Doktor Proktor

a vana času
Doktor Proktor
a vana času

IlustracePerDybvig

2012
Tento překlad byl vydán s laskavou finanční podporou NORLA.

Copyright © Jo Nesbø, 2008

Illustrations Copyright © Per Dybvig, 2008
Vydáno ve spolupráci se Salomonsson Agency
Translations © Jiří Vyorálek, 2012
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012
 1. kapitola

Pohlednice z Paříže

V tělocvičně panovalo naprosté ticho. Dvanáct hnědých

žebřin, starý gymnastický kůň s protrženou kůží a osm
šedých olezlých lan visících nehybně ze stropu ani nedutalo.
Také šestnáct chlapců a děvčat, kteří společně tvořili
dølgenský školní orchestr a kteří nyní zírali na dirigenta
Madsena, bylo úplně zticha.
„Připravit…“ zakřičel pan Madsen, pozvedl taktovku a
mžoural na ně očima přes tmavá skla pilotních brýlí. S
hrůzou v očích hledal svou jedinou naději — Bulíka. Věděl,
že ostatní děti v orchestru si z toho zrzavého trumpetisty
utahují kvůli tomu, že je tak maličký. A taky že je. Ovšem
na rozdíl od nich je tenhle malý chlapec hudebně nadaný a
možná je i jejich poslední záchrana. Jelikož ho ale pan
Madsen nikde neviděl, upřel svůj pohled na jedinou
kamarádku, kterou podle něj Bulík má — na klarinetistku
Lízu. Věděl, že jediná z celého orchestru doma cvičí. Přece
jen tu snad byla nějaká naděje.
„Pozor…“
Všichni přiložili nástroje k ústům. Bylo takové ticho, že
zvenku doléhaly zvuky teplého říjnového odpoledne: ptačí
zpěv, fidlání cvrčka a dětský smích. Ale uvnitř tělocvičny
byla tma. A k ještě větší tmě se schylovalo.
„Jedem!“ zařval pan Madsen a velkolepým obloukem
mávl taktovkou.
Nejprve se nic nedělo. Jedinými zvuky, které se stále
ještě ozývaly, byl ptačí zpěv, fidlání cvrčka a dětský smích.
Vtom ale vyrazil z trubky mekot, následovalo opatrné pípnutí
klarinetu a zkušební úder do velkého bubnu. Nečekaný úhoz
do vířivého bubnu vyrazil dech lesnímu rohu, který troubil
jako klakson od auta, a úplně vzadu v orchestru něco
velkého zafunělo, takže měla Líza pocit, jako by se za ní
vynořil plejtvák obrovský, který strávil týden pod hladinou.
Všechno to dýchání ale ještě nezplodilo jediný tón a panu
Madsenovi začínal rudnout obličej, což věštilo brzký výbuch
vzteku.
„Tři — čtyři!“ zakřičel pan Madsen a švihl taktovkou,
jako by držel v ruce bič a orchestr byl posádkou otroků
zapřenou do vesel na římské galeji. „Krucinál fagot, tak
hrajte! Tohle má být Marseillaisa, francouzská národní
hymna! Prokažte jí trochu úcty!“
Ale zneuctění francouzské hymny pokračovalo. Obličeje
před panem Madsenem buď strnule zíraly do notových
stojanů, nebo měly pevně sevřené oči, jako by seděly na
záchodě a tlačily.
Pan Madsen už to déle nevydržel a svěsil paže zrovna ve
chvíli, kdy se tuba konečně probrala a zhluboka a osaměle
zabučela.
„Dost, dost!“ zuřil pan Madsen a čekal, až tubě opět
dojde dech. „Kdyby vás teď Francouzi slyšeli, nejprve by
vám setnuli hlavy, a pak by vás upálili na hranici. Trochu
úcty pro Marseillaisu!“
 Zatímco jim pan Madsen dával co proto, nahnula se Líza
k vedlejší židli a zašeptala: „Vzala jsem s sebou tu pohlednici
od doktora Proktora. Je na ní něco divného.“
Odpověděl jí hlas zpoza promáčklé trubky: „Mně ten
pohled přišel jako docela normální. Líze a Bulíkovi, pozdrav
z Paříže, zdraví doktor Proktor. Neříkalas, že to napsal tak
nějak?“
„To jo, jenže…“
„Hele, Lízo, ten pohled je vlastně naprosto nenormálně
normální. Divné je na něm jenom to, že takový normální
pohled napsal někdo tak šáhlý a nenormální, jako je doktor
Proktor.“
Pan Madsen je přerušil svým hřmotným hlasem:
„Bulíku! Jsi tam někde?“
„Zde, seržante!“ ozvalo se zpoza promáčklé trubky.
„Bulíku, vztyk, ať na tebe vidíme!“
„Rozkaz, ó veliteli líbezné hudby a všech vesmírných
tónů!“
Malý klučina se zrzavými vlasy, velkými pihami a
širokým úsměvem na tváři vyskočil na židli před notovým
stojanem. Vlastně nebyl jen malý, ale malilinkatý. A vlasy
neměl zrzavé, ale křiklavě zrzavé. A úsměv měl tak široký,
že mu tu jeho hlavičku půlil skoro na dva díly. A pihy měl
nejen velké, ale… no dobrá, byly prostě jenom velké.
„Bulíku, zahraj nám Marseillaisu!“ zahulákal pan
Madsen. „Ať víme, jak se má hrát.“
„Jak poroučíte, matko všech dirigentů a vladaři všech
dechových orchestrů na sever od Sahary a na východ od…“
„Přestaň blbnout a hraj!“
A tak Bulík spustil. Měkký a teplý tón se vznesl až ke
stropu tělocvičny a oknem ven do vyhřátého podzimního
odpoledne, kde ptáci zahanbení vlastním zpěvem utichli,
jakmile zaslechli tu nádhernou hru. Alespoň tohle běželo Líze
hlavou, když tam tak seděla a poslouchala, jak její malinký
soused a nejlepší kamarád vyhrává na dědečkovu starou
trubku. Líza měla ráda svůj klarinet, ale ta trubka měla
prostě něco do sebe. Nebylo ani kdovíjak těžké na ni hrát.
Bulík ji jednu písničku na trubku naučil. Byla to norská
hymna Ano, milujeme tuto zemi. Samozřejmě že ji neuměla
zahrát tak pěkně jako Bulík, ale tajně snila o tom, že si
jednoho dne zahraje na trubku norskou hymnu před velkým
publikem. Jen si to představte! Ale představy jsou představy
a sny zase jen pouhé sny.

„Dobře, Bulíku!“ pochválil ho nahlas pan Madsen. „A

teď se všichni přidáme k Bulíkovi! Raz, dva, tři, čtyři!“
A dølgenský školní orchestr se přidal. Škobrtavě,
klopýtavě a vrávoravě. Bubny, saxofony, lesní rohy,
zvonkohra a činely. Znělo to, jako by někdo převrátil kuchyň
vzhůru nohama a všechno se právě řítilo z šuplíků a skříní
na podlahu. Do toho vstoupil velký buben a tuba. Celá
tělocvična se začala otřásat. Žebřinám cvakaly zuby. Šplhací
lana visela nakřivo jako ve vichru a odřený gymnastický kůň
poskakoval centimetr za centimetrem po podlaze a posouval
se k východu, jako by se pokoušel uprchnout.
Když konečně dohráli Marseillaisu, nastalo úplné ticho. V
tělocvičně i venku. Žádný ptačí zpěv ani dětský smích. Jen
ozvěna posledních zoufalých úderů dvojčat Trulse a Tryma
do bubnů a ušních bubínků.
„Děkuji,“ zasténal pan Madsen. „To je pro dnešek
všechno. Uvidíme se v pondělí.“

„Fakt se mi na té pohlednici něco nezdá,“ začala zase

Líza, když byli s Bulíkem na cestě domů do Dělové ulice.
Měli rádi tyhle podvečery s brzkým stmíváním. Hlavně
Bulík, který považoval světlé letní noci za nanejvýš středně
dobrý vynález. To teplé podzimní večery, kdy se dá hrát na
schovávanou a sem tam štípnout nějaké to jablko, jsou
vynálezem přímo geniálním. Dá se říct, že skoro tak
geniálním, jako by na něj přišel sám doktor Proktor. Podle
Bulíka byl totiž profesor nejlepší vynálezce na světě. Co na
tom, že pro zbytek světa byly vynálezy doktora Proktora
bezcenné. Co o tom oni mohli vědět? Kdo například vynalezl
nejsilnější prdicí prášek na světě? Ještě důležitější bylo
pochopitelně to, že doktor Proktor vaří nejlepší karamelový
pudink na světě, je nejlepší přítel a soused na světě a že je
naučil nedělat si těžkou hlavu z těch, kteří je mají za ubohý
béčkový tým skládající se z mrňavého klučiny se zrzavými
kotletami, plaché culíkaté holky a nadprůměrně potřeštěného
profesora se začouzenými brýlemi na motocykl.
„My totiž víme něco, co oni nevědí,“ říkával vždycky
Proktor. „My víme, že když si přátelé slíbí, že si nikdy
nepřestanou pomáhat, je jedna plus jedna plus jedna
mnohem víc než tři.“
A to je pravda pravdoucí. Ale na to, že to je jejich přítel,
toho zas tak moc nenapsal. Jedna jediná obyčejná pohlednice
během tří měsíců, které utekly od doby, kdy profesor nasedl
na svůj motocykl, nasadil si koženou helmu na hlavu a dal
jim sbohem, aby se rozjel do Paříže s odhodláním najít opět
svou velkou životní lásku, Julietu Margarínovou. Ztratila se
mu za záhadných okolností před mnoha a mnoha lety, když
studoval ve Francii. Líza a Bulík ji znali jen z obrázku, který
viděli v profesorově laboratoři. Obrázek byl z doby, kdy
spolu Julieta a profesor chodili. Vypadali na něm tak šťastně,
že Líza při jeho spatření slzela dojetím. Byla to vlastně Líza,
kdo přemluvil doktora Proktora, aby se vydal zpátky a našel
Julietu.
 „Něco tu nesedí!“ trvala na svém Líza. „No podívej se
sám.“
Bulík se zadíval na pohlednici, kterou mu podala.
„Hmm,“ zamumlal. Zastavil se pod nejbližší pouliční
lampou a důkladně zkoumal pohlednici, přičemž ze sebe
vyloudil několik dalších hmm, která zněla hloubavě a chytře.
„Je z Paříže,“ poznamenala Líza a ukázala na černobílý
obrázek, který vypadal, jako by jej někdo vyfotil v
zamračeném počasí. Bylo na něm velké, otevřené
prostranství, které se zdálo být podivně prázdné, přestože se
po něm procházela spousta lidí se slunečníky a v cylindrech.
Kdyby úplně dole na obrázku nebyl vytištěný nápis PAŘÍŽ,
ani by nepoznali, že je na něm ono světoznámé francouzské
hlavní město.
„Vidíš to co já?“ zamumlal Bulík zamyšleně.
„A co jako?“
„Na tom prostranství prostě něco chybí. Vlastně i na
celém tom obrázku.“
„Asi jo,“ dodala Líza nejistě. Když se však na obrázek
znovu zadívala, došlo jí, že má Bulík pravdu. Ale ať dělala,
co dělala, nemohla přijít na to, co tam chybí.
„Navíc je ten obrázek celý zvlněný…“ podotkl Bulík a
opatrně po něm přejel prsty. „Jako by ho někdo namočil a
pak zase usušil. Přiznej se! Že ty sis ten pohled četla ve
sprše?“
„Ani náhodou. Ono už to takhle přišlo.“
„Aha!“ zvolal Bulík a zvedl malilinkatý ukazováček s
ohryzaným nehtíkem. „Hlavolamač Bulík zase jednou lstivě
obral hádanku o její nesporné řešení. Pohled byl namočen v
Paříži!“
Líza obrátila oči v sloup. „Jak to můžeš vědět?“
„Žádná věda, moje drahá Lízo. Stojí to tu černé na
bílém. Přečti si to.“ Bulík jí podal pohlednici zpátky.
Ale Líza si ji nepotřebovala přečíst. Už těch pár řádků
četla aspoň dvanáctkrát a uměla je nazpaměť. Vy jste je ale
ještě nečetli, takže tady jsou:

OZIL & UKILUB

CO MOP I SAVO MA
LOV — P rD
MIT DO PET etc
„Mají v tom prsty mycí mop a savo. Máš ještě nějaké
jiné otázky?“ zeptal se spokojeně Bulík, podal jí pohled
nazpět a prohlížel si své okousané nehtíky, aby našel nějaké
místečko, do něhož se ještě nezakousl.
„Nepřijde mi divné to, jak se ten pohled namočil,“
pokračovala Líza, „ale spíš to, co je v něm napsáno! Kdo je
například Ozil a Ukilub?“
„Možná zapomněl, jak se jmenujeme,“ odpověděl Bulík.
 „Nesmysl. Vždyť napsal moje jméno v kolonce adresáta
úplně správně. Líza Pedersenová.“
„Hmm,“ zamumlal Bulík, ale neznělo to ani z poloviny
tak chytře jako ta první hmm.
„Ozil znamená Lízo pozpátku,“ vyhrkla Líza.
„No jasně, žádná věda,“ poznamenal Bulík a honem
přečetl slovo pozpátku. A opravdu to znamenalo Lízo. „Co
ale znamená Ukilub?“
„Hádej!“ vzdychla Líza a plácla se rukou do čela.
„Hmm… Líza vzhůru nohama?“
„Bulíku pozpátku!“
„He he,“ smál se Bulík a vycenil svoje malilinkaté
zoubky. „Jasně že Bulíku. Žádná věda. Sem si z tebe jenom
dělal prču.“ Ale ušní lalůčky mu malilinko zrudly. „Tím
pádem je problém vyřešen, takže co řešíš?“
„Nepřijde mi divné to s těmi jmény!“ zvolala Líza celá
rozrušená.
„Tak co teda?“
„Zbytek toho textu!“
Bulík rozhodil svýma krátkýma ručkama. „Proktor se
nám prostě snaží vysvětlit, že musel použít mycí mop a
savo, aby v pohlednici vydezinfikoval všechny své pachové
stopy. Kdyby to neudělal, vyčmuchalo by jeho zprávu
takzvané prase bulvární, které žije volně v bulvárech neboli
v širokých městských ulicích Paříže. Takové prase bulvární
dokáže vyčenichat i lanýže, kteří rostou až metr pod
vybetonovanou zemí. Vůbec se nedivím, že se o tom
profesor zmiňuje. Být na jeho místě, použil bych taky savo a
mycí mop.“
„Prase bulvární?“ Líza vrhla na Bulíka nedůvěřivý
pohled.
„Přesně tak,“ pokračoval Bulík. „Je o něm zmínka na
straně 620 v knize ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI
BYSTE SI RADĚJI NEPŘÁLI.“
Líza vzdychla. Bulík odkazoval často na toto velké dílo,
které měl údajně mít jeho dědeček doma v knihovně. Ale ani
ona, ani nikdo jiný, koho zná, v životě neviděli knihu s
názvem ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI BYSTE SI
RADĚJI NEPŘÁLI.
„A co ten lov a PrD?“ namítala dál Líza. „Co mají ta
slova znamenat?“
„Jednoduché jak facka,“ mávl Bulík rukou. „Myslím, že
profesor je na stopě novému prdicímu prášku, který překoná
i samotný prdonautí prášek. Půjde určitě o nějakou přísně
tajnou záležitost, takže o tom píše jen zkratkovitě. Zkratka
PrD může znamenat například prdicí dynamit nebo prdicí
detonátor.“
Líza si změřila Bulíka pochybovačným pohledem.
„Takže podle tebe vyrazil profesor do ulic Paříže na lov nové
práškové směsi?“
„A proč ne? Jednou jsem u něj ve sklepě spatřil starou
loveckou pušku, takže už na lovu určitě někdy byl.“
„To je ale pěkná volovina!“ osopila se na něj Líza.
„Zaprvé profesor není žádný lovec, zadruhé do Paříže se
vypravil, aby našel Julietu Margarínovou, a zatřetí nic
silnějšího než prdonautí prášek už vynaleznout nejde.“
„Že ne?“ vyhrkl Bulík a poškrábal se na levé zrzavé
kotletě.
„Ne, a basta fidli!“ trvala na svém Líza. „Raději mi řekni,
co znamená ten poslední řádek MÍT DO PET etc. Vůbec to
nechápu. Profesor asi fakt nemá všech pět pohromadě.“
Bulík potlačoval smích. „Drahý burákový mozečku,
vždyť je to tak jednoduché, že na tom není co k pochopení.
Aby mohl profesor vynaleznout novou práškovou směs,
potřebuje několik PET lahví se speciální třaskavou látkou,
která se jmenuje etc a která se používá jen při výrobě
mycích mopů a sava. Proto na začátku píše, že tu látku mají
mop i savo. Určitě je hrozně těžké ji najít, protože ji
nevyčmuchá ani to prase bulvární.“
„A už dost, Bulíku!“ okřikla ho Líza varovně.
Bulík na ni nechápavě hleděl. Poslušně ovšem zmlkl.
„Něco tu prostě nehraje,“ pokračovala Líza.
„Fakt? A co jako?“
„Nevím. Prostě něco. Třeba ta známka. Nemyslíš, že je
na ní něco divného?“
„To teda nemyslím! Nejsem zrovna paf z nějaké
čtyřhranné vroubkované známky s obrázkem vážně
vyhlížejícího chlápka.“
„Četls ale, co je na ní napsáno?“
„To ne,“ připustil Bulík.
 Líza mu znovu podala pohlednici.
„Felix Faure,“ přečetl Bulík. „To bude asi jméno toho
chlápka. A 1888 bude asi letopočet. Fuj!“
„Fuj?“ nechápala Líza.
„Jo. Představ si, že bys olízla sto let starou známku…“
„To jo, ale myslíš, že vypadá, jako by měla sto let?“
Bulík si prohlédl známku pečlivěji. A musel připustit, že
má Líza naprostou pravdu. Až na to namočení vypadala
známka zbrusu nově. Neměla vybledlé barvy ani pokroucené
hrany.
„Možná je ten letopočet chyba tisku,“ poznamenal Bulík,
ovšem tentokrát už ne tak sebejistě.
„Myslíš?“
Bulík kroutil hlavou. „Něco tu nehraje,“ dodal.
„Celý ten text je obrácený vzhůru nohama,“ vzdychla
Líza.
„Neříkalas před chvílí, že je pozpátku?“
„Cos říkal?“
 „No to, cos říkala.“
„A co jsem říkala?“
„Že je to všechno pozpátku.“
„Přesně,“ prohodila Líza a sebrala mu pohlednici.
„Přesně tak!“
Prohlédla si ji pořádně a zalapala po dechu.
„Co je?“ zeptal se Bulík znepokojeně.
„J-já m-myslím, že profesorovi hrozí nějaké nebezpečí,“
vykoktala a náhle úplně zbledla. „Přečti si to celé pozpátku.“
Bulík si to přečetl. A vy můžete udělat totéž. Třeba hned
teď.
…
Hotovo? Pochopili jste?
No dobrá. Bulík to taky nepobral. „cte TEP OD TIM,“
četl Bulík nahlas. „Dr P — VOL AM OVAS I POM OC.
BULIKU & LIZO.“
„Vidíš? Máš to tam černé na bílém,“ vzdychla Líza.
„Muselo se stát něco hrozného.“
„To jo. Doktor Proktor se přejmenoval na Dr P. Možná
že se z něj stal dýdžej.“
„Hloupost!“ vyjekla Líza. „Tys to nepochopil?“
„Ne,“ přiznal Bulík a poškrábal se na kotletách. „Nejde
mi například do hlavy, co má na mysli tím cte TEP OD
TIM.“
Líza se pozorně zadívala na pohlednici. „Podívej se na tu
šipku. Ukazuje na známku.“
Bulík si strčil pravý ukazováček do pravého ucha a
kroutil s ním dokola, zatímco svraštil pravé oko. Víc mu to
pak pálilo. Naskočil mu tak nějak mozek. Jako když v autě
otočíte klíčem od zapalování. Když vystrčil ukazováček ven,
ozvalo se hlasité plop.
„Už to mám!“ zvolal Bulík a hleděl ohromeně na svůj
prst. „Ta pohlednice je tajná zpráva, o které se kromě nás
nesmí nikdo jiný dozvědět. Proktorovi bylo jasné, že tak
chytrá hlavička jako já hned pochopí, proč je ta zpráva
napsaná tak divně.“
Líza obrátila oči v sloup, ale Bulík dělal, že to nevidí.
„cte TEP OD TIM a šipka ukazující na známku,“
pokračoval. „To znamená, že zbytek zprávy je napsaný pod
známkou! Stačí ji jenom odlepit.“
„Právě tohle už mi před nějakou chvilkou došlo,“ kroutila
Líza hlavou.
Bulík podal pohlednici zpátky Líze a spokojeně popotáhl:
„Co myslíš, no není to skvělé, že tu na řešení takových
tajných šifer máme mě?“
 2. kapitola

Sklep doktora Proktora

Lízin tatínek, velitel, se probudil na pohovce a cítil v

ústech pachuť novinového papíru a tiskařské černi. Usnul
totiž jako obvykle s novinami přes obličej a chrápal tak silně,
až se závěsy na okně třásly, a poslední stránku novin — tu s
předpovědí počasí — nasával každým nádechem do pusy.
Podíval se na hodiny, a jakmile zjistil, že je pomalu čas jít na
kutě, spokojeně vzdychl. Ze všeho nejdřív si ale dá krajíc
chleba s kuřetem. Nebo radši dva krajíce. Odhodil noviny na
stůl a převalil svůj velký břich přes hranu pohovky, což ho
vyhouplo rovnou na nohy.
„Nazdárek,“ pozdravil, když vešel do kuchyně. Vedle
kuchyňské linky stála Líza a na židli vedle ní postával Bulík,
maličký soused z té podivné rodiny, která se přistěhovala do
Dělové ulice na jaře. Před nimi se třepala varná konvice a
prskala ze zobáčku páru.
„Hele, nejste náhodou na pití kávy trochu malí?“ zívl
velitel.
„Ale co vás nemá, seňore komandante,“ odpověděl mu
Bulík. „My nevaříme kávu.“
Až teď si velitel všiml, že Bulík držel vypínač, aby se
konvice nevypnula a voda v ní nepřestala vřít. A že jeho
dcerka držela nad stoupající párou cosi, co připomínalo
pohlednici.
 „Tak co tu teda provádíte?“
„Tati, vrať se do obýváku,“ odbyla ho Líza.
„Tak to pozor, velitel jsem tady já! Chci vědět, co to tady
kujete za pikle.“
„Promiňte, seňore komandante,“ oslovil ho Bulík. „Jedná
se o něco tak přísně tajného, že kdybychom vám to
prozradili, věděl byste příliš mnoho. A je vám jasné, co se
dělá s těmi, kteří toho vědí víc, než by měli, že ano?“
„No co?“ zeptal se velitel a dal si ruce v bok.
„Uřízne se jim jazyk, aby nemohli mluvit. A všechny
prsty na pravé ruce, aby nemohli psát.“
„A co když zjistíte, že jsem levák?“ vyzvídal dál velitel.
„Tak to máte fakt smůlu. Musíme vám ušmiknout prsty i
na levačce.“
„A co když umím psát s tužkou mezi prsty na nohou?“
„Ušmiknout obě nohy a šmitec, seňore komandante. Je
mi líto, špionáž je jen pro otrlé povahy.“
„To teda jo,“ povzdechl si velitel.
„Všechno zlé je ale k něčemu dobré,“ povzbudil ho
Bulík. „Beznohý člověk se může válet na pohovce až do
Velikonoc, aniž by si musel mazat lyže, prát ponožky nebo si
zavazovat tkaničky.“
„V tom máš sice pravdu,“ poznamenal velitel, „ale co
když mě napadne dát si tužku do pusy? Anebo mrkat očima
morseovku?“
„Seňore komandante, mrzí mě, že jste na to přišel. Teď
jsme nuceni vám okamžitě uříznout hlavu.“
Velitel se smál, až se mu třásl ten jeho velký břich.
„Dost těch hloupostí, oba dva,“ vložila se do toho Líza.
„Tati, běž pryč! To je rozkaz!“
Velitel kroutil hlavou a šel si po svých. Líza mezitím
přestala s napařováním pohlednice. Posadili se ke
kuchyňskému stolu a Líza s největší opatrností odlupovala
pinzetou známku.
„Povedlo se!“ zvolala Líza. „Jak jsi věděl, že pára
odlepuje známky?“
„Ále, tyhle vyšetřovací postupy zná každé malé dítě,“
prohodil Bulík. Ve skutečnosti však vypadal taky trochu
překvapeně.
„Na místě, kde byla přilepená známka, je něco napsáno,
ale písmenka jsou tak malá, že je nepřečtu,“ řekla Líza a
přidržela pohlednici blíže u světla. „Možná to pro tebe bude
čitelnější, když jsi… ehm, menší.“
„Co s tím má moje výška jako společného?“ Bulík se na
ni zadíval s nadzvednutým obočím.
Líza pokrčila rameny. „Menší lidé nosí menší oblečení a
jezdí v menších autech. Tak proč ne i menší písmo?“
„Ukaž to,“ zamručel Bulík, sebral jí pohled a usilovně
mžoural očima.
„No jistě,“ procedil mezi zuby a natáhl ruku, aniž by se
na Lízu podíval. „Lupu, prosím.“
Líza přiskočila k šupleti, vytáhla maminčinu lupu a
položila ji Bulíkovi do nastavené dlaně.
„Aha!“ vyrazil ze sebe Bulík, když viděl, co je tam
napsáno.
A uviděl tam tohle:
„Ale jó, jasné,“ zamumlal Bulík a posunul lupu dál.
 V PAŘÍŽI JEĎTE ROVNOU DO PENZIONÁTU
POMFRIT. AŽ TAM DORAZÍTE…
…DRAVÍ DOKTOR PROKTOR
„No tohle!“ vztekal se Bulík. „Co to má být? Zbytek tu
chybí!“
„Je to rozpité,“ zašeptala mu přes rameno Líza se
zatajeným dechem. „Víc tam toho není?“
Bulík posunul lupu o kousek níž.

PS: KLÍČ OD LABORATOŘE JSEM SCHOVAL NA

MÍSTĚ, KDE BY HO NIKDO NIKDY NEHLEDAL —
POD ROHOŽKU.

„Tak na co ještě čekáme?“ vykřikl Bulík.

„Na startovní výstřel!“ vykřikla Líza.
„Prásk!“ zařvali společně.
Seskočili dolů ze židlí. Líza vylovila z nejspodnějšího
šuplete tatínkovu baterku a vyběhli do Dělové ulice, kde byly
všechny zahrady a dřevěné domy ponořené do tmy a ticha.
Když přelézali plot obklopující nejmenší domek v ulici a
zahradu s největším trávníkem, pokukoval po nich zvědavě
měsíc. Proletěli kolem hrušně až ke dveřím od sklepa a
nadzvedli rohožku.
A jak se dalo čekat, v měsíčním světle se zaleskl klíč.
Zastrčili jej do zámku od těch starých nenatřených dveří,
a když jím otočili, strašidelně to zavrzalo.
Zůstali stát na prahu a nespouštěli oči ze dveří.
„Běž první,“ zašeptala Líza.
„Klíďo píďo,“ prohlásil Bulík a polkl.
Zhluboka se nadechl, a pak ze všech sil kopl do dveří.
Panty zavrzaly, až tuhla krev v žilách, a dveře se pomalu
otevřely. Zavanul chladný syrový vzduch ze sklepa. Něco
jim zatřepetalo nad hlavami a zmizelo do noci. Byla to buď
neobyčejně velká noční můra, nebo středně velký netopýr.
„Děs,“ vypravila ze sebe Líza.
„A hrůza,“ hlesl Bulík, rozsvítil baterku a vešel dovnitř.
Líza se rozhlédla. Dokonce i ta milovaná hrušeň teď
vypadala jako pařáty čarodějnice sápající se po měsíci. Líza
si přitáhla bundu blíž k tělu a spěchala za Bulíkem.
Ten už byl ale kdovíkde a ona neviděla ani na krok.
„Bulíku,“ zašeptala, protože věděla, že když člověk
mluví ve tmě moc nahlas, cítí se v tom hluku ještě
osamělejší.
„Tady jsem,“ odpověděl jí Bulík šeptem. Šla za jeho
hlasem a všimla si kuželu světla, který osvěcoval něco na
zdi.
„Našels mýdlo času?“ zeptala se.
„Ne. Ale našel jsem toho největšího pavouka na
severovýchodní polokouli. Má sedm nohou a v poslední
době si je moc neholil. A pusu má tak velkou, že mu jdou
vidět rty. Koukni na tu potvoru!“
Líza spatřila na zdi od sklepa docela obyčejného a nijak
zvlášť velikého pavouka.

„Sedminohý peruánský savý pavouk. Extrémně vzácný!“

šeptal nadšeně Bulík. „Živí se tím, že loví hmyz a vysává
jim mozek.“
„Mozek?“ podivila se Líza a koukla na Bulíka. „Myslela
jsem, že hmyz žádný mozek nemá.“
„Právě proto je ten sedminohý peruánský savý pavouk
tak vzácný. Hmyz s mozkem už dneska skoro nikde
nenajdeš.“
„A odkud tohle všechno víš?“ zajímalo Lízu.
„Četl jsem to v…“
 „Nic neříkej,“ skočila mu do řeči Líza. „V knize
ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI BYSTE SI RADĚJI
NEPŘÁLI.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Bulík. „Takže jestli najdeš mýdlo
času a nosní svorky, pokusím se zatím chytit tenhle vzácný
pavoučí exemplář. Co ty na to?“
„Máme ale jenom jednu baterku.“
„No tak rozsviť stropní světlo!“
„Stropní svět…“ Líza obrátila oči v sloup. „Proč nás to
hned nenapadlo?“
„Pak by to nebylo tak úžasně strašidelné,“ culil se Bulík
a posvítil baterkou na vypínač u dveří. Líza jím otočila a
vzápětí se laboratoř doktora Proktora koupala v bílém světle.
Byly tam konvice, tlakové hrnce, kbelíky a police plné
zavařovaček s nejrůznějšími prášky a chemikáliemi. Taky
železné trubky, skleněné trubičky a kádinky a jiné trubkovité
věci — dokonce i stará puška, jejíž hlaveň byla ucpaná
hokejovým pukem. A na zdi vedle pušky visel obrázek, který
měla Líza tak ráda. Mladý doktor Proktor na svém
motocyklu ve Francii. V postranním vozíku neseděl nikdo
jiný než překrásná Julieta Margarínová, bruneta s dlouhými
vlasy, doktorova dívka a životní láska. Usmívali se a
vypadali tak šťastně, že byla Líza úplně dojatá. V předchozí
pohlednici, kterou doktor Proktor z Paříže poslal a která
došla už v červnu, napsal, že je jí na stopě. Kdo ví, jestli už
ji mezitím nenašel.
Lízin pohled proletěl místností a zastavil se u jedné
takřka prázdné zavařovačky, na jejímž dně bylo něco
jahodově červeného. Nezaujal ji ten jahodově červený
obsah, ale nálepka.
 Vypadala asi takhle: →
Líza sundala zavařovačku z police a přešla k rezavé
kovové skříni. Vysunula šuplík, na kterém bylo napsáno
NEPATENTOVANÉ VYNÁLEZY, přehrabovala se v
pořadačích, dokud nenarazila na písmenko F, a tam — podle
očekávání — našla žlutou složku, na které byl nápis
FRANCOUZSKÉ NOSNÍ SVORKY.
Otevřela složku, obrátila ji naruby a vypadly z ní dvě
modré a zdánlivě naprosto obyčejné svorky. Ovšem žádný
návod k použití. Strčila si je do kapsy od bundy a zakřičela:
„Našla jsem je! Můžeme jít!“
Otočila se a spatřila Bulíka, jak stojí na pracovním stole a
celou ruku má ponořenou do jedné zavařovačky.
„Co to tam vyvádíš?“
„No co asi, nabírám trochu prdonautího prášku.“
„Bulíku, tahle látka je životu nebezpečná a zcela
nezákonná!“
„Tak mě zažaluj! A vůbec, trocha prdění není na škodu.“
 „Trocha prdění? Když jsi naposled snědl lžičku tohohle
prášku, prdnul sis tak, že tě to málem vystřelilo do vesmíru.“
„Buď tak hodná a přehánění přenechej mé maličkosti.“
Bulík nasypal hrst světle modrého prdonautího prášku do
malého sáčku, který zauzloval a strčil do kapsy od bundy.
„Vyletěl jsem ani ne padesát metrů, což není zas tak vysoko,
když to srovnáš třeba… no třeba s Eiffelovkou. Ty seš holka
a ty nemají pro prdění ty správné vlohy. Můžete být rády,
když ze sebe vytlačíte myší pšouknutí.“ Bulík ze sebe
vypustil středně hlasitý prd.
„Slyšelas? Teď je řada na tobě.“
„Pche,“ obořila se na něj Líza. „Taky si dovedu prdnout,
ale jen v nejnutnějších případech.“
„Moje drahá slečno Pšoukavá,“ oslovil ji Bulík, utáhl
těsně víčko na zavařovačce a seskočil na zem. „Tímto sázím
tunu karamelových bonbonů na to, že si NIKDY neprdneš
tak nahlas, aby to lidské ucho vůbec postřehlo. Bude lépe,
když přenecháš pořádné prdění nám klukům.“
„Však počkej a uvidíš.“
„Chtělas snad říct počkej a uslyšíš, ne?“ dobíral si ji
Bulík a přiložil ruku k uchu. „Neslyším… ani prd!“
Zhasli světlo, zavřeli za sebou dveře, strčili klíč zpátky
pod rohožku, na konci zahrady se zastavili pod hrušní a
pohlédli na měsíc.
„Takže my fakt pojedeme do Paříže. Sami.“
„Sami, ale spolu,“ opravil ji Bulík. „A není to zas tak
daleko.“
„Je to dál než do Sarpsborgu,“ řekla Líza.
„Jenom o kousíček,“ uklidňoval ji Bulík.
„Musím se zeptat táty a mámy, jestli mi to dovolí.“
„Tak na to zapomeň,“ vyhrkl Bulík. „To víš, že
nedovolí. Řeknou ti něco na ten způsob, že bude lepší
zavolat na policii v Paříži. No a oba víme, co se pak stane.“
„Oba?“ zeptala se Líza trochu nejistě. „Co se stane?“
„Nic. Všichni dospělí se vynálezům doktora Proktora tak
akorát vysmějí. Už to slyším: mýdlo času? Větší pitomost
jsme ještě neslyšeli! Proto poslal profesor ten pohled nám.
Věděl, že nikdo jiný mu neuvěří, chápeš?“
„Možná,“ utrousila Líza opatrně. „Ale… ale seš si tak
úplně jistý, že my mu věříme? Je sice milý a tak, ale vlastně
docela šílený.“
„No to si piš, že jsem si jistý. A Proktor není docela
šílený, ale naprosto šáhlý šílenec.“
„No právě. Tak jak si můžeš být tak jistý?“
„Jednoduše, má drahá Lízo. Doktor je náš kamarád. A
kamarádi si důvěřují.“
Líza zírala dlouze na měsíc a přikyvovala.
„To je… to je to nejpravdivější, co jsi v poslední době
řekl. Co teda uděláme?“
„Zítra je pátek, že jo. Půjdeš teď pěkně domů a řekneš,
že tě k sobě na víkend pozvala ta tvoje kamarádka ze
Sarpsborgu, že za ní pojedeš po škole vlakem a že tě má
vyzvednout na nádraží.“
„To by mohlo projít,“ zamyslela se Líza a kousla se do
rtů. „A co ty?“
„Já řeknu máti, že jedeme s orchestrem na víkend do
Arviky.“
„S orchestrem? Jakože tak najednou?“
Bulík pokrčil rameny. „Máti nehne ani brvou. Jí jsou
tyhle věci ukradené. Nejspíš bude jenom ráda, že se mě na
pár dní zbaví. Zítra si sbalíš věci do školní brašny, ne moc,
jen maličkosti začínající na písmeno P. Pas, peněženka,
pyžamo a podobně. Pak půjdeme do školy a budeme dělat
jako že nic, jasné? Po škole ale zamíříme do centra, do toho
hodinářství…“
„U Dlouhého kabátu,“ doplnila ho Líza.
„Přesně. Prodáme tu známku, svezeme se autobusem na
letiště, koupíme letenky na první spoj do Paříže, necháme se
odbavit a šup, a už jsme tam.“
Líza se snažila nějak vstřebat Bulíkova slova a zároveň
se kousala do spodního rtu. Šup sem, šup tam, běželo jí
hlavou. Bulík měl tu vlastnost, že když mluvil o nějakých
složitých věcech, zdálo se všechno být vždycky hrozně
jednoduché.
„Tak co ty na to?“ zeptal se jí Bulík.
Líza se podívala na zavařovačku. Jahodově červený
prášek se krásně a tajemně třpytil v měsíčním svitu. Zmizet
v čase? Mýdlo času? Vana času? Ne, to je na ni příliš.
„Stejně bude asi nejlepší, když ukážeme ten pohled
tátovi,“ řekla váhavě.
„Nejlepší? Kdyby to bylo nejlepší, navrhl by to ve
vzkazu sám Proktor.“
„Já vím, ale buď trochu realista, Bulíku. Podívej se na
nás! Co vidíš? Dvě děti.“
Bulík smutně vzdychl. Pak položil ruku na Lízino
rameno, dlouze a vážně na ni pohlédl, zhluboka se nadechl a
prohlásil slavnostním hlasem: „Poslyš, Lízo. My jsme tým. A
je nám úplně jedno, že nás všichni ostatní mají za ubohá
béčka. My totiž víme něco, co oni nevědí.“
Bulík byl teď tak pohnutý, že se mu nepatrně začínaly
třást hlasivky: „Víme, drahá Lízo… my víme… my… ehm,
kde jsem to skončil?“
„Víme,“ chopila se slova Líza, „že když si přátelé slíbí,
že si nikdy nepřestanou pomáhat, je jedna plus jedna plus
jedna mnohem více než tři.“
„Přesně! Takže co ty na to? Jdeš do toho, nebo ne?“
Líza se dlouze zadívala na Bulíka. Načež řekla jediné
slovo:
„Paraple.“
„Paraple?“ zopakoval nechápavě Bulík.
„Vezmu si s sebou paraple. Říkals přece věci na P, a co
jsem tak slyšela, v Paříži prý na podzim hrozně prší.“
Bulík dvakrát mrkl. A pak mu to konečně doklaplo.
„Jupí!“ jásal a skákal na místě jako pominutý. „Jedeme
do Paříže. Šampaňské! Šneci! Šamzelizé! Šantán a
kankánové tanečnice!“
Bulík dál vyjmenovával všechny věci na písmeno Š
spojené s Paříží, dokud Líza neřekla dost, protože už bylo
načase jít spát.

Když Líza popřála dobrou noc rodičům a tatínek zavřel

dveře jejího pokojíku, seděla jako obvykle v posteli a
koukala naproti přes Dělovou ulici na žlutý domek s šedou
roletou ve druhém poschodí. Věděla, že se tam za chvilku
rozsvítí lampička, která namíří světlo na roletu, a pak se
Bulík pustí do večerního stínového divadla, jehož jediným
divákem bude ona. Malinké prstíky vrhaly na roletu stíny
podobající se kankánovým tanečnicím, které v řadě vedle
sebe vykopávaly nohama. A jak tak Líza pozorovala ty stíny,
myslela přitom na vyprávění doktora Proktora o záhadném
zmizení Juliety, které se událo před mnoha a mnoha lety. Ten
podivuhodný příběh zněl asi takto:
Julieta a doktor Proktor se potkali v Paříži a hned se do
sebe zamilovali. Jedné noci, když už spolu chodili několik
týdnů, zaklepala Julieta na jeho dveře v penzionu a bez
okolků se ho zeptala, jestli si ji nechce vzít. To se ví, že byl
doktor Proktor strašně rád. Byl ovšem taky zmatený, když
ho Julieta prosila, aby bez meškání ještě téže noci nasedli na
motocykl a vyrazili do Říma v Itálii, kde by se nechali co
nejrychleji oddat. Julieta nechtěla vysvětlit, proč má tak
naspěch, takže si doktor Proktor bez dalšího vyptávání sbalil
svůj jediný oblek a nastartoval motocykl. Měl totiž tušení, co
za tím vším stojí. Julietin otec byl baron. A přestože časy,
kdy rodina barona Margarína byla bohatá, dávno pominuly,
měl baron za to, že nějaký nepříliš úspěšný vynálezce z
Norska není pro baronku Julietu dost dobrý. Ta teď ale
projížděla s doktorem Proktorem noční Francií, aby se za
něj provdala. Zrovna natankovali benzín v jedné vesnici u
hranic s Itálií a dorazili k mostu. A právě tam se to stalo. Co
přesně, to Proktor vlastně nikdy nezjistil. Zatmělo se mu
před očima, a když se opět probral, ležel na asfaltové silnici a
bolel ho krk. Nad ním se skláněla uslzená Julieta a za ní
přijížděla černá limuzína. Julieta řekla, že to je auto jejího
otce barona a že si s ním musí promluvit o samotě. Poprosila
Proktora, aby přejel na druhou stranu hranice a počkal tam
na ni. Proktor byl ještě celý otřesený a napůl v mrákotách,
takže ji bez námitek poslechl. Když ale na druhém konci
mostu obrátil motocykl, všiml si, že Julieta nastoupila do
limuzíny, která pak vycouvala z mostu a rozjela se stejným
směrem, odkud přijela. To bylo naposledy, co doktor Proktor
Julietu spatřil.
Líza při tom pomyšlení vzdychla. Nicméně profesorův
milostný příběh z dob mládí pokračuje stejně smutně, jako
začal.
Po třech dnech čekání na druhé straně hranic zavolal
Proktor z jedné kavárny Julietě domů. Telefon zvedl sám
baron, který mu sdělil, že Julieta přišla k rozumu a uvědomila
si, že sňatek s Proktorem by byl naprosto nepřijatelný. A že
prý se omlouvá a celá ta událost je pro ni tak trapná, že si
raději nepřeje s Proktorem hovořit — a už vůbec ne se s ním
vidět. Prý to tak bude nejlepší.

Zoufalý a vyčerpaný doktor Proktor se vrátil na svém

motocyklu zpátky do Paříže. Jenže když konečně vešel do
recepce v penzionu, čekal tam na něj policista. Předložil
Proktorovi dopis a požádal ho, aby si jej neprodleně přečetl.
Stálo v něm, že doktor Proktor byl vyhoštěn z univerzity i z
Francie pro podezření z terorismu a výroby zbraní
hromadného ničení. Podezření se zakládalo na pokusu v
univerzitní chemické laboratoři, kdy student Proktor spolu s
dalším norským studentem málem vyhodili celou univerzitu
do povětří.
Proktor se marně pokoušel vysvětlit policistovi, že to byl
jen jeden z těch náhodných výbuchů, ke kterým prostě
dochází, když se člověk snaží vynaleznout cestovní prášek
do stroje času, kterým se v té době zabývali. Že prý šlo jen o
malililinkatou ránu jak z děla. Nic naplat, policista doprovodil
Proktora do jeho pokoje a poručil mu sbalit si věci do kufru.
Proktor si byl jistý, že za tím vším stojí baron Margarín, ale
neměl na vybranou.
Takže jednoho pozdního večera před mnoha lety dorazil
do Osla mladý muž se zlomeným srdcem a nastěhoval se
rovnou do křivého domu v ústraní, až na samém konci
Dělové ulice. Hlavně proto, že bydlení bylo levné, nemělo
zavedený telefon a nehrozily tam žádné návštěvy. Dokonalé
místo pro někoho, kdo se chtěl zabývat jen vynalézáním věcí
a nepromluvit už s nikým ani slovo.

