HIAS PRAvOSIAVÍ

ROČNíK Lil KVĚTEN 1996 (Č. 5)

 Hledání
Jsem loďka bez kormidelníka,
Zmítaná vlnami sem a tam.
Plavba je domnělá - stojím na místě,
A hledám ostrov, co tvé jméno má.

Ó, Bože, ukaž, mně svou cestu

k přístavu,
a já natáhnu bílou plachtu svou,
modlitba má odevzdaností vytryskne,
v Duchu svatém mu ukážeš cestu
svou.
A.H.

Na titulní straně obálky:

Chrám sv. Václava ve Stiemeničku.

-130-
 Časopis Pravoslavné církve v českých zemích.

Poselství
Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
při příležitosti návštěvy Jeho Svatosti Alexije 1I., patriarchy moskevského a
celé Rusi.
Ctěnému duchovenstvu a věrným dětem pravoslavné církve.
Kristus vstal Z mrtvých!
Drazí otcové, bratři a sestry.
V čtyřicátémpátém roce církevní samostatnosti - autokefality Pravoslavné
církve v českých zemích a na Slovensku přichází k nám na pozvání Posvátné
synody Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku na bratrskou
návštěvu hlava Ruské pravoslavné církve, Jeho Svatost, patriarcha moskevský a
celé Rusi, Alexij Il.
Tato návštěva je vnímána jako projev křesťanské lásky a dobrých vzájem-
ných vztahů dvou samostatných pravoslavných církví, spojených vírou a eucha-
ristickou jednotou. Pro členy naší církve je tato návštěva zvlášť významná a
milá, protože k nám přichází hlava té církve, které nám udělila církevní samo-
statnost - autokefalitu, jíž se naše církev zařadila mezi ostatní místní sesterské
pravoslavné církve ve světě a vydává svědectví jednoty svatého Pravoslaví.
Jako taková se naše autokefálni církev zúčastňuje na přípravě Svatého a
velkého sněmu, poradách a konferencích, uspořádaných pravoslavnymi církve-
mi a ekumenickymi institucemi.
Po 2. světové válce na žádost věřících naší církve v tehdejší Českosloven-
ské republice nám Ruská pravoslavná církev poskytla pomoc, když nás po do-
hodě se Srbskou pravoslavnou církví přijala do své jurisdikce. Tento náš pře-
chod z jedné jurisdikce do druhé svědčil o bratrské spolupráci místních círk-

-131-
 ví, když za velmi těžkého postaveni Srbské pravoslavné církve jsme se mohli
utéci k ochotné bratrské pomoci Ruské pravoslavné církve.
Srbská pravoslavná církev, které součástí v tu dobu byla také naše církev,
v době 2. světové války ztratila víc jak milion pravoslavných Srbů, kteří ukon-
čili svůj pozemský život rukou nepřítele svatého Pravoslavi - chorvatských usta-
šovců. Podobná katastrofa postihla Pravoslavnou církev v Čechách, protože
byla postavena mimo zákon, její biskup svatý Gorazd byl se svými blízkými
pracovníky umučen a pravoslavni duchovní odvlečeni do Německa na nucené
práce. V tehdejší části republiky - na Slovensku pravoslavná církev se také
nalézala ve složitých a těžkých podmínkách.
V průběhu pěti let v jurisdikcii Ruské pravoslavné církvi byli v naší církvi
vytvořeny čtyři eparchie tvořícíjednu metropolii a bohoslovecká škola. Na tento
projev pomoci, lásky a služby Ruské pravoslavné církve naší pravoslavné církvi
nikdy nemůžeme zapomenout ajako projev úcty a díků si ho připomínáme zvlášť
při návštěvě Jeho Svatosti.
Dnes se těšíme spolu se vzácným hostem Z úspěchů víry obou sesterských
církví i z toho, že z ní mohou vydat počet. Věřící obou církví přežili období
bojového ateismu, období zkoušek věrnosti Kristu. Přežili jsme i jiné tlaky, kte-
ré sledovali rozbití nebo oslabení obou církví. Bohužel, častokrát jsme společně
snášeli údery od lidí, kteří se hlásili ke Kristu. Láska a věrnost věřících k Pravdě
v jejich srdci zvítězila. Naše církev duchovně roste a projevem tohoto růstu
jsou stále nové a nové pravoslavné chrámy na našich vesnicích. V Rusku se
počet chrámů k dnešnímu dni několikrát znásobil. Ruská pravoslavná církev
zakládá nové školy, ve kterých se připravují budoucí kněží, katecheti, otvírají
se též nové církevní školy, ve kterých se evangelnímu učení vyučuje široká cír-
kevní veřejnost.
Vobou církvích cítíme duchovní obrodu, životaschopnou vláhu deště, o kte-
ré hovoří prorok Joel (Joel 2,23).
Věříme, že tato návštěva bude projevem společného vyznání, lásky a díků
k Hospodinovi, který nás neopustil ve dnech naší zkoušky a zároveň přispěje
k posílení křesťanské lásky a všech lidí dobré vůle.

