
ná jídla – byl vydatný a těžký. Když jsem si ho však teď na počátku
dvacátých let nového století četl znovu, přistihl jsem se, že si říkám:
„Kéž bychom dnes měli lídry, kteří by dokázali předložit tak jasnou
a obsáhlou vizi toho, kde chtějí mít Evropu v příštích deseti letech!“
Dvě zásadní věci z Kohlova programu se za třicet let nepodařilo
splnit: neexistuje opravdová společná zahraniční politika a neexis-
tuje politická unie, kterou považoval za nezbytný doplněk měnové
unie. Ve všem ostatním však byl jeho stavební plán v podstatě splněn.
Skončit tady však znamená odvyprávět si jen polovinu příbě-
hu, a to tu, kterou by většina Evropanů označila za pozitivní. Pokud
se pečlivě ohlédneme zpět na chronologii té doby, uvědomíme si,
že to byl neustálý pohyb sem a tam, mezi integrací a dezintegrací,
svobodou a útiskem, mírem a válkou. V lednu 1993 začíná fungovat
jednotný evropský trh, ale zároveň dochází k sametovému rozvodu
mezi Českou republikou a Slovenskem. V roce 1994 vstupujeme do
druhé fáze příprav na Evropskou měnovou unii, Maďarsko podává
žádost o přijetí do EU a je otevřen tunel pod kanálem La Manche,
avšak hrůzné minometné ostřelování tržiště v Sarajevu přináší další
zhoršení situace v už třetí válce o jugoslávské nástupnictví (po vál-
kách ve Slovinsku a v Chorvatsku došlo na Bosnu a Hercegovinu).
183
Dvaapadesát procent Švédů hlasuje pro vstup do EU, stejné procen-

to Norů volí proti. V roce 1995 je odsouhlasen „nezvratný“ harmo-
nogram zavedení měny, které se nyní říká „euro“, do konce století
však také vypukají nepokoje v Severním Irsku, etnické čistky v srbské
Krajině a dojde ke genocidě v Srebrenici. Zde Evropa maastrichtská,
tam Evropa sarajevská.
V roce 1998 ukončuje Velkopáteční dohoda tři desetiletí sek-
tářského násilí v Severním Irsku, ale současně jsme svědky rebelie
v Kosovu. Zatímco Irská republikánská armáda zbraně skládá, Ko-
sovská osvobozenecká armáda se jich ujímá. V roce 1999 má jedenáct
z patnácti členských zemí EU euro (i když ještě nejsou k dispozici
mince ani bankovky), v Kosovu se však válčí a dochází tam k pokusu
o genocidu. NATO bombarduje srbské cíle a do regionu, o který se
vede spor, posílá pozemní síly, aby ho obsadily. Jednoho květnové-
ho dne toho roku stojím na polním velitelství britské armády v Ma-
kedonii nedaleko hranic s Kosovem a generál Michael Jackson mi
skřípavým hlasem popisuje na mapě Jugoslávie pocházející ještě od
wehrmachtu z dob druhé světové války, kudy povede invazi. (Němci
přesně věděli, jak se tam nejlépe dostat, říká s koženým úsměvem.)
Následujícího dne jsem v Cáchách a sleduju, jak Tony Blair přebírá
Cenu Karla Velikého. Když je po všem, říká mi, že během mše v Kar-
lově katedrále Panny Marie myslel na to, jaké mají jeho děti štěstí,
že mohou vyrůstat právě v této Evropské unii.
A tak to pokračuje. Ve východní polovině kontinentu přibývá ná-
silí a rozpadání, v západní polovině míru a integrace, i když ne vždy.
Kromě děsivého prolévání krve v Severním Irsku jsou tu bombové
útoky baskických extremistů z ETA ve Španělsku, mafiánské vraž-
dy v Itálii a v celé západní Evropě brzy dojde i na islamistický tero-
rismus. Jen málokdy jsem viděl víc nadšeného mávání evropskými
vlajkami než na velkém kyjevském náměstí Majdan za oranžové re-
voluce v zimě 2004. Francouzi a Nizozemci se v té době chystali v re-
ferendech odmítnout připravovanou Smlouvu o ústavě pro Evropu.
Zápas mezi silami řádu a chaosu, spolupráce a konfrontace, in-
tegrace a dezintegrace probíhal na celém kontinentu.
184
Good King Wenceslas
Je počátek roku 2000, sedíme v Bruselu kolem kulatého jídelního

stolu, skupinka Evropanů diskutujících o budoucnosti Evropy. Mou-
drý francouzský diplomat Pierre Vimont nám svým tichým a pří-
jemným hlasem vypráví, jak jednoho z vrcholných představitelů
EU zaskočil televizní moderátor jednoduchou otázkou: „Kdo je váš
evropský hrdina?“
Rozhodneme se, že jak sedíme kolem stolu, jeden po druhém
nabídneme vlastní odpověď. Jasným vítězem se šesti hlasy ze sedm-
nácti se stává Václav Havel. Jediným dalším „evropským hrdinou“,
který získal víc než jeden hlas, je Winston Churchill. Španělský král
Juan Carlos, Lennart Meri z Estonska, francouzská politička Simone
Veilová, Willy Brandt, Erasmus a Perikles se musejí spokojit každý
s jedním hlasem. Na téhle cestě kolem stolu jsem na řadě poslední
a dávám Havlovi šestý hlas.
Životní příběhy osobností, jako byl Churchill, Konrad Adenauer,
Jean Monnet, Charles de Gaulle a Alcide de Gasperi, prokazují, do
jaké míry nalezla tragická zkušenost s „evropskou občanskou vál-
kou“ z let 1914–1945 pozitivní vyznění v utváření Evropy po skonče-
ní války. Havel spolu s Bronisławem Geremkem, Lennartem Merim
a několika dalšími osobnostmi jsou významným příkladem toho, jak
tragická zkušenost střední Evropy z let 1945–1989 nalezla pozitivní
vyznění v utváření Evropy po pádu zdi.
Legenda o tom, jak se disident-dramatik stal prezidentem a z vě-
zení se přestěhoval na Pražský hrad, se často podává jako zjednodu-
šený mýtus o celebritě. Je snadné stvořit novodobou verzi příběhu
dobrého krále Václava, českého panovníka z desátého století, kte-
rý se v příběhu převyprávěném v oblíbené anglické vánoční kole-
dě Good King Wenceslas vydává se svým sluhou na cestu sněhem,
aby chudému rolníkovi donesl jídlo a víno: „Vkládej nohy do mých
stop a pojď dál, můj hochu!“ Po středověkém panovníkovi, pozdě-
ji prohlášeném za svatého, je pojmenováno pražské Václavské ná-
městí. Václav Havel s ním nejen sdílel křestní jméno a jako první
185
prezident České republiky se stal jeho vzdáleným nástupcem v roli

titulárního vládce v Čechách, ale jakožto historická osobnost s ním
sdílí i posmrtné blahořečení, kdy se stal druhým svatým Václavem.
Slovo „hrdina“ se dnes užívá hodně volně. Když jsem byl mladý,
byly pro mě hrdiny postavy bez chyby, stojící výš než obyčejní lidé.
Dnes už, nejen díky tomu, že jsem viděl, jak se někteří z mých ně-
kdejších idolů mezi středoevropskými disidenty po roce 1989 změ-
nili, jsem poučenější. Někdo se může v jedné situaci zachovat jako
hrdina a v jiné zase se může chovat úplně špatně. I když dokonalí
hrdinové neexistují, opravdové hrdinství ano.
Ve svých disidentských letech opravdové hrdinství prokázal
Václav Havel. Narodil se v roce 1936 do bohaté měšťanské rodiny
a v prvních letech komunistické vlády v zemi mu byla právě kvůli
jeho „špatnému“ původu odepřena možnost získat vysokoškolské
vzdělání. Vzdělával se tedy sám. K lidem, kteří ho zpočátku nejví-
ce ovlivňovali, patřil rodinný přítel, filozof Josef Šafařík. Učil ho,
že člověk musí následovat hlas svého svědomí „z vlastní vůle, na
své vlastní riziko, s odpovědností za sebe sama“. Každý člověk musí
v rámci svých schopností hledat pravdu, tak jak ji sám chápe, a pak
se za ni postavit a držet se jí, třeba by měl zemřít. Taková pravda,
kterou člověk sám vyznává, stojí nade vším.
Havel si cestu vzhůru tvrdě odpracoval: v divadle dělal kulisáka
a osvětlovače, a nakonec se stal světově uznávaným dramatikem –
českým Samuelem Beckettem či Haroldem Pinterem s výrazným
kafkovským přesahem. Například jeho hra Vyrozumění se točí ko-
lem ředitele blíže nepopsaného úřadu, který se potýká s komunika-
cí v nesrozumitelném byrokratickém jazyce zvaném ptydepe. Mla-
dý dramatik se účastnil pražského jara 1968 a po sovětské invazi do
Československa v srpnu téhož roku svým spoluobčanům navrhl, jak
se postavit následné okupaci:
Použijte proti nepříteli všechny metody, které neočekává: ne-

projevte mu žádné pochopení, zesměšňujte ho a odhalujte mu
absurditu jeho situace…
186
Pak přišel čas beznaděje, šel z večírku do večírku, popíjel, suknič-

kařil, ale našel si i čas pro tvůrčí práci. Když později bude líčit, jak
si pamatuje první půli sedmdesátých let minulého století, bude to
„jedna jediná beztvará mlha“. Pak v roce 1975 napsal vynikající ote-
vřený dopis generálnímu tajemníkovi komunistické strany Gustá-
vu Husákovi a stal se „disidentem“. Nastal čas pro životní způsob,
který s odkazem na svého učitele z mladých let nazýval „životem
v pravdě“. Pomáhal dát dohromady koalici mnoha různých osob-
ností od bývalých komunistů ke konzervativním katolíkům, která
v lednu 1977 zveřejnila manifest známý jako Charta 77. Požadovali
v něm dodržování lidských a občanských práv kodifikovaných v me-
zinárodních smlouvách OSN a v Helsinském závěrečném aktu, tedy
v dokumentech, které československý režim všechny podepsal. Li-
dem, kteří připojili k manifestu svůj podpis, se začalo říkat chartisté
a z Charty 77 se stalo organizované hnutí disidentů.
Pak nastal okamžik pochyb a studu. Když byl zatčen, opakovaně
vyslýchán a visela nad ním hrozba dlouhého vězení, podepsal žádost
o propuštění, kde se zavázal, že „se zdrží veškeré politické aktivity“
a bude se věnovat pouze umělecké činnosti. Žádost byla doplněna
o výroky, které pronesl během výslechů, a otištěna v deníku komu-
nistické strany Rudé právo s tím, že své názory odvolává. Havla jeho
„selhání“ od první chvíle pronásledovalo. Trápil se jím, psal o něm
v dopisech i ve svých hrách. Co bylo nejdůležitější, poučil se z něj.
Když v roce 1979 čelil za své disidentské aktivity vyhlídce na něko-
lik let vězení, šel mu už s otevřenou myslí vstříc. Šafařík ho naučil,
že žít v pravdě vyžaduje být připraven za to zaplatit. Ve vězení trávil
1351 dní. Zpočátku těžce manuálně pracoval jako svářeč. První velitel
vězení byl sadista, který mu řekl, že Hitler si věděl rady lépe: „Ta-
kovou svoloč rovnou zplynoval.“ Když těžce onemocněl, propustili
ho do nemocnice. Zdraví už se mu nikdy zcela nevrátilo. Jeho spo-
luvězeň Jiří Dienstbier mi jednou vyprávěl, že věznitelé zacházeli
s Václavem zvlášť tvrdě, protože působil ostýchavě, téměř omluvně
a všechno se snažil vysvětlovat. Hodně je překvapilo – Jiří se nad
pivem rozesmál, až se zakuckal – když jim došlo, že Havel je z celé
té party vlastně nejtvrdší.
187
S disidentským dramatikem jsem se poprvé setkal v jeho praž-

ském bytě, když byl na svobodě teprve pár dnů. V bloku jsem si ho
popsal jako „mrože“, měl převislý knír, kudrnaté blond vlasy, zaku-
lacený trup na krátkých nohou a „nečekaně hluboký hlas“. Řekl mi,
že zásadní jsou dvě otázky: Má Charta 77 pravdu? Pokud ano, pro-
sákne tato pravda postupně do širší společnosti? Na první otázku
dal jednoznačnou odpověď, že ano, na druhou spíš váhavou. V roce
1986 jsem za ním jel bez ohlášení na návštěvu na jeho chalupu v se-
verovýchodních Čechách. Když jsem se blížil, uviděl jsem, že vjezd
blokuje policejní auto. Rychle jsem změnil směr, zamířil na postran-
ní cestu, schoval auto v lese a po vlastních pak sestupoval vysokou
trávou po svahu dozadu za dům; proklínal jsem přitom svůj do dál-
ky zářící světlý baloňák Burberry. Kdyby mě v tu chvíli policie nato-
čila, měla by dokonalý propagandistický klip: „návštěva západního
imperialistického agenta“. Zaťukal jsem na kuchyňské okno a Ha-
vel v pantoflích, vínově červených manšestrákách a triku s nápisem
„Temptation is Great“ vyšel ven, aby mě přivítal. (Temptation byl
anglický překlad titulu jeho nejnovější hry Pokoušení, která měla
právě premiéru ve Vídni.)
„Říkal jsem si, na koho tu ti policajti čekají.“
Nad pivem a polévkou, zatímco policie v blažené nevědomosti
čekala venku, se potom odehrál jeden z nejpamátnějších rozhovo-
rů, jaké jsem v životě vedl. Celé hodiny jsme mluvili o napětí, kte-
ré pociťuje při psaní, protože ví, že policie mu může každou chvíli
rukopis zabavit, o poslání politicky orientovaného autora, o mrav-
ní dvojznačnosti západní politiky détente a o zbabělosti západních
ambasád. (Francouzský velvyslanec odmítl předat Havlovi na velvy-
slanectví čestný doktorát, který mu udělila univerzita v Toulouse.)
Všechno, o čem mluvil, prozrazovalo nejen jeho zaujetí a smysl pro
humor, ale také bystrý politický instinkt.
V té době už Havel přetavil své těžké zkušenosti v jedny z nej-
lepších esejů dvacátého století. V eseji „Moc bezmocných“ uvádí
příklad zelináře, který ve výloze svého obchodu vyvěsí mezi cibulí
a mrkví nápis „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Proč to ten zelinář
dělá? Překypuje snad nadšením z jednoty pracujících celého světa?
188
Ne, vysílá těm, kdo jsou u moci, signál, že je připraven se podřídit

a poslouchat je. Kdyby mu řekli, aby vyvěsil nápis „Bojím se, tak
jsem bezvýhradně poslušný“, byla by to pravda, ale nebyl by ani
z poloviny tak ochoten ten nápis vyvěsit. Mocenský systém je tedy
závislý na sebeklamu množství lidí. Když lidem dáme možnost pro-
hlédnout a přiznat si pravdu, rozervou chatrná vlákna sebeklamu
a objeví moc bezmocných.
Ta analýza byla lokální i univerzální zároveň. O čtrnáct let poz-
ději jsem o ní diskutoval s vůdkyní barmské opozice Aun Schan Su
Ťij v Rangúnu během jednoho krátkého období, kdy směla opouštět
domácí vězení. Říkala, že Havlovy texty pro ni byly inspirací. (Tragé-
dií Su Ťij bylo, že jí chyběl Havlův politický instinkt.) Na „Moc bez-
mocných“ se mě ptali studenti v Teheránu, Dillí, Kyjevě i v Pekingu.
Četli ji ve vlastních samizdatových překladech nebo nalezli některou
verzi na internetu. Během prodemokratických demonstrací v Hong-
kongu v roce 2019 se v knihkupectvích objevilo nové vydání „Mo-
ci bezmocných“ a citovala ji sociální média. Dokonce i kdyby Havel
zemřel v nemocnici na následky dlouhého věznění už v roce 1983,
jeho eseje by ho přežily jako charakteristicky evropský příspěvek ke
sdílenému procesu lidského poučení.
Havel naštěstí přežil a až do jeho smrti v roce 2011 jsme se čas-
to setkávali. Nejkratší bylo hned naše další setkání. V roce 1988 jsem
přijel do Prahy, abych se zúčastnil neoficiálního sympozia, které
zorganizoval u příležitosti dvacátého výročí roku 1968. Sešli jsme
se podle instrukcí v trochu zašlé, avšak pořád nádherné secesní re-
stauraci hotelu Paříž. Havel stačil říct jen „Prohlašuji toto setkání
za zahájené“, pak ho zatkla tajná policie.
Disidenti jsou po celém světě často rázné povahy, které lze těž-
ko přeslechnout, zaslouží si obdiv a ne vždy jsou příjemní. Havel
však vždycky mluvil tichým, hlubokým hlasem, byl zdvořilý, roz-
pačitý, dokonce omluvný a jeho zranitelnost nesmírně přitahovala
nejen ženy. Václav byl prostě milý a já jsem ho měl rád. Inspirován
jeho příkladem strávil jsem v následujících letech spolu s němec-
ko-britským liberálním myslitelem Ralfem Dahrendorfem, fran-
couzským historikem Françoisem Furetem, švédským spisovatelem
189
Perem Wästbergem a dalšími lidmi spoustu času plného nevděčné

administrativní dřiny prací na projektu podpory nezávislých a sa-
mizdatových publikací ve střední a východní Evropě, z nichž mnoho
vycházelo v Československu. Havel to oceňoval. Byl to také jeden z dů-
vodů, proč mi v listopadu 1989, kdy se situace v Praze začala měnit,
umožnil sledovat z nejtěsnější blízkosti dění v hlavním štábu udá-
lostí, kterým se brzy začalo říkat sametová revoluce. Pro dramatika
bylo příznačné, že se hlavní štáb nacházel v divadle Laterna Magika.
A pak se bleskově octl nahoře na Pražském hradě, kde byl v závěru

prosince 1989 uveden do prezidentské funkce, v narychlo ušitém ob-
leku s příliš krátkými kalhotami. Po celý čas jeho prezidentování, ať
už jsme se setkali v Londýně, nebo ve Washingtonu při oficiálních
návštěvách, na pražském summitu NATO, v poklidu prezidentské-
ho venkovského sídla v Lánech, nebo cestou autem po severních Če-
chách, dozvěděl jsem se vždycky něco nového nebo vtipného. Třeba
když mi trefně popisoval velkou černou skříňku, kterou měl v pre-
zidentském autě Bill Clinton a o které si myslel, že v ní jsou jader-
né kódy. Jenže oni ji pak otevřeli a byla plná plechovek Coca-Coly.
„Byly tam úplně všechny druhy!“ zabručel a krátce se, jak to pro něj
bylo typické, zasmál.
Na psaní esejů a her mu teď nezbýval čas, řekl mi tehdy, a tak
za své opus magnum bral projevy. Termín spojovaný s alchymisty
si vypůjčil z časů jednoho ze svých předchůdců na Pražském hradě,
Rudolfa II., excentrického habsburského císaře vládnoucího v sedm-
náctém století. Projevy si připravoval pečlivě, obklopen štosy knih
tyčících se na stole, a ty nejlepší si napsal skutečně sám.
V několika projevech se mnou vedl přátelský spor o roli intelek-
tuála v politice. Já jsem zastával názor, a zdaleka jsem nebyl první, že
role politika a intelektuála se nejen liší, ale jsou dokonce ve vzájem-
ném napětí. Úkolem intelektuála je hledat pravdu a tu pak říkat těm
u moci. Politici musejí slova užívat jinak, účelověji a prosazovat svou
politickou stranu a její program tím, že na její straně budou stát co
nejtvrdošíjněji. Víc než nacházet intelektuální jemnosti nebo napros-
tou upřímnost se musejí neustále opakovat, aby dosáhli kýženého
190
efektu. Stručně řečeno, intelektuál se musí snažit žít v pravdě, za-

tímco politik musí pracovat s polopravdou. Obě role jsou legitimní
a pro rozkvět liberální demokracie nezbytné, jsou však odlišné a za-
měňovat by se neměly. Jako korunního svědka jsem citoval Imma-
nuela Kanta: „To, že budou králové filozofovat nebo že se filozofové
stanou králi, nelze očekávat, ale nelze si ani přát, aby se tak stalo,
neboť vlastnění moci nevyhnutelně kazí svobodný úsudek rozumu.“
Havel s tím nesouhlasil a ve svých projevech, často na těch nej-
méně očekávaných místech, vysvětloval proč. Japonští posluchači
v tokijské Asahi Hall museli být v dubnu 1992 poněkud v rozpacích,
když zjistili, že se před nimi na dálku pře „s jedním britským příte-
lem“. Do ustálených stereotypů současné politiky by měly být vne-
seny „nový vítr, nový duch, nová spiritualita“. Politika by měla být
„zlidštěna a její intelektuální a duchovní rozměr kultivován“. „Fi-
lozofové a básníci v ministerských křeslech samozřejmě sami svět
nezachrání. Mohli by však – za určitých okolností – k jeho záchraně
přispět.“ A na závěr: „Je na nás, které osud postavil do této pozice,
abychom ukázali, zda můj britský přítel projevil prozíravost, nebo
se jen nechal příliš ovlivnit banální myšlenkou, že každý by se měl
držet svého oboru.“
Dlouhá doba, po kterou působil ve vysokém politickém úřadu,
nejprve jako prezident Československa a potom České republiky,
jímž byl až do roku 2003, podporuje obojí přístup. Žádný jeho projev,
snad s výjimkou prvního, proneseného na Nový rok 1990, nesnese
srovnání s jeho nejlepšími eseji. Jako politik usilující o znovuzvolení
nemohl ani zcela „žít v pravdě“. Musel dělat kompromisy. Podepsal
„lustrační“ zákon, se kterým naprosto nesouhlasil, protože na čer-
nou listinu v širokém spektru pracovních míst ve veřejném sektoru
zařazoval celé kategorie bývalých zaměstnanců a spolupracovníků
tajné policie. (Následně se obrátil na Ústavní soud a dosáhl určitých
změn zákona.) Občas ho ponížil jiný Václav – thatcherovec Václav
Klaus, kterého by ovšem nikdy ani nenapadlo vypravit se někam do
sněhu nakrmit hladového rolníka.
Havel se svého úřadu držel déle, než bylo zdrávo, což se poli-
tikům často stává. V roce 1998 už neměl o druhé období ve funkci
191
prezidenta České republiky usilovat. Když se chýlilo ke konci, byli

už mnozí Češi jeho divadlem inspirovanými gesty a moralizováním
unaveni. Často se zdálo, že jeho rozkročení mezi politikovou „eti-
kou odpovědnosti“ a intelektuálovou „etikou svědomí“, abych použil
stejných pojmů jako Max Weber, je poněkud nepraktické. Sám o tom
říkal, že když se octl ve vysoké politice, pochopil bezmoc mocných.
Což vede k otázce: dočkali bychom se – kdyby se držel svého původ-
ního slibu z konce sametové revoluce a zůstal prezidentem jen do
prvních demokratických voleb v půli roku 1990 – dalších skvělých
esejů od autora s nezpochybnitelnou morální autoritou?
Nicméně… Jak by vypadala Česká republika, tento nově zalo-
žený stát, kdyby mu neudával tón právě on? Když jsme pak po jeho
smrti sledovali, jak v Praze vítají dalajlámu a jak se předseda čes-
kého Senátu odmítl podrobit tlaku komunistické Číny a vzdal hold
demokratickému Tchaj-wanu, byli jsme zároveň svědky fungování
jeho odkazu. V roce 2020 jsem slyšel českou eurokomisařku Věru
Jourovou, jak se vášnivě zasazuje o to, aby EU podpořila uchování
právního státu v Polsku a v Maďarsku. „Demokracie musí být ve-
psána do našich srdcí,“ říkala. To je čistý Havel. Ostatně na stěně její
kanceláře v Bruselu visel jeho velký fotografický portrét.
Havlovo poselství Evropě bylo obecnější a pravděpodobně i sly-
šitelnější také proto, že byl hlava státu, a nikoli jen spisovatel. Myš-
lenku evropské jednoty podporoval jednoznačně po celý život. Už
když mu bylo šestnáct, komentoval v dopise příteli vznik Evropského
společenství uhlí a oceli: „Podívej, právě se rodí sjednocená Evropa…“
Během devadesátých let však ve svých projevech přidával důležité
varování. V roce 1994 řekl Evropskému parlamentu, že když si četl
Maastrichtskou smlouvu, měl pocit, že „nahlíží do útrob naprosto
dokonalého a nesmírně důmyslného moderního stroje“. Jak řekl:
„Maastrichtská smlouva oslovila můj rozum, ne mé srdce.“ EU po-
dle něho „přijala svou vlastní chartu, která by jasně definovala ideje,
na nichž je založena … a hodnoty, které chce ztělesňovat.“ V projevu
k francouzskému senátu v roce 1999 oceňoval pokrok dosažený ve
sjednocování Evropy, avšak dodal:
192
„ Přesto se nemohu zbavit vtíravého pocitu, jako by to všechno

byla jen jízda vlaku, který se rozjel už dříve, v jiné době, v jiných
souvislostech a který prostě jen jede dál – tak trochu setrvačně,
nikoli tedy hnán novou energií, novými duchovními impulzy,
novým povědomím o cíli cesty a jejím smyslu.“
Poté se vrátil ke své ideji charty. Teď ji nazval evropskou ústavou

a měla to být taková „ústava, kterou by rozhodně měly znát i ev-
ropské děti.“
Slabé emocionální zaujetí pro smysl tohoto směřování mu dělal
starosti, takže jsme spolu s ním a s klavíristou a dirigentem Vladi-
mirem Ashkenazym začali pracovat na textu nové evropské hymny,
která by měla v Praze premiéru. Text, který jsem navrhoval, začínal
verši: „Evropa v srdcích národů/sahá po vyšším právu.“ To se mi po-
řád nezdá až tak špatné. Ale další verše už byly slabší a někteří mí přá-
telé si mě kvůli nim dost dobírají. Od projektu jsme nakonec upusti-
li, byť Havlovo varování pro Evropskou unii neztratilo ani dnes svou
přesvědčivost. Unie pořád víc oslovuje náš rozum než naše srdce.
Ještě něco vystupuje z jeho projevů do popředí: požadavek, aby
se Evropa stala obráncem „planetární civilizace“. Stejně tak jako je-
ho podpora hypotézy Johna Lovelocka o živoucí planetě Gaia jakožto
jediném gigantickém systému, který sám sebe reguluje; ta je ovšem
vnímána spíše jako mírná výstřednost filozofa na trůně. Avšak dnes,
kdy vidíme, do jaké míry se klimatická změna stala existenční hroz-
bou a jak lidská činnost omezuje biodiverzitu, se ukazuje, jak byla
prozíravá. Svým způsobem Havel předešel Gretu Thurnbergovou.
Ještě naléhavěji ho děsilo, co se odehrávalo v další rychle se
rozpadající komunistické federaci, jež se narozdíl od bývalého Čes-
koslovenska klidně nerozváděla. Jeho hlas patřil k nejvýmluvněj-
ším z těch, které naléhaly na Spojené státy i na Evropskou unii, aby
zasáhly, ukončily tamní krveprolití a zabránily genocidě. Tak jako
Václav Havel představuje to nejlepší z doby těsně po pádu zdi, bý-
valá Jugoslávie představuje to nejhorší.
193
Opět genocida
Jednoho dne v říjnu 1995 jsem projížděl „etnicky vyčištěnou“ pus-

tinou chorvatské Krajiny. „Těžko popsat kumulativní působení ne-
konečných kilometrů a hodin zničených, vypálených a vypleněných
domů, ze kterých všechno cenné zmizelo,“ poznamenal jsem si.
Vymlácená okna. Láhve, ložní prádlo, rozbitý nábytek, po pod-

laze rozházené papíry… Nikde traktory nebo zemědělské nářa-
dí. Nikde dobytek. Nikde ani pes. Jen pár koček – nejodolněj-
ších stvoření. Ale především, nikde ani človíček. Domy. Silnice.
Pobořené obchody. Statky. Sady. Pečlivě ošetřené vinice. Ale ni-
kdo, nikdo, nikdo – jen sem tam chorvatská policejní hlídka [a]
pár aut OSN.
„Tomuhle ‚čištění‘ museli věnovat strašně práce,“ zapsal jsem si

ještě. Později jsme narazili na několik vystrašených srbských ven-
kovanek, oblečených v tradiční černé. V Kistanji, městečku nyní té-
měř opuštěném, jsme na prodejním pultu na prázdném tržišti našli
rodinné fotoalbum: svatba, křtiny, rodinná oslava. Celý život, který
se už nikdy nevrátí.
Začali to Srbové v roce 1991, v prvních měsících krvavého roz-
padu Jugoslávie, a proměnili ten krásný hornatý kout, někdejší „vo-
jenskou hranici“ rakousko-uherského císařství neboli Krajinu, v bru-
tální gangsterský polostát, který sám sebe nazval Republika srbská
Krajina. Většinu svých chorvatských sousedů vyhnali, některé po-
zabíjeli, domy vyplenili, římskokatolické kostely vypálili. O čtyři
roky později to však v srpnu 1995 byli Chorvati, kdo dílo dokončil.
Před chorvatskou vojenskou operací Bouře, jejímž cílem bylo osvo-
bození Krajiny, uprchlo téměř 200 000 Srbů. Zase jsme mohli spat-
řit ono Audenovo „Ti, kterým bylo peklo činěno/ peklem to oplatí“.
Teď byli pleněni plenitelé, olupováni lupiči a na řadu přišly pravo-
slavné kostely demolované dobrými křesťany jiného vyznání. O pár
let později budou muži obou stran, Srbové i Chorvati, shledáni vin-
nými z válečných zločinů.
194
Srbům bez viny, kteří mohli zůstat, se dostávalo pomoci, aby

se pod rouškou noci mohli vydat hledat nový život. V hlavním měs-
tě regionu Kninu mi pouhé dva měsíce po skončení operace Bouře
vojáci „ochranné jednotky“ OSN sdělili, že podle jejich odhadu tam
jen do té doby došlo asi ke stovce vražd. Ve statistice zabitých, zná-
silněných, zmrzačených a vysídlených lidí za deset let, po která tohle
rvaní evropské země na kusy trvalo, je to jen zaokrouhlovací chyba.
U vjezdu do vypleněného domu jsem zvedl ze země fotografii mar-
šála Tita, muže, který stvořil a až do své smrti v roce 1980 držel po-
hromadě Socialistickou federativní republiku Jugoslávie. Na tváři
měl teď otisknutou velkou zablácenou botu.
Když odpolední slunce zesláblo, našli jsme na zahradě dalšího
vypáleného statku knížku veršů pro děti: jmenovala se Loupežnice
Káťa a princezna Naďa a vydali ji v roce 1989 v Sarajevu. „Tu knížku
jsem jako dítě měla moc ráda,“ řekla mi novinářka Ana Uzelacová,
která vyrostla v Jugoslávii. Otevřela ji a v padajícím šeru recitovala:
Herec
hraje,
pěvec
pěje,
soudce
rozhoduje,
student,
ten bifluje,
kuchař
kuchtí,
hlídač
zas bdí.
Tohle všechno je
naše Jugoslávie.
(Kniha teď leží přede mnou, na obálce má pořád zaschlé bláto.)

Za soumraku jsme sestoupili z horské pustiny a vmísili se
mezi německé turisty v krásném dalmatském letovisku Šibeni-
ku. Svítily tu elektrické lampy, z kohoutků tekla voda, na skútru
195
se líbal mladý pár – a v kavárně Evropa na nás čekalo dobré es-

preso. Ach, Evropo.
O týden později jsem v bosenském městě Tuzle mluvil s devět
atřicetiletým zámečníkem, ze kterého se stal voják a jen před třemi
měsíci přežil masakr v Srebrenici. V údajně bezpečné oblasti chrá-
něné OSN mu nizozemští chirurgové operovali zraněnou nohu. Ujiš-
ťovali ho, že je v bezpečí. Pak ho ale odtamtud odvezli vojáci bosen-
ských Srbů, kteří přemohli malou nizozemskou posádku sil OSN.
Říkal mi, že viděl své nizozemské „ochránce“, jak sedí a popíjejí se
Srby. Nějakým zázrakem přežil, ale rána mu zhnisala – lezli mu v ní
červi, tvrdí – a srbský velitel tábora mu do ní schválně kopal. Stále
ještě netušil, co se stalo s jeho dvěma bratry a otcem.
Masakr v Srebrenici v červenci 1995 byl nejhorším válečným
zločinem, který se v Evropě od roku 1945 odehrál. Mezinárodní trest-
ní tribunál založený v Haagu, aby soudil zločiny spáchané v bývalé
Jugoslávii, ho označil za akt genocidy. Zavraždit na osm tisíc bosen-
ských mužů a chlapců dalo spoustu práce. Jednotky bosenských Sr-
bů, kterým velel generál Ratko Mladić, plynové komory k dispozici
neměly. Místo toho byli „muslimové“, jak jim vrahové většinou ří-
kali, odváženi nákladními auta na vražedná pole a jeden po druhém
stříleni do hlavy. Když přijel další náklaďák se zajatci, viděli řady jen
chvíli mrtvých těl.
Jeden z vrahů, Dražen Erdemović, si vybavil, že mu mrtvolný
odér připomínal řeznictví, kam jako malý chlapec chodil. Každá oběť
reagovala jinak, jedni prosili („Prosím, nechte mě naživu, zachra-
ňoval jsem v Srebrenici Srby, tady na ně mám telefon“), jiní je pro-
klínali, další nabízeli peníze a zase další šli na smrt mlčky. Někte-
ré první kulka nezabila a bylo třeba je dorazit. Erdemović se snažil
vyhnout tomu, aby jim pohlédl do tváře. Nikdy však nedokáže vy-
mazat z paměti obličej chlapce, možná mu nebylo ani patnáct, bez
košile, v ostrém slunci byl celý bledý. Když uviděl řady mrtvých, jen
doširoka otevřel oči. Když si klekal, připravený k výstřelu do týla,
zašeptal: „Mami! Mami!“
„Už nikdy víc!“ rozhodli se v roce 1945 Evropané. A teď se to
stalo znovu. Kus Evropy se znovu propadl do lidmi rozpoutaného
196
pekla bratrovražedné války, znásilňování, etnických čistek a genoci-

dy. „Zrovna jsem se vrátil z roku 1945,“ zapsal jsem si do jednoho ze
čtrnácti poznámkových bloků, které se mi dochovaly z bývalé Jugo-
slávie. Tady se odehrávala tragédie, a jen o pár kilometrů dál si jiní
Evropané žili své životy, popíjeli kávu v kavárně a velebili evropský
triumf svobody, míru a prosperity. Já také. Jak jen jsem mohl se-
dět na zahradě našeho domu v Oxfordu, slavit své čtyřicátiny, když
zrovna toho dne, 12. července 1995, byli chladnokrevně popravováni
Bosňáci, jako ten chlapec, který volal „mami!“. Co bylo nejhorší, to
vše se odehrálo přímo před nosem nizozemských, francouzských
a dalších evropských vojáků, kteří je měli ve jménu OSN ochraňo-
vat. V lednu 1993 byl viceprezident republiky Bosny a Hercegoviny
dr. Hakija Turajlić zastřelen srbským bojovníkem na zadním seda-
dle francouzského obrněného transportéru s vlajkou OSN.
Z Tuzly jsem se vydal do Sarajeva, kde jsem potkával zahořklé
a rozhněvané lidi, kteří tři roky přežívali v obležení sil bosenských
Srbů, zatímco zbytek Evropy hleděl stranou. Tihle Sarajevané slovo
„Evropa“ s trpkostí spíš vyplivovali. Evropa pro ně byla sprosté slo-
vo. Když říkali „před válkou“, měli na mysli rok 1992, ne 1939. Rok
nula se tu měl opakovat.
Krátce předtím, než jsem dorazil do Bosny, mluvili spolu v ame-
rickém Newarku papež Jan Pavel II. a Bill Clinton. Dvacáté století
válkou v Sarajevu začalo, řekl papež Clintonovi, a nesmíme dopus-
tit, aby válkou v Sarajevu také končilo. Právě díky Spojeným státům
válka v Bosně nakonec skončila, i když mírové ujednání z Daytonu
v Ohiu stálo na rozsáhlém etnickém rozdělení a zakládalo na pro-
blémy do budoucna.
Místo válkou v Sarajevu dvacáté století skončilo válkou v Ko-
sovu. Válka o nástupnictví v rozpadlé Jugoslávii, v pořadí čtvrtá po
válkách ve Slovinsku, Chorvatsku a Bosně, vyvrcholila v roce 1999
okupací silami NATO a zřízením mezinárodního protektorátu. Tře-
baže pro většinu mých současníků se určující zkušeností stala Bos-
na, sám jsem se nejintenzivněji zabýval Kosovem. Objevil jsem ten-
hle málo známý kout Evropy už v sedmdesátých letech, kdy jsem
sem v rámci svého kulturního dozrávání přijel a zamiloval se do
197
nádhery středověkých srbských pravoslavných klášterů Peć, Gra-

čanica a Visoki Dečani. V roce 1983 jsem do Kosova přijel znovu,
abych psal o rozrůstajícím se konfliktu mezi většinovou albánskou
populací, která byla primárně muslimská, a srbsko-jugoslávskými
úřady. Můj článek ve Spectatoru se jmenoval „Belfast v Jugoslávii“.
Vycházel z vtipu, který jsem zaslechl v kosovském hlavním městě
Prištině: „To víš, že se rozhodli Prištinu přejmenovat? Bude se teď
jmenovat Belfast.“
Koncem devadesátých let jsem několik týdnů cestoval po bývalé
Jugoslávii, v Kosovu mluvil s Albánci a se Srby a v Bělehradě se všemi
stranami. Srbské represe uvalené na Kosovo byly tvrdé. Když ozbro-
jená vzpoura samozvané Kosovské osvobozenecké armády nabrala
v roce 1998 na mohutnosti, viděl jsem poprvé v životě, jak z impro-
vizovaných plastových pytlů na mrtvoly trčí ztuhlá těla zavraždě-
ných mužů. Zadumaně jsem ve vsi Prilepu jižně od kláštera Dečani
hleděl na sníh, který zrudl čerstvě prolitou krví dvou zavražděných
srbských policistů. Před rozbořenými domy seděly plačící matky.
Kolem postávaly děti s velkýma zmatenýma očima. Vojáci postko-
munistického vůdce Srbska a zbytkové Jugoslávie Slobodana Milo-
ševiće odpověděli s ještě větší brutalitou než dřív.
„Ale Milošević se přece nemůže pokoušet o etnickou čistku 1,8
milionu Albánců!“ zvolal jsem na slovinského prezidenta Milana
Kučana, když jsme na podzim 1998 vedli rozhovor v jeho pracov-
ně v Lublani.
„To neznáte Miloševiće.“
Kosovští Albánci se ve strachu o své životy dávali po statisí-
cích na útěk, protože se obávali genocidy ještě většího rozsahu, než
byla v Bosně. Oni Miloševiće znali. Spojené státy a Evropu nako-
nec k zásahu přiměla varování před „další Bosnou“ z úst neúnav-
ných a odhodlaných novinářů, politiků a mravních autorit, jako byli
Havel a papež. V březnu 1999 začalo NATO bombardovat Srbsko.
Po osmasedmdesáti dnech náletů a rostoucím zahraničním tlaku
svolil srbský vůdce k mezinárodní přítomnosti v Kosovu. V pra-
xi to znamenalo, že se tam přesunuly jednotky NATO pod vele-
ním generála Michaela Jacksona – vybavené výbornými mapami
198
wehrmachtu – a albánské obyvatelstvo je vítalo jako osvoboditele.

O pár dnů později jsem dorazil v otlučené staré terénní ladě i já.
(Tak jako měla Marlene Dietrichová „ještě pořád kufr v Berlíně“,
mám já ještě pořád čtyři velké benzínové kanystry ve Skopji. Musel
jsem je koupit – a hotově zaplatit samozřejmě v německých mar-
kách – protože na zásobování benzínem se v osvobozeném a oku-
povaném Kosovu spoléhat nedalo.)
V Prištině jsem narazil na graffiti s poděkováním britskému
premiérovi „Tonymu Blerovi“ a slovy „God Save the Quin“. Nahoře
v kopcích jsem dostihl hodně známého velitele Kosovské osvoboze-
necké armády Ramuše Haradinaje, který pocházel z Drenice, oblasti
proslulé drsností. Dva z jeho bratrů byli srbskými jednotkami zabiti
a sám byl v jedné z přestřelek zraněn. Teď však jeho jednotka čelila
věrohodnému obvinění z páchání válečných zločinů, včetně vražd
oněch dvou srbských policistů, jejichž čerstvá krev minulou zimu
zbarvila bílý sníh do ruda; ten rudý sníh jsem viděl na vlastní oči.
Takže jsem ho z tohoto zločinu obvinil.
„Doufám, že jich bylo víc než tihle dva,“ odpověděl mi. „Když
jsem viděl další mrtvé vojenské policajty, byl jsem moc rád.“ Země
si bojových úspěchů uměla vážit.
„Já bych matka Tereza být nemohl. Já jsem UÇK, Kosovská osvo-
bozenecká armáda.“
Během následujících dvaceti let stál Haradinaj dvakrát v Haa-
gu před soudem pro válečné zločiny a dvakrát byl osvobozen. Soud
si stěžoval na to, že vše nasvědčuje zastrašování svědků. Haradinaj
byl také dvakrát kosovským premiérem a v mnoha hlavních městech
Evropy ho přijímali s poctami náležícími držiteli tohoto vysokého
úřadu. Na naše setkání v horách nikdy nezapomenu.
Statný a vousatý otec Sava z nedalekého kláštera v Dečani ne-
ztrácel obviňováním Albánců, jako byl Haradinaj, čas. To Milošević,
řekl, „nejenže ztratil Kosovo, ale navíc zcela zničil vlastní národ, fy-
zicky i duchovně.“ Mniši v Dečani přežili 500 let turecké vlády a pa-
desát let vlády komunistů, ale ze všeho nejhorší bylo to, co jim způ-
sobil srbský vůdce. „V této svatyni,“ uzavřel, „není dobré uvádět jeho
jméno.“ (Použil přitom starodávnou formulaci, znamenající, že to
199
není vhodné ani správné.) Milošević jako Ten, jehož jméno nesmí-
me vyslovit, Voldemort z Bělehradu.
Pak přišel prosinec 1999, já byl zpátky a v tomto podivném me-
zinárodním protektorátu jsem se setkal s detektivním konstáblem
Colinem Campbellem z Královské ulsterské (severoirské) policie,
který s modrým baretem OSN na hlavě hlídkoval v pobořených uli-
cích Prištiny. Řekl mi, že to tam vypadá „jako u nás doma“. Dvě vzá-
jemně se nenávidějící komunity a policie, která má pekelnou práci,
úkol udržovat mezi nimi mír. Jenže už rok od Velkopáteční mírové
dohody je situace v Severním Irsku zklidněná, a tak se rozhodl, že
tuhle práci vezme. Belfast dorazil do Prištiny doopravdy.
Století skončilo, ne však krvavý rozpad bývalé Jugoslávie. V sou-
sední Makedonii zahájila jedenadvacáté století pátá válka o jugosláv-
ské dědictví. Probíhala mezi víceméně křesťany, slovanskými Ma-
kedonci, a víceméně muslimy, etnicky albánskými Makedonci, kteří
tvořili zhruba čtvrtinu populace. Jeden z nich, Ali Ahmeti, bojoval
v Kosovu jako vyšší důstojník Kosovské osvobozenecké armády a teď
velel vznosně nazvané Národní osvobozenecké armádě v Makedonii.
Spojené státy daly v červnu 2001 Ahmetiho na seznam, podepsaný
prezidentem George W. Bushem, kde byly osoby zapojené do „ex-
tremistického násilí“ a které „neobyčejně a mimořádně ohrožují ná-
rodní bezpečnost a zahraniční politiku Spojených států“. Generální
tajemník NATO George Robertson označil Národní osvobozeneckou
armádu za „bandu vražených zabijáků“.
Takže v říjnu 2001, kdy ještě všichni měli v čerstvé paměti úto-
ky z 11. září, jsem se vydal do hor na pomezí Albánie a Makedonie,
abych teroristu v jeho doupěti navštívil. Našel jsem klidně se vyjad-
řujícího, vzdělaného muže zhruba mého věku, který v roce 1981 pa-
třil mezi protestující studenty na univerzitě v Prištině a pak strávil
řadu let v prostředí krajně levicové a nacionalistické revoluční po-
litiky ve Švýcarsku a v Albánii. První, co udělal, bylo, že mi nabídl
sklenku s něčím, co označil za „velmi dobrou“ whisky – byla to pat-
náctiletá Bowmore ze skotského ostrova Islay. Napil se také, takže
zrovna nejpřísnější muslim nebyl.
Zeptal jsem se ho, jak by reagoval, kdyby mu někdo řekl: „Jste
200
terorista.“ Když otázka padla, jeho bodyguardi sebou nervózně za-

vrtěli. Ahmeti však zcela klidně odpověděl:
Člověk, který nosí vojenské insignie, má cíl, za který bojuje, re-

spektuje Ženevské dohody a tribunál v Haagu, vystupuje na ve-
řejnosti pod svým jménem a příjmením a přijímá zodpověd-
nost za všechno, co dělá, nemůže být terorista. … Někdo, kdo
usiluje o kvalitní reformy a demokracii ve své zemi – a o to, aby
si v ní lidé byli rovni před zákonem.
Když byla uzavřena mírová smlouva, kterou za NATO pomohl vy-

jednat George Robertson a za EU Javier Solana, Ahmeti brzy vymě-
nil uniformu za oblek politika. Stal se v zemi, která dnes nese jmé-
no Severní Makedonie, přední politickou osobností etnické albánské
menšiny a působil ve vládních koalicích po boku svých dřívějších
protivníků – podobně jako bývalí vůdci IRA Gerry Adams a Martin
McGuinness v Severním Irsku.
Pozoruhodný rozhovor skončil, já s tlumočníkem jsme spěchali
zpátky z hor, ale řidič najednou dupl na brzdy. Z příkopu u silnice
vyskočili policista a člen makedonské polovojenské milice a zasta-
vili nás u improvizovaného zátarasu. Na mé albánské společníky,
kteří byli jako zkameněli, plivali urážky a křičeli i na mě. Ze všeho
nejvíc si z té události, z jednoho z mých posledních zážitků z tragé-
die bývalé Jugoslávie, vybavuju okamžik těsně potom, co jsme byli
donuceni náhle tak prudce zastavit. Podíval jsem se z okénka auta
a ve výši očí jsem viděl jen pistoli a dřevěný křížek pohupující se na
hrudi hřmotného milicionáře v maskáčích. Pamatuju si to proto, že
jsem dobře věděl, jak krutí tihle milicionáři dokážou být, a napadlo
mě „křížek – to je špatné znamení“.
Jedním z důvodů, proč Západ zůstával v případě válek o jugo-
slávské dědictví tak dlouho nečinný, byla hojně rozšířená domněn-
ka, že jde o „odvěkou kmenovou nenávist“ – pohled zpopularizo-
vaný v knize Roberta Kaplana Balkánské přízraky (Balkan Ghosts).
Lidé se tam evidentně vzájemně zabíjejí po staletí. Sám jsem slyšel
jednoho vysokého úředníka EU říkat: „Lidem, kteří se mezi sebou
chtějí zabíjet, v tom nezabráníme.“
201
Byla by hloupost předstírat, že v Krajině nebo v Kosovu po so-

bě historie nezanechala stopy, v jejichž důsledku jsou mezietnické
konflikty o něco pravděpodobnější než například v hrabství Surrey
nebo v Provence. Během druhé světové války zažila Krajina kruté
boje mezi fašistickými chorvatskými ustašovci a royalistickými na-
cionalisticky laděnými četniky ze Srbska. Když mi jeden starý chor-
vatský rolník vyprávěl, jak si počátkem devadesátých let jen taktak
zachránil život, když uprchl z Republiky srbská Krajina, bez váhání
při popisu srbských nájezdníků použil slovo „četnik“. Bojovníci bo-
senských Srbů zase nazývali Bosňáky „muslimy“ nebo také „Turky“.
Generál Mladić den předtím, než jeho jednotky zahájily 12. července
1995 v Srebrenici genocidní operaci, prohlásil: „Konečně, po vzpou-
ře proti Dahijům, nastal čas pomstít se na zdejším území Turkům.“
Narážel tím na srbské povstání proti osmanskému Turecku v roce
1804. Když jsem jednoho vysokého srbského úředníka v Kosovu v ro-
ce 1997 požádal, aby mi popsal současné etnické složení populace,
přičemž jsem věděl, že Albánci tvoří významnou většinu, odpověděl
mi: „Ve dvanáctém století tvořili devadesát osm procent obyvatel Ko-
sova Srbové.“ (Pravděpodobně podle sčítání lidu OSN z roku 1192.)
Jak si povšiml konstábl Campbell, jsou takováto historická ne-
přátelství srovnatelná s nepřátelstvími v Severním Irsku, kde je
každoročně 12. července oslavována protestantskými ulsterskými
vlastenci bitva u Boyne z roku 1690, jako kdyby k ní došlo teprve
včera. Vypráví se hezký vtip o tom, jak v Belfastu přistává letadlo
a z palubního rozhlasu se ozve pilotův hlas: „Připoutejte se, prosím.
V Belfastu je dnes pěkné počasí a píše se rok 1690.“
Navštívit v roce 1988 Bělehrad znamenalo opravdu přijet do
města svobodnějšího a v některých ohledech i modernějšího a západ-
nějšího, než byla tehdejší Praha. Bosna byla sice poněkud Zapadákov,
ale mírumilovná, pohodově jugoslávská, kde smíšená manželství me-
zi pravoslavnými, katolíky a muslimy byla zcela běžná. V Kosovu se
srbsko-albánské napětí vyostřilo po studentské revoltě v roce 1981,
ale i tam jsem narazil na mladou ženu jménem Violeta, která se po-
čátkem osmdesátých let narodila srbskému otci a albánské matce.
Co teď měla dělat? Rozpůlit se? (Vhodná odpověď zní: emigrovat.)
202
Ve všech koutech bývalé Jugoslávie bylo zapotřebí spousta špatné

politiky, propagandy, popouzení a lhaní, aby se lidé vydali na cestu
k násilí. V roce 1997 jsem seděl v Bělehradě na pohovce vedla majo-
ra ve výslužbě, který se jmenoval Dule a jeho informačním zdrojem
byly bělehradský rozhlas a televize a nacionalistický tisk. Sdělil mi,
že v Srebrenici „muslimové zabíjeli muslimy“.
Proč? zeptal jsem se.
„Měli strach, tak se navzájem pozabíjeli.“
Obyvatelé západní Evropy a Severní Ameriky často říkají, že
„tohle by se tady stát nemohlo“. Avšak mohou si tím být absolutně
jistí poté, co 6. ledna 2021 zaútočili ve Washingtonu na Kapitol Ame-
ričané, kteří byli přesvědčeni, že Donald Trump prezidentské volby
vyhrál? V závěru svých dějin Bosny cituje Noel Malcolm srbského
novináře Miloše Vasiće, který americkému publiku řekl, že kdyby
všechny televizní kanály ve Spojených státech ovládl Ku-klux-klan,
„do pěti let byste tu měli válku i vy“.
Smutná, avšak všeobecně platná pravda zní, že pokud špatná poli-

tika, nebezpečné projevy a brutalizace odvedou svou práci, vždycky
se najdou lidé, aby páchali zvěrstva. Ne psychopati nebo ideologičtí
extremisté, ale „obyčejní lidé“, abych citoval titul pozoruhodné knihy
Christophera Browninga, který analyzuje, jak se z německých policis-
tů v záloze stali v Polsku v roce 1942 masoví vrazi Židů. Obyčejní lidé
jako Dražen Erdemović, žádný srbský extremista, ale napůl Chorvat,
kšeftař z malé vsi poblíž Tuzly. Děláš to co ostatní, máš v sobě směs
ambicí, konformismu, strachu a úzkosti – všichni to v sobě máme –
a ty krok za krokem pomalu šlapeš po té cestě do pekel, až se jedno-
ho dne octneš na poli, nad nímž se vznáší pach mrtvých těl, a střelíš
do týla patnáctiletého chlapce, který šeptem volá: „Mami! Mami!“
Stěžejním strůjcem špatné politiky, která rozvrátila křehkou
postsocialistickou jugoslávskou federaci, byl Slobodan Milošević.
Jak naznačoval truchlivý mnich v Dečani, udělal se Srby to co Hitler
s Němci a pošpinil jejich pověst na celé generace. Proto je ještě dů-
ležitější připomínat si nejen vinu srbského vůdce, ale i to, že mnozí
Srbové dělali, co bylo v jejich silách, aby mu vzdorovali.
203
Na dělení Bosny plném násilí se s Miloševićem podílel i chor-

vatský vůdce Franjo Tudjman. Poté, co během večeře v Londýně
v květnu 1995 vypil spoustu vína, nakreslil Tudjdman liberálnímu
politikovi Paddymu Ashdownovi, který se v záležitostech bývalé Ju-
goslávie hodně angažoval, na zadní stranu jídelního lístku mapu.
Byly na ní čáry, podle nichž měla být Bosna rozdělena mezi Srbsko
a Chorvatsko. Ashdown ve svých memoárech vzpomíná, že se ze-
ptal: „A kde je Bosna?“ a chorvatský vůdce mu odpověděl: „Žádná
Bosna není.“ Když dnes sleduju, jak je Chorvatsko vyzdvihováno jako
skvělý a bezúhonný západokřesťanský člen Evropské unie, nemůžu
si nevzpomenout na děsivé „čištění“ Krajiny a nevybavit si přitom
anglické rčení, že Chorvatsku prošla vražda. Bosňáci byli mnohem
častěji oběťmi než těmi, kteří za sebou oběti zanechávali, ale i mezi
nimi se našlo pár grázlů a vrahounů. A sám jsem viděl, jak si v Ko-
sovu brutálně počínala Kosovská osvobozenecká armáda.
A pak tu bylo další Srbsko. Je pravda, že v devadesátých letech
většina Srbů opakovaně volila Miloševiće ve volbách, které byly re-
lativně svobodné, byť dozajista nikoli férové. Je ale také pravda, že
celé toto desetiletí tu byli Srbové, kteří se proti Miloševićovu režimu
a spoustě jeho zločinů stavěli na odpor. V roce 1997 jsem pochodoval
bělehradskými ulicemi mezi studenty, kteří už několik měsíců den
co den demonstrovali za uznání skutečných výsledků voleb do míst-
ních samospráv. Na jednom transparentu stála slova: „Europolicie,
eurodemokracie, eurostandardy, europrávo, eurovládní instituce.“
S některými z nich jsem dodnes v kontaktu. Pořád pracují na budo-
vání demokratického a evropského Srbska.
Co víc, nakonec to nebyly vnější síly, žádné mocné NATO nebo
EU, ale sami Srbové, kdo v převážně nenásilných akcích občanské-
ho odporu v říjnu 2000 Miloševiće svrhli. Přijel jsem do Bělehradu
den poté, co do parlamentu vtrhli odpůrci vlády, právě včas, abych
z televize slyšel, jak Voldemort překvapivě přiznává volební prohru.
Samozřejmě to nebylo stejně nevinné a plné jásotu jako Havlova
sametová revoluce v Praze v roce 1989. Někteří účastníci měli dost
pochybnou minulost. Mluvil jsem s jistým „kapitánem Draganem“,
který právě se zbraní v ruce obsadil jménem opozice celní správu.
204
V roce 1991 týž Dragan Vasiljković velel srbským polovojenským jed-

notkám v Krajině a nacionalistická propaganda ho velebila, když, jak
mi teď říkal, „osvobozoval, nebo jestli chcete okupoval Glinu“. I přes-
to však bylo Miloševićovo svržení triumfem lidové moci.
Zbývající Evropa, celý rozšiřující se Západ však ten deset let
trvající sestup do pekla dovoloval. Je to strašlivá skvrna na údobí
evropských dějin, které jinak bylo naplněno nadějemi. K největším
selháním došlo hned v první půli této dekády. Lucemburský ministr
zahraničí Jacques Poos prohlásil v květnu 1990 jménem Evropského
společenství: „Nadchází hodina Evropy. Pokud je v moci Evropanů
vyřešit nějaký problém, tak je to jugoslávský problém.“ Bylo to jen
k smíchu. Díky směšným uniformám sestávajícím z bílých košil,
bílých svetrů, bílých kalhot a bílých tenisek se pozorovatelům EU
v bývalé Jugoslávii říkalo „zmrzlináři“.
Po Srebrenici se západní reakce zlepšila. Západ jednal ve snaze
zabránit genocidě v Kosovu, v Bosně to však nedokázal. První zvláštní
vyslanec OSN pro Kosovo Bernard Kouchner mi řekl, že jeho hlavní
starostí bylo „zabránit Osvětimi“. Řadu měsíců se západní předsta-
vitelé snažili dojednat řešení v Makedonii. A v důsledku toho, že na
tom trvaly EU i další instituce rozšířeného Západu, skončili nakonec
Milošević, Mladić a vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić před
mezinárodním tribunálem v Haagu, aby se zodpovídali ze svých zlo-
činů. (Karadžić si odpykává doživotní trest v jedné britské věznici.)
Nicméně jsme to dopustili. Co hůř, většina z nás vedla spokoje-
ný život, zatímco vedle v místnosti se vraždilo a znásilňovalo. Možná
i tohle patří k lidské přirozenosti. Takhle to vysvětluje v dokumen-
tárním filmu Clauda Lanzmanna Šoa starý polský rolník, když mluví
o masovém vraždění evropských Židů: „Když ty se řízneš do prstu,
mě to nebolí.“ V roce 1998, kdy se Kosovo propadalo do války, jsem
se zastavil v Bosně, kde jsem mluvil s Ozrenem Keboem, který celé
obléhání Sarajeva prožil a popsal v knize Vítejte v pekle. „Abych byl
upřímný, když vidím v televizi záběry z Kosova, přepínám,“ řekl mi.
„Náš postoj se hodně podobá postoji západní Evropy k nám.“ To však
neznamená, že je to správný postoj. Kdykoli zaslechneme nějaké-
ho uhlazeného evropského hodnostáře, jak pronáší zjednodušující
205
fráze o tom, že Evropa žila tolik desetiletí „v míru“, měli bychom

vstát a říct: „To není pravda!“
Rybí polévka
Zatímco Jugoslávie se propadala do války a genocidy, zbývající část

postkomunistické Evropy se pustila do experimentu, který nemá
obdoby. Říkalo se mu „transformace“ nebo „tranzice (transition)“,
což je pojem zpopularizovaný při přechodech autoritářských dikta-
tur v jižní Evropě a Latinské Americe k demokracii. Ani jedno z těch
slov nevystihuje rozsah úkolu v jeho úplnosti. Za komunismu byly
všechny klíčové prvky kapitalismu i liberální demokracie zniče-
ny: soukromé vlastnictví, vláda práva, politika více stran, svobodné
a férové volby, média různých orientací a bez cenzury, akademická
svoboda, pluralismus, ústavní systém brzd a protiváh, silná občan-
ská společnost stojící na silných hospodářských zdrojích, které jsou
na státu nezávislé. Tohle všechno bylo zlikvidováno. Knihovny byly
plné knih o cestě od kapitalismu ke komunismu a od toho, co Marx
nazýval „buržoazní demokracií“, k systému s jednou státostranou.
Na cestu opačným směrem žádný bedekr neexistoval. Nikdo se o to
dosud nepokoušel. Nikdo nevěděl, jestli je to možné.
Jak se často stává, o co jde, nejlépe vystihl vtip: „Že se z akvária
dá udělat rybí polévka, víme. Dá se ale z rybí polévky udělat akvá
rium?“ Za dalších dvacet let byla na stole i odpověď: „Dá, avšak bude
to dost zvláštní akvárium.“ Vlastně vznikla celá přehlídka zvláštních
akvárií. Zatímco v roce 1990 bylo ve východní polovině Evropy jen
devět států včetně Sovětského svazu a Jugoslávie, v roce 2010 jich
bylo čtyřiadvacet včetně Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu plus Čer-
né Hory a Kosova, které vyhlásily nezávislost na Srbsku. Monolit
východní Evropy nikdy neexistoval, snad jen v myslích lidí ze Zá-
padu, ale teď ta „jiná půlka“ Evropy přestala být pouhou obrazovou
206
tapetou. Každá z těchto nových zemí si procházela svou jedinečnou

variantou transformace.
Na rozdíl od francouzské a ruské revoluce, s nimiž přicháze-
ly nové a utopické politické ideály, byly sametové revoluce v roce
1989 něčím, co německý filozof Jürgen Habermas nazývá „revolu-
cemi v dohánění“. Nastal čas ideálů starých a osvědčených. Bývalý
polský disident Adam Michnik upravil heslo francouzské revoluce
z roku 1789 na „Svoboda, bratrství, normálnost“. S výjimkou Rusů,
kteří si nadále snili odlišné sny, sny o imperiální velikosti, chtěla
většina lidí žijících za železnou oponou prostě svobodu, prosperitu,
civilizovaný život a normálnost, stejnou jako v Západním Němec-
ku, Francii a Británii – anebo dokonce v Kanadě nebo ve Spojených
státech. Zažívali to během vzácných a nezapomenutelných cest na
bájný Západ (vzpomínáte na Jiřího, kterého jsem potkal v roce 1979
v Praze a který šetřil sedm let na jednu krátkou cestu do Paříže
k výročí svatby?), viděli ve filmech (jako onen můj hostitel, ocelář
z Krakova, který se usadil s pivem před televizi, aby si vychutnal
western) nebo jako v případě většiny východních Němců každý den
v západoněmecké televizi. V takové chvíli vypadal Západ obzvlášť
přitažlivý. Východ sledoval Západ stejně jako žena středních let sle-
duje v americkém bistru Meg Ryanovou, jak očividně předstírá or-
gasmus ve filmu z roku 1989 Když Harry potkal Sally, a říká přitom:
„Chtěla bych to, co má ona.“
Poněkud vznešeněji označovali středoevropští lídři svůj cíl za
„návrat do Evropy“. Tahle „Evropa“ byla souhrnem všeho dobrého,
čeho bylo za pětačtyřicet let v západní půli kontinentu dosaženo,
viděno navíc skrz růžové brýle. Programově lze jejich plány na „do-
hnání“ shrnout do jednoho z volebních sloganů západoněmeckých
křesťanských demokratů z padesátých let: „Už dost experimentů!“
Jenže dosáhnout normality bez experimentu vyžadovalo pustit se
do pořádného experimentu.
Když se lidé ohlížejí zpět, popisují často počátek devadesátých
let jako velkou chvíli liberálního triumfu, a něco na tom je: šlo konec-
konců o triumf liberalismu. Avšak u těch z nich, kteří z ničeho nic
museli převzít vládní zodpovědnost za bezprecedentní transformaci
207
svých zemí, se radost a naděje mísily s nejistotou a obavami. Prezi-

dent Václav Havel, čerstvě instalovaný na Pražském hradě, svému
týmu řekl: „Vítají nás jako hrdiny, ale až si uvědomí, v jakém jsme
průseru a jak málo s tím můžeme udělat, poženou nás z Hradu po-
klusem.“ Spisovatel a bývalý politický vězeň Arpád Göncz, který se
v květnu 1990 stal maďarským prezidentem, se mi jednou sarkas-
ticky svěřil: „Přežil jsem čtyřicet let komunismu, ale nejsem si jis-
tý, zda přežiju jediný rok kapitalismu.“ Katolický intelektuál Ta
deusz Mazowiecki, který se v srpnu 1989 stal polským premiérem,
se vždycky tvářil trochu ustaraně – ale teď vyhlížel ustaraněji než
kdy dřív. Co konec konců věděl o kapitalismu?
Protože chtěli dohnat Západ a stát se jeho součástí, snažili se
ve všech ohledech – ať šlo o ústavu, média, školství, ekonomiku –
napodobovat, jak to tam chodí. Vedlo to k tomu, že na ně v plné síle
dopadl vývoj Západu od sedmdesátých let minulého století. Po tři-
ceti letech se tento vývoj často shrnuje do jediného slova: neolibe-
ralismus. O co šlo, přesně vystihl historik Phillipp Ther: „Ve Spo-
jeném království a ve Spojených státech se rozjel neoliberální vlak
a v roce 1989 si to zamířil do celé Evropy“. Jenže pod pojmem neo-
liberalismus se skrývá mnoho věcí, a pokud máme pochopit složi-
tosti procesů, z nichž vyrostly dnešní postkomunistické společnosti,
musíme je rozklíčovat.
Zcela jistě bylo několik vůdčích osobností transformace fasci-
nováno prací myslitelů, jako byli Friedrich Hayek a Milton Fried-
man, kteří ovlivnili hospodářskou politiku Margaret Thatcherové
a Ronalda Reagana. Nejlepším příkladem je architekt ekonomické
transformace v Československu Václav Klaus. Dokonce už během
sametové revoluce si na chodbě pražského divadla Laterna Magika,
kde to vřelo vzrušením, našel čas, aby mě školil v tom, co je volný trh.
Většina nových politických lídrů v postkomunistické Evropě
však nebyla tak pravověrná jako Klaus. Pokud si pamatuju, jen má-
lokdo v té době vážně debatoval o „neoliberalismu“ jako o ideologii
se stejným zaujetím, jako debatovali lidé ve 20. století o komunismu
nebo fašismu, a své kroky zaštiťoval odkazem na teoretické texty.
Politici jako Mazowiecki, Havel nebo Geremek nepochybně dávali
208
přednost něčemu, jako bylo západoněmecké „sociálně-tržní hospo-

