Vlastimil Vondruška

VRAŽDA V AMBITU
Hříšní lidé Království českého

Odpovědný redaktor Pavel Vlasatík

Technická redaktorka Miroslava Zedníčková
DTP a grafická úprava Studio MOBA
Obálka Studio MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydalo nakladatelství MOBA Kotlářská 53,602 00 Brno
© Vlastimil Vondruška, 2005
© Mapa Alena Vondrušková, 2002
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2005
Vydání první ISBN 80-243-1823-7
Cena včetně DPH 240 Kč
Vražda
v ambitu
Tři případy, které rozřešil
mladý
Oldřich z Chlumu

Mé ženě Aleně

Vražda v ambitu

I. KAPITOLA

Byl sychravý podzim, poslední listy padaly ze stromů, ráno se už objevovaly

první mrazíky a přes den mrholilo nebo pršelo. Chvílemi foukal
studený vítr a jen občas se na nebi objevilo slunce, ale už nemělo žádnou sílu,
jako by se loučilo s přírodou, než ji předá vládě zimy.
Protože se v krbu topilo velikými bukovými poleny celý den, bylo v komnatě
příjemné teplo. Už se stmívalo, král Václav II. seděl u okna s
nádherným kamenným ostěním a díval se ven. Měl svůj hrad Točník rád. Pohled na
podzimní plískanice ho ale netěšil. Natáhl ruku pro pohár s
ohřátou medovinou a napil se. Bolest na prsou ho v takovém sychravém počasí trápila
stále častěji. Ale s tím nic dělat nemohl, neboť všichni
lidé byli v rukách božích. Král přece nebyl výjimka.
Obával se něčeho jiného. Pokud by ho Bůh k sobě povolal příliš brzy, co bude s
jeho krásnou zemí? Byl nejmocnějším panovníkem v říši, svou
hlavu ozdobil korunou českou i polskou a pro syna ještě získal korunu uherskou.
Jenže Václav III. byl příliš mladý. Jako kdysi on.
Povzdechl si a natáhl ruku k panošovi, aby pohár dolil. Pak se rozkašlal.
„Vznešený králi, přišel pan Oldřich z Chlumu,“ oznámil voják, který držel stráž
u vchodu do jeho komnaty.
Václav II. se usmál a přikývl, ať ho hned pustí dál. Vzápětí se ve dveřích
objevil vysoký stařec, který šel sice trochu nahrbeně, ale stále
ještě jistě. Měl šedé vousy i vlasy a kolem očí hluboké vrásky. Zastavil se několik
kroků před králem, nepatrně se uklonil a pozdravil. Jeho
hlas zněl pevně, a kdyby někdo Oldřicha neznal, hádal by, že patří mnohem mladšímu
muži.
Na prsou mu visel zlatý řetěz, který byl odznakem královského prokurátora. Už
dlouho však tento úřad nezastával. Od té doby, co zemřel král
Přemysl II. Otakar a hrad Bezděz se stal nejprve vězením mladého kralevice Václava
a později ho získali páni z Dubé. Oldřich z Chlumu se po
všech zmatcích, které v zemi zavládly po nešťastné bitvě na Moravském poli, stal
rádcem krále Václava II., a i když už byl stařec, často ho král
pověřoval důležitými státními úkoly.
Zvláště takovými, kde byl třeba především rozum.
„Posaď se,“ usmál se Václav II. a gestem nařídil panošovi, aby nalil druhý
pohár. Vzápětí se rozkašlal. „Dnes asi ani nepůjdu spát. Stejně
bych byl pořád vzhůru. Jsem rád, že jsi zpátky. Ale práci necháme na zítra. Ráno mi
při audienci povíš o svém jednání s říšskými arcibiskupy.“
Oldřich z Chlumu se s obavami ve tváři uklonil. Král Václav II. mu připadal
opět o něco hubenější, než když před několika měsíci odjížděl.
Navíc měl v očích horečnatý svit, který se mu vůbec nelíbil. Pak se tiše zeptal:
„Co pro vás mohu udělat teď, můj králi?“
„Tvůj král tě chce požádat o laskavost,“ řekl Václav II. „Vyprávěl jsi mi snad
už o všech svých slavných případech, které jsi vyřešil. Nikdy
jsi mi ale neřekl, proč jsi vlastně odešel z kláštera a nestal se prelátem.“
„To je dlouhá historie,“ zabručel trochu neochotně Oldřich z Chlumu. Nerad na
to vzpomínal.
„Já mám čas,“ řekl Václav II. a snad poprvé ten den se začal tvářit vesele.
„Proč o tom nechceš vyprávět? Všiml jsem si, že jsi již
několikrát tohle téma zamluvil. Ale dneska bych to rád slyšel. I kdybych měl
zavolat kata, aby tě vyslechl.“
Oldřich z Chlumu přikývl. Byl rád, že se králi vrací dobrá nálada a žertuje.
Pak naoko se strachem v hlase zabručel: „To snad nebude třeba.
Nabízím obchod. Ještě jednu číši té skvělé medoviny za mé vyprávění.“

II. KAPITOLA

Oldřich svého otce Menharta z Chlumu nijak zvlášť nemiloval, ale ctil ho. Byl
to koneckonců jeho otec. Nebyla to ostatně vina rodičů. Tak už
to ve světě chodilo a nedalo se s tím nic dělat. Oldřich měl smůlu, jako spousta
dětí z urozených rodin. Měl staršího bratra Jaromíra. Zdědit
tvrz mohl jen jeden. Proto se otec od mládí věnoval hlavně Jaromírově výchově. K
jeho cti však třeba přiznat, že často Oldřichovi dovolil, aby
se díval, jak cvičí staršího bratra v boji s mečem. Mnohokrát dokonce Oldřichovi
dovolil, aby si to s mečem v ruce zkusil.
Jenže jednou se stalo něco, co se stát nemělo. Otec při jídle trochu rozmrzele
prohlásil, že s mečem v ruce je Oldřich mnohem lepší než jeho
bratr Jaromír. Oldřichova matka měla velikou radost, jenže to nic neznamenalo.
Jaromír od té doby s bratrem nemluvil, což by Oldřichovi
nevadilo. Horší bylo, že přiměl otce, aby mu zakázal dívat se na jejich vojenská
cvičení. O několik dnů později odvedl otec Oldřicha k děkanovi
Ignaciovi, který žil na faře v sousední vesnici.
A tak se Oldřich z Chlumu začal připravovat na dráhu kněze.
Snažil se uvěřit stařičkému knězi, že osud všech lidí je v rukách božích.
„Odpusť svému bratrovi,“ nabádal ho děkan Ignacius. „Nebýt toho, co
se stalo, otec by tě nezaslíbil Bohu.
Byla to tedy vůle našeho Pána a tvůj bratr Jaromír byl jen prostředníkem jeho
vůle.“
Ale ať se Oldřich z Chlumu snažil sebevíc, nenacházel ve zlomyslné tváři
staršího bratra nic, co by v něm vzbuzovalo víru, že to tak Bůh
chtěl. A i kdyby, proč byl Oldřich s mečem v ruce šikovnější než jeho starší bratr,
pokud Bůh Jaromíra předurčil stát se rytířem a Oldřicha si
vyvolil mezi své služebníky?
Zatímco starší Jaromír se oháněl mečem, až mu umdlévala ruka, a žádné pokroky
nebyly vidět, Oldřich se během několika měsíců naučil číst a
psát. Latinu zvládl tak lehce, že děkan Ignacius sám občas Oldřicha požádal, aby mu
pomohl s překlady nesrozumitelných papežských ediktů. „Už tě
nemám co učit,“ povzdechl si jednou stařec, když mu Oldřich pomáhal uklízet po mši
kostel. „Měl by ses začít připravovat na dráhu kněze v nějaké
klášterní škole, která by ti otevřela cestu k řádnému kněžskému pomazání.“
„Jenže to by stálo spoustu denárů,“ vyděsil se Oldřich. Věděl dobře, že otcovy
truhlice byly skoro prázdné.
„Můj bratr Oderikus je písařem ve skriptoriu magdeburského arcibiskupa,“ usmál
se stařičký děkan. „Už jsem mu o tobě psal. Svatá matka církev
dostává od zbožných křesťanů dostatek milodarů, aby mohli v klášterních školách
zadarmo studovat i nemajetní, kteří jsou povoláni sloužit Bohu.
Bratr všechno zařídil. Řekni otci, aby mne zítra navštívil. Dohodnu s ním
podrobnosti.“

Když Oldřich z Chlumu prošel bránou z masivních kamenných kvádrů kolem fortny
na nádvoří benediktinského kláštera svatého Mořice, padla na
něho zvláštní tíseň. Namlouval si, že je to tím, že nikdy nebyl tak daleko od
domova. Dobře věděl, že ho za chvíli otec opustí a nechá ho v
Magdeburku samotného. Ale i když si tohle všechno opakoval, aby se uklidnil, nešlo
to. Ve vzduchu jako by viselo cosi hrozivého, co nedokázal
pojmenovat.
„Kolik je tvému synovi?“ zeptal se otce laskavě malý tělnatý převor s hladce
vyholenou tváří a dobromyslnýma modrýma očima, který je přijal.
„Už mu bude čtrnáct,“ zabručel trochu rozpačitě Menhart z Chlumu. Chtěl už mít
vše za sebou.
Stále se bál, kdy si někdo řekne o peníze. Navíc doma stála práce. Snad žena
ohlídá, aby lidé z vesnice včas sklidili jejich pole.
„Vypadá na víc,“ přikývl převor. „Je vysoký a má pevné svaly. Kdyby se za něho
nepřimluvil náš ctihodný arcibiskup Eusebius, myslel bych, že
jsi se spletl a místo budoucího kněze jsi přivedl mladíka, který má sloužit jako
panoš u rytíře.“
Pak se obrátil na Oldřicha a latinsky se ho zeptal, jakou měli cestu.
Oldřichovi z Chlumu bylo jasné, že to je zkouška. Zalovil v paměti a
vzpomněl si na jakýsi prastarý text, v němž jeden proslulý Říman popisoval svou
cestu po Galii. Nadechl se a začal vyprávět. Po prvních slovech
s potěšením zachytil údiv v očích malého převora, který se rychle změnil téměř v
úctu.
„Zadrž!“ zvolal převor chvatně. „Neplýtvej vědomostmi. Nech si také něco pro
školu. Bratr Siegfried, který vyučuje latinu, tvůj jazyk určitě
ocení. My se ale musíme věnovat jiným věcem.“ Pak se obrátil zpátky na Oldřichova
otce. Mnoha květnatými slovy se z něj pokusil vymámit nějaký
milodar pro klášter. Když ale pochopil, že veškeré úsilí je marné, pokrčil rameny a
trochu povýšeně se s ním rozloučil.
Oldřich z Chlumu cítil, že se mu do očí derou slzy. Také jeho otec rozpačitě
přešlapoval, jako by nevěděl, co má dělat. Pak si padli do
náruče. Snad poprvé ve svém životě se Oldřich z Chlumu cítil v otcově náruči
bezpečně, jako u někoho, kdo ho opravdu miluje. Byl to jen kratičký
okamžik. Pak ho otec trochu rozpačitě odstrčil, zabručel cosi jako požehnání a
skoro se rozběhl, aby už byl z kláštera pryč. Vzápětí za ním s
dutým úderem zapadla těžká dřevěná vrata, která oddělovala klášter od okolního
zlého světa. To si tehdy Oldřich z Chlumu ještě naivně myslel.

Oldřich z Chlumu měl strach, aby před ostatními žáky klášterní školy nevypadal
jako žebrák. Přivezl si pár obnošených kusů oděvu a jedinou
novou věcí byla košile z hrubého režného plátna, kterou matka šila po nocích, aby
ji stihla dodělat, než se Oldřich vydá do Magdeburku.
Jenže těch pár kusů, které měl, mu stejně převor vzal. Pak ukázal na hromádku
připravenou na lavici. Byla tam hnědá kutna a režná košile,
určitě hrubější než ta, kterou mu ušila matka. Pod lavicí ležely obyčejné kožené
sandály. „Převlékni se,“ nařídil netrpělivě.
„Nemám na starosti jenom tebe.“
Oldřich z Chlumu chvíli s řádovým oděvem mnichů benediktinů zápasil, než se mu
podařilo přetáhnout kutnu přes hlavu a zavázat šněrování. Pak
vzal do ruky plátěnou košili a chvíli si ji zamyšleně prohlížel, aby pochopil, co s
ní.
„Na noc,“ vyštěkl netrpělivě malý převor. „Nezdržuj, ještě si ovaž kolem pasu
tenhle provaz.“
„Ale já nechci vstoupit do řádu,“ začal trochu nesměle protestovat Oldřich z
Chlumu. Uvědomil si, že teď vypadá skoro stejně jako převor. Jen
s tím rozdílem, že byl o hodně vyšší.
„Nemusíš vstoupit mezi nás,“ uraženě odsekl tělnatý mnich a rukou si setřel ze
své hladké tváře kapky potu. „Ale po dobu, co budeš tady, se
budeš řídit stejnou regulí jako žáci, kteří se benediktiny chtějí stát.“ Bylo
zjevné, že Oldřich z Chlumu ztratil poslední sympatie malého
převora.
Mlčky přešli nádvořím a brankou vedle majestátní budovy klášterního kostela
vstoupili do chodby, která je dovedla k místnostem určeným pro
novice a žáky. Tam převor předal Oldřicha z Chlumu vysokému zamračenému mnichovi,
který dohlížel v dormitáři. „To je bratr Peregrýn,“ představil
ho. „Jeho budeš poslouchat a on ti řekne, co máš dělat.“ Pak se otočil a chvatně
zmizel.
Bratr Peregrýn si Oldřicha z Chlumu nepřátelsky měřil a pak zlostně zabručel:
„Teď mi řekni, kam tě mám uložit.“
„Mně stačí obyčejný slamník kdekoli na zemi u zdi,“ pokorně opáčil Oldřich z
Chlumu. Věděl, že každý začátek je těžký a určitě by nebylo
dobré dělat potíže hned po příchodu. Stačilo, že rozladil malého převora. Na
skromného si ostatně ani hrát nemusel, protože by mu opravdu
obyčejný slamník stačil.
Hubený mnich ale teatrálně obrátil oči ke stropu: „Tak obyčejný slamník by ti
stačil? A můžeš mně říci, kde ho mám vzít? Tenhle týden už jsi
pátý žák, který sem přišel. Náš opat chce být před arcibiskupem hezký a kdo pak má
starosti? On ne!“
„Nevěděl jsem…,“ trochu nešťastně vyhrkl Oldřich z Chlumu. Mnich ale zavrtěl
hlavou a pak ho přátelsky vzal rukou kolem ramen. „Nic si z toho
nedělej, nechtěl jsem tě vyděsit hned na začátek. Zatím se posaď sem a počkej,“
ukázal na masivní dřevěnou lavici, která stála pod malým oknem
vedle dveří. Pak se otočil a odešel.
 Oldřich z Chlumu zůstal sám. Zvědavě se rozhlížel po rozlehlé místnosti. Nebyla
vysoká, ale byla neobyčejně dlouhá. Měla klenutý strop a
neomítnuté zdi z plochých, hrubě štípaných kamenů. Podlahu kryly veliké nahnědlé
dlaždice z pálené hlíny. Podél delších stěn stála vedle sebe
prostá dřevěná lůžka se složenými přikrývkami ze slabé režné látky. Na zadní stěně
místnosti visel kříž ze dvou hrubě tesaných trámů.
Zde tedy spali klášterní žáci. Oldřich z Chlumu si tiše povzdechl. V dormitáři
bylo chladno, a i když byl prázdný, cítil pach nemytých těl.
Vzpomněl si na komůrku doma a znovu ho přepadla lítost. Rychle zamrkal a pak si
začal zamyšleně dlaní mnout bradu. Nebyl už přece dítě, tak tu
nebude fňukat! Přemýšlel tak usilovně, až usnul.
Probudil ho tlumený hluk na chodbě. Otevřel oči právě včas. S rámusem se
otevřely dveře a do dormitáře vpadl zástup chlapců, oblečených do
hnědých kuten stejně jako on. Měli rozesmáté tváře a rozpustile na sebe
pokřikovali. Jako poslední vešel bratr Peregrýn. Mračil se ještě víc,
než když mu převor představoval Oldřicha.
„Chcete dneska zůstat bez večeře?“ rozkřikl se hlasitě. „Jste v klášteře a ne v
nějakém venkovském hampejzu.“
Jeho napomenutí vyvolalo na tvářích většiny žáků další nával veselí. Ale bratr
Peregrýn se nad tím zjevně nijak nepohoršoval. Rukou se ohnal
po několika nejbližších, aby jim dal pohlavkem řádné ponaučení, ale chlapci rychle
uskočili. Přesto spokojeně dodal: „No proto!“
Pak si všiml Oldřicha z Chlumu. Rukou se plácl do čela a zabručel: „Já na tebe
úplně zapomněl!“ Obrátil se zpět k zástupu žáků a přísně si je
měřil. Nakonec zvedl ruku a prstem si přivolal středně vysokého mladíka se zrzavými
vlasy, který se smál ze všech nejhlučněji.
„Knute, protože nedbáš na dodržování benediktinské regule, musím tě potrestat.
Dneska s tebou bude na lůžku spát tenhle novic. Je dost široké
pro oba.“
Zrzavý mladík vrhl krátký pohled na Oldřicha z Chlumu a pokrčil rameny. S
hranou lhostejností odpověděl: „Lepší než náš převor. Tenhle je
alespoň hubený, trocha místy zbyde i pro mě.“
Sotva to dořekl, propukli všichni v hlasitý smích. Bratr Peregrýn se zachmuřil
ještě více a přísně zvedl prst, aby Knuta pokáral. Než ale
stačil něco říci, otevřely se dveře dormitáře a dovnitř vstoupil prelát střední
postavy. Měl úzký, ušlechtilý obličej, živé oči a tenké rty.
Kolem krku mu visel masivní zlatý řetěz s křížem.
Všichni okamžitě ztichli a bratr Peregrýn sebou trhl, jako by se chtěl uklonit.
Na poslední chvíli si to však rozmyslel a trochu provinile
řekl: „Vítejte, bratře opate. Právě jsem napomínal žáky, aby…“
„Slyšel jsem,“ chladně ho přerušil opat Heidenreich. „Bratr převor hlásil, že
ráno přijal do školy dalšího novice. Předpokládal jsem, že mi
ho přivedeš ukázat. Považoval jsem to za více než pravděpodobné, pokud má žít mezi
námi,“ pokračoval ironicky. „Ale jak vidím, máš spoustu jiné,
důležitější práce. Šel jsem se pomodlit, a protože jsem slyšel, že žáci jsou tady,
to se přeslechnout nedalo, zastavil jsem se sám. Kde ho máš?“
Bratr Peregrýn vrhl zlostný pohled na Oldřicha z Chlumu, jako by on mohl za
všechno. Pak na něj ukázal. „Prý je odněkud z českého království.
Jmenuje se Oldřich a nic zvláštního na něm bratře opate k vidění není, jak sám
jistě uznáte.“
Opat prošel uličkou mezi žáky až k lavici, na níž Oldřich z Chlumu seděl. Ze
vzdálenosti několika kroků si ho mlčky prohlížel. Přitom lehce
pomrkával očima a Oldřich pochopil, že má potíže se zrakem a na dálku zřejmě špatně
vidí. Vstal z lavice a nepatrně se uklonil. Opat zvedl ruku
a požehnal mu. Pak rychle dodal: „Vítej mezi nás, synu.“ Otočil se a spěšně odešel,
aniž cokoli řekl.
Bratr Peregrýn vyběhl za ním na chodbu a s prásknutím za sebou zabouchl dveře
dormitáře.
 „Tak si myslím, že o večeři dneska přijde spíše bratr Peregrýn,“ rozesmál se
jeden ze žáků.
„Pokud by ho opat potrestal, tak neprávem,“ řekl přísně Knut. „Bratr Peregrýn
je náhodou správný chlap.“
„Jseš si jistý, že je to chlap?“ ironicky se ušklíbl obtloustlý mladík se
světlými vlasy a širokým obličejem, podobným měsíci v úplňku.
„To jsou jenom pomluvy,“ uťal ho jiný žák. „Nemůžeš popřít, že nám bratr
Peregrýn odpustí skoro všechno.“
Zrzavý Knut nechal ostatní, aby se přeli. Přešel k zaraženému Oldřichovi z
Chlumu, usmál se a pak ho přátelsky objal. „Vítej mezi nás!“

Protože celé odpoledne Oldřich z Chlumu prospal na lavici, nemohl v noci

usnout. Převaloval se na lůžku vedle zrzavého Knuta a v duchu si
opakoval, co během dne viděl. Pak ho začal tlačit měchýř. Uvědomil si, že netuší,
kde tady mají místo, kde by si mohl ulevit. Chvíli se dokázal
překonat, ale pak uslyšel hlas zvonu, který oznamoval půlnoc. Když si uvědomil,
kolik času zbývá do první ranní mše matutina, bylo jasné, že
nemá šanci vydržet.
Položil Knutoví ruku na rameno a opatrně jím zatřásl. Když se mu zdálo, že ho
vnímá, pošeptal mu těsně u ucha, aby nevzbudil ostatní, co
potřebuje.
„Chodbou vlevo a na konci dveřmi ven,“ zabručel ospale. Převalil se na druhý
bok a vzápětí se opět ozvalo jeho polohlasné chrápání.
Oldřich z Chlumu opatrně vstal. Podlaha nepříjemně studila. Chvíli trvalo, než
našel kožené sandály a nazul si je. Pak se začal štrachat ke
vchodu. V dormitáři byla tma, ale východ osvětlovala malá lampička, která hořela ve
dne i v noci. Podle ní se orientoval celkem dobře.
Vyšel na chodbu a rychle se vydal směrem, který mu poradil Knut. Když ale
otevřel dveře na konci chodby, neuviděl kýžené místo. Před ním se
rozkládal klenutý ambit, který do čtverce obklopoval klášterní rajskou zahradu.
Nešťastně se rozhlížel. Ambit byl prázdný a po jeho obvodu se
táhla řada dveří. Netušil, kam mohou vést, a bál se zkoušet všechny. Rozběhl se
zpátky k dormitáři.
Došátrat se zpátky k lůžku bylo těžší, než když hledal cestu ven. Nakonec se mu
to podařilo. Cítil, že už to dlouho nevydrží. Nervózně
zatřásl Knutem.
„Co zase chceš?“ zabručel zrzavý hoch a posadil se.
„Já to nenašel,“ oznamoval Oldřich z Chlumu nešťastně.
Knut si rukou protřel ospalé oči. Teprve teď se úplně probudil a tiše se
rozesmál. „Latrýny jsou na nádvoří. Je to strašně daleko. V noci
chodíme do rajské zahrady. Sice se to nesmí, ale mniši to dělají taky. A už
neotravuj,“ dodal přátelsky, lehl si a přes hlavu si přetáhl
přikrývku.
Oldřich z Chlumu se otočil, a jak nejrychleji mohl, utíkal zpátky do ambitu.
Oběhl kamenné zábradlí ke schůdkům, které vedly dolů mezi záhony
s květinami. Udělal ještě několik kroků po cestičce vysypané pískem. Zastavil u
nevysokého jehličnatého stromku, vyhrnul si košili a s úlevou
začal vyprazdňovat měchýř. Přesně v té chvíli se v ambitu objevila postava. Oldřich
z Chlumu se polekal. Tím spíše, když poznal, že to není
mnich, ale nahá dívka. Hrozně se styděl, ale nemohl přestat. Udělal alespoň krok,
aby se ukryl za smrčkem.
Pak uslyšel křik a mezi větvemi uviděl, že do ambitu vběhl mnich, který dívku
pronásledoval.
Nahá dívka se zmateně pokoušela otevřít dveře, ale všechny byly zamčené. Pouze
tím ztratila čas. Přesně ve chvíli, kdy Oldřich z Chlumu
skončil a rychle si spustil košili, mnich dívku dohnal. I když bylo pod křížovou
klenbou ambitu šero, poznal, co dělá. Zvedl ruku, v níž se
zalesklo ostří nože, druhou rukou dívku popadl za husté černé vlasy, neurvale jí
smýkl k sobě a pak jí jediným pohybem podřízl hrdlo. Ambitem se
rozlehlo bolestivé zachroptění. Vzápětí dívka padla k zemi.
Oldřich z Chlumu na chvíli ztuhl hrůzou. Skrze větve uviděl, jak se muž v
benediktinském řeholním hábitu sklonil a zasadil dívce zuřivě ještě
několik ran nožem. Přitom cosi zlostně šeptal. Té nahé nešťastnici se již pomoci
nedalo, ale Oldřicha z Chlumu popadl strašný vztek. Rychle se
rozhlédl. Na zemi pod sousedním stromem uviděl ulomenou silnou větev. Sehnul se a
uchopil ji do ruky. Proti mnichovi s nožem by měl mít s touhle
zbraní šanci. Rozběhl se po cestičce ke schůdkům, aby se dostal zpět do ambitu.
Vrah v benediktinském hábitu měl přes hlavu přetaženou kápi a stále se skláněl
nad tělem zavražděné dívky. Oldřich z Chlumu si s hrůzou
všiml, že ji hladí po těle a tiše odříkává jakousi litanii. Bylo v tom cosi
děsivého, hrůznějšího, než byla vražda sama. Jako by v šeru
klášterního ambitu stál sám ďábel. Ani sebezvrhlejší člověk se nemohl tak něžně
laskat s tělem mrtvé, jako to dělal ten strašný mnich.
Oldřichovi z Chlumu klesla ruka s klackem, byl jako ochromený tou děsivou
podívanou. Přestal si dávat pozor a o cosi zakopl. Muž v kápi zvedl
hlavu a otočil se směrem, odkud uslyšel podezřelý zvuk. V tu chvíli vyšel měsíc a
ozářil jeho obličej. Byl bledý, hubený, se špičatým nosem a
krutě staženými masitými rty. Na levé tváři měl velikou pihu. V jeho očích se na
kratičký okamžik mihl úlek, pak vyskočil, zvedl nůž nad hlavu a
rozběhl se proti Oldřichovi z Chlumu. Současně vykřikl: „Někdo tu je!“
Oldřich z Chlumu byl i přes své mládí dobrý bojovník. Pružně uskočil a bez
větších obtíží vyrazil klackem mnichovi nůž z ruky. Pak mu
nastavil nohu a druhým koncem klacku ho udeřil do zátylku. Muž vykřikl bolestí,
klopýtl a svalil se na zem. Přesně v té chvíli se ze dveří na
opačné straně ambitu vynořilo několik mnichů v hnědých benediktinských hábitech.
Oldřichovi z Chlumu okamžitě došlo, že tu nejsou proto, aby pomohli jemu.
Obrátil se, a co mu síly stačily, vyrazil ke dveřím za zády,
kterými se dostal do chodby k dormitáři. Dveře místnosti, kde žáci spali, zavřel
ještě dříve, než pronásledovatelé oběhli ambit a dostali se do
temné chodby.
Zadýchaně proběhl uličkou mezi lůžky, teď nedával pozor, jestli o nějaké
zakopne a spáče probudí. Skočil pod pokrývku a nešetrně Knuta
odstrčil ke kraji, aby si udělal místo.
„Copak hoří?“ zabručel zrzavý chlapec. „S tebou je teda radost spát!“
Oldřich z Chlumu neodpověděl. Poděšeně se díval do tmy ke vchodu, osvětlenému
mihotavým plamenem lampičky. Dveře se skoro neslyšně otevřely.
Do dormitáře nahlédl jakýsi mnich v kápi. I když stál ve dveřích osvětlených
lampičkou, nebylo mu vidět do obličeje. Zdálo se, že se zaraženě
rozhlíží. Pak se otočil a zmizel. Dveře dost nešetrně přibouchl. Několik spících
chlapců polohlasně protestovalo, ale jinak byl v ložnici klid.
Oldřich z Chlumu cítil, že mu na čele vyrazil pot. Třásl se po celém těle.
Nevěděl, co má dělat. Pak uslyšel drkotavý zvuk a vzápětí si
uvědomil, že to je cvakání jeho zubů. Zavřel oči a snažil se ovládnout. Jenže to
nešlo. Hrůza uplynulých minut na něho dolehla teprve teď.
Vzápětí ucítil prudkou herdu do boku a hned další. Než stačil cokoli říci, Knut
se do něho opřel a shodil ho z lůžka. Přes pelest vyklonil
rozespalou tvář lemovanou zrzavou kšticí a zlostně zabručel: „Tam dole zůstaneš až
do rána. Jasné? I kdyby se bratr Peregrýn pomátl vzteky, už
tě u sebe nechci!“
„V ambitu zavraždili nějakou dívku,“ řekl tiše Oldřich z Chlumu.
„A pak tě potkal archanděl Gabriel a hráli jste spolu kostky,“ zívl Knut a
skulil se zpátky na lože. Vzápětí bylo slyšet jeho spokojené
oddechování.
Dlaždice na podlaze dormitáře byly nepříjemně studené a Oldřich z Chlumu si
nebyl jistý, jestli se chvěje ještě strachem, nebo už jen
nesnesitelnou zimou. Na podlaze zůstat do rána nemohl. Pak ho napadlo, že by si
mohl jít lehnout na dřevěnou lavici vedle dveří, na níž spal
odpoledne. Kdyby se zabalil do své kutny, která visela na věšáku u vchodu, nemuselo
by to být tak špatné. Mělo to však jednu chybu. Co kdyby se
vrátili ti mniši, kteří ho pronásledovali? U dveří by byl první na ráně. A možná by
jim došlo, že to byl právě on, kdo klackem srazil vraha té
dívky.
Posadil se a horečně přemýšlel, co udělá. Zívl a najednou si uvědomil, jak
strašně se mu chce spát. Opatrně vstal a lehl si zpátky na kraj
Knutová lůžka. Zrzavý chlapec cosi zabručel a dokonce se nepatrně posunul, aby mu
udělal místo. Oldřich z Chlumu rychle zavřel oči a nic dalšího
už si nepamatoval. Usnul, jako když ho do vody hodí.

III. KAPITOLA

„Vstávej,“ uslyšel Oldřich z Chlumu Knutův hlas. Vzápětí jím kdosi nešetrně
zalomcoval a stáhl z něho pokrývku. Pootevřel oči a zjistil, že
je ještě skoro noc.
„Nech mě,“ zabručel nerudně a pokusil se stáhnout pokrývku zpátky přes sebe.
„V noci je horší než armáda švábů,“ ironicky vrtěl hlavou Knut, „a když má
vstávat na mši, tak se mu nechce. Kluci, pomozte mi.“
Vzápětí si Oldřich z Chlumu uvědomil, že ho několik noviců popadlo za ruce a
nohy, zvedlo z lůžka a kamsi neslo. Otevřel oči a začal sebou
mrskat, aby se jim vykroutil.
„Teda ten je těžký jako žok s hrachem,“ supěl novic, který ho držel za nohu.
Pak klopýtl o jedno z lůžek a nohu pustil. Oldřich z Chlumu toho
okamžitě využil. Uvolněnou nohou kopl robustního novice s křivým nosem, který mu
držel druhou nohu. Novic sprostě zaklel a chytil se za břicho.
Jenže ani to Oldřichovi příliš nepomohlo. Volné nohy popadli další chlapci, kteří
průvod doprovázeli. Dotáhli ho až ke kádi s vodou, která stála
pod oknem. Z ní si novicové nabírali vodu, pokud si chtěli opláchnout před mší
obličej nebo se v noci napít.
Chlapci s radostným křikem Oldřicha z Chlumu zvedli a hodili přes okraj do
kádě. Voda byla pořádně studená a vyšplíchla až na zem. „Křtíme tě
a přijímáme do našeho bratrstva noviců kláštera svatého Mořice,“ skandovali nahlas.
Pak se k němu natáhlo hned několik rukou a hoši v bílých
košilích mu pomohli vylézt ven.
Oldřich stál bosý vedle kádě a cítil, jak z něho crčí voda a pleská o dlaždice.
Nevěděl, co ho ještě čeká. Pochopil však, že mu ostatní
nechtěli ublížit. Tenhle nedobrovolný křest, i když nebyl příjemný, zřejmě patřil k
rituálům klášterní školy.
Obrátil se na Knuta, který stál uprostřed noviců a smál se ze všech
nejhlasitěji. „Už jste skončili?“ zeptal se Oldřich z Chlumu nasupeně.
Byla mu pořádná zima.
„Prozatím ano,“ opáčil zrzavý novic s vážnou tváří. „Ale budeme to opakovat
každé ráno, pokud budeš v noci rušit jako dneska.“
Teprve teď se Oldřichovi z Chlumu vybavilo, co zažil v rajské zahradě. Když se
ale rozhlížel po rozesmátých tvářích chlapců, nebyl si jistý,
zda to nakonec nebyla jen noční můra. Ostatně, kde by se vzala v klášteře dívka? A
ještě nahá? Zaváhal, zda jim má o nočním zážitku povědět.
Nakonec si řekl, že se nebude ukvapovat. Pokud se opravdu stala vražda, bude
toho stejně plný klášter. A jestliže to byl sen, proč ze sebe
dělat před ostatními blázna? Pro jistotu se při oblékání hnědé benediktinské kutny
přitočil ke Knutoví a polohlasně se ho zeptal, zda si
nepamatuje, co mu v noci říkal.
„Samé hlouposti,“ mávl rozmrzele rukou. „Už si ani nevzpomínám.“
Oldřich z Chlumu rozpačitě přešlápl, pak si utáhl šněrování u krku, nazul
střevíce, a protože zůstal v dormitáři skoro poslední, vyrazil za
ostatními do kaple na ranní mši. Za oknem právě začalo svítat.
 Kaple v klášteře svatého Mořice byla rozlehlá stavba. Chrámová loď nebyla
nijak široká, ale neobyčejně vysoká a dlouhá, takže budila
velkolepý dojem. Žádný podobný kostel Oldřich z Chlumu z domova neznal. Když
vstoupil z chodby postranním vchodem dovnitř, skoro podvědomě se
přikrčil, jako by se té nesmírné rozlehlosti polekal. Novicům bylo vyhrazeno místo
u postranní kaple vzadu za chórem. Bratr Peregrýn na ně už
čekal a přísně je přelétl pohledem, aby se ujistil, že přišli opravdu všichni. Pak
se nepatrně usmál a lehce kývl hlavou, že je spokojen.
Oldřich z Chlumu si překvapeně prohlížel zástup benediktinských mnichů, kteří
zaujímali místa na lavicích, táhnoucích se ve dvou řadách kolem
celého chóru. Některé byly ještě prázdné a poslední opozdilci s tvářemi šedavými od
nevyspání teprve dobíhali. Další mniši a spousta laických
bratrů, kterým nepříslušela čest sedět na chóru, klečeli na podlaze čelem k oltáři.
V kapli mohly být dobře dvě stovky řeholníků. To bylo určitě
víc než ve všech klášterech v okolí chlumecké tvrze, kde se Oldřich narodil,
dohromady.
Ozvalo se zazvonění a z presbytáře vyšel opat Heidenreich doprovázený čtyřmi
starými mnichy, kteří šli shrbeně a opírali se o hole. Zastavili
se před oltářem, uklonili se a pokřižovali.
Pak pomalu pokračovali k mramorovému stolci, stojícímu napravo od oltáře.
Nejprve usedl opat a po jeho boku čtyři starci, kteří ho
doprovázeli. Hned potom začala mše.
Oldřich z Chlumu se bohoslužbě nedokázal věnovat. Jak rád by otevřel své srdce
Bohu a hledal v jeho moudrosti a laskavosti útěchu, ale
nedokázal to. Nenápadně si prohlížel tváře mnichů, kteří byli kolem. Pobaveně si
všiml, že mnozí z těch, kteří seděli na lavicích chóru, měli
přivřené oči a dřímali. Jeden ze starších benediktinů po celou mši chór pomalu
obcházel a ty, kteří usnuli, dost nešetrně budil.
Řeholníci měli v kostele kápě svých kuten shrnuté na záda, neboť bohoslužeb se
účastnili s nepokrytými hlavami. Oldřich z Chlumu měl tedy
dost příležitostí najít mezi nimi mnicha se špičatým nosem a velkou pihou na levé
tváři, který v noci zavraždil v ambitu nahou dívku. I když se
rozhlížel pozorně, nikoho takového nenašel. Někteří řeholníci měli sice obličeje
pokorně skloněné k zemi, jiní klečeli zády k novicům, ale i tak
se nemohl mýlit. Ten muž tu nebyl. Přitom museli být v kapli všichni, kteří žili v
klášteře. Snad s výjimkou nemocných.
Uvědomil si, že ho někdo tahá za kutnu a cosi přísně říká. Polekaně se ohlédl.
Tak se zabral do svých myšlenek, že zapomněl sledovat mši.
Bratr Peregrýn stál za ním a zle se mračil. „V Čechách se při přijímání nekleká?“
ptal se ironicky. Oldřich z Chlumu s hrůzou zjistil, že
všichni novicové kolem klečí na zemi a několik na něj dokonce dělá nenápadně
posunky. S hranou pokorou se pokřižoval a pak padl na kolena.
Bratra Peregrýna to zjevně uspokojilo. Přikývl a tiše se vrátil na místo u sloupu,
odkud mohl pohodlně sledovat své žáky.
Po skončení mše opustil kapli jako první opat, pak ostatní mniši a řeholní
bratři. Novicové museli počkat, bylo zvykem, že odcházeli
poslední.
„Co bude teď?“ zeptal se Oldřich z Chlumu zvědavě svého souseda, svalnatého
chlapce s křivým nosem.
„Taky jsi nemusel ráno tolik kopat,“ řekl novic vyčítavě a rukou si přejel po
břiše.
„Taky jste mne nemuseli házet do vody,“ opáčil přátelsky Oldřich z Chlumu.
„Ty si nenecháš moc líbit!“ zabručel novic s úsměvem. „Já jsem Zbygniew a
pocházím z Krakova.
Jestli chceš vědět, co bude teď, tak se raději ani neptej. Hrůza skoro tak
veliká jako příchod apokalypsy.“
„Bez latiny by nebylo křesťanství,“ ozval se za nimi bratr Peregrýn, který je
zaslechl. „A ty se nerouhej, Zbygniewe, ať nemáš další hřích.
Stačí, že po měsíci neumíš ani první deklinaci.“
 „Mohu o něco požádat?“ obrátil se Oldřich z Chlumu na bratra Peregrýna, protože
se mu zdálo, že slyší v jeho hlase spíše laskavou starost než
zlost.
„Jestli se chceš vyhnout lekci, pak raději mlč,“ zabručel mnich.
Oldřich z Chlumu pokorně zavrtěl hlavou. „Kromě dormitáře a kaple vůbec
netuším, jak klášter vypadá. Ale i tak vidím, že je to úžasná stavba.
Nic takového jsem doma nepotkal.“
„V celém Sasku nenajdeš skvělejší,“ hrdě přitakal mnich. „Proto je zasvěcen
patronovi naší země, svatému Mořicovi. Rozumím, chtěl by sis ho
prohlédnout. Všechno má ale svůj čas. Do začátku lekce ovšem zbývá ještě chvíle,“
řekl váhavě a rozhlédl se po hloučku noviců.
„Slibujeme, bratře Peregrýne, neutečeme,“ řekl Knut za všechny. „Trefíme tam i
bez vás.“
Mnich zvedl přísně hubený prst a pohrozil jim. Pak přikývl a řekl: „Tak dobrá.
Ale ať vás ani nenapadne přijít na lekci pozdě!“
Vzal Oldřicha z Chlumu za ruku a vyvedl ho z kaple na chodbu, kterou před
chvílí přišli z dormitáře. Zastavil se a ukázal do úzké chodbičky
vlevo. „Půjdeme tudy, to je zkratka k refektáři,“
„Nemohli bychom se raději podívat do rajské zahrady a na ambit?“ zaprosil
nevinně Oldřich z Chlumu. „Doma jsme měli nádhernou zahradu. Trochu
se mi po květinách stýská.“
Bratr Peregrýn se rozzářil. „Ty rozumíš květinám?“ To je báječné. Promluvím o
tobě s převorem, třeba by dovolil, abys nám pomáhal v zahradě.
Abys rozuměl, heslo našeho řádu zní „Modli se a pracuj. Vždy odpoledne je podle
řádové regule několik hodin vyhrazeno hospodářským pracím. Já s
několika dalšími bratry pečujeme o zahrady. Nejen tu rajskou. Vzadu máme
velikánskou štěpnici a také zahradu s léčivými bylinami. Tam bys mohl
být dost platný.“
Aniž čekal na odpověď, otočil se a rychle zamířil chodbou ke vchodu do ambitu.
Jakmile se ocitli mezi sloupy podloubí, které lemovalo ze
všech stran rajskou zahradu, poznal Oldřich z Chlumu na první pohled, že se tu nic
mimořádného neděje. Občas ambitem pomalu prošel některý z
řádových bratrů, dole mezi záhony s květinami seděl na kamenném sedátku stařičký
mnich, který si v paprscích ranního slunce ohříval revmatickými
bolestmi zkroucené klouby. Nikde ani stopy po hrůzném zločinu.
Oldřich z Chlumu pomalu kráčel ambitem. V místech, kde viděl vraždu nahé dívky,
bylo vše jako jinde. Pátravě se díval pod nohy. Ani sebemenší
stopa po krvi. A přece měl dojem, že na jednom místě bylo méně prachu, jako by tu
někdo dlaždice pečlivě vyčistil. Ale to ještě nic neznamenalo.
Potřeboval by nějaký hmatatelný důkaz.
Bratr Peregrýn zatím sešel po dvou kamenných schůdcích do rajské zahrady a
spokojeně se rozhlížel. Několikrát vdechl příjemnou vůni drobných
bílých kvítků velikých keřů, které z té strany lemovaly balustrádu ambitu. Oldřich
z Chlumu ho dohnal a s hraným zájmem si zahradu prohlížel.
Konečně narazil na to, co hledal. Pod jedním z keřů zahlédl konec klacku. Sáhl pro
něj a zvedl ho. Byl to nepochybně ten, kterým srazil v noci
vraha s pihou na levé tváři.
Vražda nahé dívky nebyla noční můra. Byl to skutečný zločin. Stal se v klášteře
a někteří z mnichů o něm museli vědět, když tak pečlivě
zahladili stopy a dokonce ukryli mrtvé tělo.
Oldřich z Chlumu se trochu poděšeně rozhlédl, jako by očekával, že odněkud zase
vyrazí horda mnichů v kápích a začne ho pronásledovat.
Pokřižoval se a tiše zašeptal: „Bože, co mám dělat?“
Stejně jako ráno při mši nedostal odpověď. Hlavou se mu zděšeně mihlo, co když
je tohle místo prokleté a Bůh ho opustil?
„Pojď, ukážu ti ještě naši štěpnici,“ řekl měkce bratr Peregrýn a chytil
Oldřicha z Chlumu za ruku, aby ho vedl. „Není to daleko, lekci
latiny stihneme. Normálně bychom museli obcházet celý klášter, protože do zahrad
vede vchod ze zadního hospodářského dvora, my ale používáme
zkratku,“ řekl a ztišil důvěrně hlas, aby naznačil, že Oldřicha z Chlumu už počítá
mezi bratry sadaře. Odvedl ho do ambitu a v rohu, hned vedle
nádherné fresky, která zobrazovala utrpení svatého Šebestiána, otevřel malá dvířka.
Za nimi byly úzké příkré schody, které vedly dolů do tmy.
Oldřich z Chlumu sebou trhl. Nějak se mu to nelíbilo. Co když patří i bratr
Peregrýn mezi vrahy? Tohle by byla nejsnazší cesta, jak se ho
zbavit. Nejdříve Oldřicha odvedl od ostatních a teď ho někde v temném koutě zabije.
Mnichům řekne, že spadl ze schodů a zlomil si vaz. Kdo to
bude zkoumat? Zbylí novicové určitě ne.
„Ty se bojíš?“ řekl tiše bratr Peregrýn a pohladil Oldřicha z Chlumu něžně po
tváři. Pak ho jednou rukou objal kolem ramen a přitiskl se k
němu. „Já tě nedám, neboj se,“ pokračoval vzrušeně.
Oldřich z Chlumu ztuhl a napadlo ho cosi pobuřujícího. Neměl s láskou žádné
zkušenosti, bratr Jaromír se mu mnohokrát vysmíval a s potěšením
vyprávěl každičký detail, když se pomiloval s nějakou vesnickou holkou. Teď měl
neodbytný pocit, že se k němu bratr Peregrýn chová stejně, jak
by se Jaromír choval ke své milence. Pak si řekl, že třeba mnichovi křivdí. Matka
ho za celý život nepolíbila tolikrát jako benediktinští mniši
od té chvíle, co ho přijali do klášterní školy. Jenže to byly jen letmé doteky rtů,
které symbolizovaly vzájemné bratrství.
Tohle bylo něco jiného. Oldřich z Chlumu se nikdy s žádnou ženou nemiloval, ale
v mnichových dotecích cítil vášeň a touhu. Otřásl se odporem.
Pak si vzpomněl, co včera řekl ironicky jeden z noviců o bratru Peregrýnovi, jak
pochyboval, zda je to vůbec muž. Včera tomu nerozuměl. Teprve
teď to pochopil.
Jednou mu kterýsi opilý šlechtic tvrdil, že muž nemusí milovat jenom ženu, ale
klidně i jiného muže. Tehdy mu nevěřil. Chtěl bratra Peregrýna
odstrčit a začít na něho křičet. Tohle si k němu nesmí nikdo dovolit. Jenže pak se
mu před očima mihlo nahé tělo zavražděné dívky. Představoval
si, že k němu obrací obličej, vzpíná ruce a prosí, aby ji pomstil. Co mělo větší
cenu? Spravedlnost, nebo chvilka, kdy na sobě musel vydržet
ruku toho zvráceného mnicha?
Později nikdy nelitoval odpovědi, kterou si dal tehdy v ambitu kláštera svatého
Mořice. Na světě bylo cosi vznešenějšího než vlastní pohodlí
a bezpečí. Byla to lidská spravedlnost.
„Když jste se mnou, bratře Peregrýne, už se nebojím,“ řekl tiše a sklopil oči.
Nebyl přece jen zvyklý lhát. „Jděte první, půjdu za vámi.“
Mnich se slastně usmál a znovu ho, tentokrát jen letmo, pohladil po hlavě. Pak
sáhl do výklenku ve zdi, ukrytého za dveřmi schodiště. Vytáhl
křesadlo a hrubou lojovou svíci. Chvíli křesal ocílkou do troudu, až se mu podařilo
zažehnout plamínek. Od něho zapálil knot svíčky.
Křesadlo vrátil do výklenku a začal sestupovat do tmy. Svíčku držel vysoko
nad hlavou, aby Oldřich z Chlumu dobře viděl na schody.
Sestupovali dlouho. Vlhký vzduch byl cítit hnilobou.
Konečně schody skončily. Ocitli se v malé klenuté místnosti, z níž vybíhaly
do třech stran nízké chodby. Aby mohl Oldřich z Chlumu
pokračovat, musel se pořádně skrčit.
„Do zahrad vede ta levá,“ řekl bratr Peregrýn. V hlase měl opět svůj obvyklý
přísný tón, kterým byl zvyklý poučovat novice. „Pamatuj si to!
Ty zbylé dvě vedou kdovíkam. Jeden bratr si nedávno spletl cestu a vydal se pravou
chodbou místo levé. Už nikdy jsme ho neviděli. Kdesi v
podzemí zabloudil a nevrátil se.“
Cesta levou chodbou byla neobyčejně krátká. Neušli ani padesát sáhů a ocitli se
u schodiště, které vedlo vzhůru. Vystoupili po něm a dostali
se k dřevěnému poklopu. Bratr Peregrýn ho nadzvedl a s lehkým supěním vylezl ven,
Oldřich z Chlumu hned za ním. Stáli v chatrném dřevěném
přístřešku, kam si mniši ukládali zahradnické nářadí.
Bratr Peregrýn opatrně postavil hořící svíčku do hliněné misky na stole, aby
nezhasla. Pak otevřel dveře a rukou hrdě ukázal ven. Štěpnice se
táhla dolů po svahu skoro až k městským hradbám. V řadách tam stály košaté stromy
obsypané dozrávajícím ovocem. Tráva byla všude posekaná a
vlevo, za proutěným plotem, se krčily vysoké černé záhony se zeleninou a bylinkami.
Oldřich z Chlumu chtěl projevit zdvořilý zájem a jít se podívat ven. Bratr
Peregrýn ho ale netrpělivě zarazil.
„Musíme se vrátit, abychom stihli lekci latiny. Když jsem říkal, že máme dost
času, netušil jsem, že se zdržíme rozhovorem v ambitu,“ řekl.
Do hlasu se mu vrátila něha.

IV. KAPITOLA

„No, no, aby ses nepřetrhl ochotou,“ rýpl Oldřicha z Chlumu nešetrně loktem do
boku Zbygniew, když odcházeli z latinské lekce a společně
mířili do refektáře na oběd. „Takové, co podlézají, tu nemáme rádi.“
„Copak za to mohu, že jsem rozuměl všemu, co po mně bratr Siegfried chtěl?“
bránil se rozmrzele.
„Nejde jenom o něj,“ řekl Knut, který kráčel z druhé strany a přísně se na něj
díval. „Nám se hlavně nelíbí, jak nadbíháš bratru Peregrýnovi.
Tohle na něj ještě nikdo z nás nezkoušel. Pokud by sis chtěl podobnou cestou
zajistit výhody, nemáš už mezi námi místo!“
Oldřich z Chlumu nepatrně zčervenal. Pak se rozhlédl a polohlasně řekl:
„Křivdíš mi. Je to úplně jinak, než si myslíš, ale musí to zůstat jen
mezi námi.“
„Po obědě bude mše,“ přikývl Zbygniew. „Kostel je k takovému rozhovoru to
nejlepší místo. Tam bys měl hovořit jenom pravdu.“
Polák s křivým nosem věděl, co říká. Polední mše byla ještě ospalejší než ranní
matutinum. Po jídle mniši unaveně drmolili litanie a bylo jim
jedno, co se děje kolem. Knut a Zbygniew si stoupli spolu s Oldřichem na konec
hloučku klášterních žáků ke zdi za pilíř, který podepíral klenbu
boční kaple.
Oldřich z Chlumu však ještě trochu váhal. Oba znal teprve od včerejška, i když
mu připadalo, že v klášteře je už strašlivě dlouho. Stalo se
toho tolik. Komu tu vlastně mohl věřit? Jenže sám proti všem neměl šanci, to dobře
věděl. Potřeboval spojence. Nakonec se rozhodl, že o mrtvé
dívce řekne pravdu. Ale ne celou. To, že viděl tvář vraha, si nechá pro sebe.
„Nevymýšlíš si?“ zabručel nedůvěřivě Knut, když Oldřich z Chlumu skončil.
„Slyšel jsem o našem klášteře už spoustu hloupostí, ale není to nic
proti téhle. Mrtvá nahá dívka v ambitu? Kde by se tam vzala?“
„Kdybys v noci nespal jako jezevec, věděl bys, že to tak bylo,“ opáčil. „Hned
jak jsem se vrátil do dormitáře, jsem ti o té vraždě řekl. Ty
ses mi ale posmíval, jestli jsem náhodou nehrál kostky s archandělem Gabrielem,“
připomněl s výčitkou v hlase.
„U čerta, jo,“ vyhrkl zrzavý novic. Polekaně se rozhlédl, a protože byli v
kostele, rychle se pokřižoval a oddrmolil otčenáš. Pak chvatně
pokračoval: „Teď se mi to vybavuje. Něco takového jsi opravdu říkal. Jenže se mi
chtělo strašně spát a měl jsem na tebe pořádný vztek. Asi máš u
všech rohatých pravdu!“
„Zapomněl ses pokřižovat,“ usmál se Zbygniew dobromyslně, ale Knut se začal
bránit: „U všech rohatých není kletba. Kvůli té se křižovat
nemusím.“ Oba se začali přít.
„Co se stalo, není legrace,“ řekl chladně Oldřich z Chlumu.
„Raději na to zapomeňte!“ Otočil se a chtěl se vrátit mezi ostatní klášterní
novice.
„Počkej,“ popadl ho Zbygniew za ruku. „Neurážej se hned. Na světě je tolik
špatnosti, že by se člověk musel zbláznit, pokud by se občas
nezasmál.“
„Oldřich má pravdu,“ řekl s provinilým výrazem Knut. „Ta mrtvá dívka může
ohrozit i nás.
 Mniši, kteří Oldřicha pronásledovali do dormitáře, samozřejmě nevědí, kdo z nás
je viděl.
Musejí jednat rychle, aby se to nerozneslo po klášteře. V tuhle chvíli jsme pro
ně nebezpeční my všichni.“
„Mohli by nás třeba otrávit,“ poděšeně vyhrkl Zbygniew a rukou si přikryl ústa.
„Mně se zdála polévka nějak hořká!“
„Nefantazíruj,“ zabručel Oldřich z Chlumu. „Nalévali nám ji ze stejného kotle
jako ostatním.
Kdyby otrávili třicet noviců, to už by se neutajilo. Jenom by na sebe
upozornili. Já myslím, že se budou spíše snažit zjistit, kdo je opravdu
viděl, a případně, kdo další to ještě ví. Čím víc nás bude o té vraždě vědět, tím
méně si dovolí. Zlikvidovat všechny nemohou, to je jasné!“
„Proč by se o nás měli vůbec starat?“ zavrtěl nechápavě hlavou Zbygniew. Z jeho
tváře zmizel bezstarostný úsměv a teď se mračil soustředěním.
„Jeden novic měl bláznivý sen. To je všechno. Důkazy žádné. Kdybychom s tím
vyrukovali, obviní Oldřicha, že ho pokouší ďábel. Zavřou ho do cely
a pošlou za ním inkvizitora, aby z něj vyhnal temné síly pekla. Jestliže nenajdeme
tělo té zavražděné, nejsme pro ně nebezpeční.“
„Pokud nebudeme tělo té zavražděné dívky hledat, nemůže se nám nic stát,“
souhlasil Knut.
„To je určitě pravda,“ přikývl s hranou lhostejností Oldřich z Chlumu. Přitom
zachytil Zbygniewův pohled, který jako by ho varoval, aby teď
raději mlčel. Proto smířlivě dodal: „Řekl jsem vám to jen proto, abyste si
nemysleli, že je něco mezi mnou a bratrem Peregrýnem.
Zapomeňte na to. Jako by se nic nestalo, platí?“
„Co vy tři?“ ozval se za nimi přísný hlas malého převora. „Chcete tu zahálet do
večerní pobožnosti?“
Oldřich z Chlumu se ohlédl a zjistil, že se zabrali do hovoru a ostatní žáci
mezitím odešli.
Odpoledne si bratr Peregrýn vybral Oldřicha z Chlumu a ještě pět dalších
noviců, aby mu šli pomáhat při práci v zahradě. Ostatní žáci odešli
s převorem. Tentokrát zamířili do štěpnice delší cestou kolem refektáře a přes
hospodářský dvůr. Mnich odvedl žáky do přístřešku, kde pod
dřevěným poklopem ústily schody ze sklepení. Tam jim rozdal dřevěné rýče, které
měly spodky okuté plechovými listy. Sám si také jeden vzal.
Všechny odvedl do zelinářské zahrádky, kterou od zbytku sadu odděloval plot
spletený z proutí. Ukázal na záhony, z nichž už mniši sklidili
zralou zeleninu. Bylo třeba je zrýt.
Oldřich z Chlumu pomáhal doma na poli často. Zeleninu ale rodiče nepěstovali a
s rýčem nikdy nepracoval. Za chvíli byl námahou zpocený, až z
něj teklo. Přitom výsledek byl žalostný.
Ostatní novicové byli již o několik kroků před ním.
„Podívej, jak se to dělá,“ uslyšel vedle sebe hlas bratra Peregrýna. Vysoký
mnich se shovívavě usmíval, ostražitě se rozhlédl, a když
zjistil, že je nikdo nepozoruje, rychle pohladil Oldřicha z Chlumu po tváři a tiše
dodal: „I když jsi nešikovný, sluší ti to.“ Pak se v
rozpacích odvrátil a začal rychle rýt záhon před sebou. Ostatní žáky dohnal snadno.
Ač byl i na mnicha mimořádně hubený, byl houževnatý a
pracovat uměl.
Zastavil se, rukou si setřel z čela pot, nohou dvakrát lehce kopl do listu
rýče, aby z něho spadla nabalená hlína. Pak se obrátil na Oldřicha
z Chlumu. „Viděl jsi?“ řekl přísně a dával si pozor, aby ho slyšeli ostatní.
„Takhle se to dělá. Lehce zabořit a potom nohou zamáčknout do půdy.
A když rýč zvedáš, tak šetři ruce. Pohyb musíš vést celým tělem. Jasné?“
Oldřich z Chlumu přikývl a vděčně se na bratra Peregrýna usmál. „Zkusím to,“
řekl pokorně. Teď už to šlo lépe, ale přesto, když skončili,
toho měl tak akorát dost. Bratr Peregrýn je odvedl ke kamennému korytu, aby se
mohli umýt. Bylo stále dusno, a protože pracovali v těžkých
mnišských hábitech, většina žáků je u vody shodila, neboť byli zpocení po celém
těle. S veselým křikem se polévali a stříkali po sobě vodou.
Bratr Peregrýn si zatím sedl do stínu pod košatou hrušku a zálibně si novice
prohlížel. „Jen si užijte,“ usmíval se laskavě. „Máme dost času.“
Na odpolední mši dorazili pozdě, opat již seděl na svém stolci. Vrhl na bratra
Peregrýna káravý pohled a vzápětí dal pokyn k zahájení
bohoslužby. Oldřich z Chlumu ucítil, že ho kdosi zatahal za kutnu. Nenápadně se
ohlédl. Za ním stál Zbygniew a měl odvrácenou tvář, jako by
zbožně sledoval dění u oltáře. Přitom vsunul Oldřichovi z Chlumu do ruky malý
balíček. Pak se naklonil k jeho uchu a chvatně zašeptal: „Převor
nás náhodou odvedl uklízet ambit. Tohle jsem našel. Mnišský určitě není!“ Hned se
odtáhl a o krok ustoupil, jako by se nic nedělo.
Oldřich z Chlumu svíral v dlani malinkatý balíček a bylo mu jasné, že Zbygniew
objevil něco důležitého, o čem by bylo lepší mlčet. Přesto
neměl radost. Jeho duši svíral pocit strachu, stejný, jaký ho přepadl v noci v
rajské zahradě těsně předtím, než se objevila nahá dívka a mnich
s pihou na tváři, který ji zavraždil. Napadlo ho, že zlé myšlenky lidí mohou být
podobné zápachu. Někdo má citlivý nos a cítí zápach, stejně
jako on vnímá přítomnost zla. Ať už to bylo jakkoli, umiňoval si, že si musí dávat
pozor, protože události zřejmě začaly dostávat spád.
Teď už nešlo jen o něho. Zbygniew zřejmě našel důkaz. Nenápadně zvedl ruku a
balíček ukryl. Pak se obrátil k oltáři a bezmyšlenkovitě
opakoval vše podle ostatních. O čem bylo kázání, netušil. Hlavou se mu honily různé
myšlenky, které se stále vracely k jediné otázce. Proč ta
dívka zemřela? To kdyby věděl, byl by možná o pěkný kus dál. Neměl se zločinem
žádné zkušenosti, ale tolik mu bylo jasné, že člověk člověka
nezabije jenom pro zábavu. Vždycky musí mít důvod. A pořádný, vždyť to byl jeden z
nejtěžších smrtelných hříchů! Uvažoval, co může křesťana
přimět k vraždě.
Nakonec napočítal důvodů víc, než by myslel. Peníze, nenávist, touha po moci,
msta a třeba i strach. V jednom rytířském eposu četl, že lze
zemřít pro lásku. Když poslouchal svého bratra Jaromíra, uměl si představit, že
násilník podobný jemu by mohl zabít dívku, která nechtěla být po
chuti jeho chtíči. To mu ze všech důvodů připadalo v tomhle případě
nejpravděpodobnější. Ta dívka byla nahá. Ale tomu ostatnímu kolem nerozuměl.
Do její vraždy bylo zjevně zapleteno více mnichů.
Když přijel s otcem před několika dny do Magdeburku, překvapilo ho, kolik bylo
ve městě hampejzů. I v šenku, kde spali, se nabízelo několik
prodejných holek. S uzarděním si musel přiznat, že se mu jedna z nich velice
líbila. Nechápal, proč by kdokoli vraždil, pokud by chtěl uspokojit
svůj tělesný chtíč. Stačilo vzít pár stříbrňáků a zajít do města.
Po mši se zástup noviců odebral na odpolední lekci. Oldřich z Chlumu věděl, že
je čeká čtení a výklad bible. Tahle výuka byla přístupná i
laickým bratrům, proto se konala v refektáři, který byl větší než místnost
klášterní školy.
Z kostela vyšli postranním vchodem a přes nádvoří zamířili k prelatuře. Obešli
špitál a pokračovali podél budovy převorství, která se právě
opravovala. Zrovna obcházeli hromadu stavebního materiálu a cihel, složených na
dřevěných nosítkách, aby je kameníci mohli zítra vynést nahoru,
když Oldřich z Chlumu uslyšel na lešení divný zvuk. Dělníci přitom byli pryč,
blížil se večer. Zvedl hlavu a spatřil obrovský kvádr, který se
nakláněl přes hranu lešení a vzápětí se začal řítit dolů na Zbygniewa. Zděšeně
vykřikl, vrhl se k chlapci a vší silou do něho strčil. Jenže
nebyl dost rychlý. Zachránil mu sice život, ale zranění zabránit nedokázal.

Kámen přimáčkl Zbygniewovu nohu k zemi a ozval se ošklivý zvuk lámaných kostí.
„Rychle,“ vykřikl Oldřich z Chlumu na své kamarády. Sehnul se a popadl kvádr za
spodek. S pomocí dalších noviců ho odvalil. Bratr Peregrýn
byl bledý zděšením, ale hned, jak se podařilo Zbygniewa vyprostit, se ujal jeho
ošetřování. Zraněný novic ležel v bezvědomí. Zatím se sbíhali
další mniši, kteří se procházeli po nádvoří a nehodu viděli. Objevil se i bratr
Severus, který měl na starosti klášterní lékárnu a ošetřování
zraněných. Zkušeně prohmatal nohu a usmál se povzbudivě na ostatní.
„To bude dobré, kost je jenom zlomená, není rozdrcená. Je mladý, snadno mu
sroste. Odneste ho do špitálu.“
Po večeři se Oldřich z Chlumu pod záminkou, že mu není dobře, vytratil z
dormitáře. Měl pocit, že nikde není úplně v bezpečí. Obešel kostel a
podél zdí hospodářských budov se plížil do štěpnice, která se rozkládala za
klášterem. Za soumraku tu byl klid a ticho. Opatrně se ohlédl, zda
ho nikdo nesleduje, pak za sebou zavřel branku a sedl si na zem k plotu. Teprve pak
vytáhl z kapsáře malý balíček, který mu odpoledne tajně
podsunul Zbygniew.
Když látku rozbalil, našel přetržený zlatý řetízek s křížkem, který měl v
rozích zasazené malinké červené kamínky, vybroušené do tvaru kapky.
„Jak to Zbygniew řekl?“ vzpomínal.
„Mnišský určitě není!“
Žáci, se kterými odpoledne Zbygniew pracoval, uklízeli ambit. Tam musel křížek
najít. To znamenalo, že patřil zavražděné dívce. Oldřich z
Chlumu by měl jásat, protože to byl nezvratný důkaz. Ale nejásal.
„Jak je možné, že si ho vrahové nevšimli, když uklízeli stopy krve? Udělali to
neobyčejně pečlivě, vždyť jsem tam nenašel ani kapku,“ napadlo
ho ihned. „Je pravda, že mniši uklízeli v noci a svítili si loučemi. Zlato by se ve
světle ohně lesklo, jenže křížek mohl zapadnout do škvíry
mezi dlaždicemi.“
Bylo jasné, že sám tenhle problém nerozřeší. Musí se nějak dostat ke
Zbygniewovi. Musí to ale udělat tak, aby o tom nikdo nevěděl, protože si
byl jistý, že pád kvádru nemohla být náhoda.

Kdosi je sleduje a ví, že Zbygniew v ambitu cosi našel. Třeba křížek nastražili
sami vrahové, aby zjistili, kdo je v noci viděl. Určitě však
nevědí, že ho Zbygniew předal Oldřichovi z Chlumu. Jinak by se spíše pokusili zabít
jeho.
Vstal a ostražitě se rozhlížel. Pod keřem jasmínu leželo několik velkých
kamenů. Nadzvedl jeden z nich, křížek zabalil do látky, zahrabal do
hlíny a kamenem přikryl. Potom si ruce očistil o okraje své kutny, aby nikdo
nepoznal, co v zahradě dělal. Rychle se vrátil do dormitáře.
Na chodbě před ložnicí noviců stáli dva hubení mniši v hnědém hábitu a tvářili
se nasupeně.
Když uviděli Oldřicha z Chlumu, jeden z nich mu rychle vyšel vstříc a přísně se
zeptal: „Kde se couráš?“
„Bolelo mě břicho,“ opáčil zkroušeně a pokrčil rameny.
„Ostatní říkali,“ přikývl souhlasně mnich. Pak přísně dodal: „Hledali jsme tě
na latrínách a nenašli. Kdes byl doopravdy?“
„Už jsem to nemohl vydržet,“ sklopil provinile oči k zemi. „Šel jsem za
stodolu. Jestli chcete, ukážu vám, kde to bylo. Uvidíte, že mluvím
pravdu.“
Druhý mnich, který je zatím pouze poslouchal, se pobaveně ušklíbl. Teprve teď
ho Oldřich z Chlumu poznal. V hnědých kápích vypadali všichni
benediktini na dálku stejně. Byl to jejich učitel latiny bratr Siegfried. Přátelsky
řekl: „To nebude třeba. Víš, já si stejně myslím, že to celé
je nesmysl.“
„Co se vlastně stalo?“ vyhrkl zvědavě Oldřich z Chlumu a pokorně složil ruce do
rukávů své kutny.
„V tom zmatku, když bratři odnášeli zraněného Zbygniewa do špitálu, se
převorovi ztratily nějaké peníze. Prý tam převor zahlédl jakéhosi
novice. Není si ale jistý, kdo to byl. Proto opat nařídil, abychom vás prohledali.
Já vím, je to hloupost. Co byste dělali s penězi?
 Pokud je někdo vzal, tak ti kameníci, co opravují převorství.“
„Nebo je zašantročil převor,“ dodal druhý mnich nepřátelsky. „Z něčeho musí
živit svoje tučné břicho. Je už jako bečka.“ Pak laskavě uchopil
Oldřicha z Chlumu za ramena a odvedl ke dveřím dormitáře. Sám mu je otevřel a
nechal ho vejít. Pak oznámil mnichům, kteří uvnitř šacovali
ostatní, že tenhle nic nemá. Oldřich z Chlumu si uvědomil, že ho ve skutečnosti ani
neprohlédli. Nebyl si jistý, zda si důvěru zasloužil dobrou
znalostí latiny, nebo nechutí hubených bratří k tlustému převorovi.

Zbygniewovo zranění přineslo Oldřichovi z Chlumu jednu velikou výhodu. Uvolnilo

se lůžko, takže se nemusel mačkat s Knutem na jednom
společně. Když se novicové uložili po poslední večerní mši ke spánku a bratr
Peregrýn zhasl v dormitáři louče, kromě malé lampičky u vchodu,
těšil se Oldřich z Chlumu, že se konečně vyspí. Minulá noc nestála za nic.
Přemýšlel o životě v klášteře. Učení by mu nevadilo. Zdálo se mu
mnohem lehčí než děkanova výuka doma. Také práci by zastal, i když s rýčem se v
zahradě pořádně trápil. Co mu ale kazilo náladu, bylo šest mší
denně. Tak to bylo v reguli řádu už od časů svatého Benedikta z Nursie. Tohle
ustanovení museli dodržovat všichni, nejen mniši a laičtí bratři,
ale i žáci a pocestní, pokud chtěli v klášteře přenocovat.
Už skoro usínal, když jím ve tmě zatřásla něčí ruka. „Co je?“ zabručel
rozespale.
„To jsem já, Knut,“ uslyšel šepot vedle své hlavy. Vzápětí k němu pod přikrývku
vklouzlo tělo zrzavého novice.
„Chceš se mi pomstít za včerejšek?“ zabručel Oldřich z Chlumu, ale okamžitě ze
sebe setřásl ospalost a snažil se být co nejostražitější.
Škoda, že mu Zbygniew neřekl, proč by neměl Knutovi důvěřovat.
„Co se stalo?“ tiše se zeptal Knut a upravoval si přikrývku, protože v
dormitáři bylo citelné chladno, navzdory příjemné a teplé noci venku.
„Kde?“ opáčil Oldřich z Chlumu a snažil se, aby jeho hlas zněl co nejospaleji.
„S tebou. Proč se mi vyhýbáš?“ špitl zrzavý novic.
Oldřich z Chlumu si uvědomil, že udělal chybu. Od té chvíle, co ho Zbygniew
varoval, nepromluvil s Knutem ani slovo. Toho by si musel
všimnout i slepý.
„Já ani nevím,“ řekl pomalu, jako by přemýšlel. „Nebyla příležitost. A taky
nebylo o čem mluvit.“
„Ne?“ trochu ironicky protáhl zrzavý novic. „Tak poslouchej, jednou jsi nás
požádal o pomoc a my se ti snažíme pomáhat. Zbygniew teď bude
delší dobu ve špitále, ale já jsem chvála Bohu zdráv, a tedy k dispozici.“
„Děkuji, jakmile budu potřebovat, řeknu ti,“ opáčil vděčně Oldřich z Chlumu.
Doufal, že tím hovor skončí. Ale neskončil.
„Poslouchej,“ zabručel rozmrzele Knut. „Nevím, co ti přelítlo přes ten tvůj
drzý nos, ale já jsem s pátráním nepřestal. A ty doufám také ne,
i když se tváříš jako nevinnost sama. Mezi mnichy to vře. Nikdo neví nic konkrétně,
ale tajně se šušká o znesvěcení kláštera a dokonce se někdo
z bratrů zmínil, že slyšel o smrti jakési holky. Co ty na to?“
„Odkud tohle víš?“ řekl přísně Oldřich z Chlumu, opřel se o loket a trochu se
na lůžku nadzvedl, jako by si chtěl ve tmě prohlédnout Knutův
obličej.
„On ti to Zbygniew nestihl povědět?“ opáčil Knut udiveně. „Můj strýc je
almužníkem tohoto kláštera. Zastává důležitý úřad. V řádové
hierarchii stojí hned pod opatem a převorem. Má na starosti všechny dary, které
klášter dostává. Není jich málo, to mi věř.
Strýc tvrdí, že pro klášter vybere víc peněz, než získá převor z celého
klášterního hospodářství a na platech z našich vesnic. Už chápeš,
proč se mi někteří novicové vyhýbají?“
„Dejme tomu,“ přikývl Oldřich z Chlumu. „Ale proč mi to všechno říkáš? A
hlavně, proč až teď?“
 „Rozmysli se, komu chceš věřit. Pak se na mě můžeš zase obrátit,“ odsekl Knut
nakvašeně a chtěl vstát. Jenže v tu chvíli se tiše otevřely
dveře a do dormitáře se neslyšně vplížil jakýsi mnich. Zřejmě to v ložnici znal,
protože se pohyboval velice jistě. Došel k lůžku, na kterém
spával Knut, pak sáhl pod kutnu a tasil dýku. Sehnul se a bodl do zchumlané deky.
Vzápětí poznal, že lůžko je prázdné. Otočil se a začal utíkat, ve tmě bylo
slyšet jen pleskání kožených sandálů o dlaždice. Dveře za sebou
zavřel tiše, jako by se nic nestalo.
„On, on mě chtěl zabít,“ vykoktal Knut a začal se třást. To už se ale
probouzeli ostatní a do tmy zděšeně křičeli, co se stalo.

V. KAPITOLA

„Světlo! Přineste světlo,“ volal někdo a vzápětí jeden z noviců, který měl
lůžko hned u dveří, zažehl louč upevněnou v kovovém držáku na
stěně. Světlo chlapce trochu uklidnilo. Knut ještě celý roztřesený vstal a pomalu
se šoural ke svému lůžku. Pak zvedl probodnutou deku, aby ji
měl proti očím, a nevěřícně ji prohlížel.
„Neměl bys nám něco vysvětlit?“ řekl nenápadný kudrnatý novic s jemným
obličejem a nevýraznýma vodovýma očima. Oldřich z Chlumu s ním ještě
ani jednou nemluvil, chlapec se většinou držel stranou. Věděl o něm jen, že je to
syn velice bohatého šlechtice a jmenuje se Odo.
„Co bys tak chtěl slyšet? Někdo mě chtěl zabít!“ vztekle odsekl Knut a hodil
přikrývku zpět na své lůžko.
„Snad jen, že benediktini obvykle novice nezabíjejí. Pokud ovšem nemají pádný
důvod,“ ironicky pokrčil rameny Odo. „A mě by strašně zajímalo,
co se tady děje, protože teď už se to netýká jenom tebe!“
Knut se ohlédl a přes rameno vrhl na Oldřicha z Chlumu nešťastný pohled. Ten
lehce přikývl a současně na sebe ukázal prstem a pak nepatrně
zavrtěl hlavou. Doufal, že ho pochopí.
Zrzavý novic se posadil, protože se mu ještě stále chvěly nohy. Ostatní se
zvědavě shromáždili kolem a s otevřenými ústy čekali, co se dozví.
„Jeden z nás viděl něco, co vidět neměl,“ začal tiše Knut. „Ale já to nebyl!
Jenže ti, kteří tu hrůznou věc spáchali, se spletli a mysleli
si, že ano. Proto se mne pokusili zabít.“
„Jakou hrůznou věc? Kdo ji viděl? Mluv srozumitelněji!“ útočili na něj zvědavě.
„Stačí vědět, že to byl jeden z nás. Když prozradím jeho jméno, hrozí mu stejné
nebezpečí jako mně, chápete?“ Teď hovořil ostře a přísně.
„Co když se spletou znovu? Třeba by se někdo mohl pokusit zabít i mě,“ poděšeně
vyhrkl asketicky vyhlížející mladík. Vědělo se o něm, že se
chce po skončení školy stát mnichem. „Jak k tomu přijdu?“
„Tebe by škoda nebyla,“ pohrdavě odsekl Odo. „Knute, co se vlastně stalo? Mezi
mnichy jsem zaslechl cosi o nějaké mrtvé dívce. Ty víš víc?“
Oldřich z Chlumu pozoroval hádku chlapců a v duchu si uvědomil, že výchova v
rytířské rodině se nezapře. Teď, když šlo do tuhého, se
nenápadný Odo najednou choval jako velitel obleženého hradu.
„Jeden z nás musel minulou noc do rajské zahrady. Zrovna zavlažoval smrček,
když se v ambitu objevila nahá dívka. Zoufale utíkala, za ní
běžel mnich s dýkou a zabil ji. Stačí vám to?“
„Kdo byla ta dívka?“ vrtěl nedůvěřivě hlavou Odo, který stál přímo před Knutem
s rukama založenýma v bok, jako by vyslýchal svého nevolníka.
„To nikdo neví. Její mrtvola zmizela. To dá rozum! Jinak by toho byl už dneska
ráno plný klášter. Mnich, který vraždil, není sám. Ti, co v
tom mají prsty, se teď snaží zlikvidovat svědka jejich hrůzného zločinu. Tedy mě,“
řekl nervózně Knut.
„Kámen, který odpoledne zranil Zbygniewa, také asi nespadl náhodou. Proč by se
uvolnil z prázdného lešení, když ani nefoukal vítr?“ řekl
zamyšleně Odo. „A prohlídka před spaním, to taky nebyla náhoda. Kamarádi, od téhle
chvíle nesmí nikdo nikam sám. Choďte po dvou nebo po třech. I
když si budete chtít jenom ulevit. Vyhýbejte se temným koutům a nechoďte podél zdí,
aby se zase neuvolnil nějaký kámen. Teď mi pomozte, dáme za
dveře lavici, aby nešly zvenku otevřít.“
„Já tedy nevím,“ řekl Oldřich z Chlumu a snažil se, aby jeho hlas zněl vážně.
„Já bych se spíše snažil odhalit vraha než se tu opevňovat.“
„Každý ať dělá, co umí,“ trochu nakvašeně opáčil Odo. Pak dodal o trochu
přátelštěji: „Jestli to dokážeš, dobře. Já se budu starat o naše
bezpečí.“
Uhasili louče a šli spát.
Dlouho do noci ale spolu sousedé diskutovali o vzrušujících událostech. Něco
takového tu ještě nebylo a vše jim připadalo jako vzrušující
rozptýlení z obvyklé nudy klášterního života. Tak se stalo, že ráno zaspali ranní
mši matutinum. Když bratr Peregrýn běžel do dormitáře, aby je
vzbudil, musel si zavolat dva bratry, kteří náhodou šli kolem, aby mu pomohli
vyvrátit dveře, a ještě se bolestivě uhodil do holeně, když vrazil
dovnitř a zakopl o převrácenou lavici.

