Fiona Bowie: Antropologie náboženství

Kapitola 1: Teorie a rozpory

Fenomenologie a metodologický agnosticismus

Metodologická neutralita či agnosticismus umožňuje antropologům jakéhokoliv nebo i žádného

nábož. přesvědčení alespoň v teorii nepředpojatě zkoumat nábož. přesvědčení a nábož. praxi těch
druhých.

...pro to, co vyjevuje o koherentním jádru myšlení, které je základem kultury a její sociální struktury¨.

Př.: římskokatoličtí odborníci na misie a teologové zabývající se „inkulturací“ mohou studovat africká
náboženství, aby objevili „semena evangelia“ (tj. prvky kultury, které jsou v souladu s křesťanstvím) a
používat jich jako pomůcku ke konverzi nebo se záměrem posílit víru obrácených. V reakci na
takovýto přístup přijala religionistika fenomenologickou metodu, jež v praxi obvykle znamená popis
zvyklostí a věroučných nauk jiného etnika a převod jejich posvátných textů s co nejskrovnějším
komentářem a hodnocením.

Filozof Edmund Husserl (1859-1938), zakladatel fenomenologie, vyvinul metologickou praxi epoché
(řec. zdržení se), přišel s myšlenkou, že bychom měli „uzávorkovat“ to, co se nedá předvést či
dokázat, dále umožnil intuici esence neboli eidos (řec. forma, podoba, vzhled, představa, idea,
esence), kladl důraz na cogito neboli na vědomého pozorovatele, nedaří se zde uchopit problematiku
subjektivity, reflexivity a textuality

Úkolem etnografa zůstává interpretovat názory těch druhých co nejpoctivějším a nejzodpovědnějším

způsobem a zasadit tyto názory a praktiky do širšího teoretického rámce.

Původ náboženství

Sociální evoluce (později sociální darwinismus), Herbert Spencer (1820-1903), Brit, teorie, že všechny
živé i neživé věci směřují od jednodušších ke složitějším, diferencovanějším formám, od stejnorodosti
k různorodosti, od neurčitosti k určitosti. Podle Spencera vzniklo náboženství pozorováním, že ve
snech může já opustit tělo. Uctívání předků bylo u kořene každého náboženství.

Tylor (1832-1917): duše (lat. anima), animismus – přesvědčení, že živé i neživé objekty stejně jako
lidé mohou mít duši (nebo živ. sílu nebo osobnost). Tento termín se dosud užívá k obecnému
pojmenování „primitivních“ náboženství.

difuze – předávání kulturních prvků či rysů z jedné společnosti do druhé v čase a prostoru. Tam, kde
se tyto prvky běžně shodovaly, se označovaly jako adheze.

Frazer (1854-1941): magie předchází náboženství, jelikož kouzla a magie jsou klamné, hledali lidé jiný
prostředek, jak si psychologicky pomoci, pokud nepomůže ani náboženství, obrací se k vědě, věda a
magie stojí na víře v přírodní zákony a schopnosti jich využívat. Vědec a kouzelník mohou provozovat
své obřady v důvěře, kdežto kněz připravuje oběti se strachem a chvěním.

1
Evans-Pritchard: kritika, Spencer, Tylor a Frazer používají metodu „kdybych byl kůň“, jak bych asi
vymyslel náboženství.

Malinowski: funkcionalismus, náboženství, ekonomická organizace a příbuzenství tvoří součást

organického celku. Jak magie, tak náboženství ale podle něj slouží téže psychologické funkci, totiž
zmírnění úzkosti tváří v tvář životní nejistotě.

Durkheim: Náboženství nepovažuje za objasnění světa, ale za prostředek vyslovující symbolické

výroky o společnosti. Kolektivní představy společnosti existují v jedinci i mimo něj. Náboženství je pro
D. projekcí sociálních hodnot společnosti. Je skutečné, neboť jeho účinky jsou skutečné.

odlišení posvátného a profánního, kolektivní život společnosti vede ke vzniku profánního světa
každodenních činností a posvátného světa etických a morálních hodnot – ideálů, podle nichž se
společnost snaží žít.

Franz Boas (1858-1942): zdůrazňoval kulturní rozdíly a vyhýbal se pokusům uvádět údaje z odlišných
společností do souladu s nějakou šíře založenou koncepcí. historický partikularismus

zabýval se totemickými soustavami a tím, jak symboly propojují náboženskou činnost s jinými aspekty
života společnosti

„Náboženství a politika jsou neoddělitelné... Monarchisté nutně musí podporovat církev a ti, kdo
neochvějně věří v jednoho boha, budou napomáhat k budování velkých národů. Víra ve
svrchovaného boha nebo v jediného boha není pouhou filosofickou spekulací, je to velká praktická
myšlenka.“ (Maurice Hocart, 1973)

Vymezení náboženství

„Konkrétní víra nemusí dávat žádný smysl, je-li odtržena od celé soustavy náboženských představ a
praktik, k nimž náleží.“ (Evans-Pritchard, 1972)

Tylor: nábož.=snaha lidí nalézt smysl svých zkušeností a světa, v němž žijí (intelektualistické pojetí
náboženství)

Geertz: Náboženství: 1) soustava symbolů, jež funguje tak, aby 2) založila silné, vše prostupující a
trvalé postoje a motivace v lidech 3) formulováním představ o obecném řádu existence a 4) dodáním
takové aury faktuálnosti těmto představám, že 5) postoje a motivace se zdají jedinečně realistické.
(1973)

Horton: Nábož.=rozšíření prostoru sociálních vztahů lidí za hranice ryze lidské společnosti, v němž se
lidé nacházejí ve vztahu závislosti na svých nel-idských protějšcích. (1994)

Rozšíření definice náboženství mimo duchovní a nadlidské bytosti na vše, co je mimonřádné, tajemné
a nevysvětlitelné, umožňuje komplexnější pohled na nábož. chování etnik ve světě a umožňuje
antroologický výzkum takových jevů, jako je magie, čarodějnictví, kletby a další praktiky, které mají
smysl pro preliterární společnosti i společnosti s psanou kulturou. (Lehmann a Myers, 1997)

2
Kapitola 2: Tělo jako symbol
Symbolická klasifikace a tělo

Shodnost našich těl z nich činí zvláště užitečné nástroje k „vyjadřování se“ o společnosti.

Robert Hertz: „Přednost pravé ruky: studie o náboženské polaritě“ – upozorňoval, že malá biologická
asymetrie se dosud výrazně kompenzovala cvičením a že většina společností podporuje pravorukost
na úroveň levorukosti. Dětem se může používání levé zakazovat pod trestem, výsměchem. Obvyklé
jíst a vítat pravou, levá se spojuje s vyměšováním, nečistá.

Levorukost je všude méně běžná než pravorukost, skoro univerzální pravidlo.

Impulzem k propracovaným sociálním konstrukcím je tělo, se kulturní pravidla mohou jevit jako
přirozená.

Snížení důrazu na kladeného na levo- a pravorukost by mohlo signalizovat zvýšení sekularizace nebo
snížené rozlišování role genderu.

Hertz naléhavě žádá, aby se lidem umožnilo rozvinout celý jejich potenciál, levá, spojená s pravou
mozkovou hemisférou (tvořivost) a pravá (levá hemisféra a jazyk).

