Arnauld, jen krátce

Josef Moural

Jednoho večera v lednu 1984 jsme vyšli z Rezkova bytu Na Václavce – Filip, Štěpán a několik
dalších – a hlava se nám točila z intenzivní, dlouhé filosofické rozpravy v angličtině a na úrovni, na
niž jsme dosud nebyli zvyklí. Řeč byla o Descartovi a dr. Ralph Walker z oxfordské Magdalen
College nám v ní mimo jiné ukázal, že v Čechách obvyklá představa (znal jsem ji od Milana
Sobotky), že skepse je překonána už dosažením cogito ve druhé meditaci, je neudržitelná. K jistotě
cogito totiž meditujícího v druhé meditaci vedlo jen přitakání tomu, jak se mu věci zrovna jevily, a
jeho spolehlivost meditující v následném textu zpětně zpochybňuje,1 přičemž zásada, že když se
něco ukazuje jasně a zřetelně, je to hodno přitakání, dochází dostatečného zdůvodnění až v meditaci
čtvrté a páté2 (dostatečného pro meditujícího, rozumí se).
Descarta jsem pak nechal dlouho ležet: nebyl mi (a dosud není) vůbec sympatický a táhlo
mě to jinam, především ke starověku a dvacátému století. Měl jsem ale to štěstí, že jako známý
univerzalista jsem tehdy na ÚFaRu přebíral spoustu výuky, když zrovna někdo někam odjel, a tak
došlo roku 2000/2001 i na „racionalistický“ novověk. Jak se – k mému nemalému překvapení –
ukázalo o rok později v postgraduálním descartovském semináři prof. Janet Broughtonové na UC
Berkeley, jehož jsem se účastnil, přípravy, které jsem v Praze dělal pro druhý ročník bakaláře, ve
skutečnosti posouvaly vpřed stav světového descartovského bádání.
O části mých nálezů byla veřejnost zpravena již ve dvou článcích, které jsem tehdy k věci
publikoval,3 a nynější oslavný sborník je mi příležitostí toto téma velmi zlehka znovu pootevřít. Rád
bych totiž přispěl miniaturním portrétem velkého katolického intelektuála Descartovy doby,
kterému ve starších dějinách filosofie (řekněme u Bréhiera a Röda) nebyla věnována taková
pozornost, jakou zasluhuje. Půjde mi o Antoina Arnaulda, hlavu francouzského jansenismu: byl to
lepší filosof než Descartes, a muž v řadě ohledů sympatický a zasloužilý.

1. Antoine Arnauld (1612–1694)

Antoine Arnauld byl nejmladší syn významného pařížského právníka s politickými konexemi a
agendou. Studoval práva, ale pod vlivem Jeana Duvergiera, opata ze Saint-Cyran a zpovědníka
Arnauldovy matky a sester,4 přešel r. 1633 na theologii – mnozí nicméně měli dojem, že rodinná
právnická tradice a mentalita byla silně znát i v Arnauldových pozdějších filosofických a
theologických polemikách. Kolem 1640 se přidává ke skupině mladých mužů (tzv. solitaires), kteří
se usazují v blízkosti původního kláštera Port-Royal-des-Champs nedaleko Paříže (řádová komunita
mezitím r. 1626 přesídlila na nové místo v Paříži), žijí tu zbožným životem a pečují o tzv. malé
školy Port-Royal (mezi jejich absolventy byl mj. Jean Racine). K těm patří budoucí Arnauldovi
spoluautoři Pierre Nicole a Claude Lancelot, ale také Arnauldův synovec Isaac Lemaître de Sacy,

