JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Hudební fakulta
Katedra Jazzové Interpretace
Obor klavír

Poznámky k autenticitě v hudební improvizaci

Bakalářská práce

Autor práce: Martin Konvička

Vedoucí práce: doc. MgA. Jaroslav Šťastný, PhD.

Oponent práce: Mgr. Jan Přibil

Bibliografický záznam

KONVIČKA, Martin. Poznámky k autenticitě v hudební improvizaci [Notes on Authenticity in

Musical Improvisation]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta,
Katedra jazzové interpretace, 2016 Vedoucí diplomové práce Jaroslav Šťastný.

Anotace

Bakalářská práce „Poznámky k autenticitě v jazzové improvizaci“ se zaměřuje na

systematizaci možných přístupů k autentické hudební improvizaci v kontextu vývoje
osobnosti. Pojednává o proměnách motivace k hudební tvorbě v závislosti na evoluční úrovni
osobnosti umělce v širších souvislostech chápání společnosti, kultury, světa a reality. Systém
se opírá o teorii vývojové psychologie S. Cook-Greuter „Ego Development Theory“. Ke
každému vývojovému stupni jsou vytvořeny odpovídající paralely projevů autenticity
v hudební souvislosti.

Annotation

Bachelor thesis „Notes on Authenticity in Musical Improvisation“ deals with the

systematization of possible approaches to an authentic muscial improvisation in the context
of personality development. The work speaks of the changing motivation towards musical
creativity depending on the level of personality development the artist has reached in the
wider perspective of understanding the society, culture, world and reality. The system is
based on the psychological development theory of Susanne Cook-Greuter called the „Ego
Development Theory“. Every level of personality developement is connected with
corresponding manifestations in musical improvisation.

Klíčová slova

jazz, improvizace, autenticita, osobnost, psychologie, vývoj, ego, estetika

Keywords

Jazz, Iprovisation, Authenticity, Personality, Psychology, Development, Ego, Esthetics

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny
a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v
Knihovně JAMU a používána ke studijním účelům.

V Brně, dne 20.5. 2016

Martin Konvička
ÚVOD:.....................................................................................................................................................6
Cíle práce:...............................................................................................................................................8
1. Úvod do Ego Developement Theory (EDT)....................................................................................9
1. Základní systematizace EDT......................................................................................................10
2. Obecná pravidla a principy EDT................................................................................................10
3. EDT a Nalézání významu...........................................................................................................12
4. Hudba jako myšlenková mapa skutečnosti...............................................................................12
5. Stručný úvod do metod EDT.....................................................................................................13
6. Směrovost ve vývoji osobnosti a její manifestace v hudební improvizaci.................................13
7. Vyrovnávací strategie a obranné mechanismy.........................................................................15
8. Koncept utrpení jako zdroje hybnosti.......................................................................................16
9. Proměnlivý sociální diskurz.......................................................................................................17
2. Stádia vývoje ega a jejich manifestace v hudební improvizaci...................................................18
1. Konvenční stádia – úvod...........................................................................................................18
2. První konvenční stádium – Konformista (Diplomat).................................................................19
3. Druhé konvenční stádium – Expert (Sebe-vědomý)..................................................................21
4. Třetí konvenční stádium – Achiever (Svědomitý).....................................................................24
5. Post-konvenční stádia – úvod...................................................................................................26
6. První post-konvenční stádium – Individualista/Pluralista.........................................................27
Závěr....................................................................................................................................................30
Bibliografie:..........................................................................................................................................31
ÚVOD:

Každý kreativně aktivní člověk/umělec je v dnešní době konfrontován s komplexní

socio-kulturní situací. Generace, které jsem součástí, vychází z postmoderního světa, který
emancipoval roli individuality do bezprecedentní míry. Současné generace západního světa
jsou zatíženy paradoxním břemenem svobody. Přístup k nesmírnému množství informací a
neobsažitelné možnosti jsou jedním z hlavních důvodů zplytčování prožitků a následné
hyperbolizace kultury, jako reakce na neschopnost ocenit subtilnější aspekty a nuance reality
- summou vzniká všepřítomná lačnost po ještě intenzivnějších prožitcích. Zintenzivňování a
hyperbolizace vede ovšem pouze do stádia společenské křeče, směřuje násilně k velké
civilizační agónii, která předpovídá finitnost a omezenost těchto snah.

Chápe-li se člověk/umělec jako komplementární veličina tohoto světa, vystavuje se

tak výzvám, které přesahují implikace provinčně chápaného umění, potažmo estetiky.
Umělec, který má v tomto prostředí produkovat dílo bez omezení tak, aby jeho dopad nesl
potenciál v širším kontextu reality, může být vystaven mnoha matoucím vlivům. Proto
považuji za důležité do jisté míry systematizovat autentické motivace k tvorbě a vytvořit
referenční bod, který může sloužit jako opora pro snahy vydávající se podobným směrem.

Jak může hudební improvizace korelovat s komplexními společenskými mechanikami

a proč je právě improvizovaná hudba důležitým nástrojem kulturní změny? Improvizace
je proces, který provází každého člověka již od narození. V každý přítomný moment probíhá
v mysli člověka kreatívní proces improvizace, neboť se neustále nacházíme v řetězeci
rozhodnutí, která existují v celé škále od banálních až po neskonale důležitá. Každý člověk je
tedy inherentně improvizátorem svého života. Toto neustálé „rozhodování a hodnocení“ (v
úvozovkách proto, neboť jak se pokusím demonstrovat dále, vědomé rozhodování a
hodnocení je jen jednou z úrovní v platné improvizaci) je to, co se děje v procesu hudební
improvizace a proto může improvizace sloužit jako jakýsi dočasný, zmenšený model tohoto
existenciálního toku. Hudba jako vysoce komplexní meta-jazyk je proto vhodným médiem.
Hudební sdělení není nikdy konktrétní, nýbrž čistě metaforické, umožňuje komunikaci na
niterné-přímé úrovni. Hudbu není třeba pouze racionálně chápat, nýbrž také cítit. Zde je její
síla a poslání, neboť pokud člověk hudbu pocítí, sám v sobě objeví její smysl – tento je pro
každého definován jinými pojmy právě díky nekonečné víceznačnosti hudebního sdělení –,
avšak popisuje v zásadě společné - panhumánní vlastnosti. Improvizace v hudbě je
zpřítomněním tohoto procesu přímého sdělování. Kulturní význam improvizované hudby
spočívá tudíž v její přímé sdělnosti na úrovni, která je pro jiná média těžko dosažitelná.

Hudební improvizace je také díky svým procesuálním vlastnostem a své míře

komplexity mocným nástrojem k rozvoji vědomí a sdostatek likvidním médiem na to, aby
byly s její pomocí zažehnuty snahy o vytvoření dynamik, které směřují k evolučnímu kroku od
tendence k kulturně-sociálnímu zplytčování ke změnám paradigmatu, jejichž následkem
bude redefinice a reintegrace humánních hodnot na šiřší společenské úrovni.

Částečně záleží na svobodné vůli každého člověka/umělce, aby se rozhodl, do jak širokého
kontextu hodlá zasadit sebe a s tím i svou tvorbu. Jsem ovšem předsvědčen, že autentická
tvorba na jakékoli úrovni směřuje právě k ideálům humánní, morální společnosti. Arx
Fortunae1, který je obýván značnou částí západní společnosti je důkazem toho, že tyto
problémy nejsou pouze problémy naší generace, nýbrž břemenem, které si sebou neseme již
od nepaměti. Naše břemeno se ovšem v globálním světě rozrostlo do globálních rozměrů.
Snaha o změnu paradigmatu na osobní úrovni se tedy může zdát v globálním měřítku jako
zbytečná, ale základ této změny musí spočívat právě a pouze v mysli a konání jednotlivce.
Autentická tvorba (hudební v kontextu této práce, ale nejen ta) směřuje člověka
k internalizaci jevů světa, který ho obklopuje. Podle toho, jakou část světa v sobě
člověk/umělec takto zrcadlí, mění se také jeho vztah k tvůrčímu procesu. Otázka autenticity
v hudební improvizaci je tedy variantou otázky po lidském východisku v kontextu
společnosti/existence.

1
Hrad Štěstí je metaforou J.A. Komenského v knize Labyrint světa a ráj srdce, jedná se o místo, kde se vybraní
lidé slepě těší prázdným slastem a potěšení.
Cíle práce:

Cílem této práce není definovat autenticitu. Takový cíl postrádá totiž,
v kontextu do kterého je zde autenticita zasazena, smysl. Cílem práce je pokus o
vytvoření myšlenkové mapy, v níž je autenticita zakotvena. Tato by měla posloužit
jako možný základ pro dialog a další zkoumání autenticity z jiných úhlů pohledu,
hlubší proniknutí do jejích specifik a daností. Základní premisou je zde chápání
autenticity jako hybné síly umělecké tvorby a nadčasové kvality, která protíná lidský
život, potažmo uměleckou tvorbu, napříč kulturami a historií. Jedná se o tendenci
k objevování společné panhumánní kvality, zásadní hybné síly evoluce směřující ke
sjednocení s Arché2 (R.Berger,2009,s.352).

Nebude tedy zkoumáno zda se autenticita vyskytuje, nýbrž to, jakým způsobem je
manifestována. Jako výchozí systém bude použita teorie americké psycholožky
Susanne Cook-Greuter nesoucí název „Ego Developement Theory“ (EDT). Postupně
budou paralelizovány vnitřní psychologické motivace a procesy s jejich možnými
manifestacemi v hudební improvizaci na různých evolučních stádiích ega, tak jak o
nich hovoří EDT.