I když žáci nikomu o nočním dobrodružství neřekli, šířily se zprávy nějakými

tajnými a zcela nepochopitelnými cestami. Hned při snídani se k
nim v refektáři přitočili dva mniši a tiše se zeptali, co to bylo v noci za zmatky.
Ve vchodu do kaple je zastavil jiný mnich a s očima
svítícíma zvědavostí vyhrkl:
„Kterého z vás to chtěli zabít?“
Vše nakonec došlo tak daleko, že při obědě nikdo neposlouchal řádového bratra,
který předčítal epištoly svatého Pavla, ale všichni polohlasně
diskutovali o vzrušujících událostech. Nikdo nevěděl nic jistého, a proto fantazie
pracovala naplno. Zprávy narůstaly do obřích rozměrů. Už se
hovořilo o několika mrtvých, o pokusu zapálit klášter a dokonce o znesvěcení kaple.
Uprostřed četby epištol vstal opat Heidenreich ze svého stolce a udeřil
opatskou berlou o zem, aby si zjednal pozornost. Bratr předčitatel
polekaně utichl a mžoural od pulpitu na opata, protože si nebyl vědom žádné chyby.
„Vidím, že hřích se usadil v našem klášteře. Vy, bratři, neobracíte mysl k
Bohu, ale jste jako klevetivé ženské na tržišti. Místo dnešní
večeře uspořádáme v refektáři kapitulní disputaci.
Půst očišťuje mysl i srdce. Tentokrát nebudeme hovořit o teologických otázkách,
i když to je smyslem našeho řádu. Zahájím vyšetřování všech
znepokojivých událostí, které odvádějí vaši mysl od velebení našeho Pána. Požádám
vznešeného arcibiskupa, aby sem poslal zkušeného exorcistu,
neboť se domnívám, že některé pokouší ďábel. Amen!“ Zbožně se pokřižoval a posadil
se zpět na svůj stolec.
Opatovo prohlášení shromážděné mnichy neuklidnilo, právě naopak. Zdálo se, že
se mnozí dokonce těší na kapitulní disputaci.
Bratr předčitatel se dal znovu do monotónní četby epištol svatého Pavla a mniši
pokračovali v jídle. Slovo boží však neposlouchal nikdo.
Po obědě zašel Oldřich z Chlumu za bratrem Peregrýnem. „Mám k vám prosbu,“
začal, ale tentokrát neklopil cudně oči k zemi. Díval se pevně do
mnichovy tváře. „Potřebuji se na chvíli dostat do rajské zahrady a do ambitu, ale
tak, aby to nebylo nikomu nápadné. Bylo by možné poslat mě tam
s několika novici, abychom upravili záhony?“
„Můžeš mi povědět, co za tím vězí?“ opáčil mnich zvědavě.
„Žena,“ řekl klidně Oldřich z Chlumu.
„Fuj,“ otřásl se odporem bratr Peregrýn a rukou si přejel po hábitu, jako by ze
sebe chtěl setřást špínu, která by na něm mohla ulpět při
pouhém pomyšlení na to ohavné stvoření.
Oldřich z Chlumu ho pobaveně sledoval. Svou odpověď takto formuloval úmyslně.
Byl si jistý, že zděšení bratr Peregrýn nehraje. Říkal si, že
pokud část mnichů provádí v klášteře s ženami cokoli, pak bratr Peregrýn v tom
jistě nemá prsty, což znamenalo, že ho může v rozumné míře použít
jako spojence při vyšetřování.
Bratr Peregrýn se vyčítavě podíval na Oldřicha z Chlumu a tiše se s bolestným
výrazem ve tváři zeptal: „Co ty vlastně máš se ženami?“
„Nemám je rád! Působí jenom potíže,“ odpověděl tónem jako by chtěl žalovat.
„Jenže hned první noc jsem v ambitu náhodou zahlédl dívku. Byla
nahá,“ dodal důrazně. „Kdosi ji zabil a já se teď bojím, aby mně nechtěl někdo
ublížit.“
„Proto jste zatarasili lavicí vchod do dormitáře?“ zeptal se bratr Peregrýn
zvědavě. Ve tváři se mu dal číst strach. Hned ale pokračoval:
„Slyšel jsi našeho opata, povolá inkvizici.“
„To mě neuklidňuje,“ pokrčil rameny Oldřich z Chlumu.
„Kde by se tu vzala nahá dívka? To tě pokoušel ďábel,“ přísně ho napomenul
bratr Peregrýn.
„Nesmysl,“ mávl rukou Oldřich z Chlumu. „Kdyby to byl opravdu ďábel, nepokoušel
by se odstranit svědky. Tolik mi můžete věřit, nebyl to
ďábel. Byl to někdo mnohem horší. Zvrácený zlý člověk. Navíc příslušník
benediktinského řádu. Pomůžete mi odhalit ho?“ řekl a uchopil ruku
vysokého mnicha do svých dlaní.
Bratr Peregrýn přemýšlel jen chvilku. Pak přikývl a řekl: „Máš v sobě cosi
zvláštního. Bůh ti dal dar, že umíš přesvědčit ostatní o věcech,
které se vymykají víře. Když se rouháš, zní to, jako by ses upřímně modlil. Kdyby
jiný řekl, že nějaký člověk může být horší než ďábel, oznámil
bych to našemu opatovi jako rouhání. Tobě to ale věřím.“
Zůstal stát s odvrácenou hlavou a tiše dodal: „Ty už nejsi dítě. Pomohu ti,
protože si myslím, že z tebe jednou bude veliký muž.“ Pak se
otočil a vydal se zařídit vše potřebné.
S malým převorem se bratr Peregrýn pohádal, že to bylo slyšet až na nádvoří
kláštera. Mniši se zastavovali a udiveně naslouchali. Nebylo
zvykem, aby bratr na bratra zvyšoval hlas, a i přes přísný výraz ve tváři bratra
Peregrýna si nikdo nepamatoval, kdy naposledy křičel.
Hned potom odvedl bratr Peregrýn novice do rajské zahrady a nařídil, aby
uhrabávali cestičky a pleli záhony. Chlapci chvíli nerozhodně
postávali a uvažovali, co se od nich vlastně chce, protože cestičky vysypané pískem
byly rovné jako mlat a ve vypletých záhonech se stěží dal
najít bodlák či jiný plevel. Když vzápětí bratr Peregrýn odešel, aby cosi zařídil,
přestali si s tím dělat těžkou hlavu. Pokud je nikdo
nehlídal, logicky nebylo třeba pracovat. Slunce příjemně hřálo, takže se loudali ve
dvojicích a trojicích ambitem, občas se shýbli, jako by něco
sebrali. Pár noviců stálo na cestičkách v rajské zahradě, spokojeně se opíralo o
dřevěné násady hrábí a nastavovalo tváře slunci.
„Tos zařídil ty?“ zeptal se líně Knut Oldřicha z Chlumu.
„Když už tu jsme, můžeme toho využít,“ vyhnul se odpovědi. „Pomůžeš mi?“
„Mám to tady prohledat?“ přikývl zrzavý mladík důležitě.
„To by bylo zbytečné,“ zavrtěl hlavou Oldřich z Chlumu. „Já bych chtěl raději
zjistit, odkud vlastně ta dívka vyběhla. Chápeš? Třeba bychom
našli víc v té místnosti, kde ji svlékli.“
„Tak obejdeme ambit a uvidíme. Já myslím, že stejně bude většina dveří
zavřených. Pokud vím, jsou tady komory se zásobami a zbytek jsou
průchody do jiných částí kláštera. Strýc mi vyprávěl celou historii. Než císař
Jindřich tohle opatství přestavěl a rozšířil, žili mniši tady.
Tohle je totiž nejstarší část kláštera. Proto se dnes skoro neužívá. Nové budovy
stojí na prvním nádvoří.“
„Tím spíš nemá cenu zkoušet dveře,“ zavrtěl Oldřich z Chlumu hlavou. „Půjdu k
tomu stromku, kde jsem stál v noci. Dívka se vynořila za jedním
sloupem, ale to už byla v ambitu. Neviděl jsem, že by vyšla z nějakých dveří.
Logicky tedy vyplývá, že prošla dveřmi, na které není od stromku
vidět. Budeš se pomalu procházet ambitem. Jestliže zvednu ruku, zastavíš se. Když
zvednu obě, tak se vrátíš. Jasné?“
Knut přikyvoval a hnal se do kryté chodby tak nadšeně, že zakopl o schod a
natáhl se na dlažbu. Hned ale vyskočil a vrtěl rukou nad hlavou,
aby naznačil, že se vůbec nic nestalo. Oldřich z Chlumu se zatím loudal ke smrčku,
odkud vraždu viděl. Usmíval se nad Knutovou zbrklostí a říkal
si, že by nebylo dobré pospíchat, aby si ostatní všimli, co dělají, a že by rovněž
nebylo dobré Knutoví prozradit, odkud dívka opravdu vyběhla.
Když došel ke stromku, pohodlně se postavil, jako by si chtěl slunit tvář.
Nenápadně sledoval, jak Knut snaživě krouží po ambitu. Když ho obcházel
podruhé, byl si skoro jistý. Nechal ho dojít k dalšímu rohu, pak
zvedl ruku, aby se zastavil. Chvíli dělal, že si ho zkoumavě prohlíží, pak zvedl i
druhou, aby couvl. Nakonec mu zamával na znamení, že skončil.
Knut ještě chvíli čekal, pak se obrátil a vrátil se po schodech do zahrady.
„Tak už to víš?“ vyhrkl zvědavě.
„Možná,“ přikývl Oldřich z Chlumu. S Knutem se vrátil do ambitu. Došel ke
dveřím, které uzavíraly chodbu, jíž se dalo oklikou vrátit k fortně
a převorství. „Řekl bych, že vyběhla odtud.“
„Myslel jsem si to,“ přikývl Knut. „Do téhle chodby ústí schodiště k dormitáři
mnichů a také vchod do refektáře. Co uděláme teď?“
„Podívej se do té chodby, jestli tam něco nenajdeš. Pokud zavražděnou dívku
někam odtáhli, mohly zůstat na dlaždicích stopy krve. Třeba je
přehlédli.“
„Zkusím to,“ přikývl Knut, ostražitě se rozhlédl a pak vklouzl do chodby.
Oldřich z Chlumu ještě chvíli počkal, než se loudavě vydal do opačného rohu
ambitu. Z místa od smrčku viděl troje dveře, sloup a za ním ještě
jedny. Jak předpokládal, v podloubí bylo dveří pět. První, čeho si všiml u těch,
které z rajské zahrady vidět nemohl, byla nádherná freska s
vyobrazením lučištníků, mučících svatého Šebestiána. Poznal ji hned, protože byla
skvěle namalovaná. Dvířka vedle fresky, odkud nahá dívka
vyběhla, uzavírala schodiště do podzemí kláštera, kudy si bratr Peregrýn zkracoval
cestu do zahrady.

Kapitulní disputace se protáhla tolik, že ji dokonce museli přerušit, aby mniši

nezmeškali večerní mši. Pokud opat Heidenreich doufal, že
uklidní rozjitřené vášně, velice se zmýlil.
Především proto, že se během disputace hovořilo o hříchu a pokání stejně jako
o ďáblově zlobě, ale k událostem v klášteře se nikdo
nevyjádřil. Hlavně proto, že o nich vlastně nikdo nic nevěděl. A ti, kteří byli
vraždě přítomni, samozřejmě mlčeli. Jediným výsledkem kapitulní
disputace bylo přísné opatovo napomenutí řeholním bratrům a neurčitá výhrůžka
exorcistova, že inkvizice bude vše pozorně sledovat. Mniši
odcházeli rozladěni. Nedozvěděli se nic a ještě přišli o večeři.
Novici byli nesmírně překvapeni, když se po nočním rozjímání v kapli vrátili do
dormitáře.
V ložnici na ně čekal inkvizitor. Byl to středně vysoký muž, napadal na levou
nohu a v řeči trochu zadrhával. Měl široký obličej, červené
tváře prokvetlé žilkami a modré oči, které se laskavě dívaly na hříšný svět.
Kdyby žáci nevěděli, že je představitelem obávané inkvizice, považovali by ho
za dobromyslného strýce. Ale tolik už je život v klášteře
naučil, že podle vzhledu nelze soudit, zvláště pokud člověk jednal s preláty.
„Sedněte si tady kolem,“ ukázal rukou na nejbližší lůžka. Sám si sedl na lavici
vedle dveří a pokojně si prohlížel obličeje chlapců. Když se
konečně usadili a ztichli, lítostivě si povzdechl a začal hovořit.
„Jste ještě mladí a máte život ve službě Bohu před sebou. Právě proto
potřebujete více péče než jiní, kteří už mají svá léta. Věřte mi, víra
staršího člověka je pevnější než mladého. Každý křesťan získává zkušenosti s věkem,
a čím více jich má, tím lépe se, brání hříchu a svodům
ďábla. Není ostatně náhoda, že právě děti a mladíky si ďábel vybírá jako své oběti
nejčastěji. Nevěřili byste, jak těžký je úkol očistit
pokoušené duše. Právě proto, abych nemusel tuhle bolestnou práci vykonat i v tomto
klášteře, přicházím za vámi. Zdá se, že prapočátek všeho
neklidu vzešel odtud. Pokud to tak opravdu je, pak se musím domnívat, že ďábel si
hledá oběť mezi vámi, anebo si ji nedej Bože už našel. Věřím
ale, že je ještě čas na záchranu. Boží milost je nekonečná a společně nad úklady
ďábla zvítězíme.“
„Amen,“ připojil zbožně bratr Peregrýn, který zůstal stát u dveří s očima
sklopenýma k zemi.
Když exorcista domluvil, obrátil se na něj a svým přísným způsobem se ho
zeptal: „Máte, ctihodný bratře, někoho z žáků naší školy konkrétně
na mysli?“
„Jak jsem již řekl,“ trpělivě vysvětloval inkvizitor, „zatím existuje určité
podezření. Svatá inkvizice je spravedlivá a nikdy by někoho
neobvinila, aniž by neměla nezvratné důkazy. Zatím se jen ptám.“
„Určitě víte, jak nelehkou práci konat,“ přitakal bratr Peregrýn. „Jste jistě
také obeznámen s tím, že život v našem klášteře se řídí
přesnými předpisy. Jeden z nich říká, že řeholníci nesmějí spát marnivě dlouho,
protože to vede k hříšným myšlenkám. Proto i v noci vstáváme na
mše, abychom velebili našeho Pána. Stejně jako nesmíme zmeškat mši, nesmíme
promeškat ani čas určený ke spánku.“ Když domluvil, zatvářil se co
nejpokorněji a pokynul nejbližšímu novicovi, aby vstal a šel zhášet louče.
Exorcista chápavě přikývl a laskavě řekl: „Máš jistě, bratře, pravdu. Přijdu
znovu zítra. Jen aby nebylo pozdě,“ dodal mrazivě. Oči mu zšedly
hněvem. Přesto dokázal zachovat laskavý tón.
„Je jen škoda, že nemohu ďáblovy úklady zastavit hned. Ty ale jistě víš, co
říkáš! Ovšem každý křesťan musí odpovídat za své skutky. Bůh s
vámi!“
Vstal a důstojně odcházel. Jak napadal na jednu nohu, vypadal zezadu spíše jako
vyslanec toho, proti němuž bojoval, než jako služebník boží.

VI. KAPITOLA

Oldřich z Chlumu čekal, až ostatní usnou. Oči se mu zavíraly a nejraději by se

vyspal.
Objevení se inkvizičního exorcisty ovšem znamenalo, že nemá příliš času.
Nedělal si iluze, že se o něm inkvizice brzy nedozví, pokud o něm už
nevěděla.
Teprve když se mu zdálo, že kolem slyší jen hluboké oddechování, vstal a tiše
se vyplížil z dormitáře. Opatrně se rozhlížel. Chodbu
osvětlovaly dvě dohasínající louče, ale byl si jistý, že je prázdná. Doběhl ke
dveřím na konci a vklouzl do ambitu. Klekl si na podlahu, aby se
skryl za zábradlí. Podél něho se plížil za roh, kde se vedle fresky o utrpení
svatého Šebestiána nacházel vchod do podzemí.
Oddechl si teprve ve tmě na vlhkém schodišti. Po paměti šátral po zdi, až našel
výklenek.
Vykřesal oheň a zapálil připravenou lojovou svíci. Pak začal opatrně sestupovat
do podzemí.
Jestliže na místě rajské zahrady stávalo před staletími původní opatství, mohla
se pod zemí skrývat pořádná spleť chodeb a sklepů.
Konečně byl dole. Levá chodba vedla do zahrad a byla velice krátká. To už
věděl. O té pravé mu bratr Peregrýn tvrdil, že vede do nekonečného
bludiště, kde nedávno jeden mnich zmizel. Důrazně ho před vstupem do ní varoval.
Jemu se však nezdálo, že by mohly být podzemní chodby tak
rozsáhlé, aby tam člověk beze stopy zmizel. Pokud se v klášteře děly nepravosti,
odehrávaly se možná právě tam. Bylo dokonce možné, že mnich
nezabloudil, jen viděl něco, co neměl. Stejně jako Oldřich z Chlumu. Zimomřivě se
otřásl.
Chvíli nerozhodně přešlapoval a pak zamířil do prostřední chodby. Ta pravá mu
neuteče. Štola se pomalu snižovala, až musel jít v předklonu.
Byla rovná, nepatrně se svažovala dolů a neměla žádné odbočky. Většinou byla
vysekaná v pevné skále, ale někdy zřejmě procházela hlinitým
terénem. Tam byly stěny obloženy starými cihlami a strop podepírala trouchnivějící
výdřeva. Na jednom místě kapala ze stropu voda a tvořila na
zemi bahnitou louži.
Oldřich z Chlumu si klekl a se svící v ruce si ji pozorně prohlížel. V půdě
byly otisknuty stopy nohou v sandálech i škorních, směřující
oběma směry. Těžko se odhadovalo, jak byly staré, ale spíše pocházely z nedávné
doby, protože okraje stop byly ještě poměrně ostré. Kdyby byly
staré, kapající voda by je ohladila.
Vstal a pokračoval dál, ale po několika stech krocích se zastavil. Konec chodby
stále neviděl a podle směru, kterým postupoval, mu bylo
jasné, že se už dostal za zdi kláštera. Někde nad ním se musely rozkládat ulice
města Magdeburku. Chodba mohla být dávnou kanalizační štolou
anebo spíše tajnou chodbou, kterou se dalo v případě nebezpečí opustit klášter.
Bylo zřejmé, že se občas používala, i když určitě ne často. Stop našel pramálo,
ale to neznamenalo, že právě tudy nemohli mniši dívku do
kláštera tajně dopravit. Pokud by se ovšem bránila, musela by s ní být v tak úzké
štole pořádná dřina. Buď šla dobrovolně, nebo se do kláštera
dostala jinudy.
Zajímalo ho, kam štola vede, ale neměl tolik času, aby ji prozkoumal až na
konec. Navíc si nebyl jistý, kde může ústit východ. Co když ho
někdo hlídá a Oldřich z Chlumu by se prozradil?
Směr znal, a to mu zatím muselo stačit. Otočil se a rychle se vrátil na
křižovatku u schodiště do ambitu.
„A teď poslední,“ zabručel pro sebe polohlasně a trochu se strachem dodal: „Ta,
co je prokletá.“
Chodba se na rozdíl od zbylých dvou po několika krocích pomalu rozšiřovala a
končila dřevěnými dveřmi. Zvedl závoru, otevřel je a vstoupil do
rozlehlého klenutého sklepa. U stěn ležely ztrouchnivělé zbytky sudů a kádí, zřejmě
se tu kdysi skladovalo víno. Oldřich z Chlumu věděl, že v
hospodářském dvoře mají mniši velké sklepy, novější a lépe větrané. Tenhle mu
připadal trochu vlhký. Kromě rozličného harampádí, pokrytého
prachem a zelenkavým povlakem plísně, byl sklep prázdný. V protilehlé stěně byly
vedle sebe tři východy.
Došel k nim a zvědavě do nich nahlížel. Byly to obyčejné chodby se stěnami z
drolících se cihel. Pak si na stěně levé všiml skoro setřeného
vyrytého znamení, které zobrazovalo křesťanský kříž, ale obrácený dolů a obkroužený
kruhem. Netušil, co znamení mohlo představovat, ale řekl si,
že když už tady je, prozkoumá nejdříve tuhle chodbu. Byl ale zklamán. Hned za první
zatáčkou ji přehrazovala zrezivělá mříž. Do stěny byl vsazen
masivní kruh s řetězem obtočeným kolem mříže a uzavřeným velikánským zámkem. Zámek
byl zcela nový a zřejmě se často používal. Oldřich z Chlumu
zacloumal mříží, ale spíše ze zvyku. Bylo zřejmé, že bez klíče se dál nedostane.
Vrátil se do sklepení a podíval se do zbylých dvou chodeb. Byly navzájem
propojené, odbočovaly z nich krátké průchody do nevelkých komor,
chodby se různě točily a proplétaly. Ve stěnách se občas nacházely výklenky, kdysi
snad na uložení zásob. U jedné z chodeb došel až na konec,
druhá byla zasypaná a pokračovat dál se nedalo. Nakonec se trochu rozladěně
vrátil. I když ty dvě chodby nebyly nijak krátké, zdaleka
nepředstavovaly labyrint, v němž by mohl zabloudit a zahynout člověk, třeba i
hloupější. Klíč k tajemství zmizelého mnicha a zřejmě i té nahé
dívky ležel tedy v té třetí chodbě za zamčenou mříží.
Oldřich z Chlumu vraštil čelo a přemýšlel. Než ale na něco přišel, ucítil
pálení. Z okraje svíce mu stekl na ruku horký vosk. Uvědomil si, že
svíce brzy dohoří. Zůstat v podzemí bez světla by bylo nepříjemné. Ve výklenku u
východu do ambitu určitě jiná svíce nebyla. Byl si ale jistý,
že v přístřešku s nářadím ve štěpnici jich viděl několik.
Otočil se a rychle se vydal zpátky k rozcestí. Zamířil do protější chodby, a
zrovna když stál pod schody do zahrady, svíčka s prsknutím
zhasla. Pravou rukou nahmatal stěnu a podél ní začal opatrně stoupat vzhůru. Poklop
zvedl snadno a vysoukal se do přístřešku. Venku svítil měsíc
a uvnitř chatrče bylo tlumené šero. Cítil se tu tak bezpečně po vlhkém chladnu
podzemí.
Ze svazku v koši vytáhl dvě svíce. Jednu vrátí do výklenku u dveří do ambitu,
aby si nikdo ničeho nevšiml, druhou si nechá pro sebe. Zakopl o
hromadu nářadí, které večer nikdo neuklidil. Zaklel, ale vzápětí se sehnul a začal
ho chvatně probírat. Odházel lehké dřevěné hrábě, rýče a
motyky, až narazil na železný špičák, kterým se páčily kameny a kořeny pařezů.
Spokojeně ho potěžkal v ruce. Ještě jednou se rozhlédl přívětivým
šerem zahradnické chatrče a přemýšlel, kde by tu mohlo být křesadlo. Mniši ho
určitě někde schovávali. Pokud se vraceli chodbou, museli svíce
něčím zapalovat. V nepořádku, který všude vládl, ho ale nenašel.
Bude se muset nějak dostat k ambitu, kde křesadlo bylo. Zavřel poklop a se
dvěma svícemi a špičákem v ruce opatrně sestupoval po schodech. Ve
tmě to šlo mnohem hůře než nahoru. Musel dávat pozor, aby neuklouzl. Nakonec se
šťastně dostal dolů. Chodbou už se šlo lépe. Zrovna ve chvíli,
kdy si myslel, že má vyhráno, se bolestivě uhodil do hlavy o jakýsi výčnělek ve
stropě. Chtěl zaklít, jenže tu se před ním mihl tmou odlesk
světla.
Někdo byl pod schody do ambitu. Teď děkoval Bohu, že mu svíce zhasla, jinak by
se prozradil.
Na chvíli propadl panice, chtěl se otočit a utéct do štěpnice. Pak si uvědomil,
že kdyby neznámý se svíčkou šel chodbou proti němu, už by se
museli střetnout. Chodba byla krátká.
Odhodlaně sevřel špičák a tiše se plížil vpřed. Pak zaslechl tlumené hlasy.
Pod schody do ambitu stáli dva muži a o něčem vzrušeně
debatovali.
Oldřich z Chlumu si lehl na zem a po studené podlaze se plížil až k poslednímu
ohybu. Dál nemohl, aby se neprozradil. Jen na kratičký okamžik
vyhlédl. Pod schody uviděl vousatého brunátného muže v koženém oděvu, jaký nosili
městští biřicové. Proti němu stál benediktinský mnich v hnědém
řádovém hábitu. Protože měl na hlavě kápi, nebylo mu vidět do obličeje. Byl spíše
vyšší a štíhlejší.
„…je znepokojen,“ uslyšel brunátného muže. „Přikazuje, aby se všechno rychle
uklidnilo.
Jinak by nezabránil, aby opravdu nezačala pracovat inkvizice. Nemusím říkat, co
by to pro vás znamenalo.“
„Umím mlčet,“ pokorně opáčil mnich.
„Vidím, že to budu muset vysvětlit jasněji, protože to nechápete. Pokud se
všechno neuklidní, půjdete se zpovídat k našemu Pánu všemohoucímu.
V jeho rukách vám bude lépe než v inkvizitorových. I pro nás to bude bezpečnější.
Je to už jasné?“
„To nemůžete!“ vykřikl mnich zděšeně. Oldřichovi z Chlumu se zdálo, že ten hlas
odněkud zná.
Nebyl si ale jistý, protože se v podzemí lámal a to ho zkreslovalo.
„Nejdřív,“ pokračoval přísně brunátný muž, „zařídíte, aby se našlo tělo té
dívky. Její smrt už nemůžeme dál tajit. Myslím, že nebude problém
obvinit z její vraždy některého z vašich laických bratrů, nebo ještě raději
čeledínů. To by bylo pro řád přijatelnější. Pak se zbavte toho
novice, který vraždu viděl. Kdybyste to včera nezpackal, nemuselo to zajít tak
daleko.“
„Podruhé už tolik štěstí mít nebude,“ sliboval mnich horlivě.
„To doufám! Ostatním žákům nařídíte pokání, rychle zapomenou. Pak bude zase
všechno, jak má být,“ pokračoval vousatý brunátný muž důrazně.
„A přestaneme s tím? Alespoň na nějaký čas,“ zeptal se mnich nešťastně.
„V žádném případě,“ vykřikl ten druhý a zvedl pobouřeně ruce. „O příštím
úplňku, jako vždycky.“ Pak se bez rozloučení otočil a zmizel v
prostřední chodbě, která vedla do města.
 Mnich se za ním chvíli díval, pak se pokřižoval proti směru, než se obvykle
křesťané křižují.
Tiše řekl: „Pane tmy, drž nade mnou ochrannou ruku.“ Otočil se a pospíchal po
schodech nahoru do ambitu. Chvíli zněly podzemím jeho kroky,
pak se ozvalo prásknutí dveří a vše utichlo.
Oldřich z Chlumu opatrně vstal a třel si břicho, které ho záblo, jak ležel na
chladných a vlhkých dlaždicích. Nebylo třeba, aby dlouho
přemýšlel. Kdyby teď urazil zámek u mříže, jenom by vše zkomplikoval. Už si dokázal
udělat představu, co se tu stalo. Jediné, co chybělo, bylo
dosadit tváře a jména těch, kteří ohavný zločin spáchali. Špičák už nepotřeboval a
nechtělo se mu tápat tmou zpátky, proto ho položil na zem.
Někdo ho určitě najde a uklidí. Měl pocit, že je stejně zbytečné zametat za sebou
stopy. Cizí brunátný muž hovořil jasně chtějí zabít svědka
vraždy v ambitu a stále se domnívají, že je to Zbygniew.
Oldřich z Chlumu horečně přemýšlel. Jediný způsob, jak ho ochránit, by bylo, že
se on sám před ostatními přizná, co viděl. Možná to byla
hloupá statečnost na nesprávném místě, třeba dokonce něco na způsob sebevraždy, ale
nikdy by si neodpustil, pokud by v tom kamaráda nechal.
Přepadla ho nesmírná únava. Ploužil se po schodech do ambitu a modlil se, aby
už byl onen mnich pryč. Nejdřív vrátil do výklenku obě svíce,
pak opatrně pootevřel dveře. Vyhlédl a rozhlížel se. Rajskou zahradu i klenutý
ochoz ozařovalo sinavé světlo měsíce. Nic nerušilo mírumilovné
ticho noci.

Bylo ospalé ráno, při zemi se válely cáry mlhy, ohlašující příchod podzimu.
Benediktinští mniši vstávali tak časně, že ještě ani ptáci
nezpívali. Pouze z města bylo slyšet kokrhání jakéhosi snaživého kohouta, který
nemohl dospat. Nad Magdeburkem se dosud klenula tmavá noční
obloha, jenom v dálce se na obzoru objevil slabý oranžový pruh světla, který líně
stoupal. Žáci šli v hloučku na první ranní mši matutinum.
Oldřich z Chlumu se od nich nenápadně odpojil a počkal, až vejdou do chodby ke
kapli. Sám vyklouzl postranním vchodem na nádvoří.
Oběhl staveniště převorství, bylo dosud pusté, kameníci vstávali mnohem později
než řeholníci.
Opatrně se rozhlédl a vběhl do budovy špitálu, který stál hned vedle branky s
klášterní fortnou. Věřil, že nebude problém zraněného Zbygniewa
najít.
„Co tu chceš?“ houkl na něho přísně muž neurčitého věku s černou páskou přes
oko. Oblečený byl do jednoduchého pracovního oděvu z úzkostlivě
čistého plátna a levý rukáv haleny měl zastrčený za pas, protože mu chyběla ruka.
„Přišel jsem se podívat na kamaráda. Včera ho zranil spadlý kámen,“ ochotně
vysvětloval
Oldřich z Chlumu.
„Teď se máš modlit s ostatními v kostele,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou špitální
sluha.
„A proč se tam nemodlíte vy?“ nadhodil s uličnickým výrazem ve tváři Oldřich z
Chlumu.
Muž se pobaveně ušklíbl: „Mám tu práci.“
„To jsme na tom stejně,“ přikývl Oldřich z Chlumu vážně.
„Který svatý tvrdil, že žák má svému učiteli za výprask poděkovat? Koho vlastně
hledáš?“
„Svatý Augustin, za Zbygniewem,“ odpověděl vesele na obě otázky najednou. „Tak
mohu dál? Nemám čas!“
„Ukážu ti, kde leží,“ rozesmál se muž s jednou rukou, až se zakuckal. Vešli do
rozlehlé místnosti, která měla na jedné straně vysoká okna.
Pod nimi stála v řadě lůžka. Nad některými visela nebesa z řídkého tylu zakrývající
nemocného, aby měl svůj klid.
„Je to úplně poslední lůžko vzadu u dveří,“ řekl špitální sluha, ale neodešel.
Svůj zájem se snažil zakrýt péčí o nemocné. Jednomu upravil
polštář, jinému vyměnil vodu ve džbánu, který stál na lavici za jeho lůžkem. Přitom
se stále nenápadně ohlížel do rohu.
Zbygniew byl bledý, zlomenou nohu měl pevně přivázanou k ploché dřevěné lati a
ovázanou čistými pruhy plátna. Nespal, díval se ke stropu a
znuděně pozoroval pavouka, který tkal síť.
Když uviděl Oldřicha z Chlumu, rozzářil se a nadšeně vyhrkl: „Bůh ti žehnej.
Nevěřil jsem, že to někde může být ještě horší než na lekci
latiny. Ale přísahám, klidně bych šel i na ranní matutinum než tady koukat do
stropu. Povídej, co je nového?“
„Ten kámen, který na tebe spadl, to nebyla náhoda,“ řekl Oldřich z Chlumu.
Zbygniew s netrpělivým výrazem přikývl, jako by chtěl říci, že to
je přece samozřejmé. Mlčel a zvědavě čekal.
„Někdo se také pokusil zavraždit Knuta,“ pokračoval Oldřich z Chlumu a rychle
opakoval, co se od zrzavého novice dozvěděl. Zbygniew
soustředěně poslouchal a nakonec souhlasil. „Všechno, co řekl, je pravda. Právě
kvůli strýci mu nedůvěřujeme. Několikrát mu zřejmě donesl
informace o rozhovoru, který měl zůstat jenom mezi námi. Jenže to nemůžeme
dokázat.“
„To je teď stejně jedno,“ pokrčil rameny Oldřich z Chlumu. „Do všeho se vložila
inkvizice. Při snídani řeknu v refektáři všem, že vraždu jsem
viděl já, nikoli ty.“
„Proč bys to dělal? Dokud si vrahové myslí, že se nemohu hýbat, máš volné
ruce.“
„Ti vrahové tě chtějí zabít,“ vyhrkl zděšeně. „Neptej se, jak to vím, ale
slyšel jsem to na vlastní uši. Už chápeš?“
„Ty se chceš pro mě obětovat? Jak Kristus pro lidstvo?“ zmámeně zašeptal
zraněný novic a bezděčně příteli požehnal.
„Tak nějak,“ zabručel Oldřich z Chlumu a rozpačitě odváděl řeč. „Jedna věc je
jistá. Řetízek s křížkem, který jsi našel v ambitu, ti zřejmě
vrahové podstrčili. Předpokládali, že jenom ten, kdo viděl vraždu, si ho nechá,
protože ví, co s ním.
Kdyby ho našel někdo jiný, určitě by ho odevzdal. Proto podezřívají tebe.
Získal jsi pro mě dost času, abych se tu alespoň trochu rozkoukal.
Nemůžu tě ale zneužívat donekonečna.“
„Donekonečna ne, ale nějaký den snad ještě ano,“ usmál se Zbygniew a křikl na
jednorukého špitálního sluhu, aby na chvíli přišel. Polsky mu
řekl: „Kamaráde, musím zmizet. Pokud možno hned.“ Pak se obrátil na Oldřicha z
Chlumu a německy pokračoval: „Zjistil jsem, že jsme krajani. My
Poláci držíme spolu.“
Okamžitě zase přešel do polštiny. Oldřich z Chlumu trochu rozuměl, ale moc ne.
Z dalšího hovoru pochopil, že sestra jednorukého sluhy má ve
městě prádelnu a pracuje pro klášter. V koši se špinavým prádlem odvezl vůz
Zbygniewa ještě před snídaní z kláštera do bezpečí.

VII. KAPITOLA

Snídani v refektáři Oldřich z Chlumu téměř nestihl. Naštěstí se do velikého

sálu trousili v hloučcích mniši s laickými bratry. Mezi nimi
nenápadně proklouzl dovnitř. Ještě než si sedl na lavici ke stolu noviců, zastavil
ho bratr Peregrýn. Přísně si ho chvíli měřil a pak ho odvedl
stranou.
„Nebyl jsi na ranní mši,“ řekl klidně, spíše konstatoval, než vyčítal.
„Cosi jsem zařizoval,“ pokrčil Oldřich z Chlumu rameny. Už si zvykl říkat jenom
to nejnutnější.
Bratr Peregrýn přikývl. „Předpokládám, že to bylo důležitější než slovo boží a
náš Pán by tvé důvody pochopil. Nebo se mýlím?“
„Nemýlíte se, bratře Peregrýne.“
„Pak ani já nemohu nic namítat,“ klidně přisvědčil hubený benediktin a chtěl se
otočit, aby se vrátil ke stolu noviců. Oldřich z Chlumu ho
však s naléhavostí uchopil za ruku a řekl: „Počkejte bratře. Ještě jsem vám nestihl
poděkovat za pomoc. Zařídil jste, abychom uklízeli v rajské
zahradě, a také jste nás zbavil toho protivného inkvizitora.“
„To byla maličkost,“ rozzářil se bratr Peregrýn, něžně se usmál na svého žáka a
nepatrně si povzdechl.
„Povězte mi,“ pokračoval Oldřich z Chlumu rychle, „když jste oznámil bratru
převorovi, že nás posíláte do rajské zahrady, pohádali jste se.
Co přesně vám řekl?“
„Když se rozčílím, moc si potom nepamatuji,“ zabručel trochu rozpačitě mnich.
Stiskl rty a sepjal ruce, ve tváři se mu zračila námaha jako
při těžké práci. Usilovně vzpomínal a teprve po krátkém mlčení pokračoval: „Říkal,
že už tam uklidil a je to tedy zbytečné. Jenže předchozí den
nechal zametat pouze ambit. Upozornil jsem ho, že já odpovídám za rajskou zahradu a
ta potřebuje spoustu práce, aby byla, jak má být. Křičel, že
několik čeledínů onemocnělo a on potřebuje, aby novicové uklidili před stájemi.
Nakonec řekl, že půjde za opatem, aby náš spor rozhodl. Vrátil
se za chvíli a tvářil se, jako by měla přijít apokalypsa. Chladně řekl, že
nechápe, proč opat dbá víc o rajskou zahradu, která klášteru
nepřinese ani měďák, zatímco stáje, které plní klášterní pokladnici, jsou mu
lhostejné. Konečné rozhodnutí je ale právem našeho představeného a
jemu nepřísluší o něm pochybovat. Ať si prý dělám, co chci. Pak se otočil a s
prásknutím dveří odešel.“
„Děkuji,“ přikývl Oldřich z Chlumu zamyšleně a bezděčně dodal: „Můžete jít.“
Bratr Peregrýn udiveně nadzvedl obočí, pak se otočil a bez dalších námitek
zamířil ke stolu noviců.
Oldřich z Chlumu si uvědomil, co řekl. Rychle ho dohnal a zkroušeně se
omlouval. Ale mnich se jen usmál: „Jsi takový, jaký jsi. Bůh dal
každému takový jazyk, jaký pro něj vybral osud. Ty ses nenarodil pro klášterní
pokoru. Proč bych se měl za to na tebe zlobit?“
„Jste učitel a pečujete o nás,“ trochu rozmrzele bručel Oldřich z Chlumu. Měl
na sebe vztek, protože nechtěl bratra Peregrýna urazit.
„Víš, Oldřichu,“ ztišil důvěrně hlas mnich, „tebe bych byl ochotný poslouchat
ve všem. A dělal bych to rád.“ Pak se zatvářil se svou obvyklou
přísností a dodal, aby to slyšeli ostatní novicové: „A ať se to příště neopakuje.
Mše je potravou po křesťanovu duši. Pokud se to bude opakovat,
zůstaneš bez snídaně!“
„Stejně by se nic nestalo,“ ušklíbl se obtloustlý novic, když se Oldřich z
Chlumu posadil ke stolu mezi ostatní žáky. Ukázal do své misky,
kde měl řídkou polévku, v níž plaval lístek kapusty se zčernalými stopami
počínající hniloby. „To si raději přispat než tenhle hnus.“
„Nechápu, proč inkvizice nevyšetřuje kuchaře. Jestli ďábel řádí v našem
klášteře, pak v kuchyni nebo ve spíži,“ přidal se vesele druhý žák.
Všichni novicové vyprskli v halasný smích. Vzápětí je přerušil zlostný opatův
hlas, doprovázený několika důraznými údery opatskou berlou o
podlahu. „Nemůže obracet tvář k Bohu, kdo ji křiví jako vepř ve stáji,“ vykřikl
hněvivě. „Bratře Peregrýne, svědomitěji se starej o žáky. Měli
by se především modlit, neboť víra je základ pravého vědění. Místo toho ruší zbožné
bratrstvo mnichů. Už to, co provedli a co tak znepokojuje
nás všechny, si zaslouží nejpřísnější potrestání. Bože, dej nám sílu překonat tato
protivenství! Všem žákům ukládám v poledne půst. Namísto
oběda zůstanou po mši v kapli a budou zbožně rozjímat o povinnostech křesťana.“
„Včera večer půst, snídaně, že by ji nežrali ani ti jeho vepři, ke kterým nás
přirovnává, a oběd také žádný,“ tiše bručel obtloustlý novic.
„Těm vepřům je určitě líp než nám, i když nemají duši, protože dostanou nažrat.“
„Ale nebudou spaseni,“ opáčil ironicky Knut a zbožně sepjal ruce. „A tobě pár
týdnů půstu ublížit nemůže.“
Než stačil obtloustlý novic odseknout něco zlostného, vběhl do refektáře
zadýchaný čeledín s vytřeštěnýma očima. Už od dveří zděšeně volal:
„Vznešený opate, našli jsme mrtvolu jakési dívky!“
„Ďábel, ďábel nás pokouší,“ začali naříkat jedni a lomili rukama. „Kde, kde ji
máte?“ volali se špatně skrývanou zvědavostí jiní.
„Uklidněte se, bratři,“ překřičel vřavu opat, ještě zrudlý v obličeji hněvem.
„Všichni zůstanete zde, se mnou půjde jen převor a bratr
Severus, protože musí jako správce špitálu určit příčinu smrti.“
Jenže poslušnost řádových bratří měla své hranice a smrt dívky v klášteře, to
bylo něco, před čím byla i opatova autorita slabá. Všichni
vyrazili s opatem, ve zdrženlivé vzdálenosti několika kroků, ale přece jen tak
blízko, aby jim nic neuniklo. Opat Heidenreich se ještě
několikrát pokusil přimět je k poslušnosti, ale potom vzdal marné úsilí. Rázně
kráčel vedle čeledína a tlustý převor směšně poskakoval za ním,
funěl a utíral si pot z čela, protože nebyl zvyklý pohybovat se po klášteře tak
rychle.
Obešli klášterní budovy, brankou vyšli z hlavního nádvoří a úzkým průchodem se
dostali do hospodářského dvora. Čeledíni, kteří měli krmit
dobytek, kydat hnůj a dojit krávy, postávali u stájí a vzrušeně sledovali průvod
mnichů. Když prošli kolem, váhavě se připojili na konec.
„Tudy, vznešený opate,“ ukazoval čeledín rukou k brance, kterou se procházelo
do zahrad. „Tam leží.“
„Ve štěpnici, našli ji v zahradě,“ šeptali si mniši vzrušeně a rychle se drali
úzkou brankou za opatem a dalšími preláty. Ti mladší a
silnější odstrkovali starší, aby se tam dostali jako první.
Na trávě a keřích se šťavnatě zelenými listy se ještě třpytila ranní rosa. Ze
zrytých záhonů byla cítit opojná vůně čerstvé hlíny. Veliká
červená jablka dozrávala na stromech, v ranním větříku se větve tiše pohupovaly a
občas nějaké přezrálé jablko spadlo na zem. Klášterní štěpnice
otevírala přátelskou náruč, aby poděkovala mnichům, kteří o ni celý rok úzkostlivě
pečovali. Nikomu se nechtělo věřit, že se v tomhle ráji dá
najít něco tak hrůzného, jako tělo zavražděného člověka. Ale čeledín pospíchal,
aniž se zastavil či zaváhal. Jen mlčky kynul rukou, aby ho
ostatní následovali.
Po cestičce došel k dřevěné boudě, kde si mniši na noc schovávali zahradnické
nářadí. Obešel ji a ukázal do úzké mezery mezi zadní stěnou
chatrče a kamennou zdí, kterou zahrada končila. Tohle bylo jedno z mála míst, o
které se nikdo ze sadařů nestaral. Nebyl ani důvod. Nedalo se tu
nic pěstovat a odnikud sem nebylo vidět. Rostla tu lebeda a trsy kopřiv. Mezi nimi
se ukrývalo nahé dívčí tělo. Mrtvá ležela na břiše a v zádech
byla na první pohled vidět rána po dýce se zčernalou zaschlou krví kolem.
Opat zastavil, pokřižoval se a sepjal ruce. Rychle se pomodlil za duši mrtvé.
Hned potom se zlostně rozkřikl na čeledína: „Hned ji něčím
přikryj!“ Obrátil se na mnichy, kteří se tísnili za ním a natahovali krky, aby si
mohli zavražděnou prohlédnout. „Vy se styďte! Nebohá byla
zavražděna a její duše odešla k Bohu, aniž se vyzpovídala a dostala rozhřešení.
Nedostalo se jí posledního pomazání a bude muset čekat v
očistci, zda ji náš Pán povolá mezi ostatní křesťany. A vy, místo abyste se modlili
za její spasení, vyvalujete na ni oči jako chlípní staří
kozli. Odstupte od ní, vy proklatoci!“
Z očí mu sršel hněv, a když zvedl ruku, podobal se archandělovi, který chce
zahnat ďábla. Mniši se začali zbožně křižovat, mnozí klopili
zraky a v jejich tvářích se dal číst úlek a také údiv, jak mohli být tak pošetilí.
Opat měl pravdu, tohle nebylo nic pro zábavu. Dívka zemřela,
aniž by se její duši dostalo řádné péče před cestou na věčnost. Hlavy rozpálené
vzrušením rychle ochladly. Většina se otočila a tiše odcházela.
Opat chvíli zamračeně sledoval řeholníky a v jeho očích se mihlo uspokojení, že
na ně má takový vliv. Počkal, až se mniši vzdálí, pak se
rozhlédl po těch, kteří zůstali. Nebylo jich mnoho, většinou šlo o mnichy, kteří
pečovali o zahradu. Také Oldřich z Chlumu zůstal, postavil se
stranou do stínu chatrče, aby ho opat a převor neviděli. Nepochyboval, že mrtvá
byla ukrytá za zamknutou mříží. Do zahrady to měli vrahové
podzemní chodbou nejblíže, proto ji pohodili sem.
Čeledín, který dívku našel, si zatím stáhl svůj krátký a chatrný plášť, protože
ho rychle nic lepšího nenapadlo. Přehodil ho přes ni, ale
zakrýval ji stěží od stehen ke krku. Opat přesto spokojeně přikývl, že to prozatím
stačí. Pak se na něho zamračil a přísně se zeptal, jak ji
vůbec objevil.
„Zahlédl jsem ji,“ vysvětloval čeledín vyplašeně.
„Tvá práce není v zahradě,“ opáčil opat a dlaní si zamyšleně mnul hladce
vyholenou tvář. „Není to divné, žes ji objevil zrovna ty?“
„Potřeboval jsem rýč,“ vysvětloval chvatně čeledín. „Šel jsem si ho vypůjčit.“
„Dveře do kolny jsou z opačné strany,“ připomněl opat. Oldřich z Chlumu si
všiml udiveného pohledu malého převora, který zřejmě nechápal,
proč se opat na takové podružné věci vyptává.
Ani on mu zcela nerozuměl. Čeledín přece nemohl být v podezření a jeho prosté
odpovědi svědčily, že není tak bystrý, aby si něčeho užitečného
všiml.
„Prostě jsem ji zahlédl,“ zakoktal se čeledín, a kdyby mohl, otočil by se a
utekl. Možná si v duchu spílal, že na mrtvou vůbec upozornil.
Opat přikývl a přemýšlel. Pak ukázal na čeledínovy nohy a nařídil, aby trochu
zvedl šat.
Obrátil se na ostatní mnichy a bolestně řekl: „Vidíte, má na sandálech krev.“
„Ráno jsem zařezával kuřata pro klášterní kuchyni. Šafář to potvrdí,“ vykřikl
čeledín a rychle si šat spustil, jako by chtěl stopy krve
zakrýt.
„Tak je to tedy,“ přikývl vítězoslavně opat. „Mrtvá je na místě, kde jsi neměl
co dělat. Na tvých sandálech je krev a sám ses přiznal, že jsi
měl dneska v ruce nůž. Pokud si vzpomínám, než jsme tě přijali do kláštera, byl jsi
ve městě pranýřován. Nebylo to náhodou kvůli tomu, žes měl
nestoudný poměr s jednou služebnou?“
„Měli jsme se rádi,“ řekl tiše čeledín a sklopil hlavu. Chudým nebyla láska
dovolena. Nemajetný se nesměl oženit, nesměl se ani se svobodnou
dívkou milovat. Na to, aby si zaplatil holku z hampejzu, neměl dost peněz. Tehdy,
když ho znectili na pranýři, byl převorovi vděčný, že ho
přijal do klášterních služeb.
Opat nechal jeho poznámku bez povšimnutí. Obrátil se ke zbylým mnichům. „Komu
jednou ďábel dovolil okusit hříšnost ženského lůna, ten je
ztracen. To mějte na paměti, bratři.“ Pak se přísně zadíval na čeledína, vztyčil
ruku a vykřikl: „Proč jsi tu dívku zabil? Nechtěla být po chuti
tvému mrzkému chtíči?“
„Já to neudělal,“ vykřikl zděšeně. Pak se obrátil a začal utíkat. Několik
klášterních služebníků se za ním rozběhlo. Chytili ho ještě dříve,
než vyběhl ze zahrady. Popadli ho za ruce, zkroutili je za záda a přivedli ho
zpátky.
Bratr Severus, který opatroval špitál, byl už starší zkušený muž. Popošel k
mrtvému tělu, klekl si na zem a položil dlaň na krk zavražděné.
Stačil okamžik, ostatně jediný pohled na zaschlou krev kolem rány potvrzoval, že k
vraždě nemohlo dojít ráno. Zvedl hlavu k opatovi a důrazně
namítl: „Je mrtvá už několik dnů, bratře opate. Pochybuji, že by…“
„Lidské vědění je nepatrné proti vůli našeho Pána,“ přerušil ho zlostně opat.
„Nikdo nemůže tvrdit, co se stalo, pokud to neviděl na vlastní
oči. Viděl jsi tu vraždu, bratře Severe?“
„To jistě ne,“ namítl klidně mnich, vstal a čistil si ruce o trs trávy. „Jenže
její tělo je chladné a ztuhlé. Takové příznaky má mrtvý po
mnoha hodinách. Někdy dokonce po několika dnech, které uplynuly od jeho smrti. Znám
to, služba řádu mne často přivádí do styku s těly zemřelých
bratrů.“
„Co Bůh chtěl, abych viděl, to jsem viděl. Zavřete toho vraha do sklepení a
hlídejte ho,“ opáčil povýšeně opat. Pak se obrátil na mnichy,
kteří ho sledovali, a laskavě dodal: „Námitky bratra Severa vezmu do úvahy, i když
mne nepřesvědčily. Cožpak má lidsky rozum takovou moc, aby
vyvrátil věci zřejmé? Jistě z vůle boží byl onen hříšník poznamenán stopami krve.
Co jsem já proti nekonečné boží spravedlnosti? I já se mohu ve
výkladu záměrů našeho Pána mýlit. Nikdo si nemůže být jistý, že ví, co chce on. Ať
nám pravdu vyjeví boží soud!“

VIII. KAPITOLA

Oldřich z Chlumu vklouzl do chatrče s nářadím a počkal, až všichni opustí

zahradu. Zběžně prohlédl podupané místo, odkud na nosítkách odnesli
do kaple tělo zavražděné dívky, aby se jí dostalo křesťanského zaopatření. Na zemi
nenašel nic, ale pak si všiml, že se mezi dvěma prkny, která
tvořila zadní stěnu chatrče, zachytilo několik hnědých vláken. Stejných, z jakých
se tkal benediktinský řádový oděv. Klášterní služebníci takový
nenosili. Oldřich z Chlumu nepotřeboval hledat důkazy, že čeledín je nevinný. Spíše
ho zajímalo, zda sem tělo zavražděné odnesli mniši sami, či
někdo z těch, kdo v klášteře sloužili.
Pak vstal a vydal se zpátky na klášterní nádvoří. Měl by jít na výuku latiny,
jenže pátrání bylo důležitější. Teď už nešlo jen o spravedlnost
pro zavražděnou dívku, musel zachránit život křivě obviněného čeledína.
Byl si jistý, že boží soud potvrdí jeho vinu. Nevěřil ve spravedlnost takové
zkoušky, zvláště pokud byl její běh v rukou lidí. Jestliže by
byl Bůh tak nekonečně spravedlivý, jak ho učili, pak by se nic z toho, co viděl,
nemohlo stát. Možná to bylo kacířství, ale připadalo mu, že na
světě je tolik špatnosti a zla, že Bůh prostě nestačí být všude, i kdyby chtěl. Kde
měl obviněný čeledín jistotu, že Bůh s ním bude zrovna ve
chvíli zkoušky, až se bude rozhodovat o jeho vině?
Prošel opuštěným refektářem a malými dvířky za pódiem, na němž sedával opat, se
dostal do úzké chodbičky se schodištěm. Sem se dalo přijít
také přímo z opatství, jenže hlavním vchodem se Oldřich z Chlumu bál. Tiše vyběhl
po ošlapaných kamenných schodech do prvního patra, kde se
nacházela klášterní knihovna.
Říkalo se o ní, že je jednou z největších v saských zemích. I magdeburský
arcibiskup sem chodíval, pokud si potřeboval v teologických spisech
něco ověřit pro svá kázání.
Oldřich z Chlumu zvědavě vstoupil do obrovského klenutého sálu s velikými okny.
U nich stály ve dvou řadách pulpity písařů a iluminátorů. Na
malých stolcích vedle měli stohy pergamenů, svazky ořezaných husích brků, štětce,
misky s inkoustem a barvami. Skriptorium bylo zatím prázdné,
mniši sem přicházeli později, teprve až bylo slunce výše na obloze, aby dobře
viděli na práci.
„Co tu hledáš, synu?“ uslyšel z šerého rohu zvědavý hlas. Vzápětí mu vyšel
vstříc mnich středního věku s jasnýma modrýma očima a usměvavou
tváří.
„Pocházím z českého království,“ řekl pokorně Oldřich z Chlumu. „Nedaleko tvrze
mého otce žil mnich, který se stal světcem. Založil klášter a
dokázal zkrotit ďábla. Zapřáhl ho do pluhu a vyoral s ním obrovskou brázdu. Nemáte
tu nějaké spisy, kde bych se mohl poučit o boji s ďáblem?“
„Hovoříš o svatém Prokopovi?“ usmál se bibliotékář.
„Vy ho znáte?“ zvolal opravdu překvapeně Oldřich z Chlumu.
„Shromažďuji legendy o všech mniších, kteří se stali světci,“ podotkl skromně
bibliotékář a na obličeji mu bylo vidět, jak ho chlapcovo
překvapení těší. „Tak ty chceš spisy o boji s ďáblem?
Máme tu různé. Třeba návody pro inkvizitory nebo Eudoxiův překlad Exempel
pokušení s obšírným výkladem. Také tu najdeš papežské buly Svatého
otce, v nich je rovněž mnoho poučného pro každého křesťana. Záleží ovšem na tom, co
přesně hledáš. Pokud bys chtěl legendy o svatém Prokopovi,
jenom těch tu máme dobré dvě desítky. Naše knihovna je obrovská. Nu, pověz, rád ti
poradím.“
Oldřich z Chlumu rychle polkl a pak se rozhodl, že nebude obcházet kolem horké
kaše. „Slyšel jsem, že existují kacíři, kteří hanobí posvátný
křesťanský kříž. K tomu je prý ponouká sám ďábel.“
„To jistě,“ přikývl vážně bibliotékář. „Co máš konkrétně na mysli?“
„Viděl jsem takové znamení,“ řekl Oldřich z Chlumu a rychle popsal, co našel
vyryté na kameni v podzemní chodbě, vedoucí k zamčené mříži. „Je
to kříž obrácený hlavou dolů v kruhu. Znamená to něco?“
Mnich obrátil obličej ke klenutému stropu a očima bloudil po žebrech, která se
spojovala stejně jako dlaně věřících. Přemýšlel a tiše si pro
sebe opakoval popis divného znamení.

Trvalo to dost dlouho. Teprve pak zavrtěl hlavou a řekl: „Nevzpomínám si, že
bych se s něčím podobným setkal. Kdes ho viděl? Někde doma?“
„Právě že ne. Tady v Magdeburku,“ odpověděl vážně
Oldřich z Chlumu. „A mám důvod se domnívat, že má něco společného s tou mrtvou
dívkou.“
„Ale to snad ne?“ usmál se mnich shovívavě. „Ten hloupý čeledín se možná neumí
ani pořádně pokřižovat. A to prosím slouží v našem klášteře!
Jenže převor se stará hlavně o to, aby čeleď pracovala. Ke zbožnosti ji nevede a
pak to takhle dopadá. Proč by měl hanobit kříž?“
„Tak předně,“ řekl Oldřich z Chlumu a ohlédl se, zda jsou sami a nikdo do
skriptoria zatím nepřišel. „Bratr Severus, který má na starosti
špitál, se domnívá něco jiného. V lékařských knihách, které klášterní knihovna
určitě vlastní, se snadno dočtete, co to znamená, pokud je tělo
mrtvého chladné a ztuhlé. A ještě něco. Drůbež se zabíjí noži se širokým ostřím,
ale tu dívku probodl vrah dýkou. Takové zbraně mají úzkou
čepel. Stačí se podívat na ránu v zádech a uvidíte, proč to ten čeledín nemohl
udělat. Kde by vzal dýku?“
„Řekl jsi své námitky opatovi?“ zabručel bratr bibliotékář. Podle tónu v hlase
neměl komplikace rád. Miloval knihy, a to byl jeho svět.
Jasný, přehledný, bezpečný a křesťanský.
Pamatoval si, kde je která kniha uložena, a dokázal citovat myšlenky dávných
autorů. Nerad ale uvažoval o tom, co dělají lidé. Těch se trochu
bál a hlavně jim nerozuměl. Nebyli jako jeho knihy. Číst se v nich nedalo, a to ho
od lidí odrazovalo.
Oldřich z Chlumu pochopil a rezolutně zavrtěl hlavou. „Mám ještě jeden důvod,
proč si myslím, že ten čeledín je nevinný. Ctihodný opat dělá,
co jen může, aby svalil vinu na něj.“
Bratr bibliotékář se tentokrát nepodivil, jen nespokojeně polkl a zachmuřeně se
zeptal: „Kdes našel ten zhanobený kříž? Ale pravdu!“
„Tady v klášteře,“ odpověděl Oldřich z Chlumu a zbožně se pokřižoval, jako by
chtěl zahnat úklady ďábla.
„Tak,“ mnich zdrceně přikývl. Zřejmě čekal podobnou odpověď po všem, co si
řekli. Zvedl oči a dodal: „Podívám se na tvůj problém. Teď se vrať
k ostatním žákům. Uvidíme se v refektáři během oběda. Povím ti, jestli jsem něco
našel.“
„Nemohl bych vám při hledání pomáhat? Miluji knihy,“ řekl Oldřich z Chlumu
prosebně. Byl zvědavý, jak vypadá klášterní knihovna. Nikdy v
žádné tak veliké nebyl.
„K čemu bys mi byl? V knihovně se nevyznáš,“ zabručel bibliotékář potěšené.
Vypadal jako matka, když jí někdo pochválí dítě.
Oldřich z Chlumu prosil tak dlouho, až mnich svolil. Prošli skriptoriem a
malými dvířky vstoupili do dalšího sálu. Byl nižší, ale delší.
Stavitel tu udělal jen malá okna a navíc vysoko u stropu, takže v místnosti bylo
šero a dusno. Stěny byly dokola obestavěny masivními dřevěnými
policemi, na nichž ležely v kůži vázané knižní folianty, buly v kožených pouzdrech
a provázkem převázané balíčky pergamenových listů. Všude bylo
úzkostlivě čisto, nikde ani smítko prachu.
 Prostředkem sálu se táhl dlouhý stůl, na kterém se jen těžko dalo najít volné
místo. Jeho deska byla pokrytá knihami, některé byly otevřené a
připravené pro ty, kteří pracovali ve skriptoriu. Bratr bibliotékář jich několik
vzal do náruče a odnesl. Pak na uvolněné místo začal snášet
knihy z polic. Skoro se ani nedíval na titulní listy, rozeznal je spolehlivě podle
vazby.
I když bylo v místnosti šero, nedovolil zapálit louč, pouze malou lampičku,
která vydávala matnou zář. „Oheň je pro křesťanské vědění
největší nepřítel,“ řekl vážně.
Už se blížil oběd, když Oldřich z Chlumu konečně v jakémsi spisu, jemuž však
nerozuměl, protože byl napsán hebrejsky, našel přesně to
znamení, jaké objevil v klášterním sklepě. Bibliotékář k němu přišel a začal tiše
slabikovat. Prsty pomalu jezdil po řádcích, a jak si Oldřich z
Chlumu stačil všimnout, obráceně, než kdyby četl v jiných jazycích.
„Nerozumím všemu,“ řekl po delší době, když došel na konec stránky. „Smysl je
ale jasný. V dobách před narozením našeho Pána se tímhle
znamením označovaly v Judei domy, do kterých rodiče zavírali svobodné dívky. Proč,
to mi není zcela jasné. Určitě kvůli hříchům, ale nerozumím
jakým. Neumím tak dobře hebrejsky,“ řekl bibliotékář omluvně. „Každopádně však
kdysi nemělo tohle znamení nic společného s kacíři, kteří
vyznávají ďábla.“
„Nevzdělaný klášterní čeledín by mohl těžko tohle znamení znát,“ přitakal
Oldřich z Chlumu.
Nebyl na rozdíl od mnicha vysvětlením v knize zklamaný. Smysl znamení mu sice
jasný nebyl, ale přesně zapadal do toho, čeho byl svědkem.
Staré židovské označení mohl v knize někdo najít a třeba začal tady v klášteře
podle vzoru starověké Judei trestat hříšné magdeburské dívky.
Oldřich z Chlumu věděl, že se vždycky najdou zvrhlí lidé, kteří ve jménu víry
páchají věci, nad kterými zůstává rozum stát. Třeba se jim
jedna z dívek vzepřela, a proto ji zavraždili.
Teď ale nebylo podstatné, co s dívkou mniši prováděli, jako to, kdo byl onen
muž s pihou na tváři. Byl to vrah a stál v pozadí dalších
zločinů. Vždyť se někdo pokusil zabít už dva novice. Musel mít také pomocníka ve
městě. Brunátný muž s vousy, který vyhrožoval v podzemí
mnichovi, se choval neobyčejně sebejistě. Mluvil, jako by mohl rozhodovat o osudu
celého kláštera.
„Je čas na oběd,“ upozornil bibliotékář. Z nádvoří zněl již podruhé zvonek,
který svolával řeholníky do refektáře. Knihu s temnými znameními
opatrně zavřel a odnesl do regálu. Když se vracel, dodal na vysvětlenou: „Tenhle
spis si bratři často půjčují, protože obsahuje astronomické
tabulky, podle nichž Židé počítali, kdy nastane první jarní novoluní. Odtud
odvozovali svátek pesach, kdy, jak jistě víš, přišel Kristus do
Jeruzaléma a tam ho ukřižovali. Proto naše křesťanské Velikonoce počítáme stejně
jako Židé svůj pesach. Ta kniha se mohla dostat do rukou
komukoli z mnichů. Jestliže jsi v klášteře objevil znamení z té knihy, já ti víc
pomoci neumím.“
„I tak jste mi nesmírně pomohl. A ještě více byste mi pomohl, pokud byste o mé
návštěvě nikomu neřekl. Opravdu nikomu, ani ctihodnému
opatovi!“
„Zpovídám se jedině Bohu,“ odpověděl klidně bibliotékář a zvedl ruku, aby
Oldřichovi požehnal. Pak zamířil do skriptoria. Bylo prázdné,
protože mniši, kteří zde pracovali, již odešli na oběd.

Přede dveřmi do refektáře stáli dva mniši a hlídali, kdo vchází. To jindy
nebývalo. Oldřich z Chlumu chtěl rychle proklouznout, ale zastavili
ho.
„Kam se hrneš?“ zeptal se jeden se zlomyslným tónem v hlase.
„Jdu za ostatními. Zdržel jsem se na lekci,“ zabručel Oldřich z Chlumu
neochotně. Věděl, že novicové by měli hovořit se staršími bratry
uctivě, ale měl svých starostí až nad hlavu.
„Tys ráno neslyšel ctihodného opata Heidenreicha?“ pokračoval mnich ironicky.
„Hybaj do kaple!“
Teprve teď si Oldřich z Chlumu vzpomněl, že opat ráno všechny žáky potrestal
půstem. Místo oběda měli zpytovat svědomí. Dostal vztek, proč
pospíchal. V knihovně bylo tak krásně. Aniž cokoli řekl, otočil se a zamířil
chodbou ke kapli.
Mnich, který hlídal u dveří, za ním povýšeně křikl: „Trocha pokory by ti určitě
slušela víc.
Za bratrské poučení musí každý novic poděkovat. Vrať se, nic jsem neslyšel.“
Oldřich z Chlumu se otočil a laskavým hlasem pronesl latinsky strašlivě oplzlou
nadávku. Kdysi ji našel ve spisu jednoho pohanského básníka,
kterého římský císař poslal do vyhnanství. Měl určitě proč, ale teď se mu hodila.
Pak se ještě sladce usmál.
„Vidíš, že to jde, když se chce,“ opáčil spokojeně mnich.
Oldřich z Chlumu pokračoval chodbou ke kapli a tiše si pro sebe bručel na
adresu nadutého mnicha: „Kdyby ses, blbečku, učil!“ Výstup u dveří
refektáře mu zvedl náladu. Znovu si uvědomil, jakou sílu může mít vzdělání, i když
teď ho nepoužil z křesťanského hlediska zrovna nejvhodněji.
V kapli našel ostatní novice. Klečeli před oltářem se sepjatýma rukama a kolem
obcházel sám opat Heidenreich. Něco jim zlostně vyčítal. Když
uviděl Oldřicha z Chlumu, nechal je být a vydal se mu s přísnou grimasou ve tváři
vstříc.
„Že novicové neumějí přijít včas na oběd, na to jsem si už u žáků naší
klášterní školy zvykl,“ řekl břitce. „Ale Boha bys neměl nechat čekat.
Nechci nic slyšet. Tys ten nový, že?“
Oldřich z Chlumu pokorně přikývl, pak padl na kolena, chytil opatovu ruku a
políbil ji. „Je mi to strašně líto.“
Opat Heidenreich stál mlčky a ve tváři se mu nehnul ani sval. Chladně si měřil
klečícího žáka.
„Ty ovšem také nic nevíš o tom zraněném žáku, o Zbygniewovi,“ zeptal se přísně.
„Jak bych nevěděl,“ opáčil Oldřich z Chlumu chvatně a přitom se pozorně díval
do opatových šedých očí. Otec ho při lekcích se zbraní učil, že
rytíř se může přetvařovat sebelépe, ale oči obvykle ovládnout nedokáže. „Pokud umíš
číst v očích, nikdy tě sok při souboji nepřekvapí,“ říkával.
„Díky Bohu,“ vyhrkl opat a rukou pokynul klečícímu Oldřichovi, že může vstát.
„Mluv!“
„Leží ve špitále,“ opáčil Oldřich z Chlumu s hranou naivitou v hlase. „Včera si
zlomil nohu, a tak jsme ho…“
„Ty blbče,“ rozkřikl se opat Heidenreich. Bylo mu jedno, že je v kapli, nebo na
to spíše nemyslel. Spodní ret se mu třásl hněvem a přes
přísnost, která z jeho postoje vyzařovala, četl Oldřich z Chlumu v jeho pohledu
paniku. Pak se opat napřímil a pánovitým gestem ho propustil.
Otočil se a odešel.
„Cos mu řekl, že tak vybuchl?“ vrtěl káravě hlavou bratr Peregrýn, který stál
stranou u sloupu, jako by se ho nic z toho netýkalo. Pak sáhl
pod škapulíř, který měl přehozený přes kutnu, a vytáhl placku. Podal ji Oldřichovi
a s neproniknutelným výrazem ve tváři řekl: „Vznešené
myšlenky se hladovému obvykle vyhýbají. Já to znám. Ostatní už měli.“
Oldřich z Chlumu vděčně sevřel placku. Byla ještě teplá a nádherně voněla. V
kostele zatím ještě nikdy neobědval, ale tady v klášteře se
naučil, že i na svatých místech musí člověk nějak žít. Pomalu došel k hloučku
noviců a klekl si mezi ně.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se polohlasně zrzavý Knut, který se přesunul, aby
byl vedle něho.
„Co jako myslíš?“ řekl Oldřich z Chlumu a opatrně ukusoval z placky, aby
nepřišel ani o jeden drobeček. Byla plněná škvarky a chutnala
skvěle.
 „Myslím, jak se ti podařilo uklidit Zbygniewa. A hlavně, proč?“ vyzvídal Knut.
„Náš opat se mě na to už také ptal, ale tuhle věc jsem nedokázal vysvětlit,“
opáčil s plnými ústy.
„Já ovšem nejsem opat,“ utrhl se Knut zlostně. „Už jsi zapomněl, že mne kvůli
tobě skoro zabili?“
„Kvůli mně?“ podivil se Oldřich z Chlumu a strčil si do úst poslední sousto.
Hlad měl pořád, ale lepší jedna placka než nic. „V klášteře
zemřela dívka a někdo se pokusil zabít Zbygniewa. A rovněž tebe, abych nezapomněl
na tvé zásluhy,“ dodal kousavě. Vadilo mu, jak se Knut
neustále oháněl zázračným zachráněním svého života.
„Promiň,“ zabručel zrzavý hoch a odvrátil se k oltáři. Chvíli bylo ticho, ale
nevydržel to dlouho. Naklonil se k Oldřichovi a se strachem v
hlase šeptal: „Pokud jsi nepomáhal Zbygniewovi zmizet, pak ho mohli odvléct ti
vrahové. Měli bychom něco udělat. Třeba mu hrozí nebezpečí.“
Oldřich z Chlumu mlčky pokrčil rameny. Potřeboval chvíli čas na rozmyšlenou.
Má Knutovi věřit? Zbygniew ho před ním varoval. Jenže on sám zatáhl Knuta do
téhle nebezpečné hry. Teď by bylo podlé obrátit se k němu zády.
Co když Knutoví stále hrozí nebezpečí?
Poctivější by bylo, říci mu, jak se věci mají. Nějak se mu ale nechtělo, ani
sám nevěděl proč.
„Knute, zatím vím jistě jen jednu věc. Ten čeledín, kterého dal opat uvěznit,
nezabil dívku, kterou ráno našli v zahradě.“
„Ty jsi viděl jejího vraha?“ vyhrkl Knut dychtivě.
„Viděl jsem její smrt,“ opáčil důrazně Oldřich z Chlumu. „Vrah měl na hlavě
kápi. Ale i bratr špitálník může potvrdit, že čeledín je nevinný.
Dokonce na to opata upozorňoval. Prostá logika věcí, Knute.“
Zrzavý chlapec se obrátil a přísně si Oldřicha z Chlumu měřil. Pak nespokojeně
podotkl:

„Netuším, proč mi lžeš. Je to však tvoje rozhodnutí. Pokud by ses dostal do

potíží, stačí pro mě vzkázat. Za mým strýcem stojí spousta
vlivných bratrů, kterým vadí, co se tady v klášteře děje. Pokud někdo očistí tohle
místo, pak to bude strýc Luitprand. Jako almužník může udělat
hodně, jen mi věř.“
Než stačil Oldřich z Chlumu odpovědět, s rachotem se otevřely dveře kaple.
Dovnitř vešel opat Heidenreich doprovázený inkvizičním exorcistou
a houfem mnichů. Na tvářích všech se dalo číst vzrušení.
Hubený opat došel až ke klečícím novicům a přísně nařídil: „Vstaňte! Všichni
půjdete se mnou!“

IX. KAPITOLA

Opat Heidenreich seděl na stolci v čele refektáře. Byl oblečený ve slavnostním

brokátovém plášti a v ruce držel berlu se zlacenou hlavicí.
Tvářil se neobyčejně vážně. V lavicích kolem seděli starší členové řádu, aby dodali
jednání vážnost. Trochu stranou stál stůl, u něhož seděl
exorcista. Ve stínu sloupu za ním bylo vidět tři biřice v kožených kazajkách. Na
lavici před stolem seděli žáci klášterní školy a za nimi stál
se sepjatýma ruka a pokorně skloněnou hlavou bratr Peregrýn. Opat se přísně
rozhlížel refektářem a pak s bolestnou grimasou ve tváři začal
hovořit. „Ctihodní bratři, věc je natolik vážná, že nesnese odklad. Ihned, jakmile
jsem zpravil svatou inkvizici o vraždě, která se v našem
klášteře stala, dostavil se exorcista bratr Rufinus. Je znalý úkladů ďábla, a proto
mu stačila jen chvilka, aby objevil onu znepokojující věc.
Náš čeledín tu dívku zavraždil, o tom již nemůže být pochyb, ale k tomu hrůznému
činu ho navedl sám ďábel. Aby se ďábel dostal do svatých míst,
musí tu mít spojence.
Někoho, skrze kterého může škodit věřícím křesťanům. Máme důvod se domnívat, že
jeden z žáků naší klášterní školy je posedlý ďáblem. Nechť se
svatá inkvizice ujme své bolestné práce.“
Opat skončil, zachmuřeně se rozhlédl po shromážděných a pak se posadil.
Refektářem se rozlehl nářek mnichů. Jedni si zakrývali tváře dlaněmi
a plakali, jiní vstali a hrozili pěstmi ke hloučku noviců. Chvíli trvalo, než se
exorcistovi podařilo rozhořčené mnichy uklidnit a ujmout se
slova. Začal klidným hlasem vysvětlovat, že se nikdo nemusí obávat, protože
společně nad ďáblem zvítězí. Hovořil pomalu, jako by nikam
nespěchal. Současně ale zdůrazňoval, že je třeba jednat rychle.
Vstal od stolu a kulhavě se vydal k ustrašenému hloučku noviců. Oldřich z
Chlumu se pokřižoval. Neměl z exorcisty strach, byl mu odporný. Kde
byla křesťanská víra, pokud o její čistotě rozhodovali lidé jako Rufinus?!
Exorcista se zastavil až těsně u lavice, na níž žáci seděli. Protože byl malé
postavy a někteří chlapci byli urostlí, musel si stoupnout na
špičky, aby vzbudil dojem, že si je svrchu prohlíží. Zavrtěl bolestně hlavou a
řekl: „Doznání je první krok k záchraně vlastní duše. Já už vím,
který z vás zbloudil, ale chci to slyšet od vás. Nuže, chlapci, čí duši ovládl
ďábel?
Kdo měl v poslední době podivné vidiny, jaké se neslučují s křesťanskou vírou?
Kdo hovořil o vraždě té nešťastné dívky dřív, než se skutečně
stala? Kdo je vlkem, který se vetřel do stáda bezbranných ovcí, aby škodil
křesťanské víře?“ Teď už exorcista nehovořil laskavě. Křičel, až mu
hlas přeskakoval. Na čele mu naběhla rudá žíla, zlostně šermoval rukama a z koutku
úst mu vytékala slina, jako by měl v nejbližších chvílích
dostat záchvat zuřivosti.
Novicové seděli tiše se sklopenými hlavami, choulili se ve svých velkých a
neforemných hnědých hábitech a někteří popotahovali nosem, aby
přemohli nutkavou potřebu plakat. Nebáli se ďábla, báli se inkvizičního exorcisty.
Někteří vrhli kradmý pohled na Oldřicha z Chlumu, protože
byli přesvědčeni, že je řeč o něm.
Exorcista Rufinus stál nad nimi a těžce oddechoval. Zlobně si prohlížel jednoho
po druhém.
„I kdyby se viník chtěl přiznat, ďábel svírá jeho duši tak pevně, že to udělat
nemůže,“ řekl po chvíli ticha. Trochu se uklidnil a hovořil
opět tiše, ač se trochu zajíkal. „Už proto byste měli vy ostatní tomu nešťastníkovi
pomoci. Mnozí z vás by se chtěli stát sluhy božími. Teď máte
možnost dokázat, že si takovou poctu zasloužíte. Museli jste si nějakých
znepokojivých znamení všimnout. Mluvte raději hned, jinak budu nucen
podniknout kroky, které jsou na mé práci tak bolestné. Pochopte, je třeba
křesťanskou víru chránit.“
Když skončil, začal pomalu kulhavě přecházet podél lavice, na níž se choulili
novicové kláštera svatého Mořice. V refektáři panovalo hrobové
ticho. Pak vstal Knut, rukou si odhodil z čela své nepoddajné zrzavé vlasy,
pokřižoval se a řekl: „Nevím sice přesně, jaká znepokojivá znamení
máte na mysli, ale mne už dva dny trápí otázka, jak je možné, že jeden z nás, novic
jménem Zbygniew, unikl jisté smrti. Z lešení na něho padal
kámen, ale na poslední chvíli jako by ten kvádr sám od sebe uhnul a jeho jen
zranil. Jsem pouhý novic a mnoho neznám, přesto mne napadlo, zda by
nemohl být tím vlkem ve stádu ovcí právě on. Třeba ho chtěl Bůh potrestat, ale
ďábel Zbygniewa ochránil.“
Exorcista se zastavil a napjatě poslouchal. Když Knut skončil a posadil se,
otevřel ústa, jako by chtěl začít křičet. Ovládl se však a zase
je zavřel, takže vypadal jako ryba, která lapá po vzduchu. Otočil se a vrhl po
opatovi nerozhodný pohled, neboť nevěděl, co má dělat. Byl to jen
mžik, ale Oldřichovi z Chlumu neušel.
V duchu musel Knuta obdivovat. To, co udělal, bylo v dané situaci neobyčejně
chytré. Tenhle hoch by možná mohl být cenný spojenec. Vlastně
byl jediný, kromě Zbygniewa, kdo o Oldřichově nočním dobrodružství věděl.
Jestliže ho dosud neprozradil, pak by si možná zasloužil více důvěry.
Exorcista Rufinus se otočil a rychle se vrátil ke stolu. Usedl do svého křesla
a mračil se. Pak si těžce povzdechl a oznámil: „Životy
křesťanů zachraňuje spíše Bůh. A pouze ďábel dělá tak podlé věci, jako je shodit
kámen z lešení na hlavu nevinného chlapce. V tom inkvizice nic
znepokojivého neshledává. Na začátku jsem řekl, že vím, koho z vás posedl ďábel.
Přesto všichni mlčíte. Nechce se mi věřit, že jste si něčeho
nevšimli. Vám všem se budu později věnovat. Bude třeba zjistit, zda je vaše víra
dostatečně pevná. Ale to má svůj čas. Nejdříve je třeba
vyříznout vřed z těla tohoto zbožného bratrstva.“
Exorcista pokynul rukou a tři biřicové, kteří stáli stranou u sloupu, se vydali
k lavici noviců. Když došli až k ní, zeptal se exorcista
přísně: „Který z vás je Oldřich z Chlumu?“
V sále vládlo hrobové ticho. Oldřich z Chlumu cítil, že mu srdce tluče
rychleji. Netušil, jak se o něm mohla inkvizice dozvědět, ale teď se s
tím stejně nedalo nic dělat. Vstal, zbožně se pokřižoval a řekl: „To jsem já.“
Exorcista Rufinus se zle zamračil, zvedl ruku a hubeným prstem na něho ukázal.
Biřicové ho nešetrně popadli za ruce a vyvlekli z refektáře.

