Uprostř ed

Korun y
česk é

Kolektivní
monogr afie
NAKI II

Ivo Hlobil a Milan Dospěl

editoři

Oberon
Prostějov 2020
Uprostřed Koruny české
Kolektivní monogr afie NAKI II

Recenzovali doc. Mgr. Ondřej Jakubec, PhD., a Mgr. Pavel Waisser, PhD.

Editoři: Ivo Hlobil, Milan Dospěl

Redaktor: Marek Perůtka
Texty © 2020: Radek Bláha, Petr Čehovský, Pavol Černý, Ondřej Felcman, Ivo Hlobil, František
John, Romuald Kaczmarek, Tomáš Knoflíček, Miroslav Kovář, Klára Mezihoráková, Aleš Mudra, Jan
Musil, Jana Pařízková Čevonová, Dalibor Prix, Eliška Racková, Šárka Radostová, Jan Royt, Petra
Sehnoutková, Jiří Slavík, Milada Studničková, Jan Štětina, Hana Vítová, Zuzana Všetečková
Překlad: Jana Magdoňová
Bibliografie a rejstřík: Gabriela Elbelová
Fotografie © 2020: Miroslav Beneš – Muzeum východních Čech v Hradci Králové (3, 39, 82–89),
Vlado Bohdan – Ústav dějin umění AV ČR Praha (frontispis a titulní list, 26–32), Jan Březina (76),
Petr Čehovský (112–117), František John (118–120, 122–124), Romuald Kaczmarek (5–8), Tomáš
Knoflíček (66–69, 74–75, 77–79), Miroslav Kovář (40–43), Veronika Lukešová (65), Alois Martan
(10), Klára Mezihoráková (35, 37–38), Aleš Mudra (107–111), Jan Musil – Regionální muzeum
v Chrudimi (90–96), Jana Pařízková Čevonová (motiv předělů, 45–48), Dalibor Prix (49–63), Šárka
Radostová – Národní památkový ústav, Generální ředitelství (135), Cyril Royt (70), Jan Royt (73),
Josef Slavíček – Národní památkový ústav, Generální ředitelství (130–132), Jiří Slavík – Národní
památkový ústav, ú. o. p. v Josefově (97–102), Hana Vítová (125–129), Petr Zinke – Ústav dějin
umění AV ČR Praha (potah vazby, 10 – 13, 16, 33)
Kresby, mapy a plány © 2020: Ondřej Felcman (2–4), Karin Frey (90), Jana Pařízková Čevonová
(44), Jan Musil – Regionální muzeum v Chrudimi (90), Marek Pacák – Národní památkový ústav,
ú. o. p. v Josefově (103), Dalibor Prix (64), Eliška Racková – Národní památkový ústav, ú. o. p.
v Josefově (79–81), Ladislav Svoboda (102), Jitka Svobodová – Národní památkový ústav, ú. o. p.
v Pardubicích (34, 36, 44, 64), Jan Štětina (102–106), Petr Tomas (2–4), Armin Volkmann (90),
Pavel Zahradník (102)
Podklady k reprodukcím dále poskytli © 2020: British Library Digitised Manuscripts
– www.bl.uk/manuscripts (19), Fakulta restaurování Univerzity Pardubice se sídlem v Litomyšli (15),
Národní památkový ústav, Generální ředitelství (134), National Gallery of Art Washington
– www.nga.gov (121), Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (133), World Digital Library
– www.wdl.org (18, 20, 23–24)
Grafická úprava, sazba a předtisková příprava: Marek Perůtka
Tisk: Epava, a. s., Chválkovická 223/5, 779 00 Olomouc
Náklad: 500

Pro Univerzitu Palackého v Olomouci vydal Oberon – Marek Perůtka,

Havlíčkova 3059/43, 796 03 Prostějov
První vydání
Prostějov 2020

Potah vazby: Náhrobek arcibiskupa Arnošta z Pardubic (detail),

mezi 1365–1370, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Kladsku.
Frontispis a titulní list: Sanktuář (detail), kolem 1500, kostel
sv. Bartoloměje v Kočí.
Motiv předělů: Klenba presbytáře kaple sv. Josefa u kostela
Povýšení sv. Kříže v Litomyšli, mezi 1375 – 1378/1379.

ISBN 978-80-907831-0-2
Obsah

Ivo Hlobil Radek Bláha – Petra Sehnoutková

Úvodem 9 Výtvarná keramika z archeologických nálezů východních Čech 153

Jan Musil
Ondřej Felcman Středověká nákončí s geometrickou rytou výzdobou
Historické a soudobé vymezení území východních Čech 13 z východočeské oblasti 165
Romuald Kaczmarek Jiří Slavík
Rycerski ród von Pannwitz i jego prawdopodobne fundacje artystyczne Středověké dveře ve východních Čechách 173
w Ziemi kłodzkiej w okresie średniowiecza 25
Jan Štětina
Ivo Hlobil Hrad Svojanov na přelomu 15. a 16. století 183
O jednom záhadném motivu přemyslovských náhrobků v katedrále
Aleš Mudra
sv. Víta a na tumbě Arnošta z Pardubic v Kladsku 35
Kompozitní, ambivalentní a liminální bytosti v architektonické
Pavol Černý skulptuře východních Čech 195
Některé opomíjené aspekty iluminátorské výzdoby kodexu Gigas 43
Petr Čehovský
Milada Studničková Raně renesanční architektonická skulptura východních Čech
Stamský rukopis litomyšlského biskupa Jana Železného 53 a Dolního Slezska 203
Klára Mezihoráková František John
Ženské středověké kláštery ve východních Čechách 61 Figurální reliéfy na východočeských zvonech a křtitelnicích 211
Miroslav Kovář Hana Vítová
K dataci a slohovému zařazení zaniklého závěru presbytáře Proměna díla v čase na příkladu plastiky Panny Marie Bolestné
dominikánského kostela či kaple v Hradci Králové 73 z Heřmanova Městce 221
Jana Pařízková-Čevonová Šárka Radostová
Kaple Jana ze Středy v klášteře augustiniánů v Litomyšli 85 Věčná památka dávno zapomenutých 227
Dalibor Prix
Jižní portál presbytáře chrámu sv. Ducha v Hradci Králové 93 Literatura 239

Tomáš Knoflíček
Bezčasí navzdory? K chronologii středověké nástěnné Jmenný rejstřík 264
malby ve východních Čechách 113

Jan Royt Summary 277

Nástěnná malba s námětem Klanění Tří králů v prostoru bývalého
tresoria v klášterním kostele sv. Vojtěcha v Broumově 123

Zuzana Všetečková
Objednal malby v kostele sv. Víta v Zahrádce u Ledče probošt
Jindřich III. z Lipé? 129

Eliška Racková
Východočeská města s kvadratickými půdorysy a archivní prameny 139
Úvodem

Projekt „Gotické a raně renesanční umění východních Čech 1250 – 1550, Vý­
zkum, interpretace, prezentace“ konsorcia čtyř institucí – Muzea východních
Čech v Hradci Králové, Národního památkového ústavu, Univerzity Palackého
v Olomouci a Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i. – získal pětiletý grant Minis-
terstva kultury na léta 2016–2020 (NAKI II, č. projektu DG16P02B003). Pří-
jemcem a koordinátorem projektu se stala Univerzita Palackého v Olomouci.
Kromě uspořádání výstavy a vydání výstavního katalogu je jedním z hlavních
výstupů projektu vydání vědecké monografie prezentující výsledky výzkumu
nad rámec výstavního katalogu. Odpovědnost za realizaci tohoto kolektivního
úkolu na sebe vzala Katedra dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palac-
kého v Olomouci.
K předběžnému zveřejnění a kritickému posouzení dosažených poznat-
ků vědecké části projektu došlo na workshopu uspořádaném v Ústavu dějin
umění AV ČR, v. v. i., dne 5. prosince 2018. Na ten­to počin navázala výstav-
ní konference „Uprostřed Koruny české – Gotické a raně renesanční umění
východních Čech 1250 – 1550“ v Muzeu východních Čech v Hradci Králové
ve dnech 5. a 6. března 2020. Jejím pořadatelem byla Katedra dějin umě-
ní Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, manažerkou projektu
byla Mgr. Pavla Tresterová, finanční podporu poskytla Galerie Kodl, s. r. o.,
Praha). Přednesené příspěvky byly po přihlédnutí k diskusi předány redakci
monografie k publiková­ní.

Praha, 4. duben 2020

Prof. PhDr. Ivo Hlobil, CSc.

odpovědný řešitel
příjemce a koordinátora projektu
Univerzita Palackého v Olomouci

1 Hlava Krista z Piety, kolem 1440, ­Muzeum

východních Čech v Hradci Králové.
10 11
Historické a soudobé geogr afické
v ymezení území v ýchodních Čech
Ondřej Felcman

Při pohledu na mapu území Čech, ohraničených kolem dokola horskými hře-
beny, které spolehlivě chránily v raném středověku českou kotlinu, a tvořily
tak především ochranu pro proces vytváření české státnosti, zjistíme, že díl
přináležející východu země představuje sektor o něco větší, než jsou ostatní
oblasti vázané na světové strany. Výrazně patrné je to při srovnání se se-
verními Čechami. Východočeská čtvrť vybíhá na severovýchodě výrazně od
středu země a ještě byla původně zvětšena o polské Kladsko. To sice patřilo
i tehdy hydrograficky k Odře a Baltskému moři, ale horopisně bylo součástí
českých hor. Kladská kotlina v malém napodobovala horopisné uspořádání
Čech, i když místo nepravidelného českého „kosočtverce“ tvořila svým tvarem
spíše nakoso postavený obdélník. Východní Čechy tak nesporně představova-
ly podstatnou složku českého územního areálu, který tvořil v polovině 10. sto-
letí společně se středními a severozápadními Čechami jádro vytvářejícího se
přemyslovského vévodství.1 O významu oblasti kolem Labe pro českou státní
moc svědčila i soustava věnných měst českých královen, utvářená na počátku
14. století s centrem v Hradci Králové.2
O další nápadnou charakteristiku byla východočeská oblast obohacena na
přelomu dvacátých a třicátých let 14. století. Tehdejší úspěšná lucemburská
expanze do Lužice a Slezska rozšířila státní území výrazně na severovýchod
a v šedesátých letech ještě i na sever do Dolní Lužice. Kromě toho přibylo
i volně připojené Braniborsko.3 Východní Čechy se ocitly uprostřed České
koruny a staly se přirozenou spojnicí nejen k Moravě, ale také ke Slezsku.
Dálková obchodní cesta směřující z Norimberka přes Prahu do Vratislavi vedla
především po českém území a tvořila včetně východočeské části její prostřed-
ní úsek.4 Význam cesty vzrostl nejen kvůli obchodu; napomáhala také šíření
kultury a umění, což dokládal od poloviny 14. století kulturní rozmach Klad-
ska, umělecké aktivity ve východočeských klášterech, ve věnných městech
a v nově založeném litomyšlském biskupství. Složitý politicko-společenský
vývoj v 15. století sice některé z vazeb na delší dobu narušil nebo i utlumil,

1 Musil F. 2009f.
2 Ke vzniku a úloze věnných měst Musil F. 2009d.
3 K lucemburským výbojům Bobková 1993.
4 Oživení mezinárodního obchodu, prolomení ekonomické uzavřenosti a obchod
s říšskými městy byly cílem Karla IV. od sklonku čtyřicátých let 14. století.
– Spěváček 1979, s. 307. – Propojení Prahy s Norimberkem mělo posílit spojení
s Vratislaví cestou z Prahy přes Kladsko. – Czechowicz 2011, s. 61–62.
ale zůstávalo skutečností, že na území východních Čech se prolínaly různé
tendence i v období pozdní jagellonské gotiky a následně k nim z východu na
jejich okraj přicházela raná renesance.
Je na místě se podívat, jak vypadalo ve středověku území východní části
Čech a zda prodělávalo v období určeném zadáním projektu nějaké proměny.
Jen stručně je možné se vyslovit k historiografické stránce tématu. Odkázat
je třeba především na studii o geografii východních Čech v katalogu výstavy,5
která přináší přehled o literatuře, směřující k výzkumu rozlohy východních
Čech, a o mapách, do nichž bylo východočeské území zahrnuto. Zdůraznit lze
pouze několik zásadních skutečností. Mapy zobrazovaly jednotlivé části Čech
vždy prostřednictvím krajů. Existuje jedna výjimka, jíž je mapa východních
Čech od Jana Eduarda Wagnera z osmdesátých let 19. století.6 Průkopnickou
studií zaměřenou na středověké kraje a jejich formování, fakticky přispívají-
cí k bližší představě o velikosti východních Čech, byla monografická práce
Augusta Sedláčka.7 Výzkum zaměřený na určení územní podoby východních
Čech doznal většího zájmu až v závěru 20. století, resp. v jeho poslední třeti-
ně. Klíčovou roli v tom sehráli východočeští historici, nejprve Jiří Frajdl a Vla-
dimír Lesák,8 o něco později kolektiv autorů syntézy o dějinách východních
Čech.9 Obdobný výzkum pro jižní Čechy provedl Jiří Dvořák.10
Prostor není ani na podrobnější fyzickogeografický popis východočeského
území. Zůstaňme u konstatování, že šlo o rozsáhlé území mezi Krkonošemi
a řekou Želivkou, které ve vrcholném středověku začínalo na středním Labi
a končilo na Bardských a Rychlebských horách za Kladskou kotlinou. Z hle-
diska světových stran nalezneme pochopitelně východní Čechy na východě
země, ale určit, kde začínají ve vztahu ke středu Čech a kam se rozpínají smě-
rem severozápadním a jižním, je obtížné. Jak stanovit, že v určitých konkrét-
ních místech to již nejsou východní, ale severní, střední či jižní Čechy? Přesto
se o východních Čechách mluví stejně jako o jakýchkoliv jiných částech Čech
určených světovou stranou a část české populace se považuje za Východoče-
chy. Pro přesnější vymezení však fyzická geografie a světové strany nestačí.
5 Felcman 2020, s. 31–36.
6 Východní Čechy, Praha 1881, měřítko 1:2200000, litografie, 66×53 cm, list
72×56 cm, vyd. František Kytka [Mapová sbírka Historického ústavu AV ČR, sign.
MAP-a347; sken Výzkumný ústav geodetický a kartografický Zdiby]. – Felcman 2020
(obr.). – Oblast na západě vymezuje linie Železný Brod – Libáň – Městec Králové –
Týnec nad Labem – Kutná Hora – Ledeč nad Sázavou, odtud na východ na Havlíčkův
Brod a Přibyslav.
7 Sedláček A. 1921.
8 Lesák 1995, s. 95–103 (zmíněny předchozí pokusy Jiřího Frajdla a Josefa Bartoše).
9 Felcman 2009; Felcman – Musil F. 2009; Felcman 2011b.
10 Dvořák J. 2003
11 Semotanová 2002, s. 136–137; Janák – Hledíková – Dobeš 2005
12 Semotanová – Cajthaml 2014, s. 94.
14 15 Historická věda si proto vypomáhá při určení zeměpisné příslušnosti regionu
správním dělením země. Obvykle je zařazení oblasti podle světové strany spo-
jováno se zmiňovanými kraji.
Krajské zřízení mělo a znovu má v administrativním členění českého státu
i Čech obdivuhodnou setrvalost. Kraj byl původní správní jednotkou, která se
vyvíjela od raného středověku z bývalých hradských obvodů nebo kastelánií.
Kraje se postupně dotvářely ve 14. století, definitivně se ustavily v 15. století.
Stabilitu je možné vztahovat k existenci krajů, ne zcela stabilní však byly jejich
hranice. Ve středověku stejně jako později je provázelo mezikrajské převádění
statků či dílčích částí zcelovaných panství. S dílčími úpravami a po zvětšení
jejich počtu z dvanácti na šestnáct v roce 1751 přetrvaly kraje do druhé polo-
viny 19. století.11 Nejnovější rekonstrukci krajského zřízení z 18. a 19. století
vytvořila Eva Semotanová.12 Znovu byly kraje využity pro správní dělení státu
v roce 1949. Oproti předchozím staletím se rozsah jednotlivých krajů (též
jejich pojmenování) změnil a další změny nastaly v letech 1960 a 2000.
Územní rozsah krajů, lišící se v různých údobích, vytváří v teritoriální podobě
východočeské oblasti dobové odlišnosti.
Ještě výraznější rozdíly vznikají, pokud je vymezování východočeské ob-
lasti postaveno na okresech, které vystřídaly kraje jako základní správní jed-
notku již v druhé polovině 19. století. Podoba okresů se také měnila, navíc
okres zůstal zachován jako nižší správní jednotka i při obnově krajského zří-
zení. Správní členění založené na politických a soudních okresech přispělo
k rozvolnění tradičních vazeb, vytvářených po dlouhá staletí ve skladbě feu-
dálních majetků. Vznikaly nové správní vazby, k nimž silně přispívala rozdílná
industrializace regionů, proměňovaly se dosavadní hospodářské vazby, rozši-
řovala se železniční síť, změny působil demografický vývoj a měnící se sídelní
struktura. Zmíněné faktory narušovaly původní vnitroregionální vývojové linie
a oblastní přináležitost regionů po staletí budovanou na struktuře deskových
panství a statků. Na okrajích původních krajů vznikala přechodová území,
jejichž příslušnost z geograficko-správního hlediska byla kolísavá. Fakticky
odrážela proměnlivost hranice v předchozích staletích a změny na hranicích
okresů variabilitu určování přináležitosti menších území k jednotlivým oblas-
tem Čech ještě rozmnožily. Zůstaňme proto u krajů v podobě, jak se vyvíjely
od středověku do novověku.
Vrcholně středověké východní Čechy se rozkládaly na území původních
historických krajů, ležících na českém východě od východní směrové osy do
šíře k severovýchodu a jihovýchodu. Tehdy to bylo možné prohlásit o krajích
Chrudimském a na sever a severovýchod ležícím Hradeckém a Kladském.
Na jihovýchodě od Chrudimska leželo Čáslavsko, byť zabíhalo na svém zá-
padním okraji do středních Čech a na jihu bylo spíše přechodovým územím
 ÚZEMÍ VÝCHODNÍCH ČECH VE STŘEDOVĚKU 1250–1458
k jihočeskému Bechyňsku. Hradecko patřilo k větším českým krajům, a to 16 17
i po oddělení Kladska a Mýtska, ostatní kraje nepřesahovaly svou velikostí
S
český průměr.13 O
V
Í

JE
H

ŠT
ĚD
K O
Východní Čechy od 13. do počátku 15. století SK
O- R K R K O N O Š E R
Y
KO K
ZÁ O

BR
Úp a
KO N

OU
Podrobnější představení jednotlivých krajů vychází z historicky reálně existují- O Broumov

BA
Jizera V Š

MO
S S K Kla

RD
1399
Trutnov dsk
cího dobového chápání východu Čech. Hradecký kraj zaujímal severovýchodní

VS
É áN

SK
K
isa

Ý
P

KÁ
J I Radkov

É
Hostinné O
část Čech. Z Polabí sahal až na hřebeny Krkonoš, jeho západní hranice vedla Č Í

H
D

HO
VR
Kladsko

ŘB
N H
S K

CH
Ů

RY
za Městcem Králové, Jičínem, Lomnicí nad Popelkou a Jilemnicí. Na severu S TO LOV É

ET
Á Dvůr Ř

OV
1399
Králové Lab Í H O RY
Mladá KLADSKÁ R

IN
e
tvořily zemskou hranici Krkonoše, na severovýchodě původně Bardské ho- Boleslav Jičín P A

A
Náchod KOT L I N A

YC
H O

HL
ry. Jižním směrem vymezovaly kraj části toků řek Cidliny, Labe, Orlice a od R K
A T I
Jaroměř BY K L A D S K O

EB
N A 1307
Metuje ST Kladská Landek

SKÉ
soutoku s Divokou Orlicí Tichá Orlice. Ve 12. století se Hradecko zmenšilo, H R A D E C K O Bystřice

Ř
O
V

O
Dobruška

IC

( Z L AT É ) H O R Y
O

ÝC
když se z něho trvale vydělilo Kladsko jako samostatný správní obvod – kas- Hradec R

R
Nový

K
D
Králové L

É
Bydžov I C Ý

L
telánie. Hranice Hradecka na severovýchodě se pak změnily ze státních hra- CK ÍK

O
Or
O K

H
D

I
N

lice
LA Á

SNĚ I
1307

L
O

KR Á
C
nic na krajské. Hradecko i tak patřilo mezi největší české kraje, a proto se

Ž
BS

ina

RY
Libice Divoká
K Orlice

Cidl

K
T
Á

L
A
zřejmě v jeho rámci objevily další správní jednotky. Buď trvaly dočasně jako TA

É
S T ŘEDOL A BSK Á TABULE

I
B Kostelec

U
Bydžovsko (v krátkém období na počátku 14. století),14 nebo v podobě man- Labe Pardubice U n.Orl.

C
L
LE

H
E

Morava
O
ské soustavy vytvářené k ochraně hranice měly životnost poněkud delší jako

K
Kouřim C H R U D I M S K O

ice

R
Ž

Orl

Á
Trutnovsko, které již ve 14. století patřilo k takzvaným vnějším krajům (vedle E
Loučná Tichá

Y
1307
Kutná L Chrudim Vysoké 1307
Kladska, Loketska a Chebska) a setrvalo v této podobě až do 16. století, než E

P
Hora Mýto
Z Lanškroun

A
bylo znovu plně spojeno s Hradeckem. K Hradecku patřilo v raném středověku Čáslav N
H É S V I T A V Litomyšl Moravská
O

H
R S K 1344
ještě Mýtsko, před založením Vysokého Mýta zvané Vratislavskem. N Do Chrudim
ka H Á Sázava
O Moravská
O Skuteč
ub

O
SÁ rav P A
Kladsko zahrnovalo kotlinu na východ od Orlických hor, které ji oddělovaly a Svitavy Třebová
ZA R H
O

R
V Y R
se souběžnými Bystřickými horami od Hradecka, až po Bardské hory, které Ledeč SK
Polička K
Á Chotěboř A

K
Žel n. Sáz. 1307 T
tvořily zemskou hranici vůči Slezsku. Hranice vůči Hradecku tehdy vedla po ivk
a HOR I N

A
NO

Sá
A

P
SVR

za

A
hřebeni Bystřických hor. Na jihovýchodě se vypínal masiv Kralického Sněž-

va
Č Á S L A V S K O AT

T
EC

O
Brod KÁ
níku, pod nímž z druhé strany končilo právě Hradecko. Z Kladska vznikl ve

RK
VR

I
Humpolec Žďár n. Sáz.
CH

AT
13. století manský kraj se značnou autonomií, byl však oproti původnímu roz- OV

N
Polná IN

IN

Svratka
sahu zmenšen, neboť v roce 1260 přechýlilo z rozhodnutí královských úřadů A

A
A
do Hradecka Broumovsko.15 Broumovsko se tím vrátilo do původního kraje,

Svitava
KŘEMEŠNICKÁ VRCHOVINA
i když horopisně patřilo ke kladské kotlině; jeho návrat poněkud korigoval
Jihlava
územní ztrátu Hradecka vzniklou oddělením Kladska.16

Jihla
Chrudimsko představovalo menší kraj. Sahalo od Tiché Orlice k Železným

va
hranice východních Čech
horám, jeho páteřní řekou byla Loučná. Západní část jeho severní hranice hranice kraje
královské město
hranice evropského rozvodí
končila původně na Labi. Na východě hraničil kraj s Moravou, ale v regionu 0 10 20 30 40 50 km 1307 věnné město (rok vzniku)
správní sídlo (centrum kastelánie, přechodová oblast
později kraje) 1289 připojeno ke Slezsku
1344 biskupství (rok vzniku) Broumovsko – 1260 do Hradecka
13 K vymezení východočeských krajů Felcman 2009, s. 21–22. © Ondřej Felcman, © Petr Tomas další významné sídlo oblast s manskou soustavou
14 Středověké Bydžovsko zmiňuje Sedláček A. 1921, s. 112.
15 Tamtéž, s. 108–109; Musil F. 2007, s. 36.
16 O územním vývoji Kladska Felcman 2005. 2 Území východních Čech ve středověku (1250 – 1458).
Lanškrouna a Poličky poněkud přesahoval rozvodí do původně moravského 18 19 vazeb Kladska k sousednímu Slezsku, nyní zemi patřící ke Koruně. Podpořilo
území. V oblasti východního Chrudimska se ve 14. století uváděl jako sa- je i správní propojení s frankenštejnskou vikpildou, vyňatou z Minstrberského
mostatný kraj Mýtský, patřící původně k Hradecku. Zprávy o něm mizí mezi vévodství,21 a později působení východočeského pána Půty III. z Častolovic,
lety 1407–1438, kdy bylo Mýtsko považováno již za součást Chrudimska.17 který protihusitsky naladěné Kladsko svázal s jeho slezskými sousedy.22
Mýtský kraj byl někdy považován za samostatný obvod z hlediska popravčího
práva, i když popravce měl společného s Hradeckem.18 Východní Čechy od poloviny
Čáslavsko se rozkládalo mezi Železnými horami a Křemešnickou vrcho- 15. století do poloviny 16. století
vinou, odvodňovaly je řeky Doubravka, Sázava a Želivka. Na severozápadě
Na sklonku středověku a v počátcích novověku byly východní Čechy poně-
hraničilo s Kouřimskem – regionem Kutnohorska – a sahalo až k Labi, a to od
kud jiné než ve 14. století po dobudování krajů. Na Hradecku a Chrudim-
Starého Kolína k Přelouči. Na jihozápadě zahrnovalo oblast soutoku Sázavy
sku existovala soustava věnných měst české královny, která se ještě rozrostla
a Želivky, na jihovýchodě sahalo u Polné a Přibyslavi k zemské hranici s Mo-
o Trutnov a Nový Bydžov. Skutečnost, že Trutnov byl později dáván českým
ravou, ale nepatřil do něj subregion Žďárska, byť náležel k labskému povodí.
královnám, obdobně jako jim patřil Dvůr Králové nad Labem, vedla v roce
Jádro kraje leželo v jeho severozápadní části, kde sahalo k Labi a zahrnovalo
1539 k rozpadu manské soustavy a zániku trutnovského vnějšího kraje. Celý
královské horní město Kutnou Horu.
region se poté vrátil do Hradecka.23 Na Hradecku – na rozdíl od ostatních kra-
Celá oblast českého východu byla v oblouku od severu na severovýchod,
jů – působil místo krajského hejtmana purkrabí, počítaný mezi přední zemské
jihovýchod a jih tvořena zemskou hranicí, která se v období vnější kolonizace
hodnostáře, původně dokonce vybíraný z řad panského stavu.
od poloviny 13. do počátku 14. století dotvářela. Změny nebyly podstatné,
Výraznější změnou byla skutečnost, že za součást východních Čech již
pokud šlo o hranici se sousední Moravským markrabstvím, neboť bylo sou-
nebylo možné považovat Kladsko.24 Jeho povýšení na hrabství v roce 1459
částí českého státu. Hranice vůči Moravě, která byla na rozdíl od Slezska
z něj vytvořilo zvláštní autonomní státoprávní útvar na východě království,
spjata s Čechami trvale, byla vždy jen hranicí zemskou. Ustálila se povětšinou
který dále zůstával součástí království při jeho východní hranici, ale do vý-
v období vrcholné kolonizace, přičemž přesuny menších územních okrsků pro-
chodních Čech již nepatřil. Kladsko mělo svou státoprávní specifičnost v po-
bíhaly oboustranně (tak se Lanškrounsko stalo součástí Čech).19
době autonomního postavení, vlastní hraběcí dynastii, registra (zemské desky)
Na severu bylo sousední oblastí piastovské Slezsko, vůči němuž byla hra-
a zemský znak. Připodobňovalo se slezským knížectvím, silné vazby mělo
nice Hradecka a Kladska po několik staletí dokonce hranicí státní. Ve 13. sto-
zejména na sousední Minstrberské knížectví (dnes Ziębice), obzvláště na jeho
letí se slezští Piastovci výrazně osamostatnili od Polska, což chtěl využít český
západní část – Frankenštejnsko. České hrabství tak vytvářelo přechodovou ob-
král Václav II. pro budoucí expanzi. V roce 1289 daroval slezskému vévodovi
last Čech vůči Slezsku, i když jeho součástí nebylo, byť to tak někdy odborná
Bolkovi I. několik vesnic, ležících v záhybech hraničního horského řetězu. Dal-
literatura, zejména německá a polská, vnímala. O české přináležitosti hrabství
ší získal svídnický vévoda koupí od Vítka ze Švábenic a připojil je ke Slezsku.20
svědčí to, že v době rozdělení České koruny mezi Vladislava II. Jagellonského
Zemská hranice Čech ustoupila v okrsku severovýchodně od Trutnova natrvalo
a Matyáše Korvína patřilo hrabství s královstvím pod Vladislava a nikoliv pod
k jihu, znamenalo to i posun státní hranice. Ta sice po necelém půlstoletí za-
Matyáše, vládnoucího z pozice druhého českého krále vedlejším zemím České
nikla, když bylo piastovské Slezsko připojeno Janem Lucemburským k České
koruny.25 Také o půldruhého století později, na počátku 17. století, považovali
koruně, ale na skutečnosti, že malá část českého severovýchodu přestala být
Čechami a stala se Slezskem, se nic nezměnilo. 17 Sedláček A. 1921, s. 110 – 112, 115–116.
Na druhé straně zásadní územně politická změna, jakou bylo začlenění 18 Tamtéž, s. 24–25.
Slezska do českého státu, oslabila původní účel manských soustav na Trut- 19 K proměnám zemské hranice Schulz 1968a; Schulz 1968b; Schulz 1970.
20 Sedláček A. 1921, s. 113; Wolf 1998, s. 33; Adamska 2011, s. 44–45.
novsku a v Kladsku, vytvořených pro ochranu českého pohraničí. Kladským 21 Sedláček P. 1998. – K postavení Kladska v Českém království Felcman 2005;
manům se přesto podařilo správní autonomii udržet, dále ji rozvíjet a dokonce Musil F. 2007; Felcman – Gładkiewicz 2012, II–III.
22 K činnosti Půty III. z Častolovic Šandera 2005.
dosáhnout zmenšení jejich povinností vůči králi. Jisté komplikace působily
23 Hosák 1971, s. 138.
opakované zástavy kraje, ale posilování politického významu Kladska se ne- 24 Felcman 2007, s. 147–159.
zmenšilo. Zvláště zástavy poskytované slezským vévodům vedly k posílení 25 Felcman – Gładkiewicz 2012, s. 124 (odkaz na listinu).
ÚZEMÍ VÝCHODNÍCH ČECH V POZDNÍM STŘEDOVĚKU A NA PRAHU NOVOVĚKU 1458–1550

21 obyvatelé Kladska své hrabství nadále za součást Českého království, i když

S etnickým původem a náboženstvím měli blíže k luteránskému Slezsku. Neby-
O
V
Í lo proto divu, že za stavovského povstání usilovali kladští stavové získat pro
JE

H
ŠT

ĚD
SK K O hrabství statut vedlejší země Koruny české.26
R K R K O N O Š E R
O- Y
KO K
ZÁ O Vrchlabí Změněna už byla – nebo se měnila – také územní rozloha východočeských

BR
Úp a Broumov
KO N

OU
O

BA
Jizera V Semily Š Kla
krajů. Již počátkem 15. století přešlo panství opatovického kláštera z Hradec-

MO
Turnov S S K

RD
Trutnov dsk
áN ka k Chrudimsku, a kraj se tak posunul na sever za řeku Labe.27 V poslední

VS
É

SK
K

isa
Ý

KÁ
J I Radkov

É
Č Í Hostinné O třetině 15. století došlo k výrazné změně na hranici Hradecka s Kladskem,
H

HO
VR
Kladsko
ŘB

N H
S K

CH
Ů

RY
S TO LOV É a to ve prospěch hrabství. Vévoda Jindřich Starší z Minstrberka jako zaklada-
ET

Á Dvůr Ř

OV
Lab Í H O RY
1459
Mladá Králové R

IN
e
Boleslav Jičín P A tel kladské hraběcí dynastie připojil ke Kladsku v roce 1477 o
­ krsek Levínska,

A
Náchod

YC
H O
Metuje K L A D S K É

HL
R K
A T I
Jaroměř BY který odtrhl od svého náchodského panství, a ještě ho doplnil o dva roky poz-

EB
N A N. Město ST Kladská Landek

P
ději o dvě další vesnice. Hrabství se tak teritoriálně zvětšilo. Levínským sice

SKÉ
n. Met. Bystřice
H R A D E C K O

Ř
H R A B S T V Í

O
Dobruška

IC
V

povědomí o úzkém sepětí s Náchodskem a s východními Čechami zůstalo, roli

( Z L AT É ) H O R Y
Hradec
Ý

R
Nový

K
C

Králové Opočno
v něm hrálo i jejich češství, ale po roce 1742, po odtržení Kladska k Prusku,

É
Ý
H

Bydžov

L
D CK ÍK

O
O

Or

H
O

I
Rychnov N
lice

SNĚ I
LA nabyla hranice hrabství vůči Hradecku charakter jak plnohodnotné zemské

L
O

KR Á
R

C
n. Kněžnou

Ž
ina

BS

RY
Libice Divoká
K Orlice
Cidl

K
hranice, tak i hranice státní. V každém případě se Kladsko rozšířilo dočas-

L
Á

É
S T ŘEDOL A BSK Á TABULE TA

I
Pardubice B Kostelec Žamberk ně do roku 1501 i o celé Broumovsko,28 které k němu v raném středověku
Labe U

C
n.Orl.

H
LE
patřilo. Podstatně menší změnou na jeho hranicích byl posun vůči Hradecku

Morava
O
K
Kouřim Heřmanův

ice
na severovýchodě, když v padesátých letech 16. století spory mezi majiteli

R
Ž Městec

Orl

Á
E
Loučná Tichá

Y
Kutná L Chrudim Vysoké sousedních panství byly rozhodnuty ve prospěch zástavních pánů Kladska,
E

P
Hora Mýto Lanškroun
Z takže hranice sestoupila z Bystřických hor k Divoké Orlici.29
C H R U D I M S K O

A
H Čáslav N
O É S V I T Moravská K další změně v rozsahu Hradecka došlo až na sklonku 16. století, kdy by-
R A V S

H
N Chrudim Litomyšl
Do K Á Sázava
O ka H Moravská lo rozšířeno na úkor především Kouřimska o velké poděbradské panství, které
O Skuteč
S ub

O
Á rav P A Třebová
Z a R H Svitavy potom zůstalo jeho součástí až do tereziánské reformy krajské správy v polo-
A O
R
V Y R
Ledeč SK K vině 18. století.30 Dalších sto let až do zániku feudální krajské soustavy byl
Á Chotěboř Polička A K
Žel n. Sáz. T
ivk P H O I N okrsek Poděbradska součástí v roce 1751 nově zřízeného Bydžovského kraje.
a A RNO
A
Sá

H S A
za

VR
L A V S OR K O V každém případě náleželo poděbradské královské zboží po dvě a půl století
va

Č Á S AT
T

EC
Brod KÁ
k východním Čechám. Jde o klasické přechodové území, které je dnes opráv-
K

VR
I

Humpolec Žďár n. Sáz.

A

IN CH
T

OV něně součástí středních Čech. Pro historické zkoumání je důležitější, že na

N

Polná A
IN
Svratka

A jihozápadě zvětšenou podobu kraje převzaly mapy zachycující v 18. století

A

krajské členění Čech, což stále způsobuje, že dochází k chybnému zpětnému

Svitava

KŘEMEŠNICKÁ VRCHOVINA
vnímání rozsahu kraje v předchozích staletích. V období, které je v projektu
Jihlava
sledováno, však Hradecko do Poděbrad, k Sadské a ke Kolínu nesahalo.
Drobné posuny, k nimž docházelo mezi kraji na vnitřní hranici východočes-
Jihla

hranice východních Čech

va

hranice kraje a kladského hrabství kých krajů, nejsou v tomto období nijak pozoruhodné. Větší váhu měly menší
Kladské hrabství – od 1459
královské město Levínsko – zahrnuto do hrabství (1477)
0 10 20 30 40 50 km
věnné město Broumovsko s Polickem dočasně připojené 26 Musil F. 2007, s. 87–88.
krajské město k hrabství (1471–1500) 27 Sedláček A. 1921, s. 114.
sídlo hrabství Trutnovská manská soustava – zanikla 1539
28 Šůla 1996, s. 29–30.
© Ondřej Felcman, © Petr Tomas poddanské město přechodová oblast
29 Tamtéž, s. 30; Felcman 2005, s. 15–33.
3 Území východních Čech v pozdním středověku a na prahu novověku (1458–1550). 30 Felcman 2011a, s. 101, 162.
 KRAJSKÁ ZŘÍZENÍ V OBLASTI VÝCHODNÍCH ČECH (1949–1960 A PO ROCE 2000)

posuny na hranici Chrudimska a Čáslavska s Moravským markrabstvím; patrný 22 23

byl zejména přechod Žďárska do Jihlavského kraje.31 V 16. století jsou doloži-
telné i menší posuny na hranicích Hradecka vůči Kladsku, tehdy jen v oblasti
Orlických hor a kolem Kralického Sněžníku. Přesuny starohradského panství
Vrchlabí
z Boleslavska do Bydžovska a poloviny panství Brandýs nad Orlicí z Chrudim-
ska do Hradecka jsou ještě pozdější záležitostí, odehrávaly se povětšinou až

La
Broumov

be
v 18. století, stejně jako drobné přesuny malých rytířských statků či jen vesnic Trutnov
Úp
a
mezi kraji Kouřimským a Čáslavským a Čáslavským a Bechyňským.32 Obvyk-
Nová Paka Dvůr Králové
lou příčinu posunů krajských hranic způsobovali jejich majitelé, když zvětšo- n. Labem
Jičín
vali své zboží o okolní vesnice bez ohledu na krajskou hranici. Zvětšené nebo Náchod
Hořice
zcelené panství zůstávalo povětšinou v původním kraji, kde přiznávalo berni.

Cid
Metuje

lin
By Jaroměř

a
Shrnu-li, východočeská oblast byla v 16. století menší než ve středověku. s tř NovéMěsto
ice
nad Metují

Labe
Nepatřilo do ní Kladsko, ale v blízkém budoucnu se měla rozšířit opět do
středního Polabí připojením poděbradského komorního zboží. Dobruška
Nový
Bydžov
HRADEC Orlice
Rychnov
Východní Čechy v současném kr ajském zřízení La
KRÁLOVÉ nad Kněžnou
be
Konečně je nutno určit, jak vypadají východní Čechy v současnosti. Také Divoká Orlic
e
v tomto případě lze vycházet z krajského zřízení, a sice v podobě, jak bylo Kostelec
Holice nad Orlicí
Žamberk Králíky
ustaveno zákonem č. 129/2000 Sb. V soudobém krajském zřízení je v území Labe

dvou východočeských krajů – Královéhradeckého a Pardubického – zakom- Přelouč PARDUBICE Loučná Tichá Orlice
ponováno území východních Čech v zásadě odpovídající rozloze krajů z let
Chrudim Ústí nad
1949–1960.33 Porovnání vykazuje nevelké rozdíly, jak je patrné z mapy. Na Čáslav Vysoké Orlicí Lanškroun
Mýto Česká
rozdíl od krajů z padesátých let, které obsahovaly menší okresy (dohromady

Do
a Třebová
dimk Litomyšl

ub
jich bylo v obou krajích dvacet šest), mají současné kraje menší počet okresů Chru

ravka
Sázava
ská
(celkem devět), které nadto nejsou jednotkami státní správy s výjimkou někte- Morav
rých oblastí (policie, finanční a pracovní úřady, sociální správa). Hlinsko
Hradecký kraj, složený z okresů Jičín, Hradec Králové, Náchod, Rychnov Polička Svitavy Moravská
Chotěboř Třebová
nad Kněžnou a Trutnov, si na západě a na jihozápadě svého území vyměnil Svratka

menší okrsky se Středočeským krajem (například Královéměstecko za Sobo-

Svi
tecko), avšak s určitou územní ztrátou ve prospěch středních Čech. Nevelké Sázava

tav
a
posuny na hranici s Libereckým krajem byly již jen v neprospěch Hradecka.
Královéhradecký kraj se oproti svému předchůdci z padesátých let zmenšil
ještě více, protože na východě ztratil regiony Žamberecka a Kralicka. Oba
byly převedeny do Pardubického kraje. Jelikož uvedená změna nastala uvnitř
východních Čech, jejich rozsah neovlivnila. Pardubický kraj se při porovná-
hranice kraje v letech 1949–1960
ní s lety 1949–1960 oproti Královéhradeckému zvětšil. Kromě Žamberecka 0 10 20 30 40 km současná hranice kraje
město se samosprávnou působností
okresní město
31 Schulz 1971. © Ondřej Felcman, © Petr Tomas krajské město
32 Felcman 2011a, s. 98.
33 Zákon č. 280/1948 Sb., O krajském zřízení. 4 Krajská zřízení v oblasti východních Čech (1949–1960 a po roce 2000).
a Kralicka získal na východě ještě větší část severozápadní Moravy. V jeho
rámci byl k východočeským okresům Chrudim, Pardubice a Ústí nad Orlicí
znovu připojen západomoravský okres Svitavy, jehož území bylo již v letech
1960 – 1990 součástí Východočeského kraje. Z teritoriálního hlediska tak by-
la Pardubickému kraji kompenzována ztráta na západě. Regiony kolem měst
Čáslavi a Chotěboře, připojené v roce 1960 ke Středočeskému kraji, totiž
zůstaly jeho součástí i po roce 2000.
Nové administrativní uspořádání státu způsobilo, že mimo oba kraje zů-
stala některá nesporně východočeská území. Na severozápadě v Podkrkonoší
město Jilemnice a jeho okolí, na západě okolí Čáslavi, na jihu Havlíčkobrod-
sko (včetně Chotěboře a Haber), které je včleněno do kraje Vysočina se síd-
lem v moravské Jihlavě. Také tento kraj, byť v poněkud jiné podobě, navázal
na tradici z let 1949–1960. Ve shrnutí: kraje Královéhradecký a Pardubický
obsáhly svou plochou jen o něco menší území než jejich předchůdci z let
1949–1960, ale v každém případě nezabírají celou oblast původních východ-
ních Čech. Mimo zůstává část jihovýchodních Čech, která byla v historic-
kém Čáslavském kraji spojena s východočeským územím, ale v současnosti
je součástí Středočeského kraje a kraje Vysočina. Rozsah území projektu je
proto přirozeně větší, než jsou dnešní východočeské kraje, a zahrnuje i území
v polském Kladsku a Slezsku. Vysvětlení je podáno ve studii začleněné do
katalogu výstavy.34
Území východních Čech nebylo v raném středověku příliš zalidněné, zapl-
ňovalo se postupně, tak jak se v jednotlivých historických fázích zkoumaného
období rozšiřovalo a zahušťovalo osídlení krajiny, na intenzitě nabylo při vnější
kolonizaci mezi polovinou 13. století a polovinou 14. století. Teritoriálně je si-
ce zkoumaný východočeský prostor stále stejný, ale osídlený byl nejprve střed
v nížinách, pak se připojovaly ve stále širších záběrech další okrsky, až vnější
kolonizace postoupila do pohraničních regionů. V rozrůstajícím se osídleném
prostoru zanechával člověk kulturní stopy, které mohou být zkoumány, a proto
jsou předmětem bádání různých disciplín. Není bez zajímavosti, že pro počá-
tek raného středověku byla za východní Čechy považována již východní část
středního Polabí, zhruba od Libice k Hradci, k Čáslavi a Chrudimi, neboť dále
k hranicím byly lesní hvozdy.35
Prostor východních Čech lze vnímat v užším i širším rozsahu. Rozhodně se
v průběhu historického vývoje proměňoval a tomu odpovídá proměnlivost jeho
hranice. K přesnějšímu určení může nyní přispět uměleckohistorický pohled.
34 Felcman 2020, s. 35–36.
35 Musil F. 2001.
24 25 Rycerski ród von Pannwitz
i jego pr awdopodobne fundacje
artystyczne w Ziemi kłodzkiej
w okresie średniowiecza
Romuald K aczmarek
Ród von Pannwitz (Pannewitz, Panwicz, Pannewicz) należał do najważ­niej­
szych rodzin rycerskich osiadłych na terenie Ziemi kłodzkiej. Tutejsi Pannwi-
tzowie byli odgałęzieniem głogowskiej linii tego rodu, pochodzącego z Górnych
Łużyc.1 W okresie między końcem XIII a początkiem XVI wieku Pannwitzowie
pozyskali w kłodzkim wiele dóbr, a także urzędów i godności świeckich (bur-
grabia kłodzki, starosta), jak i kościelnych (plebani). Duchowni wywodzący się
z osiadłych tu Pannwitzów uzyskiwali też godności kościelne w innych dziel-
nicach (komtur joannicki, kanonicy, oficjał, wikariusz generalny, sufragan). Co
typowe dla warunków szczególnie tego regionu, byli oni powiązani rodzinnie,
jak i feudalnie i urzędniczo zarówno z Czechami jak i ze Śląskiem.
Źródła przynoszą informacje o różnorakim zaangażowaniu finansowym
przed­stawicieli Pannwitzów w fundacje kościelne, które to zaangażowanie
mia­ło aspekt duchowy i nakierowane było na zapewnienie sobie boskiej opieki
i przysz­łe zbawienie. W roku 1342 Mathaeus miles (Pannwitz) ofia­rował 5 gr-
zywien czynszu na ołtarz św. Wawrzyńca w farze kłodzkiej.2 W 1366 roku,
1 marca, pięciu braci von Pannwitz dotowało na nowo ołtarz św. Katarzyny
w kościele w Dusznikach (Reinerz), założony przez ich świętej pamięci oj-
ca, Tyczkona († 1359), pana zamku Landfrede (Homole) i miasta Duszniki,
czyniąc to w intencji zbawienia dusz swoich, ojca, jak i przodków i potom-
ków.3 W 1410 czcigodny Knecht Nicolaus von Pannwitz zu Lompnicz sprzedał
­czynsz na rzecz Wawrzyńca, altarysty ołtarza Bożego Ciała w fa­rze w Bystrzy­
cy (Habelschwerdt) i ławników miasta jako zarządzających wy­żej wymienio-
nym ołtarzem. W dniu 29. 5. 1410 ks. Jan Opolsko-raciborski potwierdził
fundację mszalno-modlitewną dokonaną na rzecz kościoła w Krosnowicach
(Rengersdorf), jak też w Waliszowie (Waltersdorf) przez braci Wolframa, Han-
nysa i Niklasa von Pannwitz. Miało to miejsce za proboszcza Krosnowic Jorge
Pannwitza, ale zobowiązani do kontynuowania zapisanych nabożeństw byli
też kolejni proboszczowie. Fundacja obejmowała między innymi nabożeństwo
1 Georgius Aelurius, Glaciographia oder Glätzische Chronica das ist grundliche
historische Beschreibung der berühmten und vornemen Stadt, ja gantzen Graffschafft
Glatz. Leipzig 1625, s. 241. – Stillfried-Alcantara 1864, s. 95–97, 112; Jurek 1990;
Jurek 1996, s. 263–264; Stolarczyk – Adamska 2004; Wójcik 2018, s. 531–547.
2 Volkmer – Hohaus 1883, s. 74.
3 Volkmer – Hohaus 1883, s. 192–194.
Salve Regina, msze do Panny Marii Królowej Niebios, msze za dusze po 26 27 Można przy­pusz­czać, że tak
śmierci wyżej wymienionych braci, mszę śpiewaną z 3 kap­łanami itd., a także czy inaczej po­wią­zani z wy­­
pieniądze na kielich, ornaty, księgi i inne po­trzebne rze­czy dla kościoła. Na- mienionymi miejs­cami Pann­­
stępnie 5. 6. 1412 bracia Conradus, Nicolaus, Hen­ricus i Johannes von Pan- witzowie wspo­ma­ga­li rów­­­nież
nwitz ustanawiają na rzecz ołtarza Bożego Ciała, 10 tysięcy męczeniczek i proces budowy lub roz­bu­
św. Barbary w kościele swojej wsi Łomnicy (Alt Lomnitz) czynsz 3 grzywien do­wy tych koś­cio­łów. Każ­
groszy praskich, z zastrzeżeniem, że ołtarz ten ma być dawany uni pauperi et da z tych bu­dowli za­wiera
simplici presbytero pure et simpliciter propter Deum. Także fara w Kłodzku w obec­­nej swej po­staci, po
(Glatz) pozyskiwała donacje Pannwitzów. W 1423 ius patronatus nowo erygo- licz­nych prze­mia­nach do-
wanego (z zapisu testamentowego mieszczanina z Bystrzycy) ołtarza Corporis by no­­wożytnej, choć frag­
et Sanguinis Christi, B. Ma­riae et aliorum Sanctorum zostało przeniesione ment po­chodzą­cy z czasów
na Konrada, Mikołaja i Jana zwanych Pannwitz, braci z Łomnicy, armigeros średnio­wie­cza. Tu­taj chciał­
famosos. W 1469 roku pani Anna Pannwitzin von Hassicz (Goszyce) zapisuje bym skupić się prze­­de wszyst­
na budowę fary w Kłodzku 10 ciężkich grzy­wien groszy. Te zaczerpnięte ze kim na kil­ku dzie­łach rzeźby,
źródeł informacje zapewne nie odzwierciedlają w pełni aktywności fundacyj- które wią­żą się z ty­mi trze-
nej w zakresie związanym z religijnością i życiem duchowym tej rycerskiej ma koś­cio­ła­mi i roz­­patrzyć
rodziny. Można przypuszczać, że wspomniane pieniądze na „kielich, ornaty argumenty prze­ma­­wiające
i księgi“ nie były jedynymi wydatkowanymi na cele wzbogacenia kościołów za ich możliwym związ­kiem
dziełami rzemiosła artystycznego i sztuki. Członków tej rodziny znajdujemy z przed­­stawicielami rodu von
powiązanych z innymi jeszcze, niewymienionymi tu kościołami. Na przykład Pannwitz.
wiadomo, że Jorge von Pannwitz († 1423), określony jako wikariusz kolegiaty Z kościoła w Krosnowi-
Krzyża Świętego we Wrocławiu, zanim objął w 1403 roku parafię w Krosnowi- 5 Madonna tronująca z Dzieciątkiem z Krosnowic, cach pochodzić ma rzeźba
cach,4 najpierw dzierżył probostwo w Wilkanowie (Wölfelsdorf), otrzymane Germanisches Nationalmuseum Nürnberg. tronującej na lwach Ma­
w 1395 roku z prezentacji Ottona de Glawbos.5 Jakiś Johannes von Pan- donny, znajdująca się od
nwitz, określony był 1394 jako pan Dzikowca (Ebers­dorf bei Neurode) i miał 1951/1952 r. w zbiorach Ger­ma­nisches Natio­nalmuseum w No­r ym­ber­dze.9
posiadał patronat kościoła w tej wsi.6 Do Pann­wit­zów należały od połowy Jej prowenien­cja z Krosnowic opiera się na ustnej informacji przekazanej pr-
XIV wieku do końca średniowiecza istotne dobra we wsi Żelazno (Eisersdorf), zez sprze­dającego figurę do muzeum tuż po II wojnie światowej, który był
której kościół podlegał parafii w Krosnowicach.7 Hans von Pannwitz, starosta zapewne powojennym przesiedleńcem z kłodczyzny. Tylko zatem hipotetycz-
kłodzki, był w 1497 roku wspólnie (?) z przeorem kłodzkich augustianów kola- nym założeniem może być związek tej Madonny z krosnowickim kościołem
torem kościoła w Słupcu (Schlegel) koło Nowej Rudy.8 Z kilkoma kościołami Św. Jakuba.10 Czy w jej przypadku ten wiejski kościół mógł być pierwotnym
związki tej rodziny były wszelako bliższe i dłuższe. Chodzi o wiejskie kościoły miejscem przeznaczenia figury? Czy też trafiła do niego z odleg­łego niespełna
w Krosnowicach, Starej Łomnicy i Szalejowie Górnym (Oberschwedeldorf), 7 km miasta Kłodzka, usunięta w ramach barokizacji z parafialnego, joannic-
le­żące w dobrach Pann­wit­zów, do których dys­po­­no­wa­li prawem pat­ro­na­tu. kiego kościoła pw. Wniebowzięcia Najświętszej Panny Marii lub wcześniej
jeszcze, ze zniszczonego około 1620 roku kłodzkiego kościoła Mariackiego
4 Volkmer – Hohaus 1888, s. 10. – Kuchendorf 1937. kanoników regularnych? Czy mogła być, obok Maryjnego obrazu (dziś w Berli-
5 Nürnberger 1880, s. 218; Volkmer – Hohaus 1883, s. 272.
6 Nürnberger 1878, s. 216; Volkmer – Hohaus 1883, s. 270.
nie) i drewnianej stojącej figury Madonny z Dzieciątkiem (oba dzieła pierwot-
7 Kögler 1998, s. 303; Nürnberger 1880, s. 217. nie u augustianów w Kłodzku), kolejnym wizerunkiem Bogarodzicy powstałym
8 Volkmer – Hohaus 1888, s. 494–495.
w kręgu praskiego arcybiskupa Arnošta, tak silnie związanego z Kłodzkiem?11
9 Kaczmarek 2015, s. 17–19 (prowen.).
10 Hlobil 2014 (bibl.).
Możliwość powstania rzeźby dla abp. Arnošta z Pardubic dopuszczał Jaromír
11 Kaczmarek 2008, s. 247. Homolka, który przypisał ją „Mistrzowi Madonny z Broumova“, a zarazem
wykluczał (choć możliwe, że jest to wynik błędu w tłumaczeniu z czeskiego
na niemiecki), iż „on lub jeden z jego pomocników udał się po śmierci arcy­
biskupa (1364) do Wrocławia, by znacząco wpłynąć na ukształtowanie się
tzw. stylu Madonn na lwie“.12
Trudno przewidzieć, czy kiedykolwiek uda się zdobyć potwierdzenie po-
chodzenia rzeźby z kościoła w Krosnowicach, jednak argumenty przemawiają-
ce za tym, że mógł on być miejscem pierwotnego przeznaczenia tej Madonny
są poważne. Patronat nad nim został nadany braciom Wolframowi, Maciejowi
i Tyczkonowi von Pannwitz w 1327 roku przez króla Jana Luksemburskiego.13
Wieś pozostawała w rękach tej rodziny przez całe średniowiecze. Jako patroni
kościoła, Pannwitzowie prezentowali kandydatów na proboszczów, a tymi byli
niejednokrotnie ich bliscy krewniacy. W 1366 roku jako pleban występuje
Matthias von Pannwitz, kanonik wrocławski. W rok po jego śmierci w roku
1385 stanowisko to objął kleryk Johannes von Pannwitz ad presentacionem
strenni militis Wolframi ibidem von Pannwitz. Matthias był wcześniej joannic-
kim komturem w Oleśnicy Małej (Klein Öls; 1354–1357), a potem członkiem
konwentu w Kłodzku.14
Prawdopodobnie jednak nie joannickie powiązania członka rodu, lecz
związki ze środowiskiem kapituły wrocławskiej mogą być decydujące w kwes-
tii proweniencji figury Madonny z tego kościoła. Uzasadnienia dla hipote-
tycznego zamówienia do wiejskiego i zarazem rycerskiego kościoła tak nie­
zwykłego przedstawienia dewocyjnego trzeba bowiem szukać nie w pozycji
świeckich panów w regionie, lecz w ich ponadregionalnych kontaktach i rod-
zinnych powiązaniach z kręgami duchowieństwa. Tu idealnym kandydatem,
w którym moglibyśmy upatrywać inspiratora zamówie­nia Madonny tronują-
cej na lwach jest należący do kłodzkiej linii rodu brat starosty królewskiego
w Kłodzku, Wolframa († 1345/1347), Mikołaj von Pannwitz († 1375), dok-
tor dekretów, kantor i kustosz katedry wrocławskiej, mający również rozle-
głe kontakty z dworem czeskim, zwłaszcza, jak się wydaje, w latach czterd-
ziestych. Obaj wymienieni okazali też wsparcie Janowi ze Środy w latach jego
młodości, kiedy prawdopodobnie pobierał nauki w Kłodzku, co ten wdzięcznie
wspominał w późniejszym, skierowanym do Mikołaja liście.15
Dodajmy, że w kolejnym pokoleniu tej rodziny, wśród synów starosty,
było dwóch kanoników wrocławskich – Wolfram († 1366), również kanonik
i oficjał w Ołomuńcu, oraz wymieniony już Maciej (Matthias; zm. 1385), pro­
boszcz w Krosnowicach od 1366 r.16 Jeśli odrzucić doktora Mikołaja jako
możliwego fundatora rzeźby Madonny do Krosnowic, to jako potencjalni kan-
dydaci wchodzą w rachubę obaj jego bratankowie. Przynajmniej daty ich życia
dają do tego podstawę, a w przypadku Macieja zachodzi ponadto niezwykle
frapująca koincydencja między objęciem przez niego funkcji proboszcza przy
28 29 kościele, nad którym patronat sprawował ród Pannwitzów i przyjmowanym
w nauce czasem powstania interesującej nas rzeźby Madonny.
Związki ze środowiskiem duchowieństwa wrocławskiego mogłyby też
wyjaśniać pojawienie się w regionie kłodzkim swego rodzaju kopii (w sen-
sie ikonograficznym) Madonny „z Hermsdorf“ (dawniej „ze Skarbimierza“),
którą uznajemy za dzieło ewidentnie powstałe we Wrocławiu, a kto wie, czy
nie dla kręgu tutejszej kapituły katedralnej.17 Madonna z Kotliny kłodzkiej
jest nato­miast dziełem o tyle innym w koncepcji i sposobie funkcjonowania,
że ewidentnie przeznaczonym do wstawienia w retabulum o formie płytkiej
szafy, w której figura musiała przylegać do tylnej ścianki. Również różnice
w proporcjach brył obu rzeźb dobrze to obrazują: Madonna z Krosnowic jest
tylko o około 1/7 niższa, ale aż o 1/3 mniej rozbudowana w głąb od Madonny
„z Herms­dorf“.18 Podobnie jednak, jak w przypadku tej ostatniej, prezen-
tuje ona niezwykle elitarny modus stylowy i wyrafinowaną ikonografię, co
skłania­ło Homolkę do włączania jej w krąg oddziaływania arcybiskupa Ar-
noszta.19 Przed­stawione okoliczności pozwalają widzieć fundatora i odbiorcę
tej figury jako należącego do śląskiej czy śląsko-czeskiej elity intelektualnej
około 3. ćwierci XIV wieku, a wobec powyższej rekonstrukcji historycznej
skłaniałbym się ostrożnie ku poglądowi, że mógł on pozostawać w kontaktach
z kręgiem wroc­ławskiego duchowieństwa katedralnego. Nie ma jednak aż tak
jednoznacznych przesłanek formalno-stylowych, jak w przypadku Madonny
z Hermsdorf, łączonej z wrocławskim Warsztatem Figur Apostołów z kościoła
św. Marii Magdaleny, które pozwalałyby pewnie osadzać powstanie dzieła
z Krosnowic w warsztacie wrocławskim, choć wykluczyć tego nie sposób.
W świetle przedstawionej wyżej propozycji określenia środowiska, z któ-
rego wyszło zamówienie na krosnowicką Madonnę tronującą pokazuje się
dobrze złożoność sytuacji na jaką natrafiamy próbując okreś­lić okolicznoś-
ci powsta­wa­nia dzieł sztuki w pasie gra­nicz­nym śląsko-czeskim w ok­re­sie
12 Homolka 1978a, s. 648. – Homolka 1999, s. 55–56, jeszcze mocniej podkreślał
możliwą rolę abp. Arnošta w ukształtowaniu nowej koncepcji Madon na lwie. –
Odwrotną drogę oddziaływania: Madonna z Szymocina – Madonna w Broumowie
(młodsza), wskazała Białłowicz-Krygierowa 1968, s. 24–25, a nowymi argumentami
natury historycznej wsparł Kaczmarek 2007, s. 132.
13 Volkmer – Hohaus 1883, s. 48; Neuling 1902, s. 257.
14 Heś 2007, s. 276, 484, 494, skorygował błędną informację (Jurek 1996, s. 264), że
Matthias był komturem w Małej Oleśnicy aż po 1392 r.
15 Klapper 1964, s. 7, 51; Genzsch 1935, s. 104–105, 107–108, 111–115.
16 Jurek 1990, s. 448–453; Jurek 1996, s. 263–264, 344 (bibl.).
17 Co do wpływu Madonny „z Hermsdorf“ na tę z Krosnowic zdania są podzielone.
Ostatnio stwierdzono, że wzorcem dla niej mogła być zupełnie inna, dzisiaj nieznana
rzeźba. Odpowiednio różne poglądy wypowiadane były w odniesieniu do śląskich
(wrocławskich?) lub czeskich (praskich?) korzeni stylowych i tego, skąd nastąpił
import do Kotliny kłodzkiej. – Por. Hlobil 2014.
18 Białłowicz-Krygierowa 1981, s. 66–67.
19 Homolka 1978a; Homolka 1999, s. 55–56.
średniowiecza. Mi­mo całej hipotetyczności po­wyż­szej rekonstrukcji his­to­ 30 31 Średniowieczna architektu-
rycz­nej zauważmy, że może ona mieć charakter modelo­wy, gdy idzie o po- ra kościoła zachowała się
kazanie splo­tu między proboszczami i pat­ronami kościołów czy lo­kal­ny­mi w partii prezbiterium i wieży.
panami wywodzą­cy­mi się ze szlachty osiadłej na Śląsku, mającymi związ­ki Dotąd nie wskazywano ist-
i podległości zarów­no z wład­zą czeską, jak śląs­ką, funkcjonującymi zarów­no nienia jakichkolwiek dzieł
w śląskich, jak i czes­kich instytucjach władzy świec­kiej oraz w strukturach sztu­ki gotyckiej w tym koś-
kościelnych.20 ciele. Póź­nobarokowy ołtarz
O ile związek Madonny na lwach z kościo­łem w Krosnowicach jest je­dy­ główny zawiera w centrum
nie hipotetyczny, to inna póź­no­go­t yc­ka figura Madonny z Dzieciątkiem nadal płasko­rzeźbioną figurę tronu-
się w nim znajduje. Pierwotnie stała w centrum szafy ołtarza głównego, któ- jącej Madonny z Dzieciątki-
ry jeszcze w 1794 roku stał na swoim miejscu. Z uwagi na cechy formal- em. Otoczona kultem i dotąd
ne zachowanej rzeźby można ją datować około 1475–1485. Właścicielem nieprzebadana, uchodzi za
Krosnowic, mającym prawo patronatu nad kościołem, był wówczas Hans rzeź­bę barokową, co trze-
mł. von Pannwitz, który ro­ ba jednak skorygować. Jej
bił karierę u boku Podiebra­ płas­kość, lekkie wydrąże-
dów, będąc przez wiele lat nie od tyłu i znaczna skala
7 Madonna tronująca z Dzieciątkiem w kościele
od ro­ku 1477 starostą kłodz­ (102×50×20 cm) przemawi- św. Małgorzaty w Starej Łomnicy.
kim i zię­bickim.21 Z dużym ają za pochodzeniem z szafy
praw­do­podobieństwem moż- pokaźnego gotyckiego retabulum. Pomijając możliwe drobne przerzeźbienia
na przy­jąć, że zamówienie w dobie baroku oraz dwudziestowieczne niefachowe restauracje i zmiany
retabu­lum, najpewniej we (chusta Marii?), ta intrygująca figura wykazuje cechy stylowe pozwalają-
Wroc­ławiu,22 musiało wią- ce sytuować ją we wczesnej fazie tzw. stylu pięknego, tuż przed lub około
zać się z jego inicjatywą, 1400 roku. Miękkość i przestrzenne walory układu szat, jak i typy twarzy
która przy­pad­ła na pierws- Marii i dziecka pozwalają na zestawianie rzeźby z Łomnicy z takimi czeskimi
ze lata je­go długiej kariery pracami, jak np. Madonna z Kozojed (około 1380 – 1385).24 Typ tronującej
w administrac­ji książęcej. Madonny jest w tym czasie nadal popularny, zwłasz­cza w czeskim malar-
Jedną z głównych sied­ stwie i w tym kontekście można zestawiać figurę łomnicką z obrazem, który
zib Pannwitzów w kłodzkim objawił się niemal 70 lat temu w antykwariacie w Hradci Králové, datowanym
była wieś Łomnica nieo- na koniec XIV wieku,25 ale także z innymi dziełami. Na przykład szczególnie
podal Bystrzycy Kłodzkiej. bliskie formy kompozycyjne i stylowe łączą Madonnę łomnicką z tronującą
Tutejszy kościół św. Mał- Marią ukazaną na malowanym retabulum zwanym „Protivínská deska“ (około
gorzaty pozostawał pod ich 1390), pochodzącym najpewniej z kaplicy zam­ku Český Krumlov.26
patronatem. Z tej racji miała
miej­sce na przy­kład pre- 20 Felcman 2008, zwł. s. 732n.
zentacja niejakiego Macieja 21 Jurek 1990, s. 453.
22 Dzierżyńska 1973, s. 33–34, widziała podobieństwo do figur ołtarzowych z kościoła
na tutejszego proboszcza
w Zagórzu Śląskim, które – przypisując bliżej nieokreślonej pracowni śląskiej
w 1398, dokonana przez fa­ – datowała jednak zbyt późno, na około 1500.
23 Volkmer – Hohaus 1883, s. 288.
mosorum Wolframi Militis,
24 Bartlová 1990, s. 93–94; Fajt 1996, s. 647–648, nr 257.
Ottonis et Nicolai von Pan­ 25 Pešina 1984, s. 382; Bartlová 1990, s. 57–58.
6 Madonna z Dzieciątkiem w kościele
nwitz dicte patronorum.23 św. Jakuba w Krosnowicach. 26 Matějček – Pešina 1950, s. 59; Pešina 1984, s. 382.
 Można także stwierdzić ciągłą popularność kompozycji tronującej Marii ze
stojącym na jej kolanie Jezusem w 1. tercji XV wieku, np. na obszarze austri-
ackim. Stojąca postawa Jezusa na kolanie Marii może być też nawiązaniem do
lokalnej tradycji – tronującej na lwach Madonny z „Hermsdorf“ i jej swobodnej
repliki z Krosnowic, którą proponowaliśmy związać z fundacją w kręgu rodziny
von Pannwitz. I w przypadku łomnickiej Madonny można podejrzewać przed-
stawiciela tej rodziny o udział w zamówieniu retabulum, w którym prawdopo-
dobnie znajdowała się ta figura. Na przełomie stuleci patronat nad kościołem
w Łomnicy sprawowali bracia Wolfram, Otto i Mikołaj. Tutejszy pleban wystę-
puje w źródłach od połowy XIV wieku.27 Zaś po wspomnianym wyżej Macieju,
który prawdopodobnie wkrótce po objęciu parafii zmarł, funkcję tę zapewne
sprawował do 1405 Johannes von Pannwitz († 1446),28 który w następnych
dekadach osiągnął liczne godności w koście­le wrocławskim aż po godność bis-
kupa sufragana (1431) i wikariusza generalnego.29 Wcześniej jednak tenże Jan
von Pannwitz zamienił stanowisko proboszcza Łomnicy na probostwo kościoła
w Szalejowie Górnym (od 28. 3. 1405),30 które zajmował prawdopodobnie do
1428 roku.31
W tutejszym kościele zachowała się do tej pory rzeźba Piety, datowana
w literaturze około 1420 – 1430, a więc na czas administracyjnej i duchowej
posługi Jana von Pannwitz. Rzeźba ta w oczy­wisty sposób powtarza (z drob-
nymi odmianami) schemat tzw. Pięknych ­Piet, których czołowe śląskie przed-
stawicielki znajdowały się we Wrocławiu. Najbliższą i wzorcową dla rzeźby
z Szalejowa niewątpliwie jest monumentalna, wapienna Pieta z kościoła Panny
Marii kanoników regularnych św. Augus­tyna na Piasku we Wrocławiu. Dato-
wana jest zwykle około 1400 roku, a niewykluczone, że jej powstanie można
wiązać z informac­ją w kronice klasztornej, mówiącą o sprawionych staraniem
opata Mikołaja Herdani (1395–1412) „tabulas sive duas ymagines lapideas
nobilissimas“.32 W jednym z dwóch wymienionych kamiennych wizerunków,
32 33 których klasę doceniał kronikarz, można upatrywać Pietę z kościoła na Piasku.
Ta wrocławska grupa rzeź­biar­ska była niejednokrotnie naśladowana w następ-
nych dwóch, trzech dziesięcioleciach. Pieta szalejowska należy do jej najwier-
niejszych, ale też naj­większych skalą powtórzeń w drewnie. W obecnym stanie
zachowania jej kompozycja jest zniekształcona w partii lewej ręki Marii. Pier-
wotnie jej gest, którym podtrzymywała i prezentowała maforium, dokładnie
powtarzał układ z wzorcowej Piety wrocławskiej. Oprócz analizy obecnego sta-
nu i starszych fotografii, dowodzi tego porównanie z barokowym, kamiennym
wyobrażeniem Piety szalejowskiej, ustawionym na kolumnie z 1720 roku we
wsi nieopodal kościoła. Proboszcz Jan von Pannwitz bywał niewątpliwie w sto-
licy Śląska, a może nawet częściej przebywał poza obszarem Ziemi kłodzkiej
niż w swojej parafii. Prawdopodobnie jeszcze zanim zamienił w 1428 roku pro-
bostwo szalejowskie na dochody altarii w kościele farnym w Bystrzycy Kłod-
zkiej miał już godność dziekana kolegiaty św. Jadwigi przy zamku książęcym
w Brzegu, a także jakieś beneficjum w kolegiacie Bożego Grobu w Legnicy.
Wkrótce sięgnął po wysokie stanowiska w diecezji wrocławskiej, zostając 11
kwietnia 1431 biskupem tytularnym Symbalonu na wybrzeżu Krymu z prawem
8 Pietà w kościele św. Jerzego w Szalejowie Górnym.

27 Neuling 1902, s. 177.

28 Należy wyjaśnić niezgodność dat, występującą w źródłach i literaturze za sprawą
wiadomości podanej przez Köglera, że Jan był proboszczem w Łomnicy od 1396.
Zauważył to już Nürnberger 1880, s. 216, ale nadal przyjmował Jungnitz 1914,
s. 43. Jednak z 8. 2. 1398 pochodzi dokument wydany w Pradze, mówiący
o ustanowieniu proboszczem (procurator) w Łomnicy Macieja z powodu rezygnacji
dotychczasowego plebana Bertolda. – Volkmer – Hohaus 1883, s. 288.
29 Jungnitz 1914, s. 43–49. – Prawdopodobnie początki kariery duchownej Johanna
wiążą się z parafią w Krosnowicach, jeśli przyjąć, że do niego jako kleryka
powołanego tu na proboszcza 23. 1. 1386 (Volkmer – Hohaus 1883, s. 243) odnosi
się informacja, że będąc tylko subdiakonem, otrzymał na to dyspensę na czas swoich
studiów, a także, że zgodził się przyjąć święcenia. – Tschitschke 1925, s. 103.
30 Volkmer – Hohaus 1888, s. 18, 202–204.
31 Wynika to z zapisu: „1428 Petrus, altarysta ołtarza Bożego Ciała w Bystrzycy
zamienia swoje miejsce z Hansem von Pannwitz, proboszczem w Szalejowie
Górnym“. – Nürnberger 1877, s. 514; Volkmer – Hohaus 1888, s. 140.
32 Stenzel 1839, s. 211; Kaczmarek 2007, s. 140 – 141.
do pontyfikaliów we Wrocławiu i w tutejszej diecezji, faktycznie więc był bisku-
pem sufraganem przy biskupie wrocławskim, Konradzie oleśnickim.33
Wróćmy do wzorca Piety w Szalejowie. Wspaniała rzeźba we wrocławskim
kościele na Piasku musiała być znana także kłodzkim kanonikom augustiań­
skim, utrzymującym zakonne związki z domem wrocławskim.34 Z kłodzkimi
kanonikami Pannwitzowie pozostawali także w ciągłych kontaktach. Zatem
było dosyć dróg, którymi wiedza o aktualnych wrocławskich fundacjach mogła
docierać do zleceniodawców z obszaru ziemi kłodzkiej. Możemy śmiało zaryzy-
kować związanie zamówienia i tej rzeźby z inicjatywą członka rodu Pannwitz,
a jej powstanie lokalizować w środowisku wroc­ławskim. Nawet jeśli nie mamy
dowodów innej natury, że było to po stronie Jana von Pannwitz bezpośrednie
zaangażowanie finansowe czy też, że wyłącznie on stał za tą inicjatywą, to
trudno kogoś innego czynić odpowiedzialnym za ten wybór wzoru, jak właśnie
szlacheckiego proboszcza o wysokich aspiracjach i szerokich kontaktach.
Na marginesie można dodać, że osoba Jana von Pannwitz spełnia warunki
by także być braną pod uwagę przy rozwiązywaniu zagadki osoby biskupiego
fundatora ukazanego na ramie obrazu Madonny, pochodzącego z katedry wro-
cławskiej. Jan Klípa identyfikował go ostatnio, po przeprowadzeniu drobiaz-
gowej analizy, z biskupem Konradem II Oleśnickim (1418–1447) i zadatował
na lata 1416–1418.35 W swojej propozycji nowej identyfikacji wyszedł z roz-
poznania przemalowania fundatora, którego pierwotne szaty kanonika zostały
zmienione na biskupie. Nie był mu znany fakt istnienia i związku z katedrą
wrocławską kanonika i późniejszego biskupa sufragana Jana (1431–1446).
Choć argumenty zgromadzone przez Klipę na rzecz rozpoznania fundatora
obrazu jako Konrada II są poważne, to nie należy wykluczać możliwości iden-
tyfikacji z Janem von Pannwitz. To jednak wymagałoby osobnej dyskusji.
Trzy główne przedstawione rzeźby kultowe należą do dzieł wyróżniających
się pod względem artystycznym, zachowanych na terenie Ziemi kłodzkiej
i odwołujących się do modeli elitarnych oraz naówczas jak najbardziej aktu-
alnych estetycznie. Okoliczności powstania rzeźb Madonn tronujących, tej na
lwach z Krosnowic oraz chronologicznie młodszej z Łomnicy, a także Pie­t y
z Szalejowa, muszą być analizowane przy zdecydowanym uwzględnieniu kon-
tekstu zleceniodawcy. Fundatorów i odbiorców tych figur należy sobie wyob-
rażać jako należących do elity intelektualnej i rycerskiej. W Kotlinie kłodzkiej
Pannwitzowie na takie miano z pewnością zasługują. A ponieważ zachowali
swoją pozycję przez całe późne średniowie­cze, nie da się wykluczyć, że pilne
poszukiwania mogłyby przynieść kolejne ich hipotetyczne fundacje.
33 Jungnitz 1914, s. 43–49.
34 Dzierżyńska 1973, s. 25–26.
35 Klípa 2008, s. 293–301; Klípa 2012, s. 21–23.
34 35 O jednom záhadném motivu
přemyslovských náhrobků
v k atedr ále sv. Víta a na tumbě
Arnošta z Pardubic v Kladsku
Ivo Hlobil
Motivika účesů v gotickém umění 14. století nebyla doposud monograficky
analyzována. Zaslouží samostatné pojednání. Vzhledem k námětu této stati
zvláštní pozornost vyžadují účesy sochařských a malířských zpodobnění teh-
dejších panovníků. Převážně ukazují pečlivě upravené mírně zvlněné vlasy,
nad čelem rovně zastřižené, dole přecházející do nižší či vyšší ondulované
lokny, nebo vlasy hladké, více či méně rozpuštěné, dole neurčitě zarovna-
né. Klasické příklady účesu prvního typu ukazují početné sepulkrální postavy
francouzských panovníků 14. století v Saint-Denis,1 dále například zlatá busta
Karla Velikého s korunou Karla IV. v Cáchách (před polovinou 14. století nebo
kolem 1357),2 druhý výrazně zastupuje portrétní obraz francouzského krále
Jana II. Dobrého v Louvru (kolem 1349)3 nebo sochařské sepulkrální zpodob-
nění Karla V. v Saint-Denis (André Beauneveu, 1364).4 K druhému typu patří
i vídeňská podobizna Rudolfa IV. (Dom-Museum Wien), v porovnání s uvede-
nými francouzskými příklady stylizovanější, soudě podle jeho esteticky zved-
nutého obočí a načechraných vlasů. Oba typy účesů vyznačují zpodobnění
donátorů – francouzského krále Jana II. Dobrého a byzantského císaře Jana V.
Palaiologa – při předávání ostatků Karlu IV. na nástěnné malbě v kapli sv. Kří-
že na Karlštejně (Mikuláš Wurmser ze Štrasburku, kolem 1360).5 Vyobrazení
samotného Karla IV. má hodnotu individuálního portrétu.6 Kromě „nehezky
zhoupnutého“ nosu a v pramenech zmíněných Karlových černých vlasů o tom
svědčí císařovy nezvykle dlouhé vlasy, spadající až na jeho záda a ramena.
Shodný účes ukazuje o málo pozdější socha Karla IV. ze západního průčelí
vídeňského Svatoštěpánského dómu (kolem 1359–1465).7 Následná zpodob-
nění nevystavují vlasy Karla IV. na odiv a plnovous má na nich – zejména ve
srovnání s vídeňským portrétem – elegantně přistřižen (Karlova busta v dol-
ním triforiu katedrály sv. Víta, Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi v Národní
1 Schmidt G. 1992, II, obr. 31–32, 34, 42, 47, 50.
2 Drake Boehm 2006, s. 146, kat. č. II.48. – Kvalitní vyobrazení Minkenberg b. d.
3 Fajt – Drake Boehm 2006, s. 57, kat. č. II.21 (Jiří Fajt).
4 Schmidt G. 1992, II, obr. 60, 68.
5 Drake Boehm 2006, s. 138, kat. č. II.41; s. 139, kat. č. 43.
6 Kvalitní detail Drake Boehm 2006, s. 136.
7 Historisches Muzeum der Stadt Wien; Schmidt G. 1992, II, obr. 179. – Hlobil 2006.
 galerii v Praze, socha sedí-
cího císaře na průčelí Staro-
městské mostecké věže).
Po tomto stručném úvo-
du lze přejít k účesům pře-
myslovských panovníků na
náhrobcích v chórových kap-
lích katedrály sv. Víta v Praze
z doby kolem roku 1377. Jeli-
kož šlo o dávno zemřelé oso-
by (Břetislav I. † 1055, Spy­
ti­hněv II. † 1061, Břetislav
II. 1100, Bořivoj II. 1107,
Přemysl I. † 1230, Přemysl
9  Relikviářová busta Karla Velikého, před
polovinou 14. století nebo kolem 1357, II. † 1278), jejichž skuteč-
katedrála Panny Marie v Cáchách. ná podoba se v době před
vznikem evropského portrétu
tradovala nanejvýš verbálně, jde o ideální zpodobnění, vytvořená Petrem Par-
léřem a jeho kameníky-sochaři po dohodě s císařem Karlem IV., pražským
arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi (1364–1378), respektive tehdejšími
řediteli stavby svatovítské katedrály Benešem Krabice z Veitmile († 1375)
a Ondřejem Kotlíkem († 1380). Karlovi dávní předci jsou zob­ra­zeni v módním
dvorském oděvu nebo v soudobé ochranné zbroji. U čtyř z nich lze posoudit
jejich účesy. Kratší, mírně zvlněné vlasy dole bez ondulace v případě knížete
Bořivoje II. a králů Přemysla Otakara I. a Přemysla Otakara II. přináleží k typu
účesu francouzského krále Jana II. Dobrého a Karla IV. Vlasy knížete Spytih-
něva II. ukončují svinuté kudrlinky – v plastice střední Evropy dlouho předtím
i potom tradovaný motiv (viz
10 Petr Parléř, Sv. Václav, 1372–1373, například účes Magdeburské-
katedrála sv. Víta v Praze, Svatováclavská kaple.
ho jezdce nebo svatovítskou
sochu sv. Václava z roku
1373).
Velmi podobně upravené
vlasy králů Přemysla Otakara
I. a II. v rozporu s realismem
parléřovského sochařství do-
le ukončuje geometricky po-
jatá „mřížka“. Uměleckohis-
torická literatura tento motiv
přecházela bez povšimnutí.
36 37 Jako první jej zmínil a analyzoval až nyní Petr Chotěbor, „dombaumeister“
pražské ka­tedrály, ve stati napsané společně s autorem této stu­die.8 K záhad-
né „mřížce“ na­psal: „Zde se snad počí­ta­lo s připojením zvlášť zho­toveného do­
plňku. Toto rov­né »zaříznutí« i poměrně ne­dbalé šrafování (na rozdíl od rytého
šrafování, jímž se na­značovala výzdoba nebo struk­tura materiálu na lemu šně­
rování či pásu spína­jícím vpředu plášť) ostře kontras­tuje s drobnopisně pre­
cizním provedením vlasů. Zdá se nepředstavitelné, že by v té­to podobě mohly
být hlavy zpodobněných pa­
novníků definitivně dokon­
čeny. Je prav­děpodobné, že
šlo o speci­fický technologic­
ký pos­tup, který umožňoval
doko­nalé opracování obtížně
přístupných míst. Šrafování
by pak bylo pouhým zdrsně­
ním kontaktní plochy, k níž
byl následně připojen na
11 Petr Parléř, Náhrobek Přemysla Otakara II. maltu nebo nějaký jiný vhod­
(detail), kolem 1377, katedrála sv. Víta v Praze.
ný tmel konečný tvar vlasů.
Pokud tomu tak bylo, byl vý­
sledek dokonalý – vlasy byly
řezbářsky pojednány až ke
konečkům a partie krku (na­
příklad s límcem kroužkové
zbroje) provedena v úplnosti.
Ovšem pokud měl být vý­
sledek dokonalý, muselo být
napojení doplňku co nejtenčí
a co nejméně nápadné. V na­
12 Petr Parléř, Náhrobek Přemysla Otakara I. šem případě to mohlo být
(detail), 1377, katedrála sv. Víta v Praze.
jemnou vápennou maltou;
spoj však nebyl zřejmě příliš pevný a všechny doplňky vlasů byly odlomeny při
obrazoboreckém poškození nebo se možná samovolně odloučily (?). Naznače­
nou představu technického provedení by v ideálním případě prokázalo zjištění
analogické dělící spáry na náhrobku Spytihněva II., který jako jediný má vlasy
provedené v úplnosti. Taková spára však dosud nebyla zjištěna. Další sochou,
kde by analogické provedení přicházelo v úvahu, je sv. Václav; ani tam však
dosud není doložena existence spáry.“
8 Hlobil – Chotěbor 2019, s. 354–355, pozn. 27.
 Autor této stati v návaznosti na Chotěborovy závěry pátral v evropském 38 39 1354–1380,15 lze připsat
sochařství po eventuálním příčesku Přemysla Otakara I. a Přemysla Otakara invenci Petra Parléře. Co se
II. Za inspirativní příklad jistou dobu pokládal výše zmíněnou bustu Karla Ve- týká jeho geneze, nabízelo
likého v Cáchách (Emanuel Poche ji připisoval Petru Parléřovi).9 Účes Karla se uvažovat o samovolném
Velikého je na rozdíl náhrobků obou Přemyslovců jistě kompletní a dole končí procesu formální abstrakce.
výraznou ondulací. Podobná snad mohla být zamýšlena i v Praze, pouze Struktury „vlasové mřížky“ na
nedošlo k jejímu zhotovení a připojení. Nabízející se efektní závěr však bylo náhrobku Arnošta z Pardubic
třeba opustit. „Vlasové mřížky“ se vyskytují také na náhrobcích pražského ar- a norimberské soše sv. Jiří na
cibiskupa Jan Očka z Vlašimi († 1380) v pražské katedrále, biskupa Přeclava rozdíl od pozdějších příkladů
z Pohořelé († 1376) ve vratislavské katedrále sv. Jana Křtitele10 a pražské- 14 Petr Parléř (?), Sv. Jiří (detail), kolem 1380, nejsou geometricky dokona-
Germanisches Nationalmuseum Norimberk.
ho arcibiskupa Arnošta z Pardubic († 1364) ve farním kostele Panny Marie lé. Jejich reliéf ještě modelu-
v Kladsku,11 vždy jakou součást dokonale vyholených ton­zur. Tumby Jana je konečky vlasů.
Nicméně z hlediska parléřovského bádání pozoruhodný závěr,16 ke kte-
rému stať dospěla, nemusí být definitivní. Gotické sochařství ve Francii, Itálii
a západní Evropě nevylučuje upozornění na výskyt „vlasové mřížky“ kromě
vyjmenovaných šesti sochařských prací i v jiných případech a odlišných umě-
leckých souvislostech, pochopitelně především ve Francii, a to i přesto, že
se tento motiv nejspíše nevyskytuje na náhrobcích francouzských panovníků
v St. De­nis17 a patrně ani ne ve francouzském katedrálním so­chařství. K opa-
trným soudům vybízí monumentální socha Ludvíka IX. z počátku 14. stole-
tí v kostele sv. Petra a Pavla v Mainnevile,18 ukázaná na pařížské výstavě
k 800. výročí narození světce, patrona Francie.19 Kvalitní tehdy publikované
fotografie umožňují detailní posouzení.20 Socha Ludvíka IX. opakuje tradiční
účes evropských panovníků zmíněného prvního typu. Překvapivá je jeho jistá

9 Poche 1983, s. 670–671.

10 Fajt – Suckale 2006, s. 176, kat. č. II.52: „Petr Parléř s pomocníky, kolem 1370“.
13 Neznámý sochař, Náhrobek Arnošta z Pardubic (detail), kolem 1364, 11 Kutal 1962.
kostel Panny Marie v Kladsku. 12 Schädler 1978, s. 19; Homolka 1978b, s. 27–23, 29.
13 Schmidt G. 1992, I, s. 279. – Nesouhlasil Schwarz M. V. 1986, s. 429–

Očka z Vla­šimi a Přeclava z Poho­ře­lé jsou spojovány s okruhem prací souvi-
sejících se so­chařskou tvorbou pražské hu­ti Petra Parléře a jejích ka­me­níků- 14
15 V norimberském Germánském národním muzeu se připsání sochy sv. Jiří Petru
sochařů. Gisant Ar­noš­ta z Pardubic se pokládá za vlast­ní dílo Petra Parléře.
U pří­ležitosti velké výstavy par­léřovského umění v Kolíně nad Rýnem 1978
to nezávisle na sobě konstatovali Alfred Schäd­ler a Jaromír Homolka,12 vzá-
pětí tak učinil i Gerhard Schmidt.13 Bylo třeba ověřit, zda se záhadný motiv 16
„vlasové mřížky“ nevyskytuje ještě na dalších par­léřovských sochách. Pátrání
17 Konečky mírně zvlněných vlasů pozdějšího gisanta Leona de Lusignan († 1393),
mělo úspěch. Mřížka ukončuje také nakrátko ostříhané vlasy dřevěné sochy
sv. Jiří v norimberském Germánském národním muzeu, Schädlerem a Ho­
18
mol­kou rovněž připisované Petru Par­léři.14 Zdá se, že motiv „vla­sové mříž- 19
ky“ s časově ohra­ničenou, poměrně velmi krát­kou dobou výskytu mezi léty 20
430 (autorova komparace gisanta s bustou Arnošta z Pardubic v dolním triforiu
katedrály sv. Víta je ale založena na chybném pozorování).
Schädler 1978, s. 19; Homolka 1988, s. 20–22.
Parléřovi neujalo. Průvodce Strieder – Wilckens 1994, s. 57, kat. č. 118 (Hans
Stafski) píše o dolnorakouské práci kolem 1380. – Kammel 2007, s. 278–279, 424,
kat. č. 387, zase o anonymním sochaři parléřovského okruhu, vrstevníkovi Mistra
Theodorika. – Lze dodat, že kompozice sochy opakuje pohyb postavy „Membrota“
z Lucemburského rodokmene.
 ranzen 2006 dokládal pražský původ sochy, ale uvážlivě nepsal o práci Petra
F
Parléře.
provedeného nejdříve kolem 1385 (Schmidt G. 1992, II, obr. 90, 92), jsou vespod
uspořádány do vodorovných linií (detailní vyobrazení Masini 2006, obr. 14).
Normandie, departement Eure.
Kámen, výška 157 cm.
Pogam 2014, s. 50, obr. 27; s. 213, kat. č. 32.
15 Neznámý sochař, 16 Petr Parléř,
Náhrobek Arnošta Náhrobek Přemysla
z Pardubic, kolem 1364, Otakara I., 1377,
kostel P. Marie v Kladsku. katedrála sv. Víta v Praze.
 asymetrie. Na levé straně so- 42 43 Některé opomíjené aspekty
chy lze vidět přirozeně uspo-
iluminátorské v ýzdoby kodexu Gigas
řádané konečky vlasů, na
pravé straně jejich ukončení Pavol Černý
s pomocí „vlasové mřížky“,
podobné jako u gisanta Ar- Rukopis, známý dnes kvůli svému nadměrnému formátu jako Kodex Gigas
nošta z Pardubic. nebo podle nejznámějšího a prakticky jediného figurálního zobrazení Ďáblova
Zatím jen z jednoho bible, nepochybně vznikl v českých zemích vrcholícího středověku v prostře-
zjištěného výskytu „vlasové dí benediktinského řádu. Dnes je uložen ve Stockholmu v tamní Královské
mřížky“ ve Francii ovšem ne- knihovně pod signaturou Ms. a 148. Byla mu již věnována značná pozor-
lze vyvodit víc než spekula- nost jak ze strany laického publika, tak i odborníků,1 a sice kvůli celé řadě
tivní otázky. Jestliže základní zvláštností, týkajících se textové struktury či bohaté iluminátorské výzdoby
typ parléřovských figurálních a její koncepce. Navzdory tomu zůstávají některé další významné aspekty
17 Ludvík IX., počátek XIV. století (detail), tumb Přemyslovců v katedrá- této jedinečné památky knižní kultury vrcholícího středověku stále opomíjeny.
kostel sv. Petra a Pavla v Mainnevile.
le sv. Víta vznikl nepochybně K nim patří i malované ornamentální iniciály, pozoruhodné nejen svým ne-
ve Francii, nepochází odtud zvykle vysokým počtem, ale především kvalitním formálně stylistickým a mo-
i motiv „vlasové mřížky“? Francouzský původ motivu by byl dobře pochopi- tivickým provedením. Díky tomu se jeví v rámci celkové iluminované výzdoby
telný, kdyby tumbu Arnošta z Pardubic vytvořil v Praze či Kladsku činný ano- kodexu badatelsky daleko indikativnější pro posouzení některých významných
nymní francouzský sochař. Alfred Schädler poznamenal, že tato tumba působí aspektů, než jak nabízejí dvě jinak nejpopulárnější celostránkové miniatury se
jako ovlivněná Francií. Jaromír Homolka21 návazně psal o řadě srovnatelných zobrazením architektury a postavy Satana, označované za „Město Boží“ a za
„francouzských příkladů“, aniž je vyjmenoval. Jako „dos­ti blízký“ uvedl náhro- „Město ďáblovo“, kterým byla zatím věnována největší publikační pozornost.2
bek arcibiskupa Engelberta III. von der Markt († 1368) v Kolíně nad Rýnem; Předkládaný text se proto zaměřuje především na zkoumání 56 nefigura-
pražští Parléři měli k tomuto městu osobně blízko a mezi kolínským a praž- tivních ornamentálních iniciál kodexu, které se diferencují do tří morfologic-
ským prostředím trvaly četné vazby. kých, resp. typologických kategorií. Svým formátem a bohatostí provedení se
Připsání kladské tumby Petru Parléři se po jejím nedávném úspěšném uplatňuje nejnápadněji šest velkých iniciál, zabírajících celou výšku textového
restaurování a pořízení podrobné fotografické dokumentace dochovaného pů- zrcadla a objevujících se na počátcích textů Jos (f. 24r), 1 Kr (f. 65r) a dále
vodního stavu náhrobku22 zproblematizovalo. Jak se ukazuje, ještě značně čtyř evangelií (f. 254r, 258v, 266v), kromě Lukášova, kde je iniciála „I“ni­
lineární, pevně vedené linie draperie těsně přimknuté k Arnoštově postavě tium (f. 262r) situována na začátku prologu. Iniciály opatřené výraznými serify
nepředznamenávají tvarovou plnost, živý rytmus a prostorovou diferenciací a umístěné na prázdném pozadí jsou tvořeny zpravidla klasickými kapitálami,
pláště a vnitřního šatu Přemysla Otakara I. Odtud viděno, tyto dvě sepulkrální jejichž rozštěpené dříky rámují vnitřní plochy písmen. Ty jsou vyplněny vege-
skulptury nevytvořil jeden a týž sochař, a snad ani ne – jak předpokládal Karl tabilními a obvykle jen spoře olistěnými úponky, které se vinou v geometricky
M. Swoboda – tatáž parléřovská dílna.23 Petr Parléř do Prahy přišel z Šváb- pravidelných spirálách a jsou ukončeny buď menšími laločnatě stylizovanými
ského Gmündu, kde má jeho umění v sochách proroků na jižním chórovém květy, nebo většími, častokrát chapadlovitými útvary. Pouze příležitostně jsou
portálu zřetelné kořeny. Odkud skutečně vzešlo umění tvůrce kladského ná- oživeny malými světlými ptáky (f. 65r, 262r) či zoologicky obtížně identifi-
hrobku Arnošta z Pardubic, je otázka pro další bádání. kovatelnými tmavými čtyřnožci (f. 65r, 254r, 258v). Podobný motivický re-
pertoár se opakuje ve zjednodušené podobě i v další a početnější kategorii
malovaných ornamentálních iniciál menších formátů umístěných v rámci tex-
tového zrcadla, jejichž dříky jsou v mnoha případech odvozeny z unciálních
21 Homolka 2005, s. 301, 311, obr. 4.
22 Ďoubal – Bayer – Zítková 2018. 1 Uhlíř 2007 (bibl.).
23 Swoboda 1940, s. 27. 2 Černý 2009b.
 typů. Jejich vnitřní pole jsou rovněž vyplněna
spirálovitě se vinoucími úponky, které zejmé-
na u iniciál s kulatými či oválnými dříky jsou
komponovány s výraznou snahou o vertikální
symetrii (f. 56v, 58v, 91v, 93r, ad.). Konečně
třetí kategorie dekorativních liter je zastoupe-
na v podobě devatenácti menších a jedno-
dušeji utvářených siluetových iniciál, jejichž
vnitřní pole vyplňují perokresebné, výrazněji
stylizované a opět symetricky komponované
úponky, jejichž výskyt je omezen výhrad-
ně na texty Etymologií Izidora Sevilského
(f. 201v–239r).
Zřetelně vyhraněným podáním se v ilumi-
18 Iniciála „E“t factum est nacích vyznačuje i jejich kolorit, v němž se
(f. 24r), Kodex Gigas, uplatňují pravidelně cihlové či oranžové čer-
mezi 1204–1230, Kungliga
biblioteket Stockholm. veně s příležitostnými karmínovými akcenty,
dále modře v temnějších či světle našedlých
valérech, zeleně rovněž ve světlejším tónování, ale i v modrozelené modifikaci,
či konečně žlutě – opět ve dvou variantách, světlejší a sytější. Zcela ojediněle
se objevují aplikace leštěného zlata ve vnitřních polích velkých iniciál (f. 254r,
258v, 262r). Místy se vyskytují barevné kombinace často kontrastních tónů,
které by bylo možné považovat za snahu o plastičtější reliéfní modelaci někte-
rých velkých úponků či obvykle dvakrát navrstvených míst na dřících velkých
iniciál, z nichž tyto úponky vyrůstají (f. 31r, 91v, 266v, ad.).
U malovaných ornamentálních iniciál – ať už velkých, monumentálních,
zabírajících výši textového zrcadla, či menších – zaráží určitá nedůslednost
v jejich rozmístění, zejména mezi biblickými texty. Jejich velikostní hierarchie
totiž kontrastuje s běžnou strukturou dekorativních systému ostatních středo-
věkých biblí. Týká se to výše zmíněné výzdoby na počátcích starozákonních
textů Jos (f. 24r) a 1 Kr (f. 65r), doprovázených velkými iniciálami, zatímco
počátky ostatních knih vyznačují pouze menší ornamentální litery. V této sou-
vislosti je rovněž nápadná absence iniciály „I“n principio na počátku Gene­
ze, dominující na úvodních stranách všech iluminovaných středověkých biblí,
která je však vysvětlitelná dle všeho pozdějším vyříznutím folia. Nasvědčoval
by tomu počátek dnes fragmentárně zachovalého textu v horní partii levého
sloupce na f. 1r: „... deo repleta est iniquitate…“, náležejícího až Gen 6,11
(předešlé pasáže chybí). Se ztrátami foliace nutno však v dochovaném kodexu
počítat i na jiných místech.3 Výrazně monumentální koncepce velkých a celou
výšku textových zrcadel zabírajících iniciál může připomínat starší analogické
44 45 příklady, které se například nalézají už v iluminovaných „obřích biblích“ (Rie­
senbibel), doložených během druhé poloviny 11. a první poloviny 12. století.
Při pozornějším zkoumání kodexu Gigas navíc může – přinejmenším na
některých místech – vzniknout dojem, že jeho dekor není všude dokončen.
O tom svědčí nejen prázdná místa, ponechaná v některých menších partiích
(například u iniciály „C“onfortatus na f. 101v). Je to zejména celostránková
miniatura malovaná za použití krycích barev s postavou ďábla (f. 290r) umís-
těnou ve věžovité architektuře, provedené v podstatě jenom v kresbě. Zůstala
tu ponechána velká vnitřní prázdná plocha, v níž Nordenfalk shledával progra-
mový záměr manifestovat prázdnotu jako jeden z negativních atributů ďábla.4
V těchto souvislostech si lze rovněž položit otázku, zda některá prázdná a ne
zcela ojedinělá folia5 postrádající jak text, tak i dekor, neměla původně být
určena pro iluminátorskou výzdobu, která zůstala neprovedena.
Vyhraněná morfologie a jednotné podání jak formálně stylistické, tak i tech-
nické, stejně jako průběžně vysoká umělecká úroveň, kterými se malované
ornamentální iniciály kodexu vyznačují, potvrzují dřívějšími autory vyslovené
teze, podle kterých byl tento rozsáhlý výzdobný celek vytvořen rukou jednoho
iluminátora, podle všeho profesionála, jehož umělecký původ zůstavá však
doposud neobjasněn. O zodpovězení této otázky se lze pokusit především na
základě elementární metody, totiž na základě komparací. Ty připadají v úvahu
nikoliv z oblasti střední Evropy, jak se domníval svého času Friedl, poukazující
na jen velmi obecné afinity k pozdně románské produkci v oblasti Salcburku či
jižního Německa,6 nýbrž ze vzdálenějších regionů severozápadní a jihozápadní
Evropy. V prvně zmíněném kulturně geografickém směru jsou zde srovnatelné
především velké malované iniciály, doložené v početných rukopisech vzniklých
v severozápadní Evropě a vyznačujících se morfologicky velmi vyhraněným
dekorem, označovaným jako „styl Kanálu“ (Channel Style).7 Ten se etabloval
během druhé poloviny 12. a počátkem 13. století v oblasti jižní Anglie a se-
verní Francie, rozdělené Lamanšským kanálem, podle kterého styl získal své
metaforické označení. Jsou pro něj charakteristické tenké rostlinné, pravidelně
se vinoucí spirálovité úponky, ukončené obvykle velkými stylizovanými květy,
jejichž častokrát dlouhé chapadlovité výhonky jsou přirovnávány k chobotni-
ci (Octopus). Tyto vegetabilní konfigurace vyplňují vnitřní pole iniciál, které
3 Uhlíř 2007, s. 17, předpokládá ztrátu osmi folií.
4 Nordenfalk 1975, s. 288.
5 F. 225v před Novým zákonem, 239v před Isagoge Johanna Alexandrina, 293v před
Kosmovou kronikou či 304v před Seznamem podlažického bratrstva.
6 Friedl 1927. – Michael Gullick mluvil na základě stručné paleografické analýzy kodexu
o „neněmeckém charakteru“ jeho písma.
7 Nordenfalk 1975, s. 288. – O stylu Kanálu Cahn 1975; Nilgen 2007, s. 159–161;
Nilgen 2009, s. 95–97.
jsou umístěny obvykle na rámovaném poli. 46 47
Ke standardnímu motivickému repertoáru
stylu Kanálu patří dále drobná – více či
méně stylizovaná – zvířena ptačí i čtyřno-
há, v posledně uvedeném případě obvykle
v podobě světlých „lvíčků“, přispívajících
k oživení těchto tvrdě, až „kovově“ se vi-
noucích spirálovitých úponků. Nejstarší
zachované příklady stylu Kanálu se obje-
vují během šedesátých let 12. století v ru-
kopisech textově různorodého charakteru
jak v seerní Francii, tak v jižní Anglii, aniž 19 Iniciála „B“eatus (f. 15r), 20 Iniciála „D“disciplina (f. 201v), Kodex Gigas, mezi 1204–1230,
Westminsterský žaltář, Kungliga biblioteket Stockholm.
by dosavadní bádání dosáhlo shody o jejich asi 1200, British
Library Londýn.
konkrétnějším původu. Díky relativně jed- podobnosti, byť se týkaly spíše jen detailů.11 Nutno přiznat, že v rámci těch-
noduché, a tím i snadno reprodukovatelné to a dalších komparací dekoru v kodexu s památkami stylu Kanálu lze stěží
morfologii se formy iniciál tohoto stylu šířily ze severozápadní Evropy východ- konstatovat těsnější shody. Ve stockholmském rukopisu se naopak objevují
ními směry, zejména během první poloviny 13. století, jak dokládají některé některé zcela svérázné formy, jako jsou například nápadné cibulovité plody,
iluminované rukopisy z německých zemí, kde často tvoří zajímavý – mnohdy jež v šesti párech zdobí dřík velké iniciály „I“nicium (f. 258v). Na druhé straně
více či méně obměňovaný – protějšek figurálnímu dekoru, který však repre- však v dekoru chybí pro zmíněný styl jiné charakteristické prvky, jako jsou na-
zentuje jiný formální proud, tentokrát domácího původu a označovaný jako příklad výše zmínění „lvíčci“ či rámovaná pole, na nichž jsou umístěny iniciály.
„lámaný styl“ (Zackenstil).8 Posledně uvedené zjištění by mohlo souviset s konzervativnějším založením
Početné a morfologicky relativně homogenní malované iniciály v kodexu iluminátora odpovědného za dekor kodexu, na něž by mohly poukazovat i další
Gigas vykazují nicméně nejnápadnější afinity s památkami stylu Kanálu v jeho morfologické aspekty jeho díla. Kromě utváření iniciál za pomoci „rozštěpe-
jihoanglické verzi, především díky motivické jednoznačnosti a omezení jen na ných dříků“ (Spaltleisteninitiale), charakteristických pro předgotickou knižní
několik základních forem, podaných v geometricky pevném duktu, či ukázně- malbu, to může být i – vzhledem k pozoruhodné diferencovanosti zastoupení
ností koloritu pozůstávajícího jen z několika málo tónů, stejně jako i smyslem typů iniciál v kodexu jinak nepřehlédnutelná – absence iniciál fleuronnée, které
pro harmonické podání celku,9 které tak kontrastuje s určitou „rozevlátostí“, for- se začínají objevovat právě v západní Evropě už během druhé poloviny 12. sto-
mální mnohotvárností a bohatostí barevného podání u francouzských iluminací letí jako jeden z významných prvků
21 Iniciála „Q“uoniam (f. 72r), Evangeliář,
stejného proudu.10 Nicméně možnost inspirace vzory pozdně románské doby 2. polovina 9. století, Knihovna předznamenávajících nástup nového
z území dnešní Francie nelze apriorně vyloučit, jak by poukazovaly motivické metropolitní kapituly Praha. gotického stylu. O vysloveně retro-
spektivní orientaci iluminátora kodexu
8 Sauer 2014, s. 99–101; Müller M. E. 2017, s. 310–319. svědčí nejvýmluvněji pojetí některých
9 Srv. Westminsterský žaltář (mezi 1200 – 1250, Londýn, British Library, Ms, Royale
menších a morfologicky jednodušších
2 a XXII), iluminace na f. 15r, „B“; 38v, „D“; 53r „D“; 98r „E“ ad. – Kubík 2013,
s. 115, pozn. 126, mluví při posuzování ornamentálních iniciál v kodexu Gigas siluetových iniciál, jejichž vnitřní de-
o „geometrickém stylu 11. a 12. století“, aniž pojem blíže specifikuje.
10 Zvl. Bible ze Saint-André-au-Bois (kolem 1180, Boulogne-sur-Mer, Bibliothèque kor v podobě vertikálně symetrických
municipale, ms. 2, I), f. 3v, „P“; 19r, „V“; 58v, „E“.
11 Týká se Bible ze Souvigny (konec 12. století, Moulins, Bibliothèque municipale,
vegetabilních úponků provedených
Ms. 1), s kolmými dříky iniciál ukončených pletenci a laterálními nárožími (cornua): v perokresebné, téměř geometrické
f. 150v, „H“; 191v, „N“; 284v, „I“. – Vzdálenější analogie rozpoznány v utváření
velkých „I“ iniciál (f. 258r, 266v). – V Bibli z Clairvaux (mezi 1155–1165, Troyes, stylizaci (f. 201v, 216v, 225v, 230r)
Bibliothèque municipale, Ms. 27) možnost komparace v podobě iniciály „H“ (f. 62r),
která převýšeným levým dříkem připomíná analogie v kodexu Gigas (f. 31r, 27r, ad.).
reflektuje – jak doložil svého času už
12 Friedl 1927, s. 151. Friedl12 – jednoznačně analogické
formy objevující se v ilumi-
novaných rukopisech pozdně
karolinské franko-saské školy,
která se rozvíjela příznačně
v severní Francii už během
druhé poloviny 9. století.13
Malované iniciály v kodexu se
tak hlásí především z hledis-
ka svého motivického utváře-
ní jednoznačně k tradičnější
a konzervativnější podobě
pozdně románského stylu,
nedotčeného ještě prvky na-
stupující gotické knižní malby.
Vedle zmíněných podob- 22 Bronzový fragment koňského postroje, 6. až 7.
století, Museo Arquelógico Nacional Madrid.
ností iluminátorské výzdoby
kodexu Gigas s oblastí seve-
rozápadní Evropy – ať už pozdně karolinské, či pozdně románské doby – nelze
přehlédnout ani další dosti překvapivé vztahy ke geograficky stejně odlehlé
oblasti západní Evropy, a sice k Pyrenejskému poloostrovu, a to k některým
středověkým památkám severní části Španělska, vzniklým v prostředí ať už
křesťanské či muslimské kultury. I když jsou tyto afinity omezeny především
na marginální motivy či formální detaily, zasluhují pozornost především kvůli
svému výjimečnému výskytu mimo rámec umění islámských oblastí. Tímto
směrem by mohlo poukazovat například schéma dvojice tmavých čtyřnožců
v dolní části monumentální iniciály „I“nicium na počátku Mk (f. 258v), kteří
stojí obrácení trupy k sobě, zatímco svými vykloněnými hlavami se od sebe
odvracejí. Pro tento výrazný, heraldicky symetrický motiv je možné najít ana-
logie v některých předmětech uměleckého řemesla z prostředí středověkých
muslimských dílen ve Španělsku.14 Další komparace s památkami vzniklými
na Pyrenejském poloostrově se nabízejí i v utváření takových detailů, jako
jsou minuciézně provedené pařáty končetin ďábla na jeho známém zobrazení
(f. 290r), pozoruhodné naturalistickým podáním, připomínající pařáty dravého
ptactva, které se v této podobě objevují i v zobrazení obvykle fantaskních zví-
řat na některých nástěnných malbách ve Španělsku kolem roku 1200.15 Zda
to bylo prostředí středověkého Španělska, které mohlo zprostředkovat i další
morfologickou zvláštnost kodexu Gigas v zobrazení ďábla (f. 290r), jehož dol-
ní končetiny jsou roztaženy a podány „v podřepu“, zůstává zatím otevřenou
otázkou. Nordenfalk se pokusil doložit analogie na pozdějších příkladech ana-
tomických kreseb, doprovázejících kopie medicínských traktátů lékaře, vědce
48 49 a překladatele Hunaina Ibn
Išáka (809–873) působícího
v Bagdá­du.16 Podobná figu-
rální schémata se totiž obje-
vují i na pozdějších ilustracích
lékařských textů v oblasti zá-
padní Evropy počínaje 9. sto-
letím, jak dokládají i některé
památky z německých zemí
románské doby,17 reflektující
tyto starší islámské vzory.
Zjištěná dichotomie for-
málních paralel či shod me-
zi iluminacemi kodexu Gigas
23 Iniciála „I“nicium (detail dolní části; a památkami severozápadní
f. 258v), Kodex Gigas, mezi 1204–1230,
Kungliga biblioteket Stockholm. Evropy na jedné straně a je-
jím jihozápadem na straně
druhé nemusí být překvapivá z hlediska novějších poznatků o intenzivních
uměleckých kontaktech mezi Anglií a severním Španělskem ve středověku.
Stačí uvést nejflagrantnější příklad tohoto fenoménu, dílo jednoho z počet-
ných malířů podílejících se na sklonku 12. století na výzdobě prestižní Win-
chesterské bible (Master of the Morgan Leaf), který na počátku následujícího
století provedl rozsáhlou výzdobu kapitulní síně kláštera v Sigeně nástěnnými
malbami.18 Tyto vazby mezi středověkou Anglií a severním Španělskem půso-
bily ostatně i v opačném směru. Dokladem toho může být opětovné zobrazení
ďábla v „podřepu“, které se objevuje například hned na prvním z mimořádně
početných zobrazení v žaltáři královny Marie, vzniklém v Londýně na počátku
14. století.19
13 Evangeliář ze Saint-Amand (3. čtvrtina 9. století, Paříž, Bibliothèque Nationale,
Ms. lat. 257), f. 96r, iniciála „Q“. – Evangeliář ze Saint-Bertin (Praha, Knihovna
Metropolitní kapituly, B 66), f. 72r. – Kubínová 2017, obr. 69.
14 Boční strana slonovinové skřínky z Cuency (kolem 1049), Museo Arqueológico
Nacional v Madridu, nebo zlomek postroje s dvěma pantery ze západogótského
prostředí (6. až 7. století), tamtéž. – Palol 1991, obr. 23.
15 Fragmenty nástěnných maleb z benediktinského opatství San Pedro de Arlanza
u Burgosu: zobrazení draka (New York, The Metropolitan Museum of Art, The
Cloisters Collection) a gryfa (Barcelona, Museu dʼArt de Catalunya).
16 Hunain Ibn Išák al-‛Ibádí, Anatomicko-lékařský traktát (Persie, mezi 1425–1450;
Paříž, Bibliothèque Nationale, Ms. Persan 1555), f. 2. – Nordenfalk 1987, s. 427.
17 Glossarium Salomonis (Prüfening, 1158 a 1165; Mnichov, Bayerische
Staatsbibliothek, Clm. 13002), f. 2v. – Klemm 1980, č. 87, s. 60–64, obr. 157.
– Herrlinger 1967, s. 10 – 14, tab. II, V, obr. 6, 8.
18 Pächt 1961. – K uměleckým kontaktům Anglie s kontinentem
Goldschmidt 1939; Wormald 1967.
19 Londýn, British Library, Ms Royale 2.B.VII, f. 1r. – Kaufmann 2003, obr. 165.
 Posledně zmíněná zjištění by mohla přispět k objasnění uměleckého pů- 50 51 na jeho vzniku nepochybně několik dlouhých let,21 které je možné vymezit ro-
vodu iluminátora, který zanechal početnou výzdobu v kodexu Gigas. Ten je ky 1204 (kanonizace sv. Prokopa, jehož svátek je v kodexu uveden) a 1230,
nutné hledat nejspíše v severozápadní Evropě, kde se malíř mohl seznámit kdy zemřel Přemysl Otakar I. (zmínka o něm chybí v neobvykle detailním
s produkcí stylu Kanálu jak na příkladech z jižní Anglie, tak ze severní Francie. nekrologiu). Naproti tomu k místě vzniku kodexu je možné se vyslovit pouze
Druhá jmenovaná oblast mu navíc mohla poskytnout i další vzory prostřednic- povšechným poukazem na jeho původ v českých zemích. Pokusy o užší vy-
tvím starších památek karolinské doby, jmenovitě výše zmíněných iluminací mezení lokality zůstávají zatím v oblasti hypotéz, a to i navzdory početným zá-
rukopisů franko-saské školy. Méně jednoznačně je možné zodpovědět otázku, znamům a zmínkám o mnoha osobnostech veřejného života v českých zemích
jakým způsobem se mohl iluminátor seznámit s příklady španělského původu: tehdejší či starší doby. Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje benediktinské
zda lze předpokládat jejich recepci na základě autopsie, nebo – jak se zdá opatství v Podlažicích. Už někteří starší autoři však zpochybnili tento kupodi-
být přijatelnější – prostřednictvím pozdějších a geograficky bližších památek. vu dodnes houževnatě frekventovaný názor poukazem na trvale nepříznivou
Vzhledem k tomu, že jeho materiální a hospodářskou
výtvory nemají žádnou ana- situaci podlažického klášte-
logii nejen v českých zemích ra,22 kde si lze jen stěží před-
pozdně románské doby, ale stavit ekonomicky nákladnou
ani v jiných regionech střed- a organizačně náročnou čin-
ní Evropy, se lze domnívat, nost dobře fungujícího skrip-
že šlo o iluminátora, který toria včetně iluminátorů, stej-
získal své umělecké školení ně jako existenci přiměřeně
ve vzdálenější cizině, odkud zásobené knihovny, která by
i s největší pravděpodobností mohla poskytovat předlohy
pocházel. Jinak ale jistě dlou- pro kopírování exkluzivních
hodobě působil v českých textů, obvyklých spíše ve
zemích. Lze ho tak snad za- velkých, významných a kul-
řadit do tehdy časté katego- turně vyspělých centrech
rie vandrovních profesionálů benediktinské vzdělanosti.
podobně jako o zhruba dvě Směrodatný v tomto ohledu
generace starší dvojici ilu- nemůže být ani Seznam bra­
minátorů Hildeberta a Ever- trstva podlažického, neboť
wina, kteří po svém školení jde o pozdější dodatek na ji-
v oblasti Dolního Rýna praco- 24 Civitas diaboli (f. 290r), Kodex Gigas, mezi 25 Schéma cévního systému (f. 2r), Anatomický nak zcela prázdném f. 305r,
1204–1230, Kungliga biblioteket Stockholm. traktát Hunaina Ibn Išáka al-‘Ibádí, mezi
vali po několik let druhé čtvr- 1425–1450, Bibliothèque Nationale Paříž. protože se rukopis druhotně
tiny 12. století v olomouc- nalézal nepochybně v tomto
kém skriptoriu, kam byli povoláni biskupem Jindřichem Zdíkem.20 V každém klášteře. Lze předpokládat, že se prestižní cimelie dostala do jeho držení až
případě lze několikaletou činnost iluminátora kodexu Gigas předpokládat už po svém dokončení, snad během druhé třetiny 13. století. Nicméně už v prů-
vzhledem k rozsahu dekoru a navíc – pokud je hodnocení příslušného bádání běhu druhé poloviny zmíněného věku byla chudá a s mnoha materiálními
přijatelné – i díky tomu, že byl současně písařem obřího rukopisu. potížemi zápasící komunita v Podlažicích nucena kodex zastavit cisterciákům
K mnoha otevřeným a zatím spolehlivě neobjasněným, nicméně závaž-
ným aspektům patří i otázka, týkající se vzniku kodexu – jeho konkrétní doby
20 Černý 2009b, s. 88–96.
a místa. Kompetentněji se lze vyjádřit k časovému vymezení zrodu kodexu. 21 Uhlíř 2007, s. 24, předpokládá, že opisování a výzdoba trvaly zhruba deset let.