2
Pojem pralátky Arché pochází ve své původní podobě z pera Thaleta z Milétu, v jeho filosofii se jednalo o
jednu z elementárních složek reality (v tehdejším Thaletově pojetí materialistické filosofie). U Bergera se jedná
o paralelu k primárnímu, universalistickému vztažnému bodu existence.
 1. Úvod do Ego Developement Theory (EDT)

Jak už bylo zmíněno, výchozím systémem pro zkouání autenticity v hudební improvizaci
bude teorie americké psycholožky Susanne Cook-Greuter, především pak její práce „Nine
Levels Of Increasing Embrace In Ego Development: A Full-Spectrum Theory Of Vertical
Growth And Meaning Making“, která se zabývá hierarchizací osobnostního vývoje
v integrálním kontextu.
Hudební improvizace je ve své podstatě manifestací mnoha existenčních paradoxů.
Napětí mezi idiomaticitou a non-idiomaticitou (D.Bailey, 1993 ,s.12), rozpor mezi kontrolou a
disciplínou oproti intuici a svobodě - to jsou jen příklady protikladů inherentně obsažených v
tomto kreativním procesu. Dalším důležitým aspetkem improvizované hudby je její přímá
vázanost na tvůrce. Dochází-li k autentické tvorbě, je hudba manifestací aspektů tvůrcova
vnitřního světa – způsobu, jakým vnímá a odráží realitu jeho individualita. Zkušenost
improvizace je pro mě projevem silného propojení s hudbou v její teoretické a praktické
rovině. Při improvizaci totiž dochází k bezprostřední konfrontaci se subjektivní a objektivní
realitou, mnohdy navíc v dialogické souvislosti více entit (hudebníků). Osobně považuji tuto
zkušenost za jeden z prostředků k sebe-poznání a následkem toho k hlubšímu prožívání
reality.

Systematika, kterou poskytuje EDT může posloužit jako opěrný bod pro hierarchizaci
motivací a možných pohledů na autenticitu v hudební improvizaci z perspektivy subjektu
tvůrce (improvizátora) na různých stupních vývoje ega.
 1. Základní systematizace EDT

EDT hovoří, ve formě se kterou pracuje má práce, o devíti stádiích širšího přijetí3.
Každá úroveň reprezentuje odlišný, kvalitativně rozdílný, specificky definovaný a
komplexnější náhled na sebe sama a realitu.

Teorie definuje dvě pre-konvenční, tři konvenční, tři post-konvenční a jedno post-post-
konvenční4 stádium vývoje osobnosti. Má práce se bude zabývat stádii od počátku
konvenčního vývoje. Je tomu tak proto, neboť pre-konvenční stádia popisují vývoj
osobnosti probíhající ve většině případů ve velmi ranném dětství. V období dospělosti se
pre-konvenční stádia mohou vyskytovat jen jako důsledek mentálního nebo fyzického
omezení, které neumožňuje další vývoj.

Ke zkoumání autenticity v improvizované hudbě budou tudíž vhodná stádia od prvního

konvenčního po první post-konvenční stádium, tyto se totiž mohou vyskytovat v
dospělosti a manifestovat se kreativní činnností ve formě hudební improvizace. Další
post-konvenční stádia nebudou v této práci zpracována, neboť samotný jejich popis v
EDT je složitý z důvodu malého množství jedinců operujících z těchto pozdních úrovních.

2. Obecná pravidla a principy EDT

Aby bylo možné možné proniknout do hlubších souvislostí mezi EDT a hudební
improvizací, je nezbytné uvést obecná pravidla a principy této konstruktivní vývojové teorie.

 Vývojová teorie popisuje proces rozkrývání lidského potenciálu směrem k hlubšímu

porozumění, moudrosti a efektivitě
 Růst se odehrává v logickém sledu úrovní nebo širších pojetí světa od narození po
dospělost. Tento pohyb může být vizuálně reprezentován jako spirála rozšiřující se
ad-infinitum
 Pojetí světa se obecně vyvýjí od jednoduchého ke komplexnímu, od statického k
dynamickému a od ego-centrického po socio-centrické, až globální (world-centric)

3
Orig. „Increasing embrace“
4
Orig. také „Ego Transcendent“
  Pozdnější stádia jsou dosažena až po průniku rannějšími stádii. Jakmile bylo jistého
stádia dosaženo, stává se stabilní součástí jedincova repertoáru odezv, i je-li následně
jako primární pojetí a náhled přijato vyšší stádium.
 Každé následující stádium zahrnuje a překlenuje všechna předcházející. To znamená,
že rannější pojetí a perspektivy zůstávají součástí aktuální zkušenosti a vědění (naučí-
li se dítě běhat, neztratí schopnost chůze). Každé pozdnější stádium je více
diferencované, integrované, flexibilní a umožňuje optimální funkčnost v rychle se
měnícím a stále komplexnějším světě.
 Stádium, ve kterém se člověk nachází, ovlivňuje jevy, jež si člověk uvědomuje a jichž
si všímá, což v důsledku určuje pole fenoménů, které je schopen popsat, artikulovat,
kultivovat, ovlivnit a změnit.
 Se zdravým procesem rozkrývání roste autonomie, svoboda, tolerance k odlišnosti a
víceznačnosti, flexibilita, sebe-uvědomění a schopnost interakce, zatímco obranné
mechanismy ustupují.
 Vykolejení z vývoje, prázdná integrace, traumata a psychopatologie se vyskytují na
všech úrovních. Pozdější stádia tudíž nejsou lépe uzpůsobena nebo obecně
“šťastnější”.
 Jedinec, který dospěl k pozdnějšímu stádiu, rannějším stádiím rozumí, zatímco
jedinec z rannějšího pozdnějším ne.
 Hloubka, komplexita a šíře poznávacích možností člověka může v průběhu života růst.
Nezávisle však na tom, do jakého stádia člověk dospěje, jeho poznání a porozumění
bude vždy jen částečné.
 Vývoj se odehrává v konfrontaci člověka s prostředím5 (Charles Taylor, 2003, s.32-33),
je důležitá souhra obou prvků. Tato konfrontace tvoří potenciál, který může být
podnícen a umožněn vhodnými výzvami a podporou, ale nemůže být garantován.
 Vertikální vývoj může být zprostředkován optimálně utvořeným prostředím k růstu,
nemůže být však násilně nucen. Lidé mají právo na svou přirozenost v jakékoliv fázi
života.

5
„The general feature of human life that I want to evoke is its fundamentally dialogical
character. We become full human agents, capable of understanding ourselves, and hence of
defining an identity, through our acquisition of rich human languages of expression.“
 S pozdnějšími stádii roste variabilita unikátního sebe-vyjádření. Umocňuje se také
nesnadnost vymezení těžiště osobnosti.
 Všechna stádia jsou pouze idealizace, jimž žádný člověk zcela neodpovídá.

3. EDT a Nalézání významu

EDT je holistickou, integrální teorií, je proto možné ji aplikovat na jakoukoliv oblast

lidské činnosti. Ne každá lidská aktivita však katalyzuje a sprostředkovává osobnostní
rozvoj do té míry, jako kreativní činnost – v případě této práce konkrétně ve formě
hudební improvizace.(E. Sarath)

EDT se od mnoha jiných vývojových teorií liší svým zohledněním kategorie Nalézání
významu. Tato kvalita je vrozenou složkou a hybnou silou psyché každého člověka,
nalézáním významu se rozumí tendence lidské mysli porozumět světu kolem.

Věda, Umění a Spiritualita jsou tři zásadní složky definující lidskou kulturu a jsou to také
nástroje a konvergentní cesty v procesu Nalézání významu. Hudební improvizace je pak
specifickou manifestací umění, ve které se Nalézání významu odráží.

V praxi to znamená, že každý nově vzniknuvší model hudebního myšlení

(kontrapunkt, be-bop,…) i s jeho složkami, je estetickou manifestací odrazu vnitřního
světa umělce nebo řady umělců. Jedná se tedy o funkční model skutečnosti/myšlenkovou
mapu, jejíž smysl spočívá v pokusu integrovat alespoň částečně realitu existence v daném
kontextu doby, kultury a prostředí. Vznik takového estetického tvaru je podnícen
procesem Nalézání významu, který se odehrává na každé úrovni ontogeneze psyché
jedince. Šíře významu, který je takto v uměleckém artefaktu zrcadlen se odvíjí od
perspektivy stádia, které zaujímá jeho tvůrce.

4. Hudba jako myšlenková mapa skutečnosti

 Racionální a emocionální penetrací specifické estetiky člověk integruje specifickou mapu
skutečnosti, která byla vytvořena, jako reakce tvůrce na jeho prostředí, které je
neodmyslitelně spjato s kulturou, tradicí, historií a geografickou daností.

Racionální a emocionální penetrace jsou komplementární veličiny nezbytné k

autentické integraci jakékoliv estetické manifestace (hudby, obrazu, ….). Jak se pokusím s
pomocí EDT demonstrovat, různá vývojová stádia osobnosti/ega pronikají do různých
aspektů díla s rozdílnou hloubkou a porozuměním. S každým dalším stádiem se tak mění
vnímání už dříve integrovaných estetických vyjádření. V pozdních stádiích dochází k integraci,
která umožňuje chápání estetického artefaktu jako myšlenkové mapy s implikacemi a
potenciálem daleko přesahujícím klasicky vnímané kvality uměleckého díla, aniž by tyto
původní kvality popírala.

5. Stručný úvod do metod EDT

Pro utvoření celistvějšího obrazu o tom, jak EDT funguje a proč je vhodná pro zkoumání
autenticity uvedu stručně metody, za pomoci kterých byla teorie vytvořena.

