Professional Documents
Culture Documents
2. Doktor Proktor a vana času - (2012)
2. Doktor Proktor a vana času - (2012)
a vana času
Doktor Proktor
a vana času
IlustracePerDybvig
2012
Tento překlad byl vydán s laskavou finanční podporou NORLA.
Pohlednice z Paříže
Hodinářství U Dlouhého
kabátu
Vzhůru do Paříže
„O hroší bandě?“
„Klód Klišé je slizký padouch, který pomocí své hroší
bandy vyhrožuje lidem tak dlouho, dokud není po jeho.
Hroši pocházejí z jedné vesnice v Provensálsku, která se
jmenuje Hrošín, kde jsou skoro všichni se všema příbuzní a
vypadají jako hroši. Počítání zpaměti jim moc nejde, ale jsou
hodně velcí a silní a jezdí si v obrovských černých
limuzínách. Jejich práce spočívá v rozdávání kapesného.“
„Kapesného?“
„Pokud nesouhlasíš s nějakým obchodním návrhem
Klóda Klišého, jako například s tím, že mu prodáš svou
restauraci za směšnou cenu, nastoupí na tebe hroši. Řeknou,
že ti přišli zaplatit v hotovosti. Naplní ti kapsy takovou
hromadou mincí, že bys je mohla házet do hracího automatu
dva měsíce v kuse. Pak ti zavážou ruce a nohy, řeknou, že
jim bylo potěšením s tebou obchodovat, a hodí tě do řeky
Seiny, kde klesneš ke dnu jako olověné závaží. A na tom dně
si pobudeš aspoň dva měsíce, pokud tě někdo nenajde dřív.“
„Brrr,“ zamrazilo Lízu. „A to jste otci neřekla, co byl
tenhle Klišé zač?“
„To víš, že ano, ale otec se tomu smál a říkal, že jsou to
beztak jenom řeči. Klód prý nebyl o nic horší než ostatní
obchodníci. Zas taková hrůza to nebude, vždyť nás viděl
spolu tančit na vánočním plese.“
„Vy jste spolu tančili?“
„Jediný tanec. A to jen proto, že se mnou seděl u stolu a
nechtěla jsem být nezdvořilá, když mě vyzval k tanci.
Nemohla jsem ho ale vystát. Oči měl vyboulené jak ryba,
pod nosem tenký knírek a tlusté uslintané rty, kterými prskal
kolem sebe, když se chvástal svým prvním obchodem, který
kdysi uzavřel se dvěma bratry, co tehdy zrovna vynalezli
svorky na kšandy.“
„Svorky na kšandy? Myslela jsem, že existovaly
odjakživa.“
„Ale kdepak. V dřívějších dobách se na sepnutí kšand
používaly knoflíky. Svorky na kšandy byly považovány za
velkou známku lidského pokroku, skoro jako… dejme tomu
jako jezdící schody a elektrický zubní kartáček. Ale zpět k
vyprávění. Poté co hroši vyplatili oběma bratrům kapesné,
zmocnil se Klód Klišé jejich patentu a nehorázně zbohatl.
Proto taky nechodí v ničem jiném než v kšandách.“
„Nejde mi do hlavy jedna věc. Vy jste ho nesnášela a on
se do vás zamiloval natolik, že si vás chtěl vzít po jediném
setkání.“
„Zamiloval?!“ vyjekla Julieta. „Klód Klišé nemá
nejmenší tušení, co to je zamilovat se. Chtěl si mě vzít z
jediného prostého důvodu: aby se stal šlechticem. Jakmile by
se totiž oženil s baronesou, stal by se z něj v tu chvíli
barometr. To jsem taky řekla otci. Ten mi ovšem odpověděl,
že jestli Klišého odmítnu, přijdeme o všechno a vyhodí nás
ze zámku. A že se mám jít převléct, protože Klód mě ještě
téhož večera přijde požádat o ruku.“
„Ještě jednou brr! A co jste udělala?“
„Zavřela jsem se u sebe v pokoji a snažila se na něco
přijít. A pak mi došlo, co musím udělat.“
„Co to bylo?“
„Že si musím vzít Viktora dřív, než tomu někdo stačí
zabránit. Barometrem se totiž stane pouze první muž, za
kterého se baronesa provdá. Pokud se nějaký muž ožení s
baronesou, která už byla předtím vdaná, bude z něj tak
akorát urozený osel, a rozhodně ne někdo s titulem baron.
