Významné události českých dějin

15. století
- na začátku dochází na jihu Evropy k renesanci umění a rozvoji věd,
které se šíří dál po kontinentu
- napomáhá tomu vzrůstající bohatství a zavedení knihtisku (Johannes
Gensfleisch Gutenberg, okolo roku 1440), což umožňuje šíření
informací

Mistr Jan Hus

- Za doby vlády Václava IV. a pak Zikmunda
- římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel,
vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel
- jedním z prvních reformátorů církve, který téměř o jedno století
předběhl své následníky
- Od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě, a v letech 1409–1410 byl
jejím rektorem
- Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se
ocitla katolická církev: kritizoval církev, nabádal k reformě, bojoval
proti prodeji odpustků, kritizoval marnivý život kněží, prosazoval
nutnost zbavit církev majetku pálení kacířských knih, chtěl
svobodu kázání, udělat Bibli srozumitelnou pro všechny, jeho
vzorem byl John Wickliffe
- Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi, a vyloučila
jej z církve (1411)
- Přesto se Hus v listopadu 1414 dostavil na kostnický koncil, aby se tam
očistil ze všech nařčení
- Císař německé říše Zikmund mu vydal i glejt – mohl se vrátit v pořádku
do vlasti, ale à
 - Byl však odsouzen jako kacíř, uvězněn, jeho názory nebyly vyslyšeny a
následně byl vydán světské moci k upálení na hranici (6.7. 1415),
když odmítl odvolat své učení
- Napsal mnoho knih o církvi, o správném životě žen a dívek a taky
reformoval pravopis (spřežkový, rozlišovací znaménka tečka a čárka)

- K jeho odkazu se hlásili husité, a později i další církve a společnosti,

vzešlé z české i protestantskéreformace. Husité zahrnovali většinu
české populace v Českém království, vytvořili tak velkou vojenskou
sílu, a během tzv. husitských válek porazili několik křížových výprav. O
století později bylo více než 90 % obyvatel českých zemí
nekatolických, a někteří stále následovali učení Jana Husa a jeho
nástupců

Husitství
- = někdy také husitská revoluce, označuje nábožensky – a v jistých
ohledech i národnostně, sociálně a politicky – motivované hnutí
pozdního středověku, vzešlé z české reformace, jež usilovala o
dalekosáhlou reformu církve
- po Husově smrti se vytvořila široká fronta jeho přívrženců, kteří si začali
říkat husité
- Svůj program shrnuli v tzv. čtyřech artikulech pražských:
1. přijímání pod obojí (tělo i krev Ježíše Krista – chléb a víno)
2. trestání smrtelných hříchů již na tomto světě(kritika prodeje
odpustků, soudit církev mohou světští vládci)
3. svobodné kázání slova božího (úloha kněze – morální + výklad bible,
kritika církevní hierarchie)
4. církvi nepřísluší světské panování (církev by měla být zbavena
politické moci i svého majetku - nejdůležitější, ale neproveditelné)

- Symbolem všech husitů se stal kalich jako symbol přijímání

podobojí
- Husité se dělili na:
1) Umírněné/ konzervativní (vyšší panstvo, nižší šlechta, bohatí
pražští měšťané, vzdělanci, chtěli nějakou dohodu s církví),
2) Praha a Pražané – něco mez umírněnými a radikálními
3) Radikálové – sirotci (tak si říkali po smrti Žižky, z východních
Čech, chtěli vše prosadit vojensky), táborité (jeden z nich Žižka, o
něco méně radikální), husité ze severních čech
- Od 1417 probíhaly poutě věřících na hory, pomocí nich ukazovali lidé
odpor proti církvi
- Mluvčím radikálních husitů byl Jan Želivský
30.7. 1419: procesí vedené Želivským žádalo Pražské radní, aby
propustili vězněné husity odmítli - PRVNÍ PRAŽSKÁ DEFENESTRACE
vyhození radních z Novoměstské radnice PODNĚT K VYPUKNUTÍ
HUSITSKÉ REVOLUCE V PRAZE
- Václav IV odstoupil, hned umírá (prý mu z toho jeblo), o jeho místo žádá
bratr Zikmund, ale husitská šlechta jeho nárok odmítla
- Zikmund Lucemburský vyhlásil proto 1.křížovou výpravu proti
Praze
- Na pomoc Praze přicházeli kališníci z celých Čech, již při cestě do
Prahy začali v bojích využívat jejich typickou VOZOVOU HRADBU
- První bitva mezi husity a křižáky à bitva na Vítkově (14.7. 1420), husité
měli lepší strategii a vyhráli, Zikmund, který se zatím korunoval králem,
nakonec odtáhl z Prahy, jeho korunovaci husité neuznali
- 1422: proti Praze vyslána 2.křížová výprava (na popud Zikmunda a
papeže) a opět byla husity poražena
- 1423: vznikla panská jednota (vyšší katolíci a konzervativní
představitelé umírněných husitů, kteří byli proti radikálním husitům
(pozdější sirotci, Jan Žižka) à střetli se v krvavých bitvách, radikální
vyhrávali, Žižka ale pak zemřel
- Po Žižkově smrti byl velitelem husitských vojsk Prokop Holý à zavedl
taktiku, kdy válečné operace byly přeneseny do vedlejších zemí Koruny
české àSPANILÉ JÍZDY, jejich úkolem bylo šířit husitství v zahraničí
 - 1426: 3. křižácká výprava à opět poražena v bitvě u Ústí nad Labem
- 1427: 4.křížová výprava poražena u Tachova
- 1431: 5.křížová výprava, husité překvapili křižáky zpěvem Kdož jsú
boží bojovníci à panika à křižáci poraženi
- Začali se více a více projevovat rozdíly mezi radikály a umírněnými
husity (radikálové chtěli, aby se čtyři artikuly vztahovaly úplně na
všechny, umírnění byli ochotni tolerovat katolíky a jejich praktiky,
vyjednávali se Zikmundem i na Basilejském koncilu)
- Umírnění husité se spojili s českými katolíky a i s císařem Zikmundem,
aby už byl v zemi klid
- Bitva mezi radikály (sirotci + táborité, vedeni Holým) a panskou
jednotou proběhla 31.5. 1434 u Lipan à krvavá bitva, RADIKÁLOVÉ
PORAŽENI, tím ukončeno 15 let bojů a revoluce
- Husitství byl největší protifeudální a proticírkevní odboj v Evropě
15.století
- Došlo k oslabení církve, možnosti přijímání pod obojí, posílení
národního sebevědomí, cesta ke změně ve stavovskou monarchii, ale
po něm byly hladomory (cizina odmítala s kacíři obchodovat), zničeno
mnoho kostelů, klášterů, knih, kronik, obrazů (vlivem snahy očištění
církve

Svět: v Anglii válka růži, po ní k moci přišli Tudorovci, první mořeplavby za

cílem zisku nového území (1492 Kolumbus), renesance

Česká literatura v období husitství

- Po smrti J. Husa došlo k útlumu literatury, jež se zúžila na traktáty, které
buď hájily, anebo odsuzovaly husitské hnutí
- Dále se rozvíjela bojová píseň, která měla zvýšit morálku (Ktož jsú boží
bojovníci)
- Vznikaly různé zpěvy, náboženské texty, traktáty, kázání, kancionály
- Tvorba kronikářská
- V doznívajícím období husitství: Velmi výrazně začalo literárně tvořit
měšťanstvo. V tomto období už byl používán knihtisk, jehož
vynálezcem byl Johannes Gutenberg (asi 1445)
- V roce 1468 vyšla v Plzni první česky tištěná kniha – Trojánská
kronika
- Významný spisovatel a myslitel: Petr Chelčický, na jeho základě vznikla
roku 1457 JEDNOTA BRATRSKÁ, Jednota zakládala tiskárny, školy a
byla významnou institucí, která soustřeďovala české vzdělance (např.
Jan Ámos Komenský).
- O husitství poté psali: Alois Jirásek (Mezi proudy, Proti všem,
Bratrstvo, Husitský král), Václav Beneš Třebízský (V červáncích
kalicha, V záři Kalicha)

2.polovina 15.století:
- Po husitských válkách byl králem Zikmund Lucemburský, po něm 2 jeho
Habsburští příbuzní – 2.z nich byl Ladislav Pohrobek, když ještě
nemohl vládnout, převzal to JIŘÍ Z PODĚBRAD (jediný král
nepocházející z panovnické dynastie, ale stavu, kališník, přezdívaný
Husitský král), když pohrobek zemřel, králem opět Jiří z Poděbrad
 16.století

- Po smrti Jiřího z Poděbrad u nás vládli Jagellonci, první Vladislav

Jagellonský (k ničemu, vše odsouhlasil, vládla za něj šlechta), poté
Ludvík Jagellonský, který chtěl Českému království opět vrátit řád, ale
roku 1526 bylo jeho vojsko rozdrceno Turky v bitvě u Moháče a zde
padl i král Ludvík Jagellonský (bažina)
- 1526 nástup Habsburků na trůn (Ferdinand I.) àZačátek
NOVOVĚKU U NÁS
- Vznikla tak rozsáhlá Habsburská monarchie(spojení zemí hlavně
kvůli Turkům)
- Roku 1547 proběhlo stavovské povstání proti českému králi
Ferdinandu I. Habsburském, protože sliboval vše a nesplnil nic a
protože požadoval pomoc stavů proti protestantům v šmalkaldské válce
(mezi římským císařem Karlem V. – bratrem Ferdinanda I a
protestantskými říšskými knížaty) àpo výhře Habsburků ve válce nad
protestanty se povstání urovnali
- Byly časté střety mezi Habsburky a Osmanskou říší
- Po Ferdinandovi I. vládl Maxmilián I. a poté Rudolf II.