1 Tak zejména R. Descartes, Oeuvres (eds. Ch. Adam, P. Tannery), Paris, 1897–1913, sv. 7, s. 36, 69–70 a 77 (toto
vydání budu nadále označovat zkratkou AT – v novějším českém překladu je stránkování tohoto standardního
vydání tištěno po straně textu).
2 Descartes, Meditace, AT 7, s. 62 a 70.
3 J. Moural, Zdržení se soudu a připsání nepravdivosti v Descartových Meditacích, in: M. Znoj (ed.), Hegelovskou
stopou: K poctě Milana Sobotky, Praha 2003, s. 167–176, a Hyperbolická skepse a cesta ke 'cogito' v Descartových
Meditacích, Filosofický časopis 51 (2003), s. 739–755.
4 Jean-Ambroise Duvergier de Hauranne (1581-1643) působil od 1633 jako zpovědník v klášteře Port-Royal, do
něhož vstoupilo několik Arnauldových sester (nejstarší z nich, Jacqueline, řádovým jménem Angélique, tam byla
abatyší a její reformy z roku 1608 učinily klášter příkladnou a vyhledávanou institucí – o theologické vedení sester
tehdy dbal mj. sv. František ze Sales) a po ovdovění i Arnauldova matka (Arnauldovi bylo tehdy teprve devět let a
není divu, že ke klášteru silně přilnul). Duvergier se už za studia theologie v Lovani blízce spřátelil s Corneliem
Jansenem, studovali spolu církevní otce a především Augustina. Do jeho okruhu patřil i Pierre de Bérulle, vůdčí
postava francouzských oratoriánů a kardinál, setkání s nímž významně ovlivnilo Descartovu životní dráhu. Jelikož
se k Duvergierovi hlásilo čím dál více členů parlamentu, kardinál Richelieu ho 1638 dal uvěznit ve Vincennes, a
krátce poté, co byl po Richelieuově smrti propuštěn, Duvergier s podlomeným zdravím umírá.
hlava týmu překladatelů Písma do francouzštiny (význam Sacyho bible bývá srovnáván s
Lutherovou biblí pro němčinu a biblí krále Jakuba pro angličtinu); roku 1655 se k nim přidá i Blaise
Pascal. Skupina je rozprášena po 1660 silnou vlnou pronásledování, někteří členové jsou uvězněni,
jiní se musí skrývat.
V letech 1638–41 Arnauld obhájí čtyři theologické teze a je – dosti neobvykle – hned po
doktorátu přijat za člena Sorbonny. Roku 1641 je také vysvěcen na kněze, píše odpověď Descartovi
a první ze svých významných theologických spisů, a téhož roku vychází v Paříži Jansenova kniha
Augustinus (rok předtím už vyšla, posmrtně, v Holandsku), mnozí theologové na ni začnou útočit a
Arnauld ji začne hájit (ne že by s Jansenem ve všem souhlasil, ale odmítá jeho označování za
heretika). Roku 1653 je odsouzeno pět tezí, i podle Arnaulda v nejbližším výkladu nesprávných, ale
neobsažených v Jansenově díle. Po slavném procesu 1655–56 je Arnauld vyhozen ze Sorbonny, na
což vše reagují Pascalovy výsměšné Listy venkovanovi (1656–57). Arnauldovi to nicméně poskytne
více času k péči o port-royalské malé školy: návrat k nim i to, že je (ty školy5) roku 1659 kardinál
Mazarin dá zavřít, spolu vedou ke vzniku Port-Royalské gramatiky (s Lancelotem, 1660) a Port-
Royalské logiky (s Nicolem, 1662).
Roku 1669 na necelých deset let pronásledování ustává a Arnauld se vrací do Paříže, ale
1679 se pronásledování znovu rozběhne a nyní již starší Arnauld se raději vystěhuje do Nizozemí
(kde pak v Bruselu 1694 umírá). Našeho zájmu o Arnaulda filosofa se týkají ještě jeho polemiky s
Malebranchem 1683–86 a s Leibnizem 1686–87. Arnauld celoživotně pilně pracuje v theologii, a již
osvícencům to bude připadat nepochopitelné. Podle Voltaira nebyl k filosofii nikdo lépe nadán než
Arnauld, ale jeho mysl zatemnilo, že na šedesát let zabředl do nicotných (theologických) polemik. 6
Arnauld theolog tu nebude naším tématem, ale pokusím se ukázat, že co se týče filosofie, Voltaire
ani moc nepřehání. Podíváme se postupně na Arnauldovu diskusi s Descartem, na Port-Royalskou
logiku a na diskusi s Leibnizem.