Takže kdybych si se sňatkem s Viktorem pospíšila, přišel by
Klód Klišé zkrátka a nechal by nás na pokoji. Takhle jsem to
vymyslela. A protože takoví mocní padouši jako Klód Klišé
mají oči a uši všude, říkala jsem si, že bude nejrozumnější
odjet za hranice s Itálií, kde bychom se pak s Viktorem ve
vší tajnosti vzali. Takže jsem sešplhala z okna, vyrazila do
penzionu Pomfrit a požádala ho tam o ruku.“
Líza se usmála. „Tohle nám doktor Proktor vyprávěl. A
jak jste ho vlastně požádala o ruku?“
Julieta pokrčila rameny. „Zaklepala jsem u něj na dveře,
on otevřel a pozdravil mě. Vyhrkla jsem na něj: vezmeš si
mě? A on odpověděl: ano. Pak jsem mu řekla: vezmi si
helmu na motocykl, vyrazíme do Říma a vezmeme se hned.
Nic víc, neměla jsem totiž nejmenší chuť mu vysvětlovat, že
otec, jeho nastávající tchán, jej nechce mít za zetě a už mě
přislíbil někomu jinému.“
„A profesor se vás na nic nevyptával?“
„Viktor se jenom smál a ve všem mě poslechl. Sedli jsme
na motocykl a šlápli na plyn. Nechali jsme Paříž za sebou a
mířili dál na jih k horám v Provensálsku a na hranice s Itálií.
Jeli jsme celou noc a byla pořádná zima, ale Viktorova šála,
na jejíž upletení vynalezl pletací stroj, byla devatenáct metrů
dlouhá, takže jsme si ji omotali kolem krku oba dva.“
„To je tak… hezké.“
„Ano, moc hezké. Jenže mně bylo jasné, že Klišé spustil
poplach a vyslal za námi svoje hrochy. Viktorovi jsem nic
neřekla. Proč taky? Byl ve skvělé náladě, Paříž už byla
hodně daleko a brzy mělo být všechno za námi. Když se
rozednívalo, projeli jsme okolo cedule s názvem vesnice,
vjeli jsme do ní a Viktor si všiml čerpací stanice a začal
brzdit. Křičela jsem na něj z postranního vozíku, aby jel dál
a nezastavoval tam, že přece můžeme natankovat v Itálii,
jejíž hranice jsou skoro za rohem. Ale motor a ta dlouhá
vlající šála dělaly takový rámus, že mě neslyšel. Takže pak
zastavil před velkým chlapem v montérkách, který stál s
cigaretou v koutku opřený o jediný benzínový stojan. Za ním
se houpal na židli nachlup stejný chlap a četl si nějaký
časopis. Viktor poprosil o plnou nádrž a ani nepostřehl, že
jsem ze sebe odmotala šálu a skrčila se v postranním
vozíku.“
„Proč jste to udělala?“
„Protože jsem si předtím stihla přečíst tu ceduli s názvem
vesnice. A taky kvůli těm dvěma chlápkům na benzínce. Z
obrovských čelistí jim trčely zuby velké jak náhrobní
kameny. Vypadali jako…“
„Já vím jak,“ zalapala Líza po dechu. „Jako hroši! Byli
jste ve vesnici Hrošín. To je strašné!“
„Chlap v montérkách začal tankovat benzín a přitom si
Proktora podezřele prohlížel. Pak přes rameno zavolal na své
dvojče: ,Hele, jak má podle šéfa vypadat ten profesůreček?‘
Bratr mu odpověděl, aniž by zvedl zrak od časopisu:
,Vysoká, hubená a ošklivá tyčka s motocyklovými brýlemi.
Jmenuje se Proktor, nebo tak nějak.‘ Vyděsilo mě to hned
dvojnásob, protože Klód Klišé věděl nejen o mém zmizení,
ale i o tom, s kým jsem utekla. Jenomže Viktor, který vůbec
nevěděl, která bije, se celý rozzářil: ,Páni, vy jste o mně
slyšeli? Je sice pravda, že studentský časopis uveřejnil článek
o mé vaně času spolu s mou fotografií, ale že bych se stal
známým až tak daleko od Paříže, no to…‘ To už jsem ale
Viktorovi skočila do řeči a zašeptala nejhlasitěji, jak jsem se
odvážila: ,Jeď! Slyšíš, Viktore, jeď!‘
,Ale no tak, drahá Julieto, tady ti milí pánové si chtějí
jen…‘
,Jeď! Jinak nedorazíme ke knězi ve smluvený čas!‘
,Musím přece zaplatit za benz…‘
Viktor si vůbec nevšiml, že se k nám hroši blíží, takže
jsem se zvedla z postranního vozíku, šlápla na startovací
pedál a otočila plynovou rukojeť úplně na doraz. Motocykl
sebou škubl a vyrazil prudce vpřed. Vymrštilo mě to z
postranního vozíku saltem vzad. Dopadla jsem hlavou na
asfalt, zatímco se čerpací hadice svíjela, tančila a stříkala
benzín na hrochy i na mě.“
„To snad ne!“ vyjekla Líza a nahnula se tak daleko nad
stůl, že málem převrhla šálek s kávou.