Dorotej,
arcibiskup pražský,
metropolita českých zemí a Slovenska

Nikolaj, lán, Kryštof,

arcibiskup prešovský biskup michalovský biskup olomoucko-brněnský

Prešov, 29. 3. 1996

- 132-
ríra a nevěra
Víra v Boha je tak stará, jako je starý
sám Bohem stvořený člověk. Bůh se zjevil
Adamovi a často s ním přímo hovořil.
Ani po jeho selhání se Bůh nepřestal dále
duchovně zjevovat mnoha osobám,jak o tom
svědčí Starý zákon. Ústy starozákonních pa-
triarchů a proroků oznamoval svou vůli a
svou přítomnost uprostřed vyvoleného lidu a
dokládal ji prostřednictvím různých zname-
ní. A tak víra, jako živé společenství s nevi-
ditelným Bohem, nevymizela, o čemž svěd-
čí např. spravedlivý Henoch, Noe i druzí dů-
stojní zástupci Božího lidu Starého zákona.
Mezi proroctvími vévodilo zaslíbení o Me-
siáši, který měl uskutečnit vykoupení celé-
ho lidského rodu.
Vtělením předvěčného Slova se Bůh
osobně přiblížil a zjevil lidem. V Kristu
máme možnost si osvojit milostiplný život
a vrátit se zpět k Bohu a ke křesťanské do-
konalosti. Syn Boží však "přišel ke svým a
ti Ho nepřijali". Je velmi bolestivé hovořit
o této skutečnostÍ. Všichni současníci jej od-
mítli, krom nevelké hrstky nejvěrnějších.
Novozákonní církev opustila navždy syna-
gogu. Svatí apoštolové hlásali evangelium
po celém světě, i když mnozí dále Krista kři-
žovali tím, že různě bránili šíření evangelní
zvěsti.
Ti, kteří přijali Krista za Vykupitele a
Spasitele světa, začali žít nový život. Kdo
setrvali v nevěře, zakryli svá srdce před
Světlem Božím. Víra vyžaduje čistotu srd-
ce a svědomí. Od člověka dále vyžaduje pl-
nění Božích přikázání. A to bývá těžké. Vět-
šina lidí bohužel zůstala v dřívějších du-
chovní slepotě.
Ti, kteří nechtěli změnit svoji dřívější
cestu, se stali Božími protivníky a pronásle-
dovali hlasatele Kristova evangelia. Věrní
v Kristu odevzdávali svá těla mučitelům.
Počet mučedníků byl velký. Církev se ozdo-
bila pevností víry hlasatelů božské Pravdy.
- 133-
Žít bez víry a nehledat spásu by bylo
pro Kristovy následovníky těžké a mučivé.
V duši opravdového křesťana žije potřeba
přibližovat se Bohu. Duše člověka, jako ne-
smrtelné bytí, nese v sobě něco z božského
bytí, neboť přijímá existenci z Božího
vdechnutí. Duše křesťana se nemůže smířit
se smrtí. Díky přestoupení Božího přikázá-
ní prarodiči, máme co do činění se smrtí.
Víra však odkrývá člověku světlo věčného
života. Nevíra naopak vede "do tmy zevněj-
ší". Víra je pro nás nezbytná, jako tvořivý
základ života. Víra nás podněcuje ke křes-
ťanskému zdokonalování a k dobročinnému
životu.
A proto můžeme získávat vědění a obo-
hacovat se jím a přitom dýchat vírou a spra-
vedlností v činném křesťanském životě. Jed-
no druhé nevylučuje, ale naopak obohacuje
a doplňuje. A čím více si budeme osvojovat
Božskou pravdu ve světle víry, tím více se
budeme přesvědčovat, že křesťanská prav-
da zůstává stálou.
Existují lidé, kteří neztratili zcela víru
v Boha, ale rozešli se s církví pro určité
etické nedostatky věřících či dokonce du-
chovních. Pochopitelně, chyby jsou lidské
a je možné je řešit s rozvahou. Člověk bez
církve je to samé, jako "křesťan" bez Krista.
To není myslitelné! Bez církve není spásy!
Kristus se od své církve neoddělil. Zůstane
věčně její Hlavou.
Jak však spojit víru a poznání? Musíme
si uvědomit ohraničenost svého rozumu.
Potom nám nic nebrání přiznat, že existuje
"nadrozumové" a našemu rozumu nedostup-
né. Ti, kdo si tuto skutečnost neuvědomili,
zapříčinili v křesťanství různá štěpení, prou-
dy a směry.
Náš rozum je v přítomnosti opavdové
víry světlonosnou silou. Tato síla je nám
dána Kristem (Jan 1,9). Od Světla, které
do duše vnáší Kristus, proudí i Světlo ro-
zumu a víry. Jestliže náš duch nežije
v Kristu, potom lehce vznikají rozpory mezi
rozumem a vírou. Díky pevné víře, opírají-
CÍse o zjevení Boží, můžeme s pomoCÍ sv.
Ducha získat dar porozumění složitým mís-
tům z Bible. Ale podmínkou poznání prav-
dy zůstává pevné rozhodnutí rozumu násle-
dovat Krista podle evangelia.
Nezapomeňme ani na to, že náš přiro-
zený rozum nese následky prvotního hříchu.
"Světlo rozumu", které nás silně svázalo
s vírou v Krista, nám odkrývá zcela jinou
cestu poznání, než těm, kterým je dostupný
pouze přirozený rozum. Neboť pravá víra
proměňuje i samotný rozum člověka.
Pravoslavná víra se nestranní studia pří-
rody, ale v modlitbách prosí Boha za osví-
cení rozumu. Věda nezkoumá věci za hra-
nicí viditelného světa. Ale nemusí odmítat
to, co se jí zatím nepodařilo probádat. Lid-
ský rozum nemůže být nad vírou. Víra utváří
naše přemýšlení o tajích přírody. Doplňuje
náš rozum v tom, co se mu svými silami
nepodařilo ujasnit. Víra hovoří o pravdách
nad možnosti vědeckého chápání. Zde mu-
síme pokorně přiznat hranici našeho rozu-
mu. Cesta pravoslavného křesťana spočívá
ve spojení víry a rozumového chápání. Vy-
povídá nejenom o světě viditelném, ale i
neviditelném.
Svaté evangelium nás učí, že Bůh jako
absolutno, bytuje nad světem, jakožto jeho
Stvořitel a starostlivý Opatrovník. Tato ve-
likost Boží se nám odkrývá vírou. Jinak ře-
čeno, víra je živé vnímání toho, že nás Bůh
miluje. Víra, pakliže je hluboká, nepotřebu-
je žádných důkazů, ale přijímá s důvěrou
Boží zjevení.
Svět nemohl vzniknout jen tak, sám
od sebe, náhodou nebo jakousi rotací, ohří-
váním a podobně. Přírodní zákony jsou stvo-
řitelským dílem Božím, od něhož závisí i
náš život. J kdyby mysl člověka jakkoliv usi-
lovala o postihnutí Boha, nernůže k němu
dospět, jestliže On sám sebe neučiní přístup-
ným.
-/34 -
Víra v Boha je v prvé řadě živé vní-
mání Boží existence. Kdo upřímně hledá
Pravdu pro samotnou Pravdu, dosahuje své-
ho cíle. Člověk, který vstoupil na cestu víry,
všude nalézá potvrzení Boží existence.
Žijeme v době velkých vědeckých ob-
jevů. Člověk vstoupil dokonce na Měsíc.
Jakje to všechno dojemné! Vždyť právě věda
odhaluje velemoudrost Boží.jež stvořila svět
podle určitých zákonitostí. Probádaná tajem-
ství přírody vlastně upevňují víru v Boží
existenci. Pravá víra je pak klíčem ke hlubi-
ně lidského srdce. "Srdcem se věřící vyzná-
vá k pravdě, ústy se vyznává ke spáse."
Kristovým vtělením se Bůh postavil tvá-
ří tvář svému lidu. Syn Boží nevykonal pou-
ze dílo našeho vykoupení z prvotního hří-
chu Adama a Evy, ale také pozval člověka
k bohosynovství. A tak se uskutečnilo vše,
předpověděné proroky v Písmu svatém,
o spáse lidského rodu. Cesta z nebe na zemi
i ze země na nebe je otevřená a zůstala ote-
vřená věčně. Při sestoupení svatého Ducha
na apoštoly, spočinul svatý Duch na celé
Kristově církvi. Uděluje jejím členům hoj-
né "blahodatné" dary.
Ježíš Kristus vyplnil své poslání od Ot-
ce a potvrzoval je zázraky. Bůh, jakožto
Stvořitel všeho, může stát nad přírodními
zákony a činit věci, které pro nás zůstanou
nepochopitelnými. Vírou přijímáme to, co
se zdá být pro člověka nemožné, ale možné
je pro Boha, který všechno stvoří jedním
všemohoucím Slovem - všechno existující,
viditelné i neviditelné, včetně člověka.
Opravdová víra je velikým pokladem, bez
kterého nikdo nernůže dosáhnout spasení.
Pravoslavný křesťan se musí stále učit
bděle stát na skále své víry, aby se nestal
úlovkem duchovních podvodníků a nesešel
na jejich špatnou cestu, a nepřišel tak o věč-
né spasení. metropolita Dorotej
Jdeme za Kristem?
Svaté evangelium páté neděle po Padesát-
nici nás zavádí do krajiny, kde Pán Ježíš po-
býval velmi často a rád: do okolí jezera Gene-
zaretského, které se jinak také nazývalo Tibe-
riatské, nebo moře Galilejské.
V dobách Ježíšových to bylo nejhustěji
obydlené místo v Palestině. Žili zde především
rybáři, protože jezero oplývalo množstvím ryb.
Odtud si Pán Ježíš vybral své první učedníky,
dvě dvojice rybářů, bratrů Petra a Ondřeje, Ja-
kuba a Jana, syny Zebedeovy. Zde také došlo
k známému utišení bouře Ježíšem Kristem,
zde šel Spasitel po hladině jezera a Petr, když
ho chtěl napodobit, počal tonout, zde na po-
břeží nasytil pět tisíc lidí, zde uzdravil hlucho-
němého a vykonal mnohá jiná uzdravenÍ.
Zmíněné evangelium z tohoto prostředí
nám vypravuje velmi zajímavou a poučnou
příhodu o dvou Spasitelových posluchačích,
kteří se chtěli stát jeho následovníky. Jeden
z nich byl zákoník, tedy člověk znalý Starého
zákona, a ten jednou přišel k Pánu Ježíši a pro-
hlásil, že půjde za ním kamkoli. Avšak Pán
Ježíš mu neřekl: "Pojď', jako kdysi svým prv-
ním učedníkům, nýbrž odpověděl mu zvlášt-
ním způsobem, slovy, která jako by neměla nic
společného se zákoníkovou žádostÍ. Řekl mu:
"Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale Syn člo-
věka nemá, kde by hlavu sklonil" (Mt. 8, 20).
Tím mu chtěl říci asi tolik, že odhodlá-li se jít
za ním, že nemůže počítat se žádným pohod-
lím, ba ani s jistým bydlením. Následovník
Kristův musí být připraven na velké těžkosti
a útrapy. Bylo to tedy varování, aby si zákoník
vše dobře rozmyslil.
Ten druhý, který chtěl jít za Kristem, ne-
byl vzdělaný zákoník, ale člověk prostý. Chá-
pal, že Pán Ježíš mu nemůže slíbit nic blaho-
bytného, byl spokojen se svou nouzí, ale chtěl
ještě než půjde s Kristem, řádně pohřbít prá-
vě zemřelého otce. A tohoto okamžiku krát-
kého zaváhání, kdy se rozhodoval má-li jít
s Kristem ihned, nebo až pohřbí svého otce,
využil Pán Ježíš k tomu, aby ho poučil. Řekl
-135 -
mu: "Pojď za mnou a nech ať mrtví pochová-
vají své mrtvé" (Mt 8, 22). Jak měl ten člověk
těmto slovům rozumět a jak jim máme rozu- .•...
O
mět i my? Víme, že Spasitel často mluvil ob- ;;:-
.•.....
razně, aby donutil své posluchače přemýšlet >N
o tom, co jim řekl. I zde chtěl, aby onen kan-
didát jeho apoštolství uvažoval, aby rozlišoval
mrtvé duchovně od mrtvých tělesně. Chtěl mu
říci, že jeho otec, který zemřel, už nemá mož-
nost se poučit o pravdě jeho evangelia, že je
tedy mrtvý nejen tělesně, ale iduchovně. Avšak
on, jeho syn, který tuto možnost poučení má,
protože se osobně sešel se Synem Božím, kte-
rý dává duchovní život a učí jak čelit duchov-
ní smrti, má rychle nechat všeho a jít za Kris-
tem.
Nevíme, jestli oba tito lidé, kteří projevili
přání za Spasitelem jít, za ním také skutečně
šli i poté, co jim dal své poučenÍ. Evangelista
Matouš nám zde jen ukazuje, že Ježíš nikoho
k sobě nelákal, nikoho nenutil k následování
a nikomu nic nesliboval, nýbrž právě naopak
každého se snažil napřed dobře poučit, přimět
k zamyšlení nad tím, co znamená za ním jít a
začít žít novým životem.
Závěrem tedy konstatujeme, že sv. evan-
gelium nám ukazuje Ježíše Krista jako velkého
Učitele. Všem lidem vypočítavým a domní-
vajícím se, že půjdou-li za ním budou se mít
dobře a budou mít pohodlný a zajištěný život
pod jeho ochranou, musel jasně naznačit, že
tomu tak nebude, že život s ním bude právě
naopak bojem, a to jak po stránce hmotné, tak
po stránce duchovnÍ. A naopak těm, kdo za
ním jít nechtěli a nebo váhali, musel dát rov-
něž na srozuměnou, že nečiní dobře, že jeho
evangelium přináší radostné uspokojení z dob-
ra, a že všechno to, co káže o pokání, o krá-
lovství Božím, o lásce k bližnímu, o sebeza-
pření a obětování, nejsou jen planá slova, nýbrž
naléhavá výzva, kterou má každý ve vlastním
zájmu dobře slyšet a prakticky uskutečňovat.
A v tom je velké poučení i pro nás.
Pax.
Zpívejme "aleluja" dobrému Bohu,
on nás vysvoboz1I;;eod zlého
Zpívejme aleluja už tady na zemi, upro-
střed svých starostí, abychom je mohli jed-
nou zpívat v nebi v klidu a bezpečí. Jak to,
že jsme na světě plni starostí? Jak bych
mohl být bez starostí, když čtu: Což není
pokušení údělem člověka na zemi? Jak bych
mohl být bez starostí, když se mi stále říká:
Bděte a modlete se, abyste nepřišli do po-
kušení. Jak bych mohl být bez starostí, když
pokušení jsou tak četná, že musíme v mod-
litbě říkat: Odpusť nám naše viny, jako i my
odpouštíme našim viníkům? Denně jsme
prosebníky, denně viníky. Jak bych mohl být
bez starostí, když denně musím prosit o od-
puštění hříchů a o pomoc v nebezpečí?
Sotva totiž kvůli minulým hříchům řeknu:
Odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme
našim viníkům, hned
kvůli budoucímu nebez-
pečí dodávám a připoju-
ji: Neuveď nás v poku-
šení, A jak dobře na tom
mohou být všichni ostat-
ní lidé, když se mnou
volají: Zbav nás od zlé-
ho? A přesto, bratři, i
když ještě vězíme
v tomto zlu, zpívejme aleluja dobrému
Bohu, neboť nás od zlého vysvobozuje.
I tady na světě, uprostřed nebezpečí,
bychom spolu s ostatními měli zpívat ale-
luja. Bůhje věrný! On nedopustí, abyste byli
zkoušeni víc, než snesete. Nuže i zde zpí-
vejme aleluja. Člověk je stále hříšný, ale Bůh
je věrný. Neříká se, že Bůh nedopustí, aby-
chom byli podrobeni zkoušce. Ale říká se:
Nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než
snesete. Když dopustí zkoušku, dá také pro-
středky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet.
Dostal ses do pokušení, Bůh ti však dá i
východisko, abys v pokušení nezahynul.
-136-
Jako hrnčířova nádoba jsi utvářen kázáním
a vypalován soužením. Když se však dosta-
neš do pokušení mysli na východisko,
vždyť Bůh je věrný: Hospodin bude střežit
tvůj odchod i příchod.
Potom však, až se toto tělo stane nesmr-
telným a neporušitelným, veškeré pokušení
pomine. Neboť tělo je podrobeno smrti.