2. Diskuse s Descartem
Všechny čtyři hlavní myšlenky Descartových Meditací se pod Arnauldovou kritikou hroutí:
překonání skepse, dualismus mysli a rozlohy, důkaz, že jsme Boží stvoření, i návod k poznávání
látkového světa. Za prvé, jestliže meditující ve druhé a třetí meditaci prostě poznával, jak mu k
tomu jeho intelektuální schopnosti stačí, a teprve ve čtvrté a páté meditaci se mu skrze Boží
veracitas dostává ujištění, že postupoval oprávněně a bez omylu,7 takovýto postup by sice za
normálních okolností byl dobře přijatelný (neboť žádný lepší není dostupný), jenže meditujícímu
šlo přece o dosažení naprosté jistoty překonávající každou myslitelnou pochybnost – a té tímto
postupem v kruhu pochopitelně dosaženo být nemůže8 (což celou onu v Meditacích provozovanou
pompézní šarádu staví do značně nepříznivého světla).
Za druhé, z toho, že jasně a zřetelně poznávám jako ke mně nutně náležící jen myšlení, 9
nijak neplyne, že ke mně nemohou nutně náležet i další rysy, aniž bych to (takto jasně a zřetelně)
poznával. Přesněji: nepoznávat, že by ke mně nutně náleželo cokoli více než myšlení, není totéž
jako poznávat, že nic dalšího ke mně vskutku také nutně nenáleží.10 Mimo to Arnauld upozorňuje,
že i kdyby někoho v Meditacích podaná úvaha přesvědčila, je jí dosažena pouze odlišnost mysli od
těla a nikoli nesmrtelnost duše, jak to sliboval nadpis prvního vydání11 (Descartes vskutku ve
druhém vydání nadpis odpovídajícím způsobem opravil).