Vzhledem k jeho mimořádnému rozsahu a velkému formátu probíhaly práce 22 Poprvé Nordenfalk 1975, s. 289; naposled Šrámek 2016, s. 276–281.
v Sedlci. Od nich byl rukopis vykoupen roku 1295 Bavorem z Nečtin, opatem
benediktinského kláštera v Břevnově, jak vyplývá z výmluvného textu připo-
jeného na f. 1v. Tato okolnost vedla některé badatele k pokusu hledat vznik
výjimečného rukopisu spíše v této instituci.23 Posledně zmíněná a nepochyb-
ně lákavá teze se však přesto jeví jako ne zcela přesvědčivá ze dvou důvodů:
v textu citovaného zápisu opat Bavor mluví o rukopisu jako o „obrovské knize,
která může být pro svou velikost započtena mezi sedm divů světa“, avšak ni-
jak se nezmiňuje o jeho původu v břevnovském opatství, i když by se o něčem
tak významném jistě po pouhém půlstoletí od vzniku rukopisu dobře vědělo.
Ke zdrženlivosti nutí i nedostatek přesvědčivých dokladů – navzdory úporným
snahám v poslední době – o existenci či činnosti skriptoria a iluminátorské
dílny u břevnovských benediktinů v daném období.
Ve snaze o nalezení místa vzniku kodexu Gigas připadá za těchto okolností
v úvahu nejspíše benediktinská komunita v Opatovicích nad Labem, ležící
nedaleko Podlažic. Opatovický klášter, založený v 11. století, byl totiž znám
intenzivní literární produkcí, reprezentovanou například Hradišťsko-opatovic­
kými anály ze 12. a 13. století či pozdější kronikou tamního opata Neplacha
ze 14. století.24 V této souvislosti budiž rovněž připomenuto, že do Opatovic
se v polovině 12. století uchýlila skupina benediktinů vypuzená z Hradiska
u Olomouce biskupem Jindřichem Zdíkem. Příchozí řeholníci mohli ve svém
novém působišti přispět právě činností písařskou, literární i iluminátorskou.25
Zmíněný klášter Hradisko u Olomouce je totiž znám jako zatím první a jediné
spolehlivě doložené místo v českých zemích, kde fungovalo dobře zavedené
skriptorium. Na malířskou činnost v Opatovicích románské doby, jejíž počát-
ky mohly souviset s příchodem benediktinů z Hradiska, poukazuje například
fragment kvalitativně pozoruhodné kresby s Ukřižovaným, poplatné tehdej-
šímu „lámanému stylu“ (Zackenstil).26 K jiným výtvorům knižního dekoru
tamního původu dále patří i o něco starší Miscellanea, doprovázená třemi
ikonograficky a motivicky nanejvýš pozoruhodnými kresbami, mj. schématem
vesmíru a větrů poukazujícím na Izidora Sevilského,27 autora, jehož texty byly
kopírovány i v kodexu Gigas. Je proto možné, že to byla právě zásluha bene-
diktinů z Hradiska u Olomouce, kteří mohli novému působišti v Opatovicích
nad Labem poskytnout významné impulzy k rozvoji knižní kultury.
23 Kubík 2013, s. 115, pozn. 125; Kubík 2014, s. 238.
24 Šrámek 2016, s. 231–242.
25 Nohejlová 1925; Černý 2009a, s. 132.
26 Fragment z Teplé (Opatovice, počátek 13. století, Praha, Národní knihovna ČR, sign.
Teplá Ms fragm. 54). – Krása 1982, s. 46–47.
27 Miscellanea (Opatovice, po polovině 12. století, Vídeň, Österreichische
Nationalbibliothek, Cod. 395, Hist. eccl. 50). – Černý 2009a, s. 132.
52 53 Stamský rukopis litomyšlského
biskupa Jana Železného
Milada Studničková
Litomyšlští biskupové hráli v dějinách české knižní kultury mimořádně vý-
znamnou úlohu. Patřili k nejbližšímu okruhu panovníka a byli úzce spjati
s pražskou dvorskou kulturou. Vznik skvostně iluminovaných knih se pojí ne-
jen se jmény Jana ze Středy a Alberta ze Šternberka, ale též Jana IV., zvaného
Železný, jenž na rozdíl od většiny svých předchůdců pobýval v Litomyšli trvale
takřka po celou dobu svého východočeského episkopátu (1388–1418).1
Jan, známý především jako straník Zikmunda Lucemburského a odpůrce
husitů, získal biskupský stolec díky přízni Václava IV. Pocházel z pražského
patricijského rodu Benešovských; jeho otcem byl Hána (Ješek) ml., radní Sta-
rého Města pražského,2 jeden ze zakládajících členů bratrstva Božího těla
(Bratrstvo kladiva a obruče), jež sdružovalo nižší šlechtu, patricije a příslušní-
ky vyšehradského kléru se silným vztahem ke dvoru.3 Hánův syn začal kariéru
jako notář královské kanceláře a v králových intencích působil i v počátečních
letech své církevní kariéry. Z té doby pochází jediný dochovaný rukopis z jeho
majetku, který se během času dostal do cisterciáckého opatství Stams v Ty-
rolsku. Podle Waltra Neuhausera mohl Jan darovat rukopis během pobytu na
kostnickém koncilu (1414–1415) kostnickému kanovníkovi a proboštovi kláš-
tera augustiniánů kanovníků z Zurzachu Johannu Rastovi, jenž byl patrně pří-
buzný Hermanna Rasta, který roku 1459 dopsal chybějící část závěrečného
textu. Vazba byla zhotovena patrně v Augšpurku v dílně Zwei Drachen II, činné
1477–1488. Od poloviny 16. století byla kniha v majetku pánů z Wehingen,
v knihovně kláštera Stams doložena vlastnickým přípisem z 19. století.4
Památka je pozoruhodná nejen bohatou výzdobou, provedenou ilumináto-
ry pracujícími pro krále Václava, ale i výběrem a charakterem textů, jimž do-
sud nebyla věnována patřičná pozornost. Pokusím se knihu představit z méně
známé stránky, z hlediska funkce textů a jejich obrazového doprovodu, které
jsou jedinečným svědectvím o podobě osobní zbožnosti významného preláta,
působícího v oblasti východních Čech. Upozorním též na dosud opomíjený
písemný pramen k biografii jednoho z malířů rukopisu, jenž měl k Litomyšli
blízký vztah.
1 Sídlil zde od počátku devadesátých let 14. století. – Elbel 2014.
2 Matka Anežka pocházela z patricijské rodiny Leitmeritzerů. – Hledíková 1982;
Krzenck 2006, Elbel 2014 (bibl.).
3 Polívka 1984; Hrdina 2013; Hrdina 2017b, zvl. s. 44 (bibl.).
4 Stiftsbibliothek, cod. 12. – Neuhauser 1984. – Za identifikaci knihvazačské dílny
děkuji Kamilu Boldanovi.
 Kodex Jana Železného je 54 55 illuminator regius | regis). Jméno lze díky signaturám v králově bibli spojit
znám odborné veřejnosti od s konkrétními iluminacemi, nejstarší pocházejí z doby kolem roku 1387, kdy
roku 1905, kdy jej publikoval byl dopsán rukopis Willehalm. Životní osudy malíře rekonstruoval Josef Krá-
Julius Hermann v katalogu sa, další údaje doplnila Marie Theisen a upřesněnila Kateřina Kubínová.14
iluminovaných rukopisů ty- Zatím nepovšimnut zůstal záznam v Zápisní knize města Litomyšl ze 4. října
rolských knihoven. Vídeňský 1410, stručně zmíněný Zdeňkem Nejedlým.15 Dokládá, že „Frana illuminator
historik umění sice rozeznal de Praga“ měl vazby k Litomyšli; jednal ve věci opuštěných dětí Elišky (Elzka),
bohemikální charakter malíř- vdovy po litomyšlském zvonaři Maršovi (Marsonis campaniste), která byla
ské výzdoby, na základě ko- patrně jeho příbuznou.16 Frana je označen jako Eliščin amicus seu proximus
lofónu dodatečně dopsaného a nejspíše byl jejím strýcem.17 V témže roce vystupoval ve sporu jako jeden
textu však památku mylně ze zástupců písaře Václava z Litomyšle.18 Je obtížné posoudit, zda tento fakt
považoval za práci Herman- mohl ovlivnit biskupovu volbu malířů. Jan Železný se s pracemi obou iluminá-
na Rasta, děkana augustini- torských dílen mohl seznámit již dříve, když působil v Praze.
ánské kanonie v Zurzachu,
5 F. 93r: „Anno 1459 completus est sermo iste per me Hermannum decanum in
a datoval ji k roku 1459.5 Zurzach sexta feria pasce post horam vesperam.“ – Hermann 1905, s. 239–241,
S Janem Železným spojili č. 242.
6 Matějček 1931, s. 338; Stejskal 1960, s. 143.
rukopis až Antonín Matějček 26 Vstupní strana s vyobrazením Bolestného Krista 7 Krása 1969, s. 592, nazval iluminátora Mistrem Willehalma, na rozdíl od rakouských
adorovaného biskupem (f. 1r), Rukopis Jana
a Karel Stejskal.6 Gerhard Železného, 1388–1395, Stiftsbibliothek Stams.
badatelů, kteří jej označovali jako Mistra Sedmi dnů stvoření. – Schmidt G. 1969,
s. 234–236, datuje kolem 1380 na základě analogické výzdoby modlitební knihy
Schmidt a Josef Krása zařadi- v British Library, Ms. Add. 15 690, jejíž text byl napsán 1380 v Norimberku. –
Krása 1974, s. 55, 130. Schmidt G. 1998 převzal Krásovu dataci před rok 1392.
li malby k pracím dílny Mistra Sedmi dnů stvoření, působící v Praze v letech – Mistrovi Sedmi dnů stvoření a jeho dílně se připisuje část iluminací Bible Václava IV.
(Cod. 2759, 2761) včetně úvodní iniciály knihy Genesis, podle které získal pomocné
1380 – 1400,7 Maria Theisen pak menší část iluminací připsala iluminátoru jméno; část iluminací Willehalma (1387, ÖNB, Cod. 1390; Ser. n. 2643); výzdoba
Franovi a jeho dílenským pomocníkům, kteří na některých stranách spolupra- Misálu (1381, Einsiedeln, Stiftsbibliothek, Cod. 115/435); Bible Purkarta Strnada
z Janovic (Záhřeb, Metropolitní knihovna, MR 156); rukopisy ÖNB (Cod. 1668, Cod.
covali s hlavním malířem.8 1842, Cod. 2064). – K charakteristice díla Jenni – Theisen 2004, s. 25–30.
8 Theisen 2011. – Za Franovu práci považuje iluminace f. 31v, 36r, 40v. – Dochované
Dataci kodexu lze odvodit z výzdoby vstupního folia s podobiznou klečící- malby v rukopisech: Willehalm (1387, ÖNB, Cod. Ser. n. 2643); Bible Václava IV.;
Herzogenburská Moralia (Herzogenburg, Stiftbibliothek, cod. 94/1, f. 1r); Sborník
ho biskupa před Bolestným Kristem, znakem litomyšlského biskupství (v čer- Olbrama ze Škvorce (Olomouc, Vědecká knihovna, M III 15, f. 1r); Žaltář (Praha,
ném poli zlatý heroldský kříž) a znakem rodu Benešovských (modré břevno NK, VII H 5a); Latinská bible (Vatikán, BAV, pal. lat. 1); Zlatá bula (1400, Wien,
ÖNB, Cod. 338, f. 1r). – Práce dílny: Výklad Mikuláše Lyry k žaltáři (Salzburg, UB,
v černo-bíle polceném štítě).9 Horní časovou mez určuje modrá točenice,10 M III 20), Stuttgartská bible (1395, Stuttgart, HB II 4). – Jenni – Theisen 2014,
s. 26–30, 35–37.
která je devízou Václava IV., jenž ji uděloval svým domácím stoupencům a za- 9 K erbu a původu Jana Železného Zelenka 1979, s. 93–94; Hledíková 1982;

hraničním spojencům.11 Heraldické a paraheraldické motivy vymezují vznik
kodexu mezi léta 1388, kdy byl Jan zvolen litomyšlským biskupem, a polo-
vinu devadesátých let 14. století, kdy se Jan rozešel s politikou královského
dvora a po počátečním váhání se roku 1395 připojil k první panské jednotě
proti králi Václavovi.12
Pakosta 1994; Musílek 2015, s. 88, 149, 203, 207; Musílek 2018, s. 13
(s upozorněním, že oproti erbu Benešovských na Staroměstské radnici jsou v rukopise
stranově prohozena barevná pole).
10 Na purpurovém pozadí je zobrazena zlatá orlice, která se může vztahovat
k římskému králi Václavovi, motivu však užíval i biskup Jan na malé sekretní pečeti
(Pakosta 1994, s. 61).
11 K fenoménu panovnických devíz a k Václavově točenici Studničková 2019.
12 Dataci před 1392/1393 (Krása 1974) poněkud relativizuje fakt, že poměr Jana

Podoba točenice potvrzuje připsání výzdoby vstupního folia dílně Mistra
Sedmi dnů stvoření; záhyby do kruhu stočené látky, svázané na uzel, se zcela
shodují se stylizací devízy na úvodní straně knihy Genesis v Bibli Václava IV.13
Lze předpokládat, že členům ateliéru byla k dispozici dílenská předloha moti-
vu, neboť ostatní iluminátoři Václavových rukopisů točenici zobrazovali s od-
lišným řasením. Platí to i v případě druhého iluminátora stamského rukopisu,
Frany, jenž bývá v pramenech označován jako královský iluminátor (Frana
Železného ke králi nebyl trvale kritický (Hledíková 1982; Elbel 2014). – Ke konfliktu
Václava IV. s panskou jednotou Novotný 2012.
13 ÖNB, Cod. 2759, f. 2v.
14 Schmidt G. 1969; Krása 1971; Kubínová 2019, autorce děkuji za poskytnutí studie.
15 Nejedlý 1903, s. 294.
16 Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond Archiv města Litomyšl, odd.
Ib, kn 70, pag. 69–70. – Za pomoc s interpretací děkuji Janu Hrdinovi.
17 Lat. amicus, čes. přítel, příbuzný, strýc (z otcovy i matčiny strany), poručník. –
Varcl 1987, s. 157.
18 Friedrich 1944 [DD], s. 159, č. 12; Kubínová 2019.
 Kodex Jana Železného je sborníkem textů duchovního charakteru, úvodní
část (f. 1r–32v) obsahuje modlitby a hymny k Ježíši, nejsv. Trojici, sv. Maří
Magdaleně, Panně Marii a modlitby užívané při slavení eucharistie. Většina
z nich pochází z pera Anselma z Canterbury, další byly připsány Petru Dami-
anovi, Bernardovi z Clairvaux či Konrádovi z Haimburku.19 Druhou část ruko-
pisu tvoří tři devoční texty, které sloužily jako návod ke spirituálnímu zdoko-
nalování, ukazovaly, jak navázat s Bohem užší vztah a vedly člověka krok za
krokem k meditaci, jež mohla přerůst v mystický zážitek: De gradibus caritatis
Richarda ze Svatého Viktora (f. 32v–44v), Pseudo-Augustinova Soliloquia ad
Deum (f. 44v–77v) a Lignum vitae sv. Bonaventury (f. 77v–93r).
Velkou část skladeb lze označit za texty afektivní zbožnosti, tj. vysoce
emocionální devoce, zaměřené na lidskou podstatu Ježíše, Kristovu inkarnaci
a pašije, na roli Panny Marie, její radosti a spoluutrpení. Skladby tohoto typu
mají v mysli vyvolávat živoucí scény Ježíšova utrpení, tak jako by byl rozjímající
19 Neuhauser 1985.
20 Bartlett – Bestul 1999; Bestul 1996, s. 35–55. – K meditační technice Ross 1997,
s. 36.
21 Southern 1953 – vycházel ze studií Andrého Wilmarta a Étienna Gilsona
(Bouyer – Vandenbroucke – Leclercq 1968).
22 Southern 1953; Bestul 1996.
23 Za jeden z nejvlivnějších textů bývá považován Anselmův traktát Cur Deus homo
(Southern 1953).
24 Southern 1990.
25 Neuhauser 1985, s. 110 – 115 (s odkazy k edicím), u položek, které Jan ze Středy
přeložil do němčiny, odkazuje na: Klapper 1935.
26 Lignum vitae v rukopise pražského kláštera sv. Jiří z roku 1303, který nechala
zhotovit abatyše Kunhuta, NK, XIII E 14c, f. 37r–68r. – Truhlář 1906, č. 2335,
s. 241–242.
27 Praha, KNM, XIII C 12; k obsahu Vilikovský 1940, s. 91.
28 Z textů stamského sborníku přeložil modlitby sv. Anselma a Petra Damiana
(Neuhauser 1985, s. 110 – 115). – K Janovi ze Středy Bláhová 2016 (bibl.).
29 Klapper 1935, s. IX–X; Ochsenbein 1994.
30 Vilikovský 1948, s. 120 – 140. – České modlitby vydal Flajšhans 1899; Tříška 1972,
171–188, je zahrnul do přehledu staročeských prozaických modliteb. – K Milíčovým
německým modlitbám Klapper 1935.
31 V českých knihovnách je latinský text dochován v 55 rukopisech a v jednom
německém a dvou českých exemplářích (Weidmann 1997, II, s. 137–139). – Text ve
stamském rukopisu evidoval Weber 1993, II, s. 298.
32 Höver 1983, sl. 688.
33 Spunar 1985, s. 208–210, č. 556–559.
34 F.1r: A(doramus) Bolestný Kristus adorovaný biskupem; 12v: S(piritus sanctae deus)
Sv. Duch; 14r: O (Maria mirabiliter) P. Maria s dítětem na trůně; 16r: O (beata et
benedicta) Modlící se P. Maria; 17r: O (virgo benedicta) P. Maria s dítětem; 18r:
O (Maria tu illa magna) Modlící se P. Maria; 19r O (aula universalis pietatis) P. Maria
s dítětem; 19v: G(aude pia Magdalena) Sv. Maří Magdalena; S(alve mundi salutare)
Sv. Bernard; 24r: D(omine Ihesu Christe) Modlící se kněz; 25v: A(d mensam) Modlící
se světec – mnich; 27r: O (adoranda deitas) Bůh Otec; 28r: O (bone Ihesu) Modlící se
klerik; 30v: D(omine exaudi orationem meam) sv. Řehoř; 31v: D(omine Ihesu Christe)
Kristus Spasitel; 33v: N(onne tibi corde) Bolestný Kristus; 34r: P(rimum gradum)
kardinál (sv. Jeroným?); 34v: A(d tercium itaque gradum) Modlící se muž; 36r:
Q(uartus itaque violetente charitatis gradus) světec-mnich; 40v: N(onne videtur tibi)
Rouška sv. Veroniky; 83v: S(ciens namque Ihesus) Kristova modlitba v Getsemanské
zahradě; 84r: S(ane quam promptus ad passionem) Jidášův polibek; 84v: S(ane
quam promptus ad passionem) Zajetí Ježíše.
56 57 pašijím sám přítomen. Tento typ modliteb je veden zejména láskou ke Kristovi
v jeho lidské podobě, jež v člověku vyvolává touhu trpět spolu s ním.20 Richard
W. Southern, jenž patrně poprvé užil termínu afektivní modlitba ve vlivné knize
The Making of the Middle Ages, řadil ke klíčovým osobnostem, které přispěly
ke vzniku a šíření nového typu zbožnosti, benediktina Anselma z Canterbu-
ry († 1109), cisterciáky Bernarda z Clairvaux († 1153) a Aelreda z Rievaulx
(† 1167) spolu s františkány Františkem z Assisi († 1226) a sv. Bonaventurou
(† 1274).21 Excitovaná zbožnost 14. a 15. století, tematizující Ježíšovo mučené
tělo, utrpení, spojené s jeho dobrovolným lidským ponížením, a bolest Panny
Marie, vyrůstala právě z těchto kořenů, sahajících do 11. století.22
Anselmovy texty odrážejí proměny teologického myšlení i devoční praxe,
k nimž došlo na konci 11. století. Nová interpretace inkarnace vedla k hlubší-
mu pochopení významu Kristovy oběti. Podle Anselma hraje Kristovo utrpení
a smrt zásadní roli ve vykoupení lidstva díky jeho dvojí podstatě, boží a lid-
ské.23 Anselmovy modlitby znamenaly posun od krátkých, jednoduchých mod-
liteb karolinské doby do introspektivnější osobní polohy.24 Nový typ modliteb
podněcoval emoce věřícího a vzbuzoval osobní angažovanost.
V Čechách se mnohé z texů, obsažených v Janově sborníku,25 vyskytovaly
zejména v klášterním prostředí.26 Oblíbeny byly mezi preláty z okruhu císaře
Karla IV., jak dokládá individuálně sestavená kniha modliteb, lekcí a kontem-
plativních textů Arnošta z Pardubic, zvaná Orationale.27 V karlovském prostře-
dí došlo k rozšíření skladeb, podporujících nový typ reflexivní zbožnosti, mezi
laiky neznalé latiny. Hlavní zásluhu na převedení textů do němčiny měl císařův
kancléř biskup Jan ze Středy.28 Podle Josefa Klappera byly překlady primárně
určeny pro urozené dámy pražské dvorské společnosti, rychle si však našly
cestu i do ženských klášterů a patricijských domů.29 Germanisté, zabývající se
Janovými texty, zcela pomíjeli, že současně vznikaly též českojazyčné verze,
z nichž některé byly spojeny se jménem Milíče z Kroměříže.30 Soudě podle
množství dochovaných opisů patřila k nejpopulárnějším skladbám stamského
sborníku kontemplativní Soliloquia, ve středověku připisovaná sv. Augustino-
vi.31 Text, jenž má podobu citově naléhavého monologu hříšné duše k Bohu,
přivezl Jan ze Středy z Itálie v roce 1355 a na přání Karla IV. jej pod titulem
Buch der Liebkosung přeložil do němčiny.32 Soudobý český překlad nesl název
Samomluvenie sv. Augustina.33
Sborníky modliteb a devočních textů nemají v převážné většině malířskou
výzdobu, vyobrazení kodexu Jana Železného jsou tak v mnohém ohledu je-
dinečná. Ikonografie dvaceti tří historizujících iniciál se většinou úzce váže
k textu.34 Figurální scény uvádějí pouze některé z textových jednotek, další ini-
cipity vyznačují pouze ornamentální iniciály s akantovými výběhy do bordur či
lombardy zdobené fleuronnée. Výběr vizualizovaných pasáží tak dobře ukazuje
preference konceptora vý- 58 59
zdoby, kterým byl nejspíše
samotný Jan Železný. Vstup-
ní obraz Bolestného Kris-
ta, adorovaného biskupem,
uvádí modlitbu z meditace
o Ježíšově lidství, ve středo-
věku připisované Anselmovi
z Canterbury, jež má silný
soteriologický a eucharistický 28 Trůnící Madona v iniciále 29 Modlící se Panna Maria
modlitby O Maria v iniciále modlitby O beata
akcent.35 Kristus v tumbě, mirabiliter (f. 14r). et benedicta (f. 16r).
obklopený pašijovými nástro-
ji, ukazuje na krvácející ránu
27 Sv. Duch v iniciále modlitby Spiritus sanctae
v boku, k níž biskup směřu- deus (f. 12v), Rukopis Jana Železného,
1388–1395, Stiftsbibliothek Stams.
je pohledem. Z následujícího
bloku modliteb Petra Dami-
ána ke Kristu a jednotlivým osobám sv. Trojice doprovází vyobrazení pou-
ze modlitbu ke sv. Duchu, který má podobu kristomorfního Boha s ohnivě
červenými křídly. Vyobrazení je dosti ojedinělé, jistou analogii lze nalézt na
desce s Korunováním Panny Marie Nejsvětější Trojicí z retáblu od Mistra ze St.
Sigismunda v kostele sv. Korbiniana v Thal-Asslingu (kolem 1430), na níž má 30 Panna Maria s dítětem 31 Panna Maria s dítětem
v iniciále modlitby O virgo v iniciále modlitby O aula
prostřední postava, představující sv. Ducha, rovněž červená křídla. Ingrid Flor benedicta (f. 17r). universalis pietatis (f. 19r).
interpretuje okřídlenou postavu retáblu jako lásku mezi Otcem a Synem, jak
chápali třetí hypostazi již církevní otcové.36 se sepjatýma rukama při modlitbě jako exemplum k napodobení. Tato část
Hlavní pozornost malířů se soustředila na oddíl mariánských modliteb An- rukopisu byla nejvíce užívána, jak ukazuje zašpinění okrajů často obracených
selma z Canterbury (f. 14r–19r); pět z šesti skladeb, začínajících písmenem O, stránek.37 Jediným světcem, k němuž ve sborníku směřuje modlitba, je Marie
uvádí obraz Panny Marie, počátek šesté vyznačuje iniciála zdobená fleuron­ Magdalena. Hymnus Gaude pia sancta magdalena uvádí obraz světice s py-
né. Maria je zpravidla představena jako Královna nebes s korunou na hlavě, xidou v ruce, kterou obklopují serafové (f. 19v). Ostatní světci jsou v rukopisu
jednou sedí s dítětem na trůně, třikrát má podobu Glykofilúsy, sladce milující zpodobněni převážně jako autoři modlitebních textů.38 Samostatný blok tvoří
matky, jež přikládá tvář k tváři dítětě. Dvakrát je Maria zobrazena samostatně modlitby vztahující se k eucharistii a za odpuštění hříchů; figurální iniciály vy-
značují modlitby před přijímáním (f. 24r, 25v, 31v), před pozdvihováním (27r)
35 Meditationes et orationes, IX. De humanitate, PL 158, 748C: „…Adoramus te, a za absoluci hříchů (f. 28r, 30v).39
Christe, Rex Israel, princeps regum terrae, lux gentium …Adoramus te, pretiosum
redemptionis nostri pretium, hostia pacifica, quae sola odoris tui mirabili suavitate
Za jedinečný lze označit obrazový doprovod ke spisu Richarda ze Svatého
Patrem, qui in coelis habitat, ad respiciendum humilia inclinasti, et solus ipse ipsum Viktora O čtyřech stupních násilné lásky. Text pojednává o stupních, které
placabilem reddidisti…Tuas,Christe, miserationes praedicamus, tuae suavitatis
memoriam cum abundantia eructamus…“ vedou k mystickému spojení s Bohem, líčí násilí a bezmoc, působenou sílící
36 Flor 2007, s. 276–277, obr. X.7. – Obdobná kompozice Sebastiana Gerumera (kolem
1480) v bývalém karmelitánském kostele v Lienz tamtéž, obr. X.8.
vášní lásky, lásky mezilidské i lásky k Bohu.40 Láska zprvu zraňuje (amor
37 Stopy po užívání mohou pocházet z pozdější doby. vulnerans), proniká do srdce a přináší bolest i štěstí, poté spoutává (amor
38 F. 19v – sv. Bernard; 30v – sv. Řehoř.
ligans), ochromuje (amor languens), až milujícího zcela absorbuje a zbaví sil
39 Neuhauser 1985, s. 113–114.
40 Vyd. Gervais Dumeige, Paris 1951. – Châtillon 1939; Karfíková 2000, s. 28–29. (amor deficiens), čímž jej plně připodobní ke Kristu. Zraňující lásku vizua-
41 F. 33v. lizuje postava Bolestného Krista s výraznými krvácejícími ranami.41 Pasáž
 pojednávající o nejvyšším stupni kontem-
place a zření Boha tváří v tvář provází
obraz roušky sv. Veroniky s tváří Krista,
odkazující k uctívané římské relikvii, po-
važované za „pravý obraz“ Ježíše a příslib
blaženého zření (visio beatifica).42
Netradiční obrazový doprovod má
též poslední text sborníku, Lignum vitae
32 Bolestný Krisus v iniciále N(onne sv. Bonaventury. Mystický spis, užívaný ja-
tibi corde) v textu O čtyřech
stupních násilné lásky Richarda ko nástroj spirituálního zdokonalování, ve-
ze Svatého Viktora (f. 33v),
dl čtenáře k meditaci nad utrpením Krista,
Rukopis Jana Železného, 1388–
1395, Stiftsbibliothek Stams. skrze něhož lze vystoupat k Bohu.43 Autor
pracoval s metaforou stromu, jehož větve
a plody odkazují k jednotlivým epizodám Kristova života. Ve stamském ruko-
pise nenajdeme obvyklé stromové schéma, které sloužilo jako katechizační
pomůcka.44 Vizualizovány jsou zde tři epizody z páté části díla, pojednávající
o mystériu pašijí: Jidášův polibek, Modlitba na Olivetské hoře a Zajetí Krista.45
Je otázkou, zda výběr textů a obrazového doprovodu stamského sborníku
s dominantní pašijovou, eucharistickou a mariánskou tematikou lze vnímat
jako projev osobní zbožnosti Jana Železného, či zda písař pracoval dle starší
předlohy. Hypoteticky nelze vyloučit, že rukopis obdobného obsahu vlastnil
Jan ze Středy, jenž mnohé z textů kodexu přeložil z latiny do němčiny. Stam-
ský rukopis by se pak opíral o knihu v latině z majetku císařova kancléře či
o její opis. Této možnosti by nasvědčovalo rozčlenění modliteb do tematických
bloků, které se blíží uspořádání textů v rukopisech s německými modlitbami
Jana ze Středy (modlitby k Nejsvětější Trojici Petra Damiana, Anselmovy mari-
ánské modlitby a eucharistické modlitby).46 Na odkaz Jana ze Středy navazuje
rukopis též luxusním provedením. „Královský styl“ malířské výzdoby a králova
devíza dokládaly prestiž a společenské postavení majitele, jenž v době vzniku
kodexu patřil k úzkému okruhu krále Václava IV.
42 F. 40r. – Dobschütz 1899; Egger 1998; Belting 1990; Morello – Wolf 2000.
43 Lauer 1902, s. 68–86. – Text obsahují bohemikální rukopisy NK, XIII.E.14c (1303),
který pořídila abatyše Kunhuta pro benediktinský klášter sv. Jiří na Pražském
hradě (Truhlář 1906, s. 241–242, č. 2335) a NK, XIII D 12 (druhá polovina
14. století), později ve vlastnictví Zikmunda z Hradce Králové a Václava Korandy ml.
(Marek 2017, s. 130, 207, č. 25).
44 Quantz 2007.
45 F. 83v, 84r, 84v. – Bonaventurův traktát nebyl dokončen, závěrečný text doplnil 1459
pozdější majitel rukopisu Hermann Rast, děkan augustiniánského kláštera v Zurzachu
(f. 88v–93r). – Ornamentální výzdoba této části má zcela odlišný charakter.
46 K tematickým blokům modliteb Jana ze Středy v dochovaných rukopisech
Ochsenbein 1994; Chlench-Priber 2020.
60 61 Ženské středověké kláštery
ve v ýchodních Čechách
Klár a Mezihor áková
Ženské kláštery byly v rámci východních Čech včetně kladské oblasti založeny
během středověkého období pouze tři, dva z nich – řádu cisterciaček – v Po-
hledu a v Sezemicích, a třetí – dominikánek – v Hradci Králové. Počet žen-
ských konventů se ve srovnání s přibližně čtyřiceti východočeskými mužskými
konventy jeví jako nízký, rozhodně se však nejedná o specifikum východočes-
kého území. V českých zemích vzniklo ve středověku obecně mnohem méně
klášterů řeholnic než mnišských fundací – jen asi čtyři desítky oproti přibližně
270 mužským založením.1 Co se týče řádu cisterciáků, k němuž náležely dvě
zmíněné východočeské fundace, bylo u nás založeno čtrnáct mužských opat-
ství, zatímco konventů jeptišek jen pět.2 Řád dominikánů, k jejichž ženské
větvi patřil zmíněný královéhradecký klášter, sestával z dvaceti dvou konventů
bratří, založení sester bylo devět.3
Středověkou architekturu máme na území východních Čech možnost stu-
dovat pouze u uvedených dvou klášterů cisterciaček, kde dodnes přetrvaly go-
tické kostely, byť s řadou pozdějších úprav. V případě pohledského konventu
se dochovaly i části klášterních budov, skryté pod novověkými přestavbami.
Stavební podobu třetí východočeské ženské fundace, kláštera dominikánek
sv. Jiří v Hradci Králové, neznáme a z dochovaných pramenů můžeme zís-
kat jen velmi omezenou představu o jeho charakteru.4 Klášter vznikl zřejmě
před rokem 1277, kdy jej pravděpodobně uvádí soupis klášterů dominikán-
ského řádu.5 Nacházel se za hradbami města na Pražském předměstí a jeho
zasvěcení sv. Jiří, pro ženský klášter netypické, naznačuje, že byl založen
u již existujícího staršího kostela. Jména fundátora konventu ani jeho prvních
členek neznáme. Pozdní zmínky z 14. a 15. století nasvědčují tomu, že se
přinejmenším v té době jednalo o řeholnice pocházející z okruhu východočes-
ké šlechty – doloženy jsou příslušnice rodů z Černčic, z Labouně, z Turgova
a z Lichtenburka. Klášter zanikl za husitských válek a roku 1437 byl již jeho
majetek zapisován jiným majitelům.6
1 Počty jsou orientační, nezahrnují sporné případy a kláštery, jejichž existence není
spolehlivě doložena. – Hobzek 1987; Foltýn – Sommer P. – Vlček 1997; Foltýn 2005.
2 Šestým ženským klášterem náležejícím k území Koruny České byl saský Marienthal.
3 Černušák – Prokop A. – Němec 2001.
4 Ke klášteru například Mezihoráková 2016, s. 36–37; Bláha – Kovář – Sigl 2013,
s. 49–50; Bláha – Sigl 2009, s. 194, 196; Richter 1997.
5 Jacques Échard − Jacques Quetif, Scriptores ordinis praedicatorum recensiti notis
historicis et criticis illustrati auctoribus. Christophorus Ballard – Nicolaus Simart,
Lutetiae Parisiorum 1719, s. 1 (kláštery nejsou uvedeny jmenovitě, ale určit je lze za
pomoci seznamu z počátku 14. století). – Mezihoráková 2016, s. 36.
 Přesná poloha kláštera sv. Jiří byla zjištěna až na konci 19. století, kdy 62 63 a věnovat se náročnému budování nové a skromnější fundace se jeví jako pře-
byly v prostoru mezi dnešní třídou Karla IV. a Masarykovým náměstím při kvapivé.11 Motiv k podpoře pohledského založení není zcela jasný ani u další
výkopu kanálu náhodou nalezeny pozůstatky hřbitova. Poznatky o dispozici ze sester, Ludmily z Nové Říše. Ta fundaci zřejmě věnovala větší přízeň než
konventních budov a kostela však zcela postrádáme a provedení komplexního dříve založenému rodovému klášteru premonstrátek v Nové Říši a podobné
archeologického průzkumu v lokalitě zastavěné obytnými domy se jeví jako preference projevily i její dcery Eliška a Velena, když do konventu v Pohledu po
nemožné.7 O možnosti identifikace některých architektonických prvků nezná- smrti matky (asi mezi lety 1265–1269) vstoupily.12 Založení dokončila Kateři-
mého původu ve sbírkách Muzea východních Čech v Hradci Králové se svato- na spolu s Utou z Kovaně, zatímco čtvrtá ze sester, Gertruda, se zřejmě příliš
jiřským konventem uvažoval dříve Miroslav Kovář,8 ovšem s tím, že pro jejich neangažovala. Zásadní byla pro úspěch nové fundace podpora Smila z Lich-
určení chybí podklady. tenburka, k jehož panství Pohled náležel a který se vzdal svých práv k němu.
Jak už bylo řečeno, se zcela jinou situací se setkáváme u východočeských Svou přízeň projevoval i cisterciáckému opatství ve Žďáru nad Sázavou, kde
konventů cisterciaček. Klášter v Pohledu9 vznikl v šedesátých letech 13. sto- se nechal pohřbít. Význam jeho role při založení pohledského kláštera dokládá
letí zřejmě u již rozestavěného farního kostela, jehož správa náležela původně
řádu německých rytířů, sídlícímu od padesátých let 13. století v nedalekém
Německém Brodě. Poprvé je kostel zmíněn v roce 1263 a z následujících
let máme doloženy několikeré odpustky. Založení kláštera bylo připravováno
prokazatelně od roku 1265, kdy čtyři sestry, dcery Vítka Staršího z Klokot,
shromažďovaly majetkovými transakcemi prostředky na plánovanou funda-
ci.10 Hlavní iniciátorkou byla Kateřina z Vítkova, abatyše kláštera cisterciaček
v Předklášteří u Tišnova, jejíž rozhodnutí opustit místo a prestižní úřad (pokud
v té době ještě byla jeho nositelkou) v konventu nejvyšší společenské úrovně

33 Klášter cisterciaček v Pohledu, kostel sv. Ondřeje.

34 Půdorys kostela sv. Ondřeje v Pohledu s částí přilehlých klášterních budov.

také skutečnost, že zakladatelská práva Vítkovců zřejmě brzy zanikla a nadále

je držel právě rod Lichtenburků.13 Zmínit je nutno i moment královské podpory
nového konventu. Přemysl Otakar II. přijal roku 1269 klášter nejen do své
ochrany, ale péči o něj svěřil zejména do rukou své manželky Kunhuty, jejíž
vychovatelkou byla údajně Ludmila z Říše. Zdá se však, že se jednalo o čin ryze
formální, který se neodrazil v materiální pomoci.14
K inkorporaci pohledského kláštera došlo asi nedlouho po roce 1270 a do-
zorem nad ním bylo pověřeno (možná až později) opatství v Sedlci.15 Svým

6 Solař 1868, s. 513.

7 Za konzultaci děkuji Radku Bláhovi.
8 Kovář 2008, s. 23.
9 Ke klášteru například Šrámek 2018; Charvátová 2014, s. 333–376; Šrámek 2014a;
Svoboda 1998b; Sommer P. – Vlček 1997; Sviták 1996; Kuthan 1983, s. 173−179.
10 Charvátová 2014, s. 335–338.
11 Sviták 1996, s. 13; Šrámek 2018, s. 10 – 11.
12 Zakladatelem kláštera v Nové Říši mohl být Markvart z Týnce, manžel Ludmily z Říše
(Vohryzek 2015, s. 354, 364–365).
13 Charvátová 2014, s. 335–336.
14 Sviták 1996, s. 15.
majetkem nemohl pohledský klášter soutěžit s bohatými moravskými domy
cisterciaček – podle Kateřiny Charvátové bylo ve srovnání s nimi vlastnictví
pohledského konventu jen asi třetinové.16 Postupem doby také konvent nabyl
z větší části měšťanský charakter. Během 14. století jsou mezi jeho členkami
doloženy dcery měšťanů z Kutné Hory, Německého Brodu, ale i ze vzdáleněj-
ších lokalit jako je Praha či dokonce Kadaň.17 Řeholnice šlechtického původu,
které jsou z této doby také známy, náležely k rozrodu Lichtenburků. Vztah
rodu ke klášteru tedy zjevně přetrvával.18 V první třetině 14. století se konvent
na základě pramenů jeví jako prosperující instituce. Jeho situaci však ztížil
roku 1329 požár, který vyžádal nákladné opravy poškozených objektů. Díky
řadě donací ale klášter zřejmě zůstal v relativně dobré ekonomické kondici,
k jejímuž zhoršení došlo asi až na počátku 15. století.19 Osudy pohledského
kláštera během následujících husitských válek jsou nejasné, snad byl opuštěn
jen přechodně a možná už v třicátých či čtyřicátých letech se komunita do
poničených budov vrátila.20 Klášter se stal jednou z několika málo východo-
českých řádových institucí, která přetrvala husitské období, a fungoval pak až
do roku 1782, kdy byl dekretem císaře Josefa II. zrušen.
Stavební vývoj klášterních budov a kostela Nanebevzetí Panny Marie (dnes
sv. Ondřeje) je zejména v počátcích nejasný. Stávající kostel má protáhlou loď,
k níž se připojuje užší polygonálně uzavřený presbytář. Pozice presbytáře vůči
lodi je asymetrická a zřejmě ji zapříčinila redukce původního velkorysejšího
plánu (vypracovaného snad ještě za původních stavebníků, řádu německých
rytířů)21 – u chrámového jednolodí, na jižní straně proponovaného jako širší
než presbytářový prostor, došlo k rozhodnutí o jeho zúžení a jeho severní ob-
vodová zeď byla tedy postavena v jedné linii s průčelím presbytáře.22 Jednotně
nepůsobí ani západní část lodi, kterou vyplňuje empora jeptišek, původně pří-
stupná dochovanou chodbičkou v síle jižní zdi lodi. Přízemí pod ní je rozděleno
ve dvě části, z nichž východní, otevřená do ostatního chrámového prostoru, je
překvapivě stísněným prostorem s nízkou valenou klenbou. Západní díl s tma-
vým interiérem, osvětleným trojicí úzkých okének v severním průčelí a druhot-
ně zaklenutým lomenou valenou klenbou,23 působí v rámci kostela atypicky,
tím spíše, že není přístupný z chrámové lodi.24 Pod ním se navíc nachází
suterénní prostor. Mohutnost přepážky mezi popsanými díly podkruchtí vedla
Ladislava Svobodu k domněnce, že by tato příčná zeď mohla být původním
průčelím lodi kostela, prodloužené druhotně k západu.25 Tato úvaha ovšem
nevysvětluje nezvyklé pojetí západního dílu a nabízí se otázka, jestli se nemůže
jednat o část budovy (komendy?) vystavěné před příchodem jeptišek, která
stála v cestě rozšíření kostela a byla proto zahrnuta do jeho stavby.26 Potře-
bám nových uživatelek chrámu totiž hypoteticky nemusela vyhovovat prvotně
plánovaná (či snad již realizovaná) délka lodi, skýtající málo místa pro emporu,
64 65 na níž se měl nacházet jejich chór. Ten byl nejvlastnějším prostorem řeholnic
v kostele a měl tedy z jejich hlediska prvořadou důležitost.27 Podpořit či vyvrá-
tit tu či onu z předestřených úvah by mohl zřejmě jen podpovrchový stavebně
historický průzkum, který nebyl u pohledského kostela proveden.
Stávající podoba interiéru kostela je do značné míry dílem mladších sta-
vebních etap, jejichž určení se nejeví tak problematicky jako předchozí fáze
výstavby z druhé poloviny 13. století. Klenba presbytáře se svým tvaroslovím
(hruškově profilovanými žebry, hlavicemi pokrytými strnulým rostlinným deko-
rem s polygonálními abaky či štíhlými válcovými příporami s kružbovými kon-
zolkami) hlásí do první poloviny 14. století a lze ji zřejmě vztáhnout k opravě
kostela po ohni v roce 1329. Síťové zaklenutí lodi s klínovými žebry a konzo-
lami s lidskými maskami pochází z pokročilého 15. století a je jistě výsledkem
obnovy nutné po poničení budov kláštera během husitských válek. Otázkou
zůstává, jak vypadalo překrytí chrámové lodi dříve, protože v půdním prostoru
nejsou patrné stopy ani po starší klenbě ani po trámovém zastropení.28
Ze středověkých konventních budov se dochoval východní trakt i se sute-
rénní částí, jeho gotickou podobu však (s výjimkou několika lomených portálů
s prostým ostěním a sklepních okének) setřely novověké přestavby.29 Lze před-
pokládat, že se od počátku jednalo o hlavní křídlo s nejdůležitějšími místnostmi
klášterního provozu: kapitulní síní, refektářem a dormitářem v patře. Východní
poloha tohoto křídla se však nejeví jako logická – u ženského kláštera by se
hlavní obydlí konventu mělo nacházet spíše na západě, komunikačně prováza-
né s chrámovou lodí – samozřejmě za předpokladu, že se v ní (jako tomu zde
také bylo) nacházel chór řeholnic.30 Odpověď na otázku, proč pohledské jeptiš-
ky volily při situování obytného křídla méně praktické řešení, zatím neznáme.
Založení druhého východočeského kláštera cisterciaček v Sezemicích se
odehrálo přibližně ve stejné době jako pohledská fundace. Klášter vznikl snad
kolem poloviny šedesátých let 13. století, protože inkorporace nového konven-
tu cisterciáckému řádu proběhla v letech 1268–1269.31 Dohled byl posléze
15 Charvátová 2014, s. 348.
16 Tamtéž, s. 341.
17 Šrámek 2014a, s. 81–82.
18 Charvátová 2014, s. 357.
19 Šrámek 2014a, s. 64–65.
20 Charvátová 2014, s. 344; Šrámek 2014a, s. 72.
21 Svoboda 1998b, s. 65: započatá novostavba je v pramenech označena za
„nákladnou“.
22 Kovář – Žemlička 2017, s. 228. – Miroslavu Kovářovi děkuji za konzultaci situace.
23 Svoboda 1998b, s. 69.
24 Rozdělení prostoru pod emporou (chórem sester) na dvě části je běžné (kostel klarisek
ve Starém Sączu, kostel premonstrátek v Altenbergu), oddíly však mívají odlišný
charakter a jsou propojené průchody.
25 Svoboda 1998b, s. 65.
 66 67 Svaté Pole, což by svědčilo o jejich trvalejší náklonnosti k řádu cisterciáků.34
Sezemice náležely před příchodem cisterciaček sedleckému klášteru, který
ves vlastnil od roku 1227. Jeptišky převzaly také starší, pravděpodobně ro-
zestavěný farní kostel. Ke stavebním aktivitám můžeme vztáhnout až zprávy
z třicátých let 14. století, kdy se klášter nalézal v neutěšených finančních po-
měrech. Před rokem 1333 jej totiž zasáhl požár a další živelné pohromy. Pa-
pež Jan XXII. podpořil konvent vyhlášením odpustků a rovněž královna Eliška
Rejčka pamatovala na konvent odkazem v závěti. Situace se zlepšila v sedm-
desátých letech 14. století, kdy je doloženo rozšiřování majetku, v roce 1421
se však klášter stal obětí husitského plenění a jeho budovy byly vypáleny.
K obnově konventu již nedošlo.35
Jedinou stavbou, která přetrvala zánik kláštera, je kostel Nejsvětější Troji-
ce. Konventní budovy snad stály jižně od něj, představu o jejich rozsahu však
nemáme. Ze zahraničních příkladů je navíc známé, že chudší ženské konventy
často nemohly realizovat ideální klášterní kvadraturu a musely se spokojit třeba

35 Klášter cisterciaček v Sezemicích, kostel Nejsvětější Trojice. i jen s jedním objektem.36 Sezemický kostel je průběžně zastřešeným dlouhým
jednolodím s užším polygonálně ukončeným presbytářem. Loď provázejí dvě
svěřen cisterciáckému opatství v Hradišti nad Jizerou. Klášter byl nepříliš bo-
boční kaple (jižní sv. Antonína a severní sv. Anny), které si jako jediné z celého
hatým šlechtickým založením, jak o tom svědčí nevelký majetek a nízký po-
kostela udržely relativně intaktní gotickou podobu. Chrám prošel zejména v in-
čet řádového osazenstva.32 K jeho historii se dochoval jen zlomek pramenů,
teriéru barokizací, původně neklenutá loď získala rákosový strop napodobující
neznáme ani jména zakladatelů. Snad jimi byli Sezema z Kostomlat (naposle-
klenbu a do její západní části byla vložena nová kruchta. V presbytáři bylo
dy v pramenech zmíněn roku 1265) a Mutina z Kostomlat, jak předpokládá
původní gotické klenutí nahrazeno barokní klenbou.
aktuální historické bádání, vycházející z erbů na klenbách kaplí sezemického
Stejně jako v Pohledu i zde tápeme ohledně stavebního vývoje v druhé
kostela.33 Ty sice pocházejí až ze 14. století, ale u zastoupených rodů pánů
polovině 13. století. Ze současného stavu kostela a z informací o nálezech
z Dobrušky a Meziříčských z Lomnice lze díky příbuzenským vazbám zpět-
během renovací v roce 1873 a v letech 1940 – 1941 a 1968–1970, zprostřed-
ně vysledovat linii až k jmenovaným příslušníkům rodu z Kostomlat. Sezema
kovaných útržkovitě literaturou,37 je možné soudit, že nejstarší dochovanou
a Mutina jsou navíc zvažováni také jako zakladatelé cisterciáckého opatství
částí kostela je loď. Její západní průčelí bylo původně neprůchozí a navazující
36 Půdorys kostela Nejsvětější Trojice v Sezemicích. část interiéru zřejmě od počátku vyplňovala empora, plánovaná s podklenutím
(jak dokládají odkrytá klenební čela), ale realizovaná v podobě dřevěného patra

26 Pozůstatky komendy se předpokládají v jádře stávajícího proboštství jihozápadně od

kostela. – Lancinger – Svoboda 1997, s. 66.
27 Sestrám vázaným klauzurou nebyl přístupný presbytář ani loď, určená laickým
sestrám a návštěvníkům.
28 Kuthan 1983, s. 177–178.
29 Svoboda 1997, s. 66.
30 Mohn 2006, s. 62–63.
31 Ke klášteru Charvátová 2014, s. 377–405; Líbal 2001, s. 448–449; Kuthan 1983,
s. 207–217; Sommer P. 1997b.
32 Známý ale až z pozdních pramenů. – Dlouhá – Guth – Kotrba 1941, s. 30.
33 Charvátová 2014, s. 378–381.
34 Tamtéž, s. 168.
35 Kuthan 1983, s. 207–208.
36 Mohn 2006, s. 67–69.
(o jehož zachycení ve stěnách svědčí kapsy pro trámy). Uzavřený charakter zá-
padního dílu lodi vyvolává představu, že byl vybudován až po založení kláštera,
již s předpokladem, že bude náležet ke klauzuře sester. Jim zde sloužila nejen
doložená empora ale asi i zvenčí nepřístupný přízemní prostor, jak bylo v kos-
telích cisterciaček časté.38 Vstup do kostela pro veřejnost se zřejmě nacházel
až poblíž stávajícího barokního vchodu v severní zdi lodi, kde byl v druhé polo-
vině 20. století objeven pozůstatek lomeného portálu.39
Chrámová stavba byla asi započata od východu dnes neexistujícím pres-
bytářem, předchůdcem dnešního, jehož mladší původ ve 14. století dokazuje
několik dochovaných architektonických detailů.40 Torzo základů závěru původ-
ního presbytáře bylo nalezeno při průzkumu v šedesátých letech 20. století
v prostoru dnešní lodi, těsně u triumfálního oblouku.41 Loď tedy musela být dří-
ve kratší. K jejímu prodloužení k východu a výstavbě nového presbytáře mohlo
dojít po zmíněném požáru v roce 1333. Uvedená hypotéza by mohla vysvětlit
i současnou nelogickou polohu kaple sv. Antonína, přimykající se k průčelí lodi
přibližně ve třetí čtvrtině jeho délky od západu. V rámci starší dispozice se
kaple buď vázala na prvotní presbytář, nebo svým závěrem končila v úrovni tri-
umfálního oblouku kostela. Uvedená přestavba navíc změnila její podobu, jak
dokládá tvarosloví klenby z druhé třetiny 14. století: klínová vyžlabená žebra
a konzoly převážně ve tvaru individualizovaných hlaviček s různorodě profilo-
vanými abaky. Poslední středověkou stavební aktivitou bylo pravděpodobně
v osmdesátých či devadesátých letech 14. století vybudování kaple sv. Anny,
drobné stavby vysoké architektonické kvality, jejíž loď zaklenutá obkročnou
klenbou s výběhy svedenými do figurálních konzol se otevírá do miniaturního,
zvenčí bohatě kamenicky zdobeného presbytáře.
Oba popsané východočeské kláštery cisterciaček, které jsou zároveň je-
dinými fundacemi tohoto ženského řádu v Čechách, byly často srovnávány
s velkorysými moravskými založeními, spojenými s nejvyššími vrstvami spo-
lečnosti, popřípadě s opatstvími mužské části řádu, a z tohoto srovnání vy-
cházely vždy nelichotivě jako chudé, méně zajímavé konventy.42 Jisté pokusy
37 Schmoranz 1875b, s. 13–14; Nechvíle 1883; Kopecký 1887; Schiller 1913;
Dlouhá – Guth – Kotrba 1941; Kotrba 1944; Dobrev 1976.
38 Například Seligenporten v Bavorsku.
39 Dobrev 1976, s. 471.
40 Tamtéž, s. 471.
41 Tamtéž, s. 468.
42 Sviták 1996, s. 5, 14–15; Kuthan 2005, s. 373.
43 Charvátová 2014, s. 333, 339, 372.
44 Šrámek 2018.
45 Mohn 2006, s. 8.
46 Charvátová 2014, s. 333.
47 Grundmann 1977.
68 69 zasadit je do patřičného kontextu již byly v recentní literatuře podniknuty. Ka-
teřina Charvátová, přestože rovněž odsoudila pohledský klášter z historického
i z uměleckohistorického hlediska jako méně významný, zároveň upozornila na
komplikovaný vztah cisterciáckého řádu (který původně založení ženské větve
neplánoval) ke komunitám žen usilujícím o přijetí, a tím také na odlišná vý-
chodiska mužských a ženských fundací.43 Josef Šrámek se zabýval klášterem
v Pohledu z jiných aspektů než bylo dosavadní majetkové hodnocení a zmínil
řadu zajímavých souvislostí. Mimo jiné podotkl, že klášter v Pohledu byl funda-
cí pevně ukotvenou ve svém regionu a společenské struktuře a zřejmě díky to-
mu byl institucí fungující – na rozdíl od řady jiných – po několik staletí.44 Přesto
se zdá, že pohled na uvedené kláštery by měl být veden ještě z jiného a širšího
úhlu, překračujícího kontext cisterciáckého řádu a hranice domácího prostředí.
Všechny tři východočeské kláštery vznikly ve 13. století, kdy došlo k vý-
razné konjunktuře zakládání řádových institucí. Co se týče ženských klášterů,
počet šesti v našich zemích ve 12. století se během 13. století více než zečtyř-
násobil na dvacet osm konventů jeptišek. Obdobný vývoj lze sledovat i v okol-
ních zemích, byť v různé intenzitě. Zcela ohromujícím způsobem se situace
proměnila v rámci německého území, kde se u řádu cisterciaček setkáváme ve
12. století s patnácti konventy, a v následujícím století pak se třemi sty.45 Na
rozdíl od poměrů v českých zemích, kde – jak už bylo zmíněno – převažovaly
mnišské kláštery, dosáhly ženské konventy v rámci celého cisterciáckého řádu
zřetelné dominance: ke konci středověkého období bylo v Evropě 1 250 zalo-
žení řeholnic oproti podstatně nižšímu počtu 850 mužských klášterů.46
Tento boom byl výsledkem delšího vývoje, který popsal už ve třicátých le-
tech 20. století Herbert Grundmann v přelomové a stále platné práci Religiöse
Bewegungen im Mittelalter.47 Již na přelomu 11. a 12. století došlo k oživení
idealistických myšlenek návratu k ryzímu křesťanskému životu v chudobě po
vzoru Krista a jeho učedníků. Duchovní hnutí (jehož mnohé projevy byly ná-
sledně odsouzeny jako kacířství), probíhalo po celé 12. století a sílilo zejména
v severních částech Evropy, vzdálenějších od pozornosti papežské kurie, vy-
víjející trvalou snahu potlačit neregulované a církevnímu systému nebezpečné
náboženské projevy. Náboženského vzmachu se účastnilo také velké množství
žen, které hledaly možnosti komunitního duchovního života. Naplnění jejich
představ bylo složitější než u mužů jak kvůli postoji církve, která stále více
prosazovala přísné uzavření řeholnic v klášteře,48 tak proto, že nemohly plnit
kněžské funkce, a byly tedy závislé na duchovní službách poskytovaných ře-
holníky či laickými knězi. Záštitu nalezly ve 12. století především u premonst-
rátů, kteří se zpočátku nebránili inkorporaci ženských komunit do řádu. Jejich
neustávající příval, omezující vlastní činnost řádu, však premonstráty přive-
dl před koncem 12. století k radikálnímu odmítnutí všech společenství žen
aspirujících na přijetí, a ta se 70 71
proto následně obrátila pře-
devším k cisterciáckému
řádu. I po roce 1200 nábo-
ženské ženské hnutí stále sí-
lilo. Jak přesvědčivě prokázal
Herbert Grundmann, u jeho
příslušnic se jednalo o sku-
tečně spontánní svobodnou
tendenci, nevynucenou vněj-
šími okolnostmi. Dokazuje
to řada pramenů, svědčících
o ženách z vyšších, ekono-
micky dobře zajištěných spo-
lečenských vrstev, vytrvale
37 Presbytář kostela cisterciaček v St. Bernhard. 38 Kostel kláštera cisterciaček v Schlüsselau.
usilujících (často přes odpor
rodiny) o asketický klášterní život v přísných pravidlech a odmítajících nabíze- let po vlastním založení. Žádost generální kapitule zaslal v tomto případě praž-
né prestižní sňatky.49 ský biskup. U obou fundací panují určité počáteční nejasnosti ohledně toho,
Přestože roku 1228 dospěl rovněž řád cisterciáků k rozhodnutí nepřijímat kterému mnišskému opatství byly svěřeny,52 jež by mohly svědčit o neochotě
žádné nové ženské kláštery, vyžadující zatěžující duchovní i další péči,50 řada mužských klášterů přijmout nový závazek. Charakteristické je pro tento typ
konventů cisterciaček i po tomto datu stále vznikala. Zčásti se sice jednalo ženských konventů, disponujících omezenými finančními prostředky, také vy-
o společenství, která dodržovala pravidla řádu, aniž by se stala jeho součástí, užití již existujícího (v našich dvou případech teprve rozestavěného) kostela.
mnohé z nich však dosáhly skutečné inkorporace.51 Bylo to především díky V tomto ohledu můžeme ke klášterům v Pohledu a v Sezemicích přiřadit i kon-
silnému tlaku kurie, která usilovala o sevření spontánních společenství žen vent v Hradci Králové, u něhož lze sice tušit podobný motiv a průběh založení,
striktními mantinely, jaké skýtala řádová struktura. Nátlak přicházel také ze v konkretizaci však brání nedostatek informací.
strany fundátorů, disponujících mnohdy nemalým vlivem. Kláštery v Pohledu i v Sezemicích lze vnímat jako součást velkého počtu
Je zřejmé, že kláštery v Pohledu a v Sezemicích zcela zapadají do popsa- obdobných fundací cisterciaček z 13. století. Stěží lze ovšem ve stavbách jejich
ného kontextu. Zakladatelské úsilí sester z rodu Vítkovců, směřující k zřízení klášterů spatřovat představitele nějaké jednotné ženské cisterciácké architek-
kláštera pro ně samé a realizované postupně za pomoci vlastních prostředků, tury. U konventů cisterciáckých jeptišek se nejednalo o filiace, jak tomu bylo
nese rysy výše naznačené spontaneity, charakteristické pro množství ženských v rámci mužské části řádu53 – tyto ženské komunity se až na řídké výjimky
fundací té doby. K inkorporaci nového kláštera do řádu cisterciáků došlo až utvářely dříve než dosáhly inkorporace, jejich výstavbu tedy od počátku řád ni-
ke konci celého procesu a zřejmě především zásluhou apelu samotného pa- jak nereguloval a často byla také přizpůsobována starším získaným objektům.
novníka Přemysla Otakara II. Obdobně se přičlenění k řádu cisterciáků asi Cisterciácký řád navíc nedisponoval kodifikovanými stavebními předpisy. Ve
odehrálo u sezemického konventu, kde inkorporace opět proběhla až několik statutech, na kterých se každoročně usnášelo shromáždění generální kapituly
v Cîteaux, se často připomínalo jen to, že má být u staveb a jejich vybavení
48 Suckale 2001.
49 Grundmann 1977, s. 188–192. – Zmínit lze i příklad Anežky Přemyslovny.
zamezeno nadbytečnosti. Stejně jako řeholní život, tak i objekty, v nichž se
50 Řád řeholnicím poskytoval své členy – kněze pro úřad probošta trvale žijícího při odehrával, měla charakterizovat jednoduchost a utilitárnost. Zároveň se mě-
klášteře a nadřízená opatství ženské kláštery vizitovala. ly všechny kláštery snažit dosahovat shody a jednoty.54 Společné rysy, jaké
51 Mohn 2006, s. 8.
52 Šrámek 2018, s. 14; Charvátová 2014, s. 248, 381. známe u architektury našich velkých cisterciáckých opatství, byly tedy dány
53 Mersch 2004, s. 48. především tím, že jejich objekty stavěly řádové hutě či případně světské hutě
pod dohledem cisterciáckých instruktorů. Architektura menších ženských kláš-
terů byla naopak zpravidla asi dílem stavitelů z daného regionu či sjednaných
fundátory z jiných lokalit, a má tedy v detailech velmi různorodou podobu.
Závazný model kostela cisterciaček ale neexistoval ani co se týče chrámové
dispozice. Jisté preference, které ovšem nelze chápat absolutně, však vysledo-
vat lze. Podle Claudie Mohn upadala u klášterů cisterciaček po roce 1200 do-
savadní obliba baziliky a začínaly převládat jednolodní chrámové stavby s krát-
kými presbytáři. Zatímco někdy je tato tendence vykládána pragmaticky jako
výsledek nedostatku finančních prostředků či ideologicky jako příklon k raně
křesťanské prostotě, kloní se Claudie Mohn k vysvětlení funkčními ohledy –
malý ženský konvent nepotřeboval velkorysé vícelodí ani velký presbytář.55
Přestože klášterní kostel v Sezemicích vznikl složitým vývojem, jeho vý-
sledný půdorys odpovídá uvedenému typu. Blíží se mu i dispozice pohledského
kostela, který ale svým průběžným severním průčelím směřuje k odlišnému
chrámovému modelu, tvořenému jednolodím se stejně širokým i vysokým
presbytářem, a zastřešeným průběžnou střechou, jaký byl oblíben po roce
1300.56 K sezemickému kostelu lze najít řadu analogií i z prostředí dalších
ženských řádů, zejména mendikantek, jejichž potřeby byly totožné s požadav-
ky cisterciaček, a které se tedy stavbami cisterciáckých řeholnic inspirovaly.57
Zvláště těsnou dispoziční shodu s kostelem v Sezemicích vykazují nejen chrá-
my cisterciaček v bavorském Schlüsselau58 a v rakouském St. Bernhardu,59
ale také kostel klarisek ve Starém Sączi v Polsku.60
Uvedené okolnosti jasně ukazují, že hodnocení pohledského či sezemické-
ho kláštera na základě srovnání s konventy na Moravě, představujícími zejména
v případě tišnovského a starobrněnského založení exkluzivní panovnické fun-
dace, je zavádějícím východiskem. Oba moravské kláštery představují v rámci
ženských cisterciáckých klášterů spíše výjimku, zatímco oba východočeské
konventy náleží do početné skupiny fundací, doložené zejména na německém
území množstvím dochovaných staveb. K ní přináleží i ženské kláštery dalších
řádů, vzniklé z obdobných motivů a utvářené podobnými okolnostmi. Řádová
příslušnost se v architektuře ženských konventů většinou příliš neodráží.
54 Tamtéž, s. 46–47.
55 Mohn 2006, s. 28–29. – Později se ovšem objevuje i řada velkých jednolodí
s dlouhými presbytáři.
56 Pohled a Sezemice uvedl do kontextu již Coester 1974, s. 376; Coester 1984,
s. 396–401. – Následně Kuthan 1983, s. 174.
57 1298 byly papežským dekretem zavázány k takřka absolutní klauzuře všechny ženské
řády (Makowski 1997).
58 Začat po 1280, 1320 rozestavěn (Mohn 2006, s. 335–337).
59 Začat po 1277, dokončen před 1300 (Schedl 2002).
60 Začat po 1280, dokončen kolem 1300 (Przybyłowicz 2016, s. 156–161).
72 73 K dataci a slohovému zař azení
zaniklého závěru presbytáře
dominik ánského kostela
či k aple v Hr adci Kr álové
Miroslav Kovář
Výzkumy posledních let přinesly pozoruhodné doklady o architektonickém
profilu řady zaniklých královéhradeckých staveb. Množství dislokovaných sta-
vebních konstrukcí spojujeme především na základě jejich nápadné koncen­
trace s významným dominikánským klášterem. Níže prezentované nálezy byly
získány při úpravě hradební zdi v Komenského třídě. V blízkosti se nacházel
na západní straně kostel sv. Vavřince, který byl nepochybně raně středověké-
ho původu, a dále k východu kostel sv. Antonína se špitálem, který byl založen
v roce 1379. Jižním směrem stával kostel sv. Martina, u kterého rovněž před-
pokládáme raně středověkého předchůdce. Dále se po obvodu hradní akro­
pole nacházel významný klášter dominikánů. Na akropoli samotné je před-
pokládán předchůdce nynějšího kostela sv. Ducha, který ve stávající podobě
vyrůstal od počátku 14. století (před 1329 – kolem 1335/1338).1 Dále se
zde nacházel hrad a našel zde své místo před rokem 1340 i klášter minoritů.
Není vyloučeno, že s důležitým dominikánským klášterem souvisí patka
a sokl svazkové přípory s navazujícími dříky, a snad s nimi související další
články (dílce okenních ostění). Dominikáni se usadili v Hradci ve druhé polo-
vině dvacátých let 13. století2 patrně u již existujícího kostela Panny Marie.3
Na sklonku třicátých let 13. století zde byli usídleni již natrvalo. Lze tak soudit
ze známé zmínky o konventu v listině Zbraslava z Vchynic, číšníka krále Vác-
lava I., který odkázal klášteru v roce 1238 jistý finanční obnos.4 V literatuře
se předpokládá vznik konventu před rokem 1238, nebo 1241.5 V roce 1249
se zde konala kapitula dominikánské provincie.6 Ve 13. a na počátku 14. sto-
letí se stal klášter předmětem různých nadání (další jsou zmiňovány k rokům
1386, 1396, 1405, 1406, 1407 a 1413). V roce 1405 je zmiňováno šestnáct
bratří, což nevybočuje z dobových příkladů u mendikantů.7 Z hlediska funkce
a utváření dominikánského kláštera je zajímavá zmínka k roku 1406 o kapli
1 Dle mínění Dalibora Prixe v jednom z následujících příspěvků „Jižní portál presbytáře
chrámu sv. Ducha v Hradci Králové“.
2 Foltýn 2008, s. 12.
3 Vlček – Sommer P. – Foltýn 1997, s. 234.
4 Buben 2006, s. 86; Friedrich 1942 [CDB], zvl. s. 227, č. 181.
5 Flemmig 2018, s. 27, pozn. 54.
6 Koudelka 1956, s. 141; Černušák 2001, s. 25.
7 Borový 1889 [LE], s. 624–625; č. 844; Kurka 1914, s. 416–417; Boháč 1997,
s. 14; Buben 2006, s. 86.
sv. Kateřiny,8 která se nacházela v dominikánském chóru.9 Klášter domini- 74 75 Z bližšího geografického prostoru je vhodné připomenout patky z pilí-
kánů před Pražskou branou zanikl již v roce 1419.10 Materiál ze zaniklých ře trojlodí gotické přestavby (1278–1300) románské baziliky Panny Marie
církevních staveb pak byl využit při výstavbě hradeckého opevnění na sklonku v Litomyšli.19 Ke středním pilířům lodi byly přiloženy trojdílné přípory, které
15. či počátku 16. století. spočívaly na subtilních talířových patkách. Na jejich horní ploše se nachá-
K příporové patce a na ní spočívající trojdílné svazkové přípoře: patka, zelo pravoúhlé odsazení, které drobným výžlabkem přecházelo v drobounký
sestávající z trojice plochých talířů, spočívá na jednotném soklu, kde nejsou obloun při horní ložné ploše patky. Jde tedy o stejné řešení jako u králové-
individualizovány soklíky jednotlivých dříků.11 Přípora však nebyla osazena hradeckého příkladu a v principu podobně utvářenou patku známe z oblého
v rovině zdi, ale jak naznačují boky dílců přípor a jim odpovídající profilace prutu ostění severního portálu kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové.20
bočních stran patky, nacházela se původně v koutové pozici. Je pravděpo- Na polygonálním soklu zde spočívá talířová patička, při jejíž koruně se nachá-
dobné, že byla osazena v závěru polygonálního presbytáře. Polygonální závěry zí fragmenty drobného oblounku přecházejícího v jemný výžlabek. Portál je
se uplatnily ve středoevropském prostoru u mendikantů časně v Anežském spojován s ohlasem klasické gotiky, avšak poklasickým dekorem hlavic21 je
klášteře v Praze (chór kostela sv. Františka, 1238–1245), jednom z nejstar- datován kolem roku 127022 nebo obecněji do sklonku 13. století.23
ších v mendikantské architektuře,12 a u středního chóru řezenských dominiká- Důležitou stavbou pro sledování vývoje talířových patek je Anežský klášter
nů (kolem 1240 – 1254), asi nejstaršího v německy mluvících zemích,13 dále v Praze s relikty přípor na stěnách kostela sv. Františka. Jedná se o válco-
v závěrech bočních lodí v korutanském Friesachu (1251–1265/1268; novější vé přípory, které spočívaly na talířových patkách podložených polygonálním
chór svěcen 1300).14 Na konci 13. století byl polygonální závěr u mendikantů soklem. Horní plochu patky artikuluje zářez a především hluboký střední vý-
převažující stavební formou a zmíněný tvar svazkové přípory charakterizoval žlabek, který přechází v horní obloun (talíř).24 Výstavba kostela sv. Františka
řadu staveb klasického a poklasického období. „Ondulované“ tvary přípor však probíhala mezi lety 1231–1234. Podstatné je, že na tvary patek uplatně-
mají své starší předstupně (kolem 1150 v chórovém ochozu katedrály Noyon) ných v dvoulodí sv. Františka navázaly obdobné prvky u některých přípor
a východisko v podporách východní části katedrály v Toulu (zahájena 1221).15 v jeho presbytáři, kapli Panny Marie a v ambitu kláštera klarisek. Jde o partie
Připomenout lze svazkové přípory z kostela sv. Salvátora a nedalekého křižov- kláštera, které byly budovány mezi lety 1238–1245.25 V presbytáři koste-
nického kostela sv. Františka v Praze, analogický detail se uplatnil i při zakle- la sv. Františka se zachovaly talířové patky nejen s horním oblounem, ale
nutí transeptu premonstrátského kostela na Strahově (1258–1263). Zajímavé i patky, jejichž horní talíř je rovněž probrán hlubokým výžlabkem a horní ob-
je, že při raně gotické přestavbě benediktinského kláštera v Opatovicích nad loun je nahrazen dvojicí drobných oblounků propojených výžlabky. Má tedy
Labem byly rovněž uplatněny svazkové přípory s válcovými dříky, a to dokonce „ondulovaný“ tvar. Podobně formovanou patku známe i z jednoho ze sloupů
podobných parametrů jako v Hradci.16 Obdobné prvky nacházíme i ve žďár- 8 Buben 2006, s. 86.
9 Foltýn 2008, s. 13.
ském klášteře, kde spočívaly na trojdílných konzolách. Trojdílné válcové přípory
10 Vlček – Sommer P. – Foltýn 1997, s. 234.
evidujeme v koutech závěru západního chóru naumburského dómu (po 1249), 11 Původní výšku soklu nelze stanovit.
obdobně jako v Trevíru, Mar- 12 Jäggi 2006, s. 45; Soukupová 2011, s. 91, 123.
13 Schenkluhn 2000, s. 110 – 111.
burku a v chóru klášterního
39 Patka svazkové přípory z Hradce Králové, 14 Donin 1935, s. 134–135; Biedermann 1977, s. 22–24; Binding – Untermann 1985,
kostela ve Wetteru (mezi Komenského třídy. s. 339, 346.
15 Schurr 2007, s. 17–18.
1240 – 1252), kde nasvěd-
16 Bláha – Kovář 2017. – Působila zde jedna stavební huť.
čují důkladnému obezná- 17 Schurr 2007, s. 45, 59–60.
mení s lotrinskou gotikou.17 18 Grzybkowski 2014, s. 49–50; Pasiciel 2014. – Podobné nacházíme i později
(studnice magdeburské křížové chodby, kolem 1300; Schurr 2007, s. 241).
Ze slezského prostředí lze 19 Reichertová 1977, s. 17.
uvést klasické přípory v kapli 20 Jedná se o patku prutu portálového ostění, ale jejich vývoj byl obdobný jako u přípor.
21 Kroupa Pa. 2019, s. 269, hodnotí ornamentiku jako „postnaturalistickou“.
sv. Hedviky v Třebnici (těžiště
22 Mencl 1960b, s. 112–113 (obr. 102), 118.
stavby 1271 – 1273/1274, 23 Líbal 2001, s. 91.
pokračování na sklonku osm- 24 Líbal – Muk 1996, s. 78.
25 Soukupová 2011, 123.
desátých let 13. století).18
kapitulní síně v Oseku z poloviny třicátých let 13. století.26 Na jejím druhém 76 77 nacházíme pouhý zářez. „On-
sloupu se zachovala zase talířová patka s výrazným horním oblounem. Eso- dulovaný“ horní profil spočívá
vitě prohnutý tvar profilu, který je možné označit také jako „ondulovaný“, lze na horní ploše talíře.30 Sloho-
chápat jako variantu, která anticipuje další vývoj. Podstatné je, že tvar horního vě příznačné jsou i negativní
oblounu se ve vývoji atické patky proměnil v „ondulovaný“ tvar v severní Fran- vřezy v bocích příporových
cii mezi lety 1175–1185.27 České příklady doplňují nedávno odkryté obdobné soklů.31 Kostel sv. Salvátora
prvky v plochém závěru cisterciáckého kláštera v Hradišti nad Jizerou rovněž vyrůstal od roku 1261.32 Pat-
z časných třicátých let 13. století.28 Na polygonálním soklu spočívá dolní talíř ky přípor nedalekého křižov-
patky, který má vejčitý průřez. Na ploše patky je viditelný ostrý zářez, který nického kostela sv. Františka
40 Obnovená patka přípory v presbytáři kostela
přechází v hluboký výžlabek. Srovnatelný charakter má i patka přípory na sv. Františka v Anežském klášteře v Praze. spočívají na válcových a po-
rozhraní severní boční lodi a severního ramene transeptu, která je dnes zasy- lygonálních soklech. V horní
41 Patka přípory při východní zdi chórového
paná. Na dvoupatrovém soklu spočívá talířová patka se zářezem v horní ploše ochozu kostela Panny Marie v klášteře Hradiště. ploše patek již není stopy
a navazujícím hlubokým výžlabkem, který přechází v horní oblý prstenec. po výraznějším výžlabku ani
Nejstarší české příporové talířové patky jsou tedy dvojího typu a na oba bylo výrazném zářezu. Na jejich
později navázáno. Jde o talířovou patku s horním oblounem a s „ondulova- horní ploše spočívá dvojice
ným“ profilem horního oblounu. Oba typy mají prožlábnutý spodní talíř, který typických drobných obloun-
je navíc doprovázen zářezem. ků propojených výžlabkem,
Další vývoj příporových patek ve třetí čtvrtině 13. sto­le­tí lze rovněž sle- patrně jako upomínka na
dovat v Anež­ském klášteře. Zde na­chá­zíme příklady patek s plochým talířem starší „ondulovaný“ tvar
a horní dvojicí drob­ných oblounů, jaké vidíme u staveb, jež jsou spojovány horního prstence. Základní
s ohlasem klasické gotiky. Dů­ležité jsou přípory u Salvá­tora v Anežském kláš­ kámen křižovnického koste-
te­ře v Praze a nedalekého kři­žovnického kostela. Patky pří­por u Salvátora spo- la sv. Františka a špitálu byl položen v roce 1252 a předpokládá se, že byl
čívají na dvouetážových soklech vál­cového a polygonálního tva­ru. U talířových vybudován mezi lety 1252–1257.33
patek pří­por je výrazně redukován hor­ní střední výžlabek,29 po kte­rém zde Zdá se, že přelomovým obdobím ve vývoji patek u nás jsou patrně pade-
26 Kuthan 1983, s. 130. sátá léta 13. století,34 kdy se postupně začaly uplatňovat ploché talířové patky
27 Timbert 2003, s. 98. bez výrazného středního výžlabku dolního talíře a „ondulovanou“ profilací na
28 Kuthan 1983, s. 66.
horní ploše. Ke splynutí horního a spodního talíře patky – jak se běžně uvádí
29 Líbal – Muk 1996, s. 102, pozn. 65: patky bez výžlabků se podle nich vyskytují ve
Francii před 1270. – docházelo v Německu v šedesátých až sedmdesátých letech 13. století.35
30 Líbal 1949, s. 65.
Souběžně s tímto vývojem však probíhala i proměna talířové patky s horním
31 S takovými vseky se setkáváme u soklů přípor v pražském křižovnickém kostele
sv. Františka, u zkrácených přípor cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou oblounem a také u ní došlo
a v poklasickém období sklonku 13. století v chóru kostela sv. Jiljí v Nymburku 42 Patka přípory v závěru
a v severní kapli při minoritském kostele v Mostě. Podobné známe ze soklů
k odstranění výrazného střed-
presbytáře kostela sv. Štěpána v Kouřimi.
portálových ostění (jižní portál křižovnického kostela, fragmenty ze Žďáru nebo portál ního výžlabku v horní ploše
na tribunu severozápadní kaple v Horšovském Týně). U prutů okenních ostění se
uplatnily u zvíkovské kaple nebo u východního okna „staré sakristie“ kostela sv. Jiljí dolního talíře a horní obloun
v Nymburku. Někdy podpírají dolní talíře stylizované dužnaté listy nebo drobné
konzolky. se přímo přimkl k horní plo-
32 Soukupová 2011, s. 141.
še spodního talíře.36 Takový
33 Soukupová 2011, s. 131, 145.
34 Předpokládáme-li časnou výstavbu křižovnického kostela sv. Františka v Praze. vývoj dosvědčuje i proměna
35 Scriba 1937, sl. 1502–1503, obr. 23; Binding 1999, s. 65. – Ve Francii byl výžlabek patek portálových, jejichž
patek redukován v poslední čtvrtině 13. století (kolem 1280). – Berty 1862, s. 53;
Viollet-le-Duc 1875, s. 156; Enlart 1929, s. 604–605. vývoj je podobný. Například
36 U nás jsou připomínány u sloupků při špaletách západního ramene ambitu
u západního portálu konvent-
dominikánského kláštera v Brně (proto byla navržena pozdní datace chodby do
padesátých až šedesátých let 13. století). – Líbal 2001, s. 37–38. ního kostela cisterciáckého
kláštera ve Žďáře nad Sázavou (padesátá léta 13. století?) se u patek sloupků
ostění uplatnil ještě hlubší střední výžlabek. U patek prutů refektáře konvršů
v západním křídle (kolem 1270) již však střední hlubší výžlabek nenacházíme.
Trojdílné svazkové přípory, artikulují rovněž závěr kostela sv. Štěpána
v Kouřimi. Zajímavé jsou jejich patky, tvořené zploštělým talířem, na jejichž
horní ploše se obdobně jako v Hradci nachází výžlabek položený mezi drob-
ný horní obloun a dolní oblounek, tvořený vlastně jen svislým odsazením od
horní plochy talíře. Bližší je ojedinělá svazková přípora při východním výběhu
severní arkády, kde jsou jednotlivé válcové pruty propojeny ostře nasazený-
mi výžlabky. Dříky přípor spočívají rovněž na stlačených patkách, na jejichž
horní ploše se také nachází dvojice drobných oblounků propojených drobným
výžlabkem. Patky kopírují válcový tvar soklů.37 Obdobné patky nacházíme
u některých přípor v raně gotickém torzu kostela sv. Bartoloměje v Kolíně nad
Labem, které je možné datovat do třetí čtvrtiny 13. století.38 Jde především
o patky přípor, které jsou vloženy do ústupků, například při bývalém trium-
fálním oblouku severní chórové kaple. Zde se rovněž nacházejí válcové sokly
přípor, na kterých spočívají stlačené patky dříků a mezi nimi jsou umístěny
nevysoké talířové patky. Na horní ploše patek opět nalézáme dvojici drobných
oblounů s mezilehlým výžlabkem.39 Podobně jsou utvářeny i některé patky
prutů raně gotických portálů.40 Na formu talířové patky s horním oblounem
kruhového průřezu patrně
navázaly přípory při severní
43 Patka přípory v hradní kapli na Housce.
obvodové zdi kolínského troj-
lodí, které vyrůstalo v téže
stavební etapě.41 U těchto
přípor nacházíme nízké zko-
sené talířové patky, na jejichž
koruně našel své místo drob-
ný oblounek. K nim se blíží
i patky pilířů zdejšího trojlodí
a podobně utvářené patky
u některých prutů okenních
ostění.42
Vedle talířových patek
s jedním horním oblounem
nacházíme i patky s dvojicí
oblounů. Připomenout lze asi
příporu severní raně gotické
kaple kostela sv. Gotharda
v Brozanech, která spočívá
78 79 na polygonálním soklíku. Její datace kolísá mezi polovinou a poslední třetinou
13. století.43 Jiným příkladem jsou patky západního portálu kaple Andělů
strážných ve Zlaté Koruně, snad z doby po roce 1276.44
Vedle uvedených progresivních patek, vytesaných někdy v době vlády krá-
le Přemysla Otakara II., si však řada přípor udržela patky, u nichž lze spatřovat
rezidua předchozího vývoje. Archaizující charakter mají sokly a patky válco-
vých přípor presbytáře klášterního kostela augustiniánů-eremitů v Pivoni. Na
čtverhranných zešikmených soklech svazkových přípor spočívají převýšené
sumární patky oblého tvaru se zaobleným dolním a horním talířem. Horní talíř
přechází ve výžlabek prostřednictvím zešikmené plošky.45 Řada archaických
prvků vedla dříve k časné dataci presbytáře na přelom první a druhé čtvrtiny
13. století.46 Přesvědčivější je však jeho zařazení do průběhu šedesátých
až sedmdesátých let 13. století. Nelze vyloučit ani dokončení výstavby až
kolem roku 1300.47 Vynikajícím příkladem archaizujícího proudu je Královská
kaple cisterciáckého kláštera v Plasích, jejíž datace byla nověji posunuta již
do počátku padesátých let 13. století.48 Přípory s talířovými patkami s uplat-
něným středním výžlabkem mají stále odsazený horní obloun, podobně jako
u přípory v hradní kapli píseckého hradu, která je datována do třetí čtvrtiny
13. století.49
Formálně uzavřenou skupinu s citáty předchozího vývoje představují pat-
ky několika českých hradů z doby kolem 1260 – 1270. U těchto patek je
dosud zřetelný výrazný výžlabek v horní ploše talíře. Připomenout lze patky
hradní kaple na Housce datované do třetí čtvrtiny 13. století, respektive do
sklonku vlády Přemysla Otakara II.50 Talířová patka na polygonálním soklu
je zde stále na horní ploše probrána výrazným ostře nasazeným výžlabkem.
Velmi blízkou formu má i zachovaná talířová patka hradní kaple v Nižboru
37 Srovnatelný tvar patek je u svazkového pilíře krypty a ve zjednodušené podobě
u severního portálu.
38 Patrný – Beránek 2014, s. 86.
39 Náleží k linii patek s dvojicí drobných oblounů.
40 Podobný typ je na západním portálu kostela dominikánů v Jihlavě (kolem 1260).
41 Patrný – Beránek 2014, s. 87.
42 Severní portál kostela sv. Mikuláše ve Velkém Meziříčí, jehož ostění je odstupněno,
v ústupku dřík na polygonálním soklíku, na něm nevysoká talířová patka s drobným
oblounkem (po polovině 13. století). – Líbal 2001, s. 540.
43 Líbal 2001, s. 45. – Skopec 2006, s. 45, 47, popisuje patku jinak – uvádí horní
obloun, na který navazuje obloun mezi dvěma výžlabky.
44 Záruba 2014, s. 105.
45 Líbal 1982, s. 448.
46 Líbal 2001, s. 326.
47 Břicháček 2018, s. 94, 110.
48 Záruba 2014, s. 105.
49 Záruba 2014, s. 132–134.
50 Tamtéž, s. 135, 139.
s výžlabkem v horním talíři, která je datována až do osmdesátých let 13. sto-
letí.51 Podobné patky nacházíme u přípor takzvané starší kaple (s románským
jádrem) hradu Horšovský Týn a zcela shodně řešené patky i u podpor stejně
staré západní horšovotýnské hradní kaple z doby kolem roku 1260.52
Velmi důležitou stavbou pro studium vývoje patek poklasického obdo-
bí, bohužel téměř zaniklou, byl presbytář konventního chrámu cisterciáckého
kláštera v Pomuku. Cenné jsou patky přípor, které se doposud nacházejí na
hřbitově při kapli sv. Markéty. Jsou spojovány s přestavbou poklasického kláš-
terního kostela kolem roku 1275 a s výstavbou nového presbytáře.53 Formál-
ně starší je složitě utvářená přípora, jejíž patky s výrazným výžlabkem spočí-
vají na válcových soklech. Snad byla osazena ve vnitřním koutu polygonálního
závěru.54 Zmíněným výžlabkem je odsazen horní oblounek, který obíhá zářez.
Patrně přibližně stejně stará, ale slohově pokročilejší je patka přípory, kde
opět na válcových soklech spočívají nevysoké talířové patky. Na jejich horní
ploše je hluboké prožlabení naznačeno jen zářezem, na který bezprostředně
navazuje drobný oblounek. Patky přípor v chóru kostela sv. Kateřiny v Cho-
mutově nejsou jednotné a lze u nich vypozorovat ohlas předchozího vývoje
a současně pokročilé prvky. Všechny patky mají dolní obloun, na který nava-
zuje nevýrazný výžlabek, případně odsazení. Horní obloun je buď vypuštěn,
nebo je jednoduchý a v jednom případě s dvojicí horních oblounků. Výstavba
presbytáře sv. Kateřiny, který byl součástí komendy německých rytířů, je da-
tována do sedmdesátých až osmdesátých let 13. století,55 popřípadě do doby
po roce 1290.56
Zdrobnělé nízké talířové patky bez výžlabku v horní ploše talíře se uplat-
nily i v poklasickém období poslední třetiny 13. století a v době kolem roku
1300. Připomenout lze talířové patky přípor se zcela zploštělým horním ob-
lounem hradní kaple na Bezdězu. V soklících přípor jsou pod patkami vseky.
Kaple je nověji datována do pozdních sedmdesátých let 13. století.57 Vypůj-
čeným moravským příkladem jsou osové přípory boků triumfálního oblouku
51 Tamtéž, s. 175.
52 Tamtéž, s. 195, 203. – Podobně u přípor Dolního paláce na Bezdězu.
53 Mencl 1971, s. 5–6.
54 Tamtéž.
55 Gubíková 2013, s. 21.
56 Líbal 2001, s. 129.
57 Záruba 2014, s. 156, 168.
58 Benešovská 2010b, s. 524. – Čelní strana soklu má analogii v kostele Nanebevzetí
Panny Marie ve Štýrském Hradci (1275–1293).
59 Líbal 2001, s. 126; Prix 2011, s. 209, 215.
60 Denkstein 1935, s. 121.
61 Tamtéž, s. 120.
62 Prix 2011, s. 217.
63 Klápště – Muk – Bubeník 2010, s. 437, 440 (obr. 10), 449; Prix 2011, s. 218.
80 81 kaple Panny Marie a sv. Václava v Brně. Přípory spočívají na zploštělé talířové
patce a ta na dvouetážovém polygonálním soklu. Za zakladatele kaple, dolo-
žené k roku 1297, je považován král Václav II.58
Avantgardním řešením byly i v geografické oblasti Čech na konci 13. stole-
tí hruškové patky, jednoduché nebo vrstvené, které byly součástí prosazujících
se lineárních tendencí v architektuře. Do patek se tak začínají „propisovat“
hruškové pruty lineárních přípor, které na nich spočívají. Na čestném místě
stojí jednoduché vyzrálé hruškové patky tvořené prstencem na ploše patky
v presbytáři kostela sv. Mikuláše a sv. Alžběty v Chebu. Hruškově profilova-
né přípory chóru spočívají na stlačených patkách s horním prstencem, který
opisuje tvar dříku hruškové přípory. Prostřednictvím drobounkého výžlabku
je hruškový prstenec propojen s dolní části patky, která stále ještě cituje tvar
vyššího polygonálního soklu. Horní oblounek patky cituje tvar dříku přípory,
který se tak propisuje do horního oblounu patky. Vlastní patka a sokl však zů-
staly tvarově stále nezávislé na profilaci dříku přípory. Presbytář byl budován
nepochybně po požáru v roce 1270. V literatuře se předpokládá, že jeho vý-
stavba trvala od osmdesátých let 13. století do počátku následujícího století.59
Podobnou tendenci v náznaku zjišťujeme u patek hruškových přípor60
v chóru kostela sv. Jiljí v Nymburce. Jde především o jednoduché přípory
v samotném závěru presbytáře. Jsou sice z podstatné míry rekonstruovány,
ale navázalo se nepochybně na jejich původní tvary.61 Na válcových soklech
zde spočívají strmé a poněkud převýšené talířové patky. Na jejich horní ploše
je zřetelný drobný oblounek, na který výše navazuje téměř nezřetelné pro-
žlabení, přecházející v dvojici drobných oblounových profilů při horní ložné
ploše patky. Právě u těchto oblounků je zřetelné, jak jejich průběh opakuje
tvar výše navazující přípory. Pro formy soklů a patek poklasických hruškových
připor jsou velice důležité i svazkové hruškové přípory osazené v západní části
bočních stěn chóru. Trojice hruškových prutů přípor zde spočívá na vyšších
talířovitých patkách, které korunuje výrazný horní obloun. Patky však nemají
na rozdíl od některých patek závěru hruškový tvar. Pozoruhodné jsou poly-
gonální sokly přípor. V ploše jednotlivých stěn soklů jsou zřetelné pravoúhlé
mírně obdélné vseky pod dolním talířem patky.
Podobný motiv byl dokumentován i u soklů hruškových přípor severní
boční chórové kaple při zaniklém minoritském klášterním kostele v Mostě. Na
koruně polygonálního soklu se nacházející patka s horním prstencem důsled-
ně opakovala rovněž profilaci hruškového prutu přípory. Důležité u mostec-
kých patek je, že tvar hruškové přípory se nepropisuje jen do horního oblounu
patky, ale postihuje její celý tvar. Kaple je datována do doby kolem roku 1300
či do počátku 14. století62 a její výstavba nepochybně souvisí s protaženým
chórem, k němuž se vztahuje odkaz z roku 1311.63
 V principu shodné a formálně vytříbenější řešení nacházíme i u patek
hruškových přípor, spočívajících na dvoupatrovém soklu svatovítského kapi-
tulního ambitu v Praze. Zde rovněž celá patka kopíruje důsledně tvar hruškové
přípory. Důležité je, že její tvar se promítá nejen do vlastní patky, ale i do
soklu. Jde o formu, kterou známe například z chóru dominikánského kon-
ventního kostela v Colmaru (vysvěcen 1291).64 Zaklenutí pražského ambitu
je datováno na konec 13. století, asi po roce 128065 nebo po roce 1301.66
Další příklady patek, které přejímají tvar hruškové přípory, citují její tvar
v několika vrstvách nad sebou. Na prvním místě je třeba jmenovat patku
z ambitu benediktinského klášterního kostela v Břevnově. Její trnož slohově
navazuje na řešení soklů přípor z jižního ramene tamějšího ambitu. Hrušková
přípora původně dosedala na několik na sobě spočívajících a pyramidovitě
odstupněných hruškově profilovaných prstenců,67 jde tedy o patku vrstvenou.
Spodní čelní nosy hruškových prstenců se dokonce propisují do vlastního so-
klu, který je rozeklán a vertikalizován. Tento detail dynamizoval vlastní patku
ve smyslu dobového linearismu. Velmi blízké řešení známe z ambitu oseckého
kláštera. Připomínám především příporu ve vnitřním severozápadním nároží,
která má rovněž vrstvený tvar sestávající z hruškových prstenců. Sokl má
shodnou podobu jako v Břevnově. V oseckém ambitu se hruškové patičky
přípor uplatnily již v severovýchodním nároží a jihozápadním vnitřní nároží
křížové chodby, kde jsou rovněž osazeny hruškové svazkové přípory. Jejich
dříky spočívají na shodně profilovaných patkách. Ale i zde je zřetelný jistý
rozdíl. Zatímco patka v severovýchodním nároží opakuje tvar přípory prostřed-
nictvím dvojice shodně profilovaných prutů, patka přípory v severozápadním
koutě cituje tvar přípory trojnásobně. Rovněž tvary soklů jsou rozeklané, ver-
tikálně rozbrázděné, a reagují na tvar nasazených patek jednotlivých prutů
hruškových přípor. Výstavba křížové chodby v Oseku byla patrně zahájena
na sklonku 13. století nebo kolem roku 1300 a protáhla se do první třetiny
14. století.68 Toto časové zařazení dobře odpovídá datování výstavby (respek-
tive přestavby) ambitu benediktinského kláštera v Břevnově. Výstavba jižního
křídla kvadratury zde probíhala k roku 1296 (bezpečně jižní zeď) a v polovině
14. století byla upravována i ostatní křídla ambitu.69 Připomeňme, že vrstvené
hruškové patičky svazkové přípory se uplatnily i při přístavbě polygonálního
chóru baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě z třicátých let 14. století či z let
1325–1330.70
Hruškové patky přípor členily podpory v úrovni severozápadního pole
západního ramene ambitu cisterciáckého kláštera ve Zlaté Koruně.71 Byly
odkryty při úpravách v roce 1938. Profilace odpovídala klenebním žebrům
západního pole ambitu, jak již bylo dříve rozpoznáno.72 Toto konstatování
je možné nově doplnit. Dobře zachovaná trojdílná přípora v severozápadním
82 83 koutu křížové chodby přípor dosedala na patičky rovněž hruškového tvaru.
Profilaci patek opakoval i sokl přípor. Slohově blízké jim byly rovněž patky,
na kterých spočívaly přípory v takzvané opatské kapli. Dříve odkryté patky
měly rovněž hruškový tvar, opisující tvar jednoduchých příporových prutů.
Profil patky se promítl dokonce i do vlastního soklu. Boční pruty měly podobu
poloviční hrušky, střední měl plný hruškový profil. Výstavba kláštera probíhala
výrazněji patrně až po jeho obnově na počátku osmdesátých let 13. století.
Horní hranice výstavby západního ramene křížové chodby, navazující na stav-
bu přiléhajícího kostela budovaného snad již od sedmdesátých let 13. sto-
letí do doby po polovině 14. století,73 bývá datována počátkem třicátých let
14. století.74 Zaklenutí opatské kaple je kladeno do první čtvrtiny nebo až do
druhé poloviny 14. století.75
Vedle patek sledující lineární tendence se prosadil kolem roku 1300 a na
počátku 14. století i „redukční“ směr, který formu patek schematizuje nebo
zcela vypouští. Další vývojové tendence lze postihnout u klášterního kostela
cisterciáků ve Zlaté Koruně. Například v severní části trojlodí nalézáme poly-
gonální přípory, jejichž dolní části postrádají výrazných patek. Nacházíme zde
pouze polygonální sokl, do kterého přechází přípora pouhým šikmým zkose-
ním. Tyto formy v návaznosti na starší vývoj (Třebíč) předjímají tvary, se kte-
rými se u nás setkáváme v průběhu 14. století. Výstavba klášterního kostela
v první stavební etapě probíhala od sklonku 13. století, nebo byla plánována
již od sedmdesátých let 13. století76 a byla zakončena u třetího páru pilířů
trojlodí v první čtvrtině 14. století.77
Patky také někdy odpadají u válcových přípor, které jsou převedeny v po-
lygonální sokly pouhým sešikmením. Připomenout lze patky v závěru klášter-
ního kostela magdalenitek v Praze na Malé Straně z let 1315–1329,78 nebo
64 Schurr 2007, s. 226–227.
65 Dragoun 2002, s. 154.
66 Prix 2011, s. 223, pozn. 379.
67 Kovář 2010, s. 50, 66.
68 Líbal 2001, s. 308. – Nověji zařadil výstavbu ambitu do čtvrté stavební etapy
(1300 – 1325) Feuerbach 2012, s. 85, 97.
69 Kovář 2010, s. 66, 71, 72.
70 Prix 2011, s. 223, pozn. 378; Nechvátal 2004, s. 76–77.
71 Nové poznatky vypublikuje autor s Filipem Faccianim, kterému děkuje za upozornění
na nevytěžený archivní materiál.
72 Líbal 1948b, s. 35.
73 Tamtéž, s. 23; Kuthan 1994, s. 493.
74 Líbal 1948b, s. 36.
75 Líbal 2001, s. 583.
76 Kuthan 1994, s. 493. – Novější analýzu pramenů provedl Zahradník 2007, zvl. s.
139–141.
77 Líbal 2001, s. 576; Chudárek 2007, s. 176.
78 Havrda – Tryml 2013, s. 79.
přípory v podvěží severní věže kostela Panny Marie Pod řetězem.79 Na tyto
formy se později navázalo například u přípor chóru novoměstského koste-
la sv. Štěpána v Praze z let 1348–1367(?).80 Lineární přípory východního
křídla kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici snad z let 1338 (1340) –
1342 jsou již bez hlavic a patek. Architektura tohoto křídla vyjadřuje optické
zhodnocení prostoru.81
Vedle zmíněných tendencí nacházíme i další proud, který na počátku
14. století navázal na tradici talířových patek. Spodní talíř patky v těchto pří-
padech doposud přežíval v poněkud transformované podobě. V tomto případě
jsou upomínkou na klasické tvary oblé válcové patky, které často spočívají na
dvouetážových polygonálních soklech. Zajímavé je, že tvar těchto patek není
zploštělý a v čele zahrocený tak jako u přípor předklasické a klasické gotiky,
ale jejich profil je vlastně výsečí kruhu. Tím je jejich tvar poněkud převýšený.
Cenný je příklad patek přípor z pražského kostela sv. Jiljí, které velmi těsně
tvarově navazují na patky a sokly známé z roudnického kláštera. V Roudnici
se zcela shodné patky a jejich sokly uplatnily u přípor v kapitulní síni z let
1333 – (1338) 1340, která navazuje na tradici pozdního 13. století.82 Vzhle-
dem k tomu, že patka zachované přípory na severní straně kostela sv. Jiljí je
věrnou analogií patek prutů jižního portálu, datovaného do počátku druhého
desetiletí 14. století,83 je možné její vznik položit do počátku 14. století. Vý-
stavba kostela sv. Jiljí byla zahájena okolo roku 131384 a chrám byl vysvěcen
v roce 1371. Všechny posledně uváděné příklady spojuje osoba biskupa Jana
z Dražic, zakladatele roudnického kláštera a současně člena kapituly sv. Jiljí.
Závěrem lze uvést, že nalezený královéhradecký pateční dílec svazkové
přípory a s ním související dříky vlastní podpory vykazují stále ještě ohlas kla-
sické gotiky. Ve formě patky nezaznamenáváme výrazné lineární a současně
redukční tendence, které se u nás obecně prosazovaly od pozdního 13. stole-
tí. Nejbližšími analogiemi jsou v domácím materiálu patky přípor se stlačeným
talířem, absencí středního výžlabku a prožlábnutým prstencem, respektive
„ondulovaným“ profilem na horní ploše talíře (Kolín, Kouřim, klášter křižov-
níků v Praze, aj.). Architektonický článek, který volně spojujeme s výstavbou
presbytáře dominikánského kláštera nebo jeho kostela, lze datovat do širšího
období mezi lety 1260 – 1280.
79 Nepublikované zjištění. – Přízemí západních věží je datováno do druhého až třetího
desetiletí 14. století (Benešovská 1999, s. 31).
80 Kalina 1998, s. 159–160.
81 Mencl 1941, s. 112–144.
82 Tamtéž. – Líbal 2001, s. 431–432, datuje stavbu sakristie do druhého období, které
bezprostředně navazovalo; stavba východního křídla ambitu probíhala po požáru.
83 Benešovská 1996, s. 85.
84 Líbal 2001, s. 366.
84 85 K aple Jana ze Středy v klášteře
augustiniánů v Litomyšli
Jana Pařízková Čevonová
Presbytář kaple sv. Josefa v bývalém klášteře augustiniánů poustevníků v Li-
tomyšli přiléhá k jižní straně chóru kostela Povýšení sv. Kříže. Tato pozoruhod-
ná architektura nebyla dosud samostatně zkoumána. Doprovází ji nevyjasně-
né otázky dotýkající se zejména časového zařazení a ikonografie.
Klášter založil v roce 1356 litomyšlský biskup a kancléř císaře Karla IV.
Jan ze Středy.1 Šlo o novostavbu situovanou mezi městskými hradbami a pří-
kopem biskupského hradu, vlevo při veřejné cestě a bráně k poličským vr-
chům, v místě, které Jan ze Středy daroval klášteru listinou z 22. listopadu
1360.2 Klášter podporoval i poté, co se v roce 1364 stal biskupem v Olo-
mouci a po smrti v roce 1380 měl být – jak předpokládá literatura – v tomto
klášterním kostele pohřben.3 Kapli tvoří obdélná loď a pětiboký presbytář. Loď
zřejmě vznikla současně s dnešní sakristií, která s ní sousedí na jihu; nejspíš
byly založeny zároveň s chórem kostela. Presbytář kaple byl přistavěn až do-
datečně a jeho plášť byl druhotně výrazně pozměněn odstraněním opěráků.4
Na rozdíl od ostatních částí kláštera je vyzděný z pískovcových kvádrů. Klen-
ba s kamennými žebry je cihlová, má mírně vzduté kápě. Vrcholové klenáky
přízedních žeber zdobí menší pískovcové hlavy.
V dosavadní literatuře se kaple uvádí zpravidla pouze v rámci stavebních
dějin bývalého kláštera, a to převážně jen v souhrnných studiích o středověké
architektuře či v soupisech památek. V roce 1893 kapli zmínili ve svých syn-
tézách o českém středověkém umění Josef Braniš a Josef Neuwirth. Přímo ji
nedatovali, ale spojovali ji s biskupem Janem ze Středy. Braniš kostel sv. Kříže
datoval do třetí čtvrtiny 14. století, Neuwirth dokončení stavby kláštera do
smrti Jana ze Středy v roce 1380. Shodovali se ve vysokém hodnocení archi-
tektonické úrovně kaple a interpretovali figurální sochařskou výzdobu. Josef
Braniš nepochyboval, že hlava s mitrou v ose závěru „jest zajisté zobrazením
zakladatele“ kláštera, tedy Jana ze Středy.5 Neuwirth připouštěl obecnější
výklad. Hlavu biskupa považoval za „aluzi na biskupskou fundaci“. Současně
1 K dějinám kláštera zvl. Nejedlý 1903, s. 129–131, 136, 147, 158–160, 272–273;
Zahradník 1994; Macek – Zahradník 1995, s. 3–5; Sommer P. 1997a; Večeře 2014,
s. 23–27, 29–30, 70, 102–109.
2 Moravský zemský archiv, fond Augustiniáni Staré Brno, sign. 32;
Mendl – Linhartová 1958 [RBM], s. 414–416 (č. 686), zvl. 415. – Srv. Nejedlý 1903,
s. 274.
3 Neuwirth 1893, s. 486; Nejedlý 1903, s. 273; Hudec 1999, s. 336–337;
Musil F. 2009d, s. 413; Pojsl 2013, s. 209.
4 Macek 1994, s. 38.
5 Braniš 1893, s. 51–52; Pakosta 1993, s. 5.
 86
44 Půdorys bývalého kláštera augustiniánů kanovníků s kostelem Povýšení
sv. Kříže v Litomyšli, s vyznačením presbytáře kaple sv. Josefa.
ale nevyloučil, že by mohlo jít přímo o zobrazení Jana ze Středy. V takovém
případě se naskýtala možnost vykládat hlavy na severní straně klenby jako
„zobrazení podporovatelů stavby“. Poukázal přitom na obdobné pojetí v tri-
foriu Svatovítské katedrály.6 Zdeněk Nejedlý čerpal ke stavebním dějinám
kláštera už ze všech tří dosud známých nedatovaných listů formulářové sbírky
Jana ze Středy z doby, kdy byl olomouckým biskupem. V jednom z nich psal
Jan ze Středy tehdejšímu litomyšlskému biskupovi Albertovi ze Šternberka,
aby neodvolával „ředitele stavby“ mistra Jakuba. Nejedlý ho považoval za
stavitele kostela sv. Kříže, který měl postavit přibližně během dvaceti let, tedy
v letech 1356–1376.7
Dataci dokončení stavby do sedmdesátých let 14. století následně přijali
další autoři. Někteří z nich navazovali na Braniše a Nejedlého a kladli do
6 Neuwirth 1893, s. 485–487.
7 Nejedlý 1903, s. 159.
8 Matějka – Štěpánek – Wirth 1908, s. 46; Wirth 1957, s. 434; Líbal 1948a, s. 131;
Reichertová 1977, s. 26.
9 Mencl 1948, s. 70; Hořejší 1978, s. 295; Sedlák 1980, s. 129; Macek 1994,
s. 66, 92; Macek – Zahradník 1996, s. 17; Líbal 2001, s. 238; Vítovský 2004a. –
Srv. Kühn 1925, s. 52.
10 Mencl 1948, s. 70, 87; Líbal 1948a, s. 131–132. – Srv. Mencl 1952, s. 274, 276–
277, obr. VII; Mencl 1957, s. 11.
11 Mencl 1960a, s. 211.
12 Kotrba 1970, s. 104–105.
13 Josefík – Sysel – Togner 1976, s. 244, 247–248.
87 tohoto období jen stavbu kostela,8 jiní dataci vztáhli na celý klášter.9 Podle
toho také titíž autoři spojili účast stavitele Jakuba buď jen se stavbou koste-
la, nebo s celým klášterem. Například Václav Mencl datoval celý klášter do
období od roku 1356 až do litomyšlského episkopátu Alberta ze Šternberka
(1372–1380), Dobroslav Líbal naopak spojil s mistrem Jakubem pouze stav-
bu kostela. Mencla i Líbala zajímal formálně-stylový charakter kaple sv. Jo-
sefa. Mencl poukázal na poklasický linearismus architektonického tvarosloví
kaple, ale i ostatních částí konventu. Líbal zmínil u kaple sv. Josefa profilaci
vítězného oblouku stlačeným hruškovcem, odvozeným z architektury Matyá-
še z Arrasu. Kapli poprvé přímo datoval, a to mimo tradiční rámec výstavby
kláštera. Měla vzniknout až později, v poslední čtvrtině 14. století, shodně
s kaplí sv. Markéty v dnešním proboštství.10 Také Mencl upřesnil později
dataci presbytáře kaplí sv. Josefa a sv. Markéty, a to do let 1375–1380.11
Podobně Viktor Kotrba charakterizoval kapli v. Josefa „bohatým architektonic­
kým detailem arrasovského ražení“, který se podle jeho názoru navíc odlišoval
od konzervativního pojetí kostela. Shodně konstatoval obdobné stylové pojetí
kaplí sv. Markéty a sv. Josefa: „v subtilním architektonickém detailu“ se měly
slučovat „lineární reminiscence poklasického slohu s novými impulsy doby
Karlovy“. Obě kaple datoval šířeji než Líbal do poslední třetiny 14. století, čímž
nevyloučil ani poslední dataci Václava Mencla.12
Milan Togner s restaurátory Jiřím Josefíkem a Františkem Syslem ve stu-
dii o hradní kapli na moravském Šternberku došli k závěru, že po dokončení
kostela a kaple sv. Josefa do
počátku sedmdesátých let
14. století přivedl litomyšlský
biskup Albert ze Šternberka
„mistra Jakuba s jeho hutí
do Šternberka, kde mu za­
dal výstavbu nejen nového
kláštera, ale i hradní kaple“,
kterou datovali do let 1372–
1376. Uvedený závěr doklá-
dali detailní komparací. Vedly 45 Klenba presbytáře kaple sv. Josefa
u kostela Povýšení sv. Kříže v Litomyšli.
je k tomu „shoda v profilaci
klenebních žeber, stejné řešení svorníků a přibližně profilovaný vítězný ob­
louk i blízká profilace oken“ a také zmínili „velmi příbuzný vegetabilní motiv“
a „groteskní hlavy“, které jim „svým sochařsko-kamenickým pojednáním“
připomínaly figuru na konzole ve Šternberku. Svůj výklad opřeli zejména
o nález kamenické značky v podobě majuskulního „I“ vytesané poblíž této
konzoly, kterou považovali za podpis litomyšlského stavitele Jakuba.13 Dušan
Řezanina následně polemizoval s interpretací formulářového listu Jana ze 88 89 také u kaple sv. Markéty, kte-
Středy Albertovi ze Šternberka, z něhož bylo vyvozováno uvolnění mistra rou správně interpretoval jako
Jakuba v Litomyšli kvůli zahájení stavby šternberského kláštera. Z listu podle presbytář zaniklé kapitulní sí-
něho vyplývá, že stavby v Litomyšli i Šternberku probíhaly současně. Dále ně konventu. Dále zmínil rotu-
usuzoval, že Albert byl s Jakubem nespokojený, neboť Jan ze Středy v listu jící listy na svornících klenby
psal o tom, že Albert chtěl mistra Jakuba z vedení litomyšlské stavby „odstra- presbytáře kaple sv. Josefa
nit“. Přišlo mu proto nelogické, že by chtěl Jakuba povolat do Šternberka.14 jako parléřovský motiv, prav-
Jakub Vítovský spojil zmíněnou kamenickou značku ve Šternberku s podob- děpodobně v návaznosti na
nou značkou vyskytující se v arrasovské části pražské katedrály.15 Větši- známá kružbová schémata.
na následujících autorů uvedenou souvislost se Šternberkem přijala a kaple Zabýval se rovněž ikonogra-
sv. Josefa je považovaná za dílo stavitele Jakuba, kolem roku 1350 pracu- fickým výkladem figurální
jícího v pražské svatovítské huti Matyáše z Arrasu a po dokončení stavby výzdoby. Mělo jít podle něho
v Litomyšli činného ve Šternberku, kaple je tak řazena do okruhu staveb o kapli Jana ze Středy, byť
následovníků Matyáše z Arrasu.16 zprvu uvažoval i o Albertovi
Pavel Zahradník zdůraznil neobvyklé označení litomyšlského mistra Jaku- ze Šternberka. Hlavy ve vr-
ba termínem „director operis“, i tak jej nadále považoval za stavitele kostela cholech klenebních čel po-
a kláštera, nikoliv za ředitele stavby.17 Poukázal na něj také Ivo Hlobil, který važoval za symbolické zob-
účast mistra Jakuba na stavbě šternberské kaple nepředpokládal. Zmíněnou razení ve smyslu křesťanské
šternberskou figurální konzolu navíc datoval až do devadesátých let 14. sto- obce, kterou ochraňuje bis-
letí.18 Eva Richtrová shrnula, „že na základě skutečné výpovědi písemného kup a stavebník kaple před
pramene, jakož i na základě formální analýzy architektury“ je ztotožnění sta- zlem v podobě psa s kostí na
vebních hutí v Litomyšli a ve Šternberku „neprůkazné“.19 Časové zařazení polovičním svorníku při vítěz-
presbytáře kaple sv. Josefa se pokusil upřesnit Petr Macek, který se jím za- ném oblouku. U muže vlevo
býval dosud nejpodrobněji. Odmítl pozdní datování presbytáře kvůli formál- od biskupa nevyloučil, že má
46 Presbytář kaple sv. Josefa u kostela
ním shodám se západním portálem litomyšlského kostela Povýšení sv. Kříže Povýšení sv. Kříže v Litomyšli. na hlavě korunu.20
se znakem olomouckého biskupství, podle něhož lze klást výstavbu do let Z dosavadního bádání se
1364–1380. Nepředpokládal výraznější časový odstup. Tento názor uvedl zdá být oprávněná hypotéza
předpokládající, že se jednalo o kapli biskupa Jana ze Středy, na což po-
14 Řezanina 1981, s. 212.
15 Vítovský 1991, s. 13, 19, pozn. 11. – Srv. Macek – Zahradník 1995, s. 18.
prvé upozornili už Braniš a Neuwirth. Toto určení vylučuje pozdní datová-
16 Sedlák 1980, s. 129; Vítovský 2004a; Benešovská 2009a, s. 191; ní presbytáře kaple, k čemuž poukazuje také Mackem konstatovaná stylová
Benešovská 2009b, s. 58–59; Němec 2015, s. 126–128, 130, 132;
Adamski 2017a, s. 524, 525. – Srv. Macek 1994, s. 89; Macek – Zahradník 1995,
příbuznost se západním portálem litomyšlského kostela z let 1364–1380.
s. 17–18. Uvedenou funkci kaple velmi pravděpodobně dokládá zpráva datovaná k 27.
17 Zahradník 1994, s. 3; Macek – Zahradník 1995, pozn. 11 na s. 5. – Srv.
Macek 1994, s. 86. březnu 1379 o udělení odpustků kardinálem Pileem všem, kdo navštíví kapli
18 Hlobil 1999a, s. 272; Hlobil 2007, s. 16–17.
Panny Marie umístěnou v klášteře u sv. Kříže v Litomyšli. Zmiňuje totiž uro-
19 Richtrová 2007, s. 181, pozn. 35.
20 Macek 1994, zvl. s. 43, 47–48, 66, 70–73, 86, 89–92; Macek – Zahradník 1995, zeného rytíře Jindřicha z Dřevčic, který při kapli založil nadaci na každodenní
zvl. s. 10 – 11, 17–18. – Srv. Tobiášová 2011, s. 51. konání mše.21 Jindřich z Dřevčic byl podle všeho protežovaným příbuzným
21 Listina o udělení odpustků z 27. března 1379 je známá z regestu ze 17. století.
– Brandl 1885 [CDM], s. 133, č. 145: „Pileus cardinalis presbiter tituli s. Praxedis biskupa Jana ze Středy. V sedmdesátých letech 14. století zastával funkci
indulgentias centum dierum omnibus capellam beatae Mariae virginis in monasterio purkrabího na Mírově a byl také hejtmanem statků olomouckého biskupství.
ad s. crucem in Luthomissl ordinis fratrum heremitarum s. Augustini, in qua nobilis
Henricus de Drewicz miles missam quotidie celebrandam fundavit, visitantibus et Jeho příbuzenský vztah s Janem ze Středy lze nově konstatovat na základě
vere poenitentibus concedit. Datum Pragae VI. kalendas Aprilis pontificatus domini
Urbani papae sexti anno primo.“ – Tobiášová 2011, s. 51. ztotožnění Jindřicha z Dřevčic s rytířem Jindřichem z Bělé (z Albendorfu), na
které upozornili v jiné souvislosti Petr Chotěbor a Jiří Úlovec.22 S přídomkem 90 91 která se mohla v některých
z Dřevčic je Jindřich doložen v roce 1375.23 Tvrz v Dřevčicích patrně získal od ohledech inspirovat lépe do-
Jana ze Středy, který na ní pobýval kolem roku 1360 a roku 1364.24 Při poz- chovanou kaplí sv. Josefa.
dějším prodeji Dřevčic olomouckému biskupovi Petrovi Jelito v roce 1382 byl Kaple mají shodné základní
Jindřich uveden právě s přídomkem z Bělé, v jiném zápisu z Bělé a Rožnova pojetí zahrnující linearizující
a při potvrzení zápisu v roce 1396 s přídomkem z Mírova.25 Zpráva o udělení formy i výskyt parléřovských
odpustků ke kapli Panny Marie se ve starší literatuře obvykle spojovala s kaplí motivů, přesto působí značně
sv. Markéty, o níž se neuvažovalo jako o presbytáři kapitulní síně. Nicméně již odlišně. U kaple sv. Markéty
Josef Kurka předpokládal, že by mohlo jít právě o kapli sv. Josefa.26 Zasvěce- je nápadná čistá architekto-
ní sv. Josefovi získala zkoumaná kaple až na počátku 17. století.27 Pokud je nická koncepce prakticky bez
výše nastíněná úvaha správná, pak by nejzazší dobu dokončení výstavby této sochařského detailu, který
soukromé kaple Jana ze Středy, původně zasvěcené Panně Marii, bylo možné je jen minimalisticky připo-
spojovat právě s vypsáním odpustků, tj. s březnem roku 1379. Pro naznačený menut v podobě drobných
výklad není bez významu připomenout podobnou stavební aktivitu dalšího lístků u výběhů žeber. Kaple
litomyšlského biskupa Petra zvaného Jelito. Jeho soukromá kaple byla doda- sv. Josefa je naproti tomu
tečně přistavěna k jižní straně kostela Panny Marie (dnes sv. Václava) při kláš- provedena mnohem dekora-
teře augustiniánů kanovníků, tivněji. Nezdá se, že by rozdíl
který v nedalekém Lanškrou- 48 nahoře: Kamenné hlavy ve vrcholech oblouků spočíval pouze v realizaci iko-
ně založil v roce 1371. přízedních žeber v kapli sv. Josefa při kostele nografického programu. Na
Povýšení sv. Kříže v Litomyšli.
Klášter v Litomyšli vyka- uprostřed: Reliéfy tympanonu severního portálu tomto místě lze jen stručně
kostela Panny Marie před Týnem v Praze, zmínit konkrétní analogie pro
zuje dvě hlavní stavební etapy.
Národní galerie Praha.
Starší zahrnuje mj. loď kaple vpravo dole: Reliéf psa s kostí v kapli některé architektonické prv-
sv. Josefa při kostele Povýšení sv. Kříže
sv. Josefa a sousední sakristii. ky, naznačující směr dalšího
v Litomyšli a reliéf zápasu psa s kočkou
Není zřejmé, k jaké z nich lze v katedrále sv. Víta v Praze. bádání. Profilaci krycích de-
vztáhnout „stavitele“ Jakuba, sek hlavic v presbytáři lze srovnávat s některými staršími hlavicemi s obdobně
47 Konzoly klenebních přípor presbytáře který je navíc uváděn jako profilovanými římsami na severním portálu lodi kostela sv. Kříže ve Švábském
kaple sv. Josefa u kostela Povýšení ředitel stavby (director ope­ Gmündu, z chóru vídeňského kostela Panny Marie am Gestade, z jižní předsíně
sv. Kříže v Litomyšli.
ris), a nikoliv jako architekt. Svatovítské katedrály a dále z jižního portálu kostela sv. Jakuba v Levoči, kde
Pokud šlo o stavitele, tak se jeho předpokládané působení kolem roku 1350 navíc došlo k podobnému změkčení tvaru římsy jako v Litomyšli. Obdobná je
v huti Matyáše z Arrasu opírá pouze o podobnost kamenické značky v arrasov- i profilace hruškovcového prutu doprovázeného drobným oblým prutem a hlu-
ské části pražské katedrály a v kapli hradu Šternberka, přičemž jeho činnost bokým výžlabkem ve Švábském Gmündu a v Levoči. Za zmínku stojí dvojboké
ve Šternberku nebyla zatím přesvědčivě doložena. Nejnovější bádání přesto sokly litomyšlských přípor, známé ze Svatováclavské kaple pražské katedrály.
návazně řešilo převážně pouze souvislosti s arrasovskou stavební hutí pražské
22 Chotěbor – Úlovec 1991, s. 189. – Jindřicha z Dřevčic s Jindřichem z Bělé později
katedrály a jen výjimečně se zabývalo upřesněním vztahu k architektuře par- také ztotožnil Zajíc 2014. – Srv. Bláhová 2016, s. 38.
23 Brandl 1885 [CDM], s. 10, č. 8.
léřovské. Zde se nabízí podněty pro budoucí průzkum, například s ohledem
24 Borový 1878 [LE], s. 179 (č. 317); Piur 1937, s. 169–173 (č. 118), zvl. s. 171. –
na významné postavení předpokládaného stavebníka kaple na dvoře Karla IV. Srv. Chotěbor – Úlovec 1991, s. 189.
25 Joseph Anton von Riegger, Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen
Důležité téma pro bližší určení stylu presbytáře sv. Josefa představuje jeho
V. Kaspar Widtmann, Leipzig – Prag 1788, s. 204; Brandl 1885 [CDM], s. 240,
vztah ke kapli sv. Markéty, na který upozornila dosavadní literatura. Je nutné č. 271; Emler 1870 [RTB], s. 475; Brandl 1890 [CDM], s. 299, č. 3. – Srv.
Chotěbor – Úlovec 1991, s. 189.
předeslat, že kaple sv. Markéty byla zejména v architektonickém detailu v mi- 26 Kurka 1914, s. 613. – Srv. Macek 1994, s. 66–67, 72; Tobiášová 2014, s. 179.