EDT je vyvíjena a postupně cizelována po několik desetiletí (počátky práce Susanne Cook-
Greuter se datují do počátku osmdesátých let 20. století), původní idea byla přejata z teorie
vytvořené Jane Loevinger, ale Susanne Cook-Greuter teorii přepracovala a rozšířila do míry,
která má s původní teorií společný jen základ. Teorie je postavena na experimentálním,
empirickém základu. Zdrojem pro sběr informací je test speciálně vytvořený pro potřeby EDT
nesoucí název Maturity Assesment Profile (MAP). Tento test je založen na vyhodnocování
způsobu, jakým testované subjekty dokončují a doplňují verbální konstrukty (sentence
completion test).

Paralely mezi improvizovanou hudbou a verbální komunikací/konverzací jsou jedním

z nejčastějších způsobů jak popsat průběh kolektivních kreativních procesů (Bjernsted, 2014,
s.53). Spontánní tvorba verbálních konstruktů v reakci na verbální podnět má principielně
velmi blízko k podobnému ději v hudební situaci. Improvizátor je vystaven hudebnímu
podnětu/stimulu, na který spontánně reaguje. Možná právě proto mají výsledky testů MAP,
jenž jsou základem EDT, tak blízko k hudebním improvizovaným projevům.

6. Směrovost ve vývoji osobnosti a její manifestace v hudební improvizaci

Ontogenezi lidské psychiky je možno znázornit a popsat mnoha cestami, většina současných
odborníků se však shoduje na tom, že model, který nejpřesněji odpovídá způsobu jakým k
vývoji dochází je systém uspořádaný spirálovitě a ne stupňovitě. Zobrazovat hierarchický
systém vývoje na spirále má oproti klasickému stupňovitému zobrazení mnoho výhod
umožňujících jednoznačnější porozumění zákonitostem a vztahům mezi stádii. Spirála je-li
nahlížena ze strany je spojitou soustavou, kde je díky její periodicitě těžko určitelný její
počátek a konec. Díky této vlastnosti je jasnější hierarchické propojení stádií, jejich
rovnocennost a neodmyslitelnost a nevydělitelnost každého z nich. Je-li na spirálu nahlíženo
z ptačí perspektivy, jeví se jako ohraničený, uzavřený kruh. V tomto kruhu je nekonečné
možství smyček svažujících se ku středu. Tato ptačí perspektiva mimo jiné velmi dobře
odhaluje cyklickou povahu vývoje. Pozdnější stádia čelí stejným impulzům a jevům jako
stádia rannější, mění se pouze šíře perspektivy, která je k dispozici. Tyto nové úhly pohledu
na staré jevy umožňují nová řešení. Z perspektivy konstruktivismu se nemění základní výzvy,
kterým je člověk v průběhu života vystaven, ale vztah a postoj, který je možno k těmto
výzvám zaujmout. Stejná témata a výzvy jsou znovu nahlíženy, ale je k nim přistupováno s
rostoucí kapacitou a otevřeností k novým perspektivám vyššího nadhledu. Možný pohyb ve
vývoji psyché jednotlivce je kombinací

a) horizontálního – tj. laterální expanze v rámci jednoho stádia (rozvíjení nových dovedností,
rozšiřování vědomostí, translace mezi obory)

b) vertikálního – tj. transformace, růst k novému stádiu, nová perspektiva

c) vertikálně zpětného – tj. dočasná nebo i permanentní regrese do nižšího stádia z důvodu
životních okolností, prostředí, stresu a nemoci.

Spirálovitá reprezentace znázorňuje kombinaci vývoje ve všech třech směrech. Pomocí testů
MAP se dá také do jisté míry vyčíst, na kterém stupni vývoje se nachází těžiště osobnosti.
Těžiště je definováno jako vývojové stádium ega, ke kterému má člověk konzistentní přístup
za normálních okolností. Jinak řečeno se jedná o stádium, ze kterého člověk operuje v
každodenním životě. Je ovšem zcela běžné, že jedinec operuje z průniku tří až čtyř stádií,
přičmž někteří jedinci vzácně operují i z kompletní škály. V každém případě, předpokladem
pro zdravý rozvoj ega je přístup do širokého spektra odezv napříč dosaženými stádii.

EDT uvádí, že nejrozsáhlejší část růstu a zrání ega v dospělosti se odehrává v rámci jednoho
stádia, jde tudíž spíše o horizontální rozvoj. Člověk se učí novým dovednostem, metodám,
faktům a způsobům organizace vědomostí. Z čím pozdnějšího stádia člověk operuje, tím širší
je prostor pro horizontální růst, aniž by došlo k transformaci do nového stádia chápání světa
(=vertikálnímu posunu).

Vzácněji se v průběhu života vyskytuje vertikální růst (paradigmatická změna (Berger, 2012,
s.436)). V tomto případě dochází k přetransformování celého systému významu a jeho
restrukturalizaci do nové expanzívnější a inkluzivnější teorie o sobě-sama a světě. Susanne
Cook-Greuter aproximuje dobu, za kterou je přirozeně možno pokročit do nového stádia na
zhruba pět let.
Manifestací těchto paradigmatických změn (=vertikálních posunů) v hudbě jsou dle mého
názoru zásadní změny estetiky, které můžeme vypozorovat u mnoha umělců. Změny
individuální estetiky, ke kterým došlo v průběhu života hudebních improvizátorů jako byli
kupříkladu Miles Davis, John Coltrane a další, jsou tedy úzce spjaty s vertikálními posuny na
osobnostní úrovni.

7. Vyrovnávací strategie a obranné mechanismy

Pro kontinuální růst osobnosti jsou nezbytné jak podpůrné jevy, tak výzvy vycházející z
prostředí. Jsou-li nároky a výzvy z prostředí zahlcující, psychika si v reakci vytváří obranné
mechanismy, pomocí kterých čelí vnějším i vnitřním hrozbám. Takovými specifickými
mentálními procesy jsou kupříkladu – popírání, projekce a racionalizace. Jedná se o odpovědi
psyché na emocionální a mentální vzruchy. Defenzívní mechanismy je možno definovat jako
prostředek k vytěsnění jevů, které nezapadají do jedincova aktuálního pojetí reality. Dokonce
i v případě přímé a vědomé konfrontace s takovým jevem je možné jej vyfiltrovat a
selektivně ignorovat. Selektivní ignorace je jeden z dalších obranných mechanismů.

“the ego maintains its stability, its identity, and its coherence by selectively gating out
observations inconsistent with its current state – granting that one person’s coherence is another
person’s gibberish”6 (Loevinger,1976)

Je-li narušeno jednotlivcovo současné pojetí Nalezání významu, je puzen tento rozruch
popírat nebo ignorovat tak, aby byla zachována koherence současného pojetí. Čím intenzivnější
je zdánlivá hrozba, tím silněji obranný systém upevňuje známé pojetí, tím, že rozruchy vědomě
popírá, odmítá nebo jednoduše ignoruje. Život ovšem staví člověka konstantně do konfrontace
s disorientujícími dilematy a nesrovnalostmi, čímž jej pudí k reakci z pozice širší perspektivy,
která by umožnila problémy řešit na novém stupni porozumění. Je-li jedinec vystaven možnosti
výběru mezi alternativami riskantními a bezpečnými, buďto se otevře a riskantní alternativu
prozkoumá i napříč anticipovanému diskomfortu, nebo zůstává uzavřen. Pozdnější stádia v EDT
neužívají již tolika obranných manévrů, jako stádia rannější, což znamená, že v pozdnějších
stádiích již není pociťována potřeba měnit a filtrovat prožitky - realita je tak vnímána
komplexněji.

V hudební improvizaci se tyto modely chování zrcadlí ve způsobech jakými improvizátor

přistupuje k experimetu a risku v rámci hudebního vyjádření. Ochota/neochota experimentovat
a riskovat hraje velkou roli také v souvislosti s autenticitou. Autenticita je do jisté míry
definována právě touto kvalitou, která se v různých variantách objevuje na všech úrovních vývoje
ega. S měnícím se stádiem se proměňuje způsob, jakým je risk a experiment vnímán. Zatímco na
6
„ego si zachovává stabilitu, identitu a koherenci selektivním vytěsňováním zaznamenaných jevů
nekonzistentních s jeho současným stádiem – v důsledku je koherence jednoho jedince pro druhého
nesmyslem.“
začátku je přítomna egocentrická obava neúspěchu (stádium Konformisty), později se jedná o
strach z nenaplnění vlastních individualistických očekávání (stádium Experta) a dále kupřikladu o
strach z nevyužití osobního potenciálu pro dobro společnosti nebo kultury (stádium Achiever).
Na těchto příkladech je ilustrována hierarchická souvislost a vzájemná závislost všech stádií, kde
s postupem do pozdnějších stádií problémy nemizí, nýbrž jsou vnímány z jiné perspektivy. Proto
je také namístě hypotéza o rovnocennosti vývojových stupňů v autentickém potenciálu, který
pouze s rozdílnými manifestacemi nabývá jiných významů.

Další paralela souvisí s rozsahem vnímání reality jako součásti hudebního kontextu.
Odtrženost od hudebních tradic, popírání nebo ignorování rozličných hudebních projevů jsou
manifestacemi obranných mechanismů. Nevědomé přehlížení specifických aspektů v hudbě je
také vázána na neochotu opustit známý prostor, ve kterém jedinec Nalezá význam.