Svět: vláda Tudorovců (Jindřich VIII., vznik anglikánské církve, Alžběta I.,
mořeplavby, mnoho renesančních umělců dodělala svá významná díla
– Leonardo, Michelangelo, psal Shakespeare, Boccaccio, Petrarca, )

- U nás humanismus – projevil se jako přechod mezi gotikou a

renesancí (u nás renesance tolik nebyla, říkalo se jí humanismus (15.
– 17. století), po něm následovalo baroko à bude v souboru s
vypracovanými uměleckými směry
 17. století
- u nás baroko (česká barokní literatura: písemnictví z doby
pobělohorské)

Třicetiletá válka (1618–1648)

- Série celoevropských, nábožensky motivovaných konfliktů trvajících
třicet let
- Vyvrcholení sporů mezi vyznavači římskokatolické církve a zastánci
protestantského vyznání, příčinou byl také boj evropských zemí o
politickou nadvládu
- Vlastní válku začala revoluce stavů v zemích Koruny české proti
panovníkovi

Stavovské povstání
- 1618–1620 à OFICIÁLNÍ ZAČÁTEK TŘICETILETÉ VÁLKY
- Povstání českých stavů (společenská třída v zemích Koruny české)
proti panování Habsburků
- Spojili se v něm náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a
králem

Důvody a průběh
- 1604: Rudolf II. vyhlásil katolictví za jediné povolené náboženství u nás
– negativní reakce
- 1609: kvůli nepokojům vydal Rudolfův Majestát na náboženskou
svobodu – náboženství je věc každého, nikdo nesmí být nucen ke
katolictví
- Po něm byl králem Matyáš Habsburský, čímž rostl vliv katolictví a rostla
nevraživost mezi ním a stavy
- Důležitou roli v tom hráli Jezuité, jejichž misí bylo šířit katolictví a najít
protestantům cestu ke katolictví
- Následníkem a nastoupil na trůn Ferdinand II. Štýrský (měl
nekompromisní postoj vůči nekatolictví), ale musel uznat platnost
 Rudolfova majestátu – NEDODRŽEL (zboření nekatolických chrámů,
zavírány evangelické kostely)
- Stavy se bouřili a začalo STAVOVSKÉ POVSTÁNÍ à 23.5. 1618
proběhla Druhá Pražská defenestrace – shození královských
místodržících z pražského hradu, bez vážných zranění à OFICIÁLNÍ
ZAČÁTEK TŘICETILETÉ VÁLKY
- Ferdinand II. Štýrský sesazen, spojil se s ostatními Habsburky, stavy byl
zvolen Friedrich Falcký (zimní král) za krále (evangelík)
- Ferdinand se zatím stal císařem svaté říše římské, dozvěděl se o
stavovském povstání a přešel se spojenci (Bavoři, Katolická liga,
hlavním velitelem Albrecht z Valdštejna ) do útoku
- Vyvrcholilo po několika konfliktech bitvou na Bílé hoře (8.11.1620), kde
byly stavy poraženy/zdrhli(KONEC STAVOVSKÉHO POVSTÁNÍ)
- Vojska vtrhla do Prahy, plno zmatků, věznění, POPRAVA 27 ČESKÝCH
PÁNŮ (21.6. 1621) – „úplný“ konec stavovského povstání
- Způsobilo to kruté vraždění protestantů (evangelíků), zákaz
protestantismu, konfiskace majetku, jediné povolené náboženství bylo
katolické, nekatolíci museli do exilu
- Po bitvě na Bílé hoře se sice pozice Habsburků u nás upevnila, ale i tak
rebelie českých stavů spustila závažnější konflikt – TŘICETILETOU
VÁLKU
- Boje mezi katolíky a protestanty poté pokračovaly i mimo území Čech,
bojovali protikatolíci a protikatolické státy (Švédsko, Nizozemsko,
Dánsko, Norsko, ...) proti katolické nadvládě ve své zemi a katolickým
státům (především Habsburská monarchie, Španělská říše, Katolická
liga, později Svatá říše římská)
- Poslední vrcholnou fází byl boj mezi císaři Svaté říše Římské z rodu
Habsburků a francouzskými králi à Habsburci donuceni podepsat mír
- Válka skončila Vestfálským mírem (24.10.1648)
- Důsledek války: vznik nezávislých států, oslabení moci Svaté říše
Římské, Habsburského rodu, vysoký pokles populace, u nás klesl
počet protestantů téměř na nulu, vedlo to k hladomoru, moru
Vliv třicetileté války na naši kulturu
- V době pobělohorské (doba temna) došlo ke rozsáhlé germanizaci,
úpadek češtiny, povoleno jen katolictví, ničení zakázaných knih,
konfiskace majetku (vydáván prokatolickýmšlechticům), hlavní
rekatolizační síla byla Tovaryšstvo Ježíšovo (Jezuité), ovládli
pražskou univerzitu, literatura psána především jezuity, ničili a
cenzurovali česky psané „kacířské“ knihy (Páter Koniáš), upevnil
se absolutismus, dědičné právo na korunu à mnoho těchto
ustanovení bylo součástí OBNOVENÉHO ZŘÍZENÍ ZEMSKÉHO
- Emigrace českých nekatolíků (hlavně vzdělanců) do exilu (třeba
Jan Amos Komenský)
- na konci války Švédové vtrhli do Prahy a rabovali (obrazy, knihy, sochy,
které jsme měli díky Rudolfu II., dodnes jim patří)
- Po třicetileté válce také bylo mnoho povstání (Selské, Valašské,
Chodské), protože se zvyšovala robota, obnova nevolnictví
- Na konci 17.století nastalo hospodářské vzpamatování, rozvoj řemesel
a obchodu, začaly vznikat manufaktury (rozptýlené – hory – plátenictví;
soustředěné – sklářství a železářství – Šumava a Krušné Hory). Kvůli
penězům a nevolnictví ale manufaktury zakládala šlechta (na buržoazie
jako na západě). Jednu z prvních založil Valdštejn v Litvínově, další
vznikla v klášteře v Oseku a v okolí Brna.

Jan Amos Komenský

- Žil v této době
- Poslední biskup Jednoty bratrské (protestantská církev působící u nás,
úpadek nastal po porážce v bitvě na Bílé hoře, později obnovena v
exilu vlivem emigrace nekatolíků, bratrský pravopis – změna tečky na
háček nad měkkými konsonanty)
- Jeden z největších myslitelů, spisovatelů a filosofů u nás, významný
pedagog
 - Jediný tvůrce pedagogické soustavy v českých zemích, kladl důraz na
vzdělání
- Zabýval se didaktikou, teorií výchovy, sepisoval učebnice
- Zakladatel moderní pedagogiky (učitel národů)
- Jako nekatolík nucen působit v exilu (Naarden)
- Dílo: Orbis Pictus, Labyrint světa a ráj srdce (nejslavnější česky psané
dílo 17.století), O poezii české, Grammatica latina, Dvéře jazyku
otevřené, Didactica magna, pokus o thesaurus

Literatura o této době

- Alois Jirásek: Temno, o povstáních Psohlavci
- Zikmund Winter: Mistr Kampanus
- Václav Beneš Třebízský: Pobělohorské elegie
Svět: v Anglii začala vláda Stuartovců, „Gunpowder Plot“ v Anglii, občanská
válka v Anglii (parlament x král), osídlování a založení kolonií v Severní
Americe, na trůn v Rusku car Michail Fjodorovič, první Romanovec

18. století

Konec 17.století
po Ferdinandu II. (stavovské povstání + třicetiletá válka) nastupuje
koncem 17. století na trůn Ferdinand III. (problémy s Turky) a poté
Leopold I.
• v té době se stanovila maximální míra týdenní roboty, obnova
nevolnictví à bouření poddaných
• Na konci 17.století nastalo hospodářské vzpamatování, rozvoj řemesel
a obchodu, začaly vznikat manufaktury (rozptýlené – hory – plátenictví;
soustředěné – sklářství a železářství – Šumava a Krušné Hory). Kvůli
penězům a nevolnictví ale manufaktury zakládala šlechta (na buržoazie
jako na západě). Jednu z prvních založil Valdštejn v Litvínově, další
vznikla v klášteře v Oseku a v okolí Brna.
 18.století

• 1705 – nastoupil na trůn Josef I.

