George Orwell

-vlastním jménem Eric Arthur Blair (1903-1950), narodil se v Motihari v Indii v rodině koloniálního úředníka, v typické anglické „middle-class“
- vyrůstal v Anglii v Oxfordshiru, dle místní říčky Orwell si Blair zvolil svůj pseudonym, vystudoval soukromou SŠ a prestižní Eton
- do svých 25 let sloužil v Indické imperiální policii v Barmě (později v knize Barmské dny)
-v roce 1927 se vrátil do Anglie a začíná se živit jako novinář a esejista
-žil také jako tulák v nejchudších vrstvách v Paříži a Londýně (zpracováno v knize Na dně v Paříži a Londýně)
-intenzivní politické a sociální vření, které třáslo Evropou, ho vtáhlo, a tak se stává Georgem Orwellem, vášnivým socialistou, odpůrcem fašismu
a zastáncem rovnosti (dobrovolníkem ve španělské občanské válce, kde bojoval v legiích španělského socialistického hnutí - Hold Katalánsku)
-za 2. svět. v. byl již naprosto pevně přesvědčen, že stávající kapitalistický systém nemá šanci na přežití, což se odráželo zejména v jeho novinářské a esejistické tvorbě
(Úpadek anglické vraždy, V břiše velryby), jeho eseje se týkají nejen politiky, literatury či kultury obecně, ale komentují život jeho doby v celé pestrosti, považován
za jednoho z nejlepších anglických esejistů
-nejznámější dílo: alegorický satirizující román: FARMA ZVÍŘAT: ukazující formou bajky politické vztahy a děje, autor se důsledně vyhnul vysvětlujícím komentářům,
ale vzhledem k době napsání díla je nejzjevnější podobenství se stalinistickou degenerací Sovětského svazu, román byl napsán v průběhu druhé světové války a vydán
srpnu roku 1945, u nás poprvé 1947,po komunistickém převratu 1948, Orwell se dostal na seznam zakázaných autorů a jeho díla tedy nemohla v Československu
vycházet, po Sametové revoluci pak kniha poprvé vyšla v roce 1991

Farma zvířat: Příběh se odehrává na poměrně malé farmě, kterou vlastní pan Jones, na jeho farmě jsou všechna možná zvířata. Jednoho dne se majitel opil
a zapomněl zavřít zvířata, ta se sešla ve stodole, kde řečnilo prase Major o revoluci, která někdy přijde. Naučil zvířata zpívat píseň Zvířata Anglie. Za několik dní
zemřel, po jeho smrti se zvířata vzbouřila a vyhnala pana Jonese, tím začala revoluce. Potom prasata oznámila, že umí psát a číst a že přejmenují Panskou farmu
na Farmu zvířat a napsala na vrata sedm přikázání, která si ovce nedokázaly zapamatovat, a tak je prasata musela naučit jednodušší verzi, která zněla: 4 nohy dobré,
2 nohy špatné. Zvířata se pustila do prací na statku, práce jim šla mnohem lépe než dříve, podařilo se jim také v bitvě u kravína odrazit první útok lidí. Jediná prasata
toho moc nedělala. Za čas se narodila štěňata, ale hned po odkojení si je vzalo prase Napoleon na výchovu. Takhle to šlo dál, dokud další prase, Kuliš, nenakreslil
nákres větrného mlýna, který mohl zjednodušit práci na farmě. Napoleon byl proti už od začátku, ale Kuliš měl navrch. Když měl nákres hotový, na pravidelném
nedělním shromáždění mělo dojít k hlasování o jeho stavbě. Kulišovo nadšení zvířata uchvátilo, avšak před zahájením hlasování Napoleon náhle přivolal devět psů –
dorostlých převychovaných štěňat – a vyhnal Kuliše z farmy pryč. Zvířatům se to nelíbilo, ale bála se psů, a tak nic neříkala. Poté Napoleon rozhodl, že se mlýn začne
stavět. Stavba byla obtížná, ale zvířata dělala, co mohla. Téměř dokončený mlýn shodila vichřice. Napoleon však prohlásil, že viníkem je Kuliš, který se uchýlil na
sousední farmu a organizuje sabotáže. Následně byly veškeré nezdary přičítány Kulišovi. Řada zvířat byla obviněna ze spolupráce s ním a odsouzena k smrti.
Napoleonův pomocník, prase Pištík, měnil postupně přikázání. Zvířatům to připadalo divné, ale Pištík jim říkal, že se pletou, že mají špatnou paměť. Nakonec zvířata
uznala, že má pravdu. Mezitím došlo k dalšímu útoku lidí, při němž byl opět zničen téměř hotový mlýn. Prasata postupně soustřeďovala větší a větší moc, až nakonec
vládla v čele s diktátorem Napoleonem ještě přísněji než lidé. Přeučila ovce jejich přikázání na: 4 nohy dobré, 2 lepší a začala chodit po dvou. Sedm přikázání nakonec
změnila v jedno: Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. Příběh vrcholí hostinou, na které jsou společně prasata a lidé – delegace sousedních
farmářů. Zvířata hostinu sklesle pozorují oknem. Lidé obdivují přísný režim, jaký prasata ostatním zvířatům nastolila a Napoleon slavnostně oznamuje přejmenování
Farmy zvířat na Panskou farmu. Zvířata shledávají, že již nelze odlišit prasata od lidí.