dářství“ nebo skandinávská sociální demokracie. Nejprve však bylo
nutné zbavit se centrálního plánování ekonomiky a vytvořit tržní
hospodářství – a ekonomové jim říkali, že tohle je ten nejlepší způ-
sob jak na to. Geremek mi vysvětlil, jak tehdy uvažoval pomocí ná-
zorného, byť nikoli vědeckého přirovnání: centrálně plánovaná pří-
kazová ekonomika byla jako betonový bunkr, a aby ho šlo zbourat,
musel se na to vzít buldozer.
Ještě důležitější roli než Hayekova a Friedmanova ideologie však
hrál „washingtonský konsenzus“; tímto termínem, který razil v roce
1989 jeden britský ekonom, se popisovaly klíčové složky reformních
balíčků, jež Světová banka a Mezinárodní měnový fond, obě insti-
tuce se sídlem ve Washingtonu, typicky předepisovaly rozvíjejícím
se ekonomikám v krizi. Vzhledem k tomu, že státy jako Polsko ne-
bo Maďarsko byly zatíženy velkými dluhy v tvrdých měnách, které
nadělaly předchozí komunistické vlády, a k budování kapitalismu
potřebovaly zahraniční kapitál, měly tyto země pádný důvod přede-
psanou medicínu brát. Výraz „washingtonský konsenzus“ následně
získal širší význam a začal být ztotožňován s dogmaticky uplatňo-
vaným tržním fundamentalismem.
V osmdesátých letech se navíc začala proměňovat samotná
struktura kapitalismu. S odstraňováním bariér bránících trhu, in-
vesticím a kapitálovým tokům docházelo k stále rozsáhlejší globali-
zaci a zároveň rostla důležitost financování. Kapitalismus byl stále
méně propojen s průmyslovou výrobou zboží a stále více se služba-
mi – zejména s finančními službami. Bankéřům, obchodníkům a in-
vestorům po celém světě poletovaly na monitorech počítačů neuvě-
řitelné bambiliony finančního kapitálu, což jim umožňovalo sbírat
cestou úžasně tučné zisky. Ekonom Angus Deaton je charakterizo-
val jako lidi, kteří nebohatli tím, že by něco vytvářeli, nýbrž tím, že
si něco brali. Konec studené války otevřel této hospodářské libera-
lizaci a globalizaci obrovské nové prostory.
Během finanční krize v roce 2008 způsobí tento globalizovaný
a financializovaný kapitalismus Západu těžký srdeční kolaps, avšak
v roce 1990 a počátkem nového tisíciletí se zdál být triumfující, jediný
209
možný a neporazitelný. V postkomunistické Evropě, startující s vel-

mi chabým systémem sociálních, právních a institucionálních brzd
a protiváh, který v západní Evropě dravou bestii alespoň trochu kro-
til, se tento typ kapitalismu reprodukoval v obzvlášť kruté a surové
podobě. Zdálo se, že peníze jsou zdrojem i měřítkem všeho – spo-
lečenského postavení, příležitostí ke vzdělání, statutu celebrity, po-
litické moci, faktické svobody, a dokonce, pokud jste uvěřili novým
vemlouvavým televizním reklamám, i osobního štěstí a sexuálního
uspokojení. Spousta lidí měla pocit, že se neoctli jen v tržním hos-
podářství, ale i v tržní společnosti.
Jádrem tohoto procesu byla největší privatizace, jakou kdy svět
viděl. Občas se zapomíná, že Karel Marx považoval za opak komu-
nismu nikoli demokracii, nýbrž kapitalismus. Podstatu komunismu
spatřoval v zrušení soukromého vlastnictví a komunistické reži-
my v sovětském bloku toho do značné míry dosahovaly. Soukromé
vlastnictví zůstalo zachováno jen v několika málo oblastech, napří-
klad ve značné části polského zemědělství a v malých až středních
podnicích v Maďarsku. Všechno ostatní bylo státní, společné nebo
družstevní – přičemž vlastnická práva byla často nejasná. V Polsku
bylo na počátku transformace asi 7000 státních podniků.
V únoru 1990 jsem slyšel Václava Havla, jak zaplněnému Sta-
roměstskému náměstí v Praze připomíná vznešené heslo zaklada-
tele a prvního československého filozofa na trůně Tomáše Garrigua
Masaryka: „Nebát se, nelhat a nekrást!“ Jenže následovalo totéž co
v celém postkomunistickém světě – úplné orgie lží a krádeží. Hes-
lem druhého z Václavů, thatcherovského autora české privatizace
Klause, bylo „rychlost je důležitější než přesnost“. Jistě, vývoj post-
komunistických zemí byl velmi rozdílný. Na jedné straně to byla pri-
vatizace v bývalém Východním Německu, která se, i když také byla
poznamenaná využíváním starých konexí a často s traumatizujícími
dopady, neodehrávala v prostředí, kde žádná pravidla neplatila. Na
druhé straně ruská privatizace byla loupeží století. Především lidé,
kteří patřili k někdejší komunistické vládní třídě nebo na takové lidi
měli úzké vazby, a to včetně Vladimira Putina a lidí kolem něj, zís-
kávali obrovská jmění tím, že si přivlastnili bývalý státní majetek.
210
Výsledku se začalo výstižně říkat kleptokracie – vláda lupičů. Po-

dle odhadů z roku 2013 ovládalo asi sto deset miliardářů pětatřicet
procent ruského bohatství.
Zdvořile se těmto lidem začalo říkat „oligarchové“ – což byl vý-
raz, s nímž jsem se před rokem 1989 setkával pouze v učebnicích dě-
jepisu. Po celé postkomunistické Evropě jsem teď vedl rozhovory, ve
kterých padaly věty jako: „To je jeden z našich místních oligarchů.“
Protože právní systémy i systémy veřejné správy, média a politika
byly ještě slabé, zbohatlíci si všude snadno kupovali vliv. Na Ukrajině
vlastnili oligarchové politické strany i média, zkorumpovali úřední-
ky a také soudci jim zobali z ruky. Na mocné oligarchy bylo možné
narazit i v nejzápadněji orientovaných částech střední Evropy. Tři-
cet let po roce 1989 se stal předsedou vlády České republiky Andrej
Babiš, někdejší informátor komunistické tajné služby, který potom
zbohatl v agrobyznysu a cestu do politiky si koupil tím, že si pořídil
média a vytvořil vlastní politickou stranu.
Průkopnickým modelem multimilionářského podnikatele, kte-
rý se stal podnikatelem politickým, byl však Silvio Berlusconi z Itá-
lie. V západní Evropě a ve Spojených státech se také objevovaly sil-
né snahy vytvořit zvláštní typ oligarchie (vlády několika málo lidí),
jemuž se říkalo plutokracie (vláda boháčů). Dokonce i v těch nejvíc
etablovaných liberálních demokraciích získávali disproporční po-
litický vliv finančníci, kteří dokázali z globalizovaného a financiali-
zovaného kapitalismu nejvíc profitovat. Postkomunistická Evropa
tak připomínala cosi jako pouťovou atrakci se zkreslujícími zrcadly:
když se do takového zrcadla podíváte, spatříte jednou strašlivého
tlusťocha, podruhé legračně vychrtlého dlouhána. Jenže také sám
se sebou spokojený člověk ze Západu, který se těm bizarně zkres-
lujícím zrcadlům smál, měl nebezpečnou nadváhu, vysoký krevní
tlak a nemocné srdce.
211
Nespokojenost se svobodou
„Radosti, ty jiskro boží,“ zvonivě zpívá sbor školaček s průhlednou

pletí před varšavským královským hradem, „dcero, již nám ráj dal
sám!“ Jsou to slova „Ódy na radost“, která na hudbu Ludwiga van
Beethovena napsal Friedrich Schiller, a školačky je zpívají jako pře-
klad evropské hymny, který umí nazpaměť. „Srdce vzňaté žárem
touží/nebeský tvůj krásy chrám.“ Chrámem je Evropská unie, pří-
slib svobody, míru, prosperity a veškerých dobrých věcí. Tato „schu-
manovská přehlídka“ se odehrává v sobotu 10. května 2003 a jejím
smyslem je přesvědčit Poláky, aby hlasovali „Ano“ v referendu o pří-
stupu k EU. Akci pořádá neúnavná Róża Thunová. Poprvé jsme se
oba ještě mladí setkali před čtvrtstoletím v Krakově nad „Nelsono-
vými střevy“. Dnes je stejně jako já ve středních letech, ale pořád se
doširoka nakažlivě usmívá. Ve světlemodrém plášti s blond vlasy
ztělesňuje evropské barvy.
Po nebi plují balónky, modré a žluté pro Evropu, červené a bílé
pro Polsko. „Polsko ano, Unie ne!“ skanduje hlouček euroskeptických
provokatérů, ale náš zástup volá „Polsko ano, Unie ano!“ Prezident
republiky vzkazuje: Hlasujte ano. Vzkaz předává skokan na lyžích
Adam Małysz, nejspíš nejpopulárnější sportovec v zemi. Hlasujte
ano. Tvůrce polské hospodářské „šokové terapie“ Leszek Balcerowicz
vysvětluje, jakým způsobem se může Polsko připojit ke společné ev-
ropské měně. V sousedním Německu a dalších zakládajících zemích
eurozóny byly nedávno představeny první euromince a bankovky.
Parta školáků z venkovského města má nad hlavami doma vyrobený
transparent „Eurolandie“. Seznam řečníků, kteří podporují přistou-
pení k EU, završuje primátor Varšavy Lech Kaczyński.
Se západem slunce se vydáváme na Krakovské předměstí, ja-
kousi varšavskou promenádu. Je tu samozřejmě Tadeusz Mazowiecki
se svou stále ustaranou tváří a také Bronisław Geremek. Je to šest
desetiletí, co byl jen o něco víc než kilometr odtud propašován z var-
šavského ghetta vyhublý, chvějící se desetiletý Bronek. Evropa se
propadla do pekla, které si vytvořila sama, a větší část jeho rodiny
212
byla během holocaustu vyvražděna. Potom přišly dlouhé roky dik-

tatury a střetů. Je to k neuvěření, ale teď je Polsko svobodnou zemí,
která stále víc prosperuje a je stále víc západní, je bezpečnou sou-
částí NATO a brzy se stane členem Evropské unie. Opravdu radost,
ta jiskra boží.
Mazowiecki však měl stále důvod vypadat znepokojeně. K při-
jetí referenda byla zapotřebí nejen prostá většina hlasů pro, ale také
nejméně padesátiprocentní volební účast. Temným stínem polské
demokracie byla nízká účast už od prvních zpola svobodných voleb
4. června 1989, kdy víc než třetina polských voličů k urnám nepři-
šla, přestože dostali životní příležitost zbavit se hlasováním komu-
nismu. V posledních volbách předcházejících referendu v roce 2001
přišlo hlasovat jen šestačtyřicet procent voličů. Takže teď bylo nutné,
aby přišli. Tony Blair chtěl přispět svou troškou do mlýna a koncem
měsíce pronesl ve Varšavě projev. V zápisníku mám však zazname-
náno, že nejžádanější byla podpora amerického prezidenta George
W. Bushe a polského papeže Jana Pavla II. Kdyby se mohl přimluvit
osobně Bůh, taky by to pomohlo.
Většina venkova, katolické duchovenstvo a další konzervativněj-
ší části společnosti možností připojit se k sekulární, multikulturní,
a možná i Němci ovládané Unii zdaleka nadšené nebyly. (Na jedné
z provokatérských tabulí byl Hitler s nápisem: „Já jsem Evropan“,
na jiné zase stížnost, že v Unii „není místo pro Boha“.) Když došlo
na hlasování, byly tři čtvrtiny hlasujících pro připojení, avšak vo-
lební účast byla jen devětapadesát procent. Elementární matema-
tika prozradí, že tři čtvrtiny z devětapadesáti procent je méně než
polovina oprávněných voličů. Pro budoucnost to bylo varování. Pro
současnost však výsledek, který se počítal.
Stejně jako Róża Thunová, Bronisław Geremek, všichni moji pol-
ští přátelé s univerzitním vzděláním, žijící ve městech, proevropští
a prozápadní, tak i já jsem se z úspěchů svobodného Polska radoval,
oslavoval ho a psal o něm. I při uplatnění nejpřísnějších měřítek by-
ly ty úspěchy velké. Polská „třetí republika“ nebyla jenom nezávislá
a svobodná země. Na rozdíl od „druhé republiky“ z doby před druhou
světovou válkou byla nyní bezpečně ukotvena v týchž hospodářských,
213
politických a bezpečnostních společenstvích jako Německo a další zá-

padoevropské země. Polsko bylo významnou středně velkou evropskou
mocností a zdálo se, že zůstane „úplné a svobodné“ a bude součástí
širšího Západu. V roce 2003 se dokonce zvažovalo, zda by v Iráku ne-
měla být polská okupační zóna. „Musíme Iráčany učit, co je demokra-
cie!“ vysvětloval ministr zahraničí Włodzimierz Cimoszewicz a byl si
jako bývalý člen polské komunistické strany dobře vědom té ironie.
Historici soudí, že kdybyste chtěli nalézt lepší období polských
dějin, museli byste se vrátit 300 let zpátky. Když Polsko opustilo sl-
zavé údolí, v němž se na počátku devadesátých let octlo po šoko-
vé terapii volného trhu Leszka Balcerowicze, začal jeho HDP růst
impozantním tempem. Mezi lety 1989 a 2019 vzrostl o víc než 800
procent. Podle pečlivého přepočtu reálné kupní síly byl polský HDP
v roce 1955 zhruba stejný jako ve Španělsku, v roce 1990 však klesl
na méně než jeho polovinu. V roce 2019 se vrátil zpět na téměř 90
procent španělského HDP.
Když dnes přijedete do Varšavy, cítíte se hodně podobně, jako
když přijedete do Lisabonu nebo do Madridu. Centrum s příjemný-
mi kavárnami, restauracemi a pěkně rekonstruovanými náměstími
vypadá stále západněji. Se sílícím objemem financí z EU se stejně
viditelně začala vylepšovat i menší města. Občas jsem zaslechl vý-
raz „civilizační skok“. Vznikla nová střední třída, s řadovými dom-
ky, volkswagenem nebo audi v garáži, dovolenou v zahraničí, a děti
dokonce začaly chodit do soukromých škol. V osmdesátých letech,
když se v Anglii narodili mí synové, měli životní šance nesrovnatel-
ně lepší než děti mých polských přátel. V prvním desetiletí našeho
století, zejména se svobodou pohybu, kterou nabídla EU, se jejich
vyhlídky vyrovnaly. Totéž platí pro celou generaci středoevropských
a východoevropských studentů, kteří ke mně dorazili: jsou to šance
pro Mártona a Martu, Huberta, Michala, Annu i Joasiu.
Jenže ke svobodě patří i nespokojenost a obtíže související s post-
komunistickou transformací byly zvlášť palčivé. Něčemu bylo možné
se vyhnout, něčemu ne. Začněme třeba tím, že realita nikdy není ta-
ková, jaký byl sen. V časech třetí francouzské republiky, která násle-
dovala po druhém císařství v roce 1870, se říkávalo: „La république,
214
comme elle était belle sous l’empire.“ („Jak krásná byla republika v ča-
se císařství.“) S polskou třetí republikou to bylo stejné. Lidé k ní při-
stupovali s idealizovanou představou života v západním, evropském,
svobodném Polsku. Některá zklamání byla nevyhnutelná.
Ukázalo se, že svoboda má značné nároky, je riskantní a nejistá.
„Svoboda je náročná,“ řekla mi jednou se smíchem bývalá disident-
ka z Východního Německa Ulrike Poppeová. Většina lidí žila během
posledních desetiletí komunismu v jakémsi relativně nenáročném
bezpečí. Měli méně peněz než lidé na Západě, ale víc času. Jak se
tehdy říkalo: „My předstíráme, že pracujeme, a oni předstírají, že
nás platí.“ Teď však když jste si chtěli svou práci udržet, museli jste
pracovat novým a neznámým způsobem plným stresu, pro zaměst-
navatele, kteří s vámi často nezacházeli hezky. Prostor nesvobody
se přesunul od státu na pracoviště. Ve výmluvné výzkumné studii
z továrny na výrobu dětské výživy, kterou převzala americká spo-
lečnost z Michiganu, si jedna ze zaměstnankyň, Monika, stěžuje, že
s ní v práci zacházejí jako s nějakou „neurčitou věcí“. Jako normální
bytost si připadala jen doma nebo s přáteli. V roce 2005 mi to Lech
Wałesa shrnul takto: Před rokem 1989 měli lidé jistotu a toužili po
svobodě, teď mají svobodu a touží po jistotě.
Počátek transformace pomocí šokové terapie byl traumatický.
Pokud by ceny stoupaly po celý rok tak rychle jako v březnu 1990,
dosáhla by roční míra inflace 1395 procent. Cenami se však změny
nezastavily. Změnily se pracovní postupy, zboží v obchodech, regu-
lace, vyučování, šaty, auta, léky, názvy pracovních pozic, televizní
programy – všechno. Nadšeni úspěchem jsme mí přátelé i já pře-
slechli varování spisovatelky Mary Shellyové z devatenáctého století:
„Nic není pro lidskou mysl tak bolestivé jako velká a náhlá změna.“
V každodenním životě přinesl kapitalismus mnohem podstat-
nější změny, než kdy dokázal komunismus. Začal tím, že lidem na-
bízel vše, co chtěli, a pak je přesvědčoval, aby všeho chtěli víc. „I vy
můžete mít vilu!“ slibovala televizní reklama, kterou jsem si zapsal
v roce 2003. Na jiné byly dvě štíhlé a atraktivní ženy ve fitness cen-
tru, které nadšeně říkaly: „Tak mohutný, tak sportovní, tak ohle-
duplný, tak silný!“ Pak vyšlo najevo, že nemluví o dokonalém muži,
215
ale o novém modelu auta. Katolický kněz Václav Malý, který v Praze
během sametové revoluce oslovoval shromážděné zástupy lidí, mi
vysvětlil, že všudypřítomná komerční propagace úspěchu v mnoha
lidech vyvolávala pocit selhání, protože vilu, auto, skvělou kariéru,
šťastné děti a dokonalý sexuální život neměli.
Katolická církev nebyla z kapitalismu nikdy příliš nadšená.
Papež Jan Pavel II. dokázal někdy své myšlenky zahalovat do ne-
proniknutelných filozofických formulací, ale v nezapomenutelném
rozhovoru (vedeném polsky) při večeři v jeho letním sídle v Castel
Gandolfo v roce 1987 jsem ho slyšel pronést s ohromující přímostí:
„Problém s kapitalismem a komunismem je v tom, že ten první se
mi nelíbí skoro stejně jako ten druhý.“ Při návštěvách své vlasti bro-
jil proti honbě za „vlastněním“ na úkor „bytí“, proti síti „falešných
a povrchních požitků“ konzumní společnosti.
Běžně se mluvilo o „vítězích“ a „poražených“ transformace, ale
k pochopení toho, kdo přesně se cítil jako poražený a proč, je zapo-
třebí víc než několik strohých ekonomických statistik. Pokud zastá-
váte názor, že to hlavní je politická svoboda, svoboda slova, svoboda
sdružování a svoboda cestování, pak zvítězili všichni. Většina lidí zbo-
hatla i z čistě materiálního hlediska. V průzkumu z roku 2019 odpo-
věděli v Polsku čtyři z pěti respondentů, že se jejich životní úroveň
zlepšila. Zároveň se zvýšila viditelná ekonomická nerovnost, nikoli
však do té míry jako v USA nebo v Británii.
Nespokojenost, kterou narůstající nerovnost vyvolávala, měla
však svá specifická ostří, protože šlo o to, kdo zbohatl a kdo zůstal
chudý, nebo dokonce ještě víc zchudl. V Polsku stejně jako v dalších
zemích postkomunistické Evropy se příležitosti, jež privatizace na-
bízela, nejčastěji chápali příslušníci bývalé komunistické vládnoucí
třídy. Tato „privatizace nomenklaturou“ byla do jisté míry součástí
nevyslovených dohod během sametových revolucí v roce 1989. Od-
cházející vládnoucí třída se vzdá politické moci, avšak ponechá si
nebo získá ekonomické výhody. Sociální antropolog Ernest Gellner
to nazývá „cenou za samet“. Výzkumná studie z roku 1993 ukáza-
la, že sedmapadesát procent elit v sektoru soukromého podnikání
v Polsku jsou příslušníci bývalé nomenklatury.
216
K obecným pocitům historické nespravedlnosti, jež jsou obvyklé

ve většině kapitalistických zemí, tak přibyl ještě jeden další. Ve vyš-
ších kruzích ve Varšavě si Jerzy Urban, nenáviděný bývalý mluv-
čí generála Wojciecha Jaruzelského, pořádal extravagantní večírky
ve své luxusní vile. Zato gdaňský dělník z loděnice, který si užil za
účast v hnutí Solidarita dost pronásledování, byl teď nezaměstna-
ný, měl taktak na živobytí a trčel ve dvoupokojovém bytě rozpada-
jícího se paneláku.
Pocit křivdy z této historické nespravedlnosti ještě prohlubovala
skutečnost, že s komunistickou minulostí nebylo dostatečně a veřej-
ně zúčtováno. S přáteli – bývalými disidenty –, například s Adamem
Michnikem, jsem tehdy debatoval o tom, že s obtížemi minulosti je
třeba se vyrovnat systematičtěji a symboličtěji, tak jako to udělali
v někdejším Východním Německu nebo v Jižní Africe po skončení
apartheidu. Nejen Michnika však inspiroval příklad přechodu od
diktatury ve Španělsku z roku 1970, který záměrně provázely „am-
nestie a amnézie“. (V roce 2010 však minulost dohnala i Španělsko.)
Opomenutí otevřelo dveře populistickým politickým podnikatelům,
kteří sbírali hlasy pomocí „politiky dějin“ s tím, že rok 1989 nebyl
revoluce, nýbrž pochybná dohoda komunistů s bývalými komunisty,
a zapotřebí je nadále opravdová antikomunistická revoluce.
Ekonomickou a historickou nespokojenost doprovázelo ještě ne

uspokojení sociální a kulturní. Od počátku bylo všem zřejmé, že
traumatický přechod k tržnímu hospodářství bude vyžadovat po-
sílení sítě sociálního zabezpečení. Charismatický bývalý disident
Jacek Kuroń, který se stal ministrem zodpovědným za sociální po-
litiku, se už během dramatické první etapy šokové terapie hlasitě
postavil na stranu těch, kdo na transformaci doplatili nejvíc. Pokud
byl Leszek Balcerowicz pravou rukou přechodu k demokratickému
kapitalismu, byl Jacek Kuroń rukou levou. Jak říkával, v kapitalismu
chtěl být člověkem levice, avšak nejprve bylo třeba kapitalismus vy-
budovat. Potřebu rychlé a radikální transformace k trhu „prodával“
polské veřejnosti v příjemných, starostlivých televizních „rozhovo-
rech“. Když si později uvědomil, kolik Poláků se cítí být odmítáno,
217
ignorováno a ponižováno, začal své role sociálnědemokratického

prodejce kapitalismu litovat. Ačkoli výdaje na sociální podpory zů-
stávaly i později značné, už žádný politik, který přišel po Kurońo-
vi, nedokázal vyjadřovat takový zájem o chudší, slabší a marginali-
zovanější část společnosti – tu, kterou Franklin D. Roosevelt kdysi
nazval „zapomenutými lidmi“.
Právě tady přechází sociální tóny v kulturní. V desetiletích, která
přišla po pádu Berlínské zdi, se ve všech evropských společnostech
začala rozevírat propast mezi lidmi, kteří mají vyšší vzdělání, žijí ve
městech, vyznávají sekulární a liberální hodnoty a využívají všech
příležitostí, jež Evropa nabízí, a mezi těmi, kteří nic z toho nemají.
Tohle dělení mělo v každé zemi vlastní podobu. V Polsku to byl vý-
chod a jihovýchod země, méně hospodářsky rozvinutý, venkovský
a maloměstský, poplatnější tradičnímu konzervativnímu polskému
katolicismu, kde se lidé cítili nejvíc přehlížení a nerespektovní na-
myšlenou inteligencí, které říkali „varšavský salón“. Hnutí Solida-
rita inteligenci, dělníky a zemědělce úžasně sjednotilo, teď však je
sociální rozpory znovu rozdělily, třebaže podle trochu jiných linií.
Během stanného práva protestující lidé skandovali: „Není svobody
bez Solidarity!“ Na počátku nového tisíciletí stáli před sídlem vlády
ve Varšavě a volali: „Svobodě chybí solidarita!“
Všechny podoby této nespokojenosti byly v dokonalé miniatu-
ře ke spatření tam, kde se Solidarita zrodila, přímo v gdaňské lodě-
nici. (Leninova socha i jeho jméno nad historickou branou byly od-
straněny, hned když skončil rok 1989, v rámci ceremoniálu plného
nadšení.) Loděnice přes veškeré snahy o její záchranu v roce 1996
zbankrotovala a počet zaměstnanců klesl ze 16 000 v dobách, kdy tu
pracoval Wałesa, na méně než 3000, když jsem se tam v roce 1998
vrátil s televizním štábem BBC. Mluvil jsem s Piotrem Przybyszem,
příjemným starším elektrikářem s obličejem plným vrásek, který
říkal, že svobodu si představoval jinak. Myslel, že „nastane zúčtování
s těmi, kdo nás utlačovali“. Teď se žije opravdu těžko, povzdechl si,
člověk si pořád musí půjčovat. Jeho devětadvacetiletý syn Roland,
který pracoval v soukromé tiskárně za plat odpovídají 35 librám za
měsíc, byl ještě skleslejší: „Připadám si jako zoufalec.“
218
Natočili jsme bouřlivý střet mezi Lechem Wałesou, který byl

od roku 1990 do roku 1995 polským prezidentem, a jeho bývalý-
mi spolupracovníky z loděnice. Zuřili a neváhali to dát najevo. Je-
den z nich shrnul směsici ekonomických, historických a sociálních
důvodů k nespokojenosti v drsném vtipu: „Tvrdil jsi, že komunisty
svlékneš do fuseklí, ale místo toho jsi připravil nás i o ty fusekle.“
V srpnu 2005 jsem se tam vrátil, abych promluvil u příležitosti
pětadvacátého výročí zrodu Solidarity. Oslava byla velkolepá. Během
nekonečné triumfální mše celebrované kousek od loděnic jsem se
zatoulal k historické bráně závodu, který nyní vlastnila společnost
s názvem EVIP. Hned vedle brány byl bankomat. Shlížel jsem skrz
tyče brány na pustnoucí pozemek s rozpadajícími se budovami, su-
tinami, zarůstající plevelem. Před branou vztyčili velkou fošnu, po-
dobnou těm, na kterých byli ve středověku pranýřováni zločinci. Ze
tří otvorů ve fošně trčely hlavy tří slaměných strašáků navlečených
do tmavých obleků a bílých košil, které měly místo obličejů fotogra-
fie. Pod nimi stálo: „Marek Roman, předseda představenstva firmy
EVIP – zloděj“, „Janusz Szlanta, bývalý předseda – zloděj“, „Jerzy
Lewandowski, dnešní předseda – podvodník“.
O pár týdnů později ve volbách, ke kterým přišlo jen o něco málo
víc než čtyřicet procent voličů, zvítězila strana Právo a spravedlnost
(PiS) – odkazující svým názvem na deficit zákonnosti a historické
spravedlnosti po roce 1989. Obratný politický podnikavec Jarosław
Kaczyński dokázal propojit a využít nejrůznější příčiny nespokoje-
nosti, které se za patnáct let svobody nahromadily. O měsíc později
byl polským prezidentem zvolen Lech Kaczyński, jeho téměř iden-
tické dvojče, bývalý primátor Varšavy. Na jeho volebních plakátech
stálo, že bude prezidentem „čtvrté republiky“. V roce 2006 se pak
stal bratr Jarosław premiérem, takže dvojčata fakticky ovládla zemi.
Jejich dvojvláda trvala jen do roku 2007, byla však varovnou před-
zvěstí toho, co mělo přijít v následujícím desetiletí.
219
Jedna mince vládne všem
Mám doma v jednom šuplíku spoustu potrhaných obálek, ve kterých

jsou bankovky a mince cizích měn, které mi zbyly z cest. Původně
jsem je schovával z čistě praktických důvodů jako zásobu hotovosti
na další cestu, ale pak se z nich stalo muzeum mrtvých evropských
měn. Umřely v důsledku evropské dezintegrace nebo integrace, pří-
padně obojího.
Jako první přišly na řadu nevelké bankovky východoněmec-
kých marek, na nichž byl kombajn a mladá žena sedící u ovládacího
panelu nějakého stroje tak ze sedmdesátých let minulého století, je
samý knoflík, páčka a ciferník. Jednomarková mince byla tak lehká,
že jeden můj kamarád z univerzity, který mě navštívil ve východ-
ním Berlíně, hodil jednu do řeky Sprévy a zvolal: „Vsaď se, že bude
plavat!“ (Neplavala.) Pak tam leží zvlášť ušmudlaná hnědá obálka
s rubly, původně označená SU (Soviet Union, Sovětský svaz), ale
písmena SU jsou přeškrtnuta. Vedle rublů dnešní Ruské federace se
choulí další postsovětské měny, jako jsou běloruské ruble s obrázky
velkolepé architektury a ukrajinské hřivny s bradatými a kníratý-
mi národními hrdiny.
Má sbírka dinárů je v několika obálkách: socialistické jugosláv-
ské dináry s hrdinsky se usmívajícími dělníky a veselými venkov-
skými děvčaty s hrozny v rukou, jugoslávské dináry z Miloševičovy
éry s pravoslavnými kláštery na reversu, smutněji, avšak moudřeji
vyhlížející dináry srbské s beznadějným nápisem „Národní banka
Jugoslávie“. Kout mého muzea věnovaný bývalé Jugoslávii obsahuje
ještě hrdé chorvatské kuny, výstředně zdobené makedonské diná-
ry a aušusově ražené bosensko-hercegovské dináry, na nichž je ob-
rázek nádherného osmanského kamenného mostu ze šestnáctého
století v Mostaru, zničeného během bosenské války a znovu posta-
veného jako symbol vzdoru. A konečně tu je bankovka vydaná Cen-
trální bankou Bosny a Hercegoviny označená jako „1 konvertibilna
marka“ – tedy směnitelná za jednu německou marku, kterou se dalo
v devadesátých letech v bývalé Jugoslávii běžně platit.
220
Další skupinu mrtvých měn tvoří ty, které odešly na věčnost spíš
v důsledku integrace než dezintegrace. Na čestném místě je kdysi
dominantní německá marka, její elegantní stomarková bankovka
s koncertním křídlem, skladatelkou Clarou Schumannovou a pod-
pisem prezidenta Bundesbanky Hanse Tietmeyera. Vedle jsou fran-
couzské franky (Gustave Eiffel se svou věží), italské liry se spoustu
nul (hlava se při počítání dobře procvičí), belgické franky, rakouské
šilinky a taky dojemné řecké drachmy, tisícová bankovka s nepro-
niknutelným Apollonem. Ty všechny nahradilo euro.
Nejzajímavější jsou bankovky a mince, které se objevily v dů-
sledku dezintegrace větších států a pak rychle zmizely v důsledku
integrace do eurozóny. Mám tu slovinské tolary (jejich pojmenová-
ní, stejně jako název dolaru, je odvozeno od thaleru Svaté říše řím-
ské a rakouské monarchie). Mám i osamocenou slovenskou korunu
s Kristem na kříži na reversu a několik estonských krooni, na jejichž
stokorunové bankovce je nádherná dáma s natupírovaným účesem,
básnířka Lydia Koidulová, žijící v devatenáctém století. Slovinsko
přijalo euro v roce 2007, Slovensko v roce 2009 a Estonsko v roce
2011, v době, kdy se eurozóna propadala do krize.
A pak tu je, v mnohokrát otvírané obálce, triumfující euro. Žád-
né historické postavy, svaté, či bezbožné, s vousy, nebo bez nich, jen
dost nevýrazný soubor mostů, oblouků a oken. Na reverzní straně je
zeměpisný obrys Evropy, umně zamlžující nejistou východní hra-
nici, která se zhruba na úrovni Uralu mění v popsanou zeď. Na jihu
je Turecko a Magreb, nedůstojně zobrazené v bledším odstínu než
kontinent na severu. Samozřejmě, je to výpověď o identitě.
Vytvoření evropské měny bylo tím největším krokem v procesu
integrace Evropy. Byl i z nejobtížnějších: eurozóna zůstávala zdro-
jem problémů víc než dvacet let poté, co 1. ledna 1999 odstartovala.
Myšlenka na měnovou unii sahá až k samým počátkům toho, co se
nakonec stalo Evropskou unií. Na sklonku života řekl nizozemský
asistent Jeana Monneta Max Kohnstamm novináři Geertu Makovi:
Nezapomenu, jak za mnou v létě roku 1957 Monnet zčistajasna

přišel s tím, že musíme rozjet přípravu měnové unie. Konečné
221
rozhodnutí zavést euro přišlo až o čtyřicet let později. Byla to

opravdu dlouhá cesta!
Konkrétní projekt se poprvé objevil ve zprávě výboru, jemuž před-

sedal Lucemburčan Pierre Werner, v roce 1970. Oživen byl v rámci
pozitivního obratu koncem osmdesátých let, kdy výbor guvernérů
centrálních bank s předsedou Jacquesem Delorsem vypracoval tří-
stupňový plán dovršení jednotného trhu s jednotnou měnou.
Evropští představitelé plán v zásadě schválili na summitu
v Madridu počátkem léta 1989, avšak pořád nebyl na stole pevný
časový harmonogram mezivládní konference, na níž měla být dojed-
nána nová evropská smlouva. V Německu vládla významná nechuť
vzdát se ceněné německé marky. S odvoláním na historický prece-
dens Kohl stále trval na tom, že úspěchu měnové unie musí před-
cházet evropská politická unie. Občas se tomu říkalo „teorie koruno-
vace“, podle níž by jednotná měna měla být posledním a završujícím
krokem hospodářské a politické unie, tak jak se tomu zpravidla dělo
v případech národního sjednocování.
Pak padla Berlínská zeď. Kohl zareagoval vyhlášením desetibo-
dového programu sjednocení Německa, aniž to předtím konzultoval
s „drahým Françoisem“ Mitterrandem. Francouzského prezidenta
to dopálilo. Nejbližším spolupracovníkům řekl, že tohle je „zrada“.
Německého ministra zahraničí poté poučil, že Evropě hrozí návrat
do světa v roce 1913, a s pobuřujícími odkazy na Německo z třicá-
tých let podněcoval Margaret Thatcherovou, aby se postavila proti
sjednocení Německa. Pokud on má dát souhlas s německým sjed-
nocením, musí Německo prokázat svůj závazek k evropské jednotě.
Oním závazkem, který Francie požadovala, byla monetární
unie. Ta ostatně byla cílem francouzského prezidenta, kterého po-
škozovala opakovaná devalvace francouzského franku vůči němec-
ké marce. Shodou okolností to navíc byl jediný významný projekt
hlubší západoevropské integrace, který v té době ležel na stole.
Pokud se „muselo udělat něco“, co by Německo, posílené sjedno-
cením, těsněji provázalo s Evropou, pak tím něčím měla být prá-
vě měnová unie.
222
Existuje přibližná, avšak mnohými přijímaná verze tohoto pří-

běhu, podle níž „euro bylo cenou za sjednocení Německa“. Už tehdy
se to odráželo v následujícím bonmotu: „Půl dojčmarky Mitterran-
dovi, celý dojčland Kohlovi!“ Historické záznamy poskytují mnohem
detailnější, avšak pořád fascinující příběh. Když si pročtete původní
dokumenty, zveřejněné deníkové záznamy a vzpomínky, zjistíte, že
zásadní dohoda, která vedla k dnešnímu euru, byla dojednána bě-
hem jediného měsíce, mezi 9. listopadem 1989, kdy padla Berlínská
zeď, a 9. prosincem 1989, v druhý den summitu Evropského spole-
čenství ve Štrasburku, kde se tolik rozčilovala Margaret Thatchero-
vá. Klíčovými německými ústupky bylo jednak Kohlovo potvrzení
přesného pořadu mezivládní konference, na níž měla být měnová
unie připravena, jednak jeho souhlas s tím, že měnové unii nemusí
předcházet unie politická, která ji naopak bude následovat, jak všich-
ni doufali. Náhlá perspektiva sjednocení Německa, která se objevi-
la po pádu zdi, tudíž nebyla původní příčinou vzniku měnové unie,
byla však jejím významným katalyzátorem.
Měnová unie se teď stala ústředním politickým projektem ev-
ropské integrace po pádu Berlínské zdi. Zvláště pro karolinskou
Evropu byla prvořadou záležitostí, rozšíření na Východ až druhou
v pořadí a krvavá mela na Balkáně byla nepříjemnou záležitostí,
případně pro citlivější povahy něčím, co znepokojuje svědomí. Me-
zivládní konference, kterou Kohl po pádu zdi odsouhlasil, vedla po
celé řadě složitých a intenzivních jednání v roce 1992 k Maastricht-
ské smlouvě. Ta přinášela řadu novot, poprvé vytvořila Evropskou
unii, něco, čemu se říká evropské občanství, a také nové „pilíře“
zahraniční a bezpečnostní politiky, spravedlnosti a vnitřních zá-
ležitostí. Jejím jádrem však byl francouzsko-německý kompromis,
pokud šlo o měnovou unii. Na přání Francouzů se teď měla stát
skutečností, avšak podle požadavku Němců měla měnu spravovat
nezávislá centrální banka, závazně zodpovědná za dodržování mě-
nové stability, tedy cosi jako evropská Bundesbank. K hospodář-
ské a fiskální konvergenci se mělo dospět prostřednictvím soubo-
ru pravidel, fiskální unie však cílem nebyla. Doprovodná politická
opatření, například zvýšení pravomocí Evropského parlamentu,
223
se však ani zdaleka neblížila tomu, co by ospravedlňovalo označe-

ní „politická unie“.
Smlouva byla předložena k ratifikaci parlamentům a občanům
dvanácti členských států Evropského společenství. V britském par-
lamentu se z debaty stal boj do posledního dechu mezi premiérem
Johnem Mayorem a jeho vlastními řadovými euroskeptickými po-
slanci, které nezapomenutelně označil za „bastardy“. Dánové se v re-
ferendu vyslovili těsně proti v poměru jedenapadesát k devětačtyři-
ceti hlasům. Teprve po příslibu řady „výjimek“ včetně nepřijetí eura
se v druhém referendu vyslovili pro. Ještě pozoruhodnější bylo, že
Francouzi hlasovali pro Maastricht rovněž nejtěsnějším poměrem
51 % ke 49 %, třebaže měnová unie byla především projektem fran-
couzských elit.
Nejvýznamnější ze všech však bylo referendum, které se neko-
nalo. Zakladatelé Spolkové republiky Německo si byli dobře vědomi
toho, jak byly plebiscity v nacistickém Německu zneužívány, a pro-
to referenda ze spolkové ústavy vyloučili. Pro Helmuta Kohla to by-
la šťastná okolnost. Kdyby se Němců někdo zeptal, dost možná by
řekli ne. Podle průzkumu Allensbach Institutu byla po celou první
půli devadesátých let většina Němců jednoznačně proti tomu, aby
německou marku nahradila jednotná evropská měna. Marku pova-
žovali za symbol a pevnou jistotu poválečného úspěchu Německa
a Bundesbank byla druhou nejdůvěryhodnější institucí v zemi hned
po Ústavním soudu. Když se belgický bankéř Alexandre Lamfalussy
svěřil Kohlovi, že si neumí představit, jak přesvědčí německé občany,
aby se vzdali marky, kancléř mu odpověděl: „Ale stane se to. Něm-
ci uznávají silné vedení.“ Možná ano – ale taky si budou pamatovat,
že se jich nikdo neptal.
Celkem vzato měly všechny ty debaty o Maastrichtu na národ-
ní úrovni vyslat evropským elitám vážné varování. I Delors to shr-
nul docela radikálně: „Evropa začínala jako elitářský projekt, který
předpokládal, že stačí přesvědčit rozhodující lidi. Jenže tahle fáze
počátečního despotismu už je ta tam.“ Opravdu však byla ta tam?
Přípravy k zavedení eura, jak byla nová měna v roce 1995 po-
jmenována, probíhaly po celá devadesátá léta, během nichž byla
224
maastrichtská kritéria formálně zpracována do pravidel Paktu o sta-

bilitě a růstu. Čím víc se měnová unie blížila, tím byl sbor kritických
hlasů zvučnější. Patřil jsem k nim i já. V roce 1998, kdy skupina 155
ekonomů vydala prohlášení, že „euro přichází příliš brzy“, jsem pu-
blikoval v časopise Foreign Affairs esej, v němž jsem námitky těch-
to ekonomů shrnul hned na začátku. Co když se ukáže, že jednot-
ná úroková sazba jedné zemi prospěje a druhou poškodí? Kde jsou
kompenzační rozpočtové transfery, které existují například mezi
bohatou Mississippi a Alabamou potýkající se s potížemi? Budou
se evropské státy chovat dostatečně solidárně? Evropa zapřáhla vůz
před koně, tvrdil jsem. S poukazem na vše, co Evropská unie nedo-
kázala udělat, protože její politickou a byrokratickou energii pohl-
tila z velké části příprava eura, jsem připomněl, že „zatímco jsme
si v Maastrichtu hráli, vypukl v Sarajevu požár“. Projekt, který měl
Evropu sjednocovat, ji nakonec mohl i bolestivě rozdělit.
Na varování však už bylo pozdě. Projekt byl „příliš velký na to, aby
mohl selhat“. Vysokorychlostní eurovlak byl téměř v cíli. Měnová
unie, která nesla všechny nedostatky, na něž její kritici upozorňovali,
byla 1. ledna 1999 triumfálně zavedena. Evropa se posunula z neudr-
žitelného „domu na půli cesty“, zvaného Evropský měnový systém,
do integrovanější instituce, avšak pořád daleko od cíle: měnové unie
bez unie fiskální a bankovní, natož politické. Od počátku ji tvořilo
pestré uskupení ekonomik ze severní a z jižní Evropy, mnohem roz-
manitějších, než aby bylo snadné je udržovat v rámci jednotné měny.
Extrémním příkladem bylo Řecko, které se v roce 2001 dostalo do
eurozóny jen s odřenýma ušima, přičemž si vypomohlo statistikami
zfalšovanými s pomocí investiční a bankovní společnosti Goldman
Sachs. Kompatibilnější nordozóna severoevropských zemí by dávala
větší ekonomický smysl. Protože však projekt byl především poli-
tický, bylo zcela nemyslitelné vyloučit takovou Itálii, natož Francii.
Hospodářskou konvergenci měl podle předpokladů jistit Pakt
o stabilitě a růstu. Veřejný dluh žádného členského státu neměl pře-
sáhnout šedesát procent HDP a deficit běžného státního účtu měl
být nižší než tři procenta. První pravidlo však bylo porušeno ještě
225
dřív, než bylo euro zavedeno: italský dluh se pohyboval kolem 120 %
a belgický dluh dosahoval neuvěřitelných 130 %. Také druhé pravi-
dlo vzápětí porušily samotné rozhodovací orgány Unie, když svolily,
aby Francie a Německo překročily v roce 2003 tříprocentní hrani-
ci deficitu účtu. „Systém založený na pravidlech“, jak znělo erbovní
heslo z počátku tisíciletí, funguje jen tehdy, když funguje rozhodce
a vymahač. Nic z toho eurosystém neměl.
Projekt byl v podstatě založen na odvážné sázce, že se hospo-
dářská integrace stane katalyzátorem integrace politické. „Evropa
se zrodí z krizí,“ zní slavná věta Jeana Monneta, „a bude sumou ře-
šení v těchto krizích přijatých.“ V roce 1998 jsem v oné eseji napsal,
že „v hlavních městech EU se všeobecně soudí“, že krizi může mě-
nová unie čelit už v roce 2001 nebo 2002. Můj zápisník mi připomí-
ná, jak mi v roce 2001 tehdejší předseda Evropské komise Romano
Prodi říkal, že euro dosáhne úspěchu „skrze krize“.
Byl-li to všeobecný úsudek, pak to byl úsudek, na který většina
Evropanů zapomněla. Přes veškerá zkázonosná proroctví měnová
unie během prvního desetiletí existence nenarazila na žádnou pod-
statnou vnější krizi. Dnes ovšem víme, že pod povrchem se hroma-
dila výbušná sila jako magma pod povrchem Vesuvu. V celém kapi-
talistickém světě byl významnou součástí problému přebujelý sektor
bank a finančních služeb. Do roku 2005 se bankovní aktiva eurozóny
vyšplhala na téměř trojnásobek součtu HDP členských států. Pře-
bytek běžného účtu platební bilance Německa bujel dílem proto, že
v důsledku reforem zavedených kancléřem Gerhardem Schröderem
impozantně poklesly pracovní náklady, a dílem proto, že německý
vývoz profitoval z nižšího směnného kurzu směrem ven a pevné-
ho uvnitř eurozóny. Obrovské úspory pak byly recyklovány neopa-
trnými bankami severní Evropy v neopatrných ekonomikách jižní
Evropy, kde pracovní náklady i ceny bez ustání rostly.
Záplava rychlých a snadno dostupných peněz podpořila b oom
soukromého sektoru nemovitostí a bonanzu veřejných výdajů v Řec-
ku a Portugalsku. Řecká vláda si mohla půjčovat na skoro stejně níz-
ký úrok jako německá vláda. „Rozptyl“ mezi sazbami jejich vládních
dluhopisů byl minimální – „je to případ chybného ocenění finančních
226
trhů kolosálního rozměru,“ konstatoval jeden čelný kronikář eura.

Nerovnováha mezi severem a jihem, poháněná nekontrolovatelným
finančním sektorem, po roce 2000 stále rostla, takže když sopka vy-
buchla, byla to mnohem větší exploze, než kdyby k ní došlo na po-
čátku desetiletí. Přesto se zdálo, že ani profesionální seismologové
si toho prakticky nepovšimli.
Vrátit se v čase zpět a přečíst si projev, který v červnu 2008 pro-
nesl prezident Evropské centrální banky (ECB) Jean-Claude Trichet
u příležitosti desátého výročí jejího založení, je fascinující. Odvážně
v něm prohlásil, že „to vůle evropských demokracií vedla ke vzniku
ECB“, a pokračoval: „Euro bylo a je pozoruhodně úspěšné. Nemám
v úmyslu poukazovat na ty, kdo prohlašovali, že společná evropská
měna je něco nemožného nebo že její zavedení skončí krachem…“
Poté se zabývá politickým významem eura:
Společná měna je nejpokročilejším projevem evropské jednoty

a v mnoha ohledech i jejím symbolem. Vděčíme za ni jasno-
zřivosti otců zakladatelů a odhodlání celé řady vizionářských
lídrů.
Klaníme se, Jeane Monnete. Trichet zmínil několik podstatných tech-

nických problémů, jako například „přehledné monitorování národ-
ních ukazatelů konkurenceschopnosti, včetně jednotkových nákladů
práce“, a v závěru se obrátil na německou kancléřku Angelu Merke-
lovou, která byla ve Frankfurtu společně s francouzským preziden-
tem Nicolasem Sarkozym. Připomněl, jak paní Merkelová počátkem
roku citovala Konrada Adenauera, podle něhož „Evropa je dnes spo-
lečenstvím sdíleného osudu“. Dnes ten osud sdílíme, řekl nakonec,
„s našimi spoluobčany, je jich 320 milionů“ v eurozóně. Pak zazněl
Beethoven a „radost, ta jiskra Boží“.
Bankéři měli mít lepší odhad, triumfalismus však patřil k du-
chu té doby. Také jsem ho sdílel. Předtím jsem před rizikem spo-
lečné měny varoval, teď však se zdálo, že vše běží hladce. Kdo jsem
byl, abych jako neekonom tvrdil něco jiného? Líbilo se mi, že jsem
mohl všechny ty ušmudlané bankovky a mince zastrčit do šuplíku
a cestovat po celém kontinentu, aniž bych musel vyměnit jediný
227
frank, liru, šilink či tolar. Těšil mě optimistický pocit ve městech,

jako je Lisabon, Atény a Dublin, vyvolaný tím, že slib Unie o sbližo-
vání periferie a jádra se zjevně naplňuje. Zdálo se, že životní šance
mladých Řeků, Portugalců a Irů se konečně začínají blížit těm, které
mají mladí Němci a Holanďané, a totéž že platí o mladých Slovácích,
Slovincích a Estoncích. Byl to čas velkých nadějí a euro bylo jejich
symbolem od Tallinu po Tenerife.
Od 9/11 do 9/11
Jednoho hezkého dne v květnu roku 2001 stála naše skupinka evrop-
ských expertů s prezidentem Georgem W. Bushem na Trumanově
balkoně Bílého domu. Těsně předtím, než jsme odešli probírat je-
ho nadcházející cestu do Evropy, jsem si náhodou všiml, jak letadla
startující z nedalekého Reaganova národního letiště stoupají vzhů-
ru přímo přes naše hlavy. Nikdy by mě nenapadlo, že by tahle leta-
dla mohli teroristé využít jako zbraň hromadného ničení. V debatě,
která následovala, přišla krátce řeč na íránský jaderný program, ale
o islámském terorismu se nemluvilo. Místo toho označil Bush jako
největší výzvu pro Západ Čínu: „S těmi zatracenými Číňany se bu-
deme jednou všichni prát.“
O necelé čtyři měsíce později vrazili teroristé Usámy bin Ládina
s unesenými dopravními letadly do dvojčat Světového obchodního
centra v New Yorku a do přísně střežených zdí Pentagonu ve Wa-
shingtonu. Cílem letu United 93 měl být buď Bílý dům, nebo Kapitol,
zachránilo je však hrdinství pasažérů. Několik z nich se vrhlo v úzké
uličce letadla na únosce, kteří s posledním výkřikem „Alláhu Akbar“
(Bůh je veliký) namířili do pole nedaleko Shanksvillu v Pensylvánii.
Bushovi pak sdělili, že kdyby letadlo unesli už na Reaganově letišti,
u Bílého domu by bylo během čtyřiceti vteřin.
Onen okamžik, kdy druhé z letadel nalétlo v úterý 11. září 2001
228
v 9 hodin a 3 minuty do Světového obchodního centra, se spolu s při-

stáním na Měsíci a pádem Berlínské zdi rázem stal součástí kolek-
tivní paměti lidstva. Datum 11. září, jak je píší Američané v pořadí
měsíc a den (9/11), se stalo dalším velkým bodem obratu světových
dějin od 9/11, jak se píše v Evropě – tedy od 9. listopadu 1989, kdy
padla Berlínská zeď. Po evropském datu 9/11 plném nadějí následo-
valo americké datum 9/11, které přineslo strach.
Trauma způsobené přímým útokem na srdce Ameriky, prv-
ním od roku 1814, kdy Britové zapálili Bílý dům, změnilo Spojené
státy doma i navenek. Čína i Rusko se pro Bushe znenadání staly
partnery ve „válce proti teroru“, která byla důležitější než co jiného.
Zatímco během následujícího desetiletí Čína poklidně pokračova-
la ve svém „mírovém vzestupu“, vydaly Spojené státy biliony dola-
rů, miliardy hodin politického, byrokratického a vojenského času
a množství diplomatického i morálního kapitálu na úsilí porazit is-
lámského nepřítele.
V prosinci 2002, kdy se Bushova administrativa připravovala na
invazi do Iráku, jsem probíral některé souvislosti s viceprezidentem
Dickem Cheneyem v jeho přísně střežené rezidenci v areálu Národ-
ní observatoře ve Washingtonu.
„Jak ta válka skončí?“ zeptal jsem se ho.
„Likvidací teroristů.“
Nešokovalo mě jen to, jak byla Cheneyova odpověď přímočaře
drsná, ale také to, jak byla hloupá. Až dojdeme v seznamu teroristů
k číslu 267, bude válka u konce? Opravdu?
Začal mi vysvětlovat, že pokud jde „budování národa“, admi-
nistrativa od našeho posledního setkání s prezidentem v Bílém do-
mě, kterému Cheney zadumaně přihlížel, změnila názor. Teď mají
v úmyslu národ opravdu budovat, řekl Cheney, a doufají, že Irák by
„mohl nasvítit cestu“.
Z každého Cheneyova nadechnutí vyzařovala arogance super-
velmoci, která vnímá svou globální dominanci, asi jako z Britského
impéria, když vstoupilo na konci devatenáctého století do burské vál-
ky. Washington byl „opilý vidinou moci“, dala se opakovat varovná
slova anglického básníka Rudyarda Kiplinga, která adresoval svým
229
spoluobčanům v básni Hymnus na odchodnou krátce předtím, než

se Búrové Britům postavili. Americkou imperiální pýchu prozrazo-
valy namyšlené fráze jako „nový Řím“, „unipolární svět“ nebo „od-
poutaný Prométheus“.
„Válka proti teroru“ změnila také pohled Američanů na Evro-
pu a Evropanů na Ameriku. Každé léto jsem pendloval tam a zpět
mezi Evropou a částečným úvazkem na Stanfordově univerzitě, tak-
že jsem rok co rok tyto změny zaznamenával jako na časosběrném
snímku. Evropa do značné míry vymizela z titulních stránek, a do-
konce i ze zahraničních rubrik novin. Zaplňovaly je Blízký východ
a Afghánistán plus něco málo Číny a Ruska. Evropa se vedla pouze
na stránkách věnovaných životnímu stylu. Pro část Američanů teď
Evropané byli jen banda zbabělců, kteří každému ustoupí. Určitou
výjimku měl jen Tony Blair, avšak Francouzi byli „sýrožroutské ka-
pitulantské opice“. Tohle označení si vypůjčil z jedné epizody seriálu
Simpsonovi provokativní žurnalista Jonah Goldberg, který mi řekl:
„Ano, já jsem Antievropan.“ Viceprezident Cheney trval během na-
šeho rozhovoru na tom, že „Evropané jsou osina v zadnici“.
Evropané opláceli tyto komplimenty i s úroky. Bezprostřed-
ně po 11. září následoval nejprve výbuch transatlantické solidarity.
Le Monde přinesl úvodník přes celou titulní stranu „Všichni jsme
Američané“. Braniborská brána v Berlíně byla zahalena transpa-
rentem s nápisem „Wir trauern (truchlíme) – naše nejhlubší sou-
strast“. V londýnské Katedrále svatého Pavla se královna přidala ke
zpěvu Battle Hymn of the Republic, a jak psal britský tisk, zvlhly jí
přitom oči. NATO poprvé ve své historii aktivovalo článek 5: útok
na jednoho člena je útokem na všechny. I když Washington nabíd-
ku, aby se reakce formálně stala odvetou NATO, nepřijal, podpořili
evropští členové Aliance trestnou invazi do Afghánistánu, jejímž cí-
lem bylo vymýtit al-Káidu. Jakmile se však Bushova administrativa
přeorientovala z Afghánistánu na Irák, jednota se rozpadla a vystří-
dal ji zatrpklý chaos.
V sobotu 15. února 2003 vyšly do ulic Londýna, Madridu, Říma
a dalších evropských hlavních měst miliony Evropanů, aby se proti
invazi do Iráku postavily. Když se následná okupace začala měnit
230
v katastrofu a na veřejnost se dostaly fotografie amerických vojáků,

jak ve věznici Abú Ghrajb mučí irácké zajatce, utrpěla vojenská, po-
litická i morální důvěra ve Spojené státy těžkou ránu, kterou si na-
víc uštědřily samy. Američané přesto v listopadu 2004 zvolili George
W. Bushe podruhé prezidentem. Všiml jsem si tehdy ve Washing-
tonu, jak se poraženému vyzyvateli Johnu Kerrymu lámal dojetím
hlas, když v povolebním projevu, uznávajícím porážku, s noblesou
ujišťoval, že „Amerika je nejen skvělá, ale i dobrá“. Menšina Evropa-
nů, která tuto jeho víru sdílela, se však stále scvrkávala.
O něco širší Atlantský oceán však nebyl jen důsledkem ame-
rického 11. září. Vyplynulo to i z evropského 9. listopadu. Západu
z časů studené války, kde jsem vyrůstal, dával podobu geopolitický
boj proti společnému nepříteli Sovětskému svazu s vojáky a jader-
nými raketami v srdci Evropy. Jakmile společný nepřítel zmizí, je
vždy pravděpodobné, že se zájmy i priority Spojených států a Evro-
py začnou rozcházet.
V letech po roce 1990 byl tento kontinentální drift skrytý pod
evropskou orientací prezidenta Billa Clintona a jeho kolegů, kteří trá-
vili spoustu času řešením problémů v Rusku a v Německu po pádu
zdi, rozšiřováním NATO a bývalou Jugoslávií. Tito lidé byli utvářeni
i svou vlastní evropskou zkušeností. Clintonova ministryně zahra-
ničí Madeleine Albrightová byla vlastně Evropanka narozená v Pra-
ze. Americký diplomat Richard Holbrooke nazval závěrečnou část
svědectví o svém razantním úsilí dosáhnout míru v Bosně „Ameri-
ka jako evropská mocnost“. Clinton studoval v Oxfordu, kde sdílel
byt se Strobem Talbottem, z něhož se stal přední expert jeho admi-
nistrativy na Rusko, o prázdninách kontinent procestoval a všude
nasával dojmy i myšlenky. Zašel jako prezident dokonce tak daleko,
že pronesl větu: „Vzhledem k tomu, že Evropa není jen prostor, ale
i idea, je Amerika její součástí.“
Ke změně by došlo tak jako tak, avšak za vlády George W. Bushe
přišla s velkou razancí. Tento „nefalšovaný Texasan“, jak se s okouz-
lující sebekritičností představil, strávil v Evropě před oficiální ná-
vštěvou, kam měl jet v létě 2001 a na kterou jsme ho měli připravit,
jen pár dnů. V jednu chvíli se nás zeptal: „Chceme, aby Evropská
231
unie uspěla?“ Když jme mu s Lionelem Barberem z Financial Ti

mes s co největším důrazem odpověděli, že my o to stojíme a on by
měl taky, otočil: „To byla jen provokace.“ Od konce čtyřicátých let
po šedesátá léta minulého století Washington pro evropskou inte-
graci hodně udělal, počínaje Marshallovým plánem, který americ-
kou hospodářskou pomoc podmínil spoluprací mezi zúčastněnými
evropskými státy. Další američtí prezidenti včetně Bushova otce se
často k rodícímu se Bruselu stavěli nevyhraněně, zejména pak když
přicházel s něčím, co považovali za gaullistickou a antiamerickou
agendu. Avšak během studené války se společným nepřítelem stra-
tegický závěr vždy zněl, že evropská jednota je v americkém zájmu.
Nyní to bylo zpochybněno.
Americké 11. září tak odhalilo a ještě prohloubilo odlišnosti, je-
jichž hlubší kořeny lze vysledovat zpět k evropskému 9. listopadu.
Někteří Evropané tyto odlišnosti uvítali. S odkazem na evropské
demonstrace proti válce v Iráku vedené Američany, které probíhaly
v roce 2003, prohlásil francouzský socialistický politik Dominique
Strauss-Kahn v deníku Le Monde: „V sobotu 15. února se v ulicích
zrodil nový národ. Je to evropský národ.“
Podobnou verzi neamerické Evropy definované a jednotné ve
své odlišnosti od Spojených států formulovali ve svém manifestu
Jürgen Habermas a francouzský filozof Jacques Derrida. Odmítání
jednostranného amerického militarismu bylo součástí širší kritiky
amerického sociálního a ekonomického modelu. Německý kancléř
Gerhard Schröder řekl v roce 2002 na předvolebním shromáždění
v Hannoveru, že se Německo nebude podílet na „pohrávání si s vál-
kou a vojenskou intervencí“, a pokračoval:
Způsoby panující dnes ve Spojených státech, s bankroty a vyko-