• 1711 – nastoupil Karel VI. – neměl mužského potomka tak sepsal
PRAGMATICKOU SANKCI 1713 (nedělitelná monarchie, právo dcer
na trůn,pokud nebude mužského potomka)
• Od roku 1740 vládla jeho dcera: Marie Terezie

Osvícenství
- Celá Evropa od 18.století
- Víra v osvícený rozum
- Pravda poznaná rozumem a zkušeností, odmítají vše, co se nedá opřít
o rozum (pověry, předsudky)
- Zdůrazňuje, že jsou si lidé od přírody rovni
- Vladař by měl dávat příkazy na dobro svých poddaných, vláda je
osvícená a ne despotická
- Nové úvahy, modernizace státu a hospodářství

Marie Terezie (1740–1780)

• Arcivévodkyně rakouská, česká královna, uherská královna
• Po pragmatické sankci uznaly za ústupků skoro všechny mocnosti, ale
po její korunovaci byly její nároky zpochybněny, protože Bavorsko a
Sasko odmítlo pragmatickou sankci a Prusko si začalo dělat nárok na
Slezsko
 • To rozpoutalo VÁLKY O RAKOUSKÉ DĚDICTVÍ (1740–1748), sice byl
uzavřen Cášský mír, ale ztratila Slezsko, které už pak nezískala zpět
• Marie se snažila získat zpět Slezsko v SEDMILETÉ VÁLCE
(celosvětový konflikt), kterou ale prohrála
• V návaznosti na tento konflikt přistoupila k řadě reforem (Tereziánské
reformy), které se týkaly armády a centralizace (Vídeň politickým
centrum) a Habsburskou monarchii vedla v duchu OSVÍCENSKÉHO
ABSOLUTISMU (forma vlády, absolutní monarcha prosazoval autoritou
politické a společenské reformy, byl ovlivněn ideály osvícenství)
Reformy Marie Terezie:
1. 1774 – školská reforma, povinná školní docházka
2. Zlepšení stavu armády
3. Začátek vojenského mapování
4. Přidělování čísel popisných
5. Reforma soudnictví
6. Státní cenzura na některou protikatolickou literaturu (ne v ruchách
církve)
7. Sjednocení peněz, měr a vah
8. Podpora manufaktur
9. Zrušení Jezuitského řádu a omezení církve (zabavený majetek)
10. Sčítání lidu
11. Tereziánský katastr
• Jejím manželem byl František Štěpán Lotrinský a měli 16 dětí (Josef
II., Marie Antoinetta – spojenectví s Francií)

Josef II
• Císař Svaté říše římské, král uherský, král český, arcivévoda rakouský
• Opět uplatňoval osvícenský absolutismus
• Oblíbený mezi lidmi, chodil mezi ně na venkov, ale zanedbával
národnostní a jazykovou otázku, což vedlo ke germanizaci
• 1781: toleranční patent (zrovnoprávnění vyznání s katolickým)
 • 1781: zrušení nevolnictví (robota zůstala, ale uvolnilo to lidovým
vrstvám ruce, stěhování do měst, děti na studia, svatby dle libosti)
• Zmírnil cenzuru
• Chtěl mít vše pod svým administrativním pohledem
• Plán na rušení klášterů – jejich knihovní fondy byly zničeny
• Rušení kostelů
• Zasahoval do lidských zvyků – zákaz zvyků kolem obřadů, rušení
svátků, zákaz zpívání koled, pohřbívání bez rakví
• 1784 – NĚMČINA SE STÁVÁ OFICIÁLNÍ ÚŘEDNÍ ŘEČÍ V ČECHÁCH
• Nástupcem byl Leopold II. – naděje na lepší život, ale nakonec spíš nic
• Na trůně přes rok, 1791 korunován na českého krále, 1792 zemřel
- Nástupce Leopolda: František II (problémy s Napoleonem)

Kultura:
• Klasicismus
• Stále převládá němčina nad češtinou à začátek bojů o češtinu
• 1775 – Obrana jazyka slovanského, zvláště českého od Balbína
• Na konci 18.století (70.léta) začíná NÁRODNÍ OBROZENÍ (obranná
fáze)
• V 80.letech začali v Praze vycházet první české noviny, hrát české
divadlo
• založena Krameriova Česká expedice (1790) –první české
nakladatelství
• Divadlo v Kotcích (1738), Nosticovo (1783, později i Stavovské), Bouda
(1786, hrálo se již česky)
• Již působili osobnosti jako Dobrovský
• 1792 – katedra českého jazyka a literatury na pražské univerzitě

Svět:
- Průmyslová revoluce – manufaktury, technologické změny, období páry,
modernizace
- Americká válka o nezávislost + deklarace nezávislosti 1776
- 1789 – Velká francouzská revoluce
- Na konci století k moci již Napoleon
Významné události českých dějin

28. 9. 935 – Zavraždění knížete Václava i celé jeho družiny v Boleslavi jeho
bratrem Boleslavem, v Praze potom vyvraždili i jeho příznivce a jejich děti.
Boleslav následně cíleně převzal po bratrovi vládu. Datum však nelze určit
zcela přesně, vzhledem k nedostatku pramenů. (slavíme státní svátek - Den
české státnosti)
1212 – Zlatá bula sicilská - označení pro jednu hlavní nebo soubor tří
souvisejících listin, které vydal 26. září 1212 v Basileji budoucí římský král
Fridrich II. českému Přemyslu Otakarovi I. Listina především obsahuje
privilegium, které potvrzuje dědičnost titulu českého krále a stanovuje jeho
volbu na domácí půdě a to, že římský panovník bude volbu jen stvrzovat.
4. 8. 1306 – Vražda Václava III. v Olomouci, Přemyslovci vymřeli po meči

26. 8. 1346 – na trůn nastupuje Karel IV.

1348 – Založení Karlovy Univerzity, první univerzity ve střední Evropě

6. 7. 1415 – Upálen mistr Jan Hus za kacířství v Kostnici. Odmítl odvolat své
učení o nápravě církve, která tehdy zažívala obrovský morální úpadek.
Mistr Jan Hus byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský
myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu
Wycliffovi, jehož myšlenkami a argumentací byl inspirován, jedním z prvních
reformátorů církve, který téměř o jedno století předběhl své následníky –
reformátory Luthera, Kalvína a Zwingliho. Jan Hus od roku 1398 vyučoval na
pražské univerzitě a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem. Ve svých
náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická
církev. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a v roce
1411 jej exkomunikovala ze svých řad.
30. 7. 1419 – První pražská defenestrace - protihusitští novoměstští radní
(konšelé) byli zabiti svržením z okna radnice. Událost je považována za
počátek husitských válek.
30. 5. 1434 – Bitva u Lipan - Vojáci utrakvisticko-katolické aliance v čele s
Divišem Bořkem z Miletínka zde drtivě porazili polní vojska sirotčího a
táborského svazu, tvořící páteř vojenských složek radikálního křídla
husitského hnutí. V průběhu bojových operací zahynul i vůdce radikálů Prokop
Holý, nejvlivnější husitský politik, na jehož vůli před rokem 1434 do značné
míry závisel osud revolučních Čech. Porážka sesadila polní obce z postavení
rozhodujícího politického činitele v zemi a umožnila umírněné straně uzavřít
dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu.
Tím bitva předznamenala ukončení občanské války v zemích Koruny české.

1618-1648 – Třicetiletá válka – konflikt mezi katolíky a protestanty, boj o moc

v Evropě, skončila podpisem Vestfálského míru a vyčerpáním všech
zúčastněných stran –> vláda Habsburků, jeden císař střídal druhého a
upevňovali svou absolutistickou vládu nad monarchií, daně z českých zemí
(Čechy „pokladnice“ monarchie), německá šlechta -> poddaní se bez svolení
vrchnosti nesměli ani oženit nebo přestěhovat, měli povinnost roboty, byli
nuceni stát se katolíky

23. 5. 1618 – Druhá pražská defenestrace - Vojáci utrakvisticko-katolické

aliance v čele s Divišem Bořkem z Miletínka zde drtivě porazili polní vojska
sirotčího a táborského svazu, tvořící páteř vojenských složek radikálního
křídla husitského hnutí. V průběhu bojových operací zahynul i vůdce radikálů
Prokop Holý, nejvlivnější husitský politik, na jehož vůli před rokem 1434 do
značné míry závisel osud revolučních Čech. Porážka sesadila polní obce z
postavení rozhodujícího politického činitele v zemi a umožnila umírněné
straně uzavřít dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a legáty
basilejského koncilu. Tím bitva předznamenala ukončení občanské války v
zemích Koruny české.
8. 11. 1620 – Bitva na Bílé Hoře – V bitvě se střetly česká stavovská armáda
a dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II.
Štýrského a armáda německé Katolické ligy. Katolické armády po jedné až
dvou hodinách zdolaly méně početnou stavovskou armádu (zástupci šlechty,
rytířstva a měšťanů). Bitva zpečetila osud českého stavovského povstání a na
dalších 300 let ovlivnila osud českých zemí. (vítězem Katolické armády)

21. 6. 1621 – poprava 27 českých pánů (vůdcové stavovského povstání) na

Staroměstském náměstí v Praze – Kat Mydlář -> ukončení náboženské
svobody

6. 12. 1774 – zavedena povinná školní docházka Marií Terezií

1. 11. 1781 – patent Josefa II. o zrušení nevolnictví, toleranční patent

Národní obrození – pokus o oživení češtiny a probuzení českého národa;

Mácha, Němcová, Erben, divadlo – kočovná divadla; Stavovské divadlo
(1834)

Byl to proces formování moderního českého národa, který probíhal zhruba od

poslední třetiny 18. století do druhé poloviny 19. století, politicky bylo
završeno roku 1918 vznikem národního státu. České obrození bylo součástí
širších evropských událostí, ovlivněných zejména osvícenstvím,
Francouzskou revolucí, počínajícím nacionalismem a romantickým zájmem o
národní historii.

Jeho vedoucí představitelé se snažili pozvednout český jazyk opět na úroveň

jazyka vzdělanců a motivovat obyvatele českých zemí k národní
uvědomělosti. Národní obrození probíhalo současně s procesem
transformace stavovského státu v občanskou společnost. Představitelé
národního obrození se označují jako národní buditelé; k nejvýznamnějším
patřili J. Dobrovský, J. Jungmann, J.K. Tyl, K.H. Mácha, B. Němcová, K.J.
Erben, F. M Pelcl a další..