Oldřicha z Chlumu překvapilo, že na klášterním nádvoří nebyl připravený povoz,

aby ho odvezl.
Vždycky si myslel, že inkvizice má své vlastní vězení, kde podezřelé vyslýchá a
mučí tak dlouho, dokud se nepřiznají. Biřicové ho však
odvedli k budově opatství. Prošli přízemím a sešli do podzemí, kde se nacházely ve
dvou patrech rozlehlé sklepy. V horním patře byly zřejmě
uloženy zásoby, spodní sloužilo jako vězení. Do jedné z páchnoucích a vlhkých děr
Oldřicha z Chlumu zavřeli.
Kobka měla u stropu malinké větrací okénko, kterým padal na podlahu nepatrný
kužel světla. To bylo jediné osvětlení. Dveře byly z masivních
trámů a vylomit je bylo naprosto nemožné. Dole měly okénko, kterým zřejmě stráže
dávaly vězňům jídlo. V rohu stála prázdná miska a džbán, v němž
bylo trochu zteplalé a odporně páchnoucí vody. V protějším rohu ležela na zemi
hromada zatuchlé slámy. To bylo vše, co se v kobce nacházelo.
Oldřich z Chlumu se posadil do slámy, zády se opřel o stěnu a přemýšlel.
Nevypadalo to vůbec dobře. Z toho všeho, co zatím viděl, bylo jisté
několik věcí. O všem, co se v klášteře dělo, musel vědět opat Heidenreich. Když
opat hovořil v refektáři před zasedáním inkvizičního tribunálu,
Oldřich z Chlumu si to ještě neuvědomil, ale teď v klidu, když o něm přemýšlel, si
jeho hlas vybavil znovu. Byl stejný jako hlas mnicha v kápi,
který v noci v podzemí sliboval brunátnému muži s vousy, že dá vše do pořádku. Mělo
to svou logiku. Těžko by se mohly v klášteře páchat podivné
obřady, kdyby o nich opat nevěděl. Co však bylo zvláštní, zřejmě o nich
nerozhodoval. To ten cizí brunátný muž nařizoval, kdy se budou konat
další.
Oldřicha z Chlumu zamrazilo. Včera v podzemí také hovořili o dvou věcech, které
se teď týkaly přímo jeho. Brunátný muž vyhrožoval inkvizicí a
mnich s kápí, zřejmě opat, sliboval, že novice, který vraždu viděl, vypátrá a
navždycky umlčí. Kdyby ho napadlo dříve, že v celé věci může mít
prsty sám opat, byl by možná opatrnější. Jenže teď bylo zbytečné naříkat, co by
udělal, kdyby opata podezíral hned.
Teď nebylo podstatné, jak se o něm opat dozvěděl. Důležitější bylo něco jiného.
I když se v refektáři ujal vyšetřování inkviziční exorcista,
zůstal v rukách opatových. To bylo zvláštní a mohlo mít jediný smysl. Exorcista
Rufinus byl nějakým způsobem do celé věci zapletený, pokud
nakonec nebyl on tím mužem v pozadí, který o všem rozhodoval. Oldřicha z Chlumu
nechal úmyslně v opatových rukách, neboť Heidenreich měl úkol
nepohodlného svědka zlikvidovat.
Cítil, že se třese, a měl pocit, že to není zimou. Musel vzít rozum do hrsti.
Byl hlupák, pokud si myslel, že bude chodit klášterem a
nenápadně se vyptávat. I kdyby nakonec něco zjistil, k čemu by to bylo? Té mrtvé
dívce slíbil, že ji pomstí. Aby tenhle slib splnil, nemohl se
spoléhat na světské právo. Svět byl ještě zkaženější, než si vůbec kdy dokázal
připustit.
Netušil, jak dlouho seděl a přemýšlel. V šeru podzemní kobky rychle ztratil
pojem o čase.
Zvenku sem nedoléhal ani hlásek a Oldřich z Chlumu si překvapeně uvědomil, jak
důležité jsou pro lidský život drobnosti, které člověka
obklopují, aniž je vůbec vnímá, jako třeba vyzvánění zvonu, hlasy čeledi nebo
bučení dobytka. Měl pocit, že světlo, které dopadalo malým okénkem
od stropu, pomalu slábne, ale bylo léto a stmívalo se hodně pozdě. Probral všechny
možnosti a věděl, že jeho postavení je zlé, ale nebylo
beznadějné. Pokud jeho věznitelé udělají, co předpokládal, byla naděje na záchranu.
Zavřel oči a chvíli dřímal. Ze spánku ho vytrhl zvuk kroků. Vzápětí někdo
otevřel okénko u podlahy kobky. Kdosi strčil dovnitř misku s kaší a
džbán s vodou. Aniž cokoli řekl, okénko zase zavřel. Oldřich z Chlumu vyskočil a
přitiskl ucho na dveře. Slyšel, jak se kroky rychle vzdalují a
skoro vzápětí utichly. Zvedl misku s jahelnou kaší a přičichl k ní. Byla bohatě
omaštěná a hodně česnekovaná. Kromě škvarkové placky od rána
nejedl a cítil, jak se mu sbíhají sliny.
Odložil misku stranou a vrátil se na hromadu slámy. Dlaní si mnul bradu a
rychle uvažoval, zda ve svých úvahách neudělal chybu. Neměl s
vězením žádné zkušenosti, ale připadalo mu logické, aby vězeň dostával stravu do
misky, která ležela v kobce. Představoval si to tak, že stráž s
mísou obejde všechny uvězněné a dřevěnou lžící dá okénkem do misky každému jeho
příděl. Byl si jistý, že nemohl být jediným vězněm. Když nikdo
další, musel tu být onen čeledín, kterého ráno opat obvinil z dívčiny vraždy. Proč
tedy přinesli večeři jen jemu? A ještě tak dobrou? Tolik
sádla a česneku neměl ve své misce ani při jídle v refektáři. Ať o kaši přemýšlel,
jak chtěl, nemohl dojít k jinému závěru, než že jídlo je
otrávené.
Hlad by ještě vydržel, ale žízeň byla horší. Jenže kde měl jistotu, že otrávená
není ani voda ve džbánu? Bylo to sice málo pravděpodobné, ale
riskovat nemohl. Nějak to musí vydržet. Byl si totiž jistý, že do rána bude na
svobodě. Vstal ze země, část kaše z misky hodil lžící na podlahu
do rohu, aby nebyla ode dveří vidět. Pak misku se zbytkem kaše postavil ke dveřím.
Vodu ze džbánu vylil a prázdný džbán ukryl v hromadě slámy. Rád by si zdříml,
předešlé dvě noci toho moc nenaspal, ale věděl, že nesmí
usnout. Záležel na tom jeho život.
Čas se vlekl nesnesitelně pomalu. Z okénka u stropu pomalu mizelo denní světlo.
Venku se stmívalo a v kobce se šero měnilo v téměř
neproniknutelnou tmu. Oldřich z Chlumu odhadoval, že by už mohlo být po večerním
klekání. Za chvíli se celý klášter uloží ke spánku. Jestli se
nezmýlil, přišel ten správný čas.
Ale nedělo se nic. Ze tmy slyšel tichá capkání krysích pacek a v duchu si
říkal, že měl otrávenou kaši dát někam stranou, aby se k ní krysy
nedostaly. Jak k tomu ta zvířata přijdou?
Pak si vzpomněl na stařičkého děkana Ignacia. Měl krysy na špýchaře, a i když
na ně nastražil sebedůmyslnější past či jed, většinou žádnou
nechytil. Říkal o nich, že jsou strašně chytré a poznají, co si mohou vzít a co ne.
Doufal, že krysy v klášteře svatého Mořice nebudou hloupější
než ty, které vyrostly u obyčejného venkovského faráře.
Konečně uslyšel na chodbě kroky. Rychle si lehl a stočil se do klubíčka, jako
by měl v břiše křeče. Rukou nahmatal ukrytý džbán a pevně ho
sevřel v dlani. Přivřel oči a čekal. Trvalo celou věčnost, než se otevřelo malé
okénko u podlahy. Dovnitř se vsunula ruka a chvíli šátrala po
podlaze, až nahmatala misku se zbytkem kaše. Muž na chodbě ji rychle vytáhl a
okénko zavřel.
Oldřich z Chlumu si představoval, co teď dělá. Se zapálenou loučí se dívá do
misky, ve které zbyla dobrá polovina kaše. Nervózně přemýšlí,
zda to, co vězeň snědl, může stačit, aby zemřel.
Hlavou se mu honí, že tentokrát se nemůže dopustit nějaké chyby. Musel mít
jistotu.
Konečně Oldřich z Chlumu uslyšel zaskřípění. Muž venku odsunul závoru a opatrně
pootevřel dveře kobky. Dovnitř se vsunula ruka s loučí a za
ní se objevil hubený obličej opata Heidenreicha. Zůstal stát na prahu a nerozhodně
si prohlížel ležícího chlapce. Vězeň se nehýbal, pravda, ale
kde měl jistotu, že je mrtvý? Nakonec opat vstoupil. Došel až ke kupce slámy,
sehnul se a jednu ruku položil na chlapcův krk, aby se přesvědčil,
jak na tom opravdu je. V tu chvíli se Oldřich z Chlumu rychle posadil a džbánem,
který držel v ruce, udeřil opata vší silou do hlavy. Džbán se
rozletěl na střepy a opat se s tichým výkřikem sesunul k podlaze. Ztratil okamžitě
vědomí.
Oldřich z Chlumu ucítil, že mu po hřbetu ruky teče krev, protože se pořezal o
ucho rozbitého džbánu. Nebylo to ale nic vážného. Sebral ze
země louč, aby ještě nepodpálil opatství. Sláma byla sice shnilá, ale opatrnosti
nebylo nikdy dost. Pak opata rychle prošacoval. Našel u něj jen
klíč od dveří a dýku. Oboje si vzal, rychle vyběhl ven, zavřel dveře a pečlivě je
zajistil masivní dřevěnou závorou.

X. KAPITOLA

Byla noc a v klášteře panovalo ticho. Mniši, laičtí bratři a novicové spali.
Pouze fortnýř seděl v komůrce u brány a strážní obcházeli
rozsáhlé nádvoří a hospodářský dvůr.
Oldřich z Chlumu opatrně vystoupil po schodech do přízemí. Pootevřel dveře,
jimiž se z podzemí vcházelo do mázhauzu, a rozhlížel se. V šerém
průjezdu hořela jediná louč. Klenutá síň byla prázdná. Oddechl si, i když to
vlastně mohl předpokládat. Opat Heidenreich by se těžko vydal do
sklepení, kdyby ho někdo viděl. Budova opatství byla vyhrazena pouze pro opata
kláštera svatého Mořice, proto bývala v noci prázdná.
Oldřich z Chlumu v budově opatství nikdy nebyl, a tak si nebyl jistý, kde
začít. Chtěl rychle prohledat opatovy věci, protože doufal, že tam
třeba najde něco, co by mu pomohlo usvědčit ho. Prošel mázhauzem, na opačné straně
bylo schodiště lemované kamennými sloupy, nahoře zakončenými
umně vytesanými palmovými listy. V prvním patře našel nevelkou síň se třemi
dveřmi. Za prvními se rozkládala malinká ložnice, za druhými
soukromá opatova pracovna a třetí vedly do velikého klenutého sálu, kde obvykle
zasedala kapitula.
Snažil se uhodnout, kam by opat asi ukryl věci, které by nebyly určeny
nepovolaným očím.
Nakonec se rozhodl pro pracovnu. Kapitulní sál nepřicházel v úvahu a ložnici
mohl uklízet některý z laických bratrů, zato na pracovnu si opat
určitě sáhnout nenechal.
Když vstoupil, nerozhodně se na prahu zastavil. U okna byl stůl s křeslem a
vedle nízký pulpit na psaní. Podél stěn stálo několik truhlic,
ale na víkách všech ležely stohy pergamenů. Stěny komnaty byly až do stropu
obloženy dřevem, které jí dodávalo velice příjemný a útulný ráz.
Nedaleko stolu stál masivní bronzový svícen se třemi tlustými voskovicemi,
které s tichým prskáním hořely a slušně osvětlovaly celou
místnost. Opat Heidenreich chtěl zřejmě ještě pracovat, až se vrátí ze sklepení.
Došel k pulpitu, na němž ležel rozepsaný pergamen. Rychle ho přelétl očima. Šlo
o dopis, v němž opat někoho, jehož oslovoval velice uctivě,
informoval o smrti Oldřicha z Chlumu. Sebral pergamen, stočil ho do ruličky a pak
se rozhlédl, v čem by mohl odnést věci, které bude považovat
za důležité. Nenašel ale nic vhodného. Vrátil se ven a šel se podívat do ložnice.
Měl štěstí, hned v první truhlici objevil mezi opatskými ornáty koženou
poutnickou brašnu, které se dala zavěsit přes rameno.
Vrátil se do pracovny, vložil do brašny dopis o své smrti a hledal dál. Neměl
čas, aby četl všechny pergameny, které se tu porůznu
povalovaly. Navíc mu připadalo nepravděpodobné, že by něco důležitějšího leželo
volně pohozené mezi písemnostmi kláštera. Smetl je na zem, aby
mohl otevřít truhlice. Když zvedl víko, neviděl nic než spousty dalších listin.
Byly vzorně srovnané. Privilegia kláštera, papežské buly,
císařské edikty, závěti předchozích opatů. Rychle pochopil, že prohledáváním
truhlic jen ztrácí čas. Trochu rozpačitě zavřel víko a rozhlédl se.
Žádný jiný nábytek tu nebyl. Ani pořádně nevěděl, co vlastně hledá.
Přešel pracovnou k oknu a posadil se do opatova křesla. Teprve teď si všiml, že
na zemi u nohy stolu stojí konvice s pivem. Jazyk se mu už
žízní lepil na patro. Sebral ji a lačně se napil.
Pivo bylo hořké a chutnalo výtečně. Kdyby se nebál, že se opije, vypil by celou
konvici naráz.
Protože však skoro celý den nejedl, i těch několik loků cítil v hlavě. Vrátil
konvici na zem, opřel se v křesle a rozhlížel se.
Pak ho něco napadlo. Opat měl u sebe dýku a také klíč. Od čeho asi byl?
Opatství se nezamykalo, vchod neměl zámek. Také opatovy světnice se
zavíraly jen na závoru. Pokud měl klíč u sebe, pak ho asi považoval za důležitý.
Byl netradičně dlouhý a na první pohled bylo zřejmé, že není od
zámku, který uzavíral mříž v podzemí pod ambitem. Oldřich z Chlumu by dal ruku do
ohně za to, že se tímhle klíčem otevíraly nějaké dveře tady v
opatství. Jenže jaké? Všechny, které viděl, měly jen závory.
Rozhlížel se opatovou pracovnou. Nápad obložit stěny dřevem se mu líbil. Až
bude jednou bohatý, také si podobnou komnatu pořídí. Uchopil do
ruky opatův klíč a zkoumavě ho obracel v dlani. Klíč se musel hodit k nějakému
zámku tady v místnosti, tím si byl skoro jistý. Vstal a šel
prohlédnout truhly, zda nemají tajnou schránku. Pak začal prohledávat stěny. Ani
zde ale neuspěl. Zastavil se před křížem a vyčítavě se podíval
na postavu ukřižovaného Krista.
„Nezlob se,“ povzdechl si bolestně, „ale copak v tebe mohu po tom všem ještě
věřit?“
Přesně v tu chvíli ho cosi napadlo. Bylo to, jako by dostal vnuknutí. Natáhl
ruku a kříž odsunul stranou. Za ním našel otvor, do kterého klíč
bez obtíží vklouzl. Když jím otočil, trochu to zaskřípalo a otevřela se nevelká
skříňka, umně ukrytá v dřevěném ostění. Uvnitř leželo pár
pergamenů, nádherně cizelovaná stříbrná skřínka a veliký měšec plný míšeňských
stříbrňáků.
Oldřich z Chlumu vše odnesl na opatův stůl a zvědavě prohlížel pergameny. První
byl nezajímavý a týkal se opatovy rodiny. Druhý obsahoval
soupis ženských jmen a data. U předposledního jména bylo datum staré dva dny.
Poslední ženské jméno bylo bez data. U všech jmen byly malé
křížky, pouze u posledního křížek chyběl. Na pergamenu bylo celkem dvanáct jmen,
každé napsané jiným inkoustem, i když všechny zřejmě opatovou
rukou. Jestliže byl přede dvěma dny úplněk, pak ta starší data byla rovněž data
úplňku, neboť mezi nimi byl vždy rozdíl přesně osmadvaceti dnů.
Nebylo třeba žádného mimořádného důvtipu, aby Oldřich z Chlumu pochopil, že je
to seznam dívek, které byly v klášteře zavražděny. Ta, jejíž
smrt viděl, se podle pergamenu jmenovala Mechtilda a byla dcerou provazníka
Einwolfa. Co to bylo za zvrhlé lidi, že si o svých hrůzných činech
ještě vedli přehled?
Hrůzné obřady se konaly vždy o úplňku a brunátný muž s jizvou včera v noci
jasně řekl, že v nich budou pokračovat. Proto bylo nutné, aby
zemřel jediný svědek, Oldřich z Chlumu. Podíval se do pergamenu. Další obětí měla
být Gudrun, dcera purkmistra Zweiga. Pergamen sbalil a uložil
do kožené brašny.
Pak otevřel cizelovanou truhličku. Navrchu ležel stříbrný řetěz s nádherným
medailonem. Na jedné straně medailonu byl vyryt onen prazvláštní,
hlavou dolů obrácený kříž v kruhu a na druhé straně nápis „mistr Heidenreich“.
Kromě toho zde bylo jakési stříbrné pouzdro upravené na způsob
relikviáře. Mělo malinké zásuvky, vyložené červeným hedvábím. Bylo jich celkem
dvanáct. V deseti našel Oldřich z Chlumu úlomky kostí. Cítil, že
mu srdce sevřel děs. Chvíli si připadal jako ochromený. Nepochyboval o tom, že opat
Heidenreich není duševně zdravý.
Jenže sám nevraždil. Bylo málo pravděpodobné, aby stejnému šílenství propadlo
více lidí. Vše, co opat dělal, mělo určitě nějaký smysl. Sice
zvrácený, horší, než kdyby sám ďábel skutečně přišel do tohoto kláštera, ale na
nepříčetného blázna to nevypadalo. Pokud by se ovšem černá magie
nepovažovala za duševní chorobu…
Chvíli váhal, pak podivný relikviář zabalil do kusu plátna a rovněž uložil do
brašny. Bez váhání přihodil i měšec stříbrňáků. Věděl, že bude
peníze potřebovat. Zbylé věci vrátil do tajné schránky, zase ji zavřel a kříž
posunul na původní místo. Víc tu stejně nenajde, ale musel zařídit
ještě jednu důležitou věc. V oděvu benediktinského řádu by byl ve městě nápadný a
určitě by ho snadno chytili. Potřeboval najít jiné oblečení.
Kdyby tak věděl, kam obtloustlý převor uložil jeho věci z domova. Neměl ovšem čas
prohledávat celý klášter. Takhle musel doufat, že něco
vhodného najde v opatově ložnici.
V prvních dvou truhlicích byla jen liturgická roucha. Teprve ve třetí našel na
dně pod albami a škapulíři prostou režnou halenu, koženou
suknici, nohavice a zelený soukenný plášť. Šaty mu byly trochu velké, ale zase ne
tolik, aby si je nemohl obléci. Byl na svůj věk mimořádně
urostlý a opat, i když byl vysoký, byl hubený. Opatovy šaty sbalil do uzlíčku, aby
si je mohl vzít s sebou. Dokud bude v klášteře, nechá si na
sobě hnědou řádovou kutnu. Převlékne se až ve městě.
S koženou kabelou přes rameno se opatrně vyplížil z budovy opatství na nádvoří.
Věděl, že teď ho čeká to nejtěžší. Nepředpokládal, že by
stráže hlídaly vnitřní prostory kláštera. Ale i kdyby, bylo běžné, že mniši v noci
vycházeli za svou potřebou. Na nádvoří byl v bezpečí. Problém
ovšem bude dostat se z kláštera do města.
Opatrně prošel kolem fortny a nahlédl okénkem do místnůstky, kde sedával mnich,
který hlídal vchod do kláštera. Oldřich z Chlumu doufal, že
bude spát. Mnich ho ale zklamal. Nejenže byl vzhůru, ale vedle něho ještě seděl
biřic inkvizičního soudu. Pokud se někde konal proces s kacíři
či služebníky ďábla, měl povinnost střežit vchod i on.
Oldřich z Chlumu prošel tiše nádvořím a brankou se dostal do hospodářského
dvora. Zastavil se u maštalí a s chutí si do dlaní nabral vodu ze
žlabu. Měl strašlivou žízeň. Teprve když se pořádně napil, začal přemýšlet, co dál.
Tady se už musel mít na pozoru. V noci neměl žádný z mnichů
co dělat kolem stájí. Kdyby ho chytil strážný, určitě by se začal vyptávat a určitě
by ho poznal. Na zasedání v refektáři byl celý konvent.
Oldřich z Chlumu byl momentálně nejznámějším novicem klášterní školy.
Plížil se stínem podél chlévů a stodol. Bylo teprve několik dnů po úplňku a
měsíc svítil jasně jako rybí oko. Na dvoře byla v sinavém, matně
žlutém světle vidět každičká věc. Konečně se dostal ke kamenné zdi, která
oddělovala dvůr od štěpnice a zahrad. Pootevřel dřevěnou branku a
vklouzl dovnitř. V tu chvíli se ho chopily něčí silné ruce.
Oldřich z Chlumu se nemínil vzdát. Neutekl z kobky přece proto, aby ho nějaký
strážný zase uvěznil. Shodil z ramene koženou brašnu, která by
mu v boji překážela. Pak sebou prudce trhl a kopl muže vší silou do břicha. Ten jen
hekl a zlomil se v pase. Oldřich ho stačil ještě v pádu
zasáhnout kolenem do brady. Když už muž v benediktinském rouchu ležel na zemi, pro
jistotu ho ještě udeřil několikrát do hlavy. Pak si klekl na
zem vedle něj. Skoro nevěřícně si ho prohlížel. Boj skončil dřív, než začal.
Muž na zemi byl středního věku, na hlavě měl malinkou vyholenou tonzuru. Nebyl
to nikdo z klášterní čeledi, ale jeden z mnichů. Oldřich z
Chlumu si prohlížel jeho hubenou tvář a vzpomněl si, že ho už viděl. Patřil k
bratrům, kteří pečovali o zahrady. Pak si vzpomněl na bratra
Peregrýna. Jednou řekl o těch, se kterými v zahradách pracoval, že zahradníci jsou
si navzájem víc než bratři. Teprve teď ho pochopil. Tenhle
mnich tu skutečně čekal. Nikoli ale na něj, ale na některého ze zahradníků, který
mu byl více než bratrem. Sklonil se, uvolnil mnichovi hábit a
položil mu ruku na hruď. Muž dýchal, byl jen v bezvědomí.
Oldřich z Chlumu nechal zmláceného mnicha ležet, kde byl. Obdržel výprask po
právu. Přesto se ale necítil spokojený. Když ho ten mnich chytil
za ruku, dostal Oldřich strach, samozřejmě, kdo by ne? Ale to neznamenalo, že bude
bezhlavě mlátit kolem sebe. Trápilo ho, že se občas choval
ještě jako dítě, i když by potřeboval být muž. Když už ho Bůh postavil do téhle
ošemetné situace, musí se Oldřich jako muž chovat. Obrátil oči k
jasnému nebi plnému hvězd a slíbil si, že nikomu neustoupí. Když o tom později
přemýšlel, překvapeně si uvědomil, že mu víra ve vlastní síly
dodala více odvahy než upřímná modlitba. I později si na tenhle zvláštní okamžik
pod nočním nebem v klášterní zahradě mnohokrát vzpomněl.
Z úkrytu pod kamenem vytáhl malý balíček, v němž byl zlatý křížek zavražděné
dívky, a dal ho do brašny. Přes zeď kláštera přelezl snadno.
Strážný zřejmě někam zalezl a spokojeně vyspával.
Jakmile byl venku, svlékl mnišský hábit, sbalil ho do uzlíčku a oblékl si šaty,
které vzal z opatovy truhlice. Vypadal v nich dobře, jako
urozený mladík či syn bohatého kupce. Režnou benediktinskou kutnu sice nosil jen
několik dnů, ale už mu byla odporná. Jak nádherně se cítil v
normálních šatech. Kousek pod klášterem tekla řeka. Oldřich z Chlumu našel starou
vykotlanou vrbu a uzlíček s mnišským oblečením do ní schoval.
Kdo ví, zda se mu ještě nebude hodit.
S tichým pohvizdováním se vydal do města. Vůbec tuhle čtvrť neznal, navíc byla
noc. Pamatoval si však, že musí dojít na rynek a ulicí za
rychtou se dostane do šenku, kde spal s otcem, když do Magdeburku před několika dny
přijel. Bylo to jediné místo, které ho napadlo.
Překvapilo ho, jak bylo v městských uličkách ještě rušno. Zatímco benediktinský
klášter byl ponořený do ospalého ticha, tady se z šenků
ozýval veselý zpěv a smích, v mnoha oknech se svítilo a na ulici potkával hloučky
lidí. Mezi nimi se bez problémů ztratil. Oddechl si.
Nemusel se skrývat, aby ho nezastavili městští biřici.
Šenk U Zlatého lva našel snadno. Trochu rozpačitě vešel, na prahu zastavil a
rozhlížel se. Šenk byl skoro prázdný, pouze za jedním stolem
sedělo šest podnapilých měšťanů. Šenkýře nikde neviděl, jen u pece odpočívaly dvě
dívky, o kterých věděl, že nabízejí za peníze lásku.
Nenápadně si prohlížel černovlasou štíhlou nevěstku s pihami ve tváři, která se
mu líbila už minule. Dívka si jeho pohledu všimla. Byla stará
asi tak jako Oldřich, a i když nebyla oblečená nijak skvostně, slušelo jí to.
Vyzývavě se usmála a dlaní se pohladila po těle.
Oldřich z Chlumu zčervenal a bleskurychle odvrátil pohled. Jenže dívka měla s
nezkušenými mládenci své zkušenosti. A tak se stalo, že Oldřich
té zvláštní noci porušil ještě jedno boží přikázání. Poprvé v životě.

Ráno se Oldřich z Chlumu vzbudil časně. Trhl sebou, když uslyšel známý hlas
protivného kohouta, který si dával záležet, aby kokrhal o něco
dříve, než se na obzoru objeví první sluneční paprsky. V polospánku si uvědomil, že
by měl vstávat na ranní mši matutinum, jenže ihned mu došlo,
kde je. Otočil hlavu a na nepříliš čistém polštáři vedle sebe uviděl pihovatou
dívčí tvář, lemovanou dlouhými černými vlasy. Měla pootevřené rty
a půvabně oddechovala. Ve spánku vypadala tak nevinně a bezbranně, stejně jako ta
zavražděná dívka v ambitu.
Oldřich z Chlumu Annemarii zaplatil už včera, ale stejně se bál tiše
vyklouznout z lože a utéct. Jednak mu to připadalo hloupé, jednak stejně
nevěděl, kam jít. Pro pátrání ve městě potřeboval pomoc někoho místního. Proč
nakonec ne téhle mladinké nevěstky?
Věděl ale, že pátrání není jediný důvod, proč s ní chtěl zůstat. Objevil nový
svět a už chápal, proč církevní otcové tak brojili proti
tělesné lásce. Jistě nepovznášela duši tolik jako modlitba k Bohu, ale přece v ní
bylo něco znepokojivě nádherného. Oldřichovi z Chlumu se
zdálo, že by dokázal holýma rukama zbořit nepřátelské hradby. Modlitba přinášela
útěchu duši, ale ženské tělo dávalo sebedůvěru. A tu teď
potřeboval určitě víc než útěchu duše. Proto se nakonec rozhodl, že v dívčině
náruči mu bude lépe než před oltářem. Nechtěl si přiznat, že
prožitá noc znamenala definitivní konec jeho cesty mezi církevní preláty. I kdyby
se zločin v klášteře vyřešil, nemohl by se vrátit, obléknout
do režné kutny a žít v odloučení, odříkání a pokoře. Nikdy takový nebyl a poté, co
okusil slast milování, už vůbec ne.
Všiml si, že Annemarie má pootevřené oči a nenápadně si ho prohlíží. Odhodila
přikrývku a slastně se protáhla. V šeru malé komůrky zasvítilo
její pružné tělo. Zvedla se, objala Oldřicha z Chlumu kolem krku a něžně řekla: „Na
to, že žiješ v klášteře, umíš moc hezké věci.“
„Jak to víš, že žiju v klášteře?“ zeptal se pohněvaně. Nechtěl, aby se o něm ve
městě vědělo. Chtěl vystupovat jako někdo úplně cizí.
„I když se živím, jak to jde, nejsem hlupačka. Není to ani týden, cos tady byl
s otcem. Tos v klášteře dlouho nevydržel,“ usmála se.
„Kdybys tam byla ty, neutekl bych,“ opáčil stále ještě trochu rozmrzele. Věděl,
že nejlépe se dívce vymluví lichotkou.
Annemarie se rozesmála. „Tam já patřím ještě míň než ty. Ale jsi sladký.“
Přitiskla se k němu a vzápětí Oldřich z Chlumu opět porušil boží
přikázání.
Když se vymanil z její náruče, rozhodl se, že dívce poví o vraždě v ambitu.
Pokud si mohl vybrat, komu důvěřovat, magdeburská nevěstka mu
připadala důvěryhodnější než preláti z kláštera svatého Mořice. Podrobnosti ovšem
vynechal, stejně jako zamlčel potíže s inkvizicí.
„Pomohu ti ráda,“ usmála se potěšené, „ale moc času nemám. Přes den musím
uklízet a navařit jídlo na večer. Za to mne tu šenkýř nechává žít.
A v noci musím vydělávat.“
„Co kdybych si tvé služby předplatil na několik dnů? Od rána až do noci?“
nadhodil a nedokázal zakrýt nedočkavost.
„To se musíš domluvit se šenkýřem. On mě živí. Nevyloupil jsi náhodou klášterní
pokladnici, že tak rozhazuješ?“
„Jenom kvůli tomu, abych mohl být s tebou,“ přikývl s vážným výrazem ve tváři.
I kdyby celé to dobrodružství nakonec nedopadlo dobře, noc s
Annemarií za útěk z kláštera určitě stála.
O něco později, když se oblékl a trochu upravil, se s šenkýřem snadno a rychle
dohodl. Jakmile položil na stůl hrst stříbrňáků, ukláněl se
obtloustlý muž tak ochotně, že Oldřich z Chlumu měl pocit, že by mu snad půjčil i
vlastní manželku, kdyby o to požádal. S chutí se s Annemarií
nasnídali a pak vyrazili do města.
„Co vlastně hledáme?“ zeptala se dívka a hrdě se rozhlížela kolem sebe. Už
dlouho se jí nestalo, aby šla jen tak na procházku. Po ránu byly
ulice určitě prázdnější než včera v noci.
Pouze pár děveček s putnami spěchalo k nejbližší kašně pro vodu. Občas se
objevil rozespalý sedlák, který nesl zeleninu, mléko a sýry na trh.
„Věc se má tak,“ vysvětloval Oldřich z Chlumu. „Vím, jak se ta zavražděná dívka
jmenovala, ale potřebuji si to ověřit. Byla to zřejmě dcera
jistého Einwolfa, měl by to být provazník tady ve městě. Jmenovala se Mechtilda.“
„Opakuj to jméno!“ vykřikla dívka zděšeně, zastavila se a pokřižovala.
„Mechtilda,“ řekl opatrně Oldřich z Chlumu. O lidské pověrčivosti a zbožné
zaslepenosti věděl své. Neznal souvislosti a nechtěl Annemarii
vyděsit. Připadal si trapně, protože byla v tuhle chvíli jediným člověkem, který mu
pomáhal.
„Do čeho ses to zapletl?“ zeptala se, zvedla ruku a uhladila si vlasy. Jako
svobodná nesměla na ulici nosit čepec. V jejím hlase zazněla
starost. Oldřich z Chlumu měl pocit, že se nebojí o sebe, ale o něj. Nesmírně ho to
potěšilo.
„Měl jsem prostě smůlu,“ řekl a snažil se, aby jeho hlas zněl bezstarostně.
„Viděl jsem její vraždu. Její vrah se mne pokouší zbavit. Pokud
ho odhalím, bude zase všechno dobré.“
„Už delší dobu se ve městě ztrácejí dívky. Pokud občas někdo zabil lehkou
holku, všichni dělali, jako by se nic nestalo,“ řekla nenávistně.
Pomalu kráčeli ulicí a ona vysvětlovala dál. „Nejdřív se ztratilo pár nevěstek.
Jedna z nich byla má dobrá kamarádka. Náš farář dokonce v
kostele řekl, že je Bůh potrestal po zásluze. Taková hloupost! Jenže o Velikonocích
zmizela řezníkova dcera a za pár týdnů dcera představeného
soukenického cechu. Všichni měšťané bili na poplach. Šuškalo se, že ty nešťastnice
zhřešily. Také se začalo říkat, že v tom má možná prsty
ďábel. Jejich těla se nenašla. Mechtilda zmizela před týdnem.“
„Také s někým zhřešila?“ zeptal se zvědavě.
„Já ji skoro neznala. Ale byla to hezká holka, proč by si to potěšení
odříkala?“
„Odvedeš mě k jejímu otci?“
„Kam myslíš, že jdeme?“ zeptala se Annemarie věcně. „Dovnitř s tebou však
nepůjdu. Počkám na ulici.“
„Já se za tebe přece nestydím,“ vyhrkl Oldřich z Chlumu a pokusil se ji
políbit. Prudce ho odstrčila.
„Holkám jako já je zakázáno líbat zákazníky. Jsme tu, abychom uspokojili
tělesnou potřebu ostatních, ale líbat smí muž jen manželku. Tahle
výsada se nás netýká,“ řekla s trpkým výrazem.
„Já nejsem tvůj zákazník,“ bránil se Oldřich z Chlumu. Pak s mladickou
zarputilostí vyhrkl:
„Já tě miluju!“
„Dneska snad. Ale zítra?“ řekla smutně. „Taky je mi s tebou hezky, ale na ulici
se budu chovat jen tak, jak smím. To znamená, že nepřekročím
práh domu počestného měšťana. To je mi totiž rovněž zakázáno.“
Přešli přes městský rynek, kolem kostela a honosných domů se dostali na opačnou
stranu města.
Až skoro u brány stál nevelký, ale výstavný měšťanský dům. Annemarie na něj
ukázala, pak se mlčky otočila a přešla ulici ke kamenné zídce, na
kterou se posadila. Přivřela oči a obrátila tvář ke slunci. Oldřicha z Chlumu
píchlo u srdce, protože jí to slušelo. Jenže proto tu teď nebyl.
Z ulice vstoupil nízkými dveřmi do dílny. V klenuté místnosti stál veliký
dřevěný stojan s navijákem na stáčení provazů, vzadu ležela hromada
nespředeného konopí. Na nízké stoličce u okna seděl mladík a čistil nářadí. Byl
starý stejně jako Oldřich z Chlumu, ale vypadal křehčeji. Vlasy
měl podle poslední módy stočené do bohatých kadeří a na bradě mu rašily řídké
světlé vousy.
„Ty jsi tovaryš mistra Einwolfa?“ zeptal se Oldřich z Chlumu, když za sebou
zavřel dveře dílny.
„Má bejt?“ zabručel mladík. V jeho hlase nebyla nevychovanost nebo drzost, ale
i apatie.

Oldřich z Chlumu teprve před několika hodinami poznal, co je láska, ale měl
pocit, že mu rozumí. Došel až k němu, sáhl do váčku a vytáhl
přetržený zlatý řetízek s křížkem, který měl v rozích zasazené malinké červené
kamínky, vybroušené do tvaru kapky. Podal mu ho.
Tovaryš po něm dychtivě sáhl a vykřikl: „Kdes ho našel? Kde je Mechtilda?“
„Viděl jsem, jak ji zabili,“ opáčil tiše.
Chvíli bylo v dílně ticho, pak tovaryš vyskočil, v jedné ruce držel jakýsi
zahnutý pilník a druhou chytil Oldřicha z Chlumu pod krkem.
„Lžeš!“ křičel. Chvíli jím cloumal, pak pilník pustil a zhroutil se zpět na
stoličku. Rukama hladil přetržený zlatý řetízek a plakal.

XI. KAPITOLA
 „Ta mrtvá byla opravdu Mechtilda,“ řekl suše Oldřich z Chlumu Annemarii, když
vyšel z provazníkovy dílny zpět na ulici. „Moc mi toho neřekl,
sám nic neví. Jen jedna věc je zajímavá. Mechtilda s ním čekala dítě. Před jejím
otcem to ovšem tajili. Co si o tom myslíš?“
„Tak to dopadne vždycky, když si holka hraje na počestnou, o mužských nic neví
a přitom se jí zapalujou lýtka,“ pokrčila pohrdavě rameny
Annemarie.
„Neříkej, že se něco podobného nestane někdy i vám,“ namítl Oldřich z Chlumu.
„Nám, to myslíš děvkám?“ zakabonila se Annemarie. „Ne, myslím vám, které toho o
mužských víte víc než ty počestné,“ usmál se trochu shovívavě
Oldřich z Chlumu a vzal ji za ruku. Potřeboval ji, ale její sebelítost nechápal.
Byla narozdíl od Mechtildy živá, tak co by ještě chtěla?
Copak to bylo málo?
Annemarie pokrčila rameny, ale ve tváři se jí mihl záblesk překvapení.
Svraštila čelo, vypadala, jako by se mračila. Oldřich z Chlumu ji ale
už znal a věděl, že přemýšlí. Teprve po chvíli odpověděla: „Ta moje kamarádka,
která také zmizela, pamatuješ, říkala jsem, že byla jedna z
prvních, tak ta byla také v jiném stavu.“
„Chtěla si to dítě nechat?“
„Blázníš? My stěží uživíme sebe. S dítětem by ji z hampejzu vyhodili. Chtěla si
ho nechat vyhnat z těla.“
„Slyšel jsem, že to nějak jde,“ řekl Oldřich z Chlumu káravě. „Je to ale
vražda.“
„Houby,“ mávla dívka rukou. „Vražda by to byla, kdyby se to narodilo. Jestli
chceš, abych ti pomáhala, tak nepřemýšlej o věcech, kterým
stejně nerozumíš. Ve městě žijí dvě ženské, na které se obracíme, pokud potřebujeme
pomoci.“
„Znáš je?“
„Samozřejmě, to patří k řemeslu,“ řekla a pak se odmlčela. Chvíli bylo ticho.
Poočku pozorovala Oldřichovu tvář a najednou se šťastně
rozesmála. „Ale já zatím jejich služby nepotřebovala, pokud se mračíš kvůli tomu.“
„Dalo by se zjistit, jestli se Mechtilda na některou z nich obrátila?“ zeptal
se rychle, aby zamluvil její poznámku.
„To ti žádná neřekne,“ zavrtěla rozpačitě hlavou. „Ale snad bych zjistila, za
kterou chtěla jít ta má kamarádka. Co když…“
„Přesně,“ přikývl Oldřich z Chlumu, objal Annemarii a políbil ji. Tentokrát se
nebránila.
Nejdříve se však rozhlédla, zda jsou na ulici sami.

Na oběd se zastavili v nepříliš výstavném, ale poměrně čistém šenku U Lipské

brány.
Nespěchali, toulali se městem a probírali nejrůznější podezřelé okolnosti,
které mohly s případem ztracených dívek souviset. Oldřich z Chlumu
neznal život ve městě, proto se dychtivě vyptával na spoustu věcí, které by mu
mohly být při pátrání užitečné.
Teprve pozdě odpoledne se vrátili do šenku U Zlatého lva. Před vchodem se
rozdělili. Annemarie odešla zjistit, jak to bylo s její ztracenou
kamarádkou, a Oldřich z Chlumu zamířil nahoru do své jizby. Nebyl unavený,
potřeboval jen trochu klidu, aby si srovnal myšlenky. I když teď
pátral v Magdeburku, měl pocit, že klíč k řešení leží tam, v klášteře svatého
Mořice.
Sotva otevřel dveře jizby, něčí ruce ho popadly a vtáhly dovnitř. Bleskurychle
sáhl k opasku a tasil dýku, aby se bránil. Sotva však za ním
zapadly dveře, nezvaný host ho pustil. Oldřich z Chlumu uviděl mnicha v hnědé kutně
benediktinského řádu. Poznal ho hned. Byl to klášterní
almužník Luitprand. Prelát se laskavě usmál a řekl: „Neboj se, nepřišel jsem ti
ublížit. Naopak, rád bych ti pomohl.“
 Oldřich z Chlumu se rozpačitě rozhlédl, jako by se chtěl přesvědčit, zda jsou v
místnosti opravdu sami. Pak ukryl tasenou dýku. Přitom jeho
pohled padl na neustlané lože. Vzpomněl si na kacířskou myšlenku, která ho v noci
napadla. Pokud by si měl vybrat, komu důvěřovat, magdeburská
nevěstka mu připadala důvěryhodnější než všichni řeholníci z kláštera svatého
Mořice. Trochu neuctivě vyhrkl: „Proč byste to dělal, bratře?“
„Neposadíme se na to?“ řekl mnich a roztáhl ruce, jako by vyzýval věřící k
modlitbě. Sám si vybral místo na lavici u okna. Na Oldřicha z
Chlumu zbylo rozestlané lůžko. Všiml si, že na polštáři leží dlouhý černý
Annemariin vlas. Pokusil se ho nenápadně smést.
„Ptáš se, proč bych ti měl pomáhat,“ začal almužník klidně. „Mám dva důvody.
Jsi přítel mého synovce Knuta. To ti nestačí?“
„Ten druhý důvod?“ opáčil Oldřich z Chlumu. Snažil se, aby v jeho hlase zněl
strach. Věděl, že ustrašeného člověka ostatní vždycky podceňují.
„Ještě k mému synovci. Kromě toho, že jsi jeho přítel a Knut mi řekl, že jsi
poctivý křesťan a správný hoch, musíš si uvědomit, že se někdo
pokusil zabít i jeho. Budu-li pomáhat tobě, pomůžu i jemu. Do doby, než se celá
historie uzavře, mu stále hrozí nebezpečí. Také proto jsem opata
požádal, aby v noci hlídal dormitář noviců biřic. Jenže nemohu střežit Knuta stále.
Mám ho rád a nerad bych o něj přišel.“
„Veškerá vina ale nakonec padla na moji hlavu,“ namítl Oldřich z Chlumu.
„Veřejně ano,“ přikývl almužník Luitprand. „To, jak jsi zavřel opata ve sklepě,
to bylo skutečně chytré. Proč za tebou přišel?“
„Co tvrdí on?“
„Vidím, že odpovídáš hodně nerad,“ pokrčil trochu uraženě rameny almužník. „Prý
šel do vězení, aby se s tebou pomodlil za spásu tvé duše.
Většina bratrů si myslí, že náš opat lže, nikdo ale neznáme odpověď. Pravda by nám
pomohla.“
„Těžko můžete v kapitule přiznat, že jste se mnou hovořil. Jsem kacíř
pronásledovaný inkvizicí,“ namítl Oldřich z Chlumu. „Jaké bude mít mé
svědectví cenu?“
„Poté, co jsi utekl, se inkvizitor Rufinus vypařil. Zmizel, nikomu nic neřekl.
To znamená, že žádné veřejné obvinění tvé osoby neexistuje,
což je další podezřelá věc.“
„To jistě,“ přikývl Oldřich z Chlumu. „A druhý důvod, proč mi chcete pomoci?“
Almužník si povzdechl jako někdo, kdo chce zachránit svět, ale bližní ho
nechápou. „Já a spousta dalších bratří, včetně těch, kteří zasedají
v radě konventu, si myslíme, že náš opat Heidenreich už nestačí na to, aby klášter
vedl. Tvé svědectví by určitě pomohlo, aby došlo v našem
klášteře k nápravě.“
„Co bych měl dosvědčit? Že jsem našeho opata zavřel ve sklepě?“ opáčil s
naivním výrazem ve tváři Oldřich z Chlumu. Almužník Luitprand mluvil
na jeho vkus příliš uhlazeně a dával zbytečně najevo, že stojí na jeho straně.
Nevěřil, že by to dělal z lásky k němu.
„Knut tvrdil, že jsi mimořádně chytrý. Obvykle mívá pravdu. Proto ti odpustím,
co tu na mě zkoušíš, pokud ovšem dostaneš rozum,“ řekl
almužník ostře.
„Znamená to, že vám mám pomoci svrhnout opata Heidenreicha?“ odpověděl Oldřich
z Chlumu stejně ostře. Teď byla příležitost vyjasnit si
skutečný stav věcí.
„Co jsi viděl v ambitu? Kdo zabil tu nebohou dívku?“ vyhrkl dychtivě almužník.
„To já nevím. Ale mohu odpřisáhnout, že opat Heidenreich to nebyl,“ řekl
Oldřich z Chlumu.
„Pokud nevíš, kdo to opravdu udělal, nemůžeš přísahat v opatovu nevinu,“ namítl
almužník. Do hlasu se mu vrátil laskavý tón.
„Nevím o ničem, co by opata Heidenreicha s tou vraždou spojovalo. Pokud ho
chcete připravit o jeho úřad, mé svědectví je bezcenné,“ řekl
klidně Oldřich z Chlumu.
„To jistě,“ souhlasil mnich. „Nezapomeň ale, že mého synovce stálo tvé
dobrodružství téměř život. Jsem si jistý, žes musel vidět ještě něco.
Nebo někoho. Ty si opravdu myslíš, že tu dívku zabil obyčejný čeledín nebo mnich?
Někdo se pokusil zabít Zbygniewa, potom Knuta a nakonec tebe.
Nemrač se. Já vím, žes dostal v cele otrávené jídlo. Myslíš, že se tohle všechno
stalo, aniž by o tom náš opat věděl? Koho kryješ?“
Oldřichovi z Chlumu se znovu vybavil bledý, hubený obličej se špičatým nosem a
krutě staženými masitými rty. A s pihou na levé tváři. Rychle
uvažoval. Bylo možné, že vrah v ambitu byl opatův přítel nebo snad někdo, kdo stál
v církevní hierarchii výše než on. Třeba opat Heidenreich jen
poslouchal cizí příkazy. Už otevíral ústa, aby almužníkovi řekl o svém podezření,
neboť ani jemu ve skutečnosti nebylo proti mysli, aby
Heidenreich přišel o úřad opata. Na poslední chvíli se však zarazil. Kde měl
jistotu, že almužník skutečně stojí na jeho straně? Kdo mu třeba
řekl o tom otráveném jídle?
„Nikoho nekryju,“ řekl tiše. „Alespoň ne někoho, koho bych znal. Pozdravujte
Knuta.“
„To je všechno, co mi k tomu řekneš?“ rozzlobil se almužník.
„Bůh jistě nedopustí, aby zločin zůstal bez potrestání,“ řekl Oldřich z Chlumu
pokrytecky a sepjal pokorně ruce.
„To jistě ne,“ řekl almužník chladně a bez rozloučení odešel.
Oldřich z Chlumu rychle posbíral své věci, uložil je do kožené brašny a seběhl
po schodech do přízemí. Tam narazil na hubenou, kostnatou
ženu, o které věděl, že pracuje spolu s Annemarií.
Pokynul jí, aby šla blíž. Naklonil se a pošeptal jí, aby to hosté v šenku
neslyšeli, že by od ní něco potřeboval.
„I když se mi moc líbíš, nejsem zvyklá kazit kšeft kamarádce,“ řekla
polichoceně.
„Musíš Annemarii něco vyřídit. Ale nesmí to nikdo slyšet! Řekni jí, že se
objevily nějaké potíže a musel jsem zmizet. Počkám na ni tam, co
jsme obědvali. Ať za mnou přijde, ale nesmí ji nikdo sledovat. Jasné?“ řekl a do
dlaně jí vtiskl stříbrňák.
Hubená žena zjihla, pak hmátla Oldřichovi z Chlumu nečekaně rukou mezi nohy a
špitla:
„Kamarádka nekamarádka, až někdy budeš mít chuť, tak přijď. Máš předplaceno.“
„Jsi hodná,“ přikývl Oldřich z Chlumu rozpačitě. „Hlavně to vyřiď Annemarii.“
Otočil se a rychle vběhl do dveří kuchyně, protože se mu zdálo,
že se na ulici něco děje. Sotva za ním dveře kuchyně zapadly, vběhli do šenku
biřicové inkvizičního soudu, v jejich čele almužník Luitprand.
Proběhli kolem stolů se zkoprnělými hosty a po schodech zamířili do patra, kde se
nacházely pokoje hostů. Oldřich z Chlumu zatím proběhl kuchyní
na dvůr a přelezl zeď do zadní uličky, kterou pohodlně zmizel.
Annemarie přišla teprve po soumraku. Oldřich z Chlumu se už obával, aby se jí
něco nestalo.
Když se ale objevila ve dveřích hostince, spokojeně se usmívala. Přisedla si ke
stolu a hladově se zadívala do poloprázdné misky s kaší,
která stále před ním. Oldřich z Chlumu zavolal šenkýře a objednal ještě jednu,
trochu sýra a nějaký chléb. „A nezapomeň na pivo,“ volal.
Pak se obrátil k Annemarii a nedočkavě vyhrkl: „Tak co je nového?“
„Kde budeme spát?“ opáčila dívka věcně. „Do šenku U Zlatého lva nemůžeme. Pořád
ho hlídají.
Ale jinak se biřici chovají slušně. Vyptávali se na tebe, nikdo jim samozřejmě
nic neřekl.
Karin mlčela a ostatní si tě ani nevšimli. Jenom náš hostinský se křižoval, do
čeho jsi ho zatáhl. Pak mi nařídil, že o tobě mám mlčet,
hlavně abych neprozradila, že jsi mu dal peníze.
Taky mi nařídil nevytáhnout už paty z domu. Utekla jsem,“ dodala prostě a s
chutí si nabrala dřevěnou lžící kaši z misky, kterou před ni
hostinský postavil.
„Najal jsem tu komůrku. Není nic moc, ovšem na přespání stačí,“ řekl Oldřich z
Chlumu.
„Nebudou tě hledat?“
„Šenkýř bude zuřit, ale nic neprozradí. Bojí se, aby nemusel vracet stříbrňáky
od tebe,“ zasmála se rozpustile. Pak začala s plnou pusu
vyprávět. „Myslím, že jsem našla tu ženu, za kterou tehdy chtěla jít má
kamarádka. Jestli u ní opravdu byla, ale nevím. Je vdovou po
lékárníkovi, jmenuje se Cecílie a bydlí u řeky kousek od kláštera. Prý je to
nejzbožnější vdova v celém Magdeburku. Chtěla jsem se jí na
kamarádku nenápadně zeptat. Čekala jsem před domem, jenže bylo zavřeno. Ona totiž
bydlí sama. Nedočkala jsem se, můžeme to zkusit zítra znovu.“
Oldřich z Chlumu položil Annemarii ruku kolem ramen a chvíli si hrál s jejími
dlouhými černými vlasy. Přemýšlel a spokojeně se díval, jak jí
chutná. Teprve když dojedla, vrátil se k pátrání.
„Co mi provedl almužník Luitprand, dělá celou věc ještě zamotanější,“ bručel
rozmrzele. „Kdybych věděl, jak to doopravdy je mezi ním a
opatem! Já toho vím o klášteře svatého Mořice zoufale málo. I když tady ve městě
objasním některé souvislosti, vraha usvědčím jedině tam.
Kdybych nepřísahal té zavražděné dívce, že ji pomstím, tak se sbalím a tiše
zmizím.“
„Sám?“ zeptala se Annemarie tiše.
Oldřich z Chlumu se zarazil. Vůbec o dalším životě nepřemýšlel. Bylo mu s ní
hezky a měl pocit, že ji miluje. Dále jeho úvahy nesahaly.
Nevěděl, co bude zítra. Některé věci však byly jisté. I kdyby to dopadlo dobře, do
kláštera se nevrátí. Ani domů nesměl. Bude se muset světem
protloukat sám. V tom případě nic nebránilo, aby žil s Annemarií. Ve dvou bylo
všechno snazší.
Naklonil se k ní a něžněji políbil na tvář. Přitom tiše špitl: „Mám tě rád.“

Ráno opustili šenk U Lipské brány časně. Prošli skoro celým městem, neboť
klášter ležel na opačné straně u řeky. Zastavili před výstavným
domem, kde bydlela vdova po lékárníkovi Cecílie. Dveře byly zavřené. Annemarie si
je chvíli prohlížela a pak řekla: „Od včerejška je nikdo
neotevřel. Buď je vdova mimo město, nebo nevychází vůbec na ulici.“
„Jak to víš?“ zeptal se Oldřich z Chlumu zvědavě.
„Dala jsem do škvíry mezi křídla dveří větvičku. A je pořád tam, kam jsem ji
zastrčila,“ ukazovala hrdě.
„Musíme se dostat dovnitř,“ přikývl spokojeně. Zvedl ruku a ukázal na kamennou
zeď, za níž se zvedaly stěny budov. „Ta patrová stavba před
námi je starý konvent. V něm leží ambit, kde zavraždili Mechtildu. Vlevo je
klášterní zahrada. Všechno to do sebe zapadá.“
„Protože nemůžeme vyvrátit dveře, zkusíme to zadem,“ řekla dívka s úsměvem.
Jako zkušený zloděj se prosmýkla kolem sousedního domu a úzkou,
odporně páchnoucí uličkou vedla Oldřicha z Chlumu k vysoké zdi. Obratně se chytla
škvíry mezi kameny, nohy opřela o výstupky ve zdi a vylezla
nahoru. Pak natáhla ruku, aby pomohla Oldřichovi. Chtěl se na ni zamračit, ale
zjistil, že síla je na nic. Nohy mu stále klouzaly a nedokázal se
odlepit od země. Nakonec se vděčně chytil podané ruky.
Seskočili na druhou stranu zdi. Ocitli se na tichém dvorku. Byl vydlážděný
plochými kameny. V rohu se nacházely dva upravené záhonky s
rozmanitými bylinami a vedle malý přístřešek s naštípaným dřevem. U domu stála
vedle dveří veliká kamenná kašna s vodou. Jinak byl dvorek
prázdný.
Opatrně vešli do domu. Hned za dveřmi začínal vysoký a nepříliš široký mázhauz,
který končil na opačné straně vraty do ulice. Na první pohled
viděli, že vrata jsou zevnitř zavřená na závoru. To znamenalo, že Cecílie je doma.
Oldřich z Chlumu si přiložil prst na ústa a tiše otevřel
první dveře. Za nimi byly kamenné schody, které vedly kamsi dolů. Opatrně je zavřel
a otevřel vedlejší. Tam byla nevelká místnost, původní
lékárna. Kolem stěn stály police s miskami, dózami a lahvicemi. Bylo zřejmé, že
se stále používá. Vdova tajně provozovala živnost svého
zemřelého manžela.
Vrátili se do mázhauzu. Kromě dveří, které otevřeli, tu bylo už jen schodiště
do patra. Vydali se po něm a opatrně našlapovali, aby dřevěná
prkna nevrzala. Nad schodištěm se rozkládala veliká klenutá místnost. U okna na
zemi vedle vyřezávané lavice ležela v kaluži krve vdova Cecílie.
Měla rozbitou hlavu a podřezané hrdlo. „Tak to bychom měli,“ řekl Oldřich z Chlumu
stísněným hlasem. „Ať už to udělal opat Heidenreich, nebo
almužník Luitprand, pospíšili si. Nechtěli mít svědka.“
„Nadháněla jim dívky, které pak mniši vraždili v klášteře. Dobře jí tak,
čarodějnici jedné,“ řekla Annemarie bez lítosti v hlase. Oldřich z
Chlumu si klekl na zem vedle mrtvé ženy a prohlížel ji. Krev na ráně byla sražená a
ženino tělo studené. Musela zemřít včera nebo dokonce
předevčírem. Určitě ale zemřela dříve, než ho navštívil almužník Luitprand. V době,
kdy na něho čekal v šenku U Zlatého lva, hlídala vchod do
vdovina domu Annemarie a nikoho neviděla.
Vstal a přistoupil k oknu. Viděl odtud přímo do klášterní zahrady. Zahlédl
mnichy, kteří uklízeli ve štěpnici. Chvíli si klášter zamyšleně
prohlížel a pak ho cosi napadlo.
„Prohlédni to tady,“ požádal Annemarii. „Možná tu najdeš něco, co třeba patřilo
tvé kamarádce. Já se zatím podívám do sklepa.“
„Ale nebuď tam dlouho,“ řekla prosebně.
Oldřich z Chlumu našel křesadlo i malou lampičku s trochou oleje. Zapálil ji a
pak sestoupil po ošlapaných kamenných schodech.
Jak předpokládal, sklep ležel hluboko pod domem. Byl rozlehlý a na jeho konci
byly dveře. Za nimi se nacházela úzká chodba, které mizela ve
tmě. Pokud se Oldřich z Chlumu orientoval správně, vedla směrem ke klášteru. Musel
však mít jistotu. Opatrně se vydal dál. Chodba byla vysekaná
ve skále. Místy podepírala strop ztrouchnivělá výdřeva. Pak došel k místu, kde ze
stropu kapala voda a tvořila na zemi bahnitou louži. Mýlit se
nemohl. Našel druhý konec chodby, která končila u schodů do klášterního ambitu.
Již předevčírem, kdy tady byl poprvé, pochyboval, zda by bylo možné spoutanou a
bránící se dívku dostat úzkou chodbou do kláštera násilím.
Teď mu došlo, že vše bylo jinak. Cecílie zřejmě dívce slíbila, že ji zbaví
nechtěného dítěte, a ona ji do podzemí následovala dobrovolně.
Bylo zbytečné jít až ke schodům do ambitu. Otočil se a rychle se vracel, aby
Annemarie nebyla dlouho sama. I když se tvářila statečně, být
sama s mrtvolou nebyla jednoduchá věc. Dívku našel v mázhauzu.
„Cecílie má v truhlici spoustu šatů,“ hlásila hned, jakmile se objevil. „Tohle
určitě patřilo mé kamarádce. Jsem si jistá,“ řekla a podala
Oldřichovi z Chlumu nepříliš honosný kožený opasek. „V truhlicích má spoustu šatů,
které podle střihu patřily mladým a štíhlým dívkám.
Viděl jsi její mrtvolu? Byla tlustá. Ty šaty určitě nejsou její.“
„Moje milá, jsi chytrá,“ pochválil ji. „Nenašla jsi nějaké popsané pergameny?“
„Jenom tenhle, ale neumím číst,“ řekla a podala Oldřichovi z Chlumu svinutý
list. Přelétl ho očima, ale šlo jen o jakousi kupní smlouvu.
Zklamaně ji odložil. Z domu odešli stejnou cestou přes dvůr.

XII. KAPITOLA

Na ulici potkávali rozespalé děvečky s putnami vody a hospodyně, spěchající na

trh. Řemeslníci líně otevírali dílny. Město se pomalu
probouzelo. Z kláštera svatého Mořice se ozval hlas zvonu. Nejprve zněl nesměle
jen jeden, ale rychle se přidávaly další. S neúprosnou
naléhavostí vyzváněly, jako by chtěly přehlušit všechno kolem.
„V klášteře se něco stalo. Tohle není obyčejné vyzvánění,“ řekl Oldřich z
Chlumu. „Nebylo by špatné vědět co.“
„Počkej chvíli,“ usmála se Annemarie. Na ulici, kde svítilo slunce, se jí
vrátila ztracená sebejistota. Rozběhla se a zabočila do postranního
průchodu. Za chvíli byla zpátky. Teď už se nesmála. Byla zadýchaná a v očích se jí
usadily obavy.
„V noci zemřel opat Heidenreich. Fortnýř mi nechtěl říci víc, prý to není moje
věc. Kdyby ale zemřel přirozenou cestou, tak by to snad řekl,
nemyslíš?“
„Protože jsem nezemřel já, musel on,“ řekl tiše Oldřich z Chlumu a sklopil oči
k zemi.
Připadal si jako blázen, jenž se pokouší chytit kámen, který se kutálí prudkým
svahem dolů.
Vždycky, když po něm natáhl ruce, sevřel je do prázdna. Padající kámen se
chytit nedal. Dal by se ale zastavit, pokud mu člověk dokázal
postavit do cesty překážku.
Napadlo ho, že těžko dokáže usvědčit vrahy ze zločinů, které spáchali. Na to
neměl dostatek vlivu. Brunátný muž v podzemí řekl jasně, že o
příštím úplňku budou ve svých zločinných obřadech pokračovat. Na opatově pergamenu
bylo dokonce uvedeno jméno dívky, která se měla stát jejich
obětí.
Nebylo nic snadnějšího než tohle překazit. K tomu ovšem potřeboval mocné
spojence.
Obrátil se na Annemarii, která stála tiše opodál a spíše zvědavě než se
strachem si ho prohlížela. Když zjistila, že chce něco říci, začala
sama. „I když tě neznám dlouho, jsem si jistá, žes na něco přišel. Mám pravdu?“
„Proč myslíš?“ opáčil zvědavě a rozpačitě přešlápl. Nebylo mu příjemné, že
v něm jiní dokázali číst jako v knize. Takový přepych si při
vyšetřování nesměl dovolit.
„Kdykoli přemýšlíš, třeš si bradu,“ řekla láskyplně. „A když na něco přijdeš,
sepneš ruce a chvíli si je spokojeně třeš.“
„Díky, budu si to pamatovat,“ přikývl vážně. „Kde bydlí purkmistr Zweig?“
„Na rynku. Ale pochybuju, že by nás přijal. S prostými lidmi se odmítá bavit.“
„Já nejsem prostý člověk,“ namítl ironicky Oldřich z Chlumu. „Jsem urozeného
původu. Kromě toho pro něj mám zprávu, která se týká jeho dcery
Gudrun. Je trochu choulostivá. Tu si určitě vyslechne.“
„Také jí hrozí nebezpečí?“
„Pokud máš na mysli, že by mohla přijít o počestnost, jsem si jistý, že jdu
pozdě. Jestliže ale hovoříš o vraždách v klášteře, pak ano.“
„Gudrun už o to taky přišla?“ vyhrkla zvědavě. „S kým?“
„Kde bydlí purkmistr?“ řekl přísně a pohrozil jí.
Sklopila hlavu a zamířila ulicí zpátky do mírného kopce. Na rynku stáli za
chvíli. Ukázala na honosný dům s novou střechou. „Počkám tady. Já
urozená nejsem,“ řekla Annemarie. „Slib, že mi pak všechno povíš.“
Oldřich vytáhl z váčku hrst stříbrňáků a podal je dívce. „Nečekej na mě, obávám
se, že se hodně zdržím. Možná budu muset zajít ještě za
někým. Vrať se do šenku U Lipské brány. Máme jizbu zaplacenou do konce týdne. Jak
to půjde, přijdu za tebou.“
Černovlasá dívka trochu nespokojeně přikývla. Udělala Oldřichovi křížek na čelo
a lehce ho políbila na tvář. Pak ukázala na stříbrňáky ve své
dlani. „Proč tolik?“
„Kdyby to nevyšlo…,“ řekl s hranou bezstarostností. „Ať máš něco pro začátek.“
Pak se otočil a vešel do purkmistrova domu. Sotva vkročil do
mázhauzu, už u něho byl vytáhlý mladík, snad tovaryš ze soukenické dílny, která
zabírala skoro celé přízemí purkmistrova domu. Tvářil se trochu
nerozhodně, protože netušil, kdo Oldřich je a jak se k němu má chovat. Z města
nebyl, oblečený byl poměrně slušně, ale zase ne tak dobře, aby to
mohl být bohatý kupec.
„Jsem šlechtic,“ oznámil Oldřich z Chlumu důrazně. Řekl své jméno a pokračoval:
„Musím mluvit s purkmistrem Zweigem. Hned, protože jde o
něco, co se týká jeho cti. Lépe řečeno cti jeho dcery.“
„Kdo tu hovoří o mé cti?“ ozvalo se za ním. Oldřich z Chlumu se otočil. Ve
dveřích do honosně zařízené komnaty stál nepříliš vysoký muž s
dlouhými světlými vlasy, modrýma, trochu unylýma očima a plochým, nehezkým nosem.
„Já,“ řekl Oldřich z Chlumu, lehce se uklonil a znovu řekl své jméno. „Chci vám
říci jedinou větu. Pokud uznáte, že jsem podvodník, necht mě
spráskat a vyhodit. Nebudu se bránit. Nenuťte mne však, abych ji řekl tady.“
Purkmistr Zweig byl zřejmě mužem činu. Nerozmýšlel se ani okamžik a Oldřichovi
pokynul, aby šel dál. Na svého tovaryše křikl: „Připrav důtky
a zůstaň někde poblíž.“
Jakmile dveře zapadly, se stejně unylým výrazem v očích svého hosta vyzval:
„Nuže?“
Oldřich z Chlumu si vše promyslel už cestou na rynek. Musel riskovat, neboť
úplně jistý si být nemohl. Rozhodl se ale vsadit všechno na jednu
kartu. Důrazně řekl: „Vaše dcera už není panna a co víc, čeká dítě!“
„S tebou?“ zeptal se výhružně purkmistr Zweig, aniž se hnul z místa.
„Ne, já vaši dceru v životě neviděl,“ pokrčil Oldřich z Chlumu rameny.
Teprve teď se vehnala krev do purkmistrovy tváře. Celý brunátný zařval: „Kdo tě
posílá? Chcete mě vydírat?“
„Ne, přicházím sám o své vůli a chci zachránit život vaší dcery. A pokud to
půjde, tak i vaši čest. Za tuhle službu nechci ani měďák.
Potřebuji jedinou věc. Pomoc, abych usvědčil muže, kteří vraždí dívky odtud z
města. Vy určitě víte, kolik se jich už ztratilo. Teď je na řadě
vaše Gudrun!“
„Posaď se!“ ukázal rukou na přepychové křeslo potažené brokátem. „A neopovažuj
se odejít!“

Otočil se a vyběhl ven. Vrátil se za chvíli. Za ruku vlekl uplakanou

plavovlasou dívku.
Neurvale jí smýkl, takže div neupadla.
„Odkud o tom víš?“ zeptal se přísně Oldřicha z Chlumu. „Gudrun přísahá, že to
neřekla živé duši. Ani tomu lotrovi, který ji zhanobil.“
„Řekla o tom jedné ženě. Vdově po lékárníkovi, jisté Cecílii. Požádala ji, aby
ji té hanby zbavila. Je to tak?“ řekl a obrátil se na
uplakanou Gudrun.
Dívka zbledla ještě víc, pak se zapotácela a omdlela. Purkmistr Zweig si jí
nevšímal. Měl rty pevně stisknuté a ruce zatínal v pěst. Oldřich
z Chlumu ho pozorně sledoval, protože rozzuřený muž si mohl vybít vztek třeba i na
něm. Potřeboval ho především uklidnit, ale nevěděl jak.
Purkmistr Zweig se otočil, došel k polici, která visela na stěně vedle okna.
Vzal z ní džbán, ze kterého nalil do hnědého hliněného poháru
pořádnou porci vína. Naráz ji vypil, pak si nalil další a džbán vrátil na polici.
Víno mlaskavě srkal a bylo vidět, že přemýšlí.
Došel ke stolu a posadil se proti Oldřichovi z Chlumu. Byl už celkem klidný.
Rozvážně namítl:
„Znám Cecílii. Je to opravdu zbožná žena, na můj vkus až příliš. Proč by
riskovala krk?“
„To nevím a už se to asi nikdo nedozví. Někdo ji zavraždil.“
„Jak to, že mi tohle rychtář ještě nehlásil?“ rozzlobil se purkmistr.
„Protože ji ještě nenašli,“ vysvětloval klidně Oldřich z Chlumu. „O vaší dceři
jsem se dozvěděl náhodou. Ale nikoli od ní. Vím to od opata
Heidenreicha. Ten, jen tak mimochodem, v noci zemřel. Mám důvod se domnívat, že ho
rovněž zavraždili.“
„On ti řekl o Gudrun?“ vyzvídal purkmistr Zweig. Uklidnil se a bylo vidět, že
zkoumá, odkud mu vlastně hrozí největší nebezpečí.
Oldřich z Chlumu vytáhl ze záňadří pergamen se jmény zavražděných dívek a
položil ho na stůl.
Ukázal na poslední jméno a dodal: „O příštím úplňku, pokud bych na to nepřišel,
by se u jména vaší dcery objevil křížek, jako u těch
předešlých.“
„Kdo ví o tomhle pergamenu?“ nadhodil líně purkmistr. Oldřich z Chlumu postřehl
v jeho očích chladný záblesk. Proto bleskově rozšířil svoji
poučku. Raději důvěřovat magdeburské nevěstce než prelátovi nebo městskému
úředníkovi. S převahou odpověděl: „Několik přátel v klášteře svatého
Mořice. Abyste rozuměl, já jsem také členem konventu, teď ale vyšetřuji tady ve
městě.
V klášteře se páchala ohavná zvěrstva a my chceme benediktinské bratrstvo
očistit.“
„My znamená kdo?“
„Skupina mnichů a noviců, kteří vraždy odhalili. Staly se na církevní půdě a je
na církevních autoritách, aby celý případ posoudily a
uzavřely. Nesmíme vnést neklid mezi prosté křesťany.“
„Co očekáváte ode mne?“ nadhodil věcně purkmistr. Měl oči přimhouřené a
předchozí unylost z nich zcela zmizela. Teď se podobal rysovi, který
se chystá vrhnout na kořist.
„Předně chceme zachránit život a také duši vaší dcery. Ať už provedla cokoli
neuváženého, pokud ji provdáte, zachráníte svou čest a její
ostatně také.“
„Dejme tomu,“ zabručel purkmistr Zweig. „A dál?“
„Za druhé pošlete rychtáře s biřici do domu vdovy Cecílie. Ve sklepě je chodba,
která vede až pod ambit starého klášterního konventu. Tu
chodbu necháte neprodleně zavalit.“
„Pod městem vede spousta sklepů a chodeb. Ze svého domu se podzemím dostanu k
sousedům, do všech šenků kolem rynku a také do domu rychtáře.
Co tím sleduješ?“
„Za třetí,“ s převahou pokračoval Oldřich z Chlumu, aniž odpověděl, „po dobu
mého vyšetřování tady ve městě mi poskytnete dva biřice, kteří
mi budou k ruce. Nemyslím, že by mi ve městě hrozilo nějaké nebezpečí, ale třeba
budu muset poslat rychle vzkaz vám nebo rychtáři. Co my víme!“
„Všechno?“
„Skoro. Musím hovořit s jeho arcibiskupskou milostí. Velice bych ocenil váš
doprovod. Už proto, že to, co mu chci povědět, se týká smrti
jedenácti dívek z Magdeburku.“
Purkmistr Zweig se snad poprvé od začátku jednání zatvářil přátelsky, protože
nabídka Oldřicha z Chlumu mu dávala možnost být u jednání, jež
by ho mohlo případně ohrozit. Chápal ale, že jeho host je skoro ještě dítě a
nevyzná se v tom, jak získat peníze a moc. Kdyby byl na jeho místě,
šel by za arcibiskupem samozřejmě sám, protože pak by dostal celou odměnu pouze on.
„Bude to možná pár dní trvat, než nás přijme,“ upozornil
věcně.
„Pokusím se slyšení urychlit,“ řekl Oldřich z Chlumu. „Pokud se něco dozvím,
pošlu za vámi biřice se vzkazem. Vaši muži ať na mne počkají ve
strážnici Lipské brány. Najdu si je tam.“
Vstal, zdvořile se uklonil a pomalu zamířil ke dveřím. Všiml si, že Gudrun
stále leží na zemi, ale oči má nepatrně pootevřené a pozorně
sleduje jejich rozhovor. Zastavil se a sehnul, jako by chtěl zjistit, zda si pádem
na zem neublížila. Tiše zašeptal: „Drž se!“
Jakmile vyšel na rynek, zamířil k domu, kde se nacházelo skriptorium
magdeburského arcibiskupa. Navštívil ho s otcem před týdnem, když
přijeli do města. Tam pracoval písař Oderik. On vlastně zařídil Oldřichovo přijetí
do školy v klášteře svatého Mořice. Nepamatoval si ovšem
přesně cestu a musel se zeptat, ale nakonec dům našel.
Stařičký muž se rozzářil, když ho uviděl. Byl tak podobný svému bratru, děkanu
Ignaciovi, u něhož se Oldřich z Chlumu učil doma v Čechách.
Odložil husí brk a opatrně zvedl z pulpitu pergamen, aby inkoust nerozmazal. Rukou
mu pokynul, aby ho následoval. Nechtěl rušit ostatní písaře
ve skriptoriu.
Jakmile se ocitli na chodbě, zvědavě vyhrkl: „Co tě za mnou přivádí? Proč na
sobě nemáš řádový oděv? Máš potíže?“
„Větší, než si umíte představit,“ řekl Oldřich z Chlumu. Věděl, že čím více
lidí bude o vraždách v klášteře vědět, tím menší nebezpečí mu
hrozí, protože se celá věc nebude moci ututlat. Jakmile bude o zločinech vědět celé
město, nebude mít snad smysl vraždit ještě jeho.
V rychlosti pověděl to hlavní. Nakonec s povzdechem dodal: „Vím, že hodně
riskuji, ale snad dá Jeho arcibiskupská Milost spíše na mne než na
inkvizičního exorcistu. Nerad bych skončil na hranici.“
„Náš arcibiskup Eusebius je moudrý člověk,“ souhlasil písař Oderik. „Znám ho už
spoustu let, ještě když byl novicem v klášteře, podobně jako
ty. Můžeš být klidný, určitě se tě zastane. Mám k němu přístup, kdykoli potřebuji.
Hned za ním zajdu.
Doufám, že tě ještě dneska přijme.“

Ze skriptoria se Oldřich z Chlumu loudavě vydal k Lipské bráně. Uvažoval, jakou

roli v celém smutném případu sehrál almužník Luitprand.
Nezdálo se mu, že by stál za zločiny, které se v klášteře odehrály. Nebylo
pravděpodobné, že by přikazoval opatu Heidenreichovi. Navíc mohl díky
Knutoví od začátku vědět, že svědkem vraždy se stal Oldřich z Chlumu. Kdyby byl ve
spojení se zločinci, nedošlo by k pokusu zabít Zbygniewa. To
spíše ukazovalo na převora či někoho z jeho okruhu. Proč se ale almužník choval tak
divně? Proč přivedl inkvizici? Něco tu nehrálo a Oldřich na
to neznal odpověď. Jedině snad kdyby almužník Luitprand hrál svou hru o vlastní
sobecké zájmy.
Už se na setkání s magdeburským arcibiskupem upřímně těšil. Slyšel, že je to
ještě mladý muž, ale přesto ho všichni chválili pro jeho
moudrost. Konečně bude s celým tím hrůzným případem konec. Oldřich z Chlumu
nepochyboval, že magdeburské dívky budou opět v bezpečí. Poznal už
dost z běhu světa, aby mu bylo jasné, zejména skutečných zločinců zůstanou skryta
v zaprášených foliantech arcibiskupského archivu. Přesto
věřil, že neuniknou trestu. Církev určitě trestá své neposlušné služebníky.
Annemarii našel v komůrce hostince, jak sedí v křesle a spí. Ani se jí nedivil,
v noci si s ním moc klidu neužila. Tiše zavřel dveře, aby ji
neprobudil. Pak si sedl na lůžko, opřel se zády o stěnu a zálibně si ji prohlížel.
Moc jí to slušelo. V duchu si překvapeně uvědomil, že tohle
je žena, se kterou teď půjde životem. Tahle myšlenka ho trochu zneklidnila. Co o ní
vlastně ví? Jenže cit většinou nepotřeboval mnoho informací.
Bylo to stejné jako s vírou v Boha. Čím méně toho člověk věděl, tím radostněji
věřil. Povzdechl si. Kdyby to alespoň nebyla nevěstka…
Kdy usnul, nevěděl. Najednou si uvědomil, že jím někdo třese. „Vstávej,“ smála
se Annemarie, a sotva pootevřel oči, objala ho a zlíbala.
„Tohle je na rychlé probuzení nejlepší. Všude tě hledají biřici purkmistra Zweiga,
že prý chtějí vědět, co mají dělat. Před chvílí přinesl
nějaký chlapec tenhle lístek z arcibiskupského skriptoria,“ řekla zvědavě a podala
mu malý kousek vybledlého pergamenu. Sedla si stranou a
cekala, jestli jí ho přečte.
„Je to dobré,“ řekl Oldřich z Chlumu, když si pěstmi promnul oči, aby na vzkaz
viděl. „Po večerním klekání mne přijme Jeho arcibiskupská
Milost Eusebius.“
„A co budeme dělat do té doby?“ nadhodila zvědavě.
„Najíme se.“
„Já bych věděla o lepší zábavě. A ještě ušetříme peníze,“ opáčila vesele a
divoce se na Oldřicha z Chlumu vrhla. Povalila ho na lůžko a
dychtivě mu začala rozvazovat šněrování haleny.
„Já ji neměl nechat odpočívat tak dlouho,“ mihlo se mu hlavou.

XIII. KAPITOLA

Před bránou arcibiskupského hradu, který se tyčil na kopci nad Magdeburkem, se

Oldřich z Chlumu sešel s purkmistrem Zweigem o hodně dřív, než
večerní mše vůbec začala. Polohlasně si vyměnili pár slov.
„Zjistil jsem,“ řekl purkmistr a snažil se, aby jeho hlas zněl přátelsky, i
když mu to nešlo od srdce, „že opat Heidenreich zemřel nešťastnou
náhodou po pádu z okna. Prý se příliš vyklonil a uklouzl. Vím ale, že na jeho těle
našli divná zranění, která by si pádem z okna přivodit neměl.
To jen pro úplnost. Podzemní cesta z lékárníkova domu už je zavalená. Zítra ohlásí
v kostele zásnuby mé dcery, svatba bude za čtrnáct dnů.
Doufám, že budeš naším hostem. Ale sám, bez té děvky.“
Oldřich z Chlumu chtěl něco ostrého namítnout, ale polkl to. Purkmistra
potřeboval a nemohl se s ním teď zbytečně hádat. Cosi neurčitého
zabručel.
Hned u brány se jich ujal honosně oblečený jáhen. O jejich návštěvě věděl a
dostal od arcibiskupa úkol odvést je do pracovny. Večerní setkání
se obvykle odbývala v soukromí, často beze svědků. Všichni věděli, že slyšení večer
je mnohem důležitější než během dne v hlavním sále před
všemi preláty arcidiecéze. Podle toho se také jáhen choval uctivě. Purkmistra
Zweiga samozřejmě znal, ale o vysokém mladíkovi pouze slyšel, že
má něco společného s klášterem svatého Mořice. Několikrát se na to pokusil zavést
řeč, ale Oldřich z Chlumu se vždy vyhnul odpovědi.
Jáhen je odvedl do skromně zařízeného předpokoje, kde byla jen dlouhá dřevěná
lavice, na stěně kříž a u okna masivní truhlice. „Počkejte
zatím tady,“ řekl a oběma požehnal. „Pokud budete něco potřebovat, stačí zazvonit.“
Pak zmizel.
Purkmistr Zweig se naklonil k Oldřichovi z Chlumu a rychle mu pošeptal: „O
tomhle pokoji jsem už slyšel. Jáhen má za úkol špehovat nás. Někde
tady je ukryté okénko a za stěnou je slyšet každé slovo. Dej si pozor na jazyk!“
Posadili se a občas prohodili pár nezávazných vět. Nečekali dlouho. Znovu se
objevil jáhen.
Byl stejně ochotný, i když o poznání méně uctivý. Mlčky jim pokynul, aby šli
dál. Otevřel dveře, ale sám zůstal venku.
Pracovna byla na rozdíl od předpokoje zařízena neobyčejně honosně. Na stěnách
visely goblény s výjevy ze Starého zákona, pod nimi stály na
podlaze vysoké vázy s květinami. Mezi dvěma širokými okny stál masivní stůl z
tmavého dubového dřeva. Na něm ležely pergamenové svitky, kalamář,
svazek brků a jakási kniha. Za stolem seděl arcibiskup Eusebius v prostém tmavém
oděvu. Byl hubený, měl štíhlý ušlechtilý obličej se špičatým
nosem a masitými rty. Jedinou drobnou vadou na kráse byla piha na levé tváři.
Oldřich z Chlumu div nevykřikl. Byl to muž, který před jeho očima
zavraždil v ambitu nahou Mechtildu.
Slova se naštěstí ujal purkmistr Zweig. Mnoha slovy arcibiskupa pozdravil a
začal vysvětlovat, jak se podařilo odhalit, kam zmizely
magdeburské dívky. Na důkaz toho, co říká, před něj položil opatův pergamen se
jmény zavražděných. Několikrát opakoval, že to vše je výsledek
společného pátrání. V arcibiskupově pracovně se celý změnil. Jeho dosavadní unylost
byla pryč, naparoval se důležitostí, jako by tu byl sám. K
jeho nelibosti se však na něj arcibiskup skoro ani nepodíval. Prelátovy oči
sledovaly pouze Oldřicha z Chlumu. Když purkmistr skončil, hluboce
se uklonil. Na závěr ještě dodal: „Celé město je v rukách Vaší Milosti. Věříme ve
vaši spravedlnost a doufáme, že vrahové budou co nejpřísněji
potrestáni.“
Arcibiskup Eusebius nepatrně přikývl. Pak se obrátil na Oldřicha z Chlumu:
„Můžeš mi k té věci říci ještě něco? Nebo je to všechno?“
„Skoro všechno,“ odpověděl Oldřich z Chlumu s očima sklopenýma k zemi, jako by
se styděl. Ve skutečnosti nedokázal pohlédnout do tváře toho
muže. Stále měl před očima jeho krutý škleb, když na zemi v ambitu líbal
zavražděnou dívku. Bylo mu jasné, že musí lhát.
„V klášteře mne inkvizitor obvinil z kacířství. Prý jsem ve spojení s ďáblem.
Já však mohu dokázat, že s temnými silami obcoval opat
Heidenreich, nikoli já,“ řekl důrazně a na krátký okamžik zvedl oči. S uspokojením
zaznamenal v arcibiskupových očích dychtivost. Hádal správně.