Proč? Kvůli hříchu, ale Duchje život. Proč?
Kvůli ospravedlnění. Máme tedy smrtelné
tělo zavrhnout? Ne, vždyť poslouchej dále:
Když sídlí ve vás Duch toho, který z mrt-
vých vzkřísil Ježíše, pak ten, kdo vzkřísil
z mrtvých Krista Ježiše, probudí k životu i
vaše smrtelná těla. Teď jde o tělo pozem-
ské, pak půjde o duchovní.
Jak šťastné to bude ale-
luja, tam v nebi, bezsta-
rostné a bez odpůdce! Tam
nikdo nebude nepřítelem a
nikdo nepřestane být pří-
telem. Tam i tady se vzdá-
vá Bohu chvála. Jenže tady
chválí Boha ti, kteří jsou
zavaleni starostmi, tam ti,
kteří jsou v kl idu a bezpe-
čí, zde ti, kteří musejí ze-
mřít, tam ti, kteří žijí na-
věky, zde se Bůh chválí v naději, tam
ve skutečnosti, zde na cestě, tam ve vlas-
ti.
Teď tedy, bratři moji, zpívejme, ne pro
potěšení v odpočinku, ale pro útěchu v ná-
maze. Jako si zpívají pocestní: Zpívej si, ale
kráčej! Námaze ulev zpěvem, nelibuj si v le-
nosti, zpívej a kráčej. Co je to "kráčej"? Pro-
spívej, dělej pokroky v dobrém. Podle apo-
štola jsou i takoví, kteří dělají pokroky
ve zlém. Děláš-li pokroky, znamená to, že
kráčíš. Dělej však pokroky v dobrém, pro-
spívej v pravé víře a v dobrém životě. Zpí-
vej a kráčej! Z kázání svatého Augustina
Fenomén iurodivých
Nejvíce bude mít ten, který nejméně žádá
Apuleius
Řekové neměli odmítavý postoj k čemu-
si, co nazývali hybris.
Řecké slovo logos - rozum nemělo pro-
tiklad. Vztah "Rozum - Ne - Rozum" byl pří-
značný pro západní kultury.
Řecká církev uctívá 6 jurodivých. Dva
z nich sv. Šimon a sv. Andrej - jsou dobře
známí i u nás.
Svátek Záštity Přesvaté Bohorodičky
(pokrov) i nám přiblížil cařihradského sva-
tého, který v 9. stol. v Blachernské svatyni
v Konstantinopoli měl vidění Matky Boží,
pokrývající svět omoforem. Na památku této
události byl ustanoven svátek "Pokrovu",
Tento fascinující druh askeze nepřišel
na Rus přímo v Byzance, ale nečekaně
okružní cestou ze Západu do Novgorodu.
Nelze pochybovat o tom, že stopy tako-
vého chápání svatosti, mystické extaze, lze
nalézt i v některých západních náboženských
proudech středověku.
V 16. stol. nabírají na intenzitě apoka-
lyptické vize. Stačí pohlédnout na Apoka-
lypsu A. Dúrera (1417 - 1528). Apokalyptič-
tí jezdci přesto, že byli vysláni Bohem, nej-
sou andělé vítězství, ale divocí mstitelé. Ví-
tězí šílenství.
Potom, když církevní moc zavedla
na Západě přísná ohraničení extatických fo-
rem náboženských projevů, objevují se prv-
ní jurodiví na Rusi. "Jurodství" není tedy
výlučně ruským jevem.
Michel Foucault uvádí, že po zvládnutí
lepry v Anglii, Francii a v Německu v 15.
- 16. stol. zůstávají prázdná leproseria.
V malomocenství dlouho přežil obraz spo-
jený s osobou nemocného, zejména smysl
onoho vyobcování, význam, jaký tato děsi-
vá postava měla v sociální skupině, jež jí
vyobcovala a zároveň kolem nemocného
člověka opsala posvátný kruh, cosi ve smys-
lu glorioly. .' ,
-137-
Připomeňme si, že i když byl malomoc-
ný vyobcován ze světa, společenství lidí i
viditelného společenství církve, přesto zůstá-
vá svědkem Božím a není odtržen od milos-
ti Boží.
Po čase byla prázdná leproseria zaplňo-
vána nemocnými, chudáky, tuláky, provinil-
ci, pomýlenými a vlastně "šílenci ve jménu
Božím", nevyléčitelně nemocnými a blázny
a ti přebírají jako by roli malomocných.
Ve Francii je to Saint - Albans, Saint - Mes-
min, Genets, Bordeaux, Německu Lipsko,
Mnichov, Hamburk a Liplingen. Sv. Vincens
de Paul připomíná strážcům internovaných:
"Aťje pro vás přílcladem náš Pán, který ochot-
ně přebýval mezi pomatenými, šílenými a
posedlými". Ale podmínky, které panovaly
v ústavech do konce 18. stol., byly strašné.
Popisují je C. Salpetriére, S. Tuke, J. - E. D.
Esquirol, F. E. Fodéré a jiní.
Stejné formy ve změněné kultuře a v ji-
ném smyslu existovaly dále. Dále existovalo
to nejdůležitější - přísná dělící čára, za kte-
rou zůstali vyobcovaní, nežádoucí - nešťast-
níci, na něž se přenesla role nemocných lep-
rou.
Objevují se obrazy renesanční fantazie
"Lodi šilenců" - Narrenschiff -fantasické lodi
na vodách Rýnu a vlámských kanálů, vy-
půjčené pravděpodobně z pověsti o Argo-
nautech.
Je pravděpodobné, že po zavedení inter-
nace těchto lidí na Západě dochází k tomu,
že silnější jedinci emigrují na Východ, kde
nebyli pronásledováni - nesli na sobě aureo-
lu "svatosti", která přerůstala v askezi.
Severní oblasti Rusi a zvláště Novgorod,
který měl kontakt se západem, se stávají pra-
menem nového typu askeze.
První jurodivý, sv. Prokop Ustiužský (+
1302), byl pravděpodobně německého půvo-
du. V jeho životopise napsaném v 16. stol.
se říká: "Rodem z Němců, ze západních
zemí, jazyka latinského, z německé země".
 Život svatých pod datem 14. května mluví
o sv. Izidorovi, který zemřel v r. 1474: "Ze
zemí západních, rodu římského, jazyka ně-
meckého" (slova jakoby doslovně přenesená
ze životopisu sv. Prokopa)
Ioan Vlasatyj pocházel také ze západ-
ních zemí (+ 1580). Mezi jeho relikviemi
byl nalezen latinský Žaltář, který četl celý
život.
(N.b. Fedotov si povšiml, že Němci často
projevují mnoho elementů slovanských v slo-
vanofilství v náboženském cítění.).
Do 14. stol. duchovní heroismus, askeze
pro Krista, nebyl na Rusi praktikován. Je
pravda, že sv. Teodor oblékal "chudyje rizy",
nebo sv. Issakij Pečerský "jurodstvoval", aby
se potupil před mnichy, ale byly to jen chvil-
kové pomíjející formy askeze.
"Jurodství pro Krista" začala církev uzná-
vat v 14.-15. stol., vrcholu dosahuje v 16.
stol., ale v 18. stol. církev tento druh duchov-
ního heroismu již neakceptuje.
Jakási tradice však zůstávala. Celá no-
vodobá historie a ruská literatura je poseta
postavami poutníků, "Božích lidí", žebráků,
kteří putovali z monastýru do monastýru.
Mnozí putovali i do Svaté země.
Jurodivý Ivan (Bolšoj Kolpak) v Puški-
nově poematu "Boris Godunov" se odvážil
říci pravdu Godunovovi. Nádherně vokálně
je tato role zpracována ve stejnojmenné
opeře Musorgského. Lev Tolstoj popsal v ro-
mánu Dětství, Chlapectví, Jinošství jurodi-
vého Grišu, jehož prototypem byl "Vaseň-
ka" z Tulské gubernie. Neobyčejně krásný
je popis noční modlitby poutníka, text Je
možno srovnávat s obrazem starce Zosimy
Z Bratrů Karamazovych Dostojevského.
Na známém obraze Surikova "Bojarině
Morozova" v popředí vyniká emocionální
postava jurodivého.
U východních Slovanů tato forma aske-
ze padla na velmi úrodnou půdu a tento ob-
raz služby Bohu nalezl ohlas v duši lidu,
věrně odrážel jeho představy o náboženském
životě.
-138-
Tento fenomen časově souvisí s úpad-
kem svatosti knížat, kteří byli považováni za
představitele Boží moci na zemi. Nové časy
vyžadovaly nové formy svatosti. Jurodivý se
stává jakoby dědicem svatého knížete
ve službě lidu.
Solovjev psal v 90. letech minulého sto-
letí: "Je možno pozorovat duševní anomalii
života ruského lidu - anomalii, kterou lze
považovat za pověru, temné nevědění, suro-
vost obyčejů - všechno, ale nikdy ne za nábo-
ženskou indiferentnost."
Podstata fenomenu jurodivých tkví
v dobrovolném přijetí na sebe sebezneváže-
ní, aby bylo dosaženo vyššího stupně skrom-
nosti, křesťanské pokory, milosti srdce,
ve jménu lásky dokonce ve vztahu k nepřá-
telům a pronásledovatelům. Je to válka na ži-
vot a na smrt nejenom s hříchem, ale i s ko-
řenem hříchu - pýchou.
A. Leroy - Beaulieu říká, že ruský lid je
jeden z nemnohých národů, který miluje to,
co je podstatou křesťanství - kříž. Cení utrpe-
ní, cítí jeho sílu a chuť hořké sladkosti.
John Ruskin mluví o třech věcech, pro
které člověk přichází na svět. Jsou to práce,
bolest a radost. Každá z nich má svoji ni-
čemnost i svoji šlechetnost.
Nelze jurodivým upřít šlechetnost pohnu-
tek následovat ukřižovaného Krista a žít v úpl-
ném oproštění od pozemských statků. Ale
současně jim hrozilo nebezpečí, že lidé je bu-
dou považovat za svaté a tím stoupne jejich
sebeobdiv a povýšenost, že jsou vyvolenými
z milosti Boží. Aby nebyli považováni za sva-
té,jurodiví odhazují důstojnost a duševní klid
a raději chtějí být považováni za nešťastné, sla-
bomyslné, dokonce šílené tvory.
Utrpení, která na sebe berou, jsou nelid-
ská. Je to asketický heroismus. Je to pokora
dovedená za hranice lidského chápání. De-
monstrace protikladu hluboké křesťanské
pravdy a povrchního zdravého smyslu a no-
rem. V tomto základním postoji byl pramen
síly a odvahy, kterou prokazovali jurodiví,
jdouce cestou pozemského vyhnanství a vždy
 bráníce dobro a spravedlnost před každým,
kdo je porušoval, ať byl na jakémkoliv spo-
lečenském stupni. Tím způsobem postoj ju-
rodivých přijímá v 16. stol. charakter dras-
tické kritiky a sociální a politické opozice.
Nehledě na prvotní záměr jurodivých být
na posměch lidem, byli přece často považo-
váni za vybrané Bohem, často za proroky.
Lidé připisovali jejich skutkům hluboký
smysl, předvídavost, dar proroctví a pečova-
li o ně. Jednou z nejdůležitějších črt tohoto
paradoxního duchovního stavu byl absolutní
individual ismus.
Cizinci popisovali jurodivé jako lidi:
.."chodící po ulicích s rozpuštěnými vlasy,
s řetězy na krku, v hadrech. Lidé je mají za
proroky, v obchodech jim dávají zadarmo a
ještě jim děkují"
Chodili i v zimě polonazí a potvrzovali
tím,jak říká Foucault, lékařské dogma Pine-
la, že " ..posedlí snášejí i nejsurovější zimu."
Je možno nalézt celou řadu současných
strohých definic nebo diagnóz tohoto duchov-
ního náboženského stavu, stejně jako každé-
ho chování, které se odchyluje od běžné nor-
my.
Dostojevský - "patolog lidské duše" říká
v Deníku spisovatele: "Tím, že druhého str-
čiš do blázince, svůj rozum nedokážeš."
Shoda a rozdílnost
(Dokončení z minulého čísla)
Hostie. Přijímání.
V pravoslavné církvi se užívá při sv. li-
turgii kvašených chlebů pšeničných, jak
tomu bylo od počátku v celé církvi. V zá-
padní (římské) církvi byl zaváděn teprve
od století IX. pro bohoslužby mešní chléb
nekvašený, jemuž byla dána později forma
oplatků (hostie). Tím sv. dary - chléb a víno
- pozbyly svého přirozeného vzhledu.
V pravoslavné církvi přijímají věřící pod
obojí způsebouchleba avíno.v-rsouhlase se
Pascal tvrdí: "Lidé jsou tak šílení, že ne-
být šílencem by znamenalo zešílet jiným způ-
sobem." (I staré ruské přísloví říká "Každý
blázní jinak".)
K nejznámějšímjurodivým 16. stol. pat-
ří Vasilij Blažený a Ivan "Bolšoj Kolpak".
Nic konkrétního o nich nevíme. Všechny
informace o nich jsou jen barevnými legen-
dami.
Na počest Vasilije Blaženého, kanonizo-
vaného v r. 1588, byly v 16. stol. stavěny
chrámy a lid k jeho poctě pojmenoval Pok-
rovský chrám v Moskvě, kde byl pochován,
chrámem Vasilie Blaženého.
Vzpomeňme ještě jeden relativně nedáv-
ný projev jurodství z 18. stol., postavu dob-
ře známou v Peterburgu, nedávno kanonizo-
vanou Xenii Peterburskou. Po smrti svého
muže rozdala veškerý svůj majetek. Nikdy
se neztotožnila s podmínkami běžného živo-
ta. Obyvatelé města ji milovali a jejím mod-
litbám připisovali množství zázraků. Později
se její hrob stal poutním místem. Přicházela
tam i poslední ruská carevna Alexandra.
Zachovejme tedy úctu a obdib k těmto
"svatým podivínům". Vykupovali svým živo-
tem a modlitbami i naše hříčky.
MUDr. Jiří Karpowicz
slovy Spasitelovými: "Vezměte, jezte." "Pij-
te z toho všichni." (Mat. 26, 26, 27) V řím-
skokatolické církvi přijímá lid jen pod jed-
nou způsobou - hostii - , zatímco kněz však
přijímá také víno. Hus a po něm celá refor-
mace zavedli znovu pro všechny věřící
správné přijímání pod obojí způsobou, jak
je to v souhlase s prvokřesťanskou i pra-
voslavnou církevní praxí.
Celibát.
Kněží pravoslavné církve se mohou
ženiti. Římskokatolická církev zavedla po-
vinný-celibát (bezženstvi) kněží, nedovol u-
jíc jim vstoupiti ve stav manželský. Tato
praxe jest v rozporu se starokřesťanskou
praxí církevní a proti duchu učení apoštola
Pavla, že kdo má dar sebeovládání, nechť
slouží tímto darem Pánu, ale kdo ho nemá,
ať raději vstoupí ve stav manželský. Apoš-
tol Pavel, sám jsa svobodný, nebyl fanati-
kem celibátu. Také nikdy nečinil výtek apo-
štolu Petrovi, který byl ženat. Praví výslov-
ně v Llistě ke křesťanům korintským: "Pak-
liť se svobodní nemohou zdržeti, nech ať
ve stav manželský vstoupí, nebo lépe jest
ve stav manželský vstoupiti, nežli se páli-
ti." (1. Kor. 7,9)
Učení o bezženství kněží neboli celi-
bátu není naprosto učením biblickým. Apo-
štol Petr byl ženat, a přece byl ideálním
vzorem, skálou, na níž prý podle mínění
římské církve spočívá celá církev Kristo-
va. Apoštol Pavel praví, že "kněz má býti
jedné manželky muž, dítky maje věřící."
(Tit. 1,6 a l. Tim. 3,2 - 4) Zbraňování v že-
nitbě se prohlašuje pak za učení ďábelské
(1. Tim. 4, ] - 3)
V prvokřesťanských dobách byli ženati
kněží i biskupové, o tom svědčí dostatečné
církevní dějiny. První pokus o zavedení
celibátu učiněn byl v římské církvi r. 305
na španělském církevním sněmu v Elvíře.
První krok ke skutečnému odstranění kněž-
ského manželství učinil biskup Siricius r.
385. Ale i po té době bylo manželství kněží
v církvi západní (římské) věcí docela běž-
nou a přirozenou. Teprve papež Řehoř VII.
zavedl nucený celibát kněžstva, obnoviv r.
1074 přísnější ustanovení o celibátu z do-
by starší. Chtěl míti kněžstvo zbaveno všech