8. Koncept utrpení jako zdroje hybnosti

„What I am not claiming is that suffering is a prerequisite for transformation, yet it often
accompanies the move to a new level. The crucible of loss of loved ones, serious illness,
disasters and other “slings and arrows of outrageous fortune” are all potential levers for
reorienting and restructuring our understanding of ourselves and the world.“7 (S.Cook-
Greuter, 2013,s.11)

Ačkoliv má člověk k dispozici obranné mechanismy jako popírání a potlačování, jejichž

význam spočívá v zamezení utrpení, povětšinou tato neangažovanost a neschopnost čelit
těmto ranám produkuje pouze jinou formu utrpení, jenž může ústit v depresích a
psychopatologických jevech. Každá velká změna s sebou nese jistou dávku nejistoty. Zrání a
růst směřuje do neznáma, někdy z části odhadnutelného, jindy zcela cizího a předem
nepředstavitelného. Ikdyž je změna potenciálně pozitivní, transformace do jiných stádií
bývají mnohdy doprovázeny značným diskomfortem, bolestí ztrátou a nejistotou. Většina
aspektů života je spojena se vztahy vůči ostatním lidem. Tito lidé mohou být zvykem vázáni
na naše známé pojetí a chápání světa a přát si, abychom známí také zůstali. Při přechodu do
novéh ostádia musí být i pevně zakořeněné hodnoty znovuobjeveny a emancipovány.
Z tohoto důvodu se při transformaci mění vztah vůči drtivé většině známých konceptů.
Kupříladu porozumění pojmům jako jsou síla, odezva, čas, láska, integrita a pravda se mění
s každým novým stádiem.

7
„Nechci prohlašovat, že utrpení je předpokladem transformace, je ale častým doprovodným jevem při
přechodu do nového stádia. Těžké zkoušky vyvolané ztrátou nejbližších, těžkou nemocí, katastrofou a jinými
„ránami osudu“ jsou všechny potenciálními hybnými silami reorientace a restrukturalizace našeho porozumění
sobě sama a okolnímu světu.“(překl.aut.)
 Proces vyrovnávání se s výzvami prostředí může tedy posloužit jako katalyzátor růstu.
Životy mnoha umělců jsou toho důkazem. Období 50. a 60. let, které v USA vyprodukovalo
průkopníky jazzové hudby s sebou nese závažné socio-kulturní problémy, kterým lidé/umělci
v té době čelili. Mnoho dnes uznávaných tvůrců mělo život protkaný osobními tragédiemi,
kterým se bylo třeba postavit z universální humánní pozice. Složka autenticity, která je zde
dle mého názoru manifestována je schopnost spojovat, harmonizovat a identifikovat se s čím
dál více protikladnými tendencemi a kontradikcemi. Důsledkem je vznik estetiky s inherentní
víceznačnou hloubkou, která v sobě pojí zdánlivě neslučitelné emoce a dává vzniknout
novým nuancím. Tato tendence ke slučování protikladů se s růstem napříč stádii
zintenzivňuje.

9. Proměnlivý sociální diskurz

Jazykové a komunikační indikátory stupně vývoje, které EDT užívá k získávání dat, se mění
s kulturně-sociální, kontextem života lidí. To co mohlo být kdysi indikátorem vyšších stupně
rozvoje jako kupříkladu tématika týkající se kulturní diverzity nebo duchovního rozvoje, je
dnes v mnoha případech součástí běžné „hantýrky“ většiny lidí. Tyto koncepty se staly
součástí kulturně-sociálního diskurzu a byly přijaty v různých kontextech na různých úrovních
porozumění a integrace. To úzce souvisí s problémem, jemuž je vystavena velká část dnešní
západního světa. Být si vědom existence jistého fenoménu – vědět „o“ něm – ne nutně
znamená, že by tento fenomén jedincem integrován. Tento trend má mnoho podob, z nichž
jednou je tzv. „aboutism“8.

Podobné tendence mohou být zaznamenány i v hudbě. Je-li tato spojena

s nedostatkem pokory a porozumění možným implikacím, vzniká nedorozumění. Toto plytké
nakládání s estetickými prostředky šíří neucelený obraz původní myšlenky, která je tak
zkreslena a postrádá nosnou kvalitu. Dochází k přejímání fragmentů estetického artefaktu,
které jsou mnohdy mylně vydávány za reprezentaci původního hudebního sdělení.

2. Stádia vývoje ega a jejich manifestace v hudební improvizaci

8
Človek se může kupříkladu naučit komplexněji uvažovat o morálních dilematech a
mnoha dalších složitých problémech, ale tato znalost zůstává v teoretické rovině, nestává
se teorií aplikovanou v praxi. Lidé maji přirozenou tendenci být v jejich činnostech řízeni
mentálními modely o navigaci světem tj. pocitovými, nezpochybňovanými,
nepovšimnutelnými mapami nebo souborem nevědomých přesvědčení, domněnek a
pravidel. Tyto pouze vzácně odráží opodstatnění a vysvětlení, která sami sobě a ostatním
poskytují, aby vyjasnili jejich chování a konání.
 Následující kapitoly jsou hlavní nosnou částí mé práce. Jejich cílem bude postupně
představit a prozkoumat konvenční a první postkonvenční stádia EDT. U každého stádia
budou uvedeny možné hudebně-improvizační manifestace definujících principů jednotlivého
vývojového stádia. Hypotéza, jenž bude tímto způsobem probádána je následující:

Autenticita v hudbě je universálním negentropickým (Schrödinger, 2012) principem,

vyskytujícím se v nekonečném množství vzájemně provázaných obměn, který vždy směřuje
k jednotě vyššího řádu.

1. Konvenční stádia – úvod

Následující podkapitoly se tedy budou týkat těchto konvenčních stádií:

Konformista – Diplomat

Sebe-vědomý – Expert

Svědomitý – Achiever

Tato stádia jsou, jak už bylo dříve naznačeno, prvními stádii, která se ve velké míře
vyskytují v pozdní adolescenci, dospělosti nebo stáří. Je tudíž možné prožít většinu života
v jednom z těchto stádií, přičemž může teoreticky až do pozdního stáří docházet
k horizontálnímu rozvoji, aniž by kdy došlo k vertikálnímu posunu na vyšší stádium. EDT
využívá jako jeden z definujících elementů pojetí reality perspektivu, ze které je ego schopno
nahlížet sebe sama tj. do jaké míry je schopno vnímat se jako objekt. Perspektiva první osoby
se týká pouze pre-konvenčních stádií, která jsou dle principů EDT vývojovými kroky ke
konvenčnícm stádiím. Pre-konvenční stádia hovoří především o vývoji v ranném dětství, tyto
stádia tedy nenesou potenciál pro tvorbu v kontextu hudební improvizace, což je činí
irelevantními pro mou práci. Tato irelevance nesouvisí s věkem, nýbrž čistě s charakterem
pre-konvenčních stádií, který v kontexu EDT neumožňuje hlubší vědomý zájem o hudební
médium.

2. První konvenční stádium – Konformista (Diplomat)

Stádium Konformisty je stádiem integrace do nového společenského celku. V tomto stádiu

nachází lidé nové pojetí světa. Prodělaným růstem – průnikem pre-konvenčními stádii – si
osobnost v tomto stádiu již rozvinula sdostatek schopností pro normální funkčnost ve světě.
Každodenní úkoly a konkrétní situace jsou řešeny bez problémů. Chce teď aktivně hrát podle
pravidel. Ego je v tomto stádiu poprvé nahlíženo z perspektivy rozšířené druhé osoby, což má
za následek primární způsob socializace. Osobnost chápe a vnímá intrapersonální vztahy a
principy jako je sdílení a vzájemná ochrana. Důležitý důsledek perspektivy druhé osoby je
nahlížení ostatních jako dalších samostatných jedinců. Lidé v tomto stádiu chtějí být takoví
jako ti v jejich prostředí, které obdivují. Jsou jedním z mnoha hlasů v davu a jsou schopni
vyměnit pre-konvenční ego-centrické myšlení za smýšlení skupiny9 a s tím spojené jistoty
existence jako součásti komunity. Náležitost ke skupině poskytuje nový způsob, jak se
vyrovnat s problémy. Vlastní identita je definována vztahem ke skupině, což vede
k rozostření hranic mezi jedincem a komunitou. Skupinou může být rodina, národ i rasa. Být
součástí takovéto větší entity znamená být chráněn a požívat část její moci. Cenou za toto
zahrnutí do celku je nezpochybňovaná povinnost loajality a poslušnosti, což v tomto stádiu
platí jak pro vůdce, tak pro následovníky.

„Já“ je definováno a tvořeno očekáváními a hodnotami uznávanými skupinou, do

které jedinec náleží. Konformisté nezpochybňují a nezkoumají normy, pouze je přejímají.
Jejich kognitivní svět je rozdělen do jednoduchých kategorií, ke kterým náleží typy lidí. Tato
diferenciace je založena především na externích kvalitách. Ohraničení mezi „mnou“ a
„ostatními“ je ovšem značně zmatené a prolínající se. Na jednu stranu jedinec plně přijímá
rodinu a skupinu, k níž níž náleží, na druhou stranu slepě odmítá jakoukoliv deviaci a ostatní
vnější skupiny. Jedná se o pocit „my“ proti „nim“ namísto pre-konvenčího „já“ proti „nim“ ,
kde „oni“ byli všichni – i v rámci rodiny.

Pro Konformistu je člověk buďto spojenec a přítel, jenž schvaluje a přijímá to, co
„děláme“, nebo je považován za nepřítele. Čím větší status skupina požívá, tím hodnotnější
se Diplomat cítí jako její součást. Disponovat sdílenou pravdou znamená vlastnit ověřenou
metodu k výkladu světa. Tato skupinová pravda se může v extrémních případech vydávat za
tu jedinou přijatelnou, což vede k fundamentalismu a iluzi nadřazenosti.

Obecně se lidé v třetím stádiu pokoušejí dostát tradici a zbytečně „nevíří vodu“. Jsou
uctiví, mnohdy až okatě laskaví a vyhýbají se konfrontacím. Jsou neradi vyděleni a špatně
přijímají odezvu. Ta je vnímána jako kritika něčeho špatného a neuspokojivého, čeho se
dopustili. Diplomaté většinou očekávají vedení shora od autority v jejich skupině. Nejsou
ještě připraveni postavit se sami za sebe a vyjádřit se. Nesdělují vlastní názory, ale mohou
vynikat v šíření názorů skupiny. Nejistota a konfliktní pocity nemohou být brány v potaz,
neboť otřásají samotnou podstatou Konformisty. Jejich náležitost k dané skupině vyjadřuí
mimo jiné také materiálními statky, jejichž viditelnost a externí vlastnosti jsou určjící.