řisťováním drobných lidí, dnes trápených obavami, kdo se o ně
postará, až zestárnou – říkám vám, tohle není německá cesta,
kterou pro naše lidi chceme.
Jak se dalo čekat, žádná evropská jednota na tomto základu ne-

vznikla. Irácká válka rozdělila Evropu stejně jako transatlantickou
alianci. Jednoznačně se na stranu Washingtonu postavili v Británii
232
Tony Blair, ve Španělsku José María Aznar, v Itálii Silvio Berlusco-

ni a v Portugalsku José Manuel Barroso spolu s řadou středoevrop-
ských a východoevropských lídrů. Rozzuřený francouzský premiér
Jacques Chirac Středoevropany a Východoevropany poučil, že „ne-
mají dobré vychování“ a udělali by lépe, kdyby mlčeli. Oleje do ohně
pak přilil americký ministr obrany Donald Rumsfeld, když přivítal
to, co nazval „novou“ Evropou, jakožto protiváhu té „staré“, tedy
francouzsko-německé.
Zareagoval jsem na tuto krizi knihou, ve které jsem předložil
argumenty, proč by se Evropa neměla nikdy sjednocovat proti Spo-
jeným státům, v což doufali eurogaullisté. Místo toho bychom jako
euroatlantisté měli mít za cíl partnerství nejen se Spojenými stá-
ty, ale se všemi dalšími liberálními demokraciemi v postzápadním
světě. To už nebyl „svobodný svět“, jak zněla fráze z dob studené
války, dnes málo užívaná, a pokud ano, pak často ironicky. Směřo-
vat bychom měli spíše k širšímu, nejen transatlantickému spole-
čenství těsně spolupracujících svobodných zemí, které by se bralo
i za množství lidí žijících v nesvobodných zemích, avšak toužících
se svobodně nadechnout. V anglickém titulu knihy „Free World“
(Svobodný svět: Amerika, Evropa a budoucnost Západu) jsem před
dvěma důvěrně známými slovy úmyslně vynechal gramatický člen
určitý (the). Kniha byla příliš optimistická, avšak její základní teze
mi dnes připadá ještě aktuálnější než tehdy.
Od roku 2001 uplynula dvě desetiletí a nový americký prezident
Joe Biden oznámil, že 11. září 2021, tedy v den dvacátého výročí te-
roristických útoků, Američané z Afghánistánu definitivně odejdou.
Ukvapené stažení se proměnilo v chaotický úprk a Talibán vítězo-
slavně vtrhl do Kábulu. Byla to nejdéle trvající americká válka. Jen
málokdo by řekl, že byla úspěšná. O „válce proti teroru“ už nikdo
nemluvil, s výjimkou hodin dějepisu. Jak se ukázalo, rozhodující
geopolitický zápas jedenadvacátého století to nebyl.
Místo toho stál nový nájemník Bílého domu přesně před touž
zásadní geopolitickou výzvou, jakou definoval George W. Bush během
našeho setkání krátce před útokem z 11. září: tou výzvou byla Čína.
Někdy si myslím, že by Komunistická strana Číny měla Usámovi
233
bin Ládinovi posmrtně udělit své nejvyšší vyznamenání za to, že

na víc než deset let odvedl strategickou pozornost Spojených států
jinam. Čína se jakožto výzva Spojených států mezitím stala super-
velmocí. V reakci na ni, ale i na výzvu Ruska a dalších autokracií for-
muloval prezident Biden odvážnou vizi. Je jí potřeba širšího, nejen
transatlantického společenství těsně spolupracujících svobodných
zemí zahrnujícího i mnoho lidí, kteří žijí v nesvobodných zemích,
avšak touží po svobodě.
Muslimové v Evropě
Mohamed Atta, terorista narozený v Egyptě a pilot prvního z une-

sených letadel, jež 11. září 2001 narazila do Světového obchodního
centra v New Yorku, se zradikalizoval jako student v Hamburku.
Tam se zradikalizovali i další členové „hamburské buňky“, jak se jí
začalo později říkat, teroristické sítě al-Káidy, řízené z Afghánistá-
nu Usámou bin Ládinem. V hamburské mešitě Quds burcoval Attu
a jeho druhy islamistický kazatel, který předtím pobýval v Afghánis-
tánu, aby zahájili džihád. Islamistický teroristický útok na Ameriku
se tak zčásti zrodil v Evropě.
Útoky z 11. září zafungovaly jako světlice, které se v noci roz-
zářily vysoko nad krajinou a osvětlily radikalizaci nevelké menšiny
z víc než patnácti milionů muslimů žijících v západní Evropě. Nejsou
to však jediní evropští muslimové. Nejméně sedm milionů musli-
mů je už dlouho usazeno po celém Balkánu, přičemž většina z nich
vyznává dost rozvolněnou verzi islámu. Odhadovalo se, že v Ruské
federaci žilo na čtrnáct milionů muslimů, ale někteří z nich se také
vydali z Kavkazu a Střední Asie za světly velkoměst neruské Evropy.
Turecko, převážně muslimská země, kde žije na pětašedesát milionů
lidí, se před nedávnem stalo kandidátem členství v Evropské unii.
Muslimové nejsou v západní Evropě jediní migranti. Zdaleka
234
ne. Lidé z bývalých zámořských kolonií, jako jsou moji sousedé v Ox-
fordu Laurie a Jeanette, a další „hostující pracovníci“ z oblasti Stře-
domoří přicházeli zpočátku pozvolna, avšak nakonec to vyústilo do
situace, kdy dnes v několika západoevropských zemích tvoří víc než
pět procent populace lidé narození v cizině. V některých městech je
podíl přistěhovalců zvlášť vysoký a v některých čtvrtích těchto měst
až dramatický. V roce 1999 byla téměř polovina obyvatel Amstero-
damu cizího původu, stejně jako polovina lidí žijících ve správním
okrese Seine-Saint-Denis u Paříže.
Jejich počet narůstá i během nového tisíciletí, částečně v dů-
sledku imigrace, legální i nelegální, avšak také proto, že imigran-
ti – všech vyznání i ti nevěřící – mají obvykle vyšší míru porodnosti
než postkřesťanští a postosmašedesátničtí Evropané. Stále větší část
v Evropě žijících muslimů se v ní tedy i narodila. Podle úředně znějí-
cí formulace německých úřadů jsou to lidé „s migračním pozadím“.
Většina příslušníků této druhé generace během školní docház-
ky i potom na pracovištích přijala evropský způsob života a mluví
plynně jazykem země, kde žije. Což nutně nemusí znamenat, že se
v Evropě cítí jako doma. Vzorec známý z jiných migračních příběhů
napovídá, že zatímco první generace přistěhovalců obvykle usilova-
la o to, aby se co nejvíc přizpůsobila, jejich děti občas chtěly znovu-
objevovat dědictví předků a dávaly najevo, že jsou na ně hrdí: „Co
otec zapomene, to si syn bude pamatovat.“ Často také uvízli v chát-
rajících sídlištích, zastávali hůře placená pracovní místa nebo byli
nezaměstnaní a všeobecně naráželi na přetrvávající diskriminaci
danou barvou jejich kůže i cize znějícími jmény.
Navíc levná letecká doprava, internet a mobilní telefony umož-
ňovaly přistěhovalcům udržovat mnohem těsnější kontakt se země-
mi svého původu, než tomu bylo na počátku 20. století, kdy se irský
nebo italský mladík přeplavil přes Atlantik, aby začal nový život ve
Spojených státech, a do „staré vlasti“ se vracel jen jednou za čas. Vý-
sledkem byla barvitá identita s mnoha fazetami, jež však v někte-
rých z nich nějakým způsobem vyvolávala kulturní schizofrenii: byli
rozkročeni přes dva světy a v žádném se necítili úplně doma. Byli
to lidé někde uprostřed. Čteme-li si životní příběhy mladých mužů,
235
z nichž se stali teroristé, často narážíme na stejný model: nejprve

okusí západnější a sekulárnější styl života, než vedli jejich rodiče,
pak ho rázně odmítnou a obrátí se k radikální verzi islámu, která je
však téměř naprosto cizí jejich islámským příbuzným. K další ra-
dikalizaci dochází při setkáváních s mnohem tvrdšími extremisty
v místech, jako je Alžírsko, Pákistán, Afghánistán nebo Irák.
K takovémuto nebezpečnému odcizování docházelo v Evropě už
před 11. zářím, avšak „válka proti teroru“ vše ještě zhoršila. Mladá
Maročanka žijící v Nizozemsku popisovala, že před 11. zářím 2001
„jsem byla prostě Nora. Teď jsem najednou muslimka.“ Složité iden-
tity – turecká nebo kurdská, arabská nebo berberská, sunitská nebo
šíitská, kašmírská nebo bengálská, súfíjská nebo salafistická – byly
redukovány pod jedinou nálepku „muslim“ a bulvární noviny nadto
„muslimy“ ztotožňovaly s násilnými extremisty. Hodně opožděná
politika aktivní integrace teď byla shrnula pod hlavičku „protira-
dikaliazce“, což bylo někdy hrubě interpretováno jako „způsob, jak
zabránit tomu, aby se z nich stali teroristé“. Nervózní občané tele-
fonovali na tísňovou linku policie jen proto, že lidé ve vedlejším by-
tě mluvili arabsky.
Současně invaze do Iráku, provázená porušováním lidských
práv, jako bylo mučení, které Američané provozovali ve vězení Abú
Ghrajb, posilovala dlouhodobý islamistický narativ o tom, že Arabo-
vé jsou Západem ponižováni. K seznamu obvinění přidejme i evrop-
skou lhostejnost nad osudem muslimů v Bosně. (Žádnému extremi-
stickému kazateli však nestálo za zmínku, že v Kosovu Západ zasáhl
naopak na obranu muslimů.) Připočtěme k tomu dlouhotrvající od-
por proti přítomnosti Izraele v oblasti, kterou většina Arabů nazývá
prostě Palestina, umocněný brutálními izraelskými akcemi, často
smísený s otevřeným antisemitismem. A potom je tu ještě americ-
ká okupace Iráku, daleko přesahující zničení zdrojů teroru, takže se
ze země stalo náborové území islamistického terorismu. Palestina,
Bosna, Čečensko, Afghánistán a teď Irák, všechny ty země stěsnané
do příběhu plného obětí, který frustrované mladé evropské musli-
my tak silně oslovoval – stejně jako vidina ozbrojeného boje a hr-
dinského mučednictví ve jménu víry.
236
Nikdy se nedozvíme, zda na evropské půdě zapříčinila teroris-

tické útoky táž výbušná směsice, která vedla k 11. září, spolu s ame-
rickou invazí do Iráku; víme jen, že takových útoků následovala ce-
lá řada. Během několika následujících let si země jedna za druhou
procházely svou vlastní verzí 11. září. Islamističtí teroristé odpálili
11. března 2004 nálože v předměstském vlaku do Madridu a zabili
téměř 200 lidí. Španělé to nazvali „11M“. V listopadu téhož roku byl
v klidné ulici v Amsterodamu brutálně zavražděn holandský filmař
Theo van Gogh, vraždil marocký Holanďan druhé generace Moham-
med Bouyeri. A 7. července 2005 přišel na řadu Londýn, kde hrůzně
umírali cestující v metru a proslulých červených autobusech. Bri-
tové tomu říkají „7/7“.
V témže roce vyšly v dánských novinách Jyllands-Posten karika-
tury Mohameda a následovaly hrozby, že jejich autoři budou zavraž-
děni. Ve známost to vešlo jako „dánské karikatury“. V červenci 2011,
deset let po 11. září, došlo v Norsku ke krajně pravicovému útoku,
který byl s islamistickým terorismem téměř symetrický. V mládež-
nickém prázdninovém táboře na ostrově u pobřeží postřílel Anders
Behring Breivik nevinné teenagery; hnalo ho zvrácené, internetem
vybičované fantazírování o nové „křížové výpravě“ proti nevěřícím.
V internetovém manifestu vyzýval k vyhoštění všech muslimů z Ev-
ropy. Krutá spirála se roztáčela stále dál a každý extrém posílil ten
následující.
Nebylo to moje téma ani můj svět, ale měl jsem pocit, že se tím
musím zabývat, a proto jsem si něco přečetl, debatoval s odborníky
a odjel se přesvědčit na vlastní oči. Začal jsem v Seine-Saint-Denis,
v jednom z chudinských sídlišť kolem Paříže, známých jako banlieues.
Ve středověké katedrále St. Denis jsem rozjímal nad hrobkou krále
Karla Martela, ve staré francouzštině „kladivo“ – míněno na arabské
muslimy, nad nimiž zvítězil v bitvě u Tours v roce 732. Potom jsem
šel pěšky přes náměstí Victora Huga, které je dnes plné lidí pochá-
zejících z těchto arabských zemí, a spousta žen byla oblečená v hid
žábech. Stará a nová Francie. Stará Evropa – zrozená podle historika
Henriho Pirenna jako důsledek první velké konfrontace s islámem
(„bez Mohameda by Evropa nebyla“) – a Evropa nová, multikulturní.
237
Poprvé jsem tu zažil na vlastní kůži, co je hněv banlieue. Fran-

cie je „pokrytecká země“, řekl mi mladík jménem Oussine. Jen zkus
najít práci s tímhle jménem. Ve Francii bude vždy imigrant a v Ma-
roku už vždy jen emigrant. Islámský aktivista narozený ve Francii
v berberské marocké rodině Abdelaziz El Jaouhari to řekl téměř na
slovo stejně. Ve Francouzské republice neplatí rovnost, kterou hlásá,
stěžoval si. Všechno je v pořádku, pokud se jmenujete Jean-Daniel,
máte modré oči a světlé vlasy, ale ne když vypadáte jako on a jme-
nujete se Abdelaziz.
„Jaká égalité platí pro nás? Jaká liberté? Jaká fraternité?“
Zákaz hidžábů, prosazený za prezidenta Nicolase Sarkozy-
ho, je rasistický, říkal. „Židé v Paříži si nosí své jarmulky.“ Ale El
Jaouhari měl pro prezidenta vzkaz: „Moi, je suis la France!“ Já jsem
teď Francie.
V Clichy-sous-Bois, kde před několika měsíci násilníci podpa-
lovali auta, mi sedmnáctiletý Muhammad – „říkejte mi prostě Mu-
hammad“ – řekl, že nepokoje byly „způsob, jak o sobě dát vědět“.
Šestnáctiletá Souda vyprávěla, jak je krásně v Alžírsku, když se tam
vrací na prázdniny k prarodičům. Lidé tam jsou tak příjemní. Nosit
šátek jí nedělalo žádné problémy.
Další Muhammad mi řekl, že on i jeho přátelé budou ve fotbalu
určitě fandit Alžírsku proti Francii. „Maghreb United!“ zvolal a par-
ta teenagerů se rozesmála.
„Ale co Zinedine Zidane?“ zeptal jsem se a měl jsem na mysli
vynikajícího záložníka francouzské reprezentace, jehož rodiče byli
berberští Alžířané.
„To je Francouz,“ vložil se do hovoru Mehdi, „ale kdyby zapa-
loval auta, byl by najednou cizinec.“ Pak mi začal vysvětlovat, že se
Francie nedokázala vyrovnat se svou koloniální minulostí.
Na zoufale zchátralém sídlišti Les Bosquets, které bylo v šedesá-
tých letech oceňovanou ukázkou moderní architektury, mi skupina
aktivistek z místní komunity popisovala tamní současnou realitu:
čtyřicetiprocentní nezaměstnanost, není tu policejní stanice, chybí
nákupní centrum, beznadějné dopravní spojení do míst, kde by se
dala najít práce. Vysvětlovaly mi, že lidé tu žijí ze sociálních dávek,
238
a pokud se podpora o pár dnů opozdí, rodina si musí vypůjčit peníze

nebo zůstat o hladu. Výmluvné a odhodlané ženy shrnuly, co zdejší
komunita potřebuje, do tří rázných slov: práce, doprava a respekt.
Slovo „respekt“ znělo znovu a znovu.
Zulika Jerradiová z Maroka nosí šátek. Dřív ho nenosila, řekla
mi s úsměvem, ale když se z něj po 11. září stalo stigma a muslimo-
vé začali být ztotožňováni s teroristy, rozhodla se, že ho nosit bude.
V kancelářské budově, kde má obchod, sice lidé zalapali po dechu,
ale nahlas se neozvali.
„Vůbec mi to nevadí. Jsem emancipovaná žena.“
Do madridské čtvrti Lavapiés jsem přijel sotva čtrnáct dnů po
útocích z 11. září a vycítil jsem, jak zmatený španělský hněv je. Mla-
dý muž původem z Tangeru mi řekl, že podle jeho názoru bylo 11.
září „útokem na islám“, přičemž měl na mysli jeho umírněnou po-
dobu, avšak dodal, že jeho příbuzní v Maroku si nejspíš myslí, že na
útoku se podíleli Židé. Přestože se přistěhoval legálně a má řádné
doklady, řekl mi, že přestal hledat práci a živí se drobnými kráde-
žemi – „jako vlk“.
Teď v roce 2005 jsem stál před budovou Locutorio Nuevo Siglo
se zatlučenými dveřmi a okny, kde bývalo zařízení „Nové století“,
jedno z míst, odkud se lidé s migračním pozadím mohli spojit se
svými příbuznými a přáteli doma přes internet nebo mezistátními
hovory. Právě tady si Jamal Zougam, který se narodil v Tangeru,
připravil mobilní telefony, jimiž odpálil teroristické nálože v pří-
městském vlaku mířícím 11. března 2004 do madridské železniční
zastávky Atocha. Vskutku nové století. Zougam byl za to odsouzen
ke 42 922 letům vězení.
O pár kroků dál jsem potkal šestnáctiletého mladíka, který tvr-
dil, že za teroristické útoky může bývalý španělský premiér José
María Aznar, protože jeho vláda podporovala válku v Iráku. Devate-
náctiletý Muhammad Saíd mi řekl, že výbuchy v Atoche byly „moc
špatná věc“, ale že španělská policie se k Maročanům, jako je on,
chová hrozně. Zrovna před třemi dny ho zmlátili a sebrali mu mobil.
„Proč?“
„Jen proto, že jsem v něm měl tuhle fotku.“
239
Potom mi ukázal displej svého mobilu. Na fotografii byl Usá-

ma bin Ládin.
Krátce nato, co jsem se poprvé začal vážné zabývat složitými pro-

blémy souvisejícími s rostoucím počtem muslimů v Evropě, jsem
se jako autor, který píše o politice, dopustil pravděpodobně největ-
ší životní chyby. V recenzní eseji psané pro The New York Review
of Books jsem vyjádřil „nesmírné uznání“ za „odvahu, upřímnost
a přesnost“ nizozemské spisovatelce a aktivistce Ayaan Hirsi Alio-
vé, pocházející ze Somálska, jedné z autorek, které jsem v eseji re-
cenzoval. Napsal jsem, že poté, co „ji v mládí přitahoval islamistický
fundamentalismus“, stala se z ní dnes „statečná, otevřená, trochu
zjednodušující osvícenecká fundamentalistka“. Poslední konstato-
vání jsem převzal z knihy Iana Burumy Vražda v Amsterodamu, kte-
rou jsem také recenzoval.
Existuje-li nějaká věta, kterou jsem neměl nikdy napsat, pak
je to právě tato. Chtěl jsem tím vyjádřit, že přímá ateistická kritika
islámu, do které se pustila, není tím nejlepším způsobem, jak ev-
ropské muslimy přesvědčit, aby přijali hodnoty svobodné evropské
společnosti včetně svobody projevu. Jak jsem dále vysvětlil:
Politika založená na očekávání, že miliony muslimů se pak ná

hle vzdají víry svých otců a matek, není prostě realistická. Po-
kud vzkaz, který od nás uslyší, bude znít, že nezbytnou pod-
mínkou k tomu stát se Evropany je vzdát se své víry, pak si
zvolí nebýt Evropany.
Mám pocit, že tahle podstata mých argumentů je stále přesvědči-

vá. Ale já svou chybu znásobil tím, že jsem jako příklad islámského
reformátora, který by mohl přesvědčit lidi s migračním pozadím
o tom, že islám a liberální, postosvícenecká Evropa jsou kompatibil-
ní, uvedl kontroverzního islamistického myslitele Tariqa Ramadana.
Byla to katastrofální volba, protože se ukázalo, že Ramadan je zcela
odpuzující chameleonská osobnost s hadím jazykem.
Mí přátelé se ohrazovali proti výrazu „osvícenská fundamenta-
listka“ a já si brzy uvědomil, že přirovnávat postoj výjimečně statečné
240
ženy, která čelí výhrůžkám smrtí od islamistických fundamentalistů,

k fundamentalismu, jenž nabízí ideologické ospravedlnění násilných
činů, je v každém případě za obhajitelnou hranicí literární provo-
kace. Copak já sám snad nevěřím v základy osvícenství? Jde spíše
o to, kterou větev dědictví osvícenství následujeme. Měla by to být
tradice Voltairova, nabízející ve veřejném prostoru svobodu od víry?
Nebo tradice Johna Locka se svobodou víry – což dnes ve veřejném
prostoru znamená všechny víry včetně bezvěrectví?
Na jedné veřejné akci v Londýně, které se zúčastnila i Ayaan
Hirsi Aliová, jsem tedy špatně volenou větu výslovně odvolal. Bez-
výsledně. Ian Burama i já jsme za její použití byli ještě několik dal-
ších let pranýřováni. O celé debatě bylo napsáno několik knih. Při-
padal jsem si, jako kdybych strávil deset let psaním tlustého svazku
Principy osvícenského fundamentalismu, a ne pouhé dva odstavce
v knižní recenzi. Francouzský spisovatel Pascal Bruckner mě do-
konce odsoudil jakožto „apoštola multikulturalismu“.
Ta kritika mě nicméně donutila, abych své pátrání i přemýš-
lení ještě prohloubil. Rozhodl jsem se, že se soustředím na to, co
jsem považoval za stěžejní obecnou výzvu pro sekulárního a libe-
rálního Evropana: jak bránit a posilovat svobodu v otevřené spo-
lečnosti v podmínkách její narůstající různorodosti. Náš kontinent
s tou výzvou stále zápasí a na výsledku toho zápasu závisí budouc-
nost svobody v Evropě. Stále víc jsem se zaměřoval na tu nejostřejší
hranu: svobodu projevu.
Předzvěst rodícího se napětí mezi svobodou projevu a tím, co
mnozí muslimové považují za absolutní islámské tabu, tu byla už
od roku 1989, kdy britští muslimové pálili knihy Salmana Rushdie-
ho Satanské verše; následně vyhlášená íránská fatva ho donutila,
aby se začal skrývat a byl pod nepřetržitou ochranu. Když jsme se
na sklonku toho roku s Rushdiem potkali, trpce poznamenal, že je-
ho zážitky z roku 1989 byly krajně odlišné od svátků příchodu svo-
body, které jsem já zažil ve Varšavě a v Praze. Na čas se pak zdálo,
že napětí opadá, ale v roce 2005 po publikaci „dánských karikatur“
znovu ožilo. O deset let později v roce 2015 se rozhořelo s ještě větší
zuřivostí a pod novým jménem: Charlie Hebdo.
241
Cool Británie
Odhadem miliarda lidí po celém světě sledovala v pátek 27. červen-

ce 2012 rozjařenou, vtipnou, poetickou a přívětivou oslavu moder-
ní Británie. Díky videu na YouTube si teď můžu zahajovací ceremo
niál londýnských olympijských her prožít znovu. Po krátkém záběru
přírodních krás údolí Temže se volně přeneseme k okouzlujícím
slovům Kalibana ze Shakespearovy Bouře: „Ostrov je plný melodic-
kých zvuků. Potěší sluch, však neublíží, neboj.“ Z plochy stadionu
vyrůstají gigantické tovární komíny, symbolizující syrovou a bru-
tální energii první průmyslové revoluce kapitalismu. Jako protipól
se objevují děti poskakující na sněhobílých postelích a kolem nich
radostně tančí sestry a lékaři z dětské nemocnice z Great Ormond
Street; je to pocta Národní zdravotnické službě, symbolizující sociál
ně demokratický duch sociálního státu.
Na monitoru spatříme Jamese Bonda – herce Daniela Craiga –
jak přijíždí v černém taxíku k Buckinghamskému paláci. Na čer-
veném koberci předvede dokonalý kotrmelec jeden z královniných
velšských corgiů. A pak se královna – žádná herečka, ale královna
hraje sama sebe v nádherných šatech broskvové barvy, samé hed-
vábí, krajky, korálky a peří – otočí od svého psacího stolu a řekne:
„Dobrý večer, pane Bonde.“ Z videozáznamu je slyšet bouřlivý po-
tlesk zaplněného stadionu. Panovnice a agent společně kráčejí do
palácové zahrady, nastoupí do zářivě bílého vrtulníku, letí nad Lon-
dýnem a nakonec se vznášejí nad olympijským stadionem. Bond
otevírá dveře vrtulníku. Skočí? Dlouhá chvíle napětí, pod nočním
nebem svítí bílé břicho vrtulníku. Pak vyskočí ona, broskvové šaty
jí vylétnou nad kolena, a snáší se dolů na stadion na padáku v bar-
vách anglické vlajky. Miliarda diváků po celém světě lapá po dechu.
Následuje ji Bond, v ne tak úplně tajných službách Jejího Veličen-
stva, agent 007 s právem bavit. Když Její Veličenstvo – vlastně její
dvojník kaskadér Gary (nikoli Sean) Connery – přistává, ozývá se
dum-di-dum-dum, pulzující slavné úvodní téma bondovek. A li-
dé na celém světě si ve stovkách různých jazyků říkají to je ten der
242
berühmte britische Humor, le célèbre humour britannique, el famo

so humor británico.
Hlas z reproduktorů na stadionu žádá ve francouzštině – na
olympiádě jsou všechna hlášení dvoujazyčná – aby všichni povstali
na počest Sa Majesté la Reine, a vzápětí tu je, královna, jediná a je-
dinečná, na sobě má tytéž šaty broskvové barvy. V šedesátém roce
své vlády, při „diamantovém jubileu“, je pořád pravděpodobně ta
nejslavnější žena na světě.
V celovečerním představení, které připravil filmový režisér
Danny Boyle, jsou představeny všechny národy jejího mnohonárod-
ního království: Anglie s dětským sborem, který zpívá nádhernou
vlasteneckou hymnu „Jerusalem“, a archivní záběry světlovlasého
ragbisty Jonnyho Wilkinsona, jak kopem trefuje branku, Severní Ir-
sko s písní „Danny Boy“ a Iry pokládajícími pětku, Skotsko se svou
ragbyovou hymnou „Flower of Scotland“ a skotská pětka, Wales
s „Guide Me, O Thou Great Redeemer“ a velšskou pětkou. Takže
kompletní „domácí mezinárodní turnaj“, jak se říká ragbyovým
zápasům mezi „domácími národy“. Pečlivě se mísí staré s novým.
Zástupce poválečných afrokaribských imigrantů vzápětí vystřída-
jí růžolící vojenští penzisté z Royal Hospital Chelsea v šarlatových
stejnokrojích.
Je deštivé a větrné ráno roku 2021, já opět sleduju zahajovací
ceremoniál z roku 2012 a do očí se mi derou slzy. Slzy z lásky k té-
hle vzrušující a všem otevřené verzi moderní Británie, ale také slzy
vyvolané smutkem nad tím, jak jsme o ni v důsledku brexitu přišli,
a nad vším, co nás při brexitu rozdělovalo a co přišlo po něm. Teh-
dy mnozí z nás věřili verzi země, která je vyrovnaná sama se sebou
i se svým postavením ve světě, hrdá na svůj ostrovní příběh, ale i na
svou rozmanitost, jež má původ v imigraci, otevřená Evropě i anglo
sféře, kreativní, inkluzívní, hospodářsky dynamická a zároveň soci-
álně ohleduplná, s dickensovsky dobrým srdcem a humorem – což
je možná to největší britské přírodní bohatství oscilující od jemné
ironie po naprostou bláznivost Monty Pythonů. Bylo to jen předsta-
vení, pohádka, či mýtus? Jenže mýtus sdílený dostatečně velkým
počtem lidí se stává realitou. Z takovýchto věcí se utvářejí národy.
243
Sebepojetí národa zachycené v Boylově show je výsledkem spo-

lupráce mnoha rukou a nepochybně k nim patří i ruce Winstona
Churchilla a Margaret Thatcherové. V úsilí o jeho zdokonalení po-
kračovala i konzervativně-liberální koaliční vláda Davida Camerona
a Nicka Clegga zvolená v roce 2010, za jejíhož mandátu se olympiáda
odehrávala. Ze všeho nejvíc však pokus o syntézu mnoha různých
Británií v sobě odrážel ducha vlády, která olympiádu pro Londýn
získala, což byla vláda Tonyho Blaira z let 1997 až 2007. V počáteč-
ním období Blairovy vlády bylo toto vědomé prolínání staré a nové
Británie označováno jako „cool“ Británie. Třiadvacetiletý zázračný
talent a politolog Mark Leonard, který vyrůstal v Bruselu, se teď vrá-
til domů a přišel s „rebrandovanou“ Británií. Stejně jako v mnoha
jiných věcech v době Blairovy vlády v tom bylo hodně showbyznysu,
ale taky něco podstatného.
Dynamická ekonomika, flexibilní trh práce a neobyčejná ote-
vřenost vůči přistěhovalectví lákala do Británie miliony Evropanů
stejně mocně jako měkká síla kultury. Tohle místo bylo skutečně
cool. Ve Spojeném království, především v Londýně, se usadilo na
300 000 Francouzů a možná stejně tolik Němců. Vrcholilo to snad
milionem Poláků a víc než milionem dalších obyvatel střední a vý-
chodní Evropy. (Přišli jsme se ženou o náš tajný jazyk, ve kterém
jsme mohli v restauraci nebo v baru nad sklenkou drbat lidi kolem,
protože kam se člověk hnul, někdo polsky rozuměl.)
V domácí i v zahraniční politice usiloval blairismus o budování
mostů přes Atlantik a spojování toho nejlepšího z amerického a ev-
ropského přístupu. Blairismus, hodně ovlivňovaný příkladem Billa
Clintona ve Spojených státech, rovněž stavěl na základech volného
trhu pokládaných Margaret Thatcherovou. Jeho cílem bylo zkombi-
novat thatcherovské tržní hospodářství s ochrannými prvky sociální-
ho státu, vytvořenými labouristickou vládou po druhé světové válce.
Levice směřovala k usmíření nejen s kapitalismem jako takovým,
ale i jeho globálně financovanou podobou symbolizovanou mrako-
drapy v londýnské City, jimž se říká „Okurka“ (Gherkin) a „Střep“
(Shard). Labouristé se rebrandovali na nové labouristy.
Mnozí Evropané z kontinentu hlásící se k levému středu byli
244
tímto mixem nových labouristů fascinováni. Italové hleděli na blai

rismo s obdivem. Německý sociálnědemokratický předák Gerhard
Schröder vedl kampaň stojící na ideji „nového středu“ a společně
s Blairem připravili pojednání „Cesta vpřed pro evropské sociální
demokraty“. Když přišla řeč na spravedlnost a rovnost, Schröder
svým straníkům na výroční konferenci v roce 1999 řekl:
Je to skutečně tak, jak říká Tony Blair. Nejde nám o rovnost vý-
dělků. Jde nám o opravdovou rovnost – rovné šance uplatnit se,
rovný přistup ke znalostem, rovné příležitosti k rozkvětu.
Levicové křídlo strany zpočátku hodlalo tuto nesocialistickou here-

zi zatrhnout. Když však se německé hospodářství dostalo počátkem
nového tisíciletí do potíží, prosadil německý kancléř „Agendu 2010“,
která zahrnovala prvky opatrovnického státu i reformy pracovního
trhu, v nichž se, jak přiznává ve svých pamětech, odrážely myšlenky
z pojednání, jehož byl s Blairem spoluautorem. Jak se ukázalo, byly
tyto reformy pro hospodářský úspěch Německa uvnitř eurozóny zá-
sadní, protože v Německu snížily jednotkové náklady práce, zatím-
co u jihoevropských členů eurozóny tyto náklady prudce vzrostly.
Pokud kdy existovala doba, kdy to vypadalo, že se Británie ja-
ko člen Evropské unie cítí v pohodě, bylo to v prvních letech nového
milénia. Blair trpěl, až to místy působilo téměř parodicky, postim-
periální posedlostí po „vůdčí roli“. Bývalý západoněmecký kancléř
Willy Brandt vzpomíná, že ho v roce 1967 tehdejší britský labouri-
stický politik George Brown žádal, aby mu pomohl dostat Británii
do Evropského společenství, a zdůvodňovat to takto: „Willy, musíš
nás tam dostat, abychom to mohli vést!“ Teď, během jednoho z prv-
ních mezinárodních setkání, Blair řekl dvěma z nejbližších poradců:
„Británie musí být větší!“
Francie s Německem však neměly v úmyslu vzdát se svého bo-
hem jim uděleného práva na vedení, historicky stvrzeného už Karlem
Velikým. Francouzsko-německé duo si během dekády, kdy Charles
de Gaulle zadržoval „Anglosasy“ vně klubu a dvakrát, v roce 1963
a 1967, odpověděl na britskou žádost o členství „Non“, přivyklo na to,
245
že je hlavní hnací silou evropské integrace, k čemuž přispěla i his-

torická Elysejská smlouva Francie se Západním Německem z roku
1963. V době, kdy Blair teprve přebíral otěže, Francie a už sjednocené
Německo připravovaly další rozhodující krok vpřed v podobě měno-
vé unie, v devadesátých letech ústředního politického projektu EU.
Když se v roce 1998 Británie poprvé ujímala rotujícího předsednic-
tví EU, octl se Blair v situaci, kdy měl rozhodnout v nesmiřitelném
francouzsko-německém sporu o to, kdo by měl stát v čele Evropské
centrální banky. Zda Británie k euru přistoupí, bylo proto považo-
váno za lakmusový test odhodlání New Labour hájit projekt zvaný
„Evropa“. Jenže vlastní Blairův ministr financí Gordon Brown, ve
spolupráci s euroskeptickým tiskem, se postaral o to, aby k tomu
v dohledné době dojít nemohlo.
Pak ale v Evropě došlo k obrovské roztržce kvůli Iráku, ze kte-
rého se tu Bushova reputace nikdy nevzpamatovala. Británie přesto
v té době zůstávala v Evropské unii významným hráčem, pomáhala
s jejím rozšiřováním na východ, v roce 1999 s otevíráním se Turec-
ku, vojensky spolupracovala přes kanál La Manche, podílela se na
teoreticky obdivuhodné „Lisabonské agendě“ hospodářské reformy.
Kim Darroch, který se na sklonku Blairovy éry stal stálým zástupcem
Británie v Bruselu, soudí, že v té době britský vliv uvnitř EU vrcholil.
Když jsem se jednoho větrného letního dne v roce 2021 posa-
dil s Tonym Blairem v domku v zadní části jeho zahrady, abychom
ten příběh probrali, tvrdil, že Irák sice jeho vztahy se Schröderem
i s Jacquesem Chiracem poškodil, ale nebyla to škoda nezvratná. Kaž
dopádně další šanci dostal s Angelou Merkelovou a Nicolasem Sar-
kozym. Navíc, pokud šlo o ostatní členské státy Unie, Irák ho o nic
nepřipravil – spíš naopak. Jeho proamerický postoj spolu s důraznou
britskou podporou rozšíření na východ mu získal přátele v Polsku
i v celé střední Evropě. Stejně tomu bylo s jeho blízkými spojenci
Josém Maríou Aznarem ve Španělsku a Silviem Berlusconim v Itá-
lii – připomeňme si, že ani jeden z nich není zrovna levicový. Potom
mi vyprávěl, jak pro Londýn získal olympiádu. V létě roku 2004 to
vypadalo, že Paříž i Madrid mají před Londýnem v soutěži o hlasy
v Mezinárodním olympijském výboru náskok. Takže se rozhodl, že
246
přijme Berlusconiho pozvání, aby ho navštívil v jeho miliardářském

paláci rozkoší na Sardinii, „jako jediný muž, který tam kdy vzal svou
ženu,“ vtipkoval Blair.
Berlusconi se objevil s bílým šátkem na hlavě, který zjevně měl
zakrýt stopy po transplantaci vlasů. Týmy obou lídrů se dohodly, že
se setkání má obejít bez publicity, avšak energický Ital řekl: „Nevy-
jedeme si mou lodí?“ a ejhle, na nábřeží už stál uvítací výbor papa-
razziů. (Tohle slovo je odvozeno od novinového fotografa Paparazza,
postavy z Felliniho filmu Sladký život.) Fotky opáleného a usmíva-
jícího se Tonyho a Silvia s nepatřičnou pokrývkou hlavy obletěly
svět a všichni si na ně pamatují hlavně kvůli onomu bílému šátku.
Ale Tony tak mohl vyslovit svou žádost: Mohla by prosím Itálie
podpořit olympijskou kandidaturu Londýna?
A Silvio odpověděl: „Jsi můj přítel. Nic neslibuju, ale uvidím,
zda můžu pomoct.“
Čtyři italští členové Mezinárodního olympijského výboru byli
samozřejmě striktně nezávislí – a nepochybně byli i neotřesitelný-
mi pilíři zásadovosti. Jeden, Mario Pescante, byl náhodou náměst-
kem ministra v Berlusconiho vládě a všichni čtyři nakonec skončili
tím, že hlasovali pro Londýn, který Paříž porazil o čtyři hlasy. Italské
hlasy. V tomto smyslu lze na londýnskou olympiádu pohlížet jako
na blairismo ve vrcholné a nejlepší formě.
„Británie musí překonat svou nevyhraněnost vůči Evropě,“ vyhlásil

Blair v roce 1999 v německých Cáchách. Britský velvyslanec v Ně-
mecku si věty všiml už předem, když četl text, a zamumlal si: „Hod-
ně štěstí!“ Z dnešního pohledu lze samozřejmě už v Blairově éře
nacházet věci, které pomáhaly dláždit cestu brexitu. Bylo to třeba
rozhodnutí otevřít dveře příchozím ze střední a východní Evropy,
poté co v roce 2004 jejich země vstoupily do Evropské unie, a to bez
přechodného období, které platilo ve většině členských zemí. Guver-
nér Bank of England usoudil, že hospodářství by se další pracovníci
hodili. Podle interních vládních prognóz neměl počet těch, kdo pří-
ležitosti využijí, přesáhnout nižší desítky tisíc. Ve skutečnosti jich
během dalších deseti let dorazilo podle oficiálních statistik víc než
247
dva miliony a skutečný počet byl pravděpodobně ještě vyšší. Jejich

příliv byl spolu s imigrací ze zemí mimo EU hlavním důvodem, proč
mnozí lidé hlasovali pro brexit. Když jsem v roce 2016 v kampani za
setrvání Británie v EU postával s argumenty pro setrvání na scho-
dech přede dveřmi domků, slyšel jsem to často.
Blairův metropolitní, kosmopolitní, levicově liberální styl skvě-
le vyhovoval mladým absolventům univerzit z velkoměst, ne však
dělnické třídě v postindustriálních městech na severu Anglie, která
převážně podporovala labouristy – natož tradičním středostavov-
ským konzervativcům, jako byli moji rodiče. K tomu bylo nutno při-
číst, jak moc si New Labour rozuměla s bankami, hedgeovými fondy
a rizikovým kapitálem v prosperující londýnské City. Blairův blíz-
ký spojenec Peter Mandelson se dal slyšet, že „je v klidu, když lidé
nechutně bohatnou,“ hlavně že platí daně. Ve finančním roce, který
končil v dubnu 2016, si londýnští bankéři rozdělili bonusy čítající 16
miliard liber, což odpovídá zhruba čtyřiceti procentům výdajů země
na obranu. Moji spolužáci z bakalářských studií, kteří začali v do-
bě před londýnským deregulačním „velkým třeskem“ v roce 1986
pracovat ve sféře finančních služeb, nebyli o nic nadanější než jejich
vrstevníci, z nichž jsou dnes chirurgové, hudebníci nebo diplomaté.
Byli však naprosto nesrovnatelně lépe odměňováni. Jak se ukázalo,
nejproročtější ze všech písní skupiny ABBA, které jsme si v letech
studia zpívali, byla „Money, money, money“ s naléhavým refrénem
„It’s a rich man’s world“, je to svět bohatých lidí.
Aktiva Bank of Scotland, která si v předvečer finanční krize ná-
rokovala postavení největší banky světa, byla odhadována na 2,2 ti-
síce miliard liber, což bylo víc než jedenapůlnásobek ročního HDP
Velké Británie. Gordon Brown se vychloubal, že Británie dosáhla
„hospodářské stability, nejde o žádnou konjunkturu a následný pád
na nos“. Ale ve skutečnosti to byla konjunktura a po ní následoval
nesmírný a prudký pád. Hodnota akcií Bank of Scotland se propad-
la téměř o třetinu a zachránit ji museli britští daňoví poplatníci, což
je stálo 45 miliard liber, neboli každého muže, ženu a dítě v Británii
to přišlo na 700 liber. Bankéři si své bonusy zachovali, největší tíhu
recese a úsporných opatření museli nést obyčejní lidé. Stejná ostuda
248
se odehrávala v celém demokratickém kapitalistickém světě, Britá-

nie však byla jejím extrémním případem – a k nejhorším excesům
došlo pod dohledem nových labouristů.
Ještě důkladněji dláždily cestu k referendu v roce 2016 dva další
rysy Blairovy éry: obavy z euroskeptických médií, kvůli kterým ne-
dokázal doma v Británii evropské téma důrazněji prosazovat, a způ-
sob, jímž se jeho vláda pokoušela legitimizovat myšlenku uspořádá-
ní velkého celoevropského referenda. „Jsem nadšeně proevropský,“
řekl Blair v Evropském parlamentu v roce 2005. Zaznělo to však ve
Štrasburku, a ne v Británii. Pomáhal jsem mu tehdy s přípravou
několika evropských projevů, včetně dvou, které pronesl ve Varša-
vě. Když jsme se teď setkali, u kuchyňského stolu jsem mu kladl za
vinu, že ve prospěch Evropy argumentoval ve Varšavě, a ne ve Wal-
sallu – ve městě, kde osmašedesát procent lidí hlasovalo pro brexit.
Blair to nepopíral, avšak bránil se tím, že ho k tomu vedla prak-
tická politická úvaha. Prostě se nedomníval, že má smysl „vtloukat to
lidem do hlavy“ a dráždit hada bosou nohou. Zopakoval však, že „v Ev-
ropě jsem proevropský byl“. Nechtěně tou formulací odhalil, že podob-
ně jako mnoho Britů i on instinktivně považuje Evropu za něco jiného.
Had, kterého měl na mysli, byl euroskeptický tisk, zejména no-
viny, které patřily Rupertu Murdochovi, k nimž se přidal Daily Mail
pod vedením agresivně euroskeptického šéfredaktora Paula Dacreho,
noviny patřící k mediálnímu domu Telegraph a Express, jehož ma-
jitel Richard Desmond jednou Blairovi cynicky řekl, že jeho čtená-
ři jsou „staří a smutní lidé“. Z téměř jedenatřiceti milionů čtenářů
britských novin v roce 2003 jich víc než jedenadvacet milionů četlo
noviny, které bylo možné označit jako euroskeptické. Styl jejich psa-
ní byl neústupný, brutální a často i prolhaný. Průkopníkem šíření
falešných zpráv o EU byl mladý bruselský dopisovatel novin Daily
Telegraph, jistý Boris Johnson, který „informoval“ o vymyšlených
záležitostech, jako například o tom, že eurokrati chystají zákaz za-
křivených banánů a chipsů s krevetovou příchutí. Tradici Johnso-
nových smyšlenek rozvíjel Sunday Expres, který v roce 2003 přinesl
„zprávu“ o podpisu britské vlády pod chystanou ústavní smlouvou
EU s titulkem: „Královna: Chystá se na mě Blair se sekerou?“
249
Deník Sun, pyšný na svůj slavný chytlavý titulek „Trhni si, De-
lorsi“ po projevu Margaret Thatcherové v Bruggách v roce 1988,
přivítal ústavní smlouvu titulkem „Zachraňme svou zem“ na první
straně. Vedle vlajky Spojeného království stálo „1588 – odrazili jsme
španělské loďstvo“ (s obrázkem Alžběty I.), „1805 – odrazili jsme
Francouze“ (s obrázkem admirála Nelsona, vítěze bitvy u Trafalga-
ru), „1940 – odrazili jsme Němce“ (s obrázkem Churchilla), a „2003 –
Blair odevzdává Británii Evropě“ (s málo lichotivou fotografií Blaira).
„Brali jsme euroskeptický tisk jako něco, co je nutné zvládnout,“
řekl mi teď Blairův tiskový tajemník Alistair Campbell. Blair i jeho
lidé ale věnovali dost úsilí tomu, aby si získali Murdochovu podporu.
Jako lídr New Labour vážil Blair v roce 1995 cestu na ostrov Hayman
v Austrálii, aby promluvil k vedení News Corporation. Campbell
vzpomíná, že Mudroch už tehdy nijak neskrýval své antievropské
názory – „Těmhle Evropanům se nedá nikdy věřit,“ říkal v podstatě.
V rozhodující chvíli volební kampaně v roce 1997 měli labourističtí
stratégové pocit, že se konzervativním útokům na „Evropu“ budou
jen těžko bránit. Jak si zaznamenal další poradce, „přesvědčili jsme
deník Sun, aby následujícího dne otiskl Blairův článek, kde slíbil,
že se ‚vypořádá s eurodrakem‘.“ Vskutku akční management. Poz-
ději se Gordon Brown v kontextu osudného psychodramatu rivality
s Tonym Blairem pokusil získat bulvární noviny na svou stran coby
kritik eura. Jeho tiskový tajemník dokonce navrhoval, aby Sun vyšel
s titulkem „Brown zachraňuje libru“.
Když jsem v roce 2006 Blaira přesvědčil, aby pronesl jeden ze
svých nemnoha evropských projevů i doma v Británii, vyzýval jsem
ho také, aby se euroskeptickému tisku postavil. Dostali jsme z ně-
ho jen následující:
Samozřejmě že moc nepomáhá ani horečnaté šílení britských

médií. Už dávno jsem se proto vzdal snahy vést v určitých kru-
zích o Evropě seriózní debatu. Ale bylo by příliš snadné svalo-
vat veškerou vinu na média.
Popravdě řečeno, považoval za příliš obtížné rozdat si to s nimi do-

opravdy. Až o rok později konečně označil tyto noviny za „zdivočelou
250
zvěř“, bylo to však v době, kdy už se chystal z úřadu odejít. Jeho ná-
stupci pak dál pokračovali v krmení té zvěře, stejně jako to dělal on.
Když se ohlíží zpět, říká Blair, že jediné podstatné ústupky, kte-
ré euroskeptickému tisku udělal, se týkaly „eura a referenda“. Jen-
že právě tohle byly ty rozhodující věci. Samozřejmě že v roce 1975
uspořádala Británie o „Evropě“ referendum. Po roce 1990 však sí-
lil tlak pravice, včetně mých bývalých kolegů z časopisu Spectator,
na uspořádání dalšího referenda. Jak píše Charles Moore v biogra-
fii Margaret Thatcherové, i ona se na otázku referenda soustředila
hned poté, co byla v roce 1990 vyhnána z úřadu. A v roce 1990 jed-
nomu euroskeptickému poslanci napsala:
Vždycky jsem měla pocit, že by pro nás bylo nejlepším řeše-

ním stát se jakýmsi evropským „Singapurem“, kde by fungo-
val volný trh, odmítali bychom intervence a usilovali o kontakty
a porozumění s těmi částmi světa, které rostou. Měla jsem však
pocit, že takový plán by byl příliš revoluční dokonce i pro mé
euroskeptické kolegy v Dolní sněmovně.
Podporovala Stranu pro referendum, založenou miliardářem Jame-

sem Goldsmithem, a na samém sklonku života se přátelům svěřila,
že by vystoupení z EU uvítala.
Myšlenku pořádat referendum legitimizovali i labouristé, kteří
jich sami uspořádali pět, od dotazu na přenos některých pravomocí
do Skotska a Walesu po vznik regionálního parlamentu pro severo-
východ Anglie, a dokonce referendum o navrhovaném zpoplatnění
vjezdu do Manchesteru. A pokud bylo nutné pořádat referendum
o zpoplatnění vjezdu do města, proč by se nemělo konat o otázce,
která má pro budoucnost národa zásadní význam? Už labouristický
volební program v roce 1997 sliboval referendum o přistoupení k eu-
ru. Výmluvně proevropský sloupkař deníku Guardian Hugo Young
zakončil vydání své knihy o Británii a Evropě z roku 1999 slovy: „Ta-
hle show neskončí do té doby, dokud nepromluví lid.“
Pak přišel návrh ústavy pro Evropu. Blair tváří v tvář negativ-
ním reakcím tisku, včetně obvinění deníku Sun, že se „vzdává“, slí-
bil referendum. „Musel jsem to udělat,“ říká mi teď. Ve Sněmovně
251
lordů by bez něj smlouvu nikdy neprosadil. Cvičení v přímé demo-

kracii nám tak naordinovaly dvě nejméně demokraticky reprezen-
tativní skupiny v zemi, nevolení peerové a nevolení mediální ba-
roni. Francouzský prezident Jacques Chirac zuřil. Tolik se bál, že
francouzští voliči ústavu pravděpodobně odmítnou, že v soukromí
ostatním evropským lídrům včetně Blaira navrhoval nějakou formu
dohody o zákazu referend. Jakmile však zrádný Albion vytvořil pre-
cedens, musel Chirac uspořádat referendum i ve Francii – a drtivě
ho prohrál, pětapadesát procent k pětačtyřiceti. V létě téhož roku
2005 proběhlo referendum i v Nizozemsku a většina, která se vy-
slovila proti ústavní smlouvě, byla ještě mohutnější: jedenašedesát
procent proti a devětatřicet procent pro.
Blair už se necítil být v pasti. Svému ministru zahraničí Robinu
Cookovi tehdy řekl, že se na bitvu o výsledek referenda docela těší, na
což mu Cook odvětil: „Jsi větší trouba, než jsem si myslel.“ S odstu-
pem času mu Blair dává za pravdu: „Bylo to jako pokoušet se uhýbat
před kulkami.“ Průzkum veřejného mínění, uspořádaný proevrop-
skou nátlakovou skupinou Británie v Evropě, naznačoval, že pokud
by smlouvu ratifikovalo všech čtyřiadvacet zbývajících členských stá-
tů, mohl by strach z izolace sice vést k těsné většině pro – avšak vše
ostatní napovídalo, že pravděpodobnější je výsledek proti. Odehráva-
lo se to ovšem v době, kdy téměř vše v Evropě ještě vyhlíželo dobře.
Idea uspořádat další referendum o „Evropě“ se tak uvnitř brit-
ské politiky hluboko zakořenila. Dříve nebo po později, za těch či
oněch okolností bude britský lid na tuto otázku odpovídat. Do vo-
leb v roce 2005 šly všechny tři hlavní strany s příslibem referenda
o ústavní smlouvě. Po volbách v roce 2010 prosadila konzervativ-
ně-liberální koaliční vláda zákon o Evropské unii s „blokovacím re-
ferendem“, jímž se zavazovala pořádat o každém dalším převodu
suverenity na EU lidové hlasování. V roce 2012 se konzervativní
premiér David Cameron rozhodl, třebaže se stále ještě hřál v od-
lescích slávy londýnské olympiády, udělat další krok. V projevu
v londýnském sídle agentury Bloomberg se zavázal uspořádat re-
ferendum, jež má potvrdit výsledky jednání o „novém uspořádá-
ní“ britského členství v Unii. Vítal jsem to, dost pošetile, jako šanci
252
konečně do toho praštit a skoncovat s paralyzující dvojznačností

britského vztahu k Evropě.
Vzal jsem znovu do ruky projev, který Blair pronesl po mé vý-
zvě, a s trpkým úsměvem se začetl do jeho výkladu situace:
Žádná jiná cesta pro Británii neexistuje. Británie Evropu ne

opustí. Žádná vláda by něco takového nenavrhla. A navzdory
všemu, co je nám často tvrzeno, většina britského lidu by nako-
nec pro vystoupení nehlasovala.
Historie se směje.
Pýcha
Na 1. května 2009 jsem uspořádal oslavu osmdesátin německo-brit-

ského liberálního myslitele a svého přítele a učitele Ralfa Dahren-
dorfa. Oba jsme věděli, že umírá. Během svého života viděl, jak svo-
boda v Evropě téměř zaniká a poté jak dochází k jejímu největšímu
rozmachu.
Bylo mu patnáct, když ho gestapo uvěznilo, protože se spolužáky
rozšiřovali protinacistické letáky. Viděl, jak jeden v mrazu pověšený
vězeň pomalu a strašlivě umírá, a slyšel vězněné německé sociál-
ní demokraty a komunisty, jak při štědrovečerní večeři za mřížemi
vzdorně zpívají pochodové písně dělnického hnutí. Když se o hod-
ně let později vrátil na místo, kde stával gestapácký tábor, sebral ze
země modrobílý střep z kouřového skla, který pak navždy měl na
psacím stole. Když zemřel, jeho vdova mi ho předala.
V roce 1946 musel Ralf s rodiči utéct z okupovaného Berlína do
bezpečí britské okupační zóny v Hamburku. Jeho otec Gustav Da-
hrendorf, sociálnědemokratický politik, se právě postavil proti ná-
silnému sloučení sociálnědemokratické strany s komunisty v Sověty
okupované zóně, ze které se brzy mělo stát Východní Německo. Bylo
253
velmi pravděpodobné, že proto bude sovětskými bezpečnostními

orgány zatčen – a nebezpečí nečíhalo jen na něj. Když jsem se po-
čátkem devadesátých let probíral dokumenty v archivu východoně-
mecké komunistické strany, narazil jsem na rukou psaný záznam.
„Mladý Ralf,“ stálo v něm, „… 16 let, předat NKVD“. Měli v plánu, že
sovětská tajná policie donutí Ralfa na otce donášet. Ralf vzpomínal,
že byl jednou doma sám a skutečně za ním přišli dva tajemní Ruso-
vé a začali se ho vyptávat na rodiče. Ještě před sedmnáctými naro-
zeninami za sebou tedy měl zcela přímou osobní zkušenost s oběma
totalitními diktaturami, nacistickou a sovětskou, které v první půli
dvacátého století srazily Evropu na kolena.
Přestože jeho intelekt byl ostrý jako břitva, byl spíše uzavřený
a mohl působit dokonce i odměřeně; rozhodně nebyl onen typ inte-
lektuála jako Martin Luther, zuřivě vzdorující všem protivenstvím
světa: „Zde stojím a nemohu jinak.“ Sám se považoval za erasmov-
ského liberála, jemuž je vlastní dialog, tolerance a umírněnost. Na
sklonku života se stal pilířem britského establishmentu. Jako člen
Sněmovny lordů nebyl vůbec nespokojený, když ho některý pati-
nou pokrytý dědičný anglický lord vzal kolem ramen a důvěrně ho
oslovil jako „Raif“, což je aristokratický způsob, jak vyslovovat jmé-
no „Ralf“. Nesl však v sobě – a právě to byl vedle geniality a osobní
laskavosti důvod, proč jsem ho miloval – neochvějné, vášnivé a ce-
loživotní odhodlání hájit svobodu jednotlivce.
V roce 1944, kdy šestnáctiletého Ralfa zatklo gestapo, byly v Ev-
ropě jen čtyři větší země, o nichž by se dalo říct, že jsou svobodné,
avšak jejich svoboda je v ohrožení: Británie, Švýcarsko, Švédsko a Ir-
sko. V lednu 1974 napočítal americký think-tank Freedom House se-
dmnáct svobodných zemí v Evropě a celkem jedenačtyřicet v celém
světě. V roce 2004 už mohl vykázat rekordních pětatřicet svobod-
ných zemí v Evropě a osmdesát devět po celém světě. Koncem toho
roku jsem během ukrajinské oranžové revoluce mluvil na zasněže-
ném hlavním náměstí Kyjeva s protestujícími lidmi, kteří se třás-
li zimou v desetistupňovém mrazu. Byl jsem tehdy přesvědčen, že
můžeme dál směřovat k cíli formulovanému v titulu knihy, kterou
jsem právě vydal: Svobodný svět.
254
V roce 2008, o další čtyři roky později, odhadoval think-tank

Freedom House, že ve svobodných zemích žije na tři miliardy lidí.
Přesto se však stamiliony z nich jako svobodní lidé necítily – a měly
k tomu dost důvodů. Freedom House hodnotil politická práva a ob-
čanské svobody, ne však to, nakolik v těchto zemích panují minimální
sociální i ekonomické podmínky, bez nichž lidé nemohou být sku-
tečně svobodní. Dahrendorf to nazýval „common floor“, společnou
základnou zdravotní péče, bydlení, vzdělání a příležitostí. Bez této
společné základny lidé nemají rovné životní šance, jež jsou pro vy-
spělou a moderní verzi liberalismu nezbytností.
Tento imperativ byl a je setrvale přehlížen, což je jeden z důvodů,
proč v létě, kdy Ralf stoicky čelil vyhlídkám na smrt, prožíval téměř
konec i samotný liberalismus. Bezprostřední příčinou byla finanční
krize v roce 2008. Na oslavě Ralfových osmdesátin tvrdil ekonomic-
ký komentátor Martin Wolf, že tato finanční krize byla vážnější než
krize, která Evropu uvrhla do hrůz třicátých let. Seděli jsme kolem
stolu a kladli si otázku, s níž se budou liberální intelektuálové potý-
kat ještě drahně let: kde se stala chyba?
Kdybych měl odpověď na tuto otázku shrnout do jediného slova,
bylo by to slovo pýcha – tragická vada související s přílišným sebevě-
domím. Pýcha, s níž americký „nový Řím“ vpochodoval do Iráku. Pý-
cha „cool“ Británie a pýcha mých polských přátel, přesvědčených, že
z rybí polévky je zase akvárium. Pýcha vycházející z přesvědčení, že
rozšiřování Američany vedeného geopolitického Západu bude hlad-
ce pokračovat bez toho, aby muselo čelit tvrdé odvetě revanšistické-
ho Ruska. Pýcha eurozóny, kterou dokonale zachycoval projev Jeana-
-Clauda Tricheta z roku 2008, plný novokarolínské sebechvály. Pýcha
Evropské unie, která se v čase padesátého výročí Římské smlouvy
v roce 2007 považovala za vzor vhodný k tomu, aby ho svět napodo-
boval. Mark Leonard, ten, který „rebrandoval Británii“, nedávno vydal
knihu s titulem „Proč bude Evropa řídit 21. století“ (Why Europe Will
Run the 21st Century). Ve stejném duchu bylo sepsáno několik dalších
knih, jejichž autory byli mnohdy Američané neskrývající svůj obdiv.
Byla to také pýcha globalizovaného a financializovaného kapi-
talismu, který se chlubil, že skoncoval s cyklem „boom a pak krach“,
255
a ve volném trhu nalezl cosi jako univerzální všelék. A samozřejmě

i pýcha liberálů, takových, jako jsem já, kteří věřili, že když teď je
svobodná Evropa, můžeme pokračovat dál ke svobodnému světu.
Na tom cíli není nic špatného. Dodnes ho považuju za svůj. Chybný
byl ale úsudek v tom, jak – a jak rychle – k němu můžeme dospět.
Svůj sen o šíření svobody jednotlivce jsme až příliš těsně spojili
s jedním konkrétním modelem kapitalismu. Globalizovaný a finan-
cializovaný kapitalismus přinášel velké zisky. Postkomunistické eko-
nomiky střední Evropy dramaticky rostly a spousta lidí z toho měla
prospěch. V zemích, jako je Čína nebo Indie, se stovky milionů lidí
vymanily z chudoby. Jenže hypertrofovaný, neudržitelný finanční
sektor následně uvrhl veškeré hospodářství liberálnědemokratic-
kého kapitalismu Západu do krize. Zároveň v tomto typu kapitali-
smu vznikly nerovnosti, jaké Západ posledních sto let nepamatuje.
Liberální internacionalisté, mezi něž patřím, věnovali zcela
oprávněně velkou pozornost té druhé části světa a zanedbali přitom
tu druhou část našich vlastních společností. Nejde jen o ekonomic-
kou a sociální nerovnost, ale také kulturní: nerovnost v pozornosti
k této části společnosti a nedostatek respektu. Kolik zpráv vníma-
jících problémy a obtíže bílé dělnické třídy v chudších regionech
mohli čtenáři najít v liberálních metropolitních novinách, jako jsou
The New York Times nebo Guardian, než náraz populismu v prvních
desetiletích nového století odstartoval vlnu žurnalistických safari
do oblasti rezavého pásu Spojených států a postindustriálních měst
v severní Anglii? Rovnost je základní složkou každého liberalismu,
který chce být hoden svého pojmenování. To znamená nejen rovná
práva a rovné příležitosti, ale také to, co právní filozof Ronald Dwor-
kin charakterizuje jako „rovnost respektování všech členů společ-
nosti a rovnost zájmu“ o tyto lidi.
Nikde nebyla pýcha globalizovaného a financializovaného ka-
pitalismu k vidění zřetelněji než na výročních setkáních Světové-
ho ekonomického fóra ve švýcarském lyžařském středisku Davos,
vysoko na „kouzelné hoře“ Thomase Manna. Několik dnů věcných
diskusí zakončovalo „slavnostní soirée“ v sobotu večer, opulent-
ní extravagance, obvykle pořádaná některou z účastnických zemí.
256
Brutalistická betonová budova kongresového centra se proměnila

v palác rozkoší, hodný Versailles v roce 1788 nebo Petrohradu před
ruskou revolucí. Jeden rok se konalo ruské soirée a koupaliště patřící
městu Davos celé překryla plocha, na níž vyrostla operetní fantazie
s pravoslavnými chrámy s cibulovitými věžemi, byly tam kozácké
papachy, vodka, kaviár. Kolem potěmkinovského paláce rozkoší kor-
zovali šéfové obřích firem, bankéři, hlavouni hedgeových fondů a in-
vestoři rizikového kapitálu, do nichž byly zavěšeny jejich převážně
mladší a nádherné ženy, ověšené šperky v hodnotě celonárodního
příjmu malé africké země. Zrovna tady jsem narazil na izraelské-
ho ministra obchodu Natana Ščaranského, který byl v předchozím
životě sovětským disidentem Anatolijem Ščaranským a pamatoval
poněkud odlišné Rusko. Krátce po finančním krachu opulentní ve-
čery skončily. Proslýchalo se, že jsou teď považovány za „nevhodné“.
V zápisníku z roku 2009 mám poznamenanou reklamu inves-
tiční banky Merrill Lynch: „Vyděláváme peníze po staru – dáváme si
s tím práci.“ Těžko si představit slogan, který by byl ve větším rozpo-
ru se zcela nedávnou realitou. Tahle banka právě odepsala nějakých
42 miliard dolarů z hazardérských investic do rizikových subprime
hypoték a přežila jen proto, že ji koupila Bank of America. Zdivoče-
lé riziko, ohrožující veškeré hospodářství západního světa, přímo
a příčinně souviselo s obrovskými bonusy, které si bankéři sami
přidělovali. Ekonom specializovaný na rozvoj Paul Collier navrhl
novou formu zločinu, kterou nazýval „bankslaughter“, masakrová-
ní banky. Tak jako není v anglosaském právu nutno v případě zabití
(„manslaughter“) prokazovat zlý úmysl, nemělo by to být zapotře-
bí ani v tomto případě, k odsouzení by měla stačit hrubá nedbalost.
Když však nastal krach, bankéři vyvázli bez trestu a dál se zalykali
svými nezaslouženými zisky.
Ať už se nám to líbí nebo ne, také my akademici a žurnalisté,
kteří jsme se Davosů účastnili, jsme byli součástí celé show. I když
jsme se považovali jen za jakési pozorovatele na kouzelné hoře, při
pohledu zvenčí jsme byli stejně jako bankéři a manažeři hedgeových
fondů příslušníky globálního liberálního establishmentu. Jednou
z nejhorších věcí, které se v průběhu těch let liberalismu přihodily,
257
bylo to, že se na něj začalo pohlížet jako na ideologii bohatých a moc-

ných. Pravicový katolický polemik Patrick Deneen proto vymyslel
užitečně provokativní pojem „liberálokracie“ – vláda liberálů.
Zhruba dvacet let po roce 1989 znělo docela rozumně prohlašo-
vat tak jako Francis Fukuyama, že liberálnědemokratický kapitali-
smus nemá žádnou věrohodnou ideologickou alternativu globální-
ho rozsahu. Islámský fundamentalismus mohl oslovovat muslimy
v mnoha zemích a také v Evropě, avšak nemohl přitahovat stoupence
ve všech kulturách a na všech kontinentech, tak jako to ve dvacátém
století dokázal fašismus nebo komunismus. Jenže co bylo původně
postřehem historika, začalo být vnímáno jako předpověď i recept.
„Velké zápasy 20. století mezi svobodou a totalitarismem,“ stojí
v americké strategii národní bezpečnosti z roku 2002, „skončily roz-
hodným vítězstvím sil svobody – a jediným udržitelným modelem
národního úspěchu jsou svoboda, demokracie a svobodné podnikání.“
Kdykoli někdo řekne „jediný udržitelný model“, mělo by se zazvonit
na poplach. Taková byla „TINA“ Margaret Thatcherové: „There Is No
Alternative“, žádná jiná alternativa neexistuje. Je to způsob myšlení,
který přetrval do prvních desetiletí nového milénia v projevech Angely
Merkelové jako alternativelos (bez alternativ). Přitom samým jádrem
liberalismu je od dob Johna Stuarta Milla až po Ralfa Dahrendorfa
myšlenka, že naše liberální návrhy musí být vždy vystavovány testu
alternativ. To nás vede k základnímu liberálnímu paradoxu: aby mohl
liberalismus vzkvétat, nesmí nikdy existovat jen on sám. Západní li-
berální demokratický kapitalismus si ve druhé půli dvacátého století
vedl tak dobře právě proto, že byl vystaven tvrdé ideologické konku-
renci fašismu a komunismu. Jakmile byl osvobozen od těchto sou-
peřů, zlenivěl, stal se požitkářským a nabyl přílišného sebevědomí.
Po roce 1989 se pak vynořila nová konkurenční ideologie ze směru,
odkud ji nikdo nečekal. Bezprecedentní kombinace leninismu a ka-
pitalismu vytvořila model přitažlivý pro řadu rozvojových zemí, ze-
jména v kontrastu s krizí západního kapitalismu.
Neznamená to, že jsme my, liberální internacionalisté, byli slepí.
Všímali jsme si řady nahromaděných problémů a projevů nespokoje-
nosti, od islamistického terorismu a katastrofy v Iráku přes přehřátí
258
financializovaného kapitalismu a vzpoury občanů proti navrhované

evropské ústavě. V jednom ze svých zápisníků z roku 2006 jsem na-
šel lakonický zápis „Evropa – úplná, svobodná a nešťastná“. Ale po
čtvrtstoletí, kdy se dějiny tak nečekaně a vítězoslavně vydaly naším
směrem, jsme měli sklon soudit, že neúspěchy a překážky na naší
cestě vzhůru jsou jen dočasné a že nás jen zpomalují, nikoli však že
obracejí širší směřování historického vývoje. Jinými slovy, v hloubi
duše jsme nějak soudili – přesnější by bylo cítili – že víme, kudy se
dějiny ubírají. Myslet si to je vždy omyl a historici jsou ti poslední
na světě, kteří by se ho měli dopouštět.
259
260
OCHABUJÍCÍ (2008–2022)
Ochabující
(2008 — 2022)
261
262
Zweig a obrat dolů
V době, kdy jsme vstupovali do druhého desetiletí jedenadvacátého

století, začalo se mezi lidmi mluvit o knize rakouského spisovatele
Stefana Zweiga Svět včerejška. Má podtitul Vzpomínky jednoho Evro
pana, napsal ji za druhé světové války v exilu, elegicky v ní vzpomí-
ná na Evropu – „pravou vlast, již si mé srdce zvolilo“ – a soudí, že
je už navždy ztracená. V mottu uvádějícím poslední kapitolu cituje
z Shakespearova Julia Caesara: „Slunce nad Římem zapadá. Náš den
je u konce.“ Příběh se uzavírá ve chvíli, kdy Británie vyhlašuje válku
Německu, a zlatý věk, který ve velkolepém textu oslavuje, není Evropa
před rokem 1939, ale před rokem 1914. Pro něj Evropa před pádem.
Nikdy jsem naši starou zemi nemiloval více než v těchto po-
sledních letech před první světovou válkou, nikdy nedoufal ve
sjednocení Evropy, nikdy nevěřil v její budoucnost více než v té-
to době, kdy jsme se domnívali, že vidíme nové červánky. Ale ve
skutečnosti už to byla záře blížícího se světového požáru.
Proč se lidé začali k Zweigově knize po roce 2010 vracet? Jen proto,
že v roce 2009 vyšla v novém anglickém překladu? Nebo proto, že
v jeho melancholických vzpomínkách nalézali prorocká znamení
katastrofy, na jejíž pokraj svět opět spěl? Rakousko-německý spi-
sovatel Daniel Kehlmann soudil, že obliba knihy vypovídá „hodně
o naší době, o našich obavách, našem pocitu, že se možná něco ne-
vyhnutelně chýlí ke konci“.
Když ji Zweig mezi roky 1941 a 1942 psal, nejprve v exilu ve
263
Spojených státech a potom v Brazílii, věděl, že něco už opravdu skon-