rodinných a společenských svazků. Tím
však nijak neprospěl mravnosti. Jak patmo,
tedy ani v římské církvi nebyli kněží po
dlouhou dobu vázáni celibátním slibem.
Demokracie v církvi.
Překlad Písma sv. a liturgických knih
do staroslovanštiny znamená znárodnění,
zlidovění a demokratisaci bohoslužby pro
náš národ. A právě podstatnou složkou cy-
-140-
rilometodějského pravoslaví jest demokra-
tický duch, vyznačený v celém dějinném
vývoji našeho národa. Toto demokratické
zřízení a lidovostjsou patmy také v celém
životě české pravoslavné církve, což se jeví
v organizaci církevní tak, že ve správních
sborech církve (i v nejvyšších) jsou laiko-
vé zastoupeni dvěma třetinami. V místních
obcích církevních pečují sbory starších ne-
jen o organizační a hospodářské potřeby
obcí, ale jsou nápomocny duchovním i
v uskutečňování náboženského života a
v upevňování církevní kázně.
Hudba v chrámě.
Církev římskokatolická užívá při boho-
službách hry na varhany ajiné hudební ná-
stroje. Pravoslavná církev nedovoluje uží-
vati hudebních nástrojů v chrámě, neboť se
tím ruší soustředění mysli věřících k obsa-
hu bohoslužeb, nehledě ani k tomu, že bo-
hoslužby nabývají velmi snadno koncertní-
ho a světského rázu. Bohoslužba má však
býti činem a projevem vůle spolu s knězem
a ostatními přítomnými povznášeti mysl
k Bohu a soustředěně naslouchati slovům
apoštolským a evangelním. A takovému ni-
temému napětí vůle, uvědomělému a čino-
rodému, jest hra hudebních nástrojů jen
na překážku. Ale i zpěv bez varhan, je-li
příliš koncertní a divadelní, může se odchý-
lit od pravého účelu bohoslužebného. Du-
chu pravoslavné církve vyhovuje nejlépe
prostý lidový zpěv liturgických textů bez
jakéhokoliv hudebního doprovodu.
Tiché mše a zpívání různých neliturgic-
kých mešních písní pokládá pravoslavná
církev za zjevy úpadkové a cizí duchu doby
apoštolské a prvokřesťanské.
Sochy a obrazy.
Pravoslavná církev nepřipouští do chrá-
mů sochy, zachovávajíc druhé z desatera
Božích přikázání: "Neučiníš sobě modly,
nebudeš se jim klaněti ani jim sloužiti."
Pokud jde o obrazy, pravoslavná církev je
dovoluje jen potud, pokud nezpodobňují
příliš realisticky lidské tělo. Proto mají pra-
voslavné obrazy (ikony) zvláštní, nerealis-
tický, jen symbolický, netělesný ráz.
Slavení velikonoc.
Pravoslavná církev většinou slaví veli-
konoce (sv. Paschu) podle kalendáře t. zv.
starého stylu, který se stále dodržuje ve vý-
chodních církvích pravoslavných. Římsko-
katolická církev světí velikonoce podle ka-
lendáře nového stylu, který byl zaveden pa-
pežem Řehořem XIII. r. 1582 a liší se od ka-
lendáře starého (Juliánského) o 13 dní.
Závěr.
Pravoslavná církev bývala nazývána ne-
zřídka ze strany římské církve schismatic-
Může být biskup J'~itěchpravoslavným svatým?
Pravoslavná církev si je povždy vědo-
ma vysokých požadavků Spasitelových,
adresovaných Jeho pravým následovníkům:
Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš ne-
beský Otec (Mt 5, 48). SvatíBoží lidé všech
věků a národů jsou našimi nebeskými pří-
mluvci a vzory všem věřícím v Krista.
Dvojnásob platí slovo Spasitelovo pro no-
sitele biskupského úřadu v církvi: Komu
bylo mnohé dáno, od toho bude i mnohé
požadováno (Lk 12, 48), proto jsou prohla-
šováni za svaté jen nezářnější pastýři. Bis-
kupská služba je nejodpovědnějším postem
v církvi, vyžaduje od jejího nositele kro-
mě posvátné horlivosti i bezpodmínečnou
věrnost učení a řádům apoštolské církve.
Našemu národu a všem národům slovan-
ským v plnosti přinesli a s láskou vštěpo-
vali křesťanské učení a církevní řády sv. so-
.1uňští bratři Cyril a Metoděj. Zachovávat
věrnost, rozvíjet a také bránit jejich dílo, tj.
řecko-slovanskou formu našeho domácího
křesťanství, bylo vždy prvořadým úkolem
našich národních světců, osvícených svět-
ských vůdců a později i náboženských bu-
ditelů.
-141-
kou, t.j. rozkolnickou. Avšak výtky činěné
pravoslavné církvi v tomto smyslu jsou
neoprávněné, neboť právě církev východní,
pravoslavná, neporušila v ničem jednoty
církve křesťanské, zachovávajíc věrně a ne-
porušeně až do dnešních časů učení Kris-
tovo a usnesení všech všeobecných sněmů
církevních, tradici i praxi prvokřesfanskou,
Je tedy církev pravoslavná přímou pokra-
čovatelkou prvotní církve křesťanské v ne-
přetržité souvislosti historické, věroučné i
liturgické.
Proto Vladimír R. Hacar
Než přistoupíme k hodnocení života,
díla a posmrtné památky biskupa Vojtěcha,
uveďme alespoň některá fakta a tendence
jeho doby v prostředí našem i celoevrop-
ském. Právě v této době, tj. ve druhé polo-
vině 10. století, došlo u nás, nejprve mo-
cenským tlakem zvnějšku a pod tímto tla-
kem i uvnitř k narušení pokojné koexisten-
ce domácího (převážně slovanského) a cizí-
ho (Iatinského) duchovenstva. Projevilo se
to již při založení pražského latinského bis-
kupství (971). Slovanské duchovenstvo bylo
zcela programově vyřazeno z této církevní
instituce. V sousední mocné římsko-němec-
ké říši vládla v letech 936 až 1002 dynastie
saských Otonů. Již Ota 1., který nezískal
dobré zkušenosti s udělováním politické
moci svým příbuzným, stejně jako Ota II. a
Ota III., důsledně opírali svou vládu o du-
chovně - feudální moc jimi jmenovaných
církevních hodnostářů. Biskupové, potvrzo-
vaní papežem byli tedy přímými podříze-
nými (tzv. many) císařské rodiny. Je obecně
známo, že Otoni chtěli unifikovat a centra-
lizovat pod svou vládu celou Evropu. Tím
si vysvětlíme jejich účelový zájem o zbyt-
ky řeckého křesťanství v Itálii i horlivou
snahu po rozšíření jediné (latinské) formy
křesťanství u evropských národů. Nejen ote-
vřené pohanství, ale i jen jazyková a for-
mální odlišnost již fungujícího křesťanství
(slovanská bohoslužba) byly pro otonský
plán nepřijatelné, Vojtěch se tedy stal praž-
ským biskupem v době již cíleného osla-
bování slovanského křesťanství.
Pramenů, ze kterých můžeme rekonstru-
ovat Vojtěchův život, dílo, i úctu k němu
(kult), je mnoho. Časově jeho životu nej-
bližší a tedy v jistém smyslu nejcennější
jsou dvě téměř tisíc let staré latinské legen-
dy, Canapariova a Brunova. Na ně navazu-
jí a z nich čerpají další legendistická díla
z prostředí polského a římsko - německé-
ho. U těchto pramenů však nelze s dosta-
tečnou přesností odlišit historická fakta
od legendistických klišé, pro tuto literatu-
ru typických. K velmi cenným pramenům
patří dobové úřední listiny. Sem můžeme
zařadit: Edikt Boleslava II. z r. 992, Pro-
tekční privilegium papeže Jana XV. z r.993
a tzv. Donační listinu břevnovského klášte-
ra (falzum ze 13. stol.). Další skupinou pra-
menůjsou záznamy v análech, kronikách a
dalších literárních památkách, ve kterých
není Vojtěch sice ústřední postavou, je však
v nějaké souvislosti zmiňován. Z prostře-
dí říšskoněmeckého se zmiňují o Vojtěchovi
následující památky: Kronika Thiemara,
biskupa mersenburského, Kronika aneb dě-
jiny Franků, připisovaná tzv. Interpolátoru
kronikáře Ademara a další drobnější zmín-
ky německé analystiky. Z prostředí polské-
ho se dochovaly, kromě pozdějších komplet-
ních vojtěšských legend a passionálů (za-
chycují umučení světce), i záznamy v nej-
starší polské kronice zvané "Kronika a činy
polských knížat a vládců" autora tzv. Galia
Anonyma. Ohlasy Vojtěchova působení ob-
sahují i jedny z nejstarších uherských le-
gend - Životy svatého Štěpána. V našem
prostředí uvádí Vojtěcha kronikář Kristián,
který mu v prologu věnuje své dílo.
-142 -
Další domácí památkou je až Kosmova
"Kronika Čechů", na ni navazují tzv. Kos-
movy pokračovatelé - Mnich sázavský a
Kanovník vyšehradský. Z Kosmy čerpají i
autoři nejstarších kronik psaných česky,
takřečený Dalimil a Přibík Pulkava z Ra-
denína. V prostředí ruském je Vojtěchovo
jméno dokumentováno ve dvou modlitbách
z 11. století, další zprávy pocházejí až z 15.
století. První je připojena za text Žitija sv.
Kyrila, druhá se nalézá v západoruském
chronografu ďáka Samuela z Dubkova. Ved-
le těchto, pro rekonstrukci Vojtěchova živo-
ta nejdůležitejší památek, nalézáme ve stře-
dověké literatuře množství zpráv, které jsou
většinou jen převzaty z těchto pramenů.
Nyní se již vraťme ke stručné rekon-
strukci Vojtěchova života. Vojtěch se naro-
dil patrně roku 955 knížecímu páru kmene
Slavníkovců, mocenských soupeřů českých
Přemyslovců, V dětství byl na Libici biř-
mován německým misijním biskupem Adal-
bertem, který se vracel ze své neúspěšné
misijní cesty na Rus. Vyššího vzdělání na-
byl na katedrální škole v saském Magde-
burku. Zde se seznámil s císařským oton-
ským dvorem a nepochybně se již zde sblí-
žil s novou doktrínou organizace říše zná-
mou pod latinským názvem "Renovatio
imperii Romanorurn", Volba Magdeburku
pro Vojtěchovo vzdělání nebyla náhodná,
neboť právě v Otonech hledali Slavníkovci
oporu proti sílícím Přemyslovcůrn. V Mag-
deburku byl Vojtěch podruhé biřmován a se
jménem Adalbert, kterým se potom celý
život podepisoval, převzal od biřmujícího
arcibiskupa i zaujetí pro misie.
Po návratu do Prahy se stal mladý kle-
rik členem kolegia duchovních při katedrá-
le. Jeho volba biskupem byla výsledkem říš-
ské diplomacie a ústupků ze strany Přemys-
lovců. Ještě téhož roku (982) obdržel Vojtě-
ch investituru od Oty II. a stal se tím jeho
manem, což bylo jistě obtížné pražskému
knížeti Boleslavu II. Mladého biskupa vedl
a svou autoritou podporoval zkušený oton-
ský diplomat Willigis, arcibiskup mohučský.
Vojtěch v Praze energicky vystoupil vůči
legendisty až nápadně temně vylíčenému
obyvatelstvu. Je pravděpodobné, že ostrý
kontrast měl posloužit k větší svatosti bis-
kupově, rozhodně měl také omluvit či do-
konce zdůvodnit Vojtěchovo opuštění die-
ceze. V situaci kdy biskup nedosáhl splně-
ní svých požadavků, nemaje opory v kní-
žeti ani duchovenstvu, jež nutil k povinné-
mu celibátu, volil raději odchod do Říma.
Zde byl papežem Janem Xv. zproštěn zá-
vazků biskupské služby v Praze. Rezignu-
jící biskup se uchýlil po určitých duševních
zmatcích do klidu kláštera latinsko - řecké-
ho konventu na Aventinu. Řecké mnišství
v Itálii bylo zduchovňujícím prkem, který
však jen na čas utlumil šířící se záplavu ne-
pochybně drsnějšího germánského živlu. Po-
žehnané klášterní ztišení, ač přineslo Vojtě-
chovi konečně jisté naplnění, však netrvalo
dlouho. Mohučský arcibiskup, který se obá-
val o své zájmy na východě metropolie,jej
opět povolal do Prahy. Poslušný biskup,
vzav s sebou skupinku italských mnichů,
sem přišel začátkem roku 993 a ihned zalo-
žil v nedalekém Břevnově benediktinský
klášter. Ani nyní se biskup neobklopil do-
mácím duchovenstvem, navíc se této době
ještě více vyhrotily vztahy jeho rodu s Pře-
myslovci. Po dvou a půl letech odešel bis-
kup z vlasti, tentokrát už definitivně. Už
v Římě musel být Vojtěch vybaven zvlášt-
ními pravomocemi misijního biskupa, pro-
tože po svém příchodu do Uher hned biř-
moval knížecího syna Waica (Štěpán) a za-
kládallatinské kláštery. Obecně se soudí, že
to bylo právě Vojtěchovo působení a pocho-
pitelně činnost celé skupiny, jež mělo za
následek příklon pouze k latinské formě
křesťanství a postupnou eliminaci kdysi kve-
toucího byzantského (a také slovanského)
křesťanství na území Uher.
Roku 995 byl již Vojtěch v Římě, zde
jej zastihla tragická zpráva o vyvraždění
jeho rodu Přemyslovci. Biskup byl nyní již
-143-
cele zaujat papežsko - otonským misijním
programem. Následujícího roku navštívil
ještě clunyatské kláštery ve Francii a po
důvěrných poradách s Otou III. v Porýní
se vydal na misijní cestu severovýchodním
směrem. Otonůrn se dosud přes všechny.
částečné úspěchy nepodařilo vojensky zlo-
mit odpor pohanských Luticů a Obodritů,
proto se nyní rozhodli připoutat je k říši
prostřednictvím křesťanské misie. Začátkem
roku 997 dospěla Vojtěchova družina
do Hnězdna, kde byla vřele přijata polským
vládcem Boleslavem Chrabrým. Právě
do Polska se uchýlily zbytky Slavníkova
rodu i břevnovská klášterní komunita.
Na jaře Vojtěch změnil cíl své cesty a vy-
dal se dále na severovýchod k misii pohan-
ských Prusů, Na jejich území byl jimi dne
23. dubna 997 brutálně zavražděn.
Mučednickou smrtí, vykoupením a pře-
nesením jeho ostatků Boleslavem Chrabrým
do Hnězdna začíná jeho světecká úcta.
Prvním a zároveň nejmocnějším propa-
gátorem úcty ke sv. Vojtěchu byl sám císař
Ota III. objednal sepsání kanonizační legen-
dy (Canapariova) a dal postavit ke cti nové-
ho světce chrámy v Cáchách, Ravenně ajin-
de. Biskup se hodil císaři i po své smrti,jeho
prolitá krev posvěcovala Otovy politické
koncepty a zdůvodňovala jeho nároky
ve středovýchodní Evropě. Tato první vrst-
va vojtěšské tradice se nazývá říšská.
Další vrstvou je tradice polská. Nad hro-
bem sv. Vojtěcha došlo roku 1000 k okáza-
lým slavnostem a ke sblížení Oty III. s pol-
ským Boleslavem. Hnězdno bylo povýšeno
na arcibiskupství s tím, že Vojtěchův bratr
Radim - Gaudencius byl zván jako "archie-
piscopus sancti Adalbeti" - arcibiskupem
svatého Adalberta (Vojtěcha). Vojtěch se stal
polským zemským patronem prvního řádu.
Svatovojtěšská úcta je záhy doložena i
z území uherského. Již zmiňované štěpán-
ské legendy jej dokonce tendenčně předsta-
vují jako zakladatele křesťanství v Uhrách.
Později však kult slábl v konkurenci s do-