Strašlivý relikviář s pozůstatky zavražděných dívek, to byla jeho pojistka. Měl

zřejmě význam v hrůzných obřadech pořádaných v klášteře.
„Můžeš to dokázat?“ zeptal se arcibiskup Eusebius a ani se nepokoušel zakrýt
vzrušení.
„Spolu s listinou, která leží na stole před vámi, ctihodný arcibiskupe, jsem
našel v tajné schránce opata Heidenreicha ještě dvě věci.
Stříbrný řetěz s medailonem, na němž je vyrytý kříž obrácený hlavou dolů. To je
symbol přisluhovačů ďábla, kteří vraždili v našem klášteře,“
vysvětloval trpělivě Oldřich z Chlumu.
Arcibiskup mu ale skočil do řeči: „Jak to víš? Ty ses jejich obřadů účastnil?
Nebo jsi někoho z nich poznal?“
„Nikoli,“ opáčil Oldřich z Chlumu a poočku si všiml, že purkmistr Zweig při
slovech o inkvizici zbledl a nyní se ošívá, protože by tu raději
nebyl. Nemohl se ovšem zvednout a utéct. Zuřivě se mračil a občas zavrtěl hlavou a
udělal gesto rukou, jímž chtěl zdůraznit, že o ničem takovém
on neví. Arcibiskup si ho ale stejně nevšímal.
„Nepoznal jsem nikoho. Chtěl jsem tu nebohou dívku zachránit, srazil jsem
jejího vraha, ale v ambitu byla tma a vzápětí se na mě vyřítili
další mniši a já musel utéct,“ vysvětloval zkroušeně. „O tom kříži vím proto, že
jsem ho našel vyrytý na stěně v podzemí pod ambitem.
Také se o něm píše v jedné knize. Vaše milost ji určitě bude znát. Bibliotékář
říkal, že se často používá, protože obsahuje astronomické
tabulky k výpočtu prvního jarního novoluní, abychom mohli oslavit vzkříšení našeho
Pána.“
„Ty umíš číst hebrejsky?“ zavrtěl zvědavě hlavou arcibiskup Eusebius.
„Já ne, ale klášterní bibliotékář mi text přeložil,“ odvětil Oldřich z Chlumu.
Arcibiskup se ani nesnažil tajit, že tu knihu zná. Byl si sám
sebou jistý. Tím lépe. Oldřich z Chlumu hned pokračoval: „A na zadní straně toho
medailonu jsou vyryta dvě slova: „mistr Heidenreich“. Tenhle
medailon určitě nebyl zhotoven podle zásad křesťanské liturgie. Pokud tedy může za
zločiny v opatství ďábel, pak byl jeho pomocníkem opat,
nikoli já. Sám ale jistě víte, že to, co se v klášteře stalo, nelze svádět na
ďábla. Měli v tom prsty lidé.“
„Řetěz se jménem opata Heidenreicha jsi mohl dostat od ďábla, abys svedl
inkvizici na falešnou cestu. Zvláště proto, že chudák opat zahynul a
nemůže se obhajovat,“ namítl chladně arcibiskup Eusebius.
„Mám ještě něco,“ řekl Oldřich z Chlumu a pokřižoval se. „Je to taková stříbrná
skřínka. Něco jako relikviář s malinkými zásuvkami. Těch
zásuvek je dvanáct, jako jmen na pergamenu před vámi. V deseti jsou uloženy kosti.
Nepochybuji, že lidské. Ty dívky, které byly zřejmě kvůli
tomu zavražděny, zemřely v době, kdy jsem ještě dlel v Čechách. Nemohl jsem tedy
ďáblu v klášteře pomáhat.“
„Kde máš ten relikviář?“ vykřikl arcibiskup vzrušeně a vstal. Už nedokázal
klidně sedět. Začal přecházet po místnosti s rukama složenýma za
zády.
„Je v bezpečí. Odevzdám ho ihned, jakmile inkvizice uzná, že jsem nevinný. Buď
nějakému inkvizitorovi, nebo vám, arcibiskupská Milosti. Rád
bych však obdržel výrok inkvizice písemně.“
„Ty nevěříš slovu církve?“ zamračil se arcibiskup Eusebius, ale ve tváři neměl
zlobu. Zdálo se, že si oddechl.
„Litera scripta manet,“ odpověděl klidně Oldřich z Chlumu. „Co je psáno, to je
dáno. To platí jak pro slovo boží, tak i pro život nás,
ubohých smrtelníků.“
„Jsi jistě nevinný,“ přikývl velkoryse arcibiskup Eusebius a vrátil se do svého
křesla za stolem. „Je sice škoda, že nevíš víc o zločinech,
které se v klášteře staly, ale protože jde o věc víry, ujme se vyšetřování
inkvizice a určitě si s tímhle nemilým případem poradí. Jistě také
zajistí, aby byly magdeburské dívky bezpečné. Co se týká tebe, zítra si přijď pro
listinu, která potvrdí tvou nevinu. Přines důkazy, o kterých
jsi hovořil. Slyšení je skončeno.“
Když vyšli na chodbu, rudý hněvem se purkmistr Zweig rozkřikl, do jaké odporné
záležitosti ho Oldřich z Chlumu zatáhl. Ten ale jen mávl
rukou. „Vražda je vždycky odporná věc, ať zemře děvka, nebo dcera purkmistrova,“
řekl neuctivě. „To ostatní není důležité.“
Jakmile vyšli před bránu hradu, chladně se rozloučili a každý šel dál svou
cestou.

Oldřich z Chlumu se do města vracel oklikou. Přemýšlel o mnoha věcech. O

spravedlnosti a o Bohu, o odpovědnosti a svědomí. A také o ceně
života a lásky. Nemohl se smířit s tím, co denně slýchal z kazatelny, že prý Bůh
každý hřích spravedlivě potrestá. Pokud by tomu tak bylo, jak
mohl vůbec dopustit, aby se jeho pastýřem stala zrůda, která vraždila nevinné
dívky?
Jediný, kdo mohl v tuhle chvíli arcibiskupa potrestat, nebyl Bůh, ale Oldřich z
Chlumu. Snad se rouhal, ale copak mohl připustit, aby se
arcibiskup Eusebius u oltáře dál obracel k Bohu jménem věřících? Spravedlnost boží
na nebi byla krásná představa, ale bez spravedlnosti na zemi
mu připadala bezcenná. Obě musely jít ruku v ruce. Copak se dalo věřit ve
spravedlnost boží po smrti, pokud Bůh dopouštěl vraždění dívek ve
svých příbytcích? Už jménem ostatních věřících musel trestat. Když ne Bůh, tedy on.
Jakmile prošel městskou bránou, byl rozhodnut. Zabočil do postranní uličky a
rozhlížel se, aby nezabloudil. Dům provazníka Einwolfa našel
snadno. V dílně se ještě svítilo. Nahlédl opatrně okénkem. Tovaryš seděl na stejném
místě jako minule, na stoličce vedle hromady konopí. Nadechl
se, aby sebral sílu, a pak vešel.
„To jsi zase ty?“ zabručel tovaryš. Nedělal nic, jen seděl a vzpomínal. Měl
zarudlé oči.
„Potřebuji, abys mi pomohl,“ řekl Oldřich z Chlumu. Zvedl soudek, v němž byla
smůla, přenesl ho k hromadě konopí a posadil se proti
tovaryšovi.
„Jde o Mechtildu?“ zeptal se mladík. Pak pokrčil rameny a dodal: „Co se tak
hloupě ptám? Jinak bys asi nepřišel.“ „Jak se jmenuješ? Já jsem
Oldřich.“
„Rupert, ale všichni mi říkají Rupi. Tedy přátelé,“ řekl tovaryš a pokusil se
usmát. Být sám a vzpomínat bylo zlé.
„Našel jsem Mechtildina vraha. Je to mocný muž, těžko ho lze obvinit a postavit
před soud. Proto bych ho chtěl potrestat já sám, s tvou
pomocí.“
„Stačí, když mi řekneš, kdo to je. Ještě dneska v noci ho zabiju,“ řekl Rupert
a sáhl po dlouhém provaznickém noži.
„Sám se k němu nedostaneš. A pokud náhodou ano, nechci, aby tě mohli z něčeho
obvinit,“ zavrtěl Oldřich z Chlumu hlavou. „Uděláme to zítra.
Ale podle mého! Jinak ti nic nepovím.“

Následujícího dne odpoledne se Oldřich z Chlumu znovu vydal do arcibiskupského

hradu. Přes rameno měl přehozenou koženou brašnu. Stačilo, aby
u brány řekl své jméno. Jáhen, který ho doprovázel včera, už na něho čekal.
Tentokrát si s ním nepovídal. Pospíchal, až se na schodech zadýchal.
Ani v předpokoji arcibiskupovy pracovny se nezdržovali, Oldřicha z Chlumu vedl
rovnou dál.
Arcibiskup Eusebius seděl za stolem a četl jakousi knihu. Když se otevřely
dveře, nervózně vzhlédl. Jakmile mladíka uviděl, se zlým úsměvem
se zeptal: „Máš?“
Oldřich z Chlumu sáhl do brašny, vytáhl stříbrnou truhličku, došel k
arcibiskupovi a položil ji na stůl. Zdvořile se uklonil a zeptal se:
„Kde je má listina?“
Arcibiskup zvedl ruku a zpoza závěsu vystoupili dva biřicové. Jeden držel v
ruce pouta. Jáhen zastoupil dveře.
„Musím vás upozornit na jednu důležitou věc, vznešený arcibiskupe,“ řekl klidně
Oldřich z Chlumu. „Ta stříbrná truhlička je prázdná. To, co
skrývala, jsem s sebou nevzal.“
Arcibiskup Eusebius prudce zvedl víko a chvatně začal vytahovat zásuvky.
Pečlivě prohlédl jednu po druhé. Teprve pak zvedl hlavu a tiše si
Oldřicha z Chlumu měřil. Pak gestem ruky vykázal biřice i jáhna z pracovny. Počkal,
až se za nimi zavřou dveře, a pak se křivě usmál.
„Jsi chytřejší, než jsem si myslel. Je ti jasné, že tě dám mučit? To, co jsi
ukradl, dostanu, to mi věř!“
„Věřím, vznešený arcibiskupe,“ souhlasil Oldřich z Chlumu ochotně. „Je jen
otázka, zda to stihnete dostatečně rychle.“
„Já mám času dost. Můj kat je neobyčejně trpělivý muž. Ostatně poznáš sám.“
„V tom máte jistě pravdu. Mýlíte se však, pokud doufáte, že vám to vrátí kosti
oněch zavražděných dívek.“
„Promluví každý. V téhle věci jsem zatím nepoznal výjimku.“
„Pokud se do hodiny nevrátím na určité místo s listinou v ruce, můj přítel
všechny kosti spálí,“ řekl Oldřich z Chlumu tvrdě. „A i když mne
začnete mučit hned, snad to vydržím alespoň tak dlouho, abyste o ně přišel. Jenže
proč byste to dělal? Vždyť nechci tak moc. Jednu jedinou
listinu. Takových jste přece vydal stovky,“ řekl vemlouvavým hlasem Oldřich z
Chlumu.
Arcibiskup Eusebius seděl za stolem a potil se strachy. Pak skoro zlomeně
vyhrkl: „Ty bys je opravdu zničil?“
„Zničil,“ přikývl Oldřich z Chlumu. „I když netuším, proč vám na nich tolik
záleží, při Bohu všemohoucím, zničil bych je.“
Arcibiskup složil hlavu do dlaní. Mlčel, měl zavřené oči a těžce dýchal. Teprve
po chvíli řekl: „Mé tělo sžírá krutá nemoc. Netuším, proč Bůh
zanevřel na svého věrného služebníka, ale vím, jak se uzdravit. Proto potřebuji ty
kosti. Nesmíš je zničit!“
„To záleží na vás, vznešený arcibiskupe,“ opáčil klidně Oldřich z Chlumu.
„Napište listinu a pak pro ně zajdeme spolu. Já vás neošidím.“
Arcibiskup Eusebius vstal, došel k pulpitu a rychle napsal na pergamen
osvobozující rozsudek.
Pak přitiskl svou pečeť a list podal Oldřichovi z Chlumu, aby si ho přečetl.
Hned mu ho však zase vytrhl z ruky, svinul a schoval do širokého
rukávu své tuniky. Pak křikl na jáhna, aby je doprovodil. „Pojedeme s tebou raději
dva,“ řekl přísně.
„Není to daleko a koně by překáželi,“ namítl Oldřich z Chlumu. „Je tam dost
strmá stezka.
Vezměte si raději poutnickou hůl.“
Byl teplý, klidný podvečer, když vyšli z hradu. Strážní v bráně vrtěli
nedůvěřivě hlavou, protože ještě neviděli svého pána odcházet po
svých. První kráčel Oldřich z Chlumu, za ním arcibiskup Eusebius a jáhen, opásaný
mečem, průvod uzavíral. Podle výrazu jeho tváře se dalo
odhadnout, že kdyby to bylo na něm, už dávno by Oldřicha z Chlumu zabil. Nebyl
zvyklý chodit pěšky po venkovských cestách a směšně klopýtal o
každou nerovnost.
V první zatáčce odbočil Oldřich z Chlumu na malou stezku, která vedla po okraji
lesa ke strmému srázu, který z té strany uzavíral přístup k
hradu. Zastavil se u vysokého dubu, který rostl na konci návrší a nakláněl se nad
sráz. Sáhl do hustého mlází a vytáhl silný provaz.
Uvázal ho k dubu, pak se provazu chytil a s jeho pomocí se začal spouštět po
svahu dolů.
„Je to jen pár sáhů. Vidíte, přímo pod námi je stezka. Na tu se musíme dostat.
Kdybychom jeli na koních, objížděli bychom to nejmíň půl
hodiny,“ řekl, a ještě než domluvil, stál na poměrně pohodlné a široké stezce,
která se vinula srázem.
„Má pravdu,“ zabručel neochotně jáhen. „Znám to tady.“
Arcibiskup byl mrštný muž a dolů se dostal stejně snadno jako Oldřich z Chlumu.
Zato jáhen naříkal, vzdychal a potil se hrůzou. Když konečně
stanul na stezce, vděčně se pokřižoval. Pak se rychle rozběhl za svým pánem.
Nešli dlouho. Oldřich z Chlumu se zastavil za prvním skalním žebrem. Tady se
stezka na chvíli zužovala a sráz pod ní byl téměř kolmý. „Jsme
na místě,“ oznámil klidně.
„Kde máš toho svého přítele?“ zeptal se nedůvěřivě arcibiskup Eusebius.
Oldřich z Chlumu sáhl do mělké skalní rozsedliny a vytáhl nevelký balíček ve
voskovaném plátně. Vzal ho do dlaně a ruku s balíčkem natáhl nad
strmý sráz. Mlčel a vyčkával.
Arcibiskup Eusebius se na balíček díval, jako by jím byl uhranutý. Teprve po
chvilce sáhl do rukávu tuniky a vytáhl pergamenovou listinu.
Pomalu a opatrně ji natáhl k Oldřichovi. Ten mu stejně pomalu podal balíček.
Jakmile ho měl arcibiskup v ruce, dychtivě ho popadl a hned
rozbalil. Uvnitř našel deset plátěných sáčků a v každém ležela malá lidská kůstka.
S úlevou si oddechl. Otočil se k jáhnovi a podal mu balíček.
Pak bleskurychle sáhl k jeho opasku a tasil jáhnův meč.
V té chvíli Oldřich z Chlumu zahvízdal a z vršku skalního žebra zasvištěl
provaz, který tam kdosi uvázal a hodil dolů. Provaz byl tak dlouhý,
že sahal až k další stezce, která vedla o mnoho sáhů níže pod kolmou skalní stěnou.
Oldřich si přehodil provaz za záda, popadl ho oběma rukama,
opřel se o něj a začal se bleskurychle spouštět dolů. Arcibiskup Eusebius zvedl
meč, ale než stačil provaz přetnout, stál Oldřich z Chlumu v
bezpečí pod skálou. Když se dotkl kamenité stezky, otočil se nahoru a vykřikl: „Je
mi líto, že jsem tě tehdy v ambitu tím klackem nepraštil víc,
Eusebie, protože nejsi nic víc než sprostý vrah.“
Arcibiskup Eusebius nehorázně zaklel, pak si meč volně zastrčil za pás své
tuniky, popadl provaz a začal se spouštět dolů za Oldřichem z
Chlumu. Přitom se otočil na jáhna a nařídil mu:
„Rychle se vrať a sežeň vojáky. Ten prokletý kacíř nám nesmí uniknout. Já ho
zatím…“ Větu nedokončil. Provaz, po kterém se spouštěl, kdosi
nahoře uvolnil a ten i s arcibiskupem začal padat. Eusebius vykřikl, vzápětí jeho
tělo dopadlo na kamenitou stezku, odrazilo se a pokračovalo v
pádu dál do strmé hlubiny. Mezi skálami se lámala ozvěna jeho křiku. Pak se ozvalo
tlumené žuchnutí a bolestný výkřik. Vzápětí všechno utichlo.
Bledý jáhen stál na cestičce a chvěl se jako osika. Pak se pokřižoval a podíval se
do balíčku, který od svého pána dostal. Když uviděl lidské
kosti, zbledl a omdlel. Později přísahal, že na vlastní oči viděl, jak oba
archandělé odřízli provaz, na kterém arcibiskup Eusebius visel. Už
nikdy se ale nevzpamatoval úplně a děsivé vidiny ho pronásledovaly až do smrti. Tím
si vysloužil pověst svatého muže a po smrti ho blahořečili.
Jak to bylo přesně se smrtí arcibiskupa Eusebia, nikdo nepátral. Sám purkmistr
Zweig prohlásil, že to byla boží vůle a městské právo nebude
do věci, která přísluší výhradně církvi, zasahovat. Také církevní kruhy raději
celou věc odložily mezi spisy, do kterých směli nahlížet jen
vyvolení. Magdeburk rychle zapomněl a dál žil svým klidným životem. Stejně tak
klášter svatého Mořice.
Hned následujícího dne po arcibiskupově smrti opustil Oldřich z Chlumu město.
Strážný v bráně později purkmistrovi ohlásil, že ho viděl
odcházet ruku v ruce s nějakou povětrnou holkou. To byl také jediný Oldřichův zisk
z jeho studia v klášterní škole.

XIV. KAPITOLA

Král Václav II. vyhlédl oknem ven. Pomalu se začalo rozednívat a z šera se
vynořily nejasné obrysy věže nedalekého hradu Žebráku. Tiše mlčel
a přemýšlel. Cítil se mnohem lépe než včera večer. Těžké závaží, které mu svíralo
prsa, jako by se uvolnilo. Lépe se mu dýchalo a přestal
kašlat. Tohle dobře znal. Teď mu bude několik týdnů dobře, než se obtíže vrátí.
Poslední dobou to bylo bohužel stále častěji.
„Arcibiskupa jsi potrestal,“ řekl král Oldřichovi z Chlumu spokojeně. „Ale co
ten almužník? Potrestala někdy ruka boží také jeho?“
„Nebylo proč,“ zavrtěl stařec hlavou. „Když jsem si později dával celý příběh
dohromady, uvědomil jsem si, že od začátku bylo zjevné, že on s
těmi vraždami nic společného neměl.“
„Tomu nerozumím,“ namítl král Václav II. „Proč potom na tebe přivedl
inkvizici?“
„On mě nechtěl umlčet. Právě naopak, chtěl, abych mluvil. Jsem si jistý, že
almužník Luitprand záviděl opatu Heidenreichovi jeho postavení a
usiloval o to, aby se opatem stal on sám. Když zjistil, že se v klášteře dějí
nějaké zvrhlosti, pochopil, že je to jeho příležitost. Kdyby jen
svrhl opata, neměl jistotu, že jeho úřad získá. Z vyprávění svého synovce Knuta
ovšem pochopil, že jsem zřejmě viděl někoho, kdo je v hierarchii
církevního kléru postavený vysoko.
Kdyby věděl, koho jsem v ambitu viděl vraždit, mohl by ho vydírat. Proto tak
naléhal, abych mu vše řekl. Teprve když zjistil, že mu nevěřím,
zavolal inkvizici.“
„Ale tím tě přece vydal zpět do rukou toho strašného exorcisty, který stál
zjevně na straně opata Heidenreicha,“ namítl zaujatě Václav II.
„Mýlíte se, můj králi,“ zavrtěl hlavou stařec. „V Sasku se v té době rozmohlo
kacířství mnohem více než v našich zemích. Exorcista byl jen
jedním z vyšetřovatelů inkvizičního soudu, nebyl nejvyšším inkvizitorem. V klášteře
se sice snažil odhalit přisluhovače ďábla, ale to byla jeho
běžná práce a nejvyššímu inkvizitorovi by se zpovídal, teprve až by případ uzavřel.
Do té doby si mohl on i opat dělat, co by chtěli. Pokud by
mne zavraždili, nejvyšší inkvizitor by se to nikdy nedozvěděl. Ale v tu
chvíli, kdy almužník Luitprand zavolal služebníky nejvyššího
inkvizitora, bylo vše jinak. Navíc si myslím, že ani nejvyššímu inkvizitorovi by
nebylo proti mysli vědět něco na arcibiskupa a vydírat ho.“
„Dobře, ale jak jsi mohl, Oldřichu, vědět, že almužníkovi Luitprandovi jde
hlavně o jeho osobní prospěch?“
„To jde prelátům skoro vždycky, můj králi. Tehdy jsem to ovšem pouze tušil,
dneska už to vím,“ řekl Oldřich z Chlumu tvrdě. „Varovala mne
jedna zdánlivá drobnost. Stále jsem přemýšlel, jestli mám Knutoví věřit.
Nakonec jsem zjistil, že dělá všechno pro to, aby si získal mou důvěru. Donášel
strýci a s ním také vymyslel trik se svým zabitím.“
„Trik se zabitím?“ vrtěl nechápavě hlavou král Václav II. „Co mi v tom příběhu
uniklo?“
„Vzpomínáte si, jak jsem v podzemí slyšel brunátného muže hovořit s opatem
Heidenreichem? Ten muž byl zřejmě arcibiskupův důvěrník, ale nikdy
později jsem ho už nepotkal. Vůbec netuším, kdo to ve skutečnosti byl. Tehdy se
rozzlobil na opata, že nechal uniknout svědka vraždy, a nařídil,
aby ho dal neprodleně odstranit. Myslel samozřejmě Zbygniewa. Opat odešel s hlavou
plnou starostí, aby to zařídil. Knuta se ale kdosi pokusil
zabít už dřív. Kdo a proč? Opat chtěl přece odstranit Zbygniewa.“
„Netuším,“ kroutil zamyšleně hlavou král Václav II. a obrátil se na panoše, aby
dolil pohár.
Pobaveně zjistil, že chlapec sedí vedle krbu a spí. Proto se sám natáhl pro
džbán a nalil sobě i Oldřichovi z Chlumu.
„Knuta nechtěl ve skutečnosti zabít nikdo. Dohodl se svým strýcem. Šel v noci k
mému lůžku a předstíral, že se chce vyptávat. Zatím někdo z
lidí almužníka Luitpranda přišel do dormitáře a sehrál tu scénu. Almužník Luitprand
chtěl, abych jeho Knutovi věřil. Možná mi chtěl pohrozit,
abych si myslel, že mému životu hrozí nebezpečí, pokud budu mlčet. Ve chvíli, kdy
jsem si uvědomil, že opat neměl důvod Knuta zabíjet, jsem
pochopil, jak to s almužníkem Luitprandem je.“
„V tom případě tě ale Knut udal exorcistovi. Těsně předtím, než tě uvěznili
pojednání v refektáři, inkvizitor jasně řekl, že ví, kdo v ambitu
v noci byl. Jedině Knut mu mohl říci tvé jméno,“ řekl král Václav II. zaujatě.
„Nikoli,“ zavrtěl hlavou Oldřich z Chlumu. „Věděl to od Zbygniewa.“
„Ten byl přece ukrytý ve městě,“ zamračil se král nespokojeně.
„Sluha ve špitále, který zařídil, aby Zbygniew zmizel z kláštera v koši s
prádlem, patřil ke špiclům inkvizice. Žádnou sestru ve městě ani
neměl. Zbygniewa odvezli rovnou do inkvizičního vězení a tam z něho exorcista
všechno dostal. Poláci,“ zavrčel pohrdavě Oldřich z Chlumu. „Prý
Polák vždycky Polákovi pomůže.“
„Kdyby takoví opravdu byli, nikdy bych polskou korunu nezískal,“ pokrčil
pobaveně rameny král
Václav II. „Jak jsi se to ale o Zbygniewovi dozvěděl?“
„Až mnohem později. Potkal jsem ho jednou v Polsku. Stal se inkvizitorem v
Krakově,“ řekl chladně stařec a dopil pohár. „A to je vlastně celý
příběh.“
„Celý ne,“ namítl Václav II. zvědavě. „Co se stalo s tou dívkou?“
Oldřich z Chlumu sklopil oči. „Musím odpovídat, můj králi?“
Václav II. znal starého muže dobře. Proto jen mlčky zavrtěl hlavou.
Chvíli tiše seděli proti sobě a pak Oldřich z Chlumu se sklopenýma očima řekl:
„Když jsem odešel z Magdeburku, živil jsem se nejdřív jako
písař u jednoho durynského knížete. Později mne udělal purkrabím na malém a
nevýznamném hradě. Annemarie žila se mnou jako má žena. Měli jsme
syna. Když mu byl rok, objevil se v severním Německu mor. Během dvou dnů mi zemřeli
oba, ona i můj syn,“
„Všichni jsme v rukách Páně,“ přikývl Václav II. „Nemusíš se bát, až je potkám
v nebi, budu je od tebe pozdravovat. Řeknu Annemarii, že jsi
nejskvělejší muž, jakého kdy křesťanský svět nosil. A to je pravda!“
„Ale můj králi,“ vyhrkl Oldřich z Chlumu a zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Vždyť
já jsem už stařec a vy…“
„Před Jeho tvář předstoupím dříve než ty,“ řekl král Václav II. tónem, který
nepřipouštěl námitek. V jeho hlase nezněl ani tón lítosti.
„Věříš, že se už těším, až tvou Annemarii potkám?“
„Já také,“ přisvědčil tiše Oldřich z Chlumu.

Masopustní maškary

I. KAPITOLA

Na nebi se kupily šedé mraky a lehce sněžilo. Mráz však nebyl nijak zvlášť
silný a také vítr ustal. Začalo se stmívat, ale masopustní rej na
nádvoří Pražského hradu pokračoval stejně rozpustile, jak ráno začal. Postavy v
nejroztodivnějších maskách křepčily v rytmu hudby, kterou
vyluzovali hudebníci s píšťalami, fidulemi a bubínky. Pod přístřešky v zadní části
nádvoří, kde se nacházela hospodářská stavení, stálo několik
stolů s mísami, teď už většinou prázdnými. Bylo tu také několik sudů s pivem. Ty
hlídal ryšavý sklepník, a jakmile byly prázdné, vyvalil ze
sklepa nové. Přesně jak to nařídil král Václav I.
„Možná je to můj poslední masopust,“ řekl před několika dny stařičký král. V
jindy přísném obličeji s černou páskou přes oko se mihl letmý
úsměv. „Ať má družina na svého krále alespoň hezké vzpomínky. Kdo se bude chtít
opít do němoty, ať si poslouží.“ Pak mávl rukou, jako by chtěl
dodat, že jemu už je to stejně jedno.
Proto sklepník nešetřil. Trochu ho překvapilo, že do němoty opilých nebylo
zatím mnoho. Muži z královské družiny křepčili a více než o pivo
se starali o půvaby hradních děveček. Jindy by si tolik nedovolili, ale teď, ukrytí
pod maskami, se neostýchali. Ani maskované dívky se o
masopustu nestyděly. Nechaly si zvedat sukně a potěšeně se smály. Občas se nějaká
vytrhla a dotěrnému nápadníkovi utekla, ale jen tak daleko,
aby ji mohl zase chytit.
Děkan svatovítské kapituly Wohlheinzel byl už starý muž. Chodil mírně nahrbený
a v hubeném obličeji měl kolem úst hluboké vrásky, které
dávaly jeho tváři výraz hořkého zklamání. Ve skutečnosti to ale byl člověk veselý a
srdečný. Nad živýma očima měl vysoké čelo, kolem něhož
rostly řídké bílé vlasy.
Stál u okna kapitulního domu a díval se na rozdováděnou čeleď. Věděl, že se
všichni zbožní muži a ženy ukryli ve svých domech stejně jako on.
Pouze ti, kteří se chtěli opravdu bavit, si užívali masopustu bez zábran. Vůbec se
nepohoršoval nad necudnostmi, které se odbývaly na nádvoří
přímo před chrámem. Tak tomu bylo každým rokem a bylo zbytečné chtít to nějak
změnit.
Až masopust skončí, hříšníci se vyzpovídají a dostanou rozhřešení. Proto tu
církev byla, aby snímala vinu z beder křesťanů. I ten
nejzbožnější věřící byl jen člověk. Kdyby stařičký děkan neměl starosti, musel by
se usmát.
Šlo o mladého Přemysla II. Otakara, a nad tím se nedalo jen tak mávnout
rukou. Králův syn byl ješitný a děkan chápal, že zuří do
nepříčetnosti. S otcem Václavem I. ještě nedávno válčil, a když nakonec musel
uzavřít mír, nesl svou porážku neobyčejně těžce. Vždycky ho
rozvzteklilo vše, co snižovalo jeho důstojnost mladšího krále, jak se nyní
tituloval. Už proto, že skutečnou moc stále pevně držel stařičký
Václav I.
Děkan Wohlheinzel si povzdechl. Měl mladého Přemysla II. Otakara rád a chtěl mu
pomoci. Byl dokonce hrdý, že se v tak ošemetné věci obrátil
právě na něj. Dobře však chápal, že tenhle úkol je nad jeho síly. Věděl o někom,
kdo by snad uměl pomoci, jenže se ho bál přivést k rozzuřenému
mladému králi. Nakonec by ho třeba Přemysl II. Otakar ani nepochválil.
Na nádvoří zatím mladík v masce jakéhosi démona, zhotovené z hrubého pytle
pošitého slámou a kusy barevných hadrů, chytil dívku, oděnou do
bílé splývavé košile, a nesl si ji přehozenou přes rameno do čeledníku. „Jak
jednoduché to mají ti venku,“ napadlo stařičkého děkana. Znovu si
povzdechl a pokřižoval se. Kdyby mu tak Bůh dal znamení, jak se zachovat. Jenže o
masopustu se zřejmě Pán někam ukryl, aby se nemusel dívat na
své věřící. Mlčel, proto rozhodnutí zůstalo na děkanu Wohlheinzlovi. Po chvíli
váhání si dal zavolat písaře kapitulního skriptoria Oldřicha z
Chlumu. Když už Bůh nedal stařičkému děkanovi žádné znamení, zkusí, co udělá mladý
král Přemysl II. Otakar. Jeho názor byl ostatně důležitější
než nejisté boží znamení, uvědomil si a rychle se pokřižoval. I tohle kacířské
nazírání na svět ho naučila dlouhá léta života na Pražském hradě.
Oldřich z Chlumu byl nejmladší z písařů svatovítské kapituly. Bylo mu něco
kolem pětadvaceti let a děkana Wohlheinzla neustále udivovalo, jak
je na své mládí vzdělaný. Navíc byl ještě chytrý. Nedávno vypátral zloděje, který
ukradl z kapitulní pokladnice měšec stříbrňáků. Právě proto se
stařičký děkan domníval, že by mohl být při vyšetřování užitečný. Ostatní písaři
byli hlupáci, kteří měli jen tu přednost, že uměli psát.
Kapitulní bratři byli zase lenoši, po kterých se nesmělo chtít moc práce.
„Já ostatně nejsem jiný,“ kriticky si uvědomil stařičký děkan. „Mým posláním je
služba Bohu a tu zastávám, co mi síly stačí. O světské věci
ať se starají jiní. Ovšem tohle lze těžko vysvětlovat panovníkovi.“
Oldřich z Chlumu byl vysoký, měl silná ramena a proslýchalo se, že se dříve
zúčastnil několika rytířských turnajů, ve kterých zvítězil. „Ten
by se mohl mladému králi líbit,“ uvědomil si stařičký děkan spokojeně. Snad se
nakonec ukáže jeho volba správná a svéhlavého Přemyslovce potěší.
Pohledem přejel po Oldřichově kapitulním oděvu. Stačilo, že on sám měl na sobě
mnišský hábit, bylo by zbytečné dráždit ještě tím, že by ho měl
na sobě i Oldřich z Chlumu. Přemysl II. Otakar viděl raději rytíře než preláty.
 „Převlékni se do něčeho slušného,“ nařídil úsečně.
„Co může být slušnějšího než skromné oblečení naší zbožné kapituly?“ usmál se
Oldřich z Chlumu a děkan si nebyl jistý, zda v jeho hlase
nepostřehl jemnou ironii. Proto se zamračil a odsekl: „Nedávno jsem tě zahlédl ve
městě. Neměl jsi na sobě řeholní šat. Určitě si tedy poradíš i
teď. Čekám tě dole u fortny.“
Oldřich z Chlumu odběhl, ale u východu z kapitulního domu byl téměř současně s
děkanem Wohlheinzlem. Bylo to tak podezřele rychlé, že
stařičkého děkana napadlo, zda neměl koženou kazajku a nohavice na sobě pod řeholní
kápí již předtím. Ale teď to bylo jedno.
Vyšli na nádvoří Pražského hradu a proplétali se chumlem křepčících lidí v
masopustních maškarách. Přitom děkan Wohlheinzel rychle vyprávěl,
co věděl.
Nebylo toho moc. Panoš mladého krále Přemysla II. Otakara přiběhl před chvílí
udýchaný a ve tváři rudý vzrušením. Skoro se zajíkal, když ze
sebe chrlil, že jeho pán potřebuje, aby se stařičký děkan ujal vyšetřování jedné
nepříjemné záležitosti. Cosi se ztratilo v králově ložnici, ale
věc byla značně choulostivá a nesměla se to dozvědět živá duše. Zatím to věděl
pouze mladý král, jeho panoš a nyní i děkan.
Oldřich z Chlumu se zastavil, uchopil stařičkého děkana za lem pláště a
naléhavě řekl:
„Počkejte, ctihodný bratře. Jste si opravdu jistý, že krále nerozhněváte,
jestliže jeho příkaz porušíte? Vždyť jste to řekl mně.“
„On to pochopí,“ zabručel děkan Wohlheinzel. Pak se povzbudivě usmál a dodal:
„Ostatně jsi jediný, kdo může pomoci. Já už jsem stařec a Bůh
mi zatemnil rozum. Lepšího, než jsi ty, stejně svatá matka církev nabídnout
nemůže.“
Oldřich z Chlumu přikývl, ale v duchu si řekl, že na tom asi matka církev
nebude nijak skvěle, pokud by on sám měl být tím nejlepším. Už
proto, že jen čekal na příležitost, aby mohl místo kapitulního písaře opustit. Když
se před několika lety vrátil do Čech, nic lepšího nebylo po
ruce. Byl to jediný způsob, jak se dostat na Pražský hrad, protože pouze tam si ho
mohl všimnout některý z urozených velmožů a přijmout ho do
svých služeb. Nakonec, tohle mohla být příležitost.
Došli ke vchodu do královského paláce. Strážný je pustil bez ptaní dál. Prošli
velikým sálem v přízemí a po dřevěném schodišti vystoupili do
patra, kde se nacházely komnaty samotného krále
Václava I. a jeho nejbližších. Děkan Wohlheinzel se zastavil u okna, za nímž se
zatím setmělo.
Nádvoří osvětlovaly jen plameny velikých ohňů, kolem nichž se míhaly stíny lidí
jako nějací pitoreskní démoni.
„Počkej ještě, Oldřichu,“ řekl děkan a v jeho jindy suchém hlase zněla otcovská
laskavost. „Ať si už o mladém Přemyslovi myslíš cokoli,
nezapomeň, že je to náš budoucí král. Kdyby ho nedávno otec neporazil, možná by
vládl už teď. Václav I. ho vzal na milost, je to přece jeho
jediný syn! Kdo jiný by v zemi vládl po jeho smrti? To ovšem neznamená, že by se
navzájem milovali, jestli mi rozumíš. Jediné, v čem náš král
ustoupil, bylo, že propůjčil Přemyslu II. Otakarovi titul mladšího krále. Ten titul
ale ve skutečnosti neznamená vůbec nic. Václav I. nechal po
vítězství nad vzbouřenci několik nejvěrnějších spojenců svého syna popravit a
mladého Přemysla svěřil do výchovy věrným přátelům. Ti ho hlídají,
aby nedělal potíže. To jen na vysvětlenou. Zatím nevím, co se stalo, ale pokud bude
chtít mladý král pomoci, musíme udělat všechno, neboť se nám
to může v budoucnosti vyplatit. S jedinou výjimkou - pokud by po nás chtěl něco, co
by bylo proti zájmům jeho otce. Král Václav I. je už starý,
trápí ho spousta nemocí a nikdo neví, kdy si ho Bůh povolá k sobě. Nelze ho ale
podceňovat. Drží stále veškerou moc v zemi, to si pamatuj !“
„Něco jsem už o tom slyšel,“ zabručel rozpačitě Oldřich z Chlumu. To, co po něm
děkan Wohlheinzel chtěl, se mu líbilo čím dál méně. Pochopil,
že ho do celého případu zatáhl bez vědomí panovníka. To mohlo být na pováženou,
jenže z kronik věděl, že zvítězí pouze ten, kdo riskuje. Tak
tomu bylo vždycky. Stál před svým Rubikonem, stejně jako kdysi Caesar.
Panoš Přemysla II. Otakara, hubený, vysoký mladík ze vznešeného rodu, oblečený
v rytířské zbroji, čekal přede dveřmi do ložnice svého pána.
Jakmile si děkana všiml, pokynul mu rukou, aby šel blíž, a polohlasně dodal: „Už
vás očekává.“ Pak si všiml Oldřicha z Chlumu. Znal ho, protože
s ním nedávno cvičně zápasil s mečem a hanebně prohrál. Přátelé se mu od té doby
smáli, že ho porazil obyčejný písař, a dokonce se ho posměšně
ptávali, jestli měl jeho sok vůbec meč, zda s ním nebojoval s husím brkem v ruce.
Zamračil se a vyštěkl: „Co ty tady chceš?“
„Doprovází mne,“ odpověděl za něj chladně děkan Wohlheinzel. Ve skutečnosti si
tak jistý nebyl, ale nikdy se mu nelíbilo, že si panošové a
jim podobní služebníci královského dvora hráli na pány. Mladí lidé nevěděli, co je
úcta ke starším a hlavně k církvi.
Hubený panoš jen povytáhl obočí, aby ukázal, jak starým prelátem pohrdá. Pak se
zlomyslně zašklebil a řekl: „Jde-li s vámi, prosím, jděte
dál.“ Otevřel dveře, vstoupil a ohlásil svému pánovi návštěvu. Neopomněl zdůraznit,
že děkan není sám. Počkal, až oba vstoupí, pak vyšel ven,
zavřel dveře a stoupl si k nim, jak nejblíže mohl. Čekal, že uslyší výbuch hněvu.
Znal Přemysla II. Otakara a už se těšil, co s tím protivným
kapitulním písařem provede.
Neslušelo se, aby děkan hovořil dříve než král, ale protože si všiml zlostného
záblesku v očích mladého Přemysla II. Otakara, řekl si, že by
bylo bezpečnější bouři předejít. Kdysi malého Přemyslovce učil, a i když to byl
nepozorný žák, přece jen k sobě měli blízko. Urozené dítě škola
nebavila, nikdy se nenaučil poznávat ani jednotlivá písmena, ale miloval legendy.
Děkan Wohlheinzel mu vyprávěl nejen o rytířích, ale i životopisy světců, aby
alespoň trochu dostál své povinnosti vůči církvi.
Pobaveně si vzpomněl na vzrušenou debatu, když vyprávěl o mučednické smrti
svatého Floriána.
Tehdy se malý Přemysl rozhořčil, tloukl pěstí do stolu a křičel, proč prý se
ten hlupák Florián, když byl voják a měl meč, nechal dobrovolně
svrhnout z mostu. Proč se nebránil? Děkan mu tehdy trpělivě vysvětloval, že se
rozhodl trpět pro křesťanskou víru.
„Pokud by Bůh chtěl, aby někdo pro víru trpěl, nedal by mu meč,“ rozhodl malý
Přemysl. „Když ale člověk meč dostane, má s ním v ruce zemřít.
Svatý Florián byl hlupák.“
Děkan Wohlheinzel si udiveně všiml, že se Přemysl II. Otakar již tolik nemračí,
jako když do ložnice s Oldřichem z Chlumu v patách vstoupil.
„Přece jen jsem si ještě nějakou vážnost u mladého krále udržel,“ říkal si
spokojeně. Ulehčené si oddechl a chtěl pokračovat, aby kapitulního
písaře představil.
Přemysl II. Otakar ho však gestem ruky zarazil. Pak se obrátil na Oldřicha z
Chlumu, usmál se a řekl: „Buď máš dvojníka, nebo děkan lže.
Viděl jsem tě na turnaji v Bílině. Pokud bys byl opravdu kapitulní písař, asi bys v
něm nezvítězil. Tak dobrého rytíře by byla škoda, aby
škrábal po pergamenech. Pokud to tedy jsi ty.“
„Jsem,“ přikývl Oldřich z Chlumu a pokrčil rozpačitě rameny. „Nějak se živit
musím a o můj meč zatím nikdo nestál.“
„Uvidíme, jestli se osvědčíš,“ řekl Přemysl II. Otakar a pobavený úsměv mu
zmizel z tváře. Vzpomněl si na své trable. Opět hovořil chladně a
přísně. „Můžeš zůstat, když už tě děkan Wohlheinzel přivedl. Moc platný tu asi ale
nebudeš. Potřeboval bych spíše zkušeného vyšetřovatele, nebo
alespoň šikovného kata.
Někdo z ložnice ukradl můj královský řetěz. Ráno ho musím mít, protože budu
spolu s otcem přijímat papežského nuncia. Nerad bych, aby se o
krádeži dozvěděl otec. Už ho slyším, jak mi vyčítá, že těžko mohu hájit naši zemi,
když si neumím ohlídat ani pitomý řetěz na krk. Proto ho
musíte do rána najít. Ale ať se to nikdo nedozví! Pokud se to roznese, nepočítejte
s tím, že na tu ostudu zapomenu. Zloději mohu koneckonců
odpustit, protože dělá svou práci, ale vám ne. Jste povinni plnit má přání. To je
váš úděl, chápete? Jestliže zklamete, k čemu byste mi napříště
byli?“ Mračil se a oběma mužům, kteří stáli se skloněnými hlavami, bylo jasné, že
nežertuje.

II. KAPITOLA

„Já ho najdu,“ slíbil Oldřich z Chlumu klidně, bez jediné známky strachu.
Mluvil, jako by konejšil děcko. „Mám jedinou podmínku, můj králi.
Tu, že nám řeknete všechno, co o té věci víte. Ale opravdu všechno! Ukrást králi
zlatý řetěz je veliké riziko. Nezmizí jen tak, proto bychom
měli toho zloděje chytit rychle.“
„Jen málo lidí si dovolí klást mi nějaké podmínky,“ řekl Přemysl II. Otakar,
jako by ho hosté začali nudit. „Je to ale zřejmě v mém zájmu,
takže ti tvou neomalenost odpustím. Tak poslouchej! Odpoledne jsem řetěz sundal z
krku a položil sem, na truhlici,“ řekl a ukázal na masivní kus
nábytku u stěny. Truhlice byla z tmavého dřeva, rohy měla okované železem a zdobila
ji řezba. Rázně poklepal rukou na víko, aby zdůraznil, kde
zlatý řetěz ležel. „Pak jsem odešel, a když jsem se vrátil, řetěz byl pryč. Dveře
hlídal můj panoš a přísahá, že dovnitř nikdo nevstoupil. Jemu
věřím a jsem si jistý, že on řetěz nevzal. Jak vidíte, okno je malé a celý den bylo
zavřené. To je všechno. Kdybych věděl víc, poradil bych si
sám.“
„Jak dlouho jste byl pryč?“ zeptal se zvědavě Oldřich z Chlumu, pomalu se
procházel ložnicí a prohlížel si ji. Truhlice byla přiražená těsně
ke kamenné zdi, přesto si pro jistotu klekl a podíval se pod ni, zda klenot nemohl
sklouznout na zem.
„Byl jsem pryč skoro celé odpoledne, nepočítám čas,“ pokrčil mladý král rameny
a kousavě dodal: „Díval jsem se úplně všude. I pod postel a
mezi polena na zátop tamhle u krbu.“
„Když jste si ten řetěz sundal a položil ho na víko truhlice, navštívil vás
někdo, než jste odešel pryč?“ pokračoval klidně Oldřich z Chlumu.
Zůstal klečet na podlaze a prohlížel si ji píď po pídi, jako by královu kousavou
poznámku neslyšel.
„Nikdo,“ odpověděl okamžitě Přemysl II. Otakar. Pak se zarazil a opravil se.
„Vlastně tu byl nějaký mladík, který přinesl konvici s vínem.
Dolil číši, konvici postavil na stůl, uklonil se a odešel. To už řetěz ležel na
truhlici, ale byl tam ještě pak, když jsem odcházel já. On ho
určitě nevzal.“
Oldřich z Chlumu vstal ze země, došel ke stolu a zvědavě si stříbrnou konvici
prohlížel. Byla až po okraj plná červeného vína, které lákavě
vonělo. Dlaní si začal mnout bradu a přivřel oči. Pak se ledabyle zeptal: „Víno
jste, předpokládám, dopil. Tuhle konvici vám přinesli později,
až když jste zjistil ztrátu svého řetězu. Je to tak?“
„Co na tom záleží?“ zabručel mladý král. „Hledej řetěz a nestarej se o víno. To
přenech sklepníkovi, ten tomu rozumí lépe.“
„Že vám tuhle konvici přinesl ten samý mládenec jako tu první?“ otázal se
Oldřich z Chlumu, natáhl ruku a z police na stěně sundal tři číše.
Čtvrtá, do poloviny plná, stála na stole před mladým králem. Zběžně všechny tři
prázdné číše prohlédla vrátil na místo.
Přemysl II. Otakar vstal, ruce si založil v bok, zamračil se a přísně houkl:
„Posloucháš mě vůbec? Pořád si meleš svou, jako bych tu nebyl.“
Ve tváři však neměl zlost, ale opravdový zájem. Zarputilost toho mladíka ho začala
bavit.
„Vznešený králi, pokud budete odpovídat jen na to, co vám připadá samozřejmé,
zjistím jen, co už dávno víte. Abych přišel na něco nového,
musím se ptát na věci, do kterých mi podle vás nic není. To je práce vyšetřovatele.
Co když jste něco přehlédl? Mnohé drobnosti, které spolu
zdánlivě nesouvisejí, mohou patřit do stejného příběhu. Jenom to není na první
pohled vidět.“
„Proč děláš písaře?“ rozesmál se mladý král. „Spíše by ti slušelo roucho
některého z biskupových kanovníků. Ti také rádi hovoří, aby jim
nikdo nerozuměl. Staň se kazatelem. Nebo raději ne. Když si vzpomenu na to, co umíš
s mečem, nechtěl abych, abys stál na biskupově straně, až s
ním někdy budu bojovat.“
Děkan Wohlheinzel se zamračil a už otevíral ústa, aby se ohradil, ale pak si to
rozmyslel.
Chápal, že je tu zbytečný, protože na jeho názor se mladý král neptal. Nakonec
se alespoň rozkašlal. Přemysl II. Otakar po něm přísně šlehl
pohledem. Uměl si v děkanově chmurném pohledu přečíst, na co asi myslí. Chvíli si
ho tiše prohlížel a pak řekl: „Přivedl jsi zajímavého mladíka.
Jestli mi pomůže, to si jistý nejsem, ale alespoň mne pobavil. Můžeš jít. Tebe teď
nepotřebuji.“
Stařičký děkan pokrčil nerozhodně rameny. Nebyla v tom neuctivost, spíše obava,
aby mu Oldřich z Chlumu nezpůsobil ještě více nesnází, než
kdyby případ řešil on sám. Dobře si pamatoval výhrůžku z úst mladého krále, a jak
ho znal, věděl, že nemluví do větru. Pak se na Oldřicha z
Chlumu přísně zamračil a polohlasně ho napomenul: „Chovej se uctivěji! Pokud
poškodíš dobré jméno svatovítské kapituly, nebudeš mít nadále místo
mezi zbožnými bratry.“ Vzápětí se králi uklonil a důstojně odešel. Ve dveřích se
téměř srazil s hubeným panošem, který stál na chodbě a
poslouchal.
Mladý Přemysl II. Otakar byl velice náladový muž. To věděli všichni, kdo mu
sloužili. Pokud měl špatnou náladu, šel mu raději každý z cesty,
ale pokud se bavil, nebylo lepšího pána.
Počkal, až se dveře za stařičkým děkanem zavřou, pak se znovu hlasitě rozesmál.
Vzal Oldřicha z Chlumu přátelsky kolem ramen a řekl: „Ty to
tedy nemáš v životě snadné. Před chvílí jsem ti vyhrožoval já, teď zase děkan. Jak
si s tím poradíš?“
„Jednoduše, můj králi,“ usmál se urostlý kapitulní písař. „Najdu váš ztracený
zlatý řetěz.“
„Kéž by se ti to povedlo,“ povzdechl si Přemysl II. Otakar a vrátil se do
křesla. „Už tě budu poslouchat. Ptej se!“
„Vrátím se k vašemu vínu,“ přikývl ledabyle Oldřich z Chlumu, jako by se to
rozumělo samo sebou. „Předpokládám, že jste ho dopil. Tuhle plnou
konvici vám přinesli, až když jste se vrátil a zjistil ztrátu svého řetězu. Je to
tak?“
„Ovšem,“ přikývl mladý král a zvědavě studoval tvář kapitulního písaře.
„Přinesl ji týž mladík, který donesl tu první?“
„Mám dojem, že ano,“ přikývl po krátkém přemýšlení Přemysl II. Otakar. „Já si
služebnictva příliš nevšímám. Je jich kolem příliš na to, abych
si pamatoval každého.“
„Ale váš panoš, který hlídá u dveří, ten by si ho všimnout měl,“ přikývl
Oldřich z Chlumu.
„Mohl byste ho zavolat, abych se ho vyptal na pár věcí?“
„Musím u toho být i já?“ bručel mladý král. „Co kdybyste si popovídali na
chodbě?“
„Bude to jen pár otázek. Pak vám řeknu, jak se váš řetěz ztratil.“
„Pokud to skutečně dokážeš, odměním tě,“ vyhrkl nedůvěřivě. „Uvidíš, že tvůj
král umí být vděčný. Pokud si ovšem nevymýšlíš.“
Vzápětí vstoupil do ložnice hubený panoš. Tvářil se neobyčejně servilně a hned
ve dveřích se uklonil skoro až k podlaze. Oldřich z Chlumu si
ho s úsměvem prohlížel a pak se ho zeptal: „Kdo ze sloužících dneska přinesl ty dvě
konvice s vínem?“
Panoš po něm šlehl pohledem, a aniž si ho dál všímal, stále se ukláněl s tváří
oddaně obrácenou ke králi. V místnosti se rozhostilo ticho.
Oldřich z Chlumu klidně čekal, panoš se trochu rozpačitě ukláněl a Přemysl II.
Otakar se královsky bavil. Když už ticho trvalo příliš dlouho,
zeptal se panoš: „Můj králi, vás zajímá, kdo přinesl ty dvě konvice s vínem?“
„Ani v nejmenším,“ zavrtěl Přemysl II. Otakar hlavou. Vzápětí zmrazil panošův
vítězoslavný pohled, protože dodal: „Zajímá to však tohoto
mladíka. To je v tuto chvíli stejné, jako kdybych se tě ptal já!“
Panoš chvíli polykal, jako by měl hořko v ústech, a snažil se strávit, co mu
král řekl. Pak s nucenou ochotou odpověděl: „Neznám ho. Ten, co
přinesl konvice s vínem, bude asi na hradě nový. Nemohu znát každého sloužícího.“
Oldřich z Chlumu přikývl, jako by podobnou odpověď očekával. Pak se na panoše
laskavě usmál: „Když jsi ho neznal, jak jsi ho mohl pustit
dovnitř? Co kdyby přinesl otrávené víno?“
„Poslal ho přece sklepník,“ opáčil panoš a přestal se uklánět. Když se
narovnal, vypadal ještě hubenější. Měl tmavé vlasy, bledý obličej a
úzké rty. Zlostně si hryzal spodní ret a lehce se mu chvěla levá ruka, kterou si
opíral o jílec dýky. Nedalo se poznat, zda proto, že má strach,
nebo zda se už nemůže dočkat, až ji tasí a vrazí do protivného kapitulního písaře.
„Můj panoš by měl mít bystřejší rozum,“ přikývl kousavě Přemysl II. Otakar.
„Opravdu pádný důvod, aby ke mně mohl jít kdokoliv. Teď se bez
tebe chvíli obejdu. Najdi toho mladíka a přiveď ho. Okamžitě!“
Rychle se obrátil na Oldřicha z Chlumu a řekl: „Nebo se ho chceš ještě na něco
zeptat?“
„Chtěl bych,“ přikývl Oldřich z Chlumu, „ale vím, že mi nesmí říci pravdu. Tak
ať raději odejde.“
Mladý král se pátravě zadíval do Oldřichova obličeje. Pak panoše pánovitým
gestem propustil.
Ještě než se za ním zavřely dveře, přísně nařídil: „Čekám, že mi teď objasníš,
jak to bylo s mým řetězem.“
„Je to celkem jednoduché,“ odpověděl Oldřich z Chlumu a rozpažil, jako když
kněz žehná věřícím. Přestal se usmívat, ve tváři měl vážný výraz.
„Jestliže sem nikdo nevstoupil, a řetěz se přitom ztratil, je celkem logické, že ho
někam musela ukrýt ta dívka, s níž jste tu byl.
Řekl bych, že ho hodila do konvice s vínem. Byla domluvená s mladíkem, který
konvici s klenotem odnesl a místo ní přinesl tuhle. Celkem
jednoduché. Ale jen na první pohled.“
„O jaké dívce to mluvíš?“ zabručel nerudně mladý král, natáhl se a dolil si
pohár. Napil se a spokojeně mlaskl. Víno bylo výtečné.
„Nevím, která krasavice měla tu čest, aby potěšila svého krále. Je masopust,
takže je přece dovoleno vše alespoň těm, kteří nežijí ve zdech
naší zbožné kapituly,“ řekl ctnostně Oldřich z Chlumu a pokřižoval se.
„Proč myslíš, že tu byla nějaká dívka?“ vyzvídal Přemysl II. Otakar
„Někdo pil z jedné číše, která stojí tamhle na polici. Bylo to nedávno. Dno je
ještě vlhké.
Žádný sloužící by neumytou číši na polici nevrátil. Musel jste to být vy. Král
možná ani netuší, že se číše občas myjí,“ dodal kousavě.
„Spíše si ale myslím, že jste nechtěl, aby někdo věděl, že jste měl návštěvu.“
„Mohl tu být třeba purkrabí, nebo víno potají upíjel můj panoš. Proč si myslíš,
že z toho poháru pila dívka?“
Oldřich z Chlumu zvedl prst, aby zdůraznil, co říká. „Panoš by upíjel přímo z
konvice. Ten by víno nenaléval do poháru. A pokud byste měl
jako návštěvu nějakého urozeného muže a pil s ním víno, proč byste to tajil?
Tvrdíte, že vás nikdo nenavštívil. Přitom vám jde o mnoho. Chcete
zpět svůj zlatý řetěz. Jako rytíř můžete tajit pouze návštěvu ženy. Tu ženu ovšem
musel vidět váš panoš. Hlídal na chodbě. Nařídil jste mu, aby
o ní pomlčel. Proto jsem nechtěl vystavovat jeho duši pokušení, aby mi musel lhát.
Raději jsem se ho nevyptával.“
„Já byl vždycky přesvědčený, že preláti jsou hlupáci, kteří o skutečném životě
nevědí vůbec nic,“ vrtěl překvapeně hlavou Přemysl II. Otakar.
„Ty jsi však úplný jasnovidec.“
 „To je snad tím, že nejsem prelát,“ řekl tiše Oldřich z Chlumu s očima
sklopenýma k zemi.
„Musel jsem opustit školu a nejsem vysvěcený. Nikdy se nestanu duchovním. Umím
ale obstojně latinsky, proto mne přijali jako písaře. Jenže to
teď není podstatné, můj králi. Ta dívka vás ošidila. Využila vaší nepozornosti a
řetěz hodila do konvice s vínem. Teď už jen zbývá, abyste mi
řekl její jméno. Za chvíli vám řetěz přinesu zpátky.“
„Neznám její jméno,“ pokrčil trochu rozpačitě rameny mladý král. „Ale máš
pravdu, mohlo to tak být. Vzpomínám si, když jsme odcházeli, smála
se, jak jí vyprahlo, a pila přímo z konvice. To ještě řetěz ležel na víku truhlice.
Pak konvici postavila na stůl vedle truhlice, vzala si plášť
a hned pak jsme odešli. Když stavěla konvici na stůl, na vteřinu jsem se otočil,
abych jí plášť podal. Tehdy to zřejmě provedla.“
„Třeba ji bude znát váš panoš,“ nadhodil Oldřich z Chlumu.
„Měla na tváři masku,“ vysvětloval trochu neochotně Přemysl II. Otakar.
„Nechtěla ji sundat.
Tvrdila, že je vdaná žena. Bála se, aby nepřišla do řečí.“
„To ji ani na chvíli nesundala?“ vrtěl pochybovačně hlavou Oldřich z Chlumu.
„To snad ani nejde.“
„Ne, nesundala si ji. Netuším, co se o ženách ví mezi kapitulními písaři, ale
mohu tě ujistit, že si s ženou můžeš užívat, aniž bys jí byť
jen jedinkrát políbil. Když na to přijde, milenka vůbec nemusí mít tvář. Dokonce
ani hlas. Bez hloupého ženského klevetění je to většinou
příjemnější.“
„To jistě,“ souhlasil Oldřich z Chlumu trpce. „Pokud vám tedy jde jen o to, co
může poskytnout tělo ženy. Jestliže ale chcete současně pít z
krásy, kterou nosí žena v duši, stačit to nemůže.“
„Že mají preláti konkubíny, vím, ale tys asi prožil skutečnou lásku,“ řekl
trochu závistivě mladý král. „Co se s ní stalo?“
„Zemřela na mor. Spolu s mým malým synem,“ řekl Oldřich z Chlumu tiše. Pak trhl
hlavou a trochu zbytečně hlasitě pokračoval: „Když tu ženu
neznáte, řekněte mi alespoň, jak vypadala!“
„Chceš, abych ti popisoval detaily jejího těla? Nač ti to bude?“
„Podle něčeho ji přece najít musím,“ klidně vysvětloval Oldřich z Chlumu.
„Tomu rozumím. Ale jak to chceš udělat? Měla hezká hruškovitá ňadra. Začneš
zkoumat poprsí všech dívek a žen na hradě? Pokud to uděláš, mohl
bych třeba být u toho jako svědek. Myslím, že bych je po hmatu poznal,“ řekl mladý
král a rozesmál se.
Když se však podíval do zamračené tváře Oldřicha z Chlumu, v níž četl jen
nejhlubší opovržení, rozpačitě zmlkl. Měl by toho drzého
kapitulního písaře potrestat. Takhle se na svého krále nesmí dívat žádný poddaný.
Věděl ovšem, že to neudělá. Z toho mladíka vyzařovalo cosi, co
budilo zvláštní respekt. A možná ještě něco. Neuměl to přesně pojmenovat, ale ani
král nemohl někdy udělat krok, který by byl proti osudu.
Sklopil oči k zemi a po chvíli ticha zabručel: „Měla malou jizvu na levém boku.
Jinak na ní nebylo nic zvláštního. Byla mladá, velice hezká,
asi o hlavu menší než já, štíhlá, ale pěkně zaoblená všude, kde má ženská zaoblená
být. Na obličeji měla masku kočky. Hovořila trochu prostě,
příliš vzdělaná nebyla. Tvrdila, že je ženou šlechtice, ale mnohé urozené dámy jsou
ještě hloupější než hradní děvečky, takže to může být
pravda. Jestli je opravdu vdaná, netuším, ale milovat uměla skvěle.“
„Jen Bůh je povolán k tomu, aby soudil ostatní. Já jsem pouhý člověk. Omlouvám
se vám, můj králi,“ řekl Oldřich z Chlumu. Přitom se pevně
díval na mladého krále a nepatrně se usmíval. V jeho očích se dala číst oddanost.
Přemysl II. Otakar pochopil, že získal dalšího věrného spojence. Někdy stačilo
tak málo, aby na svou stranu získal dalšího muže. Jediná potíž
byla v tom, že na každého platilo něco jiného.
Na chodbě se ozvaly spěšné kroky a hned vzápětí se rozletěly dveře.
Dovnitř vběhl udýchaný hubený panoš, uklonil se a trochu zmateně začal chrlit:
„Je to nějaké divné, můj králi. Sklepník žádného takového
sloužícího nezná. Dokonce vám dneska žádné víno neposílal!“

III. KAPITOLA

Oldřich z Chlumu se vrátil do budovy, kde sídlila svatovítská kapitula. Děkana

Wohlheinzla zastihl stát u okna stejně, jako když s ním mluvil
před návštěvou u Přemysla II. Otakara.
„Jak to vypadá?“ zeptal se s dychtivou zvědavostí stařičký děkan. Ještě jednou
se podíval ven, pak se otočil, došel ke stolu a ze džbánu
nalil do dvou číší ohřáté slabé pivo. Obě číše zvedl a jednu podal kapitulnímu
písaři. Protože se Oldřich z Chlumu vrátil, bylo zřejmé, že to
nedopadlo nejhůře, jinak by už seděl ve vězení, což by byl ještě ten lepší případ.
„Komplikuje se to,“ pokrčil Oldřich z Chlumu rameny. „Vím už, jak se řetěz
ztratil, vím dokonce, kdo ho vzal, jenže netuším, kdo to vlastně
byl.“
„Tomu nerozumím,“ zavrtěl bělovlasou hlavou děkan. „Zkus hovořit tak, aby to
pochopil i nemohoucí stařec.“
Oldřich z Chlumu se usmál a rychle mu pověděl, co všechno zjistil. Když
skončil, dodal: „V tom je celá potíž. Mladý král potřebuje řetěz
zítra ráno. Kdybych měl čas, tak tu dívku i toho mladíka najdu. Jenže teď v noci,
kdy mají všichni na sobě masopustní masky, křepčí u ohňů,
vyspávají opice nebo dělají ještě další věci, těžko můžu něco dělat. Prošel jsem
celý hrad, ale dívku v masce kočky jsem nenasel. Samozřejmě si
ji vyměnila. Zahlédl jsem pár děvčat, která by se postavou mohla podobat té ženě,
jenže to je málo. Nevím si rady.“
Děkan Wohlheinzel se napil a chvíli přemýšlel. Pak se usmál a řekl: „Někdy může
být i hříšník užitečný, milý Oldřichu.“
„To jistě,“ souhlasil kapitulní písař, a protože pochopil, že děkan dostal
nápad, se šibalskými ohníčky v očích se zeptal: „Co poradí
nemohoucí stařec hloupému mladíkovi?“
Bělovlasý děkan zvedl obočí, jako by chtěl Oldřicha z Chlumu pokárat, ale
přitom se vesele usmíval. „Že jsi byl drzý na našeho krále, to bych
ti odpustil, ale že nedbáš ani mých šedin, za to bych tě měl potrestat. Co takhle
zavřít tě na chvíli do hradního vězení?“
„Pokud mi bude dělat společnost nějaký užitečný hříšník, proč ne?“ přikývl
Oldřich z Chlumu.
„Jen bych tam zůstal nerad až do rána. Myslíte, že by tak hodinka stačila? Mé
provinění přece není tak veliké.“
„To záleží na tobě,“ opáčil děkan Wohlheinzel. „Před dvěma dny uvěznili jistého
Otu ze Zástřizlí. Urozený pan Ruprecht ho obvinil, že smilnil
s jeho dcerou. Přistihnout se ho ale nepodařilo. Když Ruprecht vešel ke své dceři,
našel ji nahou na loži a zahlédl jakéhosi mladíka, jak
vyskakuje oknem. Na truhlici zůstal plášť a Ruprecht tvrdí, že patří Otovi ze
Zástřizlí. Jenže jeho dcera odmítá jméno nápadníka prozradit a Ota
přísahá, že je nevinný. Teď čeká ve vězení, až bude král ochotný se tím případem
zabývat.“ „Ruprechtova dcera těžko ukradla zlatý řetěz,“ opáčil
Oldřich z Chlumu a čekal, co mu děkan ještě poví.
„To jistě. Výhodou pastýřů je, že vidí do duší ovcí svého stáda. Jak jsem se
doslechl, tenhle Ota ze Zástřizlí je hanebný hříšník, který si
zaslouží trest, i kdyby u Ruprechtovy dcery ve skutečnosti vůbec nebyl. Možná jsi
slyšel, jak se mladíci v králově družině předhánějí, kolik
dívek získají. Tenhle Ota ze Zástřizlí je prý tak úspěšný, že mu ostatní musí jenom
závidět.
Je to pohledný mladík, vypadá skoro jako nevinný cherubín. Má zlaté vlnité
vlasy, veliké modré oči, upřímnou tvář, urostlou postavu a černou
duši. Ten určitě viděl nejednu dívku stejně jako tu zlodějku náš mladý král. Pokud
by ti mohl někdo říci její jméno, jestliže umíš popsat
všechno kromě tváře, pak jedině on.“
 „Je-li to tak, pak do vězení se mnou,“ přikývl Oldřich z Chlumu, dopil pohár a
vstal. „Náš mladý král mi řekl, že k němu mám až do rána volný
přístup, kdykoli to budu potřebovat. Hned zařídím, aby mne odvedli do kobky.“
„Jen dej pozor, aby ses tam zítra ráno zase nemusel vrátit, protože pak by to
asi bylo na hodně dlouho,“ opáčil starostlivě stařičký děkan a
přestal se usmívat. Zvedl ruku a Oldřichovi z Chlumu požehnal.

Přemysl II. Otakar zařídil vše rychle. Nechápal sice, proč by nemohl nechat
uvězněného Otu ze Zástřizlí přivést k výslechu, ale nakonec to
udělal, jak chtěl Oldřich z Chlumu. Bylo by zbytečné upozorňovat na průběh
vyšetřování. Vzápětí hubený panoš odvedl s vítězoslavným pohledem
kapitulního písaře ke vchodu do sklepení, kam zavírali hradní vězně. „Konečně na
toho náfuku došlo,“ liboval si v duchu. Nechápal jen, proč má
správci vězení důrazně nařídit, že králova vůle je, aby Oldřich z Chlumu seděl ve
stejné kobce s Otou ze Zástřizlí. To byl taky náfuka. Teď
došlo na oba.
Když Oldřich z Chlumu vstoupil do smrdutého sklepení, chvíli mu trvalo, než se
v šeru zorientoval. Podzemní žalář osvětlovala jediná čadící
louč, upevněná v rezavém držáku na stěně. U stropu bylo malé okénko, pod ním ležela
hromada hnijící slámy a u protější stěny stála stará
rozvrzaná lavice. Na ní seděl mladík, zabalený do pláště, zády opřený o kamennou
stěnu, a dřímal. Když vešel žalářník, zabručel, že by byl ve
vězení raději sám, aby měl klid.
Jakmile se za žalářníkem zavřely dveře, otevřel Ota ze Zástřizlí oči a zvědavě
si Oldřicha z Chlumu prohlížel. „Vás znám. Vy jste písař naší
kapituly. To už vězní i preláty? Jako zbožný křesťan doufám, že alespoň pro něco
bohulibějšího, než je ženská náruč.“
„Možná tě překvapím, ale jsem tady ve vězení právě kvůli ženské náruči,“
pokrčil rameny Oldřich z Chlumu. „Abych ale předešel zbytečným
otázkám, ta náruč neobjímala mne. Problém je, že když ta žena doobjímala, zmizela.
Chci, abys nám ji pomohl najít.“
„Nám znamená komu?“ zeptal se mladík, vstal a protáhl se. V podzemí byla
nepříjemná zima. Chvíli si třel ruce.
„Mně a ještě jednomu muži, kterému ta žena provedla dost ošklivou věc.“
„Neodpověděl jste mi,“ zabručel Ota ze Zástřizlí. „Kdo je ten druhý muž?
Svatovítský děkan? Nebo se s nějakou zapletla přímo jeho biskupská
milost? To si svatá církev neumí poradit už ani s jednou ženskou?“
Oldřich z Chlumu stiskl rty. Měl na mladíka tak trochu vztek, ale chápal ho.
Provokoval, aby se dozvěděl, co za neobvyklou návštěvou vězí.
Ota ze Zástřizlí musel být chytrý. Zřejmě mu okamžitě došlo, že kapitulní písař
není obyčejný vězeň. Možná ho dokonce napadlo, že to není vězeň
vůbec. Proto se přísně zamračil a odsekl: „Na to, že tě popraví pro smilstvo, jsi
drzý víc než dost. Měl by ses spíše snažit být s církví
zadobře, aby zaopatřila tvou hříšnou duši.“
„Je možné, že o krk přijdu. Všichni jednou odejdeme z tohoto světa. Přiznávám,
že bych s tím rád ještě chvíli počkal. Pokud mne však skutečně
popraví, naříkat nebudu. Co může být pro rytíře krásnější než zemřít pro svou
vyvolenou?“
Oldřich z Chlumu si ho zamračeně prohlížel. Nebyl si jistý, zda Ota hovoří
vážně, nebo si z něj utahuje. Pak zvedl ruku, aby zastavil příval
jeho slov, a polohlasně řekl: „Jsem tu z příkazu Přemysla II. Otakara.“
„To je dobře. Myslel jsem si to,“ přikývl Ota ze Zástřizlí spokojeně.
„To bys mi měl vysvětlit,“ usmál se Oldřich z Chlumu. Ne, ten uvězněný mladík
skutečně nebyl hlupák, uměl si zřejmě spojovat i nepatrné
náznaky. Ten by se při vyšetřování hodil znamenitě.
Ota ze Zástřizlí se nepatrně usmál. „Pokud by se ode mě chtěl něco dozvědět náš
král Václav I., pošle sem jednoduše kata. Kdyby se ale chtěl
něco dozvědět jeho syn, navíc tak, aby to jeho otec nevěděl, pošle někoho, jako
jste vy. Nu, a kromě těch dvou sem do žaláře nesmí nikdo jiný
vězně poslat, navíc osobu duchovního stavu. Proto mi jako jediný vyšel Přemysl II.
Otakar.“
„Zdá se, že nemáš v hlavě koudel. Alespoň to tu rychle skončíme,“ přikývl
Oldřich z Chlumu.
„To záleží na něm,“ zarazil ho uvězněný mladík. „Pokud někdo pomůže králi, měl
by být panovník velkorysý. Cena za pomoc je moje svoboda.“
„Jestli skutečně pomůžeš, dostaneš ji,“ přikývl Oldřich z Chlumu. Nemohl si být
samozřejmě jistý, ale doufal, že milost pro toho hocha
vyprosí.
Ota ze Zástřizlí si chvíli Oldřicha z Chlumu prohlížel a pak zabručel: „Já
samozřejmě vím, že mi nic takového slíbit nemůžete, ale věřím, že
uděláte všechno, abyste svůj slib splnil. Zřejmě teče našemu mladému králi do bot.
Jde o čas, že ano? Tak ho neztrácejme. O co vlastně jde?“
Když Oldřich z Chlumu skončil své vyprávění, uvězněný mladík se pobaveně
usmíval. Pak uznale zatleskal a řekl: „Na ten trik s konvicí bych
nepřišel. Vám to ale myslí, všechna čest.“
„Co je mi to platné?“ pobaveně mávl rukou Oldřich z Chlumu. „Jsem příliš
počestný, abych tušil, která z dívek tady na hradě má hruškovitá
ňadra a malou jizvu na levém boku. Odhalit zločince znamená nejenom přemýšlet, ale
ověřit také spoustu věcí. Mnohé já zjistit neumím.“
„Tím míníte, že členové svatovítské kapituly se nedívají holkám pod sukně?“
zeptal se Ota ze Zástřizlí a vrátil se na své místo na lavici.
Posadil se a pohodlně si natáhl nohy.
„Tak nějak,“ souhlasil kapitulní písař.
„Mohu vám říci jména několika příslušníků vaší ctihodné kapituly, kteří by
uměli poradit v téhle věci skoro stejně dobře jako já,“ nadhodil
uvězněný mladík s ironií v hlase. „Chtivých dívek je na hradě spousta, ale i když
dělám, co mohu, nestačím na všechny.“
„Tak podívej,“ řekl přísně Oldřich z Chlumu. „Chceš mi pomoci, nebo se chceš
jenom vytahovat?“
„Markéta, komorná purkrabího Ješka,“ řekl Ota ze Zástřizlí věcně. „Tu jizvičku
má prý od psa. Kdysi ji tam nějaký škrábl. Já bych ale spíše
řekl, že si to udělala sama, když ze sebe nedočkavostí strhávala šaty a škrábla se
sponou od opasku. Když se rozpálí, je jako čertice.“
„Podrobnosti vynech,“ zabručel Oldřich z Chlumu. „Jsi si tím jistý?“
„Téměř. I když jedna hradní kuchařka má také malou jizvu na boku,“ začal
provokativně vysvětlovat. „Jenže ta má ňadra úplně jiná. Podobají se
spíše…“
„Zadrž!“ vykřikl Oldřich z Chlumu a zvedl ruce, jako by chtěl zapudit nečisté
síly zla.
„Jen jste se ptal, pane,“ opáčil mladík s ctnostným výrazem ve tváři. „Co bude
teď?“
„Musíme počkat. Za chvíli si pro mě někdo přijde.“ Zamyslel se a pak dodal: „Ty
půjdeš se mnou. Pomůžeš mi s vyšetřováním.“
„Myslíte, abych se poohlédl po dalších dívkách s jizvou na boku?“ usmíval se
přátelsky Ota ze Zástřizlí. „Je masopust, dneska v noci by to
neměl být problém.“
„Opovaž se, nebo tě tady nechám,“ zahrozil Oldřich z Chlumu. Pak si sedl na
rozviklanou lavici vedle uvězněného mladíka. Protože však bylo
dřevo ztrouchnivělé, neuneslo jejich váhu, lavice se rozlomila a oba se poroučeli k
zemi.
„Já to žalářníkovi říkal,“ zabručel Ota ze Zástřizlí, „aby mi sem nikoho
nedával. Takový tady byl klid, než jste přišel!“
Než stačil Oldřich z Chlumu odpovědět, ozvaly se z chodby kroky a vzápětí se s
vrzáním zrezivělých veřejí otevřely dveře. Dovnitř strčil
hlavu vousatý biřic. Oči měl zarudlé od nevyspání a zlostně se mračil. Kývnul na
Oldřicha z Chlumu a zavrčel: „Hybaj, máš jít zase ven. Prý to
byl omyl.“
 „Tenhle půjde se mnou,“ řekl kapitulní písař a ukázal na Otu ze Zástřizlí.
„Vyloučeno, příkaz zněl, že máš jít jenom ty.“
„Asi ti to nevyřídili,“ pokrčil Oldřich z Chlumu rameny. „Jsem tady z příkazu
mladšího krále. Viděl jsi, kdo mne přivedl?“
Vousatý biřic zívl. Zoufale se mu chtělo spát. Zaklel a dodal: „Tak pojďte oba.
Ostatně, co je mi do toho?“
Na nádvoří před vchodem do žalářního sklepení čekal hubený panoš Přemysla II.
Otakara. Mračil se, a když za Oldřichem z Chlumu uviděl Otu ze
Zástřizlí, zlostně si odplivl. Ničemu už nerozuměl. „Máte hned přijít k mému
pánovi,“ vyštěkl, otočil se a zmizel. Tohle bylo na něj už moc.
„Co proti nám má?“ vrtěl pobaveně hlavou Ota ze Zástřizlí. Pak si všiml dívky v
černém splývavém plášti s maskou lesního démona na hlavě.
Zamával na ni a zavolal: „Sluší ti to, Barborko!“ Obrátil se k Oldřichovi z Chlumu
a polohlasně dodal: „Nechcete ji také vyslechnout, když už
jsme ji potkali? Nemá sice jizvu, ale zbytek popisu by na ni seděl skvěle.“