Líza se ze svého červeného domku dívala na profesorův

modrý domek a napadlo ji, jestli to všechno nakonec není
její chyba. No nebyla to přece ona, kdo trval na tom, aby
doktor Proktor vyrazil zpátky do Paříže a našel Julietu
Margarínovou? Jistěže byla. To kvůli ní byl teď v maléru, ať
už byl ten malér jakýkoliv.
Na druhé straně ulice ukončily stíny Bulíkových prstů
svůj tanec a uklonily se. Potom svým obvyklým signálem
popřály dobrou noc, – pár králičích uší zamávalo nahoru a
dolů a světlo zhaslo.
Líza si povzdechla.
Moc toho té noci nenaspala. Všechno jí před očima
nabývalo větších rozměrů, temná sklepení, chlupatí peruánští
pavouci, velkoměsta a všechny nástrahy, které na ně zcela
jistě čekají.
 Mezitím byl naproti přes ulici Bulík ponořen do
nejhlubšího a nejsladšího spánku, jaký kdy zažil. Zdálo se
mu o létání na vzdušných sloupech z prdů, o luštění tajných
šifer, o záchraně geniálních profesorů a o všem, co se jim na
jejich cestě zcela jistě — nebo aspoň skoro jistě — podaří.
Ze všeho nejvíc ale snil o tom, jak by si zatančil kankán na
pódiu ve vyhlášeném kabaretu Červený mlýn v Paříži, kde
by nadšení diváci a všechny tanečnice tleskali do taktu a
nahlas vykřikovali: „Bu-lík! Bu-lík!“
 3. kapitola

Hodinářství U Dlouhého
kabátu

Pátravý pohled paní Strobeové sklouzl přes neobyčejně

dlouhý nos, pronikl skrze mimořádně tlustá skla brýlí
posazených až na jeho špičce, zaměřil děti ve třídě před
sebou a zavrtal se do nejmenšího z nich: „Pane Bulíku!“ Její
hlas zahřměl jako rána bičem.
„Paní Strobeová!“ vrátil jí úder malinký žáček. „Má
drahá paní učitelko a živitelko mého ducha, čím vám mohu
posloužit tohoto nevídaně krásného pátečního rána, jehož
krásu předčí jen vaše spanilé vzezření?“
Jako obvykle ji Bulíkova odpověď vytočila. Jednak
proto, že jí vyloudila na tváři úsměv, a taky proto, že jí
trošinku polichotila.
„Ze všeho nejdřív si přestaň pískat tu připitomělou
melodii…“ napomenula ho paní Strobeová.
„Ne tak nahlas, paní Strobeová!“ zašeptal Bulík s očima
vytřeštěnýma hrůzou. „To je Marseillaisa. Kdyby vás slyšel
někdo z francouzské ambasády, jak nazýváte jejich národní
hymnu připitomělou melodií, nepochybně by ihned podali
zprávu prezidentovi, který by vzápětí vyhlásil Norsku válku.
Francouzi zbožňují válčení, i když to zrovna není jejich
parketa. Paní Strobeová, slyšela jste například o stoleté
válce, kterou vedli proti Anglii?“
Zatímco se celá třída smála, bubnovala paní Strobeová
prsty o stůl a prohlížela si toho podivného chlapečka, kterého
měla od jara ve své třídě.
„Pane Bulíku, kdybyste místo toho pískání dával raději
pozor, neušlo by vám, že právě probíráme stoletou válku ve
Francii. Co jsem kupříkladu říkala o Johance z Arku?“
„O Johance z Arku?“ zopakoval Bulík a škrábal se
zadumaně na kotletě pod levým uchem. „Hmm. To zní nějak
povědomě. Nějaká žena, nemýlím-li se?“
„Ano.“
„Slavná kankánová tanečnice?“
„Pane Bulíku!“
„No dobře, dobře. Můžete mi trochu napovědět?“
Paní Strobeová vzdychla. „Johanka z Arku byla zbožná
milá dívka z venkova. Už jako mladá dívenka obdržela
tajuplnou zprávu, aby vyhledala francouzského korunního
prince, který se skrýval neznámo kde ve Francii, a pomohla
mu.“
„Tohle zní teda dost povědomě,“ ozval se Bulík.
„Nedostala tu zprávu náhodou na pohlednici z Paříže se
vzácnou známkou z roku 1888?“
„O čem to mluvíš? Johanka z Arku obdržela zprávu od
andělů, kteří hovořili v její hlavě!“
„Omlouvám se, paní Strobeová, chyba spojení v mém
malém, leč složitém mozku.“
Bulík koukl na Lízu, která už zase klesla na lavici a
rukama se držela za hlavu.
 „Už se to nebude opakovat, paní Strobeová. Jak to s tou
Johankou nakonec dopadlo?“
Paní Strobeová se nahnula přes katedru.
„Přesně u toho jsem skončila. Johanka z Arku našla
korunního prince a společně bojovali proti Angličanům. Ta
mladá desetiletá dívenka na sebe navlékla brnění, naučila se
mistrně zacházet s mečem a vedla francouzské oddíly do
bojů. Dodneška je pokládána za největší francouzskou
národní hrdinku. Hned si to všichni zapište!“
„Nádhera!“ vykřikl Bulík. „Ta milá dívenka zvítězila.
Zbožňuju příběhy se šťastným koncem!“
Paní Strobeová sklonila svůj dlouhý vystouplý nos, takže
se málem dotýkal katedry, a přes horní okraj brýlí se
zadívala do třídy.
„Zas tak šťastný konec to nebyl. Zajali ji a prodali
Angličanům, kteří ji odsoudili k smrti za čarodějnictví. Pak
pozvali obyvatele města Rouen na náměstí, kde ji přivázali
ke kůlu, naskládali dříví na hranici a zapálili ji…“
Třídou se ozvalo pronikavé, téměř prosebné vykřiknutí:
„…ale pak se přihnal korunní princ a zachránil ji.“
Všichni se otočili směrem k Líze, která si samým
zděšením dala ruku před pusu. Nikdo — včetně ní samé —
nebyl na takové výstupy od ní zvyklý.
„Lízo, prohlédni si pořádně obrázek v učebnici dějepisu,“
vyzvala ji paní Strobeová. „Je na něm vidět, jak plameny
olizují bílé šaty Johanky z Arku. Připadá vám, jako by ji
někdo zachránil?“
„Ne!“ zvolala celá třída jedním hlasem.
„Taky že nezachránil,“ pokračovala paní Strobeová.
„Upálili ji a zuhelnatělé tělo hodili do řeky. Johance z Arku
bylo tehdy devatenáct let.“
Líza se podívala na obrázek v učebnici. Tvář té dívky jí
připomínala jinou tvář na jiném obrázku — mladou Julietu
Margarínovou v postranním vozíku na motocyklu doktora
Proktora. Při pomyšlení na hrozné věci, které se udály,
vyskočily Líze na tváři slzy.
„To se ví, že ta holka umřela,“ poznamenal Bulík.
Paní Strobeová si sundala brýle. „Co tím máte na mysli,
pane Bulíku?“
„Jestli se má člověk stát opravdovým hrdinou, pak musí
zemřít hrdinskou smrtí.“
Třída se dala do smíchu, ale paní Strobeová pokyvovala.
„Kdoví,“ zamumlala. „Kdoví.“
Vtom zazvonil konec hodiny, a než stačila vyslovit h, aby
popřála dětem hezký víkend, vyběhlo první z dětí ze dveří.
Skončila totiž poslední páteční hodina a začínal víkend.
Když si Líza oblékala v šatně bundu, zaslechla ostatní
holky, jak se celé rozjařené baví o nějakém mejdanu, na
který jsou pozvaní asi úplně všichni. Teda kromě Lízy. A
samozřejmě Bulíka. Slyšela, jak si o něm šuškají. Že prý je
takový mrňavý a divný. A pořád říká a dělá nějaké
ptákoviny, kterým nikdo z nich ani za mák nerozumí.
„Ahoj!“
Bulík vyskočil na lavici vedle Lízy a natáhl se pro bundu.
Holky sklonily hlavy k sobě, šeptaly si a něčemu se
hihňaly. Ta nejodvážnější z nich se pak otočila k Líze a
Bulíkovi, zatímco ostatní se schovávaly za ní: „A copak
budou dělat o víkendu naše dvě hrdličky?“
„Moje drahá husičko, zaprvé nemáš vůbec páru, co to
jsou hrdličky,“ oslovil ji Bulík a zapínal si přitom bundu. A
poněvadž se mu na ni vešly jenom dva knoflíky, byl s tím
hotový raz dva. „Jestli máš ale kde, pak si do toho svého
mozečku zapiš, že hrdlička je druh holubice hrdlořezné z
rodu ptakoještěrů, která se živí tím, že vyklovává oči
vlastním mláďatům. A zadruhé jsme pozvaní na nějaký
děsně nudný mejdan ve městě, na který rozhodně nehodláme
jít. Oslo je vůbec docela nudné město.“ Bulík zívl.
„Nudné jak ty,“ prskla po něm ta holka a dala si ruce v
bok. Vypadalo to ale, že neví, co by ještě řekla. Takže z ní
vypadlo: „A nazdar!“
„Jo, NAZDAR!“ ozvaly se za ní i ostatní holky. Jedné z
nich to ale nedalo: „A… a co jako teda budete dělat?“
„My…“ načal Bulík, seskočil dolů z lavice a stoupl si
vedle Lízy, „si dáme taneček kankánu v Červeném mlýně v
Paříži. Tak pěkný víkend, holčičky.“
Líza to sice neviděla, ale věděla, že když se k nim s
Bulíkem otočili zády a vyšli ven ze školy, kde jiskřilo
podzimní slunce, zůstaly holky stát s otevřenou pusou.

Bulík a Líza došli na zastávku, odkud se svezli tramvají

číslo sedmnáct a vystoupili na zastávce Radnická v centru
Osla. Odtud pokračovali pěšky do Rosenkranzovy ulice, což
je poněkud úzká ulice plná obchodů, dopravního ruchu a
chodců. Až úplně dole na jejím konci visela nad červeně
natřenými dveřmi a malou výkladní skříní přeplněnou
hodinami cedule s nápisem HODINÁŘSTVÍ U
DLOUHÉHO KABÁTU.
Pružiny vchodových dveří byly tak utažené, že se museli
do dveří opřít celou vahou těla. I tak jim dalo pěkně zabrat,
aby je přetlačili. Panty s odporem skřípaly, jako by neměly
nejmenší chuť vpustit Bulíka a Lízu dovnitř. Když se jim
konečně podařilo vejít, pustili dveře, které se za nimi
naštvaně zabouchly. Ruch ulice byl najednou ten tam a bylo
slyšet jen všudypřítomné tikání hodin. Tik tak – tik a tak
dále. Rozhlédli se kolem. Třebaže venku svítilo slunce, v
tom liduprázdném obchodě panovalo zvláštní šero. Jako by
se zčistajasna ocitli v jiném světě. Musely tam být stovky
hodin! Byly všude — na zdech, policích i stolech.
„Haló, je tady někdo?“ zavolal Bulík.
Žádná odpověď.
„Všechny ty hodiny vypadají tak starožitně,“ šeptala
Líza. „A tak nějak podivně. Vidíš támhle ty s vteřinovou
ručičkou? Jdou… pozpátku.“
Vtom se do tikání zařízlo sténání a skřípání připomínající
zvuk nepromazaných koleček.
Bulík a Líza zírali na druhou stranu obchodu, odkud se
skřípot ozýval a kde visel oranžový závěs se slonem.
 „Co to…“ ale ještě než Líza stačila dokončit větu,
odhrnul někdo závěs stranou.
Líza a Bulík zalapali po dechu. Vyřítila se proti nim
nějaká postava. Byla to vysoká žena, nejvyšší, jakou kdy
spatřili. Všechno na ní bylo tenké, dlouhé a ostré. Až na
ozdobu ve vlasech, která vypadala jako takový ten kulatý
keřík, který se kutálí po poušti a zakoření všude, kam ho vítr
zažene. A právě jeden takový zapustil kořeny nad obličejem,
který měl tak napnutou pokožku, že bylo nemožné
odhadnout jeho stáří. Navíc byl řádně zmalovaný černými
líčidly a ohnivě rudou rtěnkou na tenkých rtech. Žena měla
na sobě lesklý černý kožený kabát, který jí sahal až ke
kotníkům a byl rozepnutý, aby nikomu neušlo, co je příčinou
toho sténavého skřípání a jejího rychlého pohybu. Měla totiž
dřevěnou nohu, na níž byla připevněná kolečková brusle,
kterou by očividně neškodilo promazat. Druhou nohou se
odrážela kupředu, zprudka se před nimi zastavila, vrhla na ně
přísný pohled a promluvila hlasem tak chraplavým a
šeptavým, že zněl úplně jako hvízdání větru ve staré
barabizně: „Caparti, spletli jste si dveře. Mazejte ven!“
 Líza couvala ke dveřím. Odpudivý zjev ženy, jejíž dech
páchl po syrovém masu a kyselých ponožkách, jí naháněl
hrůzu. Zato Bulík se ani nehnul a ženu v koženém kabátě si
zvědavě prohlížel.
„Proč jdou támhle ty hodiny pozpátku?“ zeptal se a
ukázal prstem přes její rameno.
Žena odpověděla, aniž by se otočila: „Odpočítávají konec
času. A ten váš vypršel právě teď. A ven!“
„A co tyhle?“ vyzvídal Bulík dál a ukázal na jedny z
dalších hodin. „Vždyť nejdou. To jako prodáváte pokažené
hodiny?“
„Prdlajs pokažené! To jsou hodiny, které si umanuly, že
čas stojí. A kdoví, možná mají pravdu.“
„Čas přece nemůže stát,“ namítla Líza, která už byla
zase při smyslech.
Žena si ji změřila pohledem. „Co může taková hloupá
slečinka vědět o čase? Houby s voctem! Takže raději drž tu
svoji nevymáchanou pusinku zavřenou. V dějinách se totiž
všechno děje současně a po celou dobu, znovu a znovu,
pořád dokola. Ale většina lidí má tak zakrslé mozky, že ten
celek nedovedou vnímat najednou, takže si myslí, že se
nejprve děje jedna věc a po ní pak druhá. Tiky ťaky, tiky
ťaky, nemám čas na vaše kváky, sbalte si svý saky paky a
upalujte ven!“ Otočila se na kolečkové brusli a zvedla nohu,
aby se odrazila z místa.
„Teď jste si protiřečila,“ poznamenal Bulík. „Pokud čas
stojí, máte ho habaděj.“
Žena se k nim opět pomalu obrátila. „Hmm. Trpaslík asi
nebude mít trpasličí mozek. Tak jako tak, ať už vás tu
nevidím.“
„Máme známku na prodej,“ vyhrkl Bulík.
„Nezájem. Šupito presto ven.“
„Je z roku 1888,“ řekla Líza. „A vypadá skoro jako
nová.“
„Říkáš nová?“ Žena pozvedla jedno obočí, které
vypadalo, jako by jej někdo nad okem namaloval černou a
hodně ostrou tužkou. „Ukaž!“
Líza natáhla ruku, ve které držela známku.
Žena vylovila z kapsy lupu a naklonila se nad Lízinu
ruku.
„Hmm. Felix Faure. Odkud ji máte?“
„To je přísně tajné,“ odpověděla Líza.
Žena zvedla i druhé a nachlup stejně tenoulinké obočí.
„Tak přísně tajné?“
 „Přesně tak,“ přisvědčil Bulík.
„Vypadá, jako byste ji namočili,“ řekla svým šeptavým a
chraplavým hlasem. „Navíc je tady na okraji známky nějaký
bílý povlak. Neměli jste ji náhodou v mýdlové vodě?“
„Ne,“ odpověděl Bulík, který si nevšiml Lízina
varovného pohledu.
Žena vystrčila ukazováček a dlouhým červeně
nalakovaným nehtem zaryla do známky. Pak si strčila nehet
do pusy, která tvořila jenom malinkou mezírku v napnutém
obličeji. Zamlaskala. A hned nato jí vyletěla obě obočí
nahoru.
„U sta hromosvodů,“ zašeptala.
„Co to?“ nechápal Bulík.
„Beru ji. Kolik za ni chcete?“
„Moc ne,“ řekl Bulík. „Stačí, když nám dáte dost peněz
na letenky do… jauvajs!“
Podíval se naštvaně na Lízu, která ho právě kopla do
nohy.
„Čtyři tisíce korun,“ prohlásila nesmlouvavě Líza.
„Ty devítiocasá kočko!“ vykřikla žena pobouřeně. „Čtyři
tisíce za známku, na které je zakaboněný a mrtvý
prezident?“
 „No dobrá, tři tisí…“ chtěl slevit Bulík, ale dostal nový
kopanec a opět zakřičel.
„Čtyři tisíce na ruku, jinak sbohem,“ trvala na svém
Líza.
„Tři tisíce a k tomu pro každého jedny hodiny,“ navrhla
žena. „Co třeba tyhle, které jdou pomalu? Vyrobeny zvlášť
pro lidi, kteří jsou pořád v jednom kole. Anebo tyhle, co
jdou rychle. Pro ty, kteří se nudí.“
„Ano!“ křičel Bulík.
„Ne!“ umlčela ho Líza. „Čtyři tisíce. A jestli se do pěti
vteřin nerozhoupete, stoupne cena na pět tisíc.“
Žena vrhla na Lízu rozzuřený pohled. Otevřela pusu a
užuž chtěla něco říct, ale jakmile uviděla Lízin pohled,
rozmyslela si to. Pak vzdychla, obrátila oči v sloup a
rezignovaně vyprskla: „Pěkně jsi mě protáhla pod kýlem, ty
krvelačné škvrně.“
Žena odjela na kolečkové brusli za závěs a vrátila se s
hromádkou bankovek, kterou podala Bulíkovi. Ten si naslinil
pravý palec a začal přepočítávat.
„Doufám, že umíš počítat,“ zamumlala žena.
„Jednoduché počty,“ culil se Bulík. „Dvacet stovek a dvě
staré tisícovky. To dělá dohromady čtyři tisíce. Bylo nám
potěšením, slečno…?“
„Jmenuju se Rašple,“ představila se žena a na tváři jí
vyskočil uzounký a opatrný úsměv, jako by se bála, že jí při
větším úsměvu obličej praskne.
„A jak říkají vám, milé děti?“
„Bulík a Líza,“ odpověděl Bulík a podal bankovky Líze,
která je zastrčila do kapsy ve školní brašně.
„No podívejme se, Bulík a Líza. Dostanete ode mě navíc
ještě tyhle zlaté hodinky.“
Před očima jim houpala párem třpytivých hodinek.
„Paráda!“ zajásal Bulík a chňapl po nich, ale Rašple
ucukla rukou.
„Nejdřív vám musím nastavit čas podle časového pásma,
do kterého máte namířeno. Takže kampak to bude?“
„Paříž!“ vyjekl Bulík. „Hlavní město Franc… jauvajs!“
Bolestí mu málem vypadly oči z důlků.
„Jejda, promiň! Zavadila jsem ti o nohu? Ukaž! Máš tam
modřinu?“
Líza se sklonila k Bulíkovi a zavrčela mu potichu do
ucha, aby Rašple nic nezaslechla: „V pohlednici bylo jasně
napsáno, že nemáme říct ani ň o tom, kam se chystáme!“
„Tak mě zažaluj,“ zamručel Bulík nazlobeně.
„Aha, takže Paříž,“ zašklebila se žena a vycenila bílou
řadu špičatých zubů. „Jednou jsem tam byla. Docela pěkné
město.“
„Ále, nic moc,“ bručel Bulík a třel si bolavou nohu. „A
vůbec, rozmysleli jsme si to, nakonec tam nepojedeme.“
„A co tak najednou?“ smála se chraptivě Rašple.
„V říjnu tam hrozně prší. V Paříži jsou prý záplavy. V
ulicích se plácá jeden grónský tuleň přes druhého, žerou
bagety a někdy i lidi.“
Rašple se nahnula k Bulíkovi, kterého ovanul dech
páchnoucí po syrovém masu a kyselých ponožkách: „Inu,
pak vám tyhle zlaté vodotěsné hodinky přijdou náramně
vhod.“
„V-v-vodotěsné?“ vysoukal ze sebe Bulík, který ještě
nikdy v životě nekoktal.
„Ano,“ zašeptala Rašple tak potichu, že bylo slyšet tikání
všech hodin v obchodě. „To znamená, že s nimi můžete
plavat pod vodou. A taky se s nimi můžete koupat. Třeba ve
vaně, viď?“
„Ve-ve-ve vaně?“ vykoktal ze sebe Bulík a nechápal, kde
se v něm to koktání tak najednou bere.
„Určitě víte, co mám na mysli, že ano?“ řekla Rašple a
šibalsky na ně mrkla.
 „N-n-ne,“ nechápal Bulík. Krucipísek, to to koktání
nikdy nezmizí?
Žena se zprudka narovnala a zlaté hodinky si sebrala
vztekle zpátky. „Vlastně bych vám chtěla dát něco
cennějšího než tyhle hodinky. Radu na cestu.“ Rašplin
chraplavý šepot zaplnil celý obchod: „Pamatujte si, že běh
dějin může změnit pouze a jedině smrt.“
„Pouze s-s-smrt?“
„Přesně. Dějiny jsou vytesány do kamene. A jenom ten,
kdo je ochoten zemřít, je může přepsat. Sbohem, děti.“
Rašple se otočila a na své skřípající a sténající kolečkové
brusli proplula místností jako strašidelná loď a zmizela za
závěsem.
„S-s-s…“ pokoušel se ze sebe vykoktat Bulík.
„Sbohem,“ řekla Líza a táhla Bulíka ke dveřím.
 4. kapitola

Vzhůru do Paříže

Líza a Bulík šli z hodinářství U Dlouhého kabátu rovnou

na zastávku Radniční, kde nasedli na autobus směr letiště.
Po hodině jízdy vystoupili na letišti Oslo Gardermoen a vešli
do obrovské odletové haly plné lidí. Postavili se do řady u
prodejní přepážky společnosti Air France. Zatímco stáli v
řadě, zdálo se Líze, že ve změti hlasů, klapání bot a hlášení z
tlampačů zaslechla povědomý zvuk. Sténavý zvuk
nepromazaných koleček. Prudce se otočila, ale neviděla nic
než cizí tváře a davy pospíchajících lidí. Zkusila zavětřit
pach syrového masa a kyselých ponožek, ale nic necítila.
Řekla si, že to asi byla jen kolečka nějakého kufru. Když ale
znenadání ucítila, jak jí někdo zavrtal tvrdý prst do kříže,
leknutím sebou škubla. Otočila se. Byl to Bulík: „Hejbni
kostrou! Jsme na řadě.“
Přistoupili k přepážce, kde seděla neuvěřitelně krásná
slečna s neuvěřitelně opálenou pokožkou a neuvěřitelně
bílými vlasy.
„Co pro tebe můžu udělat, drahoušku?“
„Prosila bych dvě letenky do Paříže, děkuji.“
„Jedna pro tebe a druhá pro koho?“
Pod hranou přepážky zazněla podrážděná odpověď:
„Přece pro mě!“
Slečna se zvedla ze židle a podívala se dolů před
přepážku. „Aha. Dělá to tři a půl tisíce korun.“
 Líza položila peníze na pult. Slečna nejdříve přepočítala
dvacet stokorunových bankovek, ale když přišla řada na dvě
tisícikoruny, zastavila se a zvedla jedno obočí. „To má být
jako nějaký vtip?“
„Vtip?“ nechápala Líza.
„Ano. Tyhle bankovky jsou neplatné. Vždyť jsou z
roku…“ Pečlivěji si je prohlédla. „Z roku devatenáct set pět.
Už dávno jsou stažené z oběhu. Máte ještě nějaké bankovky
z tohoto století?“
Líza zakroutila hlavou.
„Je mi líto, ale víc než jednu letenku do Paříže ti dát
nemůžu.“
„Ale vždyť…“ vyhrkla zoufale Líza. „Vždyť…“
„V pořádku,“ ozval se hlas zpod přepážky. „Dejte nám
jednu letenku.“
Líza se podívala na Bulíka, který pokyvoval hlavou a
tvářil se mazaně.
Když se Líza obrátila zpět k přepážce, byl už lístek
připravený a slečna jej držela v natažené ruce. „Příjemný let
do Paříže. Doufám, že tě tam přijde vyzvednout nějaký
dospělý.“
„To já taky,“ povzdechla si tiše Líza a podívala se na
letenku a na staré tisícikoruny, které dostali od Rašple.
„Co teď?“ zeptala se Líza celá rozhozená, zatímco
kráčeli k bezpečnostní kontrole.
„Hele, klídek. Dostal jsem nápad.“
„Fakt? A jaký?“
„Poletíš sama.“
Líza na něj zděšeně vytřeštila oči. „S-s-sama?“
Tak, a teď už koktala i ona.
 Sotva Líza nastoupila na palubu letadla, usmála se na ni
navoněná letuška s namalovanými rty: „Vítej na palubě, ty
máš dvě školní brašny?“
„To víte, hodně úkolů,“ zamumlala Líza a působila asi
trošku bezradně a osamoceně.
„Ukaž, já ti pomůžu,“ nabídla se letuška, vzala jí brašny
a vmáčkla je mezi dva kufry v přihrádce na zavazadla, a tu
pak zavřela.
Líza našla svoje sedadlo, zapnula si bezpečnostní pás a
vykoukla z okna. Venku nebylo ani živáčka, jen jedna
cisterna, a pak něco, co vypadalo jako vláček na hraní, v
jehož otevřených vagonech byly uloženy kufry. Na křídlech
taky nikdo nebyl. Na pravém ani na levém. To by tak ještě
scházelo. Do odletu zbývalo jen pár minut.
Líza si prohlížela kartu s bezpečnostními pokyny, kterou
našla před sebou v kapse od sedadla. Byl na ní obrázek s
lidmi, kteří sjížděli z letadla po nafukovací skluzavce a
vypadali, že se při tom docela baví. Líza zívla. Už toho měla
ten den za sebou víc než dost a předchozí noc se moc
nevyspala. Zavřela oči a v hlavě jí zněla slova té ženy z
hodinářství U Dlouhého kabátu: „Dějiny může změnit jen
smrt. Jenom ten, kdo je ochoten zemřít, je může přepsat.“
Líza mezitím usnula a ani nepostřehla, že letadlo
nastartovalo a vzlétlo, že země pod nimi jako by klesla a že
Oslo bylo čím dál menší a menší, až se nakonec ztratilo
úplně. A pak zmizela i pevnina a letěli nad mořem. Když se
pod nimi opět vynořila pevnina, bylo to území Německa a
Nizozemska. A jakmile šli v Paříži na přistání a Lízu probudil
kapitánův hlas, který je vyzval, aby si zapnuli bezpečnostní
pásy, byla už tma a pod nimi zářilo tisíce světel. Líza věděla,
že tam dole bydlí miliony lidí. A ona byla jen jedno jedinké
děvčátko z Dělové ulice. Najednou se cítila strašně sama a
musela se trochu kousnout do spodního rtu, aby se jí přestal
třást.
Když přistáli na obrovitém letišti, které bylo
pojmenováno podle nějakého mrtvého prezidenta jménem
Charles, sundala letuška Líze brašny z přihrádky, pohladila ji
útěšně po tváři a špitavým hlasem jí popřála pěkný víkend v
Paříži. Líza prošla předlouhými chodbami, svezla se po
dlouhatánských jezdících schodech, vystála dlouhou řadu u
pasové kontroly a vyměnila zbytek norských peněz za eura.
Když konečně stála úplně zmožená před letištní budovou,
posadila školní brašny na sedadlo jednoho taxíku a vzápětí se
za nimi sama vyšplhala.
„U alevu?“ zeptal se taxikář.
Líza bohužel nerozuměla ani slovo francouzsky, ale měla
za to, že první, na co se většinou taxikář ptá, je: kam to
bude? Bohužel si taky uvědomila, že ve všech těch zmatcích
zapomněla název penzionu, kam má dorazit. V paměti jí
ulpělo jenom to, že v názvu bylo něco s bramborami.
„Penzion Brambora,“ zkusila Líza, zatímco k sobě
přitiskla obě školní brašny.
„Kesk vuzave di?“ pronesl taxikář tázavě a zadíval se na
ni ve zpětném zrcátku.
„No… ehm,“ nevěděla si Líza rady. „Penzion
Hranolka?“
Taxikář se k ní otočil a zopakoval:
„Ooh?“ Ovšem tentokrát promluvil hlasitěji a podle
všeho i dost naštvaně.
 Uvnitř Líziny hlavy, kde bylo většinou všechno pěkně na
svém místě, bylo teď vše zpřeházené, no hotové dopuštění.
„Bramborák?“ zkusila a cítila, že má na krajíčku.
Taxikář kroutil hlavou.
„Penzion Bramborová kaše?“
Taxikář ze sebe zuřivě vyprskl několik francouzských
slovíček, která měla do zdvořilostních výrazů hodně daleko.
Pak se natáhl k zadním dveřím vedle ní, otevřel je a zakřičel
s prstem namířeným na ulici: „Out!“
„Pom frit!“
Taxikář celý ztuhl a vyvalil na Lízu oči. Zřejmě proto, že
hlas, který právě vyslovil pom frit, se vůbec nepodobal hlasu
té malé holky. A navíc se mu zdálo, že ten hlas nevyšel z ní,
ale z jedné z těch brašen, které tak křečovitě svírala.
„Aha,“ zvolal taxikář a rozzářil se. „Pansiona le pom
frit?“
Líza kývala hlavou, div jí neupadla.
Taxikář vydal chrochtavý zvuk, zavřel za Lízou dveře,
nastartoval auto a vyrazil.
Líza se svalila zpátky do sedadla a zhluboka si oddechla.
Vedle ní se ozval šeptavý hlásek: „Psst! Co kdybys mě
už pustila ven?“
Líza odemkla školní brašnu a obrátila její víko. V tu ránu
z ní vyskočil malinký chlapec s obrovskými pihami a rudým
účesem ve stylu Elvise.
„Óóó, povznášející vůně svobody, oxidu uhličitého a
polétavého prachu,“ zvolal Bulík a posadil se vedle Lízy s
rukama spokojeně sepnutýma za hlavou. Líza shledala, že
její nejlepší přítel vypadá trochu zmačkaně, ale jinak se zdál
být v nejlepším pořádku. „Tak co, měla o mě mamka Líza
během letu starost?“
„Vlastně ani ne. Spala jsem. A cos dělal ty?“
„Dokud mi nezhasla baterka, četl jsem si v knize
ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI BYSTE SI RADĚJI
NEPŘÁLI. Mimochodem, když jsi zmínila ten spánek, četl
jsem o konžském tse-tse slonovi.“
„Tse-tse slonovi?“ zeptala se udiveně Líza, ale hned své
otázky zalitovala.
„Je velký jako dům a trpí narkolepsií. To znamená, že
zničehonic a bez varování upadne do spánku. Takže pokud
si ho nebudeš držet pořádně od těla, riskuješ, že ti na hlavě
kdykoliv přistane osmnáctitunový konžský tse-tse slon.
Jeden cirkus zažil před několika lety pěkný podraz, když mu
v malém zverimexu v jihonorském městečku Lillesand
prodali veleobřího slona. Nikdo těm cirkusákům totiž neřekl,
že to byl…“
„Konžský tse-tse slon,“ doplnila ho Líza, povzdechla si a
vykoukla rezignovaně z okna.
„Přesně. No a on jim pak usnul uprostřed svého prvního
vystoupení. Museli potom z pilin vyhrabat tři generace
ruských cirkusových akrobatů.“
„Nech těch pitomostí, žádní takoví sloni nejsou!“
„To teda jsou! Dědeček vykládal, že viděl dva v
zoologické zahradě v Tokiu. Převezli je letadlem rovnou z
džungle v Kongu. A kvůli těm časovým přechodům mají asi
pořád tu pásmovou nemoc. Jednou usnuli…“
A Bulík nezavřel pusu, dokud taxikář nezastavil a
nepřerušil ho: „Madam e mesjé, Pansiona le pom frit.“
A opravdu. Stáli před vysokým úzkým domem. Byl tak
křivý, že z něj padalo podezření na zedníky, jestli to
náhodou při stavbě nepřepískli s červeným vínem. Penzion
měl ale malá roztomilá okýnka a nápis svítící ve tmě, kde
bylo napsáno „PENSIONNAT LES POMMES FRITES“.
Anebo lépe řečeno „PENSIO NA P R T“, protože v
některých písmenech nesvítilo světlo.
Líza zaplatila taxikáři a vystoupili na ulici. Zpovzdálí se
ozývala hra na tahací harmoniku a výstřely zátek z lahví
šampaňského.
„Och,“ rozplýval se Bulík. Pak zavřel oči a nasál vzduch:
„Paříž!“
Vzápětí vešli do penzionu. Za pultem v recepci stála
usmívající se paní s červenými líčky a takový příjemný
obtloustlý pán. Líza si hned vzpomněla na maminku a
tatínka, kteří teď byli doma v Dělové ulici.
 „Bonsuár,“ pozdravila je paní. A i když Líza nevěděla, co
ta slova znamenají, pochopila, že půjde o něco milého. Proto
jí odpověděla „dobrý večer“, udělala malé pukrle a šťouchla
do Bulíka, který se honem zhluboka uklonil. Bylo jí totiž
jasné, že nějaké to pukrle nemůže být nikdy na škodu. Což
platí v Paříži asi dvojnásob, poněvadž úsměvy pána a paní v
recepci teď byly ještě o něco hřejivější.
„Doktor Proktor?“ zeptala se Líza váhavě a byla
připravená na další jazykové patálie. Jak byla ale ráda, když
se před ní ta paní s červenými líčky rozzářila: „Á, le
profesér!“
„Ano,“ přikyvovali Líza a Bulík jako diví.
„Vuzet famij?“ zeptala se jich paní, ale z Lízy a Bulíka
nevypadlo ani slovo.
„Parle vu fransé?“ zeptal se opatrně pán.
„Proč kroutíš hlavou?“ pošeptal Bulík Líze.
„Protože jsem si docela jistá, že se nás ptá, jestli umíme
francouzsky,“ odpověděla mu šeptem Líza.
Pán a paní za pultem chvíli o něčem hovořili. Líza a
Bulík si mezitím uvědomili, že i pro Francouze musí být
jejich jazyk docela obtížný. Neboť aby se pán a paní spolu
dorozuměli, museli použít obličej, obě paže, všechny prsty, a
když se to tak vezme, tak vlastně celé tělo.
Paní nakonec sundala klíč, který visel na nástěnce za ní,
vyšla z recepce, a zatímco si to kvapem namířila ke
dřevěnému schodišti, mávala na Bulíka a Lízu, aby šli za ní.
O šestadvacet schodů a půl chodby později jim odemkla
jedny dveře a naznačila, aby šli dovnitř.
Vybavení pokoje bylo velmi skromné. Dvě postele, jedna
malá pohovka, skříň a psací stůl, na kterém byly roztroušeny
poznámkové papíry. K tomu jedny dveře vedoucí do
koupelny, která byla podle všeho v rekonstrukci. Aspoň to
tak vypadalo, protože na poličce pod zrcadlem, hned vedle
dvou skleniček na kartáčky, leželo kladivo, šroubovák a tuba
s lepidlem. U jedné zdi stála vana, do níž kapala voda z
rezavého potrubí. Zatímco si Bulík ukládal své toaletní
potřeby na poličku pod zrcadlem, shodila Líza svou brašnu
vedle psacího stolu v ložnici. No a tam — přímo uprostřed
stolu — uviděla nějaký nákres. Zvedla jej ze stolu. Byla na
něm vana podobná té v koupelně. Pod nákresem byla
spousta čísel. Vypadalo to na výpočty; zřejmě pořádně
složité výpočty. Líza si říkala, že tohle už chtělo asi hodně
sčítání a odčítání, násobení a dělení.
„Cos našla?“ zeptal se jí Bulík, který právě vyšel z
koupelny.
„Nevím, ale vypadá to na rukopis doktora Proktora.“
„A tohle zase jako Proktorova helma na motocykl,“ řekl
Bulík, který otevřel skříň a vytáhl z ní hnědou koženou
helmu. „A tohle budou asi jeho dlouhé bílé spodky.“
Paní s červenými líčky a typickým francouzským
vzezřením začala něco vysvětlovat francouzsky. Máchala
rukama do všech stran jako o překot, opakovala pořád
dokola „evaporé“ a z prstů dělala něco jako ptáka, který
odlétá pryč.
„Je fuč,“ řekla Líza.
„To mi došlo,“ utrousil Bulík.
Paní s červenými líčky nejprve namířila prst tázavě na
Bulíka a Lízu, a potom všech pět prstů na svá vlastní ústa.
„Co myslíš, na co se nás teď ptá?“ zeptala se Líza.
„Kolik prstů strčíme do pusy,“ odpověděl Bulík.
„Ty jsi ale trubka. Ptá se, jestli nechceme něco k jídlu.“
Líza udělala hluboké pukrle, a přitom kývala hlavou a
pořádně šťouchla do Bulíka, který se hned nato uklonil a
taky přikývl.
Ta hodná paní je vzala s sebou dolů do kuchyně, kde je
posadila ke stolu. Pak jim přinesla něco jako kuřecí stehýnka
nebo křidýlka, podle Bulíka to v každém případě chutnalo
naprosto skvěle, ať už to bylo cokoliv, poněvadž se nakonec
tak nacpal, že si prostě musel říhnout. Načež vyskočil ze
židle, zdvořile se uklonil, to už mu teď šlo docela samo, a
přednesl dlouhou rýmovanou omluvu, která pána a paní
hlasitě rozesmála, i když sotva rozuměli jedinému slovu.
Nato Bulík zívl tak mocně, že to vypadalo, jako by mu
přitom měla prasknout hlava.
Paní odběhla, a když se vrátila, držela dvoje povlečení,
které jim dala spolu s klíčem od pokoje doktora Proktora.
Zatímco si Bulík a Líza povlékali postele, prohlásil Bulík,
že ta kuřecí stehýnka byla tak malá, až by si jeden pomyslel,
že to byla stehýnka žabí. Oba se tomu srdečně zasmáli,
protože koho by asi tak napadlo jíst žabí stehýnka?
„Hmm,“ vypadlo z Bulíka po chvíli. „Proč vypadá tvoje
postel mnohem lépe povlečená než moje?“
 „To bys totiž musel dát peřinu do povlečení na peřinu, a
ne na polštář,“ vzdychla Líza a přešla k jeho posteli, aby mu
pomohla.
Když byli s povlékáním hotoví, šli si do koupelny vyčistit
zuby.
„Jak najdeme profesora?“ zeptala se Líza.
„Jsem tak unavený, že teď už nic nevymyslím,“ zívl
Bulík s očima napůl zavřenýma a posunul šroubovák na
poličce pod zrcadlem stranou, aby se dostal k zubní pastě.
„Ráno moudřejší večera.“
„Jak ho ale najdeme, když nám nikdo nerozumí ani
slovo? A když my zase nerozumíme jim?“
„Zítra se naučíme francouzsky a je to,“ prohlásil Bulík.
„Zítra? To nezvládneme ani náhodou!“
„Když to zvládnou místní děti, tak to přece nebude tak
těžké, ne?“ Bulík vymáčkl trochu pasty na kartáček, strčil si
jej do pusy a začal si čistit zuby.
„Něco takového trvá týdny a měsíce,“ pokračovala Líza.
„A mně se zdá, že tolik času nemáme.“
„Hele, to zmáknem levou zadní,“ vykloktal ze sebe
Bulík. „V pondělí máme přece zkoušku s orchestrem.“
„Bulíku, přestaň s těmi blbinami. Tohle přestává být
sranda.“
Otočila se na svého kamaráda, který na ni cenil úsměv s
křídově bílými zuby. Vlastně až překvapivě bílými. Ano,
ještě nikdy je neviděla tak bílé. Bulík totiž zrovna nepatřil
mezi ty, kdo si čistí zuby od rána do večera.
„Bulíku, co to máš se zuby? No tak, řekni něco!“
Ale Bulík tam postával s tak ztuhlým úšklebkem, že to
vypadalo, jako by měl spodní zuby napevno přilepené k
horním. A když Líza spatřila, jak se zoufalým výrazem ve
tváři divoce šermuje kartáčkem, pochopila, že přesně to se
taky stalo. Mrkla na poličku pod zrcadlem. A opravdu, zubní
pasta tam ležela netknutá, zatímco vedle ní bylo
odšroubované víčko z tuby od lepidla.
Sebrala tubu z poličky a přečetla nahlas nápis, který byl
na ní: „Milisekundové superlepidlo doktora Proktora! Bulíku,
tys použil špatnou tubu!“
Bulík pokrčil omluvně rameny a nepřestával se zubit tím
svým přihlouplým a připitomělým úšklebkem.
Líza vzdychala a přehrabovala se ve své toaletní tašce,
dokud nenašla pilníček na nehty.
„Stůj a ani se nehni!“ zavelela. „A pomoz mi!“
 Bulík si oběma rukama přidržel rty, aby mohla Líza
levým koutkem úst prostrčit pilníček mezi zuby a pilovat
směrem doprava. A zatímco Líza pilovala horní zuby od
spodních, pobrukoval si Bulík Marseillaisu.
„Páni,“ zvolal, když byla hotová a on se uviděl v zrcadle.
„Koukni na ty bílé zuby! Jsou všechny parádně
zaplombované. Mamko Lízo, už nikdy nebudu mít žádný
kaz, už nikdy žádný zubař!“ Vzal lepidlo do ruky. „Nechceš
to taky zkusit?“
„Díky, nemám zájem. Co myslíš, proč je to
milisekundové superlepidlo doktora Proktora právě na
tomhle místě? A k tomu všechno tohle nářadí.“
„Žádná věda. Dává asi do pucu koupelnu.“
„Možná,“ zívla Líza. „Pro dnešek bylo toho přemýšlení
až nad hlavu.“
Jakmile se však uložili ke spánku, nemohla Líza stejně
usnout a poslouchala kapání vody v koupelně. Znělo to jako
smutné vzdychání. Zvenku se ozýval vzdálený dopravní
ruch a usedavý vzlykot tahací harmoniky. Do toho ještě
jeden zvuk, který nedokázala rozpoznat. Klidně to ale mohlo
být vrzání pouličního osvětlení, které se pohupovalo ve
větru. Anebo — kupříkladu — jedna kolečková brusle na
dřevěné noze.
Ale co už, člověku se přece honí hlavou ledasco, když
večer padne tma a on je sám ve velkém městě. Podívala se
na Bulíka. No dobře, tak skoro sám.
Zítra bude určitě o něco veseleji.
A namouvěru, taky že bude.
 5. kapitola

Kankán, šneci a margarín

Líza Bulíkem zatřásla a on se probudil. Mžoural očima

proti dennímu světlu proudícímu oknem do pokoje a všiml
si, že je Líza už dávno oblečená.
„Je devět hodin. Zkusím najít nějakou knihovnu a půjčit
norsko-francouzskou kapesní konverzaci.“
„Jakou konzervaci?“
„Konverzaci. To je norsko-francouzský slovníček. To
aby nám lidi aspoň trochu rozuměli.“
Bulík se usadil na posteli. „A jak chceš tu knihovnu
najít?“
„Poptám se na ulici. V naší knihovně jsem jednou viděla
nápis bibliotéka. Přišlo mi to slovo takové cizí, tak to zkusím
použít.“
„No jasně, bibliotéka, to znám. A co bude k snídani?“
„Nic,“ odpověděla mu Líza. „V téhle zemi dostaneš k
snídani jenom vzduch a kafé latté. Po cestě zpátky koupím
bagetu.“
„Dobře, ale koukej sebou hodit,“ řekl Bulík a vystrčil
nohy z postele. Houpaly se mu těsně nad linoleovou
podlahou a vypadaly, jako by dumaly nad tím, jestli je
podlaha studená.
Když za Lízou zaklaply dveře, seskočil Bulík na podlahu,
která nebyla studená, ale ledová, a letěl tryskem do
koupelny. Roztřesený zimou vyskočil na židli před
umývadlem a pozdravil se v zrcadle. Jak si tak sám sebe
prohlížel, musel uznat, že ho v zrcadle zdraví nevídaně
pohledný rudovlasý mladík skromného tělesného vzrůstu,
avšak s neskromně velkou inteligencí a půvabem. Ano, Bulík
byl s tím mladíkem v zrcadle tak spokojený, že mu v tomhle
sychravém ránu hned přislíbil výtečnou horkou koupel.
Bulík otočil kohoutky ve vaně a nechal je téct. Mezitím
se rozhlížel, jestli nenajde nějakou pěnu do koupele. Když
žádnou nenašel, vzpomněl si, že s sebou Líza brala mýdlový
prášek. Našel její školní brašnu, ve které, jak se dalo čekat,
ležela hned vedle dvou nosních svorek sklenice s nápisem
MÝDLO ČASU. Bulík sebral jednu svorku a sklenici a
pelášil zpátky do koupelny, kde nasypal trochu toho
jahodově červeného prášku do vany.
Špetka času sem, špetka času tam, všude, kam se
podívám, broukal si Bulík, když viděl, jak mu vana před
očima pěnila, rostla a stoupala jako sněhová závěj, která brzy
naplnila celou vanu. Bulík se vysvlékl donaha, vyšplhal na
okraj vany, nasadil si svorku na nos a zaječel: „Bomba!“
Pak vyskočil do vzduchu, skrčil nohy pod sebe, sepnul
ruce kolem nich a prosvištěl pěnou. Náraz na hladinu vyšel
přesně podle jeho představ. Mýdlová pěna a voda se
rozstříkly po zdech až na strop. Spokojeně si klesal ke dnu,
kde zůstal se zadrženým dechem ležet a pozoroval hladinu.
Byla na ní tak hustá vrstva pěny, že přes ni procházelo pouze
slaboulinké světlo. Spatřil v něm čarokrásnou duhu. Byla
jako řada pestrobarevných, nohama vysoko vykopávajících
kankánových tanečnic v kabaretu Červený mlýn v roce
1909. Ó, co by za to jenom dal, kdyby se tam teď ocitl!
V tu chvíli Bulík ucítil, že se pod ním vana začala nějak
houpat a hladina se nad ním vlnila ze strany na stranu. Jako
by se celá podlaha dala do pohybu. Do háje, řítí se celý
barák k zemi nebo co? A opravdu se mu to nezdálo, že slyší
hudbu?

Bulík se ve vaně přetočil a stoupl si. Zůstal stát úplně

nahý, zatímco mu po těle sjížděla pěna. Podlaha se najednou
přestala houpat. Řada kankánových tanečnic v rudých
oblečcích dotančila. Místo toho zíraly na Bulíka
přinejmenším stejně tak vyjeveně jako on na ně.
„Kde se tu vzal?“ slyšel špitnout jednu z nich.
„A jak se sem dostala ta vana?“ zašeptala zase jiná.
 „A co to má na nose?“ vyjekla třetí.
„Přijde mi docela roztomilý,“ chichotala se čtvrtá.
Bulík mžikal očima proti ostrému světlu a proti
obecenstvu, které sedělo s otevřenou pusou neschopné slova
a vypadalo, jako by právě bylo svědkem poněkud
nečekaného přistání na Měsíci. Bulík vůbec nechápal, co se
děje. Bylo mu jasné jenom jedno: že se nachází na jevišti v
kabaretu Červený mlýn.