8. 6. 1867 – Vznik Rakouska-Uherska – František Josef I. – bitva u Hradce

Králové: Prusové x Rakušané
16. 5. 1868 – položen základní kámen Národního divadla -> 12. 8. 1881 –
požár Národního divadla -> 18. 11. 1883 – znovuotevření Národního divadla
(Smetanova Libuše)

28. 6. 1914 – v Sarajevu zastřelen následník trůnu arcivévoda František

Ferdinand d’Este (Gavrilo Princip)
28. 7. 1914 – František Josef I. slavným manifestem „Mým národům!“ vyhlásil
válku Srbsku, které stálo za atentátem na arcivévodu – začátek 1. světové
války -> Evropa rozdělena na 2 tábory: Trojspolek – Německo,
Rakousko-Uhersko a Itálie; Trojdohoda – Francie, Rusko a Velká Británie ->
Německo svou diplomacií všechny ostatní v podstatě do války dotlačilo;
Německo – nejvýkonnější ekonomika v Evropě, nejmodernější armáda, ale
skoro žádné kolonie; zákopová válka, ostnaté dráty, kulomety, yperit – bojový
plyn, letadla upravena na boj ze vzduchu; válka změnila všechno – uvolnila se
morálka, oslabila role církve, ženy získaly volební právo, zanikla 4 impéria –
Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, carské Rusko a Německé císařství -> 7
zcela nových států, včetně Československa

Boje první světové války probíhaly v Evropě i mimo ni na vícero frontách. Jako
rozhodující bojiště se ukázala západní fronta, kde se na belgickém a
francouzském území střetla německá armáda s Francouzi a Angličany od
roku 1917 podporovanými také Američany. Dlouhé a nerozhodné boje zde do
značné míry probíhaly v zákopech, a proto se hovoří o zákopové a
opotřebovávací válce. Na západní frontě došlo i k nejdelším a nejkrvavějším
bitvám celé války, u Verdunu a na Sommě. Vedle západní fronty se v Evropě
bojovalo také na východní, srbské, italské a soluňské frontě. V bojích se ocitla
i koloniální území zapojených států v Africe a Asii a po vstupu Osmanské říše
do války se nové fronty otevřely rovněž na Kavkaze, v Persii, v Mezopotámii
nebo v Sýrii a Palestině. V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60
milionů vojáků, z nichž 9,5 milionu během konfliktu padlo. Miliony civilistů
navíc zemřely přímo v důsledku vojenských operací, při masakrech,
pogromech, při genocidě Arménů nebo kvůli hladu a vyčerpání, rozšířeným
nemocem a při pandemii španělské chřipky.

Za konec světové války se pokládá, a ve světě v rámci Dne válečných

veteránů oslavuje, 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech
frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.30 hodin ráno
německou generalitou ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk,
francouzského maršála Ferdinanda Foche v Compiègne. Formálním
zakončením války byla pařížská mírová konference konaná v roce 1919, na
které byly s poraženými státy Ústředních mocností uzavřeny pařížské
předměstské smlouvy.

První světová válka představuje historický zlom v oblasti politické, kulturní i

ekonomické. V důsledku války došlo ve světě k sérii revolucí a povstání a k
zániku ruské, rakousko-uherské, osmanské i německé říše. Versailleská
smlouva nadiktovaná Německu vítěznými státy Dohody během konference v
Paříži však předznamenala další světový konflikt, který vypukl po dvaceti
letech.

28. 10. 1918 – Vyhlášen samostatný Československý stát - Masaryk

přesvědčoval spojence o rozdělení Rakouska-Uherska -> Střední Evropě
bude lépe (nástupce Františka Josefa I., Karel I. chce vést vůči Čechům
přívětivější politiku, což nahrává Masarykovi v jeho snaze); v Rusku se podaří
Masarykovi prosadit vznik československé legie, vyjedná podporu amerického
prezidenta Wilsona a konec války vidí jako začátek něčeho nového (28. 10.
1918 – Masaryk se setkává s Karlem Kramářem v Ženevě – dohadují, jak by
měl nový stát vypadat); Rakousko je ochotno přijmout podmínky příměří (na
soše sv. Václava je vyvěšena československá vlajka – nadšení obyvatel nelze
zastavit) -> 14. 11. zvolen TGM prezidentem;
11. 11. 1918 – podpisem příměří konec 1. světové války -> Versailleská
mírová smlouva (Německo muselo vyplatit Dohodě válečné reparace,
rozdělení Německého území mezi organizaci národů a okolní státy, Německo
muselo uznat Československý stát, Německá armáda mohla mít „pouze“ 100
tis. mužů)
23. 9. 1938 – Beneš vyhlásil mobilizaci Československa (všichni schopní
muži do 40 let včetně – milion a čtvrt vojáků; službě se vyhýbali sudetští
Němci, kteří raději prchli do Německa) – armáda odhodlána svoji zem bránit
30. 9. 1938 – podepsána Mnichovská dohoda (Německo, Francie, Velká
Británie, Itálie), postoupení Sudet Německu (dohoda „o nás bez nás“), Beneš
podepsal dohodu a abdikoval-> prezident Emil Hácha

- Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard

Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) –
se dohodli, že Československo musí do 10. října dát pohraniční území
obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany
(Hubert Masařík, Vojtěch Mastný) byli přítomni, ale k jednání
samotnému nebyli přizváni.
- Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany
Konráda Henleina a vyvrcholením snah německého kancléře Adolfa
Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho
postupných cílů k ovládnutí Evropy.

1.10. 1938 - Vznik Druhé republiky - Druhá republika je označení pro

politický systém Československa v období od 1. října 1938 do 15. března
1939, tedy v období od mnichovské dohody do německé okupace Čech a
Moravy. Následovala po první republice a během 166 dní její existence došlo
fakticky k federalizaci země vznikem autonomní Slovenské země a Karpatské
Ukrajiny se samostatnými vládami. Druhá republika byla vlivem mnichovské
dohody a následné první vídeňské arbitráže podstatně menší než její
předchůdkyně. Oproti ní měla také výrazně nedemokratický charakter s řadou
omezení svobod svých občanů. Od 23. listopadu 1938 pak oficiální název
státu zněl Česko-Slovenská republika, zkráceně Česko-Slovensko
15. 3. 1939 – Německo obsadilo zbytek ČSR – záminkou je mu postavení
sudetských Němců (je jich mnoho a jsou nespokojeni); žádost o ochranu Čech
a Moravy vojsky Třetí říše -> Hácha donucen Hitlerem podepsat; moc přebírá
armáda Třetí říše, zřízení Protektorátu Čech a Moravy (začalo se jezdit
vpravo, úředním jazykem němčina, jiná měna, potraviny na lístky) a vzniká
fašistický slovenský stát (tomu vezmou velkou část území Maďaři) -> zatýkání
nepohodlných občanů a perzekuce židů; dalším Hitlerovým cílem bylo Polsko
– pás, který rozdělil část východního Pruska – hrozba vyprovokovala k aktivitě
Francii a Británii (začali s Polskem jednat o obranných smlouvách)
- Prezident Emil Hácha s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským
odjeli do Berlína „vysondovat Hitlerovy úmysly“. Napjaté jednání s
Adolfem Hitlerem, během nějž musel lékař ošetřit zkolabovaného
Háchu, vyvrcholilo o jedné hodině po půlnoci, kdy Hitler sdělil svůj
záměr okupovat za několik hodin zbytek českých zemí a připojit je ke
Třetí říši. V případě nesouhlasu s okupací vyhrožoval leteckým
bombardováním Prahy, která tak měla lehnout popelem. Emil Hácha i
pražská vláda nakonec souhlasili. Během 15. března 1939 obsadila
německá vojska české země. Armáda, svázaná rozhodnutím politiků,
se nemohla postavit na ozbrojený odpor. Proti okupantům přesto zahájili
boj vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. Prakticky ve všech
českých městech byli němečtí vojáci „přivítáni“ nadávkami a hrozbami
od českého obyvatelstva, zatímco například pražští Němci vítali své
„soukmenovce“ se zdviženou pravicí… Výkonná moc byla svěřena
vojenské správě v čele s vrchním velitelem německé armády generálem
Waltherem von Brauchitschem. V Čechách vykonával výkonnou moc
generál Johannes Blaskowitz, zatímco šéfem civilní správy se stal
Konrad Henlein. V čele Moravy stál generál Wilhelm List a civilní správa
přešla do rukou Josefu Bürckelovi. Podkarpatská Rus byla druhý den
 po zahájení německé okupace násilím připojena k Maďarsku jako
autonomní území Karpatsko.

16. 3. 1939 Vyhlášení protektorátu Čechy a Morava - Adolf Hitler vydal 16.
března 1939 výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Protektorát neměl
žádnou státní povahu. Naopak, stal se integrální součástí Třetí říše. Rovněž
neměl právo na samostatnou armádu. Tzv. vládnímu vojsku byl přisouzen
symbolický ráz a plnilo jen pomocné služby. Byl rozpuštěn parlament a ještě
více zjednodušen politický život. Představiteli protektorátní správy se stali
státní prezident (Emil Hácha) a protektorátní vláda v čele s předsedou. Dva
dny po tomto výnosu jmenoval Hitler říšským protektorem v Čechách a na
Moravě Konstantina von Neuratha a jeho zástupcem ve funkci státního
tajemníka Karla Hermanna Franka. Ve skutečnosti říšskoněmecké a okupační
úřady představovaly opravdové nositele státní moci v protektorátu Čechy a
Morava. Říšský protektor byl nejvyšší institucí říšské moci v Protektorátu.
Zatímco v Hitlerově výnosu z 16. března vystupoval protektor spíše jako orgán
dozoru, tak jeho další nařízení ze 7. dubna vybavilo protektora velmi
rozsáhlou pravomocí. Stal se naprosto nezávislým na protektorátních
orgánech ve věcech zákonodárných, bylo mu povoleno vydávat, měnit a rušit
právní normy ve všech oblastech. Neurath ve svých rukou de facto soustředil
dozor nad mocí výkonnou, zákonodárnou, dále pravomoc k zásahům do moci
soudní i funkci reprezentativní.