mácími světci. Prvním arcibiskupem
v Ostřihomi se stal Anastasius, někdejší
člen Vojtěchovi skupiny.
Rychlé a mohutné rozšíření vojtěšské-
ho kultu ve všech okolních zemích prudce
kontrastuje s poměry domácími. Vojtěch
umírá jaksi neusmířen s rodným národem
v cizích službách, a po smrti v cizině si jej
již úplně přivlastnily jiné národy. Jisté smí-
ření národa, nyní již se světcem, proběhlo
(alespoň podle Kosmy) nad jeho ostatky r.
1039, kdy bylo jeho tělo uloupeno Břetisla-
vem v Polsku. Kýženého cíle - založení ar-
cibiskupství na jeho kostech - však dosa-
ženo nebylo. Skutečný průlom
ve vztahu národa a světce přiná-
ší až Kosmova kronika. Kosma
svého Vojtěcha důsledně po-
češťuje, účelově jej spojuje
se svatým Václavem a tak
jej povyšuje na zemského
patrona "věčného bisku-
pa", který prý osobně za-
ložil pražské latinské
biskupství. Obsáhle a li-
terárně zdařile popisuje
zejména translaci bisku-
pových ostatků. Začát-
kem 13. stol. byla Kos-
mova koncepce společ-
ného patronátu knížete a bisku-
pa opuštěna. Vojtěch, jehož život nebyl tak-
řka mezi lidem znám, se vřadil do dobové
galerie zemských patronů. Ve vrcholném
středověku vznikají v Čechách ojedinělé
vojtěšské legendy. Husité se k Vojtěchovi
(na rozdíl od sv. Václava) nehlásí, zato však
strana katolická se jím, opět se sv. Václa-
vem, snaží zaštítit. V baroku vojtěšský kult
zřetelně sílí. V době národ. obrození, které
si libovalo v romantické interpretaci nejstar-
ších národních dějin, se jeho životní příběh
neoživuje. Vojtěch nebyl zapomenut, nepo-
třeboval proto národní rehabilitace, navíc
vzdělaní obrozenci věděli o jeho těsných
vazbách na německé Otony. Vojtěchovo
-144-
I
jméno se z pochopitelných důvodů objevuje
často v pozdějším slovenském, římskoka-
tolickém národně - obrozeneckém proudu
(Spolok sv. Vojtěcha).
Jaké ohlasy vyvolal Vojtěchův život,
případně jeho kult v pravoslavném prostře-
dí? Písemné zprávy máme pouze z prostře-
dí ruského, odsud také můžeme vysledovat
nikterak intenzívní dobovou rezonanci. Voj-
těchovo jméno spolu s dalšími jmény svět-
ců uctívaných na západě (také se sv. Vác-
lavem) je doloženo z ojedinělých staroslo-
věnských modlitbách českého původu. Ač
byl Vojtěch původem Slovan, k živé úctě
zde na rozdíl od sv. Cyrila a Metoděje, sv.
Václava nebo sv. Ludmily nikdy ne-
došlo. Jméno Vojtěch se vůbec ne-
používalo, neznáme ani jeho po-
ruštěnou podobu. Pro domněn-
ku, že se vojtěšský kult velmi
rychle po rozkolu církve kon-
fesijně vyhranil jako římsko-
katolický, svědčí i následu-
jící: K Vojtěchovu hrobu
(i když vyloupenému) při-
spěchal r. 1068 vypuzený
kníže lzjaslav Jaroslavo-
vič, aby zde demonstrativ-
ně uzavřel spojenectví
s Poláky a papežem proti
svým bratřím. Až překvapivě tvrdě hod-
notí Vojtěchovo působení ďák Samuel
z Dubkova ve svém chronografu z roku
1494, jakož i zpráva připojená za text csl.
Žitija sv. Kyriladatovaná rovněž do 15. sto-
letí. Zde je Vojtěch jednoduše a adresně
označen jako litý nepřítel slovanské církve
v Čechách, na Moravě a v Polsku. Pro tyto
a další na nich závislé zprávy je ovšem vel-
mi důležité, zda existovala či neexistovala
stará předloha. Překvapuje zvláště naprostá
adresnost v prostředí, kde se jistě o české-
m biskupovi 10. stol. mnoho nevědělo.
Že Vojtěch slovanské bohoslužbě nepřál,
uvádí i barokní spisovatel Středovský.
V tomto směru řešili tuto nesnadnou otáz-
ku i všichni starší čeští historiografové, mezi
nimi i Palacký a Tomek. Zřetelný obrat
k Vojtěchově neutralitě nebo dokonce pří-
chylnosti ke slovanské bohoslužbě je patr-
ný u modernějších českých historiků (zvl.
u Chaloupeckého). Současní římskokatolič-
tí autoři považují vesměs v duchu dnešní-
ho konceptu evolučního vývoje cyrilome-
todějství v římskokatolictví, Vojtěcha za
udržovatele slovanského křesťanství. Jedi-
ným argumentem jim zůstává problematic-
ký prolog Kristiánovy legendy, podle které-
ho bylo toto hodnotné dílo věnováno právě
biskupu Vojtěchovi. Z historie však víme i
o možnosti dodatečné dedikace významné
osobě, která potom uchrání dílo před staže-
ním. V minulosti bylo poukázáno na údaj-
né Vojtěchovo autorství duchovní písně
"Hospodine pomiluj ny", které bylo ovšem
již vícekrát vědecky vyvráceno. Vojtěcho-
vo autorství je celkem obecně přijímáno
u latinsky psaných kratičkých skladeb: Le-
gendě o svatém Gorgoniovi a homilii o sva-
tém Alexiovi. Kdyby byl Vojtěch skutečně
vzdělavatelem slovanské kultury, jistě by
byla později na Sázavě vznikla jeho slovan-
ská legenda, jejíž následné zničení si u tak
oficiálního, latinského světce skutečně ne-
dovedeme vysvětlit.
Dnes zatím ještě postrádáme hloubko-
vou a komplexní analýzu Vojtěchova života
a díla z pera pravoslavného historika. Nic-
méně nezůstala jeho osobnost zcela stranou
zájmu pravoslavných badatelů. Svatý vIa-
dyka Gorazd jej považuje za člověka zbož-
ného, který však nechtěl, nebo nenašel od-
vahu pokračovat v církevní koncepci sv.
Metoděje. Místo ní Vojtěch oddaně až
do mučednictví sledoval otonský program
christianizace Evropy. V obětavější službě
o svěřené domácí stádce mu bylo nepochyb-
nou překážkou nepřátelství jeho rodu s Pře-
mysl ovci. O tom viz knihu prof. Aleše Bis-
kup Gorazd Z díla str. 103 - 105. Podstatně
kritičtěji hodnotí Vojtěchovo dílo prot. J.
Leixner, který si jej všímá na str. 62 a dále
-145 -
na str. 74 až 75 svých skript Všeobecné
dějiny církevní. Autor jej považuje za ráz-
ného exponenta papežsko - otonské unifi-
kační ideologie. Významný polský pravo-
slavný teolog o. Jerzy Klinger ve své prá-
ci: Nurt slowianski w poczatkach chrzesci-
anstwa polskiego soudí, že Vojtěch pravdě-
podobně podléhal přežívajícímu trojjazyč-
nictví.
Z toho, co je nám dostupné, nelze Voj-
těchovi upřít osobní zbožnost a obětavou
oddanost vedoucí až k mučednictví. Sou-
časně je však zřejmé, že Vojtěch nikde ne-
navazoval na cyrilometodějské základy
křesťanství. Naopak všude zakládal výluč-
ně latinské instituce, jež zatlačily dříve živou
slovanskou bohoslužbu. Vojtěch byl také
v přímém rozporu se sv. kánony obecné
církve, když vyžadoval povinný celibát kně-
ží.
S blížícím se vojtěšským mileniem
(1997) se dnes objevuje řada studií, článků
a postřehů. Vojtěchův příběh je opět literár-
ně zpracováván. Jedno je v duchu doby té-
měř obecné: důraz na "Vojtěchovo evropan-
ství", Problém je v tom, že výklad této skoro
magické formulace je velmi nejasný a na-
víc subjektivní. Je "evropanství" novou ide-
ologií, způsobem života nebo nějakou
zvláštní duševní mohutností, jíž se vyzna-
čují pouze někteří obyvatelé našeho konti-
nentu? Nebo jde o politický (dnes politic-
ko - hospodářský) unifikační program? Jaké
mají v této "Nové Evropě" místo křesťan-
ské pravdy a z nich vyplývající křesťanské
hodnoty? Nebudou v zájmu konzumní uni-
fikace křesťanské pravdy odsunuty, tak jako
byla v době Vojtěchově a pozdější v zájmu
"křesťanské unifikace" paralyzována slovan-
ská bohoslužba, jako něco partikulámího a
tedy méněcenného? Již dnes je jasné, že
dnešní evropská společnost nepotřebuje
"Nové evropany", zato však od každého
z nás naléhavě potřebuje návrat k ryzím
pravdám a žitým hodnotám křesťanství.
proto dr. Petr Novák
Památce stavitele chrámů otce AndreJe
Chrám sv. "áclava ve Střemeníčhu
Nedaleko Bouzova se známým hradem, v němž se údajně narodil slavný český král Jiří
z Poděbrad, leží horská obec Střemeníčko. Z jejího lesnatého okolí je krásný pohled na kot-
linu Malé Hané na Litovelsku a Mohelnicku a za jasného počasí odtud zahlédnete vrcholy
Jeseníků s nejvyšší moravskou horou Pradědem.
V době mezi první a druhou světovou
válkou se ve Střemeníčku hlásilo k pravo-
slavné církvi asi 60 věřících duší. Obec byla
filiálkou spolu s okolím pravoslavné církev-
ní obce v Řimicích. Pro velkou vzdálenost
od Řimic - asi 10 km - a protože ve Stře-
meníčku nebylo vhodné místnosti ke koná-
ní bohoslužeb, rozhodli se pravoslavní ze
Střemeníčka, že si postaví vlastní chrám.
Příkladem jim bylo rozhodnutí pravoslav-
ných věřících v Řimicích (1933 - 1934) a
pravoslavných věřících v Chudobíně (1934
- 1936). Chudobínská církevní obec v roce
1935 měla svůj nový chrám již pod střechou
a ochotně poskytla zbylý stavební materiál
střemeníčským. Za vším tímto děním stála
neochabující a neustále k činům lásky
k Bohu a církvi podněcující osobnost sv.
biskupa Gorazda.jemuž byl k pomoci - jak
on sám říkával - přímo nebem poslán stavi-
tel chrámů, otec (tehdy protojerej, později
monach a archimandrita Andrej), Vsevolod
Kolomacký, který se ujal chrámové stavby i
ve Střemeníčku.
V neděli 3. května 1936 za pěkného
počasí - jak praví zápis v řimické církevní
kronice - "posvěcen byl základní kámen
chrámu ve Střemeníčku Jeho Přeosvfcenos-
tí vladykou Gorazdem za přítomnosti du-
chovních otců Josefa Žídka z Chudobína,
Václava Zdražily z Vilémova a otců o. R.
Hoffmanna a Bohumíra Axmana (Alše)
z Řimic a za velké účasti věřících olomouc-
kých, chudobínských, vilémovských, řimic-
kých a z okolních vesnic." Vladyku Goraz-
da přivítala žákyně Jiřina Kvapilová a po-
dala kytici, dále vítal vladyku starosta obce
bratr František Satora a předseda stavební-
ho výboru br. Jan Satora ...
-146-
r.
"Po svěcení základního kamene násle-
dovala archijerejská sv. liturgie, při níž zpí-
val pěvecký sbor olomoucký. Večerní po-
božnost na staveništi sloužilo Bohumír
Aleš, při ní zpívali všichni přítomní dle li-
dového sborníku. V zahradě br. Jana Kob-
zy bylo postaráno o občerstvení a pobave-
ní při koncertu odpoledním."
Záznam v církevní kronice popisuje
také památné svěcení tohoto malého, ale
útulného a milého chrámu, které se konalo
přesně o rok později, když mezitím - o tý-
den později po svěcení základního kamene
střemeníčské svatyně se konalo ve svátek
sv. Padesátnice dne 10. května 1936 svěce-
ní chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Chudo-
bíně a hned nato, v Pondělí svatodušní 11.
května 1936 již ve vysvěceném chudobín-
ském chrámě všeslovanská slavnost s od-
halením památníku jugoslávskému králi
Alexandru - oběti fašistických vrahů -.
Takže rovněž v květnu - "v Pondělí sv.
Padesátnice (Pondělí svatodušní) dne 17.
května 1937 byl dobudován chrám ve Stře-
meníčku slavnostně posvěcen Jeho Přeosví-
ceností vladykou Gorazdem.
Autobusy přijeli účastníci z Prahy,
z Olomouce, Čelechovic na Hané a z Pře-
rova, v průvodu přišli chudobínští. I Brno
a Kroměříž měly své zástupce. Ostatní účast-
níci byli z Vilémova a Řimic a z nejbližší-
ho okolí. Z kněží byli přítomni dr. Vladi-
mír Petřek z Prahy, o protopresbyter J.
Rezek z Olomouce, o. protojerej Vsevolod
Kolomacký a Otakar Rostislav Hoffman
z Chudobína, o. JDC. Václav Zdražila z Vi-
lémova, otcové Antonín Jiří Novák, Bohu-
mír Aleš a Bohumír Cyprián Lochman z Ři-
mic.
 Za krásného počasí o 9. hodině dopo-
ledne před chrámem přivítali přeosvícené-
ho vladyku Gorazda žákyně Jiřina K vapilo-
vá, starosta obce br. František Satora a do-
časně vedoucí duchovní správy administrát
B. C. Lochman z Řimic. Po proslovu pře-
osvíceného vladyky Gorazda následovalo
svěcení chrámu a archijerejská svatá litur-
gie, při níž zpíval olomoucký chrámový sbor
za řízení br. K. Fialy. - V blízkosti chrámu
u pomníku padlých sloužil a kázalo B. C.
Lochman a při této Iiturgii odpovědi a litur-
gické texty byly zpívány dle lidového sbor-
níku ...Odpoledne před večerní pobožností
přeosvícený vladyka za účasti všech kněží
posvětil nový zvon.- Zbytek odpoledne
účastníci prožili v přátelském posezení při
poslechu hudebního koncertu v zahradě br.
starosty Fr. Satory ..."
Z této slavnosti se zachovaly snímky ze
svěcení chrámu i odpoledního svěcení zvo-
nů a též snímky pražských účastníků, vede-
ných o. dr. Vladimírem Petřkem, který byl
o pět let později spolu s vladykou Gorazdem
a dalšími umučen za hrůzné nacistické oku-
pace.
Také chrám sv. Václava ve Střemeníč-
ku byl od září 1942 až do května 1945 na-
cisty uzavřen, když byl před tím ovšem vy-
loupen. Ze střemeníčské církevní skupiny
byl v září 1942 nacisty zatčen, spolu s du-
chovními a dalšími laickými činovníky círk-
ve vězněn a posléze odvlečen na nucené
práce do Německa br. kostelník tohoto chrá-
mu, Josef Mlčoch (spolu s bratry Satoro-
vými, kteří jako zemědělci byli však pro-
puštěny). Tento bratr pak tragicky zahynul,
když se pokusil uprchnout z Německaješ-
tě během války. Po osvobození péči o chrám
převzala sestra Marie Mlčochová a konala
ji obětavě až do své smrti. Dnes její děti i
vnuci jsou pravidelnými návštěvníky boho-
služeb, při nichž zpěv vede br. Jiří Šišma. Je
také nutno připomenout, že řada pravo-
slavných zahynula těsně na konci války
v blízké a do střemeníčského chrámu pří-
slušející obci Javoříčko, které stihl osud Li-
dic ještě těsně před osvobozením vlasti dne
5. května 1945, kdy Javoříčko bylo vypále-
no nacity a všichni muži v počtu 40 byli
po stříleni a pohřbeni ve společném hrobě.
Po osvobození bylo Střemeníčko du-
chovně obsluhováno opět ze Řimic, kam
dojížděl duchovní nejen k bohoslužbám, ale
i k vyučování náboženství na školách, pře-
devším v Bouzově, poté sem zajížděli du-
chovní z Vilémova a z Chudobína. V sou-
časné době obsluhuje chudobínský duchov-
ní správce inž. Basil Dušan Švábeník zdejší
skupinku věřících, značně již zmenšenou, ale
dobře zpívající podle Sborníku vladyky
Gorazda, na kterého zde stále vzpomínají.
V roce 1989 byl chrám generálně opra-
ven zevně péčí tehdejšího chudobínského
duchovního správce RNDr. Petr Nováka.
Poutá pozornost turistů, kteří projížděj! Stře-
meníčkem k prohlídce krasových jeskyň
v Javoříčku anebo k návštěvě pohádkové-
ho hradu Bouzova.
V příštím roce oslaví chrám ve Střeme-
níčku 50 let svého trvání a zdejší věřící vzpo-
menou památky všech jeho zakladatelů a
dobrodinců. Rádi uvítají mezi sebou bratry
a sestry z nejširšího našeho církevního spo-
lečenství.
P. Aleš