Konformisté mají jednoduché pravidlo, vše se dělí na dvě veličiny – dobrou, správnou
a špatnou, nesprávnou. Toto rozdělení jim umožňuje jednoduše vyložit svět. Každé
rozhodnutí, nápad, osoba nebo činnost náleží buďto jedné nebo druhé veličině. Existuje
9
Orig. „group-centric thinking“
pouze několik (pokud vůbec) odstínů šedi, žádná ironie a nehmatatelno. Činnosti jsou
konány s přesvědčením. Pravidla systému začínají být internalizována a jsou následována,
aniž by docházelo k jejich přezkoumání. Konformisté se identifikují pomocí vazby na ostatní
se stejným vkusem, atributy, hodnotami a očekáváními. Jsou zmateni a ohroženi
v konfrontaci s odlišnými nároky, perspektivami, rozličností a komplexitou. Skupina udává to,
co by se mělo, ostatní hodnoty jsou odmítány a označeny za „špatné“. Proto je v tomto
stádiu život řízen tím, co se smí a co ne. Aby byl člověk oblíben, musí disponovat atraktivní
společenskou osobností, je důležité být milý a příjemný. O lidech je usuzováno na základě
jejich oblékání, řeči a „správného chování“. Vztahy jsou vnímány v kontextu očekávaných
chování (loajalita, přátelskost), ne v rámci hlubších pocitů a motivů. Konformisty zajímají
konkrétní, viditelné aspekty prožitků, mají pro jejich popis tendenci užívat superlativů a
verbálních klišé, která ovšem nejsou za klišé považována. Odkazy k vnitřním pocitům jsou
stereotypní, předvídatelné a v souladu s kulturním očekáváním. Konformisté se obávají toho,
co si myslí ostatní a mají neustálý pocit, že jejich vlastní hodnota je přímo závislá na uznání
jiných. Jejich obavy se týkají odvržení skupinou. Taková událost znamená ztrátu sebe – jako
součásti celku. Problémy a vnitřní nesrovnalosti jsou popírány, nahrazovány nebo povrchně
zažehnány – „Je třeba myslet pozitivně.“ Konfliktu se Konformista vyhýbá a nebo jej nebere
v potaz.

Manifestace v hudební improvizaci:

Neboť je ve stádiu Konformisty stěžejním faktorem sebe-identifikace skupina, i

v hudební souvisloti se tento aspekt zrcadlí. Idiomaticita a tradicionalismus, jenž nepřipouští
odchylky a nové perspektivy, jsou manifestacemi tohoto stádia v hudbě. Slepé následování
pravidel (někdy hraničící s adorací) definovaných daným idiomem je projevem Konformního
smýšlení. Pro expresi vlastních hudebních myšlenek není prostor, neboť ty nejsou
považovány za validní. Cílem je integrovat daný idiom do míry přirozenosti. Hlavní motivací
je ztotožnění se s estetikou, smýšlením a životním stylem vybrané komunity. Toto stádium je
nezbytné především pro jeho význam jako nositele tradice. Hudebník v tomto stádiu se
mnohdy odmítá konfrontovat s cizími úhly pohledu, vládne svou pravdou a je o ní pevně
přesvědčen. Důsledkem bývá silná kategorizace ostatních hudebních projevů. Improvizace je
v tomto stádiu s autentickým nasazením prožitý hudební proud podřízený uznávaným
pravidlům zvoleného idiomu, kterému je přiznána naprostá důvěra. Nositelem autenticity je
v tomto stádiu tudíž snaha „hrát jako oni“. Toto stádium zaujímá velmi důležitou pozici,
neboť je aktivním nositelem tradice. Horizontálním růstem v rámci stádia Konformisty může
jedinec dosáhnout vysoké znalosti a nevídaných dovedností, které vedou ke konzervaci
důležitých aspektů daného hudebního idiomu. Hudební improvizátor v tomto stádiu existuje
ve své skupině, jejíž principy vyznává, požívá zde autority a cítí sounáležitost a důležitost
poslání nositele tradice – toho dobrého. Do konfrontace s jinými skupinami se nepouští,
neboť je nepovažuje za relevantní. Umíš-li hrát jako my – jsi s námi, neumíš-li, nepatříš sem a
děláš něco špatně. Je důležité podotknout, že ačkoliv se v kontextu jazzové hudby ve střední
Evropě podobný způsob myšlení pojí s absolutismem komunit odkazujících se kupříkladu na
tradici be-bopu, konformismus a s ním spojenou absolutní kategorizaci my – oni, je možno
jej identifikovat i v jiných sub-komunitách improvizované hudby.

Pojetí autenticity: Odevzdanost a upřímný vztah k idiomu. Následkem je jeho

zodpovědná konzervace a přenos hodnot, které symbolizuje.

3. Druhé konvenční stádium – Expert (Sebe-vědomý)

Jedná se o stádiu diferenciace. K bodu zlomu dochází, když je jedinec schopen

zaujmout perspektivu třetí osoby, což znamená, že chápe sebe a ostatní jako oddělené
individuality s unikátními rozdíly. Tato perspektiva umožňuje nový objektivnější náhled na
sebe-sama. Člověk si začne všímat svých a cizích vzorců chování a začne je zkoumat. Tato
schopnost objektivně zkoumat sebe-sama je však stále rudimentární, neboť je většina
energie ve stádiu Experta stále zaměřena externě. Jedinec nachází cestu k sebe-porozumění,
chce se odlišit od ostatních, být jedinečný. Experti se snaží odlišit od svých rodičů,
sourozenců a od ostatních jedinců zabývajících se podobnými činnosti jako oni. Těší se, je-li
jim věnována pozornost a vyjadřován respekt za schopnosti, kterými vědomě disponují.
Perspektiva třetí osoby umožňuje operovat s abstraktnějšími pojmy a koncepty. Najít vlastní
unikátní identitu a stát se dospělou individualitou je jeden z módů existence
proklamovaných moderní západní společností, neboť je transformace od skupinové
mentality k nalezení vlastního hlasu součástí zdravého vývoje. V tomto stádiu se ohnisko
zájmu posouvá od snahy zařadit se do skupiny k hledání individuálních rozdílů. Lidé začínají
vyjadřovat svou odlišnost v kontrastu vůči ostatním. Mají tendenci prosazovat svá vlastní
přání a potřeby, které byly za účelem konfromity v předchozím stádiu částečně potlačeny.
Minulá konfromní identita je vnímána jako břemeno. Řídit se předepsanými hodnotami už
není vnímáno jako upřímné. Perspektiva třetí osoby umožňuje počínající introspekci. Jedince
teď zajímají způsoby jimiž je možno dosáhnout chování zaručující úspěch a respekt jiných.
Nachází nové způsoby jak popsat sebe sama. Proniká do souvislostí existence v lineárním
čase. Díky tomu je v závisloti na minulosti schopen částečně konstruovat sebe v budoucnu.
Vynakládá úsilí, aby dosáhl kýžených cílů. Experti jsou citliví na negativní odezvu a kritiku,
chápou ji totiž jako odvrhnutí celé jejich osobnosti, neboť se definují ve vztahu k činnostem,
ve kterých vynikají a kterým věří. Často vykazují kompulzivní a perfekcionalistické tendence
v jejich snažení o zlepšení a dosažení vrcholu. Pro mnoho expertů není nic dost dobré.
Ačkoliv jsou na kritiku citliví, velmi často se sami staví do role kritika. Nedostatky, chyby a
vady ostatních jsou pro Experta důvodem těžkostí v životě. Jejich znalosti v oblasti, v níž
vynikají, jsou v kombiaci s hledáním chyp a nedostatků u ostatních, primárním způsobem,
jakým Experti ustavují svůj pocit nadřazenosti a moci. Schopnost abstrakce umožňuje
Expertům zaznamenat nespočet možných řešení a permutací řešení každého problému,
chybí jim ovšem schopnost upřednostnění – nevidí, že všechna řešení nejsou stejně
relevantní. Experti mají tendenci k dělání věcí správně, narozdíl od dělání správných věcí.
Mají pocit, že jejich řešení je to nejlepší a správné. Ztotožňují své názory se znalostmi
posledních trendů a procedur v jejich oblasti zájmu.

Experti chtějí být ostatními přijímáni za jejich jedinečnost a odlišnost. Znalosti a

vědomosti v jejich oboru slouží k odlišení se od ostatních. Pocit jedinečnosti může jednoduše
vést k nadřezenosti, čím více se jedinec znaží vydělit ze skupiny. Potřebuje ovšem být její
součástí, neboť jí užívá jako reference pro vlastní jedinečnost. Skupina je nezbytná, ale
jedinec stojí na její periferii - hrozí odchodem, ale nikdy neodchází.

Expert má mnohdy pocit, že našel „patent na rozum“. Zná všechny odpovědi. Ví,
čemu věřit, cítí se v právu a má tendenci prokazovat chyby ostatních. Cítí se velmi zklamán,
když nedostojí vlastním předsevzetím, ale vytváří si vnitřní výmluvy v závislosti na jejich
přesvědčení. Spolupráce s Experty je mnohdy náročná. Chtějí být jedinými přispivateli a
neradi se podílejí na něčem, co sami neiniciovali. Jsou nejen kritičtí a sebejistí ve svých
znalostech, mají také tendenci se hádat a cítit se nedoceněni za své názory a zásluhy.
Neustále prosazují svůj názor, neboť si ještě neuvědomují, že i ten je pouze jedním z mnoha
jiných.