nulosti poškozena a její současný stav je výsledkem značně rozsáhlé opravy, 27 Zahradník 1994, s. 7–8.
 Poslední poznámka se týká figurální sochařské výzdoby, jejího stylu a iko-
nografie. Jak uvedl Jan Royt, ke kamenným hlavám na klenbě kaple lze nalézt
stylové analogie jen velmi těžko.28 Kromě konzoly šternberského hradu nebyla
starším bádáním provedena žádná konkrétní komparace. Šternberská práce
se zdá být stylově mnohem pokročilejší, čemuž odpovídá také pozdější doba
jejího vzniku v devadesátých letech 14. století. Bližší se jeví provedení hlav
na reliéfu tympanonu severního portálu pražského kostela Panny Marie před
Týnem. Zohlednit je třeba zpracování odlišných témat, expresivních záporných
postav z týnských pašijových scén a naopak idealizovaných tváří v Litomyšli,
a pravděpodobně také rozdíly plynoucí z odlišnosti uplatněných materiálů.
Podobně obtížné je nalezení analogií pro ikonografii a umístění sochařské vý-
zdoby. Obdobně jsou situovány maskarony ve vrcholech oken lodi katedrály
ve Vratislavi. Doklady shodného umístění hlav jako v Litomyšli, tedy v interiéru
ve vrcholech přízedních žeber, se objevují v západní Francii přibližně v době
kolem roku 1200, byť mají spíše podobu byst (Airvault, Candes-Saint-Martin).
Ikonografický výklad do značné míry souvisí s předpokládanou funkcí kap-
le. Pokud jde skutečně o kapli Jana ze Středy, pak je patrně nutno připustit,
že se k němu bezprostředně váže biskupská hlava s mitrou v ose závěru. Toto
určení jistě nevylučuje obecnější symbolický význam. Hlava vlevo od biskupa
má na hlavě hrotitou pokrývku, jejíž bližší určení je nejisté. Zpodobnění mi-
try lze vyloučit srovnáním s hlavou biskupa. Vzhledem k neobvyklému tvaru
nelze zcela odmítnout ani odlišení pokrývky hlavy v rámci církevní hierarchie.
Nejblíže má však k panovnické koruně s obroučkou s trojicí listů vinné révy
a dvěma překříženými kamarami. Hlava vpravo od biskupa, znázorňující že-
nu, by v takovém případě byla protějškem panovníka s královskou korunou.
V daných souvislostech se nabízí výklad ve smyslu zobrazení císaře Karla IV.
s manželkou, kterému ovšem brání absence koruny.29 Hlavu ženy totiž pokrývá
objemný krátký kruseler. Přesto se – oproti primárně sakrálně symbolické inter-
pretaci figurální výzdoby – jeví jako velmi závažná a opodstatněná Neuwirtho-
va připomínka svatovítského triforia, poukazující na funkci memoriální galerie
zakladatelů či podporovatelů kaple. Souvislost s katedrálou sv. Víta spočívá
v koncepční rovině, kterou naznačuje umístění a charakter sochařských prvků.
Pro dataci litomyšlské kaple Jana ze Středy zasvěcené Panně Marii by pak
zbýval pouze velmi krátký časový úsek mezi rokem 1375 (osazení prvních
byst triforia) a 1378 (úmrtí Karla IV.), resp. březnem 1379 (udělení odpustků).
28 Royt 2006b, s. 91.
29 Za upozornění děkuji Heleně Dáňové.
92 93 Jižní portál presbytáře chr ámu
sv. Ducha v Hr adci Kr álové
Dalibor Prix
Po zániku středověké katedrály Panny Marie v Litomyšli se souborem původ-
ně premonstrátského kláštera a významných řeholních domů jak na venkově,1
tak ve městech,2 v důsledku husitských válek a po destrukcích jejich areálů
v 15. a 16. století, zůstal městský farní kostel sv. Ducha v Hradci Králové nej-
významnější východočeskou gotickou sakrální architekturou. I proto byl 10.
listopadu 1664 povýšen na katedrálu nově zřízené královéhradecké diecéze.
Cihlové trojlodní pseudobazilice s dlouhým pětiboce uzavřeným presbytářem
a malebnou dvojicí hranolových věží v koutech mezi kněžištěm a bočními
loděmi se už od konce 18. století dostalo pozornosti architektů, historiků
a následně i historiků umění.3 Zejména v posledních dvou dekádách se objekt
dočkal řady stavebně a uměleckohistorických rozborů. Ty ovšem po zveřejně-
ní výsledků dendrochronologické analýzy dubových konzol z podkroví severní
lodi4 vyústily v obtížně přehlednou spleť částečně si podobných a naopak
dílem vzájemně se vylučujících výkladů.5 Vzhledem k omezení rozsahu tohoto
příspěvku se následující řádky formou doplňujících poznámek soustředí jen
na jediný prvek složité struktury chrámu – portál v jižní zdi presbytáře v pro-
slulé královské předsíni. Jakkoliv se takové „mikrotéma“ může zdát marginál-
ní, stejně dobře může být jedním z klíčů, jejichž prostřednictvím lze přispět
k pravděpodobnějšímu výkladu nejstarší fáze výstavby dochovaného jádra
kostela.
Dnes již běžně nepoužívaný gotický pískovcový portál, chráněný králov-
skou předsíní a ústící do třetího pole presbytáře (zde i nadále vždy počítáno
od východu) v proluce mezi jižní věží a jižní přístavbou (původně kaplí, od
17. století děkanskou sakristií), zmínila většina uměnovědné literatury o chrá-
mu sv. Ducha. Na počátku jeho moderního uměleckohistorického posuzování
nepřímo stojí studie Václava Mencla z roku 1943, v níž autor dokončení kos-
tela v Hradci kladl neurčitě do „pozdní doby Karlovy“ a královskou předsíň
1 Benediktinů v Opatovicích, Vilémově a Podlažicích, cisterciáků ve Svatém Poli, cyriaků
v Pardubičkách, kartuziánů v Tržku.
2 Dominikánů v Hradci Králové, Chrudimi, Turnově; dominikánek u Hradce Králové;
minoritů v Čáslavi, Hradci Králové, Novém Bydžově, Vysokém Mýtě a jinde
(Hlobil 2019, s. 116: neúplná mapka).
3 Soupisy literatury Hubková 1999; Zahradník 2007; Hrubý 2008; shrnutí starších
názorů Dáňová 2014.
4 Kyncl 2007 určil u dvou konzol smýcení dubů po 1305 a v roce 1309.
5 Dáňová 2002, s. 107–125; Štěpán 2009, s. 6–11; Czechowicz 2009, s. 61–79;
Vítovský 2009, s. 97–112; Kuthan 2009, s. 116–121; Beránek 2014, s. 103–104;
Dáňová 2014, s. 43–51; Čevonová 2014, s. 52–61; Slavík 2017b, s. 632–636.
do doby kolem roku 1378.6 V roce 1948 hradecký kostel vůbec nezmínil.7 94 95 něj dodatečně vsazené mezi
Až ve studii z roku 1960 se soustředěněji věnoval portálu. Tehdy už soudil,8 jižní přístavbu a věž, už ko-
že královská předsíň pochází z šedesátých let 14. století, a asi proto datoval lem roku 1375.14 Tehdy zno-
do doby kolem roku 1360 i portál. Všiml si vyžlabených patek jeho prutů9 vu stručně zmínil i jižní portál
a dále se zaměřil na slepé kružby zdobící tympanon, podle něj typické též pro presbytáře, jeho linearismus
severní portál kostela benediktinů v Emauzích na Novém Městě pražském a hlavně kružbový tympanon
(podle Mencla vznikl kolem 1370) a pro západní portál kostela sv. Jakuba s maskami. Portál nedatoval
v Kutné Hoře (autor jej řadil do doby kolem roku 1350).10 Později své datování a není ani jasné, zda jej po-
ještě nepřímo upravil, když uvažoval o výstavbě královské předsíně „kolem r. važoval za součást jádra kos-
1340“.11 Zdá se tedy, že vznik portálu spojoval s výstavbou předsíně, i když tela z intervalu 1339 – před
explicitně se o jeho vztahu k presbytáři kostela nevyjádřil. 1375, anebo dodatečné krá-
Zatímco Václav Mencl citlivě hledal pozici jádra hradeckého kostela, králov- lovské předsíně.15 Líbalova
ské předsíně i jižního portálu chrámového presbytáře ve vývoji českého středo- autorita ovlivnila další autory,
věkého stavitelství, Dobroslav Líbal své názory téměř neměnil. Už v roce 1948 kteří mu buď bezvýhradně16
vystihl podstatné rysy portálu, podle něj jemnost (profilace ostění) a kružbový či jen se slabými pochybnost-
tympanon. Výstavbu kostela datoval do doby po roce 1339 a o portálu ne- mi17 uvěřili, že klíčovým pod-
pochyboval jako o součásti královské předsíně z přelomu 14. a 15. století. nětem k výstavbě dochované-
Viděl v něm „znamenitého zástupce krásného slohu“ 12 a na svém datování ho kostela musel být požár,
trval i později.13 Až v roce 2001 připustil vznik královské předsíně, podle který město zpustošil krátce

6 Mencl 1943, s. 361–363.

49 Jižní portál presbytáře v Královské před 15. dubnem 1339.18
předsíni katedrály sv. Ducha v Hradci
7 Mencl 1948 (srv. Dáňová 2014, s. 43, pozn. 1). – Mencl 1957, s. 10 – 11.
Králové, okolo 1325 – před 1337.
Viktoru Kotrbovi v roce
8 Mencl 1950, s. 17.
1951 stál ze všech chrámo-
9 Mencl 1960b, s. 129.
10 Tamtéž, s. 133. – Ke kostelu sv. Jakuba Beránek 2009, s. 3–50.
vých vstupů za zmínku jedině jižní portál presbytáře; jeho ostění označil za
11 Mencl 1974, s. 43. bohaté, údajně sestavené z hruškových a oblounových prutů.19 Do diskuse
12 Líbal 1948a, s. 146.
o stavební historii chrámu v roce 1951 vstoupil zřetelným rozdělením výstavby
13 Líbal 1984, s. 192.
14 Líbal 2001, s. 120.
jádra kostela na etapy. V první fázi po požáru města z roku 1339 podle něj do
15 Tamtéž, s. 119. poloviny 14. století vyrostl presbytář, avšak pseudobazilikální trojlodí mělo být
16 Kotrba 1951, s. 91, 190; Wirth 1957, s. 220. – Datování „po 1339“ dále převzali
„dokončeno až v druhém stavebním období v poslední čtvrtině [14.] století“.20
například Crossley 1985; Adamski 2017a; Adamski 2017b.
17 Kořán 1977, s. 451; Hrubý b. d., s. 3, 16; Prix 2007, s. 154; Hovorková 2008, Jinak než Líbal s ­Kotrbou na jádro hradeckého koste­la nahlížela Klára
s. 9–13.
Benešov­ská (tehdy Fischerová) v roce 1974. V rámci studia rayonantní gotiky
18 Požár zmínilo privilegium Jana Lucemburského z 25. dubna 1339 (výtah
Emler 1892 [RBM], s. 265, č. 675; opis Karl Biener von Bienenberg, Geschichte der kolínsko-štrasbur­ského původu položila vznik jižního portálu presbytáře koste-
Stadt Königgrätz I, Prag 1780, s. 113–114).
19 Kotrba 1951, s. 190. la sv. Ducha již do dvacátých let 14. století, jasně jej spojila s výstavbou pres-
20 Tamtéž, s. 91, 190; později se k portálu nevyjádřil, jako první zmínil rozdělení stavby bytáře a oddělila tak od dostavby královské předsíně. Jeho ostění popsala jako
jádra kostela na etapy. – Presbytář s věžemi považoval za samostatný prvotní chrám
Cechner 1904, s. 38.
složené z „oblých a hruškových prutů“ a připomněla rayonantní slepé kružby
21 Fischerová 1974, s. 129–130. tym­pano­nu.21 Vyzdvih­la přitom vztahy královské předsíně k slezské­mu stavi-
22 Tamtéž. – Ke kostelu sv. Vojtěcha Małachowicz 1975b, s. 11–50; Adamski 2017a,
s. 320–329.
telství, zvláště k presbytáři dominikánského kostela sv. Vojtěcha ve Vratisla-
23 Do let 1312/1322 – asi 1335 řadil stavbu jádra Zap 1858, s. 163; po něm vi.22 Později tak rané datování opustila,23 přiklonila se k výstavbě presbytáře
Schmoranz 1863, s. 12. – Do 1307–1339 kladl „trojlodí s presbytářem a věžemi“
Kořán 1977, s. 451; do doby „vlády Elišky Rejčky“ (1308–1316?) Hrubý 2002, v letech 1339–1350 a opět deklarovala, že portál vznikl před rokem 1350 ja-
s. 32–33; od „přelomu 13. a 14. století“ po konec třetí čtvrtiny 14. století
Václavík 2011, s. 168.
ko původní přístup do zprvu samostatně fungujícího presbytáře. Teprve do-
24 Benešovská 2001a, s. 233. datečně – po roce 1363 – před ním měla být zaklenuta královská předsíň.24
Tytéž názory Benešovská zastávala i v roce 2009 jen s tím rozdílem, že do
jediné dodatečné etapy z let 1350 – 1360 sloučila jak přístavbu jižní kaple
presbytáře, tak vznik královské předsíně před poněkud starším portálem.25
V roce 2002 Helena Dáňová26 při analýze kostela podnětně upozornila, že
stávající chrám mohl mít předchůdce, z něhož by pocházely fragmenty zmí-
něné Ludvíkem Domečkou27 a hlavice s listy vinné révy v jižní lodi. Souběžně
prokázala relativní chronologickou následnost dostavby korpusu k staršímu
presbytáři, když identifikovala ve zdivu podkroví ozuby (šmorcy) na rozhraní
presbytáře a hlavní lodi.28 Jižní portál presbytáře považovala za dodatečný z let
1370 – 1380, prolomený v důsledku překrytí hypotetického staršího portálu,
umístěného východněji, přístavbou jižní kaple „kolem poloviny 14. století“.29
Podle autorky ještě později přibyla před portálem královská předsíň.30 Do let
1380 – 1390 zasadil královskou předsíň i s portálem též Vladimír Hrubý.31
Dalibor Prix roku 2007 položil vznik presbytáře do let 1339–1357 a do-
mníval se, že kompozice profilu jeho ostění, povšechně podobná slezským
portálům z pozdní druhé a třetí čtvrtiny 14. století (jižní portál katedrály ve
Vratislavi, poněkud mladší portály kostela sv. Petra a Pavla ve Střihomi), asi
navázala na starší vývojový stupeň polabského stavitelství, zejména na jižní
portál baziliky v Nymburce. Připomněl starší poznatek Heleny Dáňové o sho-
dě kamenické značky z portálu se značkou na odkládacím výklenku v závěru
presbytáře, stylově tak propojil oba prvky a vznik portálu proto spojil s výstav-
bou presbytáře. Usoudil, že dodatečně, ale už v letech 1357–1360, byla před
portálem přistavěna klenutá královská předsíň.32
Téhož roku ovšem Tomáš Kyncl provedl dendrochronologickou analýzu
krovů a dřevěných konzol v podkroví severní lodi kostela.33 V případě krovů
nad hlavní lodí a presbytářem potvrdil starší názory Heleny Dáňové, u dubo-
vých konzol však výsledky vedly k postupně stále razantnější změně výkladu
dějin kostela a nepřímo i k předatování jižního portálu presbytáře. Protože
stavebně historická pozorování v podstřeší kostela prokázala prioritu presby-
táře s věžemi před přístavbou trojlodí, datace dubových konzol do doby po
roce 1305 a do roku 1309 přivedla Vladimíra Hrubého i Františka Václavíka
k úvahám, že presbytář tedy musí pocházet již z doby před rokem 1309.34
K tezi se přihlásili František Musil35 a Helena Dáňová, která do konce 13. sto-
letí zařadila jak presbytář, tak i velké, ale blíže neurčené partie trojlodí.36
Oprávněně zpochybnila fatální důsledky požáru města z jara 1339 pro kos-
tel,37 tvrzení ovšem podepřela sporným předpokladem původní polohy hlavice
s reliéfem vinné révy v jižní lodi.38 Dále rozvinula argumentaci ve prospěch
datace presbytáře, jeho svazkových přípor i konzol už před rok 1320.39 Do
let 1300 – 1325 potom vřadila i jižní portál presbytáře, ale neobjasnila, zda
jej považuje za dodatečně vsazený do zdiva, když úseky trojlodí s dřevěnými
96 97 konzolami na severní a s listovou hlavicí na jižní straně položila již do druhé
poloviny 13. století, resp. před rok 1309 a přitom sama dříve rozpoznala,40
že dostavba trojlodí následovala po výstavbě presbytáře. V závěru navrhla
dataci jižní kaple presbytáře do neurčené doby „mnohem dříve než v polovině
14. století,“ s odvoláním na teze Jakuba Vítovského.41
Vítovského názory nelze opomenout též proto, že si znovu blíže všiml jižní-
ho portálu a jeho výzdoby.42 Sveden chybnou interpretací Zbraslavské kroniky
o stavební činnosti markraběte Karla Lucemburského v Hradci, která se ale
týkala hradu Karlem vykoupeného v létě 1334 ze zástavy a nikoliv kostela,43
a rovněž chybným výkladem malovaného erbu s lilií v jižní kapli presbytáře,
připsal výstavbu této kaple letům 1334–1335 a Karlu (IV.) s chotí Blankou
z Valois. Podle něj s kaplí časově i funkčně související královskou předsíň
nechal vystavět král Jan Lucemburský.44 Samotný chrám, nejasno však, zda
celý nebo jen presbytář, Vítovský spojil hlavně s aktivitou Jana Lucembur-
ského v době od „první poloviny dvacátých let“, tedy přibližně v intervalu od
1322/1323 do 1346. Kameníka se značkou připomínající literu „F” označil
za pouhého vykonavatele projektu. Tento projekt chrámu měl být po roce
1320 až okolo 1340 silně ovlivněn anonymním projektantem brněnské kaple
Panny Marie, v letech 1325–1333 však zase domnělým stavitelem sedleckého
25 Benešovská 2009a, s. 184–185.
26 Dáňová 2002, s. 107–125.
27 Domečka 1935, s. 2; Domečka 1935a, s. 4–5; kriticky k němu
Richter – Vokolek 1995, s. 120.
28 Dáňová 2002, s. 112, 114–115.
29 Tamtéž, s. 115.
30 Tamtéž, s. 118, spojila předsíň s činností „dvorské huti královny Žofie“ (po 15. březnu
1400, kdy Žofie Bavorská dostala Hradec).
31 Hrubý 2002, s. 47–50.
32 Prix 2007, s. 158–159.
33 Kyncl 2007.
34 Václavík 2008, s. 36–38; Štěpán 2009, s. 7; Hrubý – Nesejt 2009b, s. 488–489.
35 Musil F. 2009c, s. 284: „Počátky výstavby dnešní katedrály sv. Ducha … lze zařadit
do přelomu 13. a 14. století.“
36 Dáňová 2014, s. 45: „Koncem 13. století muselo být stavěno i trojlodí a celá stavba
byla tak v současném půdorysném rozsahu vyprojektována už po [?, z kontextu by
mělo být: „v“] 2. polovině 13. století.“ – Podle ní Kroupa Pa. 2019, s. 203.
37 Czechowicz 2009, s. 62; Vítovský 2009, s. 100.
38 Dáňová 2014, s. 46.
39 Tamtéž, s. 47: „Ve druhém desetiletí 14. století musel tedy být kostel sv. Ducha
dostavěn a liturgicky funkční.“ – S. 49: „Analýza architektonické výzdoby presbytáře
kostela sv. Ducha v Hradci Králové ukázala, že je možné klást jeho dokončení již na
přelom 13. a 14. století“ (asi do intervalu 1290 – 1310?).
40 Dáňová 2002, s. 114, 116.
41 Dáňová 2014, s. 49.
42 Vítovský 2009, s. 97–112.
43 Emler 1884 [FRB], s. 318. – Nutno konfrontovat se sdělením Karla samotného:
Emler 1882 [FRB], s. 349.
44 Vítovský 2009, s. 99.
klášterního kostela Petrem Delfínovým a konečně kolem roku 1335 údajným
královským architektem Ulrichem,45 jemuž autor už dříve připsal královskou
předsíň.46 Do doby kolem roku 1330 zařadil sanktuář v presbytáři kostela
a „těsně před r. 1335“ i hlavičky z tympanonu jižního portálu.47 Nedávno i Jiří
Slavík usoudil, že nejpozději v letech 1309–1312 stál dochovaný chrámový
presbytář a „v úplnosti… obvodové zdivo severní lodi“.48 Jižní portál presbytá-
ře označil za „honosný“ a datoval ho do sedmdesátých let 14. století.49
Z letmého přehledu důležitější literatury je zvláště po roce 2008 zjevné
rozkolísání datace jak dotčeného portálu, tak celého presbytáře. Za tohoto sta-
vu je vhodné znovu se podívat na samotný portál.50 Přitom nutno vzít v potaz
několik podstatných skutečností. Portál se dochoval v dobrém stavu včetně
středověkých kamenických značek; doplňky z 19. století jej poznamenaly jen
v malé míře.51 Jednotlivé bloky pískovcového ostění byly osazovány do zdiva
souběžně s jeho výstavbou, přibližně do poloviny záklenku výhradně lidskou si-
lou, ve vrcholu archivolty za pomoci samosvorných kleští (krepen), jak prozra-
zují typické důlky v čele kvádrů. Na kamennou archivoltu nad portálem nava-
zuje původní cihlové zdivo bez sebemenší známky dodatečných zásahů. Portál
tedy patří k výstavbě presbytáře a teprve následně, i když v nevelkém časovém
odstupu, před ním byla zřízena královská předsíň. Její severní koutové konzoly
byly zjevně druhotně vsazeny do kapes vysekaných do starších kvádrů portá-
lového záklenku. Na portálu se dochovaly čtyři exempláře dvou kamenických
značek; značka v podobě obráceného „L“ je doplněna třemi velkými znač-
kami připomínajícími literu „F“. Z nich dvě jsou zrcadlově obrácené. Nositel
značky tedy asi byl analfabetem, navzdory tomu, že patřil k nejdůležitějším
45 Tamtéž, s. 100 – 102.
46 Vítovský 2004c, s. 676.
47 Vítovský 2009, s. 103.
48 Slavík 2017b, s. 633.
49 Tamtéž, s. 634.
50 Za umožnění prohlídek kostela, konzultace a inspiraci zůstávám vděčný Heleně
Dáňové, Františku R. Václavíkovi a Jiřímu Slavíkovi.
51 Zřejmě 1864–1865 byl tympanon vyztužen železným pásem a souběžně byly nově
provedeny vnitřní boky ostění včetně soklů a konzol, což souviselo s vybouráním
zazdívky průchodu (Zap 1858, s. 169; Schmoranz 1863, s. 17; Schmoranz 1875a,
s. 29).
52 S Vítovským lze pochybovat, že kameník se značkou „F“ (Friedrich, Frank či
Franciscus) byl autorem projektu presbytáře (Vítovský 2009, s. 100).
53 Nejedná se o piscinu (správně Mudra 2017, s. 157, pozn. 786). – K značce
Dáňová 2002, s. 116.
54 Fischerová 1974, s. 130.
55 V každém řádku se střídá běhoun s vazákem. Vazba bývá v českých zemích
označována jako „polská“ (obecně Kotrba 1951, s. 142, 296–297).
56 Kotrba 1951, s. 147–152; Samek 1999, s. 175–176; Vácha Z. 2016, s. 66.
57 Kotrba 1951, s. 190; shodně Fischerová 1974, s. 130.
58 Mencl 1960b; k dolnorakouským portálům Kuchar 2014; k slezským portálům
Borowski 1934; ke genezi ústupkových portálů Müller H. 1976.
98 99 kameníkům pracujícím na výstavbě pres-
bytáře,52 jak indikuje jeho dominantní
značka v tympanonu odkládacího výklen-
ku53 v jihovýchodní zdi chóru. Souběžné
osazení portálu při výstavbě spodních úse-
ků nadzemního zdiva dále potvrzují původ-
ní profilovaná vykrojení pískovcové římsy
trnože východní zdi jižní věže a západního
boku opěráku presbytáře, z východu svíra-
jícího portál. Kameníci osazující římsu na
sokl kostela tedy od počátku s přítomností
50 Náčrt profilu a jedné portálu počítali a v průběžné soklové řím-
z kamenických značek na
ostění jižního portálu presbytáře se si pro jeho vsazení ponechali potřebnou
v Královské předsíni katedrály proluku. Rozhodující však je, že v úrovni
sv. Ducha v Hradci Králové.
hrotu záklenku portálu na západní straně
je patrný řádek přisekaných cihel, který vyrovnal rozdíl úrovní řádkování cih-
lového líce zdiva vzniklý jeho souběžným zděním po obou stranách archivolty.
Situace je závažným důkazem současnosti portálu a celého presbytáře, jak
věděla již Klára Benešovská.54 Z toho plyne, že portál nelze datovat jinak než
okolní spodní zdivo věže a jižní strany presbytáře. Věž i presbytář přitom byly
vyzděny z vysokých cihel v gotické vazbě,55 s jejímž užitím, způsobem a roz-
sahem adekvátním Hradci nelze v Čechách a na Moravě počítat před prvním
desetiletím 14. století. V druhé polovině 13. století a kolem 1300 převažovala
stejně jako jinde v Záalpí vendická vazba; srovnat lze ve východních Čechách
západní úsek kostela cisterciaček v Sezemicích (po 1272), v Polabí v měst-
ském kostele v Nymburce presbytář a východní čelo jižní lodi (po 1285 – po
1300), ve Slezsku ve Vratislavi presbytář kostela sv. Vojtěcha (po 1285, s pře-
chodem ke gotické vazbě až kolem 1300), v Opavě spodní etáže severní věže
kostela Panny Marie (asi před 1283, s přechodem ke gotické vazbě až okolo
1300), v Malopolsku v Krakově presbytář dominikánského kostela a takzvaný
transept kostela sv. Františka (po 1270), ve Velkopolsku presbytář městského
kostela v Kališi, presbytář kališského kostela minoritů, presbytář kostela domi-
nikánů v Poznani, v Sasku presbytář kostela minoritů v Zerbst. Výjimkami bez
vazby k hradeckému chrámu jsou některé partie velehradského kostela cis-
terciáků a kostel sv. Václava v Kostelci u Kyjova z druhé čtvrtiny 13. století.56
Důležitými rysy portálu jsou skladba, proporce a utváření průběžné-
ho lineárního profilu ostění. Ten nepřesně popsal Viktor Kotrba.57 Delikátní
profil vytváří šikmé nálevkovité ostění bez reziduí ústupkové skladby typické
pro 13. i pro počátek 14. století.58 Úhel, pod nímž se ostění rozevírá vstříc
pohledu příchozího, se přitom blíží 30°. Tím stojí v relativní vývojové řadě
středoevropských gotických portálů na rozmezí mezi velmi hlubokými portály 100 101
s málo rozevřeným ostěním, jejichž výskyt se koncentruje do přelomu 13.
a 14. a do první čtvrtiny 14. století (ve Slezsku třeba Kiełczyn, jižní portál
lodi,59 a Czernica u Jelení Hory, severní portál lodi,60 oba kolem 1300; v Po-
šumaví západní portál kostela sv. Mikuláše v Kašperských Horách, před 1330;
v Polabí jižní portál presbytáře kostela v Nymburce, po 1285, a západní portál
trojlodí tamtéž, kolem 1320;61 ve východních Čechách jižní portál presbytá-
ře kostela v Hostinném, snad kolem 1320,62 nebo jižní portál lodi kostela
Panny Marie v Jedlové63 u Poličky, okolo 1300 – 1320), a lineárními portály
s ostěním rozevřeným pod úhlem okolo 45°, převládajícími od druhé čtvrtiny
14. století.64 Samotný úhel rozevření ostění jistě nemá platnost důkazu, ale
v kombinaci s ostatními motivy už může hrát jistou roli.
Přibližně uprostřed profilu je nezvyklý klínový prut, natočený hranou kolmo 51 Severní portál lodi 52 Západní portál trojlodí
kostela sv. Michaela kostela sv. Mikuláše
k hlavní šikmé linii ostění. V archaičtější formě jej známe například z lineárního v Czernici, kolem 1300. v Nymburku, kolem 1320.
západního portálu městského kostela v Uničově z intervalu kolem 1320 – asi 53 Západní portál 54 Jižní portál trojlodí kostela
kostela sv. Hedviky sv. Petra a Pavla v Čáslavi,
1335.65 Prvek samozřejmě nebyl objevem autora hradeckého portálu; vyskytl v Bolkówě, kolem 1325. po 1330 – kolem 1350.
se již těsně po polovině 13. století třeba v archivoltě jižního portálu trojlodí
farního kostela Panny Marie ve Freiburgu im Breisgau.66 V ní se na samém
počátku vývoje rayonantního slohu v alsasko-breisgauském Porýní uplatni-
ly i pod různými úhly natáčené další hruškové a oblounové pruty. Vzdálený
a s Hradcem blíže nesouvisející freiburský předobraz přitom ukazuje kompli-
kovaný vývoj podobných profilů; na rozdíl od hradeckého příkladu, kde klínový
profil vlastně nahrazuje ústřední hruškový či oblounový prvek, ve Freiburgu se
jednalo o útvar vzniklý okosením úseku výžlabku dvou ústupků stýkajících se
v tupém úhlu. Ve formě plnohodnotného prvku skladby průběžného šikmého
ostění,67 srovnatelného s Hradcem, jej můžeme v říšském prostoru potkat
59 Kozaczewski – Kozaczewska-Golasz 2009, s. 308–309, s nemožným datováním do
intervalu 1233–1266. Portál vznikl nejdříve v poslední dekádě 13. století.
60 Tamtéž, s. 44, 93–94, 258–262.
61 Červinka 2005, s. 85, 90; k západnímu portálu Mencl 1960b, s. 126. – Nelze
zapomenout, že nymburský portál je dílem Hilbertovy rekonstrukce (Denkstein 1935, častěji od pozdní první čtvrtiny 14. století, jak ukazuje například severní portál
druhý obr. mezi s. 112–113).
62 Pešta 2011; Pešta 2012, s. 120. trojlodí kostela Panny Marie auf dem Berge u Herfordu ve Vestfálsku z doby
63 Líbal 2001, s. 143. kolem 1315–1325.68 Motiv byl oblíbený i kolem roku 1350, užil jej v západ-
64 Srv. Mencl 1960b, s. 112–153, zvl. obr. 102, 116, 125, 137.
65 Prix 2014, s. 110 – 120.
ním portálu korpusu třeba stavitel kostela minoritů ve Weidě ve Vogtlandu.69
66 Schurr 2007, s. 298–302. Přitom nelze přehlédnout, že pruty ostění dole přecházejí v individualizované
67 V ústupkových portálech 13. století se podobný motiv občas vyskytl v hranách válcové soklíky vysokým mělkým výžlabkem podobně jako v Hradci Králové.
ústupků, například v moravských Dalešicích nebo v Pečicích na Příbramsku
(Líbal 2001, s. 71, 316–317). – Za připomenutí pečického portálu děkuji Ve východní části střední Evropy mají pro Hradec větší význam drobné klíno-
Miroslavu Kovářovi.
68 Prollius 1991, s. 93–104; Otto – Nothoff 2006, s. 14–15; Adamski 2013, s. 165–
vé profily provázející dva ze čtyř dominantních hruškových prutů v lineárním
166. západním portálu kostela sv. Hedviky ve slezském Bolkově, datovaném kolem
69 Todenhöfer 2010, s. 139, 183, 194.
70 Adamski 2017a, s. 183–185. – Srv. Grzybkowski 1997, s. 17–18, 22–27;
roku 1325.70 Z hlediska relativní chronologie je důležité, že bolkovský portál se
Jankowski 2014, s. 193–207. zbytky ústupkové skladby předchází vznik jižního portálu presbytáře v Hradci.

55 Západní portál kostela
sv. Mikuláše v Kašperských
Horách, kolem 1320 až
před 1330.
57 Severní portál trojlodí kostela
Panny Marie a sv. Jeronýma při
klášteře benediktinů v Emauzích,
po 1348 – okolo 1360.
102
56 Jižní portál trojlodí katedrály
sv. Jana Křtitele ve Vratislavi,
po 1342 – kolem 1350.
58 Severní portál trojlodí v kostele
sv. Václava a Stanislava
ve Svídnici, po 1370.
103 a i v druhé čtvrtině 14. století se jednalo o principy spíše vzácnější. Ještě
v Uničově byly téměř všechny pruty ostění srovnány paralelně vedle sebe.
Podobně tomu bylo u lineárních portálů bez hlavic v kostele řádu německých
rytířů u Štýrského Hradce (Leechkirche, asi kolem 1290 – 1293),71 v západ-
ním průčelí kostela Panny Marie am Berge nad Raabs an der Thaya (asi okolo
1325),72 nebo v západním portálu městského kostela v Bolkově ve Slezsku
z doby kolem roku 1325.73 Natáčení podobně štíhlých prutů v ostění se u vý-
znamnějších portálů v Čechách objevilo po roce 1313 třeba u jižního vstupu
do kostela sv. Jiljí v Praze na Starém Městě, asi kolem roku 1320 v západním
portálu kostela sv. Mikuláše v Kašperských Horách nebo po roce 1325 na-
příklad v jižním a kolem let 1330 – 1338 i v západním portálu trojlodí koste-
la sv. Mikuláše ve Znojmě,74 kde nacházíme vnitřní hruškový prut natočený
kolmo k hloubkové ose portálu. S vějířově rozloženými pruty v průběžném
ostění – po výjimce v kostele v Hodušíně, jehož portál lodi je ovšem celkově
neporovnatelný s Hradcem75 – se setkáváme teprve po roce 1330 či až v pá-
tém desetiletí 14. století v lineárním jižním portálu trojlodí městského farního
kostela v Čáslavi.76 Ten se královéhradeckému portálu celkově dosti blíží, je
však pokročilejší absencí individualizovaných soklů v patě ostění. Podobný
rys charakterizuje i jižní portál trojlodí městského kostela v Nymburce z doby
kolem roku 1343.77 Již vzdálenější obdobu představuje třeba pískovcový se-
verní portál cihlového kostela sv. Ludmily v Dražicích z let 1337–1339, ovšem
měkce lomený a s pouze zkoseným soklem.78
Podobně je tomu s asymetrickými, z jedné strany vykrojenými hruškový-
mi pruty. Ty se sice vyskytly už krátce po roce 1297 například v západním
dosud ústupkovém portálu kostela minoritů v Bratislavě,79 ale více se rozší-
řily až v druhé čtvrtině 14. století, a to i v Porýní (v kombinaci s natáčený-
mi profily například jižní portál dominikánského kostela v Cáchách, kolem
1339).80 Charakteristické byly například pro severní portál ossaria karneru

71 Brucher 1990, s. 62–64; Schwarz M. 1999, s. 208–211, 219; Schwarz M. 2013,

s. 355–361, 365.
Královéhradecký klínový prut po stranách lemují štíhlé hruškové pruty 72 Brucher 1990, s. 64.

odsazené výžlabky. Vnitřní hruškový profil je ovšem nečekaně natočen tenkou
čelní lištou souhlasně s celkovou osou presbytáře, zatímco vnější je postaven
k této ose kolmo. Trojice těchto prutů ve středu ostění hradeckého portálu se
tedy svými osami, navzájem odkloněnými vždy o zhruba 45°, vějířově roze-
vírá. Navíc vnější hruškový prut není úplný, ale asymetrický a jeho čelní lišta
na vnější straně přechází přímo ve vnější výžlabek ostění. To je kompoziční
hra svědčící o invenci autora šablony, podle níž kameníci tesali jednotlivé
bloky ostění. V úhrnu se jedná o motivy, s nimiž se na českých, moravských,
73 Adamski 2017a, s. 183–185.
74 Benešovská 2001b, s. 202–203; Kroupa Pe. 1996, s. 76; Beránek 2017, s. 246,
který podle Kroupy portály položil do doby po 1338.
75 Kuthan 1975, s. 119–120; Líbal 2001, s. 99, kostel zařadil krátce před
1291, ale řada detailů nasvědčuje době kolem 1300 či první dekádě 14. století
(Stehlíková – Varhaník – Sommer J. 1984, s. 33; Kroupa Pa. 2019, s. 212).
76 Kibic 2010, s. 24–25; Prix 2014, s. 111–112.
77 Mencl 1960b, obr. 125 na s. 131; Červinka 2005.
78 Emler 1892 [RBM], s. 314–315, č. 800. – Líbal 2001, s. 87; Záruba 2015, s. 156,
161. – Portál je poškozený, nelze rozpoznat, zda měl střední prut hruškový profil,
anebo byl oblý.
79 Pomfyová 2018, s. 99.

ale ani slezských nebo podunajských portálech před rokem 1320 nesetkáme 80 Groten 2009, s. 45–51.
v Sedlci, torzo portálu v patře paláce Karla IV. na Pražském hradě z doby po
roce 1334,81 ale běžně se používaly ještě v letech 1356–1366 v katedrále
sv. Víta v Praze (Parléřovy portály do sakristie a do kaple sv. Václava), krátce
po polovině 14. století například v ostěních oken ve východočeské Vraclavi,
v západním portálu klášterního kostela ve Zlaté Koruně 82 a i po roce 1365
třeba v severním portálu městského kostela v Soběslavi.83
Pozornost bádání již dříve budila výzdoba tympanonu portálu v Hradci
slepými kružbami. U nich je nutné přihlédnout k použitým obrazcům: vrcho-
lový kruh vyplňuje čtyřlist se zaoblenými laloky, do nichž jsou vsazeny „jep-
tišky“. Pod nimi dvojice lomených oblouků svírá vždy trojlist, opět s „jeptiš-
kami“. Přitom do koutů mezi ramena trojlistu jsou vloženy drobnější ostroluké
trojlisty. Střed čtyřlistu zakrývá maska s dokořán otevřenými ústy, srostlá se
stylizovaným listovím, jehož šestice dopředu stočených a do stran rozpros-
třených vrcholů vytváří kolem masky jakýsi věnec. Středy níže umístěných
trojlistů kryjí hlava prostovlasého mladíka a (snad) mladé ženy s vínkem na
vlasech. Způsob podání zvlněných vlasů, očí i „bambulových“ nosů dokládá,
že těsně patří k dvojici podobných hlaviček ze sanktuáře v presbytáři kostela,
které Franz Schmoranz jako jediné původní prvky přesadil do novogotické-
ho sanktuáře na místě původní schrány.84 Ikonograficky zůstává výklad hlav
a masky nejasný, respektive obecně apotropaický. Jakub Vítovský v hlavách
sice viděl „patrně … českého krále a královnu“,85 to je však nepravděpodob-
né, protože hlavičky nemají potřebné distinkční znaky (alespoň koruny). Tako-
vé zpodobnění královského páru by bylo dehonestující a nezasvěceným sotva
srozumitelné. Samotný motiv osazení masek do kružbových vzorců byl v prv-
ní polovině 14. století v rámci českých a moravských portálů s kružbovými
tympanony neobvyklý. Literatura už konstatovala blízkost podobnému stylově
mladšímu západnímu portálu kostela sv. Marie Magdaleny ve Vratislavi (ko-
lem 1350).86 Připomenout lze i takzvaný Portál bednářů v severní zdi trojlodí
městského kostela ve Svídnici, asi z doby po roce 1370.87 Z těchto nečetných
středoevropských příkladů je hradecký portál jistě nejstarší, ale sotva mohl
vratislavskou chrámovou bránu předcházet o mnoho desítek let.
K motivu adjustace masek či hlav do středu slepých kružeb lze doplnit
i další souvislosti. Ve východní části střední Evropy před rokem 1350 vzácný
motiv kořenil v rayonantní pařížské architektuře Jehana de Chelles.88 Jehan
jej asi poprvé použil po roce 1245 v kružbové výzdobě slepého tympanonu
uvnitř severního ramene transeptu katedrály Panny Marie v Paříži. Podobně
jako v Hradci i v něm je střed kružbového trojlistu89 zakryt maskou, tento-
krát „zeleného muže“.90 Motiv v kombinaci s kružbovými mnoholisty se stal
v pařížské architektuře poměrně oblíbeným. Patrně podle Jehanova návrhu
byly masky vsazeny i do slepých kružbových okulů ve štítu severního ramene
104 105 transeptu, prvky však prošly četnými restauracemi. Po 12. únoru 1257 se
opakovaně vyskytly masky nebo i rozety uvnitř kružbových prvků v slepé
kružbové výzdobě vnitřní strany parteru průčelní zdi jižního ramene transeptu
pařížské katedrály. V této úrovni nový stavitel Pierre de Montreuil nejspíše
jen v detailech obměnil původní Jehanův návrh, razantní změny lze sledovat
zevně a uvnitř pak výše, nad zónou přízemních slepých kružbových arkád.91
Pierrovi je zde na exteriéru připisován portál sv. Štěpána v ose jižní fasády
transeptu, v jehož vimperku rovněž mužská listová maska a pětice drobných
rozet zdobí lichý kružbový pětilist. Hlavičky mladíků v centrech kružbových
čtyřlistů najdeme i na vimpercích nad okny bočních kaplí korpusu katedrály.92
S jejich výstavbou začal už Jehan de Chelles před rokem 1245, ale pracovalo
se na nich i za Pierra z Montreuil a Pierra de Chelles ještě po polovině 13. sto-
letí. V modifikované verzi spojující slepé kružby s reliéfními rozetami nebo
podobnými vegetabilními útvary ve středech obrazců se v letech po 1252 –
kolem 1265 motiv objevil ve vimpercích portálů a v slepém panelování jejich
vnějších boků v západním průčelí katedrály v Remeši.93 Z Île-de-France šíření
tohoto dekorativního prvku k východu zprostředkoval chór katedrály v Kolíně
nad Rýnem a s ním spjaté stavby. V Kolíně přitom motiv nabyl monumentální
formy v kružbových vimpercích nad okny vysokého chóru. Jejich projekt byl
nověji připsán mistru Arnoldovi a době kolem roku 1271,94 na vimpercích se
pracovalo kolem roku 1285. Přitom Leonard Helten připomněl a Jakub Adam-
ski přímo zdůraznil vazbu Kolína na pařížský vzor právě s ohledem na kombi-
naci trojpaprsku s maskou uprostřed.95 Kolínské vimperky nabyly pro běžné
81 Němec 2012, s. 2–25; Němec 2015.
82 Kuthan 1983, s. 307.
83 Prix 2017, s. 27–28.
84 Schmoranz 1875a, s. 28; Vítovský 2009, s. 103 (srv. Dáňová 2014, s. 48–49).
85 Vítovský 2009, s. 103.
86 Tamtéž, s. 103; Dáňová 2014, s. 49. – K portálu z Vratislavi Kaczmarek 1999,
s. 164–168.
87 Horní část portálu je v základních rysech věrnou kopií z 19. století. – Frey D. 1938,
s. 447; Adamski 2017a, s. 515.
88 Kimpel – Suckale 1985, s. 527–528.
89 Adamski 2015, s. 80–81.
90 K motivům „zeleného muže“ Walczak 2006, s. 106–107; Ottová 2012, s. 124–128;
Mudra 2016, s. 413–422.
91 Kimpel 1971; Kimpel – Suckale 1985, s. 411. – Autoři soudili, že nadzemní
partie průčelí transeptu jsou Pierrovým návrhem, který chtěl projekt připodobnit
protilehlému Jehanovu průčelí severního ramene příčné lodi.
92 Pro část raných příkladů je příznačné, že volně do centra kružby vložená hlava nebo
maska „zeleného muže“ nebyla s cípy kružby spojena. Tak je tomu u hlavy „zeleného
muže“ na severozápadním nároží vnějších kaplí Saint-Denis u Paříže (po 1266). –
Kimpel – Suckale 1985, s. 384–393, 534–535.
93 Ke katedrále Ravaux 1979, s. 7–66; Villes 2009; Kováč 2018.
94 Lüpnitz 1997, s. 65–84; Helten 2006, s. 202–211; Schurr 2007, s. 79, 209;
Adamski 2015, s. 84.
95 Helten 2006, s. 220; Adamski 2015, s. 84.
 pozorovatele čitelných forem
až v posledním patnáctiletí
13. století a staly se jedním
z ohnisek, z nichž mohl být
tento atraktivní motiv převzat
po roce 1317 jak na vimper-
cích oken hlavní lodi koste-
la sv. Kateřiny v Oppenheimu
v Porýní,96 tak východně po-
loženými oblastmi.
Zprvu se tak ovšem ma-
59 Jižní portál presbytáře v Královské předsíni
katedrály sv. Ducha v Hradci Králové sově nedělo a portál v Hradci
(detail), okolo 1325 – před 1337. Králové patří k nejranějším
příkladům z východního okraje říše, v nichž se tento zdobný systém uplat-
nil. Autor tympanonu portálu v Hradci ale patrně nevycházel z mezistupně
zformovaného na katedrále v Kolíně nad Rýnem, nýbrž navázal na pařížské
formy, transferované do střední Evropy zatím neupřesněnými cestami. Motiv
slepých kružeb s vsazenými maskami či hlavami ve středu obrazce – jinde ve
středověké Francii spíše vzácný – totiž v pařížské oblasti byl používán i kon-
cem 13. století. K exkluzivním příkladům náleží například tympanon slepého
portálu z doby kolem roku 1297, dnes ve sbírkách Louvre. V 19. století se
nacházel v Saint-Denis, podle zbytku nápisu a podoby je spojován s mauzole-
em Blanky Kastilské († 1252). Zasazení lidských hlav mnohem podobnějších
hradeckému tympanonu potom najdeme v Paříži na slavné Sainte-Chapelle
v královském hradě na Île de la Cité. K její jižní straně byla dodatečně při-
pojena takzvaná Oratoř sv. Ludvíka nesená otevřenou arkádou. Tu rámuje
trojúhelný vimperk překrývající průčelí přístavku, vyplněný bohatou kružbou.
V jejím středu je rozeta tvořená sférickými trojúhelníky s vloženými trojlisty
a v ní pětilist s mužskou vousatou tváří s pootevřenými ústy a rozvlněnými
vlasy v centru. Podobné kompozice slepých kružbových prvků, sestávající
z vícelistů a paprskových motivů, jaké doplňují rozetu vimperku na průčelí
oratoře, krášlí i kápě křížové klenby pod oratoří. Také v nich se v šestilistech
vyskytují mužské hlavy s pootevřenými ústy a bohatě zvlněnými kadeřemi.
Maska v severovýchodní kápi přitom kulatým „měsíčkovým“ obličejem, po
obvodu souvisle lemovaným listovým věncem typově připomene ústřední
masku hradeckého tympanonu. Určitá potíž je ovšem v datování pařížské
přístavby k Sainte-Chapelle. Obecně se v literatuře klade do sklonku 14. nebo
i do 15. století, obvykle ovšem bez náležitého zdůvodnění.97 Takzvaná Oratoř
sv. Ludvíka je v dnešní podobě výsledkem řady změn: klenební žebra pod pří-
stavbou byla vyměněna při rekonstrukci kaple v 19. století, slepé kružboví na
106 107 kápích však Adolphe-Victor Geoffroy-Dechaume vyspravil jen místy a zdá se,
že hlavy v kružbových vzorech pouze očistil a zbavil korodovaných míst.98 Ba-
lustráda s písmenem „L“ a královskými liliemi asi pochází z počátku 16. stole-
tí z doby krále Ludvíka XII. (1498–1515) a dodatečné baldachýny (nad nárož-
ními sochami z 19. století) lze připsat opravdu pozdnímu 14. nebo 15. století.
Ale s ohledem na formu kružbových motivů a podobu hlav v nich bude třeba
vznik jádra přístavby posunout před poslední čtvrtinu 14. století. Víme totiž,
že už před rokem 1378 přístavba sloužila duchovním a strážcům kaple jako
revestiaire, do níž se uchýlil císař Karel IV. Lucemburský 6. ledna obdélným
vstupem druhotně prolomeným v obvodovém zdivu kaple.99 Náročná podoba
přístavby, patrně z prostřední třetiny 14. století,100 tedy ilustruje oblibu mo-
tivu vsazení lidských hlav či masek do slepé kružbové soustavy v Paříži také
v pokročilém 14. století. Posunu datování Takzvané Oratoře sv. Ludvíka při
Sainte-Chapelle do první třetiny 14. století brání řada detailů, například mírný
sklon vimperku, podoba masek i polopostav (proroků?) na nárožích a andělů
v nasazení vimperku; andělé v horních nárožích pocházejí z 19. století, nelze
se tedy o ně opírat. Tři ze čtyř hlavic předsazených sloupků obdélných oken
oratoře byly asi vyměněny v 19. století, východní je původní a její poškozená
listová výzdoba připouští vznik krátce před polovinou 14. století. Lze speku-
lovat, že nápadný dekor vimperku takzvané Oratoře sv. Ludvíka v samotné
Paříži navazoval na nějaký zaniklý významný příklad z raného 14. století, na
nějž se mohl orientovat i autor skici, podle níž pak byl navržen tympanon por-
tálu v Hradci Králové. Motiv na konci 13. a počátkem 14. století samozřejmě
nebyl omezen výlučně na Paříž. Známe jej v různých alternativách také z ma-
riánské kaple v St-Germer-de-Fly, z katedrály v Clermont-Ferrand, z katedrály
v Rouenu a odjinud. Avšak pařížské ohnisko bylo nejnápadnějším zdrojem
verzí motivu v principu nejpodobnějších Hradci. Pařížské slepé rayonantní
kružby s maskami či hlavami ve středech, ať již ty dochované, anebo zaniklé,
tedy mohly ovlivnit středoevropského projektanta portálu v Hradci Králové.
Kvalitativní rozdíl mezi pařížským dvorským uměním a hradeckou realiza-
cí prozrazuje, že v Hradci nekopírovali pařížské vzory, ale toliko se inspirovali
96 Hanschke 2010, s. 205–209. – Vimperky byly téměř kompletně obnoveny
v 19. století a 1959–1965.
97 Liebenwein 1978, s. 190; Leniaud – Perrot 2007; Kováč 2009, s. 84.
– Do 15. století posunula přístavbu oratoře Cohen 2015, s. 164.
98 Leniaud 1998, s. 173–180.
99 Popis císařovy návštěvy Kováč 2009, s. 96.
100 Srv. kompozici slepé kružby ve vimperku západního portálu kostela sv. Kříže
ve Švábském Gmündu (kolem 1320 – 1330). – Strobel 2001. – Podobné
kompoziční principy lze vysledovat v kružbovému vimperku západního portálu
katedrály v Magdeburku (po 1306 až kolem 1310). – Schurr 2007, s. 242–243.
– Pro Magdeburg jsou zdůrazňovány kolínské a štrasburské podněty. – Bureš
1987, s. 77–107, Steinmann 2012, s. 229–242. – Souvislosti s pařížskou
architekturou je ještě třeba prověřit.
nějakým schematickým náčrtem či středověkým vzorníkem. Ostatně nebyli 108 109
sami. Jistou roli v pozdějších fázích posunu motivu z pařížské oblasti do Čech
asi sehrál také portál sakristie katedrály sv. Víta v Praze, vytesaný těsně po
roce 1356 podle návrhu Petra Parléře.101 V jeho kružbovém tympanonu se to-
tiž ve středu vrcholového pětilistu nachází prázdná kruhová vyhloubenina. Ta
je nejpravděpodobněji stopou po odstraněném terči, jenž snad nesl nějakou
reliéfní rozetu či masku. Portál sakristie, v jehož ostění se uplatnil natočený
60 Vnitřní strana severního průčelí 61 Tympanon z katedrály Saint-
půlhruškový prut, je však již stylově pokročilejší než starší hradecká chrámo- transeptu katedrály Panny Marie Denis, kolem 1297, Louvre.
vá brána v jižním boku presbytáře, což potvrzuje i forma portálového soklu v Paříži, po 1245 – před 1258.

s horizontálním profilem. Ovšem Petr Parléř po roce 1356 jistě nenavázal na

62 Takzvaná Oratoř sv. Ludvíka
Hradec, ale vycházel ze švábsko-gmündské rodinné tradice z druhé čtvrtiny v Sainte-Chapelle v Paříži, kolem 63 Portál sakristie katedrály sv. Víta
1350 (?) a pozdější úpravy. v Praze, těsně po 1356.
14. století, jež v sobě zase slučovala podněty jak z Kolína nad Rýnem, tak
i z pařížské architektonické tvorby.
Uzavřeme-li letmé šetření týkající se formy portálu presbytáře koste-
la sv. Ducha v Hradci Králové, nezbývá, než se vrátit k starším odůvodněným
datováním Kláry Benešovské (dvacátá léta 14. století), popřípadě Václava
Mencla (kolem 1340?) anebo Jakuba Vítovského (1334–1335). Portál oprav-
du nejlépe odpovídá stylovému profilu nejen českého a moravského stavitel-
ství doby kolem roku 1325–1340, ale i evropským stylovým polohám lineární
či rayonantní gotiky doby po roce 1320. Jeho projektant měl dobrý přehled
o soudobých nejmodernějších středoevropských trendech, dílem nepřímo pra- známé písemné prameny k středověkým dějinám kostela. Zmínky o hradec-
menících až v západoevropské pařížské tvorbě. Částečně ale vycházel ta- kých farářích z 13. století můžeme pominout; ani u jedné nelze prokázat vztah
ké ze starších českých a slezských prvků portálové architektury (vyžlabené ke kostelu sv. Ducha. Nejstarší zprávou o něm je Bienerův opis retrospektivní-
přechody soklíků v profilaci ostění). Navrhl portál nemalé estetické hodnoty, ho pamětního záznamu, údajně z archivu starobrněnského kláštera cistercia-
patřící k nejstarším, a tím i nejzajímavějším příkladům srovnatelných portálů ček, že roku 1302 královna Eliška Rejčka založila chrám sv. Ducha.102 Česky
ve střední Evropě a zřejmě náležel k „průkopníkům“ pozdního lineárního stylu psaný zápis, podle dikce Bienerova opisu pocházející nejdříve z 16. století,
portálů ze čtyřicátých až šedesátých let 14. století ve Slezsku i jinde. má zjevně chybu v datu. Už Karel V. Zap důvodně uvažoval, že původně se
Ze zjištění, že portál byl osazen do jižní zdi presbytáře souběžně s jeho mohlo jednat o rok 1312 nebo 1322.103 Teoreticky lze připustit i to, že písař
výstavbou a vznikl nejpravděpodobněji v intervalu let 1325–1337, plynou zá- opomněl místo jedné či dvou desítek zapsat pětku a prvotně se proto mohlo
važné podněty k širší diskusi o datování dochovaného jádra hradecké kated- jednat také o letopočet 1307. Avšak historické okolnosti vylučují jak roky
rály sv. Ducha. Prizmatem doby vytesání portálu se tedy lze znovu podívat na 1302 a 1322, tak i rok 1307.104 Výklad údaje o založení – nikoliv „vystavění“,
jak český záznam do němčiny přeložil Biener105 – kostela v roce 1312 by však
101 Mencl 1960b, s. 130, portál datoval „kolem r. 1355“; Kalina – Koťátko 2004,
s. 178–179, zvl. 175 (obr.).
mohl být oprávněný. Do let 1313, 1314, 1315 a 1322 se totiž hlásily donace
102 Karl Josef Biener von Bienenberg, Geschichte der Stadt Königgrätz I, Prag 1780, ve prospěch kostela zapsané do nezvěstné středověké městské knihy, jež 22.
s. 87, pozn. I: „I. Archiv monast. mariensaalensis Brunae de Elisab. wo diese Worte
stehen: Roku 1302. Slawný Chrám Páně pod Titulem Ducha Swatého w Hradcy dubna 1411 ve výtahu podchytil notář Friedrich.106 Tyto zmínky lze pravděpo-
Králowem nad Labem založila.“
103 Zap 1858, s. 163.
dobně interpretovat tak, že přibližně v letech 1309–1312 byl v Hradci na zá-
104 Antonín 2009, s. 17–31; Musil F. 2009b, s. 147–156; Musil F. 2009a, s. 14–15. padním okraji náměstí, snad v místech dnešního chrámového trojlodí, na vy-
105 Karl Josef Biener von Bienenberg, Geschichte der Stadt Königgrätz I, Prag 1780,
mezeném, posvěceném a ohrazeném hřbitově107 vystavěn provizorní kostel,
s. 87.
106 Tamtéž, s. 255. zatím nejisto, zda dřevěný nebo zděný, uvedený do provozu oním „založením“
107 Bláha – Sigl 2009, s. 188–189. odsouhlaseným královnou-vdovou Alžbětou z roku 1312. O podobě tohoto
kostela nevíme nic jistého; jeho odhalení je budoucím úkolem archeologie.
Pracovně lze připustit, že z jeho zbytků mohly pocházet trámy, z nichž byly
sekundárně nařezány krátké dřevěné konzoly osazené nejdříve kolem poloviny
14. století do severní zdi hlavní lodi.
Na stavbu reprezentativního zděného kostela, jehož jádro přetrvalo do-
dnes, bylo třeba nejprve shromáždit finanční prostředky, připravit staveniště,
zajistit dostatek kvalitních cihel, kamene atd. Ke kumulaci peněz v kostelní
pokladně byly určeny platy ze zmíněných měšťanských fundací z let 1313–
1322, ale i pozdějších. Výstavba městské pýchy, imponujícího zděného hlav-
ního farního chrámu, jistě nebyla odkázána jen na donace „věčných“ platů, ale
počítala i s jednorázovými dary, jak naznačuje aktivita hradeckého měšťana
Herolda. Ten sice kostelu už roku 1314 věnoval jeden masný krám,108 avšak
na chrám pamatoval i slibem dalších peněz, které mu dlužila královna-vdova
Alžběta. Závazek však mohl být splněn až po 18. říjnu 1335, kdy Eliška Rejč-
ka zemřela a vykonavatelé jejího testamentu za Herolda patrně předali kostelu
sv. Ducha 50 kop grošů.109
Zatímco královna-vdova Alžběta o nový kostel v Hradci jevila jistý zájem,
i když na jeho dochovanou podobu asi neměla závažnější vliv110 (její fundace
kláštera cisterciaček na Starém Brně s Hradcem nemá téměř nic společného,
byť obě stavby přísluší k podobně orientované vlně rayonantního slohu z pře-
lomu první a druhé čtvrtiny 14. století), král Jan Lucemburský se už 22. dub-
na 1325 potenciálních starostí patrona o chrám sv. Ducha elegantně zbavil
a jeho patronát spolu s výnosy zastavil sedleckému klášteru.111 Král o mnoho
nepřišel. Lze soudit, že příjmy z patronátního práva byly v této době minima-
lizované s poukazem na to, že je třeba schraňovat je v Hradci pro budování
kostela. Nadto panovník přenesl patronátní závazky s výstavbou spojené na
64 Půdorys katedrály sv. Ducha v Hradci Králové s vyznačením středověkých partií
(šedá) a nejstarší části asi z let po 1325 až kolem 1335/1338 (červená).
110 111 bedra šedých mnichů. Když potom v roce 1334 markrabě Karel vykoupil
Hradec ze zástavy, domníval se, že jeho zásluhy se vztahují i na kostel sv. Du-
cha a hodlal k faře dosadit pražského kněze Alrama proti hradeckému vikáři
Reynoldovi. Ale král Jan 9. listopadu 1334 až ze Seurre v Burgundsku rázně
zasáhl, vysvětlil, že patronát právem náleží sedleckému klášteru a podpořil
svého notáře Petra, jehož (jistě v dohodě s vladařem) jako faráře prezento-
vali cisterciáci.112 Karel Lucemburský na svůj záměr nerezignoval a před 16.
červnem 1354 získal patronátní právo ke kostelu.113 Nevíme, kdy a za jakých
okolností se tak stalo, snad k tomu došlo po smrti krále Jana († 26. srpna
1346). Přímé spojování podoby hradecké novostavby s královským vlivem114
tedy neodpovídá historické realitě dvacátých až třicátých let 14. století.
Uvedené zprávy z let 1313–1334 sice dokládají institut kostela sv. Ducha
a jeho faráře, ale nesdělují nic, z čeho by bylo možné usuzovat na postup vý-
stavby dochovaného presbytáře s věžemi a s jižním portálem, předurčeného
k dočasnému samostatnému fungování (podobně jako tomu bylo o něco dříve
v blízkém Nymburce nebo zhruba souběžně v Hostinném). Do roku 1335 však
stavební práce pokročily natolik, že měšťané Hermann a Rudel byli ochotni
věnovat roční platy ve výši 2 kop grošů na opravy (tedy budoucí potřebnou
údržbu) varhan.115 I když opět nevíme, zda varhany již byly instalovány, anebo
se měšťané jen zavazovali, že po jejich osazení o ně v budoucnu bude řádně
dbáno, oba záznamy naznačují, že stavba presbytáře se dočkala zastřešení
nebo se alespoň k němu chýlila.116 Nejpozději krátce před květnem 1337 byl
v novostavbě hradeckým rychtářem Zdeslavem z odkazu měšťana Konráda
Šafrana († před 4. srpnem 1329) a jeho manželky Gertrudy zřízen boční oltář
sv. Linharta.117 Protože fundaci oltáře připravoval Konrád Šafran s Gertrudou
108 Karl Josef Biener von Bienenberg, Geschichte der Stadt Königgrätz I, Prag 1780,
s. 255 (správně Dáňová 2002, s. 111).
109 Brandl 1860 [CDM], s. 64–68, č. 87.
110 Reálně Hradec držela jen 1308–1316.
111 RBM III, s. 421, č. 1081 (jinak Vítovský 2009, s. 99–102).
112 Emler 1892 [RBM], s. 36–37, č. 106.
113 Tingl 1867, s. 21.
114 Vítovský 2009, s. 100 – 103.
115 Karl Josef Biener von Bienenberg, Geschichte der Stadt Königgrätz I, Prag 1780,
s. 255.
116 Jako v řadě jiných kostelů 13. a 14. století varhany jistě měly být umístěny
v presbytáři.
117 Hledíková 2003 [MVB], s. 686–687, č. 1271. – Z papežské listiny z 10. února
1338 víme, že oltář zřízený před květnem 1337 byl nadán ročním platem šesti
hřiven stříbra a spravoval jej oltářník Mikuláš, který však zanedlouho vstoupil do
řádu minoritů. Proto papež Benedikt XII. 10. února 1338 z Avignonu přikázal, aby
pražský biskup Jan z Dražic potvrdil k beneficiu, mezitím navýšenému na 8 hřiven
grošů, nového oltářníka Mikuláše, syna Konrádova. 27. června 1354 se Mikuláš
(Konrádův) vzdal správy oltáře sv. Linharta a byl uveden jako farář k předměstskému
kostelu sv. Martina. Tehdy byl patronem oltáře Bohuslav, bývalý hradecký
rychtář, který k oltáři prezentoval svého bratra Benedikta. – Tingl 1867, s. 21. –
Mazancová 2005, s. 291–321.
již před rokem 1329,118 ale realizována byla až mezi lety 1329–1337, s po-
třebnou opatrností lze usuzovat, že stavba presbytáře byla v létě 1329 již
zahájena, ale zdaleka ještě nebyla dokončena. Fungování zastřešeného a asi
i zaklenutého presbytáře v roce 1338 potom potvrzuje donace na údržbu
věčného světla před velkým krucifixem.119
Výpověď písemných pramenů tedy naznačuje, že stavba zděného jádra
kostela sv. Ducha, zahrnujícího presbytář se spodními částmi obou věží a se
sakristií, vyplnila dobu krátce před rokem 1329 – kolem 1335/1338. Pres-
bytář není nutné spojovat až s dobou po požáru Hradce na jaře 1339, když
navíc není známo, zda oheň kostel sv. Ducha zasáhl, anebo jen způsobil škody
faráři.120 To plně koresponduje s výše představenou analýzou jižního portálu
presbytáře, ale také s proporcemi presbytáře i dalšími stavebními detaily: go-
tickou vazbou cihlového zdiva, podobou vyžlabených okenních ostění v příze-
mí severní věže a v sakristii, svazkovými hruškovými příporami uvnitř presby-
táře přímo přecházejícími v klenební žebra,121 původní formou sanktuáře.122
Vezmeme-li v úvahu, že na výstavbu podobně rozsáhlé stavební struktury bylo
zapotřebí okolo deseti let, je zjevné, že návrh jižního portálu presbytáře mohl
vzniknout nejspíše kolem roku 1325 nebo v intervalu let 1325–1329. Přitom
nelze přehlédnout, že jak portál, tak celý presbytář svou podobou náležely
k nejprogresivnějším architekturám rayonantního expresivně lineárního stylu
ve východní části střední Evropy,123 v těsné návaznosti sledující podněty, jež
se kolem přelomu 13. a 14. století formovaly v Porýní a v západní Evropě.
118 Borový 1883 [LE], s. 422–423, č. 586; Mazancová 2005, s. 306.
119 Karl Josef Biener von Bienenberg, Geschichte der Stadt Königgrätz I, Prag 1780,
s. 255. – 1342 byl v kostele šesti kopami grošů ročního platu dotován nový oltář
sv. Zikmunda (tamtéž, s. 256).
120 Listina z 25. dubna 1339 se zmiňuje jen o tom, že dřevo z darovaných čtyř lánů
královského lesa mají měšťané a plebán užít k obnově domů a jiných objektů
(tamtéž, s. 113–114).
121 Podobné prvky známe z presbytáře kostela sv. Bartoloměje v Plzni (po 1322) nebo
z presbytáře kostela Panny Marie v Opavě (začato kolem 1327).
122 Vítovský 2009, obr. 6, s. 106. – Hlubší studium si vyžádá posouzení,
nakolik Schmoranzovo sedile v jižní zdi presbytáře respektuje původní formu
(Schmoranz 1875a, s. 29).
123 Gross 1948; Fischerová 1974; Nussbaum 1994, s. 85–93; Schurr 2007;
Brachmann 2008; Adamski 2014b, s. 215–240.
112 113 Bezčasí navzdory?
K chronologii středověké nástěnné
malby ve v ýchodních Čechách
Tomáš Knoflíček
Z hlediska načasování může příspěvek vyznít poněkud podvratně. Ve chvíli,
kdy se projekt výzkumu gotického a raně renesančního umění ve východních
Čechách chýlí k závěru a kdy se očekává zapracování nových poznatků do
více či méně pevné kostry příběhu, totiž přichází s něčím, co nemá charak-
ter zhodnocení či sumarizace, nýbrž spíše opětovného rozostření či dokonce
dekonstrukce. To, že převládajícím étosem tohoto příspěvku bude znejistě-
ní – jeho náplní je v první řadě ukázat, na jak křehkých základech aktuální
interpretace stojí – však nutně neznamená, že by zcela rezignoval na ambici
legitimizovat konstrukci obrazu středověké nástěnné malby ve východních Če-
chách, tak jak bude prezentována v katalogu výstavy. V první řadě mu jde
ale o postižení problémů, kvůli nimž se výzkum místy jen stěží odpoutává
z mety pouhé heuristiky. Ty jsou v první řadě metodologické. Při chronickém
nedostatku pramenů přímo se vážících ke konkrétním malbám lze totiž jako
fakticky jedinou možnou (nebo přinejmenším klíčovou) metodu pro určení stá-
ří maleb využít formální analýzu. Hledání vztahů mezi dvěma či více formálně
příbuznými díly a opakování tohoto přístupu, dokud se na horizontu neobjeví
dílo ukotvené v čase nějakým pramenem, má přirozeně i dnes v uměnověd-
ném diskurzu svoje místo a je oporou zejména tam, kde z oprávněných důvo-
dů není možné aplikovat v současnosti preferovanější přístup hledání přímého
vztahu mezi vznikem díla a konkrétní historickou událostí. Tato metoda ale má
přirozené limity. Je proto legitimní klást si otázku, za jakých podmínek může
fungovat, a zda-li tyto podmínky alespoň z části naplňuje i fond středověké
nástěnné malby ve východních Čechách.
Z hlediska tematického vymezení připomeňme především dva relevantní
limity, přičemž oba více či méně reflektují dobu, v níž byla metoda formalismu
vyvinuta. Tím prvním je pojetí dějin umění, jakožto sledu formálních inovací.
Takové pojetí je pochopitelně bytostně modernistické a úzce souvisí s vývojem
technických výrobních sil v kapitalistické společnosti, na což poukazoval již
Adorno.1 Trvalý tlak na inovaci a subverzi smyslu i formy jakožto průvodní
rys modernismu se ale významně promítl také do druhého limitu, na který
je třeba poukázat, a tím je – zjednodušeně řečeno – kvalitativní síto. Forma-
lismus logicky upíná pozornost zejména k tomu, co považuje za progresivní.
1 Adorno 1970, s. 41; Wellner 2004, s. 18.
Oceňuje především kvalitu, originalitu, jakož i jedinečnost, čímž se pro změnu
nápadně přibližuje Darwinovu konceptu nelítostného výběru a věčné konku-
rence. Tady však stojíme před zjevným problémem, jímž je dilema, zdali lze
týž nástroj – sám o sobě diskutabilní – uplatňovat i tam, kde konkurenční
boj nutně nevládne, a kde platí jiná pravidla. Mluvím teď o periférii, kterou
východní Čechy, přinejmenším viděno prizmatem středověké monumentální
produkce, nezbytně jsou. Drtivá většina fondu je zde soustředěna do poměrně
odlehlých venkovských lokalit, kde může být velmi ošidné vycházet ze stejné
logiky, která pomáhala utvářet obraz tehdejšího uměleckého dění v centrech
jako byla Praha či Vratislav.
Poměrně výmluvným varováním, že linearita nemusí vždy nutně platit a že
stylové určení maleb může být determinováno odlišnými a o poznání kompli-
kovanějšími algoritmy, dokládá i jedna z mála v čase ukotvených realizací,
kterou je malířská výzdoba kostela sv. Petra a Pavla v Morašicích.2 Její vznik je
pevně vročen do roku 1393 nápisem připomínajícím vysvěcení kostela litomy-
šlským biskupem Janem Železným.3 S ohledem na formální příslušnost maleb
lze toto datum označit za překvapivě pozdní, neboť především v základu zdej-
šího výjevu Klanění Tří králů byla opakovaně konstatována formální souvislost
s pražskou dvorskou produkcí bezmála o tři desítky let starší. Robustní, obje-
mově sevřené figurální typy Panny Marie, Josefa či nejstaršího z králů rezonují
s kanonickými příklady toho stylu z Karlštejna a také pro hybnější a členitější
siluety zbývající dvojice králů lze doložit množství srovnávacího materiálu ve
vrstvě šedesátých let (viz tradiční komparaci se stockholmskou kresbou Ma-
dony se sv. Václavem, navrženou Karlem Stejskalem).4 Je proto třeba se ptát:
existuje-li taková časová dilatace u díla, které je velmi pravděpodobně těsně
napojeno na litomyšlské biskupství, a tím i prostřednictvím jeho čelních před-
stavitelů na pražské kulturní prostředí, k jak významným časovým posunům
může docházet na místech, jež mají vztahy s kulturními centry rozvolněnější,
a kde je tedy i potenciální cirkulace informací mnohem omezenější?
Morašické malby uvádím jako příklad ještě z jednoho důvodu, a tím je
jejich uměnovědný statut. Tamní malířská výzdoba byla vlastně prvním příkla-
dem, který ve východních Čechách dokumentoval rozliv takzvaného císařské-
ho slohu.5 Mezitím se ale situace dramaticky změnila, počet známých příkladů
děl v této oblasti významně vzrostl, a to dokonce do té míry, že nás nutí
přepsat doposud relativně úzce vymezené teritorium tohoto projevu a vzít na
vědomí i jeho venkovskou odnož, která se sice nemůže rovnat formálním kvali-
tám dvorských prací, o to výmluvněji ale dokládá, jak účinný a široce přijímaný
tento vizuální jazyk po celou druhou půli 14. století byl. To, že dochovaný vzo-
rek monumentální produkce ve východních Čechách takový závěr umožňuje,
lze považovat za jedno z klíčových poselství probíhajícího výzkumu. Důvody,
114 115
65 Nástěnná malba Klanění Tří králů v kostele Povýšení sv. Kříže v Třebosicích, 1393.
proč tomu tak je, přitom nemusí spočívat jen v poněkud vágním určení geo-
grafické blízkosti pražského centra či nevyváženosti dochovaného fondu, ný-
brž v některém z regionálních specifik. Tady se jako potenciální hybatel nabízí
nově konstituované litomyšlské biskupství, jehož programová podpora tohoto
projevu se jeví jako logická, ať už mohl být využíván jako mocenský nástroj
reprezentace nebo jen jako výraz loajality vůči císaři či prostředek integrace.6
O síle integračního potenciálu venkovské transkripce císařského stylu ve vý-
chodních Čechách v každém případě svědčí výmluvný soubor čítající vedle
morašické malířské výzdoby také malby v kostele sv. Petra a Pavla v Kojicích,
v kapli sv. Josefa v Litomyšli, Nejsvětější Trojice v Pouchobradech, v kostele
sv. Petra a Pavla v Kostelci u Heřmanova Městce, sv. Bartoloměje v Hněvkovi-
cích či kostelích sv. Jakuba Většího v Přelouči a sv. Bartoloměje v Kuněticích.7
2 Stejskal 1960; Tobiášová 2011, s. 67–84; Tobiášová 2014, s. 177–178.
3 „Anno Domini MCCCXCIII in festo sancti Mathei apostoli et evangeliste hec ecclesia
cum cimitero totaliter consecrata existit in honore Sanctorum Petri et Pauli
apostolorum per Reverendum in Christo patrem et dominum dominum Johannem
Luthom(islensis) ecclesie Episcopum una cum quatuor altaribus sanctorum. Altare
a dextris eundo ad chorum In honore beate Marie virginis, Katherine, Margarethe,
Magdalene, XI milia virginum, Anne, Barbare, Dorothee, Cristine et aliarum sanctarum
virginum. Tytulus vero beate Marie annotatur. Item altare sinistris. In honore sancti
Leonardi, Vincentii, Nicolai, Martini, Procopii, Egidii et aliorum confesorum. T..gie (?)
altare vero sancto Leonardo assignatur. T..gie (?) altare in capella vero (honore) sancti
Thome apostoli, Bartholomei, Laurentii, Wenceslai, Viti, Victorini, Georgii, Adalberti,
Sigismundi, decem Milia martyrum et sanctorum. Titulus sancti Thomae. festum vero
dedicationis huius ecclesie celebrabitur annis singulis dominicali die post festum
sancti Mathei apostoli et evangeliste in mediate sequenti. Et hoc opus est perfectum
sub Regimine Petri plebani huius Ecclesie.“ Přepis Josef Malý. – Christianová 1996.
4 Misál s kresbou Madony a sv. Václava (1360 – 1365), Stockholm, Kunigliga är Sveriges
nationalbibliotek, sign. a 173. – Stejskal 1960, s. 144.
5 Malby objevil 1950 farář Josef Malý při odkrývání zazděného gotického sanktuáře. –
Fišer 1952.
6 K biskupství Musil F. 2009e, s. 104–115 (bibl.); k nástěnným malbám v diecézi
Tobiášová 2011; Tobiášová 2014; k nástěnné malbě Knoflíček 2014.
7 K šíření „císařského“ (měkkého) stylu Knoflíček 2014 (bibl.).
 117 Takový rozliv však také přirozeně generuje potíže s chronologizací. Doba,
po kterou se tento stylový projev ve východních Čechách usazuje, je zkrát-
ka výrazně delší než období vlády Karla IV. a my jej – alespoň jako důleži-
tou součást některého z mladších výtvarných projevů – můžeme registrovat
přinejmenším do nástupu husitských válek (viz například silně poškozenou
nástěnnou malbu Posledního soudu v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve
Skutči nebo výzdobu kostela sv. Jakuba Většího v Rané u Hlinska).8 Dlouhé
přežívání císařského stylu v jeho venkovské modalitě přitom může mít ještě
jednu významnou příčinu, která časové určení dále komplikuje. Touto příčinou
je – zjednodušeně řečeno – ztráta jednoznačného vzoru. Jak ukazuje příklad
východočeské monumentální produkce, bylo to právě v osmé nebo deváté
dekádě století, kdy se do výtvarného jazyka začala vkrádat výrazná stylová
diverzita, a to dokonce do té míry, že ji lze na poli média nástěnné malby
považovat za jeden z klíčových faktorů této doby.
Dle mého soudu má tento jev logické vysvětlení a ne náhodou se přibližně
kryje s nástupem Václava IV. na český trůn. Jsem pochopitelně dalek toho
tvrdit, že by za tímto posunem stála přímá iniciativa panovníka. Vlastně se
pokouším říci přesný opak, tedy, že za stylovým synkretismem konce 14. sto-
letí stojí spíše jeho nezájem, či přesněji změna priorit, která významně dolehla
právě na monumentální produkci. Z preferovaného média, jímž byla za vlády
Karla IV., se nástěnná malba stává disciplínou, která fakticky stojí před dvojí
volbou, buď se přidrží tradice a bude vycházet z postupů, které křísí dobu, kdy
byla určujícím médiem, nebo bude naopak hledat oživení v jiných výtvarných
disciplínách, aniž by se ovšem přímo účastnila fáze hledání či formování.
Přirozeně, že ve venkovském prostředí lze jistou míru eklekticismu očekávat
prakticky vždy. To, co se ale v regionu východních Čech v závěru 14. a na
počátku 15. století odehrává, tomuto jevu přece jen propůjčuje nový rozměr
a dynamiku. A troufnu si dokonce říci, že nikdy před tím nedisponovala česká
venkovská produkce takovou vrstevnatostí, členitostí (či komplikovaností), jak
tomu bylo v této době.
Protože východočeský fond nástěnných maleb je překvapivě bohatý, mů-
žeme si jeho prostřednictvím vytvořit poměrně plastickou představu o tehdej-
ším dění mimo umělecká centra. Vedle sebe – nezřídka i jako součást jediného
výjevu – lze najednou postihnout přinejmenším trojici podmiňujících výtvar-
ných proudů, jimiž jsou – vedle dozvuků císařského stylu – také krásný sloh
a jeho odvrácená strana, takzvaný naturalistický styl. Zjevná vitalita zdejšího
uměleckého dění i množství podnětů, jež bylo ochotno zpracovávat, jsou však
také příčinou komplikací, které vystávají ve chvíli, kdy se tomuto – na první

66 Svatí Vít, Václav a Vojtěch a donátorská scéna se sv. Jiřím (?) na nástěnné 8 K malbám v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Skutči Štěpánek 1872. – K malbám
malbě v kostele Povýšení sv. Kříže v Třebosicích, 50. až 60. léta 14. století. v kostele sv. Jakuba v Rané u Hlinska Hořejší 1980; Hrubý – Nesejt 2009c, s. 682.
pohled nepřehlednému dění – pokusíme vštípit smysl tím, že se v jeho spletité 118 119 katedrály, je to zejména po-
struktuře budeme snažit odfiltrovat domněle méně progresivní tendence od doba vyobrazení Bolestného
těch, které nahlížíme jako recentní, a doufat, že se tím snad přiblížíme prav- Krista s výrazně akcentova-
děpodobnému datu vzniku maleb. To však není při nejlepší vůli možné, neboť ným motivem rány na hrudi
taková teorie odpovídá jen logice ohniska – vysílače, ne však příjemce. Jistě, způsobené Longinovým ko-
i na periférii lze dovozovat přibližné datum vzniku nástěnných maleb z výskytu pím, jehož původ lze hledat
užití nejprogresivnějších formálních prvků. Tím ale získáme jen spodní hranici již v Pasionálu abatyše Kun-
vzniku. V daném kontextu je však podstatnější ta horní a my už víme – a to huty.10 Výmluvně jej stvrzuje
i prostřednictvím morašických maleb – že právě ta může být velmi volatilní. i podoba sv. Václava, jehož
Ostatně o tom svědčí i mechanismy recepce a přežívání stylu z období, typologie zjevně odkazuje na
která s touto živou a na dochované příklady relativně bohatě zastoupenou zobrazení z pečetidla praž-
vývojovou etapou dějin středověké nástěnné malby v regionu časově sousedí. ské univerzity a rukopisu Li-
Řeč je o období před nástupem Karla IV. na český trůn a takzvaném lineárním ber Viaticus.11 Právě těsné
stylu jakožto určujícím stylovém kánonu té doby a následně pak o období husi- paralely s tímto vzorem jsou
tismu a let navazujících, pro které byl v oblasti východních Čech závazný pře- také hlavní příčinou pozdního
devším příklad doznívajícího krásného slohu. Situace, v níž se monumentální datování třebosických maleb
produkce tehdy nacházela – či přesněji, jak se dnes ukazuje – je v mnohém a zároveň připomínkou, jak
odlišná oproti výše popisovanému období vlády Václava IV. Výsledek našeho křehkou konstantou mohou 67 Nástěnná malba Bolestného Krista
s Arma Christi, Pantokratora a sv. Prokopa
snažení ale může být podobný – i v těchto dobách totiž může perspektivu být za těchto okolnosti sty- v kostele Povýšení sv. Kříže v Třebosicích,
ovládnout pocit bezčasí, byť za ním tentokrát nebude stát zdánlivá nepronik- lové zákonitosti. Vyobrazení 50. až 60. léta 14. století.
nutelnost stylové spleti, nýbrž petrifikace dominantního výtvarného projevu. domácích světců totiž jed-
Především z kapacitních důvodů se nyní zaměřme jen na první z uvedených noznačně patří k tomu – z formálního hlediska – nejkvalitnějšímu, co je ve
projevů a věnujme proto pozornost příkladům, které lze označit za mezní, tedy výzdobě třebosického kostela ke spatření. Opačný pól zde pak představují
těm, jež svým vznikem mohou spadat již do doby, kdy jsou v pražském centru polopostavy proroků na vnitřní ploše vítězného oblouku. Morfologické rozdíly
pregnantně formulovány rysy nového císařského stylu. Z tohoto spektra pak však zároveň nejsou tak velké, aby je bylo třeba vysvětlovat jinou fází výzdoby.
vyberme realizace, které můžeme časově blíže vymezit a jež zároveň slouží Spíše naopak, povaha detailů, například očí, napovídá, že jde o projev jedné
i jako modelové příklady venkovské a městské recepce stylu. malířské dílny, a dokonce snad i jedné ruky – byť to už je diskutabilní. Co
Taková kritéria nejlépe naplňují nástěnné malby z kostela Povýšení sv. Kří- z toho plyne? Kvalitativní úroveň uměleckého projevu zjevně podmiňují i jiné
že v Třebosicích a malby ze sakristie kostela sv. Ducha v Hradci Králové, jež faktory než kategorie stylu či technické vybavenosti a invence. Ve venkov-
patrně shodně pocházejí z šedesátých let 14. století. Výzdoba třebosického ském prostředí se přirozeně určení toho, co bychom mohli označit za autorovu
kostela je soustředěna výhradně do prostoru presbytáře a zahrnuje hned ně-
9 Stejskal 1960, s. 140 – 141; Dvořáková 1964, s. 147; Stejskal 1970, s. 180;
kolik pozoruhodných scén počínaje vyobrazením Bolestného Krista, které se
Vacková 1982, s. 104; Stejskal 1984a, s. 343; Knoflíček 2001, s. 32, 37–38, 48,
– zřejmě jako připomínka tradičního učení o dvojí podstatě Krista – objevuje 52, 161–168; Knoflíček 2009b, s. 60, 93, 105, 130, 181; Hrubý – Nesejt 2009a,
s. 502; Klíma 2000, s. 6–9; Tobiášová 2011, s. 29–34, 37, 44, 74, 79, 87,
v juxtapozici k zobrazení Krista Pantokratora, přes zobrazení Bolestné Panny 138–152, 157, 167, 177–183, 214–216. – Juxtapoziční vyobrazení Bolestného
Krista a Krista Pantokratora volně navazuje na malířskou výzdobu přízemní kaple
Marie s mečem v hrudi, jež zřejmě původně bylo součástí scény Ukřižování, domu U Zvonu v Praze (Všetečková 2010; bibl.). – K problematice ikonografie
dvojí podstaty Krista Kessler 2016, zvl. ve vztahu k tropu Nec Deus est nec Homo,
Umučení sv. Erasma a konečně vyobrazení svatých Václava, Vojtěcha, Víta praesens quam cernis imago, Sed Deus est et homo quem sacra figurat imago. –
a Prokopa.9 Naneštěstí se nepodařilo zjistit identitu světského donátora, jenž K možné souvislosti maleb s troparem Marcuse Otranského, reflektujícím učení o dvojí
podstatě Krista, Stejskal 1960, s. 140.
pod ochranou osobního patrona sv. Jiří k domácím světcům vzhlíží. O je- 10 Tobiášová 2011, s. 144.
11 K datování pečetidla Šmahel 2001, s. 2–7; Royt 2006a, s. 271–272. – Liber
ho pravděpodobných vazbách na Prahu nicméně vypovídá několik skuteč-
Viaticus, iniciála se zobrazením sv. Václava, f. 268v, 1355–1360, Praha, Knihovna
ností. Vyjma výčtu domácích světců, volně odkazujícím k patrociniu pražské národního muzea, sign. XIII a 12.
identitu, značně komplikuje. Tím, že je předivo vztahů až na výjimky zpřetrha- 120 121
né a opravdu jen velmi zřídka lze v oblasti konkrétními příklady doložit dlou-
hodobější působení jedné malířské dílny, jsme snad schopni hovořit o poten-
ciálním místě školení autora nebo o případných vlivech na jeho tvorbu, nikoli
však o tom, do jaké fáze jeho tvůrčí kariéry realizace spadá a jak recentní ony
převzaté impulzy jsou. To ostatně výmluvně stvrzuje i příklad třebosických
maleb, neboť tam, kde se jejich autor řídil předpokládanými vzorníky – u zob-
razení domácích patronů lze tuto praxi považovat za velmi pravděpodobnou –
je formální kvalita nejvyšší, zatímco jinde, kde už vzory nejsou natolik závazné
či populární, formální úroveň maleb rapidně klesá.
Jak ale ukazuje druhý z příkladů, zárukou reflexe recentních podnětů –
nebo dokonce stylové excelence – nemusí být ani živé prostředí významného
městského chrámu, jakým je kostel sv. Ducha v Hradci Králové.12 Svědectví
malířské výzdoby tamní sakristie může být v tomto smyslu o to zajímavější,
že se v jejím případě dokonce uvažuje i o možné zastřešující úloze Elišky
Pomořanské, jež se po sňatku s císařem Karlem IV. v roce 1363 významně
69 Donátorka, Zavraždění sv. Václava, Zmrtvýchvstání Krista, scutum fidei, nástěnné
angažovala na další fázi dostavby kostela.13 K takovým úvahám může vedle malba v děkanská sakristii kostela sv. Ducha Hradci Králové, 60. léta 14. století.
stavební historie kostela směřovat také ikonografická skladba výzdoby, jež je
v zásadě vystavěna na koncepčním trojúhelníku rozevřeném mezi zobrazením
68 Nástěnná malba s umučením sv. Erasma v kostele Povýšení Krista Vykupitele, patrona české země sv. Václava a klečící donátorky, měřít-
sv. Kříže v Třebosicích, 50. až 60. léta 14. století.
kem výrazně převyšující zbytek světské stafáže. Je příznačné, že se datování
přístavby děkanské sakristie obvykle přizpůsobovalo tradičnímu vročení ma-
lířské výzdoby do doby kolem 1350. Logika by však měla být spíše opačná,
neboť povaha přístavby, jakož i její architektonické prvky (například hrušková
klenební žebra protínající se ve vrcholu kleneb v hladkých svornících, jež se
zároveň měkce ostruhově bez konzol zasekávají do zdiva) hovoří pro vročení
nejdříve do šedesátých let 14. století.14
Tematickým rozvrhem výzdoba sakristie zčásti připomíná situaci z Třebo-
sic, neboť i tam je protektorská úloha rovnoměrně rozdělena mezi samotného
Krista a jeho služebníky v podobě domácích patronů. Za významnější lze
ale považovat shodu v jiném bodě, a tím je zjevný rozpor mezi aktuálností
ikonografické látky – v Třebosících je to kromě uvedeného například první
doložené zobrazení Umučení sv. Erasma, v Hradci Králové motiv scutum fi­
dei (štít víry) vázaný na úctu k lokálnímu patronovi sv. Václavu – tedy zjevný
rozpor mezi aktuálností ikonografické látky a jejím v zásadě konzervativním