IV. KAPITOLA

Dívka v černém plášti a s maskou démona se zastavila a ohlédla. Když ve tmě

poznala Otu ze Zástřizlí, rozběhla se k nim. Vrhla se mladíkovi
kolem krku.
„Jak to, že nejsi ve vězení?“ smála se šťastně.
„Svedl jsem dceru správce vězení, a tak mne pustil,“ odpověděl Ota ze Zástřizlí
a zálibně držel dívku v náruči. „Věřila bys, že jsem myslel,
že už si nikdy na ženskou nesáhnu?“
„Správce vězení žádnou dceru nemá,“ smála se Barbora a tiskla se k Otovi. „Tak
si to honem pojď vynahradit.“
Oldřich z Chlumu stál trochu zaraženě stranou. Cítil se rozpačitě, nebyl
nápodobné projevy vášně zvyklý. Chápal, že je masopust a bylo tedy
dovoleno skoro vše, ale přece jen mu připadalo dívčino chování trochu necudné. Už
otevíral ústa, aby ji napomenul, když ho Ota ze Zástřizlí
předběhl: „Rád bych, ale mám práci. Víš, pustili mne jenom na chvíli. Pokud splním
jeden obtížný úkol, dají mi svobodu. Pak ti dám do těla, že
budeš koukat! Teď to ale nejde.“
„Mohu ti nějak pomoci?“ řekla dívka a trochu se od něj odtáhla. Bezstarostné
veselí se v jejím hlase změnilo v obavu. Oldřich z Chlumu si
vzpomněl na svou zemřelou ženu. Také nebyla vždycky počestná, ale přesto uměla
milovat. Žádný člověk by neměl ženy odsuzovat, protože jim Bůh
dal dvojí tvář. Tu, kterou církev pranýřovala jako tělesný hřích, a druhou, v níž
byla oddanost, jaké by muž nebyl nikdy schopen.
Ota ze Zástřizlí se ohlédl na Oldřicha z Chlumu a pak rozpačitě zabručel:
„Možná bys nám mohla pomoci. Nezáleží to však na mně. Myslíte,
urozený pane, že nám může k něčemu být?“
Oldřich z Chlumu, aniž o tom přemýšlel, okamžitě vyhrkl svůj souhlas. Měl
pocit, že se v tu chvíli začervenal, ale naštěstí byla noc. Žil
stále mezi řeholníky a skoro zapomněl, že ženy umějí kolem sebe šířit zvláštní
neklid, který až mrazil, neboť z něho byl cítit skutečný život.
Pokusil se o nedbalý tón a dodal: „Nejdřív musím o něco poprosit mladšího
krále. Jestli Oto chceš, užij si chvíli masopustu. Pak přijď i s ní
ke kapitulnímu domu. Tam na mě počkejte.“
Zaslechl ještě, jak dívka Otovi tiše vyčítá: „Slyšel jsi ho? Má víc pochopení
než ty, protivo!“
Oldřich z Chlumu se otočil a rychle se vydal napříč nádvořím ke královskému
paláci. Znal už jméno dívky, která Přemysla II. Otakara okradla,
jenže si byl jistý, že řetěz u ní nebude.
Stále více se mu to celé zdálo jako nesmysl. Proč by služebná purkrabího tolik
riskovala? Co vlastně chce zloděj s tím řetězem dělat? Vždyť
se ani nedal prodat. Kdo by koupil zlatý královský řetěz? Byl si jistý, že mu něco
uniká. Něco, co bylo pro celý případ klíčové. Až na tohle
přijde, bude možná u cíle. Jenže teď k němu nebyl o nic blíže, než když ho hubený
panoš vedl do vězení.
Mladý král nespal. Seděl znuděně u okna paláce a díval se ven do tmy. Na stole
vedle sebe měl mísu s plackami, sýr a nakrájené studené maso.
Když vstoupil Oldřich z Chlumu, usmál se a přátelsky se ho zeptal: „Jak bylo ve
vězení?“
„To záleží na tom, z jaké strany se na to díváte,“ odpověděl Oldřich z Chlumu.
„Každopádně to bylo pro vyšetřování užitečné. Ta dívka v masce
nebyla urozená dáma. Je to komorná purkrabího Ješka. Pokusím se ještě zjistit, kdo
byl ten mladík, který odnesl konvici s vínem a ukradeným
řetězem.“
„Tak komorná?“ opáčil mladý král s nevyzpytatelným výrazem ve tváři. „Můj otec
vždycky tvrdil, že není nad český lid. A co dál?“
„Objevil jsem ve vězení správného chlapíka. Sedí tam proto, že se mu líbí v
ženské náruči. To není až tak veliký zločin, jak jistě uznáte
sám, můj králi. Mám prosbu. Pokud vám zlatý řetěz vrátím, dejte mu milost. Velice
mi pomohl a doufám ještě pomůže. Umí toho spoustu, proto jsem
ho zatím vzal z vězení s sebou.“ „Uvěznil ho můj otec, ne já,“ zabručel Přemysl II.
Otakar. „Také jsem slyšel, že toho umí spoustu. Dokonce je
prý skvělý v boji s mečem. Byla by ho škoda.“
„To znamená?“ vyhrkl zaraženě Oldřich z Chlumu. „Dcera urozeného pana Ruprechta
není pannou už spoustu let, takže nevidím důvod, proč za to
trestat zrovna Otu ze Zástřizlí. Ať si jde, kam chce, mně je to jedno. Když už je
venku, ať se prostě do vězení nevrací. Tady je teď takový
zmatek, že si toho stejně nikdo nevšimne. Až purkrabí zjistí, že mu vězeň chybí,
bude mlčet. A můj otec na něj už dávno zapomněl. Ostatně, tys
ho přijal do svých služeb, tak se starej.“
„Jen jsem si myslel, že by byl užitečný při vyšetřování,“ bránil se kapitulní
písař rozpačitě, ale mladý král mávl rukou, ať se tím
nezdržují. „Co uděláš teď?“ zeptal se zvědavě.
„Ptal jste se, můj králi, jaké to bylo ve vězení,“ řekl pokorně Oldřich z
Chlumu, „a já odpověděl, že jak se to vezme. Mluvil jsem zatím jen
o těch lepších stránkách.“
„Vím, když si vezmeš něco do hlavy, meleš svou stejně jako mlýnské kolo a ani
král tě nezastaví. I když to určitě není důležité, mluv, jaké
jsou ty horší stránky?“
„Nedali mi tam nic k jídlu. Protože jsem musel hned večer začít s pátráním,
přišel jsem i o večeři v našem kapitulním refektáři,“ řekl
Oldřich z Chlumu s nevinným výrazem v očích.
Přemysl II. Otakar přemýšlel jen chvilku, pak se hlasitě rozesmál. „Ty jsi
horší než žebravý mnich. Tak si vezmi. Já už mám stejně dost.
Řeknu ti, kdybych nebyl král, šel bych ven, nasadil si masku a křepčil s těmi tam
na nádvoří.“
„A co vám brání?“ usmál se Oldřich z Chlumu. „Kdo by vás poznal v masce? Když
mohla komornou změnit v urozenou dámu, proč by nedokázala
změnit krále v čeledína?“
„Nevím,“ pokrčil mladý král rameny. „Ale i kdybych měl masku, obávám se, že
bych se jako čeledín neuměl chovat. Víš, komorná si může hrát na
šlechtičnu, to jde snadno, ale obráceně, to není jen tak.“
Oldřich z Chlumu hladově žvýkal skvělou placku a prsty si nabíral z mísy
nakrájené plátky šťavnatého hovězího masa. Přitom přemýšlel. Mladý
král měl pravdu. Pro urozeného člověka byly některé věci tak samozřejmé, že by se
těžko uměl chovat jako prostý člověk. Jenže to platilo i
obráceně. Odkud vůbec mohla komorná purkrabího vědět, jak to chodí v královské
ložnici? A co ten cizí mládenec? Jestliže nesloužil v paláci, kdo
mu řekl, kde sehnat konvici s vínem, které dveře vedou do ložnice mladého krále a
jak se tam má chovat, aby nevzbudil podezření? Přestal jíst a
zamyšleně si začal mnout bradu. Tohle dělal vždycky, když usilovně přemýšlel.
„Stalo se něco?“ zeptal se mladý panovník a natáhl ruku pro kus sýra. Oldřich z
Chlumu jedl s takovou chutí, že také dostal hlad.
„Ti dva, co ukradli řetěz, nebyli sami. Někdo musel celý plán vymyslet a říci
jim, jak to v paláci chodí. Na to by sami nepřišli. Obávám se,
že teď už řetěz nemají. Předali ho tomu třetímu. Je otázka, zda ho vyzradí
dobrovolně. Mučit je veřejně nesmíme a času máme málo,“ řekl po
chvíli Oldřich z Chlumu. Chtěl ještě něco dodat, ale král ho zlostně přerušil: „Tak
tu pořád nejez a jdi něco dělat!“ Přitom prsty šátral v
prázdné míse, kde zbyly jen drobky.
„Jak si přejete,“ řekl kapitulní písař, vstal a uklonil se. „Řeknu v kuchyni,
aby vám poslali ještě nějaké placky, pokud budete chtít.“

„Co řekl král Přemysl II. Otakar?“ zeptal se dychtivě Ota ze Zástřizlí, když
Oldřich z Chlumu dorazil před budovu svatovítské kapituly.
Spokojeně se usmíval a majetnicky držel jednou rukou kolem ramen Barboru s maskou
démona na tváři.
„Když už jsem ti prý pomohl s útěkem, tak bys prý byl hlupák, aby ses do vězení
vracel,“ opáčil Oldřich z Chlumu.
„Čert aby ho vzal,“ zabručel mladík neuctivě.
„Až najdeme ten ztracený zlatý řetěz, bude vděčnější,“ klidnil ho kapitulní
písař.
„Jestli by nebylo lepší raději zmizet z Pražského hradu,“ bručel Ota ze
Zástřizlí, ale přesto dívku pustil a zvědavě se zadíval na Oldřicha z
Chlumu, jaké příkazy mu dá.
„Musíme rychle zjistit, kdo byl mladík, který přišel do královské ložnice a
odnesl konvici s vínem,“ řekl Oldřich z Chlumu. „Ale nenápadně.
Zloděj nesmí mít podezření, že jsme mu na stopě.“
„Netušíš, který mládenec má v současnosti místo v srdci komorné Markéty?“
obrátil se panoš Ota na Barboru.
„Já to zjistím,“ vyhrkla ochotně dívka v masce démona. „Mně to řekne a určitě
ji ani nenapadne, proč to chci vědět.“
„Zkus to,“ souhlasil Oldřich z Chlumu. „Počkáme tady na tebe.“
„Co když už bude spát?“ nadhodil Ota ze Zástřizlí starostlivě.
„Netloukli tě ve vězení do hlavy?“ uchichtla se dívka jízlivě. „O masopustu?“
„Užila si přece už dost,“ zabručel nevrle Ota. „Odpoledne strávila s mladým
králem.“
„No a?“ opáčila Barbora uštěpačně. „S ním to jde rychle. To pořádnou holku
nezmůže.“
„Jak to víš?“ vyhrkl Ota ze Zástřizlí. Do jeho hlasu se vloudil žárlivý tón.
„Říká se to,“ opáčila dívka ctnostně. „Ještě nějaké otázky?“ Pak se uklonila a
zmizela ve tmě.
„Co budeme zatím dělat my?“ řekl rychle Ota ze Zástřizlí, jako by chtěl odvést
řeč jinam.
„Zatím se nedá dělat skoro nic, jenom čekat,“ pokrčil rameny Oldřich z Chlumu.
„Musíme postupovat krůček po krůčku. Od Markéty k tomu
chlapíkovi s konvicí, od něho k tomu, kdo tohle všechno zorganizoval, a nakonec k
muži, který to nařídil.“
„To je spousta lidí,“ vrtěl hlavou Ota ze Zástřizlí. „Ti zloději museli strašně
riskovat. Čím víc lumpů o zločinu ví, tím dříve se některý
podřekne.“
„Do rána mlčet vydrží a pak už to bude jedno,“ opáčil unaveně Oldřich z Chlumu.
„Tomu nerozumím. Potrestat se přece dají i později, no ne?“
„To jistě. Ale až se ráno otevřou hradní brány, královský řetěz zřejmě zmizí
pryč. Nenávratně. A s ním i ten, kdo stojí v pozadí celé
krádeže. Komorná purkrabího je hloupá holka, myslí si, když měla masku, nikdo ji
nepozná.
Ale i kdybychom zítra nebo pozítří zloděje odhalili, k čemu to bude Přemyslu
II. Otakarovi? Ostudě to nezabrání.“
„Doufám, že Barbora z té holky dostane jméno mladíka, který jí pomáhal,“ řekl
Ota ze Zástřizlí a ohlédl se do tmy směrem, kde leželo
purkrabství.
„Stejně nám to nebude k ničemu,“ pokrčil rameny Oldřich z Chlumu. „Já si totiž
nemyslím, že ten mladík byl její milenec.“
„Tak proč jsme ji za ní posílali?“ vyhrkl překvapeně Ota a zamračil se.
„Chtěl jsem se té holky zbavit,“ odpověděl suše Oldřich z Chlumu. Opřel se zády
o kamennou stěnu kapitulního domu a přivřel oči, jako by
přemýšlel. Chvíli bylo ticho. Pak se Ota ze Zástřizlí zeptal: „Jak si můžete být
jistý, že ten mládenec s konvicí vína není Markétiným
milencem?“
„To jenom ty máš dojem, že se všechno musí stavět na tělesné rozkoši,“ zabručel
rozmrzele Oldřich z Chlumu. Pak se zatvářil o poznání
laskavěji a dodal: „Lásku dal člověku Bůh, ale i když proti některým jejím tělesným
projevům křesťanští teologové brojí, patří k našemu životu.
Zločin ale není od Boha, proto se nemůže nikdy spojovat se skutečnou láskou,
chápeš?“
Ota ze Zástřizlí se udiveně díval do tváře kapitulního písaře a rychle si v
hlavě opakoval, co mu právě řekl. Trochu se před ním styděl,
protože by musel přiznat, že svedl nejednu dívku, ale na lásku přitom ani
nepomyslel. Jenže copak by tohle pochopil muž, který žil mezi preláty
jako v klášteře?
Oldřich z Chlumu se pobaveně usmál. Jako by uměl číst myšlenky, k Otovu zděšení
pokračoval: „I do naší kapituly se občas donese, jaké hříchy
si křesťané berou na své svědomí. Dokonce i to, že tělesně obcují, aniž by mysleli
na krásný cit lásky. O to právě v našem případě jde. Pokud by
ta purkrabího komorná měla někoho skutečně ráda, nikdy by nedovolila, aby přišel do
královy ložnice, až bude se svým milencem na lůžku. I kdyby
ji tam její milý poslal a ona věděla, že získají spoustu peněz. Něco jiného je
prodávat tělo za peníze a něco jiného být při tom svým milým
viděn. V tomhle je ženská duše jemnější a křehčí než mužská. Zvláště než duše
některých nezodpovědných mladíků,“ dodal s neproniknutelným
výrazem ve tváři.
„Budiž, jsem hříšník, který si užívá života po svém,“ rozmrzele opáčil Ota ze
Zástřizlí. „To je ale věc mého svědomí a ani kněz nemá právo
mne soudit.“
„Nejsem kněz, ale soudit tě budu,“ pokračoval Oldřich z Chlumu, tentokrát o
poznání přísněji.
„Víš proč? Král Přemysl II. Otakar k tvému útěku ještě poznamenal, že když už
jsem tě přijal do svých služeb, abych se o tebe taky staral.
Tak to tedy dělám.“
„To si kapitulní písař může dovolit služebníka?“ vrtěl pobaveně hlavou Ota ze
Zástřizlí.
„Kolik platíte, urozený pane?“
„Zatím nic,“ pokrčil smířlivě rameny Oldřich z Chlumu. „Nejdřív si tě musím
vychovat. Hlavně však musíme najít toho mladíka s konvicí vína.“
„Máte pro mě nějakou práci? I když zatím neplacenou?“ zeptal se Ota ze
Zástřizlí sladce.
„Kdybych neměl, neztráceli bychom čas planým povídáním,“ přikývl Oldřich z
Chlumu. „Ten mladík se umí pohybovat po hradě, není to tedy
nevzdělaný chasník. Přitom ho ale králův panoš nepoznal. Co z toho vyplývá?“
„Buď je králův panoš nevšímavý blbec, což samozřejmě není daleko od pravdy,
nebo ten mladík s konvicí vína nežije na hradě dlouho,“ usoudil
Ota ze Zástřizlí. Pak se nadechl a zeptal se prosebně: „Nemohl bych od vás
obdržet alespoň titul panoše? Zní to určitě lépe než jenom
služebník.“
„Tak dobrá,“ přikývl Oldřich z Chlumu velkoryse. „Od této chvíle tě pasuji na
panoše Otu. Služ mi věrně a chraň mou čest. Což mi připomíná,
že by ses měl svých přátel vyptat, zda tu není nějaký nový sluha. Spíše bude z
urozeného rodu, nebo alespoň už u nějakého velmože sloužil.
 Určitě to nebude obyčejný čeledín. A když už jsi můj panoš, tak si pamatuj, že
budeš vyslýchat pouze muže. Dívkám se velikým obloukem vyhneš,
jasné?“
„Tak to se asi budu muset svého nového titulu vzdát,“ smutně pokrčil rameny Ota
ze Zástřizlí.
„Pokud by byl spojen s takovým pokáním, zůstanu raději jen služebníkem. Pro
vaše dobro ovšem! Vy si myslíte, že si muži z družiny všimnou
nějakého nového mladíka? Zato dívkám neuteče ani jeden. Mám dvě možnosti. Buď
chránit vaši čest a přitom nic nezjistím, nebo ho objevit.“
„Jsi ten nejprolhanější panoš na světě,“ rozesmál se Oldřich z Chlumu. „Dělej
si, co chceš. Jenom neříkej, že patříš ke mně. Hlavně najdi
toho mládence. Pokud uspěješ, hned se vrať.“
„Víte, urozený pane,“ řekl panoš Ota ze Zástřizlí na odchodu, „tohle se mi na
církvi líbí. Ta zásadovost, pokud jde o dodržování morálky.“

V. KAPITOLA

Oldřich z Chlumu se po rozchodu s panošem Otou vydal do královského paláce.

I když byla noc, v jeho zdech bylo stále rušno, stejně jako jinde
na Pražském hradě. O masopustu se spát nechodívalo.
Strážný před vchodem Oldřicha z Chlumu pozdravil, aniž by se staral, zda má
vůbec v paláci co dělat. Otráveně se opíral o dlouhé kopí a očima
téměř svlékal jakousi dívku, která seděla na klíně zrzavého mladíka a opile se
smála. Oldřich z Chlumu se obával, že na Pražském hradě to teď
vypadá všude stejně. Kdyby přitáhlo nepřátelské vojsko, možná projde bránou, aniž
si toho někdo všimne. Pokud by teď chtěl v paláci něco ukrást,
měl by to snadné.
Prošel sálem v přízemí a chodbou se dostal do zadní části paláce, kde vedly
schody dolů ke kuchyni a sklepům. Sklepmistra našel snadno. Byl
to už starší nerudný muž s odulým obličejem, prokvetlým červenými žilkami od
přemíry pití. I kdyby ho Oldřichovi z Chlumu neukázali, poznal by
ho sám. Sklepmistr seděl na trojnohé dřevěné stoličce, něco si pro sebe pobrukoval
a tělem kýval do rytmu.
„Odpusťte,“ řekl Oldřich z Chlumu uctivě, „kam ukládáte konvice na víno?“
„Co je ti do toho?“ opáčil sklepmistr těžkým jazykem a vzápětí škytl. Sáhl pod
stoličku, vylovil džbán a žíznivě si zavdal. Pak ho podal
Oldřichovi. „Ze džbánu se pije lépe,“ řekl na vysvětlenou.
Husté pivo vonělo směsí koření a bylo ještě vlažné. Oldřich z Chlumu se napil a
spokojeně mlaskl. „Dobré, ale já musím nutně vědět, kde máš
ty konvice na víno,“ řekl přísně a vrátil džbán opilému sklepníkovi.
„Vzadu,“ zabručel rudolící muž, ještě jednou se napil, pak postavil džbán na
zem a zase se dal do zpěvu své písně beze slov.
Nechal ho být a šel se podívat do komory vedle schodů do sklepa. U jedné stěny
stála dřevěná police a na ní byly dost nepořádně srovnané
konvice, džbány, poháry, ale také hluboké mísy, dřevěné lžíce, sáčky s kořením a
několik různě velkých nožů. U stěny pod oknem ležel na hromadě
starých pytlů asi dvanáctiletý chlapec ve špinavé haleně. Chrápal, zmožený pitím.
Oldřich z Chlumu se k němu sklonil a dost nešetrně jím začal cloumat.
„Co se děje?“ vyhrkl chlapec a zděšeně se posadil. Pěstí si mnul oči. Když
zjistil, že to není nikdo z úředníků purkrabího, otráveně si chtěl
zase lehnout. Oldřich z Chlumu mu to ale nedovolil. Zatvářil se přísně a houkl
tónem, jaký používali urození členové královy družiny: „Chceš
napráskat?“
Chlapec vyskočil a pokusil se uklonit, ale zapotácel se a měl co dělat, aby se
udržel na nohách. „Co si přejete, urozený pane?“ řekl ztěžklým
jazykem.
„Tyhle konvice na víno, ty si může vzít každý, nebo je vydáváš, jak nařídí
sklepník?“ zeptal se Oldřich z Chlumu a jednu prázdnou konvici si
vzal.
 Chlapec musel chvíli přemýšlet, než mu došel smysl otázky. Teprve po chvilce
začal ochotně vysvětlovat, že v téhle místnosti většinou nikdo
nebývá. On tu je jenom náhodou. Přes den chodívá dolů do sklepa a nosí nahoru plné
konvice a džbány. „Ale vždycky jenom tolik a z toho sudu, jak
určí sklepmistr,“ vysvětloval horlivě. „O tyhle konvice se nikdo nestará. Jsou
prázdné. Pokud sem chce někdo jít, musí stejně kolem vchodu do
sklepa a tam vždycky někdo z nás je.“
„Dneska odpoledne tu musel být nějaký mladík. Je tady na hradě nový. Nejdřív
pro jednu a za chvíli pro druhou konvici vína, nevzpomínáš si na
něj?“
„Víte, urozený pane, co tady dneska prošlo lidí? Je masopust a své panoše sem
posílá kdekdo. Ale počkejte, jeden nový se tu opravdu mihl.“
„Kdo to byl? Znáš ho?“
„Jenom od vidění,“ pokrčil chlapec rameny, pak si olízl rty, které měl
rozpraskané žízní, a otočil se za sebe. U zdi stál nedopitý džbán s
pivem. Zvedl ho a lačně dopil. Pak škytl a dodal, že musí honem ven na nádvoří,
protože ho tlačí měchýř. Oldřich z Chlumu šel pomalu za ním.
Tady se toho stejně moc zjistit nedalo. Jisté bylo jedno. Pokud to tu někdo znal a
byl dostatečně drzý, mohl dostat konvici plnou vína. S ní
nebyl problém vniknout do ložnice Přemysla II. Otakara.
Když vyšel před palác, uviděl pomocníka sklepmistra, jak stojí u zdi a s úlevou
si vytahuje nohavice a upravuje halenu. Vzápětí se chlapec
otočil a křikl na Oldřicha z Chlumu: „Zrovna šel kolem!“
„Kdo?“ zabručel roztržitě.
„No ten nový, jak jste se na něj ptal,“ opáčil chlapec a chtěl se na nejistých
nohách vydat zpět do královského paláce. Rád by ještě spal.
Oldřich z Chlumu ho však zadržel.
„Kam šel? A jak vypadá? Nebo víš co, pojď se mnou, s tebou ho najdu snadněji,“
řekl Oldřich z Chlumu sice laskavě, ale přitom chlapce popadl,
aby mu nezmizel.
„Třeba to nebyl on,“ mumlal hoch rychle a pokoušel se vyprostit z pevného
stisku.
„Třeba to byl on,“ namítl Oldřich z Chlumu. „Nezdržuj, přesvědčíme se!“
Obešli roh paláce, za nímž bylo veliké prostranství. Na jedné straně se
rozkládala katedrála, biskupský palác, svatojiřský klášter a
kapitula. Na protilehlé bylo purkrabství, palác pro urozené návštěvníky hradu,
několik stavení pro členy družiny a brána. Celé nádvoří bylo plné
lidí. Většina již pitoreskní masopustní masky odložila. Protože v noci byla větší
zima než přes den a mráz zesílil, odložili někteří lehké
kostýmy a zabalili se do vlněných plášťů.
Muži i ženy postávali v hloučcích u velikých ohňů, osvětlujících okolí
mihotavými plameny.
Natahovali k plamenům zkřehlé ruce a nastavovali jim tváře. Všude byla spousta
hluku a smíchu, u ohňů se zpívalo, ale skoro u každého něco
jiného. Mezi hloučky se potáceli lidé se džbány v rukou, občas klopýtli nebo
dokonce upadli, ale zase vstali.
„Tak kde ho máš?“ obořil se na chlapce přísně Oldřich z Chlumu.
Hoch ospale mžoural, ale snaživě otáčel hlavou. Pak ukázal rukou k purkrabství.
„Myslím, že je to ten vysoký mladík, co je k nám zády. Ten v
zeleném plášti. Vidíte, zrovna jde kolem ohně.“
„Za ním,“ řekl Oldřich z Chlumu a klusem vyrazil. Chlapec poslušně běžel za
ním. Klopýtal, ale ani jednou neupadl. Pohyb v ledové noci mu
trochu vyčistil hlavu.
Mladíka v zeleném plášti dostihli až skoro před vchodem do purkrabství. Oldřich
z Chlumu se mu postavil do cesty a přísně se zeptal: „Kdo
jsi?“
„Co je ti do toho?“ odsekl mladík a chtěl kapitulního písaře odstrčit. Oldřich
z Chlumu však byl mnohem robustnější a neuhnul ani o píď.
Zatím doběhl sklepmistrův pomocník. Horlivě hlásil: „Je to on!“
 Oldřich z Chlumu se rychle rozhlédl. I když byla všude spousta lidí, byl si
jistý, že je nikdo nesleduje. Ale i kdyby, o masopustu se děly
takové věci, že by se stejně nikdo ničemu nedivil.
Bleskurychle tasil dýku, uchopil ji za špičku a jejím kovovým jílcem prudce
udeřil mladíka do spánku. Ten jen překvapeně hekl a vzápětí se
složil k zemi.
„Proč, proč jste ho…,“ koktal vyděšeně chlapec a zbožně se pokřižoval.
„Je posedlý ďáblem,“ řekl vážně Oldřich z Chlumu. „Ale nesmíš to nikomu
povědět, nebo ďábel posedne i tebe, rozumíš?“
Chlapci vyhrkly do očí slzy. Vyděšeně se zeptal: „Co mám dělat?“
„Nejdřív mi ho pomůžeš svázat a odtáhnout do kapituly. Pak se budeš až do rána
modlit. Nesmíš vypít už ani hlt piva. To jsi nevěděl, že když
se někdo opije, posedne ho ďábel snadněji než střízlivého?“ odpověděl vážně
kapitulní písař.
„Proto,“ přikývl chlapec vážně. „Mně bylo divné, proč se náš sklepmistr někdy
chová tak divně.
Toho ďábel určitě posedl také. Nepůjdeme ho rovněž svázat a odnést do
kapituly?“
„Možná později,“ souhlasil Oldřich z Chlumu. „Nejdřív musíme dostat do kapituly
tady toho.
Popadni ho kolem ramen, jako bychom táhli opilce.“
Kolem kapitulní fortny prošli snadno. Almužník, který ji měl střežit, spal na
lavici opřený o stěnu. Ani se nehnul.
Mladíka v zeleném plášti dotáhli do Oldřichovy cely. Tam ho položili na prosté
lůžko a pevně přivázali konopným provazem. Když byli hotoví,
obrátil se kapitulní písař na sklepmistrova pomocníka a přísně mu nařídil: „Teď se
jdi modlit. Nezapomeň, co jsem ti řekl o pivu. Nebo chceš,
aby tě posedl ďábel?“
„Pokud se budu hodně modlit, zaženu ďábla i tak?“ zeptal se nejistě chlapec.
„Copak mohu sloužit ve sklepě a nepít?“
„Raději už jdi,“ opáčil přátelsky Oldřich z Chlumu. Počkal, až se zavřou dveře.
Pak se natáhl pro misku a vodu z ní vychrstl do obličeje
spoutaného mladíka.
„Kde… kde to… co se stalo?“ vyhrkl zajatec se zeleným pláštěm zmateně. Pokusil
se vstát, ale zjistil, že je přivázaný k lůžku. Několikrát
sebou trhl a pak se rozkřičel: „Pomoc!“
Oldřich z Chlumu popadl šátek a vrazil mu ho do úst. Pak tasil dýku, její
špičku mu položil na krk a chladně řekl: „Jestli budeš dělat
potíže, zabiju tě.“ Chvíli počkal a pak vytáhl šátek ze zajatcových úst. Přitom
stále opíral špičku zbraně o žílu na jeho krku.
Mladík v zeleném plášti si ho zděšeně měřil a strachem mu vyrazil na čele pot.
Mlčel však.
„Tak to bude lepší,“ přikývl spokojeně Oldřich z Chlumu.
„Jak ti říkají?“
„Přepadneš někoho a ani nevíš, kdo to je?“ bručel zajatec. Dával si pozor, aby
nehovořil příliš hlasitě.
„Jsi tady na hradě nový. Nemohu znát každého. Tvé jméno!“ opáčil přísně Oldřich
z Chlumu a nepatrně zatlačil na svou zbraň.
„Břeněk, sloužím u purkrabího. Jsem tedy služebník krále a ten nedovolí, aby se
takhle hanebně zacházelo s jeho věrnými.“
„Já jsem zase služebník boží,“ opáčil ironicky Oldřich z Chlumu. „Každý někomu
sloužíme, což neznamená, že se budeme chovat jako lotři. Tak
jak to bylo?“
„Netuším, o čem mluvíš,“ odsekl Břeněk zlostně. Přes snahu o lhostejný výraz se
mu v očích dal číst nejen strach, ale i jakýsi zmatek.
Nevěřil, že by kapitulní písař mohl vědět něco víc. K jeho nesmírnému zděšení
Oldřich z Chlumu klidně pokračoval. Mluvil laskavě jako kněz,
který udílí hříšníkovi po zpovědi rozhřešení.
„Nechci po tobě příliš, Břeňku. Stačí, když mi povíš příběh dvou konvic s vínem
a jednoho zlatého řetězu. Kromě tebe v něm hrají ještě dvě
postavy. Mladší král a jakási děvka. Tuším, že se jmenuje Markéta, kdyby sis nemohl
vzpomenout. Jméno mladšího krále ti snad říkat nemusím.
Nuže?“
„Nic nepovím. Žádám, aby byl o mém zajetí zpraven můj pán,“ skoro vykřikl
Břeněk, ale rychle ztišil hlas, když mu špička dýky bolestivě
vnikla pod kůži. Bylo to neškodné škrábnutí, ale jemu stačilo. Tiše a skoro
prosebně dodal: „Žádám, abych byl postaven před královský soud!“
„Tak purkrabímu jsi dal ten řetěz,“ přikývl spokojeně Oldřich z Chlumu. „To
jsem si ostatně myslel od začátku. Kolem té krádeže se motá až
příliš služebníků tvého pána. Kdy jsi mu ten řetěz dal?“
„Neřeknu už ani slovo,“ opáčil Břeněk a stiskl pevně rty. Oldřich z Chlumu mu
špičkou dýky udělal na krku další šrám. Uměl se zbraní zacházet
a věděl, co si může dovolit, aby ho vážněji nezranil. Laskavě dodal: „Tak si mysli,
že stojíš před královským soudem. Nebo ještě lépe, ber to
jako zpověď. Jsem služebník boží a tvou duši tíží hřích. Vyzpovídej se, synu!“
Tak sprostou kletbu, jakou pronesl spoutaný mladík, Oldřich z Chlumu později už
nikdy neslyšel z úst křesťana, kterého duchovní vyzval k
očištění duše. Oldřich si smutně povzdechl, pokřižoval se a s omluvným výrazem ve
tváři řekl: „Budu tě muset zabít. Jako duchovnímu mi bude
líto, že tvá duše odejde z tohoto světa obtížena hříchem, ale víc pro tebe opravdu
nemohu udělat. Bůh je mí svědkem, že jsem se snažil.“
„Co zabít? Proč ? K tomu nemáš právo! Až se to král dozví, sedře ti kůži zaživa
z těla,“ zděšeně ze sebe vyrážel Břeněk.
„Který král?“ otázal se laskavě Oldřich z Chlumu. „Já sloužím Přemyslu II.
Otakarovi a myslím, že kdybych mu řekl, co vím, tak sedře kůži
zaživa z těla tobě. S tím ukradeným zlatým řetězem jsi ho fakt naštval. Ale abys
mne neodsuzoval, já tě nebudu zabíjet pro radost. Je to hřích a
budu se pak muset vyzpovídat, abych očistil svou duši. Já to také nemám jednoduché,
to je ti snad jasné. Jenže co s tebou mám dělat?“ Břeněk
přivřel oči, na čele se mu perlily kapky potu, i když v cele bylo nepříjemné
chladno, jaké umí být jen v únoru ve světnici, která se nevytápí.
Těžce oddechoval a dokonce i při zběžném pohledu bylo vidět, jak se mu chvějí ruce.
Pak se tiše zeptal: „Jak si mám zachránit život?“
„Pokud chceš zůstat věrný purkrabímu Pražského hradu, pak nijak,“ pokrčil
rameny Oldřich z Chlumu a zvedl dýku. Prstem začal významně
přejíždět po jejím ostří, které kolem sebe ve svitu louče vrhalo blyštivé odlesky.
Tvářil se zaujatě, jako by se chystal provést to, čím zajatci
celou dobu hrozil.
Břeněk těžce polkl. „Přiznávám se, ale ty to stejně víš, tak co bych ještě
říkal? Ten zlatý řetěz chtěl můj pán Ješek. Řekl mi, jak to mám
udělat. Zítra ráno jsem měl odjet na jeho hrad, slíbil, že mne udělá za odměnu
správcem.“
„Kde je ten řetěz teď?“ zarazil ho přísně Oldřich z Chlumu a dýku zastrčil do
pochvy u opasku.
„Odevzdal jsem ho purkrabímu,“ vysvětloval Břeněk ochotně. „Víc o něm nevím.“
„To není moc,“ pokrčil Oldřich z Chlumu rameny. „Máš alespoň představu, kam
tvůj pán ten řetěz dal?“
„Má ho určitě pořád u sebe. Už se chystal na lůžko, když jsem ho přinesl.
Pochválil mě a řekl, ať se jdu bavit, že si to zasloužím. Je přece
masopust! Jsem si jistý, že pak už purkrabství neopustil.“
„Tak je to tedy. Ověřím si, zda mluvíš pravdu. Do té doby zůstaneš tady,“
prohlásil Oldřich z Chlumu. Pak vrazil Břeňkovi do úst roubík a pro
jistotu ho ještě ovázal kusem látky.
Překontroloval, zda pouta dobře drží, uhasil louč a odešel. Dveře za sebou
pečlivě zavřel.

VI. KAPITOLA
 Panoš Ota ze Zástřizlí už na Oldřicha z Chlumu čekal před vchodem do
svatovítské kapituly.
Usmíval se a hned hlásil: „Už vím, urozený pane, jak se ten zloděj jmenuje, je
to…“
„Zadrž,“ opáčil Oldřich z Chlumu. „To už vím také. Jmenuje se Břeněk a slouží
pražskému purkrabímu.“
„Tak vy to už víte?“ opáčil zklamaně panoš Ota. „Kdo vám to řekl?“
„On sám. Čeká na mě v mém lůžku,“ odpověděl Oldřich z Chlumu s nevyzpytatelným
výrazem ve tváři.
„Jste zřejmě ochotný obětovat pro hledání pravdy hodně,“ pokrčil Ota ze
Zástřizlí rameny. „Ale rád bych, abychom si něco ujasnili, pokud vám
budu sloužit.“
„A to?“
„Jsem kdykoli ochotný obětovat se a vzít si na duši při hledání pravdy hřích
spáchaný s dívkou, ale muže přenechám vám. K tomu bych ochotný
nebyl.“
„Jsem rád, že mi to říkáš,“ přikývl vážně Oldřich z Chlumu. „Břeňka jsem
omráčil, spoutal a pak ho ve své ložnici vyslechl. Budu si
pamatovat, že tě pro podobné případy použít nelze.“
„Vy jste se s ním bil?“ vydechl panoš Ota a lehce zrudl. „Já myslel… Urozený
pane, pokud půjde o pořádnou rvačku, tak mě z ní nesmíte
vynechat.“
„Před chvílí jsi ale tvrdil něco jiného,“ nesmlouvavě namítl Oldřich z Chlumu a
ohlédl se.
Všiml si, že se od purkrabského paláce blíží Barbora a tváří se naštvaně. Ihned
pochopil, že panoš dostane ještě od ní. Bylo načase přestat
Otu ze Zástřizlí trápit. Usmál se. „Za chvíli budeš mít možnost dokázat, co vlastně
umíš. Půjde ovšem zase o muže. Možná budeme potřebovat meče.
Až vyřídíme tohle, povím ti co a jak.“
Barbora dorazila celá nasupená, a ještě než Oldřich z Chlumu skončil, začala,
aniž počkala na souhlas. „Markéta zřejmě nic neví. Tvrdila, že
s nikým nechodí, a já jí věřím. Kdyby si prý ale mohla vybrat, tak jistého Otu ze
Zástřizlí. S nikým prý se jí to nelíbilo tak jako s tebou. Je
prý škoda, že sedíš ve vězení a popraví tě. Jinak by neváhala ani chvilku. Na
rozdíl od ní si ovšem nemyslím, že by tě byla škoda,“ řekla a
zlostně se dívala do panošova obličeje. „Klidně si za ní jdi!“
Chtěla se otočit a utéct, ale Oldřich z Chlumu ji zadržel. „Počkej přece, Barboro!
Buď rozumná. Z pověření krále vyšetřuji zločin.
Abych zjistil cosi důležitého, nařídil jsem Otovi ze Zástřizlí, aby tu komornou
svedl. Jak jinak bychom se o všem dozvěděli, nemyslíš?“
Dívka se zastavila a bylo vidět, že váhá. Pak zlostně pohodila hlavou. „Mužským
se nedá věřit. Vždycky si nějakou lež vymyslí.“
„Jsem příslušník kapituly,“ opáčil chladně Oldřich z Chlumu.
„To už nevěříš ani zástupci božímu na zemi?“
„Bůh je taky jenom chlap,“ namítla vzpurně, ale přesto zjihla a její oči se
usmívaly.
„Nerouhej se,“ vykřikl zděšeně Oldřich z Chlumu a pokřižoval se. „Já ti
přísahám, že panoš Ota za nic nemůže. To ti nestačí?“
„Možná,“ přikývla dívka. „Ale proč mlčí? Pokud by měl čisté svědomí, řekl by mi
to sám.“
„Stejně bys mi nevěřila,“ řekl panoš Ota a sklopil oči k zemi. Vypadal jako
uražená svatost sama. „A přitom já tě mám tak rád.“
„Opravdu?“ vyhrkla dívka a vrhla se mu kolem krku.
„Zbytek si povíte zítra,“ přerušil jejich usmiřování Oldřich z Chlumu přísně.
„My máme práci.
I tebe budeme ještě potřebovat. Jdi se zatím vyspat. Nikomu ale ani slovo! Ráno
si tě najdeme.“
Panoš Ota ze Zástřizlí se vymanil z její náruče a rychle se vydal za svým
pánem. Sotva byli z doslechu, dohnal ho a tiše se zeptal: „To se
církev umí pokaždé takhle zastat hříšníků?“
„Pokaždé ne. Kdybych tě nepotřeboval, nechal bych ji, aby ti vyškrábala oči.
Jenže mám čas jenom do rána. Pokud by ti však bylo proti mysli,
abych kvůli tobě lhal, až to skončíme, řeknu jí pravdu.“
„Proboha, jenom to ne!“ vyděsil se mladík.
„Takže se ti Barbora líbí. Snad s ní nemáš vážné úmysly?“
„Je to hezká holka,“ připustil panoš Ota váhavě. „To je ale všechno. Nic ve
zlém, urozený pane, připadáte mi mnohem bystřejší než většina
mužů českého království. Snad si tedy opravdu nemyslíte, že bych mohl mít s
jakoukoli dívkou vážné úmysly?“
„Na to nemusí být člověk ani příliš chytrý, když tě vidí,“ přikývl Oldřich z
Chlumu. Sám sobě se divil, jak rychle si zvykal na život mimo
zdi, v nichž vládla tuhá řeholní kázeň. S povzdechem dodal: „Ženatý panoš by mi
stejně byl na nic. A teď poslouchej, co musíme udělat.“

Když se na chodbě purkrabského paláce objevil Ota ze Zástřizlí a popadl Markétu

do náruče, byla bez sebe štěstím. „Co tady děláš?“ vyhrkla
omámeně.
„Musím nutně mluvit s purkrabím. Utekl jsem z vězení. Mám svědka, který
potvrdí, že jsem nevinný. Řekne to i panu Ješkovi. Bojí se ovšem
předstoupit před královský soud. Musí se s ním setkat tajně. Ještě dneska v noci,
chápeš?“
Markéta moc nerozuměla, ale přikyvovala snaživě hlavou. Pak našpulila rty a
zeptala se mazlivě: „A co z toho budu mít já?“
„Co bys tak chtěla?“ řekl škádlivě panoš Ota a dívku vášnivě objal. Hned ji ale
zase pustil.
Markéta slastně vzdychla a nastavila rty k polibku. Když se nic nedělo,
zamračila se: „Co je?“
„Teď ne! Nejdřív purkrabí, pak zábava,“ řekl Ota ze Zástřizlí.
„A nemohli bychom alespoň chvilku?“ žadonila černovlasá dívka a rychle si
začala rozvazovat šněrování haleny.
„Ne! Copak to nechápeš? Utekl jsem z vězení a jde mi o krk. Dokud se purkrabí
nepostaví na mou stranu, nebude nic!“
„Ty jsi zlý,“ hrozila dívka mazlivě. Rychle se upravila a věcně pokračovala:
„Co mám tedy udělat?“
„Venku čeká můj svědek. Musíme ho dostat k purkrabímu do ložnice. Předem ale
neříkej svému pánovi nic. Mohl by ho odmítnout. Dokážeš, aby ti
pan Ješek otevřel teď v noci dveře?“
„Já?“ podivila se upřímně. „Počkám tady na vás. Rychle ho přiveď, ať to máme za
sebou. Už se tě nemohu dočkat.“
Za chvíli stál Oldřich z Chlumu s panošem Otou a komornou Markétou přede dveřmi
do ložnice purkrabího Pražského hradu. Dívka na dveře
zabušila a pak skrze ně zavolala: „Urozený pane, to jsem já. Otevřete mi? Je mi
zase smutno.“ Omluvně se obrátila na panoše Otu a tiše špitla:
„Ještě štěstí, že se mu líbím.“
„Proč říkáš, že je ti zase smutno?“ bručel tiše panoš Ota.
„Protože dneska už mi jednou smutno bylo,“ opáčila dívka věcně. „Raději mlč,
myslím, že už jde.“
Vzápětí se ozvalo zavrzání zvedané závory a dveře se pootevřely. Oldřich z
Chlumu do nich prudce strčil a vběhl do ložnice. Panoš Ota popadl
Markétu, do úst jí vrazil připravený roubík a bleskurychle ji spoutal. Dívka byla
tak překvapená, že se ani nebránila. Pak Ota ze Zástřizlí
vběhl do ložnice, aby svému novému pánovi pomohl. Co mohl takový kapitulní písař
umět?! Pražský purkrabí byl zkušený rytíř, ale Ota byl
přesvědčený, že ho zvládne.
Zastavil se překvapeně nápřahu. Purkrabí ležel na zemi, v ústech roubík.
Oldřich z Chlumu klečel vedle něj a právě utahoval uzel na jeho
rukách, které mu zkroutil za záda. Vedle purkrabího ležela nádherná dýka, která mu
při rvačce vypadla. Oldřich z Chlumu těžce oddechoval. Zvedl
oči a trochu omluvně vysvětloval: „Musel jsem to udělat rychle, aby nezburcoval
stráže.“
Ota ze Zástřizlí rozmrzele přešlápl. Jeho role v téhle věci se mu nelíbila.
Když už se musel rvát, tak raději s muži. Duší byl rytíř a
neslušelo se poutat bezbranné dívky, byť by to byly mrchy.
„Co mám udělat teď?“ vyhrkl rozpačitě.
„Nejdřív sem přines z chodby tu komornou. Kdyby šel někdo kolem, nesmí nic
poznat. Pak půjdeš ven. Všiml jsem si, že na rohu purkrabství leží
u stěny nějaký ožralý chlap v masce medvěda.
Svlékni ho a masku přines. Ať tě ale nikdo nevidí!“
Jakmile se za panošem Otou zavřely dveře, začal Oldřich z Chlumu prohledávat
ložnici pražského purkrabího. Byl si jistý, že řetěz najde zde a
že nebude nijak pečlivě ukrytý. Už pochopil, proč ho nechal purkrabí Ješek ukrást.
Vzhledem k tomu, že ho potřeboval již zítra ráno, dal ho
určitě někam, aby nebyl na očích. Jinak si však se schováváním moc práce nedal.
Ukázalo se, že Oldřich z Chlumu měl pravdu. Když otevřel
truhlici na šaty a zvedl složený plášť, který ležel nahoře, našel pod ním plátěný
sáček. V něm byl vzácný šperk.
Purkrabí ležel na zemi a zamračeně vetřelce sledoval. Když Oldřich z Chlumu
vytáhl z truhlice zlatý řetěz, začal sebou trhat a snažil se něco
říci. Roubík mu to však nedovolil.
Panoš Ota byl zpátky za chvíli. V ruce nesl režný plátěný pytel pošitý hrubou
koudelí a ze dřeva vyřezanou masku ve tvaru medvědí hlavy. I
když sebou purkrabí trhal a nebyl to zrovna slabý muž, společně ho do masky
dostali. Pak purkrabího Ješka oblečeného za medvěda uchopili pod
rameny, a jako by pomáhali opilci, vlekli ho pryč z paláce. Voják, který stál u
vchodu, jen líně zvedl oči, ale hned zase pokračoval v dřímání.
Proč by se staral o nějaké masopustní maškary?
Pana Ješka celkem snadno dovlekli až k budově svatovítské kapituly. Oldřich z
Chlumu ukazoval, kudy jít. V jeho cele pak spoutaného
purkrabího položili na zem pod okno.
„Ještě sem musíme dostat tu komornou,“ připomněl Oldřich z Chlumu. „Zvládneš ji
sám?“
„Vždycky jsem dokázal ženskou zvládnout sám,“ přikývl Ota ze Zástřizlí. „Navíc
by asi nebylo vhodné, aby se člen zbožného kapitulního
bratrstva dotýkal tak hříšného těla, v jakém je ukryta Markétina duše.“ Když
postřehl Oldřichův přísný pohled, dodal rychle: „Za chvíli budu
zpátky.“
Slovo splnil. Markéta nebyla těžká. Přehodil si ji přes rameno jako pytel a
vydal se s ní přes nádvoří. Ani tohle nebyl výjev, který by
někoho v reji masopustních masek překvapil. Pouze kolem kapitulní fortny se musel
plížit co nejopatrněji, aby si ho bratr fortnýř nevšiml.
Když se vrátil do cely, položil svázanou dívku na zem vedle purkrabího v masce
medvěda.
Oddechl si a spokojeně řekl: „Tak, a máme tu všechny.“
„To je pravda. Ale práce bude ještě hodně,“ přikývl Oldřich z Chlumu. „Budeš je
hlídat. Já zatím zajdu ke katovi.“
„Vy je chcete předat do rukou kata?“ udiveně opáčil panoš Ota a pohledem
zavadil o svázanou Markétu.
Byla to sice mrcha, ale slušelo jí to. Hodně mladíků na hradě by mu určitě
neodpustilo, pokud by kat znetvořil její půvabné tělo.
Oldřich z Chlumu se usmál a pobaveně řekl: „Zato Barbora by tě pochválila. A
tvoje další ctitelky také, nemyslíš?“
Ota ze Zástřizlí mávl rukou. „Křesťan má především svému bližnímu odpouštět.“
„Křesťan určitě,“ přikývl Oldřich z Chlumu vážně. Úsměv mu zmizel z tváře. V
očích se mu mihl zvláštní smutek. „Odpouštět může Bůh, pokud
zváží míru viny každého člověka. Lidé si však stanovili pro svůj život pravidla,
kterým se říká zákon. Hlavním smyslem zákona je trestat.
 Bez ohledu na to, kdo zločin spáchal. Spravedlnost reguluje život na zemi, víra
a odpuštění na nebi. Proto je život pozemský tak bolestný.
Nic s tím nenaděláš ani ty, ani já. Ani sebekrásnější dívce nelze odpustit jen
proto, že jí Bůh věnoval půvabné tělo a roztomilou tvář. Stejně
tak nelze odpustit někomu jen proto, že je urozený.“
„Takže je vydáte do rukou kata?“ chtěl se ujistit panoš Ota.
„Nikoli,“ zavrtěl hlavou Oldřich z Chlumu. „Potřebuji jenom drobnost. Useknutou
ruku. Nějakou snad seženu. Zrovna ráno popravili zloděje,
kterého jsem usvědčil. Abych nezapomněl, sundej purkrabímu prsten. Pak ti řeknu, co
s ním.“

VII. KAPITOLA

Přemysl II. Otakar seděl v křesle a dřímal. Když vstoupil Oldřich z Chlumu,
rozmrzele otevřel oči a naštvaně se zeptal, proč ho budí.
„Myslím, můj králi, že jsem případ vyřešil,“ uklonil se. „Má to ovšem malý
háček.“
„Jaký?“ otázal se mladý král, protáhl se a zívl. Pak křikl na hubeného panoše,
ať přinese dva poháry s vínem. Zvědavě si prohlížel obličej
kapitulního písaře. Nevěděl proč, ale tenhle mladík mu připadal sympatický. Málokdy
se řídil svými pocity. Jako vládce si to nemohl dovolit.
Kolik mužů se sympatickými tvářemi už proti němu zvedlo zbraň! Tenhle se ale zdál
být jiný. Jsem asi pořádně ospalý, mihlo se mu hlavou. Nakonec
ještě budu mít rád své poddané.
„Můj králi, tady je váš klenot,“ uklonil se Oldřich z Chlumu a sáhl do brašny,
kterou měl přehozenou přes rameno. Na stůl položil zlatý
řetěz. S úsměvem sledoval mladého krále, který se po něm dychtivě vrhl a rychle si
ho pověsil na krk, jako by se bál, že zase zmizí. Chvíli se s
ním prsty laskal, pak zvedl hlavu a přísně se zeptal: „Kdo ho vzal?“
„To je dlouhá historie,“ zdvořile odpověděl Oldřich z Chlumu.
Mladý král se zamračil. „Ať to udělal, kdo chtěl, musí zemřít. Ale tak, aby
trpěl, jak už dlouho nikdo v celém království netrpěl. Vztáhnout
ruku na můj majestátní řetěz, to je stejné jako zradit.“ Z jeho tváře vyzařovalo
přesvědčení, že pouze on bude rozhodovat o vině a trestu.
„Já bych měl takový nápad,“ opatrně nadhodil Oldřich z Chlumu. Natáhl ruku, aby
mu panoš mohl podat číši s jiskřivě rudým uherským vínem.
Zdvořile počkal, až se král napije, teprve pak ho ochutnal. Bylo vynikající. „Tak
mluv,“ řekl velkomyslně Přemysl II. Otakar. Neměl sice ve
zvyku poslouchat rady druhých, ale kapitulní písař si přece jen trochu shovívavosti
zasloužil. Vždyť našel jeho zlatý řetěz. Kdyby byl příliš
drzý, potrestat ho mohl vždycky.
„Pokud dovolíte, můj králi,“ uklonil se znovu Oldřich z Chlumu, „budu vás
obsluhovat já sám.“
„Jinými slovy chceš, aby nás můj panoš nechal samotné,“ přikývl pobaveně mladý
král.
„Na chodbě mu bude lépe,“ souhlasil Oldřich z Chlumu. „Neuslyší věci, které by
slyšet neměl.“
„Jdi!“ nařídil Přemysl II. Otakar hubenému panošovi. Pak se pohodlně usadil v
křesle a vybídl pozdního návštěvníka, aby konečně řekl, co má
na srdci.
Oldřich z Chlumu rychle vyprávěl, jak zlatý řetěz našel. „To by bylo vlastně
celé, ovšem za předpokladu, že hlavním zločincem je purkrabí
Pražského hradu Ješek,“ uzavřel své vyprávění.
„A není?“ podivil se mladý král. Protože měl číši prázdnou, počkal, až ji
Oldřich z Chlumu znovu naplní.
„Samozřejmě ne,“ zavrtěl hlavou kapitulní písař. „Proč by řetěz kradl? Je dost
bohatý. Navíc by ho stejně těžko prodal. Nosit ho nemůže,
darovat také ne. Tak proč by si dal takovou práci, aby ho jeho služebníci vzali?“
Mladý Přemysl II. Otakar se pokoušel přemýšlet, ale rychle toho nechal. Nebyl
zvyklý ptát se, proč jiní dělají to či ono. Rozmrzele zabručel:
„Ty odpověď jistě znáš. Sem s ní.“
„Je jediná, můj králi,“ pokrčil rameny Oldřich z Chlumu, jako by se chtěl
omluvit. „Jsem si jistý, že to udělal na příkaz někoho mocnějšího,
než je on sám.“
„Nikdo takový není,“ mávl znechuceně rukou mladý král. Jen tu zbytečně ztrácel
čas. Církev byla zvyklá tvářit se moudře a plácat nesmysly.
„A co váš otec? Není král Václav I. jediný, koho musí purkrabí poslechnout?“
nadhodil klidně Oldřich z Chlumu.
Přemysl II. Otakar se zarazil. V tu chvíli mu všechno došlo.
Vždyť to vlastně bylo jasné od začátku. Otec ho chtěl ponížit. V době masopustu
bylo povoleno vše. Zlomyslný žert, nad kterým by se ostatní
mohli usmát. Ale jen on sám by věděl, že ho otec chce varovat. Václav I. si rád
dokazoval, že je nejmocnějším mužem v zemi. O životě a smrti
lidí sice rozhodoval Bůh, ale lékaři Přemyslovi důvěrně sdělili, že starému králi
zbývají již jen měsíce života. Netušil, zda to ví i jeho otec.
I kdyby to ale věděl, nic ho neopravňovalo k tomu, aby svého syna ponižoval, a
ještě s pomocí poddaných. Měl vztek.
„Každý starý člověk se stává dětinským,“ řekl mírně Oldřich z Chlumu.
„Na nic jsem se tě neptal,“ utrhl se zlostně mladý král.
Ale kapitulní písař se nedal. Když se panovník konečně trochu uklidnil a
vyslechl ho, dostal neovladatelný záchvat smíchu. Hubený panoš,
který čekal na chodbě a uslyšel svého pána, dostal strach, zda ho ten protivný
písař neočaroval.
Ještě poté, co Oldřich z Chlumu odešel, aby vše zařídil, se Přemysl II. Otakar
smál. Svému panošovi řekl: „Já snad ani neusnu. Už se nemohu
dočkat, až bude ráno.“ Ještě v polospánku nařizoval: „Ať mě ráno včas vzbudíš.“

Ranní audience u krále Václava I. byla mimořádně okázalá. Byli tu všichni,

kteří v českém království něco znamenali. Ti zasvěcení tušili, že
je možná poslední. Starý král byl těžce nemocný a nikdo nemohl vědět, kdy si ho Bůh
povolá k sobě.
Václav I. všechny překvapil, protože se usmíval. Seděl na trůnu vzpřímeně, jak
býval dříve zvyklý, když přijímal své poddané. Na nižším
stolci po jeho pravici seděl králův syn Přemysl II. Otakar. I on se spokojeně
usmíval. Oba Přemyslovci kolem sebe šířili pohodu. Takhle je už
dlouho nikdo neviděl.
„Kde máš, můj synu, svůj zlatý řetěz?“ zeptal se jakoby mimochodem Václav I.,
sotva jeho syn usedl na královský stolec.
„Za chvíli mi ho přinesou,“ odpověděl Přemysl bezstarostně.
Václav I. povytáhl zkoumavě obočí nad svým jediným zdravým okem a tiše
zabručel: „Tvůj úsudek nikdy za moc nestál. Jen dílem špatné náhody
budeš po mně vládnout. Co bude s mou zemí?“
„Však nebude tak zle, můj královský otče,“ opáčil Přemysl II. Otakar smířlivě.
„Podceňovat mládí se nemusí vždycky vyplatit.“
„Starý vlk možná běhá pomaleji, ale má zkušenosti a nakonec zvítězí. Ty si už
nevzpomínáš, jak jsi dopadl, když jsi hanebně zvedl meč proti
svému otci?“
V tu chvíli se před trůnem uklonil královský komorník, starý bělovlasý muž.
„Omlouvám se, můj králi, ale nemohu pana purkrabího najít. Nikdo
o něm nic neví. Prý šel spát a nikdo ho neviděl vycházet, ale jeho ložnice je
prázdná. Pouze na stole ležely dva balíčky. Jeden je pro vás a
druhý pro vašeho syna.“ Znovu se uklonil a podal oběma Přemyslovcům úhledně
zabalené truhličky. „Co to má být?“ zabručel Václav I. zvědavě.
„Myslím, můj otče, že nám ty balíčky pomohou rozřešit náš spor,“ usmál se Přemysl
II. Otakar.
„A který máš na mysli?“ zabručel starý král. „Kdybych měl vypočítat všechny
naše spory, byli bychom tu až do večera. Je toho hodně, co nás
rozděluje.“
„Myslím ten poslední,“ pokrčil rameny mladý král. „Zda má starý vlk ještě
dostatečně ostré zuby.“
Václav I. si ho ostře změřil, rukou zahnal služebníka, který mu chtěl pomoci.
Sám začal chvatně rozbalovat svůj balíček. Když zvedl víko
truhličky, zbledl. Na jejím dně ležela uťatá mužská ruka s prstenem purkrabího na
prstu.
Přemysl II. Otakar otevřel svou truhličku skoro současně. Vytáhl z ní zlatý
řetěz a pověsil si ho na krk. Pak chladně řekl: „Zemské právo
říká, že zloděj má přijít o ruku. Nebo se mýlím?“
„Ješek byl můj dávný přítel,“ tiše opáčil Václav I. Jako by se na trůnu
zmenšil. Přemyslu II. Otakarovi se zdálo, že v otcově jediném oku
zahlédl slzy. Na chvíli mu ho dokonce přišlo líto.
Původně si chtěl tuhle chvíli užít, teď se rozhodl, že to nebude protahovat.
Rychle pokynul rukou a jeho hubený panoš vyběhl ven ze sálu.
Vrátil se za malý okamžik. Jemu v patách kráčel spoutaný purkrabí Ješek. Padl před
trůnem na kolena a začal hlasitě prosit o milost.
„Podle práva je můj,“ připomněl Přemysl II. Otakar.
„To jistě, můj synu,“ řekl tiše Václav I. „Vzdej se pomsty a já ti za to
vyhovím v jednom z mnoha tvých nesmyslných požadavků, kterými mne
stále zahrnuješ. Co si myslíš o takovém obchodu?“
Přemysl II. Otakar pocítil zběsilou touhu odmítnout a nechat purkrabího před
tváří svého otce popravit. Ovládl se však a laskavě se usmál:
„Jsi můj otec a nechci ti ubližovat.“ S údivem si všiml vděčnosti ve vrásčité
otcově tváři. Na okamžik ho zaplavil zvláštní pocit něhy. Zatřásl
hlavou, aby svou slabost zahnal, a tvrdě pokračoval: „Vzdávám se nároku na
odškodnění. Rozvažte purkrabího Ješka. Své přání si musím rozmyslet.
Řeknu ti ho později, můj královský otče.“
„Splním ho,“ přikývl starý král důstojně hlavou lemovanou šedými vlasy.

Asi za týden si Přemysl II. Otakar zavolal Oldřicha z Chlumu. Když před ním
Oldřich poklekl, přátelsky mu pokynul, aby vstal. Usmál se a
řekl: „Je čas rozloučit se.“
„Jak to myslíte, můj králi?“
„Jsi bystrý muž, je na tobě řešit hádanky,“ pokrčil rozmarně rameny mladý král.
„Napovím ti však. Já tady na Pražském hradě zůstávám.“
„Rozumím,“ přikývl klidně Oldřich z Chlumu. „Váš otec a hlavně pan purkrabí by
mne tu neviděli rádi.“
„To jistě, jenže jejich doba končí. Na to nezapomeň! Já musím myslet na
budoucnost. Pro české království je důležité, aby ve všech významných
úřadech byli muži, kteří mi budou věrní. Tebe za takového muže považuji.“
Oldřich z Chlumu se uklonil. Byl ostražitý, protože laskavá slova vládce v sobě
často ukrývala jed. Záhy ovšem pochopil, že tentokrát je
svědkem vzácné výjimky.
„V severních Cechách nedávno zemřel Boreš z Oseka. Zastával, jak možná víš,
úřad královského prokurátora. Já i můj královský otec jsme vzácně
stejného názoru, že nejvhodnějším mužem, který ho může nahradit, jsi právě ty.“
„Já?“ vyhrkl překvapeně Oldřich z Chlumu. „Jsem pouhý písař kapituly.“
„Byla by škoda, aby tak schopný muž sloužil církvi,“ opáčil mladý král
velkomyslně. „Nebo snad ten úřad nechceš?“
Oldřich z Chlumu nemusel přemýšlet dlouho, aby vděčně přikývl. Měl stažené
hrdlo, jinak odpovědět nemohl. On, syn bezvýznamného zemana, a
taková pocta.
„Má to ale jeden háček,“ pokračoval vesele Přemysl II. Otakar. „Přijmeš do
svých služeb Otu ze Zástřizlí. I kdyby mu dal můj královský otec
milost, třeba si to s ním bude chtít urozený pan Ruprecht vyřídit. A když ne on,
tak třeba někdo jiný. Na Pražském hradě máme svých starostí
dost. Když se v tvých službách tak osvědčil, hlídej si ho sám.“
 „Nevím, jak vaše přání splním,“ opáčil s vážnou tváří Oldřich z Chlumu.
„Odbojnou severočeskou šlechtu zvládnu snadno, stejně tak nájezdy
míšeňských oddílů, ale ohlídat poctivost severočeských panen před panošem Otou, to
je asi nad lidské síly.“
Mladý král se hlasitě rozesmál. Pak vstal a Oldřicha z Chlumu objal. Sundal si
zlatý řetěz a pověsil mu ho na krk. „Ode dneška to bude tvůj
odznak. Odznak královského prokurátora. Ty ten klenot ostatně ohlídáš lépe než já.“
Znovu se rozesmál a přátelsky poplácal bývalého kapitulního
písaře po zádech. Věděl, že zvolil dobře.

Osudný turnaj

Povídka Osudný turnaj vychází ve 2., přepracovaném vydání (poprvé publikována

pod pseudonymem Jan Alenský),

I. KAPITOLA

Když ráno opouštěl královský prokurátor Oldřich z Chlumu se svým doprovodem

staveniště nového královského hradu Bezdězu, bylo nebe zatažené
šedivými mraky. Slibovalo déšť, po kterém vyprahlá krajina tolik volala. Záhy se
ale mračna začala trhat a z oblohy dopadly na zem sluneční
paprsky. Opět tu byl nemilosrdný letní žár, který měnil krajinu ve výheň, jako když
se na pánvi taví olovo.
Oldřichova družina patnácti ozbrojenců jela pomalu a tiše kopcovitou krajinou.
Pod kopyty koní se zvedal šedavý prach, jen občas zazvonila
podkova o kámen nebo bylo slyšet zařinčení zbroje.
Vojáci jeli nalehko v nepříliš čistých plátěných halenách a drátěných košilích.
Na hlavách měli šedavé přílbice, protažené na vršku do špice.
Ve slunečním žáru se všem na čele perlil pot. V rukách trochu ledabyle drželi kopí
s korouhvemi, na nichž byla černá orlice - znak českého
království. Uprostřed ozbrojenců klusal na koni královský prokurátor Oldřich z
Chlumu se svým panošem. Od vojáků se lišili jen tím, že měli
místo kopí u pasů zavěšené meče.
Zaprášení a žízniví byli stejně.
„Řeknu ti, milý Oto, že se na tu slávu už těším,“ obrátil se královský
prokurátor na svého panoše. Přitom si bezděčně přejel rukou přes rty,
jako by už seděl na hostině u bohatě prostřené tabule. Oldřich z Chlumu byl vysoký,
silný muž s černým hustým vousem a tmavým obočím, jež nad
nosem srůstalo v přísnou linku. Jeho tvář budila dojem vzteklého mrzouta, ale
přátelský výraz očí hovořil o opaku. Ti, kteří ho znali blíže,
věděli, že ač mu bylo teprve třicet let, vyniká moudrostí, jež by spíše slušela
zralému stáří. Vědělo se, že dokonce umí číst a psát, což bylo
umění mezi severočeskými rytíři naprosto neobvyklé.
„Za zády věčně nespokojené šlechtické rody,“ pokračoval Oldřich z Chlumu. „K
tomu hlídat zemské stezky před lapky a ještě navíc ty nekonečné
hádky se stavitelem, jak má vlastně Bezděz vypadat. Pár dní odpočinku si určitě
zasloužíme!“
„Jeden nikdy neví, co se může stát,“ zakroutil pochybovačně hlavou Ota ze
Zástřizlí. Bylo mu již více než dvacet let a vzhledem ke svému věku
by mohl zastávat důležitější místo než být pouhým panošem. Jenže jeho otec byl
jiného názoru a ani Otův starší bratr nenaléhal na jeho návrat
domů. Otovi navíc jeho služba vyhovovala, zvláště proto, že s ním Oldřich z Chlumu
jednal spíše jako s přítelem než jako s panošem. Bavilo ho
pomáhat při vyšetřování složitých zločinů. Měl pocit, jako by trocha slávy, kterou
si královský prokurátor vysloužil, padala i na jeho hlavu.
„A co by se mohlo stát?“ nadhodil lehkomyslně Oldřich z Chlumu. „Bezděz bez nás
nespadne, a pokud si lapkové usmyslí, že okradou nějakého
kupce, stejně jim v tom nezabráníme. Všechna místní šlechta se sejde na slavnosti,
takže ji budu mít pod dohledem. Uvědomuješ si vůbec, jak
významná je ta zítřejší svatba? Sňatek dětí dvou nejmocnějších severočeských rodů
není každý den.“
„Lidé v okolí se těší už několik měsíců. Hned jak se začalo proslýchat, že se o
sňatku jedná, spousta si jich oddechla. Věčné šarvátky a
spory pánů z Dubé s Vartemberky už všechny unavily.
Ostatně, co dobrého může prostým lidem přinést drancování a boj mezi urozenými
rody? Jen utrpení a zmatky!“
„To máš pravdu! Jestli ovšem ta svatba přinese opravdu mír, to tedy nevím,“
odpověděl zamyšleně Oldřich z Chlumu. „Sám víš, jak to chodí,
dnes spojenec, zítra nepřítel. Už teď určitě severočeská šlechta přemýšlí, jak
bojovat dál. Je jedno, na které straně. Rytíři bohatnou na válce,
ať vyhlášené, nebo nevyhlášené. Přepadat nepřítele, drancovat jeho území, plenit a
brát si kořist. Každý se ohání rytířskou ctí, ale ve
skutečnosti jde všem jen o to, co nejvíce naloupit. Co ti budu povídat, copak tvůj
otec je jiný? Starost mi dělá něco jiného,“ řekl vážně
královský prokurátor. „Ještě v zimě jsem nevěřil, že by se oba rody mohly usmířit a
dokonce uzavřít mír prostřednictvím sňatku. Ale stalo se.
Prostý lid si může oddechnout, ale král určitě ne. Prosazovat jeho vůli tu teď bude
ještě těžší.“
„Já vím,“ usmál se panoš. „Šlechta si příliš zvykla na slabé krále. Těžko se
znovu sedlá zdivočelý kůň! Proč ale panovník s tou svatbou
souhlasil? Vždyť tím pány z Dubé sjednotil s Vartemberky. Dokud stáli proti sobě,
mohl jedněch využívat proti druhým. Ale teď?“
„To máš těžké,“ povzdechl si Oldřich z Chlumu. „K tomu, aby takovou žádost
odmítl, by musel mít důvod. Ani král si nemůže dělat, co by chtěl.
Když už ale musel svolit, tak ne zadarmo!“
Královský prokurátor ztišil hlas a naklonil se ke svému panošovi: „Co se divíš?
I panovník musí umět obchodovat, prodat své slovo co
nejdráže. Já vyhovím tobě, ty zase ustoupíš mně. Tak se dneska vládne. Za svolení
ke sňatku dali páni z Dubé i Vartemberka souhlas se stavbou
Bezdězu, i když jim ve skutečnosti vadí. Je to klín mezi jejich državy. A jako
svědkové ještě potvrdili povýšení několika místních osad na
královská města.“
„Copak zakládání hradů a měst není výsadním právem krále?“ podivil se panoš
Ota.
„To jistě je,“ souhlasil královský prokurátor, „jenže každý královský hrad a
město má nějakého souseda. Žádný šlechtic takové sousedství nemá
rád. Je to prý zasahování do starých práv urozených pánů. Proto si náš milostivý
král vymínil, že za souhlas se svatbou potvrdí hlavy obou rodů
jako svědci jeho zakládací listiny. Tím napříště ulomil hroty všem protestům, které
by mohli severočeští páni vznést. Chytré, že?“
„Takže městečko Doksy, které tu náš král založil, už není trnem v oku oběma
vznešeným rodům?“ zeptal se pobaveně mladík.
„To víš, že je,“ zasmál se Oldřich z Chlumu. „Teď to však severočeští páni
nesmějí říkat nahlas. Ale už žádnou politiku a intriky!“ mávl
rukou, jako by chtěl zahnat všechny ty velké i malicherné starosti. „Čeká nás
hostina, turnaj, zpěv a…,“ na chvilku se zarazil a úkosem pohlédl
na svého panoše. Pak váhavě dodal: „A ženy!“ Před lety mu zemřela na mor manželka i
s jeho malým synem. Od té doby žil sám. Nikdy se neubránil
hořkosti, pokud mluvil o lásce.
Panoš Ota ho litoval, protože jemu byla láska kořením života. Měl štíhlý pas a
silná ramena, která dávala tušit sílu. Na rytířských turnajích
si již vybojoval četné vavříny. Obličej měl sice trochu drsný, ale dokázal se
velice pěkně usmát. Nosil dlouhé světlé vlasy nakadeřené podle
poslední módy a na rozdíl od svého pána velice dbal na pěkné oblečení. Panošové
jiných velmožů říkávali nikoli bez závisti, že lze jen těžko
říci, zda získal více vavřínových věnců v turnajích, nebo jich uloupil urozeným
pannám.
Družina pomalu dojela k vysoké lípě. Odtud se otevíral výhled na homolovitý
vrch, na němž rostly zdi, hranatý palác a válcovitá věž hradu
Bezdězu. Ne bez ješitnosti se Oldřich z Chlumu ohlédl. Někdy si připadal spíše jako
kameník než královský prokurátor. Ale nelitoval toho.
Tvořit bylo vždy příjemnější než vyšetřovat lidské zločiny. Za řídkým
borovicovým lesem cesta ostře zahýbala k bráně z pískovcových kvádrů.
Po obou stranách se táhl val lemovaný příkopem, v němž panoval čilý stavební ruch.
Desítka dělníků budovala asi pět sáhů vysokou palisádovou
hradbu.
Družina přejela most a uličkou mezi hrázděnými patrovými domy s řemeslnickými
krámky zamířila na rynek. Na rychtě je očekával Hartvig z
Kravař, jemuž král svěřil výnosný úřad rychtáře.
Štíhlý světlovlasý muž byl zahalený do pláště s vyšitým erbem jelena. Hluboce
se ukláněl a zval královského prokurátora dál.
Celá družina obrátila pohled plný očekávání na svého pána. Vojáci věděli, jak
se Oldřich z Chlumu nerad zdržuje, pokud jde o zájmy českého
krále. Snad proto vždy kladl povinnosti nad své pohodlí. Oldřich z Chlumu je však
tentokrát potěšil. Rukou si přejel přes vyprahlé rty, pak
vytáhl nohu z třmenu a pružně seskočil na zem. „Děkuji za laskavé pozvání, rychtáři
Hartvigu. Jet bez zastávky dále v takovém parnu, to by snad
nedokázali ani mučedníci,“ dodal trochu lehkovážně. „Myslím ale, že nikdo z nás po
mučednické koruně netouží, takže džbánkem dobrého moku
nepohrdneme. Ostatně, slyšel jsem,“ dodal s veselým zábleskem v očích, „že ještě
dříve, než jste položili základní kámen opevnění, stál tady už
pivovar. A pivo prý vaříte výtečné!“
„Je pravda, že některé naše várky nepatří k nejhorším,“ dodal skromně
světlovlasý muž. V jeho hlase zněl cizí přízvuk. Hartvig z Kravař byl
rodem Němec, ale usadil se v českém království, stejně jako mnoho jeho krajanů.
Když vstoupili do síně, odložil Oldřich z Chlumu plášť i meč. Na stole z
dubových, hrubě otesaných prken stál hliněný džbán a několik
pohárků. Pan Hartvig dva naplnil a připil na zdraví českého krále. Sotva si však
vyměnili několik zdvořilých vět, vrazil do síně udýchaný muž.
Nevšímal si vzteklého pohledu rychtáře Hartviga, uklonil se a hned spustil:
„Omlouvám se, že ruším, ale právě přijel mlynář z vesnice Hradčan, a
hlásil, že na cestě k nim přepadli lapkové kupce, který od nás ráno odjel. Všechny
zamordovali!“
„Hned tam pošli biřice. Ať jdou po stopě těch lotrů!“ vyštěkl rychtář Hartvig.
Pak se obrátil ke královskému prokurátorovi: „Omluvíte mne?
Musím hned zahájit vyšetřování. Mohli bychom ale jet spolu, je to přímo na cestě do
Stráže.“
„Navštívit místo přepadení je moje povinnost,“ odpověděl Oldřich z Chlumu
trochu upjatě. V jeho hlase byla znát netrpělivost, jako vždy, když
narazil na zločin. Nezapomněl nicméně vypít ještě jeden pohár. Pověst nelhala, pivo
zde vařili skutečně výtečné. V horkém dni přímo hladilo.
Teprve pak nařídil svým vojákům pokračovat v cestě.
Bránou projeli jen chvilku po městských bincích. Protože měli lepší koně, brzy
je dohnali.
Cesta do Stráže vedla hustým lesem. Kromě vesnice Hradčany nebylo široko daleko
jediné lidské obydlí. Stěna vysokých stromů vrhala příjemný
stín, který skýtal v parnu úlevu. Oldřich z Chlumu si ale dokázal představit
strach, jaký na tomhle opuštěném úseku zažívali kupci. Na zemské
stezce od královského města Mělníka až do Lužice snad nebyl opuštěnější úsek, pokud
se ovšem nepočítal pohraniční hvozd. Projíždějící kupci se
vždycky spoléhali na boží přízeň a zemské právo. To hájil v severních Čechách on,
ale zklamal. Dostal strašný vztek.
 „Také mě to trápí,“ poznamenal rychtář Hartvig, jehož kůň klusal vedle
Oldřichova hnědáka.
„Loni osm a letos je to již šestý kupec, kterého ti lotři na téhle cestě
přepadli a zamordovali! Jestli se je nepodaří rychle pochytat,
začnou se kupci bát tudy jezdit a pak…“
I když větu nedokončil, věděl královský prokurátor přesně, co chtěl říci. Pokud
by kupci přestali přes Doksy jezdit, přišla by městská
pokladnice o mýtné. Strach Hartviga z Kravař byl pochopitelný. Rychtáři náležela
část z vybraných poplatků. Slušné městské příjmy přinášely
prospěch i jeho měšci.
„Ani za vlády nebožtíka krále Václava I., kdy nikdo nedbal na zemské právo a
šlechta zběsile válčila jako smyslů zbavená, nebylo na cestách
tak nebezpečno jako teď. Je to proti vší logice, protože máme mír!“ zabručel
zlostně Oldřich z Chlumu.
„Ale co dělat?“ rozhodil bezmocně rukama rychtář Hartvig. „Za několika kupci
jsem tajně poslal oddíl biřiců, jenže ani jednou se nestalo, že
by je lapkové přepadli. A hlídat všechny nemůžeme. Tolik mužů nemám.“
„Je známo, že lapkové mají v každém městě svého špeha. Dobře vědí, kterého
kupce se vyplatí přepadnout a kterého hlídáte,“ povzdechl si
královský prokurátor.
„Tolik zkušeností mám také,“ zabručel nakvašeně rychtář Hartvig.
„Nikdo tě nepodezírá z nedbalosti,“ klidnil ho královský prokurátor. „Pověz mi,
našli jste někdy něco z ukradeného zboží?“
„Nikdy! Vozy lapkové vždy odvezou mimo cestu, tam zboží přeloží na koně a zmizí
jako pára nad hrncem. Kdo ví, kam to zboží vozí. Dvakrát jsme
s biřici z Mimoně prohledali všechny vesnice a šenky v okolí, ale nenašli jsme nic.
Možná mají lupiči tady někde urozeného ochránce. Jediné, co
nemám právo prohlížet, jsou sídla šlechty!“
„Rychtáři Hartvigu,“ napomenul ho laskavě královský prokurátor, „nemůžeš nikoho
z urozených pánů obvinit bez důkazů. Myslím veřejně. Mezi
čtyřma očima s tebou ale souhlasím. Jenže v téhle věci příliš nezmůže ani královské
právo.“
Jeden z biřiců, který jel v čele družiny, zastavil a dal rukou znamení, že jsou
na místě.
Hustý les se tu rozestupoval a vytvářel nevelkou mýtinu. V mlází ležela asi
desítka těl.
Zaschlá krev se smísila s prachem a ztvrdla v načernalé koláče, na nichž už
hodovaly mouchy.
Biřicové z Doks ihned poznali kupce Dobroslava a jeho družinu, s níž ještě ráno
žertovali u brány. Vozy se zbožím byly pryč.
Jeden z biřiců ukazoval na cestu před sebou, kde byly zřetelné koleje, které
zanechaly vozy odvezené lupiči. „Pokud po téhle stopě pojedeme,
musíme je chytit. S naloženými vozy nemohli jet rychle. Mají náskok nejvýše dvě
hodiny!“
Oldřich z Chlumu se obrátil na rychtáře Hartviga: „Pošlu s tvými biřici i své
muže. Mají hodně zkušeností. Čím více psů žene lišku, tím spíše
ji chytí, nemyslíš?“ Pak se obrátil na panoše Otu. „Vezmi si pár vojáků. Až je
chytíte, přijeď za mnou do Stráže.“
Mladík přikývl, ukázal na několik mužů, nasadil svému koni ostruhy a vyrazil.
Do úderů kopyt se vmísil praskot větví, jak se družina řítila
úzkou cestou po stopě lupičů.
Královský prokurátor zatím seskočil z koně a prohlížel si zavražděné. Rány na
jejich tělech pocházely od kopí a mečů, dva měli v hrudi
zabodnuté šípy. Tohle byla práce lidí, kteří byli zvyklí zacházet se zbraněmi.
Museli mít vojenský výcvik. Vyskočil zpátky do sedla a obrátil se
na rychtáře Hartviga. „Jedeme dál. Tady jsme teď stejně zbyteční.“
„Většinu ran zasadili do zad. Chátra jedna, zabíjet zezadu! Rytíř dbalý cti by
tak podle nejednal!“ procedil zlostně mezi zuby rychtář
Hartvig.
 „Ty myslíš, že je to dílo obyčejných lupičů?“
„Navštívil jsem hodně vesnic, které v době bojů vyplenili vojáci, ať už ve
službách pánů z Dubé, nebo Vartemberků. Těžko byste tam hledal
jediného mrtvého, kterého by zabili zezadu! To se prostě nedělá!“
„Bojovat s nepřítelem je něco jiného než zákeřně přepadat kupce. Souhlasím, ti
lupiči jednají krutě, jako by ani nebyli křesťané. Nemáš ale
pravdu v tom, že by neměli nic společného s urozenými pány. Některé rány v tělech
kupců pocházejí od mečů. Víš o někom v okolí, kdo by měl meč a
nebyl rytíř?“
Rychtář zamyšleně souhlasil. „Když jsem ještě žil v Rožmitálu, viděl jsem lidi
zamordované obyčejnými lupiči. Měli tesáky, sekery, kopí, ale
meč žádný. Těžko mohu uvěřit tomu, že by něco tak bezbožného mohl mít na svědomí
rytíř. Kde je pak rytířská čest?“
„Míra cti není dána původem,“ namítl tiše Oldřich z Chlumu.
„Proto náš problém po tom, co jsem viděl, vypadá jinak. Která hradní družina by
mohla mít v těch přepadeních prsty?“
Rychtář Hartvig pokrčil rameny, až drátěná košile zachřestila. S náznakem lehké
ironie opáčil: „Pokud se na to díváte takhle, pak může za
těmi zločiny stát kdokoli. Nerad bych ale někoho obvinil před zástupcem zemského
práva bez důkazů.“
„Paměť máš dobrou,“ opáčil smířlivě královský prokurátor. „Řekl jsem však také,
že to platí jen v případě veřejného jednání. Teď hovoříme
důvěrně, jako dva sousedé v hospodě. Čeká nás ještě dlouhá cesta, můžeme čas
vyplnit tím, že si popovídáme o okolní šlechtě.“

Hluboké lesy nechali záhy za zády. Cesta se vinula údolím mezi řídce
roztroušenými stromy a rozlehlými travnatými loukami, na nichž se pásl
dobytek z okolních vesnic. Pastýři líně zvedali hlavy, ale hned se vraceli ke své
práci. Dobytek je zajímal podstatně více než družina vojáků.
Konečně se přiblížili k vysokému, lesnatému Ralsku, které vévodilo okolním
kopcům. Museli ho objet, protože hrad pánů z Vartemberka se
nacházel ve svahu na opačné straně. Trvalo ještě dlouho, než uviděli hradby s
bránou. Královský prokurátor dal rukou znamení, aby družina
zastavila. Vojáci rozvinuli královské zástavy a Oldřich z Chlumu si na zpocenou
hlavu nasadil slavnostní přilbu s chocholem a fanfrnochy.
V zástupu projeli bránou do předhradí a pokračovali mírným svahem k padacímu
mostu vnitřního hradu. Královský prokurátor ho musel v duchu
obdivovat. Kolem se táhly pevné zdi z hrubě opracovaných pískovcových kvádrů, v
rozích zpevněné věžičkami s krytými ochozy. Hradu dominovala
mohutná věž a elegantní dvoupatrový palác na konci ostrohu nepřístupné strmé skály.
Markvart byl na svůj hrad náležitě pyšný, a proto si podle něj změnil rodové
jméno. Ještě jeho otec si říkal z Března, ale Markvart už z
Vartemberka. V duchu dobové módy tak poněmčil původní jméno Stráž.
Družina zastavila před palácem, kde je čekal malý a tlustý purkrabí Jošt s
pozlaceným řetězem kolem krku. Na sobě měl tmavě modrou suknici a
vínovou kazajku. Ukláněl se až k zemi.