Líza kráčela po dlouhém a širokém bulváru lemovaném

obchody s oblečením a parfémy. Na knihovnu ale nenarazila.
Ještě než odešla z penzionu, chtěla se zeptat na cestu paní s
červenými líčky, ale v recepci nikdo nebyl. Teda až na
jednoho pána v hale vypadajícího jako hroch, který si v
křesle pročítal noviny a měřil si ji podezřelým a ostražitým
pohledem. A Líza klesala čím dál víc na mysli, protože
jakmile se někoho zeptala na cestu, každý nad ní ohrnoval
nos, sotva postřehl, že neumí francouzsky. Něco jí říkalo, že
všichni Francouzi asi nebudou k cizincům tak ochotní jako
pán a paní v penzionu Pomfrit. Klouzala pohledem po
výkladních skříních, jestli za nějakou z nich náhodou
nezahlédne knížky. Ale všude jenom samé šaty. Krásné šaty,
to se musí nechat. Líza se zastavila u jedněch obzvlášť
překrásných. Při prohlížení těch šatů si zčistajasna všimla
něčeho, co se odráželo ve výloze. Na druhé straně ulice
postávala nějaká žena s dlouhým kabátem a velkými brýlemi.
Žena stála příliš daleko na to, aby si ji Líza mohla dobře
prohlédnout. I tak jí přišla nějak zvláštně povědomá. A
přestože si nebyla jistá, o koho jde, bylo vcelku jasné, že ji ta
žena sleduje.
 Líza pokračovala v chůzi a předstírala, že se zájmem
nahlíží do výkladních skříní, a ukázalo se, že měla pravdu:
žena na druhé straně ulice ji sledovala.
Líza cítila, že jí srdce bije rychleji a nohy přidaly do
kroku. Kdo byla ta žena a co od ní chtěla? Byla to… že by
to byla…?
Žena přecházela ulici!
Líza se dala na útěk.
Chodníky byly plné lidí a Líza se snažila mezi nimi
proklouznout. Zároveň krčila nízko hlavu, aby ji žena
nespatřila. Nicméně když se otočila, zahlédla mezi chodci za
sebou její kabát. Líza se prosmýkla do vedlejší uličky a
utíkala dál. Ale neuběhla ani pár metrů, když zjistila, že
ulička je slepá a na jejím konci je zeď. Opřela se zády o zeď
vedle odpadního potrubí a vyčkávala s pohledem upřeným k
hlavní ulici. Zahlédla kabát! Viděla, jak… jak… minul
vedlejší uličku, aniž by se dotyčný podíval nalevo či
napravo. Líza si zhluboka oddechla. Teď šlo jen o to dostat
se zpátky do penzionu. Bageta a kapesní konverzace
počkají. Jakmile se ale vydala zpátky k hlavní ulici, zahlédla
opět kabát. Vrátil se a stál teď přímo před uličkou! Nehýbal
se a vypadalo to, jako by větřil stopu. Líza uviděla železné
schůdky vedoucí do sklepa kamsi pod ní a bez váhání po
nich seběhla. Na jejich konci byly dveře, u nichž se Líza
zastavila a se zatajeným dechem vyčkávala.
Vteřiny ubíhaly.
Pak zaslechla zvuky nahoře v uličce. Někdo se blížil.
Líza vzala za kliku dveří. Jaká úleva, když se otevřely!
Vešla do tmy, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně. Srdce
jí bušilo jako stepující králík. Nebylo zas tak divné, že dveře
byly otevřené, protože místnost se zdála být úplně prázdná.
Podivné na ní byly akorát zvuky a pach. Znělo to jako
orchestr mlaskání, žbluňkání a srkání, jako by tam seděla
zhruba stovka neviditelných tatínků a ládovala se vařeným
skopovým se zelím. A páchlo to tam po… po kyselých
ponožkách a syrovém masu. Vtom vykřikla. Něco
lepkavého, slizkého a studeného se právě dotklo jejího krku!
Vběhla doprostřed místnosti a rozhlížela se kolem. Teď už
její oči natolik přivykly tmě, že na zdech spatřila něco…
něco, co se hýbalo a vystrkovalo dlouhé, obrovské růžky. A
kdyby jenom támhle, ale taky tadyhle a ještě támhle, byly
zkrátka všude. To ony vydávaly zvuky, ty stěny byly živé!
Zatímco tam stála ztuhlá hrůzou, otevřely se dveře od
sklepa. V obrysu denního světla spatřila onu ženskou
postavu, která stála na druhé straně hlavní ulice.
„Ahoj, Lízo,“ oslovila ji žena, zavřela za sebou dveře a
otočila vypínačem. Ve sklepě se rozsvítilo. Líza se rozhlédla
a bylo jí úplně na omdlení.
„Proč jsi tak bledá?“ zeptala se jí žena a popošla k ní
blíž. „To kvůli těm velkým šnekům na zdech? Jsou
neškodní. Lidé je tady dole chovají. Až vyrostou, budou se
podávat k jídlu nahoře v restauraci. Šneci jsou v téhle zemi
delikatesa.“
„Opravdu?“ bylo to jediné, co ze sebe Líza vymáčkla,
neboť žena jí byla už tak nablízku, že spatřila její tvář. A
taky že ji hned poznala.
„Tak co, Lízo, nejspíš ti teď vrtá hlavou, čím se tady ti
šneci živí, viď?“
„Či… čím?“ zeptala se Líza a cítila, jak jí v puse drkotají
zuby.
Žena se slabě zasmála. „Trávou. A salátem. Prostě něčím
takovým. A cos myslela?“
Líza si oddechla.
„Já jsem…“ chtěla se představit žena.
 „Já vím moc dobře, kdo jste,“ vyhrkla Líza.
„Ale?“ neskrývala žena svůj údiv.
„Ano, viděla jsem vás na obrázku doma u doktora
Proktora. Seděli jste tam spolu na motocyklu s postranním
vozíkem. Vy jste profesorova dávná láska. Vy jste Julieta
Margarínová.“
Na ženině tváři se rozprostřel široký úsměv. „Působivé.
A to jsi mě hned poznala?“
Líza se uculila. „Kdepak, nejdřív jsem myslela, že jste
Johanka z Arku.“
„Johanka z Arku?“ zeptala se Julieta poněkud na
rozpacích. „Ta světice?“
Líza se smála. „V učebnici dějepisu je obrázek, kde
upalují Johanku z Arku na hranici. No a mně prostě přišlo,
že jste jí podobná.“
„Děkuji za důvěru, Lízo,“ poděkovala jí s úsměvem
Julieta lehce lámanou norštinou a odhrnula si z čela jeden
pramen rudohnědých dlouhých vlasů. „Možná máme
podobné vlasy. Bohužel ale nejsem žádná odvážná světice.
Jsem jenom Julieta Margarínová. Mimochodem francouzsky
se to vyslovuje Žuliet Margarin.“
„Žuliet Margarin,“ zopakovala po ní Líza. „Ale jak víte,
že se jmenuju Líza?“
„Viktor mi o tobě a Bulíkovi vyprávěl,“ odpověděla
Julieta.
„Viktor?“
„Doktor Proktor.“
„Doktor Viktor Proktor?“ Líza nikdy nepřemýšlela nad
tím, že i Proktor, tak jako všichni ostatní, musí mít nějaké to
křestní jméno.
 Julieta se usmála: „Navíc jsem to byla já, kdo vám
přeposlal tu jeho pohlednici. Od té doby jsem sledovala
penzion a vyčkávala, kdy se objevíte. Nedovedeš si ani
představit, jakou radost jsem měla, když jsem tě ráno uviděla
z penzionu vycházet. Konečně dorazili! proběhlo mi hlavou.“
„No dobře… ale proč jste za námi prostě nešla dovnitř,
proč jste se za mnou tak plížila? A kde je vůbec doktor
Proktor? A proč všechny ty tajnosti?“
„Klišé,“ odpověděla Julieta.
„Cože?“
Julieta vzdychla. „Odpověď na většinu tvých otázek zní
Klišé. Klód Klišé, velice zlý člověk, bohužel. Ale to je dlouhý
příběh a ty vypadáš docela hladová. Co kdybychom našli
nějakou kavárnu, kde si dáme croissant a kafé latté?“
„Moc ráda,“ odpověděla Líza, ještě jednou se rozhlédla a
přeběhl jí mráz po zádech. Protože i když byla ta zvířátka
neškodná, bylo pěkně nepříjemné být v místnosti, která je
vytapetovaná velkými šneky.
„Ovšem,“ pokračovala Julieta, otevřela dveře, vystrčila
hlavu a rozhlédla se bedlivě na všechny strany. „Mělo by to
být místo, kde nás nikdo neobjeví.“
 6. kapitola

Podivné vyprávění Juliety

Margarínové

Julieta Margarínová a Líza našly příjemnou pouliční

kavárnu v jedné postranní uličce. Objednaly si tři croissanty,
dva pro sebe a třetí chtěla Líza vzít Bulíkovi, až půjde
zpátky do penzionu. Ovšem Bulík si musí ještě chvilku
počkat, protože teď si chce Líza vyslechnout vyprávění
Juliety Margarínové.
„Vlastně ani nevím, kde přesně Viktor je,“ začala Julieta.
„Ale byla jsem u toho, když odjížděl, a vím, kam se chystal.
Tohle je ale dlouhý příběh, takže myslím, že začnu pěkně od
začátku.“
„Jsem jedno velké ucho,“ řekla Líza a ukousla si pořádné
sousto ze svého croissantu.
 „Celé to začalo jedné neděle před mnoha lety zde v
Paříži, když jsem se procházela po městské čtvrti
Montmartre. Stává tam vždycky spousta malířů, kteří
nabízejí turistům malbu portrétu za levný peníz. Narazila
jsem mezi nimi na jednoho mladého muže, který působil
trochu výstředně a kterého jsem znala od vidění z univerzity.
Studoval chemii stejně jako já. Věděla jsem, že se jmenuje
Viktor Proktor, že je slibný vynálezce a pochází z Norska.
Občas jsem měla ve škole pocit, že by se chtěl dát se mnou
do řeči, ale nesebral odvahu. Toho dne na Montmartru tomu
bylo ale jinak. Přišel až ke mně, ukázal na nějaké divné
zařízení — přístroj, který byl prý jeho vlastním vynálezem
na malování portrétů. Přístroj prý potřeboval ve srovnání s
ostatními malíři jen zlomek času. To vše za poloviční cenu.
Takže jsem ho nechala — nebo lépe řečeno jeho přístroj —
aby mě namaloval. Jakmile byl však portrét hotový, měřil si
jej několik vteřin pohledem, aby jej vzápětí se zoufalým
naříkáním celý roztrhal. Zeptala jsem se ho, co se stalo, a on
mi vysvětlil, že to bude asi jeden z jeho dalších
nepovedených vynálezů. Přístroj na portréty prý vůbec
nedokázal zachytit půvab mé tváře. Vrátil mi zpátky peníze a
byl na odchodu, ale já se ho zeptala, jestli ho můžu aspoň
pozvat na kafé latté, když už si udělal s tím portrétem
takovou škodu. Šli jsme přesně tady do té kavárny, ve které
teď sedíme, a až do setmění jsme se bavili o chemii. Pak
jsme si objednali láhev vína a pokračovali v hovoru o našich
životech, o tom, co máme rádi, co nám dělá radost a jaké
máme sny. Když mě toho večera doprovázel ke stanici
metra, byla jsem zamilovaná až po uši a věděla jsem, že s
ním chci chodit. Jen si to představ, prostě jsem to věděla!“
Julieta se rozesmála. „Od toho dne jsem nemyslela na nic
jiného než na toho mladého hezkého vynálezce
pocházejícího ze země tam někde na severu.“
„Hezkého?“ zeptala se nedůvěřivě Líza. „Doktor Proktor
a hezký?“
„No to bys koukala, jaký to byl fešák. Celý týden jsem
se ho každičký den snažila potkat na univerzitě, ale jako by
se po něm slehla zem. V neděli jsem si pak zase vyšla na
Montmartre. A tam jsem ho našla. Stál přesně na tom místě
jako posledně, tentokrát však bez přístroje na portréty.
Klepal se zimou, ale sotva mě spatřil, celý se rozzářil a
políbili jsme se na uvítanou na obě tváře, jak je tady ve
Francii dobrým zvykem. Když jsem se ho zeptala, co ten
poslední týden dělal, odpověděl mi, že čekal. A kde? zeptala
jsem se ho. No přece tady, odpověděl mi. A na co? zeptala
jsem se ho opět. Na tebe, odpověděl mi. No, a od toho dne
jsme spolu já a Viktor začali chodit.“
„Óóó,“ rozplývala se Líza. „To je tak romantické!“
„Ano, romantické to bylo,“ kývla Julieta, smutně se
pousmála a usrkla si kávy. „Byl tu však bohužel někdo, kdo
měl se mnou jiné plány.“
„Váš otec, pan baron. Nechtěl, abyste si vzala nějakého
chudého vynálezce. Mám pravdu?“
„Ano, v podstatě máš, ale nebyl to on, kdo vyrukoval s
těmi jinými plány. Abys to dobře chápala, rodina Margarínů
je starý šlechtický rod. Můj otec je baron, matka byla
baronka a já jsem tím pádem baronesa. Kdysi jsme měli i
nějaké ty peníze. Dokud mému prapraprapradědečkovi
hraběti Monte Crispovi nesetnul hlavu kat jménem Krvavá
studna během Velké francouzské revoluce před dvěma sty
lety. Rodinné jmění pak bohužel zdědil jeho bratr, baron
Packal Margarín. Byl to opilec, který propadl karbanu a
prohrál celé jmění v kartách.“
„V kartách?“
„Packal neustále prohrával, ale jednou hrál v jedné
putyce v Toulouse a byl přesvědčen, že drží v rukou ty
správné karty a že se na něj konečně usmálo štěstí. Vsadil na
ně celé rodinné jmění. Naneštěstí se ukázalo, že jeden z
přítomných hráčů, šejdíř jménem Aršibal Klišé, měl úplně
stejné karty…“
„Jenže…“
„Packal prohrál a vzteky bez sebe obvinil Aršibala
Klišého z podvádění a vyzval ho na souboj, který se měl
uskutečnit hned za svítání. Když ale svítalo, byl Packal tak
namol, že se sotva držel na nohou. No a říká se, že když ho
pak Klišé probodl kordem, vyteklo z něj víc koňaku než
krve.“
„Fujtajbl.“
„Ano, i mně se zvedá žaludek. Rodina byla na mizině a
mohla být ráda, že jí zůstal zámek Margarín, který byl od
sklepa až po půdu v zástavě. Po této události nám zůstal
všehovšudy jen šlechtický titul a něco málo movitého
majetku.“
„Když jste byli tak chudí, proč vám potom otec nedovolil
sňatek s chudým vynálezcem?“
Julieta kroutila smutně hlavou. „Otec za mnou jednoho
večera přišel, aby mi oznámil úžasnou novinu. Přihlásil se o
mě nápadník. A ne jen tak ledajaký nápadník, nýbrž bohatý
obchodník. Zhrozila jsem se a řekla otci, že už někoho mám,
a to už přece věděl! No dobře, odpověděl mi tehdy otec,
tenhle nápadník se ale nabídl, že vyplatí zámek Margarín ze
všech dluhů a dostane naši rodinu opět na výsluní, kde byla
dřív. Zeptal se mě, jestli by tohle všechno dokázal i ten můj
Proktor. Ten nápadník se ucházel o mou ruku a otec mu už
dal své požehnání, takže tím byla celá věc vyřízená. Jo, a
když už je o něm řeč, jmenuje se Klód Klišé, řekl mi otec. A
když jsem hlasitě vyjekla, s hrůzou vytřeštil oči. Víš, on otec
nebyl zlý člověk, byl jenom trochu naivní. Asi byl v celé
Paříži jediný, kdo neslyšel o hroší bandě Klóda Klišého.“

„O hroší bandě?“
„Klód Klišé je slizký padouch, který pomocí své hroší
bandy vyhrožuje lidem tak dlouho, dokud není po jeho.
Hroši pocházejí z jedné vesnice v Provensálsku, která se
jmenuje Hrošín, kde jsou skoro všichni se všema příbuzní a
vypadají jako hroši. Počítání zpaměti jim moc nejde, ale jsou
hodně velcí a silní a jezdí si v obrovských černých
limuzínách. Jejich práce spočívá v rozdávání kapesného.“
„Kapesného?“
„Pokud nesouhlasíš s nějakým obchodním návrhem
Klóda Klišého, jako například s tím, že mu prodáš svou
restauraci za směšnou cenu, nastoupí na tebe hroši. Řeknou,
že ti přišli zaplatit v hotovosti. Naplní ti kapsy takovou
hromadou mincí, že bys je mohla házet do hracího automatu
dva měsíce v kuse. Pak ti zavážou ruce a nohy, řeknou, že
jim bylo potěšením s tebou obchodovat, a hodí tě do řeky
Seiny, kde klesneš ke dnu jako olověné závaží. A na tom dně
si pobudeš aspoň dva měsíce, pokud tě někdo nenajde dřív.“
„Brrr,“ zamrazilo Lízu. „A to jste otci neřekla, co byl
tenhle Klišé zač?“
„To víš, že ano, ale otec se tomu smál a říkal, že jsou to
beztak jenom řeči. Klód prý nebyl o nic horší než ostatní
obchodníci. Zas taková hrůza to nebude, vždyť nás viděl
spolu tančit na vánočním plese.“
„Vy jste spolu tančili?“
„Jediný tanec. A to jen proto, že se mnou seděl u stolu a
nechtěla jsem být nezdvořilá, když mě vyzval k tanci.
Nemohla jsem ho ale vystát. Oči měl vyboulené jak ryba,
pod nosem tenký knírek a tlusté uslintané rty, kterými prskal
kolem sebe, když se chvástal svým prvním obchodem, který
kdysi uzavřel se dvěma bratry, co tehdy zrovna vynalezli
svorky na kšandy.“
„Svorky na kšandy? Myslela jsem, že existovaly
odjakživa.“
„Ale kdepak. V dřívějších dobách se na sepnutí kšand
používaly knoflíky. Svorky na kšandy byly považovány za
velkou známku lidského pokroku, skoro jako… dejme tomu
jako jezdící schody a elektrický zubní kartáček. Ale zpět k
vyprávění. Poté co hroši vyplatili oběma bratrům kapesné,
zmocnil se Klód Klišé jejich patentu a nehorázně zbohatl.
Proto taky nechodí v ničem jiném než v kšandách.“
„Nejde mi do hlavy jedna věc. Vy jste ho nesnášela a on
se do vás zamiloval natolik, že si vás chtěl vzít po jediném
setkání.“
„Zamiloval?!“ vyjekla Julieta. „Klód Klišé nemá
nejmenší tušení, co to je zamilovat se. Chtěl si mě vzít z
jediného prostého důvodu: aby se stal šlechticem. Jakmile by
se totiž oženil s baronesou, stal by se z něj v tu chvíli
barometr. To jsem taky řekla otci. Ten mi ovšem odpověděl,
že jestli Klišého odmítnu, přijdeme o všechno a vyhodí nás
ze zámku. A že se mám jít převléct, protože Klód mě ještě
téhož večera přijde požádat o ruku.“
„Ještě jednou brr! A co jste udělala?“
„Zavřela jsem se u sebe v pokoji a snažila se na něco
přijít. A pak mi došlo, co musím udělat.“
„Co to bylo?“
„Že si musím vzít Viktora dřív, než tomu někdo stačí
zabránit. Barometrem se totiž stane pouze první muž, za
kterého se baronesa provdá. Pokud se nějaký muž ožení s
baronesou, která už byla předtím vdaná, bude z něj tak
akorát urozený osel, a rozhodně ne někdo s titulem baron.
Takže kdybych si se sňatkem s Viktorem pospíšila, přišel by
Klód Klišé zkrátka a nechal by nás na pokoji. Takhle jsem to
vymyslela. A protože takoví mocní padouši jako Klód Klišé
mají oči a uši všude, říkala jsem si, že bude nejrozumnější
odjet za hranice s Itálií, kde bychom se pak s Viktorem ve
vší tajnosti vzali. Takže jsem sešplhala z okna, vyrazila do
penzionu Pomfrit a požádala ho tam o ruku.“
Líza se usmála. „Tohle nám doktor Proktor vyprávěl. A
jak jste ho vlastně požádala o ruku?“
Julieta pokrčila rameny. „Zaklepala jsem u něj na dveře,
on otevřel a pozdravil mě. Vyhrkla jsem na něj: vezmeš si
mě? A on odpověděl: ano. Pak jsem mu řekla: vezmi si
helmu na motocykl, vyrazíme do Říma a vezmeme se hned.
Nic víc, neměla jsem totiž nejmenší chuť mu vysvětlovat, že
otec, jeho nastávající tchán, jej nechce mít za zetě a už mě
přislíbil někomu jinému.“
„A profesor se vás na nic nevyptával?“
„Viktor se jenom smál a ve všem mě poslechl. Sedli jsme
na motocykl a šlápli na plyn. Nechali jsme Paříž za sebou a
mířili dál na jih k horám v Provensálsku a na hranice s Itálií.
Jeli jsme celou noc a byla pořádná zima, ale Viktorova šála,
na jejíž upletení vynalezl pletací stroj, byla devatenáct metrů
dlouhá, takže jsme si ji omotali kolem krku oba dva.“
„To je tak… hezké.“
„Ano, moc hezké. Jenže mně bylo jasné, že Klišé spustil
poplach a vyslal za námi svoje hrochy. Viktorovi jsem nic
neřekla. Proč taky? Byl ve skvělé náladě, Paříž už byla
hodně daleko a brzy mělo být všechno za námi. Když se
rozednívalo, projeli jsme okolo cedule s názvem vesnice,
vjeli jsme do ní a Viktor si všiml čerpací stanice a začal
brzdit. Křičela jsem na něj z postranního vozíku, aby jel dál
a nezastavoval tam, že přece můžeme natankovat v Itálii,
jejíž hranice jsou skoro za rohem. Ale motor a ta dlouhá
vlající šála dělaly takový rámus, že mě neslyšel. Takže pak
zastavil před velkým chlapem v montérkách, který stál s
cigaretou v koutku opřený o jediný benzínový stojan. Za ním
se houpal na židli nachlup stejný chlap a četl si nějaký
časopis. Viktor poprosil o plnou nádrž a ani nepostřehl, že
jsem ze sebe odmotala šálu a skrčila se v postranním
vozíku.“
„Proč jste to udělala?“
„Protože jsem si předtím stihla přečíst tu ceduli s názvem
vesnice. A taky kvůli těm dvěma chlápkům na benzínce. Z
obrovských čelistí jim trčely zuby velké jak náhrobní
kameny. Vypadali jako…“
„Já vím jak,“ zalapala Líza po dechu. „Jako hroši! Byli
jste ve vesnici Hrošín. To je strašné!“
„Chlap v montérkách začal tankovat benzín a přitom si
Proktora podezřele prohlížel. Pak přes rameno zavolal na své
dvojče: ,Hele, jak má podle šéfa vypadat ten profesůreček?‘
Bratr mu odpověděl, aniž by zvedl zrak od časopisu:
,Vysoká, hubená a ošklivá tyčka s motocyklovými brýlemi.
Jmenuje se Proktor, nebo tak nějak.‘ Vyděsilo mě to hned
dvojnásob, protože Klód Klišé věděl nejen o mém zmizení,
ale i o tom, s kým jsem utekla. Jenomže Viktor, který vůbec
nevěděl, která bije, se celý rozzářil: ,Páni, vy jste o mně
slyšeli? Je sice pravda, že studentský časopis uveřejnil článek
o mé vaně času spolu s mou fotografií, ale že bych se stal
známým až tak daleko od Paříže, no to…‘ To už jsem ale
Viktorovi skočila do řeči a zašeptala nejhlasitěji, jak jsem se
odvážila: ,Jeď! Slyšíš, Viktore, jeď!‘
,Ale no tak, drahá Julieto, tady ti milí pánové si chtějí
jen…‘
,Jeď! Jinak nedorazíme ke knězi ve smluvený čas!‘
,Musím přece zaplatit za benz…‘
Viktor si vůbec nevšiml, že se k nám hroši blíží, takže
jsem se zvedla z postranního vozíku, šlápla na startovací
pedál a otočila plynovou rukojeť úplně na doraz. Motocykl
sebou škubl a vyrazil prudce vpřed. Vymrštilo mě to z
postranního vozíku saltem vzad. Dopadla jsem hlavou na
asfalt, zatímco se čerpací hadice svíjela, tančila a stříkala
benzín na hrochy i na mě.“
„To snad ne!“ vyjekla Líza a nahnula se tak daleko nad
stůl, že málem převrhla šálek s kávou.
 „Ale ano,“ řekla Julieta a v poslední chvíli zachránila
nahnutý šálek kávy. „Zatočila se mi hlava, ale zase jsem se
zvedla na nohy a vrávoravě se rozběhla za motocyklem. V
patách jsem měla oba dva hrochy. Vyplivovala jsem benzín a
křičela na Viktora, ale on mě neviděl ani neslyšel. Viděla
jsem, že se směje a říká něco směrem k postrannímu vozíku.
Asi měl za to, že tam pořád ještě sedím a že ujet z benzínky
bez placení byl děsně legrační nápad.“
„To byl váš konec!“
„To jsem si taky myslela. Ti dva hroši se nezadržitelně
blížili. Ten v montérkách a s cigaretou mě chytil za vlasy.
Pak se ale ozvalo prásk a v tu ránu byl pryč.“
„Co se stalo?“
 „Kouření cigarety a benzín. Špatná kombinace. Ten
druhý už byl ale na dosah. Slyšela jsem, jak mu v kapsách
cinkají mince. Jak ztěžka lapá po svém hroším dechu. A
Viktor ani náznakem neubíral na rychlosti. Pomalu se
vzdaloval.“
„To už byl opravdu váš konec!“
„Už jsem to chtěla vzdát. Vtom jsem si ale všimla
Viktorovy šály. Smýkala se po zemi za motocyklem. Cítila
jsem, jak se mi hroší prsty sápou po zádech. Z posledních sil
jsem se vrhla vpřed, zachytila se za samý konec šály a držela
se jí jako o život, takže mě táhla s sebou.“
„To vás jako táhla po asfaltu?“
„Ano. Asfalt co nevidět prodřel kalhoty na kolenou a
pálilo to jako čert. Pak jsem se ale dostala na nohy a zapřela
se podrážkami o zem, abych se za motocyklem vezla skoro
jako na vodních lyžích.“
„Nic horšího jsem v životě neslyšela!“
„To nejhorší přijde až teď. Viktor ještě pořád nepostřehl,
co se stalo. Když jsme projeli zatáčkou a mířili rovnou k
mostu, cítila jsem, že už se déle neudržím. Vedle mostu stála
cedule s nápisem Most Gustava Eiffela. Věděla jsem, že to
je moje poslední záchrana. Zuby nehty jsem se držela šály a
sklouzla na krajnici, abych se k ceduli dostala z pravé strany.
Hned nato jsem se spolu s šálou obtáčela kolem sloupku
cedule. Byla to ta nejrychlejší jízda na kolotoči v mém
životě. Když jsem se napřímila a uviděla Viktora ležet
uprostřed mostu a jeho motocykl o kus dál před ním, dostala
jsem takovou závrať, že jsem se stěží udržela na nohou.
Rozběhla jsem se k němu. Můj drahý Viktor byl v obličeji
chudák celý modrý, oči měl vyboulené a marně ze sebe
zkoušel dostat nějaké slovo…“
„Byl zraněný?“
„Ale ne, to ta šála, kterou měl utaženou kolem krku.
Když jsem ji uvolnila a on se opět mohl nadechnout,
promluvil. I když hodně zvláštním hlasem. Znělo to asi
takto…“
Julieta ho napodobila vysokým, pisklavým hlasem:
„Julieto, co se stalo?“
Líza se malinko zachichotala. A Julieta se k ní přidala.
„Řekla jsem mu, aby si s ničím nelámal hlavu, že hned
vyrazíme do Říma a tam se vezmeme. Pak jsem ho chytila
za ruku a utíkali jsme k motocyklu. Nastartoval jej, ale jeden
ventil byl rozbitý. Viktor řekl, že to moc rychle nepojede, a
proto doufá, že kněz chvilku počká. A vtom jsem spatřila
širokou černou limuzínu, která se vyřítila zpoza kopce a
mířila přímo k mostu.“
„Černá limuzína,“ hrklo v Líze. „Hroši!“
„Limuzína byla tak široká, že jsem na okamžik doufala,
že pro ni most bude příliš úzký. Jenže se do něj přece
vmáčkla a mířila k nám.“
„Tentokrát to už rozhodně byl váš konec!“
„Ano, Lízo, tentokrát opravdu byl. S tím rozbitým
ventilem bychom se do Itálie nikdy nedostali dřív než oni.
Dole pod mostem tekla řeka. Byla hluboká a temná. Bylo mi
jasné, co hroši podniknou, pokud nás chytí spolu.“
„Oni by vám,“ začala Líza bez dechu, „nacpali kapsy
mincemi a shodili vás z mostu.“
„Mě ne, ale Viktora ano. Mě by odvezli do Paříže,
navlékli do svatebních šatů, dopravili do nějakého kostela,
kde by Klišé stál ve smokingové košili s kšandami a tenkým
knírkem a čekal na mé ano, aby se konečně mohl nazvat…
BAROMETR!“
Julieta bouchla rukou do stolu, až jí káva vystříkla ze
šálku, a pokračovala plačtivým hlasem:
„Věděla jsem, že když hroši chytí jen mě, bude jim
Viktor ukradený a nebudou ho pronásledovat. Jakmile by
dostali mě, nebyl by pro ně tak důležitý. Takže jsem…
udělala to, co bylo zapotřebí.“ Julieta si vytáhla z kabelky
kapesníček, který byl tak bílý a krásně vyšívaný, jak se na
baronesu sluší a patří. Utřela si s ním velkou lesklou slzu.
„Lhala jsem Viktorovi. Řekla jsem mu, že ta limuzína patří
otci, který nás zřejmě pronásleduje, a že si s ním musím
promluvit. Taky jsem mu řekla, aby se co nejrychleji dostal
za italské hranice a počkal tam na mě. Byl proti, ale já jsem
trvala na svém. Dotlačila jsem ho až na motocykl, řekla jsem
mu au revoir — na shledanou — a on vyrazil.“
 7. kapitola

Julieta pokračuje ve vyprávění

Julieta se zahleděla do prázdna. Pak si přiložila

kapesníček k nosu a vysmrkala se. Ne zrovna urozeně, jak
by se od baronesy očekávalo, ale hlasitě, jako by zavřískala
trumpeta.
„Tři dny nato jsem si vzala Klóda Klišého v katedrále
Notre-Dame v Paříži. Později večer se hrály karty a jeden ze
svatebních hostů mého otce vyhrál nad Klódem Klišém
pěkný balík peněz. Za týden ho našli s kapsami nacpanými
mincemi na dně řeky Seiny. Myslím, že tahle událost
otevřela konečně otci oči a uvědomil si, co je Klód Klišé zač.
Otec si mě vzal stranou a zeptal se, jestli jsem šťastná. Řekl,
že mu nebude vadit, když požádám o rozvod, že se bez
zámku klidně obejdeme, že můžeme bydlet v nějakém
malém bytě a on že si najde práci. Ubohý otec! Vůbec mu
nedocházelo, že by se Klód Klišé v životě nenechal takhle
pokořit, a že kdybychom se jediným slovíčkem zmínili o
rozvodu, skončili bychom oba v Seině. Takže jsem mu řekla,
že jsem šťastná a rozvod není třeba. Ve skutečnosti jsem
nemohla život s tou obludou vystát ani o den déle.“
„Brr, brr a brr!“ oklepala se natřikrát Líza.
„Ach jo. A čas běžel. Otec brzy zestárl, a před dvěma
lety onemocněl a zemřel na zápal plic. Když jsem mu na
pohřbu házela hrst hlíny na rakev, pošeptal mi Klód, že když
už teď nemusím brát ohledy na otce, zamýšlím možná útěk,
abych zase našla toho svého profesůrka. Prý si to můžu ale
zkusit a uvidím, jaké to je stát na dně Seiny s kapsami
plnými mincí a se zadrženým dechem čekat na utonutí. Pak
mě pohladil po tváři a řekl, že jeho hroši ze mě nespustí oči.“
„Ten… ten… mizera,“ zašeptala Líza a cítila, jak se jí do
očí derou slzy.
„Vzdala jsem se veškeré naděje na šťastnější život,“
pokračovala Julieta. „Až do začátku letošního léta, kdy jsem
dostala poštou podivné psaní. Byla na něm pařížská známka,
a až na své jméno jsem z jeho obsahu nechápala ani slovo.
Hned jsem ale rozpoznala rukopis. Patřil mému milovanému
Viktorovi. Jen si to představ, on na mě po celé ty roky
nezapomněl! Srdce mi jásalo radostí. Posadila jsem se a
snažila se psaní rozluštit. A víš, na co jsem přišla?“
Líza pokývla hlavou. „Myslím, že vím. Bylo napsané
pozpátku.“
„Ano!“ zvolala Julieta. „Jak to víš…? Ale ano, málem
bych zapomněla, že jsi taky dostala takové psaní.“
„A jak víte, že…“ nestačila doříct Líza, protože Julieta jí
položila ruku na rameno:
„Moje drahá, hned se k tomu dostanu. Když jsem si
přečetla psaní pozpátku, pochopila jsem, že Viktor chce,
abych se příští večer proplížila z domu a setkala se s ním v
penzionu Pomfrit. Bydlel ve stejném pokojíčku, který si
pronajímal i před lety. Psal, že majitelka penzionu, paní
Trottoárová, mu sdělila zvěsti kolující v Paříži, že jsem si z
donucení musela vzít nejhoršího banditu z celého města,
Klóda Klišého. Když jsem zaklepala v penzionu na
Viktorovy dveře, byla jsem nervózní, až jsem se celá třásla.
Ale jakmile otevřel dveře a já mu padla do náručí, bylo to,
jako bychom se od sebe nikdy neodloučili!“ Julieta zavřela
oči a nechala se unést šeptavým: „Óóóó…“
„Óóóó,“ zašeptala stejně unešeně Líza.
„Viktor chtěl, abychom společně uprchli, ale vysvětlila
jsem mu, že Klišé je teď mocnější, bohatší a má více mincí
než kdykoliv předtím a že nás bude pronásledovat třeba na
samotný konec světa a nakonec nás najde. A tehdy přišel
Viktor s tím šíleně bláznivým nápadem…“
„S jakým?“
„Použít vanu času doktora Proktora.“
„Vanu čeho?“
Julieta už měla na jazyku odpověď, ale vtom si Líza
všimla, že zabrousila pohledem někam na druhou stranu
ulice.
„Lízo, musíme zmizet.“
„Co se děje?“
„Hroší poplach.“ Julieta si nasadila sluneční brýle a
položila na stůl několik drobných. „Pojď, musíme se někde
schovat.“
Líza se podívala stejným směrem jako Julieta. A
opravdu. Na druhé straně ulice stály dvě osoby, které měly
nezaměnitelné hroší rysy.
„Bulík,“ zvolala Líza a snažila se dohnat Julietu, která
vykročila rychlým krokem po chodníku. „Musíme se stavit
pro Bulíka.“
„Pojď za mnou,“ pokynula jí Julieta, podala jí malý tuhý
papírek, který vypadal jako lístek, a sestupovala po
schodech, co se zdály, že vedou rovnou do podzemí.
 A taky že jo. Byl to lístek a schody vedly rovnou do
podzemí.
„Jsme v metru,“ řekla Julieta, když stály v podzemní hale
a vložily své lístky do žlutého automatu, takže se kovová
závora před nimi sklopila. Po schodech proběhly chladnými
vlhkými chodbami, které vedly dál až do zemského jádra.
Zrovna když seběhly na nástupiště, které připomínalo
jeskynní pohřebiště, zastavila na něm souprava metra, jejíž
posuvné dveře se otevřely. Obě vklouzly dovnitř. Zatímco
čekaly, až se dveře zavřou, zaslechly vzdálené dunění, jako
by se ze schodů řítilo něco těžkého. Julieta nemusela sice
Líze nic říkat, ale nakonec to z ní vypadlo:
„Hroši.“
Líza se upřeně zadívala ke schodišti. Nejprve uviděla
hroší chodidla. Pak hroší těla, a nakonec i tváře. Právě se
zastavili a rozhlíželi se kolem. Jeden z nich cosi vykřikl a
ukázal na soupravu metra. Na Lízu. Skrčila se pod oknem,
zírala ke stále ještě otevřeným dveřím a prosebně šeptala:
„No tak zavři se, zavři se!“ Pak znovu zaslechla dunění
těžkých hroších kroků.
Z tlampačů zazněl kovový hlas, a pak si — konečně —
dveře se supěním odfrkly a zavřely se. Líza slyšela, jak
někdo zuřivě řve a buší do soupravy metra, a přímo nad
sebou spatřila strašlivý úder pěstí do okna, které zakřupalo.
Souprava se rozjela. Líza se podívala nad sebe. Na
prasklé okenní tabuli byl bílý vzor. A z druhé strany okna na
ni zíral rozzuřený obličej. Nebyl to ale hroší obličej. Tenhle
obličej měl vyboulené oči a pod tenkým knírkem tlusté slizké
hlemýždí rty. Ten člověk měl přes břicho a ramena natažené
široké kšandy. Julieta nemusela Líze říkat, o koho jde, ale i
tak to udělala. Roztřeseným hlasem jí pošeptala: „Klód.“
 8. kapitola

Bulík a Julieta se potkávají

Julieta hleděla zaraženě na toho malilinkatého chlapečka s

rudými vlasy, který jí a Líze právě otevřel dveře. Nejen
proto, že ten chlapeček — který byl nepochybně tím
Bulíkem, o kterém jí Viktor tolikrát vyprávěl — byl teď
takhle zblízka ještě menší. Byl ještě k tomu nahý — až na
ručník kolem pasu — mokrý jako myš a na nose měl
modrou svorku. Nejvíc ji ale zaskočilo, že jí právě řekl:
„Bonžúr, madam,“ což francouzsky znamená „Dobrý den,
paní.“ Vyslovil to naprosto přirozeně a s dokonalou
francouzskou výslovností.
„Ž sui Žuliet Margarin. E tu e Bulík?“ řekla francouzsky
Julieta a znamenalo to „Já jsem Julieta Margarínová. A ty jsi
Bulík?“
„Oui, madam Žuliet,“ odvětil Bulík nosovým hlasem,
zhluboka se uklonil a otevřel jim dveře dokořán.
Julieta a Líza vklouzly dovnitř. Líza rychle zamkla dveře,
zatímco Julieta přešla k oknu a podívala se dolů na ulici.
„Klišého hroši jsou nám v patách,“ vysvětlovala Líza.
„Podařilo se nám je setřást, ale asi tu budou co nevidět. Dole
v hale si nějaký chlap četl noviny, podezřele připomínal
hrocha.“
 „Ekskuze-mua?“ nechápal Bulík.
„Všechno ti vysvětlím až potom. Dělej, hoď na sebe
oblečení, musíme odtud zmizet!“
Bulík vypadal jako živý mokrý miniotazník završený
mýdlovou pěnou.
„Kesk tu di?“ zeptal se tím svým zvláštním nosovým
hlasem.
„Mluv normálně, nemáme čas na blbosti,“ osopila se na
něj Líza a sundala mu z nosu svorku.
„Tak mě zažaluj, ty megero jedna, ale nerozumím ti ani
slovo,“ vztekal se Bulík.
„A čemu jako nerozumíš?“ nechápala Líza.
„Ha, teď už ti zas rozumím!“
„No sláva, bylo načase,“ zamumlala Líza, která si balila
věci do školní brašny. „Julieta nás vezme do jiného
penzionu. V posledních týdnech ji Klód Klišé a jeho hroši
neustále špehovali. Měli v hledáčku hlavně penzion Pomfrit,
protože se tu několikrát zastavila.“
„To proto jsem si netroufla vás vyhledat přímo v
penzionu. Věděla jsem, že jeden z hrochů sedí dole v hale
pro případ, že bych se tu ukázala. Proto jsem stála v
průjezdu na druhé straně ulice a čekala, až vyjdete ven,
abych s vámi mohla navázat kontakt. Bojím se, že jsem Lízu
trochu vyděsila.“
„Ále, ani ne,“ mávla Líza rukou. „Bulíku, hoď sebou,
zahlédl nás ten hroch v hale, za chvíli je tu máme jako na
koni.“
„No jo porád, jen mi dej chvilku, abych se mohl
soustředit,“ durdil se Bulík, zatímco zíral na své oblečení
rozložené na posteli. „Tak se na to podíváme. Takže nejdřív
kalhoty a pak boty. Ano, NEJDŘÍV kalhoty a PAK boty. Tak
je to správně.“
Pak si oblékl kalhoty a obul boty.
„A co takhle podkolenky,“ připomenula mu Líza.
„Krucipísek,“ láteřil Bulík, sundal si boty a natáhl si na
nohy podkolenky.
„Cos tady celou dobu vůbec dělal?“ zeptala se ho Líza.
„Koupal jsem se. A tancoval kankán v kabaretu Červený
mlýn. Jedna z tanečnic říkala, že jsem docela roztomilý.“
„To ti tak věřím.“
„No fakt. Prostě jsem se jenom ponořil ve vaně, a když
jsem se znovu vynořil, byl jsem v kabaretu Červený mlýn. A
muselo to být před hodně dlouhou dobou, protože všichni
měli takové staromódní oblečení.“
 „Bulíku, to tě fakt nikdy ty výmysly neomrzí?“ zeptala
se ho Líza a zaklapla víko od školní brašny. Byla připravená
vyrazit.
„A stál jsem tam nahý,“ pokračoval Bulík, „jak mě
Pánbůh stvořil. Přede mnou veliké obecenstvo a osm
překrásných kankánových tanečnic. Co myslíš, byl to trapas,
nebo ne?“
Líza si všimla, že Julieta postávající u okna a
nespouštějící ulici z očí se smíchy celá třese.
„Takže jsem skočil zase do vany, ponořil jsem se pod
vodu se zadrženým dechem a přál si, abych byl zpátky právě
teď a tady v hotelovém pokoji. No a hádej, co se stalo?
Když jsem se opět vynořil, byl jsem tady, jako by se vůbec
nic nestalo!“
„To proto, že se taky nic nestalo. Jedině uvnitř tvého
divného mozku. Ovšem tady ve skutečném světě se toho
stalo docela dost, tak sebou koukej hodit.“
Ještě než Bulík nacpal těch svých pár vybalených věcí
zpátky do školní brašny, vytáhl z ní malou sklenici s víčkem,
ve kterém byla propíchnutá dírka na vzduch. Sklenici si
opatrně zastrčil do kapsy.
„Co to prosím tě zas máš?“ peskovala ho Líza.
„Sedminohého peruánského savého pavouka.“
„Cože? Tys vzal s sebou toho…?“
Bulík pokrčil rameny. „Připadal mi ve sklepě doktora
Proktora tak osamělý… Bez profesora a daleko od svých
kámošů v Peru, no nemám pravdu? Rozhodl jsem se, že mu
budu říkat Perry. Klidně mě zažaluj, ale dohodli jsme se, že
si na cestu můžeme vzít drobnosti začínající na písmeno P.
No nemám pravdu?“
 „Dobrá, dobrá,“ vzdychala Líza. „Ale teď sebou hoď. A
už žádné další výmysly.“
„Ale já si nic nevymýšlím…“
„Že ne? Tak jaks mohl rozumět té tanečnici, která říkala,
že jsi roztomilý? Nebo snad umíš francouzsky?“
Julieta stojící u okna je přerušila svým poklidným
hlasem: „Milí drazí, mám pro vás jednu dobrou a jednu
špatnou zprávu.“
Bulík a Líza se k ní otočili.
„Ta dobrá je, že Bulík už nemusí spěchat. Ta špatná je,
že hroši obklíčili penzion, takže se odtud nikam
nedostaneme.“
„Oj,“ zašeptala Líza.
„Oj,“ přidal se Bulík.
„Co teď uděláme?“ zeptala se Líza. „Hroši nám naplní
kapsy mincemi a hodí nás do Seiny.“
„Cože?“ vykřikl Bulík. „Mincemi? Ti hamouni! Já chci
pořádné peníze! Já chci bankovky!“
„Děti, buďte chvíli zticha,“ ozvala se Julieta. „Možná
existuje způsob, jak se odtud dostat. Musíte teď ale velmi
bedlivě poslouchat, co vám řeknu. Jasné?“
Zdálo se, že to bylo jasné. Bulík a Líza alespoň zmlkli a
nespouštěli z Juliety oči, zatímco uši se jim jakoby trošinku
vyklonily do stran, aby zaslechly každičké slovo. A vy byste
měli udělat totéž, neboť Julieta hodlá právě osvětlit
následující věci: Bulíkův podivný zážitek ve vaně, jeho
náhlou schopnost rozumět a hovořit francouzsky, zmizení
doktora Proktora a jak Líza s Bulíkem můžou možná — ale
opravdu jenom možná — být zachráněni před hrochy a
utonutím v Seině. Ale to se dozvíte až v následující kapitole.
 9. kapitola

Doktor Proktor a vana času

Julieta trhla dveřmi od koupelny a prudce ukázala prstem

na vanu. Ta byla až po okraj naplněná vodou a mýdlovou
pěnou, třebaže od chvíle, kdy do ní Bulík skočil bombu,
pěna dost klesla.
„Tohle,“ prohlásila Julieta rozechvělým hlasem, „je vana
času. Můžete s ní cestovat, kam se vám zachce, v prostoru i
čase. Stačí ji naplnit vodou, napěnit mýdlo a pak se do ní
ponořit. Musíte se přitom soustředit na místo, rok, den a
hodinu, v níž se chcete ocitnout. Po sedmi vteřinách se
vynoříte, no a šup, a už jste tam! Můžete vycestovat, kam se
vám zamane, ale ne víc než jedenkrát na totéž místo. To
znamená, že máte pouze jediný pokus na to, abyste na
daném místě změnili minulost.“
„Geniální,“ zvolal Bulík. „To by mě teda zajímalo, kdy
Proktor tenhle krám vynalezl.“
„Bylo to za jeho pobytu v Paříži, těsně předtím, než
jsme se poznali. Věc se má tak, že Viktor…“
„Viktor?“
„Doktor Proktor,“ odpověděla Líza Bulíkovi. „Prostě
doktor Viktor Proktor.“
„Viktor Proktor?“ vyrazil ze sebe nedůvěřivě Bulík.
„Každý má přece nějaké křestní jméno, tak proč by ho
neměl mít i on?“
„No samo!“ souhlasil Bulík. „Třeba doktor. Takové
křestní jméno nemá chybu.“
„Zkrátka věc se má tak,“ trpělivě pokračovala Julieta, „že
Viktor vynalezl vanu, zatímco jeho asistent mýdlo času.“
„Neuvěřitelné,“ zašeptala Líza.
„Ha!“ vyjekl Bulík a překřížil si ruce na hrudi. „Teď už
mi věříš? Ležel jsem na dně vany a myslel na kabaret
Červený mlýn v roce 1909. No a šup…“
„…a byl jsi tam,“ dořekla Líza. „Páni. Promiň, Bulíku,
že jsem ti nevěřila. Vždycky přece mluvíš pravdu.“
Bulík přivřel oči a milostivě na ni pohlédl: „Má drahá
Lízo, není mi vlastní se na někoho zlobit. Když mi budeš
celý příští týden zavazovat tkaničky, jsme si kvit.“
Líza na něj vrhla varovný pohled.
„To už by stačilo, děti, honem do vany. Klišé je tu
cobydup.“
„Jste si jistá, že to funguje, i když nás bude ve vaně
víc?“ zeptala se s nedůvěrou Líza a opatrně vlezla za
Bulíkem do vany.
„To víš, že jo,“ odpověděla jí Julieta. „Viktor a jeho
asistent všechno důkladně testovali.“
„Stejně mi na tom něco nehraje,“ řekla Líza. „Když měl
celé ty roky tenhle úžasný vynález hotový, jak to, že se o
tom zbytek světa nedozvěděl?“
„Přesně tak!“ přitakal Bulík. „Už by přece dávno byl
bohatým a světoznámým vynálezcem.“
„Vana času je totiž bez mýdla času k ničemu,“ vysvětlila
jim Julieta. „A to uměl vyrobit jen jeho asistent. Jenže se
rozešli ve zlém a bez mýdla by Viktor na ten vynález
nedostal patent. Zbyla mu jenom malá sklenice, kterou s
sebou vzal do Norska, když byl vyhoštěn z Francie.“
 „Ta sklenice, kterou měl doma ve sklepě v Dělové ulici,“
dovtípila se Líza.
Julieta přikývla a zvedla zavařovačku s jahodově
červeným práškem. „Když před dvěma měsíci dorazil do
Paříže, měl s sebou trochu mýdla z téhle zavařovačky a před
třemi týdny jej použil, když stál přesně tam, co teď stojíte
vy, a dával mi sbohem, aby se vydal zpátky v čase změnit
minulost ve vesnici Hrošín v provensálských horách dne 3.
července roku 1969.“
„Změnit minulost?“ vykřikli Bulík a Líza najednou.
„Nic víc, nic míň,“ odvětila Julieta. „Měl v plánu vydat
se zpátky do Hrošína a čekat u čerpací stanice, dokud tam
nedorazíme na motocyklu. Nad hlavou měl držet velkou
tabuli, kde by bylo norsky napsáno varování, abychom
nezastavovali a jeli rovnou do Itálie, kde můžeme
natankovat. I když benzín v Itálii byl o deset haléřů dražší.“
„Samozřejmě!“ prohlásila Líza. „Nic z toho všeho by se
totiž pak nestalo.“
„No právě,“ dala jí za pravdu Julieta. „Hroši by nás
nepoznali, Viktor a já bychom se vzali v Římě, Klišé by
vzdal svůj hon na titul barometra a Viktor a jeho asistent by
se zase udobřili, získali patent na vanu a mýdlo času a stali
by se světoznámými a tak bohatými, že by Viktor mohl
vyplatit rodinný zámek z dluhů.“
„Kdyby ale na té jeho cestě v čase šlo všechno podle
plánu, už by byl Proktor dávno zpátky, že ano?“ podotkla
Líza. „Co se mohlo stát?“
„Žádná věda,“ ozval se Bulík. „Prostě mu došlo mýdlo a
nemůže se dostat zpátky. Proto nám poslal tu pohlednici se
vzkazem. Jak se mu ale podařilo ji poslat…“
 „To já ji poslala,“ řekla Julieta a nasypala trochu
mýdlového prášku do vany.
„Vy?“ nechápal Bulík.
„Lépe řečeno: přeposlala jsem ji. Každý den jsem se
vplížila do tohohle pokoje, abych zjistila, jestli se Viktor už
nevrátil. Sedávala jsem na vaně a čekala, ale nic se nedělo.
Až jednoho dne zničehonic vyplavala pohlednice. Adresátem
byla Líza, o které jsem toho tolik slyšela.“
„A Bulík,“ utrousil Bulík.
„A Bulík,“ přikývla Julieta.
„Tak proto vypadala ta pohlednice, jako by ji předtím
někdo namočil, část textu byla rozpitá a na známce bylo
zaschlé mýdlo,“ rozsvítilo se Líze.
„Podle mě,“ ozval se Bulík, „to vysvětluje, proč ta
pohlednice vypadala, jako by ji někdo namočil, proč byla
část textu rozpitá a na známce bylo zaschlé mýdlo.“
Julieta přisypala do vany o trochu víc mýdlového prášku.
„Rozmíchejte ho, aby napěnil. Ale honem, hroši tady můžou
být každou chvíli.“
Bulík míchal vodu, jako by měl místo rukou ruční
šlehače.
„A proč se Proktor prostě nespojil s tím svým asistentem
a nevyrobili víc prášku?“ vyptával se Bulík.
Julieta vzdychla. „Viktorův asistent byl velice zvláštní.
Rozkmotřili se hned poté, co jsme spolu s Viktorem začali
chodit. Nevím dost přesně proč, ale když Viktor odjel,
pokusil se jeho asistent celý vynález ukrást. Naštěstí tu po
sobě Viktor nezanechal žádné nákresy. Všechno měl v hlavě.
Viktor byl jediný, kdo věděl, jak nastavit vanu, tak aby
fungovala. A…“
 Znenadání umlkla. Všichni zaslechli, jak se z chodby za
dveřmi ozvalo zřetelné vrzání.
„C… co je to?“ vykoktal ze sebe Bulík.
Julieta k nim natáhla otevřenou dlaň. Ležely v ní dvě
modré nosní svorky. „Rychle, dejte si je na nos a honem pod
vodu.“
„Není třeba,“ řekla Líza a zvedla ukazováček s palcem
na znamení, že si nosní dírky může ucpat sama.
Julieta rozevřela jednu z modrých svorek a nasadila ji s
cvaknutím na Lízin nos.
„Au!“ zaúpěla Líza.
Druhou svorku podala Bulíkovi. „Nesundávat z nosu a
všechno vám pak bude jasnější.“
Někdo silně zabušil na dveře.
„Honem pod vodu!“ zašeptala Julieta, utáhla víčko na
sklenici s mýdlem a podala ji Líze.
„Přece nemůžeme odjet bez vás,“ zašeptala Líza.
„Ale můžete, já musím zůstat tady.“
„Cože? Klišé vás zase strčí pod zámek! A bez vaší
pomoci doktora Proktora nikdy nenajdeme!“
Někdo opět zabušil na dveře, tentokrát mnohem silněji.
Julieta se předklonila a políbila Lízu i Bulíka na čelo.
„Viktor říkal, že jste dvě chytré děti. Jak vidím, měl pravdu.
Pospěšte si! Najděte ho a vraťte se zpátky!“
Z chodby se ozval zuřivý řev a rychlé kroky. Vzápětí se
dveře od pokoje vyboulily, jako by do nich právě někdo
vrazil. Vyboulenina zmizela a podlaha opět zavrzala, jako by
se někdo znovu rozbíhal.
Líza a Bulík zadrželi dech a ponořili se pod mýdlovou
pěnu.
 Ocitli se ve vodním šeru, kde panovalo naprosté ticho.
Zatímco se Bulík soustředil, cítil, že ho Líza drží za
ruku. Samozřejmě by se nejradši vypravil zpátky do
kabaretu Červený mlýn za tou tanečnicí, které se tak líbil,
jenže do každého prostoru a času se dalo vycestovat pouze
jednou. Takže musel místo toho myslet na… na… kam že to
vůbec mají jet? Ale jo, provensálské hory. A datum… 3.
července 1969! A kam přesně? Do… do… jak to ta Julieta
jenom nazvala? Do háje, začínalo to nějak na H! H… H…
Pomalu už mu docházel dech.
H… H…
Už se musí nadechnout!
H… DO HÁJE!
Bulík se zprudka vynořil a zalapal po dechu.
Stál ve vaně uprostřed nějaké pestrobarevné louky plné
květin. Slunce svítilo, čmeláci bzučeli a všude kolem štěbetali
ptáci. Na všech stranách se rozprostíraly vysoké hory. Na
druhé straně louky spatřil nějaké lidi, kteří seděli na
skládacích židlích a mávali francouzskými vlajkami, zatímco
si připíjeli z vinných skleniček a povzbuzovali cyklisty, kteří
je míjeli. No prostě divukrásný letní den ve venkovské
krajině. Bulíkovi dělaly starosti v podstatě jenom dvě věci.
Zaprvé nikde neviděl Lízu. A zadruhé se na něj plnou parou
řítil býk, jehož rohy dosahovaly velikosti klů konžského tse-
tse slona.
 10. kapitola

Tour de France

Býk byl velký jak malý traktor, ale jeho nejvyšší možná
rychlost byla o poznání větší. Přestože Bulík utíkal, seč mu
jeho krátké nožky stačily, bylo jasné, že mu býk šlape na
paty. Třásla se pod ním zem a slyšel supění rozzuřeného
zvířete. Čmeláci a motýli odlétali vyděšeně z míst, kde si
Bulík klestil cestu květinovou loukou, která se ještě před
chvilkou jevila tak krásná a mírumilovná.
„Pomoc!“ křičel Bulík, ale ne úplně z plných plic. Věděl
přece, že mu nemá kdo pomoct a že by měl šetřit s dechem.
Bude se mu totiž ještě hodit, jestli má doběhnout až k plotu
na okraji louky dřív než ta obluda plná svalů a rohů, která
mu dýchá na záda. Ještě jednou proto zavolal docela potichu
o pomoc. Hned nato mu došlo, že je úplně jedno, kolik
dechu mu zbývá, protože k tomu plotu stejně jako první
nedorazí, a než se naděje, bude se houpat na jednom z těch
obřích grilovacích špízů, které trčí býkovi z hlavy. Takže se
Bulík odrazil, vyskočil do vzduchu, skrčil nohy pod sebe,
sepnul ruce kolem nich, svinul se do klubíčka a vykřikl (aniž
by šetřil dechem): „Bomba!“
A tak se po tom malilinkatém klučinovi slehla zem. Býk
se zastavil a rozhlížel se po zemi, kterou pokrývala přerostlá
bermudská tráva, divoké begónie, konvalinky a jiná zeleň,
která roste na francouzských loukách a o jejichž názvech
neměl býk ani páru. Zatímco se přehraboval jedním rohem v
tom salátu okolo, cítil čím dál větší vztek. Kam se u všech
kravích zadků poděl ten mrňous, který mi tak neskutečně
pije krev?