12 K malbám Wagner 1939, s. 73; Wagner 1940, s. 7–8; Stejskal 1984b, s. 302–303;
Hrubý 2002, s. 38; Tehníková 2009; Vítovský 2009, s. 99; Tehníková 2014.
13 O královské fundaci Vítovský 2009, s. 99. – Všetečková naopak v nepublikovaném
textu předpokládá, že jde o měšťanskou donaci; tento názor zastává
i Tehníková 2009; Tehníková 2014. – Ve stejném kontextu o malbách uvažuje
Rywiková 2020.
14 Ke stavebnímu vývoji kostela Dáňová 2002; Václavík 2008.
výtvarným zpracováním.15 To může být obzvláště v případě hradeckých ma-
leb poněkud znepokojující. I kdyby totiž měly malby vzniknout opravdu až po
roce 1363, formálně se v zásadě neliší od prací někdy i o generaci starších,
jak potvrzují paralely s malbami z kaple sv. Dominika při kostele sv. Václava
v Opavě, z kostela sv. Michala ve Vídni či z hradní kaple v dolnorakouském
Seiseneggu.16
Z existence podobně pozdních příkladů recepce profrancouzsky oriento-
vané linie poklasické gotiky je možné vyvodit především dva závěry. První
lze chápat jako výstrahu před pokusy sevřít období takzvaného lineárního
stylu do jasně ohraničeného úseku, více či méně kopírujícího situaci v Pra-
ze. Naopak – přinejmenším ve východních Čechách se jasně ukazuje, že se
s oddenky tohoto projevu můžeme setkávat ještě poměrně dlouho po roce
1350 a že jsou nezřídka paralelní s proudy, které je jinde přirozeně vytla-
čovaly. Druhý závěr s tím volně souvisí, ale míří k obecnějšímu problému.
To, že lineární styl vykazuje odolnost či snad dokonce rezistenci vůči novým
podnětům v době zjevné umělecké konjunktury, totiž poněkud problematizuje
výše postulované zdůvodnění dlouhodobějšího souběhu více stylových proudů
absencí jednoznačného vzoru. Přirozeně, že i v tomto případě je třeba zohled-
nit kulturně-společenský sentiment, jenž provázel i jeho nástupce, ať už šlo
o takzvaný císařský nebo krásný sloh – u tak homogenního a po dlouhá léta
široce přijímaného projevu, jakým lineární styl byl, to ostatně má logiku. V ka-
ždém případě ale platí, že se tím podlamuje důvěra v další z uzlových bodů,
na němž je chronologie středověké nástěnné malby ve východních Čechách
vystavěna. Pokud ovšem nepřipustíme, že se za tímto „přeléváním“ stylu do
dalších období neskrývá něco fundamentálnějšího, co by z této pozdní stylové
recepce učinilo programové rozhodnutí.
15 Jako scutum fidei interpretoval motiv diagramu pod scénou Zmrtvýchvstání
Dienstbier 2015, výklad rozvedla Rywiková 2018.
16 K malbám v Opavě Knoflíček 2009a, s. 134–143 (bibl.). – Ve vídeňském kostele
sv. Michaela vybízí k srovnání výzdoba na vítězných obloucích hlavní a bočních lodí,
například Kristus mezi adorujícími postavami či Poslední soud (Lanc 1983, s. 19). –
K malbám v kapli na hradě Seiseneggu tamtéž, s. 279–285.
122 123 Nástěnná malba s námětem
Klanění Tří kr álů v prostoru
bý valého tresoria v klášterním
kostele sv. Vojtěcha v Broumově
Jan Royt
Nad sakristií klášterního kostela sv. Vojtěcha v Broumově se nachází ne-
velký prostor zaklenutý jedním polem křížové klenby. Původně byl přístup-
ný pouze středověkým schodištěm v síle zdi, na něž lze vystoupit právě ze
sakristie. V období baroka byl do místnosti proražen další vstup. Podlaha,
tvořená dřevěnými prkny položenými na trámech, zjevně není původní. Pod ní
se nachází další, nižší prostor s průrazem do presbytáře. Jižní stěně místnosti
dominuje monumentální nástěnná malba s námětem Klanění Tří králů, která
dosud nebyla v uměleckohistorické literatuře podrobněji zhodnocena. Byla od-
kryta v sedmdesátých letech 20. století a restaurována Jiřím Matějíčkem. Na
ostatních stěnách místnosti restaurátorský průzkum nástěnné malby nezjistil.
Malba vyplňuje celé obrazové pole. Vlevo spatřujeme Trůnící Madonu, se-
dící na vysokém architektonickém trůnu s baldachýnem, který je konstruován
s velkým smyslem pro tušenou perspektivu. Madonino tělesné jádro proniká
jemný esovitý pohyb. Oblečena je do modrého šatu s purpurově zbarveným
rubem. Ze zadní poloviny hlavy jí na ramena spadá bílá rouška, pouze čás-
tečně zakrývající světlé vlasy. Na hlavě, kterou obklopuje svatozář, spočívá
zlatá koruna. Nohy Madony leží na vysoké podložce. V jejím klíně je diago-
nálně umístěný Ježíšek, oblečený do šedivé tuniky. Jeho pohled směřuje ke
klečícímu starému vousatému černovlasému králi, oblečenému do šatu zelené
barvy, přes nějž má přehozen červený plášť podšitý bílou látkou. V levici drží
otevřenou nádobu, v pravici víčko s křížem. Za ním stojí bezvousý král střed-
ního věku se světlými vlasy. Oblečen je do šatu červené barvy a zeleného
pláště. V levici drží otevřenou nádobku, zdviženou pravicí ukazuje na hvězdu,
která se však nedochovala. Na hlavě má posazenou korunu. V pravé částí
obrazového pole se nachází nejmladší král se světlými vlasy a s korunou na
hlavě. Přes světlý spodní šat má oblečen tmavý talár, v levici drží nádobu
s víčkem. Nalevo od Madony se v druhém obrazovém plánu dochovaly frag-
menty budov, snad poukaz na město Betlém. Za postavou druhého a třetího
krále je naznačen perspektivně konstruovaný prostor.
Výtvarná invence malíře, jenž malbu provedl, spočívá především v pro-
gresivním řešení obrazového prostoru, který je budován se snahou vytvořit
reálný prostorový dojem. S podobným řešením se setkáváme v malířství Tos-
kány v letech 1300 – 1350. Architektonicky řešené trůny se u nás vyskytují
 124
70 Nástěnná malba Klanění Tří králů v klášterním kostele
sv. Vojtěcha v Broumově, 1365–1370.
v deskové, knižní a nástěnné malbě padesátých a šedesátých let 14. stole-
tí, a to zejména u památek spojených s Arnoštem z Pardubic a s Karlovým
kancléřem Janem ze Středy. Na trůnu, obdobně členěném architektonickými
prvky, sedí Madona Kladská Arnošta z Pardubic (kolem 1345).1 Podobný
architektonicky členěný trůn s baldachýnem a dvojicí lvů se nachází na frag-
mentárně dochované nástěnné malbě z doby kolem roku 1360 nad vcho-
dem ze sakristie do klášterního kostela Narození Panny Marie v Roudnici
nad Labem2 a je velmi pravděpodobné, že objednavatelem malby byl Arnošt
z Pardubic. Pražský malíř je autorem deskového obrazu Nejsvětější Trojice ze
Slezského muzea ve Vratislavi (kolem 1350).3 Nejsvětější Trojice typu Trůnu
Milosti sedí na trůnu s podobnými architektonickými prvky jako na nástěnné
1 Staatliche Museen Berlin, Gemäldegalerie. – Fajt – Drake Boehm 2006, s. 79, 172–
179; Kemperdick 2010, s. 77–87.
2 Royt 2020.
3 Pešina – Homolka 1970, s. 215–216; Fajt – Drake Boehm 2006, s. 319–320;
Kapustka 2007, s. 134.
4 Fajt – Drake Boehm 2006, s. 180.
5 Knihovna Národního muzea Praha, sign. XIII A 12, f. 97v. – Pešina – Homolka 1970,
s. 266–268; Fajt – Drake Boehm 2006, s. 96–98; Vaculínová – Brodský 2016.
6 Fajt – Drake Boehm 2006, s. 97–98.
7 Kehrer 1908; Waetzold 1955, sl. 476–501; Hofmann 1975; Zehnder 1982;
Becker-Huberti 2005.
8 Zehnder 1993, s. 50.
9 Tamtéž, obr. 27.
10 Kammel 2007, s. 344–345, obr. 111.
125 malbě v Broumově. S velice blízkým výtvarným řešení trůnu se setkáváme
i na nástěnné malbě s námětem Madony na trůnu Šalamounově (před 1360)
na severní stěně klášterního kostela benediktinů v St. Lambrecht4 a také na
nástěnné malbě s fragmentem trůnu v kapli Panny Marie v Kájově.
Tvůrce broumovské malby měl neobyčejný cit pro prostorové řešení ob-
razu. Až překvapivou shodu s řešením obrazového prostoru na broumovské
malbě vykazuje iluminace Klanění Tří králů v Liber Viaticus Jana ze Středy
(1355–1360).5 Podobně invenční řešení prostoru je nejen na miniatuře s Kla-
něním Tří králů, ale také v iniciále „B“ (f. 9v) s Trůnícím Kristem na trůnu
Šalamounově či v iniciále „O“ (f. 69v) se Zvěstování Panně Marii. V literatuře6
je oprávněně konstatováno, že malíř – Mistr Viatiku, který byl autorem výše
uvedených miniatur, byl prvním malířem záalpské Evropy, který plně pochopil
italské malířství ve formálním citovém bohatství. Malíř broumovské malby sice
nešel v řešení figurální komponenty tak daleko, v řešení obrazového prostoru
však rozhodně za Mistrem Viatiku nezaostal.
Broumovské Klanění Tří králů je typově blízké Klaněním Tří králů z pro-
středí Kolína nad Rýnem.7 Zde se již na deskových i nástěnných malbách
z počátku 14. století objevuje
motiv Klanění Tří králů, kdy
korunovaná Panna Maria sedí
na trůnu a v klíně jí spočívá
Ježíšek, oblečený do košilky
šedé barvy. Nejstarší král
pokleká a předává Ježíško-
vi dar. Druhý, středně starý
král, vztyčenou pravicí či
levicí ukazuje ke hvězdě. Za
ním stojí nejmladší král. Za
příklad může sloužit námět
Klanění Tří králů na nástěn-
né malbě z let 1332–1349,
71 Iniciála „O“ s Klaněním Tří králů na f. 97v, zdobící chórovou přepážku
Liber viaticus Jana ze Středy, 1355–1360,
Knihovna Národního muzea v Praze. v chóru katedrály v Kolíně
nad Rýnem,8 na vnitřní stra-
ně pohyblivého křídla relikviářové oltáříku z let 1300 – 1330 ve Wallraf-Ri-
chartz-Museum,9 na relikviářové skřínce z ženského cisterciáckého kláštera
v Lichtentalu blízko Baden-Badenu (kolem 1330, New York, The Morgan
Library and Museum) či na desce s Klaněním Tří králů (kol. 1350) z Anger-
museum v Erfurtu,10 pocházející z oltářního retáblu augustiniánského kláštera
v Erfurtu. S takzvaným kolínským typem Klanění Tří králů se v Čechách mimo
 126
72 Panna Maria jako trůn Šalamounův, před 1360, nástěnná malba
na severní stěně klášterního kostela v St. Lambrecht.
127
73 Klanění Tří králů, kolem 1350, malba na pravém křídle oltářního
retáblu z dominikánského kostela v Erfurtu, Angermuseum Erfurt.
Broumov v deskové, nástěnné či knižní malbě nesetkáváme. Volba tohoto ty-
pu mohla být v Broumově záměrná, neboť Kolín nad Rýnem byl ve středověku
významným poutním centrem. V kolínské katedrále byly uctívány v nádher-
ném domečkovém relikviáři ostatky sv. Tří králů. Po své svatbě ve Špýru je
uctili i novomanželé Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna, jak to dokládá
celostranná iluminace v Codexu Balduini Trevirensis (kolem 1340, Zemský
archiv Koblenz). Objednavatel či malíř mohli být poutníky k ostatkům sv. Tří
králů a na paměť této pouti proto zvolili v broumovské tresoriu zobrazení
takzvaný kolínský typ. Nabízí se také teorie, že volba uvedeného typu mohla
souviset s relikviemi v místnosti uloženými.
Zbývá ještě odpovědět důležitou otázku, k čemu místnost s malbou slou-
žila. Nejbližší analogii můžeme nalézt například v chrámu Panny Marie před
Týnem, kde nad sakristií se nachází podobný prostor, jenž sloužil jako treso-
rium, v němž byly uchovávány cenné liturgické nádoby, knihy či paramenta.
Obdobný prostor (takzvaná Korunní komora) je i nad kaplí sv. Václava, v němž
byl s velkou pravděpodobností za vlády Karla IV. uložen svatovítský poklad.
Také ze sakristie bývalého klášterního kostela v Roudnici nad Labem vede
schodiště v síle zdi, které ústí do prostoru před vstupem do bývalé knihovny.
Problém je ovšem v tom, jakou funkci by v tresoriu, které bylo bez oken,
pouze spoře osvětlené malým otvorem proraženým do kostela, hrála nástěnná
malba s Klaněním Tří králů. Hypoteticky mohla poukazovat na zde uložené
relikvie, spojené s dětstvím Kristovým. Zcela nemůžeme vyloučit ani to, že
prostor s malbou mohl vzhledem k jejímu námětu, který sloužil k vyjádření
královské a císařské reprezentace,12 fungovat jako oratoř pro významné kláš-
terní hosty sledující chórové modlitby, o čemž by svědčil průraz do kostela.
Vzhledem uvedeným výtvarným analogiím a typologii předpokládám, že
malba s námětem Klanění Tří králů na stěně tresoria (oratoře?) nad sakristií
klášterního kostela sv. Vojtěcha v Broumově byla vytvořena v letech 1365–
1370 umělcem dobře obeznámeným s knižní a deskovou malbou z dvorského
okruhu (Madona Kladská či Trojice z Vratislavi, Liber viaticus Jana ze Středy),
s malířskou tvorbou z první poloviny 14. století v Kolíně nad Rýnem a toskán-
ským malířstvím téže doby. Podobně jako u uctívané středověké broumovské
thaumaturgy 13 i zde můžeme hypoteticky uvažovat o zprostředkovatelské ro-
li Arnošta z Pardubic či Karlova kancléře a litomyšlského biskupa Jana ze
Středy. Broumovská malba s Klaněním Tří králů nepochybně obohacuje fond
české nástěnné malby o fazetu, která doposud chyběla.
12 Büttner 1983, s. 94.
13 Dáňová – Pražáková 2019, s. 110.
128 129 Objednal malby v kostele
sv. Víta v Zahr ádce u Ledče
probošt Jindřich III. z Lipé?
Zuzana Všetečková
Kostel sv. Víta byl postaven kolem poloviny 13. století v dnes zatopeném
městečku Zahrádka a prošel několika fázemi stavební aktivity. Archeologický
výzkum, prováděný Antonínem Hejnou v letech 1975–1977, zachytil podo-
bu nejstaršího románského jednolodního kostela s pravoúhlým presbytářem.1
Loď kostela je plochostropá a presbytář je zaklenutý lomenou klenbou bez
žeber. Uprostřed východní stěny bylo objeveno původní pravoúhlé okno a na
jižní stěně sedile. K severní stěně je přistavěna sakristie s křížovou klenbou
a vchodem ukončeným lomeným obloukem, vlevo od vstupu ze sakristie
se v presbytáři dochovalo středověké sanktuárium s mřížkou. Kolem roku
1250 se datuje reliéfní tympanon vstupního portálu kostela, zdobený křížem
a rozetami.2
Na konci 11. století založil Vratislav II. v oblasti Želivky újezd, který po
jeho smrti zdědila třetí manželka Svatava a odkázala jej v roce 1126 vyše-
hradské kapitule (odtud název Svatavin újezd).3 Kanovníci vzdělali krajinu,
založili dvacet devět vesnic a devět kanovnických prebend.4 Vztah Zahrádky
k Svatavině újezdu vysvětlila Karin Pátrová s odvoláním na listinu Karla IV.
z roku 1352, ve které byla vyšehradské kapitule potvrzena všechna starší pri-
vilegia. V listině byla uvedena i dvě městečka –Zahrádka a Dolní Kralovice.5
V dokumentu jsou jmenované i všechny vesnice vzniklé v sousedním újezdu
Zahrádka, který kapitula dostala údajně od krále Přemysla Otakara I. v roce
1219 na pořízení výzdoby kostela na Vyšehradě.6 Kolonizace újezdu Zahrád-
ka začala v roce 1252 a je známo, že vyšehradská kapitula ves Zahrádku ve
13. století často pronajímala proboštům, ale vzájemný vztah děkanů a pro-
boštů byl často napjatý.7 Děkana totiž volila kapitula, ale probošta – proto-
že byl zároveň kancléřem Českého království – jmenoval panovník. V dubnu
1322 povýšil probošt Jan Volek (1290 – 1351) ves Zahrádku na městečko
1 K architektuře kostela Hejna – Benešovská – Plátková 1981, s. 404–411.
2 Merhautová 1976; Bartlová – Charvát 2001. – Historické zprávy citovali
Hejna – Benešovská – Plátková 1981; Úlovec 1994; Pátrová 2008.
3 Sedláček A. 1927, s. 197.
4 Tomek 1855, s. 401–413.
5 Pátrová 2008, s. 528–529.
6 Úlovec 1994, s. 100, pozn. 5; Friedrich 1912 [CDB], s. 409–410, č. 374;
Erben 1855 [RBM], s. 285, č. 610. – Citovaná listina k předání Zahrádeckého újezdu
králem Přemyslem Otakarem I. se hlásí k 26. červenci 1219.
7 Čumlivski 1992, s. 155–156.
a pravděpodobně založil i hrad na protějším břehu Želivky.8 Nevelký původně 130 131
obdélný hrad na kopci Koikerweg (Klosterberg) se dochoval jen v základech.9
V roce 1348 na něm sídlil jako purkrabí probošt Jindřich III. z Lipé. Dochovala
se listina z 20. prosince 1348, kterou probošt vydal na Vyšehradě a v níž je
uvedeno, že se vzdal Zahrádky a vrátili ji zpět vyšehradské kapitule;10 v témže
roce byl zdejší kostel uveden jako farní.11 Probošt Volek byl nemanželským
synem krále Václava II. a bratrem Elišky Přemyslovny, oba spojovalo vzájem-
né přátelství.12 V létě 1322 upadl u Jana Lucemburského do nemilosti, byl
zajat a uvězněn. Z vězení uprchl a odjel za královnou Eliškou do Bavorska,
kde tehdy pobývala u dcery Markéty. Po roce nebo dvou se Volek mohl vrátit
a znovu vykonávat úřad kancléře i probošta. Později o Elišku pečoval v nemo-
ci, ta pak v jeho proboštském domě na Vyšehradě zemřela (1330). V letech
1334–1351 byl Jan Volek ustanoven biskupem olomouckým13 a po něm se
vyšehradských proboštem stal Bertold z Lipé (1334–1343, † 1347).14
Nástěnné malby v presbytáři kostela sv. Víta v Zahrádce odkryl v letech 75 Vyobrazení manželského páru (?) na jižní stěně presbytáře
kostela sv. Víta v Zahrádce, 40. léta 14. století.
1975–1976 restaurátor Jiří Toroň.15 Malby se nacházejí na východní, jižní
i severní stěně presbytáře, jejich podoba je těžko čitelná. Na východní stěně omítka. Hypoteticky zde mohl být zobrazen Trůnící Kristus jako Soudce ne-
se v dolním pásu torzálně dochovaly dvojice mužů a žen, pravděpodobně bo Ukřižování podobně jako v presbytáři kostela v Praze 9 – Kyjích nebo
manželské páry. Do pásu nad nimi malíř vkomponoval apoštoly, vlevo od okna v ambitu roudnického augustiniánského kláštera.16 Také horní pás od pro-
lze určit snad sv. Pavla s mečem, ale lépe čitelní jsou tři apoštolové vpravo od středního odděluje bílá lišta. Druhou etapu restaurování vedl Jaroslav Alt ml.,
okna. Prostřední pás od dolního odděluje bílá lišta, ve které se nacházejí nápi- který spolu se studenty restauroval již odkryté fragmenty maleb a nově odkryl
sy gotickou majuskulou, jež snad zachycovaly jména postav. Světci a světice další postavy na východní stěně presbytáře mezi léty 2009–2015 (2019).
v horním pásu se dochovali jen od pasu dolů, navíc uprostřed stěny odpadla Malby v Zahrádce poutají pozornost zejména díky zobrazení manželských
párů v dolním pásu. Na jižní stěně se dochovala v relativně dobrém stavu jen
74 Nástěnné malby na východní stěně presbytáře
kostela sv. Víta v Zahrádce, 40. léta 14. století. jedna k sobě natočená dvojice s přitažlivou fyziognomií, z níž vynikají linie očí
půlkruhového tvaru s výraznými panenkami a vysokými nadočnicovými oblou-
ky. Rty mají dochovaný červený pigment. Hlavu ženy zahaluje rouška se zala-
movanými okraji, která se podobá módní karkuli (kruseler). Žena je oděna do
spodního šatu, uprostřed zdobeného pruhem s kosočtverečným vzorem, přes
který má přehozený světlý plášť, mírně členěný vertikálními záhyby. Obličej

8 Hejna – Benešovská – Plátková 1981, s. 404–411.

9 Úlovec 1994, s. 104, uvedl, že kopec Koikerweg zaznamenal Jaroslav Schaller ve
své Topographie des Königreiches Böhmen (1787).
10 Národní archiv Praha, Archiv kapituly vyšehradské, sign. X 103 (též na www.
manuscriptorium.com); připojena pečeť Jindřicha III. z Lipé.
11 Hejna – Benešovská – Plátková 1981, s. 399.
12 Hlobil 1987; Hledíková 2001.
13 Úlovec 1994, s. 101, se domníval, že proboštem byl „blíže neurčený Jan“, který
vydal listinu s ustanovením Zahrádky městečkem 1322. – Dvořáčková-Malá 2010,
s. 280–281.
14 Stehlíková 1992, s. 182.
15 Toroň 1975; Toroň 1976.
16 Royt 1985; Prix – Všetečková 1993.
muže lemují hnědé vlasy, na kterých má posazený klobouk se širší krempou.
Dochovaly se jeho výrazné oči a linie nosu i drobná červená ústa. Zahalen je
do červenohnědého pláště sepnutého pod krkem.
Na přilehlé východní stěně se relativně dobře dochovala první dvojice vpra-
vo. Zaujme zejména výrazem muže, natočeného v částečném profilu směrem
doleva. V podlouhlém obličeji vynikají oči, linie nosu protažená do nadočni-
cových oblouků a výrazné červené rty. Jeho obličej lemují hnědé vlasy a do-
plňuje půlkruhový klobouk. Zahalen je do červeného pláště a oběma rukama
se opírá o vysoký meč v pochvě, zdobené spirálovitě stočenou páskou. Před
ním stojí žena natočená rovněž doleva a hlavu má zakrytou bílou rouškou se
zvlněnými okraji, která zřejmě zahaluje i její krk a ramena. Vlevo je odkrytá ze-
lená koruna mírně ohnutého stromu, který odděluje od předchozích párů dvě
k sobě natočené ženy. Jejich
bílé pláště a roušky se zvlně-
nými okraji naznačují možný
příbuzenský vztah. Zdá se, že
další muž pohlížející vlevo má
asi jako jediný na hlavě úzký
diadém. Směrem k severní
stěně určíme tvář muže nato-
čeného doleva. Fyziognomie
se dochovala fragmentárně, 76 Dvě ženy a další postavy, 40. léta
14. století, nástěnná malba vpravo od okna
také jeho čapka není příliš presbytáře kostela sv. Víta v Zahrádce.
zřetelná. Nad ním lze snad
přečíst nápis „ALBERT[U]S“ (?). Malby původně pokračovaly i na severní stě-
ně, svědčí o tom zlomkovitě dochované hlavy tří postav. Stojí těsně pod bílou
lištou s majuskulními písmeny, stejnými jako na východní stěně.
Karel Stejskal byl první, kdo vyslovil předpoklad, že v Zahrádce byl zobra-
zen přemyslovský rodokmen – tím měl mimochodem velký podíl na záchraně
kostela na původním místě. Domníval se, že zobrazené postavy přemyslov-
ských panovníků a jejich manželek mohl objednat Jan Volek před svým odcho-
dem na olomoucké biskupství.17 Vycházel ze zprávy v Hájkově kronice, podle
které se ve věži Neklance na Vyšehradě nacházel rodokmen Přemyslovců,
namalovaný v 9. století.18 Na cyklu maleb v Zahrádce ovšem postrádáme ko-
runy na hlavách mužů i žen, místo nich tu jsou zpravidla půlkruhové vévodské
čapky a u žen složené roušky nebo módní čepce – kruselery. S nástupem Jana
Lucemburského na český trůn v roce 1310 lze předpokládat, že přemyslovští
králové počínaje Vratislavem I. i s manželkami by pravděpodobně koruny na
hlavách měli už proto, aby zdůraznili královský původ poslední přemyslovské
panovnice Elišky Přemyslovny a nakonec i Jana Volka, nemanželského syna
132 133 Václava II. Na východní stěně by asi byli zpodobněni poslední Přemyslovci
s manželkami. Uprostřed bychom předpokládali umístění Václava II. s man-
želkou Gutou Habsburskou a dále rovněž Václava III. s Violou Těšínskou.
Dcera Václava II. Anna se stala manželkou Jindřicha Korutanského, krátce
českého krále, a Eliška se provdala za Jana, prvního Lucemburka na českém
trůnu. Po smrti Elišky Přemyslovny mohly malby zpřítomnit závěr přemyslov-
ské genealogie, která po mužské linii vymřela v roce 1306, ale po přeslici
trvala do roku 1330.
Na rozdíl od cyklu přemyslovských panovníků v rotundě sv. Kateřiny ve
Znojmě z doby kolem poloviny 12. století19 zobrazil malíř v Zahrádce zpravidla
manželské páry. Literární předlohou znojemského rodokmenu byla Kosmova
kronika, ve které jména manželek knížat i krále Vratislava byla uvedena, čas-
to i s jejich původem.20 Také
další kroniky (Pokračovatelé
Kosmovi, Letopis kanovníka
Vyšehradského, Zbraslavská
kronika, Dalimilova kronika,
Kronika Přibíka z Pulkavy
a Kronika Františka Pražské­
ho) uvádějí rodokmeny knížat
a králů. K nim se řadí i mlad-
77 Muž s diadémem a dvě ženy, 40. léta ší kronika kanovníka z dómu
14. století, nástěnná malba v presbytáři
kostela sv. Víta v Zahrádce. sv. Blasia v Brunšviku napsa-
ná podle Kosmova vzoru, je-
jíž součástí byl i Katalog knížat a králů podobný Katalogu panovníků, připoje-
nému k poslednímu foliu v rukopisu pro Jana z Dražic.21 V Brunšvické kronice
i v Katalogu panovníků byla jména manželek rovněž uvedena.22
V roce 1981 jsem předpokládala, že malby objednal vyšehradský probošt
Jan Volek a datovala jsem je do třicátých let 14. století.23 Mezitím Denko
Čumlivski zdůraznil význam proboštů vyšehradské kapituly, kteří od 13. sto-
letí měli zároveň i hodnost kancléře – představeného panovnické kancelá-
ře.24 Po Janu Volkovi se vyšehradským proboštem tedy stal Bertold z Lipé
17 Stejskal 1976, s. 13–58, 535–563.
18 Hlobil 1987.
19 Friedl 1966; Mašín 1954, s. 20; Merhautová 1983; Černý 1997, s. 78–92;
Konečný L. J. 2005; Reitinger 2017.
20 Bláhová – Fiala 1972.
21 Kapitulní knihovna Praha, sign. G 5. – Katalog panovníků připojili
Bláhová – Fiala 1974.
22 Bláhová 1999, s. 33–63; Holder-Egger 1896 [MGH], s. 37–43.
23 Hejna – Benešovská – Plátková 1981, 411–415.
24 Čumlivski 1992, s. 155–158; Hledíková 2001.
(1335–1343), syn Jindřicha I. z Lipé, velmože, který patřil mezi nejvlivnější
a nejbohatší šlechtice již od pozdní vlády krále Václava II. až do své smrti
(† 1329).25 Probošt Bertold byl v roce 1343 odvolán z duchovní služby a stal
se nejvyšším maršálkem a komorníkem krále. Oženil se s Anežkou z Rožm-
berka, ale manželství zůstalo bezdětné; zemřel v roce 1347. Po jeho odchodu
z vyšehradské kapituly se proboštem stal Jindřich III. z Lipé (1343–1352),
syn Jana z Lipé a synovec Bertolda z Lipé. Jindřich III. z Lipé byl ve službách
Karla IV., zúčastnil se například tažení do Slezska, kde byl zajat a po roce
propuštěn.26 Pokračoval v budování hradu na Koikerwegu nad Želivkou, kde
působil jako purkrabí. 20. prosince 1348 vydal na Vyšehradě zmíněnou lis-
tinu, v níž uvedl, že vrací městečko Zahrádku vyšehradské kapitule a připojil
k ní svoji pečeť. Děkan kapituly si městečko Zahrádku dlouho neponechal
a záhy ji převedl na Mikuláše z Frankensteinu.27 V roce 1352 vydal Karel IV.
listinu, v níž ves Zahrádku potvrdil děkanovi a kapitule, ale již v roce 1356
další listinou potvrdil práva k Zahrádce vyšehradskému proboštovi.28
Skutečnost, že se vyšehradskými probošty stali po sobě syn a vnuk nej-
významnějšího českého i moravského šlechtice Jindřicha I. z Lipé, mne při-
vedla k nové interpretaci zahrádeckého cyklu.29 V lucemburské době zaujímal
Jindřich I. z Lipé přední místo v čele významné skupiny českých šlechticů,
stojících na straně krále Jana Lucemburského. Po krátké přestávce v roce
1315, kdy se s králem Janem dostal do konfliktu, byl zajat a uvězněn, ale
v roce 1316 se dostal opět na svobodu. Postavil se za české šlechtice poža-
dující odchod cizinců, kteří přišli do Čech s dvorem mladého krále.30 Majetek
Jindřicha I. z Lipé významně vzrostl zejména proto, že přenechal Žitavsko
Janu Lucemburskému a severozápadní Čechy Berkovi z Dubé, rovněž šlechtici
z rodu Ronovců. Jindřich I. z Lipé za ně získal velká území ve východních Če-
chách, částečně také od další větve Ronovců, pánů z Lichtenburka.31 Jindřich
I. z Lipé si ponechal jen středočeské městečko Rataje nad Sázavou. Havlíčkův
Brod a okolí, kde se nacházely doly na stříbro, mu zajišťovaly poměrně vyso-
ké příjmy. Koupil v roce 1325 město Humpolec a řadu dalších míst v okolí
25 Sovadina 2002; Sovadina 2003.
26 Mezník 1999; Bobková 2017.
27 Úlovec 1994, s. 101.
28 Čumlivski 1992.
29 Brunner 1908.
30 Mezník 1999; Bobková 2017.
31 Tamtéž.
32 Sovadina 2003.
33 Mezník 1999.
34 Sovadina 2002.
35 Mezník 1999.
36 Stehlíková 1992.
134 135 a spojené území sjednotil.32 Získal i velká území na Moravě, zejména v okolí
Brna, Polné a Jihlavy, kde se též dolovalo stříbro.33 Jindřich I. z Lipé se ože-
nil se Scholastikou z Hardeggu a měl s ní čtyři syny a tři dcery.34 Proslavil
se však svým vztahem ke královně-vdově Elišce Rejčce, s níž si ve dvacá-
tých letech společně pořídili dům v Brně. Jindřich z Lipé se stal po pánech
z Křižanova a pánech z Lichtenburka protektorem žďárského cisterciáckého
kláštera, ale velké finanční prostředky věnoval především klášteru cisterciaček
na Starém Brně, který založila Eliška Rejčka. Klášter si zvolil Jindřich z Lipé
jako místo posledního odpočinku a byl zde pohřben. Jindřich I. z Lipé zastával
dědičný úřad nejvyššího maršálka a jako hejtman zastupoval často krále Jana
v době jeho nepřítomnosti v českých zemích. Všichni čtyři synové – Jindřich,
Jan, Bertold a Čeněk – zaujímali významné pozice, dvě jeho dcery vstoupily
do klášterů cisterciaček – Markéta do Marienthalu v Lužici, který Jindřich z Li-
pé již dříve podporoval, a Kateřina do kláštera cisterciaček na Starém Brně.
Obě se staly řeholnicemi a později i abatyšemi. Třetí dcera Klára se provdala
za Jana z Klinkenbergu, významného rakouského šlechtice, a po jeho smrti
za Jana z Kravař.35
Zaujaly mne zejména pečeti Jana Volka, Bertolda z Lipé a Jindřicha III.
Lipé, které jsou velmi kvalitní a ikonograficky zajímavé.36 Dana Stehlíková
upozornila, že na pečetích obou proboštů z rodu pánů z Lipé má sv. ­Petr
papežskou tiáru, věnčenou korunou. Vysvětlila toto spojení v souvislosti s úřa-
dem vyšehradského probošta a kancléře českého krále a uvedla i pojem im­
periální infule. Helena Soukupová upozornila na pečeť Jana Volka, na níž měl
sv. Petr též papežskou tiáru, ale spojila ji s jeho častými pobyty na papežském
78 Hlava muže (Jindřicha I. z Lipé ?) s diadémem, 40. léta 14. století, nástěnná
malba uprostřed východní stěny presbytáře kostela sv. Víta v Zahrádce.
dvoře v Avignonu.37 V souvislosti s analýzou poutního odznaku se sv. Petrem
a klečícím Karlem IV. upozornila, že sv. Petr měl na hlavě také tiáru se dvěma
korunami a před ním klečící Karel IV. měl na hlavě císařskou korunu s kama-
rami a mitrou. Jako analogii můžeme uvést i nevelké Morganovy destičky,
které představují Klanění Tří králů a Smrt Panny Marie.38 Po stránce ikono-
grafické se jimi zabýval již Jaroslav Pešina a později i Jiří Fajt. Na Smrti Panny
Marie byl zobrazen sv. Petr jako papež s tiárou opatřenou třemi diadémy.
Pešina uvedl ve svém článku jako analogii rovněž poutní odznak se sv. Petrem
v podobě papeže a klečícího císaře Karla IV. s korunou a mitrou. Pod sv. Pe-
trem byl umístěn znak papežského úřadu nebo vyšehradské kapituly v podobě
dvou zkřížených klíčů, uprostřed se nacházela říšská orlice a vpravo český
lev. Také výjev Klanění Tří králů spojil s osobou Karla IV. Prostřední král měl
podobné rysy jako pozdější císař Karel IV. Pešina interpretoval dva nevelké
deskové obrazy ve smyslu imperium et sacerdotium – vlády panovnické (císa-
řovy) a duchovní (papežovy). Morganovy destičky se připisují snad iluminátor-
ské dílně, činné v Čechách kolem poloviny 14. století, poučené severoitalskou
a avignonskou malbou. Poutní odznak se sv. Petrem a Karlem IV. se zpravidla
datuje do doby po Karlově císařské korunovaci v Římě v roce 1355, nebo ještě
později.39 Vladimír Růžek uvedl, že na pečeti Jindřicha III. z Lipé se objevil
poprvé znak vyšehradského probošta.40 Na listině z 20. prosince roku 1348
byla připojena zmíněná pečeť, na které se uprostřed nachází stojící a mírně
prohnutý sv. Petr s tiárou a korunou na hlavě, levicí žehná a v pravici drží
velký klíč. Heraldicky vpravo dole klečí modlící se probošt Jindřich III. z Lipé
a heraldicky vlevo je ve stejné výšce umístěn znak probošta vyšehradské ka-
pituly – dva zkřížené klíče. Pod sv. Petrem se nacházel rodový erb Ronovců
(dvě zkřížené ostrve).41 Jindřich III. z Lipé městečko Zahrádku zcela neopustil,
dál zůstal purkrabím hradu Koikerwegu, postaveném na protějším břehu Že-
livky.42 Růžek popsal a určil znaky i nápisy v síni na hradě Laufu z roku 1361
a uvedl, že nad znakem se dvěma překříženými klíči je nápis „P(re)posit(u)s
wisseg(ra)den(sis)“ – probošt vyšehradský.43
Stehlíková uvedla, že velmi kvalitní proboštské pečetě Bertolda i Jindři-
cha III. si objednali oba probošti ve významné zlatnické dílně, která proved-
la i první majestátní pečeť pro markraběte Karla IV.44 Přiřadila po stránce
slohové k pečetím pánů z Lipé ještě pečeť Kateřiny, sestry Bertolda z Lipé,
která se stala abatyší v klášteře cisterciaček ve Starém Brně. Také Jindřich II.
z Lipé, syn Jindřicha z Lipé a bratr Bertolda a Kateřiny, podporoval brněnský
klášter a byl v něm na své přání pohřben. Předpokládám, že objednavatelem
zahrádeckých maleb mohl být probošt Jindřich III. z Lipé, který úřad zastával
v letech 1343–1352 a měl velmi blízko ke Karlu IV. Malby v kostele v Zahrád-
ce mohl objednat již ve čtyřicátých letech 14. století, kdy v Zahrádce působil,
136 137 a mohl tak oslavit rod pánů z Lipé, kteří spolu s pány z Dubé zastávali posty
vyšehradských proboštů ve 14. století.
Jako příklad šlechtické genealogie můžeme uvést například iluminovaný
rukopis Liber fundatorum (Kniha zakladatelů), který byl psán již v prvních
dvou desetiletích 14. století v cisterciáckém klášteře ve Zwettlu, který založili
páni z Kuenringu.45 Na iluminaci na f. 8r byl v horním medailonu vpravo zob-
razen zakladatel rodu Azzo z Gobatsburgu († 1100). Azza doprovázeli tři men-
ší rytíři – jeho synové. Azzo držel v ruce červený praporec se dvěma bílými
pruhy, první syn měl funkci štítonoše a držel štít s půleným erbem. Ve vedlej-
ším poli byli zobrazeni Azzovi bratři trevírský arcibiskup Prokop (?) a rakouský
markrabě Leopold II. Babenberský (1075–1095). Do druhé řady medailonů
vkomponoval malíř Azzovy syny Anshelma, Rizza a Albera. V první medai-
lonu třetí řady byl zobrazen Hadmar z Kuenringu († 1217) a jeho manželka
Gertruda, kteří spolu drželi model klášterního kostela. Hadmar byl primus
fundator monasterii – prvním zakladatelem cisterciáckého kláštera ve Zwettlu.
Prostřední Azzův syn měl syna Pilgrima, plebána v klášteře ve Zwettlu, zobra-
zeného jako duchovní s knihou v ruce. V medailonu vpravo byl pod Alberem
z Gobatsburgu zobrazen Albero z Kuenringu, který držel v pravé ruce kos-
tel a v levici hrad a zprava měl připojený znak Kuenringů – červený prsten
v bílém poli. Ve čtvrté řadě vlevo připojil malíř dva erby. První zřejmě patřil
vévodovi saskému, na druhém znaku je na zvlněném terénu sekera a nápis
„von den aekswald“ (?). Vpravo byly do medailonu vkomponované poloposta-
vy Jindřicha III. a Gisely, Hadmarových dětí.
Za nejstarší šlechtický rodokmen se považuje kolorovaná perokresba s roz-
rodem velfských vévodů, která je připojena k závěru nekrologia v mladším ru-
kopise z kláštera ve Weigartenu. Historia Welforum se až dodatečně stala
součástí weingartenské Světové kroniky, dnes v Landesbibliothek ve Fuldě.
Perokresba začíná dole, kde je zobrazen Velf, první nositel toho jména. Ge-
nealogie začíná od Rudolfa II. Velfského (vždy jsou muži a ženy zobrazeni ve
37 Soukupová 2015.
38 Po 1355 (Pierpont Morgan Library, New York). – Pešina 1978.
39 Fajt – Drake Boehm 2006 (Helena Koenigsmarková: poutní odznak z Muzea hlavního
města Prahy).
40 Růžek 1988, s. 166–168 (popis znaku probošta vyšehradského).
41 Národní archiv, fond Archiv vyšehradské kapituly, sign. X 103; též na www.
manuscriptorium.com.
42 Úlovec 1994, s. 101.
43 Růžek 1988.
44 Stehlíková 1992.
45 Liber fundatorum, Zwettl, f. 8r (1310/1311). – Rössl – Haidinger 1981, s. 176–177,
kat. č. 174.
dvojicích) a dovedena je až k Velfovi VI. a jeho bratrovi Jindřichu Pyšnému, je-
hož synem byl Velf VII. a zejména Jindřich Lev. Ke genealogii zakladatele jsou
připojeni i další důležití příbuzní a jejich potomci. Jednou z nich byla Judita,
dcera Jindřicha Pyšného a matka císaře Friedricha I. Jeho medailon umístěný
„nahoře“ – přestože největší – zůstal prázdný. Cílem genealogie bylo zjevně její
dovedení k císaři Friedrichovi I., ale protože se panovníkem tehdy nestal saský
vévoda a Juditin bratr Jindřich Lev, zůstalo pole pro Friedricha I. Štaufského
prázdné. Ilustrovaný rozrod rodu Velfů v podobě vévodů a jejich manželek je
pro nás důležitý, protože zachytil především manželské páry a po stranách byli
zobrazeni i další členové rodu. Muži byli zpravidla zobrazeni prostovlasí, ženy
měly na hlavách čepce nebo roušku. Kresba se datuje do let 1185–1191.46
Miloslav Sovadina sledoval rozrod pánů z Lipé od první poloviny 13. století
až do šedesátých let 14. století, kdy zemřel Čeněk II. z Lipé. Lze předpoklá-
dat, že na východní stěně presbytáře zahrádeckého kostela mohli být upro-
střed zobrazeni Jindřich I. z Lipé jako kníže s diadémem a s manželkou Scho-
lastikou, jeho synové a dcera Klára s dětmi. Rodokmen pokračoval i na jižní
a severní stěně, jenže na jižní stěně se dochoval jen jeden manželský pár a na
severní stěně vpravo od sanktuaria jen torzo několika hlav a zbytek nápisu.
Na malbách mohl být zobrazen i širší rozrod, který by vycházel od prapředka
Častolova Staršího ze Žitavy a jeho tří synů. Malby v kostele v Zahrádce snad
mohl objednat probošt Jindřich III. z Lipé ve čtyřicátých letech 14. století.47
46 Wieczorek – Schneidmüller – Weinfurter 2010.
47 Za zakladatele rodu bývá uveden Častolov Starší ze Žitavy (1216–1253), otec Chvala
ze Žitavy (1253–1262), a Chvalův syn Čeněk z Lipé, následovali jeho dva synové
Čeněk z Ojvína a Jindřich I. z Lipé (1275–1329), pohřbený v Brně. Jindřich I. z Lipé
měl s manželkou Scholastikou z Hardeggu nebo Kamenze († 1335) čtyři syny a tři
dcery. Syn Jindřich II. „Železný“ z Lipé, hejtman v Čechách († 1337), manželka
Anežka z Blanckenheimu byla příbuzná Jana Lucemburského. Jejich syn Jindřich
(před 1337 – 1404), manželka Ofka z Kravař (ze svazku se narodily další děti).
Syn Bertold z Lipé († 1347), 1334–1343 probošt vyšehradský, 1343 nejvyšší
maršálek, ženatý s Anežkou z Rožmberka, bezdětný. Syn Jan z Lipé († 1338), 1330
hejtman na Moravě, děti: dcera Anežka, manžel Rudolf z Waldsee; syn Jindřich V.
(† 1352), synovec Bertolda z Lipé, 1345–1352 probošt vyšehradský. Syn Čeněk II.
z Lipé († 1363), 1316 hejtman moravský, manželka Adele z Waldsee. Syn Jindřich
(† 1363), manželka Anna z Hradce. Dcery Jindřicha I. z Lipé: Kateřina, jeptiška
a abatyše na Starém Brně († 1350), druhá dcera Markéta, jeptiška a později
abatyše v klášteře v Marienthalu, třetí dcera Klára, první manžel Jan z Klingenberka
(před 1345), druhý manžel Jan z Kravař. Druhý rozrod předků Jindřicha I. z Lipé
byl rozšířen o syny zakladatele Častolova Staršího ze Žitavy: Jindřicha ze Žitavy,
Častolova Mladšího a Chvala ze Žitavy. Jindřich ze Žitavy měl tři syny, Hynka
z Dubé, Albrechta z Frýdlantu I. a Čeňka. Častolov Mladší měl jen syna Záviše ze
Stružnice a Chval ze Žitavy měl syna Čeňka z Lipé a ten byl otcem Čeňka z Ojvína
a Jindřicha z Lipé. Albrecht I. z Frýdlantu měl syna Albrechta II. (uveden k 1318 jako
probošt litoměřický) a později je uveden ještě Albrecht Menší v letech 1319–1347.
Hypoteticky lze předpokládat, že v nějaké kronice mohli být zapsáni Ronovci
jako předkové několika významných rodových větví. Také k liturgickému rukopisu
mohlo být připojeno nekrologium s rozrodem pánů z Dubé, Lichtenburka a Lipé.
Zakladatelem rodu mohl být Častolov Starší ze Žitavy (1216–1253), otec Chvala
ze Žitavy (1253–1262), děd Čeňka z Lipé a praděd Čeňka z Ojvína a jeho bratra
Jindřicha I. z Lipé († 1329). – Sovadina 2002. – Širší rodokmen, dovedený do
17. století Stellner – Chlubna 2007; též na www.genealogy.euweb.cz.
138 139 Východočesk á města
s kvadr atickými půdorysy
a archivní pr ameny
Elišk a R acková
Pokud uvažujeme nad tím, které segmenty dědictví středověku ve východ-
ních Čechách svým významem přesahují hranice regionu, řadí se mezi ně
nepochybně také východočeská města s kvadratickými půdorysy, zakládaná
v období vlády posledních Přemyslovců. Z nich především Vysoké Mýto a No-
vý Bydžov jsou často citovány jako vrcholná díla středověkého urbanismu.
Při hodnocení a hledání souvislostí mezi městskými půdorysy jsou nejčastěji
používána půdorysná schémata rozlišující nezastavěné veřejné plochy a sou-
kromé plochy se zástavbou.1 Všechna takto zobrazená města vykazují řadu
poměrně nápadných nepravidelností oproti ideálnímu šachovnicovému sché-
matu. I u měst zakládaných na zelené louce s celkově velmi pravidelným
půdorysem například některé fronty předstupují do náměstí nebo ulice nefor-
mují pravidelný osový kříž. Vznikly takové odchylky chybou, nebo mají hlubší
význam? Zdá se těžko pochopitelné, že by lokátor Vysokého Mýta nedokázal
takovým nepravidelnostem zabránit. Poměrně populární je výzkum těchto od-
chylek metodou geometrické analýzy, pracující většinou se současným pů-
dorysem. Základním východiskem je zde předpoklad, že půdorys je plodem
tvůrčího génia středověkého lokátora a jeho pracovních metod, je v čase ne-
měnný a základem kompozice je vedení uličních čar, tj. obrys hranice mezi
veřejným a soukromým prostorem. Řada archeologických a v některých přípa-
dech i stavebně historických výzkumů přitom již poukázala na to, že k před-
pokladu stability půdorysu města je třeba přistupovat s rezervou. Předmětem
příspěvku je další otázka, zda výsledný tvar města nepodléhá ještě jinému vli-
vu než kompozičnímu záměru ulic a náměstí – v souvislosti s východočeskými
lokalitami totiž zatím nebyl nastolen dotaz, jakou roli v kompozici zakládaného
města měla vnitřní struktura bloku a jeho parcelace.
Rekonstrukce středověké parcelace je ošemetný problém, který s sebou
vždy nese značnou míru nejistoty. Parcelace pokrývá prostor celého města, její
změny po sobě nemusejí zanechávat stopy nad povrchem a skutečně věrohod-
ně její celkový stav v určitém období zachycuje pouze plánová dokumentace.
Nejstarší známý stav často zobrazují až plány stabilního katastru, výjimečně
starší dokumenty. I když byla archeologickými výzkumy na řadě míst potvrzena
1 K rozšíření modelů městských půdorysů ve střední Evropě Nitz 2002, s. 259: modely
Nového Bydžova a Vysokého Mýta jsou spojovány s rakouským typem šachovnicového
půdorysu.
dlouhodobá stabilita hranic mezi městišti, jinde známe z archivních pramenů 140 141 do počátku třicetileté války,
příklady jejich změn, kdy vlastníci přikupovali části sousedních parcel. Již bez- která město zasáhla neobyčej-
prostředně po založení města mohli někteří osadníci vlastnit také díly parcel. ně těžce. Město zchudlo, snížil
Především ze „starých“ měst jako z Hradce Králové, Chrudimi nebo Čáslavi se počet jeho obyvatel a řada
známe ale i příklady rozsáhlých přestaveb celého půdorysu. Nelze vyloučit, že opuštěných městišť byla znovu
obdobími transformace procházela i poměrně mladá a moderně založená měs- osídlena až v 18. století. Z ro-
ta na zelené louce. Transformace by neměla takový dopad na celkový půdorys, ku 1785 pochází nejstarší po-
mohla ale změnit vnitřní stavbu bloků nebo vyústit v posun uliční čáry. Do po- drobný plán města.
doby měst se mohly promítat také krize. Nelze pominout především třicetiletou Dnešní Moravská Třebová
válku, která v nejhůře postižených městech znamenala katastrofální vylidnění je město s rozsáhlými úse-
a opuštěná zbořeniště někdy zmizela až hluboko v 18. století. Na rozdíl od hu- ky dobře zachované zástavby
sitských válek, kterým předcházejí jen zlomkovité písemné prameny, popisuje z 16. století na středověkém
stav a procesy ve městech před třicetiletou válkou značné množství obsáhlých založení. Z hlediska půdorysu
a souvislých pramenů – trhových knih, urbářů a jiných berních register. je zajímavý výrazně zdeformo-
vaný tvar náměstí, do něhož
ulice ústí úzkými nálevkami
Mor avsk á Třebová a domy v rozích bloků se musí
vyrovnávat se značně nepra-
videlnými tvary parcel. I když
Založení města jako lokálního centra na severojižní spojnici Slezska a jižní
nadzemní části staveb pochá-
Moravy se spojuje s Borešem z Oseka a Rýzmburka po polovině 13. sto-
zejí až na výjimky z doby po
letí, jako města královského na olomouckém právu však až s Václavem II.
roce 1509, v organismech
v devadesátých letech 13. století.2 Oblast si podržela převážně německý
sklepů se místy zachovaly kon-
charakter, přetrvávající jako Hřebečský jazykový ostrov až do druhé světové
strukce související se starší,
války. Pravděpodobně ve druhé čtvrtině 14. století byl založen městský hrad,
jinak uspořádanou zástavbou.
jehož okrsek zabírá jihovýchodní cíp města.3 Od roku 1485 držel Moravskou
Při průzkumech v letech 2012
Třebovou Ladislav z Boskovic, vzdělaný druhorozený syn Václava z Boskovic
a později 2016–2017 byly tyto
– nejprve jako zástavu, od roku 1490 jako přímý vlastník.4 Impulzem pro zá-
struktury zmapovány s cílem
sadní přestavbu dosud dřevěného města se stal rozsáhlý požár v roce 1509.
zjistit jejich vztah k uličním
Ladislavovi stavitelé měli po požáru vyměřit nová stavební místa a trasy ulic
čarám a jejich vývoji.6 V sute-
a stavebníkům byl přidělován stavební materiál. Domy postavené s Ladislavo-
rénech byly skutečně zjištěny
vým přičiněním dostaly boskovický znak a ten, kdo stavěl z kamene a cihel,
netypické aditivní přístav-
dostal várečné právo. V roce 1513 vydal Ladislav měšťanům příkaz prodávat
by sklípků z hloubky parcely
nezastavěné zahrady ke stavbě nových domů, nebo na nich stavět domy ve
směrem dopředu a zaslepená
vlastní režii.5 Výstavba města v hradbách i na předměstích pokračovala až
ventilační okénka v předních
stěnách sklepů, nyní končících
2 Blíže Šlézar 2020. hluboko za uliční čárou. Mož-
3 Bolina – Němcová – Šlézar 2008, s. 76–81.
ná ještě zajímavější ale byly
4 Šmeral 2005, s. 9–16.
79 Vývoj parcelace Moravské Třebové – stav k roku situace zpochybňující lokační
5 Hikl 1949, s. 36.
1840 s rekonstrukcí 1535–1563 (ideální model).
6 Celý rozbor Racková 2020. původ některých hranic mezi
sousedními domy. Nejpodstatnějším nálezem byla situace v soustavě sklepů
domů čp. 37/19 a 36/21. Současná hranice parcely a meziparcelní zeď se
zde zalamuje kolem zbytků předboskovického sklepa. Z rozmístění dalších
starších prostor a technologických návazností je zde patrný proces rozdělení
parcely, na které původně stál široký, zřejmě převážně dřevohliněný dům.
Nejprve byla vyzdvižena meziparcelní zeď přizděná v přední části parcely
k plentě staršího sklepa a teprve po rozdělení parcely pokračovaly další práce
a na straně domu čp. 37/19 byly dodatečně vloženy klenby. Původní šířka
parcely byla kolem 18 metrů, což vůbec neodpovídá představě úzké středo-
věké parcelace. Stejnou šířku mají i současné parcely sedmi dalších domů na
náměstí a dvou domů v hlavních ulicích. Rozdělením parcely této šířky mohly
podle zvláštních tvarů parcel a stavebních návazností vzniknout nejméně čty-
ři další domy.
Pro řešení parcelace jsou tyto informace podstatné, ale z hlediska města
jako celku příliš zlomkovité i v hustě zastavěné zóně kolem náměstí, a zcela
nedostatečné v řídce zastavěných zadních částech bloků. Zde na plánech
stabilního katastru vidíme dva typy členění – buď parcely od náměstí souvisle
pokračují až k zadní ulici, nebo zadní část bloku zabírají kolmé parcely orien-
tované do bočních ulic. Představě středověké parcely lépe odpovídá varianta
průběžné parcelace. Její proměnu by bylo možné spojit například s příkazem
Ladislava z Boskovic z roku 1513, tato hypotéza však neobstojí. Na jedné ze
„zadních“ parcel stojí také dům čp. 55/3 na Zámeckém náměstí, oprávně-
ně považovaný za jeden z nejstarších stojících domů, vzniklý před požárem
1509. Listina z roku 1513 se netýká vnitřního města, ale předměstí, a pou-
kazuje na tehdejší zaplnění prostoru v hradbách.
Kromě listinných pramenů jsou pro Moravskou Třebovou pro zájmové ob-
dobí dostupné tři urbáře z let 1535, 1548 a 1563, dále jsou připomínány
nezvěstné urbáře z let 1487, 1572 a 1575.7 Urbáře uvádějí k jednotlivým
domům výši půlročních úroků z domů, v roce 1535 svatojiřského a svato-
havelského, v roce 1563 svatojiřského a svatováclavského. Činže není sta-
novena paušálem, ale podle skutečné rozlohy parcel. Podle výše „úroku“ tak
lze zpětně stanovit přibližnou rozlohu parcely, a pokud je její tvar alespoň
částečně daný, potom s jistou opatrností i její prostorový rozsah.8 Lokalizace
domů z urbáře by nebyla možná bez existující topografie (ač ne zcela spoleh-
livé), která zachycuje vývoj vlastnictví domů.9 Srovnání tří dostupných urbářů
ukazuje obraz již stabilizovaného městského prostoru. Při jejich zpracování
úředníci vždy obešli město dvakrát – nejprve zapsali po řadě domy na ná-
městí a v hlavních ulicích, v druhém kole domy v zadních ulicích, které měly
třetinovou výši úroků proti domům na náměstí. Urbáře ukazují, že zástavba
po obvodu města byla v 16. století mnohem hustší než na plánech stabilního
142 143 katastru. Kvůli ztrátě vlastnické kontinuity již velkou část objektů nelze přes-
ně ztotožnit s dnešní zástavbou, hustotu parcelace ale určit lze. Je jisté, že
v 16. století žádné parcely z náměstí neprobíhaly přes celý blok a na zadních
hranicích vždy sousedily s parcelami orientovanými kolmo do bočních ulic.
Pokud uvažujeme o podobě zástavby před požárem v roce 1509, jsou
jedním z mála dostupných zdrojů práce Edmunda Horkyko,10 který ještě
měl k dispozici některé nezvěstné prameny. Obzvláště zajímavé jsou údaje
v Kurze Beschreibung des zustandes des beder herrschaften im Jahre 1500,
Herrschaft Trübau.11 Objevuje se zde mimo jiné popis „Ringu“ s dřevěným
podloubím. Představu podloubí převzal Rudolf Hikl,12 ale Bohumil Samek
později odmítl jako nepodloženou.13 Horkyho popis „Na onom velkém, rov­
ném a čtyřstranném, s jemně tesaných kmenů zřízenými a proti horku, bouři
a dešti chránícími krytými chodbami [Gängen] a loubími zaopatřeném ná­
městí…“ tvoří pouze předvoj nekonečné věty popisující výklad práv fojtství
a podrobný výčet jeho zaopatření. Formulace sama neukazuje na fabulaci, ale
spíš reprodukci pramene. Dalším zajímavým údajem je počet domů v jednotli-
vých částech města. Přímo na „Ringu“ Horky udává jenom 23 domů. I pokud
vezmeme v úvahu, že počet nezahrnuje bývalé fojtství, je to proti 43 domům
v roce 1535 velký rozdíl. Dílem nového vyměření města staviteli Ladislava
z Boskovic po roce 1509 bylo tedy patrně nejen vytvoření zprohýbaných, ale
souvislých uličních front v prostoru notně zkomplikovaném staršími zábory
původně veřejného prostoru, ke kterým mohlo dojít při výstavbě loubí, ale
také patrně zmnožení městišť na starých parcelách.
Při pohledu na velmi obecnou rekonstrukci stavu před požárem 1509
vyvstávají další otázky. Jak se parcelace mohla změnit od vyměření města
a lze se pokusit prvotní idealizované schéma parcelace rekonstruovat? Hloub-
ky parcel jsou na každé straně náměstí jiné a vedlejší ulice neústí na náměstí.
Je v podstatě jen jedna varianta vyměření původní parcelace, kdy by parcely
měly na všech stranách stejnou hloubku a ulice ústily do rohů náměstí – nej-
stabilnější linií hloubkového členění by bylo rozhraní mezi předními a zadními
parcelami a přední parcely by měly původní hloubku pouze 36 metrů. Zadní
7 Katalog urbářů Řezníček 2002, s. 155. – Joseph Edmund Horky, Versuch eines
historisch-diplomatisch-chronologischen Jahrbuches der Stadt und Herrschaft
Mährisch Trübau, Mährisch Trübau 1813 [dedikační exemplář pro Huga ze Salmu;
Archiv města Brna, Sbírka rukopisů Antonína Bedřicha Mitrovského, č. 168, sign.
A93]. – Schwab 1911.
8 Středověkou parcelací Brna se podobně zabýval Vičar 1969.
9 Pechhold 1928.
10 Horky (pozn. 7), f. 65–69.
11 Tamtéž.
12 Hikl 1949, s. 36.
13 Samek 1957, s. 5.
parcely mají jiné rozměry, ale shodnou rozlohu jako přední parcely.14 Rozměry 144 145 zástavby představovaly hlavní
širokých a nepříliš dlouhých „praparcel“ na náměstí by se tedy pohybovaly zlomy požáry v letech 1400,
okolo 60×120 stop. Stejný rozměr lokačních parcel uvádí na základě analýzy 1461 a potom zejména 1517.
plánů třiceti měst ve Slezsku Cezary Buśko jako nejčastější modul slezských Většina měšťanských domů
měst podle vzoru Neumarktu (Środa Śląska).15 Svým rozsahem je Moravská má středověké suterény (do-
Třebová mezi podobnými městy na šachovnicovém půdorysu spíše malým sud podrobně nezkoumané).
založením, a tomu je přizpůsobeno vyměření zadních parcel, které u větších Několik sklepů zasahuje pod
založení podobného typu tvoří druhou frontu s parcelami stejné velikosti, ja- plochu náměstí, jejich vztah
ko při náměstí. Rastr širokých „praparcel“ mimo jiné vysvětluje asymetrické k hlavním sklepům však po-
umístění uliček dělících bloky zástavby na severní a jižní straně náměstí, které tvrzuje relativní stabilitu ulič-
byly rozčleněny na dva díly po třech a čtyřech parcelách. ních čar. V nadzemních čás-
tech s ohledem na význam
města nacházíme překvapivě
Vysoké Mýto málo pozdně gotických a re-
nesančních prvků. K velko-
rysé přestavbě na kamenné
V oblasti dnešního Vysokého Mýta spravované původně z hradiště Vraclavi se
město, jakou podnítily po-
sbíhaly dálkové stezky od Brna a Olomouce. Ve čtyřicátých letech 13. století
žáry na počátku 16. stole-
vzniklo nové sídlo v poloze Staré Mýto. Mnohem velkoryseji vyměřené krá-
tí v jiných východočeských
lovské město bylo lokováno kolem roku 1260 a již v roce 1265 se zakládací
sídlech, v Mýtě zřejmě nedo-
listina Poličky odvolávala na jeho zřízení coby vzor. Podle formulářové listiny
šlo, případně byla mnohem
z doby před rokem 1278 mělo být v dvouleté lhůtě vybudováno opevnění
skromnější a s malým zastou-
s hradbou, parkánem a oboustranně obezděným příkopem; zděné části do-
pením kleneb. Při pohledu
chovaného opevnění ale vznikly až v druhé a třetí čtvrtině 14. století. První
na plán stabilního katastru
obyvatelé města mluvili převážně německy, kolem poloviny 14. století ale
z roku 1840 je patrné další
obec již pravděpodobně byla z podstatné části česká. Město bylo v roce 1307
specifikum – nečekaně velký
zařazeno mezi královská věnná města; tento status se ustálil roku 1363.16
podíl sadů a zahrad ve vnitř-
Ortogonální půdorys Vysokého Mýta je pravidelný, ne však exaktně přes-
ním městě a absence zástav-
ný. Hlavním veřejným prostorem je přibližně čtvercové, ve východozápadním
by v zadních částech někte-
směru mírně protáhlé náměstí. Z jeho koutů vybíhají tři široké ulice k hlavním
rých bloků.
městským branám – Pražské, Litomyšlské a Choceňské, které daly jméno ta-
V případě Vysokého Mýta
ké městským čtvrtím a předměstím uzavřeným lehkými branami. Čtvrtým
je problémem spíš přebytek
vstupem do města byla fortna na severní straně. Ústí ostatních rohových ulic
archivního materiálu než jeho
je z náměstí mírně odsunuto a uličky dělící bloky zástavby netvoří symetrický
nedostatek. V archivu měs-
osový kříž. Mimo základní strukturu se zformovaly dva zvláštní okrsky: v jiho-
ta se zachovaly purkrechtní
západním cípu města kostel sv. Vavřince s ohrazeným hřbitovem, na výběžku
terasy v severozápadním rohu města minoritský klášter. Ve vývoji městské

14 O parcelaci Poznaně (1253) s areami různého tvaru, ale shodné rozlohy
80 Vývoj parcelace Vysokého
Mýta – současný stav,
Rogalanka 1977.
částečná rekonstrukce stavu
15 Podle Buśko 1995, s. 344, byl modul převzat z jižního Německa.
z roku 1604 (ideální model).
16 Kuča 2011, s. 466–473.
knihy se souvislými zápisy od roku 1433. Urbář z roku 1543 nebyl ve fondu
dohledán, existují však šosovní registra z roku 1604.17 Na základě knih byla
zpracována spolehlivá topografie domů okolo náměstí,18 ostatní domy zpra-
covány nebyly. Nový pokus o rekonstrukci stavu z 16. století byl zatím v zá-
sadě neúspěšný. Registra z roku 1604 vznikla v momentě, kdy řada majitelů
domů na náměstí vlastnila ve městě až čtyři další domovní místa, která jsou
v urbáři připojena vždy k hlavní nemovitosti bez ohledu na skutečnou lokaci.
Městské knihy mají obrovský rozsah a zápisy obsahují topografické informace
jen vzácně. Přesto ale jejich studium zajímavě dokresluje vývoj města a je-
ho parcelace. Absence výstavné renesanční zástavby v případě Vysokého
Mýta je také důsledkem krize, v níž se město ocitlo v 16. století. Zatímco
okolní poddanská města vzkvétala, mýtská rada si v roce 1557 stěžovala,
že lidé ve městě hynou, nemaje živností. Příčinou byla hospodářská izolace
načatá útlumem dálkového obchodu a proměnou hospodaření na okolních
vrchnostenských panstvích, dokonaná sankcemi za účast na stavovském od-
boji. Ještě v roce 1567 bylo Mýto co do počtu domů jedenáctým největším
městem v Čechách, přitom se ale již počet domů vytrvale snižoval. Jen ve
vnitřním městě klesl mezi léty 1543–1600 počet plátců o 13 %. Po požáru
v roce 1569 někteří měšťané své domy nedokázali obnovit a řada míst se
jako spáleniště uvádí ještě v roce 1604. Město velmi utrpělo za třicetileté
války a v roce 1634 nakonec zůstalo obydlených jen 44 domů z původních
368 k roku 1518. Dlouhý úpadek města měl za následek mimo jiné rozklad
části středověké parcelní sítě. Levné „zadní“ parcely byly během krize skou-
peny k patricijským domům na náměstí. Ještě nějakou dobu si držely právní
kontinuitu domovních míst, po třicetileté válce ale už nebyly znovu zastavěny
a staly se natrvalo zahradami.
Údaje o výši úroků z šosovních register umožňují rekonstruovat alespoň
tvar parcel domů na náměstí. Výška úroku z parcel na náměstí je podobná
jako v Moravské Třebové, asi o 15% nižší. Úrok ze „zadních“ parcel je opět
třetinový, navíc se zde objevuje ještě střední cenové pásmo pro domy v hlav-
ních ulicích. Parcely z náměstí opět nepokračují přes celý blok. Na severní,
jižní a východní straně náměstí jejich hloubka odpovídá jednomu slezskému
provazci (150 stop = zhruba 43,2 metru), časté skladebné jednotce slez-
ských měst. Některé menší parcely k této linii nepokračují a zdá se, že byly
druhotně vyčleněny z větších parcel. U ostatních podobnému vývoji odpovídá
17 Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí, fond Archiv města Vysoké Mýto, knihy A1, A2,
A3, A4, A6, A50, ka8.
18 Dvořák R. – Hyksa 1989; Dvořák R. – Hyksa 1994.
19 Chmielowiec – Kašpar 2014, s. 68.
20 Prokop J. 2005.
146 147 rytmus členění, jiné se zachovaly v šířce kolem 17,3 metru. Geneze jedné
takové arey byla zdokumentována při archeologickém výzkumu Staré radnice
s mimořádně bohatými archeologickými terény. Široká parcela byla v samot-
ných počátcích města na konci 13. a počátku 14. století zastavěna jedním
domem. Teprve v druhé polovině 14. nebo na počátku 15. století byla rozdě-
lena zdí na dva úzké díly a potom opětovně spojena v souvislosti s výstavbou
radnice v druhé polovině 15. až počátkem 16. století.19
Půdorysná kompozice města je úzce provázána s jeho lokační majetko-
právní strukturou. Základní modulární jednotkou půdorysu byla area o rozmě-
rech 17,3×43,2 metru (60×150 stop, poměr 1:2,5). Segmenty parcelních
bloků náměstí jsou členěny po třech až pěti sousedících areách. Zbytek bloku
tvořily zadní parcely orientované kolmo k ulicím směřujícím do náměstí a ke
komunikaci tvořily obvodový čtverec. I v uspořádání zadních parcel bylo zřej-
mé určité úsilí o pravidelnost – ideální modul „zadních“ parcel byl 120×70
stop, ale ne u všech bloků byl vzhledem k mírně nepravidelnému tvaru obvo-
du města dodržen.
Nov ý Bydžov
Město Nový Bydžov patří mezi pozdní přemyslovská založení, archivními zprá-
vami datované do závěru vlády krále Václava II. před rok 1305. Na stávající
místo bylo přeneseno z lokality dnešního Starého Bydžova. V roce 1311 se
stalo městem villikačním podléhající hradeckému villikovi. Do Hradce se obra-
cel i městský soud podle magdeburského práva. V roce 1325 Jan Lucembur-
ský město daroval Benešovi z Vartenberka a Nový Bydžov tak nadlouho ztratil
status královského města. V roce 1516 byl prodán Vilémovi II. z Pernštejna,
v roce 1548 přešel do majetku Valdštejnů. Konečně v roce 1569 se město vy-
koupilo z poddanství a stalo se součástí východočeské soustavy královských
věnných měst. Výjimečným pramenem k vývoji města je Kniha svědomí, dru-
há nejstarší dochovaná městská kniha v Čechách. Po uplynutí lhůty k výstav-
bě města a opevnění byl jejím založením 13. prosince 1311 za přítomnosti
74 jednotlivě vyjmenovaných měšťanů a členů městské rady zahájen řádný
právní život města. Většina uvedených jmen je německá, někteří obyvatelé
snad pocházeli přímo z říše, většina však z nepříliš vzdáleného okolí. Jazykem
do druhé poloviny 14. století převažující německé většiny bylo podle Ernsta
Schwarze slezské nářečí.20 Tento moment je pro vývoj sídla příznačný – za-
choval se jeho půdorys a řada hodnotných archivních pramenů, jiné hmotné
pozůstatky středověkého města jsou ale poměrně skromné.
 148 149 Základní kompozici Nového Bydžova tvoří kříž hlavních komunikačních
os, čtverec náměstí, takzvaný velký čtverec vnějšího obvodu města a frag-
ment malého čtverce, který původně odděloval zástavbu od rozlehlého prosto-
ru opevnění.21 Každá z hlavních os měla poněkud jinou roli: východozápadní
osa byla tranzitní, před městem se k ní sbíhaly vidlice místních i regionálních
cest včetně Kladské stezky. Konce severojižní ulice byly vybaveny pouze fort-
nami, osa však měla důležitou roli v organizaci bezprostředního okolí města,
jehož založení zahrnovalo i rozsáhlou reorganizaci půdy v jeho obvodu a na
území přináležejících vesnic. I když je geometrická síť města mimořádně vy-
spělá, nacházíme v jeho zástavbě, zobrazené k roku 1840, řadu nepravidel-
ností. U některých je historické opodstatnění známo – v severovýchodním
kvadrantu se nachází židovské ghetto, zabírající klášteřiště minoritského kon-
ventu zaniklého za husitských válek, v jihovýchodním koutě se na vyvýšeném
terénním výběžku nacházel městský „hrad“, naposledy zmíněný v roce 1511.
Není znám důvod redukce severní části města a posun dvou severních bloků
do náměstí. Nesymetrické je také městské opevnění – na jižní straně jsou
z historických plánů patrné zbytky dvou linií příkopů, na východní a západní
straně pouze linie jedné.
Pro analýzu půdorysu jsou dostupné mimořádně přínosné prameny. Část
zápisu z roku 1311 se zabývá oceněním parcel. Parcely na náměstí byly oce-
něny na čtyři hřivny a nárožní na šest hřiven, parcely v ulicích k hlavním bra-
nám na tři a všechny ostatní na dvě hřivny. Hodnoty parcel byly odstupňovány
nejen podle polohy, ale pravděpodobně i podle velikosti. Další údaje potom
přináší urbář zpracovaný v souvislosti s výkupem města z poddanství.22 Pro
Nový Bydžov se nepodařilo zpracovat souvislou topografii domů, trhové kni-
hy z 16. století ale v zápisech k transakcím uvádějí topografické informace
v míře, která umožňuje domy v kombinaci s urbářem poměrně dobře lokali-
zovat.23 Urbář uvádí výši svatohavelského a svatojiřského úroku. Jeho výše
je ve srovnání s Moravskou Třebovou přibližně poloviční a na výměry parcel
málo citlivá, lze spíše hovořit o kategorizaci na parcely položené na náměstí
a v hlavních ulicích a méně lukrativní parcely při obvodu a ve vedlejších uli-
cích. Rozmístění domů se od 16. století do roku 1840 téměř nezměnilo, což
potom lze s rezervou říct i o uspořádání parcelace. Modul základní „čtyřhřiv-
nové“ parcely na náměstí odpovídal rozměrům 50×150 stop, časté skladeb-
né jednotce parcelace měst druhé poloviny 13. století ve Slezsku. Nárožní

21 Srovnání Nového Bydžova s kompozicí českých a slezských měst Kuča 1995a.

22 Národní archiv Praha, fond Stará manipulace, inv. č. 202, kart. č. 114, 115, sign. SM
81 Vývoj parcelace Nového B 20/19, Urbář bydžovského panství (1567).
Bydžova – stav k roku 23 Státní okresní archiv Hradec Králové, fond Archiv města Nový Bydžov, inv. č. 1109,
1840 s rekonstrukcí kniha č. 32, Kniha trhová a gruntovní (1541–1578); inv. č. 1110, kniha č. 33, Kniha
ideálního modelu. trhová a gruntovní (1550 – 1646).
„šestihřivnové“ parcely na náměstí jsou o polovinu širší. Šířka hlavních ulic
je 40 stop a šířka vedlejších 30 stop. Hloubka parcely 150 stop odpovídá
jednomu slezskému provazci o délce 43,2 metru.24 Slezský provazec sloužil
jako základní modul i pro vyměření celkového půdorysu města: šířka náměstí
byla tři provazce, délka strany malého čtverce měřená po vnějším obvodu
sedm provazců, stejně měřený rozměr velkého čtverce dvanáct provazců. To-
muto přísnému geometrickému plánu byly dále podřízeny rozměry ostatních
parcel. Ideální model byl narušován již při vyměřování a vlastním osidlování.
Již v roce 1311 se dozvídáme o existenci dílu parcely a je možné, že kolonisté
přizpůsobili původní plán vlastním potřebám ve více případech. Největším
ústupkem byl patrně posun dvou severních bloků směrem do náměstí. Oproti
Moravské Třebové, kde se posouvaly pouze přední uliční čáry, se zde posou-
vají i hranice mezi kolmými parcelami. Provedení podobné operace dodateč-
ně, hypoteticky až v pohusitské době,25 není pravděpodobné. Také poloha
zaniklého františkánského kláštera nepřímo indikovaná v trhových zápisech
neobvykle blízko náměstí svědčí pro zformování redukovaného severního ob-
vodu již v době založení. Důvod byl zřejmě prozaický – na severní straně
terén klesá znatelně prudčeji a poměrně nízko se nachází i severovýchodní cíp
obvodu města. Opevnění mělo mít funkční zavodňované příkopy, a pokud se
jejich budování nemělo neúměrně prodražit, bylo nasnadě opustit geometrické
schéma a sledovat vrstevnice. Právě v tomto úseku okolo kláštera se teprve
v roce 1312 dokončoval poslední úsek příkopů. Vztah k vývoji opevnění má
i další anomálie – na historických plánech města jsou na severní a jižní stra-
ně patrná dvě pásma příkopů, zatímco na východní a západní pouze jedno.
Namísto vnitřního příkopu zde nacházíme pásy zástavby, ve kterých jsou na
východě i západě zastoupeny lázně a masné krámy zřizované u vody, re-
spektive přímo nad příkopem. Ve vztahu k charakteru opevnění se domy při
jižním a severním obvodu města v zápisech lokalizují jako „u valů“, zatímco
na východě města obvod tvořila s jistotou městská zeď. Hypotéze, že vnitřní
pásmo příkopů bylo na východní a západní straně zabráno pro rozšíření zá-
stavby, odpovídá vývoj počtu domů ve městě. Mezi nejranějším stavem, kdy
se úvodního shromáždění v roce 1311 zúčastnilo celkem 74 měšťanů (pět
parcel bylo prázdných) a stavem z roku 1567, kdy se ve vnitřním městě platil
úrok ze 133 domů, je těžko zanedbatelný rozdíl pěti desítek domů, z nichž
jen desítku můžeme lokalizovat do prostoru mladšího židovského ghetta. Ani
24 Na použití slezského provazce při vyměřování upozornil Prokop J. 2005, s. 26–28,
který jej však interpretoval jinak.
25 Kuča 1995b, s. 45–46.
26 Piekalski 1999, s. 35–36.
27 Ve Slezsku se tradiční modul 60×120 stop uplatňoval souběžně s mladším modulem
50×150 stop od čtyřicátých do osmdesátých let 13. století (Chorowska 2005).
150 151 zahuštění původní parcelace zdaleka nenabízelo potenciál pro podobně vyso-
ký nárůst. Je pravděpodobné, že rozsáhlé pásmo opevnění se stalo vítaným
rozvojovým územím, jehož hájení proti výstavbě ukončilo privilegium Petra
a Haška z Vartenberka z roku 1493, povolující výstavbu domů mimo stávající
městiště v „plotech a valech, v baštech a hlinovištích“ za účelem zvýšení
příjmů města a financování jeho oprav. Mohly tak vzniknout dva nové bloky
domů a prodloužení obou konců hlavní ulice. Zástavba zde dokonce přehradi-
la i malý čtverec a beze změny zůstala jen ulice vedoucí k městskému hradu.
Etapu rozvoje města završilo vybudování východní a západní městské zdi
kolem roku 1514.
Drobná sonda ukázala, že i u měst zakládaných na zelené louce docházelo
k vývojovým změnám, které mohly zasáhnout jak parcelaci, tak půdorys měs-
ta. Samotná prvotní výstavba města byl několikastupňový proces. Na jeho
počátku stálo ideální schéma, které bylo následně modifikováno při přenosu
do reálné krajiny, jejíž nepravidelnosti mohly ovlivnit půdorys města, a při
osidlování reálnými lidmi, jejichž potřebám nemuselo odpovídat zamýšlené
členění pozemků, a kteří tak mohli být původci dílčích změn v parcelní síti.
Strukturu zástavby a následně i parcelaci měnila střídající se období rozvoje
a krize, kdy se města zahušťovala a expandovala nebo naopak řídla. Každá
taková transformace jeho podobu vzdálila od stavu po založení i ideálního mo-
delu. Je tedy nanejvýš ošidné formulovat obecné závěry o lokačním urbanismu
pouze na základě recentních půdorysů.
U žádného města se nepotvrdila existence hlubokých průjezdných parcel
a i přes značně omezené možnosti výzkumu se v několika případech proká-
zalo, že dnešní parcely vznikly druhotným rozdělením. K podobnému závěru
vedly i výzkumy měst ve Slezsku – úzké parcely mohly být často důsledkem
rozvoje a vlivu dalších ekonomických a sociálních faktorů, v řadě středově-
kých měst však nemusely být typickým výchozím stavem.26
U zkoumaných měst sice nelze zjistit skutečnou podobu parcelace v době
založení, lze však rekonstruovat její ideální model. Vývoj tvaru parcel odpovídá
tendenci k postupnému prodlužování tvaru konstatovanému ve Slezsku (Mo-
ravská Třebová 1:2, Vysoké Mýto 1:2,5 a Nový Bydžov 1:3), tento vývoj však
nemusel být v širším měřítku jednotný ani přímočarý.27 Návaznost na Slezsko
koresponduje s předchozím směrem pronikání prvních institucionálních měst
na naše území (Bruntál, Uničov, Opava a Horní Benešov) na okraji širší slez-
ské urbanizační oblasti.28 Širší kontext půdorysných modelů je potom třeba
hledat také v Lužici a Míšeňsku, s Freibergem jako předpokládaným zdrojem
modelu šachovnicového města s centrálním náměstím pro Slezsko.29
 V průběhu druhé poloviny 13. století lze sledovat také proměnu vztahu
mezi parcelní strukturou a kompozicí města. V obou starších příkladech zá-
stavbu kolem náměstí tvořily nesymetrické bloky o šířce tří, čtyř nebo pěti
areí. Area funguje jako základní jednotka města nikoli pouze ve smyslu majet-
koprávním jako předmět držby spojené se společenským statusem a podílem
na samosprávě města, ale i ve smyslu kompozičním jako základní skladebná
jednotka, jejíž modul částečně předurčuje i tvar celku. Odlišný přístup, kdy by-
la vnější kompozice veřejných prostor nadřazená, reprezentuje velmi formálně
rozvržený půdorys mladšího Nového Bydžova. Jsou zde sice také uplatněny
parcely o jednotné modulární velikosti, do přísné geometrické osnovy jsou
však doplněny parcelami nestejných šířek a proporcí.
Ve východních Čechách zbývá ještě řada měst, jejichž stavební i archivní
výzkum může přinést cenná a třeba i odlišná zjištění. Vedle toho jsou všechna
zkoumaná města založena na právech magdeburského okruhu a bude nanej-
výš zajímavé je v budoucnu podobným způsobem srovnat s městy na právech
jihoněmeckých v českém i mezinárodním kontextu.
28 Klápště 2012, s. 356.
29 Nitz 2002.
152 153 Výtvarná ker amik a
z archeologických nálezů
v ýchodních Čech
R adek Bláha – Petr a Sehnoutková
Výtvarná keramika představuje badatelsky velice zajímavou skupinu středově-
ké a raně novověké keramiky, atraktivní i z prezentačního hlediska. Důležitá je
i z hlediska recepce podnětů takzvaného vysokého umění. Ve sbírkách výcho-
dočeských muzeí se nachází poměrně velké množství předmětů této skupiny,
do které řadíme drobné plastiky, hračky a akvamanile.1
Keramická antropomorfní a zoomorfní akvamanile se mezi východočes-
kým materiálem dochovala jen ve fragmentárním stavu. Zatím nejhojněji jsou
zastoupena v nálezech z Hradce Králové a z benediktinského kláštera v Pod-
lažicích. Z ostatních lokalit jsou doložena jen vzácně, což je však jistě způ-
sobeno stavem poznání, tedy mírou identifikace jejich fragmentů mezi jiným
keramickým materiálem, i stavem publikování. Keramická akvamanile patřila
obecně do nedávné doby v českých zemích mezi ojedinělé a vzácné doklady
hrnčířské produkce.2 V posledních letech se však jejich počet díky novým
výzkumům i vyhodnocování starších sbírkových a nálezových fondů výrazně
rozšířil a počet zjištěných dokladů se v některých, zejména městských lokali-
tách (například v Brně)3 počítá na desítky až stovky kusů.
Keramická i kovová akvamanile se podle tradičních představ používala
k umývání rukou v církevním a později především ve světském prostředí. Podle
některých názorů jsou akvamanile spojena právě se stolováním a dvorskými
způsoby a jejich interpretace jako bohoslužebného náčiní je sporná.4 Keramic-
ká akvamanile se považují za levnější napodobeniny akvamanilí kovových (ve
východních Čechách rovněž doložených z Hradce Králové a Rokytna),5 ale i za
výsledek samostatného vývoje ze starších typů figurálních nádob na vodu či
jiné tekutiny. Tomu by snad nasvědčoval větší počet dokladů z prostředí měst,
souvisejících s vybavením bohatších měšťanských domácností, ale i z vesnic
a z hradů, kde se uvažuje o jejich výskytu na stolech vyšší i nižší šlechty. Jak
ukazují nálezy z Podlažic, mohla být akvamanile užívána i v prostředí církevním.
První akvamanile představuje torzo plastiky, ze které se zachoval dutý trup
jezdce s pahýly horních končetin a přední část vysokého sedla (dochovaná
1 Nekuda – Reichertová 1968, s. 53.
2 Musil J. 2018, s. 278–280.
3 Veselá 2004; Doupal 2011; Sedláčková 2007, s. 166–168.
4 Klápště 2007, s. 140; Musil J. 2018, s. 280.
5 Dáňová – Pražáková 2019, s. 40 – 42.
 výška 11 cm). Figura má
naznačen přiléhavý oděv,
který měl snad představovat
kabátec nebo látkovou suk-
nici – varkoč.6 V oblasti zad
se nacházejí tři delší sbíhající
se vrypy, drobnými rýžkami
jsou naznačeny detaily oděvu
v oblasti ramen a rytířský pás
vlevo s částí meče nebo dý-
ky. Akvamanile je zhotoveno
ze světle šedé jemné plavené
hlíny a jeho povrch je opat-
řen tmavě žlutou polevou.
Pochází ze staré historicko-
-archeologické sbírky králo-
véhradeckého muzea, místo
nálezu ani jeho okolnosti
nejsou známé. S dosti znač-
nou mírou pravděpodobnosti
můžeme soudit, že plastika
byla objevena v Hradci Krá-
82 Torzo keramického akvamanile v podobě lové snad při regulaci Labe
jezdce z Hradce Králové či okolí, Muzeum
východních Čech v Hradci Králové. nebo Orlice před 1. světovou
válkou nebo už při rozebírání
pevnostních valů na přelomu 19. a 20. století.7 Fragment druhého akvamanile
(dochované rozměry 10,2×5,6 cm) je hlava koně, v jehož tlamě se nachází
otvor pro výlevku. Oči jsou tvořeny pomocí dvou bochánků s jamkami, do
nichž byly vloženy malé kuličky s vpichy, které představují zorničky. Přilepe-
nou plastickou páskou s vrypy je naznačena hříva. Střep je červené cihlové
barvy s patrným hrubým ostřivem, povrch je překryt bílou engobou. Fragment
rovněž náleží do historicko-archeologické sbírky královéhradeckého muzea
(č. 2149) a pochází z Hradce Králové, kde byl získán bez bližších lokačních
údajů mezi lety 1907–1912 při regulaci Labe.8 Třetí fragment akvamanile
také představuje stylizovanou koňskou hlavu s naznačenou uzdou (dochované
rozměry 6,7×7,8×4,5 cm) a byl nalezen roku 1887 v areálu zaniklého bene-
diktinského kláštera v Podlažicích.9
Z ikonografického hlediska dělíme akvamanile do tří hlavních skupin: s te-
matikou rytířského života (jezdci na koni či osedlaní koně), s náměty v po-
době fantastických bytostí a monster a s vyobrazeními zvířat, nejčastěji koní
154 155 či lvů.10 Zlomek trupu jezdce a fragment
z Podlažic lze zařadit do první skupiny,
fragment koňské hlavy z Hradce Králové
však může náležet do první i třetí skupi-
ny – vzhledem k absenci výstroje (uzdy)
však patří spíše do posledně jmenované
„zvířecí“ kategorie.
V prvním případě můžeme mezi
možnými analogiemi uvést část akvama-
83 Zlomek keramického akvamanile nile v podobě rytíře, které bylo nalezeno
v podobě koně z Hradce Králové
či okolí, Muzeum východních v Čakovicích u Prahy a datováno do dru-
Čech v Hradci Králové hé poloviny 13. století (trup jezdce se tu
84 Zlomek keramického akvamanile
však v podstatě nedochoval). Čakovické
v podobě osedlaného koně
z Podlažic, Východočeské akvamanile mělo režný povrch vypálený
muzeum v Pardubicích.
do okrové barvy.11 Můžeme uvést i akva-
manile z Plzně, Františkánské ulice, před-
stavující jezdce na koni, vyrobené z jemně
plavené šedé hlíny s tmavým hlazeným
povrchem. Z jezdce se dochovala spodní
část těla s ochrannou zbrojí, znázorněnou
hliněnými kroužky. Koňská hlava s uzdě-
ním se dosti podobá i podlažickému ná-
lezu. Plzeňský jezdec byl původně datován do přelomu 14. a 15. století,12
nověji až do první poloviny 15. století.13 Určitou obdobu prvního akvamanile
lze rovněž spatřovat ve zlomku v podobě části trupu jezdce z Bratislavy.14
Stejně jako hradecký je i bratislavský nález opatřen glazurou (v jeho případě
zelenou až hnědou), navíc jsou však na něm naznačeny i detaily ochranné
zbroje. Dalším podobným příkladem je akvamanile z Nowego Targu ve Vrati-
slavi, zobrazující jezdce ve zbroji. I tato plastika je opatřena polevou, tentokrát
světle zelenohnědou, a datována je do 13. století.15 Lze zmínit i starý nález
6 K oděvům Dubec 2009, s. 2; Voda 2011.
7 Bláha – Sehnoutková 2018, s. 154–155.
8 Tamtéž.
9 Ve sbírce Východočeského muzea v Pardubicích, inv. č. 2624. – Musil J. 2018,
s. 277–278.
10 Kasten 1976, s. 390–391; Měchurová 2016, s. 34–37, 104–105; Měřínský 1979,
s. 75–79.
11 Kostka 2006, s. 101–114.
12 Hus 1990, s. 399–400.
13 Malivánková Wasková – Douša 2014, s. 161, obr. 76.
14 Rexa 1997, s. 69–71; Slivka 1991, s. 332, 336, obr. 5.
15 Szajt 2018, s. 379–381.
akvamanile z (bývalé) Sanytrové ulice v Praze, představujícího jezdce v hrn-
cové přilbě s rohy a v koženém kabátci s kruhovými terči bez rukávů, který
je navlečen na drátěné košili. Jezdec je opatřen pásem s dýkou (datováno
mezi 1280 – 1330).16 Absencí výraznějších detailů oděvu a ochranné zbroje
je hradeckému nálezu blízký zlomek trupu jezdce z Brna, Starobrněnské ulice
6, který je zčásti opatřen zelenožlutou glazurou,17 a další brněnské torzo koně
s jezdcem z cihlově červeného keramického těsta se zbytky olivově zelené
glazury z Dominikánské ulice.18 Hledání analogií ztěžuje skutečnost, že u hra-
deckého fragmentu není dochována hlavu jezdce a tudíž není známo, zda byla
kryta přilbou jako u čakovického, pražského či bratislavského akvamanile,
nebo byla prostovlasá jako u akvamanile z Olomouce, Pekařské ulice,19
opatřená například kápí.20
Z analogií k druhému z hradeckých fragmentů v podobě koňské hlavy mů-
žeme uvést zlomek akvamanile, nalezený taktéž v Brně, Starobrněnské ulici
6, který je vyroben z hnědorůžové keramické hmoty opatřené tmavě zelenou
polevou,21 a dále fragment hlavy koně objevený roku 1964 při výzkumu za-
niklého kostela sv. Mikuláše na tamějším náměstí Svobody. V druhém případě
se jedná o koňskou hlavičku s rourkovitou tlamičkou a dvěma plastickýma
očima. Stejně jako u hradeckého zlomku je hříva naznačena plastickou pás-
kou. Na rozdíl od něho je však brněnské akvamanile opatřeno tmavě olivově
zelenou glazurou.22 Bez polevy, avšak ikonograficky blízké zpodobnění hlavy
koně můžeme pozorovat i na dalších dvou akvamanilích z Brna, Dominikán-
ské ulice (blok 20) a ze Starobrněnské 19–21. Tato torza však mají redukční
16 Harlas 1903, s. 141–143.
17 Veselá 2004, s. 15, kat. č. 14, obr. XVIII; Doupal 2011, s. 121–122.
18 Veselá 2004, s. 15, kat. č. 21, obr. XX.
19 Doupal 2011, s. 146–147.
20 Měřínský 1979, s. 79; Klápště 2007, s. 136.
21 Veselá 2004, kat. č. 15, obr. XVIII; Doupal 2011, s. 120 – 121.
22 Veselá 2004, kat. č. 4, obr. XV; Doupal 2011, s. 124–125.
23 Veselá 2004, kat. č. 2, 17, obr. XV, XIX.
24 Kovárník 1982, s. 295–296, obr. XXXVIII; Doupal 2011, s. 173–174.
25 Černohorský 1961, s. 588; Doupal 2011, s. 92–93.
26 Frolík 2014, s. 144–149.
27 Frolík 1989, s. 25, 67; Štěpánková 2015, s. 137, obr. 18.
28 Kasten 1976, s. 492–493.
29 Tamtéž, s. 523–524.
30 Musil J. 2018, s. 282; Doupal 2011, s. 92–93 (bibl.).
31 Vallašek 1999, s. 16. – Nález není blíže popsán a není zřejmé, zda oba vyobrazené
zlomky pocházejí z jedné nádoby.
32 Musil J. 2018, s. 281–282; Mehler 2013, s. 33–36.
33 Piekalski – Wiśniewski 1992, s. 175–182.
34 Bláha – Sigl 2010, 234.
35 Waldmannová 2014, zvl. s. 389.
156 157 výpal.23 V redukčním prostředí bylo rovněž vypáleno akvamanile z Rybníků
u Znojma – hlava koně má tlamičku jako trubkovitou výlevku, kulaté oči a hří-
vu naznačenou hustými vrypy (konec 14. století).24 Blízký provedením i re-
gionem se jeví zlomek akvamanile nalezený roku 1934 v rozvalinách hradu
Aueršperk u Bystřice nad Perštejnem. Jedná se také o hlavičku koně, která je
opatřena ohlávkou.25 Mezi možné analogie můžeme zařadit i fragment dalšího
akvamanile ze zaniklého benediktinského kláštera v Podlažicích. Trubkovitá
výlevka s vnější částí zformovanou sérií zářezů do podoby hřbetu či hřívy je
z podobné keramické hmoty (13. až 14. století).26 Ze Zkamenělého zámku
u Hlinska pochází hlavička býka, který je zdoben podobným ornamentem jako
či hradecké akvamanile.27 Ze zahraničních analogií můžeme jmenovat koňskou
hlavu z Rochlitz v Německu, datovanou do 13. století,28 či jinou z nedalekého
Wechselburgu ze druhé poloviny 13. století.29
Z analogií k podlažickému akvamanile můžeme uvést zmíněné akvamanile
z hradu Aueršperku s podobně stylizovanou uzdou, které lze datovat nejspíše
do 14. století.30 Zmíněno bylo i akvamanile z Plzně, Františkánské ulice, které
se podlažickému podobá detaily uzdění po stranách koňské tlamy, podob-
ně jako nádoba z vratislavského Nowego Targu. Dále můžeme uvést zlomky
akvamanile z kostela sv. Mikuláše v Bratislavě, kde se kromě lidské hlavy do-
chovala hlava koně, jejíž uzdění je naznačené nalepenými proužky s důlky.31
Díky obdobně provedenému uzdění se jako vhodná analogie jeví i nádoba
v podobě osedlaného koně z Köschingu v Rakousku, datovaná do 14. až
15. století.32 Podlažickému nálezu se podobá i akvamanile v podobě koně,
nalezené v Nożowniczej ulici ve Vratislavi, datované do 13. století.33
Co se týká datování, lze vzhledem k absenci nálezových okolností u všech
tří předmětů vyjít jen z použité technologie a z analogií. V případě jezdeckého
akvamanile by použití polevy a poněkud zběžnější způsob ztvárnění detailů
umožňovaly dataci spíše do pozdějších fází vrcholného středověku, snad do
14. století. Do této doby klademe i jiné doklady hradeckého glazovaného ke-
ramického zboží, ať se jedná o drobnou hrnčířskou plastiku či nejstarší poléva-
nou stolní a kuchyňskou keramiku.34 V případě obou koňských hlav umožňují
publikované analogie datování do 13. a (spíše) 14. století.
V novější literatuře se objevilo upozornění na nádoby, které se akvama-
nilím podobají, ale původně měly jinou funkci. Jedná se o střešní nástavce,
jež mohou mít například podobu jezdců.35 Samostatnou keramickou skupi-
nou jsou též třmenové konvice se dvěma zoomorfně ztvárněnými výlevkami
nejčastěji ve tvaru beraní hlavičky, které se vyskytují v závěru 13. a v první
polovině 14. století. Zatím jsou známé v našich zemích téměř výlučně z Brna.
Třebaže tyto nádoby náleží mezi stolní keramiku a patří do okruhu akvama-
nilí, s nimiž mají společný obdobný účel, tvarově se od nich poněkud odlišují.
Proto je třeba u určování zlomků nádob, zejména pokud se jedná o zvířecí 158 159 na svislém dřívku či podložce, což by umožňovalo pohyb jako s loutkou.44
hlavičky, dbát na stylové odlišnosti jejich ztvárnění.36 Plastika je vysoká 6 cm a její povrch je pokryt špinavě žlutou až žlutohně-
Druhou skupinu výtvarné keramiky představují samostatné lidské nebo dou lesklou polevou. Nemá bližší nálezové okolnosti, ale lze předpokládat,
zvířecí figurky – většinou koníci, vzácněji jiná zvířata. Koníci a jezdci na koních že pochází z Hradce Králové či okolí.45 Dosti podobně vypadají (alespoň dle
se interpretují jako hračky, složitější je to u samostatných lidských postav publikované kresby a popisu) koníčci ze slezské Strzegomi.46 Moravské nálezy
a zejména ženských figurek.37 Mezi typické zástupce hraček patří keramický koníků s křeslovitým sedlem, kteří jsou však poněkud jinak stylizovaní a od
koník, který byl nalezen při archeologickém výzkumu roku 1988 na katastru královéhradeckého se liší, jsou datovány do konce 13. až počátku 14. stole-
Tisové (poloha Staré Mýto, objekt 121; 4,9×4,5×2,1 cm) a spolu s ním byl tí.47 Hradeckému koníkovi se více podobají figurky se sedlem s naznačeným
získán soubor červeně malované keramiky.38 Plastika koníčka je vyrobena vyvýšeným zadkem z Brna, Koliště či Panenské ulice z druhé poloviny 13. až
z jemně plavené šedé až šedobílé hlíny, většinu povrchu pokrývá transparent- 14. století.48 Zatím jen vzácně známe z východních Čech koníčky s otvorem
ní až nažloutlá poleva.39 Otvor v hrudi (vzácněji v šíji či zespodu břicha) byl v boku (šíji), skrze který mohli být spojeni mezi sebou do zápřahu.49
určen k nasazení vodícího klacíku či dřevíčka pro hru na turnajové klání nebo Ve východočeských nálezech máme zastoupeny i jezdce, tedy lidské po-
ke spojení několika koníků k sobě jako spřežení. Hračka, rozšířená prakticky stavy na koni, zatím však neznáme žádnou plastiku tohoto typu dochovanou
po celé Evropě, souvisí s kul- vcelku. Jen torzovitě se dochoval například koník původně s jezdcem z hradu
tem rytířství, který pronikal Vízmburku.50 Mezi lépe zachované patří dosud nepublikovaná plastika jezdce
i do měšťanských a ven- nalezená ve Vysokém Újezdě u Třebechovic pod Orebem.51 Jezdec s nedo-
kovských vrstev. Na druhou chovanou hlavou drží v levé ruce štít a pravou má přitisknutou ke koňské
stranu je třeba říci, že koně šíji. Na štítě je stylizované erbovní znamení připomínající zkřížené ostrve. Ve
ve středověku i v novověku spodní části koně je otvor. Keramická hmota je vypálená do červené cihlové
zastávali zvláštní roli v lidové barvy a povrch je opatřen transparentní polevou. Ze stavby předchůdce dneš-
magii medicíně i mytologii.40 ního domu čp. 402 v Hradci Králové pochází neúplná plastika jezdce na koni.
Zdeňka Měchurová, která Z jezdce se dochovala spodní část oděvu či zbroje naznačené hlubokými svis-
se souhrnně zabývala kera- lými rýhami a nohy provedené pomocí pásků nalepených na trup koně. Za-
mickými koníky z oblasti Mo- chovala se levá ruka jezdce na šíji koně a konce prstů pravé ruky. Plastika ze
85 Keramický koník z Tisové – Starého Mýta, ravy, uvádí podobné ručně
Muzeum východních Čech v Hradci Králové. modelované figurky uvede- 36 Sedláčková – Staněk – Hložek M. 2019, s. 1069–1097.
37 Nekuda – Reichertová 1968, s. 63.
ného typu s otvorem v hrudi
38 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, přír. č. 21/2000, nález. č. 353/88. –
například z Brna, Kobližné – Kozí ulice, Smilova hradu u Vyškova, Moravské Richter – Sigl 1989, s. 36.
39 Dáňová – Pražáková 2019, s. 32–33.
Třebové nebo Jevíčka.41 Koníci jsou datováni do rozmezí od druhé poloviny
40 Behringer 2018, s. 136.
13. do první poloviny 14. století, ovšem od staromýtského koníka se liší kro- 41 Měchurová 2009, s. 177–178; Hoch 2020, s. 105.

mě detailů provedení především tím, že jsou osedlaní. Z nejnovějších publi- 42 Hoch 2020, s. 104.
43 Souhrnně Frolík – Sigl 1995, s. 87.
kovaných nálezů můžeme jako vhodnou analogii připomenout neosedlaného
44 Hoch 2020, s. 47.
koníka z otvorem vpředu, který pochází z Jihlavy, Masarykova náměstí. Byl 45 Muzeum východních Čech v Hradci Králové. – Bláha – Sigl 2014, s. 61.

vyroben z keramické hmoty vypálené do oranžova a opatřen identicky zbar- 46 Schmidt E. 1934, s. 282, 285.
47 Brno, Josefská; Ostrava, Masarykovo náměstí; Brno, Kobližná – Kozí; Jevíčko. –
venou glazurou. Je časově zařazen do 13. až 15. století.42 Figurku z Tisové
Měchurová 2009, s. 176–178.
lze datovat poměrně přesně, neboť zdejší sídliště městského typu, známé 48 Hoch 2020, s. 104–105.
49 Nepublikovaný nález z Hradce Králové, Velkého náměstí. – K typu Hoch 2020, s. 47.
jako Staré Mýto, vzniklo před polovinou 13. století a ještě v průběhu druhé
– Doložen v Brně, Opavě, v Sasku i jinde (Měchurová 2009, s. 178; Hoffmann 1996,
poloviny téhož století zaniklo.43 Z publikovaných nálezů figurek koníků z vý- s. 173).
50 Košťál 2013, s. 159–160.
chodních Čech můžeme jmenovat koníčka s výraznýma ušima a vysokým 51 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, inv. č. 3141 (dochované rozměry
sedlem a otvorem zespodu v břiše u předních nohou – mohl být upevněn 8,6×5,9 cm).
světle šedé dobře pálené keramické hmoty 160 161 můžeme k chrudimskému ná-
s lesklým, neglazovaným povrchem je mo- lezu uvést plastiky ze saského
delována z ruky.52 Dosti přesnou analogii Cvikova nebo z Prahy, nám.
představuje jezdecká plastika z Velkého Republiky.60
špalíčku v Brně, vyrobená z jemné běla- Z Hradce Králové po-
vé kaolinové hmoty. Na rozdíl od králové- chází samostatná hlavička
hradecké figurky se z ní dochovala horní keramické panenky, nale-
část trupu jezdce s hlavou ve špičaté če- zená na počátku 20. století
pici či snad kápi nebo přilbě. Stejně jako při rozebírání pevnostních
v Hradci Králové je spodní část oděvu či hradeb. Zdá se, že plastika
zbroje naznačena svislými rýžkami, nohy byla vyrobena z jednodílné
jsou ztvárněny jednoduše pomocí pásků formy. Hlavička panenky má
nalepených po stranách přední části koň- plasticky pojednaný obličej
ského trupu. Obličej jezdce je zhotoven olemovaný pětinásobně vinu-
87 Hlava panenky s kruselerem, Muzeum
pomocí formy.53 Podobná je i žlutohnědě tým závojem – kruselerem. východních Čech v Hradci Králové.
glazovaná figurka jezdce z Uherského Bro- Závoje obecně náležely od
du, datovaná do první poloviny 14. sto- raného středověku k základním ženským pokrývkám hlavy. Název kruseler
letí.54 Několik východočeských nálezů (typ závoje) se odvozuje od výrazu „krus“ (sthn. kučeravý) a souvisí s jeho
představuje fragmenty horní poloviny vzhledem. Bohatě zřasený závoj uvedeného typu umožňuje datovat keramic-
figurek jezdců – ve všech případech mají kou panenku do druhé poloviny 14. až počátku 15. století.61 Podobný čepec,
na hlavě pokrývku podobnou kápi či i když ne tak propracovaný obličej, má hlavička panenky ze Mstěnic.62 Zná-
špičatému klobouku, z pod níž vyčnívají mé figurky tohoto typu z Chebu odpovídají nálezům z Norimberka či dalších
86 Keramická panenka
vlnité vlasy, v rukou někdy drží kruhový míst, kde se nacházely specializované výrobní dílny.63 Královéhradecký nález
s kruselerem, Regionální
štít.55 Podobně ztvárněné figurky jsou do- muzeum v Chrudimi.
ložené z celého středoevropského území.56 52 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, inv. č. 3138 (6,9×7,7 cm). –
Bláha – Sigl 2014, s. 61.
Velkou skupinu nálezů představuje lidská figurální plastika a zejména žen- 53 Měchurová 2009, s. 181.
ské postavy. Panenka z Chrudimi, Filištínské ulice, je datovaná do 15. století. 54 Hoch 2020, s. 102.
55 Nepublikované nálezy z neurčené lokality, patrně Hradce Králové, inv. č. 2180,
Keramická plastika ženy se sepnutýma rukama je vyrobena z bělošedé plavené
a z Hradce Králové – Klicperova divadla, nález. č. 377/06, Muzeum východních Čech
hlíny. Figurka je uvnitř dutá a na boku je patrný výrazný šev, naznačující, že by- v Hradci Králové.
56 Příklady z Moravy Hoch 2020, s. 102–103; z Kladska a Slezska Borkowski 2016,
la vyrobena metodou vtlačení do dvojdílné formy. Žena je zpodobněna s obliče-
s. 181; Hoffmann 1996, s. 176.
jem orámovaným kruselerem. Na ramenech je naznačen plášť, jenž je sepnut 57 Regionálním muzeum v Chrudimi, inv. č. A5393/3269. Výška figurky je 13,1 cm
(spodní část odlámaná), průměr spodní části 4,7 cm. – Hoch 2020, s. 108.
kruhovou agrafou s důlky. Splývavé šaty jsou zdůrazněny výraznou svislou ka- 58 Například Planá u Mariánských Lázní. – Orna – Zelenka 2019, s. 1060; Hoch 2020,
nelurou, záda plastiky jsou hladká.57 Obdobné nálezy pocházejí ze širšího ev- s. 49.
59 Bravermanová 2011, s. 607–608; Endrei – Zolnay 1986, s. 18; Hoffmann 1996,
ropského prostoru a jejich výrobní zónu je třeba hledat v jižním Německu, prav- s. 182–184; Fojtík 2010, s. 436, 439–440; Měchurová 2010, s. 101;
děpodobně v Norimberku, ale i v dalších větších středoevropských městech, Měchurová 2016, s. 43, 122–123.
60 Zhang 2016, s. 57; Juřinová 2015, s. 136.
například ve Vratislavi. Na našem území byly nalezeny doklady výroby v Praze, 61 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, inv. č. 2217 (dochovaná výška 6,2

v Sezimově Ústí a v Českých Budějovicích, ale zřejmě i v menších městských
lokalitách.58 Figurky nemusely sloužit jen jako dětské hračky. Jak naznačují
sepjaté ruce, mohlo by se jednat například o Pannu Marii nebo některou ze
cm, šířka 5,3 cm, tloušťka 2,3 cm; na plochých zádech je nalepen nepravidelný
hliněný koláč). – Bravermanová 2011, s. 607–608; Hoffmann 1996, s. 182–184;
Fojtík 2010, s. 436, 439, 440; Měchurová 2010, s. 101; Měchurová 2016, s. 43,
122–123; Voda 2015, s. 151–155.
62 Měchurová 2018, s. 40, 43, 49.

světic.59 Z bližších analogií (co do ztvárnění oděvu či polohy sepjatých rukou) 63 Šebesta 1979, s. 267, 270; Grönke – Weinlich 1998.
by snad mohl být místní napodobeninou. Kromě nálezů z Hradce a Chrudimi 162 163 Plastiky zachycující stojící ženu s dítě-
je z východních Čech známá další plastika panenky s kruselerem z hradu tem, někdy ztvárněné i na profilovaném
Vízmburka, ze které se dochovala pouze hlava.64 Detaily obličeje ani závoje piedestalu, jsou většinou považovány za
však u ní nejsou příliš zřetelné. Madony – zobrazují Pannu Marii chovají-
Figurální ženská plastika ovšem nemusela být využita pouze jako hračka cí Ježíška. Vedle nich se objevují figurky
či votivní předmět. Část literatury spojuje figurky žen s kruselerem s výzdo- žen bez dítěte, které například v oblasti
bou kachlových kamen,65 je tedy třeba především u interpretace torzálně dnešního Saska i sousedního a východním
dochovaných předmětů zvažovat všechny možnosti výkladu. Pravděpodobně Čechám blízkého Slezska náležejí mezi
votivní funkci měly keramické figurky, mezi jejichž zástupce patří Madona nejčetněji se vyskytující drobné plastiky,
s Ježíškem, nalezená v Hradci Králové. Z plastiky se nedochovala horní část – a interpretují se jako zpodobnění světic,
tedy hlava Panny Marie a Je- i když mohly sloužit i ke hře.
žíška. Panna Maria v bohatě 88 Keramická figurka Madony, Muzeum Je pravděpodobné, že oba uvedené ty-
východních Čech v Hradci Králové.
zřaseném rouše stojí na poly- py figurek, jejichž konkrétní doklady z vý-
gonálním architektonicky po- chodních Čech zde uvádíme, nesloužily
jatém dutém soklu. Předmět jako dětské hračky, ale spíše jako votivní
je vyroben pomocí dvoudílné předměty. Mohly též být součástí liturgic-
formy z jemně plavené hlíny, kých scén propojujících dětskou hru s bib-
která je poměrně tvrdě vy- lickou dějepravou. Předlohy pro plastiky
89 Keramická figurka ženy
pálená do červených tónů.66 votivního rázu můžeme hledat v okruhu
(světice?), Muzeum východních
Poněkud odlišně vypadá ke- Čech v Hradci Králové. vyššího umění. Dílny vyrábějící sériově hli-
ramická figurka ženy, docho- něné votivní figurky byly nalezeny v Praze,
vaní kompletně včetně horní známé jsou i z některých slezských měst.68 Vysokou úroveň měly výrobky
části postavy. Z hlavy splývá z dílen těchto bilderbäckerů zejména v oblasti Porýní.69 K prvnímu předmětu,
cop, postava je oděna v bo- královéhradecké plastice Madony, lze uvést řadu analogií především z Prahy,
hatě zřaseném šatu a stojí na ale i Olomouce a Slezska, Saska a dalších míst.70 Od většiny publikovaných
nevýrazném přibližně čtver- analogií se královéhradecká plastika liší lepším zpracováním draperie či de-
hranném soklu. Z rukou slo- tailněji propracovaným soklem a blíží se tak figurkám známým ze západní
žených na hrudi spadá svislý Evropy. Dosti přesné analogie k plastice stojící ženy nacházíme mezi nálezy
pruh, u něhož není jasné, jde- z Vratislavi, jež tvoří celý soubor, související patrně s činností specializova-
-li o součást řasení roucha, né dílny. Vratislavské figurky zobrazují ženy v dlouhém šatě, v sukni, plášti
volný konec pásu, či zda žena a s pásem, jehož volný konec visí až k nohám. Horní končetiny mají složené
drží meč směřující čepelí
64 Košťál 2013, s. 157–159.
dolů. V posledním případě by
65 Hoššo 1999, s. 402–403; rekonstrukce vzhledu kachlů a kamen Boldiszár 1988,
detail mohl naznačovat, že s. 96–97, 99 (bibl.).
66 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, bez inv. č. (dochovaná výška
soška zpodobňuje například
10 cm, šířka asi 3 cm).
sv. Kateřinu. I tato figurka 67 Muzeum východních Čech v Hradci Králové, inv. č. 2139 (dochovaná výška 9 cm
a šířka 4 cm).
byla vyrobena ve dvoudílné 68 Cymbalak – Hladíková-Trachtová 2016 (bibl.); Borkowski 2004, s. 236–237;
formě z jemně plavené hlíny Gabriel – Kracíková 2010, s. 226–231; Hoffmann 1996, s. 184–191;
Měchurová 2010, s. 102.
vypálené do červené barvy, 69 Neu-Kock 1993.

její povrch je režný.67 70 Hoffmann 1996, s. 162, 187–188.

v oblasti břicha, i jim však vesměs chybí hlavy.71 Velice podobné drobné
plastiky jsou známé z Horní Lužice či Saska, ale i z dalších oblastí.72 Přestože
bývají označovány jako renesanční, pocházejí podobně jako ty vratislavské
z počátku 15. století.73 Na rozdíl od uvedených dokladů je východočeská
figurka zpracována méně kvalitně, a celkově tak působí hrubším dojmem. Je
pravděpodobné, že se může jednat o místní napodobeninu, pocházející z for-
my vyrobené pomocí otisku jiné plastiky.
Několik příkladů z okruhu vrcholně středověké výtvarné keramiky z vý-
chodních Čech ukazuje na velkou tvarovou, stylovou i funkční rozmanitost.
Fragmenty keramických akvamanilí z Hradce Králové a Podlažic náleží ke stol-
nímu vybavení, které můžeme spojovat s vyšším sociálním prostředím města
a jednoho z východočeských klášterů. Plastika koníčka ze Starého Mýta a dal-
ší podobné nálezy, stejně jako figurky lidských postav (panenky s kruselerem)
z Chrudimi a Hradce Králové souvisejí spíše se světem her, i když panenka
z Chrudimi snad může přestavovat votivní předmět. Kvalitnějším provedením
se vyznačuje plastika Madony, u které je náboženská funkce nanejvýš prav-
děpodobná. Nejistá je interpretace figurky ženy v dlouhém šatě se složenýma
rukama. Její předlohy jsou produktem specializovaných dílen bilderbäckerů, je
však možné, že plastika samotná může být místní napodobeninou. Dá se oče-
kávat, že budoucí výzkumy i vyhodnocení starších nálezových souborů a mu-
zejních sbírek podstatně rozhojní počet dokladů této skupiny keramiky, a bude
možné blíže poznat i tento projev gotického umění ve východních Čechách.
71 Borkowski 2004, s. 214, 235, 237.
72 Hoffmann 1996, s. 186–188.
73 Borkowski 2004, s. 214.
164 165 Středověk á nákončí
s geometrickou rytou v ýzdobou
z v ýchodočeské oblasti
Jan Musil
Pás (lat. cingulum) v průběhu věků tvořil praktický a ozdobný doplněk oděvu,
který nosili a nosí příslušníci všech vrstev společnosti. Drahé pásy byly zho-
tovovány z hedvábí, tlačené kůže či z drahých kovů, levné jen s mosaznými
či železnými přezkami. Pásy se nosily lehce pod přirozeným pasem (výjimku
tvořily bandalíry nesoucí zbraně, které se zavěšovaly na rameno), jak o tom
svědčí bohaté ikonografické prameny z širokého středověkého a raně novo-
věkého období.1 I přes slIbný rozvoj středověké a raně novověké archeologie
v poslední době jsou naše znalosti o oděvních součástech a šperku relativně
kusé či rozptýlené v řadě jednotlivých studií.2
Ve středověku a novověku se výrobě opasků věnovalo specializované ře-
meslo pasířů (lat. cingulatores, zonatores; něm. Guertler). Pochopitelně do-
cházelo i k překryvům výrobních činností. Vzhledem k tomu, že oděv neměl
kapsy, byly na opasek zavěšovány různé předměty denní potřeby, váčky a taš-
ky, které kapsy nahrazovaly. Tyto předměty vyráběli mistři specializovaných
řemesel, jako byli například měšečníci (lat. bursifices, bursarii, bursatores;
něm. Peutler), tobolečníci (lat. peratores; něm. Taschner) a vačkáři či tlu-
močníci. V některých případech mohl kožené opasky vyrábět i švec.3 Prodej
bižuterie a jiných komponent k oděvu zprostředkovávali obchodníci s takzva-
ným norimberským šmejdem – tandléři či šmejdíři.4 Předmětem předkládané
studie je představení zajímavé skupiny středověkých nákončí opasků s geo-
metrickou rytou výzdobou ve východočeské oblasti a jejich zařazení do širších
historických a geografických souvislostí. Vzhledem k nedostatečnému stavu
poznání a skutečnosti, že se z archeologických situací dochovávají pouze jed-
notlivé díly nebo jejich zlomky, narážíme pochopitelně na problém správné
interpretace tohoto druhu nálezů. Analogické nálezy jsou často chybně inter-
pretovány jako knižní kování či spony.5
1 Kybalová 2001, s. 117, 148–149, 200–201, obr. s. 101, 146, 159, 183, 200, 213;
Bernage 2008a; Bernage 2008b.
2 Německé práce Krabath 2001; Lungerhausen 2004; z českých zemí Omelka
– Řebounová – Šlancarová 2009a; Omelka – Řebounová – Šlancarová 2009b;
Omelka – Řebounová – Šlancarová 2010, s. 467–520, obr. 14:1; Omelka
– Řebounová – Šlancarová 2011; Čižmář 2010; Musil J. 2011; Musil J. 2012;
Musil J. 2013; Měchurová 2012.
3 Tomek 1892, s. 383.
4 Pojem „tandlér“ je odvozen z něm. Tand (čes. šmejd či cetka; angl. ekvivalent trinket).
– Tandlér je zmiňován i ve středověké Chrudimi (Frolík – Sigl 1998a, s. 47).
5 Ke gotické knižní vazbě Szirmai 1999; Benda 1999, s. 176–193, 208–209 (bibl.).
 Nákončí středověkých opasků se sice v domácí odborné literatuře před 166 167
rokem 2000 vyskytla, ale mnoho pozornosti jim věnováno nebylo. Obecně
můžeme konstatovat, že růst zájmu o středověkou a raně novověkou kovovou
bižuterii a šperk souvisí s publikováním rozsáhlých souborů z německého pro-
storu a dále s přílivem drobné kovové industrie do muzejních sbírek prostřed-
nictvím hledačů vybavených detektory kovů. Díky jim byly do muzeí získány
v poslední době z prostoru Přeloučska, Pardubicka a Chrudimska poměrně
rozsáhlé soubory drobných kovových předmětů, čítající i několik desítek kusů,
v nichž středověká nákončí s rytou geometrickou výzdobou zaujímají důležité
postavení. Motivem studie není podání vyčerpávající informace o výskytu to-
hoto druhu středověké bižuterie, ale snaha upozornit na masivní výskyt této
industrie ve východních Čechách a na její tvarovou a velikostní variabilitu.