Královský prokurátor se zamračil, protože nikde neviděl pana Markvarta. Přísně

se zeptal:
„Tvůj pán nepřijde uvítat zástupce našeho milostivého krále?“
„Můj pán vás srdečně vítá a očekává vás v paláci,“ odpověděl úlisným hlasem
purkrabí. „Račte se obtěžovat za mnou!“
Oldřich z Chlumu musel mlčky překousnout tuhle drobnou zlomyslnost a v duchu
pocítil hluboké rozladění. Měl po náladě. Nešlo o něho, ale o
krále.
„Tvé vřelé přijetí si budu pamatovat,“ opáčil chladně, když seskočil z koně.
„Vyřiď svému pánovi, že se s ním později rád setkám, až budu mít
čas. Teď mne odved do mé komnaty a potom ubytuj družinu!“
 „Nejdříve bychom snad měli…,“ začal rozpačitě koktat purkrabí Jošt. Rychle
nabyl ztracenou rozvahu, ukázal rukou ke vchodu do paláce a
rezolutně řekl: „Urozený pan Markvart z Vartemberka přijímá hosty v sále předků,
tudy, prosím!“
Oldřich z Chlumu dal očima znamení svým vojákům, kteří ihned zastoupili
purkrabímu cestu.
Velitel družiny Diviš přistoupil k obtloustlému purkrabímu tak těsně, že se
jejich těla skoro dotýkala. Vypadali jako sousoší Davida v boji s
Goliášem, purkrabí stěží dosahoval k ramenům urostlého velitele.
„Slyšel jsi,“ dodal výhružně. „Můj pán se chce ubytovat. Nebude čekat. A my
také ne. Nemám zrovna náladu žertovat. Tak hybaj!“ Divišův
obličej s velikou jizvou na tváři vypadal hrozivě, i když se usmíval. Teď se však
zle mračil.
Purkrabí Jošt ještě chvíli otálel. Když se však pohledem ujistil, že nádvoří je
najednou prázdné, protože hradní čeleď hned při prvním
náznaku konfliktu zalezla do stájí, s těžkým povzdechem rezignoval. „Tudy, urozený
pane,“ dodal servilně. „To je přece pochopitelné, když se
cítíte unaven…“
„Necítím se unavený,“ přerušil ho ostře královský prokurátor. „Pouze se chci
nejdříve ubytovat a teprve pak zajdu za tvým pánem. To je
všechno.“

II. KAPITOLA

Markvart z Vartemberka byl již starší muž. Kdysi to byl proslulý bojovník, teď
měl vlasy i vousy šedivé a záda mírně nahrbená. Přesto z jeho
ostře řezaného obličeje vyzařovala síla a rozhodnost. Ke slavnostnímu uvítání
svatebních hostů se oblékl do tmavě modrého sametového oděvu,
lemovaného liščí kožešinou. Seděl v křesle u menšího stolu, na němž stála konvice s
vínem a několik pohárů. Za křeslem stál voják s korouhví, na
níž byla dvě černá orlí křídla.
Jakmile do sálu předků vstoupil purkrabí s královským prokurátorem, Markvart z
Vartemberka vstal a spěchal mu vstříc. Netrpělivým gestem
propustil dva zemany, s nimiž právě o něčem horlivě diskutoval.
„Vítejte na mém hradě, pane královský prokurátore,“ zvolal srdečně a objal ho.
„Netušil jsem, že dorazíte tak brzy. To víte, před svatbou má
člověk starostí, že neví, kam dříve skočit. Asi proto jsem váš příjezd propásl!
Omlouvám se vám i našemu milostivému králi.“
Oldřich z Chlumu jeho objetí opětoval, jak se slušelo. Jakmile se usadil v
křesle proti panu Markvartovi, poděkoval za pozvání na svatbu a
předal dopis českého krále Přemysla II. Otakara.
Pán z Vartemberka si chvíli prohlížel královskou pečeť, jak se slušelo. Pak
přivolal písaře, aby pergamen přečetl. Oldřich z Chlumu cítil
tiché zadostiučinění, i když dobře věděl, že umění vládnout mečem se mezi rytíři
cenilo mnohonásobně výše než znalost čtení.
Panovník stručně vyjadřoval radost, že se oba rody usmířily.
Současně sděloval, že na svatbu kvůli chystanému válečnému tažení do Uher
nemůže přijet.
„O uherském tažení jsem již něco slyšel,“ začal se zájmem Markvart z
Vartemberka, když hubený písař dočetl králův list. „Vy ale jistě znáte
poslední novinky. Myslím, že budou určitě zajímat i mého přítele.“ Chvíli zaváhal,
jako by si na to oslovení ještě nezvykl, a dodal:
„Myslím Hynka Berku z Dubé. Nebude vám vadit, když ho pozvu na číší vína,
kterou si s námi, jak věřím, rád vypijete?“
Skoro vzápětí se ve dveřích objevil Hynek Berka z Dubé. Byl starý zhruba stejně
jako Markvart, ale vypadal mladší. Široké tváře prokvetlé
červenými žilkami měl lemované černými vlasy, stočenými do bohatých kadeří. Působil
hřmotným dojmem. I když byl trochu zavalitý, nedalo se říci,
že by byl tlustý. Připomínal nevrlého medvěda. Na rozdíl od srdečného a
kultivovaného Markvarta z Vartemberka měl i jeho způsob řeči v sobě něco
z bručení medvěda. Když jeho silné paže objaly královského prokurátora, měl Oldřich
z Chlumu pocit, jako by mu v těle praskaly kosti.
Jakmile si připili na zdraví českého krále, dal se královský prokurátor do
vyprávění o tažení do Uher. Pak oba šlechtici přidali k dobrému
historky z okolí. O svých sousedech věděli rozhodně víc než královské úřady. Čas
příjemně plynul a Oldřichovi z Chlumu se vrátila dobrá nálada.
Markvart i Hynek Berka byli dobří společníci a dokazovali, že jazykem vládnou
stejně hbitě jako mečem, jak se od dobrých rytířů očekávalo.
Nachylovalo se k večeru, když je Oldřich z Chlumu opustil. Pán z Vartemberka
zůstal, aby přivítal další hosty, kteří museli počkat. Oldřich
vyšel na nádvoří a zamířil do čeledníku, aby se podíval, zda se vrátil jeho panoš.
Pronásledování lapků se však zřejmě protáhlo, protože tam
ještě nebyl.
Uvědomil si, že se mu stalo něco, co už dlouho ne. Neměl co dělat. Zastavil se
a s potěšením pozoroval ruch na nádvoří. Čeleď pobíhala mezi
hospodářskými budovami a kuchyní, aby na poslední chvíli donesla, nač snad
kuchaři při přípravě hostiny zapomněli. Mezi nimi se motali
služebníci ostatních šlechticů, kteří Přijeli do Stráže. Podle erbů na pláštích
snadno poznal, kdo tu je. Nejdříve zahlédl erb se sviní hlavou
ve zlatém poli, patřící Zajíci z Házmburka, za chvíli i erb s hráběmi Boreše z
Rýzmberka. Přijeli všichni, kteří na severu Čech něco znamenali,
a nejen ti nejmocnější. Byla tu i řada méně zámožných rytíři a dokonce i manové.
Ještě nedávno nepřátelé se nyní přátelsky zdravili, protože
staré spory byly zapomenuty. Tak to v životě urozených rodů chodilo vždycky. Žilo
se jen přítomností.
Jak se Oldřich z Chlumu proplétal pestrou směsicí lidí a hlasů, zahlédl komtura
johanitského řádu. Wolfram byl oblečený v bílém plášti s
červeným křížem svého řádu. Oldřich rychle uskočil, aby se skryl za dvě děvečky,
které nesly ve vědrech vodu od studny, ale bylo pozdě.
Komtur povytáhl významně obočí nad pichlavýma očima, pokynul rukou na pozdrav a
spěšně si k němu razil cestu. Královský prokurátor v duchu
zaklel. Tušil, že ho čekají nářky věčně nespokojeného preláta. Chvíle klidu byla
tatam, už zase bylo co dělat.
„Bůh s tebou, synu,“ supěl horlivě komtur.
„I s vámi, vážený komture,“ opáčil královský prokurátor. Pak dodal trochu
licoměrně: „Jsem rád, že vás tu potkávám, určitě budeme mít později
čas pohovořit si.“ Než se ale stihl omluvit, že spěchá, uchopila ho šlachovitá
prelátova ruka za předloktí.
„Opravdu se těším, až bude čas na přátelský rozhovor. Když už se ale potkáváme,
proč si nepohovořit o úředních věcech hned? Již dlouho se
snažím setkat se s vámi,“ dodal pokorným hlasem, který ostře kontrastoval s pevným
stiskem ruky, která vůbec nemínila svou kořist pustit.
„Copak se hodí jednat na dvoře mezi čeledí?“ namítl chabě Oldřich z Chlumu.
Hubený komtur se rozhlédl kolem. Ostrým zahnutým nosem připomínal supa.
Usmál se: „Máte pravdu, pane královský prokurátore. Nesmíme
znevažovat postavení vašeho úřadu.“ Hned však k Oldřichově lítosti dodal: „Proto
půjdeme do mé jizby. Určitě si rád svlažíte hrdlo v tak horkém
podvečeru. Tam budeme mít klid.“
Za chvíli již Oldřich z Chlumu seděl v jedné z komnat paláce, vyhrazených pro
nejvzácnější hosty. Tahle byla o poznání menší než jeho a také
vybavení bylo prostší. Lůžko kryla rysí kožešina, u stěny stál stůl se dvěma
lavicemi a pod oknem masivní truhlice z tmavého dřeva, v jednom
rohu prožraná od červotoče. Na stěně visel veliký kříž s neuměle vyřezanou postavou
Krista a pod ním bylo prosté klekátko.
Na stole byla připravena hliněná lahvice a dvě štíhlé číše ze zeleného lesního
skla. Překrásná práce, nepochybně cizího původu. Skleněný
skvost ostře kontrastoval s prostým nábytkem.
Komtur Wolfram počkal, až se královský prokurátor pohodlně usadí, pak nalil do
obou číší bílé víno a uvelebil se na lavici proti němu. Když
si všiml obdivného pohledu patřícího sklu, dodal nikoli bez pýchy v hlase: „To je
osobní dar od nejvyššího komtura našeho řádu ze Svaté země!“
„Máte dobré víno,“ uznale mlaskl Oldřich z Chlumu.
„Z vinic našich řádových bratrů od Rýna,“ dodal prelát tónem, do něhož se
vrátila jeho hraná pokora. „Ale proč jsem s vámi chtěl mluvit?“
řekl přísně a obrátil svůj hubený, ostře řezaný obličej ke královskému
prokurátorovi. „Žádám vás jako zástupce našeho nejmilostivějšího
panovníka o pomoc.“
Jeho hlas zněl břitce. I když se Wolfram prohlašoval za mnicha, měl k pokorným
členům jiných klášterních bratrstev daleko. Johanitský řád byl
založen ve Svaté zemi k boji s nevěřícími.
Jeho členy se mohli stát pouze rytíři a jejich povinností bylo ohánět se mečem
a teprve potom se modlit. Podle toho byli zvyklí jednat. I teď
komtur Wolfram hovořil spíše jako panovačný velmož než pokorný služebník boží.
„Je třeba, abyste zjednal průchod právu,“ pokračoval důrazně. „Jistě víte, že
před adventem loňského roku přepadli vojáci Markvarta z
Vartemberka naši ubohou komendu v Dubu, poplenili hospodářství a odvedli náš
dobytek. Do dnešního dne jsme neobdrželi náhradu!“
„Urozený komture,“ odpověděl bez váhání královský prokurátor, který už o
případu slyšel. „Sám jistě víte, že se to stalo v době, kdy pán z
Vartemberka opověděl nepřátelství pánům z Dubé. Váš řád stál na straně Hynka Berky
z Dubé. Co se stalo vám, stalo se mnoha dalším lidem tady v
okolí. Podotýkám, že vše se udalo v čase řádné války mezi dvěma urozenými rody.
Proto nemůžete požadovat náhradu od našeho milostivého
panovníka, ale od toho, kdo vám škodu způsobil. Tak zní zemské právo!“
„Vím,“ vrčel komtur. „Ale copak můžete nazývat právem naivní víru, že vlk,
který uchvátí ovci, ji dobrovolně vrátí?“
Královský prokurátor zkřížil ruce na prsou na znamení, že není na něm, aby
pochyboval o dávné zemské tradici. Jeho posláním bylo dohlížet na
dodržování práva, nikoli diskutovat o jeho smyslu. Tiše hleděl do pichlavých
komturových očí.
Chvíli mlčeli, pak komtur kysele vyštěkl: „Nechcete o tom hovořit. Ale budete
muset! To, že král Přemysl staví Bezděz, se týká nejen pánů z
Dubé a Vartemberka, ale také svaté matky církve. Já vás upozorňuji, že nedovolíme
omezování našich práv!“
„To má být výhrůžka?“ vyskočil královský prokurátor od stolu, až téměř převrhl
jednu ze vzácných skleněných číší.
„Ale nikoli, synu,“ opáčil sladkým hlasem komtur Wolfram. „To je pouze
přátelské upozornění. Z pověření jeho milosti pražského biskupa
požaduji, abyste zítra nevydal panovníkův souhlas se sňatkem, pokud se pán z
Vartemberka nezaváže k nápravě všech škod!“
„A pokud byste mé přátelské rady nedbal, nic nezískáte,“ pokračoval komtur
laskavě. „Nejsem si totiž jistý, zda duchovní pastýř zítra vykoná
svatební obřad. Vyřiďte mou obavu oběma pánům.
Můžete také tlumočit mé pevné ujištění, že pokud budou nároky našeho řádu
uznány a uhrazeny, ručím za klidný průběh zítřejší slavnosti. Teď
mě omluvte, regule řádu mi ukládá rozjímání.“
Sepjal ruce a přešel ke kříži, u něhož se začal polohlasně modlit.
Oldřich z Chlumu zlostně vyšel na chodbu. A to si myslel, jak si tady odpočine.
Komturovy intriky ovšem krále ohrožovaly určitě méně než pána
z Vartemberka, proto se rozhodl, že tuhle nepříjemnost bude řešit později.
Do zahájení večerní hostiny chyběla ještě spousta času, proto zamířil do své
jizby. Byla ve stejném patře paláce jako komturova. Sedl si do
křesla, pohodlně natáhl nohy, zavřel oči a odpočíval. Ani teď mu nebyl dopřán klid.
Kdosi zabušil na dveře a vzápětí je prudce otevřel.
V rozporu s rozhodností, která by spíše slušela rytíři, stála na prahu nevysoká
dívka. Byla oblečena do brokátových šatů bohatě vyšívaných
zlatem. Její štíhlost zdůrazňoval masivní stříbrný pás pod ňadry. Slámově zlaté
vlasy měla vyčesány do vysokého vrkoče se zlatou čelenkou s
nádhernou kapkovitou perlou, která visela nad čelem. To vše zdůrazňovalo krásu
souměrného oválného obličeje s velikýma modrýma očima a půvabnými
rty. Přes ženskost, která z jejího oblečení vyzařovala, bylo na první pohled vidět,
že sotva odrostla dětskému věku.
Oldřich z Chlumu se v křesle rychle narovnal a překvapením zamžikal. Dívka
půvabně vstoupila a opatrně za sebou zavřela dveře. Přešla ke
křeslu a pokorně před královským prokurátorem poklekla najedno koleno. „Vyslechněte
mne, urozený pane,“ zaprosila příjemným hlasem.
„Ty jsi ale zkrásněla,“ vydechl obdivně. Ludmilu, dceru Markvarta z
Vartemberka, viděl naposledy před několika lety. To byla ještě děvčátko.
Tehdy s ní strávil skoro celý den.
Ztratila se na lovu a on ji našel. Seděli na břehu rybníka a házeli do vody
kamínky. Ona žvatlala o všem možném. Teď z ní byla nevěsta, a k
tomu neobyčejně půvabná.
„Vstaň,“ vyhrkl trochu zmateně. Rychle vyskočil z křesla a nabídl dívce
rytířským gestem své místo.
„Nevím, jestli se hodí, abych v přítomnosti zástupce našeho milostivého
panovníka seděla,“ namítla nerozhodně.
„Jsme tu sami, Ludmilo. Tehdy u rybníka jsem byl také zástupcem krále. A tobě
to nevadilo!“
Zavrtěl hlavou a ještě jednou si pro sebe nevěřícně zabručel: „Ty jsi ale
hromsky zkrásněla!“
Dívka se nepatrně začervenala. „Vy se na naše setkání ještě pamatujete?“ Pak
pokrčila nosík, rukou si podkasala dlouhou brokátovou sukni a
usedla. „Vyslechnete mne?“
„Tebe? Kdykoli budeš chtít!“
„Jsem nešťastná,“ povzdechla si Ludmila.
„Nešťastná?“ podivil se královský prokurátor. „Před svatbou? Celý kraj se sem
sjel. Beneš z Dubé je mladík, že ti ho všechny panny závidí.
Budeš mít za manžela odvážného rytíře. Je zámožný a z dobrého rodu. Tak proč jsi
nešťastná?“
„Nemiluji ho!“ špitla.
„Nemiluji,“ zavrtěl hlavou Oldřich z Chlumu. „Milé děvče, urozenost s sebou
nese spoustu povinností. Copak se dcera pána z Vartemberka může
vdávat pouze z lásky? Co zájmy rodu? Díky vám dvěma bude v kraji zase mír. To není
málo, a přitom má tvůj ženich všechny přednosti, které jen
rytíř může mít! Časem si ho určitě zamiluješ.“
„Jsou lepší,“ vyhrkla Ludmila, ale pak hned sklopila oči a trochu se
začervenala.
„Rozumím,“ usmál se s otcovskou shovívavostí královský prokurátor. „Ve tvém
srdci už našel místo někdo jiný! Je to tak?“
„Vy mi nerozumíte,“ bránila se nepřesvědčivě. „Ale když už o tom hovoříme, co
třeba vy? Nejste lepší než Beneš z Dubé?“ „Jen se nevymlouvej,“
přikývl polichoceně. „Nás dva nemůžeš srovnávat. Ale rozumím ti možná víc, než si
myslíš. Na toho druhého zapomeň! Radím ti dobře.“
Ludmila mlčela a vzrušeně oddechovala. Sbírala odvahu. Pak vyhrkla: „Pane
Oldřichu, zabraňte tomu sňatku! Já si nemohu vzít Beneše z Dubé!
Snažně vás prosím! Nemohu!“ a rozplakala se.
Královský prokurátor dívku zamyšleně pozoroval. Pak ji pohladil po tváři. „Ale
no tak, děvenko. Nemůžeš teď couvnout.“ „Jestli si ho vezmu,
bude to můj konec!“ vykřikla vášnivě.
Odstrčila jeho ruku a vymrštila se z křesla. Oči jí hněvivě plály. „Ani vy mi
nepomůžete?“
„Copak mohu?“ pokrčil rameny Oldřich z Chlumu. „Dobře víš, že o dětech
rozhodují výhradně rodiče! Do toho nemá právo nikdo jiný zasahovat!
Ani zemský soud a královské úřady.“ „Král musí takový sňatek schválit!“
triumfovala. „To ano, jenže to obvykle bývá formalita. Navíc král
Přemysl II. Otakar tenhle sňatek už schválil. Takže co mohu dělat? Mojí povinností
je pouze tlumočit jeho vůli. Musím poslouchat stejně jako
ty.“ Ludmila strnule stála a v její tváři se dal číst prudký hněv, který vzápětí
vystřídala hluboká beznaděj. Vrhla se Oldřichovi z Chlumu kolem
krku a trhaně se rozplakala. „Pomozte mi! Zachraňte mě! To… toho chlípníka nechci…
Ne a ne! Nikdy! Vy jste moje poslední naděje!“
„Ludmilo,“ konejšil ji. Přitom cítil vzrušující dotek jejího mladého těla.
Zaplavila ho palčivá touha sevřít ji do náruče. Už tak dlouho
neobjímal ženu. Rychle se však ovládl a jemně se vyvinul z její náruče. „Jsi příliš
krásná, než abych tě mohl klidně objímat,“ omlouval se
rozmrzele. „Nejsi už dítě. Co by tomu řekli lidé, kdyby nás takhle viděli? Já a
cizí nevěsta…“
Jenže dívka jako by ho nevnímala. Znovu ho pevně objala. „Zabraňte svatbě!“
„Ne, Ludmilo!“
Zblízka se mu podívala do očí, pak ho prudce odstrčila a opáčila: „Jste všichni
stejní. Vedete rytířské řeči, naparujete se, ale když vás
bezbranná dívka požádá o pomoc, vymlouváte se! Ale i vy ponesete odpovědnost za mé
neštěstí!“ S hlasitým pláčem se zhroutila do překrásně
vyřezávaného křesla.
Trvalo dost dlouho, než se Oldřichovi z Chlumu podařilo Ludmilu utišit. Přiměl
ji, aby vypila dva poháry vína. Smutná a bez zájmu o cokoli se
nechala odvést. Oldřich ji doprovodil až na konec chodby. V zadní části paláce se
nacházel ženský fraucimor. Tam dívku předal služebné, aby
Ludmilu před blížící se slavnostní hostinou nalíčila.

III. KAPITOLA

Hodovní síň hradního paláce působila velkolepě. Čtyři masivní sloupy ji dělily
na dvě části.
Jejich hlavice měly tvar osmicípých hvězdic, z jejichž vrcholů vybíhala žebra.
Ta se spojovala vysoko nad hlavami hostů ve vznosné klenby, v
jejichž středech byl na svornících vytesán rodový erb pánů z Vartemberka. Nalevo se
nacházela vysoká oblouková okna, vždy po dvou vedle sebe,
oddělená šroubovitě profilovaným kamenným sloupkem.
V hodovní síni stálo více jak deset stolů, přesto se sem nevešli všichni
pozvaní hosté. Pro ty méně významné bylo připraveno pohoštění na
nádvoří. Pod dřevěnými přístřešky stály další stoly plné jídla a pití.
Ihned, jak Oldřich z Chlumu vešel, vstal Markvart z Varternberka ze svého
křesla. Vyšel mu několik kroků vstříc, znovu ho srdečně objal a pak
ho uvedl na čestné místo po své pravici.
„Dovolte, abych vás seznámil se svou manželkou,“ dodal a okázalým gestem ukázal
na mladou, sotva dvacetiletou ženu, která zaujímala místo po
levici královského prokurátora. Oldřich z Chlumu věděl, že pán z Vartemberka asi
před dvěma lety ovdověl a nedávno se znovu oženil.
Dosud však neměl příležitost setkat se s novou hradní paní.
„Jmenuje se Klára, jako ta světice z Assisi,“ smál se hlučně Markvart z
Vartemberka, na jehož hlase i očích bylo znát, že dnešek byl pro něho
hodně únavný.
„Ale Markvarte,“ zapýřila se jeho manželka a sklopila oči cudně k zemi. Oldřich
z Chlumu si všiml, že si ho zpod řas zkoumavě prohlíží.
Protože se pán z Vartemberka vzápětí odvrátil, aby uvítal dalšího příchozího,
prohodil k ní královský prokurátor nezávazně: „Já jsem Oldřich
z Chlumu. Pokud vím, zatím se žádný světec s takovýmhle jménem nenarodil. Co se dá
dělat.“
Paní Klára zvedla oči a usmála se. Královský prokurátor s potěšením ocenil její
ženskost.

Nebyla sice přehnaně štíhlá, jak vyžadovala dvorská móda, ani přehnaně krásná,
přesto na prvý pohled upoutala. Vlasy měla černé jako havran,
stočené do bohatého vrkoče ovinutého několika šňůrami perel. Oválný obličej měla
výrazně nalíčený, ale to, co by u jiné dívky vypadalo asi
přehnaně, u ní působilo přirozeně. Kolem krku jí visel dlouhý zlatý řetízek s
přívěskem zdobeným velkým modrým safírem, který spočíval ve
výstřihu na odvážně odhalených ňadrech. Šaty samy byly jednoduché. Byly ušité z
medově hnědého sametu a dokreslovaly smyslnost, jež z této ženy
na prvý pohled vyzařovala.
„Oldřich je hezké jméno a mělo by patřit nějakému světci,“ opáčila. „Určitě zní
lépe než jména mnoha pánů tady v sále. Jen si to vezměte -
Gerhard z Korců, Gudrun z Házmburka, Wolf i Boru. Mně se čeština líbí. Je jako
zpěv.“
Dříve než stačil Oldřich z Chlumu odpovědět, ozvala se fanfára. Na vysokém
dřevěném pódiu v rohu hodovní síně stáli tři hudebníci a drželi
rohy. Za nimi bylo vidět tři další s loutnami a fidulemi. Všichni na sobě měli
křiklavé oblečení kejklířů.
Ve dveřích se objevili oba snoubenci. Hosté ztichli a zvědavě si mladý pár
prohlíželi. Ludmila z Vartemberka vypadala přece jen o něco lépe,
než když odcházela z místnosti královského prokurátora. Pobledlé tváře zakryla
červeným líčidlem a oči živě těkaly kolem.
Beneš z Dubé byl asi o hlavu vyšší než ona. Nedávno dovršil třiadvacátý rok.
Oslavil to jaksepatří. Zvítězil v turnaji na královském hradě
Křivoklátu a sám král Přemysl II. Otakar ho pasoval na rytíře. V mladíkových
pohybech nebyla ani stopa po otcově medvědí hřmotnosti.
Připomínal spíše pružného rysa.
Za obdivného jásotu hostů došli k největšímu stolu, kde je hrdě uvítali oba
otcové. Pak se posadili vedle sebe na čestná místa pod zlatým
baldachýnem lemovaným zelenými snítkami lučního kvítí.
„Sluší jim to. Beneš z Dubé dělá rytířskému stavu čest,“ řekl Oldřich z Chlumu
Ludmilině nevlastní matce. I on bezděčně podlehl všeobecnému
nadšení. S údivem však zjistil, že ho Klára z Vartemberka vůbec neposlouchá. Očima
sledovala oba snoubence, jako by nic jiného na světě
neexistovalo. Teprve když se usadili na svých místech, obrátila se na královského
prokurátora:
„Promiňte, co jste to říkal?“
„Nic důležitého,“ zabručel trochu nezdvořile. „Že Beneš je skutečný rytíř!“
„To tedy je,“ vyhrkla s upřímným obdivem, „široko daleko lepšího nenajdete, to
tady ví každý. Ani naše Ludmila ale nevypadá špatně,“ dodala
nepřesvědčivě.
Jakmile dozněly fanfáry, vstal Markvart z Vartemberka a trochu ztěžklým jazykem
poděkoval hostům, že vážili cestu do Stráže. Pak požádal
Hynka Berku z Dubé, aby veřejně potvrdil nezvratnou vůli spojit oba slavné rody
sňatkem. Nakonec ještě královský prokurátor jménem českého krále
vyslovil s nadcházející svatbou souhlas. Hned poté začala hostina.
Do hodovní síně přišlo deset pážat, doprovázených stejným počtem kuchtíků a
děveček. Většinu si pán z Vartemberka půjčil od sousedních
šlechticů, sám tolik služebnictva neměl. Chtěl, aby hostina byla co nejskvostnější.
Vždy dvě pážata nesla na ramenou nosítka, na nichž leželi pečení divocí kanci a
mladé srnky.
Kuchtíci nesli mísy s pečenými rybami, kuřaty, koroptvemi a bažanty. Každá z
děveček držela dva veliké džbány, z nichž se linula nakyslá vůně
vína. Jakmile sloužící rozestavili jídlo a pití po stole, rychle odběhli, aby
přinesli další džbány s pivem a medovinou, mísy s hustými
brusinkovými a houbovými omáčkami, ošatky s plackami a několik košíků s ovocem.
Každý host si sám podle chuti nožem odřízl nebo rukou utrhl kus pečené, pití
však nalévaly do pohárů děvečky. Hovor utichl, ozývalo se jen
spokojené mlaskání. Markvart z Vartemberka zvedl ruku a dal pokyn hudebníkům, kteří
začali hrát jakousi milostnou píseň.
Oldřich z Chlumu si uhladil mastné vousy a dlaně si otřel o lem nohavic. Nebyl
zvyklý se přejídat. Narozdíl od většiny urozených pánů byl
střídmý i v pití. Snad to byl zvyk z doby, kdy ho otec předurčil k dráze kněze.
Pokynul statné děvečce, která stála opodál, aby mu dolila do
poháru medovinu. To bylo jeho oblíbené pití. Chvíli se rozhlížel, protože ještě
dostal chuť na něco menšího pikantního. Pak si rukou utrhl dvě
křidélka bažanta a natáhl se k misce s brusinkovou omáčkou.
Když si však chtěl křidélko namočit do omáčky, zarazil ho Markvart z
Vartemberka. „Zkuste raději tohle. Vsadím se, že jste něco takového
ještě nejedl!“ Pak luskl prsty a panoš mu rychle podal z menší misky s ovocem cosi,
co připomínalo jasně žluté jablko.
Markvart z Vartemberka to s tajemným úsměvem rozkrojil a polovičku podal
královskému prokurátorovi. Svou polovinu žlutého ovoce opatrně
zmáčkl, až z ní vystříklo několik kapek na maso, ležící na stole před ním. Pak maso
ještě namočil do omáčky a se spokojeným výrazem ho strčil do
úst. Poté se s očekáváním zahleděl na královského prokurátora.
Oldřich z Chlumu celý postup zvědavě opakoval. Když strčil bažantí křidélko do
úst, pocítil palčivě kyselou chuť, až se lekl, že ho chce pán
z Vartemberka otrávit. Pak si ovšem uvědomil, že hradní pán jedl stejné ovoce jako
první. Kyselá chuť v ústech pomalu ustupovala, a když sousto
polkl, musel uznat, že to bylo vynikající.
Bez rozmýšlení si tu zvláštní šťávu nakapal i na další kousek masa. Markvart z
Vartemberka ho sledoval s nebývalým uspokojením. „To, co právě
jíte, je citron! Roste daleko na jihu, v saracénských zemích. Mně ho speciálně pro
tuhle svatbu přivezli kupci až z Kastilie,“ dodal s ješitným
tónem v hlase. Pak se ale obrátil na druhou stranu, aby i oba snoubence seznámil s
drahou pochoutkou.
Královský prokurátor se cítil nadmíru spokojeně. Opřel se o vysoké opěradlo
svého křesla, do dlaně uchopil pohár s horkou, příjemně vonící
medovinou a líně sledoval hosty u stolu. Všiml si, že do hodovní síně přišel
purkrabí Jošt. Byl oděný do stejného obřadního šatu s masivním
řetězem kolem krku jako odpoledne. Chvíli nerozhodně přešlapoval u vchodu, až si ho
všiml i Markvart z Vartemberka. Vstal, rukou se přidržel
křesla, aby vyrovnal ztracenou rovnováhu, a pak se vydal přes sál ke svému správci.
Tiše spolu o něčem rokovali, ale to Oldřicha z Chlumu
nezajímalo. Nebylo by zdvořilé sledovat je. Raději se otočil k oběma snoubencům.
S potěšením si Ludmilu prohlížel. Křivky jejího těla ho bezděčně přitahovaly.
Vypil už tři poháry, a snad že mu medovina stoupla do hlavy,
znovu si vybavil vzrušující pocit, když ji držel v náručí. Ke svému snoubenci se
plavovlasá dívka chovala pokorně, ale dost odměřeně.
Jenže ani Beneš z Dubé nevypadal jako zamilovaný ženich. Ludmile odpovídal bez
zájmu, jako by bavil kteroukoli cizí pannu, která by náhodou
seděla vedle něho.
„Inu, tak už to někdy chodí,“ pomyslel si královský prokurátor. „Láska často
přichází až po svatbě. Někdy dříve, někdy později. A někdy,“
bodlo ho u srdce, „někdy vůbec ne.“
Hostina byla v plném proudu. Občasné říhnutí svědčilo o tom, že hosté jsou již
nasyceni. Jen málokdo natáhl ruku pro další kus masa. Zato
poháry zvedali všichni stále častěji. Děvečky nestačily odbíhat do sklepa, aby
doplnily džbány.
Markvart z Vartemberka se vrátil na své místo, a i když se mračil, nezdálo se,
že by měl špatnou náladu. Purkrabí Jošt se pohodlně usadil na
prázdnou stolici na konci stolu. Honem doháněl, co v jídle a pití dosavadní
nepřítomností zameškal.
Královský prokurátor vstal od stolu a s pohárem v ruce přešel k několika
rytířům, kteří stáli u okna. Polohlasně hodnotili půvaby přítomných
dam. Oldřich z Chlumu se s nimi dobře znal. I když byl o něco starší, rozuměli si.
Nejraději ze všech měl Marka z Vartemberka, nejstaršího
Markvartova syna. Marek byl jemný mladík, který se spíše podobal své křehké sestře
než urostlému otci. Měl stejné světlé vlasy a téměř dívčí
obličej. Všichni o něm věděli, že si příliš nelibuje v boji. Přesto ho již panovník
pasoval na rytíře.
 Marek z Vartemberka se mohl honosit spíše obdivem žen než úspěchy na rytířském
kolbišti. Panoš královského prokurátora Ota ze Zástřizlí o něm
jednou prohlásil, že pokud by se měl někoho obávat jako protivníka při dobývání
ženského srdce, pak by to byl právě Marek z Vartemberka.
„Je skoro tak dobrý jako já,“ tvrdil samolibě. Hned však podotýkal: „Ale
opravdu jen skoro!“
„Vítej,“ objal Marek z Vartemberka královského prokurátora srdečně kolem ramen.
„Už jsem si říkal, jestli se na nás náhodou nehněváš. Zatím
sis nás vůbec nevšiml.“
„Úřední povinnosti,“ odvětil Oldřich z Chlumu. Pak se vesele rozhlédl po
přítomných mladících:
„Kterou pannu zrovna pomlouváte?“
„Všechny,“ usmál se Janek z Dolan. Pak nenápadně ukázal očima do rohu.
„Tamhleta vypadá jako ořech. Kulatá, okoralá a uvnitř úplně prázdná!“
„Ta ještě není nejhorší,“ oponoval mu Matyáš ze Ždírce. „Gunilda z Rýzmburka je
ještě šerednější! Připomíná lahvici, nahoře je placatá a
uprostřed široká. S lahvicí má navíc ještě něco společného. Víte co?“
Mladíci vrtěli hlavami a pobaveně čekali, s čím jejich druh vyrukuje.
„No, lahvice přece také není panna. Stejně jako ona,“ rozesmál se.
„To víš odkud?“ útočili na něj hned ostatní.
„Jak vás poslouchám,“ smál se královský prokurátor, „jsou tady podle vás jenom
samé šeredy!“
„To zase ne,“ bránil se Janek z Dolan. „Pár děveček by stálo za hřích!“
„Tamhleta zrzavá,“ ukazoval Marek z Vartemberka na dívku, která dolévala pohár
purkrabímu Joštovi, „ta Jankovi už cosi sladkého pro dnešní
noc slíbila!“
Než se ale mladý rytíř stačil ohradit, vyskočil purkrabí Jošt popuzeně,
odstrčil zrzavou děvečku a vytrhl od pasu tesák. Jediným skokem byl u
hudebníků a cosi vztekle křičel. Pak se tesákem ohnal po loutnistovi, který zpíval
píseň, jíž v hluku nebylo rozumět.
Zpěvák nastavil proti tesáku loutnu. Úder sice odrazil, ale nástroj se rozpadl
na třísky.
Ještě dříve, než purkrabí Jošt stačil seknout znovu, vyskočili dva rytíři a
pevně ho sevřeli.
Královský prokurátor se k nim spěšně vydal.
„Co se tu děje?“ houkl přísně Markvart z Vartemberka, který dorazil k pódiu
hudebníků společně s Oldřichem z Chlumu. Popadl purkrabího Jošta
za límec a zacloumal jím. „Jak si vůbec troufáš rušit zásnuby mé dcery?“
„Omlouvám se,“ blekotal purkrabí. S žalujícím gestem ukázal na hudebníka:
„Tenhle vandrák mě urazil!“
„Copak to jde, urazit písní?“ zeptal se pokorně mladík, který stále držel v
ruce zbytky loutny. „Zpívali jsme jen francouzské milostné
písně.“
„Zpívejte si, co chcete. Jste tu proto, aby se hosté bavili,“ řekl Markvart z
Vartemberka přísně. Pak se obrátil zpátky na svého purkrabího.
„Pokud by se měl ohánět zbraní každý, kdo se domnívá, že ho cizí vtip urazil, pak
by to tu bylo jako na jatkách. Tohle trpět nebudu.
Zmiz mi z očí, ale nejdřív přines tomu mladíkovi jinou loutnu.“ Pak zvedl ruku
a ukázal ke stolům hostů.
„Kdo by měl ještě touhu bít se, ať počká do zítra. Při turnaji budete mít
všichni možnost ukázat se! Jestli však někdo tasí zbraň dříve, než
zítra při turnaji, přísahám, já osobně ho potrestám!“ Za chvíli hostina pokračovala
dál, jako by se vůbec nic nestalo. Královský prokurátor se
vrátil k hloučku mladých rytířů. Hovor se teď točil kolem jediné, zato velezajímavé
věci. Jak asi dopadne zítřejší turnaj? Probíraly se šance
jednotlivých přihlášených rytířů. Oldřich z Chlumu si všiml, že do hodovní síně
vstoupil jeho panoš Ota ze Zástřizlí. Byl zaprášený, vlasy na
čele měl slepené potem. Doprovázel ho purkrabí Jošt a tvářil se nanejvýš
podezřívavě. Chtěl si ověřit, zda neupravený mladík skutečně patří k
družině královského prokurátora.
Oldřich z Chlumu jim vyšel vstříc až ke dveřím sálu. Protože se však purkrabí
Jošt neměl k odchodu, neboť ho zajímalo, co může chtít
zaprášený panoš tak důležitého, pokynul mu Oldřich z Chlumu, aby je nechal samotné.
Pak si ale strohé odmítnutí rozmyslel, a protože mu byl
purkrabí nesympatický, řekl si, že ho trochu postraší. „Můj panoš je na stopě
lapků, kteří přepadají v okolí poctivé kupce. Zdá se, že stopy
vedou sem na hrad. To si mám myslet, že nás špehuješ?“
Jošt zamumlal, že snad nebude tak zle, a se zklamáním v obličeji loudavě
opustil hodovní síň.
„Jak jste pořídili?“ vyhrkl nedočkavě Oldřich z Chlumu. „Špatně,“ zabručel
panoš. „Nikoho jsme nechytli. Vůbec nikoho, těm lotrům musí
pomáhat sám satan!“
„Povíš mi o všem někde stranou,“ řekl královský prokurátor přátelsky, i když
měl vztek. Všiml si tázavého pohledu Markvarta z Vartemberka,
který příchod jeho panoše zaregistroval.
Posadili se na kamennou lavici u posledního okna, jíž kryla silná plstěná
látka. Děvečka přinesla dva poháry horké medoviny, na míse pečené
kuře a kus kýty z divočáka. Královský prokurátor pobaveně sledoval, jak se jeho
panošovi sbíhají sliny. Přesto začal ukázněně vyprávět, co
zažil.
„To chvíli počká,“ řekl s úsměvem. „Nejdřív se najez. Pak mi všechno povíš.
Stejně už není proč spěchat, jak jsem pochopil.“
Mladík začal hltavě trhat maso a skoro celé kusy rychle polykal. Jakmile do
sebe naházel všechno maso, které bylo na míse, jediným douškem
vypil celý pohár. Počkal, až mu děvečka dolije, teprve pak začal vyprávět.
S vojáky šel po stopách lupičů. Po několika stech sázích vozy odbočily z hlavní
cesty na stezku, končící na lesní mýtině. Tam lupiči vypřáhli
koně, zboží přeložili na menší káry a na koně. Nechali tam stát jen prázdné vozy.
Pak pokračovali k blízkému potoku a dál jeho řečištěm.
„Chtěli zmást pronásledovatele,“ vysvětloval panoš Ota. „Na městské biřice by
to snad stačilo, ale na nás ne. Museli jet rychle jako čerti,
protože se zdálo, že se jim vůbec nepřibližujeme.
Na křižovatce se lupiči rozdělili na čtyři skupiny a každá pokračovala jiným
směrem.“
Panoš Ota se znovu žíznivě napil a pokračoval: „Káry s uloupeným zbožím však
doprovázela jen jedna. Za tou jsme se vydali. Mysleli jsme, že
pojedou nejpomaleji. Jenže za chvíli se les rozestoupil a my skončili na břehu
bažinatého jezera. Stopy kol vedly do vody. Určitě tam měli
zakotvené lodice, do kterých zboží přeložili. Prázdné káry jsme našli o kousek dál,
ukryté pod větvemi a chvojím. Zůstali tam pro jistotu dva
biřici z Doks, kdyby se pro ně někdo vrátil.

Moc tomu ale nevěřím. Byli jsme v koncích. Nemělo cenu prohledávat mokřinu a
hledat, kde zboží vyložili a kam pokračovali. Břehy jsou
zarostlé a naprosto nepřehledné. Od ukrytých kár vedly do lesa stopy podkov. Pár
mužů tudy zřejmě odvádělo koně. Jeli jsme za nimi, nic lepšího
jsme stejně udělat nemohli. Měli před námi velký náskok a na rozdíl od nás to tam
znali. Kličkovali lesem, až se dostali na cestu, kde bylo samé
kamení. Podle směru to vypadalo, že se vracejí na křižovatku, kde se původně
oddělili s kárami od ostatních. Jejich stopu jsme však definitivně
ztratili.“
„Jak může tak zkušená vojenská družina jako naše ztratit stopu tolika jezdců?“
bručel nespokojeně královský prokurátor.
„Prostě na nás vyzráli,“ hájil se panoš Ota. „Přesto jsme pro jistotu křižovali
ještě chvíli po okolí. Vyslechl jsem nějaké vesničany, ale
nikdo si ničeho nevšiml. Odpoledne projížděla krajem spousta družin, do Stráže se
sjížděli hosté. Těžká práce!“
V té chvíli se hodovní síní rozlehl hluk. Byl slyšet lomoz porážených křesel a
řinčení mečů.
Oldřich z Chlumu vyskočil a oběhl masivní sloup, který mu bránil ve výhledu.
Nedaleko velkého krbu zápasil Markvart z Vartemberka s Hynkem Berkou z Dubé. Za
oběma stáli jejich přátelé, mnozí s výhružně tasenými meči v
rukou. Tváře jim hořely hněvem a ještě více vypitým vínem a medovinou.
Královský prokurátor tasil meč a vrhl se mezi oba rozezlené soupeře. Srazil
jejich zbraně a přísně vykřikl: „Jménem krále! Žádné sváry ani
prolévání krve!“
Rytíři těžce oddechovali. Vztekle se na Oldřicha z Chlumu mračili, jako by on
za všechno mohl.
Ani jeden se ale neodvážil pokračovat v boji.
„Má pravdu,“ zabručel po chvíli napjatého ticha Hynek Berka z Dubé. Oldřich z
Chlumu si všiml, že jazykem vládne určitě hůře než mečem. Stál
trochu nejistě, stejně jako Markvart z Vartemberka. Ale takoví rytíři v severních
Čechách byli. I kdyby byli do němoty opilí nebo na smrt
zranění, mečem se dokázali ohánět, jako by se nic nestalo.
„Co to do nás vjelo?!“ podivil se Markvart z Vartemberka a nevěřícně kroutil
hlavou. Pak odložil meč a přistoupil k pánovi z Dubé: „Bratře,
usmiřme se!“
„Nejsem proti,“ zabručel Hynek Berka. Pak vrhl na svého soka vychytralý pohled
a dodal: „Uznej ale, bratře, že své dceři Ludmile bys měl na
věnu přidat!“
„Nejsem proti,“ odpověděl smířlivě Markvart z Vartemberka, „pokud ovšem
nahradíš škody, které mi tvé oddíly způsobily.“ „Napijeme se a
probereme svatební smlouvu ještě jednou,“ navrhl
Hynek Berka z Dubé. Objal silnou paží hostitele kolem ramen a společně se
vrátili ke stolu, jako by se vůbec nic nestalo. Také ostatní rytíři
ukryli meče a uchopili do rukou poháry, aby si připili na usmířenou s těmi, kteří
stáli před chvilkou proti nim načepýření jako kohouti.
„Když už hovoříme o náhradě škod z války, kterou jste vedli, musím upozornit na
nepříjemnou komplikaci,“ řekl Oldřich z Chlumu a posadil se k
oběma velmožům. V krátkosti jim pověděl o odpoledním rozhovoru s komturem
johanitského řádu Wolframem.
Když skončil, oba staří šlechtici mlčeli. Byli dost zkušení, aby si uměli
spočítat, jaké potíže mohou nastat. Ač stál v nedávné válce komtur
Wolfram na straně pána z Dubé, bylo jasné, že jsou mu nároky johanitského řádu
naprosto lhostejné. Co se týkalo Markvarta z Vartemberka, měl
hlavu plnou vlastních starostí, především jak vyplatit věno dceři Ludmile. Co mu
bylo do cizích škod, byť by je způsobil on? V jeho světě
platilo, že bez donucení nevydal z ruky ani měďák. Vrátil mu snad někdo cokoli z
toho, co mu nepřátelé uloupili na jeho panství?
„To by si můj děkan nedovolil. Několikrát opakoval, jak se na svatbu těší.
Copak by bylo možné, aby na poslední chvíli odmítl?“ zabručel po
chvíli přemýšlení Markvart z Vartemberka.
Pak se obrátil na královského prokurátora: „Co si o tom myslíte vy? Může mít
biskup takový vliv?“
„V poslední době se pražský biskup chová hodně sebevědomě,“ potvrdil Oldřich z
Chlumu. „Není tajemstvím, že za ním stojí Řím. Nicméně pokud
papež nevyhlásí klatbu, nemá duchovní právo odepřít křesťanovi církevní službu.“
„Znám komtura Wolframa,“ navázal po krátké odmlce Hynek Berka z Dubé. „Je to
úlisný had, hrabivý a bezohledný, ale v žádném případě hloupý.
Nezdá se mi, že by hrozil, aniž by si nebyl svou věcí jistý! On nikdy nemlátí
prázdnou slámu,“ řekl nakvašeně. Nenápadně ukázal na druhou stranu
síně, kde stál komtur Wolfram v živém rozhovoru s převorem benediktinského řádu
Dětmarem a ještě nějakým mnichem.
V tu chvíli k nim komtur Wolfram obrátil svůj ostře řezaný obličej. Jako by
uhodl, že se hovoří o něm, roztáhl úzké rty do zvláštního úsměvu.
Mírně se uklonil a dál se věnoval oběma prelátům.
„Mnich,“ mávl opovržlivě rukou pán z Dubé. „Hraje si na preláta, jenže u pasu
má meč. Viděli jste ho někdy při souboji? Hodné rytířů by se
asi podivilo, co všechno komtur se zbraní umí.“
„Lamentování nám nepomůže,“ namítl Markvart z Vartemberka. „Počkáme do rána.
Pokud je jeho hrozba skutečná, o smíru můžeme začít jednat
vždycky. Co kdybys, Hynku, pro jistotu ještě teď v noci poslal pro svého kaplana do
Dubé? Musíme být připraveni na všechno!“
Nejvýše za pět minut projel tajně do noci bránou hradu jezdec s erbem pána
z Dubé na plášti.
Sotva se Hynek Berka vrátil, vtrhl do hodovní síně jeden z vartemberských
vojáků. U dveří se zastavil a rozhlédl, kde sedí jeho pán. Pak se k
němu kvapně rozběhl. Padl před ním na kolena a vyhrkl: „Urozený pane, někdo zabil
purkrabího Jošta!“

IV. KAPITOLA

„Co to blábolíš?“ vyskočil Markvart z Vartemberka a chytil zadýchaného vojáka

pod krkem. „Co se stalo purkrabímu Joštovi?“
„Zabili ho,“ opakoval muž, a když zjistil, že tahle informace nestačí,
vykoktal: „Našli jsme ho na Hlásce. Někdo ho probodl. Zezadu!“
Za chvíli již hlouček rytířů s pánem z Vartemberka a královským prokurátorem v
čele stoupal po úzkém točitém schodišti na nejvyšší hradní
věž. Na horním ochozu leželo tělo. Purkrabí byl oblečený stejně jako před chvílí,
pouze pozlacený řetěz na krku chyběl. Ležel tváří k zemi, na
zádech pomalu zasychala krev kolem rány, kterou vrah musel způsobit tesákem nebo
dýkou.
I když se královský prokurátor snažil, aby ho ostatní nechali pracovat,
neuspěl. Všichni se tlačili a chtěli vidět. Marně jim Oldřich z
Chlumu vysvětloval, že na místě vraždy mohou být stopy.
„Máme právo vědět, co se stalo,“ nesouhlasil Křiklan ze Světlé, robustní
chlapík s křivým nosem. Přesto však dav ucouvl zpět na schodiště.
Oldřich z Chlumu ochoz s loučí v ruce pomalu obešel, ale smrtící zbraň nenašel.
Než se vrátil zpět ke schodům, chování rytířů se změnilo.
Jejich hlasy zněly rozhořčeně.
„Je to jasné,“ ujal se slova jménem všech Adalbert z Jestřebí. „Podle mne i
ostatních urozených pánů ztrácíte čas. Musíte hned uvěznit
hudebníky. Jejich loutnista nejdříve purkrabího urazil a pak ho zamordoval. To už
přestává všechno, když si i komedianti dovolí na urozené
lidi!“
Královský prokurátor nebyl nikdy přítelem ukvapených soudů, ale věděl, jak
horké hlavy mají rytíři, pokud něco vypijí. Netušil, proč by
potulný hudebník vraždil purkrabího, ale řekl si, že bude lepší ho vyslechnout a na
chvíli zavřít pod dohledem vlastních vojáků, než aby nějakou
horkou hlavu napadlo, že s vrahem vykonají urození páni krátký proces sami.
Vzápětí se Adalbert z Jestřebí obrátil na ostatní, jako by chtěl potvrdit
Oldřichovy obavy:

„To budeme jen stát a zevlovat? Půjdeme si pro ně sami!“

„Stát!“ vykřikl hlasitě královský prokurátor. „Vše řádně vyšetřím!“
„Nechceme žádné vyšetřování,“ vykřikl Adalbert z Jestřebí rudý hněvem. Oldřich
z Chlumu chápal, proč chce jménem ostatních dokázat, že mu
zájmy pána z Vartemberka leží na srdci. Byl jeho leníkem a vlastnil malý hrádek na
vysoké pískovcové skále při cestě do Lípy. Jeho sídlo
vypadalo jako orlí hnízdo. Rytíř z Jestřebí byl hrubý muž, věčně zamračený, kdo
nemusel, šel mu raději z cesty. Hněvivě pokračoval: „Ten
loutnista je nejenom vrah, ale i zloděj. Purkrabího ještě okradl o zlatý řetěz! Co
chcete víc?“
„Pokud někoho zabijete bez soudu, je to také vražda,“ pokáral ho přísně Oldřich
z Chlumu.
„Chcete, urození páni, aby se o vás říkalo, že jste zavraždili bezbranného
chudáka? Vy, ušlechtilí rytíři?“
Dav po této výtce zaváhal. Jedině pán z Jestřebí se nechtěl vzdát.
„Nepotřebujeme soud!“ odsekl vzpurně. Ve světle louče, kterou držel v ruce
jeden z rytířů, bylo vidět, že má již notně v hlavě Oldřich z Chlumu tasil meč a
začal si mlčky razit cestu ke schodišti. Všichni mu uctivě
ustupovali, pouze Adalbert z Jestřebí zůstal. Lehce se nahrbil a tasil zbraň.
Nemínil couvnout ani o píď. Tu se zdola ozval hluk. Královští
vojáci s kopími v rukách vedení panošem Otou se objevili na ochozu Hlásky. Opilý
rytíř ještě okamžik váhal, ale pak meč zasunul do pochvy a s
bručením ustoupil stranou.
Za chvíli se hlouček rozvášněných hostů doprovázený královskými vojáky vrátil
do hodovní síně.
Na pódiu u dveří stál hlouček hudebníků, kteří nic nechápali. Kromě nadávek a
klení si k nim však nikdo nic nedovolil. Oldřich z Chlumu si
všiml, že je jich jenom pět.
„Kde máte loutnistu?“ křičel na ně rozhořčeně jeden z rytířů. „Nevíme, kam
odešel,“ odpověděl uctivě hubený mužík, který držel v ruce fidule
a smyčec. Měl kudrnaté černé vlasy a oblečený byl do šatu ušitého z červené a žluté
látky.
„Kryjí vraha!“ překřičel ostatní Adalbert z Jestřebí. „Ukážeme jim…“
Oldřich z Chlumu si ho vůbec nevšímal. Přísně pokynul hudebníkům, aby ho
následovali.
„Vyslechnu vás někde, kde budeme mít klid.“
Markvart z Vartemberka je osobně odvedl do sálu předků, kde odpoledne přijímal
hosty. Ke křeslu nechal přesunout masivní dubový stůl. Dvě
děvečky ho prostřely lněnou plachetkou, na ni postavily konvici s medovinou, ošatku
se sladkými koláčky, mísu s několika kusy masa a korbel
piva. Statný, ale už notně podroušený čeledín nastrkal do kovových držáků na
stěnách zapálené louče, na stůl postavil dva svícny s tlustými
voskovicemi. Přesto bylo v rozích rozlehlé komnaty šero, které jí dodávalo
pochmurný ráz. Když se Markvart z Vartemberka ujistil, že pro
zasedání královského soudu je vše připraveno, vrátil se ke svým hostům.
Oldřich z Chlumu zamyšleně usedl do připraveného křesla. Dva vojáci s
královskými korouhvemi se postavili za něj a dva ke vchodu do sálu.
Panoš Ota donesl zlatý řetěz, který si královský prokurátor pověsil na znamení
svého úřadu kolem krku. Byl spokojený.
Sál teď alespoň trochu připomínal soudní síň, v níž byl zvyklý projednávat
hrdelní případy.
Chyběl jen pulpit, u něhož by písař zapisoval výpovědi vyslýchaných, a také kat
se svými pacholky.
Všichni hudebníci, jakmile je vojáci přivedli do sálu, padli na kolena.
Vzpínali prosebně ruce a překřikovali se, takže jim nebylo vůbec
rozumět. Královský prokurátor uhodil zlostně dlaní do stolu a zjednal klid.
„Budete hovořit jeden po druhém,“ napomenul je přísně. „Nejdříve chci vědět,
kdo jste a kde je ten loutnista. Proč není s vámi?“
„Já se jmenuji Zikmund z Neunburgu,“ odpověděl hubený mužík s fidulemi.
„Ostatní jsou mí příbuzní. Bratr Petr, strýcové Guntram a Wilibald a
synovec Karel. Ten loutnista k nám ale nepatří, my ho neznáme!“
„Děláš si legraci?“
„Opravdu ho neznáme,“ trval Zikmund na svém. „Dnes ráno jsme ho potkali na
cestě sem a on prosil, zda by mohl hrát s námi. Vyzkoušeli jsme ho
a musím říci, že je to znamenitý hudebník.
Řekl, že se jmenuje Arnošt. Za hru chtěl jen nocleh a večeři, tak proč bychom
nesouhlasili?
Víc jsme o něm vědět nepotřebovali.“
„To tedy není mnoho! Hm… proč se pohádal s purkrabím Joštem? Co vlastně
purkrabího popudilo?“
„To bylo tak,“ vysvětloval hudebník horlivě. „Když purkrabí vešel do sálu,
Arnošt požádal, zda by mohl zahrát nějakou milostnou baladu. Proč
ne, řekl jsem si. Byla o dívce, jíž milý odešel do světa a ona na něj čekala. Pak
ji unesli lupiči, znásilnili ji a ona si vzala život. Právě
když Arnošt zpíval, jak si ta nešťastná dívka podřízla hrdlo, vrhl se purkrabí na
nás a začala ta mela. Ještě štěstí, že urozený pán z
Vartemberka zasáhl. Proč se na nás purkrabí vrhl, to opravdu netuším. Když jsem se
Arnošta ptal, jen zavrčel, že prý později.“
„Mohli se pohádat kvůli té písni?“ přerušil ho se zájmem Oldřich z Chlumu.
„Těžko,“ vrtěl hubený mužík hlavou. „Proč taky? Balada jako balada. Jsou si
podobné jako vejce vejci a stejně je nikdo při hostinách
neposlouchá!“
„Řekl vám Arnošt o sobě něco víc? Třeba odkud přišel nebo kam jde?“
Hudebníci se po sobě tázavě podívali a jeden po druhém krčili rameny. Pak se
ten, jehož označili jako strýce Wilibalda, uhodil do čela a
vyhrkl: „Zmínil se, že studoval v Paříži.
Pamatuju si to, protože mě to překvapilo.“
Oldřicha z Chlumu to však nepřekvapilo. Hodně zběhlých studentů se živilo
zpěvem. Moc se toho zatím nedozvěděl. „Jak vypadal, vy jste si ho
určitě prohlédli lépe než my u stolu. Popište ho!“
Hudebníci se rozpačitě ošívali. „Je to ještě mladík. Určitě mu není víc než
vašemu panošovi.
Je urostlý, má hnědé vlasy a oči. Má takový zamyšlený pohled… Ale je to výtečný
hudebník.“
Královský prokurátor se zhluboka napil. To, že loutnista zmizel, bylo
podezřelé. Přesto mu intuice říkala, že tu něco nehraje. Teprve po
chvíli pokračoval ve výslechu. „Kdy vlastně ten váš Arnošt zmizel? Bylo do hned po
hádce s purkrabím, nebo později?“
Hudebníci dali hlavy dohromady a radili se. Jak se zdálo, nemohli se shodnout.
Nakonec za všechny odpověděl Zikmund: „Nejsme si jistí. Snad s
námi hrál až do té šarvátky mezi urozenými pány. Pak ale nevíme. Během souboje jsme
nehráli, stejně by nás nikdo neposlouchal. Raději jsme se
klidili stranou, abychom ještě nějakou neslízli. Když jsme se pak vrátili na
pódium, určitě už s námi nebyl. Mysleli jsme, že si musel
odskočit…“
V tu chvíli se otevřely dveře a do komnaty rázně vešel velitel družiny Diviš.
Uklonil se a hlásil, že pročesal s vojáky celý hrad, ale
mladíka nenašel. „Z hradu odejít nemohl, stráže tvrdí, že bránou neprošel. Narazili
jsme ale na něco jiného, co vás bude zajímat. Jeden voják z
hradní posádky vraždu purkrabího viděl na vlastní oči!“
„Viděl?“ vyskočil překvapeně královský prokurátor. „Hned ho sem přiveď!“ Pak
se otočil na hudebníky: „Provinili jste se trestuhodnou
nedbalostí. Proto nepůjdete spát, ale prohledáte čeledníky, stáje, kolny, prostě
všechna místa na hradě, kde by se ten povedený loutnista mohl
skrývat. Jakmile ho najdete, přivedete mi ho. Jinak padá odpovědnost za jeho čin na
vás. Vy jste ho přivedli na hrad!“
Hudebníci odcházeli ze sálu se sklopenými hlavami a strachem v očích. Sotva za
nimi zapadly dveře, přivedl velitel Diviš vysokého starého
muže s vrásčitou tváří a šedými vlasy. I přes své stáří držel tělo zpříma a kráčel
vojensky rázně. Zastavil se tři kroky před stolem, poklekl na
levé koleno a uklonil se.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se královský prokurátor nedočkavě.
„Markvart, jako náš urozený pán,“ odpověděl trochu skřehotavým hlasem klečící
muž.
„Co jsi viděl?“
„Držel jsem stráž na ochozu zadní hradby. Je na konci hradu hned vedle paláce.
Je to jediné místo, které je tak vysoko, aby z něho bylo vidět
na ochoz Hlásky, i když pochopitelně jen na malý kousek. Jak tak pozoruji, co se
kde děje, přijde ke mně Vávra. Sloužíme tady na hradě spolu.
Překvapilo mě to, protože měl být na Hlásce. Prý za ním přišel náš purkrabí, ať si
jde na chvíli odpočinout. To mu bylo samozřejmě divné, náš
purkrabí Jošt není žádný lidumil. Proto přišel Vávra za mnou, aby zjistil, co se
bude na Hlásce dít. Smál se, že si tam purkrabí dal schůzku s
nějakou urozenou dámou a nechce, aby je někdo viděl. Čekali jsme, co se bude na
věži dít. Několikrát jsme zahlédli purkrabího, jak vartuje po
ochozu sem a tam. Pak se objevil druhý muž…“
„Kdo to byl?“ vyhrkl zaujatě panoš Ota.
„To nevím, urozený pane. Byla tma a ten muž měl plášť s kápí přes hlavu. Chvíli
se s purkrabím hádal a pak odešli na druhou stranu ochozu,
kam není vidět. Za chvíli jsme zahlédli toho muže s pláštěm na nádvoří. Dlouho se
nic nedělo, až to Vávrovi nedalo a šel se na Hlásku podívat.
No a našel purkrabího zamordovaného.“
„Nepřipomínal vám alespoň ten muž s kápí někoho z hostů? Jak byl asi vysoký?“
tázal se královský prokurátor opatrně, aby starce nepopletl.
„Těžko poznat, ale byl určitě vyšší než purkrabí. Jenže to by nebylo nic
divného,“ odpověděl starý voják. „Tady na hradě nenajdete jediného
vojáka, který by byl menší než nebožtík Jošt.
Však ho to štvalo a často se na nás zlobil. Ten v kápi byl vysoký, řekl bych,
asi tak jako já.“
„A co plášť, který měl na sobě?“
„Byl divný, s velkou kápí na hlavu. Jo, to bude ono, něco jako mnišská kutna!“
„Mnich?“ vyhrkl překvapeně královský prokurátor.
„Byla tma,“ váhal starý voják. Bylo vidět, jak ho přemýšlení unavuje. „Mohla to
být mnišská kutna. Vojenský plášť to určitě nebyl, protože
nemá kápi. Urození páni nosí pláště jiné, stejné jako vy. Ale mohl to být plášť,
jaký nosívají lidé z okolních vesnic. Ty mají také kápě pro
případ deště. Podobný má třeba náš pastýř, ale ten to pochopitelně nebyl!“
„Proč pochopitelně? Copak jsi mu viděl do obličeje?“
„To ne. Ale ten muž na Hlásce se pohyboval jako mladík. A náš pastýř napadá na
levou nohu, pajdá, bez hole daleko neujde, takže…“
„Ještě na jednu věc se tě chci zeptat,“ přerušil ho královský prokurátor
rozmrzele. „Když jste uviděli toho muže s kápí přes hlavu na
nádvoří, určitě víte, kam šel. Dolů k bráně, nebo k paláci?“
„Do paláce, kam jinam by měl jít? Odtud přišel a tam se zase vrátil,“ odpověděl
bez váhání starý voják.
Oldřich z Chlumu se ještě chvíli vyptával, ale bylo to zbytečné. Nakonec
starému vojákovi poručil, aby on ani jeho druh nikomu neřekli, že na
Hlásce někoho viděli. Vstal a vydal se se starým vojákem podívat na ochoz zadní
hradby.
Když vyšli z paláce, překvapil Oldřicha z Chlumu ruch, který na nádvoří vládl.
Vůbec netušil, kolik přijelo na oslavu lidí. U dlouhých stolů
seděly desítky pážat a komořích, vojáků i prosté čeledi. Na rožních se opékali dva
divočáci a menší tele. Na zemi se povalovaly haldy okousaných
kostí a střepy z rozbitých hliněných džbánů. U zdi konírny spali dva muži, které
pivo zmohlo natolik, že nebyli schopni odejít po svých. Z
vedlejší stáje se ozýval opilý dívčí smích a oplzlé poznámky pronášené hrubým
mužským hlasem. Mezi nohami hostů se proplétali s nadšeným
štěkotem psi a rvali se o zbytky jídla.
„Tolik lidí, že by si nikdo ničeho nevšiml?“ řekl panoš Ota ze Zástřizlí s
nadějí v hlase.
Oldřich z Chlumu se usmál. „Čím více lidí někde je, tím je menší naděje, že si
někdo něčeho všimne. Rozhlédni se kolem. Většina z nich má
problém, aby se nesvalili pod stůl. Neuměli by odpovědět ani na otázku, kdo sedí
vedle nich, natož kdo prošel před chvílí kolem. Tady svědka
rozhodně neseženeme! Pro jistotu je ale zítra vyslechneš, až vystřízliví.“
„Všechny?“ povzdechl si panoš Ota.
„Jen ty, kteří si budou něco pamatovat,“ opáčil shovívavě Oldřich z Chlumu.
„Tak to bude snadné,“ usmál se potěšené panoš Ota. Těch, kteří si budou zítra
něco pamatovat, bude určitě poskrovnu.
Pomalu došli k místu, kde se hradební zeď ostře lomila. Tady stála nevelká věž,
která z boku přiléhala k paláci a chránila schodiště na
hradební ochoz. Královský prokurátor musel hodně sklonit hlavu, aby prošel nízkými
dvířky. Schodiště bylo úzké, a i když venku panovala dusná
letní noc, tady bylo chladno a vlhko.
Hradba nebyla na pohled nijak vysoká, ale stála na nejvyšším místě skalního
ostrohu. Odtud byl velice dobrý výhled do okolí. Vidět bylo i na
ochoz věže Hlásky. Oldřich z Chlumu ukázal nahoru a řekl svému panošovi: „Oto,
vidíš toho vojáka?“
Byla jasná noc a daly se rozeznat i některé detaily obličeje vojáka nahoře na
ochozu. „Co si o tom myslíš?“ pokračoval zamyšleně královský
prokurátor.
„Odtud by neměl být problém poznat, kdo byl v době vraždy na Hlásce,“ nadhodil
panoš Ota opatrně.
„Také si to myslím. Jsou ovšem dvě možné odpovědi,“ souhlasil královský
prokurátor. „Za prvé, vojáci vraha poznali, ale tají to. Tohle
vysvětlení však není pravděpodobné, protože nemuseli vůbec přiznat, že někoho
viděli. Za druhé, vrah byl opatrný. Znal to tu a věděl, že by mohl
být z ochozu vidět. Proto si zakryl obličej kápí. Tohle vysvětlení bude asi
správné.“
„Pak by šel na ochoz s úmyslem zabít. Nešlo o zabití v hádce, ale o připravenou
vraždu.“
„Jak jinak, Oto? Divné je ovšem i chování purkrabího Jošta. Chtěl se s někým
nepozorovaně sejít, proto poslal strážného pryč. Jenže Hláska mi
nepřipadá jako nejlepší místo. Když se s tím neznámým setkal, pohádali se. Přesto
byl Jošt tak neopatrný, že se k němu klidně otočil zády. Tady
je možný jen jediný závěr. Purkrabí měl schůzku s někým, koho dobře znal. Ani ve
snu ho nenapadlo, že by ho onen muž zabil. Takže…“
„Takže tam určitě nečekal na loutnistu,“ dodal panoš Ota. „Pohádal se s ním,
ohrožoval ho tesákem, rozbil mu loutnu. I kdyby se s ním chtěl
sejít, byl by opatrnější. Těžko by volil místo tak zvláštní. A loutnista by asi
nevěděl, že na ochoz Hlásky je z hradeb vidět. Neschovával by
obličej. Je tedy jasné, že hudebníci v tom prsty nemají!“
„Souhlasím,“ přikývl Oldřich z Chlumu. „Přesto však v celé věci nějakou roli
hrají. Proč ten loutnista najednou zmizel? A proč sem na hrad
vůbec přijel? Že by se pohádal s purkrabím pro nevinnou milostnou baladu? To určitě
ne! Musíme ho najít! I když nevraždil, musí nám toho hodně
vysvětlit!“
Na nádvoří se královský prokurátor s panošem Otou rozloučil a zamířil zpět do
paláce. Noc již značně pokročila a chtělo se mu spát. Když
vstoupil do své komnaty v patře, překvapeně se zarazil. V křesle seděla zády ke
dveřím postava zahalená v plášti s kápí. Královský prokurátor
bleskurychle tasil dýku.