Cyrilometodějský týden
se koná ve Vilémově ve dnech 1. - 6. 6.1996.
Hlavním tématem biblických čtení jsou největší křesťanské ctnosti
víra, naděje a láska.
Srdečně zveme rodiny s dětmi i jednotlivce.
Přihlášky můžete posílat na adresu eparchiální rady v Olomouci, tř. T. G. Masaryka 17.
Náklady jsou stejné jako každý rok.

-147-
Y Tbilisi o naší církvi
Sérii přednášek o naší církvi. jejich ději-
nách a současném životě pronesl na Duchov-
ní akademii v Tbilisi koncem března t.r. vla-
dyka Kryštof, biskup olomoucko - brněnský.
Stalo se tak na základě pozvání rektora aka-
demie. biskupa Abrahama, s požehnáním vla-
dyky metropolity Doroteje a souhlasem děkan
Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově,
mitr. prot. prof. Stefana Pružinského.
Vladyku Kryštofa přijal také Jeho Svatost.
katolikos - patriarcha celé Gruzie Ilia II.•sní mž
besedoval o možnostech společného postupu
při prohlubování sesterských vztahů mezi na-
šimi místními církvemi. Setkání se zúčastnil i
biskup Abraham, který zastává místo předse-
dy zahraničního oddělení gruzinské církve a
biskup Serafim, původním povoláním archi-
tekt.
Jeho Svatost katolikos - patriarcha nako-
nec pozval vladyku Kryštofa k účasti na svě-
cení archimandrity Elisea biskupem Nikorts-
mindským, konaném v historické katedrále sv.
apoštolů města Mzchety, v neděli sv. Kříže.
17. března 1996. Mzchetská katedrála byla
zbudována v 1. století na místě, kde se dle
církevního podání uchovává "chiton" (oděv)
Spasitele Ježfše Krista. který sem přinesli kon-
cem 1. století gruzinští Židé z Jeruzaléma.
Biskupské chirotonie se zde již více než sto let
nezúčastnil archijerej ze zahraničí. Vladyka
Elisej je 20tým eparchiálním biskupem gru-
zinské církve. která prožívá v poslední době
celkovou renezanci -jak vnější organizace. tak
i duchovního života. Podle nejnovějšího usne-
sení Posvátného synodu bude v Gruzii 27 čin-
ných eparchií.
Velmi nadějné vztahy rozvíjí gruzinská
církev s nově formovaným demokratickým
státem. Prezident republiky Ševarnadze přijal
před dvěma roky svatou tajinu křtu. Kmotrem
mu byl sám katolikos - patriarcha Ilia n.
Ve školách je povinné vyučování náboženství.
Rozhlas i televize pravidelně informují o cír-
kevních událostech. O návštěvě vladyky Kryš-
-148-
tofa se též hovořilo v televizních zprávách.
Našeho archijereje přijal náměstek ministra
zahraničních věcí Georgij Burtuli, který již
několikrát pobýval v Praze i Bratislavě.
Na ministerstvu zahraničních věcí se vladyka
Kryštof setkal s Čechy žijícími v Gruzii,
z nichž prof. dr. Fr. Brouček. pravoslavného
vyznání. připravuje v Tbilisi utvoření klubu
českých rodáků. V miliónovém hlavním městě
žije 40 českých rodin.
Kromě přednášek na akademii měl vla-
dyka Kryštof možnost vystupovat na Tbiliské
univerzitě před studenty filozofické fakulty.
V diskuzi po přednášce připomněl prof. dr.
Revaz Siradze životopis sv. Cyrila. apoštola
Slovanů, který na obranu svých slovanských
předků uváděl příklad Gruzínů, kteří se modlí
v rodném jazyce. Opravdu. gruzínská církev
od svého založení ve TV.století do dnešního
dne užívá při bohoslužbách rodnou řeč svých
věřících. V areálu univerzity byl vloni zbudo-
ván chrám pro duchovní potřeby 20ti tisíci řád-
ných studentů.
Je zajímavé. že bohoslužby v Tbilisi na-
vštěvují převážně mladší lidé. Veliký zájem
mladých je proto také o teologické vzdělání a
o duchovenské povolání. Mladých monachů
i monašek přibývá. Jsou soustředěny ve 30
gruzinských monastýrech,jejichž historie sahá
až do VI. století.
Vladyka Kryštof navštívil monastýr Mtac-
minda (Svatá hora) na výšině nad hlavním
městem. založený svatým Davidem,jedním ze
13 syrských otců, kteří přišli v VI. století ze
Sýrie prohloubit duchovní život Gruzínců.
Na prostranství okolo chrámu ProměněníPáně
a ctihodného Davidaje dnes hřbitov význam-
ných národních umělců a osobností. Poutník
se zde může poklonit svaté památce ctihodné-
ho otce Davida v malé jeskyni. místě jeho pře-
bývání.
V Tbilisi se probouzí k životu také krá-
lovský ženský monastýr Proměnění Páně,
jehož zvláštním úkolem je pečovat o sirotči-
nec. Pod jeho střechou našlo útočiště již něko-
lik desítek bezprizomích dětí. Sestry denně vaří
bezplatně chudým polévku a rozdávají chléb.
Monastýr vede igumena Marie, původně bio-
ložka, s níž vladyka Kryštof hovořilo mož-
nostech církve účinně pomáhat dětem bez do-
mova a lidem nedosahujícím životního mini-
ma. Problém chudoby není v Gruzii cizí "moc-
ným tohoto světa". S opravdovým rozhodnu-
tím pomoci se stali dokonce někteří poslanci
parlamentu kmotry sirotkům a štědře se podí-
lejí na hmotném zabezpečení sociálního pro-
gramu monastýru.
Gruzínská církev nedostává žádnou státní
dotaci. Veškeré prostředky, kterými disponu-
je, jsou dary věřících.
Všichni duchovní, jichž
je v Gruzii zatím 500,
žijí z těchto darů. To platí
i o nákladech na zabez-
pečení teologického
vzdělání, sociální práci,
opravách často velmi
zdevastovaných chrámů,
monastýrů a dalších bu-
dov, které stát vrátil círk-
vi. V dohledné budouc-
nosti by se měla do cír-
kevního držení vrátit ze-
mědělská půda a lesy,
které by rádi opět využí-
valy monastýry a jednotlivé famosti. Získané
prostředky by pomohly stabilizovat nepevný
církevní rozpočet.
Přestože pětimiliónová Gruzie prožila ne-
dávno hrůzy občanské války a problém Ab-
cházie není zatím dořešen, rozhodla se církev,
za podpory demokratické vlády a všech vrstev
obyvatel, zahájit na hoře sv. Eliáše stavbu no-
vého chrámu Přesvaté Trojice. Velkolepý
chrám má být dokončen k 2000. výročí naro-
zení Ježíše Krista. Při svěcení základního ka-
mene, složeného z úlomků všech gruzinských
chrámů, monastýrů a kamenů z posvátných
míst Jeruzaléma, Sinaje a Athosu, vyjádřil pří-
tomný, prezident republiky.E. Ševamadze na-
-149-
ději, že stavba tohoto chrámu sjednotí všech-
ny Gruzínce ve společném díle duchovní ob-
novy národa. Prezident spolu s katolikosem-
patriarchou je i předsedou chrárnového staveb-
ního fondu.
Před návratem do vlasti, 27. března t.r.,
se vladyka Kryštof ještě jednou sešel s Jeho
Svatostí katolikosem - patriarchou I1iou Il, a
poděkoval mu za pozvání a možnost blíže po-
znat současný život gruzínské církve a poklo-
nit se jejím svatým místům. Patriarcha požá-
dal našeho archijereje, aby tlumočil členům
Posvátného synodu, profesorskému sboru i stu-
dentům PBF, čtenářům Hlasu pravoslaví i všem
věřícím jeho srdečné pozdravy a požehnání.
V blízké budouc-
nosti by měl na oplátku
rektor tbiliské duchovní
akademie biskup Abra-
hárn navštívit naši církev
a přednášet o gruzinské
církvi na PBF v Prešo-
vě a Pravoslavné akade-
mii ve Vilémově.
Na tbiliském letišti
se s vladykou Kryšto-
fem rozloučil biskup
Eliáš, předseda hospo-
dářského oddělení patri-
archie a prorektor du-
chovní akademie igu-
men Zenon. Biskup Eliáš, původně režisér ani-
movaných filmů, který do své archijerejské
chirotonie pět let pobýval ve skalním monastý-
ru sv. Antonína "Stolpníka", také prosil tlu-
močit všem pravoslavným v českých zemích
a na Slovensku srdečné pozdravení a požeh-
nání. Při dojemném loučení oživil ještě vlady-
ka Eliáš starou gruzinskou víru, že se před kon-
cem světa všichni pravoslavní sejdou k mod-
litbě v Gruzii a budou zde spolu očekávat dru-
hý Kristův příchod. Dej Všemohoucí Bůh, aby-
chom byli na toto setkání s Ježíšem Kristem
připraveni, i když se nemusí nutně odehrávat
na kavkazských horách.
.J -red-
 • Bratrstvo pravoslavné mládeže
českých zemí pořádá v sobotu dne 29.
6. 1996 tradiční Svatojánskou pouť
do míst, kde žil ctihodný Jan Český,
do obce Svatý Jan pod Skalou v okre-
se Beroun. Sraz poutníků bude v 9.3D
hod. na nádraží ČD Praha - Smíchov
u osobních pokladen.
Srdečně zveme všechny, kdo uctívají to-
hoto světce.
• Letní tábor pro pravoslavné děti a
mládež od 7 do 14 let se bude konat
od 7. do 14. července 1996 v Újezdě
nad Zbečnem (nedaleko Křivoklátu).
Tábor se nachází u řeky Berounky. Děti
budou ubytovány ve stanech nebo
v chatkách.
Předběžná výše účastnického poplatku
činí 80D,-Kč. Přihlášky zasílejte do 15.
6. 1996 na adresu:
MUDr. Jan Vohralík
Vančurova 16
35002 Cheb
Obratem obdržíte přesné instrukce .
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
~ Patnáctý Iwngres mezinárodní organizace
~ pro studium Starého zálwna
Konal se v loňském roce pod předsed-
nictvím profesora fakulty orientálních stu-
dií místní university Johna A. Emertona,
dlouholetého tajemníka organizace. Tajem-
níkem kongresu byl jeho spolupracovník Dr.
Davies. Kongres, který je svoláván jednou
za tři roky vždy do jiné země, je vrcholnou
vědeckou událostí v oblasti studia Starého
zákona a srazem všech, kdo se jím vědecky
zabývají - teologů, archeologů i jazykověd-
ců. Tentokrát se sjelo 353 vědců z 29 zemí
- 77 ze samého Spojeného Království, 52
z· Německa, 39 z USA, 24 z Nizozemí, 19
-'1S0-
• Prosíme všech-
ny pravoslav-
né křesťany,
kteří mají mož-
nost finančně
přispět na kon-
to letního tábo-
ra o pomoc.
Číslo našeho
účtu:
0102611224/5100 (u IPB a.s.)
variabilní symbol 09, název účtu
Bratrstvo pravoslavné mládeže.
Děkujeme
• Na prahu jara dne 23. 3. 1996 se ko-
nala letošní pouť za svatým Prokopem
na Sázavu. O přímluvy u Boha se
na toto místo vydalo světce prosit 16
poutníků. Účast ovlivnilo zpoždění 3
čísla Hlasu Pravoslaví (vychází v dru-
hém týdnu), který mělo přinést čtená-
řům aktuální pozvánku.
Jan Vohralík
ze Švýcar, 18 z Jižní Afriky, 15 z Izraele,
po 13 ze Švédska a Finska, po 10 z Norska
a Francie, po 9 z Itálie a Kanady, po 6
z Dánska, Rakouska a Španělska, po 5
z Belgie a Slovinska, po 3 z Austrálie, Ja-
ponska a Mexika, 2 z Irska a po jednom
z Koreje, Namibie, Tanzanie, Keňi, Islan-
du, Polska a České republiky. Delegáti byli
vesměs ubytováni ve starobylých kolejích.
Hlavní přednášky a shromáždění se konala
ve velkém koncertním sále hudební fakul-
ty. V "Rybářově domku" koleje sv. Jana a
částečně ve Westrninsterské koleji! kdejsem
byl ubytován, se konala krátká, deseti minu-
tová sdělení, paralelně vždy v několika po-
sluchárnách. V koleji sv. Jana bylo též umís-
těno administrativní centrum kongresu.
Hlavních přednášek bylo 26, počítám k ni-
m i zahájení prof. Emertona. Z těchto před-
nášek mě nejvíce zaujala studie paní Willi -
Plein "Míkal a počátky království v Izrae-
li", ve které přednášející odhalovala spoji-
tost každé nové ženy v Davidově životě
s politickou změnou v Izraeli, nebo pana
D. Ussishkina z Tel Avivu "Dvě královská
města Omriho a Achaba" o významu Sa-
maří a Jezreelu. Krátkých sdělení (Comrnu-
nication) bylo předneseno 97 a byla seřaze-
na paralelně do čtyř až pěti tematických
skupin, jako Pentateuch, Proroctví, Izrael-
Smíření - téma sethání v Bělehradě
Konzultace na téma smíření se uskuteč-
nila v prostorách Pravoslavné bohoslovec-
ké fakulty v Bělehradě ve dnech 19. - 22.
února 1996. Konzultace byla organizována
Konferencií evropských církví ve spoluprá-
ci se Srbskou pravoslavnou církví. Konzul-
tace se účastnilo 30 delegátů církví z 15
zemí a 30 delegátů ze Srbska, Slovinska,
Chorvatska a Bosny. Hlavní přednášky si
vyslechli také studenti bohoslovecké fakul-
ty.
Na setkání promluvil patriarcha Srbské
pravoslavné církve Pavel a byli na něm za-
stou pen i pravoslavní, římskokatoličtí a pro- ologické, pastorační a socio - politické per-
testantští delegáti církví ze Srbska, Chorvat- spektivy.
ska, Bosny-Hercegoviny a Slovinska.
Na setkání byl přítomen také Dr. Aldo Gi-
ordano, generální sekretář Evropské biskup-
ské konference.
Ve své otevírací řeči Generální tajem-
.ri(k~Kbnfer~I1~t<.Jlyropskýchc(řk.vné4!1~~s~;;f':#'"
-151-
ské náboženství, Jazyky, Historické knihy,
Biblia hebraica, Dějiny a archeologie, Teo-
logie, Dějiny výkladu, Přísloví, Hebrejská
poesie, Žalmy, Miscelanea a Jób a Kazatel.
Těmto sdělením byly věnovány odpolední
hodiny, zatímco dopoledne a večer se kona-
ly hlavní přednášky. Ve středu odpoledne
uspořádalo vedení kongresu pro účastníky
zajímavý výlet do Ely, kde se nachází hrob
Cromwellův a překrásná gotická katedrála
s bývalým klášterem.
Na závěrečném zasedání bylo rozhod-
nuto, že příští, šestnáctý kongres Meziná-
rodní organizace pro studium Starého záko-
na se bude konat v roce 1998 v Oslo.
Radivoj Iakovljeviě
cher řekl, že setkání je "díků vzdání Bohu
za všechny známky soucitu, spolupráce a
společného svědectví, které vydávaly círk-
ve a jednotliví křesťané v období války".
Dodal, že setkání chce říct všem mužům a
ženám dobré vůle že: ''jsme s nimi, když
říkají NE válce, protože tím vyzývají
na souboj síly zla a odolávají jim". Jean
Fischer uznal, že válka vnesla jisté napětí
do vztahů mezi církvemi v Evropě ijinde,
ale řekl také, že nastal čas, abychom "začali
dělat to, co kážeme", a nalezli společná vý-
chodiska pro smíření vycházeje přitom z te-
Setkání bylo moderováno luteránským
biskupem H. Svennungsonem ze Švédska,
pravoslavným metropolitou Michailem
z Vídně a srbským pravoslavným biskupe-
m Irinejem .
"" ;m;,! přeloŽildur:.
Sbor moravshých presbyterů
Modlitbou "Králi nebeský" začalo dne 8.
3. 1996 v olomoucké biskupské rezidenci
zasedání moravských duchovních. Hlavní
referát, na téma "Modlitba za vlast", měl otec
Serafím Halík. Referát měl dvě části.
První část otevřelo. Serafím modlitbou
z velké ektenie: "Za vlast naši ajejí předsta-
vitele a za pomoci ku přemožení všech ne-
přátel a odpůrců jejích k Hospodinu modle-
me se". O. Serafím zdůraznil, že největší ne-
přátelé jsou zlé duchovní síly, a proto máme
pomáhat naší zemi hlavně na poli duchov-
ním a vést za ni duchovní boj. Dále přirovnal
duchovenstvo ke speciálním jednotkám vy-
cvičeným náročným výcvikem pro zvláštní
úkoly a typ boje. Pro zdárné splnění nároč-
ných úkolů by mezi duchovními mělo exis-
tovat pouto přátelství, aby se tak příslušníci
této "speciální jednotky" navzájem doplňo-
vali a spolupracovali spolu.
V diskusi vladyka Kryštofpřipomněl, že
největší přátelství má být mezi člověkem a
Bohem. V takovém smyslu dostává přátel-
ství úplně jiný základ. O. Popescu poukázal
na absenci otcovsko - synovských vztahů.
Nezdravým individualismem a ctižádostí
ovlivnění křesťané necítí potřebu hlubšího
vztahu k člověku duchovně zkušenějšímu.
V atomizované sekulární společnosti propa-
dají lidé často nebezpečným tendencím uza-
vřít se vůči okolnímu světu beze snahy o ně-
jaké vzájemné vztahy. O.
Aleš upozornil, že armáda
by se rozpadla, kdyby stá-
lajenna přátelstvíbezkáz-
ně a řádu. Církev je jedno
tělo, kde jsou všichni od-
povědni za všechny,jak du-
chovní, tak laici. Je chy-
bou, když lidé z ohledu
na duchovního přecházejí
některé problémy, které
mohou mít později nebla-
hénásledky. V jednom
-\152 -
těle májít láska, shovívavost
a trpělivost s hříšníkem ruku
v ruce se zachováváním spo-
lečného řádu. Nelze být sho-
vívavý k člověku, skrze
něhož trpí celá církev.
Ve druhé části hovořilo.
Serafím o "prelesti" jako
o v každé době působící idei, která zatem-
ňuje pravdu a vytváří falešné iluze. V dnešní
době je to idea superlásky, každý člověk má
prý být maximální láska, dobrota atd. Základ-
ní opravdovou ctností je však umírněnost
ve všem. Když někdo přehání "lásku"
na jedné straně, odrazí se to pak na druhé
přílišnou tvrdostÍ. K tomu o. Mužík pozna-
menal, že dnešní "prelestí" je vidina zisku za
každou cenu, trend podvodu a neupřímnosti.
Další jednání se přesunulo na občanskou
rovinu, o. Serafím srovnal politické vystupo-
vání prezidenta V. Havla a premiéra V. Klau-
se sjejich postojem k "balkánské krizi". Mezi
duchovními se pak rozběhla velmi živá dis-
kuze o vztahu církve k politické moci.
Na závěr byl přečten návrh otevřeného
listu duchovenstva olomoucko - brněnské
eparchie k otázce kanonizace latinského svět-
ce' biskupa Vojtěcha, ruskou pravoslavnou
církví. LR
Moravští duchovní se svým biskupem v Brně.
Qpravdový "PASTÝŘ a MARTYR"
Milí bratři a sestry, přátelé, z celého srdce
bych Vám všem a nejen pravoslavným dopo-
ručovala přečíst knihu, jejíž název je již uve-
den v nadpisu tohoto článku. Knihu o našem
drahém VLADYKOVI GORAZDOVI, Pas-
týř a martyr.
Po jejím přečtení se ještě hlouběji skláním
před životem a skutky tohoto svatého muže.
Je opravdu hoden toho, abychom na něho den-
ně s velkou úctou vzpomínali. Jen jsem tuto
knihu otevřela, znovu na mne dýchla oprav-
dovost, krása a věrnost tohoto muže. Jsou zde
sepsány příspěvky mnohých lidí, kteří se
s VLADYKOU GORAZDEM znali a něko-
likrát za život setkali. I z jejich slov na nás
vane svědectví o nenahraditelnosti tohoto na-
šeho národního světce, ze kterého bychom si
mohli brát denně znovu příklad .., a to ve všem!
Přes všechny pěkné články z této knihy,
uvádím kratičký úryvek Josefa Leixnera z ro-
ku 1948:
"Znali jsem dobře jeho víru, naději a lás-
ku k Bohu a lidem - přátelům i nepřátelům.
Nikdy nedovolil napsat do našeho časopisu lež
o jiné církvi anebo demagogickou frázi, za-
tím co proti nám se bojovalo jen lží. To nejlé-
pe by dokázal římský arcibiskup Stojan, který
římskému knězi, který na kazatelně v Olo-
mouci mluvil proti našemu vladykovi řekl:
"Důstojný pane, zakazuji Vám to, nejste ho-
den rozvázati řemínky u obuvi Gorazdovy."
Při přečtení dalšího úryvku mám dojetím
slzy v očích. Posudte sami a hluboce se za-
mysleme každý sám nad sebou, kam až jsme
ochotni následovat vladyku Gorazda. Kolikrát
jsme jeho a vše, co tu zbudoval s láskou pro
nás, kolikrát jsme jej zradili?
Alen Feiferlíková - Leixnerová píše:
Každé odpoledne jsem přicházela k vla-
dyku Gorazdovi a u stolu vprostřed pokoje,
kde byla vždy navršena neuvěřitelně vysoká
hromada nevyřízené pošty, razítkovala jsem
dopisy, zapisovala doporučené, nalepovala
známky na obálky, balila balíčky knížek, aj.
-153-
.§~
Připadala ksem si důležitá ...Jednou se na mé >0
zaklepání neozvalo vyzvání. Stiskla jsem tedy O
kliku a otevřela. Zůstala jsem překvapením U
stát. Na posteli u zdi byly do výšky narov-
nány peřiny a na polštáři ležela obličejem
vzhůru ke stropu obrácená hlava vladykova.
Vousy zvednuté nad peřinou, oči bez brýlí
upřeny k bílému stropu. Jinak nic z postavy
pana biskupa nebylo vidět. "To jsi ty?" zeptal
se. "Ano prosím," odpověděla jsem. Řekl mi,
že je vše připraveno a abych poštu vybavila,
jako vždy. A abych zítra zase přišla. Neodvá-
žila jsem se na nic ptát. Spěchala jsem s pra-
cí. Bylo mi jasné, že pan biskup stůně, a že
nechce nikomu říkat o jakoukoliv službu. Při
odchodu jsem nevydržela a zeptala se, zda
něco nepotřebuje. Odpověděl zamÍtavě. Opa-
tmě jsem se zeptala, zda byl lékař u něho.
Řekl, že je zvyklý léčit se sám a abych už šla.
Najednou mi připadal hrozně opuštěný. Bylo
pro mne naprosto nezvyklé vidět tohoto člo-
věka, malého postavou, ale velikého svou
prací, ležet v lůžku tak docela bez pohybu,
celého ukrytého v bílých, pečlivě na sobě
narovnaných peřinách, v nichž nic, ani ra-
meno, ani prst ruky se nepohnulo a nebylo
ani vidět. Jenom na polštáři ležela, jakoby
zcela osamoceně, ta moudrá hlava s neklid-
nýma očima zahleděnýma do stropu, v ne-
ustálém přemítání. Když byl vladyka Gorazd
po událostech se smrtí Heydricha popraven,
často se mi obraz té osamocené hlavy na bí-
lém polštáři vracel ve vzpomínkách.
Toho dne jsem namísto na poštu, utíkala
prvně domů. Zazvonila jsem jako na poplach.
Když maminka otevřela, vyhrkla jsem: "Pan
biskup leží přikrytý až po bradu, nehýbá se,
hlavu má vzhůru, očima hledí do stropu, dok-
tora nechce! Asi umře! Musíš něco dělat! A
pospíchala jsem na poštu. Věděla jsem, že
maminka se nebude dlouho rozhodovat a dok-
tora přivede. Tehdy se musel vladyka podří-
dit...
Vděčná čtenářka Pavlína Nováková
Dvě nové publikace Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově
V roce 1995 vydala naše fakulta celou
řadu publikací, o kterých jsme již přinesli
zprávy. Ke konci roku vyšly z tiskárny tři
další - sluší se na ně upozornit.
Docent fakulty, protojerej ThDr. Peter
Kormaník, zpracoval pro studijní potřeby
katedry praktické teologie Pravoslávné
dušpastierstvo, část I.: Základy všeobecnej
dušpastierskej služby. Duchovní pastýřství
u nás postrádalo dlouhé roky systematickou
příručku, ke škodě naší církevní pastýřské
práce. Od roku 1931, kdy J. Žídek přeložil
a hektograficky rozmnožil pro duchovenstvo
české pravoslavné eparchie s požehnáním
biskupa sv. Gorazda pastorální, ve své době
významné, dílo ruského autora protojereje
Šavelského, z něhož potom po válce o. proto
Bohumír Aleš (tehdy jako profesor pravo-
slavného semináře v Praze (1949 - 1950»
zpracoval stručnější a aktualizovaný výtah,
sloužící i bohoslovecké fakultě v Prešově,
neměli naši studenti a duchovní novější
shrnutí pastýřské tematiky, necháme-Ii stra-
nou až příliš zestručněno u Pastorálku Petra
Kernaševiče (Praha 1958). Nová kniha shr-
nuje pastorologická studia v současném
pravoslavném světě (opírá se o bohatou bib-
liografii), čerpá hlavně z ruských autorů,
kromě uvedeného Šavelského zejména z A.
Kipriana Pravoslavnoje pastyrskoje služe-
nije, (Paříž 1957) a ze souborného díla
o pastýřství, zveřejněného v Nástolní kni-
ze kněze (Nastol'naja kniga svjaščennoslu-
žitelja), vydané moskevským patriarchátem
r. 1977 (I. svazek). Autor sleduje také pas-
torologickou tematiku v časopisech, zejmé-
na v Žurnalu moskevské patriarchie. Z cír-
kevních otců, které uvádí, je dostatečně pa-
trné, jak je pastýřská práce důležitá, vždyť
jde o vedení duší k věčné spáse. To vychá-
zí přímo z Božího záměru s člověkem, jak
je to patrné ze Starého zákona a zejména ze
spasitelné služby Pána Ježíše Krista v No-
vém zákoně. Pastýři duší - podle autora -
-154-
jsou Kristovými spolupracovníky. Pastýři
mohou být pouhými "nájemníky" - ke škodě
své i svěřených oveček. Být dobrým pastý-
řem není lehké, a O. Kormaník dovozuje, co
to znamená, co je k dobrému duchovnímu
pastýřství nutné: jsou "povolaní" a jsou "ne-
povolaní" pastýři. Ty první, když uslyšeli
Boží pokyn k pastýřství, upevňuje v jejich
nelehké činnosti láska k věřícím a apoštol-
ský duch horlivosti. Jako se apoštolové při-
pravovali na misijní službu, tak i služební-
kům církve se otvírá celá řada možností, jak
získat způsobilost k ní. Je správné, že autor
klade tak velký důraz na vzdělání ducho-
venstva, z historie dovozuje, jak se církev
Kristova vždy snažila toto vzdělání zabez-
pečovat. Vedle školní přípravy je však ne-
zbytné, aby pastýři sami nezanedbávali veš-
keré možné formy sebevzdělávání. Pastýř-
ská moudrost, taktnost a rozvážnost se také
získává ze svědomitého a zodpovědného
přístupu k duchovenským povinnostem.
Úvahy o základních morálních vlastnostech
pastýřů, o jejich zbožnosti a horlivosti,
o soukromém a rodinném životě kněží a
o vztazích duchovních osob ke spoluslou-
žícím bratřím, bratrské lásce, kolegialitě,
přátelství, vzájemné pomoci, o skromnosti
a pokoře, které mají pastýře provázet a po-
máhat vytvářet jeho vztahy k světu, patří
závěrečným, výstižným a podnětným strán-
kám této knihy. Jistě ji budou číst nejen stu-
denti fakulty, ale obohatí se jí a ledaco si
osvěží a připomenou i naši duchovní starší
generace. - Slovensky psaná knížka má 254
stran a lze ji zakoupit na detašovaném pra-
covišti Pravoslavné bohoslovecké fakultě (v
Olomouci, Masarykova 17).
Druhou knihou z této produkce fakulty
je Úvod a přehledné dějiny byzantského
státu. Byzantologic 1., kterou napsal ThDr.
Kryštof biskup olomoucko - brněnský. Má
176 stran, z toho 40 závěrečných je věno-
váno přehledným chronologickým tabulkám
k politickým dějinám (panovníci) a po-
sloupnosti pravoslavných patriarchů v By-
zanci spolu s bohatým seznamem literatury,
mnohé u nás těžce dostupné. Knížka je vý-
těžkem autorova pedagogického působení
na Pravoslavné bohoslovecké fakultě
v Prešově na katedře církevních dějin a
předpokládá pokračování ve II. dílu, který
bude věnován specielně církevní problema-
tice byzantského křesťanského - pravoslav-
ného života. Ale již z této knížky se čtenář
dozví mnohé nové, nevšední poznatky. Na-
víc autor čerpal hojně z literatury pramen-
né a literatury řeckého vědeckého zpraco-
vání, zde se jeho závěry nezřídka liší od běž-
ných schematických ohledů západních věd-
ců, ovlivněných ovšem ještě nedávným pře-
Jaké Jsou naše znalosti Písma svatého?
1. CO OSLAVOVALI ŽIDÉ VELIKONOČNí
~SCHOU?
~r významnou egyptskou událost
b) vítání přicházejícího jara
c) že Bůh dal Mojžíšovi desatero
2. JEžíš BYL ZATČEN:
a) na Olivetské hoře v Galileji
bL v Getsem~nské zahradě v Judeji ~
Ic"ť Geneza~tské zahradě v Jeruzalé-
mě
3. HROB, VE KTERÉM BYL JEžíš
POCHOVÁN PATŘIL:
a) Nikodémovi
~ byl opuštěný, nepatřil nikomu
@)Josefu z Arimatie
4. KTERÝ DEN NÁM BYLA USTANOVENA
AAVÁ LlTURGIE?
~)Velký čtvrtek
b) Velký pátek
c) neděle - vzkříšení
5. JEžíšovo TĚLO POCHOVALI V PÁTEK
A ŽENY HO ŠLY POMAZAT VONNÝMI
MASTMI AŽ V NEDĚLI, PROTOŽE:
a) měly strach z Židú
b) Pilát to dřív nedovolil
-155 -
zíravým pohledem na pravoslavný svět vů-
bec a na Byzanci zvlášť. V některých ka-
pitolách se ovšem výklad byzantologicky
stýká tematicky s výkladem všeobecných
církevních dějin, což není na škodu, proto-.
že student si může vytvořit úsudek na zá-
kladě dvojího pohledu na týž předmět a tak
doplnit svoje znalosti dějin pravoslaví. Kníž-
ka je psána česky a rovněž k dostání na de-
tašovaném pracovišti fakulty v Olomouci.
Těšíme se na její pokračování v II. dílu,
který přinese podrobnější zpracování by-
zantského teologického myšlení a budě vě-
nován též hlavním duchovním proudům.
Učebnici recenzoval J. BI. metropolita Do-
rotej a PhDr. Alexander Avenarius, CSc.
P.A.
(cf v pátek večer u židů začínal posvátný
.•... sobotní klid
6. JEžíŠE PŘIVEDLI PŘED PILÁTA,
ROTOŽE:
~) židovská velerada Ho nesměla sama
odsoudit k trestu smrti
b) židovská velerada na něm nenalezla
vinu
c) Pilát Ho chtěl vidět
7. POSLEDNí Z APOŠTOLŮ, KTERÝ
VIDĚL JEžíŠE PŘED SMRTí NA KŘíŽI
JMENOVAL:
a Jan
~ Petr
c) Jidáš
8. TEHDEJší ŽiDOVSKÝ VELEKNĚZ SE
JMENOVAL:
Kaifáš ~
<W
b) Anannáš
'c Herodes Agrippa
9. TĚSNĚ PŘED POSLEDNí CESTOU
DO JERUZALÉMA JEžíš POBÝVAL:
a) v Betsaidě, kde vzkřísil Lazara
r:: z mrtvých
\EU na hostině v Betánii u Marty a Lazara
 c) u rybníka Siloe, kde uzdravil slepého a) Bartoloměj
10. JAK SE JMENOVALI RODiČE PŘED- ~LTimotej
CHŮDCE SVATÉHO JANA KŘTITELE? Cc1)Matěj
~ Jáchym a Anna 12. KTERÁ Z UVEDENÝCH ŽEN BYLA
(~)Zachariáš a Alžběta VELKOU HŘíŠNICí A PO SETKÁNí
c) Simeon a Anna S KRISTEM ZMĚNILA SVŮJ ŽiVOT?
11. KTERÝ Z UVEDENÝCH TŘí BYL ~Zuzana
ZVOLEN DVANÁCTÝM APOŠTOLEM Q>VMagdalena
MísTO JIDÁŠE? c) Marta
Udělejme si vyhodnocení každý sám u sebe. A není-li našich správných odpovědí více
než polovina? Kéž potom máme chuť i sílu častěji brát do rukou Písmo svaté, kde se vše
dozvíme! Pavlína Nováková