Mary Douglas: „Čím více je symbol vzat ze společné zásoby lidské zkušenosti, tím širší a jistější je jeho
přijetí.“ (1976)

„Tělo je složitá struktura. Funkce jeho různých částí a jejich vztah představují zásobárnu symbolů pro
jiné složité struktury.“

„Purity and Danger“: „Úvaha o výkalech zahrnuje úvahu o vztahu řádu a zmatku, bytí a nebytí, tvaru a
beztvarosti, života a smrti. Kdykoliv jsou myšlenky o výkalech vysoce strukturovány, jejich analýza
odhaluje, že se tu hraje o taková hluboká témata.“ – pravidla očišťování a ideje související se
znečišťováním

Lékařský materialismus=zdůvodňuje pravidla očišťování s odkazem na hygienu, vědu

Mystická účast vystihuje předpoklad, že veškeré obřady a ustanovení „primitivních“ národů jsou
naprosto iracionální a že mají pouze magický či mystický význam.

„Dokážeme-li vyloučit z našich představ o špíně patogenitu a hygienu, zbyde definice špíny jako
něčeho nevhodného. (nohy, byť čisté na stole, v džínách do postele) = špína není věc sama o sobě,
ale symbolická kategorie.

„Naše chování a postoje vůči špíně jsou reakcí, kt. odsuzuje to, že nějaký předmět či myšlenka
případně narušuje zavedené klasifikace nebo je s nimi v rozporu.“

Je-li nevšímavost k odchylkám a anomáliím jedním ze způsobů, jak se k nim stavět: záporné –
anomálie se mentálně zneviditelní nebo se naopak nezastírá a odsuzuje; pozitivní: anomálii uznat a
snažit se zreorganizovat naše schéma chápání skutečnosti, aby se do ní anomálie dala zařadit, což
možná povede k paradigmatickému posunu v hodnotách, které se klasifikují. ... Veřejné kategorie
mají tendenci být strnulejší než soukromé.

3
Thomas Kuhn (1922-1996): Jsou tu období „normální vědy“, kdy se zdá, že přijatá paradigmata
poskytují adekvátní základ k objasnění světa. Když síla konkurenčních teorií (nebo autorita
alternativních názorů) začne vážně ohrožovat převládající ortodoxní názory, dochází k „vědecké
revoluci“, kdy se mění paradigmata a zkoumají se nové pojmy a koncepce.

Douglas:

1. Anomálii lze předefinovat. Nuerové – narození „zrůdy“ – předefinují ji na hrocha narozeného

lidským rodičům.

2. Eliminace anomálie fyzickou regulací. Ibové: dvojčata jsou prokletí, nechat je umřít v buši, hotovo.

3. Vyhýbání se: Foucault – Dějiny šílenství – divní, šílení lidi, by neměli být na očích většinové
společnosti.

4. Odchylné události nebo jedinci jsou označováni za nebezpečné, stigmatizace, pronásledování.

5. Anomálie mohou být povzneseny obřadem. Smrt sama pak pomáhá dodávat životu význam –
prohlásíme-li ji za novou formu existence v jiné šíři či za patřičný konec života, eventuálně pohřeb –
vyhoštění mrtvého, aby před ním byli živí chráněni.

Odchylky a nejednoznačnosti mohou být zdrojem pobavení a posměchu. (Lincoln, 1989) Humor se
často zakládá na smyslu pro absurditu, na něčem, co se vymyká, a to ať už se k tomu stavíme laskavě
či krutě. Anomálie se dají estetizovat, umělecká činnost, úcta.

Peter Reynolds: technika se dá definovat jako „promítnutí symbolického těla do krajiny“ – příklad
s atomovou bombou = mužské tělo-falické, tvrdé, promítnuté směrem k nebi, destruktivní.

projekt Manhattan – jeden z iniciátorů tohoto projektu připustil, že myšlenka řetězové jaderné
reakce založená na štěpení uranu neutrony ho napadla po přečtení beletristické knihy The World Set
Free: a Story of Mankind od H.G.Wellse; v počáteční představě nebyla atomová bomba obyčejná
zbraň, nýbrž prostředek společenské přeměny a všeobecného míru; v antropologické terminologii
science fiction vytváří mýtus a věda obstarává rituál. (Reynolds, 1991)

Cvičení těla a sociální nadvláda

Mauss: habitus=naučené techniky těla

Judith Okely: příklad s internátem, přísně vedeným, neustále kontrolovaným

tělo je symbol a kód vyjadřující sociální hodnoty, které se jim snažili vštípit. Žákyně se učily
přizpůsobovat se myšlenkovým schématům a pohybům „totální instituce“ – vojenského internátu.

Bourdieu: tělo=paměť, v níž se celá kosmologie a etika nachází mimo dosah vědomí a vědomé
transformace

Foucault: Panopticon – okrouhlá stavba s ústřední věží

4
Osobní a kulturní symboly

osobní: 1) jedinec si ho může zvolit (piercing); 2) uznáván kulturou jedince jako smysluplný,
racionální, objektivní a normální; 3) psychologicky relevantní pro jedince tím, že pokud nevyjadřují
vnitřní pohnutky symbolicky a neposkytují tak objektivní realitu duševnímu stavu, jedinec
psychologicky trpí

Kapitola 3: Uchovávání a změna hranic: politika náboženské identity

Otázka identity

Svou konkrétní identitu si zcela neuvědomujeme, pokud se nedostaneme do nějaké konfrontace

s jinou, odlišnou skupinou. Identita je vymezená těmi druhými. Není to absolutní, ale je to kategorie
v rámci hodnotové soustavy.

Rituální čistota a sociální hranice

př. znečištění menstruací, složitá pravidla, jak se v tom případě chovat, pro jiné kultury nemá žádný
význam, to samé smrt

Každá skupina, kt. si chrání svou etnickou nebo skupinovou identitu, bude pravděpodobně omezovat
sdílení společného stolu s těmi druhými.

Judith Okely: Péče a starost Romů o hranice fyzického těla odpovídala jejich snaze uchovat si
odlišnou identitu, oddělit se od okolní usedlé společnosti, kt. se neustále snaží je integrovat a pohltit.
Vnitřní „já“ a „pravá romská“ identita jsou spojené s vnitřním těle m a odrážejí se v neposkvrněnosti
uvnitř obytného přívěsu nebo uklizeného vnitřního prostoru táborového prostranství, čistý fyzicky i
rituálně. „Vnější já“ je kompromitováno stykem s Gadži a je znečištěno.

Péče Romů o hranice a čistotu potvrzují hypotézu Douglas, že zranitelné skupiny budou „regulovat“
hranice těla i hranice ve společnosti.

Okely: Pokud si Romové uchovají životaschopnou hospodářskou roli na okraji existujících obchodních
struktur, je pravděpodobné, že vytvoří a uchovají si i symbolickou soustavu, která posílí jejich
oddělení od společnosti Gadžů. ... Pro Romy je gadžovské mytí příborů a rukou v témže umyvadle
nechutné a znečišťující.

Vymezování identit

Hegel: Dialektika=celky se skládají z určitých množin objektů, jež jsou ve vzájemně dynamickém
vztahu.

Rituál je jeden ústřední mechanismus, kterým se realizuje uzdravení tělesného a sociálního těla.

Bricolage: vytváření symbolických struktur z rozmanitých kulturně dostupných symbolů. (Lévi-

Strauss)

5
Zpochybňování hranic

Středověké asketičky však také bojovaly. Ovládat svou spotřebu je spjato s pocitem autonomie a
nezávislosti. Posedlost tělesnými hranicemi (jíst a postit se) byla zároveň mechanismem popírajícím
ženskou biologii (menstruaci a mateřství) a úlohu přisuzovanou ženám v patriarchální společnosti.