5 I když některé ze solitaires vlastně zanedlouho taky.

6 Voltaire, Siècle de Louis XIV, Paris 1906, s. 728.
7 Descartes, Meditace, AT 7, s. 36 a 69–70.
8 Arnauld, Čtvrté námitky, AT 7, s. 214. Tato námitka je – méně přesně – obsažena již ve druhé sadě námitek, kterou
připisujeme Mersennovi a jeho spolupracovníkům (AT 7, 124–125). V téže sadě jsou obsaženy i námitky ohledně
nedokázání v nadpisu díla inzerované nesmrtelnosti duše (AT 7, 128) a ohledně neplatnosti zdůvodnění, že k
myšlení nenáleží nic dalšího (AT 7, 122–123).
9 Descartes, Meditace, AT 7, 28–29 a 78.
10 Arnauld, Čtvrté námitky, AT 7, 198–204.
11 Arnauld, Čtvrté námitky, AT 7, 204.
 Za třetí, i když Bůh existuje, jak dokázat, že mě stvořil zrovna on (což pak podle
meditujícího hraje klíčovou roli při dosažení jistoty)? Arnauldovy úvahy ve vztahu k třetí meditaci
jsou příliš komplexní, než aby se daly shrnout tak stručně, jako v předchozích dvou případech.
Připomeňme alespoň, že jednak není vůbec přesvědčen Descartovou argumentací, že „kdybych si
sám dal bytí, dal bych si též všechny dokonalosti“ (odkud je zřejmé, že bych mohl?),12 jednak
přesvědčivě argumentuje proti Descartovým úvahám, podle nichž Bůh je původcem vlastního bytí
„kladně a jakožto příčina“.13 Můžeme dodat, že Arnaulda rovněž udivuje, že podle jisté úvahy z třetí
meditace14 by k mysli nenáleželo nic než to, čeho si mysl aktuálně je vědoma.15
Za čtvrté, slavný Descartův závěr, že přírodu je třeba poznávat matematicky, protože pouze
jasné a zřetelné poznání (tedy matematické a nikoli smyslově kvalitativní) má potřebnou dignitu, 16
je diskreditován už selháním Descartova postupu za spolehlivou metodou probíraným o tři odstavce
výše. Arnauld také, jakožto dobrý znalec sv. Augustina, nejen připomíná Descartovi, že jistota
vlastním já jakožto pevná hráz proti všeobsáhlému pochybování je už Augustinovým vynálezem,17
ale upozorňuje ho také, že kdyby se Descartova nejvyšší zásada nepřijímat jako pravdivé nic, co
nebylo nade vší pochybnost poznáno, měla vztahovat na něco více než jen vědecké poznání, pak by
podle Augustina „v lidské společnosti nezůstalo vůbec nic neporušeno“.18 Této chyby se, pokud
vidím, Descartes nicméně – alespoň ve svých hlavních spisech – nedopouští.
Arnauld přesto zůstává, přinejmenším slovy, v tomto textu i později obdivovatelem a
stoupencem Descarta (skrze Duvergiera a Bérulla nejspíš byl o jeho velikosti přesvědčen, ještě než
vyšla Rozprava, a ta jeho obdiv ještě zvětšila). A je to jeho otázka na vztah Descartovy nauky o
látkovém světě (totiž že jedinou jeho esenciální vlastností je rozloha) k transsubstanciaci, 19 co
Descartovi dává příležitost vynést svůj nejvyšší, do té doby v ruce držený trumf. Z Descartovy
korespondence víme, že si téma mešní svátosti dávno připravoval, tzn. Arnauldova otázka ho nijak
nezaskočila. Již v listopadu 1630 píše Mersennovi, že se zabývá tématem zrakově vnímatelných
charakteristik hostie po proměně,20 a v únoru 1638 Vautierovi, že „víra neměla nikdy tak silnou
oporu v lidském myšlení, jakou může mít, budou-li přijaty mé zásady. Jmenovitě transsubstanciace,
již kalvinisté považují za běžnou filosofií nevysvětlitelnou, je v mojí vysvětlena velice snadno.“ 21
Zatímco se svým řešením problému transsubstanciace jde Descartes v odpovědi na
Arnauldovy námitky na veřejnost,22 své řešení problému skutečné přítomnosti Kristova těla a krve v
eucharistii držel dál pod pokličkou po zbytek svého života, jakkoli i na ně byl nesmírně pyšný. V
dopisu Meslandovi z května 1644 o něm praví: „Odvažuji se tvrdit, že až lidé budou trochu
pokročilejší v mé filosofii, bude možné jim ukázat, jak toto tajemství vysvětlit, což nepřátelům
našeho náboženství zavře ústa a už proti němu nebudou mít co říci.“23 Descartes má pravděpodobně
na mysli kombinaci redukce látkového světa na pouhou rozprostraněnost (když vosk může vypadat,
chutnat, vonět, znít a jevit se hmatu úplně jinak než předtím a být to přitom stále tentýž vosk, může