Bulík se proplížil trávou a nezvedl se, dokud si nebyl

naprosto jistý, že podlezl plot. Pak se otočil k býkovi, který
ještě pořád postával na louce a snažil se ho vyčmuchat.
„Hej, ty tam! No s tebou mluvím, středně propečený
bifteku!“
Býk zvedl hlavu a zadíval se na Bulíka, který si strčil
palce do uší a mával dlaněmi, jako by měl na hlavě křídla. K
tomu ještě vyplázl jazyk a posměšně zaprskal. Býkovi se
vyvalila ze široce rozevřených nozder horká pára, zapřel se
nohama o zem a sklonil hlavu. Ten nehorázně nevychovaný
a drzý fracek, běželo býkovi hlavou. Načež se vyřítil vpřed.
Jenomže ne proti tomu zrzkovi. O několik vteřin později
narazily jeho obrovské býčí rohy do té pitomé vany, která se
předtím kdoví proč zčistajasna vynořila na louce. Vana
vyletěla do vzduchu, převrátila se a dopadla na zem dnem
vzhůru, takže z ní vytekla všechna voda a mýdlová pěna.
Bulík už se chtěl dát do smíchu, ale místo toho mu
zatrnulo. Zoufale se přehraboval v mokrých kapsách, ale
našel jenom nějaké drobnosti, jejichž názvy začínaly na
písmeno P: parkovací lístek, pecka od švestky a pytlík s
prdonautím práškem. To, co hledal, ale nenašel. Jak by taky
mohl, vždyť sklenici s mýdlem času měla na starost Líza.
Zbyla mu jenom prázdná vana. Dostane se teď vůbec někdy
zpátky?
 Bulík si strčil ukazováček do ucha, zakroutil s ním a opět
jej vytáhl. Plop! Ale ani tohle nepomohlo. Mozek ho nechal
na holičkách. Byl ztracen. Do smíchu mu teda rozhodně
nebylo.
Zato jiným ano. Bulík se otočil směrem, odkud se ozýval
smích. Zrak mu padl na malého hubeného muže, který
polehával na zádech v trávě se stéblem trávy v koutku úst.
Měl na sobě modrý cyklistický trikot se startovním číslem.
„Tomu říkám sprint,“ smál se muž. „Hele, chlapče, ty by
ses měl dát na cyklistiku.“
„Díky,“ utrousil Bulík. A jelikož je rozený optimista,
který má navíc rád společnost a družný hovor, nedíval se na
svou situaci už tak černě.
„Nevíte náhodou, co tyhle býky dovede tak hrozně
vytočit? Nebo jsem snad té hoře masa něco udělal?“
„Rudé vlasy,“ odpověděl muž a ukázal prstem na
Bulíkovu hlavu. „Jakmile býk spatří rudou barvu, rozpálí ho
to doruda.“
Bulík dal svoji rudou hlavu na stranu a zadíval se na
muže: „A vůbec, jak to, že mluvíte norsky?“
Muž se znovu rozesmál. „Milej zlatej, já mluvím
francouzsky. Stejně jako ty.“
„Jako já?“
„Ty jsi mi teda náramně srandovní klaun. Jak ti říkají?“
„Bulík. A nejsem žádný klaun.“
„Že ne? Tak to promiň, Bulíku, ale fakt se mi zdálo, že
máš klaunský nos.“
Bulík si sáhl na nos. Úplně na tu nosní svorku zapomněl.
Začínalo mu v hlavě pomalu svítat. Sundal si z nosu svorku
a zkusil říct: „Jak se jmenujete, pane v modrém trikotu?“
„Kesk tu a di?“
„Aha!“ vykřikl Bulík vítězoslavně. Ono se mu totiž v
hlavě nejen rozsvítilo, ale úplně rozednilo. Teď už to
všechno chápal. No dobře, skoro všechno. Každopádně už
mu docvaklo, jak mohl tehdy rozumět kankánovým
tanečnicím a co měla Julieta na mysli, když říkala, že si
nemají sundávat svorky z nosu a všechno jim pak bude
jasnější. Byly to totiž opravdu francouzské nosní svorky.
Když je máte na nose, rozumíte i hovoříte francouzsky.
Juchů! Další geniální vynález doktora Proktora!
Bulík byl z toho tak nadšený, že pustil jako obvykle z
hlavy všechny starosti. Nasadil si svorku na nos a zeptal se
muže, jak se jmenuje a proč se tady propánakrále vyvaluje v
trávě, když všichni ostatní cyklisti, které do té doby spatřil,
uháněli kolem jako o život.
„Jmenuju se Eddy. A dneska už jsem potřetí píchl.“
Ukázal k cestě, kde leželo pohozené jeho závodní kolo.
„Zkrátka už toho mám plné zuby. Cíl je totiž támhle na
vrcholu té hory.“
Eddy znovu ukázal prstem a Bulík musel zaklonit hlavu,
aby uviděl ten zasněžený vrcholek hory tyčící se před nimi.
„Bulíku, a kde ses tu vzal ty?“
„Přicházím z budoucnosti. Myslím, že jsem dorazil do
správné doby, ale do špatného místa. Co je teďka za rok a
jak se to tady jmenuje?“
Eddy se smál ještě hlasitěji. „Mockrát děkuju, Bulíku.
Když už nic, aspoň jsi mi zvedl náladu.“
„Ale já si nedělám srandu.“
„No dobře. Máme rok 1969 a tohle místo se jmenuje
Háj. Kams měl dorazit?“
„Háj?“ zamumlal Bulík a poškrábal se na levé tváři. „Měl
jsem se dostat do místa, které začíná na písmeno H, ale
zbytek mi vypadl z hlavy. No a Líza tam teď už je,
chápete?“
„Líza?“
„Ano, měli jsme najít doktora Proktora. Možná ho už
našla a čekají, až se objevím. Musím je najít. Tady jde o
život. Bez nich zůstanu trčet v roce 1969.“
„To nezní vůbec dobře,“ prohlásil Eddy, napil se vody z
láhve a podal ji Bulíkovi. „Poněvadž rok 1969 stojí docela za
prd.“
„Za prd?“
„Závod co závod jenom samé defekty,“ stěžoval si Eddy.
„Prostě na prd, asi jako rok 1815 pro Napoleona.“
„Rok 1815? Pro Napoleona?“
„Ty si to nepamatuješ?“
Bulík se zamyslel. „Myslím, že jsem tehdy ještě nebyl na
světě.“
„Já myslím jako z hodin dějepisu, ty šašku! Datum 18.
června 1815. Tehdy Napoleonovo vojsko…“
„…překročilo pohoří Alpy?“
„Ale ne,“ kroutil hlavou Eddy a odehnal jednoho
čmeláka. „Napoleon dostal tehdy pořádný výprask v bitvě u
Waterloo. A v tomhle já se vyznám. Můj táta má totiž v
Belgii dílnu. A když skočím na kolo, mám to z ní do
Waterloo jen pár minut. Je to tam pěkná placka. A víš ty co?
Když teď pověsím cyklistiku na hřebík, vydám se domů a
třeba se tam pro mě najde nějaká práce.“
„Bezva nápad,“ souhlasil Bulík a napil se vody z láhve.
„Jaký má vlastně smysl dřít se na kole po tady těch
přerostlých horách?“
„Smysl?“ Eddy se zadíval na Bulíka, jako by mu
připomněl něco, na co dočista zapomněl.
„No jaký?“ zeptal se znovu Bulík a kopl do sebe další
doušek vody. Z celého toho cestování časem mu pořádně
vyschlo v krku.
„Tohle je Tour de France,“ odpověděl Eddy. „Vítěz téhle
horské etapy dostane balík peněz, tváře mu zulíbají rozkošné
slečny a před zraky celé Francie s ním udělá rozhovor
televize.“
Bulík se nad tím zamyslel a pomalu mu docházelo, že to
přece jenom nějaký smysl má. Hlavně to s těmi rozkošnými
slečnami. A ukázat se v televizi před zraky celé Francie mělo
taky něco do sebe…
„Poslyšte! Říkal jste před zraky CELÉ FRANCIE?“
„Naprosto celé. Jako že se Eddy jmenuju. Když se jede
Tour de France, běží každá televize ve Francii. Nevyhneš se
tomu, ani kdybys chtěl.“
„Ani když nemáte doma televizi?“
„Není kavárny, restaurace nebo vesnických potravin, kde
by televize neběžela. Merd! Bulíku, tohle mi nedělej! Když o
tom mluvím, skočil bych nejradši zas na kolo a tenhle
zatracený závod vyhrál.“
„A přesně to taky uděláte!“ vykřikl Bulík, přiskočil k
Eddymu a postavil ho na nohy.
„Cože?“ nechápal Eddy.
„Nejprve vám pomůžu zalepit to kolo a pak se rychlostí
prdu dostaneme na vrcholek támhle té hory, kde s námi
televize natočí rozhovor.“
„My?“ podivil se Eddy, ale to už ho Bulík dostrkal ke
kolu.
„Si pište! Poněvadž já v tom rozhovoru budu taky.
Vzkážu Líze a doktoru Proktorovi, aby si mě vyzvedli a
mohli jsme se tak vrátit zpátky do naší vlastní doby.“
„No to mě podrž, z tebe teda lezou fantasmagorie,“
zamumlal Eddy a vytáhl sadu na lepení. „Když už nic, aspoň
jsi mi vrátil chuť zvítězit.“

O dvě minuty později zvedly dvě přežvykující ovce

hlavy, když je na cestě za plotem míjelo jedno jízdní kolo.
„Hele, vidělas to?“ zeptal se první přežvýkavec. „Dva na
jednom kole. Není to proti pravidlům?“
Druhá ovce ospale zamrkala. „Béé, a co jako, né? Se
akorát v těch krpálech víc nadřou. Navíc jsou úplně
poslední.“
„Hele, na to se tě neptám. Je to proti pravidlům, nebo
není?“
 Druhá ovce chvíli zamyšleně přežvykovala.
„Co já vím,“ vypadlo z ní nakonec. „Hele, já jsem jenom
vovce. Já vo těchhle věcech nemám páru.“

Eddy šlapal vestoje jako o duši. Nejen proto, že mu to

jelo rychleji, když stál na šlapadlech, ale taky proto, že
sedátko bylo obsazené malinkým zrzavým klukem, který měl
na nose sepnutou svorku a křičel mu do ucha:
„Šlápni na to, Eddy! Přidej, Eddy! Jsi nejlepší, Eddy!“
A když chtěl náhodou Eddy trochu zmírnit tempo:
„Neloudej se, Eddy! Chceš taky dostat výprask, Eddy?
Chceš, aby tohle bylo tvoje Waterloo, Eddy? Nebo chceš
lepit píchlá kola na plný úvazek, Eddy? Máš na víc! Neznáš
bolest, Eddy, neznáš bolest!“
A světe, div se, ono to opravdu zabíralo. Doháněli ostatní
cyklisty, kteří zírali s otevřenou pusou na to roztodivné
dvojspřežení s malým vykřikujícím klučinou:
„Pořádně se do toho obuj, Eddy! Ostatní jsou mnohem
vyčerpanější! Mysli na ty slečny čekající nahoře, Eddy. Mají
měkké rty. Měkoučké rty, Eddy. Rychleji, rychleji, nebo
dostaneš na kokos! A nepoteče přitom kokosové mlíko, ale
něco docela jiného…!“
Eddy na to raději šlápl, poněvadž nevěděl, co má Bulík
tím kokosem na mysli, a vlastně to ani vědět nechtěl. Měl
jazyk na vestě a z krku mu vycházel takový zvláštní
škrábavý zvuk. Stále však míjeli jednoho cyklistu za druhým
a už byli docela vysoko v horách, kde v zastíněných svazích
ležely ostrůvky sněhu. Když Bulík vykřikoval svou směsici
povzbudivých slov a výhružek, klepal se zimou, až mu
cvakaly zuby, přestože jeho oblečení už dávno na slunci
uschlo. Vtom ho přerušil Eddy sotva popadající dech:
„Nezvládnu to…“
„Cože?“ zařval Bulík mezi cvakajícími zuby. „Že ti
nabiju ten tvůj kokos, ty belgická vafle!“
„Do cíle už zbývá jen kousek…“ funěl Eddy. „Všechny
už nedoženeme.“
„Blbost! Říkal jsem, že se na vrcholek té hory dostaneme
rychlostí prdu. A když Bulík něco řekne, tak to platí, a basta
fidli!“
„Klidně si prď jak o duši…“ sténal Eddy. Jazyk mu visel
na řídítkách a kolo se začalo povážlivě potácet. „Vidíš ten
kopec před námi?“
Bulík se podíval. Kopec byl tak strmý, že vypadal jako
zeď. A daleko předaleko vpředu a vysoko převysoko kdesi
nahoře zahlédl vedoucího jezdce se žlutým trikotem.
„Panečku!“ vyrazil ze sebe Bulík.
„Panečku co?“ mlel Eddy z posledního.
„Prdění nech na mně.“ Bulík strčil ruku do kapsy a
vytáhl sáček, který rázně roztrhl a jeho obsah si nasypal do
pusy.
„Co to bylo?“ zeptal se Eddy.
„Ále, takový malý startér začínající na písmeno P,“
odpověděl mu s říhnutím Bulík. „Drž se pevně. Šest — pět
— čtyři — tři — dva…“
„Drž se…?“
Víc už toho Eddy říct nestihl. Ozvala se rána tak
ohlušující, že měl pocit, jako by se mu ušní maz vrazil
dovnitř hlavy a oči vyboulily ven z lebky. Následoval rachot
připomínající raketový motor. A Eddymu to připomínalo
raketový motor právě proto, že vyletěli — přesně — jako
raketa.

„Jupí!“ výskal mu Bulík do ucha.

„Jupí!“ radoval se Eddy, když předjeli všechny cyklisty a
zbýval jim jen ten poslední ve žlutém trikotu. Ale cílová
páska už byla na dohled. A vedoucímu muži závodu ve
žlutém trikotu do ní chybělo jen několik metrů.
„Zaber, Bulíku!“ zakřičel Eddy a řídil kolo, jak nejlépe
dovedl, aby se nezřítili z horského srázu. „Prdni ze všech sil!
Jinak dostaneš na kokos!“
„Dělám, co můžu,“ vzdychal Bulík, který byl ve tváři
rudý jak rak.
„Bulíku, rychleji, nebo to nestihneme! Mysli na ty měkké
rty!“
A taky že myslel. Hlavou se mu honilo, že jestli to
nezvládnou, nikdy už neuvidí Lízu a doktora Proktora. Jeho
střeva se při pomyšlení na to s vypětím posledních sil
vzepjala a on ze sebe vytlačil ještě o něco víc plynu, takže
vystřelili kupředu ještě větší rychlostí. Přítomní diváci si
budou o tomhle zážitku vyprávět roky — jak byli svědky
toho úchvatného sprintu v provensálských horách na Tour de
France v roce 1969, kdy legendární Eddy a jeho podivný
zrzavý spolujezdec, jehož jméno si nikdo nezapamatoval,
letěli k cíli, jako by měli na kole tryskový motor. Někdo
dokonce tvrdil, že se jejich kolo vznášelo nad zemí. Dokonce
se našli i takoví pomatenci, kteří prohlašovali, že ze zadku
kalhot toho klučiny sedícího na sedátku vycházel zvláštní
bílý dým. Ať tak či tak, vypadalo to s nimi hodně bledě. V
posledních metrech se jim zčistajasna podařilo nabrat ještě o
něco větší rychlost a v cíli porazili jezdce ve žlutém trikotu o
miliontinu milimetru. To bylo Eddyho první vítězství.
Postupem času se z něj měl stát světoznámý Eddy, který
vyhraje všechny cyklistické závody po celém světě a který
ve svých pamětech napíše, že sebedůvěru k pokračování v
cyklistice mu dodalo právě vítězství v provensálských
horách. Ale tohle všechno se má teprve stát — nebo se už
vlastně stalo — záleží, jak se na to člověk dívá. Právě teď
— nebo taky tehdy — se Eddy a Bulík radovali z vítězství.
Vřavy jásajících lidí je nadzvedly z kola a přenesly ke
stupňům vítězů, kde dostali medaili, dva plyšové medvídky a
polibky měkkých rtů na tvář. Pak jim někdo strčil mikrofon
pod nos a Bulík se hned chopil slova.
„Haló. Tohle je televize?“
„Ano,“ odpověděla žena držící mikrofon. „Mohl byste
francouzskému národu prozradit, kdo vlastně jste?“
„Samo že můžu. Kde je kamera?“
„Támhle,“ ukázala žena na velkou kameru, která stála na
nákladním autě za ní.
Bulík se podíval přímo do kamery a narovnal se.
„Ahoj, francouzský národe. Jmenuju se Bulík. To jméno
si někam zapište. A jestli tam někde mezi vámi je někdo, kdo
se jmenuje Líza nebo doktor Proktor, měli by teď dávat
obzvlášť pozor. Já, tedy Bulík, se nacházím na vrcholku
hory, která se jmenuje…“
„Všichni víme, jak se jmenuje,“ prohlásila žena s
mikrofonem netrpělivě. „Vřítil jste se do cyklistiky jako
kometa, mesjé Bulík. Chystáte se v závodění pokračovat?“
„Ne. Vlastně bych se odtud chtěl co nejrychleji dostat,
takže jestli mě Líza a doktor Proktor můžou vyzvednout,
čekám na ně na vrcholku… Jak se ta hora teda jmenuje?“
„Mon Bla,“ pošeptal mu do ucha Eddy.
„Mon Bla,“ vykřikl Bulík. „Přesněji řečeno…“
„Hotel Mon Bla,“ pošeptal mu opět Eddy.
„Hotel Mon Bla,“ zvolal Bulík.
„Tady můj kámoš a já bydlíme v apartmánu ve věži
hotelu,“ řekl Eddy do kamery. „Tohle apartmá dostává
vždycky vítěz. Lízo a doktore Proktore, hoďte sebou!“

Hned po rozhovoru s televizí je čekala masáž a báječně

teplá koupel v apartmánu ve věži hotelu. Dostavil se tam
krejčí, který vzal Bulíkovi míry, a než opět odešel, kroutil s
úsměvem hlavou. Když se o pár hodin později vrátil, měl s
sebou oblek, košili a boty, které si měl Bulík vzít na sebe při
slavnostní večeři na oslavu vítězství.
„To je nářez!“ zvolal Bulík a prohlížel se v zrcadle.
„Bude se tam tančit kankán?“
Eddy se smál a kroutil hlavou stejně jako ten krejčí
předtím. „Další etapa začíná zítra brzo ráno v osm. Dám si k
večeři čtyři hranolky a půjdu na kutě.“
„Ty seš ale brzda!“ dobíral si ho Bulík a stepoval na
místě v nových kožených botách, takže mu klapaly o
mramorovou podlahu. „Bude mejdan!“
Večeře na oslavu vítězství proběhla v restauraci v hotelu
Mon Bla. Byla tam spousta naparáděných lidí, kteří chtěli
Bulíkovi potřást rukou. Ať se Bulík rozhlížel, jak chtěl, z
kankánu nic nebylo. Došli za ním někteří cyklisté a šeptem
se ho vyptávali, jestli od něj můžou koupit trochu toho
prášku, který prý za jízdy použil. Když Bulík zavrtěl hlavou,
nazvali ho podvodníkem. A vůbec celá ta večeře byla docela
velká nuda. Už při podávání předkrmu klimbala Bulíkovi
hlava únavou, takže sjížděl pomalu ze židle dolů a zmizel
pod stolem. Eddy si všiml, že Bulík spí. Když se mu ho ani
natřikrát nepodařilo probudit, přehodil si ho přes rameno a
vynesl ho po schodech do apartmánu ve věži. Uložil ho do
větší ze dvou postelí a sám se skrčil na té menší. Pak
dvakrát zívl a zhasl světlo.

Bulík se probudil a otevřel oči. Paprsek světla pronikl

mezi závěsy v apartmánu a dopadl přímo na jeho pihovatou
tvář. Protáhl se a zjistil, že někdo položil na noční stolek
malilinkatý žlutý trikot. Stálo na něm Tour de France 1969.
A hned vedle něj papírek se vzkazem:

Dobré ráno, Bulíku! Díky za pomoc. Nechtěl jsem tě

budit, takže až budeš tohle číst, pojedeme už dávno další
etapu. Doufám, že se Líza a doktor Proktor brzy objeví.
Navždy tvůj přítel, Eddy

Bulík se znovu protáhl. Cítil, že je vyspaný dorůžova.

Ale klidně by si ještě chvilku přispal. Trochu se nad tím
zamyslel, zívl a zavřel oči. Myslel taky na snídani. A jak tak
na ni myslel, zaslechl opatrné pootevření dveří a ucítil
povědomou vůni jídla. Usmíval se a představoval si, jaká
vynikající jídla mu právě teď přivážejí na vozíku až do
pokoje. Nebylo přece potřeba otevírat oči, aby pochopil, že
zaslechl vrzání koleček od jídelního vozíku.
Vrzání koleček…
Bulík vytřeštil oči a civěl do stropu. Nasál znovu vůni
jídla. Nebyla to slanina a vejce. Bylo to… syrové maso a
kyselé ponožky.
Vyskočil na postel zrovna v okamžiku, kdy někdo
zabouchl dveře a otočil klíčem. A přímo před ním stála
vysoká osoba s dlouhým černým kabátem a dřevěnou nohou
trčící zpod kabátu.
Měla červeně namalované vyšpulené rty, jejichž úšklebek
poodhaloval špičaté, křídově bílé zuby. V ruce držela
revolver s dlouhou hlavní, který vypadal, jako by jej ukradla
někde v muzeu. Hlas měla chraplavý jako pouštní vítr:
„Dobré ráno, Bulíku. Kde je? Kde je doktor Proktor?“
„R-r-r…“ koktal ze sebe Bulík. „Ra-ra-ra…“
Nebylo nejmenších pochyb. Koktání se mu vrátilo.
 11. kapitola

Most v Provensálsku

Líza stála ve vaně, z šatů jí kapala voda a mrkáním se

snažila zbavit mýdlové pěny v očích. Rozhlédla se kolem
sebe a zpozorovala čtyři věci. Zaprvé, že ji ze všech stran
obklopují vysoké ponuré hory, které stíní slunci. Zadruhé, že
vana stojí na skalní římse. Zatřetí, že přímo před ní je most,
ocelový most, celý začouzený a zešedlý stářím. A začtvrté,
že je úplně sama. Jinými slovy, že po Bulíkovi není ani vidu,
ani slechu.
„Bulíku!“ zakřičela.
„Bulíku!“ odpověděla jí ozvěna, nejprve z jedné skalní
stěny, pak z další a další.
Vyskočila z vany a došla až na okraj římsy. Mezi skály se
pod mostem zařezávala hluboká soutěska.
„Bulíku!“
„Bulíku! Bulíku! Bulíku…“ slábla pomalu ozvěna.
„Ahoj!“
Ten pozdrav zazněl odněkud z mostu. Líza si zastínila
oči, a když zahlédla nějakého člověka, jak na ni mává ze
silnice na druhé straně mostu, vrátila se jí jiskřička naděje.
Že by to byl Bulík? Nebo doktor Proktor?
„Ahoj!“ zavolala Líza, zamávala nazpět a vyrazila trávou
po stráni, která vedla k silnici. Po cestě zaslechla nějaké
zvuky. Ten rámus připomínal blížící se motor. A do toho
všeho na ni něco pokřikoval ten člověk na druhé straně
mostu. Zastavila se, aby ho lépe slyšela.
„Rychle! Pospěš si! Už jedou!“
Ten hlas nepatřil ani Bulíkovi, ani doktoru Proktorovi.
Byl to hlas nějakého děvčátka. Řev motoru byl stále
hlasitější a Líze něco říkalo, že by měla to děvčátko
poslechnout. A taky že ji poslechla. Pořádně sebou hodila.
Běžela jako s větrem o závod, zatímco řev motoru stále
narůstal. Když doběhla na konec mostu, všimla si, že
děvčátko je o něco mladší než ona. Má tmavé vlasy, hnědé
oči a červené pončo. Děvčátko chňaplo Lízu za ruku a stáhlo
ji do úkrytu v příkopu na kraji silnice. Vtom se ze zatáčky
vyřítil motocykl.
A Líza ten motocykl okamžitě poznala.

Měl postranní vozík a vysoký hubený řidič měl na sobě

motocyklové brýle, koženou helmu a naprosto neobvykle
dlouhý vlněný šál, který vlál ve vzduchu a mizel někde v
zatáčce. Vzápětí se ze zatáčky vyřítil i konec šálu. Držela se
za něj žena, která vypadala, jako by jela na vodních lyžích.
Za ní se linul černý kouř z propálených gumových podrážek.
Líza otevřela nevěřícně pusu. Věděla, co bude následovat.
A přesně to se taky stalo. Akorát rychleji, než si Líza
představovala, když jí o tom Julieta vyprávěla: žena sklouzla
na kraj silnice a šál se obtočil kolem sloupku od cedule stojící
před mostem. Jakmile se šál utáhl řidiči kolem krku, strhl ho
o kousek dál na mostě z motocyklu. Mezitím se žena
obtáčela kolem sloupku ve stále menších kruzích. Motocykl
klouzal dál po mostě a létaly od něj jiskry, dokud se konečně
nezastavil a mezi horami se opět nerozhostilo ticho.
„Julieto!“ zavolala Líza na ženu, která se konečně pustila
šálu. Vypadalo to, že se jí po té jízdě na kolotoči pěkně
motala hlava, protože se potácela po mostě, aniž by postřehla
Lízino volání.
„Julieto!“ zakřičela znovu Líza a užuž se chystala, že se
za ní rozběhne, ale děvčátko v ponču ji zadrželo.
„Říkal, že máme zůstat tady.“
„Kdo to říkal?“ okřikla ji Líza a chtěla se jí vytrhnout.
„Doktor Proktor,“ odpovědělo jí děvčátko.
Líza ztuhla. „Proktor byl tady?“
„Ano. Říkal, ať se nesnažíme zabránit tomu, co se má
stát. Prý by to mohlo překazit jeho další plán. Skrč se, hroši
už jsou tady!“
Až po vyslovení slova hroši zaslechla Líza zvuk dalšího
motoru. Bylo jí jasné, že to jsou oni. Přesně jak o tom
Julieta vykládala. A opravdu. Ze zatáčky se vynořila černá
limuzína. Opatrně najela na most, který byl pro ni tak akorát
široký.
 Líza seděla přikrčená a sledovala, jak žena na mostě
pomáhá řidiči zpátky na nohy.
„Co nevidět nasedne na motorku a vyrazí do Itálie,“
zašeptala Líza. „A ona se vzdá hrochům, kteří ji odvezou
zpátky do Paříže, kde už na ni čeká Klód Klišé, kterého si
pak musí vzít.“
„Já vím,“ řeklo děvčátko. Líza se na ni tázavě zadívala a
děvčátko pokračovalo: „Profesor mi o tom vyprávěl. Z které
doby jsi dorazila ty?“
„Ze stejné jako doktor Proktor. Jak jsi věděla, že jsem
přicestovala v čase?“
„Viděla jsem tvoji vanu. Jak se jmenuješ?“
„Líza. Líza Pedersenová. Přijela jsem, abych našla
doktora Proktora. Ty jsi taky přicestovala v čase?“
Děvčátko se smálo a kroutilo hlavou. „Já jsem z téhle
doby a místa. Jmenuju se Anna. Anna Šoliová.“
„To je docela legrační. Moje nejlepší kamarádka se taky
jmenuje Anna. Bydlí v Sarpsborgu. Rodiče si myslí, že jsem
teď u ní na návštěvě.“ Při pomyšlení na mámu a tátu Líze
zničehonic vyskočily slzy do očí.
Anna se usmála a pohladila ji po tváři, aby ji utěšila,
přestože vypadala, že je aspoň o rok mladší než Líza. Na
druhou stranu, jestli se Líza někdy vrátí do své doby a setká
se tam s Annou, bude Anně přinejmenším tolik co její
mámě.
„Jsi tady sama?“ zeptala se Anna.
„Asi jo. Bulík beztak zapomněl, kam jsme měli dorazit.
Občas mu dělá potíže se soustředit.“
Na mostě nastartoval motocykl a odjel pryč.
„Doktore!“ zakřičela Líza a postavila se. „Doktore
Proktore! Stůjte!“
„Pssst!“ zasyčela Anna a stáhla Lízu zpátky dolů.
„Támhleto je mladý doktor Proktor. Vůbec by nevěděl, o
čem mluvíš.“
„Cože? A kam se teda poděl starý doktor Proktor?“
Anna vzdychla. „Vyrazil zase dál.“
„Ale byl tady? Potkalas ho?“
Anna přikývla. „Dneska ráno se procházel Hrošínem.
Kapalo z něj jako z vodníka. Šel zrovna okolo, když mě
bratranci Trámovi jako obvykle máchali v hroším potoce.“
„Bratranci Trámovi?“
„Dva hnusáci, kteří bydlí úplně dole na konci naší ulice.
Shodili mi kolo, vysypali mi věci ze školní brašny a nacpali
mi kapsy hřebíky. Trénují, aby z nich jednou byli hroši jako
z jejich tatínků. Chápeš?“
„Chápu až moc dobře,“ vzdychla Líza.
„Asi se zalekli toho jeho ztřeštěného vzhledu. Navíc na
ně řval nějakým divným jazykem a hrozil jim pěstí. Kluci
Trámovic vzali do zaječích, ale křičeli na mě, že se vrátí se
svými tatínky. Pak mi profesor pomohl posbírat knížky a
psací potřeby. A když si všiml, že mám velký fix, zeptal se
mě, jestli si jej může půjčit, aby mohl na zeď od benzínky
napsat vzkaz.“
„Vzkaz?“
„Jo. Prý aby varoval sám sebe. Chtěl tam napsat, aby
nezastavoval, ale jel dál až do Itálie. Povyprávěl mi celý ten
příběh.“
„A tys mu uvěřila?“ divila se Líza.
„Ani náhodou,“ smála se Anna. „Přišel mi jako milý, ale
docela trhlý profesor. Neuvěřila jsem mu, ani když mi ukázal
tu svoji vanu, o které tvrdil, že s ní může cestovat v čase.
Stála mezi auty na hroším vrakovišti. Pak jsem zdálky
zaslechla školní zvonění a vysvětlila mu, jak se dostane k
benzínce, aniž by riskoval, že narazí na tatínky Trámovy.
Potom jsem uháněla do školy.“
„Aha. Ale proč teď nejsi vlastně ve škole?“

„Tak daleko jsem nedoběhla. Když jsem zahnula za roh,

čekali tam na mě tatínci bratranců Trámových. Třásli se
mnou a chtěli vědět, kdo byl ten pomatený přivandrovalec,
který vyhrožoval jejich hodňoučkým a miloučkým
chlapečkům. Měla jsem takový strach, že jsem jim všechno
řekla. Když jsem jim vykládala o mladém profesorovi, který
společně s Julietou Margarínovou uprchl na motorce, hrozně
divně se zatvářili. Říkali, že to určitě bude ten prevít, na
kterého má jejich šéf, pan Klišé, spadeno. Zeptali se mě,
jestli nevím, kde ten cizinec je, ale já dělala, že nevím. Pak
mě nechali být a domlouvali se mezi sebou. Dohodli se, že
varují ostatní hrochy ve vesnici, aby dávali bacha na
podezřelé cizince. A že prý nebude od věci dát nejprve vědět
na benzínce, protože cizinci projíždějící Hrošínem se
obvykle zastavují jenom tam. Pak naskočili do limuzíny a
odjeli.“
 „Cos udělala?“
„Najednou jsem si uvědomila, že na té profesorově
historce asi přece jen něco bude. Takže jsem běžela jako o
život stejnou cestou, po které jsem poslala profesora k
benzínce. Mondijé, já ale letěla! Naštěstí jsem ho našla
ukrytého přímo naproti benzínce. Řekla jsem mu, co se
přihodilo. Opatrně jsme vykoukli z úkrytu a zahlédli, že
limuzína už dorazila a Trámové mluvili s těma dvěma
hrochy, kteří pracují na benzínce.“
„To vysvětluje, proč se tvářili tak podezřele, když
Proktor a Julieta tankovali,“ dodala Líza.
Anně se zalily oči slzami. „Za všechno můžu já, že jo?“
„Ale vůbec ne,“ utěšovala ji Líza a tentokrát to byla ona,
kdo pohladil Annu po tváři. „Nemohlas přece vědět, že
profesor není tak úplně padlý na hlavu. Po pravdě řečeno si
tím občas sama nejsem jistá…“
Anna si otřela slzy. „Profesor říkal, že plán nevyšel a že
musí vymyslet něco jiného.“
„A co?“ zeptala se Líza.
„Říkal, že když chce člověk něco změnit v minulosti, má
na to jenom jeden pokus, a proto teď musí vyrazit do jiné
doby a něco tam změnit.“
„Kam? No tak kam?“ hořela zvědavostí Líza.
„Říkal, že dostal geniální nápad.“
„Jaký nápad?“
„K zemi!“ vyjekla Anna.
 Široká limuzína vycouvala z mostu a otáčela se na silnici
přímo nad nimi. Líza vykoukla opatrně z příkopu a zahlédla
bledý obličej za tmavými okénky. Byla to Julieta. Pak auto
zrychlilo a zmizelo v oblaku prachu.
„Jaký nápad?“ zopakovala Líza a dusila se přitom
kašlem.
„Profesor se chtěl vydat k tomu inženýrovi, který navrhl
most, na nějž se právě díváme. Do doby ještě předtím, než
ho navrhl. Chtěl, aby změnil nákresy.“
„Změnit most? A proč jako?“
„Protože limuzína, ve které hroši jezdí, je stejně široká
jako americké tanky, které se tu během druhé světové války
převalily přes most a osvobodily Francii od Hitlera. Vždyť jsi
sama viděla, že se limuzína na most vešla jen taktak.“
„Aha, teď už chápu.“
 „Profesor říkal, že kdyby se mu podařilo přimět inženýra
v roce 1888, aby navrhl most o něco užší, nevešla by se sem
limuzína a hon na něj a Julietu by vzdala. Pak by mohli ujet
na tom pokaženém motocyklu až do Říma a tam se vzít.
Zazvonil zvonec a pohádky…“
„Nádhera!“ zvolala Líza. „Prostě geniální! Ale… ale jak
věděl, kdo je tím inženýrem a ve kterém roce most navrhl?“
„Jednoduše! Je to napsané támhle na té ceduli,“ ukázala
jí Anna. Obě dívenky se zvedly z příkopu a přešly k ceduli,
na níž se zachytila šála.
„Navrhl inženýr Gustav Eiffel v roce 1888,“ přečetla
Líza. „Postaveno v roce 1894. Počkej! Eiffel? Není to ten,
který navrhl…“
„Jo, přesně ten,“ odpověděla Anna. „Ten, který navrhl
Eiffelovu věž. Profesor se rozhodl navštívit Gustava Eiffela
v roce 1888. Dal mi sbohem, ponořil se do vany, a šup! Byl
dočista fuč! Dokonce jsem zkoušela sáhnout na dno vany. A
tehdy mi došlo, že to přece jen nebyl žádný blázen. Místo
toho, abych se vydala domů, zašla jsem se podívat sem,
jestli se opravdu stane to, co se podle profesora mělo stát. A
taky že stalo.“
Anna najednou opět zesmutněla. „Chudinka profesorova
přítelkyně. Jen si to představ, musí si vzít toho padoucha
Klóda Klišého!“
Udeřila zprudka zaťatou pěstí o dlaň. „A nikdo z těch
zbabělých soudců v Paříži si toho banditu netroufne
odsoudit! Hrozně mě štve, že všichni skáčou podle toho, jak
on píská.“
„Bohužel s takovými padouchy, jako je Klišé, nic
nezmůžeme,“ prohlásila Líza. „Teď už ale musím najít
Proktora. Mám pro něj mýdlo času, které potřebuje.“ Líza
poklepala rukou na kapsu od bundy.
Anna utíkala za Lízou, která se rozběhla trávou zpátky
ke skalní římse, na níž stála vana. Když tam doběhly, spatřila
Líza, že je ve vaně ještě stále dost mýdlové pěny.
„Díky za pomoc, Anno,“ poděkovala Líza a skočila do
vany. „Uvidíš, žes profesora přece jen pomohla zachránit.“
„Doufám, že jo. A taky doufám, že nemáš pravdu v tom
ostatním.“
„V čem?“
„Že s takovými padouchy, jako je Klód Klišé, nic
nezmůžeme.“
„Tak to zkus! Hodně štěstí, Anno Šoliová.“
„Tobě taky, Lízo Pedersenová. Pozdravuj profesora, až
ho uvidíš.“
„Pozdravím, slibuju.“ Líza si už chtěla zacpat nos, když
vtom zjistila, že na něm má ještě pořád modrou nosní
svorku.
„Jo a profesor říkal ještě jednu věc,“ vzpomněla si Anna.
„Mám si prý dávat pozor, kdyby se objevil jeho bývalý
asistent. Prý dokáže číst stopy v mýdle času, a může proto
pronásledovat ty, kteří cestují v čase.“
„Ano, už jsem pochopila, že ten asistent bude asi pěkně
vykutálený chlápek. Tak ahoj a měj se!“
„Ale…“ vyhrkla Anna.
Ovšem už bylo pozdě. Líza se ponořila pod mýdlovou
pěnu.
„…ten asistent není žádný chlápek,“ zamumlala Anna.
„Profesor říkal, že je to žena, velmi zvláštní žena…“
Líza se mezitím soustředila pod vodou na pracovnu
Gustava Eiffela a nějaké datum v roce 1888. Jenže jaké
datum? Rozhodla se pro první, které ji napadlo. Sedmnáctý
květen. Tohle datum je přece stejně dobré jako všechna
ostatní, nebo ne?

V apartmánu ve věži hotelu Mont Bla hleděl Bulík z

postele přímo do hlavně starožitné pistole. Hlavou se mu
honilo, že by radši zíral na talíř se slaninou a vejci. Nejen
proto, že umíral hlady, ale taky proto, že pohled do hlavně
pistole mu nebyl zrovna po chuti. Co kdyby z ní náhodou
vyletěla kulka?
„Vztyk! Obleč si kalhoty a nástup na palubu,“ zavelela
žena s pistolí.
„Pro-pro-proč jako?“ vykoktal Bulík a přitáhl si peřinu až
k bradě.
„Protože mi pomůžeš najít člověka, který mi zničil
život.“
„Ko-ko-koho jako?“
Když Rašple chraplavě zašeptala, sršela jí z očí nenávist:
„Koho asi. Doktora Proktora!“
 12. kapitola

Rašple a její příběh

Vraťme se o pět vteřin zpátky a pokračujme tam, kde

jsme skončili.
„Pomůžeš mi najít člověka, který mi zničil život,“ prskala
Rašple vzteky s pistolí namířenou na postel, kde ležel náš
malý hrdina Bulík, s peřinou u brady.
„Ko-ko-koho jako?“ zašeptal Bulík, který nepůsobil tak
hrdinsky, jak bychom si asi přáli.
Rašple chraplavě zašeptala a z očí jí sršela nenávist:
„Koho asi. Doktora Proktora!“
Bulík polkl: „Ne-ne-nestačilo by, kdybych ho od vás
nechal pozdravovat, až ho uvidím?“
„Hni sebou!“ zařvala Rašple a v ruce se jí třásla pistole.
„No dobře, dobře!“ Bulík odhrnul peřinu a seskočil na
podlahu. „Nemusíte přece tak křičet. A co vlastně po starém
obnošeném profesorovi chcete?“
„Maličkost,“ utrousila Rašple a posadila se do křesla,
zatímco nespouštěla oblékajícího se Bulíka z očí. „Chci jen
zpátky to, co mi patří.“
„A to je co?“
„Žádná věda, můj milý námořníku. Nákresy k vaně
času.“
„A ty vám jako patří? Nebyl to doktor Proktor, kdo
vynalezl…“
„Ale já jsem vynalezla MÝDLO ČASU!“ zasyčela
Rašple, až jí z pusy prskaly sliny. „A pak mě ten hlupák
zradil! Všechno zpackal, když se zamiloval do té Juliety.
Jenom při vyslovení toho jména cítím pachuť žluklého másla
na jazyku. Všechno zničil!“
„Takže vy jste byla… byla…“
„Ano, já jsem byla jeho asistent. Ale byla jsem
přinejmenším stejně chytrá jako on!“
„A teď ho chcete najít, abyste mu ukradla jeho část
vynálezu?“
„Hoď sebou!“
Bulík zjistil, že se obul dřív, než si oblékl kalhoty, takže
se musel zase vyzout. „Proč bych vám měl pomáhat najít
profesora, když ho chcete okrást?“
Rašple mu zamávala pistolí před obličejem.
„Aha, už chápu,“ zamumlal Bulík a oblékl si kalhoty.
„Co s námi uděláte, až ukořistíte ty nákresy?“
„Na to bych se,“ začala Rašple a poškrábala se pistolí na
nose, „být tebou snažila raději nemyslet. Radši se koukej
zamyslet, kde může profesor být.“
„Nemám tušení. Klidně mě zažalujte, ale opravdu
nemám nejmenší tušení.“
„Nač podávat žalobu na mrtvé skřety,“ prohlásila Rašple
a zamávala opět pistolí.
„Už si vzpomínám, to místo začínalo nějak na H,“ sypal
ze sebe rychle Bulík. „Takových míst může být přece hrozně
moc. Například Himálaje. Nebo Honolulu. Hunská říše.
Havana…“
„A dost!“ zuřila Rašple a natáhla ruku s pistolí. „Seš mi k
ničemu, usmrkanče. Takže sbohem…“
Bulík sledoval, jak se její zahnutý ukazováček opírá o
spoušť a mačká ji k sobě.
„Počkejte!“ zakřičel. „Právě jsem si vzpomněl!“
Rašple svraštila podezřívavě jedno oko, ale ruka s pistolí
se jí nepohnula ani o píď. „Opravdu?“
„Ano, ano, ano!“ Bulík kýval hlavou jako pominutý, až
mu ofina ve vzduchu malovala červené pruhy.
„Tak to vyklop. Kde je?“
„Bez vany času se tam nedostaneme.“ Bulík odběhl ke
koupelně a otevřel dveře. „Můžete předělat tady tu vanu?“
„Nemůžu, ty hlupáku,“ štěkla po něm Rašple. „Bez
Proktorových nákresů to nejde. Musíme zpátky k vaně času,
která stojí dole na té zatracené louce. Pěkně jsem si nabila
šišku, když jsem tam přistála.“ Rašple se podrbala na čele.
Až teď si Bulík všiml, že na něm měla modrou bouli.
„Vy jste přijela ve stejné vaně času jako já?“
„Samozřejmě,“ zamručela Rašple.
„Jak je to možné?“
„Dost řečí. Zvedáme kotvy,“ zavelela Rašple, otevřela
dveře do chodby a pistolí mu ukázala cestu.
Bulík zalapal nevěřícně po dechu. „Před snídaní? Je vám
jasné, že snídaně je v ceně pokoje, jinak řečeno zdarma?“
„MARŠ!“
Bulík pokrčil rameny.
„No jak myslíte,“ zatvářil se nevinně. Zrovinka tak
nevinně jako někdo, kdo právě dostal ne tak úplně nevinný
nápad. Bulíkovi totiž došlo, že budou muset vyjít na ulici,
kde už se nějak — se svým malým vzrůstem — ztratí v
davu.
„Pojďte,“ vybídl ji Bulík a důležitě si vykračoval. Rašple
šla v závěsu za ním. Když scházeli ze schodů, zastrčila si
pistoli do kapsy od kabátu. Dole na ulici se Bulík překvapeně
rozhlížel. Přes noc se obloha zamračila a vypadalo to, že
každou chvíli začne pršet. Překvapilo ho však něco jiného.
„Kam se všichni poděli? Vždyť ještě včera tady byla
hlava na hlavě.“
„Celý ten cyklistický cirkus odtáhl jinam,“ řekla Rašple a
rozhlédla se po prázdné ulici. „Tvůj plán, že se nějak — se
svým malým vzrůstem — ztratíš v davu, je v trapu, co?“
Bulík neodpověděl. Že by taky uměla číst myšlenky?
Rašple se rozchechtala: „Skoč mi na záda, skrčku.“
„Na záda?“
„Vidíš tu snad nějakého taxíka?“
„To ne…“ odpověděl váhavě Bulík.
Rašple se ohnula. „Vyskoč! Sjedeme z téhle proklaté
hory dřív, než se strhne slejvák.“
Bulík zaváhal, ale nakonec ji poslechl. Když se Rašple
ujistila, že se jí pořádně drží, odrazila se jednou nohou
vpřed. Nepromazaná kolečka pod dřevěnou nohou
zaskřípala. Když projížděli pod cílovou branou, která tam
ještě pořád stála, zarachotila jim na asfaltové cestě kolečka.
Rychlost stoupala.
„Pořádně se drž,“ zavolala na něj Rašple přes rameno.
„Pojedeme plnou parou vpřed.“
Skrčila se. V dálce zahřměla bouře. Svištěli dolů toutéž
pustou příkrou horskou cestou, po které se den předtím
Bulík a Eddy plahočili nahoru. Vítr se opíral Bulíkovi do
tváře. Rašple se v zatáčkách nahýbala, až jí gumová kolečka
vřískala.
A Bulík — poněvadž je to Bulík — úplně zapomněl, v
jak zapeklité situaci je, a ječel hlava nehlava: „Jupí! Rychleji!
Rychleji!“
A dostal, co chtěl. Nakonec jeli tak rychle, že jim tlak
vzduchu třepotal s tvářemi, obracel oční víčka naruby a
vmačkával nosy do obličejů. Když Bulíkovi zapadl jazyk do
krku, přestal v cuku letu s ječením a zavřel pusu, aby jej
opět mohl vykašlat.