William N. Davis, psycholog, doslov ke knize: Holy Anorexia (Rudolf Bell): „Svaté anorektičky
(asketičky v klášterech, kt. chtěly být prohlášeny za svaté) si ošklivily své tělesné tužby a děsily se
možnosti, že tyto touhy by se mohly nějak nečekaně projevit. Aby člověk mohl být svatý, bylo
nezbytné, aby neměl žádné potřeby, ať už sexuální, narcistické či vyživovací. ... Dnešní anorektičky:
Jídlo a potřeba se najíst jsou u nich prvořadé, avšak všechny primární anorektičky rovněž odpuzuje
sexualita a hnusí se jim sobectví. Představa tělesné čistoty je pro ně stejně důležitá, jako byla důležitá
pro svaté anorektičky. Jejich hubenost není jen tělesnou vychrtlostí, ale znamená také absenci
tělesných tužeb.“

Mezi bezděčnou volbou symbolů (vlasy či postu) a veřejnými významy je složitější vztah, případů
svaté anorexie postupně ubývalo, neboť nadměrný půst se pozvolna oddělovat od převládajících
představ o svatosti.

Groteskní tělo

Zdůrazňováním liminálních aspektů karnevalu s jeho potenciálem změny a proměny Bachtin

zpochybňuje názor, že záměny rolí pouze posilují status quo. (Michail Bachtin, 1895-1975)

Závěr

Své tělo nejprve zakoušíme na rovině individuální jako spletitou součást nás samých a tím
vymezujeme, kdo jsme. Za druhé jsou naše těla utvořená sociálně, používaná symbolicky a
podléhající kulturním změnám. A konečně máme tělo jako stát, státní celek, ovládání těl jak na
individuální, tak na kolektivní úrovni.

Kapitola 4: Pohlaví, gender, posvátno

Antr. popis je psán pro určitou cílovou skupinu, překlad z jednoho do jiného jazyka, i překlad z jedné
symbolické soustavy do jiné, třeba i velmi cizí. Etnograf musí najít styčné body = specifické trojí
setkání mezi národem/etnikem a jeho příslušníky, kteří jsou předmětem zkoumání, antropologem
samým a cílovou skupinou.

Smrt patriarchátu.

Kirsten Hastrup: význam panenství: matrilineární systém méně zdůrazňuje otcovství = liberálnější
vztah k ženské sexualitě; „sociální kontakt stejně jako sexuální styk nějak vyžaduje, aby stýkající se
partneři věděli, k jaké sexuální kategorii „ten druhý“ patří“ (1978) Ženské tělo a ženská sexualita
představují prvořadý symbol k vyjádření ženské identity. (!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!)

Porodí-li žena po přechodu, tedy ve třetím stadiu svého života, je to také anomálie, ale často se bere
pozitivně. Není však pravděpodobné, že by taková matka byla zbožštěna. Byla totiž dosud na rozdíl od
panenské matky sexuálně aktivní a to ji diskvalifikuje.

6
Ve střední části života představuje anomálii spíše neplodnost. Vdaná žena bez dětí obvykle nese
nějaké stigma.

Dekonstrukce genderu

Nedávné studie náležitě zpochybnily představu, že v každé společnosti existuje jediný způsob, jak
v něm být mužem nebo ženou. Lidé mají možnost, byť omezenou, si vybrat, když vědomě či bezděčně
investují do nějakého konkrétního modelu mužskosti nebo ženskosti, který si osvojí v každé konkrétní
situaci. ... V dnešních západních společnostech vedle sebe existují ideologie mužského a ženského
antagonismu a mužské a ženské rovnosti. Diskurzy mužskosti mohou utvářet: dravého, úspěšného
byznysmana, kt. je heterosexuál a promiskuitní; starostlivého nového člověka, který je oddaný rodině
a je na rodičovské dovolené, společenského homosexuála s bohémskými přáteli ......

Většina diskurzů utváří ženskost negativně, vymezuje ji proti mužskosti. Žena, kt. dělá kariéru, nemá
děti nebo má chůvu=sobecká, protože není dobrá matka, dobrá matka nemá zaměstnání, tzn. bez
veřejné identity a to je taky špatně, přitažlivá a inteligentní bude zase „blbá blondýna“ nebo tak něco.

Představa hierarchie genderových subjektivních identit je sama o sobě západní, postmoderní formou
vytváření teorií.

Kapitola 5: Náboženství, kultura a životní prostředí

Kosmologie: teorie či koncepce vesmíru, zabývá se vznikem, stavbou a vývojem vesmíru a jeho
fungováním a rovněž postavením lidí a dalších tvorů v tomto řádu

Kosmogonie: Příběhy, mýty a teorie vztahující se ke vzniku a počátku světa, vesmíru a lidí

Freya Mathews: „Existuje neutuchající lidská potřeba, kt. může kosmologie uspokojit a kt. pokud
uspokojena není, může vést k vážných kulturním poruchám? Je kosmologie integrální součást
světového názoru, kt. vyjadřuje kultura, kde všeobecné uznání takového sv. názoru je nezbytným
předpokladem sociální a psychologické integrity v dané kultuře?“

„Kosmologie slouží k orientaci daného společenství ve světě v tom smyslu, že vymezuje pro dané
společenství místo lidstva ve vesmírném řádu. Taková kosmická orientace příslušníkům daného
společenství co nejobecnějšími pojmy sděluje, kdo jsou a kde se nacházejí ve vztahu k ostatním
stvořením.“

Roy Rappaport: „Přírodu lidé vidí prizmatem svých přesvědčení, znalostí a cílů a jednají právě na
základě svých představ o přírodě, nikoli na základě skutečné struktury přírody. Řídí se však přírodou
samou a je to sama příroda, jež na ně působí, pečuje o ně nebo je ničí.“

Všichni si vytváříme, osvojujeme „kognitivní modely“ světa (kosmologie podle Mathews), více či
méně blízké „operačnímu modelu“, který by mohli vypracovat ekologové pro popis fungování
ekosystémů. Rappaport tvrdí, že ve skutečnosti není důležité, zda jsou v souladu, ale zda „fungují“
pro udržitelnost. „Referenční hodnoty“ společnosti jsou kulturně podmíněné představy o tom, jak by
to mělo být. Problémy nastávají tehdy, když se referenční hodnoty nacházejí za adaptivními
hranicemi či „škálou cílů“ příslušného ekosystému. Rappaport i Mathews se negativně staví k většině
západních kognititvních modelů, kt. mají zcela neudržitelné referenční hodnoty.

7
Rappaport: „... model, v němž hrají ústř. roli požadavky hospodář. racionálnosti=pozuzování přírody
jako zdroje, neutrálně zbytečné nebo škodlivé, antagonistické či konkurenční. Naopak Pygmejové od
řeky Ituri považují les kolem sebe za tělo boha.“

V globální systému mohou nižší cíle (výroba aut nadnárodními společnostmi) získat obrovskou moc a
význam a jsou soběstačné, prakticky aniž se vůbec vztahují k nějaké vyšší kvalitě. „degradace
posvátnosti“ – Rappaport: hmotné cíle si přisvojují postavení, jež jsou správně vyhrazena hodnotám
obecnějším, mohou si činit nárok na jejich posvátnost.