čilo. Jeden z možných názvů, které doporučil svému překladateli do
španělštiny, zněl „Roky, které se nevrátí“. Ačkoli tomuto evropské-
mu a rakouskému Židovi bylo teprve šedesát, zaplavoval ho tragický
fatalismus. Nelze jednoznačně tvrdit, že když na poslední zastávce
svého exilu, v brazilském městě plném zeleně jménem Petrópolis,
dělal závěrečné úpravy rukopisu, uvažoval už o tom, že si vezme ži-
vot. Zcela jistě však víme to, že jen pár dnů poté, co odeslal konečnou
verzi rukopisu, to spolu se svou ženou Lotte v únoru 1942 udělali,
když oba vypili jed, což jeho čtení dodává smuteční nádech.
V době, kdy se čtenáři k Zweigovým memoárům vraceli, vstu-
povala Evropa do „obtížných časů“, jak by řekli Rusové, nebo jak ří-
kali někteří pozorovatelé, do „polykrize“. Stejně jako obrat směrem
vzhůru, který započal kolem roku 1985 a od roku 1988 nabíral na
rychlosti, byl také obrat dolů, který započal kolem roku 2005 a na
rychlosti nabíral po roce 2008, složen z celé řady různých prvků.
Francouzské a holandské hlasování proti evropské ústavě v roce
2005, finanční krize v roce 2008, která přešla do první z několika
vln krizí eurozóny, uchvácení části Gruzie Ruskem v roce 2008 a pak
ještě Krymu v roce 2014, uprchlická krize v roce 2015 a v témže ro-
ce i kauza Charlie Hebdo, nárůst populismu v Maďarsku a v Polsku
a hlasování Britů o brexitu v roce 2016, nástup Donalda Trumpa do
Bílého domu v roce 2017, pandemie covidu, která v Evropě propukla
v roce 2020, a rekolonizátorská válka Ruska proti Ukrajině, kterou
Putin zahájil v roce 2022 – každý z těch dějů měl své vlastní příči-
ny. Avšak stejně, jako tomu bylo v čase obratu vzhůru, také nyní,
v případě obratu dolů, se tyto rozdílné prvky vzájemně posilovaly.
V osmdesátých letech minulého století se rozdílné politiky
i osobnosti Michaila Gorbačova, Ronalda Reagana, Margaret Thatche
rové a Helmuta Kohla nakonec propojily. Tlak na vznik jednotného
západoevropského trhu, vyvíjený z Bruselu Jacquesem Delorsem,
magnetickou přitažlivost „Evropy“ v očích lidí zpoza železné opony
zvyšoval. Osvobození střední a východní Evropy spolu se sjednoce-
ním Německa zase byly dalším silným impulzem pro západoevrop-
skou integraci. Výsledkem byla vzestupná spirála.
264
V roce 2010 se v důsledku krize eurozóny zrodila v Německu

euroskeptická a populistická strana Alternativa pro Německo, jejíž
podpora pak v souvislosti s odporem proti přílivu uprchlíků v roce
2015 výrazně vzrostla. Strana využívala negativní stereotypy o mus-
limech, které se začaly šířit už v reakci na islamistické teroristické
útoky po 11. září, dalším impulzem pak byla vražda novinářů fran-
couzského satirického časopisu Charlie Hebdo na počátku roku 2015.
Západoevropské populisty zaměřené na migraci podporoval Putin
a někteří z nich dávali najevo, že ho obdivují. Během kampaně před
britským referendem o brexitu uváděli stoupenci odchodu jak stav
eurozóny, tak uprchlickou krizi jako důvody, proč by měla Británie
krachující EU opustit. Trump brexit velebil a stoupenci brexitu ve-
lebili Trumpa. Hospodářské potíže vyvolané covidovou pandemií
znásoboval prudký nárůst cen energií a potravin v důsledku války
na Ukrajině. Krok za krokem se vše posouvalo dál, jeden negativní
posun posiloval druhý.
Apokalyptickou temnotu posledních kapitol Zweigovy knihy
v roce 2022 ještě posílila invaze ruského diktátora, vyzbrojeného ja-
dernými raketami. Na počátku dvacátých let nového milénia vskut-
ku byly dny, kdy jsem si připadal jako můj domnělý středoevrop-
ský předek Šalom Aš, který koncem třicátých let minulého století
psal svému příteli Zweigovi: „Zdá se, že vstupujeme do mučednic-
kého období … Musíme osud brát, jaký je.“ Jenže v tomto duchu já
psát nehodlám.
Tato poslední část mé knihy nese název „Ochabující“, ne „Upa-
dající“. Hodně z kapitol, které teď přijdou, končí otazníkem. Jedno-
duše nevíme, zda pokles posledních let bude pokračovat dál, nebo se
zvrátí a možná se i promění v příběh úplného oživení, ba dokonce
i dalšího rozvoje. Víme však, že jak to dopadne, záleží na nás, kteří
dnes v Evropě žijeme. Potřebujeme proto nikoli Zweigovu rezignaci,
ale rozhodný odpor, jaký dávali najevo jiní spisovatelé v Zweigových
časech; ti, kteří dál bojovali – perem a hlasem – za to, v co věřili, za
úsvit, který nadejde i po té nejtemnější noci.
Kdyby Stefan Zweig vytrval jen tři další roky, dočkal by se osvo-
bození svého rodného Rakouska. Za dalších dvanáct let, to by mu bylo
265
pětasedmdesát, by na vlastní oči viděl, jak se jeho milovná Vídeň po

uzavření rakouské státní smlouvy v roce 1955 stává hlavním městem
nezávislé, demokratické a mírumilovné republiky, součástí Evropy,
která se brzy pustí do opětovného natáčení starého filmu s názvem
Řím a pustí se do toho nově, po vzájemné dohodě a svobodně.
Krize eura
Bylo pondělí 10. května 2010 a já v Bruselu sledoval, jak se zjevně

nevyspalý José Manuel Barroso, bývalý portugalský studentský ak-
tivista a nyní předseda Evropské komise, spolu s Hermanem Van
Rompuyem, belgickým předsedou Evropské rady a příležitostným
autorem haiku, pokoušejí ujistit publikum složené z předních byz-
nysmenů, že je euro zachráněné. „Žádný pokus ohrozit stabilitu eura
neuspěje,“ řekl Barroso. Stejná scéna vyvolaná obavami z možnos-
ti euroarmagedonu se bude během několika dalších let mnohokrát
opakovat, stejně jako když na Hromnice severoameričtí venkované
odhadují, jak dlouhá bude ještě zima, podle toho, jestli už se svišti
probouzejí ze zimního spánku.
Ono odvážné ujištění následovalo po takzvaném „víkendu za
bilion dolarů“, během kterého proběhlo několik zběsilých jednání
vrcholících v pondělí krátce po druhé ráno oznámením záchran-
ného balíčku v hodnotě 750 miliard eur pro Řecko a fakticky vzato
pro celou eurozónu. „Euro budeme bránit za každou cenu,“ řekl Olli
Rehn, obvykle flegmatický eurokomisař pro hospodářství a finanční
záležitosti z Finska. Proč takzvaný „víkend za bilion dolarů“? Proto-
že to mělo udělat dojem na převážně anglofonní a dolarově oriento-
vané finanční trhy. A proč to oznámení ve dvě ráno? Protože to bylo
nutné ohlásit dřív, než se v Asii otevřou finanční trhy.
Na podzim předchozího roku oznámila nově zvolená řecká vlá-
da, že deficit země je mnohem větší, než přiznávali její předchůdci.
266
Zatímco se Řecko snažilo problém vyřešit, zvyšovalo se „rozpětí“

mezi vyššími úrokovými sazbami, které investoři požadovali, pokud
měli půjčovat řecké vládě, a nižšími sazbami, za něž s radostí půjčo-
vali vládě německé. To zvyšovalo vyhlídky na „smyčku zkázy“, kdy
téměř zkrachovalé banky musejí být zachraňovány vládami topící-
mi se v dluzích, a tak se problémy ještě zhoršují. Vlády musejí kvůli
břemenu splácení prudce rostoucího veřejného dluhu buď omezo-
vat veřejné výdaje, nebo zvyšovat daně, a oba nesolventní partneři
se stahují navzájem ke dnu, dokud zahraniční investoři nedospějí
k přesvědčení, že splácet dluhy už nedokážou – obávané rozpětí je
stále větší a zemi se kolem krku utahuje oprátka.
V dubnu 2010 řecká vláda oznámila, že její rozpočtový deficit
přesahuje třináct procent HDP a veřejný dluh sto dvacet procent.
(Připomeňme si, že maastrichtská kritéria připouštěla tři procenta
a šedesát procent.) Do slovníku se dostalo nové slovo „grexit“, což
mělo znamenat, že Řecko odejde z eurozóny. Grexit by však pravdě-
podobně vyvolal dominový efekt a trhy by se vrhly na dalšího nej-
slabšího člena. Jeden vysoký německý úředník to komentoval, že
taková eurozóna by byla jako „pekelný stroj“.
I z toho důvodu probíhala během onoho dlouhého květnové-
ho víkendu krizová jednání, na nichž francouzský prezident Nico-
las Sarkozy, bledý jako pohřební rubáš, pověřil tehdejšího prezi-
denta Evropské centrální banky Jeana-Clauda Tricheta, aby – jako
francouzský občan – udělal vše, co je třeba. Maastrichtská smlouva
však poskytovala Evropské centrální bance, pokud jde o zajištění
monetární stability, mandát absolutní nezávislosti, podobný, jaký
má Bundesbank. Ve smlouvě byla i „doložka zapovídající finanční
pomoc“, která stanovovala, že žádná národní vláda eurozóny není
zodpovědná za dluhy jiné vlády. V neděli 9. května čelila Angela Mer-
kelová regionálním volbám v důležité spolkové zemi Severním Po-
rýní-Vestfálsku a veřejné mínění v Německu bylo významně proti
„dávání peněz Řecku“. Dokonce i proevropský liberální týdeník Die
Zeit se ptal: „Co se stane s našimi penězi?“
Skončilo to rozsáhlou finanční pomocí, která předstírala, že žád-
nou pomocí není. Ve snaze uklidnit Němce i další věřitelské země
267
ze severní Evropy byly její součástí tvrdé podmínky uvalené na Řec-

ko. Tyto podmínky, jimž se v Řecku říkalo stručně „memorandum“,
sepsala „trojka“, tedy Evropská komise, Evropská centrální banka
a Mezinárodní měnový fond. V rámci drakonického programu úspor
a reforem mělo Řecko radikálně snížit veřejné výdaje v oblastech, ja-
ko je zdravotnictví, školství a důchody. Větší část peněz ze „záchran-
ného programu“ mezitím odputovala ve formě splátek zahraničním
věřitelům, včetně německých, francouzských a dalších bank, které
je předtím v časech plenění rozpočtu nerozvážně Řecku napůjčo-
valy. „Dlužníkem nebuď a sám nepůjčuj,“ napomíná Shakespearův
Polonius. Jenže téměř veškeré útrapy s přizpůsobováním se dopa-
daly na nezodpovědné dlužníky z Jihu a téměř žádné na nezodpo-
vědné věřitele ze Severu.
Bylo to poprvé, avšak ne naposledy, kdy se evropští lídři sešli,
aby prohlásili, že euro je jednou provždy zachráněno. „Jestliže se
zhroutí euro, zhroutí se i Evropa,“ řekla Angela Merkelová. Zhrou-
tit se proto nesmělo.
V nedopečené a příliš velké měnové unii se nyní projevily všechny

problémy, které ekonomové už dlouho předpovídali, ale také další,
které předvídány nebyly. Eurozóna se podobně jako bankovní ma-
nažer se slabým srdcem a nadváhou potácela po doktorech a poho-
tovostních ordinacích. První akutní krize skončila v červenci 2012,
když Mario Draghi, který v čele Evropské centrální banky vystřídal
Tricheta, učinil slavné prohlášení, že banka pro zachování eura udě-
lá „cokoli, co bude potřeba“. Pacient přežil, avšak v chatrném zdra-
votním stavu. Potom přišla v roce 2015 druhá akutní mimořádná
událost související s Řeckem. Vleklost krizového stavu, či spíš jeho
nekonečné pokračování bylo děsivé i nudné zároveň.
Jak se mnozí z nás obávali, měnová unie, která měla Evropu po-
silovat i sjednocovat, ji ve skutečnosti oslabovala a rozdělovala. Tam,
kde se krátce po roce 2000 severní a jižní Evropa sbližovala, se teď
začala rozdělovat. Řecká ekonomika se zmenšila zhruba o čtvrtinu.
Zatímco v Německu bylo nezaměstnaných osm procent mladých lidí,
ve Španělsku a v Řecku mezi nimi dosahovala nezaměstnanost víc
268
než padesáti procent. Tam, kde si mladý Němec mohl být poměrně
jistý, že najde slušnou práci v hospodářství, které uvnitř eurozóny
vzkvétalo, si mladí Španělé, Portugalci a Řekové museli hledat práci
jako číšníci v Londýně nebo Berlíně.
Ohrožovalo to nejen životní šance, ale i život jako takový. Počát-
kem roku 2012 žil každý třetí Řek pod hranicí chudoby. Počet sebe-
vražd vzrostl mezi roky 2010 a 2013 o třetinu. Prudce klesla úroveň
lékařské péče. Zcela vyčerpaný doktor Theodoros Giannos, který
pracoval dvacet hodin denně a snažil se přes nedostatek všeho za-
chraňovat pacientům životy, dostal počátkem léta 2015 zprávu, že
jeho šestadvacetiletý syn Patrik si vzal život skokem pod vlak metra.
„Měl před sebou jen prázdno,“ řekl jednomu reportérovi mezi vzly-
ky. „To prázdno zbylo po budoucnosti, kterou nám vzali.“
Krize eurozóny odhalovala a zároveň i prohlubovala nejrůznější
napětí, která se uvnitř evropského systému vytvářela. Do věku globa-
lizovaného finančního kapitálu kráčela Evropská unie i všechny její
vlády v hrůze z „trhů“. Zasvěcený americký komentátor James Car-
ville vtipkoval, že kdyby mu někdo nabídl šanci na to, aby po smrti
znovu ožil, vrátil by se na svět jako trh s dluhopisy: „Každý by ze mě
měl strach.“ I trh s dluhopisy však mohlo americké ministerstvo fi-
nancí spolu s Federální rezervní (centrální) bankou zlikvidovat „šok
a děs“ budícím zásahem. Kdyby měla eurozóna společné minister-
stvo financí a centrální banku s větším mandátem, mohly dokázat
totéž. Eurozóna však byla jen trapný polotovar společné měny bez
společné státní pokladny.
Obchodníci s cennými papíry tak mohli klidně spekulovat proti
státním dluhopisům nejslabších členských států a rozpětí mezi nimi
a německými rozšiřovat. Když jsem ve chvíli, kdy trh zaútočil na ital-
ské státní dluhopisy, narazil na bývalého italského premiéra a poté
předsedu Evropské komise Romana Prodiho, zeptal jsem se ho, co
si o tom myslí. Dávno předtím mi v roce 2001 řekl, že euro projde
„všemi krizemi“, ale teď jen rozpřáhl náruč a řekl: „Zdá se, že v mé
zemi vládne lo spread.“ (Tak se v Itálii říkalo rozdílu mezi tím, za
kolik si bylo možno půjčit peníze v Itálii a za kolik v Německu, nebo
také mezi italskými a německými státními dluhopisy.)
269
Diktát trhů demokratickým zemím brzy poté vystřídal diktát

nevolených mezinárodních úředníků voleným vládám. Obecně to
byla vada technokratického liberalismu a konkrétně pak evropských
institucí. Vysoce vzdělaní lidé se často domnívají, že nejlepší formou
vlády by byla epistokracie: vláda lidí se znalostmi. Dokonale tento
postoj předvedl bývalý prezident Evropské komise Jean Rey v roce
1974, když byl konfrontován s pobuřujícím návrhem, že by Británie
mohla uspořádat referendum o členství v Evropském společenství:
Hluboce nesouhlasím se situací, kdy by o politice této velké ze-

mě měly rozhodovat ženy v domácnosti. O té by měli rozhodo-
vat kvalifikovaní lidé s informacemi.
A teď měli nevolení úředníci „trojky“ z Bruselu (Evropská komise),

Frankfurtu (Evropská centrální banka) a Washingtonu (Mezinárodní
měnový fond) posílat Řekům e-maily s instrukcemi, jak mají seškr-
tat penze a výdaje na zdravotnictví. Na schůzce v květnu 2010, které
jsem se zúčastnil, řekl Van Rompuy, že by řecká vláda potřebovala
„změnit kulturu a možná i řeckou společnost“. Jistě, byl to zásadní
úkol – avšak proč by zrovna on měl být ten, kdo má demokraticky
zvolené řecké vládě vykládat, jak si má počínat se svou vlastní kultu-
rou a společností? V následujícím roce pak evropské a mezinárodní
finanční instituce fakticky Řecko i Itálii donutily, aby odstranily své
premiéry, které nahradil bývalý viceprezident Evropské centrální
banky a bývalý evropský komisař.
To vše se dělo ve jménu prosazování „pravidel“, tedy charakte-
ristického německého ekonomického přístupu zakotveného v kon-
cepci eurozóny. Političtí stratégové tato pravidla ohýbali, přičemž
předstírali, že je dodržují. Mistrem v umění nenápadně reinterpre-
tovat pravidla byl v minulosti Mario Draghi – a právě o reinterpre-
taci šlo. Kdyby se smluvní závazky eurozóny dodržovaly do puntíku,
Řecko by se dostalo do platební neschopnosti a nákaza by se mohla
rozšířit i do dalších zemí. Z těchto kradmých změn pravidel však
neměl nikdo radost: zadlužený Jih kvůli přísným podmínkám, jež
mu byly vnuceny, věřitelský Sever pak proto, že se pravidla ohýbala.
270
Každopádně pravidla nebyla nikdy uplatňována nestranně. Třípro-

centní hranici rozpočtového deficitu překročilo Německo ve třech
po sobě jdoucích letech (2001–2003), ale dostalo za to jen pár přes
prsty. Rozhněvaný Řek musel nutně dojít k závěru, že pro silné pla-
tí jedno pravidlo a pro slabé zase jiné, stejně jako mocní Atéňané
během peloponéských válek v roce 416 před Kristem vnutili svou
vůli obyvatelům ostrova Mélos. V roli Atéňanů však teď byli Němci.
Otto von Bismarck řekl v roce 1878 německému parlamentu,
že právě sjednocené Německo by mělo usilovat o to, aby bylo „po-
ctivým vyjednavačem“, a nikoli „řídícím učitelem“ Evropy. V roce
2010 se však nedávno znovusjednocené Německo octlo v roli, před
kterou Bismarck varoval: právě v roli řídícího učitele Evropy. Mož-
ná bychom měli spíš říct řídící vychovatelky, protože ji ztělesňovala
Angela Merkelová; tato neobyčejná žena byla německou kancléřkou
v letech 2005–2021, tedy déle než Konrad Adenauer a jen o tři ro-
ky méně než Bismarck. Stále znovu opakovala svou vychovatelskou
metaforu, že každá země eurozóny si musí dělat své „domácí úkoly.“
Největší ironie spočívala ve vztahu mezi Německem a Fran-
cií, největším utrpením pak byl vztah mezi Německem a Řeckem.
V reakci na pád Berlínské zdi prosadil Francois Mitterrand projekt
evropské měnové unie, jehož cílem bylo zajistit, aby si Francie za-
chovala tváří v tvář sjednocenému Německu svou politickou moc.
Vzhledem k tomu, že nejsilnější stránkou Německa byly peníze, mě-
la měnová unie přesně opačné účinky. Francii v sedle neudržela, ale
naopak do něj vysadila Německo. Německo nebylo hegemonem celé
Evropské unie, avšak stalo se téměř hegemonem evropské monetár-
ní unie. Prodi to břitce komentoval, když řekl, že „madam (rozuměj
Merkelová) vše rozhodne a francouzský prezident pak uspořádá tis-
kovou konferenci, kde to rozhodnutí vysvětlí“. V Berlíně mi jednou
při večeři dva vysocí němečtí úředníci vyprávěli, jak se každé ráno
probouzejí s obavami, jak to zařídit, aby Francie pořád měla pocit,
že si je s Německem nadále rovná.
Dopad na vztahy mezi Německem a Řeckem byl ještě horší. Můj
spolubydlící ze studentského pobytu na bavorském venkově Giorgos
mi v roce 1974 vyprávěl, jak jeho strýc, kdysi komunistický partyzán,
271
nedokáže nikdy Němcům odpustit zvěrstva, která páchali v okupo-

vaném Řecku za druhé světové války. Giorgos už měl o Německu
pozitivnější představy, bez pochyby ovlivněné příjemnými zážitky
s bavorskými dívkami na místní diskotéce. Stále víc řeckých studentů
a dělníků proudilo na sever a německých investorů a turistů na jih,
zároveň se prokazovalo, že Německá spolková republika je stabil-
ní demokracie, přátelsky nakloněná demokratickým zemím v jižní
Evropě, a posléze obě země jako sobě rovné zasedly v Evropské unii.
Vzájemné postoje se postupem času měnily k lepšímu.
Pak vypukla krize eura a ty nejhorší stereotypy se prakticky
přes noc vrátily. Merkelová i její nekompromisní ministr financí
Wolfgang Schäuble měli na řeckých plakátech přimalované háko-
vé kříže, zatímco Řekové v Německu byli pranýřování jako povaleči
a „podvodníci“. „Prodejte své ostrovy, řečtí bankrotáři,“ ječel nej-
čtenější německý bulvární deník Bild, „a Akropoli k tomu přidejte.“
Byl by to dost nešťastný vývoj, i kdyby Německo a další věřitel-
ské země ze severu Evropy naordinovaly řeckému hospodářství tu
nejlepší ozdravnou kúru. Extrémně tvrdé úsporné škrty však byly
kontraproduktivní a hospodářské oživení Řecka bylo proto ještě
obtížnější. Na podzim roku 2012 jsem předsedal diskusi Schäu-
bleho, jehož osobní odvahu a evropské nasazení jsem obdivoval,
s publikem, v němž seděla i viceguvernérka Řecké národní ban-
ky Eleni Louri-Dendrinouová. Zeptala se ho, jak jako ekonom od-
borně hodnotí extrémně tvrdá úsporná opatření, jež řeckou eko-
nomii stahují do sestupné spirály. Schäuble odpověděl, že se jeho
hodnocení o ekonomii příliš neopírá, ale že věří v poctivost, právo
a politickou vůli.
Šlo však o hlubší problém, než byl chybný ekonomický úsudek
jednotlivých německých lídrů. Byl to spíše střet demokracie jednoho
národa s demokracií národa jiného. Přál bych si, aby tehdy Schäu-
ble zaujal pragmatičtější a ekonomicky osvícenější přístup. Také aby
Merkelová od samého počátku dávala najevo, že Německo pro zá-
chranu eura udělá, „cokoli bude v našich silách“, a nedovolila, aby se
v mínění německé veřejnosti zabydlel narativ o jižním parazitová-
ní na severních ctnostech. Pak by ono „cokoli“ mohlo být podstatně
272
méně tvrdé, protože trhy by pochopily, kdo je pánem. Jsem si jistý,

že Helmut Kohl by právě tohle udělal – ostatně z vozíku, na který
byl ve svých osmdesáti letech upoután, Merkelovou právě za to, že
to neudělala, jen pár dnů před bruselským summitem v květnu 2010
pokáral. Nelze však pochybovat, že se nechala vést vůlí svých občanů,
vyjádřenou ve volbách, podobných těm, které proběhly v Severním
Porýní-Vestfálsku, v hlasování v parlamentu i v průzkumech veřej-
ného mínění, a posílenou intervencemi dvou nejrespektovanějších
institucí v zemi, Bundesbanky a Ústavního soudu.
„Německý Bundestag dnes rozhodne o osudu Řecka,“ slyšel v ro-
ce 2012 sociolog Ulrich Beck hlasatele německého rozhlasu. Parla-
ment jedné demokratické země rozhodne o osudu jiné demokratické
země. Právě v tom se skrývalo jádro pudla: oddělené byly politické
strategie, které byly už evropské, a politika, která ještě pořád zůstá-
vala národní. Logické řešení bylo nasnadě: i politika musí být evrop-
ská. „Nemůžeme mít měnovou unii bez nějaké formy hospodářské
a politické unie,“ řekl v roce 2010 Van Rompuy. O deset let později
však byla Evropa k opravdové hospodářské unii blíž jen o krůček,
natož aby se přiblížila k plnohodnotné unii politické. Většina Evro-
panů byla proti a demokratická Evropa stvořená nedemokratickými
prostředky by byla protimluv. Evropské národy si nepřály Spojené
státy evropské dokonce ani v opojných měsících po pádu Berlínské
zdi, kdy byl nastolen kurz k měnové unii bez unie hospodářské a po-
litické, a dnes si to přejí ještě méně.
Takto se Schäuble v roce 2019 ohlížel zpět:
Větší kroky k integraci jsme měli podniknout už dřív, a proto-

že se nám dnes nedaří členské státy přesvědčit, aby se do nich
pustily, jsou nyní nedosažitelné.
Logika záchrany eurozóny však tlačila členské státy nejen k pouhé

bankovní unii, ale i k prvkům unie fiskální, tedy k něčemu, co je já-
drem politických témat, jako je zdanění a veřejné výdaje. Pro Koh-
la byla měnová unie prostředkem, jak dosáhnout politické unie; teď
však byly kroky k politické unii zdůvodňovány nutností zajistit unii
273
měnovou. V Maastrichtu byl kůň zapřažen za vůz a ten teď stahoval

koně dolů po silnici, na kterou se mu moc nechtělo.
Koncem roku 2010 se zdály být jasné dvě věci: rozpad eurozó-
ny byl nepravděpodobný a stejně nepravděpodobné bylo, že dojde
k nějakému dalšímu zásadnímu kroku ve stylu Maastrichtu k úplné
hospodářské a politické unii. Stejně jako kdysi Svatá říše římská bu-
de muset eurozóna existovat v prostředí „kompromisů a vytáček“.
Z eura se stala silná a stabilní globální rezervní měna, která zastí-
nila jeny i libry. Byl to velký úspěch, avšak hodně drahý.
Střet impérií
V březnu 1994 jsem v Petrohradu ospale posedával na jakési konfe-

renci, když mě rázem probral malý, udělaný chlapík s nepříjemným,
trochu krysím obličejem – zjevně jeden z poskoků starosty města.
Nesmíme zapomínat, pronášel, že za hranicemi Ruské federace leží
území, „která historicky vždy náležela Rusku“, a zmínil Krym. Mimo
svou vlast a Rusko se tam octlo na pětadvacet milionů Rusů a povin-
ností Ruska je postarat se o ně. Mezinárodní společenství musí tyto
oprávněné zájmy ruského státu a „velkého ruského národa“ uznat.
O dvacet let později v březnu 2014 stál tento muž v Kremlu před
nadšeným publikem a oslavoval připojení Krymu, který byl právě ná-
silně odtržen od Ukrajiny, k Rusku. „V srdcích i myslích lidí,“ říkal Vla-
dimir Putin, „byl Krym vždy neoddělitelnou součástí Ruska.“ V roce
1954 ho Nikita Chruščov nepochopitelně daroval Ukrajině. Obyvate-
lé Krymu patřili k milionům lidí, kteří po rozpadu Sovětského svazu
večer ulehli do postele v jedné zemi a ráno se probudili v jiné,

přes noc se stali etnickou menšinou v některé bývalé svazové
republice, zatímco ruský národ se stal jednou z největších, ne-li
největší etnickou skupinou na světe, kterou rozdělovaly hranice.
274
Jak Putin později slyšel, obyvatelé Krymu „říkají, že si s nimi

v roce 1991 házeli jako s pytlem brambor. S tím se nedá než souhlasit.“
Násilným zabráním Krymu Putinovo Rusko porušilo nejzásad-
nější z principů liberálního uspořádání Evropy po roce 1945: me-
zinárodní hranice by měly být měněny pouze mírovým způsobem
a se souhlasem všech zúčastněných států. Putin toto tabu poprvé
porušil v roce 2008, když poslal své jednotky na gruzínská území
Jižní Osetie a Abcházie, když to však zopakoval a uchvátil Krym,
mělo to větší a rozsáhlejší důsledky. Znamenalo to návrat ke staré
politice síly z doby před rokem 1945. Akce z roku 2014 připomněla
svět z roku 1914.
Putin sice prohlašoval, že Krym „byl vždy součástí Ruska“, ale
ve skutečnosti se jí stal až v roce 1783, kdy bylo toto původně tatarské
území Ruskem anektováno za vlády carevny Kateřiny Veliké, a ten-
to stav trval do bolševické revoluce v roce 1917. Od ukončení ruské
občanské války do roku 1954 byl Krym součástí Sovětského svazu
jako autonomní sovětská socialistická republika, poté ho Chruščov
dal Ukrajinské sovětské socialistické republice, rovněž součásti So-
větského svazu. Pokud by dějiny měly ospravedlňovat „navrácení“
Krymu Ukrajinou Rusku, stejně by mohly ospravedlňovat „navrá-
cení“ Slezska – jehož větší část ovládali mezi roky 1742 a 1945 Něm-
ci – dnešním Polskem dnešnímu Německu.
Putinovy postimperiální tužby byly zřetelné, už když jsem se
s ním poprvé setkal v roce 1994, dávno před prvním rozšířením
NATO směrem na východ, které se týkalo Polska, České republi-
ky a Maďarska. Muselo se toho však ještě hodně odehrát, než získal
příležitost i prostředky svou vůli prosadit. Nejprve se musel zdán-
livě bezvýznamný náměstek starosty Petrohradu vyšvihnout naho-
ru, stát se v létě 1999 Jelcinovým premiérem a o rok později jím být
vybrán jako nástupce v úřadu prezidenta. Jelcin zvažoval několik
alternativních kandidátů včetně Borise Němcova, který se později
stal hlasitým Putinovým kritikem, a byl proto zavražděn. Po hos-
podářském krachu Ruska v roce 1998 se však Jelcin definitivně roz-
hodl pro Putina, který přicházel z bezpečnostního aparátu a mohl
mu zajistit imunitu před trestním stíháním. Nepochybně existovaly
275
i hlubší síly, které Rusko tlačily ke konfrontaci se Západem, ale ev-

ropské dějiny počátku jedenadvacátého století mohly vypadat jinak,
kdyby volba nemocného a nevyzpytatelného Jelcina padla na Něm-
cova. Podvakrát v průběhu našich časů, nejprve v případě Gorbačo-
va a posléze i Putina, Rusko demonstrovalo, jak důležitou roli může
hrát v historii jednotlivec.
V prosinci 1999, jen krátce předtím, než se stal prezidentem,
deklaroval Putin své ideologické východisko v dokumentu o 5000 slo-
vech, který se stal známý pod názvem Rusko na přelomu tisíciletí.
Proti univerzálním hodnotám, jako jsou individuální svobody, nic
nenamítal, avšak Rusové se podle něho musejí vrátit ke svým základ-
ním historickým hodnotám, jimiž jsou vlastenectví, kolektivismus,
solidarita a silný stát. Byla to jeho „idea Ruska“. Osudem Ruska vždy
bylo být velmocí a reprezentovat všechny Rusy. V prvních letech pre-
zidentského působení Putin udržoval se Západem relativně dobré
vztahy. Prezident George W. Bush ho vítal jako „silného spojence ve
válce proti teroru“ – k čemuž se Putin, jehož vlastnímu mocenské-
mu vzestupu dodala obrovský impulz brutálně vedená válka v Če-
čensku, rád přihlásil. Nový ruský vůdce se zaměřil na upevňování
moci doma a vymaňování země z područí Mezinárodního měnové-
ho fondu a západních bank. Těšilo ho uznání, kterého se Rusku do-
stalo tím, že byly zařazeno do skupiny států G8. Zároveň však jeho
hněv vůči Západu pozvolna narůstal.
Bombardování Bělehradu letadly NATO ho rozzuřilo stejně ja-
ko způsob, kterým Západ odtrhl Kosovo od Srbska. Invazi do Iráku
v roce 2003 považoval za další důkaz toho, že Spojené státy se tam
rozhodly násilím změnit režim. Potom přišla druhá vlna rozšiřová-
ní NATO na východ v roce 2004, kdy se jeho členy staly baltské stá-
ty Litva, Lotyšsko a Estonsko. V době, kdy byl v osmdesátých letech
minulého století důstojníkem KGB v Drážďanech, byly tyto země
ještě pořád součástí Sovětského s vazu. Ruskému federálnímu shro-
máždění v roce 2005 řekl, že rozpad Sovětského svazu byl „největší
geopolitickou katastrofou století“.
Poslední kapkou byla oranžová revoluce na Ukrajině v zimě
2004, která začala jako protest proti výsledkům prezidentských voleb
276
zfalšovaných ve prospěch proruského kandidáta Viktora Janukovy-

če. Putin s konspirační mentalitou důstojníka KGB věřil, že takové
lidové protesty musejí tajně inscenovat západní mocnosti, a stejně
jako za revolucí růží předcházejícího roku v Gruzii viděl tajný vliv
Washingtonu. Podněcováním těchto „barevných revolucí“ teď Zá-
pad vstupoval přímo do ruské předzahrádky. Putin trval na tom, že
Ukrajina je „uměle vytvořená země“, která vždy byla součástí russ
kogo mira, ruského světa.
Dorazil jsem do Kyjeva v neděli 5. prosince 2004 a na první
stránce svého zápisníku mám zaznamenaný poněkud odlišný pohled:
Skoro o pětadvacet let později. Další hlavní město východní Ev-

ropy. Další revoluční hnutí obnovy. Teď už opravdová východní
Evropa, už ne „střední“.
Skoro o pětadvacet let později znamenalo čas, který uplynul od pol-

ských stávek, z nichž se zrodila Solidarita. Pro mě to byl další příklad
pokojného, sebeomezujícího typu revoluce, který se poprvé objevil
roce 1980 a triumfoval v roce 1989. Oranžovou revoluci jsem umís-
til do pokračujícího příběhu mířícího k ucelené a svobodné Evro-
pě, jako most ke svobodnějšímu světu. Stále jsem věřil, že dějiny se
vydaly stejným směrem jako my.
Dal jsem se do řeči s lidmi, kteří v teplotě -10º C tábořili v roz-
lehlém „stanovém městečku“ na Majdanu. Dělník jménem Vova mi
řekl, že jakmile se před měsícem doslechl o protestu proti zfalšova-
nému výsledku prezidentských voleb, vydal se na cestu do Kyjeva.
Chtěl po něm někdo, aby se sem vydal?
„Má země mě povolala.“
A někdo jiný?
„Mé svědomí.“
A zdvihl obě mohutné svalnaté ruce vzhůru, prsty na každé
vztyčené ve znamení V jako vítězství.
Zjistil jsem, že někteří ze studentských vůdců byli vyškolení
veterány starších východoevropských hnutí občanského odporu,
zejména srbským Otporem, který se podílel na svržení Slobodana
277
Miloševiče v roce 2000. Když jsem však naslouchal dalším lidem –

inženýrovi, který v pracovní dny monitoroval úroveň radiace na
místě katastrofy jaderné elektrárny v Černobylu, majitelce salonu
krásy v provinčním městečku, provozovateli cestovní agentury v Kar-
patech – neměl jsem nejmenší pochyby, že jde o autentický lidový
protest proti korupci, klientelismu a gangsterismu, které zemi su-
žovaly od chvíle, kdy v roce 1991 získala svou křehkou nezávislost.
S mým někdejším doktorandem Timothym Snyderem, který
se později stal jedním z nejuznávanějších odborníků na východní
Evropu své generace, jsme zkoumali jaké vnější vlivy na obě strany
působily. Některé západní země, včetně Spojených států, i aktivistič-
tí filantropové, jako je George Soros, poskytovali finanční prostřed-
ky i expertní poradenství části těch, z nichž se stali „oranžoví revo-
lucionáři“. Rozsah financování i expertní podpory, které proudily
z Ruska na pomoc kampani Viktora Janukovyče, kandidáta podpo-
rovaného Moskvou, to však překonával. Přestože se projevoval vliv
obou stran, oranžová revoluce byla made in Ukraine.
Od roku 2005 se ručička na ciferníku vývoje začala stáčet směrem

k čelní konfrontaci Putinova Ruska se Západem. Bylo by to možné
označit za další střet impérií na věčně sporných hranicích ve vý-
chodní Evropě, tentokrát však šlo o jiná impéria než ta v minulosti –
a také se obě od sebe lišila. Západ v tomto prostředí nebyl jediným
a koherentním geopolitickým hráčem. Na bukurešťském summitu
NATO v roce 2008 prosazovala administrativa George W. Bushe „ak
ční plán členství“ pro Ukrajinu a Gruzii, avšak Francie a Německo
se postavily zásadně proti. Důsledkem osudového kompromisu by-
la v závěrečném komuniké formulace, že „tyto země se stanou čle-
ny NATO“, ale bez uvedení jakýkoli významnějších kroků, které by
k tomu vedly. Oběma světům to přineslo to nejhorší možné: Putinův
pocit ohrožení se zvýšil, aniž byla Ukrajině zajištěna bezpečnost.
Pokud jde o EU, je to nejzdráhavější impérium v dějinách. Mno-
zí Evropané vůbec odmítali o EU jako o impériu uvažovat, příliš si
impérium spojovali s nátlakem koloniálního vládnutí. Je-li však im-
périum systémem nadnárodních zákonů, autority a moci, pak je EU
278
stejně impériem jako Svatá říše římská. Někdy je na věci lépe vidět
zvenčí. Dmytro Kuleba, který byl postupně ukrajinským velvyslan-
cem u EU, ministrem pro Evropu a ministrem zahraničí, popisoval
Evropskou unii jako „první pokus vybudovat liberální impérium“,
a stavěl to do protikladu k Putinově snaze silou obnovit ruské kolo-
niální impérium. Vysvětloval to takto:
Chápu, že lidem se slovo impérium nelíbí, ale tak se to v his-

torii prostě píše. Jde o to prokázat, že rozdílné věci podobného
rozsahu lze budovat na rozdílných principech: na liberalismu,
demokracii a respektu k lidským právům, a nikoli na principu
vnucování své vůle ostatním.
V souvislosti s rozšiřováním Unie na východ v roce 2004 a 2007 vy-

tvořil Brusel takzvané Východní partnerství, jehož součástí jsou také
Ukrajina, Gruzie, Bělorusko a Moldavsko. Někteří Evropané, zejmé-
na ve Švédsku, v Polsku a v pobaltských zemích, v tom spatřovali
odrazový můstek pro členství těchto zemí v EU. Nepochybně právě
tohle si přáli Ukrajinci, mezi nimiž jsem stál na mrazivém Majdanu,
když mávali evropskými vlajkami. Buráceli na souhlas, když Viktor
Juščenko, jejich prezidentský kandidát s obličejem strašlivě roz-
brázděným jizvami, které mu zbyly po pokusu otrávit ho, prohlásil:
„Jsem si jistý, že nás svět přijme jako civilizovaný evropský národ.“
Mnozí lídři zemí západní a jižní Evropy naopak chápali Východ-
ní partnerství jako dlouhodobou alternativu členství, nebo přinejlep-
ším jako něco na způsob slavné čekárny, kterou Francois Mitterrand
hodlal zřídit pro země, jako bylo Polsko a Maďarsko, v rámci svého
projektu Evropské konfederace. Když jsem na tehdejšího předsedu
Evropské komise Josého Manuela Barrosa naléhal, aby veřejně pro-
hlásil, že přáním Evropské unie je jednoho dne členství Ukrajiny,
odpověděl mi: „Kdybych to udělal, vzápětí by mě dvě největší člen-
ské země zpražily.“ (Měl na mysli Francii a Německo.)
Putinovo Rusko se naopak stalo revizionistickou velmocí. Chtě-
lo opět ovládat území, která kdysi patřila do jeho impéria, chtělo
svůj „ruský svět“ a bylo k tomu připraveno použít všech prostřed-
ků. V reakci na oranžovou revoluci zřídil Putin ministerstvo, které
279
se mělo starat o prosazování ruského vlivu v „blízkém zahraničí“.

S „politickým technologem“ v čele – což je ruská verze spin doktora,
politického propagandisty – a s úplnou škálou technik, ve srovnání
s nimiž je západní ovlivňování politického mínění noblesní partií
bridže. Kritici, kteří jedli vtipnou kaši, je začali nazývat GONGOS, což
je anglická zkratka pro vládou zřízené nevládní organizace (govern
ment-organised non-governmental organisations). Krátké hlášky,
příběhy pro média, stranicky zbarvené rozhlasové a televizní vysí-
lání, „alternativní fakta“, utajené financování, společenská hnutí –
cokoli Západ zkusil, oni dělali líp.
Ruský prezident oznámil svou konfrontaci se Západem na Mni-
chovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007, kde také odsoudil
„unipolární“ model světa, jemuž vládnou Spojené státy. Další kro-
ky přišly hned následujícího roku. Když Západ dokázal připravit
Srbsko o Kosovo a napadnout Irák bez výslovného souhlasu OSN,
pak Putin může připravit Gruzii o Jižní Osetii a Abcházii. A prošlo
mu to. Ruští představitelé řekli přední britsko-americké specialist-
ce Fioně Hillové, že v srpnu 2008, kdy Putin zvažoval zabrání Jižní
Osetie a Abcházie, počítali s tím, že NATO možná vojensky zarea-
guje. K ničemu takovému však nedošlo. Francouzský prezident Sar-
kozy zprostředkoval příměří, přičemž zčásti obvinil impulzivního
gruzínského prezidenta, že vojenské akce zahájil vlastně on. Žádná
ráznější rekce ze Západu nepřišla, dokonce ani ekonomické sank-
ce vůči ruským představitelům a úředním činitelům. Pozastavení
činnosti Rady NATO-Rusko pro Putina rozhodně strašlivou ranou
nebylo. A vzápětí přišla Obamova administrativa s „resetem“ rus-
ko-amerických vztahů.
V průběhu příštích pěti let lze v Putinově chování pozorovat
stoupající pocit jak ohrožení, tak příležitosti, strach ze Západu, ale
také opovržení Západem. Když v letech 2011 a 2012 sledoval arab-
ské jaro a mohutné opoziční demonstrace v největších ruských měs-
tech, obával se, že Západem zosnované a řízené „barevné revoluce“
směřují proti němu. Jenže Západ zápasil s dopady finanční krize, ze
které profitovaly autoritářské státy, jako je Čína, a zdálo se, že širší
globální „vzájemný poměr sil“ se mění ve prospěch Ruska. Možná
280
že dějiny se v tu dobu ubíraly stejným směrem jako Putinovy plány.

Když se Sýrie propadla do strašlivé občanské války, kterou neměly
pod kontrolou Spojené státy ani Evropa, nasadil tam své vojenské
síly, aby zvrátily vývoj na stranu prezidenta Bašára Asada, a tak se
stal pro všechna následující mezinárodní jednání nepostradatel-
ným. Bombardováním se propracoval rovnou do čela stolu, u kte-
rého mírotvorci jednali.
Jenže pořád tu byla ta otravná postmoderní říše zvaná EU. S cí-
lem uplatňovat bruselským byrokraticko-regulatorním způsobem
vágní politický mandát Východního partnerství nabídla EU v roce
2013 Ukrajině návrh asociační dohody, jejíž součástí byly významné
obchodní a investiční výhody. Jen málokdo se v Bruselu vážně za-
mýšlel nad geopolitickými souvislostmi, natož aby se připravoval
na důraznou ruskou reakci. Jestliže Moskva dřív viděla rozdíl me-
zi vojenskou aliancí NATO v čele s USA a měkčí, civilní EU, od této
chvíle nebylo pro Putina přijatelné ani jedno. Kyjev si musel vybrat
mezi Evropskou unií a jeho Euroasijskou ekonomickou unií: EU, ne-
bo EEU. Prezident Viktor Janukovyč, zvolený v roce 2010 v poměr-
ně svobodných a spravedlivých volbách poté, co se administrativa
hrdiny oranžové revoluce Viktora Juščenka propadla do korupčního
chaosu, slíbil, že podepíše asociační dohodu s EU. Když mu Mosk-
va pohrozila silným klackem a nabídla velkou mrkev, na poslední
chvíli od slibu ustoupil.
Stalo se však něco neočekávaného. Ukrajinci znovu zaplavili
Majdan a trvali na tom, že země má dál držet svůj evropský kurz.
Tentokrát svůj masový protest pojmenovali „Euromajdan“. Byl to de-
set let po oranžové revoluci z roku 2004 druhý ukrajinský pokus o mí-
rumilovnou revoluci. Její stoupenci ji nazvali „revoluce důstojnosti“.
Putin se zpočátku domníval, že si Janukovyčovým prostřednic-
tvím udrží vliv na celou Ukrajinu. To byl plán A. Utajené zpravodaj-
ské, vojenské a další přípravy na obsazení Krymu už probíhaly, ale
podle Putinových slov se pro plán B konečně a definitivně rozhodl,
až když 23. února 2014 Janukovyč uprchl z Kyjeva. Po anexi Krymu
Putinova popularita doma v Rusku prudce vylétla vzhůru a pomohla
mu v roce 2018 počtvrté vyhrát prezidentské volby.
281
Na rozdíl od Gruzie v roce 2008 tohle Západ k reakci vyprovo-

kovalo. Rusko bylo vyloučeno ze skupiny G8, ze které se opět stala
původní G7, tvořená průmyslovými demokraciemi. NATO rozmís-
tilo v Polsku a v pobaltských státech malé rotující bojové skupiny
složené z vojáků více národností, přičemž poněkud lstivě tvrdilo, že
tím neporušuje závazek ze Zakládajícího aktu NATO-Rusko z roku
1997 vyhnout se „dalšímu trvalému rozmístění významných bojo-
vých sil“, a realističtěji konstatovalo, že chování Ruska zcela změni-
lo bezpečnostní kontext. EU i Spojené státy uvalily na Putinův re-
žim hospodářské sankce. Německo, už dřív silně závislé na ruských
energetických dodávkách, přesto pokračovalo ve stavbě plynovodu
Nord Stream 2, který obchází Ukrajinu i Polsko a přivádí ruský plyn
přímo do Německa. V čele představenstva firmy byl bývalý německý
kancléř Gerhard Schröder, teď Putinův přítel, a výkonným ředite-
lem byl bývalý důstojník Stasi Matthias Warnig.
Mezitím se Putin přesunul z Krymu do rozsáhlých oblastí již-
ní a východní Ukrajiny, které označil za Novorusko, tedy termínem
odkazujícím zpět do kolonialistické éry za Kateřiny Veliké. Bojovní-
ky separatistů na Donbasu Rusko nejen zásobovalo a vyzbrojilo, ale
také jim veleli příslušníci speciálních sil a ruští polovojenští dobro-
druhové. Když se ukrajinským silám podařilo podniknout úspěš-
nou protiofenzivu, poslal Putin své jednotky, aby Ukrajince zatlačily
zpět. Během návštěvy v Kyjevě v roce 2015 jsem potkával dobrovol-
níky cinkající kasičkami sbírky na podporu ukrajinské armády a víc
než milionu vnitřních uprchlíků. Byla to země ve válečném stavu.
Ozbrojený konflikt nízké intenzity probíhal na východní Ukrajině
osm let. Do konce roku 2021 si vyžádal víc než 14 000 životů. Ev-
ropští představitelé však nadále bezstarostně mluvili o „sedmdesáti
letech míru v Evropě“.
Putinovo Rusko se stalo nebezpečné nejen pro bezprostřední sou-

sedy, ale pro všechny demokracie Evropy a Severní Ameriky. Když
v neděli 17. července 2014 prázdninoví cestovatelé nastupovali v Am-
sterodamu na palubu letu Malaysia Airlines MH17 mířícího do Kuala
Lumpuru, byly východoevropské země, které mělo letadlo přelétat,
282
to poslední, co měli na mysli. Pak ale někde v prostoru východní

Ukrajiny povstalci pod ruským velením nejspíš mylně usoudili, že
ta věc vysoko na obloze je nepřátelský letoun. Raketa, kterou odpáli-
li z ruského raketometu Buk, rozervala stroj na lince MH17 na kusy
a všichni jeho nevinní pasažéři přišli o život. Když v roce 2018 ruš-
tí agenti v anglickém městě Salisbury, slavném díky tamní kated-
rále, otrávili ruského exšpiona a jeho dceru nervovým jedem novi-
čok, zemřela také britská občanka Dawn Sturgessová a policejnímu
seržantovi Nicku Baileyovi jed natolik poškodil zdraví, že následky
ponese celý život. Oba se dostali do kontaktu s jedem náhodou. Ty
východoevropské země zas tak úplně daleko nejsou.
Zkorumpovanou a chaotickou ukrajinskou politiku mohli oby-
vatelé západní Evropy považovat za jakýsi východoevropský svéráz.
Jenže pak se ukázalo, že Moskva v západní Evropě aktivně podpo-
ruje krajně pravicové populistické strany a rozsévá dezinformace
jak v médiích, jako je televize Russia Today, tak pomocí falešných
účtů na sociálních sítích. I když geopolitická orientace, ke které se
Putin hlásil, byla obecně „euroasijská“, jeho podporovatelé neváhali
tvrdit, že představuje tu lepší Evropu – vlasteneckou, křesťanskou,
bojovnou, dravou, heterosexuální, plodící potomstvo – oproti Ev-
ropě dekadentní, postnárodní, multikulturní, podporující LGBTQ,
vítající muslimy, pacifistické, jakou představuje EU. Komentář Tsar-
grad.tv soudí, že „největším nepřítelem Evropy je dnes Evropská
unie – a stále víc Západoevropanů si to uvědomuje“. Nacionalističtí
populisté od Viktora Orbána v Maďarsku po Marine Le Penovou ve
Francii tuto putinovskou verzi Evropy vítají. Italský populista Matteo
Salvini si Putina nemůže vynachválit a nosí tričko s jeho portrétem.
Američané se mohli domnívat, že jde jen o evropskou záležitost,
ale pak se ukázalo, že se Rusko v skrytu snažilo ovlivnit americké
prezidentské volby ve prospěch Donalda Trumpa a využívalo k to-
mu vlivových agentů, rozsáhlých dezinformací na sociálních sítích
a hacknutých e-mailů kampaně Demokratické strany. Když počát-
kem léta 2021 motoristé na východním pobřeží Spojených států tr-
čeli ve frontách u benzínových pump, byly důvodem kybernetické
útoky na americké ropovody vedené téměř jistě z Ruska.
283
Byli jsme varováni, a to opakovaně od roku 2008 a nejsilněji po

roce 2014. Přesto se Evropa i celý transatlantický Západ probudi-
ly a plně si uvědomily, jak velkou hrozbu pro všechny Vladimir Pu-
tin představuje, až když v únoru 2022 vpadl s plným nasazením na
Ukrajinu.
Charlie Hebdo
Debata v Guardianu trvala celý den. Byl čtvrtek 8. ledna 2015 a dopo-
ledne den předtím byli islamistickými extremisty zavražděni novi-
náři francouzského časopisu Charlie Hebdo. Vrazi to nazvali odpla-
tou za to, že časopis tiskl satirické kresby zesměšňující Mohameda.
Když odcházeli z krví zbrocené pařížské redakce, provolávali: „Po-
mstili jsme proroka Mohameda!“ Redakce a spolupracovníci přední-
ho britského levicově liberálního deníku se teď snažili najít odpověď
na otázku, jestli by neměli některé kresby přetisknout.
Argumentoval jsem, že by se to mělo udělat. Ať už se nám ty ne-
pochybně urážlivé kresby líbí, nebo ne, bez pochyby z nich teď byla
zpráva na titulní stranu. Čtenáři by měli dostat příležitost utvořit si
na ně vlastní názor. Jejich symbolickým opakovaným zveřejněním
by Guardian manifestoval solidaritu se zavražděnými francouzský-
mi novináři a s jejich kolegy, kteří přežili. A především bychom da-
li najevo, že násilné zastrašování k úspěchu nevede. Od roku 1989,
kdy byla vyhlášena fatva na Salmana Rushdieho, jsme se potýka-
li s čímsi, co jsem ve své práci o svobodě projevu pojmenoval jako
„vrahovo veto“. Zní takto: „Pokud to řekneš, nakreslíš, napíšeš ne-
bo zveřejníš, budeš zabit.“ Museli jsme názorně předvést, že tohle
veto se neprosadí.
Uvedl jsem tyto argumenty na internetu a vyhlásil výzvu k „týd-
nu solidarity“, během něhož by široké spektrum novin, vysílacích spo-
lečností a bloggerů kresby z Charlie Hebdo znovu publikovalo – nejen
284
ty Mohamedovy, ale i karikatury šokující stejně Židy i křesťany –

a doprovázelo by je vysvětlení, proč jsou teď otiskovány znovu. Bez-
pečí by bylo zaručeno jejich počtem. Kdyby kresby přetiskly jen jedny
či dvoje noviny, mohly by se stát terčem násilných útoků. Má výzva
vyšla ve spoustě novin od El Paísu i La Repubblicy po Gazetu Wyborc
zu a The Hindu. Totálně však pohořela. Editoři se mučili pochybami,
zda kresby zveřejnit. Šéfredaktor The New York Times Dean Baquet
řekl, že strávil „půl dne“ zvažováním, zda ano, či ne. Nakonec pak
každá redakce jednala po svém: některé kresby přetiskly, jiné nikoli.
Vzhledem k tom, jak vysoká panuje v mediálním byznysu kon-
kurence, jsem to měl lépe odhadnout. V tom, že je třeba kolektiv-
ní akce, jsem se však nemýlil. Šéfredaktor Independentu vysvětlil
své rozhodnutí neřídit se vlastním instinktivním přáním kresby
přetisknout takto: „Myslím, že by bylo příliš riskantní rozhodnout
se jednostranně, že budeme jediné noviny v Británii, které do to-
ho půjdou a kresby publikují.“ Den potom, co deník Hamburger
Morgenpost přetiskl některé kresby sám, hodil někdo do redakce
zápalnou bombu.
Deník Guardian se rozhodl původní kresby nepřetisknout. Jeho
dlouholetý šéfredaktor Alan Rusbridger argumentoval tím, že im-
perativ solidarity by nás neměl donutit odchýlit se od vlastních re-
dakčních standardů vkusu a slušnosti. Už to samo by bylo vítězstvím
atentátníků. Nejvíc zarážel postoj listu Jyllands-Posten, který v roce
2005 otiskl kresby později známé jako „dánské karikatury“. Zatímco
několik dánských novin kresby Charlie Hebdo přetisklo, Jyllands-Po
sten tak neučinil s odvoláním na svou „výjimečnou situaci“ a obavy
o bezpečnost zaměstnanců. Redaktor, který si v roce 2005 objednal
ony původní karikatury, Flemming Rose, řekl BBC: „Ustoupili jsme.
Násilí zabírá. Někdy je meč mocnější než pero.“
Mezitím se po světě sociálních médií začal šířit hashtag #JeSu-
isCharlie (Jsem Charlie). Okamžitě jsem ho použil. Následující nedě-
li hlásaly v Paříži „Je Suis Charlie“ tisíce doma vyrobených plakátů
v rukou účastníků obrovské demonstrace, která záměrně symbolic-
ky začala na náměstí Republiky. V sázce byly hodnoty Francouzské
republiky. K francouzským představitelům v čele demonstrace se
285
připojila německá kancléřka Angela Merkelová, britský premiér Da-

vid Cameron, předseda izraelské vlády Benjamin Netanjahu a také
jordánský král Abdulláh II.
O týden později se na titulní stránce nového vydání Charlie Heb
do objevil plačící Mohamed s textem „Je Suis Charlie“. Nad jeho hla-
vou stála slova „Tout Est Pardonné“ (Vše odpuštěno). Muž, který to
nakreslil, jeden z mála přeživších pravidelných kreslířů časopisu,
Renald Luzier, na dojemné tiskové konferenci prozradil, že když ta
slova dopsal, rozplakal se taky. „Kdyby nic jiného, zase jsme tu bl-
bou titulní stránku měli. Nebyla to titulní stránka, kterou by po nás
chtěli teroristé, protože na ní žádní nejsou. Je tam jen muž, který
pláče. Muž jménem Mohamed.“
Guardian obrázek přetiskl na internetu s upozorněním, že ně-
kteří čtenáři by ho mohli považovat za urážlivý. Na sociálních sítích
se mezitím objevil otravný malý protihashtag #JeNeSuisPasCharlie
(Nejsem Charlie). O pár let později by se dala texty interpretující-
mi či zpochybňujícími význam těch zjevně si oponujících vět „Jsem
Charlie“ a „Nejsem Charlie“ zaplnit menší knihovna.
Co se stalo v „Charlie Hebdo“, nebyl pouze extrémní případ a oje-
dinělá událost. V roce 2006 časopis přetiskl dánské karikatury, v roce
2011 někdo hodil do redakce zápalnou bombu a kresby zesměšňující
Mohameda v něm vyšly o rok později. Na jedné z nich byla zobraze-
na svatá postava všech muslimů zezadu, nahá a na všech čtyřech,
s visícími varlaty a penisem a s hvězdou nad řitním otvorem, to vše
s textem „Zrodila se hvězda!“. Novoroční číslo časopisu v roce 2015,
které se ještě všude povalovalo, když atentátníci vnikli na poradu re-
dakce, mělo na obálce kresbu vousatého džihádisty se samopalem
AK-47 a titulkem „Ve Francii pořád nic“. Ironie na druhou.
O pět let později vyvolá soudní proces s některými pachateli
tohoto brutálního činu a návazného útoku na židovský supermar-
ket další vlnu násilí. Osamělý útočník setne učiteli Samuelu Patymu
hlavu, protože ve třídě ukázal žákům několik Mohamedových kari-
katur z Charlie Hebdo. Paty to udělal pouze proto, aby žáky vyzval
k diskusi o legitimních hranicích svobody projevu. Než kresby uká-
zal, vyzval žáky, aby ti, které by kresby mohly urážet, odvrátili oči
286
nebo ze třídy odešli. Během smutečního ceremoniálu na Sorbonně

uctil prezident Emmanuel Macron učitelovu památku, když před
jeho rakví odhodlaně prohlásil:
Budeme bránit svobodu, o níž jste tak skvěle učil, a budeme hr-
dě hlásat sekulární hodnoty. Nezřekneme se kreseb ani kari-
katur, i když ostatní ustoupí. Otevřeme našim mladým lidem
všechny příležitosti, které jim republika dluží, a nebudeme ni-
koho diskriminovat.
Ze všeho nejzřetelněji poukázal „Charlie“ na problém násilí. Zatím-

co se zdálo, že „válka proti teroru“ George W. Bushe ve Spojených
státech, které nyní žádné islamistické útoky v podstatě nezažily, je
téměř dávnou historií, v Evropě docházelo k útokům dál. Vánoční
trhy v Berlíně, metro a letiště v Bruselu, londýnský Westminster-
ský most a koncertní aréna v Manchesteru, Stockholm, Petrohrad,
Barcelona. Útoky ve Francii neustávaly. Po Charlie Hebdo přišlo na
řadu divadlo Bataclan v Paříži, nábřeží v Nice, město Trèbes, pěta
osmdesátiletý kněz v Normandii a učitel Samuel Paty. Francouzi
žili den co den s obavou z teroristických útoků, stejně jako Britové
v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století žili v oba-
vách z opakujících se bombových útoků Irské republikánské armády.
Téměř všechny brutální útoky páchali mladí muži, kteří větši-
nu svého života prožili v Evropě a mnohdy se tu i narodili. Stejně
jako po 11. září, 11M ve Španělsku a 7/7 v Británii se Evropané ptali:
Proč to dělají? Někteří analytici poukazovali na sociální situaci ve
znevýhodněných čtvrtích měst, kde tito mladí muži často vyrůsta-
li. Někteří debatéři obviňovali jednotný a nedělitelný „islám“. Lidé,
kteří se zabývali fenoménem radikalizace druhé generace, odpoví-
dali: Ale který islám? Salafistický nebo súfistický? Wahhábistický
nebo barelvíjský? Evropa vybídla generaci imigrujících „hostujících
dělníků“, aby přišli do Evropy pracovat, a pak jich spoustu necha-
la lehkomyslně žít na sociálních dávkách v takových místech, jako
je jedno z předměstí lemujících Paříž, banlieue Seine-Saint-Denis.
Stejně lehkomyslně Evropa svolila, aby mnoho nových mešit
vedli imámové vyškolení v zemích, jako je Turecko a Saúdská Arábie,
287
kteří prosazovali hluboce konzervativní a militantně radikální verzi

islámu. Ještě horší byli samozvaní pseudoimámové bez formálního
pověření, na jejichž klíčovou roli narazíte v mnoha životních příbě-
zích evropských islamistických teroristů. Když se už zradikalizovaný
mladý muž octl poprvé ve vězení za nějaký trestný čin, byla to pro
něj jen další škola radikalizace pod vedením tvrdých islamistických
extremistů mezi spoluvězni. Širší Blízký východ – Irák, Palestina,
Afghánistán, Alžírsko, Jemen, Libye – dodal k vedení svaté války
argumenty a k završení všeho právě zde nový rekrut po propuštění
z vězení prodělal teroristický výcvik.
Bylo to i součástí životních příběhů atentátníků z Charlie Hebdo,
bratří Chérifa a Saída Kouachiových. Jejich rodina se přistěhovala
z Alžírska a už jejich časné dětství poznamenala chudoba a narušené
rodinné prostředí. Otec zemřel jako mladý na rakovinu, matka pro-
padla alkoholu a drogám a snad ze zoufalství spáchala sebevraždu,
takže jako sirotci skončili v ústavní péči. Po americké invazi do Iráku
se oba mladí muži začali víc zajímat o islám. Radikalizovat se zača-
li pod vlivem samozvaného pseudoimáma. Mladší z bratrů Chérif
pod jeho vlivem začal plánovat, že odletí do Sýrie, místo toho však
byl zatčen a strávil čekáním na soud dvacet měsíců ve vazbě v ne-
chvalně známé francouzské věznici. V místě, kde ho francouzský stát
měl před něčím takovým ochraňovat, byl náborářem al-Káidy při-
pravován na dráhu teroristy. Po zavraždění novinářů Charlie Hebdo
se oba bratři vyhlásili za „al-Káidu v Jemenu“. Další z povědomých
složek mixu byl antisemitismus. „Je to kvůli Židům,“ řekl Chérif.
O rok později vyplynulo ze studie francouzského think-tanku
Institute Montaigne, že velká většina francouzských muslimů vní-
má Francii jako svůj domov a radikální islamistické názory by nikdy
nepodpořila, natož aby sáhla po zbrani. Asi třicet procent dotazo-
vaných uvedlo, že do mešity nikdy nechodí, a dalších třicet procent
tam dochází jen při speciálních příležitostech, jako je například svá-
tek ukončení půstu Íd. Rozvíjející se debatu o evropské identitě však
formovaly akce násilnické menšiny.
Když se turecký islamistický prezident Recep Tayyip Erdoğan
nadále pokoušel přicházet s požadavkem, aby bylo Turecko přijato
288
do EU, žádal rovněž, aby Evropa předvedla, že není jen „křesťanský

klub“. Jenže právě jako křesťanský klub mnozí Evropané ve víc než
tisíc let trvajícím vztahu s islámem svou civilizaci vnímají. Evropa
byla domovem křesťanství, který bylo třeba bránit proti „nevěřícím,
Turkům a Maurům“. Ozvěny této starší verze evropské identity bylo
možno zaslechnout v debatě nad možným členstvím Turecka v EU,
a to i přesto, že dnešní Evropané nesouhlasili s tím, aby se v pre-
ambuli navrhované evropské ústavy křesťanství zmiňovalo. Jazyk
„křížových výprav“ oživovali protiislámští a extrémně pravicoví te-
roristé, jako byl Anders Behring Breivik v Norsku.
To však nebyl hlavní smysl symbolu „Charlie“. Pro různé lidi
znamenal mnoho různých věcí, avšak jen pro málokoho, pokud vůbec
pro někoho, nesl význam křesťanství versus islám. Pro všechny, kdo
pochodovali pod transparenty hlásajícími „Já jsem Charlie“, včetně
jordánského krále Abdulláha II., nepochybně symbol „Charlie“ před-
stavoval zásadní východisko, podle něhož bychom neměli vraždit lidi
jen pro to, co řeknou nebo napíšou. Pro většinu Evropanů „Charlie“
znamenal v jistém obecném smyslu obranu hodnot osvícenství, včet-
ně svobody projevu, tolerance a sekularismu. Pro hodně lidí ve Fran-
cii byl symbolem specifické francouzské verze sekularismu, známé
jako laïcité, kterou prezident Macron slíbil obhajovat. Laïcité, po víc
než sto let trvajícím ostrém střetu katolické církve a protiklerikálních
dědiců francouzské revoluce od roku 1965 součást zákonných norem,
vyžadovala nejen pouhé oddělení církve od státu, ale i důsledné vy-
loučení náboženství ze všech projevů veřejného života.
Byly tu však i další, ještě konkrétnější významy. Pro kreslíře
a karikaturisty znamenalo „Já jsem Charlie“ obranu specificky fran-
couzské tradice pobuřujících karikatur, táhnoucí se do minulosti až
k zobrazení krále Ludvíka Filipa v podobě hrušky vypasené jak Gar-
gantua, které karikaturistovi Honoré Daumierovi vyneslo v první
půli devatenáctého století pobyt ve vězení. Pro většinu redaktorů
časopisu i řadu jeho spolupracovníků byl „Charlie“ také odkazem
na rok 1968: nešlo jim jen o sekularismus, ale i o ateismus, exten-
zivní svobodu projevu, sexuální i další životní svobody. Stručně ře-
čeno o osmašedesátnickou verzi osvícenství.
289
Ian Buruma v knize Vražda v Amsterdamu zachytil zvláštní

znepokojení nizozemských osmašedesátníků, kteří ze sebe v mlá-
dí konečně setřásli vliv křesťanských církví, protože měli pocit, že
v Holandsku dusí život, a teď zjišťují, že zadními vrátky přišlo nábo-
ženství ještě mnohem méně tolerantní. Právě ateistický, svobodomy-
slný a liberální životní styl těchto osmašedesátníků a jejich pokra-
čovatelů vzbudil u některých evropských muslimů druhé generace
tu nejostřejší kulturní schizofrenii – byli zcela rozpolcení. S tradič-
ními, sociálně konzervativními a praktikujícími křesťany, na které
dnes narazíme častěji ve Spojených státech než v západní Evropě,
měli mnohem menší problém. Právě tuhle radikálnější, ateistickou
a společensky liberální verzi #JájsemCharlie někteří evropští mus-
limové odmítali hashtagem #JánejsemCharlie.
Napsal jsem na Twitter #JájsemCharlie bez zaváhání. Avšak
chtít se ponořit hlouběji do mnoha mínění tohoto hashtagu nevy-
žaduje nic menšího než se ptát, co v jedenadvacátém století zname-
ná být Evropanem.
„Vetřelci“
Evropa, stále ještě otřesená útokem na Charlie Hebdo, musela brzy