12 Arnauld, Čtvrté námitky, AT 7, 208.

13 Arnauld, Čtvrté námitky, AT 7, 208–214.
14 Descartes, Meditace, AT 7, 49.
15 Arnauld, Čtvrté námitky, AT 7, 214.
16 Descartes, Meditace, AT 7, 80.
17 Arnauld, Čtvrté námitky, AT 7, 198.
18 Arnauld, Čtvrté námitky, AT 7, 216–217.
19 Arnauld, Čtvrté námitky, AT 7, 217–218.
20 Descartes Mersennovi, AT 1, 179.
21 Descartes Vautierovi, AT 1, 564 (viz též dopis Mersennovi z ledna 1641, AT 3, 295–296).
22 Descartes, Odpověď na Čtvrté námitky, AT 7, s. 248–255. V českém kontextu není bez zajímavosti, že v únoru
1642 Jean Durelle upozorňuje Mersennovým prostřednictvím Descarta na relevanci článku 2 odsouzení Wycliffa na
kostnickém koncilu r. 1418 (J.-R. Armogathe, Cartesianism and Eucharistic Physics, in: S. Nadler, T. M. Schmaltz,
D. Antoine-Mahut (eds.), The Oxford Handbook of Descartes and Cartesianism, Oxford 2019, s. 552).
23 Descartes Meslandovi, AT 4, 120 (viz též dopis Mersennovi z března 1641, AT 3, 349–350).
zase něco jiného vypadat, chutnat atd. stejně jako předtím a být to přitom něco úplně jiného) 24 s
naukou o stále znovu se dějícím stvoření světa.
Pro skupinu katolických karteziánů na čele s Arnauldem to byl právě Descartův úspěch v
odvážném novém výkladu dvou bodů katolické nauky, které se v čím dál víc vědou prozkoumaném
světě ocitaly v ohrožení, totiž nesmrtelné duše a eucharistické proměny, co je ke karteziánské
filosofii přitahovalo. Za úspěšný byl ale Descartův výklad považován zřejmě jen mezi jeho
stoupenci: s ohledem na transsubstanciaci byly Descartovy spisy r. 1662 v Lovani odsouzeny a
následujícího roku zařazeny do Seznamu zakázaných knih. Roku 1671 následoval i světský zákaz
výuky Descartovy filosofie královským ediktem Ludvíka XIV.25
Arnauld se k diskusi s Descartem ještě jednou vrátil, a to r. 1648 po přečtení Descartových
Principů filosofie. Šlo o krátkou výměnu dopisů, po dvou z každé strany – formálně jsou
Arnauldova psaní anonymní, ale o jeho autorství není pochyb. Arnauld tu bystrou, modálně
stylizovanou otázkou ohledně boží všemohoucnosti vybídne Descarta k následující užitečné
(protože jasné) odpovědi: „Ale nemyslím, že bychom o čemkoli měli říkat, že to Bůh nemůže
způsobit… Netroufl bych si říci, že Bůh nemůže učinit horu bez úbočí nebo způsobit, že 1+2 nejsou
3. Říkám jen, že mi dal takovou mysl, že nemohu myslet horu bez úbočí nebo součet 1+2 jiný než
3; to by v mém chápání byla kontradikce.“26