Nižší cíle mohou splynout s cíli abstraktní povahy. Svoboda se stává sotva něčím jiným než právem
přinášet užitek sobě samému. Materialismus a sobectví se začínají uznávat jako ty nejvyšší ideály.

Sierra Nevada=ekologický mikrokosmos, zastoupení všech podnebných pásů v různých výškách.

Kogiové=starší bratr, kt. má chránit srdce světa vs. Evropané=mladší bratr, kt. pořád něco destruuje.
Starost o srdce světa spočívá ve výměně zboží v různých výškách, podobně jako koloběh vody.

Někteří Kogiové se měli učit španělsky, aby byli schopni získat zpět své území, zůstávají však aliterární
společností. Jejich kosmologie je předurčuje k záchraně světa před ekologickou katastrofou, sledují
mizící sníh z vrcholu hor a bělochy, jak rýpou do země kvůli zlatu.

Ekologická etická kosmologie

Dnešní pohanství je výplodem 20. století, odpověď na převažující kognitivní západní modely. „Pohané
mluví o božstvech a vílách ne proto, že by v ně věřili, nýbrž proto, že berou vážně náznaky mnohých
kultur, že svět není obydlen pouze živočichy, rostlinami, nerosty, ale i lidmi, které běžně nevidíme.“
(Graham Harvey, 1997)

Mytologie, gender a životní prostředí

Antropologie náboženství se pokouší zasazovat náboženské chování a jednání do širšího sociálního

rámce a odhalovat vztahy mezi náboženstvím a jinými aspekty společnosti a přírody.

Srovnávací přehled ukázal, že v orientaci světské moci hraje symbolika klíčovou úlohu. Posvátné
symboly jsou zcela zásadní. Role světské moci vycházejí ze starých představ o moci posvátné.

Peggy Sanday: každá kultura si vybírá či volí svůj způsob života ze spektra behaviorálních alternativ.
Prostředí nebo fyzická omezení poskytují vodítka, kt. pak instituce dále rozpracovávají. Margaret
Mead: kultury mají jistý ideál nebo standardizovaný povahový typ, který si volí. Geertz: kultury
vytvářejí symbolické vzory či programy, jež stanoví hranice chování a vedou je předvídatelnými
cestami. Sanday: mužská nadvláda není jen neodmyslitelným rysem v lidských scénářích sexuálních
rolí, nýbrž odpovědí na konkrétní tlaky okolí (sociální nebo fyzické).

Sanday: „Zda muži tráví část nebo většinu svého času lovem, není tak důležité jako psychologická
energie vynaložená na toto úsilí. Tato energie není zaměřená vnitřně na péči o děti a rodinu, ale na
získání moci mimo sféru mužské dominance. Chápe se to tak, že hlavní zdroj moci se koncentruje
v nejvyšší bytosti, která přebývá na nebi nebo ve zvířatech.“

8
Každé environmentální napětí, ať už je způsobeno nedostatkem potravy, neschopností předpovědět
počasí, ozbrojenými konflikty či politickou nestabilitou, má sklon posouvat společnosti směrem
k vnější orientaci, mužské dominanci a androcentrické mytologii.

„Národy si vytvoří vlastní smysl pro lidství. Tento smysl znamená sdílený kód, který řídí chování a
jednání, mimo jiné i chování jednotlivých pohlaví, a to nejen ve vzájemném vztahu, ale i ve vztahu
k vysoce ceněným zdrojům a k nadpřirozenu.“

- odvážné závěry, lehce nalézt příklady, kt. jsou s tímto v rozporu

Gender v rovnostářské společnosti

Lidé Vanatinai vykazují další znak rovnostářských společností – nerozlišují veřejnou a domácí sféru.
Strathernová (1990): u Haganů v horách Papuy Nové Guinei není možné rozlišit „domácí“ a „veřejnou
sféru“, je to produkt západního myšlení a jeho hierarchií hodnot.

Marie Lepowsky, 1990: Mýtus o stvoření světa u etnika Vanatinai není tak populární jako mýtus typu
cargo o Alaghovi, který opustil duchovní společenství Rodyo a odnesl s sebou veškerý cenný majetek,
kt. nyní patří Evropanům.

Totemismus a doba snění

Totemismus – objasňuje, jak rané (po předcích) a „primitivní“ společnosti uspořádávaly vztahy mezi
lidmi a jak se stavěly k přírodě. (Nábožeství-kultura-životní prostředí)

Dnes totemismus mnoho odborníků nepoužívá vůbec.

I když si kultury australských domorodců uchovaly větší kontinuitu než záp. kultury, není důkaz, že by
byly „předky“ neaustralských etnik nebo že náboženské soustavy těchto kultury by mohly být
univerzální.

Totemismus: Označování „každé situace, o níž se soudilo, že v ní panoval zvláštní vztah mezi jistou
sociální skupinou a jedním nebo více třídami hmotných předmětů, konkrétně zvířaty a rostlinami“
(Morris, 1987), nebo případně dalšími soc. jevy.

Durkheim: totemismus je původní, univerzální podoba nábož. výrazu, prostředek ke spojení představ
o božství s představami o společnosti. Totem je vnější a viditelná podoba jak totemického principu či
boha, tak určitého klanu. „Je-li to tedy symbol boha i společnosti, není to proto, že bůj a společnost
jsou jedno? Bůh klanu, totemický princip, pak nemůže být nic jiného než klan samotný,
personifikovaný a jevící se našemu vnímání jako viditelná podoba rostliny či zvířete, jež slouží jako
totem.

Robertson Smith: rituály jsou důležitější než nábož. přesvědčení, jež jim předcházejí a že jsou
prvořadé při vytváření a uchovávání vztahů.

Durkheim: nábož. přesvědčení závisí na dělení do kategorií posvátné a profánní, všude, podle něj

Posvátné bylo skutečné, ale jeho původ tkvěl v sociální skupině. Při uctívání totemického zvířete klan
upevňoval a uctíval sám sebe prostřenictvím viditelného totem. symbolu.

9
Radcliffe-Brown: nábož. má povahu sociální, význam rituálů – mají za úkol regulovat, uchovávat a
předávat sociální zvyklosti a mravy, na nichž spol. závisí. Totemismus není univerzální podoba nábož.,
pouze u klanových spol.

Lévi-Strauss: totemismus by se vůbec ne měl pokládat za aspekt náboženství, totemy jsou dobré
k přemýšlení, nejde o korespondenci klanu a zvířete, ale jednotlivých zvířat (symbolů), jejich vztahy a
tudíž vztahy mezi jednotlivými soc. skupinami, kt. totemická zvířata označují

struktura funkce totem. klasifikací:

mytogeografický systém v Súdánu, společný pro celé údolí řeky Niger, překračoval územní hranice
mnoha kultur a jazyků – lidé spolu byli ve vztahu v čase (metaforicky) a prostoru (synchronně) a tím
byla překonána tendence malých společností pokládat hranice jejich etnické skupiny za hranice
lidstva. Totemismus tedy může napomáhat širšímu pohledu na lidstvo.

Doba snění

Pro všechno domorodá etnika v Austrálii je země středem mytického řádu, kt. řídí vzájemné vztahy
mezi lidmi a jejich vztahy ke hmotnému prostředí. Země prostřednictvím pojmu snění spojuje
domorodé národy jak s místními ekologickémi systémy, tak minulostí a poskytuje tak trvalý, ale
pružný mechanismus, jak se vyrovnávat se změnami světa.

kosmologie austral. domorodců je praktická i duchovní, není žádné dělení na posvátné a profánní.

všichni živí tvorové jsou naplnění duchovní silou předků.