čelit dalšímu šoku – uprchlické krizi, která vrcholila v létě 2015 a pře-
trvala až do roku 2016. Agentura pohraniční kontroly EU Frontex
zaregistrovala v těchto letech zhruba 1,4 milionu „nelegálních“ pří-
chozích, jejich skutečný počet však spíše činil necelé dva miliony.
Někteří lidé raději mluvili o „migrační krizi“, čímž dávali najevo, že
mezi příchozími byli jak ekonomičtí migranti, tak uprchlíci. Velké
množství lidí však prchalo před válkou a pronásledováním v zemích,
jako je Sýrie, Libye a Afghánistán – to jsou typičtí uprchlíci.
Strašlivou občanskou válku, do níž se Sýrie propadla, když Sy-
řané ve zpočátku poklidné verzi arabského jara nedokázali svrhnout
290
Bašára Asada a na pomoc kolegovi-diktátorovi dorazil Vladimir Pu-

tin, rozhodně nezpůsobila Evropa. Evropská unie a ani členské státy,
které víc než co jiného zaměstnávalo řešení eurokrize, však neměly
ohledně Blízkého východu žádnou promyšlenou politiku, takže ne-
udělaly téměř nic, aby syrské katastrofě zabránily nebo se připravi-
ly na její důsledky. V Libyi, kde Francie s Británií vojensky interve-
novaly, aby svrhly diktátora Muammara Kaddáfího, po nich zůstal
zhroucený stát, který se rychle stál rájem pašeráků lidí převážejících
uprchlíky a migranty z Afriky na nedaleký italský ostrov Lampedusa.
Uprchlická krize následovala těsně po Charlie Hebdo a spolu
s dalšími teroristickými útoky napříč Evropou posílila v myslích
mnoha lidí rovnici, kterou už dlouho prosazovali bulvární novináři:
přistěhovalec = muslim = terorista. Bylo to samozřejmě hodně za-
vádějící. Mnozí imigranti přicházející do Evropy nebyli muslimové.
Mnozí evropští muslimové nebyli imigranti. Muslimové nebyli v na-
prosté většině teroristé. Přesto však tato hrubá, klamná a emotivní
rovnice urychlila v Evropě vzestup nových politických sil, obvykle
ve zkratce označovaných jako populisté. Populismus má mnoho po-
dob a barev, avšak pravicový národovecký populismus svůj narativ
vystavěl na demagogické směsce údajných hrozeb přistěhovalectví
a islámu.
Do očí bijícím příkladem narativu mocnějšího než realita je
způsob, jakým populističtí lídři v Maďarsku a v Polsku úspěšně vy-
užili obav z přistěhovalectví muslimů v zemích, kde prakticky žád-
ní muslimové nebyli. Podle odhadů výzkumné organizace Pew Re-
search Centre tvořili v roce 2016 muslimové 6,9 procenta obyvatel
Rakouska, avšak pouhých 0,4 procenta obyvatel Maďarska. V Polsku
to bylo 0,1 procenta ve srovnání se 6,1 procenta v Německu. Přes-
to ale to byli maďarský Viktor Orbán a polský Jarosłav Kaczyński,
kdo podnikali na islámské přistěhovalce ty nejnechutnější rétoric-
ké útoky. Jsou to „vetřelci“, hlásal Orbán. Šíří nebezpečné „parazi-
ty a bakterie“, volal Kaczyński. Vlády obou zemí odmítly přijmout
i tu nejmenší přistěhovaleckou kvótu. Orbán vybudoval podél hra-
nic Maďarska se Srbskem plot s žiletkovým drátem, aby nevěřící
„vetřelci“ nepronikli do země, za což si vysloužil nadšenou chválu
291
Donalda Trumpa. Ve společensky konzervativních společnostech,

nezvyklých na rozsáhlou imigraci ani na islám, měla tato islámofo-
bie bez muslimů širokou odezvu.
Vzrůst nacionalistického populismu však začal být zřetelný
i v zemích západní Evropy, kde žije mnoho muslimů i velká část
populace s migračním pozadím. V Německu, ve kterém v roce 2016
žilo téměř pět milionů muslimů a víc než dvanáct procent obyva-
tel se narodilo v cizině, se Alternativa pro Německo (AfD) promě-
nila z protestní strany proti euru ve stranu protiimigrační. Obavy
vyvolané velkým a zdánlivě nekontrolovaným přívalem uprchlíků
a migrantů pomohly krajně pravicové a xenofobní AfD k úspěchu na
celostátní úrovni. Po parlamentních volbách v roce 2017 se v Bun-
destagu stala nejsilnější opoziční stranou. Hlavní politické strany ji
sice odmítaly uznat za politického partnera a legitimní součást de-
mokratické politiky země a trvaly na tom, že její přítomnost v par-
lamentu nesmí být považována za cosi „normálního“; nějakým způ-
sobem však k tomu došlo.
V Itálii s jejími skoro třemi miliony muslimů a asi deseti procen-
ty obyvatel narozenými v cizině (2016) toto téma – jakožto největší
potíž nahradilo problémy vyvolané eurokrizí – katapultovalo na víc
než rok do vlády militantně protiimigračního Mattea Salviniho. Ve
Francii bylo domovem asi šest milionů muslimů a dvanáct procent
obyvatel se narodilo v cizině. Demagogicky provázaná témata imig-
race, islámu a terorismu spolu se sociální a ekonomickou nespokoje-
ností „Francie z periferií“ pomohla vůdkyni Národní fronty Marine
Le Penové získat ve druhém kole prezidentských voleb v roce 2017,
kam postoupila proti Emmanuelu Macronovi, třetinu hlasů. Libe-
rální Evropané si oddechli, že krajně pravicová kandidátka získala
podporu „pouze“ 10,6 milionu francouzských voličů.
Napříč kontinentem začali lidé pod vlivem populistické rétoriky
a senzacechtivých zpráv v médiích velikost islámských menšin ve
svých zemích nesmírně přeceňovat. V průzkumu z roku 2016 fran-
couzští respondenti odpovídali, že jedenatřicet z každé stovky oby-
vatel Francie jsou muslimové. Skutečný počet je zhruba čtvrtinový.
Italové, Němci, Belgičané, Nizozemci a Španělé uváděli odpovědi
292
převyšující skutečné počty třikrát až šestkrát. Krátce po brexitu, je-

hož výsledek v červnu 2016 protiimigrační narativ významně ovliv-
nil, odpovídali britští respondenti, že je v Británii muslimů více než
patnáct procent. Skutečný počet je méně než pět.
Když začali evropští lídři dramatickému politickému dopadu
uprchlické krize čelit, usoudili, že se Evropa musí víc snažit imigraci
„řídit“ – to znamená omezit. Donald Tusk, bývalý polský premiér,
který byl v té době prezidentem Evropské rady, důrazně prosazoval
názor, že Evropa nadále nemůže mít jak uvážlivě otevřené vnitřní
hranice, tak neuvážlivě otevřené ty vnější. Vnější hranice si musí
zabezpečit. Do začátku dvacátých let jedenadvacátého století tu te-
dy měla stát nová železná opona, spuštěná tentokrát nikoli středem
Evropy, nýbrž podél jejích okrajů.
Politický otřes provázela vlna kulturního pesimismu, blížící se
tomu, co historik Fritz Stern kdysi nazval „politikou kulturního zou-
falství“. V Německu to vedlo k tomu, že se objevily knihy s názvy ja-
ko Německo páchá sebevraždu, kterou napsal bývalý ředitel Bundes
banky Thilo Sarrazin, nebo Finis Germania (latinsky s gramatickou
chybou „Konec Německa“) Rolfa Petera Sieferleho. Obě knihy byly
pozoruhodnější čísly prodejů než intelektuálními kvalitami. Sarra-
zinova kniha byla v Německu největším politickým bestsellerem od
jeho sjednocení: za necelých devět měsíců se jí prodalo 1,2 milionu
výtisků. Kniha Finis Germania figurovala v žebříčku bestsellerů ča-
sopisu Der Spiegel do doby, dokud se redakce nerozhodla, že tak ne-
chutný traktát nemůže být bestsellerem – a co nemůže být, by ani
být nemělo – a potichu ji ze seznamu nevyřadila.
Pokud šlo o kulturní pesimismus, Francie byla pro Německo
velkým konkurentem. „Francie je mrtvá,“ prohlašoval novinář Éric
Zemmour v knižním bestselleru Francouzská sebevražda. Renaud
Camus v několika vydáních Velké výměny dokazoval, že původní oby-
vatelé Evropy jsou záměrně nahrazováni cizím islámským živlem.
„Imigrace se proměnila v invazi,“ tvrdil. Evropa čelí „demografické
kolonizaci s využitím populačního transferu“. Už to nebyli „teroris-
té“, ale „okupant, který čas od času popraví pár rukojmích, tedy nás,
jak to okupanti vždycky dělají“.
293
Proslulý francouzský spisovatel Michel Houellebecq zachytil

tento pocit civilizační paniky v románu Podvolení, který nešťastnou
shodou okolností vyšel týž den, 7. ledna 2015, kdy došlo k vraždám
v Charlie Hebdo. Jeho hrdinou je akademik ve středních letech ze
Sorbonny, který pozoruje proměnu a úpadek všeho kolem sebe, od
„literatury, vyššího umění toho Západu“ k „posledním zbytkům odu-
mírajícího sociálního státu“. V mezidobích mezi náhodným sexem
uvažuje o tom, že věta Après moi, le déluge, Po mně potopa, už dlou-
ho vystihuje stav jeho mysli, „ale poprvé mě napadla znepokojivá
myšlenka: potopa by koneckonců mohla nastat dřív, než zemřu.“
A to se také stane. V Houellebecqově satirickém příběhu o po-
myslných prezidentských volbách v roce 2022, umně okořeněném
reálnými postavami francouzského politického a kulturního života,
uzavřou socialistické a středopravé strany dohodu s charismatickým
Mohammedem Ben Abbesem, (fiktivním) kandidátem Muslimského
bratrstva, že se ve druhém kole spojí proti Marine Le Penové. Ze Sor-
bonny se poté stane islámská univerzita. Francouzské ženy začnou
nosit pytlovité haleny, takže „pohled na ženský zadek, ta nejmenší
útěcha odehrávající se v rovině snění, přestal být dostupný“. V závě-
ru se náš hrdina „podvolí“ islámu, dostane zpět své učitelské místo
na Sorbonně, financované Saúdskou Arábií, má mnohem vyšší plat
a utěšuje se představou, že může mít tři svůdné mladé manželky.
Houllebecq nás nechá hádat, co z toho myslí vážně. Pak se ale
volby v roce 2022 skutečně přiblížily a dvacet francouzských ge-
nerálů ve výslužbě nepochybně nežertovalo, když hned po dalším
brutálním teroristickém činu poslali do jednoho pravicového časo-
pisu otevřený dopis, v němž tvrdili, že se Francie rozpadá, „neboť
islamismus a hordy z banlieue … od sebe oddělují velké části náro-
da, aby je proměnily v teritoria, na nichž panují dogmata odporují-
cí naší ústavě“. Pokud se nezasáhne, hrozili ve svém dopise, dojde
„k explozi a následnému zásahu našich druhů v aktivní službě, kte-
ří vystoupí na obranu našich civilizačních hodnot a bezpečí našich
spoluobčanů.“ Marine Le Penová jim na webových stránkách časo-
pisu odpověděla a vyzvala je, aby se „přidali k naší akci a zúčastni-
li se právě zahajované bitvy, zcela jistě politické a nenásilné, avšak
294
především bitvy o Francii“. Ve druhém kole prezidentských voleb

v roce 2022 se Le Penová opět střetla s Macronem a získala víc než
jedenačtyřicet procent hlasů, o hodně víc než v roce 2017. Nebyl to
tak dramatický výsledek jako v Houellebeqově satirické knize, avšak
znepokojivý je dost.
Zmiňovaný Pew Research Centre odhaduje, že i kdyby došlo
k velmi nepravděpodobné variantě vývoje a přistěhovalectví do Evro-
py by se úplně zastavilo, do roku 2050 by muslimové tvořili ve Fran-
cii třináct procent veškerého obyvatelstva a muslim by byl zhruba
i každý desátý obyvatel Belgie, Británie, Nizozemska a Německa.
Je to sice jen prognóza s velkou chybovostí odhadu, avšak základní
demografická fakta jsou jasná. Extremista jako Zemmour tak mohl
klidně svou politickou stranu nazvat Reconquête, čímž se odvolá-
val na středověkou křesťanskou reconquistu (znovudobytí) muslimy
ovládaného území Španělska, a mohl i formulovat své ponuré fan-
tazie o jejich masové repatriaci. Pokud se však Evropa nepropadne
do plnohodnotného fašismu, zůstanou jen fantaziemi, jako je tomu
nyní. Kromě toho v době, kdy se početná kohorta silných populač-
ních ročníků (baby boomerů) přesouvá do penzijního věku, by úplné
zastavení imigrace způsobilo nedostatek lidí v produktivním věku,
kteří financují penzijní systém a udržují sociální podpory na úrov-
ni, od současného evropského sociálního státu očekávané. Evropa
bude potřebovat víc přistěhovalců stejně jako miliony mužů, žen
a dětí s imigračním pozadím, kteří už tu jsou.
Nabízí se jen jedna dobrá cesta vpřed. Evropa musí zůstat věrná
svým základním svobodám a hodnotám a zároveň zůstat místem,
kde se lidé s imigračním pozadím, včetně řady vyznavačů islámu,
mohou cítit doma. Musí si udržet svou svobodu rozmanitosti. To-
hle bezesporu patří k největším výzvám, které nám Evropa přines-
la během půlstoletí od chvíle, kdy jsem v nočním vlaku do Berlína
seděl vedle člověka, jehož můj mladistvý deníkový záznam popisuje
jako „naštvaného Turka“ pronášejícího kázání proti imperialismu.
295
Brexit
Několik následujících dnů poté, co moji spoluobčané hlasovali v re-

ferendu 23. června 2016 pro brexit, mě mí přátelé z kontinentál-
ní Evropy zahrnovali upřímnými slovy útěchy, jako kdybych právě
přišel o někoho blízkého. Já jsem se taky tak cítil. Pro člověka, který
se celý život důkladně zabýval Evropou, to byla velká prohra – na-
víc s osobními důsledky. Když je někdo proti své vůli zbavován ob-
čanství, obvykle je to proto, že je obětí nějakého zvlášť odporného
režimu nebo se sám něčeho ohavného dopustil. Já i mnoho dalších
britských Evropanů jsme teď byli zbaveni našeho evropského ob-
čanství v důsledku demokratického hlasování svých spoluobčanů.
„Poražené mohou dějiny politovat/ ne však jim pomoct nebo
jim udělit milost,“ napsal W. H. Auden o španělské občanské vál-
ce, která skončila porážkou republikánů, na jejichž straně stál. Ne-
musím zdůrazňovat, že já jsem byl vášnivý „remainer“, co je výraz,
který v angličtině neexistoval do doby, kdy bylo v roce 2016 sloveso
„remain“ (zůstat) zvoleno při formulaci otázky referenda, a teď už
má jen historický a životopisný význam, když na konci ledna 2020
Británie opustila EU. Kdybychom my bývalí „zůstávači“ v následují-
cích letech podobně jako stoupenci poraženého krále Jakuba II. v ro-
mánech Waltera Scotta u vína a whisky přemítali o tom, jak podlé
byly triky našich odpůrců a jakých omylů jsme se dopustili, bylo by
to jen marnění času. Lidé na obou stranách Lamanšského průlivu
i Atlantského oceánu spíše potřebují pochopit, co se přihodilo, a po-
učit se, co z brexitu plyne pro zbytek Evropy.
„Britové se v Evropě nikdy necítili doma.“ „Dřív nebo později
by tak jako tak odešli.“ Podobná tvrzení, která teď často slýcháme,
jsou dvojím způsobem falešná, tj. že brexit byl nevyhnutelný a že
jeho příčiny byly ryze britské. Způsob, jímž je dnes historie brexitu
podávána, je dokonalým příkladem toho, co filozof Henri Bergson
nazýval „iluzí retrospektivního determinismu“ – téměř neodolatel-
ného pokušení věřit, že co se stalo, se stejně stát muselo.
Není to pravda. Výsledek referenda byl těsný: o něco méně než
296
dvaapadesát procent pro „odejít“, o něco víc než osmačtyřicet pro-

cent pro „zůstat“. Výsledek by zhouplo opačným směrem nějakých
650 000 hlasů. Co kdyby konzervativci splnili svůj slib z manifestu
z roku 2015, že udělí právo hlasovat britským občanům, kteří žijí
v zahraničí déle než patnáct let? Hodně těch, kteří dnes žijí ve Špa-
nělsku, v Portugalsku nebo ve Francii, by byli naladění hlasovat pro
„zůstat“. Co kdyby bylo dovoleno hlasovat i občanům EU, kteří ži-
jí dostatečně dlouho v Británii? A co kdyby se snížil volební věk na
šestnáct let, jako tomu bylo v roce 2014 při referendu o nezávislo-
sti Skotska? Čím je člověk mladší, tím větší je pravděpodobnost, že
by hlasoval „zůstat“, a ve věku mezi šestnácti a osmnácti lety by šlo
o asi 1,2 milionu voličů.
Co kdyby kampaň pro setrvání v EU vedl jiný labouristický lídr,
který by byl přesvědčivý, což socialistický euroskeptik Jeremy Corbyn
nikdy nedokázal? Co kdyby výřečný konzervativní diskutér Michael
Gove upřednostnil osobní loajalitu ke Cameronovi před svým euro
skeptickým přesvědčením? Co kdyby se oportunista Boris Johnson
držel možnosti „zůstat“? Sám Johnson nám řekl, že byl do poslední
chvíle nerozhodný a „kličkoval jako nákupní vozík“. Dokonce máme
k dispozici text jeho novinového sloupku, v němž si zkoušel argu-
menty pro „Zůstat“: „Myslete na zbytek EU. Přemýšlejte o budouc-
nosti.“ Ale on myslel na svou vlastní budoucnost.
Důkladná analýza dat získaných v průzkumu prokázala statis-
tický význam „Borisova efektu“. Jeho hazardní hra ho nakonec vy-
nesla do čísla 10 v Downing Street, když vystřídal Theresu Mayovou
v čele Konzervativní strany a potom v červenci 2019 i jako premi-
érku. Byl to Johnson a jeho poradce Dominic Cummings, kteří si
správně spočetli, že když zopakují čtyři slabiky sloganu před refe-
rendem „Take Back Control“ (Převezměme si zase kontrolu) novým
chytlavým čtyřslabičným sloganem „Get Brexit Done“ (Dokončeme
brexit) můžou v prosinci 2019 vyhrát volby. Teprve v tu chvíli se stal
brexit nezvratným – a to tvrdý brexit.
Kdyby se jedna či dvě z těchto možností volby jednotlivce či sku-
piny posunula opačným směrem, mohli by dnes historici psát moud-
ré texty vysvětlující, proč pragmatičtí Britové – „národ obchodníků“,
297
jak nás údajně nazval Napoleon – upřednostnili hospodářské zájmy

před obavami z imigrace, ztráty identity a suverenity.
Stejně mylná je i představa, že příčiny brexitu mají původ pou-
ze v Británii. Některé jeho prvky byly výrazně britské, přesněji an-
glické. Dlouholetí konzervativní euroskeptici byli posedlí obavou,
že by evropské právo a rozsudky Evropského soudního dvora mě-
ly být nadřazeny anglickému právu a rozsudkům. Tohle přehnané
anglické zaujetí právní suverenitou lze vystopovat zpátky do roku
1532 k zákonu Jindřicha VIII. o zákazu odvolávat se k Římu, který
deklaroval, že „toto anglické království je impériem“, přičemž výraz
„impérium“ není užit ve významu ovládání někoho dalšího, nýbrž
že je na svém teritoriu nejvyšší právní autoritou. Vzpomínky na Im-
périum ve významu mnohým povědomějším – ano, jde o Impérium
s velkým „I“ – navíc přiživovaly představu, že Británii čeká v zámoří
zářná budoucnost, a hýčkaly sebedůvěru, že si může jít svou cestou.
„Dříve jsme ovládali největší impérium, jaké kdy svět poznal,“ psal
v roce 2016 Johnson, „a to s mnohem menší domácí populací a re-
lativně malým správním systémem. Copak opravdu nedokážeme
uzavírat obchodní dohody?“
Vzhledem k tomu, že se Británie připojila k Evropskému spo-
lečenství až na počátku sedmdesátých let, teprve poté, co Francie
s Německem určily podmínky jeho fungování, sužoval britskou po-
litickou elitu, posedlou „vůdčí rolí“, pocit, že za provázky tahají jiní.
Britský vztah k Evropě byl na rozdíl od ostatních členských států,
pro které evropské dějiny i mystika něco znamenaly, vždy víc chlad-
ně transakční. Nelze přehlédnout ani vliv Margaret Thatcherové na
dvě generace konzervativních politiků, novinářů, teoretiků ze think-
-tanků a akademiků. Thatcherismus zformoval celý svět – byl to svět
týdeníku Spectator. V žádné jiné zemi neexistovalo nic podobného
britskému euroskeptickému tisku, neúnavně přinášejícímu z Bruse-
lu negativní zprávy, které se propojovaly do mocného metanarativu
o odvážných a svobodymilovných Britech sekýrovaných bestiálně
byrokratickými Belgičany, Francouzi a Němci.
Ještě podstatnější bylo, že se premiér David Cameron, který re-
ferendum vypsal, dopustil několika osudových chyb. Bylo od něho
298
pošetilé, že dovolil, aby referendum záviselo na vyjednání nových

podmínek britského členství v EU, které vždy končilo jen s mizivý-
mi úspěchy. A ještě víc než jeho předchůdci v úřadu premiéra selhal
v tom, že v dostatečném předstihu před referendem nepředkládal
pozitivní argumenty pro setrvání Británie v EU.
„Prase nesmíš začít vykrmovat, až když ho vedeš na trh,“ řekl
o tom jeho vlastní volební guru Lynton Crosby. Cameron ve svých
pamětech uznává, že měl mnohem víc „mixovat kritiku EU s upo-
zorňováním na reálné přínosy“. Popravdě řečeno, protože sám byl
euroskeptikem – „Chci méně Evropy,“ hlasitě upozorňoval své spo-
lupracovníky, když lidé z Bruselu volali „Víc Evropy“ – a bez ustání
se přizpůsoboval radikálně euroskeptickým frakcím své strany, až
nakonec poslední argument, který předložil britské veřejnosti, byl
jen o málo přesvědčivější než „každá alternativa k členství v EU je
pouze horší“.
Přestože existovala řada ryze britských důvodů, které vedly
víc než sedmnáct milionů lidí, aby hlasovali proti setrvání Británie
v EU, mnohé příčiny nespokojenosti s nimi sdíleli i lidé v několika
jiných evropských zemích. V průzkumu z počátku roku 2016 uved-
lo jedenasedmdesát procent řeckých respondentů, jedenašedesát
procent Francouzů a čtyřicet devět procent Španělů, že jejich vztah
k EU je záporný – tedy vždy víc než osmačtyřicet procent Britů, kteří
vyjádřili stejný názor. Pravda, když došlo na souhlas s tvrzením, že
vaše země „by mohla lépe čelit budoucnosti mimo EU“, předstihli
Brity (osmačtyřicet procent v posledním dotazování před referen-
dem) pouze Kypřané (pětapadesát procent). Ve dvou dalších zemích,
v Rakousku a na Slovensku, však byl počet těchto lidí vyšší než pět-
ačtyřicet procent a v průměru celé EU to byl každý třetí dotázaný.
Protievropská nálada Britů nebyla až tak výjimečná.
Romanopisec Robert Musil napsal, že na počátku dvacátého
století bylo Rakousko jen „zvlášť jasným příkladem moderního svě-
ta“. Británie byla zvlášť jasným příkladem současné Evropy. Když se
nizozemský novinář Geert Mak vydal ve stopách George Orwella na
sever Anglie do Wiganu a naslouchal tam lidem, jak se cítí ignorova-
ní a přehlížení vzdálenou elitou z metropole, napadlo ho: „Neviděl
299
jsem něco podobného všude v západní Evropě?“ Mě to také napadlo,

a nejen v západní Evropě, ale i na východě Německa a jihovýchodě
Polska. Lidé žili s pocitem, že se s nimi zachází jako s občany druhé
třídy, a volali: „Už svou zemi nepoznávám!“
„Jde mi o demokracii,“ říkal vždy můj otec, když mi vysvětloval
svůj odmítavý postoj k EU. Přestože EU má přímo volený Evropský
parlament a žádné důležité rozhodnutí není v Bruselu přijímáno bez
účasti volených zástupců členských států, mnozí Evropané mají po-
cit, že žádným přínosem ke skutečně demokratické samosprávě to
není. „Vím, že zčásti je to jen iluzorní,“ svěřil se mi jeden švýcarský
student, když mi vysvětloval, proč nechce, aby se Švýcarsko připojilo
k EU, „ale mám rád pocit, že si vládneme sami.“ Hodně lidí v Britá-
nií chtělo mít znovu takový pocit.
Krátce před referendem o brexitu položili autoři akademického
projektu British Election Study reprezentativnímu vzorku respon-
dentů tuto otevřenou otázku: „Co je pro vás nejdůležitější při roz-
hodování, jak hlasovat v referendu o EU?“ Výsledky uspořádali do
slovních mraků, kde nejfrekventovanější slova jsou vytištěna nej-
větším fontem. Mezi voliči, kteří chtěli hlasovat pro setrvání, bylo
největší slovo „hospodářství“ následované „právem“, „obchodem“
a „bezpečností“; voliči odhodlaní hlasovat pro odchod měli největší
„přistěhovalectví“ následované „suverenitou“, „zemí“ a „kontrolou“.
Cameron a lidé kolem něj se soustředili téměř výhradně na
ekonomické argumenty, což byla strategie, která, jak věřili, zmaři-
la úsilí skotských nacionalistů o nezávislost ve skotském referendu
v roce 2014. Tématu přistěhovalectví se snažili vyhnout. Finanční
krize z roku 2008 i velká recese, která po ní následovala, však živi-
ly hlubokou nespokojenost se stávající verzí kapitalismu zejména
mezi lidmi, kteří se v jejím důsledku stále ještě nevymanili z pro-
blémů. Podrývalo to i věrohodnost expertů z metropole a jejich ab-
straktní argumenty o ekonomických důsledcích brexitu. Když po-
litolog Anand Menon vysvětloval posluchačům v severoanglickém
Newcastlu, že modely pravděpodobných dopadů brexitu naznačují
možné snížení HDP, žena z publika na něj zakřičela: „To je vaše za-
tracený HDP, ne moje!“
300
Vzhledem k přetrvávající krizi eurozóny se hospodářské srov-

návání se zeměmi na druhé straně Kanálu hodně lišilo od situace
před referendem v roce 1975‚ které mělo britské členství v Evrop-
ském společenství potvrdit. Odehrálo se tehdy v závěru dlouhého
období, kdy se stěžejním evropským ekonomikám dařilo lépe než
britskému hospodářství. V roce 2016 to ale vypadalo jinak. Redak
ční komentář deníku Daily Mail v předvečer referenda prohlašoval:
Co se týče těch 19 zemí svázaných katastrofální jednotnou mě-

nou – zhmotněným evropským snem o stále těsnější politic-
ké a hospodářské unii – jen se zeptejte mladých lidí bez práce
v Řecku, Španělsku nebo ve Francii, jestli euro k jejich prospe-
ritě nějak přispělo.
Jeden z předních britských odborníků na interpretaci průzkumů

názorů John Curtice konstatuje, že ekonomické argumenty ve pro-
spěch setrvání v EU nehrály zdaleka tak významnou roli, jak v čísle
10 na Downing Street doufali. Podle Curtice se odchod prosadil díky
kombinaci pochyb o globalizovaném ekonomickém modelu, který
členství v EU reprezentuje, obav, že EU podkopává britskou identi-
tu, a nadějí, že brexit omezí imigraci.
Imigrace v tomto kontextu znamená prožívanou skutečnost
i populistický narativ vytvořený kolem ní. Na rozdíl od Polska nebo
Maďarska byli imigranti v Británii velmi početní. Přicházeli ze zemí
zevnitř EU i mimo ni a důsledky byly kumulativní. V roce 2016 se asi
třináct procent obyvatel Británie narodilo v cizině. Po mohutném
rozšíření EU východním směrem v roce 2004 miliony Středoevro-
panů a Východoevropanů využily svobody pohybu a přišly do Britá-
nie. Následovali je Jihoevropané, které sem přivedla krize eurozóny,
když se snažili hledat práci. Počet (nebritských) občanů EU vyrostl
ve Spojeném království ze zhruba milionu v roce 2004 na nejméně
3,5 milionu v roce 2016. Necelý měsíc před hlasováním o brexitu by-
la zveřejněna oficiální čísla o čisté migraci do Británie za rok 2015.
Celkem 330 000 migrantů byl výsměch Cameronovu slibu, že čistou
migraci omezí na méně než 100 000 lidí ročně.
Ponechme teď stranou, jak přesná ta čísla byla. Asijsko-britští
301
vlastníci krámků a bílí příslušníci dělnické třídy, se kterými jsem

o tom ve východním Oxfordu mluvil, když jsem pomáhal v kampa-
ni za setrvání, věděli z každodenní zkušenosti, že tam je spousta
„Východoevropanů“, kvůli nimž mají problémy školy, nemocnice,
odbory sociálních služeb a bytové odbory, a že zabírají také některá
pracovní místa s nízkými platy. Převážně vyjadřovali upřímně mí-
něný názor, že do země přišli příliš rychle a britský sociální stát je
pod jejich náporem přetížený.
Tuto pro příliš mnoho lidí reálnou zkušenost i jejich upřímný
pocit však překrýval politický narativ, který měl k pravdě i k upřím-
nosti daleko. Kampaň za odchod přehrávala všechny nápěvy známé
z populistických libret v jiných evropských zemích: národ versus
Evropa, demokracie versus liberalismus, „lid“ versus elita, přičemž
„lid“ byl definován etnicky a vymezoval se vůči lidem odjinud. Pat-
řilo k ní i pohrdání odborností a znalostmi: „Myslím, že lid této ze-
mě má už expertů dost,“ prohlásil lídr kampaně za odchod Michael
Gove. Tři klíčová témata identifikovaná Curticem – globalizované
evropské hospodářství, identita a imigrace – byly propleteny do je-
diného příběhu a destilovány do vysoce účinného sloganu: „Vezme-
me si vládu zpět!“
Na bocích červeného brexitového „battlebusu“, se kterým John-
son s Govem brázdili zemi, stálo nestoudné tvrzení, že když Británie
přestane platit příspěvky do rozpočtu EU, uvolní si „350 milionů liber
týdně“ pro Národní zdravotní službu. Kombinováno to bylo s tvrze-
ním ještě falešnějším, podle kterého Turecko spolu některými ze-
měmi západního Balkánu vstoupí do EU a Británii zaplaví miliony
lidí, kteří budou zneužívat sociální stát. Předseda strany UKP a lídr
kampaně Opusťme EU Nigel Farage tweetoval: „Dave [Cameron]
chce 75 milionům Turků umožnit přístup k naší Národní zdravot-
ní službě!“ Hlavní proud kampaně za vystoupení byl téměř stejně
zavádějící jako například tento vzkaz jedné spolupředsedající kam-
paně, labouristické poslankyně Gisely Stuartové:
Soudím, že místo toho, abychom umožnili dalším 88 milio-

nům lidí, což je víc, než kolik má naše země obyvatel, využívat
302
Národní zdravotní službu, bylo by bezpečnější vzít si vládu

zpět. Měli bychom těch 350 milionů liber, které posíláme každý
týden EU, raději dát naší problémy sužované Národní zdravot-
ní službě.
Ve skutečnosti činil čistý příspěvek Británie do rozpočtu EU v roce

2016 se započtením toho, co různými způsoby dostávala z Bruse-
lu zpět, asi 185 milionů liber týdně. A představa, že osmaosmdesát
milionů lidí z Turecka a z jihovýchodní Evropy najednou začnou
využívat možnosti získat přístup k Národní zdravotní službě, je víc
než směšná.
Stejně jako jinde v Evropě i v Británii byla imigrace spojována
s islámem a terorismem. Takhle nehorázně promlouval čtrnáct dnů
před referendem Gove:
Vzhledem k tomu, že hrozba terorismu, jíž dnes čelíme, stá-

le stoupá, lze těžko pochopit, jak by mohlo být v našem zájmu
poskytnout bezvízový styk 77 milionům obyvatel Turecka a od
Iráku, Íránu a Sýrie až k Lamanšskému kanálu vytvořit bez-
hraniční zónu. A ještě obtížněji lze pochopit, v čem je tento zá-
měr moudrý, když extremisté se všude budou domnívat, že Zá-
pad ve snaze uklidnit islamistické vlády otevírá své hranice.
Převážně euroskeptický britský tisk tyto vzkazy ještě zesiloval. „Do

Spojeného království dorazila další várka migrantů, kteří tvrdí ‚Jsme
z Evropy – pusťte nás sem‘,“ stálo v deníku Daily Mail pod fotogra-
fií na titulní straně jen pár dnů před hlasováním. Malá oprava otiš-
těná na straně dvě později přiznala, že byli z Iráku a Kuvajtu. Soci-
ální sítě bily na poplach virálními dezinformacemi a dezinformace
přicházející z Ruska obavy posilovaly. Aby toho nebylo málo, mini-
stryně Penny Mordauntová, podporovatelka brexitu, přišla se zcela
nepravdivým tvrzením, že vstup Turecka do EU nemůže Británie
vetovat. „Zastánci vystoupení z EU lhali,“ konstatoval rozhořčeně ve
svých memoárech Cameron. Zatímco on vedl džentlmenskou kam-
paň jako nějaký viktoriánský snob boxující podle pravidel markýze
z Queenberry, jeho oponenti ho kopali patnáct centimetrů pod pás.
303
Je však důležité si říct, že miliony lidí, kteří hlasovali pro vy-

stoupení Británie z EU, věděli přesně, co dělají. Patřil mezi ně můj
nejstarší přítel Richard Pertwee a nepochybně by tak hlasoval i můj
otec. Tvrdit opak by bylo jejich urážkou. Ale zároveň není mýlka pro-
hlásit, že kampaň vedená bez jakýchkoli zábran přispěla ke koneč-
nému výsledku referenda tím, že na svou stranu převážila poslední
voličský blok. Asi půl roku po referendu hlavní autor kampaně „Volte
odchod“ Dominic Cumming na svůj blog napsal:
Kdyby Boris [Johnson], Michael [Gove] a Gisela [Stuartová] ne-

vystoupili na naši podporu a nepopadli pět týdnů před volbami
baseballovou pálku, na které bylo napsáno Turecko/Národní
zdravotní služba/ 350 milionů liber, mohli jsme přijít o 650 000
hlasů.
Bylo to opravdu jak úder baseballovou pálkou. Klíčovou roli v úspě-

chu příznivců odchodu však sehrál i fakt, že tu baseballovou pálku
měli v rukou, abych tak řekl, džentlmeni, kteří hrají kriket. Sofisti-
kovaní, kultivovaní, výmluvní, dokázali oslovit středostavovské vo-
liče, kteří by Nigela Farage a jeho brexitářské výtržníky nikdy nevo-
lili. Byl to populismus s oxfordským přízvukem.
Když říkáme „brexit“, máme na mysli nejen samotné hlasování, ale

také tři a půl roku zuřivých politických sporů, které po něm násle-
dovaly. I britský populismus, přes svůj etonský a oxfordský nátěr,
ohrožoval stejně jako ostatní populismy po roce 2010 obvyklou po-
litickou praxi a institucionální vyváženost, na nichž liberální de-
mokracie závisí. Hrozba však v tomto případě byla méně závažná
než v Maďarsku, Polsku nebo ve Spojených státech. Neexistuje brit-
ský ekvivalent davu, který vnikl 6. ledna 2021 do washingtonského
Kapitolu. Snad nejvážnějším problémem se stal pokus Johnsonovy
vlády z podzimu 2019 prorogovat, tedy přerušit jednání parlamen-
tu a o pět týdnů ho odložit ve chvíli, kdy padalo klíčové rozhodnutí
o brexitu. Britský Nejvyšší soud to zamítl v ostrém, silném a jedno-
myslném rozsudku. Cituje v něm precedent z roku 1611 („Král ne-
má jiná výsadní práva, než jsou ta, jež mu dávají zákony této země“)
304
a konstatuje, že dopad navrhované prorogace „na naši demokra-

cii by byl extrémní“, aby pak rychle přešel k úctyhodnému závěru:
Tento soud již dospěl k závěru, že doporučení předsedy vlády

Jejímu Veličenstvu byla nezákonná, neplatná a nenabyla účin-
nosti. To znamená, že nařízení Radě, k němuž to vedlo, bylo
rovněž nezákonné, neplatné, nenabylo účinnosti a mělo by být
zrušeno. Když tedy královští komisaři vstoupili do Sněmovny
lordů, bylo to, jako kdyby vešli s prázdnými listy papíru. Tato
prorogace byla rovněž neplatná a nenabyla účinnosti. Parla-
ment nebyl prorogován.
Vláda rozhodnutí soudu okamžitě přijala. Demokracie byla obno-

vena.
Moji přátelé z evropské pevniny se archaickým praktikám west-
minsterského parlamentu nevěřícně smáli, tak byly některé z nich
směšné. Každá vyspělá demokracie však má své rozmary a své sla-
biny. Německu trvalo v roce 2017 půl roku, než dokázalo sestavit
vládu. Belgii to jednou trvalo dokonce déle než rok. Jakkoli staro-
módní a vratké to bylo, pořád to byla věrohodná a fungující parla-
mentní demokracie. Seděl jsem v sále Dolní sněmovny na galerii
pro návštěvníky na prosezené lavici potažené zelenou kůží a sledo-
val několik dramatických debat, včetně té 15. ledna 2019, kdy návrh
Theresy Mayové na dohodu s EU padl pod stůl poté, co utrpěl nej-
drtivější porážku v moderní historii britského parlamentu. Na jaře
roku 2019 si Dolní sněmovna odhlasovala, že pořad jednání, který
obvykle určovala vláda, si opět vezme do svých rukou. Pak uspořá-
dala sérii „indikativních hlasování“, aby se ujistila, že má dostateč-
nou většinu k tomu, aby prohlasovala další postup brexitu. Návrh
na „potvrzující lidové hlasování“ neprošel o pouhých dvanáct hlasů.
„Potvrzující lidové hlasování“ znamenalo druhé referendum,
tentokrát přejmenované na „lidové hlasování“. Zúčastnil jsem se
několika demonstrací za prosazení lidového hlasování; na největší
z nich, uspořádanou v centru Londýna, přišel asi milion lidí. Shro-
mážděné davy lidí nakonec nic prosadit nepomohly, stejně jako to
nedokázaly milionové londýnské demonstrace proti britské účasti
305
ve válce v Iráku. Ukázaly však, jakou sílu má pocit osobní identity

spjatý s Evropskou unií a jak silně lidé tuto identitu vnímali.
Považuju za příznačné, že největší proevropské demonstrace,
které jsem v prvních dvou desetiletích tohoto století v Evropě zažil,
se neodehrály v Paříži, Berlíně nebo Římě, ale v Kyjevě a Londýně.
Na první přišli lidé, kteří se chtěli k EU připojit, na druhou lidé, kte-
ří ji nechtěli opustit. Britští demonstranti se teď vyznačovali stejnou
kreativitou, jakou jsem zažil v Praze, v Kyjevě, v Bělehradě a ve vý-
chodním Berlíně. Rukou psané transparenty hlásaly: „Není to vina
Bulharů ani Rumunů, je to vina absolventů Etonu“, „Můj dědeček za
EU padl“. nebo „Svobodo, já chci zůstat s tEboU“. Na jednom tričku
stálo: „Jsem občan Evropy.“ Dům vévody z Wellingtonu u Hyde Park
Corneru byl celý pokrytý evropskými vlajkami.
Přinejmenším v Londýně to bylo věcí střední třídy. „V krámě na
rohu si domluvím lepší podmínky,“ stálo na jednom z plakátů od-
mítajícím dohodu, kterou Theresa Mayová dojednala s EU. Ze vše-
ho nejčastěji jsem na těch shromážděních slyšel „promiňte“, když
se lidé snažili nešlapat si na nohy. Zaslechl jsem tam i francouzšti-
nu, italštinu a němčinu, z čehož bylo patrné, že tu s námi britskými
Evropany byli i mnozí z milionů Evropanů z kontinentu, kteří při-
šli do Británie, aby tu žili. Na konci roku 2021 mělo v postbrexitové
Británii statut trvalého pobytu víc než pět milionů občanů EU. Ať už
byla Británie v Evropě, nebo ne, Evropa v Británii byla.
Někteří mí přátelé druhé referendum odsuzovali jako naprosto
nedemokratické. Nemůžete přece žádat, aby se zápas opakoval, jen
proto, že jste prohráli. Nebudu předstírat, že jsem váhu této námit-
ky nevnímal. Na druhou stranu by se zase dalo namítat, že to roz-
hodnutí bylo pro Británii i pro Evropu tak zásadní, že si musíme být
zcela jisti, že jsme je opravdu dobře rozvážili. Zastánci odchodu z EU
v referendu zvítězili tím, že zdůrazňovali veškeré problémy člen-
ství, avšak pokud šlo o alternativu, inspirativně mlžili. Potom vyšlo
najevo, že parlament se nedokáže dohodnout, jakou verzi brexitu si
vybrat. Uspořádat potvrzující lidové hlasování o konkrétní dohodě
o odchodu dojednané s EU dávalo smysl, ne? Jádrem britské parla-
mentní tradice je suverenita parlamentu, kterou měl právě brexit
306
v plné původní kráse obnovit. Takže pokud by se náš suverénní par-

lament rozhodl uspořádat druhé potvrzující referendum o reálné
dohodě o brexitu, bylo by to ústavně legitimní.
Jak by ale Británie vypadala, kdyby druhé referendum zvrá-
tilo výsledek prvního? Na rozdíl od hlasování v referendu v roce
2016, kdy většina předních zastánců brexitu očekávala převahu hlasů
podporujících setrvání, by legitimita tohoto hlasování nejspíš byla
hodně zpochybňována. Země by se mohla rozpoltit ještě mnohem
víc, než byla počátkem dvacátých let. Jistě, pořád zůstávalo mno-
ho hlubokých ran, ale Británie nebyla zdaleka tak polarizovaná ja-
ko Spojené státy nebo Polsko, rozervané mezi dva válčící politické
kmeny, z nichž každý vyznával svou vlastní verzi reality. Zástupci
všech stran se pořád setkávali na vlnách BBC a utkávali se v rázně
vedených, avšak civilizovaných debatách vycházejících z faktů, jež
všichni sdíleli. Když došlo v bitvě proti covidu na Národní zdravot-
ní službu – což je pro moderní Británii záležitost nejvíc podobná
národnímu náboženství – nebyli tu žádní zastánci setrvání ani od-
chodu a sjednotili se všichni.
Roky trvající politický boj o brexit nás stál hodně doma i za hra-
nicemi. Protože mé politické vazby na kontinentě byly mnohem sil-
nější než v Británii, soustředil jsem své usilování tam. Odjel jsem do
Bruselu promluvit si s Donaldem Tuskem a do Berlína hučet do hlav
předním politikům. V novinových komentářích jsem naše evrop-
ské přátele prosil, aby nám poskytli víc času na správné rozhodnutí.
Když dnes čtu ty prosby, jejichž naléhavost stále stoupala, naplňuje
mě to trochu smutnou ironií. Celá desetiletí jsem se směsí hlubokého
soucítění a mírného okouzlení sledoval, jak se polští, čeští, bosenští
a ukrajinští přátelé snaží prosadit u nositelů moci v Evropě, mezi
které tehdy Británie patřila. Právě tahle naše národní krize je pro bu-
doucnost kontinentu rozhodující, vysvětlovali pokaždé předkladatelé
žádostí. Hájíme vaše evropské hodnoty. Je ve tvém vlastním zájmu
pomoct nám, Evropo. A teď jsem se já sám stal Evropanem z perife-
rie, který předkládá svou žádost a přichází se stejnými argumenty,
aby přesvědčil držitele moci v Berlíně, Paříži a Bruselu a – protože ty
dřívější petice ze střední Evropy uspěly – také ve Varšavě a v Praze.
307
Zpočátku jsem se setkával se soucitem a smutkem, což se proje-

vovalo vřelými a útěšnými objetími. Ale jak se týdny přelévaly v mě-
síce a měsíce v roky a Britové se pořád nedokázali dohodnout, co
vlastně chtějí, měnilo se to v podráždění a opovržení. Šaškárny po-
štěkávajícího předsedy Dolní sněmovny Johna Bercowa byly možná
dobré povyražení – „ani na Netflixu není nic lepšího k vidění“, řekl
bývalý polský prezident Aleksander Kwaśniewski – ale Spojené krá-
lovství plýtvalo časem všech a odvádělo pozornost Evropy od jiných
významných problémů. „Když jsme se měli sejít se starými britský-
mi přáteli, měli jsme z toho strach. Byli teď tak posedlí brexitem, že
s nimi nebylo možné mluvit o čemkoli jiném,“ napsala ředitelka re-
dakce deníku Le Monde Sylvie Kauffmanová v roce 2019. Jeden ně-
mecký sloupkař zase řekl, že Británie ze sebe udělala terč posměchu.
Na jaře roku 2019 odvysílala BBC dokument, který jen zazna-
menával, jak řídící skupina Evropského parlamentu pro brexit sle-
duje zdánlivě nekonečná a nesnesitelná vyjednávání přes Lamanš-
ský průliv. V jednu chvíli v něm dva asistenti z kanceláře bývalého
belgického premiéra Guye Verhofstadta, který této skupině před-
sedal, vtipkují: „Máme je z krku! Vykopli jsme je! Konečně jsme si
z nich udělali kolonii…!“ Polská poslankyně Evropského parlamentu
a bývalá evropská komisařka Danuta Huebnerová jednou poněkud
vážněji poznamenala: „Máme společný cíl zbavit se jich do března
2019.“ Zbavit se jich! Čtvrt století, od roku 1979 až do vstupu Polska
do EU v roce 2004, jsem v hlavních městech po celé Evropě vášnivě
prosazoval, že Poláci nejsou Oni, co musejí zůstat venku na mraze,
ale My, stejní Evropané jako my Britové, Francouzi a Němci. A teď
má polská přítelkyně říká, že my Britové už nejme My. Stali se z nás
Oni, ti, kterých je třeba se zbavit.
Jelikož je brexit tak významnou událostí, je na počátku dvacátých let

pořád ještě brzy na to říct, jaké všechny důsledky bude mít. Když
se Britové octli v situaci, kdy museli souběžně čelit dopadu brexitu
a pandemii covidu, a shoda okolností přitom způsobovala, že oddě-
lit jedno od druhého bylo ještě složitější, nevěděli jsme dokonce, zda
stát oficiálně zvaný Spojené království Velké Británie a Severního
308
Irska ve své současné podobě přežije. Odhlasují si Skotové, že chtě-

jí odejít z britské unie a znovu vstoupit do evropské? To by zname-
nalo konec Velké Británie. Mohla by se najít v Severním Irsku větši-
na, která by odhlasovala připojení k Irsku? To by znamenalo konec
Spojeného království.
Všichni žijící britští expremiéři soudili, že mimo EU země
zchudne, zeslábne a bude mít menší vliv. Většina přátel Británie
v zahraničí s tím souhlasila. V průzkumech veřejného mínění velká
většina mladších Britů odpovídala, že se domnívají, že země udělala
chybu, když z EU vystoupila. Možná že v něčem, například pokud
šlo o pracovní příležitosti pro Brity bez vysokoškolského vzdělání,
se situace skutečně mohla zlepšit. Hospodářské důsledky brexitu
však způsobovaly, že dosažení postbrexitového cíle „vylepšit situa-
ci“ se obtížněji financovalo. Jenže „vylepšit situaci“ bylo přesně to,
co britská společnost potřebovala stejně jako i ostatní kapitalistické
demokracie, a ostatně v tomto smyslu byl hlas důležité skupiny vo-
ličů v brexitu vyslyšen.
Ačkoli mě dopady brexitu na Británii hluboce znepokojovaly,
ještě větší obavy jsem měl, na rozdíl od většiny britských oponentů
brexitu, z toho, jak tím utrpí Evropa. Mnozí kontinentální Evropa-
né zastávali opačný názor a říkali, že brexit Evropě umožní pokro-
čit kupředu víc, než se jí dařilo s neustále problematickými Brity na
palubě. Když jsem po roce 2020 cestoval po Evropě, zaráželo mě, jak
zřídka se o Británii vůbec mluvilo.
Přesto zvažme, jaké negativní důsledky z brexitu pro Evropu
mohou vyplývat. Evropský projekt po celá desetiletí čerpal sílu z po-
citu, že představuje budoucnost, směr, kterým se ubírají dějiny. Ztrá-
tou významného členského státu je tento nimbus nutně oslaben.
Zhruba polovinu faktorů, které vedly k brexitu, lze nalézt i jinde
v Evropě. Ještě počátkem dvacátých let jich existovalo dost a dost:
například komplex obav pramenících z migrace, islám, terorismus,
suverenita a rozhodování i způsob, jak se vše splétalo do populistic-
kého euroskeptického narativu.
Všichni dobře známe postřeh princezny Diany, že v manželství
„jsme byli tři“, takže v něm bylo „poněkud těsno“. S trojicí Francie,
309
Německo a Británie uvnitř EU tomu bylo téměř naopak. Právě toto

soužití ve třech unii pomáhalo fungovat a umožňovalo vztahy s další-
mi členskými státy nejrůzněji vyvažovat. Pokud se vám nezamlouva-
la francouzsko-německá iniciativa, mohli jste se obrátit na Británii,
pokud jste měli výhrady k britsko-německé politice, byla tu Francie.
Nezbývá než zjistit, jak šťastná rodina bude, až v ložnici zůstanou
jen Francie s Německem. Nebo by mohlo místo Británie zaujmout
Španělsko či Itálie? Jisté je, že ztráta jedné z předních vojenských,
diplomatických a zpravodajských mocností zahraničněpolitický vliv
EU oslabila. Tolik vyhlašované bezpečnostní spojenectví mezi Aus-
trálií, Spojeným královstvím a USA (Aukus), které vytěsnilo stáva-
jící dohodu mezi Austrálií a Francií, naznačilo napětí, které by se
mohlo v budoucnosti objevit.
Už nyní to vypadá, že mezi Spojeným královstvím a Evrop-
skou unií panuje konkurenční dynamika. Zatímco zastánci brexi-
tu tvrdili, že jeho smyslem je ukázat, že zemi bude lépe „venku“,
lídři, jako je francouzský prezident Emmanuel Macron, trvali na
tom, že EU musí Británii ujistit, že venku jí je hůř. K této objek-
tivní konkurenční logice se přidal subjektivní proces odcizování
se. S rychlostí, která šokovala, se z toho, co bylo sice roztříštěným,
avšak přesto společným My, stalo My versus Oni. Britskému Evro-
panovi, jako jsem já, tato rozbíhavost způsobovala bolestné dilema.
Nemohl jsem chtít, aby se mé zemi dařilo špatně. Pokud by se však
Británii po brexitu dařilo až příliš dobře, mohlo by to povzbuzovat
další tendence k dezintegraci EU. Nejlepší recept, který jsem doká-
zal vymyslet, zněl, že chci, aby se Británii vedlo velice dobře, a EU
dokonce ještě lépe. Ale i přesto jsem měl pocit, že směřuju každou
nohou na jinou stranu.
V krátkodobém horizontu brexit odradil národovecké populis-
ty na kontinentě, aby volali po frexitu, italexitu, nexitu, hungexitu
nebo polexitu. Jak dlouho to však bude ještě pravda? V posledním
průzkumu Eurobarometru, který se uskutečnil před hlasováním
o brexitu, činil celkový průměrný počet občanů EU zastávajících ná-
zor, že jejich zemi by se lépe dařilo mimo EU, čtyřiatřicet procent.
V roce 2021, už v EU bez Británie, to pořád bylo ještě osmadvacet
310
procent. Pokud by se Británie nějakým způsobem prokousala k al-

ternativnímu byznysovému modelu, budou nacionalisté jinde po
Evropě v pokušení její příklad následovat. Pravděpodobnost, že by
v některé z kontinentálních zemí taková varianta převládla, je sice
malá, ale nikoliv zanedbatelná.
„A proč by nemohli udělat to co my?“ mohl by se zeptat můj sta-
rý přítel Richard, který hlasoval pro brexit. Co je špatného na konti-
nentě, kde vedle sebe existují volně obchodující, mírumilovně spo-
lupracující, suverénní a demokratické národní státy? Tahle otázka
si odpověď zaslouží. Mám takovou: Je jedna věc mít Evropu, kde je
několik sousedících vyspělých demokracií, jako je Švýcarsko, Nor-
sko a nyní Británie, seskupeno kolem centrálního společenství těs-
ně integrovaných zemí. Něco úplně jiného však je mít Evropu, kde
se všechny členské státy Evropské unie vydají vlastní cestou, často
po traumatické dezintegraci. Jen nejnaivnější historický optimista
by mohl spoléhat na to, že všechny zůstanou liberálními demokra-
ciemi a budou pokračovat v mírumilovné spolupráci.
Dokonce i kdyby se evropské země opravdu nedostaly do žád-
ných střetů, jako byly ty, kterými procházely v období před ro-
kem 1945 a které se stále odehrávají na Ukrajině, pořád si budou
vzájemně tvrdě konkurovat, tak jako si dnes konkuruje Británie
s EU. E vropa by byla slabší a rozdělenější. Nebyl by to však svět
devatenáctého století, kdy Evropa byla nejmocnějším kontinentem.
Vzhledem k tomu, že Spojené státy jsou příliš zaměstnané svými
domácími problémy i novými výzvami v Asii, byla by taková Ev-
ropa jedenadvacátého století stálou pozvánkou pro mocnosti ty-
pu Číny, aby ji rozdělily a panovaly, jako to kdysi Evropané dělali
v Africe a v Asii.
Jeden brexit Evropská unie přežít může. Moc dalších by jich
ale nepřežila.
311
Demolice
Demokracie v Británii přežila, země však přestala být součástí EU.

Maďarsko zůstalo členem EU, avšak přestalo být demokracií. Polská
populistická vláda se pokusila maďarský příklad následovat. Protože
osvobození střední Evropy i její transformace je ústřední politickou
zkušeností mého života, prožíval jsem erozi demokracie v Polsku
a v Maďarsku téměř se stejnou intenzitou jako brexit.
V srpnu roku 2021 jsem dostal od maďarského premiéra Vikto-
ra Orbána, dopis, který začínal slovy: „Nedávno jsem měl možnost
vidět rozhovor, který jste poskytl televizi Euronews, kde tvrdíte, že
můj neliberalismus je ‚bezpochyby reálným ohrožením Evropské
unie.‘“ K odpovědi přiložil výtisk jednoho ze svých nedávných pro-
jevů – „zčásti ho inspirovaly vaše myšlenky“. Souběžně na svých
webových stránkách v sekci, kterou nehorázně nazývá Samizdat,
vystavil delší verzi tohoto dopisu, určenou pro veřejnost. (Samizdat
byl v zemích sovětského bloku způsob, jehož pomocí disidenti jako
Václav Havel, kteří neměli jinou možnost, oslovovali veřejnost a ris-
kovali tím vězení. Orbán však měl nyní pod kontrolou většinu ma-
ďarských médií a jeho texty citovalo i těch několik málo zbývajících
opozičních.) Podle jeho Samizdatu číslo 12 se ve svém projevu poku-
sil „vyložit – v terminologii srozumitelné západní veřejnosti – inte-
lektuální podstatu dnešních evropských debat, jak je chápeme my“.
Poprvé jsem se s Orbánem setkal v červnu roku 1988, kdy to
byl rozohněný pětadvacetiletý studentský předák zrovna založené-
ho hnutí mladých lidí, které se postavilo už rychle se rozkládající-
mu komunistickému režimu. Zapsal jsem si do bloku název hnu-
tí Fidesz, což je zkratka pro Svaz mladých demokratů, a Orbán mi
nadšeně vysvětloval některé cíle, které si on s dalším studenty vy-
tyčili: „Vláda práva a lidská práva, nová ústava, svoboda sdružová-
ní, svobodný tisk.“ O rok později jsem nevelkého, urputně působící-
ho mladého muže s havraními vlasy sledoval, jak pronáší strhující
projev na budapešťském náměstí Hrdinů během ceremoniálního
opakovaného ukládání lídra maďarské revoluce z roku 1956 Imreho
312
Nagye do hrobu. Na podzim téhož roku se Orbán objevil v Oxfordu,

kde získal studijní stipendium financované maďarsko-americkým
miliardářem a filantropem Georgem Sorosem. Nepobyl tam dlouho,
ale dodnes ho vidím, jak přede mnou stojí, štíhlý, ostře na mě hledí
a energicky mi vysvětluje, jak on a jeho přátelé vybudují na Dunaji
normální západní liberální demokracii.
O tři desetiletí později se z něho stal politik, který názorně uka-
zuje, že země může liberální demokracii zničit, a pořád být plno-
hodnotným členem Evropské unie. Teď už ani nepředstíral, že by
Maďarsko bylo liberální stát. V projevu před publikem složeným z et-
nických Maďarů, který pronesl v roce 2014 v Rumunsku, řekl: „Ne-
myslím si, že nám naše členství v Evropské unii brání vybudovat na
národních základech neliberální nový stát.“ Z jeho Aliance mladých
demokratů, v jejíchž původních stanovách stálo, že členům musí
být méně než pětatřicet let, se stala vládnoucí strana antidemokra-
tů středního věku. Do tváře se mu vepsala korupce mocí i penězi.
Říkat o něm, že je diktátor, není zcela přesné, ale diktátorské rysy
v obličeji rozhodně má.
Stejně jako brexit byla i demolice demokracie v Maďarsku vý-
sledkem kombinace hlubších příčin, nahodilých událostí i role jed-
notlivců. K hlubším příčinám patřilo autoritářské dědictví předvá-
lečné minulosti a trauma z Trianonské smlouvy z roku 1920, podle
níž země přišla o dvě třetiny území, které měla před rokem 1914.
Když dnes navštívíte Budapešť, můžete si před velkolepou budo-
vou parlamentu prohlédnout velký památník Trianonu, který tam
vztyčil Orbánův režim. Na jeho kamenných zdech jsou z větší čás-
ti pod úrovní terénu vytesány maďarské názvy „ztracených“ měst
a vesnic. Nedávná finanční krize Maďarsko těžce zasáhla. V proje-
vu z roku 2014, ve kterém Orbán ohlásil obrat k neliberalismu, ře-
kl také, že „liberálně demokratické státy nedokážou zůstat globálně
konkurenceschopné“.
Souviselo to i s chaosem, který po sobě zanechaly předchozí
socialisticko-liberální koaliční vlády mezi roky 2002 a 2010. Na ne-
veřejném stranickém shromáždění socialistický premiér v jednom
okamžiku řekl: „Lhali jsme od rána do noci.“ Klip, který ze schůze
313
unikl, Fidesz přehrával stále dokola. Netypický volební systém pak

způsobil, že Orbán získal ve volbách v roce 2010 víc než dvě třetiny
parlamentních křesel, třebaže obdržel jen třiapadesát procent ode-
vzdaných hlasů. Podle komunistické ústavy z roku 1949 revidované
po roce 1989 stačila dvoutřetinová většina ke změně ústavy. Orbán,
vedený instinkty pouličního rváče získanými během drsného dět-
ství, udeřil.
Příznivý volební výsledek označil za „revoluci za volební plen-
tou“ a prohlásil, že vyjadřuje odhodlanou vůli maďarského náro-
da. Vzápětí dostala země novou ústavu. Nový politický pořádek byl
označen jako Systém národní spolupráce. Fidesz postupně zbavoval
účinnosti všechny brzdy a protiváhy liberální demokracie: soudnic-
tví, státní zastupitelství, daňovou správu, státní kontrolní úřad, vo-
lební komisi, média veřejné služby. Volební obvody byly překresleny
tak, aby zvýhodnily venkov a malá města, kde byla strana od svého
prudkého obratu doprava v devadesátých letech nejúspěšnější. Té-
měř půl milionu etnických Maďarů žijících v sousedních zemích,
jako je Slovensko nebo Rumunsko, získalo občanství a mohli volit
korespondenčně. Drtivá většina jejich hlasů šla za Fideszem. Ma-
ďaři, kteří žili na Západě a obvykle byli liberálnější, se museli, po-
kud chtěli volit, osobně dostavit na konzulát. Tolik pokud jde o rov-
né volební právo.
Orbán se nespokojil s tím, že ovládl média veřejné služby, ale
postupně dostal s pomocí spřátelených oligarchů pod kontrolu také
většinu komerčních médií; oligarchové za to byli často odměněni
státními kontrakty pro jiná odvětví jejich podnikání. Státem finan-
covaná reklama byla zadávána mediálním organizacím přátelsky
nakloněným vládě. Když se přiblížily volby, podporovala většina
státního aparátu Fidesz. Šance získat práci ve státní nebo veřejné
správě nebo veřejnou zakázku závisela mimo Budapešť stále víc na
prokázané loajalitě k vládnoucí straně. Občanskoprávní organizace
byly zastrašovány a některé z nich byly donuceny ukončit činnost.
S využitím těchto i dalších „neformálních“ metod získal Or-
bán ústavní většinu ve volbách do parlamentu i v letech 2014, 2018
a 2022. V roce 2015 využil uprchlické krize k tomu, aby se postavil do
314
čela protiimigrační populistické pravice v celé Evropě, na hranicích

mezi Maďarskem a Srbskem natáhl plot z ostnatého drátu a odmítl
žádost Angely Merkelové a EU, aby akceptoval i jen malou kvótu mi-
grantů, které země jako Německo nebo Švédsko velkoryse přijímaly.
V roce 2018 vedl Orbán současně kampaň proti „Bruselu“ a proti
někdejšímu sponzorovi svého oxfordského stipendia Georgi Soro-
sovi. Fidesz zcela absurdně tvrdil, že existuje „Sorosův plán“, podle
kterého má být původní křesťanské obyvatelstvo nahrazeno převáž-
ně islámskými „vetřelci“; to bylo ještě o krok dál, než zašel Renaud
Camus s plánem „velké výměny“, protože spiknutí připsal židovské-
mu miliardáři. Orbán uvítal zvolení Donalda Trumpa prezidentem,
ten mu to oplatil pozváním do Bílého domu, kde pak zvolal: „Jsme
jak dvojčata.“ Dalším krokem, který vypadal jako akt osobní msty
vůči Sorosovi, ale skrýval se v něm i prvek politické kalkulace, bylo
vyhnání Středoevropské univerzity, nejlepší v celém regionu, avšak
financované Sorosem, z Budapešti. „Stop Sorosovi!“ stálo na voleb-
ních plakátech Fideszu spolu se „Stop Bruselu!“.
Tak prudký odklon od demokracie se v Evropské unii považoval
za nemožný. Od sedmdesátých let minulého století, kdy k Evropské-
mu společenství přistoupily bývalé diktatury ve Španělsku, v Por-
tugalsku a Řecku, byl vstup naopak považován za pojistku přecho-
du k demokracii. Ve střední a východní Evropě byla tato vazba ještě
silnější. Zdvojení procesu budování nové demokracie a přípravy na
přijetí do Evropské unie bylo považováno za neoddělitelné. Budová-
ní členského státu bylo spojeno s budováním národního státu. Po-
žadavky Unie, které bylo při vstupu nutné dodržet, byly stanoveny
v tzv. Kodaňských kritériích a patřilo k nim upevňování demokracie,
svobodná média, vláda práva a dodržování práv menšin. Nejen já, ale
i mnozí další lidé soudili, že to bude trvalý stav. Jak jsme se mýlili!
Přes veškerá vznešená slova v úvodních článcích Smlouvy o Evropské
unii se ukázalo, že Unie nemá jeden jediný funkční mechanismus,
jímž by v jednotlivých členských zemích mohla demokracii ochránit.
Maďarsko nebylo jako Rusko, kde se Putinovi kritici zavírali ne-
bo je někdo otrávil – zčásti i díky členství v EU. Unie však pomáhala
Orbánovu režimu přinejmenším stejnou měrou, jako ho omezovala,
315
aby se udržel. Orbánovi právníci s dobrým vzděláním byli experty

na hledání právních konstrukcí, které byly zdánlivě v souladu s ev-
ropským právem, dokonce v sobě odrážely úpravy platné v jiných
zemích, avšak realita za touto fasádou byla zcela odlišná. Z Maďarska
se stal potěmkinovský stát. Sjednocený evropský trh zaručoval bez-
pečí, a tak německý automobilový průmysl umístil významnou část
své produkce do této blízké země s vysoce kvalifikovanou pracovní
silou a relativně nízkými mzdovými náklady, která ho navíc odmě-
nila štědrými pobídkami. Německá auta a autodíly tvořily v jednu
chvíli třetinu průmyslového exportu země.
Nezamýšleným důsledkem svobody pohybu, jednoho z hlavních
výdobytků EU, bylo, že Maďaři, kterým se v Orbánově neliberálním
režimu nelíbilo, mohli jednoduše odejít a usadit se v jiné evropské
zemi. Jak si povšiml bulharský politolog Ivan Krastev, změnit ze-
mi pobytu se stalo snazší než změnit vlastní zemi. Mezi roky 2010
a 2018 vzrostl počet Maďarů žijících v jiných členských státech EU
téměř o 200 procent. Jeden můj maďarský přítel mi to vysvětlil zce-
la věcně: „Nechtějí žít ve fašistické zemi.“
Evropská lidová strana (EPP), sdružující středopravé evropské
politické strany, umožňovala Fideszu v mezi roky 2010 a 2020 zůstat
v jejích řadách, a to bez ohledu na četné důkazy o tom, že porušuje
demokratické principy, které EPP hrdě proklamuje. Hlasy Fideszu
jí totiž dávaly možnost udržovat si postavení nejsilnějšího politické-
ho uskupení v Evropském parlamentu a Orbán si zároveň udržoval
vliv v Unii na té nejvyšší úrovni. Jeho nejvlivnějšími ochránci byli
němečtí křesťanští demokraté, zejména bavorská křesťansko-sociál
ní unie. Institucionální posilování celoevropsky působících stran,
jehož smyslem bylo přičinit se, aby v EU demokracie přibývalo, tak
skončilo tím, že jedné členské zemi napomáhalo v erozi demokracie.
Největší prospěch měl Orbánův režim z velice rozsáhlých pří-
mých transferů z fondů EU. V roce 2017 činily přibližně 3,5 procenta
hrubého národního příjmu, což se téměř rovnalo ročnímu hospodář-
skému růstu Maďarska, který v tomto roce dosáhl 4,1 procenta. Prak-
ticky všechny tyto peníze putovaly k vládě v hlavním městě, což Fide-
szu poskytovalo prostor k rozsáhlému protekcionismu. Z evropských
316
fondů byla financována obnova silnic, budov a sociálních zařízení

ve městech a vesnicích, které podporovaly Fidesz, a zároveň z nich
odtékaly příjemné peníze pro místní byznysmeny, úřední činitele
i vlastníky médií podporující vládu. Podle jedné analýzy bylo pěta-
devadesát procent veřejných investic v Maďarsku spolufinancová-
no EU. Hezká porce z tohoto rohu hojnosti údajně končila v kapsách
některých Orbánových přátel a členů jeho rodiny.
Orbán se svému nejštědřejšímu příznivci odvděčil tím, že ho
veřejně odsoudil. V sobotu 23 října 2021, v den pětašedesátého vý-
ročí vypuknutí maďarské revoluce v roce 1956, jsem byl v Budapešti
a stál jsem uprostřed početného davu lidí na konci Andrássyho tří-
dy. Skupina celá v černém, o které mi řekli, že je to národní rocková
kapela, hrála píseň o „pěti milionech Maďarů“, kteří se octli po Tria
nonské smlouvě z roku 1920 mimo Maďarsko. „Jsme jedné krve,“ zněl
refrén. Potom na pódium vpochodoval Orbán se svou verzí dějin:
Stejně jako v letech 1849, 1920, 1945 a 1956 se vysocí evropští

hodnostáři opět pokoušejí přes naše hlavy rozhodovat o našem
osudu, avšak bez našeho souhlasu. Chtějí nás donutit být ev-
ropští, citliví a liberální – dokonce i když nás tím zabíjejí. Slova
i činy mířené z Bruselu na nás a na Poláky jsou podobné těm,
jakými míříme na nepřítele. Cítíme cosi jako déja vù, jako by-
chom v celé Evropě slyšeli ozvěnu Brežněvovy doktríny.
Evropskou unii poté přirovnal k Sovětskému svazu. Vzápětí násle-

dovala dávka konspirační teorie o domácí politické opozici. Prohlá-
sil, že opoziční lídři
soupeří o to, kdo z nich by mohl vládnout Maďarům z milosti

Bruselu a George Sorose jako jejich maďarský guvernér: kdo by
mohl být novým budínským pašou [osmanským guvernérem]
… Otevřeně hlásají, že spojí síly třeba s ďáblem, aby znovu zís-
kali moc. Jejich cílem je odebrat Maďarsko z rukou Panny Ma-
rie a položit je k nohám Bruselu.
Boris Johnson rád vyprávěl o tom, co znamená mít koláč a zároveň

ho jíst, ale Orbán „koláčismus“ předváděl v praxi, kterou Johnson
317
pouze hlásal. EU jeho režim financovala a on vyhrával volby tím, že

na ni útočil. A přesto Unie dál krmila ústa, která ji kousala.
Maďarský vůdce se neomezil jen na kritiku, ale obhajoval i al-
ternativní vizi pro Evropu: antiliberální, sociálně konzervativní,
prosazující vysokou porodnost, okázale křesťanskou a etnonacio-
nalistickou. V červenci 2022 řekl v Rumunsku publiku složenému
z etnických Maďarů, že se Maďarsko nechce přidávat k západoev-
ropskému světu „smíšených ras“, v němž se „Evropané mísí s těmi,
kdo pocházejí ze zemí vně Evropy“. Navázal tak na hlubokou tradici
reakčních vizí Evropy. Například britský fašista Oswald Mosley vedl
po skončení druhé světové války kampaň za cosi, co nazýval „Evro-
pa jako národ“. Jeho žena Diana několik let řídila časopis s názvem
The European. Orbán se nyní stal, třebaže byl pouze premiérem
malé středoevropské země, jednou z vysoce vlivných figur usilují-
cích o nejnovější pokus o návrat k protiliberální Evropě. „Byli jsme
navyklí si myslet, že Evropa je naší budoucností,“ řekl. „Dnes víme,
že budoucností Evropy jsme my.“
V projevu, který mi poslal, tuto vizi Evropy předkládá. Před
publikem složeným ze studentů Kolegia Matyáše Korvína, vzdělá-
vací instituce štědře podporované jeho vládou, Orbán tvrdí, že Spo-
jené státy podlehly „neomarxismu – říkají tam tomu woke“, avšak
evropští lídři
přivodili demografickou, politickou a ekonomickou záplavu

muslimů a vytvořili tak ve Francii, Itálii, Nizozemsku, Belgii,
Německu a Rakousku zcela novou situaci. Znamená to, že se
muslimům podařilo poprvé v evropských dějinách proniknout
v Evropě na sever od Španělska.
„Oni.“ Nájezdníci. „Koncept otevřené společnosti připravil Západ

o víru ve vlastní hodnoty a historické poslání.“ Západ nyní je „boha-
tý a slabý“. Posláním střední Evropy – o níž soudí, že jejím jménem
mluví – je zpevnit Západu páteř. Evropa má být křesťanská, národ-
ní, hrdá na své tradice. Zejména Maďaři mají už tisíc let specifické
národní poslání „organizovat život v Karpatské kotlině“. (Slováci,
Rumuni a Srbové, kteří tuto kotlinu sdílejí s nimi, by patrně měli
318
být rádi, že dostali příležitost nechat se od Maďarů „organizovat“.)