V. KAPITOLA

„Jste to vy, pane královský prokurátore?“ ozval se břitký hlas komtura

Wolframa. „Nechtěl jsem vás propást, tak jsem si dovolil počkat na vás
tady. A skoro jsem usnul!“
Oldřich z Chlumu vrátil dýku za opasek a pak se nedůvěřivě zeptal: „Co máte tak
důležitého, že by to nepočkalo do rána?“
Komtur vstal. Na sobě měl bílý řádový plášť s červeným křížem na zádech a u
pasu meč. Sáhl vedle sebe a podal mu balíček šedé látky. Protože
bylo šero, přinesl si Oldřich z Chlumu z chodby hořící louči a pak začal balíček
prohlížet. Byl to šedý plášť s kápí.
„Nemohl by to být on?“ dodal komtur Wolfram rozhořčeně.
Královskému prokurátorovi ihned došlo, o čem jeho noční host hovoří. Vrtalo mu
hlavou, jak se mohl dozvědět o výpovědi starého vojáka. Znovu
si potvrdil, co se na královském dvoře šeptalo, že církev má špehy úplně všude.
„Čí je ten plášť, urozený komture?“ zeptal se zvědavě.
 „Zřejmě vraha, podívejte se, je na něm krev!“ Hubenou kostnatou rukou ukázal na
lem látky. Pak vytáhl z úkrytu pod řádovým pláštěm těžký
pozlacený řetěz purkrabího Jošta. „Nevím, jestli mi to budete věřit, ale našel jsem
to u sebe v jizbě. Pohozené pod mým lůžkem. Kdyby mi náhodou
nespadl na zem růženec, vůbec bych si těch věcí nevšiml!“
Nastalo ticho. Královský prokurátor byl mrzutý, protože celý případ se
zamotával stále víc. Ze zvyku roztržitě zabručel: „Kdo se mohl dostat
do vaší komnaty, netušíte?“
„Pochopitelně ne,“ odvětil kousavě komtur. „Mohl to být kdokoli, protože to
není vůbec těžké.
Tady v paláci je tolik lidí, že o sebe zakopávají. Jenže jeden je opilejší víc
než druhý.
Stejně jako jsem přišel nepozorovaně já k vám, přišel vrah ke mně a zase
odešel. Bezbožník!
Své hříchy chtěl svalit na mou hlavu!“
Královskému prokurátorovi bylo jasné, že komtur má pravdu. V duchu ho ale
napadlo, že by mu představa vraždícího komtura nebyla příliš proti
mysli. Hned však sám sebe napomenul. Tady nešlo o sympatie, ale o zločin a pravdu.
Nahlas řekl: „Myslím, že bychom měli plášť i řetěz vrátit,
kde jste je našel. Pokud bude chtít skutečný vrah obvinit vás, bude to tak lepší,
protože se tím prozradí!“
„Poslechnu, ale beru vás za svědka, že jsem nález královskému úřadu ohlásil!“
dodal mírně komtur Wolfram.
„Na spravedlnost našeho krále se můžete spolehnout,“ potvrdil Oldřich z Chlumu
důstojně.
„Neřeknete o tom ovšem živé duši! Ani našemu hostiteli! Já nařídím svým
vojákům, aby hlídali vchod do vaší komnaty. Třeba se vrah vrátí.“
Komtur přikývl, že mlčení je samozřejmá věc.
Oldřichovi z Chlumu bylo jasné, že se hned tak na lůžko nedostane. Zívl a pak
Wolframoví řekl:
„Doprovodím vás ven a půjdu zařídit střežení paláce.“
Chodba byla spoře osvětlená několika smolnými loučemi, zasazenými do železných
držáků na stěnách. Komtur se rozloučil a zamířil ke svým
dveřím. Královský prokurátor se ale zastavil, protože v šeru na opačném konci
chodby kdosi byl. Tam se nacházel ženský fraucimor. Nedalo se
poznat, kdo to je, protože louče na konci chodby už dohořely. Oldřich z Chlumu se
obrátil a zamířil k ženským komnatám. Komtur se zastavil na
prahu své jizby a zvědavě ho pozoroval.
Ze tmy se vynořila mužská postava a beze spěchu k nim zamířila. Oldřich z
Chlumu zůstal stát pod jednou z hořících loučí a čekal.
„Také nemůžete usnout, pane královský prokurátore?“ ozval se trochu drsný, ale
příjemně sytý hlas Beneše z Dubé. Kráčel pružně a přes
pokročilou dobu byl docela střízlivý. „Byl jsem ještě říci dobrou noc své nevěstě.“
Z jeho tváře zářila spokojenost a uvolnění, jakého si
Oldřich z Chlumu po celou dobu hostiny nevšiml. V hodovní síni mu připadal chladný,
jako by Ludmilu z Vartemberka vůbec nevnímal.
„Važ si jí, je to hodná dívka!“ opáčil s úsměvem Oldřich z Chlumu. Pak se
zarazil, protože nepovažoval za vhodné Ludmilu chválit a sám se
divil, proč to řekl. Měl ale radost, že snoubenci přece jen hledají cestu k sobě.
Rychle odváděl řeč jinam. „Já bych na rozdíl od tebe usnul
hned, a jak rád, jenže úřední povinnosti mně to nedovolí. A také vznešený komtur
Wolfram.“
Hubený mnich stále čekal u dveří své komnaty. Přes jednu ruku měl přehozený
vrahův plášť, druhou položenou na závoře. Pozoroval oba jako
šelma číhající na kořist.
Královský prokurátor se na něho obrátil a významně mu popřál dobrou noc. Komtur
nerozhodně pokrčil rameny, ale nezbylo mu nic jiného, než se
rozloučit a odejít. V jeho obličeji se dalo číst, jak rád by zůstal.
„Přiznám se, pane královský prokurátore, že v jeho společnosti je mi vždycky
trochu nevolno,“ oddechl si Beneš z Dubé. S upřímnou otevřeností
pokračoval: „Neříkám, že všichni rytíři jednají čestně, ale tak bezcharakterní,
jako je Wolfram, není snad ani nejhorší z nás.“
„Rád bych se tě zeptal na několik věcí. Pojď na chvíli ke mně,“ řekl Oldřich z
Chlumu pobaveně. Teprve když za sebou pečlivě zavřel dveře,
pokračoval: „Při hostině jsi seděl vedle svého otce, takže určitě víš, proč se vrhl
tak zuřivě na tvého budoucího tchána. Já byl zrovna na
druhém konci sálu. Tohle by mě velice zajímalo.“
Urostlý mladík chvíli přemýšlel. „Ani já jsem začátek té hádky neslyšel.
Připíjel jsem si s přáteli. Důvod je ale nasnadě. Šlo o věno mé
nevěsty Ludmily. Markvart z Vartemberka je liška podšitá. Ve svatební smlouvě jí
kromě jiného připisuje dvorec ve Ždírci. Leží hned na hranici
našeho panství a nám se velice hodí. Máme v jeho sousedství výtečné pastviny a
mohlo by se tam dařit ovcím, jenže tam není dost vody. A právě ve
Ždírci je výtečný pramen,“ vysvětloval klidným hlasem.
Královský prokurátor se v duchu divil. Potkal Beneše z Dubé na několika
turnajích, při honu a na hostinách. Nikdy neměl příležitost hovořit s
ním mezi čtyřma očima. Ani ve snu by ho nenapadlo, že tenhle mladík s pověstí
neohroženého rytíře může přemýšlet jako obyčejný sedlák.
„Dvorec ve Ždírci lehl na jaře popelem,“ pokračoval Beneš z Dubé. „Markvart z
Vartemberka ho začal opravovat a na začátku léta přivedl do
hotových stájí dobytek. Pak se začalo jednat o mé svatbě. Jakmile byla smlouva
podepsaná, nechal Markvart z Vartemberka ze Ždírce odehnat
všechen dobytek. Otci při hostině tvrdil, že ve smlouvě se prý hovoří jen o dvorci
a nikoli o dobytku.“
„Není to právě ten dvorec,“ usmál se pobaveně královský prokurátor, „který
vypálili letos v březnu vojáci tvého otce? Pokud se pamatuji,
odvedli také všechen dobytek. Proto musel pán z Vartemberka přihnat nový.“
„Je to právě ten,“ připustil trochu neochotně mladík.
Oldřich z Chlumu ale hned pokračoval: „Ještě si vzpomínám, že si nedávno
Markvart z Vartemberka stěžoval, že mu tvůj otec odmítl dát po
uzavření smíru odškodné za ten odvedený dobytek…“
„Byla to řádná válečná kořist! Vzali jsme si jenom náhradu za škody, které
vartemberští vojáci způsobili na našem panství.“ Přátelský výraz
ve tváři Beneše z Dubé se rázem změnil, byl plný rozhořčení. „My dobytek do Ždírce
vracet nebudeme! Ani v případě, že dvůr dostanu s Ludmiliným
věnem. Povinností pána z Vartemberka je předat mi dvůr podle svatební smlouvy se
vším, jak náleží, tedy i s dobytkem!“
Oldřich z Chlumu neměl ani v nejmenším chuť míchat se do sporů mezi
severočeskou šlechtou, protože takové malicherné hádky byly na denním
pořádku. Z tónu Beneše z Dubé vycítil, že majetku si cení nade vše. V tom byl po
svém otci. Přišlo mu Ludmily trochu líto.
„Podařilo se tvému otci najít způsob, jak tenhle problém vyřešit?“ zeptal se
zdvořile, i když bez skutečného zájmu.
„Podařilo,“ zabručel neochotně mladík, aniž by věc rozváděl. Oldřichovi z
Chlumu stručná odpověď nevadila. Měl totiž ještě jednu věc na
srdci.
„Hlavně, že spory o majetek neohrozí svatbu. Ale k tomu hlavnímu, proč jsem s
tebou chtěl hovořit. Nemáš ponětí, proč by někdo chtěl zabít
purkrabího Jošta?“
„Slyšel jsem, že hned po vraždě zmizel jeden z hudebníků. Nějaký loutnista, se
kterým se pohádal,“ zabručel neochotně Beneš z Dubé. Zdálo se,
že ještě stále přemýšlí o svatební smlouvě. „Copak ty věříš tak nesmyslnému
obvinění?“ zeptal se královský prokurátor unaveně.
Beneš z Dubé pokrčil rameny, pak se přátelsky usmál. „Upřímně řečeno nevěřím.
Ale na druhou stranu si neumím představit na místě vraha nikoho
z urozených hostů.“
„Co když to udělal někdo místní? Byl purkrabí Jošt oblíbený?“ otázal se
královský prokurátor.
 „Ten? Za těch pár dní, co jsem tady ve Stráži, mohu říci, že jsem odpornějšího
chlapa dosud nepotkal. Byl samý úsměv, a přitom pořád slídil,
jak by člověku ublížil. Ale jen za zády, nikdy z očí do očí!“ Hlas měl najednou
břitký, až z něho šel strach. „Co se purkrabímu stalo, ať už to
udělal kdokoli, stalo se jistě po právu! Nikdo pro něho truchlit nebude.“
„Zavraždit někoho, zvláště ranou do zad, nemůže být nikdy po právu,“ opáčil
stroze královský prokurátor.
„Kdo zabije vlka, je v právu vždy. Nezáleží, jak se takové šelmy zbaví.
Podstatné je, aby už nemohla dál škodit,“ procedil s krutým úšklebkem
Beneš z Dubé. Pak vstal, rozloučil se, že je již pozdě, a odešel.
Oldřich z Chlumu zůstal zamyšleně sedět. Slyšel, jak Beneš z Dubé stoupá po
schodech do druhého patra, kde měl jizbu. Mladíkova nenávist vůči
purkrabímu Joštovi ho překvapila. Zřejmě s ním měl také nějaký nevyřízený účet.
„Nebo už vyřízený?“ blesklo mu hlavou. Nemělo cenu dělat
unáhlené závěry. Těch, kteří měli důvod purkrabího nenávidět, byla zřejmě celá
řada.
Vstal, přehodil si přes ramena plášť s erbem českého krále a vydal se ven.
Nádvoří se zatím trochu vylidnilo. Mnozí hosté odešli spát nebo
usnuli, kde právě seděli. Také v hodovní síni, kam bylo vidět skrze špinavě šedé
skleněné terčíky v oknech, se počet hostů ztenčil. Oldřich z
Chlumu se zhluboka nadechl chladného nočního vzduchu, rozhlédl se kolem a
pokračoval k čeledníku, kde byli ubytováni jeho vojáci. Strážný u
vchodu se hluboce uklonil.
„Vzbuď velitele Diviše,“ nařídil královský prokurátor úsečně. „A sežeň panoše
Otu!“
Velitel královské družiny se objevil vzápětí. Špinavýma rukama si protíral
ospalé oči, z rozcuchaných vlasů mu padala stébla slámy. Jednu
škorni měl nedopnutou. Oldřich z Chlumu si však na drobnosti nepotrpěl a Diviše měl
rád. Odpustil mu hodně, protože věrnějšího pomocníka kromě
panoše Oty neměl.
V rychlosti mu řekl o dosavadním vyšetřování a nařídil, aby poslal jednoho muže
na stráž do paláce před komturovu komnatu. „Nezapomeň své
muže pravidelně střídat,“ upozornil ještě.
„Ale urozený pane…,“ zabručel Diviš s ublíženým tónem v hlase.
„Já vím,“ usmál se královský prokurátor. „Na tebe je vždy spolehnutí!“
„Děkuji,“ přikývl spokojeně Diviš a sevřenou pěstí se na znamení úcty udeřil do
prsou. „Další rozkazy?“
„Kde jsou hudebníci?“
„U nás v čeledníku. Spí s našimi vojáky. Tak je nejlépe ohlídáme.“
„Dobrá. A kde je panoš Ota?“
„Ota?“ opáčil pomalu Diviš, jako by to jméno slyšel poprvé v životě.
„Hluchý voják by neměl dělat velitele mé družiny,“ opáčil přísně královský
prokurátor, ale jeho oči se smály. Věděl, že zamračeného velitele
spojuje s panošem Otou pevné přátelství a že spolu zažili už spoustu věcí. Oba byli
při vyšetřování skvělými pomocníky a Oldřich z Chlumu je
považoval víc za své přátele než služebníky.
„Tak panoš Ota říkáte?“ drbal se Diviš v husté kštici vlasů a pomalu si
vytahoval stébla slámy, která tam uvízla. Přitom se rozhlížel, jako
by panoš měl být někde poblíž.
„Diviši, nech toho divadla. Já se ti divím. Víš přece dobře, že je mi jedno,
kterou urozenou pannu obšťastňuje. Nejsem kněz, a pokud ho
nepotřebuji, ať si dělá, na co stačí. Teď pro něj ale mám práci. Nelži, že o něm
nevíš. Až postavíš stráž v paláci, seženeš panoše Otu a řekneš
mu, aby se hned ráno vydal do podhradí. Musí zjistit o purkrabím Joštovi, co se
jenom dá. Já jdu spát.“
Diviš přikývl, pak se naklonil k Oldřichovi z Chlumu a důvěrně zašeptal, aby to
ostatní vojáci neslyšeli: „Ota šel spát, ale nechtěl, aby to
chlapi z družiny věděli. Co prý by si o něm pomysleli? Tvrdil, že musí dbát na svou
špatnou pověst.“
 Oldřich z Chlumu zavrtěl pobaveně hlavou, protože ti dva ho vždy znovu a znovu
dokázali překvapit. Pak dal Divišovi přátelskou herdu do zad a
pomalu se vydal přes nádvoří. Muselo být již hodně po půlnoci. Zastavil se a
zamyšleně zvedl obličej k obrysům vysoké věže. Ze země to vypadalo,
jako by se její ochoz dotýkal temného nebe, posetého jiskřičkami hvězd.
Zívl, ale spaní ho mezitím přešlo. Pomalu se vydal po svahu dolů k bráně. Mříž
ze silných železných prutů byla spuštěná a padací most
vytažený. Před fortnou stál rumpál s řetězy, jimiž se brána otevírala. V okénku
vrátnice se svítilo.
Královský prokurátor vešel dovnitř. U stolu seděli dva vojáci v drátěných
košilích, přes ramena měli přehozené krátké pláště s erbem pána z
Vartemberka a hráli kostky. Jakmile ho uviděli, vyskočili a popadli do rukou kopí,
jež měli opřená o zeď.
Oldřich z Chlumu se přísně zeptal: „Zavírali jste bránu hned při setmění?“
„Ano, tak nám to pan Markvart nařídil!“
„Takže žádný host z hradu neodešel?“ ujišťoval se ještě.
„Ne, urozený pane,“ potvrdil starší z obou vojáků. „Už jsme to říkali i vašemu
veliteli.“
Královský prokurátor přikývl, ale protože věděl, že způsob uvažování
nevzdělaných lidí bývá někdy velice jednoduchý, zeptal se znovu jinak:
„Ani jednou jste nezvedali mříž a nespustili padací most?“
Vojáci se po sobě podívali a starší trochu zmateně přikývl: „Nejdříve jsme
otevírali bránu poslu Hynka Berky z Dubé. To je ovšem něco jiného,
to není host, ale posel!“
„Dobrá,“ přikývl spokojeně Oldřich z Chlumu. „Pak odjížděl ještě jeden posel,
je to tak?“
„Samozřejmě,“ opáčil udiveně druhý voják.
„Čí byl?“ pokračoval trpělivě královský prokurátor.
„Přece váš. Měl plášť s erbem českého krále, urozený pane. Říkal, že velice
spěchá!“ vysvětloval starší voják. Nechápal, co se na tom
královskému prokurátorovi nezdá. Oldřich z Chlumu přikývl, beze slova se otočil a
zamyšleně se vracel po nádvoří zpět k paláci. Teď už věděl,
jak se loutnista dostal z hradu. V duchu musel ocenit jeho drzost. Netušil však,
proč to všechno udělal. Pokud nevraždil, proč riskoval? Bude
muset vyčinit Divišovi, že si někdo z jeho vojáků nechal ukrást plášť s erbem
českého krále.
Před vchodem do Hlásky narazil na Markvarta z Vartemberka. I když nebyl úplně
střízlivý, na povinnosti hradního pána nezapomněl. Vracel se z
obhlídky stráží.
„Dnes na sebe máme štěstí,“ usmál se trochu unaveně velmož.
„Z mých hostů jste snad poslední, kdo ještě nespí. Ani tady nedokážete
zapomenout na svůj úřad?“
„Stejně jako vy na bezpečnost svého hradu, pane z Vartemberka,“ odpověděl. „Jen
tak mimochodem, už jste vyřešili s panem z Dubé problém
dobytka ve Ždírci ?“
„Odkud tohle víte?“ zavrčel vztekle Markvart z Vartemberka. Neměl rád, pokud se
o jeho sporech mluvilo a hlavně pokud o nich věděly královské
úřady.
„Sám jste si na to nedávno stěžoval,“ upozornil přátelsky Oldřich z Chlumu.
„Náhradu jste obdržel a dobytek do Ždírce vrátíte?“
„Už jsem na to skoro zapomněl. Určitě to ale nebude překážka zítřejšímu
sňatku!“ opáčil rozšafně Markvart z Vartemberka a chtěl pokračovat
dál. Královský prokurátor ho ale nepustil.
„Ještě drobnost. Váš nastávající zeť mi tvrdil, že purkrabí Jošt byl velice
neoblíbený. Je to skutečně tak?“
„Purkrabí byl přísný a měl oči všude,“ odpověděl upjatě velmož. „Jestli ho měla
čeleď ráda nebo ne, to snad není podstatné. Důležité je, že
tu dokázal udržet pořádek!“
Oldřich z Chlumu souhlasně přikývl. Společně zamířili do paláce. Pomalu prošli
ztichlou budovou do prvního patra. U schodiště je uctivě
pozdravil voják v plášti s erbem českého krále.
Markvart z Vartemberka povytáhl překvapeně obočí, a když se zastavili u dveří
jeho komnaty, chladně řekl: „Pane královský prokurátore,
překvapil jste mne. Není zvykem, aby si host dovolil rozmísťovat v mém paláci své
vojáky, jak se mu zachce!“
Královský prokurátor věděl, že má pravdu, ale byl na tenhle spor připraven.
„Také ovšem není obvyklé, aby se skoro před očima královského
prokurátora vraždili lidé. Na žádost komtura Wolframa bylo nutné učinit neprodleně
opatření. Jakmile bude možné vystřídat mého muže vaším
strážným, neprodleně to udělám!“
Markvart z Vartemberka skousl zlostně rty a nepřívětivě si prohlížel tvář
královského prokurátora. Pak se jeho obličej jako by uvolnil a ústa
se roztáhla do širokého úsměvu.
Otevřel masivní dveře své jizby a přátelským gestem pozval Oldřicha z Chlumu k
sobě. „Dobrá, nechme malicherných sporů. Vypijme si ještě číši
vína na znamení dobré vůle!“
Královský prokurátor zaváhal, protože mu nebylo jasné, proč najednou tolik
srdečnosti, ale souhlasil. Markvartova komnata byla přepychově
zařízená. Na zemi ležely dvě medvědí kožešiny.
Podle velikosti dříve patřily neobyčejně silným zvířatům. U stěny stálo lůžko s
brokátovým baldachýnem a vedle nádherně vyřezávaná truhlice s
těžkým kovaným zámkem. U okna se nacházela dvě křesla a stůl. Stěny komnaty byly
pomalované pestrými freskami, znázorňujícími bitevní scény.
„Že to ale našim dětem slušelo?“ řekl pyšně Markvart z Vartemberka, když nalil
do číší jiskřivě rudé víno.
„Nádherný pár,“ souhlasil Oldřich z Chlumu. Upil a dodal: „Před zahájením
hostiny jsem mluvil s vaší dcerou Ludmilou. Byla nešťastná, znáte
to. Většina mladých dívek má pocit, že by se měly vdát jen za muže, kterého
milují…“
„Ženské fňukání,“ mávl lehkomyslně rukou Markvart z Vartemberka. „Nemyslete si,
já mám svou dceru velice rád, ale kdybych na ni dal, mír s
Hynkem Berkou z Dubé bych neuzavřel nikdy!“
Královský prokurátor přikývl. „Přesto věřím, že jejich manželství bude šťastné!
Když jsem před chvílí mluvil na chodbě s komturem Wolframem,
potkal jsem Beneše z Dubé. Byl dát vaší dceři Ludmile dobrou noc! Na takové
pozornosti si ženy potrpí. Jsem si jistý, že si brzy získá její
srdce!“
„Byl jí popřát dobrou noc?“ podivil se roztržitě Markvart z Vartemberka a
jediným douškem vypil svůj pohár.
„Sám se mi s tím svěřoval,“ potvrzoval Oldřich z Chlumu.
„Tak, tak,“ pokyvoval Markvart z Vartemberka hlavou. Pak se zahleděl k oknu, za
nímž čerň noci začínala pomalu blednout, protože do svítání
už nebylo daleko. „Neurazíte se, pane královský prokurátore, když vám teď opravdu
popřeju dobrou noc? Číše jsou prázdné, je čas jít spát. Ráno
nás čeká spousta práce.“
„Zvláště vás,“ souhlasil královský prokurátor. „Dceru nevdává otec každý den.
Dobrou noc, urozený příteli!“

VI. KAPITOLA

Oldřicha z Chlumu ráno vzbudil hluk na nádvoří. Čeleď se probouzela a družiny

se chystaly na dopolední rytířský turnaj. Ještě chvíli se
slastně obracel v loži, ranní dřímání, kdy se spánek vytrácel a znovu lehce vracel,
miloval nade vše. Teprve když na chodbě uslyšel hosty,
opouštějící své komnaty, vyskočil. Chvíli váhal, zda si má na sebe vzít totéž co
včera. Pak vytáhl z truhlice čistou halenu, přes ni si oblékl
brokátovou kazajku a plášť. Rukou si prohrábl rozčepýřené vlasy a vousy. Byl
spokojený, cítil se odpočatý a svěží, i když toho moc nenaspal.
 Na nádvoří ho ihned pohltil ruch, který tam panoval. Panoši sedlali koně pro
své pány, rytíři s dřevěnými holemi se rozcvičovali před
nadcházejícím kláním. Mezi nimi se proplétaly děvečky s vědry vody a obrokem pro
koně. Jiné snášely do kuchyně zásoby, protože vařit jídlo pro
tolik hladových krků nebylo snadné.
Oldřich z Chlumu zamířil do čeledníku. Část vojáků cídila zbroj, další natírali
kožené postroje tukem a zbytek sedlal koně. Jakmile ho Diviš
uviděl, nechal práce a vyšel mu vstříc.
Podal krátké hlášení a ještě podotkl, že hned ráno panoš Ota vyrazil do
městečka, aby se poptal v krčmách a na trhu na purkrabího Jošta.
Oldřich z Chlumu spokojeně přikývl a vrátil se na nádvoří.
Tam ho našel panoš Hynka Berky z Dubé. Vyřizoval, že si jeho pán přeje hned teď
s královským prokurátorem hovořit. Vzkaz ho trochu překvapil,
o to zvědavěji se vracel do paláce. V hodovní síni to vřelo jako v úle. Rytíři
seděli kolem stolů a děvečky nestačily nosit mísy s pohánkovu
kaší, pečenou slaninou, chlebem a sýrem. A také džbány s pivem, které po včerejšku
přišlo všem náramně k chuti.
„Tak už je to tady,“ uvítal ho Hynek Berka z Dubé rozverně, jako by sděloval tu
nejveselejší historku.
„Co je tady?“ nechápavě zavrtěl hlavou Oldřich z Chlumu.
„Potíže se svatbou. Přesně, jak vyhrožoval komtur Wolfram. Před chvilkou tu byl
posel z městečka. Farář Ignacius se prý tak roznemohl, že
nemůže mluvit. Pokud by se prý nestal zázrak, nepřichází vůbec v úvahu, aby
odpoledne sloužil mši a vykonal svatební obřad!“
„Ví o tom Markvart z Vartemberka?“ otázal se zvědavě královský prokurátor.
Přitom zahlédl nedaleko za jedním ze sloupů čnít supí nos komtura
johanitského řádu, jehož oči se výsměšně dívaly směrem k nim.
„Panoš ho šel vzbudit, ale Markvart z Vartemberka už asi vstal, protože jeho
lůžko je prázdné.
Čekám ho tu každou chvíli,“ vysvětloval Hynek Berka z Dubé. Pak ztišil hlas a
pobaveně pokračoval: „Asi před půl hodinou dorazil můj kaplan z
Dubé. Poručil jsem, aby ho moji lidé tajně ubytovali v hostinci. Hlídají ho dva
vojáci. Už se těším, jak asi komtur protáhne svůj hubený
obličej, pokud to v jeho případě vůbec ještě jde, až zjistí, že se obejdeme bez
místního faráře.“
Pán z Dubé si spokojeně nakládal na dřevěnou misku kaši, když se vedle nich
objevil komtur Wolfram. „Copak, copak,“ hovořil tiše, „nějaké
starosti? Nebylo by lepší projednat po ránu a s čistými hlavami znovu můj včerejší
návrh?“
Královský prokurátor už otvíral ústa, aby ho odbyl, ale Hynek Berka z Dubé
rázem změnil výraz obličeje. Ustaraným hlasem odpověděl: „Nesporně
bude lepší pohovořit si. Jakmile se objeví můj přítel Markvart z Vartemberka,
vyhledáme vás. Spolehněte se, ctihodný komture!“ Pak se s klidným
výrazem pustil do jídla.
Když se komtur Wolfram vzdálil, začal s plnými ústy vysvětlovat: „Nesmíme mu
dát čas přemýšlet. Bude lepší nechat ho při tom, že všechno běží
podle jeho představ. Alespoň nemůže vymýšlet nové intriky.“
Do hodovní síně vstoupil panoš Ota. Královský prokurátor opustil Hynka Berku z
Dubé a zamířil k výklenku u zadního okna. Tam si mohli v klidu
pohovořit.
„Vyptával jsem se v městečku,“ začal panoš bez zbytečných úvodů.
Oldřich z Chlumu přikývl. „Zjistil jsi něco?“
„Nejsem váš pomocník nadarmo, i když placený určitě hůře, než by odpovídalo mým
schopnostem, jak hned uvidíte,“ řekl Ota ze Zástřizlí se
sladkým úsměvem.
Královskému prokurátorovi se na rtech mihl pobavený úsměv a s hranou přísností
povytáhl obočí.
Příliš přesvědčivě to ale nevypadalo. Ostatně panoš Ota hned pokračoval:
„Nejprve k purkrabímu Joštovi. Podle všech, se kterými jsem hovořil,
to byl mizera. Na svého pána Markvarta se usmíval jako nejoddanější sluha, ale ve
skutečnosti se staral hlavně o svou kapsu!“
„Každý se stará hlavně o sebe. I ty pořád naříkáš, že bys měl dostávat víc,“
neodpustil si Oldřich z Chlumu přátelské rýpnutí.
„To je přece něco úplně jiného,“ odpověděl panoš Ota s ublíženým povzdechem.
„Purkrabí sice přímo nekradl, ale svého pána šidil. Vybíral od
místních peníze pro sebe za různé služby. Když měl třeba jet v zimě povoz do Lípy
nebo do Mělníka, mohl se z téhle nepříjemné roboty hospodář u
purkrabího vykoupit několika grošíky. Pokud zaplatil, určil Jošt jiného, který
peníze neměl.
Tak to chodilo pořád dokola. Kdo platil, žil si skoro jako pán. Kdo nemohl,
nevěděl, kam dřív skočit. Robota se na něj jenom hrnula. Když se
to vezme kolem a kolem, svého pána vlastně neokrádal. Zařídil všechno, co bylo na
panství potřeba, ale poctivé to rozhodně nebylo.“
„Bůh dal urozeným lidem výsadu, aby pro ně poddaní pracovali, ovšem za
předpokladu, že s nimi budou jednat spravedlivě. Tohle spravedlivé
nebylo. Je to ale výhradně věc svědomí pána z Vartemberka, nic pro královský soud.
Zjistil jsi ještě něco?“
„I když byl purkrabí Jošt mizera a Markvart z Vartemberka to věděl, přesto ho
chránil,“ pokračoval panoš Ota.
„Chceš říci, že Markvart z Vartemberka věděl, jak vydírá poddané?“ vykřikl
Oldřich z Chlumu.
Tentokrát pobouření nehrál. Byl na rozdíl od ostatních přesvědčen, že
spravedlnost by měla být stejná pro všechny. Prostí lidé by v ni měli
věřit, protože oproti urozeným neměli meč, aby se mohli bránit sami.
Panoš Ota souhlasil se svým pánem. I když pocházel z rodu chudého rytíře, sám
vyrůstal mezi sedláky. S výčitkou v hlase pokračoval: „Podle
lidí to věděl. Rychtář si na purkrabího několikrát stěžoval, dokonce dovedl na hrad
svědky. Markvart z Vartemberka je milostivě vyslechl, ale
stejně se nic nestalo kromě toho, že rychtář upadl u purkrabího v nemilost.“
„To je zajímavé,“ bručel královský prokurátor. „Proč ho pán z Vartemberka
chránil?“
„Říká se,“ ztišil mladík hlas, „že purkrabí Jošt pro něho vykonával hodně
práce, která nebyla zrovna podle božího přikázání. Na tak velkém
panství je pořád co hasit. Kromě toho prý byl ve spojení s lupiči, takže…“
„Ve spojení s lupiči?“ neudržel se Oldřich z Chlumu, aby vzrušeně nevykřikl.
Hned se ale ovládl a ulekaně se rozhlížel, jestli je někdo
nezaslechl. Hosté si však hleděli jídla. „Dá se to dokázat?“
„Lidé to tvrdí. Prý v noci viděli maskované jezdce, kteří na hrad přiváželi
pytle a truhlice. A co je zajímavé, bývalo to obvykle v ty dny,
kdy lupiči v okolí někoho okradli a zamordovali!“
„Sám víš, že lidé mají někdy velké oči,“ namítl nedůvěřivě. Kolikrát se již
setkal s podobným svědectvím, které se však později ukázalo jako
vybájené. „Kdo ví, co vůbec přiváželi? Mohly to být třeba zásoby nebo kořist ze
šarvátky se sousedy. Copak se tady poslední měsíce nebojovalo?
Ale stojí to za prověření.“
„Za hradby pochopitelně nikdo vidět nemůže. Já si však myslím, že lidé
uvažovali logicky. Viděl jste někdy vozit zásoby v noci? Při přepadení
vesnic a dvorců se jako kořist bere dobytek, obilí a případně nějaké hospodářské
nářadí. Nic víc se na venkově najít nedá. Jenže v noci se
přivážely truhlice a pytle, určitě se zbožím.“
Královský prokurátor mlčel. Smysl pro spravedlnost mu velel sledovat každou
věrohodnou stopu.
I když si to nechtěl přiznat, tady mu vadilo, že ukazuje na pána z Vartemberka.
Ne kvůli němu, ale kvůli jeho dceři Ludmile.
Panoš Ota chvíli čekal, a když Oldřich z Chlumu mlčel, pokračoval: „Opatřit
důkazy, která by obstály před královským soudem, není
pochopitelně snadné. Už proto, že by tu stálo slovo poddaného proti slovu rytíře.
Jenže ono to asi má i souvislost s vraždou purkrabího Jošta.
Ti noční jezdci na sobě mívají šedé pláště s kápěmi přes obličej, aby je nebylo
možné poznat. Stejné, jaké popsal starý hradní voják, který
vraždu viděl!“
Panoš Ota se hrdě odmlčel a složil ruce do klína. Bylo teď na jeho pánovi, aby
řekl, co dál.
Oldřich z Chlumu přemýšlel. Pokud byl purkrabí Jošt ve spojení s lupiči, byla
to první skutečná stopa. Muž na Hlásce byl oblečený do stejného
pláště, někdo z lupičů byl tedy vrahem.
Méně pravděpodobné bylo, že vrah mezi lupiče nepatřil a vinu na ně chtěl jen
svalit.
Pak Oldřicha z Chlumu něco napadlo. „Šedé lupičské pláště s kápí by ovšem mohly
znamenat, že to ten hudebník s loutnou přece jen mohl udělat.
Třeba je jedním z lupičů, nebo mu za vraždu purkrabího zaplatili.“
„Pokud by to byla pravda, proč by purkrabího urážel, aby na sebe všechny
upozornil?“ namítl panoš Ota. „Kdyby loutnista patřil k lupičům a ti
by byli ve spojení s tímhle hradem, je málo pravděpodobné, aby ho purkrabí Jošt
neznal. Měl by se před ním určitě na pozoru.“
„Ale co když purkrabí nevěděl, že se ho lupiči chtějí zbavit?“
„I tak není logické, aby ho loutnista před hosty urazil, nechal se napadnout a
potom vraždil.“
„Kdybychom tak toho mladíka s loutnou dokázali najít,“ povzdechl si královský
prokurátor. „Je drzý a není hloupý. To, jak včera vyklouzl z
hradu… Poslali jste někoho za ním? V tom zmatku jsem vám to zapomněl říci.“
„Na velitele Diviše je spolehnutí. Rychtář Hartvig hned poslal biřice, aby
pročesali okolí. Pomáhá i pár našich vojáků. Nemyslím si, že by
ten mladík byl daleko.“
„Má přece náskok půl dne. Navíc netušíme, kterým směrem zamířil,“ namítl
Oldřich z Chlumu. V duchu ale se svým panošem souhlasil. Byl jen
zvědavý, jak ke stejnému názoru dospěl Ota.
„Pokud vycházíme z předpokladu, že toho mizeru purkrabího nezavraždil, potom
není pravděpodobné, že by celou noc uháněl, jako by mu hořelo za
patami. Nemá se čeho bát. Chtěl jen zmizet z hradu, ale tím to pro něho skončilo.
Najdeme ho někde poblíž, což bude jen další důkaz jeho
neviny!“
„Už aby tu byl,“ přikývl Oldřich z Chlumu a usmál se. „Udělal jsi kus dobré
práce. Myslím, že je čas vyslechnout Markvarta z Vartemberka. I
když připravuje svatbu, pár otázek bude muset zodpovědět. Nejde už jen o vraždu.
Asi se toho ale moc nedozvíme. Máme jenom svědectví poddaných.
Běž se, Oto, zatím nasnídat.“
Panoš vstal, zdvořile se uklonil a rychle odešel. Měl hlad jako vlk. Královský
prokurátor zůstal sedět u okna a s potěšením se kochal
nádherným výhledem na lesy na druhé straně hluboké rokle, jež lemovala ostroh, na
kterém hrad stál. Slunce se již vyhouplo na modravé nebe a
nemilosrdně vysušovalo krajinu.
V duchu pocítil škodolibé uspokojení, že již překročil věk, kdy by se musel
účastnit rytířského klání. Děsila ho představa, že by byl
navlečený do těžké soukenné kazajky, na níž by měl drátěnou košili a železné pláty
brnění. Nic by pořádně neviděl, protože na hlavě by měl
přilbu s malým průzorem pro oči. U nosu by bylo několik otvorů, aby mohl dýchat,
ale ty obvykle stačily jen na to, aby se neudusil. V takovém
vedru by mu stékal po zádech pot, lepil by se a svědil. V brnění by se ani nemohl
podrbat. Br, hrůzná představa!
„Tak zasněný! Snad vám nějaká dívka nezlomila srdce?“ ozval se vedle něho smích
Kláry z Vartemberka. Měla příjemný zastřený hlas, který
dokázal zaujmout.
„Spíše mám starosti,“ pokrčil rameny královský prokurátor, ale zájem paní z
Vartemberka ho potěšil.
„Musím se přiznat,“ usmála se důvěrně a sedla si do výklenku proti němu.
„Nevím, zda se víc těším na dceřinu svatbu, nebo na turnaj!“
 Oldřich z Chlumu si ji prohlížel. Nebyla o mnoho let starší než její nevlastní
dcera Ludmila, ale vypadala vyzráleji. Neobyčejně jí to
slušelo. Včera při hostině se však královskému prokurátorovi nezdálo, že by ke své
nevlastní dceři chovala vřelejší city. Nevzpomínal si, že by
ji během celého večera alespoň jednou oslovila jako dceru. Teď se nad její svatbou
skoro rozplývala div ne v slzách. Inu ženy, řekl si. Jak jde
o svatbu, jsou hned dojaté.
„Budete také zápasit?“ vytrhla ho z úvah černovlasá šlechtična a trochu se
předklonila, aby lépe viděla do jeho obličeje.
„Na to již nemám věk, a navíc…,“ zarazil se, protože si uvědomil, že by bylo
hloupé pronášet nahlas nerytířské úvahy, jak tělo v brnění
svědí.
„To je mi líto,“ našpulila rty Klára z Vartemberka. „Myslela jsem, že byste
mohl během turnaje nést mé barvy. Nějakého rytíře přece musím
mít! Můj manžel Markvart má už svůj věk, ale vy jste ještě muž v plné síle! Kdybych
o tuhle službu požádala někoho jiného, vznikly by zbytečné
řeči. O vás každý ví, že jste čestný muž.“
„Vážím si vaší nabídky,“ odpověděl polichoceně Oldřich z Chlumu, neboť to pro
něho koneckonců bylo veliké vyznamenání. Použil otřepaného
výrazu, který však měl u žen vždy úspěch: „Za vaše barvy bych bojoval jako lev,
jenže jako zástupce krále nesmím vystupovat v klání. Ale
potěšila jste mne, urozená paní!“
Klára z Vartemberka ho dychtivě uchopila za ruku a pevně ji stiskla. „Máte
silné ruce. Nepodceňujte je, určitě by dokázaly nejen svírat meč,
ale jistě by svedly i mnohem jemnější práci.“ Pohladila pevnou žílu, jež
vystupovala na hřbetě snědě opálené ruky. „Dokonalý muž,“ opakovala
zálibně. Pak ji rychle pustila a své ruce složila do klína. Mlčela a dychtivě
hleděla před sebe.
Královský prokurátor si znovu uvědomil smyslnou ženskost, která z ní
vyzařovala. V jejích pohybech nebylo nic vyzývavého či dokonce
nemravného. Chovala se s nenucenou přirozeností, jako by pro ni platila jiná
pravidla než hraná cudnost, za kterou se ukrývaly ostatní urozené
ženy. Přesto její jednání Oldřicha z Chlumu zaskočilo. Byla přece vdaná a nehodilo
se vést podobné hovory. Musel si však přiznat, že mu nebyly
nepříjemné, právě naopak. V duchu se proklínal, protože cítil, že rudne jako
nezkušený panic.
„Lichotíte mi,“ zabručel. Pomalu se mu vracela ztracená sebejistota.
„Obvyklejší je, aby lichotky říkali rytíři krásným dámám. Vy jich určitě
slýcháte denně celé tucty!“
„Myslíte?“ zvedla své tmavé oči. Oldřich z Chlumu si kolem nich všiml hlubokých
vrásek, které prozrazovaly, že dnes spala velice špatně.
Chvíli bylo ticho. Královský prokurátor se snažil uhodnout, proč ho vlastně
paní z Vartemberka oslovila. Nakonec si řekl, že nebude nad
logikou ženského jednání přemýšlet, protože odpověď se stejně najít nedala. Rozhodl
se využít jejich setkání, aby se zeptal na věci, které by mu
mohly pomoci při vyšetřování.
„Jaký byl purkrabí Jošt?“ vyhrkl bez jakéhokoli přechodu.
„Zase v práci?“ usmála se. Rukou si uhladila záhyb na sukni a narovnala se.
Najednou vypadala neobyčejně ostražitě. „Příliš jsem s ním do
styku nepřišla. Příkazy dostával od mého manžela.
Neměla jsem ho ale ráda. Byl takový…,“ chvíli hledala vhodné slovo a pak
vyhrkla: „Falešný! Ano, to je pravé slovo. Měla jsem pocit, že by za
peníze dokázal prodat i svou matku!“
„To jsou tvrdá slova,“ namítl rozpačitě Oldřich z Chlumu. „Měla jste konkrétní
důvod? Ublížil vám nějak?“
„Byla jsem hradní paní, nedovolil by si,“ zavrtěla rezolutně hlavou. „My ženy
se většinou řídíme spíše pocity, ale vždycky máme v podobných
věcech pravdu.“
„Když byl takový, jak říkáte, proč ho váš manžel hájil?“
 „Na to se zeptejte jeho!“ odpověděla odměřeně. „Ale ještě něco vám povím, co by
vám snad mohlo při vyšetřování pomoci. I když vypadal jako
huspenina, nenechal ani jednu ženskou sukni na pokoji. Naše děvečky by vám mohly
vyprávět, stejně jako mnohá panna v okolí. Pokud ho některá
odmítla nebo se mu chtěl její nápadník pomstít, dokázal být Jošt horší než sám
ďábel!“
„Takže?“ nadhodil věcně Oldřich z Chlumu a zamyšleně si hladil vousy na bradě.
„Vůbec bych se nedivila, kdyby ho zabil některý z mladíků, jehož milou
připravil o počestnost.
Ostatně, proč myslíte, že včera večer tak vyletěl na toho hudebníka s loutnou?“
„Byl jsem na opačném konci sálu, neslyšel jsem z té hádky vůbec nic. Vy to snad
víte?“
„Mám ráda milostné písně,“ usmála se černovlasá hradní paní na královského
prokurátora.
„Vyprávějí o snu, který bych tak ráda prožila. Život je však jiný než píseň.
Seděla jsem kousek od pódia, když purkrabí Jošt přišel. Ten muž
s loutnou hned spustil novou píseň.
Melodii jsem znala, ale slova byla jiná. Zpíval o lásce dvou mladých lidí.
Dívka byla dcerou majitele hamru, kde její nápadník pracoval jako
tovaryš. Otec jejich lásce přál, a když už se chystala svatba, dívku při cestě z
trhu domů unesl zlý purkrabí. Dívku znásilnil a ta si ještě tu
noc podřízla žalem hrdlo. Jak to celé skončilo, bohužel nevím, protože v tu chvíli
purkrabí Jošt hudebníka napadl.“
„A dál?“ sledoval její vyprávění téměř bez dechu Oldřich z Chlumu.
„Dál? Už nic. Snad jen, že tady nedaleko stojí hamr. Vypráví se, že asi před
pěti lety našli dceru jeho majitele v našem hradním příkopu.
Měla podříznuté hrdlo! To jsem tu ovšem ještě nebyla, tehdy tu žila první žena mého
manžela.“
Královský prokurátor vstal. „Děkuji vám, urozená paní! Hned nechám tohle
podezření vyšetřit. Slibuji, že budete první, kdo se o výsledcích
mého pátrání dozví!“
„Jste skutečný rytíř,“ usmála se mile a přivřela oči jako kočka, když přede.
„Ještě něco bych rád věděl,“ řekl Oldřich z Chlumu a zvědavě sledoval, kolik
tváří má tahle půvabná žena. „Říká se, že na hrad občas v noci
přijíždějí podivní jezdci v šedých kápích a přivážejí plné truhlice a pytle. Viděla
jste je někdy?“
„Komnaty fraucimoru mají okna nad hradním příkopem, nikoli na straně nádvoří.
Kdyby to však byla pravda, asi bych o tom věděla. Připadá mi to
jako báchorka. Maskovaní jezdci a tajemné truhlice… Ne, pane královský prokurátore,
nic takového se tady neděje,“ zavrtěla rozhodně hlavou.
„Hledám vašeho manžela. Nevíte, kde bych mohl pana Markvarta z Vartemberka
zastihnout?“
„Ani já ho dnes ještě neviděla,“ odpověděla klidně Klára z Vartemberka. „Vstává
obvykle mnohem dříve než já. Touhle dobou by měl být někde
mezi čeledí. Rád kontroluje všechno, co se tu na hradě děje.“
Oldřich z Chlumu se s Klárou rozloučil v dobrém rozmaru. Neměl hlad, a tak
zamířil ven z hodovní síně. Ve dveřích se téměř srazil s Hynkem
Berkou z Dubé. Zamračený hřmotný velmož se tvářil ustaraně. Udýchaně vyhrkl: „Už
začínám mít starost, nikde nemohu pána z Vartemberka najít!“
„Jeho žena mi teď říkala, že by mohl být někde v čeledníku…“
„Kdepak! Moji lidé na hradě prohledali každičký kout. Není po něm ani stopa.
Bránou neprojel, tak kde k čertu vězí? Za chvíli má začít turnaj
a on nikde.“
„Vezmu si to na starost,“ uklidňoval ho královský prokurátor. „Vy zatím zabavte
rytíře. Podívejte se, už začínají být netrpěliví.“
„Prohlédněte palác,“ navrhl Hynek Berka z Dubé. „Pokud někde je, pak tady.
Palác si moji lidé netroufli prohledávat, to je samozřejmé.
Kdybych ale neměl takové starosti, musel bych se smát. Podívejte se na komtura
Wolframa, jak číhá u dveří. Chtěl by chytit pána z Vartemberka
jako první, aby mohl začít skuhrat o svou náhradu.“
Oldřich z Chlumu přikývl a vyšel ven. Velitele Diviše našel snadno. V rychlosti
mu pověděl o hamru, který by měl ležet někde poblíž, a co se
o něm vypráví. „Zjistíš, kde přesně je, a pojedeš tam. Pokud dceru jeho majitele
skutečně našli před lety mrtvou tady v hradním příkopu, zatkneš
všechny pocestné, kteří se tam během včerejška a dneška objevili. Jeď hněd!“
Pak se královský prokurátor vydal do paláce. V prvním patře stál na stráži
voják z jeho družiny. „Jacku, jak dlouho jsi tu?“ „Asi dvě hodiny,
urozený pane! Střídal jsem po svítání.“
„Neviděl jsi, kdy odešel pán z Vartemberka?“
„Musel odejít před svítáním. Já ho neviděl. Byl tu už jeho panoš a velice se
divil, že komnata je prázdná!“
„Dobře,“ pochválil vojáka Oldřich z Chlumu. „Kdo měl hlídku před tebou?“
„Křišťan z Lukova, urozený pane!“
Královský prokurátor se vždycky raději nejdříve ptal, než začal pobíhat a
hledat. Nechal si přivést Křišťana. Našli ho ve stáji, kde sedlal
Otova koně. Jeho odpověď na otázku, kdy ze své komnaty odešel pán z Vartemberka, mu
udělala vrásky na čele.
„Já nevím,“ vrtěl voják překvapeně hlavou. „Držel jsem stráž v noci. Za svítání
mne střídali. Odcházet jsem ho neviděl!“
„Nezdříml sis na chvíli? Můžeš to na svou hříšnou duši odpřísáhnout?“ zeptal se
přísně Oldřich z Chlumu. Znal své muže a byl si jistý, že
voják z jeho družiny mluví pravdu.
Aby měl Oldřich z Chlumu jistotu, nechal ještě přivést Jena z Břví, který držel
stráž jako první. Ani on neviděl hradního pána odcházet.
Stalo se cosi divného. Markvarta z Vartemberka viděli vejít do jeho jizby, ale
nikdo už ho neviděl odejít. Prostě zmizel. Vrátil se do
Markvartovy komnaty. Byla prázdná a okno, jak očekával, bylo otevřené. V létě to
nebylo nic zvláštního, ale přece to mohlo znamenat hodně. Opřel
se o kamenný parapet a vyklonil se, jak nejvíce mohl. Pod ním se otevírala hrůzná
hloubka. Z okna však nebylo vidět na dno rokle pod hradem.
Skalní stěna byla posetá řadou ostrých výčnělků, které zakrývaly výhled.
Vrátil se na nádvoří a vojákům z hradní posádky poručil prohledat dno rokle pod
palácem. Pak se odebral do hodovní síně, nechal si nalít
pohár horké medoviny, po malých doušcích ji upíjel a čekal. Netrvalo to dlouho,
když se na nádvoří strhl povyk. Oldřich z Chlumu bez jediného
slova vyběhl ven. Vojáci z hradní posádky právě skládali na zem provizorní nosítka,
na nichž spočívalo mrtvé tělo Markvarta z Vartemberka.

VII. KAPITOLA

Každý všeho nechal a běžel se podívat, co se stalo. Téměř okamžitě se na

nádvoří seběhl kolem mrtvého těla obrovský houf lidí. Královský
prokurátor měl co dělat, aby se k nosítkám vůbec dostal. Spolu s ním se davem
prodíral i Hynek Berka z Dubé. Plně uplatnil svou sílu a
bezohledně odstrkoval čeleď stejně jako urozené rytíře. Uličkou za jeho mohutným
tělem šel celkem snadno Oldřich z Chlumu.
U nosítek padl Hynek Berka z Dubé na kolena, sepjal ruce a začal se tiše
modlit. Lidé zevlující kolem se okamžitě přidali. Během chvilky se
hradním nádvořím nesla latinská litanie, předříkávaná opatem benediktinského řádu,
který stál na schodech paláce.
Teprve když dozněla ozvěna posledního Amen, začal královský prokurátor za
pomoci pána z Dubé a ještě dvou rytířů prohlížet Markvartovo tělo.
Ostatní zůstali klečet a tiše čekali na výsledek ohledání.
Tělo hradního pána bylo oblečené do dlouhé plátěné kytle na spaní. Hlavu měl
starý velmož ošklivě rozbitou pádem z okna. Na rukách i nohách
byly vidět četné odřeniny, způsobené ostrými skalisky. Kytle byla na několika
místech potrhaná a ušpiněná od hlíny i krve.
„Všichni jsme v rukách božích,“ povzdechl si Hynek Berka z Dubé. „Ale skonat
takhle nešťastně? Vypadnout z okna?“ vrtěl nedůvěřivě hlavou.
Oldřich z Chlumu nebyl se zběžnou prohlídkou spokojen. Nelíbila se mu veliká
načernalá skvrna zaschlé krve na předku kytle, i když právě zde
nebyla látka vůbec poškozená. Pokud by Markvart z Vartemberka vypadl nešťastnou
náhodou z okna, neměl by krvácet na místě pod nepoškozenou
látkou. Přes nesouhlasné bručení některých přihlížejících prokurátor kytli opatrně
vyhrnul až ke krku. Ticho, panující kolem, prolomily udivené
výkřiky. V hrudi Markvarta z Vartemberka zela zřetelná rána, jíž mohla způsobit
jedině dýka či tesák.
„Nikoli nešťastná náhoda, ale vražda!“ pronesl královský prokurátor se staženým
hrdlem. „Už druhá tady na hradě!“
Poslední slova zanikla v zoufalém výkřiku. Ludmila z Vartemberka se právě
objevila nápřahu paláce v překrásných hnědých svatebních šatech z
nesmírně jemného brokátu pošitého malinkými perličkami. Když uviděla mrtvého otce,
zhroutila se k zemi. „Kdo…? To není možné…! Proč?“ vyrážel ze
sebe její bratr Marek, který stál za ní. Rychle se vzpamatoval, z pochvy tasil meč,
uchopil ho do dlaní za ostří a zabodl do země. Ruku položil
na jílec a rázným hlasem, jaký by u něho nikdo nečekal, pronesl: „Přísahám při Bohu
všemohoucím a své rytířské cti, budeš pomstěn, otče. Ať už
má tvůj život na svědomí kdokoli, zemře!“
„Odneste tělo pána z Vartemberka do kaple!“ nařídil královský prokurátor,
kterému bylo jasné, že se musí rychle ujmout své práce, aby
nenastal chaos. „Každý teď půjde po svém. Není nač zevlovat!“
„Zavřít bránu, ať nikdo neopustí hrad!“ vyštěkl Marek z Vartemberka. Právo
rozkazovat měl teď on, protože se jako nejstarší syn stal hlavou
rodu a dědicem rozsáhlého panství. „Proč? Proč to?“ ozývaly se nespokojené hlasy.
„Protože vrah mého otce je mezi vámi!“ odsekl, aniž by se
mínil s přítomnými o svém příkazu dohadovat.
Královský prokurátor hleděl trochu shovívavě na svého mladého přítele. Chápal,
že mu žal a vztek diktují ostrá slova, ale nesouhlasil s nimi.
Vzal ho jemně kolem ramen. „Pojď, promluvíme si někde v klidu!“
Za chvíli byli zpátky v sále předků, z jehož kamenných stěn čišel chlad,
obzvlášť příjemný v letním parnu. Přidal se k nim ještě Hynek Berka
z Dubé. Všichni tři usedli do křesel ke stolu.
Když čeledín přinesl džbán piva a zdvořile se uklonil, zahnal ho Marek z
Vartemberka netrpělivým gestem pryč.
Oldřich z Chlumu si pátravě prohlížel obličej mladého přítele. Četl v něm žal
nad smrtí otce, obavy z odpovědnosti, nejistotu mládí, ale také
zavilý vzdor a hněv, které se mu ani trochu nelíbily, i když Marka chápal.
Teprve po chvilce mlčení začal královský prokurátor hovořit. „Hlavní je nedělat
nic ukvapeného. Tvoji lidé, Marku, mohou bránu klidně zase
otevřít. Tělo tvého otce je již chladné. To znamená, že musel zemřít v noci, určitě
před svítáním. Kdyby chtěl vrah uprchnout, mohl to udělat už
dávno. Souhlasím však, že bychom měli požádat všechny urozené pány, aby tu zůstali
i se svými družinami, dokud vyšetřování neuzavřu. Avšak
dobrovolně, nelze je tu věznit!“
„Máš pravdu,“ řekl trochu rozpačitě mladý Vartemberk. Uměl se ovládat a rozum
rychle zvítězil.
Pak se obrátil na Hynka Berku: „Za chvíli začíná turnaj. Prosím, pane z Dubé,
zahajte ho jménem mého zesnulého otce. Já bych to teď asi
nedokázal.“
Hynek Berka z Dubé přikývl a jeho jindy zamračený obličej měl výraz chápajícího
otce. Měkce dodal: „Chtěl jsem, abys věděl, že se na mne
můžeš spolehnout. I když jsem s tvým otcem válčil, nesmírně jsem si ho vážil. Byl
to dobrý protivník. Silný, odvážný, ale vždy čestný. Pravý
rytíř. Pokud dovolíš, připojím se k tvé přísaze. Pomstít jeho smrt je i věcí mé
cti!“
Marek z Vartemberka zaváhal, ale pak vstal a v prostém gestu pevně objal
hřmotného muže.
Oldřich z Chlumu počkal, až stvrdí svou přísahu. Pak začal zase hovořit: „Já se
zatím ujmu vyšetřování. Včera byl zavražděn purkrabí Jošt, v
noci Markvart. Co myslíte, nemohly by tyhle dvě vraždy souviset?“
„Kdybychom věděli, kdo vraždil, nepotřebujeme vás, pane královský prokurátore,“
řekl trochu neuctivě Hynek Berka z Dubé. Hned však změnil
tón. „V něčem se obě vraždy podobají. Vrah použil dýku nebo tesák. Nic z toho ale
vyvozovat nejde, protože tyhle zbraně mají skoro všichni
hosté, i lidé z mé družiny.“
„Já vidím ještě jednu věc podobnou,“ doplnil ho královský prokurátor, aby
naznačil, že se pro výpad pána z Dubé nezlobí.
„Purkrabího Jošta zabil někdo, kdo musel nesmírně riskovat. Jen si to vezměte
nádvoří plné hostů, na Hlásce obvykle stráž. Mohl si být vrah
jistý, že se nevrátí? Nebo že ho někdo neuvidí vycházet z věže? I když byla už noc
a většina hostů opilá, jistotu neměl. Bezpečnější by přece
bylo počkat na noc a zabít purkrabího Jošta jinde.“
„Dobrá,“ přikývl se zájmem Marek z Vartemberka. „Ale co dál? Jak to souvisí s
vraždou mého otce?“
„Moji vojáci hlídají od včerejška v prvním patře paláce. Těžko předpokládat, že
by své stanoviště opustili. Markvart z Vartemberka šel spát
pozdě v noci. Než ulehl, byl jsem s ním a vypili jsme spolu číši vína. O něco
později ho vrah zabil a vyhodil z okna komnaty. Přitom musel
vědět, že na chodbě stojí můj voják. Vrah tedy musel riskovat stejně jako při
vraždě purkrabího Jošta!“
„Rychle, vyslechneme tvoje muže,“ vyskočil netrpělivě Marek z Vartemberka.
Zavolal čeledína a nařídil přivést je. Za chvíli už stáli tři
vojáci v pláštích s erbem českého krále před Oldřichem z Chlumu. Byli zpocení, ale
jinak vzorně upravení.
Jejich výpověď však situaci nevyjasnila, spíše naopak. Jacek, který držel stráž
ráno, stejně jako Křišťan z Lukova, který hlídal před ním,
přísahali, že neviděli vůbec nikoho vcházet ani vycházet.
První stráž měl ještě před půlnocí Jen z Břví. I on přísahal, že nikoho cizího
neviděl. Poté, co od Markvarta z Vartemberka odešel královský
prokurátor, už dovnitř nikdo z hostů nevešel.
„Ale to není možné!“ rozzlobil se Oldřich z Chlumu. „Někdo tam vejít musel.
Když jsem odcházel, byl přece Markvart živý!“
„To mohu potvrdit!“ horlivě přikyvoval Jen z Břví.
„Jak?“ zabručel nedůvěřivě Marek z Vartemberka. „Tys mého otce viděl ještě
poté, co tvůj pán odešel?“
„Ano. Urozený pán z Vartemberka vyšel na chodbu.“
„Co tam proboha chtěl?“
„Když můj pán odešel,“ začal vysvětlovat voják, „šel za svou ženou. Fraucimor
je na konci chodby. I když tam žádná louč nehořela, viděl jsem
ho dobře!“
„Zdržel se dlouho?“
„Jak se to vezme,“ odpověděl voják s úšklebkem, který by se dal chápat i trochu
neuctivě.
„Snad půl hodiny. Víc určitě ne. Pak se vrátil do své jizby. Potom už jsem ho
neviděl a také jsem neviděl nikoho, kdo by k němu šel!“
„To přece není možné,“ vyštěkl hněvivě Hynek Berka z Dubé. „Jestliže do jeho
jizby nikdo nevkročil, kdo ho zabil?“ Obrátil se na královského
prokurátora a nedůvěřivě se zeptal: „Dá se vůbec vašim vojákům věřit? Co když si
odskočili nebo dokonce zdřímli a vraha propásli!“
„Vyloučeno!“ zavrtěl Oldřich z Chlumu hlavou. „Ručím za ně. Ale i kdyby, jak
mohl vrah vědět, kdy tam nebudou? Pokud moji muži tvrdí, že do
komnaty pána z Vartemberka nikdo nevkročil, je to pravda!“ Pak se obrátil na vojáky
a přátelským gestem je propustil. Chvíli bylo ticho. Nakonec
Marek z Vartemberka vyhrkl: „Tak jak se to stalo?“
„Je léto, v noci zůstávají okna otevřená,“ nadhodil královský prokurátor.
„Viděl jsi zeď paláce tam, kde je jizba mého otce?“ zeptal se mladý Vartemberk.
„Ostatně tvá je na stejné straně. Palác stojí na kraji skály.
Rokle pod ní je dobrých padesát stop hluboká.“
Královský prokurátor si vybavil pohled z okna, který ráno tak obdivoval. Marek
měl pravdu, byl nesmysl uvažovat, že by někdo dokázal vylézt
po kolmé skalní stěně a pak ještě po zdi paláce do okna v prvním patře.
„Není pod okny římsa nebo něco podobného?“ zvažoval Oldřich z Chlumu.
„Pojďme se podívat!“ navrhl Hynek Berka z Dubé. Pak se omluvně obrátil na
mladého Marka. „Měli bychom také prohledat pokoj tvého otce. Co
když tam vrah něco ztratil?“
Když vstoupili, ovanul je příjemný průvan, protože okno zůstalo otevřené. Vše
stálo na svém místě, nikde nebylo nic rozbité ani povalené.
„S vrahem otec nezápasil. Přes pokročilý věk měl ovšem síly na rozdávání.
Určitě by to po boji vypadalo jinak,“ řekl Marek z Vartemberka.
„Ránu dýkou zasadíš rychle, aniž to oběť čeká. Třeba ho vrah překvapil!“
podotkl Oldřich z Chlumu.
„Podívejte,“ ukazoval udiveně pán z Dubé na lůžko. Bylo netknuté.
„Vrah tedy musel mého otce zabít hned, jak se vrátil od své manželky,“
souhlasil Marek z Vartemberka. Oldřich z Chlumu si všiml, že o paní
Kláře nemluvil jako o své matce, i když byla nevlastní.
Marek zatím uvažoval dál. „Proč měl otec na sobě noční kytli? Copak by v něčem
takovém přijímal návštěvu? Co když tu byl někdo schovaný a
otce překvapil při svlékání?“
„Kam by se asi ukryl? Do truhlice?“ namítl shovívavě Oldřich z Chlumu a rukou
opsal široký oblouk. „Zdá se, že tvůj otec opravdu žádnou
návštěvu nečekal. Proto se převlékl, a když se chystal ulehnout, dostal se sem
vrah. Jak, to zatím nevím, ale dveřmi ne. To by ho stráž viděla!“
„Komín krbu je příliš úzký, aby jím někdo prolezl,“ zkoumal místnost píď po
pídi Hynek Berka z Dubé. „Jiný otvor tu nevidím. Zbývá opravdu
jedině okno.“
Všichni se vyklonili ven. Výhled na sluncem ozářené lesy na druhé straně rokle
byl nádherný, ale nevnímali ho. Zamračeně se dívali do
propastné hloubky. Stěna paláce byla postavená z velkých pískovcových kvádrů,
přiléhajících těsně k sobě. Škvíry mezi bloky byly malé, jen
obtížně by se tam zachytila ruka nebo noha, pokud by někdo byl tak šílený a chtěl
po stěně šplhat. K oknu nevedla z žádné strany římsa ani nic
podobného.
„Tudy by se sem mohl dostat jedině démon,“ nadhodil s nádechem pověrčivého
strachu v hlase mladý Vartemberk.
„S tím se nežertuje!“ varoval ho Hynek Berka z Dubé a pokřižoval se.
„Nepřivolávejte neštěstí. Viděl jsem ženu, kterou démoni rozsápali v
lese. Hrůza, povídám vám, hrůza, jakou si neumíte představit!“
Královský prokurátor ho však přísně napomenul: „Křesťanská víra nás učí, že
démoni nejsou!“
„Když nejsou démoni, je ďábel,“ opáčil tiše Hynek Berka z Dubé. „Je jedno, zda
síly zla nazýváte tak nebo onak. Nemůžete popřít, že moc
černých sil existuje!“
Oldřich z Chlumu se nemínil o teologických sporech přít. Ať už ale ďábel
existoval či nikoli, to, co se zde stalo, měl na svědomí nesporně
člověk.
Znovu se rozhlížel po jizbě. Kudy se sem mohl vrah dostat? Ať namáhal mozek
sebevíc, nic ho nenapadalo. Nakonec pokrčil bezradně rameny.
Rozmrzele řekl: „Měli bychom se vrátit mezi ostatní hosty a věnovat se jim. Čeká
nás turnaj a pak svatba.“
 „Musím pomstít otcovu smrt,“ opakoval Marek z Vartemberka. „Jeho duše nebude
mít dříve klid!“
„Jenže vraha musím nejdřív najít,“ konejšil ho královský prokurátor. „Tohle
není obyčejná vražda. Nejdříve vyslechnu všechny, kteří se tu v
noci pohybovali. Podle mých zkušeností platí, že čím tajemněji vypadá nějaký
zločin, tím je obvykle snadnější zločince odhalit. Je jen třeba
přijít na trik, který použil.“

VIII. KAPITOLA

Před palácem se rozešli. Oldřich z Chlumu chvíli nerozhodně přešlapoval na

schodech a přemýšlel. Pak se pomalu vydal k hospodářským budovám,
které se krčily pod ochozem hradního opevnění. Tam ho zastavil rychtář Hartvig.
„Vím, že vás trápí vražda pána z Vartemberka, ale zjistil jsem něco o přepadení
kupců. Nechal jsem si zavolat našeho písaře, který včera v
Doksech se strážným prohlížel v bráně vozy. Podle zboží počítal mýto. Tady je
soupis, co ve vozech bylo. Alespoň pokud si pamatuje,“ řekl a
podal královskému prokurátorovi pergamenový list s okraji potrhanými častým
užíváním.
Oldřich z Chlumu přelétl soupis očima. Látky, koření, šperky. Na prvý pohled
běžné zboží, jaké kupci přiváželi do Čech z dalekých jižních
zemí. Pak se zarazil. S překvapením hleděl na úplně poslední položku. V seznamu
bylo napsáno: „Dva velké koše žlutých jablek zvaných prý
citrony“.
„No?“ usmál se Hartvig z Kravař, aniž zakrýval ješitné uspokojení. „Včera se na
hostině Markvart z Vartemberka skoro každému chlubil, že mu
až z Hispánie přivezli citrony. Náš písař si nepamatuje, že by v posledních třech
týdnech jel přes Doksy jiný kupec, který by citrony vezl.“
Královský prokurátor uznale přikývl. Tohle bylo první věrohodné svědectví,
které potvrzovalo podezření, že vartemberský hrad má spojení s
lupiči. Včera jeho panoš Ota lupiče pronásledoval. Lapkové se rozdělili, část
ukryla ukradené zboží kdesi v mokřinách a čekala.
Pár jezdců odlákalo královské vojáky a ostatní zatím dopravili lup do Stráže.
Rychtář zatím pokračoval: „Vyptával jsem se, od koho vlastně citrony na hradě
přebírali.
Ukázalo se, že téměř všechny nákupy obstarával purkrabí Jošt. Spravoval
pokladnu, vyplácel peníze a kontroloval, co se přivezlo. Jeden kuchař
si pamatuje, že viděl nějaké jezdce v soukenných pláštích, kteří tu včera skládali
spoustu pytlů. Co zbylo, nechal jsem sepsat.“
„Udělal jsi kus dobré práce,“ pochválil královský prokurátor rychtáře. „Co si o
tom myslíš?“
„V pytlích jsme našli jen malou část včerejšího lupu. Citrony a ještě jiné
ovoce, koření a francouzské víno. Janovské brokáty, toledské dýky
ani šperky z Limoges tu nejsou. Ta lupičská banda má určitě sídlo jinde. Sem
přivezli jen to, na co purkrabí čekal a co bylo určeno pro hostinu.
O čem to ale svědčí? Byl to podíl z kořisti? Nebo lupiči zboží řádně prodali? Co
když purkrabí nevěděl, že jde o uloupené věci? Ale i kdyby,
objednal ho pro hostinu. Těžko ho mohl odmítnout. Vartemberský hrad nakonec nemusí
mít s lupiči nic společného.“
„Máš pravdu,“ přikývl Oldřich z Chlumu. „Kdyby žil purkrabí Jošt, znali bychom
brzy odpověď. Ale takhle?“
„Jeho smrt se musela lupičům hodit,“ nadhodil rychtář Hartvig.
„To jistě…,“ potvrdil Oldřich z Chlumu zamyšleně. Pak se usmál a pokračoval:
„Pátrej dál.
Vyptávej se místních lidí. Třeba si někdo něčeho všiml. V městečku se říká, že
jezdci v pláštích sem jezdívali i dříve. Hlavně v noci.“
Rychtář Hartvig s úklonou odešel. Bylo vidět jeho urostlou postavu, jak se
proplétá mezi lidmi zevlujícími na nádvoří. Šel s hrdě vztyčenou
hlavou a slunce se odráželo od jeho plavých vlasů jako od zrcadla.
 Oldřich z Chlumu si nechal osedlat koně a vyrazil na louku před hradbami, kde
se konal turnaj.
Jako zástupce krále Přemysla II. Otakara se musel alespoň na chvíli ukázat na
tribuně. Objel ohrazené kolbiště, kde se rozcvičovalo několik
rytířů. Zastavil koně za tribunou, chodil uzdu jednomu ze sluhů a vyběhl po
schůdcích nahoru. Ve dvou řadách stála pod velikým baldachýnem
křesla. Mezi hosty pobíhaly děvečky se džbány a dolévaly chlazené víno. Došel ke
křeslu, za nímž byla vztyčena korouhev s orlicí, znakem českého
krále, a posadil se.
Před tribunu předjeli dva rytíři, pozdravili hosty a pak se odebrali na opačné
konce kolbiště. Spustili hledí, od panošů dostali dřevce a
vyrazili proti sobě. Koním odletovaly od kopyt piliny, jimiž byla dráha kolbiště
vysypaná. Přihlížející ztichli, jediný zvuk, který se nesl
plání, byly údery kopyt a řinčení zbroje. Rytíři se mírně nahrbili a sklonili
dřevce. Pak se střetli. Ozvalo se rachotivé zařinčení, tlumený
výkřik a praskot dřeva. Oba se udrželi v sedlech. Nad plání propukl nadšený jásot.
Královský prokurátor přestal klání sledovat. V duchu začal probírat fakta,
která znal.
Především nebylo jasné, jak se vrah k Markvartovi z Vartemberka dostal.
Důležitější však bylo, kdo vraždil. Nepřátel měl každý spoustu, ale
kdo mrtvého nenáviděl tolik, aby spáchal zločin?
Pouze urození hosté se mohli pohybovat v horních patrech paláce, aniž vzbudili
podezření.
Kolem procházela děvečka se džbánem. Oldřich z Chlumu natáhl ruku s pohárem a
počkal, až ho dolije. Slunce vystoupilo vysoko na oblohu,
blížilo se poledne. Nemilosrdně rozpalovalo vše, co nebylo ve spásném stínu.
Nesměl opomenout žádnou stopu a věděl, že osobní sympatie nemohou ovlivňovat
vyšetřování. V duchu začal probírat možné podezřelé.
Mohl Marek z Vartemberka zabít svého otce? Třeba už nechtěl čekat na dědictví.
Nebyl by ani první, ani poslední nevděčný syn, zvláště když se
jeho otec znovu oženil s mladou dívkou.
Hrozilo nebezpečí, že by se mohl narodit další syn. To mohlo znamenat
komplikace při dělení majetku. Jenže Marek byl jemný mladík, Oldřich z
Chlumu si ho těžko uměl představit v roli vraha. Znal ho od mládí a nakonec tuhle
možnost zavrhl.
Pak tu byla Ludmila. V její prospěch svědčil fakt, že Markvarta mohla stěží
zabít žena.
Použila by spíše jed nebo něco podobného. Tak hlubokou ránu dýkou by žena
zasadit neuměla.
Ovšem žena nemusela vraždit sama. Oldřich z Chlumu se setkal s případy, kdy
jako vražedný nástroj ženy použily své milence. Ludmila z
Vartemberka odmítala sňatek s Benešem z Dubé. Včera naznačila, že myslí na jiného.
Co když kvůli ní vraždil nějaký muž?
I tuhle představu však nakonec zavrhl. Pokud by Ludmila chtěla zabránit sňatku,
nechala by spíše zabít svého budoucího manžela. Zavražděním
otce by nic nezískala. V úvahu bylo nutno vzít ještě jednu námitku, která svědčila
ve prospěch Ludmily i Marka. Kdyby chtěli zavraždit svého
otce, mohli to přece udělat už dávno. Nebylo nic snazšího než nastrojit vše jako
nehodu.
Pak tu byla Klára z Vartemberka. Stejně jako Ludmila by těžko použila dýku. V
její prospěch navíc svědčil fakt, že k vraždě neměla žádný
motiv. Smrtí svého manžela naopak ztratila. Pevné postavení v rodě by jí
zajišťovalo jedině to, kdyby měla s Markvartem dítě, pokud možno syna.
Ale takhle? Z celého velikého majetku dostane nepatrný vdovský podíl, Marek ji
odstěhuje na některý z okrajových a nevýznamných hradů, kde
bude žít v osamění. Pokud si ovšem nenajde nového manžela. Nemohla však počítat s
velkým věnem, proto byl nový sňatek málo pravděpodobný.
Dalším podezřelým byl Hynek Berka z Dubé. Nedávno nepřítel, teď spojenec. Jenže
byl opravdu Markvartovým spojencem? Co ta včerejší hádka?
Vždyť na sebe vytáhli meče! Určitě nebyli opilí tak, aby nevěděli, co dělají. Šlo
skutečně jen o svatební smlouvu? O dobytek ze dvora ve Ždírci?
Oldřich z Chlumu tomu příliš nevěřil. Co když se pohádali o něco vážnějšího a právě
to se stalo důvodem k vraždě? Hynek Berka z Dubé rozhodně
patřil mezi podezřelé, stejně jako jeho syn Beneš.
Oldřich z Chlumu si uvědomil, že by potřeboval vidět svatební smlouvu. Možná v
ní byl klíč k Markvartově vraždě. Musel však být opatrný.
Třeba tu vůbec nešlo o majetek. Co když si páni z Dubé prostě chtěli s Markvartem
vyřídit nějaké staré účty ještě z let vzájemných bojů?
Takovéto účty ale rytíři obvykle řešili jinak. A o Hynku Berkovi z Dubé se
vědělo, že to je sice bezohledný, ale čestný muž.
Nabízely se i další motivy k vraždě, třeba nejasná spojitost s lupiči. Jenže o
téhle věci zatím Oldřich z Chlumu věděl pramálo. Přesto tahle
stopa vypadala nadějně. O komturu Wolframoví nemělo cenu v souvislosti s vraždou
Markvarta z Vartemberka uvažovat, protože by jí spíše ztratil
než získal. Po Markvartově smrti bude jen těžko uplatňovat náhradu za škody
způsobené johanitskému řádu.
V paláci dále spal benediktinský opat Dětmar a několik nejváženějších
šlechticů – Boreš z Rýzmberka, Zajíc z Házmburka a Rudolf z
Biberštejna. Někteří z nich mohli mít s mrtvým nevyřízené účty. Všichni ale stáli
během domácí války severočeské šlechty na jeho straně.
Vyhovovalo jim uzavření míru? Ale hlavně, dostali náhradu za škody, které
utrpěli? Oldřich z Chlumu věděl, že nikoli.
Právě odškodnění se stalo jablkem sváru ve vartemberském táboře a jen
Markvartova síla přiměla jeho spojence, aby na smír přikývli, i když
určitě s pocitem křivdy. Oldřich z Chlumu si ale neuměl představit, že by se kvůli
tomu vraždilo. Tak se spory mezi šlechtou neřešily. Ani
majetkové, ani osobní. Pro bývalé Markvartovy spojence bylo výhodnější najít důvod
k obnovení války. Ať s Vartemberky, nebo proti nim.
Herold ohlašoval další dvojici rytířů. Královský prokurátor se rozhlédl po
kolbišti a všiml si, že na levé straně vlají jeho barvy, pod
kterými měl zápasit panoš Ota. Zpozorněl a s pýchou si prohlížel jeho mužnou
postavu. Rytíři se již chystali k boji. Pak zazněla fanfára a
soupeři vyrazili. Otův protivník byl vysoký hřmotný chlapík v barvách pána z
Házmburka. Oldřich z Chlumu o něm věděl, že je to obávaný rváč a
dobrý zápasník. Získal věnec vítěze již v několika turnajích.
Ota ze Zástřizlí seděl v sedle trochu nahrbeně, takže připomínal mladého býčka.
Byl štíhlejší než jeho protivník a Oldřich z Chlumu věděl, že
to je veliká nevýhoda. V turnajích platily jiné zásady než ve skutečném boji. Na
kolbišti vítězila hrubá síla nad obratností. Těžší měl při
střetu dřevců vždycky výhodu.
Oba se rychle blížili. Panoš Ota strhl těsně před střetem koně mírně stranou.
Protivníkův dřevec ho proto zasáhl jen do boku a svezl se
stranou. S tím ovšem rytíř v barvách pána z Házmburka nepočítal. Byl zapřený ve
třmenech a očekával prudký náraz. Teď zakolísal a ztratil
rovnováhu.
Byl zkušený jezdec a skoro se mu povedlo vrátit se zpátky do sedla, jenže nebyl
dost rychlý, aby uhnul dřevci Oty ze Zástřizlí. Nepříliš
silný úder ho zasáhl do boku ve chvíli, kdy byl mírně předkloněný. Noha mu
vyklouzla ze třmenu, tělo se přetočilo a prudce se naklonilo do
strany. Rytíř zoufale držel otěže koně a snažil se udržet v sedle. Vychýlil se však
více, než dokázal zvládnout. Kůň zakolísal a pak v plné
rychlosti přepadl na bok. Pod sebou pohřbil i jezdce v železné zbroji.
Ze všech stran se ozvaly poděšené výkřiky. Pád koně vypadal hrůzostrašně.
Okamžitě přiběhlo několik mladíků, kteří začali potlučeného rytíře
vyprošťovat. Kůň bil kopyty do vzduchu, spíše strachem než bolestí. Nakonec se
jezdce podařilo osvobodit. Rytíř se těžce postavil. Byl to tvrdý
chlapík. Na jednu nohu kulhal a bylo zjevné, že nemůže pohnout rukou. Přesto
odstrčil ostatní, uklonil se k tribuně panstva a pak se kulhavě
vydal se svěšenou hlavou ke svému stanu.
Oldřich z Chlumu si oddechl. Šrámy, tržné rány a zlomeniny patřily k turnajům.
Přesto mu vadilo, pokud se některý ze soupeřů zranil těžce.
Vždyť šlo jen o zábavu. S úsměvem sledoval panoše Otu, který za jásotu diváků
odjížděl z kolbiště. Maličko odbočil a zamířil k tribuně, na níž
seděly urozené panny. Jel krokem a očima si je vyzývavě prohlížel. Nikoli proto, že
by je neznal, ale užíval si jejich obdiv.