3. Port-Royalská logika a diskuse s Leibnizem

Port-Royalská logika je běžně považována za nejvýznamnější, nejpoužívanější logický spis
mezi Aristotelem a Fregem27 a její význam v obecných intelektuálních dějinách vysoce vyzvedli
Noam Chomsky28 a Michel Foucault.29 Kniha vyšla poprvé 166230 a pak v autorských úpravách a
rozšířeních ještě čtyřikrát (naposled 1683). Arnauldovým spoluautorem byl Pierre Nicole (1625–
1695), který se již jako devětadvacetiletý stal Arnauldovým sekretářem a i po Logice zůstal
významným jansenistickým spisovatelem (zčásti opět ve spoluautorství s Arnauldem). O případném
autorském podílu Blaise Pascala (1623–1662) se diskutuje a v některých bodech je považován za
skoro jistý.
Nebudeme vyjmenovávat mnohé logické a metodologické výdobytky, které Port-Royalská
logika přinesla nebo zpopularizovala. Podíváme se místo toho jen na dva rysy Arnauldovy nauky o
idejích, které pozoruhodně předjímají Husserlovy výklady o intencionalitě. Za prvé, podle Arnaulda
je základním úkolem teorie poznání studium původu a konstitutivní stavby idejí – jak již bylo
nejednou řečeno, je to tento úkol, nikoli pošetilé Descartovo pachtění se za jistotou, co určuje
agendu novověké filosofii od Lockea po Husserla.31 Za druhé, arnauldovské ideje charakterizuje
struktura, kterou Husserl označuje ego-cogito-cogitatum: idejí jsme si vědomi, jsou zprvu a
většinou zaměřeny na předměty, ale v reflexi se můžeme zaměřit i na ně samé a v každé ideji je
spolupřítomno i vědomé já.
Čtyřicet šest let po výše shrnuté polemice s Descartem přichází třetí Arnauldova filosofická
hvězdná hodina: korespondence s Leibnizem. Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) získal
24 „Nemožnost smyslově identifikovat … druhé mysli umožňuje Descartovi hájit názor, že cokoli rozlehlého může být
lidské tělo, pokud to je <tajemným, lidskému poznání nedostupným způsobem – j.m.> sjednoceno s lidskou duší,
takže eucharistie může být skutečné lidské tělo Krista.“ (J. Reed, „This Is My Body“: Some Cartesian Philosophies
of the Eucharist, disertace Harvard, 2023, s. 39)
25 K dějinám zákazů Descarta viz R. Ariew, Damned If You Do: Cartesians and Censorship, 1663–1706, Perspectives
on Science 2 (1994), s. 255–274.
26 Descartes Arnauldovi, AT 5, 224.
27 Jeden z mnoha jejích anglických překladů byl např. během 19. století užíván jako učebnice logiky v Oxfordu i v
Cambridge
28 N. Chomsky, Cartesian Linguistics: A Chapter in the History of Rationalist Thought, New York 1966. Chomsky si
pochopitelně všímá především Port-Royalské gramatiky (1660), ale oprávněně vidí Port-Royalskou logiku jako
součást téhož projektu, v němž jako obzvláště přínosné vidí rozlišení mezi povrchní a hlubokou gramaticko-
sémantickou strukturou.
29 M. Foucault, Les mots et les choses: une archéologie des sciences humaines, Paris 1966, kap. 3–4.
30 A. Arnauld, P. Nicole, Logique, ou l’art de penser, Paris 1662.
31 J. Moural, Kognitivní psychologie a Lockův podíl na utváření novověké filosofie, Filosofický časopis 53 (2005), s.
23–32.
mimořádně vysoké mínění o Arnauldovi už během svého pařížského pobytu v letech 1672–76. Psal
mu poprvé již o rok předtím (Arnauld tehdy, pokud víme, neodpověděl),32 a ze svých pařížských
známých si ho vážil zřejmě nejvíce. Proto, když dospěl roku 1686 k první a snad nejdokonalejší
formulaci svého filosofického systému v rukopisné Rozpravě o metafyzice,33 neváhal použít jako
prostředníka lankraběte Ernsta z Hesenska-Rheinfels-Rotenburgu, který měl o Arnauldově
nizozemském živobytí informace, a požádat Arnaulda touto cestou o posouzení svého rukopisu.
Arnauld už byl dosti starý a měl mnoho theologické práce, takže z jeho strany
korespondence obsahuje pouhé čtyři přímé odpovědi Leibnizovi (na Leibnizovy opakované prosby
o pokračování korespondence už nereaguje), i ty však měly pro Leibnize takový význam, že
následující vylíčení svého systému, Nový systém přírody (1695), začíná slovy: „Tento systém jsem
koncipoval již před lety, a diskutoval jsem o něm s několika učenci, zejména s jedním z největších
theologů a filosofů naší doby.“34 Arnauldovy otázky a námitky se týkaly zejména vztahu
předurčenosti a svobody, substanciálních forem a „vyjadřování“ vesmíru v monádách, a přiměly
Leibnize k jemnějšímu a leckde srozumitelnějšímu výkladu jeho komplikované nauky.35

32 G. W. Leibniz, Sämtliche Schriften und Briefe, řada 2, sv. 1, 2. vyd. Berlin 2006, s. 274–287.
33 C. J. Gerhardt (ed.), Die philosophischen Schriften von G. W. Leibniz, Berlin 1875–1890, sv. 4, s. 427–463.
34 C. J. Gerhardt (ed.), Die philosophischen Schriften von G. W. Leibniz, Berlin 1875–1890, sv. 4, s. 477. V oddílu 211
své Theodicey (1710) Leibniz dokonce výslovně uvádí, že Arnauld „nereagoval nesouhlasně“ na latinský dialog
Confessio Philosophi, který mu r. 1673 v Paříži předložil a který již obsahoval tutéž nauku.
35 Původně jsem plánoval, že spolu s Arnauldem krátce představím i Pierre-Daniela Hueta (1630–1721), dalšího z
velkých katolických polemiků s Descartem, ale už na to nezbyl čas: snad někdy příště.