k8J Srdečná sloto:

Důstojný otec, okružní protopresbyter, mitroforný protojerej ThDr. Jan Křivka se s re-
dakcí našeho časopisu podělilo radost z dopisu sestry Mileny Ratkové, své spolužačky
z volyňské Hulče. My nemůžeme jinak, než podělit se o naší radost zase se všemi Vámi
čtenáři a ve zkrácené formě dopis otiskujeme. Věříme, že se na nás sestra Milena nebude
zlobit. Její slova jsou skutečně upřímná a potěší... Redakce
Vážený pane faráři, milý rodáku a ka- šlépějích,jenje škoda, že dost daleko od nás
maráde Jendo, hulečáků.
dnes jsem od Tebe dostala milý dárek, Po přečtení těch dvou výtisků Hlasu
dva výtisky Hlasu Pravoslaví. Moc a moc Pravoslaví, jsem se rozhodla, že si jej ob-
Ti děkuji, ani nevíš jakou jsi mi udělal ra- jednám.
dost! Pěkně Ti za ně děkuji, jsem dlužnice, Naše pobočka (region) Svazu Čechů
vyrovnáme se až při shledání, ano? z Volyně bude mít asi 24. 4. sraz v Kole-
Já tento časopis neodebírám. (To jsem šovicích, a protože jsme tu většinou Kole-
ale neznaboh!) Ne, není to pravda, já samo- šáci, vezmu ty brožury s sebou k nahléd-
zřejmě v Pána Boha věřím. Myslím, že zá- nutí a publikaci o našich kamarádech. Je to
klady pravoslavného náboženství, které nám moc pěkné, že se na ně vzpomíná a mys-
vštípil p. farář Zajíc, se nezapomínají. Vždyť lím si, že se nemusíme za co stydět, jsme
tento sv. otec oddával mé rodiče, mě i Sášu na ně hrdí!
pokřtil, mě uvedl do stavu manželského Ještě jednou srdečné díky. Přeji Tobě a
v chrámu v Hořovičkách a pak ještě křtil celé Tvé rodině hodně pohody, veselé pro-
obě naše děti. To je přece úplná kronika, ne? žití velikonočních svátků a hlavně hodně
Je chválihodné, že Ty leníku jdeš v jeho pevné zdraví. Zdraví Milena Ratková

-156-
Marie Nováková, 5 let, Olomouc Živá, výmluv- chyby a překlepy,
ná kresbička - ale píšu to s pěti-
vpravo nahoře letou dcerou Ma-
sluníčko, před ruškou. Celé od-
ním jméno MA- poledne se mě při tom vyptává na vladyku Goraz-
RUŠKA. Sluníčko da - a teď mi donesla obrázek, že vám ho také
svítí na holčičku, musím poslat - k tomu článku O něm.
která podává ky- Dohlížela, abych to určitě do obálky dala...
tičku biskupovi, Několikrát byla s námi v Hrubé Vrbce - rodišti vla-
na němž jsou ty- dykově a moc se jí tam líbí i kaplička a monastýr.
pické oči za skly Už tam tenkrát stále malovala, ale moc se to sobě
brýlí a úsměvná nepodobalo ...
tvář. Jakoby mno- Takže to má být vladyka Gorazd s holčičkou
ho lásky vyzařo- Maruškou, která mu podává kytičku...•
valo z té tváře a Děkujeme Ti Maruško i Vám, maminko! Dět-
vůbec z celého dílka... ská láska je vždy prostá a mě napadají při dojmu
Poslyšte, co ke vzniku obrázku napsala Ma- z její síly Kristova slova: "Neobrátíte-Ii se a nebu-
ruščina maminka, mátuška Pavlína Nováková z O- dete-Ii jako děti, nevejdete do Království Božfho"...
lomouce. Zaslala nám hezký článek, který jsme Vám všem, milé děti, přejeme pěkné zážitky
otiskli v části "Co čteme'. Pojednává o díle "Pas- z jarního sluníčka. Zašlete nám také ty svoje kres-
týř a Martyr (=mučedník)", věnovanému sv. novo- by, nebo veršíky, či článečky. Pěkné odměníme
mučedníku biskupu Gorazdovi: "Omlouvám se za knížkou, nebo ikonkou! Za redakci Č. Kr.