Mladí muži a ženy z Kolegia Matyáše Korvína musejí být intelek-
tuálním předvojem tohoto hrdinského boje za naši kulturu. Orbán
dokonce citoval svatého Matouše: „Jděte ke všem národům a získá-
vejte mi učedníky.“
V tomto evangelizujícím duchu přijal Orbán v hlavním městě
Maďarska jako čestné hosty Érica Zemmoura i Marine Le Penovou.
Tucker Carlson z Fox News dorazil do Maďarska jako Orbánův žák,
Orbána chválil a své diváky informoval, že v Budapešti hnutí „BLM
[Black Lives Matter] celé čtvrti podpalovat nesmí“. Poté, co Evropská
lidová strana konečně sebrala kuráž a naznačila, že Fidesz k demo-
kratickému pravému středu Evropy nepatří, začal Orbán spolupra-
covat na formování volného sdružení šestnácti krajně pravicových
euroskeptických stran, mezi něž patří Národní sdružení Marine Le
Penové (nové jméno Národní fronty), Liga severu Mattea Salviniho
a postfašistická strana Bratři Itálie, ve Španělsku strana Vox a v Ra-
kousku Strana svobodných. Jeho nejbližším spojencem se však stala
polská stran Právo a spravedlnost, PiS.
V Polsku nastala demolice o pět let později než v Maďarsku. V květ-

nu roku 2015 zvítězil v prezidentských volbách kandidát PiS Andrzej
Duda těsnou většinou dvaapadesáti procent proti osmačtyřiceti pro-
centům hlasů, k níž v Evropě po pádu zdi dochází tak často. V par-
lamentních volbách na podzim téhož roku získala strana PiS už ab-
solutní většinu křesel. I když ve volbách dostali pouze 37,5 procenta
hlasů – což vzhledem ke stále vysoké volební neúčasti v Polsku od-
povídá pouze osmnácti procentům oprávněných voličů – politici PiS
se vyjadřovali, jako kdyby reprezentovali obecnou vůli celého národa.
Šéf strany a vynikající politický stratég Jarosław Kaczyński se
od té chvíle začal řídit maďarským návodem. Na rozdíl od Orbána
neměl Kaczyński k dispozici ústavní většinu, která by mu umožnila
měnit ústavu, takže odstraňování demokracie v Polsku probíhalo po-
maleji, avšak směr i hodně z taktických prvků se shodovaly. I v tomto
případě to začalo postupným napadáním pořád křehkých součástí
systému brzd a protiváh čerstvě zbudované liberální demokracie.
319
Navzdory protestům EU bylo z větší části zlikvidováno nezávislé

soudnictví.
Stanice TVP, údajně televize veřejné služby, se proměnila v or-
gán agresivní propagandy vládnoucí strany. Je těžké popsat, jak její
zpravodajství zhrublo, začalo manipulovat a zabředalo do paranoie.
Oživilo všechny polské historické resentimenty vůči Německu, po-
dobně jako Maďarsko oživilo Trianonskou smlouvu. Už to, že někdo
promluvil německy, se považovalo svým způsobem za zradu. TVP
donekonečna přehrávala klip s Donaldem Tuskem, předsedou Evrop-
ské rady, který se v roce 2021 vrátil do Polska a stal se lídrem opozi-
ce, v němž pronese jen dvě slova německy: „für Deutschland“ („pro
Německo“). Odpor vlády proti pokusům EU zachovat v Polsku vládu
práva byl veden pod heslem: „Polská ústava proti německé hegemo-
nii.“ Byly tu i další slogany: „Chce Brusel zakázat jíst maso?“ „Chce
opozice Polsko islamizovat?“ A velkolepě znějící: „Poláci svou duši
neztratí.“ Co bylo nejhorší, televize TVP se snížila k tomu, že si za-
čala pohrávat s antisemitismem, který byl v části polské společnosti
stále přítomen. Během tvrdého politického boje před prezidentský-
mi volbami v roce 2020, v nichž měl blízko k vítězství kandidát opo-
zice Rafał Trzaskowski, zaznělo v jednom zpravodajském pořadu:
Odborníci nepochybují, že tok peněz, který dnes proudí ze stát-

ního rozpočtu do kapes polských rodin, vyschne, jestliže se
Trzaskowski v případě svého vítězství v prezidentských vol-
bách bude snažit uspokojit židovské požadavky.
Kritická média přišla o reklamu od státu a žaloby se na ně jen hr-

nuly. Jednu z největších skupin vydávajících regionální tisk koupi-
la státem ovládaná energetická společnost, jejíž šéf byl velmi blízký
vládnoucí straně. Pod heslem „repolonizace“ byl vyvíjen silný tlak
na zahraniční vlastníky nezávislých médií, aby odešli. Nejnebez-
pečněji se toto úsilí projevilo v přijetí zákona mířícího proti široce
sledovanému nezávislému televiznímu kanálu TVN, vlastněnému
Američany. V ostrém kontrastu k neschopné Evropské unii Spojené
státy rázně zasáhly a zablokovaly to, co by zřejmě bylo rozhodují-
cím zásahem proti svobodným médiím a proti naději na to, že příští
320
volby ještě budou spravedlivé a svobodné. Liberálním a nezávislým

nevládním organizacím a publikacím byly dotace z vládních zdrojů
a od nadací spojených se státem vlastněnými podniky omezovány,
zatímco kulturním a vzdělávacím institucím podporujícím vlád-
noucí stranu narůstaly.
To, co politolog Richard Hofstadter kdysi nazval „paranoidní
politický styl“, se naplno projevilo v konspirační teorii kolem tragic-
ké smrti polského prezidenta Lecha Kaczyńského, Jarosławova dvoj-
čete. Zahynul v roce 2010 při tragické letecké nehodě na vojenském
letišti u Smolenska, kam cestoval, aby uctil výročí vraždy polských
důstojníku v Katyni v roce 1940. PiS prosazovala na všech frontách
zjednodušující jednorozměrný příběh, v němž Polsko figuruje vý-
hradně jako mučednická oběť cizích sil a hrdinný obránce evropské
svobody. Desítky let pečlivé práce historiků osvětlujících temnější
stránky polských dějin ve dvacátém století – a který evropský národ
takové temné stránky nemá? – byly odsouzeny jako „výuka k han-
bě“. V nevelké vsi Przysieczyně i nedalekém městě Wągrowieci se
mi učitelé svěřovali s obavami z nových, povinných osnov výuky
dějepisu a občanské nauky, v jejichž rámci už nebudou mít prostor
ke svobodnému a kritickému náhledu na dějiny.
Vládní strana těžila z rozvratu levice a významných selhání libe-
rálních vlád z let 2007–2015, kdy v jejich čele stál Donald Tusk a jeho
nástupce. PiS obratně využívala četných projevů nespokojenosti, kte-
ré měly původ v postkomunistické transformaci a čtvrtstoletí libe-
ralizace, evropeizace a globalizace. Při opětovné návštěvě smutných
pozůstatků gdaňských loděnic jsem si uvědomil, jak moc umocňu-
je hlubokou nespokojenost s ekonomickou nerovností i pociťovaná
historická nespravedlnost. Mnozí lidé měli pocit, že transformace
prospěla pouze obyvatelům velkých měst, ne však zbytku Polska, na
který metropolitní liberální elity hleděly spatra. Ve společnosti, do
níž kapitalismus vnesl podstatnější revoluci, než kdy dokázal komu-
nismus, se lidé obraceli ke starým jistotám rodiny, církve a národa.
Vláda PiS materiálně podporovala chudší půli polské společnos-
ti, a to díky rostoucí ekonomice a velkým transferům z EU. Vlajko-
vou lodí vládní politiky se stala měsíční platba 500 zlotých za každé
321
dítě, které se říkalo „500 plus“, a „třináctý“ důchod. „PiS něco dělá
pro lidi, kteří na tom jsou hůř,“ řekl mi bývalý starosta Przysieczy-
nu, statný růžolící a veskrze slušný muž. „500 plus“ dostával i jeho
vnuk a pro celou rodinu to mělo velký význam. Opoziční prezident-
ský kandidát Rafał Trzaskowski, který volby v roce 2020 jen těsně
prohrál, si vybavoval setkání s jednou voličkou na jihovýchodě Pol-
ska. Mladá matka mu řekla, že Kaczyński, jeho strana a ani jeho
ideologie se jí vlastně nezamlouvají, ale stejně bude volit kandidáta
PiS Dudu, „protože díky němu měl můj syn poprvé prázdniny“. Je-
den varšavský student poukázal na to, že nejde jen o přerozdělová-
ní peněz, ale i o důstojnost. Polský populismus v sobě spojuje pra-
vicovou rétoriku a kulturní politiku s ekonomickými a sociálními
kroky, které jsou obvykle spojovány s levicí.
Kdyby přitom PiS nebourala základy liberální demokracie, bylo
by na toto všechno možné pohlížet jako na legitimní změnu politic-
kého směřování. Člověku se nemusí líbit stranický program, stej-
ně jako se mu nemusí líbit politika vládnoucí strany kdekoli jinde,
a může se snažit ji v příštích volbách změnit. Stejně jako Orbána po-
dle dopisu, který mi poslal, i polské populistické lídry by nic netěšilo
tolik jako důkladně s liberály v politické debatě probrat budoucnost
západní civilizace. Jenže o tohle tu nešlo. Šlo o to, že měnili pravidla
hry tak, aby příští volby svobodné a spravedlivé nebyly.
Polsko v tom nepokročilo tak daleko jako Maďarsko. Stále tu
fungují významná nezávislá média a opoziční strany, živá občan-
ská společnost schopná mobilizovat rozsáhlé lidové protesty, sil-
né místní samosprávy, včetně velkých měst v rukou opozice, má
horní parlamentní komoru, kde má opozice většinu, a nezávislého
ombudsmana, jak to ukládá ústava. Eroze je přesto závažná. Když
chceme demokracii popsat tak, aby naše definice před přísnou kri-
tikou obstála, je „neliberální demokracie“ protimluv. Demokracie
je buď liberální, nebo to není demokracie. Přesto je ten termín uži-
tečný, protože nám umožňuje popsat liberální demokracii v nebez-
pečném rozkládajícím se stavu. V tomto smyslu je Polsko nelibe-
rální demokracií.
322
Bylo to všechno nesmírně deprimující. Polsko i Maďarsko stály v ro-

ce 1989 v čele zemí zbavujících se komunismu. Při dvacátém výročí
sametových revolucí v roce 2009 to stále vypadalo, že zůstávají v po-
předí jako dvě konsolidované středoevropské postkomunistické de-
mokracie. Když přišlo třicáté výročí roku 1989, Polsko i Maďarsko už
stály na čele odklonu od demokracie. Podobné tendence se projevi-
ly i v dalších zemích střední Evropy. Česká republika s premiérem
a oligarchou Andrejem Babišem, Slovensko s populistickou vládní
stranou, dlouho vedenou Robertem Ficem, Slovinsko s pravicovým
populistickým premiérem Janezem Janšou – to vše byly měkčí ver-
ze jednoho a téhož jevu. Dokonce i Rakousko mělo koaliční vládu
v čele s uhlazeným mladým kancléřem Sebastianem Kurzem, je-
muž oportunistický populismus rozhodně nebyl cizí; součástí vlá-
dy i byla Strana svobodných, která se následně přidala k Orbánově
síti šestnácti krajně pravicových stran.
V době před rokem 1989 jsme si navykli mluvit o tom, že uvnitř
sovětského bloku existuje „demokratická opozice“. Neměli jsme tím
na mysli opozici, jaká funguje v demokracii, například labouristé
proti konzervativcům nebo křesťanští demokraté proti sociálním
demokratům, nýbrž mimoparlamentní opozici odhodlanou vytvá-
řet demokracii. Podporoval jsem tuto „demokratickou opozici“. Nyní
jsem zjistil, že podporuju ty, kteří se snaží demokracii vzkřísit. Na-
štěstí je takových lidí hodně a jejich možnosti jsou mnohem větší,
než jaké byly k dispozici před rokem 1989.
V červnu 2019 si Slovensko zvolilo novou prezidentkou Zuza-
nu Čaputovou, právničku a environmentální aktivistku z mladé po-
litické strany Progresivní Slovensko. Byla hluboce odhodlaná hájit
demokracii, lidská práva a projekt Evropské unie – stručně řečeno,
s radostí přiznávala, že je dědičkou tradice Václava Havla. Dva dny
poté, co byla zvolena, jsem stál uprostřed mohutného davu na praž-
ské Letné, kde jsem se stal svědkem největšího politického shromáž-
dění od sametové revoluce v roce 1989. Tentokrát byl jedním z orga-
nizátorů demonstrace čtyřiadvacetiletý student teologie Benjamin
Roll, který mi řekl, že jeho otec byl při demonstraci v roce 1989 jed-
ním ze zvukařů. Všude bylo plno odkazů k Havlovi. Na obrovském
323
transparentu stála jeho výzva: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží
a nenávistí!“ Roll shromážděným řekl, že se organizátoři demonstra-
ce nesnaží o novou revoluci, ale o záchranu existující demokracie:
… varujeme před změnou. Varujeme před tím, kam se pod Ba-

bišem a Zemanem naše země ubírá. Varujeme před tím, aby
došlo k ochočení justice, médií a uzurpaci moci několika oligar-
chy. Varujeme před tím, aby nám demokracie nebyla nepozoro-
vaně ukradena.
O dva roky později se díky spojení dvou opozičních koalic podařilo

ve volbách do Parlamentu České republiky Babiše těsně porazit. Byl
to významný signál pro celý region.
V Maďarsku sjednocená opozice získala znovu kontrolu nad rad-
nicí v Budapešti a v parlamentních volbách v dubnu 2022 se koalice
šesti stran shodla s cílem porazit Orbána na jednom kandidátovi.
Slyšel jsem tohoto konzervativního a katolického starostu provinč-
ního města mluvit na kraji náměstí Hrdinů, tedy na tom samém
místě, kde v roce 1989 pronášel svůj burcující projev Orbán. Péter
Márki-Zay teď volal před nadšeným davem lidí mávajících evrop-
skými vlajkami po obnově demokracie. Opozice však nebyla bohu-
žel sjednocená tak, aby to stačilo. Ve volbách, které byly z velké části
svobodné, avšak rozhodně ne spravedlivé, využíval Orbán státem
financované billboardy, televizi veřejné služby i placenou inzerci
na Facebooku k tomu, aby Maďarům sdělil, že je nezatáhne do vál-
ky na Ukrajině a uchová jim levný ruský plyn dodávaný do Maďar-
ska Vladimirem Putinem, kterého za tím účelem navštívil v Moskvě.
Ale když nic jiného, dala opozice alespoň najevo, že je tu pořád je,
a válka na Ukrajině vrazila mezi Orbána jeho polské spojence klín.
V Polsku se někteří z mých přátel opět postavili na barikády
na obranu demokracie, i když do čela se už teď dostávala generace
našich dětí. Desetitisíce mladých žen v černém zaplnily ulice a ná-
městí na protest proti jednomu z nejtvrdších zpřísnění potratové-
ho zákona v Evropě. Ještě v devadesátých letech přijímali lidé no-
vou ústavu i nové instituce bez hlubších debat. Chápali to jako něco,
co bylo nutné udělat, aby země byla „normální“, aby se „vrátila do
324
Evropy“ a naplnila kodaňská kritéria přijetí do EU. Když nyní Po-

láci museli bojovat za nezávislost soudnictví a oddělení mocí, dělali
to sami za sebe.
Poprvé po velmi dlouhém čase – někdo by mohl říct, že poprvé
od 3. května 1791, kdy země přijala první moderní ústavu – se polské
vlastenectví zaměřilo na obranu ústavy. V roce 2018 zavalitý Lech
Wałęsa vyvedl lidi ve Washingtonu z míry tím, že na pohřeb prezi-
denta George H. W. Bushe dorazil sice v decentním obleku, avšak
pod sakem s trikem popsaným změtí písmen nedávajících na první
pohled smysl. Zapomněl si snad starý zbrojnoš vzít košili a kravatu?
Nikoli, na tričku byl nápis Konstytucyja (ústava) s výrazně červený-
mi písmeny ty a ja, jako kdyby říkala „ústava jsi ty i já“. Otec-zakla-
datel polské demokracie se postavil na obranu její ústavy a kdo jiný
by to měl pochopit lépe než Američané.
Zdálo se, že i hodně pomalá Evropská unie začala konečně vní-
mat erozi demokracie v Maďarsku a v Polsku i hrozbu, kterou tato
eroze představuje pro její právní a politický řád. Celá struktura jed-
notného trhu je závislá na nadřazenosti evropských zákonů, již pol-
ský politicky podřízený ústavní soud zpochybňoval. Jednotu Evropy
čelící Putinově invazi na Ukrajině ohrožovalo členství neliberálního
a Putinovi přátelsky nakloněného maďarského premiéra v Evrop-
ské radě, nejvyšším rozhodovacím orgánu Unie, který v takových
případech musí rozhodovat jednomyslně.
Nad budoucností střední Evropy tak od počátku dvacátých let
dvacátého století visí větší otazník než nad kteroukoli jinou částí kon-
tinentu. Nejsem v názoru na tohle téma nestranný. Z celého srdce
jsem věděl, co bych pro tento region chtěl a koho bych chtěl svým
perem i hlasem podporovat. Nevěděl jsem však o nic lépe než kdo
jiný, jak se věci vyvinou. Je možné, že až v roce 2029 přijde čtyřicáté
výročí sametových revolucí, bude střední Evropa obětí ještě většího
autoritářství, nacionalismu, korupce a konfliktů. Je také možné, že
se vrátí na cestu svobody a demokracie s větším porozuměním pro
to, co svoboda i demokracie potřebují, aby přežily.
325
Nová železná opona
Stojím v Ceutě, španělské enklávě na severním cípu Afriky, na hra-

ničním přechodu do Maroka, a od Evropy mě dělí jen Gibraltarský
průliv. Po obou stranách mám kovové brány, ta španělská je čers-
tvě nalakovaná na modro, marocká je ošuntělejší. Za mými zády se
do mělké vody Středozemního moře táhne vysoký plot zabudovaný
v mohutných betonových základech. Když se ohlédnu na pevninu,
vidím, že po kopcovité krajině se klikatí plot, který je mnohem im-
pozantnější, moderní a dvojitý. Z marocké strany je v tomto místě
víc než šest metrů vysoký a nahoře se po něm vine kotouč ostnatého
drátu, aby ho bylo co nejtěžší přelézt, uprostřed je pás písku příliš
široký, než by se dal přeskočit, pak druhý plot a všude videokamery
a poplašné senzory. Nová evropská železná opona.
Velitel španělské civilní gardy mi říká, že téměř denně se mladí
muži ze subsaharské Afriky pokoušejí dvojitý plot zdolat a pomocí
háků přelézt přes kotouče ostnatého drátu. Některým se podaří hra-
nici překonat, přestože se je španělští strážci, kteří rychle projíždějí
po speciálně vybudovaných silnicích podél celého plotu, snaží zadr-
žet. Šťastlivci se pak ztratí v husté zástavbě na okraji města. Potom
požádají o legální azyl nebo se pokusí ilegálně překonat průliv dělící
je od zaslíbené země jménem Evropa.
Když si toho větrného zimního dne v roce 2021 prohlížím opev-
nění kolem Ceuty, nutně si vzpomenu na ta, která jsem před víc než
čtyřiceti lety vídal kolem Západního Berlína. Také na vrcholu Ber-
línské zdi byly stejné kotouče ostnatého drátu. Železná opona dělící
Evropu od Evropy byla téměř po celé délce dvojitá. Byl tu však jeden
zásadní rozdíl: tu první železnou oponu budovaly diktatury sovět-
ského bloku proto, aby udržely své obyvatele uvnitř, zatímco tuhle
budují demokracie Evropské unie, aby zabránily v průniku dovnitř
lidem zvenčí. Pocit, že tu stojíme na hranici mezi dvěma světy, je
ovšem stejný. Západní Berlín byl zabarikádovanou enklávou Zápa-
du na Východě; Ceuta je zabarikádovanou enklávou Evropy v Af-
rice. Tam jsme měli frontovou linii mezi geopolitickým Západem
326
a geopolitickým Východem; tady je frontová linie mezi globálním

Severem a globálním Jihem. Když se v noci díváte z helikoptéry do-
lů na zem, vidíte jasná světla na jedné straně a téměř temnotu na
straně druhé. Pochopit zdejší situaci mi pomáhá Suleika Ahmedová,
mladá Španělka marockého původu, která vyrostla v jedné chudší
části města poblíž plotu. „Kdybych se narodila jen o pár metrů dál,“
říká mi, „můj život by byl úplně jiný.“
Rozdíl mezi evropskou starou špatnou zdí (která měla lidi za-
držovat uvnitř) a novými zdmi (které mají zadržoval lidi venku) ne-
ní tak jednoznačný, jak by většina Evropanů ráda věřila. Na počát-
ku dvacátých let nového století EU stále víc spoléhala na sousedící
autoritářské státy, že budou potenciální migranty udržovat mimo
její území. Tyto státy tím dostávaly do ruky cosi, čemu se říká zbraň
hromadného přistěhovalectví. Marocký král, jehož rozhořčilo, že
Španělsko umožnilo léčení vůdci hnutí Polisario, nepříteli Maroka
v ostrém střetu o Západní Saharu, se zjevně pokusil v pondělí 17.
května 2021 tuto zbraň vyzkoušet. Zvoleným terčem byla právě tato
enkláva, nejstarší evropská kolonie na africké pevnině, kterou pů-
vodně dobyli Portugalci v roce 1415 a od pozdního šestnáctého sto-
letí je ve španělských rukou.
Během příštích čtyřiadvaceti hodin přešlo přes pláž na marocké
straně velké množství mužů, žen a dětí a zamířili k plotu táhnoucímu
se do Středozemního moře. Při odlivu se kolem bariéry brodili, když
nastal příliv, pádlovali nebo plavali, děti drželi v náručí, a dokonce
nad hlavami nesli i nemluvňata. Kolem postávali maročtí pohraniční
policisté a nezasahovali. Španělští pohraničníci na tolik lidí nestačili.
Marocké úřady lidi nepochybně povzbuzovaly, aby se vydali na
cestu. Španělský policejní důstojník, který ten den měl službu, mi
vypráví, jak na druhé straně hranice viděl kolonu autobusů. Ma-
rocké děti se ve škole dozvěděly, že mají šanci zahlédnout v Ceutě
fotbalistu Lionela Messiho, a některé děti zamířily přes hranice jen
se školními aktovkami. Zpráva se rychle šířila mobilními telefony.
Odhaduje se, že za ten den a noc přešlo nejméně 12 000 lidí. „To je
patnáct procent obyvatel našeho města,“ řekl mi starosta Ceuty a do-
dal: „Já tenkrát v noci plakal.“ Patnáct procent obyvatel Londýna by
327
znamenalo 1,3 milionu lidí, kteří by do města dorazili během jedi-

ného dne. Svět obletěla fotografie zástupu mířícího přes pláž k plo-
tu. V jednom jediném snímku se zračily obavy z imigrace, které po-
slední desetiletí cloumaly evropskou politikou.
Následujícího dne už plot na pláži hlídali španělští vojáci a obr-
něná vozidla a španělská vláda podporovaná EU se obrátila na ma-
rocké úřady s naléhavou žádostí o zásah. Během několika dnů se
marocká pohraniční stráž vrátila ke své roli evropského četníka.
Většina z lidí, kteří přešli hranici, se postupně vrátila do Maroka.
Někteří se ale vydali dál na „poloostrov“, jak obyvatelé Ceuty říkají
španělské pevnině. Přijel jsem do Ceuty půl roku po události, které
většina místních říká entrada masiva, „hromadné vniknutí“, a po-
řád tam ještě pobývalo několik stovek nezletilých bez doprovodu.
Sedím se skupinou těchto marockých teenagerů v hostelu jménem

„Esperanza“ – tedy Naděje. Yahya, bystrý, vyčouhlý šestnáctiletý
mládenec v červené prošívané bundě a s teniskami na nohou, mi
vypráví svůj příběh. Když se toho rána probudil, myslel, že to bude
obyčejný školní den. Pak ale zaslechl neuvěřitelnou zprávu: hranice
je otevřená! Okamžitě skočil do taxíku a nechal se odvézt 40 kilome-
trů do Ceuty, kde se mu podařilo překonat plot.
Neváhal opustit takhle z ničeho nic rodinu a přátele?
„Ne. Neváhal jsem. Měl jsem to už promyšlené dopředu.“
A proč se sem vydal?
Za lepším životem v Evropě. V Maroku je situace beznadějná.
Všichni ti mladí muži vyprávějí o životě, který opustili, stejné
příběhy. Práce není, vyhlídky žádné. Chudoba. Zoufalé rodiny. Uči-
telé, kteří se ani nesnaží učit.
Yahya říká, že původně se chtěl stát fotbalistou. Teď se mu zalíbil
nápad, že by mohl psát. Pár věcí už napsal, v arabštině a na Facebook.
Co pro ně Evropa znamená?
„Berou tě tam jako člověka,“ říká patnáctiletý Ilyas. Chce se
stát pilotem.
A co je na Evropě nejhorší? Dlouhá odmlka a pak odpovídá Ay-
nan: „Když tě pošlou zpátky do Maroka!“
328
Všichni se rozesmějí, ale fakticky vzato právě z toho mají nej-

větší strach. Když ceutské úřady repatriovaly pětapadesát nezleti-
lých, někteří z mládenců, se kterými teď mluvím, z hostelu okamžitě
zmizeli a raději žili na ulici. Bylo to strašné, říkají, ale pořád lepší
než být poslán zpátky. Jeden z nich má ruku celou skrytou v obva-
zech. Prý si ji poranil, když se pokoušel dostat jako černý pasažér
na loď do Evropy.
Když Yahyu, Ilyase a Aymana poslouchám, uvědomuji si, že 17.
květen 2021 pro ně byl totéž co 9. listopad 1989 pro mladé východní
Němce. „Hranice je otevřená!“ Něco neuvěřitelného. Šance uniknout
z diktatury. Naděje na lepší život.
Jenže pro Juana Sergia Redonda, místního předáka španělské
populistické strany Vox, to znamená něco docela jiného: nikoli pou-
hé „hromadné vniknutí“, ale „invazi“.
„Ano, zcela přesně řečeno je to marockou vládou organizova-
ná invaze,“ říká mi politik a učitel dějepisu na půl úvazku s čichem
pro situaci, když se druhý den sejdeme. Redondova strana je tu vý-
znamnou politickou silou: k Voxu patří poslanec za Ceutu ve špa-
nělském parlamentu.
Co by mělo Španělsko s „invazí“ dělat?
Mělo by úplně uzavřít hranici do té doby, dokud Maroko bez-
podmínečně neuzná španělskou suverenitu v Ceutě. A drátěný plot
na hranicích by měla nahradit opravdová zeď.
„Chceme skutečnou zeď, z betonu.“
Takže pro Yahyu byl 17. květen něco jako pád zdi a pro Redonda
příležitost novou zeď požadovat.
Evropská unie by podle jeho názoru měla přijmout požadavek
na stavbu zdí, „jako to dělá polská vláda na hranici s Běloruskem“.
Naráží tím na jiné migrační drama, které se odehrává právě v době,
kdy spolu mluvíme. Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko využívá
zoufalství nevinných lidí dokonce ještě cyničtěji než marocký král
k destabilizaci sousedních evropských zemí a skrze ně i celou EU.
Zatímco král Mohamed VI. pouze umožnil některým ze svých podda-

ných přejít hranici do nedalekého města, které mnozí už z dřívějška
329
znali, Lukašenko aktivně vybízel lidi ze vzdálené Sýrie a Iráku, aby

přilétli do Minsku, města, o němž většina z nich patrně v životě ne-
slyšela, v naději, že se dostanou do EU. Každý, kdo přicestoval, mu-
sel běloruským cestovním agenturám s vládními konexemi zapla-
tit vysokou částku. Když do běloruského hlavního města přiletěli,
byli převezeni k polským hranicím a tam je běloruská pohraniční
stráž vyzvala, aby hranice přešli ilegálně. Někdy sami pohraniční-
ci stříhali žiletkové dráty, které polské síly narychlo natáhly podél
dříve neoplocené zelené hranice. Lukašenko na hranicích skupině
migrantů osobně řekl, že chtějí-li dál na Západ: „Je to na vás. Pro-
jděte to! Tak jděte.“
Polská vládnoucí strana PiS – partner Voxu v Orbánově gangu
šestnácti krajně pravicových stran – utěsnila hranice s Běloruskem,
jak nejlépe dokázala, a prohlásila, že do země nikoho nevpustí. Na-
vzdory hlasitě proklamovaným křesťanským principům nedovolila
po řadu dnů, aby se k promrzlým, zesláblým a hladovým migran-
tům, živořícím pod prastarými duby a borovicemi Bělověžského
pralesa, jednoho z posledních rozsáhlých pralesů v Evropě, dostala
alespoň ta nejzákladnější humanitární pomoc. Nejméně dvacet jich
zemřelo prochlazením, hladem, žízní nebo na nějakou chorobu. Jen
ne žádné dobré samaritány, prosím, my jsme křesťané. Vládnoucí
strana pak rychle prohnala parlamentem zákon umožňující v roz-
poru s evropským a mezinárodním právem polským ozbrojeným
silám vytlačit migranty zpět do Běloruska. „Ozbrojenci kopali do lidí
jak do fotbalových míčů,“ popisoval mi, co se dělo, Džavád Asgari,
dvaatřicetiletý právník, který uprchl z hlavního města Afghánistá-
nu Kábulu s těhotnou ženou a pětiletým synem.
Ostatní země EU se přidaly na stranu Polska a odsoudily Lu-
kašenkovu akci jako „hybridní útok“ a pomohly Polsku a sousední
Litvě zajistit východní hranice Unie. Skutečně šlo o hybridní útok,
jehož cílem bylo poškodit EU, avšak také o skutečnou humanitární
krizi – a ke všemu takovou, ke které Evropa i Spojené státy nechtěně
napomohly. Džavád Asgari se tam octl jen proto, že se Západ počát-
kem roku 2021 předčasně stáhl z Afghánistánu, a tím se v Kábulu
dostal k moci Tálibán. Mezi migranty na polsko-běloruské hranici
330
byli také Kurdové prchající před občanskou válkou v Sýrii a běžen-

ci z Iráku, státu zmítaného bratrovražednými konflikty poté, co byl
okupován Západem, přičemž na okupaci se podílelo i Polsko. Asi
dvacetiletý Kurd jménem Aka mi shrnul, proč teď v mrazivé tmě
uprostřed pralesa na pomezí Evropy riskují své životy. „Je to buď
Evropa, nebo smrt,“ řekl.
Železná opona v časech studené války byla pozemní hranice
oddělující jedny Evropany od druhých Evropanů. Ta nová se táh-
ne vodami i pevninou. Středozemní moře, kdysi Mare Nostrum,
sjednocující řecko-římský svět kolem svého pobřeží, nyní oddělu-
jící Evropu od Blízkého východu a globálního Jihu. Na riskantních
plavbách z Turecka na řecké ostrovy Lesbos a Kos nebo z Libye na
italský ostrov Lampedusa nečeká smrt umrznutím v lese nebo pá-
dem z vysokého plotu, ale utonutím. Podle Mezinárodní organizace
pro migraci se při pokusech o překonání Středozemního moře uto-
pilo mezi roky 2014 a 2021 víc než 21 000 lidí. K dispozici jsou pře-
pisy některých zoufalých telefonátů vedených migranty ve chvílích,
kdy se jejich plavidla potápěla:
12:39: Loď se potápí. Na mou duši, jsou v ní alespoň dva metry

vody … Jmenuju se Mohammad Jamo. Volejte lékaře.
13:48: Umíráme. 300 lidí umírá … Končí mi telefonní kredit.
Když se spojení přeruší, máte mé číslo a prosím, zavolejte mi.
Mohammad Jamo byl syrský lékař. Utopil se se svými dvěma syny.

I když hlavní argument na podporu brexitu zněl, že Británie
bude mít migraci pod kontrolou, v roce 2021 riskoval životy při po-
kusech překonat v chatrných člunech Lamanšský průliv bezpre-
cedentní počet lidí. Mnohým se to podařilo, avšak časně zrána 24.
listopadu 2021 zemřelo nejméně 27 mužů, žen a dětí, když se jejich
úzký gumový člun, zcela nevhodný pro plavbu po moři, v ledové vo-
dě potopil. Jedním z pouhých dvou lidí, kteří tuto katastrofu přežili,
byl jedenadvacetiletý stavební dělník Mohammed Sheka. Pocházel
z kurdské části Íránu, odkud se jeho rodina přestěhovala za prací do
iráckého Kurdistánu. S pomocí pašeráků lidí ho migrační odysea za-
vedla z Iráku přes Sýrii do Běloruska, kde překročil polské hranice,
331
přes otevřené hranice pak šel dál do Německa a do Francie, aby se

tu pokusil překonat La Manche. Navzdory všem útrapám, které pro-
žil, svému bratrovi řekl: „Budu to zkoušet zas.“
„Jsme tu takový příklad pevnosti Evropa,“ řekl mi jeden španělský

novinář, když jsme spolu seděli před příjemným barem na elegant-
ní pěší zóně Ceuty, odkud bylo k hraničnímu plotu asi stejně daleko,
jako to kdysi měli pijáci v módních západoberlínských barech ke zdi.
V našich časech symbolizoval její pád největší naděje Evropy. Mladí
Evropané začali považovat svobodu pohybu za zásadní úspěch Ev-
ropy po pádu zdi. O tři desetiletí později začala Evropa podél svých
okrajů zdi budovat. Pro evropské občany znamená Evropa otevřenost
a svobodu, pro ty, kdo přicházejí zvenčí, znamená dlouhé fronty na
víza, vysoké kovové ploty a smrt v krutém moři.
To, že se Evropa otevřela uvnitř, způsobilo, že se uzavřela zvenčí.
Zatímco svobodu pohybu, technicky vzato svobodu pracovat, studo-
vat a žít v jiném členském státě, zajišťovaly evropské smlouvy, svo-
bodu cestovat po celém kontinentu poskytoval schengenský prostor.
Zrodil se v roce 1985 jako dohoda mezi pěti zakládajícími zeměmi
Evropského společenství – Německem, Francií a zeměmi Benelu-
xu – a plně fungovat začal v půli devadesátých let minulého století.
Říká se mu jednoduše „Schengen“ a později se k němu připojila řada
dalších členských zemí z jihu, severu a východu Evropy, stejně jako
Švýcarsko a Norsko, které členy EU nejsou. První velké vnější barié
ry, které vyrostly jakožto důsledek vnitřní otevřenosti Schengenu,
byl ocelový plot kolem Ceuty a další kolem severoafrické španělské
enklávy v Melille. Do té doby byly kolem Ceuty pohraniční stanice,
ne však faktická fyzická bariéra. Výstavba dnešních impozantních
moderních opevnění začala v roce 2005, především jako reakce na
vzrůstající imigraci ze subsaharské Afriky.
Hlavní vlna výstavby nových evropských zdí začala až později,
v souvislosti s uprchlickou krizí v roce 2015. Maďarsko bylo v roce
1989 průkopníkem bourání staré železné opony, když ostnatý drát
na hranicích s Rakouskem symbolicky přestřihávali obřími nůžkami
ministři zahraničí obou zemí. Teď se stal Viktor Orbán průkopníkem
332
vztyčování nové železné opony a další země se k němu začaly přidá-

vat. Nazval jsem to v té době „rok 1989 naruby“. Během maďarské
volební kampaně v roce 2018 jeden bulvární deník podporující Or-
bána dokonce otiskl fotomontáž oněch proslavených obřích nůžek
s Georgem Sorosem a lídry opozice. Takže štípací kleště, kdysi velký
symbol osvobození, se proměnily v symbol vyjadřující vykonstruo-
vanou hrozbu islámské invaze podporované Židy.
Po krizi v roce 2021 oznámily Polsko a Litva, že na hranicích
s Běloruskem postaví fyzické bariéry také; tím se nová železná opo-
na prodlouží o dalších zhruba 700 kilometrů. Tyto zdi budované na
pevnině jsou však tou menší částí příběhu. Po brexitu a před dal-
ším rozšířením má sedmadvacet členských zemí EU vnější pozemní
hranice o délce víc než 13 000 kilometrů, avšak jejich pobřeží včet-
ně řeckých, italských a dalších ostrovů činí víc než 53 000 kilomet-
rů, z nichž 31 000 kilometrů je ve Středozemním moři. A uprostřed
Středozemního moře stejně jako uprostřed Lamanšského průlivu
zeď nepostavíte.
Co tedy Evropa udělá? Důležitý precedens vznikl v březnu 2016,
kdy se v předvečer summitu EU Angela Merkelová a nizozemský pre-
miér Mark Rutte dohodli s tureckým předsedou vlády Ahmetem Da-
vutoğluem, že Evropská unie poskytne Turecku během příštích šesti
let 6 miliard eur, aby mu pomohla postarat se o miliony uprchlíků,
kteří už v zemi jsou – pokud tedy turecká vláda zabrání tomu, aby se
přeplavili na nedaleké řecké ostrovy. Spolu s následným uzavřením
pozemní trasy na Balkán tak dohoda kancléřky Merkelové s Turec-
kem ukončila akutní fázi uprchlické krize. Ochota Evropy zaplatit
Turecku tak obrovské výkupné však posílila pokušení sousedních
zemí vyzkoušet nějaké migrační vydírání, jak jsme měli později pří-
ležitost pozorovat v Ceutě a na hranicích s Běloruskem.
Většina evropských vlád měla obavy, že pokud opět vzplane nele-
gální migrace, vzroste podpora populistických stan, jako je Vox, kte-
rým se hodně daří právě díky zneužívání uprchlických krizí. („Nebylo
by ve vašem politickém zájmu, kdyby se hranice v Ceutě otevřely?“
zeptal jsem se Redonda z Voxu, muže s dobře vyvinutým politic-
kým čichem. „Samozřejmě,“ odpověděl a rychle se cynicky usmál.)
333
Je ironií osudu, že evropští lídři se teď museli začít obávat právě to-
ho, co se po celá desetiletí snažili posilovat: přitažlivosti Evropy, její
měkké síly. Zároveň však usilovali o to, aby se v Evropě i nadále dodr-
žovaly zákony, respektovala lidská práva a uplatňoval humanismus.
Po roce 2020 to vypadalo, že se dohodli na nepříjemném sou-
boru opatření. Na uprchlíky a migranty apelovali, aby k získání azy-
lu a imigraci využívali legálních způsobů – ačkoli to pro ně obvykle
bylo nesnadno dostupné, nebo dokonce zcela nedostupné. Přibylo
zpravodajských a policejních operací proti pašerákům lidí a bariéry
na vnějších hranicích Unie byly posíleny. Organizace EU pro hranič-
ní kontrolu Frontex se měla rozšířit o dalších 10 000 zaměstnanců,
čímž by se z ní stala vůbec největší unijní agentura. Vedle toho měly
být jak sousední země, tak státy sousedící s krizovými oblastmi, jako
byla například Sýrie, přesvědčovány, školeny, povzbuzovány a jed-
noduše i placeny, aby migranty a uprchlíky zadržovaly. V Británii
vláda Borise Johnsona vyhlásila politiku deportace žadatelů o azyl
do Rwandy s představou, že tím pašeráky lidí odradí.
V důsledku všech těchto okolností se Evropa dostala do morál-
ně velmi pochybné situace. Jedním ze základních principů meziná-
rodního uprchlického práva je tzv. non-refoulement. Stručně řečeno
znamená to, že nesmíte lidi poslat zpět, pokud jim hrozí nebezpečí.
Přesto se vícekrát objevily zprávy, že pobřežní stráže Řecka i jiných
zemí obracely čluny s uprchlíky zpět k pobřeží, odkud vypluly, stejně
jako polská pohraniční stráž vytlačovala migranty zpátky do mrazi-
vého pralesa na běloruských hranicích. EU rovněž finančně motivo-
vala libyjskou pobřežní stráž, aby zachycovala migranty vydávající
se přes Středozemní moře do Evropy, což se jim ve velkých počtech
dařilo. V anarchii, která zavládla po vojenské intervenci vedené Ev-
ropou s cílem svrhnout Muammara Kaddáfího, však převážnou část
libyjského území ovládli gangsterští vojenští velitelé a místní milice.
Mnozí potenciální migranti spolu s těmi, kteří ani k moři nedorazi-
li, skončili v záchytných táborech připomínajících evropské tábory
v dobách druhé světové války. Byly přecpané lidmi, panovaly v nich
nemoci a podvýživa, na denním pořádku bylo bití a znásilňování –
o tom všem přinášeli věrohodné zprávy pozorovatelé OSN. Papež
334
František označil libyjské záchytné tábory za „místa hanebného mu-

čení a otroctví“. Na tom, že lidé byli posílání zpět do nebezpečí, nes-
la Evropa spoluvinu.
Aby ulevili svému svědomí, svalili Evropané veškerou vinu na
zločinné pašeráky lidí a dodávali k tomu, že „skutečným uprchlí-
kům“ na rozdíl od pouhých „ekonomických migrantů“ byla Evropa
vždy otevřená. To je ovšem pravda jen poloviční a nestačí to. K dopa-
dení a potrestání pašeráků lidí, kteří od každého jednotlivce vybrali
tisíce eur, aby pak mnoho z nich poslali na smrt, by byla zapotřebí
rozhodně koordinovanější evropská akce. Dokud však poptávku po
migraci neuspokojí legální kanály, vždy se objeví nabídka nelegální.
Setrvalá poptávka je výsledkem nejen situace na širším Blízkém vý-
chodě, zhoršovaná důsledky západních vojenských intervencí a ne-
úspěchem arabského jara, ale také existenční beznaděje velké řady
obyvatel subsaharské Afriky. Špatná správa veřejných záležitostí,
občanské války, pandemie, rychlý přírůstek obyvatel a změna kli-
matu jejich bídu ještě prohlubují.
Dokonce i když pohraniční stráže migranty fyzicky nevracely
zpět, už to, že byli ponecháni svému osudu na širém moři, zname-
nalo pro řadu z nich smrt. Mohammed Sheka, který přežil tragédii
v Lamanšském kanálu v listopadu 2021, řekl jednomu kurdskému
zpravodajskému serveru, že když se někdo z lodi dovolal francouzské
policii a udal polohu lodi, dozvěděl se: „Jste v britských vodách.“ Ně-
kdo jiný zavolal britské straně, pokračoval Sheka, a bylo mu řečeno:
„Zavolejte francouzskou policii.“ Takže se nakonec většina z nich uto-
pila. Těla plavala po obou stranách neviditelné mořské hraniční čáry
mezi Francií a Británií. Na podzim 2013, po šoku vyvolaném potope-
ním lodi s migranty poblíž ostrova Lampedusa, při němž zahynulo
nejméně 339 lidí, zahájila Itálie systematickou pátrací a záchrannou
operaci nazvanou případně Mare Nostrum. Během jediného roku
se díky ní podařilo bezpečně dopravit na břeh víc než 150 000 mi-
grantů. V roce 2014 však byla operace ukončena a nahradila ji jiná,
omezenější operace EU pojmenovaná nejprve Triton a poté Sophia.
Nevyhnutelným výsledkem bylo, že se utopilo víc lidí a další, které
vylovily libyjské pobřežní hlídky, byli posláni do oněch strašlivých
335
táborů. V roce 2019 pod tlakem italského populisty Mattea Salviniho

EU veškeré námořní hlídkování v centrálním Středomoří zastavila.
Čas od času vyplavovala voda mrtvá těla na evropská pobřeží.
V září 2015 fotografie drobného tělíčka tříletého kurdského chlap-
ce Alana Kurdiho, ležícího tváří dolů v mělké vodě poblíž tureckého
města Bodrumu, vyvolala v zemích jako Německo velkorysou reakci
na uprchlickou krizi. O patnáct let dříve otiskly španělské noviny La
Vanguardia fotografii, která morální dilema Evropy ilustruje ještě
výmluvněji. Je na ní mladý pár v plavkách, jak sedí pod květovaným
slunečníkem s chlazenými nápoji v ruce na sluncem zalité pláži v an-
daluském pobřežním městečku Tarifě. Pobřeží Maroka na druhé
straně Gibraltarského průlivu je jen 13 kilometrů daleko. Pár upírá
oči na muže v džínsech a žlutém tričku, který leží nehybně na pláži
jen kousek od nich. Možná že právě v tuto chvíli si mladý opalující
se pár uvědomí, že to není někdo, kdo jako oni přicestoval za slun-
cem, ale mrtvý migrant, jehož tělo vyplavila voda na pobřeží Eutopie.
Záleží na tom, zda byl muž ve žlutém tričku „ekonomický mig-
rant“, nebo „opravdový uprchlík“? Nejpozoruhodnější věta v koaliční
smlouvě německé vlády, která se ujala úřadu v roce 2021 zněla: „Je
civilizační i právní povinností nenechat lidi tonout.“
V květnu 2016, necelý měsíc před hlasováním o brexitu, vyšel
deník Daily Mail s úderným úvodním textem: „Tragická, ale brutální
pravda: nejsou to skuteční uprchlíci! Bez ohledu na tragická utonutí
se tisíce ekonomických migrantů nadále snaží dosáhnout Evropy.“
Ve skutečnosti mnozí uprchlíky byli, alespoň podle standardní de-
finice odvozené z ženevské dohody o uprchlících z roku 1951: ti, kdo
mají „oprávněné obavy z pronásledování z důvodů rasy, nábožen-
ství, národnosti, příslušnosti k nějaké sociální skupině nebo kvůli
politickým názorům“. Spojené království vyhovělo koncem druhé
dekády tohoto století v průměru padesáti procentům žádostí o azyl.
Většina lidí, kteří mezi roky 2018 a 2020 připluli na malých člunech
přes Lamanšský průliv, pocházela z Íránu, Iráku, Sýrie a Afghá-
nistánu a procento jimi podaných a schválených žádostí bylo ještě
vyšší. Ukrajinu, kterou od roku 2022 zmítá válka, opustily miliony
obyvatel a nikdo nepochybuje o tom, že to jsou opravdoví uprchlíci.
336
Nakolik je toto binární rozlišování, které se zrodilo v podmín-

kách poválečné Evropy, udržitelné? Tehdy se vše zdálo zcela jasné.
Uprchlík – židovský komunista prchající z nacistického Německa
nebo buržoazní křesťan prchající ze Sovětského svazu. Ekonomický
migrant – syn chudého rolníka ze Sicílie nebo z Irska, který hledá
lepší život v Americe. Avšak dnes? Musíme nepochybně připustit,
že extrémní chudoba, nemoci a negramotnost v subsaharské Africe
vedou k omezení osobní svobody, které může život deformovat ne-
méně než politické či náboženské pronásledování. Nejsou to už dvě
jasně rozlišitelné kategorie, ale uprchlíci prolínající se s migranty.
Každopádně s tím, jak populace stárla, bez migrantů se větší část
Evropy, pokud chtěla udržet sociální stát, neobešla. Počátkem dva-
cátých let tohoto století bylo v Německu k udržení chodu ekonomi-
ky zapotřebí odhadem asi 400 000 imigrantů ročně.
Reakce Evropanů byly dány barvou pleti, náboženstvím a kul-
turou příchozích. Výmluvný byl příklad Polska nebo Maďarska, kte-
ré odmítaly v době uprchlické krize přijmout jen pár tisíc běženců
z Blízkého východu, zato otevřely své brány milionům bílých evrop-
ských uprchlíků před Putinovým válečným terorem na Ukrajině.
Přesto se zdá, že i nepředpojaté Evropany ze všeho nejvíc znepoko-
joval pocit, že imigrace je nekontrolovaná. To vedlo k extrémní re-
akci, která se pak promítla do hlasů pro populisty, do fotografií zá-
stupů uprchlíků (nebo chcete-li migrantů) vlekoucích se kolejištěm
železničních tratí z Balkánu směrem k Německu a zase jiných davů
v Maroku ženoucích se k plotu po pláži v Ceutě. Proto měl slogan
„Převezměme zas vládu!“ tak mocný dopad.
V Ceutě mají dvě obrovské Herkulovy sochy, každá stojí mezi dvě-
ma sloupy. Poukazují na mytické „Sloupy Herkulovy“, skalnaté vr-
choly Calpe a Abylu, které měl podle pověsti Herkules od sebe od-
tlačit a na západě tak otevřít Středomoří do neznáma. Za Calpe se
všeobecně považuje Gibraltarská skála a Abylu spatřují Ceuťané ve
své hoře Monte Hacho, i když nárok na starověký odkaz si činí ta-
ké nedaleký marocký vrcholek Jebel Musa. Sochy, které jsou dílem
rodáka z Ceuty, výtvarného umělce Ginése Serrán-Pagána, se mezi
337
sebou liší způsobem, který provokuje k zamyšlení. První, umístěná

na nábřeží ve středu města, ukazuje obra Herkula, jak sloupy, mezi
nimiž stojí, od sebe odtlačuje, druhá, umístěná u vjezdu do přístavu,
ho zobrazuje netradičně, jak k sobě sloupy přitahuje.
Sochy jsou dokonalou metaforou dvou úkolů hodných Herku-
la, před nimiž nyní Evropa stála. Na jedné straně musela zajistit
své vnější hranice a v tomto smyslu od sebe Evropu a zbytek světa
udržet oddělené. Teoreticky lze namítnout, že liberální a otevřené
společnosti mají mít hranice otevřené. V praxi by to ovšem ve větši-
ně takových společností přineslo rychlý konec liberalismu, zejména
v těch, které mají vysokou životní úroveň a štědrý sociální stát. Jen
se podívejme, jak asi dva miliony nečekaných příchozích v letech
2015–2016 – pouze 0,4 procenta ze zhruba 500 milionů obyvatel EU
(před brexitem) – katapultovaly xenofobní populisty do nebývalých
politických výšin a postavily evropské národy proti sobě. Evropa
nemůže být bezbariérová vnitřně i zvnějšku zároveň. A zajistit bez
radikálně nehumánních metod bezpečnost víc než 13 000 kilomet-
rů pozemních hranic a 53 000 kilometrů pobřeží je už samo o sobě
herkulovským úkolem.
Zároveň však Evropa musela sloupy k sobě přibližovat. Jak ve
vlastním zájmu, tak aby zůstala věrná svým proklamovaným hodno-
tám, musela poskytovat uprchlíkům – a v případě extrémní nouze
i migrantům – při hledání nového života bezpečné a legální cesty.
Vyřizování žádostí by mělo být spravedlivé a rychlé, a to kdekoliv
se bude odehrávat. Ti, kdo by neměli věrohodný důvod k přijetí, by
měli být věrohodně repatriováni do zemí, kde jim nebude hrozit
nebezpečí. Těm, kdo přijati byli, by se však mělo dostat všech pří-
ležitostí a aktivní pomoci, aby se plně integrovali do Evropské unie
jako její občané.
Nezajištěné hranice přispívaly k rozdmýchávání populistické
rétoriky o „vetřelcích“, což následně integraci lidí s migračním po-
zadím ztěžovalo, zejména pokud byli muslimského vyznání. Bylo
to jak začarovaný kruh. Nezhoubné východisko však existuje. Jak
lze vidět v Kanadě, požehnané zeměpisnou polohou, řízená imig-
race a aktivní integrace se mohou vzájemně posilovat. „Dokážeme
338
to,“ říkala Angela Merkelová a snažila se přitom vyzařovat obamov-

ský optimismus. Intelektuální a komerční dějiny Evropy i Severní
Ameriky poukazují na to, jak výjimečný může být přínos uprchlí-
ků z těžké životní situace pro svobodné společnosti. Viděl jsem tuto
možnost v zářících očích Yahye, Aymana a Ilyase, když seděli v Ceutě
v uprchlickém centru jménem Naděje. Zahlédl jsem však i záblesk
hněvu, který by se mohl uvolnit, pokud by Evropané byli tak hloupí
a nově příchozím neumožnili cítit se v Evropě jako doma.
Serrán-Pagánovo heroické zobrazení Herkula přisouvajícího
sloupy k sobě však evokuje ještě větší úkol. Pokud se bude propast
mezi globálním Severem a Jihem v důsledku změny klimatu, popu-
lačního růstu a špatné správy věcí veřejných dál rozšiřovat, nebudou
stačit žádná obranná opevnění. Stále víc lidí bude překonávat plo-
ty, byť budou sebevyšší, budou se vydávat s voláním „Evropa, nebo
smrt“ na širé moře, i když bude sebevíc rozbouřené. Co udělá Ev-
ropa potom? Bude stavět zdi ještě vyšší? Přidávat další pásy smrti?
Nechá je utopit se? Jak vlastní zájmy Evropy, tak její hodnoty vyža-
dují, aby se obrovská propast mezi Severem a Jihem začala zužovat.
Je to ten nejtěžší úkol hodný Herkula ze všech.
Válka na Ukrajině
V jedné z předchozích verzí této knihy jsem si položil otázku: „Je nám
souzeno jít celou cestu zpátky?“ Nikdy by mě nenapadlo, že odpo-
věď na svou otázku dostanu dřív, než dokončím poslední kapitolu.
Když ve čtvrtek 24. února 2022 vtrhla vojska Vladimira Putina na
Ukrajinu, Evropa se na cestu zpátky vydala. Na téže půdě, kde v le-
tech 1941 až 1944 vedl teroristickou válku wehrmacht a SS, teď ruské
síly vedly stejnou válku: plošné ostřelování měst, mučení a popravy
civilistů, znásilňování. Znovu trpěla táž města, městečka a vesnice,
týž národ, někdy i titíž jednotliví muži a ženy.
339
Borise Romančenka, šestadevadesátiletého Ukrajince, který

přežil čtyři nacistické koncentrační tábory, včetně Buchenwaldu
a Bergen-Belsenu, zabil ruský granát v jeho rodném Charkově. Ruská
raketa dopadla i těsně vedle Babího Jaru, nechvalně známého mís-
ta, kde nacisté masově vraždili Židy. Podle ukrajinských novinářů
mluvili staří obyvatelé vesnic kolem Kyjeva o ruských útočnících ja-
ko o nimcach, „Němcích“.
Miliony nevinných mužů, žen a dětí musely opět opouštět své
domovy „jen s třemi kufry“. Uprostřed zástupu zoufalých matek
a křičících dětí, pokoušejících se na kyjevském hlavním nádraží do-
stat do vlaku, řekla historička umění Tanya Novgorodská, doprová-
zená svou patnáctiletou dcerou, zpravodaji Guardianu Shaunu Wal-
kerovi: „Jen se podívejte na ty tváře kolem. Úplně stejné, jako byly na
fotografiích z druhé světové války.“ Téměř osm milionů Ukrajinců
bylo vnitřně vysídleno a víc než šest milionů jich ze země uprchlo.
Byli mezi nimi členové početné židovské komunity, z nichž někteří
se uchýlili do bezpečí naprosto odlišného Německa. Silnice v polo-
rozbořených vesnicích lemovaly ohořelé tanky a obrněné transpor-
téry – byly to scény jak z Normandie den po vylodění Spojenců v ro-
ce 1944. Mariupol, přístavní město na pobřeží Azovského moře, na
které se Rusko zaměřilo, aby si zajistilo „pozemní most“ z Krymu
na Donbas, byl ruskou dělostřeleckou palbou srovnán se zemí tak,
že připomínal Varšavu v roce 1945, město v troskách.
Když se Rusové stáhli z kyjevského předměstí Buči, zůstala po
nich na ulicích pohozená těla místních obyvatel s rukama svázanýma
za zády a s prostřelenými hlavami. Putin ocenil 64. samostatnou gar-
dovou motostřeleckou brigádu, jednotku, která byla téměř s jistotou
za tato zvěrstva zodpovědná, jako „vzor plnění vojenských povinností,
statečnosti, odhodlání a profesionality“. Byla ohlášena celá řada pří-
padů znásilnění a sexuálního násilí. Amnesty International shrnu-
la svědectví jedné ženy ze vsi na východ od Kyjeva: „Dva ruští vojáci
vnikli do jejího domu, zabili jí manžela, potom ji pod hrozbou, že za-
střelí i ji, znásilnili, zatímco její malý syn se schovával vedle v kotelně.“
Nasaďte si na barevné fotografie těchto scén černobílý filtr a pře-
nesete se z roku 2022 do roku 1942. Zadívejte se pozorně na tělo
340
ukrajinské ženy ležící na ulici v Irpini, dalším Rusy okupovaném

předměstí Kyjeva. Jaký symbol je na přívěsku kroužku s klíči, který
leží hned vedle ní? Když filtr odstraníte, uvidíte to jasně: žluté hvěz-
dy na modrém pozadí, vlajka Evropské unie.
Od roku 1945, sedmasedmdesát let, přirovnávají lidé různé ev-
ropské padouchy k Adolfu Hitlerovi. Celých těch sedmasedmdesát
let to byla neospravedlnitelná nadsázka. Dokonce ani genocidní vá-
lečné zločiny v bývalé Jugoslávii, jakkoli byly, pokud šlo o brutalitu,
srovnatelné s nacistickými, nedosahovaly stejného rozsahu ani ne-
měly stejné geopolitické důsledky. Nyní se však vůbec poprvé zdá,
že je srovnávání s Hitlerem namístě. Nejsou tu plynové komory ani
koncentrační tábory. Nevzplála (zatím) světová válka, jíž se přímo
účastní ozbrojené síly mnoha zemí po celé planetě. Avšak my Evro-
pané jsme prohlásili: „Už nikdy víc!“ A to, co jsme viděli od února
2022 na Ukrajině, je právě to, co se nikdy opakovat nemělo.
V roce 1978, když jsem šel na oběd ke starému britskému fašis-
tovi Oswaldu Mosleyovi do jeho Temple de la Gloire kousek od Paří-
že, jsem byl přesvědčen, že s fašismem je konec a nikdy se nevrátí.
Fašismus byl fenoménem jedné epochy. Avšak teď bylo možné před-
ložit věrohodné argumenty, že Putinův režim skutečně fašistický je.
Vrátil se kult jediného vůdce, estetika válečného násilí a hrdinského
umírání, pěstování pocitů historického resentimentu, indoktrina-
ce mládeže, nemilosrdné pronásledování menšin, které nesouhlasí,
ideologie nadvlády jednoho Volk nad ostatními, démonizace nepří-
tele. V dlouhém eseji, otištěném v roce 2021, Putin zopakoval svůj
názor, že žádný samostatný ukrajinský národ neexistuje. Ukrajinci
jsou jen jinou verzí Rusů. To vnější síly se pokoušejí proměnit Ukra-
jinu v „protimoskevské Rusko“.
Putinův režim v sobě má samozřejmě nové prvky a nemá ani
všechny rysy fašismu třicátých let minulého století. Ale tak je tomu
se všemi jevy, které se v historii opakují: nacionalismus, šovinis-
mus či utopismus se také nikdy neopakují v naprosto shodné po-
době. Tohle byl postsovětský fašismus pro internetové časy. Ukra-
jinci ho nazvali „rusismus“. Starý východoněmecký písničkář Wolf
Biermann s jízlivou ironií poznamenal, že „Putin mluví pravdu:
341
Ukrajina je plná fašistů – skutečnými fašisty tam jsou jeho ruské

okupační armády.“
Ústředním prvkem německého fašismu a sovětského komu-
nismu byla velká lež. Putinovou velkou lží je tvrzení, že jeho nepřátelé
jsou fašisté. Tvrdil, že Ukrajinu ovládají neonacisté a cílem jeho války
je „denacifikovat Ukrajinu“. Ukrajinský židovský premiér Volodymyr
Zelenskyj mu odpověděl: „Jak já můžu být nacista? Řekněte to mému
dědečkovi, který strávil celou válku jako sovětský pěšák.“ V Krem-
lu se slovo „nacista“ používá jako synonymum pro Ukrajince, kteří
oponují ruské invazi nebo se stali oběťmi neřízených ruských raket.
Když ruský nálet zasáhl koncertní sál ve městě Vynnycji na střední
Ukrajině a za oběť mu padla řada civilistů, šéfredaktorka Kremlem
financovaného zpravodajského kanálu RT Margarita Simonjanová
opakovala tvrzení ruského ministerstva obrany, že v koncertním sále
byli „dočasně umístěni nacisté“. Podle této definice je tedy „nacista“
každý, koho Rusko právě zabilo. Ukrajinští „fašisté“ byli ti, o kom to
řekli ruští fašisté. Orwellismus naší doby.
Před 24. únorem 2022 téměř každý mimo Ukrajinu soudil, že
pokud Putin zahájí útok v plném rozsahu, rychle vojensky zvítězí,
i když pak Rusko může zjistit, že okupované území nedokáže ovlád-
nout. Mimořádná síla vytrvalého vojenského i občanského odporu
Ukrajinců ukázala, že se téměř všichni mýlili. Opět jsme se přesvěd-
čili o klíčové roli jednotlivce v dějinách. Hned v první den invaze, kdy
se ruské síly pokusily proniknout do sídla ukrajinského prezidenta
v Kyjevě, nabídly Spojené státy, že Zelenského evakuují. Odmítl. Ať
už skutečně řekl, či neřekl „Potřebuju munici, ne odvoz“, tato obecně
známá odpověď shrnuje, jak ohromující dopad mělo jeho rozhodnu-
tí zůstat. Jeden ukrajinský voják o tom řekl: „Náš prezident je pořád
v Kyjevě a to je pro nás vzor … že tam zůstává. Prezident Biden mu
řekl, že ho může dostat z Ukrajiny, ale on tu pořád je a chrání naši
zem spolu s námi … Posiluje nás to.“
Když vlajková loď ruské černomořské flotily Moskva nařídila
nepočetné ukrajinské posádce na malém, avšak strategicky polože-
ném Hadím ostrově, aby se vzdala, Ukrajinci jí odpověděli: „Ruská
válečná lodi, jdi do prdele!“ Slova „jdi do prdele“ se brzy objevila na
342
dopravních značkách i billboardech po celé zemi. Obrovská Moskva

byla mezitím potopena raketami odpálenými z ukrajinského pobře-
ží. Ukrajinští rolníci nejednou odtahovali svými traktory ochromené
ruské tanky. Vládní protikorupční agentura vydala ironické komu-
niké, kde se uvádělo, že ukořistěné ruské tanky není nutno přihlásit
jako nově nabytý majetek.
Profesionální ukrajinskou armádu, zocelenou v bojích s ruský-
mi a Ruskem podporovanými separatistickými silami na východ-
ní Ukrajině, které vedla už od roku 2014, podporovala celá společ-
nost. Ve městě Vozněsensku ležícím uprostřed zemědělské oblasti
se dva dny a dvě noci bojovalo o to, aby ruské síly nezískaly strate-
gické předmostí na druhém břehu řeky Jižního Bugu, které by jim
otevřelo cestu západním směrem na Oděsu. Vojáci z povolání tam
vyhodili do vzduchu dva mosty a britskými protitankovými střela-
mi ochromovali ruské tanky a obrněná auta. Místní stavební dělníci
zablokovali ulice tak, aby postupující Rusy navedli před ukrajinskou
palebnou linii. Přidávali se všichni kolem. „Stříleli jsme i loveckými
puškami,“ vyprávěl o tom místní obchodník Alexandr. „Lidé po nich
házeli cihly a láhve. I stařenky pomáhaly nosit těžké pytle s pískem.“
„Jich je spousta, ale my jsme stateční,“ vysvětloval ukrajinský
poslanec, teď v uniformě sil regionální domobrany. Ruská síla byla
vertikální, ta ukrajinská horizontální. Ukrajinci se opírali o tradice
spolupráce celé společnosti a improvizace, která se táhla zpět až ke
kozákům ze sedmnáctého století, kteří v sedlech koní bojovali za prá-
vo vládnout si sami. Jestli kdy byla vedena „válka lidu“, pak tady a teď.
Může to vypadat jako válka z poloviny dvacátého století, s tanky,
těžkým dělostřelectvem a rozbořenými městy, avšak zároveň to je
válka jedenadvacátého století, kde se bojuje drony, satelitním zob-
razováním a kybernetickými nástroji. Skutečnost, že Rusko má ja-
derné zbraně – a Putin Západu vyhrožoval „následky, s nimiž jste se
nikdy v dějinách nesetkali“ – byla důvodem k tomu, že Spojené státy
a další západní mocnosti zbraně, které byly odesílány na Ukrajinu,
kalibrovaly, aby zabránily eskalaci, jež by mohla vést k nukleární
válce. Ukrajina se svých jaderných zbraní vzdala v roce 1994 výmě-
nou za bezpečnostní záruky poskytnuté Ruskem, Velkou Británií
343
a Spojenými státy, které se ovšem ukázaly jako bezcenné. Všechny

země světa si z toho mohly vyvodit následující závěr: „Máte-li jader-
né zbraně, nevzdávejte se jich, jestliže je nemáte, zkuste je získat.“
Vedle bitev, v nichž se střetávaly zbraně, technologie a morál-
ka, se odehrávaly bitvy narativů. U publika v Evropě a v Severní
Americe Ukrajina bez větší námahy vítězila. Zelenskyj má za se-
bou, než vstoupil do politiky, úspěšnou kariéru herce a televizního
producenta. On i jeho produkční tým byli na vyprávění příběhů ex-
perti. Zelenskyj nikoli v efektním stejnokroji vrchního velitele, ale
v obyčejné khaki zeleni, tričku ke krku, kalhotách a teniskách, tedy
v tom, co obratně připomínalo výstroj domobrany, úderně a vášnivě
oslovoval pomocí videopřenosů parlamenty a mezinárodní setká-
ní po celém světě. Znovu a znovu žádal evropské lídry o tři věci: víc
zbraní, víc protiruských sankcí a cestu k členství v Evropské unii.
Vyhlídka na to stát se součástí evropské liberální říše místo vyhlíd-
ky stát se součástí té ruské antiliberální byla pro něj i jeho spoluob-
čany důležitá. „Dokažte, že jste skutečně Evropany,“ nabádal členy
Evropského parlamentu.
Jinde než na Západě to ovšem vypadalo jinak. Nejen nová světo-
vá supervelmoc, Si Ťin-pchingova Čína, se přidala k Putinovi. Také
další členové uskupení BRICS, Brazílie, Jižní Afrika a Indie, buď ba-
lancovali mezi oběma stranami, nebo se postavili na stranu Ruska.
Když na Blízkém východě a v Africe vylétly nahoru ceny potravin
v důsledku toho, že Putinova válka zastavila vývoz obilí, byl Západ
obviňován z jejího prodlužování a uvalování sankcí. V několika afric-
kých zemích byl vřele uvítán ruský ministr zahraničních věcí Sergej
Lavrov. Západ sice mohl oslavovat znovuobnovenou transatlantic-
kou jednotu NATO – k Alianci se nyní v přímé reakci na Putinovu
agresi připojily dosud neutrální Švédsko a Finsko – avšak globální
rovnováha se vyvíjela méně příznivě.
Chtěl jsem v této knize popsat „překrývající se časové rámce období

po válce a období po zdi“. Je mnoho důležitých důvodů, z nichž lze
usoudit, že obě tato období skončila v roce 2022 s počátkem rusko-
-ukrajinské války.
344
Nejprve k období po zdi. Připomeňme si finále studené války.