Typologie a datování

Skupinu nákončí s geometrickou rytou výzdobou ve východočeské oblasti

můžeme rozčlenit do pěti hlavních tvarových typů. První skupinu představují
nákončí ve tvaru silně stylizované lilie, na kterou nedávnou upozornili Karin
Frey a Armin Volkmann.6 Východočeské exempláře doplnil Jan Musil,7 čás-
tečně se jich dotkla ve své práci o středověkém šperku i Věra Šlancarová.8
Z českého prostoru známe nákončí tohoto typu z nezdařené městské loka-
ce v poloze Děčín – Mariánská louka,9 z Vestce u Chrudimi,10 ze Zaječic,11
z Bukovky12 a z Černé u Bohdanče.13 Z Čech pochází rovněž nelokalizovaný
exemplář v takzvané Bernerově sbírce.14 Z Moravy je publikováno nákončí
objevené při výzkumu zaniklé středověké vsi Konůvky (okr. Vyškov),15 z Tel-
če16 a čtyři exempláře z hradu Rokštejna.17 Nákončí zakončené stylizovanou

6 Frey K. – Volkmann 2007.

90 Nákončí s liliovitým zakončením (různá měřítka): 1 Bernerova sbírka 2 hrad Camburg
7 Musil J. 2016. 3 hrad Endsee 4 zaniklá středověká ves Konůvky 5 Herzberg 6 Niemcza 7 Děčín
8 Šlancarová 2018, s. 193–196. – Mariánská louka 8 Cvikov 9 Radeburg 10 Sellessen 11 Kausche 12 Svinica 13
9 Velímský 1991, obr. 25. Vestec u Chrudimi 14 Bukovka u Lázní Bohdaneč 15 Černá u Bohdanče 16 Zaječice.
10 Nález pochází ze středověké komunikace objevené při stavbě obchvatu Chrudimi
(Musil J. 2014, s. 227–253; Musil J. 2016, obr. 4:13).
11 Musil J. 2016, obr. 2.
lilií nalezneme i na Slovensku, jeden exemplář byl publikován ze Svinice
12 Tamtéž, obr. 4:14. u Košic.18 Z polského území bylo takové nákončí publikováno z Niemczy19
13 Tamtéž, obr. 4:15.
a z náměstí v Hlivici.20 Doposud největší koncen­trace nálezů byla zveřejněna
14 Frey K. – Volkmann 2007, s. 144; Musil J. 2016, obr. 4:1.
15 Měchurová 1989, s. 473, obr. I:10, VI:13; Musil J. 2016, obr. 4:4; Šlancarová 2018,
z jihovýchodního a severního Německa – hrady Camburg a Endsee, Herzberg,
kat. č. 18.11. Cvi­kov, Radeburg, Sellessen a Kausche.21
16 Hoch 2020, s. 114, kat. č. 102.
17 Šlancarová 2018, kat. č. 18.7–10.
Situace se výrazně promění, připočteme-li k těmto nálezům nově obje-
18 Čaplovič 1989, s. 97–138; Musil J. 2016, obr. 4:12. vené a registrované nálezy z Chrudimska a Pardubicka. Největší koncent-
19 Wachowski 1997, s. 187, obr. 1; Wachowski 2013, obr. XXII:c; Musil J. 2016, obr.
raci se sedmnácti potvrzenými kusy registrujeme v prostoru mezi Přeloučí
4:6.
20 Wachowski 2013, obr. XXII:d. a Lhotou pod Přeloučí. Další výrazná koncentrace se nalézá v nejbližším
21 Frey K. – Volkmann 2007, s. 149–150. okolí Zaječic a Mravína. Po jednom exempláři registrujeme nálezy z katastru
 168
91 Nákončí s liliovitým zakončením: 1–17 Lhota pod Přeloučí 18 Voletice
u Luže 19–20 Mravín 21 Lažany 22 Zbožnov 23 Vápenný Podol 24–
27 Zaječice 28 Černá u Bohdanče 29 Počaply nad Loučnou.
Lažan, Mrákotína,22 Počapel nad Loučnou, Vápenného Podolu, Voletic u Luže
a Zbožnova. Tato nákončí můžeme zařadit do široké skupiny pásů s vegetabil-
ním či figurálním dekorem, kterou vymezila Ilse Fingerlin.23 Tvarově se naše-
mu exempláři nejvíce blíží nákončí opasku z řeky Loiry, objevené roku 189324
či vícedílné nákončí z Londýna.25 Výčet uzavírá nákončí ze zříceniny hradu
Pierrefonds zakončené stylizovanou lilií.26 Všechny výše uvedené exempláře
jsou datovány do první poloviny 14. století. Tvarově takřka identické kování
shromáždila v poslední době ze širšího středoevropského prostoru Karin Frey
s Arminem Volkmannem. Nákončí ve tvaru lilie se středním vývalkem v po-
době žaludu datují do 14. století, konec výskytu kladou do jeho sklonku.27
169 Druhý typ tvarově na předchozí typ navazuje a je tvořen zhruba obdélnou
destičkou s prohnutými stranami. Na horní straně tato destička pokračuje ve
formě stylizované lilie či vlaštovčího ocasu, na dolní straně vybíhá z destič-
ky dlouhý úzký výčnělek zakončený stylizovaným žaludem. Nejbližší analogii
představuje nákončí z Londýna, datované do první poloviny 14. století.28 Dva
exempláře pochází ze Lhoty pod Přeloučí, dva z Dašic a jeden ze Střemošic.
92 Nákončí s okrouhlou destičkou: 1 Přelouč 2 Chrudim – Kočí
3 Medlešice 4 Štěpánov 5 Zaječice 6 Smrček u Žumberku.
Většího rozšíření dosáhly nákončí s kruhovou destičkou, která na spod-
ní straně vyrůstá v dlouhý úzký výčnělek zakončený stylizovaným žaludem.
V našem případě registrujeme oproti zahraničí pouze jednodílné varianty.29
Nejbližší analogií by mohlo být jednodílné prolamované nákončí pocházející
z Francie, které se nalézá ve sbírce Uměleckoprůmyslového muzea v Praze,30
nebo dvě jednoduchá jednodílná nákončí z Londýna z počátku 15. století.31
Doposud největší koncentrace se nachází v prostoru mezi Chrudimí a Kočí.
Z Medlešic, Přelouče, Smrčku u Žumberka, Štěpánova a ze Zaječic jsou za-
stoupena po jednom kuse. Typ lze datovat do konce 14. a počátku 15. století,
shodně s tvarově podobnými opaskovými záponami s rytými literami.32
22 Soukromá sbírka.
23 Fingerlin 1971, s. 84–105.
24 Fingerlin 1971, s. 84–86, 425–427, obr. 502.
25 Egan – Pritchard 2002, obr. 99:717.
26 Fingerlin 1971, s. 98, 441, obr. 127.
27 Frey K. – Volkmann 2007, s. 143–151.
28 Fingerlin 1971, obr. 139.
29 Nálezy z Yorku: Ottaway – Rogers 2002, obr. 1476:14372. – Z Londýna:
Egan – Pritchard 2002, obr. 91–92. – Nákončí s okrouhlým zakončením či
s medailonovým kováním z Londýna, Lovaně, Florencie a Paříže (přelom 14.
a 15. století): Fingerlin 1971, obr. 205, 208–220.
30 Hejdová 1986, obr. 198; Wachowski 2001, obr. 5:d.
31 Fingerlin 1971, obr. 204, 206.
32 Tamtéž, obr. 242, 244, 246, 248.
 Morfologicky nejjedno-
dušší variantou je čtvrtý typ
ve formě prostého jazykovi-
tého nebo obdélného tvaru.
Tomuto typu se nejvíce blíží
nákončí z Londýna a Paříže,
datovaná do druhé poloviny
14. až třetiny 15. století.33
Podobná jsou také dvě ná-
končí ze švédského depotu
v Dune, uloženého do země
v roce 1361.34 Z našeho pro-
storu postrádáme publikova-
né exempláře, nově byl tento
typ registrován na katastru
Lhoty pod Přeloučí a z Hole-
šovic u Chroustovic.
Poslední pátý typ je za-
končen silně stylizovaným
dubovým listem. Ačkoliv
v našem zeměpisném okru-
hu doposud chybí publikova-
né analogie, velmi podobné
exempláře známe z širšího
evropského kontextu. Nej-
starší exempláře pocházejí
ze zřícenin hradů Alsö Hus
a Skanör ve Švédsku, kte-
ré jsou datovány do konce
170
93 Nákončí jazykovitá: 1–3 Lhota pod
Přeloučí 4 Holešovice u Chroustovic.
94 Nákončí s obdélnou destičkou: 1–2 Lhota
pod Přeloučí 3–4 Dašice 5 Střemošice.
95 Nákončí v podobě stylizovaného dubového
listu: 1–5 Lhota pod Přeloučí.
96 Nezařaditelné zlomky nákončí: 1–3 Lhota
pod Přeloučí 4 Chrudim – Kočí.
171 14. století.35 Do poloviny 15. století je řazen nález z Isle Aumont ve Francii36
a hrobový nález z Mohácz-Cselepatak v Maďarsku do druhé poloviny 15. sto-
letí.37 Nám nejbližší je opasek z pohřebiště v Ducové u Moravan nad Váhom38
nebo dvoudílné nákončí takzvaného dlouhého pásu z Kołobrzegu.39 Z Čech je
známá pouze koncentrace v okolí Lhoty pod Přeloučí. Typologicky nezařadi-
telné zlomky ze skupiny nákončí s rytou výzdobou pocházejí z okolí Lhoty pod
Přeloučí, Chrudimi a Kočí.
Funkční interpretace
Z hlediska funkční interpretace této skupiny nákončí se doposud vedou spory.
Podle názoru Helmutha Möhringa40 se totiž mělo jednat o knižní kování a toto
hypotetické užití se pokusili i rekonstruovat Karin Frey a Armin Volkmann.41
Ačkoliv takovou funkci přímo nevyloučili, přiklonili se spíše k interpretaci před-
mětu jako nákončí opasku.42 Při bližším studiu souboru artefaktů z východo-
českého prostoru vyplývá, že byly vyráběny celkem ve třech základních veli-
kostech. Nejmenší kování dosahují maximální délky 3 cm, střední mezi 3 až
6 cm a největší dosahují délky přesahující 6 cm. Zejména rozměry poslední
zmiňované skupiny vylučují, že by jich bylo možné používat jako knižní kování.
V souladu s tímto zjištěním je i samotné utváření středního vývalku, či dokon-
ce jeho absence. Tuto interpretaci rovněž dokládají i domácí a šířeji evropské
ikonografické doklady. Zde máme na mysli zejména liliovitá nákončí opasku
muže na deskovém obraze Ukřižování ze sv. Barbory43 nebo na iluminaci bible
Konráda z Vechty44 či na spinadle čapky muže na obraze Snímání z kříže od
Huga van der Goes, která se nápadně blíží drobnějším nákončím třetího typu
s okrouhlou destičkou.45

33 Tamtéž, obr. 196, 298–299, 308–311. Výrobní stopy

34 Tamtéž, s. 451, obr. 526–527.
35 Tamtéž, obr. 141–142.
36 Tamtéž, obr. 134.
Prostá jazykovitá nákončí čtvrtého typu byla pouze lisována z železného či
37 Tamtéž, obr. 135.
38 Ruttkay 1989, obr. 4, hrob 769. bronzového (mosazného) plechu. Oproti tomu všechny další typy byly od-
39 Wywrot-Wyszkowska – Janowski 2017, obr. 2. lévány ve dvojdílném kadlubu. Odlitky byly dále pomocí pilníku začištěny,
40 Möhring 2008, obr. s. 28.
41 Volkmann 2006; Frey K. – Volkmann 2007, s. 145–146, obr. 3.
byla upravena bazální část a pomocí svidříku byly vyvrtány otvory sloužící
42 Frey K. – Volkmann 2007, 8, s. 147–148. k přichycení ke koženému či textilnímu podkladu. V poslední fázi výroby byly
43 Šlancarová 2018, obr. 86.
odlitky opatřeny rytou výzdobou v podobě písmen v gotické minuskule pomocí
44 Liber biblie Conradi Magistri Monete, Museé Plantin-Moretus Antwerpen, cod. M 15
(Takács 2006, obr. 15, s. 522).
rytecké jehly a dlátka. Nákončí jsou zdobena literami „b“, „d“, „k“, „l“, „m“,
45 Šlancarová 2018, obr. 36. „o“ a „pseudopísmeny“.
Shrneme-li současný stav poznání, je zřejmé, že výskyt těchto zajímavých
artefaktů se soustředí do 14. a 15. století. Zúžíme-li tento interval dle analo-
gických kování z dalších evropských sbírek, leží těžiště jejich výskytu na konci
14. a na počátku 15. století. Karin Frey a Armin Volkmann jejich výskyt dávají
do souvislosti s geopolitickými aktivitami lucemburské dynastie.46 Od čtyři-
cátých let 14. století se Karel IV. snažil napojit na západoevropské obchodní
cesty vedoucí z Norimberka na Lauf, Sulzbach, Bärnau, Tachov, Kladruby,
Stříbro, Plzeň, Rokycany, Žebrák, Beroun a odtud dále do Prahy, odkud měla
pokračovat jednak na Vratislav, Krakov a Kyjev a jednak na Bratislavu. Čechy
se i přes svou uzavřenost ve své kotlině měly stát srdcem tohoto tranzitního
obchodu. V posledních letech Karlovy vlády byla tato koncepce nahrazena
myšlenkou napojení na severoněmeckou hanzu. Tato cesta měla propojovat
hanzovní města Hamburk a Lübeck s Prahou a Benátkami.47 Na základě
dislokace nálezů Karin Frey a Armin Volkmann48 předpokládají jejich výrobní
zónu v „jižní části středoevropského prostoru“.49 Ačkoliv doposud z českých
zemí registrujeme přes šedesát kusů těchto předmětů, nemůžeme lokalizaci
blíže upřesnit. Zamyslíme-li se nad rozptylem nákončí v terénu, vysledujeme
několik větších koncentrací ve východních Čechách (Chrudim 4 ks, Zaječice
6 ks, Přelouč 6 ks, Lhota pod Přeloučí 12 ks), které se nalézají v trasách
středověkých a novověkých komunikací. Všechny nalezené exempláře nesou
stopy každodenního používání a poškození.
46 Frey K. – Volkmann 2007, s. 148.
47 Spěváček 1979, s. 307–315.
48 Frey K. – Volkmann 2007, s. 149.
49 V městských dílnách mezi Norimberkem a Prahou; odlitky mohly vzniknout i jinde než
finální výrobky (známe z obchodování s bižuterií nazývanou norimberský šmejd).
172 173 Středověké dveře
ve v ýchodních Čechách
Jiří Slavík
Středověké dveře se ve většině případů nacházejí v autentickém prostředí
a v řadě případů na původním místě, jen některé se druhotně dostaly ji-
nam, především do muzeí. Z území východních Čech zatím neregistrujeme
dochovaná vrata středověkého původu, nejstarší snad pocházejí až z poloviny
16. století a jsou osazena ve známém velkém portálu pardubického zámku.1
Několikery převážně kovové (železné) dveře středověkého původu chovají ve
svých sbírkách hradecké a vysokomýtské muzeum. Známý je soubor stře-
dověkých dveří z vysokomýtského chrámu sv. Vavřince, které byly v závěru
19. století nahrazeny novými a do muzea se dostaly jen jejich zdobné prvky.
Některé dveře středověkého stáří zmiňují a reprodukují soupisy památek z po-
čátku 20. století. Naštěstí většinu z nich (asi dvě desítky) i dnes samostatně
eviduje památková péče v kostelích a měšťanských domech. Mnohá další
dřevěná a kovem pobitá i kovová dveřní křídla však dosud evidenci unikají a to
platí jak ve východních Čechách, tak ve zbytku státu. Můžeme závidět sever-
ním sousedům, kde se historické dveře ze Slezska staly předmětem doktorské
práce Instytutu Historii Architektury, Sztuki i Techniki Politechniki ve Vratisla-
vi.2 Její autor Andrzej Legendziewicz potom částečně zveřejnil výsledky svého
bádání i v české publikaci.3 Pokud se omezíme na území východních Čech,
zjistíme, že k tématu existuje jediná soupisová práce, zaměřená na území čes-
ké části Českomoravské vrchoviny.4 Systematice výplní otvorů historických
staveb se věnoval Jiří Škabrada,5 zdaleka však nemohl podchytit všechny typy
konstrukcí. Pokus o utřídění názvosloví kovových a kovem pobitých dveří pro-
vedl Jiří Slavík,6 který některé z níže uváděných dveří i jako první publikoval.7
Dveřní křídla mají obvykle obdélný tvar, horní zakončení však může re-
spektovat tvar portálu, takže vrcholová část může být lomená, půlkruhová,
stlačená, segmentová či symetricky nebo nesymetricky okosená. Některá
dveřní křídla byla v minulosti upravována – nastavována nebo zkracována
a rozšiřována – a u některých je jasné, že byla osazena vrchem dolů buď
1 Portál byl osazen v roce 1541, ale provedení vrat s krátkými rubovými pásy ukazuje na
dobu vzniku po 1550, nejspíše do druhé poloviny 17. století.
2 Legendziewicz 2001.
3 Łegendziewicz 2001.
4 Knápek – Urbánková 2015.
5 Škabrada 2003, s. 298–333.
6 Slavík 2006.
7 Slavík 1993; Foltýn – Slavík 2001; Slavík 2017a.
v důsledku nedorozumění při výrobě (místo dveří levých vyrobeny pravé) ane- 174 175 Dveře západního portálu 98
Kostel sv. Jana Křtitele v Rohenicích
bo při druhotném použití. Obvyklé je zavěšení dveřního křídla na tři závěsy, 2. polovina 14. století (dřevo mladší)
přičemž střední pant může být otočen obráceně, protože byl patrně osazován Hladké svlakové křídlo, na líci osazené
pásové prosekávané závěsy s liliemi,
až při montáži. dodatečný dřevěný zámek; ve špaletách
za dveřmi vložena zasouvací závora, jejíž
poloha koliduje se středním svlakem
Dřevěné dveře (dřevěná část dveří proto pochází
z doby, kdy již závora nebyla funkční)
Slavík 2020d
V průběhu intenzivních terénních průzkumů posledních pěti let bylo zjištěno
okolo dvou desítek dřevěných dveří předpokládaně středověkého původu. Ob- Dveře jižního bočního vstupu do lodi
Kostel sv. Jakuba v Dolním Lánově
vykle se jedná o svlakové na líci hladké křídlo složené ze tří širokých prken či 2. polovina 14. století, zámky
fošen s kovanými závěsy, štítkem zámku a přitahovadlem – buď pevnou sko- 17. až 18. století (?)
Dřevěné hladké svlakové křídlo
bovou přítahou nebo přítažným kruhem.8 Na rozdíl od dřívějších teoretických s pásovými prosekávanými závěsy
na líci, otevřené barokní zámky
předpokladů9 jsou rovnoměrně zastoupeny příklady s osazením pásů na líci
Prix – Racková – Slavík 2020
i na rubu dveřního křídla.
Všechny zjištěné dřevěné dveře jsou závěsové, obvykle s dlouhými ma- Dveře jižního portálu
Kostel sv. Jana křtitele ve
sivními nebo úzkými závěsovými pásy. Stejně tak nalézáme pouze svlakové Starém Městě u Náchoda
Kolem 1500, klapačka 17. století (?)
konstrukce dřevěného křídla, konstrukci bez svlaků jsme v terénu nezjistili.10 Hladké svlakové křídlo s lomenou
Lícová plocha středověkých dřevěných dveří bývala hladká a nezdobená. Pou- horní částí, v ní dodatečně odříznutím
vytvořený větrák; na líci renesanční
ze tři odchylky, celkem ve čtyřech způsobech provedení jsou uvedeny v kata- či raně barokní klapačka, dolní část
logu: vyřezávané dveře ze severního portálu kladského farního chrámu Panny prodloužena; na rubu pásové závěsy
a dřevěný krabicový zámek; ve
Marie, kováním a šablonovou malbou zdobené dveře v kostele v Třebosicích špaletách závora; po snížení podlahy
v přilehlé části lodi byl portál upraven
u Pardubic a rytím a malbou zdobené dveře z kostela v Ličně u Rychnova nad prosekáním prahu a dveře prodlouženy
Kněžnou. Pouze otvorem po točnici v překladu vstupu do sakristie kostela Buroň – Racková – Slavík 2018

ve Starých Hradech u Jičína je doložena konstrukce točnicových dveří, jinak

v regionu vzácně doložených až od druhé poloviny 16. století.
Dveře portálu do sakristie
Kostel sv. Havla v Rychnově
nad Kněžnou
14. až 18. století, úpravy
z přelomu 20. a 21. století
Hladké svlakové křídlo, líc novodobě
překryt, pásové závěsy zakončené
listy, na rubu otisk barokního zámku
Nepublikováno
Dveře jižního portálu
Kostel Povýšení sv. Kříže v Třebosicích
Kolem 1330, šablonová
malba konec 15. století
97 Hladké svlakové křídlo, na líci pásové
závěsy ukončené liliemi, zámek barokní;
výzdobu tvoří dlouhé pásy s lístky
na koncích, pobíjení pásky železa
v podobě písmene C sestavenými
v řádcích (částečně přemístěno?);
v horní části šablonová malba, snad
po obvodu nedochované přibité
(plechové?) desky s výzdobou
Slavík 2019, s. 116–117; Slavík 2020

Dveře severního portálu 99

Kostel Panny Marie v Kladsku (Polsko)
Kolem 1482
Dvojice hladkých svlakových křídel,
8 Termín klepadlo používáme pro ojedinělé na líci pásové závěsy ukončené liliemi,
případy, kdy je na přítažném kruhu nakována stopy po osazení otevřených zámků na
hlava, která na křídle naráží na masivní lichoběžných deskách; v horní a střední
protikus (nikoliv do plechu či dřeva dveří). části obou křídel do hloubky vyřezávaný
9 Škabrada 2003, s. 304. vegetabilní ornament (na každém křídle
10 Výjimečný doklad hladkého křídla odlišný), vycházející ze šablonových
spojovaného na pero a drážku bez svlaků ve vzorů a analogický výzdobě nábytku
sbírkách Muzea hlavního města Prahy. Kaczmarek 2020
Pobité a kovové dveře 176 177 zápustku tepané plechové destičky s heraldickými, rostlinnými a v našem pro-
středí prakticky nepoužívanými figurálními motivy. Různým způsobem byly
prováděny i přítažné kruhy a přítahy. Samotné přítahy mohou být masivní
Počet zjištěných a dokumentovaných dveřních křídel dnes v regionu přesahu-
nebo provedené stáčením úchytné partie plechu. Přítažné kruhy může zdobit
je šedesát kusů a zdaleka není konečný. Také zde v řadě případů narážíme
trojúhelné či rombické rozšíření dolní strany, často s prosekávanou výzdobou.
na nedostatek chronologicky citlivých detailů. Nápisy či dataci ze 14. století,
Zdobně bývaly provedeny i rámy klíčových dírek, nejčastěji ve tvaru erbovního
známé z území Polska11 a Slovenska12 bohužel ve zkoumaném materiálu po-
štítu, obvykle s nanýtovaným zdobně provedeným naváděcím rámem v podo-
strádáme. Ze zkoumaného území jsou známy dveře ze starého děkanství ve
bě písmene „V”.
Vysokém Mýtě s letopočtem 1556,13 dveře depozitáře kostela v Lažanech
Povrchovou úpravu dnes obvykle tvoří recentní nátěry. V několika přípa-
u Skutče datuje nápis v nadpraží do roku 159914 a na kování přítažného kru-
dech se na dveřích nachází oranžovookrový suříkový nátěr, používaný již od
hu dveří archivu na zámku Opočno je neúplný letopočet „15...8“.15
druhé poloviny 15. století, například na všech dveřích pernštejnského trezoru
Všechna zkoumaná dveřní křídla jsou závěsová, úpravy s točnicí mají pů-
na zámku v Pardubicích. Nejčastěji však dveře povrchové úpravy postrádají
vod v novodobých zásazích. Závěsy obvykle bývají tři, ale středový je často
anebo jsou jen kovářsky černěné.
přetočený, takže pevný hák musel být do stěny osazován až při montáži dveří.
Závěsy mohou být dlouhé, přitom střední bývá zkrácen kvůli osazení zámku. Vnější dveře přízemí věže 100
U kovových křídel se objevují velmi krátké závěsy, nanýtované na obvodový Kostel sv. Vavřince v Novém Bydžově
14. století (?), začátek
pás z rubu. Samotné křídlo u pobitých dveří bývá svlakové, jeho tuhost však 16. století (členění, zámek)
Pobité dveře s půlkruhovým zakončením,
dostatečně zajišťovalo pobití, a pak bývá rub hladký. Kovovou část vždy tvoří
osazené v lomeném portálu s oslím
deska z hamrovaných plechů, skládaných do řádků a pokrytých pásy. Obvod hřbetem ve vrcholu; líc pokrývá dělení na
střed a pásy závěsů; výzdoba v podobě
vymezuje jednoduchý pás s hladkými hlavami hřebů či nýtů.16 Líc dveřního bochánkovitých velkých hlav nýtů
Slavík 2017a, s. 393–398
křídla pokrývají kované pásy, ve zdobném provedení se zvýrazněním hrany
rytou či nasekávanou linií. Nejobvyklejší je kladení pásů v obou diagonál- Dveře z mlýna v Předměřicích
ních směrech, takže vytvářejí čtvercovou či kosočtverečnou síť. Hustota pásů Muzeum východních Čech v Hradci
Králové, inv. č. UZ 1226
a podoba sítě mohou pomoci při dataci křídla. Méně obvyklé je dělení plochy 1. až 2. třetina 15. století
Dveře z velkého lomeného portálu,
pásy rovnoběžnými s obvodem křídla. Další způsob dělení spočívá ve vedení dělené diagonálními pásy; výzdoba
pásů ke středu se základem ze dvou křížících se diagonál a doplňkových svis- kvadriloby vsazenými do čtvercových
ploch; kvadriloby jsou vytvořeny z pásků
lých, vodorovných a dalších šikmých a kosmých pásů. Křížení pásů ve středu vybíhajících v trojlisty, nasazených
kolmo k ploše dveří (s analogií ke
křídla muselo být řešeno ukončením vedlejších pásů na křížení nebo v jeho dveřím vstupu do sakristie kostela
blízkosti. Jen výjimečně se objevuje jiné dělení nebo kombinace dvou druhů Nanebevzetí P. Marie v Kladsku, kde je
však jednodušší provedení styku pásků
kladení pásů. bez trojlistů, z 1. třetiny 15. století)
Slavík 2020b; Kaczmarek 2020
Výzdoba líce dveří spočívá v různém provedení pásů v podobě Stromu Dveře vnějšího vstupu do sakristie
Kostel Panny Marie v Opočně
života či zakončení pásů v podobě lilií, dvojic oblouků apod. Zdobné byly Dveře do portálu se stlačeným (původem nejspíše z hradu Opočna)
i hlavy hřebů a nýtů. Mezi pásy bývaly osazovány plošné geometrické, ve- záklenkem z domu čp. 138 3. čtvrtina 15. století, úprava 19. století
Muzeum východních Čech v Hradci Obdélné dveře do sedlového portálu,
getabilní a figurální obrazce nebo plastická výzdoba – nejzdobnější jsou na Králové, inv. č. UZ 1225 povrch pokryt diagonálně kladenými
Přelom 15. a 16. století pásy; mimořádně bohatá výzdoba
Dělení diagonálními pruty; výzdoba s polovinou tordovaného prutu na
11 Moskorzewo (1380). – Geremek 1997, s. 852. nýtovaná s šesticípými hvězdami; hlavy obvodu ostění, hlavy nýtů provedeny
12 Dveře z kláštera Jasov v Národním technickém muzeu v Košicích (Slivka 1981, nýtů provedeny jako převýšené kvádry, jako tordované a obyčejné růžice;
s. 273; Žakarovská-Ďuricová 2017, s. 18, 20). čtyřlisté a šestilisté růžice; štítek zámku u přítažného kruhu čtyři plechové
13 Wirth 1902, s. 153. se zdobným obvodem a naváděcím destičky v podobě Stromu života;
14 Cinková 2019. páskem (analogie: vstup do komory podložení přítažného kruhu s kruhem
v přízemí Mikšova domu Staroměstské s čučky a prstenci, uprostřed s polovinou
15 Slavík 2001, s. 216–217.
radnice v Praze, před 1471; vstup do piniové šišky; do doby konzervace
16 Nad líc vystupující hlavy nalezeny pouze na dveřích schodiště k trezoru katedrály sakristie kostela v Dříteči u Pardubic) na rubu malý krabicový zámek
sv. Víta v Praze. Za umožnění jejich studia děkuji Petru Chotěborovi. Nepublikováno Slavík 1993; Slavík 2020c
Dveře vstupu na dvůr
Regionální muzeum ve Vysokém
Mýtě (druhotné užití)
4. čtvrtina 15. století
Křídlo se segmentovým nadpražím,
obvod dodatečně zvětšen nahoře
a na bocích; dělení na střed,
ortogonální pásy se stáčenými konci;
nanýtovaný kotouč (slunce) a půlměsíc
(analogie v jiném dveřním křídle
v depozitáři muzea, inv. č. 2 C 19)
Slavík 2006, s. 219, 226
Dveře vstupu na půdu
severního křídla konventu
Benediktinský klášter v Broumově
Konec 15. století
Dveře do pravoúhlého portálu;
dělení pásy kladenými na střed,
výzdoba odlišně provedenými
přinýtovanými květy, v horní části
původně tři erbovní štíty
Nepublikováno
Dveřní křídlo vstupu z věže do krovu
Kostel sv. Jakuba v Jaroměři
(druhotné užití?)
1. třetina (?) 16. století
Kovové křídlo s oblým nadpražím,
dělení pásy na střed, v horní části
vodorovně a svisle kladené pásy;
zdobeno liliovým ukončením středového
svislého pásu, nanýtované květy
a fragmenty zvířecích motivů
Nepublikováno
Trojice dveří do trezoru
Zámek v Pardubicích
Začátek 16. století
Kovaná obdélná křídla, nepříliš přesně
pobitá diagonálními pásy, bez výzdoby;
na každém křídle z rubu otevřený zámek
Nepublikováno
Dveře severního vstupu
Kostel sv. Petra a Pavla ve Žlunicích
1. polovina 16. století, úprava 18. století
Dřevěné svlakové křídlo na líci pobité
plechem; pásy diagonálně kladené;
výzdoba nízkými růžicemi v křížení
pásů, ploché kruhové a čtvercové hlavy
hřebů ve středech ploch, květ u klíčové
dírky; přítažný kruh na podložení,
zámek a kryt klíčové dírky barokní
Prix – Racková – Slavík 2020
101
Dveře vstupu do věže (původně ve vstu-
pu z presbytáře do sakristie)
Kostel Nejsvětější Trojice ve Všestarech
1550 – 1560 (dendrochronologie krovu)
Obdélné dřevěné křídlo do sedlového
portálu, pobité plechem; na líci zdobné
pásy s kovářskými značkami, nahoře
rozlámané distanční (?) pásky; na rubu
osazen mírně zatesaný mohutný
otevřený zámek na lichoběžné podkladní
desce s výzdobou lvími hlavami
Kopie zámku uložena v Muzeu
východních Čech v Hradci
Králové, inv. č. UZ 01021
Cechner 1904, s. 193–194 (na
obr. 157 chybné vyobrazení)
102
178 179 Pravoúhlé dveře z domu Dveře pravoúhlého portálu
čp. 4 v Žamberku vstupu na půdu
Městské muzeum Žamberk, inv. č. 6582 Dům čp. 183 v Hradci Králové
Původem pravděpodobně 2. až 3. čtvrtina 16. století
z kostela sv. Václava v Žamberku nebo Původně pravoúhlé dveře dodatečně
z hradu Litice, přestavěného Jiřím rozšířené do portálu zaklenutého
z Poděbrad (písmeno „G“ ale může segmentem; děleny diagonálními pásy
značit i původ z Hradce Králové) a vyzdobeny terčíky pětilistých květů
3. čtvrtina 15. století Nepublikováno
Dělení diagonálními pásy, původně
s dvojicí petlic; bochánkové hlavy
nýtů, v horní části zlacená (?) Reprezentační dveře vstupu
tepaná tabulka s českým lvem z presbytáře do sakristie
a písmenem „G“, připevněná Kostel sv. Petra a Pavla v Čáslavi
čtyřmi nýty s drobnými růžicemi 3. třetina 15. století
Slavík 2020e Pobité obdélné dřevěné svlakové křídlo
v sedlovém portálu; dělení diagonální,
výzdoba tepanými destičkami se
Dveře pravoúhlého portálu stylizovanými dubovými větévkami
Muzeum východních Čech v Hradci s žaludy a růžicemi; každá destička je
Králové, inv. č. UZ 1329 řešena individuálně, na dvou je použit
2. polovina 16. století motiv korunovaného „W“; na rubu
Dělení řídkými diagonálními trojice závěsů (střední kratší) a mohutný
pásy, výzdoba nanýtovanými otevřený zámek na lichoběžné desce
nařezávanými a diagonálně Slavík 2020a
ohýbanými čtvercovými plíšky
Nepublikováno
Datování dveří
U všech typů dveří je datování problematické kvůli nedostatku zdobných prv-
ků, protože podoba funkčních součásti (jako třeba zámků) se v průběhu 14.
až 16. století nijak neměnila. U dřevěných dveří se často dochovalo velmi sta-
ré kování, nejčastěji závěsy. Výjimečně se dochovaly i další součásti výbavy
dveří a do provedení dendrochronologických analýz lze předpokládat i docho-
vání dřevěných korpusů dveří z doby výstavby příslušného objektu. Nejstarší
dveře pocházejí asi již ze 14. století (Třebosice, pásové závěsy s rombickým
prosekáváním pásů v Rohenicích, Lično, možná Rychnov nad Kněžnou, z ko-
vových teoreticky dveře do přízemí věže v Novém Bydžově). V materiálu z vý-
chodních Čech se nepodařilo doložit žádné dveře pobité hustšími diagonálními
pásy, charakteristickými pro dveře a vrata z Karlštejna či dveře z hradu Pří-
běničky.17 Starobyle naopak působí kované dveře pobité řidšími diagonálními
pásy, nalezené ve zbytcích komendy v Drobovicích a v sutinách cisterciáckého
kláštera Svaté Pole v Klášteře nad Dědinou.
Zřejmě v druhé polovině 15. století vznikly výtvarně nejkvalitnější dveře.
V dvojdílném severním portálu kladského kostela jsou osazeny dveře s orna-
mentální a rostlinnou výzdobou, snad odvozenou ze šablonových vzorů. Asi
17 Krajíc 1991, s. 327–328, 330 (obr. 6).
 180 181
103 Detail dveří z mlýna
v Předměřicích,
Muzeum východních
Čech v Hradci Králové.
nejzdobnější kovové dveře z mlýna v Předměřicích jsou dnes uloženy v králo-
véhradeckém muzeu, bez obav s nimi mohou soupeřit dveře z opočenského
kostela Panny Marie. Hradecké dveře mají jen o málo jednodušší analogii
ve vstupu do sakristie farního kostela v Kladsku, datované do první třetiny
15. století. K výzdobě dveří ve druhé polovině 15. století sloužily na zápustku
(do formy) tepané tabulky, spojované s norimberskými dílnami. Taková výzdo-
ba pravděpodobně výrazně navyšovala pořizovací cenu dveří, stejně jako pou-
žití tepaných a prolamovaných mřížovin „Stromu života“. Lze předpokládat, že
norimberské práce byly do Čech přiváženy ve formě hotových destiček a dve-
ře kompletovali podle potřeby řemeslníci z velkých měst, v závěru 15. století
už nejspíše vyráběli destičky sami. Porovnáním jednotlivých dveří lze snadno
zjistit, že se výzdobné motivy z každé lokality v detailech liší a vznikaly zřej-
mě z odlišných forem. Tyto formy (matrice) svým materiálem (tvrdé dřevo)
i provedením odpovídaly formám kachlů, a ty obvykle vyráběli místní řemesl-
níci. Je tedy namístě provést srovnání nejčastějších figur z kovaných dveřních
plaket a kachlů, nejsnáze by to bylo možné na frekventovaných figurách lvů
a zubřích hlavách.
Na konci 15. století a v první polovině 16. století byly vyráběny utilitární
kovové dveře s pásy rovnoběžnými s obvodem dveří. Ve stejné době se objevu-
jí i dveře s pásy kladenými na střed. V tomto období lze valnou část kovových
či plechem pobitých dveří označit za řemeslně méně kvalitní. Dokazují to
nepravidelné neupravené obvody hamrovaných plechů i nepřesné ukončování
a sesazení pásů. Ve starším období se zdají být pro výzdobu typické vyšší
homolovité růžice, v mladším období pak nižší. Pro kovové dveře 16. století
se jako typické zdá být použití diagonálních pásů kladených na kosočtverec,
nejprve ležatý a často s méně pravidelným rozdělením pásů. Od druhé polovi-
ny 16. století převažují kosočtverce na výšku. Výzdobu ploch čtverců a koso-
čtverců tvořily plechové květy a kotoučky, někdy i figury zvířat.
Další zdobné datovací prvky představují závěsy, zámky, klíčové dírky
a přitahovadla. Ve východních Čechách jsme dosud nalezli velmi malý počet
dveří s tepanými motivy: dveře sakristie farního kostela v Čáslavi, dveře ze
Žamberka (snad z hradu Litice Jiřího z Poděbrad) a zaniklé dveře sakristie
kostela ve Svojanově. Pozoruhodná je i absence dveří s tepanými motivy s er-
bovním znamením zubra, obvyklých na moravských majetcích Pernštejnů. To
lze zdůvodnit časovým posunem mezi získáním majetků na Moravě a mlad-
ších majetků v Čechách (převážně 1492–1495), změnou výtvarného názoru
či názoru na způsob reprezentace rodu, případně i ekonomickými důvody.
Železné a pobité dveře byly vnímány jako velmi cenná součást stavby.
Totéž platí i o jednotlivých kovových částech dveří, které byly jako trvanlivá
součást objektu užívány druhotně. Kovová a okovaná dveřní křídla tak sloužila
jako bezpečnostní a nejpozději od konce 18. století i jako požární uzávěry.
Často je tak nacházíme v měšťanských domech ve vstupech do komory či
na půdu, v kostelech ve vstupu do sakristie či do depozitáře. Jako městský
depozitář či archiv často sloužilo přízemí či patro městské věže při kostele.
Vstupy do těchto prostor často chránily nejméně dvoje kované dveře, jako je
tomu v přízemí pozdně gotické městské věže v Novém Bydžově, kde bránil
vnitřní dveře proti prošlehnutí plamene dokonce kovový lem. Nejvýše byly
trezory zabezpečeny trojími dveřmi, jak tomu bylo na pardubickém zámku,
sídle pánů z Pernštejna.
Soubor dosud zjištěných a dokumentovaných dveří jasně dokazuje, že
východní Čechy náleží k vnitřní periferii, nad jejíž kulturní úroveň vystupují
královská města, kláštery a nejvýznamnější šlechtická sídla. Úkoly dalšího
bádání spočívají v dokončení korpusu středověkých dveřních výplní (autorovi
je zatím známo zhruba 140 příkladů, z toho 80 ve východních Čechách),
v nedestruktivním dendrochronologickém datování dřevěných částí a v porov-
nání výtvarných kvalit tepaných destiček s motivy kachlů.
182 183 Hr ad Svojanov na přelomu
15. a 16. století
Jan Štětina
Hrad Svojanov (okr. Svitavy) náleží k našim nejvýznamnějším kastelologickým
lokalitám, jejichž poznání však dosud zůstáváme mnoho dlužni.1 Zakladatelem
hradu nejspíše byl Přemysl Otakar II., který roku 1265 založil i nedaleké králov-
ské město Poličku.2 Hrad se pod názvem Fürstenberg objevuje v osmdesátých
letech 13. století, kdy náležel vdově po Přemyslovi královně Kunhutě. V roce
1287 patřil Závišovi z Falkenštejna, který na něm pobýval do své smrti roku
1289.3 Raně gotický hrad měl přibližný rozsah dnešního hradního jádra o ne-
pravidelně oválném půdorysu zhruba 42×55 metrů.4 Jedinou téměř intaktně
dochovanou stavbou z doby založení hradu je válcová věž s břitem namířeným
k severovýchodu, na osu vstupní cesty. Věž o průměru 9,3 metru a dnešní
výšce asi 24 metrů stojí na skalním výchozu na severu, v nejvyšším místě
staveniště. Interiér zpřístupňují dva raně gotické vstupy s vytrhaným ostěním,
prostupující tělem věže v úrovni prvního a druhého patra. Vnitřní zástavba ra-
ně gotického hradu zůstává nepoznána. Z polohy portálu ve druhém patře ber-
gfritu hypoteticky soudíme na existenci raně gotického paláce, nacházejícího
se na vyvýšené skalní terase v jeho těsném jižním sousedství. Další zástavba
se mohla nacházet při později odstraněném severozápadním segmentu raně
gotické hradby. Naznačuje to portál, vedoucí od západu do původně klenutého
patra bergfritu. Druhou indicií je ostře hrotitý neprofilovaný portál prevetu,
dochovaný v úseku vnější, snad ještě raně gotické zdi v patře východního dílu
takzvaného Starého paláce.5 Raně gotická hradba byla v pozdním středověku
na severním a východním obvodu pohlcena štítovou hradbou jádra. Zbytek
raně gotické zdi o síle asi 2,5 metru rozeznáme ve hmotě mladší hradby pouze
v jejím ústupku mezi věžicí se vstupem do vnitřního nádvoří a jižním koncem
mladší štítové zdi. Nejstarší podobu brány do hradního jádra neznáme; mohla
se nacházet na jihu, v místě mladší hranolové průchozí věžice.6 Stavební dění
1 Svoboda – Zahradník 2009. – Předkládaný příspěvek shrnuje nejdůležitější zjištění,
místy odlišná od elaborátu stavebně historického průzkumu.
2 Junek – Konečný 2015, s. 18–40, ke Svojanovu s. 36–38.
3 Svoboda – Křížová – Dempír 2010, s. 11–43. – Trapp 1855a; Trapp 1855b;
Bernau 1881, s. 311–333; Sedláček A. 1882, s. 115–134; Wirth 1906, s. 105–
109; Palla 1936; Cupal 1939; Herout 1956; Menclová 1972, I, s. 303–305;
Menclová 1972, II, s. 312–313; Kuthan 1994, s. 384–386; Bolina 2005, s. 3–44;
Kuča 2008, s. 249–253.
4 Rozpoznání raně gotického hradu je podmínkou k určení stavebního vývoje v pozdní
gotice (Menclová 1972, s. 303–305).
5 Prevet následně zvenčí zaslepila pozdně gotická štítová zeď, odkryt je od 1966; ostře
hrotitý záklenek poukazuje k možnému raně gotickému stáří.
6 Durdík 1999, s. 530–532.
v závěru 13. ani v průběhu 14. století nelze rekonstruovat. Podnětem k pře-
stavbám mohl být závěr osmdesátých let 13. století, kdy hrad náležel Závi-
šovi z Falkenštejna, i celé 14. století, kdy setrvával v majetku českého krále.
Význam Svojanova dokládá i ustanovení zákoníku Maiestas Carolina, že má
zůstat trvalou součástí královských statků a nesmí být zastavován.7
Mladší středověký původ má severozápadní palác, existující dosud v úrov-
ni sníženého přízemí (dnešních sklepů) a patra (zvýšeného přízemí).8 Budova
obdélného půdorysu (zhruba 25×13 metrů) má trojdílnou dispozici a vznikla
v místě odstraněné raně gotické obvodové hradby. Palác nerespektuje oválný
půdorys hradního jádra a je zčásti kryt mohutnou hmotou raně gotického ber-
gfritu. Široké pískovcové portály v dělicích zdech spodního podlaží paláce mají
hrotité ostění s okosenou hranou, nasazenou na trojúhelný výběh sklopený
k prahu. Portály je možno časově zařadit k vrcholné gotice, přesněji datovat je
však nelze. Datačně citlivější je horizontálně obdélné okénko v dvorní zdi zá-
padního oddílu, které se na hradech regionu (Boskovice, Letovice) objevuje na
přelomu 14. a 15. století. Ve sklepech se zachovaly stopy trámového stropu,
rovněž zvýšené přízemí bylo zřejmě plochostropé. Prevety ve východní, původ-
ně krajní prostoře a při jihozápadním nároží paláce dokládají jeho obytný účel
stejně jako široká nika s nepravidelně segmentovým záklenkem (dveřního?)
otvoru v nádvorní zdi východního prostoru. Rozsah vnějšího opevnění hradu ve
13. a 14. století nelze určit, počítáme však s širokým příkopem a valem, které
přetínaly ostrožnu před severním čelem hradu, jádro mohl obtáčet parkán.
Snad v pozdním 14. nebo v první půli 15. století hradbu jádra zpevnily plné
hranolové věžice. Zčásti se dochovala západní a jižní věžice, obě ve spojení
s pozdně gotickými konstrukcemi. Věžice v jižním obvodu hradby byla snad
někdy v 15. století rozšířena do podoby subtilní, zřejmě věžovité stavby, obsa-
hující ve zvýšeném přízemí vstup do hradního jádra.
Počátkem husitských válek byl Svojanov zastaven Oldřichovi z Boskovic,
přívrženci krále Zikmunda, jenž se však nakonec poddal husitům a držitelem
Svojanova zůstal i nadále. Husitské války hrad zřejmě přečkal bez výraznějších
škod, ale snad právě ony vyslaly impulz k nové fortifikační aktivitě. Možnou
stopu blíže neznámého dobývání hradu představuje terénní situace, dokumen-
tovaná na mírně stoupajícím hřebeni před čelem hradu. Je zde patrná přibližně
kruhová plošina o průměru 20 metrů, od hřebene oddělená příkopem. Celek,
ač zatím bez archeologických nálezů, budí dojem obléhacího stanoviště. Zda
je tato interpretace správná, mohou rozhodnout až další průzkumy. Zejména
7 K historii hradu Konečný S. 2007, s. 45–91.
8 Odlišný názor zastávají Menclová 1972, s. 304; Svoboda – Křížová – Dempír 2010,
s. 12–13.
9 Šembera 1870, s. 92–96.
10 Svoboda – Křížová – Dempír 2010, s. 49.
184 185
102 Hrad Svojanov: A. Půdorys s pokusem o stavebně historickou analýzu
zdiv: černě raně gotická zdiva, šedě vrcholně gotická, silným šrafováním
a křížkováním pozdně gotická štítová hradba, šrafovaně mladší fáze pozdně
gotické přestavby. B. Půdorys jádra hradu s vyznačením uvažovaného rozsahu
hradu v rané gotice a původního paláce: tmavě červeně raně gotická zdiva,
červeně vrcholně gotická dostavba paláce, fialově pozdně gotická zdiva,
ostatní mladší; šedou linkou vynesen předpokládaný půdorys hradního jádra,
šrafami zvýrazněno přibližné místo uvažovaného raně gotického paláce.
druhá polovina 15. století se do stavební podoby hradu zapsala mimořádně
výrazně. Kvůli absenci písemných zpráv i datovatelných architektonických de-
tailů však můžeme předestřít pouze relativní chronologii jednotlivých fází pře-
stavby. Přesnější datace stavebních fází se vymyká možnostem vycházejícím
ze stavebního rozboru dochovaných konstrukcí.
Iniciátory první fáze pozdně gotické přestavby se někdy kolem poloviny
15. století zřejmě stali bratři Ješek a Jindřich Svojanovští z Boskovic, kte-
ří hrad drželi po smrti Oldřicha z Boskovic († kolem 1434).9 Raně gotickou
obvodovou hradbu na severním a východním obvodu jádra zesílila mohutná
přizdívka o síle asi 2,5 metru, přiložená k vnějšímu líci staré hradby. Nejpr-
ve vznikal severní úsek, počínající u starého paláce a pokračující pod raně
gotickým bergfritem na východní obvod jádra. Po zhruba 60 metrech byla
stavba zdi načas přerušena, ozuby ve zdivu však jasně napovídají o záměru
brzkého pokračování výstavby. Ve druhé fázi vznikl jihovýchodní segment zdi
v délce 35 metrů, zakončený pravoúhlým ústupkem nedaleko vstupní věži-
ce jádra. Zesílením raně gotické hradby na nejohroženější severní a východní
straně jádra vznikla mohutná, 5 metrů široká, asi 11 metrů vysoká a zhruba
96 metrů dlouhá štítová zeď, tvořící ochrannou bariéru před účinky dělostřel-
by z protilehlého vrchu Pupek. Široká koruna štítové hradby nesla dnes již
neexistující poprsní zeď se střílnami, zaznamenanou na historických vyobraze-
ních.10 Obranné kvality štítové hradby zůstávaly pasivní – z linie obrovské ma-
sy hradby nevystupovaly žádné aktivní flankovací prvky, široká koruna hradby
však jistě dovolovala umístění děl. Dalekonosnou dělostřelbou méně ohrožený
jihozápadní obvod jádra si i nadále musel vystačit se starší gotickou hradbou.
 Předpokládáme, že štítová hradba vznikla ještě před výstavbou vnějšího 186 187 ještě kolem roku 1490 bratři
okruhu opevnění, kladenou nejčastěji do průběhu sedmdesátých let 15. sto- Dobeš a Beneš Černohorští
letí. Štítové hradby se u českých a moravských hradů objevovaly už ve druhé z Boskovic při výstavbě No-
polovině 13. století, jejich oživení přinesl rozvoj dělostřelby v 15. století. Za vého hradu u Blanska.15
nejstarší ukázku pozdně středověké štítové hradby, na rozdíl od Svojanova Následné fortifikač-
vybavené válcovou bateriovou věží, je pokládán jihočeský hrad Orlík nad Vl- ní aktivity druhé poloviny
tavou.11 Jeho „plášť“ vznikl zesílením starší hradby v čele jádra. Stavebníkem 15. století podstatně změni-
zřejmě byl Petr Zmrzlík ze Svojšína v prvním dvacetiletí 15. století. Snad ko- ly podobu hradu Svojanova
lem poloviny 15. století vystavěli páni z Kunštátu štítovou hradbu vnějšího a výrazně zvětšily jeho roz-
hradebního okruhu na hradě ve středomoravských Boskovicích.12 Také čelo sah. Nové opevnění se již ne-
svého nominátního hradu v Kunštátě zajistili páni z Kunštátu kolem poloviny dotklo hradního jádra, které
15. věku mohutnou přímočaře vedenou hradbou s hranolovou břitovou věží.13 napříště zůstalo vyhrazeno
Přímou obdobu svojanovské štítové hradby – tedy zpevnění raně gotické hrad- pouze obytným potřebám.
by mohutnou přizdívkou vnějšího líce do podoby masivního pláště – lze nalézt 104 Detaily Domu zbrojnošů na Svojanově:
nahoře torzo pozdně gotické omítky
Hlavní tíha obrany se přenes-
u nejohroženějšího, severního čela paláce hradu Pernštejna. Dendrochronolo- s kvádrováním, vlevo dole okénka v patře la na vnější hradební okruh,
gická analýza lešeňových prvků pernštejnského pláště doložila počátek prací dvorního průčelí, vpravo dole raně
renesanční okna patra vnějšího průčelí. budovaný zřejmě ve dvou
těsně před polovinou 15. století.14 V několika fázích potom byl plášť přetvořen stavebních fázích, odlišují-
v nové palácové průčelí, ve vyšších podlažích vybavené řadou arkýřů. Jeho cích se dimenzemi zdiv i rozměry hradebních bašt.16 Nejprve byla provedena
výstavba skončila kolem roku 1485. Popsané posílení severního čela pern- stavba nového hradebního pásu, který nahradil starší parkán a koncentricky
štejnského paláce zřejmě po- 103 Hrad Svojanov: A. Východní část obíhal pravděpodobně celé hradní jádro.17 Nová linie opevnění především na
skytuje i rámcovou datační pozdně gotické štítové hradby jádra
vstupní severní a východní straně zčásti paralyzovala starší štítovou zeď jádra.
s nástavbou nového paláce vlevo
oporu analogické stavební nahoře. B. Rekonstrukční řez východním Dodnes zůstala hradba v plné výši dochována na severu, severozápadě a vý-
akce na Svojanově. Stavbu křídlem nového paláce s žebrově
zaklenutým sálem a předpokládaným chodě, jihozápadní segment byl později odstraněn. Hradba maximální síly 2
svojanovské štítové hradby situováním kaple sv. Kateřiny. metrů obsahovala trojici bašt odlišného půdorysu a na jihovýchodě takzvaný
tedy klademe k polovině či
Dům zbrojnošů. Ve vrcholu severního segmentu se nacházela půlkruhová baš-
krátce za polovinu 15. století,
ta, později využitá ke vstupu do hradu. Severovýchodní segment hradby zpev-
do období Ješka Svojanov-
ňovala mohutná půlkruhová bašta, v přízemí vybavená obdélnými střílnami
ského z Boskovic. Zda byla
s ostěním vyzděným z lomového kamene. Její rozměry ovlivnilo situování nad
masivní štítová hradba vyu-
vstupní cestou, blízkost hradní brány i nepříliš příznivá terénní konfigurace. Na
žita nejdříve na Pernštejně
západě hradbu zesilovala další věž kruhového půdorysu.18 Původní zakončení
a později na Svojanově, nebo
tomu bylo naopak, nelze při 11 Varhaník 1998, s. 13–32.
12 Štětina 2020. – Páni z Kunštátu hrad vlastnili do 1458, jejich erb se nachází na
absenci přesných dat zjis- břitové baště.
tit. Výše uvedené souvislosti 13 Plaček 2001, s. 326.
14 Plaček 1994, s. 217–230; Kyncl 2006.
snad dovolují úvahu o časově
15 Štětina 2002.
víceméně souběžných sta- 16 Menclová 1972, I, s. 312, uvažuje o stavbě opevnění v souvislosti s tažením Matyáše

vebních akcích na obou hra- Korvína na Moravu (tedy kolem 1470). – Svoboda – Křížová – Dempír 2010, s. 19,
navrhují dataci před 1471.
dech. Konzervativní princip 17 Koncepcí se blíží vnějšímu opevnění hradu Boskovic (dokončen po 1458), jehož
fortifikace měla složitější genezi.
masivní, 2,5–5,0 metrů silné 18 Lze předpokládat, ale ne doložit existenci další bašty ve zmizelém jihozápadním úseku
obvodové hradby využili však hradby.
hradby ani bašt neznáme, pravděpodobně se zde nacházely kryté hrázděné 188 189 něj průchozí věžicí na jihu. Vyloučit nelze ani přímý nájezd, zprostředkovaný
či dřevěné střelecké ochozy. Šířka parkánu na severu a východě (přibližně 15 nejspíše dřevěnou rampou vedoucí do jádra z jižního opevnění (krkolomnost
metrů) umožňovala pohodlné vedení vstupní komunikace k bráně jádra a ze- řešení ale nemluví v jeho prospěch).
jména na severu i využití k hospodářské zástavbě. Neznámá zůstává situace v nejcitlivějším bodě hradu na severovýchodě
Jižní část fortifikace má trojúhelný půdorys a byla v souladu s konfigurací před jeho jádrem, tedy v místě, odkud vedla vstupní cesta, klesající potom
terénu formována do ostrého hrotu. Vnější hradba stavebně souvisela s vnitř- k první bráně. V prostoru mezi novověkým hospodářským dvorem a součas-
ním okruhem opevnění jedině příčnou zdí, napojenou na opěrný pilíř provázaný ným vstupem do hradu musíme předpokládat existenci předsunutého opev-
s vnějším severovýchodním nárožím Domu zbrojnošů. Vnější hradební okruh nění. Zda využívalo skalnatý stupeň zhruba uprostřed předpolí, nebo bylo
byl komunikačně napojen na první patro domu prostřednictvím vstupu a scho- pravděpodobněji situováno v místě novověkého domu na současné příjezdové
diště, situovaného na koruně zmíněného pilíře. Oproti vnitřnímu pásu hradeb rampě k hradu, nelze zjistit. Lokalizaci nasvědčuje situování vnějšího příkopu
měly vnější hradby přibližně poloviční sílu (0,7–1,0 metru). Také tuto část a valu s terénním útvarem zvaným Panenský skok před severním čelem hradu.
opevnění zesilovaly bašty různých půdorysů. Nejlépe dochovanou je dovnitř Příkop navazuje na zaniklý zemní útvar podkovovitého půdorysu, snad relikt
otevřená bašta půlkruhového půdorysu na západě. Jejím kamenným zdivem
s pozůstatky omítek prostupuje trojice štěrbinových střílen a jako jediná si tato
bašta dochovala i ústupek vnitřní líce mezi přízemím a prvním patrem (dnes
v úrovni terénu). Od západní bašty pokračuje dlouhá linie hradby, dodatečně
opatřené opěrnou přizdívkou, k rozměrné baště v jižním nároží. Bašta má
neobvyklý segmentový půdorys s výrazně zaoblenými nárožími a štěrbinovou
střílnou na východě, kontrolující přístupovou cestu od městečka. Hradba v ji-
hovýchodním úseku dále obsahovala dvojici bašt pod Domem zbrojnošů – půl-
kruhovou baštu a v jihovýchodním nároží baštu s nepravidelně čtvrtkruhovým
půdorysem. Její tvar se segmentově vydutou vnější stěnou ovlivnila poloha na
skalním výchozu i bezprostřední blízkost přístupové cesty. Střední bašta s ob-
vyklým podkovovitým půdorysem byla kromě obdélných střílen mířících k ces-
tě vybavena i vstupem, vedoucím do prostoru vně hradeb mezi podkovovitou
a nárožní čtvrtkruhovou baštu. Zde lze předpokládat existenci zděné terasy či
úzkého parkánu při patě hradby; právě odtud bylo totiž možno nejúčinněji kon- 105 Půdorysy Nového paláce hradu Svojanova s vyznačením polohy
trolovat blízký úsek vstupní cesty k hradu. Existenci terasy či parkánu nasvěd- pozdně gotických arkýřů na vnějším průčelí, přízemí (A) a patro (B)
s klenutým sálem a předpokládanou kaplí sv. Kateřiny (šrafovaně).
čují i zbytky zdiva provázaného s podkovovitou baštou. Hradba jižního oddílu
patrně neměla průběžný ochoz, střílny mohly být obsluhovány přímo z terénu.
předsunutého opevnění, slabě patrný na mapě laserového skenování terénu.19
V krátkém úseku hradby mezi nárožní jihovýchodní baštou a Domem
Mohlo se jednat o sypanou baštu, doplněnou dřevěnými konstrukcemi, nebo
zbrojnošů se zřejmě nacházela vstupní brána do hradu. Cesta k bráně klesala
náročnější zděný objekt. Existenci předsunutého opevnění nasvědčuje i fakt,
z předpolí a mohla být kontrolována z bašt a hradebních ochozů severový-
že vnější hradební okruh nelogicky probíhá v nevelké distanci od severního če-
chodní části vnějšího opevnění. Rozsáhlý vnitřní prostor uvnitř jižního opevně-
la hradu. Další indicii představuje hradba, běžící k místu předsunutého opev-
ní byl využíván komunikačně – cesta se zde stáčela a zřejmě stoupala k seve-
nění od bašty při první bráně.20 Zajímavá je v této souvislosti opět postava
rovýchodu pod hradní jádro. Přes parkán ho spirálovitě obešla a vstoupila do
Ješka Svojanovského z Boskovic, který počátkem sedmdesátých let 15. století
19 http://ags.cuzk.cz/dmr/#. držel i severočeský hrad Kalich. Zde krátce po roce 1421 (?) vyrostla mohut-
20 Existenci hradby dokládá veduta Johanna Antona Venuta z roku 1815.
21 Lehký – Sýkora 2016, s. 11–189, zvl. 177–186. – Za diskusi k problematice
ná vysunutá bašta kruhového půdorysu, zděná z nasucho kladeného kame-
předsunutého opevnění děkuji Jiřímu Varhaníkovi. ne a s hradem spojená dlouhým krčkem.21 Progresivní opevnění husitského
hradu Kalicha se (zcela hypoteticky) mohlo Ješkovi stát inspiračním zdrojem
i při výstavbě předsunutého opevnění Svojanova.22 Díky promyšlenému sys-
témem bašt, individuálně volené síle zdí a uvažovanému předsunutému opev-
nění náleží celá fortifikace ke kvalitním opevňovacím počinům druhé poloviny
15. století.
Při pozdně gotické přestavbě vznikl i takzvaný Dům zbrojnošů – hospo-
dářská budova obdélného půdorysu (zhruba 27,0×7,7 metru), začleněná do
jihovýchodního obvodu pozdě gotického opevnění poblíž jižní věžice se vstupní
branou do hradního jádra. Dvoupodlažní nepodsklepený objekt má dodnes
původní dispozici i s řadou detailů a je nejlépe dochovaným svědkem pozdně
gotické přestavby celého hradu. Krátké západní průčelí domu si přibližně upro-
střed své délky v plné výšce uchovalo svislou jizvu po odbourané hradební zdi
o síle 1,5 m, původně uzavírající vnitřní hradební okruh na jihozápadě. Prová-
zání hradby se zdivem domu svědčí o současném vzniku těchto objektů již při
výstavbě vnitřního okruhu opevnění.
Prostý interiér domu byl zřejmě v obou podlažích jednoprostorový, krytý
trámovým stropem, spojení obou pater zajišťovalo dřevěné vnitřní schodiště.
Dvorním průčelím v přízemí prostupovalo několik sedlových portálů s oko-
seným ostěním, osvětlení zajišťovalo obdélné okénko s ostěním, jehož oko-
sení vystupovalo z trojúhelného výběhu. Dvě podobná okénka se dochovala
i v prvním patře. Přízemí dvorního průčelí bylo snad při renesanční adaptaci
upraveno probouráním tří širokých půlkruhových arkád, které téměř zničily
pozdně gotické portály. Nejzajímavější architektonické detaily domu předsta-
vují kamenná ostění čtyř obdélných oken prvního patra vnějšího jižního prů-
čelí. Jejich profilace sestává z esovitého prutu na vnější straně lemovaného
úzkým okosením; při vnitřní hraně doplňuje simu široká stezka. Do nečleně-
ného soklu zabíhá profilace pravoúhlým zalomením patky, okna nasedají na
mohutně vyloženou podokenní římsu. Jižní a část západního průčelí budovy si
podržely pozůstatky pozdně gotické povrchové úpravy, tvořené zběžně rovna-
nou omítkou, jejíž režný povrch doplňoval ne zcela pravidelný rastr iluzivního
kvádrování provedeného bílým vápnem do zavadlé omítky. Malovanými linka-
mi (iluzivními spárami) vymezené kvádry se mírně liší délkou i výškou kvádro-
vých řad, ale přesto je zřejmé, že je úprava omítky dílem jediné fáze. Nevíme,
zda se efektní úprava omítek s kvádrováním omezovala pouze na pohledově
exponované vnější průčelí domu, či zda pokračovala i na přilehlých hradebních
úsecích. V pozdně gotické etapě dům zřejmě završovalo obranné patro dřevě-
né či hrázděné konstrukce, navazující na ochozy přilehlých hradeb. Stávající
krov valbové střechy byl zbudován ze dřeva, jehož smýcení dendrochronologie
datovala po roce 1568. Krov domu napovídá, že při renesanční opravě nebyly
již ochozy na hradbách obnoveny.
190 191 Mladší doplněk Domu zbrojnošů tvořil dnes téměř zaniklý objekt, připojený
k jeho západnímu nároží patrně počátkem 16. století a vystupující do parkánu.
Objekt, kvůli jehož výstavbě bylo nutno zbořit část pozdně gotické parkánové
hradby, měl komunikační roli – v interiéru se nacházelo schodiště, vedoucí
do prvního patra, z něhož byl dosažitelný vstup do hradního jádra. Půdorys
vnitřní části objektu se zdivem o síle asi 0,8 metru se dodnes rýsuje v terénu
a jeho vnější zeď slouží jako jedna ze zahradních teras.23 Jádro zůstávalo
nadále přístupné jen pěším, což dokumentuje i úzká branka do vnitřního hra-
du, vybavená jednoduchým půlkruhovým portálem s okosenou hranou (dnes
novodobá kopie).
Lze předpokládat, že výstavba prstence vnějšího opevnění předcházela
přestavbě a rozšíření obytných budov jádra. Pozdně gotická přestavba starého
paláce přinesla jeho prodloužení o východní oddíl při břitové věži a v celém
půdorysu zvýšení o další obytné patro. Obvodové zdivo nového patra využilo
koruny staršího gotického zdiva, bylo vystavěno při jeho vnitřní líci (podob-
ný je například vztah druhého patra a gotické hradby na nedalekém zámku
v Letovicích). Dodatečné vložení valené klenby západního suterénu potvrzují
spáry mezi omítanými klenebními čely a klenbou. Původně krajní, východní
interiér starého paláce v pozdní gotice zaklenula čtyři pole vysoce vzepjatých
bezžeberných křížových kleneb, svedených na střední hranolový pilíř s široce
okosenými rohy a miskovitě projmutými výběhy. Výběhy kleneb, zasekané do
staršího zdiva, jakož i otisky staršího rovného stropu, i zde dokládají vložení
pozdně gotické klenby do původně plochostropého prostoru. Vstup do nově za-
klenutého sklepa byl od pozdně gotické přestavby řešen schodištěm s dvojicí
půlkruhově završených pískovcových portálů.24 Portály mají okosenou hranu
a trojúhelnou trnož s profilací obrácenou ve směru vstupu, vnější portál si pod
nátěry uchoval i typickou omítkovou paspartu. Suterén v pozdně gotické vý-
chodní přístavbě má lomenou valenou klenbu a nověji upravený vstup ze dvo-
ra. Pilíře klasicistního portiku před dvorním průčelím paláce nejspíše využívají
substrukce zděného dvorního peronu, pod nímž vedly zmíněné schodišťové šíje
do sklepů. Analogii tohoto řešení by představoval zděný a podklenutý peron
před dvorním průčelím jižního paláce hradu v Boskovicích, budovaný v závě-
ru 15. století. V dnešním zvýšeném přízemí paláce zanechala pozdní gotika
stopy především v dochovaných klenbách. Východní místnost paláce dostala
22 Předsunutá opevnění v druhé polovině 15. století běžně vznikala v rámci pozdně
gotických přestaveb hradů v širším regionu – takzvaná Bašta před hradem
v Boskovicích, zemní opevnění před čelem Nového hradu u Blanska, zděná fortifikace
u první brány Pernštejna a další.
23 Krytým schodištěm v samostatné gotickorenesanční budově (Plaček 1994, s. 218) je
přístupný palác hradu Pernštejna, podobné řešení bylo na přelomu 15. a 16. století
využito u hradu Boskovic.
24 Analogické portály se dochovaly na hradě v Boskovicích, Černé Hoře a Moravské
Třebové (datované široce od druhé poloviny 15. po polovinu 16. století).
čtyři pole bezžeberných křížových kleneb, svedená do středního hranolového
pilíře, jehož patka do okosených hran přecházela typickým pozdně gotickým
detailem štíhlých jehlancových trnoží. Jihozápadní pole klenby zčásti zasle-
pilo starší, patrně dveřní niku se střechovitým záklenkem. Přízemní prostora
v pozdně gotické přístavbě má jednoduchou, s obvodovým zdivem současnou
valenou klenbu. Zajímavý detail exteriéru paláce představuje krakorcovitě vy-
sazené jihovýchodní nároží.
V závěru pozdně gotické přestavby vznikl takzvaný Nový palác, dosud
dochovaný ve formě torza, změněného pronikavou renesanční přestavbou.
Vznikl na koruně severovýchodního segmentu starší hradby jádra, na vnější
straně rozšířené pozdně gotickou přizdívkou a na straně vnitřní řadou valeně
zaklenutých komor, otevřených do nádvoří a stísněného prostoru kolem břitové
106 Hrad Svojanov: A. Současný pohled od severovýchodu s vnějším opevněním,
pozdně gotickou štítovou hradbou, nástavbou nového paláce a raně gotickým
břitovým bergfritem. B. Ideální rekonstrukce od severovýchodu, předpokládaný
stav v 1. polovině 16. století po výstavbě Nového paláce a vnějšího opevnění.
věže. Palác sestává ze dvou křídel, od severu a východu obemykajících těleso
věže. Nízké spodní patro východního křídla s podlahou v úrovni ochozu štítové
hradby osvětlovala od východu dvojice okének, z jejichž ostění dnes zůstal jen
okosený překlad severovýchodního otvoru. Toto podlaží se zdmi 1,4 metru ši-
rokými uzavírala plochá valená klenba, z níž dnes ve vnitřním líci východní zdi
paláce spatřujeme jizvu po klenební patě. Spodní podlaží tedy mělo tunelovitý
charakter a umožňovalo především zprůchodnění této části bývalého ochozu
štítové zdi. Délku východního křídla paláce neznáme – na jihu však pokračo-
valo minimálně jednou další místností. Ve vyšší úrovni východního křídla byl
situován sál nepravidelně obdélného půdorysu, jehož prostor rozšiřovaly dva
arkýře ve vnější stěně. Pozdně gotické niky se od dochovaných renesančních
oken odlišovaly menší výškou, odpovídající rozsahu kamenných částí okenních
špalet. Z arkýřů se na vnějším průčelí křídla rýsují vždy dvě trojice odsekaných
trojdílných krakorců. V jihozápadním rohu interiéru velkého sálu se v úrovni zá-
klenku okenních nik dochovalo několik vertikálně sesazených kamenných blo-
ků s povrchem dodatečně otesaným do formy nepravidelných bos. Podobnou
192 193 situaci nacházíme i v horní partii vnitřního líce vnější stěny, tedy ve zdivu
mezi dvojicí původně arkýřových nik a v jihovýchodním koutě. Poloha zjiště-
ných kvádrů v rozích a přibližných středech prostoru dovoluje jejich ztotožnění
s výběhy pozdně gotické žebrové klenby. Její vzorec a detaily neumíme rekon-
struovat – snad se zde mohla nacházet dvě mírně nepravidelná pole křížové či
hvězdové klenby. Existenci klenutých interiérů na hradě přesvědčivě dokládají
vyžlabená klenební žebra v lapidáriu. Uložené nebo také v mladších zdivech
druhotně osazené kvalitní dílce ostění s přetínavými profily mají původ v ně-
které z obytných budov. Obvykle se jedná o prvky kombinující simový profil
lemovaný prutem s typickým pozdně gotickým prostupem profilu v koutech.
Část nového paláce před bergfritem na vrcholu severní části štítové zdi je
dnes jednoprostorová, vymezená zhruba 0,8 metru silnou zdí renesančního
stáří. Vnější zeď však i na severu obsahuje relikty obvodové zdi pozdně gotic-
kého paláce. Vypovídají o tom odsekané kvádry trojdílných krakorců na vněj-
ším průčelí i nepravidelnosti v navázání zdiv na rozmezí severního a východ-
ního křídla. Výška osazení krakorců, shodná s východním křídlem, upozorňuje
i u křídla severního na existenci nízkého prvního podlaží. Rozměrné arkýře
tedy rozšiřovaly obytnou kapacitu také u severní části nového paláce. Arkýře
však společně s většinou vnější pozdně gotické obvodové zdi této části budovy
odstranila renesanční přestavba v druhé polovině 16. století. Nový palác do-
bíhal i před pozdně gotickou část Starého paláce. Také v této partii existoval
arkýř, z něhož dosud spatřujeme trojici odsekaných trojdílných krakorců nad
novodobým oknem, prostupujícím masou vnější zdi paláce v úrovni zvýše-
ného přízemí. Součástí Nového paláce byla pravděpodobně i hradní kaple
sv. Kateřiny. Většina autorů se shoduje na jejím umístění při jižním zakončení
východního křídla nového paláce.25 Je jisté, že východní křídlo nového paláce
pokračovalo dále k jihu. Jak dokládá situace při dochované původně interiéro-
vé stěně paláce, i zmizelé jižní zakončení sestávalo z nízkého spodního podlaží
a vysokého patra. Fotografie před novodobou konzervací zaznamenaly na dě-
licí zdi v patře východního křídla otisky cihlových kleneb a špaletu vysokého
okenního otvoru ve vnější východní zdi. Tyto detaily však zjevně vznikly až při
renesanční přestavbě a mohly náležet libovolnému prostoru, kapli nevyjímaje.
Pozdně gotický stav této části paláce tedy zůstává neznámý; pouze hypotetic-
ky uvažujeme o existenci dalšího arkýře ve východní stěně, který mohl ukrývat
presbytář uvažované kaple. Dobroslava Menclová hovoří o zlomku prožlabené-
ho žebra, které se mělo nacházet právě na jižním konci východního křídla.26
Úvahu o existenci kaple podporuje kromě zmínek o jejím možném zaklenutí
žebrovou klenbou i komunikační vazba na klenutý sál.
25 Záruba 2016, s. 183–185.
26 Menclová 1972a, s. 313.
 Nový palác patrně vznikal ještě v době rezidenčního poslání hradu, který 194 195 Kompozitní, ambivalentní
do závěru prvního desetiletí 16. století sloužil jako hlavní sídlo Svojanovských
a liminální bytosti
z Boskovic. Palác ve vizuálně nejexponovanějším místě hradu dostal podobu
v architektonické skulptuře
mimořádně působivé architektury s řadou rozměrných arkýřů, odvážně zavě-
šených na vnější průčelí. Stavbu paláce můžeme vzhledem k absenci architek-
v ýchodních Čech
tonických prvků datovat pouze obecně do konce 15. až počátku 16. století. Aleš Mudr a
Stavební aktivitu při přestavbě obytných budov by tak bylo možno přisoudit
nejspíše Janu Svojanovskému z Boskovic po roce 1492. Jak naznačují sporé Kompozitní bytosti patří do obecného kontextu středověkého imaginárního
raně renesanční architektonické prvky (například okna v patře Domu zbrojno- světa na okrajích a hranicích žité reality křesťanské společnosti. Zobrazování
šů), určité úpravy hradu mohl provést i pilný stavebník Ladislav z Boskovic, fantasmat v rámci sakrálních staveb symbolicky strukturovalo sociální časo-
jenž hrad vlastnil v letech 1507–1512. Nelze vyloučit ani úpravy za Trčků prostor aktuální obce věřících a vymezovalo jej jednak vůči sféře pohanství
z Lípy, kteří se stali majiteli hradu v roce 1512. Pro Ladislava z Boskovic, jenž mimo kostel (církev) a jednak vůči posvátnému. Obojí se vůči přítomné církvi
sídlil na Moravské Třebové, ani pro Mikuláše ml. Trčku z Lípy však Svojanov
nacházelo v jiném prostoru i čase: pohané v minulosti a cyklickém čase bez
nebyl rezidenčním objektem. Zásadní, dnes však neřešitelnou otázkou je podo-
finální perspektivy, Bůh, andělé a svatí na věčnosti. Inspirace pro ztvárnění
ba klenby sálu východního křídla paláce a sousední kaple. Obdobné reprezen-
viditelné hranice, signalizující metaforický přechod do zón odlišného řádu,
tativní prostory na sklonku středověku bývaly doplněny heraldickou výzdobou
vycházely často z přirozených symbolů, starých tradic, vzdálených kultur nebo
a ani svojanovský sál nemusel být výjimkou.27 Lze poukázat na pozdně gotické
ze spojování známých prvků do zvláštních kombinací a byly živeny imagina-
žebrově klenuté sály v palácích hradů Boskovic a Moravské Třebové, vyba-
cí a kreativitou svých původců. Návaznost na archetypy dlouhodobě sdílené
vené erbovními minigaleriemi, deklarujícími spřízněnost Boskoviců s dalšími
napříč kulturami zajišťovala srozumitelnost i v kulturně nepříliš rozvinutém
předními rody země. Jak již bylo naznačeno, působivý zjev svojanovského no-
prostředí, typicky na venkově, daleko od významnějších center. Doboví vníma-
vého paláce umožňuje srovnání se soudobou architekturou hradu Pernštejna
telé přitom byli zvyklí „číst“ významy nestvůr metaforicky jako mnohovrstvá,
nebo velkorysou pozdně gotickou přestavbou hradu Boskovic, realizovanou
rozporuplná a jen zčásti nebo v kombinaci s jinými významy či konstelacemi
v osmdesátých a devadesátých letech 15. století Jaroslavem a Ladislavem
srozumitelná kompozita různých částí známých stvoření. Díky tomu slože-
z Boskovic. V okruhu stavitelů činných právě na stavbách Pernštejnů a Bosko-
né figury úzce souvisí s další skupinou bytostí, které sice nejsou skládány
viců lze zřejmě hledat i původ stavebních mistrů, realizujících pozdně gotickou
z nesourodých prvků, ale jejichž liminalita a ambivalence je dána participací
přestavbu Svojanova.28
na různých řádech světa, kulturách a interpretačních rámcích. Ambivalence
Pozdně gotická přestavba, provedená v několika fázích od poloviny
těchto figur znamená, že participují na obou sférách, které rozdělují, a nelze je
15. století do začátku 16. století pány z Boskovic, učinila ze Svojanova jeden
definovat pouze v rámci jedné z nich.1 Zřejmě proto byly v tomto kontextu ob-
z nejlépe opevněných a obytným komfortem vybavených hradů na českomo-
líbené imaginární bytosti složené z více elementů (jako například zelený muž),
ravském pomezí. Přiblížila ho nejvýznamnějším hradům širšího regionu, tedy
srozumitelně zobrazující, že nemají jen jednu podstatu, postrádající jasné lite-
Boskovicím a Pernštejnu. Právě s těmito objekty, řadícími se ke špičkám do-
rární významy a naopak svou tajemností zaručující mnohoznačnost, tedy par-
bové profánní architektury, byly pozdně gotické přestavby Svojanova spjaty ne-
ticipaci na sférách nacházejících se mimo svět vnímatele. Jsou tedy analogií
jen obrovským objemem realizovaných stavebních prací, ale zřejmě i bližšími
nebo inverzí Krista, který smrtelníkům zprostředkovává participaci na věčnos-
dílenskými vazbami.29
ti. Platnost této analogie dokládá řada konkrétních sestav reliéfních svorníků,
kde je Kristus a jeho symboly zaměnitelný se „zeleným mužem“ a kde král či
27 Štětina 2012, s. 315–332.
28 Ke stavební produkci pánů z Boskovic na přelomu 15. a 16. století Štětina 2009,
obecně člověk participuje na horizontální dimenzi svorníku, zatímco Kristus či
s. 251–267. „zelený muž“ je vnímán na témže svorníku při pohledu vertikálním.2
29 Za umožnění průzkumu hradu Svojanova děkuji Miloši Dempírovi, za podnětnou
diskusi k problematice stavebního vývoje hradu Janu Večeřovi, za technickou pomoc 1 Camille 1992, s. 66.
Miroslavu Lancovi a za poskytnutí výzkumné zprávy k dendrochronologii Pernštejna
Tomáši Kynclovi. 2 Za všechny četné příklady kostel sv. Diviše v Esslingen a klášterní kostel ve Wimpfen.
 Rejstřík mimo-řádných 196 197 Mytologické postavy re-
bytos­tí ve východočeských gistrujeme například v Laža-
kostelích je poměrně široký, nech, na Lipnici a ve Skutči,
i když se samozřejmě ne- ve všech případech na kon-
vyrovná mnoha umělecky zolách v polygonálním závě-
bohatším regionům. Vysky- ru presbytáře, kde obklopují
tují se zde často draci či vi- hlavní oltář.8 V Lažanech a na
pery,3 andělé,4 zelení muži Lipnici doplňuje satyr, harpy-
nebo hlavy nestvůr oscilující je či gorgona soubor dalších
mezi člověkem a zvířetem negativních či ambivalent-
s vypoulenýma očima, osrs- ních figur, zatímco ve Skutči
těním, zvláštními grimasami, jde o sevřenější mytologický
otevřenou tlamou, vyceně- soubor, doplněný pouze o an-
nými zuby nebo vyplazeným děla a štítonoše nesoucího
jazykem.5 erb patrona kostela, pánů
V několika případech se z Vartenberka.9 Busta mladé
107 Nefelé – klenební konzola v presbytáři 108 Satyr – klenební konzola v presbytáři kostela
podařilo identifikovat velice kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Skutči. Nanebevzetí Panny Marie ve Skutči. půvabné ženy s dlouhými roz-
zajímavý jev, a to přítom- puštěnými vlnitými vlasy má
nost postav ze starověké mytologie v sakrálním interiéru. Inspirace uměním po obou stranách hlavy reliéfní kupy oblaků, jako by se z nich vynořovala. Jde
a mytologií pohanského starověku dává smysl na rozhraní sakrálního interiéru tedy pravděpodobně o nymfu Nefelé, již podle řeckých bájí vytvaroval Zeus
a profánního exteriéru už proto, že k definování hranic křesťanského světa z oblaků do podoby Héry, aby oklamal lapithského krále Ixióna, který měl
bylo principiálně nezbytné z něj povystoupit.6 Antické báje zůstaly zdrojem v úmyslu Héru svést.10 Když ho přistihl, jak si s Nefelé užívá, „nařídil Hermovi
uměleckých námětů s různou intenzitou po celý středověk. Starověká božstva nemilosrdně Ixióna bičovat, dokud nebude opakovat slova »Ti, kdo dobro činí,
a nestvůry fungovaly v sochařských programech jako antipody křesťanských zasluhují úctu«, a potom ho přivázat k ohnivému kolu“.11 Nefelé tedy ztěles-
idejí pravdy, dobra, ctnosti a lásky, ovšem hrozba a negativní vzor bývaly ňuje nejen iluzi a klam, ale odkazuje i na věčná muka, určená těm, kdo nectí
pouze částí širšího spektra funkcí a významů.7 Boha. Tento motiv je nepochybně velice vhodný ke křesťanské aktualizaci či
reinterpretaci. V exegetické literatuře se vyskytuje také přirovnání Ixiónovy

3 Pod kruchtou kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi, ve věži kostela Panny Marie
touhy po moci k mraku – je stejně pomíjivý jako pozemské panství.12
v Chrudimi; Perálec, Police nad Metují. Busta ženy s křídly obdélného tvaru směřujícími vzhůru představuje nej-
4 Kostel Panny Marie v Chrudimi, Skuteč, Lipnice.
spíše sirénu. V řecké mytologii sirény figurují jakožto pomstychtivé nymfy,
5 Litomyšl, Náchod, Nový Bydžov, Velký Třebešov.
6 Camille 1992, s. 63–65. které zpěvem lákají námořníky ke svému ostrovu, kde jejich loď ztroskotá
7 Ambrose 2013, s. 5. na útesech. Ve starověku se zobrazovaly buď jako harpyje, tedy kompozitní
8 Další výskyt mytologických figur ve Starém Svojanově a v jižní předsíni
kostela sv. Ducha v Hradci Králové.
bytosti složené ze spodní části těla ptáka a hlavy, busty či polopostavy ženy,
9 Dvojici mužských hlav v západních rozích presbytáře nelze blíže identifikovat. nebo jako ženské postavy s křídly. Ve středověké ikonografii se směšovaly
10 Identifikaci nelze ověřit pomocí ikonografické metody, protože zobrazení Nefelé je
s mořskými pannami, přičemž se ke spodní části mořské nestvůry připojila
krajně vzácné; srovnatelné a datačně relevantní řešení, jak zobrazit vytvarování lidské
podoby z mraků, se nepodařilo nalézt. okřídlená polopostava ženy. Exegetická tradice je pojímala jako personifikaci
11 Graves 2004, s. 210.
12 Fulgentius, kolem 500. – Roldán – Barr – Hawes 2017, s. 204.
lakoty, chlípnosti, pochlebování, proradnosti či zákeřnosti.13
13 Leclerq-Marx 1997. Busta „veselého mladíka“ s trochu odulými tvářemi má po stranách vy-
14 Graves 2004, s. 101. – Příkladů obdobné ikonografie je mnoho, z římského starověku
tesány větévky s hrozny, což ho dovoluje určit jako Dionýsa (Bakcha), bo-
například socha v Staatliche Antikensammlung und Glyptotek v Mnichově. –
Bol 2010, obr. 336. ha vína.14 Na konzole hned vedle poznáváme jeho společníka Satyra, člena
Dionýsovy družiny, oddávající se opilství a nevázaným radovánkám. Z kozlích
atributů, které v ikonografické tradici poukazují na jeho zvýšené libido, se na
skutečské hlavě uplatnily zašpičatělé uši a pootevřená zubící se ústa.15
Jaký smysl dávali tito zástupci dávno zaniklého pohanského světa v křes-
ťanské svatyni 14. století v bezprostřední blízkosti nejposvátnějšího místa
– hlavního oltáře? Šlo o velice exponované místo, kde se slavila mše a kam
se – v době právě strmě rostoucího eucharistického kultu – při proměňování
upírala pozornost všech přítomných. Erb na jedné z konzol dokládá, že šlo
o místo reprezentace a zádušního liturgického zpřítomnění majitele panství
a patrona, který tedy do volby námětů zasahoval, nebo ji přinejmenším regis-
troval. Proto nelze smysl konzol odbýt tím, že jde o bezvýznamné drolerie. Jak
vyplývá z výše provedeného výkladu jednotlivých figur, z hlediska křesťanské
morálky šlo o příklady vlastností a principů hodných zavržení a neslučujících
se s podmínkami spásy. Oltář tak rozděluje lidstvo na ty, kteří mohou přistou-
pit k přijímání, a jsou tedy předurčeni ke spáse, a na ostatní, které čeká věčné
zatracení. Odsuzování hříšníků a odrazování od jejich následování ovšem není
jedinou významovou a funkční rovinou, o níž lze uvažovat. Kostelní klenba
byla obecně srozumitelnou metaforou nebe, které Kristus pro křesťany získal
svou obětí.16 Pohanské figury na konzolách vynášejících tuto klenbu jsou tedy
ochočeným zlem, donuceným sloužit nebesům, a znamením Kristova vítězství
nad starým světem, který jeho spasitelskou úlohu nerozpoznal. Konstelaci lze
proto číst i jako obraz naděje na vítězství nad zlem a na spásu pro každého
smrtelníka. Starověcí hříšníci obklopující oltář zároveň vytvářejí efektivní kon-
trast k absolutnímu dobru, které se na tomto místě opakovaně zpřítomňuje
v přepodstatněné hostii. Jejich expresivita a pitoresknost kontrastuje s re-
žimem prostoru liturgické performance, s jeho pomalými důstojnými gesty
a vážnými výrazy. Křičí, šklebí se, cení zuby, ukazují, co je směšné, hříšné,
nezdrženlivé, co není přípustné v božím domě, zjevují inverzi řádu. Kolem
oltáře, kde se slovo stává Tělem a Boží řád vstupuje do pozemské reality, se
kontrastně zjevuje vtělený neřád, pozemská špína, smyslovost a požitky a in-
verzně pobízí k asketickému obrácení se dovnitř, k duchovním hodnotám. Dal-
ší úlohou figurálních konzol v presbytáři mohla být ochrana sakrálního místa
(kde je jeden démon, není už místo pro jiného)17 a také už v úvodu zmiňované
definování prostoru a identity dané komunity pomocí nápadného akcentování
kontur prostoru a ukázání těch vlastností, které její příslušníci nemají.
Téma hranice a identity nastolují i zvířata a rostlinstvo, které sice s lid-
stvem sdílejí svět a jsou součástí řádu stvoření, ale existují jinak, mimo dobro
a zlo, spasení a zavržení. Pozorování přírody přirozeně vyvolávalo otázky, čím
se člověk od ostatních stupňů stvoření či forem života liší a jaké mají místo
v řádu světa.18 Velice dlouhá ikonografická tradice spojuje vegetaci a faunu
198 199 s obrazem ráje, kde před prvotním hříchem ideálně soužili s člověkem. Navrá-
cení věčného života v ráji, vykoupené Kristovou obětí, je úběžníkem veškeré
liturgie, provozované v kostelích, kde se vegetabilní konzoly, hlavice a svorníky
vyskytují. Tyto souvislosti vyvstávají zřetelně v těch případech, kdy v pres-
bytáři jakožto centru spásonosné liturgie jsou pouze vegetabilní konzoly, ve
východních Čechách kupříkladu v klášterním kostele v Polici nad Metují. Tam
navíc sochařsky ztvárněnou vegetací oplývá západní portál kostela, jímž se
klášter obrací k městu. Portál tak příchozím z daleka signalizuje, že se chystají
vstoupit do rajské zahrady.
Hojně se rostlinstvo vyskytuje i v presbytáři městského farního kostela
v Čáslavi, pocházejícím z počáteční fáze výstavby gotického kostela, zřejmě
před svěcením v prosinci 1307. Z celkem osmnácti kalichovitých hlavic přípor
v presbytáři je polovina olistěná a polovina hladká, přičemž jsou vegetabilní
prvky osazené důsledně do všech rohových pozic. Jediná z olistěných hlavic
s lidskou hlavičkou se patrně ne náhodou nachází na pozici nejblíže oltáři a zá-
roveň nejblíže sanktuáři, tedy místům slavení a uchovávání eucharistie, pro-
minentního prostředku transcendentální komunikace a předpokladu věčného
života. Hlava zde tedy může reprezentovat člověka jako subjekt spásy, jemuž
Kristus zajistil vykoupení prvotního hříchu a napravení následného vyhnání
z rajské zahrady příslibem návratu do zeleně zahrady nebeské.19 Na čtyřech
pozicích na rozhraní klenebních polí odpovídají trojici sem svedených žeber
sdružené trojice přípor a hlavic. Tři z těchto pozic jsou osazeny jednoduchými
konzolami bez sochařských prvků, na čtvrté jsou na hlavicích vyvedeny vinné
listy a hrozny. Vzhledem k umístění na severní straně na rozhraní chóru a vlast-
ního presbytáře (polygonálního závěru s oltářem), signalizují přechod do nejpo-
svátnější zóny a zároveň symbolem vína upozorňují, že jde o zónu eucharistie.
15 Nejčastěji se Satyr objevoval v duchu kozlovského chlípného charakteru
s plnovousem, nicméně existuje i silná tradice zobrazování v podobě zubícího se
bezvousého mladíka, založená řeckým sochařstvím helénistického období (kolem 150
př. n. l.). – Bol 2007, s. 260–262, obr. 228. – Tento typ byl mnohokrát opakován
v římském sochařství 1. a 2. století, viz například Londýn, British Museum, inv.
č. 1973,0103.8; 1824,0201.6; 1856, 1226.1726; 1864,1021.5; 1856,1226.1668;
1805,0703.30.
16 Jindra – Mudra 2013, s. 160. – V mnoha případech je to vizualizováno oblaky či
hvězdami namalovanými na klenbě nebo různými formami zobrazení Vítězného Krista
(Veraikon, beránek, Zmrtvýchvstalý Kristus, Bolestný Kristus na oblacích). – Příklady
Krista na klenebním svorníku ve východních Čechách: Chrudim, kostel Nanebevzetí
Panny Marie; Lanškroun; Rohozná; Trstěnice. – Příklady beránka: Okřešín, Sopotnice,
Živanice.
17 Tamtéž, s. 163. – Apotropaické pojetí hlav na konzolách má dlouhou historii, nepřímo
ho dokládá Caesarius z Heisterbachu, když píše, že démoni se snaží dostat k oltáři
a narušit liturgii nebo straší mnichy při modlitbách. – Camille 1992, s. 72.
18 Jindra – Mudra 2013, s. 161.
19 Druhá hlavička na této hlavici se skrývá pod listem (z přízemí kostela není zřetelná).
Pokud byla zamýšlena jako hlava ženská, pak by dohromady s vousatým mužem
reprezentovala celek dvoupohlavního lidstva, o jehož spásu běží. Zadavatel mohl
mít samozřejmě na mysli i Adama a Evu (což se ovšem s výše uvedenou interpretací
nevylučuje).
 Na samém konci sledo-
vaného období, ve dvacátých
až čtyřicátých letech 16. sto-
letí, téma liminálních bytostí
výrazně zasáhlo do podoby
skupiny staveb „riedovské-
ho“ okruhu, ve východních
Čechách, reprezentovaných
kostely v Pardubicích, Chru-
dimi a Čáslavi. Čtyři kleneb-
ní konzoly se zelenými muži
v Čáslavi (kolem 1538–1539)
jsou důsledně umístěny v linii
hraniční zóny mezi kruchtou
a lodí, na mezilodních pilířích
a na přilehlé severní zdi boč-
ní lodi. Vyznačují tak přechod
z předsíně v podkruchtí, tra-
109 Zelený muž– klenební konzola nad kruchtou
diční zóny katechumenů, do
kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi lodi vyhrazené pokřtěným
110 Klenební konzola v jižní lodi
příslušníkům obce. Dvěma
kostela sv. Kateřiny v Chrudimi. vyrůstají rozměrné akantové
listy z úst, zatímco dvojice se
zatočenými kníry je v listech
pouze ponořena. Tři jsou ze
svého údělu spíše nešťast-
ní, pouze jeden se usmívá.
Zelení muži se zatočenými
kníry nachází velice blízkou
obdobu v kostele sv. Kateři-
ny v Chrudimi (kolem 1536–
1540), opět ve výrazně liminální pozici nad kruchtou v severozápadním rohu.
Hlavičky v zeleni se tam objevují ještě na další dvojici klenebních konzol,
ostatní konzoly a hlavice v trojlodí jsou většinou vegetabilní a figurální prvky
postrádají.20 Hlavu usmívajícího se bezvousého muže v zašpičatělé čepičce
uprostřed jižní stěny lze identifikovat jako blázna; druhou hlavu na severní
zdi nad kruchtou v módní luxusní čepici snad obdobně jako pošetilce či mar-
notratníka. Tyto dvě chrudimské hlavičky v relativně malém měřítku oproti
velikosti konzoly (z podlahy kostela jsou sotva vidět), jsou uvězněny v roz-
vilinách, což je oboje spojuje s blázny s nastraženýma ušima nad kruchtou
200 201 kostela sv. Mikuláše Lounech
(z let 1525–1537),21 který
patří do téhož kamenického
okruhu „riedovských“ staveb
a kde je doloženo spojení
s východočeskou skupinou
v osobě stavitele Pavla z Par-
dubic.22 Uvěznění v rozvi-
linách můžeme zde i tam
vykládat symbolicky jako
donucení popíračů Boha (dle
Žalmu 14,1) ke sledování li-
turgie, při níž se Bůh opako-
vaně zpřítomňuje a přesvěd-
čuje je o své existenci.23
Téma spojení lidského
prvku s vegetací se obje-
vilo i na západním portálu
jmenovaného chrudimského 111 Hlavice na západním portálu
kostela sv. Kateřiny v Chrudimi.
kostela: některé mužské hla-
vičky, umístěné před abaky
na třech stranách dvojice mohutných hlavic na sloupcích flankujících vstup
(1536–1540),24 jsou propojeny s velkými vztyčenými listy akantu, kryjícími
koše hlavic, tenkým, sotva patrným stonkem či úponkem v ústech (takto ve
čtyřech případech z šesti). I když toto propojení v rámci dané kompozice ne-
probíhá v logice organického růstu listů, stejně měli kameníci potřebu propo-
jení ukázat, a to v poměrně malé výšce u hlavního vstupu, kde každý příchozí
měl možnost si ho všimnout.
Motiv stonku v ústech vychází z řešení, které je přes poškození povětr-
ností zřetelné na západním portálu kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi (1537–
1539).25 Zde jsou stonky, procházející celou výškou hlavice od krčku sloupu
(zde vyznačen úsekem profilované římsy) až po ústa hlaviček před konkáv-
ními stranami horních krycích desek. Z mnohonásobně rozvětvených stonků
vyrůstají vinné listy i rozety, tvořící spolu se zatočenými výhonky organické
20 Výjimkou je dvojice ptáků pijících z kalíšků u vstupu do sakristie.
21 Mudra 2015.
22 Tamtéž; Ramešová 2017, s. 30–34.
23 Jindra – Mudra 2015, s. 199.
24 Ramešová 2017, s. 89–95.
25 Tamtéž, s. 96–106.
voluty; všechny prvky jsou tak na rozdíl od Chrudimi živě zapojeny do celé
kompozice, prodchnuté jedním sdíleným principem. Architektonický prvek je
tvořen vegetací, která převážila nad geometrií, tektonikou a architektonicky
definovaným tvarem. Tématem se zde stávají vztahy a vzájemná prostup-
nost elementů lidských, přírodních a umělých i otázky médií reprezentace. Při
srovnání s chrudimským portálem je zřejmé, že pojetí na první pohled shod-
ného motivu se podstatně změnilo. Zatímco v Chrudimi listy překrývají koš
hlavice tak, že ho nevidíme, ale tušíme jeho přítomnost, v Čáslavi koš viditelně
zmizel a byl nahrazen prosekávaným pláštěm ze stonků a listů. Vyvolává to
tak otázky, zda rostlinstvo nepřítomné koše hlavic pokrývá, tvoří jejich opláš-
tění, tvoří jejich tvar nebo je samotné nebo je dokonce zobrazuje, jestli je rost-
linstvo součástí architektury nebo naopak architektura povstává z rostlinstva.
Téma identity různých stupňů stvoření tak staví na kvalitativně novou úroveň.
Vyvstává to i ze srovnání se severním portálem kostela sv. Bartoloměje
v Pardubicích (1519),26 který vytvořili alespoň částečně titíž kameníci a kde
shledáváme ještě jiný typ vztahu architektonického a rostlinného tvaru. Na
hladké plné koše je rostlinstvo aplikováno jako reliéf vystupující z plochy, oba
elementy jsou cítěny samostatně. Mužské hlavičky ve zcela analogických po-
zicích spojení s vegetací postrádají, zato jedna z nich – na čele západní hlavice
– je ušatou čepicí jednoznačně identifikována jako blázen.27 To je dokladem,
že alespoň v této pozdní době byl zelený muž s bláznem zcela zaměnitelný
a funkčně totožný. Oba nejsou úplně nebo pouze lidmi, oba alespoň částečně
překročili hranice lidského – zelený muž svazkem s vegetabilním elementem,
čímž vznikla kompozitní bytost, a blázen ztrátou rozumu. Proto jsou vykázáni
ven ze sakrálního prostoru, na portál, kde před vstupem každého vyzývají
k úvaze, jestli sám plně patří k těm, kteří se shromažďují uvnitř kostela a věří,
že mají nárok na spásu.
26 Tamtéž, s. 13–54.
27 Hrubý 2003, s. 115–119. – Hlavy na jižní hlavici interpretuje jako personifikaci tří
lidských věků, protější hlavu blázna jako symbol neřesti, civitas terrena a vanitas.
– Ramešová 2017, s. 47, upozorňuje na list sv. Pavla Korintským, kde světskou
moudrost ve srovnání s moudrostí Boží označuje jako bláznovství.
202 203 R aně renesanční architektonick á
skulptur a v ýchodních
Čech a Dolního Slezsk a
Petr Čehovský
Rozlehlé území Slezska bylo v první polovině 14. století připojeno k České-
mu království, jehož součástí zůstalo až do poloviny 18. století. Uměleckým
vztahům mezi Čechami, Moravou a Slezskem byla v posledních přibližně dva-
ceti letech věnována soustředěná pozornost historiků architektury a historiků
umění. Velkým přínosem v tomto ohledu byla výstava Od gotiky k renesanci,
Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400 – 1550, uspořádaná v roce 1999.
Součástí čtvrtého svazku katalogu výstavy byly podrobné analýzy vybraných
raně renesančních staveb české části Slezska.1
O sedm let později spatřil světlo světa katalog výstavy Slezsko, perla
v České koruně.2 Katalog byl zaměřen na tři nejslavnější umělecké epo-
chy česko-moravsko-slezských vztahů: období vrcholné gotiky, manýrismu
a vrchol­ného baroka. V roce 2007 byl vydán sborník esejů3 na téma česko-
-slezských uměleckých vztahů, tematicky opět zaměřený na tři výše zmíněné
umělecké epochy. V roce 2008 se na knižním trhu objevil dvoudílný sborník
esejů, vztažených opět k tématu dějin a kultury Slezska v rámci zemí Koruny
české. Obdobím rané renesance se zčásti zabýval Artur Kwaśniewski v pří-
spěvku,4 zaměřeném na historizující tendence v architektuře českých zemí
v období 1500 – 1650. Komplexní analýza raně renesanční architektonické
skulptury Slezska v kontextu českých zemí však stále čeká na své zpracování.
Cílem předkládaného příspěvku je upozornit na souvislosti mezi raně re-
nesančními architektonickými skulpturami východních Čech a sousedního
regionu Dolního Slezska. Oba regiony byly ve vzájemném úzkém kontaktu,
představovaném předními českými politiky této doby, kteří v Dolním Slezsku
pobývali. Petr Vorel, autor podrobné monografie rodu Pernštejnů, předpoklá-
dá, že Jan z Pernštejna (1487–1548) strávil své mládí ve slezské metropoli
Vratislavi, podobně jako jeho mladší bratr Vojtěch (1490 – 1534). V souvislosti
s Janem a Vojtěchem z Pernštejna přímo uvádí: „Je však pravda, že v zemích
Koruny české bychom stěží hledali příhodnější místo, kde mladý velmož mohl
získat vztah k hodnotám renesančního světa, než právě ve Vratislavi, jednom
z nejvýznamnějších kulturních center na sever od Alp.“ 5
1 Chamonikola 1999.
2 Niedzielenko – Vlnas 2006.
3 Kapustka 2007.
4 Kwaśniewski 2008.
5 Vorel 2012, s. 140–141.
 Dalším významným představitelem úzkého politického i kulturního propo-
jení regionu Čech a Dolního Slezska byl poděbradský kníže Karel I. z Minstr-
berka6 (1476–1536). Tento šlechtic a ambiciózní politik se narodil v Kladsku,
přímo v srdci zkoumané oblasti, dostal se do nejvyšších pater české politiky,
byl nejvyšším správcem Českého království a od roku 1524 dolnoslezským
hejtmanem. Mezi jeho hlavní rezidence patřil zámek v obci Ząbkowice Śląskie
v Dolním Slezsku.
Architektonické skulptury staveb
Benedikta Rieda a jeho okruhu
První skupinu architektonických skulptur, vykazujících vzájemnou souvislost
mezi východními Čechami a Dolním Slezskem, představuje kamenická vý-
zdoba staveb navržených architektem Benediktem Riedem a dále skulptury,
jež jsou výzdobě Riedových staveb stylově velmi blízké. Benedikt Ried byl
na konci 15. století a v první třetině 16. století jedním z nejprogresivnějších
architektů ve střední Evropě. Badatelé mu doposud věnovali dvě knižní mo-
nografie7 a desítky odborných článků. Ried přišel do Čech v roce 1489 na
pozvání krále Vladislava Jagellonského původně s cílem, aby vytvořil moderní
a efektivní severní opevnění Pražského hradu. Začal na opevnění ihned pra-
covat, ale ještě před jeho dokončením mu byl svěřen projekt nového reprezen-
tativního sálu Královského paláce na Pražském hradě, realizovaný v devade-
sátých letech 15. století a dokončený roku 1500.8 Jeho jedinečný prostor je
dnes všeobecně znám pod označením Vladislavský sál a je nejstarší Riedovou
stavbou, na které se bohatě dochovala architektonická skulptura.
O to pozoruhodnější je,
112 Hlavní portál zámku v Moravské
že ve východních Čechách je
Třebové, 1492.
dochovaná jediná známá ar-
chitektonická skulptura rie-
dovského typu, která je starší
než portály a okna Vladislav-
ského sálu na Pražském hra-
dě. Je jí hlavní portál zámku
v Moravské Třebové, dato-
vaný letopočtem ve vlysu do
roku 1492. Už Karel Chytil
si v článku z let 1926–1927
povšiml,9 že moravskotřebov-
ská památka s tvorbou Be-
nedikta Rieda souvisí. Raně
204 205 renesanční portál v Moravské Třebové jistě nevytvořil Ital, nýbrž domácí
kameník. Jeho autorství prozrazují nejen použité gotismy (kolmé křížení ka-
menných prutů), ale také celkově hrubší pojetí reliéfní práce než jaké známe
z portálů italských kameníků. Celková struktura moravskotřebského portálu
a zejména jeho hlavice jsou blízkým předstupněm portálů přímo navržených
Benediktem Riedem, například portálu v Ludvíkově křídle Královského paláce
na Pražském hradě, datovaného do doby okolo roku 1509.
Architekturu Vladislavského sálu na Pražském hradě dále spojuje se zám-
kem v Moravské Třebové motiv stylového pluralismu: u obou staveb byly na
konci 15. století použity gotické klenby a u obou se objevují architektonické
skulptury smíšeného stylu,10 propojujícího gotické a renesanční motivy v no-
vém harmonickém celku. Ve Vladislavském sále tuto stylovou polohu před-
stavuje portál vedoucí do Staré sněmovny (kolem 1493–1500) a na zámku
v Moravské Třebové výše zmíněný hlavní portál z roku 1492. U výzdoby obou
staveb lze také předpokládat spoluúčast italského renesančního kameníka.
Ivo Hlobil připsal medailony Ladislava Černohorského z Boskovic a Magda-
leny z Dubé a Lipé,11 původně situované na chodbě poblíž zámecké kaple
v Moravské Třebové,12 severoitalskému sochaři. Také u edikulových oken Vla-
dislavského sálu lze připustit účast italského umělce. Na základě výše zmíně-
ných souvislostí mezi moravskotřebovským zámkem a Vladislavským sálem
na Pražském hradě se jeví jako logické považovat za autora návrhu moravsko-
třebovského zámeckého portálu kameníka pracujícího v pražské huti přímo
pod vedením Benedikta Rieda.
Riedovy stavby působily na přelomu 15. a 16. století ve střední Evropě
bezesporu velmi inspirativně a jejich ozvuky můžeme nalézt v Rakousku, ně-
meckých regionech i v jiných oblastech. V rovině základní stylové inspirace
lze do souvislosti s tvorbou Benedikta Rieda klást i památku, která bývá
tradičně považována za nejstarší raně renesanční portál ve Slezsku: portál sa-
kristie katedrály sv. Jana Křtitele ve Vratislavi,13 datovaný vyrytým letopočtem
do roku 1517. Portál objednal vratislavský biskup Jan Thurzo (1464–1520),
starší bratr olomouckého biskupa Stanislava (1471–1540). Portál ve vratislav-
ské katedrále přitahuje již mnoho let pozornost většinou polských historiků
6 Podrobnou biografii Karla I. z Minstrberka publikoval Fukala 2008b, s. 150 – 161.
7 Fehr 1961; Kalina 2009.
8 K tomu podrobně Chotěbor 2009; Chotěbor 2016.
9 Chytil 1927, s. 248. – Podle něho je portál moravskotřebovského zámku podobný
zejména oknům Vladislavského sálu.
10 Blíže k teorii smíšeného stylu Lorenz 2004.
11 Hlobil 1999b, s. 316–317.
12 Umístění medailonů zmiňuje Šembera 1870, s. 41.
13 Karpowicz 1995; Čehovský 2018, zvl. s. 134–137 (bibl.).
 umění. Z českých badatelů
se portálem zabýval Ivo Hlo-
bil,14 který reliéfní scénu v je-
ho tympanonu rozpoznal jako
stylově příbuznou k reliéfu
Zázraku sv. Kunhuty, nale-
zenému v jed­nom z měšťan-
ských domů ve Šternberku.
Při pohledu na architekturu
vratislavského por­tálu lze
znovu rozpoznat návaznost
na portál vedoucí z Vladislav-
ského sálu do Staré sněmovny
v Královském paláci na Praž-
ském hradě z let 1493–1500.
Pražský i vratislavský portál
charakterizují dva totožné
prvky: motiv edikulovitého
orámování dveřního vchodu
113 Severní portál kostela sv. Bartoloměje
v Pardubicích, 1519. s polokruhovým nástavcem
a způsob spojení portálu se
stěnou. V obou případech kameník zvolil odstupňované ostění s portálem hlu-
boko zapuštěným do stěny, což je typický prvek portálů gotických. U pražské-
ho i vratislavského portálu je však tento středověký aspekt vizuálně zastíněn
edikulovitým (tedy renesančním) rámováním a u vratislavského portálu rovněž
renesanční ornamentikou v ostění – kandelábrem a zubořezem.
Další významnou architektonickou skulpturu riedovského typu představu-
je severní portál kostela sv. Bartoloměje v Pardubicích.15 Edikulovitý portál
rámují po stranách předstupující polosloupy s korintskými hlavicemi. V horní
části portál zakončuje kladí s hladkým vlysem. Dvouřádkový majuskulní nápis
ve vlysu portálu jej datuje do roku 1519 a jmenuje jeho objednavatele Viléma
II. z Pernštejna. Za riedovské lze označit hned několik prvků portálu: postranní
masivní polosloupky s kanelovanými dříky, rustikálně pojaté hlavice a hladké
kladí. Všechny tyto prvky mají svůj předobraz ve vnějším portálu Jezdeckých
schodů na Pražském hradě z doby okolo roku 1505. Za autora pardubického
portálu můžeme považovat mistra Pavla,16 pobývajícího v Pardubicích v le-
tech 1514–1522. Na základě vysoké úrovně kamenického zpracování portálu
a faktu, že mistr Pavel se později společně s Benediktem Riedem prokazatel-
ně podílel na výstavbě kostela sv. Mikuláše v Lounech,17 však nelze u návrhu
pardubického portálu vyloučit ani podíl samotného Rieda.
206 207 Nejmladší Riedovy architektonické skulptury dochované ve zkoumané ob-
lasti zdobí zámek v obci Ząbkowice Śląskie,18 stavěný pro Karla I. z Minstr-
berka v letech 1524–1532. V rámci profánní architektury navržené Riedem
představuje tato rezidence stavbu nejpřesvědčivějšího renesančního charak-
teru, což je částečně dáno už jejím samotným typem – čtyřkřídlou dispozicí
s téměř pravoúhlým nádvořím. Náročněji pojatá architektonická skulptura,
dochovaná zejména na vnější fasádě vstupního křídla, byla vytvořena ve stej-
ném stylu jako kamenické prvky Vladislavského sálu. Jednoznačně riedovský
charakter mají tři edikulovitá okna čelní fasády, jejichž preciznímu kamenic-
kému zpracování odpovídá kamenosochařsky výpravně pojatý erb stavebníka
zámku mezi nimi.
V souvislosti s riedovským okruhem je třeba zmínit ještě dvě jiné bohatě
zdobené architektonické skulptury. Hlavní vstupy do kostela sv. Petra a Pavla
v Čáslavi19 a sv. Kateřiny v Chrudimi20 rámují raně renesanční portály ediku-
lovitého typu. Oba portály navazují na riedovské vzory a teritoriálně nejbliž-
ší inspirací jim byl jistě výše zmíněný severní portál kostela sv. Bartoloměje
v Pardubicích z roku 1519. Čáslavský portál je datován nápisem v nadpra-
ží do doby po roce 1537 a chrudimský portál byl (na základě úzké stylové
příbuznosti) vytesán přibližně ve stejné době. Oba následují riedovské vzory
celkovou strukturou, motivem kanelovaných dříků a vegetabilně zdobenými
mohutnými hlavicemi postranních polosloupků. Oba bývají v odborné literatu-
ře připisovány buď kameníku Adamu Satorandovi nebo Hanzarovi, byť žádná
z těchto atribucí není jednoznačná.21
V žádném případě však autor obou portálů nemohl být členem Riedovy
huti, neboť dvěma aspekty se tyto památky od Riedových portálů zřetelně
odlišují: záměrnou disproporcí mezi subtilními dříky postranních sloupků a na
ně dosedajícími hlavicemi i celkově podstatně hrubším pojetím kamenické-
ho zpracování. Portály čáslavského a chrudimského kostela tak řadíme mezi
památky širšího okruhu vlivu architektury Benedikta Rieda. Je zjevné, že vliv
Riedovy tvorby na podobu raně renesanční architektonické skulptury byl v da-
né oblasti zcela zásadní. V obou regionech navíc působili dva stavitelé, kteří
byli jeho významnými následovníky – Pavel z Pardubic a Wendel Roskopf.
14 Hlobil 1992, s. 135–136.
15 Doposud nejpodrobnější analýzu portálu provedl Hrubý 2003, s. 115–118, 202–203
(bibl.).
16 Také Hrubý 2000, s. 12, účast na stavbě pardubického kostela připouští.
17 Souhrnně k lounskému kostelu (1523–1540) Kalina 2009, zvl. s. 193–202.
18 Fehr 1961, s. 50–51; Kalina 2009, s. 160 – 162; Kwaśniewski 2015 (bibl.).
19 Ramešová 2017, s. 96–106 (bibl.).
20 Tamtéž, s. 89–95 (bibl.).
21 Souhrnně k otázce autorství čáslavského a chrudimského portálu Ramešová 2017,
s. 106–117 (bibl.).
Architektonické skulptury staveb 208 209 Vliv y lombardské renesance
Wendela Roskopfa a jeho okruhu
Regiony východních Čech a Dolního Slezska patří k oblastem s relativně vyš-
Tvorba stavitele a kameníka Wendela Roskopfa je v současné době dobře ším počtem dochovaných portálových architektur, u nichž lze zřetelně roze-
zpracovaná zásluhou Klary Kaczmarek-Löw,22 která umělci věnovala mono- znat vlivy lombardské renesance, zejména v jejich velmi zahuštěné reliéfní
grafii vydanou v roce 2010. Jednou z nejvýznamnějších raně renesančních dekoraci a ve výskytu sloupků kandelábrového typu.
staveb tohoto architekta ve Slezsku je bezpochyby radnice ve městě Lwówek Renesanční typ kande-
Śląski. Reliéfně bohatě zdobené okenní edikuly této stavby jsou připisovány lábrového sloupku definoval
Wendelu Roskopfovi23 a datovány přibližně do let 1523–1525. Wendel Ro- a popsal v monografii o raně
skopf motiv edikulovitého kamenicky zdobeného okenního ostění používal na renesanční lombardské archi-
svých stavbách i ve třicátých letech 16. století, což dokládají okna radnice tektuře Alfred Gotthold Me­
v nedalekém městě Görlitz v Horní Lužici z roku 1537. yer.27 Jeho typickým rysem
Zároveň však okenní byl baňatý, směrem dolů se
edikuly radnice ve Lwówku rozšiřující dřík, někdy oboha-
Śląskim představují inspirač- cený o vázovitý či kalichovitý
ní vzor pro jednu z nejzná- motiv v dolní části. Kandelá-
mějších raně renesančních brový sloupek byl populární
profánních staveb ve východ- zejména v severoitalských
ních Čechách, dům U Rytířů regionech Lombardie a Emi-
v Litomyšli.24 Městský dům lie a v přilehlém švýcarského
vyniká velmi dobře dochova- regionu Ticina. Na jeho roz-
nou bohatou architektonic- šíření do střední Evropy mě-
kou skulpturou, soustředěnou 115 Portál zámku v Pardubicích,
li zásluhu zejména maestri
114 Okenní edikula radnice ve Lwówku 1529, osazen 1541.
Śląskim, 1523–1525.
zejména na průčelní fasádě comacini – vandrující kame-
a v interiéru místnosti v prv- 116 Hlavní portál zámku v Lehnici, 1533.
nosochaři a kameníci z okolí
ním patře domu směrem do Smetanova náměstí. Jeho majitelem byl v letech města Como. Jak dokládá
1530 – 1546 kamenosochařský mistr Blažek. Ten jistě sám vytvořil značnou na­příklad portál Palazzo
část jeho kamenické výzdoby a připisovány mu jsou velké postavy ve zbroji Stanga v Cremoně z konce
po stranách okenních edikul v prvním patře průčelní fasády.25 Vedle Blažka se 15. století28 či severní portál
na výzdobě domu podílel další kameník, kterého prozrazuje odlišný styl. Jeho dómu v Comu z roku 1507,
dílem byly jemné reliéfy v tympanonech okenních edikul, vyznačující se velmi byla pro raně renesanční por-
precizním pojetím. Na základě stylové podobnosti připisujeme posledně zmí- tály v severní Itálii charakteri-
něnému anonymnímu kameníkovi i reliéf s erbem Kostků z Postupic v expozici stická i záliba v zahuštěném
Regionálního muzea v Litomyšli.26 ornamentu.
Nejstarší kamenosochař­
22 Kaczmarek-Löw 2010; ze starší literatury Kotrba 1968; Vítovský 2004b.
23 Kaczmarek-Löw 2010, s. 222–223. skou památku východních
24 Křenková – Říhová – Štětina 2006; Hrubý 2003, s. 150 – 157. Čech, ovlivněnou lombard­
25 Hrubý 2003, s. 157.
skou ranou renesancí,
26 Inv. č. 2A-187.
27 Meyer 1900, s. 273–275. předsta­vu­je vstupní por-
28 Portál z Palazzo Stanga v Cremoně je dnes umístěný v muzeu Louvre v Paříži. tál pardubického zámku,
 vytesaný v roce 1529 na objednávku Voj- 210 211 Figur ální reliéfy na
těcha z Pernštejna a osazený v roce 1541
v ýchodočeských zvonech
až za vlády Jana z Pernštejna. Vladimír
a křtitelnicích
Hrubý v podrobné analýze portálu zdůraz-
nil,29 že se v jeho tvarosloví objevují prvky Fr antišek John
renesance toskánské i lombardské. Baňaté
dříky postranních polosloupků a zahuště-
V dílnách konvářů odlévané zvony a křtitelnice představují početnou skupinu
ný reliéfní ornament v horní části portálu
gotických a renesančních památek východních Čech. Technologický postup
přitom jsou bezpečně odvoditelné z rene-
jejich výroby – odlévání zvonoviny či cínu do hliněné formy – umožňoval uplat-
sance lombardské. O čtyři roky později,
nění reliéfní výzdoby. Ta se u nejstarších zvonů ze 14. století vedle zdobení
v roce 1533, byl vytesán monumentální
závěsných korun omezila na majuskulní nápisové legendy. Nápisové řádky
vstupní portál zámku v dolnoslezské Leh-
vymezované linkami zůstaly pravidelnou součástí výzdoby naprosté většiny
117 Portál domu č. p. 16 nici,30 objednaný Friedrichem II. Lehnic-
na Masarykově náměstí zvonů a křtitelnic i v následujících staletích. Nejstarší cínové křtitelnice z po-
kým. Progresivní architektura lehnického
v Moravské Třebové, 1540. čátku 14. století už byly zdobené celými figurálními skupinami a figurální reliéf
portálu bývá připisována staviteli Jiřímu
je od poloviny 15. století doložen také na zvonech. Vedle světeckých figur byly
z Bamberka. Jeho sloupky s rozšiřujícími se dříky a baňatými tvary v dolní
zvony a křtitelnice zdobeny ornamenty, šlechtickými či institucionálními znaky
části odpovídají sloupku kandelábrového typu. Další významnou památku,
donátorů, konvářskými značkami a otisky pečetí či mincí. Díky uplatnění figu-
stylově úzce navazující na umění lombardské rané renesance, představu-
rálního reliéfu ve výzdobě zvonů a křtitelnic jsou tyto památky nositeli drobné
je portál domu čp. 16 v Moravské Třebové,31 datovaný do roku 1540. Na
lité plastiky, která vznikala v přímé návazností na dobové umělecké proudy.
lombardskou inspiraci u portálu odkazují dva prvky: vázovité motivy v dolní
Dochované reliéfy umožňují poodhalit pracovní postupy zlatníků a řezbářů,
části dříků postranních polosloupků a princip maximálně zahuštěné reliéfní
kteří drobnou plastiku zhotovovali, či dílenské zvyklosti a tradice kovolitců,
výzdoby povrchu portálu. Na moravskotřebovském portálu je navíc přítomen
kteří s využitím plastických předloh pracovali.
další nápadný motiv, pro který bychom u soudobých portálů v Čechách a na
Téma reliéfní výzdoby zvonů a křtitelnic, jejich původu a reliéfních před-
Moravě jen obtížně hledali paralelu – výrazné kanelury na soklech a dřících
loh není historii českého umění cizí. Zhodnocení vývoje umělecké výzdoby
postranních polosloupků. V tomto ohledu byl velmi pravděpodobně inspirován
navazuje na průkopnickou práci o zvonařství Antonína Rybičky.1 Původem
o sedm let starším výše zmíněným hlavním portálem zámku v Lehnici.
výzdoby největšího zvonu v Čechách se zabýval Karel B. Mádl,2 Zdeněk Wirth
Analýza raně renesančních architektonických skulptur ve východních Čechách
spojil kolekci dětských múz na zvonech zvonaře Brikcího z Cinperka působí-
a v Dolním Slezsku ukázala, že charakter těchto památek je v mnoha pří-
cího v Praze s medailérskou tvorbou norimberského rytce a medailéra Petra
padech velmi podobný, a lze tak definovat vybrané okruhy stylově blízkých
Flöttnera,3 používání plaket na zvonech jihlavského konváře Lukáše Gleixnera
uměleckých děl. První dva okruhy představují kamenné skulptury spojené
zdokumentovala Kateřina Dolejší.4 Plastické předlohy z dalších cyklů Flöttne-
s tvorbou architektů Benedikta Rieda a Wendela Roskopfa, kteří pracovali
rových plaket použil na zvonu konvář Václav z Velké Bíteše, který ve výzdobě
přímo v Dolním Slezsku a ozvuky jejichž tvorby nalézáme ve východních Če-
zvonu uplatnil také plně plastickou Madonu Mistra zvíkovského Oplakávání.5
chách. Třetí skupinu památek představují portály, jejichž tvarosloví je zjevně
Předávání plastických předloh mezi zvonařskými dílnami bylo zaznamenáno
ovlivněno lombardskou renesancí.
při zpracování vývoje zvonařství v jednotlivých centrech: v Mladé Boleslavi,6

