‫‪IBN SINA - AVICENNA‬‬

‫أبو علي الحسين بن عبد الله بن‬

‫سينا‬
 Biografie
 980 – 1037
 Učenec, filozof, politik, básník, přirodovědec,
lékař
 Otec moderní medicíny
 Avšana, Persie, dnešní Uzbekistan
 Jeho otec byl vyběčím daní , opatřil synovi
významné učitele
 Studoval po celé Persii, kde se vzdělávali i
Evropané
 Věnoval se studiu medicíny
 Vychazel z Hippokrata, Aristotela a Galéna
 V 10 letech znál naspamět Koran a další knihy
 Celé dny trávil studiem, které přerušoval pouze
modlidbou.
 Do 18ti let žil v ústraní ačkoliv měl již pověst lékaře.
 Jeho postavení změnilo onemocnění syna
bucharského vládce z rodu Samanidů, kterého za
krátkou dobu výléčil.
 Přátelstvím s vládcem s mu byla zpřístupněna bohatá královská
knihovna s jedinečnými rukopisy a opisy děl ze všech tehdy
pěstovaných vědních oborů - s překlady antických klasických
filosofů, např Platóna a Aristotela nebo předních lékařů.

 Po smrti svého otce Avicenna opustil královský dvůr a začal

vést dobrodružný život, cestoval různými městy a živil se jako
lékař a správce. Vždy kolem sebe soustředil řadu studentů, s
nimiž vedl filozofické a vědecké diskuse.
 Díla
 Avicena byl autorem děl o fyzice, matematice,
metafyzice a astronomii, nejvíce však o medicíně a
filozofii.
 Autorem více jak 165 děl (dle jiných zdrojů až
450), týkajících se poznání, která byla zdrojem
pozdějším učencům až do 17. století.
 Ve svých vědeckých spisech 600 roků před
Newtonem zformuloval zákon pohybu a poukázal
na nerozlučnou souvislost mezi časem a pohybem.
 Ve spise Sciant artifices (Alchymisté by měli
vědět) v díle Kitáb aš-Šífá (Kniha uzdravení,
míněno z nevědomosti) láteří nad jejich
pochybným uměním:

 „Nepopírám, že je možné dosáhnout tak

dokonalé imitace, že jí lze ošálit i nejchytřejší
lidi, ale možnost transmutace jsem si nikdy
představit nedovedl.“
 Za jeho nejvýznamnější dílo se považuje kniha Al-
Kánún fi ttibb (Kánon medicíny/Canon Medicinae),
která vznikla kolem roku 1030 – sbírka řecko-
arabské lékařské moudrosti.

Dílo bylo vrcholem lékařského vědění 10. století a

stalo se vedle spisů Galénových nejdůležitějším
lékařským pramenem středověku. Kniha sloužila
jako základní učebnice muslimských a křesťanských
žáků lékařství. 
 Jako první předpokládal existenci
neviditelných tvorů, kteří mohou způsobovat
nákazu šířenou vzduchem či vodou, a z toho
důvodu doporučoval ke konzumaci pouze vodu
převařenou.

 ve svém Spisu o pulsu se například zásadně

postavil proti hypotéze o možné souvislosti
srdečních kontrakcí s tepem.
 Kánon je rozdělen na pět knih, z nichž každou tvoří
několik oddílů (Fannů) a každý oddíl se rozpadá na
několik kapitol.

1. kniha obsahuje přehled teoretického a praktického

lékařství.
2. kniha obsahuje soupis léčiv.
3. kniha obsahuje popisy jednotlivých nemocí
4. kniha nemoci a stavy povšechné
5. kniha příprava a užívání léků
 Část kánonu (knihy 2 a 5) je věnována i
botanice a ovlivnila vývoj středověké botaniky
evropské.

 Do latiny (Canon Medicinae) jej přeložil

italský učenec Gerhard z Cremony ve 12.
století.