„Ale ano,“ řekla Julieta a v poslední chvíli zachránila
nahnutý šálek kávy. „Zatočila se mi hlava, ale zase jsem se
zvedla na nohy a vrávoravě se rozběhla za motocyklem. V
patách jsem měla oba dva hrochy. Vyplivovala jsem benzín a
křičela na Viktora, ale on mě neviděl ani neslyšel. Viděla
jsem, že se směje a říká něco směrem k postrannímu vozíku.
Asi měl za to, že tam pořád ještě sedím a že ujet z benzínky
bez placení byl děsně legrační nápad.“
„To byl váš konec!“
„To jsem si taky myslela. Ti dva hroši se nezadržitelně
blížili. Ten v montérkách a s cigaretou mě chytil za vlasy.
Pak se ale ozvalo prásk a v tu ránu byl pryč.“
„Co se stalo?“
„Kouření cigarety a benzín. Špatná kombinace. Ten
druhý už byl ale na dosah. Slyšela jsem, jak mu v kapsách
cinkají mince. Jak ztěžka lapá po svém hroším dechu. A
Viktor ani náznakem neubíral na rychlosti. Pomalu se
vzdaloval.“
„To už byl opravdu váš konec!“
„Už jsem to chtěla vzdát. Vtom jsem si ale všimla
Viktorovy šály. Smýkala se po zemi za motocyklem. Cítila
jsem, jak se mi hroší prsty sápou po zádech. Z posledních sil
jsem se vrhla vpřed, zachytila se za samý konec šály a držela
se jí jako o život, takže mě táhla s sebou.“
„To vás jako táhla po asfaltu?“
„Ano. Asfalt co nevidět prodřel kalhoty na kolenou a
pálilo to jako čert. Pak jsem se ale dostala na nohy a zapřela
se podrážkami o zem, abych se za motocyklem vezla skoro
jako na vodních lyžích.“
„Nic horšího jsem v životě neslyšela!“
„To nejhorší přijde až teď. Viktor ještě pořád nepostřehl,
co se stalo. Když jsme projeli zatáčkou a mířili rovnou k
mostu, cítila jsem, že už se déle neudržím. Vedle mostu stála
cedule s nápisem Most Gustava Eiffela. Věděla jsem, že to
je moje poslední záchrana. Zuby nehty jsem se držela šály a
sklouzla na krajnici, abych se k ceduli dostala z pravé strany.
Hned nato jsem se spolu s šálou obtáčela kolem sloupku
cedule. Byla to ta nejrychlejší jízda na kolotoči v mém
životě. Když jsem se napřímila a uviděla Viktora ležet
uprostřed mostu a jeho motocykl o kus dál před ním, dostala
jsem takovou závrať, že jsem se stěží udržela na nohou.
Rozběhla jsem se k němu. Můj drahý Viktor byl v obličeji
chudák celý modrý, oči měl vyboulené a marně ze sebe
zkoušel dostat nějaké slovo…“
„Byl zraněný?“
„Ale ne, to ta šála, kterou měl utaženou kolem krku.
Když jsem ji uvolnila a on se opět mohl nadechnout,
promluvil. I když hodně zvláštním hlasem. Znělo to asi
takto…“
Julieta ho napodobila vysokým, pisklavým hlasem:
„Julieto, co se stalo?“
Líza se malinko zachichotala. A Julieta se k ní přidala.
„Řekla jsem mu, aby si s ničím nelámal hlavu, že hned
vyrazíme do Říma a tam se vezmeme. Pak jsem ho chytila
za ruku a utíkali jsme k motocyklu. Nastartoval jej, ale jeden
ventil byl rozbitý. Viktor řekl, že to moc rychle nepojede, a
proto doufá, že kněz chvilku počká. A vtom jsem spatřila
širokou černou limuzínu, která se vyřítila zpoza kopce a
mířila přímo k mostu.“
„Černá limuzína,“ hrklo v Líze. „Hroši!“
„Limuzína byla tak široká, že jsem na okamžik doufala,
že pro ni most bude příliš úzký. Jenže se do něj přece
vmáčkla a mířila k nám.“
„Tentokrát to už rozhodně byl váš konec!“
„Ano, Lízo, tentokrát opravdu byl. S tím rozbitým
ventilem bychom se do Itálie nikdy nedostali dřív než oni.