29 Hrubý 2003, s. 138. – V kontextu zkoumání uměleckých vztahů mezi východními 1 Rybička 1885; Rybička 1896.
Čechami a Dolním Slezskem je cenné Hrubého zjištění, že segmentovitý nástavec 2 Mádl 1895.
pardubického zámeckého portálu s výrazným motivem putti navazuje na epitaf 3 Wirth 1907.
Matouše Kuchlera z roku 1522, dnes umístěný v Muzeu Narodowem ve Vratislavi
(tamtéž, s. 139). 4 Dolejší 2010.
30 Morelowski 1962; Kaczmarek-Löw 2007, s. 276–279 (bibl.). 5 John 2019b.
31 Kisa 1884, s. CLXXX–CLXXXI; Racková 2012, s. 90–93. 6 Bareš 1893.
Hradci Králové,7 Kutné Hoře,8 Praze9 či v Olomouci.10 Monotematicky se
figurální výzdobě středověkých zvonů v Čechách věnoval Tomáš Chvátal.11
Jedním ze základních předpokladů pro rozvoj umělecké výzdoby zvonů
a křtitelnic bylo uplatnění formy pro přípravu voskové plastické výzdoby. Na
zvonu Vilém v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Havlíčkově Brodě, odlitém
pravděpodobně roku 1335 pro klášter ve Vilémově,12 byly jednotlivé litery
majuskulního nápisu modelovány přímo na hliněném modelu budoucího zvo-
nu, pravděpodobně s využitím předem připravených linií ze včelího vosku.
Alternativou tohoto postupu bylo vyřezání jednotlivých liter z voskového plátu.
V obou případech se tvary jednotlivých písmen často vzájemně odlišují. Ra-
cionalizaci konvářského pracovního postupu a harmoničtější výsledný vzhled
přineslo používání forem pro přípravu liter. Formy konváři používali také pro
přípravu uch závěsné koruny či noh křtitelnic i s jejich výzdobou.
Nejranějším východočeským kovoliteckým dílem zdobeným figurálními re-
liéfy je křtitelnice v chrámu sv. Ducha v Hradci Králové. Jak připomíná její la-
tinský minuskulní nápis, byla odlita za podlažického opata Bartoloměje v roce
1406.13 Z benediktinského opatství v Podlažicích u Chrudimi byla do Hradce
převezena jako kořist husitských vojsk po vyplenění kláštera na jaře roku 1421.
Její vzájemná podobnost s křtitelnicí v kostele Matky Boží před Týnem na
Starém Městě pražském, odlitou roku 1414, svědčí pro jejich společný původ
v jedné, nejspíš pražské dílně. Křtitelnici z Podlažic zdobí čtrnáct figurálních
reliéfů v plastických polích, vedle Ukřižování a Smrti Panny Marie dalších dva-
náct polygonálně orámovaných postav (týnská křtitelnice nese obdobné figu-
rální náměty apoštolských a světeckých figur). Autor křtitelnic odlil zřejmě také
nedochovaný zvon z kostela sv. Jakuba Většího ve Vetlé (1407), který zdobily
tři reliéfy Ukřižovaného – stejné jako na obou křtitelnicích – a nápis provedený
obdobným typem písma. Jednalo se o nejstarší český zvon zdobený figurálními
motivy.14 Figurální reliéfy z předhusitské doby s typickým polygonálním orámo-
váním, v jejichž modelaci se zračil patrný vliv krásného slohu, byly používány
pražskými konváři pro výrobu zvonů a křtitelnic ještě o desítky let později.
Další z východočeských gotických křtitelnic je součástí vybavení chrámu
Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi a pochází z roku 1462.15 Vedle latin-
ského nápisu provedeného minuskulí ji zdobí reliéf takzvané Malé Kalvárie
a čtrnáct postav apoštolů a světců, vymodelovaných v plastické arkádě z lo-
mených oblouků zdobených kraby. Rozčlenění plochy křtitelnice architektonic-
kým motivem je obdobné jako na nejstarších křtitelnicích z Podlažic a z Týna,
shodná je také řada figurálních vzorů s typickým polygonálním orámováním.
Vzhledem k původu v témže roce se nabízí srovnání s křtitelnicí v pražském
kostele sv. Štěpána, které svědčí pro jejich společný původ, pravděpodobně
opět v některé pražské konvářské dílně.
212 213 Tomáš Chvátal spojil nejrozšířenější figurální reliéfy na českých středově-
kých zvonech a křtitelnicích s dílem zvonaře Hanse Mittera z Judenburgu.16
On sám je použil v nebývalém počtu šestnácti postav na zvonu Annunciata
pro dóm v Seckau (1438, průměr věnce 185,5 cm). Repertoár figurálních
reliéfů používaný Hansem Mitterem, čítající přes třicet motivů, tvoří postava
Trůnícího Krista se skupinou apoštolů a dalších světců a světic, dále dvě Ma-
dony, reliéfy „Malé“ Kalvárie a Korunování Panny Marie a několik drobnějších
reliéfů, většinou umisťovaných do nápisových řádků. Celé dílo spojuje vedle
obdobně modelovaných tváří mělká modelace draperií – dlouhých splývavých
plášťů, jejichž záhyby se dole ostře zalamují. Příbuzná modelace reliéfů jedno-
značně svědčí pro jejich jednotný původ. Tvůrce forem, od kterého zvonař reli-
éfy odebíral, jistě čerpal z dobových vzorů v oblasti vysokého umění.17 V čes-
kém prostředí se s jednotlivými reliéfy takzvané Mitterovy sady setkáváme
od čtyřicátých let 15. století, nejdříve v díle pražského konváře Jiřího, který
zřejmě přinesl Mitterovy reliéfy do Čech jako první. Na křtitelnici v pražském
kostele sv. Jiljí (1465), která pravděpodobně je dílem zmíněného konváře, je
zastoupeno celkem jedenáct těchto reliéfů, vysokých kolem 15 cm.18 Mezi
pražskými konváři byly později plastické předlohy z Mitterovy reliéfní sady
velmi rozšířené a brzy si našly cestu do dalších českých měst.
Reprezentativní soubor reliéfů z Mitterovy sady použil Ondřej Ptáček
z Kutné Hory na křtitelnici v kostele sv. Anny v Kuklenách (Hradec Králo-
vé), pořízené původně pro minoritský klášterní kostel na Pražském předměstí
v Hradci.19 V jednotlivých polích vymezených bohatě zdobenou arkaturou ji
zdobí reliéfy Trůnícího Krista a svatých Jana Evangelisty, Petra, Pavla, Ju-
dy Tadeáše, Friedricha, Jakuba Menšího, Matouše, Filipa, Ondřeje a Jaku-
ba. Ondřej Ptáček používal reliéfy z Mitterovy sady také na svých zvonech
– zvon z roku 1496 v kostele sv. Bartoloměje v Kočí zdobí reliéf sv. Judy
Tadeáše. V Kutné Hoře byly reliéfní předlohy používány dalšími generacemi
konvářů. Ondřejův syn Jakub Ptáček uplatnil reliéf Trůnícího Krista na zvonu
7 Domečka 1918.
8 Leminger 1926, s. 59–132.
9 Kybalová 1958; Kybalová – Lunga – Vácha P. 2005.
10 Mlčák 1986; Mlčák 2014.
11 Chvátal 2007.
12 Rybička 1885, s. 5; Hejnic 1960, s. 13–14; Šrámek 2015.
13 Cechner 1904, s. 46–47; Šrámek 2014c.
14 Chvátal 2007, s. 67–68.
15 Chytil 1900, s. 59; Šrámek 2014b.
16 Chvátal 2007.
17 Pfunder 1969; Bacher 1969.
18 Chvátal 2007, s. 16.
19 Cechner 1904, s. 138.
zavěšeném dnes v kostele Zjevení Páně ve Smiřicích (1519). Plastickou před-
lohu i se zbytkem Mitterovy sady spolu s dalším vybavením dílny přitom získal
po svém otci.20 Nejmladší aplikace „Mitterových“ reliéfů je na zvonu v kostele
sv. Šimona a Judy ve Viticích, odlitém roku 1560 kutnohorským konvářem
Rafaelem Klabalem.21 Tady je vedle sv. Jakuba Většího zobrazen sv. Filip.
Aby však nebyl od protějškové figury odvrácen, byl zrcadlově přemodelován.
Obdobně byla na zvon v kostele sv. Martina ve Všetulově, odlitém roku 1557
Brikcím z Cinpeka, zrcadlově převrácena postava sv. Petra jako protějškový
reliéf ke sv. Pavlovi.22
Přemodelování původního reliéfu s využitím jeho plastického tvaru zna-
menalo pro tvůrce předloh či konváře také možnost získat nové světecké vy-
obrazení. Popsaným způsobem získal potřebnou postavu sv. Barbory Ondřej
Ptáček tak, že využil reliéf sv. Anežky Římské, pravděpodobně jediné ženské
postavy z Mitterovy sady používané v Čechách. Zpodobnění patronky horníků
vymodeloval roku 1510 na velký zvon Ludvík (průměr věnce 184 cm) určený
pro zvonici u chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, zavěšený dnes ve věži jezu-
itské koleje.23 Stejným způsobem a znovu s využitím reliéfu sv. Anežky Řím-
ské získal královéhradecký Ondřej Žáček zase reliéf sv. Kateřiny Alexandrijské
prostě tak, že atribut beránka nahradil mečem. Reliéf uplatnil na bronzové
křtitelnici ulité roku 1505 pro kostel sv. Václava v Dobrušce24 a později na
zvonu v kostele sv. Kateřiny Alexandrijské v Hradci nad Svitavou (1513), kde
k němu ještě domodeloval druhý atribut kola.25 Na křtitelnici v Dobrušce re-
produkoval další tři původní reliéfy z Mitterovy sady, apoštoly Jakuba Většího,
Judu Tadeáše a Tomáše a dále ji ozdobil reliéfem Madony, která však z původ-
ní Mitterovy sady nepochází. O tom, že měl Ondřej Žáček Mitterovy figurální
118 Reliéf sv. Anežky Římské na křtitelnici ve Vysokém Mýtě, 1499,
sv. Barbory na křtitelnici ve Dvoře Králové, 1506, a sv. Kateřiny
Alexandrijské na křtitelnici v Dobrušce, 1505.
214 215 reliéfy k dispozici již dříve, svědčí uplatnění postavy Jakuba Staršího na zvonu
litém roku 1503 pro chrám sv. Jakuba Staršího v Koclířově, zavěšený dnes
v kostele Narození Panny Marie ve Štípě.26
Celkem dvanáct postav z Mitterovy sady má cínová křtitelnice z roku
1506 v kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové. V nápisu se uvádí jako
místo vzniku Hradec Králové27 a za jejího autora můžeme bezpečně označit
Ondřeje Žáčka, pro kterého svědčí především typ písma používaný na všech
jeho kovolijeckých pracích. Křtitelnici v polích vymezených tradiční arkádou
z lomených oblouků s kraby zdobí Trůnící Kristus a svatí Petr, Juda Tadeáš,
Matouš, Šimon Kananejský, Friedrich, Barbora, Bartoloměj, Jakub Menší, Fi-
lip, Ondřej a Pavel (jedno z polí zůstalo prázdné a mohlo být určeno pro nápis
provedený barvami nebo dodatečné naletování dalšího reliéfu). Zakázku na
křtitelnici Žáček domluvil ve Dvoře Králové zřejmě roku 1505 při odlévání
velkého zvonu pro tamní kostel (průměr věnce 164 cm) a do města se vrátil
ještě roku 1508, jak soudíme podle dalšího zvonu v chrámové věži, který mu
můžeme připsat. Naprostá absence výtvarné výzdoby na obou zvonech příkře
kontrastuje s figurálně bohatě zdobenou křtitelnicí, to je však fenomén typický
i pro jiné soudobé zvonaře.
Další křtitelnice Ondřeje Žáčka v Dobrušce je vedle čtyř postav z Mittero-
vy sady včetně zmíněné sv. Kateřiny Alexandrijské zdobena reliéfem Madony
s dítětem. Se stejným námětem modelovaným podle identické předlohy se
v samostatném díle Ondřeje Žáčka setkáváme také na zvonu ve Štípě (1503)
a na zvonu litém roku 1505 pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad
Orlicí. Již v roce 1498 ji Žáček vymodeloval na zvon, který lil společně s Ja-
nem z Velkého Meziříčí pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Ivančicích.28
Žáčkova Madona opožděně vychází z tradice krásného slohu. Ježíška drží na
pravé ruce, plášť je mezi rukama zřasen do mísovitého záhybu a pod nimi
lineárně splývá. Matka Boží má na hlavě nasazenou mohutnou korunu. Reliéf
má nejblíže k Madoně, kterou vymodeloval na zvon z roku 1483 brněnský
konvář Jiří pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Pozořicích. Obě ztvárnění,
jejichž příbuznost lze vysvětlit pouze přemodelováním původní postavy, se
20 Leminger 1926, s. 98.
21 Vácha P. 1990, s. 149–151, 209–210.
22 Chvátal 2007, s. 62–63.
23 Leminger 1926, s. 81–82; Roháček 1996, s. 95–96; Chvátal 2007, s. 61.
24 Domečka 1936, s. 7–10.
25 John 2014.
26 Matějka – Štěpánek – Wirth 1908, s. 13; John 2012.
27 Poche 1937, s. 42–43, 46.
28 Stejnou postavu uplatnil pražský zvonař Jan Cantarista na zvonu z roku 1504
v Charvátcích (Chvátal 2007, s. 71).
 216
119 Reliéf Madony na křtitelnicích v Dobrušce, 1505,
ve Vysokém Mýtě, 1499, a na zvonu v Hlinsku, 1520.
však v něčem odlišují. Oproti Jiřího vysoce kvalitnímu uměleckému ztvárnění
bylo složité řasení draperie na několika místech Žáčkovy repliky nahrazeno
jednoduchými liniemi. Tendence k redukci někdejšího vysoce kvalitního umě-
leckého ztvárnění je patrná také v oblasti hlavy, kde byly elegantně stočené
prameny vlasů objemově doplněny a zčásti překryly tvář.
Samotný Žáčkův vzor, Madona brněnského mistra Jiřího, měla původ
v ještě starší předloze na zvonu, který odlil v roce 1460 Šimon Haubic st. pro
dominikánský kostel sv. Michala v Brně.29 Haubicova Madona však ještě ne-
měla na hlavě mohutnou korunu, ale jen nezřetelný diadém (?). Jeho Madonu
po přemodelování používal také syn, brněnský zvonař Jeroným Haubic, jehož
Madona však stojí na půlměsíci a představuje Assumptu s velkou paprsčitou
svatozáří a výrazným diadémem (signované zvony z let 1501 v Hustopečích
a 1505 v Ivančicích). Původní Madona Šimona Haubice st. byla předlohou
také pro Ondřeje Ptáčka v Kutné Hoře. Vymodeloval ji na svém největším
dochovaném zvonu zavěšeném v Kutné Hoře (1510), dále na zvonech v Klad-
sku (1492), v Chrudimi (1501) a na křtitelnici z roku 1499 ve Vysokém Mýtě.
Nejmladší použití Madony je doloženo v díle původně královéhradeckého kon-
váře Petra působícího v Mladé Boleslavi, vymodeloval jej na zvonu pro kostel
sv. Martina v Údrnicích (1550) či na zvonu pro zvonici v Zebíně (1565). Na
zvonu Daniela Draštíka litém roku 1520 pro kostel Narození Panny Marie
v Hlinsku je vymodelována její další varianta, která byla vytvořena přemode-
lováním postavy používané Ondřejem Ptáčkem. Kontury reliéfu byly zvýraz-
něny, Ježíšek drží v rukou zřetelné jablko, zatímco u ostatních variant vzta-
huje ruku k matce. Reliéfní předloha Madony, která měla u českých pozdně
gotických a renesančních zvonařů takovou oblibu a prošla mnoha úpravami,
217 byla zřejmě součástí větší reliéfní sady, vycházející z tradice krásného slohu
a zároveň modifikovaných vlivů soudobé umělecké tvorby, zprostředkované
mimo jiné grafikou Mistra E. S.
Eklektický a pragmatický způsob pořizování plastických předloh pro vý-
zdobu zvonů a křtitelnic často vyústil do poměrně nesourodých výsledků.
Příkladem tohoto postupu je křtitelnice Ondřeje Ptáčka ve Vysokém Mýtě
a velký zvon Jeronýma Haubice v Kladsku. Obě kovolitecké památky spojuje
vedle stejného roku pořízení (1499) použití řady totožných figurálních před-
loh. Základ výzdoby křtitelnice tvoří sada Mitterových reliéfů (Trůnící Kristus
a světci Anežka Římská, Ondřej, Petr, Pavel a Friedrich), které doplňují reliéfy
Madony, Bolestného Krista a Jana Křtitele. Kladský zvon je pozoruhodný roz-
sáhlým uplatněním figurální výzdoby. V horní části jsou po jeho obvodu vymo-
delovány figury stojící nad pěti znaky: Madona, Bolestný Kristus a Jan Křtitel
jako repliky totožných reliéfů, které jsou i na Ptáčkově křtitelnici. Kromě nich
je tu ještě reliéf sv. Václava a obdélný medailon se sv. Jeronýmem v krajině.
Chrudimskou křtitelnici a Haubicův kladský zvon spojuje ještě reliéf biskupa,
který na zvonu klečí v místě donátora před Madonou. Zdeňka Hledíková30
díky této kompozici usuzovala, že se jedná o Arnošta z Pardubic, a poukázala
na přímou souvislost s deskovým obrazem Kladské madony. Totožná postava
klečícího biskupa je vymodelována i na křtitelnici v Chrudimi, kde však nejspíš
představuje sv. Vojtěcha a svým provedením se od ostatních postav nápad-
ně odlišuje. Různého původu jsou také na křtitelnici vymodelované postavy
sv. Prokopa a patrona chrámu sv. Vavřince.
Vzorem pro zlatníky a řezbáře, kteří zhotovovali reliéfní předlohy pro vý-
zdobu zvonů, křtitelnic a dalších předmětů z kovu, bývaly grafické listy. Drob-
ný reliéf Assumpty na kladském zvonu Jeronýma Haubice (1498) vznikl podle
jednoho z listů Martina Schongauera. Umělec předlohu poměrně detailně re-
spektoval, jen na hlavě vymodeloval korunu a pod nohama půlměsíc s lidskou
tváří. Plastickou předlohu vytvořenou v návaznosti na grafický list použil na
svém zvonu litém roku 1515 pro zvonici v Rosicích u Chrasti Ondřej Žáček.
Jeho reliéf sv. Ondřeje vznikl podle zobrazení apoštola na grafických listech
Mistra E. S. či Israhele van Meckenem ml. Soubor tří méně častých témat
zdobí zvon brněnského konváře Jiřího z roku 1480 ve zvonici u kostela sv. Ja-
na Křtitele ve Svratce. Jeden z nich – Veraikon s reliéfem Kristovy tváře na
roušce držené andělem – má znovu blízko ke grafické předloze Mist­ra E. S.,
tentokrát představující sv. Veroniku. Vedle reliéfu Piety je zajímavý původ re-
liéfu Zvěstování, který vznikl otiskem z hliněných reliéfních plastik, z nichž
jedna je dnes v muzeu v Krefeldu.
29 John 2017.
30 Hledíková 2009.
 Pozoruhodnou drobnou reliéfní plas-
tikou je Madona krásného slohu s vy-
sokou korunou, vymodelovaná na zvonu
olomouckého konváře Jana v Opatově
(1495), který ji zopakoval ještě na zvo-
nu pro Dolany (1497), kam doplnil reliéf
sv. Barbory.31 Autor reliéfních postav i zde
využil starší plastické předlohy pro vytvo-
ření jiné figury. Jeho reliéf sv. Barbory to-
tiž vzešel ze stejného základu jako reliéf
Madony. K přemodelování zřejmě došlo
už v prvotní dílně, ze které vzešel původní
mariánský motiv, jak můžeme usuzovat ze
srovnatelně kvalitního provedení obou re-
liéfů. Tvůrce zřejmě použil voskový odlitek
původního reliéfu Madony, záhyby závo-
je na pravé straně Mariiny tváře nahradil
volně splývajícími zvlněnými vlasy a stej-
né prameny doplnil i k její levé odkloněné
tváři. Ježíška na levé ruce nahradil vyso-
kou válcovitou věží s kuželovitou střechou
a jablko v pravici květinou.
Figurálním reliéfem používaným s nej-
větší frekvencí je reliéf takzvané Malé Kal-
várie. Jemně modelovanou plaketu s tímto
námětem používal Petr z Mýta (Žichlínek
1465, Vysoké Mýto 1466), podobný re-
liéf formálně blízký dřevořezům z liturgic-
kých knih uplatňoval na svých zvonech
také olomoucký zvonař Václav (Městečko
Trnávka 1491, Hradec nad Svitavou). Ob-
dobný, avšak mnohem hruběji a ve vyš-
ším reliéfu modelovaný motiv používal
Ondřej Žáček. Jeroným Haubic měl mo-
tiv zpracovaný ve dvou variantách, které
po něm převzal syn Šimon. Menší z nich,
31 Mlčák 1986, s. 14; John 2019a.
32 John 2010a.
33 John 2009.
218
120 Vyobrazení sv. Ondřeje na
zvonu v Rosicích u Chrasti,
1515.
121 Israhel van Meckenem ml.,
Sv. Ondřej, ocelorytina,
1470–1480.
219 jenž má blízko ke grafickému
listu Mistra E. S., po drob-
ném přemodelování násled-
ně využíval i Matěj z Velké-
ho Meziříčí (Borová 1529,
Korouhev 1532, Rohozná
1532). Rozměrnější kvalitně
modelovanou variantu podle
jiného grafického listu Mistra
E. S. použil Jeroným Haubic
na zvonu v Jevíčku (1509).32
Jednoduše modelovaný re-
liéf „Malé Kalvárie“ uplatnil
uplatnil i olomoucký zvonař
František Ilenfeld na zvonu
z roku 1549 pro Kamennou
Horku.33
Kvalitní renesanční reliéf
sv. Václava je vymodelován
121 Reliéf Madony na zvonu v Opatově, 1495.
na zvonu litém roku 1538
Matějem Špicem a Mikulá-
122 Reliéf sv. Barbory na zvonu v Dolanech, 1497.
šem Lormaysterem z Roudni-
ce nad Labem pro kostel Sva-
tého Ducha v Hradci Králové,
jehož provedení má přímý
vztah k dvorské kultuře Praž-
ského hradu. V první polovi-
ně 16. století bylo pořizování
velkého zvonu pro katedrálu
sv. Víta v Praze součástí pre-
zentace českých králů – kvů-
li požárům či komplikacím
při zavěšování byl zvon totiž
odléván a obnovován hned
několikrát. V materiálech
k po­řízení zvonu, v němž se
an­gažoval král Ferdinand I.,
by­ly ře­šeny podrobnosti vý-
zdoby včetně zmínek o po­
užití reliéfů Nejsvětější Trojice
 a Zvěstování Páně.34 Zvon
podle propozic odlil roku
1534 vídeňský zvonař Ludvík
Maierhoffer a mezi reliéfy po-
řízenými přímo pro něj byla
zřejmě objednána i vyobraze-
ní zemských patronů, svatých
Václava a Zikmunda. Maier-
hoffer ovšem přeléval původ-
ní zvon Pater campanarum
pražského zvonaře Bartoše
z roku 1523, který se rozbil
při transportu na hrad v roce
1534, a reliéfy mohl převzít
i odtud. V každém případě
byla jeho zpodobnění Vác-
lava a Zikmunda velmi záhy
kopírována a používána další-
124 Reliéf sv. Václava na zvonu mi zvonaři. Jedním z prvních,
v Hradci Králové, 1538. kteří měli přístup k originá-
lům, byl uvedený Matěj Špic,
který roku 1536 ozdobil zvon v Roudnici nad Labem reliéfem sv. Zikmunda,
okopírovaným právě ze svatovítského vzoru. Následně (1541) vybavil další
roudnický zvon kruhovými reliéfy stejného původu, tentokrát s motivy Zvěs-
tování Páně a Nejsvětější Trojice, původně podle dřevořezů Albrechta Düre-
ra (1504 a 1511). Nakonec přenesl na zvon pro Hradec Králové, ulitý roku
1538, i zmíněný exkluzivní reliéf sv. Václava, jenž se sám stal v následující éře
zdrojem hodným četného opakování. Objevil se v díle mistra Ondřeje z Mladé
Boleslavi (Krnsko 1581) či na zvonech Ondřeje Kotka z Kutné Hory (Dobřeň
1583) a jinde.
34 Mádl 1895.
220 221 Proměna díla v čase na příkladu
plastiky Panny Marie Bolestné
z Heřmanova Městce
Hana Vítová
Předmětem restaurátorských a tomografických průzkumů gotických soch, za-
hrnutých do projektu „Gotické a raně renesanční umění východních Čech
1250 – 1550“, byla sochařská díla, nalézající se na území Pardubického
a Královéhradeckého kraje. Díla jsou převážně ve vlastnictví římskokatolic-
kých farností, spadajících do Královéhradecké diecéze a Arcidiecéze olomouc-
ké. Několik z nich je součástí muzejních či galerijních sbírek, nebo jsou v sou-
kromém vlastnictví. Cílem průzkumu bylo posouzení současného stavu děl,
jejich podrobná fotodokumentace a případné vypracování restaurátorského
záměru, aby bylo možné sochy na uvažované výstavě prezentovat, aniž by
došlo k jakékoliv jejich újmě. Díla zahrnutá do projektu lze podle stavu a po-
doby rozdělit zhruba do tří skupin. Díla restaurovaná v minulosti, prezentovaná
s dochovanými cennými historickými vrstvami povrchových úprav; díla se stá-
vající mladší povrchovou úpravou různé kvality; nakonec díla v havarijním sta-
vu s uvolněnými vrstvami povrchových úprav či s aktivním červotočem, která
by bez restaurátorského zásahu nebylo možné vystavit. Stanovení koncepce
restaurátorského zásahu a definitivní podoby díla se odvíjelo od umístění díla
a jeho funkce, podle toho, zda slouží liturgii v živém prostředí sakrálního pro-
storu, nebo se stalo pasivním exponátem v muzeu nebo galerii. Restaurátor-
ské zásahy a do jisté míry i průzkumy byly kromě toho limitovány omezenými
finančními prostředky a někdy i přáním vlastníků.
V roce 2014 a 2015 proběhla první fáze zkoumání, kdy se jednalo o ne-
invazivní, vizuální průzkum. Podrobnou prohlídkou při denním rozptýleném
světle byl posuzován stav děl, jejich podoba, způsob opracování se stopami
po upínací stolici, druhotné zásahy a míra poškození ať mechanického ne-
bo způsobeného dřevokazným hmyzem, hnilobou či neblahými klimatickými
vlivy, majícími negativní dopad na stabilitu vrstev povrchových úprav. Boční
razantní světlo umožnilo vysledovat ze struktury povrchu a hloubkových de-
fektů výskyt starších povrchových úprav a oprav. V rámci těchto prohlídek
byla vytipována díla pro následný tomografický průzkum, který byl prováděn
v průběhu následujících čtyř let. V rámci Královéhradeckého kraje bylo na vý-
početním tomografu v roce 2016 zkoumáno čtrnáct děl, v rámci Pardubického
kraje bylo doposud zkoumáno dvacet jedna děl.
 Vytipovaná díla z Královéhradeckého 222 223 V obecné rovině lze říci, že většina korpusů zkoumaných gotických sto-
kraje byla snímána v Oblastní nemocnici jících soch je primárně zhotovena z jednoho kusu polokmene, do kterého
v Náchodě. Další zpracování dat bylo pro- bývají vloženy ruce s atributy. Koruny mohou být rovněž součástí kmene nebo
váděno na přístrojích ve Vojenské nemoc- nasazené, ty nasazené se však nedochovaly. Výběžky korun mohou být vsazo-
nici v Olomouci. Tato data vyhodnocoval vané. Některé sochy jsou zhotoveny z plného kmene, jako například sochy ze
Radomír Surma. Sochy z Pardubického souboru Kalvárie z Orlického Záhoří. Přiklížené části jsou ve většině případů
kraje, spadající do Královéhradecké diecé- druhotně doplněné. V tomto ohledu tvoří socha Bolestné Panny Marie z Heř-
ze, byly snímány v radiodiagnostickém od- manova Městce výjimku.
dělení Krajské nemocnice v Pardubicích.
Tato data jsem zpočátku vyhodnocovala Bolestná Panna M aria z Heř manova Městce
ve spolupráci s Radomírem Surmou, tři
Dřevěná plastika se zbytky originální a mladší polychromie vznikla ve východ-
sochy, spadající do Arcidiecéze olomouc-
ních Čechách nebo Slezsku kolem roku 1500. Dnes je ve vlastnictví Biskup-
ké, byly snímány v Radiodiagnostickém
ství královéhradeckého, dříve byla druhotně umístěna v kostele sv. Bartolo-
ústavu ostravské kliniky a jejich data vy-
měje v Heřmanově Městci. Socha je zhotovena z plného kmene. Jádro kmene
hodnotil Jan Knor.
horní část sochy míjí a dále prochází břichem a vede ke spodku. Přední po-
Planární řezy byly většinou snímány
lovina hlavy s obličejem a část šlojíře jsou přisazené. Přisazená část končí
po 0,5–1,0 mm. Planární řezy se zobrazují
v úrovni klíčku. Hustota dřeva se zde výrazně liší od hustoty dřeva kmene.
ve třech základních rovinách: půdorysné –
V temenu hlavy, v části nad obličejem, je dutina. V zadní části hlavy, rovněž
axiální, čelní – koronální a boční – sagitál-
na temeni, je dřevěným kolíkem zaslepený otvor, pravděpodobně po upínání
ní. Zkoumáním řezů je možné vysledovat
v řezbářské stolici. Obličejový a týlový díl hlavy, jenž je součástí korpusu, jsou
strukturu dřevěných korpusů, autentičnost
spojeny zaraženými čtverhrannými čepy. Dva procházejí šlojířem v úrovni čela
jejich vzniku – skladbu lepení bloků, du-
a směrem dozadu se sbíhají. Další dva čepy procházejí šlojířem v úrovni krku.
tiny, spoje, specifika kmenů – primární
V okolí spoje, v úrovni klíčku je dřevo rozpukané a zakryté plátěnou bandáží.
rostlé defekty ve dřevě, strukturu narůs-
Pod klíčkem je seschlý a uvolněný vsadek. Dřevěný korpus těla se zadní částí
tání letokruhů, trhliny, hnilobu, sekundární
hlavy je zasažen červotočem. V korpusu se vyskytují paprskovité trhliny. Širo-
125 Bolestná Panna Maria úpravy a doplňky, míru destrukce, zapra-
z Heřmanova Městce, ká trhlina v korpusu, rozevírající se od jádra směrem k pravé části Mariiných
vené dřevěné vzpěry a zapuštěné kovové
kolem 1500, Biskupství
královéhradecké – stav prvky. Pomocí rekonstrukce 3D je možné
před restaurováním. 126 Planární zobrazení
kombinováním filtrů do jisté míry zkoumat v různých rovinách
výskyt starších vrstev povrchových úprav, s viditelnou
strukturou korpusu.
bandáží, plastických doplňků a tmelů a také odlišit některé materiály, pozoro-
vat míru prosáknutí petrifikační pryskyřice do destruovaného dřeva, zmapovat
strukturu povrchů dřevěných korpusů pod slupkou vrstev a naopak otisky
povrchu dřevěných korpusů na spodku nanesené vrstvy. Dále bylo možné
vypozorovat kovové implantáty a některá specifika uvnitř kmenů. Metoda
CT 3D rekonstrukce skýtá ještě mnoho neprobádaných možností v detailním
zkoumání povrchových úprav. V současnosti je nezbytné výklad zobrazených
vrstev opírat o výsledky sondážního a laboratorního průzkumu. Nespornou
výhodou této metody je to, že následný odběr vzorků či provedení sond není
nahodilé, ale naprosto přesně cílené.
zad, vede od roušky halící pravou tvář a od pravého ramene směrem dolů,
kde se zužuje. Tato trhlina je vyplněna čtyřmi na sebe navazujícími kónickými
dřevěnými vsadky, z boku čepovanými čtverhrannými kolíky. Odshora druhý
vsadek je čepováním rozdrcený. Všechny vsadky jsou uvolněné. Každý vsadek
je probit jedním kovaným hranatým hřebíkem. Hřebíky mají odlomené hlavy.
V zádech, mezi lopatkami, je ve výšce 100 cm, do hloubky 64,8 mm zapuš-
těný železný závěs.
127 Rekonstrukce 3D pomocí filtrů Semi Bone, Bone Implant a Soft Tissue.
Pravá ruka je zápěstím vložena do manžety a s předloktím je spojena
pomocí dřevěného kolíku. Letokruhy zde plynule navazují na korpus kmene.
Řezba manžety na vsazeném dílu v partiii levého zápěstí se liší od tvarosloví
manžety na pravém zápěstí. Zápěstí ruky je vsazené a obložené z pohledové
části zjednodušenou (schematickou) dřevořezbou. Hustota dřeva se výrazně
neliší, letokruhy však nenavazují. Na vrchu a zezadu byla manžeta rukávu
vyvložkovaná složeným plátnem a přebandážovaná. V sekundárním spoji je
předloktí mírně zalomené. Dlaně a články levého zápěstí jsou společně s le-
vým předloktím probity dvěma hřeby. Okrajové partie v oblasti pláště jsou
místy odlámané a chybí. Patrné to je v průhybu pod pravým předloktím –
velký kus napravo a dva malé na levém okraji, na dvou místech v záhybech
tvořící takzvané ucho u pravého kolene, v levém okraji pod levým předloktím.
Okraje byly dotvořeny plátěnými bandážemi. V úrovni levé holeně, v krajním
svislém průhybu pláště, je korpus vytenčen na třech místech pod sebou až
do prořezu. Na povrchu byla trhlina zakryta plátěnou bandáží s klihokřídovou
vrstvou s polychromií. Svislé trhliny ve spodní části nebyly špánované a jsou
rovněž stažené dřevěnými čepy. V partiích záhybu pláště pod pravým předlok-
tím a v okolí trhlin ve spodku je dřevo trouchnivé. Korpus sochy je podříznutý.
224 225 Soklová deska s botkami ze dřeva jehličnanu se jeví jako druhotná. K soše
byla připevněna pomocí dvou dřevěných kolíků a dvou průmyslových hřebíků.
Levá botka byla k soklové desce upevněna jedním hřebíkem, pravá dvěma
hřebíky.
Nejstarší zjištěná povrchová úprava se dochovala v podobě nerovnoměr-
ně rozptýlených drobných fragmentů, zaznamenaných v partiích šlojíře, líce
pláště a na rukách, ve větším rozsahu na šatech, rubu pláště a na obličeji.
128 Rekonstrukce 3D pomocí filtrů Base Color (boční a čelní pohled) a Glass Airway.
V obličeji se dochovaly oči a částečně i rty. Z této skutečnosti jednoznačně vy-
plývá, že obličejovou část hlavy, zhotovenou z jiného lipového špalku, přisadil
již sám autor sochy z důvodu výběru vadného kmene. Záda jsou beze stop po
starších povrchových úpravách. Dochovaný klihokřídový podklad je v tělových
partiích s polychromií krakelovaný. Na šlojíři je zřejmá stopa červenohnědého
polimentu se stříbřením, na šatech červenohnědý poliment a stříbření s čer-
venou lazurou, na rubu pláště stříbření (s lazurou?) rovněž na červenohnědém
polimentu a na líci pláště červenohnědý poliment s plátkovým zlatem.
Barevná vrstva druhé časové roviny, v současnosti prezentovaná převážně
v partiích oblečení, je nanesena bez vlastního podkladu bezprostředně na
obnaženém povrchu dřeva i na fragmentech starší povrchové úpravy či jejím
podkladu se strženým povrchem (na obličeji a rukách – růžový tělový odstín,
na šlojíři – bílý, na šatech – červený rumělkový odstín, rub i líc pláště jsou
modré). Tato povrchová úprava je ukončena na bocích, záda jsou bez ní.
Třetí časová rovina, oprava z roku 1923 je doložená zprávou, vloženou
do otvoru v přední části temene hlavy. Z této opravy pocházela doplněná
podstavcová deska s botkami, plátěné bandáže a tlustá vrstva klihokřídového
podkladu na přední i zadní straně sochy s polychromií olejového charakteru.
 226
129 Bolestná Panna Maria z Heřmanova Městce, kolem 1500, Biskupství
královéhradecké – stav v průběhu a po odstranění mladších vrstev.
Na obličeji a rukách byl světlý růžový tělový odstín, šlojíř byl bílý se zlacený-
mi lemy, šaty měly červený rumělkový odstín, rub i líc pláště byl modrý se
zlacenými lemy.
Čtvrtá a nejmladší časová rovina byla nanesena bez vlastního podkladu
a opakovala techniku i barevnost předchozího řešení. Modř na plášti však byla
tmavší s širšími obtaženými lemy a červeň na šatech temná.
Socha Panny Marie Bolestné z Heřmanova Městce byla s největší prav-
děpodobností součástí celku Kalvárie. Vzhledem k tomu, že byla dlouhodobě
uložena v depozitáři, není zřejmé její původní umístění a nepočítá se s je-
jím umístěním v kostele, bylo rozhodnuto o konzervačním charakteru zásahu
a prezentaci sochy ve fragmentární podobě.
227 Věčná památk a dávno
zapomenutých
Šárk a R adostová
Fenomén kopírování se s větší či menší intenzitou vyskytuje v průběhu celých
dějin umění. Od autorského kopírování vlastní rukou mistra přes jeho dílnu ne-
bo okruh až po kopie vytvářené následovníky či falzifikátory. Mezi důvody ko-
pírování řadíme nábožensky motivované šíření zázračných a milostných zob-
razení, doplňování portrétních galerií a reprodukování spojené s historií rodu
či určitého společenství. Obrazy, zvláště ty, které zachycují historické postavy,
vznikaly jako výraz a prostředek uchování paměti. Jejich účel byl reprezen-
tační, sociálně reprezentační i manifestační a vznikaly v souladu s paměťovou
strategií konkrétního rodu, řeholního či jiného společenstva. U tohoto typu
děl pak můžeme popsat takzvaný druhý život díla, kdy originál i jeho kopie
získávají v závislosti na proměně funkce nový význam. Druhé životy obrazů
vypovídají o tom, jak se proměňovala pozice, funkce i sdělení obrazu a jak se
pozdější interpretace díla vyrovnávala se nedostatkem informací.
Komemorativní charakter zobrazení se obvykle pojí s mimořádnou sděl-
ností díla, kde je zpravidla přesně definováno místo, čas a další okolnosti
vzniku. Takové objednavatelem a případně i autorem vtištěné sdělení mělo
přetrvat na věčnou paměť, ale postupem času klesá počet chápaných a di-
vákem přijímaných prvků, ať už vinou nesrozumitelnosti či výběru kódování,
rovněž se omezují možnosti interpretace sdělení a dochází k reinterpretaci
znaků, protože se mění způsob čtení. Jen vzácně můžeme znaky takového
sdělení sledovat prostřednictvím archiválií a historické literatury, která je buď
zmiňuje, nebo o nich vypovídá nepřímo. V případě renesanční malby, kterou
zde představíme, jsou důvody kopírování pochopitelné v místě, k němuž byla
vázána, méně již jsou pochopitelné o tři století později a na vzdáleném místě.
Obraz zakladatelů heiligenberské poustevny In der Egg,1 na kterém chceme
zmíněné jevy demonstrovat, existoval zatím ve třech zjištěných exemplářích.
Do dneška se dochovaly dva identické obrazy, opočenský a heiligenberský,
a třetí byl ještě v roce 1950 v pražské sbírce Hermíny Srbové. Druhý nemohl
vzniknout bez prvního a zřejmě také třetí vznikl v těsné vazbě na první.
1 Historický název v topografické literatuře zní „in der Egg“. V překladu by bylo nutno
zachytit vejčitý tvar oblázků, které se v krajině s poustevnou vyskytují.
Obr az první – eggský (opočenský) prototyp
Obraz zakladatelů poustevny In der Egg byl nedávno publikován,2 ponecháme
tedy stranou uměleckohistorické hodnocení. Malba je mimořádně sdělná: ur-
čuje čas, místo, děj i postavy. Obrazové vyjádření přitom překračuje hranice
mezi minulostí, současností a budoucností. V pozemské sféře totiž obraz za-
chycuje tři postavy v rovnocenné pozici – jako klečící při modlitbě v krajině
pod hradem Heiligenberg v Badensku-Württembersku. Dvě z postav jménem
a datací k roku 1256 určují nápisové pásky a erby.3 Ačkoli chybí jejich životní
data, stáří můžeme vyčíst z tváří: nejstarší je bratr Heinrich Finck, první zakla-
datel „Božího domu“, poustevník, který se zasloužil o dostavbu kaple.4 Méně
prošedivělého ukazuje obraz Bertolda z Heiligenbergu, který, jak text zdůrazňu-
je, věnoval půdu pro založení poustevny.5 Třetí, nejmladší a v plné síle zobraze-
ný, jemně odstíněný posunutím mimo hlavní osu, ale klečící bezprostředně za
předešlými, je druhý zakladatel a zřejmě objednavatel obrazu opat Jost Necker
ze Salemu.6 Jako jediný není určen nápisovou páskou, přítomný je však jeho
erb, který se od jiných soudobých zobrazení opata liší červenou barvou křížku,
završujícího obrácený půlměsíc. Křížek mohl být hypoteticky dobarven po smrti
opata v roce 1529, s čímž se setkáváme na epitafech. Objednavatel, zobrazený
zde jistě za svého života, se nechal vymalovat rovnocenně s přibližně o tři sta
let staršími zakladateli, kteří měli být vnímáni jako požehnaní předchůdci. Jost
jako by svou pozicí i pohledem k fundátorům zobrazeným pod budovou pous-
tevny dosvědčoval právní její náležitosti jako instituce i majetkové držby sa-
lemského kláštera, kterého byl opatem. S tímto výkladem koresponduje i jiný
130 Anonym, Zakladatelé poustevny In der Egg, 20. léta 16. století,
Státní zámek Opočno.
228 229 opatův počin, pořízení opisů sedmnácti právních listin věnovaných jak založení
poustevny, postavení kaple a povolení bohoslužeb, tak řešení sporů a obdaro-
vání dalšími pozemky. Opisy, doplněné jedenácti kresbami, na nichž najdeme
i Josta jako účastníka právních aktů, byly opatřeny komentáři a zůstaly ne-
dokončeny. Kopiář je uložen ve fürstenberském archivu v Donaueschingen.7
Fürstenbergům připadlo panství Heiligenberg v roce 1534, nedlouho po vzniku
obrazu, když Werdenbergové-Heiligenbergové vymřeli po meči.8 Zda pořízením
obrazu i kopiáře reagoval vzdělaný opat a profesor pařížské teologie prozíravě
na možné spory, nevíme.9 Počátkem 17. století, kdy byla poustevna s kaplí
zřejmě anomálií jinak celistvého panství, však evidujeme řadu právních spo-
rů.10 Nelze však vyloučit ani zachycení opata jako druhého zakladatele v záslu-
ze o obnovu či jiné zvelebení poustevny, i když k tomu nemáme informace.11
Nad kaplí, v nebeské sféře, se v oblacích vznášejí tři polopostavy. Centrální
pozici zaujímá Nejsvětější Trojice ve vzácném ikonografickém typu postavy se
třemi tvářemi, jehož přítomnost mohla být opatovým přáním.12 Patroni kaple,
sv. Kateřina a sv. Jan Křtitel, jsou přidruženi. Je pravděpodobné, že malba
zakladatelů byla určena pro eggskou kapli, kde se snad nacházela ještě počát-
kem 17. století.13 Poustevna s kaplí však postupně ztratila svou funkci a nej-
později od roku 1637 byla klášterem pronajímána jako zemědělská usedlost.
2 Anonym, Obraz zakladatelů poustevny „in der Egg“, dvacátá léta 16. století, olej na
dřevě, 71,5×108 cm, Národní památkový ústav, Mobiliární fond státního zámku
Opočno č. 13393/36–5578, inv. č. OP11805. – Radostová 2018.
3 K významu a zobrazování erbů Müller K. 2007, s. 44–46. – Karlu Müllerovi vděčím
za pomoc s konkretizací salemského opata podle erbu.
4 „Bruder Hainrichfinck der erst / stiffterdisesGotshuss. 1256.“
5 „Bertholdusgrauezumhailgenberg. der / diserzytrechtergrunthergewese(n) ist.
undgru(n)t / v(o)n bode(n) zu der stifftu(n)g frylediggebe(n) hat. 1256“ (Berthold von
Heiligenberg prodal panství hraběti Hugovi von Werdenberg 22. května 1256 ve
Vídni). – Fickler 1853, pozn. 5, reg. 78; Martin 1877, s. 232.
6 Jodocus Necker, opatem 1510 – 1529 (jde o ideální portrét, i když typově blízký jiným
portrétům opata). – Knapp 2009, s. 50.
7 Rukopis Donatio monasterioli in der Egg dicti per religiosum fratrem Heinricum
Fink anno 1256, F.F. Archiv Donaueschingen, sign. Eccl. 81, II/2. – Za upozornění
na kresby rukopisu jsem zavázána Elmaru L. Kuhnovi. – K historii kláštera
Schneider 1984; Siwek 1984.
8 Wartmann 1896, s. 749–759. – Panství přešlo sňatkem rodu Fürstenbergů, kteří je
vlastní dodnes. – Kraus 1887, s. 430, uvádí rok 1535 a zvláště datum 5. únor 1540.
9 O věhlasu opata vypovídá zařazení do výběru významných německých mužů
Heinricha Pantaleona Prosopographiae heroum atque illustrium uirorum totius
Germaniae..., Niclaus Brylingers Erben, Basileae 1565–1566.
10 Martin 1877, s. 235, uvádí jako jádro sporů neochotu poustevníků sloužit týdně
bohoslužbu v zámecké kapli. – Prameny v Zemském archivu Baden-Württemberg,
Generallandesarchiv Karlsruhe. – Za rešerši jsem zavázána Raineru Brüningovi.
11 Stavebně historický průzkum nebyl proveden. O roli opata jako druhého zakladatele
chybí archivní zprávy.
12 Typ tricephalus byl později 11. srpna 1628 papežem Urbanem VIII. zakázán. –
Troescher 1955, sl. 501–512; Kirschbaum 1994, I, sl. 537–539. – Bez významu
nemusí být zpráva o pohřbení opata Josta před oltářem Nejsvětější Trojice, které
mohl být horlivým ctitelem. V kopiáři zakladatelský výjev doplňuje podobně trojice
polopostav, přičemž jako prostřední je vymalován Kristus Salvátor.
13 Poustevnu poté obývali cisterciáčtí řeholníci, koncem 15. století byla využívána i jako
letní sídlo salemských opatů. – Kraus 1887, s. 426–427.
 230
131 Zakladatelé poustevny In der Egg, detail se zobrazením
Nejsvětější Trojice, sv. Jana Křtitele a sv. Kateřiny.
Obr az druhý
fürstenbersk á (heiligenbersk á) kopie
Poustevna s kaplí byla Fürstenbergy vnímána poněkud kontroverzně. Nedo-
stávalo se jim přislíbené duchovní služby a důvodů k nespokojenosti bylo zřej-
mě více. Zcelit území a získat komplex In der Egg se podařilo až knížeti Karlu
Egonovi II. roku 1844, po sekularizaci kláštera a koupí od soukromníka.14
Fürstenberská kopie zakladatelského obrazu nebyla publikována, není ve-
řejnosti přístupná a v rámci výzkumu jsem mohla pracovat jen s její fotogra-
fií.15 Obraz nepochybně vznikl v přímé vazbě na originál. Digitálním překrytím
fotografií prvního a druhého exempláře obrazu jsme zjistili, že malba je v de-
tailech shodná, ač se objevují nepatrné posuny v pozicích a ve vzdálenosti
motivů v rámci kompozice. Malba nebyla podrobena restaurátorskému prů-
zkumu, dle informací od správce sbírky nedošlo k restaurování ani k opravám.
O tom vypovídá i dokumentace, a pokud můžeme z fotografie soudit, je malba
dochována v dobrém, patrně původním stavu. Při datování se opíráme také
o názor restaurátorů Adama Pokorného a Pavla Blattného, pro vznik v baroku
svědčí také temnější barevnost.
Vzhledem k dochování exempláře přímo v zámeckých sbírkách Heiligeb-
ergu můžeme předpokládat, že k zadání kopie malby došlo z popudu Fürsten-
bergů.16 Důvodem k pořízení kopie malby mohly být snad spory o poustevnu
a její území. Pro Fürstenbergy šlo však také o zaznamenanou nejstarší podobu
jejich sídla a tedy doklad stavebnické činnosti jejich předků. Heiligenberský
hrad prošel totiž ve druhé polovině 16. století nákladnou renesanční přestav-
bou. Současnou podobu zámeckých budov lze s obrazem úspěšně porovnat:
231 shoduje se základní rozvrh, poměr částí architektury i uspořádání a orientace
staveb včetně jejich usazení v krajině. Heiligenberská malba má na rámu ští-
tek, kde se uvádí, že jde o obraz založení poustevny v roce 1256 a o nejstarší
zobrazení podoby sídla.17 Fickler ovšem obraz chybně datoval do počátku
15. století, opata mylně identifikoval jako salemského opata Eberharda II.18
a sv. Kateřinu zaměnil za Pannu Marii.19 Výklad mohl opřít jen o přepis za-
kládací listiny, který je součástí zmíněného kopiáře a dochoval se rovněž ve
fürstenberském majetku. Malbu zmínil i Theodor Martin, fürstenberský dvorní
kaplan a dále též Kraus s tím, že předpokládá původ z kláštera v Salemu
koncem 15. století.20
Vidíme, že obraz zakladatelů byl pro Fürstenbergy významný především
zobrazením historické podoby sídla, které získali, přestavěli a vlastní. Malba
pro ně mohla být i připomínkou sporů o konání bohoslužeb v zámecké kapli.
Čas obrazu se podle nich ale přesunul do dávné minulosti, opat Jost byl zcela
zapomenut a připomínáno je založení poustevny nedaleko jejich sídla.21
Cesta eggského obr azu na Opočno
originál v colloredo-mansfeldské sbírce
Předpokládáme, že za panování Fürstenbergů v Heiligebergu bylo vybavení
z kaple přeneseno do salemského kláštera či rozprodáno. Pokud by byl obraz
uchováván v Salemu, pak by se dostal do prodeje se zrušením kláštera za
josefínských reforem, kdy přešla do soukromého majetku i poustevna s kaplí.
Kdy a jakou cestou se obraz dostal na zámek Opočno, nevíme. Panství ná-
leželo Trčkům z Lípy. Jan Rudolf Trčka z Lípy zastával významné úřady na
císařském dvoře, od roku 1602 vykonával úřad hejtmana Hradeckého kra-
je. Jeho syn Adam Erdman Trčka z Lípy byl roku 1634 společně Albrech-
tem z Valdštejna a švagrem Vilémem Kinským z Vchynic a Tetova zavražděn
v Chebu a Jan Rudolf téhož roku umřel. Rodový majetek včetně Opočna byl
císařským patentem z 29. března 1634 konfiskován. Následující tragické udá-
losti nedávaly možnost k záchraně majetku a musíme připustit, že obraz mohl
14 Tamtéž, s. 426–427.
15 Za laskavé pořízení fotografií děkuji knížecí rodině Fürstenbergů a Andreasi Wiltsovi.
Existenci malby jsem konzultovala s Elmarem L. Kuhnem.
16 Připustit musíme i možnost pořízení kopie pro eggskou kapli po její přeměně
v hospodářský statek a pozdější získání kopie Fürstenbergy.
17 Fickler 1853, s. 126–127, pozn. 5.
18 Eberhard von Waldburg, kostnický biskup v letech 1248–1274.
19 Fickler 1853, s. 126–127, pozn. 5.
20 Kraus 1887, s. 438 (dle Martin 1877, s. 225–236).
21 Podobně deska umístěná roku 1903 v kapli. – Kraus 1887, s. 438.
být jeho součástí.22 V roce 1635 panství 232 233 s dobovými technikami.27 Horčička se však také jako falzifikátor zřejmě podílel
od císaře koupili Rudolf a Jeroným Collo- na vzniku Rukopisů, a tak lze nejspíš vykládat i vpisování datací a identifikací
redo-Waldsee, předchůdci opočenských do obrazů a vydávání kopií za originály, které v opočenské sbírce evidujeme.28
Colloredo-Mansfeldů. Obraz se tedy mohl
dostat na Opočno již v této době, důkazy
však chybí. Velmi slabou oporou této mož- Obr az třetí
nosti je zmínka Františka Horčičky, správ- kopie v pr ažské sbírce Hermíny Srbové
ce colloredo-mansfeldských sbírek, z roku
1829, kdy poznamenal, že všechny obrazy Třetí, poněkud záhadný exemplář obrazu se nacházel v pražské sbírce Her-
z Opočna se po staletí ukrývaly v koutech míny Srbové. K dispozici ale máme jen fotografii obrazu, pořízenou asi kolem
zámku.23 O sběratelské činnosti Collore- roku 1945. Fotografie je navíc jen pohledem do jednoho ze sedmi pokojů
do-Mansfeldů máme kusé zprávy. bytu.29 Sbírka typu kabinet kuriozit se nacházela od konce 19. století v čin-
Za zakladatele kolekce bývá pova- žovním domě na Janáčkově nábřeží v Praze a později byla konfiskována na
žován František Gundakar Colloredo- základě Benešových dekretů.30 Máme také stručný záznam z roku 1953, kdy
-Mansfeld.24 Jeho syn Rudolf Colloredo- byla kolekce převzata Národní kulturní komisí a rozdělena mezi státní sbírky.
-Mansfeld inicioval přemístění obrazárny Záznam uvádí, že v případě obrazu jde o kopii staršího díla ze 16. století. Mal-
v roce 1808 z Döblingu do Prahy, kde ba je kompozičně shodná všemi viditelnými detaily a navíc opatřena rámem,
byla následně zpřístupněna uměnímilovné typově totožným s opočenským obrazem. Vznikla tedy pravděpodobně jako
veřejnosti.25 V inventáři je originál eggské restaurátorská kopie. Chy-
malby zaznamenán pod číslem 187.26 132 Papírový štítek se znakem
133 Obraz eggských zakladatelů v interiéru bí jen bíle psané colloredo-
bytu Hermíny Srbové na výřezu
Horčička odůvodnil obraz ve sbírce tím, Colloredo-Mansfeldů a číslem -mansfeldské fideikomisní
z fotografie z doby před 1946 (?).
187 na rubu obrazu.
že jde o zachycení nejstaršího sídla Collo- číslo s korunkou v pravém
redo-Mansfeldů v Německu. Značí to zásadní proměnu sdělení: zapomenut dolním rohu obrazu a také
byl Jost, Nejsvětější Trojice byla vyložena jako Bůh Otec se třemi tvářemi, označení rámu číslem. Malba
pozměněn byl i smysl příběhu založení, vyzdvižen byl hrad Heiligenberg, který bude zřejmě plodem kopis-
Colloredové ani Mansfeldové nikdy nevlastnili. František Horčička organizoval tické praxe zavedené Františ-
svozy obrazů ze sídel Colloredo-Mansfeldů do rodového paláce v dnešní Kar- kem Horčičkou. Nedochoval
lově ulici v Praze. Také obrazy restauroval a kopíroval a vybraná díla dával se žádný inventář sbírky Her-
k dispozici studentům pražské Akademie, kteří se v paláci údajně seznamovali míny Srbové, pouze dopis,
kterým počátkem 20. století
22 Dle inventáře tomu tak spíše nebylo. – Dostál 1935, s. 183–188.
23 Jirák – Buroň 2018, s. 110 – 111.
reagovala na výzvu An die
24 Tamtéž, s. 35. – František Gundakar žil v letech 1731–1807, jeho syn Rudolf Kunstsammlers Prags asis-
Colloredo-Mansfeld umírá v roce 1843. tenta UPM Zdeňka Wirtha,
25 Tamtéž.
26 Rukopisný záznam Františka Horčičky, 1829 [Státní zámek Opočno, inv. č. OP09169, který žádal pražské sběratele
č. 187]; Landa 1929, s. 27; Jirák – Buroň 2018, s. 78–79. o informaci ke skladbě jejich
27 Jirák – Buroň 2018, s. 35.
28 Neumann 2001, s. 108–127; Jirák 2018, s. 15–22. kolekcí. Rodinnou sbírku teh-
29 Archiv Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. dy charakterizovala otázkou:
30 Sbírka byla po roce 1945 vyvlastněna, 1949–1950 inventována a v polovině roku
Jsou „předměty, které člo­
1950 byl byt vyklizen. Část sbírky se převodem dostala na Sychrov. K jejím osudům
Radostová 2020, s. 127–143. – Archivní evidence Národního památkového ústavu, věk podle své duševní úrov­
Generálního ředitelství, v „Černé knize“ Sychrov – Svoz Srbová, l. 59–60, pol. 516:
„Kopie dle předlohy ze 16. století ve zlaceném prof. rámu, rozměry 69×110 cm“. ně, uměleckého vzdělání
 a peněžních prostředků lás­
kyplně nasbíral, hodny toho,
aby byly katalogizovány?“
a připojila stručný seznam
typů předmětů, mezi kterými
zmiňuje také „staré obrazy
a kopie podle starých mistrů,
také od jednoho Čechoněm­
ce v Londýně“.31 Je možné,
že kopie opočenské malby
byla pořízena již rodiči Her-
míny Srbové. Otec pocházel
z hospodářství v Líbeznici
u Prahy, byl inženýrem stát-
ních drah, matka pocházela
z teplické úřednické rodi-
ny Pilzů – Johann Pilz byl
vrchním ředitelem u hraběte
134 List soupisu z roku 1953, tzv. černá
kniha se záznamem o obrazu zakladatelů Edmunda Clary-Aldringena.
ze sbírky Hermíny Srbové. Vzhledem k pisatelčinu lehce
přezíravému hodnocení ko-
lekce a s přihlédnutím k disparátnosti předmětů můžeme předpokládat, že
originály i kopie byly v majetku spíše jako dekorace, manifestace vkusu, vzdě-
lání a zálib, ostatně dekoratérský princip vykazuje i instalace sbírky.
Obr az čtvrtý – fotogr afie v eggské poustevně
Již po zakoupení usilovali Fürstenbergové o obnovení původní funkce poustev-
ny s kaplí. Od roku 1919 duchovní funkci naplňovali cisterciáčtí mniši z Me-
hrerau. Od srpna 1971 slouží eggský dům s kaplí sestrám řádu cisterciáků
přísné observance (trapistkám). Na volném prostranství může návštěvník
usednout na Hugovu lavičku a rozjímat s výhledem na salemské údolí a při
dobré viditelnosti zahlédnout švýcarské Alpy. Nyní jediná členka komunity,
poté, co jsem jí ukázala fotografii opočenského obrazu, vzrušeně vykřikla, „ale
ten my tady máme!“ Pak přinesla černobílou fotografickou reprodukci malby
nalepenou na překližce. Adjustace tedy činí z reprodukce objekt nové úcty,
další exemplář originálu.
Na počátku se nabízela hypotéza o vzniku trojice originálů, které se, ve
shodě se zobrazenými účastníky výjevu, vztahovaly ke třem lokalitám, kde
234 235 mohly být při vzniku, ve
smys­lu původního sdělení,
v rámci komunikační strate-
gie paměti umístěny: v říš-
ském klášteře Salem, který
vlastnil poustevnu a přilehlou
kapli, k zámku Heiligenbergů,
díky nimž došlo k založení
poustevny, a konečně ke kap-
135 Eggská poustevna s kaplí,
li při poustevně In der Egg. Heiligenberg (Bodensee).
Jak jsme ukázali, další ob-
razy vznikaly v těsné závislosti na prototypu jako jeho „přesné“ kopie, a to
s odstupem jednoho a tří staletí. Sdělení opata Josta, který jako secundus
fundator promlouval k lidem tehdejším i budoucím, se nezměnilo. S každou
kopií a přesunem prototypu k novému vlastníkovi se měnila interpretace díla.
Provázely ji redukce i chybné čtení, které vycházelo vstříc potřebám vlastníka.
Kromě legendy o založení poustevny, jejíž důležitost ustoupila do pozadí, se
interpretace vztahovala k rodovým sídlům. V rodinné sbírce obraz manifes-
toval kulturní zájmy měšťanské rodiny, která investovala do sbírky jako do
vzpomínkové sumy okázale konzervovaného univerza minulosti.
Ideový koncept zobrazení připojil opata Josta ke dvěma zakladatelům –
předchůdcům, kteří ač neměli vitální vztah k jeho přítomnosti, byli znovu
zpřítomněni a nabyli nové existence, podtržené umístěním malby v sakrálním
prostoru. Malba vznikla pro manifestaci a trvalou připomínku skutků coby
symbolu významu a slávy zobrazených, tedy říšského kláštera a cisterciácké
komunity. Koncept pevně ukotvený v daném historickém rámci plynule pře-
kračoval hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností. Vizualizací byla
zahájena transformace komunikační paměti.32 Spolu se zánikem historických
vazeb a s přesunem obrazu byla iniciována apropriace v nových kontextech
a potřebách rodových strategií paměti. Procesem přivlastnění se paměť při-
mkla k historii vlastníka a takto vtištěná každému exempláři začala přecházet
z pokolení na pokolení in perpetuam memoriam. Symbolickým návratem fo-
tografie, která adjustací imituje obraz i původní sdělení, příběh obrazu jako
symbolu dorozumění zřejmě nekončí.
31 Wirth 1911; dopis ze 4. dubna 1911 podepsaný Hermine Srbová, v archivu Ústavu
dějin umění České akademie věd, fond Zdeněk Wirth (překlad Pavel Zahradník).
32 Vycházím z kategorií teorie kulturní paměti Jana a Aleidy Assmannových.
236 237
Liter atur a
Adamska 2011
Dagmara Adamska, Východočeská
zboží držená Piastovci ve vrcholném
středověku. In: O. Felcman a kol.,
Území východních Čech od středověku
po raný novověk – Kapitoly k územně
správním dějinám regionu, Praha 2011,
s. 44–54.
Adamski 2013
Jakub Adamski, Sklepienia pseudo­
poligonalne w architekturze gotyckiej.
Studium z dziejów architektonicznego
iluzjonizmu. Studia z Historii Sztuki
Średniowiecznej Instytutu Historii
Sztuki Uniwersytetu Jagiellońskiego II,
Kraków 2013.
Adamski 2014a
Jakub Adamski, Między Strasburgiem
a Wrocławiem. O genezie artykula­
cji elewacji wewnętrznych śląskich
bazylik XIV wieku. In: Rafał Eysymontt
– Romuald Kaczmarek (eds.), Procesy
przemian w sztuce średniowiecznej,
Przełom – regres – innowacja – tradyc­
ja, Studia z historii sztuki, Warszawa
2014, s. 117–130.
Adamski 2014b
Jakub Adamski, Rola Strasburga
i Górnej Nadrenii w rozwoju XIV-wiecz­
nej architektury sakralnej w Polsce i na
Śląsku. In: Tomasz Janiak – Dariusz
Stryniak (eds.), Średniowieczna
architektura sakralna w Polsce w świet­
le najnowszych badań – Materiały
z sesji naukowej zorganizowanej przez
Muzeum Początków Państwa Polskiego
w Gnieźnie 13–15 listopada 2013 roku,
Gniezno 2014, s. 215–240.
Adamski 2015
Jakub Adamski, O wielkiej karierze
maswerków trójpromiennych w archi­
tekturze europiejskiej około 1300 roku.
In: Joanna Daranowska-Łukaszewska
– Agata Dworzak – Andrzej Betlej
(eds.), Ornament i dekoracja dzieła
sztuki, Warszawa 2015, s. 79–90.
Adamski 2016
Jakub Adamski, Uwagi o chronologii
budowy i stylu czternastowiecznego
korpusu katedry wrocławskiej.
In: Romuald Kaczmarek – Dariusz
Galewski (eds.), Katedra wrocławska
na przestrzeni tysiąclecia. Studia
z historii architektury i sztuki, Wrocław
2016, s. 79–89.
Adamski 2017a
Jakub Adamski, Gotycka architek­
tura sakralna na Śląsku w latach
1200 – 1420. Główne kierunki rozwoju.
Kraków 2017.
Adamski 2017b
Jakub Adamski, Gotycka fara św. Anny
w Ząbkowicach a tradycja i innowac­
ja w architekturze sakralnej Śląska
XIV–XVI wieku. In: Kamil Pawłowski
(ed.), Wokół dziejów miasta – 730 lat
Ząbkowic Śląskich, Materiały z kon-
ferencji naukowej, Ząbkowice Śląskie
2017, s. 183–200.
Adorno 1970
Theodor W. Adorno, Äesthetische
Theorie. Frankfurt am Main 1970.
Ambrose 2013
Kirk Ambrose, The Marvellous and the
Monstrous in the Sculpture of Twelfth-
Century Europe. Woodbridge 2013.
Antonín 2009
Robert Antonín, Alžběta Rejčka a sou­
boj o český trůn v letech 1306–1308.
In: Jiří Štěpán (ed.), Chrám Svatého
Ducha a královna Eliška Rejčka
v Hradci Králové 1308–2008
– Historická tradice v dějinách města,
Od chrámu ke katedrále, Hradec
Králové – Ústí nad Orlicí 2009,
s. 17–31.
Bacher 1969
Ernst Bacher, Die Reliefs auf der
Glocken der Werkstätte Hans Mitters.
Österreichische Zeitschrift für Kunst
und Denkmalpflege 23, 1969,
s. 19–30.
Bareš 1893
František Bareš, Zvonaři a konváři
mladoboleslavští. Památky archeolo-
gické a místopisné 16, 1893, č. 4–5,
s. 171–242.
Bartlett – Bestul 1999
Anne Clark Bartlett – Thomas
H. Bestul, Introduction. In: Anne Clark
Bartlett – Thomas H. Bestul (eds.),
Cultures of Piety – Medieval English
Devotional Literature in Translation,
Ithaca 1999, s. 1–18.
Bartlová 1990
Milena Bartlová, Die Skulptur des
Schönen Stils in Böhmen. In: Ladislav
Kesner – Hana J. Hlaváčková – Milena
Bartlová, Prag um 1400 – Der Schöne
Stil, Böhmische Malerei und Plastik in
der Gotik, katalog výstavy, Wien 1990,
s. 81–112.
Bartlová – Charvát 2001
Milena Bartlová – Petr Charvát, Z po­
čátku křesťanství v českých zemích.
Ikonografie románských tympanonů.
Umění 49, 2001, s. 384–397.
Becker-Huberti 2005
Manfred Becker-Huberti, Die Heiligen
Drei Könige. Geschichten, Legenden
und Bräuche. Köln 2005.
Behringer 2018
Wolfgang Behringer, Chonrad
Stoeckhlin a „noční houf“. Příběh
z raného novověku. Praha 2018.
Belting 1990
Hans Belting, Bild und Kult. Eine
Geschichte des Bildes von dem
Zeitalter der Kunst. München 1990.
Benda 1999
Klement Benda a jiní, Dějiny umělecké­
ho řemesla a užitého umění v českých
zemích. Od Velké Moravy po dobu
gotickou. Praha 1999.
Benešovská 1991
Klára Benešovská, Eliška Přemyslovna
a Vyšehrad. Umění 39, 1991,
s. 214–232.
Benešovská 1999
Klára Benešovská, Malá Strana za
Lucemburků a v době pozdní gotiky.
In: Pavel Vlček a kol., Umělecké
památky Prahy – Malá Strana, Praha
1999, s. 31–33.
Benešovská 2001a
Klára Benešovská, Kostel sv. Ducha.
Hradec Králové. In: Klára Benešovská
(ed.), 10 století architektury II,
Architektura gotická, Praha 2001,
s. 233.
Benešovská 2001b
Klára Benešovská, Kostel sv. Mikuláše.
Znojmo. In: Klára Benešovská (ed.),
10 století architektury II, Architektura
gotická, Praha 2001, s. 202–203.
Benešovská 2007
Klára Benešovská, Emauzy
a Nové Město pražské – otázka
architekta. In: Klára Benešovská
– Kateřina Kubínová (eds.), Emauzy,
Benediktinský klášter Na Slovanech
v srdci Prahy – Sborník statí věno-
vaných znovu­otevření chrámu Panny
Marie a sv. Jeronýma benediktinské-
ho kláštera Na Slovanech, Opatství
Emauzy, 21. 4. 2003, Praha 2007,
s. 77–92.
Benešovská 2009a
Klára Benešovská, 1310 – 1420.
In: Petr Kratochvíl (ed.), Velké
dějiny zemí Koruny české, Tematická
řada – Architektura, Praha 2009,
s. 105–216.
Benešovská 2009b
Klára Benešovská, La postérité de
Mathieu dʼArras dans le Royaume de
Bohême. Revue de lʼart 166, 2009,
s. 53–64.
Beránek 2009
Jan Beránek, Stavební proměny arci­
děkanského kostela sv. Jakuba v Kutné
Hoře. In: Průzkumy památek XVI,
Praha 2009, sv. II, s. 3–50.
Beránek 2014
Jan Beránek, Vývoj a podoba trojlod­
ního síňového prostoru sakrální archi­
tektury Čech do poloviny 15. století.
Disertační práce Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy, Praha 2014.
Beránek 2017
Jan Beránek, Sanktuaria. Podoba,
typologie a vývoj sanktuarií. In: Aleš
Mudra (ed.), V oplatce jsi všecek tajně
– Eucharistie v náboženské a vizuální
kultuře Českých zemí do roku 1620,
Praha 2017, s. 91–123.
Bernage 2008a
Georges Bernage, Le costume me­
diéval. Lʼhomme et son vêtement.
Châteaux de Damigny 2008.
Bernage 2008b
Georges Bernage, Le costume me­
diéval. La femme et sa garde-robe.
Châteaux de Damigny 2008.
Bernau 1881
Friedrich Bernau, Album der Burgen
und Schlösser im Königreiche Böhmen
I. Saaz 1881.
Berty 1862
Adolphe Berty, Des bases comme
moyen de juger l’age des monuments
gothiques. In: Adolphe Berty – Louis
Lacour (eds.), Annuaire de l’archéolo-
gie, du numismate et de l’antiquaire
pour l’année 1862, I, Paris 1862,
s. 48–59.
Bestul 1996
Thomas H. Bestul, Texts of the
Passion. Latin Devotional Literature
and Medieval Society. Philadelphia
1996.
Białłowicz-Krygierowa 1968
Zofia Białłowicz-Krygierowa, Figura
Marii z Dzieciątkiem na lwie z Łukowa.
Ze studiów nad kręgiem stylowym
Madonn na lwie. Studia Muzealne 6,
1968, s. 7–33.
Białłowicz-Krygierowa 1981
Zofia Białłowicz-Krygierowa, Studia
nad snycerstwem XIV wieku w Polsce I.
Początki śląskiej tradycji ołtarza szafo­
wego. Katalog wystawy, Poznań 1981.
Biedermann 1977
Gottfried Biedermann, Der Beitrag
Kärntens zur Entwicklung gotischer
Baukunst. Acta Historiae Artium 23,
1977, s. 21–56.
Binding 1999
Günther Binding, Architektonische
Formenlehre. 4. vyd., Darmstadt 1999.
Binding – Untermann 1985
Günther Binding – Matthias
Untermann, Kleine Kunstgeschichte
der mittelalterlichen Ordensbaukunst
in Deutschland. Darmstadt 1985.
Bláha – Kovář 2017
Miroslav Kovář – Jiří Bláha, Nové
poznatky o gotické výstavbě bene­
diktinského kláštera v Opatovicích
nad Labem a identifikace hradecko­
-opatovického raně gotického hutního
okruhu. In: Karel Nováček – Miroslava
Kubátová Pitrová (eds.), Devět století
kláštera v Kladrubech, 1115–2015,
České Budějovice 2017, s. 271–292.
Bláha – Kovář – Sigl 2013
Radek Bláha – Miroslav Kovář – Jiří
Sigl, Středověké kláštery v Hradci
Králové – stav výzkumu a jeho další
perspektivy. In: Zdeněk Měřínský (ed.),
Forum urbes medii aevi VII – Kláštery
ve středověkých městech střední
Evropy, Brno 2013, sv. I, s. 44–55.
Bláha – Sehnoutková 2018
Radek Bláha – Petra Sehnoutková,
Dvě keramická akvamanile ze sbírek
MVČ HK. In: Archeologie východních
Čech XVI, Hradec Králové 2018,
s. 154–163.
Bláha – Sigl 2009
Radek Bláha – Jiří Sigl, Středověká
sakrální architektura Hradce Králové
z pohledu archeologie. In: Jiří Štěpán
(ed.), Chrám Svatého Ducha a krá-
lovna Eliška Rejčka v Hradci Králové
1308–2008 – Historická tradice v dě-
jinách města, Od chrámu ke katedrále,
Hradec Králové – Ústí nad Orlicí 2009,
s. 187–202.
Bláha – Sigl 2010
Radek Bláha – Jiří Sigl, Středověká
a raně novověká polévaná keramika
ve sbírkách královéhradeckého muzea
(několik po-známek k problematice).
In: Archaeologia historica XXXV, Brno
2020, s. 233–251.
Bláha – Sigl 2014
Radek Bláha – Jiří Sigl, Svědectví
archeologických nálezů o počátcích
města Hradce Králové. Hradec Králové
2014.
Bláhová 1999
Marie Bláhová, Středověké katalogy
českých králů a knížat a jejich pra­
menná hodnota. Średnowiecze Polskie
i powszechne 1, 1989, s. 33–63.
Bláhová 2016
Marie Bláhová, Osobnost Jana ze
Středy. In: Pavel Brodský – Kateřina
Spurná – Marta Vaculínová (eds.), Liber
viaticus Jana ze Středy, Praha 2016,
s. 35–70.
Bláhová – Fiala 1972
Marie Bláhová – Zdeněk Fiala (eds.),
Kosmova kronika. Praha 1972.
Bláhová – Fiala 1974
Marie Bláhová – Zdeněk Fiala (eds.),
Pokračovatelé Kosmovi. Praha 1974.
Bobková 1993
Lenka Bobková, Územní politika
prvních Lucemburků na českém trůně.
In: Acta Universitatis Purkynianae,
Philosophica et Historica, Studia histo-
rica – Monographiae I, Ústí nad Labem
1993, s. 267–268.
Bobková 2017
Lenka Bobková, Jan Lucemburský.
Praha 2017.
Boháč 1997
Zdeněk Boháč, K počtu řeholníků
v předhusitských klášterech. Historická
geografie 29, 1997, s. 11–20.
Bol 2007
Peter C. Bol (ed.), Die Geschichte
der antiken Bildhauerkunst III.
Hellenistische Plastik. Mainz 2007.
Bol 2010
Peter C. Bol (ed.), Die Geschichte der
antiken Bildhauerkunst IV. Plastik der
römischen Kaiserzeit bis zum Tode
Kaiser Hadrians. Mainz 2010.
Boldiszár 1988
Péter Boldiszár, Gótikus kályhacsempék
az újabb budavári ásatás leletany­
agából. In: A Móra Ferenc Múzeum
Évkönyve I, Szeged 1988, s. 95–110.
Bolina 2005
Pavel Bolina, Byl hrad Svojanov
u Poličky posledním centrem tzv.
úsobrnské provincie? Časopis Matice
moravské 124, 2005, s. 3–44.
240 241 Bolina – Němcová – Šlézar 2008
Pavel Bolina – Jana Němcová
– Pavel Šlézar, K počátkům hradů na
Moravskotřebovsku. In: Castellologica
Bohemica XI, Praha 2008, s. 53–88.
Borkowski 2004
Tomasz Borkowski, Produkcja figurek
ceramicznych w poźnośredniowicznym
Wrocławiu. In: Wratislavia Antiqua VI,
Wrocław 2004, s. 207–244.
Borkowski 2016
Tomasz Borkowski, Późne średnio­
wiecze. In: Maciej Trzciński (ed.),
Śląsk starożytny i średniowiczny.
Przewodnik po wystawie stalej Muzeum
Archeologicznego we Wrocławiu.
Wrocław 2016, s. 163–195.
Borový 1878 [LE]
Clemens Borový (ed.), Libri erectionum
Archidioecesis Pragensis saeculo XIV.
et XV. liber II (1375–1388). Pragae
1878.
Borový 1883 [LE]
Clemens Borový (ed.), Libri erectionum
Archidioecesis Pragensis saeculo XIV.
et XV. liber IV (1390 – 1397). Pragae
1883.
Borový 1889 [LE]
Clemens Borový (ed.), Libri erectionum
Archidioecesis Pragensis saeculo XIV.
et XV. liber V (1398–1407). Pragae
1889.
Borowski 1934
Franz Borowski, Mittelalterliche
Kirchenportale in Oberschlesien.
In: Deutsche Kulturdenkmäler
in Oberschlesien – Jahrbuch der
Oberschlesischen Denkmalpflege VI,
Breslau 1934, s. 50–70.
Bouyer – Vandenbroucke
– Leclercq 1968
Louis Bouyer – Francois Vandenbroucke
– Jean Leclercq, The Spirituality of the
Middle Ages. London 1968.
Brachmann 2008
Christoph Brachmann, Um 1300.
Vorparlerische Architektur im Elsaß, in
Lothringen und Südwestdeutschland.
Studien zur Kunstgeschichte des
Mittelalters und der Frühen Neuzeit I,
Korb – Stuttgart – Memmingen 2008.
Brandl 1860 [CDM]
Peter Ritter von Chlumecky – Josephus
Chytil – Vincentius Brandl (eds.): Codex
diplomaticus et epistolaris Moraviae
– Urkunden-Sammlung zur Geschichte
Mährens VII (1334–1349) / I–II. Brünn
1858–1860.
Brandl 1885 [CDM]
Vincentius Brandl (ed.): Codex
diplomaticus et epistolaris Moraviae
– Urkunden-Sammlung zur Geschichte
Mährens XI (1375 – 1390). Brünn
1885.
Brandl 1890 [CDM]
Vincentius Brandl (ed.): Codex
diplomaticus et epistolaris Moraviae
– Urkunden-Sammlung zur Geschichte
Mährens XII (1391 – 1399). Brünn
1890.
Braniš 1893
Josef Braniš, Dějiny středověkého
umění v Čechách II. Od roku 1306 do
počátku nového věku. Praha 1893.
Bravermanová 2011
Milena Bravermanová, Fragment
pohřebních šatů a závoj, tzv. kruseler,
z rakve českých královen z krá­
lovské hrobky v katedrále sv. Víta.
In: Archaeologia historica XXXVI,
Pardubice 2011, sv. II, s. 593–624.
Brucher 1990
Günter Brucher, Gotische Baukunst in
Österreich. Salzburg – Wien 1990.
Brunner 1908
Heinrich Brunner, Die Herren von
Lippa. Zeitschrift des Vereins für
Geschichte Mährens und Schlesiens,
12, 1908, s. 418–419, 421–422,
426–427, 428–429.
Břicháček 2018
Pavel Břicháček, Archeologický výzkum
kláštera v Pivoni (okr. Domažlice).
In: Archeologie západních Čech IX,
2018, č. 1, s. 90 – 112.
Buben 2006
Milan Buben, Encyklopedie řádů,
kongregací, a řeholních společností
katolické církve v českých zemích III/I.
Žebravé řády. Praha 2006.
Bureš 1987
Jaroslav Bureš, Der Westbau des
Magdeburger Domes. Ein Beitrag zu
den Ausstrahlungen der kölnischen
und straßburgischen Hüttenkunst
nach Niedersachsen. In: Jahrbuch des
Zentralinstituts für Kunstgeschichte III,
München 1987, s. 77–107.
Buroň – Racková – Slavík 2018
Miloš Buroň – Eliška Racková – Jiří
Slavík, Kostel sv. Jana Křtitele ve
Starém Městě nad Metují. In: Dějiny
staveb – Sborník příspěvků z konferen-
ce Dějiny staveb 2018, Plzeň 2018,
s. 113–122.
Buśko 1995
Cezary Buśko, Stan badań nad parcelą
mieszczańską w średniowiecznych
mias­tach śląskich. In: Kwartalnik
Historii Kultury Materialnej LXIII,
Warszawa 1995, s. 343–350.
Büttner 1983
Frank Olaf Büttner, Imitatio pietatis.
Motive der christlichen Ikonographie
als Modelle zur Verähnlichung. Berlin
1983.
Cahn 1975
Walther Cahn, St. Albans and the
Channel Style in England. In: The
Year 1200 – A Symposium, The
Metropolitan Museum of Art, New York
1975, s. 195–200.
Camille 1992
Michael Camille, Image on the Edge.
London 1992.
Cechner 1904
Antonín Cechner, Soupis památek
historických a uměleckých v politickém
okresu Královéhradeckém. Soupis
památek historických a uměleckých
v Království českém od pravěku do po-
čátku XIX. století XIX – Politický okres
Královéhradecký, Praha 1904.
Cinková 2019
Veronika Cinková, Zpráva k vybra­
ným akcím restaurování památek
v Pardubickém kraji za rok 2018.
Lažany, dveře do pokladnice koste­
la sv. Václava. In: Sborník Národního
památkového ústavu, územního odbor-
ného pracoviště v Pardubicích za rok
2018, Pardubice 2019, s. 95–97.
Coester 1974
Ernst Coester, Die
Cistercienserinnenkirchen des 12.
bis 14. Jahrhunderts. In: Ambrosius
Schneider (ed.), Die Cistercienser,
Geschichte – Geist – Kunst, Köln 1974,
s. 363–428.
Coester 1984
Ernst Coester, Die einschiffigen
Cistercienserinnenkirchen West und
Süddeutschlands von 1200 bis 1350.
Mainz 1984.
Cohen 2015
Meredith Cohen, The Sainte-Chapelle
and the Construction of Sacral
Monarchy. Royal Architecture in
Thirteenth-Century Paris. Cambridge
2015.
Crossley 1985
Paul Crossley, Gothic Architecture
in the Reign of Kasimir the Great.
Church Architecture in Lesser Poland
1320 – 1380. Państwowe zbiory sztuki
na Wawelu, Biblioteka Wawelska VII,
Kraków 1985.
Cupal 1939
Jan Alois Cupal, Královský hrad
Svojanov. Polička 1939.
Cymbalak – Hladíková-Trachtová 2016
Tomasz Cymbalak – Nela Hladíková-
Trachtová, Soubor drobné figurální
plastiky s náboženskou tematikou
z novoměstské lokality Palác Národní
v Praze. Staletá Praha 32, 2016, č. 2,
s. 28–52.
Czechowicz 2009
Bogusław Czechowicz, Królewska
świątynia hradeckich mieszczan.
Między historią sztuki a biblijnym
dylematem. In: Jiří Štěpán (ed.), Chrám
Svatého Ducha a královna Eliška
Rejčka v Hradci Králové 1308–2008
– Historická tradice v dějinách města,
Od chrámu ke katedrále, Hradec
Králové – Ústí nad Orlicí 2009,
s. 61–79.
Czechowicz 2011
Bogusław Czechowicz, Dvě centra
v Koruně. Čechy a Slezsko na cestách
integrace a rozkolu v kontextu ideo­
logie, politiky a umění (1348–1458).
České Budějovice – Hradec Králové
2011.
Čaplovič 1989
Dušan Čaplovič, Stredoveká dedinská
sakrálna stavba vo Svinici. In: Historica
Carpatica XX – Zborník východosloven-
ského múzea v Košiciach, 1989, ř. C,
Košice 1990, s. 97–138.
Čehovský 2018
Petr Čehovský, K architektonické
skulptuře objednané Stanislavem
Thurzem v Olomouci a Janem Thurzem
ve Vratislavi. In: Historica Olomucensia
– Sborník prací historických LV,
Olomouc 2018, s. 131–144.
Černohorský 1961
Karel Černohorský, Středověká hliněná
akvamanile z moravských nálezů.
Památky archeologické 52, 1961,
s. 580–591.
Černušák 2001
Tomáš Černušák, Vznik provincie a její
rozvoj. In: Tomáš Černušák – Augustin
Prokop – Damián Němec, Historie
dominikánů v českých zemích, Praha
2001, s. 11–101.
Černušák – Prokop A. – Němec 2001
Tomáš Černušák – Augustin Prokop
– Damián Němec, Historie dominikánů
v Českých zemích. Praha 2001.
Černý 1997
Pavol Černý, Zobrazení přemyslovské
genealogie v rotundě sv. Kateřiny
ve Znojmě a některé aspekty její
interpretace. In: Pavel Cyprian (red.),
Znojemská rotunda ve světle vědeckého
poznání, Znojmo 1997, s. 78–92.
Černý 2009a
Pavol Černý, Iluminované rukopisy
Zdíkova skriptoria. In: Marek Perůtka
(ed.), Jindřich Zdík (1126–1150),
Olomoucký biskup uprostřed Evropy,
katalog výstavy, Olomouc 2009,
s. 88–96.
Černý 2009b
Pavol Černý, Několik poznámek k iko­
nografickým aspektům iluminované vý­
zdoby v rukopisu Codex Gigas. In: Cyril
Říha (ed.), Nefoťte mě před knihovnou
– Kniha pro Jana Rouse, Praha 2009,
s. 29–47.
Červinka 2005
Jan Červinka, Vznik středověkého dvou­
věžového průčelí farního kostela města
Nymburka – architektura, funkce a dal­
ší osudy. Diplomová práce Filozofické
fakulty Univerzity Palackého, Olomouc
2005.
Čevonová 2014
Jana [Pařízková] Čevonová, Poznatky
z výzkumu gotické architektury vý­
chodních Čech doby Jiřího z Poděbrad.
In: Ivo Hlobil – Milan Dospěl (eds.),
Gotické a raně renesanční umění ve
východních Čechách 1200 – 1550,
Příspěvky z vědecké konference,
Hradec Králové 2014, s. 52–61.
Čižmář 2010
Miloš Čižmář, K problematice nezná­
mých artefaktů v archeologických
nálezech. Datování a funkce malých
kovových podkovovitých předmětů.
In: Šimon Ungermann a jiní (eds.),
Zaměřeno na středověk – Zdeňkovi
Měřínskému k 60. narozeninám, Praha
2010, s. 529–535.
Čumlivski 1992
Denko Čumlivski, Archiv vyšehrad­
ské kapituly. In: Josef Huber (red.),
Královský Vyšehrad I – Sborník příspěv-
ků k 900. výročí úmrtí prvního českého
krále Vratislava II. (1061–1092), Praha
1992, s. 148–168.
Dáňová 2002
Helena Dáňová, Chrám sv. Ducha
v Hradci Králové. Příspěvek k poznání
vývoje architektury kostela ve středo­
věku. In: Dalibor Prix (ed.), Pro arte
– Sborník k poctě Ivo Hlobila, Praha
2002, s. 107–125.
Dáňová 2014
Helena Dáňová, Středověká architek­
tonická skulptura presbytáře chrámu
sv. Ducha v Hradci Králové. In: Ivo
Hlobil – Milan Dospěl (eds.), Gotické
a raně renesanční umění ve východních
Čechách 1200 – 1550, Příspěvky
z vědecké konference, Hradec Králové
2014, s. 43–51.
Dáňová – Pražáková 2019
Helena Dáňová – Markéta Pražáková
(eds.), Uprostřed Koruny české. Gotické
a raně renesanční umění východních
Čech 1250 – 1550. Průvodce výstavou.
Hradec Králové 2019.
Denkstein 1935
Vladimír Denkstein, Děkanský kostel
sv. Jiljí v Nymburce. In: Ročenka pro
pěstování dějin umění za rok 1934,
Praha 1935, s. 111–131.
Dienstbier 2015
Jan Dienstbier, Prostor pro výtvar­
nou inovaci? Středověké nástěnné
malby v městských farních kostelech
v českých zemích. In: Jan Hrdina
– Kateřina Jíšová (eds.), Městský farní
kostel v českých zemích ve středověku
– Documenta Pragensia Supplementa
VI, Praha 2015, s. 293–322.
Dlouhá – Guth – Kotrba 1941
Běla Dlouhá – Karel Guth – Viktor
Kotrba a kol., Památky kostela
Nejsvětější Trojice v Sezemicích.
Sezemice 1941.
Dobrev 1976
Marin Dobrev, Kostel v Sezemicích. Pa­
mátky a příroda 1, 1976, s. 466–473.
Dobschütz 1899
Ernst von Dobschütz, Christusbilder.
Untersuchungen zur christlichen
Legende. Leipzig 1899.
Dolejší 2010
Kateřina Dolejší, Dürerovská a flötne­
rovská inspirace v díle jihlavského zvo­
naře a cínaře Lukáše Gleixnera. In: Petr
Kroupa (ed.), Generosum labor nutrit
– Sborník k poctě Bohumila Samka,
Brno 2010, s. 97–119.
Domečka 1918
Ludvík Domečka, O plastické výzdobě
na zvonech zvonařů královéhradeckých.
Pojednání městského historického
a průmyslového musea v Hradci
Králové XII. [Hradec Králové] 1918.
Domečka 1936
Ludvík Domečka, Královéhradečtí
konváři a jejich křtitelnice. Pojednání
Městského historického a průmyslové-
ho musea v Hradci Králové XV, Hradec
Králové 1936.
Donin 1935
Richard Kurt Donin, Die
Bettelordenskirchen in Österreich. Zur
Entwicklungsgeschichte der österrei­
chischen Gotik. Baden bei Wien 1935.
Dostál 1935
Josef Dostál, Opočenský zámek roku
1635. Časopis Společnosti přátel
starožitností československých v Praze
43, 1935, s. 183–188.
242 243 Ďoubal – Bayer – Zítková 2018
Jakub Ďoubal – Karol Bayer – Petra
Zítková, Restaurování gotického
náhrobku Arnošta z Pardubic v polském
Kladsku. Shrnutí výsledků průzkumů.
In: Průzkumy památek XXV, Praha
2018, sv. II, s. 3–14.
Doupal 2011
Jiří Doupal, Aquamanile z českých
zemí po stránce uměleckohistorické.
Bakalářská práce Filozofické fakulty
Univerzity Palackého, Olomouc 2011.
Dragoun 2002
Zdeněk Dragoun, Praha 885 – 1310.
Kapitoly o románské a raně gotické
architektuře. Praha 2002.
Drake Boehm 2006
Barbara Drake Boehm, Zbožný
panovník. In: Jiří Fajt – Barbara Drake
Boehm (eds.), Karel IV., Císař z Boží
milosti – Kultura a umění za vlády
Lucemburků 1310 – 1437, Praha 2006,
s. 136–171.
Dubec 2009
Ivan Dubec, Válečné a turnajské er­
bovní odění v období let 1300 – 1350.
Hradec Králové 2009.
Durdík 1999
Tomáš Durdík, Ilustrovaná encyklopedie
českých hradů. Praha 1999.
Dvořáčková-Malá 2010
Dana Dvořáčková-Malá, Jan VII. Volek.
In: Klára Benešovská (ed.), Královský
sňatek, Eliška Přemyslovna a Jan
Lucemburský – 1310, Praha 2010,
s. 280–281.
Dvořák J. 2003
Jiří Dvořák. Jižní Čechy jako region.
Historická geografie 32, 2003,
s. 135–181.
Dvořák R. – Hyksa 1989
Radovan Dvořák – František Hyksa,
Historická topografie města Vysokého
Mýta. Vysokomýtský kulturní zpravodaj
1984–1989, passim.
Dvořák R. – Hyksa 1994
Radovan Dvořák – František Hyksa,
Historická topografie města Vysokého
Mýta I/B. Domy okolo náměstí – dokon­
čení. Vysoké Mýto 1994.
Dvořáková 1964
Vlasta Dvořáková a jiní, Gothic Mural
Painting in Bohemia and Moravia
1300 – 1378. London – New York
– Bombay – Melbourne 1964.
Dzierżyńska 1973
Maria Dzierżyńska, Drewniana rzeźba
gotycka w powiecie kłodzkim. Katalog
wystawy, Kłodzko 1973
Egan – Pritchard 2002
Geoff Egan – Frances Pritchard, Dress
Accessories 1150 – 1450. London.
Egger 1998
Christian Egger, Papst Innozenz und
die Veronika. In: Herbert L. Kessler
– Gerhard Wolf (eds.), The Holy Face
and the Paradox of Representation,
Bologna 1998, s. 181–203.
Elbel 2014
Petr Elbel, Olomoucký biskup Jan
Železný a Zikmund Lucemburský.
Příspěvek k poznání Zikmundovy
spojenecké sítě v českých zemích
a jeho dvorských struktur. In: Studia
mediaevalia Bohemica VI, Praha 2014,
s. 17–68.
Emler 1870 [RTB]
Josef Emler (ed.), Reliquiae tabu­
larum terrae regni Bohemiae anno
MDXLI igne consuptarum. Pozůstatky
Desk zemských Království českého
r. 1541 pohořelých I. Praha 1870.
Emler 1882 [FRB]
Josef Emler (ed.), Život císaře Karla
IV. In: Fontes rerum Bohemicarum
– Prameny dějin českých III, Praha
1882, s. 325–417.
Emler 1884 [FRB]
Josef Emler (ed.), Chronicon Aulae
regiae. Petra Žitavského Kronika zbras­
lavská. In: Fontes rerum Bohemicarum
– Prameny dějin českých IV, Praha
1884, s. 3–337.
Emler 1892 [RBM]
Josef Emler (ed.), Regesta diploma­
tica nec non epistolaria Bohemiae
et Moraviae IV (1333–1346). Pragae
1892.
Endrei – Zolnay 1986
Walter Endrei – László Zolnay, Fun and
Games in Old Europe. Budapest 1986.
Enlart 1929
Camille Enlart, Manuel d’archéologique
française depuis les temps mérovigiens
jusqu’a la renaissance I. Architecture
religieuse II. Période française, dite
gothique style flamboyant, renaissance.
3. vyd., Paris 1929.
Erben 1855 [RBM]
Karel Jaromír Erben (ed.), Regesta
diplomatica nec non epistolaria
Bohemiae et Moraviae I (600 – 1253).
Pragae 1855.
Fajt 1996
Jiří Fajt (ed.), Gotika v západních
Čechách (1230 – 1530) – K 700. výročí
založení města Plzně II – Nástěnná,
desková a knižní malba, umělecké
řemeslo, edice barokních inventářů
plzeňských kostelů. Praha 1996.
Fajt – Drake Boehm 2006
Jiří Fajt – Barbara Drake Boehm
(eds.), Karel IV. Císař z Boží milosti.
Kultura a umění za vlády Lucemburků
1310 – 1437. Praha 2006.
Fajt – Suckale 2006
Jiří Fajt – Robert Suckale, Okruh
rádců. In: Jiří Fajt – Barbara Drake
Boehm (eds.), Karel IV., Císař z Boží
milosti – Kultura a umění za vlády
Lucemburků 1310 – 1437, Praha 2006,
s. 172–195.
Fehr 1961
Götz Fehr, Benedikt Ried. München
1961.
Felcman 2005
Ondřej Felcman, Územně p ­ olitický
vývoj Kladské kraje a hrabství.
In: Ondřej Felcman – Eva Semotanová,
Kladsko – Proměny středoevropského
regionu, Historický atlas, Praha 2005,
s. 14–79.
Felcman 2007
Ondřej Felcman, Východní Čechy
a Kladsko. o odlišnostech jejich histo­
rického vývoje od vrcholného středo­
věku. In: Královéhradecko – Historický
sborník pro poučenou veřejnost
IV – Sborník k 70. narozeninám PhDr.
Jaroslava Šůly, CSc., Hradec Králové
2007, s. 147–159.
Felcman 2008
Ondřej Felcman, Vymezování Kladska
jako specifického správního regionu
v česko-slezském příhraničí (od 13. do
18. století). In: Helena Dáňová – Jan
Klípa – Lenka Stolárová (eds.), Slezsko,
Perla Koruny české – Historie a kultura
1300 – 1740, Praha 2008, s. 731–744.
Felcman 2009
Ondřej Felcman, Geografické vymezení.
In: Ondřej Felcman – František Musil
a kol., Dějiny východních Čech v pravě-
ku a středověku (do roku 1526), Praha
2009, s. 19–24.
Felcman 2011a
Ondřej Felcman, Proměny hranic
východních Čech a jejich krajů od
poloviny 17. do poloviny 18. století.
In: Ondřej Felcman a kol., Území
východních Čech od středověku po raný
novověk. Praha 2011, s. 85–103.
Felcman 2011b
Ondřej Felcman a kol., Území vý­
chodních Čech od středověku po raný
novověk. Praha 2011.
Felcman 2020
Ondřej Felcman, Geografie východních
Čech v gotice a rané renesanci. In: Ivo
Hlobil (ed.), Uprostřed Koruny české
– Gotické a raně renesanční umění
východních Čech 1250 – 1550, katalog
výstavy, Praha 2020, s. 31–36.
Felcman – Gładkiewicz 2012
Ondřej Felcman – Ryszard Gładkiewicz
a kol., Kladsko. Dějiny regionu. Hradec
Králové – Wrocław – Praha – Kłodzko
2012.
Felcman – Musil F. 2009
Ondřej Felcman – František Musil,
Území východních Čech ve středověku.
Vymezení a změny. In: Ondřej Felcman
– František Musil a kol., Dějiny východ-
ních Čech v pravěku a středověku (do
roku 1526), Praha 2009, s. 117–125.
Feuerbach 2012
Mario Feuerbach, Das Kloster Osek. Ort
der tschechisch-deutschen Begegnung.
Klášter Osek. Místo česko-německého
setkávání. Litvínov 2012.
Fickler 1853
Carl Borromäus Alois Fickler,
Heiligenberg in Schwaben mit einer
Geschichte seiner Alten Grafen... B. m.
1853.
Fingerlin 1971
Ilse Fingerlin, Gürtel des höhen- und
späten Mittelalters. München – Berlin
1971.
Fischerová 1974
Klára Fischerová [Benešovská],
Francouzští mistři a architektura první
poloviny 14. století v českých zemích.
Disertační práce Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy, Praha 1974.
Fišer 1952
František Fišer, Zpráva o odkrytí a kon­
servaci nástěnných maleb ve farním
kostele sv. Petra a Pavla v Morašicích
u Litomyšle. B. m. 1952.
Flajšhans 1899
Václav Flajšhans, Nejstarší rukopis
staročeských „Modliteb“. České mu­
seum filologické 5, 1899, s. 108–123,
313–350.
Flemmig 2018
Stephan Flemmig, Die Bettelorden im
hochmittelalterlichen Böhmen und
Mähren (1226–1346). Stuttgart 2018.
Flor 2007
Ingrid Flor, Macht und Glaube. Die
mittelalterliche Bildsymbolik der trini­
tarischen Marienkrönung. Graz 2007.
Fojtík 2010
Pavel Fojtík, Drobná středověká
terakotová plastika ze zaniklé stře­
dověké osady Stará Ves, k.ú. Kralice
na Hané, okr. Prostějov. In: Šimon
Ungermann a jiní (eds.), Zaměřeno
na středověk – Zdeňkovi Měřínskému
k 60. narozeninám, Praha 2010,
s. 434–441.
Foltýn 2005
Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie
morav­ských a slezských klášterů. Praha
2005.
Foltýn 2008
Dušan Foltýn, Kláštery ve vrcholně
středověkém Hradci Králové a jejich
stavební podoba pohledem historiogra­
fie. In: Miroslav Kovář a kol., Svědkové
zaniklých staveb – Katalog gotických ar-
chitektonických prvků ze sbírek Muzea
východních Čech v Hradci Králové,
Hradec Králové 2008, s. 12–13.
Foltýn – Slavík 2001
Dušan Foltýn – Jiří Slavík, Stavební
podoba cisterciáckého opatství Svaté
Pole ve světle písemných a hmotných
pramenů. In: Východočeské listy histo-
rické XVII–XVIII, Hradec Králové 2001,
s. 354–367.
Foltýn – Sommer P. – Vlček 1997
Dušan Foltýn – Petr Sommer – Pavel
Vlček a kol., Encyklopedie českých
klášterů. Praha 1997.
Franzen 2006
Wilfried Franzen, Sv. Jiří s drakem.
In: Jiří Fajt – Barbara Drake Boehm
(eds.), Karel IV., Císař z Boží milosti
– Kultura a umění za vlády Lucemburků
1310 – 1437, Praha 2006, s. 227–228,
kat. č. 76.
Frey D. 1938
Dagobert Frey, Die Kunst im
Mittelalter. In: Hermann Aubin a kol.,
Geschichte Schlesiens I – Von der
Urzeit bis zum Jahre 1526. Breslau
1938, s. 438–479.
Frey K. – Volkmann 2007
Karin Frey – Armin Volkmann,
Zwei spätmittelalterliche
Buntmetallbeschläge aus der
Niederlausitz und ihren Parallelen.
In: Gerson H. Jeute – Jens Schneeweiss
– Claudia Theune (eds.), Aedificatio
terrae – Beiträge zur Umwelt- und
Siedlungsarchäologie Mitteleuropas,
Festschrift für Eike Gringmuth-Dallmer
zum 65. Geburtstag – Internationale
Archäologie, Studia honoraria XXVI,
Leidorf 2007, s. 143–152.
Friedl 1927
Antonín Friedl, Codex Gigas, český
rukopis románský v královské knihovně
ve Stockholmu. Památky archeologické
35, 1927, s. 149–152.
Friedl 1966
Antonín Friedl, Přemyslovci ve Znojmě.
Praha 1966.
Friedrich 1912 [CDB]
Gustav Friedrich (ed.), Codex diplo­
maticus et epistolaris regni Bohemiae
II (1198–1230). Praha 1912.
Friedrich 1942 [CDB]
Gustav Friedrich (ed.), Codex diplo­
maticus et epistolaris regni Bohemiae
III/I (1231–1238). Praha 1942.
Friedrich 1944 [DD]
Gustav Friedrich (ed.), Desky dvorské
krá­lovství českého VIII. Druhá kniha
půhonná z let 1407–1530. Praha 1944.
Frolík 1989
Jan Frolík, Archeologické ­památky
Hlinecka a Chrastecka. Hlinsko
v Čechách 1989.
Frolík 2014
Jan Frolík, Zlomek akvamanile ze
zaniklého benediktinského kláš­
tera v Podlažicích, okr. Chrudim.
In: Archeologie západních Čech VII,
Plzeň 2014, s. 144–149.
Frolík – Sigl 1995
Jan Frolík – Jiří Sigl, Příspěvek k dě­
jinám vybraných královských měst ve
východních Čechách na základě nových
archeologických výzkumů. In: Krzysztof
Wachowski (ed.), Kultura średnio-
wiecznego Śląska i Czech – Miasto,
Wrocław 1995, s. 81–89.
Frolík – Sigl 1998a
Jan Frolík – Jiří Sigl, Chrudim v pravěku
a středověku. Obrázky každodenního
života. Chrudim 1998.
Fukala 2008b
Radek Fukala, Minstrberští bratranci
ve víru jagellonské politiky. In: Ondřej
Felcman – Radek Fukala a kol.,
Poděbradové, Rod českomoravských
pánů, kladských hrabat a slezských
knížat – Šlechtické rody Čech, Moravy
a Slezska VI, Praha 2008, s. 139–161.
Gabriel – Kracíková 2010
František Gabriel – Lucie Kracíková,
K funkci drobné středověké plastiky.
In: Archaeologia historica XXXV, Brno
2010, s. 225–232.
Genzsch 1935
Hans Albrecht Genzsch, Johann von
Hohenmauth, alias von Neumarkt, im
Dienst des Herzogs von Münsterberg
und König Johanns von Böhmen und
seine Beziehungen zum Lande Glatz.
Zeitschrift des Vereins für Geschichte
Schlesiens 69, 1935, s. 89–119.
Geremek 1997
Bronisław Geremek (ed.), Kultura
Polski średniowiecznej XIV–XV. w.
Warszawa 1997.
244 245 Goldschmidt 1939
Adolph Goldschmidt, English Influence
on Medieval Art of the Continent.
In: Medieval Studies in Honor of
A. Kingsley Porter, Cambridge 1939,
sv. II, s. 709–725.
Graves 2004
Robert Graves, Řecké mýty. Praha
2004.
Grönke – Weinlich 1998
Eveline Grönke – Edgar Weinlich, Mode
aus Modeln. Kruseler Püppechen und
andere Tonfiguren des 14. bis 16.
Jahrhunderts aus dem Germanichen
Nationalmuseum und anderen
Sammlungen. Nürnberg 1998.
Gross 1948
Werner Gross, Die abendländische
Architektur um 1300. Stuttgart 1948.
Groten 2009
Manfred Groten a jiní (eds.),
Nordrheinisch Klosterbuch. Lexikon der
Stifte und Klöster bis 1815 I (Aachen
bis Düren). Siegburg 2009.
Grundmann 1977
Herbert Grundmann, Religiöse
Bewegungen im Mittelalter. 4. vyd.
Darmstadt 1977.
Grzybkowski 1997
Andrzej Grzybkowski, Centralne go­
tyckie jednonawowe kościoły krzyżowe
w Polsce. In: Andrzej Grzybkowski,
Między formą i znaczeniem – Studia
z ikonografii architektury i rzeźby gotyc-
kiej, Warszawa 1997, s. 7–38.
Grzybkowski 2014
Andrzej Grzybkowski, Gotycka architek­
tura murowana w Polsce. Warszawa
2014.
Gubíková 2013
Renáta Gubíková, Kostel svaté Kateřiny
v Chomutově. Chomutov 2007, dotisk
2013.
Hanschke 2010
Julian Hanschke, Oppenheim am
Rhein. Baugeschichte, Baudenkmäler,
Stadtgestalt. Materialien zur
Baugeschichte XVI, Karlsruhe 2010.
Harlas 1903
František Harlas, Zajímavý nález
pražský. Časopis Společnosti přátel
starožitností českých 11, Praha 1903,
s. 141–143.
Havrda – Tryml 2013
Jan Havrda – Michal Tryml, Nebovidy.
Středověká osada v pražském podhra­
dí. Archeologické prameny k dějinám
Prahy VI, Praha 2013.
Hejdová 1986
Dagmar Hejdová (ed.), Středověké
umělecké řemeslo ze sbírek
Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
Praha 1986.
Hejna – Benešovská – Plátková 1981
Antonín Hejna – Klára Benešovská
– Zuzana Plátková [Všetečková], Kostel
sv. Víta v Zahrádce u Ledče. Umění
29, 1981, s. 399–415.
Hejnic 1960
Josef Hejnic, Nápisy na českých
zvonech ve 14. až 16. století. Časopis
Národním muzea 129, 1960, s. 1–33.
Helten 2006
Leonhard Helten, Mittelalterliches
Maßwerk. Entstehung – Syntax
– Topologie. Berlin 2006.
Hermann 1905
Julius Hermann, Die illuminierten
Handschriften in Tirol (Beschreibendes
Verzeichnis der illuminierten
Handschriften in Österreich I.
Publikationen des Institutes für
Österreichische Geschichtsforschung.
Leipzig 1905.
Herout 1956
Jaroslav Herout, Svojanov. Pardubice
1956.
Herrlinger 1967
Robert Herrlinger, Geschichte der me­
dizinischen Abbildung. Von der Antike
bis um 1600. München 1967.
Heś 2007
Robert Heś, Joannici na Śląsku w śred­
niowieczu. Kraków 2007.
Hikl 1949
Rudolf Hikl, Moravská Třebová. Náčrt
jejích dějin. Moravská Třebová 1949.
Hledíková 1982
Zdeňka Hledíková, Litomyšlský biskup
Jan IV. a jeho vizitace. In: Studie o ruko­
pisech XXI, Praha 1982, s. 115–132.
Hledíková 2001
Zdeňka Hledíková, Vyšehradské
proboštství a české kancléřství
v první polovině 14. století. In: Bořivoj
Nechvátal – Jiří Huber – Jan Kotous
(eds.), Královský Vyšehrad II – Sborník
příspěvků ke křesťanskému miléniu
a k posvěcení nových zvonů na kapitul-
ním chrámu sv. Petra a Pavla, Kostelní
Vydří 2001, s. 74–89.
Hledíková 2003 [MVB]
Zdeňka Hledíková (ed.), Monumenta
Vaticana res gestas Bohemicas
illustrantia. Tomus prodromus. Acta
Clementis V., Johannis XXII. et
Benedicti XII. 1305–1342. Pragae
2003.
Hledíková 2009
Zdeňka Hledíková, Velký zvon
v Kladsku a brněnský zvonařský rod
Haubiců. In: František Novák (red.),
Campana Codex Civitas – Miroslao
Flodr octogenario, Brno 2009,
s. 63–80.
Hlobil 1987
Ivo Hlobil, Přemyslovec Jan Volek
(† 1351). Rodopisné, heraldické
a sfragistické otázky. Umění 35, 1987,
s. 478–482.
Hlobil 1992
Ivo Hlobil, Výtvarné umění. In: Ivo
Hlobil – Eduard Petrů, Humanismus
a raná renesance na Moravě, Praha
1992, s. 99–211, 230–250.
Hlobil 1999a
Ivo Hlobil, Následovník Mistra Toruňské
madony, Šternberská madona. In: Ivo
Hlobil – Marek Perůtka (eds.), Od
gotiky k renesanci – Výtvarná kultura
Moravy a Slezska 1400 – 1550 III,
Olomoucko, Olomouc 1999,
s. 267–272.
Hlobil 1999b
Ivo Hlobil, Severoitalský sochař,
Medailony Ladislava z Boskovic
a Magdaleny z Dubé a Lipé. In: Ivo
Hlobil – Marek Perůtka (eds.), Od
gotiky k renesanci – Výtvarná kultura
Moravy a Slezska 1400 – 1550 III,
Olomoucko, Olomouc 1999,
s. 316–317.
Hlobil 2006
Ivo Hlobil, Karl IV. ohne Kaiserkrone im
Historischen Museum der Stadt Wien.
Umění 64, 2016, s. 516–522.
Hlobil 2007
Ivo Hlobil, Šternberská madona – krás­
ná socha krásného slohu. Šternberk
2007.
Hlobil 2014
Ivo Hlobil, Trůnící Madona s dítětem na
lvech z Krosnowic. In: Ivo Hlobil – Jana
Hrbáčová (eds.), Gotické Madony
na lvu | Gotische Löwenmadonnen
– Splendor et Virtus Reginae Coeli,
Olomouc 2014, s. 128–130.
Hlobil 2020
Ivo Hlobil (ed.), Uprostřed Koruny čes­
ké. Gotické a raně renesanční umění
východních Čech 1250 – 1550. Katalog
výstavy, Praha 2020, v tisku.
Hlobil – Dospěl 2014
Ivo Hlobil – Milan Dospěl (eds.),
Gotické a raně renesanční umění ve
východních Čechách 1200 – 1550.
Příspěvky z vědecké konference.
Hradec Králové 2014.
Hlobil – Hrbáčová 2014
Ivo Hlobil – Jana Hrbáčová (eds.),
Gotické Madony na lvu – Gotische
Löwenmadonnen. Splendor et Virtus
Reginae Coeli. Olomouc 2014.
Hlobil – Chotěbor 2019
Ivo Hlobil – Petr Chotěbor, Náhrobky
přemyslovských panovníků v kated­
rále sv. Víta – memoriální funk­
ce. In: Kateřina Kubínová – Klára
Benešovská (eds.), Imago, imagines
– Výtvarné dílo a proměny jeho funkcí
v českých zemích od 10. do první třeti-
ny 16. století I–II, Praha 2019, v tisku.
Hlobil – Perůtka 1999
Ivo Hlobil – Marek Perůtka (eds.), Od
gotiky k renesanci. Výtvarná kultura
Moravy a Slezska 1400 – 1550 III.
Olomoucko. Olomouc 1999.
Hlobil – Perůtka 2009
Ivo Hlobil – Marek Perůtka (eds.),
Historická Olomouc XVII. Úsvit rene­
sance na Moravě za vlády Matyáše
Korvína a Vladislava Jagellonského
(1479–1516) v širších souvislostech.
Olomouc 2009.
Hlobil – Petrů 1999
Ivo Hlobil – Eduard Petrů, Humanism
and the Early Renaissance in Moravia.
Olomouc 1999.
Hobzek 1987
Josef Hobzek, Kláštery v českých
zemích z hlediska památkové hodnoty.
Praha 1987.
Hoffmann 1996
Verena Hoffmann, Allerley kurtzweil.
Mittelalterliche und frühneuzeitli­
che Spielzeugfunde aus Sachsen.
In: Arbeits- und Forschungsberichte
zur sächsischen Bodendenkmalpflege
XXXVIII, Dresden 1996, s. 127–200.
Hofmann 1975
Hans Hofmann, Die Heiligen Drei
Könige. Zur Heiligenverehrung im
kirchlichen, gesellschaftlichen und
politischen Leben des Mittelalters.
Rheinisches Archiv LXXXXIV, Bonn
1975.
Hoch 2020
Aleš Hoch (ed.), Svět středověkých her.
Katalog výstavy, Plzeň – Jihlava 2020.
Holder-Egger 1896 [MGH]
Oswald Holder-Egger (ed.), Cronica
Boemorum auct. canonico S. Blasii
Brunsvicensis. In: Monumenta
Germaniae Historica Scriptores (in
Folio) XXX, sv. I, Hannover 1896,
s. 37–43.
Homolka 1978a
Jaromír Homolka, Muttergottes mit
Kind um 1360. In: Anton Legner
(ed.), Die Parler und der Schöne Stil
1350 – 1400, Europäische Kunst unter
den Luxemburgen II – Handbuch zur
Ausstellung des Schnütgen-Museums
in der Kunsthalle Köln, Köln 1978,
s. 648.
Homolka 1978b
Jaromír Homolka, Peter Parler, der
Bildhauer. In: Anton Legner (ed.),
Die Parler und der Schöne Stil
1350 – 1400. Europäische Kunst unter
den Luxemburgen III – Handbuch zur
Ausstellung des Schnütgen-Museums
in der Kunsthalle Köln, Köln 1978,
s. 27–34.
Homolka 1978c
Jaromír Homolka, Sochařství.
In: Jaromír Homolka – Josef Krása
– Václav Mencl a kol., Pozdně gotické
umění v Čechách (1471–1526), Praha
1978, s. 167–254.
Homolka 1988
Jaromír Homolka, Příspěvek k poznání
pražského parléřovského ­sochařství.
In: Acta Universitatis Carolinae
– Philosophica et historica I, 1987
– Příspěvky k dějinám umění IV, Praha
1988, s. 15–45.
Homolka 1999
Jaromír Homolka, Poznámky k vývoji
českého a středoevropského řezbářství
14. století. In: M. Neudertová –
P. Hrubý (eds.), Gotické sochařství
a malířství v severozápadních Čechách
– Sborník z kolokvia u příležitosti
70. výročí výstavy Josefa Opitze, Ústí
nad Labem 1999, s. 51–75.
Homolka 2005
Jaromír Homolka, K některým problé­
mům českého sochařství 14. století.
Tři poznámky ke stavu bádání. In: Jan
Royt – Michaela Ottová – Aleš Mudra
(eds.), Regnum Bohemiae et Sacrum
Romanum Imperium – Sborník
k poctě Jiřího Kuthana, Praha 2005,
s. 295–314.
Hořejší 1978