Experti nacházejí zalíbení ve zdokonalování svých metod a procedur. Ostatní hodnotí

v závislosti na jejich měřítcích daných jejich schopnostmi. Tvrdá kritika cizího způsobu
myšlení je v tomto stádiu typickou formou intelektuální agrese. Pocit nadřazenosti není příliš
skrýván a je vyvolán na povrch i těmi nejmenšími nedostatky zaznamenanými u ostatních.
Experti chtějí mít vždy poslední slovo. Zatímco Konformista agresi potlačuje, aby byl přijat, u
Expertů se agrese znovu projevuje. Sebe-vědomí jedinci mají mnohdy pichlavý smysl pro
humor. Nepřímý výsměch ostatním je běžnou variantou.

Experti už nejsou následovníky nebo přihlížejícími, nýbrž preferují role iniciátorů.

Naplňuje je konfrontace s jinými úhly pohledu, neboť jsou si jistí ve své pozici. Žijí ve světě,
kde je vše jasné a cítí povinnost tento svůj pohled předestírat ostatním, přičemž můžou
působit argumentativně, až umíněně.

Jednou z mnoha pozitivních vlastností je jejich zájem o co možná nejlepší a

nejefektivnější řešení a síla dotahovat úkoly do zdárného konce. Experti jsou - nejen proto -
zcela nezbytní v kontextu každé skupiny a společnosti.

„Psychologie“ je vnímána jako konglomerát stálých nálad a vlastností, jak u sebe, tak
u ostatních. Nezbytná schopnost analýzy a syntézy mnoha řešení se rozvíjí především až
v následujících stádiích. Sebe-vědomý jedinec intelektualizuje, racionalizuje a „odmýšlí“ vše,
co nedostojí jeho očekávání nebo nezapadá do jeho systému hodnot. Potřeba individuality,
kterou tak těžce objevili, je pro jedince na tomto stádiu nejdůležitější kvalitou definující jejich
osobnost, proto jejich největší obavy spočívají ve ztrátě této jedinečnosti. Obávají se otevřít
cizím perspektivám, neboť cítí, že by mohli ztratit svou současnou jistotu a silné sebevědomí.
Manifestace v hudební improvizaci:

Definující kvalitou stádia Experta je nově objevená potřeba individuality, která se

specifickým způsobem odráží v hudebním kreativním procesu. Hudebník objevil novou
perspektivu nahlížení na improvizaci a tvorbu. Už si neváží konformity a ztotožňování se
s cizími principy improvizace a tvorby, nýbrž nachází zalíbení v projevech individuality a
jedinečnosti. Staví na přesvědčení, že jeho hlas je nonvý, správný a má co říct a proto se ho
nehodlá vzdát. Jeho hlavní motivací k tvorbě je co možná nejdokonalejší vyjádření sebe
sama. Hudebníci v tomto stádiu hledají svůj vlastní hudební jazyk procesem zkoumání a
přejímání posledních trendů v hudbě jimi obdivovaných umělců. Obávají se ztráty identity a
proto jsou kritičtí k tradicionalismu Konformistů. Mají vždy přesnou představu o tom, jak by
měla hudba znít, ale ta se neustále mění v závislosti na faktorech, které považují za originální
a nové. Ty ovšem pouze přejímají a proto často „hrají druhé housle“. Jsou ovšem produktivní
a mnohdy dokážou dovést přejatou estetiku k dokonalosti, i napříč tomu, že ji její původní
tvůrce již zavrhl, nebo inovoval. Autenticita v tomto stádiu tudíž spočívá v procesu integrace
mnoha hudebních vlivů a jejich kombinování a cizelovní s cílem nalezení vlastního
nezávislého, originálního hudebního jazyka. Tato vázanost na potřebu individuality ovšem
zapříčiňuje, že zdrojem materiálu k integraci je z valné většiny pouze individuální složka
estetiky jiných hudebníků operujících z pozdnějších stádií. To má za důsledek neschopnost
emancipace vlastní unikátní estetiky, neboť ta je neustále překrývána studiem cizích expresí.
Tento paradox vzniká z přesvědčení – čím originálnější, tím lepší – přehlížejícího
nestupňovatelnost originality. Toto stádium může být typickým příkladem „akademického
přístupu k jazzu“ nebo profesionalismu v hudbě obecně. Jedná se o skvělé instrumentalisty,
improvizátory a skladatele schopné věrně simulovat a kombinovat nespočet estetik, jejichž
výstup ovšem někdy vede k prázdné virtuozitě, jak v technické, tak v kompoziční nebo
improvizační rovině. Prostředky zde někdy mohou světit účel.

Toto stádium je stejně nezbytné jako všechna ostatní, neboť svou neoblomnou
vytrvalostí dokáže vycizelovat a extrahovat aspekty a sdělení přejatých individuálních,
unikátních estetik, které se tak zařadí do širšího povědomí a zakotví v kultuře s potenciálem
stát se tradicí.

Pojetí autenticity: Proces integrace mnoha hudebních vlivů a jejich kombinování a cizelovní
s cílem nalezení vlastního nezávislého, originálního hudebního jazyka.

4. Třetí konvenční stádium – Achiever (Svědomitý)

 Stádium svědomitosti je stádiem integrace a znovuzařazení se do širšího kulturního
kontextu, tentokrát ovšem na základě vlastních ideologických afinit a samostatně volených
kritérií. Toto stádium je, jak už bylo dříve zmíněno, cílovým stádiem velké části západní
společnosti. Západní vzdělávací systém je nastaven tak, aby produkoval osoby disponující
mentální kapacitou a emoční spolehlivostí tj. racionálně kompetentní a nezávislé dospělé
jedince.

V tomto stádiu dochází k novému posunu nahlížení ega. Jedná se o perspektivu

rozšířené třetí osoby, která umožňuje nahlížet svou existenci v širší časové souvisloti a
společensko-kulturním kontextu. Člověk v tomto stádiu záměrně zkoumá kým je a kým by se
chtěl stát, tak, že vědomě analyzuje minulé volby a rozjímá nad ideálním budoucím já. Dále
je toto stádium prvním, které si plně uvědomuje možnost růstu i v průběhu dalšího
dospělého života. Svědomití jedinci si váží sebepoznání a neustále se jej snaží prohloubit.
Obecně o sobě mají pozitivní mínění, založené na jejich kapacitách a úspěších. Disponují již
dávkou nezávislosti a cítí se být sami tvůrci své osobnosti, což jim dodává na zdravém
sebevědomí. Jako strůjci svého štěstí už nejsou zdaleka tak zranitelní. Není jim třeba uznání
skupiny a nebojí se vyloučení.

Jedinec v tomto stádiu si začíná cenit konceptuální komplexity i přirozenosti

uzavřeného systému. Je si vědom nahodilosti a tudíž vidí alternativy ke konvenčním
přístupům k řešení problémů. Má schopnost vzít v úvahu kontradikce a inkonzistence, jak
v hodnotovém systému, ke kterému se hlásí, tak v sobě sama. Chápe, že to jak je problém
definován, může být samo o sobě jádrem problému. Cítí také, že ne všechny cíle jsou hodny
stejného zájmu. Obecně je Achiever schopen plánovat své konání, přičemž zvažuje své
priority a možné následky, je s to revidovat a opakovaně posoudit problém – popřípadě se
přeorientovat na nový cíl.

Lidé na tomto stádiu věří v možnost perfekce lidstva a v existenci racionální vědecké
metody k odhalení zákonů vesmíru a reality. Věří, že správné vědecké metody zkoumání
dříve nebo později povedou k rozluštění toho jak se věci ve skutečnosti opravdu mají. Hledají
zákonitosti popisující fungování člověka a odpovědi na otázky o fungování vesmíru. Formální
operace a abstraktní racionalita jsou v tomto stádiu na jejich vrcholu. Velká část vědeckých
objevů je generována v tomto stádiu, díky puzení objevovat, jenž je pro Achievera typické.

Svědomití jedinci jsou odevzdáni myšlenkám a činnostem směřujícím k pokroku

lidstva v rámci jejich obrazu ideální budoucnosti. Ať už je jejich prevalentní ideologie
jakákoliv, jsou přesvědčeni, že je tou nejlepší pro všechny. Věří, že je pro rozkrytí složitějších
hádanek vnějšího světa třeba navázat interdisciplinární vztahy. Schopnost formálního
operačního myšlení jim umožňuje dělit jevy dle široké palety kritérií. Achiever si uvědomuje,
že proces tvoření jemnějších distinkcí vede k otevírání mysli a internalizaci nových
vědomostí. Lidé v tomto stádiu jsou zvídaví v otázkách lidských motivací a hledají důvody a
motivy skryté za svým i cizím chováním.
 Zatímco Experti jsou hrdí na sebe a své dovednosti a znalosti v oboru, Achiever je si
více vědom celé cesty, která jej dovedla do současné pozice, je tudíž pokornější a chce užít
svého potenciálu pro dobro ostatních. Věří, že podstata jeho osobnosti může být odhalena a
je tak motivován dopátrat se řešení. Vyhledávání zpětné vazby, vzdělávání se a nová úroveň
introspekce vede k hlubšímu sebepoznání. Minulost se stává důležitým zdrojem informací,
ale hlavní pozornost je věnována budoucu a tomu, čeho je třeba docílit. Jedinec si začíná
uvědomovat a rozlišovat mezi jemnějšími nuancemi a aspekty lidské existence. Zjišťuje, do
jaké míry se lze záměrně přetvařovat a jak je důležité rozlišovat mezi vnějším dojmem, pocity
a tím, co je a co není řečeno. Pocit sebejistoty pramení z přesvědčení, že je možné růst a
zlepšovat se. Protože lidé na této úrovni mohou a chtějí zkoumat pocity, které ještě plně
nekorespondují s jejich poketím sebe-sama, jsou mnohem více otevřeni. Neuplatňují tedy
tolik obranných mechanismů jako předešlá stádia a začínají si být vědomi těch defenzivních
manévrů, k nimž inklinují netečně. Všimnou-li si nesrovnalostí mezi vlastním chováním a
jejich hodnotovým systémem, jsou schopni tohoto napětí využít mnohem efektivněji. Na
druhou stranu, pokud život neplyne dle jejich představ a jsou vystaveni vlastnímu „selhání“,
mohou být extrémně sebekritičtí. Jedinec se v tomto stádiu považuje za autora svého osudu
a jakýkoliv neúspěch v plnění prekontemplovaných cílů je chápán jako neschopnost dostát
svému maximálnímu potenciálu – člověk neselhal pouze sám za sebe, nýbrž selhal jako
dospělý jedinec v kontextu celé společnosti. Tento pocit zodpovědnosti může vést k pocitům
viny a neadekvátnosti a to i v případě vedly-li k neúspěchu vnější okolnosti, neboť Achiever
ještě zatím nevnímá systémovou podstatu reality. Vnímá se jako nezávislá veličina, ne jako
článek v navzájem se překrývajících systémech. Protože je jeho vnímání času ještě omezeno,
nevidí zatím smysl v zasévání semen, která mohou, ale nemusí vyklíčit.