Veronica Strang: příběhy o době snění jsou jako psychologický vývoj lidí; krajina je popsána jako
vědomá, vnímavá bytost, kt. se podílí na vytváření lidských činů a emocí, rozvíjí je a odpovídá na ně.

Se vzrůstající tendencí chránit žp a intenzivnějšímu vymáhání práv domorodců na vlastní zemi,

vzrůstá i respekt k domorodým kosmologiím v Austrálii i jinde.

Domorodé právo pamatuje na každou stránku života a zakotvuje a vykládá zákl. živ. hodnoty a
přesvědčení, kt. dosud poskytují základ vztahů mezi lidmi a prostředím. Toto právo spojuje lidi
sociálně i duchovně. Země je otec i matka: žije, naslouchá, sleduje, živí a pečuje, ukázňuje, trestá a
vyvažuje lidské a přírodní zdroje. Lidé spolu s bytostmi předků sdílejí zodpovědnost za udržování
země a za své vztahy k ní a jejich blahobyt závisí na blahobytu země. Tímto způsobem právo vytváří
komplexní, kvalitativní a hluboce citový vztah k zemi. Strang, 1997

Závěr: záp. kosmologie jsou destruktivní, neusilují o udržitelnost, mají pocit, že ekosystémy se mohou
využívat do nekonečna, mezi „udržitelně“ žijící etnika patří kolumbijští Kogiové a etnika v Austrálii,
plus dnešní západní pohané.

Sanday: společnosti zaměřené dovnitř, pozitivní kosmologie ve vztahu k ženám a žp vs. spol.
zaměřené navenek, pokládají žp a ženy za potenciální hrozbu, nutnou mocensky ovládat

10
Kapitola 6: Teorie rituálu, přechodové rituály a rituální násilí
Bobby Alexander: Rituál je představa či předvedení naplánované nebo improvizované, kterým se
realizuje přechod od každodenního života k alternativnímu kontextu, v jehož rámci je proměněn
všední den.

Victor Turner: Předepsané formální chování pro příležitosti neodkázané na technickou rutinu:
odkazuje na víru v mystické nebo neempirické bytosti či síly pokládané za první a poslední příčiny
všech účinků.

Talál Asad: symbolická činnost na rozdíl od instrument. chování v každodenním životě

S.J.Tambiah: kulturně zkonstruovaný systém symbolické komunikace

intelektualisté: nábož.=vysvětlení vesmíru vs. symbolisté: nábož.=jazyk pro výroky o společnosti

mýtus předchází rituálu (rituál ztělesňuje mýtus) vs. rituály vytvářejí „skutečnost“ = jsou s mýtem
souběžné nebo jej předcházejí

Geertz: na Bali, symbolická ekvivalence mezi zápasícím kohoutem a spol. a sexuálním postavením
jeho vlastníka (cock a cock) = zápasy jsou „o“ soc. hierarchii, hospodářské výměně, skupinové
solidaritě a soupeření + prostředek, jakým si muž vysvětluje sám sebe

Rituál: způsob jednání skutečných a důvěrně se znajících lidí, kt. ovlivňuje život jiných skutečných a
dův. se znajících lidí. Účastníci rituálu jednají, není to tak, že by jen předstírali. (Alexander)

van Gennep: život člověk je tvořený sledem stádií a podobnými konci a začátky, jednoznačné
vymezení díky přechodovým rituálům; tři fáze nejsou vždy stejné, zejm. liminální má nekonečně
mnoho podob (např. Tibetská kniha mrtvých, důkladně popisuje přechod duše do světa mrtvých);

1)charakteristické trojfázové schéma

2) liminální fáze může získat autonomii v rámci celého řádu

3) přechod z jedné soc. fáze do jiné bývá spojováno s fyzickým prostorovým přechodem (práh domu,
nové vesnice apod.)

začínání a konce, prahy ročních období, prahy narození, dospívání, zralosti a stáří

Turner: communitas=nestrukturované rovnostářské lidské příbuzenství – typické pro liminální fázi;

přechodové rituály: struktura – antistruktura – struktura (event. protahování do nekonečna u
poutníků či nábož. skupin žijících mimo normální spol. struktury)

liminální fáze: často spojená s ponižování a utrpením – příprava na to, že v další fázi života přijdou
těžší úkoly než dosud; také při iniciaci do vyššího řádu – budoucí náčelník – je mu připomínáno, že je
jedním z lidí, že náčelníkování je služba společnosti a ne sledování vlastních cílů

communitas = trochu jako hippies a protestující studenti v 60.letech

dialektika mezi strukturou a communitas (příliš struktury=patologické projevy communitas; příliš

communitas se zase může zvrhnout v despotismus)

11
Ženské iniciační obřady

Bruce Lincoln: schází zdůraznění územního přechodu (oproti mužským)

ženy většinou zůstávají po celou dobu blízko bydliště, iniciace jednotlivých žen, ne hromadně, tzn.
není prostor pro vznik communitas, u mužů často svlékání (=ponížení, cesta k novému postavení) vs.
u žen žádné nové super postavení nehrozí, takže spíš důraz na ozdoby, oblékání

žena během inic. rituálu = bojiště vztahů mezi pohlavími

rituály provádějí muži na mužích nebo muži na ženách, ženy samy sobě žádné povinné rituály
nedělají, takže násilí produkují muži, neustále se nad ženy povyšují, skrz rituály ženy řídí, rituály jsou
dobré pro společnost jako celek, ale tím se myslí muži, poněvadž ne vždy je to dobré i pro ženy jako
celek, spíš nikdy (Súdán – obřízka a jestli je pro nějaká žena, tak jen proto, že má sama sebe vnímá ve
vztahu k mužům – pokud tedy není obřezaná, muži o ni nebudou mít zájem)

Násilí a posvátno

Obětí je společenství, jež místo sebe obětuje něco jiného, náhradu, chrání tak samo sebe před
vlastním násilím. Cílem obětí je obnovit soulad ve společenství a posílit v něm sociální vazby.

Girard (spíše lit.vědec než antropolog): ten, kdo se dopouští násilí, je frustrovaný tím, že nemůže
úplně ovládat druhé, jejich sexualitu, pociťuje k sobě odpor = mužskost je zranitelnější než ženskost

Rituály hrůzy: násilí může sloužit k psych. nebo soc. cíli, „blesková paměťová stopa“-Harvey
Whitehouse (strach může zablokovat přístup k určitým částem mozku, kde sdělovaná informace je
záležitostí okamžitého zájmu a je spojená s intenzivními vztahy, mohou se pocity, emoce a obsah inic.
zkušenosti uchovat po celý život)

Kapitola 7: Šamanismus
Michael Harner: Obnovený zájem o šamanismus dnes lze chápat jako demokratizaci, návrat k pův.
duchovní demokracii našich předků v kmenových společností, kde měl téměř každý přístup
k duchovní zkušenosti a bezprostřednímu zjevení; můžeme se k těm věcem dostat sami

šamanismus je spíš technika než náboženství, šaman=spirituální specialista; existuje vedle velkých sv.
nábož. nebo v animistické soustavě

slovo šaman (Tunguzuové, východní Sibiř) – nábož. specialista, co se umí dostat do transu, aby mohl
komunikovat s duchy, kt. uzdravují, zajišťují plodnost, ochranu, průvodci duši zemřelých
(Jakobsonová: rozdíl mezi „být posedlý“ a „mít v moci“ (ty duchy))