IX. KAPITOLA

Oldřich z Chlumu se na hrad vrátil ještě před koncem turnaje. Na nádvoří uviděl
dvě děvečky, které dlouhými noži řezaly slámu a připravovaly
krmení pro krávy. Mladší z nich, baculaté dívce s dolíčky ve tvářích, nařídil, aby
šla s ním. Když uviděl v její tváři úlek, konejšivě dodal:
„Neboj se, půjdeme spolu na návštěvu k panně Ludmile.“
Dívka neochotně odložila nůž, otřela si ruce do suknice a vstala. Chvíli si
Oldřicha z Chlumu zkoumavě prohlížela, a když zjistila, že vypadá
dobře a tváří se laskavě, rovněž se usmála a v očích se jí mihla vyzývavost mládí:
„Jak poroučíte, urozený pane. Jsem vám zcela k službám!
Udělám vše, co budete chtít.“
Královský prokurátor přešel její výzvu bez povšimnutí. Ludmilu z Vartemberka
uložili v její komnatě, protože jí lomcovala zimnice. Potřeboval
s ní mluvit, ale věděl, že by nebylo vhodné, aby ji navštívil sám. Mohl by Ludmilu
uvrhnout do zbytečných řečí. Proto s sebou vzal děvečku jako
doprovod.
V paláci byli za chvilku. Oldřich z Chlumu zabušil na masivní dubové dveře
Ludmiliny komnaty a chvíli čekal. Pak pootevřel a nahlédl dovnitř.
Dívka seděla na loži, zády se opírala o pelest a skoro až ke krku byla přikrytá
houní. I když musela utrpět šok, nebyla již tak bledá. Jakmile
ho poznala, usmála se a unaveně ho vyzvala, aby šel dál.
„Ráda vás vidím, pane Oldřichu!“ řekla tiše. Pak nařídila děvečce, aby k její
posteli přistavila křeslo od okna. Jakmile se královský
prokurátor posadil, poručila jí ještě: „Teď jdi ven a počkej na chodbě! Pokud budu
něco potřebovat, zavolám tě!“
„Ale Ludmilo,“ zavrtěl káravě hlavou královský prokurátor, „nejsi už malá
holčička. Nehodí se, abychom spolu zůstali sami, vždyť…“
„To je má věc,“ přerušila ho tónem, který nepřipouštěl odmluvy. Počkala, až za
sebou služebná zavře dveře. „Musím vám říci několik věcí. Snad
vám pomohou při vyšetřování. V žádném případě ale nechci, aby nás někdo poslouchal,
byť by to byla jenom děvečka!“
„Znamená to, že o té hrozné věci něco víš?“ řekl Oldřich z Chlumu jemně.
Pokoušel se slovo vražda opsat, aby zbytečně nezvětšoval její
zármutek.
„Ano, vím o té vraždě,“ řekla důrazně, jako by chtěla naznačit, že ji šetřit
nemusí. Na chvíli se odmlčela, polkla a pak pokračovala: „Nikdy
jsem si o otci nedělala iluze. Na mě byl ale vždycky hodný, i když se vůči ostatním
choval tvrdě. Jen Bůh ví, kolik životů měl na svědomí. Pořád
s někým bojoval, přepadal sousedy, plenil vesnice. Pokud ho někdo z naší čeledi
hned neposlechl, nechal ho zbičovat, až mu visely cáry masa ze
zad. Když ještě žila moje matka, nebyla v širokém okolí snad jediná ženská suknice,
pod niž by se nedostal.“
Povzdechla si a tvrdě pokračovala: „Právě tohle mou matku utrápilo! Skoro
všechny noci proplakala. Byla to jemná a zbožná žena. Muselo ji to
velice trápit. Otce ale měla ráda a neustále se modlila za spásu jeho duše!“
Ludmila sklonila hlavu a zahleděla se na své jemné ruce. Zlaté
vlasy jí přitom spadly přes čelo a zakryly oči.
 Tichým hlasem pokračovala: „I já ho milovala. Přes své hříchy to byl můj otec.
Když jsem byla malá, houpal mě na kolenou. Na lov mě vozil na
svém koni před sebou a nepustil by mě, i kdyby mu měl jelen utéct. Jednou nějací
cizí vojáci přepadli tvrz a zajali mě i matku. Když nás
odváželi, otec se dvěma čeledíny nás náhodou potkal na cestě. I když bylo těch
cizích vojáků asi šest nebo sedm, vrhl se na ně s mečem v ruce
jako lev. Otec byl vynikající rytíř. Když jich většinu pobil, zbylí dva se dali na
útěk. Nechal je být a běžel k nám. Ti utíkající vojáci se
zastavili v ohybu cesty. Jeden z nich měl luk. Nasadil šíp na tětivu a vystřelil.
Nevím, jak otec poznal, kam šíp poletí. Skočil přede mě, šíp
mu probodl stehno a mně se nic nestalo!“
Ludmila zvedla hlavu a shrnula si vlasy z čela. Modré oči plavaly v rybníčcích
slz. Uchopila Oldřicha z Chlumu za ruku. „Že chytíte vraha?!“
„Pokusím se,“ zabručel rozpačitě. I když byla její dlaň příjemná, rychle se
vymanil z jejího sevření. „Říkala jsi, že víš něco, co by mi
mohlo pomoci při vyšetřování.“
Dívka setřela slzy a pak se zeptala: „Nebylo vám něco divné, když jste uviděl
mého zavražděného otce? Jste muž, proto jste si toho určitě
nevšiml. Ta kytle, kterou měl na sobě, nebyla jeho. Patřila nějaké ženě. Ženské
mají trochu jiný střih,“ dodala se slabým uzarděním.
„Ženská?“ vyhrkl překvapeně. „Ale proč by ho vrah převlékal do ženské kytle?“
„Třeba neměl jinou po ruce,“ opáčila Ludmila.
„V ložnici tvého otce je truhlice s několika kytlemi, sám jsem je viděl,“
oponoval. „Ovšem já nepoznám, zda jsou mužské.“
„Je možné, že tam mohl mít i ženskou. Pokud vraždil muž, oblékl mu kytli, která
byla zrovna navrchu. Nevšiml si toho rozdílu, stejně jako vy.
Nabízí se ale i jiné vysvětlení,“ dodala významně. „Co když zemřel v jiné komnatě?
V nějaké, kde byly po ruce jen ženské kytle!“
Oldřich z Chlumu si pozorně prohlížel dívčin pobledlý obličej a přemýšlel. Pak
se opatrně zeptal: „Chceš naznačit, že v té vraždě může mít
prsty tvá macecha? Kromě tebe a paní Kláry jiná žena v paláci není!“
„Nechci nikoho obviňovat,“ odpověděla Ludmila pokorně. „Ale to, že vrah oblékl
tělo mého nebohého otce do ženské kytle, určitě stojí za
zamyšlení!“ Nečekaně se předklonila a objala Oldřicha z Chlumu kolem krku. Hlavu
položila na jeho rameno a rozplakala se. „Proč si ten vrah
nevzal raději můj život? Bylo by to lepší než se vdát za někoho, koho nemiluji.“
„Beneš z Dubé tě má určitě rád,“ konejšil ji královský prokurátor. „Jinak by ti
včera v noci nešel dát dobrou noc. Ani na to nezapomněl!“
„Včera po skončení hostiny jsem ho už neviděla,“ odsekla Ludmila zlostně. „A
stejně bych ho k sobě nepustila, hnusí se mi!“
Oldřich z Chlumu ji hladil po vlasech a mlčel. Věděl dobře, že jakákoli slova
útěchy jsou zbytečná, neboť lásce člověk neporučí. Ucítil opět
příjemné mrazení z dotyku dívčího těla. S hrůzou si uvědomil, že Ludmilu spíše
laská, než aby ji otcovsky konejšil.
„Říkala jsi, že máš milého,“ připomněl.
Dívka zvedla hlavu, takže se její tvář ocitla proti Oldřichovu obličeji. Mlčela
a pohledem se vpíjela do jeho očí. „Mám,“ špitla po chvilce.
„Už dlouho…“
V tu chvíli zavrzaly panty dveří. Ludmila se vytrhla z jeho objetí a narovnala
se. Oldřich z Chlumu se otočil. Ve dveřích stál velitel
družiny Diviš. Oči jindy zamračeného vojáka hrály veselými ohníčky. „Klepal jsem,“
zabručel na vysvětlenou.
„Příště klepej pořádně! Jsi chlap jako hora, nic nebylo slyšet,“ rozkřikl se
královský prokurátor přísněji, než měl původně v úmyslu. „Co se
děje?“
„Našel jsem ten hamr, jak jste mi poručil,“ opáčil beze známky rozmrzení.
„Přivedl jsem také toho ztraceného loutnistu. Měl jste pravdu, spal
tam!“
„Hned ho vyslechnu,“ přikývl spokojeně Oldřich z Chlumu. Pak se trochu
rozpačitě usmál na plavovlasou Ludmilu. „Ještě se vrátím. Pak mi to
dopovíš. Ted mne omluv! Budu přemýšlet o tom, co jsi mi řekla.“
Blížilo se poledne a sluneční paprsky bušily do všeho jako při útoku
ministeriál do bubnu.
Královští vojáci se ukryli pod stříšku vedle maštalí. Spolu s nimi čekal mladík
v prosté plátěné košili a krátké soukenné suknici. Byl
svalnatý, měl příjemný obličej s krátkými černými vousy a tmavými kudrnatými vlasy.
Pod hustým obočím měl dobromyslné bystré oči.
Když k němu Oldřich z Chlumu přišel, zvedl spoutané ruce a klidně se zeptal:
„Nešlo by to sundat, urozený pane? Tady přece nemám kam utéct!“
Královský prokurátor pokynul hlavou a jeden z vojáků v plášti s erbem českého
krále uvolnil uzly na provaze. Mladík si začal třít otlačené
zápěstí, na kterém byly znát rudé pruhy.
„Tak jak to bylo včera v noci?“ otázal se Oldřich z Chlumu přísně. „Ale žádné
výmysly! Chci čirou pravdu!“
„Pravdu,“ nadhodil mladík hořce. „Kdo posoudí míru pravdy a lži?“
„To nech laskavě na mně,“ přerušil ho královský prokurátor.
„Co víš o smrti purkrabího Jošta?“
„Skoro nic. Během jedné písničky na mne vyjel, nevím, co ho to napadlo. Loutnu
mi rozbil, to jste viděl sám. Když jsem slyšel, že ho někdo
zabil, pro jistotu jsem se schoval. V noci jsem pak utekl z hradu. To je všechno!
Nechápu, proč jste mne sem nechal kvůli takové maličkosti
přivléct jako zločince!“
Oldřich z Chlumu pokynul veliteli Divišovi, který krátkým švihem udeřil mladíka
ratištěm kopí přes obličej.
„Jestli nebudeš odpovídat na mé otázky, nechám tě popravit jako sprostého
zločince!“ vyštěkl Oldřich z Chlumu. Neměl hrubost při výslechu
rád, jenže teď neměl čas. Potřeboval výslech rychle skončit. Musel znát fakta.
Mladík si setřel krev z rozseknutého rtu. „Nevěřím, že to uděláte,“ konstatoval
suše, aniž by se v jeho hlase ozval hněv nebo strach.
„Vypadáte na jednoho z mála úředníků, který si ještě pamatuje, co je to čest.“
Královský prokurátor si zamyšleně měřil podivného mladíka, který se choval
hrdě, jako by byl urozeným člověkem. Nevěřil, že je vrah. Proč se
ale k čertu stále vyhýbá odpovědi? „Dejte mu napit,“ nařídil trochu rozpačitě. Pak
vojákům gestem ruky nařídil, aby ho nechali s mladíkem
samotného.
„Vstaň a vyprávěj! Mimochodem, dlužíš mi jeden plášť. Ukradl jsi ho mým
vojákům, aby ses dostal z hradu. Já vím, že jsi purkrabího Jošta
nezabil. Život je někdy složitá historie. Pověz mi tu svou!“
Mladík chvíli mlčel a pak začal s očima sklopenýma k zemi rozpačitě vyprávět.
„Jmenuji se Arnošt a před mnoha lety jsem pracoval v hamru jako
tovaryš. Chtěl jsem se oženit s hamerníkovou dcerou. Jmenovala se Magda, ale to
není podstatné. Byla to veselá dívka, milovala život, uměla se
smát i plakat. Nesmírně jsem ji miloval. Přesně jak to bylo v mé písni. Purkrabí
Jošt ji unesl a asi za týden jsme Magdu našli s proříznutým
hrdlem v hradním příkopu.“
Mladík hovořil chladně a bez vzrušení, jako by jeho duše zemřela s milovanou
dívkou. „Přísahal jsem purkrabímu pomstu. Utekl jsem do lesů a
číhal na vartemberské vojáky. Dva se mi podařilo zabít, jenže purkrabí Jošt mi
stále unikal. Nakonec mě v lese chytili němečtí žoldnéři. Patřili
k oddílům saského kurfiřta. S nimi jsem odešel ze země. Mnohokrát jsem jim chtěl
zmizet, ale hlídali mě. Nakonec se mi to přece jen podařilo. To
bylo při tažení na Míšeň.
Protloukal jsem se, jak se dalo, až jsem dorazil do Paříže. Vstoupil jsem jako
laický bratr do kláštera a začal navštěvovat univerzitu. Letos
jsem složil bakalářské zkoušky. Nedávno hledal rektor posla, který by doručil do
Prahy list. Protože jsem Čech, poslal mě. Léta jsem se snažil
na všechno zapomenout, ale stejně se mi v noci občas vracely vzpomínky na Magdu a
na jejího otce. Sotva jsem překročil hranice našeho království
a zase slyšel český jazyk, pochopil jsem, že se chci do hamru vrátit. Proto jsem
tady.“
Královský prokurátor zamyšleně mlčel. I jeho pronásledovala v bezesných nocích
vzpomínka na zemřelou ženu a syna, poseté boláky černého moru.
Slyšel jejich přerývaný dech, sténání a pláč. Nebyla větší bolest než pocit
bezmocnosti, pokud člověk nemohl pomoci těm, které miloval. Už nikdy
nechtěl zažít tu děsivou hrůzu, kdy přestal věřit v boží milosrdenství.
Tehdy přísahal, že se musí chránit před vlastními city. Pokud nebude milovat,
nebude ani trpět.
„Bůh nás často zkouší,“ dodal po chvíli měkce, jako by konejšil přítele. „Jenže
pořád mi chybí to hlavní. Jak to bylo včera? Přišel jsi sem
zabít purkrabího Jošta?“
„Chtěl jsem,“ přiznal mladík. „Čekal jsem, až budou všichni opilí. Během večera
jsem si uvědomil, že zabít purkrabího, aniž bych mu řekl
proč, nebude pomsta, ale…“ mladík se zadrhl, jako by nenacházel vhodná slova.
„…ale vražda,“ dokončil klidně královský prokurátor. „Proto jsi začal zpívat o
jeho dávném zločinu, když přišel do sálu. Ale proč jsi ho
potom nezabil?“
„Hned po rvačce s ním jsem se vytratil ze sálu. Bylo mi jasné, že jsem udělal
chybu. Všichni viděli, že mám s purkrabím Joštem nějaký spor.
Pomsty jsem se však vzdát nemínil. Čekal jsem na nádvoří. Za chvíli vyšel purkrabí
z paláce a šel do zbrojnice. Myslel jsem, že si chce vzít
nějakou zbraň, aby se mohl bránit. Připlížil jsem se k okénku, abych se podíval
dovnitř. Ve zbrojnici nebyl sám. Na lavici seděl mladý pán z
Dubé a čekal na něj.“
„Beneš?“ opáčil Oldřich z chlumu překvapeně. „Co měl společného s Joštem?“
„To nevím. Jakmile purkrabí vešel, začali se hádat. Nejdřív tiše, takže jsem
jim nerozuměl. Zachytil jsem jen pár slov. Mluvili o smilstvu.
Pak začal pán z Dubé křičet, že prý tedy purkrabímu zaplatí. Ale za co, to skutečně
nevím. Hned potom pan Beneš odešel. Purkrabí zůstal sedět na
lavici a mnul si ruce, jako by měl z něčeho radost.“
„Co bylo potom?“ skočil mu se zájmem do řeči Oldřich z Chlumu. Konečně našel
stopu.
„Když purkrabí Jošt odešel ze zbrojnice, zastavil ho na kratičký okamžik jiný
rytíř. Toho jsem neznal. Něco mu pošeptal a rychle pokračoval
dál, jako by se nic nestalo. Purkrabí se rozpačitě zastavil a přemýšlel. Pak se
otočil a vydal se na Hlásku. Sedl jsem si na lavici mezi nějaké
zemany, abych viděl na vchod do věže. Skoro vzápětí sešel z věže strážný. Napadlo
mě, že teď mám šanci. Kdybych se nenápadně vyplížil nahoru na
ochoz, mohl bych purkrabího Jošta zabít. Už jsem vstával od stolu, když se objevil
ten rytíř, který před chvílí purkrabímu něco šeptal. Měl na
sobě šedivý plášť s kápí a spěchal ke vchodu na věž. Rychle jsem si zase sedl
zpátky mezi ostatní. Rytíř v šedivém plášti se na Hlásce nezdržel
dlouho. Sešel dolů, ve vchodu se rozhlédl a rychle se vrátil do paláce. Zbytek
znáte. Když jsem uslyšel, že je purkrabí Jošt mrtvý, byl jsem tu
na hradě už zbytečný. Proto jsem raději zmizel.“
Oldřich z Chlumu mladíkovi věřil. Přesto se přísně zeptal: „Jak dokážeš, že se
to seběhlo, jak vyprávíš?“
„Těžko,“ pokrčil rameny beze stopy strachu. „Ale bylo to, jak říkám. Přísahám
při Bohu všemohoucímu!“
„Pokusím se ti věřit.“ Chtěl říci Arnoštovi něco laskavého, ale ostýchal se.
Věděl, že často jsou jakákoli slova zbytečná. Proto se na něho
jen usmál a pak přivolal velitele Diviše.
„Ať se zatím pohybuje mezi našimi vojáky. Plášť s erbem českého krále už stejně
má!“ řekl vesele. Když uviděl rozladění v Divišových očích,
přátelsky ho jednou rukou objal kolem ramen a tiše řekl: „Já o tom panoši Otovi
neřeknu, neboj se. Příště ale lépe hlídej věci mé družiny.
Na toho mladíka dávej pozor! Nikdo ho nesmí poznat. Ať si nenápadně prohlédne
všechny rytíře. Arnošt včera viděl vraha purkrabího Jošta. Až
ho najdete, přijď mi říci, kdo to byl. Jinak ale nic nepodnikej. Arnošta pořádně
hlídej, je to důležitý svědek. Ale kdyby ti přece jen utekl,
tak ať ti nejdřív vrátí náš plášť s erbem českého krále.“

X. KAPITOLA

Jakmile velitel Diviš s Arnoštem zmizeli, vydal se královský prokurátor na

strážnici. Jak předpokládal, našel tam několik vojáků z
vartemberské posádky.
„Kdo našel tělo pana Markvarta?“ zeptal se přísně.
Velitel hradní posádky, zamračený silný muž s odulými tvářemi, začal ochotně
vysvětlovat, že dotyčný právě drží stráž u brány. Hned pro něho
poslal. Zdvořile ukázal na lavici vedle dveří, aby se Oldřich z Chlumu posadil a
chvíli počkal. Za několik minut se objevil hubený človíček
neurčitého věku s modrýma vodnatýma očima a klátivými pohyby. Vypadal trochu jako
pavouk.
Královský prokurátor si ho chvíli prohlížel a pak nařídil, aby ho doprovodil na
místo, kde tělo našel. Voják loudavě zamířil k bráně. Přešli
padací most a za ním odbočili z hlavní cesty na zarostlý svah pod hradební zdí.
Prodírali se hustým porostem kopřiv, až se dostali na dno
příkopu. Páchlo to zde tlením a i přes sálající žár byla půda místy rozbahněná a
vlhká.
Oldřich z Chlumu se opatrně vyhýbal smetí, hnijícím zbytkům z kuchyně a dalším
nečistotám, jež se sem házely z hradu.
Obešli skalnatý ostroh. Tady hradní příkop končil, protože byl pod vysokou
skalní stěnou zbytečný. Nad nimi se vypínal hradní palác. Zdola
vypadal ještě nepřístupněji než při pohledu z okna. Oldřich z Chlumu se pokusil
představit si, jak by se asi dal hrad dobývat. Kromě vyhladovění
posádky na nic jiného nepřišel. Věděl ovšem, že na hradě jsou dostatečné zásoby.
„Tady ležel, urozený pane!“ ukázal voják namísto, kde se skalní stěna lomila a
obloukem se vracela zpět k hradní bráně. Tvořila široké skalní
žebro, které končilo nahoře u základů paláce. Bylo příkré a rozlámané, takže
pokoušet se vylézt po něm byl čirý nesmysl. Na plošince u jeho paty
byly na zemi ještě vidět stopy zaschlé krve.
Oldřich z Chlumu si stoupl do trávy, kam dopadlo tělo mrtvého Markvarta z
Vartemberka, a obrátil hlavu vzhůru. Skalní žebro mu částečně
bránilo ve výhledu, z paláce viděl jen kus stěny.
„Které okno patří komnatě pána z Vartemberka?“ obrátil se na vojáka, který
čekal stranou a nudil se.
Drobný mužík polekaně ucouvl, zakopl o pařez a div se nesvalil do trávy. Pak si
rukou zaclonil oči a druhou neurčitě mávl nahoru. Oldřichovi
z Chlumu se zdálo, že ukazuje až na tu část paláce, kterou z místa, kde stál, vidět
nemohl.
Přešel k němu a přísně se zeptal: „Které to přesně je?“
Voják začal koktavě vysvětlovat a rukou mával do stran. Chvíli trvalo, než
Oldřich z Chlumu pochopil, kam přesně ukazuje. Nemýlil se, okno
bylo až za skalním žebrem. Na první pohled bylo zřejmé, že tělo nemohlo vypadnout z
ložnice Markvarta z Vartemberka. Pokud by nemělo křídla,
nemohlo skončit na plošince v levé části žebra.
„Nehýbal s tělem někdo, než jsi ho našel?“ obrátil se pro jistotu na hubeného
vojáka.
„Určitě ne, urozený pane. Vidíte, krev mého pána je v trávě jenom tam, co
ležel. Kdyby s ním někdo hýbal, musela by být i jinde. To máte
stejné jako na honu. Pokud zabitého jelena přenesete jinam…,“ zajíkl se a rukou si
poděšeně přikryl ústa. „Promiňte,“ zabručel nešťastně.
„Nemám ti co promíjet. To, co jsi řekl, bylo chytré. Pro chytrost tě určitě
kárat nebudu. Trestat by se měla výhradně hloupost,“ klidnil ho
Oldřich z Chlumu. Pak znovu zvedl hlavu a prohlížel si okna paláce nad sebou.
Vrah nevyhodil Markvartovo tělo z jeho ložnice. V duchu se usmál. Ano, na
hloupost zločinec vždycky doplatí. Kdyby zločinci nedělali chyby,
těžko by je mohlo světské právo usvědčit.
Naštěstí se nikdy nesetkal se zločincem, který by nějakou chybu neudělal. Pak
už jen stačilo přemýšlet.
Obrátil se na vojáka, který už nevypadal tak vyděšeně. Dokonce se trochu
usmíval. „Řekni mi, čí komnaty mají okna přímo nad námi?“
Voják začal skoro bez zaváhání vypočítávat, přičemž při vyslovení každého
jména vztyčil jeden prst, aby si byl jistý, že na nikoho
nezapomněl. „Naše paní Klára a panna Ludmila, vedle je komtur Wolfram, v horním
patře pán z Házmburka a z Biberštejna. A náš mladý pan Marek.
Celkem šest místností. Ostatní mají okna o kousek dál. Tam je také ložnice našeho
nebohého pana Markvarta.“
Oldřicha z Chlumu napadlo, že někteří šlechtici si nechávali pro své bezpečí
budovat v silných zdech paláců tajné průchody, jimiž se dalo
procházet z jedné místnosti do druhé. Byla by to sice ohromná náhoda, ale chtěl mít
jistotu. Otočil se a rychle se vracel do hradu, aby tuhle
věc prověřil.
Nedočkavě vešel do Markvartovy komnaty. Odsunul všechen nábytek, který stál u
stěn, ale za žádným kusem nenašel nic podezřelého. Rukojetí
dýky proklepal stěny píď po pídi. Nakonec se celý udýchaný posadil na víko
truhlice, aby si odpočinul. Po čele mu stékal lepkavý pot, který
nepříjemně svědil. V dusné místnosti se mu jazyk v ústech lepil žízní na patro.
„Dám krk za to, že tu žádný tajný průchod není,“ bručel nespokojeně. „Jenže jak
se k čertu dostal Markvart z téhle místnosti, že ho strážný
neviděl odejít?“ Opřel se o chladnou kamennou stěnu za sebou a bezmyšlenkovitě se
díval otevřeným oknem na špičky stromů venku. Podvědomě
zachytil nepatrný pohyb. Otočil hlavu a uviděl malého pavouka, který šplhal po niti
visící z pavučiny v rohu za trámem. Chvíli ho s úsměvem
pozoroval. Jakmile si pavouk všiml, že ho sleduje, začal usilovně šplhat pryč.
Oldřich z Chlumu si pod vousy zabručel: „Neboj se, ty jsi mimo
podezření! Tobě já neublížím.“
Oba vlastně dělali totéž, jen s tím rozdílem, že každý chytal někoho jiného.
Oldřichovi z Chlumu se vybavil nedávný rozhovor s Ludmilou z
Vartemberka. Její zavražděný otec byl oblečený do ženské kytle. Nepřikládal tomu
původně příliš velký význam, jenže když se ukázalo, že mrtvola
byla vyhozena z jiného okna, začaly ho napadat zajímavé souvislosti.
V zadní části paláce byl fraucimor, kde se nacházela Klářina a Ludmilina
komnata. Jedině tam mohl vrah sebrat ženskou kytli. Jestliže dýka
látku na těle pána z Vartemberka neroztrhla, musel vrah kytli obléknout na mrtvé
tělo až po vraždě. Už Ludmila upozorňovala, že vrah mohl použít
ženskou kytli, protože jiná po ruce nebyla. Z šesti místností, které připadaly do
úvahy, by v tom případě vrah vyhodil mrtvého Markvarta z okna
komnat fraucimoru.
To by znamenalo, že do vraždy byla zapletena jedna z vartemberských žen.
Oldřich z Chlumu složil hlavu do dlaní a zavřel oči. Podezírat
přátele, to byla věc, která se mu na jeho úřadu protivila nejvíce. Plavovlasá něžná
Ludmila, nebo smyslná černovlasá Klára? Měl rád obě.
Ludmila měla na rozdíl od Kláry k vraždě důvod. Nechtěla se vdát za Beneše z
Dubé. Jenže tenhle motiv byl přece jen trochu slabý. Klára smrtí
manžela ztratila přední postavení v rodě.
Otázka ovšem byla, jaký vlastně byl vztah obou manželů. Každý měl svou vlastní
ložnici, ale to ještě nic neznamenalo. Je možné, že i Klára
mohla mít důvod vraždit.
Ludmila měla přece jen motiv, ale v její prospěch hovořil fakt, že ho na
ženskou kytli upozornila – pokud by tím ovšem nechtěla chytře svést
podezření na svou nevlastní matku.
Nakonec se Oldřich z Chlumu rozhodl, že musí nejdříve zjistit, kdo se kolem
fraucimoru v noci pohyboval a koho vlastně navštívil Beneš z
Dubé. Ludmila tvrdila, že ji ne.
 Otevřel dveře Markvartovy komnaty a nařídil vojákovi v plášti s erbem českého
krále, aby hned přivedl své tři druhy, kteří měli v noci stráž
v paláci. Nečekal dlouho, ale nic se od nich nedozvěděl. Ludmilu v noci nenavštívil
nikdo, Kláru pouze její manžel. Markvart se ale do své
komnaty vrátil. To byl ještě živý.
Oldřich z Chlumu je už chtěl propustit, ale pak ho něco napadlo. S hranou
ležérností nadhodil:
„A ty dvě? Neopustily v noci svou ložnici?“
Voják, který držel první večerní hlídku, si vzpomněl ihned. Ludmila svou
ložnici neopustila, ale paní Klára ano. Záhy poté, co ji opustil
manžel Markvart, Klára odběhla na chvíli po schodech do horního patra.
„Ale nesledoval jsem ji,“ pokrčil voják rozpačitě rameny. „Měli jsme za úkol
hlídat komnatu komtura Wolframa. V té době už spal. Paní Klára
se vrátila skoro hned. Ještě jsem si říkal, že kdyby chtěla být svému manželovi
nevěrná, za takovou chviličku by to nestihla.“
„Ženské se věřit nedá,“ zabručel druhý voják polohlasně. „Když chce, stihne to
rychleji, než řekneš Amen.“
„To říká kdo?“ zamračil se Oldřich z Chlumu.
„Váš panoš, urozený pane,“ opáčil voják. Královský prokurátor si všiml
rozpustilého záblesku v jeho očích. Káravě povytáhl obočí a gestem
všechny tři propustil.
Vzápětí se objevil velitel družiny Diviš. V jeho zjizvené tváři se dala číst
špatně skrývaná hrdost. Královský prokurátor ukázal na volné
křeslo proti sobě, aby se posadil.
„S Arnoštem jsme obešli celý hrad. Toho chlapa, který podle něj zapíchl
purkrabího, poznal na první pohled.“
„Kdo to je?“
„Rytíř Adalbert z Jestřebí. To je ten, který včera na Hlásce křičel
nejhlasitěji, že bychom měli toho loutnistu pověsit.“
Oldřichovi z Chlumu se hned vybavil včerejší výstup. Nebyla to tedy náhoda.
Adalbert z Jestřebí chtěl odvést pozornost. I to potvrzovalo, že
Arnošt hovořil pravdu. Teď musel královský prokurátor vymyslet, jak rytíře
usvědčit. Dobře věděl, že ho nemůže na základě výpovědi poddaného
postavit před soud. To ho ale v tuto chvíli netrápilo. V podobných situacích si
uměl poradit.
„Udělal jsi to dobře,“ pochválil velitele Diviše. „Dej Arnoštovi najíst a nech
ho vyspat. Hlavně ať se o něm nikdo nedozví. Dva vojáky postav
k bráně. Pokud by chtěl rytíř z Jestřebí opustit hrad, zadržte ho. Za každou cenu,
i násilím! Jasné?“
„Můžete se spolehnout,“ uklonil se velitel Diviš. „Mně neuklouzne ani myš
stejně jistě, jako panoši Otovi neunikne hezká holka.“
Oldřich z Chlumu zvedl oči ke stropu. „Neumíte si vy dva všímat něčeho jiného?“
Velitel Diviš se vesele zasmál a jeho zjizvená tvář vypadala skoro sympaticky.
„Ota dělá čest vašemu úřadu. Ve všech družinách se o něm
dneska mluví s nebývalým uznáním. Ani jeden z panošů nebyl v noci tak úspěšný jako
on.“
„A ven!“ nařídil Oldřich z Chlumu přísně. Měl však co dělat, aby se nesmál
nahlas.
„Abych nezapomněl,“ řekl velitel Diviš, když došel ke dveřím, „venku čeká
rychtář Hartvig. Má prý zajímavé zprávy. Mohu ho uvést?“
„Pokud zase nebudou o Otových úspěších u dívek, ať jde dál. A přines pivo, nebo
v tom dusnu leknu.“
„Mám ho, urozený pane,“ volal rychtář překotně hned ve dveřích.
„Počkej,“ klidnil ho královský prokurátor. „O kom mluvíš?“
„No přece o vrahovi purkrabího Jošta,“ podivil se rychtář. „Jeden muž, kterému
jsem slíbil, že neprozradím jeho jméno, mi pověděl, že šedé
pláště s kápí, jaké viděl strážný na Hlásce, nosí lidé Adalberta z Jestřebí. A
prozradil mi ještě něco. Lidé rytíře z Jestřebí včera přivezli ty
uloupené citrony. Má s ním nějaké nevyřízené účty, ale věřit se mu dá. Je to
důvěryhodný člověk. Jen se bojí, to je celé.“
„Potvrzuješ, co už vím. Adalbert z Jestřebí zavraždil purkrabího Jošta. Ale
pokud jeho lidé skutečně přivezli to uloupené ovoce, ty… citrony,
pak se přes něj snad dostaneme na kobylku i té proklaté bandě lupičů. Možná mají
hlavní stan v Jestřebí.“
Rychtář přikývl a spíše jakoby mimochodem dodal: „Už jsem tam poslal své
biřice. Protože je pán z Jestřebí s celou družinou tady, myslím, že
nebude problém hrad obsadit. Určitě bez větších ztrát…“
„To nemyslíš vážně!“ vykřikl Oldřich z Chlumu pohněvaně. „To je zvůle a nemá
nic společného s právem, které hájíme. I když bude tvoje
podezření pravdivé. Markvartovi z Vartemberka jsme přísahali, že se po dobu svatby
zdržíme veškerého nepřátelství. V kraji byl vyhlášen boží
mír, Treuga Dei!“
„Odpusťte, urozený pane,“ odpověděl zdvořile, leč chladně rychtář Hartvig.
„Markvart z Vartemberka nežije. Proto se domnívám, že slovo, které
jsme dali, už neplatí. Tohle je jedinečná příležitost. Znáte hrad Jestřebí? Není
velký, věž, palác a kolem hradby, jenže stojí na vysoké a úplně
nepřístupné skále. Je to spíš orlí hnízdo než lidský příbytek. Do hradu se
dostanete jedině po dřevěném žebříku. Nemá ani bránu, natož cestu pro
koně. Kdyby se tam Adalbert z Jestřebí opevnil, ani celé královské vojsko by ho
nevykouřilo! Těch pár chlapů, co tam zůstalo, nečeká, že
zaútočíme! A jsem si jistý, že v hradě najdeme kupcovo uloupené zboží. Jeho mrtvole
vysvětlete, že máme boží mír!“
Královský prokurátor mlčel. S rychtářem souhlasil a v duchu musel přiznat, že
on sám často postupoval stejně. Vadilo mu ovšem, že se něco
podobného stalo bez jeho vědomí. Ne kvůli ješitnosti, ale kvůli zemskému právu,
které hájil. Stejně však neměl možnost oddíl rychtáře Hartviga
zastavit. Cosi nevrle zabručel a opustil místnost.
Rychtář Hartvig se za ním díval s úsměvem na rtech. Znal Oldřicha z Chlumu a
věděl, že ho má na své straně. Konečně se zbaví nebezpečných
lupičů. Kolik kupců pomordovali a o kolik peněz kvůli nim přišel! Byl si jistý, že
hradu se zmocní snadno. Svým lidem nařídil nikoho nešetřit,
pokud by posádka kladla sebemenší odpor. Práce kata stála hodně peněz. Čím míň těch
lotrů přivedou, tím lépe.
Oldřich z Chlumu sešel po schodech do přízemí. Když kráčel kolem hodovní síně,
všiml si, že je plná. Turnajové klání skončilo a urození hosté
odpočívali. V kuchyni se vyvářelo a připravoval se opožděný oběd. Nechtělo se mu
mezi rozjařené velmože, ale byl zvědavý, jak dopadl turnaj.
Vstoupil do sálu a panoše Otu uviděl okamžitě. Stál u okna obklopen hloučkem
mladých rytířů a dívek. Rameno mu zdobila stuha vítěze. V jeho
tváři zářila pýcha. Jakmile si panoš Ota všiml Oldřicha z Chlumu, úklonou se
omluvil a vydal se mu vstříc.
„Jsem na tebe hrdý,“ řekl královský prokurátor. „Slyšel jsem, že jsi získal
vavříny ještě v jiné soutěži, jenže za to noční vítězství bych tě
měl spíše pokárat.“
Panoš Ota se zapýřil a stejně vážným tónem tiše odpověděl: „A přitom mě to
stálo mnohem víc sil než na kolbišti. Mluvme ale o něčem
důležitějším. Mám pro vás zajímavou zprávu. Co byste řekl tomu, kdyby se odpoledne
svatba nekonala? A tentokrát by v tom neměl prsty komtur
Wolfram.“
„To myslíš vážně?“
„Během turnaje jsem zaslechl ze stanu pánů z Dubé hádku. Hynek Berka se přišel
podívat na klání. Jeho syn Beneš si nevedl vůbec špatně.
Prohrál až závěrečný souboj. Se mnou,“ dodal a přitom se snažil tvářit co
nejskromněji. Tahle role mu však nešla od srdce. „Beneš z Dubé svému
otci oznámil, že si Ludmilu nevezme, protože se mu nelíbí. Aby se ale zachoval mír
mezi oběma rody, je ochoten oženit se s vdovou po Markvartovi
z Vartemberka. Pak bylo ve stanu chvíli ticho. Hynek Berka zřejmě přemýšlel…“
„Z hlediska rodové politiky to vůbec není špatný nápad,“ vyhrkl překvapeně
královský prokurátor. „Klára by jistě dostala slušné vdovské
odbytné, možná víc než Ludmila věnem. Mír by se přitom zachoval. A vydělal by i
Marek, protože by mohl sestru provdat za jiného vlivného
spojence.“
„Také mne to napadlo,“ potvrdil panoš Ota. „O to víc mě překvapil Hynek Berka z
Dubé, který začal křičet, až mu přeskakoval hlas. Svému
synovi začal hrozit, že ho vydědí, pokud si Ludmilu nevezme. Jenže Beneš se nemínil
vzdát. Začal také křičet a vysvětloval, jaké výhody to
přinese jejich rodu. Jak to skončilo, nevím. Musel jsem nastoupit do dalšího
klání.“
„Zvláštní,“ opáčil Oldřich z Chlumu. „Proč se Hynek Berka z Dubé tak zuřivě
bránil návrhu svého syna? O morálku mu přece nikdy nešlo a
Benešův návrh byl výhodný.“
„Nemohlo to být z úcty k mrtvému? Markvarta z Vartemberka ještě nepohřbili a
vdova by se už měla vdávat?“
„Tady nejde o morálku,“ zavrtěl Oldřich z Chlumu hlavou. „Jde výhradně o moc a
majetek. V takovém případě musí ostatní stranou. Sňatek vdovy
hned po smrti manžela není nic neobvyklého. Hynek Berka z Dubé nikdy nebyl
přecitlivělý, to víš sám nejlépe.“
„Co když má s Klárou jiné úmysly?“
„Jaké by mohl mít? Sám je ženatý, pro sebe ji tedy chtít nemůže, a jiného syna
nemá. K čemu by mu byla?“
„Třeba ji tajně miluje,“ nadhodil opatrně panoš Ota.
„Nesmysl. To ji spíš miluje jeho syn. Nemyslím, že by mu šlo o majetek.
Výslovně řekl, že Ludmilu nemiluje, což je totéž, jako by řekl, že
touží po Kláře.“ Tu se Oldřich z Chlumu zarazil a rukou si prohrábl dlouhé černé
vousy. Dělával to vždy, když se chtěl soustředit. Pak pomalu
nadhodil: „Beneš z Dubé miluje Kláru. A miloval ji zřejmě i v době, kdy byla
vdaná.“
„To by mohl být důvod k vraždě,“ upozornil panoš Ota. Napadlo ho to už během
turnaje.
Oldřich z Chlumu přikývl. Polohlasně si pro sebe něco nesrozumitelného bručel.
Teprve po chvíli odpověděl: „Máš pravdu, Oto. Já se v těchhle
věcech nevyznám tak dobře jako ty, ale umím si představit, že se mladá žena, která
žije s mužem o mnoho starším, zblázní do mladého urostlého
rytíře. Něco mě napadlo. Včera v noci jsem potkal na chodbě Beneše z Dubé. Řekl, že
byl dát dobrou noc své nevěstě. Jenže Ludmila tvrdí, že u ní
nebyl. Jí věřím. Co když nešel za ní, ale za její nevlastní matkou?“
„V hostitelově paláci by to bylo dost odvážné. I já bych si to rozmýšlel, a to
mám na rozdíl od mladého Beneše určitě více zkušeností,“ řekl
trochu ironicky panoš Ota.
Oldřich z Chlumu připomínal loveckého psa, když zavětří stopu. Poznámku svého
panoše nechal bez povšimnutí. Polohlasně pokračoval: „Mládí,
vypitý alkohol a láska dokáží větší hlouposti! Markvart z Vartemberka byl dole
v sále. Jako hostitel měl spoustu povinností a nebylo
pravděpodobné, že by chtěl v noci svou ženu navštívit. Schůzka v komnatě fraucimoru
by byla bezpečná. Jenže Markvart ji přesto navštívil! Proč?“
„Třeba z lásky. Možná ji měl raději, než si myslíme,“ namítl panoš Ota.
„Stárnoucí muž a krásná mladá žena. Určitě si ji nebral kvůli
majetku.“
„To jistě ne,“ přikývl Oldřich z Chlumu, „ale v tomhle případě na lásku
nevěřím. Pokud si vzpomínám, byl jsem v Markvartově komnatě vypít
před spaním číši vína. On sám mi řekl, že je unavený a půjde spát. Při loučení jsem
se zmínil o svém setkání s mladým Benešem. Už včera mě
překvapilo, jak se pán z Vartemberka zatvářil. Až teď to chápu. Něco tušil a na
svou manželku žárlil. Místo aby si šel lehnout, šel se po mém
odchodu do fraucimoru přesvědčit, zda je jeho žena Klára sama.“
„Pokud byl Beneš někdy zvečera u paní Kláry, byl tak chytrý, že včas zmizel,“
zavrtěl panoš Ota hlavou. „Musel slyšet, že se starý pán
vrací.“
„Ale kdepak, milý Oto,“ řekl Oldřich z Chlumu a v rychlosti mu pověděl, že tělo
zavražděného Markvarta nebylo vyhozeno z jeho ložnice. „Pokud
si vzpomínám, ložnice Beneše z Dubé by měla být ve druhém patře přímo nad
komnatou pana Markvarta. Nepamatuji si to přesně. Napadla mě
fantastická teorie. Zjisti, zda jsou obě místnosti skutečně přímo nad sebou. A
pokud ano, tak Benešovu ložnici pořádně prohledej. Ať tě nikdo
nevidí.“
Jakmile panoš Ota opustil sál, vydal se královský prokurátor ke stolu. Mastnota
pečené zvěřiny i drůbeže se leskla na spokojených tvářích
hostů, ale ještě hlasitěji než mlaskání a žvýkání se sálem neslo srkání piva a
vína. Poledne vrcholilo a dusné vedro vládlo i mezi kamennými
zdmi paláce.

XI. KAPITOLA

„Musím vám blahopřát,“ pozdravil královského prokurátora Hynek Berka z Dubé.

„Váš panoš je učiněný ďábel!“
„To snad ne,“ namítl břitce komtur Wolfram a rozmáchlým gestem se pokřižoval.
„Už dlouho jsem neviděl žádného rytíře bojovat tak statečně,“ přešel pán z Dubé
s úsměvem prelátův povzdech.
„Slova uznání tak proslulého bojovníka mého panoše určitě potěší,“ usmál se
Oldřich z Chlumu. Usedl, zhluboka se napil hořce vonící medoviny
a pokračoval: „Slyšel jsem, že dnes večer možná budeme připíjet na zdraví jiné
nevěstě, prý paní Kláře!“
„To se mýlíte,“ odsekl chladně Hynek Berka z Dubé. „Já smlouvu neporuším! Jak
jste daleko s vyšetřováním?“
„Už vím, kdo zavraždil purkrabího Jošta,“ odpověděl Oldřich z Chlumu sice
ležérně, ale tak hlasitě, aby ho slyšeli i jiní hosté. „Je smutné,
že tak podlou věc spáchal urozený člověk!“
„Na to se vás neptám,“ opáčil trochu nerudně Hynek Berka z Dubé. „Co je nám do
nějakého purkrabího?! Kdo zabil pana Markvarta, to mě zajímá!“
„To rád věřím,“ přikývl s nevyzpytatelným výrazem ve tváři Oldřich z Chlumu.
Aniž by pokračoval v rozhovoru, utrhl si propečené kuřecí stehno
a s chutí se do něho zakousl.
Jeho mlčení však ještě víc zvýšilo napětí. Šum hovoru kolem pomalu utichl. Bylo
slyšet šeptání: „Už ví, kdo zavraždil purkrabího!“ Teprve po
chvíli, která byla přesně tak dlouhá, aby zdůraznila význam úřadu královského
prokurátora a přitom neurazila, Oldřich z Chlumu pokračoval: „Nic
se vlastně nikdy neutají, pane z Dubé. Myslím, že nebohý Markvart bude pomstěn
mnohem dříve, než si možná myslíme!“
„Máte nějakou stopu?“ zeptala se trochu zastřeným hlasem Klára, která seděla
vedle Oldřicha z Chlumu. Byla oblečená do bílého smutečního
šatu, jak se na vdovu slušelo. Nenalíčená tvář podtrhovala její zvláštní půvab.
„Dokonce několik,“ potvrdil královský prokurátor s nepatrným přikývnutím.
„Prosím ale za prominutí, urozená paní, zatím víc nepovím. Snad
později, až tuhle smutnou záležitost uzavřu!“
Upřeně se zahleděl do jejích hlubokých očí a tiše pokračoval: „Zvláště proto,
že šlo vlastně o náhodu. Vrah nechtěl vašeho manžela zabít.
Jenže musel!“
Klára z Vartemberka při jeho slovech zbledla. Přesto opětovala Oldřichův
pohled. „Když ho nechtěl zabít, ale musel, jak tvrdíte, proč ho
označujete za vraha?“
„Protože vašeho manžela zabil! Před spravedlností soudu nerozhoduje, zda chtěl
či nechtěl. Udělal to, urozená paní!“
„Ach tak,“ opáčila tiše a sklopila oči. Trochu roztržitě se natáhla pro číši
vína.
„Kdo poruší desatero, které přikazuje nezabíjet své bližní, je vrah. Boží
zákony platí pro všechny…,“ mentorsky připomněl komtur Wolfram.
 Hynek Berka z Dubé ho zlostně přerušil. „Platí to i pro stovky žen a dětí,
které jste zabili při svých křížových výpravách?“
„Co si to dovolujete? To byli přece nevěřící!“ ohradil se komtur johanitského
řádu a hrdě se rozhlédl sálem.
Hynek Berka z Dubé neurčitě pokrčil rameny a pak se zlomyslným úsměvem
pokračoval: „Aby vám lépe chutnalo, zbožný příteli, musím vám oznámit,
že sem na hrad dorazil před několika hodinami můj kaplan. Je to řádně vysvěcený
kněz a má právo oddávat. Zvláště pokud jde o členy mé rodiny!
Proto nehrozí, že by se svatba zdržela.“
Komtur Wolfram dvakrát rychle polkl, jak v sobě dusil výbuch hněvu. Pak se
ovládl a křivě se usmál: „V tom případě i já snoubencům požehnám a
stejně jako ostatní se budu radovat z jejich štěstí!“
Hynek Berka z Dubé se ještě chvilku těšil ze svého vítězství. Teprve po chvíli
se obrátil zpět na Oldřicha z Chlumu. Z jeho hlasu zmizela
ironie. Hovořil měkce se zvláštním nádechem smutku.
„Rozumím, že jako královský prokurátor nám nemůžete říci všechno, ale mluvíte
podivně. To se mi nelíbí. Jste mezi rytíři a není důvod něco
tajit. Kdo zabil Markvarta z Vartemberka?“
Kolem vládlo ticho, že bylo slyšet každičké zavrzání lavice. Hosté dokonce
přestali jíst a pít. Právě v té chvíli se vrátil do hodovní síně
panoš Ota.
„Královský úřad nemá důvod před vámi cokoli tajit. Musím si ale ještě ověřit
jednu věc,“ řekl Oldřich z Chlumu, za naprostého ticha vstal od
stolu a odešel se svým panošem ze sálu.
Vyšli na nádvoří a zamířili k vysokému dubu, který rostl vedle stájí. Posadili
se na dřevěnou lavici do jeho stínu. „Tak povídej!“ řekl
nedočkavě Oldřich z Chlumu.
„Měl jste pravdu,“ přikývl panoš Ota. „Jizba Beneše z Dubé je přímo nad
Markvartovou komnatou.
Prohledal jsem ji, ale nic zvláštního jsem nenašel. Má tam dvě truhlice. V
jedné je šatstvo, ve druhé zbroj, pár kusů nádobí, svícen a nějaké
kožené přezky. Samé běžné věci, jaké si každý rytíř vozí s sebou.“
„Opravdu tam jsou jen běžné věci?“ zeptal se královský prokurátor nedůvěřivě.
Trochu káravě zvedl obočí, aby Otovi naznačil, že by měl být
pozornější. „Co třeba něco pro případ obléhání? Neměl tam něco takového?“
Panoš Ota se zarazil a pak trochu provinile přikývl. „Abych řekl pravdu, jedna
věc mě překvapila. Přijel na turnaj, ale měl tam i provaz ke
slézání hradeb. Takový ten s železným hákem a uzly, aby se po něm dalo pohodlně
šplhat. Kdyby jel do války, prosím. Moje chyba, pustil jsem to z
hlavy.“
„Prohlédl jsi také okno?“ přikývl Oldřich z Chlumu.
Panoš Ota se na chvíli zarazil a pak se uhodil dlaní do čela. „Jsem král
hlupáků! Spodní hrana kamenného ostění u okna je poškrabaná. Je tam
hluboká rýha a je úplně čerstvá! Když jsem ji uviděl, nedošlo mi to. Tu rýhu musel
udělat hák, jak to lano s uzly viselo dolů…“
Oldřichovi z Chlumu se vybavil pavouček, soukající se po niti k trámu u stropu.
Díky jemu ho to napadlo. Trochu unaveně vstal. Už věděl, co
se stalo a kdo vraždil. Pomalu se vydal zpátky do paláce. Svému panošovi nařídil,
aby do sálu přivedl velitele Diviše s vojáky a přinesl
královskou zástavu.
V hodovní síni to hučelo jako v úle. Jakmile Oldřich z Chlumu vstoupil, všichni
zvědavě zmlkli. Jak královský prokurátor předpokládal, místo,
kde ještě před chvíli seděl rytíř z Jestřebí, bylo prázdné.
Došel ke svému křeslu, opřel se rukama o desku stolu a oznámil: „Myslím, že je
načase zahájit zasedání královského soudu!“ V té chvíli
vstoupil velitel družiny Diviš s praporcem, na němž byla královská orlice, s ním
vojáci v plné zbroji. Diviš se postavil za křeslo královského
prokurátora. Široce se rozkročil, praporec postavil před sebe a pevně ho sevřel
oběma rukama.
 Dva vojáci zůstali u vchodu do sálu, ostatní se rozestavili podél stěn.
Oldřich z Chlumu si od panoše Oty vzal zlatý řetěz, odznak svého úřadu, a
pověsil si ho na krk. „Zahajuji zasedání královského soudu, který
potrestá dvě podlé vraždy. Vás jménem královského majestátu zavazuji, abyste
jednali, jak vám ukládá zemské právo a rytířská čest!“
Jeho řeč přerušilo řinčení zbroje a hádka od vchodu do sálu. Marek z
Vartemberka se zamračil a chtěl vyskočit, ale Oldřich z Chlumu ho rukou
zastavil. Dva vojáci v pláštích s erbem českého krále vtlačili do sálu spoutaného
rytíře Adalberta z Jestřebí. Nadával a bránil se, co mu síly
stačily.
„Co má tohle bezpráví znamenat?“ soptil nenávistně. „Jsem svobodný člověk a
rytíř!“
„Stojíš před královským soudem. Poklekni před zástavou,“ nařídil přísně Oldřich
z Chlumu.
Protože se ale Adalbert z Jestřebí k ničemu neměl, pokynul vojákům, aby ho
srazil k zemi.
Sálem to nesouhlasně zašumělo. Většina urozených hostů dávala hlasitě najevo
nespokojenost.
Oldřich z Chlumu si jich však nevšímal. Zajatého rytíře potupil schválně.
„Viním tě z vraždy purkrabího Jošta,“ překřičel vřavu. Teprve teď protestující
hosté zmlkli.
Tohle je zajímalo víc, než jak nakládá se spoutaným rytířem.
„Nezabil jsem ho. Vraždil loutnista. Copak nezmizel?“ zavrčel vztekle Adalbert
z Jestřebí.
„Tak proč jsi utíkal?“ opáčil Oldřich z Chlumu a pohodlně se v křesle opřel.
„To je snad má věc! Musel jsem něco zařídit,“ opáčil rytíř a pokusil se vstát,
ale jeden z vojáků ho srazil zpět k zemi. Tentokrát se to
obešlo bez protestů. Všichni zvědavě viseli na rtech královského prokurátora.
Věděli, že je nejlepším vyšetřovatelem v království, a pokud
někoho obvinil, své tvrzení vždycky dokázal.
„Já si myslím, že jsi utíkal z jiného důvodu,“ řekl klidně Oldřich z Chlumu.
„Před chvílí jsem tady u stolu prohlásil, že vím, kdo zavraždil
purkrabího Jošta, a že to udělal člověk urozený. Slyšel jsi mě a dostal jsi
strach.“
„Nesmysl. Žádám o své právo!“
„Královský soud ti dá samozřejmě možnost očistit se. Jsi urozený člověk a slovo
rytíře má svou váhu. Přísahej před zástavou našeho krále
Přemysla II. Otakara, že jsi nebyl na Hlásce v době, kdy se stala vražda.
Pokud budeš přísahat křivě, dopustíš se urážky našeho
nejmilostivějšího krále. Jak sám víš, je to jeden z nejtěžších zločinů. Tedy?“
Rytíř z Jestřebí klečel na zemi se sklopenou hlavou, jako by přemýšlel. Pak
se na královského prokurátora zlostně podíval a vyštěkl:
„Přísahám. Nevím nic o tom mordu. Nebyl jsem na Hlásce, leda až s ostatními po
vraždě! Mohu už jít? Jak všichni vidíte, jsem nevinný.“
Královský prokurátor pokynul vojákům, kteří neurvale srazili Adalberta z
Jestřebí zpět k zemi.
Přísně vykřikl: „Je mi líto tvé duše, neboť propadne peklu. To si říkáš rytíř?
Falešně jsi přísahal!“
Adalbert z Jestřebí mlčel a vztekle se rozhlížel po ostatních mužích v sále.
Teď bylo na Oldřichovi z Chlumu, aby dokázal své tvrzení. On
udělal vše, co přikazovala rytířská čest.
Královský prokurátor natáhl ruku pro číši vína, napil se a pak začal hostům v
sále pomalu vysvětlovat: „Jistě víte, že v případě urážky krále
platí výpověď kohokoli. Tedy i neurozeného člověka, pokud je ovšem poctivý.“
Zemské právo byla věc složitá a jen ti nejzkušenější se v něm trochu vyznali.
Většina si pamatovala jen něco málo z toho, jaká práva mají
svobodní a urození lidé. To jim pro život stačilo. Začalo hlasité dohadování, zda
je to opravdu tak, jak královský prokurátor tvrdí. Nakonec se
hosté v sále shodli, že Oldřich z Chlumu má pravdu.
 Královský prokurátor přijal jejich souhlas mlčky. Aby bylo jasné, že postupuje
podle práva, řekl: „Nebudu se teď zabývat vraždou purkrabího
Jošta. Tento soud nyní dokáže, že rytíř Adalbert z Jestřebí přísahal křivě před
zástavou našeho krále a že se dopustil jeho urážky. Přiveďte
loutnistu!“
Jakmile Arnošt stanul před urozenými hosty, začalo to v sále zase hučet.
Ozývaly se výkřiky, aby byl potulný muzikant bez prodlení oběšen.
Rytíři protestovali, aby bylo bráno v potaz svědectví nejvíce podezřelého.
Arnošt se však nedal zastrašit, a ač byl ve tváři bledý, opakoval, jak viděl
jít Adalberta z Jestřebí na Hlásku za purkrabím Joštem.
Jakmile skončil, nechal Oldřich z Chlumu přivést oba vojáky z hradní posádky.
Když se mu podařilo trochu utišit hluk v sále, řekl: „Pokud
pochybujete o slovech tohoto mladíka, vyslechněme ještě dva jiné svědky. Marku
z Vartemberka, můžeme považovat svědectví tvých lidí za
věrohodné?“
„Nedoporučuji nikomu, aby o něm pochyboval,“ odpověděl výhružně mladý šlechtic.
„Dobrá,“ přikývl královský prokurátor. Panoš Ota položil na stůl plášť se
stopami krve, který kdosi ukryl v komnatě komtura Wolframa. Oba
vojáci z hradní posádky bez váhání potvrdili, že takový měl na sobě muž, kterého
viděli na Hlásce.
Oldřich z Chlumu vzal plášť do ruky a ukázal ho Adalbertovi z Jestřebí. „Čí je
ten plášť?“
„Podobné nosí moji lidé,“ připustil rytíř nerad.
„Ty ne?“
Rytíř bez rozmýšlení zavrtěl hlavou. Okamžitě se ale začali někteří rytíři
překřikovat, že to není pravda, protože si ho v takovém plášti
pamatovali.
„Pokud není tvůj, kde máš svůj plášť?“ pokračoval nesmlouvavě Oldřich z Chlumu.
„Ztratil se mi,“ zabručel rytíř. Pak zvedl hlavu a začal horlivě vysvětlovat.
„Když jsem šel včera na hostinu, pověsil jsem ho na hák v síni,
jako většina ostatních hostů. Tam ho mohl sebrat kdokoli!“
„To mohl,“ připustil královský prokurátor. „Ale přesto v něm viděli tebe!“
„Toho na věži nemohli poznat. Ti dva lžou,“ vykřikl bez rozmýšlení rytíř. „Vrah
měl přece kápi přes obličej!“
„Jak to víš?“ rozkřikl se přísně Oldřich z Chlumu a zvedl ruku, aby ostatní
upozornil na to, co se právě stalo. „Vojáci z hradní posádky
vypověděli, že viděli muže v tomto plášti. Ani jeden se ale nezmínil o tom, že vrah
měl kápi staženou přes obličej!“
„Někde jsem to asi slyšel. O vraždě od včerejška mluví každý,“ bránil se
vztekle Adalbert z Jestřebí.
„Tos nemohl nikde slyšet. O tom neví nikdo kromě těch dvou vojáků, mě a vraha,“
zarazil ho Oldřich z Chlumu. „Jen tak mimochodem, jestlipak
víš, kde jsme ten plášť se zaschlou krví našli?“
Rytíř zavrtěl hlavou a mlčel se zpupným výrazem ve tváři. Pokradmu se rozhlížel
a podle výrazů hostů pochopil, že se jeho věc nevyvíjí dobře.
Oldřich z Chlumu klidně vysvětloval: „Ten plášť jsme našli u tebe! Ve tvé
komnatě!“
„To je lež,“ vykřikl rytíř z Jestřebí rudý ve tváři. Celý se třásl vzteky. „To
vy jste mi ho tam podstrčil. Byl přece u komtura Wolframa!“
„Ted si vzpomínám, že máš pravdu,“ usmál se ironicky královský prokurátor.
„Tohle jsi taky od někoho zaslechl? Nevzpomínáš si náhodou od
koho?“
Adalbert z Jestřebí těžce oddechoval a po tváři mu stékal pramínek potu. Mlčel.
„Ctihodný komture Wolframe,“ obrátil se Oldřich z Chlumu na hubeného preláta.
„Řekl jste někomu o tom, že vrah ukryl plášť ve vaší komnatě?“
„Živé duši ani slovo,“ opáčil komtur a přísně provrtával pohledem obviněného
rytíře. Jeho výpověď znamenala jedinou věc. Adalbert z Jestřebí
byl usvědčen z vraždy a také z urážky panovníka.
„Bůh je mi svědkem, že mne na popraviště někdo doprovodí,“ vykřikl rytíř z
Jestřebí. „Když já, tak on taky!“
„Nevěřte mu!“ ozval se Beneš z Dubé. „Chce se mi pomstít. Mlč, povídám!“
„Nebudu,“ přerušil ho se zlomyslným úšklebkem klečící rytíř. „Ano, zabil jsem
purkrabího Jošta. Ale on to věděl! Ne já, ale Beneš z Dubé
ukryl ten plášť v komturově komnatě!“
„Lže,“ křičel Beneš z Dubé, vyskočil a tasil meč. Jeden z královských vojáků ho
kopím přinutil sednout si zpět ke stolu.
Rytíř z Jestřebí křičel jako smyslů zbavený a rukou ukazoval na Beneše z Dubé.
„Za všechno může on. On mě varoval, že jsme prozrazeni. Když
ten loutnista začal včera zpívat o lupičích a té mrtvé dívce, pochopil jsem, že o
nás ví. Purkrabí Jošt pak mluvil s vámi,“ řekl a obrátil se na
královského prokurátora.
„Zadrž,“ řekl Oldřich z Chlumu. „Co měl ten loutnista o vás vědět?“
Adalbert z Jestřebí se na okamžik zarazil, pak pokrčil rameny a tišeji řekl:
„Že s přáteli vybíráme mýto od kupců, kteří projíždějí tímhle
krajem.“
„Chceš snad říci, že je přepadáte, vraždíte a berete jejich zboží,“ přerušil ho
pohrdavě Oldřich z Chlumu. „Ale co s tím měla společného ta
mrtvá dívka z hamru?“
„Tehdy si vzala život kvůli nám třem,“ vysvětloval Adalbert z Jestřebí. „S
Benešem jsme zrovna byli na návštěvě tady na hradě, když ji
purkrabí Jošt přivedl. Potěšila nás všechny…“
„Vrať se k tomu, jak jsi zavraždil purkrabího Jošta,“ přísně ho zastavil
Oldřich z Chlumu.
Kdyby neřídil zasedání královského soudu, odplivl by si hnusem.
Rytíř z Jestřebí měl přivřené oči a klečel se sepjatýma rukama, jako by byl u
zpovědi v kostele. Mluvil teď klidně a z jeho tváře se nadalo
nic vyčíst. „Beneš z Dubé mne varoval, že Jošt ztratil po té písni nervy. Chtěl se
vám přiznat. Musel jsem jednat rychle. Dohodli jsme se, že
vinu svalíme na loutnistu. Jenže ten zmizel a vy jste začal mít divné řeči, že
nevěříte v jeho vinu. To Beneš vymyslel, abychom vinu svalili na
komtura Wolframa. Plášť potřísněný krví schoval pod jeho lože. Vzápětí ho ale
potkal na chodbě s tím pláštěm v ruce, takže jsme ho obvinit
nemohli! Benešova vina je stejná jako má.“
„O míře viny rozhodne královský soud, nikoli ty,“ napomenul ho Oldřich z
Chlumu. Pak se obrátil na Beneše z Dubé. „Slyšel jsi obvinění?“
„Lež, samá lež! Proč bych to dělal? Vůbec jsem netušil, že ti dva jsou
zapleteni do nějakých loupeží a smrti jakési dívky!“
„Kdo mu řekl, že komtur Wolfram nesl po chodbě vrahův plášť? O tom může vědět
jedině od tebe!“
„I kdyby! To nedokazuje, že bych o vraždě věděl.“
„Proč jsi se před vraždou pohádal s purkrabím Joštem?“
„Vůbec jsem s ním nemluvil. Kdo tvrdí takovou lež?“ odsekl Beneš z Dubé o
poznání nervóznější než na začátku výslechu.
„Slyšeli vás. Purkrabí Jošt tě vydíral. Chtěl peníze za to, že neprozradí nic o
tvém smilném poměru s…“
Oldřich z Chlumu nestačil větu dokončit. Beneš z Dubé popadl ze stolu konvici a
mrštil jí po něm. Pak tasil meč, a než mu v tom mohl kdokoli
zabránit, vrhl se na královského prokurátora.
Bylo to tak nečekané, že všichni jen zděšeně sledovali jeho zběsilé počínání.
Beneš bez váhání ťal. Oldřich z Chlumu sice stihl uskočit, ale
ostří meče ho přece jen bolestivě zasáhlo do ramene. Skoro současně přiskočil panoš
Ota a plochou stranou meče vyrazil rozzuřenému Benešovi
zbraň z ruky.
Královský prokurátor ležel bledý na zemi a rameno mu silně krvácelo. Jakási
ženská ruka zvedla jeho hlavu a položila si ji do klína. Pak
uslyšel trhání látky a cítil, že mu kdosi obvazuje krvácející rameno. Musel
bojovat, aby neomdlel. Podařilo se mu otevřít oči a nad sebou uviděl
Ludmilin vyděšený obličej, lemovaný krásnými zlatými vlasy. Vůbec si nevšiml, kdy
přišla do sálu.
„Štěstí, že jsem nezůstala ležet,“ řekla vyčítavě. „Hned vás ošetřím!“ Něžně
pohladila Oldřichovu tvář a pak opatrně zavázala obvaz.
„To nic není,“ bránil se rozpačitě. Cítil se trapně s hlavou v jejím klíně.
Sebral všechny síly a posadil se. S radostí zjistil, že může
poraněnou rukou hýbat. Ostří meče ho jen lehce škráblo na kůži, kloub byl celý.
Odzbrojeného Beneše z Dubé zatím mezi sebou drželi dva vojáci v pláštích s
erbem českého krále. Jeho otec Hynek Berka z Dubé stál bledý
opodál. V ruce držel tasený meč, ale jeho špičku měl skloněnou k zemi. Tvář zračila
smutek, protože uměl odhadnout, co bude následovat.
Oldřich z Chlumu vstal, trochu se zapotácel, ale slabost ho rychle přešla.
„Urození páni, přejdu teď to, že mě Beneš z Dubé napadl během
zasedání soudu. Už to samo je zločin, za který by měl přijít o hrdlo.“
„Jsem rytíř a mám právo bránit svou čest,“ vykřikl Beneš a pokusil se vojákům
vytrhnout, jenže ti ho drželi pevně.
„Nejdříve objasním, proč Beneš z Dubé chtěl, aby purkrabí zemřel,“ pokračoval
Oldřich z Chlumu nevzrušeně. „Jošt ho vydíral, věděl o jeho
tajném milostném poměru s Klárou z Vartemberka.“
Dál se nedostal, protože nedokázal překřičet hluk v sále. Někteří hosté spílali
Benešovi, jiní hrozili Oldřichovi z Chlumu, aby neurážel
zesnulého Markvarta.
Marek z Vartemberka, který se stal po otcově smrti novým hradním pánem, se
přísně rozhlédl sálem a hlasitě hosty vyzval, aby se chovali, jak
se při zasedání královského soudu sluší.
Když se konečně podařilo vřavu uklidnit, obrátil se na Oldřicha z Chlumu: „I
když je zřejmě pravda bolestná, chci ji znát. Jak zemřel můj
otec?“
Královský prokurátor přikývl a pokračoval: „Beneš z Dubé využil toho, že jsem
si s purkrabím Joštem vyměnil pár slov. Adalberta z Jestřebí
vystrašil, aby ho vyděrače zbavil. Ostatní o téhle vraždě už víte. Ale teď k tomu,
jak zemřel pan Markvart. Beneše z Dubé jsme spolu s komturem
Wolframem potkali v noci na chodbě. Tvrdil, že se vrací od Ludmily. Nebyla to ale
pravda. Šel do fraucimoru za její nevlastní matkou. Naoko se
vrátil do své komnaty, a když jsme se vzdálili, sešel dolů a zmizel v ložnici paní
Kláry.“
„Není nic podlejšího než napadat čest ženy, která se nemůže bránit,“ přerušila
ho Klára z Vartemberka. V jejím obličeji nebyl strach,
nemluvila ani uraženě nebo vztekle. Na rtech měla podivný, neproniknutelný úsměv.
Oldřich z Chlumu se k ní obrátil a smutně si povzdechl. Lehce zavrtěl hlavou,
ale neodpověděl.
Hned pokračoval. „Beneš z Dubé ale nepočítal s tím, že postavím na chodbu
stráž. Můj voják mu odřízl cestu zpátky. Beneš si možná myslel, že
můj voják zase odejde nebo usne a on bude moci fraucimor nepozorovaně opustit.
Proto zůstal u Kláry déle, než měl v úmyslu. Dole zatím skončila
hostina a Markvart šel spát. Neúmyslně jsem se před ním zmínil, že Beneš z Dubé se
byl rozloučit s Ludmilou. Protože Markvart věděl, jaké byly
skutečné vztahy obou snoubenců, nějak se mu to nezdálo. Možná dokonce něco tušil o
Kláře a nastávajícím zeti. Jakmile jsem ho opustil, šel se do
fraucimoru přesvědčit. V manželčině ložnici našel Beneše. Ten se na něj vrhl s
dýkou v ruce a probodl ho.“
„Ale to není možné,“ vykřikl Marek z Vartemberka zklamaně. „Tvoje stráž přece
viděla mého otce vracet se do jeho jizby!“
„Omyl,“ opravil ho Oldřich z Chlumu. „Má stráž viděla muže oblečeného do pláště
tvého otce. Na chodbě zhaslo několik loučí, bylo tam šero.
Nebyl problém vydávat se za někoho jiného. Beneš z Dubé svlékl za pomoci paní Kláry
zavražděného Markvarta a oblekl mu noční kytli. Ovšem
ženskou, jiná totiž ve fraucimoru nebyla. Pak jeho tělo vyhodili z okna. Zavražděný
pán z Vartemberka se našel na místě, kam by z okna vlastní
jizby dopadnout nemohl. Ležel pod fraucimorem, který je v zadní části paláce.“
 „Měl byste spíše psát bajky jako Ezop a ne zastávat úřad královského
prokurátora,“ ušklíbl se Beneš z Dubé ironicky. „Jak jsem se podle vás
dostal z Markvartovy komnaty? Pána z Vartemberka přece vaše stráž neviděla vyjít
ven.“
Oldřich z Chlumu udělal netrpělivé gesto, jako by chtěl říci, aby se neposmíval
královskému soudu zbytečně. Pak se stejně ironicky pousmál a
řekl: „Jak jste se dostal ven? Jednoduše, jak jinak. Paní Klára hned po tvém
odchodu odešla do druhého patra a upevnila na ostění okna provaz s
hákem. Tvá jizba je totiž přímo nad Markvartovou. Pak se vrátila, můj strážný ji
viděl. Ty jsi po tom provaze vyšplhal zpět do své komnaty.“
„Samé výmysly, ale měl byste své obvinění dokázat, jinak si budu stěžovat přímo
našemu milostivému králi,“ rozzlobil se Beneš z Dubé.
„Důkazů najdu, kolik si budeš přát,“ opáčil bezstarostně Oldřich z Chlumu.
Rychle uvažoval, jak zasedání soudu co nejrychleji skončit. Věděl,
že důkazů našel hodně, ale žádný nebyl takový, aby ho všichni hosté uznali.
Nejjistější bylo zahrát na strunu pověrčivosti. Už mnohokrát se to
vyplatilo. Obrátil se do sálu a zeptal se: „Víte, jak jsem na to celé přišel? V
noci se mi zjevil zavražděný Markvart z Vartemberka a o všem mi
pověděl. Ještě teď cítím mrazení v zádech. Prosil, abych jeho vrahy potrestal.“
„On se vrátil?“ vykřikla Klára a zvedla ruce ke stropu. Její zvláštní úsměv se
změnil ve výraz šíleného strachu. „Odpusť mi, Markvarte.
Nechtěla jsem, abys zemřel. Byla to náhoda! Nešťastná náhoda! Jaký jsem s tebou
měla život? Až se naše duše sejdou, viď, že mi odpustíš?“ S
hysterickým pláčem se zhroutila na podlahu.
Také Beneš z Dubé byl v obličeji bledý. Nad pověrčivou hrůzou z duše
zavražděného však zvítězil strach z prozrazení. „Opakuji ještě jednou,
jste lhář!“ sykl zlostně. „Ať tedy rozhodne Bůh. Navrhuji boží soud!“
Oldřich z Chlumu se pozorně rozhlížel sálem. Podle výrazu většiny urozených
hostů viděl, že je nepřesvědčil. Pro ně fakt, že tělo
zavražděného dopadlo jinam, než by mělo, neznamenal vůbec nic. Tak trochu s tím
počítal a věděl, že nemá na vybranou.
„Boží soud je nezpochybnitelná autorita,“ souhlasil komtur Wolfram.
„A jak si ho představujete?“ otázal se věcně Hynek Berka z Dubé, který dosud
stál stranou a sledoval výslech svého syna. O jeho poměru s
Klárou tušil od včerejška. To byl ostatně hlavní důvod, proč začal při hostině
šarvátku s Markvartem z Vartemberka. Boží soud skýtal naději
očistit rodové jméno. To bylo v tuto chvíli mnohem důležitější než hloupá pravda.
„Souboj s mečem v ruce. Bůh dá vítězství nevinnému,“ opáčil komtur Wolfram. Oči
mu přitom svítily potměšilou zlomyslností. „Beneš z Dubé
proti Adalbertovi z Jestřebí!“
„Nechápu, proč bych se měl bít s ním,“ chladně odmítl Beneš.
„Pokud máte oči a uši, ctihodný komture, jistě jste si všiml, že z vraždy pana
Markvarta mne nenařkl on, ale Oldřich z Chlumu. Pokud má Bůh
vydat svědectví o mé nevině, a on ho vydá, pak jedině v souboji s tím, kdo mne
křivě obvinil. Pane královský prokurátore, postavte se mi s mečem
v ruce!“
„Můj pán je zraněn,“ vyhrkl panoš Ota. „Já ho zastoupím!“
„Ne,“ odmítl královský prokurátor rozhodným hlasem. „Beneš z Dubé chce boží
svědectví a já necouvnu. Bůh povede mou ruku, i když jsem
zraněný.“
V očích Beneše z Dubé se mihlo uspokojení. Byl o několik let mladší než
královský prokurátor, mečem se oháněl skoro každý den. V okolí byl
vyhlášeným bojovníkem, i když na turnaji s panošem Otou prohrál. To ale byla
nepříjemná náhoda. Souboje s Oldřichem z Chlumu se nebál, byl si
jistý vítězstvím.

XII. KAPITOLA

Komtur Wolfram se nabídl, že sám před soubojem odslouží mši. S lehkou ironií se
na Oldřicha z Chlumu usmál a dodal: „Svatba stejně nebude a v
tomto případě rád zapomenu na staré spory. Byla by škoda, abyste kvůli nedostatku
prelátů nemohl zvítězit nad tím zhýralcem. Budu se za vás
modlit!“
Mše v hradní kapli proběhla rychle. Oba účastníci nadcházejícího klání přijali
svátost oltářní a pak políbili honosný kříž s ostatky svatého
Jana, patrona komturova řádu. Zavázali se bojovat, jak se na rytíře sluší. Zatím
hradní sloužící připravili na nádvoří kolbiště. Rohy označili
prázdnými sudy, boky ohradili prkny. Dlažbu posypali silnou vrstvou pilin. Hned po
mši se všichni urození hosté vyhrnuli z paláce a dychtivě se
rozestoupili kolem místa, kde se měl zápas konat. Za nimi se tlačili lidé z jejich
družin a hradní čeleď. Tohle bylo něco jiného než dopolední
turnaj. Chystal se souboj na život a na smrt.
Oldřich z Chlumu i Beneš z Dubé přišli téměř současně. Převlékli se do lehké
zbroje, která jim umožňovala dobrý pohyb, neboť měli bojovat
pěší. Přes drátěné košile si oblékli jen kožené kazajky s našitými plechovými
plíšky. Na hlavách měli přílbice s chocholy. Beneš z Dubé ve
žlutých a černých rodových barvách, Oldřich z Chlumu s odznaky svého královského
úřadu. Oba nesli v levé ruce štít s erbem a v pravé svírali
meč.
Komtur Wolfram se ještě jednou krátce pomodlil a pak pokynem ruky zahájil
souboj. Jako nejvyššímu prelátovi na hradě mu připadla povinnost
řídit průběh božího soudu. Ani se ještě neposadil do svého křesla a Beneš z Dubé už
vyrazil do útoku. Jeho bleskurychlý výpad však Oldřich z
Chlumu s lehkostí odrazil. Nebyl v boji žádný nováček a dobře věděl, kolik zápasů
se rozhodlo ještě dříve, než začaly. Proto byl ve střehu od
prvního okamžiku.
Královský prokurátor se jako mladík zúčastnil spousty turnajů a vybojoval řadu
cenných vítězství. Mnohokrát si směl ozdobit hlavu věncem
vítěze. A nebojoval jenom v turnajích. Několikrát se ocitl uprostřed válečné vřavy
a ze všech bitev odešel bez jediného většího šrámu. Mečem
vládl výtečně, i když s léty pochopitelně ubylo pružnosti v pohybu i vytrvalosti.
Často měl pocit, že si ho Přemysl II. Otakar vybral jako svého úředníka právě
pro rytířskou dovednost, která českému králi tolik imponovala.
Oldřich z Chlumu si byl jistý, že Beneš z Dubé o jeho rytířském mládí mnoho neví. I
kdyby mu o něm jeho otec řekl, asi by jen bezstarostně mávl
rukou. Mládí už bylo takové. Starší muže podceňovalo a myslelo si, že nad něj není.
Beneš se po prvních výpadech trochu stáhl. Teprve teď pochopil, že má před
sebou opravdu zdatného protivníka. Nijak ho to ale nevyvedlo z
míry. Další výpady však vedl pro jistotu méně zběsile a lépe se kryl.
Neustále hrozil sérií klamavých útoků, aniž by se sám vystavoval většímu
nebezpečí. Jeho taktika byla jasná. Chtěl Oldřicha z Chlumu co
nejvíce vyčerpat. Věřil ve svou sílu a ve své mládí. Teprve později chtěl začít
opravdový boj.
Oba kolem sebe opatrně kroužili a bylo slyšet jejich sípavý dech. I když bylo
již pozdní odpoledne, bylo nepříjemné vedro a dusno. Oldřich z
Chlumu cítil, jak ho pot štípe do očí. To mu vcelku nevadilo, protože věděl, že
jeho protivník na tom není o mnoho lépe. Horší bylo, že se mu
otevřela rána na rameni a cítil, jak se mu kožená kazajka lepí krví k tělu. Každý
úder mečem ho bolel a rychle ztrácel sílu. Jako by mu do ramen
lili olovo. Rukou se mu hýbalo stále hůře a hlavou se mu mihla otázka, zda své
zranění přece jen nepodcenil. Vůbec se necítil ve své kůži a měl
na sebe vztek. Ještě přece nebyl tak starý, aby ho pár minut souboje tolik
vyčerpalo.
Taktika Beneše z Dubé byla jasná, a pokud by na jeho hru přistoupil, asi by
prohrál. Musel se pokusit o něco překvapujícího. Stiskl rty a
sebral veškerou vůli. Při dalším Benešově výpadu, který dost snadno odrazil,
protože nebyl nijak prudký, se nestáhl do obranného postoje, jak to
dělal od začátku. Pouze uhnul a okamžitě zaútočil mečem. Sice se odkryl, jenže jeho
protivník nic takového nečekal. Prudký úder Beneš nestačil
odrazit vlastní zbraní, stihl jen nastavit štít. Oldřichův meč se po štítu svezl a
lehce Beneše zranil na noze.
Každý rozumnější rytíř by se po takovém úspěšném zásahu na chvíli stáhl, aby si
odpočinul, ale Oldřich z Chlumu si k překvapení všech
nedopřál oddech. Pokračoval v prudkých výpadech a zle dotíral na překvapeného
soupeře. Beneš z Dubé se měl co ohánět, aby se ubránil. Rána na
noze nebyla vážná, šlo jen o neškodné škrábnutí. Přesto se dal v jeho tváři číst
vztek. Ani Beneš nebyl žádný začátečník a záhy dokázal boj
vyrovnat.
Oba hlasitě oddechovali a každou ránu doprovázeli usilovným výkřikem, kterým si
rytíři v boji vždycky dodávali kuráž. Oldřich z Chlumu na
mladšího Beneše stále dotíral a přihlížející si mezi sebou začali polohlasně šeptat
slova uznání. To Beneše z Dubé popudilo ještě více. Navíc se
musel stále bránit. On, takový skvělý rytíř! Několikrát uhnul před Oldřichovým
výpadem na poslední chvíli, dokonce na několika místech krvácel.
Ztratil svůj původní klid. Znervózněl, a čím byl vzteklejší, tím nemotornější byly
jeho pohyby.
Oldřich z Chlumu měl jasnou převahu a vypadal jako učitel, který školí
nezkušeného panoše.
Jeho meč se míhal vzduchem, opisoval přesné křivky, a kdyby se Beneš z Dubé
nebránil, skoro každá rána by směřovala na jeho tělo. Jen
královský prokurátor sám věděl, kolik úsilí ho takový boj stojí. Ocitl se již na
hranici vyčerpání, protože všechno vsadil na jednu kartu.
Věděl, že proti mladšímu Benešovi mu stejně nic jiného nezbývá. Musel to
skončit co nejrychleji.
Právě když se chystal k rozhodujícímu útoku, uklouzl po něčem, co leželo pod
pilinami. Ztratil rovnováhu a jeho meč ťal do prázdna. Protože
dal do úderu veškerou sílu, měl co dělat, aby nenaběhl svému sokovi na meč. V
poslední chvíli odskočil, padl na zem a rychle se překulil na
záda. Přesto ho Benešův meč bolestivě zasáhl do boku. Roztrhl nejen koženou
kazajku, ale i drátěnou košili. Z poměrně široké rány se valila
krev.
Štítem dokázal Oldřich z Chlumu odrazit další ránu, která směřovala na jeho
tělo. Benešův úder byl tak silný, že mu vyrazil štít z ruky.
Naštěstí dopadl pod nohy jeho soka, takže Oldřich měl čas překulit se k okraji
kolbiště. Rychle se postavil a těžce oddechoval. Unikl jen o
vlásek smrti. Přišel ale o štít a rána na boku ho nesnesitelně pálila.
Zaťal zuby, uchopil meč oběma rukama a připravil se k obraně. Beneš z Dubé se
přihnal jako ztělesnění pomsty. Ve zpoceném obličeji měl
vítězoslavný výraz a hned, jak k němu doběhl, zasypal Oldřicha z Chlumu sérií
prudkých ran. Královský prokurátor cítil, že ho opouštějí síly.
Před očima se mu pomalu roztáčela červená kola.
Měl na sebe zlost, že v rozhodující chvíli uklouzl. Věděl, že může udělat
jedinou věc. Byl to trik, který ho kdysi naučil jeden francouzský
templář. Byl riskantní, ale stejně mu nic jiného nezbývalo. Beneš z Dubé se už
cítil vítězem a divoce útočil, jako by chtěl dobít zraněné zvíře.
V takové chvíli se už obvykle příliš nemyslí na obranu a vlastní bezpečí. Tohle
Oldřicha z Chlumu naučila zkušenost.
Po několika úderech, které odrazil mečem na poslední chvíli, klesl na levé
koleno. Hned sice vstal, ale jeho pohyby byly nemotorné a těžké.
Rány na něho pršely s neúprosnou pravidelností dál. Po dalším výpadu jako by
Oldřich z Chlumu ani neudržel meč v obranném postoji před tělem a
prudká rána ho srazila stranou. Pouze jeho oči si pozorně měřily nepřítele. Beneš
se ale na jeho oči nedíval.
Vrhl se za královským prokurátorem s mečem v natažené ruce, aby byl co nejdříve
u něho. Chtěl využít výhody, protože se zdálo, že Oldřich z
Chlumu upadne na zem. Beneš nechtěl ztrácet čas tím, že by se rozmáchl a ťal.
Utíkal se zbraní obrácenou špičkou přímo proti Oldřichovu
nechráněnému tělu. Byl by blázen nevyužít toho. Zdálo se, že zápas je rozhodnutý.
Jenže Oldřich z Chlumu neupadl, v poslední chvíli se pružně přesunul do
obranného postoje.
Beneš z Dubé na okamžik strnul, jako by přesně nevěděl, co má udělat. Kdyby
ještě před chvílí nebyl tak přesvědčený o svém vítězství, možná
by se ještě dokázal zastavit. Tělo však jednalo rychleji než rozum.
Oldřich z Chlumu uhnul před napřaženým mečem, který ho těsně minul a jehož
ostří mu probodlo lýtko. Prudkost výpadu hnala Beneše z Dubé
nezadržitelně vpřed. Oldřich z Chlumu stál nehnutě a držel meč pevně v ruce. Jeho
soupeř mu skoro sám naběhl na jeho ostří. Beneš tiše, spíše
překvapeně vykřikl a pak se s mečem v břiše zhroutil k zemi. Téměř současně omdlel
i Oldřich z Chlumu. Piliny kolbiště kolem nich se barvily
jejich krví.
V tu chvíli se nádvořím rozlehl šílený, lidskému hlasu skoro nepodobný ženský
výkřik. Klára z Vartemberka, která sledovala souboj z okna
paláce, se vrhla po hlavě dolů. Její tělo dopadlo s měkkým žuchnutím na nádvoří,
dlážděné plochými kameny.
Diváci stáli omráčeně, bez hlesu, ale pak se strhla divoká vřava. Silné ruce
rychle odstranily prkna, která oddělovala diváky od kolbiště.
Lidé se hrnuli k oběma raněným rytířům. Když prohlédli Benešovu ránu, zjistili i
bez pomoci ranhojiče, že se již mnoho dělat nedá. Beneš z Dubé
umíral. Ani Oldřich z Chlumu na tom nebyl nijak skvěle. Jeho tělo bylo zalité krví,
protože ho při pádu stačil umírající Beneš ještě jednou
zasáhnout mečem do boku. Královský prokurátor trhaně dýchal a byl v bezvědomí.
„Rychle,“ poručil Marek z Vartemberka, „odneste je na lože! Ranhojič ať se
postará o Oldřicha a vy, komture Wolframe, dejte umírajícímu
poslední pomazání. I když Bůh rozhodl, že je vrahem mého otce, zaslouží si
křesťanskou smrt.“ Pak se obrátil a davem si razil cestu ke stěně
paláce. Jeho nevlastní matka Klára tam ležela jako beztvarý uzlíček. Ještě dýchala.
Klekl si vedle ní na zem, opatrně zvedl její hlavu a položil
si ji do klína. Soucitně hladil její havraní vlasy.
Klára sténala bolestí. Pak otevřela oči a poznala Marka. Sebrala veškeré síly a
začala trhaně šeptat: „Nechci zemřít s hříchem na duši.
Všechno bylo tak, jak řekl Oldřich z Chlumu.“ V očích se jí objevily slzy. „Myslíš,
že mi Markvart odpustí? Nechtěla jsem to! Bůh je mi svědkem,
že ne. Jsem příliš mladá. Chtěla jsem se smát a milovat. Když před týdnem přišel
Beneš, byl to nádherný sen, ale zlé probuzení…. Bože, odpusť
mi!“ Slova se jí zadrhla v hrdle. Pak se její tělo prudce vzepjalo a vzápětí se
zhroutila.
Marek z Vartemberka jí jemně zatlačil oči a opatrně položil její hlavu zpět na
kamennou dlažbu. „I já tě prosím, Bože všemohoucí, odpusť jí!“
řekl se sklopenou hlavou. Hodnou chvíli zůstal klečet vedle jejího těla a modlil
se.
Z rozjímání ho vytrhl až jeho panoš. „Urozený pane, Beneš z Dubé zemřel dřív,
než jsme ho donesli na lože. Ošetřování Oldřicha z Chlumu se
ujala vaše sestra Ludmila. Pan královský prokurátor na tom zřejmě není zle. Bude
žít.“

Oldřich z Chlumu se k vědomí probral až k večeru. Když otevřel oči, první, co

nad sebou uviděl, byla starostlivá tvář lemovaná zlatými vlasy.
„Chvála Bohu,“ vyhrkla Ludmila z Vartemberka. Pak uchopila do ruky kousek
plátna namočený ve studené vodě a opatrně mu otřela čelo.
„Děkuji,“ zasípal unaveně Oldřich z Chlumu. „Co je s Benešem?“
„Je mrtvý,“ odpověděla bez jediné známky lítosti. „Bůh rozhodl!“ Pak se ohlédla
ke dveřím, aby se ujistila, že jsou opravdu sami. „Musím vám
ještě něco povědět,“ dodala naléhavě. „Než sem přijde někdo cizí. Včera jsem vám
řekla, že se nechci provdat za Beneše z Dubé, protože mám ráda
někoho jiného. Vás zajímalo koho, i když bohužel jen v rámci vyšetřování,“ dodala s
trochou lítosti v hlase.
„Nestihla jsem vám to povědět, protože nás vyrušil velitel Diviš. Tak abyste v
rámci vyšetřování věděl opravdu všechno. Ten, koho mám ráda,
jste vy. Už dávno, vlastně od té chvíle, co jsme se tehdy potkali u rybníka. Malá
holka a dospělý rytíř. Mluvila jsem již se svým bratrem,“
dodala a sklopila oči. „Slíbil mi, pokud požádáte o moji ruku, neodmítne!“
Královský prokurátor zavřel oči. Cítil, jak mu v hlavě pulzuje krev. Najednou
si uvědomil, jak po Ludmile touží. Rychle zpytoval své svědomí.
Byla to láska? V srdci stále nosil hořký obraz své umírající ženy, poseté černými
morovými boláky. Jenže ten obraz byl najednou zamlžený a
mizel, jako by nebyl. Místo toho viděl křehkou Ludmilu. A nebyl to jen obraz. Stála
před ním živá a usmívala se.

OBSAH:

Vražda v ambitu…………………………………………. 5
Masopustní maškary…………………………………… 114
Osudný turnaj…………………………………………... 162