Prasata
Major – představitel Lenina
Napoleon – J. V. Stalin
Kuliš – Trockij (soupeřil po revoluci o moc se Stalinem, zasazoval se o industrializaci a elektrifikaci Sovětského svazu. Byl vyhnán Stalinem, usadil se v Mexiku,
kde za záhadných okolností zemřel r..1940)
Pištík – propaganda, mistrně dokáže manipulovat s ostatními zvířaty, překrucuje a mění pravdu, pozměňuje fakta, špiní nepřátele, mlží a lže.
Psi – představují tajnou policii, která slepě plní rozkazy svého stvořitele - Napoleona. Psi jsou věrní a poslušní svému pánovi.
Koně – Boxer a Lupina – představují pracující lid, Boxer muže, kteří by pro myšlenku budování vlastního státu, kde jsou si všichni rovni, obětovali vlastní život.
Ovce – tupý dav, bez přemýšlení opakují naučené fráze, nemají názor, nechtějí ho mít, neptají se. Svým sborovým, hlasitým opakováním frází přehluší jakýkoli hlas
odporu, protinázor. Jde o ideální materiál pro totalitní vládce.
Osel – Benjamin – představitel pasivního intelektuála, který zná pravdu a tuší důsledky, ale nevidí žádné východisko. Svou aktivitu považuje za zbytečnou, protože
ovce přehluší jakýkoli vzdor a psi zničí kohokoli, kdo se postaví pánovi.
Krkavec – představuje víru (křesťanství), které v totalitní společnosti ztrácí své místo, přesto se nedá zahubit.
Lidé – představitelé kapitalistů, vykořisťovatelů

Já jsem zvíře, ty jsi zvíře, 2. Formální výstavba textu

my jsme všichni zvířata, 3. Funkce výňatku
budoucnost jak zlato září
veselá a bohatá.
Kde jsou zvonce, kde je chomout, Jasné slunce nad Anglií
kde je postroj z našich zad? čistší voda potoků,
Jednou přijde slavná chvíle,
Ostruhy a kruté biče vítr bude vonět jarem,
kdy bez lidí budem žít,
těch se každý zbaví rád. až shodíme jho otroků.
rodnou hroudu vlasti drahé
jen pro sebe budem mít.
Moře sena, moře zrní, Přiložíme nohu k dílu
každý bude spokojen. pro tu naši svobodu,
1. Pojmenuj podtržené um. pr.
Jetel, oves, boby taky volněji se bude dýchat
budou naše v onen den. zvířecímu národu.
Jak byla hesla modifikována?
Každý, kdo chodí po dvou nohách, je nepřítel.
Každý, kdo chodí po čtyřech nohách nebo má křídla, je přítel.
Žádné zvíře nebude chodit oblečené.
Žádné zvíře nebude spát v posteli.
Žádné zvíře nebude pít alkohol.
Žádné zvíře nezabije jiné zvíře.
Všechna zvířata jsou si rovna.