Svědomití jedinci již internalizovali společenské normy. Mají tendenci očekávat od

jiných to, co sami očekávají od sebe – zodpovědnou sebe-tvorbu. Ještě nejsou plně schopni
pojmout existenci a důležitost ostatních stádií rozvoje. Nechápou, že Konformista nebude
vzkvétat bude-li tlačen k individualistickému vyjádření. Častá frustrace pramení
z jednostranné motivace Expertů k dosažení dokonalosti v úzkém oboru, bez zvážení širšího
kontextu a smyslu směřování tak, jak ho teď sami chápou. Stejně tak jako ostatní konvenční
stádia, i Achiever věří, že by svět byl lepší, byli-li by všichni více jako on sám.

Díky upřímnému zájmu o cizí pohledy a motivace a s tím související potřebě sdílet
vlastní zážitky a perspektivy, stanou se společenské vztahy mnohem intenzivnějšími a
důležitějšími. Váží si ostatních za jejich odlišný pohled a znalosti, nezasahují-li do jejich
pojetí. Společenské kontakty jsou mnohem rozmanitější a bohatší. Z toho pramenící zvýšená
míra sebe-vědomí a osobní nezávislosti, která se však neprojevuje egocentrickým chováním,
hodnota ostatních je vnímána v jejich nezávislosti na jedincově přáních a potřebách. Narozdíl
od Diplomatů nespoléhají na vedení shora a nehledají smysl v perfekti jejich oboru jako
Experti, namísto spoléhání se na na vědomosti generované vedoucími osobnostmi v jejich
sféře zájmu, volí sami na základě kritického zkoumání funkčních a smysluplných konceptů. To
má za následek vědomou volbu vlastního poslání, jenž hodlají v životě naplnit. Uvědomují si
nezbytnost kooperace s ostatními, jenž je nezbytná k dosažení vytyčených cílů. Utvářejí
vztahy napříč odlišnostem ve výchově, vzdělání, rase, pohlaví atd. Rozličnost a rozmanitost
není ovšem vnímána jako hodnota sama o sobě. Achiever můžr patřit do mnoha různorodých
komunit. Dokáže upravit chování tak, aby zapadl, aniž by kompromitoval svá přesvědčení.

Manifestace v hudební improvizaci:

Hudební projevy mentality této úrovně jsou přímým východiskem předchozích stádií.
Achiever má už díky průniku stádiem Experta dostatek schopností a znalostí v hudbě, ale
narozdíl od Experta je nepovažuje za cíl, nýbrž za prostředek ke sdílení svého pojetí. Chápe
sebe a svou tvorbu v šiřším kulturním a sociálním kontextu a na tomto poli chce zanechat
stopy vedoucí k lepší společnosti. Na této úrovni dochází k inspiraci mnoha různými zdroji.
Intermediální průniky a reprezentace jiných uměleckých směrů v hudbě mohou být typickým
zdrojem inspirace. Díky tomu, že se Achiever už chápe jako součást většího celku, osvobozuje
se jeho individualita a na povrch vychází první organická originální hudební estetika poučená
předchozími stádii. Taková estetika dokáže promlouvat k lidem napříč kulturami a
proklamovat hodotu diversity. Hudebník na této úrovni se může považovat za
„světoobčana“.

Pojetí autenticity: Autenticita je v tomto stádiu tedy vnímána jako vlastní zodpovědnost za
rozvinutí svého tvůrčího potenciálu ve prospěch společnosti.

5. Post-konvenční stádia – úvod

Přechod od konvenčního k post-konvenčnímu Nalézání významu znamená celkový

přelom od procesu rostoucí diferenciace a tvorby vlastní nezávislé identity k rostoucí
integraci a dekonstrukci oddělenosti rozvinuté v rámci dosavadního vývojové trajektorie.

První polovina trajektorie od symbiotického souladu (pre-konvenčních stádií) až po

nezávislost stádia Achievera je tvořena postupným oddělováním se novorozeněte od jednoty
s matkou až po plně separovanou, samostatnou identitu s jasnými hranicemi a „Já“, které je
schopno rozumného rozhodování, odkládání uspokojení a usilování o smysluplné cíle.
Achiever, jenž má svůj život pevně v rukou je tudíž považován v západním světě za archetyp
plně vyvinutého dospěléh jedince. Druhá polovina trajektorie od stádia
Individualisty/Pluralisty ke stádiu Sjednocení reprezentuje postupnou dekonstrukci jasných a
ostrých artificiálně vytvořených hranic směřující k ještě hlubší identifikaci s existencí. Druhá
polovina trajektorie může být také vnímánajako postupná individuace k holističtějšímu,
plnému a integrovanému „Já“, jenž si je plně vědomé jeho protkanosti a interdependence
v kontextu dalších systémů a jenž je schopno nahlížet na svou fundamentální ne-
oddělitelnost. Má práce se omezí na popis prvního post-konvenčního stádia.
 6. První post-konvenční stádium – Individualista/Pluralista

Na první post-konvenční úrovni si jednotlivci začínají uvědomovat, že význam věcí je

zcela závislý na relativní pozici pozorovatele – na subjektivní perspektivě a interpretaci.
Ačkoliv jsou samotné objekty vnímány jako stálé, jejich význam je závislý na kontextu.
Proměnné jsou vnímány ve vzájemných souvislostech, kauzalita je vnímána cyklicky a hranice
objektů jako otevřené a ohebné. Toto pojetí reality se také může zvát stádiem systémů,
neboť umožňuje nahlížet a srovnávat celá myšlenková uspořádání s rostoucím odstupem.

Člověk v tomto stádiu je schopen nahlížet realitu z perspektivy čtvrté osoby. Uvědomuje si a
prožívá, že věci nejsou takové, jaké se zdály být na předchozích stádiích, neboť interpretace
reality je vždy závislá na pozici pozorovatele. Fascinující je pojetí sebe jako pozorovatele
schopného zaujmout množství dalších perspektiv. Je teď zřejmé, že pozorovatel
nevyhnutelně ovlivňuje pozorované, což znemožňuje „objektivní“ náhled. Jsme tudíž nuceni
filtrovat naše vnímání skrz subjektivní pohled. Přiznáme-li tuto subjektivní kvalitu pozorování
všem ostatním lidem, nezbývá než přijmout nesmírnou diverzitu a rozmanitost možných
přesvědčení, hodnot a preferencí. Všechny se teď jeví stejně validní a hodné kontemplace.
Perspektiva čtvrté osoby umožňuje stát mimo dosavadní systém a nahlížet na sebe a své
kulturní prostředí z nové výše. Odtud je možno tázat se po mnoha nezpochybňovaných,
nevyslovených a podprahových přesvědčeních a hodnotách. Tato perspektiva mění ohnisko
zájmu na epistemologické. Přerod do prvního post-konvenčního stádia je zlomem, neboť je
to zde poprvé, kdy není vertikální vývoj a zkoumání dříve nekonfrontovaných otázek,
podporováno společností. Jedincům v tomto stádiu je zřejmé, že všechny skupiny a
společnosti pokládají za svůj mandát, formovat mysl a srdce svých členů. Nově jsou teď
schopni vnímat do jak velké míry byly jejich hodnoty a světonázor ovlivněny prostředím do
nějž se narodili, kde byli vychováni a kde v současnosti operují. To jak se vnímáme záleží na
historickém a geografickém kontextu, ekonomických podmínkách, vzdělání, celkové
struktuře společnosti a nespočtu dalších faktorů, jenž nás utvářejí. Jedinec si uvědomuje jak
malou kontrolu máme nad podobou, do které jsme formováni. Socializace je neúprosná od
momentu kdy spatříme světlo světa, jsme vystaveni konstantnímu proudu „správných“ a
„žádoucích“ pocitů, myšlenek a hodnot. S dalším vzděláváním tento proces pokračuje,
přičemž je neustále podporován médii, komercí a nejjemněji pak samotnou podstatou
mateřského jazyka a jeho komunikačními vzorci. Tento diskursivní návyk je nezbytný
proučení a vertikální vývoj, jeho nebezpečí ovšem spočívá v hluboké zakořeněnosti
v nevědomém prostoru lidského vědomí.