31. 8. 1939 – záminka k napadení Polska -> operace Himmler – příslušníci

SS nafingovali napadení některých německých objektů na hranici s Polskem
(rozhlasový vysílač v Gliwici – útočníci odvysílali krátkou protiněmeckou
zprávu v polštině a zase se stáhli, na místě nechali pár mrtvých těl v polských
uniformách); 1. 9. 1939 – Hitler vyhlásil válku Polsku (povede boj proti
každému, kdo by ohrožoval práva říše a její bezpečnost); 3. 9. 1939 – Británie
a Francie vyhlásily válku Německu; 17. 9. 1939 – Polsko napadl z východu
Sovětský svaz, území (neexistujícího) Polska si rozdělili Německo a Sovětský
svaz

28. 10. 1939 - Protesty proti nacistické okupaci - v protektorátu Čechy a

Morava se 28.10. 1939 protesty proměnily v mohutnou národní demonstraci,
která se vedle odporu polského lidu stala nejmasovějším protinacistickým
činem v tehdejší Evropě.

V Praze vystoupilo proti okupační moci na 100 000 demonstrantů. A do ulic

vyšli obyvatelé v celém protektorátu. Během demonstrací došlo ke střetům s
nacisty, kteří neváhali použít střelných zbraní. Demonstrace si vyžádala
nejednu oběť. V Praze byl zastřelen dělník Václav Sedláček a těžce zraněno
bylo dalších 15 účastníků demonstrace. Mezi nimi i student Jan Opletal.

17. 11. 1939 – uzavření všech vysokých škol nacisty na 3 roky (ve skutečnosti
až do konce války) a potlačení demonstrací; protesty (Jan Opletal zastřelen
při demonstracích 28. 10.), při nichž bylo zatčeno a následně popraveno
několik kantorů a studentů
- Po pohřbu studenta Jana Opletala dne 15. listopadu, který se stal
posledním projevem manifestačního odporu českého lidu proti německé
okupaci Čech a Moravy v roce 1939, nařídil Hitler, aby jakékoliv další
demonstrace byly bez ostychu ihned potlačeny vojenskou silou. Byly
uzavřeny české vysoké školy, vedoucí představitelé vysokoškoláků byli
zatčeni a 9 popraveno, 1200 českých studentů bylo zbito a odvlečeno
do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde 35 z nich zahynulo. V
roce 1941 byl 17. listopad vyhlášen v Londýně za Mezinárodní den
studentstva.
27. 5. 1942 – atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha (Gabčík a
Kubiš – odhaleni 18. 6.) -> masový teror– popravy na denním pořádku) ->
atentát zapůsobil na spojence
- Dne 27. května 1942 v 10:35 hodin čekali v pražských Holešovičkách
dva parašutisté Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem na jednoho z
nejmocnějších mužů nacistické říše Reinharda Heydricha. Jako
nejvhodnější místo si zvolili ostrou zatáčku pod Vychovatelnou v
Praze-Libni, kde Heydrichův vůz při jízdě ze sídla v Panenských
Břežanech na Pražský hrad musel zpomalit. Zatáčku si výsadkáři už
dříve pečlivě prohlédli.
- Nastal ten pravý okamžik – vůz s nenáviděným říšským protektorem se
přiblížil na dostřel. Do zatáčky právě vjížděla tramvaj, a řidič automobil
ještě více zpomalil. Na jedoucí vůz nejprve zaútočil Gabčík, který se
pokusil vystřelit ze samopalu. V hlavni se ale vzpříčil náboj a nevyšla
ani rána. Heydrich přikázal řidiči zastavit. To už měl Kubiš pohotově
připravený ještě granát a také jej neváhal použil. Vůz sice přímo netrefil,
ale bomba ale vybuchla pod pravým zadním kolem a její úlomky spolu s
kusy karoserie Heydricha vážně zranily. Exploze byla tak silná, že
vyrazila okna i tramvaji. V následném zmatku se podařilo oběma
útočníkům uniknout. Prchali každý jiným směrem, jeden na kole, druhý
pěšky.
- Všichni nakonec zemřeli – Heydrich i parašutisté
- Heydricha převezli v dodávce okamžitě do nemocnice na Bulovku a po
poledni podstoupil operaci. Jeho stav se zpočátku zlepšoval, avšak na
začátku června se u něj začala rozvíjet silná infekce, které oslabený
organismus vynětím sleziny nedokázal vzdorovat. Zemřel 4. června
1942.
- Atentátníci se ukrývali v pravoslavném chrámu v Resslově ulici. Kromě
Gabčíka s Kubišem zde pobývali také další výsadkáři, kteří pobývali v
Praze – jednalo o Josefa Bublíka, Jana Hrubého, Adolfa Opálku,
Jaroslava Švarce a Josefa Valčíka. Své kamarády nakonec udal
výsadkář Karel Čurda. Výsadkáři bojovali statečně několik dlouhých
hodin a nakonec si, v bezvýchodné situaci, raději zvolili dobrovolnou
smrt.
 ➢ 10. 6. 1942 – vypálení Lidic – nevinný dopis, který se dostal do rukou
gestapu; rozhodnutí K. H. Franka, se kterým se Hitler spokojil
➢ 24. 6. 1942 – vypálení Ležáků
- Odvetné represivní akce, včetně vyhlazení obcí Lidice a Ležáky a
popravou mnoha osob, se souhrnně nazývají heydrichiáda. Jednalo se
o ojedinělý atentát na představitele bezpečnostních složek nacistického
Německa v průběhu druhé světové války, který měl vliv na vnímání
Československa Spojenci za války i při obnově státu.

5. 5. 1945 – Pražské národní povstání – zvěsti o povstání jiných českých

měst (spontánní vyvěšování českých vlajek), rozhlas začne hlásit česky – boj
o rozhlas s nacisty (jednotka SS vs odbojáři a lidé z ulice + hasiči) –> 6. 5. –
tah Němců na Američany (lidé stavěli barikády) -> vedení říše podepisuje
kapitulaci (Němci se chtějí vzdát Američanům -> museli se probít přes Prahu)

Pražské povstání vypuklo 5. května 1945 v hlavním městě Praze. Česká

národní rada (ČNR) vydala prohlášení o konci Protektorátu a o převzetí vládní
a výkonné moci. Nejdříve probíhaly demonstrace, které brzy přešly do
ozbrojeného odporu. Šlo o největší z bitev Českého květnového povstání,
které stejně jako Pražská ofenzíva, vedená Sovětským svazem z východní
fronty a osvobození jihozápadních Čech americkou armádou napomohla
konečnému osvobození Československa.

Ustupující téměř milionová německá skupina armád Střed pod velením

polního maršála Ferdinand Schörnera, obklíčená Sovětskou armádou, se
chtěla dostat ze svého postavení na Královéhradecku do amerického zajetí.
Nejkratší cestu Prahou a okolím ovšem ovládli povstalci. Němci proti špatně
vyzbrojenému pražskému povstání nasadili veškerou dostupnou techniku,
sami povstalci by se tak neubránili a pražský rozhlas opakovaně žádal o
pomoc. Na výzvu zareagovaly jednotky ROA generála Vlasova, které zasáhly
proti Němcům v jihozápadních částech Prahy. Česká národní rada však
odmítla uznat ROA za svého spojence, což vedlo k jejímu odchodu z města.
Nejtěžší boje probíhaly 7. května. Sovětské jednotky se však blížily k Praze a
Němci v Praze další den kapitulovali. Většina německých jednotek tak zahájila
ústup. Když sovětské jednotky vstoupily do Prahy ráno 9. května, očišťovaly
již město jen od zbytků zfanatizovaných německých vojsk.

8. 5. 1945 – Němci podepsali kapitulaci – konec druhé světové války v

Evropě, osvobození Československa sovětskou armádou, která do Prahy
dorazila až 9. května (Sověti obsazují budovy, které nestihli Němci včas
opustit), odsunutí sudetských Němců (Po americkém atomovém útoku na
Hirošimu a Nagasaki kapitulovalo 2. září 1945 Japonsko.)
- Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa byl právní
dokument, podle kterého proběhla bezpodmínečná kapitulace
ozbrojených sil nacistického Německa spojeneckým mocnostem, čímž
skončila druhá světová válka v Evropě. První akt kapitulace byl
podepsán 7. května 1945 v Remeši. Na požadavek Sovětského svazu
byla kapitulace opakována 8. května 1945 v Berlíně.