Jiřina Hořejší, Litomyšl. In: Emanuel
Poche a kol., Umělecké památky Čech
II (K–O), Praha 1978, s. 290–300.
Hořejší 1980
Jiřina Hořejší, Raná. In: Emanuel
Poche a kol., Umělecké památky Čech
III (P–Š), Praha 1980, s. 216.
Hosák 1971
Ladislav Hosák, Teritoriální vývoj
českého státu a jeho zemí I. Historická
geografie 6, 1971, s. 133–147.
Hoššo 1999
Jozef Hoššo, K otázke stavania
kachľových pecí v dedinských domoch
na území Slovenska v stredoveku.
In: Archaeologia historica XXIV, Brno
1999, s. 401–408.
Höver 1983
Werner Höver, Johann von Neumarkt.
In: Kurt Ruh – Gundolf Keil (eds.), Die
deutsche Literatur des Mittelalters
– Verfasserlexikon IV, Berlin – New
York 1983, sl. 686–695.
Hovorková 2008
Ludmila Hovorková, Katedrála Svatého
Ducha 1308–2008. Hradec Králové
2008.
Hrdina 2013
Jan Hrdina, Svatohavelský kult ve
středověkých Čechách. Zpráva o stavu
výzkumu. In: Martin Musílek a kol.,
Havelské Město pražské ve středověku
– Historie, archeologie, stavební histo-
rie, Praha 2013, s. 100 – 135.
Hrdina 2017a
Jan Hrdina, Patrocinia, procesí, poutě.
Eucharistie v kultovní praxi pozdního
středověku. In: Aleš Mudra (ed.),
V oplatce jsi všecek tajně – Eucharistie
v náboženské a vizuální kultuře
Českých zemí do roku 1620, Praha
2017, s. 39–52.
Hrdina 2017b
Jan Hrdina, Relikvie, odpustky, poutní
odznaky. Čtyři kapitoly z náboženského
života lucemburské Prahy. Praha 2017.
Hrubý 2000
Vladimír Hrubý, Dějiny chrámu.
In: Vladimír Hrubý – Jiří Staněk,
Kostel sv. Bartoloměje v Pardubicích,
Pardubice 2000, s. 9–46.
Hrubý 2002
Vladimír Hrubý, Katedrála sv. Ducha.
Kaple sv. Klimenta. Biskupská reziden­
ce. Hradec Králové 2002.
Hrubý 2003
Vladimír Hrubý, Pozdní gotika a raná
renesance v Pardubicích v letech
1491–1548. Malířství a sochařství.
Hradec Králové – Pardubice 2003.
Hrubý 2008
Vladimír Hrubý a kol., Chrám Svatého
Ducha v životě města a v proměnách
času. Katedrála a její sousedé. Hradec
Králové – Kostelní Vydří 2008.
Hrubý – Nesejt 2009a
Vladimír Hrubý – František Nesejt,
Kultura doby gotické. Vrcholně gotická
nástěnná malba. In: Ondřej Felcman
– František Musil a kol., Dějiny východ-
ních Čech v pravěku a středověku (do
roku 1526), Praha 2009, s. 498–504.
Hrubý – Nesejt 2009b
Vladimír Hrubý – František Nesejt,
Kultura doby gotické. Vrcholně gotická
246 247 sakrální architektura. In: Ondřej
Felcman – František Musil a kol., Dějiny
východních Čech v pravěku a středo-
věku (do roku 1526), Praha 2009,
s. 485–492.
Hrubý – Nesejt 2009c
Vladimír Hrubý – František Nesejt,
Pozdní gotika ve východních Čechách.
In: Ondřej Felcman – František Musil
a kol., Dějiny východních Čech v pravě-
ku a středověku (do roku 1526), Praha
2009, s. 653–689.
Hubková 1999
Helena Hubková, Středověká archi­
tektura katedrály sv. Ducha v Hradci
Králové. Diplomová práce Filozofické
fakulty Univerzity Palackého, Olomouc
1999.
Hudec 1999
Jaroslav Hudec, Záchranný archeolo­
gický výzkum kostela Povýšení sv. Kříže
v Litomyšli v roce 1998. In: Pomezí
Čech a Moravy – Sborník prací ze
společenských a přírodních věd pro
okres Svitavy III, Litomyšl 1999,
s. 335–345.
Hus 1990
Miroslav Hus, Plzeňská akvamanile.
In: Archaeologia historica XV, Brno
1990, s. 397–403.
Chamonikola 1999
Kaliopi Chamonikola (ed.), Od gotiky
k renesanci. Výtvarná kultura Moravy
a Slezska 1400 – 1550 IV. Opavsko.
Brno 1999.
Charvátová 2014
Kateřina Charvátová, Dějiny cisterciác­
kého řádu v Čechách 1142–1420 II.
Kláštery založené ve 13. a 14. století.
Praha 2014.
Châtillon 1939
Jean Châtillon, Les quatre degrés de la
charité dʼaprès Richard de Saint-Victor.
Revue dʼAscétique et de Mystique 20,
1939, s. 237–264.
Chlench-Priber 2020
Kathrin Chlench-Priber, Die Gebete
Johanns von Neumarkt und die
deutschsprachige Gebetbuchkultur des
Spätmittelalters. Germanistik in der
Schweiz 16, 2020, s.15–25.
Chmielowiec – Kašpar 2014
Sylwester Chmielowiec – Vojtěch
Kašpar, Nálezová zpráva o provedení
záchranného archeologického výzkumu
v rámci rekonstrukce budov bývalé
radnice (soudu) čp. 96 (parc. č. 19)
na náměstí Přemysla Otakara II.
a vězení čp. 165 (parc. č 20) v ulici
A. V. Šembery na Muzeum českého ka­
rosářství vk. ú. Vysoké Mýto, okres Ústí
nad Orlicí, Pardubický kraj. Nálezová
zpráva, Praha 2014 [Archaia Praha,
spis zn. 63/2014].
Chorowska 2005
Małgorzata Chorowska, Rozplanowanie
średniowiecznego Poznania na tle
miast śląskich. In: Zofia Kurnatowska
– Tomasz Jurek (eds.), Civitas
Posnaniensis – Studia z dziejów śred-
niowiecznego Poznania – Prace Komisji
Historycznej LXII, Poznań 2005,
s. 207–224.
Chotěbor 2009
Petr Chotěbor, K jagellonské přestavbě
Starého královského paláce na
Pražském hradě. In: Ivo Hlobil – Marek
Perůtka (eds.), Historická Olomouc
XVII – Úsvit renesance na Moravě za
vlády Matyáše Korvína a Vladislava
Jagellonského (1479–1516) v širších
souvislostech, Olomouc 2009,
s. 283–294.
Chotěbor 2016
Petr Chotěbor, K jagellonské přestavbě
Starého královského paláce na
Pražském hradě. In: Castellologica bo-
hemica XIII, Praha 2016, s. 119–152.
Chotěbor – Úlovec 1991
Petr Chotěbor – Jiří Úlovec, Příspěvek
k dějinám a stavebnímu vývoji tvrze
v Dřevčicích. In: Castellologica bohemi-
ca II, Praha 1991, s. 189–212.
Christianová 1996
Dana Christianová, Kostel sv. Petra
a Pav­la v Morašicích, okres Svitavy.
Ab­sol­ventská práce Školy restaurování
a kon­zervace, Litomyšl 1996.
Chudárek 2007
Zdeněk Chudárek, Opatský dům ve
Zlaté Koruně. Výsledky stavebně-his­
torického průzkumu z let 1996–2002.
In: Martin Gaži (ed.), Klášter Zlatá
Koruna – Dějiny, památky, lidé, České
Budějovice 2007, s. 170 – 188.
Chvátal 2007
Tomáš Chvátal, Příběhy o skrytém
umění, o výzdobě středověkých zvonů
v Čechách. Disertační práce Filozofické
fakulty Univerzity Karlovy. Praha 2007.
Chytil 1900
Karel Chytil, Soupis památek histo­
rických a uměleckých v politickém
okresu Chrudimském. Soupis památek
historických a uměleckých v království
Českém od pravěku do počátku XIX.
století XI – Politický okres Chrudimský,
Praha 1900.
Chytil 1927
Karel Chytil, K literatuře o renaissanč­
ních detailech vladislavské části hradu
pražského. Památky archaeologic-
ké a místopisné 35, 1926–1927,
s. 244–250.
Jäggi 2006
Carola Jäggi, Frauenklöster im
Spätmittelalter. Die Kirchen der
Klarissen und Dominikanerinnen im
13. und 14. Jahrhundert. Petersberg
2006.
Janák – Hledíková – Dobeš 2005
Jan Janák – Zdeňka Hledíková – Jan
Dobeš, Dějiny správy v českých zemích
od počátku státu po současnost. Praha
2005.
Jankowski 2014
Aleksander Jankowski, Średniowieczne
metamorfozy architektury i malar­
skiego wystroju kościoła św. Jadwigi
w Bolkowie. In: Rafał Eysymontt
– Romuald Kaczmarek (eds.), Procesy
przemian w sztuce średniowiecznej,
Przełom – regres – innowacja – tradyc­
ja, Studia z historii sztuki, Warszawa
2014, s. 193–207.
Jenni – Theisen 2004
Ulrike Jenni – Maria Theisen, Die Bibel
des Purkart Strnad von Janovic aus
der Zagreber Metropolitanbibliothek,
Cod. MR 156 (lat.), Prag um 1385.
Codices Manuscripti – Zeitschrift für
Handschriftenkunde 25, 2004, seš.
48–49 (Textband), s. 13–34.
Jenni – Theisen 2014
Ulrike Jenni – Maria Theisen,
Mitteleuropäische Schulen IV. Die
Hofwerkstätten König Wenzels IV.
(ca. 1380 – 1400). Wien 2014.
Jindra – Mudra 2013
Petr Jindra – Aleš Mudra, Figurální
konzoly v interiérech kostelů v jiho­
západních Čechách. In: Petr Jindra
– Michaela Ottová (eds.), Obrazy
krásy a spásy – Gotika v jihozápad-
ních Čechách, Řevnice – Plzeň 2013,
s. 158–167.
Jindra – Mudra 2015
Petr Jindra – Aleš Mudra, Architectural
Sculpture in the Church Interiors.
In: Aleš Mudra – Michaela Ottová
(eds.), Art Without Borders – Medieval
Art and Architecture in the Ore
Mountains Region (1250 – 1550),
Praha 2015, s. 173–203.
Jirák 2018
Matouš Jirák, Horčička teoretik, restau­
rátor, falzifikátor a malíř. In: Matouš
Jirák – Miloš Buroň, František Horčička
– Katalog colloredo-mansfeldské obra-
zárny, Praha 2018, s. 15–22.
Jirák 2019
Matouš Jirák, Epitaf Kašpara Nusse
(† 1606) a jeho grafická předloha.
In: Jiří Roháček (ed.), Epigraphica et
Sepulcralia VIII, Fórum epigrafických
a sepulkrálních studií – Sborník 15.
mezinárodního zasedání k problematice
sepulkrálních památek, Praha 19.–21.
října 2016, Praha 2019, s. 205–224.
Jirák – Buroň 2018
Matouš Jirák – Miloš Buroň, František
Horčička. Katalog colloredo-mansfeld­
ské obrazárny. Praha 2018.
John 2009
František John, Renesanční zvon
olomouckého zvonaře Františka
Ilenfelda v Kamenné Horce.
In: Moravskotřebovské vlasti-vědné listy
XX, Moravská Třebová 2009, s. 2–7.
John 2010a
František John, Od gotiky k ­renesanci.
Zvony rodu Haubiců ve Velkých
Opatovicích, Jevíčku a Letovicích.
In: Sborník Muzea Blansko, Blansko
2010, s. 3–13.
John 2010b
František John, Zvony ­augustiniánského
kláštera Corona sanctae Mariae
u Třebařova na Svitavsku. Vlastivědný
věstník moravský 62, 2010, s. 76–83.
John 2012
František John, Gotické a renesanční
zvony Zlínska. In: Acta musealia XII,
Zlín 2012, s. 39–45.
John 2014
František John, Památné zvony
v Hradci nad Svitavou a v městečku
Trnávce. In: Moravskotřebovské vlasti­
vědné listy XXII, Moravská Třebová
2014, s. 1–7.
John 2017
František John, Brněnské zvony rodu
Haubiců. In: Sborník Muzea Brněnska,
Brno 2017, s. 44–57.
John 2019a
František John, Madona ­krásného
slohu na zvonu v Opatově. Moravsko­
třebovské vlastivědné listy 26,
Moravská Třebová 2019, s. 1–5.
John 2019b
František John, Zvony konváře Václava
z Velké Bíteše. In: Acta Musei
Moraviae, Scientiae sociales CIV, Brno
2019, č. 1, s. 43–57.
Josefík – Sysel – Togner 1976
Jiří Josefík – František Sysel – Milan
Togner, Hradní kaple na ­moravském
Šternberku. Umění 24, 1976,
s. 243–255.
Junek – Konečný 2015
David Junek – Stanislav Konečný,
Dějiny města Poličky. 750 let. Polička
2015.
Jungnitz 1914
Joseph Jungnitz, Die Breslauer
Weihbischöfe. Breslau 1914.
Jurek 1990
Tomasz Jurek, Rodzina von Pannwitz.
Awans i kariera Niemców na Śląsku
w XIII–XIV w. Sobótka 45, 1990,
s. 448–453.
Jurek 1996
Tomasz Jurek, Obce rycerstwo na
Śląsku do połowy XIV wieku. Poznań
1996.
Juřinová 2015
Šárka Juřinová, Lidová zbožnost pozd­
ního středověku a novověku v odrazu
hmotné kultury (na příkladu drobné
keramické plastiky). Diplomová práce
Katolické teologické fakulty Univerzity
Karlovy, Praha 2015.
Kaczmarek 1999
Romuald Kaczmarek, Rzeźba architek­
toniczna XIV wieku we Wrocławiu. Acta
Universitatis Wratislaviensis 2015,
Historia Sztuki XII, Wrocław 1999.
Kaczmarek 2007
Romuald Kaczmarek, Umění ve
Slezsku, umění v českých zemích a lu­
cemburský mecenát. Mezi svízelným
sousedstvím a bezvýhradným přijetím.
In: Mateusz Kapustka a jiní, Slezsko,
Perla v České koruně – Historie, kultu-
ra, umění, Praha 2007, s. 115–147.
Kaczmarek 2008
Romuald Kaczmarek, Italianizmy.
Studia nad recepcją gotyckiej sztuki
włoskiej w rzeźbie środkowo-wschod­
niej Europy (koniec XIII – koniec
XIV wieku). Wrocław 2008.
Kaczmarek 2015
Romuald Kaczmarek, O proweniencji
trzech najważniejszych śląskich rzeźb
Madonn na lwach. Roczniki Sztuki
Śląskiej 24, 2015, s. 9–25.
Kaczmarek 2016
Romuald Kaczmarek, Znaki kamieniar­
skie w gotyckiej katedrze wrocławskiej.
In: Romuald Kaczmarek – Dariusz
Galewski (eds.), Katedra wrocławska
na przestrzeni tysiąclecia – Studia
z historii architektury i sztuki, Wrocław
2016, s. 91–102.
Kaczmarek 2020
Romuald Kaczmarek, Dveře severního
portálu kostela Nanebevzetí Panny
Marie, Kladsko. In: Ivo Hlobil (ed.),
Uprostřed Koruny české – Gotické a ra-
ně renesanční umění východních Čech
1250 – 1550, katalog výstavy, Praha
2020, v tisku.
Kaczmarek-Löw 2007
Klara Kaczmarek-Löw, Mecenat
artystyczny Fryderyka II legnicko-brzes­
kiego i Fryderyka III legnickiego. Zarys
problematyki. In: Jan Harasimowicz
– Aleksandra Lipińska (eds.),
Dziedzictwo reformacji w ksiestwie
legnicko-brzeskim | Das Erbe der
Reformation in den Fürstentümern
Liegnitz und Brieg, Legnica 2007,
s. 271–289.
Kaczmarek-Löw 2010
Klara Kaczmarek-Löw, Wendel
Roskopf. Architekt wczesnego rene­
sansu. Mity i rzezczywistość. Wrocław
2010.
Kalina 2009
Pavel Kalina, Benedikt Ried a počátky
záalpské renesance. Praha 2009.
Kalina – Koťátko 2004
Pavel Kalina – Jiří Koťátko, Praha
1310 – 1419. Kapitoly o vrcholné goti­
ce. Praha 2004.
Kammel 2007
Frank Matthias Kammel, Andachtsbild
und Formvielfat. Skulptur. In: Christine
Kupper – Hermann Maué – Ursula
Mende (eds.), Mittelalter – Kunst und
Kultur von der Spätantike bis zum 15.
Jahrhundert, Nürnberg 2007, s. 277–
289, 422–427, kat. č. 369–411.
Kapustka 2007
Mateusz Kapustka a jiní, Slezsko. Perla
v České koruně. Historie. Kultura.
Umění. Praha 2007.
Karfíková 2000
Lenka Karfíková, Richard, Kniha
o vtěleném Slově a svatoviktorská
hermeneutika. In: Lenka Jiroušková
(přel.) – Lenka Karfíková (úv.), Richard
ze Svatého Viktora, Liber de Verbo
incarnato – Kniha o vtěleném Slově,
Praha 2000, s. 7–40.
Karpowicz 1995
Mariusz Karpowicz, Benedetto Briosco
we Wrocławiu. Ikonotheka 9, 1995,
s. 7–20.
Kasten 1976
Eberhard Kasten, Tönerne figürliche
Giessgefässe des Mittelalters in
Miitteleuropa. In: Arbeits und
Forschungen zur Berichte sächsische
Bodendenkmapflege, Berlin 1976,
s. 387–558.
Kehrer 1908
Hugo Kehrer, Die Heiligen Drei Könige
in Literatur und Kunst. Leipzig 1908.
Kemperdick 2010
Stephan Kemperdick, Deutsche und
Böhmische Gemälde 1230 – 1430.
Kritischer Bestandskatalog. Petersberg
2010.
Kessler 2016
Herbert L. Kessler, Ani Bůh, ani člověk.
Brno 2016.
248 249 Kibic 2010
Karel Kibic ml., Středověká venkovská
sakrální architektura na Čáslavsku.
Vlastivědná knihovnička Společnosti
přátel starožitností XVII, Praha 2010.
Kimpel 1971
Dieter Kimpel, Die Querhausarme
von Notre-Dame in Paris und ihre
Skulpturen. Bonn 1971.
Kimpel – Suckale 1985
Dieter Kimpel – Robert Suckale, Die
gotische Architektur in Frankreich
1130 – 1270. München 1985.
Kirschbaum 1994
Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon
der christlichen Ikonographie I–VIII.
Rom – Freiburg – Basel – Wien 1994.
Kisa 1884
Anton Kisa, Mährisch-Trübau. Beitrag
zur Geschichte der Renaissance in
Mähren. In: Mittheilungen der k. k.
Central Commission zur Erforschung
und Erhaltung der Baudenkmale, n. ř.
X, Wien 1884, s. CLXXVIII–CLXXXV.
Klapper 1935
Joseph Klapper (ed.), Schriften
Johanns von Neumarkt IV. Gebete
des Hofkanzlers und des Prager
Kulturkreises. Berlin 1935.
Klapper 1964
Josef Klapper, Johann von Neumarkt.
Bischof und Hofkanzler. Religiöse
Frührenaissance in Böhmen zur Zeit
Kaiser Karls IV. Erfurter theologische
Studien XVII, Leipzig 1964.
Klápště 2007
Jan Klápště, Aquamanilia – otazníky
kolem jednoho artefaktu. In: Eva
Doležalová – Robert Šimůnek (eds.), Od
knížat ke králům – Sborník u příležitosti
60. narozenin Josefa Žemličky, Praha
2007, s. 131–146.
Klápště 2012
Jan Klápště, Proměna českých zemí ve
středověku. Praha 2012.
Klápště – Muk – Bubeník 2010
Jan Klápště – Jan Muk – Josef Bubeník,
Klášter minoritů v Mostě. Archeologické
rozhledy 62, 2010, s. 429–468.
Klemm 1980
Elisabeth Klemm, Die romanische
Handschriften der Bayerischen
Staatsbibliothek I. Wiesbaden 1980.
Klíma 2000
David Klíma, Církevní areál
v Třebosicích u Pardubic. České
památky, Časopis pro přátele památek
a historie 11, 2000, č. 1–2, s. 6–9.
Klípa 2008
Jan Klípa, The Madonna of Vyšší Brod
and the Madonna of Wrocław and their
Donors. Biuletyn Historii Sztuki 70,
2008, s. 285–302.
Klípa 2012
Jan Klípa, ymago de praga. Desková
malba ve střední Evropě 1400 – 1430.
Praha 2012.
Knápek – Urbánková 2015
Aleš Knápek – Radka Urbánková,
Kovové pozdně středověké dveře a sta­
vební historie na příkladech z Vysočiny.
In: Svorník XIII – Sborník příspěvků ze
13. specializované konference staveb-
něhistorického průzkumu „Otisk života
v historických stavbách“ uspořádané
17.–20. června 2014 ve Slaném, Praha
2015, s. 210–221.
Knapp 2009
Ulrich Knapp, Auf der Spuren der
Mönche. Bauliche Zeugen der
Zisterzienserabtei Salem zwischen
Neckar und Bodensee. Regensbug
2009.
Knoflíček 2001
Tomáš Knoflíček, Gotická nástěnná
malba na Chrudimsku, Pardubicku
a Havlíčkobrodsku 1300 – 1420.
Diplomová práce Filozofické fakulty
Univerzity Palackého, Olomouc 2001.
Knoflíček 2009a
Tomáš Knoflíček, Malířská výzdoba
kostela sv. Bartoloměje v Kuněticích.
Umění 57, 2009, s. 537–548.
Knoflíček 2009b
Tomáš Knoflíček, Nástěnná malba za
vlády Lucemburků na Moravě. Olomouc
2009.
Knoflíček 2014
Tomáš Knoflíček, K problematice šíření
tzv. měkkého stylu. Nástěnné malířství
ve východních Čechách v letech
1370 – 1420. In: Ivo Hlobil – Milan
Dospěl (eds.), Gotické a raně rene-
sanční umění ve východních Čechách
1200 – 1550, Příspěvky z vědecké
konference, Hradec Králové 2014,
s. 166–174.
Kögler 1998
Joseph Kögler, Dokumentierte
Beschreibung der Pfarrkirche in
Rengersdorf und der Filialkirche in
Eisersdorf (1799). In: Joseph Kögler,
Die Chroniken der Grafschaft Glatz...
– Geschichtsquellen der Grafschaft
Glatz, n. ř., R. A – Ortsgeschichte III,
Modautal-Köln 1998, s. 251–328.
Konečný L. J. 2005
Lubomír Jan Konečný, Románská
rotunda ve Znojmě. Ikonologie maleb
a architektury. Brno 2005.
Konečný S. 2007
Stanislav Konečný, Svojanov. Pohled
do historie hradu a panství. Litomyšl
2007.
Kopecký 1887
Antonín Kopecký, Sezemice nad řekou
Loučnou. Jich minulosť a přítomnosť.
Kutná Hora 1887.
Kořán 1977
Ivo Kořán, Hradec Králové. In: Emanuel
Poche a kol., Umělecké památky Čech
i (A–J), Praha 1977, s. 450 – 461.
Kostka 2006
Michal Kostka, Aquamanile z Čakovic.
In: Archaeologia Pragensia XVIII, Praha
2006, s. 97–115.
Košťál 2013
Jan Košťál a kol., Vízmburk. Příběh
ztraceného hradu. Havlovice 2013.
Kotrba 1944
Viktor Kotrba, Sezemice. Poklady
umění v Čechách a na Moravě LXI,
Praha 1944.
Kotrba 1951
Viktor Kotrba, Česká středověká archi­
tektura cihlová. Její hospodářské a spo­
lečenské základy a výtvarné zařazení.
Disertační práce Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy, Praha 1951.
Kotrba 1968
Viktor Kotrba, Wendel Roskopf, „Mistr
ve Zhořelci a ve Slezsku“ v Čechách.
Umění 16, 1968, s. 109–125.
Kotrba 1970
Viktor Kotrba, Architektura. Katalog
architektury. In: Jaroslav Pešina
– Jaromír Homolka (eds.), České umění
gotické 1350 – 1420, Praha 1970,
s. 77–111.
Koudelka 1956
Vladimír J. Koudelka, Zur Geschichte
de böhmischen Dominikanerprovinz
im Mittelalter II. Die Mäner- und
Frauenklöster. Archivum Fratrum prae-
dicatorum 26, 1956, s. 127–160.
Kováč 2009
Peter Kováč a kol., Kristova Trnová
koruna. Paříž, Sainte-Chapelle a dvor­
ské umění svatého Ludvíka. Stavitelé
katedrál II, Praha 2009.
Kováč 2018
Peter Kováč a kol., Katedrála v Remeši.
Chrám pro korunovace francouzských
králů. Stavitelé katedrál V, Praha 2018.
Kovárník 1982
Jaromír Kovárník, Středověké
akvamanile z Rybníků, okres
Znojmo. In: Sborník prací Filozofické
fakulty Brněnské univerzity,
ř. archeologicko-klasická, E 27, Brno
1982, s. 295–296.
Kovář 2008
Miroslav Kovář a kol., Svědkové
zaniklých staveb. Katalog gotických ar­
chitektonických prvků ze sbírek Muzea
východních Čech v Hradci Králové.
Hradec Králové 2008.
Kovář 2010
Miroslav Kovář, Raně gotická archi­
tektura benediktinského kláštera
v Břevnově. Archeologické prameny
k dějinám Prahy V, Praha 2010.
Kovář – Žemlička 2017
Miroslav Kovář – Josef Žemlička,
Zpráva o probíhajícím průzkumu
kláštera minoritů v Litoměřicích a jeho
předběžných výsledcích. In: Porta
Bohemica – Sborník historických prací
VIII, Litoměřice 2017, s. 225–238.
Kozaczewski – Kozaczewska-
Golasz 2009
Tadeusz Kozaczewski – Hanna
Kozaczewska-Golasz, Portale trzy­
nastowiecznej architektury na Śląsku.
Wrocław 2009.
Krabath 2001
Stephan Krabath, Die hoch- und
spätmittelalterlichen Buntmetallfunde
nördlich der Alpen I–II. Leidorf 2001.
Krajíc 1991
Rudolf Krajíc, Stavební železo
a uzavírací mechanismy na vrcholně
středověkých lokalitách Táborska.
In: Archaeologia historica XVI – Sborník
příspěvků přednesených na XXII.
celostátní konferenci k problematice
historické archeologie s hlavním zamě-
řením na zaniklá středověká sídliště
a vývoj osídlení na území českých zemí
a Slovenska od 11. do začátku 16.
století, Brno 8.–11. října 1990, Brno
1991, s. 327–328.
Krása 1969
Josef Krása, Bible Purkarta Strnada
z Janovic a Zikmundův Comestor.
Umění 18, 1969, s. 591–602.
Krása 1971
Josef Krása, Rukopisy Václava IV. 1.
vyd. České dějiny XLIV, Praha 1971.
Krása 1974
Josef Krása, Rukopisy Václava IV. 2.
vyd. České dějiny XLIV. Praha 1974.
Krása 1982
Josef Krása, Nástěnná a knižní malba
13. století v českých zemích. In: Jiří
Kuthan (ed.), Umění doby posledních
Přemyslovců, Roztoky u Prahy 1982,
s. 23–67.
Krása 1990
Josef Krása, České iluminované rukopi­
sy 13. – 16. století. Praha 1990.
Kraus 1887
Franz Xaver Kraus, Die Kunstdenkmäler
des Grossherzogthums Baden I. Die
Kunstdenkmäler des Kreises Konstanz.
Freiburg im Breisgau 1887.
Kroupa Pa. 2019
Pavel Kroupa, Rostlinný dekor na čes­
kých stavbách 13. století. Praha 2019.
Kroupa Pe. 1996
Petr Kroupa, Farní kostel svatého
Mikuláše ve Znojmě. In: Průzkumy
památek III, Praha 1996, sv. II,
s. 73–100.
Krzenck 2006
Thomas Krzenck, Prelát táhne do války.
Jan Železný. In: Jan Libor – Zdeněk
Drahoš (eds.), Osobnosti moravských
dějin, Brno 2006, s. 129-153.
Křenková – Říhová – Štětina 2006
Zuzana Křenková – Vladislava Říhová
– Jan Štětina, Litomyšl. Dům U Rytířů.
Elaborát stavebně historického prů-
zkumu, b. m. 2006 [Městská galerie
Litomyšl, ev. č. 28673/6-4202].
Kubík 2013
Viktor Kubík, K proměnám významu
benediktinských skriptorií v latinské
Evropě a u nás v kontextu ostatních
druhů umění (600 – 1300). In: Markéta
Jarošová – Radka Lomičová (eds.), Ora
et labora – Vybrané kapitoly z dějin
a kultury benediktinského řádu, Praha
2013, s. 90 – 135.
Kubík 2014
Viktor Kubík, Kodex Gigas. In: Jan
Klípa – Vít Vlnas (eds.), Otevři zahradu
rajskou – Benediktini v srdci Evropy
800 – 1300, katalog výstavy, Praha
2014, s. 238–239.
Kubínová 2017
Kateřina Kubínová, Pražský evangeliář
Cim 2. Rukopis mezi zeměmi a staletí­
mi středověké Evropy. Praha 2017.
Kubínová 2019
Kateřina Kubínová, Frana illuminator
noster fidelis dilectus. K životu jednoho
iluminátora. In: Jan Chlíbec – Klára
Benešovská (eds.), Více Krásy, Praha
2019, s. 156–169.
Kubínová – Benešovská 2019
Kateřina Kubínová – Klára Benešovská
(eds.), Imago, imagines. Výtvarné dílo
a proměny jeho funkcí v českých ze­
mích od 10. do první třetiny 16. století
I–II. Praha 2019, v tisku.
Kuča 1995a
Karel Kuča, Dodatky. In: Chlumecko
a Novobydžovsko – Historie a architek-
tonické památky Pocidliní II, Hradec
Králové 1995, s. 561.
Kuča 1995b
Karel Kuča, Feudální sídla a pozdně
gotická architektura. Ostatní pozdně
gotické stavby. In: Chlumecko
a Novobydžovsko – Historie a archi-
tektonické památky Pocidliní I, Hradec
Králové 1995, s. 137.
Kuča 2008
Karel Kuča, Města a městečka
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
VII (Str–U). Praha 2008.
Kuča 2011
Karel Kuča, Města a městečka
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
VIII (V–Ž). Praha 2011.
Kühn 1925
Karl Kühn, Die Thomaskirche zu Brünn.
Das Werk der Parler-Hütte. Ein Beitrag
zur Baugeschichte des Mittelalters im
deutschen Osten. Brün – München
– Wien 1943.
Kuchar 2014
Clara Martina Kuchar, Die Stil­
entwicklung der Portale aus dem
13. Jahrhundert in Niederösterreich.
Diplomová práce Universität Wien,
Wien 2014.
Kuchendorf 1937
Cäcilie Kuchendorf, Das Breslauer
Kreuzstift in seiner persönlichen
Zusammensetzung von der Gründung
(1288) bis 1456. Breslau 1937.
Kurka 1914
Josef Kurka, Archidiakonáty Kouřimský,
Boleslavský, Hradecký a diecese
Litomyšlská. Místopis církevní do roku
1421. Praha 1914.
Kutal 1962
Albert Kutal, České gotické sochařství
1350 – 1450. Praha 1962.
Kuthan 1975
Jiří Kuthan, Gotická architektura
v jižních Čechách. Zakladatelské dílo
Přemysla Otakara II. Praha 1975.
Kuthan 1983
Jiří Kuthan, Počátky a rozmach gotické
architektury v Čechách. K problematice
cisterciácké stavební tvorby. Praha
1983.
Kuthan 1994
Jiří Kuthan, Česká architektura v době
posledních Přemyslovců. Města. Hrady.
Kláštery. Kostely. Vimperk 1994.
250 251 Kuthan 2005
Jiří Kuthan, Gloria Sacri Ordinis
Cisterciensis. Opera Facultatis theolo-
giae catholicae Universitatis Carolinae
Pragensis, Historia et historia artium
III, Praha 2005.
Kuthan 2009
Jiří Kuthan, Královna Alžběta Rejčka
(† 1335). In: Jiří Štěpán (ed.), Chrám
Svatého Ducha a královna Eliška
Rejčka v Hradci Králové 1308–2008
– Historická tradice v dějinách města,
Od chrámu ke katedrále, Hradec
Králové – Ústí nad Orlicí 2009,
s. 113–128.
Kwaśniewski 2008
Artur Kwaśniewski, Retrospektywne
tendencje architektury ziem
Królewstwa Czeskiego w dobie
renesansu (1550-1650). Uwagie
o sensie ideowym konwencji stylowych.
In: Helena Dáňová – Jan Klípa – Lenka
Stolárová (eds.), Slezsko, Perla Koruny
české – Historie a kultura 1300 – 1740,
díl B, Praha 2008, s. 639–652.
Kwaśniewski 2015
Artur Kwaśniewski, Zamek
w Ząbkowicach Śląskich w okresie
rządów księcia Karola I – próba
rekonstrukcji form, funkcji i treści.
In: Bogusław Czechowicz (ed.), Monety
– zamek – nagrobek, Książę Karol
I z Podiebradów (1476–1536) między
dziedzictwem przodków a dokona-
niami potomków, Červený Kostelec
– Wrocław 2015, s. 123–217.
Kybalová 1958
Ludmila Kybalová, Pražské zvony.
Praha 1958.
Kybalová 2001
Ludmila Kybalová, Dějiny odívání.
Středověk. Praha 2001.
Kybalová – Lunga – Vácha P. 2005
Ludmila Kybalová – Radek Lunga – Petr
Vácha, Pražské zvony. Praha 2005.
Kyncl 2006
Tomáš Kyncl, Dendrochronologické
datování dřevěných konstrukčních
prvků ze severní fasády paláce hradu
Pernštejna. Výzkumná zpráva (025-
06), Brno 2006 [archiv autora].
Kyncl 2007
Tomáš Kyncl, Dendrochronologické da­
tování dřevěných konstrukčních prvků
z podkroví kostela katedrály sv. Ducha
v Hradci Králové. Výzkumná zpráva
(088a–07), Brno 2007 [archiv autora].
Lanc 1983
Elga Lanc, Die Mittelalterlichen
Wandmalereien in Wien und
Niederösterreich. Wien 1983.
Landa 1929
Hubert Landa, Katalog der Colloredo-
Mansfeldschen Gemälde-Gallerie in
Opočno. Opočno 1929.
Lancinger – Svoboda 1997
Luboš Lancinger – Ladislav Svoboda,
Bývalý klášter cisterciaček v Pohledu
u Havlíčkova Brodu. Elaborát stavebně
historického průzkumu, Pardubice
1997 [Národní památkový ústav, územ­
ní odborné pracoviště v Telči].
Lauer 1902
Aloisius Lauer (ed.), Sancti Bonaven­
turae lignum vitae, Doctoris Seraphici
S. Bonaventurae opera omnia VIII.
Quaracchi (Clara Aqua) 1902.
Leclerq-Marx 1997
Jacqueline Leclerq-Marx, La Sirène
dans la pensée et dans Iʼart de
IʼAntiquité et du Moyen Âge. Du mythe
païen au symbole chrétien. Brussels
1997.
Legendziewicz 2001
Andrzej Legendziewicz, Bramy i drzwi
w architekturze średniowiecznej na
Śląsku I–II. Disertační práce Instytutu
Historii Architektury, Sztuki i Techniki
Politechniki Wrocławskiej, Wrocław
2001.
Legendziewicz 2004
Andrzej Legendziewicz, Średniowiecze
ornamenty i okucia drzwi na Ślazsku
– systematika. In: Svorník II – Sborník
příspěvků z 2. konference stavebněhis-
torického průzkumu uspořádané 3.–6.
6. 2003 v klášteře servitů v Nových
Hradech v jižních Čechách – Okna
a dveře, Praha 2004, s. 53–65.
Lehký – Sýkora 2016
Ivan Lehký – Milan Sýkora, Kalich
a Panna. Hrady Jana Žižky. Most 2016.
Leminger 1926
Emanuel Leminger, Umělecké řemeslo
v Kutné Hoře. Praha 1926.
Leniaud 1998
Jean-Michel Leniaud, Geoffroy-
Dechaume à la Sainte-Chapelle.
In: Frédéric Chappey – Annick Couffy
(eds.), De plâtre et dʼor – Geoffroy-
Dechaume sculpteur romantique de
Viollet-le-Duc, Nesles-la-Vallée 1998,
s. 173–180.
Leniaud – Perrot 2007
Jean-Michel Leniaud – Françoise
Perrot, La Sainte-Chapelle. Éditions du
Patrimoine, Paris 2007.
Lesák 1995
Vladimír Lesák, Pokus o vymezení
a charakteristiku regionu z hlediska
historického. In: Listy katedry historie
IX, Hradec Králové 1995, s. 95–103.
Lhoták – Gersdorfová 2014
Jan Lhoták – Zlata Gersdorfová, Kostel
sv. Mikuláše v Kašperských Horách
a jeho středověké epigrafické památky.
In: Jiří Roháček (ed.), Epigraphica et
Sepulcralia V – Fórum epigrafických
a sepulkrálních studií, Praha 2014,
s. 299–330.
Líbal 1948a
Dobroslav Líbal, Gotická architektura
v Čechách a na Moravě. Cesta k umění
III, V duchovním středu V, Praha 1948.
Líbal 1948b
Dobroslav Líbal, Klášter Zlatá Koruna.
Praha 1948.
Líbal 1949
Dobroslav Líbal, Časové zařazení stavby
kláštera klarisek v Praze ve XIII. století.
Památky archeologické 43, 1948,
Praha 1949, s. 59–67.
Líbal 1982
Dobroslav Líbal, Raně gotický presbytář
bývalého klášterního kostela v Pivoni.
Umění 30, 1982, s. 448–453.
Líbal 1984
Dobroslav Líbal, Gotická architektura.
In: Rudolf Chadraba – Josef Krása
(eds.), Dějiny českého výtvarného
umění I, Od počátků do konce středo-
věku II – Gotické umění od husitské
revoluce do roku 1526, Praha 1984,
s. 144–215.
Líbal 2001
Dobroslav Líbal, Katalog gotické archi­
tektury v České republice do husitských
válek. Praha 2001.
Líbal – Muk 1996
Dobroslav Líbal – Jan Muk, Staré
Město pražské a architektonický
a ­urbanistický vývoj. Praha 1996.
Liebenwein 1978
Wolfgang Liebenwein, Privatoratorien
des 14. Jahrhunderts. In: Anton Legner
(ed.), Die Parler und der Schöne Stil
1350 – 1400, Europäische Kunst unter
den Luxemburgen II – Handbuch zur
Austellung des Schnütgen-Museums
in der Kunsthalle Köln, Köln 1978,
s. 189–193.
Lorenz 2004
Helmut Lorenz, Spätgotik und
Renaissance in Mitteleuropa – Ein „Stil
zwischen den Stilen“? In: Evelin Wetter
(ed.), Die Länder der böhmischen
Krone und ihre Nachbarn zur Zeit der
Jagellonienkönige, Ostfildern 2004,
s. 31–47.
Lungerhausen 2004
Axel Lungerhausen, Buntmetallfunde
und Handwerksrelikte des Mittelalters
und der frühen Neuzeit aus
Archäologischen Untersuchungen in
Braunschweig. Leidorf 2004.
Lüpnitz 1997
Maren Lüpnitz, Der mittel­alter­liche
Ringanker in den Chor­ober­gaden­
fen­stern des Kölner Domes. Kölner
Domblatt 62, 1997, s. 65–84.
Macek 1994
Petr Macek, Litomyšl. Kostel Povýšení
sv. Kříže s proboštstvím, dnes kolegi­
átní kapitulou – bývalý augustiniánský
klášter II. Historicko architektonický
rozbor. Elaborát stavebně historického
průzkumu, Praha 1994 [Národní pa-
mátkový ústav, Generální ředitelství].
Macek – Zahradník 1995
Petr Macek – Pavel Zahradník, Bývalý
augustiniánský klášter v Litomyšli
a jeho stavební proměny. In: Průzkumy
památek II, Praha 1995, sv. I, s. 3–20.
Macek – Zahradník 1996
Petr Macek – Pavel Zahradník,
Regotizace kostela Povýšení sv. Kříže
v Litomyšli. K proměnám názorů
na obnovu památkových objektů.
Zprávy památkové péče 56, 1996,
s. 229–238.
Mádl 1895
Karel Boromejský Mádl, Velký zvon
u sv. Víta v Praze. Památky archeolo-
gické a místopisné 16, 1895, č. 11–12,
s. 689–718.
Makowski 1997
Elizabeth Makowski, Canon Law
and Cloistered Women. Periculoso
and Its Commentators 1298−1545.
Washington, D. C., 1997.
Małachowicz 1975b
Edmund Małachowicz,
Wczesnośredniowieczna architektura
kościoła Dominikanów we Wroc­ła­wiu.
In: Kwartalnik Architektury i Urba­nisty­
ki XX, Warszawa 1975, sv. I, s. 11–50.
Malivánková Wasková – Douša 2014
Marie Malivánková Wasková – Jaroslav
Douša a kol., Dějiny města Plzně I. Do
roku 1788. Plzeň 2014.
Marek 2017
Jindřich Marek (ed.), Václav Koranda
mladší. Utrakvistický administrátor
a literát. Praha 2017.
Martin 1877
Theodor Martin, Die Clause in der
Egg bei Heiligenberg im Linzgau.
In: Freiburger Diözesan Archiv
XI, Freiburg im Breisgau 1877,
s. 225–236.
Masini 2006
Lara Vinca Masini, Le Tombe dei Re
a Saint Denis. Firenze 2006.
Mašín 1954
Jiří Mašín, Románská nástěnná malba
v Čechách a na Moravě. Praha 1954.
Matějček 1931
Antonín Matějček, Malířství. In: Zdeněk
Wirth (ed.), Dějepis výtvarného umění
v Čechách I – Středověk, Praha 1931,
s. 240–379.
Matějček – Pešina 1950
Antonín Matějček – Jaroslav Pešina,
Czech Gothic Painting. Praha 1950.
Matějka – Štěpánek – Wirth 1908
Bohumil Matějka – Josef Štěpánek
– Zdeněk Wirth, Soupis památek
historických a uměleckých v politickém
okresu Litomyšlském. Soupis památek
historických a uměleckých v Království
českém od pravěku do počátku
XIX. století XXIX – Politický okres
Litomyšlský, Praha 1908.
Mazancová 2005
Lenka Mazancová, Chrám svatého
Ducha v Hradci Králové. Oltáře a ol­
tářní beneficia v době předhusitské.
In: Mediaevalia Historica Bohemica X,
Praha 2005, s. 291–321.
Mehler 2013
Natascha Mehler, Tönerne
Aquamanilien aus dem Ingolstädter
Donauraum und der Fränkischen Alb.
Archäologische Zeugnisse mittelalter­
licher Tischkultur und Körperpflege.
In: Sammelblatt des Historischen
Vereins Ingolstadt CXXII, Ingolstadt
2013, s. 20 – 42.
Měchurová 1989
Zdeňka Měchurová, Nálezy bronzových
předmětů ze zaniklé středověké osady
Konůvky (okr. Vyškov). In: Archaeologia
historica XIV – Sborník příspěvků před-
nesených na XX. celostátní konferenci
archeologů středověku s hlavním zamě-
řením na české země a Slovensko na
prahu vrcholného středověku – Odraz
společenských a hospodářských změn
13. století v archeologických prame-
nech, Čelákovice 19.–23. září 1988,
Brno – Čelákovice 1989, s. 473–488.
Měchurová 2009
Zdeňka Měchurová, Drobná středověká
plastika koníčka na Moravě. Úvahy
a postřehy. In: Archaeologia historica
XXXIV, Brno 2009, s. 173–187.
Měchurová 2010
Zdeňka Měchurová, Středověký svět
dětí a her v archeologických prame­
nech. In: Archaeologia historica XXXV,
Brno 2010, s. 95–107.
Měchurová 2012
Zdeňka Měchurová, Pásové řetězy
ze sbírek Moravského zemského
muzea v Brně jako archeologický
doklad renesančního užitého umění.
In: Archaeologia historica XXXVII, Brno
– Nitra 2012, sv. II, s. 747–766.
Měchurová 2016
Zdeňka Měchurová, Chvála středověké
každodennosti. Pohled do archeo­
logických sbírek objektivem Silvie
Doleželové. Brno 2016.
Měchurová 2018
Zdeňka Měchurová, Zur Interpretation
kleiner mittelalterlichen Figuralplastik
aus den Sammlungen des mährischen
Landesmuseums. In: Acta Musei
Moraviae, Scientiae sociales CIII, Brno
2018, s. 35–50.
Mencl 1941
Václav Mencl, Biskup Jan IV. z Dražic
v dějinách české architektury. Umění
(Štenc) – Sborník pro českou výtvarnou
práci 13, 1940 – 1941, s. 101–122.
Mencl 1943
Václav Mencl, Východočeské kostely
z doby kolem roku 1400. Umění
(Štenc) – Sborník pro českou výtvarnou
práci 14, 1942–1943, s. 361–363.
Mencl 1948
Václav Mencl, Česká architektura doby
lucemburské. Praha 1948.
Mencl 1950
Václav Mencl, Románská a gotická
hlavice jako prostředek datování české
architektury. Zprávy památkové péče
10, 1950, s. 1–24.
Mencl 1952
Václav Mencl, Tvary klenebních žeber
v české gotické architektuře. Zprávy
památkové péče 11–12, 1951–1952,
s. 268–281.
Mencl 1957
Václav Mencl, Tisíc a sto let české
stavební tvorby. Praha 1957.
Mencl 1960a
Václav Mencl, Vývoj okna v architektuře
českého středověku. Zprávy památkové
péče 20, 1960, s. 181–232.
Mencl 1960b
Václav Mencl, Vývoj středověkého
portálu v českých zemích. Zprávy
památkové péče 20, 1960, s. 8–26,
112–153.
Mencl 1971
Václav Mencl, Poklasická gotika jižní
Francie a Švábska a její vztah ke gotice
české. Umění 19, 1971, s. 217–254.
Mencl 1974
Václav Mencl, České středověké klenby.
Praha 1974.
252 253 Menclová 1972
Dobroslava Menclová, České hrady I–II.
Praha 1972.
Mendl – Linhartová 1958 [RBM]
Bedřich Mendl – Milena Linhartová
(eds.), Regesta diplomatica nec non
epistolaria Bohemiae et Moraviae VII/
III (1360 – 1361). Pragae 1958.
Merhautová 1976
Anežka Merhautová, K ikonografii raně
středověkých tympanonů. Umění 24,
1976, s. 417–428.
Merhautová 1983
Anežka Merhautová, Ikonografie znoj­
emského Přemyslovského cyklu. Umění
31, 1983, s. 18–26.
Mersch 2004
Margit Mersch, Gehäuse der
Frömmigkeit – Zuhause der Nonnen.
Zur Geschichte der Klausurgebäude
zisterziensischer Frauenklöster im
13. Jahrhundert. In: Falk Eisermann
– Eva Schlotheuber – Volker Honemann
(eds.), Studien und Texte zur litera-
rischen und materiellen Kultur der
Frauenklöster im späten Mittelalter,
Leiden – Boston 2004, s. 45–102.
Měřínský 1979
Zdeněk Měřínský, Středověká kera­
mická akvamanile ze střední Evropy.
Vlastivědný věstník moravský 31, Brno
1979, s. 75–79.
Meyer 1900
Alfred Gotthold Meyer, Oberitalienische
Frührenaissance. Bauten und
Bildwerke der Lombardei ii. Die
Blüthezeit. Berlin 1900.
Mezihoráková 2016
Klára Mezihoráková, Architektura
středověkých klášterů dominikánek
v Čechách a na Moravě. Praha 2016.
Mezník 1999
Jaroslav Mezník, Lucemburská Morava
1310 – 1423. Praha 1999.
Minkenberg b. d.
Georg Minkenberg, Domschatzkammer
Aachen. Die Büste Karls des Grossen
im Aachener Domschatz. Vernissage
Meisterwerke. B. m. d.
Mlčák 1986
Leoš Mlčák, Zvony Olomouckého okre­
su. Olomouc 1986.
Mlčák 2014
Leoš Mlčák, Zvony na Moravě a ve
Slezsku. Olomouc 2014.
Mohn 2006
Claudia Mohn, Mittelalterliche
Klosteranlagen der Zisterzienserinnen.
Architektur der Frauenklöster im
mitteldeutschen Raum. Berliner
Beiträge zur Bauforschung und
Denkmalpflege IV, Petersberg 2006.
Möhring 2008
Helmuth Möhring, Toppler. Rothenburg
ob der Tauber 2008.
Morello – Wolf 2000
Giovanni Morello – Gerhard Wolf (eds.),
Il volto di Cristo. Milano 2000.
Morelowski 1962
Marian Morelowski, Źródła formy
kolumny kandelabrowej z festo­
nami w branie zamku w Legnicy.
In: Sprawozdania Wrocławskiego
Towarysztwa Naukowego, 17A, 1962,
s. 135–136.
Mudra 2015
Aleš Mudra, Kazatelna, kruchta a fi­
gurální konzoly v kostele sv. Mikuláše
v Lounech. In: Jan Klípa – Michaela
Ottová (eds.), Bez hranic – Umění
v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí,
Praha 2015, s. 352–353.
Mudra 2016
Aleš Mudra, Zelený muž v kontex­
tech interiéru městského kostela
a ikonografie architektonických článků.
In: Eva Doležalová – Petr Sommer
(eds.), Středověký kaleidoskop pro
muže s hůlkou – Věnováno Františku
Šmahelovi k životnímu jubileu, Praha
2016, s. 413–422.
Mudra 2017
Aleš Mudra, Sanktuaria. Obrazový
a textový element: náměty, média,
funkce. In: Aleš Mudra (ed.), V oplatce
jsi všecek tajně – Eucharistie v ná-
boženské a vizuální kultuře Českých
zemí do roku 1620, Praha 2017,
s. 124–148.
Müller H. 1976
Hans Müller, Portale. Die Entwicklung
eines Bauelementes von der Romanik
bis zur Gegenwart. Leipzig 1976.
Müller K. 2007
Karel Müller, Malované renesanční epi­
tafy jako heraldický pramen. In: Ondřej
Jakubec a kol., Ku věčné památce
– Malované renesanční epitafy v čes-
kých zemích, katalog výstavy, Olomouc
2007, s. 44–46.
Müller M. E. 2017
Monika E. Müller, Einflüsse aus West
und Ost in der Hildesheimer und
thüringisch-sächsischen Buchmalerei
des 12. und 13. Jahrhunderts.
In: Monika E. Müller – Jens Reiche
(eds.), Zentrum und Peripherie?
Kulturtransfer in Hildesheim und
im Raum Niedersachsen (12.–15.
Jahrhundert), Wiesbaden 2017,
s. 310–319.
Musil F. 2001
František Musil, Zamyšlení nad
dějinami východních Čech od počátků
slovanského osídlení do konce 10.
století, Východočeské listy historické
17–18, 2001, s. 21–60.
Musil F. 2007
František Musil, Kladsko. Stručná histo-
rie států XXXXV, Praha 2007.
Musil F. 2009a
František Musil, Hradec Králové, Eliška
Rejčka a rok 1308. In: Jiří Štěpán
(ed.), Chrám Svatého Ducha a krá-
lovna Eliška Rejčka v Hradci Králové
1308–2008 – Historická tradice v dě-
jinách města, Od chrámu ke katedrále,
Hradec Králové – Ústí nad Orlicí 2009,
s. 11–15.
Musil F. 2009b
František Musil, K chronologii a lokali­
zaci nejstarších hradeckých kostelů (do
počátku 14. století). In: Východočeské
listy historické XXVI, Hradec Králové
2009, s. 147–156.
Musil F. 2009c
František Musil, Politické a společen­
ské poměry ve východních Čechách
za přemyslovských králů. In: Ondřej
Felcman – František Musil a kol., Dějiny
východních Čech v pravěku a středo-
věku (do roku 1526), Praha 2009,
s. 253–299.
Musil F. 2009d
František Musil, Východní Čechy v době
vlády Lucemburků. In: Ondřej Felcman
– František Musil a kol., Dějiny východ-
ních Čech v pravěku a středověku (do
roku 1526), Praha 2009, s. 383–452.
Musil F. 2009e
František Musil, Vznik biskupství
litomyšlského. In: Ondřej Felcman
– František Musil a kol., Dějiny východ-
ních Čech v pravěku a středověku (do
roku 1526), Praha 2009, s. 405–409.
Musil F. 2009f
František Musil, Zapojení východních
Čech do raně středověkého přemyslov­
ského státu podle současných poznatků
historické vědy. In: Ondřej Felcman
– František Musil a kol., Dějiny východ-
ních Čech v pravěku a středověku (do
roku 1526), Praha 2009, s. 152–157.
Musil J. 2011
Jan Musil, Raně novověké kovové
článkové opasky (tzv. Brautgürtel).
In: Východočeský sborník historický
XX, Pardubice 2011, s. 21–52.
Musil J. 2012
Jan Musil, Nález ženského kovového
článkového opasku (tzv. Brautgürtel)
z Podlažic. In: Chrudimský vlastivědný
sborník XVI, Chrudim 2012, s. 87–138.
Musil J. 2013
Jan Musil, Další doklady středo­
věké a raně novověké bižuterie
z Chrudimska. Chrudimské vlastivědné
listy – Vlastivědný zpravodaj města
Chrudimi 22, 2013, č. 5, s. 14–19.
Musil J. 2014
Jan Musil, Zpráva o záchranném
archeologickém výzkumu při stavbě
obchvatu Chrudimi. In: Chrudimský
vlastivědný sborník XVIII, Chrudim
2014, s. 227–253.
Musil J. 2016
Jan Musil, Zajímavé středověké nákončí
opasku ze Zaječic. Chrudimské vlas-
tivědné listy – Vlastivědný zpravodaj
města Chrudimi 25, 2016, č. 2,
s. 6–9.
Musil J. 2018
Jan Musil, Další nález akvamanile
z Podlažic (okr. Chrudim). In: Katarína
Kapustka (ed.), Profil archeologie stře-
dověku. Studie věnované Janu Frolíkovi,
Praha 2018, s. 275–287.
Musílek 2015
Martin Musílek, Patroni, klienti,
příbuzní. Sociální svět Starého Města
pražského ve 14. století. Praha 2015.
Musílek 2018
Martin Musílek, „UNSER STAT
RATHAUS“. Staroměstská radnice
v Praze a její nejstarší znaková galerie.
Staletá Praha 34, 2018, s. 2–42.
Nechvátal 2004
Bořivoj Nechvátal, Kapitulní chrám
sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.
Archeologický výzkum. Praha 2004.
Nechvíle 1883
Josef Nechvíle, Sezemice, Dříteč,
Kunětice a Hora Kunětická. Pardubice
1883.
Nejedlý 1903
Zdeněk Nejedlý, Dějiny města
Litomyšle a okolí I. Dějiny kláštera
a biskupství litomyšlského (do r. 1421).
Litomyšl 1903.
Nekuda – Reichertová 1968
Vladimír Nekuda – Květa Reichertová,
Středověká keramika v Čechách a na
Moravě. Brno 1968.
Němec 2012
Richard Němec, Lucemburská reziden­
ce na Pražském hradě, korunovační řád
a téma appartementu ve 14. století.
Umění LX, 2012, s. 2–25.
Němec 2015
Richard Němec, Architektura – vláda
– země. Rezidence Karla IV. v Praze
a zemích Koruny české. Praha 2015.
Neuhauser 1984
Walter Neuhauser, Der Weg einer
Stamser Handschrift von Böhmen nach
Tirol. Geschichte und Inhalt von Kodex
12 der Stiftsbibliothek. In: Studia
Stamsensia I – Beiträge zur 700.
Wiederkehr der Weihe von Kirche und
Kloster der Zisterze Stams, Innsbrucker
historische Studien VI, Innsbruck 1984,
s. 65–79.
Neuhauser 1985
Walter Neuhauser, Eine Kostbarkeit
der böhmischen Buchmalerei in Tirol.
Kodikologische Würdigung von Kodex
12 der Stamser Stiftsbibliothek.
In: Innsbrucker historische Studien VII–
VIII, Innsbruck 1985, s. 99–116.
Neu-Kock 1993
Roswitha Neu-Kock, Eine
„Bilderbäcker“-Werkstatt des
Spätmittelalters an der Goldgasse in
Köln. Zeitschrift für Archäologie des
Mittelalters 21, s. 3–70.
Neuling 1902
Hermann Neuling, Schlesiens Kirchorte
und ihre kirchlichen Stiftungen bis
zum Ausgange des Mittelalters. Breslau
1902.
Neumann 2001
Jaromír Neumann, Malíř František
Horčička a Hankova falza. In: Jaroslav
Čechura a kol., Falza a podvody české
historie, Praha 2001, s. 108–127.
Neuwirth 1893
Joseph Neuwirth, Geschichte der
bildenden Kunst in Böhmen vom Tode
Wenzel III. bis zu den Hussitenkriegen
I. Prag 1893.
Niedzielenko – Vlnas 2006
Andrzej Niedzielenko – Vít Vlnas (eds.),
Slezsko, perla v české koruně. Tři ob­
dobí rozkvětu vzájemných uměleckých
vztahů. Praha 2006.
Nilgen 2007
Ursula Nilgen, Frankreich. Geschichte
der Buchkultur IV/II. Romanik. Graz
2007.
Nilgen 2009
Ursula Nilgen, Channel Style.
In: Helmuth Engelhart (ed.), Lexikon
zur Buchmalerei I, Stuttgart 2009.
Nitz 2002
Hans-Jürgen Nitz, Die mittelalterliche
Gründungsstadt mit Zentralplatz in
Schachbrettgrundriss. Entwicklung aus
einem älteren Modell oder Innovation?
In: Im Dienste der historischen
Landeskunde – Beträge zu Archäologie,
Mittelalterforschung, Namenkunde
und Museumarbeit vornehmlich in
Sachsen – Festgabe für Gerhard Billig
zum 77. Geburtstag, Beucha 2002,
s. 245–260.
Nohejlová 1925
Emanuela Nohejlová, Příběhy kláštera
opatovického. Příspěvek k vlastivědě
země české. Praha 1925.
Nordenfalk 1975
Carl Nordenfalk, Heaven and Hell
in a Bohemian Bible of the Early
Thirteenth Century. In: The Year 1200
– A Symposium, The Metropolitan
Museum of Art, New York 1975,
s. 283–300.
Nordenfalk 1987
Carl Nordenfalk, Djävulens bild
i Kungliga bibliotekets Codex Gigas.
In: Harry Järv (ed.), Humanismen
som salt et styrka, Stockholm 1987,
s. 425–431.
Novotný 2012
Robert Novotný, Spor Václava IV.
s panstvem. In: František Šmahel
– Lenka Bobková (eds.), Lucemburkové
– Česká koruna uprostřed Evropy,
Praha 2012, s. 664–675.
Nürnberger 1877
August Nürnberger, Beiträge zur
Geschichte der Grafschaft Glatz in der
zweiten Hälfte des 14. Jahrhunderts.
Zeitschrift des Vereins für Geschichte
und Altertum Schlesiens 13, 1877,
s. 507–521.
Nürnberger 1878
August Nürnberger, Beiträge zur
Geschichte der Grafschaft Glatz in der
zweiten Hälfte des 14. Jahrhunderts.
Zeitschrift des Vereins für Geschichte
und Altertum Schlesiens 14, 1878,
s. 215–223.
Nürnberger 1880
August Nürnberger, Beiträge zur
Geschichte der Grafschaft Glatz in der
zweiten Hälfte des 14. Jahrhunderts.
Zeitschrift des Vereins für Geschichte
und Altertum Schlesiens 15, 1880,
s. 214–234.
Nussbaum 1994
Norbert Nussbaum, Deutsche
Kirchenbaukunst der Gotik. Darmstadt
1994.
Ochsenbein 1994
Peter Ochsenbein, Johann von
Neumarkt als geistlicher Schriftsteller.
In: Joachim Heinzle – Peter Johnson
– Gisela Vollmann-Profe (eds.),
Literatur im Umkreis des Prager Hofs
der Luxemburger – Wolfram-Studien
XIII, Berlin 1994, s. 67–80.
Omelka – Řebounová
– Šlancarová 2009a
Martin Omelka – Otakara Řebounová
– Věra Šlancarová, Soubor křížků ze
254 255 zaniklého hřbitova při kostelu sv. Jana
v Oboře (Praha-Malá Strana) I. Obecné
formy kříže. In: Archeologie ve střed-
ních Čechách XIII, Praha 2009, sv. II,
s. 1001–1083.
Omelka – Řebounová
– Šlancarová 2009b
Martin Omelka – Otakara Řebounová
– Věra Šlancarová, Poznámky
k pohřební výbavě a její symbolický
význam pro obyvatele barokních Čech
a Moravy. In: Archaeologia historica
XXXIV, Brno 2009, s. 591–604.
Omelka – Řebounová
– Šlancarová 2010
Martin Omelka – Otakara Řebounová
– Věra Šlancarová, Soubor křížků
ze zaniklého hřbitova při kostelu
sv. Jana v Oboře (Praha-Malá Strana)
II. Speciální kříže. In: Archeologie ve
středních Čechách XIV, Praha 2010,
sv. I, s. 467–520.
Omelka – Řebounová
– Šlancarová 2011
Martin Omelka – Otakara Řebounová
– Věra Šlancarová, Špendlík – před
hradbou a za hradbou. In: Archaeologia
historica XXXVI, Pardubice 2011, sv. II,
s. 523–540.
Orna – Zelenka 2019
Jan Orna – Antonín Zelenka, Doklady
hrnčířské výroby v Tylově ulici v Plané
u Mariánských Lázní. In: Archaeologia
historica XLIV, Brno 2019,
s. 1057–1067.
Ottaway – Rogers 2002
Patrick Ottaway – Nicola Rogers, Craft,
Industry and Everyday Life. Finds from
Medieval York. York 2002.
Otto – Nothoff 2006
Wolfgang Otto – Dirk Nothoff, Die
Stiftskirche St. Marien auf dem Berge
zu Herford. Großer DKV-Kunstführer.
Berlin 2006.
Ottová 2012
Michaela Ottová, Zelení muži a ženy
na hranicích posvátného prostoru.
In: Svorník X – Sborník příspěvků z 10.
specializované konference stavebněhis-
torického průzkumu uspořádané 7.–10.
června 2011 v Jindřichově Hradci
– Sakrální architektura, Praha 2012,
s. s. 124–128.
Pächt 1961
Otto Pächt, A Cycle of English Frescoes
in Spain. The Burlington Magazine
103, 1961, s. 166–175.
Pakosta 1993
Oldřich Pakosta, Pečeti litomyšlského
biskupa Jana ze Středy. In: Vlastivědný
sborník Okresního archivu Ústí nad
Orlicí IV, Ústí nad Orlicí 1993, s. 4–9.
Pakosta 1994
Oldřich Pakosta, Počátek episko­
pátu litomyšlského biskupa Jana IV.
Železného a typologie jeho pečetí.
In: Východočeský sborník historický IV,
Pardubice 1994, s. 57–66.
Palla 1936
Karel Palla, Průvodce po Svojanovsku.
Svojanov 1936.
Palol 1991
Pedro de Palol, Spanien, Kunst des
frühen Mittelalters vom Westgotenreich
bis zum Ende der Romanik. München
1991.
Pasiciel 2014
Stanisław Pasiciel, Gotycka przebu­
dowa kościoła klasztornego cysterek
w Trzebnici. Kaplica św. Jadwigi i nieu­
kończony chor. Gniezno 2014.
Patrný – Beránek 2014
Michal Patrný – Jan Beránek,
Arciděkanský chrám sv. Bartoloměje
v Kolíně. Historický a stavební vývoj.
Praha 2014.
Pátrová 2008
Karin Pátrová, Prebendy nejstarších
kolegiátních kapitul do sklonku do
sklonku 14. století (Stará Boleslav,
Litoměřice, Vyšehrad). Český časopis
historický 3, 2008, s. 505–533.
Pechhold 1928
Rudolf Pechhold, Mähr.-Trübauer
Häusergeschichte I–VI. Schönhengster
Zeitung, Moravská Třebová 1926–
1928, zvl. příl.
Pešina 1978
Jaroslav Pešina, Imperium et
Sacerdotium. Umění 26, 1978,
s. 521–528.
Pešina 1984
Jaroslav Pešina, Desková malba.
In: Rudolf Chadraba – Josef Krása
(eds.), Dějiny českého výtvarného
umění I, Od počátků do konce středo-
věku II – Gotické umění od husitské
revoluce do roku 1526, Praha 1984,
s. 354–397.
Pešina – Homolka 1970
Jaroslav Pešina – Jaromír Homolka
(eds.), České umění gotické
1350 – 1420. Praha 1970.
Pešta 2011
Jan Pešta a jiní, Hostinné, kostel
Nejsvětější Trojice. Elaborát stavebně
historického průzkumu, Nymburk 2011
[Národní památkový ústav, ú. o. p.
v Josefově, sign. SHP TU 36].
Pešta 2012
Jan Pešta, Jižní portál a „Pohanský
kámen“ v kostele v Hostinném
z pohledu stavební historie. In: Svorník
X – Sborník příspěvků z 10. specializo-
vané konference stavebněhistorického
průzkumu uspořádané 7.–10. června
2011 v Jindřichově Hradci – Sakrální
architektura, Praha 2012, s. 116–123.
Pfunder 1969
Josef Pfunder, Die Glocken des
Meisters Hans Mitter von Judengurg.
Österreichische Zeitschrift für Kunst
und Denkmalpflege 23, 1969, s. 8–18.
Piekalski 1999
Jerzy Piekalski, Transformace měst
středověké střední Evropy. Prostorová
struktura. In: Martin Ježek – Jan
Klápště (red.), Mediaevalia archaeolo-
gica I, Praha – Wrocław, Praha 1999,
s. 21–42.
Piekalski – Wiśniewski 1992
Jerzy Piekalski – Andrzej Wiśniewski,
Akwamanila z mieszczańskiej
parceli przy ul. Nozowniczej 13 we
Wrocławiu. In: Ślaskie Sprawozdania
Archeologiczne XXXIII, Wrocław 1992,
s. 175–182.
Piur 1937
Paul Piur, Briefe Johanns von
Neumarkt. Berlin 1937.
Plaček 1994
Miroslav Plaček, Upřesnění sta­
vebně historického vývoje jádra
hradu Pernštejna ve středověku.
In: Castellologica Bohemica IV, Praha
1994, s. 217–230.
Plaček 2001
Miroslav Plaček, Ilustrovaná encyklope­
die moravských hradů, hrádků a tvrzí.
Praha 2001.
Pogam 2014
Piere-Yves le Pogam (ed.), Saint Louis.
Paris 2014.
Poche 1937
Emanuel Poche, Soupis památek
historických a uměleckých v okresu
Královédvorském. Soupis památek
historických a uměleckých v repub-
lice československé A, Země česká
XLVIII – Politický okres Dvůr Králové,
Praha 1937.
Poche 1983
Emanuel Poche, Umělecké řemeslo.
In: Emanuel Poche (ed.), Praha středo-
věká, Praha 1983, s. 641–743.
Pojsl 2013
Miloslav Pojsl, Olomoučtí biskupové
a jejich pohřební místa. Uherské
Hradiště 2013.
Polívka 1984
Miloslav Polívka, K šíření husitství
v Praze. Bratrstvo a kaple Božího těla
na Novém Městě pražském v předhu­
sitské době. Folia historica Bohemica
5, 1983, s. 95–118.
Pomfyová 2018
Bibiana Pomfyová, Stredoveká archi­
tektúra žebravých reholí na Slovensku
– stav výskumu a problémové okruhy.
In: Magdaléna Kvasnicová – Marek
Šeregi (eds.), Architektúra kláštorov
a rehoľných domov na Slovensku
– Dejiny a pamiatková ochrana,
Bratislava 2018, s. 47–137.
Prix 2007
Dalibor Prix, O slezsko-českých vzta­
zích ve středověké architektuře doby
lucemburské. In: Mateusz Kapustka
a jiní, Slezsko, Perla v České koruně
– Historie, kultura, umění, Praha 2007,
s. 149–172.
Prix 2011
Dalibor Prix, Dlouhý presbytář kostela
v Žárech. K sakrální architektuře
moravsko-slezského pomezí kolem roku
1300. Opava 2011.
Prix 2014
Dalibor Prix, Kružbová okna presbytáře
městského kostela v Uničově. O cestě
jednoho motivu napříč 13. stoletím
z Francie na Moravu. Opava 2014.
Prix 2017
Dalibor Prix, Přestavba koste­
la sv. Martina v Sedlčanech ve 14.
století. In: Průzkumy památek XXIV,
Praha 2017, sv. I, s. 3–38.
Prix – Racková – Slavík 2020
Dalibor Prix – Eliška Racková – Jiří
Slavík, Venkovské kostely ve východ­
ních Čechách. Praha 2020, v tisku.
Prix – Všetečková 1993
Dalibor Prix – Zuzana Všetečková,
Středověký kostel kostel
sv. Bartoloměje v Praze 9 – Kyjích do
počátku husitských válek. Umění 41,
1993, s. 231–261.
Prokop J. 2005
Jaroslav Prokop, Nový Bydžov v promě­
nách staletí. Nový Bydžov 2005.
Prollius 1991
Helffried Prollius, Die Stiftskirche St.
Marien auf dem Berge zu Herford. Von
der vorromanischen Wallfahrtskapelle
zur gotischen Hallenkirche des 14.
Jahrhunderts. Untersuchung ihrer
Baugeschichte und Raumgestalt.
Bielefeld 1991.
Przybyłowicz 2016
Olga Miriam Przybyłowicz, Reguła
zakonna jest wozem do nieba. Realia
życia w klasztorach klarysek od
XIII do końca XVI w. w Małopolsce,
Wielkopolsce i na Śląsku. Warszawa
2016.
Quantz 2007
Amanda D. Quantz, At Prayer in the
Shadow of the Tree of Life. In: Timothy
J. Johnson (ed.), Franciscans at Prayer,
Leiden – Boston 2007, s. 333–355.
Racková 2012
Eliška Racková, Měšťanský dům čp.
120. In: Jan Sedlák a kol., Cesta od
renesance k baroku – Slavné stavby
Moravské Třebové. Moravská Třebová
– Praha 2012, s. 90-93.
Radostová 2018
Šárka Radostová, Zakladatelé poustev­
ny „in der Egg“. In: Šárka Radostová
(ed.), Ad unicum – Umělecká díla z fon-
dů Národního památkového ústavu, Od
gotiky k manýrismu I/II, Praha 2018,
s. 159–166, kat. č. 19.
Radostová 2020
Šárka Radostová, Poslední vůle
Hermíny Srbové. In: Martin Bakeš
– Jitka Císařová – Kristina Uhlíková
(eds.), Osudy konfiskátů – Výzkum
provenience a problematika přesunů
kulturního majetku v Československu
na základě prezidentských dekretů,
Praha 2020, s. 127–143.
Ramešová 2017
Michaela Ramešová, Portály z okruhu
Benedikta Rieda I. Portálová architek­
tura ve městech Českého království 1.
poloviny 16. století. České Budějovice
2017.
Ravaux 1979
Jean-Pierre Ravaux, Les campagnes de
construction de la cathédrale de Reims
au XIIIe siècle. Bulletin Monumental
137, 1979, s. 7–66.
Reichertová 1977
Květa Reichertová, Litomyšl. Památky.
Městské památkové rezervace XXXI,
Praha 1977.
Reitinger 2017
Lukáš Reitinger, Vratislav I. První král
v Čechách. Praha 2017.
Rexa 1997
Daniel Rexa, Zlomok keramického
aquamanile z Bratislavy – Nálepkovej
ulice. In: Sborník Společnosti přátel
starožitnosti I, Praha 1997, s. 69–71.
Richter 1997
Miroslav Richter, Hradec Králové.
Zaniklý klášter dominikánek s kostelem
sv. Jiří. In: Pavel Vlček – Petr Sommer
– Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie
českých klášterů, Praha 1997,
s. 235–236.
Richter – Sigl 1989
Miroslav Richter – Jiří Sigl,
Archeologický výzkum Starého Mýta
v roce 1988. In: Zpravodaj Krajského
muzea východních Čech v Hradci
Králové, Společenské vědy XVI/I,
Hradec Králové 1989, s. 35–38.
Richter – Vokolek 1995
Miroslav Richter – Vít Vokolek, Hradec
Králové. Slovanské hradiště a počátky
středověkého města. Hradec Králové
– Praha 1995.
Richtrová 2007
Eva Richtrová, Rezidence Alberta
ze Šternberka ve Šternberku na
severní Moravě. In: Lenka Bobková
– Jana Konvičná (eds.), Korunní země
v dějinách českého státu III, Rezidence
a správní sídla v zemích České koruny
ve 14.–17. století – Sešity Ústavu čes-
kých dějin Filozofické fakulty Univerity
Karlovy, ř. A, sv. IV, Praha 2007,
s. 171–185.
Rössl – Haidinger 1981
Joachim Rössl – Alois Haidinger, Liber
fundatorum. In: Johannes Gründler
– Herwig Wolfram Karl Brunner a jiní,
Die Kuenringer – Das Werden des
Landes Niederösterreich, katalog
výstavy, Zwettl 1981, s. 176–177,
č. kat. 174.
Rogalanka 1977
Anna Rogalanka, O ukladzie i wielkości
parcel w średniowiecznym Poznaniu.
In: Poczatky i rozwój Starego miasta
w Poznaniu w świetle badań archeo-
logicznych i urbanistyczno-architekto-
nicznych, Warszawa – Poznań 1977,
s. 323–376.
Roháček 1996
Jiří Roháček, Nápisy města Kutné
Hory. Praha 1996.
Roldán – Barr – Hawes 2017
Minerva Alganza Roldán – Julian Barr
– Greta Hawes, The Reception History
of Palaephatus 1 (On the Centaurs) in
Ancient and Byzantine Texts. Polymnia
3, 2017, s. 186–235.
Ross 1997
Ellen M. Ross, The Grief of God.
Images of the Suffering Jesus in Late
Medieval England. New York – Oxford
1997.
Royt 1985
Jan Royt, Příspěvek k ikonografii ale­
gorie sv. Kříže v Roudnici nad Labem.
Umění 33, 1985, s. 492–507.
Royt 2006a
Jan Royt, Pečetidlo pražské univerzity.
In: Jiří Fajt – Barbara Drake Boehm
(eds.), Karel IV., Císař z Boží milosti
– Kultura a umění za vlády Lucemburků
1310 – 1437, Praha 2006, s. 271–272.
256 257 Royt 2006b
Jan Royt, Syn Meluzíny. K ikonografii
panovnické ideologie Lucemburků.
In: Zuzana Všetečková (ed.), Schodištní
cykly Velké věže hradu Karlštejna
– Průzkumy památek XIII, Praha 2006,
příl., s. 91–95.
Royt 2020
Jan Royt, Středověké umění v Roudnici
nad Labem. In: Dějiny Roudnice nad
Labem, v tisku.
Ruttkay 1989
Alexander Ruttkay, Prvky gotickej
módy v odeve a ozdobách dedinského
obyvateľstva na území Slovenska.
Horizont hrobov zo 14.–15. stor.
v Ducovom, obec Moravany nad
Váhom. In: Archaeologia historica
XIV – Sborník příspěvků přednesených
na XX. celostátní konferenci archeologů
středověku s hlavním zaměřením na
české země a Slovensko na prahu
vrcholného středověku – Odraz spole-
čenských a hospodářských změn 13.
století v archeologických pramenech,
Čelákovice 19.–23. září 1988, Brno
– Čelákovice 1989, s. 355–378.
Růžek 1988
Vladimír Růžek, Česká znaková galerie
na hradě Laufu u Norimberka z roku
1361. In: Sborník archivních prací
XXXVIII, Praha 1988, s. 37–311.
Rybička 1885
Antonín Rybička, O českém zvonařství.
Studie kulturní. Pojednání Královské
České společnosti nauk VII, tř. pro filo-
sofii, dějepis a filologii I, Praha 1885.
Rybička 1896
Antonín Rybička, Dodavky a oprávky
k studii kulturní: O českém zvonařství.
In: Věstník Královské České společnosti
nauk, tř. filosoficko-historicko-jazykoz-
pytná XXI, 1895, Praha 1896, s. 1–5.
Rywiková 2018
Daniela Rywiková, Virtues and Vices
Reformed? Visual Pastoralia in
Fourteenth Century Bohemian Art.
Convivium 5, 2018, č. 2, s. 50–67.
Rywiková 2020
Daniela Rywiková, Mezi tradicí a ino­
vací. Nástěnné malířství východních
Čech v pozdním středověku v kontextu
dobové náboženské praxe. In: Ivo Hlobil
(ed.), Uprostřed Koruny české – Gotické
a raně renesanční umění východních
Čech 1250 – 1550, katalog výstavy,
Praha 2020, v tisku.
Řezanina 1981
Dušan Řezanina, Nový pohled na otáz­
ku umělecké výzdoby hradu Šternberka
u Olomouce. Vlastivědný věstník
moravský 33, 1981, s. 211–213.
Řezníček 2002
Jan Řezníček, Moravské a slezské urbá­
ře po 1372, před 1407–1771 (1849).
Brno 2002.
Samek 1957
Bohumil Samek, Renesanční městský
dům v Moravské Třebové. K problema­
tice prostorového útvaru mázhausu.
In: Sborník prací Filozofické fakulty
Brněnské univerzity, Historiae artium I,
F I, Brno 1957, s. 5–16.
Samek 1999
Bohumil Samek, Umělecké památky
Moravy a Slezska II (J–N). Praha 1999.
Sauer 2014
Christine Sauer, Ausstattung.
In: William M. Voelkele a jiní, Das
Berthold-Sakramentar, Ms. M. 710,
New York, Morgan Library, Graz 2014,
sv. I, s. 99–101.
Scriba 1937
Wilhelm Scriba, Basis. In: Otto Schmitt
(ed.), Reallexikon zur Deutschen
Kunstgeschichte I (A – Baubetrieb).
Stuttgart 1937, sl. 1492–1506.
Sedláček A. 1882
August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze
království Českého I. Chrudimsko.
Praha 1882.
Sedláček A. 1921
August Sedláček, O starém rozdělení
Čech na kraje. Rozpravy České akade-
mie, tř. I, č. LXI. Praha 1921.
Sedláček A. 1927
August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze
království Českého XV. Kouřimsko.
Praha 1927.
Sedláček P. 1998
Pavel Sedláček, Vztahy mezi Kladskem
a Frankenštejnskem. In: Kladský
sborník II, Hradec Králové 1998,
s. 117–123.
Sedláčková 2007
Lenka Sedláčková, Česká 10. Brněnská
městská parcela do poloviny 14. století
v odrazu hmotné kultury. Diplomová
práce Filozofické fakulty Masarykovy
univerzity, Brno 2007.
Sedláčková – Staněk – Hložek 2019
Lenka Sedláčková – Pavel Staněk
– Martin Hložek, Konvice s třme­
novým uchem a zoomorfními
výlevkami v brněnském prostředí.
In: Archaeologia historica XLIV, Brno
2019, s. 1069–1097.
Sedlák 1980
Jan Sedlák, Die Architektur in Mähren
in der Zeit der Luxemburger. In: Anton
Legner (ed.), Die Parler und der Schöne
Stil 1350 – 1400, Europäische Kunst
unter den Luxemburgen – Resultatband
zur Austellung des Schnütgen-
Museums in der Kunsthalle Köln, Köln
1980, s. 123–136.
Semotanová 2002
Eva Semotanová, Historická geografie
českých zemí. Praha 2002.
Semotanová – Cajthaml 2014
Eva Semotanová – Jiří Cajthaml a kol.,
Akademický atlas českých dějin. Praha
2014.
Schädler 1978
Alfred Schädler, Peter Parler und die
Skulptur des Schönen Stils. In: Anton
Legner (ed.), Die Parler und der Schöne
Stil 1350 – 1400. Europäische Kunst
unter den Luxemburgen III. Handbuch
zur Austellung des Schnütgen-
Museums in der Kunsthalle Köln, Köln
1978, s. 17–25.
Schedl 2002
Barbara Schedl, Der Gründungsbau des
ehemaligen Zisterzienserinnenklosters
St. Bernhard bei Horn. In: Ralph
Andraschek-Holzer – Meta Niederkorn
– Barbara Schedl, St. Bernhard
(Niederösterreich) und die Zisterzienser,
St. Pölten 2002, s. 51–72.
Schenkluhn 2000
Wolfgang Schenkluhn, Architektur
der Bettelorden. Die Baukunst der
Dominikaner und Franziskaner in
Europa. Darmstadt 2000.
Schiller 1913
Otomar Schiller, Památky kostela
někdy klášterního v Sezemicích nad
Loučnou. Časopis Společnosti přátel
starožitností českých v Praze 11, 1903,
s. 159–169.
Schmidt E. 1934
Eva Schmidt, Mittelalterliche
Spielzeugpferdchen und Tonreiter.
In: Altschlesien IV, Breslau 1934,
s. 282–287, 319.
Schmidt G. 1969
Gerhard Schmidt, Malerei bis
1450. Tafelmalerei – Wandmalerei
– Buchmalerei. In: Karl Maria Swoboda
(ed.), Gotik in Böhmen – Geschichte,
Gesellschaftsgeschichte, Architektur,
Plastik und Malerei, München 1969,
s. 167–321.
Schmidt G. 1992
Gerhard Schmidt, Gotische Bildwerke
und ihre Meister I–II (Texband
– Bildband). Wien – Köln – Weimar
1992.
Schmidt G. 1998
Gerhard Schmidt, Kunsthistorischer
Kommentar. In: Hedwig Heger a jiní,
Die Wenzelsbibel – Vollständige
Faksimile-Ausgabe der Codices
Vindobonenses 2759–2764 der
Österreichischen Nationalbibliothek
Wien, Kommentar, Graz 1998,
s. 125–250.
Schmoranz 1863
Franz Schmoranz, O nynějším stavu
a opravení biskupského hlavního
chrámu sv. Ducha v Hradci Králové.
In: Franz Schmoranz, Obnovení kated-
rálního chrámu Páně v Hradci Králové,
Hradec Králové 1863, s. 12–23.
Schmoranz 1875a
Franz Schmoranz, Die Restaurierung
des Domes in Königgrätz.
Mittheilungen der k. k. Central-
Commission zur Erforschung und
Erhaltung der kunst- und historischen
Denkmale, n. ř. 1, 1875, s. 27–32.
Schmoranz 1875b
Franz Schmoranz, Restaurationen alter
Denkmale in Böhmen. Mittheilungen
der k. k. Central-Commission zur
Erforschung und Erhaltung der kunst-
und historischen Denkmale, n. ř. 1,
1875, s. 11–14.
Schneider 1984
Reinhard Schneider (ed.), Salem.
850 Jahre Reichsabtei und Schloss.
Konstanz 1984.
Schulz 1968a
Jindřich Schulz, Vývoj česko-moravské
hranice na horní Svitavě a Svratce do
2. poloviny 13. století. In: Sborník prací
k sedmdesátinám univ. prof. Ladislava
Hosáka, Olomouc 1968, s. 7–15.
Schulz 1968b
Jindřich Schulz, Vývoj česko-moravské
hranice na nejhořejším povodí Moravy
a Moravské Sázavy, Severní Morava 16,
1968, s. 20–25.
Schulz 1970
Jindřich Schulz, Vývoj českomorav­
ské hranice do 15. století, Historická
geografie 5, 1970, s. 52–81.
Schulz 1971
Jindřich Schulz, Hraniční spory mezi
Čechami a Moravou od konce 15.
do první čtvrtiny 17. století. In: Acta
Universitatis Palackianae Olomucensis,
Facultas philosophica, Historica XV,
1971, s. 45–73.
Schurr 2007
Marc Carel Schurr, Gotische Architektur
im mittleren Europa 1220 – 1340.
Von Metz bis Wien. München – Berlin
2007.
Schurr 2009
Marc Carel Schurr, Die Klosterkirche
von Sedletz und die „Avantgarde“
der Architektur um 1300. In: Jana
Marešová – Vladimír Nekuda – Radka
Lomičková (eds.), Sedlec – Historie,
architektura a umělecká tvorba sed-
leckého kláštera ve středoevropském
kontextu kolem roku 1300 a 1700...,
Praha 2009, s. 297–313.
Schwab 1911
Emanuel Schwab, Beiträge zur mähris­
chen Siedlungsgeschichte. Anlagen
I. Mährisch-Trübauer Handschriften
des Liechtensteinarchivs (Wien).
Zeitschrift des deutschen Vereins für
die Geschichte Mährens und Schlesiens
15, 1911, s. 154–221.
Schwarz M. 1999
Mario Schwarz, Spätottokarisch oder
frühhabsburgisch? Neue Aspekte zur
architekturgeschichtlichen Entwicklung
in Österreich im letzten Viertel des 13.
Jahrhunderts. In: Anna Błażejewska
– Elżbieta Pilecka (eds.), Argumenta,
articuli, quaestiones – Studia z his-
torii sztuki średniowiecznej, Księga
jubileuszowa dedykowana Marianowi
Kutznerowi, Toruń 1999, s. 197–220.
Schwarz M. 2013
Mario Schwarz, Die Baukunst des
13. Jahrhunderts in Österreich. Wien
– Köln – Weimar 2013.
Schwarz M. V. 1986
Michael Viktor Schwarz, Höfische
Skulptur im 14. Jahrhundert.
Entwicklungsphasen und
Vermittlungswege im Vorfeld des
Weichen Stils. Worms 1986.
Siwek 1984
Alberich Siwek (ed.), Die
Zisterzienserabtei Salem, 1134–1984.
Der Orden. Das Kloster. Seine Äbte.
Sigmaringen 1984.
Skopec 2006
Jaroslav Skopec, Stavební proměny
kostela sv. Gotharda v Brozanech nad
Ohří do pozdně gotické přestavby.
In: Dějiny staveb – Sborník příspěvků
z konference Dějiny staveb 2006, Plzeň
2006, s. 43–48.
Slavík 1993
Jiří Slavík, Neznámé kovářské
dílo z Opočna. In: Zpravodaj muzea
v Hradci Králové XIX, Hradec Králové
1993, s. 107–110.
Slavík 2001
Jiří Slavík, K urbanismu Opočna
do 18. století a stavebnímu vývoji
hradu. In: Orlické hory a Podorlicko
– Přírodou, Dějinami, Současností
– Sborník vlastivědných prací
XI, Rychnov nad Kněžnou 2001,
s. 210–218.
Slavík 2006
Jiří Slavík, Návrh názvosloví starších
kovových dveří a kovových dveřních
prvků. In: Svorník IV – Sborník příspěv-
ků ze 4. konference stavebněhistorické-
ho průzkumu uspořádané 1.–3. června
2005 v Poděbradech, Praha 2006,
s. 219–232.
Slavík 2017a
Jiří Slavík, Příčinky čili ad fontes: stav­
by a jejich části. In: Královéhradecko.
Historický sborník pro poučenou
veřejnost IX, Hradec Králové 2017,
s. 385–398.
Slavík 2017b
Jiří Slavík, Urbanismus a architektura.
Do roku 1648. In: Radek Bláha a kol.,
Hradec Králové – Historie, kultura, lidé
– Dějiny českých měst, Praha 2017,
s. 632–653.
Slavík 2019
Jiří Slavík, Šablonové malby na dřevě
– nové příklady z východních Čech.
In: Svorník XII – Sborník příspěvků ze
17. specializované konference staveb-
něhistorického průzkumu uspořádané
19. – 22. června 2018 v Rožmberku
nad Vltavou – Povrchové úpravy, Praha
2019, s. 105–118.
Slavík 2020a
Jiří Slavík, Čáslav, kostel sv. Petra
a Pavla, dveře. In: Ivo Hlobil (ed.),
Uprostřed Koruny české – Gotické a ra-
ně renesanční umění východních Čech
1250 – 1550, katalog výstavy, Praha
2020, v tisku.
Slavík 2020b
Jiří Slavík, Hradec Králové, Muzeum,
dveře UZ 1226. In: Ivo Hlobil (ed.),
Uprostřed Koruny české – Gotické a ra-
ně renesanční umění východních Čech
1250 – 1550, katalog výstavy, Praha
2020, v tisku.
Slavík 2020c
Jiří Slavík, Opočno, dveře. In: Ivo Hlobil
(ed.), Uprostřed Koruny české – Gotické
a raně renesanční umění východních
Čech 1250 – 1550, katalog výstavy,
Praha 2020, v tisku.
Slavík 2020d
Jiří Slavík, Rohenice, dveře. In: Ivo
Hlobil (ed.), Uprostřed Koruny české
– Gotické a raně renesanční umění
východních Čech 1250 – 1550, katalog
výstavy, Praha 2020, v tisku.
Slavík 2020e
Jiří Slavík, Žamberk, dveře. In: Ivo
Hlobil (ed.), Uprostřed Koruny české
– Gotické a raně renesanční umění
východních Čech 1250 – 1550, katalog
výstavy, Praha 2020, v tisku.
Slivka 1981
Michal Slivka, Stredoveké hutníctvo
a kováčstvo na východním Slovensku
258 259 III. In: Historica carpatica XII – Zborník
východoslovenského múzea v Košiciach
1981, řada C, Košice 1981,
s. 243–272.
Slivka 1991
Michal Slivka, Mittelalterliche figurale
Keramik in der Slowakei. Slovenská
archeológia 39, 1991, č. 1–2,
s. 331–364.
Solař 1868
Jeroným Jan Nepomucký Solař, Dějepis
Hradce Králové nad Labem a biskup­
ství hradeckého. Praha 1868.
Sommer P. 1997a
Petr Sommer, Litomyšl (Svitavy). Bývalý
konvent obutých augustiniánů u kostela
Povýšení sv. Kříže. In: Pavel Vlček
– Petr Sommer – Dušan Foltýn a kol.,
Encyklopedie českých klášterů, Praha
1997, s. 346–347.
Sommer P. 1997b
Petr Sommer, Sezemice (Pardubice).
Zaniklý konvent cisterciaček u kostela
P. Marie (dnes Nejsvětější Trojice).
In: Pavel Vlček – Petr Sommer – Dušan
Foltýn a kol., Encyklopedie českých
klášterů, Praha 1997, s. 635–637.
Sommer P. – Vlček 1997
Petr Sommer – Pavel Vlček, Pohled
(Havlíčkův Brod). Bývalé opatství
cisterciaček Údolí P. Marie (Vallis
beate Virginis, Vallis S. Mariae)
u kostela Nanebevzetí P. Marie
(dnes sv. Ondřeje). In: Dušan Foltýn
– Petr Sommer – Pavel Vlček a kol.,
Encyklopedie českých klášterů, Praha
1997, s. 433–435.
Soukupová 2011
Helena Soukupová, Anežský klášter
v Praze. Praha 2011.
Soukupová 2015
Helena Soukupová, O felix lancea.
K interpretaci pražského poutního
odznaku a některých prvků Karlova
dvorského umění. In: Zoë Opačić – Jan
Chlíbec (eds.), Setkávání – Studie
o středověkém umění věnované Kláře
Benešovské, Praha 2015, s. 179–404.
Southern 1953
Richard W. Southern, The Making of
the Middle Ages. New Haven 1953.
Southern 1990
Richard W. Southern, St. Anselm.
A Portrait in a Landscape. Cambridge
1990.
Sovadina 2002
Miloslav Sovadina, Jindřich z Lipé I.
První muž království. Časopis Matice
moravské 120, 2001, s. 5–36; 121,
2002, s. 3–32.
Sovadina 2003
Miloslav Sovadina, Jindřich z Lipé II.
Dominium nostrum atque bona nostra.
Časopis Matice moravské 122, 2003,
s. 21–50.
Spěváček 1979
Jiří Spěváček, Karel IV. Život a dílo
(1316–1378). Praha 1979.
Spunar 1985
Pavel Spunar, Repertorium auctorum
Bohemorum provectum idearum post
Universitatem Pragensem conditam
illustrans I. Wratislaviae 1985.
Stehlíková 1992
Dana Stehlíková, Nejstarší pečeti vyše­
hradské kapituly a jejího duchovenstva
do roku 1420. In: Josef Huber (red.),
Královský Vyšehrad I – Sborník příspěv-
ků k 900. výročí úmrtí prvního českého
krále Vratislava II. (1061–1092), Praha
1992, s. 171–186.
Stehlíková – Varhaník
– Sommer J. 1984
Dana Stehlíková – Jiří Varhaník – Jan
Sommer, Marginálie k umění doby
posledních Přemyslovců. Umění 32,
1984, s. 23–37.
Steinmann 2012
Marc Steinmann, Der Magdeburger
Dom und die Westfassaden der
Kathedralen in Straßburg und
Köln. In: Wolfgang Schenkluhn
– Andreas Waschbüsch (eds.), Der
Magdeburger Dom im europäischen
Kontext – Beiträge des internationalen
wissenschaftlichen Kolloquiums zum
800-jährigen Domjubiläum..., Schriften
des europäischen Romanikzentrums II,
Regensburg 2012, s. 229–242.
Stejskal 1960
Karel Stejskal, Nástěnné malby
v Morašicích a některé otázky českého
umění z konce 14. století. Umění 8,
1960, s. 135–160.
Stejskal 1970
Karel Stejskal, Nástěnné malíř­
ství. In: Jaroslav Pešina – Jaromír
Homolka (eds.), České umění gotické
1350 – 1420, Praha 1970, s. 177–185.
Stejskal 1976
Karel Stejskal, Matouš Ornys a jeho
„rod císaře Karla IV.“ Umění 24, 1976,
s. 13–58.
Stejskal 1984a
Karel Stejskal, Nástěnné malířství 2.
poloviny 14. a počátku 15. století.
In: Rudolf Chadraba – Josef Krása
(eds.), Dějiny českého výtvarného
umění I, Od počátků do konce středo-
věku II – Gotické umění od husitské
revoluce do roku 1526, Praha 1984,
s. 343–354.
Stejskal 1984b
Karel Stejskal, Počátky gotického malíř­
ství. In: Rudolf Chadraba – Josef Krása
(eds.), Dějiny českého výtvarného
umění I, Od počátků do konce středo-
věku II – Gotické umění od husitské
revoluce do roku 1526, Praha 1984,
s. 284–310.
Stellner – Chlubna 2007
František Stellner – Jan Chlubna,
Genealogie panovnických rodů na
internetu. In: Inter Laurum et Olivam
– Sborník Marie Bláhové, Acta
Unversitatis Carolinae, Philologica et
Historica I–II, Z pomocných věd histo-
rických XV, Praha 2007, s. 303–307.
Stenzel 1839
Chronica abbatum Beatae Mariae
Virginis in Arena. In: Gustav Adolph
Stenzel (ed.), Scriptores Rerum
Silesiacarum II, Breslau 1839,
s. 156–286.
Stillfried-Alcantara 1864
Rudolf Maria Bernhard von Stillfried-
Alcantara, Auszüge aus dem Glätzer
Amtsbuch (Mannrechtsprotocollbuch)
de anno 1346 bis 1390, mit erläutern­
der Anmerkungen. Berlin 1860 – 1864.
Stolarczyk – Adamska 2004
Tomasz Stolarczyk – Dagmara
Adamska, Stempel tłoka pieczę­
ci rycerskiej – znalezisko z okolic
Jawora. In: Studia Źródłoznawcze XLII,
Warszawa 2004, s. 79–84.
Strieder – Wilckens 1994
Peter Strieder – Leonie von Wilckens
(ed.), Germanisches Nationalmuseum.
Führer durch Sammlungen. München
1994.
Strobel 2001
Richard Strobel, Die Portale des
Heiligkreuzmünsters in Schwäbisch
Gmünd. Schwäbisch Gmünd 2001.
Studničková 2019
Milada Studničková, Devízy a insignie
řádu jako imago panovníka. In: Kateřina
Kubínová – Klára Benešovská (eds.),
Imago, imagines – Výtvarné dílo a pro-
měny jeho funkcí v českých zemích od
10. do první třetiny 16. století I, Praha
2019, s. 224–256.
Suckale 2001
Robert Suckale, Die mittelalterli­
chen Damenstifte als Bastionen der
Frauenmacht. Köln 2001.
Sviták 1996
Zbyněk Sviták, Počátky kláštera cis­
terciaček v Pohledu. In: Sborník prací
Filozofické fakulty Brněnské univerzity
XLV, C – Series historica XLIII, Brno
1996, s. 6–16.
Svoboda 1998b
Ladislav Svoboda, Klášter v Pohledu.
In: Průzkumy památek V, Praha 1998,
sv. I, s. 61–83.
Svoboda – Křížová – Dempír 2010
Ladislav Svoboda – Květa Křížová
– Miloš Dempír, Hrad Svojanov. 100 let
od zakoupení městem Poličkou. Polička
2010.
Svoboda – Zahradník 2009
Ladislav Svoboda – Pavel Zahradník,
Svojanov – hrad. Elaborát stavebně his-
torického průzkumu, Pardubice – Praha
2009 [Hrad Svojanov, bez. sign.].
Swoboda 1940
Karl Maria Swoboda, Peter Parler.
Der Baukünstler und Bildhauer. Wien
1940.
Szajt 2018
Jakub Szajt, Kultura stołu. In: Jerzy
Piekalski – Krzysztof Wachowski
(eds.), Rytm rozwoju miasta na
kulturowym pograniczu – Studium
strefy placu Nowy Targ we Wrocławiu
I – Wratislavia antiqua XXIII, Wrocław
2018, s. 379–399.
Szirmai 1999
John A. Szirmai, The Archaeology
of Medieval Bookbinding. Aldershot
1999.
Šandera 2005
Martin Šandera, Zikmundovi věrní na
českém severovýchodě. Opočenská
strana v husitské revoluci. České
Budějovice 2005.
Šebesta 1979
Pavel Šebesta, Výzkum středověké
studny v Chebu. In: Archaeologia histo-
rica IV, Brno 1979, s. 267–271.
Šembera 1870
Alois Vojtěch Šembera, Páni z Boskovic
a potomní držitelé hradu Boskovického
na Moravě. Wien 1870.
Škabrada 2003
Jiří Škabrada, Konstrukce historických
staveb. Praha 2003.
Šlancarová 2018
Věra Šlancarová, Středověký šperk.
Archeologické nálezy z jižní Moravy.
Brno 2018.
Šlézar 2020
Pavel Šlézar, Moravská Třebová. Město.
In: Ivo Hlobil (ed.), Uprostřed Koruny
české – Gotické a raně renesanční
umění východních Čech 1250 – 1550,
katalog výstavy, Praha 2020, v tisku.
Šmahel 2001
František Šmahel, Záhady nejstarší
pečeti Univerzity Karlovy. Dějiny
a současnost 23, 2001, č. 3, s. 2–7.
Šmeral 2005
Jiří Šmeral, Záhada růže vyře­
šena? Několik poznámek k in­
terpretaci heraldické výzdoby
rytířského sálu v Moravské Třebové.
In: Moravskotřebovské vlastivědné listy
XVI, Moravská Třebová 2005, s. 9–16.
Šrámek 2014a
Josef Šrámek, Klášter cisterciaček
Vallis sanctae Mariae v Pohledu
ve víru doby vymknuté z kloubů.
In: Havlíčkobrodsko – Vlastivědný
sborník XXVIII, Havlíčkův Brod 2014,
s. 51–89.
Šrámek 2014b
Josef Šrámek, Křtitelnice z chrámu
Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi
v kontextu dobového zvonařského
a konvářského řemesla. Chrudimské
vlastivědné listy – Vlastivědný zpravo-
daj města Chrudimi 23, 2014, č. 3,
s. 14–16.
Šrámek 2014c
Josef Šrámek. Křtitelnice z chrámu
sv. Ducha v Hradci Králové, památka
na zaniklý klášter v Podlažicích
u Chrudimi a cenný doklad českého
středověkého zvonařství a kon­
vářství. Chrudimské vlastivědné
listy – Vlastivědný zpravodaj města
Chrudimi 23, 2014, č. 2, s. 9–10.
Šrámek 2015
Josef Šrámek, Formování klášterní
domény ve 13. a 14. století na příkladu
benediktinského proboštství v Polici
nad Metují a Broumově. In: Historica
Olomucensia – Sborník prací histo-
rických XXXXVIII, Olomouc 2015,
s. 13–42.
Šrámek 2016
Josef Šrámek, Mezi normou, reformou
a praxí. Probošství benediktinských
klášterů v Čechách a na Moravě ve
středověku. Olomouc 2016.
Šrámek 2018
Josef Šrámek, Založení kláštera cister­
ciaček v Pohledu v kontextu řádového
ideálu a fundačních aktivit šlechty
v českých zemích 12. a 13. století.
In: Havlíčkobrodsko – Vlastivědný
sborník XXXII, Havlíčkův Brod 2018,
s. 9–32.
Štěpán 2009
Jiří Štěpán (ed.), Chrám Svatého Ducha
a královna Eliška Rejčka v Hradci
Králové 1308–2008. Historická tradice
v dějinách města. – Od chrámu ke
katedrále. Sborník příspěvků z mezi­
národní konference konané ve dnech
15. a 16. října 2008 v Hradci Králové.
Hradec Králové – Ústí nad Orlicí 2009.
Štěpánek 1872
Josef Štěpánek, Chrám „Na nebe
vzetí Panny Marie“ ve Skutči. Památky
archaeologické a místopisné 9, 1872,
č. 4, sl. 421–424.
Štěpánková 2015
Lucie Štěpánková, Středověké osíd­
lení na Hlinecku. Diplomová práce
Filozofické fakulty Univerzity Hradec
Králové, Hradec Králové 2015.
Štětina 2002
Jan Štětina, Stavební vývoj Nového
hradu u Adamova. In: Castellologica
Bohemica VIII, Praha 2002,
s. 339–374.
Štětina 2009
Jan Štětina, Několik poznámek
k architektuře Ladislava z Boskovic.
In: Ivo Hlobil – Marek Perůtka (eds.),
Historická Olomouc XVII – Úsvit
renesance na Moravě za vlády Matyáše
Korvína a Vladislava Jagellonského
(1479–1516) v širších souvislostech,
Olomouc 2009, s. 251–267.
Štětina 2012
Jan Štětina, Stavební vývoj velkého sálu
hradu Boskovic. In: Helena Dáňová
– Klára Mezihoráková – Dalibor Prix
(eds.), Artem ad vitam – Kniha k poctě
Ivo Hlobila, Praha 2012, s. 315–332.
Šůla 1996
Jaroslav Šůla, Pohyb česko-klad­
ské hranice v období feudalismu.
In: Kladský sborník I, Hradec Králové
1996, s. 27–34.
Takács 2006
Imre Takács (ed.), Sigismund Rex et
Imperator. Kunst und Kultur zur Zeit
Sigismund von Luxemburg 1378–1437.
Katalog výstavy, Budapest 2006.
Tehníková 2009
Eleonora Tehníková, Středověké
nástěnné malby v děkanské sakristii
v katedrále sv. Ducha v Hradci
Králové. In: Jiří Štěpán (ed.), Chrám
Svatého Ducha a královna Eliška
Rejčka v Hradci Králové 1308–2008
– Historická tradice v dějinách města,
Od chrámu ke katedrále, Hradec
Králové – Ústí nad Orlicí 2009,
s. 129–135.
Tehníková 2014
Eleonora Tehníková, Ikonografie a stav
nástěnných maleb v děkanské sakristii
v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové.
In: Ivo Hlobil – Milan Dospěl (eds.),
Gotické a raně renesanční umění ve
východních Čechách 1200 – 1550,
Příspěvky z vědecké konference,
Hradec Králové 2014, s. 159–165.
Theisen 2011
Maria Theisen, Picturing Frana. In: Zoë
260 261 Opačić – Achim Zimmermann (eds.),
Image, Memory and Devotion – Liber
Amicorum Paul Crossley, Turnhout
2011, s. 103–112.
Timbert 2003
Arnaud Timbert, Évolution de la base
attique en Île-de-France et en Picardie
durant le XIIe siècle. Précision sur
lʼevolution de la base attique durant le
XIIe siècle en France du nord. Revue ar-
chéologique de Picardie 2003, č. 3–4,
s. 91–101.
Tingl 1867
Franciscus Antonius Tingl (ed.), Liber
primus confirmationum ad beneficia
ecclesiastica Pragensem per archidio­
ecesim nunc prima vice typis editus
(1354–1362). Libri confirmationum I,
Pragae 1867.
Tobiášová 2011
Veronika Tobiášová, Nástěnná malba
litomyšlského biskupství 1344–1421.
Magisterská práce Filozofické fakulty
Univerzity Palackého, Olomouc 2011.
Tobiášová 2014
Veronika Tobiášová, Nástěnná malba
na území litomyšlské diecéze ve vztahu
k tamním biskupům (1344–1421).
In: Ivo Hlobil – Milan Dospěl (eds.),
Gotické a raně renesanční umění ve
východních Čechách 1200 – 1550,
Příspěvky z vědecké konference,
Hradec Králové 2014, s. 175–184.
Todenhöfer 2010
Achim Todenhöfer, Kirchen der
Bettelorden. Die Baukunst der
Dominikaner und Franziskaner in
Sachsen-Anhalt. Berlin 2010.
Tomek 1855
Václav Vladivoj Tomek, Dějepis města
Prahy I. Praha 1855.
Tomek 1892
Václav Vladivoj Tomek, Dějepis města
Prahy II. Praha 1892.
Toroň 1975
Jiří Toroň, Průzkum stěn interiéru
kostela sv. Víta v Zahrádce u Ledče
nad Sázavou. Restaurátorská zpráva,
Praha 1975 [Národní památkový ústav,
Generální ředitelství].
Toroň 1976
Jiří Toroň, Odkrývání středověkých
omítek a maleb v kostele sv. Víta
v Zahrádce u Ledče nad Sázavou.
Restaurátorská zpráva, [Praha] 1976
[Národní památkový ústav, Generální
ředitelství].
Trapp 1855a
Moritz Wilhelm Trapp, Burg Swojanow
samt Umgebung in historisch,
chronologisch und topographischer
Beziehung I. Rukopis, b. m. [1855;
Moravské zemské muzeum Brno, A–1,
Pozůstalost Mořice Viléma Trappa...,
inv. č. 23, kart. 263].
Trapp 1855b
Mauric Trapp, Hrad Svojanov a jeho
okolí. Památky archaeologické a místo-
pisné 2, 1855, s. 275–282, 321–324,
343–358.
Troescher 1955
Georg Troescher, Dreikopfgottheit
(und Dreigesicht). In: Otto Schmitt
(ed.), Reallexikon zur Deutschen
Kunstgeschichte IV, Stuttgart 1955,
s. 501–512.
Truhlář 1906
Josef Truhlář, Catalogus codicum manu
scriptorum latinorum, qui in c. r. bi­
bliotheca publica atque Universitatis
Pragensis asservantur II. Pragae 1906.
Tříška 1972
Josef Tříška, Anonymní česká litera­
tura předhusitské reformace. In: Acta
Universitatis Carolinae – Historia
Universitatis Carolinae Pragensis XII,
Praha 1972, sv. I–II, s. 155–207.
Tschitschke 1925
Maximilian Tschitschke, Nachträge zu
den Glatzer Geschichtsquellen. Glatzer
Heimatblätter 11, 1925, č. 4 (15.
prosinec), s. 98–104.
Uhlíř 2007
Zdeněk Uhlíř, Codex Gigas, jeho obsah
a funkce. In: Kamil Boldan (ed.),
Kodex Gigas – Ďáblova bible, Tajemství
největší knihy světa, Praha 2007,
s. 43–44.
Úlovec 1994
Jiří Úlovec, Příspěvek k dějinám
a stavební podobě bývalého hradu
u Zahrádky. In: Sborník vlastivědných
prací Podblanicka XXXIV, Vlašim 1994,
s. 99–114.
Vacková 1982
Jarmila Vacková, Třebosice.
In: Emanuel Poche a kol., Umělecké
památky Čech IV (T–Ž), Praha 1982,
s. 104.
Václavík 2008
František Radek Václavík, Stavební
vývoj do r. 1485. In: Vladimír Hrubý
a kol., Chrám Svatého Ducha v životě
města a v proměnách času – Katedrála
a její sousedé, Hradec Králové
– Kostelní Vydří 2008, s. 32–43.
Václavík 2011
František Radek Václavík, Husté mrač­
no kolem katedrály. Hradec Králové,
kostel sv. Ducha. In: Vladislav Razím
– Petr Macek a kol., Zkoumání historic-
kých staveb, Praha 2011, s. 168–170.
Vaculínová – Brodský 2016
Marta Vaculínová – Pavel Brodský
(eds.), Liber viaticus Jana ze Středy.
Praha 2016.
Vácha P. 1990
Petr Vácha, Zvony ve Žlebech
a v Markovicích. Zprávy památkové
péče 72, 2012, č. 5, s. 333–337.
Vácha Z. 2016
Zdeněk Vácha, Několik poznámek ke
středověké cihelné architektuře na
jižní Moravě. In: Dějiny staveb. Sborník
příspěvků z konference Dějiny staveb
2016, Plzeň 2016, s. 65–70.
Vallašek 1999
Adrian Vallašek, Rotunda svätého
Mikuláša v Bratislave. Pamiatky
a múzeá 4, 1999, s. 15–16.
Varcl 1987
Ladislav Varcl (ed.), Slovník středověké
latiny v českých zemích II. Praha 1987.
Varhaník 1998
Jiří Varhaník, Husitské opevnění hradu
Orlíka nad Vltavou. In: Průzkumy pa-
mátek V, Praha 1998, sv. I, s. 13–32.
Večeře 2014
Vojtěch Večeře, Litomyšl Alberta
ze Šternberka. Bakalářská práce
Filozofické fakulty Univerzity Karlovy,
Praha 2014.
Velímský 1991
Tomáš Velímský, Město na louce.
Archeologický výzkum na Mariánské
louce v Děčíně 1984–1989. Děčín
1991.
Veselá 2004
Petra Veselá, Nálezy hliněných akva­
manilí v Brně. Seminární práce Ústavu
archeologie a muzeologie Filozofické
fakulty Masarykovy univerzity, Brno
2004.
Vičar 1969
Oldřich Vičar, Středověké městské
parcelace. Památková péče 29, 1969,
č. 1, s. 35–38.
Vilikovský 1940
Jan Vilikovský, Staročeská lyrika. Praha
1940.
Vilikovský 1948
Jan Vilikovský, Písemnictví českého
středověku. Praha 1948.
Villes 2009
Alain Villes, La cathédrale Notre-Dame
de Reims. Chronologie et campag­
nes de travaux. Bilan des recherses
antérieures à 2000 et propositions
nouvelles. Joué-lès-Tours 2009.
Viollet-le-Duc 1875
Eugène Viollet-le-Duc, Dictionnaire
raisonné de l’architecture française du
XIe au XVIe siècle II. Paris 1875.
Vítovský 1991
Jakub Vítovský, Kamenické značky
a problematika jejich výzkumu.
In: Karel Müller (ed.), Kamenické
a domovní značky (merky) – Sborník
příspěvků ze semináře uspořádané-
ho... 15.–16. února 1989 v Olomouci,
Ostrava 1991, s. 9–21.
Vítovský 2004a
Jakub Vítovský, Jakub (Jacobus).
In: Pavel Vlček a kol., Encyklopedie ar-
chitektů, stavitelů, zedníků a kameníků
v Čechách, Praha 2004, s. 264.
Vítovský 2004b
Jakub Vítovský, Rosskopf Wendel.
In: Pavel Vlček a kol., Encyklopedie ar-
chitektů, stavitelů, zedníků a kameníků
v Čechách, Praha 2004, s. 559.
Vítovský 2004c
Jabub Vítovský, Ulrich. In: Pavel Vlček
a kol., Encyklopedie architektů, stavi-
telů, zedníků a kameníků v Čechách,
Praha 2004, s. 676–677.
Vítovský 2009
Jakub Vítovský, Stavebníci a mistři pa­
novnického chrámu sv. Ducha v Hradci
Králové – architektura a skulptura na
rozhraní Janovy a Karlovy éry. In: Jiří
Štěpán (ed.), Chrám Svatého Ducha
a královna Eliška Rejčka v Hradci
Králové 1308–2008 – Historická
tradice v dějinách města, Od chrámu
ke katedrále, Hradec Králové – Ústí nad
Orlicí 2009, s. 97–112.
Vlček – Sommer P. – Foltýn 1997
Pavel Vlček – Petr Sommer – Dušan
Foltýn a kol., Encyklopedie českých
klášterů. Praha 1997.
Voda 2011
Petr Voda, Kabátce v pramenech 14.
století. Bohuslavice 2011.
Voda 2015
Petr Voda, Výskyt ženských účesů
v pramenech 14. století. In: Sborník
semináře historie odívání VIII, Zlín
2015, s. 139–168.
Vohryzek 2015
Stanislav Vohryzek, Založení kláštera
v Nové Říši a otázka zakladatelských
práv k němu do válek husitských.
Časopis Matice moravské 134, 2015,
s. 345–372.
Volkmann 2006
Armin Volkmann, Buchschliesse
oder Riemenzunge aus Sellessen
(Kreis Spree-Neisse) – Wer kennt
Verglaichsfunde? Archäologie in
Deutschland 4, 2006, s. 43.
Volkmer – Hohaus 1883
Franz Volkmer – Wilhelm Hohaus
(eds.), Urkunden und Regesten zur
Geschichte der Grafschaft Glatz bis
zum Jahre 1400. Geschichtsquellen
der Grafschaft Glatz I. Habelschwerdt
1883.
Volkmer – Hohaus 1888
Franz Volkmer– Wilhelm Hohaus
(eds.), Urkunden und Regesten zur
Geschichte der Grafschaft Glatz von
1401 bis 1500. Geschichtsquellen
der Grafschaft Glatz II. Habelschwerdt
1888.
Vorel 2012
Petr Vorel, Páni z Pernštejna. Vzestup
a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech
a Moravy. Praha 2012.
Všetečková 2010
Zuzana Všetečková, Nástěnné malby
v domě U Zvonu na Staroměstském
náměstí v Praze. In: Klára Benešovská
(ed.), Královský sňatek, Eliška
Přemyslovna a Jan Lucemburský
– 1310, Praha 2010, s. 144–149.
Waetzold 1955
Stephan Waetzold, Drei Könige.
In: Reallexikon zur Deutschen
Kunstgeschichte IV, Berlin 1955, sl.
476–501.
Wagner 1939
Václav Wagner, Předběžná zpráva
o stavu oprav v katedrále sv. Ducha
v Hradci Králové. Zprávy památkové
péče 3, 1939, s. 73.
Wagner 1940
Václav Wagner, Objevy v katedrále
sv. Ducha v Hradci Králové. Zprávy
památkové péče 4, 1940, s. 7–8.
Wachowski 1997
Krzysztof Wachowski, Probłematyka
tzw. pasa naddługiego w pełnym
średniowieczu. Archaeologia Historica
Polona 5, 1997, s. 187–192.
Wachowski 2001
Krzysztof Wachowski,
Spätmittelalterliche Gürtel des Adels
in Schlesien im Lichte archäologischer
Quellen. Zeitschrift für Archäologie des
Mittelalters 29, 2001, s. 87–112.
Wachowski 2013
Krzysztof Wachowski, Emblemata me­
diaevalia profana. Wrocław 2013.
Walczak 2006
Marek Walczak, Rzeźba architektonicz­
na w Małopolsce za czasów Kazimierza
Wielkiego. Ars vetus et nova XX,
Kraków 2006.
Waldmannová 2014 262 263 Wójcik 2018 Generální ředitelství]. Záruba 2016
Marcela Waldmannová, Ozdobná Marek L. Wójcik, Pieczęcie rycerstwa František Záruba, Hradní kaple III.
střešní keramika na hradech Velhartice śląskiego w dobie przedhusyckiej II. Zahradník 2007 Doba poděbradská a jagellonská.
a Švihov. In: Archaeologia historica Kraków-Wrocław 2018. Pavel Zahradník, Kostel sv. Ducha Opera Facultatis theologiae catholicae
XXXIX, Brno 2014, s. 379–393. v Hradci Králové. Dějiny objektu. Universitatis Carolinae Pragensis,
Wolf 1998 Elaborát neuskutečněného stavebně Historia et historia artium XXIV, Praha
Wartmann 1896 Vladimír Wolf, Osídlení kraje na česko­ historického průzkumu, Praha 2007 2016.
Hermann Wartmann, heslo -slezském pomezí východně od Krkonoš [Národní památkový ústav, Generální
„Werdenberg, Grafen von“. In: Rochus ve druhé polovině 13. století. In: Acta ředitelství]. Zehnder 1982
von Liliencron (red.), Allgemeine Universitatis Palackianae Olomucensis, Frank Günter Zehnder, Die Heiligen
deutsche Biographie XLI, Leipzig 1896, Facultas Philosophica, Historica XXVIII, Zajíc 2014 Drei Könige. Darstellung und
s. 749–759. 1998, s. 31–35. Petr Zajíc, Jindřich z Bělé, pán, Verehrung. Katalog výstavy, Köln
který dal Valašskému Meziříčí znak. 1982.
Weber 1993 Wormald 1967 In: Sborník Muzejní společnosti ve
Dorothea Weber, Die handschriftliche Francis Wormald, Continental Influence Valašském Meziříčí IX, Valašské Zehnder 1993
Überlieferung der Werke des heiligen on English medieval Illumination. In: A. Meziříčí 2014, s. 3–14. Frank Günter Zehnder, Gotische
Augustinus VI. Österreich I–II. Wien R. A. Hobson (ed.), Fourth International Malerei in Köln. Altkölner Bilder von
1993. Congress of Bibliophiles, London Zap 1858 1300 bis 1550. Köln 1993.
27. September – 2. October 1965, Karel Vladislav Zap, Biskupský hlavní
Weidmann 1997 Transactions, London 1967, s. 4–16. chrám sv. Ducha v Králové Hradci. Zelenka 1979
Clemens Weidmann (ed.), Die Památky archaeologické a místopisné Aleš Zelenka, Die Wappen der
handschriftliche Überlieferung der Wywrot-Wyszkowska – Janowski 2017 5, 1858, s. 160 – 186. böhmischen und mährischen Bischöfe.
Werke des Heiligen Augustinus Beata Wywrot-Wyszkowska – Andrzej Regensburg 1979.
VII. Tschechische Republik und Janowski, Mieszcański pas naddługi Záruba 2014
Slowakische Republik I–II. Wien 1997. z późdnośredniowiecznego Kołobrzegu. František Záruba, Hradní kaple I. Doba Zhang 2016
In: Kwartalnik Historii Kultury přemyslovská. Opera Facultatis theolo- Yue Zhang, Kinder und Kinderspielzeug
Wellner 2004 Materialnej LXV, Warszawa 2017, č. 2, giae catholicae Universitatis Carolinae im Mittelalter. In: Hauke Kenzler
Albrecht Wellner, K dialektice moderny s. 209–219. Pragensis, Historia et historia atrium – Ingolf Ericsson (eds.), Rückspiegel
a postmoderny. Praha 2004. XIX, Praha 2014. – Archäologie des Alltags in Mittelalter
Zahradník 1994 und früher Neuzeit, Bamberg 2006,
Wieczorek – Schneidmüller Pavel Zahradník, Litomyšl. Kostel Záruba 2015 s. 56–59.
– Weinfurter 2010 sv. Kříže s proboštstvím, dnes kolegi­ František Záruba, Hradní kaple II. Doba
Alfried Wieczorek – Bernd átní kapitulou – bývalý augustiniánský lucemburská. Opera Facultatis theolo- Žakarovská-Ďuricová 2017
Schneidmüller – Stefan Weinfurter klášter I. Dějiny objektu. Elaborát giae catholicae Universitatis Carolinae Jana Žakarovská-Ďuricová a kol.,
(eds.), Die Staufer und Italien I–II. stavebně historického průzkumu, Praha Pragensis, Historia et historia artium Slovenské technické muzeum.
Mannheim 2010. 1994 [Národní památkový ústav, XXI, Praha 2015. Sprievodca. Košice 2017.
Wirth 1902
Zdeněk Wirth, Soupis památek his­
torických a uměleckých v politickém
okresu Vysokomýtském. Soupis
památek historických a uměleckých
v království Českém od pravěku do po-
čátku XIX. století XVI – Politický okres
Vysokomýtský, Praha 1902.
Wirth 1906
Zdeněk Wirth, Soupis památek his­
torických a uměleckých v politickém
okresu Poličském. Soupis památek
historických a uměleckých v království
Českém od pravěku do počátku XIX.
století XXII – Politický okres Poličský,
Praha 1906.
Wirth 1907
Zdeněk Wirth, Brikcí z Cymperka a P.
Flötner. Časopis přátel starožitnos-
tí českých v Praze 15, 107, č. 1,
s. 16–19.
Wirth 1911
[Zdeněk Wirth], An die Kunstsammler
Prags! Bohemia 84, 1911, č. 94 (4.
duben), s. 8.
Wirth 1957
Zdeněk Wirth a kol., Umělecké památ­
ky Čech. Umělecké památky Republiky
československé I, Praha 1957.
Jmenný rejstřík 264 265 z Canterbury, Anselm@viz Anselm
z Canterbury
Dlouhá, Běla@#
Dobeš, Jan@#
Everwin (iluminátor v Olomouci)@#