Joan Halifax: šaman=léčitel a prostředník mezi komunitou a mimořádnou skutečností; kontinuita

nábož. předků z doby kamenné a současným šamanismem

Keith Ward(ová): nesmírná pluralita duchů, démonů a předků s dobrými i zlými úmysly, kt. mohou
šamani částečně ovládat či ovlivňovat

12
Harner: nepředstírají, že jsou šamani, jsou opravdoví, pokud dosáhnou opravdových výsledků, jejich
zkušenosti jsou zaměnitelné se zkušenostmi domorodých šamanů, odlišně jsou pouze kultury (v naší
se nabízí šamanská zkušenost prostřednictvím meditace nad nějakou zvukovou stopou do sluchátek)

Arktický šamanismus

=kosmologický komplex přesvědčení, mýtů, rituálů a zvyklostí, praktik a nástrojů zaměřených na

osobu šamana, může existovat i bez šamana (mnoho oblastí SSSR za Stalina) vs.
neošamanismus=důležitý je aktér, nikoliv mytologická soustava za ním

Shirokogoroff: osoby obou pohlaví, kt. zkrotily duchy a mohou je do sebe samých uvést, jak se jim
zachce a užívat své moci nad nimi ve svůj prospěch, zejm. pomáhat jiným lidem, jež duchové trápí a
je to tak, že mohou disponovat celým souborem zvláštních metod, jak s duchy zacházet (1982)

Hultkrantz: funkcionář společnosti, kt. s pomocí strážných duchů dosahuje extáze, aby si vytvořil
vztah k nadpřir. světu jménem příslušníků své skupiny ... trans je předzvěstí příchodu strážných duchů
... vzlety šamanovy duše předpokládají hluboký, někdy kataleptický trans .. vyhledávání ztracených
duší nebo výzvědná výprava na onen svět; šaman léčitel, psychopomp (vede duše mrtvých), neustále
se zabývá ztrátou duše a jejím znovunabytím

Knud Rasmussen: Největší nebezpečí v životě spočívá v tom, že lidská strava se celá skládá z duší.
Všichni tvorové, kt. musíme zabíjet a jíst, všechna zvířata, kt. musíme složit, abychom se měli do čeho
obléknout, mají duši. Tyto duše nehynou spolu s tělem a musí se tedy usmířit, aby se nám
nepomstily, že jsme jim sebrali jejich těla.

Ioan Lewis: Má se za to, že většina nemocí má mystická základ v působení škodlivých duchů. Pokud
však klanový šaman vykonává svou práci řádně, když se stane jejich inkarnací a tím je ovládá, je vše
v pořádku. Díky pravidelným obětem duchové dokonce chrání před útoky cizích duchů.

Shirokogoroff: šaman=povolání, kt. se vybraný jedinec může vzpírat a kt. je spojeno se

sebeobětováním a nebezečím

Rasmussen: (východní Grónsko): Věříme ve zlo. O dobru nemusíme přemýšlet, neboť dobro je dobré
jako takové a nemusí se nějak uctívat. Naopak zlo se skrývá ve velké tmě, ohrožuje nás bouří a
špatným počasím. Lidé toho dokážou tak málo a my ani nevíme, zda to, čemu věříme, je pravda.
(1921)

Šaman byl postavou obávanou a někdy i osamocenou a izolovanou (to asi i v Mongolsku, Paměť mojí
babičce, Hůlová???)

Grónští šamani byli často zapleteni do vražd a sami se mohli stát jejich obětí.

Meditační seance v transu

Seance=ústřední činnost, může být okázale veřejná i soukromá

-terapeutické účinky: nemocní jedinci se na chvíli stávají středem pozornosti (i v soukromé) a jejich
vůle k životu se posílí (taky některé psychické poruchy/problémy/diagnózy vlastně vyžadují především
hodně pozornosti od někoho, když mají pozornost, je jim lépe)

13
Šaman=povolání: většina příslušníků společnosti nejsou šamani, jedná se většinou o „zraněné
léčitele“ – nemoc, psychóza či posedlost je přiměla k tomu, aby se stali šamany (vlastně stejně, jako
když jde někdo studovat psychologii původně proto, aby si sám vyřešil svůj problém????)

- musí se naučit ovládnout duchy, kt. je trápí a sami se musí naučit, jak léčit jiné (jako peer pracovníci,
kt. „zvládli“ vlastní diagnózu schizofrenie/bipolární poruchy/apod. a pomáhají teď lidem se stejnou
diagnózou, protože mají stejnou zkušenost ????????)

šamanská iniciace (každá úplně jiná), novice ale většinou rozsápou/snědí duchové a je obnoven jako
šaman: 1) fáze nedobrovolná (neovládnutelná a nevyžádaná posedlost, živ. krize, nemoc – způsobená
duchy, ev. trauma z dětství, šaman=pacient, duchové musejí být zkroceni; 2) nabývání šamanských
schopností; 3) už má schopnosti používat síly/duchy, aby lidem pomáhal nebo škodil, ať ho má jeho
společenství rádo nebo se ho bojí, pořád je šaman k jejich službám, i kdyby byl rozporuplnou
postavou na okraji (v J Americe je šaman často i nositelem politické síly)

Šamanské odznaky

opakující se rys: axis mundi = žebřík, tyč nebo strom = střed světa (akorát v Grónsku nejsou stromy,
takže nic); buben, zpěv (šaman i ostatní), nazí nebo plášť s kostrou, kosti, peří, kožešiny druhu, jakého
jsou šamanovi duchové-pomocníci, psychotropní látky (houba muchomůrka červená nebo alkohol)

Michael Harner: vyškolen u Jivarů, nabyl přesvědčení, že šamanismus se dá použít na všechny lidi a
předkové bílých Američanů a Evropanů měli kdysi tytéž schopnosti (The way of shaman, 1980),
bubnovací workshopy

dnes na západě může býát šamanským léčitelem kdekdo vs. „tradiční“ společnosti – pouze vybraní
jedinci, šaman je prokletí nebo požehnání

Kapitola 8: Čarodějnictví a zlý pohled

1. Ve středověké a raně novověké Evropě, vesnické prostředí, proklínání a požehnání, uzdravování a
manipulování lidmi a předměty – malefice = zlovolný skutek, křesťanská teologie (spojování malefice
s vesnickým životem odráží napětí uvnitř často malé společnosti (kde se všichni znají), mohou vyústit
v obviňování z čarodějnictví. Tam, kde lidé mohou opustit místo, odstěhovat se, jsou obvinění
z čarodějnictví méně pravděpodobná)

2. Církevní reformátoři označovali čarodějnice a kouzelníky za satanovy přívržence (=vše, co není

svaté nebo civilizované)

3. Africké čarodějnictví se spíš blíží zlovolným skutkům.

4. Posl. dobou růst „pohanských“ forem čarodějnictví.

Evans-Pritchard: Azandové: čarodějnictví = duševní síla zděděná od rodiče stejného pohlaví, člověk
má v těle čarodějnou substanci, dá se zjistit při pitvě, dá se použít, aby se škodilo druhým;
kouzelnictví = špatné, zlé nebo nedovolené čáry zahrnující záměrné užívání magických sil a léčiv
k újmě druhých. Kouzelnictví je dovednost, kt. je možné se naučit, není to zděděná dspozice.

Azandové rozlišují dobrou a špatnou magii.