25. 2. 1948 – prezident Beneš přijal demisi vlády (strach z občanské války),
KSČ se dostává k moci; únorový puč / Vítězný únor (=> komunistický státní
převrat v Československu - přechod od vnějškové demokracie k totalitě) -> v
červnu se stal prezidentem Klement Gottwald (Beneš abdikoval, když odmítl
podepsat komunistickou ústavu) -> znárodňování podniků, kolektivizace
zemědělství, ztráta demokratizace, vykonstruované procesy, nucené
emigrace, pronásledování „nepřátel“ nového režimu

50. léta – politické procesy – 1950 poprava Milady Horákové (justiční

vražda, odsouzena za spiknutí proti republice, mnoho významných osobností
se přimluvilo za její osvobození, ale neúspěšně - Einstein či Eleanor
Roosevelt), železná opona -> studená válka (1947-1991) – politické a
vojenské napětí mezi komunistickými státy a západním světem (USA a jejich
spojenci) -> 1953 – prezidentem Antonín Zápotocký x 1959 založeno divadlo
Semafor, V+W, výstava Expo 58, Heyrovský – Nobelova cena za chemii

60. léta – 1957 – prezident Antonín Novotný; spisovatelé: Pavel Kohout, Josef
Škvorecký, Jan Procházka, Václav Havel, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Milan
Kundera;
Pražské jaro (1968) – naděje, že i v sovětské bloku se dá žít slušně, beze
strachu a poměrně svobodně; leden 1968 – vedení KSČ: zrušení cenzury,
možnost volného cestování na Západ, částečný návrat k tržní ekonomice; v
březnu v čele KSČ vystřídal Novotného Dubček, prezidentem se stal Ludvík
Svoboda (socialismus s lidskou tváří) + nahrazení zástupců prosovětské linie
-> nelibost pro Kreml („neposlušní“ Čechoslováci); červen – manifest Dva
tisíce slov ((úplný název Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům,
úředníkům, vědcům, umělcům a všem) byl jeden ze dvou nejvýznamnějších
dokumentů pražského jara; zatímco Akční program KSČ byl výzvou k reformě
komunistické strany, Dva tisíce slov obsahovalo podněty, které šly za rámec
Akčního programu. Vedení KSČ je odmítlo a později, v době tzv. politické
normalizace, dokument Dva tisíce slov označilo za kontrarevoluční. Jeho
autor, spisovatel Ludvík Vaculík, se inspiroval Gándhím.)
29. července – Sověti si pozvali „na kobereček“ naše vedení v čele s
Dubčekem -> Brežněvův nátlak, aby Dubček splnil jeho požadavky
(především obnovení kontroly komunistické strany nad všemi procesy v zemi)
21. 8. 1968 – v noci vpád vojsk Varšavské smlouvy (Sovětský svaz, Polská
lidová republika, NDR, Maďarská lidová republika, Bulharská lidová republika)
v čele se sověty bez vědomí prezidenta republiky, předsedy národního
shromáždění, předsedy vlády, prvního tajemníka ústředního výboru KSČ
(obsazení letišť – nákladní letadla přiváží tanky -> kontrola nad všemi
významnými městy + vojska) ; okupace (normalizace), násilné potlačení
pražského jara; krátce po invazi Československé vedení v Moskvě -> pod
drtivým nátlakem donuceni podepsat protokol, který je popřením celého
pražského jara a přijetím bratrské pomoci ostatních socialistických zemí
(podepsali všichni kromě Fr. Krýgla)
Normalizace – lidé odcházeli do emigrace; 16. 1. 1969 – upálil se Jan Palach
(protest proti sovětské okupaci) -> duben 1969 – nástup Gustava Husáka do
čela (první tajemník) KSČ; čistky – prověrková komise -> kdo nebyl ochotný
se podřídit, musel jít do kotelny, do dolů nebo do vězení

Normalizace v československých dějinách je období od násilného potlačení

pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy.

Potřeba „normalizace poměrů“ původně byla oficiálním zdůvodněním

represivních opatření na počátku této epochy, jako byly čistky v komunistické
straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, zrušení mnoha
zájmových a politických sdružení a organizací a další. K postupnému
znovuutužování komunistické moci došlo zejména v 70. letech, např. čistka v
armádě proběhla v letech 1970–1974.
V 80. letech již komunistická propaganda používala výraz normalizace spíše
pro vztahy mezi státy či pro vnitropolitickou zahraniční situaci, zejména v
Polsku

Název „normalizace“ se občas přenáší na celou éru, během níž už

„normalizační proces“ sice neprobíhal, ale normalizační opatření zůstávala v
platnosti, tj. až do listopadu 1989

1977 – do strany se vstupovalo ne z přesvědčení, ale pro kariéru; kdo se jen

trochu odlišoval, měl velké problémy (STB – udavačství);
Charta 77 – občanská iniciativa, která kritizovala politickou i státní moc, za
nedodržování lidských a občanských práv –> prohlášení, které pouze žádalo
komunistický režim, aby dodržoval vlastní závazky v oblasti lidských práv ->
lidé ji na veřejných akcích museli odsuzovat, i když ji nečetli; podepsali např.
Václav Havel, Zbyněk Hejda, Vlasta Chramostová, Pavel Kohout, Marta
Kubišová, Jaroslav Seifert, Josef Topol, Milan Uhde, Ludvík Vaculík ->
chartisté byli nuceni podepsat Antichartu (to byla podpisová kampaň
významných československých převážně kulturních osobností, zorganizovaná
komunistickou vládnoucí moci jako odmítavá reakce na prohlášení Charty 77.)
-> 1987 – Husáka v čele KSČ vystřídal Miloš Jakeš

Charta 77 byla neformální iniciativa československých občanů, založena

1. ledna 1977. Cílem bylo vyjádření nesouhlasu s porušováním občanské
svobody a lidských práv ze strany režimu. Přestože skutečný dopad na dění
ve společnosti byl dosti malý, Charta 77 je dnešními historiky považována za
jeden z nejvýznamnějších bojů proti komunismu.
Autoři a signatáři Charty 77
Orgány komunistické vlády trestaly jakýkoliv odpor vůči režimu tvrdě, tudíž
autoři Charty vyslovili přání zůstat v anonymitě. Václav Havel se ale svým
značným podílem na vzniku dokumentu netajil. Roku 1976 ho podepsalo
celkem 242 lidí. První podpisy pocházely z řad politiků, filozofů, žurnalistů a
umělců.
Charta byla významným krokem v boji proti totalitě. Signatáři byli režimem
označováni jako zkrachovalci a zrádci, kteří svým nesmyslným postojem
ohrozili celý národ. Řada z nich přišla o práci, jejich dětem nebylo umožněno
studovat a někteří byli nuceni emigrovat ze země. Šest představitelů Charty,
mezi kterými byl i Václav Havel, bylo v roce 1979 odsouzeno za rozvrat vlastní
republiky.

21. 8. 1988 – vypukly první velké spontánní demonstrace, které

pokračovali ještě v lednu 1989 při Palachově týdnu -> červen 1989 – petice
„Několik vět“ žádající otevřený dialog s režimem – podepsalo na 40 000 lidí ->
17. 11. 1989 – Sametová revoluce (Albertov -> Vyšehrad), studentská
manifestace (studenti chtějí uctít památku Opletala a dát najevo nesouhlas s
komunistickým režimem) – klidnou studentskou demonstraci nechali
komunisté brutálně rozehnat za pomoci policejních těžkooděnců a obrněných
transportérů -> 18. listopad – vysoké školy a divadla vyhlásili stávku, každý
den probíhaly demonstrace tisíců lidí -> 19. listopad – vznik Občanského fóra
(nejvýraznějším představitelem byl Havel; Dienstbier, Kocáb…) -> jednání s
představiteli kolabujícího režimu o předání moci a vypsání svobodných voleb
– úspěšné -> 20. listopad – stávka na vysokých školách -> 4. prosinec –
otevření hranic na Západ a zrušení článku ústavy o vedoucí úloze KSČ -> 29.
prosinec – prezidentem zvolen Václav Havel

Průběh sametové revoluce v 10 bodech

Sametová revoluce - období v rozmezí 17. listopadu až 29. prosince 1989,

kdy došlo k důležitým událostem, které měly v tehdejším Československu za
důsledek řadu politických změn a vedly k pádu komunistického režimu, se
označuje jako sametová, někdy i „něžná“ revoluce.
Nazývá se tak proto, že ačkoliv nebylo pro převzetí moci použito násilí,
výsledkem byla hluboká celospolečenská změna.

● Ve druhé polovině 80. let se komunistický režim v Československu dostal do

hospodářské i politické krize, což se nepříznivě promítalo do životní úrovně
obyvatel i nálady ve společnosti.
● Již v lednu 1989 bylo Veřejnou bezpečností rozehnáno nepovolené
shromáždění k uctění památky Jana Palacha: následovala vlna protestních
akcí, tzv. Palachův týden.
● Petice Několik vět, zveřejněná 29. června 1989, vyjadřovala nespokojenost
občanů s komunistickým režimem. Do listopadu ji podepsalo na 40 tisíc lidí.
● 17. listopadu 1989 se konal povolený pietní pochod studentů pražských
vysokých škol k uctění památky Jana Opletala: neskončil přitom na
Vyšehradě, jak bylo státními orgány schváleno, ale studenti se přesunuli do
centra města.
● Na Národní třídě se odehrál brutální zásah bezpečnostních složek: ten se
stal symbolem začátku sametové revoluce.
● Proti policejnímu zásahu se již o dva dny později konaly v Praze masové
demonstrace, v úterý 21. listopadu se na Václavském náměstí sešlo až 200
000 lidí. Z balkonu paláce Melantrich k nim poprvé promluvil Václav Havel.
● Postupně se až do 27. listopadu demonstrovalo i v dalších městech. Vrcholem
manifestací byla 25. listopadu více než půlmilionová demonstrace na
 pražské Letné. K demonstracím studentů se postupně připojily všechny
vrstvy obyvatelstva s požadavkem politických reforem.
● Hranice na Západ se otevřely 4. prosince.
● Prezident Gustáv Husák podal demisi 10. prosince.
● Václav Havel byl 29. prosince zvolen prezidentem Československa.