Po celý ten čas od jara 1989 přes pád zdi v listopadu 1989 až k de-
finitivnímu rozpadu Sovětského svazu na konci roku 1991 jsme se
obávali násilné reakce autoritářského centra impéria, které svou říši
ztrácelo. Reakce se dostavila v srpnu 1991 s pučem proti Gorbačo-
vovi, který – pokud by uspěl – by dal období po zdi velmi rozdílný
směr vývoje. Neúspěšný puč místo toho jen urychlil rozpad Sovět-
ského svazu. Zdálo se, že poslední rozsáhlá evropská říše zlehka
a náhle zmizela. Ukolébáni falešným pocitem bezpečí jsme začali
postimperiální, a dokonce i postnárodní politiku mírové meziná-
rodní spolupráce a globální ekonomické propojení považovat za
nový normální stav.
Jenže starý normální stav, kdy národy a impéria sledují své cí-
le všemi prostředky, které mají k dispozici, se nikdy zcela nevytra-
til – rozhodně ne z mysli Vladimira Putina. Jeho tužba po obnově
ztracené velikosti Ruska, kterou jsem pozoroval v roce 1994 v Pet-
rohradě, se promítla do vojenských akcí, nejprve v Čečensku, pak
v roce 2008 v Gruzii a s největšími důsledky to platí od roku 2014,
kdy Rusko anektovalo Krym – což byl zlomový bod obratu, jemuž
Západ nedokázal zabránit – a poté následovala válka na Donbase.
Zčásti právě proto, že Západ nedokázal zabránit onomu zlomovému
bodu, došlo v roce 2022 k tomu, k čemu zázrakem nedošlo mezi roky
1989 a 1991: impérium vrátilo úder vší silou, kterou mělo k dispozi-
ci. Když Wolf Biermann vzpomíná na „neuvěřitelně mírumilovný“
konec komunismu v roce 1989, poznamenává: „A teď, o třicet let
později, přichází zúčtování.“ V tomto smyslu lze válku na Ukrajině
popsat jako konec období po zdi a jeho iluzí.
Příběh období po válce je složitější. Pokud jde o systém evrop-
ských států, období po válce skončilo v letech 1990–1991 smlouvami,
které ukončily studenou válku. Tehdy však nedošlo ke vzniku zcela
nových institucí, nýbrž k rozšíření těch západních, existujících od
roku 1945, východním směrem. Řada klíčových institucí dneška, jako
je NATO, Evropské hospodářské společenství, z něhož se stala Ev-
ropská unie, Světová banka a Mezinárodní měnový fond, nemluvě
o Organizaci spojených národů, má svůj původ v čase po skončení
345
druhé světové války. V tomto smyslu stále žijeme v poválečném svě-

tě, i když tyto západní instituce jsou stále víc zpochybňovány moc-
nostmi, jako je Čína, Rusko nebo Indie.
V jenom důležitém smyslu se však časový rámec období po vál-
ce a stejně i časový rámec období po zdi v roce 2022 uzavřel. Když
Tony Judt dával svým klíčovým dějinám Evropy po roce 1945 titul
Poválečná Evropa, měl ten název zřejmý i méně zřejmý význam.
Zcela zřejmě to znamenalo prostě po té válce. Méně zřejmě po válce
jako takové. Evropa se tak zvoláním „Nikdy víc!“ vymezovala vůči
své tisícileté historii ozbrojených konfliktů a byla rozhodnutá dál žít
v míru. Jak tvrdí historik James Sheenan v knize Kde ti všichni vojáci
jsou?, je moderní evropský stát výtvorem válek, ale v desetiletích po
roce 1945 se Evropa – nebo přinejmenším západní Evropa – začala
posouvat k formě státu, který Sheenan nazývá občanský. Protiváleč-
ně naladěná generace osmašedesátníků a postosmašedesátníků, na-
stupující politicky v období po zdi, byla ještě víc než devětatřicátníci
a postdevětatřicátníci odhodlána zachovat kontinent právě takový.
To, že se poválečná Evropa zřekla války a hleděla na ni s odpo-
rem, by bylo ve značné části světa od Vietnamu přes Keňu a Ango-
lu až k Alžírsku, kde Evropané nadále vedli brutální války ve snaze
uhájit své kolonie, velkým překvapením. Stejně překvapivá zpráva
by to byla pro Maďary během sovětského vpádu v roce 1956, Čechy
a Slováky v roce 1968 a obyvatele bývalé Jugoslávie v devadesátých
letech. V prvních desetiletích jedenadvacátého století by toto tvrzení
neznělo moc smysluplně lidem v Afghánistánu, Iráku a Libyi. (Sý-
rie mezitím prožila všechny hrůzy ruského způsobu vedení války,
zničení Aleppa připomínalo Groznyj a předznamenalo Mariupol.)
Pokud šlo o vlastní kontinent, většina Evropanů však vzala verzi
věčného míru za svou. Po skončení studené války si většina evrop-
ských zemí vybrala pěknou „mírovou dividendu“ a snížila výdaje na
obranu pod dvě procenta HDP, jež požaduje NATO, snížila i zásoby
zbraní a munice a ozbrojené síly přebudovala tak, aby spíše čelily
hrozbám „nestátních aktérů“. Koneckonců copak se někdo v Evro-
pě chystal vést mezi státy nějakou závažnější válku? Větší část Ev-
ropy a zejména její ústřední mocnost Německo začala silně záviset
346
na ruském plynu a ropě. Vzájemná závislost přece mír jenom posi-

luje, nebo snad ne? Jen málokdo si vzpomněl na staré ruské rčení:
„Věčný mír trvá jen do příští války.“
Teď byla válka zpátky. V červenci 2022 jsem podjížděl nově vybu-
dovanou linkou podzemní dráhy z Unter den Linden k Federálnímu
kancléřství ve středu Berlína pod linií, kde se táhla bývalá zeď, a ve
zpravodajství na monitoru ve vagonu se objevily záběry tanků a těžké
dělostřelecké palby z Ukrajiny. Rozhovory v kancléřství pak byly pro-
špikovány zmínkami o různých zbraňových systémech a válečných
scénářích. Upřesňovali jsme si, jak znějí vojenské termíny v různých
jazycích: ten a ten typ tanku, houfnice či vícehlavňového raketome-
tu – a jak se německy řekne „opotřebovávací válka“? Kancléř Olaf
Scholz označil 24. únor za Zeitenwende, epochální zlom, a oznámil
velké navýšení německých výdajů na obranu. Kdyby jejich trvalá vý-
še dosahovala dvou procent HDP, mělo by Německo třetí nejvyšší
obranný rozpočet na světě. K čemu by měly tak potenciálně hrozi-
vé ozbrojené síly sloužit? Jak takový objem vojenské síly začlenit do
německého myšlení, které něco podobného třicet let odsouvalo na
vedlejší kolej a dávalo přednost spíše hospodářské politice? Pokud
se Německo opět stane významnou vojenskou mocností, nebude to
pro evropské dějiny žádná malichernost.
Většina ostatních evropských zemí také slíbila, že své výdaje
na obranu zvýší. Polsko oznámilo, že má ambice mít největší armá-
du v Evropské unii. Samotná EU vydala miliardy eur z takzvaného
Evropského mírového nástroje na munici a zbraně pro Ukrajinu.
Poté, co jsou iluze z období po zdi ty tam, přiznává tento „mírový
projekt“, že k obnově a udržení míru bude zapotřebí vojenská síla.
Vzhledem k tomu, že dříve neutrální Finsko a Švédsko spěchaly, aby
se co nejrychleji staly členy NATO, je nyní strategické partnerství
aliance EU a NATO těsnější než kdy předtím. Staly se, obrazně ře-
čeno, dvěma ozbrojenými pažemi geopolitického Západu. Ukrajina,
Moldavsko a Gruzie se připojily k zemím západního Balkánu a vy-
zývají, aby se geopolitický Západ dál rozšířil na dvojnásobek a za-
hrnul i je do bezpečí.
347
Než se s 24. únorem přiblížilo první výročí ruské invaze, podnikl

jsem dvě cesty na Ukrajinu, v prosinci 2022 a v únoru 2023. Navští-
vil jsem Buču, místo, jež se do evropské paměti zapsalo hned ved-
le Srebrenice, a uvažoval o místech nechvalně známých masakrů.
V Irpini jsem spatřil ruiny ukrajinského kulturního centra, které se
stalo úmyslným terčem ruských okupantů, a v Borodjance sochu
velkého ukrajinského básníka 19. století Tarase Ševčenka, jemuž
ruští vojáci prostřelili hlavu hned několikrát. Ukrajina totiž neměla
být pouze začleněna do ruského impéria, měla být zničena její kul-
tura i identita. Tisíce ukrajinských dětí byly odděleny od svých ro-
dičů a násilně deportovány do Ruska, kde měly být vychovány jako
Rusové. V březnu 2023 vydal Mezinárodní trestní soud zatykač na
Vladimira Putina, kterého považuje za přímo odpovědného za tento
válečný zločin. „Nelze připustit, aby se s dětmi zacházelo jako váleč-
nou kořistí,“ zdůvodnil to žalobce soudu.
Ukrajina však na kolena sražena nebyla. Mladá aktivistka Te-
tiana, se kterou jsem se setkal ve Lvově, pracuje na částečný úvazek
jako tatérka. Vyprávěla mi, že ji lidé často žádali, aby jim vytetovala
ukrajinskou vlajku nebo symbol země trojzubec, avšak od počátku
invaze je nejoblíbenější jednoduché slovo volja. Tohle slovo užívají
Ukrajinci už od Ševčenkových dob jako heslo v boji za možnost být
svými vlastními pány, přičemž volja znamená jak „vůli“, tedy vůli
žít, tak „svobodu“. Svobodu jakožto boj za svobodu, něco, o co je tře-
ba se vždy bít. Podstatu toho, co jsem na Ukrajině viděl, to vystihuje.
Odvahu žít a zemřít za svobodu byla nejzřetelněji rozpoznatelná
na mužích a ženách ukrajinských ozbrojených sil. Vezměme napří-
klad Jevhena Hulevyče, vysokého, štíhlého muže s jemnými rysy, se
kterým jsem ve Lvově setkal nad večerní sklenkou na počátku pro-
since 2022. Převážně pracoval jako redaktor, esejista a kulturní kritik
a po ruském vpádu do země začal pomáhat uprchlíkům proudícím
do Lvova, ležícího na západě Ukrajiny. Dospěl však k závěru, že dob-
rovolnictví „nestačí“. Přestože mu už bylo víc než čtyřicet, přihlásil
se Jevhen do aktivní služby, byl vycvičen jako obsluha granátometu,
řadu měsíců bojoval v děsivých pozemních bojích o znovudobytí Cher-
sonu a přežíval převážně v zákopech, které si sám rýčem vyhloubil.
348
(Trvalo to většinou třicet minut až hodinu, říkal mi. Člověk musí být
rychlý, závisí na tom jeho život.) Když jsme seděli v elegantní kavárně
Grand Café Leopolis v centru nádherného Lvova, ukazoval mi v ma-
pové aplikaci na mobilním telefonu linii, po které pomalu postupo-
vali. Zaměřil se na zvlášť krvavé místo, odkud si pamatoval podivně
narostlé akáty. Během jedné z akcí byly dvě třetiny jeho jednotky zra-
něny a „zraňována byla i pole a stromy“. Nakonec chytil kulku sám,
poslali ho do nemocnice v Oděse, a jakmile se uzdravil, vrátil se na
frontu. Čím víc bojových zkušeností máš, vysvětloval mi, tím větší
máš jako voják hodnotu. Jeho mladí spolubojovníci ho potřebovali.
V říjnu 2022 byl opět zraněn do zad a nohou a v obrovských bo-
lestech se odplazil sedm set metrů na místo, odkud mohl být evakuo
ván. Teď, za další dva měsíce, byl odhodlán znovu se na frontu vrátit:
„Mám pocit, že má práce ještě není u konce.“ Dlouze jsme mluvili
o smrti. Říkal mi, že na frontě člověk spatří mnoho mrtvých a po
nějaké době „si na vyhlídku, že může zemřít, zvykne a bojí se s mrti
míň“. Jevhen svůj příběh vyprávěl se znepokojující tichou mono-
tónností, jako kdyby v něm měsíce trvající střelba vypálila všechny
emoce. I jeho oči byly zvláštně bezvýrazné. Se vzácným zábleskem
prozrazeného citu však dodal: „Fakt bych rád věděl, jestli budu mít
štěstí … spatřit, jaká bude tahle země, až válka skončí.“
Ten rozhovor na mě hluboce způsobil a já jsem o něm potom
psal v eseji pro New York Rewiev of Books. Jeden lvovský spisovatel na
esej zareagoval e-mailem, kde mi napsal, že Jevhen byl zabit na Sil-
vestra, pouhých třiadvacet dnů po našem rozhovoru, ve vražedných
bojích o Bachmut. Nikdy nespatří, jak bude jeho země vypadat, až
válka skončí. „Opravdu je to tak, že umírají naši nejlepší lidé,“ přemí-
tala o tom nezdolná investigativní novinářka Natalija Humenjuková,
když jsme si povídali u oběda v Kyjevě. Ti nejstatečnější a nejlepší.
Několik Ukrajinců mě upozornilo, že problém s mnoha západními
lídry i společnostmi je jednoduchý: příliš mnoho strachu. Během
rozhovoru v prezidentském paláci mi jeden z vysoko postavených
poradců Zelenského shrnul vzkaz pro Západ takto: „Nebojte se!“
Vzpomněl jsem si přitom na slova, která podle starověkého his-
torika Thukydida pronesl v 5. stol. před Kristem státník Periklés
349
v pohřební řeči za aténské bojovníky padlé v bitvě: „Štěstí spočí-

vá ve svobodě a svoboda v odvaze.“ Řečtí mořeplavci černomořské
pobřeží dnešní Ukrajiny dobře znali už ve starověku. Mýtus praví,
že Achillův duch se odebral žít na ostrov – týž ostrov, který se dnes
jmenuje Hadí ostrov, avšak na některých starých mapách nese ná-
zev Achillův ostrov – jehož nepočetná posádka poslala Putinovu vlaj-
kovou loď Moskvu „do prdele“. Zatímco Achilles svému trojskému
protivníkovi nejspíš neřekl „Hektore, jdi do prdele!“, není pochyb,
že teď tam Achillův duch po boku ukrajinských obránců byl. V roz-
bahněných zákopech u Bachmutu v roce 2023, tak podivně připo-
mínajících zákopy z bitvy u Passchendaele v roce 1917, mohli vojáci
stejně jako Jevhen opakovat slova britského básníka z první světové
války Patricka Shawa-Stewarta:
Stůj v zákopu, Achille,

pokrytý plameny za mě křič.
Ukrajinci o svých vojácích běžně mluví jako o bojovnících. Jejich ri-

tuální odpověď na vlastenecké zvolání „Sláva Ukrajině!“ zní „Hrdi-
nům sláva!“.
Takovou sílu vůle nedávali najevo jen ti, kdo nosili zbraň. Do této
války narukovala celá společnost. Daleko za frontovou linií jsem viděl
skupinu žen, jak vyrábí improvizované svíčky pro vojáky. Vezměte
prázdnou konzervu. Ustřihněte a srolujete úzký dvojitý pás vlnité
lepenky, aby do ní dobře zapadl. Jako knoty přidejte dva malé lepen-
kové obdélníky. Do hrnce vysypte ze sáčku bílý parafinový prášek,
rozpusťte ho na elektrickém vařiči a pak opatrně nalijte na lepenku
v plechovce. Pošlete to našim chlapcům na východ. Irina, v běžném
životě prodavačka v obchodě s obuví, vyráběla tyto zákopové svíč-
ky, které vydávaly světlo i teplo zároveň, zvlášť zručně a rychle. Na
mobilním telefonu mi ukázala video s jednou ze svíček blikajících
v zákopu, které jí poslal jeden vděčný voják. Zdálo se, že každý, na
koho jsem narazil, něčím přispívá: posílá jídlo, oblečení nebo výba-
vu, pomáhá vnitřně vysídleným lidem nebo cestuje do bojových zón
na Donbase, aby zachraňoval staré a nemocné lidi ze vsí, které se
350
octly v palebné linii. „Ukrajinská armáda má 42 milionů lidí,“ řekl

mi starosta Lvova Andrij Sadovyj.
Kromě odvahy, vnímání společného cíle a mobilizace lidu bylo
všude cítit hmatatelné utrpení. Ve Lvově jsem měl z okna výhled na
posádkový kostel svatého Petra a Pavla. Denně tam probíhaly vojen-
ské pohřby. Jednoho jsem se zúčastnil. Čestnou stráž v hlavách tří
jednoduchých dřevěných rakví drželi mladí vojáci s bledými tvářemi
plnými napětí. U jedné z rakví stála plačící matka s černým šátkem
na hlavě uvázaným na těsno; vedle ní opuštěně a vystrašeně vyhlíže-
jící dívka. V uličce podél rakví byly fotografie pozůstalých dětí a jejich
vzkazy mrtvým otcům. Šestiletý Zachar psal: „Zdá se mi o tom, že
stavím tramvajové koleje, které vedou do oblak, kde žije můj tatínek.“
Na městském vojenském hřbitově, pojmenovaném Martova po-
le, jsem vystupoval mírným svahem skrz nevelký les nových hrobů,
pokrytých květinami, vlajkami a fotografiemi padlých vojáků. Na
vrcholu svahu byly ještě otevřené hroby, právě vykopané ve zmrzlé
zemi, čekající na další padlé. Jeden z vojáků, kteří jsou tu pohřbeni,
je Artemij Dymyd, syn prvního rektora Ukrajinské katolické univer-
zity. Na YouTube se můžete podívat na video, na kterém jeho matka
zpívá nad synovou rakví při pohřebním obřadu v kostele svatého
Petra a Pavla ukolébavku:
Kolébko z javoru,
vrzej, ach vrzej,
děťátko moje,
plakej, ach plakej
…
Zpívám tu písničku
šeptem, ach šeptem,
kolébko z javoru,
děťátko moje
A teď se Jevhen připojil k Artemijovi na Martově poli.

Setkal jsem se několika uprchlíky z Mariupolu, města srovna-
ného se zemí. Tetjana, statná úřednice městské správy ve středních
letech, mi skrz slzy vyprávěla, jak byla zabita její nejlepší přítelkyně
351
Luda spolu s se synem-vojákem, když jejich byt v devátém patře za-

sáhla ruská raketa. „Celé hodiny křičeli, ale nikdo jim nemohl po-
moct.“ V módní kavárně v Kyjevě proti mně seděl Dmitrij a popiso-
val mi, jak se mu, když mu bylo sedmnáct, ve chvíli, kdy ruské síly
vtrhly do Mariupolu, zhroutil jeho dětský svět. Zničehonic přišla ro-
dina o elektřinu, topení, tekoucí vodu. V lesících kolem sbírali dříví,
tu trochu jídla, co dokázali sehnat, si připravovali venku na ohni,
myli se v kalužích. Na vlastní oči viděl na zemi ležet matku s mrt-
vým dítětem, muže, který právě přišel o nohu, otce pohřbívajícího
vlastní děcko na dvoře. Studuje teď prvním rokem na Státní uni-
verzitě Tarase Ševčenka v Kyjevě, a i když to bolí, snaží se vyprávět
svůj příběh přesně a nepřehánět. (Jestli se dožije devadesáti, pořád
bude pamatovat podrobnosti, stejně jako ti podsadití staří sedláci ve
Westenu a v Przysieczynu. Bude se psát rok 2095.)
Dmitrijova rodina je ruskojazyčná a jeho strýc, otcův bratr, je
ruský občan a žije ve Stavropolu. Každý rok přijížděl na návštěvu.
Když nastaly všechny ty hrůzy, poslali strýci zprávu, aby mu sděli-
li, co se děje. Poslali mu dokonce i fotografie. Dostalo se jim odpo-
vědi: „To není pravda.“ Všechno popřel a pak se odmlčel. Od té doby
nejsou v kontaktu. Zeptal jsem se Dmitrije, jakou budoucnost mají
vztahy Ukrajiny s Ruskem a s Rusy. „Žádnou.“ (Všiml jsem si, že je-
den jeho spolužák ho zrovna oslovil ukrajinskou verzí jeho jména:
Dmytro.) Taky Tetjanu, mluvící rusky, by Putin jednoduše označil
za Rusku. Když jsem se jí ptal, co by chtěla Putinovi vzkázat, řekla,
že by ho chtěla zabít. „Považovali jsme Rusy za své bratry… a pak
přišli a začali vraždit naše děti.“
Všichni Ukrajinci dnes projevují naprostý odpor ke všemu rus-
kému. Podle pravidelných průzkumů veřejného mínění, prováděných
kyjevským Mezinárodním sociologickým institutem, mělo v květnu
2013 pozitivní vztah k Rusku asi 80 procent Ukrajinců; v roce 2022
jejich počet poklesl ke 2 procentům. Lidi, kteří mi řekli, že už nedo-
kážou číst nebo mluvit rusky, jsem přestal počítat. „Má mateřština
mi na jazyku připomíná popel,“ napsal ukrajinský vědec Saša Do-
vžyk. Jiný akademik se zmínil, že jeho studenti teď píší „rusko“ s ma-
lým r. „Neopravuju jim to.“ Sláva Putinovi, ničiteli ruského světa.
352
V knihkupectví Sjajvo („Záře“) v centru Kyjeva přijímali za-

městnanci ruskojazyčné knihy k recyklaci s tím, že výtěžek půjde
ukrajinské armádě. Mladá a anglicky mluvící prodavačka Lydie mi
řekla, že za necelých devět měsíců sešrotovali víc než 110 000 knih
a koupili vojenské auto, které vděční vojáci nazvali sjajvomobil. Ve
sklepě mi ukázala vysoký štos úhledně svázaných knih, mezi nimiž
byl Dostojevského román Bratři Karamazovi a ruské vydání Kaf-
ky, které čekaly na zničení. Zrovna když jsem tam byl, přišel nějaký
muž s několika dalšími svazky a trochu s rozpaky se zeptal: „Vez-
mete si pětapadesát svazků Lenina?“ Jistě! Nedaleká Puškinova uli-
ce byla přejmenována po jednom propagátorovi ukrajinské kultury
z počátku 20. století.
„Puškin přece za Putina nemůže!“ hrozí se zděšení milovníci
knih po celém světě. Jenže jeden ukrajinský spisovatel namítá: „Není
náhoda, že v Kyjevě nenajdete Shakespearovu, Molièrovu nebo Dan-
teho ulici!“ Byla to kolonizace se vším všudy, vnucující nejen ruskou
vládu, ale také ruský jazyk, literaturu a verzi dějin; Ukrajina se teď
pustila do dekolonizace také se vším všudy. Země se chtěla jednou
provždy vymanit z područí ruského medvěda, co nejvíc se odpou-
tat od všeho ruského – a co nejvíc se přiblížit všemu evropskému.
Málem každé druhé slovo na Ukrajině je dnes „Evropa“. „Evro-
pa“ zaznívá z úst prezidenta Zelenského v bezpočtu videopozdravů
cizím parlamentům a během nespočetných setkání s přijíždějícími
evropskými lídry; z úst ministra zahraničních věcí Dmytra Kuleby,
který mi, když sedíme v budově ministerstva obložené pytli s pís-
kem, vysvětluje, proč je EU „liberálním impériem“; z úst Olhy Ste-
fanišynové, neobyčejně kompetentní a sebevědomé sedmatřicetileté
ministryně pro evropskou a severoatlantickou integraci; a také z úst
prodavačky v obchodě Sjajvo Lydie, která mi řekla, že by chtěla, aby
jejich knihkupectví bylo „evropštější“, což popsala jako „krásné, za-
jímavé a cool“. Pokud se Rusko – nebo „rusko“ – stalo slovem pro
vyjádření nenávisti, „Evropa“ je slovem pro vyjádření naděje. Stej-
ně jako ve Španělsku, v Portugalsku a Řecku v sedmdesátých letech,
jako v Polsku, Československu a Maďarsku v osmdesátých letech,
jako v pobaltských státech v letech devadesátých a v jihovýchodní
353
Evropě po skončení válek v bývalé Jugoslávii, viděl jsem tu sny o Ev-

ropě a o svobodě, jak kráčejí společně, ruku v ruce.
Rok 2022 znamenal pro Ukrajinu totéž co rok 1940 pro Britá-
nii: chvíli národního ohrožení a traumatu, ale také chvíli jednoty,
odvahy a odhodlání. Takový rok definuje národ sobě samému i ce-
lému světu na celé generace. Mladá aktivistka a tatérka Tetiana ze
Lvova mi vyprávěla, že když předtím, než válka propukla v plné síle,
vyjela za hranice, zjišťovala, že cizinci „si myslí, že Ukrajina je ně-
jakou součástí Ruska“. Teď však „svět konečně ví, co je to Ukrajina“.
Na jaře 2023, kdy největší válka v Evropě od roku 1945 trvala
už přes rok, byl její konec stále v nedohlednu. Nikdo nevěděl, kdy
pro Ukrajinu nastane nový „rok nula“. Nikdo nedokázal věrohodně
odhadnout, s jakou konečnou podobou – ekonomickou, politickou,
vojenskou, územní, demografickou – země z tak strašlivého a dlou-
hého konfliktu vyjde. Evropská unie přijala Ukrajinu jako kandi-
dáta členství a je dnes rovněž nemyslitelné, že by ji NATO nechalo
napospas ruské agresi. Ale jak může dosvědčit celá řada dalších ev-
ropských zemí, v neposlední řadě na západním Balkáně, může se
ukázat, že vytoužená integrace do euroatlantického Západu je velmi
dlouhý, pomalý a nejistý proces. Jedno však jasné bylo: je to volja,
kterou Ukrajinci mají, co jim pomohlo psát tuto neobyčejnou novou
kapitolu evropských dějin. Ukrajinu dnes už zná každý.
Delfy
Jako poklad střežím fotografii své ženy Danuty, na které jednoho

prosluněného dne v roce 2018 šeptá starověkému kameni na svahu
hory Parnas existenciální otázku. Radí se s delfskou věštírnou. Na
jedné polovině velkého kamenného kvádru jsou tři do trojúhelníku
uspořádané otvory jakoby pro tři nohy trojnožky a na druhé polovině
větší otvor skrz celý kámen. Náš průvodce nám řekl, že Pýthie, žena,
354
jejímž hlasem věštírna promlouvala, sedala na trojnožce a nasávala

páry vycházející z většího otvoru, což inspirovalo k pronášení slov,
o nichž ostatní věřili, že pocházejí od samotného Apollona. Její exta-
tické proslovy byly zapisovány a opodál sedící kněz je interpretoval.
Protože delfští kněží měli dlouhou zkušenost s poskytováním kon-
zultací jednotlivcům i vládám z celého středomořského světa, kněz-
-vykladač nepochybně do svých věšteckých výroků vkládal i střípky
své vlastní světské moudrosti.
Během dalšího zkoumání se ukázalo, že otvory i drážky v ka-
meni, jemuž Danuta zašeptala svou otázku, pravděpodobně někdo
udělal mnohem později proto, aby z něho udělal lis na olivy. Ale zby-
tek vyprávění je z větší části pravdivý. Ačkoli ověřitelný podstavec
trojnožky ani otvor, skrz který stoupaly páry, nebyly nikdy nalezeny,
nedávný výzkum prokázal, že zdejší geologické podmínky by mohly
podporovat únik plynů zpod rozpukaného podloží, a byly zde rov-
něž zjištěny pozůstatky etylénu, plynu, který může navozovat stav
podobný transu. Takže Pýthie mohla být docela dobře sjetá.
Víc než deset století si přicházeli lidé do věštírny pro rady a ob-
darovávali svatyni na horském úbočí vzácnými dary – oltáři, socha-
mi, modely chrámů – které pak byly rozmisťovány podél obou stran
posvátné cesty nahoru k Apollonovu chrámu, kde pak Pýthie mluvila
a kněží interpretovali. Při pohledu na stále impozantní pozůstatky
stačí jen špetka fantazie, abyste si před majestátní zelení a šedí hory
Parnas dokázali scenerii starověkých Delf představit.
Například kolem roku 580 před Kristem sem dorazil pohádko-
vě bohatý lýdský král Krésus. Cestu mu otvíraly bohaté obětní da-
ry, mezi nimiž byla mohutná socha lva ze zlata, zlatá ženská socha
a obřadní nádoby ze zlata a stříbra. Ptal se neobvykle přímočaře –
otázky pro věštírnu byly tradičně spíše zjišťovací –, zda by vyhrál,
kdyby vedl válku proti perskému králi Kýrovi. Odpověď věštírny
zněla: „Když Krésus překročí řeku Halys, zničí velkou říši.“ Krésus
usoudil, že odpověď je kladná, vyrazil přes řeku Halys a zničil vel-
kou říši – svou vlastní. (Řeka Halys protéká středním Tureckem
a nese dnes jméno Kizilirmak.) Později poslal do delfské věštírny
řetězy symbolizující jeho nové poddanství pod Kýrem a stěžoval si
355
na špatnou radu. Podle Herodota mu věštírna jízlivě odpověděla, že

„nepochopil, co mu bylo řečeno, a ani se neptal dál, takže teď si mů-
že stěžovat jen sám na sebe“.
Delfy fungovaly i poté, co se ve čtvrtém století po Kristu stalo ofi-
ciálním náboženstvím římské říše křesťanství, ale od sedmého století
upadla svatyně do zapomenutí. Její úchvatné pamětihodnosti zakryly
sesuvy půdy a na jejím místě vyrostla skromná zemědělská vesnice
Castri, zčásti vybudovaná ze starověkých kamenů. Víc než tisíc let
dřímala věštírna pod povrchem země. Teprve na konci devatenácté-
ho století se vesnice přesunula opodál a vykopávky mohly postupně
odhalit toto nádherné zákoutí tapiserie obrazů z evropských dějin.
Touha poznat budoucnost je však nesmrtelná. Bohatí a mocní
se radili s vnitřnostmi obětovaných zvířat, s čarami na lidské dlani,
s čajovými lístky, věšteckými almanachy i polohou hvězd. Hledali
rady u astrologů, velekněží, mystiků, šamanů i ekonomů. Čtrnáctý
dalajláma uprchl v roce 1959 z Tibetu na radu Tibetské státní věš-
tírny. Současní Evropané na sebe často rádi pohlížejí jako na racio-
nálně uvažující dědice osvícenství, avšak podle jednoho průzkumu
víc než padesát procent respondentů z Francie, Německa a Británie
říká, že astrologii berou vážně. Ekonomové byli profesně povýšeni,
když pro ně byla zřízena v roce 1969 nová Nobelova cena, téměř ja-
ko kdyby byli vědci stejně exaktní, jako jsou fyzici či chemici. K vý-
kladu budoucnosti byli přizváni i historici.
A tak jsme se také v roce 2018 dostali s Danutou do Delf, kde
jsme se zúčastnili Delfského ekonomického fóra. Je to jakási helén-
ská verze Davosu, na níž jsou ekonomové, politologové a další experti
žádáni politiky a předními byznysmeny o rady, jak chytře rozhodo-
vat o budoucnosti. Pokud si vzpomínám, nikdo nepředpovídal – do-
konce ani nadsázkou – že svět brzy zachvátí pandemie, natož že do
čtyř let se v Evropě rozhoří tak velká válka.
Naše mocná lidská touha předvídat budoucnost nese aspekty
jak pošetilosti, tak moudrosti. Je pošetilé si představovat, že může-
me vědět, co se přihodí zítra, natož pak ve vzdálenější budoucnosti.
Je moudré pokoušet se odhadovat co nejinformovaněji a nejinteli-
gentněji možné výzvy, jimž budeme muset čelit, abychom se na ně
356
mohli připravit. Immanuel Kant popisuje schopnost předvídat ja-

ko „zajímavější než cokoli jiného, protože je podmínkou veškerého
možného konání a dosahovaní veškerých možných cílů, o které lidé
usilují“. K této schopnosti předvídat mohou přispívat politologové,
ekonomové, analytici rizik, komentátoři a historici – pokud si tedy
uvědomí možnosti svých oborů.
Jsou oblasti, jako je například fyzika nebo předpovídání počasí,
kde se předpovědi zpřesňují, avšak v širším měřítku lidských čin-
ností to je mnohem obtížnější. Náš globalizovaný a vysoce propo-
jený svět je tak složitý, že nepředvídatelné množství různých fak-
torů a dějů, dokonce jevově nepatrných, může mít v krátkém čase
významné dopady na druhé straně zeměkoule. Například v Číně se
objeví nový virus a zanedlouho je tu pandemie, která pošle většinu
Evropy do izolace.
Pandemie koronaviru, která se prohnala na jaře 2020 naším
kontinentem, získala charakteristiku „šedé labutě“ – experti ji dlouho
považovali za možnou, avšak když přišla, byl to naprostý šok. Ve vý-
hledu Americké národní zpravodajské rady na rok 2004 stálo, že „je
pouze otázkou času, kdy přijde nová globální pandemie s rozsahem
virové chřipky z let 1918–1919, která po celém světě zabila odhadem
dvacet milionů lidí“, což může „na delší dobu celosvětově zastavit
cestování i obchod“. S podobnými varováními přicházeli i další ex-
perti. Poučení, která bychom si měli z takových varování brát, ne-
spočívají ve snaze předvídat přesný průběh, načasování a místo, kde
k dané události dojde, protože to je nemožné, ale v přípravě lepších
plánů, jak na nepředvídané události reagovat.
V roce 2020 už byla svoboda pohybu po celém kontinentu jed-
ním z definičních znaků evropanství. Postaral se o to vínově zbar-
vený pas společný pro všechny členské státy EU. S příchodem covi-
du byla ovšem tato svoboda přes noc ta tam. Od roku 1973, kdy mi
bylo osmnáct, neuplynul jediný rok, kdy bych někam na kontinent
necestoval. A teď to trvalo rok a půl, než jsem mohl znovu vkročit
na půdu svých dalších vlastí. A když už jsem se tam poté mohl vy-
pravit, kombinace covidu a brexitu způsobila, že cestování připomí-
nalo spíš stresující zážitky z roku 1969 než bezstarostnou svobodu
357
roku 2019. Omezení při vstupu, potvrzení o testu na covid, spousta

formulářů. Stránky mého tmavomodrého britského pasu opět za-
plňovala razítka hraničních kontrol.
Covidový lockdown pro mě znamenal i jednu výhodu – pracoval
jsem jako mnoho jiných lidí z domova, a tak jsem mohl pokračovat
v psaní této knihy, obklopený vysokými štosy dalších knih o Evro-
pě, rozloženými na podlaze ložnice pro hosty. Miliony méně privi-
legovaných Evropanů zažívaly poněkud jiný příběh. Smrt a ztrá-
ty blízkých lidí doprovázely nejrůznější bankroty, nezaměstnanost
a nemožnost chodit do školy. Demografové jednou možná definují
generaci C, jejíž životy pandemie navždy proměnila.
Musíme se vrátit hodně daleko, možná až do roku 1945, chce-
me-li najít událost, kterou by přímo a v tentýž okamžik zažilo to-
lik Evropanů. Ani s pádem Berlínské zdi neměla většina Evropanů
žádnou přímou zkušenost. V první reakci na tuto celoevropskou zá-
ležitost se Evropané obraceli ke svým národním vládám, které re-
agovaly rozdílně, a natvrdo se vracely i národní hranice. Německo
15. března 2020 oznámilo, že následující ráno jednostranně uzavře
hranice s Francií, Rakouskem, Švýcarskem, Dánskem a Lucembur-
skem. „Sbohem, Schengene,“ prohlásily jedny italské noviny. EU by-
la zpočátku téměř neviditelná. Do prvního tendru Evropské komi-
se na osobní ochranné pomůcky nepřišla ani jedna přihláška. Čína
mezitím posílala obličejové roušky do Itálie, Srbska a několika dal-
ších evropských zemí.
O čtyři měsíce později byla Evropa zpět, když dospěla k doho-
dě o vyplacení pomoci členským státům EU, zotavujícím se z krize
vyvolané pandemií, ve výši 750 miliard eur. Německo i další severo-
evropské věřitelské země tak rázem porušily ne jedno, ale hned dvě
dlouholetá tabu eurozóny. Zhruba polovina z těch peněz měla mít
formu grantů, nikoli půjček, a prostředky na celý balíček měly být
získány na peněžních trzích jako společný evropský dluh. Význam
průlomu spočíval zejména v tom, co sliboval těžce zkoušeným eko-
nomikám jižní Evropy, které uvnitř eurozóny strádaly.
Mario Draghi, před deseti lety zachránce eura a nyní italský pre-
miér, měl dostat k dispozici neuvěřitelných 200 miliard eur, aby je
358
utratil za oživení, jež mělo zvýšit efektivitu italské ekonomiky a za-

řídit, aby se trochu zazelenala. Na podzim roku 2022 se však v Itálii
dostali k moci pravicoví populisté a budoucnost ekonomické trans-
formace byla zpochybněna. Bylo důležité, aby zakládající člen EU se
svou třetí největší ekonomikou v Evropě i s „Věčným městem“ Ří-
mem viděl svou ekonomickou i politickou budoucnost v srdci Unie.
Bylo to však zároveň nejisté, jak už to s budoucností vždycky je.
Německý historik Reinhart Koselleck v eseji „Neznámá budoucnost

a umění prognózy“ naznačuje, že čím víc naše předvídání vychází
z opakující se zkušenosti, tím je jeho přesnost pravděpodobnější.
Tak předpověď „zemřeš“ je přesná stoprocentně. V rozsáhlém sou-
boru historických dat neexistují žádné příklady, které by svědčily
o opaku. Koselleck rovněž tvrdí, že přísloví a rčení jsou zásobárna-
mi nahromaděné moudrosti, nad nimiž by se nemělo jen mávnout
rukou. Vezměme si například přísloví „pýcha předchází pád“: platí
o Evropě, o celém Západu i o nadutosti globalizovaného financiali-
zovaného kapitalismu z počátku jedenadvacátého století, připomí-
najícího lýdského krále Krésa.
Máme i další opakující se jevy, jako jsou války, revoluce, impéria
a také pandemie, u nichž máme dost historických příkladů, abychom
mohli detekovat typické vzorce a pečlivě stanovit pravděpodobnost
vývoje. Když jsme například v osmdesátých letech minulého století
brali sovětský blok spíš jako impérium než jako něco zcela nového,
pak to znamenalo, že jsme rozpoznali, že jde o impérium ve stadiu
rozkladu, a věděli jsme, že rozkládající se impéria nakonec padnou.
Nemohli jsme předvídat, kdy k tomu dojde, avšak věděli jsme, že
k rozpadu směřuje.
Tento typ historicky poučeného odhadu, založeného na pečli-
vém zkoumání opakované zkušenosti, je dvojnásob užitečný, když
jsou jeho výsledky sdíleny, brány v potaz a důsledně se o nich deba-
tuje. Britský historik starověku Michael Scott soudí, že právě takto
pomáhala delfská věštírna v antice těm, kdo museli rozhodovat. Už
jen ta cesta, kdy člověk stoupal vzhůru po svahu Parnasu, pak če-
kal, až na něj přijde řada, spolu s ostatními, které trápila podobná
359
dilemata, a poté se radil s Pýthií, byla příležitostí k reflexi. Úsudky

věštírny, se všemi víceznačnostmi, si lidé odnášeli a skutečně byly
probírány v procesu, který alespoň v městských státech, jako byly
v pátém století před Kristem Atény, připomínal deliberativní demo-
kracii. Teprve pak se rozhodovalo o dalším postupu. Pokud byli lidé
zodpovídající za rozhodnutí moudří, pak zvolenou politiku v průbě-
hu jejího uplatňování revidovali, sledovali její účinnost, a pokud se
změnily podmínky a nastaly nové, brali to v potaz.
Moudrost starověku je moudrá dodnes. Po rozpadu Sovětské-
ho svazu v roce 1991 nebylo chybou usilovat o strategické partner-
ství s Ruskem, investicemi pomoci zemi s modernizací, přivést ji do
skupiny rozvinutých průmyslových zemí G7 a pokusit se posílit bez-
pečnost v Evropě za pomoci v tomto prostoru působících organiza-
cí, jako je OBSE a partnerství NATO-Rusko. Vzhledem k opakujícím
se vzorcům imperiálního a postimperiálního chování jsme se však
měli mít na pozoru a předvídat, že pokud staletí trvající impérium
zkolabuje během pouhých tří let a prakticky bez jediného výstřelu,
bude pravděpodobné, že dříve nebo později stará koloniální velmoc
nějak zareaguje. Když pak k násilné reakci došlo, nejprve v roce 2008
v Gruzii a nakonec, když zabrala Krym a zahájila dosud trvající vál-
ku na východní Ukrajině v roce 2014, měli jsme zareagovat rázněji,
snížit naši energetickou závislost na Rusku a předpokládat, že situa
ce se vyvine k horšímu. Nemohli jsme přesně předvídat, co Putin
učiní ani kdy to učiní. To nevěděl ani on sám. Avšak kdybychom se
poučili z dějin impérií, byli bychom lépe připraveni zareagovat na
výzvu, jakou byla jeho invaze na Ukrajinu v roce 2022.
Takže co bychom teď měli předpokládat a na co bychom se měli
připravit? Evropa se od roku 2008 propadá z jedné krize do druhé.
Když to nyní píšu, nikdo netuší, zda bude tento trend pokračovat.
Avšak sestup započal z hodně velké výšky a mnohé z toho, čeho Ev-
ropa po válce a po zdi dosáhla, přetrvává. Pokud jste dnes občanem
Evropské unie a máte dost peněz na to, abyste mohli cestovat, mů-
žete se v pátek ráno probudit a rozhodnout se, že si koupíte nízkoná-
kladový let na opačný konec kontinentu, a nebudete potřebovat víza,
pas ani si měnit peníze. Když se do místa, kam dorazíte, zamilujete
360
nebo se zamilujete do někoho, koho tam potkáte, můžete se tam usa-

dit, pracovat nebo studovat. Od Helsinek po Atény a od Tallinu po
Lisabon, tam všude je největší prostor relativní svobody, prosperi-
ty a bezpečnosti, jakého kdy Evropa dosáhla. Ještě to není „Evropa
úplná a svobodná“, avšak je tomuto cíli blíž, než kdy náš kontinent
byl. Když prostě dokážeme dalších několik desetiletí tento výdoby-
tek ubránit a rozšířit ho, povede se nám velice dobře.
I tak ale výzvy uvnitř i vně Evropy znepokojují. Báječnou ev-
ropskou svobodu, kterou jsem právě vylíčil, si mnoho milionů lidí
žijících v EU, kteří čelí chudobě a sociálnímu vyloučení nebo patří
k utlačovaným menšinám, zrovna neužívá. V několika zemích ne-
ní integrace lidí s migračním pozadím příliš úspěšná. Celosvětový
hospodářský rozvrat, způsobený pandemií covidu, ještě zdvojnáso-
bují dopady války na Ukrajině. S plnou silou se vrací inflace. Výše
veřejných i soukromých dluhů prudce roste. Hrozí recese. Eurozó-
na může být vystavena nové zkoušce. Tak špatné časy mohou vyho-
vovat populistům. Maďarsko už není demokracií. Vážně ohrožena
je polská demokracie.
A to se ještě nedostáváme k rozsáhlým oblastem Evropy, kte-
ré nejsou součástí Unie – žije v nich asi 400 milionů Evropanů, což
platí, pokud použijeme širší definici Evropy, jak jsem navrhl na za-
čátku této knihy. Srovnejme to se 450 miliony lidí žijících uvnitř EU.
Postbrexitová Británie má pořád hodně daleko ke konstruktivnímu
novému vztahu se společenstvím na kontinentu. Lidé v Kosovu, Bos-
ně a v Srbsku pořád nevědí, zda je Unie opravdu chce. Ukrajina je
ve válce, nad Moldavskem a Gruzií se vznášejí hrozby, Bělorusko je
bezútěšné. Putinovo Rusko je fašistická diktatura. Turecko strádá pod
autoritativním režimem, který posílá dokonce i mírumilovné a umír-
něné aktivisty občanské společnosti na dlouhou dobu do vězení.
Evropa nemá žádnou pevnou hraniční čáru; do Středomoří, Eu-
rasie, a v důležitém smyslu dokonce do Atlantiku se přelévá. (Per-
fektním členem EU by byla Kanada.) Během nastávajících desetiletí
bude to, co Evropa učiní na své periferii, neméně důležité než to, co
činí ve svém jádru. Slibné arabské jaro na Blízkém východě už dávno
ustoupilo navracející se autoritářské vládě. Dokonce i v Tunisku se
361
zdá, že poslední přežívající květy tohoto jara vadnou. V Ceutě jsem

se přesvědčil, jak to vidí mladí Maročané.
Evropa se svým neklidným sousedstvím je pod tlakem mohut-
ných sil, jako je demografie, klima a technologie, a také velmocí, sta-
rých i nových. Když jsem právě před padesáti lety začal po Evropě
cestovat, žily na světě necelé čtyři miliardy lidí. Teď jich je víc než
osm miliard. Předpokládá se, že africká populace se do roku 2050
zdvojnásobí, takže přibude další 1,2 miliardy lidí. Co můžeme my
Evropané udělat pro to, abychom na zemi umožnili všem těmto mu-
žům, ženám a dětem vést udržitelný a alespoň trochu důstojný život?
Nebo bychom měli jednoduše obehnat náš kontinent novou železnou
oponou, uklidňovat své svědomí tím, že budeme dávat méně než jed-
no procento HDP na rozvojovou pomoc, a proměnit Evropu v pev-
nost pro privilegované? Právě tímto směrem se v tuto chvíli Evropa
ubírá. Nezdá se mi to však mravně únosné a politicky dosažitelné.
Klimatická změna hranice nezná. Za posledních padesát let
stoupla na Zemi teplota o půl stupně – to je víc, než stoupla za ce-
lých 11 000 let, kdy skončila poslední doba ledová, do roku 1900.
Klimatická nouze je pro generaci postdevětaosmdesátníků velkým
politickým tématem; to, že jsme nezačali řešit globální oteplování
v době, kdy to bylo snazší, je největším selháním mé generace. Doká-
žou dnešní demokracie provést nezbytné radikální a rychlé změny?
V průzkumu z roku 2020 odpovědělo třiapadesát procent mladých
Evropanů, že podle jejich názoru jsou autoritářské státy pro řešení
klimatické změny lépe vybavené než demokracie.
Nebo nám přijdou na pomoc technologie? V tomtéž půlstole-
tí jsme byli svědky těch nejúžasnějších technických skoků v ději-
nách. Kdybyste někoho přesadili rovnou ze začátku sedmdesátých
let minulého století do dnešního světa a dali mu do ruky zázračnou
krabičku, které říkáme jednoduše „můj telefon“, a ukázali mu, co
všechno svede, myslel by si, že jde jen o nějakou science fiction. Po-
krok techniky je však někdy dvojsečný. Internet nám poskytl neví-
daný přístup ke znalostem z celého světa; usnadnil však šíření jedu
politiky dezinformací a tribalismu. Umělá inteligence dokáže báječ-
né věci, avšak někteří experti soudí, že se také může pro lidstvo stát
362
existenciální hrozbou. Může zvýšit nebezpečí války, protože umož-

ní vývoj zbraní, podstatě jejichž fungování zcela nerozumějí ani ti,
kdo je údajně ovládají, natož pak jejich protivníci, ať už z pohledu
Spojených států na Čínu nebo naopak.
Je to důležité proto, že tyto velké síly budou hrát roli ve světě
ostré konkurence mezi velmocemi. Na počátku nového tisíciletí se
mnozí Evropané (i někteří Američané) domnívali, že Evropa z kon-
ce dvacátého století by mohla předznamenávat budoucnost světa:
postnárodního, ekonomicky nezávislého, kooperativního, řídícího
se zákony, mírumilovného. Od roku 2020 svět připomíná spíše Ev-
ropu z konce devatenáctého století, plnou podezíravých a vzájemně
nepřátelských mocností, které války považují za pokračování politi-
ky jinými prostředky. Stále častěji v něm hrají rozhodující roli moc-
nosti jiné než západní.
Příběh Evropy po roce 1945, jak jsem ho v této knize vylíčil, by
nebyl možný bez mohutného přispění Spojených států. Přesto však
pýcha projevovaná doma i navenek nadělala v „zemi svobody“ straš-
livé škody. Během útoku na americký Kapitol 6. ledna 2021 jsme
byli svědky násilného pokusu zvrátit výsledky svobodných a spra-
vedlivých voleb. Evropa musí doufat, že se Spojené státy vzpama-
tují, stejně jako se vzpamatovaly po aféře Watergate a po Vietnamu,
avšak nebudeme se na to moct spolehnout stejně, jako jsme se na
Spojené státy mohli spoléhat po větší část období po válce a po zdi.
Dokud bude v Kremlu Vladimir Putin, budeme se potýkat s ag-
resivním a bezohledným Ruskem. Ze strategického hlediska je však
větší výzvou Čína. Její model rozvojového autoritářství, který v sobě
bezprecedentním způsobem spojuje leninismus a kapitalismus, se
nám nemusí líbit, ale pro mnohé lidi na globálním Jihu vypadá do-
cela přitažlivě. Už teď Čína svého bohatství využívá k prosazování
významného vlivu v Evropě, zejména na jejím jihovýchodě. Si Ťin-
-pching se na Tchaj-wan dívá stejně hladově, jako hleděl Putin na
Krym. Střízliví analytici soudí, že nějaká vojenská konfrontace me-
zi Spojenými státy a Čínou kvůli Tchaj-wanu je v průběhu příštích
pěti let vysoce pravděpodobná.
A co nezápadní demokracie, do nichž jsem vkládal naději ve své
363
vizi svobodného světa z roku 2004 a do nichž zjevně vkládá prezi-

dent Biden naději i dnes? Opravdu tak můžeme pohlížet na největší
světovou demokracii Indii, na Brazílii nebo na Jižní Afriku? V prů-
běhu ukrajinské války podporovaly tyto tři země aktivně či pasivně
Rusko, a nemůžeme tedy předpokládat, že se postaví do jedné řady
se Spojenými státy jen proto, že jsou to demokracie. Každá z těch
zemí k tomu má své historické důvody, ale společným znakem vět-
šiny je historická paměť a k ní patří vzpomínky na západní nadvlá-
du. Po asi šesti stoletích evropského kolonialismu (nezapomeňme,
že Ceuta byla poprvé uchvácena v roce 1415) a asi dvou stoletích glo-
bálního vzestupu Západu, kdy štafetový kolík hegemonie převzaly
od Británie Spojené státy, nastal čas odplaty.
Připomeňme si tváří v tvář těmto skličujícím vyhlídkám posledních

let obě lekce z Delf. Zaprvé nevíme, co se stane dnes odpoledne, na-
tož v příštích několika letech. Zadruhé potřebujeme chytré a histo-
ricky informované odhady, jak se připravit na výzvy, jimž nejspíš
budeme muset čelit. Už ve chvíli, kdy tyto řádky čtete, se děje něco
neočekávaného. Desetiletí dokážou udělat hlupáky i z těch nejjas-
nozřivějších z nás. Závažné předpovědi z roku 1973 vypadají v roce
2023 směšně. (Jen si vzpomeňte: Sovětský svaz se tenkrát chystal
předstihnout Spojené státy.) Všechny předpovědi, které uděláme
dnes, postihne v roce 2073 stejný osud. Za padesát let se budou čte-
náři mým pokusům svítit si kapesní baterkou do temné budoucnosti
hlasitě smát. „Jak absurdní optimismus,“ zvolají třeba ve svém ja-
derném krytu nebo z pouštní jeskyně. „Jak absurdní pesimismus,“
ozve se z nějakého místa zázraků technologie, třeba z Muskvillu ne-
bo z Zuckerdromu. A souběžně budou v roce 2073 čerství dvacátní-
ci konfrontovat zestárlou generaci postdevětaosmdesátníků se vše-
mi důležitými věcmi, které ve správný čas zmeškali nebo zpackali,
stejně jako postdevětaosmdesátníci dnes konfrontují mou generaci.
Pokud se naplní některý z několika nejtemnějších scénářů, po-
čínaje válkou Spojených států a Číny o Tchaj-wan a konče kolektivní
neschopností zastavit globální oteplení o 2 °C nad předindustriální
úroveň, pak si možná někdy v průběhu onoho desetiletí sedne nový
364
Stefan Zweig k psaní žalozpěvu za nenávratně ztraceným „světem

včerejška“. Se vším důrazem však opakuji, že Zweigův fatalismus
není něco, po čem bychom dnes měli volat.
To, co potřebujeme, je spíš „pesimismus intelektu, optimismus
vůle“, abychom použili slavné motto, jehož autorem je francouzský
spisovatel Romain Rolland a zpopularizoval ho italský marxistic-
ký myslitel a aktivista Antonio Gramsci. Intelektuální pesimismus
může mít svá pozitiva. Nejpádnější argumenty na podporu Evrop-
ské unie nestojí na naivním panglosovském optimismu, nýbrž na
konstruktivním pesimismu. Právě proto, že dobře víme o evrop-
ské tendenci vracet se do starých kolejí, oceňujeme všechny právní
struktury Evropy, schopnost spolupracovat a řešit konflikty míru-
milovně. Intelektuální pesimismus sedmdesátých let dal základy
obratu k lepšímu v závěru následující dekády, po které následo-
valo jedno z nejnadějnějších období evropských dějin. Ničím neo-
podstatněný intelektuální optimismus na počátku tohoto tisíciletí
naopak připravil půdu pro obrat směrem dolů, který začal v druhé
půli jeho první dekády.
To motto není moudré jen intelektuálně a politicky, ale i psy-
chologicky. Gramsci to v roce 1929 vysvětloval v dopise z fašistické-
ho vězení svému bratru Carlovi:
Můj stav mysli syntetizuje oba pocity, a přitom je rovněž přesa-

huje: má mysl je pesimistická, ale má vůle optimistická. Ať už
nastane jakákoli situace, představuji si to nejhorší, co se může
stát, a sbírám všechny síly, abych překonal každou překážku.
Protože nemám žádné iluze, jsem jen málokdy zklamán.
Václav Havel vyjádřil podobnou myšlenku, byť trochu jiným způ-

sobem, když v osmdesátých letech vyšel z komunistického vězení:
„Naděje není prognostika,“ řekl. „Je to orientace ducha, orientace
srdce.“ Naděje je „schopnost pracovat pro něco, protože je to dob-
ré, nejen proto, že to má šanci na úspěch … Není to přesvědčení, že
něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl, nehledě na to,
jak to dopadne.“
Dnešní Evropa, přes všechny své chyby, omezení a pokrytectví,
365
přes všechny neúspěchy posledních let je pořád mnohem lepší, než

byla ta, kterou jsem se vydal prozkoumat na počátku sedmdesátých
let, nemluvě o pekle, s nímž se tu setkal jako mladý muž můj otec.
Je taky lepší, než byla v předcházejících stoletích, včetně té před ro-
kem 1914, kterou si tak idealizoval Stefan Zweig. Vlastně kdybychom
si trochu upravili Churchillovu slavnou poznámku o demokracii,
mohli bychom říct, že tohle je nejhorší možná Evropa, pomineme-
-li všechny ostatní Evropy, které jsme čas od času zkoušeli. Bránit
svobodnou Evropu, zdokonalovat ji a rozšiřovat má smysl. Je to věc,
která za naději stojí.
366
EPILOG. NA PLÁŽI V NORMANDII
Epilog
Na pláži
v Normandii
Jsem na pláži ve Ver-sur-Mer, kde se můj otec vylodil v první invaz-

ní vlně v den D v roce 1944. Je půl osmé ráno, stejně jako když ten-
krát dorazili ke břehu. Vrstvou mraků na obloze občas probleskne
ranní slunce. Vítr přináší silnou, štiplavou vůni slané vody a moř-
ských řas. Tam, kde kdysi bylo šedozelené moře plné vyloďovacích
plavidel, obojživelných tanků a uši drásala palba největší flotily, ja-
kou kdy svět spatřil, je teď prázdná a klidná hladina, jen na mělči-
ně dva ranní rybáři v brodicích holínkách zkoušejí, zda budou mít
s přílivem štěstí. Někde za obzorem je Anglie.
Stojím na té větry ošlehané pláži v Normandii a přemýšlím
o všem, čím si Evropa prošla za skoro osmdesát let od chvíle, kdy
se tu otec vylodil, a zejména během půlstoletí evropských dějin, jichž
jsem sám svědkem. Lidé, místa, události. Loděnice v Gdaňsku, diva-
dlo v Praze, zeď v Berlíně, vražedná pole v Krajině. Ralf, Václav, Bro-
nek a Pierre. Annegret, Róza a všichni ti mladí Evropané, na kterých
závisí budoucnost Evropy. Triumfy a katastrofy, trpělivé úspěchy
a hloupé chyby – včetně mých vlastních. Velcí muži, kteří se ukázali
být tak malí, a „obyčejní“ muži a ženy, kteří prokázali svou velikost.
Ty exotické země, z nichž se staly mé vlasti.
Po chvíli se odvracím od šedozeleného moře a vydávám se po
stezce, po které 6. června 1944 postupoval pod palbou můj otec a spo-
lečně s poddůstojníkem Croxfordem táhli těžkou vojenskou vysílač-
ku. Pár dnů předtím mu Croxford ukázal svůj hrnek na čaj s dírou
367
provrtanou kulkou odstřelovače. Filmové klišé, jen pravdivé. Na vyso-

kém srázu na konci prudkého výstupu vepředu i já ještě rozeznávám
jejich první orientační bod, vilu, kterou nazývali „záchodová mísa“,
i když kruhový příjezd, díky němuž si tu přezdívku vysloužila, je dnes
zastavěný moderní výstavbou. Stejně jako německá baterie hned za
ní, část Hitlerova „atlantického valu“. Možná že právě tady navště-
voval své kamarády otec Jana Osmerse, kronikáře z Westenu, když
sloužil u Waffen-SS, jejichž úkolem bylo zadržet spojeneckou invazi.
Když stočím pohled k útesu na západě, spatřím v ranním šeru
britskou a francouzskou vlajku, Union Jack a trikoloru, třepotající
se nad čímsi, co na první pohled připomíná Akropoli. Je to britský
Památník Normandie, slavnostně odhalený až v roce 2021. Stavba je
lemována rozsáhlým obdélníkem ze dvou řad sloupů z burgundského
vápence, připomíná trochu klášterní křížovou chodbu, avšak vzhů-
ru k nebi otevřenou, jen s dřevěnými trámy jako v pergole. Když se
podíváte od památníku směrem k moři, máte dokonalý výhled dolů
přes pečlivě obdělaná pole a pás mokřiny na kilometry a kilometry
normandských vyloďovacích pláží. Jedna ze zdí ústřední stavby pa-
mátníku je věnována slovům, jimiž Charles de Gaulle oznámil svým
spoluobčanům, že osvobozenecké síly vyrazily od „des rivages de la
vieille Angleterre“ – od břehů staré Anglie.
Na vápencových sloupech jsou vyryta jména 22 442 lidí z víc než
třiceti zemí, kteří padli ve službě pod britským velením mezi 6. červ-
nem 1944 a osvobozením Paříže na konci srpna. Jsou řazena podle
data úmrtí a záznam je strohý: příjmení, iniciály jmen, hodnost, věk.
Hledám zejména jména dvou mužů, kteří byli zabiti, když v témže
pluku vykonávali tutéž nebezpečnou práci jako můj otec. Konečně
je nacházím. 14. červen: Hall, EWC, Capt (kapitán), 24. 20. červ-
na: Swann, KG, Maj (major), 28. Pro otce to byli „Ted“ Hall a „Ken“
Swann: bratři ve zbrani, přátelé. „Kluci, kteří nikdy nezestárnou.“
Na otcových fotografiích z války si pečlivě prohlížím jejich obličeje.
Mohlo to klidně potkat i jeho. V prvních třech měsících tažení
v Normandii převyšoval počet ztrát pozorovatelů v přední linii v jed-
nom dělostřeleckém pluku padesát procent. Další, Stephen Perry –
můj kmotr, strejda Stephen – mi jednou, když jsme se spolu plavili
368
na plachetnici přes Kanál, vyprávěl, jak se mu i po třiceti letech

pohybuje v těle střepina šrapnelu. Robert Kiln – kmotr mého bra-
tra, strejda Robert – přišel o nohu v bitvě o Arnhem. Kdo se odváží
tvrdit, že už se to nikdy nemůže opakovat? Už se stalo, v Jugoslávii
a na Ukrajině. „No jo, ale tady by se to stát nemohlo,“ říkají někteří.
Vždycky to někteří říkají.
Vzpomínání se týká minulosti v zájmu budoucnosti. Stejně ja-
ko německá vesnice Westen a polská osada Przysieczyn tomu i to-
hle francouzské městečko dobře rozumí. Dobré dílo vzpomínání tu
probíhá už mnoho let, a nejen protože to přitahuje turisty. Letecký
nadšenec Jean-Pierre Dupont strávil jako děcko část války v „zácho-
dové míse“ – nebo abychom mu přiznali důstojnost skutečného jmé-
na, ve Vile Salvador. Naštěstí už v ní nebyl, když děla pod velením
Roberta Kilna v den D neúmyslně prorazila doprostřed vily obrov-
skou díru, byť se snažila zasáhnout německou baterii za ní. Koncem
minulého století se pan Dupont rozhodl vytvořit malé muzeum do-
kumentující den D v okolí. Teď mi jako nástupce ve funkci kuráto-
ra ukazuje fotografie a modely rekonstrukce vylodění, které zná do
detailu. I to, že německá baterie za Vilou Salvador byla vyzbrojena
děly Rudé armády ukořistěnými na východní frontě a odvezenými
až do Normandie. V jednotkách wehrmachtu ve Ver sloužili vojáci
odvedení z anektovaných území západního Polska, Sudet a Alsas-
ka. Na britském Památníku Normandie jsou vyryta polská jména.
Celá Evropa je tu.
Po osvobození byl Dietrich Habeck jedním z německých vá-
lečných zajatců, kteří byli drženi ve Ver-sur-Mer, aby odminovávali
okolí. Když mu bylo patnáct, vyslýchalo ho gestapo, protože patřil
k biblickému kroužku. V osmnácti ho povolali do wehrmachtu, kde
sloužil jako radista. Během doby, kterou strávil ve Ver, odkud byl pro-
puštěn až v roce 1948, se spřátelil se dvěma francouzskými strážný-
mi a pak se sem začal pravidelně vracet na návštěvu. V roce 1973, už
jako vážený münsterský lékař, zahlédl profesor Habeck před Vilou
Salvador ceduli „Na prodej“ a koupil ji jako prázdninové sídlo. V roce
1994 na padesáté výročí dne D vzali Jean-Pierre a Janine Dupontovi
své čtyři anglické hosty – mou matku a mého otce, strejdu Roberta
369
a jeho ženu – nahoru na oběd k Habeckovým, do vily, kde se jejich

osudy tak zvláštně protnuly. Paní Habecková se smíchem děkova-
la britským veteránům, že udělali tu velkou díru do zdi, protože dí-
ky tomu dostala nápad usadit tam krásné velké okno. Na fotografii
z toho dne stojí bok po boku Angličané, Francouzi a Němci a všich-
ni se usmívají před krásně opraveným hrázděným domem. Evropa.
Starosta Ver-sur-Mer mluví se zaujetím o devoir de mémoire,
závazku zdejší komunity vzpomínat. Právě odhaloval „paměťovou
cestu“, kterou tvoří devět pamětních desek umístěných na podstav-
cích ve výši pasu podél pěší trasy lemující město. Kromě fotografií
a popisu zdejších událostí je tu i něco ze světových dějin – například
Churchill a Roosevelt – spolu s několika pečlivě volenými citáty. Mám
zvlášť rád vzkaz budoucnosti od Charlese de Gaulla: „Vlastenectví
znamená milovat vlastní zemi; nacionalismus znamená nesnášet
ty ostatní.“ Nebo od Konrada Adenauera: „Dějiny jsou součtem vě-
cí, jimž se mělo zabránit.“
Zdejší radnice také vytvořila stínové „zastupitelstvo mladých“
se jmenovaným „starostou mladých“ a radními. Někteří z nich se
chystají na prezentaci u podstavců s pamětními deskami. U bistra
Sexton Côté Mer (Sexton nad mořem), jehož zvláštní jméno je od-
vozeno od britského tanku Sextonu, umístěného na nízkém soklu
uprostřed nevelkého trojúhelníkového prostranství na druhé stra-
ně ulice, pojmenovaného po Robertu Kilnovi, narážím na třinácti-
letého zástupce starosty mladých Léandra: má kudrnaté vlasy, pi-
hy, nad proticovidovou rouškou vykukují jasné oči. Chce něco říct
o Churchillovi a Rooseveltovi. Po trochu kodrcavém startu, kdy by
Churchill mohl taky být prezidentem Spojených států, se pěkně roz-
mluví – o důvodech vzniku Organizace spojených národů. Zkouším
malou transfuzi paměti.
Nic nemůže být intenzivnější a víc typicky evropské než tato
normandská krajina plná úrodných polí, hájů a živých plotů s klika-
tými cestami skrz rozházené vesnice a kolem středověkých kostelíků
s vývěsnými tabulemi upomínajícími na časy Guillama le Conqué-
ranta (Viléma Dobyvatele). Budovy zdejších velkých statků mají mo-
hutné kamenné zdi a za nimi v chladivých interiérech je dobré jídlo
370
a víno, také součást evropské kultury. Zřejmá je prosperita. Mír.