Cechner, Antonín@# Dobrev, Marin@#

Cinková, Veronika@# z Dobrušky (rod)@#
z Cinperka, Brikcí@# von Dobschütz, Ernst@#
A Behringer, Wolfgang@# Boldan, Kamil@# z Clairvaux, Bernard@viz Bernard Dolejší, Kateřina@# F
z Bělé (Albendorfu), Jindřich (též Boleslav (Bolek) I. Opolský (Piast)@# z Clairvaux (svatý)
Domečka, Ludvík@#
Jindřich z Dřevčic, Jindřich z Bělé Bolina, Pavel@# Clary-Aldringen, Edmund@# Facciani, Filip@#
Adamska, Dagmara@# a Rožnova, Jindřich z Mírova)@# Donin, Richard Kurt@#
Bonaventura (svatý)@# Coester, Ernst@# Fajt, Jiří@#
Adamski, Jakub@# z Bělé a Rožnova, Jindřich@viz z Bělé Dospěl, Milan@#
Borkowski, Tomasz@# Cohen, Meredith@# z Falkenštejna, Záviš@#
Adorno, Theodor W.@# (Albendorfu), Jindřich Dostál, Josef@#
Borowski, Franz@# Colloredo-Mansfeld, František Fehr, Götz@#
Aelurius, Georgius@# Belting, Hans@# Doupal, Jiří@#
Gundakar@#
z Albendorfu, Jindřich@viz z Bělé Benda, Klement@# Bořivoj II. Přemyslovec@# Douša, Jaroslav@# Felcman, Ondřej@#
Colloredo-Mansfeld, Rudolf@#
(Albendorfu), Jindřich Benedikt (oltářník v Hradci Králové)@# z Boskovic (rod)@@#; viz též Ferdinand I. Habsburský@#
Colloredo-Mansfeldové (rod)@# Dragoun, Zdeněk@#
Alexandrin, Johann@# Svojanovští z Boskovic (rod) Feuerbach, Mario@#
Benedikt XII. (papež)@# Colloredo-Waldsee, Jeroným@# Drake Boehm, Barbara@#
Alram (kněz v Praze)@# z Boskovic, Beneš@viz Černohorský Fiala, Zdeněk@#
Beneschauerové@viz Benešovští (rod; z Boskovic, Beneš Colloredo-Waldsee, Rudolf@# Draštík, Daniel@#
Alt, Jaroslav ml.@# Beneschauerové) Fickler, Carl Borromäus Alois@#
z Boskovic, Dobeš@viz Černohorský Colloredové (rod)@# z Dražic, Jan@#
Alžběta Rejčka@viz Eliška Rejčka (též Beneš, Edvard@# z Boskovic, Dobeš Finck, Heinrich@#
Crossley, Paul@# z Dřevčic, Jindřich@viz z Bělé
Alžběta Rejčka) Benešovská, Anežka (roz. z Boskovic, Jan@viz Svojanovský (Albendorfu), Jindřich Fingerlin, Ilse@#
Ambrose, Kirk@# Leitmeritzerová)@# Cupal, Jan Alois@#
z Boskovic, Jan z Dubé (rod)@# Fischerová, Klára@#; viz též
Anna Přemyslovna@# Benešovská, Klára@#; viz též Cymbalak, Tomasz@# Benešovská, Klára
z Boskovic, Jaroslav@# z Dubé, Berka@#
Anežka Přemyslovna (svatá)@# Fischerová, Klára Czechowicz, Bogusław@# Fišer, František@#
z Boskovic, Ješek@viz Svojanovský z Dubé, Hynek@#
Anselm z Canterbury@# Benešovský, Hána (Ješek ml.)@# z Boskovic, Ješek Flajšhans, Václav@#
z Dubé a Lipé, Magdalena@#
Antonín, Robert@# Benešovský, Jan@#; viz též Jan z Boskovic, Jindřich@viz Svojanovský Flemmig, Stephan@#
Železný Dubec, Ivan@#
Arnold (zednický mistr v Kolíně nad z Boskovic, Jindřich Flor, Ingrid@#
Benešovský, Ješek ml.@viz Dumeige, Gervais@#
Rýnem)@# z Boskovic, Ladislav@@#; viz též
Benešovský, Hána (Ješek ml.) Durdík, Tomáš@# Flöttner, Petr@#
Arnošt z Pardubic@# Černohorský z Boskovic, Ladislav Č Fojtík, Pavel@#
Benešovští (rod; Beneschauerové)@# z Boskovic, Oldřich@# Dürer, Albrecht@#
z Arrasu, Matyáš@#
Beránek, Jan@# Dvořáčková-Malá, Dana@# Foltýn, Dušan@#
z Assisi, František (svatý)@# z Boskovic, Václav@# Čaplovič, Dušan@#
Bernage, Georges@# Dvořák, Jiří@# Frajdl, Jiří@#
Assmann, Aleida@# Bouyer, Louis@# z Častolovic, Půta III.@#
Bernard z Clairvaux (svatý)@# Dvořák, Radovan@# Frana (iluminátor v Praze)@#
Assmann, Jan@# Brachmann, Christoph@# Čehovský, Petr@#
Bernau, Friedrich@# Dvořáková, Vlasta@# z Frankensteinu, Mikuláš@#
Augustin (svatý; Aurelius Braniš, Josef@# Černohorský, Karel@#
Berty, Adolphe@# Dzierżyńska, Maria@# Franzen, Wilfried@#
Augustinus)@# Bravermanová, Milena@# Černohorský z Boskovic, Beneš@#
Bestul, Thomas H.@# Frey, Karin@#
Aurelius Augustinus@viz Augustin z Brna, Petr@viz Petr Jelito Černohorský z Boskovic, Dobeš@#
(svatý; Aurelius Augustinus) z Béthlenfalvy, Jan@viz Thurzo Friedrich (notář v Hradci Králové)@#
Brodský, Pavel@# Černohorský z Boskovic, Ladislav@#;
z Béthlenfalvy, Jan viz též z Boskovic, Ladislav Friedrich I. Barbarossa (Štauf)@#
Brucher, Günter@#
z Béthlenfalvy, Stanislav@viz Thurzo Černušák, Tomáš@# Friedrich II. Lehnický (Piast)@#
z Béthlenfalvy, Stanislav Brüning, Rainer@#
Białłowicz-Krygierowa, Zofia@# Brunner, Heinrich@# Černý, Pavol@# Ď Friedrich, Gustav@#
Červinka, Jan@# Friedl, Antonín@#
Biedermann, Gottfried@# Břetislav I. Přemyslovec@#
B Břetislav II. Přemyslovec@# Čevonová, Jana@#; viz též Pařízková Ďoubal, Jakub@# Frolík, Jan@#
z Bienenberku, Karel Josef@viz Biener Čevonová, Jana Fukala, Radek@#
z Bienenberku, Karel Josef Buben, Milan@#
z Babenberku, Leopold II.@viz Leopold Čižmář, Miloš@# z Fürstenbergu (rod)@#
II. Babenberský (Wettin) Biener z Bienenberku, Karel Josef@# Bubeník, Josef@#
Čumlivski, Denko@# z Fürstenbergu, Karl Egon II.@#
Bacher, Ernst@# Binding, Günther@# Buroň, Miloš@#
z Frýdlantu, Albrecht I.@#
Bláha, Radek@# Buśko, Cezary@#
z Bamberka, Jiří@viz Jiří z Bamberka
(stavitel v Lehnici)
E z Frýdlantu, Albrecht II.@#
Bláhová, Marie@# Büttner, Frank Olaf@#
z Frýdlantu, Albrecht Menší@#
Bareš, František@# z Blanckenheimu, Anežka@# Egan, Geoff@# Fulgentius z Ruspe (svatý)@#
Barr, Julian@# Blanka Kastilská@#
Bartlett, Anne Clark@#
D Egger, Christian@#
Blanka z Valois@# Échard, Jacques@#
Bartlová, Milena@# Blažek (kamenický mistr Damian, Petr@# Elbel, Petr@#
Bartoloměj (opat v Podlažicích)@# v Litomyšli)@# C Dáňová, Helena@# Eliška (vdova po zvonaři Maršovi)@#
Bartoš (zvonař v Praze)@# Bobková, Lenka@#
Bartoš, Josef@# Boehm, Barbara D.@# Cahn, Walther@#
Darwin, Charles@# Eliška Přemyslovna@# G
Delfínový, Karel@# Eliška Rejčka (též Alžběta Rejčka)@#
Bayer, Karol@# Boháč, Zdeněk@# Cajthaml, Jiří@#
Dempír, Miloš@# Endrei, Walter@# Gabriel, František@#
Bavor z Nečtin (opat)@# Bohuslav (rychtář v Hradci Králové)@# Camille, Michael@#
Denkstein, Vladimír@# Enlart, Camille@# Genzsch, Hans Albrecht@#
Becker-Huberti, Manfred@# Bol, Peter C.@# Cantarista, Jan@#
Dienstbier, Jan@# Erben, Karel Jaromír@#
Geoffroy-Dechaume, Adolphe- Hermann, Julius@# Chytil, Karel@# 266 267 Josefík, Jiří@# Kosmas@# z Kunštátu (rod)@#
Victor@# Herold (měšťan v Hradci Králové)@# z Judenburgu, Hans@viz Mitter Kostka, Michal@# Kurka, Josef@#
Geremek, Bronisław@# Herout, Jaroslav@# z Judenburgu, Hans Kostkové z Postupic (rod)@# Kutal, Albert@#
Gersdorfová, Zlata@# Herrlinger, Robert@# Judita Bavorská (Velfská)@# Košťál, Jan@# Kuthan, Jiří@#
Gerumer, Sebastian@# Heś, Robert@# Junek, David@# Kotek, Ondřej@# Kwaśniewski, Artur@#
Gilson, Étienne@# Hikl, Rudolf@# I Jungnitz, Joseph@# Kotlík, Ondřej@# Kybalová, Ludmila@#
Gladkiewicz, Ryszard@# Hilbert, Kamil@# Jurek, Tomasz@# Kotrba, Heřman@# Kyncl, Tomáš@#
de Glawbos, Otto@# Hildebert (iluminátor v Olomouci)@# Ibn Išák@viz Hunain Ibn Išák al-‛Ibádí Juřinová, Šárka@# Kotrba, Viktor@# Kytka, František@#
Gleixner, Lukáš@# Hladíková-Trachtová, Nela@# Ilenfeld, František@# Kovář, Miroslav@#
z Gobatsburgu, Albero@# Hledíková, Zdeňka@# Isidor ze Sevilly (svatý)@# Knoflíček, Tomáš@#
z Gobatsburgu, Anshelm@# Hlobil, Ivo@# Išák@viz Hunain Ibn Išák al-‛Ibádí Konrád II. Olešnický (Piast)@#
z Gobatsburgu, Azzo@# Hložek, Martin@# z Kostomlat (rod)@#
z Gobatsburgu, Rizzo (Nizzo | Hobzek, Josef@# K z Kostomlat, Mutina@# L
Niczko)@#
Hoffmann, Verena@# z Kostomlat, Sezema@#
z Gobatsburgu, Prokop@# Kaczmarek, Romuald@# Lanc, Elga@#
Hofmann, Hans@# Koťátko, Jiří@#
van der Goes, Hugo@#
Hohaus, Wilhelm@#
J Kaczmarek-Löw, Klara@#
Koudelka, Vladimír J.@# Lanc, Miroslav@#
Goldschmidt, Adolph@# Kalina, Pavel@# Lancinger, Luboš@#
Hoch, Aleš@# Kováč, Peter@#
Graves, Robert@# Jäggi, Carola@# Kammel, Frank Matthias@# Landa, Hubert@#
Holder-Egger, Oswald@# z Kovaně, Uta@#
Grönke, Eveline@# Jagellonci (dynastie) – jagellonský@# Kasten, Eberhard@# Leclercq, Jean@#
Homolka, Jaromír@# Kovárník, Jaromír@#
Gross, Werner@# Jakub (mistr stavitel v Litomyšli)@# z Kastilie, Blanka@viz Blanka Kastilská Leclerq-Marx, Jacqueline@#
Horčička, František@# Kozaczewska-Golasz, Hanna@#
Grundmann, Herbert@# Jan I. Opolský (Opolsko-ratibořský; Kemperdick, Stephan@# Legendziewicz, Andrzej@#
Horky, Joseph Edmund@# Piast)@# Kozaczewski, Tadeusz@#
Grzybkowski, Andrzej@# Kapustka, Mateusz@# Lehký, Ivan@#
Hořejší, Jiřina@# Jan II. Dobrý (Valois)@# Krabath, Stephan@#
Gubíková, Renáta@# Karel I. Veliký (Charlemagne)@# Leitmeritzerová, Anežka@
Hosák, Ladislav@# Jan V. Palaiologos@# Krabice z Veitmile, Beneš@#
Gullick, Michael@# Karel IV. Lucemburský – karlovský@# viz Benešovská, Anežka (roz.
Hoššo, Jozef@# Jan XXII. (papež)@# Kracíková, Lucie@# Leitmeritzerová)
Guta Habsburská@# Karel V. Moudrý (Valois)@#
Höver, Werner@# Jan Cantarista@viz Cantarista, Jan Krajíc, Rudolf@# Leminger, Emanuel@#
Guth, Karel@# Karfíková, Lenka@#
Hovorková, Ludmila@# Jan Lucemburský@# Krása, Josef@# Leniaud, Jean-Michel@#
Karpowicz, Mariusz@#
z Hradce Králové, Zikmund@# Jan Očko z Vlašimi@viz Očko Kraus, Franz Xaver@# Leon de Lusignan@#
Kašpar, Vojtěch@#
Hrdina, Jan@# z Vlašimi, Jan z Kravař, Jan@# Leopold II. Babenberský (Wettin)@#
Kaufmann, Claus Michael@#
Hrubý, Vladimír@# Jan Volek@# z Kravař, Ofka@# Lesák, Vladimír@#
Kehrer, Hugo@#
Hubková, Helena@# Jan ze Středy (Johannes von z Kroměříže, Milíč@viz Milíč
H Neumarkt)@# Kessler, Herbert L.@# z Kroměříže
Lhoták, Jan@#
Hudec, Jaroslav@# Líbal, Dobroslav@#
Jan Železný@# Kibic, Karel ml.@# Kroupa, Pavel@#
Haidinger, Alois@# Hunain Ibn Išák al-‛Ibádí@# z Libočan, Václav@viz Hájek
Janák, Jan@# Kimpel, Dieter@# Kroupa, Petr@#
z Haimburku, Konrád@# Hus, Miroslav@# z Libočan, Václav
Jankowski, Aleksander@# Kinský z Vchynic a Tetova, Vilém@# Krzenck, Thomas@#
Hájek z Libočan, Václav@# Hyksa, František@# Liebenwein, Wolfgang@#
Janowski, Andrzej@# Kisa, Anton@# Křenková, Zuzana@#
Hanschke, Julian@# z Lichtenburka (rod)@#
Jelito, Petr@viz Petr Jelito Klabal, Rafael@# z Křižanova (rod)@#
Hanzar (kameník v Chrudimi z Lichtenburka, Smil@#
Jenni, Ulrike@# Klapper, Josef@# Křížová, Květa@#
a Čáslavi)@# z Lipé (rod)@#
Jindra, Petr@# Klápště, Jan@# Kubík, Viktor@#
z Hardeggu, Scholastika@# z Lipé, Anežka@#
Klíma, David@#
Harlas, František@# Ch Jindřich X. Bavorský@viz Jindřich
Pyšný Bavorský (Velf)
Kubínová, Kateřina@# z Lipé, Bertold@#
z Klinkenbergu, Jan@# Kuča, Karel@#
Haubic, Jeroným@# z Lipé, Čeněk I.@#
Chamonikola, Kaliopi@# Jindřich Korutanský (Menhard)@# Klípa, Jan@#
Haubic, Šimon st.@# Kühn, Karl@# z Lipé, Čeněk II.@#
Charvát, Petr@# Jindřich Lev Bavorský (Velf)@# z Klokot, Vítek Starší@#
Havrda, Jan@# z Kuenringu (rod)@# z Lipé, Jan@#
Charvátová, Kateřina@# Jindřich Pyšný Bavorský (Velf)@# Knápek, Aleš@#
Hawes, Greta@# z Kuenringu, Albero@# z Lipé, Jindřich I.@#
Châtillon, Jean@# Jindřich Zdík@# Knapp, Ulrich@#
z Heiligenbergu (rod)@#; viz též z Kuenringu, Gisela@# z Lipé, Jindřich II. („Železný“)@#
z Werdenberg-Heiligenbergu (rod) de Chelles, Jean (Jehan)@# Jirák, Matouš@# Koranda, Václav ml.@# z Kuenringu, Gertruda@# z Lipé, Jindřich III.@#
z Heiligenbergu, Bertold@# Chlench-Priber, Kathrin@# Jiří (konvář v Praze)@# Knor, Jan@# z Kuenringu, Hadmar@# z Lipé, Jindřich V.@#
z Heisterbachu, Caesarius@# Chlubna, Jan@# Jiří Poděbradský@viz z Poděbrad, Jiří Kögler, Joseph@# z Kuenringu, Jindřich III.@# z Lipé, Kateřina@#
Hejdová, Dagmar@# Chmielowiec, Sylwester@# Jiří z Bamberka (stavitel v Lehnici)@# Konečný, Lubomír Jan@# z Kuenringu, Pilgrim@# z Lipé, Klára@#
Hejna, Antonín@# Chorowska, Małgorzata@# Jiří z Poděbrad@viz z Poděbrad, Jiří Konečný, Stanislav@# Kuhn, Elmar L.@# z Lipé, Markéta@#
Hejnic, Josef@# Chotěbor, Petr@# Johannes von Neumarkt@viz Jan ze Konrád z Vechty@# Kuchendorf, Cäcilie@# z Lomnice (rod)@viz Meziříčští
Středy (Johannes von Neumarkt) Kopecký, Antonín@#
Helten, Leonard@# Christianová, Dana@# Kuchler, Matouš@# z Lomnice (rod)
John, František@# Korvín, Matyáš@viz Matyáš Korvín
Herdani, Mikołaj@# Chudárek, Zdeněk@# Kunhuta Přemyslovna (abatyše Lorenz, Helmut@#
Josef II. Habsbursko-Lotrinský (Hunyadi)
Hermann (měšťan v Hradci Chvátal, Tomáš@# Kunhuta)@# Lormayster, Mikuláš@#
– josefínský@# Kořán, Ivo@#
Králové)@#
Lucemburkové (dynastie) Minkenberg, Georg@# von Neumarkt, Johannes@viz Jan ze 268 269 von Pannwitz, Mikołaj@# Prokop (svatý)@# Rudolf IV. Zakladatel (Habsburk)@#
– lucemburský@# z Minstrberka, Jindřich I. (Starší)@# Středy (Johannes von Neumarkt) von Pannwitz, Otto@# Prokop, Augustin@# z Ruspe, Fulgentius@viz Fulgentius
Ludvík IX. Kapet (svatý)@# z Minstrberka, Karel I.@# Neuwirth, Josef@# von Pannwitz, Tyczko@# Prokop, Jaroslav@# z Ruspe (svatý)
Ludvík XII. Valois@# z Mírova, Jindřich@viz z Bělé Nesejt, František@# von Pannwitz, Wolfram@# Prollius, Helffried@# Ruttkay, Alexander@#
Lüpnitz, Maren@# (Albendorfu), Jindřich Niedzielenko, Andrzej@# von Pannwitz zu Lompnicz, Mikołaj@# Przybyłowicz, Olga Miriam@# Růžek, Vladimír@#
Lunga, Radek@# z Mistelbachu, Eufémie@# Nilgen, Ursula@# Pantaleon, Heinrich@# Přemysl Otakar I. Přemyslovec@# Rybička, Antonín@#
Lungerhausen, Axel@# Mistr E. S.@# Nitz, Hans-Jürgen@# z Pardubic, Arnošt@viz Arnošt Přemysl Otakar II. Přemyslovec@# Rywiková, Daniela@#
de Lusignan, Leon@viz Leon de Mistr Madony z Broumova@# Nohejlová, Emanuela@# z Pardubic Přemyslovci (dynastie)
Lusignan Mistr Sedmi dnů stvoření@#; viz též Nordenfalk, Carl@# Parléř, Petr – parléřovský@# – přemyslovský@#
z Lyry, Mikuláš@viz Mikuláš z Lyry Mistr Willehalma Nothoff, Dirk@# Parléřové (rodina)@# Pseudo-Augustinus@#
Mistr ze St. Sigismunda@# z Nové Říše, Eliška@# Pařízková Čevonová, Jana@#; viz též Ptáček, Jakub@#
Mistr Theodorik@# z Nové Říše, Gertruda@# Čevonová, Jana Ptáček, Ondřej@# Ř
Mistr Viatiku@# z Nové Říše, Ludmila@# Pasiciel, Stanisław@#
Mistr Willehalma@#; viz též Mistr z Nové Říše, Kateřina@# Patrný, Michal@# Řebounová, Otakara@#
M Sedmi dnů stvoření
z Nové Říše, Velena@# Pátrová, Karin@# Řezanina, Dušan@#
Mistr zvíkovského Oplakávání@# Pavel (mistr stavitel v Pardubicích)@# Řezníček, Jan@#
Novotný, Robert@#
Macek, Petr@# Mitter z Judenburgu, Hans@#
Nürnberger, August@# Pechhold, Rudolf@# Q Říhová, Vladislava@#
Mádl, Karel Boromejský@# Mlčák, Leoš@# z Pernštejna (rod)@#
Nussbaum, Norbert@#
Maierhoffer, Ludvík@# Mohn, Claudia@# z Pernštejna, Jan@# Quantz, Amanda D.@#
Makowski, Elizabeth@# Möhring, Helmuth@# z Pernštejna, Vilém II.@# Quetif, Jacques@#
Małakowicz, Edmund@# de Montreuil, Pierre@# z Pernštejna, Vojtěch@#
Malivánková Wasková, Marie@# Morello, Giovanni@# Perrot, Françoise@# S
Malý, Josef@# Morelowski, Marian@#
O Pešina, Jaroslav@#
von Salem, Jodocus@viz Necker ze
Mansfeldové (rod)@# Mudra, Aleš@# Pešta, Jan@#
Salemu, Jost (Jodocus von Salem)
Marek, Jindřich@# Muk, Jan@# Očko z Vlašimi, Jan@# Petr (konvář v Hradci Králové)@# R
Markéta Lucemburská@# ze Salemu, Jost@viz Necker ze
Müller, Hans@# Ochsenbein, Peter@# Petr (notář Jana Lucemburského)@# Salemu, Jost (Jodocus von Salem)
Marš (zvonař v Litomyšli)@# Müller, Karel@# z Ojvína, Čeněk@# Racková, Eliška@#
Petr (oltářník v Bystrzyci Samek, Bohumil@#
Martin, Theodor@# Müller, Monika E.@# Omelka, Martin@# – Habelschwerdtu)@# Radostová, Šárka@#
Satorand, Adam@#
Masini, Lara Vinca@# Musil, František@# Ondřej (konvář v Mladé Boleslavi)@# Petr Jelito@# Ramešová, Michaela@#
Sauer, Christine@#
Mašín, Jiří@# Musil, Jan@# Orna, Jan@# Petr z Brna (biskup)@viz Petr Jelito Rast, Hermann@#
Scriba, Wilhelm@#
Matěj (konvář ve Velkém Meziříčí)@# Musílek, Martin@# Otavský, Karel@# Petr z Mýta (zvonař)@# Rast, Johannes@#
Sedláček, August@#
Matějček, Antonín@# z Mýta, Petr@viz Petr z Mýta (zvonař) Otranský, Marcus@# Pfunder, Josef@# Ravaux, Jean-Pierre@#
Sedláček, Pavel@#
Matějíček, Jiří@# Ottaway, Patrick@# Piastovci (dynastie) – piastovský@# Reichertová, Květa@#
Sedláčková, Lenka@#
Matějka, Bohumil@# Otto, Wolfgang@# Piekalski, Jerzy@# Reitinger, Lukáš@#
Sedlák, Jan@#
Matyáš Korvín (Hunyadi)@# Ottová, Michaela@# Pileus de Prata@viz de Prata, Pileus Rexa, Daniel@#
Sehnoutková, Petra@#
Mazancová, Lenka@# Pilz, Johann@# Reynold (vikář v Hradci Králové)@#
Semotanová, Eva@#
van Meckenem, Israhel ml.@# N Piur, Paul@# Ried, Benedikt – riedovský@#
ze Sevilly, Isidor@viz Isidor ze Sevilly
Mehler, Natascha@# Plaček, Miroslav@# z Rievaulx, Aelred@# (svatý)
Měchurová, Zdeňka@# Necker ze Salemu, Jost (Jodocus von Plátková, Zuzana@#; viz též von Riegger, Joseph Anton@#
Salem)@# Schädler, Alfred@#
Všetečková, Zuzana
„Membrot“@#
z Nečtin, Bavor@viz Bavor z Nečtin P Richard ze Svatého Viktora@# Schaller, Jaroslav@#
Mencl, Václav@# z Poděbrad (rod)@# Richter, Miroslav@#
(opat) Schedl, Barbara@#
Menclová, Dobroslava@# Pächt, Otto@# z Poděbrad, Jiří@# Richtrová, Eva@#
Nechvátal, Bořivoj@# Schenkluhn, Wolfgang@#
Merhautová, Anežka@# Pakosta, Oldřich@# le Pogam, Piere-Yves@# Rogalanka, Anna@#
Nechvíle, Josef@# Schiller, Otomar@#
Mersch, Margit@# Palla, Karel@# z Pohořelé, Přeclav@# Rogers, Nicola@#
Nejedlý, Zdeněk@# Schmidt, Eva@#
Měřínský, Zdeněk@# von Pannwitz (Pannewitz | Panwicz | Poche, Emanuel@# Roháček, Jiří@#
Nekuda, Vladimír@# Schmidt, Gerhard@#
Meyer, Alfred Gotthold@# Pannewicz; rod)@# Pojsl, Miloslav@# Roldán, Minerva Alganza@#
Němcová, Jana@# Schmidt, Norbert@#
Mezihoráková, Klára@# von Pannwitz, Anna@# Polívka, Miloslav@# Ronovci (rod)@#
Němec, Damián@# Schmoranz, Franz@#
Meziříčští z Lomnice (rod)@# Pannwitz, Konrad@# Pomfyová, Bibiana@# Roskop, Wendel@#
Němec, Richard@# Schneider, Reinhard@#
Mezník, Jaroslav@# von Pannwitz, Hannys@# z Postupic (rod)@viz Kostkové Ross, Ellen M.@#
Neplach (opat v Opatovicích)@# Schongauer, Martin@#
von Pannwitz, Hans (ml.)@# z Postupic (rod)
Mikuláš (oltářník v Hradci Králové)@# Neu-Kock, Roswitha@# Rössl, Joachim@# Schulz, Jindřich@#
von Pannwitz, Henryk@# de Prata, Pileus@#
Mikuláš (syn Konrádův; oltářník Neuhauser, Walter@# Royt, Jan@# Schwab, Emanuel@#
v Hradci Králové)@# von Pannwitz, Jan@# Pražáková, Markéta@#
Neuling, Hermann@# z Rožmberka, Anežka@# Schwarz, Ernst@#
Mikuláš z Lyry@# von Pannwitz, Jorge@# Pritchard, Frances@#
Neumann, Jaromír@# Rudel (měšťan v Hradci Králové)@# Schwarz, Mario@#
Milíč z Kroměříže@# von Pannwitz, Maciej@# Prix, Dalibor@#
Rudolf II. Burgundský (Velf)@# Schwarz, Michael Viktor@#
Sigl, Jiří@# Šafranová, Gertruda@# Uhlíř, Zdeněk@# 270 271 z Vítkova, Kateřina@# Z
Siwek, Alberich@# Šandera, Martin@# Úlovec, Jiří@# Vítovský, Jakub@#
Slivka, Michal@# Šebesta, Pavel@# Untermann, Matthias@# Vladislav II. Jagellonský Zahradník, Pavel@#
Skopec, Jaroslav@# Šembera, Alois Vojtěch@# Urban III. (papež)@# – vladislavský@# Zajíc, Petr@#
Slavík, Jiří@# Škabrada, Jiří@# Urbánková, Radka@# z Vlašimi, Jan@viz Očko z Vlašimi, Jan Zap, Karel Vladislav@#
Solař, Jeroným Jan Nepomucký@# ze Škvorce, Olbram@# Vlček, Pavel@# Záruba, František@#
Sommer, Petr@# Šlancarová, Věra@# Vlnas, Vít@# Zdeslav (rychtář v Hradci Králové)@#
Soukupová, Helena@# Šlézar, Pavel@# Voda, Petr@# Zdík, Jindřich@viz Jindřich Zdík
Southern, Richard William@# Šmahel, František@# Vohryzek, Stanislav@# Zehnder, Frank Günter@#
Sovadina, Miloslav@# Šmeral, Jiří@# V Vokolek, Vít@# Zelenka, Aleš@#
Spěváček, Jiří@# Špic, Matěj@# Volek, Jan@viz Jan Volek Zelenka, Antonín@#
Spunar, Pavel@# Šrámek, Josef@# Vacková, Jarmila@# Volkmann, Armin@# Zhang, Yue@#
Spytihněv II. Přemyslovec@# Štěpánek, Josef@# Václav (konvář ve Velké Bíteši)@# Volkmer, Franz@# Zikmund Lucemburský@#
Srbová, Hermína@# Štěpánková, Lucie@# Václav (písař v Litomyšli)@# Vorel, Petr@# Zítková, Petra@#
ze Svatého Viktora, Richard@viz ze Šternberka, Albert@# Václav (zvonař v Olomouci)@# Vratislav I. Přemyslovec@# Zmrzlík ze Svojšína, Petr@#
Richard ze Svatého Viktora Štětina, Jan@# Václav I. Přemyslovec@# Vratislav II. Přemyslovec@# Zolnay, László@#
Stafski, Hans@# ze Štrasburku, Mikuláš@viz Wurmser Václav II. Přemyslovec@# Všetečková, Zuzana@#; viz též
Staněk, Pavel@# ze Štrasburku, Mikuláš Václav III. Přemyslovec@# Plátková, Zuzana

Stehlíková, Dana@# Šůla, Jaroslav@# Václav IV. Lucemburský@#

Stejskal, Karel@# ze Švábenic, Vítek@# Václavík, František Radek@#
Stellner, František@# Vaculínová, Marta@# Ž
Stenzel, Gustav Adolph@# Vácha, Petr@#
von Stillfried-Alcantara, Rudolf Maria Vácha, Zdeněk@# W Žakarovská-Ďuricová, Jana@#
Bernhard@# z Valdštejna (rod)@# Železný, Jan@viz Jan Železný
Waetzold, Stephan@#
Stolarczyk, Tomasz@# T z Valdštejna, Albrecht@# Žemlička, Josef@#
Strieder, Peter@# Wagner, Eduard@#
Vallašek, Adrian@# ze Žitavy, Častolov Mladší@#
Strnad z Janovic, Purkart@# Tehníková, Eleanora@# Wagner, Václav@#
z Valois, Blanka@viz Blanka z Valois ze Žitavy, Častolov Starší@#
Strobel, Richard@# Theisen, Maria@# Wachowski, Krzysztof@#
Vandenbroucke, Francois@# ze Žitavy, Čeněk@#
ze Stružnice, Záviš@# Thurzo z Béthlenfalvy, Jan@# Walczak, Marek@#
Varcl, Ladislav@# ze Žitavy, Chvala@#
ze Středy, Jan@viz Jan ze Středy Thurzo z Béthlenfalvy, Stanislav@# von Waldburg, Eberhard@#
Varhaník, Jiří@# ze Žitavy, Jindřich@#
(Johannes von Neumarkt) Tietze, Hans@# Waldmannová, Marcela@#
z Vartenberka (rod)@# Žofie Bavorská (Velfská)@#
Studničková, Milada@# Timbert, Arnaud@# z Waldsee, Adele@#
z Vartenberka, Beneš@#
Suckale, Robert@# Tobiášová, Veronika@# Wartmann, Hermann@#
z Vartenberka, Hašek@#
Surma, Radomír@# Todenhöfer, Achim@# Wawrzyniec (oltářník v Bystrzyci
z Vartenberka, Petr@# – Habelschwerdtu)@#
Sviták, Zbyněk@# Togner, Milan@# Večeř, Jan@# Weber, Dorothea@#
Svoboda, Ladislav@# Tomek, Václav Vladivoj@# Večeře, Vojtěch@# z Wehingen (rod)@#
Svojanovský z Boskovic, Jan@# Toroň, Jiří@# z Vechty, Konrád@viz Konrád z Vechty Weidmann, Clemens@#
Svojanovský z Boskovic, Ješek@# Trapp, Mauric@# z Veitmile, Beneš@viz Krabice Weinlich, Edgar@#
Svojanovský z Boskovic, Jindřich@# Trčkové z Lípy (rod)@# z Veitmile, Beneš
Svojanovští z Boskovic (rod)@#; viz též Wellner, Albrecht@#
Trčka z Lípy, Adam Erdman@# Velf I. Bavorský@#
z Boskovic (rod) z Werdenbergu, Hugo@#
Trčka z Lípy, Jan Rudolf@# Velf IV. Bavorský@#
ze Svojšína, Petr@viz Zmrzlík ze z Werdenberg-Heiligenbergu (rod)@#;
Svojšína, Petr Trčka z Lípy, Mikuláš ml.@# Velf VII. Bavorský@# viz též z Heiligenbergu (rod)
Swoboda, Karl Maria@# Troescher, Georg@# Velfové (dynastie) – velfský@# Widtmann, Kaspar@#
Sýkora, Milan@# Truhlář, Josef@# Velímský, Tomáš@# von Wilckens, Leonie@#
Sysel, František@# Tryml, Michal@# Venuto, Johann Anton@# Wilmart, André@#
Szajt, Jakub@# Tříška, Josef@# Veselá, Petra@# Wilts, Andreas@#
Szirmai, John A.@# Tschitschke, Maximilian@# z Vchynic, Zbraslav@# Wirth, Zdeněk@#
z Týnce, Markvart@# z Vchynic a Tetova, Vilém@viz Kinský Wiśniewski, Andrzej@#
z Vchynic a Tetova, Vilém
Wolf,Gerhard@#
Vičar, Oldřich@#
Wolf, Vladimír@#
Vilikovský, Jan@#
Wormald, Francis@#
Villes, Alain@#
Š Wurmser ze Štrasburku, Mikuláš@#
U Viola Těšínská@#
Wywrot-Wyszkowska, Beata@#
Šafran, Konrád@# Viollet-le-Duc, Eugène@#
272 273
274 275
Summary

Historical and contempor ary geogr aphical

delimitation of the territory of Eastern Bohemia
Ondřej Felcman

The article deals with the form of the East Bohemian region and its territorial changes from
the years 1250 – 1550. After a brief description of the geographical area, historiography
of the topic and justification of the importance of the regional system for its territorial
anchoring in the flow of three hundred years in the form of historical administration, the
area is presented in three time periods – the High Middle Ages, the conversion from
the Middle Ages and the Modern Age and at present. Due to the identification of the
regional area with the historical regions, the medieval regions of the Bohemian East are
gradually shown, including Hradec Králové, Chrudim, Kłodsko and Čáslav regions, and
their appearance and partial changes. They were conduced by the completion of the
external colonization of the border areas, the introduction of the fief system in Kłodsko
and Trutnov, the demise of the Bohemian-Silesian border after the annexation of Silesia to
the Bohemian Crown, the incorporation of Mýto region, originally part of Hradec Králové,
Chrudim and the system of dowry towns of Bohemian queens. Part of the interpretation
is the clarification of the reduction of Kłodsko by Broumov region, the loss of a small area
behind the Giant Mountains at the end of the 13th century and the specification of the
Bohemian-Moravian border. Furthermore, the changes that occurred in the East Bohemian
regions in the late Middle Ages and early modern times are analyzed. The most important
of these was the transformation of the Kłodsko region into the first Bohemian county
in 1458, which remained part of the Kingdom of Bohemia, but separated from eastern
Bohemia. It became a transitional area between Bohemia and Silesia with aspirations to
gain the status of a subsidiary country of the Bohemian Crown. Finally, the current form
of Eastern Bohemia in the Hradec Králové and Pardubice regions is defined, given by Act
No. 129/2000 Coll. and compared with the territory of their predecessors from 1949–
1960. The comparison shows that part of historic eastern Bohemia remained outside
their territory. The study includes three maps showing the historical territory of Eastern
Bohemia until the middle of the 15th century and in the years 1458–1550 and the current
appearance of the area.

The Knightly Family of Pannwitz and its

Probable Artistic Foundations in the Kłodzko
(Glatz) Region in the Middle Ages
Romuald K aczmarek

The Pannwitz family, one of the most important in the Kłodzko land, appeared here around
1300, arriving from Upper Lusatia through Silesia. Representatives of the Pannwitz family
held official functions in the structure of territorial authority, as well in the Church as clergy
of various ranks. Family and feudal relationships connected them with the Bohemia and
Silesia. According to sources, the local Pannwitz representatives funded altars, masses,
and liturgical equipment in Kłodzko, Bystrzyca, Duszniki, Żelazno, Waliszów. This family
had the patronage over some churches, and the representatives of this family were parsons
in Krosnowice, Stara Łomnica, Szalejów Górny. In these churches gothic sculptures have
been preserved, the creation of which can be combined with the initiative of representatives
of that family. From Krosnowice the sculpture of the Madonna on lions from 1360/1370
was bought into the Germanisches National-Museum Nürnberg. The form and iconography
of this work belongs to an elite style. As the initiator of the foundation can be considered
Dr. Nikolaus von Pannewitz († 1375), cantor and custodian of the Wrocław cathedral, with
contacts with the Bohemian court and Johann of Neumarkt, or Matthias von Pannewitz
(† 1385), canon of the Wrocław cathedral and St. Johnʼs knight, parson in Krosnowice
from 1366. In this church the Madonna figure survived from around 1480. At that time,
the owner of Krosnowice and the patron of the church was Hans Pannwitz the Younger,
associated with the Poděbrad family, and from 1477 the governor of Kłodzko and Ziębice.
In turn with Johann von Pannwitz († 1446) one can combine two sculptures in two
churches, where he was a parson. In Łomnica it is the Enthroned Madonna from around
1400, and in Szalejów Górny the Pietà group modeled on the famous sculpture at the
Augustinians in Wrocław. The circumstances of the creation of the presented sculptures
should be analyzed taking into account the context of patrons belonging to the Kłodzko-
Silesian-Bohemian intellectual and knightly elite.
About one mysterious motif of Přemyslid
tombstones in the Cathedr al of St. Vitus and on
the tomb of Arnošt of Pardubice in Kłodzko
Ivo Hlobil
The article deals with an unusual motif of hair ends in the shape of an embossed
geometrically arranged grid. This motif was found only in the sculptural works associated
between the years 1354–1380 with Petr Parler and stonemasons-sculptors active in the
construction smelter of the Cathedral of St. Vitus in Prague, namely on the tombstones of
the Bohemian kings Přemysl Otakar I and Přemysl Otakar II. The motif is also used in the
wooden statue of St. George at the Germanisches National-Museum Nürnberg. It could be
conditionally connected with the invention of Petr Parler, however, a similar work already
exists in France (monumental statue of Louis IX from the early 14th century in Église Saint-
Pierre et Saint-Paul, Mainnevile, Normandy, department Eure). Finally, a notice is attached
that, for stylistic reasons, the newly restored tombstone of Arnošt of Pardubice in Kłodsko,
parish church of St. Mary, can no longer be considered the work of Petr Parler.
Some neglected aspects of the illuminator
decor ation of the Gigas Codex
Pavol Černý
The manuscript called Codex Gigas, stored today in Stockholm in the Royal Library under
the signature of Ms. a 148, is known primarily for some of its remarkable external aspects.
In addition to the extremely large format, it is a large number of text units, as well as a rich
illuminator decoration, which the presented text is devoted with a focus on the hitherto
less noticed category of painted ornamental initials. Thanks to their quality presentation
and distinct morphology, there are comparisons primarily with the reliques of book painting
of the so-called Channel Style, appearing during the second half of the 12th and early
13th century on the reliques of southern England and northern France, separated by the
English Channel from which the style got its metaphorical label. In addition, the decor of a
more modest type of silhouette initials, resp. lombards, which shows direct analogies with
the decoration of older manuscripts of the so-called Franco-Saxon school, developed in
Carolingian Gaul in the second half of the 9th century. Some other morphological affinities
are also offered here with some works of art created in the Middle Ages on the Iberian
Peninsula in the environment of the local Islamic culture. These formal similarities or
analogies could point to the artistic origin of the illuminator, who made an extremely
numerous decoration of the codex. Apparently, he was trained in northwestern Europe,
where he could also get acquainted with some peculiarities of medieval art from the Iberian
Peninsula. The origin of the code can be reliably defined in time between 1204 and 1230,
but its provenance remains unclear. The existing literature connected the manuscript with
the Benedictine monastery in Podlažice in Eastern Bohemia. However, its origin in another
– nearby – Benedictine monastery in Opatovice, which was known for intensive literary
and clerical as well as artistic activity throughout the Middle Ages, seems more probable.
Stams manuscript of Bishop Jan Železný of Litomyšl
Milada Studničková
The study presents the manuscript of Bishop Jan Železný of Litomyšl from a lesser known
site; deals with the character of the texts and the iconographically remarkable pictorial
278 279 accompaniment, testifying to the form of personal devotion of this important prelate.
The collection contains the prayers of Anselm of Canterbury, Peter Damian, Bernard
of Clairvaux and Conrad of Haimburg and writings that served as a guide to spiritual
improvement and meditation. A large part of the compositions can be described as texts
of affective devotion, focused on the human nature of Jesus, the incarnation, the passion
and the role of the Virgin Mary, which stimulated emotions and aroused the personal
commitment of believers. Most of these authors were personalities who contributed to the
emergence and spread of a new type of devotion. In Bohemia, many of the texts contained
in Jan’s anthology were popular among prelates from the circle of the Emperor Charles IV
and thanks to the translations of Jan of Středa into German, they spread among laymen.
The author recalls a similar division of prayers into thematic blocks in manuscripts with
German prayers of Jan of Středa and asks whether Jan Železný’s manuscript follows an
older model from the circle of the Chancellor of Charles IV. It draws attention to the unique
depiction of the Holy Spirit in the form of a Christomorphic God with red wings, in a series
of paintings of the Virgin Mary to prayers beginning with the letter “O” and illumination to
the work of Richard of St. Victoir On the Four Degrees of Violent Love and to The Tree of
Life of St. Bonaventura. Newly, a hitherto little-known written source concerning one of the
painters of the anthologies, the king’s illuminator Frana, who documents the artist’s close,
probably kinship relations to Litomyšl.
Medieval nunneries in Eastern Bohemia
Klár a Mezihor áková
Only three nunneries were founded in Eastern Bohemia, including Kłodsko region, in the
Middle Ages. While in two of them, the Cistercian nunneries in Pohled and Sezemice,
Gothic churches have been preserved, although with a number of later alterations, the
third foundation, the Dominican nunnery in Hradec Králové, disappeared almost without
a trace. The nunneries in Pohled and Sezemice were founded in approximately the same
period of the 1260s, and the course of their establishment shows a number of common
features. Both are aristocratic foundations, both were founded at the already started
parish church and their incorporation into the order took place only later at the request of
influential personalities (monarch and bishop). Both also initially have ambiguities as to
which monastic monasteries have been entrusted with supervision, which may indicate
the reluctance of these abbeys to accept the commitment to care for the new nunnery.
We do not know the founders of the nunnery in Sezemice, the nunnery in Pohled arouses
attention because of the spontaneous character of its foundation by four sisters from the
Vítkov family. All these features suggest that these Cistercian nunneries should not be
perceived as poor inferior foundations compared to the exclusive ruling foundations we
know from Moravia, but rather as part of a number of convents of nuns created mainly in
neighboring German-speaking countries as a result of the so-called women’s movement
developing since the end of the 11th century. This spontaneous tendency of women to
follow the original apostolic ideal manifested itself in the emergence of many spiritual
communities that sought connection to one of the existing orders. Although the Cistercians
refused to accept women’s convents in 1228, numerous nunneries of Cistercians were
created even after this date thanks to the support of influential supporters and pressure
from the papal curia (seeking to regulate unclassified communities). East Bohemian
Cistercian nunneries are included also because of the architecture of their single-nave
churches, to which a number of analogies can be found not only within the Cistercian
order, but also among other women’s convents arising from similar motifs and by a similar
process.
On the dating and stylistic classification of
the defunct ending of the presbytery of the
Dominican church or chapel in Hr adec Kr álové
Miroslav Kovář
The paper is devoted to the findings of the base of the compound pier and related three-part
vaulting shafts, which were recently found in Komenského street in Hradec Králové. The
architectural elements are cautiously connected with the defunct Dominican monastery,
documented as early as 1238. It stood on the northwestern periphery of the medieval
town, documented in 1225 and connected to the older settlement agglomeration. It may
be possible that the found details were installed in the polygonal ending of the Dominican
monastery church or an unknown chapel. For their stylistic and general time classification,
the development of vaulting shaft base in Bohemia was outlined. The oldest examples are
represented by toruses from the 1230s with an applied deep middle scotia and a curved
shaft ring, or a simple torus. After the middle of the 13th century, probably already in the
1250s, their transformation took place. The middle scotia disappeared, or was reduced,
and the upper torus, or the curved profiling of the upper shaft ring, merged with the lower
plate of the base. In numerous cases, however, there was a survival of the middle groove
in the base plate, or a return to older stylistic forms. An important group consists of pear-
shaped base of the compound pier, which can be recorded in domestic material until
the last twenty years of the 13th century. It is related to the postclassical linearization
tendencies of period architecture. In the wider period around the year 1300, we can
also find examples of the reduction of the compound pier bases, when the bases were
completely omitted, or their form was significantly schematized. Around 1330, plate bases
began to be used again, especially on buildings connected with the person of Bishop Jan of
Dražice. The author concludes that the architecture to which the found elements belonged
was still influenced by classical Gothic. The elements, mainly on the basis of domestic
analogies, date to a wider period between the years 1260 – 1280.
Chapel of Jan of Středa in the
Augustinian monastery in Litomyšl
Jana Pařízková Čevonová
The presbytery of the chapel (now St. Joseph) in the former monastery of the Hermit
Friars of Saint Augustine in Litomyšl was additionally added to the south side of the choir
of the Church of the Exaltation of the Holy Cross. The monastery was founded in 1356
by the Bishop of Litomyšl and the Chancellor of the Emperor Charles IV Jan of Středa (†
1380). Current research on this remarkable architecture is accompanied by unresolved
questions concerning, in particular, time classification and iconography. The hypothesis
that it was a private chapel of Jan of Středa is probably justified. The report on the granting
of indulgences on March 27, 1379, in the chapel of the Virgin Mary in the monastery,
mentions the establishment of a mass foundation by Jindřich of Dřevčice, identified with
Jindřich of Bělá, a favored relative of Jan of Středa. The report was often incorrectly
associated with the chapel of St. Margaret, originally the presbytery of the defunct chapter
hall. The participation of Master Jakub, who is unusually referred to as the “director
operis”, is not clear. His supposed work around 1350 in the smelter of Matthias of Arras
is based only on a similar stonemason’s mark in the Arras part of Prague’s cathedral and
the chapel of Šternberk Castle, while his possible activities in Šternberk have not yet
been convincingly documented. Nevertheless, the relationship to Parler architecture has
so far been examined only exceptionally. Figural sculptural decoration has also not been
examined in detail. The only specific comparison – the console of the Šternberk chapel –
was created later. The design of the heads of the Týn church tympanum relief appears to
be close. The iconographic interpretation is largely related to the function of the chapel.
We cannot ignore Neuwirth’s comment on the St. Vitus triforium – in contrast to the
primarily symbolic interpretation, ie the interpretation in the sense of the memorial gallery
of the founders or supporters of the chapel. It could have been a completely immediate
inspiration. For the dating of the Litomyšl chapel of Jan of Středa dedicated to the Virgin
Mary, there would be only a very short period of time left between 1375 (installation of
the first busts of the triforium) and 1378 (death of Charles IV), resp. March 1379 (granting
of indulgences).
The southern portal of the presbytery of the
Church of the Holy Spirit in Hr adec Kr álové
Dalibor Prix
The Gothic town parish church of the Holy Spirit in Hradec Králové (the cathedral of
the newly established Hradec Králové diocese from 1664) consists of a very long,
pentagonally closed presbytery, a pair of prismatic towers on the sides of the western end
280 281 of the presbytery and a short pseudo-basilical three-nave. A Gothic sacristy is attached to
the northern side of the presbytery, enlarged and rebuilt in the 18th century, and a Gothic
chapel to the southern side of the presbytery. Between the south tower and the south
chapel there is a medieval portal covered by a secondary built so-called royal vestibule.
The finding situations in the attic clearly confirm that the three-nave was additionally
added to the older presbytery with both towers. From the middle of the 20th century, the
presbytery with a southern portal was dated after 1339, when the town of Hradec Králové
burned down. Klára Benešovská included the presbytery and the portal in the years
1320 – 1330. In 2007, dendrochronological dating of two oak consoles in the masonry
of the main nave was performed. The results – oaks were felled after 1305 and in 1309
– led to the changing of dating of the presbytery and unspecified parts of the three-nave
to the beginning of the 14th century (before 1309) or even to the second half of the 13th
century. However, such an early dating contradicts the linear style of the presbytery and
the southern portal and the rayonnant patterns of circles in the window tracery. Therefore,
it was necessary to put the southern portal of the presbytery to stylistic comparisons. A
comparison with portals in Bohemia, Moravia, Silesia, Austria and today’s German regions
of the medieval empire confirmed that the portal design could be made in the 1320s at the
earliest and that the portal in Hradec Králové is one of the oldest examples of mature linear
style in the eastern part of Central Europe. The decoration of his tympanum with blind
tracery with figural masks (“green man”, young man’s head and lady’s head) was probably
inspired by similar combinations of human heads or masks with rayonnant tracery motifs
in Paris and its surroundings. In Paris, we can follow the development line from the work
of Jehan de Chelles in the Cathedral of Notre-Dame (after 1245), through tympanums
from the end of the 13th century to the facade of the so-called oratory of St. Louis added
to Sainte-Chapelle in the 3rd quarter of the 14th century (before January 6, 1378). From
the Paris area to Hradec Králové, the motif probably got through a sketchbook or pattern
book. The results of the stylistic analysis of the portal in confrontation with written sources
confirm that the construction of the presbytery and tower in Hradec Králové began around
1325, in 1329 the presbytery was already under construction and completed and put
into operation between 1335 and 1338. Since the presbytery necessarily precedes the
construction of three-nave in time, it is clear that the older oak consoles entered the
masonry of the northern side of the main nave secondarily, most probably only around the
middle of the 14th century.
Timeless despite? On the chronology of medieval
mur al painting in Eastern Bohemia
Tomáš Knoflíček
On the example of East Bohemian monumental production of the 14th century, the paper
deals with the concurrence of several stylistic expressions and raises the question of the
extent to which the dating of local realizations can be relied on general chronology, which is
constructed almost exclusively with excellent or formally progressive examples originating
in selected cultural centers outside this area. The paper reminds that rural production – of
which the East Bohemian collection of medieval murals mostly consists – is determined
by relatively complicated algorithms with a number of retrograde currents, archaisms or
time pockets, which ultimately lead to the relativization of specific assignations. Through
examples of paintings from Třebosice and Hradec Králové, he pays particular attention to
the long survival of the so-called linear style, for which he seeks justification beyond the
general cultural and social sentiment that this popular expression has evoked for many
years. At the same time, however, he also notices stylistic syncretism in the mural painting
of the end of the 14th century, and as its possible justification he cites the loss of an
unambiguous pattern in the period after the accession of Wenceslas IV to the Bohemian
throne, where from the preferred medium, which was during the reign of Charles IV,
mural painting becomes a discipline that actually oscillates between the two choices. It
will either adhere to tradition and will be based on practices that resurrect the time when
it was the determining medium, or it will, on the contrary, seek revival in other artistic
disciplines, without directly and actively participating in the phase of searching for or
shaping a particular stylistic expression.
The mur al painting with the theme of the Ador ation
of the Magi in the area of the former tresorium in
the monastery church of St. Adalbert in Broumov
Jan Royt
In the church of St. Adalbert in Broumov, in the area above the sacristy, which probably
served as a tresorium, there is a mural with the theme of the Adoration of the Magi. It was
created in the years 1365–1370 by an artist well acquainted with book and panel painting
of the court circle (Madonna of Kłodzko or Trinity of Wrocław, Liber viaticus of Jan of
Středa), with paintings of the first half of the 14th century in Cologne and Tuscan painting
of the same period. As well as with the revered medieval Thaumaturga of Broumov, we can
hypothetically consider the mediating role of Arnošt of Pardubice or Charles’s Chancellor
and Bishop of Litomyšl Jan of Středa of Litomyšl. It is unclear what the painting with the
theme Adoration of the Magi in an unlit space was used for. Hypothetically, it could point
to the relics stored here, associated with the childhood of Christ. We cannot completely
rule out the fact that the space with the painting – due to its theme, which served to
express the royal and imperial representation – could function as an oratory for important
monastic guests watching choral prayers, which a puncturing into the church could prove.
Were the paintings in the church of St.
Vitus in Zahr ádk a near Ledeč ordered
by the provost Jindřich III of Lipá?
Zuzana Všetečková
The contribution to the murals in the church of St. Vitus in Zahrádka follows an older study
from 1981 and the catalog for the exhibition in Hradec Králové. I have long assumed that
the conceptor and donor of the paintings, which included mostly pairs of men and women,
was the provost of Vyšehrad, Přemyslid Jan Volek, who in 1322 promoted Zahrádka to a
town. However, men wore semicircular hats on their heads and women usually had their
heads wrapped in drapes or kruselers, so I began to doubt the iconography of the Přemyslid
genealogical cycle. I suggested the possibility that the paintings could be ordered by the
provost Bertold of Lipá or rather his nephew Jindřich III of Lipá, who in 1348 became
the burgrave of the Koikerweg (Klosterberg) castle at the ford to the town of Zahrádka.
On December 20 of the same year he issued a document for the church of St. Vitus in
Zahrádka in which he returned it to the Dean of the Vyšehrad Chapter. I was fascinated
by the provost’s seal, which was hung on the deed. In the middle of the sealing field
stood a slightly curved St. Peter, heraldically on the right the provost Jindřich kneeling,
and against him heraldically on the left there was a sign with crossed keys. Heraldist
Vladimír Růžek stated that this emblem is the oldest documented emblem of the Vyšehrad
Chapter. Below St. Peter the family coat of arms of the house of Ronower was attached
– two crossed ragged staffs. The papal tiara on the head of St. Peter, with a crown also
attracted attention. Dana Stehlíková explained it as an emphasis on spiritual and secular
power, because the provost of Vyšehrad must have had at least deacon ordination and
at the same time held the office of the Chancellor of the Bohemian Kingdom. During
the 14th century, the office of the chancellor was no longer as important as in the 13th
century, but we know that Jan Volek often went to the papal court in Avignon, first in the
time of John of Luxembourg and after 1333 the heir to the throne Charles IV. Bertold of
Lipá left the ecclesiastical career in 1343 and became the supreme marshal, after whom
his nephew Jindřich III of Lipá became the provost, who was in close contact with King
Charles IV in the years 1343–1352. Among the most important representatives of the
Bohemian nobility in the first half of the 14th century was Jindřich I of Lipá, the father
and grandfather of the provosts, the father of four sons and three daughters, all of whom
held important church and court positions. Therefore, I believe that in the lower belt on all
three sides of the presbytery, a rather aristocratic family tree could have developed from
Chval, the son of Častolov from Zittau and his descendants to the very successful “prince”
Jindřich I of Lipá. He was succeeded by his sons, who inherited the office of supreme
marshals and also the “spiritual” princes of the provosts of Vyšehrad, Bertold and Jindřich
III of Lipá and two daughters of Jindřich I of Lipá, who entered the Cistercian nunneries in
Marienthal and Old Brno, where they became abbesses. In this context, I proposed dating
of the paintings to the 1340s.
282 283 East Bohemian towns with square floor
plans and archival sources
Elišk a R acková
The paper approaches the topic of medieval plotting of three selected towns of Eastern
Bohemia and examines the causes of irregularities in their High Medieval patterns. Firstly,
the state of the plotting before the Thirty Years’ War is reconstructed based on 16th
century property tax indexes and property books. Arguments for the further thoughts on
the idealized original patterns were supported by large scale historical building survey
(Moravská Třebová), archaeology (plot development in Vysoké Mýto), early 14th century
documents (Nový Bydžov) and comparison to more explored medieval town planning in
Silesia. In all three cases, the results show that the urban landscape is not fixed. In time
of prosperity, the towns exploited the development opportunities within their boundaries
by densifying the plot structure or by reorganizing the fortification and expanding into the
former moat area. In times of long term crisis, less profitable locations were sometimes
deserted for so long, that the original plot structure melted away. The plot proportions
are different in each town. The most traditional in Moravská Třebová is 60×120 feet, in
Vysoké Mýto (founded in 1260’) 60×150 feet, in Nový Bydžov (before 1305) 50×150
feet. The same evolution towards longer shapes and the same dimensions were observed
in Silesia. Other difference between the towns is the approach to the composition – Vysoké
Mýto and Moravská Třebová are designed from the inside to the outside. The shape is
not that regular or symmetrical and is strongly affected by the composition of the plots
as equal units. Nový Bydžov also employs plot units on some level, but the large-scale
geometric composition is superior and plots are forced to fit in with unequal sizes and
proportions.
Art cer amics from archaeological
findings of Eastern Bohemia
R adek Bláha – Petr a Sehnoutková
For a research art ceramics represents an interesting group of medieval and early modern
ceramics, which is also attractive from a presentation point of view. It is also important
in terms of receiving the stimuli of so-called high art. In the collections of East Bohemian
museums there is a relatively large number of objects of this group, which include small
sculptures, toys and aquamaniles. In this paper, we present at least some examples. The
first group consists of several fragments of aquamaniles, either with plastic figures of riders
or perhaps even the horses themselves, in the mouths of which there is an opening for a
sink. Another group of art ceramics is represented by separate figures in the shape of a
human figure and in the form of animals, mostly little horses, much rarely other animal
figures. Horses and horse riders are interpreted as toys. It is more complicated in the
case of human figures, especially female figures. A large group is represented by human
figural sculpture, especially in the form of female figures. The ceramic figurines, whose
representatives include the ceramic figurine of the Madonna and Child, found in Hradec
Králové, probably had a votive function. Sculptures depicting a standing woman with a
child, sometimes depicted on a profiled pedestal, are usually considered Madonnas. Apart
from them, figures of women without children appear, which, for example, in the area of
today’s Saxony and Silesia, neighbouring eastern Bohemia, are among the most numerous
small sculptures, and are interpreted as depictions of saintesses. It is probable that both of
these types of figures did not serve as children’s toys, but rather as votive objects. Several
examples from the circle of high medieval art ceramics from Eastern Bohemia show the
great shape, style and functional diversity of East Bohemian representatives of this group.
Fragments of ceramic aquamaniles from Hradec Králové and Podlažice belong to the table
equipment, which we can connect with the higher social environment of the town and one
of the East Bohemian monasteries. The sculpture of the little horse from Staré Mýto and
other similar findings, as well as the figures of human figures (dolls with a kruseler) from
Chrudim and Hradec Králové, are more related to the world of games, although a doll
from Chrudim may represent a votive object. The sculpture of the Madonna, for which a
religious function is most probable, is characterized by a better design. The interpretation
of the function of a figure of a woman in a long dress with folded arms is uncertain. Its
models are the product of specialized “Bilderbäcker” workshops, but it is possible that
the sculpture itself may be a local imitation. It can be expected that future research
and evaluation of older findings and museum collections will significantly increase the
number of documents of this group of ceramics and it will be possible to get to know this
manifestation of Gothic art in Eastern Bohemia.
Medieval str ap ends with geometric engr aved
decor ation from the East Bohemian region
Jan Musil
Over the ages, the belt (Latin cingulum) has been a practical and decorative accessory
to clothing which was and is worn by members of all walks of life. The subject of the
presented paper is the presentation of an interesting group of strap ends made of copper
alloys, the connecting sign of them is engraved geometric decoration in the form of stylized
letters in a Gothic minuscule. Based on the East Bohemian findings, it was possible to
define a total of 5 basic shape types and three size categories. On the basis of designs and
analogies, they can be dated to the period of the 14th and 15th centuries, in a narrower
dating to the duration of the Luxembourg dynasty. According to Karin Frey and Armin
Volkmann, their production zone is located in the “southern part of Central Europe”, and
their occurrence is related to the geopolitical activities of the Emperor Charles IV.
Mediaval doors in Eastern Bohemia
Jiří Slavík
In recent years, about two dozen wooden and sixty metal-nailed or metal doors of medieval
origin have been documented in Eastern Bohemia. Most were found in churches and town
houses, valuable wrought iron doors are stored in museums in Hradec Králové and Vysoké
Mýto. The oldest type of wooden door with a turntable is documented in one case. The
other door leaves are ledged. It is characterized by a smooth face and the use of long
forged hinges on the back or on the face. Pulling devices (staples and tightening rings) are
made in a decorative way. The locks on the back are usually open, there are also wooden
locks in a rural environment on wooden or nailed doors. Metal and nailed door leaves
are hinged, modifications with a turntable are modern. The metal part consists of a plate
of hammered sheets, folded into rows and covered with strips. The face of the door leaf
is covered with wrought iron strips folded into a square or diamond mesh, usually in a
diagonal direction. Until the end of the 15th century, plastic decoration with decorated
heads of rivets or nails prevailed. In the second half of the 15th century, the door was
decorated with wrought plates on a die with heraldic, figural and plant motifs. Three such
doors are known from the examined area: in the sacristy of the town church in Čáslav, from
the church in Svojanov and in the museum in Žamberk. For the 16th century, it is common
to nail with decorative tin stars, discs or flowers. Most of the doors from the townhouses
served as secure closures and lacked decoration, which makes it difficult to date them. So
far, the documented ensemble clearly proves that Eastern Bohemia belonged to the inner
periphery with blacksmith and carpentry work without higher ambitions. An exception is
the environment of large royal cities, aristocratic residences and perhaps even monasteries,
of which, however, the vast majority disappeared during the 15th century.
Svojanov Castle at the turn of the
15th and 16th centuries
Jan Štětina
Svojanov Castle (Svitavy District) was founded by the King Přemysl Otakar II in the
sixties of the 13th century. The castle with a dominant edged bergfrit and probably a
small palace was presumably extended by another palace building at the end of the 14th
century. In the middle of the 15th century, when the castle was held by the Svojanov
family from Boskovice, an extensive late Gothic reconstruction began, focusing first on
the modernization and expansion of the castle fortifications. First, a massive gable wall
was built on the endangered northern and eastern perimeter of the castle core, formed
by the strengthening of the older early Gothic wall. Later, probably in the 1470s, Ješek
284 285 Svojanovský of Boskovice had an extensive and high-quality external fortification built with
a number of bastions. The entrance road, which opens into the fortifications and goes
spirally around the castle core, was also newly designed. At the head of the castle there
was an advanced fortification, later defunct. Probably at the end of the 15th century, an
older, Gothic palace was rebuilt and vaulted, but above all, a new palace was built in the
northern front of the castle, set on a gable wall. This palace contained a ribbed vaulted
hall and probably also the chapel of St. Catherine. The visually exposed façade of the
representative palace contained a number of oriels, supported by stone corbels. The late
Gothic reconstruction of Svojanov Castle in the design of fortifications and residential
buildings shows some similarities with the contemporary reconstruction of important
residential castles of leading aristocratic families of the late Middle Ages – ie Boskovice
and Pernštejn.
Composite, Ambivalent and Liminal Beings in the
Architectur al Sculpture of East Bohemia
Aleš Mudr a
Composite beings belong to the general context of the medieval imaginary world at the
margins and boundaries of the lived reality of Christian society. The depiction of phantasmas
within the sacral buildings symbolically structured the social space-time of the current
community of believers and defined it both against the sphere of paganism outside the
church and in the sacred. Contemporary perceivers were accustomed to “reading” the
meanings of composite monsters metaphorically as multilayered and often contradictory.
Thanks to this, they are closely related to another group of beings whose limitality and
ambivalence is determined by participation in various orders of the world, cultures and
interpretative frames. The paper analyzes the meanings and functions of figural corbels
with motives from ancient mythology and also the theme of fools and green men based on
several examples from East Bohemia.
Early Renaissance Architectur al Sculpture
in Eastern Bohemia and Lower Silesia
Petr Čehovský
The region of Silesia belonged from the second half of 14th century to the Lands of the
Bohemian Crown. Two neighbouring regions Eastern Bohemia and Lower Silesia were in
the first half of 16th century in the mutual contact through nobles and politicians, which
resided in both regions. According to an elaborate stylistic-formal analysis the author
distinguishes three groups of early Renaissance architectural sculptures, which are to be
found in Eastern Bohemia and Lower Silesia. First group is represented by the architectural
sculptures designed by architect Benedikt Ried and his followers. In 1490 – 1500 Ried
realized Vladislav Hall at the Royal Palace at Prague Castle. The windows aediculae on the
façade of Vladislav Hall are stylistically very similar to the main portal at the chateau in
Moravská Třebová from 1492. On the basis of written sources Ried realized the project for
the chateau in Ząbkowice Śląskie in 1524–1532. Also following artworks stand stylistically
very closely to the decoration of the architecture of Benedikt Ried: the main portal of the
chateau in Moravská Třebová realized in 1492, the northern portal of St. Bartholomew
church in Pardubice from 1519, the portal of St. Peter and Paul church in Čáslav executed
after 1537, the portal of. St. Catherine church in Chrudim built around 1537. To the next
group belong the stone decoration of the architecture designed by the architect Wendel
Roskopf and his followers: windows aediculae on the town hall in Lwówek Śląski from
1523–1525 and on the House by Knights in Litomyšl built around 1530 – 1546. The last
group of architectural sculptures is related to art of Renaissance in Lombardy: the main
portal of the chateau in Pardubice (executed in 1529, erected in 1541), portal of the
chateau in Legnica from 1533 and the portal in the burgher house on Masaryk Square 16
in Moravská Třebová from 1540.
Figur al reliefs on East Bohemian 286 287 An eternal memory of the long forgotten
bells and baptismal fonts Šárk a R adostová
Fr antišek John
The paper presents the issue of changes in the interpretation of a work of art of a
The bells and baptismal fonts cast in the founders workshops represent a large group of commemorative nature. Using the example of the Renaissance painting of the founders
Gothic and Renaissance monuments of Eastern Bohemia. The technological process of of the hermitage in Egg (Baden-Württemberg) from the collection of Opočno castle, the
their production, casting bell metal or tin into a clay mold, allowed the application of relief Baroque copy from Heiligenberg castle and the copy from the Prague collection of Hermína
decoration. The earliest metal castings decorated with figural reliefs are on baptismal Srbová, we follow the path of the painting through the collections. The original concept,
fonts, those in Hradec Králové (1406) or Chrudim (1462) are decorated with secular firmly anchored in a given historical framework, steadily crossed the line between past,
figures with typical polygonal framing, which we encounter in the work of Prague founders. present and future. Along with the disappearance of historical ties and the moving of the
The most widespread figural group used in Bohemia comes from the work of Hans Mitter painting, the appropriation of messages in new contexts and the needs of lineage memory
from Judenburg active in the middle of the 15th century. The figures of the saints were strategies was initiated. Space, time and characters changed. The original message in the
modeled on baptismal fonts or bells, first by Prague founders, and later also by bell- process of appropriating memory clung to the history of the owner, and thus imprinted on
founders in Kutná Hora or Hradec Králové. If necessary, the original characters were each copy began to pass from generation to generation in perpetuam memoriam.
remodeled to obtain images of other saints by changing the attribute. Most of these figural
reliefs are modeled at the baptismal fonts of Ondřej Ptáček in Vysoké Mýto (1499) and
Ondřej Žáček in Dvůr Králové (1506). Reliefs were still popular among founders after the
middle of the 16th century. Graphic sheets used to be a model for goldsmiths and carvers Translated by Jana Magdoňová
who made relief patterns for the decoration of bells, baptismal fonts and other metal
objects. Renaissance relief of St. Wenceslas, modelled on the bell in Hradec Králové from
1538, has its origins in models for the decoration of the bells of the Cathedral of St. Vitus
in Prague. Together with the medallions of the Annunciation and the Holy Trinity, which
were created according to woodcuts by Albrecht Dürer, it became part of the equipment of
the Bohemian founders workshops.

Tr ansformation of the work in time on

the example of the sculpture of Our Lady
of Sorrows from Heřmanův Městec
Hana Vítová

The subject of the surveys was sculptural works from the Pardubice and Hradec Králové
regions. The initial was a visual survey. The condition of the works, their appearance,
method of processing, secondary interventions and the degree of damage were assessed
in daylight. From the surface structure and depth defects in the strong side light, it was
possible to trace the occurrence of older surface treatments and repairs. 35 works were
selected for a tomographic survey. Sculpture scanning on a computed tomograph was
performed on CT of three hospitals. Planar sections were mostly scanned at 0.5–1.0
mm, in three basic planes: axial, coronal and sagittal. By examining the sections, it is
possible to trace the structure of wooden bodies, the authenticity of the origin – the
composition of gluing blocks, cavities, joints, specifics of trunks – growing defects in wood,
growth of annual rings, cracks, rot, secondary accessories, degree of destruction, struts
and metal elements. Using 3D reconstruction, it is possible to use a combination of filters
to examine the occurrence of older coatings, bandages, plastic accessories and sealants,
petroleum resin seepage into destroyed wood, corpus surface structure under layers and
corpus surface prints on the lower part of the coat. The CT 3D reconstruction method will
bring many more possibilities of detailed examination of surface treatments. At present,
however, it is necessary to document the interpretation of the displayed layers with the
results of a sounding and laboratory survey. Most of the corpora of the examined Gothic
standing statues are made of one piece of a half-trunk, into which hands with attributes
are inserted. The crowns may be part of the trunk or set on it, but they have not been
preserved. Crown protrusions can be inserted. Some sculptures are made of a full trunk.
The glued parts are in most cases secondary supplemented. An exception is the Sorrowful
Virgin Mary of Heřmanův Městec, made of a full trunk. The core of the trunk passes the
upper part of the statue, passes through the abdomen to the bottom. The face and part
of the veil are surface-mounted. The density of wood here differs significantly from the
trunk. The face and back of the head, which is part of the whole body, are connected by
square plugs. The wide crack in the body is filled with four inserts tapped on the side
with identical plugs. The face of the head was made of another block, so the author of
the statue himself added it. At present, the second time plane is presented, preserved on
the garment. The statue was probably part of the Calvary. However, its origin is unknown.
Because its placement in the church is not expected, it is presented in a fragmentary form.
 Uprostřed Koruny české
Kolektivní monogr afie NAKI II

Editoři: Ivo Hlobil, Milan Dospěl

Redaktor: Marek Perůtka
Grafická úprava, sazba a předtisková příprava: Marek Perůtka
Tisk: Epava, a. s., Chválkovická 223/5, 779 00 Olomouc
Náklad: 500
Pro Univerzitu Palackého v Olomouci vydal Oberon
(Marek Perůtka, Havlíčkova 3059/43, 796 03 Prostějov)
První vydání
Prostějov 2020

ISBN 978-80-907831-0-2