Dole pod mostem tekla řeka. Byla hluboká a temná. Bylo mi
jasné, co hroši podniknou, pokud nás chytí spolu.“
„Oni by vám,“ začala Líza bez dechu, „nacpali kapsy
mincemi a shodili vás z mostu.“
„Mě ne, ale Viktora ano. Mě by odvezli do Paříže,
navlékli do svatebních šatů, dopravili do nějakého kostela,
kde by Klišé stál ve smokingové košili s kšandami a tenkým
knírkem a čekal na mé ano, aby se konečně mohl nazvat…
BAROMETR!“
Julieta bouchla rukou do stolu, až jí káva vystříkla ze
šálku, a pokračovala plačtivým hlasem:
„Věděla jsem, že když hroši chytí jen mě, bude jim
Viktor ukradený a nebudou ho pronásledovat. Jakmile by
dostali mě, nebyl by pro ně tak důležitý. Takže jsem…
udělala to, co bylo zapotřebí.“ Julieta si vytáhla z kabelky
kapesníček, který byl tak bílý a krásně vyšívaný, jak se na
baronesu sluší a patří. Utřela si s ním velkou lesklou slzu.
„Lhala jsem Viktorovi. Řekla jsem mu, že ta limuzína patří
otci, který nás zřejmě pronásleduje, a že si s ním musím
promluvit. Taky jsem mu řekla, aby se co nejrychleji dostal
za italské hranice a počkal tam na mě. Byl proti, ale já jsem
trvala na svém. Dotlačila jsem ho až na motocykl, řekla jsem
mu au revoir — na shledanou — a on vyrazil.“
7. kapitola
Tour de France
Býk byl velký jak malý traktor, ale jeho nejvyšší možná
rychlost byla o poznání větší. Přestože Bulík utíkal, seč mu
jeho krátké nožky stačily, bylo jasné, že mu býk šlape na
paty. Třásla se pod ním zem a slyšel supění rozzuřeného
zvířete. Čmeláci a motýli odlétali vyděšeně z míst, kde si
Bulík klestil cestu květinovou loukou, která se ještě před
chvilkou jevila tak krásná a mírumilovná.
„Pomoc!“ křičel Bulík, ale ne úplně z plných plic. Věděl
přece, že mu nemá kdo pomoct a že by měl šetřit s dechem.
Bude se mu totiž ještě hodit, jestli má doběhnout až k plotu
na okraji louky dřív než ta obluda plná svalů a rohů, která
mu dýchá na záda. Ještě jednou proto zavolal docela potichu
o pomoc. Hned nato mu došlo, že je úplně jedno, kolik
dechu mu zbývá, protože k tomu plotu stejně jako první
nedorazí, a než se naděje, bude se houpat na jednom z těch
obřích grilovacích špízů, které trčí býkovi z hlavy. Takže se
Bulík odrazil, vyskočil do vzduchu, skrčil nohy pod sebe,
sepnul ruce kolem nich, svinul se do klubíčka a vykřikl (aniž
by šetřil dechem): „Bomba!“
A tak se po tom malilinkatém klučinovi slehla zem. Býk
se zastavil a rozhlížel se po zemi, kterou pokrývala přerostlá
bermudská tráva, divoké begónie, konvalinky a jiná zeleň,
která roste na francouzských loukách a o jejichž názvech
neměl býk ani páru. Zatímco se přehraboval jedním rohem v
tom salátu okolo, cítil čím dál větší vztek. Kam se u všech
kravích zadků poděl ten mrňous, který mi tak neskutečně
pije krev?
Most v Provensálsku
Waterloo
Gustav Eiffel
Střemhlav
Kde je Julieta?
Noc čarodějnic
Zpátky do současnosti
Když dva strážní vyrazili dveře od cely, našli jen tři vany
v jinak prázdné cele.
„Co má tohle znamenat,“ řekl ten vyšší z nich. Pod
helmou se mu rýsoval neskutečně pitomý účes na hřiba a nad
horním rtem obrovský kroucený knír.