14
čarodějnictví je součást každodenního života (napadne-li plíseň podzemnici olejnou, když je žena
zamračená a nereaguje na manžela, jestliže se magickým obřadem nedosáhne cíle, může za to
čarodějnictví, pokud se jasně neprokáže věštbou, že v tom bylo kouzelnictví nebo jiný neblahý činitel,
nebo pokud se to nedá zjevně přičíst na vrub nezpůsobilosti, porušení nějakého tabu nebo
neschopnosti dodržet nějaké morální pravidlo)

Víra v čarodějnictví rozšířená ve většině subsaharské Afriky mezi christianizovaným obyvatelstvem,

křesťanství toho nabízí málo k objasnění životních potřeb, na západě nebo v islámských zemích se dá
mluvit o štěstí nebo smůle, osudu, vůli Boží, Azandové a jiná afr. etnika mají komplexnější
hermeneutický systém, který dává lidem možnost s tím něco dělat.

E-P: čarodějnictví = chybějící článek v kauzálním řetězci, nekomplikovaná „přirozená“ vysvětlení

(termiti) neobjasňují náhodu (proč trám překousali, zrovna když pod ním seděl náčelník) – ejich
filosofie vyplňuje mezery v takové teorii, že je celý život a smrt prodchnuty smyslem.

E-P – strukturálně-funkcionalistická interpretace – ačkoliv panovník může být podezírán

z čarodějnictví, nikdy ve skutečnosti nebude obviněn obyčejným příslušníkem kmene, žena musí
požádat muže, aby se vyptal orákul za ni, tzn. žena taky nikdy neobviní z čarodějnictví svého muže

čarodějnictví = pojistná záklopka, umožňující hladké fungování společnosti a udržující status quo

Bangwa (Kamerun) – kouzelník, čaroděj, duch = jeden pojem, obvinění reflektuje společenské napětí

Robert Brain: alternativní teorie o přístupu ke zdrojům potravy: čarodějům se dávalo maso ve snaze
je přesvědčit, aby v čarodějné říši nejedli své oběti, dětské nemoci časté, buď vlivem čarodějnictví
nebo proto, že dítě samo je čaroděj a trpí za své činy; vyznání se z č. znamená přísun dobrého jídla,
aby dotyčného dovedli zpět z „nebe“ – někt. děti se naučily obehrávat systém

nejistota – vzrůst počtu obviněných – podezřelí napadáni či zabíjeni, v Kamerunu vznik spolků
(multietnických) pro léčbu následků č. (Vojáci zatkli všechny obyvatele vesnice Kesham, protože byli
podezírání, že zabili milenecký pár, kt. byl údajně (podle spolku) zodpovědný za smrt 22 lidí ve 14
dnech, matka zavražděné ženy byla nucena oblast opustit, protože č. se má dědit po rodiči stejného
pohlaví, tzn. ona by měla být teoreticky taky č., noviny byly na straně vesničanů, jejichž lidská práva
byla údajně porušena, vesničané nakonec propuštěni pro nedostatek důkazů)

Jeanne Favret-Saada, francouzský venkov: přímé otázky – popírání č., lidé rozlišují mezi obyčejným
nezdarem a řadou událostí (kněz to může považovat za pověru nebo dílo satanovo a povolat
exorcistu, obviňování sousedů nebo členů rodiny – ohledně dědictví)

Zlý pohled

Alan Dundes: jednolitý komplex lidové víry založený na představě, že jednotlivec má moc dobrovolně
či nedobrovolně škodit druhému člověku nebo jeho majetku jen tím, že se na něho dívá nebo je
chválí (preventivní nošení amuletů, plivání a pronášení ochranných výroků předtím, než se někdo
pochválí, jinou technikou je skrývání, zastírání ba dokonce popírání toho, že se někomu vede dobře)

Richard Coss: savci a tedy i lidé považují upřený pohled za agresivní, na dveře několika obchodů jsou
zavěšeny cedule, na nichž byly namalovány pouze zamračené oči, počet krádeží prudce poklesl,
objem prodeje se nezměnil

15
Rupert Sheldrake: signifikantně vysoký počet lidí si uvědomuje pohled druhých, ať už je pozorovatel
přítomen fyzicky nebo ne

„envy“ – závidět, lat. invidia, z in videre =vidět, vidět něco znamená to chtít

Dundes: 1) život závisí na tekutině, sucho znamená smrt (sperma, živá voda, mléko, krev, slina...)

2) konečné množství dobra – zisk pro kohokoliv musí pro někoho někde jinde znamenat ztrátu

3) život = vyvážený model – chudí a nemocní jsou hrozbou pro zdravé a bohaté – představa může být
zčásti projekcí zámožných jedinců

4) symbolicky vyjádřeno pár očí může být párem varlat

Přípitek (přijímání životadárných tekutin) se slovy na zdraví, na vaše = ten, kdo pije, nechce naplnit
svou vlastní tekutinu na úkor ostatních

Racionalita v západní vědě

„Pro fundament. křesťany se spása často považuje za něco, co vyplývá z víry a misionářská činnost je
chápána jako úsilí přesvědčit domorodce. Nenábožensky založení vědci a politici spatřují podobný
prospěch v přesvědčení o správné věci. Poučit veřejnost o nebezpečích drog, přimějte lidi, aby uvěřili
ve správnou věc a naše veřejné zdravotní problémy se vyřeší“ Byron Good, 1994

E-P: Azandové věří, že někt. lidé jsou čarodějové vs. vědí –znalosti při uzdravování: rozdíl mezi
idejemi, kt. jsou v souladu s objektivní skutečností (jazyk vědění) a tím, co v souladu není (jazyk víry)

„to believe“ ve st. angličtině „mít rád, být oddán, lnout k něčemu“, teprve od konce 17. stol. význam
= volba mezi dvěma možnými výklady či tezemi, křesťané ve středověku, kt. věřili v boha, nehlásali
jeho existenci, ale svou oddanost

moderní společnosti se liší od jednodušších větší diferenciací, počtem alternativ, z nichž si můžeme
vybrat (čemu věřit)

Robin Horton: protiklad „uzavřené“ povahy afr. tradičního myšlení a „otevřený“ světonázor moderní
Evropy a Ameriky; věda neskoncuje s magií ani náboženstvím, jen dodá další prvek, silný a významný,
do spektra kosmologických alternativ, jež jsou k dispozici k věření

Macfarlane: Když lidé přestali brát ohled na to, co si o nich myslí sousedi (vzhledem
k bezprostřednímu kontaktu a vzájemné závislosti nutné k přežití), obvinění z čarodějnictví začalo
ubývat

16
Kapitola 9: Pouť
Metoda výzkumu

-podle Turnera vyjímá lidi z normální společnosti a spojuje jednotlivce s týmž cílem, je to
antistruktura, kreativní a proměňující

ačkoliv pouť může působit jako síla morální obnovy (Durkheim) a může pro lidi znamenat, že jsou pak
spokojeni se svým životním údělem, takže už se nesnaží zlepšit své životní podmínky (Marx) a může
stmelit vazby v komunitě (Turner), stejně dobře tomu tak být nemusí

př. hadždž – může stejně pravděpodobně zesílit etnické a nábož. napětí jako naopak vytvořit pocit
vzájemnosti

Medžugorje v Bosně a Hercegovině – nelze plně pochopit bez znalosti kontextu napětí mezi muslimy,
římskokatolickými a pravoslavnými