Dvě ovce postávaly vedle sebe a zíraly na tu mírně

řečeno podivnou ženu, která kolem nich právě prosvištěla s
klukem na zádech.
„Hele, neviděly jsme už někdy toho zrzka?“ zeptala se
jedna z přežvykujících ovcí té druhé.
„Co já vím,“ odpověděl druhý přežvýkavec tomu
prvnímu. „Hele, já jsem jenom vovce. Jak si mám tydle věci
pamatovat?“

V poslední zatáčce byli Rašple a Bulík tak nahnutí, že

skoro leželi. Cesta pak vyústila na rovinku a Bulík zahlédl
květinovou louku a nohy převrhnuté vany.
 Vtom se spustil slejvák. Panečku, a jaký! Bylo to, jako
by se největší dešťové kapky na světě shromáždily zrovna
nad touhle loukou, aby uspořádaly mistrovství světa v tom,
která z nich nejrychleji dopadne na zem.
„Výborně,“ zařvala Rašple, přeskočila plot a skákala
trávou po jedné noze k vaně.
„Vý-bor-ně?“ nechápal Bulík, který drncal na zádech
nahoru a dolů a cítil, jak mu déšť zatéká za krk a pod triko.
Rašple zamířila rovnou k vaně. Zavrtěla sebou, takže
Bulík spadl a svalil se do trávy. Pak chytila vanu za jednu
nohu. „Pomoz mi, ať můžeme tohle plavidlo spustit na
vodu.“
Bulík se zvedl z trávy a pomohl jí. Otočili vanu času
zpátky na nohy a sledovali, jak déšť tluče o smaltované dno
vany. Rašple vytáhla sklenici, otevřela ji a trochu z ní
odsypala. Náš starý známý jahodově červený prášek dopadal
do vany, kde z něj déšť vyšlehával mýdlo, které hned
začínalo pěnit.
„Tak a teď si jen počkáme, až se vana naplní,“ řekla
Rašple, vlezla do vany a sedla si na jeden konec. Bulík skočil
za ní a sedl si na protější konec.
„Jak jste nás vlastně našla?“ zeptal se Bulík.
„Jednoduše. Když jste došli s tou známkou z roku 1888,
která vypadala úplně nově a navíc měla na okraji bílé stopy
po zaschlém mýdle, vzbudilo to ve mně podezření. No, a
když se k tomu ještě přidala ta jahodová příchuť, hned jsem
věděla, že to znamená jen jedno: Proktor zprovoznil svou
vanu času. A držet jazyk za zuby, námořníku, není zrovna
tvojí silnou stránkou. Když jsi vyklábosil, že se chystáte do
Paříže, docvaklo mi, že mě chcete dovést přímo k němu.“
„Vy jste nás sledovala.“
„Tak tak. Hlídala jsem u vchodu do penzionu Pomfrit.
Když jsem uviděla přicházet tu malou žábu s tou příšernou
ženskou…“
„Julieta Margarínová a příšerná?“
„Nevyslovuj přede mnou to jméno!“ vyštěkla Rašple.
„Vyšly nahoru do pokoje a bylo mi jasné, že jste tam všichni
čtyři. Takže jsem zabušila na…“
„Mysleli jsme, že to byli hroši.“ Bulík cítil, že voda ve
vaně trochu stoupla, jenže i takovému slejváku to chvíli trvá,
než naplní celou vanu času.
„Pokusila jsem se vyrazit dveře, ale musela jsem to
vzdát. Takže jsem seběhla dolů, obrátila se na toho blbouna
v recepci a poprosila ho slušně o klíč od pokoje.“
„A on vám ho jenom tak dal?“ zeptal se Bulík
nedůvěřivě.
 „Poprosila jsem ho velmi slušně. Navíc jsem na něj
mířila pistolí.“
„Aha. Vy jste ale hlavička.“
„Když jsem pak vešla, nebyla uvnitř ani noha,“ vzdychla
Rašple. „Obrátila jsem pokoj vzhůru nohama. Ani živáčka.
Jenom jeden pitomý sedminohý pavouk. Sedminohý! Člověk
by si skoro pomyslel, že to byl sedminohý peruánský savý
pavouk, kdyby nebylo jasné, že žádný takový pavouk
neexistuje.“
Bulík neodpověděl.
„Pochopila jsem, že jste upláchli ve vaně času, a začala
jsem číst stopy v mýdle…“
„Vy dovedete číst stopy v mýdle?“
„Samozřejmě,“ odfrkla si vztekle Rašple. Z nalíčeného
obličeje jí v dešti stékaly černé pramínky. „To já vynalezla
mýdlo. Vím o něm VŠECHNO. Jediná potíž byla v tom, že
těch stop bylo víc. Vydali jste se do odlišných míst. Musela
jsem si vybrat jedno z nich. A to mě zavedlo až sem. Zašla
jsem támhle do té kavárny a uviděla tě v televizi. Moc milé,
že jsi vyžvanil, kde jsi. A teď mi prokážeš stejnou laskavost
a zavedeš mě za Proktorem. Vstaň, a o nic se nepokoušej.
Pamatuj, že kamkoliv pláchneš, vysleduju tvoji stopu.“
„Ale já…“ začal Bulík, zatímco si strčil ukazováček do
ucha a zakroutil s ním.
„Dělej!“ zahrozila mu Rašple pistolí. Z hlavně kapala
voda. „Vytáhni ten prst z ucha!“
Znovu zahřmělo. Tentokrát tak silně, až se země otřásla.
„Ja-ja-jak myslíte,“ třásl se Bulík, vystrčil honem prst z
ucha a ozvalo se nepatrné „plop“.
Jenže Bulík se netřásl kvůli namířené pistoli. Ani kvůli
studené vodě. Ani kvůli tomu šílenému plánu, který se mu
zrodil v hlavě, když se ozvalo ono „plop“. Bulík se třásl,
protože právě zjistil, že hromobití, které otřásalo zemí,
nepřicházelo z nebe, ale z něčeho těžkého, co se k nim s
duněním řítilo za zády Rašple. Obrovský černý a neskutečně
rozzuřený býk.
„Je načase vzít roha,“ řekl Bulík a ponořil se pod vodu.
Zadržel dech a soustředil se. Soustředil se na to, o čem
mu vykládal Eddy. Souvisel s tím totiž plán, který se mu
vylíhl v hlavě. Nebyl si úplně jistý, jestli je ten plán nějak
zvlášť dobrý, ale myslel v podstatě na jedno místo kousek od
cyklistické dílny v Belgii. To místo se jmenovalo Waterloo.
Datum 18. června 1815. Ložnice Napoleona Bonaparteho.
Když se vynořil, napadlo ho nejprve, že se mu to
nepodařilo, poněvadž ještě pořád hřmělo. Pak si ale všiml, že
byla skoro úplná tma a že byl uvnitř nějakého stanu. Došlo
mu, že to hromobití nedělají ani blesky, ani býci. Bylo to
hluboké hřmotné chrápání. Byla noc. A Bulík dorazil k bitvě
u Waterloo, k nejznámější bitvě, jakou světové dějiny
pamatují. A znal historii dost dobře na to, aby věděl, že se
ocitl na straně poražených, kteří budou zaživa zadupáni do
země, rozstříleni na cucky a posláni do vyhnanství.
Zkrátka řečeno, Bulík teď s naprostou jistotou věděl, že
to nebyl dobrý plán.
 13. kapitola

Waterloo

Bulík mžoural očima ve tmě. Byl promočený, měl strach

a ještě nesnídal. Stručně řečeno to zrovna nebyl začátek dne
podle jeho představ. A ještě ke všemu teď má nastat nejhorší
den francouzské válečné historie. Den, kdy mají Francouzi
dostat na frak od těch zatracených Angličanů a přinejmenším
stejně tak mizerných Němců.
Bulíkovy oči přivykly tmě. Všiml si, že to hřmotné
chrápání se ozývá z postele uprostřed stanu. Vedle postele
stála židle, přes jejíž opěradlo byla úhledně přeložena
uniforma. Bulík se klepal zimou. Uniforma bude
pochopitelně příliš velká, ale když už nic, bude aspoň suchá.
Vyklouzl z vany a proplížil se až k židli. Sundal si svoje
mokré šaty a navlékl se do uniformy. Ovšem — co to má
znamenat? — vždyť mu padla jako ulitá! Bulík se zadíval na
muže, který ležel v posteli na zádech a chrápal s pusou
dokořán. Byl tohle opravdu ten veliký generál a diktátor
Napoleon Bonaparte? Ten muž byl přece stejně maličký jako
Bulík! Na tyhle myšlenky teď nezbýval čas. Bulík rychle
sepnul všechny vyleštěné knoflíky na uniformě, zapnul si
opasek s naleštěnou šavlí, která mu málem šourala po zemi,
a chňapl ten podivný třírohý klobouk ležící na sedátku od
židle. Kde měl tenhle klobouk vlastně předek a zadek? Ani
na to nezbýval čas, neboť jakmile Rašple rozluští stopy v
mýdle času, bude tady cobydup. Bulík si nasadil klobouk na
hlavu a z kapsy od mokrých kalhot vytáhl sklenici s
prdonautím práškem. Pak se za ním ozvalo kýchnutí a on se
leknutím otočil. Rašple to ale nebyla. Kýchnutí se ozvalo
venku.
„Na zdraví,“ zaslechl Bulík nějaký hlas před stanem.
Bulík si oddechl, otevřel sáček s prdonautím práškem,
zamířil na generálův chrápající chřtán a sypal. Jenže v tutéž
chvíli ze sebe ten malý muž vyrazil dlouhý chraptivý výdech
a vyfoukl prášek zpátky rovnou do Bulíkovy tváře. Bulík
měl prášek v nose a slzely mu oči. Následnému kýchnutí
nedokázal zabránit. Když pak znovu otevřel oči, viděl, že
celý generálův obličej je pokrytý vlhkým prdonautím
práškem. Bulík zadržel dech.
„Na zdraví i tobě,“ zaslechl zvenku zase jiný hlas.
Pak vše opět přehlušilo Napoleonovo chrochtavé
chrápání a Bulík nehodlal tuhle příležitost propásnout, takže
mu rychle nasypal prášek do pusy.
Chrochtavé chrápání se prudce zastavilo a Bulíkovo
srdce taky. Několik vteřin bylo slyšet jen fidlání cvrčka
zvenčí. Pak začal generál opět chrochtat a Bulíkovo srdce
tlouct. Nezbývalo než čekat a odpočítávat. Bulík poodstoupil
dál, zavřel oči, zacpal si rukama uši a v duchu odpočítával.
Šest — pět — čtyři — tři — dva — jedna…
PRÁÁÁSK!!!
Před stanem postávali dva osobní strážci Napoleona
Bonaparteho. Oba podřimovali a oba byli nahluchlí ze všech
těch dělových ran, které musely jejich uši vytrpět během
dlouhého vojenského života. Když zaslechli tu obrovskou
ránu, vyskočili do pozoru.
„Hrom aby do toho, co to bylo?“ zeptal se první strážný,
sundal si pušku z ramene a funěl nervózně do svého
krouceného kníru.
„Myslel jsem, že sis kýchnul,“ odpověděl druhý strážný,
sundal si pušku z ramene a nervózně funěl do svého
převislého kníru.
„Koukni támhle,“ ukázal ten s krouceným knírem na
oblohu.
A tam — v obrysu velkého žlutého měsíce — spatřili, jak
něco v třepotavém letu mizí ve tmě na druhé straně cesty do
Bruselu, na té straně, kde Angličané rozbili dnes v noci svůj
tábor.
„Co to bylo?“ zeptal se ten s krouceným knírem.
„Kdyby mi rozum netvrdil něco jiného, myslel bych si,
že to byl setsakramentsky mrštný chlápek v noční košili,“
odpověděl mu ten s převislým knírem. „Vždyť je teprve rok
1815, lidi ještě neumějí létat.“
„Asi máš pravdu. Měli bychom se ale podívat, jestli je
generátor v pořádku.“
Odhrnuli cíp stanu a vešli dovnitř. První, čeho si všimli,
bylo měsíční světlo pronikající dírou v horním dílci stanu, v
němž se snášela hezounká drobná pírka z peřiny.
„Co to má…“ vyrazil ze sebe ten s krouceným knírem,
zvedl svou dlouhou zbraň s téměř stejně dlouhým bajonetem
a utíkal k posteli, kde vykřikl: „Generátor je fuč!“
„Peřina taky!“ zvolal ten s převislým knírem, který ho
doběhl.
„Zdravíčko, pánové,“ ozval se Bulík a vykročil do
měsíčního světla.
Strážní se postavili do pozoru se zbraněmi podél těla.
 „Promiňte, pane generátore, neviděli jsme vás!“ zakřičel
ten s krouceným knírem.
„Nic se nestalo, vojáci. Víte, co byla zač ta rána, kterou
jste právě slyšeli?“
„Nemám tušení, pane generátore!“ zvolal ten s převislým
knírem.
„Angličané se pokusili o atentát. Nálož ukrytá v posteli.
Naštěstí pro Francii jsem ranní ptáče…“
„Jaké ptáče?“
„To znamená, že vstávám brzy. Zrovna jsem vstal a čistil
si zuby.“
„Čistil co?“ nechápal ten s převislým knírem. „Všichni
přece vědí, že Francouzi si zuby nečistí…“
„Sklapni, Žaku,“ okřikl ho ten s krouceným knírem,
zatímco se s napřaženou zbraní rozhlížel po okolních
stínech. „Kam se ti Angličané poděli a jak se dostali
dovnitř?“
„Je tu jenom jeden,“ odpověděl Bulík. „Vlastně jde o
Angličanku. Schovává se támhle v té vaně.“
Strážní se otočili a namířili své zbraně na vanu.
„Měl jsem za to, že my Francouzi se ani nemyjeme,“
zamručel pod nosem ten s převislým knírem.
„Buď zticha, Žaku,“ okřikl ho ten s převislým knírem.
„Slyšels, ne? Je to Angličanka.“
„Pssst!“ zasyčel Bulík. „Připravte se k jejímu zatčení!“
Všichni tři byli jako na trní a zírali na vanu.
„Na co vlastně čekáme?“ zeptal se nakonec ten s
krouceným knírem.
„Až jí dojde dech a vynoří se,“ odpověděl Bulík.
„A proč ji prostě jenom nevytáhneme z vody?“ zeptal se
ten s převislým knírem.
„No prosím, klidně to zkuste,“ odpověděl Bulík. „Ovšem
máme co do činění s anglickou špionkou nula-nula-nula-
sedm Rašplí Bondovou, která v čestných duelech propíchla
svým fleretem šestadvacet francouzských šermířů, uškrtila
jednoho škrtiče a zvedla čtyři Rusy na benčpres. Ale jak je
libo, pánové, klidně ji vytáhněte.“
„Nó. Ono to zas tak nespěchá. Nebo snad máme něco na
práci, Žaku?“
„Nic, co by nemohlo počkat,“ odpověděl ten s převislým
knírem.
Všichni dál nervózně postávali a zírali na vanu.
„Ta ženská má ale plíce,“ zašeptal ten s převislým
knírem.
„Jako měchy,“ poznamenal Bulík, který si všiml, že
měsíční světlo bledne a tma pomalu dostává šedavý odstín
svítání.
Vtom se vodní hladina rozevřela a Rašple stála před nimi:
vysoká a štíhlá, v černém kabátě a s pořádně vyboulenýma
očima nad otevřeným chřtánem plným malých
vroubkovaných zoubků připomínajících zuby rybího dravce.
„No potěš,“ zděsil se ten s převislým knírem a couvl o
krok dozadu.
„Stůj, ty šeredná ježibabo!“ zařval ten s krouceným
knírem. „Hneš se jen o chlup a máš kulku v těle!“
Rašple otevírala a zavírala pusu stále dokola, ale nehnula
se ani o chlup.
„Nasaďte jí pouta,“ rozkázal Bulík.
„Pou-co?“ hleděl na něj vyjeveně ten s převislým
knírem, který vypadal ještě pořád celkem vystrašeně.
„No jasně, máte pravdu, pouta ještě nebyla vynalezena,“
uvědomil si Bulík a poškrábal se pod tím podivným
kloboukem. „Tak použijte provaz. Pořádně špionku nula-
nula-nula-sedm Rašpli Bondovou svažte. Hned! Je to… ehm,
rozkaz!“
Když strážní vytahovali Rašpli z vany, bránila se a
nešetřila nadávkami a kopanci. Omotávali kolem ní provaz
tak dlouho, dokud se nepodobala kukuřičnému klasu.
„Té ženské ale jede huba,“ řekl ten s krouceným knírem,
vyzul si roztrhanou levou holínku, sundal si děravou
ponožku a nacpal ji Rašpli do pusy. Vtom zmlkla.
„Co teď, generátore?“
„Prohledejte ji!“
Strážný s krouceným knírem splnil Bulíkův rozkaz.
„Nějaká sklenice s práškem,“ nahlásil strážný. „Hmm,
voní to po jahodách.“
„Hoďte to sem,“ rozkázal Bulík a chytil zavařeninovou
sklenici, která k němu přiletěla vzduchem. „A odvezte ji do
kobky pro zajatce. Ta už snad vynalezena byla, ne?“
 „Jistě,“ odpověděl ten s převislým knírem a postavil
Rašpli na nohy — to znamená na kolečkovou brusli — a
odvezl ji ze stanu. „Tak pojď, ty špionská krasavice.“
„Nejlepší bude, když je doprovodíte a budete ji hlídat,“
prohodil Bulík směrem ke strážnému s krouceným knírem,
který zůstal ve stanu.
„Ale generátore, maršál Kazimír Lypé přikázal, abychom
vás dnem i nocí nespouštěli z očí.“
„No neříkejte? V tom případě ten rozkaz s okamžitou
platností ruším. Koneckonců kdo je tady… ehm, generátor?
Já, nebo maršál?“
„Samozřejmě vy, generátore!“ Strážný s krouceným
knírem se postavil do pozoru, zasalutoval, vytočil se na patě
a zmizel ze stanu.
Ještě se za ním ani nezavřela stanová celta a Bulík se už
hnal k vaně a sypal do ní prášek ze sklenice. Vytasil šavli z
opasku, strčil ji do vany a dal se do míchání. Brzy začala
voda opět pěnit. Bulík chytil sklenici s mýdlem času a vylezl
na okraj vany. Zase se chystal skočit bombu a klesnout na
dno vany, kde by si přál, aby se dostal zpátky do penzionu
Pomfrit, kde už na něj určitě čekají Líza, doktor Proktor a
Julieta Margarínová. Klód Klišé by byl minulostí a nikdy by
nikomu z nich nezkřížil cestu. Bulík se ohnul v kolenou a
chystal se skočit.
„Entré?“ ozval se zvenčí řízný hlas.
Bulík vzhlédl. V otevřeném vchodu do stanu stál muž v
téměř stejně parádní uniformě, jakou měl on sám. Byl štíhlé
a vysoké postavy a na jedné tváři měl jizvu ve tvaru písmene
V.
„Dobré ráno, generátore Napoleone.“
„Neřekl bych, že už je ráno,“ odvětil mu Bulík a rychle si
zastrčil sklenici s mýdlem času pod kabát uniformy.
Muž vstoupil bez okolků dovnitř. „Zdá se, že trocha
spánku vám udělala dobře, generátore. Vypadáte o rok
mladší než včera.“
 „Ó, děkuji vám velice,“ poděkoval mu Bulík a přemýšlel,
jak by se toho chlápka co nejrychleji zbavil. „To beztak ty
šaty. Jsou přece nové.“
„Takže císařovy nové šaty?“ usmíval se muž a posadil se
na židli.
„Já a císař?“ zvolal Bulík zděšeně.
Muž se rozesmál. „O tom přece rozhodujete jen vy sám.
Ovšem dle vašeho posledního rozkazu vás máme oslovovat
generátore.“
„Myslel jsem si to. A proč vlastně generátor?“
„Vy jste už zapomněl? Spojením slov generál a diktátor
vznikne generátor, že ano? No, přísně vzato, byl to můj
nápad. Jako téměř vše v poslední době.“ Muž vzdychl a
prohlížel si své bílé rukavice. „Dáme se tedy do práce?“
„Do práce?“ divil se Bulík. „Jak vidíte, měl jsem právě v
úmyslu dát si ranní koupel. Ještě k tomu jsem ani nesnídal.
Takže kdybyste mě laskavě nechal několik minut o samotě,
pane… pane…?“
Muž zvedl jedno obočí: „To jsem já, maršál Lypé!“
„Ano, jistě,“ smál se Bulík celý nesvůj nápadně falešným
hlasem. „Odpusťte, Kazimíre Lypé, mám těch maršálů tolik,
že nevím, kde mi hlava stojí.“
„Máte dva,“ prohlásil Lypé nakvašeně. „Toho druhého
včera sprovodily ze světa anglické bajonety. Zdá se, že nejste
úplně ve své kůži, generátore.“
„Ale co vás nemá,“ uklidňoval ho Bulík. „To jen… jen…
tahle… ehm, nosní svorka.“
Lypé se zvedl ze židle. „Pokud jste hotov s koupelí vaší
šavle, generátore, čeká nás ještě bitva.“
„Říkal jste pitva?“ vyjekl zmateně Bulík.
 „Oddíly anglických vojáků čekají na druhé straně cesty,
generátore. Nejste snad napjatý?“
„Až k prasknutí,“ odpověděl Bulík a polkl.
„Tak vzhůru do toho. My jsme připraveni.“
„Co přesně myslíte tím my?“ zeptal se Bulík a uvažoval,
jestli prostě jen nemá skočit do vany. Jenže tenhle chlápek
mu asi hned tak nedá pokoj.
„Vy, já, váš kůň a…“ odhrnul stanovou plachtu stranou,
„…zhruba sedmdesát tisíc mužů.“
Bulík vytřeštil oči. Před stanem zahlédl v ranním šeru
krásného bílého osedlaného koně. Kvůli němu ale tak
vytřeštěně nehleděl. Kam oko dohlédlo, stáli za koněm
nastoupení modrokabátníci s nasazenými bajonety na
zbraních.
Maršál Lypé vykročil do vchodu stanu.
„Vojáci, pozdravte svého generátora!“
Sedmdesát tisíc mužů zahučelo na planině jednolitým
rykem:
„Vive Napoleon! Vive la Frans!“
Bulík se zadíval na mýdlovou pěnu pod sebou. Ještě to
mohl stihnout.
 „Vojáci, jste připraveni zemřít pro generátora?“ zakřičel
Lypé.
„Oui!“ odpověděli vojáci.
Bulík pokrčil nohy a chystal se odrazit, když vtom se mu
v jedné části mozku vynořila myšlenka. Slova Juliety
Margarínové, že člověk má jenom jednu šanci změnit
minulost. No a co? namítla druhá část mozku. Mazej odtud,
dokud můžeš! Nemohl. Zkrátka a dobře nemohl. Takže
vzdychl, seskočil z okraje vany, zasunul šavli zpět za opasek
a vyšel ze stanu. Jeden voják mu pomohl do sedla na bílém
koni. Nedopatřením se mu zapletla šavle mezi nohy, a když
dosedl na koně, zabolelo ho to tak, že se musel několikrát
zhluboka a v klidu nadechnout, aby nezařval bolestí. Jakmile
mrkáním zatlačil slzy, spatřil, jak na něj zírá
sedmdesátitisícové vojsko. To máme celkem sto čtyřicet tisíc
očí. Odečteme od toho ty, kteří přišli o jedno nebo obě oči v
bitvách v Rusku či Prusku. Dvouocí, jednoocí i bezocí
vojáci vypadali ovšem velmi vzpřímeně, břicha jakoby
zatažená a ramena vytažená.
„Pó-hov!“ zakřičel Bulík.
V tu chvíli vydechlo sedmdesát tisíc mužů jako jeden.
Spustili ramena a opřeli se o své zbraně.
Hmm, zamyslel se Bulík. To má něco do sebe. Co
kdybych…
„Úsměv!“ zařval Bulík.
Rozzářilo se sedmdesát tisíc lehce zmatených úsměvů.
„Výskok!“
Sedmdesát tisíc mužů vyskočilo a země se při jejich
dopadu zachvěla.
Jak tam tak Bulík seděl a stále ještě jednou rukou svíral
pod kabátem sklenici s mýdlem času, musel uznat, že to byl
docela hustý pocit. Ano, zdálo se mu, že by si na takové
velení zvykl raz dva. Obzvlášť kdyby mu nejprve přinesli
snídani. Vedle něj přikráčel kůň, na kterém seděl maršál
Lypé.
„Váš klobouk…“ pošeptal mu maršál koutkem úst.
„Co je s ním?“ nechápal Bulík.
„Máte jej obráceně.“
„Obráceně?“
„Špice má být vpředu, generátore. Takhle to vypadá
drobátko… no, přihlouple.“
„Pche,“ odfrkl si Bulík. „Jestliže mohu rozhodovat o
tom, aby mě nazývali císařem, a sedmdesát tisíc mužů skáče
na můj pokyn, pak mohu nepochybně také rozhodovat o
tom, jakou stranou si nasadím klobouk na hlavu. Nebo snad
ne, Kazimíre?“
Maršál Kazimír Lypé zbledl ve tváři, která se mu jakoby
protáhla.
„Nebo snad ne?“ zopakoval Bulík hlasitěji.
„Ale ovšem, pane generátore,“ odpověděl Lypé a uklonil
se. Bulík si ale všiml, jak mu svaly v obličeji těkaly vztekem.
„Možná by nebylo na škodu povzbudit před bitvou oddíly.“
„Hned to bude,“ řekl Bulík, obrátil se ke svému vojsku,
zhluboka se nadechl a nechal v tom tichém ránu zaznít svůj
hlas: „Drazí stateční a věrní mužové!“
„Oui!“ zajásali vojáci.
„Bojovali jsme dlouho!“ zakřičel Bulík.
„Oui!“ zvolali vojáci.
„Někteří možná namítnou, že až příliš dlouho!“
„Oui!“ zajásali vojáci, ale někteří na sebe vrhali tázavé
pohledy.
„Mnozí z nás ještě ani nesnídali!“
„Oui,“ ozvalo se opět, ale tentokrát ne tak hlasitě a mezi
vojáky se začalo šířit nepatrné šuškání. Bulík zahlédl
koutkem oka, že se k němu přiblížil kůň maršála Lypého.
„A kvůli čemu jsme to vlastně bojovali a nasazovali vaše
životy?“ zakřičel Bulík. „Abych já, generátor poněkud
nevelkého vzrůstu, ovládl o trochu více území!“
„Oui!“ ozvalo se několik málo vojáků, zatímco ostatní
mlčeli a nespouštěli z něj oči.
„Proč by mělo být takovou poctou zemřít za císaře a
vlast, když jediné, co císař a vlast chtějí, je vaše pomoc,
kterou vám nikdy neoplatí?“
Vzteklý hlas maršála Lypého tiše zasyčel vedle Bulíka:
„Co to tu vyvádíš, ty hlupáku! Vždyť všechno zničíš!“
Jenže Bulík pokračoval dál: „Nacházíme se v malinké
zemi, která se za několik let bude jmenovat Belgie. Nebude
patřit ani Francouzům, ani Angličanům, ale několika
mírumilovným sedlákům, kteří budou o sobě rozhodovat
sami, čas od času si zvolí svého premiéra a jinak budou
pěstovat hranolky a účastnit se cyklistických závodů. Takže,
jaký má smysl tohle střílení po vojácích, kteří bojují na
straně jiných tupých králů bavících se tím, že chtějí co
nejvíc rozšířit svá území, kde však nebude nikdo šťastný
nebo nasnídaný?“
Až na Bulíkův hlas a jednoho cvrčka, který se škrábal na
noze, panovalo na lukách u Waterloo naprosté ticho.
„Mám návrh!“ vykřikl Bulík. „A ten zní, že se všichni
teď vrátíme domů a nasnídáme se!“
„Oui!“ ozval se osamělý hlas jednoho vojáka kdesi na
planině.
„Ty ses zbláznil!“ syčel Lypé a pevně zatáhl za uzdu
svého koně, který se vztyčil na zadních. „Sesazuju tě,
generátore!“
„Navrhuji,“ vykřikl opět Bulík směrem ke zmateným
vojákům. „Já tedy nerozkazuji, ale navrhuji následující.
Odložte zbraně, odpochodujte domů, pořádně obejměte své
ženy a děti, a nekuřte v posteli!“
„Oui!“ ozvalo se o něco více vojáků.
„Nezapomínejte na ranní rozcvičku! Volte ve
svobodných volbách a zapínejte si bezpečnostní pásy!“
„Oui!“ zakřičelo ještě více vojáků.
„A nemějte strach z toho, že vás doma nazvou zbabělci.
Zde přítomný maršál Kazimír Lypé mi přislíbil, že na
královském dvoře v Paříži vyřídí, že jsme se bili hlava
nehlava, ale museli jsme se vzdát přesile!“
Lypého kůň se vztyčil tak divoce, že zděšený maršál
vyklouzl ze sedla a přistál zadkem na zemi.
„Tak co vy na to?“ zařval Bulík. „Zkrátka jedeme
DOMŮ, nebo ne?“
Odpověď přišla tentokrát tak hlasitě a jednohlasně, že
nebe nad Waterloo málem spadlo na zem a Angličané na
druhé straně cesty si mysleli, že Francouzi odpálili svou první
salvu z děl. Nebo vlastně druhou. Nejdřív přece odpálili toho
divného mužíčka v noční košili, který byl tak padlý na hlavu,
že se vydával za Napoleona.
„OUI!“ jásali francouzští vojáci. „OUI!“
„Dobrá!“ zakřičel Bulík. „Ale před nikým ani muk o tom,
co se tady u Waterloo doopravdy stalo. Domluveno?“
„Domluveno!“ vykřiklo těch zhruba sedmdesát tisíc
vojáků najednou.
„Marš domů!“ zařval Bulík, a jakmile obrátil svého koně,
zaslechl za sebou padat zbraně na zem. Před sebou ale spatřil
maršála Kazimíra Lypého.
„Co to děláš?“ vybuchl maršál a třel si rukou kostrč. „Ty
odvoláváš bitvu u Waterloo?“
„No a?“ zívl Bulík. „Tak mě zažalujte.“
„Zažalujte? Já tě poženu před válečný soud!“ Lypé byl
tak rozčilený, že se mu třásly oční bulvy.
„Pro mě za mě,“ utrousil Bulík a sesedl z koně. „Ale až
po ranní koupeli.“

Utíkal do stanu, ale sotva strčil jednu nohu do vany, ucítil

hodně ostré píchnutí v zádech. Otočil se a hleděl tváří v tvář
Kazimíru Lypému, který držel v ruce kord. Zašilhal očima a
uviděl, že špička toho smrtelného ostří je jen několik
milimetrů od jeho čela a míří mu přímo mezi oči.
„Přiznej se,“ vybídl ho Lypé. „Jsi vůbec Napoleon?
Sundej si tu věcičku z nosu a hned se uvidí.“
„Pó-zor!“ zavelel Bulík. „Výskok!“
Jenže ta ostrá slova na maršála očividně nezabírala.
„Stráž!“ zakřičel Lypé, aniž by z Bulíka spustil oči.
„Stráž, okamžitě sem!“
„Volal nás někdo?“ Strážní s krouceným a převislým
knírem vstoupili dovnitř a postávali za maršálem.
„Zatkněte toho podvodníka!“ vykřikl maršál. „Pevně ho
svažte a opékejte na mírném plameni, dokud se nepřizná, že
je anglický špion. Pak ho pověsíme na nejbližším stromě.“
„No dobrá,“ vzdychl ten s krouceným knírem. „Práce,
práce, pořád jenom samá práce.“
„A k čemu je vůbec to opékání dobré?“ vzdychl ten s
převislým knírem.
„Proč ho prostě rovnou nepověsíme? Ještě jsme
nesnídali.“
„Svažte ho!“ zařval Lypé.
„No, jak myslíte, maršále,“ vzdychli a zamířili k
Bulíkovi.
„Počkat!“ vykřikl Bulík. „Svažte maršála, a ne mě!“
„Zajímavé,“ poznamenal ten s krouceným knírem a
zastavil se. „A co pak s ním?“
„Budete ho lechtat pírkem na chodidlech tak dlouho,
dokud neslíbí, že nebude takový pruďas. A pak ho pošleme
se vzkazem domů k mamince.“
„Okamžitě ho svažte!“ vyjel na ně Lypé. „Nebo vás taky
pověsím!“
„Opravdu?“ zeptal se ten s převislým knírem a současně
trochu obrátil svou zbraň, takže čirou náhodou mířila na
maršála.
Lypé zbledl. „Poslyšte, mí drazí vojáci,“ soukal ze sebe.
„Když uděláte, co říkám, dám vás povýšit na poručíky. Jen
si to představte, budete důstojníky ve francouzské armádě. A
navíc vás nedám pověsit. No co vy na to?“
Strážní se podívali jeden na druhého, pak na sebe a
nakonec na Bulíka.
„Co vy na to, generátore? Nabídnete něco lepšího?“
„Nó,“ zamyslel se Bulík a poškrábal se levým
ukazováčkem za uchem. „Snídani. Čerstvý chleba s
jahodovou marmeládou.“
„Čerstvý chleba,“ zopakoval ten s krouceným knírem a
podíval se na strážného s převislým knírem.
„S jahodovou marmeládou?“ řekl ten s převislým knírem
a podíval se na strážného s krouceným knírem.
„Poslouchejte, mí drazí vojáci…“ oslovil je Lypé. Víc
toho však říct nestačil. Ani se nenadál a měl v puse pravou
děravou ponožku a po pořádném svázání byl i z něj
kukuřičný klas.
„Vyneste ho ven a tam ho lechtejte,“ nařídil Bulík a začal
si odepínat uniformu. „A buďte tak laskaví a pověste na
vchod cedulku NERUŠIT. Chci si totiž dát ranní koupel.“

Angličané a vévoda z Wellingtonu se toho dne u Waterloo

nesetkali s žádným odporem. Napochodovali rovnou do
liduprázdného francouzského tábora. Našli jen spoustu
zbraní a děl, které tu zůstaly ležet. K tomu v kobce pro
zajatce jednu pološílenou ženskou s dřevěnou nohou a
dlouhým černým kabátem a stan s cedulkou NERUŠIT.
Angličané — což jsou v jádru velmi zdvořilí lidé — by za
normálních okolností takovou žádost respektovali, ale
protože neuměli francouzsky, vešli rovnou dovnitř. Jediné,
co tam našli, byla vana, ve které se rozpouštěly poslední
zbytky mýdlové pěny.
„To je trapné!“ prohlásil vévoda z Wellingtonu před
svými důstojníky a kopl vztekle do vany. „Nemohl jsem se
dočkat, až se stanu hrdinou tohoto klání s mnoha mrtvými na
obou stranách. A pak zvítězíme, aniž vystřelíme jedinou
kulku.“
Jeden z Wellingtonových důstojníků pošeptal vévodovi
něco do ucha. „Aha!“ rozzářil se Wellington. „Právě jsem
dostal nápad! Poslouchejte, až dorazíme domů, řekneme na
královském dvoře, že jsme roznesli Francouze na kopytech.
Řekneme, že to byla největší bitva v dějinách. A z toho
divného francouzského mužíčka v noční košili, který spadl z
nebe a tvrdí o sobě, že je Napoleon, uděláme Napoleona!“
Vévoda se hlasitě zasmál. „A pak ho pošleme na nějaký
daleký ostrov, aby nás neprozradil, kdyby se mu zase vrátil
rozum.“ Vévoda se spiklenecky naklonil ke svým
důstojníkům a pošeptal jim: „A před nikým ani muk o tom,
co se tady u Waterloo doopravdy stalo. Domluveno?“
Důstojníci odpověděli jedním hlasem: „Domluveno!“

Bulík seděl na židli vedle vany v penzionu Pomfrit. Na

sobě měl velké plandavé kalhoty a triko, které mu půjčila
paní Trottoárová v recepci. Tohle oblečení bylo aspoň suché,
na rozdíl od té promočené modré uniformy, ve které dorazil
a která teď visela přes opěradlo židle a kapala z ní voda.
Bulík si dal hlavu do dlaní a smutně koukal do tmavé vody.
Nikdo z ostatních tu nebyl. Byl úplně sám. Až na jednoho
sedminohého peruánského savého pavouka pokřtěného na
Perry, který byl uvnitř pohárku na čištění zubů na poličce
pod zrcadlem hned vedle tuby s milisekundovým
superlepidlem doktora Proktora. Perry mlčenlivě a se
zdánlivým porozuměním naslouchal Bulíkově zoufalé
promluvě: „Co si teď počnu? Už toho mám plné zuby. Víš,
co bych nejradši udělal? Vypravím se zpátky do doby, kdy
jsme se nastěhovali do Dělové ulice, a postarám se o to,
abych nikdy nepotkal ani Lízu, ani doktora Proktora. Najdu
si jiné přátele, s kterými budou mnohem menší potíže.“
Bulík se nad tím zamyslel.
„No dobře. Jiné přátele bych asi nenašel. Ale radši budu
sám než být… no, sám jako teď. Je mi líto, Perry, že to
musím říct, ale tvoje společnost není zrovna to pravé
ořechové.“
Bulík kopl do vany. Ozval se hluboký jakoby podmořský
zvuk.
Pak seskočil ze židle, vyšel z koupelny a zalezl do své
postele.
Před usnutím stačil ještě pomyslet na to, že zítra se
rozhodně hodlá nasnídat.
Zrovna když se Bulíkovi zdálo o sázených vejcích
velkých jak víka od kanálu a o plátcích slaniny čerstvých
tak, že ještě chrochtaly, něco ho nečekaně probudilo.
Něco zaslechl.
Něco v koupelně.
Bublání… jako by se něco vynořilo z hloubky, z hloubky
vody, prostoru a času… jako by něco dorazilo ve… vaně
času? Bulík se posadil na posteli, zíral do tmy směrem ke
dveřím od koupelny a naslouchal s tlukoucím srdcem. Žádné
další zvuky se už ale neozvaly.
Opatrně zavolal: „Lízo?“
Jeho hlas zněl ve tmě tak osaměle. Hlavně proto, že z
koupelny nepřicházela odpověď.
„Doktore Proktore?“
Stále žádná odpověď.
„Julieto?“
Pořád nic.
Bulík se schoulil pod peřinou. Ani v nejmenším neměl
chuť vyslovit to čtvrté jméno, nebo na něj vůbec pomyslet.
Při pomyšlení na jméno R-R-Rašple se mu rozkoktaly
myšlenky.
Takhle schoulený ležel několik minut. Nic se nedělo. A
když se nic neděje, je to pro kluky jako Bulík ještě horší,
než když se děje něco hodně strašidelného. Proto vyskočil z
postele, bosý se proplížil k židli, kde visela mokrá uniforma,
vytáhl šavli zpoza opasku, odcupital ke dveřím do koupelny
a s řevem škubl dveřmi: „Banzai, Englischer Schweinhund!“
 Bulík se vřítil dovnitř, zatímco švihal šavlí a rozkrájel
tmu na tři, čtyři, ano, možná na pět kousků. Jakmile si byl
jistý, že tma a všechno v ní bylo rozkouskováno na
cimprcampr, otočil vypínačem. Z pohárku na poličce pod
zrcadlem na něj vyděšeně zíral Perry svýma černýma
složenýma očima. Jinak tam ale nenašel nic. V každém
případě nic, co by tam nebylo už předtím, než šel na kutě.
Chyba lávky.
Na klidné hladině plavala ve vaně prázdná láhev od vína
ucpaná korkem.
Prohlédl si ji trochu víc zblízka. Opět chyba lávky.
Nebyla prázdná ani omylem.
Bulík vylovil láhev z vody, zakousl se do korku a tahal za
něj tak dlouho, dokud se neozvalo „plop“. Pak otočil láhev,
zatřepal s ní a na podlahu vypadl kousek papíru.
Rozložil jej a četl. Oči mu tančily po řádcích a na tváři se
mu rozprostíral stále širší úsměv.
Byl to vzkaz od Lízy.
„Jo, jo, Perry, ty starý brachu,“ řekl Bulík, složil dopis a
prohlédl si účes v zrcadle. „Tak a už v tom zase lítáme. Rád
bych ti i nadále dělal společnost, ale nová dobrodružství
volají. Pověz mi, co víš o Velké francouzské revoluci a
stínání hlav?“
 14. kapitola

Gustav Eiffel

Muž s obrovitánským krouceným knírem, ještě větším

břichem a fajfkou v puse hleděl zaraženě na dívenku, která
se mu tak nečekaně vynořila v kanceláři. A ještě k tomu ve
vaně. Svraštil oko kolem monoklového sklíčka, vypustil z úst
překvapivé „baf!“ a nad police s knihami vystoupal oblak
tabákového kouře.
Líza se rozhlédla kolem sebe. Na zdech visely nákresy
mostů, muzeí, mlékáren a jiných obrovských věcí na
písmeno M, na které člověk nemá v obyčejném cestovním
zavazadle místo. Na psacím stole před oknem ležely další
nákresy, dvě prázdné láhve od červeného vína a tabatěrka. Z
okna bylo vidět veliké, otevřené a poněkud prázdné
prostranství. Vlastně bylo nápadně prázdné. Až na všechny
ty lidi s paraplíčky a cylindry, kteří se po něm procházeli.
Líze bylo to místo náramně povědomé.
„Kdo jsi?“ zeptal se jí muž. „A kde ses tu vzala?“
„Jmenuju se Líza,“ představila se a ždímala si rukáv
svetru. „Bydlím v Dělové ulici v Norsku v době na počátku
příštího tisíciletí. Vy jste určitě pan Gustav Eiffel.“
Muž pokývl a v tutéž chvíli dostal záchvat kašle.
„Pane Eiffele, já chápu, že jste vyděšený,“ poznamenala
Líza a vylezla z vany.
Muž mávl lhostejně rukou, zakašlal a sípavým hlasem ze
sebe vykuckal: „Vůbec ne.“
 Obličej měl rudý jak řepa a očividně zápasil, aby se mohl
nadechnout. Když se mu to konečně podařilo, zavrzalo mu v
hrdle a zachrčelo v plicích. Pak si strčil fajfku opět do pusy,
potáhl si z ní a se spokojeným úsměvem pronesl:
„Nic vážného, jen krapánek astma.“
Líze přišlo divné, že tenhle pan Eiffel nepůsobí ani
zdaleka tak vyděšeně, jak by se dalo čekat od někoho, koho
právě poctila nečekanou návštěvou vana a dívenka, která
tvrdí, že přichází z budoucnosti. Hned taky zjistila proč.
„Profesor říkal, že máte dorazit dva. Vypadá to, že jistý
pan Bulík tady schází.“
„Vy jste mluvil s doktorem Proktorem?!“ vyrazila ze sebe
Líza. „Kde je?“
Pan Eiffel se zamyslel, zastrčil si prst mezi dva knoflíky
na vestě a poškrábal se na břiše. „Mónami, to bohužel nevím
tak úplně přesně. Setkali jsme se jen krátce a zrovna v této
místnosti. Pak vyrazil dál. Přijel ve vaně, stejně jako ty. Ve
vaně času, jak mi vysvětlil.“
„A vy jste mu uvěřil, že vynalezl způsob, jak cestovat v
čase?“
„Jak by ne. Spíš by se mi hůř věřilo, že by to nebylo
možné. Že by nikdo nikdy nepřišel na to, jak cestovat v čase.
Jsem přece inženýr a mám neochvějnou víru v tvůrčí
schopnosti člověka. Stačí trocha představivosti a logiky.“ Pan
Eiffel se smutně pousmál. „Já sám mám bohužel hlavně tu
logiku a představivost žádnou. Jestli je něco, čeho člověk
nebude mít nikdy dost, pak je to představivost.“
 „Ó, to já znám jednoho malého kluka, který jí má až
moc,“ řekla Líza a ždímala si mokré vlasy nad vanou.
„Nepovídej? Co bych dal za to, kdybych teď byl v jeho
kůži.“
„A proč?“
Pan Eiffel si odkašlal a kývl směrem k oknu. „Příští rok
se koná světová výstava a zastupitelstvo města Paříž mě
pověřilo úkolem navrhnout věž, která by stála támhle na tom
prostranství. Vyslovili pouze tři požadavky. Věž má být
krásná, geniální a každému, kdo na ni pohlédne, má vzít
dech. To se lehko řekne…“ Pan Eiffel nechal sklíčko z oka
spadnout do dlaně, zavřel oči a škrábal se fajfkou na čele.
„Jenže potíž je v tom, že nemám představivost na to, abych
vymyslel něco krásného a geniálního. A jediné, co mi bere
dech, je tenhle příliš slabý tabák. Stavební práce mají začít
už za několik měsíců a všichni teď už jen čekají, až
dokončím návrhy. Nezvládnu to. Určitě dostanu vyhazov a
nechají mě navrhovat tak akorát stojany na kola.“
Dostal nový záchvat kašle a rudá barva mu stoupala v
obličeji, jako kdyby měl místo hlavy teploměr.
„Hloupost!“ vyhrkla Líza. „To si teda pište, že zvládnete
navrhnout něco krásného a geniálního.“
„Bohužel,“ vykuckal pan Eiffel. „Dokážu navrhovat jen
široké pevné ošklivé mosty. Jako ten, na který se mě
profesor přijel zeptat…“
„Na který?“
„Jde o jeden most v Provensálsku, s jehož návrhem už
jsem hotov a mám jej odevzdat příští týden. Chtěl po mně,
abych pozměnil návrhy a udělal jej o kousíček užší. Kvůli
nějakým hrochům a jejich limuzínám či co…“
„Ano, ano!“ zvolala Líza. „Užší, aby doktor Proktor a
Julieta ujeli do Říma a vzali se tam!“
„Ano, vykládal o tom. Dojemný příběh. Musím přiznat,
že jsem si trochu pobrečel. Pro mě za mě mohla ta ohavnost
být klidně o něco užší, takže jsem řekl, že mu vyhovím.“
„Jupí!“ skákala Líza radostí. „Pak se to určitě podaří!
Všechno dopadne dobře! Pane Eiffele, mockrát děkuju! Na
shledanou!“ Skočila zase do vany.
„Počkej chvilku…“ volal na ni pan Eiffel.
„Musím si pospíšit zpátky do svojí vlastní doby, dokud
mýdlo ještě pění. Určitě už na mě čekají.“
„Ten tvůj profesor nevyrazil zpátky. Ty návrhy mostu mi
nedovolil pozměnit.“
 „Cože?“ vytřeštila Líza oči. „A proč ne?“
„Otevřeli jsme láhev vína a on mi mezitím vykládal, co
se má odehrát v budoucnosti. Najednou si uvědomil něco, na
co předtím nepomyslel. Kdyby se prý most postavil užší,
nedostaly by se přes něj ani americké tanky, které během
druhé světové války osvobodily Francii od Hitlera. Prý by to
byla mnohem větší katastrofa, než kdyby se nemohl oženit s
tou svojí Julietou. Jo, tenhle Hitler už se má brzy narodit, a
jak jsem pochopil, bude to pěkný prevít. A my přece
nechceme, aby Francie zůstala v jeho moci.“
„Kdepak, to je jasná věc,“ souhlasila Líza. „Ale… ale
pak je všechno ztraceno. A Klód Klišé nakonec stejně
vyhraje.“
„Ano, totéž říkal ten tvůj doktor Proktor.“ Pan Eiffel
pohupoval hlavou dopředu a dozadu. „Takže jsme otevřeli
ještě jednu láhev vína, napili se a trochu si pobrečeli.“
„A pak?“ zeptala se Líza.
„A pak jsem udělal jediné, co mi opravdu jde,“
odpověděl pan Eiffel. „Přemýšlel jsem logicky.“
„Co tím myslíte?“
„Ten tvůj profesor vyprávěl, že když byl Julietin
prapraprapradědeček, hrabě Monte Crispo, sťat během Velké
francouzské revoluce, zdědil po něm náruživý karbaník,
Packal Margarín, celé jmění, které však brzy prohrál v
kartách. Jenže kdyby hraběti nesetnuli hlavu, zcela určitě by
měl nějaké potomky. No a jmění by pak zdědili oni, a ne ten
opilec Packal. Patřilo by stále rodině Margarínů. A Julietin
otec by nemusel kývnout na nabídku Klóda Klišého, který si
chtěl vzít jeho dceru oplátkou za to, že vyhrabe rodinu z
dluhů. Takže jsem se profesora zeptal, proč se zkrátka
nevydá zpátky do doby revoluce a nezachrání hraběte před
gilotinou. To zní docela logicky, ne?“
„Docela jo,“ odpověděla Líza. „Co je to ale ta… ehm,
gilotina?“
„Jó, gilotina,“ odpověděl pan Eiffel dychtivě. „To je
panečku chytrý vynález, který používali revolucionáři, aby
stínali hlavy hrabatům a baronům. No, když se to tak vezme,
tak i hraběnkám a baronkám. Bylo to rychlé a účinné. Šmik,
šmik, a hotovo! Nákres toho vynálezu mám někde tady…“
Pan Eiffel vysunul jeden šuplík psacího stolu.
„To nemusíte hledat,“ vyhrkla rychle Líza. „Takže
doktor Proktor vyrazil do Velké francouzské revoluce?“
„Ano, jenže toho hraběte má najít ve všem tom zmatku,
který v Paříži v roce 1793 panoval. Takže, jak už jsem říkal,
nemám nejmenší tušení, kde by se právě teď mohl nacházet.
Nebo nacházel. Nebo býval měl nacházet. Kruciž, tohle
cestování v čase člověku ale zamotá hlavu, nemyslíš?“ Pan
Eiffel dostal další záchvat kašle a oči měl vyboulené, jako by
mu každou chvíli měly vypadnout z důlků.
Líza se podívala do vany, kde toho z mýdlové pěny už
moc nezbývalo. Jestli se má odtud dostat, musí sebou hodit.
„A to ani nezanechal nějakou zprávu, která by nám
pomohla ho najít?“
„Obávám se, že ne,“ zakroutil pan Eiffel smutně hlavou.
„Teda, jak se to vezme. Poté co se profesor zamyslel, zeptal
se mě, jestli nemám pohlednici a známku s Felixem Faurem z
roku 1888. A já ji pochopitelně měl. Pořád přece máme rok
1888 a Felix Faure je naším prezidentem, že ano.“ Pan Eiffel
se rozesmál. „Ten tvůj profesor tvrdil, že ta známka bude
jednou velmi vzácná a cenná, což považuji samozřejmě za
holý nesmysl. Tuhle známku přece najdeš v každé
francouzské domácnosti. Ale to nechme být. Dal jsem mu
známku i pohlednici s obrázkem místa, které je vidět odtud z
okna.“
„To místo mi bylo nějak povědomé,“ řekla Líza.
Zamyslela se nad obrázkem na pohlednici. Předtím se jí
zdálo, že na něm něco schází. A teď už tušila co…
„Napsal na pohlednici nějakou šifrovanou zprávu a řekl,
že ji pošle dvěma přátelům v Oslu,“ pokračoval pan Eiffel.
„Jistý pan Bulík a slečna Líza. Prý vám chtěl dát vědět,
abyste se vypravili do téhož místa jako on.“
„A to do… ehm, Velké francouzské revoluce v roce
1793?“
„Ano, to jsi nevěděla? Napsal to přece v té pohlednici.“
„Asi to bylo v té nečitelné části. Máte nějaký návrh, kde
ho mám ve Velké francouzské revoluci začít hledat?“
„Nó…“ Pan Eiffel si kroutil knír. „Já bych zkusil náměstí
Revoluce, které leží před obávanou věznicí Bastila v Paříži.
Právě tam se gilotina používala nejvíc. Určitě tam přišel o
hlavu i hrabě Monte Crispo.“
„Děkuji. Budu teda myslet na rok 1793, hraběte Monte
Crispa a Pastilu v Paříži. Jo, a jak vlastně odtud poslal
doktor Proktor tu pohlednici?“
Když si to pan Eiffel vybavil, musel se tlumeně smát:
„Držel ji pod vodou ve vaně a současně ponořil i hlavu.
Říkal, že stačí jen pomyslet na to, kam má pohlednice
dorazit a — šup! — a je tam. Ono se může zřejmě poslat
jenom to, co je úplně ponořené pod vodou, takže on sám
zůstal tady.“
„To jsou mi věci,“ kroutila hlavou Líza a ukázala prstem
na prázdné láhve od vína na psacím stole. „Mohla bych si
půjčit jednu z nich? A papír a tužku?“

„Jen si posluž,“ pokynul rukou pan Gustav Eiffel.