1. 1. 1990 – vyhlášena Česká a Slovenská federativní republika -> 6. 6. 1992

– první svobodné volby
1. 1. 1993 – vznik samostatného českého státu (26. 8. 1992 – Klaus a Mečiar
podepsali dohodu o úplném rozdělení republiky ve Vile Tugendhat -> dohady
o to, kdo to oznámí veřejnosti -> dohoda zněla, že oba samostatné státy
vzniknou k 1. 1. 1993 – do té doby se řeší rozdělení majetku, státní hranice,
diplomatické zastoupení ve světě) -> 12. 3. 1999 – vstup ČR do NATO -> 1. 5.
2004 – vstup ČR do EU
České státní svátky

1. leden - Den obnovy samostatného českého státu

je státním svátkem České republiky a Slovenské republiky připadající na 1. ledna

tedy Nový rok. V Česku byl vyhlášený na základě novely zákona č. 245/2000 Sb
přijaté v 29. června 2000.[1] Na Slovensku byl vyhlášen již v roce 1993 jako Deň
vzniku Slovenskej republiky.[2] Jde o řádový den České republiky tedy o den, v
kterém se mohou udělovat Státní vyznamenání.

Do konce roku 1992 existovala Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR).

Obě republiky měly svou vlastní zákonodárnou národní radu a národní vládu.
Centrálními federálními orgány byl prezident, Federální shromáždění a federální
vláda. Toto uspořádání platilo do 31. prosince 1992, kdy právně i fakticky zaniká
Československo. Společný stát Čechů a Slováků existoval 74 let, dva měsíce a tři
dny. V pátek 1. ledna 1993 vznikly ve střední Evropě dva nové samostatné státy –
Česká republika a Slovenská republika.
Dohodli se o tom představitelé politických stran, vyšlých vítězně z parlamentních
voleb v roce 1992, české ODS a slovenské HZDS, když nenašli oboustranně
přijatelnou formu soužití obou zemí v jednom státě. Této skutečnosti předcházel
maraton česko-slovenských jednání, nejprve o kompetencích, poté o státoprávním
uspořádání a nakonec o rozdělení státu, k čemuž došlo přes to, že současné
politické a ekonomické faktory nahrávaly naopak integraci, spojování do většího
celku. V poslední čtvrtině roku 1992 byly projednány základní dokumenty o budoucí
spolupráci samostatných republik: vytvoření celní unie mezi ČR a SR, smlouva o
vzájemném zaměstnávání občanů o sociálním zabezpečení, smlouva o dobrém
sousedství, přátelských vztazích a spolupráci, zákon o dělení majetku federace a
jeho převodu na republiky, dohoda o podpoře a vzájemné ochraně investic a řada
dalších. 25. listopadu 1992 na 5. společné schůzi Federálního shromáždění ČSFR
byl přijat ústavní zákon o zániku ČSFR.
Bývalá Česká národní rada se přeměnila v Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR.
19. ledna byla Česká republika přijata za člena OSN, 26. ledna byl Václav Havel
zvolen prezidentem České republiky, 30. ledna bylo oficiálně oznámeno, že bude
provedena měnová odluka měn obou států a 8. února začala na území České
republiky platit vlastní měna, která vznikla okolkováním federálních platidel.
Rozpadem Československa nedošlo k destabilizaci poměrů ve střední Evropě. Jen
se nefungující federace změnila ústavní cestou ve dva samostatné státy, jejichž
vztahy jsou korektní a přátelské.
8. květen - Den vítězství

Na 8. května připadá jedna z hlavních událostí historie nejen ČR ale i Evropy -

ukončení 2. světové války v roce 1945.

V tento den si nejen v České republice připomínáme konec 2. světové války, za

který se z pohledu historických pramenů považuje kapitulace německých vojsk,
vstoupivší v platnost 8. května, ve 23:01 hodin středoevropského času.

V minulosti se svátek nazýval Den osvobození či Den osvobození od fašismu a slavil

se až 9. května, jak je tomu dodnes v zemích někdejšího Sovětského svazu.

Válka na starém kontinentu skončila podpisem bezpodmínečné kapitulace, kterou v

Remeši za německou brannou moc podepsal generál Alfred Jodl, aby byla později v
Berlíně parafována dalšími německými i spojeneckými představiteli. Do půlnoci 8.
května měli Němci složit zbraně, což se ve většině případů skutečně stalo.

S výjimkami se bylo možné setkat i na našem území, které z části stále nebylo
osvobozeno. Pražské povstání tak fakticky skončilo až 9. května příjezdem tanků 1.
ukrajinského frontu, které se střetly se zbytky nacistických sborů, které se snažily
dostat na západ do amerického zajetí. U Milína na Příbramsku se odehrály
ozbrojené střety ještě 12. května, které bývají označovány za poslední větší bitvu 2.
světové války v Evropě.

Válka však v květnu neskončila na východě, kde se bojovalo dále a konflikt vyvrcholil
svržením dvou atomových bomb na japonská města Nagasaki a Hirošima. Japonský
císař Hirohito oznámil kapitulaci 15. srpna. Podepsána byla 2. září, které je jako Den
vítězství svátkem ve Spojených státech.

V šest let trvajícím konfliktu zahynulo podle odhadů zhruba 60 milionů lidí, přičemž
ze dvou třetin se jednalo o civilní oběti.
5. červenec - Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje

Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje je státní svátek České republiky,

který se slaví každoročně 5. července jako připomenutí výročí příchodu slovanských
věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu v roce 863.

Spolupatroni Evropy - Cyril a Metoděj (Konstantin a Metoděj) přišli ze Soluně na

Velkou Moravu v 9. století. Příchod těchto věrozvěstů na naše tehdejší území je
označován z pohledu dějin jako příchod křesťanství a vzdělanosti do českých zemí.
Tito Slovanští věrozvěstové vytvořili písmo - hlaholici a prosadili staroslověnštinu
jako oficiální jazyk - v té době jako jazyk bohoslužebný.

6. červenec - Den upálení mistra Jana Husa

Každoročně dne 6. července připomíná upálení kazatele a reformátora Mistra Jana

Husa, ke kterému došlo v roce 1415 na kostnickém koncilu.

Mistr Jan Hus byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel,
vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu Wycliffovi, jehož
myšlenkami a argumentací byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve, který
téměř o jedno století předběhl své následníky – reformátory Luthera, Kalvína a
Zwingliho. Jan Hus od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě a v letech
1409–1410 byl jejím rektorem. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní
úpadek, v němž se ocitla katolická církev. Katolická církev ho označila za kacíře,
jeho učení za herezi a v roce 1411 jej exkomunikovala ze svých řad.

K odkazu Jana Husa se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z
české i protestantské reformace. Husité zahrnovali většinu české populace v
Českém království, vytvořili tak velkou vojenskou sílu a během tzv. Husitských válek
porazili několik křížových výprav. O století později bylo více než 90 % obyvatel
českých zemí nekatolické a někteří stále následovali učení Jana Husa a jeho
nástupců.
28. září - Den české státnosti

Toto datum je zároveň svátkem sv. Václava, přemyslovského knížete, patrona Čech
a Moravy a jednoho z tradičních symbolů českého státu. Svátek připadá na den jeho
zavraždění asi v roce 935 za účasti Václavova bratra Boleslava.[2] Někdy se k tomuto
datu také připomíná rok 995, kdy byla za Boleslava II. dobyta Libice a vyvražděna
většina Slavníkovců, což v důsledku vedlo k upevnění raného českého státu.

Kníže Václav byl synem knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Důležitou roli
v jeho životě sehrála babička, svatá Ludmila, která se klíčovým způsobem podílela
na Václavově výchově. Po porážce saským králem JIndřichem Ptáčníkem se Václav
zasloužil o zachování suverenity českého státu. Podle historika Františka Palackého
odváděl Václav tribut ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů do Saska, což mělo
zabezpečit rámcovou suverenitu vznikajícího českého státu. Tento fakt však nelze
historicky doložit a stal se spíše součástí historického povědomí obyvatel Čech.

Nezpochybnitelným faktem zůstává, že Václav se zasloužil o založení chrámu sv.

Víta, toho času hlavního kostela knížectví. Dle středověkých legend byl zbožným
panovníkem, což jest dokládáno vlastnoručním pěstováním vína a obilí pro svaté
přijímání, péčí o chudé, stavěním kostelů a kácením šibenic. Historická realita však
jistě v době raného středověku byla jiná, než je předkládaný panovníkům obraz,
ovšem o výjimečnosti Václavovi osobnosti pochybuje málokdo. Především
Václavova zahraniční politická orientace a touha po moci dovedla jeho bratra
Boleslava I. k činu, kterým přebral po svém mladším bratrovi vládu. Šlo o jeho
úkladné zavraždění v Boleslavi, které vykonali dle legend družiníci Hněvsa, Tira a
Česta v roce 935. Dle staršího výkladu se tak stalo již v roce 929, ale výsledky
moderního historického výzkumu se spíše kloní k první variantě.