Jednou v neděli dopoledne Pištík oznámil, že slepice, které právě začaly zase kvokat, se budou muset vzdát svých vajec. Prostřednictvím pana Whympera Napoleon
přistoupil na smlouvu, kterou se zavázal k dodávkám čtyř set vajec týdně. Výtěžek z prodeje těchto vajec umožní zakoupit dostatek zrní a krmiv pro farmu až
do nastávající sklizně.Když to slepice uslyšely, spustily hrozný nářek. Byly už dříve upozorněny, že tato oběť možná bude nutná, ale nevěřily, že k tomu někdy skutečně
dojde. Protestovaly, že odeberou-li se jim nyní vejce, bude to vražda, protože se právě připravují pro jarní reprodukci. A tak poprvé od doby, kdy byl vyhnán pan Jones,
se na farmě vyskytlo něco, co připomínalo vzpouru. Pod vedením tří mladých černých minorek se slepice odhodlaly postavit se Napoleonovým záměrům na odpor.
Jejich protest spočíval v tom, že vyletěly na stropní trám, odkud snášely vejce, která se pochopitelně rozbíjela o podlahu. Napoleonova reakce byla rychlá a nelítostní.
Nařídil okamžitě zastavit slepicím příděly zrní a pohrozil trestem smrti každému zvířeti, které snad bude přistiženo, že jim podá i jen jediné zrníčko obilí. Na dodržování
těchto rozkazů dohlíželi psi. Slepice vydržely pět dní, pak kapitulovaly a vrátily se zpět na svoje kukaně. Během této doby devět slepic zemřelo. Byly zakopány v sadu a
rozhlásilo se, že zemřely na slepičí mor.

Pištík byl později vyslán, aby po farmě vysvětlil nové uspořádání. „Soudruzi,“ řekl, „jsem přesvědčen, že každé zvíře si jistě uvědomuje, jak velkou to hluboká a těžká
odpovědnost. Nikdo si neuvědomuje lépe než soudruh Napoleon, že všechna zvířata si jsou rovna. Byl by šťasten, kdyby vás mohl nechat rozhodovat. Ale vy byste
někdy mohli rozhodnout špatně!

Velké útrapy, které musela snášet zvířata, byly částečně zatlačovány do pozadí skutečností, že život je dnes důstojnější než dříve. Více se zpívalo a více řečnilo, konalo
se víc průvodů. Napoleon nařídil, aby se jednou týdně konala takzvaná spontánní demonstrace, jejímž účelem bylo oslavovat úspěchy a výdobytky Farmy zvířat.
V určenou dobu zvířata přerušila práci a ve vojenském šiku pochodovala napříč farmou. Na čele byla prasata, pak koně, pak krávy, ovce a drůbež. Průvod uzavírali psi.
Úplně první pochodoval Napoleonův černý kohout. Boxer a Lupina vždy nesli roztažený transparent zelené barvy, na kterém bylo kopyto a roh, s nápisem „Ať žije
soudruh Napoleon!“. Po průvodu se přednášely básně složené na počest Napoleona, Pištík pronesl řeč, ve které zvířata seznámil s posledním zvýšením produkce
potravin, a někdy se také vypálila rána z pušky. Největšími příznivci těchto spontánních demonstrací byly ovce, a stalo-li se, že si někdo snad začal stěžovat (některá
zvířata se občas pokusila, pokud zrovna nebyla poblíž žádná prasata či psi), že jen zbytečně marní čas postáváním v zimě, ovce jej svým bečením „Čtyři nohy dobré,
dvě nohy špatné!“ okamžitě umlčely. Celkem ale zvířata takové oslavy měla ráda. Vyhovovalo jim, když si mohla připomínat, že přes všechno jsou svými vlastními pány
a vše, co dělají, dělají pro sebe. Při všech těch písních, průvodech, Píštíkových seznamech čísel, výstřelech z pušky, kokrhání kohouta a plápolání vlajek se jim lépe
zapomínalo na prázdné žaludky − alespoň na chvíli.