Pravoslavná akademie zasedala Akademie již vydala prvé číslo svého

bulletinu, ve kterém informuje své členy a
V sobotu veřejnost o své činnosti.
dne 6. dubna Byly také shromážděny základní ma-
t. r. se v Go- teriály a literatura pro připravovaný semi-
razdově Cyri- nář "Emilián Božetěch Blocar - kněz a spi-
lometoděj- sovatel" a pro sérii přednášek "Lidé a cír-
ském středis- kev v Etiopii", které by se mohly konat v ně-
ku duchov- kolika městech.
ních setkání Vzhledem k tomu, že se nemůžeme
ve Vilémově spoléhat na finanční podporu ze zahraničí,
uskutečnilo členové výkonného výboru se zavázali zís-
pracovní za- kat, případně věnovat, sponzorské dary.
sedání výkonného výboru Pravoslavné aka- Na dalším setkání by se členové výbo-
demie Vilémov. Účastnilo se ho 7 členů vý- ru již neměli zabývat pouze administrativ-
konného výboru a další členové akademie. ními záležitostmi, ale konkrétní přípravou
V první části setkání účastníci refero- přednášek, seminářů a konferencí pro le-
vali o svých aktivitách pro rozvoj akademie. tošní období.
Organizace byla zaregistrována statistic- Všichni zájemci o aktivní účast na čin-
kým úřadem a bylo ji přiděleno IČO. nosti akademie jsou srdečně zváni.
Dr. Karel Hais informoval o možnosti Kontaktní adresa: Pravoslavná akade-
otevření pražské pobočky. Jedná se o kan- mie Vilémov
celář, kterou by mohl využívat sekretariát Mgr. Roman Juriga, 783 23 Vilémov
akademie. u Litovle 159 Roman Hrdý

- 157-
Teplice
o církevní obci v Teplicích se na strán-
kách HP notnou dobu nic nepsalo, proto si
dovolím čtenáře trošku obšírněji informo-
vat o stavu v této části pražské eparchie.
Jestliže máme hodnotit činnost církevní
obce v Teplicích, tak můžeme začít až od 1.
května 1995, do té doby se v naší církevní
obci pouze přežívalo. Toto bylo způsobeno
věkovou pokročilostí duchovního otce pro-
topresbytera Josefa Posnera, který má ji-
nak veliké a nedocenitelné zásluhy na udr-
žení pravoslaví v Teplicích a všichni ho
máme velice rádi a s vděčností vzpomíná-
me na jeho práci.
Dne 1. 5. 1995 nastoupil do farnosti
otec Evžen Freimann a velice markantně
se vše změnilo. Okamžitě po svém nástu-
pu zorganizoval poutní zájezd v trvání pěti
dní po stopách sv. Cyrila až k jeho hrobu.
Účastníci byli z řad farníků a osob sympati-
zujících s pravoslavím. Díky jazykovým
znalostem otce Evžena jsme se během této
zahraniční poutě cítili všude jako doma.
Pouť vedla po duchovní stránce ke zcelení
farní obce.
Koncem května loňského roku to byla
opět naše církevní obec, která byla díky
naší duchovní správě požádána o vysvě-
cení lázeňských pramenů ze strany před-
stavitelů města a tím i zahájení lázeňské
sezony. Lázeňské město Teplice jsou nej-
starší lázně ve střední Evropě a tímto kro-
kem jsme se uvedli do podvědomí občanů
teplického okresu. Od tohoto okamžiku byli
představitelé církevní obce zváni na rozlič-
né kulturní akce, pořádané v rámci okresu.
Namátkově mohu uvést jen ty nejdůležitěj-
ší: svěcení nové galerie, slavnostní požeh-
nání účastníkům mistrovství světa v pěti-
boji v Ústí n. Labem, přítomnost na gala-
koncertu Sarajevské filharmonie, účast
na mnoha nadačních akcích atd.
Vzhledem k tomu, že Teplice jsou lá-
zeňské město, zorganizoval otec Evžen bě-
hem minulého roku i několik zajímavých
koncertů duchovní chrámové hudby, které
mnoha lidem přiblížily duchovní obzor pra-
voslaví. Nejzajímavější byl hostující sbor
z Chicaga USA těleso o 120 hlasech, který
byl na svém turné v Evropě, a krom Frank-
furtu, Drážďan a Vídně se zastavil na krát-
kou ukázku svého umění právě v Teplicích.
-158-
V měsíci září 1995 jsme oslavili chrá-
mový svátek Povýšení sv. Kříže, při kterém
Jeho Blaženstvo vladyka Dorotej otci Ev-
ženovi udělil kněžské svěcení. První svatá
liturgie sloužená otcem Evženem byla zá-
roveň spojena se slavností zakončení lá-
zeňské sezony. Na slavnostní večerní hos-
tinu přišlo na sto významných osobností po-
litického, kulturního a hospodářského života
našeho teplického regionu.
Náš nový duchovní se neomezuje pou-
ze na společenské záležitosti, ale i sám při-
loží ruku k dílu. Velice úspěšně zajistil ge-
nerální opravu přístupového schodiště a ko-
munikace ke chrámu Povýšení sv. Kříže.
Oprava byla provedena za dary sponzorů
v hodnotě 30.000,- Kč, tudíž pro církevní
obec zdarma. Do budoucna počítáme
s kompletním vymalováním prostor chrámu
a s generální opravou podlahy v prostoru
kolem prestolu.
Mnoho času je věnováno také výuce a
přípravě katechumenů, díky této činnosti
jsme mezi sebou uvítali mnoho nově po-
křtěných a po dlouhé době začal opět pů-
sobit sbor starších, v jehož čele stanullng.
Vlastimil Tichý, ředitel divize KB a v sou-
časné době Ceskou národní bankou jme-
novaný správcem nad Ekoagrobankou.
Když mluvíme o Teplicích, nesmíme
zapomenout se také zmínit o filiálním
chrámu sv. Václava v Krupce. Žije zde
velice početná komunita Čechů z Volyně
jak ta poválečná, tak i ta současná nedáv-
no přistěhovaná, která před vánočními
svátky za přítomnosti představitelů pravo-
slavné církevní obce obdržela z rukou sta-
rosty města Krupky české státní občan-
ství. Jednalo se o 87 rodin.
Také je nutné se zmínit o péči otce du-
chovního o nemocné, opuštěných a bez-
domovce, a i nás nabádá, abychom navště-
vovali nemocné upoutané na lůžku jak
doma, tak v nemocnici. Náš duchovní má
čas na každého. Potkáte jej na rozličných
místech v okrese, ať již se jedná o uteče-
necký tábor v Cerveném Ujezdě, kde je
mnoho pravoslavných z Balkánu, nebo
v nemocnici u umírajících, kterým přináší
poselství naděje a spásy, popřípadě ho vi-
díte večeřet s panem starostou města nebo
přednostou okresního úřadu a hovořit s ni-
mi o zájmech pravoslavné církve. Nakonec,
když si pustíte rádio, otec Evžen k Vám pro-
mlouvá na vlnách regionálního vysílání.
Krásný vztah k sobě mají i oba duchov-
ní, otec Josef Posner i otec Evžen. Oba nás
velice krásně vedou k úctě k našim před-
stavitelům v pravoslavné církvi.
Jsme rádi, vážení čtenáři, že vám mů-
žeme podat tyto informace z dění naší cír-
kevní obce a těšíme se na další setkání
na stránkách Hlasu pravoslaví.
Sbor starších
010 ví-Ro vná
Reemigranti z Černobylské oblasti se
usídlili také v Západních Cechách v okre-
se Sokolov. Jako první přijeli se svým mluv-
čím, který se zasloužilo jejich reemigraci
Viktorem Javůrkem na Rovnou, kde získa-
lo nový domov asi jedno sto těchto Čechů.
Většina pochází z Malé Zubovštiny a men-
ší část z obce Malinovka. Další velká sku-
pina, která čítá asi 80 osob se usídlila v 010-
ví, malebném městě mezi Sokolovem a
Kraslicemi. Další početná skupina se na-
chází v Chodově u Karlových Varů a Vře-
sové u Sokolova.
Na květnou neděli jsme spolu s br. Ro-
manem Mastíkem navštívili početnou rodi-
nu Kráskovou v Oloví a rodinu Vondráčko-
vou. V obou případech se sešlo mnoho kra-
janů, se kterými jsme měli biblickou bese-
du (s dětmi i dospělými) a rozdali posvěce-
né kočičky. Na velikonoční pondělí jsme
navštívili pravoslavné věřící na Rovné
s předsedkyní sboru starších sestrou He-
lenou Verbovskou a Romanem a Kateřinou
Mastíkovými z Aše. Potěšila nás pěkná
účast na bohoslužbě. Někteří si přinesli
posvětit paschální pokrmy. Tentokrát byla
malá účast dětí, které se zřejmě ještě vě-
novaly pomlázkovým radovánkám. Dne 17.
března jsme s pěveckým sborem navštívili
věřící ve Vřesové, kde jsme se společně
pomodlili v bytě br. Hnojílka, jehož mamin-
ku jsme doprovodili na poslední cestě 2.
ledna letošního roku.
Jan K
Třebíč
V poslední březnovou neděli zasvěce-
nou památce ctihodné Marie Egyptské byla
naše bohoslužba zpestřena mimořádným
dějem; svěcením nového bohoslužebného
-159-
obrazu. Zpočátku, nás účastníky, překva-
pilo, že nový obraz v chrámě - už tak plně
vyzdobeném nástěnnými ikonami - potřetí
opakuje týž námět: tělo Spasitele sňaté
s kříže. V pozadí naší svatyně je totiž umís-
těna svatá plaščenice a v oltářním prosto-
ru visí týž výtvarný námět zobrazující při .
mrtvém těle i plačící Bohorodici a arimatej-
ského Josefa. Pak jsme si však uvědomili,
že oba jmenované obrazy jsou pro nás
vlastně cennými muzejními exponáty a zá-
roveň živými varujícími připomínkami, kam
všude dosahuje zlo války podvakrát v jedi-
ném století rozpoutané týmž agresorem
proti pokojnému slovanskému obyvatelstvu;
první z obou obrazů byl totiž uloupen za
první svět. války v neznámém pravoslav-
ném chrámě a jen shodou okolností se
posléze zase dostal pod klenbu svatyně,
druhý je dílem budovatele našich chrámů
O. archimandrity Andreje a byl silně poško-
zen nešetrným "uskladněním" německou
policií v době likvidace naší církve. Chtěli
jsme i ten mít jako relikvii.
Také nově svěcenou plaščenici před-
stavující tělo Páně do poloviny zavinuté
plátnem namaloval před časem dnes už
dávno zemřelý O. Kolomacký. Podkladní
textil měl být ozdoben českým textem vel-
kopátečního troparu. Po dlouhou řadu let
se však nepodařilo najít způsob výtvarně
přijatelného zhotovení nápisu: nebylo
schopné a ochotné ruční vyšívačky, stroj-
nímu vyšívání a štětci malíře vzdoroval
nepoddajný samet. Až posléze letos se z i-
niciativy třebíčské matušky podařilo dosáh-
nout spojení s firmou schopnou nápis zho-
tovit. Obětavá sestra Marie Marková pak
pečlivě provedla práci švadleny.
Vyznělo pak přímo osudově v roce sté-
ho výročí narození O. Andreje jako jeho vý-
zva ke dnešním věřícím i dokončení jeho
záměru: ovinutí dolní části těla skutečným
plátnem s ponecháním volného dílu jako-
by k dokončení práce, k zavinutí zbývající
části těla. Při každém velkopátečním vyná-
šení má říci přítomným: I ty buď teď Arima-
tejským, pomoz dokončit ovíjení těla, sbí-
rej odvahu přiznat se k Ukřižovanému
i kdyby hrozil posměch nebo protivenství.
A neváhej též ovíjet rány na těle (i duši) tr-
pících a slabých; vždyť všichni v sobě ne-
sou Boží obraz a "co jste učinili nejmenší-
mu...". To všechno nám naléhavě z míst,
"kde pominula bolest, zármutek a lkání" při-
pomínal sám autor obrazu ...
Nečekaně dramaticky proběhla u nás
letos oslava sv. Paschy. Začátkem dubna
prodělala matuška, na jejíchž bedrech leží
hlavní tíže bohoslužebného zpěvu, lehčí sr-
deční příhodu, po které jí lékař zakázal kaž-
dou námahu. V pondělí osmého dubna ve-
čer jsme se dověděli, že další hlavní síla
našeho zcela nepočetného chrámového
"zpěvokolu" bude v neděli Paschy na bo-
hoslužbě chybět. A tu se potvrdila upřím-
nost přátelství mezi křesťany v Třebíči.
Sedm zpěvaček pěveckého kostelního řím.
kat. sboru k nám ochotně během pěti dní
podvakrát přišlo ke zpěvní zkoušce a při
samotné bohoslužbě se za matuščina ří-
zení úspěšně zhostilo náročného úkolu
paschálního bohoslužebného zpěvu.
Odměnou jim i sloužícímu duchovnímu
byla hojná účast věřících (včetně tří nepra-
voslavných hostí). Počet přítomných je tře-
ba hodnotit kladně tím spíše, že jedna z pra-
voslavných etnických skupin pracující v Tře-
bíči nebyla na bohoslužbě vůbec zastou-
pena. A tak po nečekaném zásahu Boží
milosti, s nímž byly všechny překážky pře-
konány, zůstala jen jedna závažná chyba:
při skromné "trapeze" po bohoslužbě se ne-
dostávalo nejméně deset židlí.
trco
Poznámka a nabídka: Můžeme zprostřed-
kovat zhotovení nápisů i reproduková-
ní dodaných obrazů na texti/ za velmi
dostupné ceny. Jmenovitě velkopáteč-
ní tropar (ovšem přesně v rozmístění
provedeném pro nás) z hotové sítotis-
kové matrice. Je velmi levný
Duch. spr. Třebíč

Úc~astnícipravidelných středečních biblických besed v Jihlavě,

Vydává: Pravoslavné vydavatelství, Dělostřelecká 7,16000 Praha 6

Hlavní redaktor: Dr. Čestmír Kráčmar, Soukenická 10,11000 Praha 1. Korektorka Ing. Bohdana Krejčová.
Redakce si vyhrazuje práva za případné úpravy, či kráceni zaslaných příspěvků.
Uzávěrka každého čísla je 10. den předcházejícího měsíce. Vychází druhý týden v měsíci.
Sazba lokša PrePress Rakovník, tisk Tuček tiskárna Rakovník.
Rozšiřuje PNS. Jedno číslo Kč 10,-, pro předplatilele u distribučniho střediska v Praze Kč 9,-.
Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p.,
Odštěpný závod Praha č. j. nov 5434/95 ze dne 8. 11. 1995.

-160-