Svoboda. Žádná přímá zkušenost s problémy, které trápí banlieues
francouzských měst. Právě tady, na místě tak evropském, by měl mít
projekt, jemuž říkáme „Evropa“, tu nejvyšší podporu.
A přece ve druhém kole prezidentských voleb v roce 2017 víc
než třetina hlasů ve Ver-sur-Mer šla za Marine Le Penovou, vůdkyní
Národní fronty, která brexit přivítala a vyzvala k tomu, aby Francie
odešla z eurozóny. Tolik pochyb a roztrpčení se vyrojilo kolem ev-
ropského projektu od chvíle, kdy začal v prvních desetiletích jeden-
advacátého století ochabovat. Když si volební počty ve Ver podrob-
ně zanalyzujeme, znamená to, že 359 lidí volilo krajně pravicovou
nacionalistickou kandidátku. (Ve volbách v roce 2022 jich bylo ještě
o dvaaosmdesát víc.)
„Jen málokdo to ale přizná,“ varuje mě místní radní. Jednoho
však najdu.
Je nádherná prosluněná sobota a sedím s ním v bistru Sexton
Côté Mer nad porcemi jak pro kopáče s tête de veau (telecí hlavou)
a kořenovou zeleninou. Monsieur M., budeme mu tak říkat, je vese-
lý, inteligentní, poněkud popíjející zubař v důchodu. Osmdesátník,
který ze sebe sype vtipy a života si užívá. Já vypiju sklenku vína, on
stihne čtyři. Narodil se v roce 1936 a má živé dětské vzpomínky na
německou okupaci: na večeři k nim přišel německý voják, nahoře
na půdě se zatím skrýval dezertér; tajný poslech Radia Londres, vá-
lečného vysílání BBC ve francouzštině; osvobození Kanaďany. Myslí
si však, že se Evropa v poslední době nějak zvrtla. Le Penovou bude
volit znovu, „kvůli imigraci“. V tom má jasno.
„Brexit podporuju! A pokud jde o dnešní Francii: pryč z eura
a pryč z EU.“
„Brusel“ – užívá to jako zkratku – nám pořád říká, co máme
dělat, dokonce i jak máme připravovat naše normandské sýry. Co
to má společného s demokracií?
Pak jsem na řadě já, Angličan, který byl hlasováním svých kra-
janů zbaven občanství Evropy, a pokouším se ho přesvědčit o opa-
ku. Unie má spoustu chyb, ale chce skutečně riskovat její rozklad?
Pamatuje přece mnohem horší Evropu?
371
Po několika kolech tohoto podivného střídání rolí – Angličan

se pokouší přesvědčit Francouze o přednostech Evropy – to chci
vyřešit tím, že bychom si alespoň mohli společně na Evropu připít.
„Alors,“ říkám a zvedám sklenku, „quand même et malgré tout
(a přes to všechno), l’Europe!“
Ne, nepřidá se ke mně. Zvedne třetí sklenku a navrhne, že by-
chom si místo toho mohli připít na „la viticulture“. Na vinařství.
Nevzdávám to. Nad dezertem to zkouším znovu. Monsieur M.
opět odmítá a tentokrát navrhuje připít si na „nous!“ Na nás. Pomy-
slím si, že to by se dalo chápat jako téměř totéž, i když on to takhle
nemyslí. Nakonec po dlouhém odporu ustoupí a s napůl váhavým,
napůl spokojeným pokrčením ramen pozdvihne poslední sklenku.
„L’Europe!“
372
Poznámka autora
Děkuji vám, že jste se mnou urazili takový kus cesty. Na www.ti-

mothygartonash.com uvádím zdroje všech citací v této knize vyjma
těch, které pocházejí z mých vlastních zápisníků, a uvádím tam ta-
ké zdroje mnoha fakt a čísel.
Na stejném webu najdete i výběr ilustračních materiálů, počí-
naje otcovými fotografiemi z kriketu ve Westenu v roce 1945 přes
tajně pořízené fotografie Stasi z roku 1980, na nichž jsem já i mí přá-
telé, láhev vodky „Stalinovy slzy“, kterou mi dal Bronisław Geremek,
když byl koncem devadesátých let minulého století polským minis-
trem zahraničních věcí, až po dopis Viktora Orbána z roku 2021,
letmé pohledy na novou železnou oponu, jak jsem ji spatřil v Ceutě,
a snímky z války na Ukrajině.
Příběh pokračuje. Pokud vás zajímá jeho další vývoj, může vás
zaujmout můj newsletter na platformě Substack „Historie součas-
nosti“ na adrese timothygartonash.sub.stack.com.
Při psaní této knihy mi pomáhalo hodně lidí. Za rozhovory, vzpo-
mínky, podklady k jednotlivým bodům a spoustu dalšího jsem opravdu
vděčný Gian-Paolu Accardovi, Suleice Ahmedové, Corinne Aillereto-
vé, Suzanne Ailleretové, Othonu Anastasakisovi, Carol Atackové, Eri-
ce Bennerové, Jarosławu Berendtovi, Paulu Bettsovi, Carlu Bildtovi,
Tonymu Blairovi, Koussay Boulaichovi, Hugo Bradymu, Archiemu
Brownovi, Helen Buchananové, Davidu Cameronovi, Alastairu Camp
bellovi, Paulu Chaistymu, Sebastianu Chosińskémui, Cathryn Coste-
llové, Jeanu-Françoisovi le Cuziatovi, Pat Cummings-Winterové, Kimu
373
Darrochovi, Florianu Dirksovi, Weronice Dorociakové, Jeanu-Philippu

Dupontovi, Charlesi Enochovi, Tule Fernándezové, Ireně Grosfeldo-
vé, Margret Herbstové, Judith Herrinové, Fioně Hillové, Lindsey Hil-
sumové, Haroldu Jamesovi, Janu Kaniewskému, Jonathanu Keatsovi,
Matthewu Kilnovi, Kostisu Kornetisovi, Kamile Kłosové, Małgorzatě
Kranc-Rybczyńské, Joachimu Krätschellovi, Werneru Krätschello-
vi, Jarosławu Kurskému, Oliveru Letwinovi, Edwardu Llewellynovi,
Eleni Louri-Dendrinouové, Noelu Malcolmovi, Hartmutu Mayero-
vi, Michaelu McFaulovi, Franzisce Meifortové, Michaelu Mertesovi,
Charlesi Moorovi, Wolfgangu Münchauovi, Normanu Naimarkovi,
Mattiovi Nellesovi, Kalypso Nicolaïdisové, Peteru Nippertovi, Pablo
Núñez Díazovi, Philippe Onillonovi, Zbigniewu Orywałovi, Janu Os-
mersovi, Richardu Pertweemu, Marii Polachowské, Charlesi Powellovi
(Londýn), Charlesi Powellovi (Madrid), Jonathanu Powellovi, Stuartu
Proffittovi, Condoleezze Riceové, Andrewu Rileymu, Georgu Robertso-
novi, Jacquesu Rupnikovi, Michaelu Scottovi, Jean Seatonové, Jamesu
Sheehanovi, Aleksandru Smolarovi, Róże Thunové, Josému Ignaciovi
Torreblancovi, Ivanu Vejvodovi, Jeanu-Lucu Véretovi, Stephenu Wallo-
vi, Kieran Williamsovi, Peteru Wilsonovi, Joachimu Woockovi, Marku
Woodovi, Martinu Wolfovi, Philipu Zelikowi a Michaelu Žantovskému.
Za neocenitelnou pomoc s výzkumem a zpětnou vazbu zvlášť
děkuji Marileně Anastasopoulouové, Sonie Cuestové Maniarové, Lu-
kasi Dovernovi, Janu Farfalovi, Olivieru de France, Kristijanu Fida-
novskému, Danielu Kovarekovi, Josefu Lolacherovi, Aně Martinsové,
Jonathanu Raspemu, Adrianě Riganové, Oleně Shumské, Alexandře
Solovjevové, Lucasi Tse, Achillu Versaevelovi, Reje Wyssové – a v ne-
poslední řadě mým postupným vedoucím výzkumu v rámci Dahren-
dorfova programu Maxime Dargaud-Fonsovi, Selmě Kroppové, Janě
Bühlerové, Luise Mellohové a Adele Curnessové.
Georges Borchardt, Natasha Fairweatherová, Stuart Williams,
Bill Frucht, Ana Fletcherová a Graeme Hall pečovali o to, aby všech-
ny fáze redakční práce proběhly co nejpříjemněji. Zejména vděčný
jsem pak Danielu Judtovi, Ianu McEwanovi, Michaelu Taylorovi,
Tobiasi Wolffovi a Robertu Zoellickovi za to, jak pečlivě četli starší
verze rukopisu. A ten největší vděk je ukryt v dedikaci této knihy.
374
Poznámka překladatelů
Tam, kde autor cituje díla, která vyšla česky, jsme použili publiko-
vaný překlad; některé starší překlady horší kvality jsme nahradili
vlastními verzemi.
Citovali jsme z těchto překladů: Michel Houellbecq: Podvolení,
Praha 2015, Odeon, přeložil Alan Beguivin; Immanuel Kant, K věč
nému míru, otištěno ve sborníku Studie k dějinám a politice, Pra-
ha 2013, Oikoymennh, přeložili Karel Novotný a Petra Stehlíková;
George Orwell, Devatenáct set osmdesát čtyři, Praha 2014, Argo, pře-
ložila Petra Martínková; William Shakespeare: Bouře, Hamlet, Jak se
vám líbí, Jindřich V., Praha 2023, Academia, přeložil Martin Hilský,
Antonio Tabucchi, Jak tvrdí Pereira, Praha 2012, Academia, přeloži-
la Kateřina Vinšová; Stefan Zweig, Svět včerejška, Praha 1999, Torst,
přeložila Eva Červinková.
Citovaný text Evropské hymny (Friedrich Schiller, Óda na ra-
dost) je v překladu Pavla Eisnera.
V. M., J. V.
375
Jmenný a místní rejstřík
Jednotlivá místní jména jsou obecně Asgari, Džavád 330

zařazena podle země jejíž jsou dnes Ash, Alec 73
součástí Ashdown, Paddy 204
Ashkenazy, Vladimir 193
Aš, Šalom 18, 265
Abdulláh II, král 286, 289 Ašóka, indický král 67
Adams, Gerry 201 Atta, Mohamed 234
Adenauer, Konrad 83, 136, 155, 185, Attlee, Clement 70
227, 271, 370 Attlee, Felicity 71
Afghánistán 128, 230, 233, 234, 236, Auden, W. H. 35, 194, 296
288, 290, 330, 336, 346 Augustus, císař 81
– Kábul 233, 330 Aun Schan Su Ťij 189
Ahmedová, Suleika 327, 373 Avineri, Šlomo 79
Ahmeti, Ali 200 Aznar, José María 233, 239, 246
Albánie 13, 93, 137, 198 – 202, 389
– Tirana 13, 57, 389 Babader, Ismail 138
Albrighová, Madeleine 59, 231 Babiš, Andrej 211, 323, 324
Allerheiligen, Wilhelm 27, 136 Badinter, Robert 177
Allerheiligenová, Helga 27, 34, 136, Bailey, Nick 283
137 Baker, James 177, 178
Alžběta II., královna 230, 242, 243, Balcerowicz, Leszek 212, 214, 217
249 Barber, Lionel 180, 232
Alžírsko 12, 86, 134, 236, 238, 288, Barma viz Myanmar
346, 388 Barrass, Gordon 117
Amalrik, Andrej 118 Barroso, José Manuel 52, 53, 101, 233,
Angola 52, 58, 86, 89, 127, 134, 140, 266, 279
346 Bartoloměj I, patriarcha 77
Applebauamová, Anne 142 Bartoszewski, Władysław 102, 113
Arendtová, Hannah 109, 126 Beatrix, princezna 122
Asad, Bašár 281, 291 Beck, Ulrich 273
376
JMENNÝ A MÍSTNÍ REJSTŘÍK
Beethoven, Ludwig von 18, 75, 154, Británie 12, 17, 19, 28, 31, 32, 36,
161, 212, 227 38 – 41, 43, 54, 60, 66, 70, 71, 73,
Belgie 12, 25, 28, 37, 55, 58, 83, 87, 74, 81, 83, 85 – 87, 89 – 92, 94, 95,
140, 221, 224, 226, 266, 292, 295, 99, 115, 117, 132 – 137, 141 – 148,
298, 305, 308, 318, 388 152 – 154, 157, 173, 176, 184, 199,
– Bruggy 62, 144 – 146, 250 205, 207, 208, 216, 224, 229, 232,
– Brusel 12, 42, 52, 57, 75, 81, 83, 237, 241 – 255, 263 – 265, 270,
143, 145, 146, 185, 192, 232, 244, 283 – 287, 291, 293, 295 – 312, 331,
246, 249, 264, 266, 270, 273, 279, 334 – 336, 343, 354, 356, 358, 361,
281, 287, 298 – 300, 303, 307, 315, 364, 368, 369, 388
317, 320, 371, 388 – Anglie 17 – 19, 26, 32, 35, 40,
Bělorusko 30, 32, 34, 44, 61, 111, 112, 54, 65, 70 – 73, 81, 85, 87, 92, 106,
175, 176, 220, 279, 329 – 331, 333, 133, 135, 141, 142, 144, 185, 204,
334, 361, 389 214, 242, 243, 248, 251, 256, 283,
– Hrodna 111 298 – 300, 367, 368, 370 – 372
– Minsk 330, 389 – Cambridge 126
Bělunek, Jan 29 – Londýn 12, 41, 100, 116, 124,
Bercow, John 308 190, 204, 230, 237, 241, 242, 244,
Bergson, Henri 296 246 – 248, 252, 269, 287, 305, 306,
Berlusconi, Silvio 211, 233, 246, 247 327, 374, 388
Biden, Joe 233, 234, 342, 364 – Manchester 251, 287
Biermann, Wolf 341, 345 – Severní Irsko 184, 200 – 202,
Bildt, Carl 56, 373 243, 309
Bismarck, Otto von 56, 271 – Skotsko 20, 78, 87, 200, 243,
Blair, Tony 144, 146, 184, 213, 230, 251, 297, 300, 309
233, 244 – 253, 273 – Wales 243, 251
Bloch, Ernst 65 – Westminster 148, 287, 305
Boleslav, král 81 Brown, George 245
Bonaparte, Napoleon 82, 89, 163, 298 Brown, Gordon 246, 248, 250
Bosna 59, 68, 69, 183, 196 – 198, Browning, Christopher 203
202 – 205, 220, 231, 236, 307, 361, Buchananová, Helen 63, 373
388 Bulharsko 13, 81, 140, 176, 177, 316,
– Sarajevo 37, 68, 122, 183, 184, 389
195, 197, 205, 225, 388 Buruma, Ian 142, 240, 290
– Srebrenica 59, 184, 196, 202, Bush George W. 179 – 181, 200, 213,
203, 205, 348 228 – 233, 246, 276, 278, 287
– Tuzla 196, 197, 203 Bush, George W. H. 152, 157 – 159,
Bouyeri, Mohammed 237 166, 167, 174, 175, 232, 325
Boyle, Danny 243, 244 Byron, George Gordon 108, 113
Brandt, Willy 38, 74, 88, 152, 155,
185, 245 Cameron, David 144, 244, 252, 286,
Breivik, Anders Behring 237, 289 297 – 303, 373
Breslau viz Polsko Vratislav Campbell, Alastair 250, 373
Brewster Jr., Kingman 141 Campbell, Colin 200, 202
377
Camus, Renaud 293, 315 Dacre, Paul 249

Carlson, Tucker 319 Dahrendorf, Ralf 129, 189, 253, 255,
Carville, James 269 258, 374
Ceauşescu, Nicolae 119, 135, 155 Dalajláma 192, 356
Celan, Paul 97 Damanakiová, Maria 52, 129
Cepkalová, Veronika 112 Dánsko 12, 69, 72, 81, 83, 237, 241,
Cichanouská, Svjatlana 112 285, 286, 358, 388
Cimoszewicz, Włodzimierz 214 – Kodaň 12, 62, 72, 315, 325, 388
Clinton, Bill 59, 181, 190, 197, 231, 244 – Vláda (Borgen; seriál) 72, 75
Cockfield, Arthur (lord Cockfield) Darroch, Kim 246, 373, 374
147, 153 de Gaulle, Charles 19, 55, 56, 74, 137,
Cohn-Bendit, Daniel 127, 139 145, 185, 245, 368, 370
Collier, Paul 257 Deaton, Angus 209
Comfort, Alex 130 Delors, Jacques 144 – 147, 153, 154,
Cook, Robin 252 222, 224, 250, 264
Corbyn, Jeremy 297 Deneen, Patrick 258
Craig, Daniel 242 Derrida, Jacques 232
Crosby, Lynton 299 Desmond, Richard 249
Cuesta, Julia 52, 138 Diana, princezna 309
Cuestová, Ricardo 52, 138 Dickens, Charles 141, 142
Cummings, Dominic 297, 304 Dienstbier, Jiří 187
Draghi, Mario 268, 270, 358
Čaputová, Zuzana 323 Duda Andrzej 319, 322
Čečensko 236, 276, 345 Dupont, Jean-Pierre 369
Černá Hora 69, 206, 389; viz též Dupontová, Jeannine 369
Jugoslávie Dutschke, Rudi 124 – 126
Černajev, Anatolij 152, 158 Dworkin, Ronald 256
Černěnko, Konstantin 115, 118, 147, Dymyd, Artemij 351
149, 150
Česká republika 74, 176, 183, 186, 191, Eco, Umberto 69
192, 211, 275, 323, 324, 388 El Jaouhari, Abdelaziz 238
Československo 12, 13, 36, 37, 42, 43, Enzensberger, Hans Magnus 156
74, 88, 98, 105, 113, 114, 118, 140, Erasmus 185
164, 176, 178, 186, 187, 190, 191, Eratostenes 18
193, 208, 353 Erdemović, Dražen 196, 203
– Bruntál 72 Erdoğan, Recep Tayyip 288
– Praha 12, 126, 143, 145, 155, 189, Estonsko 36, 176, 180, 185, 221, 276,
202, 388 389
Čína 67, 84, 142, 151, 192, 228 – 230, Evans, Arthur 64
233, 234, 256, 280, 311, 344, 346,
357, 358, 363, 364 Farage, Nigel 74, 302, 304
– Hongkong 127, 189 Faulkner, William 107
– Peking 19, 67, 156, 189 Fico, Robert 323
– Tiananmen, náměstí 163 Filofej ze Pskova 82
378
Finsko 13, 87, 183, 266, 344, 347, 389 Gándhí, Mahátma 110, 113
– Helsinky 13, 71, 87, 88, 90, 98, Garton Ash, John 18, 19, 25, 27 – 29,
174, 187, 361, 389 31, 38 – 40, 54, 62, 84, 87, 92, 122,
Fischer, Joschka 125 132, 144, 300, 304, 366 – 368
Francie 12, 17, 19, 25, 37, 43, 53, Garton Ash, Lorna 18, 369
55 – 58, 74, 81, 82, 85 – 89, Garton Ashová, Danuta 109, 120, 354
125 – 128, 133, 134, 136, 140, Gellner, Ernest 140, 216
143 – 146, 152 – 154, 157, 173, 176, Genscher, Hans-Dietrich 161, 177, 178
177, 183 – 185, 188, 192, 197, 207, Geremek, Bronisław 42, 43, 77, 81,
214, 221 – 227, 233, 237, 238, 245, 111, 113, 122, 130, 156, 208, 209,
246, 252, 264, 265, 267, 271, 212, 213, 373
278 – 280, 283 – 289, 291 – 295, 297, Giannos, Patrik 269
298, 301, 309, 310, 318, 332, 335, Giannos, Theodoros 269
358, 368, 371, 372, 388 Gil García, Vicente 49
– Clichy-sous-Bois 238 Giscard d’Estaing, Valéry 53, 88, 94
– Colombey-les-deux-Églises 137, Gödecke, Albert 26
138 Goebbels, Joseph 157
– Fontainebleau 146 Goethe, Johann Wolfgang von 70,
– La Rochelle 17, 62 76, 97
– Normandie 19, 38, 39, 55, 62, Gogh, Theo van 237
287, 340, 367 – 372 Goldberg, Jonah 230
– Paříž 12, 57, 66, 81, 87, 96, 98, Goldsmith, James 251
101, 122, 126, 127, 132, 174, 207, Göncz, Árpád 208
235, 237, 238, 246, 247, 284, 285, González Márquez, Felipe 155
287, 306, 307, 341, 368, 388 Gorbačov, Michail 95, 118, 143,
– Seine-Saint-Denis 235, 237, 287 148 – 153, 155 – 159, 166, 167, 171,
– Sèvres 173 174, 175, 177, 178, 181, 264, 276,
– Tours 137, 237 345
– Trèbes 287 Gorbaněvská, Natalia 116
– Trianon 313, 317, 320 Gotti, Angelo 132, 136
– Versailles 173, 175, 257 Gove, Michael 143, 297, 302 – 304
– Ver-sur-Mer 12, 39, 367, Gračov, Andrej 155
369 – 371, 388 Gramsci, Antonio 365
Franco, Francisco 49, 51, 53, 112 Gromyko, Andrej 119
František II., císař 79 Gruzie 21, 206, 264, 275, 277 – 280,
František, papež 334, 335 282, 345, 347, 360, 361, 389
Freiligrath, Ferdinand 70 – Abcházie 275, 280, 389
Fridrich Barbaross, císař 80, 82 – Jižní Osetie 275, 280, 389
Friedman, Milton 208, 209 Guetta, Bernard 123 – 125
Friedrichs, Hanns Joachim 164
Frisch, Max 136 Habeck, Dietrich 369, 370
Fukuyama, Francis 258 Habermas, Jürgen 125, 207, 232
Furet, François 189 Hannay, David 146
Haradinaj, Ramuš 199
379
Hassner, Pierre 59 Indie 18, 67, 93, 110, 128, 134, 135, 151,
Haufe, Eberhard 97 256, 344, 346, 364
Havel, Václav 37, 72, 74, 101, 105, 177, Ingham, Bernard 144
185 – 193, 198, 204, 208, 210, 312, Irák 214, 229, 230, 232, 236, 237, 239,
323, 365 246, 255, 258, 276, 280, 288, 303,
Hayek, Friedrich 208, 209 306, 330, 331, 336, 346
Herder, Johann Gottfried 68 – Abú Ghrajb 231, 236
Herkules 337 – 339 Írán 110, 111, 128, 303, 331, 336
Herodotos 99, 356 Irsko 12, 31, 51, 54, 83, 184, 254, 287,
Hillová, Fiona 280, 374 309, 337, 388
Hilsumová, Lindsey 342, 374 Isaković, Alija 68
Hirsi Aliová, Ayaan 240, 241 Itálie 12, 36, 49, 55, 82, 87, 89, 133,
Hitler, Adolf 26, 28, 34, 49, 55, 59, 65, 134, 143, 176, 184, 211, 225, 233,
79, 82, 83, 85, 86, 115, 116, 135, 246, 247, 269, 270, 292, 310, 318,
140, 141, 157, 171, 172, 187, 203, 319, 335, 358, 359, 388
213, 341, 368 – Lampedusa 291, 331, 335
Hofstadter, Richard 321 – Ravenna 79 – 81
Holbrooke, Richard 231 – Řím 12, 55, 57, 60, 66, 70,
Holland, Tom 130 75 – 84, 114, 127, 179, 230, 255,
Honecker, Erich 94, 119, 155, 172 266, 298, 306, 359, 388
Houellebecq, Michel 294 – Sicílie 137, 337
Howard, Michael 39, 128 – Siena 66
Howe, Geoffrey 115, 118 Ivan III., car 82
Huebnerová, Danuta 308
Humenjuková, Natalja 349 Jackson, Michael 184, 198
Hurd, Douglas 91 Jacomb, Martin 143
Husajn, Saddám 174 Jäger, Harald 165
Husák, Gustáv 155, 187 Jakub z Paradyže 113
Jamo, Mohammad 331
Chancellor, Alexander 141, 142, 148 Jan Pavel II., papež 100, 114, 197, 213,
Cheney, Dick 229, 230 216
Cheysson, Claude 57 Jan XIX., papež 81
Chirac, Jacques 233, 246, 252 Jankowski, Henryk 107, 109
Chorvatsko 183, 194, 197, 202, 204, Janša, Janez 323
388 Janukovyč, Viktor 277, 278, 281
– Kistanje 194 Jaruzelski, Wojciech 113, 156, 217
– Krajina 184, 194, 202, 204, 205, Jaspers, Karl 126
367 Jedlicki, Jerzy 55
– Šibenik 195 Jedličková, Marie 118, 119; viz též
Chruščov, Nikita 149, 274, 275 Palach, Jan
Churchill, Winston 27, 49, 74, 85, 90, Jelcin, Boris 175, 181, 275, 276
127, 154, 174, 185, 244, 250, 366, Jemen 288
370 Jerradiová, Zulika 239
Jindřich VIII., král 298
380
Johnson, Boris 143, 154, 249, 297, Knut, král 81

298, 302, 304, 317, 334 Kohl, Helmut 122, 153, 157 – 159, 161,
Johnson, Daniel 164 166, 171 – 173, 175, 177, 181 – 183,
Josef II., císař 69 222 – 224, 264, 273
Jourová, Věra 192 Kohnstamm, Max 153, 221
Juan Carlos I., španělský král 185 Koidulová, Lydia 221
Judt, Tony 21, 126, 346, 374 Kokoschka, Oskar 140
Jugoslávie 12, 13, 21, 36, 37, 44, 68, 69, Konrád II, císař 81
93, 136, 138, 140, 176, 182 – 184, Konrád, György 121
193 – 198, 200, 201, 203 – 206, 220, Koselleck, Reinhart 359
231, 341, 346, 354, 369; viz též Kosovo 125, 184, 197 – 200, 202,
Bosna, Černá Hora, Chorvatsko, 204 – 206, 236, 276, 280, 361, 389
Kosovo, Severní Makedonie, – Dečani, klášter 198, 199, 203
Slovinsko, Srbsko – Prilep 198
Juščenko, Viktor 279, 281 – Priština 198 – 200
Kouachi, Chérif 288
Kaczmarski, Jacek 112 Kouachi, Saíd 288
Kaczyński, Jarosław 219, 291, 319, 321 Kouchner, Bernard 205
Kaczyński, Lech 212, 219, 321, 322 Krastev, Ivan 316
Kaddáfí, Muamarr 291, 334 Krätschell, Joachim 159 – 162, 164,
Kadioğluová, Ayşe 56 374
Kafka, Franz 18, 118, 353 Krätschell, Johannes 162, 165
Kalesnikavová, Maria 112 Krätschell, Werner 96, 97, 119, 159,
Kaniewski, Jan 33, 374 164 – 166, 374
Kant, Immanuel 34, 78, 191, 357, 375 Krätschellová, Annegret 159
Kaplan, Robert 201 Krätschellová, Karoline 162, 165
Karadžić, Radovan 205 Krésus, král 355
Karel Veliký, císař 57, 63, 79 – 83, 184, Krjučkov, Vladimir 118
245 Kučan, Milan 198
Kateřina Veliká, carevna 275, 282 Kuleba, Dmytro 279, 353
Kauffmannová, Sylvie 308 Kundera, Milan 119
Kazachstán 60 Kurdi, Alan 336
Keates, Jonathan 49 Kuroń, Jacek 110, 217, 218
Kebo, Ozren 205 Kurz, Sebastian 323
Kehlmann, Daniel 263 Kwaśniewski, Aleksander 308
Kerenskij, Alexander 88, 89 Kýros, král 355
Kerry, John 231
Kierkegaard, Søren 15 Labudová, Barbara 120
Kiln, Robert 369, 370 Ládin, Usáma bin 228, 234, 240
King, Martin Luther 128 Lamfalussy, Alexandre 224
Kipling, Rudyard 26, 229 Lavrov, Sergej 344
Kissinger, Henry 88, 89 le Penová, Marine 283, 292, 294, 295,
Klaus, Václav 191, 208, 210 319, 371
Klein, Hans-Joachim 125 Lehndorff, Hans von 34
381
Leibniz, Gottfried Wilhelm 68 Mandelson, Peter 248

Lenin, Vladimír Iljič 42, 89, 107, 148, Maniarová Cuestová, Sonia 52, 374
218, 353 Mann, Thomas 51, 55, 63, 67, 70, 73,
Leonard, Mark 244, 255 76, 256
Lev III., papež 82 Mao Ce-Tung 110
Lewandowski, Jerzy 219 Mare Nostrum 57, 331, 335; viz též
Libye 134, 288, 290, 291, 331, 334, Středozemní moře
335, 346 Márki-Zay,Péter 324
Lichtenštejnsko 67, 131 Marnham, Patrick 141
Litva 95, 130, 176, 180, 276, 330, 333, Maroko 12, 57, 136, 238, 239,
389 326 – 329, 336, 337, 362, 388
– Klajpeda, region 95 – Jebel Musa 337
Lityński, Jan 120 – Tanger 57, 239
Llach, Lluís 112 Martel, Karel 137, 237
Locke, John 241 Marx, Karl 107, 206, 210
Lothar, král 80 Masaryk, Tomáš Garrigue 210
Lotyšsko 70, 176, 180, 276, 389 Mayová, Theresa 297, 305, 306
Louri-Dendrinouová, Eleni 272, 374 Mazower, Mark 30
Lovelock, James 193 Mazowiecki, Tadeusz 156, 208, 212,
Łuczywová, Helena 120 213
Lukašenko, Alexander 112, 329, 330 McFaul, Michael 180, 181, 374
Luns, Joseph 83 McGuinness, Martin 201
Luzier, Renald 286 Memelland viz Litva, region Klapejda
Menon, Anand 300
MacAuslan, Alan 28 Meri, Lennart 185
Macmillan, Harold 19, 43 Merkelová, Angela 146, 227, 246, 258,
Macron, Emmanuel 287, 289, 292, 267, 268, 271 – 273, 286, 315, 333,
295, 310 339
Madariaga, Salvador de 62 Mesjasz, Adam 33, 34
Maďarsko 12, 13, 37, 43, 88, 105, Messi, Lionel 327
110, 113, 114, 121, 132, 155 – 157, Mickiewicz, Adam 108
159, 160, 161, 173, 176, 183, 192, Michnik, Adam 110, 113, 126, 207, 217
208 – 210, 264, 275, 279, 283, 291, Milošević, Slobodan 111, 198 – 200,
301, 304, 312 – 320, 322 – 325, 332, 203 – 205, 220, 277, 278
333, 337, 353, 361, 388, 389 Mínós, krétský král 64
– Budapešť 13, 17, 19, 76, 97, 145, Mitterrand, François 152, 172, 177,
155, 157, 175, 178, 312 – 315, 317, 222, 223, 271, 279
319, 324, 389 Mladić, Ratko 196, 202, 205
Major, John 81 Mohamed VI., marocký král 329
Mak, Geert 221, 299 Moldavsko 176, 279, 347, 361, 389
Makedonie viz Severní Makedonie Molotov, Vjačeslav 115
Malcolm, Noel 143, 203, 374 Mondrian, Piet 140
Malý, Václav 216 Monnet, Jean 153, 185, 221, 226, 227
Małysz, Adam 212 Montgomery, Bernard 25
382
Moore, Charles 142, 144, 251, 374 – Kolín nad Rýnem 63, 65
Mordauntová, Penny 303 – Lipsko 163, 167
Moro, Aldo 89 – Pankow 119, 159, 164
Mosambik 52, 58, 86, 127, 134 – Postupim 166, 172, 173
Mosley, Oswald 89, 318, 341 – Prien am Chiemsee 50, 73, 101
Mosleyová, Diana 89, 318 – Steinstücken 86, 91
Mount, Ferdinand 144 – Východní Německo 12, 30, 47,
Müller, Heinrich 26 90 – 94, 97, 99, 105, 119, 135, 143,
Müllerová, Herta 119 155, 158, 160, 163, 164, 167, 172,
Murdoch, Rupert 249, 250 173, 178, 210, 215, 217, 253, 254
Musil, Robert 299 – Westen 12, 25 – 29, 31 – 35,
Muslimské bratrstvo 294 38 – 40, 61, 132, 133, 136, 352, 368,
Mussolini, Benito 49, 82 369, 373, 388
Myanmar 111 – Západní Německo 12, 52, 74,
88, 91, 92, 98, 117, 124, 125, 128,
Nagy, Imre 156, 312, 313 129, 135, 136, 139, 143, 152, 154,
Namier, Lewis 126 155, 157, 158, 160, 161, 164, 171,
Němcov, Boris 275, 276 173, 207, 209, 245, 246
Německo 25, 26, 30 – 34, 38, 43, 55, Netanjahu, Benjamin 286
56, 61, 65, 67, 70, 71, 73, 83, 88, Nicolaïdisová, Kalypso 67, 374
89, 96, 99, 115, 117, 119, 125, 127, Nietzsche, Friedrich 51, 82
129, 132, 133, 135, 136, 138, 139, Nixonová Cooperová, Ann 168
145, 149, 152, 157 – 159, 163, 167, Nizozemsko 12, 25, 37, 55, 83, 122,
171 – 183, 212, 214, 222 – 224, 226, 134 – 136, 184, 236, 240, 252, 290,
227, 231, 232, 245 – 247, 263 – 265, 292, 295, 318, 333, 388
267 – 269, 271, 272, 275, 278, 279, – Amsterodam 128, 235, 237, 240,
282, 286, 291 – 293, 295, 298, 300, 282, 290
305, 310, 315, 316, 318, 320, 332, – Haag 12, 59, 62, 196, 199, 201,
336, 337, 340, 342, 346, 347, 356, 205, 388
358, 371, 388 – Maastricht 145, 171, 182, 184,
– Bergen-Belsen 28 – 30, 41, 43, 192, 223 – 225, 267, 274
95, 340 Norsko 12, 183, 237, 289, 311, 332, 388
– Berlín 12, 19, 21, 37, 43, 47, 54, Novgorodskaja, Tanya 340
81, 84 – 87, 89, 91 – 93, 95 – 97, 99,
105, 113, 115, 122, 124, 126 – 128, O’Toole, Fintan 54
131 – 133, 140, 141, 152, 155, 157, Obama, Barack 168, 180, 280
159 – 168, 171 – 173, 182, 199, 218, Orbán, Viktor 157, 283, 291, 312 – 319,
220, 222, 223, 229, 230, 253, 269, 322 – 324, 330, 332, 333, 373
271, 273, 287, 295, 306, 307, 326, Orwell, George 85, 101, 108, 109, 115,
347, 358, 367, 388 116, 118, 299, 375
– Cáchy 12, 57, 63, 80, 81, 184, Orywał, Zbigniew 33, 374
247, 388 Osmanská říše 36, 68, 121, 137, 173,
– Hamburk 26, 55, 67, 76, 234, 202, 220, 317; viz též Turecko
253 Osmers, Helmut 38, 39, 368
383
Osmers, Jan 27, 38, 39, 368, 374 – Wągrowiec 32 – 34, 321
Osten viz Polsko, Przysieczyn Popiełuszko, Jerzy 114, 120
Osvětim 43, 44, 102, 113, 205 Portugalsko 12, 37, 49 – 53, 55, 56, 58,
Ota I., římský císař 81 86 – 89, 110, 127, 134, 136, 226,
Ota III., římský císař 81 233, 297, 315, 353, 388
– Lisabon 12, 52, 55, 122, 134, 214,
Palach, Jan 118, 119 228, 246, 361, 388
Patersonová, Jennifer 141 Powell, J. Enoch 144, 374
Paty, Samuel 286, 287 Prodi, Romano 226, 269, 271
Pavel I., car 69 Prusko 33, 35, 141
Periklés 185, 349 Przybysz, Piotr 218
Perry, Stephen 368 Przybysz, Roland 218
Pertwee, Richard 304, 374 Putin, Vladimir 37, 90, 177, 179 – 181,
Pescante, Mario 247 210, 264, 265, 274 – 284, 291, 315,
Petrov, Stanislav 117 324, 325, 337, 339 – 345, 348, 350,
Piłsudski, Józef 113 352, 353, 360, 361, 363
Pinochet, Augusto 111
Pirenne, Henri 237 Rakousko 12, 36, 79, 80, 106, 135,
Pius II., papež 137 136, 157, 160, 161, 182, 221, 265,
Pius VII., papež 82 266, 291, 299, 318, 319, 323, 332,
Polová, Carmen 49 358, 388
Polsko 12, 13, 20, 27, 32 – 34, 36, 37, Ramadan, Tariq 240
41 – 43, 54, 55, 58, 61, 65, 71, Reagan, Ronald 149 – 152, 167, 208,
73, 74, 77, 81, 88, 95, 98 – 102, 264
105 – 116, 120, 126, 130, 132, 140, Redondo, Juan Sergio 329, 333
145, 155 – 157, 159, 172, 174, 176, Rehn, Olli 266
178, 179, 183, 192, 203, 208 – 210, Revel, Jean-François 90
212 – 216, 218, 219, 246, 264, Rey, Jean 270
275, 277, 279, 282, 291, 293, 300, Reynold, Gonzague de 57
301, 304, 307, 308, 312, 319 – 325, Riceová, Condoleezza 179, 374
329 – 331, 333, 334, 337, 347, 353, Ricoeur, Paul 73
361, 369, 373, 388, 389 Rimská, Vera 138
– Bělověžský prales 330 Rivera, José Antonio Primo de 49
– Gdaňsk 12, 34, 42, 105, 109 – 111, Roberts, J. M. 90
145, 217, 218, 321, 367, 388 Robertson, George 179, 200, 201, 374
– Krakov 41, 62, 100, 101, 207, 212 Rödder, Andreas 154
– Przysieczyn 12, 32, 33, 321, 322, Rodrigues de Sá, Armando 138
352, 369, 388 Roll, Benjamin 323, 324
– Varšava 13, 38, 41, 65, 66, 71, Rolland, Romain 365
96, 97, 100, 102, 113, 114, 120, Roman, Marek 219
122, 126 – 128, 145, 155 – 157, 175, Romančenko, Boris 340
212 – 214, 217 – 219, 241, 249, 307, Romanov, Grigorij 148
340, 389 Rompuy, Herman Van 266, 270, 273
– Vratislav 27, 34, 120
384
Roosevelt, Franklin D. 27, 174, 218, Salvini, Matteo 283, 292, 319, 336
370 Sarkozy, Nicolas 227, 238, 246, 267,
Röpe, Heinrich 25 280
Rose, Flemming 285 Sarrazin, Thilo 293
Rosner, Andrzej 156 Saudská Arábie 287, 294
Rosner, Ania 156 Scott, Michael 359, 374
Roth, Philip 97 Scowcroft, Brent 174
Rumsfeld, Donald 233 Seatonová, Jean 131, 374
Rumunsko 13, 119, 135, 136, 140, 155, Serrán-Pagán, Ginés 337, 339
176, 177, 313, 314, 318, 389 Severní Makedonie 184, 200, 201,
– Brašov 95 205, 220, 389
– Săcălaz 96 Shakespeare, William 39, 69, 70, 97,
– Temešvár 96, 119 137, 242, 263, 268, 353, 375
Rushdie, Salman 241, 284 Sheka, Mohammed 331, 335
Rusko 20, 21, 29, 34, 37, 44, 56, 60, 69, Shultz, George 150
71, 81, 82, 85, 88, 90, 102, 115, 118, Schabowski, Günter 164
142, 151, 155, 157, 163, 174 – 181, Schäuble, Wolfgang 272, 273
207, 210, 220, 229 – 231, 234, 255, Scheidel, Walter 83, 84
257, 264, 265, 274 – 283, 303, 315, Schell, Jonathan 117
324, 339 – 348, 352 – 354, 360, 361, Schengen 332, 358
363, 364, 389; viz též Sovětský Schmidt, Helmut 88, 94
svaz Scholz, Olaf 347
– Petrohrad 122, 257, 274, 275, Schröder, Gerhard 125, 226, 232,
287, 345 245, 246
Rutte, Mark 333 Schumannová, Clara 221
Rwanda 334 Schütz, Manfred 99
Si Ťin-pching 344
Řecko 13, 36, 37, 48, 50, 52, 53, 87, Sieferle, Rolf Peter 293
110, 127, 136, 176, 221, 225, 226, Sicherman, Harvey 159
266 – 268, 270 – 273, 301, 315, 331, Simonjanová, Margarita 342
333, 334, 353, 389 Slovensko 111, 139, 140, 176, 183, 221,
– Atény 13, 47 – 49, 228, 271, 350, 228, 299, 314, 323, 388, 389
360, 361, 389 – Bratislava 116, 139, 388
– Delfy 354 – 366 Slovinsko 176, 183, 197, 198, 221, 228,
– Knósos 13, 47, 64 – 66, 92, 389 323, 388
– Kos 331 – Lublaň 198, 388
– Kréta 47 – 49, 63, 64 Snyder, Timothy 31, 278
– Lesbos 331 Soares, Mario 88, 89
Sofia Palaiologovna, ruská
Sabbe, August 36 velkokněžna 82
Sackelhausen viz Rumunsko, Săcălaz Solana, Javier 53, 101, 201
Sadovyj, Andrij 351 Solana, Luis 53
Saíd, Muhammad 239 Solženicyn, Alexandr Isajevič 36,
Salazar, António 49, 51, 52, 55, 58 90, 151
385
Soros, George 278, 313, 315, 317, 333 Stuartová, Gisela 302, 304
Sovětský svaz 13, 21, 34, 36, 37, 42, Sturgessová, Dawn 283
43, 47, 48, 71, 77, 85 – 90, 93 – 95, Sýrie 281, 288, 290, 291, 303, 330, 331,
98, 110, 111, 115 – 118, 121, 135, 334, 336, 346
136, 140, 147 – 158, 163, 166, Szlanta, Janusz 219
171 – 175, 177 – 180, 186, 206, 210,
220, 231, 253, 254, 274 – 276, Šafařík, Josef 186, 187
312, 317, 323, 326, 337, 342, 345, Ščaranskij Natan (Anatolij) 118, 257
346, 359, 364; viz též Bělorusko, Ševarnadze, Eduard 178
Estonsko, Kazachstán, Litva, Španělsko 12, 37, 43, 49, 51 – 54, 61,
Lotyšssko, Noldavsko, Rusko, 62, 64, 87, 108 – 110, 112, 127, 131,
Tádžikistán, Turkmenistán, 134, 136, 184, 185, 214, 217, 233,
Ukrajina 237, 239, 246, 250, 268, 269, 287,
Spaak, Paul-Henri 83 295 – 297, 301, 310, 315, 318, 319,
Spojené království viz Británie 326 – 329, 332, 353, 388
Spojené státy americké (USA) 28, – Baskicko 184
47, 53, 59, 60, 67, 70 – 72, 75, – Ceuta 12, 57, 134, 326 – 329, 332,
85 – 90, 94, 110, 113, 117, 120, 123, 333, 337, 339, 362, 364, 373, 388
128, 132, 138, 141, 149 – 152, 154, – Madrid 12, 53, 214, 222, 230,
157, 158, 163, 167, 168, 173 – 175, 237, 239, 246, 274, 388
177 – 179, 181, 193, 197, 198, 200, – Melilla 332
203, 207, 208, 211, 213, 215, 216, – Monte Hacho 337
229 – 237, 244, 255, 256, 258, 264, – Tarifa 336
269, 273, 276, 278, 280 – 283, 287, Švédsko 12, 31, 56, 183, 184, 254, 279,
288, 290, 304, 307, 310, 311, 318, 315, 344, 347, 388
320, 330, 337, 342 – 344, 357, 363, – Stockholm 12, 56, 287, 388
364, 370 Švýcarsko 12, 31, 131, 136, 183, 200,
– New York 88, 123, 128, 151, 228, 254, 256, 300, 311, 332, 358, 388
234 – Davos 256, 257, 356
– Washington 19, 75, 117,
150 – 152, 168, 190, 203, 209, Tabucchi, Antonio 55, 375
228 – 232, 270, 277, 304, 325 Tádžikistán 60
Srbsko 111, 184, 194, 198, 199, Talbott, Strobe 231
202 – 206, 220, 276, 277, 280, 291, Taubman, William 155
315, 358, 361, 389 Taylor, A. J. P. 110
– Bělehrad 13, 198, 200, 202 – 204, Thatcherová, Margaret 94, 142,
276, 306, 389 144 – 148, 152, 153, 155, 171, 172,
Stalin, Josif 27, 34, 42, 71, 113, 115, 174, 208, 222, 223, 244, 250, 215,
116, 140, 149, 151, 174 258, 264, 298
Stern, Fritz 172, 293 Theodorakis, Mikis 48, 62
Stevenson, Robert Louis 78 Theodorich Veliký, ostrogótský král
Strauss-Kahn, Dominique 232 79, 80
Středozemní moře 12, 47, 56, 57, 134, Ther, Philipp 208
326, 327, 331, 333, 334, 388 Thunová, Róża 101, 212, 213, 374
386
Tchaj-wan 192, 363, 364 Urban, Jerzy 217

Tietmeyer, Hans 221 Urzidil, Johannes 140
Tindemans, Leo 87 Uzelacová, Ana 195
Tito, Josip Broz 195
Tolstoj, Lev Nikolajevič 15, 94, 163 Vasić, Miloš 203
Trevor-Roper, Hugh 172 Vasiljković, Dragan 205
Trichet, Jean-Claude 227, 255, 267, Veilová, Simone 43, 185
268 Verhofstadt, Guy 308
Trump, Donald 203, 264, 265, 283, Vietnam 53, 88, 128, 140, 149, 346, 364
292, 315 Vimont, Pierre 185
Trzaskowski, Rafał 74, 320, 322 Viveret, Patrick 131
Tudjman, Franjo 204 Vološin, Maximilian 70
Turajlić, Hakija 197 Voltaire 80, 241
Turecko 13, 21, 48, 56, 57, 63, 76, 136,
138, 176, 199, 202, 221, 234, 246, Wagner, Richard 66
287 – 289, 302 – 304, 331, 333, 336, Wałęsa, Lech 325
355, 361, 389 Walker, Shaun 340
Turkmenistán 60 Wall, Stephen 146, 374
Tusk, Donald 293, 307, 320, 321 Wallraff, Günter 137
Warnig, Matthias 282
Ukrajina 21, 32, 34, 36, 37, 44, 61, 111, Wästberg, Per 190
175 – 180, 211, 220, 254, 264, 265, Weinreich, Max 69
274 – 279, 281 – 284, 311, 324, 325, Werner, Pierre 34, 222
336, 337, 339 – 354, 360, 361, 364, Wiesel, Elie 44
369, 373, 389 Willer, Paul 70
– Buča 340, 348 Willetts, David 144
– Černobyl 150, 278 Wilson, Peter 84, 374
– Černovice 97 Wojtyła, Karol viz Jan Pavel II.
– Donbas 282, 340, 345, 350 Wolf, Martin 255, 374
– Cherson 348 Wood, Mark 97, 115, 118, 374
– Irpiň 341, 348 Woźniakowska, Róża viz Thunová, Róża
– Jalta 88, 174 Woźniakowski, Jacek 101
– Krym 21, 264, 274, 275, 281,
282, 340, 345, 360, 363 Zelenskyj, Volodymyr 342, 344, 349,
– Kyjev 184, 189, 254, 277, 281, 353
282, 306, 340–342, 349, 352, 353, Zemmour, Éric 293, 295, 319
389 Zidane, Zinedine 72, 238
– Lvov 13, 348, 349, 351, 354, 389 Zoellick, Robert 178, 374
– Mariupol 340, 346, 351, 352 Zougam, Jamal 239
– Vozněsensk 343 Zweig, Stefan 263 – 266, 375
387
Oslo ŠVÉDSKO
0 600 km
NORSKO Stockholm
ŘE
S E V E R N Í
DÁNSKO
O
M O Ř E M
KÉ
Kodaň
S
LT
BA
Gdaňsk
Dublin
Westen Przysieczyn
IRSKO NIZOZEMÍ Berlín
Va
B R I TÁ N I E
Londýn Haag
P OL SKO
Brusel NĚMECKO
BELGIE Cáchy Praha
LUC. ČESKÁ
REPUBLIKA
Ver-sur-Mer
SL OVEN
Paříž Vídeň
Bratislava Buda
F R A N C I E
Bern RAKOUSKO
ŠVÝCARSKO
MAĎ ARSK
AT L A NT SK Ý SLOVINSKO Záhřeb
Lublaň
O C E Á N CHORVATSKO
Běleh
BOSNA
JA
SRBS
E Sarajevo
D
R ČERNÁ
SK Po
É
I TÁ L I E M
O
ŘE KOSO
Řím
Š PA N Ě L S K O M
Tirana
ALBÁN
PORTUGALSKO Madrid
Lisabon
S T Ř E
D O
Z
E
M
N
Í
Ceuta M O
Ř E
TUNISKO
MAROKO ALŽÍRSKO
Státy a hranice v roce 2022. Místa psaná kurzívou hrají v této knize zvláštní roli.
388
F I N S K O TIMOTHY GARTON ASH: EVROPA, NÁŠ DOMOV
Helsinky
SKO
holm
Tallin Evropa během
ESTONSKO
války na Ukrajině
LOTYŠSKO
ŘE
Riga R U S K O
O
M
É L I T VA Moskva
SK Vilnius
Gdaňsk Minsk
zyn Nezákonně okupováno ruskými

BĚLORUSKO silami v polovině prosince 2022
Varšava
P OL SKO
Kyjev
Á U K R A J I N A
IKA Lvov
SL OVENSKO
Podněstří
Budapešť MOLDAVSKO (okupované)
MAĎ ARSKO Kišiněv

hřeb RUMUNSKO
ATSKO Abcházie
Bělehrad
Bukurešť (okupovaná)
OSNA
SRBSKO Jižní Osetie
arajevo
ČERNÁ HORA (okupovaná)
Podgorica
RNÉ MOŘE
Priština
BULHARSKO ČE
ŘE KOSOVO Sofie
Skopje GRUZIE
SEV.
MAKEDONIE Tbilisi
Tirana
ALBÁNIE ARMÉNIE
Ankara
Jerevan
ŘECKO T U R E C K O
ÁZERBÁJDŽÁN
Atény
ÍRÁN
Ř E Knósos
IRÁK
SÝRIE
KYPR
389
390
Timothy Garton Ash

Evropa, náš domov
Od vylodění v Normandii po válku na Ukrajině
Z anglického originálu Homelands. A Personal History of Europe,

vydaného nakladatelstvím The Bodley Head
v Londýně v roce 2023,
přeložili Veronika Maxová a Jaroslav Veis.
Vydal PROSTOR, nakladatelství, s. r. o.,

Nad Spádem 649/10, 147 00 Praha 4,
v roce 2023 jako svou 677. publikaci
a 111. svazek edice Obzor-Politologie.
Odpovědný redaktor Radovan Beneš.

Redakce textu Rani Tolimat.
Jazyková korektura Jarmila Slavíková.
Elektronické formáty Kosmas.
Grafická úprava Toman Design.

Sazba Adam Lederer (ProAL).
Na fotografii na přední straně obálky Berlínská zeď
10. listopadu 1989 z archivu ČTK (AP).
Fotografie autora na záložce Sue Taylor Media.
Vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Český Těšín.
V českém jazyce vydání první. Stran 392.
eprostor.com
prostor@eprostor.com
facebook.com/nakladatelstvi.prostor
391
392

evropa-_nas_domov-garton_ashtimothy-Palmknihy (1)

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

evropa-_nas_domov-garton_ashtimothy-Palmknihy (1)

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

TIMOTHY GARTON ASH: EVROPA, NÁŠ DOMOV

Kupující: Martin Matouš

Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího. Kniha jako

TIMOTHY GARTON ASH: EVROPA, NÁŠ DOMOV

Timothy Garton Ash

© Timothy Garton Ash 2023

PROLOG. NÁŠ ČAS17

NA VZESTUPU (1980–1989) 103

TRIUMFUJÍCÍ (1990–2007) 169

OCHABUJÍCÍ (2008–2022) 261

EPILOG. NA PLÁŽI V NORMANDII367

Poznámka autora 373

Poznámka překladatelů 375

Sepsat opravdovou historii současné Evropy,

Je naprostá pravda, co nás učí filozofie, že život se dá pochopit

Sedím v nevelkém obývacím pokoji, voní tu gauloisky a silná černá

o střední Evropě. Psal se rok 1989, rok zázraků. Svoboda a Evro-

se Angličané za Evropany označovali. To jen doma tuto pravdu, zce-

Tato kniha je osobní historií Evropy. Není to autobiografie. Je to spíš

Turecka a Kavkazu – existuje i 850 milionů jednotlivých Evrop. Řekni

podivnými cizími vojáky hrajícími podivnou cizí hru? Dal by se ve

V první hodinu prvního dne

Němečtí uprchlíci mezitím počet obyvatel Westenu zdvojnásobili

Líbí se mi statkářská důkladnost, která započte i koně. Následoval

zvuky toho kriketového zápasu odehrávajícího se jednoho teplého

Podíval jsem se v pološeru dolů a spatřil ženu, která se mi kr-

Český vězeň tábora Jan Bělunek osvoboditelům vyprávěl, že viděl

Nebe na zemi lidé nikdy nedokázali vybudovat, a dokonce ani teh-

špehovali, pročetl jsem si nejdřív jejich osobní spisy a pak jsem se

Ihr findet sie

Oplakává je západ – i vesnice Westen. Zemědělství se tu dařilo a ko-

TIMOTHY GARTON ASH: EVROPA, NÁŠ DOMOV

osvobozování západní Evropy se někteří britští vojáci provinili po-

Poté, co mě má osobní historie zavedla řízením náhody do vsi Wes-

naprosto základního vzdělání; od dvanácti museli začít pracovat.

Také Mesjasz mi má co ukázat – velkou knihu zabalenou do

Němce z vlasti nedaleko ve východním Prusku, tento uznávaný lé-

Vím to já i všichni kolem,

V tomto panoramatu hrůzy s nekonečnými variacemi muk, jež ze

Od nuly, znovu a znovu

Tvrzení, že rok 1945 je rokem nula, má v sobě kromě pravdivos-

První úskalí spočívá v tom, že výchozí bod stanovíme bez ohle-

uzavřeny v roce 1960, ale zvláštní vězeňská zařízení pro politické

Jedeme z louky, kde se ve Westenu hrál kriket, do lesa u Barne a vy-

jehož tělem projel bajonet německé pušky a přišpendlil ho ke

Klidně se to mohlo stát našim otcům. Jedna z válečných historek

Vím, že na dovolené jsme si vždycky prohlíželi spoustu koste-

Tento neblahý zvyk kostelních věží byl dokonce zmíněn v odůvod-

jenž se v létě 1945 skrýval v rodinném mlýně ve Westenu – kyse-

Londýna, bezpochyby ani jiní staří muži jiných národností nedoká-

Osobní vzpomínky, počínaje vzpomínkami na peklo, které si Evro-

svět“), vychovávala ho matka, které se také podařilo utéct, a nevlastní

vypadá na první pohled každý národní příběh jinak. Když se však

národní zájmy, rozkládajícími se impérii, úskočnými mocenskými

Evropa, ve které jsem na počátku sedmdesátých let dospíval, už nebyla

Dnes bych to „studentskými nepokoji“ nenazval. Okupace

co Winston Churchill už v roce 1946 nazval železnou oponou, která

třiadvacet, když odjel v roce 1970 do portugalského Porta učit ang-

Sotva jsme se stačili pustit do jídla, začali mi jeden přes druhého

Dokonce i poté, co portugalský diktátor zemřel, získala v roce 1973

Další jeho strýc byl komunistickým aktivistou v přístavu Pireus.

„Tiny Dancer“ Eltona Johna („znevažující názory“) a „Imagine“ Joh-

Javier Solana, který se v roce 1999 stal prvním vysokým před-

demokracii a za Evropu jedním a týmž usilováním. Vstup do „Evro-

PROLOG. NÁŠ ČAS17

NA VZESTUPU (1980–1989) 103

TRIUMFUJÍCÍ (1990–2007) 169

OCHABUJÍCÍ (2008–2022) 261

EPILOG. NA PLÁŽI V NORMANDII367

Poznámka autora 373

Poznámka překladatelů 375