1. Téma
2. Motivy:
3. Časoprostor:
4. Kompoziční výstavba, lit. druh a žánr, vysvětli pojmy alegorie, satira:

5. Kterou politickou ideologii autor zesměšňuje a proč?

6. Vypiš z ukázek min. 7 konkrétních narážek na režim / ideologii:

a)
b)
c)
d)
e)
f)
g)

7. Zamysli se nad dějinným cyklem: diktatura-revoluce-diktatura:

8. Kteří čeští autoři varují před ideologiemi a jejich zneužitím?

- antiutopický román: 1984 : Hlavním hrdinou tohoto sci-fi románu, který popisuje fiktivní svět v budoucnosti, je úředník Winston Smith, jenž žije
v Londýně, který se v té době nachází v zemi zvané Oceánie. Celý svět je rozdělen na tři obrovské velmoci - Oceánie, Eurasie a Eastasie, jež spolu neustále válčí.
V Oceánii vládne hluboká diktatura a takřka totalitní režim, který je založený na uctívání tzv. Velkého bratra. Jejich oficiální ideologie se nazývá Angsoc (původně
anglický socialismus) a její ústřední hesla zní: Válka je mír; Svoboda je otroctví; Nevědomost je síla. Díky neustálé válce je životní úroveň lidí dost otřesná a všude
vládne velká bída a nedostatek. Jedinou politickou stranou v zemi je tzv. Strana, jejímž hlavním reprezentantem je právě Velký bratr, toho musí každý její příslušník
bezmezně milovat a ctít. Strana neustále kontroluje a ovládá celou společnost, všude jsou zabudované mikrofony a v každém bytě a kanceláři jsou velké obrazovky.
Ty slouží jako kamery a nikdo je nesmí vypnout, díky nim mohou být lidé sledování 24 hodin denně. Žádnou věc nesmějí udělat z vlastní vůle. Za jakýkoli přestupek a
nebo jen neobvyklý čin mohou být vaporizováni, tedy zatčeni Ideopolicií a vymazáni ze společnosti i z dějin, jakoby nikdy neexistovali. Každý člen Strany pracuje na
některém z hlavních ministerstev, ale náplň jejich práce je skoro stejná, buď mají za úkol měnit
minulost podle toho, jak se vyvíjí přítomnost a jak to vyhovuje Straně, anebo přizpůsobují
literaturu, filmy a prostě celou kulturu oficiálnímu učení. City jako láska, náklonnost nebo
přátelství jsou buď zakázané, nebo silně pod kontrolou Strany. Všude vládne strach,
nenávist a udavačství. Udavači jsou často i malé děti, které donášejí na vlastní rodiče. I přes
neustále vymývání mozků se ve společnosti najdou i tací, kteří si uvědomují, že učení
Strany a její podání dějin je jen velká snůška lží. Mezi ně patří právě Winston. Ví sice, že pokud
se dopustí jakéhokoli ideozločinu, čeká ho jedině smrt, nedokáže si ale pomoct a potajmu
vyhledává jakýkoli důkaz o lživé propagandě Strany. Jako první krok ve své soukromé
vzpouře si začne vést deník, což se v době, kdy se lidé zatýkají i za podezřelý výraz ve tváři,
rovná téměř sebevraždě. V práci se Winston seznámí s mladou dívkou Julií. Winston
nejdříve Julií opovrhuje a nenávidí ji, protože ji považuje za ukázkového člena Strany. Brzy ale
zjistí, že i Julie opovrhuje režimem a dokonce se do sebe zamilují. Láska a sexuální touha jsou
ovšem ideozločiny, proto se musí oba pečlivě skrývat. Dokonce si u jednoho starého starožitníka najmou soukromý pokoj, kde nejsou sledováni a mohou dělat, co
chtějí. Jejich soukromé štěstí ale netrvá nijak dlouho. Náhle zjistí, že vlastně byli celou dobu pečlivě sledováni. Oba jsou zatčeni a odvedeni do cel Ministerstva lásky.
Tam na ně čekají nesnesitelná muka, hladovění a hrozný psychický teror. Winston při těžkém mučení prozradí vše, co ví a mnohem víc. Přeje si zemřít, ale nemá
možnost. Cílem jeho mučitelů totiž není zabít ho, ale zlomit jeho vůli a donutit ho dobrovolně přijmout jejich učení a upřímně milovat Velkého bratra. Winston do
poslední chvíle odolává, stejně ale jako všichni ostatní nakonec podlehne. V okamžicích vrcholné hrůzy přestane dokonce i milovat Julii a je zcela pokořen. Poté se
vězeň překvapivě ocitá zpátky na svobodě. Ale už to není ten samý člověk. Setká se ještě jednou s Julií, která se mu přizná, že jej také zradila. Vrcholem knihy je
okamžik, kdy Winston pochopí, že navzdory všemu teď Velkého bratra doopravdy miluje.