S odklonem od úspěchem motivovaného směřování k zakoušení vnitřního světa,

objevuje Individualista/Pluralista jak subjektivní vlastní perspektiva je a jak mnoho dříve za
objektivní považovaných jevů je transformovatelných pouze změnou úhlu pohledu. Pohyb od
nevědomé sounáležitosti s kulturním prostředím může být jak osvobozující, tak matoucí.
Osvobození spočívá v odkrytí nových možností pro zkoumání světa vlastníma očima, nových
cest k volbě a kapacity k pojmutí fascinujících aspektů světa. Matoucí je pocit, že existuje
nekonečné množství způsobů vnímání, aniž by byl jeden lepší než druhý – osobní zkušenost
relativity.

Jedince v tomto stádiu zajímá pozorovat sebe sama v procesu vlastního rozkrývání.
Opouští čistě racionální analýzu ve prospěch holističtějšího a organismičtějšího přístupu, ve
kterém jsou v potaz brány nově také pocity, tělesné prožitky a širší kontext. Potřeba
racionálního vysvětlení ustupuje. Zážitek samotný se stává hlavním motivátorem. Proto je
proces objevování mnohem atraktivnější než dosažení cíle, nebo dokončení produktu. Jedinci
mají tendenci nedůvěřovat konvenčním výdobytkům vědy a hyper-racionálním teoriím. To
vyžaduje novou nezávislou redefinici zážitků, hodnot a závěrů. S plným uvědoměním
společenské a kulturní určenosti předchozího Nalézání významu se rozpadá vědecká jistota a
hodnotící rámec mysli. Objev a zážitek relativity vnímání může vést k odmítání všechno
dogmatického a jednoznačného, neboť „nic není jednoznačné“. Mnoho jevů, které se zdály
být problematické jsou teď vnímány jako usměrnitelné polarity, neboť většina hodnot je teď
přítomna v párech. Jedinci se mohou těšit z paradoxů a kontradikcí, aniž by pociťovali
potřebu je racionálně pojmout. Uvolněna je představivost a hravá tendence zkoumat.
Užitenčné informace teď přicházejí z mnoha různých zdrojů, z nichž část byla dříve skepticky
odmítána. Sny, intuice, tělesné prožitky a jiné jsou teď validními studnicemi poznání. Toto
poznání také podporuje pocit, že celek je více než součet jeho složek. Individualisté/Pluralisti
jsou ve velké míře koncentrováni na přítomnost. Tato fascinace plodí potřebu přímého
kontaktu s procesy a jejich průběhu v reálném čase. Relativní vnímání reality má za následek
ještě hlubší schopnost ocenit diverzitu.

Manifestace v hudební improvizaci:

V hudební improvizaci a jazzu je toto stádium manifestováno především posunem od

konkrétního hudebního tvaru, který je pečlivě cizelován tak, aby nesl tvůrcovo kýžené
sdělení, jenž má v jeho pojetí za úkol otevřít a kultivovat společnost (ve stádiu Achievera),
k více otevřenému relativnímu a komplexnějšímu hudebnímu vyjádření, jehož půvab spočívá
ve hře kauzality, nesčetných možností a relativních pojetí. Hudebníkovou motivací již není
úspěch, ať už je symbolizován pevnou sounáležitostí s komunitou a jejím uznáním
(Konformista), hledáním vlastního „jedinečného“ hlasu (Expert) nebo sdělováním důležitých
ideí a pro dobro všech (Achiever), motivem se na tomto stádiu stává hudební interakce
samotná. Ta může probíhat jako interakce s nástrojem nebo s dalšími hudebníky, je ovšem
vždy jiná a neopakovatelná, v čemž spočívá její půvab. Hudebníci se nechávají řídit intuicí,
která není omezena racionalizací, neboť ta je vnímána jako dogmaticky nesdělná –
neposkytuje prostor relativitě. Hudba, která v tomto stádiu vzniká není nutně vázaná na
posluchače, je čistě oslavou efemérnosti momentu v jeho obměnách a souvislostech
v proudu času. Hudebníci užívají rozšířených nástrojových technik a jiných zvuků, aby rozšířili
sonorickou paletu možností. Při improvizaci tímto způsobem je možno dosáhnout vrcholné
komplexity, která je odrazem krajně relativistického pojetí světa v tomto stádiu.

Autenticita v tomto stádiu spočívá v nezištné demonstraci diversity, mnohoznačnosti

a relativity hudby a reality a v oslavě a odevzdání se přítomnosti. Inkoherence se stává
koherencí, disonance jsou považovány za harmonické celky, rytmus se stává relativním.
Hudba je vnímána jako komplex frekvencí vzájemně provázaných a navrstvených do
nekonečně složitého celku.

Závěr

Zkoumání autenticity v kontextu hudební improvizace by se mohlo zdát lichým, jakýkoliv

průnik do hlubších souvislostí libovolného oboru má ovšem za následek zjištění, že šíře
neprozkoumaných aspektů směřuje limitně k nekonečnu. Uvedení do psychologické teorie
EDT a její paralelizace s hudebně-improvizačním diskurzem je dle mého názoru pozoruhodně
systematickou, srozumitelnou a zároveň potenciál nesoucí formou vhledu do autenticity
v poměrně rozsáhlém kontextu.

Tato práce si za cíl vytyčila vytvoření myšlenkové mapy, ve které bude autenticita stát
jako středobod a pojítko. S tímto záměrem byla demonstrována universalita autenticity
napříč vývojem lidské mysli, což v důsledku podává bližší svědectví o tom, v čem autenticita
vlastně spočívá a částečně z vnějšku odkrývá její kontury.

EDT obsahuje, jak už bylo ostatně řečeno, další stádia vývoje, jejichž zkoumání si
vyžaduje ještě otevřenější kontextuální zasazení a detailnější rozpracování. Finální verze EDT
nebyla ještě vydána – Susanne Cook-Greuter tuto teorii neustále prohlubuje a obohacuje o
nové výzkumy a data. Tyto skutečnosti otevírají cesty pro další zkoumání tímto směrem.
Přesahy, které jsou součástí této práce mají také potenciál v oboru (nejen) hudebního
vzdělávání a mnohé další socio-kulturní implikace – velká část by si žádala samostatná
rozpracování.

Hudba jakožto lidská kreativní činnost je produkována v mnoha variantách, podmínkách

a všech lidských odstínech a proto nese silnou a důležitou výpověď o stavu humanity.
Zkoumání těchto výpovědí v universálních souvislostech spojených s obecnou lidskou
podstatou nese potenciáln pro harmonizaci disonancí napříč obory a módy lidské existence.
Lidskou daností je Nalézání významu, každý člověk jej hledá a nachází v konfrontaci se zcela
unikátní kombinací stimulů, jevů a vlastností prostředí. Já sám nacházím velkou část smyslu a
koherence v hudbě, ta pro mě vždy dokáže zrcadlit realitu ve srozumitelné formě. Proto
považuji za smysluplné, tyto odrazy nacházet a pojímat tak, abych s jejich pomocí mohl
prožít realitu v její krásné šíři. Tato práce může být tedy chápána jako počátečním impulsem
k integraci širšího spektra elementů reality do každodenního života. Počátečním proto, neboť
podat jednoznačný důkaz nebo vyvrátit hypotézu vznesenou v průběhu práce by bylo
neuspokojivé. Tato hypotéza pro mě totiž do jisté míry sama definuje jeden z aspetků
autenticity. Tím je její neuzavřenost a naprostá imunita vůči stabilizaci a pojmutí – nelze být
autentickým ve smyslu – status quo – zůstávat autentickým, lze pouze být autentickým ve
smyslu neustále hazardovat se ztrátou autenticity a riskovat inautenticitu. Tato přirozená
dynamika je dle mého názoru společnou motivací existence.

Bibliografie:
Susanne Cook-Greuter. Nine Levels Of Increasing Embrace In Ego Development: A Full-
Spectrum Theory Of Vertical Growth And Meaning Making. Revision Dec. 2013. 2013.
Dostupné také z: http://www.cook-greuter.com/Cook-Greuter%209%20levels%20paper
%20new%201.1'14%2097p[1].pdf

Sven Bjernsted. Storytelling in Jazz. Lund. Lund University, Media-Tryck. 2014. ISBN 978-91-
981344-3-8

Edward Sarath. Improvisation, creativity, and consciousness : jazz as integral template for
music, education, and society. Albany, NY. State University of New York Press, Albany. 2013.
ISBN 978-1-4384-4721-6

Charles Taylor. The ethics of authenticity. Eleventh printing. Cambridge, Massachusetts.

Canadian Broadcasting Corporation. 2003. ISBN 0-674-26863-6

Roman Berger. Cesta s hudbou: Od Palacha po Obamu – a po Štefánika, Výber z textov

z rokov 1969 – 2009. Bratislava. Hudobné centrum. 2012. ISBN 978-80-89427-13-0

Jan Amos Komenský. Labyrint světa a ráj srdce, to jest: Světlé vymalování, kterak v tom světě
a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a
šalba, bída a tesknost a naposledy omrzení všeho a zoufání; ale kdoždoma v srdci svém sedě
s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti
že přichází. Vydání druhé. Praha: Kvasnička a Hampl, 1938. Blaník.

WILSON, Peter Niklas. Hear and now: Gedanken zur improvisierten Musik. Erstausg. Hofheim:
Wolke, 1999. ISBN 3923997884.

Vladimír Godár. Rozhovory a úvahy. Bratislava. AEPress Bratislava s.r.o. 2006. ISBN 80-
88880-69-6

Miroslav Filip. Súborné dielo I, Vývinové zákonitosti klasickej harmónie. Bratislava. Hudobné
centrum. 2012. ISBN 978-80-89427-16-1

BAILEY, Derek. Improvisation: its nature and practice in music. New York: Da Capo Press,
1993. ISBN 0306805286.

SCHRÖDINGER, Erwin. What is life?: the physical aspect of the living cell ; with, Mind and
matter ; & Autobiographical sketches. New York: Cambridge University Press, 2012. ISBN
9781107604667.