„Jo, co má tohle znamenat?“ nechápal i ten druhý. Pod
helmou se mu rýsoval nepochopitelně přiblblý účes na hřiba
a nad horním rtem nic víc než nepatrné chmýří a ani stopa
po nějakém kníru.
„Hmm,“ divil se ten s krouceným knírem. „Když jsme
večer vyzvedávali tu Johanku z Arku, byla tady vana jenom
jedna, a teď jsou tu tři.“
„Tak tak, svatá pravda,“ zafuněl ten bez kníru.
„Jo jo,“ začal zase ten s krouceným knírem. „Tak se mi
zdá, že ty, co stříleli z kanonu, už asi nenajdeme. Pojďme
odtud.“
„Hmm,“ zabručel ten bez kníru, který mezitím přešel ke
zdi, kde něco zřejmě zaujalo jeho pozornost.
„Co tam vidíš?“ zeptal se ten s krouceným knírem a
popošel k němu blíž.
„Támhle ten obrázek. Jakživ jsem neviděl tak parádní
knír. Je tak nějak převislý. Myslím, že si něco takového
nechám…“
„Pojď, prosím tě,“ tahal ho pryč ten s krouceným
knírem.
20. kapitola
Indie
Rambulík
Tokio
Zpátky doma
„Bonsuár!“
Byla neděle odpoledne a Lízini rodiče zvedli hlavy od
rozečtených knih a s úsměvem se zadívali na svou dceru,
která se tak náhle objevila ve dveřích od obýváku a popřála
jim francouzsky dobrý večer.
„Bonsuár i tobě,“ odpověděl tatínek velitel. „Jak ses měla
v Sarpsborgu?“
„Ani nevíte, jak ráda vás zase vidím,“ vyhrkla Líza,
přešla k rodičům a dlouze a srdečně je objala.
„Ať nás nerozmačkáš,“ smála se maminka. „Přivezl tě
Annin tatínek? Mám pocit, že jsem venku slyšela hluk
motoru.“
„To byl motocykl doktora Proktora. Potkala jsem ho po
cestě, takže mě svezl. Pozval nás s Bulíkem na večeři do své
zahrady. Můžu?“
„Pro mě za mě,“ řekla maminka. „Hlavně tam nebuď
moc dlouho, zítra jdeš do školy. Jo a cvičila jsi vůbec na
klarinet? Zítra máte zkoušku s orchestrem.“
„Jejda. Hned se na to vrhnu.“
Líza shodila školní brašnu na podlahu a vyběhla nahoru
do svého pokoje. Vzápětí zaslechli rodiče trochu chraptivý
dutý zvuk klarinetu, který hrál… nó, že by to byla
Marseillaisa?
„Víš, co mám na bydlení v Dělové ulici ze všeho
nejradši?“ obrátil se velitel na svou ženu a přitom si
pobrukoval melodii. „Že je to tady tak bezpečné a nudné.
Člověk se vůbec nemusí strachovat, že by tu mohlo k
čemukoliv dojít.“
1. kapitola
Pohlednice z Paříže
2. kapitola
Sklep doktora Proktora
3. kapitola
Hodinářství U Dlouhého kabátu
4. kapitola
Vzhůru do Paříže
5. kapitola
Kankán, šneci a margarín
6. kapitola
Podivné vyprávění Juliety Margarínové
7. kapitola
Julieta pokračuje ve vyprávění
8. kapitola
Bulík a Julieta se potkávají
9. kapitola
Doktor Proktor a vana času
10. kapitola
Tour de France
11. kapitola
Most v Provensálsku
12. kapitola
Rašple a její příběh
13. kapitola
Waterloo
14. kapitola
Gustav Eiffel
15. kapitola
Velká francouzská revoluce
16. kapitola
Střemhlav
17. kapitola
Kde je Julieta?
18. kapitola
Noc čarodějnic
19. kapitola
Zpátky do současnosti
20. kapitola
Indie
21. kapitola
Rambulík
22. kapitola
Tokio
23. kapitola
Zpátky doma
Doktor Proktor
a vana času
Z norského originálu Doktor Proktors tidsbadekar
vydaného nakladatelstvím H. Aschehoug & Co (W. Nygaard), Oslo
přeložil Jiří Vyorálek
Odpovědná redaktorka Eva Strnadová
Technický redaktor Petr Kovář
Ilustrace Per Dybvig
Obálka dle originálu René Senko
Sazba Libor Jelínek
Tisk a knihařské zpracování PBtisk, s. r. o., Příbram
Jako svou 1367. publikaci
vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o.
Vydání první
ISBN 978-80-7462-149-9