Winston stiskl na obrazovce tlačítko starší čísla“ a požádal o příslušné výtisky Timesů, které za pár minut vyklouzly z pneumatického potrubí. Příkazy, které obdržel, se
týkaly článků nebo zpráv v novinách, jež bylo z nějakého důvodu třeba změnit, nebo, jak zněla oficiální verze, opravit. Tak například Timesy sedmnáctého března
napsaly, že Velký bratr ve svém projevu z minulého dne předpověděl, že fronta v Jižní Indii zůstane v klidu, ale že se zakrátko rozvine euroasijská ofenzíva v Severní
Africe. Stalo se však, že euroasijské vrchní velení zahájilo ofenzívu v Jižní Indii a Severní Afriku nechalo na pokoji. Proto bylo třeba přepsat odstavec v projevu Velkého
bratra tak, aby předpovídal to, co se skutečně stalo. Anebo zase devatenáctého prosince uveřejnily Timesy oficiální předpovědi výroby různých druhů spotřebního
zboží ve čtvrtém kvartálu roku 1983, což byl současně šestý kvartál Deváté tříletky. Dnešní vydání přineslo hlášení o skutečném objemu výroby, z čehož vyplývalo, že
předpovědi byly v každém objemu hrubě nesprávné. Winston měl za úkol opravit původní čísla tak, aby souhlasila s pozdějšími. Pokud šlo o třetí příkaz, vztahoval se
na velmi jednoduchou chybu, která se dala napravit za pár minut. Před nedávnem, v únoru, vydalo Ministerstvo hojnosti příslib („kategorický závazek“ byl oficiální
název), že se příděl čokolády v roce 1984 nesníží. Ve skutečnosti však Winston věděl, že bylo rozhodnuto příděl čokolády snížit koncem tohoto týdne z třiceti gramů na
dvacet. Takže bylo třeba nahradit původní příslib varováním, že bude pravděpodobně nutné někdy v dubnu příděl sníži.

Vzpomínáš si,” pokračoval, “jak sis zapsal do deníku Svoboda je svoboda říkat, že dvě a dvě jsou čtyři?”
“Ano,” řekl Winston.
O’Brien zvedl levou ruku hřbetem k Winstonovi, palec měl skrytý a čtyři prsty roztažené.
“Kolik prstům držím nahoře, Winstone?”
“Čtyři.”
“A když Strana řekne, že to nejsou čtyři, ale pět, kolik jich bude potom?”
“Čtyři.”
Slovo zaniklo v záchvatu bolesti. Ručička na číselníku vystřelila na padesát pět. Winstonovi vyrazil po celém těle pot. Do plic vnikal vzduch a vyrážel z něho v hlubokých
vzdeších, kterým nemohl zabránit, ani když zatnul zuby. O’Brien ho pozoroval, čtyři prsty stále ještě roztažené. Odtáhl páku. Bolest povolila jen nepatrně. “Kolik prstů,
Winstone?”
“Čtyři.”
Ručička vyskočila na šedesát.
“Kolik prstů, Winstone,”
“Čtyři! Čtyři! Co jiného můžu říct? Čtyři!”
Ručička určitě zase stoupla, ale nedíval se na ni. Výhled mu zakrývala tvrdá, přísná tvář a čtyři prsty. Ty prsty mu vyvstaly před očima jako sloupy, obrovské, nejasné
a jakoby vibrující, ale nepochybně byly čtyři.
“Kolik prstů, Winstone?”
“Čtyři! Přestaň s tím, přestaň! Jak můžeš pokračovat? Čtyři! Čtyři!”
“Kolik prstů, Winstone?”
“Pět! Pět! Pět!”

Víš, kde jsi, Winstone?“ zeptal se.