Líza se postavila k psacímu stolu, chytila tužku a psala
něco na čistý papír. Potom papír složila, strčila ho do jedné
láhve od vína, našla v koši dvě korkové zátky a nacpala
jednu z nich do hrdla láhve.
„Co je to?“ zeptal se pan Eiffel.
„Zpráva o tom, kam se chystám. Když může doktor
Proktor posílat věci ve vaně času, proč bych to nesvedla i
já?“
„To zní logicky. A komu ji pošleš?“
„Bulíkovi, nebo Julietě. Nevím, kde jsou, ale pošlu
zprávu vanou času do našeho pokoje v penzionu Pomfrit.“
To poslední už pan Eiffel ale nezachytil, poněvadž Líza
ponořila hlavu společně s láhví pod vodu a její slova stoupala
na hladinu jako vzduchové bubliny.
„Ták!“ pronesla Líza, když opět vynořila hlavu. „A
zpráva je odeslána!“
Pan Gustav Eiffel se smál a kroutil vyjeveně hlavou.
„Musím si teď pospíšit,“ řekla Líza a skočila do vany.
„To já taky,“ dodal pan Eiffel sklíčeně. „Ovšem rád jsem
tě poznal, Lízo. Pozdravuj profesora, jestli ho najdeš. A
buďte tak hodní a moc tu historii nepokazte.“
Líza mu zamávala a ponořila se pod vodu.
Když zmizela, nahnul se pan Eiffel nad své nákresy a
zamumlal: „Merde, proč mě prostě jen nepožádali, abych
navrhl další z mých obyčejných ošklivých mostů?“ Pak
zaslechl zvuk kapek, které dopadaly na dřevěnou podlahu
vedle něj, a zdvihl hlavu. Stála tam Líza s mýdlovou pěnou
ve vlasech.
„Šmankote, tak tys přece jen neodjela, mónami?“
„Říkala jsem si, že vám nejprve oplatím vaši pomoc,“
odpověděla Líza, sebrala jednu z jeho tužek a dala se do
kreslení.
 Pan Eiffel užasle sledoval, jak jí lítá ruka nahoru a dolů,
jako by přesně věděla, co chce nakreslit. Klenby, mřížoví,
čtyři nohy věže zahnuté do stran, skoro jako nohy vany.
Bylo to krásné, bylo to geniální, bylo to… dech beroucí.
„Ták. Jak se vám to líbí?“
Pan Eiffel byl ohromen. „Co… co to má být?“
„Věž.“
„To přece vidím. To ale není jen tak nějaká věž. To je
úžasná věž. Je to dokonalé! Jak ji mám ale pojmenovat?
Lízina věž?“
Líza se na chvíli zamyslela. „Řekla bych, že Eiffelova
věž zní mnohem lépe.“
„Eiffelova věž?“ Inženýr dostal ze samého nadšení další
záchvat kašle. „Myslíš to vážně? Mnohokrát děkuji!“
„Není zač a hodně štěstí,“ popřála mu Líza, přešla
zpátky k vaně, vlezla do ní, zamumlala si pro sebe Pastila v
Paříži, ponořila se a — šup! — a byla fuč.
Jakmile se zase vynořila, udeřil ji do nosu pronikavý
zápach. K němu se přidalo hysterické pištění a funění. A
kdyby Líza byla Bulíkem, udeřila by ji do třetice ještě jedna
věc: snídaně! Čerstvá slanina!
Místo toho ji ale do temene hlavy udeřilo prkno, které na
druhém konci držel rozzuřený sedlák v čepici s červenými
pruhy:
„Já ti dám lozit mi do prasečího chlívku!“ křičel zlostí
bez sebe. „Hybaj ven, ty spratku jeden!“
 15. kapitola

Velká francouzská revoluce

Líza se sehnula před prknem, které kolem ní proletělo

podruhé.
Rychlostí blesku vyskočila na hranu vany.
Pod ní se na všechny strany rozprostíral živý koberec
růžových prasečích hřbetů, které narážely do vany a do sebe
navzájem.
„Mazej ven!“ hnal se na ni rozzuřený sedlák s prknem.
Líza seskočila z vany. Přistála na jednom prasečím
hřbetě a souvislé mlaskání a funění prořízlo ostré zapištění.
Sotva prase vyrazilo vpřed, chytila se ho bezděčně za uši.
Prase se protlačilo ven ze stáda a pelášilo k plotu lemujícímu
chlívek, až za ním lítal hnůj. U plotu se zprudka zastavilo,
opřelo se o přední kopýtka a mrštilo zadkem, takže Líza
najednou letěla vzduchem. Přeletěla plot, vidle, prasátko,
které se zatoulalo z chlívku, a zatímco se připravovala na
tvrdé přistání, zavřela oči.
Překvapeně je ale zase otevřela, když si uvědomila, že
leží na veliké a měkké kopě sena. Zvedla se, oprášila si z
šatů seno a zahlédla sedláka, který se k ní řítil zběsilou
rychlostí.
Líza už měla všeho až po krk. Měla po krk toho, že ji
furt někdo pronásleduje, že má pořád z něčeho strach, že
celé to cestování nikam nevede, protože nemůže najít to, co
hledá. Měla po krk toho, že není doma s mámou a tátou a že
u sebe nemá svého plyšového méďu. Teď už toho zkrátka
měla tak akorát dost. Takže seskočila dolů, odkopla stranou
prasátko, chňapla vidle a namířila je na sedláka, zatímco
zařvala hlasem třesoucím se vzteky: „Ještě krok, ty odporný
venkovský balíku, a prošpikuju tě vidlemi a nakrmím tebou
prasata!“
Sedlák se zprudka zastavil a upustil prkno na zem.
„Co… co… chceš?“ zeptal se už mírnějším hlasem.
„Chci svého plyšového méďu!“ zařvala Líza a blížila se k
sedlákovi. „A taky chci, abys mi řekl, jak se dostanu do
Pastily! A hned! Mluv!“
„P… P… Pastily?“ couval zděšeně sedlák. „Ale… ale
Pastila je přece tady!“
„Žádné vězení tu nevidím! Kde je náměstí Revoluce?“
„Asi… asi máš na mysli Bastilu!“
Líza na něj vrhla nechápavý pohled. „Bastilu?“
„Ano. Najdeš ji na náměstí Revoluce v centru města.“
„A jak je to daleko?“
„Pěšky je to docela kus. Po… po… pospícháš?“
„Ráda bych se tam dostala dřív, než setnou hlavu hraběti
Monte Crispovi.“
„Sakryš. T… t… tak to abys sebou hodila.“
Líza opřela vidle o zem. „A proč?“
„Protože toho Monte Crispa mají popravit dneska.“
 Líza odhodila vidle. „Rychle! Můžete mi půjčit nějakého
koně?“
„Koně? Já chovám prasata, a ne poníky.“
Líza vzdychla. Rozhlédla se kolem sebe. V hnoji se
právě převalilo černé štětinaté prase — velké jak motocykl a
s ostrými špičáky — postavilo se na všechny čtyři a varovně
na ni zachrochtalo. Líza opět vzdychla. No, žádná krásná
podívaná to nebude. Bezpečné asi taky ne. Zkrátka řečeno
— prasečí jízda.

Toho dne dorazil na náměstí Revoluce chlapec jménem

Marcel se svými rodiči, aby nasáli atmosféru velkého davu.
„A ověřili si, jestli kati dělají svou práci,“ jak prohlásil
jeho otec.
Matka vzala s sebou k obědu košík plný dobrot a Marcel
už se nemohl dočkat, až si pošmákne na sýru zvaném brie s
francouzským chlebem. Marcel mu pochopitelně
francouzský chleba neříkal, stejně jako Španělé neříkají
svému chlebu španělský, Dáni zase dánský a Američani…
zřejmě vám už došlo, co mám na mysli.
Říkal mu prostě jen bageta.
A sýru zase jen brie.
Možná dostane i trochu červeného vína zředěného
vodou.
Posadili se na deku, kterou matka roztáhla na dlažební
kostky přelidněného náměstí. Marcel dychtivě pokukoval po
košíku, zatímco rodiče a ostatní lidé zírali na popraviště
stojící před nimi. Kat, chlapisko s holou a zpocenou horní
částí těla a černou kápí s otvory na oči přetaženou přes
hlavu, četl mocným, chraptivým a kmitavým hlasem
rozsudek smrti nad odsouzencem. Pak zatáhl za špagát a
čepel, ostrá jako břitva, padala za kvílivého zvuku z vrcholku
čtyřmetrového stojanu, dokud se neozvalo hlasité „šmik“ a
nesetnula hlavu toho nebožáka, který klečel s krkem
zastrčeným v dřevěném okruží gilotiny. Po onom „šmik“ dav
nadšeně zajásal.
„No podívejme se,“ pokyvoval otec uznale. „Tomu
říkám ukázkové stětí. Marceli, viděls to?“
Marcel se ale nedíval. Nudil se. Tyhle popravy už
probíhaly celé léto. Stínali další a další hlavy, které tančily v
pletených koších před gilotinou a krev stékala z popraviště až
na dlažební kostky. A občas, když někdo provedl něco hodně
špatného, nebo byl prostě jen příliš bohatý či urozený, přišili
mu hlavu zpátky k tělu a setnuli ji ještě jednou. Kdepak,
neděle před revolucí měl Marcel mnohem raději. Chodívali
tehdy s matkou a otcem na náměstí Revoluce a poslouchali
muzikanty vyhrávající nahoře na popravišti přímo před
Bastilou. Marcel totiž miloval hudbu a chtěl se stát
muzikantem. Trubku, kterou dostal od svého dědečka, nosil
všude s sebou. Ani dnešek nebyl výjimkou. Takže zatímco
všechny ostatní zajímalo to, co se odehrává nahoře na
popravišti, přiložil Marcel trubku k puse, aby si zahrál
krátkou písničku, na kterou přišel úplně sám. Z toho hraní
ale nakonec nic nebylo. Seděl jako opařený s očima
vyvalenýma na něco, co se k nim tryskem řítilo z jedné
postranní uličky. Žádná krásná podívaná to nebyla, bezpečné
asi taky ne, kdepak, vlastně se to ošklivě podobalo prasečí
jízdě. A na hřbetě toho velkého černého prasete seděla
nějaká holka.
Prase zastavilo a dívenka seskočila na zem a vběhla do
davu, zatímco vykřikovala: „Doktore Proktore! Doktore
Proktore! To jsem já, Líza! Jste tady? Doktore Proktore!“
Její hlas byl ale přehlušen kvílením čepele, po němž
následovalo „šmik!“ a jásot davu. Dívenka se zastavila a
křičela stále dokola, ale odpověď žádná. Samozřejmě že
žádná. Kdo by taky ten její křehký dívčí hlásek zaslechl?
Nechala toho, a jak tam tak stála a zoufale se rozhlížela
kolem sebe, všiml si Marcel, že jí do očí stouply slzy.
Protože byl Marcel citlivý chlapec, kterého více než stínání
hlav zajímala hudba a strasti a slasti jeho bližních, vzal
trubku a vydal se k té holce.
„Ahoj,“ oslovil ji.
Ovšem dívenka se tak rozhlížela po davu, že si ho ani
nevšimla.
Marcel si odkašlal. „Ahoj, Lízo.“
Otočila se a překvapeně se na něj zadívala.
„Potžebuješ pomoč?“ zeptal se jí.
 „Odkud znáš moje jméno?“
„Plotože si pálklát zakličela: ,To jsem já, Líza.‘“
„Aha,“ usmála se Líza, ale do smíchu jí zrovna moc
nebylo, spíš do pláče.
„V tomhle davu ti je kžičení k ničemu. Jestli tě má tenhle
doktol Ploktol uslyšet, potžebuješ něčo, čo umí vyloudit
požádný zvuk. Napžíklad tohle.“ Marcel jí ukázal trubku. „A
možná by sis měla sundat tu divnou svolku z nosu.“
Líza si prohlížela jeho nástroj. „S tím ale jeho jméno
nezakřičím.“
„To ne,“ řekl Marcel. „Tžeba ale můžu zahlát něčo,
podle čeho pozná, že jsi tady.“
„A co by to jako mělo být?“
„To já nevím. Neznáš nějakou písničku o doktolu
Ploktolovi? Nebo o Líze?“
Líza zakroutila hlavou.
Marcel dal hlavu na stranu. „Ani písničku o místě, ve
ktelém bydlíš?“
„Písnička o Dělové ulici? Myslím, že ne.“
„Aha,“ vzdychl Marcel a zamyslel se. „Dáš si kousek
bagety se sýlem blie a čelvenou žepou?“
Líza si prohlížela Marcelovu trubku. V hlavě jí běželo:
Myšlenky jsou myšlenky. Sny zase jen sny. Nebo možná ne.
„Můžu si půjčit tlubku…? Teda mám na mysli tvoji
trubku.“
Marcel se podíval nejprve na ni a pak na svůj nástroj.
Váhal. Potom ale přikývl a trubku jí podal. Přiložila rty k
nátrubku. Soustředila se a další „Vžum!“, „Šmik!“ a
„Hurá!“, které se ozvaly, vytěsnila z hlavy. O tomhle přece
snila. Ne že by k tomu mělo dojít zrovna na místě, kde lidem
usekávají hlavy, ale co už: zahrát si tak tuhle píseň před
velkým davem.
Přiložila prsty na klapky, jak ji to Bulík naučil, a pak
foukla do nátrubku. První tón byl opatrný a ostýchavý.
Druhý tón zněl víceméně falešně. Třetí tón byl úplně mimo.
Ale čtvrtý už trefila. A pátý taky. Když k modravému
odpolednímu nebi nad náměstím Revoluce v Paříži stoupal
čistý a hlasitý šestý tón, Marcel souhlasně pokyvoval. Je to
zvláštní, ale nikdo kromě mě a vás neví, že to bylo poprvé,
kdy ve Francii — a v podstatě na jakémkoli místě na světě
— zazněla píseň, kterou budou jednou všichni Norové znát
jako svou národní hymnu s názvem Ano, milujeme tuto
zemi.
Tóny prořízly hluk davu a přinutily všechny, aby se
otočili a zaposlouchali se. Dokonce i kat, kterému díky jeho
výkonnosti přezdívali Krvavá studna, nechal popravu
popravou, nastražil uši pod černou kápí a poškrábal se na
nahém soudkovitém břichu. To je docela chytlavá melodie,
běželo katovi hlavou. Už jí chybí jenom… no, co jí vlastně
chybí… možná tahací harmonika? Z hudebních myšlenek
vytrhl Krvavou studnu až chlápek, který měl hlavu
připoutanou ke gilotině. To hubené bidlo s podivnými
brýlemi, které byly jakoby přilepené k obličeji, začalo něco
vykřikovat zvláštním cizím jazykem: „Bulíku! Lízo!
Rrrychle! Jsem tady nahoře!“
Líza nechala hraní a s tlukoucím srdcem se rozhlížela
kolem sebe. Bylo totiž naprosto jasné, komu ten hlas patří.
Ráčkování připomínalo starou sekačku na trávu. Byl to
doktor Proktor! Líza poskakovala na místě, aby zahlédla,
odkud se volání ozývá.
 Marcel jí poklepal na rameno. Otočila se.
„Můžeš se posadit na moje lamena, abys lépe viděla.“
„A udržíš mě?“ zeptala se Líza a pohlédla s nedůvěrou
na drobného chlapce.
„Jasně že udlžím,“ řekl Marcel a klekl si na zem.
Líza se posadila na jeho ramena a Marcel se s
vrávoráním postavil.
„Jsem tady nahoře!“ ozval se doktor Proktor. „Rrrychle!
Ono to… ehm, trochu spěchá!“
„Ale ne…“ vyjekla Líza zoufale. Nahoře na popravišti
zahlédla hubeného kostnatého muže s řídkými štětinatými
vlasy nad začouzenými motocyklovými brýlemi, který cosi
vykřikoval zvláštní řečí, což byla zřejmě norština.
„Čo vidíš?“ zavzdychal pod ní Marcel.
„Doktor Proktor je nahoře na popravišti! Chtějí ho
popravit! Musíme ho zachránit!“
Líza se přetočila, sklouzla po zádech na zem, rozběhla se
a klestila si cestu davem k popravišti.
„To né!“ křičel Marcel. „Poplaví každého, kdo se pokusí
zablánit poplavě! Lízo!“
Ale Líza ho neslyšela a prodírala se dál davem.
Krvavá studna burácel z popraviště svým chraptivým
kmitavým hlasem: „Rozsudek lidového soudu zní jasně.
Doktor Viktor Proktor je odsouzen k popravě stětím, protože
se pokusil zabránit popravě tohoto odsouzence…“
Krvavá studna strčil ruku do pleteného koše, zvedl hlavu
za vlasy a ukázal ji svému pozornému obecenstvu.
„…právě zesnulého hraběte Monte Crispa!“
Dav propukl v jásot.
Líza už byla skoro u popraviště. Ocitla se za nějakou
vysokou osobou, která se nechtěla hnout z místa. „Prosím
vás, mohla bych projít!“ oslovila ji Líza hlasitě a poklepala jí
trubkou na rameno.
Osoba se pomalinku otočila, upřela svůj pohled na Lízu,
zeširoka se usmála a zašeptala hlasem vyprahlým jak pouštní
vítr: „Nazdar, námořnice. Tak tady tě máme. Jen pojď, ať tě
můžu pěkně obejmout!“
Líza cítila, že všechno rázem zmrzlo. Krev, která jí
kolovala v žilách, výkřik, který měla na rtech, ano, dokonce
se zdálo, že i čas přestal plynout, když se kolem ní stočil pár
paží, které byly tenké, ale silné jak ocelové dráty. Dech,
který ji udeřil do nosu, byl jako závan páchnoucích kyselých
ponožek.
 Krvavá studna odhodil hlavu hraběte Monte Crispa zpět
do koše, na černou kápi si nasadil brýle a dal se do čtení
rozsudku.
„Ctěný soud chce o odsouzeném říci následující: Doktor
Viktor Proktor je legrační chlápek, který trpí samomluvou.
Dnes ovšem u soudu nezvolil nejlepší taktiku a krutě narazil,
když se snažil soud přesvědčit, že vynalezl vanu času,
která…“
Dav se s chutí zasmál a Krvavá studna musel chvíli
počkat, než mohl pokračovat ve čtení.
Mezitím se Líza marně snažila vyprostit z železného
sevření vysoké ženy.
„Pusťte mě!“ ječela Líza, ale žena držela obě paže pevně
sevřené.
„Uklidni se, děvče,“ zašeptala jí do ucha. „Vychutnejme
si společně konec rozsudku. Po něm bude vynález můj,
rozumíš?“
Měla tytéž špičaté zuby a černě namalované oči jako
dřív, ale to, co dělalo Rašpli ještě hrůzostrašnější, než jakou
dosud v Líziných představách zůstávala, byl její zdivočelý
šílený lesk v očích.
„Tak co, Lízinko, pokusíš se zachránit toho ubožáka tam
nahoře?“ Rašple pokynula hlavou směrem k popravišti a
doktoru Proktorovi, který zoufale pátral pohledem v davu,
zatímco Krvavá studna pokračoval ve čtení rozsudku za
pískotu davu, který se podle všeho začínal dost nudit.
„Pche,“ odfrkla si Líza. „Jestli mu setnou hlavu, můžu se
klidně vydat o pár hodin zpět v čase a zachránit ho tam.“
Rašple se smála a vrtěla hlavou. „Změnit minulost není
tak jednoduché, jak si vy pitomečkové zřejmě myslíte.
Copak jsi to ještě nepostřehla? Zdá se, že ani Viktor
nepochopil, že minulost se bez obětování lidského života
nedá změnit. Nebo jsi snad už zapomněla, co jsem vám
říkala v obchodě? Dějiny jsou vytesány do kamene a jen ten,
kdo je ochoten zemřít, je může přepsat.“
Líza si na to teď vzpomněla. To proto se jim zatím
nepodařilo změnit nic z toho, co se stalo?
„Jak to, že toho víte o změně minulosti víc než doktor
Proktor?“ zeptala se, aby získala čas, zatímco se snažila
vyprostit ruku, ve které držela trubku.
„Moje drahá slečinko, nikdo toho o čase neví víc než já.
Koneckonců byla jsem to já, kdo vynalezl mýdlo času.“
„Mýdlo času?“ vzdychla Líza. Před očima jí vyskočily
hodiny v hodinářství U Dlouhého kabátu a něco jí říkalo, že
Rašple nelže. Zároveň si uvědomila něco jiného.
„Ale… ale když jsou dějiny vytesány do kamene, pak
přece doktor Proktor nemůže teď umřít! To by pak
například nikdy nevynalezl prdicí prášek. Minulost by se
změnila, a to přece nejde, jak sama říkáte!“
„Hloupounká slečinko, ty vůbec neposloucháš, co
říkám,“ smála se Rašple, nechala sklouznout černě
namalovaná víčka po obrovských očních bulvách a dodala
tichým hlasem: „Smrt je výjimka. Jen ona může změnit
minulost. Když zemřeš, zmizíš v čase a nikdy už se nevrátíš.
Jen se dobře dívej, za chvíli k tomu dojde. Za chvíli Viktor
zemře, zmizí navždycky a minulost se změní.“ Vytřeštila oči
a v jejím hlase se ozýval ledově chladný smích: „Všechno
bude moje, jenom moje!“
Líze se zčásti podařilo vyprostit ruku, ale dál už ji
nedostala.
„Co myslíte tím, že všechno bude vaše?“
„A kdo podle tebe dostane patent na vanu času, pokud
Viktor Proktor zemře v roce 1793? Kdo se stane největším
vynálezcem na světě?“
Na popravišti nechal Krvavá studna čtení a překřičel
sílící pískot. „Dobrá, lidičky, stojí toho tady mnohem víc, ale
je to vesměs totéž jako u ostatních, takže navrhuju,
abychom šli rovnou na věc.“
Dav propukl v jásot.
 Rašple zaklonila hlavu a příšerně se smála.
Líza využila příležitost k poslednímu prudkému škubnutí.
Podařilo se jí vyprostit jednu ruku z Rašplina sevření.
„No počkej, ty ubohá suchozemská kryso…“ Víc už
toho ale Rašple říct nestačila. Trubka ji udeřila do hlavy a ta
obrovská ženská se zřítila k zemi jak dlouhá, tak široká.
Líza uháněla pryč, proklouzla pod pažemi strážným,
kteří stáli u schodů, a vyběhla po schůdcích na popraviště.
Skočila tam na záda Krvavé studny, který už v ruce třímal
špagát na spuštění čepele.
„Přestaňte!“ křičela. „Doktor Proktor je nevinný! Spletli
jste se!“
 Krvavá studna škubl nepatrně zády, jako by mu na nich
přistála moucha. „Stráž!“ zakřičel.
„Už běžíme!“ odpověděl mu jeden hlas.
„Promiňte, pane Krvavá studno,“ omlouval se další hlas.
Hned nato Líza ucítila, jak ji pevně uchopily silné paže a
odtrhly ji z katových zad. Před sebou měla tři obličeje:
Zarudlý obličej s převislým knírem.
Stejně zarudlý obličej s krouceným knírem.
A obličej neobličej, který měl přes sebe přetaženou
černou kápi s otvory na oči.
„Pokusila ses zabránit popravě,“ zabručel Krvavá studna
a namířil na ni roztřesený ukazováček. „Vznáším proti tobě
obvinění a žádám tvoji popravu. Chce obžalovaná něco
dodat?“
Líza zalapala po dechu. „Já… profesor… my jsme
nevinní!“
„A co k tomu dodá soud?“ zaburácel Krvavá studna a
vrhl pohled na strážné s převislým a krouceným knírem.
„Já… já…“ koktal ten s krouceným knírem. „Je to přece
ještě malá holka.“
„Ano, jenom malá holka,“ přizvukoval ten s převislým
knírem. „Takže kdyby bylo po mém…“
Krvavá studna do nich zabodl svůj pohled. „Jsou tady
snad další, kteří se snaží zabránit popravě?“ zasyčel potichu.
„Vinna!“ zakřičel ten s krouceným knírem.
„Ano, vinna!“ vyhrkl ten s převislým knírem.
Krvavá studna přešel ke gilotině a uvolnil dřevěnou desku
s okružím, do níž měl doktor Proktor zaklestěnou hlavu.
„Je tady místo ještě pro jednoho. Sem s ní! Dvojité
stětí!“
Strážní jí prostrčili hlavu hned vedle té Proktorovy. Pak
jim zasunuli pohyblivou desku zpátky nad krky, aby se
nemohli hnout z místa.
„Nazdar, profesore,“ pozdravila Líza. „Je fajn vás zase
vidět.“ Pokusila se podívat na stranu, ale když má člověk
zaklestěnou hlavu, moc to nejde.
„Ahoj, Lízo,“ odpověděl jí doktor Proktor. „Omlouvám
se, že jsem tě dostal do tohohle maléru. Opravdu mě to
mrzí.“
„S tím si nelamte hlavu,“ utěšovala ho Líza a nepatrně
zaklonila hlavu, takže se jí trochu podařilo vzhlédnout k
obloze. A tam nahoře, zhruba tři a půl metru vysoko nad
nimi, se odrazilo slunce ve velmi lesklé a ostré čepeli.
„Chci slyšet ŠMIK!“ zakřičel Krvavá studna a chňapl
špagát do ruky.
„Tak co, lidičky?“
„OUI!“ zabouřil dav na náměstí Revoluce.
„Chci slyšet EŠ!“ vykřikl Krvavá studna.
„EŠŠŠ!“ zaburácel dav.
„Chci slyšet EM!“
„EMMM!“
„Mám vám vyřídit pozdravy od několika lidí,“ řekla
Líza. „Anna z Hrošína, Gustav Eiffel a samozřejmě Julieta.“
„Julieta,“ zašeptal plačtivě Proktor a zavřel oči. „Zradil
jsem Julietu…“
I Líze se zalily oči slzami. A možná proto si myslela, že
vidí rozmazaně, když se zahleděla do davu a ve druhé řadě
spatřila Rašplin obličej. Namouduši to totiž vypadalo, že i
Rašple měla slzy v očích.
„Chci slyšet Ííí!“
„ÍÍÍ!“
„Chci slyšet Ká!“
 „KÁÁÁ!“
Líza za sebou zaslechla, jak se Krvavá studna ptá
strážných na radu: „Píše se ve slově ŠMIK jedno, nebo dvě
písmena K?“
„Myslím, že jedno,“ zašeptal ten s krouceným knírem.
„Řekl bych, že určitě dvě,“ řekl ten s převislým knírem.
Líza zamrkala uslzenýma očima. Takhle to teda má
skončit. Slunce svítilo, voněl jasmín a čerstvě upečený chléb
a ona zaslechla zdálky ptačí zpěv a prasečí chrochtání. Oči
se jí zalily dalšími slzami. To už opravdu nikdy neuvidí
maminku, tatínka a Bulíka? Ještě dvakrát zamrkala. Cosi
tančilo lidem po hlavách, asi nějaký motýl.
 „Chci slyšet ještě jedno poloviční Ká!“
„KÁÁÁÁÁÁÁ!“
Modrý motýl. S bílými kalhotami. A s obráceně
nasazeným třírohým kloboukem. A tenhle motýl letěl k nim.
„Co bude teď?“ zařval Krvavá studna.
„ŠMIK!“
„Neslyšel jsem vás!“
„ŠMIK!“
Motýl byl větší a větší. Byl zřetelnější. Líza si teď
všimla, že neletí, ale přeskakuje v davu z hlavy na hlavu. A
byl… pihovatý?
„Co teď uděláme?“ zakřičel Krvavá studna.
„ŠMIK!“
Byl to… to nemohl být… ale byl… byl to Bulík!
Jak úžasné! A příšerné! Už bylo totiž pozdě. Líza slyšela,
jak Krvavá studna zatáhl za špagát a ptačí zpěv i prasečí
chrochtání utichly. Jediné, co bylo slyšet, bylo kvílení čepele,
která se řítila střemhlav dolů.
 16. kapitola

Střemhlav

Vzduchem se rozléhal tón, který vydávalo nově

nabroušené ostří čepele řítící se zběsilou rychlostí na krk
Líze a doktoru Proktorovi. Co nevidět jim oddělí hlavy od
zbytku těl a minulost bude přepsána. V červeném domku v
Dělové ulici nebude nikdy bydlet žádná Líza a už vůbec ne
doktor Proktor v tom modrém. Nikdy nebude vynalezen
prdicí prášek, prdonautí prášek a francouzské nosní svorky.
A vanu času vynalezne někdo jiný, a to doktorova poněkud
zlovolná asistentka, Rašple. Jistěže Bulík mířil k popravišti,
jenže pozdě. Krvavá studna už spustil čepel gilotiny.
Vyhlídky do budoucna byly — jinými slovy — docela
neveselé.
Líza zavřela oči.
Vtom čepel dopadla a kvílení s hlasitým břinknutím
utichlo.
Líza byla mrtvá. Pochopitelně že byla mrtvá. Vždyť jí
přece právě odsekli hlavu a navíc bylo kolem ní úplné ticho.
Samozřejmě bylo trochu divné, že se při dopadu čepele
ozvalo „břink!“, a ne „šmik!“, ale co s tím? Když se nad tím
tak zamyslela, přišlo jí krapet zvláštní, že ona — která právě
přišla o hlavu — vůbec slyšela nějaký zvuk a že nad tím
vším teď vlastně může přemýšlet. Líza otevřela váhavě oči.
Zpola očekávala, že uvidí vnitřek pleteného koše a — nad
sebou — své bezhlavé tělo. Místo toho ale spatřila dav, který
na ni a profesora nevěřícně zíral s otevřenými ústy.
Nato zaslechla dobře známý hlas:
„Vážení občané města Paříž! Nastal den svobody! Tak
jak má šavle právě zachránila tyto dvě nevinné děti revoluce,
tak zachrání dnes i vás, ano, právě VÁS, z tyranie,
vykořisťování, oplatkářství a dalších mizérií.“
Líza zaklonila hlavu. Přímo nad svým a profesorovým
krkem spatřila špičku šavle zaklíněnou v gilotině. Šavle
očividně zastavila čepel gilotiny v poslední nanosekundě.
Zkrátka dřív, než oba stačili přijít o hlavu. Nebo o zbytek
těla. Záleží, jak se na to člověk podívá. Vedle sebe uslyšela
tiché zavzdychání profesora: „Jsme naživu?“

„Jo,“ zašeptala Líza a nechala svůj pohled sklouznout po

čepeli až k rukojeti a drobounké ručce, která šavli svírala, a
pak dál až na toho malého klučinu v modré uniformě.
Hovořil k zástupu, zatímco divoce gestikuloval volnou rukou.
„Slibuju, že dám snížit všechny možné daně a poplatky
za tabák, benzín, hračky a dovolené u moře!“
„Bulíku!“ zasyčela tiše Líza. „Co to provádíš?“
Bulík se odmlčel a zašeptal: „Pst! Tohle mám v malíku.
Nedávno jsem přemluvil sedmdesát tisíc ozbrojených
chlápků, aby se sebrali a šli domů. Jen poslouchej dál…“
Bulík si odkašlal a znovu zvýšil hlas: „Zruším bolesti
zubů, hodiny tělocviku a sníh, který se lepí na lyže. A zruším
trest smrti. Zvláště pro prdlé profesory a hádavé malé holky.
Pokud s návrhy souhlasíte, dostanete všichni k Vánocům
playstation!“
Ztišil opět hlas a zašeptal: „Vidíte? Kývají. Už je mám na
lopatě.“
„Obávám se, že ne tak docela,“ ozval se doktor Proktor.
A profesor měl asi pravdu. Davem se začalo šířit
podrážděné mručení. Někdo zahrozil pěstí směrem k
popravišti.
„Chceme vidět popravu!“ zakřičel něčí hlas v davu.
„Chceme vidět toho prcka bez hlavy,“ křičel zase jiný
hlas.
Krvavá studna se mezitím vzpamatoval ze šoku, který
utrpěl, když se přiřítil ten malý klučina, vrazil šavli do
gilotiny a zastavil padající čepel. Ba co hůř, možná ztupil
ostří natolik, že jej budou muset znovu nabrousit! Tenhle
klučina byl ale podle všeho naprosto vyšinutý, takže Krvavá
studna a oba strážní se k němu zezadu přibližovali s největší
opatrností.
„Ale no tak, mí drazí krajané,“ zasmál se Bulík
dobrosrdečně. „Copak neslyšíte, co říkám? Zruším nedělní
déšť!“ Krajíc se sýrem brie proletěl vzduchem a málem
Bulíka trefil. Bulík se otočil a spatřil Krvavou studnu a
strážné s vytasenými meči.
„A všem zvýším mzdy!“ zakřičel Bulík, ale nepůsobil už
tak sebejistě. „Hlavně katům a kníratým strážným. Co vy na
to?“
Nikdo ale nic neříkal. Krvavá studna a strážní se pomalu
přibližovali a totéž činil i zástup, jehož výhružné bručení stále
narůstalo.
„Do háje, vůbec tomu nerozumím,“ zamumlal Bulík. „U
Waterloo mi to přece šlo úplně samo!“
„V každém případě bys měl zkusit něco jiného,“
poznamenal doktor Proktor. „A to okamžitě a střelhbitě,
jinak nás roztrhají na cimprcampr.“
„A co mám zkusit?“ zašeptal Bulík. „Právě jsem jim
nasliboval modré z nebe! Co mají tihle lidi vlastně rádi?“
„Myslím…,“ utrousila Líza, „…že mají rádi hudbu.“
„Hudbu?“ zeptal se Bulík nejistě.
„Setněte tomu prckovi hlavu nadvakrát,“ zaburácel něčí
hlas a následovaly souhlasné výkřiky: „Oui!“
Bulík se zoufale rozhlížel kolem sebe. Bylo mu jasné, že
tady co nevidět končí všechna sranda. Co nevidět, ovšem
ještě ne. Anebo to snad není mazaný klučina, který si ví z
každé šlamastiky rady? Umí rychle utíkat, umí lhát, až sám
věří vlastním lžím, a umí hrát na trubku tak, že samotní ptáci
pláčou radostí a…
Trubka!
Pohled mu padl na mosazný nástroj, který Líza svírala
ještě pořád v ruce. V mžiku pustil šavli, seskočil z gilotiny,
proklouzl pod pažemi strážných a chňapl trubku. Hned ji
přiložil ke rtům a foukl do ní.
První dva tóny vystoupaly k modrému nebi a okamžitě
ztichl zpěv skřivánků a červenek a bzučení včel i masařek.
Když vyšel z trubky třetí a čtvrtý tón, utichlo i výhružné
bručení davu. Neboť na rozdíl od hymny Ano, milujeme tuto
zemi tuhle píseň všichni znali.
„Není to…“ prohlásila jedna baculatá žena, která měla na
každém rameni dvě děti.
„Vždyť to je přece…“ ozval se jeden sedlák a poškrábal
se vidlemi pod čepicí s červenými pruhy.
Víc už toho ale Bulík zahrát nestačil, protože ho pod
rameny uchopili strážní.
„Do gilotiny s ním,“ zakřičel Krvavá studna. „Chtěl
zabránit dvěma popravám, a proto mu setneme hlavu
natřikrát! Lidičky, co vy na to? Chci slyšet Eš!“
„Eššš!“ zahučel dav. Ale přece jen ne tak hlasitě a
nadšeně, jak Krvavá studna očekával. Však on už ví, jak je
uvést do toho správného krvavého varu: „Chci slyšet…“
„Nééé!“
Ten hlas, který zazněl v davu, byl tak tenounký, že jej
Krvavá studna mohl klidně přeslechnout. Jenže ho to
rozhodilo natolik, že zkrátka zapomněl pokračovat. Co je
katem, nikdo na náměstí Revoluce nikdy ani nemukl,
neodporoval nebo nic nenamítal proti jakémukoliv
rozhodnutí. Každý totiž věděl, že by se to rovnalo rozsudku
smrti.
„Nechte ho hlát na tlubku,“ ozval se znovu ten
tenoulinký hlásek. „Chceme slyšet hudbu! Jako se hlávalo
džív o nedělích.“
Na náměstí Revoluce se rozhostilo hrobové ticho.
Krvavá studna zíral do davu a obličej se mu zkroutil do
hrozivého úšklebku, který pod kápí nikdo nemohl spatřit.
 „Kdo to řekl?“ zahrozil.
„Já,“ ozval se hlas. „Malcel.“
„Malcel?“ zopakoval Krvavá studna. „Malceli, teď
budeš…“
„Souhlasím s Marcelem,“ ozval se jiný hlas. Byl
chraptivý a vyprahlý jako pouštní vítr. „Chceme slyšet
zbytek té písně. Je to koneckonců samotná Marseillaisa.“
Krvavá studna opět oněměl. Civěl na tu podivnou
černovlasou čarodějnici v černém kabátě.
„Já chci taky slyšet tu píseň,“ ozval se vzadu v davu
nějaký hlas doprovázený dvojitým souhlasným prasečím
zachrochtáním.
„I já!“ zvolala nějaká žena.
„Já taky! Chlapče, zahraj Marseillaisu!“
Krvavá studna se obrátil ke dvěma strážným.
„Fuj!“ vyrazil ze sebe. Pak nespokojeně kývl a strážní
pustili Bulíka. Ten se nenechal dvakrát prosit, přiložil trubku
k ústům a spustil. Už během prvního verše se k němu lidé
přidali vlastním zpěvem. Nejprve opatrně, pak ale s větší
vervou.
„Contre nous de la tyrannie
L’étendard sanglant est levé.“
Pro ty, kdo právě teď nemají na nose francouzskou
nosní svorku: „Proti nám tyranie
zvedá svůj krvavý prapor.“
Bulík vyskočil na gilotinu, takže stál rozkročený nad
hlavami doktora Proktora a Lízy, kteří zpívali z plna hrdla:
Do zbraně, občané!
Šikujte se pod prapory!
Vzhůru! Vzhůru!
 Nechť krev nečistá napojí
brázdy našich polí!
Byl to nepochybně chytlavý text. I když Bulík dohrál,
lidé zpívali dál. V mohutném sborovém zpěvu rozlišil Bulík
tři hlasy: drobný jasný hlásek, který trochu zápolil s
písmenky R a Ř. Ochraptělý jakoby z pouště vanoucí hlas.
No a za sebou slyšel chraptivý kmitavý hlas Krvavé studny.
„Propusťme na svobodu všechny na smrt odsouzené,“
zakřičel Bulík, když lidé dozpívali píseň. „Už nechceme další
umírání, protože my chceme co?“
„Co chceme?!“ zaburácel dav na náměstí Revoluce.
„Chci slyšet Ž!“ vykřikl Bulík.
„Žžžž!“
„Chci slyšet Í!“
 „Íííí!“
„Chci slyšet Té!“
„Tééé!“
„A dohromady!“
„Žít!“ odpověděl dav. „Žít! Žít!“
Bulík byl teď úplně u vytržení. Byl tak rozdováděný,
rozohněný a rozbásněný, že musel zkrátka a dobře začít
zpívat. A znělo to asi takhle: „Žít, na čem víc záleží-ží-ží!
Hlavou mi zní jen žít-žít-žít!“
Krvavá studna přiběhl ke gilotině, odemkl ji, postavil
Lízu a doktora Proktora na nohy, zatímco jim oprašoval šaty
a dělal si starosti, jestli jsou v pořádku. Což zřejmě byli,
protože pelášili rovnou k tomu mrňavému klučinovi v
uniformě, chytili ho každý za jednu paži, zvedli ho a unášeli
pryč, což jej nikterak nevytrhlo z jeho vytí: „Žít, na čem víc
záleží-ží-ží!“
Před popravištěm se dali lidé do tance a poskakování, do
toho zpívali spolu s Bulíkem. Vřelo to dokonce víc než
během těch nejkrvavějších a nejvydařenějších nedělních
poprav. Krvavá studna cítil prazvláštní teplo, ano, jakousi
radost, která se mu při pohledu na lidi rozlévala po těle,
jakýsi stoupající pocit blaha. Ten pocit nebyl k zastavení.
Tahle dráždivě jednoduchá a chytlavá píseň měla něco do
sebe. Takže když jeho radost dostoupila vrcholu, udělal
Krvavá studna něco, co nikdy předtím za své kariéry
nejstrašnějšího pařížského kata neudělal. Strhl si z hlavy kápi
a vystavil svou tvář na odiv. Zpěv davu jako mávnutím
proutku ustal. Zděšeně na něj zírali. Krvavá studna totiž
nebyl zrovna žádný krasavec. Ten se ale zeširoka usmál a
spustil svým burácivým kmitavým hlasem: „Žít, na čem víc
záleží-ží-ží!“
A oslava byla rázem opět v plném proudu. Lidi šíleli, byli
úplně vyšinutí, šáhlí, šibnutí, švihlí a dala by se zmínit i další
slova, v nichž se to jen hemží písmenem Š. Ani si nevšimli
těch tří, kteří se vytratili za popravištěm, minuli roh
obávaného vězení Bastila a zmizeli pryč. Lidi prostě jenom
zpívali, tančili a kropili se navzájem červeným vínem. Tu
píseň většina lidí zapomene, až se na druhý den probudí s
bolestí hlavy, kyčlí a krku. Krvavá studna si ji však
zapamatuje. Bude si ji prozpěvovat po zbytek svého života a
později ji naučí své děti a vnoučata, která se rozprchnou do
celého světa, do Anglie, Německa — a některé z nich
dokonce až do malé zemičky v samém srdci Evropy, kde se
tato radostná zvěst o životě dostane až k božskému Kájovi,
který ji zvěční svým nesmrtelným hlasem.

„Máte mýdlo času?“ zeptal se udýchaný doktor Proktor.

Nechali Bastilu za sebou a utíkali teď křivolakými uličkami
Paříže. Líza a Bulík neměli tušení, kde jsou, ale zdálo se, že
profesor ví, jak těmi nedělně ztichlými uličkami prokličkovat.
„Trošičku mám,“ odpověděla Líza. „Ale myslím, že to
pro nás tři nebude stačit. To víte, musela jsem to vzít trochu
oklikou, abych se sem dostala.“
„Taky mám trošku,“ ozval se Bulík. „Ale myslím, že to
pro nás tři stačit nebude. To víte, musel jsem to vzít trochu
oklikou, abych se sem dostal.“
„Doufejme, že dohromady to bude dost,“ řekl doktor
Proktor, zrovna když zahnuli za jeden roh. „Potkali jste
Julietu? Čeká v penzionu?“
Ještě než stačili odpovědět, zastavil doktor Proktor tak
zprudka, že do něj Líza a Bulík v plné rychlosti vrazili.
„Ale ne!“ vyjekl profesor. „Někdo nám sebral vanu času.
Podívejte!“
Moc toho ale k vidění nebylo, protože ukazoval na
liduprázdné náměstíčko s několika prázdnými stánky na
ovoce.
 „Někdo si holt pořídil novou vanu,“ zamumlal Bulík. „Co
teď?“
„Kde je tvoje vana, Bulíku?“ zeptala se Líza.
„Je tam, kams mě poslala v tom vzkazu z láhve. V
Pastile. Ostatně poslalas mě do pěkně divného místa. Přistál
jsem rovnou uprostřed dvorku pro slepice.“
„Popletla jsem názvy Bastila a Pastila. Jestli nemáme
dost mýdla času, musíme se tam dostat dřív, než mýdlo
přestane pěnit. Ale jak? Nemáme žádná prasata.“
„Prasata?“ vyjekli profesor a Bulík jako jeden.
„Zapomeňte na to,“ vzdychla Líza, která si uvědomila,
že by to bylo na dlouhé vysvětlování. „Co teď uděláme?“
„Ano, co teď uděláme?“ zvolali profesor a Bulík
společně.
Ti tři přátelé se bezradně dívali jeden na druhého.
A jak se tak na sebe bezradně dívali a mezi vysokými
pařížskými domy na ně dopadaly sluneční paprsky, zaslechli
veselý klapot podkov a vrzání velkých dřevěných kol. Otočili
se. Hnědý kůň s černými klapkami na očích si vykračoval
zpoza rohu. A hned za ním kočár. Vepředu seděl kočí, který
se pohupoval dopředu a dozadu a vypadal, jako by měl
každou chvíli usnout. Pod očima měl obrovské kruhy, na
sobě roztrhaný kabát a cylindr prožraný od molů, černý a
dlouhý jak roura od kamen.
„Chcete svézt?“ zavolal na ně kočí a zívl.
„Jako na zavolanou!“ vyhrkl profesor. „Pojďte!“
Vlezli do kočáru, který se vzápětí rozjel.
Na dvou lavicích uvnitř bylo místo přesně pro čtyři lidi,
což se náramně hodilo, protože jeden cestující už tam byl.
Okraj cylindru měl posunutý přes oči a zřejmě byl ponořený
do hlubokého spánku, neboť jeho tělo se klátilo dopředu a
dozadu v rytmu pohybů kočáru.
„To je divné,“ řekla Líza.
„A co?“ zeptal se profesor.
„Kočí se nás nezeptal, kam máme namířeno.“
„Žádná věda,“ usmál se vítězoslavně Bulík.
„Samozřejmě odveze nejprve našeho spolucestujícího.“
„Jenže my nemáme čas! Vzbudíme ho a zeptáme se,
jestli mu nevadí, když pojedeme nejprve do Pastily. Co vy
na to?“
Profesor zakroutil hlavou. „Lízo, mám obavy, že to
stejně nepomůže. Všechna pěna je už beztak fuč.“
Chvilku jen tak seděli a dumali co dál. Ticho rušily jen
podkovy, které v pomalém stepovém tanci klapaly o dlažební
kostky.
„Byla tam Rašple,“ řekla Líza. „V davu. Viděli jste ji?“
„Ne,“ odpověděl doktor Proktor. „Ale nějak mě to
neudivuje.“
„Cože?“ vypadlo z Lízy i Bulíka a vrhli na profesora
udivený pohled.
„Počítal jsem přece s tím, že vás bude do Paříže
sledovat,“ vzdychl.
„Počítal?“ vykřikli Bulík a Líza — jak správně tušíte —
najednou.
„Ano. Poslal jsem vás do jejího obchodu s tou známkou,
aby jí došlo, že jsem cestoval v čase a že jsem náš vynález
uvedl do chodu. Bylo mi jasné, že jakmile jí to dojde, pokusí
se zjistit, kde jsem, a pak se vydá za mnou, aby ze mě
vynález vymámila. Jak se o to ostatně pokusila, když byla
mou asistentkou tady v Paříži.“
„Aby z vás vymámila vynález?!“ vyjekla Líza celá
rozrušená. „Proč jste ji sem teda chtěl vylákat?“
„Protože mi došlo mýdlo času,“ odpověděl profesor. „A
taky mi bylo jasné, že mýdla ve sklenici ve sklepě bylo tak
akorát, abyste se vy dva dostali sem, ale ne dost na to,
abychom se všichni tři dostali zpátky. Rašple je jediná na
světě, kdo dokáže vyrobit mýdlo času. Zkrátka jsem ji tady
potřeboval.“
„Tak proč jste prostě neposlal tu pohlednici rovnou jí a
nepoprosil ji o pomoc?“ zeptal se Bulík.
Profesor opět vzdychl. „Rašple by sem v životě
nedorazila dobrovolně, aby mě zachránila. Nenávidí mě.“
„A proč?“
Doktor Proktor se poškrábal na hlavě. „Právě to mi
dlouho vrtalo hlavou, ale zkrátka a dobře nevím. Nikdy jsem
jí neupíral poctu, že vynalezla mýdlo času.“
„Ale…“ ozval se Bulík. „Jak jste věděl, že jí prozradíme,
kam máme namířeno?“
Profesor se lišácky usmál. „Především jsem věděl, že
Rašple pochopí, jak se věci mají, jakmile spatří tu známku s
pohlednicí. No, a taky jsem věděl, Bulíku, že jsi v lecčems
šikula, ale držet jazyk za zuby není zrovna tvoje silná
stránka, je to tak?“
Líza si odkašlala.
„Ha, ha, ha,“ vyloudil Bulík na tváři křivý úsměv.
„Ale co teď podnikneme?“ zeptala se Líza. „Jak teď
najdeme Rašpli a přinutíme ji vyrobit mýdlo času?“
„Inu,“ utrousil profesor. „Nebude zas tak těžké ji najít.“
„Jak to?“
„Snad si nemyslíte, že kočár s koněm se jen tak vynořuje
jako na zavolanou?“
Doktor Proktor pokývl hlavou směrem ke spícímu
cestujícímu, a pak se podíval dolů. I Bulík a Líza se podívali
na podlahu. A tam — zpod kabátu cestujícího — vyčuhovala
dřevěná noha, na jejímž konci byla zářivě zelená kolečková
brusle.
 17. kapitola

Kde je Julieta?

Kočár kodrcal pařížskými uličkami. Uvnitř seděli Líza,

Bulík a doktor Proktor a nespouštěli oči ze svého podivného
spolucestujícího.
„Tak takhle je to?“ ozval se chraptivý hlas zpod cylindru.
„Tak proto jsi mě sem vylákal, Viktore? Abych tobě a těmhle
usmrkancům vyrobila víc mýdla času?“
Rašple si posunula cylindr do čela a zavrtala do doktora
Proktora nenávistný pohled.
„Ano, je to tak,“ přisvědčil doktor Proktor.
„Jistěže je!“ zasyčela Rašple a mrštila cylindrem o
podlahu. „Protože ničím jiným jsem pro tebe nebyla. Je to
tak, Viktore? Jen ubohá mydlářka!“
„Naopak,“ ohradil se profesor a svraštil překvapeně čelo.
„Byla jsi vynikající mydlářka. Vlastně ta nejlepší.“
„Ale pořád jenom mydlářka! Nikdy… nikdy…“ Rašpli se
mírně chvěl hlas, „…nic jiného.“
„Co máš na mysli, Rašple?“
Hleděla na doktora Proktora, zatímco se jí zvedala a
klesala hruď.
„Nic,“ odsekla mu a její hlas zněl náhle nějak
nachlazeně. „A teď si jako myslíš, Viktore, teď si jako
myslíš, že na tebe čeká v penzionu Pomfrit ta… ta tvoje…
Julieta Margarínová!“
Bulík přesunul pohled z Rašple na doktora Proktora.
Neměl vůbec ponětí, o co kráčí, a vypadalo to, že ani
profesor — který jinak rozumí kdečemu — vůbec nevěděl,
která bije.
Jediná Líza se zdála být jakžtakž nad věcí. Alespoň se
nahnula k Rašpli a zeptala se: „Kde je Julieta?“
Ta černě nalíčená ženská se hlasitě rozesmála jak
ochraptělá vrána: „A proč bych vám to měla vykdákat?“
„Poslyš, Rašple…“ začal doktor Proktor varovným
tónem, ale Rašple mu skočila do řeči:
„Viktore, nemusíš si dělat starosti. Ber to tak, že dostane,
co si zaslouží. Zapomeň na ni. Stejně se k tobě ta
čarodějnice nikdy nehodila.“
„Čarodějni… Au!“ Profesor se postavil a hlavou se udeřil
do stropu kočáru. „Nikdo nebude nazývat ženu, kterou
miluji, čarodějnicí!“
„Ale no tak, Viktůrku,“ smála se Rašple. „Muž ve tvém
věku by se neměl takhle rozčilovat. Mysli přece na své
srdce.“
„Já alespoň nějaké srdce mám,“ soptil profesor.
„Zatímco ty… ty…“ Velké profesorské slzy se mu nahrnuly
do očí. „Ty máš jenom velký chladný mozek!“
„Rašple, kde je Julieta?“ zopakovala Líza. „Vyrazila
někam v čase, že ano? Viděla jste její stopy v mýdle času?“
Rašple zhluboka vzdychla. „Nevím, kolik mýdla času
vám ještě zůstalo, ale jestli nějaké máte, navrhuju, abyste ho
použili k návratu do vaší vlastní doby. Já sama se tam na
každý pád chystám.“ Opřela se o stěnu kočáru a dala si nohu
křížem přes dřevěnou protézu.
„Rašple…“ zašeptal doktor Proktor vzlykavě, zatímco po
tváři se mu řinula jedna náramně velká profesorská slza.
„Proboha tě prosím! Dám ti cokoliv, když mi řekneš, kde je
Julieta.“
Rašple zvedla jedno obočí. „Cokoliv?“
„Cokoliv! Copak to nechápeš? Život bez Juliety pro mě
nemá žádnou cenu.“
Při těch slovech sebou Rašple škubla, jako kdyby je na ni
někdo vystřelil prakem.
„Opravdu?“ řekla přísně a nadzvedla bradu. „Ha! Tak
udělej nákresy vany času a dej mi je.“
„Dostaneš je!“ zvolal doktor Proktor radostně. „Celý
vynález bude jen tvůj. A když na to přijde i všechny mé
ostatní vynálezy. Všechno bude jen tvé!“
Rašple otevřela ústa, ale nezmohla se ani na slovo. Takže
je zase zavřela, otevřela a zkusila to znovu. „Ty bys mi…“
šeptala. „Ty bys mi jako dal všechno jenom kvůli… té
ženské?“
„Ano, dal,“ odpověděl jí doktor Proktor skálopevně.
„Máš mé slovo. Ať už si o mně myslíš cokoliv, víš dobře, že
své slovo vždycky dodržím.“
Rašple na něj zírala s otevřenou pusou.
„Takže?“
„Ujednáno,“ odpověděla Rašple takřka neslyšně.
„Takže…“ Nadechla se a uvnitř kočáru byl slyšet jen klapot
podkov, vzdálené bučení krav a zvuk, který takřka
připomínal chrápání. „Když jsem vyrazila dveře od vašeho
pokoje v penzionu Pomfrit, zmizeli oba caparti už ve vaně.
Julieta tam ale zůstala. Vyhrožovala jsem jí svým starým,
ovšem plně funkčním revolverem. Nařídila jsem jí vlézt do
vany, kde jsem ji chytila pevně za vlasy, ponořila jsem svou
vlastní hlavu pod hladinu, soustředila jsem se a poslala ji
tam, kde teď je. Udělala jsem to, Viktore, stejně jako ty s tou
tvojí pohlednicí.“
„Hmm,“ pokývl profesor. „A kams ji poslala?“
„Pochopitelně na místo, odkud se nedostane a kde ji
nikdo ani nenajde. Koneckonců byla přece moje… jak to
nazvat… no, něco jako rukojmí, abych pak mohla
vyjednávat.“
Doktor Proktor polkl. „Kam? Ven s tím.“
„Do jedné vězeňské cely ve městě Rouen, rok 1431,
datum 30. května.“
Doktor Proktor svraštil čelo: „Proč zrovna tohle místo a
doba?“
„Já vím proč,“ ozvala se Líza.
„Opravdu?“ divil se doktor Proktor a podíval se na ni.
„Zrovna jsme to probírali v dějepise s paní Strobeovou.
V té době byla na náměstí ve městě Rouen upálena Johanka
z Arku.“
„Je to pravda?“ zeptal se profesor Rašple.
Rašple pokrčila rameny. „Byla to první věc, která mě
napadla.“
„Něco mi říká, že nás čekají ještě pěkné trable,“ řekl
doktor Proktor.
Vtom kočár zastavil a zvenku se ozval kočí. „Pastila,
madmazel Rašple!“
„Takže i tys měla namířeno sem?“ zeptal se doktor
Proktor.
„Samozřejmě,“ odpověděla Rašple. „Moje vana času je
tady. Přesněji řečeno v prasečím chlívku.“
„Vy jste mě sledovala,“ řekla Líza.
„Ano, bylo mi jasné, že támhle ten mě k Viktorovi nikdy
nedovede.“ Rašple kývla směrem k Bulíkovi, který byl
schoulený na sedadle a zvuk, který připomínal chrápání, byl
skutečně chrápáním.
Líza obrátila oči v sloup a kopla Bulíka do nohy, takže
otevřel oči. Zamrkal, zamlaskal, usmál se a zamumlal
rozespale, ale s nadějí v hlase: „Snídaně?“
Pospíšili si ven z kočáru. Vany byly naštěstí ještě pořád
tam, kde je nechali. Samo sebou že z nich museli vyhodit tři
čuníky, kteří se v nich spokojeně rochnili. V kurníku se na
hraně vany usadil kohout a odháněl je agresivně zobákem,
poněvadž si zřejmě myslel, že vana teď patří jemu.
Rašple nasypala mýdlo času do obou van a trvala na tom,
že pojede s nimi do Rouenu. Jak by si jinak mohla být jistá,
že nezdrhnou a nepřipraví ji o nákresy k vaně času?
Doktor Proktor nic nenamítal a domluvili se, že on a
Bulík pojedou ve vaně z kurníku a Rašple s Lízou ve vaně z
prasečího chlívku.
Když byla Líza s Rašplí o samotě v prasečím chlívku a
míchaly vodu, aby napěnily mýdlo, postřehla Líza, že Rašple
posmrkává. Líza nic neříkala. Jen vyčkávala. Rašple znovu
popotáhla. A pak ještě jednou.
„Vy jste ho milovala,“ spustila nakonec Líza. „Že ano?“
Z Rašple vyšlo dlouhatánské popotáhnutí.
„Viktorovi to nikdy nedošlo. Měl hlavu plnou těch svých
vynálezů.“
Líza kývala hlavou. Měla už nějakou dobu podezření, že
to muselo být nějak takhle.
„Udělala bych pro něj první poslední,“ vzlykala dál
Rašple a míchala vodu ve vaně. „Kdyby mě byl požádal,
klidně bych mu s radostí dala recept i na to pitomé mýdlo
času. Myslela jsem si, že je trochu zpomalený, že jenom
potřebuje trochu víc času, aby se do mě zamiloval. Pak mi
ale přece jen došlo, že nebyl zpomalený ani náhodou.
Jednoho dne totiž došel radostí úplně bez sebe do laboratoře
a vykládal, že se zamiloval do jedné francouzské dívky,
kterou potkal na ulici.“ Obrovské popotáhnutí. „A víš ty co?“
„Co?“
„Tenkrát jsem byla mnohem krásnější než ta… než ta…
Julieta Margarínová. Já jen, abys to věděla!“
„Jenže on se zamiloval do ní. Někdy to tak prostě bývá.“
Rašple přestala míchat a změřila si Lízu pohledem.
„Prosím tě, a nejsi ty nějaká moc chytrá? Vždyť jsi jenom
malá holka. Co ty o tom můžeš vědět?“
„Možná ne moc. Ale jednou jsem ztratila kamarádku. A
našla jsem pak nového kamaráda.“
Rašple vytáhla kapesník a vysmrkala se. „Ty a nového
kamaráda?“
„Ano. Na to není nikdy pozdě.“
Rašple si pohrdlivě popotáhla. „Že jsem tak smělá, mohla
by mi slečna chytrá říct, kdo by asi tak chtěl kamarádit se
starou protivnou ženskou s dřevěnou nohou?“
„No kdo,“ řekla Líza a všimla si, že mýdlo ve vaně už
začalo pěnit. „Třeba já.“
„To ti tak zbaštím!“ odkašlala si Rašple.
Líza na to nic neřekla. Dál mlčenlivě míchaly, třebaže už
měly dost pěny na to, aby mohly vyrazit.
„Víš, co je na tom všem úplně nejpitomější?“ zeptala se
nakonec Rašple.
„Nevím.“
Rašple se krátce a drsně zasmála. „Celou dobu jsem
věděla, jak sestrojit vanu času. Viktorovi o tom ale neříkej.“
Líza přestala míchat. „Co jste to říkala?“
Rašple pokrčila rameny. „No, že ty jeho nákresy vlastně
nepotřebuju. Můžu si sestrojit vlastní vanu času.“
„Ale… ale když jste teda nechtěla ukořistit ty nákresy,
proč jste mě a Bulíka sledovala až do Paříže?“
„Neřekl by teď tvůj kamarád Bulík žádná věda?“
Líza se usmála. „Chtěla jste najít doktora Proktora, a ne
ty jeho nákresy.“
Rašple ztěžka vzdychla. „Byla jsem hloupá, doufala
jsem, že… že bychom možná ještě mohli…“
„Spolu chodit?“
Rašple se hořce rozesmála. „Pěkná pitomost, viď? Kdo
by chodil se starou ježibabou s dřevěnou nohou a
smradlavým dechem.“
„To nevím. Ale nejde mi do hlavy, proč chcete pomoct
doktoru Proktorovi najít Julietu, když už máte ty nákresy.“
„Občas,“ řekla Rašple a vlezla do vany, „se stane, že ani
čarodějnice nerozumějí samy sobě. Nastup si, Lízo.
Vyrazíme teď do nejtemnějšího období středověku.“
 18. kapitola

Noc čarodějnic

Ukázalo se, že ve středověku bylo opravdu pořádné

temno. Tma jako v pytli a v hrobě. Tma, že by se dala
krájet. Tma černočerná jako noc. Tohle všechno musel Bulík
zkonstatovat, když stál ve vaně a křičel do tmy: „Je tady
někdo?“ Jeho hlas vytvářel ozvěnu.
„Tady jsem,“ ozval se hlas hned vedle něj.
„To přece vím. Přijeli jsme ve stejné vaně. Chtěl jsem
vědět, jestli tu je ještě někdo jiný. Vidíte něco?“
„Ne,“ odpověděl doktor Proktor. „Julieto? Julieto?“
Nikdo neodpovídal.
„Julieto!“ zopakoval profesor. „Juli… Au!“
„Co to bylo?“
„Zase mě něco praštilo do hlavy.“
„A co?“
„Nevím, ale myslím, že vana.“
„Je tady někdo?“ zavolala Líza.
„Tady jsem,“ ozval se chraplavý hlas vyprahlý jako
poušť.
„To přece vím,“ zašeptala Líza. „Přijely jsme ve stejné
vaně. Chtěla jsem vědět, jestli…“
„Jsme tady všichni,“ prohlásil Bulík. „Ale kde to jsme?
Vždyť tu není vidět ani na špičku nosu.“
„Jsme přesně tam, kde jsme chtěli být,“ poznamenal
doktor Proktor. „Ve vězeňské cele Johanky z Arku.“
 Bulíkovy oči pomalu přivykaly tmě a zahlédl malé
zamřížované okénko vysoko ve zdi. A obrysy tří bílých van,
které se válely jedna přes druhou.
„Julieta tu byla,“ řekl Bulík. „Vidím její vanu.“
Ozvalo se sténavé zavrzání.
„Dveře jsou zamčené,“ oznámil Rašplin hlas. Bulík
zahlédl její postavu vedle něčeho, co vypadalo jako
znepokojivě masivní železné dveře.
„Takže jsme tu zavření a Julieta je kdovíkde,“ stýskala si
Líza. „Co teď? Pst! Slyšeli jste to?“
Bulík zadržel dech a nastražil uši. Slyšel jen tichý praskot
přicházející zvenčí, jako by v dálce jiskřil ohňostroj. Ale
počkat! Teď už to zaslechl i on. Slabé sténání. Ozývalo se to
pod… pod vanou, ve které dorazila Julieta.
„Pomozte mi převrátit vanu!“ zakřičel Bulík.
Rašple a doktor Proktor k němu v cukuletu přiskočili.
Převrátili vanu na stranu a vytekla z ní voda na černou
udusanou hliněnou podlahu. A pod vanou ležela na břiše
nějaká žena! Zrovna v tu chvíli musel venku měsíc
proklouznout mezi mraky, protože celu ozářilo bledé
mihotavé světlo, které dopadalo na její rudohnědé vlasy a
bílé šaty.
„Julieto, jste to… “ rozzářila se radostí Líza. Hned jí ale
zatrnulo, když žena zdvihla hlavu a podívala se na ně
vyděšenýma, avšak zářivě modrýma očima. Sice se Julietě
dost podobala, měla tutéž barvu šatů a vlasů, ale v žádném
případě to nebyla ona. Byla to mladá žena, no, vlastně by jí
člověk hádal tak deset let.
„Kdo jsi?“ zeptal se jí doktor Proktor.
„Jmenuju se Johanka,“ odpověděla dívka rozechvělým
hlasem.
„Johanka z Arku?“ zvolala Líza celá bez sebe. Dívka
měla dlouhé a krásné vlasy úplně jako na obrázku v učebnici
dějepisu, ale jinak vypadala mnohem mladší.
Dívka přikývla.
Bulík stál jako zkamenělý a ještě stále držel vanu za
okraj. Ztratil dočista řeč. Ta dívka pod vanou byla to
nejkrásnější, co kdy spatřil. Byla krásnější než slečny, které
ho líbaly na tvář po cyklistickém závodě, krásnější než mladá
Julieta na obrázku s doktorem Proktorem, ano, krásnější než
kankánové tanečnice v kabaretu Červený mlýn.
„Kde je Julieta?“ zeptal se doktor Proktor.
Dívka nechápavě zamrkala.
„Ta, co sem dojela v první vaně!“ pokračoval profesor.
„To já nevím,“ odpověděla Johanka a schoulila se do
klubíčka, jako by měla strach, že ji přišli zbít.
Bulík konečně pustil vanu, která se s táhlým zaduněním
převrhla, a posadil se na bobek vedle dívky.
„Johanko, my víme, že toho máš za sebou víc než dost,“
pronesl Bulík slavnostně takovým tím trochu uměle
hlubokým hlasem a položil jí ruku na rameno. „Z nás ale
nemusíš mít strach. Přijeli jsme, abychom zachránili Julietu.
Ona chodí s támhle tím profesorem, chápeš?“
Dívka přikývla a Bulík se na ni zeširoka usmál:
„Ostatně já teď s nikým nechodím. A ty?“
Líza si odkašlala a odstrčila Bulíka stranou: „Johanko,
můžeš nám říct, co se stalo?“
Dívka sklouzla pohledem z Lízy na Bulíka.
„Spala jsem a čekala, až si pro mě přijdou. Mají mě totiž
dneska upálit jako čarodějnici.“
 „Já vím,“ dodal rychle Bulík. „Protože jsi dala výprask
Angličanům u Orleánsu.“
„Ano. A protože slyším, jak ke mně promlouvá Bůh. A
protože se odmítám nechat ostříhat na hřiba.“
„Na hřiba?“
„Ano, všichni přece musí být ostříhaní na hřiba. Tím
máme prokazovat svou podřízenost Bohu, že ano. Vy takhle
ostříhaní nejste, a proto vás sem strčili.“
„Kdepak,“ řekla Líza. „Bulík má pravdu, přijeli jsme ve
vaně z budoucnosti, abychom zachránili Julietu.“
Johanka na ně dlouze zírala. „Chudinky. Mě chtějí upálit,
protože tvrdím, že jsem slyšela několik nesouvislých vět od
Boha. Hádejte, co udělají s vámi, až jim povykládáte tuhle
báchorku.“
„O to se teď nestarej, Johanko,“ vmísil se do toho doktor
Proktor. „Raději nám pověz, co se stalo.“
„Probudilo mě otevření železných dveří. Hned nato jsem
si všimla, že na mě někdo položil vanu. Pak jsem zaslechla,
jak se někdo ve vaně zvedl. Do toho vykřikli strážní a vytáhli
z vany nějakou promočenou ženu a odvlekli ji s sebou.
Dveře se zabouchly a zůstala jsem sama. Já… já…“ Její
pohled přeskakoval z Bulíka na Lízu a na profesora. „…
myslím, že si ji asi ve tmě spletli se mnou.“
„To né,“ zhrozila se Líza. „To jako myslíš, že…“
„…odvedli moji milovanou Julietu…“ doplnil Lízu
zděšený doktor Proktor.
„…aby ji opékali na ohni jako sele na rožni?“ vykřikl
Bulík.
Dívka kývala hlavou. „Na tržišti přímo před vězením.
Moc mě to mrzí…“
 Najednou jim to všem došlo. To mihotavé světlo, které
pronikalo dovnitř malým okýnkem nahoře ve zdi, nevrhal
měsíc. A to praskání venku nebyl žádný ohňostroj. Byla to
zapálená hranice.
„Nééé!“ zakřičel doktor Proktor a vrhl se zoufale na
kolena. „Nééé!“
Do Bulíkových nadloktí se zavrtaly dlouhé nehty a někdo
ho vyzvedl. Na obličeji cítil Rašplin smrtelný dech. „Mazej
do strážního koše, Napoleone.“
Ani se nenadál a stál Rašpli na ramenou přímo před
zamřížovaným okýnkem.
„Aj,“ vypadlo z Bulíka. „Ajajaj.“
„No tak, co tam vidíš?“ volala na něj netrpělivě Líza.
„Komentuj to!“
„Jak je libo,“ odvětil Bulík. „Hlásím se živě z přímého
přenosu na tržišti v Rouenu. Diváci už jsou připraveni a
týmy nastoupily na hrací plochu. A podle očekávání jsou
všichni přítomní neskutečně přiblble ostříhaní na hřiba.
Domácí mají kněžské dresy a drží kříže a krucifixy, zatímco
mumlají bojovné pokřiky z nějaké tlusté knihy,
pravděpodobně z bible. Tým hostů tvoří jen jeden hráč,
Julieta Margarínová, která je pevně přivázaná ke kůlu
obestlanému otýpkami s dřívím, k jejichž zapálení se pomalu
schyluje. Kolem ní hoří mraky pochodní. Bohužel to
vypadá, že domácí jsou jasnými favority. Blíží se závěr
utkání…“
„To né!“ vyjekla Johanka. „To já mám být upálena, to já
jsem čarodějnice, a ne ta ubohá paní!“
Bulík seskočil Rašpli z ramen, upravil si uniformu,
přiložil ruku na rukojeť své šavle a nahlas prohlásil: „Má
drahá Johanko, tady se nikdo upalovat nebude. Seržant Bulík
je zde a všechny nás odtud dostane a zachrání Julietu.
Nejdřív zkontrolujeme všechny cihly tady v té zdi…“
„A proč?“ zeptali se všichni čtyři najednou.
„Žádná věda,“ odpověděl Bulík, který už hmatal prsty po
zdech. „V takových vězeňských zdech je vždycky jedna
uvolněná cihla, za níž leží schovaný klíč nebo paklíč. To jste
se nikdy nedívali na vězeňské filmy? Jde jen o to tu cihlu
najít.“
„Pche,“ odfrkla si Líza, ale nemohla si pomoct a musela
klouzat pohledem po zdi, aby objevila nějakou uvolněnou
cihlu.
„Tady je to!“ vykřikl Bulík. „Někdo tu napsal něco do
malty! Určitě to bude tady.“
Ostatní přišli až k němu. A opravdu. V chabém měsíčním
světle dopadajícím z okénka ve zdi spatřili, že nad jednou
cihlou bylo napsáno nějaké datum.
 „Dám krk na to, že to vyškrábal nějaký vězeň,“
poznamenal Bulík a tlačil na cihly okolo nápisu, ale seděly
jako přibité.
„Vězeň asi těžko,“ prohlásil doktor Proktor. „Podívej, co
se stane, když tady zaryju do malty.“ Vytáhl nůž a vyryl do
zdi obličej se dvěma očima, ústy a převislým knírem.
„Vidíš ty ostré hrany a nepravidelný povrch? Písmenka v
datu jsou oproti tomu zakulacené a rovnoměrně hluboké
zářezy v cementu. Někdo je vyryl, když byl ještě cement
měkký, tedy někdo, kdo se podílel na stavbě vězení v roce
1111.“
„To je ale zvláštní,“ divila se Líza.
Ostatní se otočili a podívali se na ni.
„Jediný, kdo zdobí při psaní písmenka očima a nosy, je
Bulík.“
Ostatní se otočili a podívali se na něj.
„A co má být?“ nechápal Bulík. „V roce 1111 jsem ještě
nebyl na světě.“
„Heuréka!“ zvolal doktor Proktor.
Ostatní se otočili a podívali se na něj.
„Ten nápis ve zdi jsi napsal ty. Byl jsi v roce 1111!
Akorát jsi tam ještě nedorazil!“
A je podivuhodné, jak může jeden, dva, tři a občas i čtyři
mozky napadnout přesně totéž.
„Heuréka!“ vykřikli. Heuréka totiž znamená, že jste
náhle něco pochopili.
Rašple nasypala mýdlový prášek do vany a rozmíchávala
jej, zatímco Bulík vyskočil na okraj vany a připravil se na
cestu. Kroutil krkem, Proktor mu masíroval ramena a Líza
se nahnula k jeho uchu a nabádala ho slavnostním hlasem:
„Soustřeď se na trh v Rouenu 13. ledna 1111. Tehdy stavěli
tohle vězení. Až tam dorazíš, seženeš klíč od železných
dveří, necháš udělat kopii u nějakého kováře, zajdeš za
zedníky do vězení a poprosíš je, aby klíč uložili pod jednu
cihlu. No, a než malta ztuhne, vyryješ do ní datum. Je to
jasné?“

„Jasnačka,“ prohodil Bulík.

„Pospěš si,“ zašeptala Johanka. Podívala se k okýnku, v
němž zesílilo mihotavé světlo i praskání.
„Mýdlo času je připraveno,“ oznámil doktor Proktor.
„Šťastnou cestu! A nezapomeň se sem vrátit…“ Podíval se
na hodinky. „Odteďka za deset vteřin, tedy za pět minut
jedenáct večerního času. Hoď sebou!“
„Počkej ještě,“ zadržela ho Rašple, došla k němu a
podala mu malou černou peněženku. „Tohle by ti mělo
usnadnit přemlouvání kováře a zedníků, až je budeš prosit o
pomoc.“
„Dík,“ poděkoval Bulík, zastrčil si peněženku do kapsy v
uniformě a ve výskoku vykřikl: „Bombááááá…!“
Mýdlová voda vystříkla až k zamřížovanému okýnku.
„Rašple, co bylo v té peněžence?“ zeptal se doktor
Proktor tiše, zatímco nespouštěl oči z vteřinové ručičky na
hodinkách.
„Ále, jenom vzorec, který jsem vynalezla ve volném
čase. Návod, jak vyrobit aurum z dioxidu síry, křemíku a
míchaných vajíček.“
„Aurum?“ zeptala se Líza.
„To je latinsky zlato,“ poučil ji doktor Proktor. „Čtyři…
tři… dva… a… NULA!“
Všichni zírali do mýdlové pěny ve vaně. Nikdo ani
nepípl. Nic se nedělo. Venku se ozýval stále větší jásot.
„Něco se muselo v roce 1111 přihodit,“ řekla Rašple.
Doktor Proktor zašeptal neslyšně: „Na to, abychom ho
vyzvedli, je už pozdě.“
„Nevzdávejte to!“ povzbuzovala je Líza. „Je tady
cobydup.“
Rašple si odfrkla. „Jak si tím můžeš být tak jistá?“
„Protože je to můj kamarád a znám ho. Je trochu
zapomnětlivý a vždycky má drobátko zpoždění. Ale dorazí.
Prostě už je takový.“
„Ale né,“ naříkala Johanka. Otočili se k ní a následovali
její pohled k okýnku, kde i oni spatřili: vysoký, jasný
plamen, který vyšlehl k noční obloze.
Hned nato zaslechli pleskání vody a hlas, který prohlásil:
„V životě nejezděte do roku 1111!“
„Bulíku,“ zvolala Líza.
„Odporné jídlo, postele plné slámy a blech, všichni mají
shnilé zuby a nenajdete tam jedinou televizi!“ Ten zrzavý
klučina stál na okraji vany a měřil si je vítězoslavným
pohledem.
„Pospěš si!“ vyhrkl doktor Proktor. „Kde ses tak flákal?“
 „Omlouvám se,“ řekl Bulík a seskočil na zem. „Mor
vyhladil všechny kováře ve městě, takže jsem musel zajet do
sousedního města. Na cestě zpátky mi pošel kůň morem a
musel jsem jít zbytek cesty pěšky. A když jsem dorazil,
všichni zedníci už zcepeněli, takže jsem musel zedničit sám.
Přesně…“
Vytáhl šavli z pochvy a vrazil ji do malty mezi dvě cihly.
„…tady!“
Lomcoval čepelí, až vypadávaly malé suché kousky
malty. Pak zastrčil prsty pod cihlu, uvolnil ji a našmátral klíč,
který ležel pod ní. Přeběhl ke dveřím, zastrčil klíč do zámku
a otočil jím. Nebo lépe řečeno: pokusil se jím otočit. Ale klíč
se vzpíral.
„Ksakru!“ zlobil se Bulík.
Profesor za ním poskakoval na místě. „Něco je špatně?!“
„Hmm,“ ozvala se Rašple a naklonila se nad zámek.
„Mám takové obavy, že od roku 1111 už vyměnili zámek.
Celé to tvé zedničení bylo k ničemu.“
„Ale né,“ ozvala se zase Johanka. Už potřetí nebo
počtvrté, pomyslela si Líza trochu naštvaně.
„Všechno je ztraceno,“ zaúpěl profesor a klesl na kolena.
„Achich ouvej.“
„Jo, achich ouvej,“ přidal se k němu Bulík.
Zatímco ostatní achichouvejovali, Lízu něco napadlo.
Přešla ke dveřím, zatáhla za kliku a zapřela se do nich.
Jakmile ostatní zaslechli skřípot nepromazaných pantů u
dveří, které se otevřely, jejich vzlykání rázem ustalo.
„Jak se ti to…“ soukal ze sebe doktor Proktor.
„Žádná věda. Pokud si mysleli, že odtud odvedli jediného
vězně, proč by za sebou zamykali? Pojďte!“
 „Počkejte,“ zakřičela Johanka. Obrátili se k ní a ke
svému překvapení spatřili, že vytáhla hřeben a zběsilou
rychlostí si česala vlasy. Když uviděla jejich nevěřícné
pohledy, nechala toho.
„Tam venku je přece spousta lidí, nebo ne?“ prohlásila
poněkud dotčeně a zastrčila si hřeben zpátky do šatů.
Vtom vyrazili všichni ze dveří, proběhli temnými
chodbami, vyběhli schody, které se točily jako hadi kolem
věží a na jejichž konci byly dveře vedoucí do průjezdu, který
zase vedl na otevřené nádvoří.
Tam se zastavili. Odlesk plamenů jim tančil po tvářích.
„Ale né,“ zvolala Johanka a zakryla si rukama oči.
„Přišli jsme pozdě,“ hlesl doktor Proktor.
 19. kapitola

Zpátky do současnosti

Líza stála jako přimrznutá. Tohle už jednou viděla. Na

jednom obrázku. V jedné knize. V učebnici dějepisu.
Plameny olizující kůl, k němuž byla přivázaná postava v
bílých šatech.
Před hranicí stál nějaký muž v kněžském taláru a držel
před ní kříž. Lidé na tržišti úplně ztichli. Byl slyšet jen hukot
plamenů a další kněz, který provolával nějaká latinská slova
k nočnímu nebi. A Líze teď všechno došlo. Došlo jí, proč se
jí předtím zdálo, že se Johanka z Arku na obrázku v učebnici
dějepisu podobá Julietě Margarínové. Líze přeběhl mráz po
zádech. Uvědomila si totiž taky, že to znamená jen jediné: že
to, k čemu mělo právě dojít, se už dávno stalo, že došlo k
záměně a místo Johanky z Arku byla dnes, 30. května 1431,
upálena na hranici Julieta. Ať by teď udělali cokoliv, nic by
tím nezměnili. Vždyť už přece viděla obrázek Juliety v
učebnici dějepisu. Bylo to vytesáno do kamene. Nebylo
možné na tom nic změnit.
„Je pozdě…“ zašeptala Líza. „Celou dobu bylo pozdě.“
Zašeptala tak tichounce, že ji profesor, Bulík ani Johanka
neslyšeli. Rašple ji ovšem slyšet musela, neboť se nad ní
sklonila a její vyprahlý hlas zasyčel těsně u Lízina ucha:
„Lízo, možná ne. Možná ne. Pořád je tu ještě něco, co ji
může zachránit.“
„Smrt,“ zašeptala Líza. „Říkala jste, že jenom ten, kdo je
ochoten zemřít, může přepsat dějiny.“
„Správně.“
„Doktor Proktor,“ soukala ze sebe pomalu Líza. „Říkal,
že by raději zemřel, než aby ji ztratil.“
„Ano, to říkal,“ přisvědčila Rašple. „Musí se to ale stát
dřív, než zemře Julieta.“
Líza se kousla do spodního rtu. Julietiny šaty začaly
hořet. Doktor Proktor klesl se vzlykotem na kolena.
„Žádná věda,“ prohlásila Líza. „Bulíku! Máš ještě pořád
u sebe ten prdonautí prášek?“
Bulík ji ale neslyšel. Hleděl celý ochromený na hranici.
Takže mu Líza strčila ruce do obou kapes v uniformě a
vytáhla igelitový sáček.
„To je mýdlo času?“ zeptala se Rašple.
„Ne. Tohle je ještě větší vynález. Z dílny doktora
Proktora.“ Pak zaklonila hlavu, otevřela pusu a nasypala si
do ní pořádné sousto světle modrého prdonautího prášku.
„Co to tady vyvádíš?“ nechápala Rašple.
„Přepisuju dějiny,“ odpověděla Líza. „Osm! Řekněte
doktoru Proktorovi, aby se nachystal na výměnu místa s
Julietou. Sedm!“
„Cože?“
„Šest! Pět!“
Bulík, Johanka a profesor se otočili k Líze a Rašpli.
„Bulíku a Johanko,“ zakřičela Líza a vystrčila zadek
směrem k hranici. „Pevně mě držte! Čtyři! Tři!“
Bulík hned věděl, co má jeho nejlepší kamarádka na
mysli. Zatímco Rašple šeptala něco do ucha doktoru
Proktorovi, přiskočil Bulík k Líze, chytil ji za jednu paži a
mávl na Johanku, která chytila tu druhou.
 „Dva! Jedna! Nu…“
Rána byla tak ohlušující, že Bulíkovy uši se v radostiplné
bolesti svinuly do sebe, doktor Proktor ucítil křupnutí ve své
lebce a Rašpli odletěly z očí řasy. Vlajkové stožáry na tržišti
se ohnuly a uklonily, lidé se svalili na zem a kněží dělali
kotrmelce a kolem krku jim vlály taláry a ozdoby. Když byli
zase při smyslech, kašlali a mrkali uslzenýma očima. Stejně
ale nic neviděli. Hranice a všechny pochodně byly totiž
sfouknuté a hustý kouř zalehl tržiště ponořené do noční tmy.
„Bulíku!“ křičela Líza do tmy a kašlala.
„Johanko!“ křičel Bulík do tmy a kašlal.
„Doktore Proktore!“ křičela Johanka do tmy a kašlala.
Doktor Proktor se ale neozval. Místo toho zaslechli
hlasy, které na tržišti vykřikovaly: „Zapalte znovu hranici!“
Bulík našmátral něčí ruku.
„Lízo, jsi to ty?“ vykřikl. „No tak, řekni něco, Lízo!“
Něčí hlas mu zašeptal těsně u ucha: „A pak že holky
neumí prdět, co? Dlužíš mi tunu karamelových bonbonů.“
„Lízo?“
„Pojďme najít Johanku.“
Šmátrali v kouři a ve tmě, až se Bulík dotkl něčí hlavy,
která vzápětí ucukla.
„Rozcucháš mi vlasy!“ láteřil něčí hlas.
„Johanko,“ ozvala se Líza. „Držme se za ruce, abychom
se neztratili.“
Nebylo to ale potřeba, protože kouř pomalu mizel a
spatřili, jak se na tržišti opět zapalují první pochodně. A do
toho křik: „Támhle byly nějaké divné osoby, které vypálily z
kanonu v zadnici. Viděl jsem to na vlastní oči!“
„Čarodějnice a čarodějové! Chyťte je!“
 „Upalte je na hranici spolu s tou čarodějnicí!“
„Nejvyšší čas, abychom práskli do bot,“ řekl Bulík.
„Ale co… Julieta?“ zeptala se Johanka.
„A Rašple,“ přidala se Líza. „Rašple?“
„Podívejte!“ ukázal prstem Bulík. „Někdo se blíží.“
A vskutku, dvě postavy zahalené kouřem se řítily k nim.
Jedna podpírala druhou a na kněze, biskupy ani dozorce to
nevypadalo.
„Utíkejte, děti, utíkejte!“ Byl to Julietin hlas. „Máme je v
závěsu. Honem zpátky do cely!“
Utíkali. A zatímco utíkali, zaslechli za sebou ten
nepříjemný a teď už dobře známý zvuk. Praskavý zvuk
hořících otýpek s dřívím, hukot nenasytných plamenů,
hvízdání větru, který se valil na hranici.
„Děti, neotáčejte se!“ křičela na ně Julieta.
A oni ji poslechli a neotočili se. Zkrátka jen utíkali dál.
Utíkali a snažili se nemyslet na to, co se dělo na hranici za
nimi s doktorem Proktorem. Proběhli průjezdem a
otevřenými dveřmi, které za sebou zavřeli. Seběhli točité
schodiště a přes chodbu doběhli nakonec až do cely. Líza
držela dveře otevřené, dokud nevběhli dovnitř poslední dva,
a pak je zabouchla.
V okýnku nahoře ve zdi se mihotalo světlo ze zapálené
hranice.
„Příšerné…“ zašeptala Johanka.
„Musím se podívat!“ vyhrkl Bulík a chytil se vysoké,
hubené postavy celé od sazí, která vběhla dovnitř s Julietou.
Postava si stoupla ke zdi a Bulík jí vylezl na ramena. Viděl
bez velkých obtíží. Plameny ozářily její tvář… Počkat! Její?
Vždyť… vždyť to byla…
 Bulík zíral zmateně nejprve na ženu na hranici, pak na
postavu, která ho držela.
„Doktore Proktore?“ vyjekl Bulík.
„Ano, jsem to opravdu já,“ vzdychl profesor.
„Ale… ale…“
„Ve všem tom zmatku a kouři mi Rašple zrovna
pomáhala odvázat Julietu,“ soukal ze sebe profesor. „Chtěl
jsem se přivázat ke kůlu, ale najednou se mi zatmělo před
očima. Namouvěru nemám nejmenší tušení, co se pak
stalo.“
„Já vím moc dobře, co se stalo,“ řekla Julieta. „Bůhví
proč udeřila Rašple Viktora svou dřevěnou nohou. Sehnula
jsem se k němu. Měla jsem co dělat, abych ho vzkřísila. A
když jsem se pak podívala zpátky nahoru, zmizela Rašple v
kouři. Postavila jsem Viktora na nohy a bylo mi jasné, že ho
budu muset odtáhnout do cely, kde byla moje vana času,
abychom se odtud dostali pryč. Pak jsem si teprve všimla
vás, mé drahé děti… nemáte tušení, jak se mi ulevilo!“
 „Nám taky,“ ozvala se Líza. „Bulíku, co tam vidíš?“
Bulík zíral ven přes mříže. Plameny se právě zachytily za
dlouhý kabát a dřevěnou nohu a obličej zářil rudě a zlatě.
Bulík si nebyl úplně jistý, ale nějak se mu zdálo, že měla
Rašple vyceněné ty svoje špičaté zuby a usmívala se. A něco
křičela. Přes hučení plamenů to nebylo snadné zaslechnout,
ale znělo to jako… jako: „Chci slyšet Žet.“
Bulík zakřičel přes mříže, jak nejhlasitěji dovedl:
„Žééét!“
 Jako ozvěna z dálky zaznělo: „Chci slyšet Ííí…“
„Ííí!“
Pak ale plameny vše přehlušily, zahalily Rašpli,
natahovaly se k obloze a vyhazovaly jiskry jako padající
hvězdy do sametově černé a divukrásné noční oblohy.
Bulík ještě chvilku počkal. Potom sklouzl profesorovi z
ramen.
„Na Rašpli už čekat nemusíme,“ pronesl neobvykle
tichým hlasem, což u něj není zrovna běžné.
„Cože?“ nechápaly Johanka a Julieta.
Doktor Proktor a Líza nic neříkali. Profesor se dlouze
zadíval na Bulíka. Pak pomalu přikývl a vlezl do jedné vany.
„Lidičky, nasedat, musíme vyrazit dřív, než mýdlo přestane
pěnit.“
„Podívejte!“ ukázala Líza na hliněnou podlahu.
Stála na ní Rašplina zavařovačka s mýdlem času.
„Hmm,“ podivil se doktor Proktor a sklenici zvedl.
„Vypadá to, že máme dost prášku na to, abychom si udělali
kratičké prázdniny. Může se nám hodit. Co takhle strávit pár
dní na prosluněném karibském ostrově dávno předtím, než
tam dorazil turismus?“

Když dva strážní vyrazili dveře od cely, našli jen tři vany
v jinak prázdné cele.
„Co má tohle znamenat,“ řekl ten vyšší z nich. Pod
helmou se mu rýsoval neskutečně pitomý účes na hřiba a nad
horním rtem obrovský kroucený knír.
 „Jo, co má tohle znamenat?“ nechápal i ten druhý. Pod
helmou se mu rýsoval nepochopitelně přiblblý účes na hřiba
a nad horním rtem nic víc než nepatrné chmýří a ani stopa
po nějakém kníru.
„Hmm,“ divil se ten s krouceným knírem. „Když jsme
večer vyzvedávali tu Johanku z Arku, byla tady vana jenom
jedna, a teď jsou tu tři.“
„Tak tak, svatá pravda,“ zafuněl ten bez kníru.
„Jo jo,“ začal zase ten s krouceným knírem. „Tak se mi
zdá, že ty, co stříleli z kanonu, už asi nenajdeme. Pojďme
odtud.“
„Hmm,“ zabručel ten bez kníru, který mezitím přešel ke
zdi, kde něco zřejmě zaujalo jeho pozornost.
„Co tam vidíš?“ zeptal se ten s krouceným knírem a
popošel k němu blíž.
„Támhle ten obrázek. Jakživ jsem neviděl tak parádní
knír. Je tak nějak převislý. Myslím, že si něco takového
nechám…“
„Pojď, prosím tě,“ tahal ho pryč ten s krouceným
knírem.
 20. kapitola

Indie

Azurově modré vlny dorážely na bílou pláž, kde ležela

Líza se zavřenýma očima. Tu a tam se letmo podívala
vzhůru a spatřila jednu palmu, jejíž silueta se rýsovala proti
obloze bez mráčku. Palma rostla nakřivo a nakláněla se nad
moře, jako by se toužila koupat společně s Julietou,
doktorem Proktorem a Johankou, kteří dováděli ve vlnách a
zvesela se smáli, jako by se předtím nic nestalo. Líza měla
chuť se k nim přidat. Jenže jakmile pomyslela na Rašpli,
hned ji ta chuť přešla.
Něco jí zastínilo slunce, a tak otevřela oči. Hleděl na ni
starostlivý obličej s obrovskými pihami.
„Vypadáš nějak ustaraně,“ řekla Líza.
„To proto, že se tváříš tak zamyšleně,“ odpověděl Bulík.
„Tohle mají být prázdniny. Přemýšlení je zakázáno.“
Vrávoral na křivém palmovém kmeni, a pak se položil na
břicho přímo nad ní.
„Víš, proč se Rašple přivázala ke kůlu?“ zeptala se Líza.
„Protože dějiny může přepsat jen smrt,“ odpověděl Bulík
a svraštil jedno oko, zatímco se marně pokoušel poškrábat
rukou mezi lopatkami.
 „Ano, ale víš, proč se obětovala místo doktora
Proktora?“
„Žádná věda,“ prohodil Bulík a zkusil se poškrábat i
druhou rukou pro případ, že by se ukázala být o něco delší
než ta první. „Milovala ho.“
„Tys to věděl?“ zeptala se Líza celá ohromená.
„To si piš, zamilovanost tě vždycky udeří do očí,“ řekl
Bulík a odlomil jednu malou větvičku. „Dokonce i Rašple si
nakonec všimla, že doktor Proktor miluje Julietu až za hrob.
A když pak uviděla Julietu na hranici, došlo jí, že milovaného
muže udělá šťastným jedině tehdy, když mu umožní být se
ženou, kterou miluje. Takže se postarala o to, aby ti dva byli
spolu. Dá se říct, že se obětovala pro lásku. Jenom ne pro tu
vlastní.“
Líza byla dojetím bez sebe. „Teda, Bulíku! A já si
myslela, že vy kluci těmhle věcem vůbec nerozumíte.“
 „Si piš, že rozumíme,“ dodal Bulík a pokoušel se
větvičkou dosáhnout na místo, kde ho to svědilo. „Co máš z
toho, já si zas myslel, že vy holky neumíte prdět.“
„Ó, Bulíku…“ zašeptala Líza se slzou v koutku oka.
„Není to nádhera?“
„Docela jo,“ odpověděl Bulík a ve tváři se mu zračil
slastný výraz, zatímco se škrábal větvičkou mezi lopatkami.
„Dovedu si ale představit, že by se tu podávala snídaně.
Nějaká restaurace s vajíčky a slaninou by nebyla k
zahození.“
„Bulíku!“ obořila se na něj přísně Líza. „Myslela jsem
to, co udělala Rašple! Neměla žádné přátele… je mi jí… je
mi jí…“ Líze se oči zalily slzami, „…tak líto.“
„Máš pravdu,“ přisvědčil Bulík. No, a když už byl v tom,
poškrábal se větvičkou ještě i v uchu. „Jistě mi dáš ale za
pravdu, že by nebylo na škodu mít tu k snědku taky něco
jiného než banány a kokosové ořechy, které si člověk musí
sám natrhat.“
Líza mu neodpověděla. Přetočila se na břicho a zírala na
moře. Byli tady už tři dny, bylo to moc fajn, ale Bulík měl
pravdu. V dálce na obzoru se pomalu stahovala šedá mračna.
Hubené a stále stejně bledé tělo doktora Proktora se brodilo
z vody na břeh, zatímco vytřepával vodu z motocyklových
brýlí.
Svalil se na zem vedle nich.
„Tak co, mí nejlepší přátelé, všechno, jak má být?“
Tiše přikývli.
„Nestýská se vám po domově?“
Opět tiše přikývli.
„Mně taky. Našel jsi nějakou restauraci, Bulíku?“
 „Ne. Prošel jsem celý ostrov, ale narazil jsem jenom na
pár chlápků, kteří se zrovna vylodili ze člunu a ptali se mě,
kam že to dorazili.“
„Opravdu? A co byli zač?“
„Těžko říct. Jejich angličtina byla ještě horší než moje.
Pochytil jsem, že se jeden z nich jmenoval Kryštof Ko…
Ko… no, jak se jmenuje ten detektiv v televizi?“
„Columbo?“ zkusila Líza.
„To je ono, Columbo. Nebo tak nějak. Každopádně jsem
si z něj trochu vystřelil a řekl jsem mu, že jsou v Indii. A
zdálo se, že mi to vážně zbaštil. Naskákali pak do člunu a
veslovali jako o život zpátky k plachetnici, která kotvila
opodál.“
„Hmm,“ doktor Proktor se zvedl a vrhl pohled na tři
vany, které byly zčásti zahrabané v písku pod palmami.
„Myslím, že je načase, abychom vás poslali zpátky domů do
Dělové ulice dřív, než to tady bude hlava na hlavě.“
„Nás?“ zarazil se Bulík. „Vy se tam nechystáte?“
„Julieta a já se musíme jet do Paříže vypořádat s Klódem
Klišém.“
„Bez nás?“ vyjekli Líza a Bulík jako jeden.
„Ano,“ prohlásil doktor Proktor rozhodně. „Těch
nebezpečí, kterým jsem vás vystavil, už bylo ažaž. Jsem
naprosto nezodpovědný dospělý, to vám nedošlo?“
„Jasně že došlo,“ odpověděla Líza. „Na jednu věc jste
ale zapomněl.“
„Přesně,“ přitakal Bulík.
„Jsme tým,“ řekla Líza.
„Slyšel jste to?“ ozval se zase Bulík. „Jsme tým. A je
nám úplně jedno, že nás všichni ostatní mají za ubohá béčka.
My totiž víme něco, co oni nevědí. Víme… Víme… ehm…“
„Víme,“ chopila se Líza slova, „že když si přátelé slíbí,
že si nikdy nepřestanou pomáhat, je jedna plus jedna plus
jedna mnohem víc než tři.“
Proktor se na ně dlouze zadíval. „Moc pěkně řečeno,
skoro jako bych to řekl já sám. Ale…“
„Žádné ale,“ odsekl mu Bulík. „Však jste to taky řekl. A
víte, že víme, že víte, že nám nezabráníte v tom, abychom
vám s Klódem Klišém pomohli.“
Profesor si musel chvíli ujasnit, co vlastně ví, než
pochopil, co měl Bulík na mysli. Potom se zoufale díval z
jednoho na druhého. Nakonec rezignovaně vzdychl.
„Hernajs, vy jste ale umanutí přátelé.“
„Tak na co ještě čekáme?“ zvolal Bulík. „Já mám
sbaleno a můžu hned vyrazit. Ty taky, Lízo?“
Líza přikývla.
„A vy, profesore?“
Doktor Proktor přikývl.
Bulík si stoupl na kmen palmy, zavrávoral, bil se do
prsou a křičel směrem k azurově modrému moři: „Jen
počkej, Klóde Klišé, blíží se veterán napoleonských válek,
Rambulík.“
 21. kapitola

Rambulík

Bulík se opatrně zdvihl z vany a rozhlédl se kolem. Hrom

aby do toho, co se to děje? Nebylo nejmenších pochyb, že
dorazili zpátky do koupelny v penzionu Pomfrit. Támhle
byla vana, támhle polička pod zrcadlem a na ní sklenička s
Perrym, sedminohým peruánským savým pavoukem. Co to
bylo ale za příšerný zvuk..?
„U sta hromů, co se to děje?“ zašeptala Líza, která
zrovna vylezla z druhé vany.
„Třese se to tady, jako by tu řádilo dvacet sbíječek,“
láteřil promočený doktor Proktor.
„Ozývá se to z pokoje,“ řekla Johanka, která už stála u
dveří a brala za kliku, když vtom Julieta vykřikla:
„Počkej! Já vím, co to je.“
Ostatní se na ni podívali.
„Je to hroší chrápání.“
„Hroší…?“
„Ano. Ale to není zdaleka to nejhorší. Nejhorší je, že to
chrápání patří někomu, koho znám líp, než bych chtěla.“
„To snad ne,“ zašeptal doktor Proktor.
„Klód,“ zašeptala ještě tišeji Líza.
 „Klišé,“ špitl Bulík tak tiše, že to v tom chrápání slyšel
jen on sám. Přiskočil ke dveřím, postavil se na špičky a
nakoukl do klíčové dírky.
„Vidíš něco?“ zeptal se Proktor.
„Jednoho… dva… tři chlápky. Každý chrápe na své židli.
Ten vedle topení má tenký knírek, široké kšandy s velkými
svorkami a vypadá slizčeji než úhoř v kýblu plném slizu.“
„To bude Klód Klišé,“ zašeptal doktor Proktor. „Co ti
druzí dva?“
„Vypadají jako…, no, vím, že to bude znít asi trochu
divně, ale skoro bych řekl — a teď se podržte!“ Bulík se
otočil k ostatním. „Jako HROŠI!“
Světe, div se, ale tahle informace nikoho z nich
nepřekvapila. Když Bulík viděl, že své obecenstvo nijak
neohromil, zklamaně se otočil zpátky ke klíčové dírce.
 „Jeden sedí u okna a druhý má opěrátko zapřené o dveře
vedoucí do chodby. Jinak řečeno, nemáme šanci se kolem
nich nepozorovaně proplížit. A když už jsme u těch špatných
zpráv, oba hroši mají v klíně brokovnici.“
Julieta zasténala. „Čekají jenom na to, až se vrátíme. A
pak… pak…“
„A dost!“ naštval se doktor Proktor a už při tom nešeptal.
Hlas se mu třásl vzteky. „Bulíku, uhni! Je nejvyšší čas se s
tím pánem vypořádat…“
„Viktore, ne!“ Julieta mu zastoupila cestu. „Nedoplatíš na
to jenom ty. Mysli na děti a Johanku. Nacpou jim kapsy
mincemi a naházejí je do Seiny.“
Proktor se zastavil a pak klesl na okraj vany, chytil se za
hlavu a zoufale zasténal: „Máš pravdu. Co teď?“
„Hmm,“ přemýšlela Julieta.
„Hmm,“ zamyslela se i Líza.
„Hmm,“ připojila se Johanka.
Ozvalo se nepatrné „plop“ a po něm Bulíkův hlas: „Hele,
lidičky, klídek, mám plán.“
Civěli na Bulíka, který si se zaujetím a úžasem prohlížel
svůj ukazováček, načež si jej spokojeně otřel o kalhoty.
„Plán, který je stejně tak jednoduchý jako geniální.“ Bulík si
rozepnul kabátek své uniformy a šáhl dovnitř. Nejprve vytáhl
Marcelovu trubku a odložil ji stranou. Pak znovu strčil ruku
do kabátu. „Za oknem nám pomalinku svítá a je načase, aby
ti spáči zažili budíček, na který jen tak nezapomenou. Plán
už byl vyzkoušen na jistém panu Napoleonovi a jednoduše
jde o to, že nasypeme speciální prášek do otevřených
chřtánů těchto… těchto…“ Zatímco Bulík horečnatě šmátral
v náprsní kapse kabátu, změnil se mu výraz v obličeji.
 „Co se děje?“ zeptal se Proktor. „Něco jsi ztratil?“
„Lidičky, malilinkatá změna plánu,“ vycenil Bulík zuby v
křečovitém úsměvu. „Vypadá to, že sáček s prdonautím
práškem zůstal na tržišti v Rouenu v roce 1111. Ale
zachovejte klid, Bulík má všechno pod kontrolou, takže
přejdeme rovnou k plánu B.“
„Což je?“ zeptala se nedůvěřivě Líza.
„Že to necháte na mně.“
Ostatní tři se dívali na Bulíka, ale víc už z něho
nevypadlo. Jenom se pohupoval na patách a usmíval tím
svým podivným křečovitým úsměvem.
„To má být jako celý plán?“ zeptala se nakonec Líza.
„Ano,“ odpověděl Bulík a sebral z poličky milisekundové
superlepidlo doktora Proktora. „To je jedna věc, a pak bych
chtěl ještě zahrát vojenský budíček. Potom už budu jenom
improvizážovat.“
Líza kroutila pomalu hlavou.
„Bulíku, co znamená improvizážovat?“ zeptala se
Johanka.
Bulík vyloudil na rtech nejširší možný úsměv. „Moje
drahá Johanko, to znamená, že já, seržant Bulík, budu dělat,
co mě napadne, pakliže postupem času selže vše, co jsem si
předem připravil.“
„My tomu říkáme Bulíkova metoda,“ zabručela Líza,
zatímco se Bulík slunil v Johančině obdivném pohledu.
„Až uslyšíte signál trubky, vyběhněte ze dveří,“ nařídil
jim Bulík, chňapl trubku a zatáhl za kliku.
„Počkej…“ snažil se ho zastavit doktor Proktor, ale
Bulík už byl ten tam.
„Co tam vyvádí?“ zeptal se profesor sténavým hlasem
Lízy, která držela dveře pootevřené a sledovala Bulíka.
„Stojí před jedním hrochem, vymačkává tubu s
lepidlem… maže mu lepidlo na brokovnici a do klína. Teď
dělá totéž i tomu druhému hrochovi…“
„Do toho, Bulíku!“ povzbuzovala jej šeptem Johanka.
„Jde… jde za záda Klóda Klišého,“ pokračovala Líza.
„A… a odepíná mu vzadu kšandy od kalhot… a… a Klód
Klišé přestává chrápat…“
„Ale ne!“
„Ale ano. A teď… se Klód vrtí… a teď…“
„Co teď? Co teď?“
„Teď pokračuje v chrápání.“
Všichni v koupelně si s úlevou oddechli.
„Bulík přivazuje konec kšand k ústřednímu topení,“
zašeptala Líza.
„Podařilo se. A teď šplhá na okenní parapet… nadechuje
se… a… a…“
Jako nůž prořízl vojenský budíček hromové chrápání,
které okamžitě ustalo. Bulík spustil trubku podél těla a viděl,
že na něj zírají tři páry vytřeštěných očí.
„Po-zór!“ zakřičel Bulík. „Chci vidět přímý pohled a dvě
nohy přibité k palubě! A fofrem!“
Jako na povel — a on to taky povel byl — vyskočili
všichni tři muži na nohy.
„Chyťte ho!“ vykřikl chlap s kšandami a tenoulinkým
knírkem.
„Hned to bude, pane Klišé!“ zamručel jeden z hrochů,
zatímco se pokoušel odtrhnout brokovnici z kalhot na
stehnech. „Ta brokárna… je… je nějak přilepená nebo co!“
„Tak se na ni vykašli a chyť ho! Vždyť je to jenom
prťavý skrček!“
Zatímco se po něm hroši sápali, všiml si Bulík, že se
dveře od koupelny pootevřely a jeho čtyři přátelé vyklouzli
ven.
„Jen pojďte blíž, ó obři z temných pevninských
veletoků!“ prozpěvoval si Bulík, a jakmile po něm hroši
chňapli, přeskočil z okenního parapetu na židli u psacího
stolu. Jeden z nich se vrhl na židli, ale Bulík před ním uskočil
na psací stůl.
Hroši v neohrabaném honu na toho zrzavého pididrzouna
převrhávali nábytek a rozbíjeli lampy. Když se k němu oba
řítili s takovým dusotem, že se podlaha houpala a lustr
otáčel, usoudil Bulík, že jeho přátelé už vyběhli ze dveří a
jsou v bezpečí na schodech. Rozběhl se, vyskočil a natáhl
paže po zmíněném lustru. Kdyby se mu podařilo zachytit,
mohl se jenom vyšvihnout k otevřeným dveřím a — šup! —
byl by zachráněn! Letěl vzduchem a v duchu se smál. Tohle
přece nemůže být tak těžké. V televizi a ve filmu už viděl
aspoň stokrát, jak takový hrdina letí vzduchem jako akrobat.
Jediná potíž byla v tom, že Bulíkovy paže… no, jsou
krapánek kratší než paže většiny hrdinů. A navíc lustr visel
krapet výš než ty obrovské lustry, které se používají ve
filmech.
Bulík mával rukama kolem sebe, ale nahmatal jen
vzduchoprázdno. Vše, co vyletí nahoru, musí bohužel i sletět
dolů. Podlaha se blížila závratnou rychlostí.
„Bomba…“ stačil Bulík zamumlat dřív, než jeho malý
vystouplý nosík narazil s křupavým zvukem do parket.
„Tak a máme ho,“ zaslechl hlas Klóda Klišého, který
zasyčel ze židle u ústředního topení.
 Zachrastily mince.
„Nacpěte mu kapsy,“ zavelel Klišé. „A vyhoďte ho z
okna.“
Bulík sledoval, jak se k němu blíží hroší tlapy. Zavřel oči
a ucítil, že mu po boku přejela něčí ruka. A pak škubnutí,
když ruka našmátrala jeho šavli a vytasila ji z pochvy.

„Tlapy pryč od Bulíka, vy přežvýkavci!“

Bulík otevřel oči. Stála nad ním Johanka s napřaženou
šavlí a propichovala hrochy pohledem.
„Ty ses vrátila,“ pípl Bulík.
„Nemohla jsem tě nechat ve štychu, Bulíku,“ řekla s
ledovým klidem. „Jsem přece jen Johanka z Arku, největší
válečnice v dějinách.“
„Ty a Johanka z Arku, to se povedlo!“ Slyšeli, jak se
Klód Klišé hlasitě a pištivě směje na židli za zády hrochů.
„Každý imbecil přece ví, že byla upálena na hranici v roce
1431. Ani se jí nepodobáš! Johanka z Arku měla totiž
namalované rty, dřevěnou nohu a trvalou.“
„Trvalou?!“ zařvala Johanka vzteky bez sebe.
„Stačí se kouknout na staré obrazy z doby, kdy ji
upálili,“ pokračoval Klišé. „Chlapi, chopte se té lhářky!“
Hroši k ní vykročili.
Bulík by nejradši zase zavřel oči, ale neudělal to. A
nelitoval toho. Poněvadž scéna, která se vzápětí odehrála,
byla jedna z nejúchvatnějších, jaké kdy viděl.
Johanka švihala šavlí, kterou svírala oběma rukama.
Zbraň jí v rukou vířila tak rychle, že místo čepele viděl Bulík
jen rozvlněný obraz lesklé oceli, který se zběsile mihotal
kolem. Ocel několikrát slabě zabřinkala a postupně odsekla
spony od opasků, knoflíky od obleků, rukávy od košil a
prameny vlasů. Kotlety, ofiny a pěšinky byly taky fuč.
Když byla Johanka hotová, stáli před ní ti dva hroši
neschopní činu s kalhotami kolem kotníků, s nahými rameny
trčícími z odseknutých rukávů od obleků a košil a s tím
nejošklivějším účesem na hřiba, jaký Bulík spatřil od dob
středověku.
„Tady máte tu svoji trvalou,“ okřikla je Johanka.
„Bulíku, mizíme!“
Postavila Bulíka na nohy a vlekla ho ze dveří.
Když sbíhali ze schodů, zaslechli za sebou řev Klóda
Klišého. „Dej mi tu brokovnici! Krucinál tak si ty kalhoty
sundej a podej mi obojí!“
Johanka a Bulík seběhli všechna poschodí, proběhli
kolem fotek rodiny Trottoárů, kolem křesel v hale, kolem
recepce, kde se pan Trottoár stačil pouze zeptat
„odhlášení?“, načež vyběhli z otočných dveří před penzion.
„Tady jsme!“
Na druhé straně tržiště zahlédli u několika prázdných
stánků na ovoce doktora Proktora, Lízu a Julietu.
„Bacha!“ zakřičela Líza.
Vtom zaslechli přímo za sebou udýchaný hlas: „Ani
hnout, nebo vás rozstřílím na cucky!“
Johanka a Bulík se zastavili a otočili.
Klód Klišé stál jen o několik metrů za nimi a mířil na ně
brokovnicí. Přes hlaveň mu stále visely hroší kalhoty.
Klód Klišé stál malinko nakloněný dopředu, jako kdyby
čelil silnému protivětru. A nebylo zas tak těžké vidět proč.
Kšandy od kalhot — které mu vedly od pasu přes břicho a
ramena a dál až do otočných dveří penzionu Pomfrit — byly
napnuté jako struny od kytary. Namouvěru byly tyhle svorky
od kšand náramně festovní věcička. Není divu, že na nich
Klód Klišé tak zbohatl!
„Pojď blíž, ty mrňavý skřete, ať mám jistotu, že tě
neminu,“ zařval Klód Klišé na Bulíka, zatímco přitlačil prst
na spoušť brokovnice.
„Velice rád bych vám byl nápomocen, mesjé Klišé,“
oslovil jej Bulík. „Ovšem vezmeme-li v úvahu, že vy zde
máte být za střelce a já za mrtvolu, zdá se mi přijatelnější, že
vy se přiblížíte o pár kroků ke mně.“
„Ty nevychovaný spratku!“ zabreptal Klišé, protlačil se o
krok vpřed, kšandy se nesouhlasně a skřípavě třepotaly,
jenže Klišé byl tak rozrušený, že ani nepostřehl, co se ho to
snaží táhnout zpátky.
„Jsem hodně malinký cíl, takže ještě jeden poslední
krůček, pane barometr,“ usmíval se škádlivě Bulík.
 „Připrav se na poslední salvu!“ zahrozil Klišé a nadzvedl
chodidlo, aby vykročil vpřed.
A vtom se to stalo. A co se stalo, nedá se odestát.
Na tváři pana Klišého se objevil podivný výraz, zatímco
ucítil, že ztratil rovnováhu a že jeho tělo bylo strhnuto
zpátky, a to silou, která nabírala na rychlosti. Klód Klišé
vletěl pozpátku do otočných dveří takovou rychlostí, že se
ani nedotýkal země. Proletěl kolem recepce, kde ze sebe pan
Trottoár stačil jen vyrazit „registrace?“, pak kolem křesel,
nahoru po schodech, okolo fotek rodiny Trottoárů a
otevřenými dveřmi rovnou do pokoje, kde se udeřil týlem o
ústřední topení tak silně, že to zadunění znělo, jako by
někdo udeřil do největšího zvonu v katedrále Notre-Dame.
A zatímco se ozvěna toho úderu rozléhala po městě,
spatřili naši přátelé dva k smrti vyděšené a hrochům se
podobající muže, kteří vyběhli z penzionu Pomfrit, na sobě
jenom cáry šatů a spodní prádlo, a zmizeli za nejbližším
rohem.
 „Co jste to s nimi provedli?“ zeptala se Líza. „To jsou ty
nejhorší účesy na hřiba, jaké jsem v životě viděla.“
„Žádné my,“ řekl Bulík a ukázal na Johanku. „To ona.“
„No co, trochu jsem improvizážovala,“ opáčila Johanka.
„Tak a teď…“ ozval se doktor Proktor a sebral
brokovnici, která zůstala na zemi, „…poctíme pacienta,
barometra Klišého, naší návštěvou.“

Klód Klišé seděl opřený o topení, a když vešli do pokoje,

vypadal, že ještě spí. Ale nechrápal, pouze pravidelně
oddechoval a občas mu zakmitala víčka.
„Co nevidět bude opět při vědomí,“ prohlásil doktor
Proktor. „Víme teď, že změnit minulost je téměř nemožné.
Klód Klišé je a bude ženatý s Julietou a nikdy se nenechá
dobrovolně rozvést. Jsou nějaké návrhy co dál?“
„Uprchneme,“ navrhla Líza. „Můžete bydlet v Dělové
ulici.“
Proktor zakroutil hlavou. „Klišé a jeho hroši nás najdou,
ať se vydáme kamkoliv.“
Julieta schovala tvář do dlaní. „Ó, kéž by si nic
nepamatoval, až se probudí. Zapomněl by, že chtěl být
barometrem, zapomněl by na mě a na náš sňatek.“
„Hmm,“ zamyslel se Bulík, zvedl se a namířil si to do
koupelny.
„Hernajs, ten se ale praštil do hlavy,“ podivoval se
Proktor. „Ovšem dělat si naděje na naprostou ztrátu paměti
je asi příliš bláhové.“
„Nechte to na mně,“ uklidňoval je Bulík, který vyšel z
koupelny a v ruce držel skleničku na kartáček. „A na
Perrym.“
„Na Perrym?“ zeptala se Johanka a civěla na malého
pavoučka na vnitřní straně skleničky.
„Sedminohý peruánský savý pavouk.“ Bulík došel k
bezvědomému, přiložil otvor skleničky k jeho uchu, šup! —
a malý pavouček byl fuč.
 „Co to provádíš?“ zeptala se Julieta zděšeně.
„Spíš byste se měla zeptat, co to provádí on. Poněvadž
je to savý pavouk, nachází se právě uvnitř hlavy tohoto
muže a vysává veškerou jeho paměť. Až se ten muž
probudí, bude se cítit báječně, jako by prospal celou noc.
Bude v bezvadné náladě. Bude si jistý jenom tím, že si nic
nepamatuje. Nic. Nothing. Nada.“
Bulík se rozhlédl kolem na nedůvěřivé obličeje svých
přátel.

„Namouduši na psí uši!“ prohlásil Bulík rozhořčeně.

„Všechno je to podrobně popsáno ve ZvíJe EBRN.“
„ZvíJe EBRN?“ nechápala Julieta.
„To je zkratka pro knihu ZVÍŘATA, JEJICHŽ
EXISTENCI BYSTE SI RADĚJI NE…“
„Bulíku!“ vztekala se Líza. „Zvířata z té knížky jsou
jenom výplody tvé fantazie!“
„To teda nejsou!“ hněval se Bulík, překřížil si ruce na
hrudi a vypadal, že je hluboce uražen. „Jak chcete, klidně
použijte Klišého metodu. Naplňte mu kapsy mincemi a
mrskněte ho do řeky!“
Doktor Proktor zakroutil hlavou. „Bulíku, tohle my
neděláme a právě tím se odlišujeme od takových, jako je
on.“
„V pořádku,“ utrousil Bulík dotčeně. „Tak se vykašlete
na mince a rovnou ho hoďte do řeky. Vyjde to mnohem
levněji.“
„Bulíku!“
Bulík dupl vztekle nohou o zem: „Vždyť je vám přece
jasné, že není možné ho zavřít do vězení. V celé Paříži není
jediný soudce, který se odváží ho odsoudit! A až se probudí,
bude…“
„Heuréka!“ vykřikla Líza.
Ti dva paličatí kamarádi se k ní otočili. Věděli totiž, že
Líza nevykřikuje „heuréka“ zrovna každý den.
„Vězení,“ řekla Líza.
„Co tím myslíš?“ nechápal Proktor.
„Uděláme totéž co Rašple s Julietou! Pošleme ho ve vaně
času do nějakého vězení, které je hrozně, ale hrozně
daleko.“
„To je pecka!“ zvolal Bulík. „A když se probudí, nebude
si pamatovat, jak se tam octnul, a nebude schopný vysvětlit,
že je nevinný.“
To Proktor už se tak nadšeně netvářil. „Nejsem si úplně
jistý, jestli je správné brát takhle zákon do vlastních rukou.
My přece nejsme žádní soudci.“
„Máte snad nějaký lepší nápad?“ zeptal se Bulík.
„Nemám,“ uznal Proktor.
„Někam ho zatím pošleme, dokud si to celé víc
nepromyslíme,“ navrhla Líza. „No, a potom se pro něj
můžeme vrátit.“
Tenhle nápad už se zamlouval všem, takže se pustili do
práce. Sundali Klišému kšandy a společnými silami ho
odtáhli do koupelny a naložili do vany.
Jakmile ho položili do vany, zaklepal někdo zlehounka na
dveře od pokoje a Julieta šla otevřít.
„Kam ho pošleme?“ zeptala se Líza.
„Nechte to na mně,“ prohlásil Bulík a chopil se sklenice s
mýdlem času. „Vím o jednom místě, které je pro něj jako
stvořené.“
Julieta nakoukla do koupelny: „Je tu návštěva pro
Viktora. A pro tebe, Lízo.“
„Hmm,“ divil se Proktor. „Kdo to může být?“
„Prý nějaká Francouzka, kterou oba znáte. Říká, že je
zplnomocněnou soudkyní.“
„Já žádné Francouzky neznám,“ podotkla Líza. „A žádné
soudkyně, ani plné, ani mocné.“
„Tím si nebuď tak jistá,“ řekla Julieta a mrkla na ni.
Líza a Proktor prošli ložnicí ke dveřím, kde opravdu
stála nějaká půvabná dospělá paní. Měla na sobě takový ten
dobře střižený obchodní kostýmek, ve kterém člověk vypadá
štíhlejší, než ve skutečnosti je, a takové ty brýle, které
vypadají, že je člověk vlastně nepotřebuje. Bylo na ní něco
povědomého, ale těžko říct co.
Za ní stáli dva muži v policejních uniformách. Každý měl
svůj druh kníru. Není asi potřeba vysvětlovat jaký.
„Bonžúr, Lízo,“ usmála se paní v obleku, podala jí ruku
a řekla ještě něco francouzsky.
„Ehm…“ soukala ze sebe Líza a trochu poskočila, když
jí Julieta ne zrovna šetrně nasadila francouzskou nosní
svorku.
„Asi mě nepoznáváš,“ usmívala se paní. „Ne bez ponča.“
„Eh… ne,“ přisvědčila Líza.
„A co když si sundám brýle?“ zeptala se paní a brýle si
sundala.
A vtom ji Líza poznala.
Pochopitelně že z ní byla už dospělá paní, ale vždyť to
byla… to byla ta holčička, kterou potkala u mostu za
Hrošínem.
„Anna?“ vyrazila ze sebe Líza.
„No jistě,“ smála se paní. „Určitě bych měla být
překvapená, že tě opět vidím, ale celý život jsem měla pocit,
že se znovu potkáme. Hlavně kvůli tomu rozhodnutí, které
jsem po našem setkání na mostě učinila.“
„Jakému rozhodnutí?“
„Pamatuješ si, o čem jsme spolu mluvily?“
„Hmm. Ale ano! Jak je hrozné, že nikdo nesebere
odvahu, aby se postavil takovým lidem, jako je Klód Klišé.“
„Přesně tak. Ale ty jsi řekla, že to mám zkusit. Takže
jsem se rozhodla, že to udělám. Tvrdě jsem dřela na škole,
pak jsem vystudovala práva v Paříži a poté dlouho a usilovně
pracovala a stala se soudkyní. V posledním roce jsem vedla
vyšetřování proti Klódu Klišém. Dnem i nocí jsme ho tajně
sledovali, abychom opatřili důkazy dosvědčující, že je to
pěkný padouch. Před několika dny jsme se usnesli na tom,
že máme dost důkazů, abychom ho mohli dostat za mříže,
takže když se dnes vydal sem, rozhodli jsme se ho
zatknout.“
„Nádhera!“ zvolala Líza a tleskala rukama. „Doktore
Proktore, slyšíte to? Tím pádem nemusíme Klišého nikam
posílat.“ Líza se opět otočila k Anně: „Slibujete přece, že si
nějakou chvíli posedí ve vězení, že jo?“
„To víš, že slibujeme,“ smála se Anna Šoliová. „Pěkných
pár let si posedí v chládku. Zvlášť poté, co jsme právě byli
svědky toho, jak chtěl vlastnoručně zastřelit támhle toho
neuvěřitelně slaďounkého chlapečka. Namouvěru musím
uznat, že tomu kloučkovi to pálí hodně rychle.“
„To teda jo, je to pořádný rychlík,“ smál se tlumeně
profesor.
„Jsme volní!“ jásala Julieta a políbila Proktora na ústa,
takže v obličeji celý zrudl.
„Jupí!“ radovala se Johanka.
Líza už chtěla taky jásat, jenže Proktor řekl jedno slovo,
které jí spustilo v hlavě poplach.
Jeden z policistů si odkašlal. „No, což takhle jít pomalu
dovnitř a zatknout toho neřáda?“
„Tak tak, dost bylo klábosení,“ přidal se druhý policista,
přešel ke dveřím od koupelny a otevřel je.
„Co to tady ten hoch tropí?“ divil se první policista. „To
si jako teď myje vlasy?“
„A kde je Klód Klišé?“
Vtom Líza pomyslela na to slovo. Rychlík. Bulík je
rychlík. Ach jo.
Policisté couvli bezděčně o krok zpátky, jakmile ten malý
klučina vynořil hlavu z napěněné vody ve vaně, odfoukl
pěnu zpod nosu, nadechl se a zvolal:
„Tak, a je to!“
Úsměv měl roztažený od ucha k uchu a z křiklavě rudé
ofiny mu kapala voda.
„Tys ho… tys ho poslal…?“ soukala ze sebe Julieta.
 „Už to tak bude,“ smál se Bulík. „Toho chlápka nějaký
ten pátek neuvidíme.“
„V tom případě se musíme za ním vydat a vyzvednout
ho,“ prohlásil Proktor. „Bude totiž zatčen tady a teď.“
„Fakt jo? Paráda. Pak sebou ale musíme trochu hodit.
Na nějaké vyzvedávání jsem nemyslel a vypotřeboval jsem
všechen… ehm, zbytek mýdla času.“
„Kruciž,“ vypadlo z Proktora. „No dobře, dobře,
musíme si pospíšit zpátky, dokud je ve vaně ještě dost pěny.
Vyrazím sám a…“
Ale Líza už věděla, která bije. Znala ten Bulíkův
pověstný cikcak úsměv, který říkal, že tenhle nápad skončí v
koši. Nebo doslova řečeno v odpadním potrubí. A proto ji
ani v nejmenším nepřekvapilo, když Bulík otevřel dlaň,
ukázal jim špunt do vany, načež se ozval srkavý zvuk
posledních zbytků mýdlové vody, která zmizela ve výpusti.
„Asi jsem byl krapánek… ehm, rychlík,“ culil se Bulík.
V pokoji číslo čtyři v penzionu Pomfrit bylo naprosté
ticho. Všichni zírali na Bulíka. Ticho nebralo konce. Dlouho.
Velmi dlouho.
„No dobrá, dobrá,“ spustil Bulík a spráskl ruce. „Co se
stalo, stalo se. Je tu ještě někdo jiný, kdo má chuť se
nasnídat?“
 22. kapitola

Tokio

Klód Klišé se probudil, když se pokoušel nadechnout pod

vodou. A protože je všeobecně známo, že pod vodou toho
kromě ryb a jiné mořské havěti nikdo moc nenadýchá, neměl
v podstatě daleko k tomu, aby se utopil, takže začal
bezděčně máchat rukama a nohama. Šup, a nakonec se mu
podařilo nadechnout a zjistit, že má hlavu nad vodou a že
sedí v nějaké vaně. Okolo něj byly stromy. Byly vysoké a
visely mezi nimi liány. Kmeny mizely vysoko nad ním v sytě
zeleném a hustě nahloučeném listí. Bylo naprosto jasné, že
se nachází v džungli.
Jak se tu ale do háje zeleného ocitl ve vaně? Klód Klišé
svraštil čelo a snažil se vzpomenout si, kdo je, odkud sem
dorazil a co se přihodilo předtím, než se probudil v téhle
vaně s ukrutnou bolestí hlavy.
Myslíte, že si něco pamatoval? Neměl náhodou v uchu, a
možná ještě hlouběji, pavouka, který mohl docela dobře být
sedminohým peruánským savým pavoukem?
Inu, odpověď zní:
Pamatoval si všechno. Naprosto všechno.
Kupříkladu to, že se jmenuje Klód Klišé, že je barometr
a že má docela velký majetek. Vlastnil kromě jiného
pořádnou hromadu peněz, patent na svorky od kšand,
vesnici plnou hrochů, zámek jménem Margarín a baronesu,
která se jmenovala Julieta. Pamatoval si, že seděl v penzionu
Pomfrit v pokoji toho pitomého vynálezce, do kterého byla
Julieta údajně zamilovaná. A velmi dobře si pamatoval toho
mrňavého zrzavého haranta, který byl přestrojený za
Napoleona, a holku, která tvrdila, že je Johanka z Arku.
Ano, pěkně ho nachytali! Tohle mu zaplatí mincemi a
výletem na dno Seiny.
Klód Klišé vylezl z vany. Neměl z ničeho ani trochu
strach. Vůbec z ničeho! Nebyl snad králem Paříže? Ať už
byl v téhle džungli jakkoliv hluboko, bylo jen otázkou času,
kdy se zase dostane domů. A pak zahájí lov!
Vydal se na mýtinu mezi stromy.
Když byl poblíž, zaslechl nějaké zvuky podobné bzučení
a cvakání.
Že by to byli tygři tikaví, hyeny škytavé nebo chřestýši?
Nebo klapání krokodýlích čelistí?
Pche! Tohle ho nevyděsí. Klód si to namířil rovnou za
nosem a odhrnul větve stranou.
A tam, přímo před ním, spatřil bytosti, které vydávaly ty
bzučivé a cvakavé zvuky.
Bzzz-cvak! Bzzz-cvak!
Klód se hlasitě rozesmál.
Byl to hlouček japonských turistů stojících na druhé
straně mříže, která očividně tvořila část nějaké klece.
Japonští turisti fotili malými fotoaparáty. Bzzz-cvak! Něco
tak směšného! Když spatřili Klóda, strašně se vyděsili a
začali mezi sebou hovořit nějakým divným kuňkavým
jazykem.
„Baf, vy opičáci!“ zařval na ně Klód, poněvadž se mu
líbilo, když lidem naháněl hrůzu. Byl teď v báječné náladě.
Za hloučkem turistů se totiž nad stromy tyčily mrakodrapy. A
kde jsou mrakodrapy, tam musí být poblíž i letiště.
„Doktore Proktore, ještě jsme spolu neskončili…“
zabručel si pro sebe a spokojeně si mnul ruce. Když vtom si
ke svému úžasu všiml, že klec pokračovala po jeho pravé i
levé straně. Aha, takže to on je v kleci, a ne ti Japončíci.
Hmm. Co na tom! Teď šlo jen o to najít východ z téhle
zatracené klece.
„Hej vy, kde jsou dveře?“ zakřičel Klód Klišé, ale lidé na
druhé straně klece zírali bez jediného hlesnutí. Když se to
tak vezme, nezírali vlastně na něj. Zdálo se mu, že zírají
jaksi nad něj. Jejich fotoaparáty přestaly s tím bzučením a
cvakáním. V nastalém tichu zaslechl Klód Klišé jeden dobře
známý zvuk. Chrápání. Ale ne hroší chrápání. Tohle bylo
mnohem hlasitější. Tu jako by se zamračilo.
Klód Klišé stihl na poslední chvíli pohlédnout vzhůru, na
poslední chvíli se zamyslel a na poslední chvíli mu došlo, že
jeho příběh je tímto u konce. A taky že byl.
Země se otřásla a rozvířil se prach, když to obrovské
chrápající zvíře — a vlastně i Klód Klišé — dopadlo na zem.
Klec se tak zatřásla, že se kovová cedule na vnější straně
uvolnila, spadla dolů a odkutálela se po hraně na asfaltový
chodník zoologické zahrady Tokio.
Pak se opět rozhostilo ticho. Bylo slyšet jen řinčení
kovové cedule, která se dokutálela a s rachocením se
převrhla na zem přímo u nohou malé holčičky, která se právě
vedla okolo s tatínkem za ruku. A protože cedule dopadla na
zem nápisem nahoru a ta malá holčička se nedávno naučila
číst, hláskovala nápis nahlas tatínkovi: „Kon…“
„Ano,“ rozzářil se tatínek.
„Konžský…“
 „Dobře a dál,“ chválil ji tatínek.
„Konžský tse-tse…“
„Ještě kousek!“ povzbuzoval ji.
„Konžský tse-tse slon!“
„Slyšeli jste to?“ zavolal otec na ještě stále vyděšené
turisty. „Moje dcera má teprve čtyři roky a už umí číst! Jsem
otcem génia!“
„Tý vado,“ užasl jeden z turistů.
Někdo zvedl fotoaparát:
Bzzz-cvak.
 23. kapitola

Zpátky doma

„Bonsuár!“
Byla neděle odpoledne a Lízini rodiče zvedli hlavy od
rozečtených knih a s úsměvem se zadívali na svou dceru,
která se tak náhle objevila ve dveřích od obýváku a popřála
jim francouzsky dobrý večer.
„Bonsuár i tobě,“ odpověděl tatínek velitel. „Jak ses měla
v Sarpsborgu?“
„Ani nevíte, jak ráda vás zase vidím,“ vyhrkla Líza,
přešla k rodičům a dlouze a srdečně je objala.
„Ať nás nerozmačkáš,“ smála se maminka. „Přivezl tě
Annin tatínek? Mám pocit, že jsem venku slyšela hluk
motoru.“
„To byl motocykl doktora Proktora. Potkala jsem ho po
cestě, takže mě svezl. Pozval nás s Bulíkem na večeři do své
zahrady. Můžu?“
„Pro mě za mě,“ řekla maminka. „Hlavně tam nebuď
moc dlouho, zítra jdeš do školy. Jo a cvičila jsi vůbec na
klarinet? Zítra máte zkoušku s orchestrem.“
„Jejda. Hned se na to vrhnu.“
Líza shodila školní brašnu na podlahu a vyběhla nahoru
do svého pokoje. Vzápětí zaslechli rodiče trochu chraptivý
dutý zvuk klarinetu, který hrál… nó, že by to byla
Marseillaisa?
„Víš, co mám na bydlení v Dělové ulici ze všeho
nejradši?“ obrátil se velitel na svou ženu a přitom si
pobrukoval melodii. „Že je to tady tak bezpečné a nudné.
Člověk se vůbec nemusí strachovat, že by tu mohlo k
čemukoliv dojít.“

Julieta, Líza a Bulík seděli u stolu v zarostlé trávě pod

hrušní v zahradě doktora Proktora a byli jako na trní. Když
spatřili, jak doktor Proktor vychází z domu a balancuje s
tácem, na kterém byl zhruba jedenapůlmetrový karamelový
pudink, propukli v jásot.
„Prosím, nechte si chutnat,“ řekl a postavil před ně tác
na stůl.
O devět minut později se všichni čtyři opírali o židle,
břicha přecpaná a na tvářích spokojené výrazy.
„Před chvílí jsem mluvila po telefonu s Johankou,“
začala Julieta. „Bohužel tu práci kadeřnice na Montmartru
nedostala. Podle vrchního kadeřníka jsou její metody
poněkud dramatické. A účesy na hřiba se ještě nedostaly
znovu do módy.“
„To je jen otázka času,“ prohlásil Bulík.
Ostatní k tomu nic nedodali. S mlčením a nedůvěrou si
prohlíželi toho křiklavě zrzavého hřiba, kterého Johanka
věnovala Bulíkovi jako dárek na rozloučenou spolu s
polibkem doprostřed jeho pihovatého nosu.
„Něco se vám snad nezdá?“ zeptal se jich Bulík. „Ti, kdo
udávají módní trendy, musejí jít napřed, no nemám
pravdu?“
„Ať už je to, jak chce,“ pochechtával se doktor Proktor,
„dostala nějakou jinou práci, že ano, Julieto?“
„Ano. Pracuje jako turistická průvodkyně v historickém
muzeu v zámku Versailles. Bude lidem vyprávět o
středověku a hlavně o slavné Johance z Arku, která vedla
Francouze v boji proti Angličanům a nakonec byla upálena
na hranici. Ředitele muzea ohromily zejména její detailní
znalosti.“
Profesor si odkašlal: „Když je řeč o přátelích, kteří už
nejsou mezi námi. Ještě než jste dorazili, zaskočil jsem se
podívat do Rosenkranzovy ulice na hodinářství U Dlouhého
kabátu.“
Ostatní na něj upřeli zrak.
„Žádné hodinářství tam nebylo. Místo něj tam je starý
zlatnický krám.“
„Starý?“ vyjekl Bulík. „To není možné! Hodinářství U
Dlouhého kabátu tam ještě v pátek bylo!“
Profesor pokývl hlavou. „Já vím. Jenže podle jednoho
starého taxikáře, který parkoval hned vedle, tam ten
zlatnický krám stál už v jeho dětství. A v životě o žádném
hodinářství U Dlouhého kabátu neslyšel.“
Nějakou chvíli zamlkle seděli ponoření do vlastních
myšlenek. Když si Líza chtěla nabrat trochu karamelového
pudinku, ke svému velkému úžasu zjistila, že její talířek je
prázdný. Podívala se na Bulíka, který tam seděl s nevinně
modrýma očima a líci nafouklými jak balony, zatímco se
snažil něco spolknout.
„Bulíku! Tys mi ujídal z talířku!“
Jeho odpověď utonula ve všem tom karamelovém
pudinku, který mu vytékal z koutků.
„Cože?“ nerozuměla mu Líza.
Bulík zaklonil hlavu a zopakoval: „Čak mě šašaluj.“
Profesor, Julieta a Líza v sobě nedokázali potlačit smích.
A pak si začali vypravovat všechny ty neuvěřitelné
zážitky z posledních dvou dní. Či z posledních devíti století.
Záleží, jak se na to člověk podívá. Vyprávění o tom, jak
Bulík závodil na Tour de France a jak zrušil bitvu u
Waterloo. O tom, jak Líza nakreslila Eiffelovu věž a jak
jedním prdem sfoukla hranici na upálení čarodějnic. O
doktoru Proktorovi, který málem přišel o hlavu a kterého
zachránila hra na trubku. A o Julietě, která byla konečně
volná a od Klóda Klišého měla svatý pokoj.
„Na zdraví!“ zvolal doktor Proktor slavnostně a všichni
pozvedli sklenice s hruškovou limonádou. „Připíjím ne na to,
že člověk může změnit minulost, nýbrž na to, že může
změnit budoucnost.“
A tak si připili na budoucnost. Ovšem karamelový pudink
a tahle neděle už žádnou budoucnost neměly. Tác byl dočista
prázdný, měsíc vyšel na oblohu a ptáčci, kteří se slétli na
hrušeň, aby si vyslechli všechna ta neuvěřitelná vyprávění,
začali zívat.
Všichni si popřáli dobrou noc a doktor Proktor a Julieta
šli do modrého domku, Líza do červeného a Bulík do
žlutého.
U sebe v pokoji myslela Líza na hodinářství, které
zmizelo jako… no, jako kdyby nikdy ani neexistovalo. Vtom
ji něco napadlo a přehrabovala se mezi učebnicemi, dokud
nenašla učebnici dějepisu. Nalistovala si kapitolu o Johance z
Arku a prohlédla si ten slavný obrázek z jejího upálení. A i
když to tak nějak čekala, zatajila zděšením dech.
Obrázek vypadal jinak.
Vlasy té ženy už nebyly rudohnědé, ale černé jako saze.
Měla červeně namalované rty, dlouhé červeně nalakované
nehty a dole — pod šaty — no nepodobalo se to…
kolečkové brusli?
Líza polkla a myslela na Rašpli, která obětovala svůj
život za lásku. A pykala možná i za vše, co se pokusila zničit.
Líza si vzpomněla na to, co Bulík říkal paní Strobeové na
začátku tohohle příběhu:
„Jestli se má člověk stát opravdovým hrdinou, pak musí
zemřít hrdinskou smrtí.“
Líza se rozhodla, že si ten obrázek s Rašplí zítra
okopíruje, nechá zvětšit a pověsí na zeď nad postel. Nejen
kvůli tomu, že byl docela velkolepý a všichni vědí, že ta žena
na něm je hrdinka, ale i proto, aby jí připomínal něco
důležitého. Že i když člověk provede něco špatného, není
nikdy — nikdy — pozdě na to, aby to dal opět do pořádku.
Všichni vlastně kdykoliv můžou tak trochu změnit historii.
Líza pak zavřela učebnici dějepisu a podívala se přes ulici
na okno Bulíkova pokoje.
A jak se dalo očekávat, stínové divadlo už začalo.
Představovalo jednoho malého kluka a o něco větší ženu,
kteří tančili kankán a občas se nepatrně políbili. Líza se
chichotala. Člověk by skoro řekl, že je Bulík zamilovaný. A
právě si stoupl na postel a poskakoval nahoru a dolů. Stín —
který byl dvakrát větší než ten malý kluk — udělal salto
mortale a Líza se zalykala smíchem. Brečela smíchy. Smála
se, až se za břicho popadala, až musela hlavu položit na
polštář a zavřít oči. A vtom usnula.
 OBSAH

1. kapitola
Pohlednice z Paříže

2. kapitola
Sklep doktora Proktora

3. kapitola
Hodinářství U Dlouhého kabátu

4. kapitola
Vzhůru do Paříže

5. kapitola
Kankán, šneci a margarín

6. kapitola
Podivné vyprávění Juliety Margarínové

7. kapitola
Julieta pokračuje ve vyprávění

8. kapitola
Bulík a Julieta se potkávají

9. kapitola
Doktor Proktor a vana času
 10. kapitola
Tour de France

11. kapitola
Most v Provensálsku

12. kapitola
Rašple a její příběh

13. kapitola
Waterloo

14. kapitola
Gustav Eiffel

15. kapitola
Velká francouzská revoluce

16. kapitola
Střemhlav

17. kapitola
Kde je Julieta?

18. kapitola
Noc čarodějnic

19. kapitola
Zpátky do současnosti

20. kapitola
Indie

21. kapitola
Rambulík

22. kapitola
Tokio

23. kapitola
Zpátky doma
 Doktor Proktor
a vana času
Z norského originálu Doktor Proktors tidsbadekar
vydaného nakladatelstvím H. Aschehoug & Co (W. Nygaard), Oslo
přeložil Jiří Vyorálek
Odpovědná redaktorka Eva Strnadová
Technický redaktor Petr Kovář
Ilustrace Per Dybvig
Obálka dle originálu René Senko
Sazba Libor Jelínek
Tisk a knihařské zpracování PBtisk, s. r. o., Příbram
Jako svou 1367. publikaci
vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o.

Škárova 16, 612 00 Brno

tel.: 539 086 580
e-mail: jota@jota.cz
www.jota.cz
V Brně roku 2012

Vydání první

ISBN 978-80-7462-149-9