Svatováclavská tradice sehrála v českých národních dějinách důležitou roli. Již od

konce 10. století byl kníže Václav prezentován jako světec a ochránce národa.
Existence světce z domácího panovnického rodu posilovala i mezinárodní prestiž
české země. Václavovo jméno bylo a je vzýváno v dobách dobrých i zlých. K
významným objektům upomínajícím na jeho památku patří Myslbekova jezdecká
socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, socha svatého Václava na
Karlově mostě, socha sv. Václava na Vyšehradě či kostel svatého Václava ve Staré
Boleslavi.
28. říjen - Den vzniku samostatného československého státu

Samostatný československý stát byl vyhlášen 28. 10. 1918. Jedalo se o jeden z
nástupnických států rozpadlého Rakousko-Uherska.Tehdejší Československo
zahrnovalo území Čech, Moravy, Slezska (konkrétně jeho jihovýchodní část, tzv.
České Slezsko), Slovensko a Podkarpatské Rusi (dříve nazývané Horní Uhry.)

Vyhlášení samostatného Československého státu předcházelo dlouhé období

strávené v rámci Rakouska-Uherska, naplněné snahou těch nejodvážnějších o
posílení vlastní národní identity a emancipace v rámci monarchie. Proces úplného
odtržení a následné emancipace se konkrétně začal formovat až během I. světové
války, kdy se ukázala neudržitelnost dosavadního vývoje. Největší zásluhu na vzniku
samostatného státu mělo několik klíčových osobností, v čele s T. G. Masarykem, M.
R. Štefánikem a Edvardem Benešem. Ti založili v Paříži prozatímní československou
vládu a dosáhli příslibu uznání nezávislosti od států Dohody.

Prvním prezidentem byl jmenován Tomáš Garrigue Masaryk a prvním premiérem

Karel Kramář.

Oficiální označení Československá republika vydržela v různých obměnách až do

roku 1989, s výjimkou dob válečných, kdy byla používán název Česko-Slovenská
republika a následně v dalších obměnách jako socialistická či federativní. Od roku
1945 (tj. po 2. světové válce) se naše území skládalo z Čech, Moravy, Slezska a
Slovenska, již bez Podkarpatské rusi (někdy též nazývaná jako Zakarpatská). Další
dělení republiky nastalo v novodobých dějinách - na Českou republiku a Slovensko v
roce 1993.

Dne 28. října 1918 zahájila v Ženevě delegace Národního výboru vedená Karlem
Kramářem jednání s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem
Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu.[1] Mimo jiné
dospěli k dohodě, že nový stát bude republikou (byla uvažována i monarchie),
prezidentem se stane Masaryk, Kramář bude předsedou vlády.[1] Téhož dne kolem 9.
hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního
výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali
zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu.[2] Poté se rozšířila
zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem.[2]
Podmínky obsahovaly i uznání autonomie národů Rakousko-Uherska, které si lid
vyložil jako uznání nezávislosti. Tato zpráva se stala impulsem k živelným
demonstracím, při nichž lid jásal v ulicích a ničil symboly Rakousko-Uherska.[2] Na
Václavském náměstí u pomníku svatého Václava promluvil k davům kněz Isidor
Zahradník a vyhlásil samostatný Československý stát.[2]

Večer 28. října vydal Národní výbor první zákon, zákon o zřízení samostatného státu
československého, a poté bylo ještě zveřejněno provolání Národního výboru „Lide
československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem…“. Pod oběma dokumenty byli
podepsáni Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František
Soukup – později zvaní „Muži 28. října“. Tentýž den byli do Národního výboru
přibráni 4 zástupci; zástupci Němců a Maďarů nebyli přizváni.

Během nacistické okupace českých zemí byl státní svátek zrušen, přesto došlo na
výročí vzniku Československa 28. října 1939 k rozsáhlým protestům proti nacistické
okupaci Československa. Během demonstrace byli dva lidé zabiti a patnáct zraněno.
Mezi mrtvými byl i student medicíny Jan Opletal, jehož pohřeb, uskutečněný 15.
listopadu, se stal záminkou pro další protesty proti okupaci, na něž Němci reagovali
17. listopadu 1939 uzavřením českých vysokých škol. Po druhé světové válce byl
státní svátek slaven do roku 1951, kdy byl jeho název změněn na Den znárodnění s
tím, že státním svátkem zůstával tento den i nadále. Slavení vzniku Československa
bylo obnoveno v roce 1988.[3]
17. listopad - Den boje za svobodu a demokracii.

17. listopadu si Česká republika připomíná dvě historicky významné události. 17.
listopadu 1939, který byl posléze vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva, došlo k
uzavření českých vysokých škol nacistickými okupanty a popravě vlasteneckých
studentů. 17. listopadu 1989 při 50. výročí událostí z období okupace proběhla
demonstrace, která přerostla v protest proti tehdejšímu komunistickému režimu a ve
výsledku zahájila sametovou revoluci a s ní i návrat Československa do rodiny
evropských demokratických zemí.

Státní svátek 17. listopadu provází tradiční připomínka obou historických událostí u
památných míst: pražské Hlávkovy koleje, kde v roce 1939 pobývala první oběť
nacistických represí, student medicíny Jan Opletal, a na Národní třídě, kde v roce
1989 protestující studenty surově napadli příslušníci bezpečnostního aparátu. Češi si
dnes události roku 1989, jehož symbolem se stala osobnost Václava Havla,
připomínají českou trikolorou na klopě.

17. listopad 1939

V reakci na demonstrace 28. října a nepokoje, spojené s pohřbem studenta Jana

Opletala, rozhodlo vedení Nacistického Německa o uzavření českých vysokých škol
na tři roky. V noci z 16. na 17. listopadu provedly nacistické bezpečnostní složky
razie v Praze, Brně a Příbrami s cílem dopadnout vedoucí studentských organizací a
internovat ostatní studenty. Devět představitelů studentských vůdců (Josef Adamec,
Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek,
František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert) bylo bez soudu popraveno v
Ruzyňských kasárnách. Celkem 1200 zatčených studentů bylo poté převezeno do
koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, odkud jich byla většina
propuštěna koncem roku 1942, zbytek pak v lednu 1943. Z těchto 1200 studentů
nepřežilo útrapy koncentračních táborů 35.
Ústřední svaz československého studentstva vyvíjel po roce 1939 v zahraničí za
pomoci československé exilové vlády aktivní činnost, jejímž vyvrcholením byla právě
londýnská schůze Mezinárodní studentské rady v roce 1941, která přijala takzvané
Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu, jež vyhlásilo tento den
Mezinárodním dnem studentstva.
17. listopad 1989
Druhá událost se odehrála 17. listopadu 1989, kdy připomínka 50. výročí
nacistických represí přerostla v demonstraci proti komunistickému režimu. V pátek
17. listopadu se na Albertově sešli studenti pražských vysokých škol. V 15:40 se na
Albertově nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet poměrně rychle
narůstal nově příchozími. Manifestace začala v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus
igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost
odhadovala počet účastníků až na 15 000 lidí,[3] ale další zdroj hovoří o davu až 50
000 lidí.[4] V 16:40 byla tato část manifestace ukončena a pořadatelé vyzvali k
pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Část lidí chtěla ale směřovat na
Václavské náměstí, kam měli původně demonstrující dojít, jak hlásal leták vytištěný k
manifestaci. Mezi odhodlanými byl i poručík StB Ludvík Zifčák,[8] který byl později
pokládán za mrtvého studenta Martina Šmída.[3] Na Vyšehrad postupně dorazil dav
přibližně 10 000 lidí, kteří zcela zaplnili prostranství před kostelem. V 18:15 byla
demonstrace oficiálně ukončena.[3]
Po skončení oficiální části demonstrace se dav neplánovaně vydal do centra města.
Přibližně 5 000 lidí pokračovalo směrem na Karlovo náměstí. Přibližně v 19:12 přišel
rozkaz, že se má dav na vhodném místě zablokovat.[3][6] Policejní kordon zatarasil
Most 1. máje, čímž zabránil davu odbočit směrem na Pražský hrad, demonstrující
zahnuli na Národní třídu a pokračovali směrem na Václavské náměstí. V 19:25 byla
kordonem přehrazena Národní třída v prostoru Perštýna. Když bylo čelo
demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky. Dívky
začaly spontánně zasunovat za štíty příslušníků pohotovostního pluku květiny.[7]
Jelikož se policejní velitelé obávali opakování předchozí situace z Vyšehradské ulice,
kdy dav uzávěru obešel, došlo o čtvrt hodiny později k uzavření ulic Mikulandské a
Voršilské, a k zablokování ústupu Národní třídou zpět směrem k Národnímu divadlu.
Přibližně 10 000 demonstrantů tak bylo uzavřeno mezi dva policejní kordony.
Demonstrující pokračovali v pokojné a nenásilné demonstraci za provolávání hesel
jako Máme holé ruce. V této části demonstrace byl ještě demonstrantům umožňován
jednotlivě volný odchod.
Přibližně ve čtvrt na devět došlo ke změně situace, kdy již nebylo možné obklíčení
opustit a policejní kordon postupující směrem od Národního divadla začal prostor
zahušťovat. Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti a Odbor zvláštního určení (tzv.
červené barety) následně začaly demonstrující surově bít obušky. Třebaže byli
účastníci demonstrace vyzývání k rozchodu, jediné únikové cesty vedly skrz tzv.
"uličky", kde byli demonstranti brutálně biti. Do 21:20 byla tímto způsobem
demonstrace násilně rozptýlena; někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi
do připravených autobusů I po rozehnání demonstrace docházelo ze strany
pořádkových jednotek k napadání jednotlivců či skupin přihlížejících. Nezávislá
lékařská komise později uvedla, že 568 lidí bylo během zásahu zraněno.