„Nevím. Tuším. Na Ministerstvu lásky.“
„Víš, jak dlouho už jsi tady?“
„Nevím. Dny, týdny, měsíce – myslím, že měsíce.“
„A proč si myslíš, že sem lidi vodíme?“
„Abyste je donutili k přiznání.“
„Ne, to není pravý důvod. Zkus to znovu.“
„Abyste je potrestali.“
„Ne!“ vykřikl O’Brien. Jeho hlas se neobyčejně změnil a obličej mu najednou zpřísněl i ožil. „Ne! Nejen proto, abychom z vás vytáhli přiznání a potrestali vás. Mám ti
říct, proč jsme tě sem vzali? Abychom tě vyléčili! Abychom tě uzdravili! Chápeš, Winstone, že nikdo, koho sem dovedeme, nevyjde z našich rukou nevyléčený? Nás
nezajímají ty pitomé zločiny, které jste spáchali. Strana se nezajímá o konkrétní činy, my se staráme o myšlenky. My své nepřátele neničíme, my je měníme. Chápeš, co
tím myslím?“
Skláněl se nad Winstonem. Jeho obličej vypadal obrovský, protože byl tak blízko, a obludně škaredý, protože se na něj díval zespodu. Navíc z něj vyzařovalo jisté
vytržení, skoro šílenství. Winston opět ztratil odvahu. Byl by se skrčil ještě hlouběji na lůžku, kdyby to šlo. Měl pocit, že O’Brien určitě otočí číselníkem, jen tak z
rozmaru. V této chvíli se však O’Brien obrátil. Udělal pár kroků po místnosti. Potom pokračoval, už ne s takovou prudkostí.
„Především si musíš uvědomit, že na tomto místě neexistuje mučednictví. Četl jsi o pronásledování z náboženských důvodů v minulosti. Ve středověku existovala
inkvizice. Bez úspěchu. Chtěla vykořenit kacířství a skončila tím, že je učinila trvalým. Za každého kacíře, kterého upálili na hranici, povstaly tisíce dalších. Proč?
Protože inkvizice zabíjela své nepřátele veřejně a dřív, než se káli; zabíjela je vlastně proto, že se nekáli. Lidé umírali, protože se nechtěli vzdát své pravé víry. Přirozeně
všechna sláva pak připadla oběti a hanba padla na inkvizitora, který ji dal upálit. Později, ve dvacátém století, přišli totalitáři, jak se jim říkalo. Němečtí nacisté a ruští
komunisté. Rusové pronásledovali kacířství krutěji než inkvizice. A mysleli si, že se poučili z chyb minulosti. Věděli však, že mučedníky vytvářet nesmějí. Dřív než se
svými obětmi uspořádali veřejný proces, zničili jejich důstojnost. Udolali je týráním a samotou, až z nich byly opovrženíhodné krčící se trosky, které se přiznávaly ke
všemu, co jim vložili do úst. Lidé kydali na sebe hnůj, obviňovali se vzájemně a skrývali se jeden za druhého, kňučeli o slitování. A přece se za pár let všechno znovu
opakovalo.
Z mrtvých se stali mučedníci a jejich ponížení bylo zapomenuto. Ještě jednou: Proč? Především proto, že z nich přiznání vytáhli násilím a že byla nepravdivá. My takové
chyby neděláme. Všechna doznání učiněná zde jsou pravdivá. Děláme je pravdivými. A především nedovolíme mrtvým, aby povstali proti nám. Přestaň si myslet, že ti
potomstvo dá za pravdu, Winstone. Další generace o tobě nikdy ani neuslyší. Budeš beze zbytku odstraněn z dějinného procesu. Nic z tebe nezůstane, ani jméno
v matrice, ani vzpomínka v žijícím mozku. Budeš anulován v minulosti, stejně jako v budoucnosti. Bude to, jako bys nikdy neexistoval.“
Tak proč se tolik namáháte mučením? Pomyslel si Winston s okamžitou trpkostí. O’Brien se v chůzi zastavil, jako by byl Winston vyslovil svou myšlenku nahlas. Jeho
velká ošklivá tvář se přiblížila, oči se trochu zúžily.
„Myslíš na to,“ řekl, „že když tě chceme úplně zničit, aby na ničem, co řekneš nebo uděláš, už ani v nejmenším nezáleželo, proč se tedy tak namáháme s tvým
