Francouzská

renesance
François VILLON (asi 1431 – 1463)
• francouzský básník
• rodným příjmením de Montcorbier nebo des Loges
• vyrůstal v chudobě, později se ho ujal bohatý kněz Guillaume de Villon (gijóm d
vijón/ (odtud básníkovo příjmení), který ho finančně podporoval na studiích na
Sorbonně v Paříži, Villon se stal mistrem
• přesto vedl básník bohémský život hraničící s životem kriminálníka (výtržnictví,
loupeže, vražda)
Životopis
• Byl prý zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního
studentského spolku Ulita.
• Byl několikrát odsouzen (jednalo se o různé souboje, šarvátky v opilosti, atp.)
Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil
se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce v roce 1455 i vraždy kněze, za
kterou byl odsouzen k trestu smrti, během čekání na výkon napsal podstatnou část
Testamentů.
• Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let
odchází z Paříže a jeho další životní kroky již neznáme
Villonská balada
• psal především balady, které podle jím dané formy nazýváme villonská
balada neboli francouzská balada
• VILLONSKÁ BALADA: balada, která se skládá ze 4 slok 
• první 3 sloky mají 8 – 12 veršů,
• čtvrtá (závěrečná) sloka se nazývá poslání a má poloviční počet veršů
(4 – 6 veršů),
• poslední verš všech slok je vždy stejný (tzv. refrén)
• Sb. básní Malý testament - Odkaz
• Sb. básní Velký testament (Závěť)
Dílo
• Čtyřverší jež, složiv svou Závěť, napsal Pařížan Villon v pařížském Châteletu,
odsouzen k smrti oběšením:
• Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná hlava, oč je zadek těžší.

• Charakteristický znak poezie: cynismus, výsměch

Závěť
• Mne kdyby Bůh tam postavil
a kdyby král v svém dobrodiní Co je příčinou toho, že žil špatně?
• mne statky světa obdařil
a pořád já bych roven svini bída
ved hříšný život, který špiní -
tak ať mě k špalku vleče kat!
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad. -

Je mi tak líto mého mládí, Jaké pocity z vlastního života převládají?

kdy frajeřil jsem, dováděl;
sám Bůh ví, kam ta léta pádí,
a já bych zadržet je chtěl. lítost
Můj mladý čas! Kam odešel?
Či odklusal? Kdo může říc?
Najednou někam odletěl
a nenechal mi vůbec nic.
Závěť
• Je pryč a pryč, a já tu trčím
jak nahý v trní, zdrán a mdlý,
já chudý na duchu se krčím,
bez renty, černý, omšelý,
rozvaděn s přízní, s přáteli;
i nejmenší mě znát se vzpouzí -
prý nikdá se mnou neměli;
a to jen proto, že jsem v nouzi.

Já za hýření nevydával
ni za pamlsky vybrané,
a jestliže jsem milovával,
výdaje neměl přehnané,
a z cizích kapes teprv ne,
a zkrátka, moje živobytí
nebylo nijak nákladné,
abych snad výčitky měl míti.
Závěť
• Já miloval, to nezapírám,
a miloval bych ještě rád,
teď řemenem však břicho svírám -
a v srdci žal a v břichu hlad,
to je pak těžké milovat;
chceš-li se kochat svými city,
dřív o žaloudek musíš dbát:
neb v lásce hbitý, jen kdo sytý.

Ach, kdybych já byl studoval

v svém mládí bláznivém, můj Bože,
a na dobré se mravy dal,
teď měl bych dům a měkké lože.
Však způsobné já dítě? Cože?
Já za školu jen chodil, běda!
To slovo bolí jak hrot nože
a skoro dál mi psát už nedá.
Závěť
• Já lehkovážně bral jsem slova:
"Radujž se ergo v jinošství,"
ač kniha Ekklesiastova
též jinou hude, ježto dí,
že nemáme dát na mládí:
"Jinošský věk a mladá pýcha,"
tak nějak onen výrok zní,
"to marnost je a rozkoš lichá."

Mí dnové byli rychlejší

než člunek tkalce, beze mdlení DALŠÍ ZNAKY VILLONOVY POEZIE:
mi odlétli, jak Job to dí,
a tak jsou všichni pohlceni... Upřímnost, sebekritičnost
Dílo se spraví bez prodlení,
když zadrhne se někde nit.
Mně ničeho se bát už není,
neb smrt je konec, smrt je klid.
Balada sličné zbrojmistrové nevěstkám

"Jen pomni, ach rukavičkářko,

jež mnou jsi byla vyváděna,
i pěkná Běto příštipkářko,
v čem že tvá jediná je cena.
Ber každého! Buď spokojena,
ať cvalík je, ať povytáhlý;
neb stáří, to je bídná měna
tak jako mince, kterou stáhli.

A tobě, hezká uzenářko,

tím tancováním poblázněná,
a tobě, Míno čalounářko,
má zkušenost nic neznamená?
Však zavřeš krám, až nahrbená
budeš jak mnich a pysk tvůj zprahlý;
jak zestárneš, jsi vyřízena
tak jako mince, kterou stáhli.
Balada sličné zbrojmistrové nevěstkám

• A pozor, Žando čepičkářko,

maličko, a už nejsi chtěna,
a ty zas, Káčo košičkářko,
nebuď k nim tolik nabručena.

Babka je všemi odháněna,

leda by koutky k vtipu stáhli; Jaká je ústřední myšlenka básně?
je ohmataná a je cenná
tak jako mince, kterou stáhli. Stáří, pomíjivost krásy

Holky, co před vámi tu sténá,

ta propukla v svůj nářek táhlý,
protože už je vyřazena
tak jako mince, kterou stáhli."
Argot
• Vše vystaráno! Nebojím se psot!
Jsme stejné ráže. Dvojice jsme slot.
Lehká a pasák. Špinavý jsme rod.
Lne rovný k rovné. Jako u těch vran.
Oh, tahle špína! Špína je nám vhod.
Nás život vypliv. Plijem na život
zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.
• Balada o tlusté Margot (ukázka)
O Villonovi

• Jarmila Loukotková:
Navzdory básník zpívá
• Voskovec a Werich. Balada
z hadrů
François RABELAIS (asi 1494 –
1553)
• francouzský prozaik
• původně mnich, stal se knězem, studoval lékařství
nejznámější dílo: GARGANTUA a PANTAGRUEL /gargantya a pantagryel/
• – pětidílný román
• Dílo je parodií na středověkou literaturu a ostrou satirou (kritikou) společnosti – vysmívá se církvi,
soudům, školství; podporuje vlastní rozum a logiku
• „Smích je pro člověka nejvyšší dobro.“
• „Život je možná fraška, ale stojí za to jej žít. Jen nuda v něm nemá místa.“
• „A hola! Vězte: na zábavu máte celý život, a celou smrt na odpočívání.“
Děj
• Dějová linie románu je tvořena historií královského rodu obrů – otce,
syna a vnuka. První kniha začíná narozením Gargantuy, syna obra Grand
Gousiera, a pokračuje jeho výchovou, studiemi v Paříži, válkou a založením
utopického opatství Thelémského (počátky renesance).
• Ve druhé knize přichází na svět Gargantuův obrovský syn Pantagruel
(renesance), který, když dospěje a vystuduje, se vydá na dobrodružné
cesty se svým přítelem Panurgem.
• Třetí kniha líčí groteskní Pantagruelovy úvahy o ženitbě a rozhodnutí o
návštěvě věštírny, čtvrtá a pátá pak samotnou fantastickou plavbu k
věštírně Božské Lahvice