Typologie

Při vymezení pouti Morinis zdůrazňuje důležitost ideologie – cíl by měl ztělesňovat ceněné ideály

Smísení posvátného a světského – smrt princezny Diany – polobožský status udělený bulvárním
tiskem i mnoha lidmi v Británii

1. Pouť na posvátné místo: chrám sv. Jakuba Santiago dela Compostella, s oživením pohanství
v Evropě zájem o přírodní energie – stojící kameny, teofanie – místo zjevení panny Marie apod.
většinou dětem z chudých poměrů

2. Pouť k posvátné osobě

3. Pouť spojená s posvátným předmětem - ostatky, Turínské plátno

4. Pouť jako posvátný text – trasa poutníků a projevy zbožnosti se zaměřují na místa uvedená ve
Starém a Novém zákoně, v Koránu

5. Pouť jako alegorická cesta – zniternění pojmu pouť, v hinduismu, buddhismu, křesťanství i
islámském súfismu, tělesná odloučenost může rozšířit vnitřní cestu – v klášterech či polouzavřených
společenstvích

Politika náboženské syntézy

antisynkretické nábož. kultury – Kogiové v Sierra Nevada de Santa Marta v Kolumbii: zčásti díky
hornatému terénu, kt. nelákal Evropany, umožnil Kogiům zmizet a vybrat si, kt. aspekty španělské
kultury přijmout (kovy a domácí zvířata) a kt. odmítnout (křesťanství, písmo, evropské oblékání)

andské kultury mají poutní tradice už 3 tis. let, „tělesné zobrazení socio-nábož. prostoru“, vrchol
v obřadech Inků v 15. stol. spojení všech svatyní v říši prostřednictvím obětní krve – sítě horských cest
(metaforické tepny státu), obětní krev kolující po celém státu jako v těle se pokládala za něco, co
zajišťuje život, stálost a plodnost

Závěr – Poutník putuje zvláštně utvářeným časem a prostorem, může stejně fungovat jako turista.

17
Kapitola 10: Mýtus
Robert Segal: Myth: A very short introduction: Mýtus je (1) příběh, (2) jehož hlavními postavami jsou
osoby a (3) který uskutečňuje něco významného pro své vyznavače, (4) kteří jsou houževnatými
zastánci tohoto mýtu.

Malinowski: Mýtus v komunitě divochů, to jest ve své živé primitivní podobě, není pouze příběhem,
nýbrž prožívanou skutečností. Nemá povahu fikce (jako v románu), komunita se domnívá, že
v prehistorickém období nastala a od té doby trvá, aby ovlivňovala svět.

Mýty zaměřené na spol. témata, zakódovávají morálku a poskytují praktická pravidla pro vykonávání
rituálu a technických aspektů života – stavba kánoe, zahradní práce nebo rozhodnutí, koho si vzít a
komu se vyhýbat; zabraňují, aby společnost upadla do chaosu.

la langue = jazyk jako systém

la parole = individuální projevy systému, jeho realizace

Jazyk se dá studovat diachronně ve vztahu k jeho historickému vývoji nebo synchronně sledováním
jeho různých složek a jejich vzájemných vztahů v daném časovém okamžiku

Joseph Campbell hojně doložil, že hrdinské mýty mnoha kultur mají zmíněné základní schéma, platí
to i o románech, filmu apod.

Monomýtus je především (ale ne výhradně) mužská záležitost.

Hrdinovo putování opakuje trojstupňovost přechodového rituálu: jde o směřování od struktury

k anti-struk. a zpět. Postavy v monomýtu mají univerzální kouzlo, univerzální archetypy spojené a
vnitřním psychickým rozvojem a vývojem lidstva jako celku.

Hrdinova cesta

I) Odchod, oddělení; II) Iniciace; III) Návrat

Jung: lidská psycha založena na principu kolektivního nevědomí, obecná psychologická dispozice, kt.
působí prostřednictvím snů, mýtů a symbolů, myšlení pracuje s omezeným počtem archetypů, k nimž
jsou jiné ideje a zkušenosti připodobněny a tvoří komplex

Gender hrdiny

U mnoha druhů primátů odcházejí samci co nejdále od domova a pak se vracejí, nedokáží se moc
dlouho soustředit oproti samicí, kt. se rychle učí od svých matek. Ženy v lidském společenství
omezenější spektrum možností (i geograficky), přebírají roli dospělých v nižších věku než muži

ženy (vydávající se na hrdinskou cestu) musí nalézt strategii jak zapřít samy sebe nebo odvést
pozornost od sebe jako sexuálního objektu nebo mohou zdůrazňovat svou neškodnou ženskou
povahu, aby odvrátili pozornost od svých činů. Musejí obvykle čekat na dobu po přechodu nebo
používat autority dané viděními, aby mohly prokazovat dobrodiní nebo se dělit o moudrost, jíž po
cestě nabyly.

18
Mýty a paměť

Rosalinda Shaw: technický rozvoj vyžaduje paradoxně ještě více čarodějnictví – i Afričané musí zjistit,
jak takových sil využívat, Evropané nejsou prostě ochotni se o své tajemství podělit. U Temnů
znamená „evropanství“ žití izolovaným způsobem, vyměňovat si letmé pozdravy, přitom se ani
nezastavit, jíst maso ve velkém množství a jíst sám, aniž jsou k jídlu pozváni druzí. Vlastnosti jako
odloučenost, sobectví a nenasytnost jsou typické právě pro čaroděje.

Urbánní mýtus

-hrají na strunu lidských obav nebo jsou jejich odrazem

Nancy Scheper-Hughes: stejně jako politikové a elita v republice Sierra Leone a zkušenost obchodu
s otroky může být zprostředkována obrazem čaroděje, je i svět obchodu s transplantovanými orgány
a mezinárodní obchod s částmi lidského těla a neschopnost osobně se zorientovat ve stále
techničtějším systému zdravotnictví zprostředkováván představou cizince-svůdce, který vyjímá
ledvinu z těla nevinné oběti,

-franc. folklorista Campion-Vincent psal o těchto pověstech jako o „literárních objevech

pololiterárního etnika, jež nedokáže odlišit to, co je věrohodné a realistické od neuvěřitelných a
fantastických.

- používání dětských těl při „tradičním“ africkém rituálu vyšlo více najevo po objevu torza pětiletého
dítěte v Temži v r. 2001, zjistilo se, že pocházel z Nigérie, předpokládalo se něco jako voodoo. Vzrůstá
podezření, že mnoho afrických dětí přicházejících do VB, prostě zmizí.

-příběhy o krádežích orgánů vyjadřovaly intuitivní pocit, že něco není v pořádku, což
předznamenávalo „stav pohotovosti“ druhořadých občanů světa žijících v negativní zóně existence,
kde se život a tělo zakoušejí jako ustavičná krize přítomnosti (hlad, nemoc, zranění) na jedné straně
jako krize nepřítomnosti a mizení na straně druhé

Závěr

Mýty získávají na významu, když mají psychologickou relevanci a případně i nějaký základ ve
skutečnosti. Nabývají pak snadno zapamatovatelných, stereotypních podob. Gramotnost a dějiny
neskoncovaly s mýtem, naopak lidské společnosti přetvářejí své dějiny, aby se podobaly mýtu. Mýty
se stávají pokladnicemi lidské zkušenosti. Jsou odrazy naší přítomnosti a naší minulosti, zrcadlem
našich obav a úzkostí a ukazateli k našim nadějím pro budoucnost.

19