výslechem? Na to jsi myslel, ne?“
„Ano,“ řekl Winston.
O’Brien se nepatrně usmál. „Jsi kaz ve vzorku, Winstone. Jsi skvrna, která se musí vymazat. Neřekl jsem ti právě, že jsme jiní než pronásledovatelé v minulosti?
Nespokojíme se s negativní poslušností, ani s nejpodlejší podřízeností. Až se nám konečně podrobíš, uděláš to z vlastní svobodné vůle. Neničíme kacíře proto, že nám
odporuje; nikdy ho nezničíme, dokud nám odporuje. Obrátíme ho, zmocníme se jeho niterného myšlení, přetvoříme ho. Vyženeme z něho všechno zlo a všechny iluze;
převedeme ho na naši stranu ne vnějškově, ale doopravdy, srdcem i duší. Než ho zabijeme, uděláme z něj jednoho z nás. Nestrpíme, aby kdekoli na světě existovala
chybná myšlenka, byť sebetajnější a sebebezmocnější. Ani v okamžiku smrti nemůžeme připustit odchylku. Za starých časů kráčel kacíř na hranici stále ještě jako kacíř,
vykřikoval svoje kacířství a jásal nad ním. Dokonce i oběti ruských čistek mohly nést svou vzpouru uzavřenou v lebce, ještě když kráčely uličkou, na jejímž konci je
čekala kulka. My však uděláme mozek dokonalým, ještě než ho vystřelíme. Přikázání starého despotismu znělo: Nebudeš. Přikázání totalitarismu zní: Budeš. Naše
přikázání je: Jsi! Ti, které sem přivedeme, proti nám nikdy nevystoupí. Každý je očištěn. Dokonce i ty tři ubohé zrádce, v jejichž nevinnost jsi kdysi věřil, Jonese,
Aaronsona
a Rutherforda, jsme nakonec zlomili. Sám jsem se účastnil jejich výslechů. Viděl jsem, jak je postupně zlomilo vyčerpání, jak fňukali, naříkali, plakali a nakonec, už ne
bolestí nebo strachem, jenom se káli. V době, kdy jsme s nimi skoncovali, byli už jen lidské skořápky. Nezůstalo v nich nic, jen lítost nad tím, co spáchali, a láska
k Velkému bratru. Bylo až dojemné vidět, jak ho milují. Žebronili, aby je zastřelili rychle, aby zemřeli, dokud je jejich mysl ještě čistá.“
Jeho hlas zněl skoro snivě, v tváři stále ještě to vytržení, šílené nadšení. Ten se nepřetvařuje, pomyslel si Winston; není pokrytec, věří každému svému slovu. Winstona
tížilo vědomí vlastní intelektuální méněcennosti. Sledoval těžkou, leč pružnou postavu, přecházející sem a tam, chvílemi ji viděl, chvílemi ne. O’Brien byl v každém
ohledu větší než on sám. Všechny myšlenky, které mu napadly nebo napadnout mohly, O’Brien už dávno znal, prozkoumal a zamítl. Jeho vědomí bylo součástí vědomí
O’Brienova. Bylo však v tom případě možné, že je O’Brien šílený? Šílený musí být on, Winston. O’Brien se zastavil a shlédl k němu. Jeho hlas už zase zpřísněl.
„Nemysli si, že se zachráníš, Winstone. Nezachráníš se, ani když se nám bůhvíjak dokonale podrobíš. Nikdo, kdo jednou sešel na scestí, nebude ušetřen. I kdyby se nám
zlíbilo nechat tě dožít do stáří, stejně bys nám nikdy neunikl. Co se ti teď děje, je definitivní. Pochop to včas. Přivedeme tě k hranici, odkud není návratu. Budou se
s tebou dít věci, ze kterých se nevzpamatuješ, i kdybys žil tisíc let. Nikdy už nebudeš schopen lásky, přátelství, odvahy nebo poctivosti. Budeš dutý. Vymačkáme tě, až
budeš docela prázdný, a pak tě naplníme sebou.“

1. Vysvětli pojmy utopie / antiutopie:

2. Téma a motiv:

3. Vysvětli název románu a najdi inspirační motiv:

4. Jakého člověka představuje hl. postava, pokud se ho charakterizovat na základě ukázek:

5. Před jakým nebezpečím autor varuje? 6. V čem spočívá v závěru románu „převýchova“ Winstona Smithe?

7. Jaká je náplň Ministerstva Lásky a Pravdy? 8. Vysvětli pojem vaporizace: