James Rollins

Oltář ztraceného ráje

Po pádu Bagdádu narazí dva iráčtí
chlapci na ozbrojené muže rabující v
městské zoologické zahradě.
Stavidla se otevřela a stovky
exotických ptáků, savců a hadů se
pašují do západních zemí. Jenomže
tento zločin skrývá ještě hlubší
tajemství. Při střelbě v ulicích je
vypleněna i skrytá podzemní
zbrojařská laboratoř a na svobodu se
dostává něco mnohem
nebezpečnějšího.
O sedm let později louisianská
veterinářka Lorna Polková narazí na
bariérovém ostrově na ztroskotanou
rybářskou loď. Členové posádky
jsou buď mrtví, anebo zmizeli, ale ve
člunu se najde děsivý náklad – klece
s exotickými zvířaty, která někdo
evidentně pašoval pro černý trh.
Jenomže ta zvířata nejsou tak docela
v pořádku a jejich podivná
znetvoření nedávají smysl. Všechna
mají navíc jednu společnou vlastnost
– povážlivě vysokou inteligenci.
Aby Lorna Polková odhalila pravdu
o původu tohoto podivného nákladu
a hrozbě, kterou představuje, musí se
spojit s mužem, s nímž sdílí temné
tajemství z vlastní minulosti. Jack
Menard, agent americké pohraniční
stráže, toho o ní ví opravdu hodně.
Společně musejí najít zvíře, které
uniklo z vraku rybářské lodi, a
přitom odhalit tajemství úzce
související s oborem genetického
inženýrství a fraktální vědy. Čeká je
otřesný objev, který sahá až k
samému počátku existence lidstva.
 foto © David Sylvain

JAMES ROLLINS se narodil v

Chicagu v Illinois roku 1961 jako
jedno ze sedmi dětí. Je autorem
čtrnácti napínavých dobrodružných
románů, včetně dvanácti, které vyšly
v češtině: Podzemní říše, Pohřbeno v
hlubinách, Písečná bouře, Mapa z
kostí, Ledový ostrov, Černý řád,
Amazonie, Jidášův kmen, Fantom
hlubin, Poslední orákulum, Klíč
soudného dne a Stín krále lebek.
Vystudoval veterinární lékařství a
poté si zřídil praxi v kalifornském
Sacramentu. Jako amatérský potápěč
a nadšený jeskyňář tráví většinu
volného času pod zemí nebo pod
vodou.
Jestliže chcete o autorovi vědět víc,
navštivte jeho webové stránky:
www.jamesrollins.com
 James Rollins

OLTÁŘ
ZTRACENÉHO
RÁJE
Přeložila Kristýna Kučerová
 Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o.
ve spolupráci s nakladatelstvím Jiří Buchal – BB/art v roce 2011
Bořivojova 75, Praha 3
Copyright © 2010 by James Czajkowski
All rights reserved.

Z anglického originálu Altar of Eden

(Published by HarperCollins Publishers, New York, 2010)
přeložila © 2011 Kristýna Kučerová
Redakce textu: Dana Packová
Jazyková korektura: Mirka Pelnářová
Grafická úprava obálky © 2011 Bohumil Fencl

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7381-854-8
Mé sestře Laurie.
Máme tě rádi.
Babylón bude hromadou kamení, domovem šakalů,
bude k úděsu a posměchu, bez obyvatele.

JEREMIÁŠ 51,37

Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla, se plouží k Betlému

se narodit?

W. B. YEATS (překlad Martin Hilský)

Studium přírody dovede nakonec člověka k tomu, že se

stane stejně krutým jako příroda sama.

H. G. WELLS (překlad Jana Merinová)

 PODĚKOVÁNÍ

Nikdy jsem nebyl velkým zastáncem hesla „piš o tom, co znáš“. To

přece není žádná zábava. Nicméně jako veterinář jsem vždycky
toužil napsat knihu, v níž bude zvěrolékař hlavní postavou. Jenomže
ani v tomhle případě ono staré dobré heslo neplatí. Abych mohl tento
příběh uvést do života, musel jsem se obrátit na celou řadu
odborníků. V první řadě chci poděkovat skupince svých kritiků, jimiž
jsou: Penny Hillová, Judy Preyová, Dave Murray, Caroline
Williamsová, Chris Crowe, Lee Garrett, Jane O’Rivaová, Sally
Barnesová, Denny Grayson, Leonard Little, Kathy L’Ecluseová,
Scott Smith, Chris Smith a Will Murray. Velký dík patří také Steveu
Preyovi, který mi pomohl s mapami. Carolyn McCrayová a David
Sylvain mě zbavují starostí všedního života, takže mohu nerušeně
psát. Doktor Scott Brown mi nesmírně pomohl s detaily v oboru
lékařství a Cherie McCarterová je i nadále bezednou studnicí
informací (to ona mi poskytla článek o hadovi, který se narodil s
nohou a drápy… senzace!). Zvláštní poděkování chci vyjádřit Steveu
a Elizabeth Berryovým za jejich přátelství (a pro Liz, která v téhle
knize není, jeden vzkaz: „opláchnuto“). A konečně ještě velký dík
čtyřem lidem, kteří se na všech úrovních podíleli na výrobě této
knihy: redaktorce Lysse Keuschové a její kolegyni Wendy Leeové,
agentům Russi Galenovi a Dannymu Barorovi. Oni jsou tím
opravdovým základem, na nichž autor staví. A jako vždy musím
zdůraznit, že všechny faktické omyly a chyby v detailech padají jen a
jen na mou hlavu.
DUBEN 2003
BAGDÁD, IRÁK

Před lví klecí stáli dva chlapci.

„Já nechci jít dovnitř,“ řekl menší. Tiskl se ke staršímu bratrovi a
pevně mu svíral ruku.
Oba byli navlečení do bund, až příliš velkých pro jejich drobná
těla, tváře měli omotané šátky a hlavy si zahřívali vlněnými čapkami.
Bylo časné ráno, slunce ještě nevyšlo a zima jim zalézala až do
morku kostí.
Museli se neustále hýbat.
„Bari, ta klec je prázdná. Přestaň se chovat jako šakíf. Koukni.“
Starší Makín strčil do černé železné mříže, za níž se objevily holé
betonové zdi. V temném koutě leželo na hromadě několik starých
ohlodaných kostí. Bude z nich dobrá polévka.
Makín si pozorně prohlížel rozvaliny zoologické zahrady a
vzpomínal, jak vypadala kdysi. Před půl rokem, na jeho dvanácté
narozeniny si s celou rodinou vyrazili na výlet do zahrad Al Zawra se
zoo a zábavním parkem. Celé dlouhé teplé odpoledne tu tehdy
prochodili mezi klecemi opic, papoušků a výběhy velbloudů, vlků a
medvědů. Makín dokonce podal velbloudovi jablko. Dodnes si
pamatoval, jak ho jeho pysky pošimraly na dlani.
Nyní tu stál a na stejný park se díval staršíma očima; mnohem
staršíma než před půl rokem. Zahrada dnes připomínala hromadu
trosek a odpadků. Byla to strašidelná pustina ohněm zčernalých stěn,
smrdutých nádrží s olejnatou vodou a rozbořených budov.
Před měsícem Makín z jejich bytu u překrásné zahrady pozoroval
záblesky přestřelky mezi americkými jednotkami a republikánskou
gardou. Nelítostná bitva se strhla za soumraku a dunění děl a jekot
raket pokračovaly celou noc.
Druhý den ráno všechno utichlo. Hustý kouř zakryl slunce na celý
den. Z balkonu jejich malého bytu Makín zahlédl lva, jak lehce
vybíhá ze zahrady směrem k městu. Pohyboval se jako tmavý stín a
pak zmizel v ulicích. Utekla i další zvířata, ale během dvou dnů se
zahrada opět hemžila davy lidí.
Drancovníci, pojmenoval je jejich otec, odplivl si a sprostě zaklel.
Lidé se dobývali do klecí a kradli zvířata. Některá na jídlo, jiná k
prodeji na černém trhu za řekou. Makínův otec se s několika dalšími
muži vydal chránit tuhle část města před potulnými bandami.
A už se nevrátil. Nikdo z těch mužů se nevrátil.
A tak v dalších dnech padla obživa rodiny na Makínova bedra.
Matka ulehla, čelo rozpálené horečkou, ztracená ve svém žalu a
hrůze. Jediné, co do ní Makín dostal, bylo pár doušků vody.
Kdyby jí tak mohl uvařit dobrou polévku, třeba by něco snědla…
Znovu se zadíval na kosti v kleci. Každé ráno hodinu před
svítáním prohledával s bratrem vybombardovanou zahradu a okolní
park a pídil se po nějakém jídle. Přes rameno nosil plátěný pytel. Byl
v něm jen plesnivý pomeranč a hrst vyloupaného zrní, které smetl z
podlahy v ptačí kleci. Malý Bari našel v odpadkovém koši ještě
promáčknutou plechovku fazolí. Tenhle objev vehnal Makínovi slzy
do očí. Zabalil poklad do tlustého bratrova svetru.
Včera mu jeden větší kluk s dlouhým nožem pytel ukradl a
Makínovi zbyly jen prázdné ruce. Ten den neměli co jíst.
Zato dnes si pořádně smlsnou.
I matka, inšalláh, modlil se.
Makín vešel do klece a Bariho táhl za sebou. V dálce se ozývala
střelba jako vyčítavé tleskání rozzlobených rukou, které je měly
odehnat.
Makín byl ostražitý. Věděl, že si musejí pospíšit. Nechtěl být
venku, až vyjde slunce. To by bylo příliš nebezpečné. Rychle došel k
hromadě, shodil pytel a začal do něj cpát ohlodané klouby a
polámané kosti.
Jakmile skončil, zatáhl provaz a postavil se. Než však stihl udělat
první krok, znedaleka se ozvalo arabské zavolání.
„Jalla. Tudy. Sem!“
Makín se sklonil a Bariho stáhl s sebou. Schovali se vepředu v
kleci za zídku ze škvárobetonových tvárnic, která jim sahala asi po
kolena. Objal bratra a nakázal mu, aby byl zticha. Před lví klecí se
zjevily dva velké stíny.
Makín vykoukl a zahlédl dva muže. Jeden byl vysoký a oblečený
do khaki vojenské uniformy. Druhý naopak zavalitý, měl velké
břicho a na sobě tmavý oblek.
„Vchod je schovaný za veterinární nemocnicí,“ prohlásil tlusťoch,
když míjel klec. Něco si mumlal a sípal, jak se snažil udržet krok s
mužem ve vojenském mundúru. „Modlím se, abychom nepřišli
pozdě.“
U opasku vyššího muže si Makín všiml pouzdra s pistolí a věděl,
že kdyby je tu našli, jak poslouchají, byl by to jejich konec.
Bari se v jeho objetí zachvěl. I on vycítil nebezpečí.
Naneštěstí muži neodešli daleko. Nemocnice stála přímo naproti
místu, kde se chlapci ukrývali. Pokřivených hlavních dveří si
tlusťoch ani nevšiml. Před několika dny je někdo vypáčil a z kliniky
odnesl všechny léky a vybavení.
Podsaditá postava namísto toho vykročila ke stěně zakončené
dvěma sloupy. Makín neviděl, co muž dělá; jen si všiml, že šátrá za
sloupem a za okamžik se část stěny otevřela. Tajný vchod.
Makín se posunul blíž k mříži. Otec jim čítával příběhy o Alí
Babovi, pohádky o tajných jeskyních a obrovských ukradených
pokladech ukrytých v poušti. To my s bratrem nacházíme v zahradě
jen kosti a fazole, pomyslel si. Makínovi zakručelo v břiše, když si
představil hostinu, která tam dole možná čeká na Krále zlodějů.
„Zůstaňte tady,“ přikázal tlusťoch, protáhl se dveřmi a vydal se
dolů po temném schodišti.
Voják se zastavil u dveří. Dlaň měl položenou na pistoli. Pak
zabloudil pohledem k jejich skrýši. Makín se sklonil a zadržel dech.
Srdce mu v hrudi prudce tlouklo.
Všiml si nás?
Ke kleci se přiblížily kroky. Makín bratra pevně objal. Ale vzápětí
zaslechl škrtnutí zápalky a ucítil pach cigaretového kouře. Muž se
procházel před klecí jako unuděný tygr, který si krátí dlouhou chvíli.
Bari se v Makínově objetí třásl. Prsty obou chlapců byly pevně
propletené. Co když ten muž zabloudí do klece a najde je tam
schované?
Připadalo jim to jako věčnost, než se ze dveří ozval povědomý
sípavý hlas. „Mám je!“
Cigareta dopadla na beton těsně před vchodem do klece. Voják se
vydal zpátky za svým společníkem.
Tlusťoch hovořil a těžce oddechoval. Nejspíš celou cestu nahoru
běžel. „Inkubátory byly odpojené,“ řekl. „Nevím, jak dlouho
vydržely generátory, když vypadl proud.“
Makín se odvážil vykouknout skrz zamřížovaná dvířka. Tlusťoch
v ruce svíral velký kovový kufr.
„Jsou v pořádku?“ zeptal se voják. I on mluvil arabsky, ale neměl
irácký přízvuk.
Tlusťoch poklekl na jedno koleno, balancoval kufrem na silném
stehně a palcem otevíral zámek. Makín očekával zlato a diamanty,
ale místo nich byla v kufru jen bílá vejce zabalená ve tvarované
černé pěně. Vypadala jako slepičí vajíčka, která matka kupovala na
trhu.
Přestože byl vyděšený, pohled na vejce znovu probudil jeho hlad.
Tlusťoch vejce spočítal a prohlédl. „Jsou netknutá,“ prohlásil a
dlouze, chraplavě si vydechl úlevou. „Dej bůh, aby ta embrya byla
ještě životaschopná.“
„A zbytek laboratoře?“
Tlusťoch zavřel kufr a vstal. „Vaše jednotka musí spálit všechno,
co tam dole zbylo. Nikdo se nesmí nikdy dozvědět, co jsme našli.
Nesmí tu zůstat jediná stopa.“
„Znám rozkazy.“
Tlusťoch vstával, když voják zvedl pistoli a střelil svého
společníka do tváře. Ozvala se hromová rána. Temeno hlavy odletělo
jako mrak z kostí a krve. Mrtvý muž se zakolíbal a padl k zemi.
Makín si zakryl ústa, aby potlačil výkřik.
„Ani jediná stopa,“ zopakoval vrah a zvedl kufr ze země. Pak se
dotkl vysílačky, kterou měl připevněnou na rameni. Teď už mluvil
anglicky.
„Přivezte náklaďáky a připravte zápalné nálože. Nejvyšší čas z
tohohle pískoviště vypadnout, než se tu objeví místní.“
Makín se americké řeči trošku naučil. Nerozuměl sice každému
slovu, které ten muž pronesl, ale význam pochopil dokonale.
Přijdou další vojáci. Další pušky.
 Makín hledal únikovou cestu, jenomže byli polapeni ve lví kleci.
Mladší bratr už také nejspíš rozpoznal rostoucí nebezpečí. Od
výstřelu se Bari třásl čím dál tím víc. Nakonec už v sobě nedovedl
zadržet hrůzu a z jeho hubeného tělíčka se vydral tichý vzlyk.
Makín stiskl bratra a modlil se, aby štkaní nebylo slyšet.
Znovu se přiblížily kroky a ozvalo se ostré arabské zavolání:
„Kdo je tam? Ukažte se! Ta’aal hnaa!“
Makín přitiskl rty k bratrovu uchu. „Zůstaň schovaný. Neukazuj
se.“
Odsunul Bariho do kouta a pak vstal s rukama nad hlavou. O krok
ustoupil. „Jen jsem hledal jídlo!“ řekl Makín. Mluvil rychle a
zakoktával se.
Pistole mířila přímo na něho. „Vylez, walad!“
Makín poslechl. Došel ke dveřím a protáhl se ven z klece. Ruce
měl pořád ve vzduchu. „Prosím, ahki. Laa termi!“ Pokusil se přejít
do angličtiny, aby tomu muži dal najevo, že je na jeho straně.
„Nestřílet. Já nevidět. Já nevědět.“
Usilovně hledal nějaký argument, slova, která ho zachrání. Ve
vojákově tváři postřehl výraz smutku a lítosti.
Pistole se nemilosrdně sunula nahoru.
Makín cítil, jak mu po tvářích stékají horké slzy.
Viděl rozmazaně, ale všiml si nějakého pohybujícího se stínu.
Tajný vchod za vojákovými zády zaskřípal a pootevřel se. Vyklouzlo
z něj velké, tmavé stvoření a blížilo se k němu. Běželo při zemi a
drželo se ve stínu, jako by se bálo světla.
Makín na okamžik spatřil lesklé tělo: svalnaté, štíhlé, holé. A oči
sršící vzteky. Jeho mozek se pokoušel pochopit, co vlastně vidí, ale
selhal.
Ačkoli zvíře nevydávalo žádné zvuky, muž vycítil nebezpečí.
Prudce se otočil a zvíře s hlasitým zavřeštěním vyskočilo. Zazněl
výstřel a po něm divoké kvílení, z něhož Makínovi vstávaly vlasy
hrůzou na hlavě.
Makín se otočil a řítil se zpátky do klece. „Bari!“
Popadl bratra za paži a táhl ho ven. Tlačil Bariho před sebou.
„Jalla! Utíkej!“
Na zemi vedle nich bojoval muž se zvířetem.
 Z pistole vyšly další výstřely.
Na cestičce za sebou Makín zaslechl těžký dusot vysokých bot. Z
druhé strany parku sem přibíhali muži. Výkřiky střídaly výstřely z
pušek.
Makín jim nevěnoval pozornost a polomrtvý hrůzou se hnal přes
vybombardovanou zahradu. Bylo mu jedno, zda ho někdo uvidí.
Běžel a běžel, pronásledovaný výkřiky, které ho budou už navěky
budit ze spaní.
Nechápal, co se stalo. Jednu věc ale věděl jistě. Navždycky si
bude pamatovat vyhladovělé oči toho zvířete, zářící vychytralou
inteligencí, planoucí ohněm bez kouře.
Makín věděl, co spatřil.
Zvíře, jemuž se v koránu říká šajtan – ten, který se zrodil z
Božího ohně a byl proklet, protože se nepoklonil Adamovi.
Makín znal pravdu.
Ďábel nakonec přece jen přišel do Bagdádu.
ČÁST PRVNÍ

PRVNÍ KREV
 KAPITOLA 1
23. KV ĚTEN, 7.32
NEW ORLEANS

Ford bronco si razil cestu mezi sutinami, které tu zůstaly po

hurikánu, a přeskočil další díru. Lorna se málem uhodila hlavou o
střechu. Vůz sklouzl k levé straně mokré silnice. Stáhla nohu z plynu
a pokusila se dostat auto pod kontrolu.
Bouře očesala vegetaci, vylila potoky z břehů, a jednoho aligátora
dokonce odplavila do rodinného bazénu. Nejhorší, smrtící hurikán
naštěstí udeřil západně odsud. Přesto se tímhle slejvákem matce
přírodě téměř podařilo proměnit orleanský okres na močál.
Lorna ujížděla po silnici vedle řeky a stále se jí hlavou honil ten
telefonát. Proběhl před dvaceti minutami. V ACRES vypadla
elektřina. Generátory nenaskočily a stovky výzkumných projektů se
ocitly v bezprostředním nebezpečí.
Když objela poslední mrtvé rameno řeky Mississippi, objevil se
před ní komplex budov. Audubonovo středisko pro výzkum
ohrožených druhů sídlilo na téměř tisíci akrech půdy po proudu řeky
za New Orleansem. Ačkoli se ústav spojil s městskou zoologickou
zahradou, veřejnosti přístupný nebyl. Na pozemcích ukrytých v
listnatém lese stálo několik venkovních ohrad a hlavní budova o
ploše tři tisíce tři sta čtverečních metrů se šesti laboratořemi a
veterinární nemocnicí.
A právě v téhle nemocnici doktorka Lorna Polková pracuje od
chvíle, kdy dokončila postgraduální studium v oboru veterinárního
lékařství volně žijících a v zajetí chovaných zvířat. Stará se o místní
„zmrazenou“ zoo, dvanáct nádrží tekutého dusíku, v nichž se
uchovávají spermie, vajíčka a embrya stovek ohrožených druhů:
horských goril, sumaterských tygrů, gazel Thomsonových, gueréz,
kaferských buvolů.
Má poměrně významné postavení, tím spíš pro osmadvacetiletou
ženu, která sotva dokončila povinnou stáž. Zmrazená genetická
banka, kterou má na starost, si klade za cíl pomocí umělého
oplodnění, přenosu vajíček a klonování od ohrožených druhů odvrátit
hrozbu vyhynutí. I přes tíhu zodpovědnosti má svou práci ráda a dělá
ji dobře.
Na dlouhé příjezdové cestě k hlavní budově jí zazpíval mobil
zastrčený do držáku na kelímky ve dveřích. Natáhla se po něm,
přitiskla si ho k uchu a pokračovala v řízení jednou rukou.
Volající musel zaregistrovat cvaknutí přijatého hovoru, protože
začal okamžitě mluvit. „Doktorko Polková, tady Gerald Granger z
technického. Myslel jsem si, že byste to měla vědět. Povedlo se nám
nahodit generátory a omezit ztrátu energie na uzemněné vedení.“
Lorna se podívala na hodiny na palubní desce. Výpadek elektřiny
trval skoro tři čtvrtě hodiny. V duchu počítala a pak úlevně vydechla.
„Díky, Geralde. Za minutku jsem tam.“
Zaklapla telefon.
Dojela na parkoviště pro zaměstnance, zaparkovala a opřela si
hlavu o volant. Ta úleva byla tak obrovská, že se skoro rozplakala.
Skoro. Chvíli zůstala sedět, aby se uklidnila, pak se narovnala a
zadívala se na své ruce v klíně. Najednou si uvědomila, co má na
sobě. Vyběhla z domu ve zmačkaných džínách, starém šedém roláku
a vysokých botách.
Do profesionálního vzhledu, kterému se obvykle podřizovala, to
mělo hodně daleko.
Natočila se, aby vystoupila z fordky, a zahlédla svůj obraz ve
zpětném zrcátku.
Proboha…
Plavé vlasy, obvykle spletené do pevného copu, si dnes ráno
sepnula do ledabylého ohonu. Pár uvolněných pramenů ještě
zdůraznilo už tak dost neupravený zevnějšek. Dokonce i brýle v
černých obroučkách jí na nose seděly pěkně nakřivo. V té chvíli
vypadala jako namazaná vysokoškolačka, která se vrací z bujarého
večírku.
A když už má nakročeno, proč to nedorazit úplně? Vytáhla
sponku, která jí držela vlasy, a nechala je padnout na ramena. Pak
vystoupila z auta a vydala se k hlavnímu vchodu.
Než k nim došla, upoutal její pozornost podivný zvuk, jakési
hlasité vrčení. Obrátila se k Mississippi. Nad stromy přelétávala bílá
helikoptéra a mířila směrem k ní. Letěla hodně rychle.
Lorna se zamračila a vzápětí jí zezadu dopadla na rameno něčí
ruka. Nadskočila, ale cizí prsty se sevřely, jako by ji chtěly uklidnit.
Ohlédla se a spatřila svého šéfa a učitele doktora Carltona Metoyera,
ředitele ACRES. Kvůli rachotu z vrtulníku ho neslyšela přicházet.
Byl to o třicet let starší, vysoký, šlachovitý černoch s hustými
bílými vlasy a zastřiženou šedou bradkou. Jeho předkové žili v
tomhle kraji stejně dlouho jako Lornina rodina a jejich kořeny sahají
až do kreolské kolonie u Cane River, kde se smísila francouzská a
africká kultura.
Doktor Metoyer si zaclonil oči a zadíval se na oblohu.
„Máme společnost,“ poznamenal.
Vrtulník očividně mířil k ACRES. Zatočil k přilehlému poli a
začal klesat. Lorna v něm poznala malou helikoptéru A-Star, která
má namísto obvyklých přistávacích ližin plováky. Také si všimla
zelené skvrny na bílém laku. Od hurikánu Katrina většina obyvatel
New Orleansu tenhle znak dobře zná. Vrtulník pohraniční hlídky. Její
stroje sehrály zásadní roli při záchranných a bezpečnostních akcích
po katastrofě.
„Co tady dělají?“ zeptala se.
„Přijeli si pro tebe, má milá. Čeká tě malý výlet.“
 KAPITOLA 2
Lorně se sevřel žaludek, když se vrtulník vznesl; ani ne tak ze
samotného pohybu, jako spíš z čiré paniky. Na sedadle vedle pilota
sevřela opěrky pro ruce. Sílící řev rotorů pronikal skrz objemná
sluchátka. Bylo to jako stoupat ve výtahu. Ve výtahu, který je
přikurtovaný k raketě.
Výšky neměla zrovna v lásce, cesty letadlem nesnášela a tenhle
způsob přepravy ve vznášející se sekačce na trávu pokládala za holé
šílenství. Ve vrtulníku zatím letěla jen jednou, během stáže v Jižní
Africe, kde sčítala africké slony na území vedle přírodní rezervace.
Jenomže tenkrát se připravila; před startem spolkla dva xanaxy. I tak
měla ještě několik hodin po přistání nohy roztřesené jako teplý
pudink.
A dnes to bylo bez varování.
Zatímco helikoptéra přistávala, doktor Metoyer jí sdělil jen pár
útržkovitých informací. Dokonce jí ani nedal čas, aby zašla do
budovy a zkontrolovala nádrže s tekutým dusíkem. Personál se o to
postaral, sliboval a dodal, že na všechno sám dohlédne a podrobnosti
jí oznámí vysílačkou…
Vysílačkou…
Takže letí někam, kde mobily nemají signál.
Odvážila se rychle vykouknout z bočního okna. Vrtulník se
naklonil a jí se otevřel pohled na Mississippi z ptačí perspektivy.
Letěli po proudu a zhruba sledovali tok Big Muddy. Po včerejší bouři
jí jméno Velká kalná řeka připadalo opravdu trefné. Tok měl
čokoládově hnědou barvu, vězela v něm spousta naplavenin a voda
se cestou k Mexickému zálivu čeřila a vířila.
Obrátili se k deltě řeky, kde se všechny nánosy – naplaveniny, jíl,
písek a hlína – ukládaly a sunuly dál do zálivu. Tvořily tu přes tři
miliony akrů pobřežních mokřin a slaných bažin. Tahle oblast byla
důležitá nejen z ekologického hlediska, protože se stala domovem
rozsáhlého a komplikovaného ekosystému, jehož kořeny sahaly až do
období jury, ale měla i komerční význam. Dodávala totiž Spojeným
státům velké množství mořských plodin a téměř dvacet procent ropy.
Zároveň to byl ovšem slabý článek státních hranic. Labyrint
ostrovů, spletitých říčních toků a odlehlých rybářských mol činil z
delty ráj pro pašeráky všeho druhu. Ministerstvo vnitra vyhlásilo
oblast za vysoce rizikovou a posílilo neworleanskou jednotku
pohraniční stráže.
Šéf jí vysvětlil, že hlídka prohledává okolí po včerejší vichřici.
Pašeráci obvykle pracují pod pláštíkem bouře a vozí do země drogy,
zbraně, a dokonce i lidi. Dnes brzy ráno jednotka objevila na pláži
odlehlého ostrova trauler. Jakmile rybářskou loď prohlédli,
zatelefonovali do ACRES.
Větší část hovoru zůstala záhadou i pro doktora Metoyera.
Neinformovali ho o povaze svého požadavku ani o tom, proč si
žádají právě Lornu.
I přes strach z letu v ní pomalu začínal doutnat vztek. V ACRES
jsou ohroženy její projekty. K čemu je tahle cesta do neznáma? Zlost
v ní narůstala, roznícená úzkostí. Co se to děje? Proč si vyžádali
zrovna mě? U celní a hraniční správy nikoho neznám.
Jenomže odpověď ležela až na samém konci letu.
Vysílačka zabudovaná ve sluchátkách zapraskala. Pilot ukázal k
horizontu. Měl na sobě zelenou uniformu s ramenními výložkami,
které dokládaly jeho příslušnost k letecké a námořní jednotce
pohraniční stráže. Představil se jí, ale ona si jeho jméno
nezapamatovala.
„Doktorko Polková, za okamžik budeme přistávat.“
Přikývla a upřeně zírala před sebe. Temně smaragdové bahnité
močály se dole tříštily na spleť ostrůvků a poloostrovů. Dál v zálivu
temná linie na horizontu označovala řadu větších bariérových
ostrovů, které pomáhaly chránit křehké mokřiny a pobřežní bažiny.
Ovšem tak daleko oni nemíří.
Všimla si jasně bílé lodi kotvící u jednoho menšího ostrůvku.
Konečně. Když začali klesat, spatřila i starý rybářský trauler, který se
ocitl na pláži. Náraz byl patrně dost silný, protože loď vyvrátila
několik stromů a přední polovinou narazila na souš. Evidentně ji tam
zanesla bouře.
Vrtulník rychle klesal. Sevřela ruce ještě pevněji. Kdesi četla, že k
haváriím letadel dochází většinou při startu a přistání. Zrovna teď jí
tahle statistika neudělala moc dobře.
Pár metrů nad hladinou se klesání zpomalilo. Vítr od rotoru
rozbouřil vlny. A pak, jako kdyby husa dosedla na rybník, přistály
plováky helikoptéry na hladině. Cvaklo pár spínačů a hučení rotorů
začalo slábnout.
„Zůstaňte prosím sedět,“ vyzval ji pilot. „Posílají pro vás zodiac.“
Kývl hlavou k okýnku a ona spatřila malý gumový nafukovací
člun, který se odrazil od břehu a mířil k nim. Za chvíli jí jeden člen
posádky oblečený ve stejné zelené uniformě pohraniční stráže už
pomáhal do zodiaku nastoupit.
Dopadla na sedadlo nafukovacího člunu, a přestože cítila úlevu, v
břiše jí stále hořelo řeřavé uhlí. Vypluli ke břehu. Zaclonila si oči a
pátrala po čemkoli, co by vysvětlilo nečekané a záhadné předvolání.
Slunce už rozrazilo mraky a otevřelo modrou oblohu. Oteplovalo
se. Dnes bude jeden z parných louisianských dní. Nevadilo jí to.
Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a ucítila poloslaný zápach
zetlelého listí, vlhkého mechu a bahnité slané vody.
Pro ni to byla vůně domova.
Její rodina žila v Louisianě už od devatenáctého století. Podobně
jako v případě ostatních starých neworleanských rodin se do ní
dějiny vepsaly stejně hluboko jako čáry na její dlani. Jména a
příběhy předků byly tak živé, jako kdyby zemřeli teprve včera.
Za války v roce 1812 její prapradědeček, kterému bylo sotva
sedmnáct, zběhl při bitvě o New Orleans z britské armády a usadil se
v novém, vzkvétajícím městě u hranic. Oženil se s dcerou rodiny
Trépagnierů a poměrně rychle zbohatl pěstováním cukrové třtiny a
indiga na stoakrové plantáži, kterou nevěsta dostala věnem. Během
následujících let se jeho bohatství rozrůstalo a Polkova rodina si jako
jedna z prvních postavila dům v duby zastíněném údolí Garden
District v New Orleansu. Plantáž prodali a usadili se tu natrvalo.
Během dalších generací se Polkovo sídlo stalo oblíbeným cílem
návštěv generálů, právníků, vědců i spisovatelů.
Dům v italském stylu stojí dodnes, ale stejně jako město začala i
Polkova rodina ve dvacátém století poněkud upadat. Rodinné jméno
dnes nosí už jen Lorna a její bratr. Otec jim zemřel na rakovinu plic,
když byla Lorna ještě malá. Matka skonala před rokem a svým
dvěma dětem odkázala dům ve špatném stavu a hromadu dluhů.
Tradice úcty ke vzdělání ovšem pokračovala. Lorna vystudovala
medicínu a přírodní vědy. Její o rok mladší bratr se stal ropným
inženýrem a pracoval pro vládu. Oba byli svobodní a společně
bydleli v rodinném sídle.
Skřípání mokrého písku na gumovém člunu ji přeneslo zpět do
přítomnosti.
Ostrůvek, který tvořil část pásma táhnoucího se až k husté
pobřežní mokřině, byl zarostlý cypřiši, dokonale ladícími s šedou
tilandsií. V místech, kde končila pláž, jí připadal zcela
neproniknutelný.
Tam ale já nejedu, ujišťovala se v duchu.
„Tudy,“ vybídl ji řidič zodiaku. Nastavil ruku, aby jí pomohl
vystoupit ze člunu, ale Lorna ho ignorovala a vylezla sama. „VTO si
s vámi přeje mluvit.“
„VTO?“
„Vedoucí terénních operací.“
Strukturu velení u pohraniční stráže neznala, ale připadalo jí, že
tahle šarže by mohla mít na povel vyšetřování. Možná že v ACRES
si její přítomnost vyžádal právě on. Jelikož chtěla znát odpověď,
následovala řidiče k rybářské lodi na pláži. Vyrostla u řeky a v lodích
se vyznala. Tohle byl malý trauler, sotva dvanáctimetrový. Ráhno na
pravoboku se při nárazu rozbilo, ale dlouhé stožáry na levoboku se
stále tyčily k nebi. Sítě na garnáty byly dosud uvázané k ráhnům.
Na pláži kolem trauleru se shromáždilo pár mužů v hrubých
uniformách pohraniční stráže. Někteří měli na hlavách světle hnědé
stetsony, jiní zelené baseballové čapky. Neuniklo jí, že u pasu jim
visí pouzdra se zbraněmi. Jednomu se na rameni houpala
remingtonka.
Co se děje?
 Muži ztichli, jakmile se k nim přiblížila. Několik párů očí si ji
změřilo od hlavy k patě, ale nikdo se netvářil dvakrát nadšeně. Lorna
se pokusila o přísný výraz, ale cítila, jak jí tváře zlostně planou.
Musela se vší silou ovládat, aby na ně nezačala ječet.
To je mi klučičí partička.
Agenti se rozestoupili a za nimi se objevil vysoký muž, oblečený
do tmavozelených kalhot a pracovní košile s dlouhými rukávy,
nenuceně vykasanými nad lokty. Rukou si pročísl černé zpocené
vlasy a nasadil si baseballovou čepici. Ale nejprve si ji odshora dolů
prohlédl modrošedýma očima. Na rozdíl od ostatních však v jeho
pohledu necítila nic lascivního, jen zběžné hodnocení.
Přesto byla ráda, když štítek čepice jeho oči zaclonil.
Vydal se jí naproti. Byl víc než metr osmdesát vysoký, svalnatý, a
přestože měl široká ramena, nevypadal mohutně. Nesl se jako
člověk, který umí velet a nemá potřebu se nad ostatní vyvyšovat.
Vyzařovala z něho sebedůvěra i nezkrotnost.
Když k ní došel, podal jí velkou ruku.
„Díky, že jste přijela, doktorko Polková.“
Potřásla si s ním a všimla si dlouhé jizvy na předloktí táhnoucí se
od lokte až k zápěstí. Zvedla oči a střetla se s jeho pohledem. Jeho
pleť měla olivovou, opálenou barvu a na bradě a tvářích mu rašilo
tmavé strniště. Lorniny uši zaregistrovaly lehký francouzský
cajunský přízvuk.
Takže pochází odsud. Vlastně jí připadal podivně povědomý – a
pak jí to došlo. Zrovna se ho chtěla zeptat, proč ji sem povolal.
Namísto toho vykoktala úplně jinou otázku.
„Jacku?“
Neznatelně přisvědčil a plné, a přesto mužné rty se stáhly do tenké
linky. Podobně se najednou docela proměnila perspektiva jejího
pohledu. Zlost vyprchala a nahradilo ji cosi ještě mnohem
chladnějšího a nepříjemnějšího. Naposledy ho viděla před více než
deseti lety. Studovala tehdy v druhém ročníku na střední škole; on
měl před maturitou.
Ačkoli ho tenkrát ani moc dobře neznala – na střední škole jsou
dva roky nepřekonatelnou společenskou propastí –, pojilo je něco
mnohem temnějšího. A toto pouto chtěla navěky ponechat v
minulosti.
Podle výrazu, který mu jako mrak přeletěl po tváři, usoudila, že
on si patrně přeje totéž. Ať tak či tak, teď stejně není vhodná doba na
otevírání starých ran.
„Doktorko Polková,“ řekl upjatě. Přízvuk zesílil a hlas mu zněl
chraplavě. „Zavolal jsem vás sem, protože… protože neznám jiného
odborníka, který by nám mohl pomoci s tím, co jsme našli.“
Narovnala se a stejně jako on nasadila profesionální výraz. Možná
je to tak nejlepší. Polkla, zadívala se na trauler a byla ráda, že má
záminku odvrátit oči. „Co jste našli?“
„Nejlepší bude, když se podíváte sama.“
Otočil se a vedl ji k lodi. Z paluby visel provazový žebřík. Jack
lezl jako první a snadno šplhal nahoru. Velmi dobře si uvědomovala
pevné svaly na jeho nohou a zádech. Jakmile zmizel za zábradlím,
jeden z vojáků zachytil spodní část žebříku, aby se jí lépe šplhalo.
Nahoře jí Jack pomohl na palubu. Další dva muži střežili dveře
vedoucí do nákladního prostoru. Jeden z nich podal Jackovi baterku.
„Pane, do podpalubí jsme umístili přenosnou svítilnu, ale i tak je
tam pořádná tma.“
Jack rozsvítil baterku a mávl na ni, aby ho následovala. „Pozor na
krev na schodech.“
Světlo odhalilo tmavou skvrnu na jedné straně schodů. Jako
kdyby tudy něco táhli dolů.
Najednou se jí tam nechtělo.
„Nenašli jsme žádná těla,“ řekl Jack, jako kdyby vycítil její
nervozitu. Anebo prostě jen sděloval podrobnosti o případu.
Kráčela za ním po schodech a pak úzkou spojovací chodbou.
„Drželi je v klecích v hlavním nákladovém prostoru.“
Nenamáhala se s otázkou, koho že to drželi, protože už teď cítila
známý pach kotců. Slyšela štrachání, šustění, mňoukání, ostrý ptačí
křik.
Začalo jí docházet, proč ji sem povolali. Pašování exotických
zvířat vydělává miliardy dolarů ročně a následuje hned za pašováním
drog a zbraní. Bohužel Spojené státy jsou jedním z hlavních
zákazníků tohoto pašovaného nákladu; končí zde až třicet procent
veškerého zboží.
 Zrovna minulý týden četla o odhalení velkého pašeráckého
obchodu se vzácnými tygry. Šlo o manželský pár z Missouri, co vozil
do Států šelmy ne jako domácí mazlíčky, ale jako náhradní díly.
Pašovali tygry, které pak zabíjeli. Cena leopardí, tygří nebo lví kůže
se může vyšplhat až na dvacet tisíc dolarů. Jenomže to není všechno.
Jako obyčejní řezníci prodávali všechny části tygřích těl: penisy na
rozemletí do afrodiziak, kosti do léků na artritidu. Nic nepřišlo
nazmar. Žlučník, játra, ledviny, dokonce ani zuby ne. Nakonec měla
velká kočkovitá šelma vyšší hodnotu jako mrtvá než živá.
Kráčela za Jackem do nákladového prostoru a vztek v ní jen
kypěl.
Prostor s nízkým stropem osvětlovala lampa na vysokém stožáru.
Klece z nerezové oceli lemovaly obě strany dlouhého podpalubí;
větší ohrádky vzadu byly dosud ve stínu. Při pohledu na rozsah téhle
pašerácké výpravy otevřela údivem ústa a měla naprosto jasnou
představu, proč ji tu potřebují. Je veterinářka specializující se na
exotická zvířata.
Jack se otočil a namířil baterku do nejbližší klece.
Nahlédla dovnitř – a pochopila, že se šeredně spletla.
 KAPITOLA 3
Jack Menard sledoval její reakci.
Lorniny oči se rozšířily údivem a děsem. Rukou si zakryla ústa.
Ale jen na chvíli. Jakmile pominul prvotní šok, všiml si jejího
znepokojeného výrazu. Znovu přivřela oči a pevně, zamyšleně stiskla
rty. Posunula se blíž ke kleci.
Přidal se k ní a odkašlal si: „Co je to za opice?“
„Cebus apella,“ odpověděla. „Malpa hnědá. Pochází z Jižní
Ameriky.“
Jack se díval na obě zvířata, jak sedí ve vlastních výkalech,
schoulená a vyděšená vzadu v kleci. Končetiny a záda měly opice
čokoládově hnědé, obličeje a hrudníky tříslové, hlavičky černé. Byly
tak malé, že by se vešly do dlaně jedné ruky.
„Jsou to mláďata?“
Zavrtěla hlavou. „Neřekla bych. Zbarvení srsti ukazuje na dospělé
jedince. Ale máš pravdu, jsou hodně malé. Trpasličí verze.“
Jenomže Jack věděl, že tohle ještě není ta nejhorší anomálie.
Lorna se tichým broukáním pokusila přilákat dvojici blíž k mříži.
Odtažitý profesionální přístup se vytratil a výraz její tváře se uvolnil,
změkl. Obě opice zareagovaly. Stále se objímaly a pomalu popolezly
dopředu. Pevně se držely jedna druhé. Protože se nemohly pustit.
„Siamská dvojčata,“ konstatovala Lorna.
Opice byly srostlé na boku. Měly dohromady tři nohy a čtyři paže.
„Chudinky,“ zašeptala. „Jsou úplně vyhladovělé.“
Opice došly k mříži a na první pohled bylo zřejmé, že potřebují
jak utišit, tak nakrmit. Měly obrovské oči, které jim vystupovaly z
maličkých obličejů. Jack vycítil jejich hlad a strach a také jiskřičku
naděje. Sáhl do kapsy a vyndal müsli tyčinku. Zuby roztrhl obal,
kousek ulomil a podal ho Lorně.
Opatrně jídlo prostrčila mřížemi. Jedna z opic uchopila sousto
maličkými prsty. Pak se obě stáhly zpět, aby se podělily o úlovek, a
schoulené ukusovaly tyčinku každá z jednoho konce. Oči však
nespouštěly z Lorny.
Pohlédla na Jacka. Na okamžik se mu před očima zjevila dívka,
kterou si pamatoval ze školních let ještě před tím, než se dal k
námořnictvu. Chodila tehdy s jeho mladším bratrem Tomem. Oba
dokončili druhý ročník a užívali si prázdniny. Rychle tu vzpomínku
zahnal.
Lorna ten příval bolesti poznala. Rysy jí ztvrdly a opět se zatvářila
jako profesionálka. Kývla hlavou směrem k ostatním klecím. „Ukaž
mi to.“
Vedl ji kolem řady kotců a baterkou svítil do potemnělých
výklenků. V každém se choulilo jiné zvíře, některé známé, jiné
exotické. Ale stejně jako u opic byly i u ostatních zvířat zřejmé různé
anomálie. Zastavili se u velkého skleněného terária, v němž se kolem
snůšky vajec ovíjela skoro pětimetrová barmská krajta. Vypadala
vcelku normálně, dokud se nestočila k vejcím a neodhalila dva páry
zakrnělých nohou se šupinami a drápy, pozůstatky svého
ještěrovitého původu.
„Vypadá to na nějakou závažnou formu atavismu,“ prohlásila
Lorna.
„A to v lidské řeči znamená co?“
Omluvně se na něho usmála. „Atavismus označuje případy, kdy se
u některého jedince znovu objeví genetický rys, který vymizel před
mnoha generacemi.“
„Genetický návrat do minulosti?“
„Přesně tak. V tomhle případě se jedná o návrat do doby, kdy ještě
hadi měli nohy.“
„Ale to je návrat hodně daleko, ne?“
Pokrčila rameny a postoupila dál. „Atavismus většinou způsobuje
náhodné přeskupení genů. Jenomže podle mě v tomhle případě nejde
o žádnou náhodu. Je tu až příliš mnoho případů pohromadě.“
„Chceš říct, že je někdo takhle schválně vyšlechtil? Je to vůbec
možné?“
 „To nedovedu posoudit. Genetika urazila dlouhou cestu a stále
boří nové hranice. U nás v ACRES jsme úspěšně naklonovali divoké
kočky. Dokonce jsme pomocí fluorescenčního proteinu z medúzy
vyšlechtili kočku, která svítí ve tmě.“
„Mr. Green Genes. Četl jsem o tom,“ prohlásil. „I to je jeden z
důvodů, proč jsem tě zavolal. Potřeboval jsem odborníka na genetiku
a chovatelství. Někoho, kdo by mi dokázal vysvětlit, kde mohl tenhle
bizarní náklad vzniknout.“
Vedl ji dál nákladovým prostorem. V drátěné kleci bylo několik
netopýrů velikosti fotbalového míče.
„Upír obecný,“ řekla Lorna. „Jenomže jsou asi desetkrát větší, než
by měli být. Mohlo by se jednat o formu primordiálního gigantismu.“
I liška ve vedlejší kleci byla velká asi jako medvídě. Syčela a
vrčela a vrhala se proti mřížím. Rychle prošli kolem ní a na chvilku
se zastavili u vysoké klece s papouškem, který byl sice normálně
velký, jenomže neměl žádné peří.
Hlasitě zakřičel, skočil k předním mřížím a bedlivě si je prohlížel.
Pokyvoval přitom hlavou zepředu dozadu. Jack jen stěží skrýval své
zhnusení. Ten pták vypadal opravdu divně.
Lorna přistoupila blíž. „Když se vyklube papouščí mládě, je holé
anebo má jen jemňoučké chmýří. Nevím, jestli v tomhle případě
došlo k zabrzdění vývoje, anebo je to taky atavismus. Jedna teorie
dokonce prohlašuje, že ptáci jsou nejbližšími žijícími příbuznými
dinosaurů.“
Jack se s ní nepřel. Tenhle tvor – se zobákem a holou kůží –
skutečně vypadal jako pravěké stvoření. Doopravdy ho však
vyváděla z míry pronikavá pozornost, kterou jim věnoval.
Pták skočil zpátky na bidýlko a vysypal ze sebe pár španělských
slov. Tahle jeho vlastnost – schopnost imitace – zůstala netknutá.
Pak začal anglicky krákat sérii čísel a jeho výslovnost a dikce byly
dokonale lidské, i když poněkud rychlejší.
„… tři jedna čtyři jedna pět devět dvě šest pět…“
Vykročili dál, když se Lorna najednou zastavila. Ohlédla se a
zírala zpátky na klec, kde pták vyjmenovával další čísla. Pokračoval
dál a dál a ani na okamžik se neodmlčel.
„Co je?“ zeptal se Jack.
 „Ten papoušek… ta první čísla… nejsem si jistá.“
„Co?“
„Tři jedna čtyři jedna pět. To je prvních pět číslic matematické
konstanty pí.“
Jack si ještě pamatoval dost ze středoškolské geometrie, aby
věděl, co je pí, které se zapisuje řeckým znakem π. V duchu si to
číslo představil.
3,1415…
Papoušek pokračoval ve své numerické tirádě a Lornin hlas se
naplnil úžasem. „Pí je vypočítáno až na miliardy desetinných míst.
Opravdu by mě zajímalo, jestli čísla, která ten pták říká, jdou po sobě
správně. A pokud ano, kolik si jich zapamatoval.“
Pták pokračoval bez jediné pauzy a Jackovi neuniklo, že se v
podpalubí rozhostilo ticho. Mňoukání, vrčení, dokonce i štrachání
ostatních zvířat ztichlo, jako kdyby i ona naslouchala. Oči odrážející
světlo na ně zíraly z temných klecí.
Jack potřásl hlavou a kráčel dál. Jsem tady proto, abych vyřešil
zločin, pomyslel si.
„To, co jsem ti chtěl ukázat ze všeho nejvíc, je až vzadu.“
Vedl ji k větším ohrádkám v podpalubí. V jedné z nich bylo jehně
se svou matkou. Místo kudrnaté vlny však srst těch zvířat visela k
zemi a spíše než ovčí rouno připomínala jačí kožešinu. To ovšem
Jack Lorně ukázat nechtěl.
Snažil se ji popohnat dál, ale ona se zastavila u vedlejší klece.
Tvor uvnitř ležel toporně na boku na podlaze vystlané slámou, nohy
natažené, oči vytřeštěné, mrtvé. Vypadal jako miniaturní poník, ale
nebyl větší než kokršpaněl.
„Podívej se mu na kopyta,“ řekla Lorna. „Jsou rozdělená; čtyři
prsty vepředu, tři vzadu. První předchůdce dnešního koně –
hyracotherium – byl velký asi jako liška a měl stejná kopyta.“
Dřepla si, aby si prohlédla mrtvé tělo. Kopyto bylo zčásti odtržené
a hlavu mělo zvíře rozbitou, jako by se před smrtí v panice vrhlo
proti mřížím.
„Vypadá to, že ho něco vyděsilo k smrti,“ hodnotila situaci.
„Možná vím, co to bylo.“ Jack zamířil do nejzazší části
nákladního prostoru. „Tudy.“
 Kráčela za ním. Když promluvila, v hlase se jí ozývalo podráždění
i náznak mnohem hlubšího vzteku. „Co to s nimi udělali? A vůbec,
jak to udělali?“
„Doufal jsem, že na to mi odpovíš ty. Máme tady totiž mnohem
větší a naléhavější problém.“ Došli k poslednímu kotci. Byl velký a
ohrazený pevnými mřížemi. Podlahu měl vystlanou slámou, ale v
dohledu žádné zvíře. „Když jsme sem přišli, dveře byly promáčknuté
a vyražené.“
„Něco se dostalo ven?“ Lorna pohlédla od prázdného kotce zpátky
k chodbičce a schodům a jasně si vybavila krvavé skvrny.
„Musíš nám říct, co to bylo.“
Zamračila se. „Jak?“
Ukázal na slámu, která se zlehka pohnula. Pak se ozvalo
slaboučké zamňoukání.
Lorna se na něho podívala a tvář jí hořela zvědavostí. Otevřel
dveře, aby mohla vejít.
„Buď opatrná,“ varoval ji.
 KAPITOLA 4
Lorna si dřepla na bobek a protáhla se dveřmi do kotce. Uvnitř už
bylo dost místa, aby se mohla narovnat. Přesto zůstávala mírně
nahrbená. Sláma byla shrnutá a nakupená vzadu. Kritickým
pohledem prozkoumala prostor. Její čich zaznamenal silný
čpavkovitý zápach zatuchlé moči. Opatrně překročila hromádku
vodnatého trusu.
Ať už klec obývalo cokoli, bylo to nemocné.
Kupka slámy vzadu se pohnula a cosi se do ní zavrtalo.
Ustupovalo do kouta, až už nemělo kam. Mňoukání ustalo.
Lorna došla ke slámě, poklekla a jemně ji odhrnula. Spatřila
sněhobílou srst s jemnými šedými skvrnami. Dlouhý ocas byl
stočený kolem schouleného, vyděšeného tělíčka. Malá kočičí ouška
přitisknutá k hlavě.
„Leopardí nebo jaguáří kotě,“ zašeptala.
„Ale je bílé,“ poznamenal Jack ode dveří. „Jako nějaký albín.“
Lorna se podívala do zničených modrých očí. „Ne. Barva očí je
normální. Spíš to bude nějaká forma dědičného leucismu, což
znamená, že pigment se nevyskytuje v kůži zvířete. Každopádně je to
druh pantera.“
„Ale říkala jsi, že je to leopard nebo jaguár.“
Chápala, proč je zmatený. Nebylo to nic neobvyklého. „V tomhle
kontextu není panter vlastně taxonomický název. Rod Panthera
zahrnuje všechny velké kočky, tygra, lva, leoparda a jaguára. A naše
bílé mrně může být kterýmkoli z nich.“
„Co je to tedy za šelmu?“
„Podle stavby lebky a skvrn bych tipovala jaguára. Ale s jistotou
to tvrdit nemůžu.“
 Lorna věděla, že Jack potřebuje víc informací. Určitě si domýšlí
totéž, co jí bylo jasné na první pohled. A chce, aby mu to potvrdila.
Ze slaměného pelechu na ni vykukovala malá očka, která skoro
nedokázala zaostřit a prozrazovala, že mláděti je sotva pár týdnů,
možná ještě méně. Další znaky, jako krátké, kulaté uši a nevyvinuté
vousy, odhad věku novorozeného mláděte potvrzovaly. Přesto ji
udivovala jeho velikost. Mohlo vážit sedm až devět kilo, což
odpovídalo věku sedmi až osmi měsíců.
I Jack si musel všimnout tohoto nepoměru a domyslel si, co to
znamená. „Jak je staré?“ zeptal se.
„Týden, možná dva.“ Ohlédla se. „Podle odhadu by z něj vyrostl
dospělý jedinec vážící od sto osmdesáti do dvou set třiceti kil, což je
víc, než má sibiřský tygr. Normální jaguár je zhruba poloviční.“
„Další genetický návrat do minulosti?“
Povzdechla si. „Abych si byla jistá, budu muset provést nějaké
testy, ale nejdřív bych to kotě ráda prohlédla.“
Opatrně vytáhla mládě z pelíšku. Kroutilo se a naříkalo, ale jen
slabě. Nahmatala mu všechny kosti, a když mu zmáčkla kůži, viděla,
že je dehydrované. Spolkla vztek a přitiskla si kotě na břicho. Snažila
se toho drobečka za každou cenu uklidnit. Při pohledu na genitálie
zjistila, že se jedná o samečka.
Držela ho pevně a nechala, aby vybilo svou paniku. „Ššš, všechno
je v pořádku, maličký.“
Jednou rukou mu podepřela hlavu a prstem ho jemně, rytmicky
drbala pod bradou. Za chvíli se o ni kotě opřelo a vydalo jeden
hladový výkřik. Dovolila mu, aby jí cumlalo prst.
Opravdu je to miminko.
Mládě se pokoušelo pít a ona v jeho tlamě ucítila něco, co by tam
nemělo být. V tomhle věku koťata nemají zuby, jen dásně, jimiž sají
z matčiných cecíků. Kotě cumlalo dál a ona konečkem prstu
zkoumala jeho tlamu. Našla čtyři zuby, zahnuté špičáky. I když byly
malé a nevyvinuté, vypadaly ostré, vystupovaly ven a nahoře byly
delší než dole.
V tomhle věku tu ale nemají co dělat.
Skutečnost, že zuby vyrostly tak brzy, naznačovala vývojovou
dominanci tohoto konkrétního rysu a významný genetický znak.
Jakmile jí došlo, co by to mohlo znamenat, děsem se jí zježily
chloupky vzadu na krku. Pohlédla na ostatní klece a zadívala se na
mrtvého poníka.
Není divu, že zemřel hrůzou.
Otočila se k Jackovi, kotě stále v náručí. „Máme problém.“
„Co se stalo?“
Stejně jako před chvílí odhadovala podle současné hmotnosti
velikost dospělého zvířete, provedla stejný odhad u zubů. Věděla,
čeho je přítomnost mléčných špičáků předzvěstí. Představila si
proporčně rostoucí horní tesáky vystupující z tlamy, jak se ohýbají
přes dolní čelist.
„Tohle kotě není jen přerostlý jaguár,“ odpověděla varovným
tónem.
„Jak to?“
S novorozencem v náručí se opět postavila a vrátila se k Jackovi.
„Je to mládě šavlozubé kočkovité šelmy.“
 KAPITOLA 5
Zpět ve svitu ranního slunce stál Jack na palubě rybářské lodi s
Lornou Polkovou, která pořád chovala jaguáří mládě. Jestli má
pravdu, budou muset začít hledat obrovskou kočku, bílou jako duch,
s tesáky pětadvacet až třicet centimetrů dlouhými. Vysvětlila mu, že
tyto tesáky neměl jen slavný šavlozubý tygr. Podle jejího výkladu
stejný genetický rys vykazovaly mnohé pravěké kočkovité šelmy,
dokonce i někteří vačnatci.
Ale šavlozubý jaguár?
Připadalo mu to neskutečné. Přesto o jejím úsudku nepochyboval.
Dlouho mu vykládala o atavismu a genetické manipulaci a svůj závěr
podpořila pevným tvrzením. A navíc viděla i ostatní zpotvořená
zvířata dole v klecích.
Upřeně hleděl přes zábradlí ke břehu. Na milionech akrů delty
řeky Mississippi se rozkládaly rozlehlé nivní lesy, bažiny a mokřiny.
Byl to i jeho domov.
Vyrostl u laguny a tam rodina a rod znamenají mnohem víc než
kterýkoli zákon. Jeho vlastní rodina si vydělávala na živobytí lovem
ryb a krevet… a dalším, ne tak úplně legálním vedlejším
podnikáním. Věděl, jak snadno se dá v bažinách schovat a jak těžké
je vystopovat tady někoho, kdo se rozhodl držet z dohledu.
Lorna se postavila vedle něho. Před chvílí ještě vysílačkou
hovořila s Americkým úřadem pro rybolov a ochranu přírody.
„Posílají sem loď,“ oznámila mu. „Přivezou přenosné klece a
sedativa. Taky jsem mluvila s doktorem Metoyerem z ACRES.
Připraví pro zvířata karanténní laboratoř.“
Přikývl. Padlo rozhodnutí použít odlehlé budovy ACRES jako
základnu pro celou operaci. Jeden z jeho mužů našel v kapitánově
kabině zamčený ocelový kufr. Byl v něm laptop a několik digitálních
nahrávek. Soudní počítačový znalec už se vydal na cestu z New
Orleansu, aby prozkoumal jejich obsah. Budou-li mít štěstí, bude
tento archiv obsahovat víc než jen kapitánovu pornosbírku.
Než ale opustí loď, zbývá najít několik posledních odpovědí…
zejména o té největší hrozbě.
„Máš představu, kam mohl ten jaguár utéct? Co když se při
bouřce utopil?“
„Pochybuju. Velké kočky nemají averzi k vodě a jaguáři jsou
vcelku dobří plavci. Kromě toho je tu mělko. Klidně mohl s
přestávkami plavat z ostrova na ostrov.“
„A myslíš, že by se vydal až na pobřeží?“
„Jaguáři obvykle obývají teritoria o velikosti až dvou set padesáti
čtverečních kilometrů. Tyhle ostrůvky jsou malé. Určitě plaval dál.“
„Ale co to mládě?“ Kývl bradou směrem k drobnému tvorečkovi
schoulenému v Lornině náručí. „Cožpak by ho matka tak snadno
opustila?“
„Nemyslím. Jaguáří samice své potomstvo chrání. Kojí je do šesti
měsíců a starají se o ně až do dvou let. Jenomže jsou zároveň
praktické. Tohle kotě je nemocné. V normálním vrhu jaguáři mívají
dvě až tři koťata. Myslím, že v té kleci bylo ještě jedno. Matka
vybrala to silnější a slabší tam nechala. Otázka přežití.“
„Takže má s sebou mládě. To by ji mohlo zpomalit.“
„Ale také bude mnohem nebezpečnější. Svého posledního
potomka bude zběsile bránit.“ Lorna svraštila obočí novou starostí.
Ukázala na krvavou stopu na schodech. „Z čehož vyplývá další
otázka. Kde jsou těla? Mám na mysli posádku.“
„Na lodi nejsou a na ostrově taky ne,“ odpověděl Jack.
„Prohledali jsme ho. Podle krvavých stop jsme usoudili, že posádku
tvořili čtyři lidé. Možná že těla spláchla voda.“
„Anebo je do vody něco stáhlo.“
„Stáhlo? Kočka?“
„Podle krve na schodech bych řekla, že pokud tělo odplavila z
paluby voda, něco je nejdřív muselo vytáhnout nahoru. Ta kočka.“
„Ale proč?“
„To je dobrá otázka. Kočkovité šelmy často schovávají kořist, aby
si ochránily zásobu masa, dokonce si ji vynášejí na stromy. Pokud to
není možné, nechají těla shnít a jdou dál.“ Lorna se zamračila.
„Chování téhle… nu, není typické. Jestli mám pravdu, tak je
neobyčejně chytrá. Skoro jako by za sebou chtěla zamést stopy.“
Lorna se mu podívala do očí a on si všiml jejího ustaraného
pohledu.
„Třeba to jen moc prožíváš,“ nadhodil. „Tropická bouře včera v
noci dosáhla skoro sedmičky na Beaufortově stupnici. Silný proud
mohl odnést kočku i těla do zálivu.“
„To se dá snadno zjistit.“
„Jak?“

LORNA SE PŘEBRODILA od zodiaku k písečné pláži sousedního

ostrova. Boty nechala ve člunu a nohavice si vyhrnula ke kolenům.
Jack kráčel vedle ní a pozorně sledoval naplavenou hromadu
písku a pokroucené cypřiše před nimi. I on šel bos, ale svázané boty
si nesl s sebou pro případ, že by musel zamířit do neproniknutelného
houští uprostřed ostrova. Přes rameno se mu houpala útočná karabina
M4. Jestli kočka přežila bouři, patrně už doplavala na pevninu, ale i
tak nechtěl nic riskovat.
Na Lornin návrh zajel s člunem od trauleru k nejbližšímu
sousednímu ostrůvku.
„Cestou na pevninu by doplavala nejdřív sem,“ tvrdila Lorna,
když se vyškrábala na pláž. „Musíme se tu porozhlédnout po
nějakých charakteristických stopách.“
„Jako třeba?“
„Otisky tlap. Měli bychom hledat až za hranicí přílivu. A taky si
všímat výkalů, moči, poškrábaných stromů.“
„Já umím stopovat,“ ohradil se Jack. „Ale co když ostrov prostě
minula?“
„Pak prohledáme vedlejší. Bez odpočinku by se daleko nedostala.
Boj a útěk ji stály hodně sil. A adrenalin se nakonec vyčerpá. Určitě
potřebovala klidné místo, kde by popadla dech.“
Začali obcházet ostrov a drželi se linie, která v písku označovala
hranici přílivu. Mlčky prohledávali pláž. Horko se na ně snášelo jako
dusivá deka. Ze včerejší bouře zbylo jen pár mraků. Jackovi stékal
pot po zádech a studil ho nad páskem.
„Tady,“ řekla najednou Lorna.
Rychle vykročila po písku směrem k místu, kde pláž stínil velký
cypřiš. Výhonky tilandsie se houpaly okolo jako záclonka. Tu a tam
byly polámané, jako kdyby se křovím prodíralo něco velkého.
„Opatrně!“ varoval ji Jack a chytil za paži. Stáhl ji zpátky a zvedl
pušku. „Nejdřív se tam podívám.“
Pomalu se sunul ke stromu. Pušku držel před sebou a mezerou
nakoukl do houští. Prozkoumal podrost i větve. Vypadaly netknutě.
Příkaz, aby se držela zpátky, nebrala Lorna příliš vážně, a teď
promluvila těsně u jeho ramene. „Podívej se do písku u kmene.“
Půda byla rozhrabaná, ale podařilo se mu objevit zřetelný otisk
tlapy. Oba ustoupili do stínu a Jack neustále sledoval známky
jakéhokoli pohybu kolem. Ve stavu zvýšené pozornosti si až příliš
dobře uvědomoval dotyk Lornina ramene, vůni jejích vlasů a pleti.
„Je obrovská,“ řekla Lorna a klekla si. „Podle velikosti té tlapy to
vypadá, že jsem její hmotnost spíš podcenila.“
Roztáhla dlaň a položila ji na otisk. Tlapa byla dvakrát tak velká.
„Takže není pochyb, že to přežila,“ poznamenal Jack.
„A zamířila k pobřeží.“
Jack se napřímil a sevřel pušku. „Po bouřce bude v deltě plno
rybářů, táborníků a turistů. Budeme muset celou oblast evakuovat. A
ještě za světla dát dohromady loveckou výpravu.“
Lorna stála vedle něho. „Za dne se ta kočka bude těžko hledat.
Určitě si našla nějaký úkryt a spí. Největší šanci máte za soumraku,
kdy jaguáři obvykle vyrážejí na lov.“
Přikývl. „Dřív stejně nedám chlapy dohromady. Potřebuju
stopaře, lovce, lidi, co znají pobřežní deltu. Musím sem dostat celý
ST.“
Tázavě na něho pohlédla.
„Speciální tým.“ Jack kývl hlavou směrem k bílému strážnímu
člunu uvázanému u vedlejšího ostrova. „Je to vlastně taková naše
jednotka pro zvláštní úkoly.“
„Jinými slovy komando pohraniční stráže.“
„Jsou to dobří chlapi,“ řekl, jako by se bránil, a teprve potom si
uvědomil, že si z něho dělala legraci.
 Zmateně se otočil.
Kus od nich probíhala horečná činnost. Křídlový katamarán Úřadu
pro rybolov a ochranu přírody už dorazil a zakotvil u břehu. Hlídka a
agenti pohraniční stráže spěšně převáželi náklad z trauleru.
„Vrátíme se k nim,“ navrhla Lorna.
Jack zaslechl v jejím hlase obavu a nevyslovené přání dohlédnout
na převoz osobně. Jaguáří mládě nechala ve člunu, schoulené v
prázdné krabici na nářadí.
Vydali se zpět k zodiaku, když rybářský trauler najednou
explodoval.
 KAPITOLA 6
Po kolena ve vodě Lorna s hrůzou pozorovala, jak se kostra rybářské
lodi tříští ve víru ohně a kouře. Dřevěná ráhna vyletěla do výšky a
táhla za sebou planoucí sítě. Úlomky se rozprskly po ostrově i
mořské hladině.
Společně s těly.
Zakryla si ústa.
Kolik jich na trauleru bylo?
Hořící prkna a trosky dopadaly na dva zakotvené hlídkové čluny.
Nad vodou se nesly výkřiky a volání. Kouř se vznášel vysoko k
modré obloze.
Jack ji popadl za paži a táhl k zodiaku.
Vlezli do nafukovacího člunu a odrazili od břehu. Jack škubnutím
nahodil přívěsný motor a o pár vteřin později už letěli po hladině.
Vysílačku měl u ucha. Poslouchala, co říká.
Stále ho ovládal zmatek, ale z úst mu už vycházely rozkazy.
„Přivolejte zpátky helikoptéru. Ohlaste jim, že převezmou zraněné.“
Před nimi na pláži doutnala polámaná slupka trauleru. Druhé dva
čluny kroužily po hladině a prohledávaly plovoucí trosky a hořící
ropné skvrny. Ti, kteří přežili, lovili těla z moře.
Jack zrychlil a zamířil se zodiakem k ostrovu.
Lorna ukázala na postavu zvedající se z přílivové vlny. Byl to
jeden z agentů pobřežní stráže. Lezl po kolenou a držel se za paži. Z
rány na hlavě mu po obličeji stékala krev. Tvářil se užasle, šokovaně.
„Jacku! Tady!“
Jack zareagoval a natočil zodiac. Dopluli ke zraněnému muži a
vytáhli ho do člunu. Právě on před chvílí podával Jackovi baterku.
Měl zlomenou ruku a očividně se jednalo o otevřenou zlomeninu,
protože mu z rukávu vyčuhovala bílá kost.
Lorna mu přiložila na čelo pár hadříků, aby zastavila krvácení.
„Kde je Tompkins?“ zeptal se muž s kalným pohledem. „Byl…
byl ještě na horní palubě.“
Prohledávali vodu. Poraněný agent se pokoušel postavit, ale Jack
mu nakázal, aby zůstal sedět.
Lorna si všimla, že Jack se naposledy podíval na pláž a odvrátil
zrak. V tu chvíli zahlédla tělo ležící u řady stromů. Ze spáleného
oblečení se kouřilo. Tmavá skvrna se vsakovala do písku. Tělu
chyběla jedna paže a polovina lebky.
Otočila se a střetla se s Jackovým pohledem. Porozuměla.
Tompkins.
Lorna cítila v očích slzy. Nebyl to žal, spíš pocit nesmyslnosti
toho všeho. „Co se stalo?“ šeptala si pro sebe.
Jack ji patrně slyšel, když vypínal motor a nechal zodiac doplout k
hlídkovému člunu. S nárazem se zastavili. „Spínač mrtvého muže,“
odpověděl tajemně, když se vojáci hnali dolů, aby pomohli vysoukat
zraněného agenta na palubu lodi.
U kormidla zodiaku vystřídal Jacka další agent, připravený
pokračovat v hledání těch, kteří přežili. Jack musel nahoru, aby
převzal velení. Lorna šplhala po žebříku za ním.
Otevřená paluba se proměnila v polní nemocnici. Zdraví se starali
o zraněné. Někteří seděli, jiní leželi na zádech. Všimla si i jednoho
těla přikrytého celtou.
Aniž by jí museli něco říkat, Lorna zamířila rovnou k lékárničce.
Začala poskytovat první pomoc a snažila se co nejlépe využít své
znalosti medicíny. Přesouvala se od pacienta k pacientovi.
Zanedlouho přiletěly vrtulníky pobřežní hlídky a letecké záchranné
služby a začaly se nakládat nejvážnější případy.
Pomalu se šířila zpráva o počtu obětí.
Tři mrtví.
Hrozné číslo, ale mohlo to být i horší.
Člun pobřežní stráže se vydal po řece Mississippi, následován
katamaránem Úřadu pro rybolov a ochranu přírody. Kutr pobřežní
stráže, který dorazil před chvílí, zůstal vzadu, aby celou oblast
zabezpečil až do chvíle, kdy dorazí skupina soudních znalců a
prozkoumá vrak.
Lorna stála u zábradlí na přídi a nastavila čelo chladivému větru.
Napětí a šok ovšem nezmizely. Ve všem tom zmatku se soustředila
na svou práci, zůstala profesionálkou a veškerou svou pozornost
věnovala tržným ranám, otřesům mozku a polámaným kostem. Byla
to berlička, která jí pomohla přežít dopoledne. Všichni zranění vojáci
byli stabilizovaní a měl je v péči lékař pobřežní stráže.
Teprve když ji nepotřebovali, dolehla na ni tíha celé tragédie.
Objala si pažemi tělo. Co kdybych pořád ještě byla s Jackem v
podpalubí… co kdybychom neodjeli na ostrov?
Najednou za sebou vycítila něčí přítomnost a ohlédla se.
Jack stál pár kroků od ní, jako kdyby si nebyl jistý, zda ji může
vyrušit.
Cenila si jeho zdvořilosti, i když jí šla taky trochu na nervy.
Cožpak si myslí, že jsem taková padavka? Kývnutím hlavy ho
vyzvala, aby se k ní přidal. Chtěla odpovědi, vysvětlení, jinak nebude
moct v noci spát. A doufala, že on jí je poskytne.
Přistoupil k ní. „Je mi líto, že jsem tě do toho zatáhl. Kdybych
věděl…“
„Jak bys to mohl vědět?“ Odvrátila se, zadívala se ke břehu a Jack
se vedle ní opřel o zábradlí. Následovalo dlouhé ticho; oba zkoušeli,
jak pevnou půdu mají pod nohama.
„Co se podle tebe stalo?“ zeptala se nakonec. „Ten výbuch.
Předtím jsi měl nějakou teorii. Mluvil jsi o spínači mrtvého muže.“
Z hrdla mu vyšel nicneříkající zvuk. „Musí to ještě potvrdit
odborník na trhaviny. Ale zatímco jsi pracovala tady nahoře, prohlédl
jsem vrak. Vypadá to, že vybuchla nádrž s palivem. Možná to
způsobilo nějaké bezpečnostní zařízení.“
„Ten spínač?“
Přisvědčil. „O té lodi věděl ještě někdo další. Zvířata musel někdo
naložit a někam je přepravovat. Po bouři ztratili spojení a odpálili
spínač, nejspíš pomocí vysílačky.“
„Aby náklad zničili.“
„A všechno se pěkně ututlalo.“
Ta slova jí připomněla její vlastní povinnosti. „Zvířata… kolik z
nich přežilo?“
 „Než to bouchlo, stihli odvézt jen pár kousků. Papouška, obě
opice, jehně. Taky se jim podařilo zachránit snůšku krajtích vajec.
Ale had a všichni ostatní tam zůstali.“
„Ještě máme to jaguáří mládě.“
„To je pravda. Na to jsem zapomněl. A přese všechno, co se stalo,
se musíme zabývat dalším tvorem, který přežil.“
„Matkou toho kotěte.“
„Pořád tady někde je. Jakmile dorazíme do New Orleansu, musím
zorganizovat pátrací výpravu.“
„Já mezitím zahájím genetické testy, abychom věděli, co se s těmi
zvířaty vlastně stalo, a pokusím se zjistit, kdo by toho byl schopen.“
„Dobře. Zítra ti zavolám a ty mi řekneš, na co jsi přišla.“
Otočil se, ale ona ho chytila za paži.
„Počkej, Jacku. V ACRES tohle všechno stihnu dnes odpoledne.“
Zmateně povytáhl obočí, protože jí nerozuměl.
„Večer tam pojedu s tebou,“ oznámila.
Vrásky na čele nezmizely. Naopak, prohloubily se.
Podrážděně vydechla. „Až pojedeš lovit tu kočku, půjdu s tebou.“
Upřeně na ni hleděl a rysy v tváři mu ztvrdly jako žula. „Ne.
Tvoje přítomnost není nutná, a navíc to bude hodně nebezpečné.“
Tělo jí zahřál příval vzteku a kdesi hluboko se zrodilo
přesvědčení, že po všech úmrtích, jichž byla svědkem, má právo cítit
cokoli. Čerpala z toho sílu.
„Podívej, Jacku, velkou zvěř už jsem lovila. Umím prvotřídně
střílet z uspávací pušky.“
„Já taky dobře střílím. Ale tady nemluvíme o uspávací pušce.
Navíc znám bažinu líp než ty.“
„A já znám kočkovité šelmy líp než ty.“
„Lorno…“
„No tak, Jacku. Měj rozum. Kdybych byla chlap, vůbec bychom o
tom nediskutovali. Říkal jsi, že chceš dát dohromady tým odborníků:
stopařů, lovců, svůj speciální tým. A já ti nabízím své znalosti.“
Zdálo se, že se s ní začne hádat, ale ona se odmítala vzdát – a
nebylo to z pocitu zraněné pýchy.
„Znám chování velkých koček lépe než kdokoli na jih od Mason-
Dixonovy linie.“ Hleděla mu přímo do očí. „Moje znalosti mohou
někomu zachránit život. A ty to víš. Anebo snad stojí tvoje
nepošramocené mužské ego za něčí smrt?“
Věděla, že její poslední slova nebyla fér. Vztek už ji přešel.
Jenomže než stihla vzít tu větu zpět, Jack se odvrátil.
„Až se začne stmívat, buď připravená,“ řekl a odpochodoval.
 KAPITOLA 7
Za několik hodin stála Lorna na izolaci veterinární nemocnice v
ACRES. Elektřina už fungovala. Stropní zářivky jasně osvětlovaly
řadu nerezových klecí, nastavěných na sebe u stěny. Právě tohle
oddělení vyčlenili pro karanténu zvířat z trauleru.
Zbylo jich jen pět… a snůška jedenácti krajtích vajec.
Oblečená do sálového mundúru držela jaguáří mládě na ruce a v
druhé svírala láhev s mlékem. Kotě sálo a se zavřenýma očima
žvýkalo gumovou savičku. Když ho trošku víc zmáčkla, hluboce
zavrčelo. Chudáček hladový. Od chvíle, kdy sem před šesti hodinami
přijeli, pil už třetí láhev mléka.
Velkou část odpoledne strávila zde, a ráda. Viděla tolik smrti, a
tak jí připadalo jako balzám na nervy, když mohla být se zvířaty,
postarat se o ně, prohlédnout je a nakrmit. Jako vždy čerpala
uspokojení a uklidnění z péče o své pacienty.
Zabývala se vědou, a dobře věděla, proč tomu tak je. Existují
tisíce studií o vazbě mezi člověkem a zvířetem; když hladíme kočku,
klesá nám krevní tlak, a když za pacientem upoutaným na lůžko
přijde do nemocnice pes, nemocný okamžitě reaguje a ožívá.
Přestože tuto vazbu nikdo nedokázal úplně vysvětlit, je skutečná a
měřitelná.
Pro Lornu v tom však bylo ještě něco hlubšího. Jakmile se
obklopila zvířaty, cítila se mnohem živější, i její smysly se zbystřily
a zaznamenávaly vůni štěněcího dechu, hrubý dotek kočičího jazyka
na hřbetu ruky, mručení vystrašeného psa, které snad ani neslyšela,
spíš cítila v dlani. Vždycky byla taková, už jako dítě. Od třetí třídy
věděla, že chce být veterinářkou. A postupem času, kdy se někteří
její kolegové dostali do stadia přepracování, tahle vazba v ní jen
sílila.
Lorna dál krmila mládě a přitom se pomalu procházela kolem
řady kotců. Srostlé opice byly v prostřední kleci. Spaly, přimáčknuté
jedna k druhé, uvelebené v teplé hromádce z ručníků. Zkontrolovala
malé bílé obvazy nad lokty, kde jim brali krev a zavedli kanylu pro
kapačku, aby tenhle zbídačený pár hydratovali. Nerezová miska v
rohu byla plná opičích granulí a plátků čerstvého banánu.
Lorna si už předtím přečetla zdravotní kartu připevněnou k psací
desce pod klecí. Biochemie a krevní obraz byly v normě. Slabší
anémie a zvýšená hladina jaterních enzymů, patrně z dlouhodobé
podvýživy. Ovšem bez ohledu na strach z nového prostředí se tenhle
páreček po prvních testech dobře najedl.
Všimla si, že někdo již vyplnil kolonku se jménem. Stálo tam
Huey a Dewey.
Usmála se. Tomu se říká profesionální odstup. Ale těžko si mohla
stěžovat. Sama chová kotě v náručí jako miminko. Pojmenovala ho
Baghíra podle pardála z Kiplingovy Knihy džunglí.
Přestože jména vyjadřovala náklonnost personálu, hlavním
úkolem bylo odhalit tajemství přivezených zvířat. Kdosi vynaložil
velké úsilí, aby tuto bizarní skupinku stvořil. Prolil krev nevinných
lidí, aby všechno utajil. Proč, za jakým účelem? A především kdo?
Lorna cítila, že odpověď v sobě skrývají tato zvířata. Brzy po
příjezdu každé z nich prošlo lékařskou prohlídkou včetně magnetické
rezonance celého těla. Údaje z magnetické rezonance se ještě
kompletují v novém počítačovém modelovacím programu, který
vytváří trojrozměrné obrazy vnitřních orgánů. Už se nemohla dočkat,
až uvidí výsledky.
Jaké další genetické abnormality ještě odhalí?
Vzadu na oddělení bylo v malém výběhu vystlaném senem malé
jehně, samička. Ležela na hromádce slámy a bez matky vypadala
opuštěně. Velké hnědé oči hleděly na Lornu procházející kolem. O tu
ovečku si dělala starosti. Láhve s mlékem se zatím ani nedotkla.
Než se stačila Lorna zamyslet, jakým způsobem by mohla jehně
přimět, aby se napilo, přilákal její pozornost hlasitý, rozzlobený
skřek dalšího pacienta. Otočila se k poslednímu zvířeti z trauleru,
které přežilo. Odborník na ptáky ho označil za samečka afrického
šedého papouška, který pochází z deštných pralesů západní a střední
Afriky. Ale jelikož neměl peří, identifikace nebyla úplně
stoprocentní. Vědec při ní vycházel z charakteristických bílých
duhovek s černými panenkami a šedozelené kůže. V téhle barevné
kombinaci byly oči obzvláště výrazné.
Věděla, že papoušek by rád z klece ven. Už jim jednou uletěl.
Brzy po příjezdu sem si pomocí zobáku a drápů odjistil západku ve
dveřích a otevřel je. Našli ho nahoře na klecích, kde vřeštěl, jakmile
se k němu někdo přiblížil. Chytili ho až pomocí sítě, a když ho vrátili
do klece, dvířka pečlivě zamkli.
„Promiň, Charlie,“ řekla, když přistoupila blíž.
Papoušek přiskočil k přední mříži a v očích se mu zablesklo; černé
panenky se mu zlostně míhaly nahoru dolů.
„Igor!“ křičel na ni až děsivě lidským hlasem. „Igor… hodný,
Igor… Igor, Igor, Igor…“
Lorna si uvědomila, že se s ní pokouší komunikovat. Usmála se.
„Takže ty jsi Igor, kluku.“ Na jeho jméno dala důraz.
Oči mu přestaly planout. Kýval hlavou zepředu dozadu a bedlivě
si ji prohlížel, jako někdo, kdo zvažuje, zda se může svěřit se svým
tajemstvím.
To jméno bylo až znepokojivě trefné. Igor byl zohavený asistent
doktora Frankensteina. Někdo tam venku měl smysl pro černý
humor.
Papoušek otočil hlavu na stranu a zíral na ni jedním okem. „Chci
jít. Jít pryč. Promiň.“
Při těch slovech ji polilo horko. Věděla, že u papoušků je poměr
velikosti mozku a těla stejný jako u šimpanzů. Papoušci patří k
nejchytřejším ze všech ptáků a podle některých studií mají poznávací
schopnost jako pětileté dítě.
Igorova nervózní slova jí připomněla její vlastní případovou studii
o africkém šedém papouškovi Alexovi, kterého vlastnila doktorka
Irene Pepperbergová, profesorka psychologie na Brandeisově
univerzitě. Alex měl slovní zásobu sto padesáti výrazů a vykazoval
neobyčejnou schopnost řešit problémy. Dokázal odpovídat na otázky,
počítat, a dokonce chápal pojem nuly. Kromě toho uměl vcelku jasně
vyjádřit své pocity. Když ho majitelka odvezla do veterinární
nemocnice kvůli chirurgickému zákroku, tak ji prosil: Přijď sem.
Mám tě rád. Omlouvám se. Chci se vrátit. Ve slovech, která tady na
izolaci Igor pronesl před chvílí, vnímala stejné poznání a pochopení.
Byla zvědavá, a tak odnesla jaguáří mládě zpátky do klece. Láhev
už dopilo a nyní spokojeně dřímalo.
Igor ji stále pozoroval, sledoval ji, když vracela Baghíru do
měkoučkého pelíšku z ručníků. Jakmile se kotě uvelebilo, došla k
papouškovi a naklonila se blíž.
„Ahoj, Igore,“ řekla tiše.
„Ahoj,“ napodobil ji a skákal nahoru a dolů z bidýlka, stále
očividně nervózní z nového prostředí.
Pokusila se přijít na nějaký způsob, jak ho uklidnit – a pak si
vzpomněla na svou návštěvu nákladního prostoru rybářské lodě.
Najednou ji něco napadlo. Vytáhla kapesní digitální počítač a
navolila si kalkulačku. Stiskla tlačítko se známým řeckým
písmenem.
Když byla připravená, zeptala se: „Igore, co je pí?“
Papoušek ztuhl na podlaze, znovu se na ni podíval a pak vyskočil
zpátky na dřevěné bidýlko. Prohlížel si ji nejprve jedním, pak
druhým okem.
„No tak, Igore. Co je pí?“
Zavřeštěl, několikrát cukl hlavou nahoru a dolů a pak zahájil svou
recitaci: „Tři jedna čtyři jedna pět devět dva šest pět…“
Hlava se mu pohupovala s každou číslicí, rytmicky a pravidelně.
Lorna nespouštěla oči z kalkulačky. Matematická konstanta pí.
Pořadí čísel bylo správné. Papouškův nervózní třes pomalu ustával,
jak odříkával čísla, která měla před sebou na displeji. Popolezl na
bidýlku o kousek níž a schoulil se. Soustředěné opakování číslic mu
očividně skýtalo útěchu; asi jako když člověk plete nebo luští
křížovku.
Mluvil dál a dál a upadal do téměř hypnotického rytmu.
Přestala počítat čísla na displeji, která už odříkal.
Určitě jich bylo víc než sto.
Nevěděla, zda další pokračování řady dává smysl, ale měla v
úmyslu tento test při nejbližší příležitosti zopakovat. Několik minut
ohromeně naslouchala papouškovi a pochopila, že bude potřebovat
celé stránky s touto matematickou konstantou, aby zjistila, zda ji pták
odříkává správně.
Jak dlouhou sekvenci si zapamatoval? A kdo ho to naučil?
Než o tom mohla více zapřemýšlet, dveře na oddělení se s
jemným ťuknutím dvojitého těsnění otevřely. Igor okamžitě ztichl.
Otočila se a spatřila štíhlou postavu doktora Carltona Metoyera.
„Carltone,“ řekla, překvapená ředitelovou neohlášenou návštěvou.
„Co tady děláš?“
Vřele, otcovsky se na ni usmál. „Jak vidím, už jsi nakrmila
Baghíru.“ Nové jméno mláděte zdůraznil a v očích mu pobaveně
jiskřilo.
V duchu zasténala. Jméno toho kotěte prozradila jenom své
asistentce, ale jako vždycky se to po ACRES okamžitě rozneslo.
Cítila, jak rudne. Měla by se chovat jako zkušená vědecká síla s
doktorátem, a ne jako puberťačka, co dostala nové koťátko.
„Už má plné břicho,“ řekla. „Tedy aspoň na pár hodin. Pak se
začne hlásit o další láhev.“
„Mezitím by v laboratoři mohli dokončit genetický rozbor.“
„Co zatím zjistili?“
Nemohla se dočkat novinek. Po příjezdu do ACRES jí veškerý čas
zabralo, aby zvířata stabilizovala a asistovala při odběru krve a
vzorků tkání. Zatímco je prohlížela, vzorky DNA odnesli do hlavní
genetické laboratoře, výlučné domény doktora Metoyera. Ředitel byl
známý po celém světě svou průlomovou prací o klonování a
transplantacích embryí mezi druhy.
„Sotva jsme se dostali pod první slupku,“ řekl Carlton. „Avšak
prvotní kvantitativní rozbor chromozomů ukázal podivnou odchylku.
Test ještě jednou opakujeme, ale já jsem šel rovnou za tebou, dokud
jsi ještě tady. Na jednu věc by ses měla podívat sama.“
Pohnul se ke dveřím. Něco ho očividně nadchlo a jeho vzrušení se
přeneslo i na ni.
Kráčela za ním a skoro se třásla zvědavostí. U dveří se ještě
ohlédla a spatřila Igora, jak visí na dvířkách a zírá na ni. Zase se
třásl.
Za zády slyšela jeho šepot.
„Chci domů.“
 KAPITOLA 8
Při Igorově žalostné prosbě Lorna jen s velkým sebezapřením zavřela
dveře. Musela teď vyřešit větší záhadu. Přesto jí projel záchvěv
soucitu, který otupil ostrý profesionální zájem.
Šéf byl už v polovině chodby, kráčel dlouhými, ráznými kroky.
Něco říkal, ale ona zachytila jen konec věty.
„…už jsme zahájili testy PCR, abychom mohli amplifikovat
klíčové chromozomy. Sekvencování DNA ovšem potrvá skoro celou
noc.“
Přidala do kroku, aby Carltona dostihla – jak fyzicky, tak
mentálně. Společně pak pokračovali další chodbou až ke dvojitým
dveřím vedoucím do několika genetických laboratoří, které se
nacházely v tomto křídle ACRES.
Hlavní laboratoř byla dlouhá a úzká, po obou stranách se táhly
boxy pro práci s biologicky nebezpečným materiálem. Na policích a
stolech leželo to nejmodernější genetické vybavení: centrifugy,
mikroskopy, inkubátory, zařízení pro elektroforézu, digitální systémy
pro vizualizaci DNA a přihrádky s pipetami, laboratorním sklem,
nádobkami na enzymy a chemikálie PCR.
Carlton šel první a zamířil ke dvěma vědcům – muži a ženě
krčícími se před počítačovou obrazovkou. Stáli těsně vedle sebe a
oba byli oblečení do bílých laboratorních plášťů. Lorně připomněli
siamské opice, spojené na boku jako Huey a Dewey.
„To je úžasné,“ ozval se doktor Paul Trent a ohlédl se přes
rameno. Byl to mladý, štíhlý muž s vlnitými blond vlasy sčesanými
za uši. Vypadal spíš jako kalifornský surfař než jako prvotřídní
neurobiolog.
Paulova manželka Zoe stála hned vedle. Pocházela z Jižní
Ameriky a černé vlasy, které měla dokonce kratší než její manžel, jí
lemovaly široký, mírně pihovatý obličej. Pod pláštěm se rýsovaly
plné křivky jejího těla.
Oba vystudovali biologii na Stanfordu; zázračné děti svého oboru,
které získaly titul ještě před pětadvacátými narozeninami a už dnes
měly výbornou pověst. Do New Orleansu přijeli na dvouletý vědecký
pobyt a věnovali se výzkumu nervového vývoje klonovaných zvířat,
studovali strukturní rozdíly mezi mozky klonovaných a původních
jedinců.
Tihle dva se každopádně ocitli na správném místě.
ACRES patřil k předním zařízením v zemi zabývajícím se
klonováním. V roce 2003 tady jako první naklonovali divokého
masožravce, africkou kočku Ditteaux, jejíž jméno se ze zřejmých
důvodů vyslovovalo Ditto.
V příštím roce se chystali na komerční klonování domácích
mazlíčků, které chtěli využít jako zdroj financí pro práci s
ohroženými druhy.
Zoe ustoupila od monitoru. „Lorno, tohle musíš vidět.“
Lorna přistoupila blíž a na obrazovce rozeznala karyogram se
sadou očíslovaných chromozomů seřazených do tabulky.
 Karyogramy pomocí chemické látky označují uspořádání buněk v
metafázi. Chromozomy se pak oddělí, obarví a sekvencují pomocí
digitálního snímání a výsledkem je očíslovaný karyogram. Lidé mají
čtyřicet šest chromozomů rozdělených do třiadvaceti párů. Na
monitoru se zobrazilo osmadvacet párů.
Určitě nebyly lidské.
Carlton vysvětloval: „Tenhle karyogram jsme sestavili z bílé
krvinky jedné malpy.“
Podle obecného vzrušení Lorna usoudila, že to není zdaleka
všechno.
Promluvil Paul hlasem plným údivu: „Malpy mívají běžně
sedmadvacet párů chromozomů.“
Lorna upírala oči na karyogram na obrazovce. „Ale tady jich je
dvacet osm.“
„Přesně tak,“ opáčila Zoe.
Lorna se obrátila na ředitele. „Carltone, tys říkal, že chceš ten test
zopakovat. Určitě se jedná o laboratorní chybu.“
 „Už se na tom pracuje, ale já si myslím, že se potvrdí původní
výsledky,“ odpověděl a kývl bradou k počítači.
„Jak je to možné?“
Carlton se naklonil, uchopil počítačovou myš a zobrazil dalších
pět genetických map. „Další karyogram pochází od siamského
dvojčete té opice. Opět osmadvacet párů chromozomů. Ty další jsou
od jehněte, jaguářího mláděte, papouška a poslední od barmské
krajty.“
Krajty?
Zamračeně pohlédla přes laboratoř k inkubátoru se snůškou
hadích vajec. Hnán touhou potvrdit to, co si Lorna začínala domýšlet,
Carlton rozbil jedno z těch vajec, aby se dostal k vyvíjejícímu se
embryu a odebral vzorky DNA.
„Krajty mívají třicet šest párů chromozomů,“ pokračoval Carlton.
„Makro i mikro.“
Lorna četla z monitoru. „Tady jich je třicet sedm.“
„Správně. O jeden pár víc než normálně. Stejně jako u všech
ostatních zvířat. Proto jsem si téměř jistý, že i při opakování
genetického testu získáme stejné výsledky. Je zcela mimo
statistickou pravděpodobnost, aby laboratoř udělala tutéž chybu
šestkrát za sebou.“
Lorně se skoro zatočila hlava, jak se pokoušela strávit, co to
znamená. „Chceš říct, že všechna zvířata z toho trauleru vykazují
stejnou genetickou vadu? Že každé z nich má jeden pár chromozomů
navíc?“
Tato genetická anomálie se občas vyskytuje i u lidí. Jeden
chromozom navíc způsobí, že se dítě narodí s Downovým
syndromem. Dále existuje Klinefelterův syndrom, kdy se muž narodí
se dvěma chromozomy X, z čehož vzniká karyotyp XXY. A v
ojedinělých případech se někteří lidé rodí s kompletním párem
chromozomů navíc. Takové abnormality obvykle vedou k předčasné
smrti či vážné mentální retardaci.
Hleděla na obrazovku a mračila se. Ani jedno z těch zvířat nebylo
podobně postiženo. Zmatek se jí asi dal číst z výrazu tváře.
„Nejspíš nechápeš úplný dosah toho, co říkám,“ ozval se Carlton.
„Ten pár chromozomů navíc není důsledkem genetického omylu. Na
vině není náhodná chyba při dělení buněk ve spermii nebo vajíčku.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
Carlton pohnul myší a znovu prošel všech šest karyogramů. Na
každém ukázal na poslední pár chromozomů.
„Exempláře z trauleru nemají prostě jen jeden pár chromozomů
navíc,“ pokračoval. „Nadbytečný pár mají všichni stejný.“
Teprve nyní si Lorna uvědomila, že poslední pár chromozomů na
karyogramech vypadá podobně. Došlo jí, co to znamená, a pomalu se
v ní začalo probouzet poznání. Až se jí z toho roztřásla kolena.
To není možné.
Carlton ukázal na obrazovku. „Tohle není omyl přírody, ale dílo
lidské ruky. Někdo všem zvířatům přidal jeden pár chromozomů
navíc.“
„Kdo…?“ zamumlala Lorna. Byla naprosto vyvedená z míry,
skoro se jí točila hlava, ale zároveň cítila podivné vzrušení.
Carlton se k ní otočil, husté šedé obočí měl vysoko povytažené.
Doširoka rozevřené oči zářily probuzenou zvědavostí. „Ještě
mnohem důležitější je proč, moje milá.“
 KAPITOLA 9
Hluboko v bažinách se otec Dannyho Hempla brodil rákosím.
„Zkoušíš mou trpělivost, chlapče. Občas jsi k ničemu jako cecek u
bejka.“
Danny se nehádal. Věděl své. V sedmnácti byl už takřka stejně
velký jako otec, ale ani z poloviny tak nepříjemný. Jednou tátu viděl,
jak do krve zmlátil chlapa násadou od kladiva; odplata za to, že ho
ošidil při dělení rybářského úlovku.
Teď se Danny díval, jak otec vytahuje z bahnitého rákosí past na
kraby. Nepatřila jim. A nebyla to taková ta stará, vilejši obsypaná
past, která je už dávno zakázaná. Tahle byla zbrusu nová, měla čistý
drát, bóji a původní visačku.
Otec odřízl nožem úchyt a táhl ji pryč. Brodil se rákosím se svou
kořistí. Danny si všiml, že se v ukradené pasti krčí asi tucet pěkně
velkých louisianských modrých krabů.
„Vyndej si už konečně ruku z prdele a přijeď s tím člunem blíž.
Nemáme na to celej den.“
Otec měl na sobě rybářské holínky připevněné k opasku. Danny
odrazil člun bidlem. Bylo to napůl zrezlé vznášedlo, kterému
odmontovali vrtuli a nahradili ji starým závěsným motorem
Evinrude. V těsné blízkosti bahnitého břehu bylo moc mělko, takže
motor se nedal použít, a navíc by nadělal zbytečný hluk. To, co právě
dělali, je může dostat do pěkného maléru, pokud narazí na hochy od
ochrany přírody.
Bouře z včerejší noci dokonale pomíchala tisíce krabích pastí
rozmístěných v kanálech zálivu. Vlny je urvaly z řetězů a zahnaly
hlouběji do okolních močálů.
To jsou prachy vyhozený do povětří, trousil často otec.
 Spíš perly předhozené sviním, dělával si Danny s kamarády
legraci. Jednou se dopustil chyby, že dal tenhle vtípek k dobru ve
chvíli, kdy byl otec v doslechu. Na nose má dodnes hrbol z té staré
zlomeniny.
„No tak dělej! Jsou tu ještě minimálně dvě další.“
Chro, chro, pomyslel si Danny kysele a zabořil bidlo do dna.
Když byl dost blízko, vzal od otce past a přidal ji k dalším čtyřem,
které už měli naskládané v lodi. Byl to dobrý lov, a přestože tím, co
tu dělají, pohrdal, dobře chápal otcovy důvody. Při osmi dolarech za
libru masa z klepet a dvakrát tolik za velké kusy od ocasu by se dnes
odpoledne mohli dostat k tisícovce. Nemluvě o tom, že pasti prodají
zpátky jejich původním majitelům.
Takovéhle mrchožroutství hoši z Úřadu pro rybolov a ochranu
přírody nepromíjejí. Když vás za to nepošlou rovnou za mříže a
nenapaří vám pěknou pokutu, budou se určitě dožadovat podílu ze
zisku. Říkají tomu desátek z podnikání. Jenomže tohle není největší
nebezpečí. V těchto končinách pracují kromě Dannyho otce ještě
další lovci. O teritorium se bojuje v pěstních soubojích a občas dojde
i ke krveprolití. Místní aligátoři prý nemají o žrádlo nouzi.
Danny si uvědomoval riziko a neustále se rozhlížel po bažinách
kolem sebe. Nebo spíš poslouchal, protože nebylo vidět dál než na
dvacet metrů. Všude kolem clonily výhled lesy cypřišů a ambroní
obrostlých mechem a popínavými rostlinami. Nad úzkým kanálem se
vznášely větve.
Napínal uši, jestli nezaslechne trojnásobné kvílení hlídkového
člunu nebo vrčení závěsného motoru jiného pytláckého plavidla.
Zatím však slyšel jen bzučení komárů a cvrlikání vlaštovčích luňáků,
kteří prolétávali větvemi nad jeho hlavou.
Danny si otřel čelo kapesníkem a nacpal ho zpátky do kapsy.
Dneska se vedro usadilo přímo pod větvemi. Ani jejich stín
neposkytoval velkou úlevu. A aby toho nebylo málo, krabí pasti
začínaly páchnout.
Co mohl dělat?
Neměl na výběr, takže plul za otcem a držel se u rákosí. Dnes se
vypravili do mokřiny mnohem hlouběji než obvykle. A taky později
než obvykle. Danny věděl, proč otec tak riskuje. Dannyho mladší
sestře se vrátila leukemie. A jelikož táta přišel o stálou práci, neměli
ani zdravotní pojištění. Tu bouřku jim seslalo samo nebe. A tak pro
jednou Danny otci v duchu nevyčítal jeho hrubé chování.
Uvědomoval si starosti a pocit hanby, které se za ním skrývaly.
„Myslím, že támhle je další past, tati.“
Danny ukázal bidlem k místu, kde se ve stínu schovávalo malé
rameno kanálu. U ústí v proudu se kolíbala jedna bílá bójka.
„Tak pro ni zajeď, než tuhle vytáhnu. Je to tady zamotaný v
kořenech.“
S otcovými nadávkami za zády Danny zabořil bidlo do vody a
odplul s lodí k vedlejšímu kanálu. Úzká říčka byla pokrytá vrstvou
leknínů a vinula se skrz hustý lesní porost. Připadal si jako v tunelu.
Aby se dostal k zatoulané bójce, musel vjet do kanálu. Vylekalo
ho hlasité šplouchnutí. Otočil se a spatřil mývala, jak rychle plave
pryč přes hlavní tok. Danny se zamračil. Tahle havěť se obvykle lidí
nebojí. A navíc plave jako o život. Nejeden mýval už tady skončil
jako svačinka schovaného aligátora.
Než se otočil, z větve seskočil druhý mýval, proletěl vzduchem a
se šplouchnutím dopadl do vody. Dannyho překvapila panika zvířete.
„Na co čučíš?“ obořil se na něj otec. „Pospěš si přece.“
Danny svraštil obočí a pokračoval v plnění úkolu. Naklonil se a
popadl bójku. Vytáhl ji nahoru a škubl lanem. Cítil váhu ponořené
pasti. Ze zkušenosti věděl, že tohle bude dobrý úlovek. Zapřel si
nohy, aby neztratil rovnováhu, a vylovil past z vody. Drátěný koš byl
plný krabů. Po tváři se mu rozlil úsměv, když rychle odhadoval
hodnotu téhle várky.
Vyvlekl past do lodi a hodil ji k ostatním. Posunul se, aby se mohl
bidlem odrazit a vyjet z kanálu, ale hlouběji po proudu ho zaujal bílý
záblesk. Odsunul nízko visící větev z cesty. Asi pětadvacet metrů od
něj plavaly čtyři svázané bóje.
Fajn…
Odstrčil se bidlem a loď zajela hlouběji do kanálu. Ačkoli se
soustředil na cíl, neustále se ohlížel, hlídal každé podezřelé poleno na
břehu a pátral po hrbolku šupinatého nosu. Právě v takových
odlehlých kanálech si aligátoři často stavějí hnízda. Nedělal si však
velké starosti. Samci jsou agresivní jenom v době páření a samice
útočí, jen pokud se přiblížíte k hnízdu. Kromě toho mám stejně jako
otec pouzdro s pistolí u boku, pomyslel si.
Dorazil ke shluku bójek a už se pro jednu skláněl, aby ji odvázal,
když si všiml, že úchytná lana vedou ke břehu. Na něm spatřil
prázdné koše. Všechny byly otevřené a potlučené, jako kdyby projely
drtičkou na dřevo. Po krabech ani památky.
Nejdřív ho napadlo, že si tady nějaký aligátoří samec obstaral
lacinou svačinku, ale vtom mu po páteři přejel chladný závan
strachu. Za celé ty roky neviděl jediného aligátora, který by zaútočil
na krabí past. A vzhledem k tomu, jak jsou ty pasti těžké, to, co je
vytáhlo na břeh, muselo být opravdu veliké.
Ale jestli to nebyl aligátor…
Těžce polkl a v ústech mu vyschlo. Narovnal se a rychle se vydal
zpět k hlavnímu kanálu. Vzpomněl si na páreček mývalů, kteří se
spěšně hnali pryč. Něco je vystrašilo, a kluk ve vznášedlu to asi
nebyl. Upřeně se díval na pomlácené koše a příliš dobře si
uvědomoval zapáchající náklad na svém člunu.
Zrychlil.
Při hlasitém prasknutí větve se prudce obrátil. Srdce mu vyletělo
do krku. Silná větev se zřítila, dopadla napříč přes vodu a zatarasila
mu cestu.
Na opačném břehu zašustilo křoví, jako kdyby něco seskočilo ze
stromu a přistálo na vzdálenější straně. Danny odhodil bidlo a sáhl
po pistoli. Neobratně zápolil s řemínkem pouzdra.
Šustění se rychle vzdalovalo.
Danny to stvoření nespatřil, ale určitě se tam na břehu plížilo něco
obrovského. Zůstal strnule stát a napínal uši ve strachu, že se to vrátí.
Pak se ozval křik a on málem vypadl z loďky.
„Chlapče! Zastrč si ptáka zpátky do gatí a fofrem se sem vrať!“
Teprve v tu chvíli si Danny uvědomil, odkud to šustění vychází. A
kam míří.
Ne…

ELDON HEMPLE VĚDĚL, že tady něco nehraje. Věděl to ještě dřív, než
zaslechl vyděšený jekot svého syna.
„Tati!“
 V mokřinách lovil už od dob, kdy sahal svému otci po kolena, a
instinkty má vybroušené na maximum. Náhlé ticho bylo jediným
varováním. Měl pocit, jako by se na něho valila obloha, jako kdyby
se blížila velká bouře.
Stál po kotníky v mělčině, uprostřed rákosí a trpasličích palem.
Spustil krabí síť zpět do vody a odjistil pistoli. Pomalým pohybem se
otočil a bedlivě si prohlížel okolí. Tělo se mu napjalo, připravené k
útěku. Tohle první nutkání však překonal, protože nevěděl, kde číhá
nebezpečí.
Napjatě poslouchal, zda se neozve nějaké varování – šplouchnutí,
praskající větvička. Hrůzou se mu sevřela hruď. Nebál se o svůj
život, ale měl strach o syna. Jsem na toho chlapce tvrdý, pomyslel si,
ale stejně ho mám rád.
Pak to uslyšel. Za sebou. Hlasité zakašlání. Ale ne lidské, spíš
připomínalo chrčení nějakého zvířete. Vzápětí něco hluboce
zavrčelo.
Poslepu natáhl ruku za sebe a vystřelil; z pistole vyšlo několik ran.
Zároveň se dal na útěk opačným směrem, do větší hloubky.
„Danny! Vypadni odsud!“
Prodíral se rákosím. Listy ostré jako žiletka mu drásaly tvář a holé
paže. Kdyby se tak mohl dostat do hloubky a potopit se pod
hladinu…
Skrz listy trpasličích palem za ním si něco razilo cestu. Teprve
pak si uvědomil, že to chrčení a vrčení bylo záměrné, mělo ho
vylákat ven.
Kolem sebe měl rákosí. Před sebou vodu. Skrčil nohy, aby se
odrazil a vyskočil, ale cosi obrovského ho udeřilo do zad a povalilo
tváří do mělké vody.
Vyrazil si dech. Do ramen a zad ho bodaly nože. Vší silou se
snažil otočit paži a poslepu vystřelil přes rameno. Povedlo se mu
jednou stisknout kohoutek pistole, již držel těsně u ucha. Rána ho
ohlušila, ale ne dost, aby neslyšel syčivý jekot plný krvelačné
zuřivosti.
Nad hlavou se mu rozprostřel stín a zaclonil slunce.
Na krku ucítil horký dech. Čelisti se mu zakously zezadu do hlavy
a ponořily mu obličej pod hladinu do bahnitého močálu. Cítil tlak na
lebce, ostrou bolest, křupnutí kosti – a pak už byla jen tma.

DANNY SLYŠEL VÝSTŘELY, pronikavý zuřivý jekot, otcovo volání,

aby utekl. Věděl, že má jen pár okamžiků. V louisianských
mokřinách loví rysi a medvědi, ale stvoření, které vydalo tento zvuk,
muselo být mnohem větší a zdejší močály určitě nebyly jeho
původním domovem. Při tom vřeštění se mu zježily chlupy na celém
těle.
Popadl bidlo a odrážel se pryč od hlavního kanálu. Byla to jediná
možnost. Padlá větev mu ležela v cestě. Byla velká a zakroucená, jen
těžko spadla sama od sebe. Neměl čas s ní zápolit. Musel se dostat co
nejdál odsud.
Oháněl se bidlem a poslouchal, zda se neozvou další výstřely,
vražedný výkřik, cokoli, co by naznačovalo, že je otec naživu. Ale
mokřina ztichla. Dokonce i komáři jako by přestali bzučet.
Zabodl bidlo do blátivého dna a zabral. Minul místo s
pomlácenými krabími pastmi a pokračoval hlouběji do labyrintu
bahnitých pahorků a hustých cypřišů. Tuhle část mokřiny neznal. Ale
věděl, že musí plout pořád dál.
Cítil tíhu pistole na boku a jen díky tomu dokázal dýchat. Už
předtím si ji zastrčil za opasek, protože si nevěřil, že ji dovede včas
vytáhnout z pouzdra.
Prostě jeď dál…
Jediná naděje. Potřeboval se dostat na otevřenou hladinu, možná
až do zálivu. Ale uvědomil si, že míří špatným směrem, na sever
místo na jih. Takhle k Mississippi nedopluju, pomyslel si, ale
vepředu, mezi loďkou a Big Muddy leží pár osad. Kdybych tam
dojel, ztropil povyk, sehnal chlapy… chlapy se spoustou pušek…
Čas, odměřovaný tlukotem jeho srdce, ubíhal pomalu. Připadalo
mu to jako hodiny, ale ve skutečnosti nejspíš neuplynula ani jedna.
Slunce už se snášelo k horizontu. Pak se do bažin vrátily zvuky: žabí
kvákání, bzukot hmyzu. Bzučící mračna komárů nyní dokonce vítal.
Ať už v té bažině lovila jakákoli příšera, nejspíš se rozhodla, že ho
nebude pronásledovat.
Úzký kanál ústil do malého jezírka. Doplul až doprostřed, šťastný,
že kolem sebe vidí břeh, kam se může uchýlit. Ale slunce už zapadlo
za stromy a hladina jezera se změnila v černé zrcadlo.
A právě v tomhle zrcadlení Danny na břehu zachytil náznak
pohybu. Lesem probleskovalo něco bílého a povětšinou se to drželo z
dohledu.
Popadl pistoli za opaskem.
Ve shluku popadaných stromů na břehu jezera zvíře poprvé
spatřil. Vypadalo jako světlý tygr, ale bylo štíhlejší a mělo delší nohy
a dlouhý ocas. Ve zkrvavené tlamě neslo nějakou bílou, schlíplou
věc. Danny se zděsil, že je to kus otcova těla; paže nebo noha.
Upřeně šelmu pozoroval nad bubínkem pistole a poznal, že drží za
zátylek velké mládě.
Než kočka zmizela v lese, zastavila se a pohlédla na Dannyho.
Jejich oči se setkaly. Tlamu měla černou a vyčnívaly z ní tesáky
připomínající dýky. Na levé noze pocítil horkou vlhkost. Celý se
roztřásl.
A pak se zvíře jediným pohybem ztratilo v lese.
Danny zůstal stát s namířenou pistolí. Asi po minutě se pomalu
sesul do lodi. Přitáhl si kolena k hrudi. Tušil, že velká kočka
pokračovala dál, ale on se ani nehne. Raději tu umře hlady, než aby
se přiblížil ke břehu.
Pozoroval les kolem sebe a nedokázal se zbavit vzpomínky na
pohled toho stvoření. To nebyly oči bestie; odhadovaly ho a
posuzovaly. Jako kdyby se pokoušela přijít na to, co musí udělat, aby
ho dostala.
Vtom Dannymu došlo, že spadlá větev mu nezatarasila cestu jen
tak náhodou. Kočka to udělala schválně, aby od sebe oba muže
oddělila. Nejprve si došla pro otce, který pro ni představoval větší
hrozbu, a navíc věděla, že druhá kořist se chytila do pasti a je jí
vydaná na milost. Danny se ocitl ve stejné situaci jako krabi v koši, a
tak si ho schovala na později.
Jenomže teď ji něco odlákalo pryč.
Něco, co ji zajímalo mnohem víc než chlapec ve člunu.
 KAPITOLA 10
Jack přešel přes rozhoupaný most. Plesnivého provazového zábradlí
po obou stranách si nevšímal. Nedíval se dolů, i když několik
dřevěných prken už dávno shnilo a odpadlo. Nesl svou váhu s
lehkostí člověka, který to tady dobře zná.
Vepředu, na jednom z ostrůvků mokřiny Touberline, stál jeho
rodný dům. Ostrůvek tvořila vlastně jen vyvýšenina klesající do
černé vody, obklopená porostem řas a ohraničená ostrým rákosím.
Dům stál uprostřed ostrova, polorozpadlá skládačka pokojů
sestavených jako hromada kostek na hraní. Každá kostka byla další
přistavenou místností, které v uplynulých sto padesáti letech
přibývaly tak, jak se rozrůstal Menardův rod. Většina pokojů zela
dnes prázdnotou, protože moderní život odlákal mladší generaci
pryč. Jádro téhle barabizny na spadnutí ovšem zůstalo – masivní
kamenný dům. Jackovi sedmdesátiletí rodiče tam stále žijí spolu s
několika bratranci, sestřenicemi, neteřemi a synovci.
Starý rybářský člun u mola nedaleko domu se nakláněl ve větru.
Pořád ještě se udržel na vodě, ale to bylo spíš silou vůle Jackova
staršího bratra než díky zdravému kýlu. Randy seděl na zahradní
židli na konci mola, v jedné ruce svíral plechovku s pivem a zíral na
člun. Do pasu byl nahý, na sobě měl jen kraťasy ke kolenům a
pantofle. Jackův příjezd kvitoval pouhým pozvednutím plechovky do
vzduchu.
„Takže vyrážíme na lov,“ prohlásil Randy, když k němu Jack
došel.
„Volal jsi T-Bobovi a Peeyotovi?“
„Už to vědí. Budou tu“ – Randy pohlédl na zapadající slunce a
pak si s pokrčením ramen odříhl – „až dorazí.“
 Jack přisvědčil. Bratři T-Bob a Peeyot Thibodeauxovi byli napůl
černí Cajunové, napůl indiáni. A nejlepší stopaři v mokřinách, jaké
znal. Vloni na jaře pomáhali při pátrání po dvojici pašeráků drog,
kteří opustili loď na Mississippi a pokoušeli se uniknout deltou. Po
jediném dni, kdy byli uprchlíci odkázáni sami na sebe, se skoro
tetelili radostí, že je bratři Thibodeauxovi našli.
„Co lovíme?“ zeptal se Randy. „Nic jsi neříkal.“
„Velkou kočku.“
„Rysa?“
„Větší.“
Randy pokrčil rameny. „Tak proto jsi přijel, pro Burta.“
„Je u táty?“
„Kde jinde by byl?“
Jack zamířil k domu. Bratr měl dnes obzvlášť kyselou náladu.
Nevěděl sice proč, ale jakous takous představu měl. „Neměl bys tolik
pít, jestli pojedeš s námi.“
„Líp mi to střílí, když v sobě mám pár piv.“
Jack obrátil oči v sloup. Jenomže bratr měl želbohu pravdu.
Když došel k domu, prudce otevřel dveře. Už přes deset let tu
nebydlí. Má vlastní dům u jezera Pontchartrain, zbořeninu k celkové
rekonstrukci, kterou koupil po hurikánu Katrina. Vešel do vstupního
salonu. Tady jsem doma, pomyslel si, více než kdekoli jinde. Vůně
oleje na smažení se mísila s černou směsí koření. Za dlouhá léta se
tento pach vsákl do všech kamenných stěn, spolu s kouřem páleného
dřeva a tabáku.
V duchu se vrátil do povětšinou šťastného dětství, které strávil v
rušném, chaotickém, hlasitém rodinném zmatku. Teď je tu mnohem
větší klid, jako kdyby dům napůl dřímal a čekal na nové probuzení.
Odněkud k němu dolehlo zavolání: „Qui c’est q’ça?“
„To jsem já, tati,“ odpověděl.
Aby otce našel, stačilo nasát těžký pach kouře z dýmky a jít po
chraplavém zvuku směsice francouzské a karibské hudby zvané
zydeco. Otec byl v pracovně na konci haly. Celou jednu stěnu zabíral
kamenný krb a na ostatních byly police nacpané knihami.
„Tady jsi, Jacku,“ vítal ho otec a chystal se vstát ze svého
sklápěcího křesla.
 Jack na něho mávl, aby zůstal sedět.
Otec se s povzdechem opřel. Artritida mu dávala co proto. Kdysi
robustní postava se scvrkla na kost a kůži a vystouplé uzly na
kloubech. Možná by mu bylo lépe někde v léčebně, ale tady byl
nejspokojenější, se svými knihami, hudbou a starým loveckým psem
Burtem, posledním z dlouholetého chovu bloodhoundů. Psi byli
vždycky stejně právoplatnými členy Menardovy rodiny jako všechny
jejich děti.
Černohnědý bloodhound ležel u vyhaslého ohniště, natažený na
chladném kameni, samá noha, samé ucho. Ve třinácti letech mu už
zešedly chlupy na tlamě, ale pořád byl silný a zdravý a měl čenich
jako nikdo jiný.
Čenich, který si chtěl Jack pro dnešek vypůjčit.
Otec si nacpal do dýmky další tabák. „Slyšel jsem, že bereš hochy
na malý lov.“
Při slovech svého pána zvedl Burt hlavu a zamrskal ušima. Pak
švihl ocasem, skoro jako by se ptal, zda slyšel správně. Čich má stále
bezvadný, ale sluch už ho trochu zrazuje.
„Jo, beru,“ odpověděl jim Jack oběma.
„Dobrá. Matka ti vyčistila a namazala pušku. Je venku s tvou
sestřenicí, věší prádlo.“
Jack se usmál a představil si starou ženu, jak rozebírá jeho pušku a
opatrně čistí její součástky. Jako pravá cajunská manželka by to
dodnes patrně zvládla se zavřenýma očima. Ve své vrcholné formě
bývala matka nejlepším střelcem v rodině. Jednou z kuchyňského
okna provrtala aligátora, když vylezl z vody a sápal se po jeho
mladším bratrovi. Tom si tehdy hrál moc blízko. Jack ho měl hlídat,
ale nechal ho samotného. Hned první ranou se trefila aligátorovi
přímo do oka. Padl mrtvý k zemi. Malému vyhubovala a Jackovi
zmalovala záda, protože zanedbal své povinnosti. Potom se klidně
vrátila k mytí nádobí.
Vzpomínka mu ukradla úsměv ze rtů. Jako každá milující matka
vždycky dělala, co uměla, aby je všechny ochránila, ale nakonec se jí
stejně nepodařilo ochránit je před nimi samými. Když před chvílí
procházel halou, minul pokoj, v němž kdysi bydlel s bratrem. Teď ho
nikdo nepoužívá. Stala se z něj malá svatyně. Tomovy trofeje a
medaile dodnes zdobily police společně se sbírkami mušlí, knih a
starých vinylových desek. Po Jackovi tam toho moc nezůstalo.
Vyhnal ho žal a vzpomínky.
Otci neunikla změna Jackova výrazu. „Prý ses dneska potkal s tou
holkou. S tou… co s ní tenkrát Tommy chodil.“
Už se chtěl zeptat, jak to otec ví, ale pak si uvědomil, že tohle je
prostě mokřina. Drby se tu šíří rychleji než bouře. Nyní už chápal
Randyho chladné přivítání a kyselou náladu.
„Pomáhá nám s jedním případem. Jde o pašeráky zvířat. Nic
důležitého.“
Jack cítil, jak mu hoří obličej. Připadal si trapně, a to nejen kvůli
polopravdě, již právě vyslovil, ale také kvůli jedné mnohem větší lži
pochované v minulosti. Podle oficiální verze byla příčinou smrti jeho
bratra nehoda způsobená v opilosti. Řídila Lorna. Celou pravdu však
znalo jen pár lidí. Lornu obvinili a díky Jackově soukromé výpovědi
v soudcově kanceláři z toho vyvázla jen s pokáráním. Menardova
rodina jí však nikdy neodpustila.
„Vypadala jako milá holka,“ mumlal si otec s dýmkou v ústech.
„Byly ještě děti,“ prohlásil Jack váhavě. Slíbil, že kromě soudce to
nikdy nikomu neřekne.
Kvůli nim oběma.
Otec si Jacka upřeně měřil. Jas v očích prozrazoval, že i otec tuší,
že se za celou událostí skrývá mnohem víc.
Trapnou chvilku ukončilo volání z druhého konce domu. „Jacku!“
křičela matka. „Kde jsi? Zabalila jsem pro tebe a hochy chladicí box.
A v košíku máte taky vepřové a párky.“
„Hned jsem u tebe.“
Vyšel z pracovny a otec ho sledoval zamyšleným pohledem. Když
došel do haly, tiše si povzdechl. Vykročil ven a v kapse mu
zavibroval mobil. Byl za to vyrušení vděčný a přitiskl si telefon k
uchu.
Volal Scott Nester, jeho zástupce u pohraniční stráže. „Našli jsme
kluka, co viděl tu kočku.“
„Cože? Kde?“
„Ve člunu. Střílel na naši pátrací helikoptéru, aby upoutal
pozornost.“
 „A byla to určitě ona?“
„Jo. Popsal ji jako ohromnou bílou kočku s velkými zuby. Prý mu
zabila tátu. Pátrací tým se vydá hledat tělo.“
Jack sevřel prsty na telefonu. „A viděl ten kluk, kam měla
namířeno?“
„Prý na sever. K Mississippi.“
„Kde přesně jste toho kluka našli?“
„Máš mapu?“
„Seženu si ji.“
Scott mu nadiktoval souřadnice. Po několika dalších instrukcích
Jack zavěsil a pospíchal ke skříni u zadního vchodu, kde si jeho bratr
schovával navigační mapy. Skříň byla plná rybářského náčiní, krabic
s navijáky a spousty ručně navázaných návnad. Když vytahoval
mapu delty, píchl se do palce o jeden zbloudilý háček.
S mapou v ruce vytáhl zabodnutý háček a otřel si krev o košili.
Došel ke stolu, roztáhl mapu a tužkou si označil místo, odkud
vyprostili chlapce. Přibližně. Pár let přesýpání písku a opakovaných
záplav dovedlo změnit detaily i na těch nejlepších mapách. Přesto
dokázal najít ostrov, kde ztroskotal trauler. Od vraku nakreslil čáru k
místu, kde našli chlapce.
Čára směřovala na sever. Takže tudy se vydala naše kočička. Jack
protáhl tečkovanou čáru ještě dál. Vedl ji až k Mississippi a ukončil u
městečka na břehu řeky jménem Port Sulphur. Na mapě si nakreslil
křížek. Znal to město. Hurikán Katrina ho skoro celé smetl z povrchu
země. Některé domy to odplavilo až třicet metrů od základů.
Jack se narovnal a dál studoval mapu.
Randy vešel zadním vchodem a postavil se vedle něho. „T-Bob a
Peeyot právě dorazili v kánoi.“ Ukázal na křížek na mapě. „Tam
jedeme?“
„Tam začneme. Seženeme všechny z Port Sulphur a vyrazíme na
jih do mokřiny.“ Nespouštěl oči z tečkované čáry. Šavlozubá kočka
se určitě schovává někde tady.
„Na co ještě čekáme?“ zeptal se bratr a poplácal ho po rameni.
„Laissez le bons temps rouler.“
Jack složil mapu. Než se ovšem mohl zařídit podle bratrovy rady a
s chutí se vrhnout do dobrodružství, musel udělat ještě jednu věc, aby
dostál svému neochotně danému slibu.
„Ještě musím někoho vyzvednout.“
 KAPITOLA 11
Ke shrabání spadaného listí po bouři se Lorna nedostala.
Když stoupala po kamenných schodech ke svému domu v Garden
District, bylo už pozdě. Slunce se vznášelo nad horizontem a na zem
padaly těžké stíny magnolií a vysokých dubů. Na přerostlém trávníku
připomínalo bouří strhané listí a zmačkané květy spolu s několika
polámanými taškami ze střechy obraz Jacksona Pollocka. Uprostřed
dvorku stála vyschlá kamenná fontána a nahoře trůnil mechem
porostlý anděl.
Při pohledu na zubožené rodinné sídlo si jen povzdychla.
Nátěry na verandě se nadouvaly a odlupovaly. Sloupoví v
italském stylu bylo otlučené a vstupní vyřezávané mahagonové dveře
se musely otevírat velkou silou, protože střídáním ročních období
uplynulých sta let se zárubeň zkroutila.
Chvíli s dveřmi bojovala, až je nakonec s námahou otevřela.
Uvnitř byla tma. Bratr řeší nějaký naléhavý problém na pobřežní
ropné plošině v zálivu. Vrátí se teprve zítra.
To se hodí.
Rozsvítila lampu u dveří. Napravo se objevilo dřevěné schodiště,
které stoupalo na podestu prvního poschodí a dál do druhého patra.
Ve schodišťové šachtě visel mohutný lustr z osmnáctého století
dovezený z francouzského zámku. Polovina žárovek nesvítila. Jejich
výměna a leštění křišťálových dílků byla nadlidská práce.
Hned u dveří upustila těžký kufr a v duchu si říkala, jestli ještě
stihne horkou koupel. V ACRES se převlékla zpátky do obnošených
džín a košile a teď ze všeho nejvíc toužila shodit ze sebe špinavé
oblečení a ponořit se do té nejteplejší vody, jakou starý bojler dovede
vykouzlit. Možná i s pěnou a skleničkou chardonnay. Co víc si holky
můžou přát…
Dnes to bude dlouhá noc a zítra ji v ACRES čeká spousta práce.
Momentálně udělala všechno, co mohla. Důležité testy budou hotové
teprve zítra ráno. Nejvíc ji zajímala analýza DNA a nadbytečného
páru chromozomů, který se objevil u všech zachráněných zvířat. Kdo
mohl takový experiment provést? A proč? Odpovědi možná najdou
právě v genetických kódech těch podivných chromozomů.
Než stačila dojít ke schodům, domem se rozlehlo zvonění
telefonu. Rychle prošla vstupní halou a zamířila ke stolku. To bude
určitě Jack, napadlo ji. Proč ale nevolá na mobil? Srdce se jí
rozbušilo; už se nemohla dočkat, až se dozví plán dnešního lovu.
Nadšení však opadlo v okamžiku, kdy telefon zvedla, jelikož ve
sluchátku se ozval hlas jejího mladšího bratra. Kyle volal z ropné
plošiny.
„Ahoj, Lorno, volám jen tak. Jestli dům pořád stojí.“
„Momentálně ano. Nic víc slíbit nemůžu.“
Bratr se uchechtl. Asi se nudí. Jako obvykle si víc popovídají po
telefonu, než když jsou spolu. Doma se oba snaží dodržovat
soukromí toho druhého, což není ve vile se sedmi pokoji a pěti
koupelnami nic těžkého.
„Nechával jsem ti vzkaz,“ pokračoval Kyle. „Napadlo mě, že tě
asi odvolali do práce. Nechtěl jsem tě tam otravovat.“
„Klidně jsi mohl zavolat. Ale dneska to byl šílený den.“ V
rychlosti mu vypověděla, co se přihodilo.
„Prokristapána, to je fakt divný.“
„Já vím. Ještě děláme laboratorní testy…“
„Ne. Spíš myslím to, že tě Jack Menard povolal k vyšetřování. To
muselo být asi hodně nepříjemné.“
Chvíli jí trvalo, než odpověděla. Nepříjemné? Slabé slovo, měla-li
popsat emocionální bouři, kterou to v ní vyvolalo: vina, smutek, stud,
zlost a ještě něco hlubšího, něco ukrytého, co sdílejí jen oni dva.
Představila si Jackovy kamenně šedé oči, jeho pohled, při němž měla
pocit, že jí vidí až do žaludku. Dokonce ani její vlastní bratr neznal
pravdu o té krvavé noci.
„Aspoň že už to máš za sebou,“ řekl Kyle.
Znovu našla ztracený hlas, ale když promluvila, zněl velmi tiše.
„To není tak docela pravda. Budu mu pomáhat při hledání uprchlého
jaguára.“
„Co myslíš tím pomáhat? To jako že mu nabídneš profesionální
konzultaci?“
„Ano a dnes večer s ním jedu na lov.“
Následovalo ohromené ticho a pak prudký výbuch. „Zbláznila
ses? Proč?“
Ohlédla se na černý kufr u dveří. Byla v něm rozložená uspávací
puška. „Chci dohlédnout na to, že tu kočku chytíme živou.“
„Do prdele s kočkou. Ty se chystáš do bažiny se členem rodiny,
která by tě nejradši předhodila aligátorovi?“
Nedovedla mu vysvětlit, že od Jacka se nemá čeho obávat. „Nic se
mi nestane. Nebudeme tam sami dva. Bude tam celý pátrací tým.
Nemusíš si dělat starosti.“
„Nejezdi tam, Lorno. Anebo aspoň počkej do zítřka, až se vrátím.
Pojedu s tebou.“
„Ne. Jaguáři jsou noční zvířata. Dnes večer ta samice vyrazí na
lov. Je to nejlepší šance, jak ji chytit dřív, než někoho zabije.“
„Lorno –“
V kapse se jí rozezpíval mobil. „Mám další hovor.“
„Počkej, až se vrátím,“ zopakoval rychle, než zavěsila.
„Promluvíme si ráno.“ Položila sluchátko a vylovila telefon.
„Doktorka Polková.“
„Jsi připravená?“ Byl to Jack. Jeho neurvalé způsoby ji okamžitě
rozčílily. V pozadí slyšela povědomé vrčení helikoptéry.
„Jistěže jsem.“
„Můžeme se sejít u mola za Audubonovou zoo?“
„Budu tam za čtvrt hodiny. Jaký máš plán?“
„Vyzvedneme tě helikoptérou. Ostatní se potom sejdou v Port
Sulphur.“
Neuniklo jí napětí v jeho hlase a cítila, že cosi zůstalo nevyřčeno.
„Co se děje?“
„Má za sebou první pokus. Kočka zaútočila. Někde uprostřed
mokřiny. Před pár minutami jsme našli tělo. Vytažené na strom a
zabalené v tilandsii. Rozdrcená lebka, urvaná ruka.“
Lorna nemohla popadnout dech. Takže je pozdě.
 Jack naléhal: „Tak naposledy. Můj tým tohle zvládne. Neexistuje
jediný důvod, proč bys s námi musela jezdit.“
Znovu se ohlédla po kufru s puškou. Jack se mýlí. Teď už jsou
dva důvody. Pořád ještě chtěla dostat šelmu živou, ale kvůli jejímu
chování si dělala velké starosti a to v ní vyvolávalo mnohem větší
potřebu zvíře vystopovat. Jaguáří samice se neschovala, jak Lorna
doufala. Je v pohybu, ale kam směřuje?
„Jedu s vámi, Jacku. Dohadováním jen ztrácíme čas. Čím rychleji
tu kočku vystopujeme, tím méně životů ohrozí.“
Na druhém konci se ozval těžký povzdech. „Tak za čtvrt hodiny u
mola. Ani o minutu později. Jak jsi říkala, nemůžeme ztrácet čas.“
Zavěsil.
Lorna zamířila ke dveřím. Žádná koupel nebude. Popadla kufr a
sáhla po klice. Slunce už zapadlo za obzor. Brzy bude tma.
Pospíchala po schodech a najednou jí projel stín pochybnosti.
Co to dělám?
Bratrovo znepokojení, Jackovo varování… snažila se to zaplašit,
ale semínko strachu už zakořenilo a našlo úrodnou půdu. Jsem
veterinářka, ne lovkyně velkých šelem.
Přesto se nezastavila. Zamířila k bratrovu fordu bronco
zaparkovanému u chodníku. Jednou už takhle zaváhala, nechala se
oslabit vlastním strachem a mladého člověka to tenkrát stálo život.
Dnes ne… už nikdy.
 KAPITOLA 12
Slunce začalo zapadat. Námořní helikoptéra se odklonila od řeky
Mississippi a zamířila k městečku Port Sulphur. Nic moc se tu
nedělo, takže Lorna musela bez ustání myslet jen na to, že je zase ve
vzduchu. Když už jsem se do toho pustila, musím si zvyknout i na
létání, říkala si v duchu, ale zpocené ruce a mělké dýchání
prozrazovaly její neklid.
Aby zahnala strach, soustředila se na ubíhající krajinu pod sebou,
všímala si pozoruhodných míst a odhadovala, jak dlouho ještě
potrvá, než přistanou.
Port Sulphur se dal snadno přehlédnout, jelikož zabíral sotva
patnáct čtverečních kilometrů a chránil jej omlácený a omletý
protipovodňový systém. Kdysi to bývalo nehostinné firemní město
sloužící společnosti Freeport Sulphur, ale v devadesátých letech se
zavřely všechny vrty a rafinérie, městečko začalo pozvolna upadat a
čekalo už jen na Katrinu, která mu sepsala epitaf. Šestimetrová
povodňová vlna se přehnala městem a celé je spláchla. Ze tří tisíc
obyvatel se do zatopených domů vrátil jen zlomek.
Kdyby si Lorna tak úzkostlivě neprohlížela svět pod sebou,
městečka by si nejspíš nevšimla. Během několika vteřin ho minuli a
ocitli se opět nad vodní hladinou, širokým mělkým jezerem Bay
Lanaux. Začali prudce klesat. Byl to krátký let a čtyřiašedesát
kilometrů z New Orleansu vzdušnou čarou zvládli za necelou
čtvrthodinku. I přesto se Lorna nemohla dočkat, až ze železného
ptáka vystoupí.
Napjatě nadskočila, když se jí ve sluchátkách ozval zesílený
Jackův hlas. Seděl vepředu s pilotem. Ona se dělila o zadní část
helikoptéry s ostatními agenty pohraniční stráže. Sice se jí
představili, ale jejich jména hned zapomněla, protože její mysl až
příliš zaměstnával vrtulník, který jako by letěl jen silou vlastní vůle.
„Nasedneme na naši loď a vyrazíme do kanálů jižně od jezera,“
vysvětloval Jack. „Loď bude fungovat jako základní stanoviště téhle
mise. Za námi poplují dvě menší vznášedla, která prohledají užší
ramena a kanály po obou stranách. Pokud by bylo potřeba, pro těžce
přístupná místa máme ještě dvě kánoe.“
Helikoptéra dosedla na plováky a Lorna z okýnka sledovala
shromážděnou námořní sílu. Z jezera právě startoval druhý, o něco
větší vrtulník. Na jeho palubě byli další členové Jackova týmu a pár
místních pomocníků. Loď pohraniční stráže připomínala tu u
trauleru; plavidlo třídy interceptor uzpůsobené pro pohyb na moři i
po řece. Opodál kroužila dvě menší vznášedla poháněná obrovskými
vrtulemi, které šlehaly vodu jako smetanu.
Po přistání zavládl chaos. Muži se začali přemisťovat na čluny a
překládat zbraně. Lorna doskočila na zadní palubu lodi pohraniční
stráže. Najednou všem překážela, každou chvíli do ní strčil nějaký
silný chlap vonící lacinou vodou po holení, surovou kůží a mazivem
na pušky. Všude kolem štěkaly hrubé hlasy a ozývaly se výbuchy
smíchu.
Odklidila se do klidnějšího koutku, co nejdál od testosteronového
tornáda.
Po palubě pobíhalo asi půl tuctu mužů v tmavozelených košilích a
kalhotách, Jackův zvláštní tým. Zajišťovali zbraně: pistole,
brokovnice, útočné pušky. Na helmách měli připevněné brýle pro
noční vidění. Nikdo nic neriskoval.
Na opačné straně lodi seděli na převrácených kánoích další tři
muži oblečení do loveckých vest a džín. Lorna v těch vydlabaných
loďkách s plochým dnem poznala cajunské pirogy. Všichni tři muži
– dva černoši a jeden běloch – byli vysocí a na první pohled vypadali
jako Cajunové z venkova. Jeden byl trochu podobný Jackovi, možná
jsou příbuzní. Ani tenkrát, když chodila s Tommym, neznala všechny
příslušníky Menardovy rozvětvené rodiny.
Poslední člen posádky se tanečním krokem sunul směrem k ní,
jazyk měl vyplazený a mrskal ocasem. Byl to čistokrevný
bloodhound. I ten pes má arogantní způsoby, pomyslela si, a oči se
mu lesknou bezstarostným cajunským výrazem.
„Burte,“ zašeptala tiše při vzpomínce na šťastnější časy.
Tommyho staršího bratra tenkrát neznala, ale s nejlepším rodinným
loveckým psem se setkala.
Jack se zmínil, že na lov přiveze psa, ale ji ani nenapadlo, že by to
mohl být Burt.
Potěšilo ji, že ji tu aspoň někdo přátelsky vítá, a tak si klekla, aby
jí mohl projevit svou náklonnost. Pomalu k ní došel, a když se
oklepal, od tlamy mu odletěla slina. Natáhla ruku a pohladila ho za
neuvěřitelně dlouhým uchem. Vtom se však ozval nečekaně ostrý
povel a oba zůstali jako přimrazení.
„Burte! Okamžitě koukej naklusat zpátky. Nech tu bonne à rien
na pokoji.“
Pes se ohlédl přes rameno a svěsil ocas. Zdráhavě, téměř omluvně
pohlédl na Lornu, otočil se a kráčel zpátky ke trojici na kánoích.
Muž, který před chvílí vykřikl, si ji upřeně měřil. Ano, právě ten,
co se podobá Jackovi. Lorna nechápala, proč ji nazval bonne à rien,
ale podle jízlivého tónu si domyslela, že to asi moc laskavé oslovení
nebylo.
Jack byl zabraný do hovoru se svým zástupcem, ale teď se prudce
otočil a vykročil směrem k nim. Popadl chlapa za límec flanelové
košile a přitáhl si ho k sobě.
„Jestli tě ještě někdy uslyším takhle mluvit o doktorce Polkové,
poletíš rovnou přes palubu. Je mi fuk, jestli jsi můj brácha. Ona je tu
na mou žádost. Dobře si to zapamatuj, nebo vypadni z mý lodi.“
Lorna je s údivem pozorovala. Bratři? Začala si je prohlížet
mnohem pozorněji. Tohle musí být Randy, nejstarší bratr Jacka a
Toma. Když chodila s Tomem, seděl ve vězení. Vyfasoval rok kvůli
rvačce v opilosti v hospodě na Bourbon Street. Rozdal si to tenkrát s
policistou mimo službu, což mu ještě přitížilo.
Randy se chtěl očividně hádat, a dokonce položil Jackovi dlaň na
prsa, jako kdyby se ho chystal odstrčit. Ale pak si nejspíš něco
přečetl v Jackově tváři. Ruka mu klesla. O krok ustoupil a pokusil se
celou situaci zlehčit váhavým přikývnutím.
„Ty jsi tu šéf, bráško.“
Jackovi to nestačilo. Ještě chvíli bratra držel, aby svým slovům
dodal patřičný důraz.
Randy nakonec kapituloval. „Mais oui! Dobře! Slyšel jsem tě.“
Jack ho pustil a pohlédl na Lornu stejně omluvnýma očima jako
před chvílí bloodhound. Jeho bratr se vrátil k přátelům. Všichni tři se
odsunuli na opačný konec kánoí. Jakmile Jack skončil s vydáváním
rozkazů svému zástupci, přidal se k Lorně.
„Omlouvám se. Než tady vyvoláš další nepříjemnosti, ukážu ti
plán pro dnešní pátrání. Koukni na to a řekni mi, jestli máš nějaké
návrhy. Proto jsi přece tady, ne?“
Trochu ji trápila jeho rozmrzelost, ale radši držela jazyk za zuby.
Následovala ho ke kabině lodivoda. Podržel jí otevřené dveře a
Lornu překvapilo, že kabina je klimatizovaná a ve srovnání s
vytrvalým večerním horkem venku je v ní skoro chladno. Slunce už
zapadlo, ale západní obloha stále zářila růžovooranžovým světlem.
Dovedl ji k mapě. V kabině byl kromě nich jen lodivod oblečený
stejně jako Jackovi muži do hrubé uniformy pohraniční stráže. Na
rozdíl od nich však neměl na hlavě helmu. Loď křižovala Bay
Lanaux. Vibrace, které pohyb motoru vyvolal na palubě, Lorna cítila
i přes podrážky svých vysokých loveckých bot. Vepředu se táhly
mokřady a vypadaly temně a neproniknutelně.
„Tohle je naše trasa.“ Jack položil dlaň na mapu připevněnou ke
stolu a prstem jel po nakreslené čáře. „Odhadujeme, že po bouři
kočka doplavala ke břehu někde u Bay Joe Wise a vydala se přímo
na sever.“ Prst se mu zastavil. „Tady jsme zachránili toho kluka. Za
poměrně krátkou dobu se dostala dost daleko.“
Podrobnosti o osudovém setkání šelmy a chlapce si už vyslechla.
Zhluboka se nadechla a byla ráda, že se může opět pohybovat po
pevné, profesionální půdě.
„Jaguáři loví na velkém teritoriu,“ začala. „Proto jde pořád dál. Je
geneticky naprogramovaná, aby se pohybovala tak dlouho, dokud
nenarazí na místo, které jí poskytne dostatek potravy.“
„Takže může takhle pochodovat celé dny.“
„Určitě. Migrace je jeden z důvodů, proč jsou jaguáři v přírodě
ohroženi. Jejich rodné džungle a lesy jim zabíráme a kácíme. Jaguáři
jsou velcí tuláci a ve vykácených lesích pak dochází ke smrtelným
střetům s lidmi.“
 Kdysi četla o ekologickém projektu, jehož cílem je vysázet řetěz
lesů přes celý kontinent, kterým by se spojilo Mexiko a Jižní
Amerika a vzniklo tak jedno obrovské teritorium, kde by se jaguáří
populace mohla rozrůstat a svobodně migrovat. Nazývá se to Paseo
de Jaguar, Jaguáří stezka.
Prohlédla si mapu a přemýšlela, jakou paseo se vydala tahle
samice. Jedno důležité vodítko tu bylo.
„Nesmíme zapomínat, že má s sebou mládě,“ připomněla Lorna.
„Takže hledá teritorium s bohatým přísunem potravy, aby nasytila
sebe i je.“
Jack stál těsně vedle ní nad mapou. „Ale kde? Jestli půjde dál na
sever, musí projít mezi Adamovým zálivem a jezerem Washington.
To už je hluboká mokřina. Kde máme začít s pátráním?“
„Začneme u potravy. Bažiny jsou pro jaguára dokonalé prostředí.
Obvykle loví u vody. Velkou část potravy získává z moře. Želvy,
ryby, kajmany.“
Jack se k ní otočil. „Ten kluk říkal, že se pustila do košů s kraby.“
Lorna přisvědčila. „Jaguáři jsou občas i mrchožrouti. Sežerou
cokoli. Dovedou skolit dokonce i krávu nebo dospělého koně.“ Při
pohledu na nevěřící výraz jeho tváře pokračovala: „Jsou to dokonalé
vraždící stroje. Tygři a lvi se vrhají kořisti na hrdlo, ale jaguáři
zabíjejí tak, že jí rozdrtí lebku. Mají nejsilnější čelisti ze všech
kočkovitých šelem. Nejspíš se jedná o vývojový znak, který měl
jaguárům umožnit prokousnout tvrdé želví krunýře.“
„Jestli mají rádi želvy, tak těch je tady v mokřině spousta.
Sladkovodní, kajmanky, všechny možné říční druhy, a dokonce i
želvy nádherné.“
„Ano, ale ty jsou malé a nemají dost masa. Ta samice je obrovská
a bude hledat mnohem vydatnější a snadněji přístupnou potravu. A
nezastaví se, dokud ji nenajde.“
Jack vedle ní najednou ztuhnul.
„Co je?“ zeptala se.
Naklonil se nad mapu a jel prstem po rukou namalované čáře.
Prohledával i okolí. Prst se mu nakonec zastavil. Pod ním bylo
napsáno: Bayou Cook.
Jack se narovnal a pohlédl na ni. „Jak dobrý mají jaguáři čich?“
 „Mimořádně dobrý. Jsou to většinou noční lovci, takže kořist
stopují především čichem.“
„Do jaké vzdálenosti podle tebe dovedou zachytit pach?“
„Těžko říct. Záleží to na zdroji pachu, jeho síle a směru větru.“
Potřásla hlavou. „Spousta proměnných. Za dobrých podmínek to
můžou být i kilometry.“
„Jestliže tedy z nějakého místa vychází dostatečně silný zápach a
vítr vane správným směrem, kočku to přiláká i ze vzdálenosti
několika kilometrů.“
„Ano. Ale musel by to být pach, který kočka rozpozná jako
možný zdroj potravy.“
„Tys říkala, že jaguáři se živí nejen želvami a rybami, ale také
kajmany. To jsou přece jižní příbuzní amerických aligátorů.“
„To je pravda.“
„Takže pokud by se na jednom místě naskytlo dost potravy a
pokud by jí to opravdu hodně vonělo…“
„Tak se tam určitě vypraví.“
Jack sundal mapu ze stolu a donesl ji lodivodovi. „Pojedeme
sem,“ ukázal. „Bayou Cook. Spojte se vysílačkou se vznášedly a
řekněte jim, že došlo ke změně plánu. Jedeme rovnou sem.“
„Ano, pane.“
Jack se vrátil a mapu držel v ruce.
„Co je v Bayou Cook?“ chtěla vědět Lorna.
„Turistická atrakce. Celý rok tam jezdí návštěvníci, většinou na
výletních lodích z New Orleansu. Koupíš si výlet do bažiny, jízdu v
létajícím člunu a nakonec návštěvu v Bayou Cook.“
„Co tam je?“
Jack na ni upřeně hleděl a v očích měl výraz člověka, který ví, že
se neplete. „Aligátoří farma strýčka Joea.“
 KAPITOLA 13
Strýčka Joea děti nezajímaly ani za mák, ale tábor mu vydělával
slušné peníze.
Stál na přední verandě domu a vysoká, orosená láhev budweiseru
odpočívala na zábradlí. Bylo čím dál větší parno a vlhko, i když
slunce už zapadlo. Tady to tak bývá. První hodinu po západu slunce
vedro ještě vytrvale bojuje, i když už dávno není vítáno. Během noci
to ale pomalu vzdá a člověku se hned lépe dýchá.
Tuhle část noci má Joe rád.
„A pivko taky není k zahození.“
Pořádně si loknul z láhve a zadíval se na třicet akrů svého
pozemku. Vzadu, místo starého cypřišového lesa, vyrostlo nové
tábořiště. Momentálně se tam zabydleli skauti z Baton Rouge;
rezervovali si to na celý týden. Mezi stany probleskovaly táborové
ohně a kolem dokola visely lampy. Podvečerem se ozývaly písně
doprovázené kuňkáním skokanů či občasným zahoukáním sovy nebo
křikem aligátořího samce.
Mezi srubem a tábořištěm se rozkládalo osm nádrží a jam aligátoří
farmy. Taky tu choval jednoho rysa červeného a v mělkém rybníčku
Gippera, obrovskou kajmanku dravou. Celou farmou se tam a zpátky
táhly vyvýšené cestičky a pozorovací plošiny.
Hleděl na své dílo s pýchou. Stálo ho přes půl milionu dolarů, než
rozšířil jednu původní nádrž s několika chovnými aligátory na
unikátní atrakci, která nemá široko daleko obdoby. Jen v loňském
roce se mu investice vrátila v hrubém výdělku hned třikrát.
Jasně, nějaké prachy vydělal načerno. Oficiálně nesmí prodávat
aligátory na kůži a maso, ale maličko podplatit místní strážníky a
agenty, aby přimhouřili oko, zase tolik nestojí. A pro bohaté rybáře,
co loví na udici, jsou čerstvě vylíhlá aligátoří mláďata nejlepší
návnadou pro okouny.
Joe se rozhlížel po svém pozemku a chvíli pozoroval dva muže s
puškami na ramenou hlídkující u lávek. Byli to členové místní
milice, které si pro dnešek najal, protože na pobřeží prý někdo
zahlédl velkou kočkovitou šelmu. Vysílačkou ho varovali, aby farmu
evakuoval, ale záliv je daleko a on přece nebude vracet těch tisíc
babek, které dostal jako zálohu a nájemné z tábořiště od skautů.
Beztak, varování je jenom varování, ne příkaz. Ani Katrina ho
odsud nevyhnala, tím spíš se to nepovede nějaké divoké kočce. Aby
své rozhodnutí ospravedlnil, najal si čtyři muže od šerifa. V těchhle
těžkých časech si každý rád přivydělá.
Za jeho zády se ozvaly blížící se kroky. „Tati, dojdu nakrmit
Elvise.“
Ohlédl se na dceru, která se k němu blížila přes verandu. Nesla
podnos s mrtvými kuřaty. „Tolik mu jich nedávej. Na ráno máme pro
táborníky sjednané představení. Chci, aby byl hladový.“
„Nemůžeš toho chudáka trápit hlady,“ opáčila mírně.
Odbyl ji mávnutím ruky a pocítil příval hrdosti a lásky k jedinému
dítěti. Ve dvaadvaceti letech Stellu přijali na obchodní fakultu
Tulanovy univerzity. První z rodiny, kdo chodí na vysokou školu.
Chtěla získat titul MBA, ale přibrala si ještě hodiny ekologického
práva. Zatímco jeho úsilí na poli ochrany životního prostředí
motivoval zisk, ona to brala vážně. Věděla o jeho menších levárnách,
ale měla rozum. Tohle je Louisiana. Bez nezbytného zákulisního
jednání tu neproběhne skoro nic. A navíc většinu svých nezákonně
získaných příjmů cpal zpátky do farmy, kde běžela spousta
ochranářských programů.
Sestoupila po schodech k první vyvýšené lávce přes jezírka.
Znovu se za ním ozvaly kroky doprovázené lehkými otřesy prken.
Jeho manželka. Při chůzi si otřela baculaté ruce do utěrky, zvedla
láhev s pivem a zatřásla s ní, aby zjistila, kolik v ní zbylo, pak
vytáhla z kapsy zástěry novou a podala mu ji.
„Díky, Peg.“
Postavila se vedle něho a opřela se lokty o zábradlí. Napila se z
poloprázdné láhve. Byla dost při těle, ale jemu se to líbilo. Ani on
není žádný hubeňour a břicho mu každým rokem padá hlouběji přes
opasek. Pod kšiltovkou s emblémem LSU mu vlasy ustupují stejně
rychle, jako mu roste pupek.
„Měla by se víc oblíkat,“ prohlásila jeho žena.
Díval se na Stellu, jak se blíží k prostřední nádrži, a věděl, o čem
manželka mluví. Stella měla na sobě kraťasy a blůzičku uvázanou
přes žebra, takže jí vykukovalo celé břicho. S botami se vůbec
neobtěžovala. Tukové geny po nás nezdědila, pomyslel si. Byla samý
sval a oblina, měla dlouhé plavé vlasy jako nějaká Venuše z mokřin.
Joe moc dobře věděl, jak působí na místní chlapce. Tedy ne že by se
s některým z nich zahazovala.
Jak to tak vypadalo, naděje, že by se ze „strýčka Joea“ v názvu
farmy někdy stal „děda Joe“, byla jen velmi malá. Stellu kluci vůbec
nezajímali. A podezřele často vyprávěla o kamarádce ze školy
Sandře, která nosí motorkářskou bundu a vysoké kožené boty.
Ale třeba to je jenom přechodné období.
Zhluboka se napil z láhve.
Kdyby tak potkala toho správného chlapce…

„NO TAK, kluku, dáš si večerní svačinku?“

Stella se zastavila na pozorovací plošině nad největší nádrží na
farmě. Osvětlovala ji jen jediná lucerna na tyči. Černá voda světlo
téměř neodrážela a dokonale skrývala vše, co číhalo pod hladinou.
Jednou rukou otevřela branku v plotě a na druhé balancovala s tácem
plným kuřat. Ty čtyři kousky sama před chvilkou zařízla. Krev, stále
ještě teplá, kapala z podnosu a stékala jí po paži.
S úsměvem vykročila k prknu, které vybíhalo nad nádrží jako
skokanský můstek. Došla až na konec a naklonila se nad hladinou, v
níž spatřila svůj vlastní odraz.
Nezčeřila se jediná vlnka, ale Stella dobře věděla, že dole je Elvis.
Aligátoří samec žije na téhle farmě déle než většina ostatních. Patřil
k prvním obyvatelům chovné nádrže, když to tady táta před léty
koupil. Chytili ho ve volné přírodě, takže nikdo přesně neznal
Elvisův věk, ale pár biologů se shodlo, že mu do třicítky moc
nechybí. Jednou sem přijeli odebrat zvířatům v nádržích vzorky krve.
Protein v krvi aligátorů by prý mohl pomoct při vývoji nové generace
silných antibiotik, která ničí i superodolné bakterie.
Ani biologové se tehdy neodvážili k Elvisovi přiblížit. Měřil skoro
pět a půl metru a vážil hodně přes půl tuny. Od Elvise se raději každý
držel co nejdál. Na chov byl už starý, takže měl nádrž sám pro sebe a
moc se mu to líbilo.
Každopádně byl rozmazlený.
Stella odložila tác vedle sebe a klekla si na konec prkna. Vzala do
ruky jedno krvavé kuře a natáhla paži nad vodu. Kapičky krve
pomalu skapávaly a na hladině se vytvořily maličké kruhové vlnky.
Čekala, ale netrvalo to dlouho.
Na druhé straně nádrže se objevilo několik vln ve tvaru písmene V
a blížily se ke břehu. Z aligátora byl vidět jen čumák. Plynule si to
sunul směrem k ní, beze spěchu, ale odhodlaně. Rozvířená hladina za
ním prozrazovala, že pod vodou se mu sem a tam komíhá obrovský
ocas. Právě tento, svým způsobem velmi smyslný pohyb vysloužil
aligátorovi jeho jméno.
„Tak pojď, Elvisi. Nemám na tebe celou noc,“ zavolala a zatřásla
kuřetem.
Jako kdyby se rozhodl ji pozlobit, zmizel najednou z dohledu.
Hladina se ustálila. Stella ztuhla. Někde za nádrží, na samém okraji
jejího zorného pole se cosi pohnulo. Na letmý okamžik spatřila něco
světlého. Za svitu měsíce to proletělo lesem a vzápětí zmizelo zpátky
v temnotě. Ještě chvíli na to místo upřeně hleděla a zapochybovala,
zda tam skutečně něco bylo. Tady v bažinách se odjakživa vykládalo
o duších; tenhle úkaz způsobovaly bahenní plyny, jimž Cajunové
říkali feu follet, bláznivý oheň.
Jenomže tohle nebyl bahenní plyn.
Přimhouřila oči, zbystřila zrak i sluch a pak hladina nádrže
vybuchla jako sopka. Voda vystříkla a objevilo se půltunové brnění
pokrývající horu svalů a obrovské vyceněné čelisti lemované
rozeklanými žlutými zuby. Hlasitě cvakly a zavřely se. Gravitace
přebrala vládu a stáhla Elvise zpátky. Plácl sebou a ponořil se i s
kořistí.
Stella mu hodila další dvě kuřata. Aligátoři obvykle potřebují, aby
se kořist hýbala, ale Elvis byl zvyklý na krmení z ruky. Zbylá dvě
kuřata si vyloví, až bude chtít. Dbalá pokynů otce nechala čtvrté kuře
na podnose.
Když skončila s krmením, zvedla tác a vykročila zpátky. V brance
se však tyčil vysoký stín. Vyděšeně ucouvla a skoro přepadla do
vody.
Ale byl to jenom jeden z pistolníků, které si otec najal. Přes
rameno mu visela vojenská brokovnice ráže dvanáct. Opíral se o
sloupek branky. „Tak jste ho pěkně nakrmila, co? Koukám, že vám
jedno kuřátko zbylo.“
Muž se pohnul a ve světle lampy se objevila jeho tvář. Byl asi o
deset let starší, statný jako býk a vypadal značně zanedbaně. Na
hlavě měl špinavý stetson, kterému se nedařilo zakrýt mastné
prameny blátivě hnědých vlasů. Cucal párátko a nevyndal je z pusy,
ani když mluvil. Jedna ruka mu ležela na velké sponě opasku ve
tvaru býčích rohů.
Zamračila se a vykročila k brance. „Neměl byste hlídat? Za to vás
otec přece platí.“
Bokem se opřel o sloupek a úplně jí zatarasil cestu. „Co kdybys
byla hodná holčička, došla pěkně domů a připravila mi pečínku,
kočičko.“
Pohledem bloudil po jejím těle, které ho očividně zajímalo
mnohem víc než kuře. Pocítila nával odporu, ale i slabý náznak
strachu. Až příliš dobře si uvědomovala svou zranitelnost – nejen
odhalenou kůži na břiše, ale také vratké prkno pod nohama.
A tohohle chlapa znala dost dobře na to, aby se ho bála. Garland
Chase, v těchto končinách známý jako Gar kvůli své podobnosti s
odporným ještěrohlavým živočichem, který plenil okolní mokřiny.
Byl to šerifův syn a všichni v okrese Pasquamish věděli, že tatíček
přivírá oči nad synovými ne zrovna legálními aktivitami, mezi něž
patřilo i vybírání výpalného. I Stellin otec každý měsíc přispíval na
„fond policejních sirotků“ a platil přímo tomuhle hajzlíkovi.
„Za dnešek už vám táta zaplatil dost,“ řekla. „Večeři si obstarejte
sám.“
Nasadila kurážný výraz, i když v ní byla malá dušička, vypjala
ramena a vydala se k brance. Nenechám se přece zastrašit, řekla si v
duchu. Ustoupil, ale jen o krok. Pokusila se kolem něho protáhnout,
ale na poslední chvíli jí tlustou paží opět zahradil cestu.
 Naklonil se k ní. Cítila jeho dech. Táhlo z něho jako ze sudu.
„Copak je? Lesbičky neuměj vařit?“ zeptal se. „Anebo to v
kuchyni u vás všechno zastane ta tvoje holčina? Potřebovala bys
pořádnýho chlapa, aby tě naučil, jak se má chovat správná
manželka.“
Během jediného okamžiku se strach proměnil ve vztek. „To bych
radši šukala s Elvisem.“
Muž se zarazil a tlusté rty se mu sevřely v úšklebku. „Tak co
kdybych tě tam hodil, aby sis to vyzkoušela? Znáš to, tady v
bažinách se každou chvíli stane nějaká nehoda.“
Stella věděla, že to není jen planá výhrůžka. Tenhle člověk by
toho byl klidně schopen. Nebylo žádným tajemstvím, že Gar a jeho
kumpáni se o pár podobných nehod už postarali. A právě to byl jeden
z důvodů, proč táta nikdy nezapomněl zaplatit včas.
Odstrčila mu ruku, ale on neustoupil ani o krok a dál na ni upíral
oči se skelným pohledem.
A v tu chvíli se ozval křik – hlasitý, pronikavý a vyděšený.
Oba se otočili.
Přicházelo to ze skautského tábora.
 KAPITOLA 14
Lorna seděla sama na přední palubě lodi pohraniční stráže. Ta hladce
plula úzkým kanálem lemovaným starými cypřiši. Hluboké hučení
motoru ji uspávalo. Až do téhle chvíle si neuvědomovala, jak je
unavená. A tak se pokusila odpočívat a nepřítomně hleděla na
bažinaté rameno řeky.
Asi osm set metrů před nimi se ozývalo ostřejší kvílení dvou
vznášedel. Jejich světlomety probleskovaly tmou jako bludičky. Ve
větvích blikaly světlušky a ve výstražných formacích létaly přes
kanál.
Naslouchala mokřině, která kolem ní dýchala. Vodě omývající
vystouplé kořeny cypřišů, tichému ševelení stromů ovívaných
mořským vánkem, hlasitému kvákání žab, houkání sovy,
nadzvukovému pištění lovících netopýrů. Pod tím vším vnímala
nadčasovost toho, co kolem dřímalo, záblesk pravěkého světa, zbytek
prapůvodního ráje.
„Máš hlad?“
Vyděšeně nadskočila. Skoro usínala, ztracená ve vlastních
myšlenkách. Narovnala se a ucítila báječnou vůni kořeněného jídla,
která naráz přemohla bahnitý pach mokřiny.
Jack došel až k ní. Pod paží měl helmu a v druhé ruce plastovou
misku. „Humří polévka. Doufám, že máš ráda okru.“
„Jsem přece Jižanka, ne?“
Vděčně si vzala misku. Překvapilo ji, že v polévce plave pár
kousků pain perdu. Matka ho dělávala vždycky v neděli ráno; přes
noc namočila okoralý chléb do mléka se skořicí a pak ho osmažila na
pánvi. Ta vůně pokaždé naplnila celý dům. Ještě nikdy ale nejedla
pain perdu v polévce.
 Pochybovačně vylovila lžící jeden kousek.
Jack pobaveným hlasem vysvětloval: „Recept mojí grand-mère.
Ochutnej.“
Vzala do úst kousíček nasáklého chleba. Přivřela oči.
„Proboha…“ Z horké polévky a sladké skořice se jí skoro zamotala
hlava.
Jack se vesele šklebil. „To víš, my Cajunové máme i ve vaření
svoje určité fígle.“
Posadil se vedle ní a ona se pustila do jídla. Dělali si navzájem
tichou společnost, ale za chvilku to začalo být nepříjemné. V jejich
mlčení se vznášeli duchové minulosti, kteří se v tmavé mokřině
začali pomalu zhmotňovat.
Jack nakonec prolomil napětí. Jako kdyby potřeboval zahnat tmu,
natáhl paži a zachytil záblesk světla, který se mihnul kolem. Otevřel
dlaň, na níž se objevila maličká svatojánská muška; kouzlo bylo
zlomené, z broučka už zůstal opět jen malý okřídlený hmyz.
„Moje grand-mère byla báječná kuchařka a můj grand-père zase
tak trochu šaman. Pěstoval si doma různé bylinky. Připravoval
koupele z virginské řeřichy proti bolesti. Když jsme měli horečku,
spali jsme pod postelí. Ze svatojánských mušek dělal mast; rozdrtil je
a smíchal s čistým alkoholem. Prý to léčí revmatismus.“
Jack foukl do dlaně, muška se znovu vznesla a opět zářila.
„Pamatuju se, jak v noci chodil ve spodkách po domě a ramena i
kolena měl napatlaná tou lesklou břečkou.“
Lorna se rozesmála. „Tvůj bratr mi to jednou vyprávěl. Prý ho to
vyděsilo k smrti.“
„Vzpomínám si. Grand-père umřel, když bylo Tomovi šest. Byl
ještě malý. Když jsme v mokřině zahlédli bahenní plyn, strašil jsem
ho, že si pro něj přišel dědův duch.“
Usmála se, jak se jejich vzpomínky propojily. Jenomže se
soustředily kolem Toma. Znovu zavládlo mlčení. V tom je problém,
když je člověk s Jackem. Ať už se baví o čemkoli, oba dva je
pronásleduje jejich vlastní přízrak.
Hrozilo, že je to ticho rozdrtí a rozdělí, ale Jack se ani nepohnul.
Nebylo pochyb, že je mezi nimi mnoho nevyřčeného a že to už
dlouhá léta čeká na vysvětlení. Ztišil hlas, ale ona v něm i tak slyšela
bolest. „Musím se tě zeptat… lituješ někdy svého rozhodnutí?“
Ztuhla. Nikdy o tom s nikým nemluvila, tedy alespoň ne přímo.
Ale pokud existuje člověk, který si zaslouží upřímnou odpověď, je to
Jack. Dech se jí zrychlil. V myšlenkách se znovu ocitla v koupelně,
kde tehdy nevěřícně zírala na těhotenský test. Minulost byla blíž, než
si myslela.
„Kdybych to mohla všechno vzít zpátky,“ řekla, „udělala bych to.
A nejen kvůli Tomovi. Není jediný den, abych na to nepomyslela.“
Rukou si přejela po břiše. „Měla jsem být silnější.“
Jack zaváhal a očividně zvažoval svou odpověď. „Byli jste s
Tomem ještě děti.“
Lehce pohodila hlavou. „Bylo mi patnáct. Mohla jsem mít víc
rozumu. Předtím i potom.“
S Tomem se milovali v zahradní chatce u jejich domu po jarní
tancovačce. Byli blázniví, zamilovaní, chodili spolu už skoro rok.
Pro oba to bylo poprvé; bolestné, neplánované a plné nedorozumění.
Napoprvé přece nemůžeš otěhotnět.
Když nedostala menstruaci a její podezření potvrdil i těhotenský
test, pochopila, jak se pletla. Plná tíha reality a odpovědnosti je
zasáhla vší silou. Nikomu nic neřekli, sdíleli to strašné tajemství a
věděli, že samo od sebe nezmizí. Během příštího měsíce skoro
vykoupila zásoby těhotenských testů v dragstoru v sousedním městě.
Každý večer se na kolenou modlila.
Co si počnou?
Nebyla na dítě připravená, ještě nemohla být matkou. Tom byl
bez sebe strachy, jak zareagují jejich rodiče. Lornu vychovali jako
katoličku a její první svaté přijímání proběhlo v katedrále svatého
Ludvíka. Neměli na výběr. Co když se to máma s tátou dozvědí?
Tom navrhl řešení. V sousedním okrese je porodní bába, která
tajně provádí potraty. Není to žádná řezničina. Praxi získala na
klinice plánovaného rodičovství, pak si na černém trhu sehnala
nějaké nástroje a léky a v deltě si zřídila ve starém domě provizorní
ordinaci. Nechodily k ní jen vyděšené puberťačky, ale i nevěrné
manželky, oběti znásilnění, kdokoli, kdo potřeboval udržet tajemství.
V jižní Louisianě byste takových žen našli víc než dost. Vždycky
tady panovalo nepsané pravidlo: když se o něčem nemluví, nestalo se
to.
Tohle byla opravdová síla mokřiny. Pod temnou hladinou tu
mohla tajemství navždy utonout.
Jenomže představa, že tajemství opravdu umírají, byla falešná.
Člověk s nimi musí žít. A to, co mělo už dávno zmizet v nenávratnu,
často znovu vyplave na povrch.

JACK DOKÁZAL z její nachýlené postavy vyčíst bolest; tvář se jí

svírala žalem. Měl jsem držet jazyk za zuby, pomyslel si. Nemám
právo ji vyslýchat a zarážet jí kůl do srdce. V tomhle příběhu nesu
svoje vlastní břemeno. Možná právě proto jsem tady, abych našel
způsob, jak sám sobě odpustit.
Jack promluvil do ticha. „Tom o tvém těhotenství nikomu neřekl.
Ani mně ne. Bydleli jsme spolu v jednom pokoji, takže jsem poznal,
že se něco děje. Najednou byl podrážděný a tichý, chodil po domě,
jako kdyby čekal, že ho někdo praští přes hlavu. Až tu noc, když
zavolal, napůl opilý, a vzlykal… možná hledal u staršího bráchy
rozhřešení.“
Lorna se k němu otočila. Tuhle část příběhu neznala. „Co říkal?“
Jack se poškrábal na strništi na bradě. Ozval se hlasitý, skřípavý
zvuk, a tak raději spustil ruku do klína. „Tys byla zrovna u porodní
báby. Když na tebe čekal, odskočil si do nedalekého baru s načerno
pálenou whisky a opil se.“
Zírala na něho a čekala, co bude dál. Věděl, že pokračování Lorna
zná až moc dobře.
„Skoro jsem mu nerozuměl,“ pokračoval. „Přivedl tě do jiného
stavu. To jediné bylo jasné.“
„Nemohl za to jen on,“ dodala.
Jack přikývl a mluvil dál. „Užírala ho vina. Byl přesvědčený, že ti
zničil život. Myslel si, že ho budeš nenávidět. Ale nejhorší byl pocit,
že jsi tam šla jen kvůli němu. A že to bylo špatné rozhodnutí.
Jenomže už bylo pozdě.“
Znovu na něho pohlédla. „Věděla jsem, že ho to vzalo… jako mě.
Ale neměla jsem tušení, že takhle trpěl. Nechával si to pro sebe.“
„Cajunové to tak dělají. Joie de vivre. Smutek je potřeba potlačit,
zejména když jsi chlap. Proto se asi tenkrát opil. Bez dávky anestetik
by to prostě nesnesl.“
Zamračila se. „Když jsem vyšla ven, motal se a nemohl pořádně
mluvit. Rozzlobilo mě to. Měla jsem bolesti, byla jsem nadopovaná
sedativy a on si tam stojí, úplně ožralý. Ječela jsem na něj, dala jsem
mu co proto. Naplánovali jsme si, že po zákroku pojedeme do hotelu.
Mí rodiče si mysleli, že spím u kamarádky. Všechno bylo
promyšlené. Jenomže když jsem ho našla v tom stavu, došlo mi, že
budeme muset strávit noc vzadu v dodávce a počkat, až vystřízliví.“
Jackovi neušlo, jak Lorna přerývaně mluví. „Jenomže on tehdy
nepil sám.“
„Ne.“
Jack tenkrát ujížděl přes celý okres na motorce. Po
nesrozumitelném telefonátu pochopil, že bratr potřebuje pomoc. V
žádném případě nebyl ve stavu, aby mohl řídit.
Lornin hlas byl najednou chladný, jako by se chtěla od té
vzpomínky co nejvíc odpoutat. „Když přišli, Tom už vzadu spal.
Vytáhli mě ven. Povalili mě na zem dřív, než mi došlo, co se děje.
Bránila jsem se, ale byli silnější. Stáhli mi džíny ke kolenům, roztrhli
mi blůzu.“
„Nemusíš mi to říkat, Lorno.“
Jako by byla hluchá. „Nedokázala jsem je zastavit. Pořád si
vzpomínám, jak tomu hajzlovi táhnul z pusy chlast. Jak se smál. Jak
na mě sahal. Měla jsem být opatrnější.“ Hlas se jí zlomil, roztřásla
se.
„Byli zvířata,“ prohlásil Jack, aby zahnal vinu, kterou zaslechl v
jejím hlase. „Nejspíš pravidelně šmírovali kolem té utajené ordinace.
Pacientky byly pod sedativy, tudíž velmi snadná kořist. A která z
nich by nahlásila útok? Tyhle ženy právě prodělaly tajný potrat v
nelegálním zařízení. Ti hajzlové měli v podstatě jejich mlčení
zaručené. Nejspíš nalili do Toma lacinou, načerno pálenou whisky,
aby nezacláněl. A tys zůstala sama a zranitelná.“
„Jenomže já jsem nebyla sama.“ Obrátila se k němu a oči jí ve
tmě svítily.
Jack tenkrát dorazil právě včas. Jeho motorka smykem zastavila
na parkovišti. Zahlédl je na kraji lesa, jak se sápou po Lorně. V tu
chvíli ho přemohl záchvat zuřivosti. Rozběhl se k nim, ale chladný
rozum v něm přemohl vztek. Byl sám proti třem, takže na prvního
potřeboval zaútočit s takovou silou, aby druhé dva odradil. Serval
toho zmetka z Lorny, zkroutil mu paži, až mu křupla kost a ozval se
výkřik. Pak ho srazil pěstí k zemi jako běsnící zvíře, zlomil mu nos,
lícní kost a vyrazil přední zub.
Ještě že měl tolik duchapřítomnosti, že na Lornu křikl, aby utekla,
naskočila do auta a zmizela. Nevěděl, kolik jich tam ještě je, jestli
mají někde poblíž další kamarády, které rvačka přiláká.
Zatímco se pral, Lorna váhavě stála u dveří vozu. Došlo mu, že je
úplně ochromená strachy.
„Padej odsud, ty krávo pitomá,“ ječel na ni. Dodnes těch slov
litoval. Byla krutá a měla mít nedozírné následky.
Skočila do kabiny, motor se rozeřval a auto vyrazilo. Zatímco
mlátil chlápka pod sebou na krvavou kaši, pozoroval ji, jak couvá z
parkoviště na úzkou klikatou silnici, která se táhla mokřinou. V tu
chvíli netušil, že jeho bratr spí na korbě. Teprve později, po nehodě
se dozvěděl pravdu. Lorna ve tmě ztratila kontrolu nad autem, špatně
odhadla zatáčku a narazila do stromu.
Zachránil ji airbag.
Toma našli pětadvacet metrů od auta, tváří ve vodě.

LORNA SI VŠIMLA utrápeného výrazu v Jackových očích. Na události

po nehodě si moc nepamatovala. Pár následujících dní jí splývalo v
jednu rozmazanou skvrnu.
Důsledky té noci se nakonec staly typickým příkladem louisianské
spravedlnosti. Všechno se dohodlo za zavřenými dveřmi. Ji uznali
vinnou za řízení pod vlivem, i když se nejednalo o alkohol, jak si
všichni mysleli po toxikologických testech Tomova těla. Obsah
alkoholu v krvi u něho čtyřikrát překročil zákonem povolenou
normu. Ona v sobě měla sedativa, ale tento detail se v novinách
neobjevil, aby se její rodina vyhnula dalšímu ponížení.
Jack na uzavřeném líčení také svědčil. Ptali se ho, proč řídila ona,
a zároveň ho obvinili z ublížení na zdraví.
Lornu trápilo, že se nikdy nedozvěděla, co se s ním pak stalo.
Prostě zmizel.
„Kam jsi odjel?“ zeptala se nakonec. „Po soudním přelíčení?“
 Jack si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Ten chlap, co jsem ho
zmlátil, ten, co tě napadl, pocházel z rodiny s velmi dobrými styky.“
Lorna seděla jako omráčená. Pokoušela se dát si dohromady
vzpomínky a jeho nynější slova. Šok se pomalu měnil ve vztek.
„Počkej. Já myslela, že se nevědělo, kdo to byl.“
Během napadení na útočníka pořádně neviděla. A v téhle díře
každý radši drží jazyk za zuby.
„Odsoudili mě rychle a v tichosti,“ vysvětloval Jack. „Teď už
vím, že se báli mě stíhat veřejně. Vyšel by najevo pokus o znásilnění.
Tady u nás se tenhle zločin obvykle přehlíží, chlapi jsou přece chlapi,
ne? Jenomže neměli dost kuráže, aby si to vyzkoušeli v praxi. Navíc
ke znásilnění přece nedošlo, tak proč působit rozruch?“
Jack musel vycítit, jak vedle něho ztuhla. „To byla jejich slova,“
řekl, „ne moje. Každopádně k soudu se to nikdy nedostalo. Ale
nemohli mě nechat jen tak jít. Jeho rodina měla vliv. Moje ne. To víš,
Menardovi se často dostávají do střetu se zákonem. Jak si určitě
vzpomínáš, Randy seděl za napadení policajta. Vyhrožovali mi, že
by se mu v base mohlo něco přihodit, když nebudu spolupracovat a
držet jazyk za zuby. A tak jsem dostal na výběr: buď půjdu do
vězení, nebo k mariňákům.“
„Proto jsi odjel?“
„Neměl jsem na vybranou.“ Záměrně odvracel oči. „A abych byl
upřímný, vypadnul jsem docela rád. Vždyť to já jsem tě poslal v tom
autě pryč, nařídil jsem ti, abys odjela. Cožpak jsem se mohl postavit
tváří v tvář své rodině? A když jsem si odkroutil vojnu u
námořnictva a vrátil se domů, připadalo mi lepší nechat si všechno
pro sebe. Aby mrtví mohli odpočívat v pokoji.“
Lorna mu rozuměla. Ani u nich doma se o téhle záležitosti nikdy
otevřeně nebavili. Když o něčem nemluvíš, nestalo se to.
Dlouho seděli mlčky, ale ticho už nebylo tak těžké a strašidelné.
Nakonec se ozvaly něčí kroky.
Objevil se Jackův zástupce. Představili jí ho už předtím. Scott
Nester pocházel z Arkansasu a stále měl trošku ospalý přízvuk.
Choval se naprosto profesionálně.
„Pane, pořád se nám ještě nepodařilo vysílačkou navázat spojení s
farmou. Jak hodláte dál postupovat? Mohl bych tam poslat vrtulník.“
 Jack se zvedl. Vřelost a intimita zmizely a on opět převzal
břemeno odpovědnosti. „Obyvatelům farmy jsme nařídili evakuaci.
Možná proto se nikdo nehlásí. Můžete potvrdit, že opravdu odjeli?“
„Kesler tam pořád volá.“
Z Jackova výrazu bylo znát, že zvažuje, jestli povolat vrtulník.
Lorna si nebyla jistá, zda je to dobrý nápad. Zvedla ruku.
„Helikoptéra je hodně hlučná a světlomety dost prudké… jestli je
šelma poblíž, rozruch by ji mohl odehnat a my promeškáme svou
příležitost.“
Jack o její námitce chvíli přemýšlel a pak pohlédl na hodinky. „K
farmě bychom měli dorazit za pět minut. Vrtulník se tam rychleji
nedostane. Ale stejně zavolej pilotovi, Scotty. Ať má stroj v
pohotovosti. Nechceme –“
Přerušilo ho dusání vysokých bot. Přiběhl k nim další agent.
Vypadal sotva na dvacet.
Jack se k němu obrátil. „Co se děje, Keslere?“
„Pane, právě jsem zachytil jeden hovor. Mluvili o farmě.“
„Evakuovali se?“
„Ne, pane. Já nevím, pane.“
Jack se na chlapce upřeně díval a dal mu čas, aby se uklidnil.
Hoch se přerývaně nadechl. „Několikrát jsem se pokoušel o
spojení a pak se mi ozvali místní skauti. Prý na farmu dnes dorazil
jeden jejich oddíl. Měli tam týden tábořit.“
Lorně se sevřelo srdce.
„Od té doby o nich nikdo nic neví.“
 KAPITOLA 15
Stella utíkala přes vyvýšenou lávku k tábořišti. Ozývaly se další
dětské výkřiky, ostré a sykavé, ale nyní je přerušoval hlubší povyk
vedoucích a doprovázejících rodičů.
Bosé nohy jí pleskaly o prkno, hned za ní se ozýval těžký dusot
bot Garlanda Chase. Slyšela za sebou proud nesrozumitelných slov,
která mumlal do vysílačky přitisknuté ke rtům.
„Pošli všechny do tábora!“ hulákal.
Ještě zrychlila a jako první doběhla na mýtinu starého lesa. Na
drátech visely lucerny. Hořelo pár táboráků. Otevřený terén lemovaly
stany nejrůznějších barev a velikostí, od starých vojenských áček až
po propracované moderní stany ze speciálních outdoorových
obchodů. Okolo ležely na hromadách kajaky, rybářské náčiní a
prázdné spací pytle připomínající kůži vysvlečených hadů.
Doběhla k jednomu vedoucímu, robustnímu chlapíkovi, kterému
se pod khaki košilí vzdouvalo břicho. Tvář měl rudou a upocenou.
„Co se děje?“ zeptala se.
Křik vycházel z opačné strany tábora, ale zdálo se, že pomalu
slábne.
„Jen pár vystrašených dětí,“ pravil vedoucí zamračeně. „Šly do
lesa na dřevo. Prý viděly netvora z močálu. Přiběhly zpátky a ječely,
jako když je na nože berou. Po všech těch duchařských historkách u
táboráku to bylo, jako když se přileje olej do ohně. Všechna děcka se
rozutekla a začala ječet. Napůl doopravdy strachy, napůl jen tak ve
hře.“
Gar tiše zaklel. V jedné ruce svíral pušku, druhou se opřel o
koleno, předklonil se a snažil se popadnout dech po rychlém běhu.
„Zatracený děti…“
 „Omlouvám se,“ řekl vedoucí tábora. „Uklidníme je a zaženeme
spát. Už nebudou žádné potíže.“
Vtom se u nich objevil jeden skaut. Měl rezavé vlasy, pihy a
vypadal tak na osmnáct. Patrně rádce, který tu pomáhá vedoucímu.
Za loket táhl asi jedenáctiletého chlapce. „Tady ten to všechno
spunktoval.“
Kluk měl na sobě koupací kraťasy a tričko s emblémem
Nebelvíru. Oči měl skelné a vykulené. Třásl se strachy, ale nebylo to
kvůli maléru u vedoucího. Nespouštěl zrak z lesa.
Vedoucí mu zvedl bradu a přinutil ho, aby mu pohlédl do očí.
„Tyi, podívej se na ten zmatek, co jsi svou pitomou historkou
způsobil. Mám tě poslat okamžitě domů? Co tomu řeknou tví
rodiče?“
Chlapec se vzepřel pevnému sevření. Neměl daleko k panice. Ať
už se v mokřině stalo cokoli, on opravdu věřil, že viděl příšeru.
Stella si klekla, aby mu viděla do očí, a jemně odtáhla chlapce od
staršího muže. Držela ho za ramena. „Tyi, řekni mi, cos viděl.“
Znovu se ohlédl k lesu a pak se k ní otočil. „Neviděl jsem moc
dobře,“ šeptal vystrašeně. „Bylo to celé bílé. Přeskočilo to vodu a
zmizelo v lese. Pak jsme radši utekli pryč.“
„Nejspíš nějaká srna,“ ucedil pohrdavě Gar. „Ten malej spratek se
prostě bojí tmy.“
Chlapec se při Garových drsných slovech ještě víc rozklepal.
Stella se zamračila a potichu tomu hulvátovi řekla, aby radši
zmlknul. Ten kluk vážně něco viděl. Ale co? Vzpomněla si, že sama
koutkem oka spatřila v lese přízračnou postavu v měsíčním svitu.
„Bylo to velké,“ pokračoval chlapec. „Mnohem větší než srna.“
„Jak velké?“ zeptala se.
„Jako… já nevím…“ Rozhodil pažemi. „Jako malé auto.“
Gar si odfrkl a pověsil pušku přes rameno.
Stella se narovnala. Zamrazilo ji. Aniž by hnula brvou, otočila se
ke skautskému vedoucímu. „Chci, abyste shromáždil všechny děti a
odvedl je do domu.“
Ukázala na dvoupatrový srub svých rodičů. Byl pevný, postavený
z cypřišových kmenů a bezpečně přestál i hurikán Katrina. Chtěla,
aby dnes v noci byli všichni pod střechou, a ne venku.
 „O čem to mluvíte?“ divil se vedoucí. „Proč?“
Zhluboka se nadechla. Odpoledne zazvonil telefon a někdo jí
oznámil, že u pobřeží se pohybuje velká kočkovitá šelma. Nesdělili jí
moc podrobností až na to, že ta šelma je prý opravdu obrovská. Vší
silou se nyní snažila o klidný tón.
„Dostali jsme zprávu, že v mokřinách se pohybuje velký jaguár,“
řekla. „Unikl ze ztroskotané lodi u pobřeží. Je to sice daleko, ale
neměli bychom nic riskovat.“
Vedoucí skautů zůstal stát jako opařený. „Proč jste mi neřekli…“
V tu chvíli sem dorazili Garovi muži. Funěli, pušky v rukou. Gar
jako by z jejich počtu čerpal sílu. Zvedl paži. „A teď se všichni
uklidníme. I já o tom slyšel. Ani sebevětší jaguár se za jeden den
nedostane tak daleko. Takže nebudeme jančit jen proto, že se nějaký
kluk leknul vlastního stínu.“
Vedoucí se však netvářil příliš sebejistě. Ty chlapce měl na
starost.
„Pošlu pár svých chlapů na obhlídku,“ ujišťoval ho Gar. „Jestli v
lese něco je, najdou to.“
Muži se ušklíbli a nachystali si zbraně.
„To určitě udělejte,“ řekla Stella. „Ale já stejně všechny táborníky
přestěhuju do srubu.“
Gar se chtěl nejspíš dohadovat, ale nakonec jen pokrčil rameny.
„Dobře. Půjdu s vámi. Aby nebyly potíže.“ Pohlédl na chlapce, pak
se otočil a přikázal svým mužům, aby prohledali okolní les.
Stella se prudce obrátila k vedoucímu tábora. „Sežeňte všechny
děti. Pokud možno rychle a tiše.“
Přikývl. Během několika minut byli děti i dospělí seřazeni ve
skupinkách. Společně vykročili k farmě a přešli přes vyvýšené lávky.
Děti vzrušeně švitořily. Dospělí se tvářili znepokojeně nebo
naštvaně.
Stella šla v čele, Gar se táhl za ní. Ten chlap jí připadal odporný,
ale byla ráda, že má jeho pušku za zády. Neustále sledovala les po
obou stranách. Všechno se zdálo být v pořádku. Žáby kvákaly,
světlušky blikaly a komáři bzučeli a střemhlav se snášeli k zemi.
Přesto cítila svrbění v zátylku, jako kdyby ji z temného lesa cosi
pozorovalo.
 S úlevou vystoupala po schodech rodinného srubu. Dům byl
velký, a i když bude plný lidí, všichni se dovnitř vejdou. Rodiče stáli
na verandě.
„Co se děje?“ zeptal se otec. „Co je to za rozruch?“
Stella mu pověděla všechno, co věděla.
Se starostlivě nakrčeným čelem si matka otřela ruce do zástěry a
mávla na děti. „Tak pojďte dovnitř. Uvařím vám všem horkou
čokoládu.“
Stella zůstala na verandě a pozorovala průvod dětí vcházejících do
domu; capaly za její matkou jako hejno housat. V mnoha tvářích se
zračily obavy, jiné naopak planuly vzrušením.
Otec si stoupl vedle ní. „Udělala jsi dobře, Stell. Peg se o ty děcka
postará. Ale jak velká je pravděpodobnost, že je ta kočka opravdu
tady?“
Gar se vyškrábal na verandu. „Nedělejte si starosti. Mí chlapi
prohledávají les. Jestli tam to zvíře je, tak mu pěkně nakopou tu jeho
zatracenou prdel.“
„Doufám, že máš pravdu.“
„Sakra, vždyť je to jen jedna zpropadená kočka.“
Jako kdyby ho přivolala právě vyřčená slova, na opačné straně
jezírka vyskočil z tmavého lesa stín. Přistál na lávce a zůstal nehnutě
stát; krčil se na prknech a zaplnil celý prostor. V očích se mu
odráželo měsíční světlo. Upíral je přímo na ně.
„Pro boha živého…,“ vydechl Stellin otec.
Gar o krok ustoupil a začal stahovat z ramene brokovnici.
„Ne!“ varovala ho Stella.
Gar vystřelil. Po ohlušující ráně se z hlavně vyvalil dým. Byl to
hloupý výstřel, jen panická reakce. Z takové dálky by tu kočku stejně
nemohl trefit. Gar vyhodil doutnající patronu a jednou rukou znovu
nabil. Jenomže už bylo pozdě.
Zvíře švihlo dlouhým ocasem. Napjalo svaly, otočilo se a zmizelo
v lese.
„Všichni dovnitř,“ nařídil otec. „Gare, zavolej zpátky svoje
chlapy. Potřebujeme tady všechny zbraně, abychom mohli chránit
děti.“
Z lesa se ozvalo několik výstřelů z pušek. Po nich následoval
jediný výkřik, při kterém tuhla člověku krev v žilách. Všichni tři
zůstali jako přimrazení. Tmavý les ztichl. I žáby přestaly kvákat.
Gar si tiskl pažbu brokovnice ke tváři.
„Joe!“ zavolala zevnitř Stellina matka.
„Do domu,“ zavelel otec.
Začali ustupovat a ticho v tu chvíli prořízl další zvuk; hlasité
vrčení motoru. Přicházel z druhé strany domu, kde do hluboké vody
kanálu vybíhalo přístavní molo farmy a čerpací stanice.
„Vznášedlo,“ řekla Stella.
Někdo se sem blíží.
A snad bude mít s sebou dost pušek.

STRÝČEK JOE pomalu chodil po velkém pokoji, prodíral se mořem

dětí, které seděly na zemi a tulily se k sobě v malých skupinkách.
Zvedaly k němu vykulené oči. Vedoucí na něho pokřikovali nějaké
otázky, ale on k nim byl hluchý. Soustředil se na velký kamenný krb,
který se tyčil u zadní stěny. Po obou stranách měli ze širokých oken
výhled k zadní části domu, k přístavnímu molu.
Odvedl sem dceru a šerifova syna.
Gar přistoupil k oknu, vysílačku u úst a křičel do ní, aby mu
někdo odpověděl.
Je někdo z jeho chlapů tam venku ještě naživu?
Společně se Stellou se otec přesunul k druhému oknu, kde zůstali
stát těsně vedle sebe. Ve srubu už hučení motoru vznášedla nebylo
slyšet. Upřeně hleděl z okna ven. Místo člunu tam zářila jen světla na
molu odrážející se ve vodní hladině. Co když vznášedlo nemířilo k
nim?
Vysílačku použít nemohl. Po bouři měli problémy s krátkými
vlnami, což se stávalo často, když teplota dosahovala tak extrémních
hodnot. Vlhkost se srážela v přístroji a mařila příjem. I ten varovný
hovor byl sotva slyšet. A po něm vysílačka přestala fungovat úplně.
Chtěl ji spravit, ale nějak se k tomu nedostal.
Pozorně si prohlížel rameno řeky, jediný kanál, který vedl ven z
farmy.
Kanál byl úzký a klikatý, ale on ho dostatečně vyhloubil, aby se
do něho vešly větší vlečné čluny, které přepravovaly na farmu
pasažéry výletních lodí. Vymýtil podrost, aby vynikla velikost a
velkolepost letitých cypřišů. Promyšleně rozmístěné kvetoucí
rostliny a pečlivě upravené lekníny na obou březích dodávaly
přístavišti na kráse.
„Támhle!“ vyhrkla Stella a natáhla ruku.
Na kanálu se zhmotnilo ostré světlo problikávající mezi stromy.
„Jsou dvě,“ řekla, když si všimla druhého záblesku. „Určitě plují
sem!“
„Zůstaň u okna. Já sejdu k molu.“
„Tati, ne. Anebo aspoň počkej, až budou trochu blíž. A vezmi s
sebou Gara.“
Joe zaváhal. V zatáčce se objevil první člun. Plul splývavým
obloukovitým pohybem, poháněný obrovskou vrtulí na zádi.
Světlomety mířily přímo na srub a oslepovaly jeho obyvatele. Otec
zvedl ruku, aby si před tím jasem zaclonil oči.
Vznášedlo se hnalo k molu plnou rychlostí a v těsném závěsu za
ním se objevilo druhé. Světlomety se mu divoce zvedaly a zase
klesaly.
Jediným varováním bylo ostré vydechnutí jeho dcery.
Otec zamrkal a zahlédl, jak z lesa vyskakuje cosi velkého.
Dopadlo to na řidiče prvního člunu a vyrvalo ho ze sedačky. Muž i
kočka se zřítili do vody, přímo do leknínů. Než první vlna dorazila
ke břehu, kočka se odrazila od mělčiny a zmizela v lese. Ve vodě
plavalo tělo, obličejem dolů. Hlava se pohupovala kousek dál, mezi
lekníny.
„Tati!“
Stella ukázala na prázdný člun. Proud ho unášel jako raketu přímo
k molu. „Nádrž s palivem!“
Vznášedlo narazilo do mola v maximální rychlosti. Přeletělo přes
okraj s vysoko zdviženou přídí, dnem narazilo rovnou do čerpadla a
urvalo je od stojanu. Nafta se rozstříkla, člun po ní klouzal a kov se
třel o kov. Stožár se překotil a rozbil elektrickou svítilnu.
Na mole se roztančily jiskry.
Proboha ne…
Joe zadržel dech.
Druhé vznášedlo patrně vycítilo nebezpečí, protože se pokusilo o
obrat. Stočilo se ke straně ve snaze zpomalit, otočit se a ujet.
Příliš pozdě.
Vyšlehl oheň a ozval se ohlušující výbuch. Joe vrazil do dcery a
strhl ji s sebou od okna ve chvíli, kdy se vysypalo sklo. Dovnitř se
nahrnul žár a kouř. V uších mu hučelo, ale přesto slyšel divoký křik.
Otočil se a spatřil planoucí trám z mola, jak proráží kuchyňské okno.
Slyšel řinčení dalších kusů padajících na střechu.
Zvedl se na kolena a dolezl zpátky k oknu.
Venku bylo všechno v jednom ohni; i kanál planul hořící naftou.
Zvedaly se sloupy hustého dýmu. Otec spatřil druhé vznášedlo, jak
se dnem vzhůru kolébá u břehu, kam je odhodil výbuch.
Stella ho zatahala za ruku. „Dům hoří!“
Ukázala směrem ke kuchyni. Od dřeva, které přiletělo vzduchem,
se šířily plameny. Zvedl oči a v obnažených trámech střechy spatřil
sloupy kouře a zrádnou záři. Střecha chytla, zasypaná deštěm
hořících úlomků.
„Děti musí ven!“ Stella se otočila a pokoušela se přehlušit
vyděšený dětský jekot. „Gare! Pomoz nám dostat je ven.“
Jenomže Gar už se klidil. Sám. Z obličeje, pořezaného rozbitým
sklem, mu kapala krev. Odstrkoval od sebe děti a hlavní brokovnice
mířil na rodiče, kteří se ho pokoušeli zastavit.
„Gare!“
Stella za ním chtěla vyrazit, ale on už byl u dveří a vzápětí zmizel
venku.
Joe popadl dceru za loket. „Ty a Peg vyveďte děti. Já si dojdu
nahoru pro pušku. Poptej se dospělých, a jestli někdo umí zacházet se
střelnou zbraní, pošli ho za mnou.“
Stella chvíli stála jako opařená, vyděšená, šokovaná.
„Doveď děti zpátky k táboráku, zlato. A pořádně rozfajrujte
oheň.“
Vtom se v ní něco zlomilo a osvobodilo ji to. Přikývla. Pohlédla
mu přímo do očí. „Co chceš dělat, tati?“
„Neboj se. Přijdu hned za vámi. Jestli máme přežít, budeme
potřebovat každou zbraň, kterou najdeme.“
Seshora se ozvalo hlasité křupnutí. Kus střechy zmizel a do
pokoje začal padat žhavý popel.
Otec od sebe dceru prudce odstrčil. „Jdi už!“
 KAPITOLA 16
K obloze se vznesl ohnivý vír.
Na lodi pohraniční stráže všichni na jeden nekonečný okamžik
strnuli. Ozvěna výbuchu umlkala v dálce a Jack chytil svého
zástupce za paži. „Volej vrtulník. Hned!“
Jack se prudce otočil ke kabině. Loď plula dál po kanálu a blížila
se k zatáčce. Před nimi dohasínala ohnivá bouře a nechávala za
sebou narudlou zář pronikající lesem. V nočním vánku ucítil zápach
nafty. Myšlenky mu zaletěly k vybuchlému trauleru.
Je to snad nějaká další pitomá léčka?
Obavu však hned zahnal jako nepravděpodobnou. Jen několik lidí
vědělo, že jeho tým je na cestě k aligátoří farmě. Ale ani tak nechtěl
nic riskovat.
„Uberte plyn!“ zavolal na kormidelníka, když vešel do kabiny.
„Pomalu vpřed.“
Postavil se k muži u kormidla.
Vrčení motoru se ztišilo o celou oktávu. Příď lodi poklesla a
začala se pohybovat lehčeji. Kormidelník přitáhl kormidlo a provedl
je zákrutem řeky.
Při pohledu na to, co měl před sebou, Jack zaklel.
Všechno hořelo.
„Pane?“ zeptal se kormidelník.
„Zastavte!“
Na konci kanálu stál velký srub a pod ním široké molo. Doutnající
vrak vznášedla ležel mezi planoucími ruinami mola. Jack to
nechápal. Ztratil pilot kontrolu nad člunem a narazil do mola? Ne, to
nedávalo smysl. Piloti vznášedel obecně jsou pěkně protřelí chlapíci
a jen tak něco je nerozhází.
 Druhý člun ležel dnem vzhůru na břehu, příď napůl zabořenou
mezi stromy. Určitě ho odhodil ten výbuch. V záři plamenů si všiml
těl plovoucích ve vodě.
Scott Nester vrazil do kabiny. „Vrtulník už je na cestě.“
Jack ho skoro nevnímal a ukázal na kanál. „Plavci do akce. Máme
tam ve vodě naše muže.“
Scott znovu zmizel. Jack mu šel v patách. Jeho zástupce už
vykřikoval povely. Kouř zhoustl, byl mastný a padal na loď jako
poražený strom.
Na konci kanálu dál hořel srub. Kus střechy se zřítil v oblaku
žhavého popela. Oheň se začal šířit i na okolní les a rychle olizoval
mechem porostlé stromy.
„Jacku!“
Otočil se a spatřil vedle sebe Lornu. Tvář měla bledou, oči
vytřeštěné. „Slyšela jsem křik.“ Ukázala na peklo před sebou.
„Připadalo mi, že to jsou děti.“
Jack soustředěně stáhl obočí a pokoušel se něco zaslechnout v
praskajícím ohnivém běsnění. Neslyšel nic, ale důvěřoval
upřímnému pohledu Lorniných očí. Vzpomněl si na hlášení o
pohřešovaných skautech. Jestli jsou tam děti, musí se k nim přes ty
plameny dostat.
Ale jak?
Netroufal si dojet s velkou lodí už ani o kousek blíž. Požár jim
zcela odřízl cestu a s každým poryvem větru se plameny zakusovaly
hlouběji do lesa. Prohlížel si temnou mokřinu. V téhle oblasti se
nacházelo hotové bludiště křivolakých vodních kanálů, z nichž
většina byla příliš úzká, aby se do nich vešly nafukovací zodiaky.
Menší plavidlo by to ale nejspíš zvládlo.
Jack se otočil a spatřil Randyho a bratry Thibodeauxovy. Stále se
drželi na svých místech u dvou pirog. Kdyby pádlovali dost rychle,
kánoe by se mohly oklikou dostat k farmě.
„Randy!“ Jack vyrazil k bratrovi a cestou přes palubu svolával
muže. Do každé lodi se vejde pět nebo šest lidí. „Shoďte ty kánoe na
hladinu. Hned!“
Randy už nepotřeboval další pokyny. Pohlédl Jackovi do očí a
okamžitě pochopil. Odhodil cigaretu přes zábradlí a otočil se k
bratrům Thibodeauxovým. „Slyšeli jste bráchu, ne?“
Pohybovali se rychle a shodili kánoe přes bok lodi. Voda vystříkla
a pirogy nadskočily. Byly přivázané na lanech, aby neuplavaly.
Muži na boku si nasazovali helmy, věšeli na krk pušky a
brokovnice a šplhali dolů do lehkých lodí s plochým dnem. Moc toho
nenamluvili. Jackův tým reagoval na jeho povely, jako když mrskne
bičem.
„Pobřežní hlídka už dostala zprávu,“ oznámil Scott Jackovi. „Na
cestě jsou další vrtulníky a lodě.“
Jack přisvědčil. „Převezmi velení na lodi. Potřebuju, abys
koordinoval záchrannou operaci.“
„Rozkaz.“
Jackovy oči na okamžik zabloudily k Lorně. Stála s překříženými
pažemi a vyzařovala z ní podrážděná netrpělivost. Nechtěla, aby ji tu
nechal, ale zároveň si uvědomovala, že nepatří do jeho týmu.
Otočil se a přelezl bok lodi. T-Bob a Peeyot nasedli do první
pirogy. Přidali se k nim ještě tři muži z Jackova týmu. Jack společně
s bratrem a dvěma vojáky nastoupil do druhé kánoe.
Podle plánu měly kánoe vyrazit opačným směrem, což byla
nejlepší možnost, jak najít cestu kolem plamenů. Loď bratrů
Thibodeauxových už mířila na východ a pádla čistě řezala vodu. Jack
se posadil na příď Randyho kánoe. Bratr si zabral záď a širokým
dřevěným pádlem kormidloval. Zabočili k západnímu břehu a
zamířili k úzkému přítoku, který se z mokřiny vléval do hlavního
kanálu.
Jack si nasadil brýle s nočním viděním. Bažina před ním se
rozprostřela v jemných detailech. Ty brýle využívaly nejmodernější
technologii senzorové fúze, kombinující zesílení zbytkového
okolního světla s termovizí. Jedinou negativní vlastností bylo jejich
poměrně úzké zorné pole. Člověk musí neustále otáčet hlavou, aby si
zachoval slušný rozsah vidění.
Kánoe si razila cestu k postrannímu kanálu a Jack nepřítomně
zíral do plamenů. Spolkl nadávku, když záře a žár ohně pronikly skrz
citlivé brýle a oslepily ho. Odvrátil zrak a ulevilo se mu, když loď
vklouzla do tmy pod stromy.
Oči si pomalu zvykaly. Svět se znovu zostřil do fosforeskujících
zelených stínů. Pár světlušek před ním blikalo jako blesky
fotoaparátů ve tmě. Ale napravo všechno jasně svítilo, jako kdyby na
jihu právě vyšlo slunce.
Jack hleděl dopředu. Musí najít cestu kolem tohohle vycházejícího
slunce – než je všechny spálí.

LORNA SE DÍVALA, jak Jackova kánoe mizí ve tmě. Na lodi

pohraniční stráže zůstalo jen pár nepostradatelných členů posádky.
Jackův zástupce si k uchu tiskl satelitní telefon. Kormidelník se
chystal spustit kotvu, aby se loď nedostala příliš blízko k šířící se
ohnivé bouři. Za těch pár minut, co se Jackův tým vyloďoval, se
plameny rozrostly do výšky i šířky.
Cítila se hrozně, že ji tady nechali, ale aspoň nebyla sama. Nechali
jí tu Burta. Pes se o ni opřel, jako by jí chtěl dát najevo, že s ní sdílí
její opuštěnost. Jack potřeboval kánoi pro svůj tým. Pro Burta už tam
místo nebylo. Lorna cítila, jak se pes chvěje. Oheň a kouř ho
znervózňovaly.
Poplácala ho po boku. „Neboj, Burte, Jack se brzy vrátí.“
Ocas se dvakrát odrazil od paluby na znamení souhlasu, ale pes se
moc šťastně netvářil.
Šplouchání vody u zádě přilákalo její pozornost.
Agent pohraniční hlídky se naklonil přes bok lodi a pomáhal
dvěma plavcům dostat na palubu tělo. Musel to být jeden z pilotů
vznášedel. I z té dálky Lorna poznala, že muž je mrtvý.
Burt vstal, ale Lorna mu položila dlaň na čumák. „Zůstaň.“
Pes poslechl, ale nelehl si.
Lorna se šla podívat, zda by mohla nějak pomoct.
Agent volal do vody na jednoho z plavců. „A co Jerry?“
Lorna si domyslela, že tak se jmenuje druhý pilot.
Plavec se povytáhl nahoru. „Mrtvý.“
Na důkaz svých slov zvedl tu příšernou věc a položil ji na palubu.
Byla to oddělená hlava. Šokovaná Lorna rychle couvla.
„Vrtule,“ hádal plavec a rukou si přejel přes hrdlo. „Tělo
vytáhneme za chvíli.“
Sklouzl zpátky do vody, aby se přidal ke kolegovi.
Lorně se chtělo utéct, ale zůstala stát. Stačil jí jediný pohled na
oddělenou hlavu, aby poznala, že smrt toho muže nezpůsobila
otáčející se vrtule.
Spolkla vlastní přecitlivělost, přistoupila blíž a poklekla na jedno
koleno. Vyhnula se pohledu na voskový obličej a otevřené oči. Pod
hlavou se tvořila kaluž bahnité vody a barvila bílou palubu do
červena. Lorna se soustředila na krk. Nebyl to čistý řez, rána měla
nerovný okraj.
Tohle by vrtule neudělala.
Natáhla ruku, prstem opatrně dloubla do kousku kůže a přejela po
okraji rány.
„Paní,“ řekl agent, „možná byste se toho neměla takhle dotýkat.“
Nevěnovala mu pozornost. Stálo ji veškeré síly, aby si udržela
profesionální odstup. Jako veterinářka už provedla stovky nekropsií a
patologických prohlídek. Je to stejné – aspoň si to neustále v duchu
opakovala.
Naklonila se blíž. Krční obratle C3 a C4 byly rozdrcené; obrovský
tlak je úplně zdemoloval. Z pahýlu páteře vyčuhovala dvanáct
centimetrů dlouhá mícha jako drát z kabelu. Takhle odervat hlavu od
těla dokáže jen obrovská síla.
Lorna těžce polkla. Když pracovala v Africe, narazila jednou na
mrtvé antilopy a gazely, které právě zabili lvi. Při prohlídce ostatků
našla podobné rány, typické pro silné škubnutí a tah.
„Paní,“ zopakoval agent.
Lorna se narovnala. Svět temněl stejně rychle, jako narůstala její
jistota. Zadívala se na les. Ohnivá bouře nebyla jediným nebezpečím,
které tam venku hrozí.
Zdaleka ne.
Otočila se a spěchala k muži, kterému zůstala loď na povel.
„Agente Nestere!“
Stále držel v ruce satelitní telefon, ale neunikl mu naléhavý,
vyděšený tón jejího hlasu. Spustil ruku a zakryl sluchátko. „Co se
děje?“
„Musíte se vysílačkou spojit s Jackem,“ řekla rychle. „Varovat ho.
I tu druhou loď.“
„Varovat před čím?“
„Ta kočka… ta bestie, kterou jsme přijeli ulovit. Už je tady.“
 KAPITOLA 17
T-Bob seděl na přídi, jeho mladší bratr vzadu kormidloval pádlem. S
přivřenýma očima naslouchal zvukům mokřiny. Nepotřeboval žádné
legrační brýle jako oba agenti pohraniční stráže, které měl u sebe v
kánoi. Cítil jejich vodu po holení, škrob z jejich šatů.
Ti dva mu nejsou k ničemu.
T-Bob se v mokřině narodil – doslova, ve stejné kánoi, jako je
tahle. Lovil v těchto končinách od chvíle, kdy začal chodit. Mokřina
mu byla stejně blízká jako vlastní bratr.
Prodírali se bažinou a on naslouchal lesu kolem sebe. Noc v
mokřině je hlučná. Slyšel žáby, sovu, čiřikání hnízdících ptáků. Po
obou březích šustily rákos a mařice, když jeho bratr klouzal v kánoi
hustým porostem. Těsně u ucha mu bzučeli komáři.
Z dálky sem stále doléhalo hladové hučení ohně požírajícího
dřevo, ale jak se nořili hlouběji do lesa, i to sláblo. Žár a kouř však
nadále vyháněly zvěř ven. Z rákosí vyrazili dva bažinní králíci a
poskakovali přes potok. O chvilku později se za nimi vydala srna a
mávala na něj bílým ocáskem.
T-Bob sledoval jejich únik.
Zvířata nezachvátila naprostá panika, takže plameny jsou ještě
dost daleko. Podle cesty a směru prchající zvěře dokázal určit, kde
asi požár končí.
Neochvějně věřil, že dokáže najít cestu kolem plamenů. Prstem
zkoušel teplotu vody, odhadoval proud a bratrovi dával rukou
znamení. Vyhýbal se kanálům, které byly příliš stojaté, protože
věděl, že by je zavedly do slepé uličky nějakého jezírka. Místo toho
se držel tekoucí vody a chystal se obloukem objet plameny.
Když pomáhal otočit kánoi do dalšího ústí, zaujal ho zvláštní
zápach. I když byl slabý, udeřil ho do nosu. Vůně bažiny pro něho
byla stejně známá jako štíhlé tělo jeho ženy. Znal každý výdech
mokřiny bez ohledu na roční období či počasí. Zacukal nosními
dírkami. To, co cítil, sem nepatřilo.
Zvedl ruku a stiskl ji v pěst. Peeyot otočil pádlo a zpomalil kánoi,
až po chvíli klidně a tiše zastavila.
„Proč tady –“ zeptal se jeden z mužů.
T-Bob ho umlčel pohledem a zvednutou rukou. V obrovských
brýlích ten chlapík vypadal spíš jako nějaký hmyz než jako člověk.
Pitomý couyon.
T-Bob upřel pozornost na temný les. Ať si ti dva klidně koukají
skrz svoje moderní vynálezy. Jeho smysly jsou ostřejší.
Něco tudy prošlo.
Ale je to pořád ještě tady?
T-Bob znovu nechal poklesnout víčka a celým tělem naslouchal
každému šplouchnutí, zacvrlikání, prasknutí a zachřestění. V
myšlenkách se mu objevil obraz mokřiny. Nořil se stále hlouběji a
rozeznal v dálce několik zvuků, tvořených hlukem i tichem: pár
žbluňkajících žab, náhle utichnuvší ťukání datla, šustění utíkající
veverky.
Něco je venku a hýbe se to.
Pomalu, kradmo.
A míří to k ohni, ne od něho.
Blíží se to k nim.
T-Bob dal znamení a bratr odrazil od bahnitého dna. Loď sklouzla
naznačeným směrem. T-Bob už se plamenům nevyhýbal. Zamířil s
kánoí přímo do srdce pekla. Byla to jediná možnost, jak zmizet v
žáru a kouři a doufat, že je lovec nebude pronásledovat.
Ale aby jeho plán uspěl, museli se pohybovat rychle a potichu.
Za sebou náhle uslyšel hlasité cvaknutí vysílačky, z níž se vzápětí
ozvalo: „Tým jedna. Hlaste se.“
Agent pohraniční stráže položil ruku na vysílačku, ale T-Bob ho
zarazil, než ji stačil zapnout, a zavrtěl hlavou. Všichni čtyři muži v
lodi seděli bez hnutí a oči upírali před sebe. Čekali dlouho.
Až na hučení ohně kolem nich všechno v mokřině utichlo.
„MANSOURŮV TÝM vůbec nereaguje,“ oznámil Scott.
Jack, který strnule seděl v kánoi, už chtěl odpovědět, když se
mokřinou rozlehly výstřely z pušky. Ozvaly se blízko, jakoby za
nejbližším stromem, ale on věděl, že jsou minimálně půl druhého
kilometru daleko.
Tohle byla odpověď, na kterou čekali.
Lorna měla pravdu. Ta kočka je tady.
Jack zvedl vysílačku. „Jak dlouho bude trvat, než sem dorazí
vrtulník?“
„Odhaduju to na pět minut.“
„Ať to stočí na východ, kam jeli ostatní.“ Vzpomněl si na Lorniny
obavy, že by světlomety helikoptéry, poryvy vrtule a hluk motoru
mohly jaguára vyděsit. Modlil se, aby to fungovalo. „Řekni pilotovi,
ať se drží co nejníž nad stromy. Maximální hluk.“
Randy se ozval ze zádi: „Co se děje?“
Jack držel vysílačku u úst. „A, Scotty, ty se tam taky podívej. Ať
se všichni vrátí k tobě na palubu.“
„Už se stalo. Sledujeme oba břehy. Míříte zpátky k lodi?“
Jack na sobě cítil pohledy ostatních mužů. „Ne. Budeme
pokračovat dál. Pokus se obeplout oheň a pomoct všem, kdo uvízli
na farmě. Ta šelma je na útěku a oni možná budou potřebovat naši
palebnou sílu.“
„Ano, pane. Rozkaz.“
Jack odložil vysílačku.
Randy promluvil: „Takže jedeme dál?“
Jack přisvědčil. „Už jsme skoro za požárem.“
Upřeně hleděl skrz brýle. Mezi stromy byly zřetelně vidět žár a
záře toho pekla. Příčila se mu myšlenka, že se obrátí zády k bratrům
Thibodeauxovým a ostatním parťákům, ale návrat z bažiny by jim
trval víc než pět minut a další čas by jim zabralo hledání druhé kánoe
na opačné straně kanálu.
Jack ukázal na širší proud tekoucí přímo na jih. Pokud by byl
aspoň trošku rovný, mohli by tamtudy obeplout oheň a dostat se k
aligátoří farmě.
Randy si povzdechl a odrazil. Druzí dva muži pádlovali. Kánoe
vklouzla do kanálu a zas byli na cestě. Jack sledoval okraje lesního
požáru.
Naneštěstí se kanál zužoval a stromy se skláněly stále níž, až měl
nakonec pocit, že projíždějí peřejí; tunelové vidění skrz brýle jej ještě
umocňovalo. Jack se přikrčil, ale i tak ho nízko visící větve mlátily
do helmy a mech pleskal do tváře.
Randy za ním nadával.
Ale oheň byl nyní východně od nich.
Říčka se však bohužel stále více klikatila, nečekaně se kroutila a
rozšiřovala do stojatých postranních tůní. Nocí se honily světlušky a
za skly brýlí vytvářely svítící, stříbřitě zelené mraky.
Napolo oslepený jejich rojem si Jack nevšiml skloněné větve.
Udeřila ho do obličeje a roztrhla mu tvář. Odstrčil ji a v tu chvíli si
uvědomil svou chybu.
Ta větev byla měkká a pokrytá látkou.
Tělo se zřítilo ze stromu nad jeho hlavou a dopadlo na kánoi.
Mělo zamotané údy a všichni muži vyjekli překvapením a hrůzou.
Jack si sundal brýle a okřikl je, aby byli zticha.
Mrtvola visela přes okraj kánoe obličejem dolů. Chyběla jí jedna
noha a ruka.
Randy ukázal pádlem před sebe.
Jack se otočil. Záře z nedalekého ohně osvětlovala příšerný výjev.
Další dvě těla visela na stromech jako morbidní vánoční ozdoby.
Jack na ně hleděl jako uhranutý a do vody před ním odkapávaly
kapky krve.
Podíval se dopředu. Necelých dvacet metrů před nimi přehrazoval
říčku plot. Visela na něm cedule. Přestože byla tma, dokázal ji
přečíst.
VSTUP ZAKÁZÁN.
Tohle už musí být pozemky aligátoří farmy.
Dokázali to. Potvrdil mu to i křik lidí, který se v dálce ozýval. V
hučení ohně se nedala rozeznat slova, ale pár hlásek Jack přece jen
zachytil.
Děti.
„Rychle,“ vyštěkl.
Dva jeho parťáci shodili tělo do vody. Pádla šplouchala a kánoe
klouzala dopředu pod zavěšenými mrtvolami. Jackovi dopadla na
ruku studená kapka. Zíral na karmínový cákanec a pak pohlédl
nahoru na těla. To, že kočka umístila mrtvoly tak blízko farmy, mu
připadlo účelové. Jako kdyby si vyznačovala své teritorium a nechala
je na okraji jako varování.
To je ta bestie vážně tak chytrá?
 KAPITOLA 18
Stella křičela, aby ji bylo slyšet i přes vyděšený pláč a vzlykání dětí.
„Zapalte kolem dokola táboráky! Hodně vysoké!“
„Proč tady zůstáváme?“ zeptala se jedna matka. „Oheň se šíří.
Budeme tu jako v pasti.“
Stella si všimla i dalších očí, které se na ni upíraly. Většina z nich
šelmu neviděla, a netušila, jak rychle se ta stvůra pohybuje. Kdyby
měli utíkat po svých, chytala by si je pěkně jednoho po druhém.
„Tábořiště je otevřený prostor,“ křikla Stella. „Vítr fouká
opačným směrem. A i kdyby nás oheň obklíčil, máme přístup k vodě
a můžeme se namočit. Pro každý případ bychom měli začít namáčet
šátky, abychom si mohli zakrýt nosy a ústa před kouřem, kdyby se
vítr obrátil.“
„Má pravdu,“ prohlásil její otec a kývl. „Nejbezpečnější bude,
když zůstaneme tady.“
Byl celý zpocený a špinavý od sazí. Pomáhal mužům a starším
chlapcům rozdělat ochranné ohně. Matka s několika dalšími ženami
utěšovala menší děti a pokoušela se uklidnit všeobecnou paniku.
„Někdo sem jde!“ zaječel jeden muž. Razil si cestu směrem k nim,
ale ukazoval zpátky k farmě.
Stella a otec se otočili. Na lávce za chovnou nádrží stály tři
postavy. Kolem nich se linul kouř. Oheň zuřil nedaleko.
Kde se tady vzali?
Čtvrtý muž přelezl jeden z plotů na hranici pozemku a přidal se k
nim.
„To jsou Garovi chlapi?“ zeptal se otec.
„Nemyslím.“
Stella přimhouřila oči. Závan větru na okamžik poodhalil
kouřovou clonu. Tři muži měli na sobě uniformy a na hlavách helmy.
Všichni drželi v rukou zbraně. „Vypadá to na vojáky.“
Každopádně to nebyli Garovi kamarádi.
Vlastně od chvíle, kdy vypukl požár, se po Garlandu Chaseovi
slehla země. Po útěku z hořícího domu se jako o život hnal k boudě s
vysílačkou na samém okraji farmy. Kůlna stála na nejvyšším místě a
na střeše se jí ježily antény. Gar se nejspíš rozhodl, že se tam schová,
a jako zbabělec se zabarikádoval uvnitř.
Na druhé straně farmy se už seřadili čtyři muži a nyní dusali po
vyvýšených lávkách. Mířili rovnou k tábořišti. Čím víc se
přibližovali, tím si Stella byla jistější svým původním odhadem. Měli
na sobě maskáče a v rukou zbraně. Při běhu se rozhlíželi po obou
stranách lávky, jako kdyby čekali, že na ně někdo zaútočí.
Vědí o té šelmě?
Za necelých pět minut doběhli až k nim. Otec a vedoucí skautů
jim vyšli naproti. Velitel jednotky byl o hlavu vyšší než všichni
ostatní. Pozorně si prohlížel tábor.
„Agent Jack Menard z PS,“ představil se.
Takže patří k pohraniční stráži. Zatímco otec stručně vyprávěl, co
se stalo, Stella si prohlížela nášivku na uniformě. Byl na ní symbol
vzpínajícího se Pegase se třemi blesky a kolem něho nápis: Tým
zvláštního určení.
„Za těmi plameny máme loď,“ oznámil velitel. „Jenomže i kdyby
sem doplula, všichni byste se na ni nevešli. Na cestě už je pobřežní
záchranná jednotka s helikoptérami a čluny. Jakmile dorazí, můžeme
vás začít převážet do bezpečí. Ale nějakou dobu to potrvá.
Potřebujeme, abyste všichni zachovali klid.“
Otec ztišil hlas. „Měl byste vědět, že se tady potuluje nějaký bílý
tygr. Je to děsně velká příšera.“
Přikývnutí. „Víme o tom. Vy jste nedostali varování a doporučení
k evakuaci?“
Otec rozpačitě pohlédl na Stellu a pak sklopil oči.
„To je jedno,“ mávl ten muž rukou; ani se neobtěžoval otce
vyplísnit. Teď už se s tím stejně nedá nic dělat, říkal jeho výraz.
Dokonce poklepal otci na rameno. „Udělali jste dobře, že jste zapálili
po obvodu ohně. Když si dáme pozor a budeme mít zbraně po ruce,
všechno dobře dopadne.“
Otec se napřímil. Stella si prohlížela agenta novýma očima;
ocenila, že tátovi nevynadal a v tak vypjaté chvíli nepodkopával
morálku. Výčitky mohou přijít později. Teď bylo důležité, aby se
všichni maximálně soustředili.
Žádný div, že je velitel.
Agent Menard dal svým mužům několik pokynů a pak odepnul z
opasku vysílačku. Stella o krok ustoupila, aby mohla poslouchat.
„Dostali jsme se na farmu, jenomže tu je přes šedesát lidí. Muži,
ženy i děti. Máš zprávy od druhého týmu?“
Poslouchal a ona si všimla, jak se mu prsty na vysílačce sevřely.
Hlas měl ostrý, plný zlosti, jeho cajunský přízvuk ještě zesílil.
„Cože udělala? Odešla?“

LORNA VYRAZILA po souši skrz nízko položený les. Dva agenti

pohraniční stráže běželi vedle ní; Garcia a Childress. Vepředu klusal
Burt s čenichem v trávě a zvednutým ocasem.
Před sebou toporně držela složenou uspávací pušku. Byla to Pneu-
Dart ráže 0,5, nabitá pěti šipkami s obsahem 1,5 mililitru etorfinu,
vysoce účinného neuroleptanalgetika, známého také jako látka M99.
Jedna kapka dokáže zabít člověka. Pět miligramů porazí nosorožce.
Jenomže po zásahu šipkou ještě chvíli trvá, než lék uvede zvíře do
katatonického stavu.
A proto byla ráda, že má Garciu a Childresse v zádech i s jejich
automaty.
Všichni tři se na souš dostali na nafukovacím člunu, který
přivázali u východního břehu kanálu. Pár minut předtím zaslechli
občasné výstřely na téhle straně. Od té doby nic. Skrz brýle pro noční
vidění neustále sledovali les, ale po mužích z druhého týmu tu
nebylo ani památky.
Během této vigilie na palubě lodi si Lorna přesto všimla něčeho
zajímavého; tepelná signatura asi padesát metrů od nich, v mokřině.
Tvar byl nejasný. Neměla jistotu, ale na mývala to bylo dost velké.
Plnou minutu Lorna tu věc pozorovala. Nehýbala se a krčila se u paty
vysokého cypřiše. Nakonec se silueta zvedla a protáhla si hřbet.
Objevil se charakteristický kočičí oblouk, křivka páteře zdánlivě bez
kostí, která je pro kočky tak typická. Zvíře se několikrát otočilo a
znovu uložilo.
Mohlo by to být to jaguáří mládě? Sourozenec Baghíry, co zůstal
v ACRES?
Vysvětlovalo by se tím, proč je jaguáří samice tak agresivní.
Chrání nejen své teritorium a zdroj potravy, ale také potomka. Není
divu, že zaútočila na loď Thibodeauxových. Měli smůlu, že si vybrali
tu stranu kanálu, kam schovala kotě.
Na tomhle mrněti teď všechno závisí.
Kdyby se jim podařilo ho chytit a dostat na loď, měli by pro
matku dokonalou návnadu. Mohli by ji tak odlákat od mužů, na které
zaútočila, tedy pokud jsou ještě naživu. A pokud ne, mohli by ji
pomocí kotěte aspoň trochu ovládat.
Právě o tomhle se dohadovala se Scottem Nesterem.
Když máte mládě, máte v hrsti i matku.
Za riziko krátkého, rychlého pátrání to stojí. Trvala na tom, že
půjde sama, a vyhrožovala Jackovu zástupci, že skočí přes palubu a
poplave, bude-li to nutné. Když připravovali zodiac, Scott se pokusil
vysílačkou spojit s Jackem a získat od něj svolení. Jenomže Jack se
nehlásil, takže to Scott nakonec vzdal. Ke všemu aby si ještě dělal
obavy o osud velitele.
Garciovi a Childressovi vydal jasné rozkazy. „Tam a zpátky.
Když to uteče, nebudete to pronásledovat.“ Ukázal na Lornu. „Když
bude dělat potíže, přitáhněte ji na loď třeba za vlasy.“
A tak nyní rychle procházeli lesem. Mířili k velkému cypřiši. Ale
pohybovat se bez sebemenšího hluku nebyli schopni. Sotva udělali
pár kroků, Lorna si všimla, jak silueta mláděte vklouzla za kmen
stromu. Už o nich ví.
Schovává se, nebo se dalo na útěk?
Obvykle se mláďata drží u hnízd, i když jim hrozí nebezpečí.
Vzpomněla si na přírodopisný dokumentární film, v němž kobra
zabila celý vrh lvíčat jen proto, že se mláďata bála opustit doupě.
Když budou mít štěstí, kotě tam ještě bude.
Lorna kráčela kupředu a přes brýle zachytila slabounký záblesk
tepelné signatury. Mládě bylo stále za stromem, ale očividně se
chystalo k útěku. Neodvážila se ho uspat. Na tak malé zvíře byly
šipky příliš silné.
Ale nemůžu ho přece nechat zmizet, řekla si v duchu. „Burte…“
Pes se zastavil a nastražil ucho, ale čenich měl stále natažený
dopředu. Nepotřeboval brýle, aby zaregistroval mládě. Lorně
nezbylo než věřit, že Burt je typický místní lovecký pes, vycvičený
na lov mývalů.
A na to byl jen jediný osvědčený způsob.
„Zažeň ho na strom, hochu,“ poručila.
Burt vystřelil dopředu, přikrčeně běžel trávou. Po chvíli zatočil a
pokračoval v kruhu. Tuhle kořist si nenechá uniknout do hlubokého
lesa.
Jak Lorna doufala, mládě se řídilo svými instinkty. Nechtělo
opustit místo, kde ho zanechala matka, ale zároveň v Burtovi vycítilo
hrozbu. Zareagovalo tudíž jako každá jiná kočka – vylezlo na cypřiš.
Burt doběhl ke stromu, hlasitě zařval, aby oznámil úspěch svého
počínání.
Lorna nebyla ráda, že musí to malé stvoření vyděsit, ale
uvědomovala si, jak je důležité ho chytit.
A rychle.
Psí štěkot už určitě nasměroval samici zpátky k nim. Lorna
doběhla ke stromu jako první. „Ticho, Burte.“
Pes vzrušeně oběhl strom, jazyk mu visel z tlamy, ale poslechl a
přestal štěkat.
Mládě se krčilo na větvi těsně nad jejich hlavami. Bylo to vlastně
ještě novorozeně, takže nedokázalo vylézt moc vysoko. Seshora na
ně hleděly velké vyděšené oči. Kotě varovně syčelo a ježilo chlupy.
Lorna si s sebou vzala tlustou červenou hasičskou deku; nesla si ji
přes rameno. Odložila pušku, rozbalila deku a jako síť ji hodila na
mládě. Její váha a moment překvapení shodily kotě z větve. Padalo
zamotané do deky, ale Lorna je zachytila do náruče. Kroutilo se a
bojovalo, ale stejně jako jeho sourozenec bylo podvyživené a nemělo
skoro žádnou sílu.
Mládě schované v dece sevřela v náručí a pokusila se zmírnit jeho
paniku uklidňujícím dotekem. Zevnitř se ozývalo žalostné mňoukání.
Ty zvuky ji bodaly do srdce.
Chudinka malá.
 „Je čas jít, paní,“ prohlásil Garcia.
On i jeho parťák měli pušky přitisknuté k rameni. Všichni napjatě
naslouchali, zda se neozvou nějaké podezřelé zvuky, které by
naznačily přítomnost rozběsněné matky řítící se směrem k nim.
Namísto toho sem však dolehl jiný zvuk: těžké dunění.
Všichni se otočili k severu. Lorna přivřela oči, když jí prudké
světlo ozářilo brýle. To musí být vrtulník, který Jack povolal z Bay
Lanoux. Jednou rukou si posunula brýle na čelo. Pohltila ji tma a
záře se rozplynula v jediné tečce na obloze. Helikoptéra byla pořád
asi tři čtvrtě kilometru daleko, ale hluk sílil s každou vteřinou.
„Jdeme,“ naléhal Garcia.
Lorna natáhla volnou ruku a sebrala z trávy pušku.
Když se narovnala, z hloubky lesa na ni zíraly dvě obrovské oči.
Plály ve tmě a odráželo se v nich slabé světlo.
Ztuhla.
Burt hluboce zavrčel.
Po jediném mrknutí oči zmizely.
Lorna začala překotně ustupovat.
„Co se děje?“ zeptal se Childress.
„Utíkejte!“
 KAPITOLA 19
Lorna se vyškrábala ze zodiaku na loď. Stěží popadala dech. Srdce jí
bušilo až v krku. Jakmile se ocitla na palubě, ohlédla se k pobřeží.
Jak to, že nás ta kočka nepronásleduje?
Nahoře se vznášela helikoptéra. Rotory se otáčely přímo nad nimi,
až se třáslo listí a větve stromů.
Ačkoli se na loď dostali i s cenným nákladem, věděla, že ještě
zdaleka nejsou v bezpečí. Stromy rostou sotva deset metrů od lodi.
Tuhle vzdálenost šelma klidně přeskočí i bez rozběhu.
I Garcia a Childress si uvědomovali nebezpečí. Jakmile dopadli
nohama na palubu, prudce se otočili k pobřeží a namířili pušky.
Burt vyskočil nahoru ze člunu a očichával balíček v Lornině
náručí.
Objevil se Scott Nester. Musel dost křičet, aby ho slyšeli. „Našli
jste tu číču?“
„Mládě,“ opravila ho Lorna. „A jeho matku taky.“
Scott se pátravě zahleděl k temnému břehu. Nic se nehýbalo.
„Garcio? Vidíš něco?“
„Nic než pitomý světlušky.“ Muž byl ve střehu, ale napětí v
ramenou už trochu povolilo. „Možná doktorka Polková viděla jen
odraz ve vodě. Childress a já jsme si ničeho nevšimli.“
„Je tam,“ trvala na svém Lorna. To nebyl žádný odraz hvězdy na
hladině. Jasné a pronikavě inteligentní planoucí oči jí pořád zářily v
paměti.
„Jestli máte pravdu,“ řekl Scott, „tak se bude držet blízko, protože
ví, že máme její mládě. Díky tomu bychom ji mohli odlákat od
ostatních mužů.“
Lorna z ustaraného výrazu jeho tváře vyčetla nevyslovenou
obavu.
Pokud je někdo z nich ještě naživu.
Lorna upírala oči na tmavý les a nadhodila si mládě v náručí o
něco výš. Už se uvelebilo a teplo a tma ho ukolébaly k poddajnosti.
Jak to, že po nich ta kočka nejde? Lorna instinktivně cítila, že to
není hlukem a světlem z helikoptéry nad lodí. To zvíře se přece
nerozpakuje zaútočit na vznášedlo a jeho pilota.
Mládě se zavrtělo a hledalo pohodlnější polohu. Nepřipadalo jí
tolik nemocné jako jeho sourozenec z vraku rybářské lodi, ale i tak
bylo ve špatném stavu. Je si toho snad matka vědoma, a proto ho
opustila? Je tohle pravý důvod, proč se zdržela pronásledování?
Lorně se tomu nechtělo věřit. Až dosud matka svého potomka za
každou cenu chránila. Nevzdala by se ho tak snadno.
Tak kde tedy je? Co má v plánu?
Uběhlo dalších pět minut. Ale po šelmě ani památky. Vrtulník se
obrátil a jeho reflektory se zabodly do tmavého lesa.
Scott se stáhl na druhou stranu lodi, satelitním telefonem hovořil s
pobřežní hlídkou a koordinoval další postup. Záchranný tým dorazí
na místo asi za deset minut.
Burt se stočil na palubě, čumák schovaný pod oháňkou. Tvářil se
naprosto nevzrušeně, a to jí dělalo starosti. Vítr vanul z východu.
Pokud se vzduchem nese pach kočky, Burt by měl ve střehu
pochodovat po palubě a kňučet.
„Je pryč,“ zamumlala Lorna.
Přímo za ní se ozval Scottův vzrušený hlas. Otočila se zrovna ve
chvíli, kdy spustil ruku s vysílačkou a spěchal směrem k ní.
„Ozval se Jack. Šelmu viděli na farmě. Jak to, že není tady?
Říkala jste přece, že se bude držet u mláděte.“
Lorna se obrátila, upřela pohled na hořící domek a zpracovávala
novou informaci. Vrtulník proletěl nad nimi, zahnal horký kouř nad
kanál, ale dával pozor, aby ještě víc nerozdmýchal plameny. Přesto
se ohnivý popílek snesl na loď a syčel ve vodě.
„Posílám helikoptéru za Jackem,“ oznámil jí Scott. „Uvidíme,
jestli se jí povede odehnat tu potvoru pryč od dětí.“
I přes horko Lorna cítila chlad. Děti. Pomalu jí začínalo docházet,
co má kočka za lubem. Ruka jí vystřelila dopředu.
 „Dejte mi vysílačku. Musím s Jackem mluvit. Hned!“

JACK KONTROLOVAL kruh ohňů. Dokonale obklopoval tábořiště.

Randy kráčel těsně vedle něho. Oba měli v rukou pušky. Jack všem
nakázal, aby ustoupili mezi stany, co možná nejdál od kraje mokřiny.
V blízkosti požáru drželi stráž jen ti, co měli zbraně.
Jenomže to bylo sotva sedm mužů.
Na dokonalou ostrahu lesa nestačili.
Plameny šlehaly do výšky, a Jackovy brýle pro noční vidění
nebyly k ničemu. Okolní vysoký starý les zůstával i nadále tmavou,
neproniknutelnou stěnou. Šelmy si letmo všiml jeden z Jackových
chlapů. Jenomže zmizela dřív, než stihl pohnout puškou.
„Zasranej přízrak“, to byla slova, kterými to stvoření popsal.
Po Jackově boku se ozval Randyho hlas: „Hraje si s náma. Jako
kočka s hejnem myší.“
Jack věděl, co tím bratr myslí. Jaguár už dokázal, že je zkušený
lovec. Nenechá se tak snadno vystopovat. Jako kdyby je ta potvora
chtěla provokovat.
Něco mu na tom nehrálo.
Zuby ho bolely, jak je napětím zatínal.
„Támhle!“ vykřikl muž na opačné straně tábořiště. Byl to jeden ze
skautských vedoucích. Z pušky mu vyšel výstřel.
Ostatní se k němu rychle rozběhli.
Někteří naslepo vystřelili.
Randy se k nim chtěl přidat, ale Jack ho popadl za paži. „Ne!“
Možná to bylo všemi těmi roky, kdy lovil v mokřině, anebo
dvěma pobyty v Iráku, kdy si hrál na kočku a myš s povstalci, ale
nyní moc dobře věděl, že se na ně chystá léčka.
Očima přejel les od jednoho konce ke druhému. Randy
porozuměl, napodobil pohyb svého bratra, pušku připravenou u
ramene. Jenomže tak velké prostranství nedokázali sami dva pokrýt.
Jack si nebezpečí všiml příliš pozdě.
Na opačné straně, stan vlevo.
Chlapec přinášel dříví na podpal, rozbitou zahradní židli, k
hromadě vršící se u okraje stanů. Zastavil se a pootočil směrem,
odkud zazněly výstřely. Z lesa za ním vyrazil obrovský stín. Kočka
jedním skokem přeskočila oheň a přistála na dosud bezpečném
území.
Útok byl tak rychlý, že chlapec ani nestihl vykřiknout.
Šelma ho popadla za zadní cíp košile, okamžitě se otočila a
přehoupla se přes plameny zpátky do lesa. I s děckem.
Jack zvedl pušku a zamířil, ale na zlomek vteřiny zaváhal. Bál se,
že zasáhne dítě. Instinktivní reakce. Špatná. Ten kluk je mrtvý tak
jako tak.
U pasu mu zavrčela vysílačka. „Jacku! Poslouchej!“
Byl by volání ignoroval, jenomže tohle byl Lornin hlas a zněl
vyděšeně. Sáhl po vysílačce a přiložil si ji ke rtům.
„Co je?“ vyštěkl, protože nedokázal zadržet svůj vztek a bezmoc.
„Ta kočka! Myslím, že si jde pro děti.“
Jack přerývaně vydechl. „Voláš pozdě. Zrovna zaútočila na
jednoho chlapce a zabila ho.“
„Zabila? Ne, Jacku, tak to –“
Z lesa se ozval hlasitý křik. Jack oddálil vysílačku. To je určitě ten
kluk. Jeho sténání se ozývalo z temnoty, stoupalo a klesalo v
nefalšované hrůze.
Aspoň že je naživu!
Jack pocítil velkou úlevu, ale zároveň také obavu. Jak to, že ještě
žije?
Jack si vzpomněl na Randyho poznámku o hře kočky s myší, která
nabízela jen jednu děsivou odpověď.
Kočky si s kořistí hrají, než ji zabijí.
Jack naslouchal a dětský křik se stále nesl krajinou.

LORNA SLYŠELA jekot z vysílačky. To stačilo. Otočila se a hodila

přístroj Scottovi. „Zavolejte helikoptéru zpátky.“
Vrtulník už mířil k farmě.
„Proč?“
„Musím se tam dostat. I s mládětem.“
Scott se zamračil, ale nedohadoval se s ní a zvedl vysílačku.
Chvíli do ní řval. Za pár vteřin se vrtulník začal vracet k lodi.
Vysílačka opět zmlkla.
„Nemůže přistát na palubě,“ prohlásil Scott. „Vyhodí kšíry. Jen
přeletíte ten požár a jste na farmě.“
Když Lorně došlo, co po ní chtějí, udělalo se jí mdlo a zle od
žaludku.
„Mohli by vás vytáhnout nahoru do vrtulníku,“ vysvětloval Scott,
„ale takhle to bude rychlejší. Jednoduše vás přepraví v postroji.“
Představovala si, jak se houpe na laně, a helikoptéra se mezitím s
hlasitým točením vrtule vrátila. Lorna zvedla oči. Z navijáku u
postranních dveří se na tlustém kabelu spouštěl žlutý záchranný
postroj.
Najednou svého zbrklého rozhodnutí zalitovala. Tohle
nedomyslela. I samotný let uvnitř kabiny byl dost děsivý.
Postroj se snesl dolů, houpal se a nadskakoval. Garcia ho chytil a
přitáhl k Lorně. Jen silou vůle se nedala na útěk. Přinutila se zůstat
na místě.
Scott od ní vzal mládě zabalené v dece a Garcia jí pomohl do
postroje. Přetáhl jí ho přes hlavu do podpaží a pevně utáhl. „V
pořádku?“ zeptal se.
Místo odpovědi nastavila ruku. „Podejte mi mou pušku.“
Childress zvedl uspávací pušku ze země. S jistou dávkou námahy
si ji neobratně přehodila přes rameno. Jakmile byla připravená, Scott
jí podal mládě. Přitiskla si je k hrudi.
Scott tázavě zvedl oba palce.
Nedůvěřovala svému hlasu, a tak jen mlčky přikývla.
Scott spokojeně ustoupil a zamával rukama nad hlavou.
Motor se rozeřval a postroj se jí bez varování zařízl do podpaží.
Nohy se zvedly z paluby. Začala kopat, jak zoufale toužila znovu
dosáhnout na zem. Jenomže bylo pozdě. Vrtulník stoupal a několik
metrů lana se natočilo zpátky na naviják.
Lorna se dívala dolů na mizející loď. Odvrátila se. Chtělo se jí
zavřít oči, ale věděla, že tak by se bála ještě víc. Vepředu stále hořel
dřevěný srub. Střecha se už dávno zřítila dovnitř a zanechala po sobě
jen doutnající krov. Kouř se linul nahoru, olizovaný plameny.
Vrtulník stoupal stále výš nad ruiny domu. Nevěřila, že to
dokážou. Pilota nejspíš napadlo totéž. Navijákem ji povytáhl nahoru.
A pak už se ocitli přímo nad peklem.
Lopatky rotoru prořezávaly dým a rozvířily kolem Lorny prudké
tornádo. Zadržela dech a nakonec zavřela oči. Žár ji pálil, jako kdyby
letěla nad jícnem sopky. Pevně sevřela postroj i mládě zabalené v
dece.
Po pár vteřinách bylo po všem. Teplota prudce klesla. Lorna se
váhavě nadechla čistého vzduchu a pootevřela oči. Pod sebou spatřila
černá kola nádrží. Dřevěné lávky, plošiny a můstky spojující jezírka
a několik menších budov s cínovou střechou. Vzadu za rybníčky
osvětloval černou mokřinu kruh táboráků. Uprostřed se tísnili lidé.
Tábořiště.
Helikoptéra se mírně stočila směrem k táboru. Lano se
setrvačností rozhoupalo. Vítr fičel kolem ní. Na prchavý okamžik
pocítila příval radosti, ale opravdu jen na okamžik.
Pak ji upoutal pohyb dole na zemi.
Z jedné menší kůlny, na jejíž střeše se ježila změť antén, vyrazil
muž. Běžel po lávce, mával černým automatem v ruce a druhou dlaň
si tiskl k ústům. Křičel. Slova se však ztrácela v hučení helikoptéry.
Určitě slyšel vrtulník a domyslel si, že je to záchranný tým pobřežní
stráže.
Pološílený strachy, že si ho nevšimli, běžel stále rychleji; až moc
rychle. Nakonec zakopl o vlastní nohu a tvrdě dopadl na prkno.
Viděla, jak jeho zbraň narazila na dřevo. I přes hučení motoru
zaslechla staccatovou sérii výstřelů vycházející ze zakouřené hlavně.
Vtom sebou helikoptéra trhla a nadskočila ve vzduchu.
Lorna sebou začala v postroji škubat a nadskakovat jako pstruh na
háčku.
Držela se, jako by jí šlo o život, a přitahovala se nahoru. Ze zadní
části helikoptéry vycházel mastný dým. Zbloudilá střela z automatu
patrně zasáhla nějakou důležitou část.
Vrtulník se překotil na čumák a začal rychle klesat. Teď už se i od
něho šířily plameny.
Lorna zírala dolů. Celý svět se řítil přímo na ni.
Vrtulník každou chvíli spadne.
 KAPITOLA 20
Jack pozoroval helikoptéru padající z oblohy.
Pod podvozkem se houpala postava v záchranném postroji. Podle
vlajících plavých vlasů poznal, že je to Lorna. Vrtulník se vší silou
snažil zpomalit klesání, divoce se kymácel a rotory se zastavovaly.
Pilot musel nasměrovat stroj dál od tábořiště, pryč od
shromážděných dětí.
Helikoptéra uhnula k západu a zatočila k mokřině. Lornu, visící
asi devět metrů pod plováky, táhla s sebou. Stroj dopadl na zem,
Lorna tvrdě narazila do lávky a zády po ní klouzala, vlečená
havarovanou helikoptérou.
Netrvalo to dlouho.
Vrtulník spadl do lesa, těsně za hranicí farmy. Vířící rotory
očesaly vrcholky stromů, pak se lopatky odlomily a odletěly hlouběji
do mokřiny. Jack čekal na výbuch, ale k nebi se vznesl jen hustý
sloupec dýmu. Tvrdě vybojované zpomalené klesání a polštář bažiny
patrně zmírnily dopad.
„Boltone! Reesi!“ Jack se otočil na své muže a křičel, aby ho bylo
slyšet i přes pláč a jekot ozývající se z tábora. „Zkontrolujte pilota!“
Když vyrazili, Jack se sprintem rozběhl k nejbližšímu můstku,
těsně následovaný Randym. Lorna mu zmizela z dohledu.
Na druhé straně farmy se na nohy drápal muž osvětlený plameny.
Klopýtal dopředu a i on mířil k Lorně. V ruce nesl vojenskou
brokovnici. Vypadala jako AA-12, bojová automatická zbraň, která
se používá při boji ve městě a dokáže na třicet metrů rozstřelit
ocelový sud a prorazit zeď.
Jack viděl, jak ten muž upadl a ze zbraně mu vyšla série
náhodných výstřelů. Určitě běžel s prstem na spoušti. Zatracený
křupan, má silnější zbraň, než na jakou stačí. V tomhle kraji to
nebyla výjimka.
Čím větší puška, tím větší ego.
Jack pustil toho pitomce z hlavy a dal se do hledání Lorny.
Je ještě naživu?

LORNA LEŽELA omráčená na zádech a v uších jí zvonilo. Nejspíš na

chvíli ztratila vědomí. Zvedla se na lokti a kousek od sebe uslyšela
výkřik. Jako když se člověk probírá ze zlého snu, stačila chvilička,
aby se rozpomněla, kde vlastně je. Pamatovala si, že když dopadla na
zem, překulila se na záda, a když ji stroj táhl za sebou, chránila se,
jak nejlíp uměla. Přesto ji záda bolela, jako kdyby jí je někdo
obrousil skelným papírem.
Přímo nad ní se objevil stín a zavrčel: „Ježíšikriste! Je vám něco?“
Byl to vysoký hlas se znělými nosovkami. „Já nechtěl vystřelit. Byla
to nehoda, přísahám. Kdybyste najednou neodbočili a neletěli pryč…
chci říct, to jste mě sakra neviděli?“
Jeho slova zněla ostře a spíš než obava z nich čišelo obvinění.
Jako kdyby to byla moje vina, pomyslela si Lorna. Ale to nebylo
všechno. Možná za to mohla celá situace; ležela na zádech, byla
omámená a probudila se do zlého snu.
Minulost a přítomnost se spojily v jedno.
Rozmazaný stín klesl vedle ní, sklonil se nad ní. Ze tmy se
vynořila jeho tvář. Naklonil se blíž.
„Nehýbejte se.“ Znělo to jako hrozba. „Jste celá zamotaná.“
Přesto se odtáhla.
Něco v tom hlase…
Najednou jí to došlo; jako rána přímo do břicha. Ten hlas,
dokonce i ta sklánějící se silueta. Toho chlapa znám. Šokovaně
zalapala po dechu a drápala se pryč, jako kdyby se pokoušela
uniknout minulosti, která ji pronásledovala dlouhá léta. Ještě víc se
přitom zaplétala do lana z vrtulníku a do postroje.
„Co to s váma je?“ Muž ustoupil a pootočil se za zvukem
dusajících bot. Obličej mu osvětlil oheň.
Zírala na něho vytřeštěnýma očima. Poznala jeho rysy, zahnutý
nos, masité rty, prasečí oči. Vzpomínky se vyvalily na povrch.
Prázdný prostor uvnitř se zaplnil barvou a zvuky. Slyšela vlastní
pláč, prosby, aby přestal, znovu cítila ponížení a hrůzu. Nejspíš to
všechno vytěsnila, zasunula hluboko do podvědomí. Zažila trauma a
patrně samu sebe přesvědčila, že na útočníka neviděla.
Pletla se.
Tohle je muž, který se ji před deseti lety pokusil znásilnit a jehož
útok zavinil Tomovu smrt.
„Lorno!“
Při vyslovení svého jména nadskočila. Byl to Jack. Běžel k ní, aby
ji zachránil; stejně jako tenkrát. Minulost a přítomnost se znovu
promísily.
Přesto Lorna nespouštěla oči z muže před sebou. Když k nim
doběhl Jack se svým bratrem, jeho postava se jako by scvrkla a
ustoupila zpátky do stínu.
Jack k ní rychle přistoupil a na tu zrůdu ani nepohlédl. Tvrdě klesl
na kolena. „Lorno, nehýbej se!“
Stejná slova slyšela před chvílí, ale tentokrát v nich nebyla žádná
hrozba, jen upřímná starost.
„Nic mi není,“ řekla a pak to zopakovala ještě jednou sama sobě.
„Nic mi není.“
Chytila ho za ruku. Pomohl jí vstát a vymotat se z postroje. Přes
rameno sledovala útočníka, který ustupoval zpátky k farmě. „To je
on,“ řekla.
Jack si všiml, kam se dívá. Jakmile mu došlo, co má Lorna na
mysli, naprosto znehybněl. Výraz jeho tváře nyní připomínal
bouřkový mrak.
Randy ostře zaklel. „Mělo mě to napadnout. Garland Chase. Ten
bastard šerifa Gumba. Kdo jinej by takhle zbrkle střílel?“
Lorna stiskla Jackovi rameno, protože její noční můra konečně
dostala jméno. Garland Chase. V hlase se jí ozývala jistota i
neochota uvěřit. „To je ten hajzl, co mě napadl. Tu noc, kdy Tommy
umřel.“
Randy se k ní prudce obrátil.
„Já vím,“ zašeptal Jack.
Randy přimhouřil oči. „O čem to vy dva mluvíte?“
Jackův bratr o té noci nic nevěděl. Všichni Menardovi tehdy
začali Lornu nenávidět. Dávali jí všechno za vinu. A ona tolik
doufala, že se jednou sama stane členkou této rodiny. Roztřásla se,
stále ještě v šoku z pádu vrtulníku.
Jack ji vzal do náruče a objal.
Nebránila se. Cítila jeho pevné paže a cosi nedefinovatelného,
teplo a blízkost, které v jejím životě tak dlouho chyběly. V jeho
náručí si poprvé uvědomila opravdovou hloubku ztráty, již utrpěla
oné příšerné noci – přišla o své nenarozené dítě a milence, ale také o
celou rodinu, o budoucnost plnou lásky a vřelé náklonnosti.
Tehdy v noci všechno ztratila.
Přesto jí toto poznání nepůsobilo smutek. Místo toho se jí tělem
rozlil vztek, sžíravý jako plamen. Nestála o další tajemství, měla jich
plné zuby. Odtáhla se od Jacka a setřásla starý, zlý sen. Tohle není
minulost. A já už nejsem vyděšená, nadopovaná puberťačka.
Pohledem našla uspávací pušku. Došla k ní, zvedla ji ze země a
vykročila. Záda ji při každém kroku pálila jako čert, ale bolest jí
pomáhala soustředit se.
Jack šel vedle ní. „Lorno, co chceš dělat? On za to nestojí.“
Spálila ho pohledem. „Jasně že za to nestojí. S tím hajzlem si to
vyřídím potom. Teď tu máme větší problém.“
Rozhlížela se po obou stranách lávky a vracela se stejnou cestou,
kudy ji před chvílí táhl vrtulník. Když dopadla na zem, upustila deku
s mládětem. Při nárazu jí vyklouzla z ruky. Kam zmizelo?
Obešla další rybníček, patrně chovnou nádrž, a dole, těsně u vody
si všimla karmínového záblesku. Za zábradlím jezírko obklopoval
travnatý břeh. Deka i kotě se ocitly až u vody.
Lorna odložila pušku, skrčila se, podlezla zábradlí a skočila dolů.
Deka se zavrtěla. Ozvalo se žalostné mňoukání. Ten pohyb vyslal
po hladině nádrže malé vlnky a přilákal obrovskou černou kládu.
Jako periskop ponorky se vynořil pár očí pod šupinatými hrboly.
Do zabahněné trávy za jejími zády dopadl pár vysokých bot.
Jack.
S pohledem upřeným na nádrž a na deku vyrazila kupředu. Ke
břehu to byly sotva tři kroky. Deka se třásla, jak se uvězněné mládě
pokoušelo uniknout z vody.
Jestli se dostane ven… uteče…
 Lem přikrývky se nadzvedl a objevil se bílý čumáček a vousy.
Lorna se vrhla dopředu, dopadla na kolena a ještě kus jela blátem.
Popadla deku a vylovila mládě.
„Mám ho…“
Zaklonila se a přitiskla si ho k hrudi. Překulila se na nohy a
narovnala se. Vtom na samém konci nádrže vystříkl proud vody.
Vynořil se aligátor s rozevřenými čelistmi, chřtánem bílým jako rybí
břicho a žlutými zuby, které se zaleskly ve tmě.
Lorna ucukla, ale příliš pomalu.
Čelisti klaply s takovou silou, že by klidně roztříštily kost. Zuby
zachytily vykukující lem deky a vytrhly ji z jejího sevření. Zvíře se
svalilo zpět a pohodilo šupinatou hlavou. Deka vyletěla do povětří a
mládě plachtilo vzduchem. Dopadlo na trávu, překulilo se a postavilo
na malé tlapky. Jako blesk vyrazilo od rybníka.
Ne…
Lorna věděla, že ho nedohoní. Jestli se dostane do mokřiny…
Jenomže v tu chvíli mu Jack střemhlav skočil do cesty. Jako tvrdý
zadák lapající po nešikovně hozeném míči zachytil vyděšené mládě
uprostřed skoku. Překulil se s mládětem a tiskl si je k břichu. Pod
lávkou za ním se pohnul stín.
„Jacku!“
Aligátor zaútočil z temnoty a lezl k ležícímu muži. Jack neměl
dost času, aby vyskočil na nohy. Aligátor vyrazil. „Tak to teda ne, ty
zmetku!“
Seshora se snesl tmavý stín a přistál aligátorovi na hřbetu. Randy
zavýskl, přišpendlil svou váhou zvíře k zemi a rozvalil se mu na
zádech. Aligátor se začal kroutit a válet, ale Randy držel pevně.
Pustili se do sebe, a Lorna raději rychle uhnula z cesty. Než se
dokutáleli k vodě, Randy kopl aligátora oběma nohama do břicha.
Obrněné zvíře vyletělo do vzduchu, zamrskalo ocasem a s cáknutím
dopadlo do nádrže.
Lorna doběhla k Randymu a pomohla mu vstát. Začaly se k nim
blížit další šupinaté klády. Nejvyšší čas vypadnout.
Natáhla se po promáčené dece a vytáhla ji z vody. Ještě že to
udělala.
Jack už byl na nohou a zápasil s divokým mládětem. Bylo velké
asi jako střední pes a v panice do něj zatínalo drápy a trhalo mu
rukávy uniformy. Jackova tvář se zkřivila bolestí, ale sevření
nepovolil.
Pospíchala k němu s roztaženou přikrývkou. „Dej mi ho!“
Jack jí s velkou radostí předal kroutící se směsici drápů a tesáků
ostrých jako jehly. Zabalila mládě do deky. Všichni tři se pak
rozběhli k lávce a vyškrábali se na prkna.
„Proč je ta malá příšera tak důležitá?“ ptal se jí Jack, když se
zastavil. Krev mu stékala po paži a kapala z prstů.
Lorna už chtěla odpovědět, ale slova jí zamrzla v hrdle. Když se
otočila, aby Jackovi všechno vysvětlila, náhodou se podívala na
lávku vedoucí ke kraji lesa.
Odpověď na Jackovu otázku se krčila na konci lávky. Byla to hora
svalů, drápů a tesáků, mnohem větší, než si představovala. Jaguáří
samice upírala pohled přímo na Lornu.
Primitivní strach sevřel Lorně hruď, takže nemohla dýchat.
Jak dlouho je tady?
Měsíční svit a záře ohně laskaly sněhobílou srst. Ve vyceněných
zubech jí viselo dítě, skleslé a bez života. Držela ho za skautskou
vestu. Podle zprávy, kterou jí Jack podal vysílačkou, se chlapec
jmenoval Tyler.
Je mrtvý?
Vtom se drobná paže pohnula.
Ještě žije… díky bohu… ale evidentně je v šoku…
Jack se prudce otočil. Zvedl pušku, ale zaváhal. Tyler je naživu,
ale kdyby jeho střela nezasáhla šelmu napoprvé, patrně by chlapce
roztrhala na kusy.
„Ne,“ varovala ho Lorna.
Udělala krok před Jacka. Rozhrnula deku, aby bylo vidět mládě, a
zvedla je o něco výš.
No tak, tohle přece chceš…
Jaguár z ní nespouštěl oči. Položil Tylera, ale jednou tlapou mu
šlápl na hruď a držel ho u země.
„Lorno…“
Dívala se před sebe a v očích toho zvířete rozpoznala mimořádnou
inteligenci. „Já vím, co dělám,“ zašeptala.
Doufejme, pomyslela si v duchu.
 KAPITOLA 21
Gar ležel rozplácnutý na břiše a ze všech sil se snažil, aby ho nebylo
vidět. Pušku měl pod sebou, ale bál se pohnout.
Před deseti vteřinami klusal zpátky do bezpečí kůlny s
vysílačkami. S kamarády si tam schovali basu piv a jeden po druhém
si tam přes den chodili svlažit hrdlo. O nic přece nejde a kdo by věřil
té bláznivé historce o příšerné kočce, co si běhá volně v mokřině.
Prokristapána, kolik podobných povídaček se tady vykládalo. A
některé dokonce pocházely z jeho vlastní hlavy.
Gar počítal, že tohle budou snadno vydělané peníze, stačí se jen
tak poflakovat po farmě a příležitostně ztrestat pár piv. Dokonce se
mu povedlo ulevit několika peněženkám v nestřežených batozích
táborníků.
A to všechno za jeden jediný den.
Jenomže teď je všechno jinak.
Když prchal přes farmu, všiml si bílého záblesku v lese; hnalo se
to přímo na něj. Reagoval instinktivně, otočil se a přeskočil branku u
lávky. Dopadl na druhou stranu, kde molo vyčnívalo nad nádrží jako
skokanský můstek. Přitiskl se k němu. Právě včas.
Obrovská kočka se přehoupla přes hraniční plot a přistála na lávce
necelých dvacet metrů od něj.
Zadržoval dech a potlačoval výkřik hrůzy. Pod vystouplým
břichem cítil každičký hřebík, každý suk ve dřevě. V močovém
měchýři mu cukalo a hrozilo, že se každou chvíli vyprázdní. Ale on
se ani nepohnul.
Jestli mě uvidí, bude to má smrt…
Na druhé straně lávky se ozvaly hlasy. Díval se, jak se ta blonďatá
ženská z helikoptéry opatrně přibližuje k šelmě. V náručí držela
zchumlanou deku. Za ní poznal bratry Menardovy, Jacka a Randyho.
I přes hrůzu, kterou cítil, ho v hrudi pálil příval nenávisti. Jack mu
kdysi zlomil nos a vyrazil dva přední zuby. Gar ho tenkrát chtěl
zabít. Ale otec poslal toho hajzla do Iráku.
Teď je Jack zpátky.
V té chvíli tomu byl Gar docela rád. Jack měl o rameno vzepřený
automat a mířil na zvíře.
Zabij tu svini, křičel na něj v duchu Gar.
Jenomže Jack nevystřelil.
A Gar věděl proč. I on si všiml toho kluka, kterého šelma
přidržovala tlapou.
Tak střílej, sakra!
Blondýna se zastavila jen pár kroků od Garova úkrytu. Poklekla
na jedno koleno a položila tu věc v dece na prkno. Stála k němu
zády, takže neviděl, co dělá.
Něco s tou dekou… pod tou dekou.
Jak to, že na ni ta zrůda neútočí?
Konečně se narovnala a začala ustupovat zpátky k Jackovi a jeho
bratrovi. „No tak,“ mumlala tiše, když znovu míjela Garův úkryt.
„Pojď si pro své mládě.“
Na druhé straně lávky se ozvalo hluboké zavrčení. Gar ho cítil až
v břiše. Šelma udělala krok dopředu, pak další a za sebou nechávala
bezvládného chlapce. Plížila se dál, nízko u země. Ocas se jí mrskal
vzrušením ze strany na stranu. Svaly měla napjaté a roztřesené.
Stáhla pysky do tichého zabručení a odhalila obrovité tesáky.
Jak se blížila, Gar se pokusil ještě víc přitisknout k prknu.
Žaludek se mu sevřel a zakručelo v něm. Šaty mu smáčel chladný
pot.
Proč ten pitomec nestřílí?

LORNA ZVEDLA naléhavě ruku, aby Jack nevypálil. Jaguáři mají

nejsilnější lebky ze všech kočkovitých šelem, protože musí podepírat
tíhu silných čelistních svalů. I zblízka se může střela od hlavy
odrazit, a kdyby se mu nepodařilo zvíře usmrtit, kratičké příměří by
se proměnilo v krvavou lázeň. Musela tedy věřit, že kočka ve snaze
ochránit svého jediného potomka s nimi uzavře obchod.
 Mládě výměnou za chlapce.
Lorna vsadila všechny své naděje – i jejich životy – na jednu
kartu. Na předpoklad, že kočka chlapce nezabila.
Jaguár se plížil kupředu. Oči mu zářily jako žlutohnědé zlato.
Většina kočkovitých šelem má zorničky zúžené do svislé štěrbiny,
ale jaguáři ne. Pozorovala, jak se jaguáří adrenalinem nadopované
zorničky roztahují.
Lorna přenesla váhu z nohy na nohu, aby z ní šelma nespustila
oči. Pár kroků před ní se samice doplížila k dece, dost blízko, aby
Lorna zaregistrovala pižmový zápach její mokré srsti. Tyčila se před
ní jako děsivá hora, krásná a zároveň hrozivá. Velké oči, zářící
nadpřirozenou inteligencí, si ji zkoumavě prohlížely. Kočka se blížila
a svaly se jí pod kůží napínaly a převalovaly jako příval prehistorické
síly.
Stačilo natáhnout ruku a Lorna by se jí mohla dotknout.
Jedna její část po tom toužila – aby si potvrdila její existenci a
třeba jen na letmý okamžik byla v kontaktu s něčím, co nepatří do
tohoto světa. V záři jejích očí cítila nekonečnou hloubku. Tohle
nebyl jen obyčejný kočičí pohled.
Pak to zmizelo.
Až dosud bylo mládě u jejích nohou potichu, ale nyní zachytilo
pach matky. Vrčelo, vrtělo se v dece a pokoušelo se dostat za každou
cenu ven.
Matka pohlédla dolů.
To není dobré.
Lorna potřebovala znovu upoutat pozornost šelmy. Dupla nohou.
Jaguár zasyčel, přikrčil se a oči mu zaletěly zpátky k Lorně.
To je dobře. Pořád se na mě dívej.
Kočka plácla obrovskou roztaženou tlapou. Žluté drápy zachytily
okraj deky. Pak stejně rychle cukla nohou dozadu. Od polštářků tlapy
se odrazila černá šipka a zmizela ve tmě.
Když Lorna před chvílí pokládala mládě na zem, vsunula mezi
prkna lávky dvě uspávací šipky. Doufala, že na některou z nich
šelma šlápne, bodne se a sama si do těla vpraví obsah injekce. Když
to nebude doprovázet výstřel ani bolestivé bodnutí, zvíře si toho
možná ani nevšimne.
 Modlila se, aby se to podařilo.
Kočka hluboce a ostře zavrčela. Než mohla Lorna ustoupit,
vyrazila kupředu. Lorna zpanikařila. Šokovala ji rychlost zvířete,
zakopla a dopadla tvrdě na záda. Ale kočka jí nevěnovala pozornost.
Popadla mládě i deku do zubů, rychle se otočila a vyrazila zpátky do
úkrytu lesa.
Lorna věděla, že asi za deset minut začne uspávací látka otupovat
vědomí zvířete a uvede je do katatonického stavu. Pak bude
bezpečné jaguára najít a vyzvednout jeho bezvládné tělo.
Dopřála si chvíli úlevy a vypustila dlouho zadržovaný dech.
Zvládli to…
Jenomže pak se ozvalo třesknutí výstřelu. Trhla sebou a
nadskočila. Z levé kýty jaguára se vyvalila rudá krev. Střela zasáhla
šelmu při výskoku. Jaguár dopadl na bok, přímo vedle nehybného
chlapcova těla.
Lorna se prudce otočila k Jackovi a jeho bratrovi, ale oba vypadali
stejně udiveně.
„A máš to, ty parchante,“ ozval se vítězoslavně drsný hlas.
Lorna se otočila a spatřila postavu. Zvedala se z lávky jako
přízrak v oparu nad vedlejší nádrží. Byl to ten odporný Garland
Chase. V ruce držel vztyčenou pušku. Znovu vystřelil a pak ještě
jednou.
Kočka se svíjela. Jenomže tohle nebyl žádný obyčejný rys. Byla
zkrvavená, ale zdaleka ne zneškodněná. Vedle ní na prknech si Lorna
všimla hromádky bílých chlupů. Mládě. Vypadlo matce z tlamy a při
pádu se ocitlo pod jejím tělem. Teď leželo zcela nehnutě a krk mělo
vyvrácený v nepřirozeném úhlu.
Střelba byla stále divočejší, protože muž si uvědomil, že kočka
ještě nemá dost. Zábradlí vedle jaguára se rozletělo na kusy. Šelma
vyrazila směrem k nim. Zaslepená zuřivostí a zmatená výstřely a
bolestí zaútočila na nejbližší cíl. Skočila přímo na Lornu, Jacka a
Randyho.
U Lornina levého ucha vyšla ostrá rána z pušky.
Instinktivně se přikrčila a spatřila, jak se pravé oko jaguára
rozprsklo v oblaku krve. Útok ustal uprostřed skoku, jako kdyby
kočka narazila na stěnu. Obrovské tělo dopadlo na zem s
roztaženýma nohama.
Lorna se chtěla narovnat, ale Jack ji popadl jednou rukou za
rameno. Stál těsně za ní a z hlavně jeho pušky se ještě kouřilo. S
namířenou zbraní opatrně přistoupil k šelmě. Randy ho kryl.
Ale kočka byla očividně mrtvá.
A mládě také.
Lorninu pozornost upoutal výkřik za zábradlím lávky, u branky
před dalším prknem vystupujícím nad sousední nádrží. Právě z
tohoto úkrytu Garland Chase na jaguára střílel a ohrozil tím všechny
přítomné. Teď byl pryč. Ne, vlastně nebyl.
„Pomoc!“
Postavila se a spatřila Garlanda, jak visí pod zábradlím a drží se
jen konečky prstů. Patrně zpanikařil a ztratil rovnováhu.
Randy oběhl kočku, aby zkontroloval chlapce. Střelba probrala
Tylera z mrákot. Nejistě se pokoušel vstát.
Lorna odsunula západku na brance. „Jacku, potřebuju tady
pomoct.“
Jack se otočil ve chvíli, kdy se z tmavé nádrže pod nimi vyvalila
voda.
Vynořila se šupinatá hlava s doširoka rozevřenou čelistí. Žluté
zuby se sevřely kolem Garlandovy kopající nohy. Muž zasténal, když
ho obrovský aligátor strhl dolů. Ve změti mávajících rukou a nohou
se Garland i aligátor řítili do vody.
Lorna běžela po lávce. Voda pod ní vířila, jak aligátor válel a trhal
svou kořist. Na okamžik se vynořila bílá ruka, ale hned zase zmizela.
Jack se postavil vedle ní a zvedl zbraň, ale nemohl pořádně
zamířit. Souboj se odehrával pod temnou hladinou.
Za nádrží se ozval křik: „Elvisi, ne!“
Na opačné straně stála na vyhlídkové plošince mladá žena.
Přelezla zábradlí a skočila do vody.
„Co to dělá?“ Jack nevěřil svým očím. Vyrazil dopředu a chystal
se skočit šipku přímo za ní.
Lorna mu stiskla paži. „Počkej.“
Ta žena tu bezpochyby pracuje. Volala na aligátora jménem.
Lorna věděla, že někteří aligátoři poznají své ošetřovatele, a dokonce
připlují na povel. Cvičitelé se občas se svými svěřenci i koupou.
 Žena zmizela pod vodou a hladina se ztišila. Zuřivý boj ustal. Po
chvíli se objevila a za límec táhla bezvládnou postavu. Na hladině za
nimi zůstávala mastná rudá stopa.
Krev.
„Pomoc!“ křičela dívka.
Za jejími zády se z nádrže vynořil aligátor. Byl minimálně čtyři a
půl metru dlouhý. Z tlamy mu visela bledá končetina; noha utržená v
koleni. S kořistí byl patrně spokojený, protože v klidu odplaval pryč.
Lorna se otočila a pospíchala ke schůdkům vedoucím k břehu
nádrže, kde se dívka pokoušela vytáhnout tělo oběti z vody.
Jack běžel těsně za Lornou.
„Potřebuju tvůj pásek,“ volala na něho.
Z duše se jí to příčilo, ale musí tomu hajzlovi zachránit život.
 KAPITOLA 22
Duncan Kent seděl ukrytý v mokřině v proudovém člunu s ebenově
černým trupem. V ústech převaloval cucavý bonbon. Ve člunu s ním
byli další čtyři muži v ochranných oblecích. Druhý člun, dvojče
prvního, plul necelých dvacet metrů po jeho pravici. Tým deseti
mužů si sestavil sám Duncan. Elita Ironcreek Industries.
Duncan pozoroval aligátoří farmu dalekohledem pro noční vidění.
Od západu slunce oba čluny křižovaly temnou mokřinu. Jediným
světlem v Duncanově člunu byla maličká gépéeska, kterou držel v
druhé ruce. S její pomocí se mu z břehu podařilo vysledovat
exemplář. Všechna zvířata z projektu Babylon byla označena
elektronickým čipem.
Podle plánu měli jaguára skolit v noci a nenechat za sebou žádné
stopy. Štěstí jim přálo. První úkol mise byl již splněn. Dalekohledem
nyní pozoroval chladnoucí tělo velké kočky. Byla to velká ztráta, ale
projekt Babylon neohrozí.
V duchu přehodnocoval cíle své mise a přitom pozoroval malou
skupinku, jak ošetřuje zraněného muže na zemi. Ten člověk se třásl v
agonii. Kdosi mu seděl na hrudi. Plavovlasá žena se mu chystala na
amputované noze provizorně podvázat cévy.
Duncan spustil dalekohled. Jeho tým dorazil příliš pozdě. Přestože
měli k dispozici vyhledávací zařízení, zaměřit cíl jim trvalo moc
dlouho.
Nevadí.
Jaguár je mrtvý, takže stačí už jen zajistit tělo. Jenomže teď to
nepůjde, míří sem pobřežní hlídka. Budou si muset počkat na
vhodnou příležitost a zjistit, kam tělo odvezli. Vzedmula se v něm
vlna zlosti. Sám ředitele Ironcreeku varoval před riziky, která
představovala přeprava exemplářů během tropické bouře, ale jeho
varování nepadlo na úrodnou půdu. Nadřízení trvali na původním
časovém harmonogramu. Exempláře mířily do sídla Ironcreeku v
marylandské Bethesdě, kde se měla prokázat životaschopnost
projektu Babylon.
Projekt byl zcela zásadní pro budoucnost Ironcreeku. V oblasti
soukromých dodávek pro armádu je konkurence nelítostná. Nyní,
když se válčí na dvou frontách – v Iráku a Afghánistánu –, se z
dodávek pro vojáky, zásob a nových technologií pro bitevní pole
stalo multimiliardářské odvětví. Ironcreek soupeřil o vládní zakázky
s Raytheonem, Air-Scanem, DynCorpem a mnoha dalšími firmami.
Klíčem k úspěchu v téhle branži je vybudovat si pevnou pozici a
dodávat služby nebo výrobky, které nikdo jiný nenabízí.
Zatímco podniky jako Blackwater se specializují na bezpečnost a
ochranu, Ironcreek Industries se soustřeďuje na armádní výzkum a
vývoj. Ve skutečnosti jim nejvíc nekonkurují ostatní soukromé
firmy, ale DARPA, úřad pro výzkum a vývoj amerického
ministerstva obrany.
Vláda už pokročila s několika projekty v oboru bioinženýrství a až
příliš razantně vkročila na území Ironcreeku. DARPA vpravuje
krysám a žralokům do mozku implantáty a učí se je ovládat jako
biologické roboty. Vkládá elektronické čipy do larev hmyzu, takže
když můry a mouchy dospějí, čipy už mají v těle. A seznam by mohl
pokračovat dál a dál. Nedávno se DARPA začala plést i do
samotných genomů a snaží se najít způsob, jak přímou genetickou
manipulací posílit výkonnost.
Aby Ironcreek přežil, musí si v tomhle rychle se rozvíjejícím
průmyslu udržet náskok. Příležitost se objevila v Iráku, kde v
samotném srdci bagdádské zoologické zahrady našli zařízení pro
vývoj biologických zbraní. O laboratoři informovala Ironcreek
rozvědka, která příslušné údaje při mučení vymlátila z iráckého
vojenského vědce. Ředitel Ironcreeku agentům dobře zaplatil a
přetáhl je do svých řad.
Duncana vyslali, aby zajistil výzkum a všechny životaschopné
exempláře. Zaplatil za to vlastní krví. Šrámy po celém jeho těle
nejlépe dosvědčovaly životaschopnost projektu. Na levé straně
obličeje se mu táhly čtyři odporné jizvy od temene až k bradě. Týden
byl v kómatu a podstoupil devět operací, při nichž mu spravovali
nos, zlomenou čelist a vsazovali zubní implantáty. Poškozené slinné
žlázy a kanálky mu způsobily trvalé sucho v ústech, které občas
trochu mírnilo cucání pastilek a tvrdých bonbonů.
Tělo mu mapovaly i další jizvy – ale ne všechny byly vidět. Občas
se v noci probouzel zpocený ve zmuchlaných prostěradlech, s ústy
staženými do výkřiku bolesti či hrůzy. Vzpomínky na bagdádské
ráno, kdy na něho skočilo to zvíře a zakouslo se mu do těla, ho
poznamenaly stejně jako jizvy na těle.
To stvoření bývalo kdysi šimpanzem. Kdyby nebylo pološílené
hlady a pomatené samotou, Duncan by nejspíš nepřežil. Projektu
daroval svou vlastní krev a teď nedovolí, aby ho někdo odhalil nebo
zničil. K cíli už schází tak málo.
Dobře si uvědomoval, že existují i problémy; jako to nedávné
pominutí smyslů, k němuž začínalo docházet v testovacím středisku
ostrůvku Ztracený ráj. Ale když jde o úspěch na trhu, rychlost často
převáží nad opatrností. Bezpečnost na prvním místě je heslem
slabochů.
Duncan zvedl paži a opsal půlkruh. Tiché bručení vodního
tryskového motoru zesílilo, člun se otočil a vyrazil zpět k základně.
„Pane?“ zeptal se jeho zástupce a vložil do toho jediného slova jak
respekt, tak důraz.
Jaký je teď plán? To byla skutečná otázka.
Duncan schoval navigaci do kapsy. „Exempláře, které přežily,
jsou pořád ještě zamčené ve výzkumném zařízení u řeky.“
Aby byly chráněny zájmy Ironcreeku a omezila se možnost
vyzrazení, testovací subjekty se musejí buď zajistit, anebo zničit.
Podíval se na hodinky a chvíli v duchu počítal. Za chvíli začne svítat,
jenomže on už se neodvážil ztratit další den.
„Udeříme dnes v noci,“ řekl. „Chirurgický zákrok před východem
slunce.“
V hlavě už začal sumírovat strategii útoku, ale zástupce měl ještě
jednu otázku.
„Pane?“
Duncan opět věděl, co se za tím jedním slovem skrývá, a
odpověděl: „Nikdo nesmí přežít.“
ČÁST DRUHÁ

BABYLON SE BOUŘÍ
 KAPITOLA 23
Lorna stála na přední verandě. Do východu slunce zbývalo jen pár
hodin. Měla by být na smrt unavená, ale právě naopak, byla nabitá
energií a stále ještě fungovala díky dávce adrenalinu z událostí
uplynulé noci.
Jack stál za ní a čekal.
Odvezl ji ze stanice neworleanské pohraniční stráže, kde si zapsali
její výpověď. Táborníci byli už v bezpečí. Několik z nich mělo
drobné popáleniny a nadýchali se kouře. Chlapce, kterého jaguár
unesl, přepravila helikoptéra rychlé lékařské pomoci stejně jako
Garlanda Chase. Muž ztratil hodně krve a aligátor ho připravil skoro
o celou levou nohu, ale přežije to.
Pobřežní stráž chtěla aligátora zastřelit, ovšem Lorna se postavila
proti. Vysvětlovala, že zvíře vydráždila střelba a požár a probudila v
něm miliony let starý obranný instinkt. Farmářova dcera, která
skočila do vody a zachránila Garlanda, se tvářila tak odhodlaně, že
by se určitě vrhla mezi střelce pobřežní stráže a aligátora.
Elvis nakonec taky přežil.
Bohužel totéž se nedalo říct o jaguáří samici a jejím mláděti.
Jejich mrtvá těla letecky přepravili do ACRES. Smrt obou zvířat
znamenala tragickou ztrátu, ale Lorna byla bohužel svědkem i toho,
jak z lesa vytáhli tři mrtvá mužská těla s rozdrcenými lebkami a
prokousnutými hrdly. Ta kočka byla lidožrout, nemilosrdný zabiják,
příliš nebezpečný na to, aby mohl dál žít.
Přesto nebyly všechny důsledky tak tragické. Pilot havarovaného
vrtulníku přežil. Našli ho v troskách se zlomenou rukou a klíční
kostí. Osamělá piroga doplula do cíle na opačné straně farmy. Bratři
Thibodeauxovi přestáli střet se šelmou a stejně tak i další dva Jackovi
kolegové. T-Bob měl dost zdravého rozumu, aby opustil kánoi a
stáhl svou skupinu do korun vysokých cypřišů. Z úkrytu na vysoké
rozhledně pak šelmu odháněl výstražnou střelbou.
Lorna si představila bezvládné tělo samice stoupající do vzduchu,
vlečené v nákladní síti. Nemohla se dočkat, až se sama vrátí do
ACRES, ale Jack trval na tom, že spolu vrtulníkem pohraniční stráže
odletí do New Orleansu kvůli výpovědi. Pak jí nabídl odvoz domů a
nakonec k molu, kde vyzvedli její ford. Měla v úmyslu se jen rychle
převléknout a vyrazit rovnou do ACRES.
„Počkám tady,“ řekl Jack ve dveřích verandy.
Stál tam jen v tílku. Košili od uniformy mu roztrhalo a zkrvavilo
jaguáří mládě. Levou paži měl ovázanou od zápěstí až k lokti.
„Neblázni. Pojď dovnitř,“ vybídla ho a ukázala mu na ruku.
„Obvaz ti už prosakuje. Doma mám lékárničku. Než vyrazíme,
převážu ti to. Zabere to sotva pět minut.“
Pokusil se poraněnou paži schovat. „Nic mi není.“
„Pokousání a poškrábání od šelmy se nesmí brát na lehkou váhu,“
varovala ho. Její vlastní paži brázdily zhojené jizvy, které to
dokazovaly. „Dali ti nějaká antibiotika?“
„Dostal jsem recept. Ráno si léky vyzvednu.“
Obrátila oči v sloup. Jak je vidět, lékařský tým pobřežní stráže
nemá ani ponětí o poraněních způsobených kočkovitými šelmami.
Jak by taky mohl? Na otevřeném moři se asi moc koček nevyskytuje.
„Nejsi alergický na penicilin?“ zeptala se a s klíčem v ruce se
obrátila ke vchodovým dveřím.
„Ne.“
„Kočky mají v tlamě toxickou a septickou bakterii pasteruella. Už
jsem viděla, jak ošetřovatelé přišli o prsty a části ruky, protože
kousnutí zanedbali. Antibiotika se musí nasadit okamžitě. Doma
mám pro všechny případy pořád nějaký augmentin.“ Pohlédla na
Jacka. „Ale kdyby něco, tak o tom nevíš.“
Nakonec svolil a přes poslední schod vešel na verandu. Lorna
otevřela s trhnutím dveře, rozsvítila světlo a vedla ho do předsíně.
„Kuchyně je vzadu,“ ukázala mu a pokračovala: „Vezmu si
lékárničku a přijdu tam za tebou.“
Rozběhla se po schodech nahoru. Odřená záda zaprotestovala, ale
Lorna nezpomalila. Jsem fakt nabuzená, pomyslela si. Došla do
koupelny a otevřela lékárničku. Na poličkách, vedle toaletních potřeb
a kosmetiky, trůnily řady léků na předpis. Vzala lahvičku s
augmentinem a zatřásla jí. Ještě je ho dost. Popadla roličku čistého
obvazu, peroxid vodíku a jód.
Když zavírala skříňku, zachytila svůj obraz v zrcadle. Vlasy měla
rozcuchané a napolo připlácnuté k hlavě. S oblečením to bylo ještě
horší. Lorna nebyla nijak marnivá, ale všechno má své meze.
Položila zdravotnickou výbavu na dřez a obrátila se k vaně.
Roztočila kohoutek sprchy, počkala, až začne téct voda, a oblečená
vlezla dovnitř. Nechala po sobě stékat teplou vodu snad celou
minutu. Se zavřenýma očima se svlékla, zahřívala se pod horkým
proudem a nakonec vylezla ven a zabalila se do ručníku.
Během několika minut měla vlasy rozčesané a rozpuštěné na
ramena. Nahá přeběhla do svého pokoje a oblékla si čisté džíny a bílé
tričko. Vrátila se pro léky a obvaz a vyrazila po schodech dolů.
Jacka našla sedět u kuchyňského stolu, zády ke dveřím. Hlavu měl
svěšenou a podle schýlených zad se dalo uhodnout, že klimbá.
Nechtělo se jí ho budit, a tak se zastavila ve dveřích.
Na okamžik se jí vybavil Tom. Při pohledu na Jackovu siluetu jí
ta podoba připadala skoro zázračná. Když Jack odpočíval a nebyl ve
střehu, vypadal o deset let mladší. Najednou pod slupkou tvrdého
muže spatřila mladého chlapce. Jako by to byl duch jeho mladšího
bratra.
Patrně ji zaslechl, anebo vycítil její přítomnost. Trhl hlavou a do
tváře se mu vrátil kamenný výraz. Jeho cajunský přízvuk však zněl
stále jemně a chraplavě.
„Lorno…“
I z toho jediného slova jí na pažích naskočila husí kůže. Pohled
mu ospale bloudil po jejím těle a prohlížel si nové oblečení. Možná
kdyby nebyl tak vyčerpaný, nedíval by se tak nestoudně. Pod jeho
syrovým pohledem se začervenala.
Uvedlo ji to do rozpaků, a tak rychle přistoupila ke stolu a
odložila na něj výbavu z lékárničky. Pak přešla ke dřezu, aby mu
napustila sklenici vody na zapití antibiotik. Otočila kohoutkem a v
duchu děkovala, že k němu může chvíli stát zády.
 Okamžitě se uklidni…
Se sklenicí v ruce se k němu obrátila. „Radši si vezmi ty prášky
dva. Pak se ti podívám na ruku.“
Vysypal si léky na dlaň a ona si přitáhla židli a rozložila čistý
obvaz a betadin. Trhl hlavou dozadu, aby spolkl tablety. Všimla si
krůpějí krve na jeho tílku.
„Ošetřil ti někdo rány na hrudi?“ zeptala se.
„Je to jenom škrábnutí.“
Zlost zaplašila poslední stopy neklidu, který v ní vyvolávala jeho
těsná blízkost.
„Sundej si triko,“ přikázala.
„Nic to není.“
Odbyla ho mávnutím ruky. „Nehádej se se mnou.“
Věnoval jí jeden unavený, rozpačitý pohled a pak jediným
pohybem stáhl tričko. Hrudník i břicho mu křižovaly povrchové
škrábance. Jak se pohnul a strhl si oblečení, začaly některé znovu
krvácet. Nikdo se neobtěžoval mu rány vyčistit.
Povzdechla si. „Vzadu na terase je prosklený pokoj s vanou a
sprchou. Pusť si horkou vodu, vezmi si mýdlo a pořádně si umyj
všechny rány od toho mláděte.“
„Nemáme čas –“
„Rozkaz lékaře.“ Vstala. „Jsou tam i čisté ručníky. Najdu ti čisté
triko. Brácha je velký asi jako ty.“
Vypadalo to, že se chce dohadovat, ale Lorna ho rychle zarazila
pohybem ruky.
„Běž. Uvařím čerstvé kafe a ohřeju pár lívanců, co mi tady
zbyly.“
To ho patrně uspokojilo, protože se vydal směrem ke koupelně.
Lorna vytáhla konvici a presovač na kávu. Zatímco se voda hřála,
zvedla telefon a vytočila číslo ACRES. Volala do genetické
laboratoře; tam s největší pravděpodobností pořád ještě někdo bude.
Telefon kdosi vzal. Ozval se netrpělivý hlas. „Doktorka
Trentová.“
„Zoe, tady Lorna.“
V pozadí zaslechla jejího manžela neurobiologa Paula, jak
vzrušeně hovoří o chybách v transkripci RNA. Poznala i tlumený
hlas doktora Metoyera, ale slovům nerozuměla. Jsou tam všichni. I
oni to táhnou celou noc.
„Jen jsem chtěla vědět, co a jak,“ řekla Lorna.
„Tak co kdybys místo telefonování zvedla zadek, kočičko, a
dorazila? Přicházíš o všechnu zábavu. A kapka estrogenu by mi tu
přišla vhod.“
Lorna se musela vzrušení své kolegyně usmát. „Musím si doma
vzít pár věcí. Přijedu během hodiny. Už je hotová analýza DNA?“
Zoein hlas zvážněl. „Ještě ne. Ale než přijedeš, měli bychom to
mít pohromadě. Magnetickou rezonanci už máme. Výsledky ukázaly
podivné neurologické anomálie.“
„Co tím myslíš?“
„Je toho moc, abych to s tebou probírala po telefonu. Ale jen abys
byla v obraze, asi před hodinou jsme těm tvým zvířatům provedli
sérii EEG.“
Elektroencefalograf?
„Cože? Proč?“ Prvotní vzrušení vystřídalo podráždění. Lorna
měla potřebu nalezená zvířata ochraňovat. Už tak jsou
traumatizovaná až až. „Vyšetření mohla počkat, než dorazím do
práce. To všichni víte.“
„Já vím, já vím. Ale vždyť to nebylo žádné invazivní vyšetření.
Vysvětlíme ti to, až sem přijedeš.“
„Budu tam za chvíli.“ Položila telefon a věděla, že její poslední
slova zněla spíš jako výhrůžka než slib.
Konvice na sporáku zahvízdala. Lorna nasypala do presovače
cikorkovou směs Café du Monde a začala si rovnat myšlenky v
hlavě.
Za halou zaslechla otevírání dveří koupelny. Jack se vrátil s
mokrými vlasy a z pokožky se mu skoro kouřilo. Přišel bos, na sobě
měl jen kalhoty a přes jedno rameno mu visel ručník.
„Slyšel jsem tě mluvit, když jsem se utíral. Je všechno v
pořádku?“
„Bude, až se dostanu do ACRES. Všichni jsou tam úplně na
větvi.“
Jack ukázal na stůl. „Tohle může počkat. Ošetřím si to sám, až tě
tam odvezu.“
 „Sedni si.“ Konvici s horkou kávou položila na stůl. „Cukr?
Smetanu?“
„Dám si černou.“ Neochotně klesl na židli.
Lorna si prohlédla škrábance a kousance. Pořádně si je vydrbal.
„Tohle bude pálit.“
Potřela mu rány betadinem a všimla si, jak s každým jejím
dotekem jeho pokožka cuká, ale svaly pod ní se ani nepohnuly a dech
nezměnil svůj pravidelný rytmus. Dostala chuť přitisknout ucho na
jeho hrudník a poslechnout si tlukot jeho srdce. Ovládla se.
Jedinou další reakcí jeho těla bylo zrudnutí na krku a stažení
břišních svalů, jako kdyby se chystal na ránu do žaludku. Lorna měla
podezření, že za to nemůže jen fyzická bolest. Jako by chtěl potvrdit
její domněnku, rozpačitě se zavrtěl.
Ošetřovala ho mlčky a všimla si několika provazovitých jizev na
levém rameni, krku i zádech. Aniž by si uvědomovala, co dělá, lehce
přejela prstem po jedné z nich.
„Střepina z IED,“ vysvětloval nevzrušeně. „To je silniční mina.“
„Promiň, nechtěla jsem…“ Ruka jí klesla a tvář jí hořela rozpaky.
Když ošetřila rány, převázala mu paži.
Zvedla oči a zjistila, že jí hledí přímo do tváře. V očích měl výraz
vlka, syrový a nečitelný. Naklonil se blíž. Na okamžik si pomyslela,
že se chystá ji políbit, ale on se jen natáhl po šálku s kávou na stole.
„Díky,“ řekl a vstal. „Mluvila jsi o nějakém čistém tričku.“
„To máš pravdu,“ vykoktala a připadala si hloupě. Úplně na to
zapomněla a navíc koktá. „Přinesu ti ho z bráchova pokoje.“
S úlevou vyběhla z kuchyně. Mokré ruce si otřela do džín. Byla
úplně zpocená a samu sebe přesvědčovala, že za to může noční
vlhkost a vyčerpání. Anebo ten chlapec, kterého objevila v
podřimujícím muži? Ozvěna Toma, dlouhých nocí, které trávili jeden
druhému v náručí?
Ona možná zapomněla, ale její tělo ne.
Vytáhla čisté tričko z bratrova prádelníku a spěchala zpátky do
haly, kde na ni čekal Jack. Natáhl si tričko. Pokud si myslela, že je
asi stejně velký jako její bratr, spletla se. Tričko ho těsně obepínalo a
přiléhalo mu k ramenům i hrudi.
„Připravená?“ zeptal se, když si oblékal ponožky a nazouval
kanady.
Přikývla a otevřela hlavní dveře. Byla ráda, že jí chladná noc
ovívá rozpálenou tvář.
Ze stínů zahrady před domem se ozvalo hlasité zavolání.
„Kam si sakra myslíš, že jedeš?“
 KAPITOLA 24
Jack stáhl Lornu za sebe. Byla to instinktivní reakce. Přikrčil se,
protože pod rozsvícenou lampou na terase si připadal příliš odkrytý a
záře ho oslepovala. Tyčící se duby a husté magnolie stínily temnou
cestu. Dole se něco hýbalo. Od hlavní branky k nim kráčela postava.
Lorna vystoupila do kuželu světla. „Kyle? Co tady děláš? Myslela
jsem, že na tom vrtu zůstaneš ještě čtyři dny.“ Lorna se otočila k
Jackovi a polohlasně vysvětlila: „Můj bratr.“
„Přece jsem ti do telefonu říkal, že se brzy vrátím.“
„A já ti říkala, že to není nutné.“
„Jasně, jenomže mně se fakt nechtělo pouštět tě na lov do bažiny
samotnou. A jak se zdá, tak jsem dorazil právě včas.“
Postava vystoupila po schodech a zastavila se ve světle lampy.
Jack si muže změřil. Lornin bratr měl stejně jako jeho sestra pískové
vlasy, po stranách sestříhané nakrátko, nahoře delší. Bylo vidět, že se
několik dní neholil a patrně stejně dlouho měl na sobě široké kraťasy
s kapsami a volné tričko s límečkem. Byl šlachovitý jako svinutá
pružina, i když v tuhle chvíli asi hodně natěsno. Když se zachytil
zábradlí na verandě, Jack si všiml, že za nehty a ve vráskách na
kloubech prstů má zaschlou černou ropu. Ještě temnější však byl jeho
pohled, jímž si Jacka podezřívavě měřil.
„Říkala jsem ti, že nemáš jezdit,“ ozvala se Lorna. „Lov už
skončil. Jel jsi celou tu dálku úplně zbytečně.“
„Tak kam se vy dva chystáte?“ Kyle sestoupil o schod níž a
zatarasil jim cestu.
„Do ACRES.“
„Oba?“
Lorna pohlédla na Jacka. „Ne. Odveze mě jenom k autu. Nechala
jsem ho u mola nedaleko zoo.“
Jack si odkašlal. „Anebo bych tě mohl hodit přímo do laboratoře.
Bylo by to rychlejší, a navíc bych se docela rád z první ruky
dozvěděl, co tví kolegové zjistili o zvířatech. Mohlo by to být
důležité pro vyšetřování.“
Lorna přisvědčila. „To bych ráda… chci říct, bylo by to fajn.“
Kyle přivřel jedno oko a zpytavě si ho prohlížel. „Ty jsi Jack
Menard, že jo?“
Jack přikývl.
Kyle se obrátil zpátky k sestře. „V tom případě jedu s vámi.“
„Neblázni. Jdi se vyspat.“
„Jestli jede on,“ Kyle namířil prst na Jacka, „tak jedu i já. Někdo
ti musí dělat garde.“
„Tohle přece není žádné rande.“ Lorna zrudla, spíš vzteky než
rozpaky. „A já se o sebe postarám, sakra.“
„Cože? Jako tenkrát, když sis vyrazila s tím druhým Menardem?“
Lorna vytřeštila oči, šokovaná bratrovými slovy, naprosto
ohromená. Jack musel potlačit chuť praštit toho kluka pěstí do
obličeje.
Kyle si patrně uvědomil, že to přehnal, a stáhl se. „Omlouvám se.
Tohle jsem neměl říkat.“
Rychle vystoupil na poslední schod a postavil se k sestře, jako
kdyby menší vzdálenost mohla zmírnit jeho slova. Dotkl se její paže,
ale ona se odvrátila. Přistoupil k ní ještě blíž.
„Po tom, čím jsi musela s Menardovými projít,“ řekl Kyle mírněji
a jeho zlost se proměnila v čirou obavu. „Nechci, aby ti zas někdo
ublížil. Nic jiného jsem tím nemyslel. Víš přece, že bych si klidně
uřízl pravou ruku, abych tě ochránil.“
Lorna schýlila ramena. „Jistěže to vím, Kyle. Jenomže tentokrát
vůbec nevíš, o čem mluvíš.“ Pohlédla přitom na Jacka. „Já mu
věřím.“
Cosi v Lornině pohledu, spíš než její slova, Jacka uvnitř zocelilo.
Uvědomil si, že stojí o něco vzpřímeněji. Zároveň si vzpomněl na
dotyk jejích prstů na své kůži, teplých a měkkých.
Kyle se díval z jednoho na druhého a pak zavrtěl hlavou. „Stejně
bych rád jel s vámi. Neusnu, dokud nebudeš zpátky doma.“ Jeho tón
byl už smířlivější a očividně na Lornu lépe působil. „A slibuju, že
nebudu dělat žádné problémy.“
„Dobře. Ale odjíždíme hned.“
„To mi nevadí.“
Ustoupil stranou a Lorna jako první vykročila po cestě k ulici.
Kyle držel krok s Jackem. Přestože se ten kluk už tvářil poněkud
smířlivěji, Jack v jeho pohledu vyčetl neutuchající podezření. Kyle
byl evidentně ve střehu a Jack to respektoval. Bratr chtěl Lornu
chránit a bylo mu jedno, jestli přitom někomu pocuchá peří.
Všichni se nacpali do služební dodávky a vyrazili. Jack rychle
zatelefonoval svému bratrovi a informoval ho o změně plánu. Randy
měl u sebe Burta a čekal na stanici, aby se pak všichni společně
vrátili domů.
„Tak se sejdeme u té zoologické zahrady,“ prohlásil Randy a
zavěsil, než stihl Jack cokoli namítnout.
Jack odložil telefon a letmo pohlédl na spolucestující vedle sebe.
Lorna s ním seděla vepředu. Bylo znát, že je ztracená ve vlastních
myšlenkách. Oči měla v koutcích přivřené a nejspíš dumala o
tajemstvích, která obklopují tento případ. Z ženy se opět stala
lékařka.
Kyle se naklonil dopředu a vmáčkl se mezi ně. „Co se s těma
zatracenejma zvířatama děje? Co je na nich tak zvláštního?“
Stále ponořená do úplně jiného světa Lorna jen tiše zamumlala:
„Právě na to se snažím přijít.“
 KAPITOLA 25
O hodinu později už Lorna seděla na genetickém oddělení před
třicetipalcovým počítačovým LCD monitorem. Na obrazovce bylo
otevřeno několik oken, ale ona si prohlížela to uprostřed. Otáčel se
na něm trojrozměrný obraz ptačího mozku pořízený při magnetické
rezonanci afrického šedého papouška Igora. Sousední okno
zobrazovalo celou jeho fotografii.
„Na co se to díváme?“ zeptal se Jack za jejími zády.
Odpověděla mu Zoe Trentová stojící vedle Lorny z druhé strany.
„Na něco velmi pozoruhodného.“
Neurobioložka za nimi přišla do malé zasedačky vedle hlavní
laboratoře. Její manžel Paul v laboratoři stále ještě studoval analýzu
DNA aberantního chromozomu.
„Co tomu ptákovi je?“ chtěl vědět Kyle.
Lornin bratr seděl na židli vedle malé ptačí klece. Papoušek se
schlíple krčil na bidýlku. Ani zdaleka nepřipomínal veselého a
pozorného chlapíka ze včerejšího dne. Dno klece pokrývaly vodnaté
výkaly.
Průjem ze stresu.
V Lornině břiše se rozhořel vztek. Kolegové měli s vyšetřením
počkat, až se vrátím. Zdraví a pohodu zvířat v tomhle zařízení mám
přece na starosti já. A tahle povinnost se vztahuje i na zvířata
zachráněná z trauleru. Už tak si všechna prožila víc než dost.
Nezaslouží si, aby se s nimi i tady zacházelo jako s pokusnými
morčaty.
„Jak to, že ta příšerka nemá žádné peří?“ zeptal se její bratr.
Lorna odpověděla, aniž by odvrátila oči od monitoru. „Za prvé,
není to příšerka. A za druhé, myslíme si, že se jedná o genetickou
anomálii, při níž se znovu objeví dávno překonaná vlastnost.“
„Divný.“
O tom se nepřela. Bylo to divné. Všechno tady bylo divné. „Dělej
mu společnost. Je vyděšený. Mluv na něj.“
Papoušci jsou společenská zvířata a ve společnosti hledají útěchu.
Kyle pokrčil rameny a naklonil se blíž ke kleci. Ztišil hlas do
mírného šepotu. „Tak co, kdo je tady příšerka? To víš, že ty ne.“
Igor zvědavě zvedl oko ke Kyleovi a odpověděl slabým
zakvokáním, které je u ptáků ekvivalentem smíchu.
Kyle to stejně jako Lorna se zvířaty odjakživa uměl. A i přes svou
vznětlivost měl velké srdce, což možná vysvětlovalo tak prudké
změny jeho nálad. Hluboce všechno prožíval a ona věděla, jak moc ji
miluje a snaží se ji chránit. Otec jim umřel, když byli ještě malí, a
Kyle přijal úlohu hlavy rodiny. Všechno se posílilo, když zemřela i
matka. Za jeho snahu ho milovala a zároveň se kvůli tomu na něho
zlobila. V machistickém jižanském světě byl ale tenhle rodinný
model naprosto běžný.
Jackův hlas ji přivedl zpátky k počítači. Opřel se bokem o stůl.
„Co je na tom snímku z magnetické rezonance tak úžasného?“ zeptal
se Zoe. „Proč jste chtěla, aby se na něj Lorna podívala ze všeho
nejdřív?“
Neurobioložka ukázala na monitor. „Vysvětluje, proč jsme
nechtěli čekat s elektroencefalogramem.“ Její hlas zněl omluvně, ale
Lornu si tím neusmířila.
Prohlížela si otáčející se obrázek. Mozek vypadal normálně a
vlastně se skoro nelišil od mozku savců. Na obrazovce rozkvétala
mícha, prodloužená mícha, malý a velký mozek, rozdělený na dvě
hemisféry. Téměř okamžitě ji však upoutal jeden zvláštní jev: pět
jasných tmavších útvarů jakoby vsazených mezi hyperpaliem a
mezopaliem předního mozku, což u ptáků odpovídá lidskému
neokortexu. Měly ostré, jasné okraje a téměř krystalickou strukturu.
Otočila obraz, aby se na podivné husté shluky podívala seshora. V
nervové tkáni tvořily dokonalý pentagram.
„Co to je?“ zeptala se.
Místo odpovědi se Zoe natáhla a stiskla tlačítko na klávesnici.
Ptačí mozek zmizel a místo něho se objevil jiný. „Tohle je mozek
jedné malpy kapucínské.“
Lorna si vybavila siamská dvojčata a naklonila se k monitoru. V
mozkové tkáni opic vězely tytéž útvary. Otočila obrázek. Stejný
počet a ekvivalentní morfologické rozmístění. I tvar byl stejný
Dokonale symetrický pentagram.
Přestože bylo v místnosti teplo, zachvěla se zimou.
Zoe se přisunula blíž. „Tyhle divné útvary jsme našli u všech
zvířat z trauleru. Můžu ti ukázat další snímky.“
Lorna zavrtěla hlavou, protože kolegyni důvěřovala. „Jsou to
implantáty?“
„Myslíme si, že nejsou.“ V hlase neurobioložky bylo znát
vzrušení. „Podle nás by mohlo jít o přirozenou záležitost.“
„Přirozenou?“
„Přesně tak.“ Zoe posunula počítačovou myš, aby jeden z útvarů
přiblížila. „Podívej se pořádně. Vidíš, kolem nejsou žádné jizvy,
které bys čekala u chirurgického implantátu. A taky se okolo
nevytvořila granulozní tkáň jako v případě zapuštěného cizího
tělesa.“
„Tak co to je?“
Zoe pokrčila rameny. „Právě to chce doktor Metoyer zjistit. Jon
Greer z patologie se pokouší jeden z těch útvarů vyjmout z těla
mrtvého mláděte, abychom ho mohli prostudovat. A taky provede
mnohočetnou biopsii mozku v okolí útvarů.“
„Biopsii?“ ozval se Jack. „Proč?“
Zoe prstem obkroužila anomálii na počítačové obrazovce.
„Nervová tkáň tu vypadá hustší. Doktor Metoyer chce potvrdit
předpoklad, že je tato oblast tvořena hustším shlukem neuronů.“
I Lorna to chtěla vědět. Vzpomněla si na záři v očích jaguára, na
jeho vychytralost. A papouškovu dovednost odrecitovat matematický
ekvivalent pí. Více neuronů znamená bohatší synoptické prostředí, a
tudíž lepší matematické schopnosti. Tento objev by mohl vysvětlit,
proč se zvířata zdají být hyperinteligentní.
Zoe se narovnala a rukou si prohrábla krátké černé vlasy. „Teď už
víš, proč jsme chtěli provést EEG. Byli jsme bez sebe vzrušením.
Nemohli jsme čekat.“
Lorna pomalu přisvědčila. Při vyšetření elektrických vzorců v
mozku se hledala jakákoli změna fungování související s
anomáliemi. „A co ukázalo EEG?“
„Nejdřív nic. Mozkové vlny všech zvířat vypadaly normální a
každé mělo zcela unikátní model. Skoro jako otisk prstu. Zdálo se, že
tam není žádný společný znak.“
Zoeina tvář i nadále hořela vzrušením. Lorna věděla, že přijde
ještě něco dalšího. Zoe se ohlédla k Igorově kleci.
Lorna sledovala její pohled a pak se podívala zpět na
neurobioložku. „A dál?“
„Ukážu ti to.“ Zoe vklouzla na židli vedle Lorny a rychle ťukala
do klávesnice. „Zobrazím sadu čtyř EEG, které jsme nasnímali u
papouška, obou opic a mláděte Baghíry. Aby to bylo jednodušší,
ukážu ti u každého zvířete jen jeden záznam.“
Na obrazovce se objevily grafy.

Zoe povytáhla obočí a pohlédla na Lornu, která v jejích očích

vyčetla nevyslovenou otázku. Vidíš tam něco podivného?
Lorně to trvalo sotva vteřinu. Ukázala na dvě střední čáry. „Jsou
téměř shodné.“ Přečetla si popisky a svraštila obočí. Cebus apella.
Exempláře A a B. „Tyhle záznamy pocházejí od opičích siamských
dvojčat.“
Zoe přikývla. „Správně. Nejdřív jsme si mysleli, že je to omyl.
Třeba že síťka s elektrodami na hlavě jedné opice snímala elektrické
potenciály dvojčete. Anebo že mozková aktivita je téměř stejná právě
proto, že jsou to genetická dvojčata. Pro jistotu jsme ovšem všechna
zvířata přenesli sem a vyšetřili ještě jednou.“
Znovu naťukala něco na klávesnici a na obrazovce se objevily
další čtyři křivky. „Tohle jsme natočili, když byla všechna zvířata
zároveň v jedné místnosti.“

Lorna se naklonila blíž a konečkem prstu přejížděla po

jednotlivých křivkách. Její úžas rostl. To není možné.
 Jack vedle ní promluvil. „Vypadají všechny skoro stejně.“
„Měření probíhalo u všech zvířat plných deset minut. A celou
dobu byla aktivita synchronizovaná.“
Lorna se pokoušela pochopit, co to znamená.
„Nakonec,“ pokračovala Zoe, „jsme odnesli zvířata zpátky do
klecí. Kromě papouška. Testovali jsme Igora znovu, když byli ostatní
pryč. EEG se mu vrátilo do původní jedinečné křivky.“
Lorna se podívala na papouška a svého bratra. „Chceš říct, že
když jsou všichni spolu, jejich mozkové vlny se dokonale
synchronizují?“
„Jak se zdá, něco takového se opravdu děje.“
Jak je to možné? Slyšela už o ženách na ubytovnách, které začnou
menstruovat ve stejnou dobu, jakmile se sestěhují. Jenomže za to
mohou feromony ve vzduchu, které vyvolají synchronizaci cyklu. Co
ale může způsobovat neurologický ekvivalent u zvířat? Jestliže jsou
údaje správné, musí mezi zvířaty existovat nějaká stimulace nebo
komunikace.
Lorna si na monitoru znovu zobrazila snímky z magnetické
rezonance. Objevil se trojrozměrný model Igorova mozku. Otočila
ho a pečlivě si prohlédla pět podivných útvarů.
„Ať už se děje cokoli, musí to souviset s tímhle,“ řekla. „Tenhle
znak mají všichni společný.“
Zírala na obrazovku se sítí hustší tkáně, která tvořila pentagram.
Něco jí to připomínalo. Jenže co? Natáhla ruku a roztáhla prsty. Pak
jí to došlo. Kroutila rukou sem a tam.
„Satelitní talíř,“ zamumlala.
„Cože?“ nerozuměla Zoe.
„Struktura v mozcích zvířat. Co když to funguje jako malé
přenosové zařízení? Vysílá nízkofrekvenční signál, který ostatní
zachytí, a nějakým způsobem nastartuje synchronizaci.“
Zoe se zamračila; nevěděla, zda Lornin argument odmítnout, či
přijmout jako jednu z možností.
„Mluvíš o nějaké formě telepatie?“ zeptal se Kyle a podezřívavě
si prohlížel papouška.
„Ne.“ Lorna mluvila už o poznání rychleji. „Tedy aspoň ne tak
docela. Aby se EEG shodovaly, musí to něco spustit. Nemůže to být
hormonální ani feromonální záležitost. Jsou to různé živočišné
druhy.“
„A doba reakce je příliš krátká,“ dodala Zoe, již pomalu opouštěly
pochyby.
Lorna přikývla. „Ale slabý elektrický signál to spustit může. Stačí
prostě nahodit spínač v mozku všech čtyř zvířat.“
„Ale jak se napájí?“ zeptal se Jack. „Žádnou baterku tu nevidím.“
Zoe mu odpověděla: „Baterka není potřeba. Mozek je elektrický
orgán, který vytváří energii takzvaných potenciálů, když vhání
chemické látky do neuronů a zase ven. Průměrný mozek neustále
generuje od deseti do dvanácti wattů. Ráno, v poledne, v noci. Klidně
by to rozsvítilo přenosnou baterku.“
„A každopádně přeneslo nízkofrekvenční signál.“ Lorna zírala na
model z magnetické rezonance a polkla.
U dveří se ozval další hlas. „Což ovšem vyvolává další otázku, má
drahá.“
Lorna se ohlédla a spatřila svého šéfa Carltona Metoyera, jak se
opírá o futro. Jak dlouho už nás poslouchá?
„Jakou otázku?“ zeptala se Zoe.
Vešel do místnosti a na sobě měl pečlivě vyžehlený laboratorní
plášť. Dokonalý jižanský džentlmen i po probdělé noci. „Doktorka
Polková nám právě nabídla velmi pozoruhodné vysvětlení, jak jsou
mozky provázané. To ovšem vyvolává mnohem zásadnější otázku.“
Lorna pochopila a vyslovila to nahlas. „Proč?“
Proč jsou zvířata propojená?
 KAPITOLA 26
Duncan seděl sám v náklaďáku zaparkovaném u příjezdové cesty k
ACRES. Okno měl stočené dolů a poslouchal noční koncert žab a
cvrčků. Nalevo se vedle náplavky valila šeptající, kalná řeka
Mississippi. Jemný vítr čeřil vlhký vzduch, takže se skoro dalo
dýchat.
Dalekohledem pro noční vidění, který měl připevněný k obličeji,
si prohlížel komplex za náplavkou. Kromě několika oken v přízemí
byla všude tma. Ve sluchátku zaregistroval smluvené signály od
týmu, který se rozmisťoval na své pozice kolem budovy. Zatímco tu
čekal, nespouštěl oči ze silnice vedoucí k domu.
Netoužil po žádném překvapení.
Zástupce mu nakonec ohlásil, že jsou všichni na svých místech.
„Prověřili jste počet a identitu civilistů?“
„Sedm. Jeden agent pohraniční stráže. Měli bychom předpokládat,
že je ozbrojený.“
„Takže to bude cíl nejvyšší priority. A nezapomeňte, že jednoho z
těch vědců musíme vyslechnout.“
„Rozkaz, pane.“
Potřebovali vědět, kolik toho vědci zjistili o projektu Babylon a
zda to stihli předat dál – to bylo ještě důležitější. Pak bude příslušný
subjekt zlikvidován a tělo odstraněno. V Karibském moři se toulá
spousta hladových žraloků.
Duncan se naposledy podíval na budovu. Muži z jeho týmu už ji
obklíčili a uzavřeli. Zápalné nálože posléze zahladí všechny stopy.
Za úsvitu skupinka teroristů bojujících za práva zvířat odešle e-mail
a přihlásí se k útoku. K Ironcreek Industries nepovede jediná stopa.
Jakmile bylo všechno připraveno, zvedl vysílačku, aby vydal
rozkaz zahájit akci. Jenomže vtom se za jeho autem objevila světla.
Záblesk ho bodl do očí i přes dalekohled. Strhl si ho a podíval se do
zpětného zrcátka.
Ve vzdálené zatáčce silnice vedle řeky rachotil náklaďák. Přední
světla se vynořila z ohybu a zabodla se do Duncanova
zaparkovaného vozu. Odložil vysílačku a čekal.
Tohle je podezřelé, pomyslel si.
V tak pozdní hodinu a na tak odlehlém místě nečekal žádný
provoz.
Pozoroval, jak se vůz blíží, a strčil si do úst další bonbon.
Ananasový. Když rozpoznal příchuť, zašklebil se. Tohle není jeho
oblíbená. Přesto začal cucat. Dál čekal, zvažoval míru nebezpečí a
přehodnocoval plán.
Když byl vůz dost blízko, ukázalo se, že to je omlácený chevrolet,
který drží pohromadě snad jen rez a starý základní nátěr. Pomalu se
přibližoval.
Jeď dál, hypnotizoval ho Duncan.
Chevrolet, jako kdyby ho poslechl, si zeširoka nadjel, aby se
dostal kolem jeho auta, ale pak na zadním nárazníku rozkvetlo
červené světlo a vůz začal brzdit. Zpomalil a se sípavým zapištěním
motoru zastavil vedle Duncana. Řidič se nahnul k otevřenému
okénku na straně spolujezdce a popostrčil si štítek baseballové
čepice. Na flekatém tričku měl loveckou vestu.
„Potřebuješ píchnout, kámo?“ zavolal. Měl pronikavý cajunský
přízvuk. Jasně, jedna bahenní krysa, co si vyrazila na noční výlet,
pomyslel si Duncan.
Pomalu si přehodil pistoli v klíně a v duchu se ušklíbl.
Blbec, proč jenom zastavoval?
Duncan se naklonil k okénku. Při pohledu na jeho zjizvenou tvář
se řidič druhého vozu zachvěl. Na něco takového se nezapomíná. A
tady nesmějí zůstat žádní svědkové. Duncan pozvedl zbraň…
… jenomže vtom ze zadní plošiny vyskočil černohnědý pes.
Hlasitě a vztekle zavyl jako siréna.
Duncan sebou vyděšeně trhl a zalapal po dechu. Srdce se mu
sevřelo hrůzou. V myšlenkách se přenesl do jiné chvíle, kdy ho
překvapilo nebezpečné zvíře.
 Řidič se otočil a zaječel na psa. „Burte, zavři do prdele hubu. Není
slyšet vlastního slova.“
Duncanovi bušilo srdce až v krku.
Řidič si jeho reakce nevšiml a obrátil se zpátky k němu. „Pane,
nevíte náhodou, jestli tady okolo někde není zoologická? Můj
pošahanej brácha se tam vypravil –“
Hrůza se proměnila ve vztek. Duncana naštvalo, že se nechal
zaskočit, prudce zvedl pistoli a prostrčil ji oknem. Ve chvíli, kdy
mačkal spoušť, se pes vymrštil z korby přímo na něho.
Když vyšel výstřel, zachvěl se. Na předním skle druhého auta se
rozprskla krev. Muž se chytil za hlavu a s hlasitým výkřikem
„kurva!“ zmizel na sedadle.
Duncan se prudce obrátil k útočícímu psu, jenomže ten se v letu
zkroutil, uhodil se o bok vozu a přistál v mezeře mezi auty.
Motor chevroletu najednou naskočil a vůz nabral rychlost. Odrazil
pryč a divoce se komíhal zepředu dozadu, jak řidič poslepu řídil ze
svého úkrytu.
Duncan rozrazil dveře, zaujal střelecký postoj a na vzdalující se
vůz vyprázdnil celý zásobník. Chevrolet se stočil prudce doleva, ale
nezpomalil. Vyjel ze silnice a přeletěl přes strmou krajnici.
Duncan za ním vyběhl a měnil přitom zásobník. Pozoroval zadní
část vozu, jak naráží na kamenný břeh řeky a po dalším výskoku
padá do rozbouřené Mississippi. Proud strhl auto a to rychle kleslo
pod hladinu.
Duncan se s pistolí v ruce stále rozhlížel. Počkal plné dvě minuty.
Na hladině se neobjevilo žádné tělo.
Do prdele.
Na pořádné hledání nebyl čas, a tak se otočil. I kdyby ten chlap
přežil, než se stihne s někým spojit, bude Duncanův tým už dávno
pryč.
Se zarudlou tváří a bušícím srdcem se vrátil k autu. Po psu tu
nebyla ani památka. Nejspíš dostal strach a zdrhnul. V kabině popadl
z předního sedadla vysílačku. Tady už skončil. Zvedl přístroj ke
rtům.
„Všem pozicím. Dovnitř. Všechno to zbourejte.“
 KAPITOLA 27
„Igore, pověz mi, co je pí?“ řekla Lorna a naklonila se ke kleci, u níž
vystřídala Kylea. „Co je pí?“
Ostatní se shlukli za jejími zády. Papoušek na ni upřel jedno oko,
pak druhé. Po chvíli, kdy se mu dostalo laskavé Kyleovy pozornosti,
se Igor přestal zasmušile hrbit a narovnal se. Ale v jeho pohledu stále
převažovala skleslost, tak odlišná od dřívějšího zápalu.
Carlton stál po Lornině boku. „Lorno, co to děláš?“
„Něco zkouším,“ odpověděla a odbyla šéfa mávnutím ruky.
„Všichni jděte dál.“
Ustoupili, ona se nahnula blíž a promluvila hlubokým, mírným
hlasem, téměř šeptem. „No tak, Igore…“
„Igore,“ zopakoval pozorně pták.
„Dobře, Igore. Kdopak je tu hodný ptáček?“
„Igor!“ zavřeštěl veseleji a na bidýlku přeskočil z nohy na nohu.
„Hodný kluk. A teď mi pověz, co je pí. Už jsi to dokázal. Pí.“
Na vedlejším počítači Lorna stáhla celou stranu matematické
konstanty: 3,141592653589793…
Papoušek naklonil hlavu. „Tři…“
„Správně. Hodný Igor.“
„Jedna… čtyři…“
Začal znovu, jenomže potom se mu to začalo plést.
„Osm… sedm… kulatý… trojúhelník…“
Igor škubnul hlavou nahoru a dolů, štěrbinky očí přivřené, jako
kdyby se pokoušel vší silou si vzpomenout.
„Lorno?“ naléhal Carlton. Pohlédl na hodinky a ztrácel trpělivost.
Lorna se otočila. Igorův špatný výkon ji nezklamal, naopak, její
jistota rostla. Přesto chtěla svou hypotézu ještě prověřit. „Zoe, byla
bys tak hodná a skočila pro Baghíru? A Paule, mohl bys přinést obě
malpy?“
Oba neurobiologové přisvědčili a vyběhli ven.
Lorna pohlédla na Carltona. „Předtím v trauleru a tady na
oddělení Igor dokázal odrecitovat sekvenci pí ve stovkách čísel.
Tehdy jsem neměla čas posloupnost kontrolovat, ale minimálně ve
dvanácti prvních číslech se nespletl.“
„Pamatuju si to,“ ozval se Jack na její podporu.
Carlton pokrčil rameny. „Nechápu to. Jsou to jen mimikry, ne?
Nic víc. Co se tady pokoušíš dokázat?“
„Myslím, že to nejsou jen mimikry. Položil jsi otázku, proč ta
zvířata jakoby synchronizují mozkové vlny. A já možná znám
odpověď.“
Všimla si Jacka, který z ní nespouštěl oči. Z intenzity jeho zájmu
a pozornosti nabrala sílu. Ale co když se pletu?
Za chvilku se Zoe a Paul vrátili se svými úlovky v rukou. Zoe
nesla Baghíru jako miminko v peřince. Kotě na ně upíralo jasně
modré oči. Opičky se rukama i nohama držely Paulova laboratorního
pláště. Jemně je choval a přihlouple se usmíval jako hrdý otec.
Lorna se zeptala Carltona: „Jakmile se zvířata ocitla pohromadě,
jak dlouho trvalo, než došlo k té synchronizaci?“
„Řekl bych několik sekund. Maximálně půl minuty.“
Lorna se spokojeně otočila zpátky ke kleci. Zkusíme to znovu.
„Igore, co je pí?“
Pták se znovu narovnal a pozorně upřel své jasné oči na Lornu.
„Co je pí?“ opakovala svou otázku.
Igorovi se zablesklo v zorničkách a až děsivě lidským hlasem
začal odříkávat. Tentokrát nezaváhal ani jednou. „Tři, jedna, čtyři,
jedna, pět, devět, dvě, šest, pět…“
Kyle, který seděl u počítače, kontroloval čísla na obrazovce.
Udiveně vytřeštil oči. „Ježkovy oči, on to má správně.“
Igor pokračoval v recitaci čísel a přivíral oči. Nezdálo se, že by se
tak lépe soustředil, spíš se jednalo o výraz spokojenosti sama se
sebou. „… tři, pět, osm, devět, sedm, devět, tři…“
Všichni ztichli. Lornin šéf pomalu došel ke Kyleovi a spolu s ním
sledoval čísla na obrazovce.
 Igor pokračoval plné tři minuty a odříkal za tu dobu stovky čísel,
která byla zobrazena na monitoru.
Lorna pozorovala Carltona; skepsi vystřídal údiv. Nakonec si
sundal brýle a začal si je čistit kapesníkem. Zakroutil hlavou.
„Uznávám. Má ohromující paměť.“
„Nejsem si jistá, zda je to paměť,“ prohlásila Lorna, zatímco Igor
recitoval dál. „Myslím, že on to aktivně počítá.“
Carlton se už už chystal něco namítnout, ale pak se mu zablesklo
v očích. „Ty si myslíš… ta synchronizace… že překonává hranice
fyzična a přechází do funkčnosti?“
Usmála se a přikývla.
„Co to znamená?“ chtěl vědět Kyle.
Zoe přistoupila blíž. Upírala oči na mládě ve svém náručí. „Takže
oni nejsou propojení jen proto, aby se synchronizovali…“
Myšlenku za ni dokončil manžel. „… jsou propojení na funkční
rovině.“
Kyle tupě zavrtěl hlavou, protože stále ničemu nerozuměl. Jack se
posunul k Lorně a také se chtěl dozvědět víc.
Začala s výkladem. „Mozek je v podstatě organický počítač.
Většinu času je jeho obrovská síť neuronů a synapsí nečinná, takže
nabízí obrovské zdroje nevyužité výpočetní kapacity. Myslím, že
přenosové zařízení – to, co mají v hlavách – funguje jako síťový
směrovač, který propojuje výpočetní schopnosti v mozku každého
zvířete. Každé z nich má přístup ke spícím zdrojům organického
počítače všech ostatních. V podstatě tahle zvířata tvoří primitivní
bezdrátovou počítačovou síť.“
„Jak je to možné?“ zeptal se Jack.
Než mu mohl kdokoli z přítomných odpovědět, přerušilo debatu
zvonění mobilního telefonu. Carlton s omluvným pohledem přijal
hovor. Chvíli poslouchal a pak řekl. „Díky, Jone. Hned jsme dole.“
Lornin šéf zaklapl telefon a pohlédl na Jacka.
„Jak se zdá, náš patolog patrně nalezl odpověď na vaši otázku,
agente Menarde.“

JACK UŽ VIDĚL spoustu mrtvých těl, ale patologické oddělení ACRES

mu připadalo obzvláště morbidní. Místnost bez oken byla velká jako
basketbalové hřiště. Rozlehlou betonovou podlahu přetínaly kanálky
a vpusti. Střední část místnosti osvětlenou chirurgickými lampami
zaplňovaly obrovské nerezové stoly. Nahoře byl upevněn systém
kladek a řetězů, s jehož pomocí se těla velkých zvířat přemisťovala
dovnitř a ven. Vzduch tu páchl po formaldehydu a organickém
rozkladu.
Celkově to připomínalo obrovitá jatka.
Ale všechny sem přilákal příslib odpovědí z úst místního
patologa.
Na jednom postranním stole leželo tělo jaguáří samice.
Shromáždili se však u jiného. Na něm spočívaly rozřezané ostatky
mláděte. Drobné tělíčko bylo roztažené jako žába. Všechny dutiny už
mělo vyprázdněné. Orgány plavaly v označených nádobkách: srdce,
ledviny, slezina, játra. Nejhrůznější pohled ovšem skýtala dutina
lebeční; rozříznutá pilkou a prázdná.
Mozek spočíval na tácu pro chirurgické nástroje na konci stolu.
Pod světlem halogenové lampy se šedá kůra vlhce leskla.
Jack si všiml, že Lorna upírá zrak na orgánů zbavenou mrtvolku.
Určitě jí dělalo těžkou hlavu násilí a zbytečná ztráta života, ale pak
její pozornost upoutal patolog.
Doktor Jon Greer mávl lékařskými kleštěmi, aby přistoupili blíž.
„Myslel jsem si, že tohle byste měli vidět na vlastní oči.“
Jack jeho myšlenkový pochod dvakrát neocenil, ale raději mlčel.
Pomocí kleští a ostří skalpelu patolog odloupl horní vrstvu mozku
a odhalil vnitřní část cerebra. Tkáň vypadala podobně jako ostatní
části orgánu, až na čtyři maličké černé diamanty odrážející světlo. Po
pátém tu zbyly jasné obrysy.
„Jedno z těch inkluzivních tělísek jsem vyjmul a provedl několik
rychlých testů. Ukážu vám to.“
Přesunul se k vedlejšímu stolu. Na plastovém tácku ležel černý
diamant rozřezaný na čtyři kusy. Greer jeden z nich zvedl pinzetou a
přenesl ho k hromádce čehosi, co vypadalo jako hrubě mletý pepř.
„Železná výplň,“ vysvětloval patolog.
Když se úlomek diamantu pohyboval nad hromádkou, několik
kovových granulí vyskočilo a přilepilo se k němu.
 Greer pohlédl na ostatní. „Jsem přesvědčen, že tady máme co do
činění s… chci říct, že v tom mozku jsou uložené husté shluky
krystalů magnetitu.“
„Magnetitu?“ zopakoval Jack. Ostatní nevypadali moc
překvapeně. Lornin bratr se tvářil, jako by mu bylo pěkně zle a
nejraději by byl úplně někde jinde. „Jako magnet?“
„Svého druhu,“ řekla Lorna.
Zoe mu to vysvětlila. „Mozková tkáň, včetně lidské, je přirozeně
protkaná magnetitovými krystaly. Ty se hromadí v kůře mozkové,
mozečku a v meningeální vrstvě pokrývající mozek.“
Lorna přikývla. „Množství magnetitu v ptačím mozku je dokonce
ještě vyšší. Má se za to, že právě tyhle krystaly ptákům pomáhají
orientovat se při migraci k magnetickému poli Země. Díky nim se
každý rok dostanou tam, kam chtějí, a neztratí se. Nachází se i u včel,
ryb, bakterií a dalších organismů, které navigují pomocí vnitřního
kompasu.“
„Tak proč to máme v mozku i my?“ zeptal se Jack.
Lorna pokrčila rameny. „To nikdo neví.“
„Ale existují jisté teorie,“ skočila jí do řeči Zoe. „Nejnovější
výzkum naznačuje, že biomagnetismus je možná základem života na
naší planetě. Že magnetismus je tím pravým spojovacím mostem
mezi energií a živou hmotou. Například, k piezoelektrickému jevu
dochází v proteinech, enzymech, dokonce i v DNA. V podstatě ve
všech stavebních kamenech života.“
Lorna zvedla paži a kolegyni přerušila. „Počkej, teď už tomu
nerozumím ani já.“
„Přes to přese všechno jsme zatím ještě nikdy neviděli u žádného
zvířete tolik magnetitu. A navíc tak dokonale symetrického a
pravidelně rozmístěného. Dovolil jsem si tu inkluzi prozkoumat pod
preparačním mikroskopem. Její strukturu tvoří menší a menší
krystaly, které se dělí na stále drobnější identické částice.“
„Jako fraktály,“ poznamenal Kyle.
„Přesně tak,“ odvětil Greer.
Jack se musel vší silou ovládat, aby se nezačal drbat na hlavě. Co
jsou fraktály?
Patolog pokračoval: „Jenomže tyhle magnetické inkluze nebo uzly
jsou jenom polovinou celého příběhu.“ Odvedl je zpět k odhalenému
mozku. Špičkou pinzety naznačil čáry vedoucí od jednoho
magnetitového útvaru ke druhému. „Každý uzel je mikroskopickou
sítí krystalů spojený s dalším a tvoří vzájemně propojenou mřížku.
Skrz celou síť se vinou husté oblasti neuronů.“
„Jak se dalo očekávat,“ konstatoval doktor Carlton Metoyer.
Ostatní se k vedoucímu ACRES rychle otočili.
Carlton vysvětloval: „Bylo prokázáno, že magnetická stimulace
mozku vede k růstu neuronů a nových synaptických spojení. Pokud
se tato magnetická mřížka vytvoří během embryonálního vývoje,
slabá konstantní magnetická stimulace vyprodukuje na některých
místech bohatší ohniska neuronů.“
Jack si vzpomněl na dřívější debatu. „A zvířata se tak stanou
chytřejšími?“
„To je individuální… do určité míry ano. Ale zároveň to potvrzuje
teorii doktorky Polkové o bezdrátové vzájemné propojitelnosti. Více
neuronů, více lokální elektrické stimulace. Kdybych si měl dovolit
hádat, řekl bych, že přenos, který startuje synchronizaci, je
elektromagnetický. Slabý elektromagnetický impulz, který sdílejí
všechna zvířata.“
Lorna zavrtěla hlavou a pokoušela se to pochopit. „Jenomže toho
potřebujeme vědět ještě mnohem víc.“
„Takže vás všechny nechám, abyste se vrátili ke svému vlastnímu
výzkumu,“ prohlásil Greer. „Jen ještě jedna, poslední věc.“
„Jaká?“ zeptal se Carlton.
Patolog se přesunul ke druhému konci stolu, kde stál další podnos.
Na něm ležel malý předmět. Na první pohled vyrobený člověkem.
Plastová kapsle velikosti hrášku. Pod průsvitným povrchem byly
zřetelně vidět drobounké elektronické součástky.
„Napadlo mě, že by vás mohl zajímat jeden z mikročipů, které
měla zvířata implantovaná.“
Lorna svraštila obočí. „Mikročipy? Chceš říct, že jsou označená?“
Greer se k ní obrátil. „Snímky magnetické rezonance ukázaly, že
každé zvíře má pod kůží implantovaný mikročip. Mysleli jsme si, že
jsou to identifikační čipy, které se běžně používají k označování
zvířat, jako jsou psi a kočky. Jenomže já jsem je porovnal s čipy,
které používáme pro naše zvířata. Tenhle mrňous je mnohem
chytřejší. Je nacpaný elektronikou.“
„Můžu se podívat?“ zeptal se Jack.
Patolog zvedl čip a podal mu jej. Jack si ho zblízka prohlížel. Sice
nemohl takhle na první pohled nic říct, ale jeho vnitřní radar začal
výstražně bzučet. Podle složitosti a stupně miniaturizace se dalo
soudit, že je to vojenská věcička.
Možná transpondér… nebo lokátor GPS…
Stále ještě byl zabraný ve svých myšlenkách, když najednou
zhasla světla. Místnost se propadla do černé tmy. Všichni zadrželi
dech a čekali, až naskočí nouzové generátory.
Nakonec Carlton nevrle zabručel. „Myslel jsem, že elektřinu už
opravili.“
Jack ztuhl. Jeho vnitřní varovný systém přešel z tichého bzučení
do hlasitého poplašného klaksonu. Vzpomněl si na to, co ho před
chvílí napadlo.
Lokátor…
Představil si výbuch rybářského člunu. Někdo se pokouší kráčet v
jejich stopách. A ne všechny stopy se podařilo zahladit. Některé
vedly sem.
Jistota v něm narůstala. „To není výpadek proudu,“ řekl ledově do
tmy. „To je útok.“
 KAPITOLA 28
Lorna ve tmě klopýtala od pitevního stolu a narazila do teplého těla.
Zachytily ji něčí paže a pevně ji sevřely. Podle výrazného pachu
mužského potu a jódu poznala, že je to Jack.
Na opačném konci stolu zazářilo světlo; Zoe vyndala mobilní
telefon a pomocí svítícího displeje se pokusila odehnat temnotu. K
ničemu jinému telefon stejně nebyl. Při bouři se zřítila věž místních
mobilních operátorů. Ani předtím tu ale nebyl moc dobrý signál.
Všichni se shlukli u rozsvíceného displeje jako můry nad
plamenem.
Carlton stál s rukama v bok a zachovával si své obvyklé sebejisté
vystupování. „Agente Menarde, co vás vede k myšlence, že se jedná
o útok na elektrickou síť?“
Jack odpověděl rychle a přesvědčivě: „Dokud nebudu vědět víc,
doktore Metoyere, počítám s nejhorším. Ať už ten trauler vyhodil do
povětří kdokoli, je klidně možné, že pátrá po ostatních zvířatech.
Mikročip vyňatý z mláděte vypadá jako sledovací zařízení, které je
mohlo dovést až sem.“
„To přeháníte, agente Menarde,“ ohradil se Carlton. „A kromě
toho, kdo by si s tím dal takovou práci?“
Lorna cítila napětí v Jackově těle, které najednou ztvrdlo jako
skála. Stále ji držel těsně u sebe. Bratr na ni hleděl se zarputilým
výrazem. Pod Kyleovým nesouhlasným pohledem nakonec raději
sama vyklouzla z Jackova náručí.
„Možná bychom měli agenta vyslechnout,“ řekla Zoe a ustoupila
k manželovi. „Přijmout preventivní opatření. To přece nikomu
neuškodí.“
Všechny tváře se obrátily k Jackovi.
 „Tenhle sál nemá okna,“ řekl. „A to znamená, že při jakémkoli
prohledávání budovy je to slepé místo. Pro jistotu tady všichni
zůstaňte a já zjistím, co se děje.“
Greer promluvil: „A co kdybychom prostě odešli?“ Ukázal na
zadní část místnosti. „Je tam služební rampa s východem.“
„Ne. Budova už je určitě obklíčená. Východy někdo sleduje.“
„Tak co budeme dělat?“ zeptala se Zoe a vystrašeně vykulila oči.
„Zatím se všichni schováte tady. Je tu nějaké místo, kde byste
nebyli vidět? Něco jako barikáda?“
„Chladicí box. Má vlastní vchod,“ řekl patolog. „Ale nedá se
zevnitř zamknout.“
Pak si vzal slovo Kyle. „Postarám se o to. Po čtyřech letech na
strojní fakultě bych měl být schopen přijít na nějaký způsob, jak to
zevnitř zajistit.“
Jack přikývl. „Dobře. Všichni ostatní si vezměte nějakou zbraň.
Skalpely, nože, nůžky, injekční stříkačky, cokoli tu najdete.
Schovejte se do boxu. Já se pokusím doběhnout do auta. Mám tam v
zamčené skříňce pušku a brokovnici.“
Greer našel pár nouzových svítilen, jednu rozsvítil a druhou podal
Jackovi. „Mohla by se vám hodit.“
Skupina se začala rozcházet pod patologovým vedením a sbírala
veškeré ostré předměty.
Lorna následovala Jacka do tmy, na cestě ke dveřím. Nad dveřmi
slabě zářil bateriemi napájený nápis Exit.
„A co moje uspávací puška?“ řekla. „Ta, co jsem ji měla s sebou
na lovu. Nechala jsem si ji v kanceláři. Je to blíž, nemusel bys ven.“
Nechtěla, aby se Jack postavil přepadovému komandu zcela beze
zbraně.
Přikývl. „To je dobrý nápad.“
„Půjdu s tebou.“ Věděla, že Jack bude něco namítat, a tak
přitlačila: „Bezpečně naplnit injekční patrony M99 není nic
jednoduchého. Musíš to umět.“
To byla pravda. Pár kapek téhle látky by dokázalo během několika
vteřin zabít dospělého člověka.
Přesto se Jack stále ještě vzpíral.
„Půjdu jenom do kanceláře,“ slibovala. „Jeden rychlý sprint
nahoru. Pak se hned vrátím sem.“ Prošla kolem něho a natáhla se po
klice dřív, než ji mohl zastavit. „No tak. Pojď už.“
Otevřela dveře, ale on se jí postavil do cesty. Čekala, že ji zatlačí
zpět, že jí nedovolí vyjít ven, ale on se jen protáhl před ni.
„Drž se za mnou. A nemluv.“
Těsně za jeho širokými zády vstoupila do haly. Když se dveře
zavřely, všude kolem se rozhostila úplná tma. Jack se natáhl a tápavě
našel její ruku. Měl obrovskou dlaň s tvrdými mozoly. Ale jeho
pevný stisk uklidňoval. Vedl ji směrem k nedalekému schodišti.
Proč nerozsvítí baterku?
Došli k temným schodům a začali po nich stoupat. Matné světlo si
razilo cestu dovnitř, jak se blížili k prvnímu odpočívadlu. Z oken sem
pronikala slabá záře hvězd. Po černočerné tmě dole byly i tyhle
kousíčky světla vítané.
Jack pokračoval chodbou. Lornina kancelář a laboratoř se
nacházely jen pár dveří odsud. Když byli asi v půli cesty, ozvala se
tlumená rána vycházející od hlavního vchodu do budovy. Jackovy
prsty jí sevřely dlaň. Tady přece nemá nikdo co pohledávat.
Jack pospíchal ke dveřím její kanceláře. Otevřel je a vtáhl Lornu
do místnosti před sebou. Pak za sebou tiše zavřel. V odrazu
ojíněného skla ve dveřích viděla, jak zvedl prst ke rtům.
Doběhla k psacímu stolu a ve tmě do něj narazila kolenem. Kufřík
s puškou nechala nahoře. Nahmatala ho, otevřela západky a rychle
začala skládat obě poloviny. Mariňáci dovedou poslepu rozebrat
svoje zbraně během několika vteřin, ale ona ne. Přerývaně se
nadechla a zásobník nakonec zapadl na své místo.
Jack neustále sledoval dveře.
Vzala dvě injekční nábojnice a ze sametové tvarované přihrádky v
kufříku vytáhla lahvičku s M99. Pokoušet se o plnění za tmy bylo
holé šílenství, ale neměla na vybranou. Možná nedokáže rychle
sestavit pušku, ale s jehlami a lahvičkami léků má dlouholeté
zkušenosti. Naplnila obě stříkačky a zasunula je na místo.
Když se otočila, Jackova silueta odskočila od skla ve dveřích. Za
ojíněným oknem se chodbou protáhly tmavší stíny, děsivě tiché.
Neslyšela jediný krok. Jeden stín se zastavil za dveřmi.
Lorna ztuhla a zadržela dech. Srdce měla až v krku.
 Pak stín pokračoval dál. Dohadovala se, kam asi míří. Tímhle
směrem se nachází oddělení se zvířaty. Jenomže až se tam dostanou,
budou pěkně zklamaní. Najdou většinou prázdné klece. Jehně je
pořád ještě dole, ale ostatní zachráněná zvířata jsou o patro výš, v
klecích genetické laboratoře, kde je Lorna testovala.
Jak dlouho jim ale potrvá, než je objeví, zejména pokud mají
elektronické lokátory? Budou jim fungovat i tady uvnitř?
Po deseti vteřinách k ní Jack došel a i ve tmě se pohyboval bez
nejmenšího zaváhání. Pokusila se mu podat pušku, ale on ji přitlačil
zpět na její hruď. Jeho slova zněla jako slaboučký výdech těsně u
jejího ucha. „Zůstaň tady. Schovej se.“
Přitiskl jí prsty pevně k pušce, a předal jí tak beze slova svůj
vzkaz.
Pochopila.
Pravidla hry se změnila. To, co ještě před chvílí vypadalo jako
pouhá možnost, se stalo hrozivou skutečností. Jsou obklíčeni. Jack ji
tu nechce nechat samotnou beze zbraně. Podle pevného sevření jeho
prstů poznala, že tenhle spor s ním nevyhraje.
Nečekal na žádný projev pochopení a vrátil se ke dveřím.
Pootevřel je a vyklouzl ven. Jakmile byl v chodbě, potichu za sebou
zavřel.
Lorna pozorovala za sklem jeho stín a najednou vůbec nechtěla,
aby odešel. Jenomže on neměl na výběr. Zmizel opačným směrem,
než kam před chvílí kráčeli vetřelci.
Kolik jich tam venku ještě je?

JACKOVI SE PŘÍČILO nechávat Lornu o samotě, ale neodvažoval se dál

čekat. Spěchal temnou chodbou k nejbližšímu východu. Vůbec jí
neměl dovolit, aby šla s ním. Ostatní, zamčení v chladicím boxu,
mají největší šanci vyhnout se střetu s přepadovým komandem. A o
tom, že se nejedná o obyčejné zlodějíčky, ani v nejmenším
nepochyboval. Tohle jsou profesionální zabijáci a patrně za sebou
mají vojenský výcvik.
V duchu si promýšlel potencionální cíle jejich akce a závěr, k
němuž došel, se mu vůbec nelíbil. Tenhle noční přepad je
bezpochyby čisticí operací, pokračováním toho, co začalo výbuchem
rybářského člunu. Hlavním cílem musí být nalezení a eliminace
zbývajících zvířat. Ale co pak? Jak extrémní rozkaz byl vydán? Jak
důkladně je třeba zahladit stopy?
Pravdy se bál.
Na druhém konci chodby se objevily dvojité výkyvné dveře
vedoucí do hlavní haly a k přednímu vchodu. Není blázen, aby se
pokusil dostat ven touhle cestou. Vzpomněl si, jak rychle a tiše se
komando pohybovalo po ztemnělé chodbě. Vetřelci určitě používají
přístroje pro noční vidění a bezpochyby hlídají všechny východy.
S tímto vědomím se rozhodl dostat co možná nejblíže k parkovišti
a teprve pak opustit bezpečí budovy. K tomu se bude hodit jakékoli
otevřené okno.
Ale zároveň chtěl vědět, čemu vlastně musí čelit.
Posunul se ke dvojitým dveřím. Skrz úzká okna z drátěného skla
nakoukl do temné haly. Skleněné dveře předního vchodu se objevily
přímo naproti. Neregistroval žádný pohyb, žádné podezřelé posuny
stínů dovnitř nebo ven.
Jenomže on není hlupák.
Začal se otáčet, ale pak se zarazil. Kdyby nebyla taková tma,
patrně by si toho nevšiml. Uprostřed haly upoutalo jeho pozornost
červené blikající světýlko zpola zakryté pohovkou. Mihotavá záře
osvětlila dvacetilitrový ocelový kanystr na podlaze.
Chloupky vzadu na krku se mu při tom pohledu zježily.
Bomba…
Jack se stáhl zpátky a spolkl svůj strach. Aspoň už zná odpověď
na otázku, jaký je hlavní cíl tohoto přepadu. Komando se nespokojí s
odklizením zvířat.
Absolutní likvidace.
Nikdo nesmí přežít.
Jack si představil osoby schované v budově; jak ty dole, tak Lornu
v kanceláři. Cítil, jak se třásla, když jí šeptal, aby zůstala, kde je. Ona
v něho vložila svou důvěru, a jak se teď ukazuje, šeredně se spletla.
Když se tu schovají, všichni zemřou, vyletí do povětří při explozi, k
níž za chvíli dojde.
Měl jen jedinou možnost.
Jestliže chtějí válku…
 Obrátil se zpět k výkyvným dveřím, přenesl váhu na jednu nohu a
druhou plnou silou vykopl. Dveře se prudce otevřely, Jack namířil
baterku do haly a palcem ji rozsvítil.
Kužel ostrého světla zaplavil temnou místnost.
Jack spoléhal na to, že ať už tyhle dveře hlídá kdokoli, má na
hlavě brýle pro noční vidění. Neměl oslepující bombu, která by
oslnila nezakryté oči, ale nenadálou palčivou září ze svítilny dosáhne
skrz brýle pro noční vidění stejného výsledku: na okamžik zneškodní
zvědavé oči a zároveň obrátí pozornost k hale.
Otočil se na patě a vyrazil chodbou k oknu vedoucímu do parčíku
mezi budovou a parkovištěm. Jestliže má vést válku, potřebuje
zbraně.
Rozrazil okno, pěstí rozbil sklo a vylezl do keřů pod ním. Skrčil
se do úkrytu. Tímhle vyrušením získá maximálně minutu.
Bude to muset stačit.
Sunul se křovím a pak se sprintem rozběhl k potemnělému
parkovišti. Po straně, někde u vchodových dveří, zaslechl tlumeně
vyštěknutý rozkaz, rozzlobený, naštvaný.
Jack přikrčeně běžel a modlil se, aby i ostatní drželi hlavy pěkně
dole. Hlavně Lorna.
Jenomže udělal chybu. Podcenil protivníka.
Těsně za ním se ozval hlasitý výbuch. Lekl se, zakopl na mokré
trávě a po hlavě upadl na zem. Rychle se vzpamatoval a přes rameno
se odkutálel stranou. Ohlédl se k budově. Z předního traktu se valily
plameny a dým. Úlomky skla dolétly až k němu.
Ohromeně se posadil. Oni odpálili tu bombu. Chtěl jen upoutat
jejich pozornost a utéct z budovy. Jenomže když je oslepil, patrně
dostali strach, že veškeré osazenstvo prchá předními dveřmi, a
přehnaně zareagovali odpálením bomby. Bylo to jako rozplácnout
mouchu bouracím závažím.
Jejich reakce však Jackovi osvětlila dvě věci o veliteli
přepadového komanda. Ten hajzl je nemilosrdný a všehoschopný.
Jack se postavil na nohy a vyrazil ke svému vozu.
Pokud máme přežít, budu se muset chovat stejně jako oni.
 KAPITOLA 29
Duncan se blížil k planoucím troskám hlavního vchodu. Prodíral se
kouřem a na obličeji měl nasazenou plynovou masku. Žár ho pálil ve
tváři a on jasně cítil, kde končí pokožka s mrtvými nervy a kde
začíná zdravá tkáň. Hodnotil škody před sebou.
Zápalná bomba vyslala ohnivou kouli a skrz díru v přední části
budovy přehřála okolní vzduch. Plameny olizovaly toxický dým, ale
nárazová síla bomby byla poměrně slabá. Rozbila se skla v oknech,
zřítil se kus stropu, ale konstrukce budovy zůstala netknutá. Duncan
si pořádně prostudoval plánek ústavu. Byl postavený jako betonový
bunkr, který musí vydržet hurikány i povodně. S tímhle rizikem se
počítalo. Jedna bomba to tu nerozbourá.
Právě proto Duncan vydal rozkaz, aby kolem domu rozmístili
dalších deset náloží. Jeho cílem nebylo srovnat ten barák se zemí, ale
spálit ho až do základů. Plameny z prvého výbuchu se už rychle
šířily do prvního poschodí. Neměl v úmyslu to odpálit předčasně,
jenomže ten náhlý záblesk světla v hale ho oslepil. I když si strhl
brýle pro noční vidění, záři neutlumil. Měl pocit, jako kdyby mu
shořela sítnice. Zachvátil ho příšerný vztek a obava, že se vědci
pokoušejí prorazit ven hlavním vchodem, takže zareagoval
impulzivně a odpálil nálož.
Ven se nesmí dostat živá duše.
Jakmile došel ke dveřím, prohlédl si ohněm zpustošenou halu.
Kouř, rozvířené saze a sutiny ze zřícených stěn zhoršovaly
viditelnost. Jeden z jeho mužů již odpojil protipožární a signalizační
systém. Hledal těla, kohokoli, kdo se pokusil probojovat ven tímhle
východem.
Polovinu haly zakrýval zřícený strop. Pokud jsou těla pod ním,
nenajde je. Se spokojeným pocitem, že výbuch nemohl nikdo přežít,
se stáhl zpět.
Naštěstí je komplex na odlehlém a izolovaném místě. Pochyboval,
že by si někdo všiml ohnivé koule rychle stoupající k nebi. Přesto
předčasná exploze rozhodila jeho časový plán, zkrátila ho. Plameny
se šíří a jeho tým bude muset barák vyčistit dřív, než bylo
domluveno.
Když se dostal z dosahu kouře, přistoupil ke svému zástupci. Ten
měl ruku přitisknutou k uchu a zřejmě poslouchal hlášení týmu
zevnitř.
Duncan počkal, až skončí, a pak se zeptal: „Jaké jsou zprávy?“
„Dostali se ke kotcům pro zvířata. Našli jedno. Ovci. Podle
rozkazu ji podřízli. Hlavu berou s sebou a vracejí se ven.“
„A co ostatní?“ Duncan z transpondérů věděl, že by se tu měly
nacházet minimálně čtyři další exempláře.
Zástupce zavrtěl hlavou. „Ani stopy. Korey rozdělil své muže. Tři
míří dolů k pitevně, aby se postarali o těla vyzvednutá z bažiny.“
Duncan si vybavil dvě kočkovité šelmy.
„A další tři projdou všechna poschodí, obrátí je vzhůru nohama,
místnost po místnosti. Ta zvířata najdeme.“
Duncan pomalu přisvědčil. Rozkaz ze Ztraceného ráje zněl:
zachránit, co se dá, hlavně lebky exemplářů, a zbytek spálit.
Vypadalo to, že problémy na ostrově se zhoršují. Jeho nadřízeným už
docházela s místními nezdary trpělivost. Duncan se musí
vyznamenat. Jenomže šlo ještě o víc. Byla to otázka cti. On věnoval
projektu Babylon svou krev, své tělo. Nedopustí, aby celý projekt
selhal.
Zvířata jsou majetkem Ironcreek Industries. To, co mají v
lebkách, náleží společnosti, a tudíž i jemu. Uvědomoval si, že pokud
jeho muži nenajdou chybějící zvířata, plameny si s nimi poradí.
Nezůstane vůbec nic. Ale on nebude spokojený, dokud nezíská hlavy
všech zvířat.
A pak je tu ještě jeden cíl.
„A co vědci?“ chtěl vědět Duncan. „Mají aspoň jednoho, kterého
bychom mohli vyslechnout?“
Opět to otravné zavrtění hlavou. „Ne, pane.“
 Duncan si povzdechl a dál pozoroval budovu. Doufal, že je
nechtěně nevyhodil všechny do povětří. Ať tak či tak, už brzy to
zjistí.
„Pořádně ten barák hlídejte,“ nařídil. „Jestli je z úkrytu nevyžene
Korey se svými chlapy, tak se o to brzy postará oheň.“
 KAPITOLA 30
Lorna se krčila v kanceláři. Pušku si tiskla k hrudi. Od výbuchu se jí
dýchalo stále hůř. Kouř se sem valil pode dveřmi a zaplňoval malý
prostor. Strachem nadechovala rychle a mělce. Silou vůle zadržovala
slzy, ale kvůli štiplavému vzduchu se jí to moc nedařilo.
Představila si Jacka zasaženého výbuchem. Ani nemůžu zjistit,
jestli to přežil, říkala si v duchu. Ať tak či tak, jsem teď stejně
odkázaná sama na sebe. A mám jen dvě možnosti: buď tu zůstanu a
udusím se, anebo vyjdu ven s rizikem, že mě chytí.
Volba byla jasná.
Jenomže kam se vydat?
Neměla v úmyslu zamířit do hlavní chodby. Jakýkoli pokus dostat
se k bratrovi a kolegům v patologické laboratoři by znamenal zkřížit
cestu vetřelcům. Tam dole by měli být v bezpečí, pokud zůstanou
zticha. Chladicí box má velikost dvojgaráže a je vyztužený
nerezovou ocelí. Nějakou dobu kouři a ohni odolá.
Pro ni to však neplatí.
Ohlédla se přes rameno. Druhými dveřmi na opačném konci
kanceláře se vcházelo do vedlejší laboratoře, kde trávila většinu
svých pracovních dní. Odtud by mohla přes další laboratoře
proklouznout dál od plamenů.
Ale nejdřív musí udělat ještě jednu věc.
Igor a další zvířata jsou pořád nahoře v genetické laboratoři, jedno
poschodí nad ní. Nemůže je tam nechat uhořet. Odsud se tam dá
dostat malým vedlejším schodištěm. Mohla by k němu doběhnout z
laboratoře.
Přesto se jedna její část toužila schovat a čekat, až ji někdo
zachrání. Bojovala s tím nutkáním, věděla, že ho způsobil šok.
Panika jí ani v minulosti dobře neposloužila a dnes tomu není jinak.
Pohni se…
Pomalu se narovnala a čerpala sílu z pušky ve svých rukou.
Nejsem tak docela bezbranná.
S očima upřenýma na vstupní dveře kanceláře ustupovala k
zadnímu východu. Jakmile se začala hýbat, hrůza trochu polevila.
Položila dlaň na kliku, aby se ujistila, že není horká. Spokojeně ji
stiskla a nahlédla do laboratoře.
Kromě knih a hromádek hlášení místnost zaplňovaly stoly,
pracovní desky a laboratorní vybavení – mikroskopy, katetry,
mikropipety, inkubátory, jednotky pro buněčnou fúzi. Celá jedna
stěna byla obestavěná dvoudveřovou lednicí a dlouhou deskou s
nerezovými Dewarovými nádobami obsahujícími kryozkumavky se
zmrazenými embryi, spermatem a vajíčky ohrožených druhů. Tohle
je její dosavadní práce; zmrazená zoo.
I přes hrůzu, kterou cítila, se bála, že nyní o výsledky své práce
přijde. Ano, nakonec by se dalo všechno obnovit, ale trvalo by to
řadu let a některé exempláře by byly stejně nenávratně ztracené.
Mohla jen doufat, že plameny se nerozšíří až sem a že tekutý dusík
udrží embrya ve zmrzlém stavu, než dorazí hasiči.
Jelikož nic jiného nemohla dělat, prošla temnou laboratoří a
vydala se k vedlejšímu schodišti do prvního poschodí. Pozorně
naslouchala, zda neuslyší vetřelce. Bylo to těžké, protože krev jí
hlasitě bušila v uších. Opatrně našlapovala, jednou rukou svírala
pušku, druhou šmátrala před sebou. Naštěstí laboratoř dobře znala,
takže se tu dokázala pohybovat i poslepu.
Došla ke dveřím u schodiště. Opět nejprve sáhla na kliku. Byla
teplejší než v kanceláři, ale zatím ještě nepálila. Míří blíž k
plamenům, ale potrvá jen chvilku, než vyběhne nahoru, posbírá
zvířata a pak se rychle vrátí dolů a zmizí odsud pryč.
Tiše pootevřela, ubezpečila se, že je schodiště prázdné, a rychle se
po něm vydala nahoru. Genetické oddělení zabíralo většinu tohoto
poschodí. Vchod do laboratoře byl jen kousíček od ní. Zadržela dech,
dodala si odvahu a vyrazila do chodby. Jakmile byla uvnitř, opřela se
zády o zavřené dveře.
Zvládla jsem to.
 V tiché tmavé laboratoři se ozvalo tázavé pípnutí.
Igor.
Papoušek ví, že jsem tady. Představila si oči v temnotě, upírající
se přímo na ni. Na kůži ucítila slabé zamrazení. Vzpomněla si na
zvláštní inteligenci, kterou pták prokázal.
Odstoupila od stěny a setřásla mrazení. Jsou to jen nevinní, krutě
zneužití tvorové. A v jádru jsou to pořád zvířata – jen trošku
chytřejší.
Opatrně se v podřepu plížila místností. Jelikož se genetická
laboratoř nacházela v horním podlaží, byla vybavena několika
střešními okny, kterými dovnitř pronikalo slaboučké světlo.
Igora našla v kleci, v zasedačce vedle hlavní laboratoře. Mládě
jaguára a dvojčata malpy kapucínské dočasně umístili v přepravních
klecích, které se hodně podobaly plastovým přepravkám do letadla.
Používaly se, když bylo třeba testované subjekty na nějakou dobu
izolovat nebo někam přemístit.
Když k nim došla, uvědomila si, jakému čelí dilematu. Jak je
všechny poberu? Mládě a opice v přepravkách nebyly problém.
Jenomže pro klec s papouškem by potřebovala ještě třetí ruku.
Vklouzla do zasedačky a přikrčila se u Igorovy klece. „Buď tiše,“
zašeptala a přitiskla si prst na rty. „Pst…“
Zdálo se, že jí rozumí, protože také ztišil hlas a šeptem řekl:
„Igor… pomoc… Igor…“
To mám přesně v plánu, chlapče.
Určitě cítí kouř.
Odjistila dvířka. Nemůžu se vláčet s klecí, napadlo ji, ale
papouška nést můžu. Igor vyskočil na vnitřní stranu dvířek a trhavě
pohyboval hlavou dopředu dozadu. Když dvířka otevírala, papoušek
ustoupil, jako kdyby věděl, oč běží.
Vylezl na vratké bidýlko. Lorna nastavila ruku. Aniž by ho
musela pobízet, vyskočil na ni a začal jí šplhat po paži. Zobákem se
přitahoval za rukáv. Rychle dolezl až na rameno a usadil se jí těsně u
hlavy.
Jakmile se Igor uvelebil, přehodila si přes druhé rameno pušku.
Pak uchopila obě přepravky. Baghíra se odplížil dozadu a tiše na ni
syčel; rozevřel tlamičku, zatáhl jazyk a odhalil malé tesáky. Obě
malpy se držely přední strany klece, každá jednou paží. Malé
tvářičky s maskou se cpaly ven.
S úlovkem v rukou se vydala zpět přes laboratoř k vedlejšímu
schodišti. Přepravky a puška jí bránily v chůzi, ale věděla, že se musí
dostat alespoň do přízemí. I kdyby to znamenalo, že je všechny
pustím oknem na svobodu, přemítala. Udělala bych to. Tam venku
mají větší šanci.
Jako by se potvrzovalo její uvažování, dým na schodišti zhoustl a
vzduch se oteplil. Měla pocit, že slézá dolů komínem.
Pospíchala a snažila se pohybovat co možná nejtišeji. Zvířata byla
také potichu, jako kdyby vycítila nebezpečí. Jediné, co se ozývalo,
bylo hluboké skučení podobné sténání vycházející z Igorovy hrudi,
kterou se jí tiskl k uchu. Starost jí dělaly jedovaté zplodiny dýmu.
Ptáci mají velké plíce a vzdušné vaky a jsou mnohem náchylnější k
otravě.
S úlevou opustila schodiště a vrátila se k sobě do laboratoře. Tady
bylo chladněji, patrně díky tající zmrazené zoo. Povšimla si
znepokojivé kondenzace ve vzduchu. Příčinu znala. Tekutý dusík,
který se používá pro zmrazení exemplářů, se neustále odpařuje a
mění v plyn. Za normálních podmínek ho ventilace vyžene ven.
Ovšem teď nefunguje elektřina a plyn se tu hromadí. Bez ventilace
může dusík nakonec vytlačit veškerý kyslík a stát se smrtonosným.
Ustaraně došla k jedinému oknu v laboratoři. Odložila přepravky
a otočila kličkou. Dovnitř zavanul vánek od řeky. Igor se roztřásl a
zaťal jí drápy do ramene.
„Nic se neděje,“ sykla, když skončila. „Jdeme.“
Měla v úmyslu vydat se skrz biometrickou laboratoř doktora
Changa, která sousedila s tou její, a projít veterinárním oddělením v
zadní části budovy. Co nejdál od plamenů. Pak najde nějaký úkryt a
schová se.
Jenomže tak to nemělo být.
„Stát!“
Při nečekaném výkřiku nadskočila. Vycházel odněkud za jejími
zády. Igor povolil sevření a začal jí klouzat po tričku, než se někde v
polovině zachytil zobákem. Zareagovala instinktivně; oběma rukama
popadla Igora a vyhodila ho z okna.
 Spadl na zem jako zmrazený krocan. Bez peří nemohl létat. Ale
nebyla to velká výška. Ačkoli ho neviděla přistát, zaslechla slabé
nesouhlasné vypísknutí. Doufala, že nikdo jiný ho nezaregistroval.
„Pomalu se otočte!“ Ode dveří se oddělila stínová postava.
Předtím si nevšimla, že jsou otevřené, protože ji plně zaujal
kondenzující se plyn. „Odhoďte zbraň, nebo budu střílet!“
Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že útočník má na mysli
uspávací pušku. Spěšně ji setřásla z ramene, nechala dopadnout s
řinčením na podlahu a zvedla obě dlaně do vzduchu.
Byla v pasti.
 KAPITOLA 31
Jack se krčil za keřem se širokými listy. Dostat se na parkoviště mu
trvalo déle, než čekal. Jelikož se musel stále schovávat, nezbylo mu
než oběhnout okraj lesa, aby si ho nikdo nevšiml. Netroufal si
riskovat odhalení, dokud nebude mít v rukou nějakou zbraň.
Z úkrytu sledoval svůj vůz. Stál necelých třicet metrů daleko,
jenomže před ním se rozprostíralo volné prostranství. Neměl čím se
krýt. Bude na něj vidět ze všech stran. A ještě hůř, parkoviště bylo
štěrkové. Když si nedá pozor, boty mu budou křupat dost hlasitě, aby
byly slyšet až za řekou Mississippi.
Jenomže neměl na výběr.
Zhoupl se na špičky a sprintoval k autu mezi dvěma keři jako
splašený králík. Při každém kroku čekal, že uslyší třesknutí pušky.
Ale noc byla dále tichá. Všichni patrně hlídají budovu a nikoho
nenapadlo podívat se ven.
Doběhl k okraji parkoviště, sklouzl do vlhké trávy a pak začal
opatrně našlapovat po štěrku na plná chodidla, co možná nejtišeji.
Dostal se k zadní části služebního vozu a zmizel z dohledu.
Skrčil se, rukou se přidržoval země a chviličku odpočíval. Jeho
Ford F-150 Raptor měl kabinu pro posádku a na míru postavený kryt
na korbě. Zamknutá skříňka se zbraněmi byla vzadu.
Než se stihl pohnout, dotklo se jeho odhaleného zápěstí něco
mokrého a chladného. Trhl sebou a štěrk mu pod nohama hlasitě
zaskřípal. Zpod auta se vysoukal tmavý stín. Byl to pes; černohnědý
lovecký pes. Ocasem mrskal zepředu dozadu. Chvíli trvalo, než se
Jackovi rozsvítilo v hlavě. Pak následoval šok.
„Burte,“ zašeptal.
Co tady dělá?
 Usilovně se pokoušel dát všemu nějaký smysl. Psa nechal s
bratrem na stanici. Pak si vzpomněl na telefonický rozhovor. Randy
říkal, že vyrazí směrem sem, protože se mu nechce na stanici čekat.
ACRES je po cestě domů.
Ale kde je Randy?
Jack se otočil k silnici na hrázi a očima prohledával soukromou
příjezdovou cestu vedoucí od řeky k parkovišti. Po bratrově dodávce
tam nebylo ani stopy, a to se omlácený chevrolet dá jen stěží
přehlédnout. Jack se dál díval a hledal přijatelné vysvětlení, ale
neubránil se představě, že Randy narazil na přepadové komando a
nechtěně se připletl přímo do ohniska útoku.
Jack klesl na koleno. Před očima se mu zatmělo, když si uvědomil
pravdu. Burt by Randyho neopustil, pokud by měl na vybranou. Pes
musel zachytit Jackův pach a vydal se k autu.
Zakryl si oči, jako by tím gestem mohl odehnat skutečnost.
Bože, ne…
Chtělo se mu doběhnout k silnici a volat bratrovo jméno. Jenomže
tak by zabili i jeho. Burt se doplazil vedle Jacka s břichem na zemi a
koneček ocasu se mu nejistě mrskal. Byl to podřízený postoj, prosba
o odpuštění a povzbuzení.
Jack natáhl ruku a položil ji Burtovi na bok. „Hodný chlapec,“
řekl tiše.
Musí se do toho pustit. Teď hned. Jinak už bude pozdě.
Se srdcem těžkým jako kámen se postavil a klíčem odemkl
bezpečnostní dvířka na korbě. Ve voze nebylo žádné světlo, které by
na jeho přítomnost upozornilo majitele brýlí pro noční vidění. Jack
vlezl na korbu, natáhl se po skříňce a ve tmě šátral po dalším klíči,
jímž by ji odemkl.
Uvnitř byla jeho služební zbraň, poloautomatická pistole Heckler
& Koch P2000, a opakovací brokovnice Remington 870. Připnul si
pistoli, ale pušky si ani nevšiml. Místo ní se natáhl po třetí zbrani ve
sbírce. Sebral ji Garlandu Chaseovi; byla to automatická brokovnice
AA-12. V automatickém režimu vypálí tři sta nábojnic za minutu.
Klidně by rozmašírovala tohle auto na kousíčky.
Jak by řekl jeho bratr: pěkně zasraná potvora.
Jack si vzpomněl na výbuch. Popadl zbraň. Ten hajzl, co vede
přepad, je možná nemilosrdný, ale ještě nepotkal Cajuna s
rozpálenou krví. Však ty poznáš, co to je být lovnou zvěří, ty svině.
Opatrně seskočil z korby na štěrk a poklepal si na stehno, aby tak
dal Burtovi tichý povel k následování. Venku v polích a bažinách
byli s Burtem vždycky sakra dobrý tým a teď mají navíc i
odpovídající arzenál.
„Tak pojď, hochu. Jde se na lov…“
 KAPITOLA 32
S rukama nad hlavou Lorna pozorovala střelce, který se k ní blížil.
Na očích měl nasazené velké brýle, které mu zakrývaly skoro celý
obličej. Absence lidských rysů mu dodávala děsivý výraz. Snad ještě
víc než útočná puška namířená na její hruď.
Hlavní na ni kývl, aby ustoupila stranou. „Dál od okna!“
Poslechla a stáhla se ke straně, ale zakopla o stůl. Neustále na ni
mířil a zároveň poklesl na koleno vedle dvou plastových přepravek
na podlaze. Zběžně do jedné nakoukl a pak rychle vstal.
Dotkl se dvěma prsty svého hrdla a promluvil úsečným
vojenským tónem. „Alfa jedna. Zajistil jsem jednoho z vědců. Ženu.
Má zvířata. Dvě. Třetí vyhodila z okna na západní straně.“
Lorna v duchu zaklela. Takže to viděl.
Následovala pauza a pak znovu promluvil: „Pták. Ano. Prověřím
to.“
Nadzvedl si brýle a stiskl spínač na přilbě. Nad čelem se mu
rozsvítila baterka. Ta záře ji oslepila. S puškou stále namířenou na
její hruď vystrčil hlavu z okna, rychle se rozhlédl po trávníku a
zkoumal křoví pod oknem.
Lorna zatajila dech.
Vtáhl hlavu zpět a zadíval se na ni. Ani bez brýlí nevypadal moc
lidsky. Pod čelovkou měl tvář plnou stínů, na bradě strniště, ale oči
na ni zíraly chladně a nelítostně. Čelila jeho vražednému pohledu a
snažila se zachovat klid.
Muž ji ignoroval a pokračoval v komunikaci přes vysílačku. „Po
papouškovi ani stopa.“ Další odmlka, když naslouchal rozkazům.
„Ano, pane. Podříznout exempláře. Hlavy vzít s sebou. Rozkaz.“
Lorna ztuhla, když volnou rukou odepínal z pásku hrozivě
vypadající ocelovou dýku. Poklekl, ale oči z ní nespouštěl.
Neustále mluvil do vysílačky. „Počkám s tou ženou na Takea.“
Nyní už nepochybovala, že voják patří k žoldáckému komandu.
Přikrčil se a nasměroval čelovku do přepravky. Ve světle baterky se
děsivě zableskla dýka.
Malpy vycítily nebezpečí a začaly vyděšeně pištět.
Přes hlasitý tlukot srdce zaplavil Lornu příval mateřské zběsilosti.
Nechala se tou vlnou unést a vrhla se dopředu. V rukou držela
ocelovou termosku. Když voják prohledával prostranství pod oknem,
popadla láhev z laboratorního stolu u svého lokte a za zády
odšroubovala víčko.
Její obsah teď vychrstla vojákovi do tváře. Překvapením vytřeštil
oči. Proud tekutého dusíku ho zasáhl přímo do kořene nosu. Puška
náhodně vypálila a Lorna uskočila stranou. Všude kolem ní létaly
střely. Sklo se tříštilo na policích, odlamovala se omítka.
Puška i dýka mu vypadly z prstů. Oběma rukama si sáhl na
obličej. Rohovky mu při kontaktu s dusíkem vmžiku zmrzly, oční
bulvy se vylily ven a stékaly mu po tvářích. Osleplý a v agonii padl
na záda a dusil se vlastním křikem. Dívala se na něj, jak mu z úst
vychází kondenzovaná pára. Nejspíš trochu tekutého dusíku vdechl a
natáhl do nosu a úst, odtud do hrdla a plic.
Svíjel se a zatínal nehty do obličeje a krku, bojoval s bolestí a
pokoušel se dýchat zmrzlými plícemi.
Lorna se potýkala s vlastním úžasem a hrůzou. Nemohla se ani
pohnout. Ještě nikdy nikoho nezabila, a přestože voják stále bojoval,
věděla, že je to mrtvý muž.
Obešla ho tak rychle, jak jí ztuhlé nohy dovolily, a natáhla se pro
přepravky. Jednu zvedla k oknu, otevřela dvířka a obrátila ji vzhůru
nohama. Malpy se pevně držely, vyděšené a zmatené. Zatřásla klecí.
Sevření jedné nakonec povolilo a druhou strhla s sebou. Ohromený
pár se propadl do tmy.
Je mi to líto, opičky.
Příčilo se jí pomyšlení, že je nechává napospas, ale největší šanci
na přežití mají, když od ní budou co nejdál. Vrátila se ke druhé
přepravce a dotáhla ji k otevřenému oknu. Mládě jaguára vyděšené
střelbou vyskočilo ven, jakmile otevřela dvířka.
 Upustila přepravku a sebrala pušku. Chvíli zvažovala, zda si má
vzít vojákovu zbraň, ale měl ji pod sebou. Nedokázala se k němu
přiblížit; pocit viny a hrůzy jí to nedovolil.
Zbývala ještě jedna věc. Při zoufalém boji o život si voják strhl
brýle z přilby. Nyní je zvedla ze země a nasadila si je na oči. Tmavá
místnost se před ní najednou zjevila v jasně zeleném, fosforeskujícím
obraze.
Viděla ve tmě a uvažovala, zda má vyskočit týmž oknem, jímž
pustila na svobodu zvířata, ale to by se dostala na volné prostranství.
Vetřelci jsou dobře vyzbrojení a nejspíš mají celý komplex pod
dohledem. Malá zvířata třeba z té sítě uniknou. Ona ne.
Její šance na přežití byla uvnitř; tady se musí skrývat, co nejdéle
to půjde. Teď, když jsou zvířata volná, už zodpovídá jen sama za
sebe – a za ostatní, kteří zůstali dole.
Vyrazila z laboratoře do zadní části budovy. Viděla dobře a
pohybovala se mnohem rychleji a s větší jistotou. Musí se dostat na
veterinární kliniku, na své území.
Pokud se jí to podaří, má plán.

DUNCAN VENKU SLYŠEL, jak nesrozumitelné sténání ve vysílačce

utichá. Neměl ponětí, co se stalo s vojákem, který našel ženu a
zvířata, ale očividně byl nějakým způsobem zneškodněn.
Ve vysílačce se ozval další člen Koreyho týmu. Vysílačka prskala
a jeho hlas zněl zastřeně, ale vztek se nedal přeslechnout. „Fielding
je mimo. Mrtvý. Po ženě ani stopa. Přepravky jsou prázdné.“
Duncan se dotkl mikrofonu na hrdle. „Najděte ji.“
Na okamžik zavřel oči a cucal bonbon s limetkovou příchutí. Jestli
jsou bedny prázdné, tak určitě vyhodila ostatní zvířata ven jako toho
ptáka. Exempláře se volně pohybují po pozemku.
Otevřel oči a obrátil se na svého zástupce Connora Reeda. Věděl,
že rozhovoru pozorně naslouchal. Connorův obličej vypadal jako
kamenná maska. Přejel si rukou po krátkých rezavých vlasech.
Tenhle mladík je u Duncanovy jednotky už od základního
výcvikového tábora.
To on vedl útok a odstřelil zmutovaného šimpanze, který Duncana
v Bagdádu tak zřídil.
 „Kdo je u západního východu?“ zeptal se Duncan.
„U stromů je Gerard s odstřelovací puškou.“
„Jdi za ním. Hledejte exempláře. Střílejte ihned na všechno, co se
venku pohne.“
„Ano, pane,“ odpověděl Reed a odběhl.
Duncan věděl, že Connor ho nezklame. Ten chlap je surový a
bezcitný jako stroj. Jakmile se do toho pustí, zničí všechno kolem
sebe. Před dvěma lety Connor vyhladil celou povstaleckou vesnici v
Somálsku – muže, ženy, děti, dokonce i toulavé psy –, aby pomstil
kamaráda, kterému mina u silnice utrhla nohu. I zde svou práci
zastane se stejnou nemilosrdnou efektivitou.
Když Connor zmizel za rohem, Duncanova vysílačka se s
praskáním probrala k životu. „Alfa jedna. Tady Korey. Hlásím se z
márnice.“
„Pokračuj,“ vyzval ho Duncan. „Zajistili jste těla obou koček?“
„Ano, pane. Hlavy jsou už na cestě nahoru. Ale mám pocit, že
jsme našli místo, kde se ukrývají ostatní cíle – vědci. Tady dole je
nějaký velký mrazák. Je zamčený, ale myslím, že uvnitř se něco
hýbe.“
Duncan při té zprávě ožil.
„Žádám o povolení vyhodit dveře do povětří, pane. Ale nemohu
zaručit, že mezi cíli nedojde ke ztrátám na životech.“
Duncan chápal vojákovu opatrnost. Potřebují aspoň jednoho z
nich živého. Zvážil riziko, že zabijí všechny uvnitř, a rozhodl, že to
za to stojí. Věděl, že minimálně jedna osoba je na útěku. Ta žena. To
stačí.
„Udělejte to,“ nařídil.
„Ano, pane.“
Duncan se znovu zadíval na kouřící trosky přední části budovy.
Plameny se zakusovaly hlouběji a probleskovaly mrakem dýmu.
Tudy se ven nikdo nedostane, a navíc na příjezdové cestě hlídkuje
další voják.
Je načase to skoncovat.
Vytáhl z opasku zbraň. Tíha pistole Sig Sauer mu pomohla znovu
posílit jeho odhodlání. Vyrazil směrem k nejméně zakouřenému
oknu. Tam někde je ta ženská. Vyděšená. Na útěku. A patrně
ozbrojená.
Usmál se; tedy alespoň polovinou svého obličeje.
Nechtěl ji zabít. Tedy alespoň ne dřív, než s ní skončí. Dostane z
ní všechny odpovědi. A možná i něco navíc.
Pohled na jeho zjizvenou tvář vydrží jen málokterá žena. A ještě
méně z nich bývá ochotných ho uspokojit. Musí jim platit nebo na ně
mířit puškou.
Spěchal k budově, rozhodnutý tuhle ženu najít. Po úspěšném lovu
ho čeká sladká odměna. Nakonec si od ní vezme všechno, co bude
chtít.
A pak jí vpálí kulku do hlavy.
 KAPITOLA 33
Jack se držel u lesa.
Zatočil k zadní části komplexu a pokusil se zrychlit. Cestou sem
musel několikrát vyrazit z lesa a zase se vrátit, aby se k budově
přiblížil zezadu. Věděl, že všechny oči jsou upřené na dům a nikdo
se nebude ohlížet přes rameno.
Přesto se neodvážil vydat jediný zvuk. Dával si pozor, aby se
pohyboval tiše a opatrně našlapoval. Burt kráčel za ním jako stín,
stejně nehlučně a ostražitě, protože pochopil, že tohle je lov. Jackovo
srdce se té opatrnosti vzpíralo, toužilo vyrazit rovnou k budově a
zahájit palbu.
Před chvílí zaslechl pár výstřelů, tlumených a nezřetelných,
vycházejících odněkud zevnitř ACRES. Poznal rachocení útočné
pušky. Představil si Lornino ležící, krvácející, umírající tělo.
Bojoval se zoufalstvím. Když byl asi padesát metrů od jižní části
budovy, zastavil se pod nízkými větvemi starého černého dubu zpola
porostlého tilandsií a prohlédl si dům i okolí. Patologická laboratoř
se nachází vzadu v suterénu. Tam jsou všichni schovaní.
Ale jsou ještě naživu… a co Lorna?
Představil si, jak asi reagovala na požár. Pokud tou dobou už
nebyla v kanceláři, plameny a kouř ji určitě zahnaly do zadní části.
To by znamenalo, že teď je poměrně blízko všech ostatních. Modlil
se, aby tomu tak bylo.
Prohlédl si dům ještě pozorněji. Betonová rampa vedla dolů k
ocelovým roletovým dveřím, jimiž by s přehledem projel i tank
Pershing. Tenhle vchod měl předtím asi na mysli patolog.
Jack ovšem neměl v úmyslu použít tahle obrovská vrata.
Soustředil se spíš na vedlejší, menší služební vchod. Vybavil si
půdorys oddělení patologie a došel k závěru, že dveře by měly vést
do vedlejší kanceláře. Ano, dovnitř se dostane právě tudy.
Vklouzl zpět za dubový kmen a poklekl vedle Burta. Netroufal si
vyběhnout, ještě ne. Jako že sumec miluje bahno, zadní část budovy
určitě hlídá minimálně jeden muž. Ale kde je? Les je černý jako saze
a ten hajzl může být úplně kdekoli.
Jack podrbal Burta za uchem. Sice nemám vybavení pro noční
vidění, pomyslel si, ale svoje smysly dovedu vylepšit jinak – jedním
z nejlepších loveckých psů v celé Louisianě.
„Je načase vyplašit ptáčka.“ Jack mávl paží a vyslovil tichý povel:
„Hop!“
Burt vyrazil jako střela. Už jako malé štěně ho učili plašit ptáky z
polí a lesů. Jack ho cvičil na holubech se zastřiženými křídly a s
pomocí Randyho a Toma dokázal u Burta vypěstovat schopnost
přesného kličkování, které zahnalo hejno ptáků stejně účinně jako
sekačka na trávu. Vzpomínka na cvičení psa s oběma bratry ho bodla
jako ostrý nůž do břicha.
Zaťal zuby, spolkl bolest a vydal se prostředkem serpentin, které
Burt opisoval. Pes běhal po lese sem a tam a pohyboval se přesně v
dostřelu slušné pušky.
Vánek od řeky mu foukal do tváře. Dokonalé podmínky pro lov.
Jack kráčel dál, pohyboval se od stromu ke stromu, naslouchal
tmavému lesu. Tiché pobíhání psa už skoro nevnímal. Burt byl
dvacet metrů před ním. Pak to uslyšel.
Praskající větev. Napravo. Těžký krok. Někdo se otočil.
Jack se opřel zády o strom a vnitřním zrakem hledal to místo.
Vydal tiché zahvízdání karolínského střízlíka, jednoho z
nejrozšířenějších místních zpěvných ptáků. Burt tenhle signál znal a
zastavil se. Jack ho v duchu viděl, jak sebou plácne o zem, přesně jak
byl vycvičen.
Počkal celou minutu. To by mělo stačit, aby stráž obrátila
pozornost k budově. Když měl pocit, že se držel zpátky už dost
dlouho, prosmýkl se kolem stromu a ještě opatrněji než předtím se
plížil k místu, které Burt označil.
Ocitl se na samém okraji lesa.
Volné prostranství se koupalo v hvězdném svitu a bylo mnohem
přehlednější než temný les. Na pozadí se rýsovala tmavší silueta.
Muž s odstřelovačskou puškou na rameni držel stráž v místech, kde
končily stromy. Zbraň vypadala jako poloautomat M21. Pokud by
někdo vyšel ze zadních dveří nebo si troufl k nim přiblížit, osamělý
střelec by ho skolil v jediné vteřině.
S pistolí v ruce se Jack pohyboval lesem jako duch a byl rád, že
mu vítr vane do tváře. Vánek od řeky mu pomůže zamaskovat
všechny pachy a ztlumí zrádné zvuky.
Když byl asi dva metry daleko, voják nejspíš něco zaslechl. Otočil
se.
Jack vyrazil. Vystřelit se neodvážil. Vypálení z pistole ve volném
prostoru by tady zahřmělo jako rána z děla. Skočil dřív, než ten
druhý stihnul zareagovat. Vykroutil překvapenému vojákovi pušku z
ruky, podrazil mu nohu a svalil ho na zem. Oběma koleny mu
zaklekl hrudní koš, aby ho zbavil vzduchu z plic a zabránil výkřiku.
Nacpal mu pistoli pod bradu a stiskl spoušť.
Lebka a přilba ztlumily výstřel jako polštář, takže se ozvalo jen
tiché třesknutí. Ale bylo slyšet.
V obavě z možné reakce Jack vyskočil, pískl na Burta a sprintem
vyrazil k budově. Běžel přes volné prostranství, až v plné rychlosti
narazil do rampy. Přeletěl přes okraj a chvíli hledal rovnováhu.
Nezbývalo mnoho a byl by se hlavou praštil o ocelové roletové
dveře, ale na poslední chvíli se mu podařilo zabrzdit.
Stočil se k postrannímu vchodu. Zkusmo vzal za kliku.
Zamčeno.
Nic jiného ani nečekal, ale přesto doufal, že by mohl mít trochu
štěstí. Neměl. Zasunul pistoli do pouzdra a z ramene sejmul druhou
zbraň. AA-12 nebyla žádná hračka pro děti.
Možná je načase nechat veškeré ohledy stranou.
Ustoupil o tři kroky a namířil na zámek u dveří.
Než stačil stisknout kohoutek, v dálce zaštěkala puška. Bylo to
západním směrem a podle toho, jak zřetelně se výstřely ozvaly, se
dalo soudit, že se bojuje venku. Jack se tam podíval.
Co se děje? Na co střílejí?
Otočil se ještě víc a uvědomil si, že mu někdo chybí.
Burt.
 Jack ztuhl. Pes jen zřídka utíkal z výcvikového prostoru, to už mu
muselo přeletět přes čumák něco opravdu neodolatelného, jako třeba
chcíplá ryba nebo rozkládající se veverka. A aby to bylo ještě horší,
Burt se s oblibou v tom hnusu válel.
Jack poslouchal. Rachocení pušky ustalo.
Noc byla opět tichá.
Otočil se zpátky ke dveřím. Na rozdíl od Burta si nyní zvědavost
nemohl dovolit. A mírnost taky ne.
Zvedl pušku a vypálil.

LORNA ZASLECHLA hlasitou ránu. Nedokázala určit, zda přichází

zvenčí, nebo zevnitř. Když prchala sousedními laboratořemi k
veterinární klinice, slyšela opakovanou střelbu. Při tomhle výstřelu v
duchu děkovala, že se rozhodla zůstat vevnitř a neriskovat útěk ven.
Nepřežila by to.
V myšlenkách se stále vracela ke zvířatům, která pustila na
svobodu.
Stala se cílem téhle střelby?
S vědomím, že udělala vše, co mohla, pokračovala dál, až se
dostala do veterinárního křídla. Klinika byla momentálně v
rekonstrukci a operační sál procházel tak potřebnou modernizací.
Kvůli probíhajícím pracím tu nyní nebyla žádná zvířata.
Naštěstí.
S puškou v ruce se opatrně protáhla do hlavní ordinace kliniky.
Krčila se a všemi smysly se pokoušela ve tmě zachytit skryté
nebezpečí. Ucítila vůni čerstvé malířské barvy a pilin. Skrz brýle pro
noční vidění rozeznala vyšetřovnu se sprchovacím stolem a sálovými
světly. Stěna nalevo byla pokrytá prázdnými nerezovými klecemi, na
druhé straně místnost přecházela v chodbu pro mytí a dezinfekci a
zpola zrenovovaný operační sál.
Všude se zdál být klid.
Popošla o pár krůčků a otočila se k dvířkům nalevo, označeným
samolepkou se symbolem nebezpečí.
Trhnutím je otevřela. Uvnitř stála řada zelených kyslíkových
nádrží. Celkem jich bylo pět. Tyhle nádrže potrubím zásobovaly
kliniku a laboratoře kyslíkem. Věděla, která nádrž je napojena na
operační sál, sejmula ze zdi regulátor a nastavila ventil do polohy
„zapnuto“.
Z otevřené nádrže se ozvalo divoké syčení.
Ostatní nechala zavřené.
Třásla se strachy, zavřela dveře a popošla k operačnímu sálu na
druhé straně místnosti. Nejprve se však zastavila ve veterinární
laboratoři v rohu.
Zbývalo udělat ještě poslední věc.
Bude na to dost času?

VÝSTŘEL Z PUŠKY stále dozníval Jackovi v hlavě, když kopnutím

rozrazil venkovní dveře. Do malé kanceláře za nimi se stěží vměstnal
psací stůl a registračka. Pohyboval se rychle. Vpravo se vcházelo do
patologické laboratoře. Přímo před sebou měl okno s výhledem na
otevřené prostranství.
Jack si všiml, že se tam mihotají světla.
Baterky.
Přilákaly je výstřely a nyní mířily ke kanceláři.
Aniž by se zastavil, popadl jednou rukou židli u psacího stolu a
prohodil ji oknem. Sklo se roztříštilo. Ve stejném okamžiku skočil
střemhlav ke dveřím vpravo, ramenem je vyrazil a svalil se do
prostorné místnosti za nimi.
Necelých deset metrů od něj stáli dva muži.
Byli oblečení do maskáčů, v rukou měli baterky a pistole. Jejich
pozornost upoutalo rozbité okno kanceláře, takže se při otáčení k
Jackovi o vteřinku opozdili.
Jack máchl puškou, stiskl spoušť a pevně ji držel. Z hlavně se
vyvalila záplava střel jako z kulometu. Zasáhla oba muže v úrovni
pasu a skoro je rozpůlila vedví.
Baterky vyletěly do vzduchu.
Jack netušil, kolik jich tady dole ještě je, a tak se raději schoval za
železnou skříňku s instrumenty. Upíral pohled k chodbě na druhé
straně místnosti, odkud se vcházelo do chladicího boxu.
Na chodbě se zablesklo světlo.
Za okamžik zhasnulo.
Sakra!
 Takže je tu minimálně ještě jeden.
Než stihl vymyslet nějakou strategii, ozvaly se dva výstřely. Obě
odhozené baterky zhasly. Tak tohle byl dobrý střelec a zničil
poslední zdroje světla.
To není dobré.
Jack neviděl vůbec nic. Stáhl se zpět do úkrytu.
Na betonové podlaze se ozvalo dusání kanad prokládané
občasným cinknutím, jak ten člověk došlápl na ocelové odtokové
kanálky. Jack poslepu zamířil a vypálil pánubohu do oken. Sice tak
odhalí svůj úkryt, ale neměl na vybranou. Pálil dál, dokud
nevyprázdnil celý bubínkový zásobník.
Do svištění kulek se ozval jeden hlasitý, překvapený výkřik.
Jack nastražil uši a čekal, až zmlkne ozvěna.
Je po něm?
Sotva na to pomyslel, z temnoty se znovu ozvaly kroky,
nepravidelné klopýtání. Jenomže mířily pryč.
Jack odhodil pušku a popadl pistoli.
Naproti se otevřely dveře a s prásknutím se zase zavřely.
Ten chlap utekl.
Jack se neubránil překvapení. Tohle jsou školení zabijáci, žádní
zbabělci. Jak to, že tak rychle vyklidil pole?
Vyšel z úkrytu a pistolí mířil na dveře. Potom svět kolem něj
explodoval.
 KAPITOLA 34
Duncan poslouchal, jak tlumený výbuch utichá. Vycházel ze
spodního patra. Pokusil se spojit s Koreyho týmem, ale nedostal
žádnou odpověď.
Působilo mu to jisté obavy, ale nebyla to jeho hlavní starost.
Dům je obklíčený. Ven ani dovnitř se nikdo nedostane.
Duncan stál nad mrtvým tělem. Fielding měl místo obličeje
krvavou kaši bez očí a rty mu zčernaly mrazem. Duncan si všiml
nádrží s tekutým dusíkem a dovedl si domyslet, co se tady přihodilo.
Fielding tu ženu podcenil a nedal si dost velký pozor.
Blbec.
Duncan necítil pražádnou lítost nad mučivou smrtí toho muže.
Nahoru za ním přišel další člen jeho týmu, asijský Američan
Takeo. „První patro jsme pročesali. Po ženě ani stopa.“
Duncan se nepohnul. Nepřekvapovalo ho to.
U dveří laboratoře promluvil další muž. „Mám se jít podívat na ty
ostatní dole v márnici?“
To může počkat.
„Oba jdete se mnou,“ zavelel.
Budova je obklíčená a na ničem jiném nezáleží. Za dvě minutky
odsud vypadnou. A s sebou si odnesou minimálně jednu kořist. Pak
tenhle podělanej barák spálí do základů a bude pokoj.
„Kam, pane?“ zeptal se Takeo.
Duncan neodpověděl. Vedle počítače v laboratoři si všiml
hromádky vizitek. Dr. Lorna Polková. Z předběžných informací o
tomhle zařízení věděl, že je to místní veterinářka. Vede kryogenickou
laboratoř a veterinární oddělení. Podle půdorysu leží veterinární
křídlo vzadu v tomhle poschodí, nejdál od plamenů.
 V panice určitě utekla na bezpečné místo, které dobře zná.
Duncan překročil Fieldingovu mrtvolu a vydal se tím směrem.
Pohyboval se opatrně. To tělo bylo dobrá lekce. On doktorku
Polkovou podceňovat nebude.
„Pojďte za mnou.“

JACK SE ZTĚŽKA VYDRÁPAL na nohy. Ta rána ho porazila. Na druhé

straně tmavé laboratoře hořel oheň. Šířil se chodbou vedoucí ke
vchodu do chladicího boxu. Do větší místnosti se valil kouř.
Rychlým pohledem přejel patologickou laboratoř, ale nikoho z
přepadového komanda nezahlédl. Po obou stranách tančily na
stěnách plameny. Na vzdálenějším konci výbuch vyrazil ocelové
dveře do přístěnku.
Někde v tom kouři slyšel ženský křik. Komando si patrně
domyslelo, že vědci se skrývají tady, a pokusilo se dostat dovnitř.
Ale ani trhavina C4 jim nebyla nic platná.
Jack vyrazil kupředu, jakoby slepý k šířícím se plamenům.
Když překračoval zčernalé dveře, z kouře se vymrštila paže a
pokusila se ho bodnout do obličeje. Jack ucukl a těsně před nosem se
mu zablesklo stříbrné ostří.
„To jsem já,“ sykl. „Agent Menard.“
Z oblaku kouře vykoukl Lornin bratr a v ruce svíral skalpel.
Druhou paži si opíral o pás. Podle úhlu, který svírala jeho ruka, se
dalo soudit, že má zlomené zápěstí.
Kyle se dral dopředu a ani se neomluvil, že mu zrovna málem
vypíchl oko. Myslel jen na jediné. „Kde je Lorna?“
Jack zavrtěl hlavou a srdce se mu sevřelo. Doufal, že se jí podařilo
dostat zpátky dolů a schovat se spolu s ostatními.
„Nevím,“ přiznal.
„Jak to, že nevíš?“ Kyle se tvářil, jako by se chtěl znovu ohnat
skalpelem.
„Nechal jsem ji nahoře, zamkla se v kanceláři.“
Jack prošel kolem Kylea ke vzlykající ženě. Musí je všechny
rozpohybovat. Uvnitř boxu našel neurobioložku Zoe Trentovou, jak
klečí nad svým manželem. Ležel na boku v kaluži vytékající krve.
Hrudník mu prorazila tlustá ocelová trubka, kterou sem zanesl
výbuch.
Nehýbal se a nedýchal.
Patolog Greer seděl za ním a prst tiskl ke krční tepně. Pohlédl na
Jacka a zavrtěl hlavou.
Jackovi projel celým tělem záblesk mrazivého vzteku.
Kyle vedle něho promluvil, hlas plný viny: „Kdybych to tady tak
dobře neutěsnil… nemuseli by to vyhazovat do povětří…“
„A vy všichni byste byli mrtví,“ dokončil Jack a věděl, že má
pravdu.
Carlton Metoyer stál nad Zoe, tvář staženou a o poznání starší.
Pokoušel se ji utěšit. „Už to má za sebou, holčičko,“ řekl jemně. „A
my musíme odsud.“
„Neee!“ kvílela žena a svírala manželovu dlaň.
Na zdvořilosti nebyl čas. Jack vykročil a jedním pohybem ji
postavil na nohy. Prala se s ním. Táhl ji hořící chodbou pryč od
manžela. Nejprve sebou házela, ale po chvíli odpor ochabl a ona jen
dál kvílela. Visela na něm, jako by se topila, a možná že se tak
opravdu cítila. Jenomže Jack se nemohl zastavit.
Jakmile se dostali do přízemí, předal ji Greerovi a Carltonovi.
„Dostaňte ji odsud. Zadem. Ještě pár minut by tam mohl být volný
průchod. Utečte do lesa a pak jděte dál.“
Nedohadovali se, byli příliš vyděšení a otřesení.
Kyle se zdržoval vzadu. „Moje sestra…“
Jack ukázal na ostatní. „Jdi. Já ji najdu.“
Kyle stále váhal.
Jack ho popostrčil. „Věř mi. Já ji najdu,“ slíbil. Anebo umřu.

LORNA KLEČELA ve vchodu na operační sál. Skrz brýle pro noční

vidění měla velmi dobrý přehled o ordinaci u vchodu. Dívala se tam
už tak dlouho, že jí oči vyschly a pálily, jako by v nich měla písek.
Ale neodvažovala se ani mrknout.
A to bylo její štěstí.
Dveře se otevřely bez jediného varování, neozval se ani hlásek,
ani jediný krok. Dovnitř vpadly dva stíny, přikrčily se a rozdělily po
obou stranách. Pušky se jim opíraly o ramena.
Za nimi následoval ještě třetí, který šel o něco vzpřímeněji.
 Něco v jeho držení těla jí rozbušilo srdce.
Lorna se stáhla z přímého dohledu a z podlahy zvedla škrtadlo.
Obvykle s ním zapalovala Bunsenův hořák ve veterinární laboratoři.
Před pár minutami si ho vzala z laboratorního stolu ještě s přenosnou
propanbutanovou lahví, která hořák napájela. Ústav byl daleko od
města a zemní plyn sem nezavedli.
Druhou rukou zvedla vzduchovou hadici, která jí spočívala v
klíně. Za normálních okolností tato hadice spojovala anestetický
přístroj s kohoutkem u přívodu kyslíku na stěně. Přístroj odpojila, ale
hadici nechala volně viset. Od ní vedlo potrubí ke kyslíkovým
nádržím ve strojovně. Skoro dvě minuty do hadice napouštěla
propan.
Nyní hadici zvedla, uvolnila konec a zvedla škrtadlo. Rychle ho
zmáčkla, ozvalo se tiché zaskřípání a zaprskala jiskra, která zapálila
unikající plyn.
Z otevřeného konce hadice vyšlehl oheň. Znovu ji přiškrtila a
pozorovala modrý plamínek, jak se valí hadicí naplněnou propanem.
Světýlko doběhlo až ke kohoutku na stěně a zmizelo. Představila si
další cestu plamene potrubím, ohnivý šíp mířící rovnou k…

SYČENÍ UPOUTALO Duncanovu pozornost ve chvíli, kdy překročil

práh. Had, napadlo ho okamžitě a ta myšlenka v něm vyvolala děs.
Jenomže tohle přicházelo zleva, z uzavřeného přístěnku označeného
dvěma symboly varujícími před nebezpečnými látkami.

Krev se mu navalila do spánků a srdce se mu rozbušilo.

Na druhé straně místnosti spatřil skrz brýle pro noční vidění
maličký plamínek. To mohlo znamenat jediné…
 Léčka…
Neměl čas varovat ostatní, kteří se už rozběhli vpravo a vlevo.
Odskočil od syčících dveří a ramenem narazil do Takea. Druhý člen
jeho týmu stál přímo přede dveřmi…
… když to bouchlo.
Modrá ohnivá koule vyrazila dveře z pantů. Odhodila nic
netušícího muže a roztrhla ho vejpůl. Vzápětí následoval další
výbuch. Duncanovi se podařilo stáhnout Takea na podlahu a ukrýt se
za jeho tělem.
Vzduchem létaly úlomky a pak se na zem s hlasitým zařinčením
snesla zelená kyslíková nádrž.
Duncan odstrčil Takea.
Omámený a užaslý Asijec se překulil na kolena. Obrátil se k
Duncanovi, jako kdyby čekal vysvětlení. Tvář mu zasypaly střepiny.
Tekla mu krev. Chybělo mu jedno ucho.
Pak prudce pohnul rukou a plácl se do krku.
Zpod brady si vytáhl šipku.
Uspávací střela…
Výbuchem ohlušený Duncan ani neslyšel výstřel.
Takeova hlava klesla dozadu. Něco mumlal a z úst se mu řinula
hustá bílá pěna. Pak ztuhl a padl k zemi.
Než se Duncan stihl pohnout, dostal zásah přímo do hrdla, jako
kdyby ho někdo udeřil do hrtanu. Zašmátral a vytrhl šipku. Byl bez
sebe vzteky, že se nechal nachytat.
Přestože se mu dostalo varování, i on doktorku Polkovou
zatraceně podcenil.
Ty jedna mrcho… proklel ji v duchu.

LORNA POZOROVALA druhého muže, jak padá k zemi. Snažil se

bojovat, ale i jedna jediná kapička M99 může být smrtelná. A ona je
oba trefila do krku, kudy vede hodně cév, a napumpovala do nich
takovou dávku, že by to skolilo i hrocha.
Přesto ještě půl minuty počkala, až se oba přestanou hýbat.
Dál už ale čekat nemohla.
Na druhé straně místnosti se šířily plameny, takže brýle pro noční
vidění teď byly spíše přítěží. Strhla si je, opatrně udělala krok
dopředu a vyrazila k východu. Nechtěla riskovat, že ji tu uvězní
oheň. A také potřebovala jinou zbraň. V pušce měla jen dvě šipky.
Došla jí munice.
Doběhla k prvnímu muži a z podlahy sebrala jeho pušku. Byla
těžká, velká a neznámá. Prohlížela si ji a pomalu se plížila kolem
druhého těla. Jenomže když byla těsně u něho, cosi jí sevřelo kotník
a podrazilo nohu. Upadla obličejem na zem.

DUNCAN SE VZTYČIL, jakmile hlava doktorky udeřila o podlahu.

Ohromená, s rozbitou a zkrvavenou bradou vykřikla a pokusila se
překulit. S divokým úšklebkem ji zasedl, vytasil svůj Sig Sauer a
vrazil jí hlaveň pistole do týla.
Ženské tělo pod jeho vahou povolilo. Znehybnělo. Na rozdíl od
něho to však nepředstírala.
Tak kdo koho podcenil, doktorko Polková?
Duncan si třel hrdlo. Pořád ho pálilo po zásahu šipkou. Několik
dní bude určitě chraptět. Ale nic horšího. Šipka trefila mikrofon
připevněný na krku, takže jehla se ztupila a zabodla se jen mělce do
tlustého mozolu zjizvené kůže. To nebyl zas tak obtížně dosažitelný
cíl, vzalo-li se v úvahu, že měl celý krk pokrytý tvrdými jizvami po
starých zraněních.
Otočil ji. Ještě dýchala. Dobře.
Docela pěkná. A blondýna. Přesně tak to mám rád, liboval si.
S úlovkem byl spokojen. Sklonil se a přehodil si ženu přes
rameno. Jednou rukou jí sevřel zadek, aby mu nespadla, a vydal se
zpátky chodbou. Hodlal budovu opustit stejnou cestou, jakou přišel.
Adrenalin mu dodával sílu, takže se poměrně rychle dostal do
vstupní haly. Spojovací chodba byla plná kouře. Venku se krčilo
nějaké tělo v maskáčích a opíralo se o stěnu.
Když se objevil, jedna ruka se zvedla a zakývala. Ozval se
chraplavý hlas. „Pane.“
Byl to Korey, velitel přepadového komanda.
Chystal se dolů do márnice pro některého z vědců a ke vstupu do
boxu si patrně pomohl náloží. K ničemu to nebylo. Evidentně to
podělal a Duncan teď musí vzít věci do svých rukou.
Korey zasténal a ruka mu klesla; byl příliš slabý, aby ji udržel.
Seděl na zemi, v kaluži vlastní krve – a podle zápachu i vlastních
výkalů – a pěst si tiskl k ráně na břiše. Vypadal, jako by mu útrobami
proletěla dělová koule.
„Pomoc…“
Někdo byl nejspíš rychlejší než Koreyho tým.
Duncan se ohlédl zpět do zakouřené chodby, protože měl pocit, že
ho někdo pozoruje. Nejvyšší čas odsud vypadnout. Zraněného muže
si ani nevšiml a spěchal k otevřenému oknu.
To, proč jsem přišel, už mám, pomyslel si. Na zbytek seru.
U okna přidřepl a s ženou přehozenou přes rameno vylezl ven.
Jakmile opustil budovu, dotkl se mikrofonu na hrdle a spojil se se
svým zástupcem.
„Connore, připravte tým k odchodu.“
„Pane?“
„Slyšel jste rozkaz? Setkáme se venku před hlavním vchodem.“
A právě tam se nyní vydal.
„A co uprchlé exempláře?“ zeptal se Connor. „Ještě jsme je
nenašli. Ty transpondéry jsou v uzavřeném prostoru na hovno.“
To byla pravda. Gépéeska uměla určit místo s přesností na půl
čtverečního kilometru. A s lesy a keři okolo to bylo jako hledat jehlu
v kupce sena.
Connor pokračoval: „Viděli jsme jen nějakého toulavého psa.“
Psa?
Duncan si v tu chvíli vzpomněl na psa z chevroletu. Pěkně ho
vyděsil. „Zabili jste toho hajzla?“ vyštěkl.
„Ne. Ten prevít nám utek.“
To není dobré.
„Ukončete pátrání,“ zavelel s konečnou platností. „Jakmile budete
venku, vyhoďte barák do luftu.“
„Rozkaz.“
Spěchal dál k autu, které měl zaparkované vepředu. Hrdost, která
ho dosud nutila pochytat všechna zvířata, jej už dávno přešla. V
náručí má dost cennou trofej. Zbývající zvířata jsou slabá a
nedospělá. Sama v divočině dlouho nepřežijí. A krom toho, pro
nápravu škod má, co potřebuje. Ta ženská mu poví, co se tady zjistilo
a kdo další o tom ví. To by mělo jeho nadřízené ve Ztraceném ráji
uspokojit.
Pak si s ní budu moct dělat, co budu chtít, usmál se v duchu.
A pořádně si to užiju.
 KAPITOLA 35
Jack klečel v zakouřené chodbě vedle umírajícího, krvácejícího
muže. Byl to jeden z nepřátel, možná právě ten, kterého před chvílí
zasáhl. Daleko se nedostal a podle rozšklebené rány na břiše se dalo
soudit, že už mu moc života nezbývá.
Voják hleděl na Jacka skelným, trpícím pohledem.
Plálo v něm vědomí vlastní smrti.
Jack tohle světlo často vídal na bitevním poli a nyní do něj vložil
svou důvěru, protože věděl, že v podobných chvílích lidé touží po
rozhřešení.
„Byla tu žena,“ řekl Jack. „Blondýna. Lékařka. Nevíte, kde je?“
Byl netrpělivý. Cestou ze spodního patra musel neustále
balancovat mezi opatrností a panikou. Bál se, že skočí přímo do
léčky. Mrtvý by Lorně už nebyl k ničemu. Ale také cítil, že mu
dochází čas.
Kde jen může být?
Muž chraplavě dostal přes rty jediné slovo a nespouštěl oči z
Jacka, jako kdyby potřeboval na konci své pouti aspoň nějakou
společnost. „Zajatá.“
Jack ztuhl a spolkl nadávku. „Kam ji odvedli?“
Voják se snažil odpovědět, ale oči se mu obrátily v sloup.
Jack ho popadl za volnou ruku. „Kam?“ naléhal.
Víčka se pohnula a voják se na něho znovu podíval. Stočil hlavu
doleva a zahleděl se na okno. Slabý vánek tam rozháněl dým.
„Odvedli ji pryč?“ zeptal se Jack.
Odpovědi se nedočkal. Popadl vojáka za bradu a otočil mu hlavu.
Zíraly na něho vytřeštěné oči. Muž byl mrtvý.
Jack mu ještě naposledy stiskl dlaň a vyskočil na nohy.
 Chytil se jediné, nepatrné stopy, kterou měl, a pospíchal k oknu.
Vystrčil hlavu a rozhlédl se. Nikoho neviděl. Rychle se vysoukal ven
a dopadl do mokré trávy. Na východě se rozednívalo.
Od přední části domu k němu dolehl zvuk startujícího motoru.
S pistolí v ruce se tam rozběhl. Srdce se mu sevřelo mrazivou
jistotou. Přepadové komando mizí, protože začíná svítat. A mají
Lornu.
Doběhl k rohu budovy a skrz kouř zahlédl zadní světla auta. Z
nádvoří právě vyjížděla dodávka a mířila na silnici u řeky.
Jack zvedl pistoli, ale nakonec nevystřelil.
Mohl by zasáhnout Lornu.
Zničeně spustil ruku a vyrazil k sousednímu parkovišti. Kryl ho
kouř valící se z ohně, který nyní vystoupal až ke střeše ACRES.
Po štěrku dusal ke svému vozu. Trhnutím otevřel dveře, naskočil a
zasunul klíček do zapalování. Zařadil rychlost a dupl na plyn. Motor
se rozeřval a zpod rotujících pneumatik létaly kamínky. Ford vyrazil
dopředu a Jack prudce trhl volantem. Otočil dodávku, zacouval a
pustil se za odjíždějícím autem.
Přece je nenechám odjet, pomyslel si.
Zadní světla se mu vzdalovala po točité příjezdové cestě.
Jack sešlápl plyn až k podlaze. Jednou rukou řídil, druhou stáhl
okýnko a vystrčil pistoli. Vystřelil na vůz před sebou, mířil nízko, na
kola. Vlastně ani nečekal, že se trefí, jen doufal, že přiláká jejich
pozornost a dostatečně je vyplaší, aby buď zpomalili, nebo ztratili
kontrolu nad řízením.
Když vypálil potřetí, zrovna najel na výmol, takže mu cíl trochu
nadskočil.
Zadní okno dodávky se s řinčením vysypalo.
Jack tiše zaklel. Musím si dát větší pozor.
Vepředu na vteřinku zazářila brzdová světla, ale potom auto
zrychlilo. Ze střešního okna se vysunula postava s puškou. Na
Jackův vůz se snesla sprška kulek.
Sklonil se, ale nezpomalil. Přední sklo mu popraskalo a jedna
kulka se zabořila do opěrky hlavy na sedadle spolujezdce.
Brzdová světla před ním se opět rozsvítila. Řidič musel zpomalit,
aby zatočil na náplavku táhnoucí se podél Mississippi.
 Jack stále držel nohu na plynu. Kdyby do nich dokázal zezadu
narazit a vytlačit je ze silnice, mohlo by se mu podařit je zastavit.
Vzdálenost mezi auty se zmenšovala.
Druhá dodávka se začala naklánět do zatáčky.
Tak pojď…
Jack se snažil vymáčknout ze svého osmiválcového motoru
maximální rychlost.
Oči upíral na auto před sebou, takže téměř přehlédl muže, který se
vynořil u zatáčky zpoza stromu. Zvedl k rameni granátomet a zamířil
na Jackův pick-up.
Taky mě mohlo napadnout, že si přepadové komando pohlídá týl,
nadával si v duchu. Ke vjezdu postavili vojáka s dostatečnou
palebnou silou.
Sotva mu tahle myšlenka probleskla hlavou, uviděl, jak z
granátometu vychází střela a v oblaku plamenů a dýmu vybuchuje.

LORNU PROBRALO ohlušující zahřmění. Bylo tak hlasité, až měla

pocit, že se jí do lebky zarazily hřeby. Vykřikla bolestí i strachem. V
ústech cítila krev. Tělo jí nadskakovalo, jako by se ocitla na palubě
lodi zmítané bouří.
Dlouhou mučivou chvíli trvalo, než si uvědomila, že sedí na
zadním sedadle SUV. Ten hrom byla střela, kterou vypálil voják
vedle ní s trupem vyčnívajícím z otevřeného střešního okna.
Pokusila se zvednout ruce k třeštící hlavě, ale zjistila, že je má
svázané za zády. Auto náhle zabočilo na silnici u řeky a ji to prudce
odhodilo na okno spolujezdce.
Vzpomínky se vrátily jako povodeň.
Útok, krveprolití, přepadení kliniky…
Pohlédla z okna směrem k ACRES. Po příjezdové cestě se za nimi
hnala ještě další dodávka a pravděpodobně se chystala narazit do
boku jejich auta.
Lorna ji poznala. „Jack…“
Vzápětí se však u krajnice zažehl plamen a ona spatřila vojáka se
zbraní v ruce. Od hlavně se kouřilo.
Jackův pick-up explodoval. Přední polovina se odlomila a vyletěla
do vzduchu jako ohnivá koule. Překotila se na zadní blatník a
převrátila na střechu. K zemi padala sprška skla a rozpáleného
železa.
Rána byla tak ohlušující, že si Lorna ani neuvědomila, že křičí.
Kdosi ji popadl za rameno a mrštil s ní zpátky na sedadlo. Dostala
takovou facku, až se jí zatmělo před očima.
„Drž už sakra hubu!“
Skrz slzy se naposledy podívala z okna. Řítili se dál silnící u řeky.
Jackův pick-up zmizel z dohledu. Po chvíli se z dálky ozvala tlumená
detonace. K temné obloze se vznesl obrovský plamen.
ACRES.
Zavřela oči. Byla tak ohromená, že ani nevykřikla. Vzpomněla si
na bratra a na kolegy. Snad se jim podařilo dostat ven, modlila se.
Ale veškeré její naděje zmařil chraplavý hlas muže za volantem.
„Connore, dej Daughertymu příkaz, aby pozemek ještě jednou
prohledal, než vypadne. Musí zlikvidovat všechny, kdo zůstali
naživu.“
 KAPITOLA 36
Ohlušený Jack ležel na zádech v trnitém křoví. Nemohl zaostřit zrak.
Svět se mu před očima nořil ze tmy a zase mizel.
Vedle něho šlehaly plameny. Dým se přes něj valil a páchl po
naftě. Natočil hlavu a na silnici spatřil hořící vrak svého služebního
auta.
Vzpomněl si na vojáka s granátometem.
Když zbraň vypálila, reagoval instinktivně, naprosto
bezmyšlenkovitě. Vyrazil dveře a vyskočil z kabiny. Tlaková vlna ho
přesto zasáhla a jako hadrového panáka odhodila vzduchem až do
křoví.
Asi jsem byl chvíli bez sebe, pomyslel si.
Ještě okamžik zůstal ležet, protože sám nevěděl, zda se může
hýbat. I samotné dýchání ho bolelo. Minimálně zlomené žebro.
Vzápětí zaslechl těžký dusot vysokých bot, které spěchaly přímo k
němu.
Zašátral kolem sebe po pistoli, ale patrně ji někde ztratil. I přes
protesty pomláceného těla se pokusil vstát. Neumřu přece vleže na
zádech, pomyslel si.
Přímo před ním se objevila postava. Voják vyměnil granátomet za
útočnou pušku, kterou teď mířil Jackovi do obličeje.
„Tebe teda není žádná hračka zabít, ty hajzle,“ zavrčel.
Jack zvedl paži. Věděl, že se mu nedostane žádného slitování a že
nemá cenu prosit. A to taky neudělá. Místo toho se rozpřáhl a oběma
rukama vojáka odstrčil.
Vysloužil si uctivý ironický úšklebek. Potom muž zvedl pušku.
Jack nechal oči otevřené, připravený na vše, co přijde.
Pak něco křuplo.
 Jack svraštil obočí, když se střelec sklátil tváří k zemi. Málem
přistál Jackovi v klíně a z nosu mu crčela krev.
Za vojákem stál úplně promočený muž.
„Randy…?“
Bratr odhodil tlustou větev, jíž zneškodnil vojáka. Rozhlédl se,
rukou si prohrábl vlasy, z nichž mu kapala voda, a pak se obrátil na
Jacka.
„Kde je Burt?“

DALŠÍ PŮL HODINU Jack s bratrem pročesával les kolem hořící

budovy. Museli si dávat velký pozor. Vybuchlé nálože proměnily
celý komplex v planoucí pochodeň. Stíny vržené plameny tančily
mezi stromy a pátrání ještě více ztěžovaly.
Randy vyprávěl o střetu na silnici a pádu do řeky. Jenomže
Cajuna jen tak neutopíš, ušklíbl se. Hodně dlouho plaval po proudu,
a když uslyšel střelbu, vylezl ven.
Pro úmorné plahočení lesem si Jack nemohl přát lepšího parťáka.
Bratři spolu na lov nevyrazili už pár roků, ale přirozeně a snadno se
vrátili ke starým zvykům; jeden šel v čele, druhý za ním, potichu si
vyměňovali signály a drželi se v tmavých zákoutích. Během
uplynulých let mezi nimi vyrostla stěna tajemství a Jackova odcizení,
které si sám naordinoval. Když se nyní potloukali lesem, Jack si
uvědomil, jak moc mu chyběla prostá rodinná soudržnost a jak rychle
by ta stěna mohla spadnout, kdyby to dovolil.
Jenomže teď měli jinou práci. Nešlo jen o Burta, kterého
společnými silami hledali. Museli si dávat pozor i na zatoulané členy
přepadového komanda.
Žoldákovi, jehož Randy zneškodnil, Jack sebral pušku. Bohužel
úder byl vedený vší silou, takže větev se tomu chlapovi zaryla do týla
a okamžitě ho zabila.
„Byl jsem nasranej,“ vysvětloval Randy. Pověděl Jackovi o léčce
na silnici a pádu do Mississippi. „Ty svině mě skoro utopily.“
Úmrtí vojáka bylo nešťastné. Jack by ho byl rád vyslechl a zjistil,
kam odvezli Lornu. Nyní doufal, že tu najde jiný vhodný objekt.
Jenomže slunce už vycházelo na oblohu a jejich pátrání zůstávalo
bez výsledku. Obešli celý areál. Útočníci nejspíš vyklidili pole,
jakmile odpálili nálože.
„Co teď?“ zeptal se Randy.
„Najdeme Burta a vypadneme odsud.“
Okolí bylo bezpečné, a tak si Jack přiložil dlaně k ústům a ostře
zahvízdal. Randy udělal totéž a zavolal Burtovo jméno. Jejich hlasy
však přehlušilo hučení ohně. Jack znovu zapískal a zakřičel o něco
hlasitěji.
Někde na půli cesty za nimi se z hlubokého lesa ozvalo hlasité
křupání a praskání. Jack ztuhl a namířil tím směrem pušku.
Namísto psa jejich volání vylákalo z lesa čtyři osoby.
Mezi stromy klopýtal Lornin bratr a její kolegové. Vypadali
vyčerpaně a otrhaně, ale byli rádi, že je vidí.
Tedy, až na jednoho.
Kyle se k Jackovi rozběhl, jako by ho chtěl napadnout. Očima
pátral kolem sebe a pak se podíval na doutnající plameny. Hlas se mu
zlomil v náznaku pláče. „Lorna…?“
„Ne,“ ujistil ho Jack, ale nehodlal přikrášlovat pravdu. „Dostala se
ven, ale odvezli ji.“
„Odvezli?“ zopakoval Kyle.
Než mohl Jack něco vysvětlit, na západě se z lesa ozval štěkot a
vytí. Randy se rozzářil. „Mon Dieu! To je Burt!“
Vyrazil do lesa. Jack se vydal za ním a ostatní ho následovali. Ne,
psa tady nenechají. Nebe se rozjasňovalo a komín dýmu linoucí se k
obloze muselo být vidět zdaleka. Zásahový tým s vřeštícími sirénami
je nejspíš už na cestě. Až dorazí, Jack chtěl mít všechny pohromadě.
Procházeli lesem, Kyle s ním držel krok a podpíral si zlomené
zápěstí. „Proč mou sestru zajali?“
„Aby ji vyslechli,“ odpověděl Jack stroze. „Aby zahladili stopy.
Budou se chtít dozvědět, kolik jste toho zjistili o zvířatech.“
Kyle zbledl. „A potom?“
Jack na něho pohlédl. Na tuto otázku nebylo třeba reagovat. Oba
věděli, co se stane potom. A tak Jack odpověděl na jiný dotaz, který
zůstal nevysloven. „Určitě ji nechají naživu aspoň ještě den.“
„Jak to víte, agente Menarde?“ vmísil se do hovor Carlton.
„Tohle měl být rychlý úder. Bleskově dovnitř a okamžitě ven.
Jenomže se jim to vymklo z rukou. Pár lidí zemřelo a nechali po sobě
pěknou spoušť, takže se teď snaží co nejrychleji zmizet z dohledu.
Vyslýchat ji budou až pak. Nejspíš u sebe na základně, ať už je to
kdekoli.“
„Podle mě míří přes hranice,“ poznamenal Carlton.
„Proč myslíte?“ zeptal se Jack. Choval stejné podezření, ale chtěl
znát lékařův názor.
„Vycházím z toho, co provedli těm zvířatům. A jak. Žádná
laboratoř na americké půdě by si nedovolila takové zvěrstvo. Zákony
a předpisy se ovšem dají obejít a americké firmy a korporace často
budují utajené laboratoře těsně za státní hranicí. V Mexiku, Karibiku,
Jižní Americe. Po světě existují tisíce podobných nepovolených
zařízení.“
Jack o tom chvilku uvažoval. Dospěl ke stejnému závěru
především díky skutečnosti, že rybářský člun se pokusil dostat do
země přes mokřinu. V každém případě to zavánělo pokusem o
nelegální překročení hranic.
„Tak co budeme dělat?“ chtěl vědět Kyle.
Jack se obrátil na ostatní, protože potřeboval jejich spolupráci.
„Jestli máme pravdu, Lorniny šance na přežití závisí na tom, aby si
únosci co nejdéle mysleli, že my všichni jsme mrtví. Pokud budou
přesvědčeni, že mají jediného svědka, nebudou panikařit a budou
postupovat s větší rozvahou. Zvládnete to?“
Všichni přikyvovali, dokonce i Zoe. Oči měla opuchlé a rudé, ale
také plné rozhořčení. Její žal se přetavil do nemilosrdného vzteku.
„Tady!“ zavolal Randy a vyběhl dopředu za zvukem Burtova
štěkotu.
Jack vyrazil za ním. Rodinného loveckého psa našli, jak s hrdě
vztyčeným ocasem a jazykem visícím z tlamy obíhá kolem vysokého
cypřiše.
Randy zůstal stát s rukama v bok a zadíval se do koruny. „Co to
ten starej blázen zahnal nahoru?“
Jack pohlédl do větví.
Něco se tam zavrtělo a pak se ozvalo výhrůžné, pronikavé
zavřeštění.
„Igor!“
Jack překvapeně ustoupil.
 V tu chvíli ho upoutal pohyb na další větvi. Skrz závoj
cypřišových jehliček spatřil dva maličké hnědé obličeje. Z jiného
místa se ozvalo kočičí zasyčení.
Jack s otevřenými ústy zíral na zvířata a v duchu si říkal, jestli se
mu to náhodou nezdá. Předpokládal, že všechna zahynula při požáru.
„Lorna…,“ vydechla Zoe s vytřeštěnýma očima. „Než ji chytili,
tak je asi pustila na svobodu.“
Carlton se ohromeně díval nahoru. „Jsou propojení, a tak se i
venku drží pohromadě.“ Sundal si brýle a poškrábal se na nose.
„Zajímalo by mě, jestli ta hrůza při útěku nějak posílila jejich
podivné vzájemné spojení. Možná že adrenalin vyplavený do
neuronů posunul synchronizaci na zcela novou úroveň.“
Ostatní se rozestoupili kolem stromu a Burt se otřel Jackovi o
nohu, jako by si říkal o pochvalu. Jack už chápal, co psa odlákalo do
lesa. Vzpomněl si, že Lorna s Burtovou pomocí hledala v mokřině
druhé jaguáří mládě. Pořádný pes takové vůni neodolá, pomyslel si.
Poplácal psa po boku. „Hodný chlapec, Burte. Hodný chlapec.“
Na Kylea to evidentně nezapůsobilo. „A co Lorna? Pořád jsi nám
ještě neřekl, jak ji chceš najít.“
„Protože jsem to nevěděl.“
Kyle se zatvářil zničeně.
„Ale teď už to vím,“ ujistil ho Jack.
Poprvé od chvíle, kdy v ACRES vypadla elektřina, pocítil Jack
příval sebedůvěry – sice to nestačilo, aby se odplavil v kostech
zažraný strach o Lornu, ale lepší než nic.
„Co tím chceš říct?“ naléhal Kyle. „Jak ji najdeme?“
Jack ukázal na strom. „S jejich pomocí.“
ČÁST TŘETÍ

TVOROVÉ EDENŠTÍ
 KAPITOLA 37
Poprvé v životě neměla Lorna strach z létání. Upírala zrak na
rozvlněnou, sluncem osvícenou modrou hladinu pod malým
letadlem. Moře se táhlo všemi směry až k horizontu, jen na jihu se
objevil shluk roztroušených ostrůvků. Necítila žádnou úzkost, když k
nim letadlo zamířilo, žádné zpocené dlaně ani rozbušené srdce. Cítila
jen naprostou otupělost.
Jako filmovou smyčku si v hlavě neustále přehrávala výbuch
Jackova auta, bezprostředně následovaný pekelnou ohnivou koulí, v
níž zmizelo celé ACRES.
Všichni mrtví…
V téhle chvíli se měla obávat o vlastní život, ale necítila nic, jen
pusto a prázdno. Dokonce i bušení v hlavě jí připadalo jako cosi
vzdáleného. V levém uchu jí vytrvale zvonilo a za ním vyrostla boule
velikosti husího vejce.
Tinitus v důsledku poranění, diagnostikovala v duchu.
Nezbytnou první pomoc jí sice poskytli, ale od té chvíle byli
neustále v pohybu. Únosci ji odvezli na mýtinu v bažině. Po východu
slunce ji helikoptéra přemístila na čekající loď kotvící za
bariérovými ostrovy v Mexickém zálivu a pak musela přestoupit do
hydroplánu. Ve vzduchu už jsou přes tři hodiny, a pokud to dokázala
odhadnout, míří do západního Karibiku, snad někam ke Kubě.
Odvrátila se od okna, když z kokpitu do hlavní kabiny vešel muž,
který ji zajal. Letadlo pro šest pasažérů bylo luxusně zařízené a
vybavené koženými a mahagonovými doplňky. Ať už tuhle operaci
platí kdokoli, nemá hluboko do kapsy.
Muž se zjizvenou tváří se posadil vedle ní a jejích dvou strážců.
Na lodi se osprchoval, ale jeho nagelované vlasy stále vypadaly
umaštěně. Prohlížela si jizvy v jeho obličeji a na krku, jako kdyby
četla v mapě. Určitě na něho zaútočilo nějaké zvíře. Soudě podle
závažnosti zranění to mohl být klidně i lev. Nepředstavil se jí, ale
zaslechla, že ho ostatní oslovují Duncane.
Lorny si ani nevšiml a svalil se vedle svalnatého muže s hrubými
rysy a zrzavými vlasy zastřiženými po vojensku těsně u lebky, který
dostal rozkaz ji hlídat. Ne že by s tím měl nějakou práci. Ruce měla
spoutané, ale aspoň je nyní mohla mít složené v klíně. Nekladla
žádný odpor. Byla jim vydaná na milost a zatím s ní nezacházeli až
tak hrubě.
Došlo jí, že když bude povolná, dozví se mnohem víc, než když
bude ječet a kopat kolem sebe. Jakmile si k nim přisedl Duncan,
prázdnota uvnitř se však začala plnit pálivým vitriolem. Jako žluč jí
skapával do srdce a odtud se šířil dál.
Dosedl a obrátil se k zrzavému členu komanda, aniž by jí věnoval
nejmenší pozornost. „Od Daughertyho pořád žádné zprávy? Už se
měl dávno ozvat.“
„Co mám udělat?“
„Až přistaneme na ostrově, vyburcuj pár lidí v New Orleansu.
Chci vědět, co se tam stalo, když jsme odjeli.“
„Ano, pane. Ale znáte Daughertyho. Je jako neřízená střela.
Nejspíš skončil někde ve Francouzské čtvrti. Namazal se na Bourbon
Street a teď vyspává s nějakou děvkou.“
„Jestli je to pravda, tak mu ufiknu levou kouli, až mi přijde pod
ruku.“
„To by moc nepomohlo. Abyste ho udržel na uzdě, musel byste
mu je ufiknout obě.“
Duncan povytáhl obočí, jako by o této možnosti uvažoval.
Nakonec se opřel a ve tváři měl o trochu smířlivější výraz. Jeho tvrdý
pohled směřoval kamsi za kabinu hydroplánu.
Neustále ho pokradmu pozorovala, protože mu ani za mák
nedůvěřovala.
Určitě vytušil její pozornost. Aniž by pohnul svalem, upřel na ni
nesmlouvavé oči.
S povzdechem se předklonil. Všimla si, že má ochablou levou
tvář, nejspíš poškozené nervy. Sáhl do kapsy, vytáhl z ní ruličku
cucavých bonbonů s příchutí tropického ovoce a jeden jí nabídl.
Zavrtěla hlavou.
Pokrčil rameny, hodil si bonbon do pusy a znovu si povzdechl.
„Udělala jste na mě dojem, doktorko Polková.“
Při zvuku svého jména se neznatelně zachvěla. Vždyť na sobě
nemám žádnou identifikační visačku, říkala si. Její překvapení mu
patrně neuniklo, protože rty se mu stáhly do náznaku spokojeného
úsměvu. Její jméno vyslovil záměrně, aby ji vyvedl z míry.
A fungovalo to.
Pak pokračoval: „Podle mých odhadů jste docela sama odrovnala
tři moje chlapy.“
V jeho hlase nebyla znát ani zlost, ani hrozba pomsty.
„Působivé,“ řekl. „A chytré. Doufám, že budete stejně moudrá, až
doletíme na ostrov. Já i mí nadřízení pro vás máme nachystaných pár
otázek. Spolupráci dovedeme náležitě ocenit.“
A když spolupracovat nebudete… hrozba v jeho očích se nedala
přehlédnout.
Svými výhrůžkami jí ale strach nenahnal, naopak, donutil ji se
maximálně soustředit. Poprvé promluvila. Nemělo smysl prosit o
život. Věděla, že je to marné. Chtěla se tedy aspoň dozvědět důvod,
proč bylo nutné tolik krveprolití a smrti.
„Co to má všechno znamenat?“ zeptala se. Pokoušela se o
sebejistý tón, ale musela se vší silou ovládat, aby se jí netřásl hlas.
„Genetické změny u zvířat, to, k čemu jste se uchýlili, abyste to
ututlali… co tady vůbec děláte?“
Duncana její otázka v nejmenším nezaskočila. V duchu maličko
doufala, že odmítne odpovědět, ale on se ani v nejmenším nezdráhal,
což ji vyděsilo mnohem víc než jeho předchozí vyhrožování. Pokud
měla nějaké pochybnosti o tom, zda má šanci tohle martyrium přežít,
jeho upřímnost je rozptýlila.
„Jmenuje se to projekt Babylon.“
Babylon?
Musela se zatvářit zmateně, protože Duncan pokračoval: „Podle
místa, kde všechno začalo. Stručně řečeno, máme tu co do činění s
biologickou válkou. Tedy, abych byl konkrétnější, se systémy
biologických zbraní. Jak brzy pochopíte, vy sama jste viděla jen
zlomek, špičku ledovce mnohem větších ambicí. Jakmile bude
projekt dokončen, způsob vedení válek se jednou provždy absolutně
změní.“
Poprvé za celou dobu Lorna pocítila opravdový strach. Tohle není
jen nějaká obyčejná pašerácká akce související s utajeným
výzkumným projektem. Tohle je něco mnohem většího.
Než mohl pokračovat ve vysvětlování, přerušil je pilotův hlas ve
vysílačce. „Za pět minut přistáváme. Připoutejte se.“
Lorna se opět otočila k oknu. Hydroplán se blížil k souostroví,
kterého si všimla už předtím. Většinou to byly malé písečné
naplaveniny s jednou dvěma palmami. Vytvářely půlkruh, v jehož
středu se nacházel větší zalesněný ostrov ve tvaru činky. Kdysi to
možná byly dva ostrovy, které se spojily písečným mostem a
mangrovovým lesem.
Hydroplán klesal k západní polovině ostrova. Do bílého písku se
tu zakusovala hluboká zátoka. Za pláží se tyčil několikaúrovňový
bílý dům v prudkém zalesněném svahu. Voda z modrých nádrží
přetékala z jedné úrovně na druhou. Hydroplán se naklonil a stočil do
zátoky k přistání a Lorna z ptačí perspektivy spatřila i východní část.
Vypadala divoce a opuštěně.
Po Karibském moři jsou roztroušeny tisíce podobných ostrovů a
ostrůvků. Mnohé patří soukromým osobám a loajalitu k různým
státům mění stejně rychle jako jejich obyvatelé ponožky. Pokud chce
někdo vybudovat soukromý, naprosto izolovaný výzkumný ústav,
který by nepodléhal zákonům a pravidlům moderní společnosti, tady
pro to má dokonalé místo.
Hydroplán bez problémů klesl do zátoky a dosedl na hladinu. Od
zdvojených plováků stříkala voda, když stroj přistál a klouzal ke
kamennému molu. Vepředu se třpytil bílý písek a modrá hladina.
Palmy a mangrovy stínily vnitřní část. Z hustého lesa se zvedlo hejno
divokých holubů, které vyrušil jejich příjezd.
Připomínalo to rajskou zahradu, ale Lorna věděla, že se tu skrývá
černočerné tajemství, dobře střežené před zrakem světa.
Vypustila dlouho zadržovaný dech.
Odvrátila se od okna a střetla se s Duncanovým pohledem.
Ukázal rukou na ostrov a v očích se mu objevil pobavený výraz.
Ironie v jeho následujících slovech se nedala přeslechnout.
„Vítejte v ráji, doktorko Polková.“
 KAPITOLA 38
Jack se vrátil do práce a ostatní přivezl s sebou. Zavedl je do
počítačové místnosti ve služebně neworleanské pohraniční stráže.
Cihlová budova měla dlouhou historii sahající až do dvacátých let,
kdy hlavní činností pohraničníků bylo chytat prchající členy gangů a
pašeráky z éry prohibice, kteří přiváželi rum z Karibiku. Jenže časy
se mění. Nyní stráž spadá pod ministerstvo vnitřní bezpečnosti a
stanice je vybavená jednou z nejmodernějších sledovacích a
počítačových jednotek v zemi, která pomáhá hlídat hranice před
teroristy a jejich zbraněmi.
Jack pochodoval po zabezpečené místnosti, třel si spánky a
pokoušel se domluvit vlastní hlavě, aby se mu nerozskočila. Od
chvíle, kdy sem přijel, ho kůže pálila jako v horečce a hluboko v
kostech mu doutnala bolest, která se chystala každým okamžikem
rozhořet naplno. Nasucho spolkl tři aspiriny a čekal, až zaberou.
Nervové vypětí mu také dvakrát nepřidalo, ale teď opravdu není
vhodná doba být nemocný.
„Jak dlouho tu budeme muset zůstat?“ zeptala se Zoe.
Jack spustil paže. „Jeden den bude stačit.“
Pak už bude Lornin osud zpečetěn. Nebude třeba dál předstírat, že
v ACRES všichni zahynuli. Čtvrt hodiny poté, kdy Jack našel Burta
v lese, na místo dorazila první helikoptéra zásahového týmu. Ulevilo
se mu, když na boku vrtulníku spatřil znak pohraniční stráže; tihle
hoši většinou reagují ze všech nejrychleji.
Jack na helikoptéru zamával a navedl ji na přistání. Pilota dobře
znal a rychle mu vysvětlil, proč je třeba udržet pravdu o jejich osudu
v tajnosti. Potom se spojil s policií a dohodl vše potřebné. Ranní
zprávy odvysílaly reportáž o tragédii a zmínily se, že ji nikdo
nepřežil. Brzy poté místní redakce NBC obdržela e-mail, v němž se k
útoku přihlásila neznámá teroristická skupina bojující za práva zvířat.
Evidentně se jednalo o podvrh z dílny téže osoby, která režírovala
přepad. Ale Jackovi to hrálo do karet. Díky údajné existenci teroristů
se teď zpravodajské redakce budou honit za vlastním chvostem.
Absenci svědků a osob, které neštěstí přežily, nikdo nezpochybnil.
Jack je následně všechny dopravil sem.
Včetně Burta a zvířat z rybářské lodi.
Randy se rozvaloval na židli, oči měl zavřené, a Burt se mu stočil
k nohám. Ostatní zvířata se pomalu probírala z mírné dávky sedativ.
Doktor Greer jim v lokálním umrtvení odstranil čipy, které by je
mohly lokalizovat. Ty nyní ležely na stolečku, zajištěné v měděné
Faradayově kleci, aby je vyhledávací zařízení nemohlo zaměřit.
Jeden si vzal pro analýzu soudní počítačový znalec z místní pobočky
FBI. S lupou připevněnou k obličeji čip nejprve deaktivoval.
A potvrdil Jackovo podezření. „Tohle není běžně prodejný typ.
Podle mě je to vojenský, možná polovojenský kousek. V každém
případě nic levného.“
Zatímco čekali na další podrobnosti, Carlton došel k Jackovi a v
rukou držel šálek kávy. „Pokud se váš člověk nemýlí, potvrzuje se
tím moje podezření.“
„Jaké?“ zeptal se Jack. Byl lékaři vděčný za menší rozptýlení.
„O tom, co se stalo. Tady nejde jen o obcházení zákonů a pravidel
při veterinárním výzkumu. Celá ta věc nese známky něčeho mnohem
většího. A možná i s podporou vlády.“
„Myslíte naší vlády?“
Carlton se na něho podíval jako na naivní děcko. „Ano, americká
vláda financuje i ilegální projekty, například formou dotací od
DARPA, což je agentura pro výzkum a vývoj ministerstva obrany.
Měl byste vědět, že během posledních několika let se ve vědecké
obci šíří pověsti o velmi podezřelých projektech. Někteří z těch, co
se do nich zapojili, zmizeli beze stopy a už je nikdy nikdo nespatřil.“
„A vy si myslíte, že jsme na něco takového narazili?“
Carlton si povzdechl. „Já nevím. Ale jedna věc mě velice
znepokojuje. Mám na mysli soukromé firmy, které působí jako
dodavatelé ministerstva obrany. Předpokládám, že vzhledem ke své
vojenské minulosti znáte Blackwater?“
Jack přisvědčil.
Blackwater byla soukromá bezpečnostní služba, kterou si
americká vláda najala pro mise v Iráku a Afghánistánu. V podstatě to
byli žoldáci. V Iráku se Jack s několika členy Blackwateru setkal.
Nemohl si na ně stěžovat, i když američtí vojáci je ve velké lásce
nechovali. Obě složky bojovaly ve stejném terénu, ale žoldáci z
Blackwateru byli mnohem lépe vybaveni a placeni. Většinou se
jednalo o bývalé vojáky, kteří se tam nechali zaměstnat po skončení
činné služby. I Jack dostal nabídku ke spolupráci, a chvíli o ní
dokonce uvažoval.
Jenomže pak se provalil skandál: svědectví o tajných atentátech,
pašování zbraní, masakry civilistů, a dokonce i úmrtí federálních
svědků.
Nakonec se Jack rozhodl, že bude své vlasti sloužit tady.
„Proč do toho taháte Blackwater?“ zeptal se.
„Protože od roku 2000 na státních zakázkách vydělali přes
miliardu dolarů. Kromě nich na obou bojištích fungovalo ještě pět
podobných korporací.“
„To já moc dobře vím,“ zavrčel Jack. Kéž by se už doktor dostal k
věci.
„Ale možná nevíte, že tyhle zakázky už nejsou omezeny jen na
polovojenské firmy. Ke spolupráci přizvali i vědeckou obec. Na
palubu naskočily stovky výzkumných skupin. Velkých i malých. A z
toho, co jsem slyšel, konkurence je mnohem víc než nelítostná, je
naprosto bezohledná.“
Tohle Jack opravdu nevěděl. Představil si zvířata, útočnou sílu,
brutalitu.
„Točí se tam obrovské peníze,“ pokračoval Carlton, „a informace
o skandálech v Blackwateru se šíří po vědecké obci jako virus.
Obvinění z průmyslové špionáže, vandalismu, uzavírání smluv o
výzkumu se zeměmi třetího světa, na něž se nevztahují naše zákony.
Ten seznam může pokračovat dál a dál.“
Jack pochopil lékařovy obavy. Popis dokonale pasoval na
všechno, co se jim přihodilo.
Dveře za jejich zády se otevřely. Lornin bratr se vracel z
ošetřovny. Od dlaně po loket měl ruku v sádře a v očích skelný
pohled z utišujících léků.
Randy se zavrtěl a jedním okem se podíval na Kylea. „Senzace,“
zamumlal pod vousy. „Další Polk se nám vrací. To se mě nejspíš
zase někdo pokusí zabít.“
Kyle se na Randyho zamračil. „O čem to mluvíš?“
Jack se postavil mezi ně. V hlavě mu dunělo. Další přilévání oleje
do ohně tu nemůže potřebovat. A už vůbec ne od Randyho. Přehrada
mezi oběma bratry sice v lese poněkud povolila, ale za denního
světla se vše vrátilo do starých kolejí.
„Randy, drž aspoň jednou zobák.“
Bratr se nasupil a založil ruce. „Chci jen říct, že pokaždé když si
Menardovi něco začnou s Polkovými, někoho z naší rodiny přitom
zabijou – tedy v mém případě skoro zabijou.“
Kyleova tvář zrudla. „A co moje sestra? Ty si tu s bráchou cucáš
kafe a cpeš se koblihami, zatímco ona je pořád v nebezpečí.“
„My máme koblihy?“ zeptal se Randy a narovnal se.
Kyle zavrtěl hlavou a svůj hněv si začal vylívat na Jackovi. Zvedl
ruku v sádře a řekl: „Mě už dali do pořádku. Takže co hodláš
podniknout s Lornou? Říkal jsi, že víš, jak ji najít.“
„Uklidni se. Vím… tedy aspoň doufám.“ Jack pohlédl na
počítačového soudního znalce.
„Jak?“ nedal se odbýt Kyle. Vztek z jeho hlasu zmizel, nyní
připomínal spíš ufňukaného kluka.
Jack zvedl Faradayovu klec s vyoperovanými čipy. „S tímhle.“
Než v ACRES vypadla elektřina, Jack zrovna jeden čip zkoumal.
Jakmile světla zhasla, strčil si ho do kapsy, aby ho neztratil, a říkal si,
že později se na něj pořádně podívá. Když pak opouštěl Lornu v
kanceláři, nechal jí tam kromě uspávací pušky ještě něco navíc.
„Jeden z těch čipů jsem dal Lorně do kapsy.“
Napětí v Kyleově tváři povolilo novou nadějí.
„Proboha,“ zamumlala Zoe. „Vy si myslíte, že bychom ji tak
mohli vystopovat?“
„Spoléhám na to.“
Soudní znalec vyslechl jejich rozhovor. „Myslím, že to dokážu
zprovoznit,“ zavolal na ně. „Každopádně je to nějaká technologie
GPS. Pokud všechny čipy používají stejnou technologii, měl bych ji
najít. Ale může to chvíli trvat. Budu muset probírat satelit po
satelitu.“ Prudce se otočil a zadíval se na ně. „Bylo by rychlejší,
kdybych měl nějakou obecnou představu, kde mám hledat.“
Jack uvažoval o tom, co se dozvěděl od Carltona, a o svém
vlastním podezření. „Mexiko nebo oblast u pobřeží,“ navrhoval.
„Snad Karibské moře. Nebudou moc daleko. A stoprocentně na jih
od amerických hranic.“
Carlton souhlasně přikývl.
Kyle se znovu zasmušil. „Ale to je strašně velké území. Něco o
tom vím. Ropná společnost, pro kterou dělám, má plošiny u pobřeží
celého zálivu.“
„To rád slyším,“ prohlásil Jack. „Protože jestli mám pravdu,
budeme možná některý z těch vrtů potřebovat – jako základnu.“
Kyle na něho pohlédl. Oči už se mu tolik neleskly. Čerpal sílu z
toho, že by mohl být nějak užitečný. Přesto se nezbavil své největší
obavy. Nakonec ji vyslovil nahlas.
„Je pořád ještě naživu?“
 KAPITOLA 39
Lorna kráčela po molu směrem k vile. Muž jménem Connor šel za ní
s pistolí v ruce, ale ani se nenamáhal na ni mířit.
K čemu by to bylo? Kam by asi tak utekla?
Dokonce jí sundali pouta.
Následovala Duncana a masírovala si zápěstí. Zjizvený muž ji
vedl k zastřešené chodbě na konci přístaviště. Vzduch voněl mořskou
solí a skořicovou vůní mangrového lesa. Na pláži se povalovalo
několik plážových lehátek a řada žlutých mořských kajaků. Vypadalo
to tady jako v kterémkoli jiném ostrovním letovisku.
Než se člověk pořádně rozhlédl.
Na okraji pláže zastíněné palmami stáli muži v maskáčích a s
puškami přes rameno. Nad nimi, na střeše vily se tyčila složitá
sestava antén a talířů, která nejspíš obsluhovala něco mnohem
komplikovanějšího než obvyklý telefon a satelitní televizi. A kromě
toho všude panovalo děsivé ticho. Žádné reggae, žádný smích, jen
lehoučké šplouchání vln na pláži.
Všude kolem sebe cítila podivné napětí, jako kdyby se schylovalo
k bouřce.
Možná za to mohl vyděšený výraz strážce, který na ně čekal u
zastřešeného chodníku, aby odvedl Duncana stranou k soukromému
rozhovoru.
Lorna se zastavila na molu ve spalujícím poledním žáru a čekala.
Zvonění v uchu už přestalo, ale když pohnula krkem, aby se
rozhlédla po okolí, od obrovské boule jí k temeni hlavy vystřelila
ostrá bolest. V klidu to ale zas tolik nebolelo.
Na vzdálenějším konci pláže ležela roztažená modrá plachta.
Zdálo se, že zakrývá plážový vozík, a Lorně neušlo, že i Duncan
se dívá tím směrem. Teprve pak si všimla kaluže vytékající zpod
plachty, černé jako nafta. Jenomže ona věděla, že nafta to není.
Když se zadívala pozorněji, pod okrajem plachty rozeznala cosi
bílého.
Lidskou ruku.
Duncan se k nim vrátil a zastavil se před Connorem. „Včera v
noci došlo k další infiltraci. Připlavalo to. Zabilo Polanského. Zranilo
Garciu, než to zastřelil.“
„Jak to, že nebyli připravení? Co vyhledávací čipy?“
„Nevím. Musím kvůli tomu za Malikem. Chce se mnou mluvit u
sebe v laboratoři.“
Connor ukázal prstem na Lornu. „A co s ní?“
Duncan pokrčil rameny. „Vem ji s sebou. Zavři ji do některé
provizorní cely, než na ni budu mít čas.“
Znovu vykročili, přešli chodník a rozsáhlé nádvoří. Lehátka a
týkové stoly byly prázdné až na dva muže s tmavou pletí v
laboratorních pláštích. Jeden nezúčastněně kouřil cigaretu, kterou
držel po evropském způsobu v dlani. Jeho společník si opíral hlavu o
ruce.
Přízemí vily mělo okna s výhledem na zátoku. Těžké okenice
proti hurikánu byly zavřené, takže dům působil jako nedobytná
pevnost. Když prošli vysokými francouzskými dveřmi, ocitli se v
potemnělém, ale velmi luxusním interiéru s damaškovými závěsy v
barvě slonové kosti, nábytkem z masivního mahagonového a
růžového dřeva, patrně těženého na ostrově, a vápencovými
dlaždicemi na podlaze. Všechny barvy byly matné, tu a tam oživené
polštářkem s potiskem zvířecí srsti nebo obrazem na stěně.
Duncan je vedl předním pavilonem a dlouhou chodbou. Když se
otevřou okna a dveře, chodba patrně slouží jako prodloužení
zastřešeného chodníku a do domu odsud proniká tropický mořský
vánek. Po obou stranách se rozkládaly nejrůznější místnosti včetně
kuchyně, v níž tři kuchaři připravovali jídlo.
Vůně pečeného chleba a dušeného masa s česnekem Lorně
polechtala žaludek a připomněla, jak dlouho už nic nejedla. Na
svačinku se tu ale nezastavili. Mířili dál ke knihovně na konci
chodby.
 Vypadalo to tu jako v Britském muzeu; provokativní kombinace
knih vázaných v kůži a sběratelských artefaktů – lastur, starožitných
námořnických pomůcek včetně sextantu a vratidla z plachetnice. Na
jedné stěně visely obrovské pláty fosilizovaného mořského dna,
momentky starodávného světa obydleného trilobity, prehistorickými
rybami a rohovitkami.
Na Duncana tam čekal chlap jako hora. Zvedl se z křesla u
vyhaslého krbu, odkud se díval ven otevřeným oknem. Byl oblečený
do turistických šortek, vysokých bot a volné maskáčové bundy.
Mohlo mu být asi šedesát, ale měl vypracovanou postavu,
prošedivělé vlasy a obličej, který slunce a vítr vyleštily do hladkého
opálení. Choval se jako vysloužilý voják a podle kšiltovky na
opěradle křesla se dalo uhodnout, že býval příslušníkem námořní
pěchoty. Přesto kolem sebe šířil atmosféru blahobytu.
Tenhle dům mu nejspíš patří, pomyslela si Lorna. Do knihovny se
hodil stejně dokonale jako vystavené artefakty.
Když k nim došel, podal Duncanovi ruku a dlaň i prsty zjizveného
muže zmizely v jeho obrovské tlapě.
„Pane,“ řekl Duncan a pokoušel se skrýt své překvapení. „Nečekal
jsem vás tu. Myslel jsem, že budete ještě na prezentaci Ironcreeku v
D. C.“
„Přišli jsme o náklad, takže to nemělo valný smysl.“
Starší muž letmo pohlédl na Lornu. Vráska mezi obočím se mu
prohloubila, ale dál jí nevěnoval pozornost. Vycítila, že s ženami asi
nenadělá velké cavyky. Podobných mužů už potkala víc než dost.
„Přiletěl jsem dnes ráno,“ pokračoval. „Právě včas. Je tu hrozný
zmatek.“
Duncan vydechl nosem. „Zrovna mám kvůli tomu incidentu
namířeno dolů za doktorem Malikem.“
„Čeká na vás.“ Muž zvedl paži a ukázal na stěnu s knihami a
artefakty. „Promluvíme si později.“
„Ano, pane.“
Část knihovny se otevřela a odhalila další chodbu, která se
zakusovala do skály.
Lornino srdce se rozbušilo rychleji. Connor ji tlačil k otvoru.
Neměla na výběr, musela následovat Duncana do podzemní části
komplexu.
Dveře se za ní neprodyšně, hrozivě a definitivně uzavřely.
Uvidím ještě někdy slunce?
Connor promluvil a spiklenecky se přitom na Duncana zašklebil.
„Co tady dělá Bryce Bennett?“
Duncan se nasupeně mračil. „Malik nejspíš šéfa informoval o
zdejších problémech. Povídal jsem mu, ať ho s tím neotravuje, ale
jak vidíš, těmhle s turbanama se nedá věřit. Ani jeden z nich není na
naší straně.“
Duncan pokračoval krátkým průchodem, který se svažoval do
velkého kruhovitého pracovního prostoru rozděleného na boxy a
chodbiček rozbíhajících se hlouběji do podzemí. V boxech pracovali
technici v bílých pláštích. Někteří zvedli hlavy, ale vzápětí rychle
odvrátili zrak. Jak se zdálo, vila tvořila přední část rozsáhlého
podzemního komplexu a její fasáda dokonale skrývala vše, co leží
pod ní.
Lorna vstoupila dovnitř a rozhlédla se. Místnost v mnohém
připomínala genetickou laboratoř doktora Metoyera, jenže tahle byla
asi desetkrát větší a mnohem lépe vybavená. Nacházela se tu
různorodá sbírka termocyklerů, gelových boxů, hybridizačních pecí,
inkubátorů, dokonce i analyzátor DNA LI-COR 4300. Ve výklenku
byly uloženy čisté hadičky, šejkry a centrifugy a vzadu byla vidět
pracovna s elektronovým mikroskopem a zařízení pro microarray.
Neexistovalo nic, co by tahle laboratoř neměla – a nesvedla.
Její vědecké alter ego pocítilo žárlivost a zároveň zbledlo při
pomyšlení, kolik to všechno muselo stát. A také co to znamená.
Někdo utratil obrovské jmění, aby tuhle laboratoř skryl před
jurisdikcí a kontrolou Spojených států.
Duncan ji provedl skrz laboratoř do další chodby.
„Odveď doktorku Polkovou do jedné ze zadních provizorních
cel,“ nařídil, v postranním vchodu. „Já si musím promluvit s
doktorem Malikem.“
Šťouchnutím do zad ji Connor vybídl, aby se pohnula. Po levici se
jí naskytl skrz otevřené okno pohled na operační sál. Vybavení bylo
strohé – nerezový stůl a halogenové lampy na stojanu s dvojitým
posuvným ramenem.
 Uvnitř stál muž středního věku v chirurgickém mundúru. Snědá
pleť a husté černé vlasy prozrazovaly arabský, možná egyptský
původ.
Duncan vešel do téže místnosti jinými dveřmi. Snědý muž se
okamžitě zamračil a bylo vidět, že z návštěvy nemá pražádnou
radost.
Lorna zpomalila; zajímalo ji, co leží na stole.
Connor ji nepopoháněl. I on se díval.
„Jak se ten exemplář dostal na naši stranu ostrova?“ Duncan
vynechal úvodní zdvořilosti a šel rovnou k věci. „Myslel jsem, že je
nepřetržitě monitorujete.“
„Monitorovali jsme,“ odpověděl muž rozzlobeně a tón jeho hlasu
si v ničem nezadal s Duncanovým.
To je určitě doktor Malik, pomyslela si Lorna, nejspíš šéf
výzkumu. Duncan má na povel bezpečnostní složky. Nebylo pochyb,
že tihle dva už v minulosti nejednou zkřížili kordy.
Malik ukázal na stůl. „Ostatní exempláře mu nejspíš vyřízly čip.
Něčím ostrým. Možná kamennou sekerou. Ukážu vám to.“
Lékař ustoupil stranou, takže Lorna poprvé spatřila to, co leželo
na stole. Vyděšeně si přitiskla dlaň na ústa. Malik jí stál ve výhledu,
takže předtím viděla jen nohy a spodní část těla. Podle srsti a malého
vzrůstu to odhadovala na orangutana nebo jiného lidoopa.
Jenomže když se Malik odsunul, pochopila, jak se pletla.
Paže tvora se nezdály už tolik chlupaté a v hrudníku byly zřetelné
díry po kulkách. Její šok však způsobil pohled na jeho hlavu.
Rozcuchané drátovité vlasy rámovaly hladký obličej s vystouplou
spodní a horní čelistí, o něco plošší, než mívají opice. Oči byly větší,
kulatější a čelo vyšší a vyvýšené.
Lorna dobře znala obrázky pravěkých lidí, hominidů, jako
Australopithecus nebo Homo habilis. Podobnost byla nezaměnitelná.
To, co leželo na stole, nebyla opice.
Vzpomněla si na charakteristické rysy u zvířat z trauleru, na
obrácený chod evolučních hodin. Když si uvědomila, co tady leží na
stole, zatmělo se jí před očima. Tady se nezkoumají jen divoká
zvířata.
Obrátila se na Connora a nedokázala skrýt znechucení ve svém
hlase. „Vy tu děláte pokusy na lidech.“
 KAPITOLA 40
Jack stál v kanceláři šéfa oddělení Bernarda Paxtona. Právě Paxton si
Jacka před rokem vybral, aby vedl tým zvláštního nasazení. Nyní se
ovšem tvářil, jako by svého rozhodnutí litoval.
Paxton stál na druhé straně stolu. Ráno měl tiskovku, takže se
oblékl do vycházkové uniformy – modrých kalhot s černými
paspulkami a košile téhož odstínu. Naolejoval si tmavé vlasy a
všechno doplnil ještě slavnostním sakem „Ike“, nyní už pohodlně
rozepnutým.
Na stole byla rozložená podrobná mapa Mexického zálivu.
Paxton na ni poklepal konečkem prstu. „Tady jste zachytili signál
doktorky Polkové? Z toho zařízení, co jste jí podstrčil?“
Jack přikývl. „Tohle jsou koordináty. Ostrov Ztracený ráj.
Nachází se někde tady v té skupince ostrůvků.“
Paxtonovi neušlo zaváhání v Jackově hlase. „Ale úplně jistý si
nejste.“
„Zachytili jsme signál jen na pár vteřin, potom se ztratil.“
Jack zaťal pěst a narovnal se. Konzultant z FBI konečně
zaznamenal signál z vojenského satelitu GPS 2R-9 obíhajícího
devatenáct tisíc kilometrů nad zálivem. Údaje vypadaly věrohodně a
označily místo asi sto šedesát kilometrů od pobřeží Kuby. Pak ale
signál zmizel.
„Signál jste pak už znovu nezachytili?“ chtěl vědět šéf.
„Třeba ji únosci ukryli v nějaké budově, kde se blokuje satelitní
snímání. Ten člověk z FBI si myslí, že možná využívají nějakou
formu místní elektronické rušičky, takže ostrov nelze lokalizovat.“
Třetí možnost už nahlas nevyslovil. V duchu si představoval
Lornino tělo, shozené přes palubu do oceánu. Tam se signál také
nedá zachytit.
Paxton si povzdechl, výmluvně a hlasitě. „Tak to je nemilé. Tyhle
ostrůvky mají vyvěšenou nikaragujskou vlajku. Nemůžeme zaútočit
na jejich pláže jen na základě neprůkazného kontaktu, který navíc
nedokážeme zopakovat.“
„Pane…“
Paxton zvedl ruku. „Tohle nespadá do naší jurisdikce. Mohu uvést
do pohybu diplomatické kanály, zahájit jednání, ale to zabere
minimálně jeden den.“
Den, který nemáme, pomyslel si Jack a v duchu zaklel. Musel se
vší silou ovládat, aby nepraštil do stolu a nezařval na šéfa, že je nutné
okamžitě zahájit akci. Jenomže takový výbuch by nadělal víc škody
než užitku. Nechtěl, aby ho z případu odvolali.
„Zkusím pár svých kouzel,“ pokračoval šéf. „Dejte mi několik
hodin. Vyřídím pár telefonů. Agent z FBI ať dál hledá signál. Jestli
se podaří zopakovat lokalizaci, pomůže nám to. A vy si zatím
odpočiňte, Jacku. Vypadáte příšerně.“
Jack se tak i cítil, ale to si nechával pro sebe. Srdce mu bušilo a v
krku ho pálilo, jak mu stoupala horečka. Na chřipku teď ovšem není
čas. Aspirin a antihistaminika ho udrží na nohou minimálně ještě
jeden den.
A pak už to bude stejně jedno.
„Svalte se na lehátko a zdřímněte si,“ řekl Paxton. „Je to rozkaz.“
„Ano, pane,“ odvětil Jack a plný zoufalství se chystal k odchodu.
„Jacku,“ zavolal na něho šéf. „Udělám všechno, co budu moct.“
Jack přikývl a věděl, že Paxton to myslí vážně. Vydal se zpět k
počítačové místnosti, aby ostatním předal špatné zprávy. Cestou do
suterénu se na chvíli zastavil, aby se uklidnil, a teprve potom stiskl
kliku. Obličeje všech přítomných, kteří přežili útok na ACRES, se k
němu obrátily plné naděje.
Kyle vstal ze židle. „Kdy vyrazí hledat Lornu?“
Jack neodpověděl.
Randy zaregistroval výraz bratrovy tváře a pochopil. „Svině
zasraný… nikam se nejede.“
Kyle sklouzl očima k Randymu a pak zpět k Jackovi. Viditelně
zbledl a sesul se zpátky na židli. Podíval se na hodinky. Od chvíle,
kdy je záchranářská helikoptéra našla v lese, uplynulo pět hodin a
dvaadvacet minut. Všichni věděli, že čas pracuje proti Lorně. Jestli
už není po všem.
V Jackovi se rozhořel oheň živený zoufalstvím i horečkou. Ve
tvářích kolem sebe četl beznaděj, a odmítal se jí poddat.
K čertu s tím.
Zavřel za sebou dveře a ukázal na bratra. „Randy, ty odsud
okamžitě vypadneš a zavoláš bratry Thibodeauxovy. Řekni jim, že
lov ještě neskončil.“
Randy vstal a chystal se na něco zeptat.
Než ale stihl promluvit, Jack ukázal na Lornina bratra. „Kyle, tys
říkal, že nás můžeš dostat na ropnou plošinu, když budeme chtít.“
Kyle přikývl a znovu se postavil. „To není problém. Kdy?“
„Hned.“
Jack začal ve své rozpálené hlavě rychle organizovat akci. Znal
jednoho pilota a minimálně dva kolegy z týmu zvláštního nasazení,
kteří dovedou držet jazyk za zuby a udělají, co se po nich chce. To
by mělo stačit. Vlastně, čím menší bude úderná síla, tím lépe. Musí
se tam dostat přes bariéru jejich radarů a zachránit Lornu dřív, než si
někdo uvědomí, co se děje.
Carlton, Zoe i Greer vstali. Ředitel ACRES pochopil, o čem je
řeč. „Zvířata se chystají na převoz do veterinární nemocnice
neworleanské zoologické zahrady. My pojedeme s nimi a budeme se
držet pěkně při zdi. Pokud to půjde, budeme pokračovat ve
výzkumu.“
Zoe přisvědčila. „Paul…“ Hlas se jí zlomil, když vyslovila
manželovo jméno. „Uložil naše data na externí server. Můžeme
navázat tam, kde jsme skončili.“
Carlton jí položil uklidňující ruku na rameno. „Pokud se dozvíme
něco, co by vám mohlo pomoct, budeme vás okamžitě informovat.“
Jack se zadíval na tváře plné očekávání.
„Tak jdeme na to.“
 KAPITOLA 41
Lorna stála v cele a pochopila, jak se asi cítí pitbul jdoucí na smrt.
Pod září chladných holých žárovek si prohlížela své vězení.
Podzemní laboratoř byla vymydlená a antiseptická jako moderní
nemocnice.
Tady to neplatilo.
Podlaha byla vytesaná do skály a opatřená kanálky, aby se daly
splachovat výkaly a moč. Stěny tvořily vlhké betonové kvádry, které
spojovala branka s řetězem. Připadala si spíš jako v psím kotci než ve
vězeňské cele.
Jelikož tu nebyla ani stolička, na niž by se dalo sednout, Lorna
začala chodit sem a tam po kobce o velikosti tři krát jeden metr.
Tucet stejných kójí se táhl po celé délce haly s nízkou střechou.
Všechny byly prázdné, ale ona si dokázala představit, kdo v nich
obvykle pobývá. Přejela rukou po stěně, cítila rýhy v betonu.
Vzpomněla si na mrtvé tělo na operačním stole. Podle vyššího čela a
plochého obličeje to kdysi musela být lidská bytost, ale stejně jako u
zvířat z rybářské lodi se genetickou obměnou navrátila k dřívější,
pravěké formě.
Ale proč?
V tu chvíli se jí vybavila Duncanova slova: biologické válečné
systémy.
Nedokázala si vysvětlit, co to znamená, ale nyní s mrazivou
jistotou pochopila, že tady se od pokusů na zvířatech posunuli až k
experimentování s lidskými bytostmi. Kdo by se na tak izolovaném
místě na něco ptal? Cožpak o tom může vůbec někdo vědět? A najít
testovací subjekty také není nic těžkého. V karibské oblasti obchod s
lidmi stále vzkvétá. V chudých zemích, jako je Haiti, se lidé
pravidelně prodávají do otroctví, někdy dokonce přičiněním svých
vlastních příbuzných. Místní úřady o tomto obchodu vědí, ale za
správnou sumičku klidně přivřou obě oči.
Na druhé straně místnosti zaslechla zvuk otevírajících se dveří.
Dolehly k ní hlasy.
„Dal jsem ji támhle.“
„Přiveď ji sem.“ Podle zastřeného, hrubého hlasu poznala
Duncana. „Malik se chce zúčastnit jejího výslechu. Jak se zdá,
našeho pana doktora s turbanem zaujala její veterinářská kariéra.“
Lorna vstřebávala jeho slova. Dlaně jí okamžitě zvlhly. Když oba
muži vkročili do jejího zorného pole, rychle ustoupila od branky s
řetězem.
Strážný odemkl bránu. Duncan zůstal stát se založenýma rukama.
„Jdeme,“ nařídil Connor. Ani se neobtěžoval vytáhnout pistoli z
pouzdra za pasem.
Lorna se hluboce, roztřeseně nadechla. Stálo ji veškerou sílu, aby
poslechla. Nenechám se odsud přece tahat násilím, řekla si. Ne,
nebudu křičet ani se bránit. Momentálně nemám jinou možnost než
spolupracovat.
Duncan na ni upíral svůj mrtvý pohled a jeho tvář připomínala
zmrzlou masku zjizvené tkáně a stěží potlačovaného vzteku. Beze
slova se otočil a vydal se z vězení ven k hlavní laboratoři. Nyní byla
kruhová místnost prázdná. Až na doktora Malika. Stál u jednoho z
genetických pracovišť a po jejich příchodu se obrátil.
Na prahu Lorna zaváhala. Connor ji zezadu postrčil. Klopýtla a
málem upadla na obličej.
Malik se zamračil. „Je tohle opravdu nutné, krucinál?“ vyštěkl. V
jeho slovech byla patrná britská intonace, ale přízvuk měl čistě
středovýchodní. „Pojďte sem ke mně, doktorko Polková,“ pokynul
Lorně.
Duncan ji doprovodil až ke stolu, Connor se držel zpět.
Zblízka vypadal Malik starší, než se jí původně zdálo. Ačkoli byla
jeho tmavší pleť bez vrásek a husté vlasy jen tu a tam poprášené šedí,
určitě mu táhlo na šedesát. Na sobě měl pořád ještě operační mundúr,
ale přetáhl si přes něj bílý laboratorní plášť, který mu sahal do půli
stehen.
 Ukázal na židli. „Musím se vám omluvit, že vás do celé té
záležitosti zatahujeme.“
Lorna zůstala stát. Duncan ji tvrdě popadl za rameno, dovedl k
židli a donutil ji usednout.
Malik se zamračil ještě víc, ale neřekl nic.
„Ptejte se,“ vyzval ho Duncan. „Ať už to máme z krku.“
Malik si povzdechl. „S ohledem na zachování našich práv
duševního vlastnictví se vás musím zeptat, co jste se vy a vaši
kolegové v New Orleansu dozvěděli o exemplářích, které jste měli v
držení.“
Lorna se mu nedokázala podívat do očí. Pohledem přejela
vybavení kolem sebe. Četla si nálepky: digesční pufr od firmy
PureLink, sada pro zymogram Novex, hybridizér Spotlight. Za
Malikem stály dva inkubátory a obrácená mikroskopická stanice se
dvěma mikromanipulačními ovládači pro prohlížení embryí v misce
a práci s nimi.
Vybavení odpovídalo laboratoři pro umělé oplodnění.
Tady je tedy původ všeho toho krveprolití a hrůzy?
Zvedla hlavu a právě v tu chvíli ji hřbet ruky udeřil přes ústa. Ze
rtů jí vytryskla krev. Jako ozvěna prudké bolesti z úderu se jí opět
rozhučelo v levém uchu.
Oči se jí zalily slzami; ani ne tak bolestí jako vztekem.
„To stačí!“ vyštěkl Malik.
Duncan mu nevěnoval pozornost a sklonil se nad ní. „Odpověz na
otázku, nebo to bude ještě horší.“
Lorna v jeho očích vyčetla, že to nejsou plané výhrůžky.
Malik znovu promluvil, ale ona ho přerušila, když si otírala krev z
roztrženého rtu. Už dřív se rozhodla, že nebude nic skrývat. K čemu
by to bylo?
„U všech zvířat jsme našli nadbytečné chromozomy,“ začala. „A
objevili jsme strukturální změny v mozku. Síť magnetitových
krystalů.“
„Působivé,“ poznamenal Malik. „Uvážíme-li, na jak krátkou dobu
jste měli exempláře k dispozici.“
„Co dál?“ zeptal se Duncan a v hlase se mu ozývala jasná hrozba.
Lorna pokračovala: „Zjistili jsme, že zvířata jsou schopna se
neurologicky propojit. Došli jsme k závěru, že toto síťové propojení
posiluje jejich intelektuální schopnosti.“
Malik přikývl, jako by se potvrdila jeho domněnka.
„Dál jsme se nedostali,“ dokončila Lorna.
„Kdo další ví o tom, co jste zjistili?“ naléhal Duncan.
Lorna tušila, že to přijde. Tohle je jediný důvod, proč ji sem
přitáhli, jediný důvod, proč je ještě pořád naživu. Aby zjistili, zda
informace pronikly ven z ACRES. Její jedinou nadějí, jak přežít, je
poněkud zamlžit pravdu.
„Nevím jistě,“ řekla. „Data pravidelně zálohujeme na externí
server. Provádí se to automaticky.“
Malik pohlédl na Duncana.
Přes ústa velitele komanda přeběhl slabý úsměšek. „To by nemělo
vadit. Aspoň ne hned. Všichni jsou mrtví, takže máme dost času to
vyčistit.“
„Musíme se toho co nejdřív zbavit,“ řekl Malik. „Pan Bennett na
tom bude určitě trvat.“
„Kde se zálohy ukládají?“ chtěl vědět Duncan.
„To nevím,“ odpověděla po pravdě. ACRES si na to najímal
pracovníky v Baton Rouge.
Duncan znovu napřáhl ruku, aby vyzkoušel její pravdomluvnost.
Potřebovala, aby to vypadalo přesvědčivě, a tak se nahrbila a
chránila si obličej. „Znám jenom jméno. Southern Compu-Safe. Ale
mají servery po celé Louisianě.“
Nevěděla, zda je tahle poslední informace pravdivá, ale jestli si
ten hajzl pomyslí, že data jsou uložená na jednom místě, dá rozkaz,
aby barák vyhodili do povětří. V takovém případě už by ji
nepotřeboval. Aby žila, musí být i nadále užitečná.
Duncan spustil ruku a zdálo se, že jí věří. Zadíval se do prázdna a
patrně zvažoval své možnosti.
Na tohle se musím zaměřit, uvědomila si. Jak nejlíp dovedu.
Znovu si vzala slovo, mluvila rychle a ani se nepokoušela skrývat
svůj děs. „K uloženým datům se dá dostat jen přes několik
bezpečnostních kontrolních mechanismů. Uživatelské heslo
zaměstnance, po němž následuje série otázek, které jsou pro každého
pracovníka jiné. Ale nemám ponětí, jak se dá získat vzdálený
přístup.“
To byla pravda.
Duncan jako by ji neslyšel. Jeho pohled byl stále upřený tisíce
kilometrů daleko.
Malik promluvil. „Jak dlouho by trvalo propojit se přes satelit s
Compu-Safe? Tak, aby nás nemohli zpětně vystopovat?“
Duncan pronesl monotónním hlasem: „Minimálně čtyři hodiny.“
Pohlédl na Lornu. „Ale postačí pár telefonátů, abychom si ověřili, že
doktorka Polková mluví pravdu.“
Lorna měla sto chutí uhnout očima, ale přemohla se.
„Takže to vypadá, že si její společnosti užijeme o něco déle,“
poznamenal Malik. „A to je dobře. Rád bych znal její názor na
problémy, se kterými se v našem oboru poslední dobou potýkáme.“
„O tom nemusí nic vědět,“ ohradil se Duncan.
„Nezúčastněný pohled na věc je vždycky ku prospěchu. To přece
nikomu neuškodí,“ opáčil Malik a povytáhl obočí. „Tedy, pokud
nemáte obavy o bezpečnost tohoto místa. Chci říct, pokud se
nebojíte, že odsud uteče.“
Duncan se zamračil.
Lorna pocítila k lékaři mnohem větší náklonnost.
Až do chvíle, než znovu promluvil.
„Kromě toho, doktorka Polková a já budeme mít spoustu času si
popovídat, než ji připravím.“
Při těch slovech jí zamrazilo v celém těle. I Duncan se na okamžik
zatvářil znechuceně.
„Připravíte na co?“
Malik k ní došel a konejšivě jí poklepal na rameno. „Na jeden
menší zákrok. Když už jste tady, byla by škoda promarnit příležitost
osvěžit náš genetický fond.“
„Co tím myslíte?“ Lorně se sevřel žaludek strachy. Pohlédla na
tělo na operačním stole.
Malik ji naposledy poplácal po rameni a ustoupil stranou.
„Nebojte se. Vezmeme si od vás jen pár vajíček,“
 KAPITOLA 42
Lorna zadržovala slzy, když laborant ustoupil a v barevně odlišených
zkumavkách odnášel vzorky její krve. Nervozitou se celá zpotila.
Přejela si prstem přes náplast nad loketní jamkou.
Místní lékařské oddělení připomínalo pekelnou gynekologickou
ordinaci. Všude samé ultrazvuky a chirurgické nástroje. Sklápěcí
vyšetřovací stůl, na němž seděla, byl opatřen třmeny, ale žádnými
podpěrami. O pohodlí se tu nikdo nestaral. Byl z chladné nerezové
oceli. Největší strach jí ale naháněly široké kožené pásy pro
připoutání pacientky.
Potvrdilo se tak její podezření, že většinu lidských bytostí tu ke
spolupráci donutili a patrně je odkoupili od novodobých otrokářů,
jimiž se to v oblasti Karibského moře hemžilo. Celá se zachvěla při
pomyšlení, kolik žen tu bylo připoutáno a přinuceno vytrpět
nepředstavitelná zvěrstva.
Nakonec k ní přistoupil její strážce Connor. „Jdeme.“
Nekladla odpor. Nechala ho, aby ji hrubě stáhl ze stolu a vedl k
východu. Chůze jí působila bolest. Kromě odběru krve jí technik
provedl ještě bolestivou biopsii kostní dřeně z kyčle. Cítila to při
každém kroku, ale věděla, že nejhorší teprve přijde. Předoperační
testy mají vyhodnotit hladinu hormonů a posloužit pro genetický
rozbor.
A pokud budou výsledky testů uspokojivé, čekají ji třmeny.
Aniž by na okamžik pustil její loket, Connor ji dovedl ke dveřím
vedlejší kanceláře. Za psacím stolem seděl doktor Malik a cosi si
zaznamenával do tabulky. Za ním se tyčila police plná časopisů a
tištěných textů. Soudě podle otrhaného vzhledu a oslích uší tady ta
knihovna nebyla jen na odiv. Když Connor Lornu postrčil do
místnosti, Malik zavřel tabulku. Na úzkém nose měl posazené malé
brýle na čtení a přes horní obroučku se nyní díval na Lornu.
„Posaďte se, prosím,“ řekl a ukázal na židli. Pak pohlédl na jejího
tělesného strážce. „To bude prozatím všechno, seržante Reede.
Zavolám vás, až skončíme.“
Connor se nepohnul a očividně se nehodlal vzdálit. „Velitel Kent
říkal, že mám zůstat s vězeňkyní.“
Duncan tento rozkaz vydal, než odešel ověřit její tvrzení o
zálohovaných datech u Compu-Safe.
Malik si dlouze povzdechl. „To nebude nutné, ale pokud vám to
udělá radost, můžete hlídat u dveří.“
Connor se zamračil a chystal se k další výměně názorů. Stisk jeho
prstů na Lornině lokti zesílil.
Malik mávl rukou na znamení, že ho propouští. „Venku u dveří,
pokud by vám to nevadilo. Tady dole nejsou okna. Náš host nikam
neodejde. Moje kancelář je stejně bezpečná jako kterákoli vězeňská
cela.“
Connor se zamračil ještě víc, ale sevření prstů povolilo. Lorna si
pomyslela, že jí na paži zůstanou modřiny, možná dokonce otisky
prstů. Ustoupil. „Budu hned za dveřmi.“
Malik si ho už nevšímal. Upíral pohled na Lornu. „Tak se přece
posaďte, doktorko Polková. Máme si toho hodně co povídat.
Nepochybuji, že některé věci pro vás budou nesmírně poučné.“
Lorna jeho nabídku s radostí přijala. Po tom, co měla za sebou, a
kvůli bolestivé kyčli už svým nohám nevěřila. Sesula se na židli a
rozhlédla se po kanceláři. Levá stěna byla plná LCD monitorů
obklopujících velkou padesátipalcovou plazmovou obrazovku.
Většina byla tmavá, ale na čtyřech běžely snímky z různých sekcí
podzemního zařízení, včetně gynekologické ordinace.
Takže to všechno pozoroval.
Znechuceně se odvrátila.
Na další stěně visely nejrůznější diplomy a ocenění. Lorna si je
pročítala a pokoušela se najít nějakou informaci, která by jí pomohla
pochopit muže za stolem. Většina osvědčení byla v cizích jazycích,
včetně arabštiny. Poznala i francouzský diplom z Université Pierre et
Marie Curie a pod ním akreditaci od Centre nationale de la
recherche scientifique, což byla největší výzkumná organizace ve
Francii.
Pokud si odmyslela Malikovy morální zásady, nebyl to žádný
blbec.
„Během hodiny bychom měli mít hotové vaše testy,“ řekl a
naklonil se k ní. „Rád bych vám vysvětlil, co se bude dít dál. Abyste
se nebála.“
Lorna nedokázala rozpoznat, zda ten člověk záměrně odmítá
pochopit její situaci, anebo je prostě jen krutý.
Pokračoval: „Po testech navrhneme geneticky specifickou
kombinaci lupronu a menopuru doplněnou o experimentální hormon
stimulující folikuly. Obvykle trvá celé dny, než lze z vaječníků
odebrat vajíčka, ale díky technologii, kterou jsem vyvinul, nám
postačí několik hodin. Takže budeme mít čas si promluvit.“
Lorna nakonec našla ztracený hlas. „Co hodláte s mými vajíčky
udělat?“
„Důvěřujte mi, budou využity pro dobrou věc. Zapojíme je do
nového projektu embryonální hybridizace, který právě zahajujeme.“
„O jaká embrya se jedná?“ Lorna si představila tělo na stole.
„Na to není jednoduchá odpověď. A než se k tomu dostaneme,
musím k vám být naprosto upřímný. Prošel jsem si váš spis.“
Můj spis?
„S vaším vzděláním a zkušenostmi na poli genetiky a
rozmnožování bych pro vás našel ve své laboratoři dobré uplatnění.
Byla by škoda nevyužít schopností tak nadané vědecké pracovnice.
A pokud byste spolupracovala, není důvod, proč byste nemohla
zůstat na ostrově.“
„Jako vězeňkyně?“
„Raději bych použil slovo kolegyně,“ opáčil Malik. „Každopádně
je to mnohem lepší než druhá alternativa. Kdybyste lépe porozuměla
naší metodologii a cílům, třeba byste přestala pochybovat.“
Tím si nebyla tak jistá, ale neviděla důvod, proč toho muže
nevyslechnout. Čím déle bude mluvit, tím déle zůstanu naživu,
pomyslela si.
„Pokračujte,“ řekla, protože byla také zvědavá. „Co přesně se tady
dělá?“
 Malik se uvelebil v křesle, jako by ho její ústupek uspokojil,
anebo byl prostě rád, že si může s někým popovídat. „Co se tu dělá?
Než vám odpovím, budeme se muset vrátit až na samý začátek. Znáte
knihu Genesis?“
Náhlá změna v hovoru Lornu zaskočila. „To myslíte z bible?“
Přikývl. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to
Slovo byl Bůh.“
Lorna neměla ponětí, jak si jeho výrok vyložit.
Malikovi se rozzářily oči. „Odpusťte mi mou troufalost. Patrně
jsem přespříliš ovlivněn naším nejvyšším dobrodincem Brycem
Bennettem. Je to hluboce nábožensky založený člověk. A tento citát
často užívá ve vztahu k naší zdejší práci. Možná i proto si zvolil pro
svou základnu tento ostrov. Ztracený ráj.“ Malik se pousmál a zavrtěl
hlavou. „Vskutku dokonalá volba.“
„Nechápu. Co to má všechno společného s genetickými
experimenty?“
„Dočkejte času. Nejprve bych vám rád sdělil svou definici
velkého počátku. Vědecký základ veškerého stvoření. Bennett má
své Slovo boží. Já mám naopak něco, co vychází z vědeckých
poznatků.“
„A to je co?“
„Víte, co to jsou fraktály?“
Znovu non sequitur. O čem ten chlap mluví? Zároveň si ovšem
vybavila, že tohle slovo už slyšela. Její bratr ho použil ve vztahu k
uspořádání magnetitových krystalů, které našli v pitvaném jaguářím
mozku. O fraktálech něco věděla, ale spíš jen základní informace, a
každopádně nechápala, jak souvisejí s tímhle.
Zavrtěla hlavou a byla zvědavá, co se dozví.
„Dobrá. Takže podle definice jsou fraktály členité nepravidelné
geometrické útvary vznikající opakováním stejného tvaru. Jinými
slovy se jedná o větší útvary, které lze rozdělit na stále menší verze
sebe sama.“
Lorna se zamračila. Vzpomněla si, jak Jon Greer popisoval útvary
v mozcích zvířat a matrici složenou ze stále menších krystalů.
„Vidím, že jste trochu zmatená. Ukážu vám, co mám na mysli,“
řekl Malik a něco naťukal na klávesnici počítače. Jeden z monitorů
po Lornině pravici se rozsvítil. „Veškeré geometrické tvary lze
definovat pomocí jediného algoritmu či matematické rovnice. Zde je
jednoduchý příklad.“

Byl to obyčejný trojúhelník.

Malik stiskl další klávesu. „Když to na počítači několikrát
multiplikujete, tedy přidáte jeden ke druhému, rozroste se to takhle.“

Několik trojúhelníků, umístěných v různých úhlech a v různých

rovinách, vytvořilo na obrazovce složitý mnohoúhelník. Velký dojem
to na ni neudělalo, a tak jen pokrčila rameny.
„Já vím,“ souhlasil Malik, „není moc na co se dívat, ale co když
počítač vezme tenhle trojúhelník a zopakuje ho stotisíckrát, některý
zmenší, jiný zvětší, změní sklon, ale v podstatě stále opakuje tentýž
trojúhelník. Dostaneme tohle.“
 Lorna vytřeštila oči. „To je pohoří.“
„Přesně tak. Krajina vytvořená z milionkrát opakovaného jednoho
tvaru. V našem případě trojúhelníku. Tímto způsobem dnes počítače
generují detailní pozadí ve filmech a videohrách. Je to prosté,
základní algoritmus nebo fraktál se stále opakuje, až vytvoří složitý
tvar.“
„Ale co to má společného s…“
Malik jí skočil do řeči. „Tento fenomén nenacházíme jen u hor a
pobřeží. Objevuje se kdekoli v přírodě. Vezměte si kupříkladu strom.
Když se podíváte, jak se stromy větví, zjistíte, že se tu opakuje tentýž
základní model, který je jedinečný pro celý druh – strom jako
takový.“
Na obrazovce se začal objevovat jednoduchý tvar: čára se dvěma
výhonky tvořícími písmeno Y. Z prvního pak rostly další a další, až
vytvořily košatý strom.

„V přírodě najdete tento fraktální základ úplně všude. Počínaje

strukturou galaxií a konče nejmenší sněhovou vločku, od oceánských
proudů až po tvar mraků na obloze. Je všude kolem nás a také uvnitř
nás samotných.“
 „Uvnitř nás?“
„Fraktály tvoří naše těla. Najdeme je při růstu cév, ve tvaru
plicních sklípků, ve tvaru ledvin, dokonce i ve větvení dendritů v
mozku. Ale to zdaleka není všechno. Když se podíváte pozorněji, tak
je objevíte i ve způsobu, jakým naše těla fungují. Ukazuje se, že
fraktály určují, jak chodíme, jak nám tluče srdce, jak dýchají naše
plíce. Lékaři dnes využívají vědu o fraktálech pro vyhodnocení
mozkových funkcí a studují fraktální modely skryté v EEG. A
nacházejí je.“
Malikovi neunikl její výraz, takže s úsměvem pokračoval: „Je to
pravda. Někteří neurofyziologové dokonce začínají věřit, že evoluce
inteligence vznikla z fraktálů. Tato inteligence se objevila díky
opakujícímu se růstu menší konstanty. Jinými slovy, možná že
existuje základní fraktál, primární semínko, z něhož vyrostla veškerá
inteligence. Podobně jako u toho rašícího stromu, který jsem vám
před chvílí ukázal. Dovedete si představit, že bychom dovedli tento
fraktál využít a naučili se tu sílu ovládat?“
Lorna pomyslela na zvířata z rybářské lodi a jejich zvláštní
inteligenci. „S tímhle tedy experimentujete. Hledáte ten fraktál?“
„Přesně tak. A blížíme se převratnému objevu.“
Lorna rozpoznala v jeho hlase nespoutanou touhu.
Než mohl Malik pokračovat ve výkladu, ozvalo se slabé zaklepání
na dveře. Vstoupil laborant, který jí odebíral krev. Připomínal
kobylku, samá ruka, samá noha, vlasy mu vepředu ustupovaly, takže
jeho rysy vypadaly pod vysokým čelem poněkud zdeformovaně.
Při pohledu na toho muže se v Lorně vzedmul příval odporu i
strachu.
To už mají hotové testy?
„Oč jde, Edwarde?“
„Doktore Maliku, jen jsem vám chtěl dát vědět, že jsem dokončil
rozbor subjektu.“ Maličké oči sjely k Lorně, pak se opět odvrátily.
„Krev i dřeň. Nenašel jsem žádné stopy kontaminace.“
„Velmi dobře. Jak dlouho bude trvat, než nám z laboratoře dodají
hladiny hormonů?“
„Půl hodiny?“
„Děkuji vám.“
 Muž se uklonil a couval z kanceláře.
Malik si propletl prsty na stole. „To jsou dobré zprávy. Jak se zdá,
vaše vajíčka se dokonale hodí pro další fázi našeho experimentu.“
Lorna se obrnila před tíživou realitou a položila otázku, která jí
vrtala hlavou od chvíle, kdy technik promluvil. „Jakou kontaminaci
jste hledali v mé krvi?“
„Ach ano, jelikož jste se setkala s testovacími subjekty, museli
jsme se ujistit, zda jste nepřišla do kontaktu s nepříjemným krevním
proteinem, jejž subjekty produkují. Obávám se, že se jedná o vedlejší
účinek jejich modifikace, jemuž zatím moc nerozumíme, o sám sebe
reprodukující protein v krvi, který je pro nás ovšem toxický.“
„Toxický?“
„Správně. U modifikovaných subjektů je neškodný, ale přenese-li
se na člověka, vyvolá symptomy připomínající chřipku. Šíří se
cévami jako lavina a z krve se dostane do mozku. Tam způsobuje
extrémně vysoké a nebezpečné dráždění neuronů. Zpočátku se v
důsledku tohoto dráždění úžasně, ale pouze dočasně zostřují smysly.
Vskutku udivující. Lepší zrak, čich, chuť, hmat. Všechno naráz.
Dříve jsme hledali způsob, jak tento účinek využít u vojáků v poli.
Ale nakonec jsme to vzdali.“
„Proč?“
Pokrčil rameny. „Bohužel toto nadměrné dráždění velmi rychle
vypaluje danému subjektu mozek. Nedá se tomu zabránit ani to léčit.
Všichni nakažení zemřeli během osmačtyřiceti hodin od infikování.“
 KAPITOLA 43
Jackovi dunělo v hlavě s každým zavrčením rotorů helikoptéry. Jasné
slunce odrážející záliv pod nimi mu také moc nepřidalo. Ani sluneční
brýle nedokázaly zmírnit bodavou záři.
Na sedadle vedle pilota nyní raději zavřel oči. Dělalo se mu
nevolno. Závratí ani kinetózou nikdy netrpěl, ale teď se mu žaludek
zvedal při každém stoupání a obratu. Přitiskl zpocené dlaně na
kolena. Spolkl pachuť hořké žluči.
„Už tam budeme,“ oznámil mu pilot do sluchátek.
Jack otevřel oči a spatřil ropnou plošinu. Vypadala jako zrezivělý
černý dinosaurus sápající se ven z dehtové díry. Na přistávací ploše
pro vrtulníky byl nakreslený terč. Lidé se dole na plošině hemžili
jako mravenci.
Lornin bratr se prodral dopředu ze zadního sedadla a vmáčkl se
mezi Jacka a pilota. Až do této chvíle sdílel kabinu pro cestující s
Randym a dvěma dalšími Jackovými muži, Mackem Higginsem a
Brucem Kimem.
Mack vypadal přesně jako náklaďák, po němž dostal své jméno.
Byl rozložitý, měl vyholenou hlavu a nápadné čelo, které
připomínalo kapotu návěsu. Právě žvýkal nedopalek doutníku a
prohlížel si vrtné zařízení pod sebou.
Jeho parťák byl šlachovitý muž korejského původu s rovnými
černými vlasy, které mu padaly přes tmavé oči. Měl olivovou pleť a
mladistvý vzhled, takže si člověk říkal, že by to klidně mohl být
mladší brácha Bruce Leeho. A stejně dobře se uměl prát.
Jack si je oba osobně vybral. Svého zástupce Scotta Nestera
nechal v New Orleansu, aby jim kryl záda. Scott také bude Jacka
informovat o každé oficiální reakci sekčního šéfa Paxtona. Tady jsou
odkázáni jen sami na sebe.
Skoro.
„Randymu se právě ozvali kamarádi,“ řekl Kyle. „Jejich loď už
míří na jih.“
Jack přikývl. To budou bratři Thibodeauxovi. Od bratrance si
půjčili soukromou loď, která se obvykle používala pro lov ryb na
otevřeném moři. Jakmile se dostanou na plošinu, tým z helikoptéry
se rozdělí. Jack se vydá se svými muži hydroplánem, zatímco Randy
a Kyle zůstanou ve vrtulníku a počkají na loď bratrů
Thibodeauxových.
Přepad Ztraceného ráje naplánovali jako koordinovaný,
dvousměrný útok za soumraku. Jack si prostudoval námořní i
satelitní mapu souostroví. Obě měl nyní složené v levém podpaží.
Chtěl se na ně ještě podrobně podívat cestou k vrtu, ale kvůli dunění
v hlavě a nevolnosti to vzdal.
Plán nebyl komplikovaný: dostat se na ostrov, najít Lornu, zmizet.
Podle satelitních map stála vila na západní straně ostrova. Jakmile
zapadne slunce, Jack se svými muži provedou obojživelný útok na
opačném konci, kde bude větší tma a méně zvědavých očí. Asi
kilometr od pobřeží se ponoří do moře v potápěčském vybavení a
zbraně budou mít v neoprenových pytlích. Aby se pod vodou rychle
dostali k východnímu břehu ostrova a odsud vyrazili na souš, použijí
tažné skútry.
Kvůli kamufláži jejich výstupu na pláž se Randy bude se svou
lodí a ostatními potloukat v zátoce u vily na druhé straně a odvede
pozornost od Jackova týmu. Thibodeauxovi mají na lodi k dispozici
bohatý arzenál včetně granátometů s raketovým pohonem.
Jack se nenamáhal s dotazem, jak bratři Thibodeauxovi k takové
výzbroji přišli. Lepší nevědět. Rodina Thibodeauxových tvrdila, že
její kořeny sahají až do osmnáctého století a že pochází z krve
karibských pirátů, kteří plenili místní ostrovy. Podle některých
historek se klan Thibodeauxů své nechvalně známé minulosti tak
docela nezbavil.
Takže Jack se nestaral, kde si bratři sehnali svoji palebnou sílu,
ale byl moc rád, že ji mají. Loď zůstane v zátoce, bude předstírat, že
jí hoří motor. Ze strojovny se povalí dým a v případě potřeby
posádka nabije pušky a pomůže Jackovi s útokem.
Jedna věc ale byla stále nejistá.
Je Lorna ještě naživu?
Spěšné přípravy odvedly Jackovu pozornost od strachu o její
život. Jenomže cestou sem, kdy ho nic nerozptylovalo, se mu žaludek
sevřel obavou. Přestože se u rybářského trauleru setkali teprve včera,
ta žena si našla místo v jeho srdci. Možná za to mohla jejich společná
minulost, ale nyní mu připadalo, že jde ještě o mnohem víc.
Představil si její oči modré jako moře, vlasy plavé jako písek, na
konečcích vybělené sluncem. Vybavil si, jak si kouše horní ret, když
se soustředí. Vzácný úsměv, který se občas prodere přes hradbu
profesionálního vystupování jako paprsek slunce v zamračeném dni.
Tyhle a další obrazy mu blikaly v hlavě jako žárovky. Ale zároveň se
mu vrátily i jiné vzpomínky, Lorna ležící na zádech na tmavém
parkovišti, krutý smích mužů sklánějících se nad ní.
Tenkrát ji zachránil, ale také zklamal.
S poslední vzpomínkou jím projela zlost, která zahnala veškerou
nevolnost. Takovou zuřivost ještě v životě necítil. Zažil nelítostné
přestřelky a krvavé útoky v Iráku, ale když si představil Lornu,
spalovala ho hluboká, neovladatelná zuřivost. Měl chuť se do něčeho
zahryznout, drtit kosti, rvát holýma rukama.
Jen aby ji ochránil. Už ne jako chlapec, ale jako muž.
Slepý ke všemu ostatnímu nadskočil, když ližiny vrtulníku
dosedly na přistávací plochu. Ani si nevšiml, že klesají. Dveře se s
bouchnutím otevřely a všichni se hrnuli ven.
Jack zůstal ještě chvilku sedět. Cítil, jak mu tělem proudí krev, jak
stoupá až do hlavy a zase klesá. Nakonec si ramenem otevřel dveře a
vystoupil.
Nechtěl potlačit svoje pocity, ale také se jimi nechtěl nechat
ovládnout. Teď má práci. Kdesi uvnitř se totiž vzpíral důkladnému
pohledu na zdroj svého vzteku, na hluboko ukrytý něžný cit, který jej
vyvolal.
Teď není vhodná doba.
Ta přijde, až bude Lorna v bezpečí.
 KAPITOLA 44
Lorna stála s doktorem Malikem před monitorem na stěně. Na
obrazovce se otáčel trojrozměrný obraz mozku. Připomněl jí
magnetickou rezonanci papouška Igora. Po všem tom krveprolití a
požáru jí to připadalo jako před sto lety. Pokoušela se soustředit na
Malikův výklad, ale tížil ji mrak smutku a porážky. Lékařova slova
zněla prázdně a vzdáleně.
„Tohle je nejlepší snímek mozkové anomálie testovacích
subjektů, který se nám podařilo pořídit.“
Malik ukázal prstem na pět útvarů na obrazovce, zbarvených
modře, aby se daly odlišit od okolní šedé mozkové tkáně. Počet a
rozmístění útvarů odpovídaly snímku Igorovy magnetické rezonance
v ACRES. Ale Malikův snímek měl vyšší rozlišení. Nejenže útvary
jasně vystupovaly, ale bylo vidět i jemné větvení magnetitových
krystalů, jež je navzájem spojovaly.
Při rotaci se zdálo, že všechny mají stejnou krystalickou strukturu
a tvar sněhové vločky.
„Víte něco o fraktálních anténách?“ zeptal se Malik.
Lorna se musela poprat s vlastním zoufalstvím, aby vůbec
dokázala odpovědět. Po chvíli se jí ze rtů ozvalo tichoučké „ne“.
„Máte mobilní telefon?“
Podivná otázka prorazila mlhu v její hlavě. Zvědavost jí vrátila
soustředění. „Samozřejmě.“
„Takže máte i fraktální anténu. V posledních deseti letech přišli
vědci na to, že shluk antén zformovaný podle fraktálů má
obdivuhodnou schopnost vysílat v mnohem širším pásmu kmitočtů a
s vyšším poměrem velikosti a výkonu. Tento přelomový objev
umožnil výrobcům zmenšit antény na mikroskopickou velikost, a
přitom zachovat funkčnost stonásobně větších antén. Znamenalo to
revoluci v celém odvětví. Takovou skrytou moc mají fraktály.“
Malik ukázal na obrazovku. „Tohle je přesně ono. Fraktální
anténa, která vyrostla z přírodních krystalů magnetitu v mozku.“
Lorna si prohlížela sněhové vločky a vzpomněla si na svou vlastní
jednoduchou analogii se satelitním talířem. Vybavila si i podivnou
synchronizaci EEG. „A právě díky fraktální anténě se zvířata mohou
neurologicky propojit.“
„Přesně tak. Krystalizace magnetitu, kterou zde vidíte, je ve své
podstatě fraktální. Celá nervová matrice je vytvořena z opakujících
se, totožných základních krystalických tvarů.“
„Jako ten trojúhelník, co se rozrostl na obrovskou horu.“
Malik přikývl. „Pořád je to jen špička ledovce. Původně byl tenhle
snímek to nejlepší, co jsme dokázali pomocí standardních metod
zobrazit. Technologie nás dál nepustily. Ani pod zvětšením v
elektronovém mikroskopu jsme neviděli víc než krystal tvořený
stovkami menších krystalů. Jako ruské matrjošky. Pokaždé když
jsme si mysleli, že jsme se dostali k tomu nejmenšímu, otevřel se a
odhalil ještě menší verzi sebe sama. Pokračovalo to dál a dál, až jsme
nakonec nebyli schopni víc zjistit.“
V Malikově hlase se ozývalo zklamání. Lorna si vzpomněla na
neskrývanou touhu v očích vědce, když jí popisoval pátrání po
základním fraktálu, který je kořenem veškeré inteligence.
„Ať jsme se snažili sebevíc, primární fraktál nám stále unikal z
dosahu, stále se zmenšoval a nakonec zmizel za hranicí viditelného
do strašidelné díry, kam se ho nikdo neodvážil následovat.“
Lorna si představila Bílého Králíka z Alenky v říši divů, jak skáče
do králičí nory.
„Ale i když jsme se do té díry nedostali, dovedu odhadnout, co v
ní je.“
Lornin zájem vzrostl.
„Podivný svět kvantové fyziky. Následujeme-li stále menší
fraktály, nakonec nás dovedou do subatomického světa. Vlastně již
dnes někteří fyzikové věří, že věda o fraktálech by mohla vysvětlit
některé nesrovnalosti kvantové teorie, jako jsou nonlokalita a
kvantová provázanost, jak to, že může být subatomická částice
současně na dvou místech, jak to, že se světlo chová jako vlna i
částice. Když se dostanete až na tuhle úroveň, věci jsou najednou
hodně divné. Ale fraktály možná dovedou na tohle všechno
odpovědět.“
Lorna nechápala, kam míří, a její netrpělivost byla patrně znát.
„Ukážu vám, co jsem se při výzkumu sám naučil. Je to praktické,
a přesto úžasné. Osnímkoval jsem tentýž mozek znovu, ale tentokrát
jsem nehledal krystaly, ale magnetickou energii, kterou tyto krystaly
produkují. Ačkoli jsem samotné krystaly neviděl, mohl jsem měřit
elektromagnetickou stopu neviditelných krystalů.“
„Jako světlo ze vzdálených hvězd,“ podotkla Lorna.
Malikovy oči se rozšířily překvapením. „Ano, dokonalá analogie.
Ačkoli nevidíme slunce nebo planetu, dokážeme rozpoznat světlo,
které dosahuje až k nám.“
„Takže jste snímkování opakoval a hledal energii místo krystalů.“
„Ano. A tohle jsem zjistil.“
Namířil dálkové ovládání na obrazovku a stiskl tlačítko. Modrá
sněhová vločka v mozku testovaného exempláře najednou rozkvetla
a proměnila se v blankytnou bouři.
Lorna zalapala po dechu a šokovaně si zakryla ústa. „Je to
všude…“
Malik se usmál, pyšný na svůj objev. „Každý útvar je jako
semínko fraktálového stromu. Krystaly se šíří ven do větví, do
tenčích výhonků a pořád dál a dál.“
Lorna si představila fraktálový strom, který jí ukázal před chvílí,
jako jednoduché Y rozrůstající se v trojrozměrný strom. Krystaly v
mozku činily totéž, šířily se zevnitř ven a stále se ztenčovaly, až
přestaly být zachytitelné všemi dostupnými zobrazovacími
metodami. Přesto se daly najít podle elektromagnetického záření
vycházejícího ze skrytých krystalů, díky energii vznikající v
subatomickém světě.
Malik ji gestem vybídl, aby se znovu posadila na židli ke stolu.
„Ukázal jsem vám, jak hluboko fraktálová hádanka sahá. A jak je
zakořeněná v kvantovém světě. Teď se na to podíváme z druhé
strany: jak se fraktálový strom rozšiřuje směrem ven. Už víte, že naše
exempláře jsou schopny se propojovat.“
 Přikývla a pochopila, kam míří. „Vy věříte, že propojováním se
fraktálový strom větví dál do světa.“
„Správně. Fraktálový strom roste za hranice individuální lebky. A
stále sílí.“
Lorna si vzpomněla na Igora odříkávajícího matematickou
konstantu pí.
„Což vyvolává otázku, kde to skončí? Pokud se může šířit téměř
nekonečně až do subatomického světa, může se stejně nekonečně
šířit i ven. A pokud ano, jaký bude výsledek? Jaká úroveň nejvyšší
inteligence by mohla být stvořena?“
Lorna si v duchu představila, jak kořeny fraktálového stromu mizí
ve světě kvantové energie a živí se tímto nekonečným zdrojem síly.
A také si představila, jak se větve stromu rozrůstají ven. Poslední
přirovnání, které vyslovila, možná vyvolala biblická analogie na
samém počátku jejich debaty.
„Skoro to připomíná strom poznání z knihy Genesis.“
Malik si znechuceně odfrkl. „Teď mluvíte jako pan Bennett.“
Lorna čerpala sílu z jistoty, ze strachu, jaký druh inteligence by se
zrodil z tohoto experimentu. Právě to ji přimělo k chladnému tónu,
když pevným hlasem řekla: „Musíte s tím přestat.“
Malik si povzdechl a svezl se zpátky do křesla. Očividně byl
zklamaný. „Doufal jsem, že jako kolegyně na poli vědy budete méně
předpojatá.“
Dalšího pokárání ji ušetřilo zaklepání na dveře. Genetický
laborant znovu vešel do kanceláře a nesl ocelový podnos se třemi
velkými injekčními stříkačkami.
Malik se znovu rozzářil. „Ach, Edwarde, takže hormonální testy
jsou hotové?“
„Ano, pane doktore. Připravil jsem léky pro náš subjekt.“
Malik se ohlédl na Lornu. „Jak se zdá, budeme muset v naší
debatě pokračovat později, doktorko Polková. Uvidíme, zda se mi
podaří vás přesvědčit, abyste se na celou věc dívala racionálně a
nespoléhala se tolik na bibli. Ale to se asi dá očekávat, když člověk
pracuje na ostrově pojmenovaném Ráj.“
Lorna si vystrašeně položila ruku na břicho. Za laborantem se
objevila povědomá postava jejího tělesného strážce. Connor si všiml
paniky v její tváři. Přiložil ruku na pistoli v pouzdru na opasku, aby ji
odradil od jakékoli myšlenky na odpor.
„Po injekcích,“ řekl Malik, „si určitě budete chtít tak na půl
hodinky lehnout. Obávám se, že co přijde, nebude moc příjemné.
Urychlení vývoje folikul ve vaječnících může být poněkud…,“
pečlivě hledal další slovo, „… namáhavé.“
Strach se Lorně zabodl do břicha jako ostrý nůž.
„Pak si znovu promluvíme. Pár hodin potrvá, než bude tkáň
vašich vaječníků připravena k odběru. Mezitím vám ukážu, co
hodláme dělat s vašimi vajíčky.“
Mávnutím ruky ji propustil. Lorna neměla na vybranou, a tak se
zvedla. Zamžilo se jí před očima, protože patrně příliš prudce vstala.
Connor k ní přistoupil a netrpělivě ji popadl za loket.
Táhl ji pryč a ona naposledy pohlédla na monitory na stěně.
Snímek mozku se tam pořád točil a zobrazoval magnetickou bouři v
lebce.
Přestože ji děsilo, co ji čeká, při pohledu na tento obraz a při
pomyšlení na jeho důsledky se zatvrdila. Bůh vyhnal člověka z rajské
zahrady, protože se odvážil porušit zákaz jíst ze stromu poznání.
Ale co když si člověk vypěstuje svůj vlastní strom?
Kde to skončí?
Odpověď neznala. Jednu věc však věděla jistě.
Někdo je musí zastavit.
 KAPITOLA 45
„Bon Dieu. Ty vůbec nevypadáš dobře, brácho.“
Jack nemohl vůči Randyho hodnocení nic namítnout. Měl pocit,
jako by mu někdo do kloubů nalil roztavené olovo. Kůže ho chvíli
pálila, chvíli studila mrazivým potem. Nadopoval se prášky proti
chřipce, které nezpůsobují ospalost, a doufal, že to bude stačit, aby
vydržel ještě čtyřiadvacet hodin.
„Budu v pohodě,“ ujišťoval ani ne tak Randyho jako spíš sám
sebe.
Jeho bratr stál jen pár metrů od malé helikoptéry A-Star, která
zahřívala motor a jejíž rotory se roztáčely do plné rychlosti. Dunivý
zvuk se mu zařízl do lebky jako rezavá pilka. Vrtulník přepraví
Randyho a Kylea k lodi Thibodeauxových, která momentálně míří k
ostrovu Ztracený ráj.
Kyle stál stranou se založenýma rukama a už se nemohl dočkat, až
vyrazí. Nehtem šťoural do sádry na ruce jako pes ožižlávající kost.
Byl by se raději přidal k Jackově přepadové skupině a šel rovnou za
sestrou, ale zlomené zápěstí mu v tom zabránilo. Jack by ho stejně
asi nevzal. Potřeboval muže, jimž může důvěřovat, muže s
vojenským výcvikem pro tajné operace.
Kyle se nicméně tvářil, že je připraven kdykoli servat sádru z ruky
a přidat se k Jackovým chlapům. Mack Higgins a Bruce Kim čekali o
pár podlaží níž, dole u ústí vrtu s pracovníky plošiny. Ještě níž se
těsně u okraje nadnášel hydroplán, který měl přepadový tým dopravit
k ostrovu a vyložit jej i se zbraněmi necelý kilometr od pobřeží.
„Máš časový plán?“ zeptal se Jack Randyho.
Bratr si poklepal prstem na hlavu. „Mais oui. Všechno je to tady.“
Tohle se Jackovi moc nezamlouvalo. Poslední půl hodinu trávil v
kanceláři místního geologa nad plánem přepadu. Aby fungoval,
musely všechny skupiny jednat v dokonalé synchronizaci.
Kyle přistoupil blíž a zamračeně si Randyho změřil. „Žádný
strach. Já si to všechno zapsal. Počkáme na váš signál, než se
přiblížíme k ostrovu.“
Jack přikývl a byl rád, že na Thibodeauxově lodi bude aspoň
někdo, kdo má všech pět pohromadě. Randymu a jeho přátelům plně
důvěřoval, když se strhla surová rvačka v baru, ale pokud šlo o
dodržování časových harmonogramů, Cajunové zřídkakdy nosí
hodinky.
Randy jen pokrčil rameny. „To je fuk. Budeme tam, kde máme
být.“
„O to se postarám,“ dodal Kyle.
Tentokrát se nasupil Randy. „Je vais passer une calotte,“
vyhrožoval pod vousy.
Tihle dva se očividně v lásce neměli. Jack doufal, že stará zloba
hluboce zakořeněná mezi oběma rodinami se při téhle misi nevyvalí
na povrch a nezpůsobí vážný problém.
„Nastupte do vrtulníku,“ přikázal Jack. „Se základnou se spojím
vysílačkou, jakmile odstartujeme.“
Oba muži se obrátili k helikoptéře. Zamířili k ní a drželi se jeden
od druhého v uctivé vzdálenosti.
Jack je okamžitě vyhnal z hlavy a vyrazil ke schodům vedoucím
dolů z vyvýšené přistávací plochy. Neměl nejmenší chuť být poblíž,
až bude vrtulník startovat. Hlava mu duněla s každým zaburácením
rotorů. Konečně se dostal dost daleko od vrtule, ale na jeho smysly
nyní zaútočil pach ropy a maziva z plošiny. Čím níž sestupoval, tím
horší to bylo. Nakonec měl pocit, že mastnotu cítí na špičce vlastního
jazyka.
Potlačil nutkání zvracet a zastavil se na odpočívadle s výhledem
na otevřený záliv. Do tváře mu zafoukal čerstvý vánek. Spolykal pár
chladných doušků, aby si vyčistil hlavu. Právě v tu chvíli se nad nimi
vznesl vrtulník A-Star a zamířil na moře.
Pozoroval, jak letí k jihu, a v kapse mu zavibroval mobil. Co teď?
Vytáhl ho a podíval se, kdo volá. Neznámé číslo, ale mělo
neworleanskou předvolbu. Ačkoli Jack netušil, kdo by ho mohl
shánět, hovor přijal a příkře se představil.
Odpověděl mu známý hlas, klidný a tichý, jako kdyby ho chtěl
pozvat na čaj. „Agente Menarde… jsem rád, že jsem vás ještě
zastihl.“
„Doktor Metoyer?“ vydechl Jack překvapeně a zároveň
netrpělivě.
„Já vím, že máte naspěch,“ pokračoval Carlton Metoyer, „ale
domnívám se, že mám informaci, která by vám mohla být při vaší
misi užitečná.“
Jack ustoupil zpět do osvěžujícího vánku ze zálivu a zeptal se:
„Oč jde?“
„Jde o to, co prováděli s těmi zvířaty. Sám víte, co se stalo v
laboratoři, takže jsme neměli čas prověřit analýzu DNA u
nadbytečného chromozomu, který jsme u nich objevili.“
Jack si vybavil, že o nadbytečném chromozomu se Lorna zmínila.
Byla přesvědčená, že on je příčinou podivné mutace u zvířat.
„Jakmile jsme se v Audubonově zoo trochu zařídili, se Zoe jsme
znovu prostudovali výsledky. Ten chromozom je nositelem velmi
šokujících vlastností. Určitě byste o tom měl vědět.“
„Pokračujte. Ale trochu mě tlačí čas.“
„Jistě, agente Menarde. Půjdu hned k věci. Nevím, jaké máte
znalosti o genetickém kódu, zejména pak o takzvané odpadní DNA.“
Jack si povzdechl, protože v hlavě se mu opět rozhořela bodavá
bolest. „Biologie není moje silná stránka, doktore.“
„To nevadí. Berte to jako kurz pro začátečníky. Určitě víte, že
DNA je vlastně velké skladiště genetických informací. Genetický
kód člověka je dlouhý tři miliardy písmen. Je třeba si však uvědomit,
že jen velmi malá část DNA, zhruba tři procenta, je skutečně
funkční. Zbylých devadesát sedm procent je genetický odpad, v
podstatě je to nepotřebná bagáž, kterou jsme si nashromáždili a
kterou s sebou taháme už tisíce let.“
„Ale proč?“
„Dobrá otázka. Poslední studie naznačují, že odpadní DNA
nemusí obsahovat jen samé zbytečné smetí. Vědci si všimli, že
konkrétní oblasti odpadní DNA se v párech bází shodují se starým
virovým kódem.“
 Jack se podíval na hodinky. Neměl ponětí, kam se tato debata
ubírá.
Carlton pokračoval: „Pokud jde o otázku, proč s sebou vláčíme
starý virový kód, existují dvě teorie. Jeden vědecký tábor tvrdí, že
nás má chránit před novými virovými útoky. Genetická paměť zde
uložená prostě čeká, až bude znovu potřeba. Druhý tábor tvrdí, že
DNA v průběhu tisíciletí tento starý virový kód absorbovala, že se
jedná v podstatě o evoluční balast. Já si myslím, že tyto teorie se
navzájem nevylučují, jelikož tyhle kousky virového kódu jsou
obsaženy v DNA u všech živočišných druhů, počínaje zahrabaným
krtkem a konče člověkem. Jako kdybychom nesli identické
informace pocházející z nějakého starodávného zdroje a nechávali si
je jako zálohu pro budoucnost.“
Jack si všiml vzrušení v lékařově hlase. „Ale o co tady jde,
doktore?“
„Ano, jistě. Mluvím nesouvisle. Studovali jsme genetický kód
cizího chromozomu a Zoe měla báječný nápad porovnat sekvenci s
různými databázemi, včetně databáze projektu nazvaného Lidský
genom. Stačila hodinka a kápli jsme na to.“
„Na co?“
„Na genetický kód toho nadbytečného chromozomu. Zjistili jsme,
že naprosto stejný kód je obsažen v odpadní DNA člověka. A nejen
člověka, ale i většiny zvířat.“
„Cože?“
„Ten extra chromozom u testovaných subjektů odpovídá sadě
starých virových kódů uložených v DNA všech zvířat a lidí.“
„Dobře, ale co to znamená?“
„To znamená, že živočichové, minimálně obratlovci, byli v
průběhu evoluce tomuto kódu vystaveni. Setkali jsme se s ním a on
se stal inertní součástí našeho genomu. Nyní jsme se s ním setkali
znovu. V aktivní formě.“
„Aktivní?“
„Zoe vám to vysvětlí. Ona tomu rozumí lépe než já.“
Než mohl Jack něco namítnout, telefon změnil majitele a ozval se
v něm další hlas. „Zdravím, Jacku. Promiňte, že rušíme.“
„Jak se držíte, Zoe?“
 „Dobře. Jenom musím pořád něco dělat. Být užitečná.“
Neuniklo mu napětí, slzy schované za těmi slovy. Zabolelo ho
srdce a znovu v něm ožil strach o Lornu. „Povězte mi, co jste zjistila,
Zoe.“
Jakmile opustila studnici svého žalu, hlas se jí zklidnil. „Před
odjezdem z ACRES můj manžel Paul zkoumal tu DNA, především
určité sekvence kódu, kterým říkáme genetické markery. Jeho
hypotéza se prokázala. Markery hovoří jasně.“
„O čem?“ nechápal Jack.
„Ukazují, že cizí chromozom je původně virový.“
„Virový? Počkejte. Chcete říct, že ten chromozom je virus?“
„Začínáme si to myslet. Většina virů pronikne do jádra buňky a
zmocní se hostitelské DNA tím, že se s ní tak či onak propojí. Proto
je v naší odpadní DNA tolik virového kódu. Jenomže tenhle virus se
nejen zmocnil hostitelské DNA, on se stal vlastním chromozomem.“
Jack znovu pocítil pronikavý chlad. Začínalo mu docházet, proč
mu Carlton volá.
„Nejdřív jsme si mysleli, že zvířata jsou objektem genetického
inženýrství,“ pokračovala Zoe, „že někdo prostě vzal cizí genetický
materiál a uměle ho exemplářům implantoval. Stejně můžeme vložit
svítící gen medúzy do myšího vajíčka a vypěstovat myš, která bude
zářit. Jenomže to byl předčasný závěr. Nové výsledky naznačují, že
zvířata se prostě s tím virem setkala a nakazila se. Genetický kód pak
předají svému potomstvu, které se již s podivnými vlastnostmi
narodí.“
Jack už chápal, proč mu telefonují. Upíral pohled na nekonečnou
hladinu zálivu. Není divu, že si Lornini únosci vybrali pro své
experimenty izolovaný ostrov.
„Ten virus,“ řekl, „myslíte, že je nakažlivý?“
„To nevíme, ale mohl by. Zvířata jsme umístili do přísné
karantény. Ale mysleli jsme si, že byste to měl vědět, než se
dostanete na ostrov. Abyste mohl přijmout nějaká preventivní
opatření.“
„Díky. Uděláme to.“ Jack si najednou plně uvědomoval význam
vlastních chřipkových symptomů, ale neměl čas si s tím dělat
starosti. Má práci.
 Na kovových schodech se ozvalo dusání vysokých bot a přimělo
Jacka odvrátit zrak od zálivu. Na odpočívadlo stoupal Mack Higgins.
Pořád ještě žvýkal zbytek vyhaslého doutníku. Když spatřil Jacka,
údivem se mu rozšířily oči.
„Vteřinku, Zoe.“ Jack spustil ruku s telefonem a kývl na Macka.
„Co se děje?“
„Pilot vzkazuje, že máme plně natankováno.“
Jack přikývl a znovu zvedl telefon. „Je to všechno, Zoe?“
„Ještě něco.“ Následovala dlouhá odmlka. Pak se znovu rozezněl
její hlas, plný zloby a bolesti. „Najděte Lornu. Přivezte ji domů. A
postarejte se, aby ti hajzlové, co zabili Paula, dostali, co si zaslouží.“
„Slibuju, Zoe. Postarám se o to.“ Ukončil hovor a obrátil se na
Macka. „Můžeme vyrazit?“
„Pilot potřebuje ještě deset minut na závěrečnou prověrku před
startem a pak můžeme zvednout kotvy. Ale nejdřív ti musím ještě
něco říct. Právě mi volal Jimmy ze služebny. Paxton zuří. Ví, že jsme
se vzdálili bez povolení a zmizeli z radaru.“
Jack se zakřenil. Špatná zpráva, ale dalo se to čekat. Paxton není
žádný blbec. Tenhle Jackův výlet by je všechny mohl stát místo, v
horším případě i pobyt ve vězení.
„Ještě máte čas, abyste se s Brucem vrátili.“
Mack se rošťácky zašklebil s doutníkem v puse. „To by nebyla
taková sranda.“
Jack ho vděčně plácl po rameni a popošel s ním ke schodům. „Co
ten agent z FBI? Našel už podle signálu z gépéesky doktorku
Polkovou?“
Mack zvážněl. „Ani ťuk, šéfe.“
Jack v duchu zaklel. Kéž by měl důkaz, že Lorna tam někde je…
nejen kvůli Paxtonovi, ale i kvůli sobě. Kráčel dolů po schodech a
jeho odhodlání začaly nahlodávat pochybnosti. Co když na tom
ostrově vůbec není? Co když je mrtvá? Spolkl svůj strach. Ten mu
nijak nepomůže.
Musí být naživu, přesvědčoval se v duchu, cítím to v kostech. Ale
to ještě neznamená, že nemá velké potíže. I tohle mu intuice
napovídala a jeho strach rostl s každou ubíhající vteřinou.
„Takže za deset minut vyrážíme?“ zeptal se Mack.
Jack zavrtěl hlavou. „Ne. Vyrážíme hned.“
 KAPITOLA 46
Lorna nejspíš omdlela. Jednu chvíli zvracela do kbelíku vedle
vyšetřovacího stolu a vzápětí se probrala na zádech. S čichací solí u
nosu. Pach čpavku jí udeřil do tváře. Odstrčila laborantovu ruku.
Co mi to dělají?
Přípravek na stimulaci vaječníků jí píchli přímo do žíly. Než
stačili vytáhnout jehlu, udělalo se jí zle. Plných deset minut s tím
bojovala, ale nakonec to její žaludek vzdal. Patrně tenhle vedlejší
účinek očekávali, protože na zemi byla připravená prázdná nádoba.
Třikrát ji naplnila, až už neměla co zvracet.
Když jí čichací stůl vrátila vědomí, pokusila se posadit. Místnost
kolem ní se zatočila.
„Já bych si radši lehl,“ ozval se hlas vedle ní.
Otočila se a poznala muže se širokými rameny z knihovny ve vile.
Seděl vedle jejího lůžka a na sobě měl stále sportovní kalhoty a khaki
vestu. Byl to Bryce Bennett, muž, který za tímhle vším stojí. Zblízka
jí připadal ještě větší. Opálená tvář připomínala jemnozrnnou kůži,
modré oči měl jako led.
Laboranta vykázal mávnutím ruky z místnosti.
„Před deseti lety jsem prodělal chemoterapii kvůli rakovině
lymfatických uzlin,“ řekl Bennett a naklonil se k ní. „Tu jsem si
přivodil během dlouhých let strávených na ponorce. Tenkrát jsme
jako vojáci poměrně zblízka pozorovali jaderné zkoušky. Takže moc
dobře vím, jak se teď cítíte. Ale během pár minut budete zase jako
rybička. Všechny se z toho zatím rychle vzpamatovaly.“
Lorna se rozhlédla kolem. V ordinaci byli sami dva. Ne že by se
na něco zmohla. Cítila se slabá jako novorozenec se zápalem plic.
Ale s každým nádechem měla pocit, že se jí v hlavě rozjasňuje.
 „Co tady děláte?“ zeptala se. Měla sice na mysli, proč se tenhle
obr obtěžoval sejít až sem dolů, ale její otázka měla mnohem širší
význam. Proč musím tohle všechno podstoupit? Jaký to má smysl?
On si její dotaz vyložil doslova. „Přišel jsem po rozhovoru s
doktorem Malikem. Zaujalo mě, co jste říkala, a napadlo mě, že
bychom spolu mohli strávit pár minut, než se bude moci pokračovat
v zákroku.“
„Kvůli čemu?“
„Kvůli Ráji.“
Nevěděla, jak si to vyložit, a tak mlčela.
Bennett si povzdechl a opřel se na židli. Všimla si, že má na klopě
připíchnutý stříbrný krucifix. Když se opíral, zaleskl se.
„Začneme od začátku. Tenhle projekt jsem spustil kvůli
dokumentu od hlavního vědeckého poradce Pentagonu, skupiny,
která si říká JASON.“
Povytáhl obočí, jako kdyby se ptal, zda už to jméno slyšela.
Z její tváře se ovšem nedalo nic vyčíst.
„Před deseti lety se JASON pustili do divoké obhajoby
obrovských vojenských investicí do oboru, který nazvali Modifikace
lidské výkonnosti. Obávali se, že naši nepřátelé získávají převahu.
Cizí mocnosti již prováděly farmaceutický výzkum v oboru vývoje
látek pro posílení výkonu. S pomocí těchto léků byli vojáci chytřejší,
silnější a lépe snášeli útrapy války. Dovedete si představit, jaký
poplach to vyvolalo ve vedoucích kruzích Pentagonu.“
Bennett se při té myšlence rozesmál. „Poradci varovali papaláše,
že na tomto poli Spojené státy zaostávají, a v zájmu národní
bezpečnosti doporučili dva kroky: zvýšit financování výzkumu a
sledovat cizí studie v zahraničí. Věřila byste, že okamžitě po
zveřejnění zprávy se začaly peníze jen sypat? Všemi směry. Jedna z
konkurenčních firem, která zpracovávala zakázky pro ministerstvo
obrany, už aktivně testuje léky na zlepšení paměti a kognitivních
schopností vojáků.“
Lorně už svitlo, kam Bennett míří. Představila si snímek mozku v
Malikově kanceláři. A také si vybavila Duncanova slova, když
hovořil o projektu biologické válečné systémy.
„Podle platných směrnic se spousta peněz věnovala i na
monitorování zahraničních projektů. A v rámci koordinovaného úsilí
vytipovat zahraniční výzkumné pracovníky a nadělat z nich špiony
jsme se obrátili na doktora Malika.“
Za Bennettovými zády se otevřely dveře. Jako na zavolanou vrazil
do ordinace Malik následovaný šéfem bezpečnosti. Duncanova tvář
byla rudá a jizvy z ní vystupovaly o to nápadněji.
Podle jejich výrazů bylo zřejmé, že se hádají.
„Co se děje?“ zeptal se Bennett.
Duncan promluvil první. „Přišli jsme o jednu kameru v táboře.“
„Může to být jen technická závada,“ dodal rychle Malik.
„Anebo by to mohlo znamenat, že jeden z nich kameru sebral.
Když jsou dost chytří na to, aby si vyřízli sledovací zařízení,
přikradli se až sem a zabili jednoho z mých mužů, tak jsou taky dost
chytří na to, aby vyřadili z provozu maskovanou kameru.“
„A co ostatní kamery?“ zeptal se rychle Bennett. „Co ukazují?“
„Nic mimořádného,“ trval na svém Malik. „Zcela rutinní aktivitu.
Žádné známky nadměrné agrese. Pořád tvrdím, že podobné excesy
jsou jen ojedinělé a dají se snadno vymýtit.“
„A já tvrdím, že tam máme napochodovat s puškama a ten pelech
vyčistit.“
Bennett zvedl ruku. „To by nás vrátilo o několik let zpátky,
Duncane. Zdvojnásobte hlídky u brány mezi oběma ostrovy a pošlete
ozbrojený tým, aby zjistil, co se stalo s kamerou. Pak se rozhodneme,
co dál.“
Lorna vyslechla jejich rozhovor mlčky. Už na veterinární fakultě
je učili, že je nejlepší být pěkně zticha a mluvení nechat na klientovi.
Vyjde tak najevo mnohem víc informací.
Jenomže Duncan si její přítomnosti všiml. Díval se na ni, jako by
za všechno mohla ona. „Pane, také jsem mluvil s naším počítačovým
technikem. Jak se zdá, to zařízení v New Orleansu má s Compu-Safe
opravdu smlouvu na zálohování dat z počítačů. Je dost
pravděpodobné, že data jsou uložena na externím serveru. Stále
pátráme, kde by to mohlo být.“
„Pokračujte,“ zavrčel Bennett. „Nemůžeme riskovat, že ztratíme
technologickou výhodu.“
„Ano, pane.“ Duncan se otočil k odchodu.
 Lorna byla ráda, že mu vidí záda.
Bennett pak promluvil na Malika: „Doktore, přišel jste právě včas.
Zrovna jsem hovořil o tom, jak vznikl projekt Babylon, jak jste
vycítil, že vítr mění směr, a hodil svůj ručník na naši stranu ringu.“
„Ano. Díky této změně jsem mohl pokračovat ve výzkumu,
tentokrát s dostatečným množstvím financí.“
„Obapolně výhodné řešení,“ poznamenal Bennett.
„Jistě.“
Bennett pohlédl na Lornu. „Víte, proč naše práce nese název
projekt Babylon?“
Zavrtěla hlavou.
„Protože vznikl v biblickém kraji babylonském. Doktor Malik
zahájil před dvaceti lety práci na utajeném vojenském projektu pod
bagdádskou zoologickou zahradou. Prováděl biologický válečný
výzkum s virem, který objevil v kurdské horské vesničce u tureckých
hranic. Možná jste slyšela, že Saddám v roce 1988 nemilosrdně
likvidoval kurdské vesnice. Bombardoval je yperitem a sarinem,
nervovým paralyzérem. Otrávil místní studny. A to všechno proto,
aby utajil, co se tam našlo.“
„Co se tam našlo?“ zeptala se chraplavě Lorna, jak ji pálilo v
krku.
„Rok předtím se všechny děti ve vsi narodily podivně regresivní,“
odpověděl Malik.
Lorna si představila hominidy a došlo jí, co lékař myslí slovem
„regresivní“.
„Pověrčiví vesničané děti schovali, protože uvěřili, že jejich země
je prokletá. Když se podobné genetické anomálie objevily i u koz a
velbloudů, jejich jistota ještě vzrostla. Nakonec se to ale rozneslo,
jelikož dospělí vesničané onemocněli a podléhali podivným
horečkám, které u nich vyvolávaly hypersenzitivitu na světlo a hluk.“
Lorna si vzpomněla na Malikův výklad o toxickém proteinu.
„Povolali mě, abych to prošetřil. Provedl jsem testy DNA a zjistil,
že všechny děti mají chromozomovou vadu.“
„Jeden chromozom navíc.“
„Správně. Jenomže on to nebyl chromozom. Byl to vetřelec.
Virus, který vpravil svou vlastní DNA do buněčného jádra a usídlil
se tam.“
Lorna se s námahou posadila. Hlava se jí zatočila o něco méně a i
nevolnost rychle ustupovala. V kříži jí však začínala hryzat křečovitá
bolest, patrně vycházející z vaječníků napadených léky.
„Virus?“ zopakovala.
„Ano. A z toho, co se nám podařilo zjistit o jeho evolučním
původu, bylo nabíledni, že jsme se s ním již setkali.“
Aby své tvrzení dokázal, pokračoval Malik ve výkladu o tom, že
zbytky kódu stále existují v naší DNA jako pohřbený a spící
fragment lidské odpadní DNA.
„Domnívám se, že jelikož jsme tomuto viru byli v minulosti
vystaveni, máme stejně jako ostatní živočišné druhy v mozku jisté
množství magnetitových krystalů. Jako úlomky rozbitého zrcadla
zabodnuté do lebky tu zůstaly z doby před tisíci let, kdy došlo k
prvnímu infikování.“
Malik vzápětí pokračoval: „Jenomže vesničané se s virem setkali
znovu, společně se svými domácími zvířaty, když kopali novou
studnu. Desetiletá sucha je donutila hledat vodu mnohem hlouběji
než kdykoli dřív. Jakmile začal prýštit pramen, nakazili se virem
nejen oni sami, ale i jejich zvířectvo.“
Už tomu rozuměla. „A virus se rozšířil do jejich buněk, jimž dodal
vlastní DNA.“
„Vypadá to, že se soustřeďuje ve velmi aktivních buňkách. V
lymfě, gastrointestinálních buňkách, kostní dřeni. Ale také v
zárodečných buňkách ve vaječnících a varlatech.“
„Takže tím přenáší svou DNA na jejich potomstvo.“
„Zcela správně. V buňkách dospělých zvířat však zůstal latentní a
aktivoval se teprve uvnitř oplodněného vajíčka. Virus se začal
projevovat, když embryo rostlo, měnil stavbu mozku, aby přežil. Ve
fázi raného embryonálního vývoje způsobil, že se v mozku vytvořily
usazeniny magnetitu, a pak se společně s vyvíjejícím se mozkem
množil jako fraktál.“
Lorna si opět představila fraktálový strom, jehož šíření nebere
konce.
„Virová DNA navíc produkuje během růstu potomka jistý protein.
My si myslíme, že funguje jako neurostimulátor a v podstatě udržuje
neurony ve stavu vzrušení, čímž generuje dodatečnou energii pro
zásobování a udržování fraktální antény. Ale je to tentýž protein,
který zabije každého, kdo nemá neurologickou kapacitu se s ním
vypořádat. Mám na mysli jedince, jimž potřebné magnetitové
uspořádání v mozku chybí. Když o tom člověk přemýšlí, je to
skutečně rafinované.“
„Jak to myslíte?“ zeptala se Lorna.
„Třeba je tato smrtící vlastnost ve skutečnosti evoluční výhodou.
Způsobem, jímž nová generace vymýtí tu starou.“
Lorna při těch slovech ztuhla.
„Ať tak či tak,“ pokračoval Malik, „my známe účinky těchto
proteinů. Pod elektronovým mikroskopem jsme studovali zbytek
hostitelské DNA. Konkrétně jsme zkoumali oblast odpadní DNA,
která koresponduje s genetickým kódem viru. Tato oblast byla velká
a rozčleněná, což naznačuje aktivní transkripci a translaci.“
„Co to znamená?“ zeptal se Bennett a svraštil obočí.
Lorna odpověď znala. Zvedl se jí žaludek, ale tentokrát to
nezpůsobily léky.
Malik vysvětloval: „Naznačuje to, že stará oblast DNA se stala
znovu aktivní. Jinými slovy, to, co bylo odpadní, už odpadní není.“
„Jak je to možné?“ naléhala Lorna.
„Mohl bych nyní podrobně hovořit o RNA, reverzní transkriptáze,
ale stačí, když řeknu, že tyhle proteiny stimulovaly a probudily
starou DNA. Domnívám se, že probuzení starého kódu je jedním z
důvodů, proč se u těchto zvířat objevuje genetický atavismus.
Nastartováním DNA, která je genomem nesena tisíce let, se dostane
na povrch genetická minulost každého zvířete, znovu se probudí
evoluční znaky ukryté po celou dobu v odpadní DNA.“
„Jako nějaký genetický kompromis?“ zeptala se Lorna.
Malik povytáhl obočí, protože jí nerozuměl.
Vysvětila mu to: „Virus způsobí na neurologické rovině skok
kupředu, ale aby se to vyrovnalo, na jiné rovině se musí objevit i
odpovídající skok zpátky.“
Malik se rozzářil. „To mě nikdy nenapadlo.“
Bennett přikývl. „Hassane, možná jste měl s doktorkou Polkovou
pravdu. Mohla by přinést nový pohled na váš problém.“
 „Souhlasím.“
Oba se na ni podívali.
„Pokud se cítíte dost silná, abyste mohla chodit,“ pokračoval
Bennett, „je načase, abyste konečně okusila chuť našeho ráje. A
poznala hada, který nás souží.“
 KAPITOLA 47
Lorna kráčela za Malikem zpět do kanceláře. Nohy se jí podlamovaly
při každém kroku, a když slezla z vyšetřovacího stolu, téměř upadla
na obličej. Bennett ji zachytil a nabídl jí rámě. Přijala ho s obrovskou
nechutí, ale neměla na vybranou. Jinak by ji tam museli odnést.
Pohyb jí alespoň pomohl vyčistit hlavu.
Než usedla na židli u psacího stolu, cítila se natolik silná, že se
pustila Bennettovy paže a poslední krok učinila sama. Palčivá bolest
v kříži se zmírnila v pouhé pulzování. Jakmile se posadila, Malik
uchopil dálkové ovládání a namířil je na stěnu plnou obrazovek.
„Tahle kamera s vysokým rozlišením živě snímá lokalitu, již jsme
vybudovali na sousedním ostrově. Rezervace pro zvířata je s námi
spojená pruhem pevniny, ale mezi oběma ostrovy jsme vztyčili
elektrický plot a čtyřiadvacet hodin tam stojí hlídky. Druhý ostrov
nám slouží jako dokonalé testovací pole a my můžeme sledovat, jak
se nová inteligence projevuje v podmínkách skutečného světa.“
Plazmová obrazovka uprostřed se rozsvítila. Obraz byl tak ostrý,
že spíš připomínala okno do jiného světa; a možná tomu tak i bylo.
Lorna spatřila mýtinu v pralese, po jejímž okraji byly rozesety
primitivní chatrče se střechami z palmového listí. Uprostřed doutnalo
ohniště s řeřavými uhlíky.
U ohniště se krčily dvě nahé postavy. Ochlupené na celém těle a
velké asi jako starší dítě. Muž se postavil na nohy, jako kdyby
vycítil, že ho pozorují. Rozhlédl se. Nos měl široký a plochý, vysoké
čelo mu vystupovalo nad očima. Vyčnívající čelist vypadala, jako by
ji někdo hrubě vytesal podle zpola opičího, zpola lidského modelu.
I přes svou slabost se Lorna postavila. Místní výzkum se jí hnusil,
ale zároveň ji fascinoval. Tu postavu poznala. Stejné tělo viděla na
operačním stole. Hominid, pračlověk. S ostražitým výrazem ve tváři
pomohl ženě na nohy. Těžká prsa jí visela k vypoulenému břichu,
které si podpírala rukou.
„Je těhotná,“ vydechla Lorna překvapeně.
„Každou chvíli bude rodit,“ potvrdil Malik. „Máme štěstí, že ji
vidíme. Obvykle zůstává schovaná a vychází jen v noci.“
„Pojmenoval jsem ji Eva,“ prohlásil Bennett s neznatelným
náznakem otcovské pýchy v hlase.
Nad domýšlivostí při výběru jména obrátil Malik oči v sloup. „Je
to první samice, která počala v divočině. Předtím jsme je
rozmnožovali v laboratoři pomocí umělého oplodnění. Jsme
nesmírně zvědaví, jakého potomka porodí.“
„Jak je stará?“
„Muži je osm, ženě sedm.“
Lorna neskrývala údiv.
„Naše exempláře dospívají velice rychle,“ vysvětloval Malik.
Ze stinného lesa za oběma postavami se vynořil větší, tmavší tvor.
Držel se nízko u země, našlapoval na široké tlapy, ocas nesl rovně
dozadu a uši měl položené. Plížil se k nic netušící dvojici. Byla to
černá, ochlupená verze šavlozubého jaguára, kterého zabili v
mokřině. Na první pohled bylo znát, že je to dospívající mládě.
Přesto byl ten drobeček samý sval a vážil skoro padesát kilo.
Přivřené oči upíral na svou kořist, pak napjal svaly a zaútočil.
Lorna zděšeně ustoupila.
Muž se prudce obrátil. Kočka se zarazila, překulila se na záda,
odhalila hrdlo a šťastně se zavrtěla. Žena se podepřela jednou rukou
v kříži, sehnula se a podrbala zvíře pod bradou. Ve tváři se jí rozlil
něžný úsměv. Její rysy byly jemnější verzí mužova obličeje. Kočka
spokojeně mrskla ocasem.
Bennett přistoupil k Lorně. „A lev bude pobývat s beránkem…“
Malikovo vysvětlení bylo poněkud méně filozofické. „Všichni
jsou propojení. Stanoviště jsme vybudovali před rokem. Nejprve tam
došlo k několika úmrtím, ale po čase se jednotlivé druhy zabydlely a
vyspěly ve spřízněnou, různorodou rodinu. Předpokládáme, že je pojí
jakési mentální příbuzenství na úrovni, kterou my nemůžeme
pochopit.“
 Lorna slyšela v jeho hlase touhu; ani ne tak touhu něco
podobného zažít, ale spíše to pochopit a ovládnout.
Dál upírala oči na obrazovku, kde se objevily další tři postavy.
Jedna měla v ruce primitivní oštěp, druhé dvě nesly malé prase.
„Zásobujeme ostrov vysokou a prasaty,“ vysvětloval Bennett.
„Aby měli co jíst.“
„Také mají divoce rostoucí kokosovníky a mangovníky a pramen
s čistou vodou,“ dodal Malik. „Vybudovali jsme jim i chatrče, ale
jinak jsme je nechali, aby se starali sami o sebe. Zajímalo nás, jak se
adaptují, jak budou koexistovat a jak využijí svou podivnou
inteligenci k řešení problémů. Každý týden jim připravujeme nějaký
nový úkol a pak hodnotíme, jak jej zvládli.“
Za trojicí lovců z lesa vyrazila asi desetičlenná psí smečka. Byli
štíhlí, měli chlupaté ohony a špičaté uši a vypadali jako miniaturní
vlci velikosti kokršpaněla. Psi se přihnali na mýtinu, ale ne jako
rozdivočelá smečka, naopak, jejich pohyb byl zvláštně
koordinovaný. Jednou přeběhli celou délku mýtiny, pak se zastavili a
všichni naráz si dřepli na zadek jako hejno ptáků usazujících se na
větvi.
Z chatrčí se vynořilo několik dalších hominidů, které rozruch
vylákal ven. Lorna je počítala.
Minimálně deset.
„V mnoha směrech,“ rozpovídal se Bennett, „je tohle opravdový
ráj. Všichni boží tvorové – velcí i malí – tu žijí v harmonii.“
Malik na věc nenahlížel tak biblicky. „Vytváříme tady projev
fraktální inteligence, kde celek je větší než součet všech jeho částí.
Věříme, že si vybudovali skupinovou inteligenci připomínající roj
včel, kdy se všichni jednotlivci ve společenství chovají jako jediná
živoucí jednotka. Možná proto se u nich nevyvinula schopnost řeči.
Znají navzájem své myšlenky.“
„A možná že takový kdysi býval svět,“ pokračoval Bennett. „Než
jsme byli vyhnáni z ráje.“
Malik tentokrát biblickou analogii neodmítl, naopak přisvědčil.
„Pan Bennett má nejspíš pravdu. To, co tu vidíme, může být zdroj
veškeré mytologie o dávném ráji na zemi, oné příslovečné rajské
zahradě. Ten příběh se v různých verzích dochoval v kulturách po
celém světě. A proč? Třeba vychází z kolektivní paměti obdobného
dávného společenství. Dodnes nosíme v mozku krystaly magnetitu,
úlomky staré nervové sítě, takže si možná na tento ráj opravdu
pamatujeme.“
„Co když je to víc než vzpomínka,“ poznamenala Lorna, kterou
zcela pohltil zázrak, jehož byla svědkem.
Malik se na ni obrátil a čekal, až svou myšlenku rozvede.
Kývla bradou k obrazovce. „V posledních deseti letech
psychologové a zoologové zkoumají vazby mezi lidmi a zvířaty,
podivnou a hlubokou spřízněnost člověka se zvířetem. Nikdo
doopravdy neví, kde tkví její zdroj. Ale víme, že sahá za hranice
pouhé náklonnosti či touhy po společnosti. Nové studie ukazují, že
lidské tělo fyzicky pozitivně reaguje na přítomnost zvířat.“
„Co myslíte tím pozitivně?“ zeptal se Bennett.
Nabídla mu několik příkladů. „Lidé, kteří mají zvířata, mívají
nižší hladinu cholesterolu a hrozí jim menší riziko srdečních chorob.
Když hladíte kočku, okamžitě vám klesá krevní tlak. Přítomnost
zvířat v nemocnicích a hospicích urychluje dobu léčení a posiluje
imunitu pacientů. Proč máme tyto tělesné reakce, ovšem zůstává
záhadou.“
Ukázala na obrazovku. „Co když je tohle odpověď? Třeba v nás
zůstalo víc než kolektivní vzpomínka na rajskou zahradu. Možná si
to naše těla fyzicky pamatují. Je to paměť mysli a těla.“
„To je velmi zajímavý názor, doktorko Polková. Třeba máte
pravdu. Mohlo se zachovat jakési slabé spojení, zbytkové vibrace z
fragmentů magnetitových krystalů, které nás všechny pojí
dohromady.“ Malik si povzdechl a při pohledu na postavy na
obrazovce se zamračil. „Jenomže nás trápí právě tělesná část.“
Pochopila a v hlavě si skládala dohromady detaily. „Genetický
atavismus,“ doplnila Malika a obrátila se k Bennettovi. „Zmínil jste
se o snahách Pentagonu posílit výkonnost lidí. Jenomže vy jste na to
pořád ještě nepřišli. Kvůli mutacím nemůžete s projektem pohnout
kupředu.“
Bennett přisvědčil. „Máte pravdu.“
„To je svatý grál našeho výzkumu,“ pokračoval Malik. „Zrození
člověka bez toho, že by se evoluční hodiny otočily zpět.“
 „Ví Pentagon, že experimentujete s lidmi?“
Bennett pokrčil rameny. „Vědí, že se nemají moc vyptávat. Proto
jsme v rybářském trauleru přepravovali jen zvířata. Chtěli jsme
prokázat náš pokrok a zajistit si další přísun financí. Jsme pouhý
krůček od uskutečnění našeho cíle. Dovedete si představit, co by se
stalo, kdybychom tenhle zdroj dokázali využít? Vojáci by byli nejen
chytřejší, ale jejich jednotky by měly takovou soudržnost jako žádná
jiná armáda na světě.“
„To ale není jediný problém,“ navázal Malik. Zamračeně
pozoroval lovce, jak házejí prase na žhavé uhlí na ohništi. „Náš ráj
má patrně i svého hada.“
„Co tím myslíte?“
„Ukážu vám to.“
Malik namířil dálkové ovládání na další monitory obklopující
plazmový displej. Začaly se objevovat obrazy. Většinou to byly
krvavé rány na tělech žen i mužů. Někteří měli na sobě bílé
laboratorní pláště, jiní montérky nebo khaki uniformy. Na jedné
obrazovce se v různých odstínech šedi začalo přehrávat video
natočené v noci. Hominid se plížil po tmavé pláži a skočil na vojáka
kouřícího cigaretu. Zuby a nehty mu protrhl hrdlo. Jeho krutost byla
šokující. I když už byl voják na zemi, tvor mu zatínal drápy do
obličeje a rval kusy masa.
„To se stalo včera v noci,“ řekl Bennett.
„Záchvat nadměrné agresivity,“ vysvětloval Malik. „Rozzuří se
bez varování, bez provokace, bez jakéhokoli vysvětlitelného důvodu.
Jeden den vám připadají mírní, a pak zničehonic zaútočí na technika.
I to je jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli izolovat jejich kolonii
na sousedním ostrově. Byli příliš nebezpeční, nemohli jsme si je
nechat tady u sebe. Šéf ochranky by je býval nejraději zlikvidoval,
ale budeme-li je studovat, stále se můžeme mnohé dozvědět. Z
bezpečné vzdálenosti.“
Představila si Duncanův zjizvený obličej. „Od toho má ta zranění?
Zaútočili na něho?“
„Na Duncana?“ Bennett zavrtěl hlavou. „K tomu zranění přišel
mnohem dřív, ještě když jsme zachraňovali první exempláře. Ošklivě
ho zřídili. Týden byl v kómatu a na operačním stole strávil hodiny,
než jeho obličej začal trošku připomínat lidskou tvář.“
Není divu, že je ten hajzl tak nenávidí, pomyslela si.
Bennett pokračoval: „Ale taková je povaha zvířete. Já osobně
jsem přesvědčen, že problémy s agresí v našem ráji vznikají kvůli
tomu, že testovací subjekty mají nepřirozené spojení s divokými
zvířaty. Takový kontakt poskvrňuje boží plán. Ničí poslední stopy
lidskosti, které v nich zbyly. Pokud bychom se toho zbavili, všechno
by se zlepšilo.“
„Ano, i to je třeba vzít v úvahu,“ dodal Malik. „Zůstává v nich
divokost, kterou nedokážeme zkrotit. Možná opravdu vzniká ze
spojení zvířete a člověka, a proto jsme další fázi výzkumu omezili
jen na lidi. A to je také důvod, proč potřebujeme dostatek nového
genetického materiálu.“
Tohle se Lorně vůbec nezamlouvalo. Bolest vaječníků jí
připomněla, kde si tento nový genetický materiál opatřují.
„Každopádně bychom uvítali jakýkoli názor na tohoto hada v
našem středu,“ řekl Malik. „Pan Bennett a já jsme již hovořili o
možnostech využití vašeho nadání.“
Lorna najednou vycítila, že tohle všechno byla jen zkouška,
praktické prověření její užitečnosti. Aby přežila, musí prokázat své
schopnosti. Pokud selže, přijde o život.
„Možná by bylo nejlepší, kdybyste se podívala, na čem
momentálně pracujeme,“ navrhl Bennett.
Jinými slovy, začíná druhá část zkoušky.
Lorna pohlédla na prostřední monitor. Vesničané zahazovali prase
listím a kamením. Na stromě si všimla ptáka, který se podobal
Igorovi, jak zobákem odlamuje palmové listy. Pohled na papouška
bez peří jí připomněl, co všechno ztratila a v jak beznadějné situaci
se nachází.
V lese se nejspíš ozval nějaký zvuk. Psi, kočka, pták i lidé se
okamžitě otočili, jako by byli jediným organismem. Všichni ztuhli a
hleděli do kamery, přímo na ni.
Zamrazilo ji.
Malik se povzbudivě dotkl jejího ramene. Jako kdyby kontakt
prolomil nějaké kouzlo, celá vesnice se probrala ze strnulého obrazu
a pokračovala ve své koordinované činnosti. Lorna však nedokázala
setřást hrozivou sílu jejich pozornosti.
„Nebojte se,“ řekl Malik. „S nimi nebudete mít nic do činění. To
místo je uzavřené. Jsou izolovaní na svém stanovišti a stávají se z
nich stále osamocenější bytosti, nebezpečné pro každého, kdo nepatří
do jejich vzájemně propojené rodiny. Vkročit na jejich území by byla
sebevražda.“
Přesto si nemohla pomoci a zírala na obrazovku. Bezpečnostní
opatření chápala. Spolupracovala s neworleanskou zoologickou
zahradou a znala problémy související s bezpečným umístěním
divokých zvířat, zejména šelem.
A byla ráda, že tohle místo někdo bedlivě střeží.
 KAPITOLA 48
Duncan stál na pásu pevniny spojujícím oba ostrovy. Cucal višňový
bonbon, ale ani jeho sladkost nedokázala odehnat hořkou pachuť na
patře. Příčilo se mu pomyšlení, že musí své muže vystavit riziku,
protože Malik není schopen rozpoznat porážku, i když ho hryže
přímo do zadku.
Trojice vojáků se pískem blížila k lesu na vzdálenější straně. Byli
vyzbrojeni lehkými útočnými puškami XM8 a 40milimetrovými
granátomety.
Duncan nic nebral na lehkou váhu.
Nikdy.
Když navrhoval bezpečnostní opatření pro izolaci druhého
ostrova, Malik o něm tvrdil, že je paranoidní. Uprostřed spojovacího
pásu se tyčil tři a půl metru vysoký elektrický plot. Nad bránou
vyčnívaly role ostnatého drátu, které se táhly až do vody.
Nezapomněl ani na mořské dno; po obou stranách je zaminoval
náložemi, které po výbuchu rozmetají na mělčinu šipky ostré jako
žiletky. Nakonec opatřil čipy pro všechny potvory, které sem
přemístili, a sledoval jejich pohyb čtyřiadvacet hodin denně. Nestál o
žádné nehody, překvapení a už vůbec ne úmrtí.
Duncan viděl to tělo na pláži. Obličej odervaný od kosti. Při
pohledu na zohavenou tvář se mu vybavil útok na jeho vlastní osobu,
což ho vzteky rozpálilo doběla. Dokonce i jeho muži se mu nyní
vyhýbají na sto honů, protože výraz jeho tváře je děsí.
Nevadilo mu to. Chtěl, aby jeho chlapi nepolevovali v ostražitosti.
Trojice vojáků zmizela v lese. Duncan poslouchal jejich hovor.
Nemusel sem s nimi chodit, ale cítil to jako svou povinnost. Chtěl tu
být pro případ nouze. Nikdy neposílal své chlapy do bojové vřavy,
kam by je nebyl ochoten následovat. A právě proto ho respektovali a
byli k němu loajální.
Přes vysílačku u ucha poslouchal, jak se baví. Mluvili málo, ale to
mu nestačilo. Dotkl se mikrofonu připevněného na krku.
„Buďte tam zticha. Dorozumívejte se ručními signály. Mluvte, jen
když budou potíže.“
Všichni tři mu potvrdili přijetí rozkazu.
Znovu začal přecházet sem a tam. Minuty se nekonečně táhly.
Svaly na čelisti ho začínaly bolet.
Nakonec se mu u ucha ozval hlas. „Velitel Kent. Tým se chystá
vstoupit do nepokryté oblasti.“ Muž, který hovořil, seděl na
bezpečnostním stanovišti ve vile a sledoval obrázky z kamer. „Už je
neuvidím, ale budu sledovat jejich identifikační čipy.“
„Rozumím. Informujte mě.“
Duncan stále upíral pohled na zalesněný kopec v dálce. Když
tenhle komplex budovali, nainstaloval tam pro případ nouze
dodatečné bezpečnostní prvky. Po celém ostrově rozmístil
napalmové bomby. Jediným stisknutím tlačítka mohl vyhodit
sousední polovinu do povětří. A momentálně byl ve velkém pokušení
to udělat.
Usmažit to všechno. Skoncovat s tím jednou provždy.
Z vysílačky se znovu ozval bezpečnostní technik: „Tým už došel
ke skrýši na stromě, kde byla instalovaná rozbitá kamera.“
Duncan netrpělivě stiskl mikrofon, aby se spojil se svými muži.
„Podejte hlášení. Co se tam děje? Co jste našli?“
Z druhého konce se ozval ostražitý šepot. „Kamera je zničená.
Zdá se, že ji rozbili kamenem. Je na padrť.“
Takže měl celou dobu pravdu.
Mechanická závada, to určitě!
Duncan se už nemohl dočkat, jak se do Malika pustí, až se vrátí do
vily. Ale to bude muset ještě chvilku počkat. Nemíní své muže držet
venku déle, než je nezbytně nutné.
„Vyměňte kameru,“ nařídil. „A pak se rychlým pochodem
vraťte.“
„Rozkaz.“
Než si stihl vydechnout, ozvalo se bezpečnostní středisko. „Velitel
Kent. Právě jsem zachytil volání o pomoc z obchodní lodi. Hlásí
požár motoru.“
Zavřel oči a těžce vzdychl.
Tak tohle mi ještě scházelo.
„Kde jsou?“ zeptal se.
„Podle hlídky na pláži plují asi půl kiláku od zátoky a z lodi
vychází černý kouř. Co jim mám odpovědět?“
Tohle se Duncanovi nelíbilo. V hlavě se mu ozvalo varovné
zazvonění. Raději si to prověřím osobně, pomyslel si.
„Zatím neodpovídejte. Hned budu u vás.“
„Ano, pane.“
Duncan se znovu zahleděl k lesu za branou. Už by se měli vracet.
Pohyb vojáků do bezpečí můžou dál sledovat z bezpečnostního
střediska.
Otočil se k druhému ostrovu zády a vydal se po kamenných
schodech k vile. Potápějící se loď si chtěl prohlédnout. Podle
námořních zákonů nemohli žádnému plavidlu zabránit, aby zde
hledalo útočiště. A kdyby to udělali, jen by tím vzbudili pozornost.
Ale to ještě neznamená, že musejí rozvinout červený koberec.
Znovu se dotkl mikrofonu. „Řekněte hlídce na pláži, aby loď
pozorně sledovali, než se k nim dostanu. A palebné baterii na
pozorovatelně vydejte rozkaz, aby si ji vzali na mušku.“
Při stavbě vily nechal do bunkru v nejvyšším patře zabudovat
automatický kanon M242 Bushmaster, co dokázal vystřelit dvě stě
ran za minutu, a to takovou rychlostí, že provrtal i pancéřování.
Někomu to připadalo přehnané, ale on to pokládal za rozumné
bezpečnostní opatření; vždyť okolní vody stále brázdili moderní
piráti, kteří útočili na malé ostrovy, plenili nic netušící sídla a
vraždili a unášeli každého, kdo měl tu smůlu, že se jim dostal pod
ruku.
Duncan se nechtěl nechat překvapit. Jestli má někdo v úmyslu
dělat potíže, tak toho bude hořce litovat.
 KAPITOLA 49
Nad útesy, pět metrů pod vodou se Jack rychle přibližoval k mělčině
u ostrova. V rukou svíral držadla podvodního skútru Mako. Vrtuli
nastavil tak, aby ho udržela asi třicet centimetrů nad mořským dnem.
Vedle něho se mělkými vodami vlnily postavy Macka a Bruce.
Všichni měli na sobě černé neoprenové kombinézy. Za sebou vlekli
nepromokové pytle s oblečením a zbraněmi. Karabiny M4 a
poloautomatické pistole H&K. Jack si přibalil ještě brokovnici
Remington 870.
Nedělal si velké naděje, že by tato výzbroj stačila pro plný
frontální útok. Zbraně s sebou táhli spíš jako poslední záchranu.
Úspěch či neúspěch jejich mise závisel na utajení, nikoli na palebné
síle. Proto Jack koordinoval postup s lodí bratrů Thibodeauxových,
kteří měli vyslat nouzový signál a upoutat pozornost na druhé straně
ostrova. Jack a jeho muži pak proklouznou dovnitř zadními vrátky.
Pečlivě si prostudoval satelitní mapy a rozhodl, že na souš vystoupí
na severním, zalesněném konci ostrova. Vila byla na jižní straně a
menší ostrov určitě tolik nehlídají.
Alespoň v to doufal.
Mořské dno se začalo zvedat a Jack zpomalil skútr. Necelých
dvacet metrů od pláže vypnul vrtuli a stroj nechal klesnout do písku.
Opatrně vyplaval k hladině a hlavu v masce vystrčil nad vodu, aby si
prohlédl pobřeží. Úzký pás pláže lemoval tmavou stěnu stromů,
většinou palem a mangovníků a za nimi vyšších karibských borovic a
ořešáků. Slunce zapadalo a les se ponořil do stínu.
Chvíli se pátravě díval, zda nezaregistruje nějaký pohyb.
Všechno vypadalo klidně.
Mack a Bruce vyplavali vedle něho. Jack se zbavil kyslíkových
lahví, pásu se závažím a plovacích ploutví. Zadržel dech, chytil
nepromokavý pytel a oběma mužům naznačil, aby ho následovali.
Zakopal nohama, aby se posunul ke břehu, a snažil se zůstat co
nejdéle pod vodou. Jakmile ucítil pod břichem písečné dno, vynořil
se a rychle vyběhl na pláž.
Po sedmi krocích se svalil do stínu stromů. Bruce doplaval ke
břehu hned za ním a jeho drobné tělo hladce vyklouzlo z vody.
Obrovským skokem se vrhl do stínu a dopadl po Jackově pravici.
Nenechal na pláži ani stopu. Pak se vynořil Mack jako přistávající
obojživelné plavidlo. Vyskočil z vody, s nahrbenými zády přeběhl
písek a skončil v lese, nalevo od nich.
Všichni ztichli. Vlny pomalu smývaly jejich stopy.
Jack se zachvěl. Jakmile se přestal hýbat, opět ho rozbolela hlava.
Smysly mu zaplavil pach lesa: hnijící listí, mokrý písek, kořeněná
vůně rostlin. Horečnaté oči ho pálily, že i stín pro ně byl příliš jasný.
Všechny smysly měl napjaté jako struny a pátral kolem sebe, zda
jejich přítomnost někdo nezachytil.
Žádný poplach se nekonal. Ani žádná střelba.
Spokojeně mávl na ostatní, aby se připravili. Převlékli se z
neoprenových kombinéz do suchých černozelených uniforem.
Vytáhli zbraně a připevnili si vysílačky k uším a hrdlům.
Jakmile byli hotovi, Jack zvedl paži a prudce s ní máchl k pásu
pevniny oddělujícímu oba ostrovy. K vile je to jen kousek a z
bezpečí téhle části ostrova se teď doplíží skoro ke dveřím.
Pak budou potřebovat informace. Jack se chystal přepadnout
předsunutou hlídku a pod pohrůžkou vážného ublížení na zdraví ji
vyslechnout. Pokud nebude spolupracovat, hodlal své výhrůžky
uskutečnit. Na žádné mazlení není čas. Potřebuje zjistit, zda tu Lorna
opravdu je, a pokud ano, tak kam ji zavřeli.
Opět pocítil divokost, která mu pronikala až do morku kostí.
Vidění se mu zúžilo, jakmile vstoupil do lesa hrajícího všemi
barvami. Jeho společníci tiše kráčeli vedle něho.
Ať už je Lorna kdekoli, já ji najdu, sliboval si v duchu.

LORNA SE ZASTAVILA před zavřenými dveřmi s nápisem

NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN. Malik se ohnal služebním
průkazem. Kromě Bennetta, jenž stál těsně za ní, je doprovázel ještě
osobní strážce, rusovlasý Connor. Jako obvykle se výhrůžně mračil.
Strážný odemkl dveře a ustoupil, aby Lorna a oba muži mohli
vstoupit do nicneříkající předsíňky. Tady byly další dveře, ale ty se
daly otevřít teprve poté, co se první neprodyšně zaklaply.
Jako vzduchová komora, pomyslela si Lorna.
„To, co uvidíte, vám může na první pohled připadat kruté, ale je to
nezbytné,“ řekl jí Malik.
„Pro zachování čistoty druhu,“ dodal Bennett.
Malik neznatelně pokrčil rameny. „Jinými slovy, abychom
izolovali variabilitu a eliminovali možnost kontaktu s živočišnou
myslí, který přispívá k psychotickým projevům u první generace
našich exemplářů. Nyní uvidíte druhou generaci.“
Lornu sevřel strach. Chystají se překročit další práh a ona se bála,
jaké nové hrůzy tam na ni čekají. Malik otevřel dveře a Lornu udivil
zvuk dětského smíchu doprovázený tleskáním ručiček. Zevnitř se
ozývala dokonce hudba. Byla to titulní písnička z dětského seriálu
Sezame, otevři se.
Ze smíchu, který se do tohoto domu bolesti vůbec nehodil, jí
zatrnulo. Strach uvnitř zesílil.
„Pojďte se mnou,“ vybídl ji Malik a vedl ji dovnitř.
Lorna neměla na vybranou, musela ho následovat. Bennett kráčel
v těsném závěsu.
Malik pokračoval v hovoru. Hlas měl trochu nervózní, možná
dokonce rozpačitý. „I když jsou tu izolované, nakládáme s nimi
dobře.“
Lorna vstoupila do místnosti, která připomínala obyčejnou třídu v
mateřské škole. Na jedné stěně byla tabule a na podlaze ležely
poházené pytle na sezení v duhových barvách. Korkovou nástěnku
zdobily výkresy a v rohu na plazmové obrazovce běžel dětský pořad
s chlupatými loutkami, které si právě povídaly s Big Birdem.
Lorninu pozornost však plně upoutaly děti. Seděly na židlích nebo
se válely po kobercích a zaujatě sledovaly televizní obrazovku.
Všechny byly zhruba stejně staré, nebo alespoň stejně velké. Sahaly
jí asi do pasu, ale nebyla to žádná batolata. Plně vyvinuté rysy
naznačovaly, že jsou na svou výšku velmi vyspělé. Podle jemného
chmýří na tvářích a končetinách bylo jasné, že jsou spřízněné s
obyvateli druhého ostrova. Na rozdíl od nich však byly oblečené do
modrých šatových zástěrek.
„Jak jsou staré?“ zeptala se Lorna šeptem, protože údivem
nemohla skoro promluvit.
„Od šestnácti měsíců do dvou let,“ odpověděl Malik.
Když překročila práh, jedno z dětí se k ní otočilo. Všechny ostatní
ten pohyb okamžitě zopakovaly. Připomnělo jí to synchronizovaný
pohyb v lese nasnímaný jednou z bezpečnostních kamer; vyplašené
hejno ptáků, které se naráz vznese, anebo hejno ryb, co se otočí
jakoby na jediný povel.
Vzpomněla si na Malikovo přirovnání: inteligence včelího roje.
Odkud se tohle podivné chování bere? Věděla, že podstata
shlukování do houfů ještě není úplně objasněná. Někteří vědci se
domnívají, že by se mohlo jednat o elektromagnetické propojení
ptáků nebo ryb v hejnu, díky němuž jednají v dokonalé jednotě.
Poslední dobou se však shodují spíše na tom, že každý jednotlivec
reaguje předem naprogramovaným způsobem na mikrosignály od
svého souseda.
Při pohledu na chování ve třídě se Lorna v duchu ptala, zda se
nemůže jednat o kombinaci obojího.
Obličeje se nakonec stočily zpět k obrazovce a v televizi se
rozezněla nová píseň.
„Jsou nevinní,“ prohlásil Bennett. „Izolovaní od vší zkaženosti.
Vytvářejí si vazby jen sami mezi sebou.“
Malik přisvědčil. „Sledujeme jejich IQ pomocí neverbálních testů
a dáváme pozor na jakékoli známky agrese. Zatím jim IQ stoupá
každý týden. A žádnou agresi nevykazují. Možná je ale na nějaké
soudy příliš brzy. U těch ostatních se agrese také projevila teprve po
pubertě. Přesto jsme velmi optimističtí.“
„Co s nimi uděláte?“ zeptala se Lorna a obávala se, co uslyší za
odpověď.
„Jakmile dosáhnou pohlavní dospělosti, počkáme ještě půl roku a
starším samicím odebereme vajíčka.“
Při představě násilí, které tyhle maličké čeká, se v Lorně všechno
sevřelo.
„Z vajíček se pokusíme odstranit aktivní sekce odpadní DNA,
která podle nás způsobuje atavismus, a vychovat příští generaci.“
Malik si zamnul ruce, jako kdyby se už nemohl dočkat, až se do toho
pustí. „Jsme velmi blízko přelomového objevu, který může změnit
svět.“
Bennett přikývl. „A proto by se nám hodila vaše pomoc.“
Malik s ním souhlasil. „Vaše zkušenosti s chovem exotických
zvířat a dlouhodobá práce s genetickým materiálem by nám byly ku
prospěchu v poslední fázi projektu.“
Podtext byl jasný: taková nabídka se neodmítá. Pokud chce zůstat
naživu. Ale jak by mohla souhlasit? Tohle nejsou exotická zvířata,
kterým hrozí vyhynutí. Tohle vůbec nejsou žádná zvířata.
Jedna holčička se zvedla ze sedacího pytle, vydala se k Lorně a
natáhla obě paže v nezaměnitelném gestu. Lorna se sehnula a vzala ji
do náruče. Dítě bylo těžší, než čekala, mělo silnější kosti. Holčička
zvedla hubenou ručku a začala si cucat palec. Hlavička jí spočinula
na Lornině rameni a bystré oči sledovaly výuku abecedy na
obrazovce.
… a jsme u písmenka W…
Lorna cítila, jak se dítě uvolňuje. S každým nádechem se slabý
třes dívčina těla zklidňoval. Lorna vycítila deprivaci dětí, nedostatek
vřelého kontaktu a v hlavě se jí vynořila otázka.
Pohlédla na Malika. „Co se stalo s matkou toho dítěte? Se všemi
jejich rodiči?“
Malik se pokusil o smírný tón. „Viděla jste je. Žijí na druhém
ostrově. Když jsme ho zalidnili, mladé exempláře jsme oddělili a
umístili sem. Vybudovali jsme školku s měděným vedením ve
stěnách, aby se nervová síť skupiny omezila jen na pár místností a
byla izolovaná od kontaminace v době, kdy se dají jejich mozky ještě
velmi snadno ovlivnit.“
Lorna si vybavila video, kdy jeden z hominidů zaútočil na stráž.
Sám Malik připustil, že to nejsou tupá zvířata. Ačkoli jim chybí
schopnost mluvit, jsou bezpochyby vysoce inteligentní a komunikují
mezi sebou způsobem, jemuž nikdo tak docela nerozumí.
Začínala mít podezření, co tenhle zběsilý útok vyvolalo.
 Držela to v náručí.
U většiny zvířat je mateřský instinkt velmi silný. Ve společenství
se ještě násobí. Ztrátu dítěte vnímají všichni a tak velká křivda by je
dokázala dohnat do stavu šílenství. A v kombinaci se zvýšenou
inteligencí – která podle Malika roste každý týden – se nebezpečí, jež
představují obyvatelé druhého ostrova, stále zvyšuje.
Není divu, že jsou bezpečnostní opatření tak přísná.
Nebesa pomozte každému, kdo tam jen vkročí.

P ĚT MINUT po výstupu na pláž už Jack vedl svůj tým borovicovým

porostem. Rychle obhlédl vyšší část kopce, ale rozhodl se pokračovat
souběžně s pláží a oklikou se dostat k pruhu pevniny. V hlavě si
tuhle pozici zafixoval podle postavení slunce, úhlu a směru stínů.
Přesto by se mu hodilo, kdyby měl lepší představu o rozložení
ostrova.
Když spatřil vápencový výchoz, který mu mohl posloužit, zvedl
pěst.
Mack a Bruce se stáhli do stínu, pušky připravené u ramene. Jack
vylezl na zaoblenou skálu, pokropenou skvrnami od slunce. Poprvé
měl dobrý výhled přes celý ostrov až k zátoce na západě. Všiml si
malé bílé tečky. K zapadajícímu slunci se z ní linul černý kouř.
Doufal, že Randy a bratři Thibodeauxové mají dost kanystrů, aby
mohli lest dotáhnout do konce.
Obrátil pozornost k bezprostřednímu okolí. Všiml si písečného
výběžku, který spojoval oba ostrovy. Zalesklo se tam něco
kovového. Vypadalo to jako barikáda rozdělující pás pevniny. Tahle
konstrukce na satelitních mapách nebyla, jenomže ty byly staré a
nijak podrobné.
Při pohledu na barikádu se zamračil, ale věděl, že nemá jinou
možnost. Tenhle problém bude řešit, až mu stane tváří v tvář. Přesto
ho to znervózňovalo.
Proč stavějí barikádu mezi ostrovy?
Zklamaně ustoupil k okraji balvanu a chtěl seskočit dolů, když se
ozvala nesmírně hlasitá opakovaná střelba. Z vyvýšeného místa si
všiml, jak z lesa vylétlo hejno holubů a nad mostem se vznáší k
obloze.
 Přikrčil se a čekal, až se kolem něho rozhrne listí. Byl
přesvědčený, že si ho všimli. Jenomže po chvíli zvuk pušky
vystřídaly děsivé výkřiky, které ostře proletěly vzduchem.
Pak křik znenadání zcela ustal. Bylo ticho, jako kdyby se les
potřeboval nadechnout.
Jack sklouzl na zem a co možná nejtišeji se vrátil do stínu.
Narůstala v něm mrazivá jistota. Představil si barikádu. Na tomhle
menším ostrově nejsou sami.
Nevěděl, kdo se tu kromě nich ještě nachází, ale jednu věc věděl
jistě.
On a jeho muži se ocitli na špatné straně plotu.
 KAPITOLA 50
Duncan se opřel pěstmi o zaoblený stůl v monitorovací místnosti.
Bezpečnostní centrum vybudovali uvnitř bunkru na úbočí kopce.
Byl z něj bezprostřední přístup do vily i podzemních laboratoří. Za
ním se z neprůstřelného okna otevíral dokonalý výhled na zátoku a
potápějící se loď, která se v oblaku dýmu schlíple sunula do jejich
vod. Tohle ovšem nebyla jeho největší starost. Plavidlo měla pod
bedlivým dohledem palebná baterie nahoře ve vile.
Duncan upřeně hleděl na temnou obrazovku.
Naslouchal praskání ve sluchátku a snažil se zachytit signál od své
průzkumné hlídky. Příšerné skřeky ve vysílačce mu pořád zněly v
hlavě. Nedokázal rozeznat, z kolika hrdel ten křik vycházel.
Je některý z jeho mužů ještě naživu?
„Přehrajte to znovu,“ nakázal.
Technik u stolu zmáčkl spínač a černá obrazovka se začala
rozsvěcovat, až se nakonec objevil jasný obraz vodního pramene
vytékajícího z úbočí zalesněného kopce. Kameru 4A umístili u
jediného napajedla na ostrově. Byla jednou z dvanácti kamer
rozesetých na klíčových místech, odkud sledovali každodenní život
testovacích subjektů.
Duncanovu týmu se podařilo nainstalovat nový přístroj. Obraz se
zhoupl, jak rychle upevňovali kameru. Všiml si, že před ní někdo
mávl rukou a zkoušel, zda funguje.
Pak se ruka odtáhla a jeden z mužů se rozběhl za kameru. Pušku
měl opřenou o rameno, tvář pevně přitisknutou k zásobníku. Přestože
kamera nepřenášela zvuk, bylo vidět, jak se puška chvěje a z hlavně
se kouří. Střílelo se. Muž zmizel z dohledu.
O chvíli později se obraz roztříštil a zmizel.
 Duncan se narovnal a ostře, zhluboka se nadechl. Více než obava
o osud jeho mužů ho znepokojovalo něco jiného. Upíral oči k
záznamům z jedenácti zbývajících kamer. Běžely tam obrazy z
různých míst: primitivní latrína, skalní převis, mělká jeskyně. Tři
kamery sledovaly hlavní vesnici. Vypadala klidně až na to, že tu
nebylo ani stopy po jejích obyvatelích. Jejich podezřelý odchod měl
jen jediné vysvětlení.
„Vědí o našich videokamerách,“ zamumlal.
O všech.
A to mu dělalo opravdu těžkou hlavu.
Tak proč rozbili jen jednu?
Odpověď byla víc než prostá. Ti mizerové nastražili past, aby
přilákali vojáky na své území. Ale proč? Kvůli pomstě? To asi ne.
Jejich čin byl dobře připravený, účelový. Znovu si představil střelbu
z útočné pušky. V hlavě se mu zrodila další myšlenka, a čím víc o ní
přemýšlel, tím si byl jistější. Rozbitá kamera neměla přilákat vojáky,
ale zbraně.
Otočil se k monitoru počítače, na němž byla zobrazená mapa
ostrova. V reálném čase se po ní pohybovaly malé červené tečky,
sledovací čipy čtrnácti opolidí a třiadvaceti dalších exemplářů. Ani
jedna z nich však nebyla v době útoku u pramene. Zíral na obrazovku
a všiml si, že některé čipy se nehýbají; několik v chýších, dva v
jeskyni, zbytek v džungli.
Duncan se naklonil a spočítal nepohyblivé tečky.
… dvanáct, třináct, čtrnáct.
Přesně tolik je tam opolidí. To nemůže být náhoda. Existuje jen
jediné vysvětlení.
„Oni se zbavili čipů,“ řekl nahlas.
„Pane!“ Technik vyskočil a ukázal na živý záznam z jedné z
kamer. „Tohle musíte vidět.“
Duncan došel k monitoru. Na obrazovce se objevila mýtina v
džungli. Nejdřív nic neviděl. Pak se ale na okraji paseky pohnul stín.
Lesem se někdo plížil.
Dva, možná tři.
Přimhouřil oči.
Jsou to chybějící obyvatelé?
 Jeden ze stínů vklouzl na sluncem osvětlené místo. Ten člověk
měl na sobě kalhoty, maskáčovou blůzu a nesl pušku. Nejprve ho
napadlo, že to je některý z jeho mužů, který přežil. Jenomže se spletl.
Duncan znal každého, kdo překročil most do sousedního pekla.
Tenhle k nim nepatřil. Na ostrově je ještě někdo další.
Zvažoval možnosti. Od nepokojů na Haiti byli nájezdníci v okolí
čím dál drzejší. Že by lupiči?
Záhadná skupinka na monitoru zmizela v džungli.
„Co máme dělat?“ zeptal se technik.
Duncan se obrátil k obrazovce počítače. Chaotický pohyb
červených teček ustal. Po chvíli se opět rozeběhly, všechny mířily k
narušitelům jako stahující se smyčka.
Na rtech se mu objevil spokojený úšklebek. Ti pitomci se vylodili
na špatném ostrově.
„Pane?“
„Sledujte to,“ nařídil Duncan. „Ale problém by se měl během
chvilky vyřešit sám.“
Další starost se tím však neřešila. Jak se krucinál lupiči na ostrov
dostali? Duncan se prudce otočil k oknu s výhledem na moře.
Kouřící loď se blížila k zátoce.
To je ono.
Už slyšel o ptácích, kteří předstírají, že mají zlomenou nohu, aby
odlákali kočku od hnízda. Totéž se děje tady. Loď v nouzi měla
odlákat jejich pozornost, oslabit jejich bdělost.
V hrudi ho začal pálit obrovský vztek.
Nejvyšší čas ptáčka rozšlápnout.
„Spojte se se střelci v bunkru,“ nařídil a nespouštěl oči ze zátoky.
„Řekněte jim, ať zahájí palbu na loď.“
 KAPITOLA 51
Jack je vycítil dřív, než spatřil.
Zvedl pěst, aby zastavil své muže. Cestou se stále více ladil na
atmosféru lesa; šepot mořského vánku mezi jehličkami borovic,
slanou vůni jílovité půdy, tvary modelované stínem a slunečním
svitem. Pak se všechno náhle změnilo. Z okolního lesa se začalo šířit
tiché praskání, jako když se doutnající oheň přibližuje rovnou k nim.
Ve vzduchu rozeznal výrazný pach pižma. Nalevo se z větvoví
vzneslo hejno malých vlaštovek.
Něco tam je a blíží se to.
Jack se opatrně přikrčil a přehodil si remingtonku. V lese nejraději
lovil s brokovnicí. V tak stísněném prostředí mu pár ran z brokovnice
posloužilo lépe než přesná rána z pušky.
Mack a Bruce zaujali své pozice vedle něho. Stáli zády k sobě,
zbraně namířené před sebe.
Jack zkoumal stíny. Šustění okamžitě ztichlo, jako kdyby někdo
cvakl vypínačem. Čekal. V duchu se ptal, jestli se mu to nakonec
jenom nezdálo, jenomže stále rozeznával těžký zápach ve vzduchu.
Vzadu na krku ho začalo šimrat. Cítil na sobě pohled něčích očí;
mnoha očí, které si ho prohlížely stejně upřeně, jako on zkoumal les.
Napjal všechny své smysly, rozbolela ho hlava a vidění se mu zúžilo.
Na jediný okamžik mu lebku naplnilo podivné praskání, jako kdyby
se jeho tělo stalo ladičem rádia vyhledávajícím signál.
Pak napravo od něj zapraskaly další větve. Intuice mu napověděla,
aby se podíval nahoru. Nad hlavami se jim mihl stín a pak začal
padat rovnou na Jacka a jeho muže. Všichni ucouvli. Ta věc žuchla
na zem přímo uprostřed jejich skupinky.
Krev se řinula všemi směry.
 Jack na ni zíral, zhnuseně a ohromeně.
Na zemi leželo tělo bez hlavy. Paže byly vyrvané z kloubů, takže
z mrtvoly zbyl jen trup a nohy. Z otevřených ran vytékala krev.
Co to sakra…
Pak si všiml černozelené maskáčové uniformy. Přesně takovou
měli vojáci, kteří přepadli ACRES. Znovu se obrátil k temnému lesu.
Bylo tam hrobové ticho; takové ticho, že v dálce slyšel vlny
omývající pláž. Praskání v hlavě se zmírnilo na pouhé tiché hučení,
ale když zpozorněl, hučení opět zesílilo.
„Už jsou tady,“ zašeptal Jack svým mužům.

V TELEVIZI pořád ještě běžel pořad Sezame, otevři se a Lorna chovala

holčičku v náručí.
„Takže podle vás byl útok ze včerejší noci pokusem dostat se sem
k těm malým?“ zeptal se Bennett.
Lorna pokrčila rameny. „Proč by jinak útočili na ostrov? Vy jste
říkal, že mají spoustu jídla i vody a střechu nad hlavou. Proč by se
sem vydali v noci a přepadli stráž na pláži?“
„Možná máte pravdu,“ opáčil Malik. „Ale nevysvětluje to
nadměrnou agresivitu, kterou vykazovali ještě předtím, než jsme
dospělé jedince přemístili na druhý ostrov. Tady nejde jen o děti.“
Oba muži se k ní otočili a upřeně na ni hleděli, jako by čekali, že
jim nabídne řešení, vhled do problému. Věděla, že pokud se jí
nepodaří na ně zapůsobit, prokázat svou užitečnost, její dny na
ostrově budou rychle sečteny.
„Ty záchvaty agrese…,“ začala. „Říkal jste, že útočili, aniž byli
vyprovokováni.“
Malik přisvědčil. „To je pravda. Vloni jeden dospělý exemplář v
klidu vypracovával test IQ, když se zničehonic otočil a ošklivě zřídil
technika u počítače. Buřiči se musí odstranit, takže jsme ho
pochopitelně zabili.“
„A ten útok nic nevyprovokovalo?“
„Pokud víme, tak ne.“
„A co třeba nějaké procedury v laboratořích? Třeba bolestivé
testy?“
Malik si zamyšleně mnul bradu. „Pořád provádíme nějaká
vyšetření. Nechápu, kam míříte.“
Opět si představila podivné chování skupiny, jehož byla před
chvílí svědkem. „Vy jste říkal, že tyhle exempláře mají mentalitu
včelího roje. Že se prostřednictvím jejich magnetické sítě šíří
myšlenky. A co když se tak šíří i bolest? Jinými slovy, to, co cítí
jeden, cítí všichni. V takovém případě by mohl jeden exemplář
reflexivně zareagovat ve chvíli, kdy byl jiný vyprovokován.“
Bennett pohlédl na Malika. „O téhle možnosti jste neuvažoval?“
„Ne, ale je to velmi zajímavý úhel pohledu.“ Vědec soustředěně
přimhouřil oči, ale netvářil se moc přesvědčeně. „Budu se muset
podívat do svých poznámek.“
Lorna se nedala. „Musíte o nich přestat uvažovat jako o
jednotlivcích. Tam venku existuje jen jedna inteligence, která se
fraktálně šíří celou skupinou. Jsou jedinou duší rozpínající se do
mnoha myslí. A vy jste celé roky tuhle duši zneužívali a mučili ji.“
Očekávala, že Malik bude proti jejímu soudu o své vlastní krutosti
protestovat. Ale jeho mlčení hovořilo za vše.
Pokračovala: „Při dlouhodobém a nepolevujícím zneužívání není
žádným překvapením, že dochází k psychopatickým záchvatům.
Jenomže vy jste to vzali za špatný konec. Pokoušeli jste se problém
vymýtit tím, že jste likvidovali násilné jedince. Záchvaty ovšem
nevznikají u jednotlivců, ale v celku, který jste zneužívali tak dlouho,
až se u něho vyvinula psychóza.“
Bennett a Malik si vyměnili znepokojený pohled.
„Takže vy tvrdíte, že jejich kolektivní mysl je psychopatická?“
poznamenal Malik a v hlase mu znělo zklamání. „Dohnaná k
šílenství?“
„Možná ještě hůř.“
„Jak hůř?“ chtěl vědět Bennett.
„Pokud doktor Malik správně popisuje jejich IQ, tak subjekt,
který jste stvořili, není jen šílený; on je geniálně šílený. Přesahuje to
rámec našeho chápání a nelze s tím nic dělat. Čistý vztek a šílenství
ve spojení s vychytralostí a podlostí.“ Zavrtěla hlavou. „Stvořili jste
monstrum.“

*
JACK SE PŘES HLAVEŇ brokovnice díval do lesa. Lebka ho pálila jako
v ohni. Pod sebou cítil pach krve a vnitřností mrtvého těla. Proč to na
nás shodili? Jako hrozbu? Chtěli odvést pozornost? Proč prostě
nezaútočili?
Zíral do lesa a cítil jejich přítomnost všude okolo. Jsme v pasti,
pomyslel si, obklíčení.
Proč mrtvolu hodili právě sem?
A najednou mu to došlo. Letmo se podíval nad mrtvé tělo, protože
si vzpomněl na rachot automatické zbraně. Podle zvuku se nestřílelo
jen z jedné pušky. Ať už je v tom lese cokoli, zbavilo se to
vycvičených vojáků, jako když plácneš mouchu. Kdyby chtěli Jacka
a jeho muže zabít, nic by jim v tom nebránilo. Ale oni jim předhodili
mrtvolu.
A on věděl proč.
Byl to vzkaz.
Jack zavolal na Macka a Bruce. „Složte zbraně.“
Jako první nechal klesnout brokovnici z ramene, podržel ji co
nejdál od těla a pak se shýbl, aby ji mohl položit na zem.
„Zbláznil jste se, pane?“ zeptal se Mack.
„Jestli chceš zůstat naživu, tak to udělej.“
Mack si něco zamumlal pod vousy, ale poslechl.
Jack věděl, že mrtvé tělo sem hodili jako varování. Aby jim
ukázali, že pokud se nevzdají, přijdou o život. A vycítil, že ať už
tento ostrov obývá kdokoli, velmi dobře chápe, že Jackův tým
nepatří k místním vojákům.
Jakmile zbraně dopadly na zem, stíny se pohnuly a před nimi se
vynořila postava. Mnohem blíž, než Jack očekával. Sotva pár metrů.
A za ní další, větší i menší.
„Jacku…?“ zasyčel Mack.
„Dej si pohov,“ varoval ho Jack.
Mack poslechl, ale velkou radost z toho neměl.
Postava se přiblížila. Nejprve si Jack myslel, že je to velký
šimpanz nebo malá gorila, ale když vystoupila do slunečního svitu,
kráčela vzpřímeně jako člověk. Nebelhala se ani neopírala o prsty.
Pochodovala s hlavou vysunutou dopředu. Jack si všiml, že namísto
jednoho ucha má na tváři jen dlouhou zubatou jizvu. Nebyla to stopa
po chirurgickém zákroku, ale vzpomínka na prohraný souboj.
Postava se přiblížila a zploštělými nozdrami nasála Jackův pach.
Ten tvor byl nahý, porostlý srstí a špinavý od krve. I když byl asi o
půl metru menší, měl těžké kosti a pevné svaly. Jack měl pocit, že by
ho tohle stvoření klidně dokázalo přetrhnout vejpůl holýma rukama.
Momentálně tu však panovalo nervózní příměří.
Velké, zářivé oči si ho zvědavě měřily.
Jack vnímal jejich inteligenci, ale nevyčetl z nich žádnou vřelost,
žádné uvítání. Ty oči byly chladné jako zimní hvězda.
Jackovi se sevřel žaludek, protože mu došlo ještě něco. Vzpomněl
si na Lornin popis genetického atavismu. Nyní věděl, že to, co stojí
před ním, není zvíře. Kdysi to býval člověk.
Další z těch tvorů se posunul směrem k nim, obličej zkroucený ve
výhrůžné grimase. V ruce nesl lehkou útočnou pušku, kterou patrně
sebral mrtvému vojákovi.
Nalevo se objevil tygr s černou srstí. Stáhl pysky a odhalil tesáky
dlouhé jako dýky.
Všechny pohledy se upíraly na Jacka.
Opět ho rozbolela hlava a lebeční kosti mu začaly vibrovat. Musel
se ovládat, aby si nepřitiskl dlaně na uši.
První tvor znovu vykročil a postavil se těsně před Jacka. Naklonil
se a očichal mu šaty. Zdvihl ruce a popadl ho za košili. Zaťal prsty a
prudce roztáhl paže, až košili roztrhl. Knoflíky odlétly. S odhalenou
hrudí a břichem si Jack připadal zranitelný. Na nahé kůži svítily jen
obvazy, jimiž mu Lorna ošetřila rány.
Ruce se znovu natáhly a odtrhly gázu spolu s chomáčem chlupů a
strupy. Jack zamrkal, ale ani se nepohnul. Po břiše mu stékala krev.
Mack stojící vlevo tiše zaklel, ruce zvednuté do vzduchu.
Bruce vpravo dřepěl na bobku a ani se nepohnul. Zepředu si je
měřila smečka malých vlků. Jack si všiml, že Bruceovy oči zalétly ke
zbrani na zemi.
„Bruci, ne,“ varoval ho Jack se zaťatými zuby.
Bruce poslechl, ale pohledem stále hypnotizoval pušku,
připravený skočit po ní při první provokaci. Tohle Jack nesměl
dovolit.
Napůl člověk, napůl zvíře stojící před Jackem pohodil hlavou,
znovu se naklonil a očichal pramínky krve na hrudi. Nasával
dlouhými doušky. Maličká hlava sebou trhla dozadu. Oči měl
přivřené, jako kdyby soustředěně identifikoval pach. Ostatní učinili
totéž. I kočkovitá šelma přivřela oči.
Na krátký okamžik i on sám ucítil silný pach krve, z něhož se mu
málem zatočila hlava. Pak to zmizelo.
Před sebou opět spatřil tvář podivného tvora. Chytil Jacka za
ramena a tlačil ho dolů, dokud se jejich obličeje neocitly na stejné
úrovni. Jack vnímal smrduté tělo, rozeznával každou řasu a slyšel
chraplavý dech. Sevření prstů na ramenou nepolevovalo a on si
uvědomoval jejich obrovskou sílu.
Jeho pozornost však plně upoutaly oči.
Jack se do nich díval a jejich zorničky se začaly rozšiřovat. Bylo
to jako hledět do černé studny. Cítil, že ta propast nemá konce, ale
vůbec není prázdná. Nikdy nic podobného nezažil.
Praskání v hlavě dosáhlo takového stupně, až dostal strach, že mu
pukne lebka. Jako kdyby se mu mozek snažil protlačit ven ušima.
Vnímal mučivou bolest a vidění se mu zužovalo, až nakonec visel
sám nad bezednou propastí.
Na prchavý okamžik tam zůstal uvězněný. Pak ho zvíře odstrčilo a
Jack se odpotácel ke stromu. Tlak v hlavě vystřídalo slabé bušení.
Tvor se otočil a vykročil pryč. Ostatní ho následovali jako jeden
muž a zmizeli v lese.
Jack stál a třásl se.
Co to sakra bylo?
Zvíře, které mu ještě před chvílí stálo tváří v tvář, se naposledy
ohlédlo a zmizelo. Chladné oči pohlédly na brokovnici u Jackových
nohou. Poselství bylo jasné.
Mack doklopýtal k Jackovi. „Co teď, šéfe?“
Jack se sklonil a sebral zbraň. „Půjdeme s nimi.“
„Cože?“ vyděsil se Bruce. „Roztrhají nás na kusy.“
Jack věděl, že kamarádovo varování má své opodstatnění. Právě
prošel podivnou zkouškou ohněm. Nevěděl, o co v ní přesně šlo, a to,
že ji splnil, v něm vzbuzovalo stejnou měrou úlevu i děs.
Nedělal si však žádné iluze. Tohle nebylo vřelé uvítání. Prostě jen
mají společného nepřítele. Nic víc. Vzpomněl si na chladný pohled
těch očí a věděl, že křehké příměří bude trvat jen tak dlouho, dokud
potrvá tato válka.
Pak… skončí.
„Jdeme,“ rozkázal.
Nestačili udělat ani pár kroků, když se z druhého ostrova ozval
hlasitý rachot. Jack spěchal dopředu na mýtinu na kopci. Skrz větve
poprvé spatřil vilu na vedlejším ostrově.
Z betonového bunkru na střeše čouhala obrovská hlaveň, z níž se
střílelo a kouřilo. Ale nemířila na ně. Pálila směrem k zátoce, která
byla skrytá za výběžkem ostrova.
Jack okamžitě uhodl, co je cílem zběsilého bombardování.
Loď bratrů Thibodeauxových.
 KAPITOLA 52
Duncan stál před klenutým oknem v bezpečnostní místnosti. Z
bunkru nad jeho hlavou se ozývala střelba palebné baterie. Supící řev
automatického kanonu s pásovým zásobníkem otřásal neprůstřelným
oknem. Dole létaly nad hladinou salvy směrem ke kouřící lodi v
zátoce.
Při prvním náznaku potíží loď zvýšila rychlost a vyrazila k pláži.
Příď se vysoko zvedla a vynořila z vody díky silnému motoru, který
by člověk u obyčejné rybářské lodi neočekával. A první střely z
kanonu se navíc neškodně odrazily od boků lodi.
Trup mají určitě vyztužený pancéřovými pláty. Pašeráci zbraní a
dalších komodit často maskovali útočná plavidla jako obyčejné
rybářské lodi. Kanón z vily dokázal prorazit lehký plát, dokonce
sestřelit i pomalu letící letadlo, ale vzdálenost a úhel nyní byly proti
němu.
Pak se stalo něco zvláštního.
Ze zádi spadl do vody nafukovací zodiac a vyrazil kupředu jako
černá raketa se dvěma plováky.
Kanon Bushmaster znovu našel svůj hlavní cíl a pálil na loď.
Opancéřované plavidlo se zakymácelo, uhnulo stranou a odhalilo
bok, aby chránilo menší člun. Kulky svištěly kolem trupu a pak se
zvedly k úrovni mostu. Z oken se vysypalo sklo. Muži zalehli na
podlahu.
Zodiac uháněl k severnímu okraji zátoky. Nadskakoval na vlnách
a stráž na pláži zahájila palbu. Člun ji opětoval a přidal ještě raketový
granát, který dopadl na pláž a vybuchl. Písek se vznesl do povětří a
vzduchem létaly kusy palem.
Stráže se stahovaly z pláže, člun se dál řítil po hladině a zdálo se,
že se snaží zatočit dokola a zamířit k písečnému pásu spojujícímu
oba ostrovy.
Než dokázal Duncan vyhodnotit hrozbu, zaregistroval ještě větší
problém.
Muž, který se zjevil na můstku rybářské lodi, balancoval dlouhou
zbraní na rameni. Poklekl a namířil černou hlaveň raketometu na
vilu.
Do prdele…
Duncan odskočil od okna ve chvíli, kdy se ze zadní části zbraně
vyvalil dým. Raketa se řítila přímo na něj, lépe řečeno, na palebnou
baterii o patro výš. Ať tak či tak, byl nejvyšší čas zmizet. Vrhl se ke
dveřím.

LORNA ZŮSTALA STÁT jako přimrazená. Stále byla s Malikem a

Bennettem ve školce. Když se ozvala střelba, dítě v jejím náručí se jí
křečovitě chytilo a divoce se roztřáslo. Pak se rozezněla ohlušující
rána. Částečně ji utlumila skála, ale i tak exploze rozechvěla stěny.
Všichni zatajili dech a pak se první dítě rozplakalo. Během
několika vteřin se dětský nářek rozšířil jako oheň v divočině.
Číňanka se zakulaceným břichem, která se o děti starala, se marně
pokoušela skupinu utišit. Děti plakaly dál. Děvčátko v Lornině náručí
schovalo obličej a nepřestávalo se třást.
„Tohle je útok,“ pronesl Malik.
„Zůstaňte tady.“ Bennett vykročil ke dveřím, ale než stačil udělat
dva kroky, prudce se před ním otevřely.
Connor vrazil do místnosti. „Pane, jste v pořádku?“
„Co se děje?“
„Velitel Kent podal hlášení vysílačkou. Loď v zátoce na nás
zahájila palbu. Nejspíš to budou piráti.“
Piráti? Lorna se pokoušela pochopit smysl toho slova. Od Kylea
slyšela vyprávět o potulných bandách lupičů, kteří se prohánějí
vodami zálivu, unášejí lodě na otevřeném moři a plení domy na
pobřeží. Jednou dokonce zaútočili i na ropnou plošinu.
Bennett pokračoval ke dveřím. „Odveďte mě k Duncanovi.“
„Říkal, že máte všichni zůstat tady.“
„Kecy. Nejsem žádný usmrkanec, abych se schovával někde v
díře.“
Malik vykročil za šéfem. „Pokud se objevil problém, musím
zpátky do laboratoře a zajistit virové vzorky pro případ, že by se
situace zhoršila. Jestli o ty vzorky přijdeme, ztratíme všechno.“
Bennett přikývl. „Jděte.“
Malik mávl na ošetřovatelku. „Pojďte se mnou. Budu potřebovat
pomoct.“
Connor se je váhavě pokusil zastavit. „Pane…“
Bennett tvrdě odstrčil vojáka stranou a došel k východu.
„Doktorka Polková zůstane tady.“ Ohlédl se na ni. „V našem
rozhovoru budeme pokračovat, jakmile zažehnáme požár.“
Malik kráčel za šéfem.
Connor zůstal chvíli stát, pak zaklel a vyrazil za nimi. Když
zamykal dveře, ani se neohlédl. Lorna zůstala o samotě.
Za zavřenými dveřmi se rachocení běsnící přestřelky zmírnilo na
tlumené praskání. Přesto rozpoznala, že se palba stupňuje. Ke
kakofonii zvuků se přidaly poplašné zvonce a vzdálené tlumené
výkřiky.
Co se to děje?
Neměla ponětí, ale usilovně se snažila přijít na způsob, jak chaos
využít ve svůj prospěch. Kdyby se dostala ven, k vysílačce, možná k
lodi…
Ale co pak? I kdyby se jí podařilo uprchnout z ostrova, jakou
naději by měla ve vodách, kde se to hemží piráty?
Chovala holčičku a ostatní děti se k ní začaly sbíhat jako můry k
plameni; pomalu se utišovaly a potřebovaly útěchu. Musím je
chránit, řekla si v duchu. Je tu někde ještě další východ?
S bušícím srdcem spěchala k otevřeným dveřím na druhé straně
třídy. Prostrčila jimi hlavu a hledala cestu ven. Po obou stranách
dlouhé úzké místnosti stály řady postýlek. Byly vyrobené z oceli a
měly víka, která se dala zamknout.
I přes veškeré nebezpečí, jež jí hrozilo, Lorna pocítila příval
vzteku. Jak může být někdo tak krutý k nevinným dětem? Velké,
vlhké oči se na ni upíraly a sledovaly ji, když prohledávala pokoj.
Teď když byla sama, už nemusela skrývat své pocity. Strach se
proměnil v zuřivost. Využila ji, dovolila, aby se jí po těle rozhořela
jako oheň. Kdysi se nechala panikou docela ochromit. To už se nikdy
nestane.
Ti hajzlové jí ukradli všechno: život, bratra, přátele, dokonce i
Jacka. Při této poslední myšlence se jí sevřelo srdce. Když se ani
Jackovi nepodařilo je zastavit, jakou můžu mít šanci já?
Prohledala zbytek svého vězení. Z ložnice vedly dveře do malé
koupelny s toaletami. Jsem v pasti, pomyslela si. Všichni jsme tu v
pasti.
Nevěděla, co dělat, a tak se vrátila do třídy. Děti se srotily kolem
ní. Některé jí objaly nohy, jiné si cucaly palce, pár jich slabě
vzlykalo. Posadila se s nimi na zem.
Malý chlapec jí vylezl do klína vedle holčičky. Obě děti se objaly.
Lorna si vzpomněla na siamská dvojčata kapucínských malp v
laboratoři. Tahle skupina je ale propojená na mnohem vyšší úrovni.
Děti se uvelebily na podlaze kolem ní. Každá rána a dunění palby
vyvolaly třes v celé skupině jako oblázek hozený do rybníka.
Utěšovala je, seč mohla. Natahovala ruce a jednoho po druhém
hladila. Pod jejím dotekem se pomalu uvolňovaly. Upíraly na ni
karamelově hnědé oči a chytaly se jí maličkými prstíky. Všechny
voněly po dětském pudru a kyselém mléce.
I přes svůj strach a fyzické nepohodlí se v ní rozlil pocit klidu.
Sama nevěděla, odkud pochází, zda z jejího vlastního nitra nebo od
dětí. Nezáleželo na tom. Vnitřní mír neměl nic společného s lenivým
uspokojením, byl naplněn odhodláním a duševní rovnováhou.
Panika mizela a nahrazovala ji jistota.
„Dostaneme se odsud,“ slíbila sobě i dětem. „Všichni.“
Ale jak?

DUNCANOVI STÁLE ZVONILO v hlavě z dopadu rakety. Z ucha mu po

tváři stékala krev.
Pár okamžiků před výbuchem vyběhl z bezpečnostního centra a
skočil do vápencového tunelu spojujícího velící bunkr s vilou.
Podařilo se mu za sebou přirazit dveře právě v okamžiku, kdy raketa
zasáhla palebnou baterii v horním bunkru. Otřes nicméně vyrazil
dveře z pantů a odhodil ho dál do tunelu.
Kouřem se nyní prodíral zpátky do bezpečnostního centra. V
očích ho pálilo a pod nohama mu křupalo rozbité sklo. Polovina oken
s výhledem na zátoku se vysypala dovnitř. Technika našel v kaluži
krve na podlaze. Snažil se mu nahmatat pulz, ale marně.
Přistoupil k jednomu rozbitému oknu. Přes přerušované výbuchy
granátů k němu doléhalo drnčení automatických zbraní. V přístavu
spatřil rybářskou loď zpola zahalenou v dýmu. Mezi plavidlem a
hlídkou na pláži dál zuřila přestřelka. Byla to pekelná palba. Stále
hustším kouřem se míhaly světlice a ozývaly se výkřiky.
Tahle rybářská loď má něco za lubem. Snaží se odlákat pozornost,
udržet vojáky na místě. Určitě se nechystá k frontálnímu útoku.
Ale proč?
Duncan se otočil k monitorům. Většinou byly tmavé, ale na
některých problikával zrnitý obraz. Na jedné obrazovce se cosi
pohnulo. Došel blíž a zadíval se na plot mezi oběma ostrovy.
Co to tam je?
Černý nafukovací zodiac se ocitl na pláži. Asi ho zasáhla
zbloudilá střela, protože byl zpola vypuštěný. Ten už nikam
nedopluje. Piráti měli štěstí, že se dostali aspoň ke břehu, a ještě
větší, že nenarazili na miny zakopané v mořském dně podél
písečného pásu.
Blíže ke kameře stál u plotu hlouček pěti mužů. Vedle nich na
písku ležela dvě těla ve stále se zvětšující kaluži krve. Podle černých
maskáčů se dalo poznat, že mrtví jsou Duncanovi vojáci.
Vzteky sevřel ruce v pěst.
Co to sem přijelo za parchanty?
Jeden z útočníků se objevil v hledáčku skryté kamery a na krátký
okamžik k ní obrátil tvář. Byl mu vidět celý obličej pod baseballovou
čepicí. Duncanovi se zdál povědomý.
Ta čepice…
Tuhle čepici už viděl. A jejího majitele taky. Na silnici v mokřině.
Cajun v chevroletu. Jak je možné, že se ten člověk ocitl na ostrově?
To přece nedává smysl. Jeho vůz zmizel v Mississippi. I kdyby to
přežil, jak to, že se dostal až sem, do Ztraceného ráje?
Když opadl prvotní šok, začaly se Duncanovi v hlavě rýsovat
odpovědi.
Ten Cajun mluvil o bratrovi v ACRES. Proto byl ten hajzl tak
pozdě na silnici, proto ho zastavil a ptal se na cestu. A jestli je teď
tady, znamená to, že útok na laboratoř přežil ještě někdo další.
Duncan si uvědomil, že nedostal hlášení od vojáka, kterého nechal
na místě, aby celou oblast prohledal a vyčistil. Co když ho zajali a
donutili mluvit? Ne, v žádném případě. Jeho muži by nepromluvili.
Jenomže ti prevíti našli náš ostrov.
A brzy toho budou litovat.
Prvotní šok už odezněl a Duncan zpracovával novou informaci.
Pozoroval Cajuna, jak si posunuje čepici a dívá se přes plot, jako by
očekával společnost. Duncan si vzpomněl na ozbrojené postavy,
které kamery zachytily už před chvílí. Oba týmy se tu patrně hodlají
setkat, spojit síly a udeřit. Vepředu zuří palba a oni se nepozorovaně
protáhnou zadními dveřmi.
Ale proč?
Na tuto otázku nebylo tak těžké odpovědět.
Celá akce vykazovala známky záchranné operace.
Duncan zapnul vysílačku a spojil se se svým zástupcem.
„Connore.“
„Pane? Bennett míří k vám nahoru. Nedokázal jsem mu v tom
zabránit.“
Duncanovi to bylo jedno. „Co ta ženská?“
„Zavřel jsem ji ve školce. Nikam neuteče.“
To nestačí.
„Jděte tam,“ nařídil Duncan. „A vpalte jí kulku do hlavy.“
 KAPITOLA 53
Lorna seděla mezi dětmi a naslouchala neutuchající tlumené střelbě.
Jsou tady v pasti a musejí čekat na svou příležitost. Sama nevěděla,
na kterou stranu se přidat; k ďáblovi, kterého už zná, anebo k
pirátům, kteří útočí?
Najednou děti ztuhly a pohlédly ke dveřím, jako kdyby reagovaly
na nějaký signál přesahující vnímání jejích vlastních smyslů.
Všechny se najednou narovnaly jako vyděšené hejno vran.
Jejich chování ji znervózňovalo. Jejich napětí bylo nakažlivé.
Pak se ozvala hlasitá rána za dveřmi. Lorna si domyslela, že se
právě zabouchl vnější vchod do předsíně.
Někdo sem jde.
Děti začaly ustupovat dozadu. Vmáčkly ji mezi sebe, takže je
musela následovat. Malé ručky se jí držely za kalhoty a vláčely ji s
sebou.
Došli až k temné místnosti s řadami zamykacích postýlek. Když
překračovali práh, dveře do předsíně se otevřely. Neviděla, kdo
vešel, protože couvala stále dál.
Předtucha dětí jí zrychlovala tep a zostřovala smysly.
„Kde sakra jste?“ ozvalo se.
Byl to Connor. Tón jeho hlasu způsobil, že jí srdce vyletělo až do
krku. Byl plný vzteku a neskrývané hrozby. Děti ji táhly pryč, jako
kdyby díky svému empatickému propojení cítily totéž.
Lorna šla se zatajeným dechem dál. Jenomže v ložnici nebylo kde
se schovat, tedy pokud se nehodlala nacpat do některé z postýlek.
Nakonec se dopotáceli doprostřed místnosti a sevření prstíčků
povolilo. Děti se rozeběhly všemi směry; pohybovaly se překvapivě
rychle, jako kdyby uposlechly neslyšitelný příkaz. Skrčily se za těžké
ocelové postýlky nebo si vlezly pod ně.
Lorna se řídila jejich příkladem a hledala úkryt. Klekla si a zalezla
pod postel. Oči stále upírala na dveře. Pár dětí se schovalo u ní.
Jejich malá tělíčka se vrtěla a třásla strachy.
Connor překročil práh a nejprve se vydal do koupelny. Viděla, jak
mu ruka klesá k pouzdru u pasu. Palcem odjistil pistoli.
„Nedělejte víc potíží, než je nutné,“ křičel. „Pojďte ven. Bude to
rychlé a bezbolestné.“
Zůstala na svém místě. Nic jiného dělat nemohla. Nebylo kam
utíkat.

JACK POSTUPOVAL LESEM a mířil dolů po úbočí kopce k písečnému

pásu, který spojoval ostrovy. Mack a Bruce ho i nadále kryli po obou
stranách. V dálce před sebou zahlédl malé i větší stínové postavy;
živoucí masu, která se valila z kopce, stále se zvětšovala a nabývala
na síle. Všichni směřovali na stejné místo.
Les najednou vystřídalo pár roztroušených palem na písku. Slunce
klesalo za horizont a ostřejší světlo se tu odráželo od hladiny.
Od skupiny vepředu se oddělila jedna postava. Byl to ten tvor s
jizvou místo ucha, který ještě před chvílí stál Jackovi tváří v tvář.
Rukou ukazoval na otevřenou pláž.
Jack si pospíšil a přidal se k němu. Okamžitě pochopil, co tvora
tak rozrušilo.
Cestu před nimi přehrazoval vysoký plot zakončený ostnatým
drátem. Jack si všiml generátoru na druhé straně.
Je pod proudem, to se vsadím.
Za plotem se cosi hýbalo. Teprve nyní si všiml raftu na pláži. Ve
stínu se tam skrývali lidé. Jsou to přátelé, nebo nepřátelé? Existoval
jen jediný způsob, jak to zjistit.
Vystoupil na otevřené prostranství a na písku za plotem spatřil
rudé šmouhy, jako kdyby tamtudy někdo táhl krvácející těla. Podle
plánu se měli sejít s Randym právě u tohoto přírodního mostu.
Zodiac se podobal člunu z lodi bratří Thibodeauxových, ale byl
prostřelený.
Přežil vůbec někdo?
Jack udělal další krok ze stínu do plného slunečního svitu, takže
ho nyní bylo vidět na hony daleko. Zbraň měl u ramene a byl
nachystaný v případě potřeby okamžitě uskočit zpátky.
„Jacku!“
Objevil se Randy a zamával puškou nad hlavou. Jack sklonil
zbraň.
Díky bohu.
Jeho úleva však netrvala dlouho. Napravo od nich se ozvalo
hlasité rachocení. Za výběžkem ostrova se objevil malý motorový
člun pro dva a hnal se k písečnému pásu. Vedle řidiče stál voják a
útočnou pušku měl opřenou o přední sklo.
Z hlavně vyšlehl blesk a kulky se zakously do písku u Jackových
nohou. Uskočil zpátky do bezpečí lesa. Randy za plotem učinil totéž.
Z opačné strany se mezitím přihnal druhý člun a přidal se k
prvnímu. Po obou stranách písečného pásu se rychle pohybovaly sem
a tam jako neproniknutelná stráž dvou žraloků, přes niž nelze projít.
Jack se na ně díval a uvědomoval si, že jeho plán se začíná hroutit.
O tajném útoku už se ví. Rozhodli se udeřit, odříznout jim přístup,
rozdělit jejich týmy. Moment překvapení byl pryč.
Ta myšlenka v něm vyvolala strach.
Lornino přežití záviselo na rychlém dobytí ostrova. Sebemenší
zpoždění znamenalo smrt. Prsty na brokovnici se mu sevřely.
Je už pozdě?

LORNA ZŮSTÁVALA SCHOVANÁ za postýlkou. Bála se a přerývaně

dýchala. Slyšela, jak Connor hlasitě otevírá dveře do koupelny.
Hledá ji.
Nebude trvat dlouho, než vstoupí do ložnice.
Zoufale kolem sebe pátrala po nějakém útočišti, když ze třídy
zaslechla jekot plný hrůzy.
Connor ostře zaklel. „Zasraný opice…“
Srdce se jí sevřelo. Ten hajzl určitě našel dítě, které se tam
schovávalo. Jekot se změnil v bolestné naříkání. Ve dveřích se znovu
objevil Connor. Za krk držel malého chlapce. Dítě se bránilo a
kroutilo, kopalo nohama, ústa rozevřená do výkřiku bolesti a paniky.
Lorna cítila, jak se k ní obě roztřesené děti přitiskly. Sdílely
chlapcovu hrůzu i bolest.
 Connor namířil chlapci pistoli na břicho. „Okamžitě vylez. Jinak
si to za tebe odskáče tenhle opičák.“
Lornu přemohl úžas z krutosti a takový šok, že vůbec nedokázala
zareagovat.
Connor se ztratil z dohledu; stále ji hledal. „Teď, nebo nikdy!“
Lorna nemohla dopustit, aby chlapec kvůli ní zemřel. Tohle musí
zastavit, i kdyby ji to mělo stát život. Začala se zvedat, jenomže
kolem prstů se jí sevřely malé dlaně a táhly ji dolů. Nebyl to jen
strach z opuštění, tím dotekem se snažily zoufale upoutat její
pozornost.
Dětské paže posunuly její ruku k nohám vyvýšené postýlky. Dole
u podlahy měly kolečka, aby se nábytek mohl v případě potřeby
snadno přesunout.
Chvíli jí trvalo, než pochopila.
Odbrzdila kolečka a vmáčkla se za postýlku. Vzepřela se nohama
a ramenem zatlačila na kovový rám. Nestačilo to. Aby tu věc
rozpohybovala, musela vyvinout mnohem větší úsilí. Postýlka byla z
oceli a připomínala spíš těžkou, nešikovnou klec. Kolečka zaskřípala
a ona hlasitě vykřikla, aby ten zvuk zamaskovala.
„Už jdu! Nestřílejte!“
Znovu se zapřela nohama a strkala postýlku před sebou, až ji
dostala doprostřed místnosti, přímo proti dveřím. Potřebovala nabrat
rychlost. Děti patrně pochopily, oč se snaží, protože jejich drobná
tělíčka vylézala z úkrytů a spěchala k postýlce. Jejich ruce se chopily
ocelových nohou a s překvapivou silou se do nich opřely.
Lorna tomu nemohla uvěřit. Samotnou by ji nikdy nenapadlo
použít postýlku jako beranidlo. Ale strach je mocný rádce a nutnost
je matkou vynalézavosti. A když se k tomu přidá kolektivní intelekt
vyděšených dětí, objeví se prostředek obrany.
Všichni společně tlačili a postýlka se rozjížděla stále rychleji.
Connor vstoupil do dveří.
Lorna vyrazila kupředu. Tlačila své beranidlo vší silou a v duchu
se modlila. Connor vytřeštil oči. Uskočit neměl kam, a tak odhodil
chlapce a začal na Lornu zběsile střílet.
Sklonila se a kulky se odrážely od ocelové konstrukce. Pak
beranidlo zasáhlo Connora přímo do hrudníku. Jeho tělo vyletělo do
vzduchu s roztaženými pažemi. Přistál na zádech a pistole dopadla na
linoleum.
Lorna se nezastavila. Znovu se opřela do železného kusu nábytku
a ještě jednou vrazila do Connora. Když přední kolečka najela na
jeho rozpláclé tělo, Lorna postýlku vzadu nadzvedla a nechala ji
dopadnout přímo na ležící postavu.
Uskočila stranou a sebrala pistoli ze země. Připadala jí těžká a
horká, ale aspoň jí to pomohlo pořádně se soustředit. Zamířila na
Connora. Nehýbal se, pouze se mu chvěla jedna paže.
Rozhlédla se kolem.
Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je volná – a ozbrojená.
Děti se shromáždily u stěny a upíraly na ni vykulené oči. Byla v
nich naděje a doznívající strach. Nedokázala je tady nechat.
„Jdeme,“ řekla a vykročila ke dveřím.
Děti se houfovaly za ní. Věděla, že jí naprosto důvěřují.
Modlila se, aby je nezklamala.
 KAPITOLA 54
„Co máte teď v plánu?“ zeptal se Bennett.
Dobrá otázka, pomyslel si Duncan a zavrtěl hlavou. Stále
přemýšlel a pokoušel se pochopit podivné přepadení. Cítil, že
pomalu ztrácí kontrolu nad situací.
Duncan stál s Bennettem před sadou monitorů v bezpečnostním
centru. Přes tělo mrtvého technika někdo přehodil deku. Jiný
počítačový odborník se pokoušel dostat na obrazovky materiál z
dalších kamer. Na jedné z nich Duncan stále sledoval video z kamery
umístěné mezi ostrovy.
Dva motorové čluny hlídkovaly po obou stranách písečného pásu.
Duncan jim vydal rozkaz, aby se nehnuly z místa, jakmile zahlédnou
Cajuny z mokřiny. Ještě štěstí, že to udělal. Sotva před chvílí totiž
spatřil postavu na opačné straně plotu, jak vychází z lesa.
Ještě teď se třásl. To přece není možné!
Podle oblečení a vybavení to byl určitě jeden z těch, které viděl v
lese. Jak to, že přežil? Jak to, že se dostal až k mostu?
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Počítačový technik se
odsunul od ovládacího panelu, otřel si ruce a vstal. „Počítač by měl
za chvilku restartovat sledovací software.“
Sousední obrazovka začala opravdu modrat a pak se jednotlivé
body slily do mapy sousedního ostrova.
„Vteřinku počkejte, ještě musí najít vyhledávací signatury,“ dodal
technik.
Na monitoru začaly ožívat malé červené tečky, jak se jednotlivé
čipy připojovaly k síti a znázorňovaly polohu svých nositelů. Pomalu
jich přibývalo.
Duncan zaklel.
 Bennett na něho pohlédl a pak se podíval na monitor. „To není
dobré.“
Místo obvyklého náhodného rozmístění po ostrově se nyní
všechny tečky shlukly u pásu pevniny. Celý zvěřinec se pohyboval
jedním směrem a Duncana napadlo jen jediné vysvětlení.
„Chystají se prolomit bariéru.“
„A vy netušíte, kdo je ten cizí člověk?“ zeptal se Bennett. „Ten,
co je tam s nimi?“
„Ne.“ Mátlo ho, že to ten chlap přežil. „Ale určitě má něco
společného s tou partičkou z nafukovacího člunu. Vsadil bych se, že
to je nějaká soukromá akce na záchranu doktorky Polkové.“
Tohle jediné dávalo smysl. Duncan už Bennettovi vysvětlil, kde
se s Cajunem v kšiltovce potkal.
„Kdyby měli podporu vlády,“ pokračoval Duncan, „udeřili by o
poznání silněji. Válečné lodě, vrtulníky. V jistém smyslu je to
skutečně rybářská výprava. Chtějí zjistit, zda je doktorka Polková
ještě naživu. Jenomže kdo ví, kolik máme času? Co když už se
nějaká ta vládní akce připravuje?“
„Co doporučujete?“
„Taktiku spálené země.“
Bennett vytřeštil oči a tázavě pohlédl na Duncana.
„Jestli o Ztraceném ráji vědí tihle hajzlové, tak se to brzy dozví
celý svět. Vymklo se nám to z rukou. Jsme příliš zranitelní. Musíme
přijmout realitu a agresivně se s ní vypořádat.“
„Jak agresivně?“
„Provedeme evakuaci, spálíme oba ostrovy na troud, zabijeme
všechny, kdo zůstali venku. Nenecháme po sobě jedinou stopu.
Pokud nás nebudou schopni vypátrat, můžeme začít znovu někde
jinde. Já vím, je to velký krok zpět, ale není to úplný konec.“
Bennett si rezignovaně povzdechl. Otočil se k vytlučenému oknu s
výhledem na zátoku a zamumlal: „Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze
zahrady v Edenu.“
Duncan naléhal: „Pane?“
Následoval další vzdech. „Já vám rozumím. Nemáme na
vybranou. Po všech potížích bude možná nový začátek nejlepším
řešením. Malik už zajišťuje virové vzorky a všechny své poznámky.
Za patnáct minut se můžeme sejít na startovací ploše.“
„Raději za deset,“ varoval Duncan.
„A co doktorka Polková?“
„O tenhle problém jsem se už postaral.“
Bennett se tvářil odevzdaně. Však on se z toho dostane, pomyslel
si Duncan. Ne nadarmo mi platí velké prachy za to, abych činil
obtížná rozhodnutí a také je vykonával.
„Jaký je momentální plán?“ změnil Bennett téma.
Duncan kývl hlavou k videu. „Zavřít zadní vrátka. Zajistit, že nás
během evakuace už nic nepřekvapí. Jeden tým už jsem poslal, aby ze
zálohy napadl skupinu ze zodiaku. Zatlačíme ty sráče mezi plot a
čluny.“
„A druhý ostrov?“
Duncan upíral oči na shluky červených teček na počítačovém
monitoru. Nejvyšší čas s Malikovým nepovedeným experimentem
skoncovat, srovnat ho se zemí. Duncan nechal už dřív na celém
ostrově naklást napalmové nálože. Víc než sto. Požár, který vznikne,
během pár minut zničí veškerý život. A pokud se někdo pokusí o
útěk, dostanou ho střelci v motorových člunech.
Sáhl do kapsy a vyndal rádiový vysílač, který si cestou nahoru
vyzvedl z trezoru u sebe v kanceláři. Na přístroji se leskla dvě
tlačítka.
Prvním se ovládaly zakopané nálože na druhém ostrově.
Druhé odpálí dvě obrovské bomby zabudované do infrastruktury
vily; jednu v horní budově, druhou v podzemní laboratoři. Bomby s
výbušným ekvivalentem čtyřiačtyřiceti tun TNT vyhodí celý ostrov
do povětří a vymažou ho z mapy.
To bude ale muset ještě chvíli počkat.
Stiskl ochranný spínač u prvního tlačítka.
Bennett na přístroj vytřeštěně zíral. „Cože? Vy chcete druhý
ostrov vyhodit do vzduchu hned teď?“
„Není na co čekat.“
Duncan stiskl tlačítko.
A první problém máme vyřešený.
 KAPITOLA 55
Jack ucítil chvění pod nohama. Pak ho zasáhl výbuch. Připadalo mu,
že za ním puká země. Rychle se obrátil a spatřil vrchol ostrova, jak
se ve spirále kouře a ohně řítí dolů. Následovala další série
vybuchujících náloží.
Bum, bum, bum…
Erupce plamenů se hnaly ostrovem jako padající kruh a spojovaly
se s pekelným vírem. Požár si razil cestu k pláži. K obloze se valil
sloup černého dýmu. Jack rozeznal vzdálený zápach napalmu.
Oni to celé podpálili.
Mack do něho strčil. Musel řvát, aby ho bylo v neutuchající
detonaci vůbec slyšet. „Co teď?“
Bruce vzal záležitosti do vlastních rukou. Zůstat v lese znamenalo
smrt. Jediná úniková cesta vedla přes písečný pás. Vyskočil, dopadl
na otevřené prostranství a přikrčil se. Vypálil na jeden z motorových
člunů, jenomže ty byly neustále v pohybu, točily se a měnily
nahodile směr, takže se téměř nedaly zasáhnout. Střely, které k nim
dolétly, se bezmocně odrážely od opancéřovaných boků.
Pobřeží zasypala odvetná palba. Bruce se ocitl uprostřed
poletujícího písku a pak ho kulka zasáhla do ramene. Zavrávoral a z
rány mu tryskala krev.
Do prdele…
Vítr změnil směr a horký vzduch se k nim neúprosně blížil.
Zápach výbušniny Jackovi spaloval plíce. Neměl na vybranou, a tak
vyrazil z úkrytu za Brucem. Ten si přehodil zbraň ke zdravému
rameni, poklekl a pálil dál.
Mack utíkal vedle Jacka a střílel na druhý motorový člun. Požár
za jejich zády se šířil k pláži. Nálože vybuchovaly blíž a blíž.
 Na druhé straně zahájila Randyho skupina odstrašující palbu,
protože si velmi dobře uvědomovala, jakému nebezpečí čelí Jackův
tým. Ale nemělo to valný účinek. Byli obklíčeni z obou stran a
písečný pás se nedal přejít. Sundali by je dřív, než by se dostali k
plotu.
Jack popadl Bruce a chtěl ho táhnout zpátky.
Ale kam zpátky?
Sotva se otočil, pár metrů od kraje lesa vybuchla další nálož.
Stromy se vznesly k obloze v ohnivém sloupci. Výbuch srazil Jacka
na záda a žár se přehnal přes jeho tělo. Vidění se mu zúžilo. Dusil se
kouřem.
Mack ho odvalil k vodě právě ve chvíli, kdy se těsně nad pískem
přehnala smršť střel a téměř mu urazila hlavu.
Jack ležel napůl ve vodě a přiznal si hořkou pravdu.
Není úniku.

DUNCAN z bezpečnostního centra sledoval, jak napalmové nálože

explodují odshora až dolů. Zůstával za nimi jen popel. Při pokládání
bomb načasoval demolici tak, aby napalm vybuchoval postupně a
podpálil co největší kus ostrova.
S úsměvem pozoroval trojici mužů bojujících v písku,
uvězněných mezi plameny a palbou.
Jsou odsouzeni k záhubě.
Bennett stál po jeho boku, ale nyní o krok ustoupil. Už viděl dost.
„Proboha…“
S tímhle nemá Bůh nic společného.
Nálože dál vybuchovaly ve smršti plamenů, jedna po druhé sytily
požár a vytrvale se blížily k vodě.
S hlubokým pocitem uspokojení dohlížel na destrukci a najednou
si všiml pohybu v lese. Na obrazovce se objevovaly postavy. Byly
nahé, takže to museli být obyvatelé sousedního ostrova. Ušklíbl se.
Asi jim začalo být v lese horko…
Ani venku nenajdou spásu.
Jejich chování mu však začalo připadat podezřelé. Byli jen čtyři.
Kde jsou ostatní?
Naklonil se blíž.
 Co mají za lubem?

JACK SEDĚL ve vodě napolo omámený, když si všiml pohybu na kraji

lesa, z něhož se valil kouř. Vyšly z něj čtyři postavy. Rozdělily se do
dvojic a vydaly se opačným směrem.
Každá dvojice nesla prak ze spletených palmových listů. Praky
byly na jedné straně zatížené černými kovovými kanystry, které
připomínaly malé soudky piva. Oba páry rozhoupaly praky a
vystřelily nálože vysoko do vzduchu.
Kanystry vyletěly těsně za sebou.
Jeden ke každému člunu.
Jakmile se ocitly ve vzduchu, z lesa se na písečný pás vyřítila celá
bestiální armáda: muži a ženy, svalnaté kočkovité šelmy, kruté
smečky vlčích psů. Některá stvoření Jack ani nedokázal rozpoznat.
Velkým skokem se kolem něho přehnal obr opírající se o zakřivené
drápy ostré jako břitva. Další se hnali za ním.
Za jejich zády vybuchla na pláži poslední napalmová nálož a
vytvořila další ohnivou stěnu. Jack se svalil do vody, aby nezačal
hořet. Překulil se a sledoval, jak jeden z letících kanystrů dopadá na
motorový člun. Pohotová posádka okamžitě zrychlila.
Jenomže jí to nebylo nic platné.
Kanystr vybuchl ještě ve vzduchu.
Vzápětí se mu za zády ozvala druhá exploze.
Hořící napalm se vylil do moře a pohltil člun. Z vojáků se staly
řvoucí živé pochodně. Jack se otočil a zjistil, že hoří i druhé plavidlo.
Ohromeně se posadil. Ti lidé nejspíš u pláže vykopali dvě
napalmové nálože, počkali si, až se načasovaná série výbuchů
dostatečně přiblíží, a pak už stačilo jen bomby vymrštit. Vybuchly
samy.
Ne všichni příslušníci děsivé armády však vyvázli bez zranění.
Daleko za ostatními vyrazil z hořícího lesa tygr. Tělo měl v
plamenech a nechával za sebou ohnivou stopu. Osleplý a bez sebe
zuřivostí se hnal přímo na Jacka.
Jack ucítil jeho drápy a čekal, kdy přijde o vnitřnosti.
Hořící kočka se však hnala dál do vody. Jenomže vzápětí hladina
vybuchla, její tělo se vzneslo a roztrhlo ve sloupci mořské vody a
krve.
Jackovu levou paži zachvátila ostrá bolest. Z bicepsu mu
vyčnívala ulomená čepel. Poznal úlomek. Šipka. Ti parchanti
zaminovali i vodu.
Jack vytrhl šrapnel a vyskočil na nohy. Nedokázal udržet
rovnováhu, motal se, ale musejí jít dál. Za zády mu hoří vysoká pec.
Přidal se ke svým mužům. Mackova bunda byla ohořelá na cáry.
Bruceovi kapala z levé paže krev.
Ale žili.
Jack ukázal na valící se armádu. Nesli tři útočné pušky a nyní
začali střílet. Plot zajiskřil elektřinou a pak se brána otevřela.
Cesta byla konečně volná.

DUNCAN OHROMENĚ SLEDOVAL pekelnou armádu, jak se valí po

písečném pásu. Nemohl uvěřit svým očím. Ta sebranka odrovnala
vojáky jejich vlastním napalmem.
Ve směsi úžasu a hrůzy pozoroval jednoho z lidoopů, jak zvedá
útočnou pušku a střílí do kamery.
Monitor zčernal.
Duncan se otočil k Bennettovi.
Starší pán byl bílý jako stěna. „Nedokážeme je zastavit.“
„To je fuk,“ ujišťoval ho Duncan. „Tady útočiště nenajdou.
Budeme se držet našeho plánu. Než se proderou až sem, budeme
dávno pryč.“
„Jak to?“
Duncan zvedl ze stolu ovladač. Jedno tlačítko zhaslo, ale to druhé
stále svítilo, připravené odpálit obrovské bomby zakopané ve vile.
„Za půl hodiny dům vybuchne,“ oznámil Duncan. „Máte dost
času, abyste sehnal Malika a doběhl na startovací plochu. Už jsem
uvědomil pilota. Než dojdete nahoru, nastartuje.“
Bennett se sice tvářil vyděšeně, ale nebyl žádná padavka. Za
okamžik se vzpamatoval a přikývl.
„Dobře. Udělejte to.“
Duncan zvedl ovladač. Nastavil časový spínač na třicet minut a
sejmul ochranný kryt. S prsty sevřenými kolem přístroje se znovu
zadíval na Bennetta.
 Poslední šance…
Bennett se místo odpovědi obrátil a zamířil ven.
Duncan spokojeně stiskl tlačítko.
Teď už se to nedá vrátit zpátky.
Bennett se u dveří zastavil. „A co vy? Máme na vás ve vrtulníku
počkat?“
„Ne. Já si vezmu hydroplán.“
Na Duncana čekal ještě jeden, poslední úkol. Za rozbitým oknem
sice pokračovala přestřelka mezi rybářskou lodí a hlídkou na pláži,
ale teď už se jednalo o pár posledních, zběsilých střel. Nemohl
riskovat, že loď vyvázne. Je na čase zahájit válku ve vzduchu.
„A co ostatní personál?“ zeptal se Bennett.
Duncan byl v tu chvíli rád, že tady kromě starého pána nikdo není.
Potřeboval, aby všichni zůstali do posledního okamžiku na ostrově a
drželi tu zvěř v šachu co možná nejdéle. Jen tak mohou oni dva
uniknout.
Bennett se na něho stále díval a čekal na odpověď.
Duncan mu ji poskytl. „Vždycky můžeme najmout další chlapy.“
 KAPITOLA 56
Lorna provedla poslední dítě předsíňkou, která oddělovala mateřskou
školku od hlavního laboratorního komplexu. Místnůstka fungovala
jako vzduchová kapsa, takže musela celou cestu podniknout třikrát,
aby je všechny dostala ven.
Odloučení děti vystrašilo a ona je musela neustále uklidňovat a
utěšovat. Chápala jejich rozrušení. Vzpomněla si na Malikova slova,
že školka je odstíněna měděným vedením ve stěnách, které izoluje
rodící se inteligenci před kontaminací. Takže pokaždé, když nechala
jednu skupinku venku v hale a vrátila se do třídy pro další, spojení
mezi dětmi se kvůli měděnému štítu na chvíli přerušilo. V duchu si
představovala hrůzu, která by ji zachvátila, kdyby jí najednou
odstřihli polovinu mozku.
Nakonec ale byli všichni pohromadě.
Když se děti ocitly v hale, přimáčkly se k sobě ještě těsněji;
potřebovaly kontakt jak fyzický, tak duševní.
Jenomže tu nemohli setrvat déle, než bylo nezbytně nutné. Lorna
vytáhla pistoli, kterou si schovala za opasek kalhot. Musí najít cestu
do hlavní laboratoře a odtud do vily.
„Ztište se. A držte se mě.“
Vykročila chodbou, děti v závěsu za ní. V neznámém prostředí
byly ostražité, našlapovaly opatrně jako na ledě, protože si nebyly
jisté svými kroky a nevěřily, že je podlaha udrží. Některé z nich
patrně nikdy neopustily mateřskou školu.
Přesto se všechny pohybovaly tiše, jako kdyby si uvědomovaly
nebezpečí.
Lorna se snažila si co možná nejpřesněji vybavit cestu ven.
Školku umístili v nejnižším podlaží laboratorního komplexu; jednak
proto, aby děti od okolí oddělila přírodní skála, a jednak proto, aby se
k nim dostali jen ti, kteří měli nejvyšší bezpečnostní prověrku. Nyní
za to byla vděčná.
Venku zuřila válka a tady, jak se zdálo, nikdo nebyl.
Nakonec se dostali k povědomému schodišti. Pohybem ruky
dětem naznačila, aby počkaly dole, a vydala se na průzkum. Po
špičkách začala stoupat po schodech k odpočívadlu.
Nahoře se ocitla v chodbě chirurgického oddělení. Tady poprvé
spatřila hominidy. Na konci chodby by tedy měla být hlavní
laboratoř.
Dolehly k ní tlumené hlasy. V prstech pevně sevřela pistoli. Kolik
lidí tam asi je? přemítala. Pokud je jich jen pár, možná by stačilo na
ně zamířit a proklestit si cestu ven. Nemám na výběr, rozhodla se,
musím to vyzkoušet. Jediný způsob, jak se dostat do vily a potom
ven, je projít Malikovou laboratoří.
Bez ohledu na okolnosti musím jednat rychle.
Mávla na děti, aby se vydaly za ní. „Pospěšte si.“
Skupinka cupitala nahoru po schodech a vyvalila se do chodby.
Jenomže něco tady nehrálo. První chlapec, který se ocitl nahoře,
sebou znenadání škubl a přitiskl si ruce na uši. Pak ztuhli i všichni
ostatní.
Klekla si k nim. „Co se děje?“
Děti se nehýbaly a z jejich postoje vyčetla bolest a strach.
Na tohle není čas. Musí je rozpohybovat. Sklonila se, popadla
malou holčičku a narovnala se. Před chvílí se dítě jejímu objetí
poddalo, ale nyní zůstávalo ztuhlé jako tyčka.
Neměla čas pátrat po příčině jejich strachu. S dívenkou v náručí
vykročila chodbou. Ostatní děti ji následovaly, ale tiše sténaly, jako
když uniká pára z konvice s vřelou vodou. Ruce si stále tiskly k
uším.
Co je trápí?

VENKU V LESE si Randy bedlivě prohlížel svého bratra. „Kristapána,

Jacku. Jsi rozpálenej jako tramvaj v červenci. A vypadáš napůl
mrtvej. Ne, to beru zpátky. Vypadáš úplně jak mrtvej.“
Jack mu neodporoval. Pořádně neviděl. V hlavě mu dunělo při
každém přerývaném úderu srdce. Ale nejhorší bylo, že přestával cítit
obě ruce.
Aspoň že jsme se dostali na hlavní ostrov.
A s tak podivnými spojenci, že už podivnější nemohou být.
„Co jim je?“ zeptal se Kyle.
Lornin bratr stál jen o kousek dál vedle jednoho z
Thibodeauxových. T-Bob přijel s Randym, zatímco Peeyot zůstal na
rybářské lodi. Kyle si tiskl ruku v sádře k hrudní kosti. Měl ji
omotanou lepicí páskou, aby mu nenavlhla, a v druhé ruce držel
pistoli Sig Sauer. Podle toho, jak ji svíral, bylo jasné, že nemá s
podobnou zbraní žádné zkušenosti.
V lese se skrývali ještě dva černí cajunští bratranci
Thibodeauxových. Na ramenou měli brokovnice a u pasu se jim
houpaly sekery.
Všichni nyní hleděli na hominidy, kteří se s nimi schovávali ve
stínu.
„Proč se najednou všichni zastavili?“ nedal se Kyle.
Jack se rozhlédl. Slunce už klesalo k horizontu a les temněl.
Světlo z hořícího ostrova za nimi probleskovalo skrz stromy a vrhalo
stíny.
Přesto okamžitě poznal muže, jehož si v duchu pojmenoval Jizva
a který byl očividně vůdcem temné armády. Vůbec se nehýbal, stál
ztuhle na místě stejně jako všichni ostatní – lidé i zvířata.
Před chvílí se Jackův a Randyho tým v lese spojily. Jakmile
Randyho muži vstřebali, co vidí, Jack zavelel pokračovat v cestě a
využít zbývajícího momentu překvapení. Jenomže temná armáda se
nyní zastavila a všichni její členové znehybněli v různorodých
pozicích.
Jizva stál s nakloněnou hlavou, jako by poslouchal píseň, kterou
slyší jen on. Totéž platilo o ostatních.
Než mohl Jack pochopit, co se děje, Jizva se zprudka otočil,
pohlédl na něj chladnýma černýma očima a pak se celá skupina bez
jediného signálu opět vydala na pochod.
Těsně předtím ale Jizva kývl na jednorukou postavu, která měla
po těle ještě více ran než vůdce armády. Ten tvor vypadal starší a
většina jeho zranění měla tvar pravidelné přímky, takže jeho jizvy
patrně pocházely z chirurgických experimentů. Jack si také všiml
kovového talíře, který měl přivázaný na hrudi jako tlustý,
neopracovaný štít.
Jizva se dotkl jeho ramene. Vyměnili si dlouhý pohled a pak se
jednoruký muž obrátil a zmizel v džungli.
Aniž by Jizva cokoli vysvětloval, hbitě pokračoval v chůzi po
zalesněném svahu.
Malí i velcí tvorové se rozptýlili do široké řady a pokryli celý
kopec. Na obou křídlech kráčely čtyři kočkovité šelmy, v čele běžely
šiky vlčích psů a stranou poskakoval obrovský tvor připomínající
lenochoda. Jack si nyní poprvé všiml trojice černých lišek velikosti
dobrmana, které se pohybovaly tak rychle, že je ani nestihl
zaregistrovat.
Všechny tři nyní zmizely v lese.
Mezi zvířaty pochodoval asi tucet mužů a žen s primitivními
zbraněmi: oštěpy, klacky, kamennými sekerami. Tři z nich nesli
automaty.
Jack kráčel za skupinou ve víře, že znají cestu lépe než on. Ale
cesta to nebude lehká.
Dostali se necelých třicet metrů do kopce, když se z lesa před nimi
ozvala střelba. Záblesky z hlavní osvětlily přítmí a střely se rozletěly
po temném lese.
Přepad.
Vepředu se k zemi kácela těla, téměř roztržená v půli.
Jedna kulka proletěla Jackovi těsně kolem ucha.
Rychle poklekl na jedno koleno a ukryl se za kmenem stromu.
Sotva krok od něho Kyle srazil Randyho k zemi. Právě včas.
Kulka se mu otřela o čepici a strhla mu ji z hlavy.
Randy zaklel, když se z něho Kyle odvalil, ale nadávky nebyly
určeny jemu. „To byla moje nejoblíbenější kšiltovka.“
„Koupím ti novou, jestli teď budeš držet hubu,“ sykl Kyle.
Randy se na něho ohlédl, jako kdyby ho poprvé opravdu vnímal.
Nad hlavami jim létaly další střely. Oba se odplazili stranou ke
skalnatému výchozu a schovali se.
Jack ztratil Macka i Bruce z dohledu, ale když se kousek od něj
ozvala odvetná palba, věděl, že jsou v pořádku. Zvedl brokovnici a
chystal se zaútočit.
Pak se ozval řev.
Pekelná armáda nedbala na vlastní bezpečnost a ani na okamžik
nezpomalila. Mrtvá těla svých druhů, kteří padli před nimi, použili
jako štíty a obsadili pozice odstřelovačů. Nejstrašlivější ze všeho
však bylo, v jak hrozivém tichu útočili.
Palba zesílila. Z těch zvuků šel strach.
Po svahu se valil poskakující kámen. Když ho míjel, Jack v něm s
hrůzou rozpoznal hlavu v helmě.
Všechno skončilo stejně rychle, jako začalo.
Armáda se valila kupředu a Jacka a jeho skupinu táhla za sebou.
„Jděte dál,“ křičel na své muže, „zůstaňte s nimi.“
Prodírali se mezi mrtvými těly. Země se změnila v bahno barvy
krve. Pár vojáků zůstalo naživu. Někteří z nich se pokoušeli odplazit
pryč; chyběly jim nohy a vnitřnosti se jim draly z těla ven.
Jeden vyděšený voják se opíral o strom, polovinu obličeje měl
pryč. Mířil na ně pistolí a neustále mačkal spoušť, jenomže už neměl
žádné náboje.
Zanechali ho jeho osudu a spěchali dál.
Po chvíli začal Jack klopýtat a padat. Nohy měl jako z olova a
nemohl popadnout dech. Čekal, že každou chvíli ztratí vědomí, ale
jeho smysly stále překvapivě ostře vnímaly okolí.
Cítil sladkou vůni květiny, o kterou zavadil. Slyšel křupání
borového jehličí pod nohama. Přestože už se smrákalo, v očích ho
pálilo světlo.
Po dalších deseti metrech se před nimi objevila vila. Zastavili se
na kraji lesa a Jack si prohlížel cíl.
Spodní okna byla zajištěná ocelovými okenicemi, takže dům
vypadal jako dobývaná pevnost. Horní bunkr se změnil v rozvalinu.
Teakový nábytek otevřeného patia rozsekal na padrť kulomet z lodi
bratrů Thibodeauxových.
Muž, kterého si pojmenoval Jizva, se nyní objevil vedle něho.
Pohlédli na sebe. A Jack měl znovu pocit, že se mu rozskočí lebka.
Jizva se natáhl a sevřel Jackovi předloktí. Gesto mohlo stejně dobře
vyjadřovat dík i hrozbu.
Jack pochopil.
Oba dosáhli svého cíle.
Po tomto útoku už žádné uzavřené dohody neplatí.
 KAPITOLA 57
Lorna počkala, až se děti na chodbě seřadí u stěny. Pak se posunula
dopředu k výkyvným dveřím vedoucím do hlavní laboratoře.
Zaslechla hlasy.
„Kolik času nám zbývá?“
Lorna poznala Malikův přízvuk a neunikla jí panika v jeho hlase.
Hlavní pistole pootevřela dveře a opatrně nakoukla dovnitř.
Bennettova záda jí zaclonila výhled. Mluvil potichu. „Ani ne
dvacet minut. Pospěšte si.“
Malik stál před řadou počítačů a házel do kovového kufříku pevné
disky. Vedle sebe měl připravenou Dewarovu nádobu pro převoz
kryogenických vzorků.
„A co zbytek mého týmu?“ dožadoval se.
„Ten se dá vždycky rozšířit,“ prohlásil mrzutě Bennett. „Proto
jsem poslal všechny pryč. Evakuace musí proběhnout v tajnosti.“
Lorna se pokoušela pochopit význam vyřčených slov. Odjíždějí?
Proč tak najednou? Rychle se pokusila zapracovat nové skutečnosti
do svého plánu úniku. Dalo by se to nějak využít?
Bennett pohlédl na hodinky. „Všechno si sbalte a jdeme.“
Malik zaklapl kufřík, podal ho Bennettovi a pak ze stolu sebral
kryogenickou láhev. „Tyhle virové vzorky se musí během dvanácti
hodin dostat do bezpečné laboratoře, jinak hrozí, že o všechno
přijdeme.“
„Chápu. Cestou to zařídíme.“
Otočili se a vykročili ke dveřím na druhé straně. Ty ovšem
nevedly do vily. Osvětloval je nápis Nouzový východ.
Kam jdou?
Jako kdyby Malik slyšel její otázku, zeptal se: „Tunel ke
startovací ploše je bezpečný?“
Lorna zůstávala schovaná. Poprvé od svého příjezdu na ostrov
pocítila záblesk naděje. Existuje další cesta ven! Pokud se bude držet
v bezpečné vzdálenosti a půjde za nimi těmihle dveřmi, mohlo by se
jí podařit odvést děti do lesa a počkat, až válka skončí.
Jenomže takové štěstí neměla.
Těsně za ní vyštěkl drsný hlas. Otočila se a u vchodu do
chirurgického oddělení spatřila vytáhlou mužskou postavu. Poznala
laboranta Edwarda, který jí odebíral krev a píchal injekci s hormony.
A také poznala pušku, kterou na ni mířil.
„Co tady děláte?“ vykřikl. Pohlédl na děti a to, které měl nejblíž,
nakopl. „Odhoďte pistoli a zapadněte do laboratoře.“
Lorna neměla na výběr. Upustila pistoli na zem. Děti se k ní
rozběhly. Zády strčila do lítaček a pozpátku vstoupila do hlavní
laboratoře.
Když se obrátila, střetla se s nevěřícným pohledem obou
přítomných mužů.
„Doktorko Polková?“ ozval se Bennett užasle. Ve tváři se mu
mihl provinilý výraz.
Malik spatřil chumel dětí u Lorniných nohou a vytřeštil oči. „To
máme štěstí.“
Bennett na něho letmo pohlédl.
„Pár exemplářů by mi přišlo vhod,“ vysvětloval lékař. „Byly by
dokonalým základem další práce.“
Lorně se sevřel žaludek. Přivedla je rovnou do spárů té stvůry.
Edward se vecpal do místnosti za jejími zády. Sebral z podlahy
její pistoli a mířil přímo na ni. Jediným pohledem zhodnotil situaci:
kufřík, Dewarova nádoba. Oči mu zaletěly k nouzovému východu.
„Kam jdete?“ zeptal se.
Malik udělal krok dopředu a s rukama v bok se lehce přikrčil.
Prohlížel si děti, jako kdyby si vybíral zralý meloun. „Nebudu ti lhát,
Edwarde. Zasloužíš si, abych k tobě byl upřímný. Asi za sedmnáct
minut vyletí ostrov do povětří.“
Edward klopýtal dopředu. Pistole v ruce se mu třásla. „Cože?“
Lorna byla stejně ohromená jako on. Nyní už chápala utajený
útěk.
 „Neboj se,“ řekl Malik. „Tvá práce nepřijde nazmar.“
Edward mával pistolí před oběma muži. „Vezměte mě s sebou.“
„Obávám se, že to není možné. Není dost místa. Zvláště teď ne.
Potřebujeme tyhle exempláře.“
Malik se narovnal. V ruce se mu jako mávnutím kouzelného
proutku objevila malá pistole s perlovou rukojetí. Namířil Edwardovi
do obličeje a vypálil.
Výstřel byl tak hlasitý, že Lorně zalehlo v uších.
Edward padl na záda jako podťatý strom.
Dokonce i Bennett zalapal po dechu při pohledu na tak
chladnokrevnou vraždu.
Malik se obrátil k šéfovi, ale pistolí mířil na Lornu. „Každý
můžeme vzít jeden exemplář. Jeden chovný pár nám ušetří
minimálně rok práce.“
Bennett znovu pohlédl na hodinky, protože věděl, že na dohady
není čas. „Vyberte je a jdeme,“ zavrčel.
Letmo pohlédl na Lornu. Provinilý výraz, který se mu před chvílí
mihl ve tváři, se nyní nedal přehlédnout. Lorna pochopila, že za
běžných okolností se od téhle špinavé práce drží dál a úmyslně
odvrací oči od krvavé reality celého projektu. Jenomže teď už je
přivírat nemohl.
Malik byl jiný případ. Od samého začátku pracoval ve stoce a
ruce měl potřísněné krví až po lokty. „Obávám se, že vás tu budeme
muset nechat, doktorko Polková. Užijte si svobodu.“ Pohlédl na
hodinky a dodal: „Asi tak patnáct minut.“
Malik se sklonil, jednoho chlapce chytil za paži a vyzvedl do
vzduchu jako tašku s nákupem. „Potřebujeme ještě samici.
Támhletu.“
Ukázal pistolí.
Bennett se předklonil a jemně vzal dítě za ruku. Stále se přitom
díval na Lornu. „Je mi to líto.“
Pomalu couvali a vtom se místností rozlehla ohlušující rána.
Tlaková vlna Lorně podrazila nohy a srazila ji na záda. Klouzala
po podlaze a kolem nosu jí proletěla hořící kniha, z níž odpadával
popel. Vzduchem létaly další úlomky. Nakonec se jí podařilo opřít o
loket.
 Děti to odmrštilo ke stěně. Bennett a Malik leželi tváří k zemi.
Lorna se rozhlížela po zbrani.
Edwardovo tělo se odvalilo ke stolu. Po pistoli nikde ani stopa, ale
puška byla pořád omotaná kolem mužova ramene.
Kdybych na ni dosáhla…
Jenomže Malik se už drápal na nohy.
Bennett se převalil na záda. Dívku zakryl vlastním tělem a stále ji
pevně držel.
Lorna se pomalu sunula k pušce. Vtom se cosi obrovského
odrazilo od hořících dveří a přistálo na podlaze. Nevěřícně zírala na
monstrózního řvoucího tygra s vyceněnými šavlovitými tesáky a
černým stočeným jazykem.
Malik se začal plazit pozpátku jako krab.
Bennett na místě ztuhl, jen pár metrů od zvířete.
Lorna poznala tygra z videonahrávky nasnímané na druhém
ostrově. Ta šílená banda se osvobodila z vězení a očividně se
přichází pomstít. Teď už chápala, proč se Bennettovi lidé rozhodli
poslat celý ostrov na onen svět.
Za tygrem se z krátkého tunelu spojujícího laboratoř s vilou valily
další postavy. Kouř a plameny zastiňovaly jejich těla, ale někteří
kráčeli vzpřímeně a po dvou.
Malik ustupoval k nouzovému východu. V ruce stále držel
Dewarovu kryogenickou láhev. Přitiskl si ji k hrudi a zmizel v
tunelu.
Bennett byl v pasti, přitlačený ke zdi příšernou armádou.
Jeden z hominidů vykročil vpřed. Chybělo mu ucho a obličej měl
samou jizvu. Lorna ho poznala z videonahrávky. Právě on dělal
společnost těhotné ženě, kterou Bennett pojmenoval Eva.
Takže tohle bude asi Adam, napadlo ji.
Vytáhl na Bennetta dlouhý oštěp.
Starší muž se nepokusil uhnout ani bojovat. Nemohl dělat vůbec
nic.
Vzápětí se však děti rozběhly dopředu jako hejno mláďat bránící
hnízdo. Shlukly se kolem Bennetta a společně s dívenkou v jeho
náručí ho chránily vlastními těly.
Adam se zastavil. Za jeho zády se objevovali další hominidé.
 Skrz dveře se do místnosti vecpal svalnatý tvor opírající se o
drápy. Obrovský lenochod. Tenhle druh vymřel před miliony let.
Genetický atavismus se projevil ve stavbě jeho hýždí. Srst na jedné
kýtě měl ohořelou až na kůži a stále se z ní kouřilo.
Jeho obrovské oči se rozhlédly po místnosti a pak se stejně jako
oči ostatních upřely na hlouček dětí.
Bennett se konečně posadil. Chování dětí ho zmátlo stejně jako
Lornu. Ti drobečkové pořád neústupně stáli mezi ním a příšerami.
Jejich oči se opíraly do očí dospělých.
Očividně mezi nimi probíhalo tiché vyjednávání.
Pak se z rozbouraných dveří ozvaly hlasy. Lorna byla ještě napůl
ohlušená výbuchem, takže nerozuměla slovům, ale poznala, že se
tam mluví anglicky.
Z kouře se zjevila další postava na dvou nohách.
Jenomže to nebyl hominid.
Lorna ohromeně zalapala po dechu. To není možné!
Začala se rychle zvedat.
„Jacku…?“
 KAPITOLA 58
Při zvuku svého jména Jack pocítil obrovskou úlevu. Mrknutím
zahnal slzy z pálících očí a klopýtal dál do místnosti, která vypadala
jako doupě šíleného vědce. Hořící úlomky na podlaze, kouř valící se
do místnosti.
Jack přivřel oči a po chvíli mžourání spatřil postavu zvedající se z
podlahy.
Lorna…
Rozběhl se k ní.
Ona k němu.
Jakmile byl u ní, sevřel ji v náručí. Hluboce vdechoval její vůni.
Srdce se mu pod žebry prudce rozbušilo. Její hebká, jemná tvář se
mu opírala o krk. Potřeboval se ujistit, že je to skutečnost, a ne
nějaký horečnatý přelud. Stiskl ji ještě víc.
Ale ona se mu z objetí rychle vymanila a vší silou se od něho
odtáhla. Zvedla obličej, z něhož na něj hleděly vytřeštěné,
znepokojené oči. Košili měl vepředu roztrženou. Lorna mu položila
ruku na holou hruď. Její dlaně ho na kůži studily jak led.
„Ty úplně hoříš.“
Vzal ji za ruku a zmáčkl ji. „Jenom horečka. Chřipka. Na tom
nesejde.“
Sice ji to moc neuklidnilo, ale momentálně se jedné věci bála
mnohem víc. Její prsty v Jackově dlani ztuhly.
„Jacku, ten ostrov. Všude tu rozmístili bomby. Za patnáct minut
to má vybuchnout.“
Jack se zarazil. Vybavil si výbuchy napalmových náloží. Takže to
nebyl jen jeden ostrov. Ti hajzlové zametají stopy a pálí za sebou
všechny mosty.
 „Musíme se odsud dostat,“ řekla.
Vzal ji za ruku a vedl ji zpátky ke dveřím. Do místnosti se
mezitím vměstnala armáda v čele s Jizvou a nyní jim zatarasila cestu.
Jack vykročil a postavil se jejich vůdci. Potřeboval mu to nějak
vysvětlit. „Musíme jít!“ Mávl rukou ke dveřím. „Hned!“
Jizva mu nevěnoval pozornost. Upřeně hleděl na hlouček dětí v
místnosti, které jeho pohled opětovaly. Probíhala tichá válka vůle.
Na tohle nemám čas, pomyslel si Jack.
Vkročil mezi Jizvu a děti.
Nakonec se muž na Jacka rozzlobeně podíval a jemu projela
lebkou mučivá bolest. Zalapal po dechu, přestal vidět a padl na
kolena. Hlavou mu létaly střípky obrazů: stříkající krev, záblesk
skalpelu, sevření kožených řemenů, roztažené, rozpitvané tělo.
Každý obraz doprovázel příval bolesti.
Pak ucítil, jak se mu tělo naklání ke straně. Tlak v hlavě povolil a
zmizel. Vrátil se mu zrak.
Lorna klečela vedle něho. „Není ti nic?“
Jack si sáhl na čelo a samotného ho udivilo, že tam nenahmatal
roztříštěnou kost. „Myslím, že ne.“
Zvedl oči. Jizva už opět věnoval plnou pozornost dětem. Jack
pochopil tvrdou pravdu. Ať už mezi nimi existovalo jakékoli příměří,
nyní skončilo.
Otočil se k Lorně. „Oni nás odsud nepustí.“

MALIK se supěním vybíhal několik posledních schodů. Na konci

tmavého tunelu se objevily dveře. Uháněl za svou spásou a
kryogenickou láhev tiskl pevně k hrudi. Saddám bombardováním
zničil původní zdroj a tohle byly poslední zbytky viru.
S tímhle můžu začít znovu. S Bennettem, nebo bez něj.
Z jediného zmrazeného semínka se mohou zrodit celé armády.
Je úplně fuk, kdo to bude financovat. Vždycky se najde vláda
ochotná zaplatit. A když to nebudou Spojené státy, ujme se toho jiná
země. Jako volný agent si může poručit jakoukoli cenu.
Dostal se na konec tunelu a prolezl na druhou stranu.
Slunce už zapadlo, ale obloha stále zářila tmavě oranžovou
barvou.
 Startovací a přistávací plocha pro vrtulníky byla na nejvyšším
místě kopce. Asfaltový kruh s namalovaným terčem uprostřed lesa.
Po štěrkové cestičce se k němu rozběhl. Z dálky slyšel hluboké
vrčení motoru helikoptéry. Vyškrábal se výš a za chvíli spatřil točící
se rotory.
Vylezl na asfalt a zavolal na pilota.
Muž v letecké bundě stál na druhé straně a díval se na pláž.
Odhodil hořící cigaretu, otočil se a rychle došel k vrtulníku. Malik se
s ním setkal v otevřených dveřích. „Kde je pan Bennett?“ zeptal se
pilot.
Malik nasadil co možná nejvěrohodnější usouzený výraz. „Mrtvý.
Dostali ho.“
Pilot pohlédl k tunelu, jako kdyby váhal, zda má jeho historce
věřit. Malik se významně podíval na hodinky. „Zbývá nám necelých
deset minut. Buď odletíme hned, nebo nikdy.“
Pilot znepokojeně mrkl na vlastní zápěstí a nakonec přikývl.
„Nastupte. Musíme zmizet dřív, než to bouchne.“
Malik vylezl na zadní sedadlo a pilot se mezitím usadil za řídicí
páku. Za pár vteřin zařval motor a lopatky se rychle zakously do
vzduchu. Stroj sebou škubl a ližiny se odlepily od asfaltu.
Už samotný fakt, že ztratili fyzický kontakt se zemí, uklidnil
Malikovo bušící srdce. Zmrzlý poklad choval na klíně a díval se z
okna. Dole pod ním ubíhaly stromy. Vepředu se rozkládalo široké
moře se všemi přísliby světa.
Na rtech se mu objevil úsměv.
Pilot na něho hlasitě zavolal: „Co to tady smrdí?“
Malik neměl tušení, o čem mluví. Zhluboka se nadechl v obavě,
že z láhve uniká plyn. Anebo je to kouř? Na kontrolu stroje nebyl
čas.
„Co to vezete?“ zaječel pilot. „Smrdí to, jako by se tu podělalo
nějaký zvíře.“
Malik konečně zaregistroval pronikavý pach. Předtím si ho
nevšiml, protože na něj byl zvyklý. V laboratoři ho cítil skoro pořád.
Člověku se to usadí v šatech, dokonce v pórech kůže.
Přičichl si ke košili.
Byla čerstvě vypraná.
 Když zvedl hlavu, zápach zesílil. Ne, ze mě to není, pomyslel si a
zachvátil ho strach.
Otočil se k malému nákladnímu prostoru za sedadlem. S bušícím
srdcem nakoukl přes okraj sedadla.
Z podlahy se na něho šklebila divoká zvířecí tvář. Ta bestie se
musela dostat dovnitř, když pilot venku kouřil. Malik si všiml
starých jizev po skalpelu a talířovitého předmětu, který měl hominid
přivázaný k hrudi.
Mina s šipkami.
Asi před rokem Duncan testoval její účinky na jednom z opolidí,
který se odvážil udeřit vojáka. Malik to mrtvé tělo viděl. Maso
servané od kostí a podle Duncana to stvoření žilo ještě celou minutu
po výbuchu.
Malika ovládla hrůza.
„Ne,“ škemral. „Prosím.“
Tvor se chladně usmál, zvedl ruku ke středu miny a stiskl tlačítko.

LORNA ZASLECHLA vzdálený výbuch. Nejprve dostala strach, že

ostrov vyletěl do povětří, ale nic se nedělo.
Máme ještě minimálně osm minut, odhadovala.
Ale co si s těmi posledními okamžiky počneme?
Stála vedle Jacka a pozorovala tichou válku probíhající mezi
dětmi a staršími hominidy. Nerozuměla jí, ale tušila, že jejich
inteligence – jedna čistá, která se teprve rodí, a druhá zmučená a
dávno zlomená – bojují o nadřazenost. Anebo je to snad obyčejná
snaha o dosažení souladu? Jenomže malí vyrůstali odděleni od
starších a sjednocení už třeba vůbec není možné.
Jaké to asi je, přemítala, zažít opětovné setkání? Znovu spatřit své
děti, ale nemoci se s nimi spojit na hlubší rovině?
Nakonec bezvýchodná situace skončila. Jedno z dětí vzalo
Bennetta za ruku. Starý pán na maličkou dlaň nevěřícně zíral. Po
pádu na zem měl zkrvavenou tvář a zlomený nos.
Děti, pohybující se jako synchronizované hejno, vykročily
dopředu a otevřeně se postavily přesile dospělých a zvířat. Chytaly se
za ruce a tvářily se přitom neskutečně klidně. Vytvářely síť, která –
jak Lorna dobře věděla – sahala daleko za hranice jejich fyzických
těl.
Lorna pomohla Jackovi na nohy právě ve chvíli, kdy ji děti
míjely. Malá dívenka natáhla ručku, Lorna ji stiskla, ale Jackovy
prsty nepustila.
Děti ji dovedly až k vojsku srocenému u dveří. Adam nehodlal
ustoupit.
A potom dítě vepředu – nejmenší chlapeček – natáhlo ruku k
zjizvené postavě.
Adam sklonil hlavu. Ve tváři se mu objevil výraz mučivé bolesti a
žalu. Nabízenou ruku nepřijal, ale uskočil dozadu, jako by se
chlapcova doteku bál.
Čí bezpečnost měl přitom na mysli? Svou vlastní nebo toho
dítěte?
Ostatní následovali Adamova příkladu, rozestoupili se a uvolnili
cestu z místnosti. Propouštějí nás… anebo vyhánějí? Ať tak či tak,
malý chlapec kráčel v čele, následován dalšími dětmi, které s sebou
táhly Bennetta, Lornu i Jacka.
Po pár krocích se Lorna ocitla v pracovně. Připadalo jí, že odsud
odešla před několika dny.
Většina obyvatel druhého ostrova se ukryla právě zde. Skupinku
však nechali bez úhony projít. Lorna kráčela dál a všimla si, že dole
v hale stojí několik mužů. Jeden z nich se rozběhl přímo k ní.
„Lorno!“
Nemohla tomu uvěřit. „Kyle!“
Když spatřila Jacka, začala doufat, že by mohl být její bratr
naživu, ale bála se zeptat, protože se děsila odpovědi.
Kyle odstrčil Jacka stranou, aby ji mohl obejmout. „Tohle už mi
nikdy nedělej.“
Nevěděla úplně přesně, co má na mysli, ale přikývla. „Slibuju.“
Přes Kyleovo rameno napjatě pozorovala Jacka, který přistoupil
ke svému bratrovi. Mluvil rychle a živě gestikuloval. Randy ztuhl,
obrátil se a s ostatními vyrazil k hlavním dveřím. Jeden z mužů už
měl u úst vysílačku.
Jack se k nim rychlým krokem vrátil. „T-Bob žádá vysílačkou o
další motorové čluny. Počkají na nás na pláži. Musíme si pospíšit,
jestli chceme zmizet před tím výbuchem.“
 „Výbuchem?“ divil se Kyle.
Namísto vysvětlování se Jack otočil. Jenomže ztratil rovnováhu.
Lorna se po něm natáhla, ale on zakopl a upadl tváří k zemi.
„Jacku!“
Spěchala k němu a klesla na kolena. Od začátku věděla, že tu něco
není v pořádku. Držela ho za ruce. Jack se třásl v podivném
záchvatu. Lorna se obávala nejhoršího.
Kyle jí pomohl Jacka obrátit.
Kůži měl rozpálenou a třásl se stále víc. Svaly se mu křečovitě
stahovaly. Místo zorniček se mu v očích objevilo jen bělmo. Ať už
doposud fungoval na jakoukoli poslední rezervu, byla vyčerpaná.
Položila mu dlaň na tvář. Při jejím doteku se mu vrátil pohled a
zaostřil. Rty se mu pohnuly. Naklonil se k ní.
Cítila u ucha jeho dech. Dostal ze sebe jen pár slov.
„Tom už tu není.“
Odtáhla se. Nejprve nechápala, proč mluví o mladším bratrovi.
Pak v jeho očích spatřila cosi, co tam nejspíš bylo od začátku, ale ona
se to vší silou pokoušela nevidět; popírala vlastní pocity, které jí
připomínaly jiného muže, jinou lásku.
Tom už tu není.
Z koutku oka mu stékala slza. Chtěl jí to říct, než bude pozdě.
Možná ještě víc.
„Jacku…“
Jenomže Jack už ztratil vědomí. V očích měl skelný pohled a tělo
se mu těžce zvedlo do oblouku. Ruce i nohy se mu zkroutily. Propukl
záchvat.
Lorna si na něho lehla. „Pomozte mi ho držet.“
Kyle ho popadl za hlavu. Hned po něm přiběhli dva muži oblečení
do stejné uniformy jako Jack.
„Co můžeme dělat?“ zeptal se větší z nich.
Bennett odpověděl ze vzdálenosti dvou kroků. „Nic.“ Jejich oči se
střetly nad Jackovým třesoucím se tělem. „Už jsem to viděl.
Mnohokrát. Je nakažený.“
Lorna měla stejné podezření od chvíle, kdy Jacka objala.
Vzpomněla si na Malikův popis proteinu v krvi a slinách geneticky
pozměněných zvířat. Na jeho výklad, jak se protein sám reprodukuje,
dostává se z krve do mozku a šíří se mozkovou kůrou jako požár.
„Nemá naději,“ řekl Bennett.
S tím se ovšem Lorna odmítla smířit. Vstala a ukázala na dveře.
„Doneste ho k lodím.“
„Co chceš dělat?“ zeptal se Kyle.
Lorna se odvrátila a vykročila k laboratoři.
Bennett za ní volal: „Nikdo to ještě nepřežil.“
Lorna se rozběhla zpátky skrz skupinu hominidů.
Bennett se mýlí.
Někdo to přežil.
 KAPITOLA 59
V záchvatu zuřivého vzteku Duncan kráčel k izolované mořské
zátoce. Nad hladinou se tyčila kůlna na loďky a skalnaté molo vedlo
k zakotvenému hydroplánu, malé, spolehlivé cessně. Zapadající
slunce zbarvilo zátoku do odstínu tepaného bronzu.
Klidná oáza, schovaná tak daleko od dějiště bojů, mu zklidnila
nervy a pomohla uspořádat myšlenky a plány.
Na zádech nesl batoh plný bankovek a zlatých mincí, které
vyzvedl z Bennettova trezoru. Chtěl je u sebe ponechat v úschově,
dokud se všichni bezpečně nevrátí do Států.
Jenomže původní plán se poměrně rychle změnil.
Když šlapal přes horský hřeben od větší zátoky k malému zálivu,
viděl Bennettovu helikoptéru startovat z vrcholku kopce. Spokojený,
že je všechno v pořádku, pokračoval v sestupu dolů. Během pár
vteřin se nad ostrovem rozlehla ohlušující rána.
Otočil se právě včas, aby spatřil přepadávající vrtulník v oblaku
kouře. Dolů pršely hořící úlomky. Pak se helikoptéra ve smrtící
spirále zřítila na kopec.
Místo, kam dopadla, zazářilo jako varovný reflektor v černé noci.
Duncan ohnivému signálu porozuměl.
Je po všem.
Bennett a Malik byli na palubě a s nimi i naděje na opětovné
spuštění projektu Babylon. Neměl ponětí, proč vrtulník vybuchl;
snad granát, raketa nebo jen nešťastná sprška kulek.
Nezáleželo na tom.
Duncan pochodoval dál a vstřebával nové skutečnosti. On přežil a
má jizvy, které to dokazují. Na zádech vláčí přes sto táců v hotovosti
a ve zlatě. Začne znovu. Původně chtěl z hydroplánu bombardovat
rybářskou loď. Přes rameno dokonce nesl dálkově odpalovanou
bombu.
Když došel na skalnaté pobřeží, nechal ji padnout na zem. Teď už
bylo jedno, jestli loď unikne blížící se detonaci. Dřív než se zprávy
rozkřiknou, on už bude dávno pryč.
Teď je ze všeho nejdůležitější dostat se odsud.
Zamířil ke kamennému molu a zrychlil tempo.
Pořád mu zbývá pět minut. Dost času, aby se vznesl ze zátoky a
překonal hranici dosahu tlakové vlny. Přesto od ní chtěl být co
možná nejdál.
Došel ke kamenné hrázi a vykročil po ní.
Cestou k úschovně lodí se mu začaly ježit chlupy vzadu na krku.
Zastavil se. Tušil léčku. Zpoza úschovny vyběhla lesklá postava.
Sahala mu asi do pasu. Na zádech se jí ježila černá srst přecházející v
chlupatý ohon. Upírala na něho oranžovo-červené oči.
Duncan poznal obrovskou lišku ze sousedního ostrova.
Černí duchové, pojmenoval je jeden z vojáků.
Sáhl k opasku a vytáhl pistoli. Teď přece nezpanikařím. Zamířil a
vystřelil. Jenomže zrůda dostála své přezdívce a uskočila stranou.
Kulky se odrazily od kamene.
Duncan ustoupil, ale ani za jeho zády nebylo bezpečno. Ostrov
vyletí za chvíli do povětří. Zastavil se. Mozek mu radil, aby se
rozběhl ke zvířeti a vyprázdnil do něj celý zásobník. Musím se přece
dostat k hydroplánu, říkal si. Jenomže intuice ho od útoku na
masožravce odrazovala.
Zalil ho pot a dlaně měl kluzké.
Neměl na výběr.
Duncan sevřel pistoli oběma rukama a paže natáhl před sebe.
Napjal svaly na nohou a sprintem vyrazil přímo proti stvůře. Mačkal
spoušť. Znovu a znovu.
Některé kulky minuly, ale některé trefily cíl.
Jedna z nich roztříštila zvířeti přední nohu, takže zavrávoralo.
Další mu prostřelila levé ucho. A další ho zasáhla přímo do hrudníku.
Zvíře padlo na bok. Duncan ale nepřestával střílet. Vyprázdnil celý
zásobník.
V plné rychlosti pádil dál a chystal se přeskočit mrtvé tělo.
 Odsud už to je k hydroplánu jen pár kroků.
Jenomže pak ho zespoda udeřilo něco těžkého a on upadl čelem
přímo na kameny. Tvrdost pádu ztlumil ramenem, na které se v
poslední chvíli převalil. Těsně za ním vyrazil velký stín.
Další liška.
Okamžitě pochopil jejich loveckou strategii. První liška byla jen
návnada, díky níž na něho mohla druhá zaútočit zezadu. Zíral na
zvíře, jak se k němu blíží dlouhými skoky.
Vyhodil zásobník a zasunul do pistole nový.
Už se poučil.
Vzpomněl si, že na ostrově byly tři lišky.
Prudce se obrátil a poslední lišku spatřil přímo za sebou. Oči jí
planuly. Odrazila se dřív, než stihl vystřelit. Kousla ho do zápěstí.
Kosti křuply. Pistole mu vypadla z prstů.
Duncan bojoval holýma rukama.
Stisk zvířecích zubů však nepovolil.
Pak se k útoku přidala druhá liška; doběhla k nim a její zuby se
mu zacvakly kolem lýtka jako past na medvěda. Každá couvala
opačným směrem, takže natahovaly jeho tělo jako rozdvojené lano.
Cítil bolest v ramenou a kyčlích a trhající se vazy v kloubech. Chtějí
mě přetrhnout vejpůl, proletělo mu hlavou.
I tentokrát se pletl.
Přímo nad ním se zjevil stín. První liška byla stále naživu. Kulhala
na třech nohou. Z ran po kulkách jí vytékala krev.
Uvědomil si, že tahle přetahovaná mu nemá urvat končetiny od
těla, ale podržet ho v klidu.
Liška zavrčela a odhalila ostré zuby, dlouhé jako lidské prsty.
Ne…
Sklonila se k jeho nechráněnému břichu. Její tesáky rvaly
oblečení, kůži a svaly. Pak se zakousla ještě hlouběji. Cítil ty zuby
uvnitř svého těla.
Chtějí ho sežrat zaživa.
A znovu se spletl.
Liška couvla, odtáhla čumák nasáklý krví. A nesla si odměnu.
Krůček po krůčku ustupovala a táhla za sebou smyčku střev.
Nemilosrdně ho vykuchávala zaživa.
Duncan konečně pochopil pravdu.
Tahle hrůza předčila i nejděsivější noční můry.
Lišky ho nepřišly sežrat.
Přišly si s ním pohrát.
 KAPITOLA 60
Lorna se vyřítila ven z vily a utíkala přes nádvoří k pláži. V
laboratoři našla, co potřebovala. Za ní se hnala podivná armáda
příšer, jako kdyby je s sebou táhla na neviditelném laně.
Všichni ostatní čekali na pobřeží.
Na mělčině plavaly dva nafukovací zodiaky. Děti nastupovaly do
lodí a dva vojáci nesli Jackovo bezvládné tělo.
Žije ještě?
Rozběhla se ještě rychleji, protože věděla, že čas je proti nim.
Když doběhla na pláž, zastavil ji pevný stisk na zápěstí. Neupadla
jen díky tomu, že ji stejná ruka chytila i za paži.
Držel ji zjizvený hominid. Pokusila se mu vykroutit, ale jeho
sevření bylo pevné jako ocel. Už chtěla volat o pomoc, když z
kvetoucí buše vyšla ještě jedna postava. Další hominid. Žena. Měla
nalitá prsa a velké břicho. Ale v náručí svírala novorozence
zavinutého do banánovníkového listu.
Eva a její dítě.
Žena došla až k ní a podávala jí děcko. Lorna zavrtěla hlavou,
protože jí nerozuměla. Eva popošla ještě o krok a cpala jí dítě do
náručí.
„Ne…“
Muž Lornu zezadu hrubě postrčil.
Eva ji prosila pohledem.
Lorna nakonec zvedla ruce a miminko si od ženy vzala. Eva se
otočila a skryla tvář na hrudi svého druha. Ten rukou ukázal na pláž
a lodě.
Chtějí, abych odvezla jejich dítě.
O krok ustoupila a sevřela děťátko jednou rukou. „Pojďte s námi,“
gestikulovala.
Její návrh však nepadl na úrodnou půdu. Oba hominidé začali
couvat zpět k lesu. Ostatní je následovali.
Lorna za nimi klopýtala. „Tady není bezpečno! Pojďte s námi!“
Muž se otočil, vycenil na ni zuby a dal jasně najevo, že debata je u
konce. Eva se ještě jednou ohlédla a pak zmizela ve stínu. Po tvářích
jí stékaly slzy, ale Lorna si všimla, že se jí v očích rozlil výraz klidu.
Ne, oni si to nerozmyslí.
„Lorno!“ Kyle ji konečně uviděl a mával na ni. „Pospěš si!“
Lorna nemohla jinak než si přitisknout dítě k hrudi a rozběhnout
se ke člunům.
Kyle jí pomohl přebrodit přes mělčinu. Při pohledu na ten uzlíček
se zamračil. „To je dítě?“
Lorna mu nevěnovala pozornost. Brodila se k Jackově lodi, kde už
seděla asi polovina všech dětí a Bennett. Podala novorozeně staršímu
pánovi a vylezla na palubu.
Bennett zvedl nechápavě obočí.
„Evino novorozeně,“ vysvětlila mu.
Bennettovi se údivem rozšířily oči. Ostatní děti se shlukly kolem
něho.
Řidič zodiaku nastartoval přívěsný motor a člun odrazil od pláže.
Druhý vyrazil hned za ním. Hladina v zátoce byla hladká jako
zrcadlo. Lodě toho využily, nabraly rychlost a hnaly se vpřed.
Rybářská loď se pomalu vzdalovala a téměř už opustila zátoku.
Lorna se otočila k Jackovu bezvládnému tělu. Jeden z jeho
společníků, ten větší, seděl na dně člunu a podpíral ho.
„Ještě dýchá,“ dostal ze sebe. „Zatím.“
Lorna položila Jackovi ruku na rameno. I přes oblečení cítila
horkou kůži. Záchvat nepolevoval a Jack se stále třásl.
Než mohla lépe vyhodnotit jeho stav, přes klidnou hladinu zátoky
k nim dolehla hromová rána.
„Držte se,“ zařval pilot.
Lorna se otočila. Vila vybuchla, rozletěla se na tisíc kousků a
zmizela v tlustém sloupci černého dýmu, který se zvedal k obloze a
uprostřed hořel jako pekelné ohně. Čluny se hnaly pryč a jejich
posádkám ovanul tváře horký vzduch.
 Ale ještě nebylo po všem.
Následovala další, silnější exploze. Celý vrchol kopce vyletěl do
povětří a nad ostrovem se vytvořil mrak ve tvaru hřibu. Úlomky
padaly do vody; některé balvany byly velké jako dodávka. Oba čluny
však již byly v bezpečné vzdálenosti, takže je dostihly jen vysoké
vlny, které je hnaly ještě rychleji po hladině.
Lorna nespouštěla oči z hořícího ostrova.
Nakonec se otočila k řidiči, protože se bála o Jacka. Její ruka stále
spočívala na jeho rameni. „Musím ho dostat na támhletu loď.“
To, co měla v úmyslu, bylo příliš nebezpečné a ve člunu se o to
nechtěla pokoušet.
Modlila se, aby nebylo moc pozdě.
Bennett si ji upřeně měřil. „Co s ním chcete dělat? Už jsem vám
říkal, tohle ještě nikdo nepřežil.“
„Duncan ano.“
Bennetta její odpověď zaskočila.
Lorna pokračovala, protože cítila potřebu se s někým poradit. „Vy
jste říkal, že v Iráku jej napadla předchozí forma geneticky
pozměněných zvířat. Ale přežil. Jak to?“
Bennett zavrtěl hlavou.
„Taky jste říkal, že Duncanova zranění byla natolik vážná, že
zůstal celý týden v kómatu. A to je ten rozdíl. Smrtící protein
nadměrně aktivuje mozek. Mozek se dokáže bránit jediným
způsobem – vypne se, dokud infekce neodezní. Myslím, že právě
proto Duncan neonemocněl.“
Bennett se zamračil. „A co tedy hodláte dělat s Jackem?“
Lorna se zhluboka nadechla a zadívala se na loď. Bude to znít
šíleně, pomyslela si, ale nic jiného mi nezbývá.
Obrátila se k Jackovi a odpověděla na Bennettovu otázku.
„Vyvolám u něho kóma.“
 KAPITOLA 61
„Co že to chceš s mým bráchou dělat?“
Randy nemohl uvěřit svým uším.
Lorna mířila k nákladovému prostoru lodi za Mackem, který nesl
v náručí Jackovo tělo. Druhému vojákovi právě ošetřovali ránu po
kulce. Kapitán nabídl Lorně svou vlastní kajutu.
Randy jí šel v patách. Byl tu jediným Jackovým příbuzným a
Lorna mu důvěřovala. Má právo to vědět, říkala si, jenomže při
pohledu na jeho vyděšený výraz ji napadlo, jestli nebyla zbytečně
moc upřímná.
„Podám mu léky,“ vysvětlovala. „Vyvolám u něho kóma a budu
ho v něm udržovat až do příletu zdravotnické helikoptéry.“
Loď už požádala vysílačkou o pomoc, ale dřív než za několik
hodin se k nim nikdo nedostane. Jack by tak dlouho nepřežil. Svou
prognózu si ověřila u Bennetta. Jakmile začnou záchvaty, smrt
nastává během jediné hodiny.
Musíme to zkusit.
Randy si sáhl na čelo, jako by si chtěl posunout kšiltovku, která
tam ovšem nebyla. V očích měl velké obavy.
Kyle kráčel hned za ním. „Moje sestra ví, co dělá.“
Randy se k němu otočil. „Je to veterinářka!“
„A zatraceně dobrá.“
Stáli už přede dveřmi kapitánovy kajuty a Mack se i s Jackem
protáhl dovnitř.
„Randy, měl bys počkat venku,“ řekla. „Slibuju, že udělám
všechno, abych ho zachránila.“
Randy na ni hleděl a bylo zřejmé, že se v něm pere strach a vztek.
Najednou udělal krok dopředu, až Lorna vyděšeně couvla. Ale on ji
sevřel v pevném objetí.
„Postarej se mi o brášku,“ zašeptal jí do ucha a zadržoval přitom
slzy. Pak se narovnal. „Já vím, že mezi našimi rodinami panuje zlá
krev. Ale Jack ti věří. A proto ti věřím i já.“
Lorna přisvědčila.
Kyle položil Randymu ruku na rameno. „Dáme si zatím pivo?“
Randy se nahrbil, přikývl a vydal se s Kylem zpátky ke schodům.
Lorna vešla do kapitánovy kajuty za Mackem, který mezitím
položil Jacka na postel.
„Potřebujete pomoct?“ zeptal se.
„Společnost mi přijde vhod,“ řekla s unaveným úsměvem.
Nechtěla tu být sama.
Muž klesl na lůžko vedle Jackovy hlavy. Lorna položila láhev s
léky na noční stolek. Na vinětě stálo sodium thiopental. Vzala ji z
Malikova lékařského skladu. Tohle anestetikum se běžně používá u
zvířat a vzhledem k výzkumu, který Malik prováděl, nepochybovala,
že ho v zásobách najde.
Jenomže tady půjde o víc než o obyčejnou narkózu.
V humánní medicíně se thiopental už léta používá pro uvedení
pacienta do kómatu. I když se dnes obvykle nahrazuje propofolem,
stále se velmi dobře hodí pro případy mozkových traumat a otoků.
Lék výrazně snižuje aktivitu neuronů, a právě tento účinek Lorna
momentálně potřebovala ze všeho nejvíc.
Jackův mozek totiž běžel na nejvyšší rychlost.
A ona musí ten motor vypnout.
Pracovala rychle. Vyhrnula Jackovi rukáv a zatáhla škrtidlo. Pak
vzala injekční stříkačku, v níž už měla natažený thiopental.
Nad bezvládným tělem se střetla s Mackovým pohledem.
„Ano, udělejte to,“ řekl.
Překonala strach a vpíchla jehlu. Natáhla trochu krve, aby se
ujistila, že se trefila do žíly a pak povolila škrtidlo.
Pomalu tiskla stříkačku a muže, jehož začínala milovat, poslala do
bezvědomí.

ZA PŮL HODINY už postávala na zádi. Mack zůstal u Jacka, aby na

něho dal pozor. Potřebovala na vzduch. Aspoň na minutku. Celá se
třásla vyčerpáním a stresem.
Stála u zábradlí, zhluboka dýchala a hleděla na tmavou hladinu.
Nad hlavou jí zářily hvězdy, ale měsíc ještě nevyšel.
Při škrtnutí zápalky nadskočila.
Otočila se a spatřila Bennetta sedícího na židli. Byla ztracená ve
vlastních myšlenkách, takže si ho ve tmě vůbec nevšimla. Přiložil
zápalku k dýmce. Tabák načervenale zasvítil, když ho Bennett
rozdmýchával k životu. Vstal a přidal se k ní.
„Jak je mu?“
Lorna si povzdechla. „Těžko říct. Horečka klesla. Anestetika
utišila křeče. Ale nevím, nakolik je stabilní. Záchvaty trvaly dost
dlouho.“
Bennett vyfoukl kouř. „Děláte všechno, co můžete.“
Dlouhou chvíli stáli mlčky.
Potřebovala změnit téma. „Jak se daří miminku?“
„Spí. Našli jsme tu dětskou výživu. Kapitánova manželka před
čtyřmi měsíci porodila. Máme štěstí.“ Bennett se k ní otočil.
„Mimochodem, Evino dítě je holčička.“
„A co ostatní děti?“
„Všechny tam spí u ní. Myslím, že poznaly, že k nim patří, a
chtějí ji přivítat do smečky. Anebo je to jenom obyčejná dětská
zvědavost. Těžko říct.“
Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho, ale Bennett měl hlavu plnou
otázek.
„Proč myslíte, že se jí Eva vzdala?“ zeptal se.
Lorna si kladla stejnou otázku. Nevěděla to jistě, ale dohadovala
se. „Myslím, že ze stejného důvodu, proč nás nechali odejít… anebo
lépe řečeno, proč nechali odejít své děti.“
„Co tím myslíte?“
„To dítě je čisté. Jeho nervová síť je stále ve stadiu novorozeněte.
Myslím, že ve vile si starší uvědomili, že jejich děti jsou stejně
neposkvrněné. Ve chvíli konfrontace se střetly dvě kolektivní mysli.
Jedna čistá a nevinná, druhá zmučená až k zbláznění. Podle mě si ti
starší uvědomili, že jejich potomci jsou pro ně už stejně ztracení a že
oni sami jim mohou nabídnout jen jed a bolest.“
 Vzpomněla si na Adamova muka, když k němu jedno z dětí
natáhlo ruku.
„A co dál? Myslíte, že věděli, že zemřou?“
Představila si poslední výraz na Evině tváři. Byl v něm klid a
smíření. „Myslím, že ano.“
Bennett dlouho zadumaně kouřil. Nakonec se dostal k tomu, co ho
doopravdy tížilo.
„Proč mě ty děti chránily? To přece nedává smysl. Jejich rodiče
mě chtěli zabít.“
Díval se přímo na ni. V očích se mu třpytily slzy. Potřeboval
útěchu. Nevěděla, zda si ji zaslouží, ale vzala si příklad od dětí.
„Chránily i mě,“ řekla. „I když se s námi nemohou spojit tak
těsně, jak jsou propojené mezi sebou, myslím, že mají obrovský dar
empatie. Vycítily ve vás něco, co stálo za záchranu.“
„Ale co by to mohlo být? Vždyť já jsem jen… já jsem jen zavíral
přede vším oči… a někdy ani to ne.“
Zavrtěla hlavou.
„Já nevím. Do vašeho srdce nevidím. Ale možná u vás vycítily
naději na spásu. A ve všem krveprolití nemohly dopustit, aby byla
zničena.“
Bennett se odvrátil a zakryl si obličej rukama. Ramena se mu
třásla.
„Co jsem to udělal?“ vzlykal tiše.
„To je právě ono. Nejde o to, co jste udělal, ale o to, co uděláte.“
Když jí ta slova vyšla z úst, vzala si je sama k srdci. Tak dlouho
dovolila minulosti, aby určovala její život, aby ji izolovala a držela v
pasti vlastní viny. To stačí. V duchu znovu slyšela Jackova poslední
slova.
Tom už tu není.
A je nejvyšší čas, abych to pochopila a zařídila se podle toho.
Modlila se, aby dostala ještě jednu šanci.
 KAPITOLA 62
Kampus Tulaneovy univerzity na okraji města se tyčil uprostřed
shluku panských domů z přelomu století, parků stíněných
magnoliemi a studentských kolejí. Z Lornina domu v Garden District
to sem byl tramvají po St. Charles Avenue jen kousek.
Přesto v uplynulých třech dnech takřka neopouštěla neurologické
oddělení ve třetím poschodí Tulaneovy nemocnice. Pochodovala sem
a tam po chodbě před pokojem a s úzkostí čekala, až neurolog
dokončí vyšetření.
Jacka sem převezli helikoptérou z lodi bratrů Thibodeauxových.
Lorna letěla s ním a cestou lékařům vysvětlovala, jaký způsob léčby
zvolila. Některé detaily poněkud pozměnila, ale pokud šlo o jeho
stav, neskrývala nic.
V Jackově pokoji se vystřídala polovina oddělení. Nasadili mu
infuzi propofolu, aby prodloužili kóma. Čtyřiadvacet hodin denně
mu natáčeli EEG a jeho tělo připojili na milion různých přístrojů.
Ale dnešní den byl kritický. Lékaři mu během dopoledne
snižovali dávku infuzí, takže se mohl pomalu začít probírat. Stále
přitom sledovali EEG, zda nepokračují záchvaty. Zatím to bylo
dobré. Ale zůstávala jedna velká otázka.
Bude to pořád ten starý Jack?
Neurolog byl sice přesvědčen, že nedošlo k žádnému trvalému
poškození mozku, ale po tak závažném onemocnění nemohl nic
zaručit. Jack může zůstat ve vegetativním stavu, anebo se úplně
uzdravit. Lékař ji rovněž varoval, že nejpravděpodobnější výsledek
bude někde mezi oběma variantami.
A tak čekali.
Randy seděl na chodbě s Jackovou matkou a otcem. Kyle se vydal
do bufetu, aby všem obstaral další kávu. Nikdo z nich nespal. V
průběhu posledních dní se všichni velice sblížili.
Během této vigilie se s nimi Lorna konečně podělila o to, co se
přihodilo oné poslední noci s Tomem; hovořila o ztrátě miminka,
pokusu o znásilnění, Jackově záchraně a tragickém konci. Jakmile
začala, slova se z ní valila proudem. Všem se v očích zaleskly slzy,
které se nakonec ukázaly jako léčivé.
„Byla jsi ještě dítě,“ řekla Jackova matka a vzala ji za ruku.
„Chudinko malá. Celé ty roky jsi nesla takovou tíhu.“
Dveře pokoje se konečně otevřely a vyšla z nich skupinka lékařů v
bílých pláštích a zdravotních sester. Neurolog zamířil rovnou k nim.
Lorna se pokoušela něco vyčíst z výrazu jeho tváře.
„Odpojili jsme ho od infuzí,“ vysvětloval lékař s povzdechem,
„ale až se bude probouzet, dostane ještě malou kapačku
benzodiazepinu. Také budeme sledovat jeho EEG a základní životní
funkce.“
„Můžeme si k němu sednout?“ zeptala se Lorna.
Lékař se při pohledu na skupinku zamračil. „Po jednom,“ nařídil a
zahrozil prstem. „A ne moc dlouho.“
Lorna se obrátila k rodině.
Jackova matka ji poplácala po ruce. „Jdi dovnitř, drahoušku. Už
patříš do rodiny. A navíc, až se můj chlapec probere, měl by jako
první vidět pěknou tvářičku.“
Lorna se chtěla dohadovat, ale nakonec si tuhle kapičku sobectví
dovolila.
Objala Jackovu matku a pak spěšně vkročila do dveří. Uvnitř stála
sestra a sledovala monitory. Lorna přešla pokoj a posadila se na židli
u lůžka. Strávila tu celou předchozí noc; držela Jacka za ruku,
mluvila na něho a modlila se.
Nyní se zahleděla na jeho bledý obličej. Pozorovala, jak mu
stoupá a klesá hruď. Zpod přikrývky vedly hadičky a šňůrky a
napojovaly se k přístrojům, které pípaly a blikaly. Naklonila se a
vzala ho za ruku.
„Jacku…“
Ruka se mu zachvěla a jí vyletělo srdce až do krku. Přichází k
vědomí, anebo je to začátek dalšího záchvatu? Pohlcená strachem i
nadějí pomalu vstala a stále svírala jeho ruku. Naklonila se nad něj a
dívala se.
Hruď se mu těžce zvedla a pak hlasitě vzdychl.
Víčka se mu s chvěním otevřela, ale zorničky nebylo vidět.
„Jacku,“ šeptala. Dlaní ho pohladila po tváři. „Prosím…“
Pomalu zamrkal, jednou, dvakrát, a pak se jeho oči upřely přímo
na ni. „Ahoj,“ zašeptal ospale.
Stiskla mu ruku. „Ahoj.“
Po rtech mu přeletěl stín úsměvu. Jen se na sebe dívali a Jack se
do ní pohledem přímo vpíjel. Pak ucítila překvapivě silný stisk jeho
prstů. Ve tváři se mu objevil výraz plný lítosti.
„To, co jsem předtím říkal…,“ začal chraplavě. Hlas měl nejistý.
Vyčerpáním? Nebo snad něčím jiným?
Zarazila ho. Pochopila vinu, která se za těmi slovy skrývala.
Tom už tu není.
Jeho přízrak je oba pronásledoval celý život. Teď je ale načase ho
navždy propustit.
Sklonila se k němu a jemně se mu otřela o rty. Pak zašeptala: „Ale
my ano.“
 KAPITOLA 63
Za tři měsíce už Jack uháněl po vodním kanálu ve vznášedle svého
bratrance. Vítr mu bičoval vlasy. Jeho jediný společník Burt seděl na
přídi s vyplazeným jazykem a uši mu vlály. Jack řídil plavidlo zručně
a bez problémů a ruku na páce měl lehkou. Seděl vysoko v sedačce
pro řidiče. Z výšky viděl na všechny vlny, rákosí i křoviska.
Bylo příjemné vypadnout z města a ze služebny. Už ho unavovaly
nekonečné rehabilitační procedury a psychologické testy. Kromě
doznívající necitlivosti levé ruky a nutnosti užívat jednu tabletu
slabého léku proti křečím jednou denně se úplně uzdravil.
A přesto, nejlepší terapii ze všech nacházel právě tady.
Polední slunce se odráželo od hladiny a Jack se zhluboka nadechl
bohaté vůně mokřiny. Byla těžká a vlhká jako poloslaná voda, ale
přesto sladká díky ostřici a letním květům.
Hnal se hlouběji do bažin a znovu si uvědomoval pustou a
pradávnou krásu této divoké země, kudy nevedou žádné cesty.
Pozoroval laně s bílými ocásky, které zaháněl řev vrtulí lodního
motoru. Aligátoři se uchylovali do svých hnízd v hlubších vodách.
Mývalové a veverky se mihotali ve větvích.
Vybral zatáčku, zpomalil a vypnul motor.
Potřeboval klid, aby si urovnal myšlenky.
Loď se lehce pohupovala a on naslouchal zvukům života kolem
sebe. Pro některé lidi je bažina opuštěné a tiché místo. Ale to vůbec
není pravda. Jack zavřel oči a vnímal bzučení komárů, žabí sbor,
vzdálený štěkot aligátořího samce a všudypřítomný ptačí zpěv
vycházející ze stovky švitořících hrdel.
Po událostech, k nimž došlo na jaře, si Jack podobné chvilky
dopřával k tomu, aby se zastavil a uvědomil si zázraky kolem sebe.
Jako kdyby všechno viděl úplně jinak. Vlastně se mu zbystřily
všechny smysly. A nebylo to v důsledku nemoci. Prostě znovu našel
radost ze života.
Tahle chvíle pro něho byla obzvlášť důležitá.
V jeho životě se schylovalo ke změně, o níž se mu dřív ani
nesnilo, a on se na ni musel připravit. Také ovšem cítil, že ho tlačí
čas.
Lorna na něho čeká – tajně ji sem pozval pod záhadnou záminkou
– a on už se neodváží nechat ji čekat déle, než je nutné. V ACRES,
které se začalo znovu budovat, má pořád hodně práce.
„Tak asi pojedeme,“ řekl Burtovi.
Pes zavrtěl souhlasně ohonem.
Jack se naposledy zhluboka nadechl, nastartoval motor a vyrazil
po hladině řeky a kanálů. Byl to hotový labyrint, ale on znal cestu
nazpaměť. Objel ostrůvek a dostal se ke kanálu, který vedl přímo k
velkému srubu, jejž po požáru nově vystavěli.
Zamířil rovnou k molu a pak na poslední chvíli stočil plavidlo na
bok a elegantním obloukem ho zastavil podél mola. Ze židle se
zvedla známá zavalitá postava v montérkách a kšiltovce s emblémem
LSU a pomohla mu přivázat člun.
Burt vyskočil na molo a s tím člověkem se přivítal jako se starým
známým.
„Však bylo na čase, Jacku. Ta tvoje malá kobylka už začínala být
neklidná. Zrovna jsem si říkal, jestli ji nebudu muset uvázat.“ Muž
naposledy zatáhl za uvazovací lano a omotal je kolem sloupku.
„Díky, Joe. Kde je?“
„A kde myslíš?“ Muž mávl rukou směrem za srub, k pozemku
dříve známému jako Aligátoří farma strýčka Joea. „Je venku se
Stellou a dětmi.“

LORNA Z TÉ PODÍVANÉ nemohla spustit oči. Nemohla se jí nabažit.

Stála na pozorovací plošině nad soustavou nádrží a vyvýšených
lávek. Na dlouhém zábradlí se potila sklenice limonády. Dole pod ní
běhaly děti, hrály si, skákaly a lítaly. Několik jich vylezlo na strom.
V nádržích už žádní aligátoři nebyli. Všechny je přestěhovali,
včetně Elvise, který byl nyní hlavní atrakcí Audubonovy zoologické
zahrady ve městě. Na podporu jeho odkoupení probíhala obrovská
marketingová kampaň. Její slogan se objevoval na billboardech,
autobusech a tramvajích po celém New Orleansu. Tvořila ho jen dvě
slova: Elvis žije!
Stella právě stoupala po schodech s nejmladším dítětem v náručí.
Dívence byly sotva tři měsíce, ale už chodila po svých. Přesto se jí
stále líbilo, když ji někdo nosil.
„Eva už je docela těžká,“ řekla Stella a nadhodila si děcko.
„To vidím.“
„Snažíme se ji odstavit od láhve, jak jsi navrhovala, ale moc se jí
to nelíbí.“
„Tak je to vždycky.“ Lorna se usmála a kývla hlavou směrem
dolů. „Musím říct, že odvádíš fantastickou práci. Všechny vypadají
tak šťastně.“
Stella jí oplatila úsměv. „Ano, mají škrábance a modřiny jako
všechny ostatní děti, ale nikdy v životě jsem neviděla partičku, kde
by se měli takhle rádi. Měla bys vidět, jak zbožňují Igora, Baghíru a
ty dvě opičky. Pořád jim cpou nějaké dobroty.“
Lorna se rozesmála. Vůbec nepochybovala, že děti tady najdou
spokojený domov, ale překvapilo ji, jak rychle si zvykly na nové
prostředí a okolnosti.
Než opustili loď bratrů Thibodeauxových, Lorna se se všemi
ostatními dohodla, že existenci dětí uchovají v tajnosti. Alespoň do té
doby, než budou děti dost silné a svět připravený na takovou zprávu.
Bratři Thibodeauxovi osvědčili své kvality a propašovali děti
mokřinou. Na ně si hned tak někdo nepřišel, a když šlo o to, schovat
něco před zvědavými pohledy, neexistovalo lepší místo.
Lorna se svěřila jen dvěma dalším lidem, Carltonovi a Zoe,
protože věděla, že bude při budování utajeného útulku potřebovat
jejich pomoc. Nebylo to těžké. ACRES už dávno chránil ohrožené
druhy a pečoval o ně.
Lorna pozorovala děti, jak si hrají.
Cožpak existuje ohroženější druh než tenhle?
A aby všechno probíhalo hladce, celý projekt měl podporu
otevřené peněženky tichého společníka.
Poté, co Bennett vstoupil na americkou půdu, sám se vydal
úřadům. Nic nezamlčel, hovořil o všech zločinech, které se v jeho
jménu staly, zveřejnil účetní knihy Ironcreeku, ale o dětech mlčel,
jak slíbil. Řekl úřadům, že zařízení na ostrově Ztracený ráj byla
virová laboratoř, kde probíhaly pokusy na lidech a odkud se dostal na
svobodu nebezpečný organismus, takže bylo nutné všechno spálit.
Bennetta posléze přemístili do zařízení s přísnou ostrahou.
Ministerstvu spravedlnosti pomáhal odhalit podobné organizace, a to
jak ve vládě, tak v privátním sektoru. Jeho svědectví i nadále otřásalo
celým Washingtonem.
Snad se věci obrátí k lepšímu.
Bennettova velkorysost tím ovšem nekončila. Prostřednictvím
fingované korporace a finančních kanálů, z nichž se Lorně až točila
hlava, tajně financoval jak obnovu ACRES, tak zřízení tohoto
tajného útočiště.
Lorna pochopila motivy skrývající se za jeho štědrostí.
Bennett nastoupil pouť vlastního pokání.
Pokud o tom někdy zachybovala, stačilo obrátit se čelem vzad. Na
Bennettovu výslovnou žádost byl nade dveřmi nového domu vytesán
nápis:

MATOUŠ 19, 14

Našla si verš v bibli. A když tak učinila, neubránila se úsměvu.

Dokonale se hodil.
Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří
království nebeské.
Lorna se znovu zahleděla na veselou hru a nevinné mládí. Tvář se
jí roztáhla do širokého úsměvu. Tohle sice není nebe, ale každopádně
je to alespoň kousek rajské zahrady.
Za jejími zády se ozvaly kroky.
Otočila se a spatřila přicházet Jacka. Burt mu klusal u nohy.
Překvapení se jí dalo vyčíst z tváře. Netušila, že se tu objeví.
Stella se vydala i s malou Evou v náručí směrem k domu.
Jack zaujal její místo. Měl na sobě pomačkaný černý oblek, vlasy
vlhké a sčesané dozadu, jako kdyby právě vyšel ze sprchy, i když na
tvářích a bradě mu rašilo jednodenní strniště.
 Byla zmatená. „Co tady děláš?“
Roztáhl paže, jako by chtěl tenhle nový ráj obejmout. „A kde,
když ne tady?“
Pořád nechápala. „Co?“
Místo odpovědi poklekl na koleno.
 EPILOG

JARO
BAGDÁD, IRÁK

Dva mladí muži spěchali zahradami Al Zawra k hlavní bráně

bagdádské zoologické zahrady. Menší poskakoval vepředu před
starším bratrem. Netrpělivě se ohlížel a volal: „Jalla! Tak si pospěš,
Makíne.“
Makín ho nepříliš nadšeně následoval. Neměl nejmenší chuť
znovu vkročit do téhle zoo. Místo ho stále pronásledovalo ve zlých
snech. Ale uplynulo už mnoho let. Teď má přítelkyni, práci v
obchodě s videotechnikou a doufá, že si jednoho dne našetří na
vlastní auto.
Dnes má jeho mladší bratr Bari šestnácté narozeniny. Je to šťastný
den a na později je v parku naplánovaná oslava. Matka narozeninový
piknik připravuje už týden. V bytě to pořád voní po chlebu a skořici.
A s příslibem plného žaludku ztratily i noční můry svou moc.
Bari pospíchal branou. Nezaváhal ani na okamžik. Po celé roky
chodil do nové zoologické zahrady, ale kdykoli se Makín pokusil s
bratrem hovořit o tom, co se stalo, tvrdil, že si na to nepamatuje. A
možná to byla pravda. Bari tu příšeru neviděl. Aspoň ne zblízka.
Černou zrůdu, šajtana.
I dnes se Makín někdy budil zpocený ve zkopaných prostěradlech.
Z hrdla mu unikal výkřik a před očima viděl planoucí pohled.
Nyní procházel zahradou a zvedl obličej ke slunci, aby zahnalo
temné myšlenky. Je krásné ráno a mezi prvními návštěvníky přece
není čeho se bát.
Bariho našel, jak tančí u vchodu. „Táhneš se jako nadmutý
velbloud, Makíne. Já chci vidět nové šimpanzí mládě a sám dobře
víš, že se tam později nahrne spousta lidí.“
Makín kráčel za bratrem. Nechápal jeho lásku k chlupatým
věcem, ale dnes, v tento výjimečný den, ji toleroval.
Propletli se všemi možnými pavilony s ptáky, velbloudy a
medvědy a vydali se rovnou k šimpanzímu výběhu. Makín rychle
kráčel vedle svého bratra a pokoušel se s ním držet tempo. Ulevilo se
mu, že jejich cesta nevede kolem bývalých lví klecí.
Subhan’ Allah, pomyslel si. Alláh budiž pochválen.
Nakonec došli k cíli. Pavilon opic a lidoopů po bombardování
přestavěli. Bylo to velmi oblíbené místo. Po válce pochytali pár
uprchlých lidoopů a vrátili je do nového pavilonu. Pro Iráčany byla
podobná kontinuita důležitá. Měla zvláštní význam pro obléhané
město, byl to symbol obnovy a stability.
A loňské narození mláděte se stalo dvojnásobně mimořádným.
Jedna postarší šimpanzice, kterou našli v ulicích, porodila
potomka. Mládě se narodilo holé a vyvolalo obrovskou senzaci v
tisku. Prohlásili ho za znamení šťastného období.
Makín tomu nerozuměl.
Ještě po roce lákal šimpanz bez srsti obrovské davy.
Bari pospíchal ke zvláštnímu postrannímu vchodu, který vedl do
malého oddělení pro mláďata.
„Pojď sem, Makíne! Nemůžu uvěřit, žes ho ještě neviděl.“
Makín se pousmál nad bratrovým nadšením a vstoupil dovnitř.
Kolem klece oddělené sklem vedla krátká chodbička. Takhle brzy po
ránu měli oddělení jen sami pro sebe.
Makín se založenýma rukama hleděl do výběhu. Z písčité podlahy
se zvedal umělý strom, jehož větve byly omotány lany, houpacími
pneumatikami a splétanými popruhy.
Hlavní hvězdy si nejprve nevšiml.
Pak se něco černého spustilo dolů a přistálo v písku. Stálo to zády
ke sklu a vypadalo jako maličký starý chlap s nahým zadkem. Kůži
mělo vrásčitou jako oblek, který krejčí střihl až moc velký.
Makína to podivné stvoření nikterak neokouzlilo, naopak cítil spíš
odpor.
Zvíře drželo před sebou dlouhý klacek a mlátilo do písku.
Bari byl vzrušením bez sebe. „Podívej, jak je blízko. Ještě nikdy
jsem ho neviděl u skla.“
Rychle se přiblížil a položil ruku na sklo, jako by se pokoušel mít
šimpanze na chvíli jen pro sebe.
„Vypadni odtamtud,“ zaječel Makín hlasitěji, než měl v úmyslu;
přemohl ho strach.
Bari se otočil a obrátil oči v sloup. „Nebuď šakíf, Makíne.“
Stvoření jim nevěnovalo pozornost a dál se šťouralo klackem v
písku.
„Vrátíme se do zahrad,“ řekl Makín mírnějším tónem. „Nebo
máma nakrmí jídlem z tvé narozeninové oslavy ptáky.“
Bari si teatrálně povzdechl. „Tady je toho tolik k vidění.“
„Někdy jindy.“
„To říkáš vždycky,“ odsekl bratr nevrle a vyrazil pryč.
Makín zůstal ještě o chvilku déle. Díval se na malého šimpanze a
srdce se mu prudce rozbušilo. Čeho se bojíš? posmíval se sám sobě.
Přistoupil blíž ke sklu a pohlédl dolů na místo, kde zvíře něco
nakreslilo do písku.
Klackem tam načmáralo několik čísel.

Makín se zamračil. Opice jen napodobuje, co už viděla. A přesto

se celý zachvěl. Vzpomněl si na článek v místních novinách, kde
psali, jak šimpanz rychle roste, jak utekl z první klece, když si
nastavěl krabice na sebe, aby se dostal přes plot. Dokonce si vyrobil
primitivní oštěp; okousal větev stromu do špičky.
Jako kdyby vycítil Makínovo podezření, šimpanz se prudce
obrátil a hleděl mu přímo do tváře. Makín ucouvl. Pohled na holý
obličej se téměř nedal vydržet; připomínal mu obživlý seschlý černý
fík s plnými rty a obrovskýma žlutýma očima.
Ty oči na něho upřeně hleděly.
Makín zalapal po dechu a zakryl si rukou ústa. Ve žlutých očích
poznal onen známý a děsivý lesk inteligence planoucí společně s
černým ohněm bez kouře.
Vyděšeně klopýtal zpět.
Když se dal na útěk, šimpanzí rty se stáhly do hladového úsměvu.
A odhalily všechny zuby.
 PÁR ŘÁDEK OD AUTORA ČTENÁŘŮM:
PRAVDA, NEBO FIKCE?

Vždycky se snažím ve svých knihách vycházet z reálného světa a

přitom se zabývám tématy, která mě zajímají. A tak mě napadlo, že
využiji tuhle chvíli, abych jasně oddělil pravdu a fikci v tomto
románu. Takže, pusťme se do toho:

BAGDÁD
Jedno z prvních semínek pro vznik mého románu vzešlo z četby
knihy, která pojednávala o úsilí zachránit bagdádskou zoologickou
zahradu po válce v Iráku. Zoo byla ošklivě zničena při přestřelce
mezi americkými jednotkami a republikánskou gardou. Pak
následovalo obrovské plenění a mnoha zvířatům se podařilo utéct do
města. Pokud byste si chtěli přečíst více o ochraně a obnově
zoologické zahrady, nahlédněte do knihy Babylon’s Ark od Lawrence
Anthonyho a Grahama Spence.

ACRES
Místo, kde byla zaměstnaná Lorna – Audubonovo středisko pro
výzkum ohrožených druhů – je skutečné zařízení, jež se nachází na
odlehlém místě u řeky Mississippi. Není přístupné veřejnosti, ale o
úžasné práci místních zaměstnanců, kteří usilují o záchranu
ohrožených druhů, se dočtete na internetu. Opravdu tam mají
„zmrazenou“ zoo, kde se ukládá genetický materiál, aby se toto
křehké dědictví chránilo a uchovalo. A výzkumní pracovníci
odvádějí fantastickou práci; jako prostředek pro zachování druhů
využívají i klonování. Jistě, všechny postavy této knihy jsou
smyšlené, a pokud jde o půdorys skutečného zařízení, dovolil jsem si
poměrně velkou volnost.
TVOROVÉ MALÍ I VELCÍ
Tvrzení týkající se inteligence zvířat, zejména papoušků, mohou
vypadat trošku přitažená za vlasy, ale opravdu se zakládají na
faktech. Vynikající knihou, kde se o tomto tématu dočtete, je The
Parrot Who Owns Me od Joanny Burgerové. Budete ohromeni.
Stejně tak lovecké zvyky jaguárů odpovídají vědeckým poznatkům a
všechny podrobnosti o vazbách mezi člověkem a zvířetem, které se v
knize probírají, jsou pravdivé (o tomto úžasném spojení se každým
rokem dozvídáme více).

GENETIKA
Všechny informace o chromozomech jsou přesné včetně toho, že
genetikové objevili staré části virového kódu v naší odpadní DNA. A
co „genetický atavismus“? Je něco takového vůbec možné? Pokud
máte pochybnosti, přečtěte si článek o hadovi, který se v Číně narodil
s plně vyvinutou končetinou na boku:
http://www.telegraph.co.uk/earth/wildlife/6187320/Snake-with-foot-
found-in-China.html.

FRAKTÁLY
Tohle téma mě fascinuje. V knize se mi podařilo nastínit sotva pár
základních informací. Fraktály najdeme všude. Abyste si je lépe
představili a plně pochopili jejich rozsah, podívejte se na pořad
americké televizní stanice PBS, který je součástí populárně naučné
série Nova a jmenuje se Fractals: Hunting the Hidden Dimension.
Podrobnosti o síle a růstu „fraktálních antén“ také vycházejí ze
skutečnosti.

VŠECHNY INTELIGENTNÍ BYTOSTI

Je pravda, že veškerá zvířata – včetně lidí – mají v mozku podivné
krystalky magnetitu. Vědci se domnívají, že ptáci je dosud využívají
při migraci. Ale proč je máme my? To budu muset ještě prozkoumat.
Pokud jde o Jackovu nemoc přenášenou krví, vycházel jsem z
onemocnění BSE (bovinní spongiformní encefalopatie neboli nemoc
šílených krav). Tuto chorobu vyvolává protein, který se sám množí a
nazývá se prion. Z krve se dostává do mozku a způsobuje šílenství.
Pro potřeby románu jsem prion trošku vyšperkoval. A ještě jeden
detail je pravdivý: lidský mozek neustále produkuje asi dvanáct
wattů elektřiny – to by vám mohlo stačit na rozsvícení baterky.

VĚCI, KTERÉ VYBUCHUJÍ

Všechny zbraně popsané v této knize jsou skutečné, včetně
podvodních min a Garovy šílené brokovnice AA-12. Pokud ji chcete
vidět v akci, na YouTube najdete spoustu videí.

VÁLEČNÉ ŠTÁBY
Instituce JASON skutečně existuje a funguje jako poradce armády.
Opravdu vydala dokument, jímž armádě USA doporučuje investovat
více zdrojů do „modifikace lidské výkonnosti“. Navrhuje další
výzkumy v oblasti drog, genetiky a neurologických fúzí
kybernetických počítačů. Cílem je manipulovat lidským mozkem a
produkovat lepší vojáky. Stejně tak informace o zneužívání moci v
souvislosti se soukromými dodavateli pro resort obrany jsou
pravdivé a momentálně se vyšetřují. Tyto korporace se dostávají do
vědeckých kruhů a vytvářejí laboratoře mimo území Spojených států,
aby se ztratily z dohledu a obcházely zákony.

MÍSTA, MÍSTA, MÍSTA

Pokud vám to ještě nedošlo, miluju New Orleans. Navštívil jsem to
město minimálně tucetkrát – před hurikánem Katrina i po něm.
Snažil jsem se být maximálně přesný a podrobný. Navštívil jsem
aligátoří farmy, cestoval po mokřině v kánoi i ve vznášedle, chodil
po plovoucích ostrovech a hovořil s místními lidmi o životě.
Cajunové mají bohatou a barvitou kulturu a já se ji pokusil zachytit,
jak nejlépe jsem dokázal.
Zajeďte se podívat do New Orleans. Dejte si nedělní brunch v
Commander’s Palace. Pochutnejte si na lívancích a cikorce v Café du
Monde. Užijte si některou z nabízených okružních prohlídek (do
Garden District, na plantáž Oak Alley, anebo mou oblíbenou –
strašidelnou noční prohlídku). Zastavte se v knihkupectví v Garden
District (tam bloumám opravdu moc rád). Projeďte se tramvají po St.
Charles. Dejte si číst z ruky při světle svíčky na Jackson Square. A
nezapomeňte navštívit Audubonovu zoologickou zahradu… hoďte
Elvisovi místo mě kousek žužu. A konečně, nenechte si ujít
příležitost pokochat se jedním z nejkrásnějších krajů Ameriky:
mokřinami v deltě řeky Mississippi. Kdo ví, co tam objevíte, skryté
pod rouškou šedé tilandsie a vysokých cypřišů?